1. Mám vyprávět?
Proč ne, času je dost
vlekl jsem se s Leoninou taškou na nádraží a měl dojem, že
se každou chvíli zhroutím, leknu žízní a hlava, v níž mi mozek
pluje jak kosmonaut ve stavu beztíže a chvílemi naráží do
stěn lebky, se rozskočí. Pot ze mě stříkal, možná jako z Mo-
ravce, kterej se takhle potil, když na něho mistr řval. Olizoval
jsem si rozpraskaný rty. Leonu usadím do autobusu a ádié.
Honza Moravec je vůl, takhle se potit kvůli mistrovi! Spíš
kvůli Radimovi, Honza je poctívej vůl, kdežto Radim chytrák.
"Posloucháš mě vůbec?" drcla do mě Leona nakvašeně.
Té je hej! Poskakuje si v sukni a tílku nahoře bez, už jsem
ji vycvičil. V začátcích naší známosti mě vyváděla z míry.
Občanku vlastnila tři roky, byla panna a nosila podprsenku.
Jediná panna mého života! Dost mě tím lákala, to je fakt.
"Ale poslouchám."
Určitě mě začne zkoušet, tvářit se uraženě, potrpí si na
efekty. Kupodivu se místo toho záhadně usmála: "Líbilo se
ti to včera? Opáčko by nebylo marný! Dala jsem ti zabrat, co?"
Málem jsem se otřásl. Opáčko! Kývl jsem, abych ji umlčel,
Leona je někdy nesnesitelná, poslední dobu mi připadá čím
dál víc konfekční. Nechci jf křivdit, je to docela hodná holka,
přesně taková, jakou by si pro mě představovala máma. Stu-
duje střední pedagogickou, co nevidět maturuje. Jejím clem
je brzy a šfastně se vdát, mít kupu dětí a po mateřský nastoupit
do školky coby učitelka. Budiž, každej máme nějaký sny,
jenomže ona si usmyslela, že se provdá za mě! Před třemi
měsíci jsem tu a tam o ženění uvažoval, najednou se mi ale
zdá, že život má spoustu barev, krás a květů a nikde není
řečeno, že Leona je ten osudovej kvítek, co vykvetl právě
pro mne. Navíc mě začíná nudit. Chodím s ní od návratu
z vojny, rekord, no, připadala mi tajemná a žádoucí, nikoho
přede mnou neměla. Myslel jsem, že s ní prožiju něco velkýho,
big love; nekonečně dlouho mě držela od těla. Byl jsem opo-
jenej kouzlem civilu, nikdo mě nenutil nosit zelený hadry,
žádná guma na rně nemohla, snad proto jsem ji, aspoň ze
5
začátku, měl rád. Jenže! Big love se nekonala. Žádnej výstup
do nebe. Kecy z románů, nic takovýho neexistuje. Láska rovná
se sex, manželství zvyk. A sex můžu mít s každou, pokud jí
nechybí napňldad noha. Kdyby se Leona v březnu nenechala
ostň'hat, zůstala by dodnes panna. Líbí se mi zásadně dlou-
hovlasý holky, a ona nosila kaštanovej závoj do půl zad. Pak
odjela na jarní prázdniny a vrátila se v účesu "panoš". Prostě
příšernost! Viděla, jak mě to vzalo, za dda dny přiběhla sama
ke mně na privát a tam jsem jí to poprvé udělal. No, nic moc.
Chtěla si mě udržet, naivka. Ale vážně, nejdřív jsem byl Leoně
věrnej, jenže v únoru přijel Radim, lákal mě na pánský jízdy
a moje city (byly nějaký?) chladly. Jsem čím dál víc nespo-
kojenější, navíc mě deprimuje, že ona z toho v posteli nic
nemá. Považuje za vrchol všeho samotný akt, vědomí, že se
mi dává z lásky.. Panebože, kdyby to aspoň hrála! Jako ty
dvě včera, ačkoliv ty nefixlovaly, vypadaly spokojeně doo-
pravdy. Sotva jsem vyprovodil Leonu na intr, přiběhl Radim,
že mu musím pomoct, čeká dvě kočky a sám by je nezvládl.
A já šel. Tak co? Co jsem?
Děvkař? V té době jsem sám nevěděl, co jsem, co nejsem.
Neměl jsem klid, pořád mi něco chybělo a já to hledal, honil
se za něčím...
Radim je můj nejlepší kámoš, známe se z gymplu, kde
jsme se sešli v prváku a oproti ostatním byli o rok starší,
jelikož mě předtím vylili ze strojárny za neomluvený hodiny
a Rad zběhl z vojenskýho gymnázia. Oba jsme dělali box
a ragby, mezi klukama měli respekt, u dívek obdiv. Radima
se báli i profesoři, jméno Reder tehdy znamenalo pojem. Ra-
dův fotr byl za totáče velký zmře, synka protlačil až na FAMU.
Rad se velice brzo vžil do role pražskýho študáka, dostal
auto, aby mohl dojíždět po vlastní ose, po měsíci mě pozval
na tah, kde to auto (a nejen to) prohrál v kartách. No, stane
se. Odjel jsem na vojnu s třídenním zpožděním ve vypůjče-
nýčh džínsách páchnoucích benzínem. Měl jsem na čásek po-
hov, narukoval jsem do Zvolena na péešku a po, půl roce se
octl na zakopaný hlásce na Šumavě. Rad si famáckýho života
dlouho neužil, po dvou semestrech ho vykopli, nepomohly
mu ani ty veličiny, co stály za jeho fotrem. Něco v Praze
přece jen dolcá~,al, jedný děvence o pár pátků starší upletl
dvojčata. Tehdy ještě žila Radova máma, a než se ten chudák
nadál, byl ženatej. Stará Rederová věděla, že má rakovinu,
6
a poslední, co stihla synáčkovi zařídit, byla náhradní vojenská
služba. Z vojny jsme se vrátili nastejno, s tím rozdlem, že
já se vracel do podnájmu, k ragbyovýmu oddffu a k soustruhu
ve strojírnách, prótože v porevolučním zmatku najednou za-
čala být nouze o místa, natož-kancelářská, o který jsem stejně
nestál. Radim dlouho v Praze nevydržel. V únoru přijel s ho-
lým zadkem a s alimentama, ale opět svobodný a na duchu
nezlomený. Marcela, Radova zákonitá ženuška, si do bytu
zařízenýho Rederkou nastěhovala cizi'ho řízka a Rada při roz-
vodu oškubala, jak mohla. Starej Reder najednou nezmohl
nic, což ovšem neznamená, že by se po revoluci měl zle.
Pouze zmizel z veřejný scény a naivní občané si mnuli ruce,
že na něj došlo.
"Na co pořád myslíš?" rozzlobila se Leona.
"Na tebe," zkusím ji uklidnit.
"Cyniku!" prskla nakvašeně. Vida, jsem cynik. No, proč
ne. Unavenej cynik. Je blbost jít na tály když má člověk druhej
den ranní. Ještě nedávno jsem patřil mezi nejlepší pracovníky.
Kvůli prémiím, pochopitelně. Dneska si musíme práci šetřit,
podnik mele z posledního. Nedivím se, naše slavný vrtačky
nikde nechtějí, jsou zastaralý, odflinknutý a málo výkonný.
Byl jsem poslední, koho podnik přijal. Dál se jen propouštělo.
Tři kancelářský, dva vrátný, celou jednu dílnu. Obchody s bej-
valým velkým bratrem padly a jestli neseženeme odbyt jinde,
strojírny skončí. Vlastně jsem se sekl, pn mně vedoucí přijal
Radima. A hned na montáž, kde jsou nejlepší platy, i když
i ty stále klesají a stojí za starou belu, a odkud předtím pro-
pustil tři chlapíky před důchodem. Reder zmizel z veřejnýho
života, leč náš ředitel je mu vděčnej za rekreační chaloupkú
a vůbec nemá zájem na tom, aby se do podobných spekulací
začalo vrtat! Vracení majetku? K smíchu: Rad dělá ve dvojici
s Moravcem, nebo spíš nedělá, a Moravec se potí, až z něj
pot stři'ká, kdežto Radim se zašije na šatnu a dá si dvacet.
"Musím se našrotit celou literaturu! LJž jen příští tejden
a neuvidíme se celej svazák! Poslyš; zajímá tě to vůbec?"
"Jasně." Vysíleně se kácím na lavičku u autobusáku.
Podezíravě mě pozoruje. "Jsi divnej. Luku, co je ti?"
"Něco si namlouváš," pousměju se koutkem úst.
"Připadáš mi den ode dne víc... cizí. Luku, zkoušky na
vysokou dělat nebudu. Co myslíš?"
Krčím rameny. ,;Jestli se necítíš..."
7
"Mamka h'ká, škoda začínat školu a hned ji přerušovat."
Zavětřím jak setr. "Proč bys ji měla přerušovat?"
"Kdybych se chtěla nebo musela vdávat," řekne vítězně.
"A kdo by si tě vzal?" vtipkuju. Cynicky, no ovšem.
"Jsi sprostej!" Ostentativně si ode mě odsedne.
Sprostej cynik. Cynickej sprosfák. Nestačím si toho spojení
užít, před stanovištěm směr Znojmo přibrzdil bílý golf a krátce
zatroubil. "Radim," uvědomím si a ztěžka se zvednu. Trochu
klikatě se doloudám k autu, z jehož okénka se vyklání majitel.
"Kam se stěhuješ?" Klepl jsem dlaní na střechu auta, v němž
si na sedačce hoví satelitní parabola, vzadu televize Sony
a video téže značky, spolu s druhým autem od fotra veškeré
Radovo jmění. Jsem na tom hůř, na privátě mi nepatří ani
proležená postel, krom džínsů a upocenejch boxerskejch ru-
kavic mám ušmudlaných šest tisíc.
"Jdeš pak domů?" Hodí okem po Leoně, a když kývnu,
dodá: "Něco si zařídím a zajdu."
Na delší hovory není čas, autobus najíždí a řidič troubí.
Rad mu ukázal paroháče. Leona se mračí, Radim jí nesedí,
dokonce h'ká, že mě svádí a kazí. Jako moje máma, ta se
taky vždycky hrozila špatných kamarádů. S Radem jsme pár-
krát vyrazili na tah do mé rodné vísky a matce vstávaly vlasy
z jeho talentu organizovat akce ve velkém stylu. Jistě, mockrát
z toho byla pěkná ostuda. Po Radovi se průšvihy díky imunitě
fotra svezly jak po hromosvodu, mě hned zkraje prváku vy-
loučili z intru..Radim mi do týdne splašil privát. Díky tátovi
byl pořád v bal'ku, a pokud má špatný vlastnosti, lakota k ním
rozhodně nepatří.
Leona zapomíná hrát si na uraženou. "Luku, slib mi,
že s nírn nikam nepůjdeš. Určitě tě bude lákat ven! Sli-
buješ?"
"Jo," kapituluju, protože tlačenice u dveří autobusu pole-
vila. "Měj se hezky, Leono."
"Ty taky, Lukáši! Ahoj v úterý. A bud' tady hodnej."
Mimoděk se otřesu. Radim-Reder je blbý jméno, ale Lukáš
Lucký zní obludně. Luka snáším, na Lukáše jsem alergickej.
Mávl jsem Leoně na rozloučenou a vyrazil k domovu. Tedy
říkám k domovu a myslím jednu podkrovní cimru se sprcho-
vým koutem, hajzl'kem a rozpraskaným umývadlem. A přesto
se v ní cítím tisíckrát líp než ve Chválovicích u rodičů! Me-
telková, bytná, je vdova, stará větev, pronajímá pokoje ku-
podivu našincům, žádný zimmer frei, jak velí módní trend.
Po vojně jsem se do podkrovm'ho pokoji'ku rád vrátil. Dole
bydlí ona a dvě holky ze hnojárny, příšerný blizny.
Číhala na mě na schodech. "Zase jste nespal doma," kon-
statuje vyčítavě. Jednou jsem s ní pokecal důvěrněji a ona se
mi ve slabý chvíli svěřila, že mě má za vlastm`ho syna. Ví
o Leoniných návštěvách a nic proti tomu nenamítá, dokonce
nám vyšívá svatební dar, úděsnou dečku, co se driv věšela
za kanape, budou na ní dva holoubci se zobáčkama u sebe
a hospodyně s pecnem chleba a sloganem Kde se dobře daří,
tam se dobře vaří, nebo naopak? Prostě šílenej kýč.
"Život je děsně krátkej," prohodím rádoby vtipně a klušu
nahoru. Kručí mi v žaludku, v práci jsem nebyl s to pozřít
sousto a doma krom sýra s dvoucentimetrovým porostem
plísně a zkyslého mléka nic není. Hlavně pít, pít! Vysaju
z vodovodu dobry' dva litry chlorovaný vody. Ve fyzice nás
učili cosi o tom, že voda je kapalina bez. chuti a zápachu.
Lhali nám. Úplně ve všem, no.
Natáhl jsem se na válendu a v mžiku zalomil. Probudil mě
Radim, nebo spíš péra z gauče, když zkoušel jejich pružnost.
Pěkná nespravedlnost, snese mnohem víc než já, může flá-
movat tři dny za sebou bez známky únavy, vypije víc alkoholu,
obšt'astní víc ženských.
"Potřebuju tady přespat," řekne náhle.
"Beze všeho." Vždycky jsem chrápal já u něho, což bylo
mnohem luxusnější, Reder si při stavbě kulturního střediska
Centrum nechal vystavět vilu jako hrad. "Vyrazil tě?"
Usměje se. "Prej se nemám vracet. Je naivní, nebo blbej?
Hodilo by se mu nás vyštvat. Nejdřív Lenku, ted' mě. Sekl
se, vydupu si dědictví po máti. A pro ségru taky. Prohne se,
až nás bude muset vyplatit."
"Proč tě vykopl?" Rad se s tátou nesnášel nikdy, skvrna
na fotrově závratné kariéře. Po smrti své ženy si přivedl domů
o dvacet let mladší křehulku a skákal blahem, když se Rad
nečekaně vrátil z Prahy. Radimovu ségru, o šest let mladší
Lenku, zavčas uklidil k příbuzným na venkov. Rad se vyhnat
nedal, Reder zvolil jinou taktiku - dopoval ho penězi, aby se
synáček co nejméně vyskytoval doma.
"Přijdu domů, macecha v prádle, situace jak v blbým fil-
mu," řekne část a zbytek si domyslím. ;;Svedla mě."
Věřím mu, sám jsem si všiml, že po něm jede. "A ca?"
9
,Nic moc," uškh'bne se. "Má akorát kostru, jinak dřevo.`
Zivě si tu scénu představuju. "Fotr vás načapal?"
"Při činu," zubí se.
"
"A.
"Co myslíš, že bylo? Gratulace, fanfáry, květinový dary
pionýři s máváticama?"
"Dostals přes hubu?"
"Neblbneš?! S kamennou tváří mě poslal k čertu. Prej m~
život naučí. Vole, myslí si, žP si nevydělám na slanou vodu.`
Pokrčím rameny. Rad je zvykle] žít na vysoký noze, těžko
si přivykne, že vejplata je jednou měsíčně. "Ve strojírnácl
terno neuděláš, kamaráde."
"Kdo říká, že ve strojírnách?" vysměje se mi. "Doba přej
odvážnejm. Neboj, něco vymyslím, podnikat se dá ve všem.'
"Vymejšlej. Ale prvně se jdem najíst, šilhám hlady."
Na ulici poskakoval kolem Radova auta male] Pedro, pěk
nej lupínek. Považoval se za mého kamaráda a já ho měl dos
rád. Přestože ještě nechodil do školy, znal spoustu věcí, která
by vůbec znát neměl.
"Luku, to je tvoje?" ukázal na golf.
,;Tenhle pekáč?"' usmál jsem se a uhnul před Radovou pěstí
"No proto," řekl spokojeně a už loudil: "Pojd' si začutat.`
"Je moc hodin, sypej domů, Pedro."
"Máma stejně není doma."
"Jsem utahanej, fakticky."
"Ne?" Zatvářil se pomstychtivě a přistoupil k vozu s dvou
korunou v ruce. "Mám ten pekáč oběhnout?"
Rad ztuhl, ale jen na vteřinu, ve druhé měl Pedro co dělat
aby zdrhnul. "Jestli tam najdu jedinou čárku, chytím tě a vy
tluču z tebe duši!" hulákal přes půl ulice.
Pedro zpoza rohu posunkem ukázal, kde Rada má.
"Já ho zabiju, parchanta!"
"Počkej," chytnu Rada za rukáv. "Takhle s ním nepohneš
Nebudeš se rvát s malým klukem. Pedro, dobře, zahrajeme si.`
"Ten hajzlík tě normálně vydírá!" žasne Radim nechápavě
"Tomu nerozumíš. Pedro, my dva proti němu. Rade, támhl
máš branku." Teprve když jsme to Radimovi natřeli 10:2
Pedro nás spokojeně propustil. Cvrnkl jsem ho do pihovatého
nosu a celí říční jsme pokračovali k Palastu, což je obstojn,
knajpa v zastrčený uličce za rohem. Jméno k ní pasuje jal
pěst na oko, ale jé tam klid a pěkný servírky.
10
"Jestli mi auto odře...," strachuje se Rad.
"Bez obav. Znám ho, prima kluk," zastanu se Pedra.
"Pěknej mizera," uleví si. "Ale hrál dobře."
"Má talent. Celý dny lítá na ulici s míčem. Jeho máma je
svobodná šlapka, dost chlastá, kluk je chudák."
"No a? Seš snad jeho chůva nebo co?"
Těžko bych mu vysvětloval, že jednou bych chtěl mít kluka,
taky takovýho uličníka. Nepochopil by mě, nezajímají ho
vlastní děti v Praze. Na vojně k nám na hlásku chodili kluci
z vesnice, mezi ními jeden špuni, stejnej vejlupek. Bral jsem
ho nahoru na věž, vyšplhal třicet metrů jako nic. Ukazoval
jsem mu třikrát denně netopýra, což je dost nebezpečnej ak-
robatickej kousek, kdy člověk visí hlavou dolů za kanady
zaháklý o zábradlí a pod hlavou mu šumí vrcholky stromů.
Pedrovi bych ho ukázal taky.
"Lucky Luk," usmála se na mě drobná prsatá číšnice Ali.
"Ahoj. Áhoj Rade. Co si dáte, pánové?"
"Dvakrát salám s cibulí, rohh'ky a pivo," objedná Rad.
Od výčepu se přiloudala tlustá Marča. "Kdo tě přejel?"
"Dvě pivá a hejbni zadkem," zavrčel. Bez nadité peněženky
není ve své kůži, ačkoliv se k holkám chová vždycky neurvale.
A přitom jich má na každým prstě deset!
"Co podniknem po uzavíračce? Jsem volná," nabídla se mu.
"Já ti dneska nedám," prohlásil ponuře.
"Sršíš vtipem," uškl'bla se a odplula načepovat pivo. Ona
i Ali jsou dobrý holky, starší než my, nezaslouží si to. Tím
spíš, že obě se zasloužily o ztrátu našeho panictví.
Rad má jiný starosti: "Jak dlouho mě u sebe můžeš nechat?"
"Dokud nebude mít bába řeči. Mně nepřekážíš," usoudím.
"Přinejhorším půjdu do buflcu. Kdo může mít klíče?"
"Nemám zdání." Bufíkem myslel malou zděnou boudu dole
u řeky, kde kdysi bejval bufet. Já pamatuju jeho novou historii,
ve které v něm naši spolužáci i spolužačky přicházeli o po-
ctivost. Rad sehnal klíče, město chtělo boudu původně zbou-
rat, protože postavilo nový koupaliště a do špinavý řeky by
se šel koupat leda sebevrah, ale nějak na ni pozapomnělo.
A kolika lidem posloužila! Rad považoval buf'k za soukromý
vlastnictví, dal do něj žíněnky šlohnutý na našem gymplu
a pronajímal ho za dvě pětky na večer: Já, nejlepší kámoš,
mohl zdarma. Tehdy to byla výhoda!
Před spaním si pouštíme na Radově videu filmy, žádnej
11
nás nebaví, Rad střídá kazety, pořád je to bída, akční fílm,
přestřelky a honičky v luxusních autech, krásný baby, nudný
porno. Někdy člověka nenaladí vůbec nic. Pořád dokola! Pch.
"Slabý, co?" přečetl moje myšlenky a televizi umlčel.
"Všechno je nějak slabý."
"Musíme sehnat prachy, Luku. S nima to slabý nebude."
"Prachy," zívnu. "Prachy nejsou všechno."
"Ale žít se bez nich nedá," ujistí mé.
Má pravdu. Asi. Určitě. Mít balMc, zajedu se podívat dc
Afriky. Na pyramidy, vykopávky, Saharu, Nil. Klukovskej
sen! Myslím na něj tak intenzívně, až cítím propocenou košili
přilepenou na svých zádech, mezi zuby mi křupe jemný písek
pouště, oční víčka propaluje žhavé slunce...
Tohle všechno za tři a půl měsíčně?!
Prostě blbnu. To snad ještě smím, ne?
Sny a touhy byly mým jediným majetkem.
2. Všechno začalo
Radimovým vyhazovexn,
Možná o něco dřív, jeho návratem z Prahy. Kdyby tam zůsta
mohl jsem dneska plánovat společnou budoucnost s Leonor
Anebo ještě dřív, mým narozením? Taky bych věřil, že t
začalo od Adama. Ani Eva nebyla v ráji spokojená, tak cc
Anebo je ta historie kratší o pár milionů let a datuje se tíž
odpolednem, kdy jsem šel do knihovny. Radím u mě veget
skoro týden. Přes den pilně sháněl vlastní bydlení, společn
jsme oblézali možný i nemožný nabídky z inzerátů. Ne z
by se nic sehnat nedalo. Dalo, proč ne! Byty, na něž nemá
prachy, anebo ubohý špinavý podnájmy se společnou kuchyr
Zacvakl jsem u pultu upomínku, protože jsem prošvihl v
půjční lhůtu, a doloudal se do naučnýho oddělení. Taky tot
čtu, víte? Ne moc a ne všechno, není čas. Tréninky, nedÉ
co neděli zápas. Holky k tomu. Leona. Práce. Radim. Mus
bych se roztrhat, abych všechno st'hal, ale cestopisy, zvláš
12
ty z Afriky, louskám s chutí. Do knihovny chodím rád nejen
kvůli knížkám. Líbí se mi její interiér, atmosféra. Obrovská
a přitom útulná hala nabitá regálama knih, kožené klubovky
a nízké stolečky. Kulisa kvalitní quadro hudby. Šustění strá-
nek prohlížených knih. Reprodukce po stěnách. Jednu od Zá-
branského miluju, portrét dívky za záclonou.
I tentokrát jsem nejprve vyhledal očima obraz nad stolkem
mezi dvěma okny. A pak jsem ztuhl. Dívka na něm byla
krásná jako jindy, nehybná a chladná, ale ta pod ní tisíckrát
krásnější. A navíc živá! Listovala v nějakém slovníku a cosi
si z něho vypisovala. Dlouhé vlasy pod ramena nádherně me-
dové barvy, parádně roztřepané, jí částečně zakrývaly jemný
oválný obličej. Seděla v klubovce, opálenou hlad'oučkou nohu
nenuceně přehozenou přes druhou, krátká mini lemovaná
úzkou krajkou odhalovala výstavní nohy až..., no, až tam,
odkud probleskovala běloba bikinek. Měla na sobě něco jako
nabírané tffko s dekoltem na zádech, na krku se jí třpytil zlatý
řetízek s přívěskem ve tvaru kříže. Trošičku vzdychla, otočila
list a odhodila si neposlušný pramen vlasů dozadu. Všiml
jsem si i takové maličkostí, jakou je piha na levém ušním
lalůčku. Nejspíš jediná, jinak byla nádherně snědá, hladká,
dokonalá. Jenom barvu očí jsem z té dálky nepoznal.
Náhle zdvihla zrak a podívala se na mě. Stál jsem tam jak
pňbitej, neschopnej pohybu. Úplně jsem se zpotil, uvědomil
jsem si, jak moc jsem vzrušenej. No to se mi ještě nestalo!
Její pohled trval jen vteřinu, dívala se spíš skrz mne. Oči,
musím zjistit, jaký má oči! Uklidil jsem se mezi regály a zaujal
výhodnou pozorovací pozici. Nedopřála mi však slast pokou-
kání dlouho, za pět minut vstala, sukni cudně popotáhla dolů,
aby jí zakryla zadeček, a se čtyřmi tlustými bichlemi zamířila
k evidenci. Popadl jsem první knihu, co mi přišla do ruky,
a hurá za ní. Dohonil jsem ji u pultu, brala si nějaký knížky
v anglickým originále a česko-švédský slovník. Stál jsem
těsně za ní, nakukoval jí přes rameno a žasl, jak je štíhlá,
urostlá, voňavá. Jsem alergickej na baby, který na sebe na-
stři'kají litr intimspreje a zamoří tramvaj, ale ona voněla nád-
herně. Nevtíravě, jemně, exoticky.
"Děkuji," řekla knihovnici lehce ochraptělým hlasem, ta-
kovým tím k zbláznění vzrušujícím; a uvolnila mi místo.
V tom okamžiku se naše oči střetly podruhé. Sice na ještě
nepatrnější chviličku, leč stačila mi k tomu, abych zjistil, že
13
má výrazně zelené oči. Páni! Doufám, že ta boule na mýcl
džínsách není znát. Osvítil mě nápad, vrhl jsem zrak na sáček
do kterého knihovnice vkládala čtyři knižní lístky
San...d...r...a! Co dál? L? Vic jsem přečíst nestihl. Sandra
Rychle jsem vytáhl z knížky svůj lístek a upocenou dlan
ho strkal knihovnici; když zazvonil telefon, baba ho zvedla
a s potěšením se s někým pozdravila.
"Mladá paní," pobídl jsem ji zoufale.
"Počkejte si na průkaz," usadila mě a dál se chichotala dc
sluchátka, můj spěch se jí absolutně netýkal. Vybodl jsem se
tedy na knihu i průkaz a rozběhl se ke dveřím, schody jsetr
bral po čtyřech. Venku mě oslnilo horké sluníčko, dýchl m
mě pach benzínu. Zbrkle jsem se rozhlížel sem a tam, dokonce
kousek popoběhl na jednu stranu, vrážel do lidí, zmatkoval
Po dívce jménem Sandra se slehla země.
I kdyby ne, co bych asi tak dělal?! Známosti navazujeme
s Radem rychle a snadno, ovšem proto, že ony je naváza
chtějí. Holky, paničky, pubert'ačky, fanynky. Jedou po nás
Se všemi svými zkušenostmi jsem byl najednou takhle prt'avej
Mám leda na paničky, co rády vymění opotřebovanýho sta
rýho za mladýho kluka, kterej má výdrž, anebo na uchichotanj
slepice, co v houfech táhnou na hřiště, kdykoliv mime zápas
Takovou jako ONA jsem v životě neměl.
Další nápad! Vyběhl jsem schody a vpadl do knihoven
jako velká voda.
"Nonono," zavrtěla knihovnice pohoršeně hlavou, zapsal
mi knížku a podala mí jí i s průkazem. "To je spěchu."
"Prosím vás;" začal jsem uctivě, ,jak se jmenovala ta sleč
na, co tu byla přede mnou? Ta světlovlasá, v minisukni."
Změřila si mě od hlavy až k patě.
"Tady nejste v seznamovací kanceláři," prohlásila stroze
"Vždyf toho nechci tolik, jenom jméno a = `
"Jména a adresy zásadně nikomu nesdělujeme."
"No, tak se s tím uduste," popřál jsem jí kysele.
Stál jsem na chodníku a ten pocit, že mi něco chybí, b5
velkej jak mrakodrap. Mrkl jsem na knížku, co jsem si vy
půjčil. Kvantová fyzika.
Jindy bych se tomu asi zasmál, ale ted' jsem nemohl. Vylov
jsem rozechvělýma rukama sparty a na třetí pokus si na ukli~
něnou zapálil. Chápete mě?
14
Radim zářil jak vánoční svíčka: "Mám bejvák, člověče!
Na sídlišti Severní, pěkně v přízemí. Dva plus jedna. Paráda!"
"
"Hm.
"Co je, Luku?"
"Ale nic."
Chvíli si mě podezíravě měřil, pak pohasl. "Je tu jeden
háček. Prachy."
"Kolik to koštuje? A komu vlastně patří?" Nedělal jsem
si iluze, že ho sehnal legální cestou. Radovy první kroky vedly
na Městskej úřad, kde počítal s protekcí po fotrovi, leč ne-
pochodil. Doporučili mu, aby se zapsal na konec kilometr
dlouhýho seznamu čekatelů na byt. Poslal je do hajzlu.
"Jednomu vykukovi, co má vilu v Kaštanech a po sídlišti
tři byty. Takový malý kejkle, chápeš. Střelí mi ho za sto klac-
ků. Je to senzační cena. Blbý je akorát to, že chvátá na prachy.
Do neděle musím splašit dvacet tisíc zálohy, jinak jdu od
válu."
Pousmál jsem se. "Máček, co? Kde je vezmeš?"
Pokrčil rameny. "This is problem. Nemám ani vindru, ale
Saša mi půjčí deset papírů. Jak seš na tom ty?"
"Klidně tě založím, jenže mám pouhých šest, jak víš."
"Do pytle, ještě čtyři," přemejšlel, až se z něj kouřilo. "Ty
by do mě mohla investovat babka, škudlí si na funus, nějakou
hotovost mít musi."
"A kde vezmeš těch osmdesát?" nechápal jsem.
"Mám fotra, ne?" užasl nad mou zabedněností. "Ty prachy
ti vrátím, neboj, jen co se spojím se svým právníkem. Fotr
má vilu s bazénem, sierru, letní sídlo v Beskydech. Hodnota
na polovinu a ta na tři dMy. Natáhnout se nenechám."
"Vyběhne s tebou," pochyboval jsem. "Umi v tom chodit."
"Fotr je sice parchant, ze kterýho je mi na blití, ale néní
blbej. Piš si, že nemá zájem, aby se někdo začal št'ourat v tom,
jak k majetku vlastně přišel. Nemůže si dovolit skandál, chce
si ty svoje špinavý prachy v klidu užít."
"Ty bys ho nechal utopit?"
"Ještě bych mu pod vodou podržel hlavu. Mámu oddělal
stejně on. Lenku nechá hnít v takovým kolchozu... A jestli
si myslíš, že jsem mu vděčnej za to, že mě tahal z malérů,
tak jsi na omylu. Nepomáhal mi z otcovský lásky, ty vole.
Vždycky mu šlo o sebe."
"Tohle přece vím. Právě proto bych mu nevěřil, Rade."
15
"Dej na mě, do měsíce se válím v pěnezích. A pak uvidíš.
Prachy má kdejakej moula, málokdo je umí rozmnožovat.
Do půl roku mám mercedes a valutový konto ve Švýcarsku,
synku."
"Hodně štěstí," ušklíbl jsem se pobaveně.
"Jo, díky," usmál se ležérně. "A tebe, žes mi píchnut, vy-
táhnu taky. Jsme přece kámoši, ne? Něco mě napadlo... Nej-
dřív ale musím sehnat čtyři klacky. Máček, co? V pátek zajedu
pumpnout bábrli. Jedeš se mnou?"
"Proč ne," souhlasil jsem. V pátek budeme mít volno, to-
várna pro nás nemá práci. Prej budeme stát každej pátek.
Neplacený volno, bohužel. To budou vejplaty! "Ale až od-
poledne, ve dvě musím vyprovodit Leonu k autobusu."
"Leonku," zakřenil se. "Ještě tě ta slepice neuhnala?"
"Myslíš, že se nechám?"
"Ženský jsou nebezpečný, kamaráde."
"Leona není ženská," odfrkl jsem a znovu si vybavil me-
dovou Sandru. Teprve dneska jsem potkal ženu svých snů.
Jmenuje se Sandra a krom toho, že má znamínko na levém
ušním lalůčku, o ní nevím vůbec nic.
Ne, nebojte se, už toho sentimentálního blábolení nechám.
Leona se mračila jako deset čertů. "Nemáš mě rád!"
"Samozřejmě mám." Lidičky, co znamená mít rád?!
"Nemáš! Kdybys měl. chtěl bys být se mnou! Myslela jsem,
že když se neuvidíme deset dní, budeš se chtít milovat!"
"Je u mě Radim. Nemá prostě kde bydlet. Nejde to."
"Nejde to!" opičila se ironicky. "Ke všemu se tváříš, jako
bys z toho měl radost nebo co! Jsi zlý!"
Ano. Zlý, sprostý cynik. Cynicky sprostý zloduch. Konečně
si dala říct a nechala se zavést do cukrárny u nádraží.
"Ty totiž nemáš chut' se se mnou milovat!" obvinila mě
u rakviček se šlehačkou. Podíval jsem se na ni vážně. Oby-
čejná tuctová holka. Voněla asi pěti druhy laciných voňavek,
se kterými se při posledním zvonění ve škole určitě vyblbla.
"Proč se tak díváš?" znejistěla.
Mlčky jsem zavrtěl hlavou. Jo, uhodla. Neměl jsem chuf.
Nejen na ni, neměl jsem chuf na milování vůbec. Můžu
za to, že chci něco víc než holku s účesem panoš, sakra?!
A může za to Leona? Dobře, napravím se. "V úterý v šest
u Armstronga."
.~ .
16
"Prima!" rozzářila se. "A pak prázdniny na chatě..."
"Vaši tam budou taky?"
"Kde by byli? Mají nejvyšší čas tě poznat, nemyslíš? Roz-
hodla jsem se definitivně, o vejšku se nebudu pokoušet. Stačí
mi matLira. TatMc mi sehnal od záři místo ve školce. Musíme
se domluvit, co bude dál. Nemůžeme žít od sebe..."
Horší je, že nemůžeme žít ani spolu. Už aby jel autobus!
Jakmile jsem doklusal zpátky na privát, Radim, ležérně
klepající popel z postele na prošlapaný jekor, nasadil ten svůj
potouchle~ škleb. Přesně jsem věděl, co jím myslí!
"Nech těch ksichtů!" vyjel jsem napruženě.
í "Nervy, nervy? Jestli chceš, pomůžu ti od ní natrvalo."
"Drž hubu, Rade, nebo ti jednu vypálím!"
"Seš moc měkkej," oznámil mi pobaveně.
j Došel jsem si do koupelny pro krabici mléka. Mělo odporně
'r nakyslou chut'. Jako všechno! ,;Leona si to nezaslouží."
"Pak si jí musíš vzít," prohlásil ten kretén soucitně.
"Tak si ji vezmu, no!"
Rad se zachechtal, vstal, zapnul si příklopec džínsů a pře-
vlékl si propocený tričko. "Pojd; vole, jedeme do Nížan. Po-
třebuješ vzduch a jiný myšlenky, jsi na dně."
Cestou jsem se fakticky odreagoval. Hověl jsem si na se-
dadle spolujezdce, poslouchal stereo, civěl ven na holky v mi-
nisukních a ačkoliv jsme s Radem nepromluvili jediný slovo,
bylo nám fajn. Asi je dobře mít kámoše, co sice člověka občas
vytočí, ale na druhý straně mu rozumí.
Ta vesnice se mi neh'bila na první pohled. Unylá, ospalá,
bezduchá. A ten smrad! Za modrými vraty kupa hnoje, přes
kterou vedla úzká lávka. Ratlic s jedním uchem nahoru se
mohl ztrhat, na těžkým řetězu u boudy sotva sípal.
Přebalancovali jsme po smrdutým nebezpečí a se žaludky
až v krku vešli do tmavé předsíně. V rámci dobrýho vychování
jsem si chtěl vyzout boty, ale Rad mě zarazil.
"Neblbni, člověče. Do chlíva se nepřezouvá."
Nijak nepřeháněl, fakt. Stoletý lino v kuchyni pokrytý vším
možným svinstvem, stůl pínej nádobí, upatlanej kredenc se
zažranou špínou. Nikde ani noha. Myslel jsem, že hodím šavli.
Tady to bylo cítit něčím, proti čemu i hnůj voní!
"Ti ne ' hy sami pro sebe, natož pro tebe."
Rad ~ ůché~~~,Myshš tetku; tu starou ježibabu? Ta má
~.~ ,_.____.-..~
~.~
e 3 cy '
1%
peněz jak sraček na dvoře. Na knížkách, je lakomá jak z M
liéra. Za ní taky žebrat nejdu, neboj." Došel až ke dveř
v rohu pokoje, na které krátce klepl.
"Radimku!" zajásal stařecký hlas. Pootevřenými dveř
jsem zahlédl seschlou babku v usmolených peřinách. 1\
chat jsem Rada, at' si svoje kšefty vyřídí sám. Byl boto`
cobydup, do kuchyně se vrátil ve chvíli, kdy vstoupila
síně kyprá čtyřicátnice s tvrdým pohledem. S vysvětlov
ním se nezdržoval. ;,Kde je Lenka?" zeptal se místo F
zdravu.
"Suší na horní louce. Radime, pomůžeš tátovi svážet se
do stodoly," navrhla tetka aktivně. "Vono tě neubyde."
"Tak dlouho se nezdržím," odmítl rázně. Tentokrát jsr
hnůj přehopkali po lávce dozadu na dvůr.
"Máš?" prohodil jsem soucitně, když jsme se brouzd
voňavým senem.
Mlčky kývl. Nebylo mu do řeči. Měl svou sestru rád,
jedinýho člověka na světě, držel na ni. Já se svou ségr
nikdy tolik nenadělal. Lenku jsem viděl naposledy před dc
rými čtyřmi roky, pamatoval jsem ji coby dvanáctiletý
žabce s nohama jako čáp, nos samá piha a zrzavý vlasy. Rad
byl kaštanovej, urostle] a hezkej po mámě, Lenka, chuda
po Rederovi. Ted' j sem však zíral a za slovo chudák se v duc
omluvil. Holka v opalovačkách, obratně se ohánějící hrábě
uprostřed nekonečné louky, nebyla hubená ani nehezká.
"Rade!" Švihla hráběmi a vrhla se bráchovi kolem krk
"Všechno bude dobrý. Od prvního července tě vezr
k sobě."
Překvapením ztuhla a její velké šedé oči se v úžasu je.
zvětšily. "K tátovi nikdy nevkročím!"
"Já vím," konejšil ji. "Mám byt. Teda, budu mít. Svůj vla
ní. Na gympl můžeš chodit doma."
"Radimku, ty seš zlatíčko!" hubičkovala ho.
"Jasně," culil se Rad, kluk, kterej ženský jinak použí
místo onucí. Všiml si, že ho pozoruju. "To je Luk, Lenk<
Podívala se na mě a přísahal bych, že zčervenala.
"Lucky Luk," opravila brášku. "Ty si na mě nevzpomínáš
"Jo, trochu," přiznal jsem. "Je z tebe krásná baba."
Zčervenala ještě víc.
"Hele," upozornil mě Rad výhrůžně, "Lenku vynes
Kdyby ses jí jen jedinkrát dotkl, zabiju tě."
18
Pomohli jsme jí shrabat seno do kupek. Stále jsem po ní
musel pokukovat, její proměna mi nešla na rozum.
"Dneska se nevyspíš," prorokoval jsem při pohledu na útlá
ramínka se zarudlou kůží.
"Víš, jak je každý spálení nebezpečný?" rozčílil se Rad.
"Proč si neskočíš pro tričko?"
"Jo," hlesla tiše, "a budu celej večer poslouchat řeči, že se
ulejvám."
Vyměnili jsme si s Radem útrpnej výraz a já jí půjčil svoje
triko. Odložil jsem hrábě a připadal si jak zbitej. Lenka nás
zavedla do chalupy, aby nám přinesla ze špajzu limču. Tetka
se netvářila nadšeně, pravda.
"Od prázdnin beru Lenku domů," oznámil jí Rad.
"Mílej hochu, hospodářství nejni holubník. Kdo by cho-
dil králi'kům na trávu a krmil bejky a prasata? Po prázdni-
nách budé chtít taky jíst a tady pečení holubi do huby nelí-
tají.~`
"Spatně jsi mi rozuměla. Vezmu ji k sobě natrvalo. Dřít
vám tady nebude, postarám se o ni sám."
"Ty jo!" založila si bojovně ruce v bok. "Jako tvůj táta!"
"Jo, já jo," odsekl Radim pevně a směrem k sestře dodal:
"Prvního července pro tebe přijedu."
Nepatrně kývla, v tmavé kuchyni ještě útlejší. Mému po-
hledu se vyhnula úplně. Radovi uklouzla noha a t'ápl si ve
své kožené superpolobotce do hnoje. Zajela mu tam jak do
másla až po koleno. "Do pytle!" zaklel rozzuřeně.
V autě jsme museli otevrit všechna okna, aby se vzduch
prosycený močůvkou lehce zředil. Pustil jsem rádio.
"Luku," řekl mi tiše cestou, "já se z toho asi poseru."
Nemyslel jen zmáchanou nohu! "Jo, někdy je to k posrání."
"Správně," ožil. "Když nejsou prachy! A já je mít budu = `
V reproduktorech náhle zazněly povědomé takty, až mi
přeběhl mráz po zádech. Trhl jsem sebou, Radimovo vyprá-
vění zarazil pohybem ruky a otočil knoflík přijímače na doraz.
Znovu se mi živě vybavil zážitek z knihovny. Tahle písnička
to byla. Sandra... Di'ky skvělé hudbě skupiny Nazareth se mi
promítla za přivřenými víčky do všech detailů. Skladba
svou táhlou melodií vyjadřovala přesně to, co jsem právě
cítil. Obrovskou nenaplněnou touhu. Touhu po něčem. Ně-
kom. Po ní.
Někdy je k posrání fakticky všechno.
19
3. Makali jsme s Radimem
v jeho novém bytě jako černí
Místo abych si v době Leonina svatáku užíval, bílili jsr
myli okna, sháněli, zařizovali. K tomu tréninky v posilo
i na hřišti, čekal nás důležitej zápas s první ligou. Aspoň
člověk zaměstnal a neměl myšky. Byl jsem hotovej vzorň~
Radim se zvolna dostával do formy. Nadělal dluhy, p
šustroval vejplatu, svou i mou, obě stejně mizerný, protc
není moc velkej rozdrl mít odpracováno dvacet dní nebo p
náct, ale když jsme v neděli večer padli v bytě zářícím novot
na koberéc, vysokej a huňatej, vyčaroval odněkud Johnny
Walkera a naplnil nám oběma skleničky až po okraj.
"Na růžovou a bohatou budoucnost," pronesl přípitek.
"Fantasto."
"Zejtra zkasíruju fotra. Jak jsem říkal, vysolí mi prac
bez průtahů, Lenku vyplatí v osmnácti. A pak to rozjeden
Mám tip. Jeden kámoš od Saši přišel o panáka. Ten je tutov
pojedeme po vyježděných kolejích, riziko minimální. Zdr
kanál, odbyt. Ideální, ne?" .
"Jak o toho par~áka přišel?"
"No... normálně. Sedí. Byl blbej, kdežto my blbí nel
deme."
"Rade, tohle smrdí. Zapleteš se mezi veksláky."
"Houby veksláky. Podnikatele, příteli, podnikatele."
"Podnikatele," uchichtl jsem se a vypil Johnnyho najeden
Utrobami se mi rozlejval blaženě malátnej pocit. Rad mi hr
dolil další koňskou dávku. "Obchod neznamená někc
okrást. Na to musí mít člověk pajšl. Já ho nemám."
"Ničemu nerozumíš," usmál se otcovsky a dolil potře
"O prodej nejde, vole. Aleš má soukromej obchod, prc
v něm všechno. Legálně."
"A o co teda jde?"
"O zbytek. Dodávky."
"Chápu." Vypil jsem sklenici do dna. Stěny Radovy ložn
byly rázem oblejší a strop se zdál nekonečně vysoko. "
mnou nepočítej. Nechci dělat překupníka."
20
"Ty nemáš rád prachy?" zeptal se přímo a poctivě se roz-
děliI o zbytek toho božskýho pití. "Já je miluju, nemůže bez
nich existovat. Ted; když jsem o ně přišel, jsem poznal, jak
svinskej život je z vejplaty. Zaplatím nájem a může jít žebrat,
ne? Luku, žijeme jen jednou. Chceš bejt radši chudej a čestnej?
Na přehrávač šetříš půl roku a ještě ho nemáš. Já se ponížím
a budu s vekslákama jednat. Nejdřív si koupím pořádný fátu,
pak se uvidí. Budu jezdit ven. V zimě do Alp, v létě k moří.
Mrknu se do Ameriky. K čemu ti je, že padla železná opona?
Bez peněz? Chceš chodit po Vídni se svačinou v kapse, hla-
dově čumět do výkladů a nemoct sí dát blbou zmrzlinu, pro-
tože by tě v přepočtu vyšla na sedmdesát kaček? Copak ty
po ničem víc netoužíš? Seš se vším spokojenej?"
Zavřel jsem oči, aby ten strop, co se najednou podezřele
přibližoval, na mě nespadl. K posrání! Rad dobře ví, proč se
mě zeptal. V hlavě mi šumělo moře omývající břehy Afriky.
Jenže ne skutečný! Za šest tisíc si ho nepořídím!
"Rade, ty seš vyděračská krysa."
"Ale jdi. Spiš člověk, kterej má v hlavě mozek."
Rukou lehoučkou jako pírko jsem zvedl prázdnou láhev
a vleže ji nechal vykapat na jazyk. Pak jsem mu vyprávěl,
co bych doopravdy chtěl. Jet do Afriky, okouknout pyramidy,
zažít písečnou bouří, potápět se v oceánu, prodírat se dusnou
džunglí někde poblíž rovníku...
"No," prohlásil a mohutně říhl. "Blahobyt je širokej pojem.
Za prachy sí můžeš koupit cestu do Údolí králů í da Kení.
Prachy jsou základ. Pořídíš si za ně úplně všechna."
"Všechno ne," blekotal jsem opile. "Tuhle jsem potkal
jednu ženskou a -"
"Za prachy si koupíš každou ženskou. Čím krásnější, tím
dražší. Jenom taková slepice jako Leona ti dá zadarmo. Z lás-
ky, Naha. A vůbec, změníme lokál, tady není ani hlt..."
Co bylo dál, si moc nepamatuje. Nejspfš jsme seděli chvíli
v Palastu, pak sbalili Ali a Martu a šli jako zamlada otestovat
starej dobrej buf'k, od kterýho Rad čert ví kde vykutal klíče.
Ráno mě pořádně bolela hlava, a když jsem se značně pobled-
lej doklopýtal do fabriky, vrtal mi v otupělém mozku červ
pochybností, že přece jen všechno se koupit nedá. Může si
dopřát Martu, Ali, může zaplatit kdejaký štětce, ale Sandru,
kterou bych chtěl snad víc než tu Afriku, za peníze neseženu.
A Sandru, tu bych teda chtěl!
21
!
!.
Přešlapoval jsem u Armstronga s kytkou v ruce a připa
si jako korunovanej debil. Zkrátka, rozleželo se mi, co js
za pacholka, zlýho, cynickýho a tak dále, a že se vůči Lec
chovám sprostě. Kolem chodily krásný holky v rilkách svůj
naboso, až si člověk dělal laskominy, mrkaly po mně, hoc
okem po karafiátu a mou proměnou v ženicha se dobře baví
Leona přicválala s půlhodinovým zpožděním v nemožen
hnědých šatech s bMým krajkovým límečkem, pěst na c
hadr.
"No kde seš, sakra?!" vyjel jsem na ni nakvašeně.
Rozzářenej úsměv jí ztuhl na rtech. "Teprve v šest js
měli vyhodnocení, nemohla jsem driv. Zlobíš se?"
"Trčím tu jak moula."
"Jdi ty," usmála se, zahlédla rudý karafiát a vyčetla
"Zbytečně vyhozený peníze. Co s ním, stejně zvadne."
Narval jsem ho do odpacfáku. "Nebudu se vnucovat."
"Za kytky je škoda peněz. Víš, co jich máme na zahrád~
Měli bychom šetřit. I když dostanu věno, víš, na kolik při
třeba jen sedací souprava? No, tak kam půjdeme?"
"Ke mně. Chceš přece maturu oslavit."
,;Chči," přiznala uzarděle. "Kdybych nezvorala mati
mohla jsem mít ze všeho za jedna. Všechny otázky jsem ur
la, jen osmnáctku moc ne a samozřejmě jsem si ji vylosov~
Kam půjdeme nejdřív? Chce se mi tancovat a chci se pořác
opít, matura je důvod, ne?"
"Tancovat?" Mrkl jsem na hodinky. "Nejsem na to o'
zenej. Opít se můžeš klidně i u mě."
"Tebe si užiju ještě dva dny," mávla bezstarostně rukc
"Dva dny?"
"Jasně. V pátek máme předávání maturitních vysvěčlče
přece nepojedu domů. Naši vědí, že jsem s tebou. V pá
přijedou, seznámím tě s nimi. Máš radost, Luku?"
"Děsnou," prohlásil jsem upřímně. "Zejtra a v pátek muž
na trénink, to přece mš. Co budeš dělat sama na privátě?
"Půjdu na trénink s tebou."
"Tebe ragby nezajímá."
"Zajímáš mě ty, ne ragby," vysvětlila ženskou logikou
Radostí jsem křepčil, když jsme se i s jejím lodním za
zadlem dovlekli do Globusu. O prachy mi nešlo, spiš o č
Zíráte, co? Včera se totiž přihrnul Radim, vysolil mi o
táců; který mi celkově dlužil, a navíc dovlekl video dvoj
22
Omámeně jsem si ten div prohlížel, šlo o nejnovější typ s pro-
gramovací kódovou tužkou, když mimochodem prahodil, že
mi ho nechá. Časem prý mu ho splatím. Tecf žádal o malou
službu, přehrát pár filmů. Proč ne! Vyfasoval jsem několik
originálů a kupu prázdných kazet. Rad. podržel fotrovi nůž
pod krkem, bud'- anebo. A ono to klaplo! Moc jsem nevěřil,
že chlap jako Reder změkne, ale Rad do něho viděl víc než
já, a tak jsem mohl do zblbnutí nahrávat filmy, který v tý
době ještě vůbec v naších kinech neběžely. Abych nemrhal
časem, v noci jsem si naridil budi'k, nahranou kazetu vytáhl,
založil novou a chrápal dál. Rad mi slíbil padesát procent ze
zisku. Biftek ze stoletýho bejka jsem žvejkal pěkně nevrle.
Určitě mě bude nutit tancovat!
"Ňam, to bylo dobrý." Utřela si mastnou pusu do ubrousku,
pozvedla číši šampaňského a řekla slavnostně: "Na nás,
Luku."
"Na budoucnost," Pukl jsem si s ní. Na tu růžovou, bohatou,
co sliboval Radim. Když budu jen nahrávat, proč ne? A vi-
deopirátství? Prosím vás, v takhle malým o nic nejde.
"Luku, pojd' tancovat, dnešní večer musí být skvělej!"
Skvělej, ach bože. Dostal jsem ji domů teprve v jedenáct.
Málem smykem, fakt. Misto mě ji vzal nakonec tancovat ta-
kovej typickej kocour lovec, znáte je, stárnoucí seladony, co
si vybírají jeden typ holek. Vesnický buchty, nepříliš krásný
a lehce dostupný, který ochromí přehledem o světě, fiIozo-
fickýma řečičkama a nabitou peněženkou. Leoně zvedl se-
bevědomí, žrala mu ty hlody a myslela, jak budu žárlit. Vyvedl
jsem ji z omylu, zašel jsem pro jednu paničku, vdanou, pěknou
a odhodlanou. Kdyby tam Leona nebyla... Docela nevinnej
flirt, proč ne. Tuhle se víc přitiskne, tady přitlačí, hra očí
a těl. Vždyf bych se unudil! Ještě chvli a naservírovala by
se mi sama někde na chodbě i s předkrmem.
Ta ženská uměla, vzrušila mě stejně jako já ji. Ted' jsem
se potřeboval zbavit nadměrnýho tlaku, vyventilovat energii.
Na pokojí jsem nejdřív z Leony strhal předpotopní šatičky~
přehodil kazetu, abych nepromarnil další čas, a vlítl do po-
stele. Měl jsem chut, takovou tu velikou, pravou, jako dlouho
ne. A chtěl jsem sex se vším všudy.
"Ne, Luku... Nech mě, takhle ne!"
"Je to předehra, bude se ti líbit, uvidíš."
"Ne, prosím tě, tohle není přirozený !" bránila se.
23
"Leono, milování je víc než akt sám o sobě. Víš, čemu s
říká šedesátdevítka? Dovol mi tě pol'bit a ty mě líbej..."
"Ne! Luku! Nech mě! Líbá se jen na pusu, tam ne, fuj!`
"Prožiješ rozkoš, slibuju! Prosím..."
"Ne! Tohle dělají jen úchyláci, ne normální lidi!"
"I v knížkách o sexu píšou = ` Zkusil jsem použít sílu.
Vytrhla se: "Ještě jednou se mě tam dotkni a budu křičet!
Seděla na samém krajíčku lůžka, nohy přitažené k těh
skrývala se za polštář, který k sobě hystericky tiskla, v očíc
slzy a děs. Přešla mě chut'. Nejen na předehru. Vzrušení zm
zelo mávnutím kouzelného proutku. Vždycky mě odháněl.
moje nároky jí připadaly abnormální, styděla se. Milovali jsrr
se spolu v podstatě párkrát, od konce března jednou týden
někdy vůbec. Doufal jsem, že si časem zvykne!
Vycítila změnu, objala mě. "Pojd'me se milovat no:
mámě. . ."
"Ted'?" prskl jsem ironicky. "Ted' se nebudu milovat a~
normálně, ani nenormálně. Dobrou noc."
"Ale...," zrozpačitěla. "Chtěli jsme oslavit maturu, ne?"
;,Jestli ji chceš oslavit sexem, musíš si sehnat robertka."
"Jsi sobec!"
Já vím, Leono. Zlý, cynický, sprostý sobec. Proto bud
raději předstírat spánek, i když slyším, že vedle mne pláče
Nakonec jsem z ní měl větší užitek, než jsem myslel. Nauč
jsem ji zacházet s videem, a tak mi za dobu, kterou jse~
strávil v práci, nahrála plno filmů. Při tréninku seděla na tr
buně jako kvočna a poté, co jsem se s ní večer normálr
a pomiloval, celá bez sebe plánovala budoucnost. Radim trénu
vynechal, rozjel víc akcí, o kterých jsem nechtěl slyše
Smrděly mi. Možná jsem vážně slaboch!
Od slavnostního předávání maturitních vysvědčení na ras
nici mě zachránila výmluva na trénink. O tu šaškárnu jse
bytostně nestál, tím spíš, že jsem absolvoval před čtyřmi roI
totéž na vlastní kůži. Tenkrát se tatík potil víc než já ve škrtí
kravatě a vypůjčeným kvádru. Na rozdl ode mě se však n
potil nervozitou. Tehdy ještě nevěděl, jaká nemoc u něl
pomalu propuká a brzy ho srazí na kolena.
Do pytle! Leoniny rodiče jsem neznal a nijak poznat n
toužil, tím spíš takhle nečekaně! Sotva jsem se s hlavou mo:
rou po sprchování unaveně vypotácel ze stadionu, Leona r
zamávala ze zaparkovanýho oranžovýho favorita. Z předníl
24
sedadla se na mě zubil tlustej holohlavej chlapík a jeho tlustá,
neholohlavá ženuška. Než jsem k nim došel, všichni tři vy-
stoupili. Takhle bude jednou vypadat i Leona?!
"Dobrý den," zachrčet jsem.
"Náš mladej? Já su ňákej Boček, tohle je moje paní," před-
stavila nás bodře hlava rodiny.
"Bočková," podala mi matinka stydlivě baculatou ručku.
"Lucký," řekl jsem nevesele. "Lukáš Lucký."
"Šak my víme, Lukášu, vítej do rodiny." Tatík mě plácl
do zad, div mí nevyrazil dech. Nejdřív jsem měl chut' mu to
břinknutí oplatit, ale kvůli Leoně, navlečené v těch hnusných
hnědých šatičkách, jsem se ovládl. "Pojedeme někam na ve-
čeřu. Lukášu, ved' nás."
"Ale já... jdu rovnou z tréninku, nejsem oblečenej, nemám
u sebe ani floka... Teda, žádný peníze."
"Sedej, synku, nám se h'bíš. Večeřu ber jako zásnubní."
Hodil jsem po Leoně zlý oči. Taková průhledná bouda!
"Naši tě chtěli poznat," vysvětlila mi za jízdy.
"Bodejf! Přinde rodina a my nebudeme znát ženicha..."
"Rodina?!" vyděsil jsem se.
"Tati'k myslí jednou," zarděla se Leona.
S úlevou jsem si utřel čelo.
"Jo ták, i ty kujóne, tys myslel...," zařehtal se tat'k. Matinka
mlčela, ale pořád se na nás otáčela a usmívala se.
Na zásnubní večeří se tat'k plácl přes kapsu. Objednal všem
předkrm, zbojnický ražniči s hranolkama a oblohou, cinzano
a po hlavním jídle poháry a sekt. K tý vypasený, vyfintěný
a rozežraný rodince jsem pasoval jak ke koze deštník, ke
všemu v Galaxii, soukromým a vůbec ne levným podniku.
Na jediný dceři se zřejmě nesmí šetřit. Občas.
"Ale že si uměla ta naša holka vybrat, co, mámo? Synek
jak jedle, vysokej, urostlej. Toho musíš, Leo; hlídat, aby ti
ho ňáká neodloudila." Spokojenej smích.
"Tož chlapi sú neřádi," připustila matinka moudře.
U sousedního stolu tekla skotská proudem. Proě ne, ti tři
chlapíci mluvili anglicky. Spižírna Evropy jim dovolí hrát si
na polobohy! Chtěl bych mit jejich prachy, auta, ženy, sebe-
vědomí, se kterým je nejspíš přivedly mámy na svět.
"No, Lukášu," tarilc rozvážně dopil, "a jakpak vy dva si to
představujete dál? Holka kvůli tobě pustila z hlavy vysokou,
furt jen Lukáš, Lukáš. Tož co?"
25
Tož co, plácneme si?! Bacha, vzpamatuj se, chlapče!
"Leona má místo ve Znojmě, já tady. Školu nechala sam
"Je zamilovaná," poradila mi matinka uzarděle.
"Synku, ta tvoja práca nebude níc slavnýho, když ro
jen čtyři dny. Co až podnik zkrachuje? Nejlepší je st
zaměstnání. Ty máš maturitu, podívám se ti po ně.
u nás."
"Bydlet můžete s námi, my. se uskrovníme, necháme
dva pokoje, kuchyň a koupelna bude společná," ptáno
matinka.
"No, na to je ještě času dost," snažil jsem se je zar~
jinak si můžeme jet z Galaxie rovnou pro formuláře!
"Leona je do tebe celá pryč; nemůžeš ju nechat sarnot~
Znojmo je daleko, projezdíte fůru peněz, jak za sebou bu~
pořád jezdit na m'kendy. O dovolený přindete na chatu, n-
máme dost..."
"Chodíš rád na ryby, synku? Vyrazíme spolu..."
Mrkl jsem na Leonu. Zubila se stejně jako její máti. S
kejvnout! A co bych chtěl?! Ve dvaadvaceti není nic divu
oženit se, založit rodinu. Rad se stihl i rozvést! Budu
hodnou a určitě věrnou ženušku, tlustýho hodnýho tcl
a tlustou, ze začátku možná i hodnou tchyni. Domov. Zázf
Děti. Přirozenej koloběh života, ne?
Proč se teda podvědomě bráním?! Protože nebudu do
manžel. A vůbec ne věrnej ! Copak bych vydržel spát norm
jenom s Leonou? Až do smrti? Bez žáru vášně? Némít ni
jinou? Třeba takovou, co tančí s jedním z těch Anglánů
Ty vlasy a nohy... Soustředil jsem zrak na dívku ve s~
ných tenoučkých minišatičkách, báječně lnoucích k její
konalé postavě. Bezpečně jsem ji poznal, teprve když se
sadila k sousednímu stolu. Angličani ji hltali, chtěli
tancovat, připíjet si, ona se tvářila dost znuděně a nej
patřila k frajerovi v kvádru, který mluvil česky.
Sandra. Tolik jsem si ji přál potkat,,kvůli ní málem de
běhal do knihovny, kvůli ní si připadal ztracenější a
touhy byl ještě větší, neukojitelnější.
Ted' seděla dva metry ode mne, místo alkoholu pop
džus a na obou pažích jí chrastily tenké zlaté náramky.
"Copak, Lukášu; nespíš?" drcl do mě tank.
"Jsem utahanej, v neděli hrajeme zápas," dostal jsen
sebe horko těžko. "Potřebuju se vyspat."
26
"IVo, mámo, pojedeme," rozhodl tati'k. "Popovídali jsme
si, děti se domluvily, tož co."
"Sluší vám to spolu," pýřila se matinka, když se mě před
Galaxií chytila Leona za ruku.
"Lukáše, za čtrnáct dní Pa čekáme. Lea tí napíše, dej vědět,
kterým vlakem příndeš, počkáme na nádraží."
Vyložili mě až u privátu, jinak nedali. Podal jsem jim ruku,
ještě pusinku Leonce, děti, před námi se nemusíte stydět, však
je ruka v rukávě...
Jsem blázen, takhle se zaplétat do rodiny! Nešibe mi?!
Ano, šibe. Víc, než myslíte. Kdybych byl trochu při smys-
lech, šel bych se ze všeho vyspat. Jenomže já ztratil hlavu
už tenkrát v knihovně, a tak vás možná nepřekvapí, že jsem
si nejdřív běžel převléct džínsy a pak sprintoval zpátky do
Galaxie. V půli cesty jsem chytl taxíka. Byl mi k ničemu.
Sandra mezitím zmizela i se svou společností.
4. Hučelo mi v hlavě, ještě
když jsem se v šatně převlékal
Každé shýbnutí vyvolalo přetlak a mžitky před očima.
"Kde je Reder?!" zahřímal na mě trenér jak na malýho
kluka, právě když jsem se chystal spolknout prášky.
"Nejsem jeho chůva." Snažil jsem se je schovat za zády.
Chůva nejsem, ačkoliv by mě taky moc zajímalo, kde se ten
mrzák fláká! Za můj stav může on, já pít nechtěl! Byl jsem
odhodlanej dodržet trenérovy příkazy ohledně abstinence.
"Co to máš? Ukaž!" všiml si mé dlaně sevřené v pěst.
"Bolí mě hlava."
Trenér při pohledu na pilulky zesinal. "Vyrazím tě!"
"Je to jen neškodnej Valetol, žádnej doping," snažil jsem
se ho uklidnit. "Tady jsem ho vyloupl, podívejte se."
Vytrhl mi z ruky balíček i dvě tabletky.
"Jak to vůbec vypadáš?! Cos dělal včera večer?"
"No... trochu oslavoval... nebo co."
27
"Tak abys věděl, frajere, nevyrazím tě rovnou, jak by
zasloužil. Dám ti šanci. Když nepodáš výkon, nazdar."
Pěkná finta, vážení! Trenér věděl dobře, že ho podat
můžu, nemám na to. Flámovali j sme do čtyř ráno a ta děven
kterou Rad nakonec někde splašil, nebyla žádná začáteční
Sotva jsem stál na nohou! Kdyby mě trenér nechal spolkn
prášky, udělal by líp. Jenomže on je zapřisáhle] nepřítel ~
pingu všeho druhu. Zásadovej, říkáte? Zase ne tolik! Nevyl
mě, i když zápas projedu. Nejsem nenahraditelnej, ale k
si podobný ztráty nemůže dovolit.
"Luku," vrátil se ke mně náš druhej fotr, sotva vychla
"Co blbneš? Ty bys nechtěl hrát v první lize?"
Chtěl, nechtěl? Pch. Sport je řehole, jak nám trenér tm
a já řeholníkem bejt neumím. Nemám dost pevnou vůlí.
"Pohádky;" mávl jsem rukou.
"Vašek-víš, o kterým mluvím? Karel Vašek, trenér z prv
je tady. Měl o tebe celkem zájem. Jsem zvědavej, co
předvedeš."
"Já taky," zašklebil jsem se skepticky.
Radim se dostavil těsně před nástupem na hřiště, zíval
celý kolo; jinak však vypadal svěže jako obyčejně. Omlu
se, prej zaspal. Jen jsem zalapal po dechu!
"Ranní ptáče dál doskáče," prohlásil mrzutě druhej tren
"Ale dřív zhebne," pravil Rad s neochvějnou jistotou a
pas absolvoval na střídačce rozvalenej jak prase. Taky řeše
V klidu si vypaloval zobák a občas mě povzbudil.
Myslel jsem, že padnu. Doslova. První čtvrthodina ho
vej zabiják, k šišce jsem se dostal pouze na vzdálen
deseti metrů, měl jsem co dělat sám se sebou. Před oči
žlutá kola, prohulený plíce hrozily prasknutím, hlava p
úderů na kovadlinu. Ten sadista mě nechal na place ce
mač! Po čase jsem se zmátořil a občas i sri'hal, ale ,
výjimečně.
Zápas jsme samozřejmě prohráli. Neřekl bych, že pop
mou vinou, ragby je kolektivní tvrdá mužná hra. Mančaft 1
oslabenej, Jirka Jelínek si natáhl šlachu, Salám měl sád
Radim si válel šunky na střídačce a já sotva lezl.
"Ty ses teda předvedl," zazubil se na mě Rad spokoje
"Copak nevíš, že kvůli tobě přijel sám velkej Vašek?"
Měl jsem sto chutí zakroutit mu krkem. Poznal to, sv:
se v křečích smíchu. Čekal jsem, kdy spustí trenér, ale on
28
na mě jen vyčítavě podíval a podotkl: "Takhle můžeš leda
cvrnkat kuličky, Luku." O vyhazovu ani zmínka.
"Ty jsi fakt zaspal?" zeptal jsem se Rada, když mě vezl
po zápase domů.
"Jasně. Usnuli jsme pozdě, ne?"
Panebože, proč jsem takovej vůl! Nejít na zápas by bylo
zbabělý, jít sebevražda. A já sám strčil hlavu do smyčky,
protože zbaběle] nejsem. Jenže ona existuje ještě třetí mož-
nost! Stačí si správně načasovat příchod.
Leono, ty mě neznáš. Jsem zle], cynickej, sobeckej moula.
Po dvou měsících jsem se chystal na víkend domů. Měl
jsem po krk záplavy Leoniných láskyplných dopisů, na ktery'
jsem telegraficky odpověděl pouze jedním jediným, Radova
blouznění o penězích, vyptávání bytné na svatbu i zmatenýho
mátožení od knihovny ke Galaxii.
Do tašky se špinavým prádlem jsem přibalil perfektního
angličáka pro synovce, aby měl kluk radost. Ono vážně není
k zahození mít prachy! Kdyby jich bylo víc, dalo by se...
Rad mě zastihl na poslední chvíli. "Jedeš domů? Zrovna
ti nesu tři super filmy, každej potřebuju aspoň dvacetkrát!"
"V neděli jsem zpátky, do dovolený ti to natočím. Tady
máš všechno, co sis objednal," podal jsem mu krabici plnou
originálních prvních kopií. Rad si nechal na kopírce sjet obál-
ky v barvě, prázdný kazety sháněl ve velkým za pakatel. Ne-
pídil jsem se, kolik je skutečnej zisk z jedný, stačilo mi, kolik
I Rad platil mně. Tahle spolupráce vyhovovala oběma. Z peněz
za věčný prostoje v práci bych angličáka nekoupil!
"Ty seš přece z Chválovic," zadumal se nahlas.
"Chceš jet se mnou?" Ještě z dob našich studií pamatujeme
nejeden tah do mé rodné vísky.
I "Dneska nemůžu, večer mám spicha s Jandou. Myslel jsem,
že bys mohl jít se mnou."
"Máš z něho strach?"
"Strach určitě ne, ale nebylo by špatný ukázat mu sílu."
I "Mě vynech, ten slizkej parchant mi k životu nechybí."
Janda je člověk, ktery'mu kvete za každýho režimu. Mocnej,
obávanej, vlivnej a chytrej chameleon. Především chytrej ! Na
tenhle fakt Rad nezapomínal, chtěl bejt chytřejší než on.
"Myslíš, že mně jo?" ušklíbl se. "Mohli jsme si večer ka-
pánek užít, v Night. klubu mají novej program Sweet show."
29
"Nechci!"
Podíval se na mě přímo. "Seš pořád nakrklej kvůli tc
podělanýmu zápasu? Nebud' blbej, Luku, prachy se dají
dělat snadněji než honěním se za míčem v první lize."
Neodpověděl jsem.
"Až dostaneš rozum, zajdi, pokecáme," nabídl mi ironie
"Pozdravuj Jandu!"
"Vyřídím," zašklebil se pobaveně.
Chválovice duněly letním nočním životem. Nikde ani no
na konečnou jsme dojeli tři. ~trávenej ještě z autobusu
sůvou Irenou, podnájemnicí paní Metelkové, jsem se nade
čerstvýho vzduchu. Seno a stáj, tak voní náš kraj! Ženi
jako Irena by neměly existovat, zkazí člověku náladu pinda
o počasí. Naštěstí vystoupila už v Nížanech.
Dorazil mě Vondráčkův čokl, kterej se náhle vynořil ze t
a blafl na mě hlubokým hrdelním hlasem. V první chvíli js
zvedl tašku před sebe na obranu, načež mi došlo, že to tele stoj:
zadních za plotem. Srdce mi bušilo ještě před naším baráčke
"Lukáši!" zajásala máma. "Konečně se ukážeš! Táta bv
mít radost, pořád o tobě mluví."
Ségra proběhla chodbou s natáčkama na hlavě a kul
podělaných plín v kbelíku. "Á, náš světák. Jdeš nám pom
s brizolitem?"
"Celej nakřivo," ujistil jsem jí.
Tat'k ležel a něco si četl. Úplně jsem se zpotil. Jen js
vstoupil do ložnice, najednou jsem nemohl dýchat.
"Ahoj, táto. Jak je`?" Blbý žvásty, jenže - co'říct?!
"Jde to," odpověděl stejně stupidně. Nejradši bych se
viděl! "Vítej doma, Lukáši. Co v podniku, máte práci? V rá
říkají samý hrozný věci...' Važ si práce, aby tě nevyhoč
z podpory se žít nedá. Já to prožil, Lukáši, co jsme se naI
bočili na poli a stejně jsme tloukli bídu..."
"Jo, já vím. Neboj, všechno je v pořádku."
"Čeněk je taky nezaměstnanej. Táta od rodiny!"
"Jak to?"
"Statek propouští, to mš, nejdřív mladý, inženýry nepoj
bujou. Ještě že mají skoro postaveno, jinak by byli namydle
Lída z mateřský neuživí ani děti, natož stavbu. To teda nev
z čeho budou splácet dluhy... Jo, jo. Běž se najíst, nezdr
se se mnou. A pošli mi sem mámu."
30
Vymázl jsem a radši se nedíval, když mu máti nesla
mísu.
"Ten se 'něco nakomanduje," ulevila si Lída, máchající ve
vaně plíny. "Otravuje každou půlhodinu."
"Sakra, je nemocnej, ne?!" vylítl jsem popuzeně.
Založila si ruce v bok. "Jenže my jsme nemocní z něho."
"Je to tvůj táta!"
"Tvůj taky," upozornila mě bojovně. "Ono se pěkně radí,
Lukášku, z dálky. V srpnu se stěhujeme, budeš mít volnej
hořejšek, můžeš se nastěhovat a starat. Chcí tě vidět."
Nehodlal jsem se s ní bavit. Lída byla tele odjakživa. Tele
s vysokou školou. Máma mi přihrála deset knedl'ků a božskou
rajskou, jakou umí jen ona.
"Jíš ty vůbec něco pořádnýho?" starala se. "Chodíš na obě-
dy? Jsi hubenější..."
Jestli já jsem hubenej, pak už nikdo. Jasně, díky holkám,
dřív boxu a ted'ragby nemám šanci ztloustnout. Zkuste chodit
denně do posilovny a nebude na vás gram přebytečnej. Veš-
kerá tkáň se přeměnila ve svaly a šlachy.
"Kdy děláte brizolit?" otočil jsem se na švagra.
"Za tři neděle."
"Mohl bys jim pomoct, Lukáši, nebo se na tý stavbě udřou,"
domlouvala mi máma. Vztek do mě vjel znovu. Podělaná
stavba! Copak nestačí, že oddělala tátu?! Chudák tatic toužil
po domečku, šetřil peníze, nedopřál si žádnou radost. No vida.
Ted' ho má. Proleží v něm zbytek mizernýho života. Ségra
začala stavět stejně jen kvůli němu, ze sesterský lásky mi
přenechá první patro! Jaká šlechetnost! K poblití.
"A co Leonka? Kdy ji přivezeš?" dorážela máma.
"Odmaturovala a má prázdniny," zahučel jsem neochotně.
"Znáte se už dlouho, skoro rak, vid'? Luku, vezmi rozum
do hrsti a -"
"Ožeň se," uškli'bl jsem se.
"Správně. Bydlet budete mít kde..."
"Mami, nech toho," zarazil jsem její blouznění. Chápu ji,
nechce zůstat v baráku sama s nemohoucím tátou. Sakra, chá-
pu, ale pomoct jí nemůžu! Jsem stejnej ubožák jako ségra.
Ta utká do sousední ulice, kdežto já do jinýho města.
"Róky na ženění máš. Podívej, Cenda s Lídou mají dvě
děti a jsou spokojení. Musíš mít pořádnej domov! Evžen Skálů
se taky bude ženit. A to je mladší než ty!"
31
_ , _ ._ ~r
"Evžen?" uchechtl jsem se při vzpomínce na kluka,'co
inkoust a jedl šušně. "Která si ho chce vzít, proboha?"
"Sabina Galová."
Tím mne uzemnila. Sabina! Taková fajn holka, na kter~
mám pěknou vzpomínku. Sednou po zábavě jsem zaš
a... Hm.
"Proč si ho bere?"
,LMají se rádi," hádala naivně máma.
Cenda byl mnohem prozaičtější. "Skálovi jsou v balíku
V tu ránu jsem byl doma. "Tak vidíš," shrnul jsem m
min nátlak. "Já peníze nemám, se mnou by Leona terno n
udělala."
Mátí sice něco namítala, ale já si šel dát sprchu. Lásl
neexistuje, jasná věc. Sabina je jasnej při'klad. Anebo Soň
spolužačka, která si vzala Rakušáka o dvacet let staršMo. Prc
asi, že. Ségru dost dobře nechápu, a~ nekrmí, že se vda
z lásky. Čenda s hlavou jak koleno jí mohl těžko imponov~
Vdala se, protože musela. Taky možná měla strach, aby
neujel poslední vlak, tenhle typ přízemních intelektuálek 1
vysoké škole moc šancí nemá.
Sabinu jsem tedy odhadl na chlup přesně. Hlavně kvůli
jsem si zašel v sobotu na kurty zahrát tenis. Vždycky se nějak
spoluhráč najde, když nikdo jinej, Sabina určitě. Hraje ten
kvůli linii. No, pinká ho sice jako badminton, ale postávu n
ohromnou. Škoda jí pro usoplenýho inženýrka!
Tentokrát seděla na lavičce s neznámou prsatou holkou
"Ahoj, Pražane," zaradovala se. "Jdeš si zahrát? No ne,
máš novou raketu. Hm, pěkná. Ale já mám lepší. Lacost."
"Ty jsi vždycky ve všem lepší."
"Jsem ráda, že tě vidím. Máš taky takovou radost?"
"Větší, než si myslíš," řekl jsem pravdivě. Li'bila se r
vždycky! "Přišel jsem ti poblahopřát, Sabino."
Uchichtla se. "Díky."
"Tak si pojd' pinknout," vyzval jsem ji, ačkoli bych m
mnohem větší chutě na něco docela jinýho. Ostatně, to jc
poskakování v dírkovaným tílku nemělo chybu. Mohl jse
na ní oči nechat, ale i- tak jsem ji porazil levou zadní.
Ta cizí holka mezitím odešla. "Co to bylo zač?"
"Maruna. Neznáš? To se divím, ty přece znáš každou."
"Dovol? A kdyby, jedině každou hezkou."
32
"Má veliký kozy," prohlásila s lehkou příchutí závisti.
"Velikost není rozhodující," ujistil jsem ji.
Oblažila mě upřeným pohledem. Evžene, ty blbečku!
"Chceš říct, že já mám hezčí?"
"O tom nepochybuj," řekl jsem zadrhle.
Její oči, utopím se v nich! S mírným úsměvem si nadzvedla
tílko. Malý gesto, ale velká nabídka.
Věřili byste, že jsem úplnej primitiv? Zavlekl jsem ji (anebo
ona mě?) do dřevěný boudy na nářadí. Tam jsem jí to udělal.
Na stojáka. Bylo to vzrušující, rychlý, silný. Zvířecí, myslíte?
Možná. Každopádně mě uspokojila mnohem víc než Leona
při normálním milování, takže jsem pak začal hloupě blekotat:
"Sabino, nevdávej se."
"Chceš si mě vzít ty?" usmála se a natáhla bikinky.
"Já? Ne, nehodlám se ženit..."
"Seš upřímnej, co? A nekoktej, stejně bych si tě nevzala."
"Dělá ti to líp než já?!" ozval jsem se dotčeně.
"Vůbec ne," uchichtla se. "Přišla jsem ale na to, že sex
není to nejdůležitější, víš? Můžu ho mít bokem. Víš, kam
letíme na svatební cestu? Na Kanáry. Dobrý, ne?"
Má pravdu. Se mnou by se na Kanáry nepodívala.
"Takže zase někdy příště mám šanci?"
"Neváhej," ujistila mě a nechala se políbit.
"Sabino!" ozvalo se zvenčí. Už ji hledal.
Díval jsem se, jak křepce vybíhá z boudy do horkého dne
za tím kreténem, svým snoubencem. Neprosila mě, abych se
schoval. Je si jistá. Dobře, Sabino, ty mrcho!
Vyšel jsem vzápětí po ní, pozdravil brejlatýho kripla:
"Ahoj, Evžo," a před ním si provokativně zapnul příklopec.
"Prej se budeš ženit. Blahopřeju, bereš si šikovnou žínku."
Dokonce jsem si potřepal pravicí s tím nedochůdčetem, co
má větší přitažlivost než já - peníze.
"Děkuji. Lukáši, nezlob se, spěcháme," vyblekotal. Nemohl
nevidět, že mám Sabininu rtěnku až za ušima.
"Ahoj, Luku," rozloučila se se mnou Sabina, ta potvora,
zapíchla do mě studánkový oči a dodala: "A díky."
A pak že já jsem cynik!
Z Chválovic jsem ujel prvním nedělním autobusem. Jako
malej kluk. Nemám prostě žaludek, no. Není lepší se neženit,
nemít děti? Jsou s nimi jen starosti, pak ostudy, nakonec ute-
33
. ....,r
čou a nechají rodiče svýmu osudu. Prásknou do bot jak
Udusil bych se vztekem, lítostí, bezmocí.
Město na mě dýchlo svým horkým dechem rozpálen
asfaltu a přehřátých panelů, svou živostí, ruchem, poc~
svobody. Tady, v tom smogu, mohu konečně vydechn
Když jsem se uvelebil na gauči, nahrával jeden film za drul
a popíjel k tomu chlazenou colu, zachvátil mě pocit, že j~
světě přece jen dobře. Sak málo stačí ke spokojenosti, c~
Pohoda, veget, prima pokoukáníčko; za který navíc dost
zaplaceno. Rad dovalil prachy ve chvíli, kdy jsem smolil .
hej dopis Leoně. Bombardovala mě jimi jak prakem a
všech mi líčila báječnou dovolenou u nich na chatě. Kdyl^
nesli'bil tatMcovi, že se jí budu držet, nikdo by mě k nim živ
nedostal! Odhodil jsem dopis stranou a hrábl rukama do t
kovek. Opojnej pocit peněz... Všiml jsem si, jak mě
pozoruje, proto jsem je nedbale zmuchlal a nacpal do ka
Jak v ní krásně hřály!
"Nechceš se mnou večer zajet do Prahy?" nabídl mi
děračsky. "Hodilo by ti to víc než tejdenní nahrávky. T
bezva mít prachy?"
"Jo, ale ne ty, co smrdí kriminálem."
Blahosklonně se usmál. "Zapiš si za uši, že žádný pra
nesmrděj. Leda málem, chacha. Nebud' srab, Luku."
"Povedlo se ti kontaktovat Jandu?"
Spokojeně přikývl.
"Zničí tě, kdy se mu zachce. On je žralok, ty malá ryl
"Nejsem blbej. Můžu se pojistit, ne? Janda je neobyč~
fotogenickej, stačí pár snímečků a mám v hrsti já jeho."
"Zahráváš si," varoval jsem ho. Jestli si myslíte, že u
mafie neexistuje, jste vedle jak ta jedle. A Janda je něco j
kmotr! "Snad ho nechceš vydírat?"
"Když bude slušnej a bude se mnou hrát fér, tak ne."
"Do pytle, Rade, copak ti nestačí malý kšefty?!"
"Nestačí," ujistil mě. "Nejsem žabař. Miluju peníze vic
ženský. Musím je mít a budu je mít. Ještě nedávno ses tc
smál. Už mi věriš?"
Prachy, prachy, prachy!
"Ty přece toužíš cestovat, ne? Nestačila by ti pro zač.
Itálie? Jedu tam s Lenkou, přidej se k nám."
Zarazil jsem se. Itálie... Slunná horká Itálie. Moře, pí
slunce, sůl... V životě jsem u moře nebyl!
34
"Vyjedeme v sobotu, v pátek mám ještě nějakou práci.
Zajedeme pro Lenku do Nížan, at' si taky užije prázdnin. Tej-
den bychom tam mohli vydržet, nemysliš?"
Hajzl jeden! Itálie není Afrika, ale moře má taky.
"No jo, jenže já musím s Leonou k nim na chatu."
"Musíš?"
"Musím, sakra!" rozběsnil jsem se, cele] zoufalej. "Musím
jí tejden obětovat, Leona si to zaslouží."
"No né, Luku, ty seš ale džentlas," vysmál se mi.
"A ty vůl, Rade." '
"Proč vůl?" nechápal. "Podívej, co k Leoně cítíš a co ne,
je tvoje věc. Jestli ovšem ty máš bejt pro Leonu odměna,
pěkně děkuju, chudák holka. A pak, obětovat tejden dovolený
jen proto, že tě k tomu nutí povinnost, klobouk dolů, to je
láska až za hrob, co? Navíc nechápu, proč zrovna na nějakou
pitomou chatu. Vezmi ji do Itálie s sebou. Do auta se vejde."
Nadechl jsem se. Tohle řešení by bylo přímo ideální!
"Ty a Leona?" zaváhal jsem. Ti dva si nesedí vzájemně.
Uškh'bl se. "Jestli mě ta tvoje princezna snese ve svý blíz-
kostí, prosím, já přežiju. Nakonec, ty ji bereš s sebou, ne já.
Aspoň bude mít Lenka společnost."
"Abych vydržel já," zapochyboval jsem.
"Ty? A co?"
Nevysvětloval jsem: Radův výsměch, samozřejmě. Téma:
ubozí podpantofláči. Jenomže moře je moře a chata s jejími
rodiči taky varianta, že. Ten dopis, co jsem smolil celý od-
poledne, jsem zmačkal, napsal jinej a odklusal s ním na poštu,
aby ho dostala včas.
Nakonec jsem si venku zakopal s Pedrem. Bez přemlou-
vání. Člověk je v podstatě jednoduchej, že?
35
5. Stan, spacáky, konzervy,
kytara, můj a Radův batůžel
Leonin lod'ák
sotva jsme se do auta vtěsnali! V jednu chvíli jsem padouš
~ I' zadoufal, že třeba nepřijede. Bláhová naděje! Její táta ji
a:° vezl před desátou se slovy "tož na ňu dávej pozor, syny
a předal mi ji i se čtyřmi zavazadly.
Myslel jsem, že omdlím. "Co v tom máš?!"
"Důležitý věci. Svetry, džínsy, šaty, domácí zabijačku
"Leono, ty jsi blázen! Jedeme do Itálie a ne do Alp!"
`;''' "Nebruč," přitulila se ke mně. "Hrozně se těším!"
Rad zvedl oči v sloup, když zahlédl všechny naše ~
gly. Nahlas neřekl nic, což jsem, ocenil. Projevil dob
vůli.
"Dneska bychom mohli přespat v Nížanech, je po
"'vyjet takovou dálku. Je tam docela slušný koupališ
navrhl.
"Tam?" zapochyboval jsem, protože mě moře ťáhlo j
' magnet. "Tam je leda tvoje ségra, jinak se mi ta vesnice je
krajně nesympaticky."
Nakonec jsem však podstatně změnil názor. Lenka j~
nebyla sbalená, prala si v neckách na dvorku několik trii
,,~;,.. celá nešfastná, že nás zdržuje. Dřív se k tomu nedostala, te
st'hala využívat levné pracovní sty beze zbytku.
'', Zželelo se mi jí, vypadala jak uzlíček neštěstí.
"Stejně jsme chtěli jet až zejtra," slyšel jsem sám sf
;:, smířen s představou, že v tomhle příšerným zapadákově s
víme odpoledne a noc. Rad na mě vděčně mrkl. No, proč
Ve třech jsme tedy vyrazili k blízkému kempu. Vzal j~
s sebou kytaru, Leona mě donutila. Dřív jsem hrál ho
a pro radost, poslední dobou mi chyběl čas a vlastně
radost. V názoru na koupání Rad nezklamal. Voda ušla.
měřeně teplá a přiměřeně hustá v tom smyslu, že rybm'k Ža
- byl dost velkej, abych se protlačil mezi namaštěnými ~
a přeplaval na druhou stranu. Leona se hloubky bolí a P
36
frajer, taky, i když by to nahlas nepřiznal. Než jsem si pořádně
zaplaval, stihl se vyčvachtat s Leonou u břehu, vystát frontu
na pivo a džus a seznámit se s dvěma pipkama.
"Tohle je Luk," představil mě jim. Zaregistroval jsem Leo-
niny podezíravý oči a na holky jen zběžně koukl, abych se
ušetřil žárlivých řečí. Nic moc. Nechápal jsem, proč se Rad
snaží, ovšem je fakt, že se naše názory na ženskou krásu sešly
leda v případě, když šlo o vyloženou krásku. Sandra by se
mu určitě 1'bila. Musela by se mu 1'bit!
Sotva jsem na ni pomyslel, uviděl jsem ji. Kousek od nás,
blíž k vodě, seděla na zelené dece ve zlatě metalizovaných
opalovačkách, respektive v jejich spodní části, protože per-
fektně tvarovaná opálená prsa vystavovala na odiv všem ko-
lem. Oči jí kryly zrcadlové brýle a ty nádherně plavé vlasy
měla hladce sčesané z obličeje i čela do ohonu.
"Ten nás vůbec nevnímá," prohlásila jedna z těch holek.
"Cože?" zeptal jsem se nepřliš chytře.
"Tohle je Monika a Lucka," představil mi je Rad.
"Ahoj," prohodil jsem a znovu utekl pohledem k zelené
dece. Všiml jsem si, že kolem Sandry poskakuje asi tříletá
holčička s kyblíčkem a lopatičkou. Ona má dítě! ! !
Rad zabloudil pohledem mým směrem. Uznale hvízdl. "Pá-
ni! Kdo to je? Snad ne místní?!?"
"Patří k těm ze mlejna. Mlejn za vesnicí koupil nějakej
hlavoun. Možná jeho dcera. Nebo milá, kdoví."
"Na vesnici vědí všichni všechno, ne?"
"Jo, ale ne o nich. Jezdí do mlejna jen občas a s nikým se
nestkýkají. Myslí si, že jsou lepší než my," řekla Lucka.
Leona vyzývavě zakašlala. "Áby ti nevypadly oči! Neviděl
jsi nikdy nahatou ženskou? Taková coura! Tady není na nuda
pláži, měli by ji vykázat! Machruje..."
"Má s čím," slintal Rad. Nedívali jsme se na ni zdaleka
jen my. Da'ky svému vzhledu přitahovala pohledy všech. Muž-
ská populace zírala hladově, ženáči pokradmu, ženy pohor-
šeně a opovržlivě, protože závistivě.
"S ní naděláte," prskla Monika. "Stará páka, nic víc."
"Kolik ti je, proboha?" vybuchl Rad smíchy.
"Šestnáct. Mám život před sebou. Člověk je mladej jen do
dvaceti, pak stárne. A týhle je dobře pětadvacet."
Rad se na mě podíval a já se pousmál. Slepičí moudrost!
Leona se mračila jako bubák.
37
"Není ti blbý furt po ní čumět?" pošeptala mi rozhořč
"Nějaká šlapka a ty seš z ní vedle!"
V podstatě mě odhadla. Byl jsem vedle. A pořádně. Tou
po setkání, v noci se mi o ní zdá, avšak když ji potk
vždycky ve vyloženě pitomý situaci.
"Jdu si zaplavat, abych nečuměl," rozhoupal jsem se.
kontakt jsem se nezmohl, ta malá žabka mě odrazovala.
že bych nikdy paničky neměl. Naopak, spíš převažovaly,
se mi starší zkušený ženský, chytrý a inteligentní, ale žá
z nich nebyla tak krásná a tak vzdálená. Netvářila se povýš~
spíš nezúčastněně. Stál jsem jako panák po kolena ve vc
jako bych se nemohl osmělit, a v zádech cítil Leonin bed
pohled. Byl jsem v koncích.
Pozornost jsem však na sebe přece upoutal. Všimla si r
ta malá. "Ten pán je stale]?" zeptala se žvatlavě.
"Ne, Barborko. Proč myslíš?" Ani se na mě nepodíva
"Dyž má fousy, tak je stale]," tvrdila malá jistojistě.
razila mě, fakticky jsem se pár dní neoholil!
"Barborko, už musíme domů." Ten její chraptivě vzruší
hlas! Radši jsém skočil do vody, za chvíli by se mi m~
lidi smát. Hotovej puberfák!
Než jsem přeplaval rybník sem a tam, abych zchladil 1
kou hlavu a horkou krev, nebylo po jejich dece památky
Na večeři jsme vyrazili do hospůdky na návsi, protože tc
neoplývala pohostinností. Jakmile zjistila, že Rad Leni
stěhování myslí vážně, s bídou nám ukázala na stodolu pl
vonícího čerstvého sena, kde můžeme přespat.
Cítil jsem se jako zpráskanej pes. Nevadilo mi, že si Le
hraje na dotčenou, mluví se mnou uštěpačně a čeká, až b
prosit za prominutí. Tentokrát čekala marně. Nejradši b
si nafackoval! Prošvihl jsem třetí šanci. Kolik mi jich j·
osud dopřeje? Co když ji nikdy víc neuvidím?!
Nechutnalo mi pivo ani d'ábelskej guláš. Nebavil jsem
"Zahraj něco, Luku," navrhl mi Rad. "Nebo tu umem
Nechtělo se mi hrát ani zpívat. Budu vypadat jako se
mentální blbec, když řeknu, že se mi nechtělo nic?
Jasně, já vím, já vím. Kupodivu jsem všechny dávný trap
ský hity nezapomněl a tu starou hospůdku jimi nečekaně
vil. Od Rada šlo o promyšlenej tah. Radim je vůbec bec
uznávám. Povedlo by se mu i tohle, protože jsem pon
zapomínal, psí nálada odplouvala s každou další písničk
38
.. kdyby ty ses, hochu, jen pořád nechtěl prát, nemusel
jsidneska na týhle bedně stát, moh jsi někde v suchu tu svoji
whisky pít, nemusel jsi, hochu, na krku laso mít... "
Při slově mít se objevila ona. Prošla houpacími dveřmi
s přepravkou prázdných láhví coca-col. Víc jsem ze sebe ne-
dostal, no. V přiléhavych strečových šatech s nahými zády
a jehličkových botách do zahulenýho lokálu nepasovala.
Hladký nezvlněný vlasy jí jemně splývaly do očí a dál na
ramena. Byla tak nádherná, až celá hospoda zmlkla.
S tlukoucím srdcem jsem němě sledoval, jak platí za coly.
Je možný, aby existovala ještě čtvrtá šance?! Osvícen náhlým
vnuknutím jsem vyskočil, kytaru vrazil Radovi do náruče,
přeskočil židli a před zraky celé hospody k ní běžel.
"Pomůžu vám," zariskoval jsem v tom tichu odmítnutí.
Zelené oči se na mě podívaly všedně. "Když se vám chce."
Vyšla přede mnou a podržela mi dvoje dveře, abych mohl
pohodlně projít. Omámeně jsem zíral na její sametová, do
sněda opálená ramena a zhluboka nasával známou vůni.
Otevřela kufr ohnivě rudé Mazdy 626, naložil jsem bednu
a horečně přemýšlel, čím ji zdržet.
"Dlcy," řekla chraptivě a svižně nastoupila.
Vzpámatuj se, troubo, nebo ti zase frnkne!
"Sandro!" řekl jsem rychle, než zavřela dveře.
Poprvé se na mě podívala přímo. "Odkud znáte moje jméno?"
"Já o vás vím věcí," plácl jsem, potěšen jejím zájmem.
Výraz její tváře se v mžiku změnil. V očích se nezračilo pře-
kvapení, nýbrž strach, děs a panika.
"Co chcete? Kdo vás poslal? Honza? Dejte mi pokoj oba!"
Zíral jsem jako u vidění. Zelená příšerka připevněná pří-
savkami k bočnímu oknu se na mě po~ouchle šklebila.
"Nevím, o čem mluvíte," přiznal jsem. "Nechtěl jsem se
vás ničím dotknout, znám vás jenom z knihovny, nic víc."
S ulehčením si oddychla. "Ach tak," usmála se.
"Kecal jsem. Vím o vás strašně maličko, jen to, že chodíte
do knihovny a učíte se anglicky a švédsky."
"To není zase tak málo," usoudila. "Na dva náhodné známé.
Anglicky se neučím, anglicky umím. Učím se švédsky. Stačí?"
"Ne... Spěcháte moc?" zkusil jsem stupidně a bez fantazie.
"Vy spěcháte," opravila mě s úsměvem.
"Mám dovolenou, kam bych spěchal. Navíc ted; když jsem
vás konečně potkal!"
39
"Lžete," řekla mi stále s tím zadumaným tajemným ú~
vem.
"Čestně. Strašně jsem si přál vás potkat..."
"Mluvím o tom prvním. Raději se rychle vrat'te, neb
na.vás vaše dívka rozzlobí. Tolik času nemáte."
' Pěkně mě sejmula! A pak že se jí pozemský život netýl
"Moje dívka," opakoval jsem popleteně a rádoby ironii
"Nebo vaše žena?"
"To už vůbec ne! Spíš kamarádka," blekotal jsem ub~
"Ušetřete mě toho," prohlásila sarkasticky. "Nemáte di
se omlouvat. Za chvíli se dozvím, že jste ji tu potkal."
Panebože, všechno jsem zvoral!
"Ne, to netvrdím."
"No proto," zasmála se tím hrdelním tónem, až mi přel
po zádech mráz. "Nevěřila bych vám. V Galaxii jste ji m
náhodou nepotkal, že? I s jejími rodiči..."
Fascinovaně jsem na ni hleděl. Odrovnala mě dokos
Sandra není Leona, který nabulíkuju kdeco! Poslední po
"Já vím. Beru ty hloupý řeči zpátky. Uvnitř na mě vážně i
moje holka. Jenomže ono je všechno maličko jinak. Vyi
vaší malý, že jsem se zatím- oholit nestačil, ale kdybyste
zejtra přišla na koupaliště, dám se kvůli ní do gala."
V jejím úsměvu se blýskly b~lé zuby. "Ono je vážně všec
trochu jinak. Barborka není moje, bohužel. Je to jen m
Zítra na koupaliště jistě půjde. Se svou maminkou. Ta
stojí za ohlédnutí. Já odlétám do Švédska. Oholit se ale
mozřejmě můžete, Barborka z vás bude mít radost."
Ona možná, tu mou Sandra zazdila. Nakonec, co bll
nemohl bych Rada s Leonou vyexpedovat do Itálie a
zůstat v Nížanech! "Mějte se hezky," dostal jsem ze
zkroušeně.
"Vy taky," řekla, zavřela za sebou dveře, nastartovala
a okénkem se ještě jednou usmála. Tak krásně...
"Sandro, počkejte!" vyhrkl jsem. "Kdy se vrátíte?"
"Za měsíc."
"Až?!" uteklo mi zklamaně. "A nešlo by se potom ne
v klidu sejít? Za příznivějších okolností?"
Podívala se na mě vážně. Bez úsměvu. Chvíli mlčela
se chvěl strachy, jaký ortel vyřkne.
"Ne," odpověděla posléze: "Prosím vás, nekomplikujtc
život ještě vy. Sbohem!"
40
Stál jsem před zaplivanou hospodou dlouho poté, co čer-
vená koncová světla jejího vozu zmizela v lese za vsí.
Tak vidíš, ty blbe. Dostal jsi ~afku, protože jsi strčil nos
někam, kam nepatříš. Zapálil jsem si a posadil se na lavičku.
Za oknem hlučela hospoda nočním životem. Banální, že. Na
nebi měsíc a hvězdičky. Romantický. Rozechvěle] a zklama-
nej toužící chudák na lavičce. Idiotský, do pytle!
Z množiny hostů se vyloupl jeden člen a přišel za mnou.
"Co tu blbneš?" zeptal se mě překvapeně. Rad, kdo jinej.
Rozhlédl se kolem. "Seš tu sám?"
"
"Jo.
"Je po tobě sháňka."
Mlčel jsem. Rad si přisedl a zapálil si. Pět minut jsme
kouřili mlčky. Ve většině chalup už dávno zhasla světla.
"Tady je mrtvo, co?" řekl konečně. "Jsem rád, že můžu
vzít Lenku k sobě."
"Jo, fajn nápad."
Podíval se mi do očí. "Ty ji znáš?"
"Podle vidění."
"Nezabrala?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne."
"Ženský jako ona se loví jinak, kamaráde."
"Jak?"
"Na prachy, chlapče. Dej si konečně říct, prachy jsou, byly
a budou hybnou pákou tohodle světa."
"Podělanýho."
"Podělanýho," souhlasil s poušmáním. Hodil špačka na zem
a jeho rudý konec udusil botou. "Tebe to zdrblo pořádně,
Luku. Jdi do háje s romantikou na konci dvacátýho století.
Děláš si zbytečný problémy. Polez, nebo budou ještě větší."
Tady fakt nic nevysedím, má pravdu. Ve dveřích se otočil:
"Mám si ustlat na jiným konci stodoly? Některy' problémy
se nejlíp řeší přes postel, udobřovačky a tak."
"Ne. Pomůžeš mi, když budeš chrápat s námi."
Sexem bych dneska Leonu každopádně neusmířil. Věděl
jsem, že po týhle stránce budu absolutně k ničemu.
"Myslíš přátelskou výpomoc v pravým slova šmyslu?"
"Ty koni," št'ouchl jsem ho do zad.
Leona se vydržela zlobit hodně dlouho. Roztála vlastně až
na horkým italským sluníčku, ale ani potom to nebylo ono.
Ten večer v Nížanech řádila jak lítá saň. Jsem zle], hnusnej
41
a cynickej sobec, navíc děvkař a Hulvát. Jak jsem ji mohl t
ponížit a vyběhnout za tou flundrou ven?
"Mně klidně nadávej, ale ji vynech. Když všichni sed
jako burani, musel jsem jí pomoct."
Můj nečekaně prudký odpor ji překvapil. Rad dosvědi
že jsem venku seděl docela sám. Jen tak, chtělo se mi. Lec
se podruhý neodvážila zopakovat, že by se nejradši sbal
a jela domů. Možná ženským instinktem vytušila, že by
mohl stejně tak sobecky, hnusácky a cynicky souhlasit.
"Prosím vás, nehádejte se," říkala tiše a jemně Lenka. "Le
no, Luk nic neprovedl, zachoval se jako opravdový muž.'
Ta malá je prima, fakt. Málem bych tomu sám věřil, hal
Nevím, jak se vyjádřit o dovolený celkově. Jásat? B·
báječná? Nebo se šklebit; že nestála za nic?
Nevím. Ona totiž byla zvláštní. Báječná je silný slovo a r
stála za nic taky. Každopádně jsme si užili. Sluníčka, mo
kilometrů. Jen cesta do přístavu lázeňskýho města Rim
trvala sama o sobě deset hodin. V řízení jsme se s Radf
střídali, vychutnali jsme rychlou jízdu po dálnici. Zastav
jsme se u Mondsee v Rakousku, kde Rad zabodoval. Poz~
nás do luxusm'ho motorestu na oběd, zaplatil jak lord v m.
kách, názorně předvedl, jak se žije s penězi. I Leona poma
ztrácela upjatost k jeho osobě, prachy dělají divy.
Pak Alpy. Nádherný hory trčící kolem dálnice. Dlouhý ~
nely, ve kterých Lenku ničila klaustrofobie.
A Itálie? Exotický směrovky podél cest s nápisy Bolog~
Padova, Roma, jež jsem dosud znal leda z Hlavy XXII. Barev
benzínky, vrakoviště aut podél cest a zasviněná parkovišt
Rimini. Nádherný město, krásný snědý holky v minisi
ních. Opálení chlapíci s divokou gestikulací. Nejvíc jsme rr
seli chránit Lenku, di'ky svým vlasům budila velkou pozorno
Narvanej kemp, přátelství a domluvy rukama nohama
sousedy. Prohýřený noci, unavený dny. A moře. To hlavy
Nemohl jsem se ho nabažit! Leonu pň první koupeli žal
medúza. Zůstala ji červená skvrna na týden a strach z mc
na cele] život. Rad se taky koupal minimálně, radši lovil
pláži snědý holky. Úspěšně, musím říct. Nejvíc mu vyhov
vala osmnáctiletá dvojčata, osm nocí z deseti nespal ve star
Na mě zbylo hlídání holek. U Leony formální, u Len
věcný. Myslím, že byla ráda, že jsem jel s nimi. Držela
42
mě a Leony, což se té druhé zrovna nel'bilo. Především fakt,
že Lenka plavala stejně dobře a se stejnou vášní jako já, čili
jsme spolu řádili ve vlnách celé hodiny za Leonina bedlivého
dozoru.
Každej večer jsem hrál na pláži i v kempu na kytaru.
Vždycky se kolem seběhlo plno lidí, hlavně holek. Leona
mohla samou žárlivostí puknout! Žárlila však zbytečně. Stále
mě totiž strašila vzpomínka na Sandru, taková hořkoslaná.
Za celých deset dní jsem se ani jedinkrát nemiloval, ačkoliv
by možností, o kterých by se Leona nikdy nedozvěděla, bylo
nepočítaně. Sandra ze mě udělala impotenta. Nejspíš. Rad
mě tajně lákal, nabízel mi zaručeně účinnou terapii od svých
dvojčat, čemuž jsem sice věňl, ale naordinovat si ji nenechal.
Svou energii jsem vybíjel dováděním v moři, které mě uspo-
kojovalo a vyčerpávalo.
"Nemám vzít Lenku ven, abys měl s Leonou volnej stan?"
nabídl mi. "Ne? Už jsem myslel, žes chceš sekat dobřotu, ale
když odmítáš i Leonu, pak nevím. Ty fakticky nemáš chut'?"
"Ani trochu."
"Já jsem při chuti pořád. Oči by braly a ťělo nesta'há,"
zasmál se.
Nelhal jsem mu, neměl jsem zájem. Co kdybych nakonec
před nějakou Italkou selhal! V tomhle rozpoložení by nebylo
divu. Mám ho jen na čurání; no. Jinak o něm nevím. Vlastně
jo, přece. Třeba ležím v noci na pláži a do zad mě hřeje písek
jako akumulačky, škeble a ulity tlačí a píchají, poslouchám
neúnavné šumění moře, koukám na hvězdy, ke kterým má
tady člověk jakoby blíž, no a když si vybavím Sandru, neci-
telnou mrchu, zatrne mi až... Ale jo, víte kde.
Co je zač?! Ve chvílích rozčilení jsem schopen uvěřit, že
je to šlapka na nejvyšší úrovni. Valutová klientela, perfektní
znalost angličtiny, bezva ohoz, skvělé líčení, výborná společ-
nost pro chudáka zahraničního podnikatele na služební cestě
v naší malé zemičce. Anebo milenka staršího zazobanýho
dědiny. Majitele mlejna, kupříkladu.
Pak je tu. ještě možnost, ve kterou věřím, když jsem její
odmítnutí za určitých ókolností ochoten omluvit. Nevím pře-
ce, co ji k takové odpovědi donutilo, ne? A pak, story před
hospůdkou silně zaváněla banalitou. Sandra může být dcerka
z lepší rodiny. Odtržená od prostýho lidu.
Jiná možnost neexistuje. Ukažte mi holku, která má v pě-
43
tadvaceti mazdu! Za plat sekretářky, případně prodava~
Kdybych neměl vedlejší prijem z Radových kazet, ne'
si výlet do Itálie dovolit. A to, podotýkám, žiju z Leon:
konzerv, platím leda dvoulitrovky džusů, sem tam pizzu
vymetám jako Rad diskotéky ani nechodím na večeře dc
taurací, což mi Leona, která vyjela bez liry, vyčítá.
Po deseti dnech jsme se rozhodli k návratu. Rad sotva
nohama a doma ho čekaly obchody, o který nechtěl 1
Cestou domů jsme se zastavili v Benátkách, kde jsme ut
poslední peníze za svezení lodí a kýčové suvenýry. J
hrající gondolu jsem koupil Leoně a druhou našim. Typ
Čecháček! Rad udělal lepší kšeft, na parkovišti se zkos
toval s Italem, co nám nabízel bundy z pravý kůže. Pů~
cenu mohutně usmlouval a celá transakce, když bundy s
Alešovi do jeho obchůdku, mu vynesla dvacet táců.
Rozenej obchodník, co?
6. Dovolená se teda vydařil.
Ano, vydařila, konečně jsem kápl na pravý ohodnocení. ~
jsem se z ní opálenej do čokoládova a s bezvadnou fyzi
kondicí. A po stránce psychické? This is question.
"Co je s tebou, Luku?" řl'kala mi Leona znepokojeně
stala u mě a vida, její přítomnost mne sice otravovala
dohromady mi nevadila. "Ty jsi mimo! Na co pořád my
Na tu malou couru?"
"Kterou?" žasl jsem.
"Lenku. Jen se nedělej! Lepila se na tebe jak pijavic
"Co měla dělat, Rad byl pořád v trapu. Máš vidiny.`'
"Hrála neviňátko dobře! Taková prohnaná rajda! Vs;
se, že bys jí uvěřil, kdyby ti nabuh'kovala, že je panna.
Nechtělo se mi mluvit, vyhovovalo mi, mně, jindy vt:
sršícímu klukovi, kterej uměl ukecat každou babu, zalé:
soukromí a čau. "Lenka je panna stoprocentně, říkal R.
"Oblbla vás oba!"
44
"Dobře, oblbla. Nehodláš se o ní bavit celej večer, že ne?"
řekl jsem, čímž jsem si upletl bič sám na sebe.
"Ne," usmála se tajuplně. "Dost na tom, že jsme se kvůli
ní nemohli milovat tak dlouhou dobu!"
A tak jsme se normálně pomilovali, abych si ověřil, jestli
jsem ještě vůbec chlap. Mimochodem, jsem. Musel jsem pak
Leonu ubezpečovat, jak moc se mi to s ní líbilo, ačkoliv jsem
z aktu žádný potěšení neměl. Soulož, no. Chudá soulož bez
nápadu, vtipu a vášně. Do pytle, co to se mnou je?!
Po dvou dnech společnýho soužití jsem nevydržel nápor
na nervy a posadil ji do autobusu směr Znojmo, samozřejmě
s důvěryhodnou výmluvou na švárův brizolit.
Moc jsem sí nepomohl, z bláta do louže. Utekl jsem sice
Leoníným řečem o manželství vedeným se snahou vyloudit
ze mne datum našeho sňatku, matčiným ne. Totéž v bledě-
modrém!
V neděli šok na druhou. Právě jsme odpočívali po matčině
vynikající svíčkové, když někdo zvonil. Ségra šla otevřít,
v předsíni vypukl mohutnej hlahol a zcela jasně jsem roz-
poznal moravskej přízvuk. Strnule jsem zíral na tati'ka s mam-
kou, oba kulaté, milé a záricí, a Leonu, zatím jakž takž šti'hlou,
rozjasněnou a v hnědých šatech. Ano, v těch, co nesnáším.
"Tož synku, když nejde Mohamed k hoře, musí přijít hora
k Mohamedovi!" nechal se slyšet tati'k, ten vtipálek.
Matka na mě dělala sice potěšený, leč vyčítavý obličeje,
proč jsem ji o návštěvě neřekl předem, byla by pořádně po-
klidila a napekla. Já dělal podobný, leč mnohem zuřivější
ksichty na Leonu. Vyhýbala se mi očima, na mamku se jen
rozplývala a v tu ránu si získala její srdce. Pochopil jsem to,
zvolila cestu oklikou. Když ptáčka lapají...
"Lea je hodná holka, pracovitá, vařit umí," chválila ji Boč-
ková. "Bude se umět o svého muže dobře postarat."
"Věno má taky. Bohatí nejsme, ale přece jen jsme něco
holce nasháněli, aby se nevdávala s holou zadnicí."
"Ale tati," zrůžověla jmenovaná.
"Nějaký peřiny, cíchy, nádobí a ručníky..."
"Na knížce má třicet tisíc..."
"Hlavně, že se mladí mají rádi. Bydlet můžou u nás..."
,;Tady je taky místo, doufala jsem, že Luk zůstane doma.
Víte, manžel je invalidní -"
45
"Sehnal jsem mu prácu, zatím u zedníků, člověk si nemů:
vybírat, Lukáš se práce nebojí. Však, synku?"
"Svatba bude malá, rodinná, u taty v podnikový chatě..
Asi hodinu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se smyčl
utahuje. Než jsem stačil cokoliv podniknout, rozječel se zv
nek podruhé. Zvedl jsem se, abych otevřel. Nikdo si mě a
nevšiml! Nechápavě jsem civěl do Radovy veselé tváře.
"Co se to u vás děje? Rachot až. na ulici."
"Kamaráde, ani se neptej. Chtějí mě oženit!"
"Kdo? Vaší? Tak jím to vymluv, ne?`,`
"Nic nevíš! Přijeli Bočkovi. No Leona s rodiči. Na námluv
chápeš? Už se debatuje, koho pozvou na svatbu."
Rad se pobaveně rozřehtal. "Neři'kal jsem ti, že s žádm
holkou se nemá chodit dýI jak měsíc, jinak si dělá nároky'
"ŘMcal, neň'kal. Ted' mí porad', sakra!"
"Beze všeho," usmál se. "Odpověz jim ne."
"Nikdo se mě na nic neptá, jsem tam přespočetnej!"
Radim vybuchl smíchy. "Víš, co? Seber si věci, vypa
nem."
"Nemůžu se vypařit jak usmrkanec," rozhodil jsem rukan
"Zůstaň a nech si navlíknout chomout," vysmál se mi. "1
pytle, Luku, co je s tebou? Seš pořád jak přejete] válcem
Skočil jsem si nahoru pro tašku. U dveří obý~ku jsem
zastavil. Vlítnu dovnitř a vypakuju je... Místo toho jsem
točil vedle do ložnice.
"Někam jdeš?" všiml si táta mého zavazadlá.
"Přijel pro mě Radim, musím s ním kvůli ragby," zal
jsem uboze. "Vysvětlíš jim to?"
"Já?`` tátovy oči mi byly nepříjemné. Nikdy jsem mu
uměl lhát! "Před čím utkáš, Lukáši?"
"Spi před kým," opravil jsem ho. "Tati, já se s tím ženě
musím pořádně rozmyslet. Potřebuju čas. Nejsem si vším
tej... Hlavně ne sám sebou."
Chvíli se na mě zamyšleně díval. "Dobře. Něco jim řeky
"D~ky!"
"Ale Leoně okamžitě napíšeš!"
Rad seděl ve svém voze. Jakmile uviděl, jak potichoe
za sebou zavírám dveře, pousmál se. "Opět svobodnej?`
"Copak jí můžu dát po tak dlouhý době kopačky?"
"Tak si ji vezmi, otravuj se s ní cele] život, zahejbe
Mysliš, že to bude čestnější? Víš vůbec, co chceš?"
46
Vím. Přesně. Chci Sandru. Nechci se oženit a odstěhovat
do Znojma, protože tam bych neměl šanci ji potkat. Blbý,
co? A Leoně nechci ublížit. Zapeklitá situace, sakra!
"Máš u sebe pas?" zeptal se mě náhle.
Nakoukl jsem do boční kapsičky cestovní tašky. "Jo."
"Fajn, mrkneme se do Rakoúska, času máme dost."
Projeli jsme místním přechodem za čáru; prošmejdili nej-
bližší městečka za hranicí, koupili si zmrzlinu a zase se vrátili.
Rad však nezamířil domů, nýbrž opačným směrem, na Květ-
nou a vesnice při hranicích.
"Ted' se smí až k čáře, ne? Vedla tudy kdysi železnice;
chci se podívat. Musí tu bejt i cesty, co jsme viděli na druhý
straně, ne?"
"Jo, určitě. O jedný vím, ale ta je autem nesjízdná. Leda
pěšky. Dalši je dole pod rybníkerti, ta by mohla bejt v lepším
stavu, ale vidíš, je tam zákaz vjezdu."
"Vjezdu, ne vstupu," upozornil mě.
Nechápal jsem jeho chu~ courat se v tom pařáku pěšky
pohraničím. Měl jsem pravdu, cesta vedla až k tabulce Státni
hranice a dál za hraniční kameny do vnitrozemí Rakouska.
Podobné jsme našli ještě tři, tu poslední dobrých dvacet kiláků
od Chválovic.
"Za celou_dobu jsme nepotkali živáčka, co?" uvědomil si
Rad při zpáteční cestě. "Copak nikdo hraníce nehlídá?"
"Asi hlídá," mínil jsem líně a pohodlně se opřel do sedačky.
Zavřel jsem oči. I kiiybych měl štěstí a se Sandrou se setkal
popáté, rozhodně ne dřív než v půlce srpna.
"A kdo? Péesáci? Ve většině obcí je zrušili, ne?"
"Všude asi ne. A pak, jsou tu celníci, pohraniční policie
a tak. Nevím," zívl jsem. "Nestarám se o to."
"Tady se může úplně ideálně pašovat."
Usmál jsem se. "Prosím tě, kdo by co = ` prudce jsem otevřel
oči a podíval se na Rada: Ten šílenec! "Snad ne -"
"Malá domů," ucelil se. "Seš zaláskovanej nebo co, že máš
tak dlouhý vedení? Jasně že chci. A budu. Uznej, proč mám
dělat až druhýho? Ten první, co pro zboží dojede a nějak ho
přetáhne, si účtuje provizi za riziko a nemusí se s nikým víc
dělit. Ostatně, riziko minimální, jak jsem se právě přesvědčil."
"Přeháníš," mínil jsem. "Jestli tě čapnou..."
"Tak co? Nejvejš mi zboží seberou. Kamaráde; tohle není
jak za totáče, kdy se překročení hranice počítalo za těžkej
47
zločin. Jde o pouhopouhý přestupek. A o velký prachy. S~
ze všeho moc vybobkovanej, Luku. Dáš se do toho se mnou
,~Ne."
"Nač ten kategorickej tón?" zasmál se. "Zatím ne, dobř
Dojde na moje slova a přilezeš. Taky potřebuješ přivést r
jiný myšlenky, v Itálii jsi měl za zadkem tu st'hačku, ale tac
tě z toho bahna nechuti a apatie vytáhnu. Pamatuj si, Red
má vždycky pravdu, i kdyby ji neměl."
Nevědomky (nebo spíš vědomě?) použil heslo, jímž se říd
jeho fotr, dokud byl u vesla, a pro který ho nenáviděl.
Všechno začínalo bejt víc a víc na levačku, továrna se p~
tápěla poměrně rychle a my museli po dovolený podeps
smlouvu, ve který stálo, že budeme chodit do práce na t
dny v tejdnu. Kdybych neměl kšefty s kazetama, nevím, z čer
bych žil! V době hospodářský krize by se člověk neměl ženi
dokud nezabezpečí sám sebe. Asi v tomhle duchu jsem naps
Leoně dopis. Druhej. V tom prvním jsem jí vysvětlil svá
zbrkle] odjezd z Chválovic. Nalít čistého vína jsem jí a
nedokázal, jen jsem se vymlouval. Jsem měkkej, no.
Byl jsem Radovi vděčnej, když pro mě pňjel a vzal mě r
mejdan kousek za město k nějakýmu Radovu kámoši na ch;
lupu. Z kluka smrděl vekslák na kilometry, ale po třech p.
nácích Johnnyho Chodce mi už protivnej nebyl. Sešla
u něho veselá společnost dobře dvaceti lidí. Ženských by
míň, zato však první jakost. Nádherný holky, se kterýma
dalo dělat úplně všechno. O půlnoci přijel sám velkej Jan
s dvěma ovečkama, co měly výstavní postavy a předved
všem profesionální strip. Janda se usmíval jako šéf harén
a dovolil, aby se s jeho kočičkama pobavili i jiní, předváděný
duo divadýlkem notně vzrušení a naladění. Protože jsem niky
na podobný masovce nebyl, byl jsem z toho pěkně vykulen.
Hromadná soulož je něco, co jsem dosud viděl jen na vide
ale s podporou Johnnyho Walkera jsem se ochotně přid;
Prostridal jsem tři nejhezčí křehulky, načež za mnou při?
jedna z těch striptérek, co nejdřív několikrát uspokojila Rac
a já nestačil žasnout, co všechno ze mě ještě vyždímala. Velli
Janda seděl na druhým konci jako paša, znuděně hleděl
úpění a vzdychání kolem, upíjel whisky s ledem a jen si r
zepnul zip, aby ho mohla ta druhá ovečka vykouřit. Nechutn
Vůbec ne. Lidský!
Kdy jsem odpadl, sám nevím. Probudil jsem se zimou
48
předložce před krbem, v poopičím stavu jsem roztřeseně po-
sbíral svoje svršky, načež se mi udělalo strašně šoufl, že jsem
sotva stačil vyběhnout před chalupu. Začínalo krásný letní
ráno a já zvracel, div u toho nevypustil duši.
Do chalupy jsem se vpotácel se sytě zeleným obličejem,
překračoval spící těla, v mraku výparů silou držel žaludek na
svém místě a pohrdal sám sebou. Panebože, ještě večer mi
připadalo, že se účastním večírku ve velkým stylu?
V kuchyní na vrzavým otomanu souložil Donát, ten kluk,
co mejdan pořádal, s holkou, která u toho spala, dokonce
hlasitě pochrupovala. Donát do ní bušil ze všech sil, večer
se rozčiloval, že Alice všem dává a jemu ne. Pomstil se jí za
to, zaržál jako kůň a ulevil si do ní. Otřásl jsem se, i když
jsem sebevíc nasáklej, bez kondomu ani ránu. Natož s tako-
výma, po kterých přejde za noc celá rota! Z AIDS mám totiž
pořádnej vítr. Radův hlas jsem zaslechl z pootevřených dveří
ložnice. Opatrně jsem nahlédl, nechtěl jsem bejt svědkem další
scény, měl jsem jich po krk. Rad však seděl v křesle oblečenej
a na rozdíl ode mě svěží jako vždycky.
"Počkej mi do zejtra," smlouval s fandou.
"Dneska je pozdě!"
"Dneska? Dnešek je šibeniční termín, nestihnu = `
"Nestihneš? Dobře, řeknu někomu jinýmu."
"Počkej... O. K., dneska," kapituloval Rad.
"Červený BMW. Jasný?"
"Jo, jasný. Kolik dostanu?"
"Třicet procent. Jako vždycky."
"Třicet je málo! Jde o víc než jindy, nemůžu = `
"Mám říct někomu jinýma?"
"O. K., třicet," souhlasil Rad poraženě.
Nemohl jsem je dál poslouchat, zvedl se mi kufr, s rukou
na puse jsem proběhl chalupou jako blesk.
"Co tu blbneš?" smál se mi Rad, když mě našel opřeného
o statnou borovici. "Dělej, jedeme. Ne abys mi poblil auto.
V přihrádce je igelitová taška, doufám, že není děravá..."
Míjeli jsme nablýskané ferrari. "fandova kára," upozornil
mě závistivě. "Takovou si taky jednou koupím... už brzy."
"Jsi vůl, Rade," řekl jsem a nebezpečně říhl. "Lezeš mu
do zadku za blbejch třicet procent."
Švihl po mně okem. "Ty nevíš, že kdo má prachy, je pán?"
"Přesně pro tohle jsi nenáviděl fotra, ne?"
49
"Jdi do prdele!" rozčílil se. "Ničemu nerozumíš. Tohle j~
něco úplně jinýho, zatím mu lézt do zadku musím, protože
on má prachy, lidi, prameny. Až pojedu na vlastní pěst, tak. . .`
"Tě zničí," doplnil jsem ho. "Kývnutím malíčku."
"Tím by odrovnal i sám sebe. Mrkni," otevřel přihrádka
a podal mi svazeček fotografií. Letmo jsem je prólistoval.
Janda a různí lidé, 'většinou cizinci v parádních autech
Jeden chlapík mi připadal povědomej. Kde jenom... už vím
Seděl se Sandrou v Galaxii! Zatrnulo ve mně. Sandra taky?
"Kdo je tohle?" ukázal jsem ho Radovi.
"Neznám. Fotil jsem všechno a všechny, šlo o velkou akci
Kdybys mi s tím chtěl píchnout = `
"Jdi se vycpat. Poblil bych se z nich."
"Bleješ sám ze sebe," usměrnil mě. "Přebrals."
Vysypal mě před privátem a odjel, až vygumoval kus as
faltky. Má naspěch. Boss Janda by mohl říct někomu jinýmu
Prachy jsou pěkná věc, potřebná ještě víc, ale člověk pi
jejich vydělávání nemůže překročit sám sebe. Stejná blbo;
jako léčit psychickou rozervanost Johnnym Walkerem! Di'k
Radově terapii jsem sice v jediným večeru na jiný myšlenk
přišel, jenže o to horší bylo vystřízlivění. Pocit smutku, prázc
noty, odcizení všemu a všem, nenaplněnosti života se prc
hloubil, touha po neidentifikovatelným mockrát vzrostla.
Vždycky jsem myslel, jakej musí bejt veget nechodit d
práce. Jo! Kdybych neměl tréninky a nahrávání kazet, asi b
mi z toho začalo hrabat. Rad pověsil ragby na hřebík, t
rozdi'1 ode mě nest'hal. Občas dovalil prázdný kazety, boh
týrsky zaplatil a odvezl nahraný. Na žádnej další tah už n
nenachytal.
Bloumal jsem v tom nádherně horkým létě městem jal
náměsíčník, potkával krásný holky v tílkách naboso, šortkác
a minisukních, usmívaly se na mě - a mě absolutně nelákal;
Blbější červenec a srpen jsem v životě nezažil.
"Luku, co je s tebou?" Ali si mi vylezla na klín, když jse
si zašel do Palastu na guláš. "Vůbec tě není vidět. Ani Rad
Co se to s vámi stalo? Nefotrovatíte, pánové?"
Možná. Ve dvaadvaceti jsem znuděnej životem, kterej ~
zdaleka nedává to, co bych si přál. Funguje jak automat, r
víc. Už nikdy nic pěknýho nezažije, nakonec mě Leoni
dopisy udolají a já kejvnu, aby byla změna, ne?
50
Taková krávovina! Copak jsem něco pěknýho zažil?!
Samý normální věci, blbnutí a volnej sex. Taky jsem byl
u moře, vida. Prodělal jsem operaci slepáku. Gympl. Vojnu.
Tátovu nemoc. Na základce koupil ředitelskou důtku a tři
dvojky z chování. Stal jsem se strýcem. V šestnácti mužem.
Paráda!
"Nech ho," řekla své kolegyni Marča a znalecky si mě
přeměřila. "Nevidíš, že je nešt'astně zamilovanej?"
"I ty chud~tko," politovala mě Ali dobromyslně. "Počkej
na mě, dneska končím v šest. Potřebuješ utěšit."
Z Palastu jsem se vytratil a víckrát tam nešel. Aby mě ty
dvě šlapky litovaly?
7. Podle kalendáře
měla být Sandra zpátky
,jenže nebyla. Prochodil jsem město křížem krážem, potkal
milion žen, rozšmajdal si nový botasky. Všechno marně.
Ten pátek jsem se vrátil v psí náladě, založil novou kazetu
a padl na gauč. Blbý video mi taky leze na mozek, už ani
nezapínám televizi, nahrávám a nahrávám, aniž vím co.
"Lukáši!" Bytná. Co chce, ochechule jedna?
Nevrle jsem se zvedl a otevřel dveře. "Děje se něco?"
"Máte návštěvu," zašveholila. Tón jasně naznačoval, že
dámskou. Leona by se hrnula nahoru, pořád se chystala
pňjet, ale já jí její nápad v dopisech rozmlouval. Preven-
tivně jsem se zamračil. Snad Ali, ta dobračka z armády
spásy?
Na chodbě však stálo šti'hlounké zjevení s dlouhými zrza-
vými vlasy a v letních šatičkách.
"Lenko?" žasl jsem a zamračenej škleb nechal roztát. Bytná
se culila jako hrdlička, jen zavrkat, proto jsem hovor dole
omezil na minimum, v pokojíku za návštěvou pečlivě zavřel
dveře a ještě pustil magnetofon.
"Určitě bude špízovat," vysvětlil jsem. Stáli jsme proti so-
51
bě, oba se nejistě usmívali a nevěděli, co říct. Aspoň já
teda nevěděl. "Sedni si... Posílá tě Rad?" .
Usedla na krajíček gauče, rozhlédla se a pípla: "Máš to
hezký. Radim mě neposMá. Neviděla jsem ho od středy."
"S ním si užiješ, co?"
"Spíš neužiju," namítla logicky.
"Co bych ti nabídl?" Zkontroloval jsem mizernej stav
sob. "V tom horku nic nevydrží. Jedině trvanlivý mléko.
"Nedělej si se mnou starosti."
"Mám ti pustit nějakej film?"
"Kdepak. Těch mám doma dost."
Víc jsem jí neměl co nabídnout. "A jak vůbec žiješ?"
Pokrčila rameny. "Docela dobře. Mám spoustu času. S 1
dem se nedá o ničem mluvit, věčně není doma anebo nechá
na co si vlastně stěžuju. Já si přece nestěžuju, jenom..."
Najednou jsem jí viděl až do duše. Proto přišla! Radin
vysvobodil z otroctví, ovšem příliš svobody může bejt
obtíž. Nikoho v tomhle městě nezná, nemá s kým promlu~
Až bude na škole, najde si kamarádky, přibude jí učení. 1
jsem se zastyděl. Jak to, že nikoho nezná? A co já?
"Vypadneme někam," navrhl jsem aktivně. Věřte to
nebo ne, ale šli jsme do zoo. Náhodou, byl to skvěle] tal
"Nechceš zajít na kafe?" navrhla mi před panelákem, k
jsem ji doprovodil. Tmavá okna bytu v přízemJ nevypad
nejveseleji, pravda.
"Je pozdě." Deset jsem sice za nepřekonatelnou hran
nepovažoval, ale chtěl jsem udržovat určitej odstup. Rad
bych těžko vysvětloval, že si vzájemně pomáháme překlep
krizi. V deset večer se vysvětluje špatně, víte. "Až jindy
"Jindy," zopakovala smutně a ten její nevinný obliče
pohasl, ačkoliv celý večer zářil jako lampička. Nevěřila n
"Vážně," snažil jsem se mluvit co nejpřesvědčivěji. "Z
bychom si mohli zajít zaplavat, ne? Vsadím se, že ses
Itálie ještě nekoupala."
Lesk v jejích očích znovu zaplál. "Když nepočítám van
"Fajn. Ve dvě u Armstronga."
Potěšeně se usmála, načež tiše dodala: "A di'ky."
"Není zač." Tohle Rad, hlava jedna pomazaná, nedomys
Naštěstí jsem tu ještě já. Naštěstí pro Lenku - i pro mě. To
odpoledne bylo po dlouhý době konečně docela prima.
52
Nikdy dřív jsem holku za kamarádku neměl. Myslel jsem,
že přátelství jako takový mezi opačným pohlavím neexistuje.
Moc učený, říkáte? Dobře, na rovinu. S každou holkou jsem
se vždycky rovnou vychrápal. Když nechtěla, nazdar. Leona
byla světlou výjimkou, její neposkvrněný panenství mě lákalo
jako bonbónek. No, tak ted' mě neláká vůbec, spiš trnu, kdy
se objeví celá rodina, tož synku, svatba bude v sobotu.
S Lenkou jsem se ale doopravdy kamarádil. Nepovažoval
jsem ji za ženu, se kterou se dá spát. Byla to jen Radimova
malá sestňčka, díky níž jsem míval dobrou náladu. Scházeli
jsme se denně, trávili celá odpoledne na koupališti, kde jsme
spolu blbli jako v Itálii. Jindy jsme šli do kina, vyjeli lanovkou
na Hrbáč, stopem na Kozí hrádek, prostě různě. Tři dny práce,
tři dny tréninku, zápasy, kazety, Lenka. Znovu jsem byl vy-
tíženej ! Rad vozil kazety jednu za druhou a zuřil, že nahrávám
méně než dřív. Občas mi nabídl, jestli si nechci přivydělat,
já odmítl a hotovo. Peněz jsem měl víc, než jsem stačil spo-
třebovat. Díky kazetám, samozřejmě, výplata byla katastro-
fální. Rad dal ve fabrice výpověd'. Já ne. Tenhle způsob života
mě uklidňoval a docela mi vyhovoval, ačkoliv neuspokojoval.
Uspokojovat je silný slovo.
Tohle zvláštní období bohužel nemělo dlouhého trvání.
Zkazil jsem to, jak jinak. Prvního září byla neděle, poslední
prázdninová, a já doprovázel Lenku z rockovýho koncertu
příznačně nazvanýho Konec prázdnin. Konal se nahoře na
přehradě a byl bezvadnej. Snažil jsem se z ní vytáhnout její
názor. Ta holka mě vytáčela, fakt. Nikdy nic nechtěla, na nic
si nestěžovala, nic nekritizovala. Co jsem řekl, byl pro ni
zákon. Bezmezně na mě spoléhala. Nebyla jednoduchá a chu-
dá, spíš jen málomluvná, tichá, zakřiknutá. Snažil jsem se
přijít na kloub té záhadě proč. Bála se mě? Nebo styděla?
"Na rovinu: h'bily se ti ty písničky nebo ne?"
"Líbily," tvrdila s měkkým úsměvem.
Kdybych řekl, že nestály za nic, kývla by také! "Máš ráda
tenhle druh hudby? Posloucháš ji někdy?" snažil jsem se.
"Ano. Měl jsi výbornej nápad jít na přehradu."
Vzdychl jsem a odevzdaně ji chytil kolem ramen. "Jsi
zvláštní ženská, Lenko. Možná ideální, neumíš se hádat."
Překvapilo mne, jak na moje čistě kamarádský gesto za-
reagovala! Podívala se na mě těma nevinnýma očima - a pak
se ke mně přitulila. Dost mě to vzalo, no. Před jejich vchodem
53
svítila lampa a do nočního ticha monótónně bzučela. Nafia
lovělý odstín se jí odrážel v očích.
"Konec prázdnin," řekla nostalgicky. "Nejhezčích prázdni
v mým životě. Dneska bys na kafe zajít mohl, ne? Radim
v Praze, vrátí se až zítra."
Neodpověděl jsem hned, tudíž naléhavě dodala: "Prosí
tě."
S podivnými pocity jsem vešel do p~'bytku nejlepšího k.
maráda, příbytku mnohem luxusnějšího než tehdy v červen
kdy jsme ho zařizovali. Sedl jsem si v jejím pokoji na žid
u psacího stolu, přestože mi pokynula na letiště.
Do pytle, do čeho jsem se to zase namočil! Poprvé n
došlo, že Lenka není jen Radova sestra, ale taky dívka, kráse
a vzrušující. Rozum radil jasně - zmiz, dokud je čas, podělo
za kafé a alou! Jenomže kromě rozumu se ozývaly i jin
touhy. Cítil jsem, jak se zvolna a příjemně probouzí moj
mužství, pohledem na Lenku, krásnou, dívčí a nevinnou, př
krmované stále novými impulzy. Vyschlo mi z toho v krkl
"Přinesu ti džus," navrhla okamžitě.
Aby nedošlo k omylu, nepotil jsem se strachy! Aspoň r
o sebe. I když to zní nelogicky, měl jsem obavy o ni. Vědi
jsem, že je příliš čistá, nezkažená, citově založená, že to ber
moc vážně a já ji podrazím. Tohle všechno jsem věděl!
Z mé strany nešlo ó lásku, spiš o zvědavost? Pud? Touh
silnější než slušnost? Proto jsem neodešel, no.
Podala mi skleničku pomerančový št'ávy, a než jsem dopi
nečekaně mi položila zezadu ruce kolem krku. Zvolna jse~
přiložil své dlaně k jejím a jemně si ji k sobě přitáhl. .
Dotkla se mé tváře svými rty. Zase výzva, nedotažená d
konce. Panebože, nezvládnutelná situace! Jo, já vím, nemi
jsem dopustit, aby k ní došlo. Každej teoreticky ví, co sn
a co ne, a přesto jsou vraždy, loupeže, nevěry.
Strhl jsem ji přes rameno do náruče a pol'bil. Nebyla prot
Kdepak! Sama si přetáhla tričko přes hlavu.
"Lenko, ale...," zkusil jsem zachránit čistý svědomí.
"Můžeš," zašeptala vzrušeně. "Prosím tě..."
Dá se taková prosba odmítnout? Prosím je přece kouzelná
Leona se sekla. Lenka byla panna, přesně jak jsem přec
pokládal. Pravá, nefalšovaná, nezkušená. Muselo ji to bole
Vrhl jsem se na ni a za mák ji nešetřil. Jo, jsem hulvát. Jec
noduše jsem se neovládl, po měsíční abstinenci nabitej. Nc
54
	:~f x
. ..
	" u
.
	~,ir
	
přestal jsem, dokud nepřišla moje chvíle. Kondom jsem n
měl, ovšem u panny nákaza AIDS nehrozila. Koncovku odne
kapesník.
Pak jsem se vzpamatoval a vytřeštěně zíral na tu spou?
Lence tekly slzy a pište si, že se štěstím neměly nic spole
nýho. Udělalo se mi na nic.
"Prosím tě, odpusf." Snažil jsem se nevidět mokrej polšt
a zakrvácený prostěradlo.
"Jsem strašně ráda, že ses se mnou miloval," prohlásila
statečná školačka. "Tuhle chvíli jsem si dlouho přála..."
S přemáháním jsem ji krátce líbnul na čelo, posbíral džín:
a tričko a do koupelny vyloženě utekl. Strčil jsem si hlav
do umývadla, abych se mohl zchladit studenou vodou. O~
mi děkuje!!! Za milování?! Slepá vášeň, sprostý a bezohledr
ukojení vlastního pudu, to jo, ale milování ?!
Do pokoje jsem se vrátil s nadšením vězně.
"Pojd' ke mně," vztáhla malátně ruku. "Jsem šíastná... C
první chvíle, Luku, kdy jsem tě viděla v Nížanech, jsem ~
tebe myslela. Poznala jsem, že Leonu nemáš rád."
Zoufale jsem se snažil přijít na něco hezkýho, čím bych
potěšil, ale nic mě nenapadlo. Přisedl jsem si k ní na p
zadku. "Jdi se umýt, než zaschneš," řekl jsem chraptivě.
Poslušně vstala, ačkoliv se trochu potácela. Každej krok
dělal potíže a mě přesvědčoval o vlastni zvrhlosti. Padl jse
do křesla a zavřel oči. Slabá útěcha říct: ona chťěla?
Vrzly dveře. Neměl jsem odvahu podívat se jí do tvář
Podezřele dlouho se nic nehýbalo. Otevřel jsem oči, aby
nechápavě a přiblble hleděl na Rada, který stál uprostřed f
koje a nevěřícně zíral na krvavou skvrnu na letišti.
Opožděně jsem sebou cukl. Viděl jsem, jak jeho tvář rud
a oči začínají metat blesky.
"Ty svině...," dostal ze sebe konečně.
"Rade, vysvětlím ti -"
Nedal mi čas. Jestliže jsem si před chvílí přál sám so
nafackovat, přání se mi bleskurychle splnilo.
"Ty svině!" zařval, poháněnej šílenou zlostí, a šel po m
pěstmi. Té první jsem sice uhnul, ale hned druhou kou
přímo na levý oko. Rána jako z děla, na sítnici mi vytry:
gejzír rudých paprsků. Třetí bombu jsem celej ochromet
inkasoval do brady. Došlo mi nebezpečí v plný mzře. Rad
schopnej ubít mě k smrti! Myslím, že za normálních okolno
56
jsem v lepší kondici než on, ale díky vzteku disponoval med-
vědí silou. Útočil rychle a přesně. Byl v právu, proto jsem
jenom více či méně úspěšně uhýbal a kryl si obličej, krk
a břicho, srážel jeho ruce obrannými chvaty.
"Radime!" Lenčin výkřik od dveří.
Mrkl jsem na ni, zahalenou v osušte, a dostal pecku přímo
do tváře. Otřeseně jsem zavrávoral a sesul se na koberec.
"Radime! ! !"
Druhej výkřik ho přivedl k rozumu. Zasyčel: "Zmiz do
kuchyně, nebo dostaneš taky!"
Poslechla ho bez odmlouvání. Ticho v pokoji rušilo pouze
naše dvojhlasné oddychování. Zvolna jsem se vzpamatovával.
Oko nesnesitelně štípalo a řinuly se z něho proudy slz, z nosu
mí trčela rajská, hlava se mi motala.
Rad mě náhle uchopil za ruku a pomohl mi vstát. Dostrkal
mě do koupelny, nahnul přes vanu a ošplíchal studenou vodou.
Zapůsobila blahodárně, konečně jsem se z otřesu probral.
"Ty vypadáš," řekl o něco hlubším hlasem ve svém pokoji,
kde mi podložil hlavu do záklonu a na obličej připlácl ručm'k,
ze kterýho trčela voda. Krev ne a ne přestat, musel ho dvakrát
přemáchnout. Když jsem se mohl zvednout a podívat do zrca-
dla, málem jsem šel do kolen.
"Čistá práce," pochválil jsem svýho pritele. Štěstí, že mi
nevyrazil oko. Ted' sice fialavělo, slzelo a otékalo, ate bylo
pod olověným víčkem. Brada promodrávala, nos opuchal, mě-
nil se v červenou bramboru.
Rad zapálil dvě cigarety a jednu mi podal. Chvěly se mu
ruce. "Proč ses nebránil, vole," řekl potom.
Cigarety jsme vykouřili mlčky.
"Chceš tu přespat?" nabídl mi jako dřív.
"Ne. Ráno jdu do práce."
"Vy pracující," ušklíbl se bez ironie. "Hodím tě domů."
Byl jsem mu za odvoz vděčnej, Severní je pořádnej kus
od zahradní čtvrti, kde bydlím já, natož jít v tomhle stavu.
"Můžeš mi říct," řekl v autě, ale nepodíval se na mě, "proč
musíš prznit zrovna Lenku? Nebo to s ní myslíš vážně?"
"Byli jsme spolu párkrát v kině, vykoupat se... Myslel jsem,
že ti o tom říká. Jenom kamarádsky... Dneska prvně..." Ne-
věděl jsem, jak pokračovat. "Ona chtěla. Víc než já. Situace...
Já vím, že mě to neomlouvá. Štve mě to. Promiň."
"Situace?" uškl'bl se. "Podobná situace nikdy nebude, ro-
57
zumíš? Jinak tě zabiju. Je jí šestnáct a já nedovolím, aby z n
kdokoli dělal kurvu. Víc se s ní nesejdeš, jasný?"
Netušil, jak rád mu tohle slíbím! Bylo to totiž řešení. Na
pravej vztah jsem neměl city, na přetvářku nervy. Mm
zakázal Lenku, Lence zakáže mě. Dodržím slovo, protože
slovo dělá muže. Paráda! Sám nad sebou jsem se zhnuseni
otřepal.
Zastavil mi před privátem a s kyselým úsměvem dodal
"No, jednou o poctivost přijít musela. Nakonec je dobře, žer
jí to udělal ty a ne nějakej amatér, kterej by jí našt'ouchl."
Mlčel jsem. Jsou věci, na něž se nedá nic odpovědět.
Náhle se na zápraží rozsvítila žárovka, ze dveří vykoukla
Metelková v županu, zamžourala do tmy a zamávala na mě
"Lukáši, kdepak se touláte? Leona na vás čekala celý od~
poledne, odjeli v jedenáct. Její rodiče se na vás zlobí!"
"Tiše, paní Metelková, je půlnoc," uklidňoval jsem tu sta
rou sudičku. Rad si ironicky odfrkl, zabouchl a odjel ber
pozdravu. Cítil jsem, že on, děvkař na emou, mnou pohrdá
Bytná, hypochondr odjakživa; ze mě měla druhý Vánoce
"Vidíte, sport prej je pro zdraví!" bědovala, když jsem s
vymluvil na úraz při ragby. Zavlekla mě k sobě, vnutila rr
vzkaz od Leony, makovou buchtu a octan hlinitej. Dopis jser
zběžně přelítl očima, zklamal jsi, čekali jsme, nepíšeš ar
nejedeš, tatík ti sehnal místo a ty nic... Buchtu jsem tajn
strčil za květináč na okně. Určitě mám chuf k jídlu! Jedin
za ty obklady z octanu jsem byl bábě vděčnej.
Když jsem pobledlej, nevyspale] a značně pocuchanýh
zjevu dorazil do fabriky, čekalo mě překvapení v podobě cE
lozávodní porady, na níž dvěma třetinám zaměstnanců předa
propouštěcí listy. Od prvm'ho října rozšířím řady nezaměs
naných! Odstupný na dva měsíce není řešení. Čtyřem lide~
nabídli místa vrátných místo dosavadních důchodců.
"Já to beru," řekl mi Honza Moravec a pot z něj střik.
jako tenkrát. "Vrátnej se nepředře a bere víc, než je blt
podpora. Potřebuje prachy, musím se ženit. Ty ne?"
"Ne. Ženit se naštěstí nemusím a nebudu, na vrátnýho
může víš co," zašklebil jsem se. "Závratná kariéra, co?"
"Náhodou," přemejšlel ten chudák.
Mávl jsem rukou bez zájmu se na tohle téma dál bav
Nemůže bejt vrátnej už kvůli ragby, nemohl bych chov
58
na tréninky a ragby je to jediný, co ~mě na tomhle světě
baví. K podpoře si přivydělám nahráváním kazet, o nic nejde.
"Luku, pojd'sí zakopat!" Pedro se školní aktovkou, vymyd-
lenej a nezvykle čistej.
"No ne, Pedro, ty chodíš do školy?"
"Ne, nechodím. Jú, Luku, ty máš bůňu! Kdo ti to udělal?"
"Jeden kámoš. Ten, co si s námi jednou začutal."
Pedro uznale hvízdl. "Ten musí mít sílu! A ty? Dals rnu?"
"Nedal. Poslyš, musíš chodit do školy, máš aktovku."
"Tys mu nedal?!" Pedro měl oči navrch hlavy. "Proč ne?"
"Já se s ním nepral, víš."
"Ale on s tebou jo."
"Tomu nerozumíš. Tak co, chodíš da školy nebo ne?"
"Dneska jsem tam sice jednou byl, ale nelíbilo se mi tam.
Víckrát do školy nepáchnu. Celý hodiny se musí sedět!"
"To se nedá nic dělat. Do školy musí každej, Pedro. Aby
se něco naučil. Čím víc toho budeš umět, tím víc peněz jednou
vyděláš," řekl jsem, ale vůbec si tím nebyl jistej. Copak mezi
nezaměstnanými nejsou vysokoškoláci, aha?
Tvářil se pochybovačně. "Máma řlcala, že se dá vydělat
spousta peněz i jinak. Víš, co.jích má? Klidně í tň sta!"
"Tři stovky nejsou žádný velký prachy, brácho."
"Jsou!" hádal se. "Mohl bych si za ně koupit autorobota!
Luku, ty se vůbec nevyznáš."
Nechtělo se mi s ním hádat. Nenašel bych protiargumenty,
protože prachy vážně nezávisí na míře vzdělání. Spiš na tom,
jak se kdo vyzná a jak ostrý má lokty. Takovej Janda dvakrát
rupl v `šestý třídě. Hodnoty se asi posunuly nebo co.
"Zakopeme si pod jednou podmínkou, kamaráde. Slíbíš mi,
že budeš chodit do školy."
Představte si, že ten dacan dlouho váhal!
59
,t,
C~lvíli jsme pokecali, načež se rozhodli zajít na jedno do
Palastu. Už v prváku na gymplu jsme si přísahali, že my dva
se nikdy kvůli žádný žensky nerozházíme. Domluvili jsme
se poté, co jsme se vzájemně ztloukli kvůli nejvyvinutější
spolužačce.
Radův golf stál u chodníku nějak nakřivo.
"Do pytle!" zaklel zlostně a přidřepl si k autu. "Obě kola
na levý straně prázdný... Kterej parchant?!"
Na male] okamžik jsem zahlédl za rohem vyčuhovat Ped-
rovu ježatou hlavu. Usmál jsem se. Pedro se za mě Radovi
pomstil.
Naštěstí nebyla kola propíchnutá, jen vypuštěná, takže na
opravu stačila pumpička.
"No ne?" zaradovala se Marča. "Stará silná dvojka! Lucky
Luk a Rad! Luku, na cos narazil?"
"Na pěst, děvenko, na pěst," informoval jsem ji.
"Luku, nebolí to?" Ali mi jemně osahávala podlitinu. Už
jsem znovu začínal vidět, otok zvolna opadával.
"Ne." Její prsty mi nebyly protivný. Naopak. Na napjaté
kůži barvy inkoustu a tuše příjemně chladily. A vzrušovaly,
proč se nepřiznat. Konečně trocha něhy!
"Budete večeřet?" zajímala se Ali profesionálně s prst'ky
na mé tváři. Možná jí ty doteky způsobovaly stejný potěšení.
"Jako obyčejně, starouškové?"
"Ne," odmítl Rad salám s cibulí. "Doval něco lepšího. Hra-
nolky s kečupem a kus flaksy k tomu. Dvakrát. A pohni."
"Jsi při penězích?" zareagovala Ali a konečně se ode mě
odlepila. Usmál jsem se na ni. Okamžitě mi úsměv oplatila.
"Copak my, nezaměstnaní," uchechtl se Rad.
"Koukám," všimla si Marča. "Nějak jsi prokoukl. Podívej,
Ali, okovaný lakýrky, kožený kalhoty, bílá košilka, kožená
kravatka... Vekslák jak poleno, co?"
"Každej se něčím musí živit," prohlásil nevzrušeně.
60
Ali odcupitala do kuchyně a Marča se k němu přitulila.
"Mohli bychom si udělat pěknej večer, ne? Třeba v bufi'ku..."
Mrkl na hodinky. ,.Nemůžu, musím brzy domů."
Střelil jsem po něm pohledem a on se mu vyhnul.
"Seš ženatej nebo kdo na tebe čeká?"
"Ségra," broukl polohlasně.
"Ségra?" vyprskla. "Nemáš s ní náhodou tento... incest?"
"Jsi pitomá," odsekl Rad.
"Co je mu?" zeptala se mě Marča vykuleně a oba jsme se
dívali, jak kráčí k výčepu, kde se dal do řeči s Ali.
"O ségře nemluv. Rad je na ni háklivej."
"Rad? Háklivej? A na ségru?" pochybovala. "On, jo?"
"Lidi se mění."
"Fakt. Ty taky. Dneska vypadáš líp než minule i přes to
fialový razítko. Pustils ji z hlavy?"
Zamračil jsem se. Pěkně se mi dařilo zapomínat a ta káča
mi zkazila náladu. Rad právě strkal Ali nějakou bankovku.
Bezvadně jsme se nadlábli a docela dobře pobavili, holky
se nám věnovaly podezřele hodně. V deset jsme na ně počkali
v autě, načež nás Rad vysadil u bufíku. Podal mi klíče s přáním
dobré zábavy.
"On odjel," konstatoval jsem nechápavě.
"No a? Bojíš se nás, kocourku?" předla Marča.
"Nebojím, kočičky," přitáhl jsem si Ali blíž. Rozehřtvala
mě už v autě intimními doteky, měl jsem na ni obrovskou
chut. Marča jako závdavek. Proč ne, vždyf jsme jenom lidi.
Nebál jsem se jich, ale zabrat mi daly pořádně. Konečně
jednou normální sex. Panebože, Leono, zírala bys, normální
znamená pro každýho jiný věci.
"Rad si mohl ušetřit polovinu peněz," prohlásila Marča
Lehce nakvašeně, když jsem, notně fyzicky zesláblej, zase bu-
fík zamykal. Věnoval jsem se víc Ali, což se jí dotklo.
Zpozorněl jsem. "Jakých peněz? Za co?"
"Tvůj kámoš by za tebe i dejchal," zaksichtila se.
"Takže za prachy. Za Radovy špinavý prachy!"
"Chtěl ti pomoct," zastala se ho Ali. "Rad je správnej kluk,
myslel, že potřebuješ povzbudit. Luku, nemysli si... Já bych
s tebou šla i zadarmo."
"Jdi se vycpat." Shodil jsem její ruku ze svého pasu a vydal
se sám nočním městem k domovu. Rad je teda třída!!!
61
Utíkal jsem až k zastávce, abych u kadeřnictví Wellas ;
hlédl z autobusu akorát koncový odrazky. Prima, ted' aby
se vlekl až na stadion pěšky, ke všemu obloha slibovala le
bouřku, ač je začátek září a neděle ráno.
Na malým náměstíčku sv. Vavřince jsem se znovu rozbě
protože se mi zdálo, že od nábřeží slyším cinkat tramv
Kdybych ji stihl, ušetřil bych si spoustu námahy!
Najednou jsem se zarazil, jako kdybych dostal přes hla
Přinutil mě k tomu pohled na červenou mazdu zaparkovav
u kostela, která se mi zdála víc než povědomá. Jasně,
městě jezdí takovejch aut fůra, ale ne všechny mají na bočn
okně přísavkama přicucnutou zelenou příšerku!
Rychle jsem se rozhlédl, nikde ani noha. V narůstajíc
zmatku jsem v poklusu nakoukl do pňlehlých ulic a ulič~
Hotovej labyrint, než je prohlédnu, mazda může zmizet i
svou majitelkou! Jak ji jenom zdržet...
Pohled napravo, nalevo, sehnout se a jít v Pedrových š
pějích. Vzduch z pneumatiky se syčením rychle unikal. F
mě popadl amok, lítal jsém z ulice do ulice, zase se na náme
vracel, vyrážel na průzkum znovu a znovu. Všechny obchc
v okolí jsou zavřené... Nebo že by tady bydlela?!
V pátrání jsem se nevzdal, běhal jsem dál, a když jsem
asi po pětadvacátý vrátil před kostel, málem jsem zaples
V dívce v upnutých džínsách, bílém tričku a rozepnuté dž
sové bundě se spoustou nášivek jsem okamžitě poznal Sand
ač vypadala maličko jinak, než jsem si ji zapamatoval. N.
herně vlasy v barvě lví srsti totiž zdobila trvalá, taková
mokrá, ze samých prstýnků, dosahovaly jí něco pod rame:
Dech se mi doslova zatajil, jak moc byla krásná.
Sandra nejprve nastoupila, nastartovala a chtěla se rozj
Popojela dva metry, načež vystoupila, omrkla vůz a dopále
kopla do prázdný pneumatiky. Rozhlédla se po případné 1
moci, když zahlédla mě.
Lidičky, třásl jsem se jako v zimnici!
"Dobrý den," pozdravil jsem ji, sotva jsem nejistě doš~
Dnes měla nalíčené jen rty a řasy, žádný make-up, pře
mi připadala absolutně nejkrásnější ze všech. Zelené koč
oči, jiskřivý pohled, znamínko na levém uchu.
Usmála se, pokrčila rameny a povídá: "Vaše práce, že'
Zaskočila mě hned na úvod - ani maloučko nezapochyl
vala!
62
"Cože? Ne, kdepak..." Viděl jsem v jejích očích smích
a ještě něco, co mě nutilo hrát rovně. "Dobře, no. Dostala
jste mě. Chtěl jsem vás zdržet. Já vám to za trest nafouknu."
"Máte takovej fuk?" zasmála se tím vzrušivě ochraptělým
tónem, až mě obešel mráz. "Pumpičku s sebou nevozím."
Ta potvora! Oči z člověka nespustí a stále je jakoby ve
střehu. Nejlepší obranou je útok, jak myslíš!
"Jak to? Každej pořádnej řidič ji má mít ve výbavě."
"Nejsem pořádnej řidič," ujistila mě roztomile.
"Dobře, vyměním vám celý kolo. Rezerva je v kufru?"
"V garáži."
"Vy nemáte ani rezervu?!" zarazil jsem se.
"Včera jsem píchla," vysvětlila. "Nemohla jsem tušit, že
ji budu hned ráno potřebovat, jela jsem jen do kostela."
"Do kostela?" nestačil jsem žasnout. Lítám jako blbec
a- "Vážně chodíte do kostela? Vyzpovídat se? Máte hříchy?"
"Samozřejmě," vyvedla mě z omylu. "Vy snad ne?"
S odpovědí jsem zaváhal. "Podle toho; co je hřích."
"Neznáte desatero?" Mhouřila oči jako kočka a já trnul,
čím mě zase sejme. Nemusel jsem čekat dlouho! Pěstěným
nehtem se dotkla na letmý okamžíček kůže pod mým okem.
"A co tohle? Nesesmilníš je šesté přikázání."
"Nesesmilnzš?!" otřásl jsem se. "To je moc silný slovo."
"Necháme toho," usmála se. "Radši vymyslete, co dál."
"Jestli máte čas, seženu někde pumpičku."
"A vy?" reagovala na můj sportovní pytel.
"V podstatě mám. Trénink jsem kvůli vám stejně prošvihl."
Projevila zájem. "Trénink? Děláte kulturistiku, nebo box?"
Vida, děvence se 1'bí svalovci! "Ragby. Boxoval jsem pět
let a do posilovny chodím od třinácti," chlubil jsem se. Nic
jsem si nepřál tolik jako ji zaujmout!
>,To jest?"
"Devět let." Málem jsem si ukousl jazyk. Do háje!
"Mladej kluk," řekla pofouchle, když se chytře dostala k in-
formaci o mém věku. Měl jsem si přidat, sakra! Naštěstí se
ozvalo hlasité zahřmění hromu. "Zmokneme."
"Sedněte si do auta. Splašžm někde pumpičku a -"
"Zbytečnost," mávla rukou. "Brnknu domů, aby si mě tu
vyzvedli. Nevíte, kde je nejbližší budka?"
"Určitě na nábřeží." Přál jsem si, aby nefungovalat Všemi
smysly jsem vnímal její přítomnost, jemnou vúni, celou tu
63
nádheru, že po tolika bezesných nocích jsem s ní... Kráčela
vedle mne pěknou klouzavou chůzí podobnou tanci, občas
se na mě z boku podívala. Ve smaragdech jiskřil smích.
"Jestli se takhle povlečeme ještě hodně dlouho," konsta-
tovala nakonec póbaveně, "nebude na nás nitka suchá."
S překvapením jsem zaregistroval, že se dalo do deště. Vy-
užil jsem situace, chytil ji za ruku a dal se do běhu. Do te-
lefonní budky jsme vpadli podobni velké vodě, promočeni
na kost, zadýchaní a rozesmátí. Byl to skvěle] tah! Budka
skýtala fajn prostředí. Totiž těsný, víte. Mohl jsem se na ni
lepit, aniž bych budil pohoršení! Stačilo by maličko a -
Sandra zalovila po kapsách, št'ouchali jsme přitom do sebe,
div budka nespadla, a brzy její stěny zadýchali do podoby
mléčných skel. S drobnými jsem byl úspěšnější, podal jsem
jí dvoukorunu, řekla díky a vhodila ji do pristroje. Elegantním
gestem uchopila sluchátko a odhodila si pramen z očí, až mě
postříkala sprškou ze svých vlasů. Znovu smích a vzájemný
omluvy. 62 61 13, nat=ukala šti'hlým ukazováčkem. Z vlasů jí
padaly drobné kapičky na nos, oči i sluchátko, ze kterého se
ozýval vyzváněcí tón. V okamžiku, kdy v něm cvaklo a ženský
hlas řekl stroze: "Lexová. Prosím!", jsem vztáhl ruku a utíral
jí ty kapky z tváře. Panebože, kontakt s její hladkou opálenou
pokožkou mi způsoboval sladká muka, džínsy mě tlačily na
doraz. Sandra se nechala hladit, dívala se mi upřeně do očí
a už bez úsměvu řekla do mluvítka:
"Sandra. Nějakej lotr mi vypustil kolo a já nemám pum-
pičku. Jsem u Vavřince."
"Zařídí.m to," ozvala se žena věcně.
"Děkuju," odpověděla Sandra s menším zpožděním, jelikož
jsem právě otíral její nádherně tvarovaný rty. Kdybych uměl
číst z hvězd, myslím těch zelených! Rozluštit jejich lesk...
"Sandro, ještě jsem ti chtěla = `
Nedozvěděli jsme, co máti chtěla. Víc jsem nevydržel.
Prudce jsem ji objal, až jí sluchátko vypadlo z ruky, a políbil.
Uvědomil jsem si ještě, že natáhla ruku a zaklesla ji do vidlice
pristroje, čímž umlčela hlas rušící důvěrnou atmosféru. Mo-
notónní tu tút, tu tút, které ho vystřídalo, mi připomínalo
rajskou hudbu. Zbláznil jsem se. Do ní. Do jejích rtů. Propadl
j sem.
Nevím, jak dlouhou dobu jsme strávili v jediném polibku.
Jenže pozor, to nejdůležitější teprve přijde! Já neh'bal Sandru,
64
nýbrž my jsme se líbali. Nebyla pasivní ani náhodou! Dokonce
bych řekl, že mě 1'bala se stejnou vášní jako já ji. Objímál
jsem ji, tiskl ji na stěnu a ukájel se pouhým dotekem napjatých
džínsů o její tělo. Musela moje vzrušení postřehnout. Hladila
mě v krátkých mokrých vlasech a já se mohl samým štěstím
pominout. Nikdy mě žádná žena takhle obrovsky nepřitaho-
vala a živočišně nevzrušovala, ještě chm'li a měl bych plný
slipy. Ta její zatracená vůně!
Místo vyvrcholení se však dostavilo vystřízlivění. Dveře
budky se trhnutím otevřely, ovanul nás ostrý vichr, koupili
jsme dávku deště a čísi dívčí hlas se zachichotal: "Jě, pardon,
já nerada."
Sandra se ode mě silou odtrhla a otočila se k vetřelcům
zády. Celej rozbolavěle] jsem se zamračil na Ali.
"Lucky Luk!" řekla překvapeně a hodila očima po Sandře.
"Léčíš se? Koukám, že nás už nebudeš potřebovat."
"Dej si odchod," poradil jsem jí rozčarovaně.
"Potřebuje si zavolat, doma telefon nemám. Jste hotoví?"
Sandra ztratila trpělivost. "S dovolením," protlačila se mezi
námi a dala se do běhu, aby víc nezmokla. Ali jsem nevěnoval
ani pozdrav na rozloučenou, měl jsem co dělat, abych ji do-
honil. Určitě se zlobí. Určitě. Ta štětka zkazila pracně vybu-
dovanou a vysněnou atmosféru...
"A pak že nemáte hříchy," řekla Sandra vesele.
"Taková -" hodil jsem opovržlivě pohledem k nábřeží.
"No no no," prohlásila s převahou. "Vaše dobrá známá,
že? Hádala bych, že všechny vaše kamarádky jsou jí po-
dobné."
"Křivdíte mi," vzmohl jsem se. "Mám hříchy. Teda měl
jsem. Ale já se polepším. Dejte mi šanci mít jinou známou."
Pobaveně si mě měřila. "Zplakal byste nad výdělkem. Se
mnou byste se totiž dopustil těžkýho hříchu."
"A když přesto chci riskovat?"
Hmatatelný zaváhání v jejím odmlčení. Panebože, copak
je doopravdy ledová a hodl cele] zážitek z budky za hlavu?!
"To nevím," řekla zamyšleně. "Má cenu riskovat, jestliže
není co vyhrát? Co když se dá jen ztratit? Všechno ztratit?"
Nerozuměl jsem jí. Netušil jsem, o čem mluví, vyrozuměl
jšem jen to základní - váhá.
"Člověk by měl vyzkoušet všechno," zkusil jsem napjatě.
V očích se jí objevil úsměv. "No, jak v čem, Lucky Luku."
65
"To je přezdívka. Lukáš Lucký k ní vyloženě svádí."
"Lukáš Lucký... Lucky Luk. Správný jméno," usoudil
"Mně se 1'bí."
"Aspoň něco," broukl jsem. "A vy?"
"Sandra Lexová," řekla a vyzývavě se na mě podívala.
"Sandra Lexová," opakoval jsem mechanicky. Stále n
upřeně pozorovala, jako by čekala, jaký na mě její jmér
udělá dojem. Sandra Lexová... Lexová... Lexová?! Má sm
něco společnýho s člověkem, o němž je slyšet v televizi a píi
se o něm v novinách? "Marian Lex?" nadhodil jsem.
Kývla. Stále ten vyčkávavý pohled. Mám padnout na zadel
"Něco jsem od něho četl," připustil jsem. "Váš otec?"
"Tchán."
Tchán!!! Proto ty pohledy! Do pytle, je vdaná! Musel jse
nabrat do plic kysh'k. Proč jsem si vlastně myslel, že on
taková nádherná ženská, je svobodná a volná?
"Copak?" zeptala se se zájmem. "Ztratil jste humor?"
"Jo," připustil jsem upřímně. Seber se, troubo! Zamáva
to se mnou, protože.. . Sandra není jen obyčejná panička a tal
můj vztah k ní je podstatně jinej... "Jste vdaná."
"Ano." Zelenýma očima mě propichovala jak jednohubl~
"Dobře vdaná."
"
"Ano.
"Výhodně vdaná."
"
"Ano.
"Št'astně vdaná."
"Ano."
"Nic vám nechybí... No, nebudu zdržovat. Nezlobte
kvůli tomu kolu, já..."
"Nezlobím," ujistila mě. "A mohli bychom si tykat, ne
"Tykat?!" Bože, porozumím někdy ženám? Je to vůl;
možný? V jednom okamžiku mi předhodí model š~astný vdz
věrný choti a ve druhým nabídne tykání?! Věrný??? A co líbá
"Proč ne," prohlásila s pokrčením ramen.
"Nevěřil bych, že o tykání budete stát. Nejsem syn slavná
spisovatele a známýho politika." Tenhle útok byl spros
ale musel jsem nějak to zklamání dostat ven.
Netvářila se dotčeně, spíš zamyšleně. "Asi máte pravd
usoudila nakonec. "Takže - sbohem."
Všechno se ve mně sevřelo. Podíval jsem se jí do očí, chl
pých, lesklých, zelených. Ještěrčích. Falešných!
66
"Nashle." Obrátil jsem se a zamířil do první uličky. Mám
zapotřebí se doprošovat? Nemám. Kašlu na ni. Neotočím se.
Víckrát si na ni ani nevzpomenu! Tak.
Vzteky jsem nakopl první šutr. Normální rajda, no. Akorát
víc hezká než všechny ostatní. Zanášívá panička. Vyhodí si
z kopýtka a jde se z břichů vymodlit. Kdo ví, s kolika vyvo-
lenými protekčnímu blbečkovi nasadila parohy! Patří mu to,
určitě je to trouba s brejličkamá a rachitickým hrudním košem,
vysokoškolák a nepraktíckej blbec. Vzala si ho stejně jen pro
peníze!
Hrn, ale bylo to s ní pěkný. Tam v budce... Při vzpomínce
mi zatrnuto ve slabinách. Vůbec se nebránila, naopak! Má,
co chtěla. Vzala si troubu s diplomem a prachatým fotrem.
Já vím, jsem ubohej těma blbejma řečičkama. Vedu je stejně
jen proto, že mu závidím. Radši toho nechám. Závidím mu,
samozřejmě. Všechno! Prachy, fotra, ženu. Tu nejvíc.
Naše setkání mě řádně rozhodilo, dlouho jsem se z něho
nemohl vzpamatovat. Večer jsem došel k překvapivým zá-
věrům: chovám se jako puberfák. At' je vdaná za koho chce,
tykání nabídla ona, ne? Jen blázen jako já by odmítl!! Třeba
by si dala říct i víc... Ach, proč mi najednou vadí nevěra,
ke všemu její, ne moje?!
9. Od Lenky jsem dostal dopis
a od Leony telefonickou výzvu
,Jedna psala hotovej doják, druhá na mě do telefonu spustila
hromy a blesky. Proč nepíšu? Proč nepřijedu? Mi~to mi tati
nemůže držet do nekonečna! Něco jsem vyblekotal, slíbil, že
napíšu ještě ten večer dloubej dopis, přijedu a všechno bude
O. K. Položil jsem telefon a málem hodil šavli. Sám ze sebe.
Ze svý ubohostí. Proč jí neřeknu rovnou, že se nehodlám
ženit ani stěhovat? Proč slibuju něco, co nemůžu splnit, jen
abych ji umlčel a měl na chvíli klid?!
Stejně jako s Lenkou. Její dopis mi vehnal na záda husí
67
kůži. Ta holka na mě myslí ve dne v noci, čeká a čeká, k
se objevím, doufá a trápí se, přesto mi jediným slůvkem ~
vyčetla nejmenší. Svět je zvrácenej, každej se trápíme 1
někoho úplně jinýho.
V pátek večer jsem k ní doopravdy zašel. Psala, že Rad
nebude doma. Zaklepal jsem na její okno v odhodlání alesF
tuhle aféru ukončit férově.
"Luku!" S jásotem mi padla kolem krku. "Věděla jsem,
přijdeš. Věřila jsem ti. Pojd' dál, Radim nepřijde dřív než
"Radši ne," mírnil jsem ji. Nemohu jít dovnitř, podívat
na její postel. A pak, jak by takové setkání dopadlo?!
"Hlavně, že tu jsi. Luku, nikdy jsem nikoho neměla
ráda jako tebe... Pořád na tebe myslím a vzpomínám, jak
byl šfastný, když jsme se spolu..."
Nedokázal jsem jí říct do očí, jak se věci mají. Prej št'astn
Ještě ted' se někdy budím hrůzou při vzpomínce!
"Jsem úplně vedle. Ve škole se nemůžu na nic soustře~
učím se a učím a v hlavě mám jen tebe, objevuješ se
každým písmenkem..."
A z téhle holky jsem nedávno musel páčit každé slovc
"Možná propadnu. Nevadí. Hlavní je, že existuješ."
Snažil jsem se jí domluvit, aby byla rozumná a měla šk~
na prvním místě. Prosím vás, vůbec mě neposlouchala! Hop
těžko jsem se vyprostil teprve po půldruhý hodině, a ne
že jsem jí nenalil čistého vína, ale ještě slíbil; že ji něl
napíšu na adresu do školy. Nemohl jsem ji ranit. Nemocn
se taky neř'ká pravej stav věcí, aby je krutá pravda neodděl
A Lenka je nemocná. Ze mě. Nevyléčitelně.
Asi jako já ze Sandry.
Na Sandru jsem prostě nemohl zapomenout. V noci ze
boty na neděli jsem na ni myslel tak intenzívně, až jsen
probudil v kaluži ejakulátu. Zkrátka, nebudu unavovat dl
hými vzdechy, za ten tejden se vztek, bezmoc a touha c
krájet a já dospěl do podoby středověkých mučedm'ků.
bych pro ni schopen i obětí! Několikrát jsem vytočil č
6261 13, ale vždycky se mi ozval hlas paní mátí, takže j~
zase rychle sluchátko pokládal.
Celej nedočkavej a třesoucí se strachy jsem hodil bo
na trénink a od půl sedmý se potloukal kolem kostela
Vavřince. Mazda nikde. Před sedmou se kostel vcelku nap'
68
Odevzdaně jsem se posadil na krajíček lavice v předposlední
řadě vedle starý báby s osmičkami dioptriemi, která si mě
pohoršeně změřila. Asi jsem jí se svým všemi barvami hra-
jícím monoklem jako věřící nepřipadal. Při prvních tónech
varhan vešla Sandra. S omluvným úsměvem vklouzla na volné
místo neskonale daleko ode mě. Musel jsem se natahovat,
abych na ni přes svou korpulentní sousedku viděl. Sandra
vypadala nádherně v zářivě červené kožené sukni nad kolena,
bílé halence a rozepnuté červené kožené bundičce do pasu,
rudých jehličkách a s rudou mašlí ve vlasech.
Připadal jsem si v kostele jak vetřelec. Nevím, co se kolem
dělo, stále jsem fascinovaně hleděl na krásnou ženu, vzdále-
nou ne pouhých pár metrů, ale tisíce světelných let, na ženu,
do ktery' jsem slepě zamilovanej.
Tak, ted' jsem to řekl na rovinu. Osudová láska totiž není
jen fráze. Skutečně existuje, ovšem,ne každej ji prožije. A na-
opak, klidně může zaskočit i takovýho bezvěrce jako mě!
Po kázání přijala Sandra hostii, v uličce poklekla na jedno
koleno a se skloněnou hlavou se modlila. Asi. Nevím, jak to
v kostele chodí. Copak tahle zbožná dívka je totožná se vzruši-
vou ženou z telefonní budky?! Ačkoliv jsem se v životě nemod-
lil a tudíž se modlit neuměl, upřeně jsem na ni civěl a v duchu
drmolil stále dokola: "Bože, prosím, at'se s ní dám dohromady!"
"Mladý muži!" prskla mi babice do tváře celej roj strep-
tokoků, když Sandra povstala a chtěla odejít a já babu málem
smetl pod lavici, jak jsem se snažil dostat se ven. "Tady jste
v kostele a ne na námluvách! Oltář je rovně!"
Opřel jsem se rukama o lavici a přehoupl se se zašklebením
přes její široká kolena. Vida, babu, taky nepřišla do kostela
pouze kvůli modlitbám!
Vylítl jsem ven víc než nedočkavě. Mazdá stála na stejném
místě jako minule, ale byla prázdná. Nechápavě jsem běžel
k autu a zase zpátky. Kde je? Kam mohla jít?!
Lidi se rozcházeli do svých domovů, děti k televizi, mámy
ke sporáku, fotrově na gauč k pivu a novinám. Třeba jim
křivdím, možná existujou i pěkná manželství! Na náměstíčku
nezůstala do pěti minut ani noha. Nechápal jsem to.
Pak jsem ji uviděl. Stála za rozevřeným křídlem kovaných
dveří, ruce v kapsách bundičky, v očích pobavenej výraz. Jo,
bezva finta. Měla mě jako na dlani, moje zmatený pobíhání
a vrážení do lidí. Nadechl jsem se. Copak nikdy nebudu mít
69
navrch?! Opřel jsem se o stoletou lípu na úpatí schodů a po-
čkal, až ke mně stylem královny sestoupí.
"Dobrý den. Nevěděla jsem, že chodíte do kostela. Změnil
jste svatostánek, nebo jste přešel na víru?"
Provokativně mi vykala s důrazem na množný číslo. A já
ji neměl čím usadit! Musela o mně vědět od začátku, potvora.
"Sandro, prosím tě, nenič mě," přešel jsem na tykání.
Pochopila. Natáhla ke mně přátelsky ruku. "Ahoj."
"Ahoj." Vděčně jsem ji stiskl. "Smím -"
"Ne!" přerušila mne rychle a neušlo mi, že se rozhlédla.
"Tady ne."
"A kde jo?"
"Ťo je dotaz," zasmála se chraptivě.
"Na tělo."
"Lucky Luk je frajer, co jezdí rychle autem, pije whisky,
sbalí každou babu a za prvním rohem se jí dostane na tělo?"
"Neříkej mi Lucky Luk," vyjel jsem dotčeně. "A vůbec
neříkej takový nesmysly!"
"Nesmysly?" zapochybovala pohrdavě. "Se mnou se
vždycky každej chtěl hned vyspat. Neh'kej, že ty ne."
I přes zdánlivý nesoulad jsem vnímal její blízkost přede-
vším jako blízkost ženy, která mě šíleně vzrušuje.
"Jsi krásná, jak jistě mš sama nejlíp. S krásnou ženou se
chce vyspat kdekdo. Chápu. Já taky. Ale nemůžeš házet do
jednoho pytle věci, který k sobě nepatří. Nemohl bych se
s tebou vyspat, i když bych sebevíc chtěl, jestliže ty sama
bys neměla zájem a chuf."
Zelený oči zamrkaly. "Promiň, Lukáší. Smažme to."
Lukáš z jejích úst vyzněl nezvykle něžně.
"Spěcháš domů?" zeptal jsem se a spolkl hořkou pilulku,
dodateček: za manželem.
Usmála se. "Kdykoliv se sejdeme, ptáš se, jestli spěchám.
Samozřejmě. Dnešní doba je uspěchaná, ne? Jenže i v tom
sebeuchvátanějším kolotoči se dá najít pauza. Když se chce."
Tohle byla skvělá odpověd'! "Fajn. Můžu tě někam pozvat?"
"Proč ne," pokrčila rameny. "Jen doufám, že ne do nějakýho
pajzlu na skleničku. To mě nudí. Mám ráda nový neznámý
věci a ne pořád dokola stejný kýče."
"I Galaxie tě nudí?" rýpl jsem si. Vybavil jsem si týpka
z Radovy fotky. "Tam tehdy... tvůj manžel?"
"Ne. Honza. Brácha. Bere mě občas mezi lidi, abych se
70
nenudila. Neví, že mě nudí právě lidi, se kterýma se přátelí
a... Musím poslouchat stále tytéž řeči, lichotky, návrhy. Stu-
duji jazyky, intenzívně, u soukromý profesorky. Jenže i při
sebeintenzivnějším učení potřebuješ jazyk procvičovat v pra-
xi, v hovorový mluvě, kvůli výslovnosti."
Kývl jsem, nevýslovně potěšen sdělením, že libovej frája
ve smokingu je pouze brácha. "Můžem se projít a konverzovat
v češtině nebo němčině. Vyber si."
"Radši tu češtinu," usmála se. "Německy sice rozumím,
ale špatně mluvím. Umím dobře anglicky, částečně švédsky.
Mám nápad. Cíl vycházky vyberu sama."
Souhlasil jsem s potěšením, honem mě totiž nic nenapadlo.
Nechal jsem se vyvězt luxusním vozem na vyhlídku nad měs-
to. Sandra ridila auto pevnou rukou a s dodržováním rychlosti
se nezatěžovala. A přitom mě nařkla, že já patřím mezi play-
boye Radova typu! V jedné zatáčce jsme se minuli s protije-
doucím autem snad o pět centimetrů! Do kopce vytočila motor
na 140 a na vyhlídce dupla na brzdu těsně před svodidlem, div
jsem neproběhl předním sklem. Otřel jsem si orosený čelo.
"Bál ses?"
"Jo. Jezdíš jako sebevrah. Mrzí tě život nebo co? Co kdyby
tí vyplivly brzdy?!"
"Tak se právě kutálíme ze srázu přímo na nádraží," pinkla
se smíchem. "Tohle auto je spolehlivý, neboj."
"Auto možná, ale ne řidička." Rozčílil jsem se: "Já prej
oslňuju baby a s každou se vyspím! Nemám ani trabanta,
těžko můžu lovit baby přes bourák!"
Přimhouřila oči. "Dobře, lovíš je na jiný třpytky. Na svaly,
postavu, tvář. Seš pěknej kluk, Lukáši. Co já vím, jaký jsou
další tvoje přednosti? Můžeš imponovat sportem."
Zašklebil jsem se. "Na co jsem ulovil tebe?"
"Tys mě ulovil?" rozesmála se nahlas. "Lukáši, tváříš se
dotčeně, ale uznej. Je ti dvaadvacet, máš vážnou známost,
kamarádky tě léčí přes postel, snažíš se svést vdanou ženu."
Jasně, má pravdu. Hlavně af ze sebe ona nedělá světici!
"Proč tu teda se mnou jsi?" zaútočil jsem přímo.
Zvážněla, vytáhla klíčky ze zapalování, pokrčila rameny
a s pohledem upřeným do dáli konečně odpověděla: "Protože
jsem hazardér. Riskuju. Rychlá jízda mě vzrušuje a láká. Jsem
nevděčná a nespokojená. Pořád a se vším. Poslední dobou
prožívám nějakou krizi nebo co."
71
"Jak dlouho jsi vdaná?"
"Dva roky."
"Máš dítě?"
"Ne."
"Ři'kala jsi, že jsi vdaná dobře a štastně."
"Ano." Otočila se ke mně tváří. "Položil jsi mi tehdy ještě
jednu otázku, ale nepočkal jsi na odpověd'. Copak ty jsi se
vším spokojenej? Tobě nic nechybí?"
Díval jsem se jí soustředěně do očí. Zelený smaragdy jsou
mi bližší víc, než jsem počítal! Nevěděl jsem o ní dohromady
nic, neznal způsob jeji'ho života, přesto jsem jí rozuměl.
"Podobnou euforii mám dávno. Co jsem přišel z vojny.
Pocit marnosti. Něco jsem hledal a nevěděl co. Dneska vím,
že jsou okamžiky, který jsou silnější. Už nemusím hledat dů-
vod žít, Sandro."
Určitě pochopila, co ř'kám, jenomže asi po minutě ticha
pohodila hlavou. "Ještě mě rozbrečíš! Neboj, néjsem případ
pro psychiatra. Dělala jsem si legraci, nic víc."
Neurazil jsem se. Asi je taková. Chvíli vážná, chvíli veselá,
chm'li cynická. I proto se mi líbí.
Procházeli jsme se teplým letním dopolednem na sklonku
září. Město pod námi žilo svým obvyklým tempem. Připadal
jsem si-jako v ráji, stačilo mi být vedlé ní, hádat se, která střecha
patří radnici, kde je bazén a kde knihovna. Znala město lépe
než já, asi se v něm narodila. Věděla, kolik je v něm kin a kolik
kostelů. Chtěl jsem vědět, kde bydlí. Ukázala na vilovou čtvrt'
Kaštany; žádný sídliště. Chtěl jsem konkrétní dům, jeho stře-
chu, ale tvrdila, že odtud není vidět. Vysvětlila mi jen přibliž-
nou polohu a já si musel stoupnout těsně za ni, abych netápal.
Dobře, dobře, finta. Zblízka jsem ucítil její parfém, hleděl na
hladkou kůži na krku a zatoužil ji tam políbit, lehounce, sotva
se dotknout. Málem se mi zatočila hlava! Musel jsem zavřít oči
a jemně zabořit obličej do těch nádherných světleplavých vla-
sů. Proč mi nepatri?! Proč musí bejt vdaná?! Proč ona?!
"Ty se nedíváš."
"Ne. Odpust'. Já přece vím, kde bydlíš. I. P. Pavlova 1828.
Existují telefonní seznamy."
Otočila se ke mně celá, nepoodstoupila však ani o krok.
Ničí mě naprosto vědomě!
"Aha," usmála se: "Telefon je dole v hale, Lukáši. Nikdy
ho nezvedám já."
72
Odhalila mě. "Ani tvůj muž?"
"Ani on. Chceš s ním snad mluvit?"
"Chcí mluvit s tebou. Dneska, zítra, pozítří. Sandro -"
Nevím, co všechno bych na sebe prozradil, kdyby mě ne-
přerušila. Rychle mi položila ukazováček na rty.
"Mluvit se mnou múžeš, pokud budeš respektovat určitá
pravidla hry."
Nelíbilo se mi, že tomu ři'ká hra.
"Za prvé: nikdy mi už nebudeš telefonovat. Za druhé: nikdy
mě nebudeš vyprovázet ani se ke mně hlásit, kdybychom se
náhodou potkali. Za třetí: nebudeš v souvislosti se mnou nic
podnikat bez mého vědomí aní se o níc zajímat. Za čtvrté:
všechno necháš na mně. Kdy se sejdeme, kde a na jak dlouho.
A za páté: nebudem se na sebe vázat. Ty máš svůj život a já
taky. Až bude třeba, necháme toho. Mysliš, že je v tvých
silách tohle dodržet?"
"Žádáš nesplnitelný," namítl jsem. "Jsi krutá."
"V tom případě - se měj."
Chytil jsem ji za loket. "Mlč. Souhlasím."
Dívala se mi do očí. "Lukáši, pochop, jsem vdaná."
Hnusný slovo vdaná vždycky bodne jako nůž.
"Tvrdila jsi, že ráda riskuješ. Těch pět podmínek jsou do-
konalý zadní vrátka, ani kapička hazardu. Vymezíš mi pět
minut za kdovíjak dlouho. Jakej je v tom risk?"
"Velikej!" odsekla. "Nevíš, o co jde. Nic nevíš. Riskuju
mnohem víc, než si dovedeš představit. Bojím se, že to špatně
dopadne. Neměla jsem tě potkat, už v knihovně a pak v Galaxii
a Nížanech. . . Mám blbý tušení a přitom to nedovedu stopnout,
dokud je čas. Nikdy jsem úmyslně nezahnula."
Umlčel jsem ji. Stála pořád tak blízko, nebyl problém ji
rychle a pevně obejmout a políbit. "Tak to nestopuj. Sandro,
nech... věcem volnej... průběh... Budu... budu se snažit ty
podmínky dodržet...," sliboval jsem přerývané mezi polibky.
Líbali jsme se, stejně vášnivě a prudce, jako bychom se loučili,
jako by všechno končilo a ne začínalo, jako by měl nastat
konec světa. "Počkej," probral jsem se, ustoupil, sedl si na
svodidlo a rozklepanou rukou vylovil sparty. Samozřejmě
jsem je rozsypal po trávě. "Víc přece nesmím. Bez tvého
souhlasu ani nechci. Tak mě nemuč."
S úsměvem si upravila vlasy a pobaveně sledovala, jak
sbírám cigarety a sotva se jimi. strefuju do krabičky.
73
5
i
"Nekuř," řekla mi, když j sem si chtěl na uklidněnou zapálit.
"Prosím. Kouř mi vadí. Nemohla bych se líbat."
"A chceš?" zeptal jsem se tiše.
S přimhouřenýma očima. kývla. "Tuším, že se řítím do po-
řádnýho maléru. Jako když se utrhne lavina... Pojedeme."
Zastavila v malé uličce poblíž kostela. Celou cestu do města
jsme mlčeli, jazyk mi svazovala tíseň, jejíž důvod jsem ne-
chápal. "Kdy tě zase uvidím?"
Nepodívala se mi do očí. "Až se dostanu ven."
"Kde děláš?"
Tentokrát na mě pohlédla. Překvapeně a přezíravě. "Nikde
Myslel sis, že chodím někam do továrny na směny?"
Taková bota! Snacha velkýho Lexe nemá zapotřebí makat!
"Myslel jsem jinou práci. Manekýnku, překladatelku..."
"Tlumočím leda Honzovy obchody. Tím si přivydělávám.
ale neživím. A na modelku jsem stará."
"Stařenko." Pohladil jsem ji po ruce položené na volantu.
"Jsi mladej kluk, Lukáši. O životě nic nevíš."
"Nech toho. Kolik ti je? Pětadvacet?"
"Dva přidej. O pět let víc než tobě," řekla, jako by mi četla
myšlenky. "Ziješ si ten svůj život od sukně k sukni, jsi sice
nespokojenej, ale nic s tím neděláš. Co ty mš!"
"Už jsem udělal," přerušil jsem ji. Sarkasmus na rozlou-
čenou není tím pravým ořechovým! "Potkal jsem tebe."
"No, to sis teda pomohl," vysmála se mi.
Sevřel jsem jí paži, až slabě vyjekla. "Nic nechápeš!"
Zkrotla. Sklopila hlavu i oči. Pustil jsem ji.
"Chápu. Jenomže se toho bojím," vysvětlila tiše. "Chápu
o co ti jde. Ty nechápeš, čeho všeho se bojím. Nechme toho."
"Kdy tě uvidím? Času teda máš dost, ne?"
"Času!" odsekla. "Vidíš, ničemu nerozumíš! Jsem vdaná.`
"Manžel má vysoký nároky?!" Jakmile řekne tu svou za-
klínací formuli, nejradši bych vraždil, hned se hádáme.
"Nemá nároky ani vysoký, ani malý. Není tady."
"A kde je?" zeptal jsem se zmateně.
"Ve Švédsku. Studuje tam. Ekonomiku, trh, marketing. Po~
sledním rokem."
Jak jsem tušil! Nadanej neduživej vysokoškolák!
"Proč právě tam?" řekl jsem, načež mi došlo, že s nín
strávila měsíc prázdnin a nálada mi klesla pod bod mrazu.
"Protože tam má strýce, ktery' vlastní obrovskou továrm
74
na nábytek. Dobrá firma s dlouholetou tradicí. Ondru v ní
jednou zaměstná na úseku obchodu."
Rachitickej blbeček se zhmotňuje, už má dokonce jméno.
"Je fajn mít bohatý příbuzný, co?"
"Ano." Smaragdy se mi vpalovaly do tváří.
"Každej by si přál takovýho strejčka mít."
"
"Ano.
"Co naplat, můj fotr nikoho v cizině nemá."
"Já vím," řekla krutě. "Kdyby měl, vzala byčh si tebe a ne
Ondru."
Mlčky jsem vystoupil a přibouchl za sebou dveře. Sandra
okamžitě nastartovala a zmizela pekelnou rychlostí. Každej
máme svou hrdost! A ona se stejně jednou zabije.
10. Rozhodl jsem se dát
do pořádku pár věcí
Napsal jsem Leoně, samozřejmě jako vždycky; mám se dob-
ře, samej trénink, nestíhačka, až skončí sezona, přijedu. Dopis
jsem zalepil a cítil se spokojeně. Diplomat hadr, co? Napadlo
mě totiž, že mít v zásobě věrnou, spolehlivou a milující žen-
skou není k zahození. Druhej dopis jsem adresoval Lence.
Odosobněnej blábol, jako že nemůžu za Radovými zády nic
podniknout.
Sotva jsem dopsal větu, Rad mi v zádech fakticky stál!
Lekl jsem se a rychle smetl psaní do zásuvky.
"Milostná korespondence?" zasmál se. "Uhání tě, jo?"
Ljlevilo se mi. "Proč uhání? Třeba se chci ženit."
Rad si sedl na kraj stolu. "S Leonou? Ale nechceš."
"Chci! Od příšt'ho tejdne jsem nezaměstnanej, co tady."
"Správně," chechtal se. "Odstěhuj se k tchyni, nadělej
Leonce kupu malejch harantů. Aspoň mi tu ženskou přene-
cháš."
"Kterou ženskou?'`
"Představ si, jedu takhle po městě a u Unimarketu mi někdo
75
nedal přednost. Já na hlavní, on z vedlejší. Na brzdu jsn
dupli oba a zastavílí o fous. V tý chvffí jsem se podrul
narodil, kamaráde. Nejel jsem vůbec pomalu a ten druh
taky ne. Vystoupím, ještě se celej třesu a těším se, jak
řidiče podám. A hele, ona to řidička. Nádherná..."
Píchlo mě v krajině srdeční. Sebevrah Sandra, kdo jinej
"Mlčíš?" bavil se mým absolutním znehybněním.
"Čo mám říct," polkl jsem ztěžka. "Seřval jsi ji?"
"Ne," usmál se. "Zasloužila by, jenže když se na tel
usměje taková baba a řekne sorry, byls rychlejší, vztek
přejde. Můžeš jí vynadat za mě."
Trhl jsem sebou. "Já?! Proč si myslíš, že ji znám?"
"Ale ale, Lucky Luk je vedle," utahoval si ze mě. "Nel;
prosím tě. Od toho večera v Nížanech jsi jak praštěnej. Ka
dopádně - ona tě nechá pozdravovat."
"Cože?!" vylítl jsem. Doslova.
"Tebe to přece nezajímá, neznáš ji..."
"Rade!" zachroptěl jsem a trochu mu pomuchlal krava
stejný barvy jako sako sportovního střihu.
"Dovol," vyprostil se, "ty křupane. Podívej se na se>ř
Orvaný džínsy, kolena venku, vytahaný triko. Ona je n
kdo!"
"Co říkala?! Vyklop to, nebo to z tebe vytluču!"
"S tebou je to horší, než jsem myslel. Seber še, rhaníak
Povídala, abych pozdravoval kámoše s tím žlutým okem. N
víe. S vysvětlováním jseš na řadě, v Nížanech jsi ještě tuh
ozdobu neměl. Nekecej, že s ní netáhneš. Co s ní máš?"
"Bohužel nic," vzdychl jsem a zase se posadil.
"Bohužel;" zasmál se pobaveně. "Kdó to je?"
"Dohromady o ní nic nevím," přiznal jsem. "Vlastně j
něco přece. Je dobře vdaná."
Pokrčil rameny. "Myslel jsem si to. Tebe to nenapadlo`.
Zavrtěl jsem hlavou. Nechápu, proč jsem doufal, že čel
právě na mě! Na toho pravýho! "Vdala se vypočítavě..."
"Chytrá holka." Rad tenhle fakt tragicky nebral. "Určitě
vzala nějakýho západ'áka, co? Tahle země bude zahraba
ještě spoustu let. Je vidět, že má všech pět pohromadě."
"
"Hm.
Všiml si mého výrazu, překvapeně odfrkl. "Co blbneš? r
bud' z toho vybobkovanej, vole. Máš jedinečnou šanci! Tyl
chytrý děvenky se nevdávají z lásky, tudíž věrnost neber
76
smrtelně vážně. Paničky jsou vždycky pojištěný, můžeš si
užívat na ostro a nemusíš mít strach, že ji nabouráš a = `
"Drž hubu!" přerušil jsem ho prudce.
Zarazil se. "Ty sis ji snad chtěl vzít nebo co?"
"Tomu nerozumíš..." A já taky ne. Jsem celej bolavej!
"Ne," rozesmál se. "Před chvilkou ses chlubil s ženěním
a stěhováním, haha. Najednou bys byl schopnej se oženit, ale
vyměnit panny nevěstinky. Luku, víš ty vůbec, co chceš?"
"Vím, Rade," řekl jsem vážně. "Vím. Jenomže ona chce
něco jinýho. A... Leona, bohužel, taky."
"Nevidím problém. Leona tě chce dostat do chomoutu, tahle
chce sex. Neškleb se, mám pravdu. Asi ho má doma málo,
anebo nekvalitní. Tím větší máš u ní šance! S námi byly
vždycky všechny ženský spokojený, ne?"
"Ona je... iíplně chladná."
"A ty blbej. Dělá drahoty, nic víc. Rozehřej ji! Až se naladí,
nebudeš st'hat. Poslyš, proč jí vnucovat svou vůli? Dělej to,
co chce ona. Třeba časem změní názor celkově."
Rad vážně není hloupej! Nejdůležitější je získat ji pro sebe.
Třeba í přes postel! Najednou jsem strašlivě spěchal, rychle
do skříně pro lepší džínsy, džínsovou bundu, na nohy otřepaný
botasky, ze kterých mi málem lezou prsty.
"Kampak, hochu?" zubil se vesele.
"5eš tu autem? Vyklop mě u Centrálního parku..."
Ve voze mi nabídl: "Potřebuje panáka, Luku. Umíš ně-
mecky lip než já a je na tebe spolehnutí. Platil bych ti dobře."
"Vynech mě."
Pokrčil rameny. "Myslel jsem, že tu kočku chceš dostat.
No, jak myslíš. Jestli máš dost peněz, závidím ti. Mně pořád
chybí. Až dostaneš rozum, víš, kde mě najdeš."
Pořádně se setmělo a ochladilo. Tma mi vyhovovala a zima
nevadila, klusal jsem přes půlku města závodním tempem.
Konečně vilová čtvrt' Kaštany, nejhonosnější v městě. Marian
Lex nebude bydlet ve špinavým centru, samozřejmě. Vzpo-
mínal jsem na Sandřino vysvětlování. Ukazovala mi střechu
obchodního domu Merkur, prý někde za ním. Což o to, Merkur
se nedal přehlédnout, brzy jsem ho našel. Potom jsem běhal
přilehlými ulicemi a ve světle lamp četl cedulky na nároží.
Bludnej kruh! Nějaká dáma venčila boxera, takový příšerný
ufuněný zvíře, co na mě dokonce vybaflo.
"Lehni, stará mrcho!"
77
1.. '- _ .. . .
"No dovolte?!" vydechla žena zaraženě.
"Nemyslel jsem vás, paninko," usmál jsem se omluvně.
Baba nevypadala špatně, tím spíš, že jsem jí hádal dobře
pětačtyřicet. Přejela mne přezíravým pohledem od hlavy až
k patě. Viděl jsem na ní, k jakýmu závěru došla. Vandrák.
Na ulici I. P. Pavlova jsem se jí nezeptal, věrný Sandřině
pětibodové zaříkávačce. Pravidla porušuju i tak už tím, že ji
hledám. Asi mít radost nebude!
Konečně správná ulice. Zvlhly mi dlaně. Obrovský ná-
kladný vily v upravených zahradách, ohraničený ozdobnými
ploty a s bazény na svých pozemcích. Velkej svět, jak říkal
Rad? Jděte někam! Peníze, zas ty posraný peníze, nic jinýho!
Domovní čísla šla kupodivu za sebou. 1826, 1827, 1828...
Barák jako hrad. Dvoje vrata do garáží. Lodžie. Bazén a mo-
numentální sochy zdobící zahradní zákoutí. Přízemí po celý
boční délce prosklený a bohatě osvětlený. Přehoupl jsem se
přes plot a ladně dopadl na anglickej trávník. Chvíli jsem
nehnutě poslouchal. Co když má Lex ochranku?! Ticho kolem
mě uklidnilo, tep se mi vrátil do normálních hodnot. Přikradl
jsem se blíž k domu, abych nahlédl do skvěle zařízené haly.
Omamnou vůni peněz jsem cítil až ven! Nejprve jsem myslel,
že uvnitř nikdo není, načež jsem si všiml muže v ušáku. Tvář
z televize. No a co, taky jenom člověk! Oběhl jsem vilu do-
zadu. V prvním patře svítilo do tmy veliké okno fialovým
odstínem. Kdybych si stoupl na tuhle amforu, vyšvihl se na
okap a rukama se zachytil spodního okraje balkorlu.:.? Na
vojně jsme dělali horší kusy! Se zatajeným dechem jsem se
přikradl ke sklu. Rozlehlý pokoj byl osvětlen stroze, totiž
televizní obrazovkou, fialová zářivka svítila mezi oknem.
Zaplesal jsem blahem. Sandra ležela na koženým rohovým
gauči v bílém tílku a jakési propínací sukni, rukou si podpírala
bradu a upřeně sledovala pořad na obrazovce. Sama, jak jsem
zjistil. A hele! Koukala na porno. Klasický tvrdý porno, jaký
občas nahrávám na Radovy kazety. Pod televizí svítily zelené
kontrolky videa.
Nevím, jak dlouho jsem ji jen pozoroval. Byla mi blízká
a současně nekonečně vzdálená. Krásná dívka topící se v pře-
pychu a blahobytu. Nádherná osamělá žena. Copak měl Rad
pravdu i v tomhle?! Kriticky jsem se prohlídl. Krom toho,
že jsem pouhým pohledem na ni vzrušenej, na mně nic jinýho
nebylo. Ta baba mě odhadla přesně. Nuzák.
78
Odvážil jsem se slabě zaklepat. Leknutím úplně poskočila!
Klepl jsem podruhé, aby ji nenapadlo volat o pomoc.
Viditelně zaváhala, načež se nejistě a opatrně přiblížila
k oknu. Přilepil jsem na ně svou tvář. Poznala mě, její napětí
povolilo, oddychla si a otevřela balkonové dveře.
"Nešílíš?!" spustila šeptem, leč důrazně.
"Jo, šffím," přisvědčil jsem a vrhl se po ní. I přes její protesty
jsem ji objal, pevně k sobě přitiskl, až se prohnula, jak jsem
ji zastudil, a nedočkavě vyhledal ty plné rty. Chvíli odolávala,
odstrkovala mě, chtěla se prát. Stáhl jsem ji na kolena, aby-
chom nestáli v okně jak ve výkladní skříni, a dveře zabouchl.
Drásal jsem ji vkleče. Podlehla hrubému násilí. Jo, podlehla!
Brzy mi polibky stejně vášnivě oplácela! Na druhém konci
pokoje funěli protagonisté filmu, ale nevadili mi, nevnímal
jsem je, kapacita mého mozku i srdce byla s to registrovat
pouze Sandru jako ženu. Líbal jsem ji, vpíjel se do ní a ona
do mě, hladil ji a svíral, div neudusil, horce sjížděl na voňavý
jemný krk, vracel se k ústům a znovu se od nich odpoutával.
Cítil jsem splašený tlukot jejího srdce, přes tenké tílko pro-
žíval nádheru jejího těla, registroval doteky a pohyby. Ne-
chybělo mnoho a ztratil bych sebekontrolu! Asi bych ji povalil
na koberec, přinejlepším na gauč, a ukojil tu několikaměsíční
touhu silnější než sebevětší hlad.
"Dost, Luku... Prosím tě..."
Pustil jsem ji. Musel jsem se držet, abych se neklepal. Taky
nevypadala chladně. Oči se jí horečně leskly, vzrušeně od-
dychovala a ňadra se vzdouvala.
"Proč nedržíš slovo... Co kdyby tě tu někdo načapal?"
"Musel jsem tě vidět, Sandro. Musel."
"Jenže ted' zase musíš jít! Jak ses sem vůbec dostal? Copak
neštěkal pes? Je zlej, i já se ho bojím."
"Pes? Na zahradě žádnej nebyl."
"Frigo. Boxer."
"Aha," usmál jsem se. "Toho venčí tchyně na ulici."
"Tys ji potkal?!"
"A málem se jí zeptal na cestu."
Chytila se za hlavu. "Lukáši, jestli nebudeš dodržovat = `
"Budu, budu," sliboval jsem překotně. Ze zahrady se ozvalo
štěknutí, někde v domě bouchly dveře.
"Máti," vydechla Sandra polekaně.
"Dobře, už jdu."
79
"Frigo tě sežere."
"Budu se bát nějaký uslintaný obludy," kasal jsem se.
"Prozradí tě štěkání a = `
"Radši mi řekni, kdy tě uvidím. V neděli musím na trénink,
jinak dostanu z klubu padáka. Tak kdy? Zítra?"
"Zítra nemůžu, ani v pátek." Všimla si mého zklamání,
maličko se pousmála a dodala: "Oni...," očima naznačila ho-
noraci v přízemí, ,jedou v sobotu do Prahy k dceři."
"A kdy se vrátí?!" Zavětřil jsem obrovskou šanci!
"V neděli," odpověděla pomalu.
Málem se mi zatočila hlava. "Věnuješ mi tolik času?"
Váhala, což mi právě nelichotilo. "Jestli vymyslíš fajn pro-
gram na prima výlet a nekýčovej zážitek, možná."
"Vymyslím." Objal jsem ji.
"Počkej... Nepojedu nikam, když se budeš chovat takhle!"
,J~~"
"Víš, cos sliboval. A já ještě nechci."
Ještě je sladký příslib, co se dá nahradit slovem zatím!
"Prisahám, že se tě nedotknu. Ve tři u Vavřince."
"Jdi už," vystrkovala mě.
Smutně jsem se na ni podíval. Proč jsem se tak ukvapil?!
Nemohl jsem s tou přísahou počkat pět minut? Od dveří jsem se
přece jen vrátil a něžně ji pohladil po tváři. Pak jsém se rychle
přehoupl přes zábradlí, dopadl do měkkého terénu na špičky
a při úprku k plotu využíval stínů soch, což mě zdrželo a málen·
stálo nohavici. Friga jsem nabral z otočky, jen knikl. Seskočí:
jsem na chodník, popoběhl a teprve u vedlejší vily se napřímí'
a zvolnil. Pes řval jako pominutej, sousedův se k němu přidal
a než jsem zmizel u Merkuru, vyly celé Kaštany.
Po tři noci se mi o ní zdálo. Se vším všudy. Ve snu jsem
se s ní miloval a vždycky skončil v kaluži spermií.
Na Leonin telegram V PATEK PRIJEDU CEKEJ jsem rea~
goval bleskovou odpovědí NEJEZDI MAM ZAPAS MIMC
MESTO. S kapsou poskytující azyl částce odstupného jsem
si vyrazil za Radem.
"Ahoj, neseš kazety? Seš rychlík," přivítal mě v AdamovÉ
rouše mezi dveřmi svého bytu. "Polez dál, dám ti jiný."
"Nesu něco a přes víkend stejně nebudu mít čas," mírni
jsem jeho aktivitu. "Potřebuju půjčit spacák. Péřovej."
Chápavě na mě mrkl. "Bereš ji hopem."
80
"Houby." Neunavoval jsem sebe ani jeho vysvětlováním.
"Dej jí zabrat a máš ji na kolenou."
"Mlč," broukl jsem. V Sandřině případě je mi proti srsti
poslouchat Radovy oplzlosti. "Naval spacák a drž zobák."
"Radimku!" ozval se z ložnice ženský hlas.
"Koho tarn máš?" zajímalo mě.
"Tady jednu z baráku. Starej dělá dvanáctky..." Zašel do
pokoje, ani dveře za sebou nezavřel. "Jiřino, seber si hadry
a zmiz. Přišel mi kámoš, nemám čas."
"Ale Radimku, dneska jsme to stihli jen dvakrát..."
"Zejtra je taky den. Zmiz z tý postele, sakra. Za chvilku
přijde ségra, nemusí tě tu vidět. Hejbni kostrou."
Typický Radovo chování k ženám. Nechápu, proč jich
má i přesto tolik! Ale Rad ho má, že by s ním mohl klátit
ořechy.
"Slepice jedna," prohodil konverzačně, když se vrátil do
ložnice, přioděn do černých slipů.
Asi třicetiletá odbarvená blondýna kolem proklouzla
s omluvným úsměvem a polorozepnutou sukní. "Radimku -"
"Brnknu ti, až budu mít chut," sl'bil jí.
"Se divím," odfrkl jsem po jejím odchodu, "že se jí chce
dělat ti podložku."
"Leona ti ji nedělá?"
"S tou to stojí v posteli za starou belu."
"No vidíš, Jiřka je šikulka. A na kázání o morálce nejsem
zvědavej," vysmál se mi. "I kdybych ji poslal do prdele, při-
leze znovu. Zenský milujou drsňáky. Cos to chtěl? Jo, už
vím, spacák. Na. Ať ho moc nezasviníš: Zevnitř, myslím."
"Chudáku," vzdychl jsem. "No jo, já letím."
"Kam? Tecf jsem ji kvůli tobě vyhnal," podívíl se.
Mám mu říct, že se nechci vidět s Lenkou?
"Musím do města, potřebuju sí koupit džínsy."
Rad si mě změřil, kupodivu bez výsměchu. "Máš načase,"
prohodil pouze věcně. "Kde je chceš kupovat?"
"Nevím, někde v butiku."
Zavrtěl hlavou. "Jsi normální? Ještě že máš mě, vole. Za-
jdem k Alešovi, tam se obklíkneš pěkně a za slušnou cenu."
"Aleš je kdo?"
"Kámoš. Má obchod, dodávám mu zboží. Počkej, něco na
sebe hodím a vyrazíme." Než se však vyfikl, vešla Lenka.
Jakmile mě spatřila, zčervenala ve tváři.
81
~ř N
I "~ - '~ ..
"Ahoj," pozdravil jsem ji s polknutím nasucho.
"Ahoj, Luku," vyblekotala rozechvěle.
Rad rychle opustil ložnici, aby nás mohl kontrolovat. Před
odchodem se však začal šacovat. "Kde mám klíče... jo,
v druhý bundě, sakra."
Asi na dvacet vteřin jsem s ní osaměl. Ta chvilička jí stačila
k tomu, aby sáhla do tašky a podala mi složený papír. Raději
jsem ho zastrčil hluboko do kapsy. Pálil tam.
"Za hodinku jsem zpátky, Leni," řekl jí Rad. "Oběd máš
v ledničce, hod' si to do mikrovlnky. Přijdu hned."
"Ty vaříš?" zeptal jsem se ho na chodbě udiveně.
"No, něco málo," vysvětlil neochotně. "Aby nemusela po-
řád jen ona, chodí do školy... V Nížanech se nadřela dost."
Až do centra jsme mlčeli. Rad vykličkoval jednosměrkami
a zaparkoval proti vratům vedle obchodu A+B.
"Jsem rád," řekl, když jsme vystoupili, ale do oči se mi
nepodíval, "že držíš slovo. Ona je ještě dítě."
Nekomentoval jsem to, tím spíš, že moc čistý svědomí jsem
neměl. Ani vůči Radovi, ani vůči Lence.
Obchod vypadal uvnitř líp než zvenku. Prostornej, bffý re-
gály, pult i štendry s hadrama, bílý kabinky a červený závěsy,
koberce. A plno lidí, tlačících se přes sebe. Za pultem po-
máhala starší dámě vybrat svetň'k prodavačka s břichem, cc
se na Rada potěšeně a zamilovaně, řekl bych, usmála. Zalovil
j sem rukou do komínku z džínsů mé velikostí, abych si vybral.
ale Rad mě zarazil a odvedl chodbičkou kamsi dozadu, dc
místnosti, která sloužila jako sklad i kancelář současně.
Od stolu vstal statnej pětatřicátm'k, s Radem se přátelsky
pozdravil a hned se zajímal, co pěknýho přivezl.
"Dneska nic. Naopak. Přival sem džínsy, nejlepší, jaký na-
jdeš. Taky se mrknem na kožený bundy, co jsem přitáhl mi-
nule, 'nekecej, že se tu žádná nenajde. A sako a = `
Zkrátka, nakonec jsem si vybral skvělý džínsy, perfektn
koženou bundu, košili s krátkými rukávy, měkký šedivý spor
tovní sako s ohrnutými manžetami a parádní kožený boty.
"Na všechno nemám," prohodil jsem k Radovi nenápadně
Očima mi naznačil, abyčh byl ticho a nepletl se do toho
"Deset tisíc devět set šedesát," napočítal mi Aleš na ku
papíru. "Jdi si s tím za Blážou ke kase."
Pokusily se o mě mdloby. Jedenáct táců!
"Tohle zboží je pro mě, Aleši," prohlásil však Rad. "Dá
82
mi rabat, ne?" Zalovil v peněžence, ze svazku bankovek od-
loupl osm fialkových a podal mu je. "At' nežeru."
V autě jsem mu předal svoje odstupný.
"Takhle se nakupuje, amatére," řekl s přehledem.
,;Příště s tebou vyběhne," usoudil jsem.
"Se svým hlavním dodavatelem?" usmál se pobaveně.
"Poslyš, kde ty věci bereš? Třeba ty bundy? Vypadají vážně
skvěle. To je z dovozu? Pašovaný zboží nebo co?"
Věnoval mi blahosklonný pohled. "Jdeš do toho se
mnou? Neproděláš. Málo práce, hodně volnýho času, hodně
peněz."
"A druhá strana mince?"
Pokrčil rameny. "Trošku rizika."
"Aha. Nemůžu... Nemám na to pajšl. Di'ky za nákup."
"Stejně přijdeš," pravil s neochvějnou jistotou, když mi
zastavil před privátem. "Jen ti to zbytečně dlouhá trvá."
Určitě, myslel jsem si. Osm táců v troubě, konečně však
mám něco, v čem se můžu před Sandrou objevit bez min-
dráků!
"Nedržíš slovo," vyčetl mi Pedro, bezcMně bloumající ulicí.
"Slíbils mi, že si se mnou zakopeš, když budu chodit do
školy."
"A chodíš?"
"Jasan."
"Co známky?"
"V pohodě," odvětil ležérně. "Psaní čtyřka, čtení trojka,
z manky a těláku jedničky."
"Vidíš," pochválil jsem ho. "Akorát to čtení. Pedro, číst
se musíš naučit dobře, krasopis vem čert."
"Dobře," souhlasil. "A zakopeme si?"
"Jasan," napodobil jsem ho. "Přihrej..."
~3
11. Deset minut po třetí hodině.
když už se mě začínala
zmocňovat panika,
vjel na náměstí rudý vůz
~ něm Sandra, nádherná, svěží a dokonalá v černých elas
tických minišatech se zlatým páskem, černých jehličkách
vlasech stažených mašlí do výstředního účesu, na krku a pa
žích se spoustou cinkavých zlatých řetízků a náramků. V ušícl
náušnice s přívěsky. Na zadním sedadle měla pohozenoi
měkkoučkou koženou bundu, krom malé kabelky žádné za
vazadlo.
,;Ahoj," usmála se a z otevřeného okénka na mě dýchla
její dráždivá vůně. "Co se tak díváš?"
"Musím," přiznal jsem s pohledem přilepeným na rudě na
líčených rtech. Nejradši bych ji objal, pohladil po hladkýcl
ramenou a dekoltovaných zádech, políbil... Takhle jsem jec
planě vzdychl. "Otevři kufr."
Všimla si dvou spacáků a batohu u mých nohou, pousmála
se, ale nahlas situaci nekomentovala.
"A ted'vystup," přešel jsem na druhou část plánu. Podívala
se na mě s otazm'kem v očích. "Přesedneme si," vysvětli
jsem. "Nenechám se zabít."
Uvelebil jsem se v pohodlné sedačce, Sandra pustila pře
hrávač. Hity, co letěly před patnácti dvaceti lety.
"Proč se usmíváš?" všimla si.
"Když řeknu pravdu, že jsem šfastnej; vyzní to blbě. Ja
nevím, proč určitý věci vyřčený nahlas vypadají hloupě. Jo
jsem spokojenej, jenže ty se mi vysměješ, anebo se naštveš.`
Poprvé v životě jsem seděl v takovým bouráku, jako jf
Mazda 626. Dokonce za volantem! Auto poslouchalo, bylc
živý a rychlý. Na výpadovce směrem Nížany s konečnou vc
Chválovicích jsem však málem vlítl do příkopu. Zrovna jsen
si vzpomněl na jedno vzdálené odpoledne, ve kterým jsen
Sandru poprvé spatřil, když se z reproduktorů ozvaly prvn
84
tóny povědomé sladké skladby. Sandra navíc přidala kvůli té
písničce na hlasitosti a já měl pilno, abych se s autem vůbec
udržel na vozovce, natož ve správném jízdním pruhu.
"No prosím," poznamenala nevzrušeně.
Hodil jsém po ní okem, až se rozesmála.
"Proč nic neň'káš?" dobírala si mě.
"Poslouchám," přiznal jsem přiškrceně. "Na tyhle Nazareth
mám pěknou vzpomínku, víš."
"Já taky. Proto jsem je vzala s sebou. Nemohla jsem tušit,
jak moc s tebou zamávají," ucukla se ta ještěrka. Přejela po-
hledem od mých novotou zářících bot přes stejně nový džínsy,
košili i bundu. "Koukám, žes Frígovi neutekl."
"To teda utekl... Proč?"
"Myslela jsem, že tí sežral rifle."
"Sandro!" varoval jsem ji s nadechnutím. Zlehčuje fakt,
že mě tahle legrace stála celý odstupný!
"Taky účes máš jinej," poznamenala všímavě. Jasně, včera
jsem si skočil k holiči a nechal si udělat pánský mikádo.
Dolní vlasy vybraný mašinkou, vrchní dlouhý k uším. "Sluší
ti to. Asi ti nemusím ř1'kat, že seš hezkej kluk, Lukáši."
Počáteční napětí i špičkování pominulo, povídali jsme si
celou cestu, výborně se bavili. "Tady mám rodiče," ozná-
mil jsem ji ve Chválovicích. "Narodil jsem se tu a vy-
rostl."
"Jsi jedináček?"
"Mám starší ségru. Vlastně jako ty, stejně mladou."
"Stejně starou," opravila mě s úsměvem, načež zakabonila
tvář: "Nevezeš mě do rodiny, že ne?"
"Ne," uklidnil jsem ji. Ani náhodou! Aby viděla náš ro-
dinnej pomníček, co stál fóru peněz a tátovo zdraví? Vezl
jsem ji jinam. Za Chválovicemi je malá dědinka Květná a před
ní stojí v lese na kopci hláska. Pozorovací hláska, bejvalej
vojenskej objekt. Nechtělo se mi nechávat auto dole ve vsi,
doufal jsem, že lesní cestu do při'krýho hrbolatýho kopce vy-
jede. Už asi čtvrt hodiny se mi nezdál motor, připadalo mi,
že nepracujou všechny válce nebo co.
"A jsme tu. Prosím," otevřel jsem Sandře galantně dveře
vozu. Vystoupila a překvapeně hleděla na obytnou buňku s ve-
randou v objektu odděleném vysokým plotem z ostnatého
drátu a cedulkami s nápisy: Vstup zakázán.
"Tady?" vykulila krásný zelený oči.
85
~T;
i '~~' '"
"Právě stojíš u pozorovací hlásky. Na takový jsem sloužil,
akorát že na Šumavě, ne tady za humny."
"V tomhle někdy žili vojáci?"
"Dokonce elita armády. Za totality, samozřejmě, když se
tvrdě hlídal vzdušnej prostor. My jsme ho hlídali. Z věže."
Zaklonila hlavu, aby dohlédla na óplocenou budku nahoře
nad nejvyššími vrcholky stromů. "Neměla jsem tušení, že
něco podobnýho existuje."
"Existovalo," opravil jsem ji. "Zlatý časy na hlásce! Vojna,
na kterou se nezapomíná: Pět kluků bez dozoru gum, holek
davy, času moře. O hláskařích bylo i pár filmů."
"Já se na českou televizi nedívám."
Nahrála mi na parádní smeč, nemohl jsem si nerejpnout:
"Jo, ty po večerech sleduješ cizí programy."
Smaragdy blýskly. "Sex je srozumitelnej ve všech řečích."
"Taky pravda," ocenil jsem její pohotovost.
"Jak se dostaneme dovnitř? Je tu řetěz."
"Myslíš za plot, nebo do buňky?"
"Oboje."
"Lehká pomoc," usmál jsem se. "Za boudou je díra v plotě.
Na každý hlásce musel bejt únikovej východ pro případný
dámský návštěvy. No a do buňky se vloupat nehodlám. Co
tam? Je úplně prázdná."
Podívala se na spacáky, které jsem za řeči vytáhl
"A kde teda budeme spát?"
Neodpověděl jsem, vychutnávaje konečně svou převahu.
Sledovala mě upřeně, stejně jako můj pohled na věž.
"Nahoře?!" vyjevila se. "A to se smí?"
"Ty jsi vždycky dělala jen to, co se smí?"
"Ne," přiznala s úsměvem. "Jsem tady a přitom nesmím.
Fajn, jdeme."
"Máš sice špatný boty na těch osmdesát příček, ale kdybys
padala, chytím tě. Prvně se dole najíme, co řl'káš?"
V prostoru opuštěný hlásky jsme si rozdělali ohýnek, opekli si
na něm kuře a ve dvou ho celé zdlábli. Pak jsme si v kotlíku
svařili dva litry červenýho vína, přelili do termosky, uhasili oheň
a připravili se k výstupu. Lezl j sem nahoru jako druhý, mohutně
obtěžkaný zavazadly. Sandra vystupovala bez nejmenší známky
slabostí či závratě a byl j sem to spiš já, kdo málem slítl. Jen se mi
smějte, starýmu hláskaři! Taky byste se nedívali na šprušle, když
před vámi šplhá nádherná ženská v minisukni!
86
"Páni," užasla nad nebeskou vyhlídkou. Snad hodinu, do-
kud bylo dost světla, jsme tam spolu stáli opřeni o zábradlí.
Ukazoval jsem Sandře rodnej kraj z ptačí perspektivy, blízký
i vzdálený města a vesnice, český i rakouský.
Igelitovou celtu, kterou jsem vlekl pro případ deště, jsem
rozprostřel na dřevěnou podlážku jako izolaci. Sandře jsem
nabídl svůj svetr. Poděkovala a převlékla se raz dva, taktně
pootočená bokem. Ne zády! Samozřejmě pod šatičkama
neměla vůbec nic a já musel zavřít oči, jinak bych selhal.
Jelikož jsme oba klepali kosu, ač každý z jiného důvodu,
zachumlali jsme se do spacáků, usrkávali horké víno, povídali
si a pozorovali přitom rychlé podzimní stmívání a přicháze-
jící noc.
Zažil jsem všelijakých nocí, vážení, ale takovou, jako se
Sandrou na věži, takovou teda ne. Nikdy se mi nestalo, abych
se takhle bolestně a bezhlavě zamiloval! Drtila mě šílená tou-
ha, psychická mírně ukojená, fyzická k nevydržení, a přitom
jsem si nedovolil ji ani poh'bit. Jednak mi podobný důvěrnosti
zakázala, a pak, bál jsem se sám sebe.
Po několika hodinách letících rychlostí světla jsme o něco
pokročili. Sandra se ke mně pňtulila, vlezli jsme oba do jed-
noho spacáku, druhým se přikryli. Opřela se zády o má prsa.
Civěli jsme na hvězdy a mluvili o knížkách a filmech, nic
osobm7~o a tím méně důvěrnýho. Sandra jediným slůvkem
nezabrousila do minulosti, o budoucnosti ani zmínka. Nená-
padně, aby si toho nevšimla, jsem se mazlil s jejími vlasy
a ukájel se letmými doteky svou tváří o její, nasával do sebe
její přítomnost i molekuly opojné vůně. Vůně ženy, kterou
mám k zbláznění rád, a proto se ji neodvážím poh'bit, dokud
sama nebude chtít.
"Je tu hezky," řekla po delší odmlce. Bál jsem se hnout,
podle jejího oddechování bych byl přísahal, že usnula.
"Ty nespíš?"
"Ne. Nevím, jestli usnu."
"Byl to blbej nápad jet zrovna sem. Není ti zima? Nechci,
abys tuhle noc odstonala."
"Není," usmála se. "Díky moc. Dlouho jsem nic tak pěk-
nýho nezažila. Je mi tu s tebou hezky, Lukáši."
Páni, taková poklona! Dovolil jsem si ji vzít lehce za ruku.
Hladil jsem ji svými prsty a zaháněl představy, který mě zá-
ludně přepadaly. Radši mluvit, mluvit!
87
""''
"Nelži," řekl jsem málem stejně ochraptěle, jako mluví ona
jenže já ze sucha v hrdle. "Žiješ si ve skleníku. Do práce
nechodíš. Neříkej, že nic pěknýho neprožíváš."
Nespěchala s odpovědí, nejprve se druhou rukou natáhla
po skleničce. Nevytrhla mi pravou, kterou měla k vínu blíž
"Podle toho, co považuješ za pěkný věci."
Zamyslel jsem se. Odpověděla mi chytře!
"Co prázdniny ve Švédsku? Ty musely bejt super, ne?"
Usmála se. "Jistě. Pokud myslíš nová města, nové lidi, pa~
mátky, studený moře a motorový čluny, hotely, termální kou~
gele, tenis, golf, kuželky, noční Stockholm, norský fjordy
výlet na Island, casina, bary, herny."
"Ty přece víš, co myslím," řekl jsem zvadle.
"Ptáš se, jestli mi bylo dobře s Ondrou," prohlásila na ro~
vinu. "Chceš mě dotlačit do rohu."
"Chci slyšet pravdu," vysoukal jsem ze sebe přiškrceně.
"To je totéž," mínila a pořádně se napila. "Dolej mi, Lukáši
Nechce se mi o něm mluvit. Je mi strašně dobře. Líp než vf
Švédsku. Stačí?"
Uvažoval jsem, co tím chtěla říct. "Ale tobě je smutno."
"Smutno?" podivila se. "Po kom? Po čem?"
"Nevím. To chci slyšet od tebe."
"A proč myslíš?"
"No," zaváhal jsem. "U tebe doma... Jsi mladá, krásná
skvělá. Opuštěná. Když chceš vidět lásku, pustíš si porno."
Vyprskla smíchy. "Psychologu! Možná mi je smutno. Ně
kdy. Ri'kala jsem ti, že prožívám jakousi krizi, záchvaty me
lancholie a prázdnoty. Jinak jsi vedle jak ta jedle. Na portu
není ždibec lásky a já donedávna věřila, že láska není ani vc
skutečným životě. Nemusí být, rozumíš? V pornu vidíš tech
niku, ne lásku. A jestli si mysliš, že je mi po Ondrovi smutno
jako po muži, konkrétně po sexu, pleteš se. Není mi po něn
smutno vůbec, a abys věděl, postel a v ní chlapa mít nemusím
naopak. Jsem ráda, že tu není. Občas by to po mně chtě
a mně je sex protivnej. Kdyby mi chyběl, Luku, můžu ho mí
třikrát denně a s různými partnery. Nevěříš?"
Nevěděl jsem, co říct. To, že může mít na každém prsti
deset ctitelů, jsem jí věřil - a bolelo mě to, ovšem to o tc
frigidně mi nešlo na rozum. "Moc piješ, víc ti nenaleju."
"Skrblíku," řekla a ruku, kterou jsem jí hladil, mi lehcE
stiskla. "Zkazila jsem ti náladu? A to o mně nic nevíš."
88
"Co ještě?"
"Různě. Proč myslíš, že jsem si Ondru vzala?"
"Protože je Lex."
"Přece jen něco chápeš, Lukáši. Já nemůžu a nechci žít
jako milióny českých holek. Vdát se, rodit dětí, přivádět je
na svět v týhle nejistý době, honit se od plorny k jeslím a po-
čítat, co můžu koupit k večeři, abych vyšla do výplaty.
Všechny moje spolužačky z ekonomky tak dopadly. Některým
už chodí děti do školy... jiný jsou rozvedený. A to se vdávaly
z lásky! Když jsem se v pořádný rodině nenarodila, musela
jsem se do ní přivdat. Chlap je navíc, daň z přepychu."
"Žádná z nich není i při obyčejným životě šfastná?"
"Nebud' směšnej, Luku. Ty jsi št'astnej?"
"Ano. Ted'. S tebou bych byl štastnej pořád."
"Nebyl. Bez peněz se žít nedá. A já jich potřebuju hodně.
Peníze jsou základ pozemskýho života. Bohužel."
"Copak jsi k ním nemohla přijít jinak?" Mluví jako Rad!!!
"Po nikom jsem nezdědila ani nevyhrála na los. Dobře se
vdát je jediná šance pro holku, která nic nemá. Na Ondxovi
jšem vydělala. Nechtěla jsem si vzít cizince, protože ten by
měl svou vůli. Omdra je ideální. Mladej, tvárnej, se strýčkem,
po ktery'm zdědí fantastickej majetek. Na jaře dostuduje a od-
stěhujeme se natrvalo do Švédska."
Uznával jsem její logiku, naplánované to měla pěkně, ale
zároveň s ní nechtěl a nemohl souhlasit, protože to by zna-
menalo o ni definitivně přijít.
"Proč je ti teda někdy smutno?" zkusil jsem. Nebyla to
záměrně položená otázka, nicméně z jejího odmlčení jsem
se dovtípil, že jsem konečně trefil do černého.
,Protože jsem hloupá. Poslední dobou si nejsem jistá, jestli
je Svédsko to, po čem toužím, a jestli námaha, která mě při-
pravila o kus mého já, nebyla zbytečná."
"Nechce se ti stěhovat?"
"Chce. Zbavím se podezíravý a přezíravý matinky. Ko-
nečně budu volně dýchat. Myslíš, že je fajn žít v přetvářce?"
"Jsou protivní?"
"Otec ujde, drží na mě víc než na vlastní dceru. Je to jenom
chlap, h'bím se mu jako žena, chápeš. Naštěstí nemůže nic
podniknout, kdepak aféry! Matinka žárlí. Nechce se smířit s tím,
že jsem o dvacet let mladší než ona, vetřela jsem se do jejich
rodiny, zmanipulovala Ondru, toho jejího mazánka. Leze mi
89
l . -: .._
krkem! Musím se přetvařovat, usmívat, bát. Pořád se bojín
Abych něco nezkazila. Aby něco neprasklo. Aby proti mr
nemohla nic mít. Ona je jako ten její čokl, číhá na sebemen
maličkost. Nalej mi ještě. . . Není co? Než odjedu, nasypu Frigo
do žrádla jed na krysy. Nejradši bych tím nakrmila i matink
Adrianu taky. Ondra má sestru, vzala si zpěváka jedný pražsl
kapely, co frčí. Fajn kluk, baví mě s ním flirtovat Adrianě t
zlost. Sympatická je mi jedině Barborka, jejich dčera."
Hladil jsem ji o něco intenzívněji. Co musela obětovat
přepych, v němž se jí tak strašně těžko dýchá?
"A tvoje rodina? Máma, táta?"
"O těch radši nemluv! Zbavím se jich všech. Hlavně Honz
toho parchanta. . . Na dětství a dospívání vzpomínám ze ušel
nejvíc nerada. Máma je rozvedená a otčím prase. Dětství v z.
plivaným činžáku na Broadwayi. Směla jsem si hrát je
v kašně naproti domu... s Cikány."
Přitiskl jsem ji k sobě, hlavu plnou smíšených pocitů.
"Snad mě nelituješ?" zasmála se. Byla opilá, dva litry v,
táhla téměř sama, víno jí rozvázalo jazyk. ,;Lukášku, nelit
mě. Nezasloužím si to. Jsem úplně špatná a zkažená. Pro
chodím do kostela a prosím za odpuštění."
"Pro mě jsi nejlepší," vtiskl jsem jí letmou pusu.
"Neznáš mě. Kdybys věděl, co nevíš, divil by ses."
"Co nevím?"
"No jak moc jsem špatná," řekla ospalým hlasem: "Ale
ti to neřeknu, protože... protože jsem ráda, že jsme se potkali
Mluvila čím dál pomaleji. "Tu krizi mám, co jsem tě popa
viděla... Zničíš mě... Jestli je Švédsko... toužím... Hon:
může za všechno... nutí mě, abych..."
Je opilá jako kotě. Přikryl jsem ji k bradě a znovu lít
tentokrát na rty. Trochu se svezla, objímal jsem ji napůl vle;
a poslouchal její dech. Ještě jednou otevřela oči, ve kterýc
se jí zatřpytily hvězdy z podzimní oblohy.
"Jestli chceš," navrhla, "můžeš se se mnou vyspat."
Zavrtěl jsem hlavou. ,,Nechci, Sandro. Takhle ne."
"Jsi fajn," lípla mi pusu na rty a v tu ránu usnula.
Seděl jsem a dlouho se na tu bezvládnou panenku dívá
Nevěděl jsem, co s námi bude. Nevěděl jsem, jak bez ní buc
žít, až se odstěhuje. Nevěděl jsem, jak bude žít ona. Jedin
co jsem věděl, bylo, že ji miluji. Tak moc, že bych byl p
ni schopen udělat cokoliv. Cokoliv! ! !
90
12.. S rozedněním mě
rozl~lepala zimnice
Přesto jsem se ani nepohnul, abych ji neprobudil. Jestliže mi
někdy chyběla něha, ted' jsem jí měl na rozdávání. Hladil
jsem ji po spící tvářičce, h'bal do vlasů, na čelo, oči, nos, rty
i konečky prstů ruky, kterou jsem svíral ve své. Nedokázal
jsem si představit odjet po takové noci zpět domů, kde já
půjdu na trénink, ona do kostela a pak domů.
Probudila se pomaleji než já. Chvilku se rozkoukávala:
"Ach," řekla při pohledu přes zábradlí. Tady nahoře začí-
nalo nádherné ráno, dole při zemi se válela hustá mléčná.
mlha, ze které vykukovaly vrcholky nejvyšších stromů jako
ze smetany shora ozářené sluníčkem. Chválovice zmizely
z mapy světa. Byli jsme jen my dva, mlha a slunce. Trosečníci.
Rovnou nahoře jsme si namazali chleby s paštikou, protože
se nám nechtělo lézt do mlhy a vařit čaj.
"Musíme pohnout, ráda bych stihla mši."
"A já trénink. Zanedlouho hrajeme v Olomouci, jestli zase
vynechám, trenér mě nepostaví. Sandro, vážně se chodíš do
kostela zpovídat ze svých hříchů?"
Trhla sebou a sousto jí zaskočilo, div se neudusila.
"Poslyš, já jsem asi hloupě žvanila, že?" řekla opatrně.
"Hloupě ne," namítl jsem. ;,Jen nesouvisle."
"A... co všechno?"
"Pátý přes devátý. O tchyni, manželovi, o sobě."
Odložila nadojedený chleba, jako by jí přestalo chutnat.
"Ale co jsem ři'kala?!"
"Že jsi špatná," prohodil jsem, udiven její strnulostí.
"Především hloupá! Mluvila jsem o Honzovi?"
"Ne," řekl jsem zkusmo.
"Di'ky bohu," ulevila si a zase se uvolnila.
"Proč? Onehdy jsi povídala, že tě bere mezi lidi..."
"Jo," řekla s upřeným pohledém. "Jenže..: není čistej."
"Jede v černých kšeftech," střelil jsem od boku.
Doopravdy zbledla! "Hm... Jak to mš?"
"Hádám," usmál jsem se, abych ji uklidnil. "Co jinýho."
91
-- :~.~ ._ .
Váhavě přikývla. Její bratříček bude asi pěkný kvítko!
"Taky jsi mi nabízela svoje tělo," zkusil jsem odlehčeně.
Sandra se však neusmála. Ušklíbla se a řekla: "Ty jsi toho
nevyužil? Proč nemám roztrhaný kalhotky a pokousanej krk?"
Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne krev. "Nejsem zmře."
Pohrdavě se usmála. "Vadilo ti, že jsem opilá? Copak ses
nikdy nemiloval s opilou? Někteří chlapi schválně holku zpi-
jou, aby byla vláčnější a ztratila zábrany."
Zmocnil se mne vztek, doslova jsem se musel držet, abych
nevybuchl. "Já mezi ně nepatřím! Spal jsem s opilýma hol-
kama a mockrát u toho byl ožrale] sám. Jenže tehdy jsem
s nimi jenom spal, rozumíš? Nemiloval jsem se. Milovat bych
se chtěl s tebou, Sandro, o vyspání nestojím."
Smaragdy žhnuly. "Taková příležitost se nemusí opako-
vat!"
"No a?!" vylítl jsem. "K čemu by mi bylo, kdybych se
s tebou vychrápal, když bych z toho neměl nic ani já, ani ty?"
"Já z toho nemám nikdy nic! Aspoň jsme to mohli mít za
sebou a na nic bych se nepamatovala."
"Mlč!" okřikl jsem ji, vzteky a bezmocí bez sebe. Prudce
se odvrátila, opřela se o zábradlí a hleděla kamsi do dáli.
Vztekle jsem balil věci do batohu, smotal spacáky a mrskl
je dolů. Kdyby ještě chvíli provokovala, snad jsem ji uhodil!
Otevřel jsem trhnutím poklop. Ačkoliv jsem si umínil navždy
s ní neztratit jediný slovo, nemohl jsem odejít a nechat ji lézt
samotnou. "Pojd'."
Nehýbala se. Oněměla či co? Dost surově jsem ji chytil za
rameno a s trhnutím obrátil k sobě. Zelené oči plavaly, po
tvářích jí stékaly dojemný černý cestičky líčidel.
"Co je?" lekl jsem se. "Proč pláčeš?"
Zavřela oči, dokonce tlumeně vzlykla. Vmžiku jsem jí od-
pustil, nemohl jsem ji vidět trápit se!
"Prosím tě, Sandro, neplač!" utíral jsem jí tváře, horké
a mokré. "Ublížil jsem ti něčím?"
"Lukáši, já...," zalykala se. "Jsem hn... hnusná. Ale já...
já se bojím!"
"Čeho?!" žasl jsem. "Neboj, nic o nás dvou nepraskne."
Proč jsem tě potkala! Proě mi tolik komplikuješ život?"
Ri'kám vám, byl jsem pro ni schopen obětí. Proto jsem
s těžkým srdcem navrhl: "Jestli chceš, dám ti pokoj. Radějí
bud' šfastná, i když ne moje. Nemůžu tě vidět zoufalou."
92
Překvapeně zamrkala: "Lukáši, ty jsi zvláštní kluk."
"Chceš říct blbej. Já vím, nevyužil jsem příležitosti..."
"Můžeš mi odpustit? Plácala jsem. Já..: chtěla jsem se brá-
nit. Ne před tebou, ale před sebou. Bojím se budoucnosti. Ty
totiž nevíš spoustu věcí, nevíš, jak jsem žila, proč jsem si
vysnila vypadnout odsud, co jsem musela udělat... Nevíš, že
za všechno se tvrdě platí. A ted; když se Švédsko konečně
blíží, se najednou objevíš ty... A všechno snažení je v háji,
přestává mít smysl! Nerozumím sama sobě!"
Poli'bili jsme se. Nebyla chladná, kdepak, horce se ke mně
tiskla a oči se jí leskly. Asi by proti milování nebyla, jenže
já nemohl. Psychicky. Jestli my dva se spolu jednou budeme
milovat, pak pň lepší přležitosti, abych jí mohl dokázat, že
ze sexu může být zážitek, pokud se tedy provádí ve správnou
dobu a se správným partnerem.
Pak si opřela čelo o mé rameno, trhaně oddychovala a za-
rývala mi nehty do zad. "Nikdy s nikým... Až s tebou..."
"Já taky," pol'bil jsem ji na obnaženou šíji. Lidičky, začí-
nám doslova šílet!!! Cítil jsem, že ji mám strašlivě rád, mno-
hem vic než sebe. "Mám se z tvého života vytratit?"
"Ne!" vyhrkla a po chvíli odmlčení dodala: "Už je pozdě."
Načež jsme z mléčného obláčku sestoupili. S dotekem na
pevnou zem se probrala, zhrozila, jak vypadá, umyla se v sudu
s dešíovou vodou a pustila se do líčení. Oblečená znovu ve
svých elastických šatech, ozdobená řetízky, umným účesem
i perfektním make-upem se mi náhle jevila vzdálená a nedo-
stupná. Kdybych ji na vlastní oči neviděl plakat, nevěřil bych,
že je něčeho takového schopná! Proměnila se v oslnivě krás-
nou sebevědomou ženu, trochu cynickou, hodně energickou,
jdoucí přesně za svým cílem.
"Co na mě vidíš?" zasmála se mému žasnoucímu pohledu.
"Připadá mi jako sen, že jsme spolu strávili noc."
"A strávílí jsme jí? Třeba to byl jenom sen."
Naházel jsem věci do vozu, nastoupili jsme a já se napo-
sledy otočil k hlásce. Strážní věc vypadala úplně všedně. Váž-
ně, nezdálo se mi to všechno?!
"Někdy mám po ránu špatnou náladu a mluvím z cesty,"
řekla s pohledem rovněž upřeným do výše.
"A někdy po ránu pláčeš," odsekl jsem.
"Nikdy, Lukáši," odvětila se záhadným úsměvem.
Zase otáčí, potvora. Taková prostě je, jakmile se objeví
93
. _ . ,.
náznak citu, hned ho zmrazí. Je schopná všechno anulova
Vykodrcal jsem z lesní cesty na silnici. Mazda podim
bublala a táhla napůl. Dupl jsem na brzdu, až Sandra popolít
k palubní desce. "Ty mě tu chceš nechat?!"
Užasle jsem pohlédl do její vyděšené tváře. "Nevím, co j
kdy s muži prožila a jak se k tobě chovali, ale... Sedím
tvém autě, ne? Kdybys mě vyložila ty, chápu. Takhle ne.`
Zase se pohodlně opřela. "Samozřejmě žertuju."
"Aha," řekl jsem nepřesvědčeně.
"Proč vlastně stojíme?" všimla si.
"Auto netáhne."
"Asi málo šlapeš na plyn," uchichtla se.
"Ty!" ohnal jsem se po ní, vystoupil a mrkl do motor
Kabely jsou zapojený všechny... Sandra mě pozorovala sk
sklo. Zena opředená tajemstvím. "Nemáš náhradní svíčky'
"Dortový, nebo vánoční?"
"Směj se," dovolil jsem jí, "ale zpátky nedojedeme."
"Víš, cos mi sliboval. Žádný komplikace! Nejpozději c
oběda musím být doma. Něco s tím udělej, proboha!"
Zamyslel jsem se. "No jo = `
"Do servisu snad dojedeme, ne?" přerušila mě podrážděn
"Jestli ti jde o prachy, neboj, mám jich dost."
"Ne, děvenko," odsekl jsem. "Nejbližší servis je odtud dv
cet kiláků. O to jde."
Zkrotla, mrkla na hodinky. "Lukáši, prosím tě..."
"Do Chválovic dojedeme i bez motoru. Švagr by mohl r
svíčky doma. Souhlasíš?"
"Co mi zbývá," usmála se pobaveně. "Jsem zvědavá, ja
co mě představíš. Tvou dívku asi vaši znají, že?"
"Nemám žádnou," namítl jsem. "Bylo nebylo."
"Dávno tomu," dodala a oba jsme vybuchli úlevným sn
chem. Co jsme slezli na zem, panovalo mezi námi vyso
napětí.
Do naší ulice jsme se dostali bez problémů. Ty začaly tepy
potom. Zazvonil jsem, v duchu si připravil řeč na uvítanc
abych matku nepustil ke slovu, a ono nic.
"Nejsou doma," konstatovala Sandra od branky.
Táta je uvnitř určitě, leč ten mi není nic platný. Nemů
mi otevřít. "Mamka bude u ségry. Tady kousek má pos
veno."
"Exkurze po celým příbuzenstvu. To bude psina."
94
A byla. Představte si malý městečko, kde si lidi vidí do
talirů, jak jdu po boku exkluzívní krásky: Záclony se jen hej-
baly! Ke všemu jsme se na rohu srazili s jinou dvojicí. Sabina
s debilem Skálů! Přehlídnout se nedali.
"Ahoj, Luku!" zavolala Sabina. "Přijel ses podívat?" Očima
však visela na Sandře, která se nezastavila, popošla o kousek
dál a s neutrálním úsměvem na mě čekala.
"Ne, jen projíždím. Hodně štěstí, novomanželé." Víc jsem
se nezdržoval, raději jsem to vzal k Sandře poklusem.
"Jsme na vesnici," prohlásil jsem omluvně.
"Holky tu máte pěkný," usmála se. "Nejsem tvoje první
panička, že?"
"Ne, nejsi, ale jestli myslíš Sabinu, jsi na omylu."
"Proč mi lžeš?" zapíchla do mě zelený pohled.
"Poslyš," položil jsem jí ruku na rameno a pevně stiskl,
"já ti nelžu. Spal jsem s ní, ale to ještě vdaná nebyla."
"Pojd;" usmála se. "Nehraj sousedům komedii."
"Spíš tragédii, protože tě jednou uškrtím," sh'bil jsem jí
a zazvonil na zvonek u jedněch dveří řadového domku. Záhy
se za nimi ozval dupot dětských nožek, otevřel mi synovec
a s jásotem se na mě vrhl. Vytahaný a nepříliš čistý punčo-
cháče mu visely na chodidlech jako onuce. "Míšo, je u vás
babička? Řekni jí, že nutně potřebuju klíče -"
Kluk nic vyřizovat nemusel, ve dveřích se objevila máti
se ségrou v patách. Máti v domácím oblečení, dost slušným,
zato ségra se vytáhla. V upatlaných teplácích se jí ry'soval
zadek velikostí pivovarský kobyly a v malým tričku kromě
dvou boulí ňader ještě čtyři tukový pneumatiky.
"Lukáši, proč jsi nenapsal, že přijedeš i s Leonkou!" spustila
máti nadšeně, protože viděla ze Sandry jen dívčí siluetu. Vzá-
pětí umlkla, načež si ji i s Lídou podezíravě měřily.
"Potřebuje klíč od garáže, chvátám. To je moje známá = `
"Sandra Urbanová," představila se o vteřinu rychleji a s tak
profesionálním úsměvem, až jsem zalapal po dechu. "Dobrý
den. Nezlobte se, že jsme k vám vpadli. Protože jsem si po-
třebovala něco nakoupit v Rakousku a nevyznám se tady,
požádala jsem Lukáše, aby mě tam zavezl. Bohužel nám vy-
povědělo auto..."
"Dohry' den," vzpamatovala se máma. "Nic se neděje...
Jo, klíč. Počkej, přinesu ho."
"Mám zavolat Čendu?" nabídla se.Lída aktivně.
95
"Radši jo, nevím, kde tam co má."
Nakonec z toho byla rodinná událost. K vozu jsme doi
všíchní, ségra v upatlaných teplácích, švagr v zapraný flanel
s otřepaným límcem a očima přilepenýma na Sandřině z
dečku, div mu nevypadly, Míša pobíhal kolem a malou Lim
nesla ségra v náručí. Snažil jsem se vyčíst Sandře z tváře,
tomu ři'ká, ale ona mluvila s mámou o nákupech v Rakousl
tak zasvěceně, až jsem zíral. Lfda využila situace a pozve
Sandru na kafe, aby z ní vytáhla co nejvíc podrobností, j.
my dva jsme k sobě přišli. Čeněk mi pomohl najít svíčl
v bordelu garáže.
"Taková baba," slintal závistivě. "Kdes ji sebral?"
"Na ulici ne."
"A to fáro! Tu nenech, člověče, už kvůli tomu autu."
"Je to jen známá, uklidni se."
"V tom případě seš vůl. S tou bych zhřešil i já!"
"Ty se drž rodiny, fotříku," vysmál jsem se mu. Pošt'o~
jsem se v mazdě, vyměnil svíčky a motor spokojeně pře
"Počkej," zarazil mě švagři'k. "Svíčky u nás nerostou.'
Vylovil jsem z kapsy bankovku a připlácl mu ji na če
"Uznej, já peníze nekradu. Jsem nezaměstnánej! Ne v
ty, kožená bundíčka, nový džínsy, parádní boty," blekoty
V obejváku hlahol, vonící kávy, ségra si zapálila a sni
se vypadat světácky. Linda lezla Sandře po klíně a ožužlá
jí zlatej pásek u šatů.
"Hotovo," oznámil jsem Sandře. "Můžeme jet:"
"Sedni si, tady máš kafe," vnutila mi Lída hrníček. 1
jsem, div si neopařil ret, položil šálek na stůl, popadl
a vrazil ji ségře do náruče. Malá se rozeřvala, pásek se j
vic. Hodil jsem po Lídě naštvaný pohled.
"Klidně mi jí sem dejte, mám děti moc ráda. Líbí sc
"Vy nemáte svoje?" využila máti situace. "Asi nejste i
taková mlad'oučká..."
Nikdo by nevěřil, že je se ségrou stejnej ročník! Líc
přesně tím stylem, kterej Sandru děsí i ve snech. Sandr;
jinej život. Así proto vypadá mladě, svěže, atraktivně,
třebovaně, není poznamenaná starostmi, manželstvím
teřstvím. "Ne, nemám dětí," uhnula odpovědi.
Lehce jsem si spařil jazyk, jen aby káva byla za n
"Půjdeme!" zkusil jsem ji vysvobodit.
"Počkej přece," zdržovala mě máma. "Co Leona?
96
jsi odjel bez rozloučení, musela jsem se za tebe stydět.
Víte, slečno Urbanová, bude se brzy ženit, má před svat-
bou."
"Ano, pochlubil se mi," prohodila Sandra s úsměvem.
Bodl jsem ji pohledem ostrým jako dýka. Nehnulo to s ní.
"Našel si hodnou dívku, takovou skromnou, pořádnou."
"Ano, říkal mi. Ty jsou do života nejspolehlivější."
Myslel jsem, že po ní hodím polštář!
"Tak Luku, kdy bude svatba? Domluvil ses s Bočkovými?"
"Mami, prosím tě," naježil jsem se. "Popovídáme si jindy,
nemáme čas, spěcháme."
Ve smaragdových očích hrál smích. Rychle jsem vstal.
"Ještě jsi nezašel za tátou," připomněla mi ségra, co mě
celou dobu pečlivě pozorovala. Sandra kývla očima, minuta
nás nezabije. Odcházel jsem z obýváku a slyšel matku, jak
se Sandře svěřuje s tat'kovou nemocí a s prací s ošetřováním.
"Ahoj, tati," řekl jsem na prahu ložnice přiškrceně.
Podíval se na mě přes brýle nezvykle vážně.
"Co je? Něco jsem provedl?"
"Tuším, že sis to ženění rozmyslel na trvalo."
Svěsil jsem hlavu.
"Neděláš chybu, Lukáši`?"
"Asi dělám," připustil jsem. "Jenže, tati, já se nemůžu ože-
nit. Neměl bych ji rád na celej život."
"Lepší žádný manželství než špatný," připustil. "A jak jsi
na tom s tou...?" Kývl očima k obýváku.
"Sandra je jen známá, chtěla odvézt do Rakouska = `
"Nedělej ze mě hlupáka, Lukáši."
"Mám ji rád. Strašně moc."
"To ti nikdo nebere, ale uvědom si, co sis nadrobili a koukej
to dát do pořádku. Leoně přece musíš vysvětlit... Ze ti není
hanba, Lukáši, dospěle] chlap a chová se jak kluk."
V chodbě mě odchytla ségra. "Pěkná známá, co?"
"Je jí tolik co tobě a mrkej, jak vypadáš ty a jak ona."
"Kdo ví, kde k tomu přišla," zapochybovala. "A ty taky.
Seš vyfešákovanej jak ženich. Tahle tě stejně pošle k vodě."
"Meleš z cesty, nic s ní nemám. A nezdržuj."
"Nic s ní nemáš, protože ti zatím nedala, co? Seš jak jelen
v říji, prosím tě. Koukáš na ni jak na svatej obrázek, oči z ní
nespustíš. Nenápadnej, fakt."
Teprve v autě jsem si hlasitě oddychl. "Jsou nemožní..."
97
Nikdy jsem si nevšímal, kdo v čem doma chodí, ale ted' jsem
se styděl, že k nim patřím. Všude byly cítit dluhy.
"Průměrní," opravila mě a s pohledem zapíchnutým kamsi
do polí se pustila do vyprávění: "Moje ségra žije hůř. Svo-
bodná máma, zbouchl ji nějakej tikán a ta káča nešla na pře-
rušení. A máma? S prvním mužem se rozvedla, ještě když
byli brácha se ségrou malí. Mě měla bokem. S nějakým že-
náčem. Ted' žije na hromádce s takovým... prasetem. A brá-
cha? Lidskej odpad! Nemaká, nechá se živit, co má, propije."
"Vypadal docela inteligentně," podivil jsem se.
Cukla sebou. "Kdo? Honza? Jo, Honza je inteligentní."
"A jak jsi přišla na tu Urbanovou?"
"Za svobodna jsem Urbanová," pousmála se. Chvíli jsme
oba mlčeli, načež povídá: "Už chápeš, proč jsem se dobře
vdala?"
Za jízdy jsem ji pohladil. Peníze, peníze, peníze!!!
"Ty děti byly sladký," vzpomněla si živě. "Strašně bych
chtěla mít dítě. Kluka. Kluci mají lehčí život."
Panebože, mít potomka se Sandrou je sen! Aby byl reálnej,
musel bych mít co? Prachy. Velkej bah'k.
Ke konci cesty se jí zmocnila nervozita a asi i strach, po-
kukovala po hodinkách a přestala komunikovat. Vystoupil
jsem i se zavazadly u Vavňnce.
"Díky za bezva víkend, Lukáši."
"Bezva? Většinou jsme se hádali."
"Hádali?" podivila se. "Na nic takovýho se nepamatuju."
"Netýrej mě," vzdychl jsem. "Radši řekni, kdy tě uvidím."
"Každý dopoledne chodívám k soukromý učitelce na ja-
zyky, v pondělí odpoledne na aerobik, v úterý a čtvrtek mívám
tenis, ve středu bazén. Fajn, ve středu ve čtyři u Delfína."
"Až?!"
"Nic se nesmí přehánět," ujistila mě rozveseleně, nastar-
tovala a na rozloučenou mi zamávala. Jenom zamávala! ! !
98
13. Moje první cesta
jedla na pracovní úřad
Ne že bych bez práce nemohl existovat, ale potřeboval jsem
prachy. Odstupný padlo za hadry, procenta z kazet jsem roz-
točil v Itálii, váček chabých úspor nebyl bezednej, nedalo se
říkat syp, pytlíčku, syp. Znal jsem ty zákonitosti, nejde jen
brát! S osmi papírama bych sám nějakej čas vyžil, se Sandrou
budu na dně dřív, než se naděju.
Úřednice na pracáku byla sice mladá sympatická holka, leč
to byl jedinej klad na celý akci. Hned na začátku mě vyvedla
z omylu, na podporu prej mám nárok až za tři měsíce, dostal
jsem přece odstupný! Zajímal jsem se teda o práci, kterou mi
můžou nabídnout. Podpora není řešení na dlouho a za moc
nestojí. Chtěl jsem pracovat, jedno kde, jedno jak. A další šok.
Nemají pro mě nic! Holka se nade mnou nakonec slitovala
a poradila mi: "Zkuste si oběhnout některý podniky osobně.
Víte, oni by nám měli hlásit, kolik mají volných míst, ale ono
se to u některých rychle mění; tak že my nemáme čerstvé
zprávy stavu. Nejvíc Lidí se střídá na pile nebo v Keramu."
Rada nad zlato! V Keramu jsem byl ještě coby gymnaziální
student'k na brigádě. Jednou a naposledy! Prožil jsem tam
týden taháním těžkých obkladů, málem vypustil duši a pak
jsem dezertoval. No, nějak bude. Třeba mě uživí nahrávky!
Když denně nezabiju osm hodin v práci, budu mít víc času
na nahravání a tudíž i větší příjmy.
Jo, tak to jsem si myslel, leč všechno bylo jinak. První dva
dny jsem nahrával jak drak, z knihovny si dotáhl tři nový
cestopisy, abych po pěti stránkách zjistil, že nevím, o čem je
řeč. Afrika mě najednou vůbec nelákala.
Ve středu jsem sbalil nahraný kazety a vydal se k Radovi
pro nový. Zdálo se mi, že se v protějších vratech mihla zrzavá
palice: Mrkl jsem na hodinky. V půl jedenáctý nemůžou končit
ani v první třídě! Připlížil jsem se blíž a čekal v zákrytu, aby
mě ten rarach nevyslídil špehýrkou. Dočkal jsem se, po dvou
minutách klidu Pedro vykoukl, jistej si čistým vzduchem. Čapl
jsem ho drsně za rameno.
99
t "`~"~ ""~ 1
"Luku!" vykvikl a zrzavý řasy mu jen kmitaly.
"Neslíbils mi náhodou, že budeš chodit do školy? Tak to
ne, kamaráde, víckrát se mnou na fotbal nepočítej."
"Luku!" vyhrkl vylekaně.
"Včera jsem ti přinesl šišku, pravou ragbyovou. Nedám ti
nic. Končím s tebou, Pedro."
"Luku!" do třetice výkřik pínej zoufalství. ;,Dobře, tak já
tam chodit budu, no. Od zejtra. Dáš mi šišku?"
"Předem?" zasmál jsem se. "Blázn~š, ne?"
Opustil jsem toho dacana s našpulenou pusou bez loučení.
Doufejme, že pravá ragbyová šiška bude dostatečným mo-
tivem!
"No ne,' ty seš rychh'k," podivil se Rad. "Polez dál, mám
tu super sci-fí Stargate." Pak si všiml spacáku, který jsem
přitáhl. "Kolik milionů spermií vsákl?" zakřenil se.
"Ani jednu, vole," uvelebil jsem se v křesle. Pokojem du-
něla tvrdá hudba z CD přehrávače.
"Nekecej! Vždyt' seš do ní úplně tvrdej..."
"Třeba právě proto," odsekl jsem. "Naval kazety, půjdu."
"Počkej, něco ti ukážu," vzpomněl si. "Kam spěcháš?"
"Kam...," uškl'bl jsem se. "Nahrávat. Potřebuju prachy
a nemám jinou možnost si je vydělat."
"Máš. Viš dobře, že moje nabídka pořád platí."
Trhl jsem odmítavě hlavou. Rad mě víc nepřemlouval, vy-
lovil ze skříně nejnovější typ videokamery Sony. Digitální
optika, automatika na nejvyšší úrovni, hotovej počítač!
Nábožně jsem ji převracel ze strany na stranu. "Pěkná."
"Pustím ti z ní nahrávku." Zapnul video a na obrazovce
televizoru se objevily krásný nahý holky, Janda a spousta
dalších lidí. Barvy ideální, obraz jasnej, čistej, ostrej.
"Počkej!" zpozorněl jsem. "Dej to zpátky... Tady. Znáš
ho?" Ukázal jsem na frajera ve smokingu a kravatě se zlatou
sponou. Rad si obraz rozdělil na čtyři d1y a detailem vytáhl
obličej chlapi'ka. "Nejmenuje se náhodou Urban?"
"Přesně tak. Honza Urban."
"V čem jede?"
"Netuším," přiznal. Se zamyšlením pokrčil rameny. "fanda
je sice šéf podsvětí, ale idiot a křupan. Tohle je jinej ořech.
Inteligent, chytrák, vykuk. Dohromady o něm nikdo nic neví
a přitom se topí v penězích. Je nebezpečnej."
"Prej všechno prochlastá."
t00
"On?" zasmál se. "Neznám ho, ale tohle vím. Abstinent,
vole. Ne jako Janda, ktezej se ožere a nezná bratra."
Sandra by přece měla svého bratra znát, ne? Ačkoli... sýpek
na obrazovce na alkoholika nevypadal ani náhodou.
"Dej mi ty kazety, zvednu se." Nechtěl jsem riskovat další
setkání s Lenkou, ten její poslední lístek jsem vypral i s riflema
a pak už se číst nedal.
"Zrovinka doma žádný nemám."
"Neř'kals Stargate?" nechápal jsem.
"Teprve bude," ujistil mě.
"Ty' mě sereš... Proč se tak díváš?"
"Nic," usmál se. "Sorry. Snad příště."
"Doval kazety co nejdřív, než budu úplně na suchu."
"Pokusím se," řekl stále s tím blbým pohledem. "Nechceš
vzít mezi lidi? Než ti ta big love vleze na mozek. Ne? No,
jak myslíš. Tu kameru si můžeš kdykoli půjčit. Jestli chceš,
můžu ti sehnat taky jednu. Pouhejch dvacet táců."
"Dvacet?!"
"Šilinků, samozřejmě."
"Blbče."
"Já zapomněl," zubil se pobaveně. Rad je sice kámoš, ale
umí bejt jedovatej. Úmyslně ze mě dělá žebráka, předhazuje
mi můj finanční základ kde může. Jenže, Rade, možná jsem
chudej, ale ne bibej. Aspoň vidíte, jak jsem byl blbej.
Měly mi dojít jiný věci, jenomže já byl hluchej a slepej a krom
Sandry neschopnej vnímat něco jínýho. Byl jsem jí pínej. Od té
středy u Delfína jsme se viděli denně, Sandra se nejdřív zdráha-
la, ale pak sama vždycky nějakou skulinku ve svým nabitým
programu našla. Stačila trocha dobré vůle. Scházeli jsme se
odpoledne. Neřekl jsem jí, že jsem bez práce. Tak nějak jsem se
styděl. Nezaměstnanej zní skoro jako méněcennej ! K Delfínovi
jsem naklusal o hodinu dřív a s kytkou v ruce. Jo, s kytkou. Já,
kterej prvně v životě koupil karafiát Leoně a on chudák skončil
v koši stejně jako moje uražený sebevědomí. Ted'jsem třímal tři
holandský bílý růže á 20 Kč. Nevím, co mě to popadlo, možná
díky té bábě, pouliční prodavačce, která mi je nabídla se slovy:
"Mladý muži, ženu si nakloníte jedině květinou!" Asi mi vyčetla
z tváře, že se hrnu na rande. Poslechl jsem ji - a dobře udělal!
Sandra hned zkraje zrozpačitěla, schovala do nich obličej a tiše
mi poděkovala. Naměkko jsem ji ještě neviděl!
101
í~
"Viš, že mi nikdo takhle růže nedal?" řekla mi po úžasný
odpoledni, ve kterým jsme se vyřádili v bazénu. Většinu ča:
jsem se musel schovávat po pás ve vodě, jelikož mě pohle
na Sandru v metalizovaných plavkách s vysokými výkrc
nenechával chladným. Pak jsme se ještě asi hodinu procháze
v parku. Pomalu se stmívalo, podzim voněl zemitou vůn
pod nohama nám šustilo spadané listí.
"Jak, takhle?" nechápal jsem. Vypadá na ženu, kterou muž
zahrnují cennějšími dary, než je blbých šedesát vočí.
"Nezištně... Z lásky."
Dovolil jsem si ji poprvé za dnešek obejmout. Opřela s
zády o tlustý kmen dubu, a přestože soumrak pokročil a stín
její tvář, cítil jsem zelené oči na svém obličeji.
"Copak jsi nikdy nedostala kytku?"
"Právě že dostala. Mockrát. Třeba když sedíš v baru a koler
projde květinářka... Nebo přímo jako... jako..."
Nakousla něco z minulosti, o čem se jí nechtělo mluv
a co, po pravdě řečeno, jsem nechtěl slyšet. "Jako dárek?"
Smutně se usmála. "Zadarmo není nic, ani květiny, nato
prsteny, náušnice, šperky. Kdo dává, čeká odplatu."
Opřel jsem si čelo o její.
Pohladila mě jemnými prsty po tváři, až mi po zádech pře
běhl mráz. "Nemůže si je vzít domů. Necháš mi je u sebe?'
Kývl jsem a pevněji ji k sobě přivinul. Pozvedla malíčk
hlavu, aby se mohly naše rty dotknout a spojit, kdyby chtěla
A ony chtěly! ! !
Lítám v tom úplně kapitálně. Já, kterej věřil, že láska ner
nic jinýho než erotická přitažlivost. Běhal jsem na schůzk
o celý hodiny dřív, protože jsem to nemohl vydržet, nescho~
nej něco dělat, na něco myslet, ochromenej, vyšínutej, užasle
a osudově zamilovanej. Vídali jsme se denně. Po aerobik~
před zápasem, po zápase, před tenisem, po tenisu... Postupn
začala hodiny cvičení, plavání i tenisu zkracovat na půlhodin
ky, aby nám zbylo vfc času na sebe. Chodili jsme většinou p
temných zákoutích parku, když měla víc času si někam vyje
seděli jsme v teple vozu v intimním přítmí, povídali si a z
hudby z přehrávače se mazlili a h'bali. Prostě jsem šrlel. Mo)'
jsem shořet touhou, žár vlastního těla doslova spaloval. Cel
ty dny jsem nedělal nic jinýho než čekal. Na odpoledne, krátk
setkání, pak zase na noc, aby rychleji utekla, na ráno, n
odpoledne. Byl jsem jako vygumovanej.
lat
Dopisy od Leony? Házel jsem je neotevřený do stolu. Kdo
by je četl! A Lenčiny? Totéž.
Nenahrával jsem. Nebylo co! Lítal jsem s prosíkem k Ra-
dovi a ten moula pro mne stále níc neměl.
Večer co večer jsem chodil do posilovny, jen abych něčím
zaměstnal svoje ubohý, čekáním těžce zkoušený tělo, abych
se dokonale vybil a k smrti unavil a mohl v klidu spát.
Ted' jsem věřil nejen v lásku, nýbrž i ve věrnost. Ti, co se
mají skutečně rádi, vydrží si být věrní! Jenže osudových lásek
není tolik, víte, proto je všude tolik nevěry. Sandře bych vy-
držel bejt věrnej celej život. Jednoduše - s jinou jsem na to
neměl pražádnou chuti!
První zkoušce jsem byl vystavenej záhy, totiž v sobotu
před posledním sezónním zápasem. S olomouckou první ligou
jsme hráli jeden nerozhodne] duel, do kterýho mě trenér ne-
postavil. Za trest, kvůli Sandře, díky níž jsem prošvihl pár
nedělních tréninků. Ted' nás čekala odveta v Olomouci.
Vrátil jsem se na privát pozdě večer, cele] upatlanej od
Sandřiny rtěnky, omámenej její vůni a s nervy vyšponovanými
vášní, div jsem se po schodech nevznášel. Bytná, číhající na
chodbě, mě z toho obláčku rychle a tvrdě stáhla k zemi. "Lu-
káši," pokývala pohoršeně hlavou, "čeká na vás návštěva."
Určitě Lenka! "Když nejsem doma, paní Metelková," řekl
jsem odměřeně, "tak mi tam nikoho cizího nevodte:"
"Kdepak cizí," zamrkala. "Cizí bych sem nepustila. Leonka
není cizí. Dala mi svatební oznámení! I vy tajnůstkáři, ani
jste se nepochlubil.."
Málem jsem šel do kolen. Oznámení?! Patří mi to!
"Luku!" Leona se mi vrhla kolem krku v rozepnutém žu-
pánku z bílého silonu. Voněla sprchou a její měkké kypré tělo
se ke mně oddaně přitisklo. "Bytná ř'kala, že máš trénink."
Bába zachraňuje, co se dá. Křivdil jsem jí, jenže, paní Me-
telková, tahle milosrdná lež byla zbytečná. Sundal jsem Leo-
niny ruce ze svých ramen, posadil se a asi po měsíci si zapálil.
Dík Sandře jsem přestal kouřit.
,zBylo mi po tobě smutno," přiznala.
Cekal jsem výčitky, výhrůžky, lamentování, čímž mi po-
slední rozhovor usnadní, že mě naštve a já jí s klidným svě-
domím dám odchod. Jenomže ona nic! Seděla naproti, nohu
přes nohu, župan rozevřený až k pasu, takže jí mezi stehny
103
svítila černá jeskyňka, velká ňadra zakrytá bud' náhodou, neb
úmyslně dráždivě pouze přes vystouplé bradavky.
"Lukášku?" zvala mě a prostor mezi stehny o něco rozšířila
"V noci se mi o tobě zdává... Střašně mi chybíš."
Jelikož jsem seděl jako balvan, vstala, přistoupila ke mně,
típla mou cigaretu a sedla si mi obkročmo na klín tváří ke
mně. Stačilo by maličko... Sama mě políbila, nejprve na tvář,
pak na ústa. Neotevřel jsem je. Panebože, připadal jsem si
jako prvně dobývaná panna!
"Vezmi si mě," šeptala zastřeně a župan se jí svezl docela.
Prsy mi třela o tvář, až se mi ježily vlasy. "Můžeš si se mnou
dělat, co budeš chtít."
Zíral jsem, Leona taková nikdy nebyla! Kdopak ji přiučil?
Vysoukal jsem jí župan zpátky na ramena. "Nech toho,"
řekl jsem konečně. "Zejtra mám zápas."
"Jindy jsi ho měl taky." Znovu odhodila župan na zem.
"Tenhle je důležitej."
"To ři'káš o každým," mávla rukou a rozepla mi zip u džínsů.
Její ruku jsem zachytil pozdě. Spokojeně se usmála: "Vidíš,
on je jinýho názoru. Můžeme to zkusit... orálně."
"On možná." Dostal jsem na sebe vztek. "Ale já nechci."
Bez úsměvu mi zalovila ve slipech a bolestivě stiskla.
"Lucky Luk nechce," ušklíbla se. "To se podívejme!"
"Leono, krucifix, nech toho." Násilím jsem ji ze sebe sun-
dal. "Zejtra mám zápas a nemůžu si dovolit = `
"Poslouchej, ty jeden ubožáku," řekla tvrdě cizím hlasem.
"Myslíš si, že jsem pitomá nebo co`? S tou malou kurvičkou
taky před zápasem abstinuješ? Myslíš, že nevím, že se s ní
taháš? A kdo ví, kolík jich máš bokem, když tě i ona omrzela.
Dobře jí tak, vyškrábala bych jí oči!"
"Plácáš pátý přes devátý = `
"3á? Měla jsem tě za férovýho kluka, ale ty seš stejnej
ksindl jako ten tvůj kamarád. Nemáš svédomi říct pravdu?!"
Nechápal jsem, kde se vzala nová Leona. Čekal jsem slzy,
chovej nátlak, vydírání, připomínání slibů, ale v jejích očích
nebylo po slzách ani stopy.
"No dobře. Proč si přijela?"
"Abych zjistila pravdu."
"Tak jsi ji zjistila. A co dál? S Lenkou jsi vedle, ale jinak
promiň. Měl jsem ti říct hned, že my dva... že to nemá bu-
doucnost. Leono, mám rád jinou. Nezlob se." Cítil jsem, jak
l04
moc se mi ulevilo. "Jsme oba dospělí, jsem rád, že se do-
mluvíme v klidu a rozejdeme v dobrým. Jako přátelé. Nechtěl
jsem tě ranit a ublížit ti..."
Výsměšně se zasmála. "Nakonec jsi mě tahal za nos kvůli
mýmu dobru, jo?"
Zíral jsem, fakt. Byl bych přísahal, že mě miluje svou sle-
pičí dušičkou na doraz, málem se mě dotklo, že nebrečí!
"Jsi rozumná."
"A ty blázen!" vyvedla mě z omylu. "Chceš se rozejít po
dobrým, abys neměl špatný svědomí, jo? Prej promiň, mám
rád jinou! Dojemný!" Přistoupila ke stolu, sáhla do zásuvky
a hodila mi na hlavu Lenčiny dopisy. Samozřejmě přečtený,
podle všeho tu úřadovala hodně dlouho.
"Vidíš, na Lenku kašlu," pokušil jsem se o vtip.
"To je mi útěcha! Jen si přečti, jak ve dne v noci myslí
na vaše milování! Ty děvkaři! Myshš si, že si podáme
ruku a sbohem?! To by se ti hodilo! Nejdřív mě připraví
o rok života, pak o panenství, nakonec i o iluze, o čest,
odtahá mě a počítá, že stačí říct promiň! Já se tě ne-
vzdám!"
Zalapal jsem po dechu. Té bojovnici přeskočilo!
"A co jako hodláš dělat?"
"Já? Snad ty, ne? Vezmeš si mě."
Vyprskl jsem. "Jsi směšná."
"Je mi devatenáct. Kde mysliš, že budu honem shánět klu-
ka? Jsem stará, abych mohla jít lovit na diskotéky!"
"Prosím tě, kluka najdeš vždycky. Pro takovou pěknou
holku to nemůže bejt žádnej problém..."
"Ty hajzle!" Do očí jí vhrkly slzy, nicméně okamžitě se
ovládla. "Ty cynickej hajzle! Nebudu si hledat žádnýho kluka,
protože mám tebe. Tatík taky říkal... My jsme slušná rodina,
u nás se změmš. Máš tam pěkný místo, zbavíš se těch svých
kurev a kamarádíčků..."
"Nemám žádnou kurvu," zamračil jsem se, zcela vyšokován
z jejích myšlenkových pochodů. Copak si vážně myslí?!
"Ne?? Přijdeš v noci, rtěnku až za ušima, kurvou voníš na
kilometry a ještě zapíráš!"
"Ona není kurva a já ji mám rád."
"Opakuješ se."
"Budu se opakovat pořád."
"Nebudeš. Za měsíc je svatba. U nás, tati'k všechno zařídil.
105
"" s .
Kup si oblek, jestli nemáš. Vašim jsme psali. Jo, tady m.
dvacet oznámení, abys je mohl poslat svým děvkám."
V Jiň'kově vidění jsem zíral na natištěná svatební oznáme:
s dvěma andělíčky. Leona Bočková a Lukáš Lucký si dovoh
oznámit, že si 22. listopadu na Městské radnici ve Znojn
řeknou své ano a vstoupí do stavu manželského. Motto: ~
víru života našli jsme sebe. "Mě omejou."
"Ragby ti letos stejně končí, na jaře můžeš začít hrát
Znojmo, jestli tě vůbec vezmou. Práce tě tu držet nemůž
žádnou nemáš. Tatík volal do fabriky. Tak vidíš! Radim
bez tebe obejde, Lenka tě obrečí. Ostatní kurvy si najde
náhradu." Vylovila ze své tašky noční košili a než si ji natáhl
zeptala se: "Na milování jsi chuf ztratil, co? No nevadí, m.
přece před zápasem. Nebo se mnou chceš spát?"
Vzpamatoval jsem se. "Ne. Ani dneska, ani jindy. Nech
s tebou spát vůbec. Leono, svatba nepřichází v úvahu, žer,
se nemusím a hlavně nechci. Omluvil jsem se ti, je mi lít
Tisíce lidí se rozejdou před svatbou, o nic nejde, žádný z.
vazky k tobě nemám."
"Myslíš si, že mě můžeš beztrestně ošustit a opustit?!"
Jako bych zaslechl tatíka Bočka. Jasně, inozeček, celý toh
spiknutí zrežíroval on. Uhnat ženicha za každou cenu! Leot
je holka z vesnice, byla by všem pro smích.
"Nenutil jsem tě. Rozhodilas nohy dobrovolně."
"Protože jsi tvrdil, že mě máš rád!"
"Tehdy možná jo." Už jsem měl toho zastrašování dog
Nedovedl jsem si představit, jak by mě mohli oženit proti n
vůli! "Ty tu chceš přespat?"
"Kde jinde, nevíš? Nevidím důvod tu s tebou nezůstat."
Pokrčil jsem rameny, pustil ji na válendu a sám si ustl
na gauči, zavrtal se do spacáku a předstíral spánek. Nemoh
spát stejně jako já, převalovala se sem a tam. Svou úlol
zahrála na jedničku, ale její nespavost ji usvědčila. I tak
patří obdiv, chladnější cyničku by kraj světa pohledal!
Ráno jsme sice spolu posnídali, mluvili úsečně jen to ne
nutnější. Přichystal jsem se na zápas, Leona se sbalila a š
se mnou až k Jiskře. Ve chvMi, kdy autobus nastartoval a n.
klub se nalod'oval, jsem ji vzal stranou.
"Měj se. Pozdravuj vaše a... že je mi líto."
"Dvaadvacátý listopad. Dobře si to datum zapamatuj."
Stiskl jsem jí rameno. ,;Děláš si blázny?"
106
"Ty sis je ze mě dělal moc dlouho na to, aby ti to móhlo
beztrestně projít. S vašima všechno zařídíme samí, koukej si
sehnat oblek. Jestli nemáš na prstýnky, naši nám půjčí své."
"Leono, ty by sis mě vážně chtěla vzít, i když víš, že tě
nemám rád? Láska a tím spíš manželství se nedá vynutit."
"Měl jsi mě rád, než se objevila Lenka a ta panička z Nížan.
Neboj, my si tě u nás ohlídáme, k zahejbání nedostaneš šanci.
I když jsi hajzl, miluju tě."
"Ty ses snad pomátla -"
"Lucký!" zařval trenér z otevřených dveří autobusu.
"Už musím. Sbohem."
"Na shledanou dvaadvacátýho listopadu," opravila mě.
"Jestli přichystáte svatbu, předem vás lituju. Školo peněz
a ještě budete Suchohrdlům pro smích!"
Tvářila se povýšeně, nepřístupně a nad věcí. Její pohled
mě strašil celou cestu do Olomouce. Trenérovy řeči mi šly
jedním uchem sem a druhým ven, vyskakoval, že mě nepo-
staví, určitě jsem řádil celou noc a na hřišti padnu...
"Luku, ty seš nenapravitelnej pitomec," ulevil si. "Poslední
dobou sekáš dobrotu; formu máš jak hrom, jestli vybouch-
neš... Měl by ses oženit, on by ti spadl hřebínek."
"A co manželský povinnosti?"
Mávl rukou. "Co je povinný, nikdy není tak žhavý."
Jak s kým, uškh'bl jsem se. Kdybych se oženil s Leonou,
stačil by mi sex dvakrát měsíčně. Stal by se ze mě obyčej-
nej konzumní balík, do práce, z práce, pivo, gauč, noviny,
občas zpráskat děti a uspokojit manželku. Jděte se bod-
nout!
14. Hrál jsem jako d'ábel
skoda, že ta skvělá forma přišla až na konci sezony. Celej
náš mančaft ožil a slavnej prvoligovej olomouckej tým jsme
porazili na celý čáře. Do soupeřovy branky jsem osobně umís-
til dva góly! Ve sprchách se plánovalo, kam vyrazíme slavit,
jestli se rozšoupneme hned v Olomouci, nebo až doma. Byl
107
w-- '-'-
jsem pro druhou verzi. Nechtělo se mi slavit vůbec, chlasta
a opile žvanit, případně sbalit nějakou okouzlenou fanynku
Potřeboval jsem se dostat zpátky a uri'kat k Vavřincovi, cc
kdyby náhodou Sandra přišla. Nebyli jsme domluvení, nevě
děl jsem, v kolik se vrátím, jenže už párkrát se stalo, že jsen
u Vavřince čekal mimo plán a dočkal se.
Drbal jsem si šamponem vlasy plný bahna, dneska nán
počasí nepřálo, lilo jako z konve, když do mě strčil Libor
mydlící se vedle. "Co je?" vytřel jsem si pěnu z očí.
"Lucký!" zařval od dveří náš doktor. "Máš naklusat k tre
nérovi, chce s tebou mluvit Vašek. Hejbni kostrou."
Opláchl jsem si mydliny a všiml si Liborova pohledu.
"Prvoligovej hráč Lucky Luk," zašklebil se.
"Kreténe. Ještě tam nejsem."
Ze sprch jsem vyšel za hrobovýho ticha doprovázen pohled
všech. Narval jsem si do koženýho pytle zapráskanej dres
učesal si mokrý vlasy, oblekl džínsy, svetr a bundu a vyšel
"Máš jít za Vaškem," upozornil mě Čára, náš náhradník
před vchodem do budovy. "Hele, ta je, co? Stojí tu kvůli mnÉ
půl hodiny. Člověče, porad; jak ji mám klofnout?"
"Koho?" nechápal jsem. "A kam mám za Vaškem jít?"
"Do kabiny. Támhle ta kočka... Usmívá se, vidíš? Luku
takovou jsem v životě neměl!"
Sledoval jsem celkem bez zájmu jeho pohled, v duchu s
připravoval řeč, abych před velkým Vaškem nevypadal jako
moula. Jenomže v tu ránu se mi z hlavy vykouřila. Opodá
postávala dívka v kožené bundě samá třáseň, bílých elastácícl
a vysokých černých kozačkách.
"Ani mít nebudeš," vydechl jsem a srdce se mi rozbušilo
mnohem rychleji. Čára něco blekotal, vytrhl jsem se mu a roz
běhl se za přeludem. Nějaký holky před bránou stadionu pc
mně chtěly autogram, neurvale jsem je odstrčil. "Sandro!"
"Ahoj, Lukáši."
"Ty jsi zlatá! Co tu děláš?"
"Pňjela jsem se mrknout na ragby, nikdy jsem na zápase
nebyla," usmála se. Chtěl jsem ji,obejmout, uprostřed davi
lidí obtékajíci'ho naši dvojici jako ostrov v moři, ale odtáhla
se. "Neblázni, nejsme sami! Už jsi hotovej?"
"Skoro doslova," přiznal jsem a oba jsme vybuchli smíchy
Bylo prostě nádherný procházet se s ní po Olomouci, městě
kde nás nikdo neznal, mohl jsem ji vést jako svou dívku
108
ženu, milenku, za ruku i kolem ramen, nemusel jsem se tvářit
jako náhodnej známej. "Musíme sem jezdit častěji..."
Zelené oči se pobaveně zaleskly. "Sezona přece skončila."
"Ba ne," pohladil jsem jí po tváři. "Teprve začíná."
"Jak se to vezme," usmála se. "Ale zápas se mi h'bil. Asi
začnu ragbistům fandit."
"Stačí jednomu a on bude nevýslovně št'astnej."
"Chudák," pravila s hranou lítostí. "Stačí mu málo, že? Jde
o to jestli vůbec může něco získat, nebo jen ztratí."
"On by obětoval všechno," ujistil jsem ji.
"Nebudeme se pouštět do filozofie, vid'?"
"Ne," sl'bil jsem. "Přejdu k realitě. Kde parkuješ?"
"U jednoho mechanika. Bude mi měnit olej a tak různě."
"Počkej - jak jsi přijela?!"
"Stopem."
"Sandro; jsem z tebe na mrtvici. Strašně riskuješ = `
"Neboj, mně vždycky někdo zastaví," popíchla mě.
"Právě toho se bojím!" vyletěl jsem. "Jsou různí řidiči.
Slušní i ti druzí. I když jsem strašně rád, že jsi tu se mnou,
radši bych si tohle potěšení pro tvou bezpečnost odpustil.
Mám tě rád živou a zdravou, ne znásilněnou, pobodanou a za-
hrabanou někde za prvním keříčkem!"
Uvědomil jsem si, co jsem jí řekl. Vyznal jsem jí lásku.
"Dobře.," odpověděla bez úsměvu. "Nebudu stopovat."
"Protože zas budeš mit auto, co?"
"Jasně," zasmála se. "A tecf se jdeme někam najíst. Jsem
vysílená, jak moc jsem ti držela palce. Nebo musíš odjet s klu-
bem?"
"Nic nemusím," uklidnil jsem ji. Teprve pak jsem si vzpo-
mněl, že jsem prošvihl setkání s Vaškem! Ale co. Ragby mě
sice baví, leč moje cíle a touhy se radikálně změnily. Horší
bylo, že jsem nebyl dobře oblečenej a taky jsem v duchu
přepočítával, kolik mám u sebe peněž. Žádná sláva!
"Třeba sem?" ukázala na podnik luxusní už na pohled.
"Třeba," souhlasil jsem s obavami v duší. Přesně jak jsem
čekal, všude mořenej dub, křišt'álový lustry, huňatý koberce.
Moje starý prodřený džínsy a vytahanej svetr se sem nehodily!
Pingl si mě povýšeně změřil, leč naštěstí mlčel. Uvedl nás
ke stolečku pro dva hned vedle nádrže s vodotryskem. Sandra
přitahovala pohledy všech. Na mě ty masky hleděly taky a já
jsem přesně věděl, co si asi myslí. Nejde jim na rozum, kde
109
"°'~' '~ ~2 ..
k takovýmu žebrákovi přišla. Dobrou náladu jsem poztrác
"Panstvo bude obědvat, nebo večeřet?" zeptal se pingl
"Ano, něco lehčMo, sprš pozdní oběd," rozhodla San
a nechala si vyjmenovat místní speciality, aby vybrala k
na ananasu, aperitiv, na předkrm šunkové závitky s křen
a na závěr šampus, ruský, samozřejmě.
Pokoušely se o mne mrákoty, takovou ostudu tenhle pod
nejsprš nezažil! Připadal jsem si ubohej. Na co vlastně má
Na Leonu a gulášovku s rohl'kem v bufetu na stojáka.
"Co je ti, Lukáši?" dotkla se svými prsty mé ruky. Mh
jsem pokrčil rameny, přinesené jídlo mechanicky, aniž b~
zjistil jeho chuf, spolykal. O šampaňském mohu říct leda
že bylo chlazený. "Na co?" zeptala se na důvod přípitku.
Na peníze. Abych jich měl hodně! Nahlas jsem řekl: "P
vím."
"Překvapuješ mě," pousmála se. "Tak na támhle toho d
', ka." Zvedla svou skleničku a usmála se na vyžranýho páp~
v německejch rajtkách. Okamžitě jí úsměv oplatil.
"Proč zrovna na něho?!" urazil jsem se.
"A proč ne?"
Vzápětí přiklusal pingl, naservíroval jí zlatavou tekut
a důvěrně prozradil, že jí to posílá ten Germán. Sandra
něm hodila úsměv a na tu dálku si připili.
"Nepřekážím ti tady?" vycedil jsem nakvašeně.
"Ani ne," blýskla očima.
Při druhý rundě jsem nevydržel. "Pojd' pryč. prosím."
"Snad nežárlíš?" bavila se.
"Myslel jsem, že se ti podobný kýče přejedly! Sandr
nadechl jsem se, leč nedokončil. Náhle viditelně zbledla a ja
by se za mnou přikrčila. Otočil jsem se po příčině. Ten elel
v střr'brolesklým saku je přece...
', "Musím odtud zmizet," zašeptala vylekaně.
Urban. Jan Urban, Sandřin brácha. Naše země je mrňa
"Počkej," varoval jsem ji, z neznámých příčin vyveder
z míry, "až si někam sedne."
Poslechla, rychle dopila a mávla na pingla. Orosilo se
čelo, zlatý hřeb večera! K ostudě nedošlo. Sandra zaplav
tisícovkou a nechala si vrátit jen na celé stokoruny. Pi
s úklonou poděkoval a povýšeně se na mě ušklíbl.
"Zaplatím ti to."
"Pozvala jsem já tebe, ne ty mě," přerušila mne.
110
'b7,
'·
é-~~ip
°~- ""' _
Je hodná, snaží se mě neurazit, neříct mi přímo, že ví, j
hluboko mám do kapsy. Jenže já to věděl a bylo mi bídn
"Myslíš, že by tě prozradil?" změnil jsem raději téma.
"Kdo?" nechápala.
"Brácha. Přece neshodí ségru před tchyní..."
Nervózně se usmála. "Nevím, snad ne. Nechci, aby mě
viděl, pochop. Zvedneme se, zrovna se nedívá!"
Nepozorovaně jsme vyklouzli z jídelny, leč než jsme
v šatně oblékli, někdo nám zastoupil cestu. Kdo asi!
"Vítej, sestřičko!" zahlaholil Urban světácky a lehce ji F
líbil na tvář. .,Tebe bych se tu nenadál. Dlouho jsme se r
viděli, Sandro. Pojd; posedíme, popovídáme si."
"Nezlob se, spěcháme," hlesla, bílá jako papír.
Všiml si množnýho čísla a zatvářil se, že mě vidí tepy
nyní. Vůbec se mi ten člověk nelíbil. Jako muž byl urč
okouzlující, ale něco mi na něm vadilo. Možná pohled?
"Představíš nás?" zazubil se ironicky.
"Můj přítel Lukáš," řekla neochotně. "Honza."
Nepodal jsem mu ruku, což ho rozesmálo. Otočil se k Sar
ře a řekl domlouvavě: "Kam jsi zase klesla, sestřičko?"
"Nech toho, Honzo...," šeptla prosebně.
"Tohle jsme si nedomluvili. Víš dobře, že musím chrá
tvou čest, než se ti manžílek vrátí. Neboj, zase se ti bu
brzy věnovat, zlatíčko. Nějak jsem na tebe zapomněl. .. Žád
soukromý známosti! Zahazuješ se s takovou lůzou -"
Popadl jsem ho pod krkem a lehce s ním zatřásl. "Ty r
voněnej panáku, o kom mluvrš?!"
"Dovol!" odtáhl se, oprášil si sako a urovnal motejla. "'I
hle by tě mohlo sakramentsky mrzet!"
"Tebe se leknu," usmál jsem se, vzal jeho motýla do pr:
a lehce škubl. Utřel jsem si jím nos a šokovanýmu Urbanc
ho nacpal do kapsičky místo kapesníčku. "Pojd; Sandro."
"Tohle mi zaplatíš!" zasípal a snažil se nám stát v ces
Nepáral jsem se s ním, odstrčil jsem ho, až popolítl a ob
palmu v koutě vstupní haly.
"Panebože, tenhle kretén je tvůj brácha?"
"Hm... Lukáši, tos neměl," špitla.
"Nenechám se urážet od kdejakýho blba. Tvého bráchy
"Bude se mi mstít," řekla vážně.
"Rozbiju mu ten jeho buzerantskej ksicht. Je teplej, co
"Rozhodně ne. Jenže, Luku, pěstí se nic nevyřeší!"
112
Nevěděl jsem, jestli se zlobí nebo ne. Pohroužila se sama
do sebe, přestala komunikovat. Kráčeli jsme spolu k nádraží
jako dva cizí lidé, a aby toho nebylo málo, padli jsme do
rány partě rozparáděných slonů. Opilých, možná zfetovaných,
každopádně se nudících a bloumajících městem ve snaze najít
někoho, s kým by si zpestřili večer. Sandra se jim zalíbila
a jelikož na jejich návrhy odmítla dobrovolně přistoupit, roz-
hodli se jí zmocnit násilím. Byla z toho rvačka na ostří nože,
vážení. Měl jsem sice svoje plus, střízlivou hlavu, vztek na
Urbana, svaly, sílu a boxerský zkušenosti, kdežto oni měli
jen jedno - zato to podstatné. Početní přesilu. Nejsem super-
man, takže než jsem tři poslal k zemi, taky jsem jich pár
koupil. Čtvrtého jsem sejmul kopancem mezi nohy, když se
rozječela policejní siréna někde poblíž. Sloni, kteří mohli,
brali roha. Popadl jsem k smrti vyděšenou Sandru za ruku
a následoval jejich příkladu, akorát že na druhou stranu, na
nádraží, kde jsme se zavřeli na toaletě.
"Lukáši, obdivuji tě," řekla mi a utírala mi kapesníkem
krvácející obočí. "Máš obrovskou sílu. Nebýt tebe, tak..."
"Ne vždycky se pěstí všechno pokazí."
Usmála se. "Ano. Někdy je pěstí třeba. Bolí to?"
"Ne, vůbec," bránil jsem se sice hrdě, leč ne moc důrazně,
protože její doteky na mé zboulované tváři mi působily slastná
muka. Obočí vydrželo krvácet pěkně dlouho.
"Nevím, jestli by sis to neměl nechat sešit," řekla.
"Sroste to samo. V obočí mám už dvě jizvy, třetí se ztratí.
Box není cvrnkání kuliček. Jsem zvyklej. Aspoň že z toho
zase nebude monokl..." Náhle mě osvítil nápad. "Stačí, když
mě ošetříš sama."
"No jo, ale kde? Potřeboval bys ránu vymýt a zalepit."
"Půjdeme ke mně," navrhl jsem napjatě.
"K tobě? Kam vlastně?"
"Tady kousek za řekou mám podnájem. Růžová ulice.
U jedný hodný, hluchý a slepý babky..." Copak je možný
tolik štěstí?
"Co když mě tam někdo uvidí?" starala se.
"Neuvidí. Mám nahoře svůj pokoj s koupelnou."
"A sousedi?"
"Skoro žádný, chápej, Zahradní čtvr>r. Je tam klid."
"Bydlíš u ní sám?"
"Nahoře sám. Dole mají pokoj dvě slepice z Nížan..."
113
ř -^~ """' m.
Trhla sebou a zastavila se. "Z Nížan? Nezlob se, Luks
Určitě mě znají. V Nížanech nás podle vidění znají všicL
Znají a nemají rádi... Te to moc velký riziko, pochop."
Ano, chápal jsem, leč mohutně uvadl. Drobně poprcháva
Sandřiny krásný vlasy vlhly a kapičky deště se v nich lest
ve svitu pouliční lampy. Tolik jsem si přál obejmout ji, poh't
polaskat.'.. pomilovat se s ní.
"Aúúú," zavyl jsem bezděky jako pes. Sandra se rozesm~
a soucitně mě pohladila po tváři, čímž tu touhu rozjitři
Jsme vyděděnci. Ztracení. Neřestní. Zase jsem měl poc
ubožáka z bufetu... Moment, bufet! Na něj jsem zapomr
a přitom jsem stále nosil klíč v kapse starých džínsů! "i
vím! Znám jedno tichý a bezpečný místečko u řeky. 1V
čas?"
"Asi čtyři hodiny," usoudila při pohledu na ciferm'k ho·
nek. "Lexovi se vrátí kolem půlnoci."
Za čtyři hodiny se dá stihnout věcí! Anebo taky žádná, j
se to vezme. Sandra vešla do bufetu s krajní nedůvěrou a
zvláštním pohledem se rozhlížela po uválených žíněnká
plných prapodivných skvrn. Buf'k byl tah zpátky. Jsem vi
"Tady je umývadlo," připomněl jsem důvod návštěvy.
Mlčky mi omyla zaschlou krev a zavázala čelo čistým 1
pesníkem. Pak se na mě zvláštně podívala.
"Pojd; půjdeme," vzal jsem ji za ruku. "Ošetření stačí.'
S úlevou se rozesmála a navrhla: "Počkáme, než přestar
krvácet. Tou vodou jsme krev znovu rozproudili:"
Posadili jsme se na růžek poskvrněný žíněnky. Atmosff
bufi'ku nad námi visela podobna temnému mraku. "Coby š
dáci jsme byli rádi, že máme kam s holkama chodit."
"Nejdřív jsem se lekla, že mě sem vedeš, abys mě ta
v tom bordelu... Promiň, Lukášku, křivdím ti."
"Nekřivdíš," přiznal jsem ponuře. "Doufal jsem... Já by
tě chtěl, strašně... třeba i tady. Záleží na tobě, víš. Jakm
jsme sem vešli, věděl jsem, že nebudeš chtít."
Nadzvedla se na kolena, aby mě mohla políbit na tvář,
mě píchlo ve slabinách. "Jsi fajn," usmála se. "Opravím
Jakmile jsme sem vešli, věděl jsi, že tady nebudu chtít."
Prudce jsem ji objal, vášnivě se pohroužil do jejích
a líbal se s ní, až jsem málem tu svou zásadu nedodrž
Nevím, jak se to stalo, že jsem ucítil její prsty na svých prsy
pěkně pod svetrem, na holé kůži. Každej dotek mě víc a
114
rozehříval, drtil nemožností ukojení. V promilovaným bufíku
jsem se jí prvně odvážil dotknout i na ňadrech. Neprotestovala
sice, leč současně nic víc nenabídla.
Silou vůle jsem se odtáhl, proti vnitřnímu tlaku a touze se
opřel zády o stěnu a čekal, až povolí sžíravá bolest ve sIabi-
nách. Polibky, i když nádherný, najednou prostě nestačily a~á
si s nimi způsoboval čím dál větší muka.
Viděla, co se ve mně odehrává. "Odpust, Lukášku," řekla
tiše a přerývaně. "Tady ne. Všichni, co tu byli před námi, tu
zůstali napořád. Nemůžu... před nimi."
"Já vím," hlesl jsem ochraptěleji než ona.
"Nevíš," protestovala. "Myslíš si, že dělám drahoty a jindy
jsem je nedělala. Trochu máš pravdu. Jenže s jinými jsem
o to vůbec nestála! Jsi první muž, se kterým doopravdy chci...
a protože je to tak jiný, nemůžu tady, na žíněnce."
"Já vím," zopakoval jsem nesmírně potěšeně. "Proto se
s tebou chci milovat, ne vyspat."
Kývla a v její krásný tváři se odráželo něco, o čem jsem
se bál v duchu jen doufat, natož o tom mluvit nahlas!
Zůstali jsme v buf~'ku ještě dvě hodiny, než Sandru roz-
klepala zima. Víc jsme se nelíbali. Pro jistotu. Opřeli jsme
se o sebe zády á povídali si, vůbec ne o nás dvou ani o Hon-
zovi, kterej mě zajímal. Mluvili jsme o nejvšednějších věcech
a přitom ten večer byl nejúžasnější ze všech, které jsme spolu
prožili. Předzvěst příšti'ho souhlasu byla skvělá!
115
í -.;~". _ ~..
15. Osm táců se za měsíc život
povážlivě ztenčilo
DMcy Sandře jsem zjistil, že nemám co na sebe. Najedu
jsem prostě nemohl přežít zimu v letních botaskách, nehod
se to! Rad se mnou zajel k Alešovi, kde jsem nechal ku
peněz, abych se mohl odít do kalhot s podšívkou, tlustý
svetru, teplých kožených polovysokých bot a tak různě. Sk
lou zimní bundu, po který jsem dlouho šilhal, jsem si už c
volit nemohl. Nezbylo mi na ni, i když jsem proti obyčejná
zákazm'kům kupoval díky Radovi za poloviční ceny. Bylo
jasný, že pokud nesplaším nějakou práci, můžu se jít b
pást, což je v zimních měsících nereálný, nebo krást.
"Co se šklebíš? Nejsi s nákupem spokojenej?" podivil
Rad, sám v kůži od hlavy až k patě, v uchu zlatou náušn
a na odrostlých vlasech trvalou. Vypadal dobře, kretén jedy
A taky už nejezdil v golfu. Zadek si vozil v přepychová
mercedesu a ani toho nepovažoval za konečnou, dělal si záh
na toyotu.
"Ale jo," odvětil jsem nevesele. Nevyprávěl jsem ~
o svým svrabu. Rad není blbej, ví o něm. Jenže!
"Si myslím. Jen se divím, že jsi nebral tu bundu. Běl
v takovým pršiplášti jak nějakej puberfák."
Jo, má pravdu. Moje klasická červenomodrá šust'ák~
bunda s odepínacími rukávy, kterou jsem dostal od má
ještě na gymplu, měla svá nejlepší léta dávno za sebou.
"Kazety pořád nemáš?" zeptal jsem se místo odpovědi
Z boku na mě mrkl. "Ne. Nějak klesla poptávka."
;,Hm. Půjdeš nahoru?" prohodil jsem, když mi zastavil p
privátem. Dneska Sandru neuvidím, strávili jsme spolu
dinku odpoledne a mě čekal nekonečnej večer s vyhlížet
zítřka, kdy si na mě snad udělá víc času.
"V šest mám nějakej obchůdek," vysvětlil.
"Obchůdek," uškli'bl jsem se. "Kožený bundy?"
"Kožený bundy jsou bokovka," zasmál se vlastnímu vti
natáhl se na zadní sedadlo pro černej diplomatickej ku
a hodil mi ho do klína. "Tady se podívej, vole."
116
Nestačil j sem zírat. Jedna krabička vedle druhý. Zlatý prste-
ny, zlatý náušnice, zlatý řetízky, náramky, přívěsky.
"Zlatej chlapec," pochlubil se pobaveně.
"Odkud to máš?" vydechl jsem.
Zvážněl. "Dáš se se mnou do party?"
Polilo mě horko. Jakou hodnotu asi tenhle kufírek má?!
Tohle je jiný kafe než přehrávání filmů! I kdybych dostával
jen pár procent, jistý řešení..: Zavrtěl jsem hlavou.
"Tak se neptej. Kdo nic neví, nic nepoví." Chtěl kufr zavrit
a hodit zpátky dozadu, když ho napadlo: "Nechceš z toho
něco? Maličkost tý tvý šílený řidičce, třeba se nad tebou ko-
nečně slituje a připustí tě."
"Nech si ty oplzlosti," odsekl jsem, ale nad jeho návrhem
zauvažoval. Rad mě rozveseleně pozoroval, jak se přehrabuji
ve zboží. Jeden prstýnek se mi líbil nejvíc. Takovej tenkej,
kroucenej, vypadal jako had a v oku mu svítil zelenej kamínek.
Smaragd. "Kolik chceš za tohle?"
Zasmál se. "Dobrá otázka, chlapče. Neptáš se, kolik stojí.
Af nežeru, pro tebe za patnáct."
"Tolik?!"
"Vole, víš, kolik má karátů? A smaragd k tomu," urazil
se. "Mám jen jedinej. Jestli nechceš, nech bejt."
;,Chceš, nechceš! Všechno je na pytel!"
Chápavě se usmál, vytáhl krabičku s prstenem a kufr
zase zabouchl. "Seš na suchu, co. Tak za tisíc, jsem ká-
moš."
"Díky. Počkej, skočím si nahoru pro prachy = `
"Dáš mí to jindy. Až budeš mít. Tisícovka nejsou prachy."
"Pro tebe možná. Jde o to, Rade, že nemám ponětí, kdy
budu prachy mít. Jsem úplně bez prostředků a možností."
"Založím tě. Kolik potřebuješ?" Sáhl do kapsy pro peně-
ženku a já raději odvrátil zrak, abych neviděl tučnou společ-
nost korun, marek, liber i dolarů.
"Nemůžu dělat dluhy. Nevím, jestli je budu moc splatit."
"Neblbni, času dost. Kdybys nebyl srab, tak..."
Zarputile jsem mlčel. Jo, bál jsem se. Bál! Odpočítal deset
fialkových a podával mi je.
"Tolik ne," bránil jsem se a šest mu jich vrátil.
"Jak myshš. A co jinak? Všechno O. K.?"
Pokrčil jsem rameny. "Ani ne."
"Odmítá tě?"
11?
"Spíš nemáme kde. Ona je vdaná, nemůžu k ní a ke mně zase
nechce ona. Bufi'k je... no, nehodí se. Chtělo by to něco...`
"Kamaráde," usmál se, "tohle skončí bud' svatbou, nebe
pořádným průšvihem. Jak tak na tebe koukám, ty seš do n
udělanej čím dál víc. Jestli tě bolí hlava jen proto... SnadW
pomoc. Nechápu, proč se vždycky neobrátíš rovnou na mě
Můžu ti sehnat kvartýr tady ve městě, přes byty je Janda. Ale
ne zadarmo... Kdy tu klícku potřebuješ?"
"Včera bylo pozdě."
Rozřehtal se. "Seš nadrženej, co? Stačila by ti na víkenc
chata? Gratis. V pátek ti hodím klíče. Spokojenej?"
"Rade, ty seš vážně zlatej chlapec!" zajásal jsem.
"Kdybys mě neměl," šaškoval. "Nechci ti do toho mluvit
ale stojí ti ta big love za takový potíže? Nebylo ti lip nevázaně`
Seš bledej, nevyspalej, nadrženej, hromádka citů."
"Ona je můj osud. Najednou vím, proč jsem na světě."
Mávl rukou. "Nebudu ti brát iluze, šílenče. Natlučeš si ry-
pák, to je můj názor. Člověk je na světě, aby si užil."
"Ne. Pro někoho."
"Nesmysl, ale tebe nepřehádám. A jinak pohoda?"
"Pohoda je silný slovo. Leona chystá veselku."
"Koho si bere?"
"Mě, vole. Aspoň doufá."
Zařval smíchy. "No nekecej! Tys ji neposlal do kytek?"
"Póslal, jenže ona si usmyslela, že se mě nevzdá, nechala
natisknout oznámení, ušít šaty a péct dorty."
"Dej si backa," upozornil mě, "než bude pozdě. Já se ne-
stačil otočit a měl jsem na krku Marcelu. Koukej z toho vy-
couvat, nebo ti nepomůže svěcená voda. Ani já, haha, a tc
už je co říct. No jo, pakuju se, nebo prošvihnu kontakt a budí
muset prodávat zlato jak šupák někde u stánku. V pátek t:
dovalím ty klíče. Můžu ti půjčit i auto, jestli chceš."
"Di'ky, Rade," řekl jsem tiše.
"Poděkuj, až jestli vejlet splní svůj účel," zazubil se. "Abys
to nezakřikl."
Rad sice mívá blbý hlody, ale jinak je to fajn kluk. Bože
můj, ještě že ho mám a že na naše přátelství povýšením dc
stavu prachatejch nezapomněl. Všechno rázem vypadalc
mnohem růžověji!
Slečna na pracáku mě nepotěšila ani tentokrát. Prej se már
sám pokusit něco si sehnat u soukromníka. Pch, znám leda
118
Rada a Aleše a u jednoho se mi nechce makat z morálních
důvodů a druhej mě nepotřebuje.
"Mám chodit dům od domu, jestli někdo neshání pachol-
ka?!"
"Nekřičte na mě," urazila se. "Chtěla jsem vám poradit."
"Rady si nechte, já potřebuje peníze."
Starší úřednice v rohu místnosti zvedla brejle od psacího
stroje, do kterýho klovala jako vrána, a řekla: "Proč se ne-
pustíte do soukromničení sám, mladý muži? Současná situace
nabízí nekonečné možnosti podnikání pro každého stejně. Zá-
leží na vás, jak moc jste schopný se v nových podmínkách
orientovat. Jste mladý, středoškolák, co chcete."
Prachy, ježibabo! Odkud spadla? Nemám tušení, v čem
bych mohl začít podnikat bez koruny počátečm'ho kapitálu
v kapse. Zadlužit se a zbankrotovat, jo? Mám gympl, což
znamená, že dohromady nic neumím, nejsem vyučenej v žád-
ným řemesle. Dělám leda to, co mi řeknou, práce se nebojím.
Jsem takovej, jakýho mě předešle] režim vychoval. Poslušnej.
Nesamostatnej.
Když mě přešel vztek, vydal jsem se hledat práci. Obešel
jsem pár podniků, navštívil dokonce i Keram. Všude mě ele-
gantně vykopli. Prý propouštějí vlastní zaměstnance, nemo-
hou brát nové. Tahle ponižující pout nakonec měla úspěch,
pokud se ovšem místo pomocnýho dělníka na pile dá nazvat
úspěchem. V pondělí může nastoupit. A plat? Na úrovní ži-
votního minima, ani o korunu víc. S takovým výdělkem se
z dluhů nedostanu! Bludnej kruh, sakra. Utěšoval jsem se, že
pila je jenom prozatímní řešení, než se najde něco lepši'ho.
Jo, tomu jsem chtěl věřit.
Metelková mi taky optimismu do žil nenalila. Čekala na
mě s dvěma dopisy, jedním doporučeným. Určitě Leona, za-
mračil jsem se, zabrblal děkuje a klidil se nahoru.
"Jsem moc ráda, Lukáši, že jste přišel k rozumu," volala
za mnou ta dobračka. "Bude mi po vás smutno, jste pro mě
skoro vlastní syn. Sice trochu do větru, ale po svatbě se leccos
poddá. . ."
"Proč smutno? Neumírám, paní bytná."
"I vy šibale!" zahrozila mi prstem. "Leonka mi posledně
říkala, že se po svatbě odstěhujete k ní. Pomalu abych si dala
inzerát pro dalš~ho nájemníka. Kdo vi, na koho trefím."
Babě šiblo! Vrátil jsem se dolů a půl hodiny ji přesvědčoval,
119
aby žádnej inzerát nepodávala. Nevěřila mi. Do pytle, nakom
přijdu i o tenhle mizernej kotec a budu namydlenej! Svěři
se mi, že tu šílenou dečku zatím nemá hotovou, ale do dv
advacátýho listopadu to jistě stihne.
Málem jsem potřeboval studenej hadr. Padl jsem na gaa
abych si přečetl dopisy. Kupodivu ani jeden nebyl od Leon
Ulevilo se mi jen zdánlivě, doporučeně psala máma, celá bl
žená, že se budu ženit. Mám sekat dobrotu, abych něco n
pokazil, a koupit si oblek, protože ten po tátovi si půjčí Čeně
Já se picnu! Nikdo se mě neptá,jestli se ženit chci! Dopadl
jako Rad, budu muset říct ano, abych mámu nezabil!!!
Druhej dopis jsem poznal podle písma. Lenka. Po zaváhá
jsem ho otevřel a přečetl. Miláčku, Lukášku, kdy, kde, prosít
toužím, čekám... Spálil jsem ho í se všemi ostatními nečt
nými, až jsem zamoňl koupelnu. Pak jsem si sedl ke stol
vzal dopisáky a sesmolil tři dopisy. Mámě a Leoně jsem naps
totéž jasně a kategoricky. Jde o omyl, ženit se nechci, nem
sím a nebudu, a~ koukají všechny přípravy stopnout. Dob
pro Lenku jsem načrtl raz dva, odvolal se na Rada jako ~
nejlepšího kamaráda, kterej mi tolik pomohl a pomáhá, př
jeho výslovnej zákaz prostě nemůžu. A hotovo.
Všechny tři jsem hodil do schránky cestou na schůzku
Sandrou a pocítil uspokojení z dobře vykonaný práce. D
konce jsem si zakopal s Pedrem, kterej svůj slib plnil a c
školy sice s nechutí, ale přece chodil. Není na světě krásně'
Seděl jsem v mercedesce, vyšňořenej, vymydlenej, nav
něnej Denimem, klíče od chajdy v Moravským krasu páli
' v kapse, a klepal se rozechvěním. Jo, ještě před hodinkc
jsem si připadal jako král. Jenomže Sandra nešla a nešl
Většinou jsem na ni čekal patnáct minut i více, ale ted' jse
po devadesáti minutách ztrácel naději! A mně na tom výle
tolik záleželo... I tak jsem těžko nesl, že se vidina víkenc
v pískovcovým krasu ztenčila na sobotní noc, avšak i za
bych dal deset let života.
Co se mohlo stát? Nejspíš její tchyně neodjela podle plát
do Prahy. Anebo se Sandra rozmyslela?! Taky se o ni ce
týden pokoušela rýma, v Olomouci nachladla a sezení v 1
dovým buf'ku jí rozhodně nepřidalo.
Dvě hodiny. Pugét holandských bílých růží na zadním s
dadle neomylně vadl. Sto šedesát vočí v háji.
120
Setmělo se a ponurou prázdnotu náměstí sv. Vavřince ozá-
řily lampy. Padala mlha, světlo se v ní lomilo a přízračně
ozařovalo náhodný chodce.
Pak zaklapaly podpatky na kočičích hlavách a já v naději
zvedl hlavu. Že by...?! Vyskočil jsem z vozu, až jsem se
břinkl do čela, a běžel jí naproti. Přišla!
"Sandro, miláčku..." Poh'bil jsem ji na rozpálenou tvář.
Vypadala jako obvykle skvěle, vlasy si vyčesala do medového
ohonu a přes čelo si natáhla pletenou čelenku. "Bál jsem se,
že nepřijdeš... Do kdy máš čas?"
"Do zítřejšího poledne," vysvětlila a dunivě zakašlala.
Všiml jsem si, jak se chvěje. "Pojd' do auta, je tu zima."
"Myslela jsem, že už tě nestihnu," řekla unaveným hlasem.
"Seděl bych tu do rána. Co bych dělal doma! Mělas potíže?"
"Matince trvalo, než se vypravila. Nemohla jsem odejít
dřív než ona."
"Chápu." Políbil jsem ji na čelo, taky pěkně horký. Podal
jsem jí růže. "Prosím."
"Lukáši!" Schovala do nich obličej. "Ty jsi... a já... Proč
nemáme rozum! Je nad lidský síly ho mít..."
"Kdyby všichni dělali jen rozumný věci, ze života by zmi-
zela veškerá krása," ujistil jsem ji.
"Di'ky, jsou překrásný."
"Není zač. Pojedeme?"
"Ano," souhlasila. "Zapni víč topení, je mi chladno. Jsem
děsně slabá, asi ta rýma. Slyšíš, jak mluvím."
"Krásně ochraptěle," usmál jsem se, pustil topení na ma-
ximum, položil její sedačku téměř do vodorovné polohy a při-
kryl ji svou bundou, jelikož ji rozklepala zimnice. V rukou
svírala kytici růží a tak nějak odevzdaně se na mě dívala.
Sklonil jsem se nad ni. "Co je ti, Sandro?"
"Nic. Zima, ta přejde. Povídej mi něco, Lukáši. A nezlob
se, když nebudu odpovídat. Jsem tak unavená..."
Umlčel jsem ji lehkým polibkem. "Odpočívej. Klidně si
zdřímni, pojedeme asi hodinku. Pustím ti kazetu -
"Nazareth?"
"Ne, ty tady nemám. Bon Jovi." Prej tady ! Fintím, no.
Všechny kazety jsou Radovy, nevím, co má kde nahraný!
Zachumlala se po bradu, dívala se na mě, hudba k tomu
tiše hrála, občas jsem se na ni usmál a pohladil ji. Zářil jsem
štěstím, akorát ta její zimnice mi dělala starosti. Uvnitř vozu
121
bylo brzy příšerný suchý vedro a ona se třásla! Svlékl jse
svetr, jinak bych padl, a přikryl ji. Když jsem na ni mrkl ;
deset vteřin, spala. Ztišil jsem přehrávač ještě víc a ubral ~
rychlosti, abych tuhle jízdu vychutnal. Možná se divíte,
jsem nešlapal na plyn s vidinou společný noci. Postel ne
všechno, vážení! Bylo mi v její blízkostí strašně dobře, p
vzbuzovalo mě vědomí, že dala přednost výletu, ačkoliv
není dobře.
Rad mi popsal cestu pečlivě, nemusel jsem bloudit ani hl
dat. Nechal jsem Sandru spát, chrčení na jejích prsou n
bolelo za ni, nechtěl jsem ji tahat do ledové chaty. Klíč p
soval. Rozsvítil jsem, okénice nechal zátemněné. Čert v
komu chata patří! Po zběžný prohlídce jsem zjistil, že ka
dopádně ne nuzákovi, jako jsem já. Zatopil jsem v krbu do
v hale a fajroval, dokud teplota nepřipomínala saunu, a sval
víno. Sandra stále spala jako myška, neprobudila se dokonc
ani když jsem ji přenesl z auta na vodní postel. Na prsou
sípalo ještě víc, dýchala řychle a trhaně, tváře rudé, mís
rukou kusy ledu. Vždyt' má horečku, proboha!
Začal jsem zmatkovat, hledat teploměr a přitom rozbil skl
ničku. Cinkot střepů ji probudil. Zamžourala. "Honzo...?"
Myslel jsem, že mám šálení smyslů. "Koho voláš, Sandro`
Poznala mě a padla do polštářů. "Ty, Luku... Dt'ky bohu
Sedl jsem si k ní. "Proč sis myslela, že tu jsi s ním?"
"Zdálo se mi o něm," vydechla a rozkašlala se, až bole
křivila tvář. Bláznil jsem z pocitu, že trpí ona a ne já, že
nemohu pomoci. "Je mi zima, hrozná zima...," drkotala.
Podal jsem jí skleničku horkého vína. "Napij se, zahře
tě to. Sandro, miláčku, co tě bolí?"
"Všechno. Jsem slabá a unavená... Lukáši, zkazila jse
náš večer.:. A já se tolik těšila!"
"S tím si nedělej starosti, není všem dnům konec. Stačí r
být s tebou, vidět tě. Jsi nemocná, máš horečku. Dovezu
do Blanska na pohotovost."
"Ani náhodou," bránila se. "Přikrej mě, bude mi líp. L
nemocnice ne... Zůstaň u mne, je rni s tebou tak fajn..."
Přilehl jsem si k ní a zahříval její dlaně ve svých.
"Kdybych měl acylpyrin," přál jsem si.
"Tady žádný léky nejsou," zamumlala v polospánku. Vlá
něla mi v náručí, až usnula těkavým horečnatým spánkem
Prohledal jsem několik zásuvek a skříněk. Drahýho chlas
122
nejrůznějších značek jsem našel celé kupy, lékárničku žádnou.
Pohled na trpící Sandru mě ničil, nevydržel jsem ho dlouho.
Popadl jsem klíčky od vozu, Sandru v chatě pečlivě zamkl
a uháněl šffenou rychlostí k Blansku, kde jsem vzbouřil noční
službu v lékárně a koupil šumivej Superpyrin, acylpyrin, al-
nagon, kapky na kašel a teploměr. Chvíli jsem z lékárnice
neúspěšně vymáhal penicilin či jiná antibiotika, ale nedala
se zlomit, nepomohl ani nabízenej úplatek. Těžko jí kdo na-
bídne pětikilo za pár tablet penicilinu! Znechuceně jsem od-
běhl k vozu, abych se mohl co nejdřív vrátit na chatu.
"Hej," zavolal na mě vousatej kluk, kterej přišel do lékárny
po mně a vyslechl můj rozhovor s lékárnicí, "může ti nějakej
penicilin střelit. Asi tak deset tablet, víc nemám. Minule mi
zbyl. Jestli ti pomůžou...?"
Rychle jsem ho naložil a svištěl s ním k jeho domovu.
Mladá ženská, nejspíš manželka; nestačila valit nad tím ob-
chodem oči. Asi si myslela, že mi přeskočilo:
"Dohrej fet," popřál mi fousáč na rozloučenou. "S čím to
mícháš? Samotnej je k ničemu, ne?"
"S Johnny Walkerem," nezklamal jsem ho tedy.
Zpátky jsem ujížděl ještě rychleji, poháněn zlým tušením:
Nechal jsem ji samotnou... A taky že jo. Až před chatu jsem
slyšel křik. Někdo je uvnitř!
"Nech mě! Já nechci! Ne... Honzo, já už nemůžu!"
Vběhl jsem do haly s očima rozšířenýma tušením př~šer-
nýho obrazu. A ono níc. Prázdnou halu mihotavě osvětlovaly
plamínky z krbu. Sandra spala, škubala sebou a křičela ze
sna: "Kašlu na vás! Nechci... nechci!"
Prudce jsem~s ní zatřásl. "Saňdro!"
"Nedotýkej se mě! Ty gaunere -"
"Sandro, to jsem já!"
Konečně se probrala a poznala mě. "Luku!" vykřikla a vrhla
se mi kolem krku. Z očí se jí řinuly horké proudy slz.
"Neplač, všechna je v pořádku, jsem tu s tebou," hladil
jsem ji. Cítil jsem, jak se otřásá vzlyky a chvěje zimou. Nikoho
mi nikdy nebylo víc líto, dokonce ani táty!
"Není, Lukáši, on zase přijde..."
"Kdo?"
"Honza," škytala.
"Nesmysl. Mělas škaredý sny, nic víc. Přinesl jsem ti léky,
musíš je spolknout," domlouval jsem jí. Nadopoval jsem ji
123
"""
léčivy, načež jí šoupl teploměr. V mžiku sloupec rtuti vylev
dvě desetiny pod čtyřicítku!!
Hodina, než začaly léky účinkovat, mě určitě připraví
o několik let života. Patřila k nejdelším. Svíral jsem Saj
dru v náruči, pozoroval její chvějící se víčka, měnil ol
klady na rozpáleném čele, modlil se, aby se jí nic nestal.
přestože se modlit neumím. Pak nastal obrat k lepšíme
začala se potit a konečně usnula normálním posilující
spánkem.
Nezamhouřil jsem oko. Ležel jsem u ní, bedlivě sledov
její teplotu, každý dvě hodiny podával acylpirin a po čtyřec
hodinách penicilin. Ta noc byla strašná, nejstrašnější, jal
může být. Plná strachu. Mockrát jsem si uvědomil, že ji milu
na doraz. Jak budu bez ní žít?!
Mdlé zamlžené ráno mě zastihlo nevyspalého a vyčerp;
ného. Sandra vypadala unaveně, pod očima jí promodráva
kruhy, ale cítila se mnohem lépe, teplotu měla jen zvýšeno'
Vysíleně se motala, ale už to byla zase ona, veselá a svoj
Vděčně jsem ji líbal do vlasů i na znamínko na levém oušky
"Dost, blázínku," odstrkovala mě. "Musím se namalovat
"Jako tehdy, co? Nalíčila ses a pak ses ke mně neznala.
"Neboj," smála se. Zůstala nenalíčená, jelikož se jí třás
ruce a slzely jí oči, a možná proto normální, ačkoli jsem c
odvážil zeptat: "Sandro, proč se Honzy tolik bojíš?"
Trhla sebou. "Proč myslíš?"
"Mluvila jsi z horečky. Že je gauner."
"Jo, je," připustila tiše.
"Tak se na něho vybodni. Nic ti nemůže."
"Právě že může, Lukáši. A hodně." Víc neřekla.
"Pojedeme. Musíš doma k doktorovi. Neodmlouvej, m
vezmu si tě na svědomí. Co když máš zápal plic?"
"Nemám, ke všemu hned horečkuju. Kde jsi sehnal lék3
Tady přece být nemohly..."
Zarazil jsem se. Totéž tvrdila i v noci! Vyměnili jsme
pohled z očí do očí. Uhnula první. "Jel jsem do Blanska."
"Aha."
Naposledy jsem se po chatě rozhlédl. Ach jo...
Sandra si můj pohled vyluštila. "Nezlob se," řekla totiž.
"Za nic nemůžeš. Koukej se ale co nejdřív uzdravit, proto.
jak tě neuvidím víc než dva dny, zeši'lím."
Krajina za okny vozu potopená v mléčné sychravé mls
124
ubi'hala v divně napjatém tichu. Teprve po půl hodině se ozva-
la, cítila asi stejně jako já plno nevysvětlitelných věcí.
"Lukáši, kdo ti tu chatu půjčil?"
Něco v jejím pohledu mě varovalo, nemohl jsem si dovolit
přepych lhaní. "Rad. Nevím, komu patří."
"Já jo," řekla tiše.
"Cože?! A čí teda je?"
"Honzy."
"No to je gól!" vydechl jsem.
"Je," souhlasila. "Zabil by mě, kdyby se dozvěděl, že jsem
tam s tebou byla."
"Rad nic nevyžvaní. Sandro, ale... Nemůže se ti tolik plést
do života. Tvoje věc, jestli jsi manžetoví věrná."
Prohrábla si rukou vlasy. "Je to maličko složitější, víš. Měla
by to být moje věc, kdyby... Honza... pomohl mi, dřív...
Vlastně mi k Ondrovi dopomohl."
"A proto si dělá nároky na tvůj život?"
"I proto. Nemluv o něm, prosím."
Zmlkl jsem, odhodlanej si na toho pťáčka posvítit. Rad už
se s nírn musí víc znát, když mu půjčil vlastní chatu!
Sandru jsem i přes její protesty odvezl na pohotovost, kde
vyfasovala penicilin. Diagnóza: katar průdušek. Ulevilo se
mi, měl jsem obavy, abych do ní necpal něco, co by jí spiš
přitížilo. Takhle měla náskok a já mohl doufat, že se tím dřív
objeví u Vavřince, kam budu denně chodit.
16. V pondělí jsem naklusal
do práce
Nečekal jsem žádnou velkou slávu, ale podmínky mě vyšo-
kovaly. Mistr mě přidělil k partě tří Cikánů a dvou alkoholiků.
Mou celodenní pracovní náplní bylo stále totéž, ve dvojici
třídit a rovnat těžký fošny do bal'ků, dobrý se správnou mírou
vlevo, zmetky vpravo. Katr s ohlušujícím rachotem chrlil
jednu za druhou, div nás zaživa nezasypal. To vše na čerstvým
125
vzduchu. Hned na uvítanou lilo jako z konve, takže už v p
sedmý na mě nebyla nitka suchá. Během hodiny mi definitiva
zalehly uši. O svačině jsem měl proděravěný rukavice. Pře
polednem jsem toho měl po krk. Ti Cikáni se nemínili ztrha
a já dal jednomu málem do zubů. Naše šestice je odměňovan
výkonem, kolik balilců za den uděláme děleno šesti. I vás b
velice brzy přestalo bavit dřít se za ostatní Temply, kteří ;
třikrát za hodinu udělají cigárpauzu, jdou na záchod neb
pokecat se svačinářkou. Sandokan, můj part'ák, taky práci nc
vymyslel. Nechápal, proč chci v práci pracovat, a když u:
moje věc, jeho do toho nemám zatahovat. Do dvou jsme s
měli vzájemně plný zuby.
Druhej den totéž, ti kreténi mi začali ň'kat Šplhoun Rambc
Šplhoun kvůli pracovní aktivitě, Rambo dMcy postavě, a kdy
jsem si o-svačině koupil kafe, nedalo se vypít, protože mi d
něho někdo přisypal pepř. Vydal jsem se za mistrem, nene
Chám se přece diskriminovat od černejch!
Vedoucí mě sice trpělivě vyslechl, načež povídá: "No jc
kamaráde, to máš těžký. Jinou práci pro tebe nemám. Oni t
nejsou špatní kluci, zvykneš si, uvidíš. A pak, já jim nemůž
nic říct, vykašlali by se mi na to a kdo by pak rovnal balík
i když pomalu, aha? Dneska se na to vybodni, skoč si k dob
torovi pro razítko vstupní kontroly a na zejtra se lip vyspi.
"Makat za černý si nezvyknu nikdy," ujistil jsem ho.
"I oni jsou lidi," poučil mě nabádavě.
"30, proč ne. Jenže ti od fošen jsou líný prasata." '
Tvářil se pohoršeně, abych mu prej ve fabrice nevyvolává
rasovou nenávist, i tak má starostí, že neví, kde mu hlav
stojí, chudákovi. Odfrkl jsem, dal si sprchu a šel na středisko
ačkoliv mi bylo jasný, že na pile nevydržím.
V čekárně jsem se potkal s Moravcem, bejvalým kámošer
z fabriky. Zavzpomínali jsme na zlatý časy za soustruhem.
"A jinak?"
"Na hovno, Luku."
"Prosím tě," zasmál jsem se. "Čerstvej ženáč musí mít z
života idylu, ne? Co byt, dostali jste? A jak na vrátnici?"
"Taky na hovno. Zblbnu z toho! Dvanáct hodin v jedu
kukani, prodávám lidem limonády a sem tam spojím telefot
Za soustruhem měl člověk pocit; že je platnej, rozumíš. Byl
bezva vidět, jak ti v rukou vzniká nová součástka..:"
"Jo, tohle znám."
126
"Bejvák jsme dostali na Hvězdárně. No, dostali! Stál
dvě stě tisíc. Ještě že oba máme rodiče, jinak jsme na-
mydlení."
"No vidíš, 1'bánky v novým bytě, co chceš víc?"
"Hovno líbánky," opravil mě neromanticky. "Stará je už
druhej měsíc na udržování v nemocnici a zkysne tam možná
až do porodu. V tom bytě jsme ještě ani jednou nespali!"
"Stará? Ty sis nevzal Valinu?"
"Vzal, vole. Koho jiního? Valina je moje stará."
Moravče, ty koni. V životě bych svou ženu nenazval starou!
"Poslouchej, a kde teda bydlíš?"
"U našich. Sli'bil jsem starý, že byt zařídíme společně."
Myslí mi prolétla idea. "Tebe mi posMá samo nebe! Co
kdybys mi ten váš byt půjčil? Aspoň na jednu jedinou noc!"
"Klidně na měsíc," souhlasil bezstarostně. "Pojd'si se mnou
k nám, dám ti klíč. Luku, ale ten byt je prázdnej."
"Nevadí!" Radostně jsem ho břinkl do zad.
"Tyhle něžnůstky si vodpust', kamaráde," hekl. "Na ty prac-
ky bys měl mít zbrojní pas! On tě humor přejde. Ři'kám ti,
v bytě není nic. Ani postel, o kterou ti jde nejvíc."
"Bez komentáře," zazubil jsem se. "Stačí lehátko, ne?"
Mnul jsem si ruce, jak pěkně jsem to zařídil. Rad by mi
sice splašil bejvák se vším komfortem, leč mělo by to háček.
Nájemný, víte. A pak, Moravcův byt má jedno obrovský plus.
Nikdy se v něm nikdo nemiloval!
Právě jsem se pečlivě holit, když mi na koupelnu zaklepala
Irena, ta sůva zezdola. "Co je? Domů nejedu."
Qxiduje každej pátek. Nevím, jaký potěšení by jí způsobil
společnej kousek cesty! Poslední dobou jsem domů nejezdil
vůbec. Dívat se na nemohoucího tari'ka?
"Já taky nikam nejedu, je teprve středa," špitla. "Máte dole
návštěvu, Luku."
"Koho, sakra?" Nikdo se mi do krámu nehodil, hodlal jsem
naklusat s kytičkou růží k Vavřincovi a doufat, že se Sandra
vystonala a já se jí dočkám.
"Nějakou starší paní, baví se s bytnou."
Napadal jsem se Denimem, co má bejt podle reklam sexy,
učesal se a opatrně nakoukl přes zábradlí. Starší paní za mnou
zatím nechodily! Do pytle, tohle je mámin hlas!
"Lukáši!" Naneštěstí mě zahlédla. Dostrkal jsem ji nahoru,
127
··^° "'~"
s mámou bude o samotě jednodušší jednání než za přisl
vydatných životních rad a kvokání báby Metelkový.
V jednu chvíli se zdálo, že mi nafackuje, leč přece
jsem ji dávno přerostl a ona se neodvážila.
"Mami, sedni si a mlč!" rozzuřil jsem se. "Leonu si
vezmu, napsal jsem to do dopisu dost jasně, ne?"
Zalapala po dechu. "Ale proč?! Bočkovi mají objednav
celou svatbu i s veškerým jídlem, nemůžeš couvnout!"
"No to teda můžu. A couvnu. Leonu nemám rád, chápe
"Protože ses zbláznil do tý nafintěný fifleny. Lída řlc;
že seš do ní celej žhavej. A ta si tě vezme?"
"Ne," řekl jsem nepříliš nadšeně. "3e vdaná."
Máti málem explodovala. "Luku, ty kluku pitomá, máš
zum?! Tahat se s vdanou paničkou, která tě využívá! Nil
si tě nevezme, ty jí děláš v posteli sluhu a přijdeš kvůli
o Leonku! Ale dost, ještě že jsem přijela, udělám tomu bl
nění přítrž. S Leonou se ožemš, nebo -"
"Nebo?" uškli'bl jsem se.
"Nebo mi zlomíš srdce!" vybuchla v pláč: "A tátovi ta
Nemysli si, od tý doby, cos přivezl tu... frajli, je pořád
myšlenej a ptá se, co jsi napsal. Lukáši, netrap nás."
"Kde je řečeno, že se musím ve dvaadvaceti oženit?"
"Nemůžeš zůstat sám. Podívej, jakej vedeš život..."
"Je to můj život a já jsem s ním spokojenej. Nechci
vlastní barák, kupu dětí, když jim nemůžu zajistit, sluš~
úroveň. Stačí mi Sandra. Ona je pro mě vším."
"Hlouposti!" zlobila se. "Hezká je, to se musí nechat,
taky je to pěkná rajda. Oženíš se, Boček ti sehnal práci a buc
zatím u Leony, než se něco najde ve Chválovicích. Nemá
zůstat s tátou sama, potřebuje tě. Rozumíš?"
"Chceš, abych s ní byl nešt'astnej? Nemám ji rád."
"Každá láska jednou přejde," mávla rukou. "Zvykneš
Tady máš tři tisíce. Kup si za ně oblek nebo prstýnky."
Polilo mě horko, když jsem si představil, že je uškud
ze svýho starobního a tátova invalidm'ho důchodu. "Nechc
"Nemůžeš mít peníze. Jsi nezaměstnanej a tolik věcí
změřila si mě od hlavy až k patě. "Je sice dobře, že chc
slušně oblíkanej. Co jsem se s tebou nazlobila, stačily ti jec
rifle a v teniskách jsi lítal celou zimu... Ale víc neutrácej. J
žádný věno dát nemůže, víš sám, kolik nás stál barák. Sva
zaplatí Bočkovi. Kup ty prstýnky."
128
"Nepotřebuju prstýnky, protože se nežením, sakra!"
Mávla rukou. "Popřemejšlej, vzpomeň si na tátu. Chceš ho
utrápit? Víš, jak na tobě visí."
"Nevydírej mě!"
"Rodiče chtějí pro dítě vždycky jen to nejlepší..."
"Mohla bys mě na chvilku vnímat? Peníze si vezmi zpátky,
mám jich dost a mám i práci. Dělám na pile, nic moc, ale stačí mi
to. S Leonou jsme si to vyříkali minule] tejden, rozešli jsme se."
"Tomu nevěřím. Píše mi každý dva dny! Hodná holka je
to a tebe bych nejradši přetáhla, děvkaři jeden. Nezasloužíš
si ji! A tu tvou paničku pusy z hlavy. Vzpamatuj se, nebo ti
její manžel rozbije hubu. Chovej se slušně a neutrácej za
hlouposti... Proč tu máš tolik kytek? Jak v krematoriu!"
Všimla si holandský nádhery, která voněla ze všech sklenic
na pití, pivních láhví, jedný vázy i kelímku na zuby.
"Dostal jsem je," zavrčel jsem podrážděně.
"Ona ti nosí kytky? Bože, dneska je ten svět úplně obrá-
cenej, nechtěla bych bejt mladá ani za nic. Pojd' se mnou na
nádraží, nebo zabloudím."
Kdybych odporoval, asi bych se jí nezbavil. Poloklusem
jsem ji dovlekl na nádraží, a teprve když si koupila jízdenku,
zavolal jsem přes cele] autobus: "Na svatbu zapomeň, nebudu
se ženit v žádným případě."
Náměstí sv. Vavřince jako obyčejně zelo prázdnotou, po-
kud nepočítám dva kluky, co střídavě padali ze skateboardu.
Ztvrdnul jsem tam tři bezvýsledný hodiny a večer si šel pře-
bytečnou energii vybít do posilovny. Pomáhá mi jedině sport
a studená sprcha. Hotovej puberták, fakt.
Druhej den jsem u Vavřince hlídkoval pro jistotu od tří,
sotva jsem se po práci převlékl a vysprchoval. Strašně jsem
se bál, že ji už nikdy neuvidím. Za ten týden se mohla roz-
myslet, během stonání měla příliš času na přemýšlení!
A já ji musím vidět, uslyšet její chraptivej hlas, sevřít ji
v objetí, aspoň ji poh'bit. A předat prstýnek, na chatě k tomu
nebyla vhodná příležitost.
Strčil jsem si ruce do kapsy nový bundy a přešlapoval
z nohy na nohu. Posledního října se dá těžko opalovat, to je
fakt, ale tohle počasí vypadalo na příchod zimy. Cože, že
jsem ř'kal nový bundy? Jo, měl jsem z ní radost jen napůl.
Pořídil jsem si ji u Aleše za peníze od mámy! Umínil jsem
129
. , ""~"" _ _
si, že jim prachy vrátím, jen co budu mít, protože jsem s
připadal jako ten nejposlednější křivák a příživni'k.
Náhle se objevila rudá mazda a moje srdíčko zaplesalo.
"Sandro!" vrhl jsem se k ní, ještě než stačila vypnout motor
a rovnou ji rdousil.
"Počkej, počkej," odstrkovala mě, "celou mě rozmažeš."
"Mně se 1'bíš i nenalíčená..."
"Lukáši, krok se, jsou tu lidí."
Ach jo. Obešel jsem spořádaně vůz a posadil se na sedadly
spolujezdce. "Nikoho nevidím."
"Což neznamená, že oni nemůžou vidět nás."
"Dobře, už jsem hodnej." Oba jsme vybuchli smíchy. Pro
mnúl jsem ve svých prstech její vlasy. "Měl jsem o tebe děsne
strach. . ."
Na první pohled jsem viděl, že je v pořádku. Opět ta nád
herná, vyzývavě krásná žena s pečlivě nalíčenýma očima
dnes ve vypasovaných džínsách, šedém triku se stříbrným
pávem na prsou a rozepnuté vatové bundě modré barvy.
"Jsem O. K.," potvrdila.
,"Tsi... skvělá."
"Lukáši," zasmála se. "Nepochlebuj."
"Jsi.krásná, až jsem z tebe nemocnej," řekl jsem a nedodal
že i vzrušenej na nejvyšší míru, div mi nerupnou kožený ka:
boty. Podal jsem jí růži. "Měli poslední."
"Jsi... blázen," řekla vážně.
"Do tebe."
Vrhla na mě krátkej pohled. "Tím všechno komplikuješ...
Sevřel jsem její ruku. "Já vím, jenže si nemůže pomoc
Ty dny bez tebe, kdy jsem tě neviděl, byly hrozný."
"Pro mě taky," podotkla tiše, aniž se na mě podívala. Ta
tiše, až jsem si nebyl jist, jestli opravdu promluvila, či jse~
tu báječnou odpověd'neslyše~ pouze ve své fantazii. Pro jisto
jsem ji objal, pomalu, pomaloučku zajel rukou pod bund
ne pod tričko!, přitáhl si ji a s prsty svírajícími její šri'hlý p
ji h'bal. Jemně, systematicky, co nejvíc vzrušivě, hluboce a j
zykem. Zabíralo to, jak jsem saudil podle jejích čím dál i
tenzívnějších stisků a polibků.
"Ne!" vytrhla se náhle, položila si hlavu na volant a prud~
oddechovala. "Nemůžeš."
"Proč ne? Nikdo nás nevidí, nikdo se nic nedozví:"
"O to nejde."
130
"A o co?" Pohladil jsem ji po křivce páteře.
"No, přece o to, že... Ztrácím nad sebou kontrolu. Ještě
chvli a můžeš se mnou dělat, co chceš. A já se... bojím."
"Čeho?" vydechl jsem napjatě.
"Sebe. Tohle je... všechno se ve mně svírá. A ty hlasy!"
Políbil jsem ji na šíji a polibek maličko prodloužil. Vypa-
dalo to víc než nadějně! Chtěl jsem v ní probudit chut' na
milování. Chut' na muže. Na mě, samozřejmě!
"Ty jim nerozumíš?" řekl jsem tiše, abych ji nepoplašil,
a stupňoval vzrušení h'báním po krku i oušku se znamínkem.
i"
"Ne.
"Nelži. Dobře víš, co ři'kají. Co chtějí."
"Ano," kapitulovala konečně. "Právě proto... nemůžeme.
Nemáme kam jít a tady v autě se budeme leda trápit."
Měl jsem ji přesně tam, kde jsem ji mít potřeboval.
"Já vím, kam můžeme jít. Jestli ovšem chceš, Sandro."
Zvedla hlavu a zastřený zelený pohled se střetl s mým.
Snad minutu, dvě, možná celý nekonečno jsme se ani nehnuli.
Pak neznatelně kývla dlouhými řasami. "Chci."
Vděčně jsem ji pol'bil, jemně a opatrně, abych svou
nedočkavostí něco nepokazil. Beze slova jsme si vyměnili
místo za volantem. Ruce se mi třásly, ještě když jsem
řadil.
"Asi nás vybourám," řekl jsem rozklepaně.
"Nevadí. Mám umřít ted' nebo potom."
"Kdy potom?"
Nejprve si nalíčila rty jahodovou rtěnkou. "Nechytej mě
za slovo, Lukáši. Smím vědět, kam mě vezeš?"
"Jsme na místě," řekl jsem a zaparkoval mezi peugeotem
a trábošem dva bloky od Moravcova bytu. Však jsem tu byl
hned v úterý zařídit vše potřebný. "Znáš někoho, kdo by tě
tady mohl kompromitovat?"
"Na Hvězdárně? Ne, nejspíš ne. Ty tu máš nějaký známý?"
"Uvidíš," napínal jsem ji.
Vytáhla z bundy CD disk. "Můžem si ho u nich pustit.
Přinesla jsem ti Nazareth."
Chytil jsem ji kolem ramen a zamkl vůz. "Jsi hodná, Sandro,
ale oni nemají přehrávač. Nejsou ještě zařízení."
Dovedl jsem ji ke správnýmu vchodu a výtahem jsme vyjeli
do dvanáctýho patra, kde jsem klíčem otevřel Moravcův bej-
vák. Tázavě se na mě podívala.
131
"Známí nejsou doma," vysvětlil jsem. "Prosím..."
Užasle se rozhlížela po dokonale prázdným bytě. Chodb
kuchyň; koupelna, dva pokoje. Na zemi linoleum, žádný k~
herce, žádný záclony, žádnej nábytek krom typizovaný k
chyňský linky a sporáku.
"Neň'kal jsem, že ještě nejsou zařízení?" usmál jsem se
"Hm... Nemají ani lustr, co?" Vešli jsme do druhého p~
kojíku s parádní vyhlídkou na sídliště a most přes starou řek
Z dvanáctýho patra senzační pohled na Centrum. "Vida, něc
zařídit přece stihli." Reagovala na nafouknuté dvojlehátk
podívala se mi do očí a oba jsme se s úlevou rozesmáli. "Kon
ten byt patří?"
"Jednomu kámoši. Koupil ho nedávno, ženu má v nemo
nici, vůbec tu nebydleli. Tady máme jistotu, že se tu nikc
před námi nemiloval. Jsme ve fungl novým paneláku."
V očích jí zajiskřil smích. "Muselo ti dát makačku takou
místo najít, co?"
"Ani ne, spadlo mi do klína samo. Osud tomu chtěl."
Ta poslední věta se mi nepovedla. Sandra zvážněla. "Osuc
Ne, osud ne. Já na osud věřím, Lukáši, a bojím se ho. 1V
se stavíme proti němu."
ý "Nesmysl. Kdybys neměla v knize osudu napsáno, že tac
se mnou dneska budeš, nebyla bys tu."
"Anebo se mu protivím a budu potrestaná."
Svlékli jsme si bundy, protože radiátory teple sálaly. Sand
,:' v upnutých džínsách a triku vypadala tak... Přesto jsme
jen posadili na lehátko, střídavě mlčeli a střídavě si povída:
O ničem. Nedalo se jít rovnou na věc, strhat ze sebe obleče:
''' a hurá. I kdyby dnes k ničemu nedošlo, nevadí, čekal jse
tak dlouho, pár dní jéště vydržím! V pět se setmělo a napja
ovzduší konečně povolilo, snad iou měkkostí vlídnýho soi
mraku, nevím.
"Pěknej výhled," uznala a opřela se o parapet. Stoupl jse
si těsně za ni, abych se jí dotýkal svým tělem. V sousedníc
blocích se zvolna rozsvěcovalo jedno okno po druhém, z.
,; pínalo se pouliční osvětlení a autostráda za řekou působí
ďojmem souvislé šňůry červených a žlutých světýlek. "L
bude tma," konstatovala.
"Musíš jít?" zeptal jsem se s přemáháním.
"Hm.°`
Pustil jsem ji a pomohl jí do bundy. Mlčky jsme vyšli c
132
předsíně a já v úplný tmě zašmátral klíčem po zámku. Nemohl
jsem se strefit, slyšel jsem Sandřin dech, vnímal její vůni
a představoval si další bezútěšnou noc nabitou bolestivými
erotickými vizemi. Když jsem konečně zasunul klíč do zámku,
objala mne. Pěkně zezadu, rukama pod košilí. Celým tělem
mi proběhla vlna vzrušení. Je jak elektřina, stačí dotek a do-
stanu pořádnou pecku. Otočil jsem se k ní, abych ji pol'bil.
"Škoda, že už musíš," vzdychl jsem mezi polibky.
Její prsty mi pod bundou rozepínaly košili. Co se děje?!
"Nemusím," řekla náhle tiše. "Lexovi jsou pořád v Praze."
17. Tohle byla rozbuška
,Ještě v chodbě jsme se zbavili bund, košile a Sandřina trička.
Cítil jsem pod rukama její nádherná pevná ňadra s tuhými
bradavkami, li'bal je a přestával vědět o světě.
"Musím se vysprchovat," namítla posléze. "Sama."
"Nemůžu jít s tebou?"
"
"Ne.
"Dobře, tak ale pospěš... prosím."
Opřel jsem se zády o umakart bytového jádra, poslouchal
šumění vody a snažil se vzpamatovat, abych něco nezvoral.
Konečně vyšla, vonící a zahalená do připravené osušky.
Popadl jsem ji a odnesl do pokoje, kde taková tma nebyla.
Přesto jsem jí neviděl do ojí, což mě mátlo. Nevěděl jsem,
co si myslí, co si přeje. Naštěstí chtěla totéž co já. Bez jediného
slůvka jsem ji vybalil z osušky a soustředěně líbal každičký
kousíček jejího těla. Nejdříve mi oplácela, ale když mi chtěla
rozepnout džínsy, zarazil jsem ji.
"Dovol mi; abych tě pomiloval. Já tebe, ne ty mě."
Neodpověděla, leč vyhověla. Zíráte, co mi šiblo? -Tolik
týdnů čekám a pak se ani neukojím?! Ne, nešiblo mi, jen mi
strašlivě záleželo na tom, aby u našeho prvního milování pro-
žila vše, co se prožít má. O mě vůbec nešlo! Prvně v životě
bylo při styku moje vlastní uspokojení druhotný.
Mazlil jsem se s jejím nádherným tělem, jak nejlíp jsem
133
.-...- -... a
dovedl. Její čím dál rychlejší dech a vzrušenější steny m
uspokojovaly víc, než kdybych s ní souložil. Orální sex ja
má být. Dobýval jsem se do ní jazykem, naplňoval ji a zas.
ji opouštěl, abych ji mohl polaskat na prsou. Její steny sE
brzy změnily ve výkřiky extáze. Tušil jsem, co přijde. Křeč
Její tělo se prudce zachvělo, vyšponovalo a znovu skrčilo
načež mě od sebe odstrčila a pevně sevřela stehna, aby sc
mohla schoulit do klubíčka.
Připadal jsem si jako absolutní král. Podle toho, co mi ří~
kala, prožila svůj první orgasmus. Se mnou!!! Šffel jsem lás~
kou. Jo, doslova. Snad čtvrt hodiny jsem ji hladil a tu a tan
políbil, vůbec ne vášnivě, spíš konejšivě, na uklidnění, dokuc
se nepřestala chvět, dokud její srdce nezvolnilo tempo a steny
se nezměnily v obyčejné dýchání. Prožil jsem svoje nejkrás~
nější milování. Jako by ona byla moje první žena a já jej
první muž. A nebyl? K čemu byli ti, co ji neuspokojili?
"Lukášku...," zadrhla se.
"Miluji tě, Sandro."
"Málem jsem u toho vážně umřela... Nekřičela jsem?"
"To je v pořádku."
"Ach, chudáci sousedi... Jsi první, se kterým = ` ,
"Já vím. Ty jsi moje první žena."
j,', ;,Nelži. Kolik jich bylo přede mnou?"
"Nepočítal jsem je. Nikdy ten prožitek nebyl tak silnej
abych si ho musel zafixovat. Vím den o tobě."
Pol'bila mě a povídat jsme si mohli až po chvilce něžností
"Nechápu to. Měla jsem hodně mužů, jsem starší než ty a..
zkažená. Ale žádnej... Sex se mi hnusil. Nevím -"
"Nezáleží na tom, s kolika se, vyspíš. Záleží na kvalitě
Kvalitě vztahu, samozřejmě. Se mnou jsi chtěla. Sama oc
sebe. Tamti nebyli ti praví, proto jsem tvůj první."
"Netušila jsem, že to může být tak..."
"Vždycky to tak bude. Se mnou. Miluju tě, víc než sebe
víc než cokoli na světě. Tvoje tělo to cítí a přijímá mě. Js-
můj život, Sandro. Do smrti žádnou jinou nechci."
Přivinula se ke mně pevněji. "Nic jsi z toho neměl."
"Blázínku! Celý tohle milování byl pro mě jeden velke;
orgasmus. Ted' musím jít do sprchy já, jinak se budu moc
vysekávat kladivem. Sáhni, jestli jsem z toho něco
měl..."
Do sprchy jsme šli spolu. Poprvé jsem ji viděl nahou př
134
světle zářivky a vzrušil se nanovo. Nevím, jak ji popsat, byla
prostě nádherná a připadala mi absolutně dokonalá.
"Máš skvělé tělo," řekla mi a dotýkala se mých bicepsů.
Zatajil jsem dech a předvedl kulturistickou figuru. Frajeřil
jsem, já vím. Nikdy jsem se za svoje tělo nestyděl, pokud se
vedle mne před nějakou ženou neobnažil i Rad. Měl většího!
"Jenom tělo?" zhrozil jsem se naoko.
"Vypadáš dobře všude," opravila se se smíchem.
"Úplně všude?." bavil jsem se.
"Ano," řekla a sevřela mě poprvé na nejintimnějším místě,
až se mi vlilo horko do hlavy. Objevovala moje tělo rukama
se zaujetím sochaře tvořícího nové dílo. Namydlili jsme se
a myli jeden druhého. Pustil jsem proud vody naplno a ona
si ke mně nečekaně klekla, aniž by jí vadilo, že jí teče voda
na vlasy a nalíčený oči.
"Jsi krásnej kluk," řekla vážně. "Líbíš se mi." Vlhký polibek na
našponovanou temně rudou kůžičku žaludu ze mě dostal zaúpění.
"Sandro, ale já... dlouho nevydržím. Jestli si budeš takhle
hrát, neručím za sebe. Dávno jsem neměl ženu a ty mě dráždíš
tolik týdnů... a ...a..." Musel jsem se pevně opřít rukama
o stěnu kabiny, protože se vášnivě pustila do hlazení a li'bání,
jen jsem usykával. Chtěla mi nahradit to, o co jsem při prvním
milování přišel. Znala to. Báječně. Během několika vteřin
jsem explodoval a šel do kolen.
Mnohem později, když jsme leželi nazí vedle sebe na le-
hátku, hladili se a 1'bali, se zeptala: "Vážně jsi tak dlouho
s žádnou jinou nespal?"
"Vážně. Od té telefonní budky... Spletla jsi mi hlavu do-
konale a mnohem dřív než tam. Už v knihovně... Věděl jsem,
že jsi ta pravá. A vzdálená... Byl jsem z tebe úplňě pryč a ty
jsi mi přitom nevěnovala ani pohled."
"Náhodou věnovala," usmála se. "Stál jsi za regálem a mys-
1e1, že seš neviditelnej. Vím taky, že jsi za mnou vypálil ven
a běhal kolem."
"Ty jsi mě viděla?!"
"Jistě. Seděla jsem v autě u chodníku."
"Vidíš, jak jsou naše cesty propletený."
"Až moc," vzdychla. "Než jsem tě poznala, byla jsem v kli-
du. S tebou přišly divný pocity... nejistota, pochyby... Ne-
dovedla jsem si poručit a ted' se vezu. Nelitu~u toho, jen se
bojím. Vím přesně, co nebo spíš kdo mi chybí."
135
Opětovala mi mazlení, až jsem znovu pocítil příliv sil. T
vím, kolik mohlo být hodin, jediný, co mě zajímalo, b~
Sandra, která ležela pode mnou a vzrušeně vzdychala.
A pak jsme se milovali. Opravdově. Se vším všudy. S ma
lením i vzájemnou předehrou. "Smím?"
"Ano," vydechla, když jsem do ní chtěl vstoupit.
"Sandro, řekni... musím mít ochranu hned, anebo ti nebu
vadit, když si ji vezmu těsně před?"
"Neber si ji vůbec," zašeptala. "Nepotřebujeme ji. Můj
zůstat až do konce."
Na víc jsem nečekal, pronikl jsem přímo a tvrdě.
"Vítej," vydechla mile.
Jistěže nemusím popisovat, jak skvělý bylo naše miloW
zakončený dvojitým výstupem do nebe. Trvalo mnohe
déle než ty předchozí a oba jsme po něm padlí jako podse
nutí.
"Lukáši, ty jsi..." Křečovitě mě sevřela. Na zádech i ~
menou mě pálily škrábance, mokvající krví. Nevím, k
mi je udělala, oba jsme se propadli do jiného prosto
Sousedi si s námi jřstě užřlř! Položil jsem jí na břtsko k
bičku.
"Co je to?" Nemohl jsem nijak rozsvítit a ona s ní odběl
do koupelny. Když se dlouhou dobu nevracela, šel jsem
ní. Seděla na zemi, skrčená pod umývadlem, hadí prstýr
se smaragdovým okem ležel před ní. Plakala.
"Stalo se něco?!" lekl jsem se a klekl si k ní.
"Ty mi... plariš?"
"Proboha, jak tě mohla taková hloupost napadnout?! Cl
'' jsem ti dát dárek už na chatě. Možná vypadá hloupě, že js
t' ho vytáhl zrovna v tuhle chvíli, ale... Já tě miluju. Jsen
vděčnej, že existuješ. Že jsi moje."
;,Jenže já tvoje nejsem!" vybuchla. "Víš, jak jsme hříš
;,; Jako ten had... Lukáší, Bůh mi nikdy neodpustí, i kdyb;
chodila do kostela třikrát denně!"
"Jestli nějakej je, pak = `
"Každej před ním bednou staneme a budeme se zpovíd
"Jestli Bůh existuje, odpustí ti. Bůh lásku respektuje.`
'''' "Ano, ale tu manželskou, ne nevěru!"
;,Neděláš nic špatnýho, Sandro."
"Ne?! Cizoložství je dobrý? A to ostatní taky?"
"Co ostatní?"
~r;''
136
"Všechno. Nic o mně nevíš. Nevíš, kolik mám hříchů!"
"Nezajímají mě. Miluju tě, proto ti všechny odpustím."
Sevřela oči do dvou štěrbin: "Miloval bys mě, kdybys věděl,
že... že jsem byla v patnácti na potratu?"
"Ano."
"I kdybys věděl, že jsem spala s muži za peníze?"
"Ano.°` .
"Jsi blázen!"
"Do tebe." Objal jsem ji, celou vynervovanou. Vědomě
mě trápí! "Nikdy se tě nevzdám. Mám tě rád takovou, jaká
jsi."
Vytrhla se mi, opláchla si obličej a než jsem se na-
dál, oblékla se. Nenechala se zadržet. Snad se pomátla,
nevím.
Osaměl jsem v bytě prosyceným láskou a bylo mi pod psa.
Krabičku s podělaným prstenem jsem hodil do kouta. Jestli
jsem si před čtvrt hodinou připadal jako nejšfastnější člověk,
ted' jhem pocifoval pravej opak.
Za tu dobu zoufalý tmy mi proběhl mozkem celej vesmír.
Pak, snad po hodině, po dvou, v síni klaply dveře. Sandru
jsem v té neproniknutelné tmě poznal podle vůně. Mlčky jsem
došel až k ní a ona mi, celá ubrečená, padla do náručí. Neuměla
odejít. Nedokázala to. Nevím, kde se celou dobu schovávala,
důležitý bylo, že se vrátila.
"Jsem ztracená," šeptala chraptivě, když jsem ji svlékal.
"Miluji tě." .
"Přijdeme do pekla."
"Když oba, tak rád. S tebou půjdu všude. Miluji tě."
Nahá se ke mně horce přitiskla. "Já tebe taky, Lukáši."
Do rána jsme se milovali ještě dvakrát, Na noc z přelomu
října a listopadu nikdy nezapomenu a navždy bude mít v mých
vzpomínkách barvu šedého přítmí, vúni Sandřina těla, chut'
lásky, slz, touhy, bolesti i ukojení.
Štěstí v hořkoslaným podání. Nic není zadarmo, víte?
K ránu jsme usnutí míkrospánkem, ze kterýho nás vy-
trhlo zapípání budíku na mých hodinkách. Sandra sebou
trhla, vyčerpána fyzicky i psychicky stejně jako já. Sužo-
valy mě myšlenky všeho druhu, obavy o společnou bu-
doucnost, strach z nejistoty, bál jsem se, abych o štěstí,
které jsem si tak těžce vydobyl, vymodlil a vysnít, nepřišel
dřív, než se naděju. Nemůžu bez ní žít. Ona je pro mě
137
všechno. Slunce, voda, vzduch. Nedokážu to popsat, opaku,
se!
Prudce se posadila. "Jdeš pryč?"
"Ne, zůstanu s tebou..."
"Musíš," řekla vyschlým hrdlem, postavila se a kdybys
ji nezachytil, upadla by.
"Nepřeceňuj se. Tahle noc stála hodně energie."
"Ano," souhlasila poslušně. "Jsem slabá. Vstávej, mus
do práce. A já domů. Pojd; nedělej komplikace, stačí mi t
které máme. Už takhle tě stojím fůru peněz."
Poprvé promluvila o penězích. Chtěl jsem ji ujistit o opak
ale podívala se na mě tak divně, že jsem radši zmlkl.
Nakonec naše loučení nebylo smutný. Museli jsme se sm
naší nemohoucnosti. Výtah měl samozřejmě obsazeno, zřejn
celej národ v tuhle časnou hodinu spěchá za chlebem, tud
jsme museli jít dvanáct pater po svých. Kdo z vás se běhe
noci pětkrát miloval, ví, o čem mluvím! A to jsem ještě pi
držoval Sandru, bledou a umilovanou, se zlatým hadovitý
prstýnkem na prsteníčku. Ztratila se mi hned před dome~
Tím líp, nechtělo se mi jí vysvětlovat, kde že to vlastně pra
cuju. Nikdy se mě na to neptala, žila jinak a mě by z její
nakousnutých vzpomínek docela zajímalo, jak.
Stihl jsem si narazit příchod na minutu přesně.
"Teda, Rambo," řekl mi Sandokan, "ty seš jak ženich."
"Smrdí děvkou na sto honů," chechtal se Lájoš znaleck
"Voním ženou, idiote," opravil jsem ho a svlékl koši
Všichni čtyři uznale hvízdli. "Co je?"
"Ta kočka musela bejt divoká! Pěkně tě zřídila, héle, i
krku, haha."
Podíval jsem se do zrcadla. Medaile velikostí pětikorun
o rozdrásaných zádech nemluvě. Myslel jsem, že do dm
nevydržím. Celý dopoledne jsem prozíval a snad tisíckrát
hodinu mrkl na zápěstí. Po svačině na mě padla krize, muž
jsem se zašít na šatnu, abych si chvilku zdříml.
"No vidíš," pochválil mě vedoucí, co před koncem směj
proběhl kolem fošen, "už jsi zapadl do kolektivu. Ři'kal jse
ti, že si zvykneš. Dneska jsi poprvý nepřišel nadávat."
Měl jsem co dělat, abych ho neposlal kamsi. Raduje se,
jsem pracovně splynul s kolektiveral kriplů!
138
18. Odpoledne jsem se Sandry
nedočkal - a co hůř, dokonce
ani v sobotu ne
vší silou jsem potlačoval nutkání rozběhnout se do ulice
I. P. Pavlova a zjistit, co se jí honí hlavou! Nakonec jsem se
ovládl, přečkal děsivou noc a ráno pádil do kostela.
Seděla ve třetí řadě, očima mi kývla na pozdrav a maličko
se usmála. Posadil jsem se dozadu, visel na ní pohledem a ta
potvora se ani jednou neotočila. Málem jsem vyl zoufalstvím!
Hned v tlačenici u východu jsem se procpal do její blízkostí
a chytil ji za ruku. Polekaně se vytrhla. Očima po mně hodila
nepřliš velkou lichotku. ,
"Lukáši," řekla vyčítavě, když jsme na náměstí osaměli.
"Ty mě schválně = `
"Ne, ty mě. Schválně mě soužíš a trápíš. Včera jsem se
málem oběsil!"
"Proč?" lekla se.
"Nevěděl jsem, co je s tebou. Jestli ses nerozmyslela."
Pousmála se. "Měla bych?"
"Já myslím, že ne. Ty máš svou hlavu, sice krásnou, ale
tvrdou jako křemen, a já do ní nevidím."
"Včera jsem nemohla. Měli jsme doma společnost, Lex se
musel pochlubit se svou snachou, ne?"
Určitě úmyslně mě zčhladila. Jo, jměno Lex způsobilo stu-
denou sprchu. Pobaveně mě pozorovala.
"Promiň," omluvila se. "Vážně se nedalo zmizet. A v pátek
jsem prospala tňnáct hodin. Jsi zmře, Lukášku."
"Já? A pročpak?"
"Hotovej erotoman. Bolelo mě celý tělo."
"Mě taky," připustil jsem. "Ale nelituju toho. Naopak, při-
padá mi, že jsem prožil něco obrovskýho."
Podívala se na špičky svých bot. Hrozně jsem se bál, aby
neřekla něco, čím by mě ranila. "Copak jsem snad naznačila,
že já toho lituju Debo co?"
· Ulevilo se mi. Těšil jsem se na ni a současně se setkání
139
,·.
bál, protože ve dne může mít pohled na tutéž věc jinej úl
a zabarvení než v noci, víte.
Nechala se políbit, a co víc, polibek opětovala. Tako
ten hlubokej, vyzývavej. No, zkrátka, měl jsem ho až po pul
a přál si ji dovléct do Moravcova bytu. Byl bych ten progr;
navrhl, kdybychom právě nevyšli z kostela. Možná mě sv
pověrčivostí nakazila!
"Máš čas?" zeptal jsem se rozechvěle. Zelený pohled
maličko usmíval, souhlasil a napjatě vyčkával. ;,Tak se... n
žeme jít projít do parku."
Víte, kolik mě tahle věta stála sebezapření?!
"Můžeme," souhlasila. "Anebo taky můžeme jít jinam.
"Kam?!" zaskřehotal jsem.
Usmála se. "Na Hvězdárnu. Pokud máš ještě klíč."
Jsme ztracení, napadlo mě cestou k našemu ptačímu hnít
ve dvanáctém patře. Ztracení hrišníci. Bože, jestli jsi, odp
nám. Sandře i mně. Copak můžu odmítnout, když po ní touž
celou svou bytostí? Copak se dá mít rozum a nehřešit? C
je to vůbec složitější. Kdyl?ych požádal Sandru o výlet
Hvězdárnu, odmítla by. Třeba z principu. Z přesvědčení. t
chtěl jsem ji svést a přitom dělal vše proto, aby byla jen a
moje. Začarovanej kruh!
"Jsem ztracená," vyslovila nahlas myšlenku, kterou jsi
se zaobíral, když jsem jí rozepínal zip u sukně. Zamraz
mě. Máme stejné nápady, patříme k sobě. Dokonale. Mi
nás něco rozdělit, sakra?! Jasně, smrt, ale ta se mi jevila vzi
lená jako let do souhvězdí Labutě. Tak co teda?! Nic!!!
"Jsi moje," opravil jsem ji. "Dokud budeme spolu, nik
na nás nemůže. Neboj se."
"Ale my být spolu nemůžeme," namítla zastřeně, proto
jsem v intenzitě mazlení nepřestával. "Lukáši... ach..."
"Musíme!" Tohle magický slovo jsem bezmyšlenkov
opakoval ještě několikrát, pokud jsem měl ovšem volná ú~
Možná chtěla něco říci, ale slova se rozpustila ve výkřici
rozkoše, té skutečné, oboustranné, vzácně sehrané, jak se sta
málokomu. Z jejího dlouhého chraptivého výbuchu exta
jsem vzdáleně, protože jsem v tu dobu měl co dělat sám
sebou, vyrozuměl slovo: ano.
Jsem z ní šílenej. Přestože se ventil chtíče uvolnil, vzruš.
neopadlo. Pane jo, za chvíli budu stejně výkonnej jako R.
,' Hladil jsem ji a h'bal, aby měla sestup do reality a drs
140
přítomnosti co nejhezčí, každým dotekem se vzrušoval víc
a víc, a když konečně otevřela zamlžený oči, škelným zrakem
upřeným kamsi do jiných rozměrů, když se pohnula a polas-
kala mě, vycítila mou touhu a sama mi znovu nabídla své
tělo, přičemž si opřela nohy o má ramena.
Druhé milování bylo ještě krásnější. Trvalo mnohem déle,
nebylo křečovitě nedočkavé, přidal se zrakový vjem, vyzkou-
šeli jsme všechny polohy, na který jsem si vzpomněl, a ještě
několik, co jsem vůbec neznal. Musela mít hodně mužů,
píchlo mne v jednu chvíli u srdce, ale tyhle chmury jsem
okamžitě pustil z hlavy. I kdyby jich měla sto, žádnej z nich
ji nedokázal přivést k orgasmu. Jen já. Já! ! !
Bejvalej konzumní přístup k sexu se mi jevil vzdálenej na
tisíc mil. O co jsem se ubohým souložením s Leonou a všemi
ostatními náhodnými známostmi připravil! Tehdejší orgasmy
nesahaly těm dnešním po kotníky. Věděl jsem, kde hledat
příčinu. Sandru mám rád. Strašně. Dřív jsem netušil, že soulož
má dvě stránky, fyzickou a psychickou, a může bejt dokonalá
jen v tom 'případě, kdy se obě sladí dohromady.
Teprve po druhým důkladným styku jsem byl schopnej
reálně uvažovat. Poli'bil jsem ji na vpadlé bříško, prsa
a krk...
Cukla sebou. "Neblázni. Nekompromituj mě!"
"Podívej," ukázal jsem jí její vizitku na svém krku.
Zatvářila se pobaveně. "Která tě pokousala, co?"
"Dovol? Která asi!"
"Nevím. Já určitě ne, nejsem primitiv. Přiznej se, která
upírka ti chtěla vysát krev?"
Vrhl jsem se na ni, abych ji ztrestal. Bránila se, leč hrubý
násilí zvítězilo. Sevřel jsem jí ruce za zády; uvěznil nohy,
rukou znehybnil hlavu. "Odvolej,. nebo tě umučím."
"Nemám co," flirtovala lehkomyslně.
"Jak chceš." Přisál jsem se přesně mezi její ňadra. Cukala
se, svíjela, ovšem v mezích možností. A ty nebyly velké. Na
kůži jí zůstala červená skvrnka. "Odvoláš?"
"Vyděrači! Nemám co!"
Sevřel jsem mezi rty kůži na krku.
"Ne! Lukáši, tam ne! Dobře, odvolávám. Asi jsem to byla
já, i když si na to nevzpomínám. Vzdávám se, máš o maličko
větší sílu než já."
"O maličko, jo?" bavil jsem se.
141
'"""` ` ~a .::
"O trošičku," popichovala. "Au... dobře, o něco víc,
surovče! Lukáši..."
"Hm?" Sklonil jsem se těsně k ní a jemně políbil jahodar
vonící rty. Její ruce se ovinuly kolem mého krku.
"Jsi fajn."
"Miluji tě. Nevím, jak říct, že moc. Jsem št'astnej."
"Já s tebou taky."
"Sandro, ty jsi moje všechno!"
"To toho moc nemáš," usmála se. "Chudáčku."
"Naopak. Jsem boháč! Mám víc než milionáři. Oni ma
prachy, já mám tebe. Tvůj muž je proti mně žebrák. Máš si.
jeho jméno, ale já mám tvóje srdce. Aspoň doufám."
Naštěstí se nepřestala usmívat. "Lukáši, nic neznamenám
"Přestaň. Netvrd' mi, že nic nezískám, že můžu jen ztrat
Už jsem získal. Nikdy mi nebylo tak dobře... Našel jsem sv
smysl života, chápeš?"
"Nesmyslnej smysl! Jsem vdaná!"
"No a? To není tělesná vada."
"Dost. Určitě sám věříš tomu, co ři'káš, že?" smála s
"Chtěla bych mít s tebou dítě. Bylo by prima."
Přechod na jiné téma přišel bez varování. "Cože?!"
"Neboj, neplaš se. Nemůžu mít děti."
"Jakou máš ochranu?"
Hodila po mně ostrým pronikavým pohledem. "Žádnou
"Jak, žádnou? Máš spirálku, nebo užíváš prášky?"
"Když žádnou, tak žádnou. Jsem neplodná."
Kousl jsem se do rtu. Ona opravdu...? Sevřel jsem jí ruk
"Nevadí. S dětmi jsou stejně jen starosti:"
Otevřela doširoka oči. "Tobě by to nevadilo?!"
"Ne. Hlavně, kdybych měl tebe. Děti se mi lí
a vždycky jsem si přál jedno dvě mít, ale kdybych m
tebe, byl bych spokojenej," vysvětlil jsem. "Tvůj mi
o tom ví?"
"Samozřejmě ne. Nevzal by si mě. Lépe řečeno, máti 1
mu sňatek nikdy nepovolila. A tak si všichni myslí, že
budeme ve Švédsku zajištění; porodím jim dědice majetk
Budou zírat... blbci."
"Netvrd' mi, že tě nemá rád," nevěřil jsem.
"Kdo? Ondra? Lukáši, ty nic nevíš. Ondra je moula."
"Tebe musí mít rád každej! Zamiloval jsem se do tebe
první pohled a vidíš, jak v tom lítám."
142
"Ty a Ondra je velkej rozdíl. Nikdy mě nikdo neměl rád.
Ani máma, děvka jedna. Nenávidím ji."
"Jsi krásná, Sandro. Krásný ženy mají lehčí život = `
"Blbost!" přerušila mne. "Máma se o mě nestarala, otčím,
prase, taky ne. Ségra s bráchou mě tloukli a zamykali, aby
mě nemuseli tahat s sebou. Z celýho dětství mám zafixovanou
tu hnusnou smradlavou kašnu před barákem. Kašnu, kam mě
strčili, dokud jsem se ji nenaučila přelézt. Pak mě přivazovali
nebo zamykali doma. A dál? Nikdo mě nikdy neměl rád,
každej se se mnou chtěl vyspat. K tomu je krása?"
Poli'bil jsem ji na čelo. "A tvůj... Ondra?"
Pohrdavě se usmála. "Ne, ten jedinej ne. Víš, proč? Protože
netušil, jak se to dělá. On je chytrej, vzdělanej, dobře vycho-
vanej, hezkej. Ale blbec. Miluje svou matku. Poslouchá ji na
slovo. Než odjel do Švédska, brečel. Pro ni, ne pro mě. Každej
týden jí píše dojáky. Zakomplexovanej chudák! Není schopnej
mít rád někoho jinýho. Nakonec, tím líp, já chtěla akorát jeho
postavení, peníze, ne jeho."
Kdyby mi neřekla, za jakých podmínek vyrostla, nerózuměl
bych tomu. Zase ty podělaný, hnusný peníze!
"A mohla... budeš moct tak žít? S ním?"
"Nevím! Myslela jsem, že jo, protože jsem netušila, že
existuje láska a je tak... Ted' nevím. Nic nevím."
"Proč se tedy oženil?"
Olízla si suché rty. "Sám od sebe by se neoženil nikdy.
Kdybys věděl, Lukáši, co jsem musela podstoupit, když jsem
ho chtěla... Zavrhl bys mě. Jsem odporná."
"Hlouposti! Chtěla ses jen dostat z toho svrabu. Už na
hlásce jsi ň'kala něco o poměrech u vás doma. Rozumím ti.
Nikdy bych tě nezavrhl, i kdybys udělala cokoliv. A že ne-
můžeš mít děti je nejmenší, co by mi vadilo."
Náhle se rozesmála. "Máme téma, co?"
"Rád se o tobě něco dozvím."
"Jo?" Opět pohled přivřených očí. "Vzal by sis mě, kdybych
ti řekla předem, že jsem neplodná?"
"Ano. Miluji tě. Nikdo není dokonalej. Nemít děti není
nejstrašnější tragédie, jaká by mě mohla v životě potkat."
Chvíli mě upřeně pozorovala. Čekal jsem ledovej šok, jak
má ve zvyku, a dočkal se. "Jenže já si to zavinila sama. V ne-
celých patnácti mě naboural jeden... chlap. Po zákroku mi
řekli, že víc nebudu mít děti. Prý se to někdy stane."
143
~' """
Na okamžik jsem zavřel oči, abych vstřebal bolest.
"Opovrhuješ mnou?"
"Ne," vydechl jsem. ,;Bylas mladá a nezkušená, měla
smůlu... Toho chlapa bych zabil."
"Máš mě rád i ted'?"
"Ano." Pevně jsem ji k sobě přitiskl. Pokud je to možný
ještě víc než dřív. "Bolí mě, co jsi vytrpěla. Chtěl bych, aby
po tom všem byla št'astná. Můžu ti pomoct? A jak?"
Kývla a sotva slyšitelně dodala: "Miluj mne."
Samozřejmě jsem ji nezklamal. Miloval jsem ji, až mě bc
Jelo tělo i duše, miloval jsem ji a upínal se k ní víc než j
zdrávo. Co všechno asi prožila, jaké další příšerné zážitk
má v zásobě? Lkdyby byla nejzavrženíhodnější ze všech, me
bych ji rád. Chtěl jsem jí pomoct svou existencí a lásko
překonat minulost, strávit to hnusný, ukázat jí světlý stránk
života. A lásku. Pravou, nezištnou, osudovou.
A předem zatracenou.
Jestliže jsem před tím bláznil, nyní jsem zblbnul úpím
Nechal jsem si udělat kopii klíče od našeho hnízdečka, ktero
jsem věnoval Sandře. Momentálně nám vůbec nic nechybělc
Směr a program našich schůzek a výletů byl stále tenty
ostatně, ideální. Moravec mi spadl do klína v podobě nejvy~
šího daru! Scházeli jsme se rovnou ve dvanáctým patře. Ce
kával jsem na Sandru nekonečný hodiny, aby chvíle, kter
jsme spolu trávili, utekly rychlostí světla. Pomalu jsme s
zařizovali. Kafe a dva hrníčky, dvě skleničky, dva kartáčk3
Taky přehrávač, půjčenej od Rada, vázu na růže. Na celo
noc se Sandře povedlo utrhnout několikrát a já děkoval z
každej sebeprchavější okamžik. Pokaždé jsme se miloval
Bylo to čím dál sehranější. Vyhovovali jsme si absolutně v
všem.
Můj denní program se stále opakoval a v nejmenším m
neunavoval stereotypem. V práci jsem do dvou vydržel a č~
sem pochopil marnost svýho snažení přimět kolegy k činnost
Splynul jsem s kolektivem, jak si pan vedoucí přál. Sám jser
nemohl makat za šest, uznal jsem svou pošetilost. Po prát
jsem mazal na privát, dal si sprchu, převlékl se a hurá n
Hvězdárnu, cestou koupil květiny, něco k jídlu, šunku, kuřc
uherák, někdy hotová jídla, protože jíst se musí vždyck;
zvláště tehdy, když ze sebe člověk vystříká veškerou energi
144
Někdy jsem v Moravcově bytě přespal, jindy zašel do posi-
lovny. V neděli do kostela. Modlil jsem se po svém, za nás,
aby nám Bůh odpustil, abychom se nikdy nerozešli a aby to
křehký, co mezi námi je, bylo pořád voňavý a šfavnatý.
Metelkovou jsem vídal leda pň návratu z práce, když mi
strkala Leoniny dopisy, sem tam i Lenčiny, na nichž jsem
pouze přeškrtl svou adresu a dopsal slovo: zpět.
Splnil se mi dávnej sen. Sandra mě měla ráda.
V tý době jsem měl jedinou starost. Peníze, jasně. Valem
mi ubejvaly a než jsem se nadál, rozfofroval jsem Radovu
výpomoc. Tušil jsem, že k němu budu muset zajít znovu s pří-
mou prosbou, a tuhle nepříjemnost odkládal, jak se dalo. Vej-
plata na pile však byla v nedohlednu, a pak, mzda ve výši
životního minima mě nespasí.
19. Štěstí j e vrtkavý a nestálý
Nejprve jsem si myslel, že se nemůže nic pokazit do té
doby, dokud se Sandra neodstěhuje. Naivně jsem věřil, že
láska hory přenáší a zvítězí nad vším a všemi. Ano, možná.
V pohádce. Ve filmu. V knížce pro děti. Doufal jsem v ne-
porazitelnou magickou ochranu oboustranný lásky. Teda, ne
že by naše city ochladly. Naopak! Znenadání se však vyro-
jila celá řada problémů a komplikací ze stran, odkud bych je
ve snu nečekal. Padly na mou hlavu najednou jako strop.
Pyramida štěstí, o který jsem byl přesvědčenej, že sahá ke
hvězdám a má sílu železobetonu, se hroutila jako domeček
z karet.
Co je vlastně štěstí? Existuje vůbec? Anebo jde o vnitřní
svět organismu, myšlenkových pochodů, chemických reakcí?
Nevím. Vím ale přesně, že je pňliš křehký, aby přetrvalo
delší dobu. A že se musí od samýho začátku chránit. Já ten
začátek prošvihl a brzy jsem měl trpět za vlastní hloupost.
Začalo to tím podělaným pátkem, kdy mi prachy definitivně
došly. Vypravil jsem se za Radem rovnou z práce, nebol nás
se Sandrou čekala celá společná noc. V duchu jsem si před-
145
.-, =_ _ ~ :r
stavoval, jak se rozšoupnu, takže jsem si vůbec nevšiml chL
píka stojícího za vrátnicí.
"Ahoj, Lukášu!" přihrnul se ke mně. V první chvíli jse
ho nepoznal. "Co vejráš jako sůva z nudlí? Tož si nasedni
Boček. I s autem, naštěstí bez manželky a Leony.
"Dobrý den," vysoukal jsem ze sebe. "Já spěchám..."
"Kdo by dneska nespěchal," zasmál se, plácl mě bodře c
zad a postrčil k vozu. "Čas sú peníze."
Tentokrát se nesekl. Dobře, ušetřím si kus cesty.
"Měl jste sem cestu?" prohodil jsem konverzačně.
"Měl, důležitou," zazubil se. "Zajedem včM k tobě?"
"Vyhovovalo by mi, kdybyste mě vysadil na mostě..."
"Ty kujóne," zařehtal se. "Co oblek, máš?"
"Oblek? Jo, mám," odvětil jsem. Koupil jsem si ho tepr`
nedávno. Kvůli Sandře, zajeli jsme si do Brna, zatancovat
a povečeřet. Dneska se tancem zdržovat nebudeme!
"Tož sláva. Nic nenapíšeš, nepřindeš. Tvoje máma doufal
že včíl pojedeš domů, psala ti, a do Znojma se svezeš s nirr
Napadlo mě, abys nezapomněl, tož si povídám, nic napla
dondu pro něho."
Najednou jsem se strašně lekl. "Kolikátýho je dneska?!`
"Jedenadvacátýho. Ty kujóne, copak jsi -"
Pleskl jsem se do čela. Žádnej kujón, ale ididot, pane B~
ček! Ztratil jsem pojem o čase a ted' se vezu na svatbu.
"Kdy k vám přijedou naši?"
"Zejtra ráno. Svatba je v jedenáct, času dost."
"Přece jsem vám jasně psal -"
"Lukášu, jsme chlapi, ne? Promluvme si na rovinu. Sved
tě jiná. S tím se muselo počítat, Leona byla daleko, co napl~
Každýmu jednou ujedou nohy. Lea ti odpustila a my tak;
Ani já nejsem svatej, nemysli si."
"Dobře, jenže já se ženit nechci!"
"Tož kdo by chtěl strkat hlavu do chomoutu," chechtal s
"Jsme tu. Dondi si pro oblek a frčíme."
"Pane Boček," zvýšil jsem hlas. "Já se ženit nebudu."
"Budeš," pravil s neochvějnou jistotou. "Musíš. Zboucl
mstou učitelku si nikdo nevezme."
"Pitomost," zavrčel jsem. "Nespal jsem s ní ód dovolen
a je konec listopadu. Jestli je těhotná, určitě ne se mnou."
"Tož synku, tady přestávajú žerty," zvážněl tat'k. "Leor
je pátým měsícu. Minule ti to přijela říct, jenže s tebou pr
146
nebyla žádná řeč. Přines si věci a jedeme, jinak tě udám za
znásilnění."
Zbledl jsem. Tady přestávaly žerty, tat'k svou bodrou
masku dávno odložil. Napadlo mě jediný možný řešení - pro-
mluvit s Leonou. Do pytle, jestli se do večera nevrátím! Roz-
hodl jsem se nevzpěčovat, přinesl jsem si oblek, odmítl gra-
tulace paní bytné i těch dvou jezinek a s nasupenou tváří
nasedl k budoucímu tchánovi. Celou cestu si pískal, až jsem
měl chut' dát mu jednu do zubů, a se zavilým pohledem jsem
se na něho ani jednou nepodíval. Musím Leoně vysvětlit...
Co vlastně?! Nevěřím, že je v tom se mnou. A jestli, musím
ji přesvědčit, aby zůstala svobodnou matkou. Budu platit ali-
menty, ačkoliv nevím, z čeho. Nešlo mi na rozum, jak jsem
mohl tehdy po dovolený selhat!
S myšlenkami černými jak ostravský uhlí jsem poprvé v ži-
votě stanul před rodinným domečkem se slavobránou s ná-
pisem Mnoho štěstí novomanželům v Suchohrdlech u Znojma.
Budoucí tchyně mi přiběhla dát na uvítanou pusu! Jistě kvůli
sousedkám, očumovaly hned za plotem.
"To je náš zet'ák," pochlubila se jim.
"Kluk jak cumel," dodal tat'k pyšně.
Babám ztvrdl úsměv. Asi doufaly, že Leona zůstane na
ocet, když za ní žádnej nejezdil. A najednou svatba. Ženich
je kořen, šeptaly si za plotem dvě mladý holky.
"Kde je Leona?" zeptal jsem se Bočkové tvrdě.
"V pokojíčku. Odpočívá." A k čumilům hlasitě dodala:
"Jen poběž, copak láska, ta je nedočkavá."
Jo, běžel jsem. Prolítl jsem prázdný dolní místnosti a vyběhl
po schodech nahoru. V podkrovní cimře velký jako dlaň ležela
Leona na válendě a četla si Květy. Fakticky měla břicho! ! !
Nešlo o fintu, abych sem vůbec přijel.
"Ahoj," usmála se.
"Leono?" klekl jsem si k jejímu lůžku. "Co má tohle zna-
menat? Prosím tě, řekni mi pravdu. S kým to čekáš?"
"Dovol?! Luku, že se nestydíš. Svalovat vinu na druhý!"
"Jestli je to moje, stejně si tě nevezmu."
"Vezmeš. Viš, jak bych ve vsi vypadala?"
"Zaplatím ti, kolik si řekneš."
"Ale já chci hodně."
"Respektuje každou sumu."
"Chci tebe," převezla mne.
147
"'"" ' ~e_
"I kdybys mě donutila jít k oltáři, nežil bych s tebou. K čem
by ti takový manželství bylo? Když zůstaneš svobodná, jisl
si tě někdo vezme i s dítětem."
"Ty hnusáku! Tyhle návrhy si nech od cesty!"
"Se mnou to nevyhraješ!" snažil jsem se ji odradit od t:
t'kem vsugerovanýho nápadu. Hrách na stěnu je slabý slovo
Tchyně mi připravila bohatou svačinu i s pivečkem a tati
navrhl, abych se s ním šel podívat po vsi. Odmítl jsem oboj
Jsou ti lidé vůbec zdraví? Místo toho jsem se pokusil pro
mluvit s Bočkovou. Jsem ochoten zaplatit všechny výdaj
i alimenty, jako matka jistě nepřeje dceři nevydařený mar
želství, ne? Mám se prej stydět, víc se se mnou nebavila.
Musel jsem na vzduch. Na zahradě jsem padl do jinovatko
ojíněnýho křeslka a složil hlavu do dlaní. Klid jsem nemi
ani tam. Zaslechl jsem za plotem šuškání. Jo, ty dvě pipky
,;Co je?" utrhl jsem se na ně.
"Koukáme, jak vypadá š~astnej ženáč," hihňaly se.
"Rostu blahem," uškh'bl jsem se.
"Je tě škoda," usoudila jedna. "Takovej hezkej kluk..."
"Neměls bejt blbej," dodala druhá. "Když nevíš, jak se t
dělá..."
"Hlavně, že to víš ty," prohodil jsem nakvašeně.
"Jo, já jo," zubila se. "Něco ti povím. Leoně to břich
vyrostlo nějak moc rychle -" Byla by pokračovala, kdyb
naši seanci nevyrušila budoucí tchyně. Na holky se zle osopil
a mě zahnala domů, abych nedělal po vsi ostudu.
Nakonec jsem skončil v křesle u televize s la~ví vodky
Donesl mi ji tatík a já neodmítl. Chtějí mě zneškodnit, c
blbnout, opít. A tak jsem se opil. Představoval jsem si Sandr
v našem doupátku, co si asi myslí. Taky jsem viděl seb
u soudu, kde mě obviní za znásilnění. Tátovi se nebudu moc
nikdy 'ukázat na očích! A taky jsem si představoval Leon
a hlavně její, pardon, naše dítě: Moje dítě. Kluka, jako j
Pedro, přinejhorším můj synovec. Nosil by moje jméno a při
jmení. Oslovoval by mě táto. Dítě, který mi Sandra nemůž
' dát, i kdyby se nakrásně do ciziny neodstěhovala. Když
Leonu nevezmu, tatík zařídí, aby mě zavřeli. V base ztratír
Sandru definitivně. Takže se oženit? Ne kvůli Leoně, ale kvů
dítěti, ktery' jsem bez rozmyslu zplodil a ted'ho nemůžu necha
na holičkách, jako nechal nějakej parchant Pedra a Sandr
ten ženáč? Sandra mi už nikdy víc nevěnuje jedinej pohleč
148
Z principu. Nenávidí rozvrácený rodiny, kde chlap nadělá
ženě kupu dětí a práskne do bot.
Taky si můžu hodit mašli.
Vytáhl jsem vodku celou a probudil se až ráno. Mrkl jsem
na sebe do zrcadla. Paráda. Bledej, kalný oči připomínaly
leklou rybu. Navíc mě děsně bolela hlava. Hned po ránu jsem
hodil šavli, naštěstí jsem stihl doběhnout na záchod. Musel
jsem se opřít o okenní rám, abych se vůbec strefil do mísy,
jak to se mnou cloumalo. Fuj, do čeho jsem sáhl? S odporem
jsem hleděl na ruku zapatlanou krví. Menstruační. Na okně
se válela použitá vložka. Kdybych měl co, poblil bych se
znovu. Bočková je pěkná špína, ani si to po sobě neuklidí.
Pečlivě jsem se umyl, odmítl snídani, odmítl jít za Leonou,
odmítl zdobit auta a přijímat gratulace příbuzných. Práskl
jsem sebou v obýváku na gauč k televizi.
Pak přijela máma se ségrou a Čeňkem. "Netvař se kysele,"
syčela mi máti do ucha. "Tomu se říká nevděčnost, Lukáši!"
"Ne, tomu se ř'ká štvanice," odsekl jsem hlasitě, až se Čen-
da, ten blbeček, rozchechtal.
"Konečně ti spadl hřebínek. Co na to ta tvoje frajle?"
"Ségra, drž hubu!" vyjel jsem na Lídu.
"Lukáši!" krotila mě pohoršeně máma.
"Není dneska ve formě," zastal se mě tchán. "Včera zapíjel
svobodu, tož co naděláme, rozlúčit'se musí."
"Stačí kapka a je z tebe tat'ka," zubil se švagři'k.
"Neškleb se," přisadila si Lída znovu. "Dítě je vždycky
důvod k svatbě."
Jo, já vím. Jinak bych tu neseděl! Kvůli tomu se ožení
každej. Sandra taky nějak mladýho Lexe donutila, ale v jejím
případě o těhotenství jít nemohlo. Musela by mu to jedině
nakukat, podfouknout ho... Trhl jsem sebou, div jsem nepře-
klopil stoleček. Panebože, ta vložka! Co ř'kala holka za plotem
o Leonině břichu? "Kde je Leona?!" vylítl jsem.
"Obléká se. Tož taky se ustroj, Lukášu. Pojedeme = `
Neposlouchal jsem ho, divoce jsem spěchal ke schodům.
Nějakou tetku jsem málem porazil, naštěstí se zavčas chytla
zábradlí. Bral jsem schody po třech, abych bez zaklepání vtrhl
do Leonina pokoje. Stála před zrcadlem v punčocháčích
a kombiné, na zemi se válel ledvinovej pás. Jakmile mě uvi-
děla, rychle se přikryla županem. "Co chceš?" vykřikla.
"Proč se přede mnou stydíš?" vydechl jsem udýchaně.
149
"A ty se divíš? Po tom všem..."
"Svleč se," nařídil jsem. "Okamžitě a celá."
"Luku, ty ses zbláznil. Zavolám - "
"Nikoho nezavoláš!" Byl jsem rychlejší, otočil jsem klíč
v zámku ve chvíli, kdy někdo dupal po schodech.
"Luku, já se tě bojím. Tati!!"
"Chci vidět tvoje břicho. Rychle! Je to moje dítě, ne? V
tým měsíci už kope, že jo?"
"Luku!" křičela, bílá jako stěna.
Vsadil jsem všechno na jedinou kartu, přiskočil k ní a st
z ní kombiné. Břicho sice měla, ale normální. Sklony k tlo
tnutí jsou zřejmě dědičný, jak jsem se přesvědčil. Přesto js
si nebyl jistej, co já vím o velikostí břich!
Do dveří dvojí bušení a křik, abychom otevřeli.
Vrhl jsem se k ní podruhý a po chvíli nerovnýho boje 2
stáhl punčochy i kalhotky. A tam jsem objevil vložku.
"Ty děvko," řekl jsem opovržlivě, leč s nevyslovitelr
úlevou. Schovala se za křídlo skříně, z očí jí tekly sl
Nemusela se mě bát. Nehodlal jsem jí nafackovat. Měl js
rázem báječnou náladu. Jsem volnej, svobodnej, nevá
nej!!! "Obleč se, prosím tě. Můžeme se rozejít jako norma
lidi. Já jsem se taky k tobě vždycky nechoval fér, jsme
kvít."
Rozbrečela se nahlas, ale nabízenou ruku mi nestisl
Dveře se otřásaly, div je tchán nevyrazil z pantů. Oder
jsem je a hluk náhle ustal jak v němým filmu.
"Lukášu, tož co to má znamenat?"
"Nic, pane Boček. Skoro nic. Vy kujóni, příště si najd
většr'ho vola, kterej vám na to skočí." Tu krvavou vloi
jsem mu strčil do ruky, využil překvapení všech přítomný
seběhl dolů, popadl svou tašku s oblekem, bundu, boty a h
pryč. Když budu mít štěstí, můžu bejt do oběda doma!
Štěstí, zase štěstí. Tentokrát mi .nechybělo, stopnut js
šaramantní dámu a nechal se zavézt přímo na Hvězdár
Snad mi tam Sandra nechala nějaký vzkaz! Jestli se neu
zila...
Vběhl jsem do bytu jako velká voda. Kde je nějakej pap:
"Lukáši!" Sandra seděla skrčená u topení pod oknem.
"Lásko moje...," zatetelil jsem se blahem. Jak je krás
v černých punčochách, zlatavé minisukni a černém tričku s
150
písem Sweet girl. Tolik ji mám rád a ona mě asi také,
když tu takhle od včerejška čeká! Nedočkavě jsme se objali.
"Strašně jsem se o tebe bála," řekla tiše. Podívala se mi
do očí a úsměv z její tváře zmizel. Dokonce se odtáhla. "Ty
jsi někde flámoval!"
"Ne. Věř mi, Sandro."
"Lžeš! Měl jsi draka jak vidle! Vidím to na tobě!"
"Ano, ale z jinýho důvodu, než si myslíš."
"Je v tom jiná žena?" zeptala se chladně.
"Holka. Představ si, že - "
"Tak sbohem!" Opravdu si oblékala bundu!
Rychle jsem ji sevřel v náručí. "Vysvětlím ti - "
"Nechci nic slyšet. Jsi stejnej jako Honza a všichni!"
"Ubližuješ mi. Možná jsem takovej byl, než jsem poznal
tebe. A ted' mě poslouchej: už vím, proč si tě Lex vzal."
Ztuhla v půli pohybu, nasadila cynickou masku. "Vševěde."
Nechtěl jsem jí ubližovat, jenomže tohle byla jediná šance,
jak ji zadržet. "Protože jsi mu řekla, že jsi v tom."
Kousla se do rtu, ale nekapitulovala. Zatím ne. "Nesmysl.
Nemůžu být v tom, jak sám mš."
"Já to vím, on ne. Mohla jsi s ním spát na ostro a pak mu
na nos pověsit bulky. Leona, se kterou jsem rok chodil, po-
užila stejnou fintu. Přestože jsem si vždycky dával pozor,
málem jsem jí na ten špek skočil. Naštěstí nejsem blbej trouba
jako tvůj manžel, Sandro."
"No dovol?! Nemáš důkazy!"
"Nepotřebuju je. Je mi jedno; co jsi prožila přede mnou.
Odpustím ti cokoliv. Chci, abys mi věřila. Proto jsem včera
nemohl přijít a v jednu chvíli vážně myslel, že jsem ztracenej.
Nikde a s žádnou jsem neflámoval. Přísahám."
Nevěděla, co odpovědět. Uhýbala očima.
"Sundej si bundu, prosím. Nic jsem neprovedl."
Uvolnila se. "A... kdy jsi s ní spal naposledy?"
"Před pěti měsíci. Na tom nakonec pohořela. Opakuju, spal
jsem s ní jako s jinými a nic k ní necítil. Tebe miluji."
Uvěřila mi, protože uvěřit chtěla. Mnohem později, když
jsme vedle sebe leželi vyčerpaní a uspokojení, si podepřela
bradu dlaní a řekla: "Ty mě neodsuzuješ?"
"Spíš obdivuju," přiznal jsem se. "Co jsi mu řekla po svat-
bě? Nedovedu si představit, jak by mi Leona vysvětlila, proč
nenosí ledvinovej pás, kterým se aycpávala."
151
-,-- a
"Nejsem amatér," ušklíbla se. "Ničím jsem se vycpáva
nemusela. Do tří měsíců není níc vidět: Pak jsem potra
tila."
"A on ti věřil?"
"Proč ne? Měla jsem průkazku, ležela jsem v nemocnici.`
Hvízdl jsem. Vážně není amatér! "A co doktoři?!"
"Lukáši, nech toho," požádala mě. "Když máš známosti... `
"A ty je máš."
S odpovědí mě převezla. "Ne, já ne. Bohužel. Honza je má.`
Najednou mi došlo víc věcí. "A proto tě má v hrsti?"
Odhodila si vlasy z očí. "Tak nějak. Pomohl mi víckrát
poprvé o spoustu let driv. Musím ho poslouchat. Je to daň.`
"Nezištná bratrská láska!" rozčílil jsem se. Zachytil jsen
její polekanej výraz. Co všechno ještě tají?!
"Lukáši, nemluvme o něm. Jestliže mě neodsuzuješ = `
"Ne. Tobě o něco šlo, ty jsi svatbou s Lexem získala ob~
rovský akcie, kdežto Leona by se mnou nic netrhla."
"Musela tě mít hodně ráda."
"Jenže já nemám rád ji. Po takovým podrazu bych ji ne
náviděl. Asi doufala, že si časem zvyknu..."
"Mě máš rád?" zeptala se bez přechodu.
"Mám tě rád k zbláznění, bojím se o tebe, soucítím s teboL
a je mi smutno, i když jsi se mnou. Víc neexistuje."~
"Proč je ti smutno?"
"Protože nejsi celá moje, protože jsem jenom zloděj, pro
tože máš cizí jméno a někde daleko muže."
Položila si hlavu na má prsa a já ji pohladil. Náhle jse~
ucítil mokrou kapičku. "Neplač, prosím tě."
"Lukáši, že jsem tě potkala! Nemusel jsi tohle prožít."
"Ty jsi to nejlepší, co jsem mohl od života dostat. S tebe
žiju naplno. Děkuju za sebemenší chvilku s tebou."
"Jenže já..."
"Copak?" pomohl jsem jí tiše.
"Já nevím, co mám dělat!" Zoufalý výkřik.
BáI jsem se, aby tahle maličká loužička naděje nevysch
dřív, než ji posní malilinký pramínek. Sandra začíná o své
životě pochybovat, což je šíleně důležitej obrat!
"Neděléj nic," navrhl jsem. "Nech tomu volnej priiběh.'
Bylo na ní vidět, jak ji mrzí, že se poprvé odhalila. RadÉ
jsem ji přivedl na příjemnější myšlenky, aby neměla čas př
mýšlet. Ještě ze mě tekly kapičky potu a Sandra trhaně d
l52
drala, když mě prudce objala a chraptivě řekla: "Přísahej, že
dokud budeme spolu, nebudeš mít jinou ženu."
Tahle formulace se mi neh'bila. "Do smrti o jinou nezava-
dím."
"Smrt je daleko," namítla. "A my přece nemůžeme = `
"Dneska ještě můžeme," umlčel jsem ji polibkem.
"Ano," souhlasila a symbolicky se přivinula blíž, aby se
naše těla nemohla rozpojit po milování ani z jinýho důvodu.
20. Na privátě mě
čekaly svatební dary
Metelková dopíchala nástěnnej obraz znázorňující věrný mi-
Iování, Irena se svou kamarádkou mi koupila skleničky. Po-
chopil jsem marnost svýho vysvětlování a nechal se od nich
políbit pro štěstí.
"I vy jeden," hrozila mi bytná šibalsky, když zjistila, že
den po svatbě nenosím prstýnek.
"Jsem svobodnej," ujistil jsem ji znovu. "A zůstávám bydlet
u vás, jestli dovolíte."
Myslela prozatím. Tohle všechno rni nevadilo. Prkotiny,
jasně. Horší věc, že jsem byl absolutně na suchu. Vypravil
jsem se k Radovi hned v pondělí, spěchal jsem, abych stihl
Rada i Sandru, se kterou si jdeme po delší době zaplavat.
,;Lukáši, dopiš!" volala na mě bytná. "Od Leonky nebude,
má zdejší razítko. Nejspíš gratulace, že jo?"~.
"Asi. Děkuju," strčil jsem tlustou obálku do kapsy a švihal
na zastávku MHD. Teprve když jsem sé rozvalil na volné
sedačce, napadlo mě, že i na Lenku je tahle zásilka priliš
objemná. Nahmatal jsem ji v kapse a otevřel. Fotky?! Kdepak
dopis, kupička barevných fotografií: Mrkl jsem na obálku,
jo, celá moje adresa, žádnej omyl. Odesilatel J. Novák, Rieg-
rova 15. Toho neznám... Prolistoval jsem svazečkem. No to-
hle... Panebože... A tady... Rozklepaly se mi ruce, až jsem
jich část rozsypal po špinavý podlaze. Nádherný fotičky do
I53
· ''""~""' ~ ·. á
alba. No jo! Jenže na všech jsem byl já se Sandrou. Jal
spolu 1'báme v parku, objímáme v jejím voze, vcházíme v
kyplném objetí do vchodových dveří paneláku, jehož o
ve dvanáctém patře kdosi neznámý označil černou fixou.
pytle, ví o nás úplně všechno!
Nějakej vzkaz jsem hledal marně. Obálka taky tajem
svého odesMatele neprozradila. Kdo nás sleduje? A proč'
"Čau," přivítal mě Rad. "Mám hodinu času, pojd' dál.'
"Dej mi panáka," požádal jsem ho. "Nebo ne."
"Tak jo nebo ne?"
"Radši ne, jdu na rande."
"Stalo se něco?"
"Jo, nemám prachy. Můžeš mi půjčit?"
Zamyšleně se na mě podíval. "Všechno jsem investo
do měsíce budu ve vatě. Můžu ti poskytnout nejvejš
set."
"Nic moc..."
"Hele, pojed' se mnou. Potřebuju píchnout, zaplatím ti
"Píchnout?"
"Do očí ne, vole. Složit nějaký pytle. Zejtra v sedm se
tebe stavím a do p~lnoci jsme doma. Dám ti dva hadry.'
"Fakt jen složit pytle? Zádnej veksl nebo tak?"
"Ne."
"Dobře, beru," rezignoval jsem, ačkoliv mi bylo jasný
čistej obchod to bejt nemůže. Jenže ty dva tácy mí v zou:
situaci na čásek vytrhnou trn z paty!
"Seš nějak přepadlej," všiml si. "Něco se Sandrou?"
"Ne..." Pak jsem vylítl: "Odkud znáš její jméno?!"
"Minule jsi mi ho řekl, nepamatuješ?"
"Ne, nepamatuju."
"Stárneš, starouši. Problémy?"
"Jo. Rade, co mš o Urbanovi?" Stejně jsem nevěřil
bych mu Sandru prozradil. Její pravidla jsem dodržoval
"Straší tě?"
"Mě ne. Sandru. Domákl ses něco?"
"Nic moc. Urban je Sandry brácha. Jednou o ní mh
a popsali ji tak živě, že si umím dát dohromady dvě a d
"Neznáš její jméno spiš odtud?" napadlo mě.
Zamyslel se. "Jo, asi máš pravdu. Sklerotik jsem
Urban... Velký kšefty a ticho po pěšině. Hádám herák.`
"Oože?!"
154
"Můj odhad. Pohybuje se ve vyšších kruzích než já. Spojky
má zásadně cizince. Jo, a taky obchod s bílým masem."
"Pasák?!" nevěřil jsem. "On?"
"Nepředstavuj si pasáka od holek na E 55. K dobrýmu
uzavření obchodu přispěje příjemná společnice a erotická kon-
covka. Člověče, to jsou baby na úrovni!" zasnil se. "Snad
s ním něco nemáš? Urban je nebezpečnej, má dlouhý prsty."
Vytáhl jsem z kapsy fotky. "Mrkni."
Letmo je prolistoval a uznale hvízdl. "Ona je kus..."
"Proto ti je neukazuju."
"Kdo myslíš, že ti je poslal?" zeptal se přímo.
Pokrčil jsem rameny. "Důvod mohl mít jedině Urban. Jed-
nou jsem se s ním málem chytl. Kvůli Sandře!"
Znovu se sklonil nad obrázky. "Nechápu, proč je poslal
tobě. Kdyby chtěl vydírat ji... Nevšiml sis, kdo vás fotil?"
"Ne, vůbec. A proč by vydíral vlastní ségru?"
"Zeptej se jí, třeba bude vědět víc. Netušil jsem..."
"Cos netušil?"
"Ale nic. Promluv s ní."
"Blázmš? Nikdy jí je neukážu, i tak má strach; aby něco
neprasklo. Rade, jako hrob, jasný?"
"Neváhej," slóil, založil mě pětikilem, načež jsme se
rozešli za svými zájmy. On za obchodem, já za Sandrou.
Cítil jsem, že mou nejsilnější zbraní by bylo na něho něco
mít. Abych ho mohl sejmout, až mě bude chtít vydírat. No
jo, ale proč by zrovna mě někdo vydíral?! Mě, takovýho
žebráka?
Kšeft s Radimem mě stál víc než pět hodin času. Málem
jsem přitom zešedivěl. Nejdřív normálka, přijel pro mě s avií,
oblečenej po zálesácku, až jsem se málem těšil na dobrodruž-
ství. Jo, v tomhle smyslu mě Rad nezklamal. Na jakýmsi
statku jsem naložil pár desítek pytlů, pohoda. Vzrůšo nastalo
teprve později.
"Kam jedeme?" podivil jsem se směru noční projíždky.
"Do Chválovic?"
"Tak nějak," ucukl se. A taky jo, až na jednu maličkost.
Chválovicemi jsme pouze projeli, načež~sme se kodrcali po
lesních cestách jako tehdy v létě. "Kolik je? Půl desátý, bezva,
vzduch je čistej. Drž se, pojedu maličko rychleji."
Zkrátka, co vám budu vykládat. Za půl hodiny jsem už
155
-~,.~ ~~ r ;a
nosil pytle do garáže nějakýho týpka v rakouský vesnici pob
čáry. Já-jsem náklad skládal, Rad inkasoval.
"Bolelo to?" zazubil se na mě pobaveně cestou nazpátc
"Jo!" odsekl jsem. "Co kdyby na nás narazila hlídka? Něk
přece hranice hlídat musí. Aspoň občas!"
"Uvažuj logicky," usmál se. "No a jelikož vím, kdy
hlídka v terénu, zákonitě si vyberu jinou dobu, ne?"
"Kecáš!"
"Stačí mít známosti. Lidi jsou všude a podplatit se dá k.
dej, akorát každej si svou čest cení jinou částkou."
"Chceš říct, že tu máš spřízněnou duši? Koho?!"
Vyprskl. "Určitě ti vybleju jeho jméno. Stačí, když řeknu,
nikdy nejedu bez jednoho telefonátu. Jsem krytej. Tady máš d
tácy, vole. Tak co, chceš se ke mně přidat? Spousta výnosnej
obchodů mi uniká, protože nemám čas. Musel bych se roztrh
anebo mít part'áka. Lidskej faktor je největší problém, kámo.
tebe bych se mohl spolehnout. Jen tak pro tvou informaci, dne.
večer mi vynesl dvacet táců čistýho. Tobě dám dva, něco málo
benzín a půjčení auta. Za jak dlouho ty vyděláš šestnáct hadr
"Na matiku jsi byl dobrej vždycky," hlesl jsem.
"Nejen na manku," zasmál se spokojeně.
A já vůl se plahočím na pile za minimální mzdu!
"Tak co, Luku, plácneme si?"
"Nevím. Nejsem vekslák a mám v sobě určitý hodnoto
kritéria a taky zábrany a -"
Zařval smíchy. "Hodnotový kritéria! Zábrany! Já se z te
poseru, fakt. Taky mám hodnotový kritéria, Luku. Nejvy
hodnotou jsem si jistej - jsou to peníze. Zapamatuj si tul
stupnici, ta platí. Tebe štve, že je Sandra vdaná. Nejspíš d~
dobře, když si jezdí v takovým bouráku. Asi bys chtěl, a
se rozvedla a vzala si tebe. Dobře, ale co jí můžeš nabídnoi
Bídu s nouzí a svoje tělo. Malej kapitál, hodně malej. Jedi
v červený knihovně se bohatí zříkají pozemských statků a t
rou si nuzáky."
"Přestaň."
Jo, vážení, mluvil mi z duše. Přesně tyhle starosti mi dáv
a dávno vrtaly v hlavě. Z fyzický lásky, byt' upřímný a o~
dový, se ještě nikdo nikdy nenajedl!
"Zejtra mám lepší kšeft. Míň pracnej. Jedeš se mnou?"
"Zase pašování?"
"Co jinýho, vole. Všechno se tahá přes čáru."
156
"Ne... radši ne. Něco na nahrávání nemáš?"
"Nemám," odsekl.
Oba jsme se odmlčeli, teprve doma jsem si vzpomněl:
"Ještě fotíš?"
"Cože?! Koho??"
"Jandu," připomněl jsem mu, překvapen jeho reakcí.
"Jo, takhle. Ne, ani ne. Mám zachycenej jeden akt a ten
mi bohatě stačí. Slyšel jsi o zámku Rábštejn?"
"Ne. Co je s ním?"
"Někdo vykradl nejcennější věci, co v něm byly. Sošky,
obrazy, dřevěný ikony, zkrátka starožitnosti v hodnotě pár
milionů. A nemluvím v korunách! Vím, kde ty věci jsou."
Pořádně jsem se nadechl. Tady jde o hubu! "Janda?"
"Jestli vykradl zámek a kapli? Kdepak, vole, na to jsou
profíci. Organizovaní. Šikovnější je ten, kdo od nich tovar
koupí a za mnohonásobně vyšší sumu, než zacvakl chma-
tákům, ho střelí v cizině sběratelům do soukromejch sbí-
rek."
"Radši nevysvětluj, nechci nic vědět. Potřeboval bych něco
kompromitujícího na Urbana, Janda je mi ukradenej."
"Pokusím se, ale nic neslibuju. No jo, jsme doma."
Ještě v noci se mi zdálo o hromadách peněz, honičce na
čáře a ukradených starožitnostech. Ne, na tohle jsem neměl
nervy, jsem moc měkkej. Ale ty zisky...
Blbost. Můžu bejt rád, že mi to prošlo, Leoně jsem unikl,
na hranicích mě nechytili. Měl jsem štísko.
Jenomže toho štěstí najednou začalo ubejvat. Pomaloučku,
na první pohled neznatelně. Po kapkách vyteče i cisterna!
Sandra byla jako vyměněná, roztržitá, stále se rozhlížela, jestli
nás někdo nevidí. V Moravcové bytě jsme za celých deset
dní byli jen jednou! Scházeli jsme se u Vavřince, říkala, že
kvůli hodině nemá cenu jet na Hvězdárnu. Ještě nedávno pro
nás měla každá minuta cenu mnohem vyšší! Snažil jsem se
uklidnit jinak, možná má svoje dny, prožívá těžký období
vnitrních depresí a rozhodování, nemůžu na ni tlačit, raději
jsem se tváňl, že mi sexuální půst nevadí.
Vrátil jsem se z práce v psí náladě. Prostředí na pile mě
ubíjelo čími dál víc. Tisíckrát nic umořilo i vola. Nesnášel
jsem naprostou ignoranci, lenošství a zahálku, šly mi na nervy
ubohý silný vtipy a úchylný popisování ženských orgánů
157
.
svačinářky, odpuzovaly mě jejich kecy o chlastu jako nápl
života. Jedinej, kdo tam makal, byl Cikán za katrem. Chtěl
vydělat, pročež nevypínal -katr ani o svačině. Zasypával n
horami fošen, nařezaných tak odflinknutě, že jsem se na
nemohl dívat. Vedoucí mávl rukou, Rakušáci prej vezmi
všechno, zbytečná starost, pila i tak vydělává valuty. Jde
se bodnout, prodávat lesy za směšný ceny!
O tomhle jsem ale mluvit nechtěl. Vrátil jsem se dom
kde mě čekal druhej dopis od J. Nováka. No jo, hned jse
věděl, která bije. Další série fotek. U Vavřince, před Delfíne
v parku. Zase žádná zpráva. Sakra, co po mně chce? Hod
mi nahnat strach, zdeptat mě psychicky, vyprovokovat?!
Než jsem se vysprchoval, navštívil mě Moravec. Celej bl
žene] mi oznámil, že jeho starou pustili z nemocnice. D'
hodiny jsem stěhoval z dvanáctýho patra moje a Sandři~
věci. Naše věci. Kam ted' budeme chodit?!
Když jsem tu neradostnou novinku oznámil Sandře, v její
očích se objevily slzy. "Neplač, najdu něco jinýho."
"Lukáši, všechno se začíná bortit," řekla vzlykavě.
"Co všechno?" zeptal jsem se s ošklivým tušením. Tent;
pocit jsem už nejednou zažil a vždycky to byla pravda.
"Všechno," rozplakala se docela.
"Není podstatný, kde se budeme scházet, ale jestli se b
deme scházet," tvrdil jsem. Jenže ona mě nepodpořila! V
lekaně jsem se jí podíval do očí. "Nebo ty nechceš?!"
"Ne!" vyhrkla a křečovitě se ke mně přitiskla. "Jén sé bojíc
hrozně se bojím! Nevím, co mám dělat. Lukáši, já jsem be
radná... Ten byt je zlý znamení."
"Hlouposti," okřikl jsem ji. "Znamení nejsou. Ani zlý, a
dobrý. Hloupý pověry, rozumíš."
"Mám strašný sny," přiznala. "Snad by bylo lepší..."
Nevěřil jsem vlastním uším. Tolik jsem doufal v obrat,
jsem svému přání málem uvěřil! "Co, Sandro?" hlesl jsen
Zelené smaragdy se topily ve zkalených tůních.
"Viš, co myslím," řekla sotva slyšitelně, ale já jí rozum
až moc dobře a po zádech mi přejel mráz. "Na čas... "
"Najdu jinej byt, nic víc se neděje. Nebo mě nemáš ráda'
"Lukášku, kdybys věděl, jako moc!" zaryla mi nehty c
paží, když se snažila potlačit vzlyknutí. "Právě proto. P
čkejme pár dní. Pak se uvidí."
"Vím co se uvidí. Zblázním se bez tebe."
158
"Já taky..."
"Tak proč se dobrovolně trápit? Víš, že vyhovím každýmu
tvýmu přání, ale nemůžeš po mně chtít, abych tě neviděl třeba
měsíc. Splnit takovej slib je nad lidský síly."
"Ne, měsíc ne, jen pár dní... než se to uklidní. Lukášku,
vydržíš do příšt'ho týdne? Zítra je pátek, v sobotu musím
k rodičům, těin pravým... Sejdeme se po neděli. Napíšu ti."
Plakala a hóala mě, jako by mě měla ráda, a přitom na-
vrhovala z neznámých příčin odloučení! Nerozuměl jsem jí.
"Nevydržím. Miluji tě."
"Neztěžuj mi to, prosím..."
"Ale co?"
"Všechno! Jsem hnusná, pořád ti to ř'kám! A ty to poznáš
taky, zavrhneš mě."
"Sandro, co kdybychom si konečně promluvili na rovinu?"
Viditelně jsem ji polekal. "Ne... ještě nemůžu."
"A budeš někdy moct?"
"Až budu, tak tím o tebe přijdu. Ty mě vůbec neznáš
a já víc neunesu. Příští týden ti napíšu, jestli budu mít
si'lu."
"Sandro, neopouštěj mě."
"Vždyf zase přijdu."
"Nepřijdeš," řekl jsem a byl si tím jist. Nenajde silu.
S úplně rozmazanýma očima se prudce odvrátila a roze-
běhla pryč. Chtěl jsem běžet za ní, zavolat ji, ale nemohl
jsem pohnout olšovýma nohama a zdřevěnělým jazykem.
Tohle je to moje štěstí.
Natáhl jsem jednu Sandokanovi, až mu okamžitě zmodral
nos. Druhou by koupil Lájoš, kdyby zavčas nevzal roha. Ne-
měli si ze mě dělat psinu. Prej mi nejspíš nedala, že jsem tak
nervózní. Uhodli, leč nepočítali s tím, že krom nervózní jsem
taky vznětlivej, popudlivej a alergickej na blbý pindy. San-
dokan narazil první. A hned na pěst, co se dá dělat.
Pak jsem tři hodiny čekal u Vavřince. Zbytečně, sám jsem
v její příchod nedoufal. Copak mě doopravdy zazdila?
Dokonale otrávenej jsem šlapal pěšky k Radovi. Doma bych
načisto zcvoknul! At' je doma Lenka, co je mi po ní!
Jo, byla. Hleděla na mě hltavě, až se mi udělalo šoufl ještě
víc, je-li taková situace možná: Rentgenovala mě očima a sna-
žila se mi ze rtů vyčíst sebemenší náznak zprávy. Naštěstí
159
Rad nezklamal a brzy ji vyhnal se slovy: "Ty se nemáš
učit? No tak sypej!" Poslušně odcupitala.
"Učit se v pátek večer, pěknej teror," podotkl jsem.
Hodil po mně zlým okem. "Ono jí to neuškodí. Prosím
sotva prolejzá. V Nížanech dřela jak mezek a přitom no:
samý jedničky. Tady má tolik času a je vygumovaná."
Já ji na rozdíl od něho chápal; leč pomoci jsem jí nemc
stejně jako mně nemůže krom Sandry pomoct nikdo.
"Nevypadáš dobře," uznal Rad.
"Ale," mávl jsem rukou. "Víš už něco o Urbanovi?"
Kývl. "Rábštejn a ty kostely má na triku on. Janda je n
malá rybka. Bude chtít ty věci přetáhnout na druhou stra
jen co se situace zklidní a přestane bejt největší sháňka."
"Seš si jistej?!"
"Naprosto. Povedlo se mi ho vyfotit s takovým vyřezá
ným otevíracím oltářem z jedenáctýho století."
"Nekecej! Máš tu fotku u sebe?"
"Jen film. Zatím nevyvolanej. Je to bomba, chápeš."
"Znáš se s ním osobně?"
"Bohužel jen lehce," přiznal.
"Proč bohužel? Taková krysa!"
"V týhle branži musíš bejt krysa, jinak se vezeš. Krysa,
blbec. Svoje lídi platí velice dobře, líp než Janda:"
"Ty děláš pro Jandu? Myslel jsem, že sám pro sebe."
Pobaveně se usmál a típl cigaretu. "Luku, ty seš furt m
dítě. Kdybych dělal sám pro sebe, tahám leda pytle a m
pár šestáků. Posloupnosti, chápeš? Větší kšefty rovná se vč
balík peněz. Velký kšefty nejsou cigarety nebo kazety. A ta
se neválej na ulici, aby se z nich mohl napakovat kdeja
idiot."
"Tak sorry," zašklebil jsem se.
Neurazil se. "Hodím tě domů. Musím k Alešovi, zejtra ;
na jednu pány, potřebuje smoking."
"Velký kšefty, velkej bah'k, velká společnost, velkej sn
king. Posloupnosti. Chápu."
"Vole," naštval se.
"Jenom tě cituje."
"Tak necituj. Jo, cos vlastně potřeboval?"
"Kazety pořád nejsou?" Bylo mi blbý říct si o peníze přír
"Nemám co dělat, nudím se."
"Ty se nudíš?! A co Sandra?" zavětřil.
l60
"Nic."
"No počkej, kopačky nebo jak?"
"Nevím," pokrčil jsem neurčitě rameny.
"Nekecej, tohle vědět musíš. Jestli je volná, kamaráde, ne-
nechám se dlouho přemlouvat. Dostal bych jí stoprocentně."
Krev se ve mně vzpěnila. "Opovaž se k ní přiblížit!"
"Proč ten nenávistnej tón?" bavil se.
"Protože sám nevím, co s ní je. Chtěla pauzu."
"Co ty víš, jaký k ní má důvody," usoudil vcelku rozumně.
"A kazety nemám. A prachy taky ne. Nejsem Agrobanka,
vole. Už mě to s tebou přestává bavit. Zachovej se konečně
jako chlap a vydělej si je u mě. Nenabízím ti zametání silnice,
sakra."
"Jdi do pytle."
;,Jak myslíš," usmál se. "Polez, svezu tě. Mercedesem, brzy
koupím Toyotu Corrolu."
"Dej si pohov!" odsekl jsem, ignoroval jeho smích a vydal
se domů po svých. Proklínal jsem při tom celej svět!
21. v sobotu krize vyvrcholila
Lítal jsem po pokoji jako lev v kleci, nadával, do všeho
kopal, chvílemi jihl a modlil se. Večer mi nervy ruply a já
vyrazil do ulic. Bloumal jsem sem a tam, podoben šílenci,
co utekl z ústavu. Pár dní hospitalizace na nervovým odáělení
by mi leda prospělo! Muselí by mě však nadopovat práškama,
abych prospal tu dobu, než se Sandra vrátí. A co když se
nevrátí nikdy?!
Chtělo se mi snad i brečet po bůhví kolika letech, kdy mi
naposledy táta nařezal za dvojku z chování, bylo mi hůř, než
když tati'ka sklátila jeho nemoc. Chtělo se mi prát. Vraždit:
Mučit. Týrat jiný, třeba nevinný. Proč mám trpět jenom já!
Najednou jsem zjistil, že jsem se dopotácel na Broadway,
cikánskou čtvrt'. Určitě podvědomě, Sandra říkala, že musí
navštívit rodiče. Možná zahlédnu její vůz?! Vzpomínala na
kašnu před domem. Jo, časem jsem ji objevil, jedinou otlu-
161
čenou kašnu bez vody ve špinavý uličce. Barák na
vypadal stejně jako ty ostatní. Oprejskaná fasáda, s
průjezd, počmáraný zdi, sprejem nakreslenej háko~
hned vedle klasickýho kosočtverce s půlicí čárou up~
Mrazivým podvečerem tu a tam bloumali cikání a ci
V prvním patře řvalo rádio, za rohem ječely děti. Tady .
Sandra své dětství... Tady ji přivazovali k rezavýmu
mezi psí hovna.
Její vůz na silnici nestál. Ostatně, dlouho by nevydrž
vraku patrně dacie seděl ne zrovna nejmladší kluk
kytaru. Auto patřilo do místm'ho inventáře.
V průjezdu, kam jsem po zaváhání vešel, páchly kočí
Světlo samozřejmě nesvítilo, tudíž jsem měl naději,
něčeho stoupnu. Prošel jsem dům po půdu a u každýcl-
si posvítil sirkou. Jmenovku měly jen dvoje. Nějakej F
méthy Ištván a Pantočková Eliška. U těch druhých jse
zvonil.
Otevřela mi ženská hubená jak vyžle, propadlý tvář
cuchaný medově plavý ,vlasy, jejichž barva mě krutě u
do očí. Na sobě měla jen kombiné. "Co bys rád?"
"Dobrý den. Je u vás vaše dcera?"
"Jo, pojd' dál," pozvala mě. "A nezouvej se," dodala
bych měl něco takovýho v plánu.
Ze záchodu vyšel malej, tlustej, rudolící řízek, jasnej
oblečenej do podvlíkaček s rozepnutým poklopcem. T
pozdrav neodpověděl, rukou zašátral v houštině ohanb:
škrábal se, až zapraštělo. Žena mě zavedla do óbýv~ku
nosu s otlučeným nábytkem a prošlapaným kobercen
bylo tak zahuleno, že jsem stěží rozeznal cikánský dítě
si pod stolkem u puštěný televize, před kterou seděl ~
chlapík. Fotr s rozepnutým hangárem si přisedl k němu
se napili piva z lahví. Z křesla ke mně vzhlížela mladá
s miminkem u prsu.
"Co tu chce?" zeptal se týpek od televizoru.
"Přišel za Jarunou. Jarunó!" zařvala ženská vycl
ným hlasem, až sebou dítě trhlo. Mohly mu být nej~
měsíce, víc ne. Prs mu vyklouzl z pusinky a dítě se r
kalo.
"Neřvi, dyt' ho máš tady," pomohla mu jeho máma, s
šestnáctiletá. "Ty chodíš s Janinou?" zeptala se zvěda
Panebože, jsem v jiným bytě, v jiný rodině! Vysvf
162
jsem nestačil. Janina. Ženská přibližně něco přes třicet, přesná
kopie svý matky, právě vešla v ušmudlaný zástěře, ze ktery'
jí čouhala hranatá kolena. "Co je? My se známe?"
"Ne. Spletl jsem si byt, já totiž hledám Sandru." Rychle
jsem couval. "Sandrií'Urbanovou. Za svobodna."
"Jo ták," zašlukovala žena, pravděpodobně Jarunina matka.
"Ale nespletl. Moc ne. Ty myslíš Maruš, druhou dceru."
"Nemyslím žádnou Maruš. Mluvím o Sandře Urbanový."
"A vo kom myshš, že mluvím já? Vo Maruš. Sandra si
řMcá vodmalička. Všichni si zvykli, nikdo jí jako Maruš ne-
zná."
Nechápal jsem zhola nic!
"Aby byla něco extra," podotkla Janina.
"Ale tu tady nenajdeš," řekla znovu její máma. "Vzala si
Lexe, no toho slavnýho, víte kterýho? Tak jeho syna."
"Ta se k nám nezná, nejsme pro ni dost nóbl," pozna-
menal tlustej chlápek. "Taková malá děvka. Stydí se za
nás."
"Sandra Lexová je vaše dcera?!" zalapal jsem po dechu.
"Jo. Už sedmadvacet let. Ale jmenuje se Marie, věř mí.
Tady nebydlí dobrejch dvanáct let. Kdo tě sem poslal?"
"No... Ona ři'kala... Dneska tu přece byla; ne?"
"Nevkročila sem za celý ty roky ani jednou."
"Tak se nezlobte," zatroubil jsem k odchodu. "A... Honza
Urban tu taky nebydlí, že? Znáte jeho novou adresu?"
"Ten tady samozřejmě bydlí. Támdle sedí," podivila se.
"Já jsem Honza Urban. Vo co kráčí?" zeptal se mě ten
mladší od televize s kalnýma očima, taky úspěšnej alkoholik.
"O nic. Mám špatný informace;" vykoktal jsem vyjeveně.
"Nic si z toho nedělej," poradila mi kost a kůže. "Vona je
Maruš neřád vodjakživa."
Moc nechybělo a sedl. jsem si k tomu Cikánovi, co rozjel
čardáš pod širým nebem. V hlavě mi bzučelo. Sandra, Marie.
Do pytle! Vlastně všechno do sebe krásně zapadá! Copak mi
neři~cala, že její máma je děvka a otčim prase? Neň'kala, že
její ségru naboural Cikán? Nezmínila se, že brácha všechno
prochlastá? Žába s miminem musela bejt jeho žena!
No dobře, dobře - ale kdo je potom švihák s motýlkem
a nakradenýma starožitnostma?! Druhej Honza Urban? A proč
ho Sandra, tedy Marie, vydává za svého bratra??? Co s ním
má? !
163
Obešla mě slabost, div se mi nepodlomila kolena. Chán
jsem, proč Sandra, krásná a chytrá, z téhle rodiny zdrh
Udělala jedinou věc, která ji mohla zachránit. Souhlasím s
a fandím jí. Věřím, že chtěla mít jiné jméno než Marie.
Ale v jakým je sakra vztahu s šéfem podsvětí? Je to j
milenec? Pasák?? Musím znát pravdu, i kdyby byla sebeho~
i kdyby se potvrdily obavy, co zvolna vyplouvají na povr~
I kdybych tím měl o ni definitivně pňjít! ! ! Rozklepal jsi
se jako rath'k. Nevím, kdy Sandru uvidím, pokud vůbec něk~
Stejně bych se jí nezeptal, a když, neodpověděla by mi. Taj
pravdu tak dlouho! Pak tedy zbývá proklepnout Urbana. I`
vím o něm vůbec nic, neznám ani jeho adresu!
Počkat, Rad by mohl. Dal jsem se do běhu.
Teprve na sídlišti jsem si uvědomil, že ho doma nenaj~
Šel přece na pány! Zastavil jsem se, abych se mohl vydejch
načež jsem si všiml, že dolní okna rohového bytu v příze
jsou všechna osvětlená. Párty se nekonala? Nebo sewrátil ~
brzy? Bud' jak bud; Lenka by všude nesvítila.
Zazvonil jsem jako na poplach. Blbnu, blbnu na kvadr
Konečně se dveře otevřely a v nich stál Rad ve skvělým bíl~
smokingu, až jsem se zarazil. Šaty dělají člověka! Mál
jsem v tom mafiánovi s trvalou a náušnicí Rada nepozna
á "Ty?!" řekl užasle.
1 "Divíš se, jako bych sem přišel prvně."
"No ne, zrovna ted'... Pojd' dál, aspoň si promluvíme."
Nechápal jsem jeho koktání, ale kápl mi do noty. V chov
mě udeřila do nosu známá vůně. Panebože, cvokatím doce
cítím Sandru úplně všude! Obejvák byl prázdnej, ppkud ~
počítám poloprázdnou láhev koňaku a dvě skleničky. Na jec
. byl krvavě rudý otisk rtěnky. Zase ta vůně, mnohem int~
zivnější než v předsíni.
á "Máš tu někoho?" otočil jsem se ve dveřích.
"Ne, už ne. Ty, Luku, sedni si... Bude to silný kafe. He
počkej, přinesu ti skleničku."
Silný kafe bude, až mi padne do ruky ten hopsaboy, cc
ř'ká Honza Urban. Rozvalil jsem se na gauči. Rad se cho
jako kdybych ho přistihl při smilství s vlastní ségrou nebo
i' Jeho avantýry mě nezajímají! Na koberci se něco zalesl
Možná mám před očima hvězdičky... Vážně tam cosi lE
Sehnul jsem se a nechápavě převaloval v dlani zlatého hada
smara dov'm okem. Existoval přece jen jeden!
.. g y
164
~~ , ;~.
Prstýnek, rtěnka na skleničce, vůně... Rad mě pozorova
od dveří. "Neblbni, Luku -" stačil říct dřív, než koupil leve
hák. Sklenice upadla na hranu stolku a roztříštila se do miliom
třpytek. "Luku, minutu, jedinou minutu!" vykvikl a strčil m
pod nohy křeslo, o který jsem se málem přizabil.
Třásl jsem se jako notorik. Srdce bláznivě bušilo, v ušícl
mi hučelo a před očima se mi zlostí zatmívalo. Zabiju ho
zabiju tu kurvu, co si ři'ká kamarád, zmačkám mu úsměvu bíle
smoking přebarvím na červeno! Bál se přiblížit, stále se kry
za křeslem. Pochopil, že jsem s to ho zabít.
"Luku, nic jsem s ní neměl! Přísahám!"
"Ty kurvo!"
"Slyšíš mě? Nic, vůbec nic jsem s ní neměl!"
"Byla tady."
"Jo, byla. Asi před půl hodinou odjela taxi'kem. Nejspíi
domů, zpátky k Honzovi určitě ne."
Chtělo se mi brečet. Svezl jsem se do křesla a napil se
koňaku přímo z láhve. Odvážil si sednout naproti.
"Pitomče, budu mít modřinu."
"Seru na tvoje modřiny. Proč jsi ji tahal k sobě? Kdes k n
přišel? Měli jste rande?" řekl jsem ponorkovým hlasem.
"Rande? Nešibe ti? Potkal jsem se s ní u Honzy. Slavi
narozeniny a pořádal slušnej mejdan. Tedy, ještě pořádá
Urban, samozřejmě. Tys nevěděl, že je u něho?"
"Ne." Rozklepala se mi kolena. ,;Co tam dělala?"
"Hm," zaváhal. "Nic. Dost se stranila, což Urbana hnětlo
Sem tam tancovala, nepila, nebavila se. Kdyby ses zeptal, cc
tam měla dělat, byla by odpověd' zajímavější."
Polkl jsem. ;,Co?"
"Hostesku. Podle Urbana. Gejšu, no."
Panebože. Je to pravda! Chytil jsem hlavu do dlaní.
"Nech toho," drcl do mě. "Prober se. Ona ji měla` dělat
ale nedělala. Nakonec se s Urbanem chytla a požádala mě
abych ji odvezl. Byla strašně špatná, asi jako ty ted; nemoh
jsem ji vysypat někde na ulici. Pozval jsem ji na skleničku
vypila ji, telefonem si objednala taxík a zmizela. Poslyš, Luku
seš schopnej logicky uvažovat? Něco ti povím - ta holka jc
v pěkný rejži."
"Říkala ti něco?"
"Ne. Ale nevypadala dobře. A pak, podrž se, Urban jc
všechno možný jen ne její brácha."
166
Tenhle fakt už se mnou nezamával. "Já vím."
"Cože? Tys to věděl?!"
"Ne. Teprve dneska jsem poznal jeji'ho pravýho bráchu."
"Tim líp," oddychl si. "Myslel jsem, že tě raním. Seber se
a uvažuj. Ona potřebuje pomoc. Nevím, o co jde. Ty ji znáš
líp. Já si musel domyslet, že Urban není její brácha. On ji za
sestru vydává."
"A ona jeho za bráchu," dodal jsem ponuře.
"Asi ji škrtí," usoudil. "Nehraje s ní fér."
"Řrlcals, že Urban jede s bílým masem na úrovni. I ona...
patri mezi jeho ovečky?"
Na moment se odmlčel. "Spíš patřila. Netvař se jako boží
umučení, eo na tom. Divil by ses, kolik vysokoškolaček a pa-
niček, těch chytrých, si tím zvyšuje životní standard. Ony
nejsou šlapky v pravým slova smyslu, spíš společnice."
"Jo, jednou se zmínila, že ji Honza občas bere mezi lidi.
Prej si procvičuje angličtinu... A taky něco jinýho."
"Nebud' omezenej. Dostat takovou ženskou z lásky je umě-
ní. Já bych ji bral hned a nevadilo by mi, čím se živi. A vůbec,
vole, z jeji'ho sporu s Honzou jsem pochopil, že mu strašně
dlouhou dobu nešla na ruku. Vzepřela se mu."
Musel jsem uznat, že W á pravdu. Veškerej .čas věnovala
mně, nakonec i sám Urban se tehdy v Olomouci zhrozil, že
na ni pozapomněl. Ted' ji nejspíš donutil. Proto byla poslední
dny jako vyměněná a navrhla potulku do doby, než nabere
silu. Neň'kala mi vždycky celou pravdu, ale aspoň nehrála
dvě role najednou. Raději volila částečnej rozchod. Je slušná.
"Jdi za ní," poradil mi. "Vypadala zoufale, Luku, měl jsem
strach nechat ji samotnou. Urbanovi sice utekla, ale bojí se
ho jako čert kříže. Jestli ji máš rádi pomoz jí. Děsně mě mrzí,
že jsem... Kdybych byl věděl... Clověk dělá psi kusy a pak
lituje."
"Čeho?" nechápal jsem jeho blábolení.
"Ale nic. Ublížil jsem jí a štve mě to. Chyba, no."
Plnej zmatených myšlenek jsem se vypotácel ven, v chodbě
se otočil na patě a zeptal se, kde Urban bydlí.
"Nezlob se, tohle ti říct nemůžu," podrazil mě. "Ty bys
byl schopnej sebrat se a jít tam dělat ostudu. Promluv prvně
se Sandrou. Už takhle je to celý zamotaný a ty bys to zazdil
úplně. Třeba ti ona sama řekne, v čem lítá."
Rad se nezdá, ale pálí mu to. Tuším, čím Honza Sandru
167
vydírá. Kdybych nebyl opile zamilovanej, došlo by mi víc nav
slunce jasných věcí. Nejen o Sandře, taky o Radovi a vůbec
Tou mrazivou prosincovou nocí jsem se toulal městem
třásl se v zimnici obav a potil nejistotou. Navštívil jsem i vi
lovou čtvrt Kaštany, vystavil se nebezpečí, přelezl plot. Tc
vše jen proto, abych zjistil, že se dům topí ve tmě.
Otevřená rána v mý duši se rozšklebila ještě víc. Vrátil.
se k Honzovi. Uvědomila si, jak velký riziko podstupuje. I tal
si kvůli mně znepřátelila bratra, velkýho a vlivnýho, ktere
by škrCem ruky mohl rozhodnout o její budoucnosti. Stačilo
by, aby jednu zásilku fotek adresoval panu Lexoví.
Panebože, v životě jsem tolik netrpěl. Pokoušel jsem s~
opít v jednom pajzlu, upadnout do zapomnění, ale nedařilo
se mi. Starosti přehlušily sílu alkoholu.
Teprve kolem třetí hodiny ranní jsem se doploužil k do
movu, zmrzle] do morku kostí a otupěle] jak bedna kytu. Př
míjení černých děr domovních dveří v naší pustý ulici mů
nos zpozorněl. Zase ta vůně! Zaostřil jsem do výklenku.
"Sandro...?" zkusil jsem bezmyšlenkovitě.
"Lukáši," vydechl sotva znatelnej stín chraptivě.
Málem jsem šel do kolen. Moje oči si přivykly na tmi
a uvědomily si ženu ve světlém kožíšku. Sním či bdím?! Pc
chvíli nehybnýho ticha jsem k ní natáhl ruku. Odpustil bycl
jí, i kdyby... jen když zůstane se mnou. Vložila do mé dlani
svou, ledovou a neživou.
"Jsi promrzlá," lekl jsem se. "Půjdeme ke mně, rychle."
Udělala krok a já ucítil, jak se mi její ruka vysmekává
Naštěstí jsem ji zavčas zachytil. Vyděsil jsem se úplně, visel
v mé náruči podobná bezvládné hadrové panence. Studená
hladká, vzdálená, mrtvá. Rozběhl jsem se k privátu, vyloví
klíče a ve spěchu ji vynesl nahoru do pokoje, kde jsem j
uložil na gauč a vpravil do jejích úst doušek rumu.
Zakuckala se, otevřela oči a prudce vyskočila na nohy.
"Neboj, to jsem já, ne Honza," řekl jsem chraptivě.
"Díky," odvětila tiše a stáhla si krátký bílý kožíšek
V umném účesu, náhrdelnlzu a dlouhých večerních šatecl
vypadala skvěle. Nahá ramena, nahá záda, celá št'hlá, sněd.
a hladká, látka obepínající ňadra a sukně s rozparkem, n.
levé noze až ke kyčli. Zalapal jsem po dechu, vzrušovala mi
i v takhle blbý situaci.
168
Bez vyzvání si lokla rumu přímo z láhve, otřásla se a letmo
se rozhlédla kolem. ,;Tady bydlíš." Neptala se, konstatovala.
Stoletý skříně polepený tapetou, gauč, ze kterýho lezou péra.
Zašlý zrcadlo. Dvě křesílka, každý pes jiná ves. Snad jedině
video dvojče, který mi dodnes neříká pane.
Vstal jsem, abych jí podal ze skříně teplou deku. Jemně
jsem ji do ní zabalil. "Vezmi si ji, Maruš."
Sandřiny velký oči se ještě zvětšily, ale nic víc.
"Ne. Budu ti ř'kat Sandro. To ti sedí. Takovou tě znám."
"Znáš rně?" Chytla mě za slovo.
"Myslel jsem, že tě znám, a přitom jsem nevěděl vůbec nic.
Momentálně jsem o trošku chytřejší, jenže - kdo koho zná
úplně? Myslím, že bych tě nestačil poznat do konce života."
Seděla jako socha. Po nekonečně dlouhý době jsem přece
jen zpozoroval pohyb. Přes hradbu řas se překulíla veliká
horká slza a brázdila dojemnou cestičku dolů po tváři.
"Neplač." Sedl jsem si k ní a utřel ji kapesnlcem.
"Lukáši, víš, co jsem provedla?" zeptala se náhle.
Na srdce mi sáhla ledová ruka hrůzy. "Co?!" vydechl jsem
v očekávání toho nejhorši'ho. Odpustil bych jí doopravdy?!?
"Ztratila jsem prstýnek."
Div jsem nespadl z gauče! Uf. Zalovil jsem v kapse. "Na."
Užasle si ho nechala navléct na prsteníček. "Kde jsi k němu
přišel?"
"To není důležitý," řekl jsem vážně a podíval se jí pevně
do očí. "Myslím, že s povídáním jsi na řadě ty."
"Ano," odpověděla poslušně. "At? je jakékoliv?"
"Hlavně mi nelži."
"Ale já jsem ti nelhala..." Zmlkla: "Ne schválně, Lukáši.
Musela jsem... něco zatajovat."
"Nemusela, Sandro."
"Musela!" Tváře jí zčervenaly. "Přišla bych o tebe."
"Něco přece snesu," upozornil jsem ji.
"Ale... Hnusím se sama sobě, natož... Co chceš slyšet?"
"Všechno."
"Všechno?" zvedla obočí a v očích jí škodolibě blesklo.
"Jak je libo. Moje máma se rozvedla, když ségra s bráchou
sotva chodili. Dokud byla mladá, byla hezká a o chlapy neměla
nouzi. Mě měla o něco později, s jedním ženáčem, prej byl
vlivnej a známej, máma ho kryla a já dodnes nevím, jak se
jmenoval. Dětství jsem prožila příšerný. Máma byla pořád
169
v trapu, případně doma, ale s chlapama. Vystřídalo se jic
u nás nepočítaně. Někteří tam pár pátků bydleli, jiní, těc
bylo mnohem víc, přišli na noc. Na vlastní oči jsem viděl
jak se dělají děti, snad v pěti letech. Pak běžně. Vychoval
mě ségra s bráchou, máma na nás neměla čas ani peníz
Brácha mě schválně mučil a týral, přivazoval nejen ke kašen
ale i doma, když rni bylo dvanáct, třináct, tak nahou a ješl
si vodil kamarády, aby si mohli sáhnout. Zamindrákovanc
fakan, sadista a úchyl. Na normální holku nikdy neměl. Ségr
se tahala $ cikánama ještě na základní škole. U nás se pořá
souložilo, většinou máma, ožralá na mol, případně ségra. Jec
nou zaučila i bráchu... Přede mnou. On to pak chtěl i p
mně. Nikdy jsem mu to nedovolila! Bil mě a mučil... Strašn
jsem chtěla pryč, rozumíš. Neměla jsem kam utéct, musel
jsem vydržet minimálně do patnácti. Když mi bylo čtrnác
přivedla si máma to prase, který si dokonce vzala. Žije s nín
tuším, dodnes. S Jarunou spí určitě pravidelně... Omakáv~
mě, jak mohl. Nemohla jsem ho ani cítit, smrděl jako všichr
mámini amanti. Chlastem, kouřem, špínou. Jednou jsem byl
doma sama. Nejdřív mě ztloukl, pak znásilnil. Jako pann
mě o to připravil tím nejbrutálnějším způsobem. Když jser
křičela, bil mě tím víc... Nakonec přišla máma a zbila m
i ona, prej jsem ho svedla. Strašně jsem krvácela. Za čtrnác
dní se to zahojilo. Modřiny mi zůstaly měsíc a odpor ke chla
pům a frigidita až... než jsem se milovala s tebou. Tím tc
bohužel, neskončilo. Zjistila jsem, že jsem těhotna'_ V nemoc
nici jsem musela říct, že mi to udělal neznáme] Cikán. P;
interrupci nastaly nějaký komplikace, záněty, no zkrátka, vza
mi nejdřív cele] jeden vaječník, po čase druhej. Skoro cele
í S téměř stoprocentní jistotou nikdy nebudu mít děti. Hne
4 ' potom jsem dělala zkoušky na ekonomku, coby sociální přípa
jsem se tam dostala, i když tehdy byly děsný návaly. Mám
řvala, že mě nebude živit, chtěla, abych šla vydělávat jak
Janina s Honzou. Vzala jsem roha. Bylo mi patnáct pryi
chápeš? Spala jsem po kamarádkách, dokud se dalo. V nou~
É" nejvyšší jsem se chytla dvou starších holek... Musela ]ser
si vydělávat, Lukáši. Nemusím ti vysvětlovat čím. Myslel
jsem, že umřu. Trvalo to jen krátce, brzy nato jsem potkal
Honzu Urbana. Měl stejné jméno jako můj brácha, líbil s
mi a vzal mě k sobě. Teprve tam jsem mohla žít. Sex je
~' s ním a navíc peníze a oblečení a domov... Chodila jsem d
170
školy a všechno bylo fajn. Neměla jsem ho ráda, ale taky mi
nebyl protivnej. V pohodě jsem odmaturovala, nastoupila na
poštu. A Honza... Sliby, že si mě vezme, až mi bude osmnáct,
byly jen kecy. To, že krom mě měl spoustu milenek, by se
přežilo, v posteli se mi hnusil vždycky, jenomže mě začal
využívat ve svých obchodech. Jo, souhlasila jsem. Nejdřív
z trucu, jemu na zlost. Bláhově jsem myslela, že bude žárlit!
Potom jsem zjistila, že ten příjem je velmi.., lukrativní. Zá-
kazníci samí cizinci, podnikatelé, pracháči. Na úrovni. Bohu-
žel bylí ženatí. Chtěla jsem se dobře vdát, být nezávislá na
Honzovi. Vytipovala jsem si Ondru a udělala všechno, abych
ho svedla. Mladej, hezkej, vysokoškolák, syn prachatýho fotra
a příslib ciziny. Ideální, leč taky ideální trouba a maminčin
mazánek. Chodili jsme spolu tajně, aby Honza nevěděl. Bála
jsem se ho: Samozřejmě se to dozvěděl a zachoval se nečekaně
skvěle. Nahrála jsem, že jsem těhotná... Lexová se svatbou
chtě nechtě souhlasila. Potom jsem potratila. Jako. Stačí mít
známý a peníze. Honza má oboje. Ondra tomu věřil, ještě
litoval... Jen s dvěma muži v životě jsem spala na ostro. Ani
Honza neví, že jsem... vlastně... sterilní. Zneužíval by toho.
Všechno by se zdálo O. K., ale není. Honza mi mnohokrát
pomohl a tím pádem mě považuje za soukromý vlastnictví.
Nedal mi pokoj ani po svatbě, nikdy jsem nemohla odmítnout.
Stačilo, aby si promluvil s Lexovou. A on by to udělal bez
zábran! Od té doby, co jsem se vrátila z prázdnin, se neozval.
Měl jiný kšefty, jiný holky, nepotřeboval mě. Potkala jsem
tebe a všechno začalo být tak... Poprvý v životě se mi h'bí na
světě, poznala jsem, co to je být milována a mít někoho sku-
tečně ráda. Poprvý v životě jsem poznala rozkoš. Klapalo to,
dokud jsme v Olomouci nepotkali Honzu. Brzy za mnou zašel.
Odmítla jsem. Začal mě vydírat... Podívej, něco ti ukážu."
Odmlčela se a vytáhla z kabelky svazeček lesklých fotografií,
stejných, jaké přišly i mně. Sandra ve své otřesné zpovědi
pokračovala monotónním hlasem: "Musela jsem jít na ty jeho
narozeniny. Nemohla jsem ti říct pravdu a taky jsem ti ne-
mohla lhát. Jenže... Nejspíš se mě do smrti nebude smět jinej
chlap dotknout. Z těch narozenin jsem utekla, Radim mě od-
vezl. Nevím, co bude dál. Nic nevím."
Ano, chtěl jsem slyšet pravdu, která hrozně bolí. Její vy-
právění se mi zarylo pod kůži, řezalo duši i srdce jako břitva.
Litoval jsem ji a zároveň na ni nepříčetně žárlil!
l71
"Uvařím ti čaj," navrhl jsem cizím, odosobněným hlase
"Stála jsi na ulici celou noc?"
"Nemám pojem o čase. Co jsem odjela od Radima."
"A já se, blázen, potloukal v Kaštanech..." Přitiskl jsem
dlaně na pálící hrníček a na ně ještě svoje, aby ho neupusť
jak moc se třásla. Klekl jsem si k ní na zem. "Miluji tě.`
V očích se jí objevil žívej záblesk. "I ted'?"
"Minulost je pasé," ujistil jsem ji se sebezapřením.
Do očí jí vhrkly nové slzy. "Ale já se bojím."
"Jsem s tebou, Sandro."
"Nevím, co budu dělat dál!"
"Budu tě mít rád, a~ se rozhodneš jakkoliv."
Nevěřícně na mě zírala. "I kdybych:..?"
"Ano," řekl jsem s bolestí.
Pevně mě objala. Cítil jsem, jak se chvěje.
"Zůstaneš tu do rána?" zeptal jsem se.
"Jestli smím, ano."
Poli'bil jsem ji na čelo. Víc jsem nemohl. Vyprávění t
prilíš krutý a zřejmě ho musím nejprve strávit. Stejně pon
přicházelo ráno. Leželi jsem spolu na válendě, zachum
do dek, silou jsem ji k sobě tiskl a uvědomoval si absurdi
situace: jsem š~astnej, že ji mám.
Střežil jsem její spánek nejen do úplného rozednění,
ještě další tři hodiny, než se probudila. Nezamhouřil j
oko a neptejte se, co všechno mi za tu dobu prošlo hlav
Teprve potom jsme se milovali. Nečekaně, prudcé, vášr
vší silou. Přišlo to samo. Vrhl jsem se na ni a naplnil ji. V
střiku nebyly pouze spermie, ale všechna bolest, touha,
moc, nejistota i láska.
"Nemůžeme se nikdy rozejít," vydechl jsem v orgasr
"Mám tě ráda, Lukášku," řekla ochraptělým vymilova
hlasem. Metelková pod námi jistě nestačí žasnout! "Ja
mohl vědět, že stojím v tom průjezdě?" napadlo ji náhl
"Poznám tě i poslepu. Podle v °uně."
"Nevěděla jsem přesně, kde bydlíš. Já = ` Prudce um
bi'lá jako křída. "Kde máš koupelnu?!"
"První dveře vlevo. Co je ti?"
Bez odpovědi vyběhla nahá z pokoje. Jestli onemocni
Vrátila se teprve po čtvrt hodině, zelená jako sedma a s
krevnými rty. "Bojím se o tebe. Bolí tě něco?"
172
"Otevři okno, prosím tě," požádala mě, přilehla si a přikryla
se až po bradu.
Vyhověl jsem, postavil na čaj a starostlivě ji pozoroval.
Zvolna se jí vracela barva a s ní i chut' žít.
"Neumírám, Lukáši. Na věnec je času dost."
"No jo, ale co je ti? Včera jsi se složila."
"Asi nervy," mínila zamyšleně. "Potřebovala bych psycho-
loga. Pořád brečím... Tolik stresů najednou!"
"Nesmíš se trápit, ničí mě to! Kdy musíš domů?"
"Nejspíš hned," usoudila, "protože umírám hlady."
"Něco najdu." Prohlídl jsem svoje nebohatý zásoby. "Kousek
tvrdýho chleba, hermelín, pivo, špalík vysočiny. Co si dáš?"
"Všechno, mám hlad jako vlk."
Posnídali jsme v posteli ne sice královský menu, leč v krá-
lovský náladě. Byl jsem přesvědčenej, že je konec všemu
špatnýmu. Člověk je nepoučitelnej optimistickej vůl!
22. Hrnuli jsme se do kanceláře
Vejplata přišla jako na zavolanou! Chtěl jsem si půjčit od
Metelkový a představte si, ta stará megera mi pouhopouze
uštěpačně poradila, abych se styděl. Ve Znojmě mám ženu
a tady se válím s nějakou uřvanou courou. Někteří lidi do-
vedou pomluvit i tak božskou věc, jakou je sex!
Pňjal jsem svůj sáček. Dvě fialovýr, čtyři zelený a tň ko-
vovky. Mrkl jsem na pásku. "To je všechno?!"
"Do puntMtu," potvrdila účetní.
Sandokan měl víc o čtyřicet kaček, Lájoš o pětikilo. Já se
poseru, fakt. Zamířil jsem rovnou do kanclu za vedoucím.
"Co zas?" zvedl otráveně oči. "Něco se ti nelíbí?"
"Za tohle mám žít měsíc?"
"A co byste za to vaše flákání nechtěli? Kolik bah'ků za
den uděláte, aha?"
Do obličeje se mi nahrnula krev. Flákání! Copak neví, že
mi nezbejvá než zařadit se do kolektivního tempa?
"Tak já se. flákám, jo?"
173
"Podívej, Lukáši, ze začátku jsi makal, měl jsem z tebc
radost. Ale ted'? Jsi stejnej jako ostatní."
"A vy nevíte, proč? Copak můžu = `
Poplácal mě po rameni. "No tak, třeba příští měsíc přidátc
a vejplata bude lepší."
Shodil jsem jeho ruku. "Ještě maličkost. Proč má Lájo
o pět stovek víc než já?"
"Lájoš je tikán, slušnej a pracovitej. A je u nás dýl."
"Mě omejou."
"Má lepší osobní ohodnocení," odsekl mi, sklonil se k~
svým papírům a já musel potlačit touhu vzít ho pod krkem
"Ty seš tu ještě? Nemáš co na práci?"
"Právě odcházím. A ty fošny si zejtra můžete narovnat sám
Lájoš vám třeba i sem tam pomůže, je tu přece dýl." Sebra
jsem svou ubohou almužnu a hodil mu na lejstra prodřeni
rukavice. "Sbohem."
"Počkej, Lukáši = `
Kašlal jsem na něho. A to jsem se chtěl živit poctivě!
Poprvý jsem měl málem plný kalhoty. Nejsem zbabělec
ale na určitý věci nemám náturu. Rad ři'kal, že háček vězí v.
zvyku. Okamžitě poznal, proč jsem za ním v podělí veče
pňšel. Dokonce mě pochválil: "Dostals rozum."
Ne, spíš jsem ho ztratil. Ty poslední zbytky. Rad prohlásil
že si musím zvyknout a honil mě přes čáru třikrát denně, v
dne v noci. Vždycky tvrdil, že má podle zaručených zdroji
průchodnost hranic jistou, prej nikoho nepotkám. A když, tal
leda jinýho pašeráka. No, snad mluvil pravdu.
Poprvý jsem se třásl jak vyklepanej motor. Podruhý jser
se jen zpotil. Postupem času mě vždycky v lese kolem čár
mrazilo v žaludeční oblasti, nic víc.
Ono to vážně vycházelo! Za jeden den jsem si vydělal ví
než na pile za celej měsíc a už vůbec nerriluvím o ranní
vstávání, dřině a rozčilování s kreténskými spolupracovm'k:
Přál bych vám zažít pocit, když máte auto napakovaný p
střechu nejrůznější vatou a blížíte se k zelený hranici. Chti
bych vidět, jak vám je, když nejdřív zastavíte a jdete pár s~
metrů pěšky občíhnout situaci. Když posloucháte šumění lesy
vnímáte zvuky všeho druhu a napínáte uši jako rys, aby vás
neuniklo zavrčení motoru, případně kroky pěší stráže. Jo, nei
to zrovna povznášející.
174
Někdy jsem ani nevěděl, co vezu. Koukal jsem bejt rychle
zpátky. Dovézt, předat, vyinkasovat. Čtyřicet procent mně,
padesát Radovi a deset na výdaje. Tohle byly jiný příjmy!
Potřeboval jsem prachy. Dobře jsem si zapamatoval Ra-
dovu větu: nemám Sandře co nabídnout. Krom svýho těla
a lásky. Doufal jsem, já bloud, že se stane zázrak a ona ve
svém rozhodování zvolí mě. Chtěl jsem pro ni připravit zá-
zemí, zajistit materiálně naši případnou budoucnost, ač jsem
věděl, že podmínky, v jakých žije u Lexových, nezmáknn,
ani kdybych přes čáru přetáhl vagon plutonia. Poctivější způ-
sob, jak v krátký době vydělat balík, mě nenapadl.
Miloval jsem Sandru ještě víc a horečně si přál zavalit ji
blahobytem. Scházeli jsem se jako dřív, několikrát denně
u Vavřince, kdykoliv jsem neměl "službu". Sandra se neptala,
kde dělám, říkal jsem do služby a ona nevyzvídala. Byl jsem
jí vděčnej, nemohl bych lhát a přiznat se k ponižujícímu ře-
meslu taky ne. Bylo nám spolu nádherně! Milovali jsme se
spolu, kde se dalo. V autě, u mě na privátě, kde jsem její
výkřiky musel drtit polibky, aby bytnou neklepla pepka, do-
konce nám přišel vhod i starej dobrej buf'k. Po technický
stránce jsme sice nikde nenašli tak ideální prostředí jako v Mo-
ravcově bytu, leč jinak naše spojení byla mnohem vášnivější
a citově pevnější. Hořeli jsem samou láskou!
Na Urbana jsme se rozhodli zatím vykašlat, počkat, až se
ozve sám, žít do té doby jako dva odsouzenci, nad kterými
visí Damoklův meč. Kompromitující fotky jsme dali dohro-
mady a považovali je za svou milostnou dokumentaci. Sandra
mě zapřísahala, abych nic nepodnikal: Musel jsem se držet
zpátky, i když mě brali čerti při pohledu na trpící Sandru,
která pookřála jen v mé přítomnosti. Až ho potkám, já mu...
Některá přání se plní opravdu rychle. O osm dní později jsem
spěchal na schůzku. Měli jsme se sejít u Armstronga a protože
byla neděle, nemohl jsem jí koupit v květinářství holandskou
růži. Vyšel jsem z domu o něco dřív a pelášil do hotelu Panorama,
kde jsou květiny k sehnání třeba o půlnoci. Pochodil jsem
i tentokrát, okem spiš ze zvědavosti hodil do přepychové haly pro
valutové cizince a zarazil se. Zahlédl jsem totiž Honzu Urbana
v černým sametovým obleku, psích dečkách a společnosti dvou
chlápků. Bez rozmyslu jsem napochodoval přímo k němu.
Poznal mě, nicméně tvářil se, že jsem vzduch. Ti chlapíci,
podle řeči Němci, na mězvědavě pohlédli.
175
I "Entschuldige Sie, bitte, ich muss sprechen mit Ihre Ko
lege," řekl jsem pohotově. Prej bitte, jak je libo.
"Nemám s tebou o čem mluvit," odmítl Urban interviev
"Tak třeba o Sandře a o těch fotkách, co jsi dělal."
"Divil by ses, kdo je dělal," odpověděl nevzrušeně. "Klidy
si je dej do alba, pošlu ti brzy další."
"Beze všeho. Ale Sandru necháš na pokoji."
"Nebo?" ušmál se pobaveně.
"Nebo ti rozbiju ten tvůj buzerantskej ksicht."
"Neopruzuj, frajere," zamračil se.
"Z vlastní vůle bych se v životě s takovým sudem hove
nebavil. Od Sandry dej pracky pryč."
"Kdo mysliš, že jsi?" usmál se ironicky. "Takovej zoby
mi nebude diktovat, co mám dělat. Je mi tě líto, chlapč
Vypadáš doopravdy zamilovanej. Máš rád kurvy, synáčku`
"Jo." Klid, hlavně klid.
"To je dobře. Sandra je šikovná, co? Nejlíp se to s ní dě
zezadu. Akorát je moc studená, chudinka. Každýmu záka;
m'kovi musí hrát divadlo. Milá holčička... Ono jí to trápen
brzy skončí, za chvíli se odstěhuje do Švédska a pokoj. Anet
taky neodstěhuje. To záleží den a jen na mně. Takovejch f~
oček mám celou krabici! Je fotogenická, 1'bí se mi. Podíve
a co teprve tady..." Zalovil v peněžence a podal mi sníme
trochu matnej, nejspíš focenej z velký dálky přes dalekohle
ale ne tak špatnej, aby na něm nebyla Sandra k poznání. J
poznal jsem to. Nahá Sandra ve svém voze s nohama vysoc
zdviženýma a chlapíkem mezi nimi. I když zezadu, byl jasne
Já. Urban mě nenechal vydechnout, pokračoval: "Tohle
nová fotka, tuším ze středy. Mám pár starších, z nabídkový
katalogu. Mrkni." Předložil mi tři jiný. Tvrdý porno z be
prostřední blízkostí. Musel jsem přivřít oči, jak mě ranil p·
hled na Sandru s jinými muži.
"Schne Frau," mlaskl zálibně Němec po levici.
"Jsou to fotky starši'ho data, ona se nám zamilovala, a
zase ne tak starýho, ab~,y je její tchýně hodila do koše bi
povšimnutí. Pak by se Svédsko nekonalo. Takže poslouche
ty ubožáku. Sandru pust' z hlavy. Jestli nedostane rozum a n
bude svýho moudrýho staršího bratra poslouchat, ukážu
její tchýni. Ty ji máš přece rád, ne? Nechceš, aby ji vydědí
že ne? Nebo sí myslíš; že zůstane s tebou? V tom pripadě
znáš špatně. Ta holka má ráda jen jednu věc. Peníze. ZW
176
ji dýl než ty a řeknu ti, Sandra je šikovná jak v posteli, tak
v matice."
"Ty hajzle..." Rozpřáhl jsem se a utřel mu jí, až se zvrátil
se židlí naznak a strhl na sebe ubrus i s koňakem.
"Hoppalla," poznamenal trefně Němec po pravici.
Hned se kolem seběhl roj pinglů a než se vzpamatovali
rozhodl jsem se ztratit.
"To si vypiješ!" volal za mnou Urban, držící se za bradu,
do který dostal tvrdej direkt.
Já vím, je to hloupost, aby taková nula, která má jen svoje
tělo, ač svalnatý, vyhrožovala člověku Urbanova kalibru.
Přesto jsem byl rád, že jsem mu ji natáhl.
Snažil jsem se tvářit obyčejně, jenomže ty fotky mi zatra-
ceně tvrdě ležely v žaludku. Já vím, udály se dávno přede
mnou a kdyby někdo takhle zblízka vyfotil mě s nějakou
pipkou z dřívějška, taky by se nehodilo ten snímek ukazovat
vnoučatům. Přesto ve mně hlodaly jak červotoč.
"Stalo se něco?" zeptala se Sandra přímo.
"Nic. Proč myslíš?"
Pokrčila rameny. "Víš, co jsme si slíbili."
Narážela na slavnostní přísahu, kterou jsme složili po našem
velkým usmíření. Všechno si vždycky řekneme na rovinu!
"Jsem O. K.," zalhal jsem uboze. Nemohl jsem jí to říct,
protože by se naštvala. Porušil jsem tím další slib - nechat
Urbana na pokoji a spíš se mu vyhýbat.
Víc nevyzvídala, přesto rande za moc nestálo. Neměl jsem
nejveselejší náladičku. Do bufíku jsme nešli. Nemohl bych,
určitě by mí nestoupl. Jo, ty fotky byly příšerný. Urbanovy
řeči taky, nechtěl jsem jim přikládat význam, leč...
"Jdu domů," prohlásila po chvffi tichého bloumání parkem.
Probral jsem se: "Musíš?"
"Chci," opravila mě.
"Jsi radši u Lexových než se mnou?!" Málem j sem se urazil.
"Za určitých okolností ano," ušklíbla se.
"Jakých?!"
"Když mi lžeš. Lukáši, rozmysli se. Stalo se něco?"
Nedokázal jsem se rozhoupat. "Ne. Nic. Nemám náladu, no."
"Ach," ironizovala. "Snědl jsi ošklivej oběd? Ahoj."
Dohonil jsem ji třemi skoky. "Sandro!"
"Nech mě. Chce se mi domů. I Lexů blbej pes je rozto-
milejší společník než ty."
177
"Kdy tě uvidím?"
"Až budeš mít dobrou náladu. Nejsem k tomu všemu zvÉ
davá na tvoje obličeje, aňiž bych znala důvod."
"Řeknu ti ho... Pohádal jsem se s bytnou."
Ušklíbla se. "Tak se s ní utíkej usmířit!"
Měl jsem všeho akorát. Urban, fotky, Sandra. Díval jset
se, jak odchází tou svou vznešenou chůzí. Neběžel jsem z
ní, musel jsem nejdřív ze sebe vztek vychodit couráním v pas
ku. Některej den se prostě nepovede.
Zlatej hřeb mě však teprve čekal. Byla už pěkná tma, kdy
jsem konečně nechal trucování a vydal se na privát. Hlad
mi kničelo v břiše, tudíž jsem na okamžik zaváhal, zda
nemám zajít do Palastu na večeři. Ty dvě slípky by určit
dotíraly a vyzvídaly... Kašlu na ně. Zabočil jsem do úzk
uličky, spojující tuhle ulici s Růžovou, když se stalo něc
nečekanýho. Uvědomil jsem si pohyb ve tmě za sebou, ne
jsem se nadál, ucítil jsem na obličeji nějakej smradlavej hac
a v ten okamžik inkasoval strašnou ránu tupým kovovy
předmětem přímo do hlavy. Okamžitě jsem šel za mohutnýh
šumění v uších k zemi, aniž jsem se vzmohl na odpor. Příli
v hlavě zvyšoval na síle, měnil se v prudkej při'boj tříštíc
své vlny o ostrá skaliska na pobřeží a já si velice matně a uzda
leně uvědomoval další a další rány dopadající na mé těly
Boží trest, napadlo mě, než jsem ztratil vědomí..
Nevím, jak dlouho jsem v prázdným smradlavým přůchod
ležel. Probral jsem se a myslel, že jsem bud' po smrti, ane>ř
právě umírám. Po pěti minutách se mi podařilo postavit
na nohy, načež se mi hlava, v níž nějakej neúnavnej kov.
bušil na kovadlinu, zatočila a nebejt zdi, upadl bych znova
Takhle j sem tváří oškrábal omítku a hodil strašnou šavli. Cest
na privát si nepamatuji, připadala mi dlouhá jako na Mar
Pět schůdků od branky k domovním dveřím jsem vylezl f
čtyřech. Bylo nad moje sffy udržet se ve stoje, země se n
ztrácela pod nohama, zploš>íovala se a vyboulovávala, uhýba
a uskakovala, mrcha zákeřná. Odemknout jsem nemohl, naj
klíče v kapse a strefit se jimi do zámku? Neblázněte. Co rr
stálo úsilí vyškrábat se po drsných dveřích a zazvonit!
Další kus děje mi unikl docela, probral jsem se až u bát
Metelkový na kanapi, skákala kolem mě spolu s Irenkou, ot
brečely a naříkaly, omývaly mi obličej mokrým hadrem. Hop
kat sanitku jsem slyšel už zase z polospánku.
178
A pak přišla tma. Bezbolestná, černá, úlevná. Vysvobozu-
jící. Panebože, jak jsem byl rád!
Bílej strop, bílý zdi, bílý deky na postelích, bílý pyžamo,
bílí pacienti a bílá mísa. Dva dny jsem civěl do stropu a před
očima se mi honily bílý myšky!
Otřes mozku, pár pohmožděnin. Vyvázl jsem z toho
dobře. Prej jsem měl štěstí, uznal doktor, mohli mě i zabít.
Jo, nechal jsem ho přitom. Samozřejmě jsem jména útoč-
níků neznát, ale jistě nejsem daleko od pravdy, když tuším,
kdo je na mě poslal. Pospíšil si! Proto štěstí není ten správ-
nej pojem. Urban je gauner, ne vrah. Chtěl mi uštědřit ma-
lou lekci, abych viděl, že není radno si s ním zahrávat.
Proč by mě zabíjel, pane doktore? Stačí pár facek a tyčí
přes hlavu. Za jeden direkt do brady odplata vskutku na
úrovni.
Pondělí ušlo, necítil jsem se dobře a byl rád, že můžu ležet.
V úterý jsem se mohl ukousat. Ne nudou, tu jsem ve svých
starostech nestačil postřehnout. Panebože, kdo ví, co si Sandra
myslí! Zvoral jsem, co se dalo, potřeboval bych se odtud
dostat a všechno napravit.
"Domů?" řekl lékař pň odpolední vizitě a málem si zakukal
na čelo. "Mladý muži, otřes mozku není rýma, víte? Ještě
dva tři dny zůstanete bez hnutí, v pátek byste mohl zkusit
vstát a dejme tomu potom ještě tři dny."
Jemu se to řekne, ale jak mám vydržet týden bez Sandry?!
"Proč nespíte?" zeptala se mě sestra šeptem. Oba moji
spolubydlící pravidelně oddychovali, není divu, ve dvě po
půlnoci normální člověk, kterej se zrovna nemiluje, spí. "Ne-
chcete prášek?"
"Měl jsem dva. I injekci."
Urovnala mi polštář pod hlavou a já ucítil vůni z jeji'ho
výstřihu. "Víte, co říkal pan doktor." Naklonila se tak blízko,
až mi svými bujnými ňadry deroucími se z hlubokého vý-
střihu přejela po obličeji. "Musíte spát, abyste se.brzy uzdra-
vil."
Pochybovačně jsem se pousmál.
"Starosti?" dovtípila se. "Můžu vám nějak pomoct?"
Dovedl jsem si její pomoc živě představit! Znal jsem dobře
tyhle holky utěšitelky. Z toho jsem dávno vyrostl.
"Ne, díky. Není jak."
179
Nade dveřmi svítilo tlumený světlo s pruhem, v jehož za
jsem poznal, že se na mě usmála. "Zítra přijde, uvidíte."
Docela mě odhadla, fakt. "Nepřijde. Neví, že tu jsem."
"Tak jí napište," poradila mi.
Dopis?! Nakonec, proč ne! Požádal jsem sestru o dopis
papír a tužku.
"Ráno vám ho přinesu, než půjdu domů."
"Ráno? Ráno je pozdě!"
"Pane Lucký, v noci musíte spát," smála se, nicméně běhe
pěti minut dovalila vše potřebný. Rozsvítil jsem si lampičl
za hlavou. Přemýšlel jsem, jak velkýmu nebezpečí Sand
svým dopisem vystavím. Cenzurují Lexovi Sandře pošti
Urban jí fotky taky posílal poštou, tak co! Horší vymysl
obsah... Snad sto verzí jsem vymyslel, abych je zavrhl dří
než jsem je stačil přenést na papír. Po dvou hodinách těží
duševní roboty jsem sesmolil dva řádky:
Lásko, jsem v nemocnici na chirurgii. Prosím Tě, přij
všechno Ti vysvětlím. Úplně všechno. Lukáš.
Výkon, co? Jsem jednička. Za takovej milostnej dopis 1
se nemusel stydět ani Casanova. Nechápu, proč jí nedoká;
napsat něco hezčího, něco, čím bych jí dokázal, jak moc
miluji, jak jsem na ní závislej, jak rnoc mi chybí a naše hádl
mě mrzí. Leonu jsem rád neměl a přitom během deseti min
klidně napsal dvoustránkovej dopis pínej něžných slov. Lásl
se musí prožít, nedá se vecpat do slovíček! Miluji ji. Zbožm
jako modlu. Trpím pro ni. Chci pro ni to nejlepší i za cen
vlastního štěstí. Ano, ale napsat to neumím.
V pět jsem konečně usnul, aby mě o půl hodiny pozdi
vzbudila sestra s teploměrem. Požádal jsem ji o odeslání d
pisu ranní poštou, expres a doporučeně do vlastních rukoi
"Bude to drahý," varovala mě.
"Ona je mi dražší."
Podívala se na mě, usmála se a zapnula si knoflíček plášl
kterej jen tak tak bránil velkým prsům vyklouznout z košil
podprsenky. Je fantastická, každá druhá by se urazila.
"Ta po tobě jede," řekl uznale po jejím odchodu Venc
soused z vedlejšího lůžka. Docela dobrej kluk, stejně stat
a už dva roky ženatej! Z nočm'ho stolku se na něho zubí
tvář jeho manželky v barvě. Zubama by mohla kousat k
bely!
"A šmátl sis?" zajímalo druhýho souseda, takovýho řízli
180
co si cestou z hospody nějakou hroznou náhodou zlomil
obě nohy v krčku. Ošklivá a každopádně dlouhodobá záleži-
tost proti našim otřesům. Našim, po Vencovi hodila jeho že-
nuška cihlou. Prej neúmyslně, na stavbě rodinnýho domečku.
"Ne," usmál jsem se.
"Ty seš vůl," zhrozil se strejc. "Dyt' vona na to čeká. To
já si šmátl hned na příjmu. V nemocnicích by měly dělat
samý takový, člověk pookřeje a nemyslí na nemoci."
"Ordinovat jedno šmátnutí místo prášku?" mrkl na mě Ven-
ca. Dědek má keců plnou hubu, ale skutek utekl, určitě může
nejvejš vzpomínat. A on vzpomíná rád.
"No bodejt'. Co doma s bábou, ta ji má furt stejnou. Jo,
taková mladá š~abajzna..."
Slovo šfabajzna se mi příčí stejně jako všechny jeho oplzlý
pindy. Prostě mi vadí, když někdo přede mnou zlehčuje věci,
který jsou pro mě poslední dobou málem posvátný.
23. Pozoroval jsem závistivě
Vencu,
jak se prochází po pokoji,
holí se u umývadla, voní, načesává a vyhlíží z okna svou
zubatku. Dostával jsem pořádnýho vzteka. Jestli Sandra při-
jde... Jenže ona nepřijde. Určitě ne. Je dobrá v matice, ze
mě nic nekouká, proč by tolik riskovala!
"Nechceš se taky oholit?" nabídl mi Venca.
"Nemůže se hejbat," zavrčel jsem.
"Podržím ti zrcadlo. Zástrčka je vedle postele, strojkem jsi
za dvě minuty."
Za jeho vydatný pomoci jsem ze sebe udělal člověka. Tří-
denní strniště oholit šlo, mastný vlasy poslepovaný krví s po-
tížemi učesat, když nic víc, modřiny a podlitiny se smýt ne-
daly. Vypadám jak debil, na mou duši.
"Než se oženíš, zahojí se ti to," bavil se Venca.
181
"V životě se neožením!" broukl jsem. Sandra si mě nikd
nevezme a já jinou nechci. Čím víc se blížila doba návštěv
tím víc klesala moje nálada. Nepřijde, nepřijde, nepřijde...
Ve dvě se rozletěly dveře a Vencova žena s vyceněným
tesáky a radostným kvičením povalila Vencu zpátky na lůžkc
kde se miliskovali půl hodiny, aniž by si všímali ostatnícl-
Že mu ty její rafafáky nevadí... Jestli ho v posteli taky..
Dost. Jsem stejnej krerén jako dědek u okna, za kterým přišl
jeho bába a dcera s vnoučaty. Zlehčuju něco, na co nemár,
žádný právo. Venca ji má rád. Vzala si ho, přišla za ním d~
nemocnice. Sandra je královna krásy, ale nepřišla, i když jsem
na dně a potřebuji ji víc než jindy.
Moje neveselý úvahy přerušila další návštěva, tentokrát pr~
mne. Metelková vsupěla se svou rozložitou postavou do dveří
připomínající v neforemném kožichu neforemnýho medvěd
Za ní se stydlivě usmívala Irenka. Měl jsem chuf zvrátit oč
v sloup a předstírat silnej otřes mozku, jenomže by zavolal:
doktora a já nemám zájem si pobyt prodloužit.
"Lukášku, chudinko, vy vypadáte! Božínku, já věděla, ž~
tu budete sám jak kůl v plotě, rodinu máte daleko. Nemán
napsat Leonce? Ví vůbec, co se vám stalo? Irenko, pojd'blíž
Lukáš je rád, že za ním někdo přišel."
Trefila hřebík na hlavičku, čarodějnice. Irena, červen
stejně jako příšernej pepito kabátek, mi podala kytici tří růži
Holandských, poznám ~e na sto honů. `
"Kytky se pro chlapa nehodí," zarazil jsem ji. "Nech s
je. A vy, paní Metelková, nemějte obavy, domů jsem na
psal."
"No proto! A co jinak, co vás bolí?"
Trvalo mi dlouho, než jsem ji ujistil, že mě nebolí nic
stejně jako domluvit jí, aby si odnesla zpátky štrůdl, švest
kovej kompot, co je prej dohrej na měkkou stolici, a dv
pytllcy cucavých bonbonů. Irenka stála celou dobu jako černe
vzadu a usmívala se dost malomocně. Styděl jsem se za n:
Venca i dědek by slintali, kdyby viděli Sandru.
4.
Po hodině povídání o nemocech, většinou monologu pan
;' bytné, se bába konečně rozloučila. "Skočím si na internu, lež
tam moje známá z klubu důchodců. Smutno vám nebude
Irenka si ráda popovídá. Brzy se uzdravte, Lukáši."
Zamračil jsem se na Irenu jako kníže pekel, zavřel oči a dou
fal, že nepozorovaně odejde.
182
"Ty ulejváku, simuluješ nebo co?!"
Tenhle hlas jsem poznal. Patřil Radovi v přepychový ko-
žený soupravě. Rozvalil se na mojí posteli a vnutil mi grilo-
vaný kuře zabalený v alobalu, horký, právě koupený.
"Nemůžu jíst," namítl jsem lítostivě.
"Nekecej. Kuře může každej. Dietní jídlo, ne? Po večerce
ho tajně zdlábni a šmitec. Hele," zařehtal při pohledu na Irenu
připomínající solnej sloup, "tuhle jeptišku jsi vyfasoval spolu
s pyžamem, jo?"
Musel jsem se poprvé usmát.
"Morovej sloup, ne?" hádal a nebyl daleko od pravdy.
"Doufám, že neumíráš. Mám pro tebe kupu zakázek a ty si
zdrhneš do nemocnice."
"Jak vůbec víš, že jsem tady?" Zadoufal jsem, že snad
zázrakem se to domákl od...
Zvážněl. "Vím. Luku, ty blbče, copak jsem tě nevaroval?"
Zázrak se nekonal. Rad je informovanej z druhý strany.
Od zdroje, dá se říct! "Neškleb se. Jeden kámoš říkal, že dali
výchovnou lekci frajerovi, co se odvážil vztáhnout ruku na
Urbana. Hned jsem věděl, která bije. Přeskočilo ti?"
"Teprve mi přeskočí. Z toho všeho. Potřebuju od tebe ty
materiály. O Urbanovi, netvař se udiveně. Neboj, fízlům je
neukážu, ale chci mít něco v ruce. Slyšíš mě?"
"Luku, to je šffenost."
"Proto jsi ho fotil, ne?!"
"Jo, sakra, ale... Nechápeš, že ti dali výstrahu? Chceš něco
horšího? Tady jde o velký prachy. V tomhle byznysu nikdo
nezná bratra."
"Ani ty kamaráda."
"Nedramatizuj. Pochop, fotky mám jako pojistku, kdyby
bylo nejhůř. Ne, aby sis hrál s horkou hlavou na vyděrače."
"Jdi do hajzlu."
;,Za tohle tě Sandra nepochválí. Proč si někam nezalezete
do koutečka a nejste rádi?"
"Sám jsi říkal, že potřebuje pomoc."
"Jo, ale ne tuhle," ušklíbl se. "Takhle pohnojíš víc věcí,
než si myslíš."
"Podle tebe je pomoc zalízt do koutečka a nevidět, jak ji
ten parchant vydírá a zneužívá?!"
Ošil se. "Pleteš dohromady věci, co spolu nesouvisí."
"Poslyš, necouváš náhodou?"
183
"Neřvi, sakra. Nejsme tu sami."
"Jak jí mám tedy pomoct?" ztišil jsem hlas.
Mlčky na mě hleděl. Taky odpověd'.
"Chceš tím naznačit..."
"A nebylo by to lepší?" navrhl. "Přemejšlej. Narazíš, spá:
si prsty. A jí polepíš! Sakra, Luku, ty vážně věříš, že se rozve~
a vezme si tebe? Sázím tisíc ku ~,edný, milion ku jedný,
tě hodí přes palubu a odjede do Svédska. Má cenu si kvi
posledním třem měsícům komplikovat. život?"
"Koukám, seš ínformovanej dobře," řekl jsem mimó. P.
jsem se zarazil. "Tohle ses mohl dozvědět jen od dvou líc
Sandry a Urbana. Sandru škrtám, nesvěřovala by se ti."
Rad poposedl, kousl se do rtu. "Že má za muže mladýl
Lexe, co ve Švédsku zdědí nějakou továrnu, si štěbetá
i vrabci na střeše. Nic víc nevím. Kvůli tomu nemusím bf
Urbanův kamarád ani Sandřin zpovědník."
"Tak promiň," omluvil jsem se ještě, já vůl! V jeho povídá
mi unikla jedna zdánlivě nepodstatná maličkost. Za chyby
platí, což je všeobecná pravda. Měl jsem hlavu plnou jiný.
starostí. "Rade, minule jsi tvrdil, že potřebuje pomoc. Vzp
mínáš si? Že s ní Urban nehraje fér."
"Paměf mi slouží dobře," odsekl. "Ty idiote, jenže minu
jsem netušil, že se jmenuje Lexová! To mění situaci, jasn
Zbytečně si uvazuješ laso kolem krku, ona stejně odjede.`
Bezmocně jsem pokrčil rameny. Radí mi dát ruce pryč,
kamarád. Má pravdu. Bohužel. Sandře jsem nestál ani za n
vštěvu, jak bych tedy mohl doufat...
"No nic; koukej se dát brzy do kupy," rozloučil se se mnc
"Nech si všechno projít hlavou. Přece nejseš blbej."
"Nedělám nic jinýho, přemejšlím celý dny, sakra."
b. "Správně," usmál se. "Ted' jen dojít ke správným závěrůa
Měj se, v neděli se ukážu. Kdyby tě pustili dřív, zajdi."
Vencova žena s mohutným mlaskáním opustila náš pok
coby poslední návštěvník. Vůbec jsem si nevšiml, kdy se v
pařila Irena. Nejspíš hned po Radových komplimentech.
"Teda," zafuněl dědek od okna s pusou zamaštěnou
k uším od řízků pařezáků, , já se ti divím, mladej. Mysy
";: . jsem, jakou asi nemáš extra š~abajznu, když odmítáš má
nout si na sestru Milušku, a ty... Chudera, moc krásy nep
brala."
K tý mý posraný náladě mě opravdu nemohl víc povzbud
184
"To nebyla moje ženská!" vyšuměl jsem.
"Nerozčiluj se," snažil se Venca. "Na kráse moc nezáleží.
Může bejt ženská krásná a blbá jak trnky, nebo rozhodiiožka.
Krásku si uváže na krk leda blázen. Musel bych se o ni pořád
bát, podezíral bych ji, žárlil na ni. Jestliže je mi s jinou dobře,
mám s ní o čem mluvit a je na ni spolehnutí, je mi jedno,
jak vypadá. Mám ji rád takovou, jaká je."
Neodpověděl jsem. Jsou vedle oba. Dědek úplně a Venca
částečně. Skutečně mám rád Sandru takovou, jaká je. I když
na mě kašle!!!
Po osmé hodině, když uvadl v nemocnici veškerej pohyb,
za mnou přilítla sestra Miluška a tvářila se vzrušeně. "Je tady !"
mrkla na mě spiklenecky.
"Cože?"
"Je tady. Pošlu vám ji sem, ale nesmíte to na mě píchnout
panu primáři nebo vrchní sestře. Deset minut, jasný?"
Došlo mi, o čem mluví. Je zlatá! Venca se zasmál mýmu
kvapnýmu česání vlasů rukama. Hypnotizoval jsem očima
dveře.
Do pokoje vklouzla štíhlá dívčí postava s rusými vlasy.
"To jsi ty," zabručel jsem nenadšeně.
"Ahoj, Luku," řekla Lenka nesměle. "Radim se zmínil, že
byl za tebou. Nevěděla jsem, že ležíš v nemocnici."
"Lenko, radši -"
"Jsi celej potlučenej."
"Rad je můj nejlepší kámoš a já jsem ti = `
"Nic proti jeho při'kazům neděláš. Přišla jsem navštívit ka-
maráda, nic víc. Nejsi ani trošičku rád?"
"Jsem, ale pochop = `
"Ty jsi moc čestnej, Luku," vzdychla. "Jenže já už nejsem
malý dítě, abych musela bráchu poslouchat."
"Rad je za tebe zodpovědnej."
"Nedělám nic špatnýho! Nechceš něco? Ovoce? Cigarety?"
"Nesmím jíst a dávno nekouřím." Přišlo mi jí líto. Ona za
čo nemůže. Já jsem se zachoval vůči ní jako krysa! "Dobře,"
kapituloval jsem. "Dám ti peníze, koupíš mi kartáček na zuby
a pastu. A raději už jdi, aby sestra neměla malér."
Horlivě přikyvovala, v očích nadšené lampičky, jako bych
jí vyznal lásku. Ve dveřích se čtyřikrát otočila.
"Kolik jí je let?" zajímalo Vencu po jejím odchodu.
I85
"Šestnáct."
Hvízdl. "Je hezoučká... Baštila tě očima. Když se tak n
tebe koukám, to stejně nebyla ta, kvůli který se furt tváří
jak funebrák, co?"
"Tvoje starosti bych chtěl mít," odfrkl jsem.
Miluška nakoukla do pokoje, ale než na mě stačila zamrkal
poznala z výrazu mé tváře pravej stav. "A jé," usmála se
"Nebojte se, do třetice všeho dobrýho."
I přes špatnou náladu jsem se musel usmát.
Lenka žádaný věcí pořídila bleskově, hned druhej den rr
je osobně přinesla. Chvilku jsme si povídali, o její škole a vů
bec, začal jsem se smiřovat s osudem, že čas strávenej v ne
mocnici je ztracenej, a potřeboval si promluvit s někým zven
čí. S Miluší jsem si sice tykal, ale prozíravě se s ní do většíc:
debat nepouštěl. Ačkoliv, šmátnout bych si mohl, třeba b
mě ty její nalejváky přivedly na lepší myšlenky. Večer z
mnou zaběhla s výstřihem až k podprsence.
"Nebud'smutnej," řekla mi. "Holek jsou mraky."
"Já vím. Pěknejch," připustil jsem s pohledem na dvo
polokoulích deroucích se z vězení na světlo boží. "Jenže rá~
mám jen jednu."
"Láska, prosím tě, co to je? Kdyby ses mě zeptal, s kolik
jsem spala a kolik jich měla ráda, řeknu ti stejný číslo. Már
ráda toho, s kým jdu do postele."
S jejím životním názorem jsem žil dlouhá léta; než jser
potkal Sandru. Teprve potom jsem si uvědomil, že to pře
tím bylo živoření, ne pínej život.
"Já se ti divím," koketovala. "Takovej hezkej kluk a pořá~
smutnej jak želva. Jak k tomu přijdou ostatní holky? Ty, kte
rým se moc h'bíš? Například já?"
"Ty teda máš vkus. Mastný vlasy, samá modřina..."
"Modřiny zmizí a vlasy se umejou. Líbí se mi to pod nimi
Tvoje oči, tvář, tvoje postava, tvoje ruce." Na důkaz uchopil
mou pravičku bezvládně ležící na pokry'vce, pohladila ji, pěk
ně, něžně, a přitiskla ji k ňadrům. Gesto, hozená rukavice
nabídka. Stačilo by stisknout a -
" Vyprostil jsem ruku a zase ji položil na deku. "Odpusf."
~" ' "Ty seš fakticky zamilovanej jak v románech," řekla
"Děsně tý holce závidím..." Z dálky k nám dolehlo zvoněn:
"Telefon," uvědomila si, upravila si výstřih a odběhla.
186
Další noc přede mnou. Trhaná a s živými divokými sny.
Zkusil jsem zavřít oči, leč otevřely se jako na pérách. Natáhl
jsem ruku po tom šumítku, co má každej pacient za hlavou.
Třeba budou vysílat četbu na pokračování. Kupodivu v rádiu
hráli. A jak pěkně!
Teba raz pristihnú, usvedčia, odhalia, vyhlásia za svetú
alebo upália... Miloval' basorku v rockových kláštoroch...
Sluchátko jsem tiskl k uchu vší silou. Náhle se rozsvítilo
a bzučivej tón přetal parádní melodii. Miluš mi asi chce popřát
dobrou noc v nejnevhodnější chvíli.
Prečo si mi utekla, prečo sa mi skrývaš, prečo si ma uriekla,
prečo sa mi snívaš...
"Pane Lucký, telefon," řekla úředním hlasem. Než jsem se
stačil podivit, ve sluchátku luplo.
"Lucký," ohlásil jsem se. A nic. Jen ta parádní písnička pomalu
doznívala. V noci sa mi milovalo, že sa s tebou snívam... "Haló?"
Myslel jsem, že vypadl spoj. Ne, tohle ticho bylo jiný.
"Sandro?!" vyhrkl jsem bez ohledu na spící pacienty.
"Ano," ozvalo se tichounce a ochraptěle.
Málem jsem se pominut radostí! "Sandro, já..."
Něco řekla, ale nerozuměl jsem jí.
"Mluv hlasitěji, špatně tě slyším! Jsi tam ještě?!"
"Jsem," hlesla zase tak tiše. "Nemůžu křičet."
"Odkud voláš?"
"Z domu. Dřív to nešlo... Musím potichoučku. Slyšíš mě?"
"Slyším." Napínal jsem uši, aby mi neuteklo jediný slo-
víčko. "Děkuji ti. Zachránilas mě."
"Před čím?"
"Před sebevraždou."
"Nesmysl. Nemluv tak, nebo -"
"Dobře, nebudu. Vysvětlím tí, proč jsem tady."
"Nemusíš nic vysvětlovat. Vím to. Nejradši bych tě -"
"Mluvila jsi s Radimem?"
``
"Ne.
"Odkud teda... Od Honzy?!"
"Ano. Lukáši, mám strach. Proto jsem nepřišla na návštěvu
a nemohla dřív zavolat. Včera tu měli společnost dlouho do
noci a vé dvě mě vrátná odmítla spojit. Dneska se taky pořád
někdo v hale motal... Dovedu si představit, jak jsi čekal."
"Nedovedeš," pousmál jsem se. "Ale jsi hodná."
"Dovedu! Myshš, že já... že mně..."
187
"Co?" zeptal jsem se měkce.
"Nic!" řekla. "Slyším kroky... Kdybych zavěsila, nedi~
se..." Minutu, dvě se nic nedělo. Málem jsem se modlil! "Js
tam ještě?" ozvala se konečně.
"Sandro, miláčku, já jsem bez tebe = `
"Přestaň!" vyhrkla zoufale.
Ta koncovka se mi nezdála. "Nepláčeš?! Neplač, prosín
tě. V neděli mě pustí, sejdeme se a uvidíme."
"Lukáši, já... se bojím. Hrozně. Když tu nejsi, jsem bez
radná! A až tu budeš, tak ještě víc..." zadrhla se. Náhle změ
nila téma: ;,Ublížil ti moc?"
"Poslal na mě svoje gorily. Zacházely se mnou slušně."
"Otřes mozku, ptala jsem se doktorky. Bolí tě to?"
"Ne. Spíš umírám hlady, od neděle mi nedali najíst. A
mě uvidíš, zasměješ se. Rocky po devátým kole."
"Mně to k smíchu nepřipadá."
"Zasloužil jsem si to. Dal jsem mu pěstí. To odpoledne
jak jsem na tebe byl pak protivnej. Odpusf mi to. Měl jsen
ti říct hned, co se stalo. No, ta rána se mi ale povedla.",
"Já vím," pousmála se. "Zůstala mu na bradě modřina."
"Ty jsi s ním mluvila?!"
"V útery'. Ještě dřív, než jsem dostala tvůj dopis. To by
nápad! Lukáši, nesmíš mi psát! Ještě, že jsi napsal jako ode
slatele Elišku Pantočkovou. Ty víš o mně snad všechno..
Honza byl až tady."
"U Lexů?!"
"Lexovi v nejmenším netuší, že to není můj brácha."
"Rozumím. A co ti chtěl? Vyhrožoval ti?"
"Hm... Řekl, jestli nepřijdu, ukáže ty fotky tchýni. A j
nepřišla. Bojím se vytáhnout paty z domu, má svoje lidi všude
Bez tebe se bojím udělat krok."
"Sandro, tak ho nedělej ! Nevycházej, sejdeme se až v neděl
u Vavřince. Domluvíme se, jak dál. Pak se uvidí."
"Ano," odpověděla nepňliš přesvědčivě. Vždyf právě toh~
co bude pak se Sandra bojí nejvíc!
"Sandro, miláčku..." Toužil jsem jí říct něco zvláště pěk
nýho, ale jednak se mi jako obyčejně v rozhodujících chvílícl
nedostávalo správných slov a jednak mi dávno zakázala j
používat. "Posloucháš mě?"
;.' "Ano. Zatím... Zase ty zvuky, počkej moment..."
"Miluji tě. Jsi moje všechno."
188
"Nesmíš tolik - Někdo jde." A cvak. Ve sluchátku klaplo,
ozval se obyčejný oznamovací tón. Ach jo. Myslel jsem, že
mi odumře ušní boltec, měl jsem ho úplně slisovanej.
Milovat bosorkcc z krajiny malerov.
Ani zme se nehladali a bolí zme jasní.
Ráno přinesla Miluše teploměry s pečlivě zapnutými knof-
líky až ke krku. "Jen záříš," podotkla u mé postele. "Člověk
by nevěřil, co dokáže jeden telefonát. Šla jsem se na tebe
v noci podívat a tys spal jako nemluvně."
"Vyspal jsem se do růžova, dneška vstanu, vysprchuju se.
Co mi chybí?" zaculil jsem se.
"Lásko, bože lásko," zanotovala pobaveně.
Fakt mi toho moc nechybělo; pochválil mě dokonce i sám
pan primář. Netušil, jak velkej vliv má psychická pohoda!
"Nemohl bych v tom případě jít domů?" zkusil jsem.
Zahloubal se do papírů. "Dobrá, napíšu vám odchod na
neděli po vizitě. Dostal jste se z toho rychle."
Protáhl jsem zklamaně obličej. Vencovi, kterého pustili už
dnes, jsem ze srdce záviděl. Jeho postel nestačila vychladnout
a už na ni uložili mladxho kluka po operaci slepáku. Z nudy
jsem si půjčil knížku. Cetba to nebyla zrovna nejoptimistič-
tější a autor Raymond Moody docílil toho, že já, absolutní
ateista, jsem začal pochybovat a ři'kat si, kdo ví, jak ono to
s tím posmrtným životem je. Možná se Sandra nechodí do
kostela modlit zbytečně!
Z úvah mě vyrušila Lenka. Měl jsem pořád tu pěknou las-
kavou a růžovou náladu, což se na našem rozhovoru odrazilo.
"Di'ky za návštěvu, jsi hodná," poděkoval jsem jí za příjemnou
hodinku. "Někdy ti to vynahradím."
"Hrozně se těším," zrůžověla. "Až tě pustí. Ahoj."
Zarazil jsem se. Do pytle, na co se vlastně těší?!
"Taková pěkná píchačka," mlaskl kluk. Sotva se probral
z mrákot, otrnulo mu. Dokonce tvrdil, že na prvním místě
má chu~ na žváro a na druhým na ženskou. K světu se rněl,
to je fakt. Na Miluši si mákl při první přMežítosti.
"Ty tomu tak rozumíš," usmál jsem se.
"Vsadím se, že vydržím víc než ty. Kolik je tvůj rekord?"
"Sedm."
"Ha-há!" vysmál se mi. "Můj jedenáct. Nevěříš? Jen co
mě přestane šponovat jizva, rozdám si to s tou ceckatou sestrou
189
a vyděruju ji jak pásku do počítače. Hele, dědku, jaký je tvo
vrcholný číslo?"
"Usmrkanče," zamračil se strejc u okna.
,tDyf ti na něj leda serou mouchy."
Cekal jsem hádku na ostří nože, leč dědek se místo tol
obul do mě: "Ty to s tou malou cácorkou myslíš vážně?"
"Kdepak. Je to jenom kamarádka, nic víc."
"Ale dáváš jí moc velký naděje."
"Nesmysl," mávl jsem rukou.
"Nechci nic prorokovat," přidal se i náš Casanova, "ale
věří, že ji vopícháš. Jede po tobě jak slepice po Husu."
"Prosím tě, drž hubu!" zařval jsem.
Pofouchle se zasmál. "Jó, starouši, semeno ti vlezló na m·
zek, co? No jo, jak je člověku přes dvacet, je hotovej."
S tímhle frajerem vydržet ještě celou sobotu bude nad lidsl
síly! Taky mi bylo sedmnáct, taky jsme s Radem debatová
o ženských a sex považovali za nejdůležitější věc na svět
ale takhle ubozí jsme nebyli. Určitě ne.
24. Sandra víc nezavolala
Usnul jsem se sluchátkem v uchu, aby mi zvonění neunik
Nic. Jsem klidnější, že zůstala doma, odkud sice nemůže
lefonovat, než aby vyrazila do ulice a vydala se Honzc
všanc. Bloumal jsem po chodbě jako po promenádě, hodi
se vlekly šnečí rychlostí.
"Odpoledne tě pozvu na kafčo, až odejdou doktoři," slíti
mi Miluše, sloužící zrovna o víkendu. Ne, že bych o to k
stál, ale zabije se tím hodina, možná půl druhé.
Před obědem se však stalo něco nečekanýho. Rozsvítil
bzučák na mé posteli a nějaká sestra mi oznámila: "P.
Lucký, na chodbě před oddělením máte návštěvu. Nebu
tam ale dlouho, návštěvy jsou povolené až odpoledne, anc
Lenka? Proč tak brzy? Na chodbě však stál přízrak.
"Sandro!" vrhl jsem se k ní a nedočkavě ji objal. Ze sester
vyčuhovaly tři zvědavý hlavy, Milušina nechyběla.
190
"Tady ne!" vytrhla se mi a schovala se za tlustej sloup
podpírající schodiště. "Jsi blázen, někdo mě může poznat."
"Nezlob se, jsi ještě krásnější než dřív a já tě dlouho neviděl.
Nemůžeš se divit."
"Hlouposti," zamračila se. "Jsem leda o týden starší."
"Ne, hezčí," odporoval jsem. Vážně vypadala senzačně
v zelený bundě kombinovaný s černou kůží a dorvaných ot-
řepených džínsách. Krásná, drzá, šokující. Drobná trvalá jí
za ten půlrok povolila a vlasy jí visely do očí i pod ramena
v ležérním krepu, trochu hippies a hodně elegance.
"Prober se," dloubla do mě. "Za moment musím letět."
"Nemůžu se vynadívat," přiznal jsem. "Podívej, co se mnou
děláš." Uchopil jsem její ruku a než se vzpamatovala, přitiskl
si ji na pyžamo, který se pod županem vzdouvalo.
"Ty nestydo!" zalykala se smíchy. "Raději půjdu, než to
za mě odnese nějaká sestřička, co?"
"Dovol?! Za co mě máš?"
"Blbnu. Lukáši, vážně musím jít. Chtěla jsem tě vidět.
Včera jsem nemohla zavolat, přijela švagrová s Barborkou."
"A co tu vlastně děláš? Neříkal jsem ti, abys = `
"Neboj, sama nikam nejdu. Tchýni chytil zub, vezla jsem
ji na pohotovost. Chtějí jet odpoledne do Prahy... Než sleze
z křesla, abych zase poslušně seděla v čekárně. Nemohla po-
chopit, chudák, proč ji vezu až do Centra a ne do I. P. Pavlova,
kousek za rohem. Vymluvila jsem se na lepší doktory. Jestli
jí ten zub odfušují, sežere mě."
"Jsi hodná. Díky moc."
"Víc nemůžu."
"Jsem vděčnej za všechno. I tohle je dost."
"Dost rizika," usmála se. "Zítra tě posti?"
"Od devíti čekám u Vavřince. Jak budeš moct, přijdi"
"Budu. Večer jedou pryč, Fajn, letím. Lukáši," podívala
se na mě pronikavým pohledem. "Bála jsem se, že budeš
vypadat hůř. Těch modřin zase není tolik. No, tak ahoj."
"Počkej!" Dohonil jsem ji na schodech. "Nemůže tě pustit
jen tak..." Rychle jsem ji objal a políbil na nalíčené rty. Brala
pak schody po dvou, rukou si utírala rozmazanou rtěnku a na
úpatí schodiště se otočila, aby mi mohla zamávat.
Vracel jsem se na pokoj šťastnej jako blecha. Ze sesterny
právě vyšla Milulše, chytil jsem ji do náruče a zatočil se s ní
dokola. "Co bude s tím kafem?"
191
"Helemese," zašklebila se. ,,Naladila tě, co?"
"A ty se divíš?! Co jí říkáš?"
Zaváhala. "Je hezká... Ale řekla bych, že ji odněkud znán
Poslyš, není náhodou vdaná?"
Zarazil jsem se. "Ne. Proč?"
Pokrčila rameny. "Někde jsem ji viděla. Ale kde... Už vír
Ve fotoateliéru za bránou Svobody visí barevnej snímek. Ž
nich a nevěsta. Určitě je to ona."
Prozíravě jsem se s ní nepřel. Do toho atelieru se ale podiv
půjdu. Zajímá mě, jak její muž vypadá.
I tohle přání se mi splnilo vzápětí. Hned po obědě za mnc
přišel doktor s podivným návrhem, zda bych nechtěl jít dom
Přivezli hromadnou havárku a nemají lůžka.
"Nestihli jsme kafčo," vyčetla mi Miluše, když jsem od
přebíral zakrvácenej civil.
"Nejsou postele, co můžu dělat."
"Netrvám na tom vypít ho v nemocnici," vyvedla mě z om:
lu. "Tady končím v osm."
"Miluš, víš..." Zkusil jsem z toho vycouvat s humorer
"Sama ři'káš, že jsem zamilovanej jak v románech. Nemůžu
"Já přece nechci tvoji čest," zasmála se.
"To známe!" zazubil jsem se. "Takhle to vždycky začíná.
A ty konce si nepřej znát! No nic, Miluš. Měj se fajn, j
prima holka." Podal jsem jí na rozloučenou ruku, nic víc.
"Nakonec začnu věřit na lásku," prohlásila. "Ještě mi nikc
nikdy nedal košem!"
"Věř na ni. To je asi jediná hodnota, kvůli ktery' stojí ;
to v tomhle podělaným a zvráceným světě žít."
Nedodal jsem, že pokud ovšem bude Miluška ordinov
pacientům šmátnutí místo kapiček, těžko pravou lásku najd
Na privátě jsem se pňliš nezdržel. Odmítl jsem se svěi
bábě Metelkový se svým zdravotním stavem, rychle se v'
sprchoval, vymydlil a navoněl, abych se zbavil pronikavýť
nemocničního odéru, převlékl se do toho nejlepšího, co skrý~
můj šatník, a hurá do ulic.
"Jaký tentokrát, mladej pane?" zeptala se mě květinářk
"Dlouho jste tu nebyl, už jsem se bála, že jste se rozešli. T
holandský bílý nebo čajový?"
"Stonal jsem. Dneska si vezmu sedm rudých růží," poru?
jsem magickou trojku. Pak jsem s tou kyticí bloumal měste
jako Holand'an. Stylový, co? Do Sandřiny ulice jsem nakou
192
několikrát, snad nenápadně, ale vždy před honosnou vilou
stál šedej Bavorák a zelený Volvo. Ach jo.
Abych rozmělnil čas, zašel jsem si do fotoateliéru. Hned
v přízemí ve vestibulu se na mě z velkého lesklého plakátu
usmívala Sandra v bílých šatech a bílé čelence, nádherná
a v životní velikostí, vedle ni černovlase] kluk s ježkem. Sva-
tební fotografie - nezapomenutelný zážitek, hlásal slogan. Jo,
to teda jo. V lesu obličejů po celé zdi Sandra vévodila. Ten
trouba vedle ní mi kazil náladu. Neměl brejle ani předkus.
Byl to fešák. Urozenej, vzdělanej, chytrej. Marně jsem si
opakoval, že je to hňup a Sandra ho nemá ráda!
Poměr jedna ku milionu neplatil. Viděl jsem to tak na bilion
ku jedný! Někdy je lepší nevědět. Blbe], ale zdravej!
V sedm vozy před domem nestály. Do tváře mě bodal ostrej
vítr a drobounké zmrzlé krupky deště. Měl jsem marnýho
mrznutí akorát, jenomže sedm večer není půlnoc, po ulici se
pořád někdo coural. Dvakrát jsem kolem jejich branky prošel,
potřetí mi štěstí přálo. Zkusil jsem kliku,. Nepovolila. Takže
plot. Svítilny osvětlovaly ulici jasně, ale neměl jsem na vy-
branou. Dva záchyty, skok a už jsem se skrejval za omrzlý
zátiší sošky a holých keříků. Ticho korunovalo moje počínání.
Oběhl jsem dům. Sandřino okno zářilo jako maják. Následu-
jící akce byla dílem okamžiku. Hup na římsu, spodek balkonu
to zajistil, zaklepat na okno. Tentokrát televizi ani video ne-
sledovala, ležela v krajkovém body na břichu a něco si četla.
Po zaklepání zvedla hlavu, vůbec ne vyděšeně nebo překva-
peně. S úsměvem mi suverénně otevřela.
"Co kdyby sem lezl někdo jinej!" napomenul jsem ji.
"Čekala jsem tě," převezla mne. "Právě jsem volala do
nemocnice. Došlo mi, že nemusím letět k Vavřincovi."
"Chytrá hlavička!" Svlékl jsem si bundu a rovnou ji objal.
Nestudil jsem ji dlouho, jakmile jsem spojil své rty s jejími,
zalilo mě nádherný vlahý teplo, pocit, kterej rozechvěl sebe-
menši nerv v těle a vyvolal nekontrolovatelnou vlnu vzrušeni.
Nemohl jsem vnímat nic krom jejího poddajnýho těla, ochot-
nýho a spolupracujíci'ho. A tak jsem vyzkoušel ten koženej
gauč, jak jsem si přál při své první návštěvě. Nevím, jestli
byl měkkej nebo tvrdej. Vím jen, že jsem Sandru uspokojil
prvními pohyby, jak jsem poznal z její reakce, a vzápětí po-
volil uzdu sobě. Neměl jsem nač čekat, doslova jsem vybuchl,
zasaženej bleskem orgasmu. Po delším půstu jsem málem
193
řičel blahem! Už jen to, že jsem nemusel mít ochranu, mol
do ní pronikat a prožívat vyvrcholení na ostro, ve mně v~
volávalo hotové ši'lenství. Všechno bylo nádherný jako dří
možná dokonce ještě hezčí, nenasytnější a nedočkavější, prs
tože vzácnější.
"Miluji tě."
"A já tebe."
"Nemůžu bez tebe žít, jako se nedá žít bez kysl'ku. J
moje všechno... všechno nejdražší, co na světě mám. Pořa
tě chci, bez tebe jsem nemocnej..."
"Ano... Já taky, Lukáši!"
Nevinný laskání kulatých ňader přešlo v novou vlnu vzn
šení. Ještě jsem ji nestačil opustit a už jsem cítil, jak v její
těle rychle ožívám a mohutním, tvrdnu, jak tu jeskyňku slap
zaplňuji do posledního místečka, a Sandřiny vzdechy, při
cházející z tichého vrnění v hlasitý chraptivý výkřiky rozkoš
mě nutí se stále větší a větší silou a tvrdším přírazem ji opon
tět a zase se do ní vracet.
Sešli jsme se na setinu vteřiny. V okamžiku, kdy jsem z.
plavil její nitro druhou dávkou horké lávy, se prohnula v křeč
Ta ženská mě zničí. Byla by schopná ze mě dostat posled:
kapičku spermií, udělat mě svými výkřiky! Už jsem na
přišel, nejhezčí milování je za světla a tam, kde se človÉ
nemusí bát nepovolaných uší. Nejen vizuální vjem, ale tal`
sluch je víc než důležitej!
"Já u toho jednou fakticky umřu," vydechla trhaně, kdy
še ke mně přitiskla.
"Teba raz pristihnú, usvedčia, odhalia, vyhlásia za svá
alebo upália...," zanotoval jsem.
Vymanilá se z mé náruče, přistoupila k CD přehrávači, t
kterém naprogramovala jednu písničku několikrát za seboi
"Skvělá skladba," zašeptala, když se ke mně znovu přitulil
"Pořád si ji pouštím. Je jako o tobě a o mně."
Moje sladká bosorka.
Usnuli jsme teprve k ránu. No; usnuli, spíš vyčerpaně o~
padli. Vzbudil mě chlad, zapomněli jsme se přikrýt. Sand
nikde. Mrkl jsem na hodinky. Sedm. Ach jo, budu muset j
dokud je venku tma: Na slabých brnkajících nožičkách jse
se dopotácel do koupelny, přidržujíc se zdí. Vymilovanej ja
chocholouš. Kolikrát jsme vlastně...? Pětkrát?
194
Sandra seděla na okraji kruhové vany bílá jako křída.
"Je ti něco?!" lekl jsem se.
"Nic," odfoukla si z čela zpocený pramen vlasů.
Klekl jsem k ní a objal její nahé nohy. "Bolí tě něco?"
"Ne... Udělalo se mi špatně. Budu muset k doktorovi, asi
mám žlučník. Takhle vždycky doma skuhrala máma... Mys-
líš, že je možný, abych měla v sedmadvaceti žlučníkový ka-
meny?"
"Jo." Položil jsem si bradu na její kulatá kolena. "Rad měl
žlučníkovej záchvat už v šestnácti."
"A co s tím dělal?"
"On nic. Doktoři mu ten šutr vyšmikli."
"Fuj," otřásla se.
"Operaci zaspíš a pak máš pokoj. Nic to není."
"Hm, jen tělo zohyzděný jizvou na celej život."
"Já se z tebe picnu," zasmál jsem se. "Přednější je snad
to, abys byla zdravá, ne? A pak, malá jizva je smyslná..."
Odstrčila mě od sebe. "Nech se vykuchat sám a uvidíme,
jak moc budeš smyslnej, chytráku."
"K doktorovi by sis zajít měla," přesvědčoval jsem ji.
"Určitě ti dá nějaký prášky, kapky, proč hned myslet na nej-
horší. A když jsme u toho kuckání, já jizvu mám. Podívej,
jak je sexy." Ukázal jsem jí památku na slepé střevo, téměř
zarostlou hustým porostem chloupků.
Olízla si rty a s úměvem se mé jizvy dotýkala. Přejela po
ní jednou, dvakrát, pak náhodou zabloudila o něco níž a šup,
pohotovostní poloha. "Jsi sexy," uznala pobaveně.
"Míval jsem s ní úspěchy, když jsem ji ukazoval holkám."
"Chlípníku!"
"Ony ji ale tak krásně pohladit neuměly..."
"Nedotýkéj se mě, úchyláku! Lákat ženský na jizvu?!"
"Jakýpak ženský, Sandro. Bylo mi čtrnáct. Holky ji chtěly
vidět, a když jsem ji předvedl, pištěly."
"Pištěly, jo," pošklebovala se. "Kvůli jizvě, hm."
"Nemůžu za to, že je tak blízko mojí ozdoby, víš?"
"Tak ozdoby, čím dál lepší! Dej ty ruce pryč, erotomane,
a jdi si za těma svýma holkama, co piští!"
"Ale kdeže, ty nechci. Žádná ho neumí takhle polaskat...
Počkej, neuhýbej, vidím, že je ti už dobře..."
"Raději se obleč, musíš jít. Neblázni... Ach... Luku!"
"Copak?" Násilím jsem roztáhl její kolínka od sebe a za-
195
brousil jazykem po stehnech výš. "Pust' nás na návštěvu c
svý chaloupky..."
"Musíš jít, Luku, je moc = `
Jazykem jsem se probojoval na to správné místo, až hlasi
vydechla. Chtěla mě odhánět, ale její tělo ji zrazovalo. Brv
bylo správně naladěné. Sandřiny bradavky v mých dlaníc
ztuhly a vzpřímily se a vchod do její chaloupky začal přip~
mívat studánku, vlahou a ochotnou nechat poutníka se v
smočit. "Jenom pět minut."
"Ne! Aaaa..."
"Tak minutu. Miláčku, dovol mi tě polaskat."
Dovolila. Nemohla už couvnout. Stačilo ještě pár polibl
a tření a udělal bych jí to jazykem, ale já v poslední chvi
vstal, Sandra se vzepřela rukama za zády, prudce jsem do
vstoupil a během několika pohybů přivodil vyvrcholení ja
sobě, tak jí. Fungovali jsem dokonale sehraně.
Nechtělo se mi od ní, zůstal jsem klečet, ochable pohrouže
do jejího těla,. dokud se nevzpamatovala.
"Ty Otesánku! Jestli tě někdo uvidí, Luku, bude průšvih
Naoko uraženě jsem z ní vyklouzl a rychle se osprchow
"Proč Otesánku, proboha?"
"Ten taky neměl nikdy dost. Jed jsem, sněd jsem, peci
chleba, krajáč mléka, tátu, mámu..."
"Poslouchej, nějak ti otrnulo."
"Asi to byl ten nejlepší lék," usmála se.
"No prosím, a mě sprostě vyženeš."
"Lexovi mají přijet během dopoledne. Snad uznáš, že
nemůžu představit. Jako koho?"
Rozhodl jsem se jí tu zlomyslnost oplatit. "Jako svýho n
stávajíci'ho;" plácl jsem zacMeně.
Kupodivu neprotestovala. Zvážněla a sekla po mně očim
"Copak?" usmál jsem se. "Já bych si tě vzal, neboj."
"
"Hm.
Přitáhl jsem ji k sobě. "Nemrač se, dělám si legraci."
"Na představování máme ještě dost času... A jdi už, L
káši," dostrkala mě polooblečeného k balkonu.
"Sandro," řekl jsem po krátkém netrpělivém polibku, "za
tolik jsme nevtipkoval. Dal bych za tebe mnohem víc = `
Políbila mě na čelo školáckou pusou. "Ano. Já taky."
"Co ty taky?!" Nemohl jsem odejít bez vysvětlení!
"Miluji tě, ale prosím tě, ted' upaluj."
196
Nechtěl jsem dotírat, stejně vždycky řekne jen to, co sama
uzná za vhodné. Sandra je křehká kytička, kterou nejde rovnou
utrhnout, musí se na ni pomaloučku. Musím jí dopřát svo-
bodnou volbu, at' už bude jakákoliv. Dost na tom, že vůbec
zauvažovala o možnosti nechat Lexu plavat a spojit svůj život
s mým!!! Začínal jsem doufat čím dál víc.
Chytil jsem první tramvaj, na konečný přesedl na autobus
a půl hodiny poté zvonil u dveří Radova příbytku. Chtěl jsem,
aby se mnou Sandra byla šfastná pro všech stránkách, nejen
sexuální, nýbrž i materiální, a k tomu jsem potřeboval kupu
peněz. Celou fůru, cele] stoh!
Otevřela mi Lenka, uviděla můj rozzářenej obličej, usmys-
lela si, že radost v něm patří jí, a než jsem se nadál, pověsila
se mi kolem krku.
"Tušila jsem, že přijdeš! Hledala jsem tě včera v nemocnici
a doufala... Luku, taky jsi nemoh, vid'?"
"Počkej, pusf... Uvidí nás Rad! Co jsem nemohl?"
"Jako já. Zapomenout."
"To je nedorozumění. Kde je Rad?"
Ta holka úplně zešffela! Zavřela dveře na chodbu klíčem
a přitiskla se ke mně. "V nemocnici jsem poznala..."
"Kde je Radim, sakra?"
"Neboj, není tu," uklidnila mne. "Věděla jsem, že = `
Chytil jsem její ruce, aby mě nemohla obejmout.
"I sestra v nemocnici říkala, že seš zamilovanej !"
"Lenko! Pustíš mě na chvíli ke slovu?" zvýšil jsem hlas.
Podívala se na mě tak důvěřivě, až jsem se zpotil. Bylo mi
jí líto, leč nemohl jsem jinak. Udržovat v ní dál falešný naděje?
Jsem pěkná špína, půl roku se vymlouvám na Rada! "Přišel
jsem za Radimem, ne za tebou."
"Ale on..." Náhle se zarazila. "Jak to mysliš?!"
"Jsem zamilovanej, Lenko. Do jiný. Od začátku jsi mě ne-
měla brát tak tragicky vážně. Díky za návštěvy v nemocnici,
ale nic jsem ti nesliboval. Kvůli tomu, že jsme spolu v létě
trochu kamarádili...," pokrčil jsem rameny.
Bál jsem se jejích slz, avšak ona zůstala ledově klidná.
A věcná. "Ty máš jinou?" zeptala se suše.
"Je mnohem starší než ty. Mám ji moc rád. Ona je můj
osud. Nezlob se."
"Osud," zopakovala automaticky.
197
"Jsem rád, že jsi rozumná," usmál jsem se ulehčeně. Měj
se hezky. Jsi hezká a správná holka, určitě brzy najdeš toho
pravýho, kterej se k tobě bude víc hodit. Hodně štěstí."
"Tobě taky," popřála mi s kamennou tváří a trochu prkenně
odešla do svého pokoje. Zlatá holčička!
Před panelákem jsem potkal Rada.
"Kamaráde, tebe potřebuje jako sůl! Sedej, dneska máme
kupu práce. Myslíš, že to stihneš?" strčil mi pod nos lístek
s mnoha čísly a čísílky. Věděl jsem, oč jde. Casovej rozpis
služeb celní i pohraniční stráže.
"Řekl bych, že jo."
"Bezvadný," pochvaloval si. "Večer jsme v balíku."
"Jo, to potřebuje," medil jsem si.
"Jen jestli vydržíš," chechtal se, když si mě prohlédl.
;,Proč bych neměl? O otřesu ani památky."
"Kdo tady mluví o otřesu, vole?" tlemil se. "Oči máš jak
ryba. Vyskákanej na doraz, co?"
"Troubo," uvelebil jsem se v jeho autě pohodlně.
"Kdy tě pustili? Včera? Chudák Sandruška," popíchl mě.
"Vsadím se, že se sotva postavila na nohy. Dostala záhul."
"Nestěžuje si."
"Jak myslíš," pokrčil rameny. "Ale řl'kám ti znovu, ber ji
s rezervou, aby ti nezbyly oči pro pláč. Proti užívání nic ne-
mám, byl bys blbej, kdybys takovou slaměnou vdovič~CU ne-
chal ladem, když máš šanci. Ale nic víc. Žádná láska, žádný
vázání, natož na dobře vdanou."
"Budeš kecat ještě dlouho? Seš jak navedenej."
"Právě jsem skončil," zasmál se. "Mrkej, vole, co jsem si
koupil." Z boční kapsy vozu vytáhl předmět zabalenej do
bílýho hadru. Těžkej předmět z chladnýho kovu.
"No ne," uteklo mi při pohledu na nádherný revolver lesk-
noucí se novotou.
"Ráže devět milimetrů. Dobrý, ne?"
Ke zbraním mám vztah odmalička, kolik vzduchovek jsem
přepiloval a co nábojů vystřílel! "Ty máš zbrojní pas?"
Podíval se na mě jak na duševně zaostalýho. "Blbější otázku
jsi nevymyslel, co? Samozřejmě jsem ji nekoupil v obchodě.
Nemáš tušení, kolik zbraní v týhle republice koluje. Kdyby
na to přišlo, seženu i protitankový dělo. Někdy si můžeme
jít zastřílet... Hele, mrkni radši do rozvrhu, řeknu ti, co a jak."
A tak jsem se za tu neděli stihl šestkrát obrátit. Rad jel se
198
mnou poprvé a řeknu vám, líp jsem se cítil bez něho. Nemusel
jsem si dávat pozor, aby mi do očí nestékal studenej pot stra-
chu a vůbec. Vozil jsem nějaký bedny, aniž bych se zajímal,
co je uvnitř. Bláhově jsem doufal, že když budu co nejméně
vědět, budu moct spát bez tíže černýho svědomí. V Rakous-
kým Hornu jsem je vyložil a dva kluci mi pro změnu nafut-
rovali auto po střechu elektronikou. Rad je obchodník!
Když jsem se ve tři ráno konečně svalil do postele, nejen že
jsem netrpěl nespavostí, ale zdály se mi růžový sny. Chvíle
strachu na hranicích přebily výsledky, tedy kapsy naditý marka-
mi. Takhle se vydělává! Kdybych já, bloud, přistoupil na Ra-
dovy návrhy tenkrát v srpnu, mohl jsem se dneska v penězích
koupat jako strýček Skrblík! I tak mi připadalo, že se všechno
daří. Tímhle tempem brzy zajistím Sandře slušnou existenci!
Zkrátka, usnul jsem s úsměvem tupýho telete.
Jenže i telata přijdou na porážku. A já se tam řítil.
25. Ráno jsem zamířil
k Radimovi jako do zaměstnání
Přesnej na minutu. Rada jsem našel v kuchyni s hlavou v dla-
ních. Napadlo mě jediný vysvětlení, krve by se ve mně ne-
dořezal.
"Někdo nás udal?!"
Zíral na mne, jako by mne nemohl poznat. Bledej, ztrhanej,
nevyspalej, pod lesklýma očima kruhy.
"Slyšíš?!" zacloumal jsem s ním.
"Lenka," vydechl těžce.
Cítil jsem, jak se mi ježí chlupy. "Cože?"
"Snědla prášky..: dvě tuby... je v nemocnici."
Musel jsem se na to posadit. Došla mi její včerejší zdánlivá
rozvaha a toporná chůze! Já vůl, já vůl!!!
"Kdybych věděl, proč," řekl Rad tiše. "Měla všechno; nic
jí nechybělo. Kupoval jsem jí... Myslel jsem, že je š~astná.
Ve škole se poslední dobou zlepšila, s nikým nechodila..."
199
Povolil jsem si knoflíček u krku. Rad nemá ani páru!
"Co říkali doktoři?"
"Že jsem ji našel moc pozdě. Spolykala je dopoledne. sotv
jsme odjeli. Vrátil jsem se až v noci, byl jsem ještě u jedu
kurvy... Za patnáct hodin prášky strávila."
Moje kůže mi byla těsná, škrtila mě. "Má naději?!"
"Volal jsem tam pětkrát, šestkrát, pořád je v bezvědom
Kritickej stav. Jestli umře... Luku, kurva, proč je život ta
posranej?! Proč se otrávila? Proč mi nic neřekla? Proč?"
Rad se najednou rozbrečel. Nahlas, zoufale, škytavě. O~
ta hroší kůže, elegán ve smokingu a šéf pašeráků!
;,Neboj... Musíš doufat," vykoktal jsem.
"Ale proč... proč... Vždy neměla nejmenší důvod!"
A já, ačkoliv jsem si připadal jako hyena, jsem ho poplácá
po rameni a poradil mu, že naděje umírá poslední. Zvedl
mi sice žaludek, leč v koutku duše jsem pocítil radost, 2
Rad nemá tušení, co, nebo spíš kdo je vinen.
Sandře jsem lhát nemohl. Poznala na mě, že se něco děj.
a když jsem jí o Lence řekl, zeptala se: "Kvůli komu?"
Obdivně jsem se na ni podíval. Neřekla kvůli čemu!
"Mně," přiznal jsem. "Asi mě odsoudíš. O prázdninác
jsem s ní kamarádil, byla tady nová, neměla přátele. Jedinkr;
jsem se s ní vyspal. Neměl jsem z toho žádný potěšení, sp
naopak. Na svou obranu musím říct, že ona to čhtěla. V:
než já. Rad se to domákl a zapřísahal mě, abych to s ní skonči
Ani nevíš, jak rád jsem souhlasil! Od tý doby jsme se nc
scházeli. Zapomněl jsem na ni snadno. Tuhle neděli jsem š~
k Radovi a ona myslela, že jdu za ní. Řekl jsem jí o tobě a.
Vypadala normálně, popřála mi hodně štěstí. A pak sněd:
prášky. Je mi pod psa, Sandro. Jestli umře, mám ji na svi
domí."
Pokrčila rameny: "Byl jsi její první?"
Kývl jsem. "Přišernej zážitek."
"Pro tebe," poznamenala. "Na p roním muži vždycky zálež
Buá ho pak nenávidíš, nebo miluješ. Myslím, že tvoje vir
není tak velká. Normální holce by za měsíc odmítání došl
trpělivost. Nejspíš byla nervově labilní..."
"Měl jsem jí to říct dávno. Takhle si dělala naděje, že
jí vyhýbám kvůli slibu, kterej jsem dal Radimovi."
"Měl," souhlasila. "Jenomže je jistý, že by ty pilulky spc
200
tykala už tenkrát. Tvůj podíl viny spočívá v něčem docela
jiným, Lukáši. Jestli jsi jí něco říct měl nebo neměl, je dru-
hotný, tím bys jí nepomohl. Chceš, abych ti řekla, co jsi neměl
v první řadě?"
Sklopil jsem hlavu. "Vyspat se s ní."
"Přesně. To ostatní jsou následky. Když jsi věděl, jaká je;
nic jsi k ní necítil a byl si předem jistej, že vztah nemá bu-
doucnost, neměl jsi to nechat dojít až do postele."
"Hm. . . Ted' to vim a tím víc se stydím."
"Nezbývá ti než doufat, že se z toho dostane, aby tě ne-
chodila po nocích strašit. Mít na triku smrt nevinnýho člověka
není dobrý. Lukáši, nikdy jsem neměla pochopení pro tyhle
hloupý zaláskovaný holky. V šestnácti nemůžeš prožít plno-
hodnotnej vztah, natož napůl platonickej, prostě na tolik citu
nemáš. Neh'bí se mi, že jsi ji tak uboze připravil o panenství.
Kdybys byl její vrstevm'k, prosím. Ve vaší nerovný dvojici
jsi to byl ty, kdo měl mít rozum."
"Odpustíš mi to?"
"Kdyby ses takhle zachoval ke mně, nechtěla bych tě do
smrti vidět. Ona tě místo toho začala zbožňovat. Co jsi udělal,
není právě nejlepší vizitka, Lukáši. No ale... každej může
šlápnout vedle. Ke mně ses vždycky choval hezky."
"Tebe miluji," objal jsem ji. "Tolik jsem se bál, že mě za
to necháš a budeš mě nutit, abych za ní šel."
Chytila se za hlavu. "Vůbec mě neznáš."
"Jsi tajuplná a nevyzpytatelná," připustil jsem. "A když
jsme u toho, co říká tvoje svědomí? Klidně si chceš odjet,
ačkoliv víš, jak tě miluje. Až si hodím mašli, budeš zírat."
Zasmála se. "Neříkej, že jsi psychopat."
"Vážně, Sandro. Nevěšel bych se, ale život bez tebe by
mě nebavil. Neměl by pro mě cenu, naplno žije jen s tebou."
Položila mi prsty na rty. "Miluji tě," řekla nečekaně.
"I proto tě nemůže poslat za jinou. Nevím, jestli bych bez
tebe žít nemohla, což asi mohla, člověk si zvykne, ale vím,
že bych bez tebe žít nechtěla."
Srovnal jsem si v hlavě, co mi vlastně řekla. Vyznání?!
"Ale...," zkusil jsem zlehýnka. ,;Ty jsi přece vdaná."
Ve smaragdech zahrál smích. "Pak se budu muset rozvést."
Oba jsme se uvolněně rozesmáli. Promiň, Lenko. Láska se
nedá vynutit - a žádná láska nemá cenu života.
"Srandičky," řekla s úsměvem, "ale ono mi do smíchu moc
ZOI
není. Upřímnost za upřímnost, Lukášku. Dopoledne byl u nás
Honza. Nějak ti tvrdnou rysy... Maji proč. Pozval mě na
víkend k němu na chatu. Lexovi souhlasili, samozřejmě,
Honza je vzornej bratříček, navíc tvrdil, že tam bude s man-
želkou a dítětem, tak aby prý jeho žena měla společnost."
"Ten chcípák! On... je ženatej?"
"Ne. Můj pravej brácha je ženatej a má dítě, zbouchnul
nějakou školačku. Honza to někde vypátral, nevím. Neviděla
jsem je léta. Honza se za něho vydává se vším všudy, baví
se tím. Tu chatu ovšem myslel smrtelně vážně. Potřebuje mě."
"A co jsi mu odpověděla?!"
"Že pojedu. Před Lexovými jsem jinak nemohla."
"Cože?!"
"Nevyváděj. Budeme mít celej víkend pro sebe." Rozesmála
se. "Nebo sis myslel, že bych s ním jela? S jiným mužem než
s tebou jsem se od srpna nemilovala. Asi bych už nemohla..."
Vděčně jsem ji políbil. "Ale co Urban? Nebude tě hledat?"
"Nevím. Myslím, že ne. Řeknu mu, že sí jedu řekněme
zalyžovat do Alp. Proč ne?"
"A nepráskne tě?"
"Kdyby mě prásknul, přišel by o mě definitivně. Spiš najede
na těžší formu vydírání a tebe přizabije."
"Tentokrát se nenechám. Sandro, ty jsi skvělá! Vážně chceš
kvůli mně tolik riskovat?" Nemohl jsem tomu uvěřit!
"Od začátku nedělám nic jinýho. S tím rozdílem, že ted'
už se nebojím, i kdyby to prasklo. Co podnikneme o víkendu?"
"Pojedeme do Alp," chytil jsem ji za slovo. ;,Nemám sice
solidní lyže, ale tam budou mít určitě půjčovny, ne?"
"Samozřejmě," uchichtla se. "Pořádně v buf'ku zatop."
"Mluvím vážně," potvrdil jsem. "Chci, abys byla š~astná."
"Já jsem," odvětila zamyšleně. "Je to zvláštní, s tebou mi
ke štěstí stačí i buf'k. Lukáši, Alpy stojí moc peněz."
"No a? Připrav si svetry, Alpy jsou vysoko."
Kousla se do rtu. "Kdysi ses zmínil o práci. Nechci si dělat
o tvých výplatách velké iluze:.."
"Peníze nech na mě, Sandro."
"Nechtěla bych, abys... abys dělal něco... Víš přece, jak
se mi proto Honza hnusí! Tvůj přítel Radim mezi tu všivou
sebranku taky patří."
"Nejsem vekslák, neboj. A nekaz mi náladu, strašně se na
hory s tebou těším. Ukaž dobrou vůli a těš se taky."
202
"Jak myslíš," usmála se. "Víkend má nejen dva dny, ale
i tři noci, že?"
Je božská! ! !
Celej tejden jsem se pěkně otáčel. Najednou mi připadalo,
že moje výlety za zelenou čáru jsou bezpečnější než jízda
v mlze. Radovy informace nepostrádaly přesnost a já uvěřil,
že se mi nemůže nic stát. Rad jako pravej obchodm'k nepřestal
z rodinných důvodů pracovat. Osobní život i tragédie v něm
je věc jedna a obchody druhá. Ve čtvrtek přišla z nemocnice
trošku lepší zpráva: Lenka překonala krizi! Rad podstatně
ožil a mně se ulevilo. Taky podstatně! Bude se dlouho léčit
a nejsou vyloučené ani trvalé následky, doktoři sami ještě
nevěděli nic určitýho, ale snad žít bude.
V pátek jsme se Sandrou svištěli rudou mazdou po dálnici
směrem na Salzburg, řídil jsem vůz jejího muže a počítal
s tím, že zanedlouho si koupím něco podobnýho. Připadal
jsem si jako král. Kapsy plný peněz, krásnou Sandru vedle
sebe, v duši nádhernej klid a mír. Vlcend předčil moje oče-
kávání!
Opájel jsem se dvěma slastnými pocity najednou. Přede-
vším láskou, ano, a pak penězi. Prvně v životě jsem mohl
bydlet v luxusním apartmá hotelu Orlí hnízdo s vlastní růžo-
vou koupelnou, televizí se satelitní i kabelovou přípojkou,
snídaní do postele, poprvé jsem si mohl z jídelního lístku
objednávat neznámé pochoutky a nemusel koukat na jejich
cenu, bez obav jsme si vypůjčili lyže Elán, zaplatili vyhlíd-
kovej let v helikoptéře, projeli se na saních kočírovanýeh
Santa Clausem, mohl jsem Sandru pozvat po oba večery do
nočm'ho podniku přímo v hotelu, kde jsme tančili a pili dobré
pití. Poznal jsem obrovskou moc a sladkou chuf peněz, bo-
hatství a blahobytu. Můj usmolenej privát se mi odtud jevil
vzdálenej jak komunismus! Sliboval jsem si, že už nikdy ne-
budu tak hloupej, abych žil tuctovým životem při'kladně děl-
níka z pily. A taky jsem věděl, že pokud chci Sandrú pře-
táhnout na svou stranu, a to chci, musím jí zajistit nejméně
stejnou úroveň, na jakou je v posledních letech zvyklá. Chtěl
jsem pro ni nejlepší na světě! Moje láska se stupňovala čím
dál víc, stejně úměrně; jako jsem k ní byl fyzicky přitahován
a psychicky neoddělitelně napojen.
"Aúúú," zavyl jsem jí do ucha, když jsem se k ní na parketu
203
přitiskl. Měla na sobě nádherný večerní šaty, ve kterých
padala velice sexy. "Já z tebe umřu..."
"Lukášku," usmála se. "Tlačíš."
"Reaguju jak teploměr u kamen. Nemůžu za to, že se
líbíš a ten nestyda si představuje, co s tebou prožije. Net~
mě... Půjdeme nahoru, do našeho růžovýho pokojíčku, ce:
tě pomiluju, jak nejlíp umím..."
"Večer teprve začíná," bavila se. "3eště jsme si pořác
nezatančili. A ze včerejška mě bolí prsa, abys věděl. Asi
nebyl dost něžnej."
,;To snad ne! Ublížil jsem ti?"
"Ne, jsou jako namožená. Možná z lyžování."
"Já jsem přece vždycky něžnej. Ted'bych byl nejněžnějš
"Tancuj! Dokud se nezklidníš, zakazuje ti jít pro jinou
"Dovol? Nechci tancovat s jinou. Mám tebe."
Bohužel relativně. Pro Sandru chodili všichni hosté a j.
od stolku hladově pozoroval. Nemohl jsem o tanec požá
jinou, nelákalo mě to, ty ženské pro mě neexistovaly. Sam
se nade mnou brzy slitovala a svým společníkům utekla, a
se mnou mohla jít na pokoj.
Víkend měl jedinou chybu. Skončil. Vraceli jsme se ned
ním podvečerem domů. Unavení, s nohama namoženýma
sjezdovky, vymilovaní a šfastní, s hlavami zamotanými ~
vými dojmy, štěstím a láskou, nahranou kazetou zážitků. V
žil jsem Radovu videokameru a těšil se, jak si na privátě,
budu někdy sám, přivolám okamžiky čistýho lidskýho ště
"Skoč si zítra k doktorovi," připomněl jsem jí cestou
tmavé intimitě vozu. Odpočívala na sedadle spolujezdce s h
vou opřenou o mé rameno.
"Před Vánoci?"
"Ano. Nechci; abys trpěla." Ty její žlučm'kový nevolno
se mi hóily čím dál méně. Oba dny ráno zvracela!
"Dobrá." Pak se zasmála: "Chceš, aby ti byl znám r,
zdravotní stav ještě před svatbou, jo?"
"Jistě. Nevezmu si zajíce v pytli," přistoupil jsem na
hru, míchanou kombinaci fantazie a skutečnosti.
"On tě přejde smích, Lucky Luku, já si tě fakt vezmu.
"Nepřeje si nic jinýho."
"Potom není o čem debatovat," uzavřela a za jízdy js:
se poli'bili.
204
Popadla mě vánoční nálada. Přispělo k ní vyzdobené město,
blikací svíčky za výklady a rozsvícené stromečky na všech
náměstích i v předzahrádkách domů, a v první řadě fakt, že
mi Sandra sli'bila společné odpoledne. Na poslední chvli jsem
kupoval stromeček, šest ozdob, voskový svíčky, krabici cuk-
roví u soukromý cukrářky, tác chlebíčků, balil dárky do vá-
nočm'ho papíru a na Štědrej den vystál frontu na kapra. Obtížen
taškami jsem se v chodbě srazil s bytnou.
"Přijede Leonka?" pokývala spokojeně hlavou s pohledem
na mých nákupech. "Bylo mi divný, že za ní nejedete ani na
svátky. Chuděra malá, takový manželství na dálku..."
"Paní Metelková, kdy mi konečně uvěříte, že jsem se s ní
neoženil? Svatba se nekonala, rozešli jsme se nadobro, proto
k ní nejezdím a ona nepřijede za mnou, to vám garantuju."
Zírala s otevřenou pusou. "Lukáši, mluvíte vážně?!"
"Vážně," přerušil jsem jí netrpělivě.
"Nezlobte se na mě, ale zklamal jste mě. Zahodil jste svoji
životní šanci, Leonce jste zkazil život... Vy nejste věřící, ale
vzpomenete si na mě. Bůh vás potrestá."
"Leoně bych zkazil život, kdybych si ji vzal."
"Takovej nerozum!" hudrovala. "Copak myslíte, že můžete
celej život lítat z květu na květ jako motýl?"
"Ne, nemyslím. A taky proto se nejspíš vážně ožením:"
Polekaně se chytila za pusu. "Snad ne s tou... navoněnou
frajlí, která si myslí, že je tu doma a já ji musím ve dne v noci
poslouchat, kdykoliv sem přijde?"
Normálně by mi zkazila náladu, ježibaba, ale di'ky Vánocům
jsem byl naměkko. "Ano, tu si vezmu, jestli mě bude chtít.
Mám ji rád a můžu vás ujistit, že ona mě také. Každopádně
kvůli tomu, že je krásná a umí se dobře oblékat, není frajle. Za
noční rachot se omlouvám a slibuju, že se budeme snažit být
tišší. Mám ji rád i proto, že nebere sex jako tělesnou potřebu
nebo splnění partnerských povinností, ale spíš jako rituál."
Metelková se tvářila ještě nepřístupněji než předtím.
"Pane Lucký," pravila mi s odstupem, "mám vás ráda jako
vlastního, přimhuřovala jsem oči nad vašimi prohřešky mládí,
ale co je moc, to je moc. Bud' mi ji sem nebudete vodit a ty
vaše prasečiny, kterým ři'káte rituály, půjdete provádět jinam,
anebo vám budu muset dát výpověd'. Nemám zapotřebí, aby
mi někdo dělal z domu hampejz a já musela poslouchat řvaní
nějaký děvky a taky = `
205
"Tak dost, paní bytná," přerušil jsem ji ostře. "Myslete
o ní, co chcete, ale nahlas ji neurážejte. Mohlo by vás
mrzet. Kvůli vašemu bububu nepadnu na zadek, víte. Na b
váš kutloch nejsem odkázanej, od prvního ledna si hledeý
novýho zákazníka. Št'astný a veselý!"
Než se zmohla na slovo, vyběhl jsem nahoru a hlasitě ;
sebou zabouchl dveře. Někteří lidi jsou machři v ničení n
lady, fakt. Jistě, v něčem byla v právu, ale mohla mi to ří
jiným tónem a vybíravějšími slovy, ochechule jedna.
V tomhle rozpoložení mě zastihl Radim. "Co je?"
"Kráva jedna!" ulevil jsem si a málem si odplivl.
"Kdo? Sandra?"
Překvapeně jsem se na něho podíval. "Chceš pěstí?!"
"Jak mám vědět, komu spíláš? Nezdálo se mi, že bys Sand:
takhlé tituloval," bavil se.
"Drž zobák. Bytná je kráva. Od prvního mám padáka."
"Kein problem. Hrajou roli prachy?" zajímal se.
"
"Ne.
"Tím líp, seženeme kvartýr na úrovni, neboj. A co tak n
jednou, byli jste s bábou furt jak dvě hrdličky; ne?"
"Sandra ji rušila, no. Bytná z toho nejspíš v životě n
v posteli neměla, takže nemá pochopení."
Pobaveně vyprskl. "Jaká je v posteli?"
"Bytná?" uškli'bl jsem se. "Namazaná francovkou a kafr
vou mastí, občas taky vietnamskou. Víc nevím."
"Víš dobře, na kterou se ptám," nenechal se odbýt. "Urči
skvělá, má takový smyslný oči. .A ta super postava..:"
"Je ohromná, ale nech si zajít chutě."
"Vždycky jsme si vypomáhali, ne?"
Aby nezacházel do podrobností, optal j sem se: "Co Lenka`
Zabralo, okamžitě zvážněl. "Doktor mi pořád nadhazuj
že má v kýblu játra... Nevím, co tím chce naznačit. Luk
bojím se... Den ode dne je doktor vážnější. Lenka má čí
dál vyšší horečky, začíná to bejt znovu kritický. Chtěl jse
jí zaplatit převoz vrtulníkem do Prahy, k větším odborníkůr
ale primář to nedovolili prej by ji to zabilo... Odpoledne
ní znovu zaskočím, je Stědrej den..."
"Přece říkali, že je mimo nebezpečí!" hlesl jsem.
"Hm. Jenže se to nějak komplikuje nebo co..."
"Proč jsi vlastně přijel? Dneska nikam nejedu, ne?"
"Ne." Uhnul pohledem. Že jsem si radši jazyk neukou~
206
Nejspíš nechtěl být na Štědrý den sám v bytě s Lenčinými
věcmi. "Zejtra, Luku, přesně ve dvanáct u Aleše. Nezapomen."
"Copak jsem někdy zapomněl?"
"Ne, ale jindy nešlo o tolik."
"Co povezeme, když jedeme oba?"
Hodil po mně očima. "Bombu, kamaráde."
"Doufám, že v přeneseným významu."
"Jasně. Bombičku. Hop nebo trop. Zejtra máme šanci jed-
nou cestou vydělat majlant. Víc ti neřeknu, nemohl bys spát
a dnešní noc prej je plná kouzel."
"Stejně spát nebudu," pousmál jsem se v očekávání. "Přijde
Sandra."
"Aha," pochopil. "Snad do zejtra nenapadne sníh. Byly by
vidět stopy od auta." Zachytil můj kradmý pohled na hodinky.
"Chvátáš?"
"Hm. Sorry, Rade. Musím ještě něco zařídit..."
"Neomlouvej se; však už se zvedám."
Z domu jsme vyšli společně.
"Bud' šfastnej. Pěkný Vánoce, tobě i Sandře," popřál mi
venku. Pak zaváhal a vážně dodal: "Asi ti závidím, Luku."
Pokrčil jsem rameny. "Tobě taky hezký Vánoce."
V jeho situaci tahle fráze vyzněla div ne sarkasticky. Díval
jsem se, jak s hlavou vtaženou mezi ramena pomalu odchází.
Nepřijel žádným ze svých tří vozů, přišel pěšky. Asi aby zabil
čas nejkrásnějších svátků v roce. Díval jsem se za ním a litoval
ho. Peněz má jako šlupek, holek na každým prstě... Elegán,
krasavec, sukničkář, vekslák, frajer. Vánoce, jaký dneska pro-
žije, bych nepřál nikomu.
26. S dvěma balíčky pod paží
jsem přeběhl ulici,
prošel průjezdem za zelenými vraty a zazvonil u dveří bez
vizitky. Otevřela mi Pedrova máma v pánský košili, punčo-
chách s děravým palcem a natáčkách na hlavě.
207
"Ahoj," pozdravila mě překvapeně. Tykali jsme si, ačkol
byla o něco starší. Párkrát jsem Pedrovi spravoval kolo.
"Hezký svátky," popřál jsem jí.
"Hezký?" odvětila ironicky.
"Sh'bil jsem Pedrovi, že když bude chodit do školy, něc~
mu dám. Na, předej mu to."
Nejistě přijala balíčky. "Bude mít radost... Já pro něh
stejně nic nemám. Pojd' dál! Ale co tě to napadlo, pro nic -
"Pro Pedra," usmál jsem se. "Dej mu to teda pod stromek.'
"Tak... Díky," zčervenala. "Nechceš na chvilku zajít n
kus řeči? Ale nemám uklizeno, teprve jsem vstávala."
Zbývala mi slabá půlhodinka, vešel jsem. Naštěstí jsem s
nevyzul, na prošlapaným jekoru bych si bílý ponožky ušpiní:
Pedro seděl v jediným pokoji, co tahle garsonka s koupelno
a záchodem na společný chodbě pro tři partaje čítala, a sle
doval pohádky na příšerným obrazu černobílý televize. Já t
svou tenkrát vyhodil a to proti téhle byla hotovej zázrak
Vybavení místnosti bylo stejně omšelé jako koberec. Kredenc
stůl, židle, velká železná postel, v rohu dětská postýlka s
šprušlema, ze který Pedrovi musí koukat nohy. Co asi z t
postele viděl, že? Mámu pň práci, jak jinak.
"Luku!" zajásal Pedro a vrhl se k mně. "Tři oříšky pr
Popelku, nechceš se taky dívat?"
"Znám je zpaměti," odmítl jsem jeho nabídku.
"Zůstaneš u nás na Vánoce? To bude bájo..."-
"Nemůžu, Pedro," krotil jsem ho a litoval, proč jsem jenor
vlezl dovnitř, já blbec! Kazit si náladu?!
"Tak zejtra. Přijdeš, Luku? Já do školy chodím. VážnÉ
Každej den, vid; mami?"
"Jo, chodí."
"Prima. Za to ti Ježíšek určitě něco přinese."
"Myslíš?" zapochyboval. "Ježíšek neexistuje a máma říka
la, že takovýmu hajzlovi, jako jsem já, nic nekoupí."
Podíval jsem se na ni. Zrudla. "Máma tě jen straší."
"Fakt?! A přijdeš zítra? Podívat se, co jsem dostal?"
"Přijd;" pozvala mě i paní domu.
"Dobrá. Dopoledne, zase takhle na skok."
"Ráda bych ti něco nabídla, ale zrovna nemám," omlouval
se. "Vánoce a já jsem úplně na suchu."
"Nedělej si starosti, stejně už musím jít.". Vstal jsem, sár
do peněženky a podal jí tisícovku.
208
"Ne... neblbni. Za co?!"
"Tak. Na Vánoce." Najednou jsem přebral Radovu roli.
Docela dohrej pocit připadat si majetně a píchnout druhým!
Pedro mě vyprovázel až na chodbu: "Tak zejtra!"
A jeho máma tiše dodala: "Kdyby ses někdy cítil sám a po-
třeboval ženskou, zajdi, máš předplaceno do smrti."
"Jsi hodná, ale nepotřebuju," usmál jsem se na ni.
Sandra už u Vavřince čekala! Choulila se před mrazivým
větrem u stoleté lípy. "No ne, poprvé jsi tu v predstihu."
"Nemohla jsem se dočkat," přiznala mile.
Objal jsem ji, hladově a vzrušeně. Divil jsem se ještě víc,
protože mě od sebe neodstrkovala kvůli náhodným chodcům
čí všetečnýmu hledáčku neúnavnýho fotografa.
Báječnější Štědrý den jsem v živatě nezažil. Sandra u mě
poprvé nebyla na návštěvě, ale jaksi ke mně patřila. Cítili
jsme se jako novomanželé, nepoznamenaní sterotypem sta-
rostí a povinností, bláznivě zamilovaní a přitahovaní žárem
svých těl. Nejprve jsme ustrojili stromeček zasazenej v kvě-
tináči, nebot' stojan jsem pochopitelně zapomněl obstarat, po-
věsili na něho šest lesklých koulí, v nichž se odrážela Sandřina
krásná tvář jako v kouzelném zrcadle, sem tam uvázali fia-
lovou mašličku, a když jsme výzdobu dokončili upevněním
svíčiček na skřipcích, musel jsem Sandru poh'bit, abych si
dokázal, že tuhle krásu doopravdy prožívám, že nespím.
"Počkej, ted' přijde na řadu kapr a salát," odstrkovala moje
nedočkavé ruce.
"Kapr je ti přednější," vyčítal jsem.
"Vydrž. Kapr má přednost, podívej, jak vypadá, chudák. Ty
nelekneš, toho se nebojím," zasmála se. "Umíš ho klepnout?"
Zabití kapra, jeho stažení, vykuchání a naporcování není
samo o sobě nic těžkýho, Sandra mi podávala náčiní jako
sestřička při operaci. Náhle zezelenala a utekla na záchod.
Ty její záchvaty! Celou dobu, než se v koupelně odemkla,
jsem se přede dveřmi tetelil strachy. "Sandro..."
"Dobrý," uklidňovala mne. "Ale kapra radši dodělej sám."
"Vadí ti krev?"
"Nevím. Nikdy mi nevadila, ted' možná."
"Poslyš, došla sis vůbec včera k tomu doktorovi?"
"Ano3" odvětila se zvláštním pohledem.
"A? Zlučnik?!"
209
"Hm," odpověděli neurčitě.
Celej jsem se rozklepal. "Musíš na operaci? Kdy?"
"Až... za čas. Nejspíš začátkem srpna. Netvař se jak bož
umučení, sám jsi mi tvrdil, že žlučm'k mi vyšmikne i vrátnej
Jdi dodělat kapra, dám zatím vařit brambory."
Odpoledne pokračovalo bez komplikací, brzy jsem se upo
kojil. Sandra se smála, žertovala, mazlila se se mnou jakc
dřív. Věřil jsem, že její zdravotní stav není ohrožen.
Snažil jsem se jí pomáhat, všude se spíš pletl, přesto totc
odpoledne i večer patřilo k našim nejkrásnějším. Za okny
poletovaly velké mokré vločky, které se na zemi zase roz
pouštěly, na pánvičce prskal kapr a já prožíval čistou lidskou
radost. Tohle je ono. To pravé, absolutní!
Večeřeli jsme už v pět, sotva se za okny pořádně setmělo
Nevěděl jsem, kdy musí odejít k jinému stromku, jistě mno
hem honosnějšímu, ale zeptat jsem se nemohl. Nechtěl jsem
si připustit, že ještě dnes zasedne k jiné štědrovečerní tabul
a u jiného stromečku rozbalí jistě dražší a lepší dárky.
Žil jsem přítomností. Vnímal jsem poezii Vánoc, vločka
na zahradě, vůni svíček, vanilky i jehličí, slyšel cinkot příbori
a tiše hrající koledy. Prožíval jsem Sandru naproti mně, ostře
bával její voňavou krásu a mohl na ní oči nechat. Večeře
jsem v obleku s kravatou! Naše první Vánoce jsou dostateč
ným důvodem dát se do gala. První - a možná poslední.
"Zapomínáš jíst," všimla si s úsměvem.
"Dívám se na tebe," vzdychl jsem. "Nemůžu se tě nabažit
Jsi krásná a já ztracenej, miluju tě víc, než je zdrávo."
V očích se jí odrážely plamínky svíček, její rty se rudÉ
leskly, voněly po malinovém lesku a já se musel naklonit nac
stůl, abych pol'bil maličkou pihu krásy na jejím oušku.
Pevně mi sevřela ruku. Najednou jsem dostal strach, že j
ztrácím, i když je sé mnou. Hned po jídle jsem vytáhl m
světlo kytici patnácti růží,, přistoupil k Sandře a fakticky roz
třeseně vykoktal: "Sandro, rád bych tě tímhle... Miluji tě a..
No prostě, žádám tě o tvou ruku a slibuju, že tě budu mít rác
do konce života a že se vynasnažím, abych tě nikdy nezklamu
a zajistil ti pěknej a spokojene~ život."
Myslel jsem, že se rozesmě~e, nevím, jestli jsem byl víc
směšnej nebo naměkko. Sandra však s vážnou tváří odvětila
"Takový krásný vyznání... Ano."
"Nerozumím. Cože?"
210
Usmála se. "Čemu nerozumíš? Ptal ses, jestli si tě chci
vzít, ne? Moje odpověd' je ano. Chceš to v angličtině? Yes."
Ztuhl jsem. "Mluvíš vážně?"
"Samozřejmě. Nebo ty sis dělal psinu?"
"Ani náhodou? Sandro, lásko, ty se kvůli mě rozvedeš?"
"No, nejspíš budu muset. Jinak by mě znovu neoddali."
Sevřel jsem ji v náruči i s růžemi. I když jsem o téhle
odpovědi tolikrát vduchu snil, pořád jsem jí nemohl uvěřit.
Připili jsme si šampaňským. "Na nás...," vydechl jsem.
"Af jsi se mnou š~astná a nikdy téhle volby nelituješ."
"Ano," odpověděla jednoduše. "A ted' pojd' ke stromečku,
mám pro tebe dárek, jakej nečekáš v nejdivočejších snech."
"Můj největší dárek jsi ty. Nic víc nepotřebuju. Tvoje ano
je nejkrásnější, cos mi mohla kdy dát."
"Neukvapuj se," pravila se zvláštním pohledem. Sama vy-
balila kazetu čítající prsten, náhrdelm'k a náušnice. Vše ve
zlatě, samozřejmě. Nejsem žádnej šupák! Okamžitě se dárky
ozdobila a byla v nich tak nádherná, až mi to bralo dech.
"Lukášku, neluxuj mě očima a radši rozbaluj."
Našel jsem pod stromečkem dva balíčky. Jeden malý, druhý
miniaturní. Ten větší skrýval zlatý Omegy s otevírací schrán-
kou, v níž byla maličká podobizna usmívající se Sandry
a umělecky vryté věnování. Z maličké krabičky vypadl dudh'k.
Nechápavě jsem ho obrátil v dlani, podíval se na Sandru,
jejíž obličej se jakoby rozzářil, a v tu chvíli mi to došlo!
"To..." Musel jsem polknout. "Opravdu?!"
Slavnostně přikývla. "Slibovala jsem ti překvapení, ne?"
"My budeme mít syna?!"
"Jestli syna, to ti nezaručuju," usmála se. "Každopádně
čekám ditě. Je to skoro zázrak, Lukáši. I doktor ň'kal, že by
tomu v mém případě nikdy nevěřil. Nakonec, z jednoho va-
ječníku mi kousek nechali a s ním i procento naděje... Jak
vidíš, stačilo. Zázrak nejspíš způsobila tvoje živá voda."
"Ty moje malá...," objal jsem ji a dlouhou dobu nemohl
vůbec promluvit. Hlas by mě zradil. Trvalo mi, než jsem se
zase sebral. "Takže tvůj žlučn~lc = `
"Je úplně v pořádku," doplnila mne.
"Odkdy to víš?"
"Teprve od včerejška. Ve snu by mě to nenapadlo."
"A...," zeptal jsem se trochu bojácně, "jsi... št'astná?"
"Blázinku! Toužím po dítěti, natož ho mít s tebou!"
2Il
"Budu se snažit, aby ses se mnou měla dobře. Udělám, c
budeš chtít. Pro tebe... Pro vás!"
Zvážněla. "Asi jsme se museli sejít. Měl jsi pravdu. Osuc
Čím dál víc jsem si s tebou byla jistá. Návštěva lékaře je
potvrdila, že jsem se rozhodla správně."
Sevřel jsem ji, nejš~astnější člověk na téhle planetě. Nejprv
jsem ji 1'bal něžně, málem rozpačitě, ovšem se stoupajícír
žárem vzrušení stoupala i vášeň doteků.
"Můžeš vůbec...," zarazil jsem se v posledním okamžik
před proniknutím. "Neublížím mu?"
"Ne," usmála se. "Těhotná není nemocná, Lukášku. Bu
víc něžnej a ohleduplnej, jinak smíš. Musíš! Nebo tě znási:
ním!"
I přes velmi svéráznou výzvu jsem do ní vstoupil váhaví
pomaloučku. Milování se dostalo do jiné roviny. Bál jsem s
přitlačit, abych nějak nepoškodil to maličké, zvenčí nevid:
telné, a přitom už ted' milované a.žádoucí.
Šílel jsem, ši'lel, šílel. Sandra, moje. nejdražší, velká lásk;
moje budoucí manželka a matka méhodítěte! ! !
"Dokdy zůstaneš?" zeptal jsem se s ještě rozpálenou tvá
a horečnatýma očima. "Rekla jsi už něco tchyni? Nepustit
tě k ním, budeš se mnou, začněme spolu..."
"Zůstanu u tebe do zítra," řekla rozumně. "Hned ráno jir
všechno řeknu. Tomu bych se nevyhnula. Měla jsem pozít
letět na zimní prázdniny do Švédska. Odpoledne mě čekej.
"Jsi zlatá! A co Lexovi?"
"Máti se uleví," uškl'bla se. "Stejně mi neodpustila, ž
jsem jí ukradla jejího mazánka."
"A. . . Ondra?"
"Prosím tě. Ten vůbec neví, co to je mít rád."
"Sandro, nebude ti.:. po tom všem... Ne smutno, spíš.
Měla ses u nich dobře, víc než ti já budu schopen dát."
"S tebou jsem š~astná, Lukášku."
"Ano, ale materiálně -"
"Uskrovním se. Uděláme si život pro sebe, pro nás tř
Jinej, než se žije u Lex°ú, a určitě lepší než parodie, kter
prožívají moje spolužačky. Bez peněz se žít nedá, Lukášk~
ale ke spokojenýmu životu nemusí být miliony."
"Nebe peklo ráj;" sevřel jsem ji. "Něco mám a hodně y
dělám. Dost, abychom se nemuseli moc uskrovňovat."
Nadzvedla se na lokti. "Jak - vyděláš?"
212
"Vydělám. Neboj."
"Bojím. Luku, slib mi, že nepojedeš nikdy v žádný špíně
jako Honza a vůbec ti všichni! Radši budu chudá, než abych
se musela klepat strachy, kdy tě dostanou! Přísahej mi!"
Zarazil jsem se. "Nejsem vekslák. To, co dělám, není ne-
bezpečný," odpověděl jsem vyhýbavě.
"A taky určitě ne legální."
"Jinak bych byl žebrák. Viš, kolik je minimální mzda?"
"Ne, ale zato vím, kolik jsou za nezákonný džoby sazby."
"Teprve jsem s.tím nedávno začal -"
"Přísahej, že okámžitě skončíš. Lukáši!"
"Dobře. Zítra naposledy. Přísahám. Do odpoledne jsem
zpátky a pak už nikdy nic. Čestně."
"Věřím ti," uklidnila se. "Mám pár kámošů, normálních,
ne přes Urbana. Seženu ti práci. Vím, u ktery'ho soukromníka
se dá hodně vydělat. Nebo můžeme jít do ciziny, oba dva.
Na pár měsíců. Umím řeči a chlap, kterej se nebojí práce, se
chytí ještě lip..."
A tak jsme se milóvali a plánovali společnou budoucnost.
Štědrovečerní noc je prý kouzelná. Byla. My si ji takovou
udělali. O půlnoci jsme se celí umilovaní doškobrtali na půl-
noční. Kam jinam, než do kostela sv. Vavřince. Nelitoval
jsem té námahy, po celou mši jsem držel Sandru křečovitě
za ruku a modlil se.
"Ty to umíš?" pošeptala mi s údivem do ucha.
"Však jsem tu byl kvůli tobě nepočítaněkrát."
"Přivedla jsem tě ná lepší cestu?"
"Na tu nejlepší. Cestu lásky."
"Lukášku, kdyby se s námi stalo cokoliv, Vavřinec bude
našim místem navždy. Místem hledání, nalezení i svatebním."
Znělo to jako přísaha, kterou jsem musel potvrdit políbením
přímo v kóstele.
213
27. V povznesený náladě
jsem si pohvizdoval ještě
v průjezdu u Alešova skladu,
kde jsem čekal na Rada. A pak kdo bude mít zpoždění! Přiřítí
se za půl hodiny s jazykem na vestě. '
"Kde máš auto? Co to je za novoty?" žasl jsem.
"Ticho, vole. Jedeme půjčenou dodávkou." Aleš nám hodí
oknem klíčky od suzuki zaparkované nedaleko a popřál hodni
štěstí.
"Jo, budeme ho potřebovat," přikývl Rad. "Sedej, rychle!`
"Já pozdě nepřišel," ujistil jsem ho.
"No jo, sakra, já vím. Kdyby Honza nebyl kretén a = `
"Urban? Počkej, my dneska jedeme pro Urbana?"
"Jo. Nech se překvapit výdělkem! Mimochodem, vzkazujc
ti, abys dal od Sandry pracky pryč."
"Pozdě, kamaráde."
"Proč? Nějak záříš, co je novýho?" všiml si, když couva
z jednosměrky. "Nedělej si nároky, Honza jí to polepí."
"Sandře nevadí, jestli něco Lexům řekne. Naopak. Ušetři
by ji práce. Bude se totiž rozvádět." Rad málem přehlídl čer
venou. "Bacha, moulo, zabiješ nás."
"Ona se chce rozvádět?! No, to je gól... Kvůli tobě?"
"Zíráš, co? Dnéska v šest se sejdeme u Vavřince napořád.`
"Zírám! Ty vole, na cos ji vlastně nachytal?"
"Proč bych ji měl nechytávat?" naštval jsem se.
"Jo, já zapomněl. Big love. To se ještě nosí? Neř'kej, žc
je tak hloupá a vzdá se postavení, kterýho sňatkem dosáhla
Vždyt' mají ve Švédsku zdědit nějakou fabriku, ne?"
"Rozvedenej Lex ji zdědí," ujistil jsem ho.
Rad si odfoukl. "Klobouk dolů. Asi jí přeskočilo."
Zaváhal jsem. "Prachy nejsou všechno. Bejt prachatej a ne
št'astnej není dobrá kombinace."
"Št'astnej a chudej ještě horší," usoudil.
"Nebude to tak zlý. A pak, víš, co si myslím? Že by sc
stejně neodstěhovala. Nemohla by. Nezapomínej na Urbana
214
toho jejího vykutálenýho bratříčka. Vybalil by tak jak tak ty
fotky, co na ni má. Třeba jen z principu."
Zamyšleně pokrčil rameny. "No, na tom něco bude. Honza je
obchodník, žádná citovka. Každopádně jsí mu vypálil rybník!"
"Mám ho na háku. Je to křiyák. K Lexovi jí pomohl kvůli
sobě, aby ji mohl vydírat. Do Svédska by ji nepustil, podrazil
by jí nohy. Sandra by byla znovu tam, kde ji našel. Na dlažbě
a bez prostředků, navíc o pár let starší než poprvé. Asi by jí
nezbylo nic jinýho než pro něho znovu pracovat. Lexovi ji
tutově oškubou až na kůži."
"Asi máš pravdu," uznal. Chtěl jsem něco říct, ale umlčel
mě posunkem. Zajel do podzemní garáže hotelu Continental,
projeli jsme dvě patra, načež zamiril k mycí lince a nějakej
kluk mu otevřel vrata servisu. Než jsem se nadál, měli jsme
na voze jiný číslo. Dílem dalších okamžiků bylo vyjet z ga-
ráže, projet kus města a posléze zastavit před honosnou vilkou
sousedící se soukromým obchodem. Vrata garáže samočinně
vyjela nahoru a Rad vjel rychle dovnitř.
"Máš zpoždění," řekl mladej ramenáč s pomádou.
Hotový skladiště, samá bedna. Bez dalších slov jsme mlčky
nakládali. "Vopatrně!" vyděsil se ten namaštěnec, když jsem
s jednou krabici maličko víc 1=ukl o zem. "Nenosíš brambory I"
"No jo." Určitě elektronika, to je krámů:
"Bůh s vámi," popřál nám nakonec.
Rad rychle vycouval. Otočil jsem se, abych si mohl přečíst
nápis nad obchůdkem, k němuž sklad nejspíš patřil. Player.
Jasně, elektronika, jak jsem ň'kal. Na výpadovce se Rad po-
díval na hodinky.
"Do prdele, půl druhý! Měříl sís někdy čas, za jak dlouho
dojedeš na čáru?"
"Pětačtyřicet minut, když to hasím."
"Já pětapadesát. Přesedneme si. A šlapej na plyn, jak nejvíc
můžeš. Musíme bejt na čáře nejdýl těsně po druhý."
"Proč se tedy vyjelo tak pozdě? Nemohli jsme dopoledne?"
"Ne. Jediná hluchá doba je od půl druhý do čtvrt na tři.
Chtěl jsem vyjet dřív, jenže něco neklaplo, zboží ještě nebylo
ve skladu... Problémy, no. Pohni."
"Hele, nerad bych riskoval. Zejtra je taky den."
"Jed'a nezdržuj! Dneska nebo nikdy, kurva! Jedině dneska
je kontakt na druhý straně, vole. Tohle je dlouhodobej plán
a nemůže kiksnout kvůli tvejm podělanejm kalhotám!"
215
"Nenechám se zavřít."
"Jed; Luku, nebo ti rozbije hubu!"
"A vyplatí se nám to?"
"Bože na nebesích!" Zvedl oči v sloup a vyslovil cifru, pi
ktery' se mi naježily chlupy po celým těle.
"Pro oba tolik?!"
"Vole. To je jen pro tebe! A švihej, slyšíš?!"
Sešlápl jsem pedál plynu na podlahu. Tolik peněz za jedu
akci! Sandro, tohle prostě riskovat musím. Silnice byly m
štěstí suchý, mrzlo, jen praštělo, prsty mi přituhovaly k vc
lamu. Mohl jsem si dovolit řezat zatáčky stodesítkou, suzul
je slušnej aufák.
"Jestli se umzš modlit, tak se pomodli," vyzval mě.
"Co vlastně vezeme?" zeptal jsem se nad Chválovicem
protože Radovo nezvyklé řečnění a zvláš~ nervózní pokukc
vání po hodinkách se mi vůbec neh'bilo. Nikdy dřív nepani
kařil!
"Lízátka," zašklebil se, ale od srdce to nešlo. Bál se!
Ucítil jsem na zádech studenej pot. Ošklivej pocit!
V lese před Květnou jsem jel krokem.
"Přidej!" prskl rozčileně. "Dvě deset, rychle, rychle!"
"Aby nás bylo slyšet až na rotu do Květný, ne?" odser
jsem, vypnul motor a otevřel dveře. Nevyskočil jsem, Ra
mě chytil za rukáv. "Tobě šibe!" zařval rozzuřeně.
"Musím se mrknout, jestli je čistej vzduch."
"Kurva, jed; nebo tě zabije," zasyčel, cele] hledej, s kri;
pějemi potu na čele. Nedělal si legraci, vytáhl z kapsy svi
revolver a namířil ho na mě. Zbraň držená koženou rukavic
připomínala špatnej film. Ruka se mu chvěla.
"Rade -"
"Je nabitej, o tom nedejchej! Tak pojedeš nebo ne?!"
Nastartoval jsem. "Ty seš psychopat..."
"Jed'! ! !"
Přidal jsem. Otče náš, jenž jsi na nebesích, af projeden
Vůz se rozkoh'bal po hrbolatý lesní cestě. Ještě padesát metri
ještě dvacet, deset...
A pak se to stalo. Snad pět metrů zprava kráčeli dva, podl
uniforem celníci. Vypadali stejně překvapeně jako my. Jede
z nich zvedl pohotově plácačku. Pm'kaz k zastavení, rozume
jsem. V setině vteřiny jsem mrkl na Rada.
"Jed'!" zařval nepříčetně.
216
Nemohl jsem dupnout na plyn, na výmolech bychom se
převrátili, přesto jsem co nejvíc zvýšil rychlost. Vtom se ozval
výstřel. Celník vystřelil pro výstrahu do vzduchu. Ještě dva metry
výmolů a pak už nemají šanci nás bez auta chytit! Duchapřítomně
jsem se vyhnul levým kolem hluboké díře a v tom okamžiku jsem
zahlédl, jak na nás celník zamířil. Nevystřelil však. Nestihl to.
Rad byl rychlejší. Stáhl okénko a dva výstřely třeskly za
sebou se stejnou rychlostí, s jakou se oba uniformovaní kluci
zhroutili k zemi. Nebyl to sen, byla to skutečnost!
"Rade, ty kreténe!!"
"Jed' dál!" Namířil kolt přímo na mou hlavu. Oči se mu
leskly a jeho tvář byla změněná děsem a hysterií.
Jel jsem. Tlačil jsem pedál k podlaze, stále ještě nic ne-
chápající, protože vše, co se stalo, bylo dílem pár vteřin. Přesto
se mi roztřásly ruce a nohy.
"Ty vole, proč = ` zkusil jsem opatrně.
"Co jsem mohl jinýho!"
"Stihli bychom ujet, ale tys je zabil, idiote!"
"Drž hubu! Za Waldkirchenem doprava. Přidej!"
Zdálo se, že se uklidnil, docela rozumně ukazoval cestu
a revolver položil na koleno. Přesto jsem se bál promluvit,
něco mu vyčítat, odporovat. Za pět minut jsme stáli na kři-
žovatce lesních cest, kde čekala jiná dodávka a dva chlapíci.
"Schovej tu zbraň!"
Podíval se na svou ruku s vražedným nástrojem. Připadalo
mi, že má okno. V rozhodujícím okamžiku se probral a náhle
mi ji hodil. Chytil jsem ji tak tak a schoval do kapsy, než
k nám ti dva kožáci došli.
"Alles gute?" zeptal se jeden.
"Ja, kein problem," odvětil duchapřítomně.
Mlčky jsme přehodili zboží z vozu do vozu.
"Und Gelt?" zajímalo Rada, když nám poklepali na ramena.
Němec vysvětlil, že podle úmluvy dostane Herr Urban dru-
hou půlku přímo na konto. Zatmělo se mi před očima.
"Ta svině!" zasyčel Rad. "Jec~ než po nás půjdou."
Nemohli jsme se vrátit stejnou cestou, museli jsme dál za
Květnou a riskovat, že se strefíme. Tentokrát nám štěstí přálo.
Prej štěstí!!! Já se poseru.
Teprve za Chválovicemi mi zdřevěnělej jazyk povolil. "Co
jsme vezli?"
"To už je jedno," odvětil dutě.
217
"Starožitnosti, co? Ty nakradený věci z Rábštejna a kostek
že jo? A pro Urbana! Ty hajzle, uděláš za Urbana nejšpinavěj~
práci a on nás potopil! Máš aspoň ten film?!"
"Jo," kejvl otupěle. "Proč?"
"Uvažuj, pitomče! To je jediný, co nás může spasit! Ne
došlo ti, že z týhle akce neuvidíš ani šilink? Prachy jdo
rovnou na Urbanovo konto a nás zavřou za dvojnásobný zabiti
krádeže starožitností a pašování! Urban je z toho venku, hoc'
tě přes palubu. Nejradši bych ti rozbil hubu! Tak co, co jsm
táhli? Starožitnosti?!"
,"To. Taky. A taky... Nechtěj to vědět, Luku."
Až do města jsme jeli mlčky, zvolna jsme se sbírali.
"Tady zastav," poručil mi. "Vrátím auto."
"Tys je zabil, Rade," připomněl jsem tiše.
"Zmlkni!" Doslova mě z auta vyhodil, nacpal se za volan
a s podhrabáním odjel.
Půl čtvrtý. Se Sandrou mám spicha až v šest. Co jí řeknu
Dopotácel jsem se na privát jako v horečce. Ty dvě zhrouceni
postavy jsem viděl za každým rohem! Já je přece nezabil!!
Možná nejsou mrtví, jen postřelení, jestli je brzy najdou...
Klapnutí dveří mě k smrti vyděsilo. Jdou po mě?! Ne, by
to jen Pedro, pod paží autorobota a ragbyovou šišku, ob
vánoční dárky, které mi hodil pod nohy.
"Nechci to! Neumíš držet slovo! Nepřišel jsi!"
"Nemohl jsem," odpověděl jsem roztržitě.
"Čekal jsem tě! Máma taky. Celý dopoledne uklízela!"
"Pedro, neblázni, přijdu jindy. Snad..." `
"Nevěřím ti!" Odběhl se slzami v očích, dárky nechal n
zemi. Asi mě měl rád a já ho zklamal. Sandru jsem tak:
podrazil. Až se dozví, co jsem udělal... Vždyf jsem chtěl jej
peníze, nic víc, pro ni, pro mě, pro naše dítě!
Lokl jsem si rumu z láhve a práskl sebou na gauč. Něco
tvrdého mě zatlačilo v kapse. Revolver. Panebože, proč h.
mám já?! Tu malou kovovou hračku, která před půldruhou
hodinou zabila dva lidi. Dva normální mladý kluky jako jsen
já. Skonali proto, že plnili svou povinnost. Udělalo se m
hrozně špatně, div jsem nehodil šavli. Musel jsem na vzduch
Utíkal jsem k nejbližší telefonní budce, našmátral mince
zalistoval v seznamu. Dvakrát mi z roztřesených rukou vy
padl, než se mi povedlo zjistit číslo. Vyzváněcí tón. Tak zved
něte to, pitomci!
218
"Celnice Chválovice," ohlásil se neznáme] hlas.
"Vaši dva lidi měli nehodu, leží na čáře tři kiláky před
Květnou," vyhrkl jsem a zavěsil. Musel jsem se přidržet dveří.
Třeba už jsou dávno v nemocnici. Třeba taky ne. A třeba
vůbec nemocnici nepotřebujou...
Údery čepu bušily v hlavě jako rány na buben. Honem k Ra-
doví, já tu.jeho pitomou pístolku nechci! Stopl jsem si taxík.
Jenomže nic, Rad doma nebyl, před panelákem chyběla i jeho
toyota. Taxík nestačil odjet, najal jsem si ho znovu a nechal
se dovézt k hotelu Continental.
"Dneska má servis zavřeno," řekl mi unuděně ten mladej
týpek, kterej nám měnil číslo.
"Kde je Rad? Byl tady?"
"Kdo? Pane, nerozumím vám."
"Radim Reder! Kurva, ten s tou modrou dodávkou Suzuki,
byli jsme tu hned po poledni oba a - "
"Lituju, vidím vás prvně v životě. Imeska tu žádná modrá
dodávka nebyla, máme zavřeno."
Musel jsem se držet, abych mu jí nevypálil. Navigoval jsem
taxík zpátky k oné vilce. Dveře do skladu zavřené. Zvonil
jsem u domu tak dlouho, až mi otevřela stará bába. Také ona
tvrdila, že mě nezná, abych neobtěžoval, nebo zavolá policii.
Taxikář se dobře bavil. Obíhal jsem kolem prodejny Player,
bušil na dveře s roletou. Nějakej dědek, co venčil opodál
vypelichanou kolii, mi sdělil, že majitel je už tejden s rodinou
na horách a doma je jen hluchá babička.
Zbývá Aleš! "Je tu ještě Radim?!" vyhrkl jsem.
"Myslíš Redeřa? Ne, není. Oběas u mě nakupuje, ale dobře
čtrnáct dní jsem ho neviděl."
Natáhl jsem mu ji přímo do ksichtu. Vyhrožoval, že mě
nechá sbalit, a ta holka, ted' už tlačící kočárek, poskakovala
vyděšeně kolem. S hlavou v dlaních jsem nastoupil do taxíku.
"Kam to bude ted'?" zajímalo šoféra.
"Do nemocnice. Na sídlišti Severní."
Po složitých debatách s vrátným jsem se konečně dozvě-
děl, kde hledat Lenku Rederovou a přes zákal pronikl až
do objektu. Oddělení intenzívní péče. Jedině ona by
mohla. . .
Mladá lékařka nechtěla o mé návštěvě ani slyšet. "Bohužel,
pacientka je ve velmi vážném stavu."
"Nelepší se to? Ani trochu?!" Přál jsem si slyšet ANO.
219
"Lituji. Došlo k dalším komplikacím. Kromě jater má těžce
a nenahraditelně poškozené i ledviny..."
"Prosím vás, pus~te mě k ní, aspoň na minutu! Je to otázka
života a smrti," žebral jsem.
"No dobrá... Minutu. Půjdu s vámi, kdyby šel pan primář."
Pohled na Lenku mi dodal. Skelnej zrak, rozšířený zornič-
ky, rozpálenej obličejík, v žilách kapačky a pronikavý pípání
pristrojů, na nichž byla napojená. "Radimku..."
"Lenko, to jsem já. Luk. Kde je Radim? Nevíš o něm?"
"Neviděla jsem ho. Jezdí k nám, zrovna sušíme seno..."
Musel jsem se přidržet zdi.
"Pojdte," řekla mi doktorka zúčastněně. "Myslíte asi jejího
bratra. Odpovím vám sama. Nebyl tu. Včera ano, tňkrát, dnes
zatím ani jednou. Všimla bych si ho."
Podíval jsem se na Lenku, myšlenkami bloudící v Níža-
nech. Rad ji chtěl vysvobodit, aby si užila jeho peněz... A za-
tím jí přinesly zkázu. A mně taky. I Sandře...
Nechal jsem se znovu odvézt na sídliště. Rad dosud doma
nebyl. Obcházel jsem kolem, až jsem si všiml, že okno v kuchyni
není zavřené na kličku. Aniž bych se staral o lidi kolem, vlezl
jsem dovnitř. Vypadalo to tam jako po bitvě. Skříně pozotvíraný,
věci vyházený. Po bližší prohlídce mi došlo, co se stalo. Chyběly
nejcennější věci i Radovo oblečení. Sbalil se a pláchl ! ! ! Polila mě
smrtelná hrůza. Rad je jedinej svědek, kterej ví, že jsem jenom
pašoval, nic neorganizoval, o ničem nevěděl - a ty dva nezabil! ! !
A co fotky?! Sebral jsem se a prohrabal se ve zbytku. Teprve
ve spodní zásuvce kuchyňské linky se krčil jeden jedinej svi-
tek barevnýho negativu. Natáhl jsem ho a podíval se na něho
skrz světlo lampičky.
Sandra v rudé mazdě, vedle ní sedím já. Tady se objímáme
za lípou u kostela. Na té další se milujeme v jejím autě...
Před očima se mi roztančila žlutá kola. Všechno na mě spadlo
jako pobořená zed'. Jiný filmy bud'neexistovaly, anebo je Rad
stihl zlikvidovat. Panebože. Můj kámoš. Můj nejlepší kámoš!
Jednou přece litoval, že Sandře ublížil. Cím asi. Podruhý
se lekl, když jsem se zeptal, jestli pořád fotí! Já debil, ještě
jsem mu ledacos řekl! Celou dobu pracoval pro Urbana. Ne-
řekl mi snad Urban, že bych se divil, kdo ty fotky pořídil?!
Proč mi nedošlo, že musí bejt informovanej mnohem víc než
dělá, když ví, že má Sandra odjet do Švédska už za tři měsíce?
Jako kámoš mi ji chtěl rozmluvit v dobrým.
220
Kámoš, kterej by za prachy prodal vlastní mámu. Podrazil
nejlepši'ho přítele, opustil těžce nemocnou ségru.,A já tu sedím
v jeho kvartýru s jeho koltem, kterým zabíjel, s koltem, na
němž jsou moje otisky prstů. Na rozdM od Rada nenosím ru-
kavice! V autě mi ho mimochodem hodil.
Mimochodem? Jak jsem starej, tak jsem blbej! Nebyl vedle
z toho, co udělal. Přemejšlel, až vymyslel. Rad je mozek!
Kdo ví, kde je mu konec. Může si to hasit v toyotě přímo
dolů Rakouskem, napň'klad do Itálie, odtud do Jugoslávie, š.
kde se v současným zmatku ztratí. Vždycky mu to pálilo
Já jsem na tom podstatně hůř. Svědkové neexistují. Nikdo
mi neuvěří, že dohromady nic nevím, že jsem nestřílel, že ta
zbraň vůbec není moje. Urban má určitě alibi. A peníze, se
kterýma si svou nevinu koupí, kdyby mu chyběla.
Co bude se Sandrou?! Mou Sandrou, mou láskou?! Lexovi
je vydědí. Kam půjde, sama a těhotná?! Ke mně na privát
nemůže, i kdyby si našla nějakej mizernej podnájem, z čeho
bude žít, než se vrátím z kriminálu?! A jak budu žít já? Bez
ní??? Možná se jí znovu ujme Urban, velkej šlechetnej bratr.
Dítě si nechá vzít a bude se živit stejným způsobem, jako
před lety. Naděje, že na mě x měsíců, případně let, počká?! ;l:
Sandra v tílku a minisukni v knihovně, ve spodním di'le
plavek na koupališti, ve strečových šatech v zaplivaný hos-
podě v Nížanech, s kapičkami deště ve vlasech v telefonní
budce, Sandra na strážní věži, u nás doma, Sandra zachumlaná
do pokrývek a s horečkou na Urbanově chatě, na návštěvě
v nemocnici, a taky Sandra nahá, nádherně vzrušivá, fyzicky
krásná, přitažlivá, dravá, nenasytná, něžná a jemná. Její hlas á,
výkřiky, extáze. Sandra s odrazem vánočních svíček v očích,
sdělujíc mi tu nádheru, že jsem se stal otcem...
Ze stavu čirýho zoufalství mě vytrhl zvonek. Jdou pro mě.
Potácivě jsem vstal a utřel si oči. Jo, asi jsem brečel.
Za dveřmi stál Čára, bejvalej kámoš z ragby.
"Je Rad doma? Ne? Hele, Luku, předej mu tyhle kazety,
že jsou všechny nahraný, jak si objednal. Zaplatí mi příště."
"Tys mu nahrával filmy?!" vydechl jsem.
"Jo, už dávno. Od začátku listopadu. Vydělat si něco málo
bokem neuškodí, ne? Sám neměl čas a nikoho jinýho nese-
hnal."
"Vypadni.. ."
"Cože?"
221
"Táhni k čertu!" zařval jsem. Šel jsem hned po něm, dveřc
bytu jsem jenom zabouchl. Taxikáře jsem probudil, protře
si oči a se zívnutím se zeptal na další cfl cesty.
"Na náměstí sv. Vavřince. Tam je moje konečná."
Tohle jsem řekl úplně přesně. Konečná. U kostela jsen
definitivně dojezdil. Už tam na mě čekali.
"Pan Lukáš Lucký? Kriminální policie," ukázal mi jeden
odznak. "Pojedete s námi."
Přišli k Vavřincovi najisto. Rad je větší bedna, než jsen
myslel. V mnoha věcech jsem ho podcenil. Bohužel.
Skončil jsem ve vyšetřovací vazbě. Utěšoval mě akorá
fakt, že zemřel jen jeden celník. Na místě. Druhej díky mými
telefonátu nestačil vykrvácet.
Všechno, co jsem věděl, jsem jim řekl. Trvalo to dlouho
do noci a ještě dýl. Budou si mou výpověd' ověřovat. Ano
Sandra potvrdí, že jsem ji měl rád. Že to byla láska jak z ro
mánu. Velká, osudová, tragická. A pořád je. Milují ji, až m
úzkost stahuje vnitrnosti. Nebojím se kriminálu, vím, že mu
sím zaplatit účet. Bojím se o ni.
Víc se kriminálce ověřit nepodaří. Jedině kdyby chytili Ra
da! Anebo je šance, až se ten celník probere a vzpomene si
že v autě seděli dva a střílel ten v kožený bundě vedle řidiče
Pokud se probere - a pokud si vzpomene.
Coby podezřelýho ze zabití, těžkýho ublížení na zdraví
pašování a spousty dalších paragrafů si mě ve vazbě nechali
Ráno jsem šel znovu k výslechu a hned poté za mnou dc
cely přišla taková docela pěkná ženská, mladá a inteligentní
která chtěla, abych jí všechno vyprávěl. Se všemi pódrobnost
mi. Nevím Leda, jestli to chtěla použít do protokolu nebo z toho
udělat román o velký lásce, falešným kamarádství, nebez
pečný zaslepenosti a nezvládnutý touze po penězích, ale tc
mě nezajímalo.
Chtěla, abych vyprávěl. Chtěla pravdivou zpověd'. A já vy
právěl.
A dovyprávěl jsem to až sem.
222