LENKA LANCZOVÁ

Š JAKO ŠARLOTA

První kapitola

Změna je život, usoudím po osudovém odhodlávání před zrcadlem s nůžkami v ruce, přivřu pro jistotu oči, chvíle tupého pajzání a ohon mi zůstává v ruce. Jedním okem vyjuknu na výzvědy a záhy vytřeštím obě. Ta vyjevená osoba s vlasy jako od šišatého hrnce mám být já?! Pod levým uchem mi nesouměrné prameny dosahují bezmála k rameni, pod pravým trčí třícentimetrové štětiny. Nezbývá mi než zarovnávat, fidlat a fidlat, dokud mě z koupelny nevystrnadí Šimon neurvalým bušením a výhrůžkami, že kvůli mně zase přijde pozdě.
"Neopruzuj", vrčím a posléze odemykám. To už moje bujná hříva končí sotva dva cenťáky pod ušima, snad oběma. Zezadu se naštěstí nevidím.
"Tě noha", prohlásí pitomeček, kterému osud dopřál výsadu stát se mým bratrem, a vyprskne. "Ségra, jestli to měl bejt pokus o kopii seržantky Makepeaceový, tak seš vedle. Ona má k účesu i obličej, ty v něm vypadáš debilně."
"Starej se o sebe," radím mu naoko nevzrušeně.
Táta je v hodnocení poněkud opatrnější. Nejprve na mě při snídani podivně pokukuje, nejspíš ho mate Šimonovo veselí, prohlíží si mě ze všech stran, načež se zeptá: "Lotko, nemáš na sobě novej svetr?"
Brácha hýkne smíchy. Patrně by drahý tatíček odjel do zaměstnání neinformován, kdyby mu Šimon novinku nevyslepičil.
"A jo, vidíš," uznává všímavý rodič. "Já si pořád říkal... Co na to asi maminka? Chtěla ti dát trvalou."
Pokrčím rameny. Už mi ji nedá, haha. Po trvalé za mák netoužím a denně si máčet rozleželé vlasy připomínající zmuchlanou
slámu mě prostě omrzelo. Koneckonců, jde o zvyk, při delším zkoumání sebe samé dojdu k výsledku: účes šik.
Naházím si do tašky učení podle středečního rozvrhu a pobízena mužskou částí rodiny se konečně vypravuji. Plácnu sebou na zadní sedadlo, jelikož přední si zabírá bráška, před rokem na něj dle vyhlášky dospěl, a hustí do táty kolem dokola, jak moc si přeje nový brusle, samozřejmě litý, za pouhých šest tisíc, šílenec, protože v těch starých prý trapní.
"Nedělej si iluze, ty trapníš ve všem," krotím jeho nadšení. Hodí po mně vzteklý pohled a dál klavíruje do táty, s nímž je o sportu lepší řeč než s mámou. "Ne abys mu na ně dal, tati!" varuji ho. "Vyhazovat hříšný peníze za takový krávoviny! O hnědý kozačky vysoký nad kolena škemrám rok a marně, přestože je potřebuju, kdežto Šimon si vymejšlí."
"Máš černý, ne?" žasne táta, jako by o nich slyšel prvně.
"Právě. Hnědý mi chybí," poučím ho.
Dál si mě nevšímají, zabráni do hovoru o bráškově hokejové kariéře, nadšenci. Krčím nos, v autě jsou cítit špekové knedlíky. Podobně jako Honza nosil do světa buchty, táta vyžaduje knedlíky a jelikož by se jich doma normálně nedočkal, krom něho nám nikomu nechutnají, máma mu je vaří do služby.
Budoucí sportovní hvězdy se brzy zbavujeme před budovou základní školy na konci sídliště. Okamžitě si přelezu k tátovi, jde mi o příjezd k mé škole, ten musí být reprezentační. Jiné holky totiž vozí do školy kluci... Lepší přijet s holohlavým tátou v opiu než přicválat pěšky, zchvácená a pomačkaná z ranního boje o volné sedadlo v tramvaji.
"Jo," vzpomínám si, lovím v tašce a na palubovku pokládám růžovou obálku s nalepenou známkou a adresou Slečna Šarlota Šimonová, SŠMaM, Křižíkova 17, Bakov IV, což je adresa našeho maličko švihlého soukromého ústavu, který se ze mě už druhým rokem snaží vychovat schopného podnikatele a odborníka v oblasti managementu a marketingu. "V pátek ho pošli."
Dopis vyloudí tátovi úsměv na líci. "Ještě tě to nepřešlo, Lotko?"
Místo odpovědi významně vzdychám. Co táta ví! Mámu má jistou, vzal si ji z lásky před sedmnácti roky a krom toho, že od té doby mírně ztloustl a hodně zplešatěl, se nic podstatného na jejich vztahu nezměnilo.
"Je to podvod," snaží se mě uvést na pravou víru.
"Tenhle nikomu neuškodí." Ba naopak, pomáhá mi. Nechápal by, proč si připadám méněcenná, když holkám chodí dopisy od kluků a mně ne, zajisté by mi začal vysvětlovat, že v šestnácti mám času dost a nic mi neuteče a podobný hlody, tudíž se raději do sporů nepouštím. Ostatně nemám čas, pípavý signál blinkru mi oznamuje odbočení do šedivé uličky za poštou, odkud je škola na dohled.
"Měj se a nezlob maminku," nabádá mě jako maličkou rutinním sloganem starým deset let, před každou cestou do Chválovic. Táta je celník, dělá turnusy a protože by se mu nevyplatilo denně dojíždět, vídáme ho v pravidelných cyklech.
"Ahoj," líbám ho na tvář a kontroluji, zda vůbec můj příjezd některá ze spolužaček zaregistrovala. Po chodníku se loudá Edita, na schodech před boudou drbe Alice s Kočandovou z prváku, nic moc. Ještě tátovi mávnu a do uličky se vřítí bíločervená Honda, z pekelného stroje slézá Darina, podává řidiči helmu a filmově ho líbá na plexisklo.
Zase mi to natřela, ach jo.
"Kdo to byl?" ptám se jí hned po pozdravu.
"Miki," praví bez valného zájmu. "Takovej trouba."
Darina si může pohrdavé chování ke svým ctitelům dovolit, má jich na každém prstě deset. A já ani jednoho.
"Ukaž!" Otáčí mě kolem dokola. "Šarloto, paráda. Prokoukla jsi, fakt! Takhle ti to děsně sekne. Vypadáš zajímavě."
Nemůžu říct, že by mě její hodnocení nepotěšilo.
"Prej hlásili sněžení," oznamuje nám Edita v šatně. Její starosti bychom chtěly mít, řehtáme se a bereme schody po dvou, protože je dost hodin a na nic se tady tolik nedbá jako na dobré vystupování a dochvilnost. Před učebnou počítačů zvolňuji cval, ve středu v ní mívá první hodinu 4.A, roztřepu nový účes a hodím pohledem do otevřených dveří. Mám štěstí, Patrik u prvního monitoru o něčem vzrušeně debatuje se svým kamarádem, jmenuje se tuším Lukáš. Bohužel dění na chodbě ho vůbec nezajímá, balvana.
Můj účes vzbudí ve třídě rozruch, ovšem pouze do té doby, než si holky všimnou Darininých pletených šatů s výšivkou.
Hodím sebou do čtvrté lavice u okna, právě za Darinu, vybalím poznámkový sešit a propisku a do zvonění si nestihneme ani pokecat. Po něm teprve ne, sedíme každý u malého stolku po jednom. Edita se vřítí minutu po zvonění, samozřejmě s doktorem Mlejnkem, protivným dědulou, co nám přednáší finančnictví. Slízne ponaučení, přesnost prý je výsadou králů. Nezdá se, že by si kvůli tomu dělala těžkou hlavu. Ani já moc novou látku nevnímám, hodnotím Darinin úplet a samozřejmě na něm nacházím jedinou chybu - nepatří mně. Taky myslím na kluka s Hondou, toho troubu, jak se o něm vyjádřila. Sloní nohu, tedy profesorku psychologie Vítkovou, by ranila mrtvice. Co se naotravuje se slušným chováním! Škola se z nás snaží vychovat úspěšné profesionály, dobré vystupování na veřejnosti je prý základním kamenem úspěchu naší nadějné kariéry. Začíná se od maličkostí, nesmíme chodit na přednášky neupravení a nevhodně ustrojení, dbá se totiž na jakousi společenskou prestiž. Atak se vyvinula, alespoň mezi děvčaty, soutěž. Darina v ní vede. Škola je soukromá a vůbec ne levná, prý výběrová, což spočívá v tom, že jsme se tu sešli jakožto elita. Musím se tomu smát! Elita! Kdyby mě učení, podávané poněkud netypickým způsobem připomínajícím systém na vysokých školách, nebavilo, asi bych dávno utekla právě kvůli zdejším snobům. Přestože je nás v každé třídě jenom patnáct a z toho sedm kluků, konkurence je obrovská. Předháníme se zkrátka ve všem, hlavně v oblékání a úspěších u starších kluků, jež se projevují kupříkladu odvozem do školy. Spolužáci jsou bráni jako neškodná a nudná dekorace, ačkoliv někteří dle mého soudu ujdou, například čtvrťák Patrik Rubeš je můj idol!
Raději násilím naženu myšlenky pod strop třídy a pilně zapisuji poznámky.
V ekonomii se na mě otáčí Darina a šeptem říká: "Sleduj, padá sníh!"
Edita se nesekla, za okny fakticky sněží. To snad není pravda, sníh koncem října! Obracím oči v sloup. Prázdniny utekly hrozně rychle aniž bych zažila něco pořádného, čeká nás otravná a šeredná zima. Vůbec se na ni netěším, jestliže jsem lásku nepotkala na jaře ani v létě, v zimě nemám šanci. Aspoň si to myslím.
Než v jednu deset zazvoní naposledy, venku je bílo. Profesor
literatury připomíná, abychom v pondělí nezapomněli odevzdat rozbor určeného díla, přeje nám pěkné "dušičkové" volno, máme ! načerpat hodně sil a hlavně moudrostí do příštích dvou týdnů.
"Jsi zapsaná na všechny zkoušky?" vyzvídá Darina před archem papíru, na němž se jako vězni krčí v chlívečkách jména.
"Jo. Hned zkraje na první termíny."
"Hnusnej šprte," otřásá se a hledá škvíru v těch nejzazších, kam posléze načmárá příjmení Smrčková.
"Chci je mít za sebou," namítám, obvinění je mi nepříjemné. Nejen ona si myslí, že celé dny ležím v učení, abych byla nejlepší. Je to trochu jinak. Učím se, protože mě škola baví, a pak, mám na rozdíl od Dariny víc času, jelikož nechodím s žádným klukem. Vlastně omyl, chodím. S Ondřejem.
Nechce se nám domů, z oběda se loudáme do kulturního domu Lidia, abychom zjistily přesný začátek tanečního kurzu, kam jsme se z hecu přihlásily, a cestou si užíváme sněhu. Blbneme. Darině se podaří v nestřežené chvíli setřást mi na hlavu veškerý poprašek z holé břízky, smějeme se a já zuřím, že nejsem schopna ji strefit. Největší problém je uhníst ze sypkého materiálu kouli, sněhu je hrozně málo. Teprve očištěním několika kapot aut mám v ruce kvalitní arzenál a stíhám kamarádku, abych ji ztrestala dobře zalícenou střelou. Darina však vbíhá na schody před kulturák, smíchy se prohýbá. Mám poslední možnost, za chvíli by mi zmizela za prosklenými dveřmi, a tak s rozpřažením hážu.
Strefila jsem! Jenomže ne ji. Ta můra se přikrčila a koule prudce zasáhla jednoho ze dvou mužů, co právě z Lidie vycházejí. Rozprskla se mu přímo na obličeji.
Ztuhnu úlekem, hádám mu dobře dvaadvacet, a čekám. Darina dosedá na schod ve své skvělé úpletové sukni a doslova řve smíchy, ten druhý se řehtá také a postižený si vytírá zalepené oči. "No tohle..." dostane ze sebe.
"Já ne..nerada..." koktám, celá červená.
Najednou udělá něco, s čím absolutně nepočítám. Sesbírá sníh ze širokého dřevěného zábradlí a řítí se na mě. Snažím se utéct, po třech skocích mě má, jednou rukou mi uvězní paže a druhou rozmazává sníh po obličeji. Prskám a bráním se a samozřejmě se směju stejně jako on, pereme se, dokonce se mi snaží sníh nacpat
za bundu. Pak mi podjedou nohy a válíme se oba na mokré zasněžené trávě. Má mě ve své moci, pomstí se mi dokonale, cítím sníh úplně všude, v očích, v nose i za krkem. Všímám si však ještě něčeho jiného: ten kluk je děsně hezkej! Má živé hnědé oči, na rozdíl od mých, co barvou připomínají bílou kávu, jsou jeho čokoládové. Je hodně opálený, má husté řasy, hranatou bradu a několikadenní strniště černých vousů. Také vlasy má mnohem tmavší než já. A delší, stažené do culíku.
Sotva popadám dech, naštěstí nejsem nalíčená. Civíme na sebe z těsné blízkosti.
"A jsme si kvit," říká spokojeně, vstává a pomáhá mi.
"Na můj svátek!" konstatuji s šokujícím poznáním.
Nijak to s ním neotřese, stále v pobaveném úsměvu cení bílé zuby. Otřepu se a spěchám za vysmátou Darinou, smejčím ji do Lidie a tam rovnou na toaletu, abych se upravila.
"Málem jsem se počůrala! Byla jsi perfektní," přiznává mi. "Kdybys ho chtěla trefit, určitě se ti to nepovede!"
Načež zvážní. "Nevypadal špatně, že? Co tady asi sháněl?"
"Přihlásil se do tanečních."
Smějeme se tomu obě, kluk rozhodně sedmnáctiletého tan-cechtivého cucáka nepřipomínal.
"Uznej, nebylo by marný, kdyby tam takoví chodili," míní Darina. Jo, to uznávám.
Na vývěsní tabuli pročítáme program budoucích akcí a dozvídáme se, že taneční kurz začíná tuto sobotu, přihlášení zájemci se dostaví s potvrzením o zaplacení ve 14.00 hodin.
"Tuším pěkný trapasy," prorokuji předem.
"Prosím tě, budou tam samá plátěná ucha," mávne rukou.
Vycházíme z Lidie a já se nenápadně rozhlížím, abych vzápětí zklamaně vydechla. Kluk je i se svým přítelem v tahu.
Na zastávce hromadné dopravy se loučíme, Darině přijíždí trojka dřív než moje osmička, nastupuje a volá, abych se pro ni nezapomněla zítra před koncertem zastavit.
Kývám. Jasně, sama bych nikam nešla.
Ve výtahu jedeme společně s Marikou, mou o tři roky starší kamarádkou a sousedkou z patra, a jejím ročním chlapečkem, kterého drží v náručí i s fusakem. Má co táhnout, Oskar je kluk jak buk, doráží na mě, chvilku spolu laškujeme, pomáhám Marice s nákupními taškami až do bytu
"Jsi ostříhaná, že? Sluší ti to. Spěcháš?" zdržuje mě Marika a zve na kus řeči, a tak se zouvám. Zatímco vybaluje a ukládá potraviny do chladničky, svlékám Oskara a on mi ukazuje, co všechno umí, jak je velikej a pacipaci, dokonce z něho vymámím i první slůvko "máma".
"Osky je skvělej," hodnotím dítě, které se na nejistých nohou podél sektorové skříně souká ke dveřím pokojíčku.
"No jo," říká nepřítomně. "Ty, mrkni, nevidíš na tom termixu datum výroby?"
Chvíli studujeme obal. "Tady. Desátého desátý," luštím.
"Sakra, zase mi ten podvodník strčil starej," rozčiluje se. "Oskar bude vyvádět."
"On to pozná?" žasnu.
"Ne," směje se. "Myslím velkýho. Malýmu ho nedám, když je prošlej lhůtou, a velkej je pruďas, bude remcat, že vyhazuju peníze za blbosti a ještě mě každej napálí. On si myslí, jaká je slast nakupovat!"
Na tohle nic nenamítám, Oskar senior je skutečně pruďas, jak mohu přes tenoučkou panelovou příčku slyšet. Marika se vdávala v sedmnácti, protože musela, v osmnácti se jí narodil syn a po půldruhém roce to u nich někdy vypadá na rozvod. Její manžel hodně pije, chodí domů často opilý a pak rozbíjí nádobí a tluče Mariku. Mamka ji nelituje, říká, že si za to může sama, nalítla prvnímu klukovi, co se s ní paní Bořková natrápila, nadomlouva-la, znala Oskarova tátu, jehož je syn přesnou kopií, a všechno marně. Marika měla svou hlavu a nejspíš doufala, že svého mužíčka láskou změní. Nevím, jestli doufá dodnes. Její maminka se ovšem záhy po dceřině svatbě odstěhovala ke své sestře a dobře udělala, zeť by ji tloukl také. A já, na začátku Maričiny známosti čtrnáctiletá žába, kamarádce velkou lásku příšerně záviděla. Dneska se Oskara bojím potkat ve výtahu, přestože se ve stavu střízlivém chová jako ten nejvzornější ženáč. Mě neoklame, můj a bráchův pokoj sousedí s jejich bytem, mám ho přečteného.
Klábosíme, chce, abych jí vyprávěla zážitky ze školy, sama
kvůli předčasné svatbě gymnázium nedodělala, a ve čtyři se zvedám.
Otevřu klíčem byt a vzápětí podklesnu pod tíhou Tomova statného těla, náš miláček mě totiž vítá doma, packy na mých rame-nou a růžovým jazykem se mě snaží olíznout. Setřesu ho, v kuchyni se s ním rozdělím o kus šunkového salámu, co si odkrojím ze štangle, a zamířím do pokojíku. Hned ve dveřích mě uhodí do nosu příšerný puch jako rána pěstí, naše hokejová naděje kydá svým drobečkům hnůj.
"Fuj!" ošklíbám se. "Teda, brácho, to snad není pravda! Okamžitě vyvětrej, nebo ty mrchy nakrmím jedem a bude klid!"
Nepovažuje mě za hodnou inteligentní odpovědi, avšak okno otvírá. Jedině tak ujdu jisté smrti zadušením. Nahlížím mu štítivě přes rameno do krabice, v níž má drobečky provizorně umístěné, než jim vystele kutlochy čistým senem. Vypasené morče, bílá myš s korálkově červenýma očkama, na pohled celkem milá až na dlouhý tenký krysí ocas, párek angorských křečků a ještě nějaké další chlupaté zvíře.
"Ty máš novou myš!" ukazuji prstem. "Mamka ti jasně řekla, že žádnou další do bytu nechce! Předhodím ji Tomovi..."
Dobrman se skutečně staví na zadní, aby viděl na stůl, a chřípí nosu se mu nadějně chvěje.
"Jsi pitomá," odtuší brácha pijánko. "To je strašilka."
Dívám se po něm nedůvěřivě, jestli mě netahá za nohu, takové jméno slyším prvně. "Vypadá jak chundelatá myš."
"Jenže je to strašilka. A to je rozdíl."
"Pche, hlodavec jako hlodavec," napadá mě, ale při pohledu na hubené tělíčko třesoucí se jako v zimnici za jeho vyhazov nebojuji, soudím, že do rána nás opustí samo. Pojde.
V chodbě klapnou dveře a ozve se mámin hlas: "Děti, jste doma?"
"Jo," zahučíme dvojhlasně, abychom ji uklidnili. Jdu za ní, tohle kolo chci mít rychle za sebou.
"Ahoj, Lotko," říká máma, aniž se na mě podívá, stahuje žaluzie a vyčítá mi: "Mohli jste vyluxovat a umýt hrnky od snídaně! Za chvíli přijde Zdeněk, musíme spolu dodělat reportáž... Šarlo-to! Proboha, cos to provedla?!"
Předvádím se jí ze všech stran a snažím se: "Holky ve škole říkaly, že mi to takle sekne, mami."
"Mě raní mrtvice," oznamuje mi. "Takový krásný vlasy... Kdyby sis došla k holičce, když chceš být nakrátko, ale sama se takhle zhyzdit... Máš tam jeden zub vedle druhého!"
"Není divu, zkus se ostříhat nůžtičkami na nehty."
"To snad... Ukaž, zarovnám ti to! Zrovna před začátkem tanečních, já vážně nevím, co ty jsi za holku, každá chce vypadat co nejlíp a ty? Přesně naopak!"
"Vidíš, nemusím bejt tuctová jako každá," míním.
"Vidím! Mohla jsem ti nechat udělat trvalou..." vede svou a do toho se ozývá cvakání nůžek, jimiž spravuje nerovnosti. "No, ty máš ránu."
"Mně se to takhle líbí," špulím pusu.
Láme nade mnou hůl, protože má myšlenky jinde, výčitky jí dlouho nevydrží, honí mě pro vysavač a sama rychle připravuje mísu chlebíčků. Pro pana kolegu z redakce! Ukořistím jich polovinu pro sebe a bráchu.
"No tak!" mírní mou chamtivost.
"Přece je nesežere všechny!"
"Loto - " Máma se nadechuje, ale nedám jí šanci, za pomluvy, jimiž zhodnotila můj šikézní účes, jsem jedovatá:
"Zajímavý, mami. Pan redaktor k nám chodí zásadně když táta není doma."
"Nejspíš proto, že bývá před uzávěrkou. A taky je tady klid," vysvětluje nevzrušeně. O kom se mluvívá, nedaleko bývá, v tu chvíli se rozječí zvonek a vzápětí i Tom. "Chovej se před ním slušně," dodává máma. "Ne jako minule -"
"Neboj, jdu radši s Tomem ven, abych vám nepřekážela," utrousím, talíř s chlebíčky hodím bráchovi, několik si jich nacpu do kapsy bundy a připínám psovi vodítko. V chodbě se s panem kolegou míjím, roztomile mu popřeji dobrý večer a udělám pukr-le, jak se na vychovanou dcerku sluší. Máma je spokojená, brýlatý Zdeněk Fič mě neregistruje, hrabe se v diplomatce nadité papíry a cosi mele o reportáži. Možná na mě hraje fintu, anebo opravdu chodí za mámou z čistě pracovních důvodů, což se mi moc věřit nechce, tím spíš, že moje máma vypadá na třicet a on je svobodný mládenec.
Raději si dáme s Tomem kolečko kolem sídliště, za pěší zónou
mu odepínám obojek a pádíme dál. Se psem se nebojím ani večer do parku, Tom by mě uchránil před vším, záměrně mu nikdy nenasazuji košík.
Fič se u nás zdrží do jedenácti, což naštve i bráchu, protože se kvůli němu nemůže dívat na další díl seriálu Airwolf na satelitním Voxu.
Abych splynula s davem, na rockový koncert se náležitě vyfik-nu. O mámu se pokoušejí mdloby.
"Loto, proboha, nic horšího jsi už nenašla?"
"Bohužel ne," přiznávám. "Uznej, jdu do metalovýho klubu Díra, což je fakticky skvělá díra, navíc na skupinu Pěst. Nemůžu tam přijít v sukni a s mašlí na hlavě."
"Tuším, tyhle džíny jsem nedávno hodila do popelnice."
Tuší správně, neví však, že já jsem je tajně vylovila a vyprala. Konečně mají správnou barvu i šmrnc.
"Mami, rifle s dírama jsou dražší než normální," tvrdím vehementně. Raději troubím k ústupu, nechci, aby mě zahlédl ještě bráška, jelikož si tajně půjčuji jeho koženou bundu s cvoky a nášivkami. Ač je ten holomek o tři roky mladší, do výšky mě přerostl.
Darina mě trumfuje, přihasí si to v džínové bundě s dírami na loktech a třásněmi, a mašli ve vlasech má. Náladu mi zkazit nemůže, sníh roztál, čvachtáme se v břečce, smějeme se a je nám spolu fajn. Ne, že by byla Darina ideální kamarádka, jenže v naší škole se sešli lidi z celé republiky, tudíž nás domácích není mnoho a já si nemohu vybírat. Někdy je to s ní ale vážně prima.
Na koncert se fakticky těšíme, Pěst je tvrdá rocková grupa, zatím víceméně amatérská, protože jsme ji však už několikrát slyšely, dáváme jí šance, něco z ní rozhodně bude.
Do Díry, což je klub v suterénu starého činžáku s nepříliš dobrou akustikou, ale prima atmosférou, přicházíme se značným předstihem, v šatně odložíme bundy a zapadneme mezi několik podobných nadšenců do kavárny těsně sousedící se sálem. Přepočítávám finance, každopádně mi musí zbýt na vstupné, objednávám si tedy Colu, Darina dvoudecku vína. Moc jí nechutná, chce však vypadat světácky. Sedíme na vysokých stoličkách přímo u baru, chvíli poslouchám její nenucené klábosení s barmanem, mladým klukem, který si ji měří od hlavy až k patě, teprve když přijde víc lidí, omluví se jí a musí obsluhovat, Darina si vzpomene i na mě.
"Máš už ten pitomej rozbor do literatury?"
"Dávno," kývám.
"Jsi s tím šprtáním hrozná! Já do toho ještě nepíchla... To je v pytli, do pondělí to nestihnu ani přečíst, natož rozebrat! "Dělalas Homéra?" "Ne, Tácita. Řím po Marku Aureliovi. Co máš ty?"
"Nějakou kravinu, Aithiopský povídky nebo tak, horor."
"Proč sis nevybrala něco-" namítám, ale přerušuje mě.
"Vrána mi to napařil sám. Nevěděla jsem, co."
Mlčím. S Darinou je to těžké, literatura ji nebaví a mě považuje za šprtku, když se o antiku zajímám sama od sebe. A nejen literatura, myslím, že ji celá naše škola otravuje a nudí a ona do ní chodí hlavně kvůli rodičům, jejich přání. Také říká, že někam přece chodit musí.
U baru je náhle husto, bereme své skleničky a rozhlížíme se, kde se usalašíme. Darina vybírá stůl pro čtyři, u něhož sedí samotný kluk, takový nevýrazný blondýn s krátkými vlasy a bleděmodrýma očima, které vypadají pod brýlemi se stříbrnými obroučkami bezbranně a inteligentně, má na sobě tmavé džíny bez děr a šedou košili s krátkými rukávy, z níž mu vykukují opálené vy-svalované paže. I podle hrudníku je znát, že ten nenápadnej kluk je docela vazba. Určitě proto ho Darina vybírá, znám její vkus, blonďáci v něm jinak nemají místo. I mně se víc líbí tmaví kluci.
"Máš tu volno?" uculí se na něho.
"Prosím," řekne a dokonce nám rukou poodsune židle. Darina po mně hodí okem, prosím se v Díře nenosí. Kluk prohodí: "Přišly jste si poslechnout pořádnou muziku?"
"Ne, my tu dneska vystupujem," zalže bez zaváhání a já v sobě dusím smích. S Darinou se užije. "Jdeš na koncert?"
"Jistě," kývá. A pochybuje: "Nevěděl jsem, že do Pěsti přibrali zpěvačky, k jejich muzice se vokály nehodí..."
Darina se vytočit nenechá. "Kdo říká, že zpíváme v Pěsti? To jsou šupáci... Jsme předkapela."
Tváří mu přeběhne úsměv, ale hned říká: "Tak pardon, nevěděl jsem. Rád si vás poslechnu. Jmenujete se?"
"Jo, jmenujem se," říká Darina sebevědomě, "Opravdový panny. Jinak já jsem Silvie a tohle je Markéta."
"Ahoj, Honza," podává nám vychovaně ruku. Usrkávám Colu, abych se neřehtala nahlas. Náhle se otáčí přímo na mě: "Ty taky zpíváš, Markéto?"
"Obě zpíváme," odpovídá za mě Darina.
"Už jsem se bál, že je němá. Bylo by jí škoda, takový pěkný holky," říká Honza a docela hezky se na mě usměje. Nevím, co odpovědět, nejistě se zubím. Z rozpaků mi pomáhá gong, rychle dopíjíme Colu a víno a zvedáme se.
"Musíme," dostávám ze sebe.
"Jo, předkapely mají pilno," souhlasí a zase nám podává ruku. Prý ho těšilo.
Necháváme ho v kavárně, platíme vstupné do sálu a zabíráme si místo přímo pod pódiem, abychom měly za ty prachy koncert z první ruky. "Myslíš, že nám to sežral?"
"I s navijákem," tvrdí přesvědčeně. "Kluci ti spolknou sebevětší pitomost. A tenhle byl asi dost bulík."
Víc na něj nemyslím, sál se plní, než se zhasnou světla a z jeviště začne stoupat červená mlha, stojíme namačkáni jako sardinky. Miluji tuhle atmosféru napětí a očekávání, dusného přítmí, kdy davy lidí jsou naladěni na stejnou frekvenci. Z některých kluků v sále jde přímo strach, bála bych se je potkat za bílého dne, ale tady jsme všichni na jedné lodi a za chvíli budeme stejně poskakovat v rytmu se zdviženýma rukama, případně se držet jeden druhého v houpavých vlnách ploužáků.
Pořadatel nás vítá, těší ho hojná účast, samozřejmě, jsou z toho prachy, a než prý uslyšíme skupinu Pěst, představí se nám předzpěvák, autor i interpret rockových balad v jedné osobě, nová naděje našeho města: Honza Diviš.
Tuhle naději neznám, sál píská a šumí, brali bychom radši Pěst, a když se rozhrne opona, lapám po dechu. Na vysoké stoličce sedí s kytarou náš brýláč z kavárny.
Darina se chytá za pusu, tentokrát to tedy přehnala, obě se smějeme. Nic si říct nestačíme, Honza řekne Ahoj vespolek a uhodí do strun. Už po první písničce nespokojený pískot z velké části umlká, jeho hudba je velice sugestivní, chytlavá, Honza má příjemný mužný hlas. Hraje pět skladeb, pro bouřlivý potlesk přidává šestou. Pak řekne Díky, oči mu zabloudí v hledišti, nevidí dál jak na tři osvícené řady, všimne si Dariny i mne, protože nám s mrknutím zamává, a opona se zavírá. Tleskáme stále dál, ale když se rudý samet rozhrne podruhé, po Honzovi není památky, místo něho u připravené aparatury spouští pět kluků z Pěsti svou bombu nazvanou Vypitej mozek.
Za pětapadesát minut jejich produkce jsme zpocení až za ušima, vyhopsaní, vykřičení a báječně naladění. Hrneme se do šatny a máme pocit nádherně stráveného podvečera.
Před Dírou se rozhlížím, pátrám mezi davy punkáčů i mániček, proudících na čerstvý vzduch, Honzu Diviše neobjevím.
"Hrál dobře, co?" říkám v tramvaji.
"Adámek hraje vždycky skvěle," vzdychá Darina zbožně. Myslí zpěváka z Pěsti, našeho idola. Strašně ráda by se s ním seznámila osobně, ale jiným stylem, než by postávala v houfu fanynek v zákulisí a čekala na podpis. Zjistily jsme si, kde Adam bydlí, ovšem jak se s ním dát dohromady jsme zatím nevymyslely. Tedy Darina, já bych si jaksi netroufla.
"Myslela jsem toho Honzu. Předzpěváka, haha."
"No, nebyl špatnej, ale Adam je boží," krčí rameny. Uznává: "Dostal nás. Kdo mohl vědět, co je zač."
Na nábřeží přestupujeme a čekáme na naše čísla autobusů, mluvíme hlavně o koncertu. Nechce se mi domů, škoda ukončit pěkný večer, ale na Darinu čekají společenské povinnosti, šklebí se, musí jít s rodiči na večírek.
"A zítra?" nevzdávám se. Jinou kamarádku totiž nemám.
"Jsou prázdniny, mohly bychom zajít do bazénu, co říkáš?"
"Za Robertkem?" zuli se při představě místního plavčíka, hezkého devatenáctiletého kluka, který je do ní platonicky zamilova-ný a ona ho neustále odmítá. Pak zvadne: "No jo, jenže já musím dělat ten podělanej rozbor."
"Hele, udělám ho za tebe," nabízím se a hned svou píli omlouvám, aby to nevypadalo, že dolejzám: .Antická literatura mě děsně baví."
"Nadšenče," zvedá oči v sloup, ale souhlasí: "Dobrý. Sejdeme se ve tři před Delfínem, přinesu tam ty Idiotský povídky. Stihneš to do pondělí?"
"Určitě," slibuju. Kývá a protože mi přijíždí osmička, loučí se se mnou. Přemýšlím, odkud pramení pitomej pocit vnucování se. Vlastně by mi měla být vděčná! Proč je mi teda trapně?

Druhá kapitola

Než odešla máma do redakce, napsala mi do blbníku seznam věcí, které je třeba nakoupit. Dvakrát nejásám, budu mít ruce jako opice! Ranní venčení nechám na bráchovi a protože je pátek, běžím ještě do druhého patra k babičce Křížové. Svůj seznam už pro mě má připravený, a tak půldruhé hodiny obíhám nejrůznější obchody a sháním všechno, co si ty dvě hospodyně navymýš-lely.
Babka si, na rozdíl od naší rodiny, která mou otročinu považuje za naprosto samozřejmou, mých služeb cení a honoruje je desetikorunami.
"Ale babi," zdráhám se jako obyčejně a jako obyčejně zbytečně. Babka jinak nedá, strčí mi minci do kapsy bundy. Víc se nebráním, je to taková naše hra, moje kapesné není nijak závratné a sdílím bráškův slogan o tom, že kdo dává, je hloupý, a kdo nebere, ještě víc. Křížové nakupuji minimálně osm let, musela jsem se jí dost prodražit, dřív jsme se střídaly s Marikou, poté, co se vdala a má svých starostí dost, zůstala jsem sama. Přistihla jsem se však, že bych babce, ač není moje vlastní, nakupovala i zadarmo. Mám ji ráda, je prima. A hlavně nemohoucí chudák, sotva se belhá, otékají jí kolena a kvůli nim vlastně celé roky nevychází.
Nijak nespěchám, sedám si na téměř obsazený kočičí gauč a dívám se, kterak vytahuje ze stařičkého sekretáře láhev griotky a nalévá do dvou kalíšků. Mourka beru na klín a drbu ho za ušima. Samou blažeností hučí jak wafky.
"Jednu babskou," mrká na mě babička a obřadně si přiťukává-me. "Na co, Lotynko? Na kluky?"
"No babi," ohrazuji se s úsměvem. "Na zkoušky. Po neděli máme písemný, víš. A taky na taneční, v sobotu začínají."
"Budeš mi vyprávět," těší se doopravdy. Nikdo za ní nechodí, celé dny má puštěnou televizi, aby slyšela lidskou řeč, a mluví
se svými kočičkami. Babka je vdova a má jedinou dceru, jejíž vybledlá podobizna stojí ve stojánku na televizi, pěkně na očích. Nikdy jsem ji neviděla, na té fotce je sotva sedmnáctiletá, dnes jí ovšem musí být kolem čtyřiceti. "Přijdeš se mi ukázat v šatech? Jsem moc zvědavá, Lotynko, jistě ti budou slušet! Já byla v tanečních, bože, naposledy s Aničkou, a to je málem čtvrt století! To to letí..."
"Ještě se neozvala?"
"Ne... Ale ona se ozve."
"Určitě," utvrzuji ji v její pevné víře. Mockrát mi o ní vyprávěla, o tom, jak v osmnácti přes výslovný zákaz zdrhla s nějakým cirkusákem a od té doby o ní není zpráv.
Mourek se protahuje v dokonalém oblouku, hrbí hřbet a ježí lesklou pěstěnou srst.
"Povíš mi, kterej mládenec ti padl do oka," směje se.
"Pch, tak z toho strach nemám, typuju to spíš na partu usmo-lených uch, se kterýma cloumá puberta."
"Jdi ty, nesmíš na ně být tak přísná a náročná. Kdo moc vybírá, přebere."
"Vybírá? Babi, z čeho?" pokrčím rameny. "Uvaž, v září mi bylo šestnáct a ještě jsem neměla kluka! Nedostala jsem jedinou pitomou pusu z lásky! Vůbec nikdo o mě nestojí."
"Lotynko, božínku," usmívá se. "V šestnácti není třeba házet flintu do žita."
"Jo, to si myslíš ty, babi," vzdychám. "Jenže všechny holky ve třídě buď kluka mají, anebo měly. Jsem mezi nimi nemožná, fakt."
"Myslíš, že ti říkají pravdu? Mohou se chlubit."
"Ba ne, babi. Ti kluci jim píšou a čekají na ně před školou a já... Třeba Darina, kamarádka, může mít každej týden jinýho kluka! Střídá je jako ponožky."
"A to bys tak chtěla?"
Zaváhám. "Ne, nemyslím doslova. Víš, mě by stačil jeden. Pravej a pořádnej kluk na chození."
"Jaký by měl být? Kudrnáč? Modrooký?"
"Kudrnáč ne," ohrazuji se. "Ani nevím, ale kudrnatej ne. Líbí se mi opálení kluci, vysocí, tmavovlasí, co mají svaly a hnědý oči a takovej pálivej pohled..." Uvědomím si, že popisuji drzouna, co
mě vycpal sněhem, ačkoliv jsem chtěla myslet na Patrika. I když, i ten je stejný typ!
"Pálivej? Neříkej," žasne.
"No. Takovej, při kterým holka taje," vysvětlím. "Jeden z naší školy tak vypadá. A mě si vůbec nevšímá. Potřebovala bych kluka, aby mi ho holky záviděly, prostě kořena."
"Myslela jsem, že toužíš po lásce a ne po ukazování."
"To taky," vysvětluju. "Babi, dneska je jiná doba, tomu nerozumíš. Kluk musí vypadat..." použiji Darinin výraz, "reprezentativně."
"Jako Maričin Oskar?" předhodí mi kamarádčina chotě.
Zamračím se. Kazí mi moje horování a představy!
Všimla si toho, poplácala mě po rameni a říká: "Netruchli, Lotynko. Třeba právě v tanečních takovej kluk přijde."
"Hm. A bude celej žhavej zrovna na mě, co?" nedělám si iluze. "Babi, strašně jsem věřila, že prožiju něco pořádnýho v máji, anebo o prázdninách. Podzim láskám nepřeje."
Pobaveně se směje. "Lásky nejsou závislý na počasí."
Co nejšetrněji shazuji Mourka. "Musím se jít šprtat."
Popřeje mi hodně zdaru a úspěchů, prý mi bude držet palce. Hned zítra. Fantasta!
Stojíme s Darinou na vysokém můstku, odkud plocha bazénu vypadá vcelku nepatrná. Kamarádka váhá.
"Co když spadnu vedle?"
"Nesmysl," směji se. "Je to stejný jako z nižšího, ale mnohem krásnější. Letíš dýl a stav beztíže je hlubší."
Nevím, čím bych ji přiměla ke skoku. Z nižšího můstku si troufne, ačkoliv i tady by se dalo o technice pochybovat, většinou sebou plácne do vody jako kapr, z vysokého se neodvažuje nikdy. Patřím mezi zdatné plavce a vysoký můstek jsem zvládla dávno před tím, než to po nás v hodinách tělocviku na střední škole vyžadují. V šestce jsem chodila do oddílu plavání, jenomže mě to brzy přestalo bavit, nutili nás neustále soutěžit na čas, trénovat výdrž a dech, kdežto mě lákalo skákání právě kvůli kratičkému požitku z letu.
"Dobře, tak po tobě," souhlasí vyhýbavě.
"Dívej, jak to dělám," říkám, i když je mi jasné, že neskočí. Nenajde odvahu. Darina je zbabělec. Na něco!
Vykročím na prkno, rozhoupu se a ve správnou chvíli se odrazím. Zkouším salto, ještě při letu vzhůru se schoulím, propnu nohy a natáhnu ruce. A padám. Nádherný okamžik volného pádu, kdy se okolí mění v šmouhu a dole mě ochotně přijme mokrá náruč. I ve vodě je to prima, zásadně nezavírám oči, sleduji gejzír bublinek, let se mírní a zpomaluje, máchnu rukama jednou, dostávám hlavu výš než nohy, podruhé, a už jsem nad hladinou. Několika tempy se přiblížím k žebříku, protřu si oči a lezu nahoru. Robert mi ukazuje palcem jedničku, spokojeně se usmívám, ale on už dál visí pohledem na Darině. Známe se s ním z tělocviku, který je na naší škole pojat netradičně, totiž zaměřen na čtyři druhy sportu, podle ročního období, a to na plavání a košíkovou v zimě, baseball a tenis za lepšího počasí. Z hodin TV vymizely protivné rozcvičky a běhání na čas a jiné laskominy, které mi na základce znepříjemňovaly život.
Z bufetu přímo v bazénu nás pozorují tři kluci od chvíle, co jsme přišly. Tedy, nedělám si iluze, nejsem to já, která je z nás dvou přitahuje.
"No?" povzbuzuji kamarádku. "Nic na tom není."
"Já k tomu nejsem. Kdybych si vyrazila dech..."
"Robert by ti rád poskytl umělý dýchání," směji se.
"Ten..." odfrkne. Nevím, co proti němu má, Robert je docela milý sympatický kluk s hustým obočím, co normálně chodí po bazénu v plavkách a tričku, ovšem s Darininým příchodem ho odkládá, zřejmě aby mohla ocenit jeho vytrénovaný hrudník. S ní to ani nehne, ačkoliv u jiných na postavu dbá.
"Mám žízeň," rozhodne se a mně je jasné, že ji od nedůstojného záměru slézt s věže suchou nohou nic neodradí. Dolů samozřejmě skočím a čekáme na ni s Robertem.
"Zase nic? Darinko, já bych ti -"
"Dej si pohov, nebudu skákat," zpraží ho. Chůzí královny se přenese k bufetu právě z té strany, kde sedí ti tři. Darina o nich ví stejně jako já, ne-li líp. V černých plavkách s hlubokými výkrojemi vypadá ohromně. Cupitáme za ní s Robertem jako ocásci.
"Čau, kočky," pozná nás kluk za pultem. Do bazénu chodíme poměrně často. "Co to bude?"
"Džus," objednávám si, nalákána oranžovou tříští rotující v průhledném mixéru.
"Colu," říká Darina.
"Pepsi, Ara, Afro, Fanta," vyjmenovává svůj sortiment.
"Coca," ušklíbne se.
"Ta není. Jen Pepsi."
Darina se mračí, Robert chápe svou příležitost a nabízí: "Nemáš chuť na pohár?"
"Uhodl. Nemám. Chci colu a bašta," tvrdí umíněně.
"Vašku, fakt žádná nezbyla? Darinko, Pepsi a pohár..."
"Sedíš si na uších? Chci Coca. V posilovně ji mají," odsekne Darina. Robert si olízne rty. Posilovna je sice v téže budově jako plavecký bazén Delfín, ovšem vchod má z docela jiné světové strany. Znamenalo by to seběhnout dvě patra, pádit ven, uběhnout asi sto metrů, vyšlapat další schody, koupit Colu a tutéž cestu absolvovat v opačném pořadí, a to vše v době, kdy plavčík nesmí ani na vteřinu opustit své místo u bazénu pro dospělé, v němž se ráchá i hodně dětí.
Darina si ho posměšně měří, ti tři cizí kluci se dobře baví, dokonce ho posílají, makej, chlapče, makej, Robert zápasí sám se sebou a prohrává. Utíká si do své prosklené kukaně pro tričko už mete.
"Neblbni!" volá Vašek, pak se otáčí na Darinu a říká ne zrovna přívětivě: "Víš, jakej z toho může mít průšvih?"
"No a? To je jeho problém," prohlásí nevzrušeně.
Kluci jí dávají za pravdu a zvou ji na lepší drink než jsou bublinky, co štípou v nose. Nevnímám jejich tlachání, jsem napjatá, panebože, kdyby se zrovna někdo začal topit, nebo se stal malér u skokanského můstku, anebo by stačilo, aby vešel ředitel a postrádal plavčíka...
Robert se objevuje v rekordním čase, musel pěkně pádit, je zadýchaný a ve vlasech ostříhaných na ježka se mu třpytí drobounké kapičky deště, v ruce však třímá plechovku Coca Coly. Odtrhne uzávěr a beze slova ji Darině podává.
Vlastně se mi ulevuje, celou dobu jsem mu držela palce. Neodolám a zarecituji verše, které se mi mimoděk vybaví:
"Kéž by mi vaše ruka náležela! Chtěl bych ji spoutat zlatým
prstenem. Pak byste mně snad patřila vy celá. Mé srdce hoří pro vás plamenem."
Nemyslím to coby výsměch, naopak, ovšem situace vyzní pro Roberta dost trapně, protože ti tři se smíchy popadají za břicha. Darina si ho chladně změří a s úsměvem praví:
"Díky, ale já piju jedině ze skla."
Robert pod opálenou pletí prudce zčervená, mrskne Colou na pult a odchází. Myslím, že má v tu chvíli tisíc chutí Darinu zaživa rozčtvrtit.
"Proč ho dusíš?" dostanu ze sebe. Na tohle bych totiž zase já nenašla odvahu. A pak, nemám její povahu.
Pohrdavě se ušklíbne. "Když se nechá."
Ti kluci ji podporují, správně, natřela mu to, zobákovi, za chvíli mám jejich tlachání plné zuby.
"Jdu se koupat," oznámím Darině.
"Jdi si zaskákat, holčičko, jdi se předvést, aby každej viděl, jaká je Šarlotka šikulka," říká mi jedovatě.
Jsou chvíle, kdy Darinu nenávidím. Tahle k nim patří. Odkráčím stejně hrdě jako Robert. Několikrát přeplavu velký bazén sem a tam, na věž však nevylezu. Prostě nemůžu. Zuřím sama na sebe, jsem slabá, takhle dávám Darině za pravdu, a přitom vůbec neskáču proto, aby mě ostatní obdivovali, ačkoliv skákání je jedna z mála věcí, jež doopravdy umím.
U ohřívače s horkým vzduchem míjím Roberta. "Promiň," nedá mi, abych se neomluvila. "Nechtěla jsem -"
Přeruší mě mávnutím ruky. "To je dobrý. Ona stejně není Ma-non Lescaut... Ona je mrcha."
Překvapí mě, neřekla bych, že v čtyřverší pozná Nezvala! Jsem zvědavá, zda si vezme z dnešní lekce ponaučení, na jeho místě bych ji víckrát nepozdravila!
Robert by mi na chození úplně stačil! Je hezký, bezvadně plave, má prima postavu, zná poezii. Hned čtyři důvody, pro které bych ho mohla mít ráda. Tím větší vztek mám na Darinu.
Dafnis miloval Chlóe a protože to neměli jednoduchý, vznikla legenda, která přetrvala věky. Do čtení dobrodružného příběhu o velké lásce, úkladech, záměnách a protivenství jsem se přímo zažrala, bráška se mnou musel zatřepat.
"Máš na chodbě návštěvu," zopakoval.
Za dveřmi stojí Marika. "Kdybys mohla zůstat čtvrt hodiny u Oskara, potřebovala bych si skočit do prádelny, prala jsem, musím to pověsit v sušárně, nemám jedinou plínku, Oskar měl bejt dávno doma a nejde... Za chvíli musím kluka vykoupat, nedostala bych se tam," chrlí jedním dechem.
"Ale jo, klidně," souhlasím, nicméně se vracím pro Aithiopské příběhy, abych čtvrthodinu v Maričině bytu využila. Při hlídání se ovšem číst nedá, Oskar brouká, vytáhnu ho tedy z postýlky a stavím na koberci kostky, které s velikým zápalem a ohromným smíchem bortí. Marika nemá vlastní automatku v bytě, prát v erární v suterénu musí být práce pro vraha. Není divu, že nestíhá, manžel jí nepomůže v nejmenším, jejich rodinné hádky znám přes zeď zpaměti.
V chodbě klapnou dveře. "Máma přišla," oznamuji Oskymu, beru ho do náruče a jdeme ji přivítat. V chodbičce se však potácí Oskarův táta. A pěkně nametený, jakmile se skloní k suchému zipu na botě, ztrácí rovnováhu a padá a kleje a padá a kleje.
"Mariko!" zařve na pomoc.
"Je v prádelně," pípnu ustrašeně, z opilců mám panickou hrůzu a z Oskara tuplem, alkohol ho mění v surovce.
Obrátí na mě kalné oči, zřejmě pátrá v paměti, kam by mě zařadil. "Co ty tady chceš?" řekne, aniž by došel k závěru.
"Hlídám maličkého," vysvětluji tiše.
"Vypadni, tohle je můj bejvák a můj kluk! A sakra, kde je moje stará?! Mariko! Sundáš mi boty nebo ne?!"
"Je dole v prádelně," zopakuji a klidím se ke dveřím.
"Mariko! Kde je ta flundra?" Pak si uvědomí mou přítomnost. "Dej sem kluka a sypej vodsud. Pocem, šmudlo, k tatínkovi..."
Nechce se mi bezbranné dítě předat opilci, nicméně Oskar nečeká, vytrhne mi kluka z náruče. Ten se rozpláče, asi má navzdory svému věku s tatínkem své zkušenosti.
"Pocem, šmudlo. Budeš mi chodit pro pivo, jen co vyrosteš! A neřvi, nemáš proč..."
Vezmu knihu, vyklouznu na chodbu a protože je výtah někde v horních patrech, sbíhám schody až do suterénu pěšky. Kamarádka věší plínky v neútulné sušárně a můj příchod ji poleká. "Stalo se něco?!"
"Ne. Přišel Oskar a..."
Pochopí. "Vyvádí?"
Kývám. "Radši jdi nahoru, já ti to pověsím."
"Díky."
"Mariko..." Když se na mě od dveří otočí, dodám: "Nechceš jít na noc i s maličkým k nám? Než se z toho Oskar vyspí?"
Mdle se usměje. "Ne. On by nás stejně nepustil."
Přikurtuju zbývající plíny barevnými kolíčky a zamyšleně stoupám do třetího patra. Ani se mi do bytu nechce, stále si představuji, co se děje u sousedů. Pokojíku se úmyslně vyhýbám, raději proháním satelitní MTV.
Ještě v jedenáct se od vedle ozývá křik, rány a dětský pláč. "Tady se nedá spát!" zuří brácha.
"Co mají říkat oni?" prsknu nakvašeně.
Před půlnocí je konečně klid. Jak úlevné! Vzpomenu si na babi Křížovou. Marika má manžela reprezentativního vzhledu. Ovšem ukazovat ho může pouze ve střízlivém stavu, což bohužel není příliš často.
Chtěla bych kluka, ale takového... tedy ne.
Mámu taneční pořádně vzaly. Pobíhá bytem a shání, co by si vzala na sebe, čím by se přikrášlila, a ke stejné nervozitě se pokouší strhnout i mě. Nenechám se, několikrát ji odmrštím lakonickým sdělením, že se učím a nepřeji si být rušena, ale málo platné, před polednem mi nacpe hlavu do umývadla a přes můj výslovný protest se snaží mou krátkou hřívu za pomoci fénu upravit do přijatelného tvaru, když už se mě trvalá netýká a natáčky vehementně odmítám.
"Ukaž, nalíčím tě," nabízí mi.
"Ne, to zvládnu sama," bráním se. "Mami, ty mě chceš snad prodat do harému za valuty!"
"Pch, já bych tě nebral ani zadara, ještě bych připlatil, aby si tě nechali!" přihřívá si brácha svou polívčičku.
"Mě může urazit jen inteligent," tvářím se povýšeně.
V půl druhé se ozývá před domem troubení auta, máma přese mě přehazuje paleto a pobízí ke spěchu. Je pěkně rozechvělá, možná vzpomíná na vlastní první taneční, připadá mi směšná.
Nedbám na její hořekování nad spoustou hodin a letím o patro níž, abych splnila slib daný babce Křížové. Moje šaty ji uvedou v nadšení, ovšem babi je zlatá, chválila by mě, i kdybych měla na sobě pytel. Poplive mě třikrát pro štěstí, vykouzlím kyselý úsměv a dobíhám mamku, která se omlouvá za nechtěné zdržení doktorce Smrčkové, s níž se na dnešním dni domluvila. Je prima, že se pro nás stavila autem, díky tátovi nemáme vlastní k dispozici a venku pěkně cedí. Máma se s ní zná povrchně, vykají si, dělala vloni reportáž ze soukromé nemocnice, jíž šéfuje Darinin táta.
"Darinko, vypadáš báječně!" rozplývá se máma nad kamarádkou, hovící si ležérně na zadním sedadle s čerstvě naondulovanou hlavou plnou bohatých kaštanových vln málem do pasu. Fakticky vypadá dobře, potvora, holčička jako z reklamy.
Společensky se usměje, mámin kompliment s ní nezamává, je zvyklá. Vyměníme si ahoj a podám jí igelitku s hotovým rozborem. Zhodnotí dřinu sobotního dopoledne stručně: "Dík."
Nijak spolu nemluvíme ani v šatně Lidie, jsme na sebe nabroušené kvůli včerejšímu bazénu, kdy jsem kvůli jejímu nemožnému chování odešla domů dřív. Nemáme však čas se na sebe vymračo-vat, houfujeme se do pořádného davu nejistých tancechtivých adeptek a jejich sebejistých švitořících gardedám. Vsadila bych se, že téměř každá, jakkoliv si dcery jiných žen měří od podlahy, myslí, že ta její hraje prim.
Naše mamka ne. Dosud nestrávila můj rebelantský účes a v konfrontaci s Darinou moje akcie stále klesají. Zamíříme společně na sál, podivně ztichlý a prázdný, kde se dunivě rozléhají krůčky po parketách, a hledáme co nejvýhodnější pozorovací pozici na balkoně pro naše matky. Máma si je vědoma, že díky svému povolání se nebude moci zúčastnit všech tanečních hodin, a proto si tu první náležitě vychutnává. Doktorka Smrčková vypadá mnohem klidněji, je také minimálně o deset let starší, vytahuje krabičku cigaret a nevzrušeně si zapaluje.
"Nehrb se!" napomíná mě máma šeptem. "A usmívej se, sedíš jako bluma! Loto, co ty jsi za děvče! Darinka je sladká."
Zkoumám sladkost mé nevděčné kamarádky. Zřejmě nás zaslechla, protože se baví a usmívá jako měsíček na hnůj.
Nahýbám se nevychovaně přes zábradlí, abych si uvědomila děsivou skutečnost: hochů, uhrovatých vytáhlých kreatur prvně v životě poskládaných v oblecích, je tu dle mého odhadu asi v poměru 1 : 5 děvčatům, ne-li hůře!
"Slabá kvalita, co?" soudí Darina vedle mne.
"Kdyby jen to! Tohle bude dívčí válka, ne taneční!"
Nestačí mi odpovědět, ozve se hlasitý gong a do našeho zorného úhlu vstupuje baletními kroky menší plešatý dědula ve fraku, hluboce se uklání, div pleší nepřeleští parkety, rozhlíží se po vylidněném přízemí a srdečně nás vítá na dnešní první hodině kurzu tance a společenského chování. Záhy ovšem žádá, aby mladé dámy i pánové sešli z galerie na sál a posedali si na židle rozestavěné kolem dokola parketu, dívky vlevo, chlapci vpravo.
"Neudělej mi ostudu!" nabádá mě rozrušeně máma, zatímco doktorka Smrčková si pročítá jakýsi lékařský věstník.
Zařadíme se s Darinou do chichotajícího chumlu "dam" a za rozpačitého postrkování se konečně řadíme dle přání pana mistra, jež se představuje coby Horymír Káně. Nevydržím a do nastalého ticha doslova zabublám, což vyvolá vlnu úlevného veselí mírnícího napětí, takže se v minutě smějeme všichni.
Pan mistr nám chvíli oddechu dopřává, poté představuje i svou partnerku, vytáhlou tyčku s příšerně rezavou parukou, převyšujícího svého muže o půl hlavy.
"Bude to psina," soudí Darina rozveseleně.
Jak v čem. Nevnímám mistrova slova a počítám tmavá saka naproti nám, můj prvotní odhad byl zkreslený, hoši se zřejmě ukrývali na toaletách, přesto důvod ke spokojenosti nemám. Vyjádřeno zlomky, dívek jsou minimálně dvě třetiny. Horor!
Pátrám v tvářích svých nejbližších sousedek, znám nejvýše dvě tři, z kluků naproti pouze jednoho, a to Vlastu Kubečka z bývalé základky, magora, jehož zálibou od první do sedmé třídy bylo stříkat po ostatních inkoust z plnicího pera, v osmičce pak sahat spolužačkám na prsa.
Káně do nás hustí základy etikety, tedy pojmy jako zadání se, představování a lehká nenucená konverzace, vše předvádí na vlastní kůži se svou chotí. Uklání se před ní jako panák na drátkách, mimoděk mi připomíná Spejbla, asi díky fraku, žádá ji o tanec,
s přehnanou gestikulací nabízí rámě, zřetelně vyslovuje své nemožné jméno, madam mu s cukrblikem oplácí a zavádí řeč na počasí. Prostě síla.
Pak jde do tuhého. "Zkusíme si! Pánové, zadejte se."
Ostří hoši vyrazí jako stádo o dostizích ve snaze urvat pro sebe nejhezčí holky z kurzu, bambulové se shlukují a pokoušejí se zmizet za houpacími dveřmi, kam se však prozíravě postaví paní mistrová a jim nezbývá než zadat se také. Pro Darinu přidusal jeden z těch prvních a ona už s ním korzuje po parketu, já spolu s většinou čekám jako tele na porážku, až se některému z vá-havců pro mě uráčí zajít. Myslím, že nepřežiju ostudu, když zůstanu na ocet, ačkoliv nebudu sama.
Konečně se přede mnou nemotorně uklání kluk se zarudlou tváří a náznakem kníra pod nosem. Na rukou má rukavice z tep-lákoviny, podobné jsem nosívala na brigády, jeho jsou sice bílé, ale pravé bramborácké. "Smím prosit?" zaševelí.
"Ano," usměji se, protože se mi hrozně uleví. Lepší nějaký kluk než žádný.
Rámě drží strašně vysoko, visím na něm jako špinavé prádlo. Zřejmě poslouchal pana mistra pozorně, říká: "Jmenuji se Ota Pavel, slečno. A vy?"
"Fakticky?!" ožiju, jelikož sejít se s živým Otou Pavlem se poštěstí málokomu. "To je skvělý! Už jsi potkal ryby? Ne? Ani úhoře? Zlatý? A co krásní srnci, mají to za sebou?"
Lehkou konverzaci se mi podařilo rozjet na výbornou, ale kluk se tváří víc než zmateně. "Nerozumím," blekotá.
"Do you speak English?" snažím se vtipně. "Jsi taky Žid?"
"Co-ože?!" vyděsí se.
Uvadám a nechávám snahu odeznít naplano, tenhle ušák nemá ani ponětí o svém slavném jmenovci. Jeho tvář není jen rudá, nýbrž do fialova, bojím se, aby ho neklepla pepka. Jistě vítá mistrův pokyn, aby se pánové u dam vystřídali.
Ten další čapne mou paži suverénně.
"Bacha!" krotím ho. "To není násada od krumpáče!"
"Haha, to se ti povedlo," cení na mě nikotinové tesáky.
Třetí váží nejméně tolik co já s postelí dohromady, ruměná tvář svědčí o smyslu pro humor. "Evžen Vachek, mé ctěné jméno." Mistra se mu povedlo napodobit skvěle, jdu málem do kolen.
"Dobrý," oceňuji. "Šarlota Šimonová."
"Taky dobrý," uznává. "Exotický, ale dobrý."
Ten po něm mlčí jako zaražený hřebík a pátý kluk se mi svěřuje se svým problémem: "Slečno, já se potím jak dveře vod chlíva. Vy taky?"
Mistr zavelí sednout, dostrkáme se na svá místa, vyměním si rozesmátý pohled s Darinou a díky bilanci, že jsem ani jedenkrát neseděla, se mi taneční začínají líbit.
Na balkon se raději nedívám, mamka jistě bude mít tisíc výhrad k mému bezpochyby nemožnému chování, soustředím se na mistrův výklad ohledně prvního tance, jež nás čeká. Mazurka. Kdysi jsem ji tancovala na školní akademii, vítr z ní nemám.
"Pánové budou střídat své partnerky častěji, aby vyšlo na každou dámu, a protože jako u většiny kurzů i u našeho došlo k mírné disharmonii v počtu, požádám mládence, kteří tancovat umějí a přihlásili se na výpomoc. Prosím."
Všechny zraky se otáčí po jeho pravici, Káně zve gestem na plac skupinu mladých mužů, sedících dosud inkognito za orchestrem, jež obstarává živou hudbu, tedy bubeníkem a klavíristou. Sálem proběhne vzrušení, těch kluků je šest a každopádně mají po vojně. Darina mě kopne do holeně, vyjeknu, urostlého kluka s culíkem a v přesně padnoucím dvouřadém kvádru bych poznala i bez jejího upozornění. Pánové, dělala jsem si psinu, když jsem hádala, že se přihlásil do tanečních, a on sem vážně chodí!
Nevím, jestli mě vůbec zaregistroval a zda-li by mě poznal, zadává se hned zkraje dívčí řady, podle mého soudu u nejhezčí holky kurzu, zlatovlasé krasavice s výrazně zelenýma očima, na kterou ani Darina nemá. Užiju si trochu vzrušení, do našich míst zamíří poslední z těch starších, celkem pohledný brunet s knírkem, připadá mi, že se na mě usmívá, leč ouha, než roztáhnu pusu do přiblblého uculení, uklání se před Darinou. Ležérně se do něho zavěšuje. Závistivě pozoruji, jak se spolu ti dva baví. A ten fešák s blondýnou také!
Ke všemu zůstávám sedět, což mi připadá ostudné! Jistě, se mnou sedí celá řada podobných nešťastnic, nejtíživější je poznání, že ty hezké tancují. A obyčejné či ošklivé trpně čekají, až na ně vyjde řada.
Hned v druhém kole pro mě přichází kluk s podivuhodnou motanicí uzlu na kravatě, představuje se coby Mirek Zeman a klidný a vznešený tanec mazurku šlape jako zelí. Málem se mi nedaří dotahovat jeho metrové skoky, kde patří jeden krůček, musím udělat dva tři. Snažím se dostat do blízkosti mého starého známého přes sněhovou koulovačku, ale Zeman je zcela mým pánem, šlape zelí dál a šlape ho po svém, s očima upřenýma na své čapí nohy.
Ota Pavel také nekonverzuje, na rozdíl od předchůdce Zemana maličko tancovat umí. Vyhovuje mi, že mě po celou sérii skladeb nestřídá. Kluk s culíkem probírá jednu pěknou holku po druhé, dostává se i na Darinu, srdce mi buší a užírám se zvědavostí, o čem si asi povídají, načež ji vymění za zelenookou zlatovlásku. Snažím se zakormidlovat do horní části sálu, což jde při mazurce velice špatně. Otovy bramborácké rukavice jsou propocené skrz a natahují se jako žvýkačka, prsty už mají dvakrát tak dlouhé než jejich majitel.
Střídá mě udýchaný Evžen a Ota ani nezabučí, zapomněl, že se za tanec děkuje. Evžen je třída, funí mi zezadu na krk a smýká se mnou tak úděsně, až si nás všímá sám mistr. "Pomalu, příteli, tohle je mazurka, ne tango!"
Stáváme se v tom okamžení středem pozornosti, pár lidí kolem se zasměje, nic člověka nepotěší tolik jako utrpení a nešikovnost druhých, zčervenám a nechávám se vést samotným panem mistrem, zatímco Evžen drsně vláčí vychrtlou mistrovou. Nedívám se, zda mne vidí i kluk s culíkem, stydím se.
Přestávka přichází jako na zavolanou, bez ohlédnutí pádím za mámou na balkon a vrhám se na její limonádu.
"No vidíš, Lotko," chválí mě s úsměvem. "Docela ti to jde, s tím tlustým chlapcem to nebyla tvoje vina."
Přes zábradlí vrhám zvědavý pohled dolů, Darina ke stolu nepřichází. Na sále ji nevidím, rovněž postrádám všechny starší, vůči nimž jsou kluci z kurzu hotoví bažantíci.
Zvědavost mě nutí použít fintu se záchodem, máma nic nenamítá, strká mi na cestu hřeben a rtěnku. Láká mě zjistit, jak to vypadá u baru v předsálí.
Hloučky holek usrkávají Colu a se šuškáním pokukují po klucích, hloučky kluků dělají totéž v bledě modrém. Na barové stoličce sedí Darina ve společnosti toho knírkatého, objekt mého zájmu právě připaluje zelenooké krásce cigaretu. Mám po náladě. Kdepak by mohlo vyjít na Popelku! Pohádky lžou, jedna vedle druhé.
Po gongu se scházíme mnohem pevnější v kramflecích na sále. Darina se ke mně sklání: "Ten pěknej se jmenuje Alan."
"Co ti poručil? Džus s vodkou?" ptám se kysele.
"Tady tvrdej neprodávají," uculí se. "A pak, džus mi koupil Michal. Ten cos ho trefila, je Alan Pele."
"A proč mi to říkáš?" ptám se zaskočeně.
Pobaveně se zazubí. "Líbí se ti, ne? Pořád na něj civíš."
"Ani náhodou!" ohrazuji se, ale zrudnutí neujdu. Musím si dávat bacha, když si toho všimla i Darina, mohli by i jiní a trapas bych nepřežila.
Do zblbnutí nacvičujeme mazurku. Někteří kluci jsou strašná dřeva, nohy mám okopané a podupané, jeden mě nabral zezadu kolenem, div jsem se nesložila. Tancuji po tanečku se dvěma z těch profíků, opravdu umí a člověka bezvadně vedou, proti uchům hotový balzám. Kdyby do kurzu chodily holky začátečnice a kluci pokročilí, jistě bychom se hodně naučily.
Naštěstí nesedím, ponejvíc tancuju s Otou Pavlem. Chvíli před koncem se stane zázrak, ostatně, idol probral téměř všechny holky krom těch vyloženě ošklivých, uklání se před námi a říká mému tanečníkovi: "Dovolíš?"
Ota s pohledem zarytým v parketách prkenně odkráčí.
"Ahoj, Šarloto," říká mi. Je oholený do hladka, oči barvy horké čokolády mu září a celý voní příjemným pánským parfémem. "Seš Šarlota, viď?"
"Šarlota a ještě k tomu Šimonová. Ale jak - ? Darina?" hádám, kde přišel k mému jménu.
"Ne," usměje se. "V kalendáři je jen tohle jméno."
Uf! Hrozně mě blaží vědomí, že se podíval do kalendáře, aby zjistil, jak se jmenuje holka, kterou na její svátek vycpal sněhem.
"A druhej den Památka zesnulých," dodávám a oba se bavíme. Nevím, co si s ním povídat, z blízka mi připadá ještě hezčí, při mazurce se vlastně moc konverzovat nedá, těším se na každou
otočku, kdy se mu podívám do opálené tváře. Musel být v létě u moře, takový bronz nemohl při letošním mizerném počasí v naší zeměpisné šířce nachytat!
Přeji si, aby se mnou zůstal i na další skladbu, ale on se uklání, děkuje za tanec a zadává si holku vedle.
Jsem trochu zklamaná, tím víc, že první taneční záhy končí. Kdybych s ním tancovala naposledy, třeba by... Stále se otáčím, ale proud mě strhává a vynáší na galérii ačkoliv nechci, než mi mamka vypoví své dojmy a vystojíme si zástup na kabáty, není po Alanovi ani vidu ani slechu.
"Ty ses s Alanem o mně bavila?" přesvědčuji se u Dariny.
Podívá se na mě přezíravě. "Ne, to tedy určitě ne."
Věřím jí, něčím tak podřadným by se nezabývala! Vážně kvůli mně listoval v kalendáři! Malá útěcha a přesto hřeje. Jestliže ho trošičku zajímám, proč přišel těsně před koncem? Jiné ho zřejmě zajímají víc. Nálada zase prudce klesá jako sloupec rtuti v teploměru za mrazu.
Vybavím si znovu jeho tvář. Jsem si jistá: takového kluka bych chtěla! Milovala bych ho proto, že je hezký.
Doktorka Smrčková nás veze až před vchod paneláku, stále hnusně poprchává, máma děkuje a srdečně se loučíme.
"Vyrazíme zejtra někam?" ptá se mě Darina.
"Musím se mrknout na učení," odmítám. "Ty písemky..."
Zvedne oči v sloup. "Jsi s tím šprtáním odporná." O pracném rozboru Aithiopských povídek nepadne slůvko uznání.

Třetí kapitola

Z písemných zkoušek mám vcelku dobrý pocit, nemusely by dopadnout špatně. Koneckonců, učiva za první dva měsíce školy není tolik, nejhorší jsou závěrečné v červnu, kdy se opakuje látka z celého ročníku. První čtvrtletí mi připadá lehoučké, ovšem nahlas musím stejně jako Darina na školu nadávat, nemám zájem vykoledovat si další řečičky na téma šprt.
Ostatně, zase takový borec nejsem, v informatice jsem boxovala dost nedůstojně. Nechci si přiznat, že jsem na počítače levá,
probůh, to snad ne! Dítě z rodiny, v níž se počítač používá denně všemi členy! Tedy, bráška na něm hraje pouze hry, táta mu rozumí a máma by se při své práci bez něho neobešla. Mě nijak extra neláká, každopádně nepatří mezi mé hobby, jak jsem předvedla u zkoušek. Pro ostudu! Textový program T 602 ke všemu náleží mezi ty nejjednodušší, vlastně jím začínáme. Celý prvák byl věnován technice administrativy, naučili jsme se psát rychle a dobře na stroji, vyplňovat nejrůznější formuláře a stylizovat úřední dopisy.
"Šimonová, Smrčková," pravil mně a Darině profesor informatiky otcovsky, "myslím, že by vám oběma prospělo, kdybyste tu a tam navštívily po vyučování učebnu odborného výcviku, mohly byste se mnohému přiučit."
Nijak se k tomu nevyjadřujeme, víme, oč se jedná. Při škole není žádný zájmový či doučovací kroužek, po odpolednách se v učebně dobrovolně schází parta počítačových nadšenců, co vymýšlejí nejrůznější kravinky. Na rozdíl od nás je to baví, proto jsme se ještě nesešli. V hlavě mi blikne, že jsem mezi nimi častokrát zahlédla Patrika, a snažím se nenápadně pro svůj cíl přimět Darinu. Musím být diplomat, nechci, aby prokoukla mou platonickou lásku ani abych ji zavdala příčinu pošklebků, že se pro jedničky přetrhnu.
"No, podívat se tam mužem," souhlasí nikterak s chutí bez sebe. "Na chvíli... Ve tři mám rande."
"S kým?" optám se zvědavě, popíchnuta závistí.
Tváří se záhadně, mlčí jako ryba. Nedotírám, však uvidím. V učebně zastihneme skupinu pěti kluků a srdíčko mi okamžitě zabuší rychleji, když zaregistruji Patrika.
"Nazdar, holky. Jdete nám píchnout?" všímá si nás Lukáš.
"Leda do očí," podotkne Darina a kluci se vtipu zasmějí, Patrik od počítače nevzhlédne, křupan.
"Vemte si židle blíž," pobídne nás Dominik, nenapadne ho, aby nám je osobně přistavil, a dál se hrbí nad sedícím Patrikem, všichni civí na monitor jako u vytržení a zapomínají na nás. Darina se na mě ušklíbne, což znamená: neříkala jsem to? Přesto si přisouvá-me snaživě židličky a snažíme se přes klukovská ramena a záda zahlédnout alespoň ždibec obrazovky. Mají je široká, nevidíme vůbec nic. Vzdáváme svou snahu, Darina vytahuje pilníček na
nehty a pouští se do manikúry, já zbožně hledím na idolův svetr s károvaným vzorem a kousek krku, který mu z něho vyčuhuje. Leskne se mu na něm tenký proužek žlutého kovu. Netušila jsem, že nosí řetízek! Patrikovy vlasy jsou hrozně husté a ostříhané na krátko, dostávám příšernou chuť prohrábnout se mu v nich zezadu prsty a políbit ho na hladký krk. Ten by asi koukal! Musím se při té představě usmát.
"Program kvadratický rovnice, var. a, b, c, reál. Begin," diktuje kluk, jehož jméno je mi neznámé.
"Write... tři čísla, read a, b, c," napovídá Lukáš.
Patrik plní příkazy a mumlá: "D rovná se SQRB - 4 hvězdička A hvězdička C, if D je menší než nula, write. Nemá řešení."
Podíváme se na sebe s Darinou a vybuchneme smíchy, kdyby promluvil čínsky, rozuměly bychom mu se stejným efektem. Moc toho z informatiky neumím, ovšem chápu, že tohle je pro nás vzdálená hudba budoucnosti.
"Jdem," zavelí Darina a zvedáme se, aniž by si toho ti Einsteinové všimli. Viděl kdy někdo takovou zabedněnost?! Možná bych tam vydržela déle, pro mě za mě, mohou si drmolit, co chtějí, stačilo by mi hledět na Patrikův krk, leč kvůli Darině nemohu, odhalila by mne. Mimo to jsem zvědavá, s kým má spicha.
"Přišel ti dopis," všímá si Darina na chodbě, kde školník vystavuje došlou poštu za okno jeho skleněné kukaně.
"Jo? Prima," jásám hraně. Vím o něm od polední pauzy, úmyslně jsem si ho nevyzvedla dřív, aby ho vidělo co nejvíc spolužaček. Otvírám růžovou obálku a přejíždím očima po řádcích, jako bych je dychtivě četla. Prý účel světí prostředky, říká jakési přísloví. Možná, Darina projeví zájem.
"Co píše?"
Mlčky jí dopis podávám a s chvilkovou převahou ji při čtení pozoruji. "Milá Šarloto, nemůžu spát touhou, která mě spaluje, zápasím s pokušením sednout do auta a vyrazit deštivou nocí za Tebou, abych Tě na pár vteřin mohl vidět, stisknout Ti ruku, políbit Tě..." Recituje poctivě všechny čtyři strany. "Prosím, moc prosím, dovol mi navštívit Tě, nebo se tu alespoň ukaž. Dřív, než mi přeskočí! Tvůj Ondra."
Vrací mi list, jež nenuceně vkládám do obálky.
"Dobrý," říká Darina a já rostu. "Musí bejt fajn a do tebe úplně žhavej. V životě jsem tak hezkej dopis nedostala. Má prima sloh. Na kluka až moc, co?"
Zatrnu a hodím po ní pohledem, ale ona tím nic nesleduje.
"Hm," soudím opatrně.
"Pozvi ho, chtěla bych ho vidět," nabádá mě.
"Nemůžu kvůli našim," vymlouvám se. "A Ondra je plachej. Radši pojedu já za ním, Chválovice doma zdůvodním snáz."
"Se máš," řekne a závist zabarvující hlas je hotovou rajskou sonátou.
Jenomže záhy se naše role vystřídají, před školou stojí stříbro-lesklý vůz Toyota Carina a jeho řidič nápadně připomíná knírka-tého Michala z tanečních. Přiznávám, jeho přítomnost mi vyráží dech, snažím se ohromení, a přiznej se, obrovskou závist, zamluvit: "Jste spolu tak daleko?"
"To se teprve uvidí," usměje se mnohovýznamově.
"Hele!" Všímám si bíločervené Hondy zaparkované opodál.
Darinu nijak nevzrušuje fakt, že se tu sešli hned dva její ctitelé, nejprve si pečlivě zapne bundu, potom vytáhne vlasy zpoza hrnce, efektně je rozhodí po zádech a řekne: "Na motorku už je stejně zima, ne? Tak čau, měj se."
Zamíří pochopitelně přímou čarou k Toyotě, nasedne, cosi Michalovi říká, oba se usmívají, Michal startuje a vůz s tichým předením couvá z uličky. Kluk od Hondy utřel nos.
A já také. Nepovede se mi chytit ani pitomou městskou a šlapu tu dálku na sídliště pěšky. Přemýšlím, kam asi Michal Darinu zaveze, co podniknou, o čem se baví. Mašíruji v břečce sychravým odpolednem domů, kde mě čeká učení a ke všemu psaní dopisu. Kdyby odpovědi! Copak Ondra, to je prima kluk. Michal sice nepoužívá romantickou milostnou korespondenci, to zřejmě ne, ale jistou - a dost podstatnou výhodu proti mému Ondrovi má. Je skutečnej.
Tentokrát se zastavujeme pro Darinu my. Připadám si v autě za doprovodu obou rodičů málem nesvéprávná, trnu, jak Darina přijme tátovu přítomnost, ale ona krom toho, že nás nechá před jejich vilkou čekat dvacet minut, než se vypraví, se tváří normálně. Doktorka Smrčková usoudila, že její osoba není v Lidii nepostradatelná a Darina je jí jistě vděčná. Já bych tedy byla!
"Co zkoušky, Darinko?" vyzvídá máma dobrosrdečně.
"Nic se nesmí přehánět, paní Šimonová," zubí se kamarádka diplomaticky a táta jí přizvukuje. Skutečně ten pravý, vysokou školu udělal po dvojím přerušením a několika opravných termínech, frajer.
Do tanečních se hodně těším - a taky se trochu bojím. Hned v šatně se ostražitě rozhlížím na všechny strany, v sále se nakláním přes zábradlí, div nevypadnu, civím za orchestr, po zaznění gongu pózujeme v řadách lemujících parket a já docházím ke vskutku nemilému zjištění. Alan Pele chybí!
Jmenovec mého oblíbeného autora ne, zadává si mě hned na úvod, v němž opakujeme mazurku. Při každém záklonu nehledím do uhrovaté tváře mého mlčenlivého partnera, nýbrž po sále, zda jsem se nepřekoukla.
Nacvičujeme polkové kroky. Tutovka - není tu. Bála jsem se případných trapasů, abych se před ním nějak neshodila, toho, že pro mne ani jedinkrát nepřijde tancovat, ale s touhle eventualitou jsem ve snu nepočítala. Ostatní starší kluci jsou v plném počtu, Darina tancuje převážně s Michalem, o středeční schůzce s ním se mi zmínila lakonicky, prý byla prima.
Tučný Evžen mi dusá svými sloními tlapami po špičkách střevíčků za šest stovek a já si všímám další věci: také zelenooká krasavice, dnes v ostře oranžových šatech bez ramínek, se neustále ohlíží ke vchodu. Jmenuje se Elvíra, což se dozvídám hned o přestávce, kdy táta mě i Darinu zve galantně k baru. Má v nose, po obtížném nácviku jsme vyprahlé.
"Elvíra, ta holka s blond vlasy, se na Alana ptala," sděluje mi Darina mezi řečí o nemožných dřevech, s nimiž je nám souzeno ničit si boty i zdraví.
"Hm." Džus mi klokotá v krku.
"Nezájem?" zvedne Darina obočí a zakření se.
"Absolutní," potvrzuji, aby si nemyslela.
"Jo? Tváříš se jako vdova... No, pokud je ti vosk, aspoň tě nedojme zpráva, že ji minule vezl domů."
Pitomej džus mi pochopitelně zaskočí a já se divoce rozkašlu, až mi táta musí bušit do zad.
Gong nás svolává zpátky na parket, jsem tomu ráda, vyhýbám
se Darině očima. S mamkou se setkáváme mezi lítacími dveřmi, běžela pro nás, abychom si pospíšily, hudba začíná hrát, pánové se zadávají. Uklání se před námi jeden z těch starších a já nevěřím svým očím. Netouží tančit se mnou, nemá zájem ani o Darinu, jeho "smím prosit?" patří mamce!
Jdeme s Darinou smíchy do kolen, mamina zrůžoví, dovedu si představit, jak jí klukova mýlka lichotí, spletl si ji s mladou žábou, a táta, lehce šokován, odmítne.
"Kdepak," usmívá se a chytá mámu kolem ramen. "Tahle slečna je zadaná. Už sedmnáct let. Musíte se spokojit s dcerou..."
Kluk se dovtípí, s úsměvem se omluví, změří si letmým pohledem nabízenou dceru a dlouhým její kamarádku - a bere do kola Darinu. A já stojím dvě skladby jako tvrdé y u zdi mezi ostatními čekankami, než se nade mnou ustrne Ota Pavel.
V neděli ráno odjíždí táta do práce o den dřív než má, slouží totiž navíc za nemocného kolegu, a jelikož tak mámě zbývá jeden z dvou volných lístků na podvečerní divadelní představení, kam jde služebně, musím za tátu zaskočit já. Nejsem z toho právě unesená. Tedy, do divadla chodím hrozně ráda, jenomže tohle je poněkud jiné představení než ta večerní, která mě lákají svou atmosférou. Strašně se mi líbí obléct se do společenských šatů, půjčit si máminu kabelku, co se nosí pod paží, natáhnout si rukavičky a jít. Divadlo je svět sám pro sebe, připomíná mi dokonalý a perfektně fungující stroj, jehož se na dvě hodiny stávám součástí, ačkoliv toliko sedím na polstrovaném křesle. Na Oněginovi jsem byla v září čtyřikrát za sebou.
"Mami, vem s sebou bráchu, to je takovej nekulturní vepř, akorát mydlí hokej a počítá bobky těm svým stvůrám a ve třinácti letech neví, která prkna znamenají svět. Představ si, že myslel eben, haha, jelikož je prej tvrdej a dováží se!"
"Nemůžu vědět všechno!" brání se dotčeně. "Nikam nejdu!"
"Všechno ne, ale ty nevíš nic," bavím se.
"Lotko, nepopichuj," krotí mě máma. "Půjdeš se mnou ty. Nemyslím, že by Šimon hru pochopil správně."
"Takže dementy vyžeru já," šklebím se.
"Dementy?" hrozí se máma. "Uvidíš, změníš názor. Děti, které ve hře vystupují, jsou z Jedličkova ústavu, postižené, ale ne
dementní. A to je rozdíl! Ještě se jim omluvíš. Nastudovat a nacvičit tak těžkou hru by bylo náročné pro zdravé herce, natož pro ně. A slyšela jsem samou chválu."
"Jasně, nebudou pomlouvat jednonohý kriply," huhlám nespokojeně. Od divadla mě nic nezachrání, raději se jdu nalíčit a svátečně ustrojit, věrna divadelní tradici.
Musíme samozřejmě městskou dopravou a protože autobusy nejezdí zdaleka tak, jak by měly, navíc venku padá hnusná sychravá mlha a my zapomněly deštník, v divadle zjišťujeme, že demen-ty připomínáme spíš my dvě.
Zírám, je nabito. V dnešní době, kdy lidičky dávají přednost videu a televizi, hlediště šumí jako úl a balkony jsou obsazené do posledního. Máminy protekční lístky jsou naštěstí dopředu, sedíme vlevo od orchestru. Máma loví z tašky, v níž má mimo jiné i maličký novinářský magnetofon na důležité rozhovory, poznámkový blok a tužku. Ušklíbnu se. Za pár dní se objeví v jejich časopise palcovými titulky pochvalné zpěvy na děti, které, ač postiženy, hrály skvěle.
Pak se rozhrnuje opona a já zírám téměř bez dechu a vydrží mi to přes všechna jednání. Nemám sílu zajít si na zmrzlinu, jsem jaksi v šoku.
Bouřlivý potlesk nutí malé neherce, v jejich hře nebyla jediná role, jíž by se zhostil dospělý, pětkrát se děkovat. Některé děti jsou přímo vozíčkáři, tři dokonce nevidomé. Uvědomuji si, že jsem si toho vlastně vůbec nevšímala.
"No?" otáčí se na mě máma.
"Dobrý," bručím rozpačitě, protože nevím, co říct, a raději hrabu v kabelce, nutně potřebuji papírový kapesník. Nemohu ho najít a dostávám na sebe vztek. Zvedám oči. "Ne, mami, dobrý je slabý slovo!" vyhrknu. "Ty děti byly skvělé. Hrály strašně opravdově a asi do toho daly úplně všechno... Soudit předem může jen blbec. A je fantastický, že vynaložily tolik úsilí, aby na sebe upozornily, vydělaly na opravu ústavu, kterej bych já na jejich místě nenáviděla."
Máma kývá, nemá čas na můj rozbor. "Konečně jsi pochopila," chválí mě. "Zvedni se, o přestávce jsem se domluvila s doktorkou Horníkovou na společné večeři. To je jejich lékařka, víš. Bude tam
i režisér, vychovatel, myslím, že se dozvíme hodně zajímavého pro časopis."
Nepochybuji, tahle problematika mě začala bavit, navíc mám hlad jako vlk. V restauraci Pod divadlem je plno, ovšem na mámu kývá od dvou stolů sražených k sobě jakýsi chlapík.
"Hana Šimonová, redaktorka časopisu Hrom," podává si ruku s muži i ženami kolem. "Moje dcera Šarlota," představuje mě kolektivu na okraj. Zaševelím dobrý večer, někdo kývne, jiný se nenamáhá vůbec, nikoho nenapadne podat mi ruku. Hned vedle nás sedí tři mladí muži, o něčem se vášnivě přou a dokonce se na mě ani nepodívají! Odporní důležití, zuřím v duchu. Jsem vosk nebo co?!
Za trest si vybírám z jídelního lístku něco hodně drahého, vousatý režisér, mimochodem mámin kamarád, prohlásil, že nás zve. No prosím, prosím, každopádně si nedám guláš! Rozhodnu se pro jakousi čínskou specialitu, jejíž název zní natolik exoticky a nesrozumitelně, že se mi ho nepodaří ani přečíst, natož vyslovit, pinglovi na něj ukazuji prstem.
Máma mě sjede přísným pohledem, sama zvolila jídlo mnohem střízlivější.
"Mám na to chuť," prohlásím zarputile.
"Samozřejmě," machruje režisér, "na maminku nedbej."
Ke všemu mi tyká, drzoun! Máminu práci a mnohohlasnou debatu sleduji pouze z počátku, mluví jeden přes druhého a obdivuji mámu, že ví, co si z toho vybrat, co nahrát a co zapsat do bonzbločku, jak říká táta jejímu zápisníčku.
Pingl si pospíšil, roznáší talíře a můj čínský blivajz vypadá skutečně cizokrajně, báječně voní a jediné, co poznávám stoprocentně, je kupička rýže. Jídelní hůlky takticky odmítám, požaduji příbor. Máma si přesedá blíž k doktorce Horníkové, aby využila času i při jídle, ti tři muži vedle dostávají řízek s hranolky, konečně nechávají dohadů o tom, zda při představení nebylo zbytečně moc slyšet bubny namísto činelů, a otáčí se ke stolu zřejmě po čichu.
V tu chvíli mi padá vidlička z ruky a hlasitě zazvoní o hranu talíře. Upoutávám na sebe pozornost, ale ne nadlouho, všichni si zase hledí svého. Krom mého souseda, kterým není nikdo jiný než
Honza Diviš, předzpěvák z Díry. Ten hledí v pobaveném úsměvu přímo na mne.
Jistě neslyšel, jak mne máma představila, napadá mne a jedinou spásu vidím zůstat inkognito. Kdyby máma zjistila, že jsem si hrála na zpěvačku! Předstírám dementa, skutečného, aby si myslel, že patřím do Jedličkova ústavu. Odkládám příbor na stůl a jí-m rýži rukama, koulím u toho očima, olizuji se a mlaskám. Pokr-m je víceméně chuti podivné, záhy však ustrnu a div neodskočím u stolu. Na talíři se to, co jsem původně považovala za kousky zvláštního masa, pohnulo!
Honza se dusí smíchy. Utírám si prsty do ubrousku, beru vidličku a ostražitě do kousku píchám. Fakticky, je to živé!
Cítím, jak blednu a musím se rychle napít Coly. Máma by mi nikdy neodpustila, kdybych ji tu zostudila a pozvracela ubrus!
"Ahoj, Markéto," říká mi Honza pobaveně. "Nechutná?"
"Nechutná a nejsem Markéta," hlesnu s očima přibitýma na talíři. "Tohle je... nějaký zvířátko. Jedno jsem snědla!"
"Jestliže jsou na talíři, mají se sníst všechny," soudí Honza vskutku logicky. "Kdyby ty potvůrky patřily mezi chráněný druhy, nedali by ti je."
Odstrkuji od sebe talíř co nejdál. "Humus! Zaživa..."
"Co naděláš, ústřice sejí taky zaživa," těší mě.
"Jenomže tohle vypadá na... červy!" otřesu se.
Přitáhne si talíř a studuje breberky zblízka. "Nemyslím," usoudí poté. "Spíš něco od ryb, ne? Šarloto."
Nemám sílu se divit, hlady šilhám. Dívám se, jak rozbaluje svůj příbor, náhle zvedne oči, přišoupne mi talíř pod nos a usměje se: "Dej si, já stejně nemám hlad."
"Ale... to..." Ve větším trapasu se topit nemůžu!
"Fakticky. Nechtěl jsem jíst, objednal to kámoš," tvrdí.
Hlad mi nedovolí okolkovat déle, pouštím se do řízku a hranolek a hned po prvních soustech je mi blaze.
"Byl jsi taky na představení?" rozjíždím konverzaci mezi žvýkáním. Zřejmě správným směrem, protože se Honza ochotně rozpovídá, svěří se mi, že spolu s kamarádem pomáhal s hudbou ryze amatérského představení Malý princ. Nešetřím chválu, kvalitní dětské výkony podbarvením sugestivní muzikou získaly. Debatujeme spolu půldruhé hodiny, bavíme se, smějeme, o trapas z Díry víc nezavadíme. Pingl sklidí talíře, máma si všimne mé sotva dotčené porce a kroutí očima, nahlas nevyčítá nic, to mě čeká až doma, akorát poznamenává: "Zůstaneš hlady."
Lehkomyslně krčím rameny, o řízku jí pochopitelně neříkám. Pak se máma zmocní Honzy a dělá s ním krátký rozhovor ohledně hudby. Dozvídáme se, že studuje čtvrtým rokem gymnázium a je mu devatenáct let. Hltám každé slovo a musím uznat, že ten kluk je každopádně nejen muzikálně nadaný, ale i chytrý. Zapomínám na předešlé trapasy s ním a jsem pyšná, že mi osud dopřál dnešní setkání. Není to sice krasavec v pravém slova smyslu, ale má pěkné modré oči a svalnaté paže, a kdyby si se mnou smluvil třeba setkání na jindy... rozhodně bych se nezdráhala! Pro ty oči bych se do něho třeba i zamilovala.
Máma se hrozí, pořádně jsme večeři natáhly, chudák brácha, zřejmě doma leze hlady po zdi. Loučíme se, ostatně celá společnost se rozpadá, Honza přiznává, že se musí ještě večer učit biologii. Režisér nabízí mně a mámě dovoz.
"Chceš se s námi svézt?" napadá mě aktivně. "Vezmeme ho, že, mami?"
"Samozřejmě," souhlasí mámin kámoš režisér bezelstně.
Honza krčí rameny. "Děkuju, už mi odvoz slíbil Pavel."
Pracně zamaskuji zklamání v tváři. V duchu zuřím! Klidně by mohl kamarádovi odřeknout, ne?! Honza jaksi těžkopádně vstává ze židle a šmátrá dozadu, teprve nyní si s úžasem všímám, že tam má opřenou berli. Zaklesne do ní paži a vykročí. Kulhá. Příšerně!
"Šarloto -?"
Dělám, že ho neslyším, mám největší pilno ptát se mamky, jak dlouho má divadlo Malého prince na repertoáru. Snažím se jít mnohem rychleji než on, což se mi pochopitelně daří, koutkem oka vidím, že hodně napadá na pravou nohu. Málem do šatny utíkám, abych vyzvedla naše kabáty dřív než se dopajdá a nemusela s ním mluvit, rychle strkám paleto mámě a zbrkle vyrážím do deštivého večera. Ztrácím se ve tmě, dokonce se přikrčuji za nejbližší automobil, protože Honza spěchá, co může, zastavuje se před barevným neonem restaurace, rozhlíží se a volá: "Šarloto?"
Ani nemukám. Vzápětí vychází mladý muž, co seděl při večeři
vedle Honzy, společně jdou k malému autíčku, nastupují a já vylézám z úkrytu teprve když zmizí z parkoviště.
Připadám si podvedená, zhnusená. Tak s ním bych chodit nemohla. Na mámu čekám v houstnoucím dešti čtvrt hodiny!
"Kam jsi se ztratila?" diví se. "Svezeme se v mercedesu."
V mé náladě mě ani mercedes nevytrhne. "On kulhá!" dostávám ze sebe v luxusním sametovém polstrování vozu. Sedím vzadu vedle mámy, místo vpředu obsadila dr. Horníková. "Patří k nim! Do ústavu!"
"Kdo? Honza Diviš?" obrací se paní doktorová. "Ne, kdepak. Nemá vrozenou vadu, prodělal před několika lety těžký úraz. Dostal se z toho obdivuhodně dobře díky pevné vůli."
Já se picnu, kulhá jak čertova babička a ona řekne dobře!
"Honza je šikovnej kluk," potvrzuje režisér. "Nadanej."
Neposlouchám jejich plkání. Nadanej, šikovnej, chytrej, bystrej, vtipnej, fajn kluk na pokec? No a? Co na tom, když je mrzák. Doživotní invalida! Volal na mě, možná si chtěl vážně smluvit rande! První kluk v mém životě, který by o to stál - je mrzák. Uf. Ještě, že jsem zavčas vzala roha. Přece se nemohu zahodit s nějakým chromaj-zlem, když je na světě tolik krásných zdravých kluků!
I druhý náročný týden zvládám s přehledem, ústní zkoušky mám všechny hned v prvních dnech hotové, zápočty v kapse. Koneckonců, ústní mi vyhovují víc než písemné. Ať si vytáhnu jakoukoliv otázku, mám šanci ji okecat, přestože nepatří mezi ty nejsilnější.
Vyšetřím tak dva volné dny, ve čtvrtek a v pátek zůstávám doma, Darina se trémuje do poslední chviličky, kdežto já si dopřávám dlouhý dopolední spánek, vidím, jak mi Šimon závidí, když jeho nutí zavytí budíku vstát v sedm ráno, a vychutnávám ho tím víc. Válím se dvě hodiny ve vaně, pouštím si hudbu, co mám ráda, běhám venku s Tomem, zkrátka relaxuji, po úspěšných zkouškách si to mohu dovolit.
V pátek odpoledne se cítím dokonale odpočinutá a v tak dobré kondici, že sama od sebe sedám k počítači v obývacím pokoji, dávám si k ruce sešit a za pobrukování oblíbeného hitu spouštím program T 602. Nejsem béčko, abych něco tak primitivního nezvládla!
Začínám od Adama, tedy od programu Norton commander, programové nadstavby MS DOS. Spuštění je mi naprosto jasné, vybírám z F 10, hlavního menu. Dílčí menu mi také nedělá potíže, otevření, uložení, zapsání do, tisk, výběr adresáře, to všechno je procházka růžovou zahradou. Fintím, jsem talent na počítače, proč mi to dřív nešlo?
... jablkem, jablkem nejsi, kousnu hloub a zlíbám tě celou, merci o merci, tak opustit zoufalcův ráj - chci zas v tobě spát...
U mail merge se objevují první komplikace, přenáším se přes ně obtížněji, ale přece.
... postelový království za koně nechce se mi dát...
Přecházím na makra a na organizaci diskových a disketových pamětí a jsem vedle. Tady mi nepomůže ani David Koller, dostávám se někam úplně mimo, najíždím stále víc špatně, proboha, nabourávám jakýsi mámin soubor, místo ESC omylem stisknu enter a na monitoru se objeví hrozivý nápis: Kritická chyba! Jsem někde v DOSu a nemůžu odtud, zkouším různé klávesy, nakonec v nouzi nejvyšší vypínám počítač ze sítě.
Kdyby mohl, zřejmě by mi nafackoval. Uklízím v pokoji, abych ničím rodině své pokoření neprozradila.
Uf, úplně jsem se zapotila. Moc fandit se rozhodně nevyplácí. Smiřuji se s nelichotivým faktem - zřejmě právem mě brácha nazývá počítačovým analfabetem.

Čtvrtá kapitola

A znovu: á dva tři, á dva tři, á dva tři... Nacvičujeme valčíkový krok a snažíme se ovládnout olšové nohy, kterých náhle vlastníme místo dvou přinejmenším pět, motají se nám jedna přes druhou. Horymír Káně má svatou trpělivost, zvláště nemotorným dvojicím předvádí extra. Jelikož si mne zadal Evžen lovec žen, patříme mezi ty vyvolené. Můžu se studem propadnout, Evža se mnou smýká dopředu dozadu, naprosto nedodržuje rytmus a tím pádem ho nemohu dodržet ani já, špičky mám dokonale okopané, jsem na mrtvici.
"Dívejte se mi na nohy," nabádá nás taneční mistr. Evžen se sice
dívá, leč tvrdošíjně se snaží do valčíkového rytmu propašovat krok sun krok.
"Počkejte, vyměníme si partnerky," napadá mistra spásné řešení, bere mě do kola, zatímco Evžen je svěřen do péče vychrtlé paní mistrové. "Ano, takhle," pochválí mě a hned mě strčí nejbližšímu sousedovi na vystřídání, aby se dál věnoval těm nejdřevnatěj-ším.
Zabuší mi srdce rychleji, ten,do jehož náruče mě vnutil, je Alan. Vím o něm od začátku dnešní lekce, vlastně ještě dřív, viděla jsem ho už v šatně a jsem z jeho přítomnosti dost na měkko, natož když s ním mohu tancovat. Alan, ačkoliv mistrovou rošádou přišel o zelenookou partnerku, se netváří nakvašeně, naopak, zdraví mě s úsměvem. "Ten tlustej chlapeček je tvůj brácha?"
"Ne! Proč?" děsím se podezření. "Jsem mu snad podobná?!"
"Vůbec ne," směje se Alan. Změří si mě pohledem od hlavy až k patě, zrak se mu zastaví o něco déle než je nutné na mém vcelku odvážném výstřihu, a dodá: "Ty jsi, na rozdíl od něj, docela pěkná. Myslel jsem, že máš k němu závazky, když se s ním pořád otravuješ. S ním nebo tím poďobaným bidlem."
Lehce červenám, ovšem v duchu rostu! Slůvko docela záměrně z jeho věty vypouštím, vybírám si z ní pochvalu.
"Přehlídl jsi jistou maličkost," zamlouvám rozpaky.
"A to?"
"Holkám nezbejvá než čekat, kdo pro ně přijde, kdežto kluci si vybírají. A ti starší berou do kola blondýnky."
Dovtípí se, v očích mu blýskne, zazubí se a slibuje: "Dobře, napravím to. Od teď zásadně brunetky."
Fakticky se mnou tancuje dva valčíky za sebou, po přestávce pro mě přijde ještě a při závěrečné rekapitulaci i na jednu polku. Blondýnky samozřejmě ze svého repertoáru nevyškrtává, s Elví-rou tančí nejčastěji, třikrát také s Darinou, ale po mé výtce pro mě tu a tam přijde. Co bych si mohla přát víc!
Dobrá nálada zaviní i to, že se pokouším konverzovat s každým svým tanečníkem, Evženem počínaje a Otou Pavlem konče, ovšem ten je tuhý jako skála a němý jako kapr.
Mistr se s námi pro dnešek loučí a těší se za týden na shledanou. Těším se taky, s tím si může být jist, a vůbec ne na shledání
s ním a jeho polovičkou. Ohlížím se, co podnikne Alan. Darina mě chytá u schodů za paži a šeptá mi do ucha: "Vysvětli nějak vašim, že s vámi domů nejedu. Michal mě odveze."
Jsem z toho celá vedle. "Počkej - co jim mám říct?!"
"Nevím, něco si vymysli. Nebo pravdu," krčí rameny.
Pravdu tedy rozhodně nemohu! Proč raději sahám pro výmluvu, že se sveze s jinou holkou? Aby máma neztratila iluzi o sladkosti mé drahé kamarádky?! To by mi přece na srdci ležet nemuselo! Přesto se neodhodlám a lžu. Bylo by mi za Darinu trapně.
Moje vysvětlení se mámě moc nezdá, namítá, když jsme Darin-ku přivezli, měli bychom ji zase v pořádku odevzdat!
"Mami, Darina není balík," vrčím nakvašeně, tím spíš, že si na parkovišti všímám nelichotivého faktu: Alan nastupuje do červeného vozu, jež typuji na Peugeota 309, a spolu s nim i krásná Elvíra. Prý od teď zásadně brunetky!
Dobrý pocit z pěkného odpoledne ze mě vyprchává jako éter, mračím se celou cestu až domů a neodpovídám. Do výtahu se přicpeme k nastoupené dvojici, Marice a Oskarovi, držícím v náruči synka. Vzájemně se zdravíme, Marika přijímá s potěšením máminu lichotku, že Osky roste před očima. Vypadají jako spokojená rodinka, dojem kazí pouze žloutnoucí monokl na Maričině oku. Prý se uhodila o stůl, naivka, což se mi snažila namluvit. Jako by nevěděla, že v paneláku je slyšet každé šustnutí!
"Copak šmudla," říká Oskar, přitáhne si k sobě svou ženu a láskyplně ji políbí kamsi na ucho. "Díky naší mamině. Vykrmuje nás oba, já tloustnu rychleji než malej!"
Oskar je skutečně mnohem mohutnější než ten štíhlý krásný kluk, který za ní běhával před dvěma roky, mužní, tátovatí. Nevím ovšem, jestli má největší zásluhu Marika, anebo pivo.
"To už je osud," vtipkuje s ním náš táta. "Holky dobře vaří a samy drží dietu."
"Jak bylo v tanečních?" ptá se mě Marika. Zřetelně cítím v jejím hlase závist. Sama taneční kvůli Oskarovi nestihla.
"Sedmý nebe!" zavrčím a protože kabina zastavuje ve třetím patře, hrnu se ze dveří. Mám vztek na celý svět, vpadnu do bytu jako časovaná nálož, odkopnu boty přes celou chodbu, kabát shazuji v půli cesty a v šatech padám na postel. Toužím po samotě
a vzhledem k tomu, že brácha má trénink, mohla by být touha vyslyšena. Mohla, kdyby neotravovali rodičové.
"Loto!" Máma po mně puntičkářsky uklízí. "Co se děje?"
"Nic, co asi."
"Nechtěla by ses laskavě převléct? Ty šaty nestály dvacku, musí ti vydržet víckrát."
"Mám jedny pitomý na celý taneční!" A Elvíra je pokaždé v jiných! O Darině nemluvě.
"Na prodlouženou a věneček přece budeš mít dlouhý," namítá. "Nerozčiluj mě, převleč se a -"
"Mami, nemůžeš mi dát chvíli pokoj!?"
"No Loto!" ohrazuje se dotčeně a dokonce na mě volá tátu. "Milane, prosím tě, rozumíš jí?"
"Cloumá s ní puberta," soudí táta nevzrušeně a shání se po něčem k snědku, v tanečních mu prý vytrávilo. "Lotko!" volá na mě z kuchyně rozjařeně. "Objevil jsem zavináče! Pojď, nebo ne-zbyde. Holka, jsem víc grogy než ty, já snad za tebe dejchal. S tím tlouštíkem jsi doopravdy válela..."
"Starejte se všichni o sebe!" ječím, vystrkuji mámu ze dveří a s třísknutím za ní zavírám. Připadají mi nesnesitelní, jejich řeči, starosti, jejich dobrá nálada, celá domácí pohoda mi brnká na nervy, jsou z jiného světa! Vůbec nechápou, jak je člověku těžko, zvlášť když mu je šestnáct a ten, kdo se mu líbí, má rande s jinou.
Letíme se s Darinou podívat na rozpis studijních skupin, který je vyvěšen na informační tabuli před ředitelnou, jen nám pantofle pleskají o lesklé dlaždice. Schválně závodíme, pádíme jako střelené, tlemíme se, jsem maličko rychlejší než ona a vidím, jak ji to mrzí, nestačím však těžit ze své výhody, protože mi podjíždě-jí nohy a mám co dělat, abych udržela rovnováhu a nedojela k ředitelně po zadní části. Tím se zdržím a Darina vyhrává. Jako vždy je u cíle první.
Její oči kloužou po jménech a zajíkavě předčítá: "Tady, už to vidím. Kafka, Rubeš, Sobotková, Lišková, Šimonová, Smrčková. Skupina deset. Zítra v osm ráno v Komerční bance v Brněnské ulici, kontaktovat Ing. T. Baudyše. Pch, jdeme do banky. Půjčky, úspory, konta, úroky, úvěry. Máš dost?"
Mám, ale z jiného důvodu, než ona. Jsem příjemně zaskočena. Ty dvě holky nijak neznám, vím jen, že chodí do třetího ročníku, ovšem chlapecká jména mě nenechávají chladnou. Rubeš je na naší škole jeden! Nevnímám Darinino nespokojené brblání, finančnictví a bankovnictví je to, co jí jde ze všeho nejméně, začínám se na třídenní praxi těšit. Vloni se nás studijní stáže netýkaly, letos půjdeme podruhé. V září jsme s Darinou v jiné šestičlenné partě strávily tři dny v účtárně místní sklárny, což nás nijak nenadchlo.
Zklamání z tanečních přehlušují nadějné vize budoucnosti, srším optimismem, dobrou náladou nakazím i Darinu a protože je po zkouškách, dopřáváme si oddechové odpoledne. Trávíme ho po svém, tedy částečně v bazénu, Robert naštěstí neslouží, nemusím za něho trpět, a částečně v kině.
V deset večer se chytám za hlavu: mám poslední možnost napsat dopis! Lopotím se s ním do třičtvrtě na dvanáct, za tu dobu mě přijde máma třikrát napomenout, abych zhasla, táta vyhrožuje vyhozením pojistek a brácha si klepe na čelo.
Kdo z těch tří ví, co to jsou opravdové starosti?
Krčíme se s Darinou pod jedním deštníkem, víc sněží než prší, ale nevšímáme si toho. Poslouchám kamarádku s očima navrch hlavy, její vyprávění prokládané častým zívnutím mě, proč se nepřiznat, vzrušuje.
"A co kdyby vaši náhodou přišli domů?" Nemůžu pochopit klid, s jakým přistoupila na Michalův návrh.
"Měli noční," zívá unaveně.
"Dobře, ale... co kdyby si něco zapomněli nebo tak?"
"Máti by mě přece nešla budit," pokrčí rameny.
Uznávám, že na její logice něco je, ovšem nedovedu se představit na Darininém místě. A nejen kvůli rodičům! Hořím zvědavostí: "A jaký to bylo? S Michalem poprvé, ne? Povídej!"
Darina přišla o poctivost v prváku s klukem, s nímž se znala jedno odpoledne. Bylo to součástí jejího plánu, říkala, že napoprvé to bude určitě trapas, a od té doby se tu a tam s někým pomilovala. Nezamilovala se do žádného a s nikým nechodila déle než týden, dva, bavilo ji objevovat, seznamovat se a poznávat různé typy. jedno však museli mít její četní ctitelé, aby s nimi šla do
postele, společné: dobře vypadat, mít věk nad dvacet a vlastnit minimálně motorku, když ne přímo auto. Níž nešla. Mně by stačil jeden jediný kluk, klidně o rok dva starší než já, a požadovala bych po něm jediné: aby vypadal k světu.
"Paráda," zhodnotí Michalův výkon. "Na můj vkus až moc, vůbec jsem se nevyspala. Je ze mě mátoha."
Nelže, její oči připomínají uzoučké štěrbiny, zívá, div si neroztrhne pusu a pohybuje se pomalými pohyby. "Kolikrát?" vyzvídám detajly.
"Já ti nevím. K ránu už bych ho nejradši vypakovala," usměje se. "Tohle mu trpět nebudu, prosím tě, odhuntoval by mě. Znáš kluky, je jako tvůj Ondra."
Kývám, ale do očí se jí nepodívám. Třeba by mě prokoukla! Jsem totiž lhářka prolhaná, abych si nepřipadala méněcenná, v září jsem jí řekla, že jsem se na konci prázdnin s Ondrou vyspala. Díky jejím předchozím vyprávěním jsem jí první styk vylíčila poměrně barvitě a živě, nepojala žádné podezření.
"Kdy za nim pojedeš?" napadá ji. "Už jste se neviděli dlouho, co? Aby ti ho nějaká neklofla, takovej prima kluk."
"Psala jsem mu, že co nejdřív," huhlám. Ondrovy dopisy na ni udělaly zjevně dojem! Raději zavádím řeč jinam: "Takže s Michalem bude pokračování?"
"Fakt, chodím s ním nějak dlouho," zasměje se. "No ale... Zatím ho k vodě nepustím. Je celkem fajn... Sakra, tak kde jsou? Osm deset! Zabalíme to ajdem domů a hotovka."
"Počkáme chvilku," smlouvám. Darina nemá nikdy od slov ke skutkům daleko, ale já bych si jednak netroufla jít za školu, a jednak... praxe se nemůžu dočkat! Faktem však zůstává, že ze skupiny číslo deset přešlapujeme před budovou banky v Brněnské ulici pouze my dvě.
Zmrzáme další čtvrt hodiny, než se objeví Lišková se Sobotkovou, holky z třetího ročníku.
"Bály jsme se, že tu nikdo nebude!" vydechuji úlevou.
Ve čtyřech mrzneme až do devíti, kdy konečně vystoupí z tramvaje Patrik s Lukášem. Srdíčko mi hodí o tři tepy navíc! Patrik má,
v ruce diplomatku, pod rozepnutou bundou kvádro i s kravatou
a moc mu to sluší.
"Vy už jste tady?" podivuje se Lukáš. "Už?" hrozí se Darina. "Spíš ještě, málem jsme se vzdaly." "Na plánu bylo napsaný v osm," připomíná pihatá Lišková. "No jo, napsaný. Jenže plán sesmolil náš drahej doktor Mlejnek, kterej netuší, že v bance se dělá od devíti," vysvětluje Lukáš. Darina zakvílí: "Mohla jsem spát o hodinu dýl!" "Pro příště," zazubí se na ni Patrik. "Jdeme na věc." Poslušně se připojujeme ke klukům a bereme schody do třetího patra, kde má podle vrátného svou rezidenci inženýr Baudyš. Ví o nás předem, po zaklepání nás zve dál a srdečně se s námi vítá. Křestním jménem se jmenuje Tibor, je mu něco málo přes třicet, na prsteníčku se mu svítí široké zlato, je oděn do přesně padnoucího nažehleného obleku a díky hustým vlasům a pronikavému pohledu šedých očí připomíná muže mnoha tváří. Soudím, že by mohl dělat jak snatkového podvodníka, tak krupiéra v kasinu, stejně jako tajemníka OSN. Momentálně se tváří na to, čím opravdu je: schopným a úspěšným bankovním úředníkem. Jeho vizáž způsobí, že my čtyři holky na něho culíme málem zbožně. Dokonce i Darina, s níž hned něco nepohne, potlačuje silou vůle zívání a prohlíží si našeho konzultanta od značkových polobotek po hustou načesanou kštici.
Zabydlujeme se v jeho prostorné kanceláři, jde nám dokonce sehnat s Lukášem židle, a když se vrátí, všimnu si, že mu po snu-báku na levičce zůstal pouze otlačený pruh. Vida, zřejmě jsem se s odhadem sňatkového podvodníka moc nesekla! Galantnost a šarm mu fakticky upřít nemohu, brzy mu malý podvod s prstýnkem promíjím, okouzlí mě stejně jako Darinu i ty dvě třeťačky.
Ve své práci se vážně vyzná, vysvětluje nám chod banky, provází nás po všech odděleních a trpělivě zodpovídá dotazy, jimiž ho Patrik s Lukášem zahrnují. My, holky, je jenom pozorujeme, snažím se i poslouchat, ale protože zdaleka nerozumím všemu, a pak, ve druháku jsme pouze na čumendě, žádnou zprávu ze stáže nemusíme vypracovávat, není mé snažení stoprocentní. Patrikovi a Lukášovi jde o dizertační práci, kterou budou muset předložit v květnu u maturit, a protože si bankovnictví sami vybrali, téma zpracovávají poctivě a co víc, se zájmem. Inženýr Baudyš se nás, děvčata, snaží zatáhnout do diskuze, ale jeho snaha zůstává
jednostranná. Darina na bankovnictví viditelně kašle, Sobotková s pihatou Liškovou se chichotají, kdykoliv je osloví, a já, ač bych velice ráda byla Patrikovým zdatným pomocníkem, musím nahlas přiznat, že tomu natolik nehovím.
"Ve druháku není divu," usměje se na mě Patrik, poprvé za dobu, co navštěvuji naši SŠMaM, a já rostu! "To jsem málem netušil, že rozvaha má dvě strany."
Hromadně se zasmějeme, inženýr Baudyš také a navrhne pauzu. "Mládeži, já bych si dal kafe, co vy? Darinko, jste Darinka, že? Pomůžete mi s tím?"
Darina vykouzlí na umilované tváři úsměv a odcupitá s ním do maličké kuchyně. Lišková se Sobotkovou jí závidí, šuškají si a vrhají za nimi nevrle pohledy, kluci se skloní nad papíry. Přemýšlím, jak to udělat, aby si mě Patrik všímal daleko častěji než jednou za půldruhého roku! Je mi jasné, že díky praxi se mi naskytla obrovská šance, horečně přemýšlím, jak ji zužitkovat. Do jedné hodiny odpolední nevymyslím zhola nic a pak už jdeme domů, loučíme se s inženýrem a stejně jako on se všichni těšíme na druhý den.
"Tiborek je sexy, co?" prohodí Darina v autobuse.
Málem mi zaskočí. Nevím, jestli je sexy a ani netuším, jak se taková věc pozná, přesto si hraji na světačku: "Hm. Je fešák. Jenže ženatej, jestli sis nevšimla."
Pobaveně se uculí. "Jasně že všimla. Prstýnek schoval pozdě a rodinnou fotku ještě dýl, schválně se na ni zítra mrkni, mrsknul ji za tu velkou palmu. Je skvělej."
No, nezdá se mi, že bych měla obdivovat jeho skvělost právě z tohoto důvodu, ale nehádám se, nechci vypadat jako přízemní slepice.
Na Darinu musel zapůsobit opravdu hodně, druhý den přišla do banky vyspinkaná do růžova, na vlasech čerstvou trvalou z velkých vln, nalíčená a oblečená do vypasovaného svetříku, kratičké mini a vysokých kozaček nad kolena. Také pan inženýr si vzal jiný oblek, ještě slušivější než ten včerejší, a chová se k nám skutečně báječně.
"Mládeži," navrhne při kafi, "budeme si tykat, co vy na to? Přece nejsem proti vám takovej kmet..."
Lišková se Sobotkovou ho dvojhlasně ujišťují, že kdepak, vypadá jako náš spolužák, no prostě jsme mrtví. Znovu si s ním podáváme ruku, neujde mi, že Darininu podrží ve své dlani o něco déle než pravice ostatní.
Následující hodiny němě sleduji, jak si ho moje spolužačka získává stále víc a víc. Zatím je to flirt, nevinný, zdá se, jde o hru očí a úsměvů, náhodných doteků. Konta, úrokové sazby, roční výpisy z účtů, databáze klientů, podnikatelský fond - to vše nám vysvětluje zásadně přes Darinina ramena, náhodou se skloní vždy nad spolužačkou, aby k ní měl blíž? Kamkoliv se hne, všude ji žádá o doprovod, Darina s ním vaří kafe a jednou ji vezme dokonce i na poštu. Na fotku v krouceném rámečku strčenou za palmou, kde je zvěčněný, kterak drží kolem ramen plavovlasou půvabnou ženu a na židličce před nimi sedí asi tříletý chlapeček, usedá prach.
Jsem z toho pěkně otrávená, jdou mi na nervy všichni. Ti dva tokající tetřívci, závistivé škatule ze třeťáku, co si v jednom kuse něco tajuplně šuškají, Patrik s Lukášem, slepí ke všemu ostatnímu.
V pátek nemám daleko k hysterii, prošvihla jsem životní šanci přiblížit se idolovi, ta první věta o účetní rozvaze byla také poslední! Dřepím v křesílku jako bluma, když tu náhle zasvitne naděje!
Tiborek se chce s námi rozloučit trochu na úrovni a požádá Darinu, aby ho doprovodila při nákupu v Lahůdkách sousedících s bankou, Lukáš si ještě cosi potřebuje ověřit přímo dole, v podatelně, a bere si Liškovou a Sobotkovou k ruce, a tím pádem zůstávám v kanceláři sama s Patrikem. Orosí se mi čelo, je třeba jednat, jednat!!!
Patrik se hrabe ve svých poznámkách, škrábe se na hlavě a neví, že se ze mě až kouří, jak moc se snažím něco vymyslet! Zřejmě bych zmařila i tuhle šanci, kdyby se na mě náhle neotočil sám: "Šarloto, prosím tě, nešla bys mi píchnout?"
Pamatuje si moje jméno! Vyskakuji na nohy: "Jasně."
"Sedni si k počítači, nadiktuju ti pár věcí..."
Zarazím se, nicméně mu chci být co nejvíce prospěšná a odvážně sedám ke klávesnici. Monitor na mě potměšile mrká.
"V šestsetdvojce?" optám se profesionálně.
"Jo," kývá. "Tady jsem našel ve směrnicích docela zajímavý věci,
mohly by se mi hodit. Psát umíš, ne? Překlepy mi nevadí, nadiktu-ju ti pár bodů, nechci to ofocovat celý. Jedem, jo. Systém bezpečnostního zařízení je důmyslný a -"
Dokud píšu, připadám si užitečně a inteligentně. Bodů je skutečně jen několik. Horší je, že po mně chce, abych je vytiskla a všechny se mají vejít na jednu stránku.
Víc si mě nevšímá, listuje směrnicemi, aby využil poslední příležitosti získat informace. Máčknu hlavní menu, tím nemohu nic zkazit. Najíždím do dokumentu. A končím.
"Patriku..." odvažuji se zeptat. "Vychází mi to na stránku a kousíček, nemohlo by to zůstat?"
"Cože? Ne, to je zbytečný," prohlásí a když vidí, že se nehýbám, poradí: "Najdi v dokumentu stránku a zadej větší formát. Udělej dvě kopie, jo."
"Aha," říkám rozpačitě, provedu rozkaz a zase okolkuji.
"Už to máš?" zvedne hlavu.
"Ne," přiznávám a připadám si jako debil.
Pochopí. "Přes ef desítku, tisk, tam dáš parametry."
Díky jeho instruktáži se mi podaří uvést tiskárnu do chodu, když na mě vychrlí dvě kopie právě napsaného, cítím se vítězně. Patrik však chce, abych soubor Lota vymazala.
Pátrám v paměti, tohle všechno jsme se učili! Protože jsem před tím máčkla ef dvojku, ulož, musím do manažeru. Vím, že se soubory vymazávají ef osmičkou, ovšem práci mi dá objevit, kde se zatracenej manažer skrývá. Konečně ho najdu, Patrik právě odkládá směrnice, protahuje se a koukne mi na prsty ve chvíli, kdy odhodlaně tisknu horkou klávesu F 8.
"Počkej!" vykřikne zděšeně. "Tys najela špatně! Soubor Lota je pod tím."
"Do pytle," uteče mi. "Patriku... co jsem zmařila?!" "Uhni," vystrčí mě od monitoru a prsty se mu rozběhnou po klávesách. Chvíle napjatého čekání, pak se na mě otočí a pousměje se. "Panebože, náhodou to mají zálohovaný, jinak jsi jin vyrušila databázi! Počkej, přepíšu to pod původní soubor, nikdo nic nepozná."
Sleduji, jak dělá kopii celé záložní databáze BAK, načež vymaže soubor Lota. Setřu si pot.
"Jsi asi na počítače expert, co?" dovtípí se.
"Nehovím tomu," přiznám a tu mě napadne myšlenka tak důležitá, až se mi čelo orosí podruhé. "Potřebovala bych doučování, jenže komu mám říct?!" Pak mě jako napadne: "Patriku, kdybych tě poprosila, našel by sis chvíli?"
"Proč ne," kývne ledabyle a netuší, jak moc velkou radost mi udělal! "Můžeš přijít do učebny a - "
Ano, můžu, ale v úmyslu to nemám v nejmenším! Mozek pracuje na plný obrátky. "Hm, v učebně je vždycky plno lidí a já nechci, aby se mi smáli. A nemohla bych se soustředit. Mám počítač doma, kdyby tě neobtěžovalo přijít k nám..." horečně si uvědomuji, který den je nejideálnější, "v pondělí."
Vteřinku zaváhá, vzpomíná, zda nemá jiný program, ze srdce mi padá balvan, jelikož souhlasí. "V pět. Kde bydlíš?"
Aktivně mu popisuji polohu našeho paneláku a stihnu to přesně do doby, než se přivalí Tiborek s Darinou, oba obtěžkaní balíčky zákusků, chlebíčků a dokonce láhví broskvové vodky. Patrik skočí pro druhou polovinu naší studijní skupiny a pak až do dvou odpoledne oslavujeme zdárné ukončení stáže. Vodka chutná slaďoučce a mně ani nevadí, že Tibor si s Darinou připíjí mnohem častěji než se mnou a ostatními.
Kousnu hloub a zlíbám tě celou, merci o merci, tak opustit zoufalcův ráj, chci zas v tobě spát... zpívám si ještě při odpoledních nákupech a náhlé štěstí ze mě přímo sálá.
"Šarlotko, tebe někdo vyměnil," všímá si babka Křížová, když spolu sedíme u čaje s punčem a já, celá rozřehtaná, jí líčím příhodu z banky, kdy málem mou vinou ztratili klienti své úspory. Babi má velké bolesti, sedí jaksi zkroucená, přesto mě odhadne dost přesně: "Nejsi ty zamilovaná? Co v tanečních, že by se tam objevil mládenec s pálivým pohledem?"
"Ale, babi," mávám rukou a musím trošičku otevřít okno, fakticky hořím a není to jen punčem. "V tanečních! Tam sice jeden takovej je, jenže si vybral jinou. Vezl ji autem domů... A kdo ví, kam vlastně jeli!"
"Pak jsi o nic nepřišla," míní ta dobrá žena. "Jestli je takovej, že hned holky tahá do auta a vozí je bůhvíkam, není o co stát. Asi
je sukničkář. A to děvče nebude nic plachýho, jinak by s ním nejela."
Nepřu se s ní, mládí prožila před padesáti lety a těžko by pochopila, že dneska je maličko jiná situace než tenkrát. A že k Alanovi do auta bych si sedla taky, jen kdyby o to stál! Místo toho se jí svěřím s novou nadějí, Patrik přijde k nám! Slibuje držet mi palce pro štěstí, aby se z doučování vyklubalo něco s delší trvanlivostí. Pak už nemáme o čem mluvit, a tak mi líčí své revmatic-ké bolesti, které sejí díky dlouhotrvající tlakové níži zhoršily a ona sotva chodí.
"Opatruj se, Lotynko," nabádá mě. "Když jsem byla mladá, taky jsem tomu nevěřila, chodila jsem prostovlasá a bosá... A vidíš, jakej je ze mě mrzák. Starý lidi nemají bejt. Zbytečně tu překážejí."
"Babi, to jsou pohřební řeči."
"Někdy si vážně myslím, že tam by mi bylo líp," přiznává. "Tohle není k životu! Ještě, že se mi to s počasím vždycky trošičku zlepší, jinak nevím, nevím. Lotynko, kdyby se se mnou něco stalo, peníze na pohřeb a na to všechno mám tadyhle v hrníčku..." Ukazuje mi buclatý keramický dvouucháč s pokličkou postavený na příborníku.
Mávám protestně rukama, až poděsím Mourka, co se mi rozvaluje po klíně. "Na revma se neumírá, babi!"
"Ne revma ne, ale kdybych ty bolesti nevydržela... Tohle jsou všechny moje úspory." Ztěžka vstává, kolíbá se k sekretáři a ukazuje mi obsah bucláčku. Asi musí mít vážně velké bolesti, neboť přepočítává jeho obsah. "Osmnáct tisíc. To by mělo na pohřeb stačit, viď? I na vystěhování těchhle krámů někam na smetiště... Nechci, aby na mě někdo doplácel."
"Babi, po neděli má začít mrznout, přijde tlaková výše a hned ti bude líp," povzbuzuji ji, protože řeči o umírání se do mé jásavé nálady nehodí.
Uklidí ušatý hrníček a vzdychne s nepřítomným pohledem: "Chtěla jsem našetřit pro Aničku, až přijde, ale někdy mám strach, že se toho nedočkám:"
Pohřebních chorálů mám nad hlavu, utěšuji ji, Anička se určitě co nevidět ukáže, a zabavuji Učením tanečních. Teprve když se babka zase směje, odcházím s pocitem, že jsem jí snad maličko pomohla.

Kapitola pátá

V sedm večer mažu na autobus. Brácha mě s brbláním doprovází, samozřejmě musí, máma mu to nařídila, jinak by se neobtěžoval, společně vlečeme velkou tašku s ložním prádlem. Je pořádná tma a jsem mámě za Šimonovu společnost vděčná. Ne, že bych nemohla bez milovaného bratříčka žít, ale přece jen se cítím bezpečnější jít tichými ulicemi s mužem, přestože je mu teprve třináct let. Každopádně nejsem sama a případný násilník by si na dvojici netroufl.
"Šarloto, přimluv se za mě," šťouchá do mě na nádraží, kde se schováváme před deštěm pod stříšku. "Chápej, fakticky nemůžu jet na zápas v těch pitomejch odřenejch starejch bruslích!"
"Hraješ v nich pořád, ne?" říkám a rozhlížím se po autobuse. Právě dvakrát se mi do Chválovic nechce, pravda.
"No! Na trénink stačí, ale ten Novoroční turnaj... Vypadal bych jak pako. Všichni kluci mají pořádný a jen já! Přijdou nám fandit holky ze školy - "
Pobaveně se rozchichotám. "Tak proto!"
"Jsi pitomá!" odsekne rozezleně. "Kašlu na ně, akorát nechci, aby mě pomlouvaly! Holky si takových věcí všímaj.
"Hraj nejlíp ze všech a budou si tě cenit pro něco jinýho než kvůli novým bruslím."
"Papouškuješ mámu!" zamračí se. "To je sice poučný, ale blbý. Holky totiž vůbec nepoznaj, kdo hraje dobře a kdo ne, ale jak je kdo oháklej si všimnou hned."
Musím uznat, že na bráchově postřehuje hodně pravdy, a protože právě najíždí autobus do stanoviště číslo 13, loučím se s ním a přímluvu slibuji. Má to však háček: bráchovy lité brusle nesmí omezit koupi mých nových kozaček.
V autobuse nás sedí pět a půl, vybírám si místo uprostřed, pěkně pod světýlkem, a celkem spokojeně vytahuji z tašky Apollinai-ra. Dýchavičný koráb se kodrcá z nádraží, pluje deštivými ulicemi Bakova a já se těším na víc než hodinku pěkné poezie.
"Cikánka znala dopředu, co nás dva čeká v příštích nocích. Sbohem. Co víc chtít po prorocích! Naděje tryskla z pohledu -" Dál se nedostanu, řidič z úsporných důvodů vypíná osvětlení
a vnitřek vozu utone ve tmě. Pch, paráda. Zklamaně hodím knížku do pingle, opřu si hlavu o sklo, drncá to, občas se i uhodím, a zkracuji si cestování přemýšlením a plánováním pondělního podvečera. Nakonec z toho usnu a řidič mě musí na konečné ve Chvá-lovicích budit!
Na maličkém nádražíčku vystupuji a sebejistě mířím k bílému Favoritu s kulatým znakem Celní stráže. Mamka tátovi volala, celnice je kus za městem a rozhodně bych se tam nechtěla trmácet sama a v noci!
Z vozu však vystupuje mladý muž v celnické uniformě, zdraví mě, bere mi tašku z ruky a omlouvá tátu, nemohl se uvolnit. Nejsem tím nijak pohoršena, kluk se mi představuje coby Kryštof Hovorka, má po vojně, na černici není dlouho, a baví mě celou cestu. Nejdu hned do tátova bytu si číst, jak jsem měla naplánováno, otálím ve služební místnosti a tvářím se, že kvůli tátovi. Je tam pěkně veselo, pozdě večer moc aut nejezdí a ti tři celníci, co slouží s tátou, jsou zábavní. Fandím si, že kvůli mě.
V deset tátovi směna končí, jdeme spolu do jeho garsonky v patře budovy. Připravuje večeři, tedy chleba s paštikou, který zapíjíme limonádou, zdravá výživa jako hrom, ale nevadí mi to, patří to k tátovu kočovnému životu. Pak ještě převlékám jeho postel, jelikož on sám by to nezvládl, a špinavé povlečení nacpu do prázdné tašky. Nakonec si dám horkou sprchu a uložena ve spacáku na spartakiádním lehátku poslouchám tátovo povídání, až spokojeně usnu s pocitem, že dnešní den byl opravdu úspěšný.
Sobotní dopoledne zasvěcuji úklidu, kvůli kterému jsem vlastně přijela, protože mamka je zaměstnaná natolik, že se sem nedostane a dvě okna dělají budově celnice ostudu. Mám je umyté raz dva, ještě vytřu linoleum a tátův mládenecký byteček je opět jako Micka. Nemá v něm naštěstí moc věcí, úklid nedá příliš práce.
"Pozdravuj město," kření se na mě Kryštof. "Ty, Milane," obrací se na tátu. "Kde je v Bakově slévárna? Objednal jsem si tam telefonicky odlití krytu na kanál a ve středu si mám přijet, jenže nevím kam.
Táta mu vysvětluje cestu, ovšem asi u sedmé křižovatky je chudák Kryštof zděšen. "Musím si to nakreslit."
"Jel bych s tebou, ale ve středu nemůžu," přemítá táta, načež ho napadá fantastické řešení: "Víš co? Doprovodí tě Šarlota. Může na tebe počkat někde na kraji města a zavede tě tam."
Nejsem proti, ovšem tátův plán okamžitě vylepšuji. "Přijeď ke škole," kuji železo, dokud je žhavé. "Tu najdeš lehce. Z dálnice odbočíš na okruh a na první křižovatce u kostela vlevo, odtud je škola vidět. Končím v jednu deset."
Kryštof neví, jestli mě může otravovat, ale jak já, tak táta ho jistíme, že jde o maličkost. Nakonec jsme domluvení.
"Jaký má auto?" napadne mne cestou do Bakova podstatný detajl.
"Kryštof? Staršího šedého Renaulta devatenáctku. Proč?"
"No, aby ten kryt na kanál uvezl," lžu pohotově. Táta mě uklidní, nemusím mít strach. Už ho nemám. Bála jsem se, aby se nepři-hrnul před školu v Trabantu! Takovou potupu bych nepřežila.
Doma nás čeká nejen pečené kuře s rýží namísto tátou objednaných špekových knedlíků, ale i perná chvilka. Brácha je uražený a mlčí, máma pořádně rozčilená.
"Představ si," žaluje tátovi. "Vymazal mi z počítače všechno, co jsem měla k té aféře s privatizací pivovaru!"
"Šimon?" pochybuje táta a já cítím běhat mráz po zádech.
"On u toho pořád leží!" zuří máma. "Tolik hodin práce, veškerý podklady - a všechno je pryč! Já bych ho přerazila, ty pitomý hry smažu a hotovo, víc se počítače nedotkneš!"
"Já nic nevymazal!" zahučí brácha dotčeně. "Před chvilkou jsem přišel z tréninku, vůbec jsem u toho nebyl!"
"Neříkám dneska!" soptí máma. "Měla jsem to tam dva týdny, když si k tomu konečně sednu, málem mě raní mrtvice!"
"Hanko, ale on se v počítačích vyzná," zastává se ho táta. "Nevymazala sis to omylem sama?"
Máma se smrtelně urazí. Mlčky jím a jsem vděčná, že nikoho z nich nenapadne podezírat právě mne. Mají mne za počítačové jelito - a oprávněně. Přiznávat se nehodlám, i když je mi brášky trochu líto. Svědomí konejším tín, že za něho ztratím slovo kvůli novým bruslím, až se naskytne vhodná příležitost.
Máma s ním nemluví a na malér zapomene teprve v
tanečních, kam mě i s tátou doprovází. Darina se veze s námi, již v autě mi připomíná, že domů to bude s Michalem.
"Povídej, co Ondra?" vyzvídá šeptem. "Večer jsem ti volala a tvoje mamka říkala, že jsi jela do Chválovic. Divím se, že jdeš dneska tancovat! Můžeš vůbec na nohy?"
"Ale jo," krčím rameny tajuplně. "Nemohla jsem s ním zůstat celou noc, to víš, táta. Milovali jsme se jen třikrát... Ale pořádně!"
"Si myslím, po tak dlouhý době," uznává. "Teď zas až na Vánoce, ne?"
"Ve středu," vychutnávám převahu. "Přijede za mnou."
"Seznámíš mě s nim? Ráda bych ho viděla."
"Ne, to by asi nechtěl... A nebudeme mít tolik času. Uvidíš ho z dálky, přijede ke škole."
Naštěstí nemáme čas povídat si dál, vystupujeme u Lidie a spěcháme dovnitř, aby nám nenamokly vlasy. Počasí je stále příšerné, padá mlha a drobně mží.
Jako první pro mě přichází Ota Pavel a opakujeme naučené tance. Krom toho, že jeho bramborácké rukavice dávno nejsou bílé, s ním problémy nemám, polku, valčík i mazurku zvládl slušně, je na něm vidět, že doma poctivě trénoval. Alan opáčko tancuje s Ditou, bývalou spolužačkou ze základní školy, Michal s Darinou a ze-lenooká Elvíra se moří s Evženem. No ne? Nestačím se divit.
Divím se tím víc, když pro ni nejde ani při nácviku foxtrotu, který nám pořádně zamotává nohy a mně navíc i hlavu. Před asi šestou skladbou se Alan uklání přede mnou.
"Smím prosit?" usmívá se a jeho pohled doslova pálí. "Jak žiješ, Šarloto?"
"Docela prima," soudím pravdivě. Poslední dny se mi daří!
"Je to na tobě vidět," uznává. "Jsi hezčí. Sluší ti úsměv, nejdřív jsi byla pořád taková vážná, málem o strach."
"O strach?!" hrozím se.
"Jasně. Když vidíš zamračenou holku, couvneš, řekneš si, ba- • cha, člověče, ta to bere moc vážně..."
Oba vybuchneme smíchy a samozřejmě spletu kroky, takže mu šlápnu na nohu. "Pardon," omlouvám se a je mi trapně.
"Nic se neděje. Až budeš mít za sebou sedmerý taneční jako já, už se to nestane."
Chytám se za pusu: "Sedmery?"
"Nevěříš? Vážně," tvrdí a vypočítává na prstech. "V sedmnácti, osmnácti, devatenácti dvakrát, pak vojna, to nic, ve dvaadvaceti taky dvakrát, no a letos po sedmý."
"Pánové!" Hvízdnu údivem, až se po nás mistr otočí. Alan se řehtá, rychle se soustředím na kroky a motám to, jak můžu. Skladba je u konce, klaní se přede mnou tlouštík Evžen, dnes se mi ještě nevěnoval, ale Alan ho gestem posílá pryč.
Tancujeme spolu další dvě skladby do přestávky. Zadýchaně se na něho podívám a olíznu si rty.
"Žízeň jak Amerika," prohlásí slovy jedné z mých oblíbených písniček. "Dáš si se mnou drink?"
"Ráda," kývám a dušička se mi tetelí. Nahoru na balkon se raději ani nepodívám, nechci vidět, co říkají rodiče mému doprovodu k baru. Vyšplhám na vysokou stoličku a snažím se tvářit nenuceně a světácky, přinejmenším jako Darina, hovící si po Michalově boku naprosto suverénně.
Alan objedná dva koktejly Osvěžení, sáhne do saka a strká mi krabičku Marlborek.
"Díky, nekouřím," odmítám rychle.
"Fakt? Klobouk dolů," pochválí mě. "Taky bych chtěl nekouřit, ale nějak to nejde." Barman před nás postaví dvě vysoké sklenice ledového mixu z pomerančů, citronů a grepů, ozdobeného kolečkem kiwi. "Na co?"
"Na den," krčím rameny.
"Dnešní?"
"Spíš ty budoucí," soudím.
Sjede mě pohledem, div do mě nevypálí díru. Statečně držím, vší silou očima neuhýbám. "Dobrý, boduješ."
Sklenice zacinkají a obsah do mě padá jako do studny.
"Džus, no," prohodí na adresu Osvěžení. "Kdyby byl šmrnclej vodkou, chutnal by skvěle. Jenže tady je nealko."
"Nevadí, stejně nepiju."
Znovu mě popálí očima. "Nekouříš, nepiješ, nemiluješ. Nebo miluješ?"
Nechci, aby poznal mou nejistotu, radši plácnu: "Přijde na to, koho."
"Natřelas mi to. Tatínka a maminku nemyslím," zasměje se.
Horečně hledám téma, jež by mi pomohlo vyklouznout z nejistých vod. "Vážně jsi chodil tolikrát do tanečních?"
Kývá. "V sedmnácti jsem šel poprvé, v osmnácti jsem potřeboval prachy, normami absolvent za kurz platí, protože je pánů vždycky málo, výpomoc mistr platí nám. V devatenácti jsem se přihlásil, protože mě tancování baví. Už mi to zůstalo. I pro holky musí bejt lepší, když je zaučuje někdo, kdo tancovat umí, než ti zobáci."
"Baví tě zaučovat holčičky," konstatuji dvojsmyslně.
Pochopí, chytí mou židličku a zakloní ji, jen vypísknu. Rozhodně nemám zájem rozplácnout se v šatech na parketách!
Pak přizná: "Máš pravdu, baví."
Kolem se směrem na toaletu nese zelenooká zlatovlasá Elvíra, hodí po něm očima, Alan jí oplatí stejně a doprovodí ji pohledem až ke dveřím s cedulkou Dámy.
Hned jsem plná zášti. "Třeba takový, jo?" rýpnu si.
Odtrhne oči od dveří, změří si mě a s úsměvem odpoví: "Tu nemám co učit, všechno umí."
Jsem pobouřena, navíc si uvědomuji, že bude přestávka každým okamžikem končit a ke všemu potřebuji na záchod.
"Díky za drink. Odskočím si," říkám rozpačitě.
Bere na srozuměnou, zapaluje si další cigaretu. Po džusu mám břicho jako sud, spěchám na toaletu. Ve dveřích se střetávám s El-vírou, zavadí o mně očima, ale hned je zvedne v sloup, dává mi najevo pohrdání. Možná mi chce říct, že pro ni nejsem žádná konkurence?!
Až na záchod slyším zvuk gongu, rychle si myji ruce a přeče-sávám vlasy. Alan v předsálí nečeká, přicházím na sál poslední a samozřejmě celou první skladbu stojím mezi čekankami, všichni kluci jsou zadaní. Alan tancuje s Elvírou, což mě naštve ze všeho nejvíc. Do konce tanečních pro mě přijde ještě třikrát, pro Elvíru dvakrát. Pokud bych to brala na body, za dnešek mám před ní náskok. Jsem zvědavá, co udělá po tanečních. Při tanci s ním docházím k závěru, že hranatá brada prostě je sexy.
Při opakování se mnou strká sem a tam Ota Pavel, foxtrot je nová látka a moc mu nejde, Alan tancuje s Ditou. Mistr se s námi loučí a připomíná příští taneční, kdy nás čeká prodloužená. Těšíme se s ním.
Schválně čekám na Darinu, hovořící s Michalem, loudám se, aby mě musel Alan dohonit. Jako na potvoru mluví se svým starším kolegou. Elvíra, zdá se, taky okolkuje. Máma na mě mává, se vzdychnutím mířím k šatně.
Dneska jsi bodovala, ne?" řekne mi Darina, když si navléká kabát. Gestem ukazuje ke dveřím: "Nečeká na tebe?"
Alan nás předhonil, popadl koženou bundu s kožíškem uvnitř a právě si zapaluje cigaretu v lítacích vchodových dveřích. Nemá se k odchodu.
"Na mě? Spíš na tu..." ušklíbnu se. Elvíra si pročesává zlaté závoje, jen se jiskří, kluci se po ní otáčejí.
"Hm. Asi. Tak čau," loučí se se mnou Darina a odbíhá k Michalovi. Vezmou se za ruce a odcházejí.
Táta mi přidrží bundu, maminka mi domlouvá, v tanečních se nehvízdá, chovám se jako malá holka, taky jsem se moc nesnažila, s tím vytáhlým hubeným chlapcem jsme tancovali foxtrot příšerně. Neposlouchám ji, právě míjíme Alana.
"Ahoj," odhodlám se a pozdravím ho první.
Změň si můj doprovod, pak teprve odpoví: "Ahoj, Šarloto."
Máma mi nutí deštník, odmítám, za ten kousek k autu se nerozpustím, i kdyby lilo sebevíc. Cítím v zádech Alanův pohled a div se nevznáším. Nastoupím a hned se otočím k Lidii. Právě včas, abych viděla Elvíru a Alana, mluví spolu. Než táta nastartuje, oba vyjdou do tmy - ale každý zvlášť!!! Alan rychlými kroky zamíří ke svému autu, Elvíra vykročí po chodníku. Srdce mi napjatě buší.
"Ten... mladík," vyjádří se máma, "se s tebou zná?"	;
"Párkrát jsme spolu tancovali," upřesním.
"Všimla jsem si!" podotkne a zní to zlověstně. "Nelíbí se mi, že do kurzu berou i tyhle starší, zkušené."
"Jsou rádi, že je mají, je málo kluků." Snažím se, aby můj hlas byl naprosto všední. Vyjíždíme z parkoviště, řadíme se do proudu na hlavní. U obchodního domu Merkur nás předjíždí červený Peugeot a zabliká. Zdraví mě?!
"Frajer," podotkne máma.
"Proč," soudím a mám touhu ji obejmout. Alan byl ve voze sám! Zadní červené koncovky jeho vozu mizí v dálce.
"Vypadá moc prohnaně," zhodnotí ho máma.
"Aspoň se s ním naučí tancovat," krčí táta bezelstně rameny," tancuje jako profík. Líp než já, co maminko?"
Nemíchám se do jejich sporu, kdo je lepší. Je mi to jasné: Alan. Tutově!!!
Máma mě vyruší ze zasněného posezení v pokojíku a hloubavého civění do zdi, láká mě na televizní program. Abych jí udělala radost, zvedám se a následuji ji do obýváku, kde si táta užívá domácí pohody, brácha se rozvaluje v křesle, nohy na stolku a chroupá chipsy, a na pět minut usedám na gauč. Déle nevydržím, sledovat zábavný pořad, v němž si jakýsi chlapík umí srolovat vlastní uši a zase je vycvrnknout, je nad mé síly. Brácha se řehtá jako pominutej, máma s tátou se usmívají. Připadám si vedle nich zvláštně.	;
"Kam jdeš?" diví se máma. "Tobě se to nelíbí?"	>
"Nejsem primitiv."	>
"Milane, řekni jí něco," dožaduje se máma tátova spojenectví. "Nech ji," slyším ho. "V šestnácti letech člověka televize vážně nezajímá."
V tomhle se nesekl. Vytáhnu Apollinaira, k mému rozpoložení se hodí víc, a v posteli si čtu. Stejně se na verše nemůžu moc soustředit!
Nedělní dopoledne zasvěcuji pečení perníčků, které potřebují dlouhý čas na uležení. Máma mi udělá pořádnou hroudu těsta, rozválím ho na pláty a za pomoci formiček či nože tvaruji figurky. Vánoční perníčky jsou pro mě něco jako tradice, mořím se s každým stromečkem, sněhulákem, mikulášem i čertem, aby figurky vypadaly co nejdokonaleji. Tři se při pečení rozplizly, s chutí se do nich pouštím dokud jsou horké, po vystydnutí ztvrdnou na kámen.
"Ségra, nedělej ze sebe škrta!" loudí brácha. "Kdo nepracuje, nejí." Chráním talířek s perníčky vlastním tělem. "Ani jsi nehrábl, nedostaneš nic."
"Tak si vezmu nerozbitýho!" drze chmatá pro kostelíček.
Málem se serveme, je z toho kupa křiku a máma nás musí roztrhnout. Prosadím svou, Šimon se naštve: "Si je sežer!"
Odcházím s kořistí do pokoje. Perníčky zatím řádně zkameněly, ale to nevadí, chroupám je dál. Náhle mi dásní projede šílená bolest! Zapomněla jsem na zub, ze kterého se mi v srpnu odštípl kousíček plomby a já, jelikož mě to nebolelo, nebyla schopná zajít si k zubařce. Mám z vrtačky hrozný strach, dokud není nutné, nikdo mě k zubaři dobrovolně nedostane. Tentokrát však nejde o nevinnou bolest, ačkoliv si hned letím zuby vyčistit, nepolevuje, v zubu mě píchá a bolí, div nebrečím. Podělaný perníčky! Kdybych nebyla lakomá, mohl se s nimi udávit brácha! Rozzlobeně házím zbytek čertíka do vivária bílé myši. Pojdi z toho, přeju jí. Ale myš má ke smrti daleko, ochotně se na perníček vrhá, jen to křupe. Rovněž ostatním bestiím se daří výborně, strašilka, či jak se to ohavné chlupaté stvoření jmenuje, se u nás zabydlela, krásně ztloustla a šmejdí ve svém výběhu velice čiperně. Zaškaredím se bolestí.
Máma mě několikrát volá na oběd, nejsem schopna pozřít jediné sousto. Brácha mi nepokrytě utrpení přeje, mamka rozdává rozumy. Kdybych byla bývala...
"Lotko, musíš na pohotovost," řekne táta nesmlouvavě. "Hodil bych tě tam autem, ale právě jsme s maminkou vypili víno. Na polikliniku není daleko."
Nic jiného mi nezbývá, tupě se oblékám a s kapesníkem v ruce zamířím do pošmourné neděle. Je mi jasné, že kdyby bolest polevila, zřejmě na pohotovost nedojdu, jenomže ona nepolevuje a záhy přešlapuji v čekárně ještě s dvěma podobnými nešťastníky. V jednom z nich poznávám Honzu Diviše. Z ordinace pisklavě vyje vrtačka. Celá se klepu, nejraději bych vzala roha.
"Ahoj," hlásí se ke mně, posbírá berle, dnes má obě dvě, a přibelhá se blíž. "Píchla tě včela?" vtipkuje.
Cítím, že mi otéká tvář, nemám náladu na žerty. "Umírám."
"To snad ne," směje se. "Chytl tě zub?"
"Ne, houser! Jinak bych tu nebyla! Tebe snad ne?"
"Mě spíš dáseň," vysvětluje. "Přerůstá mi přes zuby moudrosti, občas to napuchne a bolí. Včera jdu spát v klidu, ráno se probudím s pusou jako meloun."
O těchhle problémech slyším prvně, možná je to tím, že sama ještě zuby moudrosti vůbec nemám. Někomu prý nenarostou nikdy! "A co ti s dásní dělají?" zajímám se.
"Odšoupnou mi ji dozadu, strčí mezi to vložku, aby nemohla zpátky, a pak se to uklidní samo."
"Fuj," otřesu se. Dveře se otevřou, vychází otylá paní a sestřička volá dalšího, jímž je starý pán, co si nesundá klobouk ani při vstupu do ordinace. "Ty se vůbec nebojíš?"
"Ne. Kdyby nebylo nikdy nic horšího než tohle," řekne s trpným pousmáním a očima zavadí o svou nohu.
"Zuby někdy bolí děsně," omlouvám se.
"Můžeš mě předběhnout," nabízí mi své pořadí. "Zbavíš se dřív bolesti. S jedinou podmínkou - počkáš na mě, Šarloto."
Píchání v zubu je nesnesitelné, kývám, ochotna otevřít pusu před sebevětší vrtačkou, jen když mě utrpení zbaví. Pán je venku coby dup, s malou dušičkou vstupuji já.
Sestra si zapíše mé jméno, starší zubař si umyje ruce, nasadí plexisklo před oči a ptá se, co mě trápí. Zbytečně, sotva otevřu pusu, hned ví, kolik uhodilo. Následující vteřiny se mi zdají nekonečné, vrtačka mi kvílí v ústech, cítím odporný zápach spálené kosti, potím se, zarývám prsty do opěradel a pevně tisknu víčka k sobě. Ještě vydržet pachuť arzénové vložky a jsem hotová. Pro dnešek. V úterý s tím mám jít ke svému zubaři, aby mi vložku nahradil plombou.
"Děkuji," zablekotám, ač mám sto chutí na zubaře vypláznout jazyk. Ve středověké mučírně by se jistě vyžil!
Přesto bolest pomalu ustupuje a než z ordinace vypajdá Honza, cítím se jako znovuzrozená.
"Jak je?" usmívá se na mě. "Vypadáš mnohem líp. Zvu tě na zmrzlinu, studený tomu prospěje, neboj."
Souhlasím, opravdu se mi ulevilo. Před poliklinikou se opatrně rozhlédnu, nemám zájem, aby mě v Honzově doprovodu zahlédla třeba nějaká holka ze školy! Ulice jsou liduprázdné, počasí vycházkám nepřeje. Zapadneme do nejbližší cukrárny, Honza koupí dva poháry Fantazie a sedáme si s nimi do jednoho z boxů, diskrétně oddělených od ostatních stylovými paravany. Labužnicky mlsám ze tří druhů zmrzlin, každé sousto pouštím na stále ještě oteklou tvář, a je mi skvěle.
"Z divadla jsi zmizela strašně rychle," připomněl mi, "ani jsem se tě nestačil zeptat, kde bydlíš."
Tohle téma je mi nepříjemné, zavádím řeč nejprve na Malého prince, poté na hudbu celkově. Zjišťuji, že Honza je výborný společník, dovede o hudbě zaujatě vyprávět, má obrovský přehled. Shodneme se dokonce i na knížkách, ke kterým se dostáváme později, hodně čte, nejradši má Prokleté básníky, jejichž texty by rád přebásnil do svých balad. Vášnivě se pohádáme, co je lepší, preferuji totiž anglickou renesanční a barokní poezii před pařížskou bohémou, ačkoliv i ta se mi líbí, stejně jako francouzská moderní. Zmrzlina je dávno snědená a hodiny v cukrárně odbíjejí třetí.
Děsím se. "Naši budou myslet, že si mě tam zubař nechal!"
"Doprovodím tě," nabídne a já, omámena tím, jak prima jsme si popovídali, takhle jsem si ještě s nikým nerozuměla! kývnu dřív, než si uvědomím jeho berle. Pak už couvnout nemohu, přestože je mi protivné, jak ztěžka vedle mne kráčí. Musím jít pomaleji než obvykle. Kdyby byl Honza normální zdravý kluk, přála bych si s ním chodit! Ale takhle...
Možná vycítí, co se ve mně odehrává, protože náhle řekne: "Zdržuju tě? Je to tím pitomým počasím, když je hnusně, chodí se mi mnohem hůř."
Vzpomenu si na babku Křížovou. "Jako revmatici?"
Pousměje se. "Tak nějak. Ale revma s tím nemá co dělat."
Jako naschvál nejede žádná městská, belháme se pěšky až na sídliště. Díky té jeho chůzi nevím, co si s ním povídat a přitom jsme v cukrárně byli samý smích.
"Tady bydlím," říkám s úlevou. "Máš to odsud daleko?"
"Dost," přizná. "Do Zahrádek."
Zhrozím se, musí jít přesně na druhý konec města!
"O nic nejde," těší mě. "Potřebuju pohyb, abych nezchroml úplně. Šarloto, řekni mi tvůj telefon."
Nadiktuju mu šest čísel, zapíše si je do malého bločku a na jiný papír načmárá tiskacím písmem vlastní adresu i s telefonním číslem. Podá mi ji.
Přijmu ji rozpačitě. "Ale... proč?"
"Jak jsme mluvili o písničkách, víš, kdyby ses někdy nudila a měla zájem si je přijít poslechnout... nebo zajít na kus řeči, budeš vítaná v kteroukoliv denní či noční hodinu."
"Někdy přijdu," slibuji a myslím to vážně. Honza je zajímavý netuctový kluk, s chutí bych šla jeho nové skladby otestovat, ty v Díře se mi moc líbily.
Dívá se na mě trochu smutně, oči za skly brýlí jsou velké, vážné, klidné, vyrovnané, důvěryhodné. "Budu rád."
"Určitě přijdu, Honzo," potvrdím. V tu chvíli však zahlédnu na druhé straně silnice Darinu a úsměv z mé tváře mizí. Do háje, zrovna ona mě s ním potkat nemusela!
Honza ji vidí také a zřejmě se mu s ní řeč dát nechce, protože mi podává ruku na rozloučenou, řekneme si rychle ahoj a pajdá pryč.
S obavami se podívám po Darině. No jistě, kolem úst sejí usadil nejdřív nevěřícný, potom posměšný výraz: "On je mrzák? A bože... Co tu chtěl? Snad nepřišel za tebou?!"
"Ne náhodou jsme se potkali," vymlouvám její nápad.
"S takovým přece nebudeš nasazovat Ondrovi parohy, ne?" \>>.
"To jistě ne," odseknu trochu prudčeji, než je nutné.
"Vůbec ho neznám, říkám ti, potkali jsme se, nic víc."
"No proto, ten je odepsanej. Jo, proč jsem přišla. Někam jsem zašantročila psychologii, nemůžu nikde najít pondělní přednášku, musím si to opsat od tebe. Znáš Sloní nohu, bazíruje na opakování, skáče na každým slovíčku..."
Jdeme tedy nahoru a Darina mi při opisování stačí sdělit zážitky ze sobotní noci, jejíž podstatnou část strávila s Michalem. Byli spolu po tanečních na diskomaratonu, což je podstatně jiná hudba než klasická, a potom u něho doma...
Její líčení intimních zážitků mě nevzrušuje jako obvykle, přisti-hávám se, že mi myšlenky občas zabloudí k Honzovi. Musel jít kvůli mě pěšky takovou dálku! Nakonec, to je jeho věc, nemusel. Chtěl. Tak co!

Kapitola šestá

Lítám po bytě s prachovkou jako šílená, luxuji, až se ze mě kouří víc než z vysavače. Vzpomínám si na babiččin slogan o lásce procházející žaludkem a na poslední chvíli vařím dva druhy pudinku, jež liji do pohárů a zdobím broskvemi.
Zvonek se rozječí úderem páté. Tedy, přesnost Patrikovi nelze upřít! Nejprve se vrhám k zrcadlu, rychle přečesávám vlasy, asi po osmnácté přejedu rtěnkou ústa a lehce se pošplíchám Rexonou. Naposledy zkontroluji domácí bavlněné šaty a s nacvičeným zářivým úsměvem otvírám dveře.
"Ahoj," řekne mi a než si stačím uvědomit, jak mu to v zelené prošívané bundě sluší, přicválá Tom a opře se mu tlapami o ramena, div se Patrik nesloží.
"Tome, fuj!" zařvu a táhnu našeho pejsánka velikosti a váhy menšího telete za obojek od své oběti. "Neboj, je hodnej!"
Patrik je z takového přivítání dost na větvi: "Uklidňuješ mě nebo toho čokla?!"
Neztrácím glanc: "Psa, samozřejmě. Seš hodnej, doufám?"
Patrik pochopí a oba se rozesmějeme, což považuji za dobrý úvod. Tom se také uklidní, několikrát k hostu čichne a vznešeně odkráčí natáhnout se na koberec.
"Tady bydlím," snažím se tvářit jako fotomodelka. "Můj pokoj, jež sdílím s milovaným bratříčkem..."
"A kde máte počítač?" Patrik neztrácí čas!
"Vedle," vedu ho do obýváku, kde fialové stínítko lampy takticky navozuje tu správnou atmosféru.
"Kde jsou vaši?" zavětří důvěrné ticho v bytě.
"V práci," odpovídám stručně. "A brácha na hokeji. Nemusíš se bát, všichni se vrátí pozdě.
"No..." Patrik váhá a vypadá při tom sladce. "Aby to nevypadalo, že sem jdu dělat bůhvíco."
Alealeale! Nemohu mu říct, že právě na to bůhvíco se těším nejvíc. A že si hrozně přeji, aby k němu došlo.
Patrik se usazuje na otočné židličce před počítačem a spouští ho. "Escom, čtyristaosmdesátšestka," říká uznale. "Na tom musí bejt radost dělat, ne? Kolikátku má harddisk?"
Krčím rameny. Kdyby se zeptal, co měl první den v bance na sobě, odpověděla bych naprosto přesně. Rabuje ve své černé diplo-matce, vytahuje nějakou vlastní disketu. Prý mi nahraje školní program. Kývám, ačkoliv to nepovažuji právě za nejlepší krácení dnešního večera!
Hraje si s počítačem a po půlhodině získávám silný dojem, že zapomněl nejen na svou misi, nýbrž i na mou společnost.
Významně si odkašlu. Probere se, podívá se na mě omluvně: "Pustíme se do toho. Sedni si vedle..." Nenechám se pobízet, svou židli strčím těsně k jeho, až mu jakoby nechtěně překážím, musí se o mě otřít, kdykoliv chce dosáhnout na klávesnici. Předvádí mi textový program od naprostého začátku, přesně podle poznámek v mém sešitě z přednášek Informatiky, pouze s tím rozdílem, že v jeho podání je to stokrát srozumitelnější a tisíckrát vzrušivější. V oddíle makra ztrácím přehled i trpělivost, pakliže jsem doufala, že si na učitele bude hrát jen zpočátku, doufala jsem marně. Vžívá se do svého úkolu a nutí mě, abych po něm opakovala úkony, musí se mi zafixovat do paměti. Hm, řekl musí. Jak se otvírá druhé editační okno nevím ani napočtvrté, ovšem že mu voní vlasy po heřmánku si budu pamatovat ještě za deset let.
"Á je mechanika pět a čtvrt, bé tři a půl, cé lokální disk, jako třeba překladač, té šestsetdvojka, dé lokální disk uživatelé. Chápeš?"
"Aha. Patriku, nemáš chuť na pudink? Už asi vystydl, skočím pro něj - "nabízím se aktivně. Hrozím se totiž postupujícího času, sedíme u počítače devadesát minut - a nic!
"Pudink? Ne, díky, pudink nejím," odmítne a zkazí mi tím kus nálady. "Jedem dál. Ef jsou služební programy..."
"Tak ti donesu něco k pití. Chceš limonádu nebo Colu?"
"Ne, díky, nenos nic. Gé je síťovej disk software a ha síťovej disk uživatel. Jasný? Ukážu ti změnu aktuálního disku..."
"Ne!" šílím kvílivě. "Je toho na mě moc najednou. Podívej, bity mi lezou ušima. Musím se napít, zničils mě".
Rezignuje a trpělivě čeká, až naservíruji dvě Coca Coly a skleničky. Dávám si načas, křastím s ledem, vrhám po něm sérii rádoby neodolatelných úsměvů. Odolává jim statečně, vůbec se na mě nepodívá, civí na monitor.
Strčím mu skleničku do ruky a čekám na přípitek se zdvihnutou paží. Nepochopí ho, ucucne si a chce mě nahnat zpátky k učivu. Je fakticky tak poctivej nebo zabedněnej?
"Nestačilo by to pro dnešek? Mohl bys přijít zase jindy, víš, až se mi to rozleží," předu svou nitku. Myslím, že máme nejvyšší čas na konverzaci. Musím začít tím, co ho zjevně zajímá. "Tebe počítače asi hodně baví, že?"
"Cože? Jo, dost," usměje se. "Znáš ten slogan o počítači coby inteligentnějším společníkovi, než jste vy sám? Ten sedí. S počítačem se dá podnikat řada věcí a mě fascinuje -"
"A nenašlo by se tam něco zábavnějšího?" přerušuji ho rychle, protože si dovedu představit, že věcí, které Patrika na počítači fascinují, je jistě hodně.
"Myslíš hry? Někdo považuje hry za zábavný, já moc ne. Teda, ty logický mám rád, řešení složitých logických úkolů, v těch se vyžívám, ale ty normální, kdy třeba sestřeluješ nepřátelská letadla nebo požíráš pavouky, mít nemusím. Ztráta času. Díval jsem se do adresáře, máte her kupu."
"Nejsou moje," odmítám nechat padnout stín podezření na mě. "Bráchovy. Ten vydrží lítat s vrtulníkem dvě hodiny v kuse. Blázen, no. Já hry nehraju." Nedodávám, že ne z přesvědčení, nýbrž proto, že jsem v nich slabá, brácha mě poráží levou zadní, jsem příliš pomalá a nešikovná.
"Mám u sebe zajímavej IQ test, chceš si ho zkusit?"
Váhám, nerada bych se před Patrikem shodila! Vytahuje však disketu a jelikož vidím, že si mohu vybrat - učení nebo test, volím druhou alternativu.
První úkoly se mi zdají snadné, vybírám pouze správné čtverečky do mozaiky, chybějící vlnky a podobně, ovšem se zvyšujícím se číslem otázky přituhuje. Patrik sedí vedle, přestože loudím o radu, který stromeček na obrázku logicky chybí, neporadí mi, sketa. U sněhových vloček s mnoha výstupky vyloženě hádám, žádnou logiku v obrazcích nevidím.
U šedesátky jsem vyplivnutá víc jak z učení. Sedla jsem na pěkný lep! Mačkám enter a přivírám oči před zhodnocením.
"Stodevět. Dobrý," soudí Patrik a počítač mě zařazuje do šesté skupiny mezi lidi, jež by s mírnými obtížemi vysokou školu zvládli. Hm, nezdá se mi to právě lichotivé!
"Kolik máš ty?" táži se v obavách.
Nenechá se zahanbit. "Stodvacetdva," potvrdí.
"Pch! No to teda!" nabírám dech. "Mám proti tobě IQ bublajícího bahna!"
Patrik smíchy málem spadne ze židle. "Prosím tě, jsi v šestce, jsi dobrá. Většina lidí spadne do pětky. Na některým testu bys
dosáhla třeba víc bodů, dělal jsem si testy pro Menzu a měl jsem stotřicetdva."
Téma inteligence nám vydrží do půl osmé. Patrik se zhrozí: "Nějak jsem se zapomněl! No jo, letím."
Snažím se ho zadržet: "Neprohráli jsme to celý."
"Hm..." urputně přemýšlí. "Zajdu někdy jindy, co říkáš? Tenhle týden to ale nebude, zítra nemůžu, ve středu něco mám, ve čtvrtek zápas... Domluvíme se ve škole."
Nechci pustit těžce dobyté pozice, chytám se každého stébla: "No jo, ty jsi vlastně v košíkářským týmu za školu."
Kývá a svěřuje se mi: "Tenhle zápas bude těžkej. Hrajeme proti Olomouci, nikomu to neříkej, ale bojím se debaklu."
"Snad ne!" Horečně přemýšlím, jak ho zadržet. Tu mě napadá: "Budete hrát doma, celá škola vás přijde povzbudit..."
"Jen aby," pochybuje. "Já to nechápu, ale holky od nás ze školy košíková snad nebaví nebo co. Vždycky přijde sem tam některá... Ty povzbuzovat chodíš?"
"Jasně," zalžu. "Ve čtvrtek přijdu určitě. Budu fandit, až rozhodčímu zalehnou bubínky."
Patrik se směje a dodává to, co chci slyšet: "Prima, Šarloto, beru tě za slovo. Dám si na tebe pozor, jestli budeš fandit nebo ne. A pak si mě nepřej!"
Doprovázím ho do chodby. Nazouvá si zimní polovysoké kožené boty a já se nenápadně snažím. "Těším se na čtvrtek. No jo, jenže... Aby sis mě vůbec všiml, víš."
"Za co mě máš!" ohrazuje se. "Fanynek si všímá vždycky. Na tebe si fakticky posvítím. Tak ahoj, Šarloto."
Posvítí si na mě! "Ahoj, Patriku." Poslední zářivý úsměv, host mizí ve výtahu a já s povzdechem zaklapávám dveře. Musím rychle uklidit stopy po návštěvě, brácha se vrátí každou minutou. K úplné spokojenosti mi mnoho chybí, představovala jsem si dnešní večer poněkud jinak, ale na druhou stranu Patrika omlouvám, kluk s tak vysokým IQ jistě nemůže patřit mezi rychlíky. Hlavní je, že přišel, vydržel se mnou dvě a půl hodiny, slíbil přijít znovu - a ve čtvrtek se uvidíme.
Středeční vyučování se táhne jako cezené nudle. Nemohu se dočkat jedné deseti a taky se bojím. Jistě se ne nadarmo říká, že
lež má krátké nohy. S Ondrovými dopisy hraji dost vysoko, ale poměrně bezpečně, ovšem vydávat Kryštofa za Ondru je víc než nebezpečné. Nesoustředím se na přednášky při představě ostudy, jež by mě čekala při odhalení! Na druhou stranu ovšem vidím v plánu důležitou podporu svých pozic.
"Seznam mě s Ondrou," přeje si Darina asi potřetí za dnešek. Horko těžko jí její nápad vymlouvám, bojím se, aby nějak nezasáhla sama, tolik touží poznat autora milostných dopisů, až je mi z toho nevolno.
V šatně se málem modlím, aby na mě Kryštof před školou nečekal, vyřešilo by se tím mnohé a jeho nepřítomnost bych nějak vysvětlila. Opatrně vykukuji z vchodových dveří a v koloně zaparkovaných vozů se těžko orientuji.
Ano, konečně poznávám v šedém autíčku Renault 19 a děkuji náhodě, která nasadila Kryštofovi na oči černé brýle. Vyjímá se takhle v autě skvěle. Dokonce na mě mává.
"To je on?" vyzvídá Darina.
"Hm. Tak já letím," loučím se s ní rychle, aby se ke mně nepřidala. S potěšením vnímám houf holek na schodech. Podívejte se, kačenky, na Šarlotu Šimonovou čeká kluk s autem!
Darina mě však chytá za rukáv bundy a pobaveně se kření: "Hele, kdo ještě na tebe čeká!"
Nechápavě pátrám směrem jejího pohledu a zatrnu. Ano, hned vedle šedivé Renaultky parkuje červený Peugeot a v řidiči s tmavými vlasy staženými do culíku poznávám Alana!!!
"Na mě?!" koktám ohromeně a nejistě. To je tedy trapas!
"A na koho?" krčí Darina rameny. "Domluvili jste se?"
"Ne. Třeba tu jen tak stojí..." koktám zaskočeně. Hloupá situace nabírá obrátek, Kryštof si odepíná pásy a chystá se vystoupit! Panebože, tomu musím předejít! Alan s cigaretou v ústech vystrčí ruku z okénka a mávne na nás. Poleje mě horko. Přísahala bych, že to platí pro mne!
"Určitě," řehtá se Darina. "Jdi za Ondrou, přece nechceš, aby se dozvěděl o Alanovi, ne? Sama mu to nějak vysvětlím."
V dané situaci je její řešení nejpřijatelnější, ovšem v duchu mé srdce krvácí. Copak musím mít takovou smůlu?! Poprvé v životě na mě doopravdy čeká kluk, ke všemu starší, hezký, s autem, a já
ho musím nechat plavat! Bože, proč mi nedopřeješ trochu radosti? Nemohl Alan přijet včera, zítra, pozítří, zkrátka kdykoliv jindy, jen ne dnes?! Ne, nemohl. Jsem na vině sama. Prolhaná pleti-chářka!
Kráčím k šedému autu a snažím se ignorovat to za ním. Kryštof přičinlivě vyskakuje a hlasitě mě zdraví, galantně mi otevírá dveře u spolujezdce. Za mák mě netěší, že je dobře ustrojený a holky od vchodu po něm pokukují s neskrývaným zájmem. Klesám do měkkého sedadla blízka mdlobám. Koutkem oka registruji Alanův upřený pohled a poslední, co při couvání z uličky vidím, je Darina, která si k němu přisedá.
"Jsi přešlá mrazem," konstatuje Kryštof můj stav. "Dávají vám ve škole zabrat?"
"Hm," zavrčím a hodím po něm vzteklý kukuč. "Budu říkat cestu. Rovně, na první světelný doleva, na další znovu..."
Až ke slévárně ze mě nevypadne nic jiného. Kryštof je naopak nadšený, má kryt na kanál, výlet do Bakova splnil svůj účel a jelikož si myslí, že je mi dlužný, láká mě do cukrárny. Nemám na věneček či kremroli nejmenší pomyšlení!
"Vážně chceš odvézt domů?" kapituluje tedy.
"Jo. Mám hodně učení."
"Smůla," soudí. "Myslel jsem, že zajdeme něco sníst, pokecáme a tak."
Z boku na něho vrhnu krátký pohled. Naznačuje mi snad...? Koneckonců, Kryštof vážně vypadá dobře. Alan je sice hezčí, ale mému vkusu by vyhovoval. Mohla bych se před Darinou a holkami prezentovat, splňoval by jejich snobské nároky.
"A tak?" sonduji. Třeba bych mohla návrat domů odložit...
"Potřeboval bych pomoct vybrat oblek," přiznává. "Na nákupy jsem levej, mělo by to bejt něco černýho, svátečního."
"Na pohřeb?" uculím se. Tohle vypadá vcelku nadějně!
Rozesměje se. "Kdepak. Za měsíc se žením."
Buch. Z růžového obláčku jsem spadla brzy, a tak pád ani tolik nebolel. Vida, stále se potvrzuje, jak jsem pitomá.
"Ale já opravdu nemám čas," pravím s křečí ve tváři.
Poctivě ho naviguji před náš panelák, bez dalších řečí vystupuji a přeji mu, aby se měl dobře.
•' "Ty taky," oplácí. "A díky, moc jsi mi s kanálem píchla."
Zafuním cosi nesrozumitelného, vztekle vydupu tři patra, zavolám na Toma a jdeme si zaběhat kolem sídliště. S největší pravděpodobností v době, kterou jsem mohla trávit na svém prvním skutečném rande!!! Kvůli krytu na podělanej špinavej páchnoucí kanál, nedělám si iluze, že Darina navzdory svému chození s Michalem Alana nepolapí do svých sítí.
Do rána se seberu, přesvědčím sama sebe, že je Alan pro mě příliš hezký, argumentuji vším možným, na kluka jeho kalibru nemám. A na jakého mám?! Na pajdavého Honzu? Pch, díky, nechci, šklebím se v duchu. Možná na Patrika...
Darina vyzvídá, co jsme s Ondrou podnikli, ač jsem se v noci rozhodla přestat lhát, stejně mě jen za to pánbíček potrestal, zaplétám se do další série lží, tím spíš, když ona se mi mimochodem zmíní, že strávila s Alanem dvě hodiny. Prý mu vysvětlila, že mám svého stálého kluka, velkou lásku, jíž jsem věrná.
Slyším klinkat umíráček. Známost s krásným opáleným Alanem s pálícím pohledem končí dřív, než mohla začít.
K podvečernímu zápasu v košíkové se upínám jako tonoucí ke stéblu. Oželela bych Kryštofa, Ondru i Alana, kdyby se to nějak vyvinulo s Patrikem! Pánové, za toho bych i dýchala!!
Přesvědčím Darinu i podstatnou část spolužaček o důležitosti a potřebnosti fandění, chlapecké družstvo reprezentuje nejen sebe, ale i nás, celou školu, je ostudné nejít spolužáky povzbudit! Asi jsem agitovala dostatečně plamenně, protože se ve sportovním domě Jiskra schází nejen téměř celá naše třída, nýbrž podstatná část školy a vůbec hodně fanoušků a fanynek. Zabíráme si s Darinou strategické místo na lavičce hned u hrací plochy.
Naši hrají v modrobílých dresech, Patrikovi to moc sluší, není sice vysvalovaný jako Alan, ale postavu má vysokou a štíhlou, hraje jako ďábel a my fandíme, co nám síly a hlasivky stačí. Zřejmě náš pokřik a častý potlesk, jímž borce odměňujeme, má zázračnou moc, klukům se daří a po těžkém zápase vítězí nad Olomoucí 68 : 66.
Strženi euforií doslova řveme, vrháme se na hřiště a objímáme se s hráči. Dám si záležet, abych se dostala k Patrikovi a
neztrácela čas hubičkováním jiných spolužáků. Srdce mi tluče jako zvon, když vidím, jak i Patrik se prodírá houfem, aby mě mohl sevřít v náručí a přitisknout k sobě.
"Bylas skvělá, Šarloto!" uznává a já mu vlepím pusu na tvář. Na rty se neodvážím, doufám však, že ho trkne a druhý polibek zin-scenuje sám. Místo toho žvaní: "Vyhráli jsme díky vám, fanynkám! Fandily jste senzačně, rozdrtili jsme syrečky hlavně psychicky. Za to tě přijdu doučit v informatice třeba o půlnoci..."
"Slabá odměna," chápu se příležitosti získat víc než doučování. "Slyšíš, sotva chraptím. Jsem úplně vyschlá."
Dovtípí se a reaguje přesně tak, jak doufám: "Zajdi do Galaxie. Jen co se osprchuju, přijdu a zaplatím ti Colu nebo co budeš chtít. Půjdeme s kluky oslavovat."
"Prima. Počkám tam na tebe!" Přímo vrním blahem!
Darina není proti, tím spíš, že Galaxie je bar s diskotékou hned vedle sportovního areálu a ani jí se nechce jít domů v šest večer. Dnes je Galaxie narvaná, těžko hledáme volná místa k seděni, nakonec se tenhle problém vyřeší díky mé spolužačce, které si všimnou kluci z poraženého olomouckého gymplu, co se přišli před odjezdem občerstvit, a pozvou nás ke svému stolu. Sedím jako na trní a nevnímám jejich klábosení, stále natahuji krk směrem ke vchodu. Ostatně, ti tři syrečci se beztak věnují pouze Darince, mě přehlížejí. Dnes mě tenhle fakt nemůže rozházet.
Konečně se v lítacích dveřích objevuje Patrikova tvář s vlasy ještě mokrými po sprchování, překotně vyskakuji od stolu a hrnu se k němu, aby mě v tom mumraji našel. Míří přímo k baru, jsem od něho na dva kroky, když se náhle sklání k drobné holce s mikádem sedící na vysoké barové židličce, líbá ji do blond vlasů a ona mu ovinuje paže kolem krku.
Jsem v šoku. Kdo to je, proboha?!
Moje zvědavost je brzy ukojena, Patrik se vymaní z objetí, poohlédne se po volné židli a uvidí mne coby solný sloup. "Co si dáš? Colu nebo džus? Vyber si," plní svůj slib a protože se ta holka zvědavě otočí, představí nás vzájemně: "Tohle je Šarlota od nás ze školy, dneska báječně fandila, vyhráli jsme díky holkám, co přivedla. A to je moje Daniela."
Daniela může být stará jako já, na pršáku se jí usadila sprška drobounkých pih a šedé oči na mne hledí se zájmem.
"Ahoj," podává mi ruku dobrosrdečně.
Moje pohyby připomínají robota, přesto se k výkonu rukypo-dání přinutím. Patrikovi odsouhlasím Colu.
"Sedni si k nám," zve mě Daniela mile a dokonce si všichni tři cinkneme skleničkami na další úspěchy školního mužstva. Patrik jí položí ruku kolem ramen a víc nesundá, Daniela k němu zvrátí hlavu a on ji krátce políbí na ústa.
Bublinky mi lezou nosem, je mi mdlo. Najednou chápu Danie-linu kamarádskost vůči mně: nepovažuje mě za nebezpečnou! Je si svým klukem jistá, ví, že ji u něho nemůžu ohrozit.
Nejsem schopna dopít ani Colu, využiji chvíle, kdy se ti dva líbají a vytrácím se z Galaxie. Darině také nechybím, tak co. Vyzvednu si v šatně bundu, tupě dojdu na zastávku MHD a teprve když nastoupím do autobusu, vyhrknou mi slzy.
Co já z toho života mám?! Do školy, ze školy, učit se. Nic víc. Nikdo mě nemá rád, nikdo o mé nestojí. Všichni kluci jsou zadaní a o mě nezavadí jediný!!! Lituji se tak důkladně, že odemykám dveře bytu uřvaná do červena.
"Stalo se ti něco?!" děsí se máma.
"Ne," hlesnu. "Nemám prostě náladu."
"A kvůli tomu brečíš?" říká nedůvěřivě.
"Jo. Podělanej život!"
Máma na mě zírá jako ve snách. "Problémy ve škole?" hádá.
"Pch, ve škole! Já - šprtka? Jaký problémy, prosím tě!"
"Tak..." máma zaváhá. "Pláčeš kvůli nějakému klukovi?"
"Ne!" zaječím. "Mohla bys vědět, že žádnýho nemám! Kluci na mě totiž dlabou, víš!"
"Jdi ty," usmívá se mateřsky a mě ten všechápající pohled vytáčí k nepříčetnosti. "Je ti teprve šestnáct pryč a -"
"No právě! A ještě o mě žádnej nezakopl! Jsem stará panna! Ostatní holky choděj s klukama a taky s nimi..." Ani ve svém žalu nedostanu z pusy, co s nimi provádějí.
Máma se dovtípí. "Loto," řekne přísněji. "Podívej, nemyslím, že bys o něco přišla, jestliže jsi v šestnácti poctivá. Spíš si můžeš gratulovat. Víš co, sedneme si spolu, svaříme si trochu vína a popovídáme si o tom, co tě trápí."
Tak na tohle jsem napružená! Poslouchat máminy moudré rady
do života, kterými se mě bude snažit uvést na víru pravou, zkrátka vychovávat.
"Bylas vůbec někdy mladá?!" prsknu opovržlivě s úmyslem ji ranit. "Asi ne, protože jinak bys pochopila, že prostě musím něja-kýho kluka mít, nebo budu u holek úplně odepsaná!"
"Já jsem mladá přece pořád," namítá rádoby vtipně.
"Nepozoruju!" Systematicky jí ubližuji.
"Ale jo, věř mi," přesvědčuje mě. "Taky jsem se chtěla líbit klukům, jenže, Lotko, tvrdit, že musím mít nějakýho kluka, jedno jakýho, mě nikdy nenapadlo. Vyznáváš dost divnou teorii, nezdá se ti?"
"Nezdá! A vůbec nemám zájem poslouchat tvoje názory! Jdu se učit, nic jinýho mi totiž nezbejvá. Když jsem šeredná a nepři-tažlivá, musím bejt chytrá."
Vrtí nevěřícně hlavou. Poslední dobou si nerozumíme.
Celkem mi vyhovuje mámina pětidenní služební cesta. Zbavím se tak jejích zkoumavých pohledů a nápadně nenápadného vyzvídání, co se mi přihodilo. Odjíždí v pátek odpoledne a mě s bráchou čeká ještě asi dva tisíce připomínek.
"Upekla jsem vám perník, abyste měli na snídaně."
"Jo, mami," odpovídáme dvojhlasně.
"Loto, zítra usmaž kuře a na neděli je v ledničce kotleta," nařizuje mi v obavách, abychom snad nepomřeli hlady. "K večeři si něco najdete, na chleba a rohlíky vám nechám peníze v zásuvce u stolu. Je to smůla, tatínek slouží až do pondělí... Lotko, vypravíš se vůbec?"
"Jasně, mami," vzdychám. "Opravdu nevidím problém sbalit si pár švestek, do Lince jedeme na tři dny."
Máma si mě nejistě měří. "A taky máš prodlouženou..."
"Bez obav. Darina pro mě přijede, mluvila jsi s ní," připomínám jí dohodu s doktorkou Smrčkovou.
"Umřu starostmi!" ujišťuje nás a zřejmě není daleka pravdy. "Šimonku, budeš tu muset vydržet od neděle do pondělí!"
"Nejsem dítě," bručí brácha dotčeně a já mu vidím do duše, jistě se těší, jak si samoty náležitě užije. Minimálně poslechem satelitního vysílání do časných ranních hodin.
"Jako by si táta nemohl službu prohodit!" rozčiluje se. "Vypomáhá všem, ale když potřebuje sám, nejde to!"
"Už jsou tu pro tebe!" informuje mámu Šimon při pohledu z okna. Vykouknu také. No jistě, v zeleném Favoritu se svítí pleš kolegy Fiče.
"Jedete sami dva?" zeptám se podezíravě.
"Redakce nemůže uvolnit kvůli jednomu článku tři," vysvětluje máma. "Děti, slibte mi, že tu bude všechno v pořádku. Můžu se na vás spolehnout?!"
"Jo!" zasalutujeme dvojhlasně s neskrývanou radostí.
"Nikudy se neloudejte, večer je nebezpečno. A neponocujte. Uklízejte po sobě, abych byt poznala. Dávejte žrát Tomovi a střídejte se s ním při venčení! Lotko, v tanečních... chovej se slušně, ano? Slib mi to."
Její požadavek nechápu. "Chovala jsem se někdy jinak?"
Protože úsilný Fič zvoní u dveří bytu, máma popadne dvě tašky, políbí nás jednoho po druhém a s otáčením odchází. Sotva za ní zaklapnou dveře, oba si hlasitě oddechneme. Mámino zaměstnání je víc než toulavé, díky němu procestovala spoustu zemí, ovšem nezvykla si, při každém odjezdu se opakuje totéž. Obavy, řeči, vynucování slibů, strach. Bylo by logické, kdyby s našimi přibývajícími léty její starostlivost ochabovala, aleje to právě naopak.
"Jdu do kina," oznámí mi bráška ležérně.
"Já plavat. Vem si klíč, aby ses dostal domů."
Pět minut po mámině odchodu zůstává v bytě pouze Tom a odporná stvoření z čeledi hlodavců.
Na koupání jsme s Darinou domluvené. Díky mámě jsem se zdržela a kamarádka mě čeká v bazénu. Zírám, hoví si na ohřívači s teplým vzduchem, nožku přehozenou přes druhou, dlouhé vlasy spletené v tlustý cop, je samý úsměv a nezávazně konverzuje s plavčíkem Robertem.
"Ahoj," zdravím je překvapeně. Mimoděk se rozhlížím po ostatních návštěvnících bazénu a brzy chápu příčinu Darininy sdílnosti. Krom Roberta se tu totiž nenachází žádný nezadaný mladý muž nad dvacet!
Chvíli společně zhodnotíme příšerné počasí, prosklenou stěnu
solária bičují proudy deště se sněhem. Uvnitř je však stálá teplota třicet stupínků, což působí přímo balzámově.
"Jdu si zaplavat," rozhodnu se a opustím je. Přeplavu velký bazén pětkrát tam a zpátky a teprve když mne pořádně bolí paže, vracím se k nim. Robert láká Darinu na věž, ochotně slibuje zasvětit ji do tajemství skoků. Spolužačka tradičně odmítá, protože se do ní pouštíme oba, váhavě svoluje a společně vylezeme na prostřední věž.
"Sleduj mě," dožaduje se Robert pozornosti. "Pokrčíš nohy v kolenou, maličko se rozhoupeš a skočíš. Nejprve zkus normálně po nohách, nadechni se a je to. Předvedu..."
Shodí bílé tričko s emblémem Oxfordské univerzity a v černých plavkách se obratně vrhá dolů. Darina té chvíle využije ke sdělení: "Volal mi Tiborek."
"Kdože?" nerozumím hned.
"Tibor Baudyš přece," uchichtne se.
Jsem doma! "Pánové... A co ti chtěl?"
"Prej by mě rád viděl."
"Má choutky, co? Starej kocour, ženáč, táta od dítěte," vrtím pohoršeně hlavou. "Si troufá!"
Robert s mrštností atleta vyšplhá za námi a pokračuje ve výuce: "Nebo můžeš zkusit šipku. Nic na tom není, dívej..."
Odrazí se, prkno ho vymrští do výše, prudce napřímí ruce, v letu se otočí a zajede pod hladinu ukázkově vypnutý.
"Tobě se snad Tiborek nelíbil? Byl celkem prima, ne?"
•<•  "Na jeho roky určitě," soudím. "K tobě je ale starej."
•;'•;   "Dvaatřicet není moc," namítá.	-| ' "Jenom dvakrát šestnáct!" zazubím se.
Robertův ježek se objevuje opět na naší plošince. "Darinko, zkusíš to? Salto je maličko těžší, musela by sis stoupnout takhle a -" Opravdu se snaží, chudák. Sotva se odrazí od prkna, Darina mě šokuje:
"Tím líp. Líbí se mi zkušení muži. Tibor je hezkej. Půjdu s ním na rande."
"No ale..." podívám se na ni ohromeně. "Je ženatej!"
"To není můj problém," pokrčí rameny.
"Darino, jenže... co jeho žena?! A dítě?"
"Ti jsou mi naprosto volní," ujistí mě a na Robertovo neúnavné naléhání reaguje tradičně: neodváží se. Skočím sama, považovala bych za potupné slézt dolů po žebříku. Ona ne. Darina, zaječí srdce. Slíbit rande ženáčovi se nebojí! Musím ji od toho přesvědčení odradit stůj co stůj.
"Robert umí, že?" odvádím její pozornost na plavčíka, jež kvůli ní šplhá na nejvyšší můstek a sledován obdivným zrakem všech plavců i neplavců v bazénu se blýskne v parádním dvojitém saltu. Pár lidí mu dokonce zatleská.
"Musí," soudí ledabyle. "Je to jeho chleba, ne?"
Představem určené především pro ni ji však naladí, nechá si od něho koupit džus, zaplatí nám ho oběma, zřejmě vypadám hladově, a tu a tam mu věnuje úsměv. Robert je v sedmým nebi, jak mohu nezávisle posoudit. Osmělí se: "V osm končím, Darino. Kdybys na mě počkala deset minut, mohli bychom si někam vyjít."
V obavách přivřu oči, určitě ho setře, není zvyklá čekat!
Líbezně se na něho usměje: "Kam?"
Robert pookřeje. "To je jedno. Kam budeš chtít!"
"Proč ne?" usoudí.
Uleví se mi. Nevím proč Robertovi držím pěsti, je mi sympatický, nechci, aby ho ponižovala a ztrapňovala. Oni dva si vyjdou a mě čeká večer ve společnosti psa Toma. Do pytle, máma nemusí mít starosti, co bych mohla provádět? Já, se svým obličejem?!
"Máš představu, kde strávíš večer?" ptám se závistivě, když už sedíme osprchované, osušené, s vyfénovanými vlasy na lavičce v teplém a suchém vestibulu a čekáme na Roberta.
Zatváří se tajuplně: "Hm. Tedy, prvně si dáme v Kaskádě večeři. Potom se uvidí."
"V Kaskádě?!" děsím se, protože právě vyslovila jméno jednoho z nejluxusnějších podniků, co jich v Bakově je. Předem ubohého Roberta lituji, na to nemůže se svým platem plavčíka mít! Chce ho zničit vysokým účtem?!
"Jo. Ještě jsem tam nebyla. Ty snad jo?"
"Ne, ale moje mamka. Dělala s majitelem rozhovor... Darino, v Kaskádě stojí pitomý kafe šedesát kaček! Robert není typ na večeři v Kaskádě," namítám rozčileně.
"Neříkáš mi nic novýho," ušklíbne se.
Nerozumím tomu, z šatny vychází jmenovaný, oblečený v dží-nách a sportovní bundě, s vlasy ještě mokrými. Od dveří se nedočkavě rozhlíží, možná nevěří, že Darina svůj slib dodrží. Jakmile ji zahlédne, roztáhne pusu k širokému úsměvu.
"Jsem hotovej," oznamuje. "Mám tu kolo, hodím ho cestou domů, bydlím kousek... Vezmu tě na štangli, Darino."
Vycházíme z Delfína poslední, správce se zdraví s Robertem a rovnou za námi zamyká. Stále hnusně prší, sice o něco méně než odpoledne, ale i tak to stačí, abych byla promočená do poslední nitky, než se dostanu domů.
Pod lampou, přímo u značky zákazu zastavení, parkuje šedomodrý metalízovaný vůz. Vystupuje z něho inženýr Baudyš. No to je konec, napadne mě. S obavami se otáčím po Darině.
"Jak tě tu vyšpehoval?!"
"Proč vyšpehoval?" zazubí se. "Domluvili jsme se."
"Na dnešku?" Tohle dost dobře nechápu.
A nejen já. Robert snese kolo ze schodů, nedůvěřivě se zahledí na Tibora v proužkovaném obleku a jelikož Darina míří přímo k němu, zavolá: "Darinko, kam jdeš?"
"Na večeři do Kaskády," oznámí mu s ironickým úsměvem. "Spolu jsme si vyšli: ven z Delfína." Je to poslední, co mu řekne, víc pro ni Robert neexistuje. "Ahoj, Šarloto. Zejtra se pro tebe stavíme."
Stojíme s Robertem u chodníku a díváme se, jak si s Tibor-kem podává ruku, usedá do vozu, inženýr startuje a záhy nám oba mizí. Najednou pochopím celou její strategii. Ochota, s jakou se věnovala plavčíkovi, byla hraná. Záměrně. Aby si ho vychutnala. Jeho bezmoc, zamilovanost, ubohost. V kontrastu s vyfintěným inženýrkem vlastnícím vůz cizí značky ani jinak dopadnout nemohl. Darina není z těch, které by stačilo nechat se odvézt v dešti na štangli.
"Děvka jedna!" Konečně chytí druhý dech. Ač je Darina moje kamarádka, musím s ním souhlasit. Vztekle se vyhoupne do sedla a aniž by se se mnou rozloučil, šlápne do pedálů.

Kapitola sedmá

Mám náladu vraha. Celou cestu se mi nepodařilo chytit jedinou tramvaj či autobus, jsem prochladlá a promáchaná, navíc úplně samotinká. Brácha je neznámo kde a společníka mi nemíní dělat ani Tom, nevděčník, rozvaluje se na svém koberečku u ústředního topení a sní sladké psí sny.
Najednou se ze samoty neraduji, netěší mě. Nemám co dělat! Nezvyklé ticho mě nutí dumat nad neradostným osudem, jež mi nedopřeje jediného kluka a jiným, které si to ani nezaslouží, jich věší na každý prst deset. Abych se zabavila, pouštím televizi, sur-fuji z jedné vlny na druhou, přičemž se mi všechny programy zdají víc než stupidní, a s povděkem přivítám zazvonění telefonu právě ve chvíli, kdy váhám, zda nemám poctít svou návštěvou babku Křížovou.
"Šarlota Šimonová. Prosím," představuji se nacvičeně. Předpokládám, že volá táta, aby tak své potomky pod nějakou záminkou nenápadně zkontroloval, a chci mu udělat radost.
"Ahoj, tady je Honza," řekne však hlas na druhém konci. "Ještě nespíš?"
"V devět?" podivím se otázce. "Ne."
"No já jen, kdyby náhodou. A co děláš?"
"Nic," odvětím výstižně.
"Nudíš se?" dovtípí se bystře. "Ale to je senzační!"
"Nic senzačního na tom nevidím," krotím jeho nadšení.
"Já jo. Taky se nudím a myslím, že by bylo docela zajímavý nudit se ve dvou. Pak by to třeba už ani nuda nebyla."
Musím se navzdory všemu usmát. "A co navrhuješ? Nudit se po drátech?"
"Ne," odmítá. "Víš, napadlo mě... Slíbilas mi, že si někdy přijdeš poslechnout moje písničky a tak jsem myslel... No prostě, kdyby se ti chtělo a vaši proti tomu nic neměli..."
Zakoktává se, což mi vcelku lichotí, není takový borec! Vlastně být nemůže, s tou svou chromou nohou. Rozhoduji se v cuku letu. Než trávit celý večer jako vězeň na Bezdězu, přijmu zavděk jeho návrhem. A pak, u něj mě Darina ani jiná ze spolužaček neuvidí, neshodím se přátelstvím s mrzákem.
"Přijdu. Kde bydlíš?"	.$"
Potěšeně mi vysvětluje, kterým autobusem se dostanu do Zahrádek. Hodím na sebe svetr, dokonce ani nevyměním domácí prošoupané džíny za lepší oblečení, navleču se do bundy, popadnu deštník, zamknu byt a vyrážím do sychravé noci.
Honza na mé čeká na zastávce MHD, abych nebloudila. Odtud to není do Růžové ulice daleko, vede mě do vilky se špičatou střechou, kde má v podkrovní místnosti svoje království.
"Dobrý večer," zdravím na chodbě rozpačitě muže se širokými rameny. Kdybych řekla dobrou noc, možná by to bylo výstižnější, v půl desáté na návštěvy slušná holka nechodí!
"Šarlota, kamarádka, můj táta," představuje nás Honza.
"Nazdar, děvče," praví pán domu klidně a sympaticky se na mě usměje, což mě částečně zbaví rozpaků. Víc se s námi nezaobírá, Honza mě vede nahoru. Jsou na dámské hosty zvyklí?
Jeho pokoj je naprosto jiný než můj. Má jakési osobité kouzlo, atmosféru, kterou možná dělá typicky klukovský nepořádek i nejrůznější druhy hudebních nástrojů. Pod sklem psacího stolu má místo filmových hvězd zastrčený list kostičkovaného papíru a na něm načmárané verše:
Když přijde bouře, už si nevšímáme vlastních ran,
sečteme ztráty - celí bílí od soli.
Jedinou skoupou slzu uroní náš oceán,
omyje nás - a rázem všechno přebolí.
Vrchol je náš a naše skoby vedou do nebes.
Na pevné zemi budem jenom chvíli stát.
Jen na okamžik přistaneme - neboť ještě dnes
k vrcholům novým chceme plachty napínat.	-
Prohlížím si všechno s opravdovým zájmem, nejvíc mne zaujme podivný kladkostroj v rohu.
"Co to tu máš za mučidla?" Nedovedu si představit, k čemu může monstrum sloužit!
"Strefila ses," usměje se klidně. "Na tom denně mučím svoje tělo, hlavně nohu. Dřív i páteř."	,
Nejraději bych si nafackovala, z rozpaků si mohu postavit podnik! Rychle zavádím řeč jinam, zajímám se, zda umí hrát na všechny nástroje, jež vlastní.
"Jasně," souhlasí a protože mu nevěřím, předvádí. Vážně zná, uvelebuji se na jeho válendě pod sešikmeným stropem se zabudovaným střešním okénkem, a poslouchám.
"Tohle bylo pěkný," reaguji na melodii vybrnkanou na častým užíváním odřené španělce. "Co to bylo?"
"Ještě nevím," přiznává. "Ta písnička nemá slova, složil jsem ji včera večer."
"Je o lásce," říkám přesvědčeně. "Melodie vypráví o velké osudové lásce s tragickým koncem."
"Tragickým?" zazubí se. "Rád zpívám balady, ty nikdy nejsou zrovna veselý, ale proč hned tragický?"
"A proč ne?" soudím. "Každá velká láska dopadne špatně."
"Neviděl bych to tak černě. K lásce jsou třeba dva. A pokud se shodnou v tom, že ji oba prožívají osudově, nemůže skončit špatně, ne?"
"Jsi optimista," kapituluji. Vzpomenu na verše na psacím stole. "A vidíš se ve Vysockým."
"Jsem," přiznává. "Líbí se mi. Nejsem naivní, Šarloto, ale vždycky věřím v lepší budoucnost."
Vzdávám se. "Zahraj mi ještě něco." Je totiž skvělé hovět si na měkkém lůžku, hledět na okno, na němž se rozprskávají stále nové a nové kapičky deště, a poslouchat vemlouvavé baladické songy. Přehrál mi jich asi patnáct včetně těch, se kterými se prezentoval v Díře.
Pak kytaru odloží a povídáme si. Nejprve o hudbě vůbec, načež měníme témata a probereme spolu všechno od školy po nejnovější filmy v kinech. Vražedná nálada dávno opustila mou mysl, smějeme se v jednom kuse a večer utíká rychlostí blesku. Vzpamatuji se teprve v půl dvanácté!
Nechce se mi naše sezení zrušit, po dlouhé době se cítím báječně uvolněně, nic nemusím předstírat, na nic si hrát. Navíc mě čeká cesta přes celé město. Honza vidí mou nechuť a protože ví o mámině služební cestě i tátově turnusu, nabízí: "Můžeš tu přespat, Šarloto. Vážně, nedívej se tak. Bez postranních úmyslů. Na mojí posteli, já bych si ustlal na lehátku vedle v kumbále.
Zítra je sobota. Naši jsou fajn a moji přátelé jim absolutně nevadí, respektují je. Ví, že si kamarády nevybírám špatně. A my kamarádi jsme, ne?"
"Jsi hodnej," uznávám. Charakter. A fakticky kamarád, za celou tu dobu se nepokusil o nejmenší! Věřím, že i noc by dopadla počestně. "Nabídka je lákavá, jenže brácha by mě mohl nabonzo-vat a máma by se zjančila."
Nenaléhá, místo toho si obléká svetr a zvedá se. Přestože ho přemlouvám, aby zůstal doma, jde mě doprovodit až před náš dům. Díky nízkému tlaku nejen, že na nohu silně napadá, ale bolí ho každý krok. Nedá si říct. Pozval mě, nechce, aby se mi něco stalo. Na druhou stranu jsem mu vděčná, Bakov v pravou půlnoc nevypadá bezpečně a také bezpečný není.
Celou cestu nemluvíme, nechci ho zatěžovat hovorem, chůze mu dává zabrat, vyčerpává ho. Je mi kvůli tomu trapně a ten pocit přebíjí všechno pěkné, co jsem prožila v posledních třech hodinách. Ke všemu dostávám na Honzu nesmyslný vztek.
"Přijdeš zase někdy?" ptá se zadýchaně, když se loučíme v teplém přítmí panelákové chodby.
"Nevím," zavrčím nasupeně. Všechno zkazil!
"Zítra? Nebo v neděli?" mámí ze mě přesné datum.
"Zítra, vlastně dneska, mám taneční, prodlouženou. V neděli jede naše studijní skupina do rakouské banky na stáž."
Protože nic víc nenabídnu, Honza se rozpačitě odmlčí. Naštvaně okopávám z bot bahno o gumovou rohož. Když je ticho nesnesitelné, odhodlám se k činu: "Jdu spát. Ahoj."
"Ahoj," opakuje, zaváhá a dodá: "Ale to o kamarádství platí, doufám."
Poleje mě stud, zvednu hlavu. Honzovy oči nevidím, brýle má potřísněné deštěm, dokonale ho cloní. "Jo. Dobrou!"
Uteču jako uličník. Výčitky svědomí jsou pěkné mrchy, nemůžu kvůli nim usnout a vadí mi dokonce i bráchovo bezstarostné oddechování. Asi v půl druhé docházím konečně k jasnému závěru: Honza je prima, ale za své problémy a moje rozpaky, pocity viny a studu, může on sám.
Tím, že je mrzák. Do mrzáka bych se zamilovat nemohla. To mu neodpustím. Nikdy!!!
V nových šatech, speciálně zakoupených kvůli prodloužené, dlouhých až na zem, si připadám jako imbecil. Máma mi je nedávno přinesla z města a byla z nich úplně uchvácená! Já už podstatně méně. Nedej bože, aby mi snad odhalily rameno, nemají dokonce výstřih, obepínají mě až ke krku. Pás cudnosti hadr! Starorůžová barva mi sedí jako pěst na oko. Nespokojeně se točím před zrcadlem v předsíni, zatímco brácha klábosí s tátou a po telefonu mu podává raport: vše v nejlepším pořádku. Vypláznu na sebe jazyk. Chybí mi do ručky slunečník a za živůtek kopretina a můžu jít sekundovat do Filosofské historie, suplovat kupříkladu páně Frý-bortovu milou.
"Ségra!" zařve Šimon. Tatíček chce zřejmě slyšet totéž i ode mne. Zklamu ho, spustím do sluchátka lamentace.
"Nic není v pořádku! Tati, v těch pitomých šatech nemůžu jít, jsem v nich odepsaná! Leda bych si k nim vzala důchodky a tvářila se, že jde o recesi!" zuřím.
Bavit se s tátou na podobné téma je házení hrachu do zdi.
"Když ti je maminka koupila, určitě jsou pěkný," namítá.
"Pch! Chtěla jsem přece s dekoltem, bez ramínek, nejhůř přes jedno rameno, a zatím! Jenže na můj názor se nedbá. A to je se vším, vám něco říkat nemá cenu. Šimon taky pořád žebrá o ty podělaný brusle a nic."
Raději mění téma: "Najedli jste se? Nezapomněli jste na psa? Lotko, po tanečních domů, maminka má strach, aby - "
"No jo," zavrčím. "Všechno je O.K., uvařila jsem, brácha sežral půl kuřete, Tom zbytek, z tanečních mě odveze Smrčice, o nic nejde. Nezlob se, nemám čas, musím se namalovat."
Položím sluchátko, na delší řeči mi chybí nervy. Brácha hovor vyslechl a se zašklebením mi velkoryse nabízí: "Hele, klidně přijď kdy chceš, kdyby volal, řeknu mu, že spíš."
Kysele se na něho usměji, ochotu chápu jako dík za přímluvu o bruslích. "Není třeba, vrátím se brzy, hochu."
"Jako včera, co?" uchichtne se, nicméně sám od sebe jde umýt nádobí. Nebráním mu, zabila jsem dopoledne vařením. Jsou dny, kdy spolu výjimečně táhneme za jeden provaz.
O hodinu později poctivě šoupu se svým toporným partnerem krok sun krok. Posunuji s ním jako s figurkou na šachovnici, věží,
řekla bych. Opravdu nechápu, proč se před každým tanečkem div nemodlím, abych nezůstala na hradu mezi přebraným zbožím, jak říkají kluci. Nebylo by mi snad u zdi líp než si nechat ničit boty i nohy devadesáti kily živé váhy?!
Naštěstí ho brzy vystřídá Ota Pavel, proti Evženovi mi připadá jako pohádkový princ, obdaruji ho vřelým úsměvem. Zřejmě ho tím správně naladím, jelikož ze sebe vysouká: "Do jaký školy chodíš?" A strašlivě zrudne.
Svěřím se mu s názvem našeho mírně řečeno pojašeného ústavu a ze slušnosti se zeptám na jeho působiště. Přivádím ho tím zřejmě do obrovských rozpaků, civí si na špičky bot a cosi zahučí. "Prosím?" snažím se.
"Dousištémědělky."
Zní to jako rébus, docela se bavím. "Na hnojárnu, jo?"
"Nedousiště," praví zarytě parketám.
"Tam nejsem," upozorním ho.
Zvedne krvavě rudou tvář. "Kde?" vyhrkne polekaně.
"Na zemi. Nebo kam se pořád koukáš. Tady jsem."
Chudák, zrudne i na krku, ale řekne o něco srozumitelněji: "Chodím na jendočiliště."
"Na učňák zemědělky," dovtípím se. "A baví tě to?"
Znovu mi uteče pohledem a cosi zamumlá, načež se odmlčí. Chápu to tak, že je dnešní příděl konverzace vyčerpán. Rozhlédnu se tedy po parketu. Dnešní taneční mají večerní ráz, prodloužená nejsou obyčejné hodiny, ač ovládáme více či méně pouhé čtyři tance, tváříme se jako děsní profíci. Někteří kluci skutečně ztratili ostýchavost a dřevěnost z prvních hodin, děvčata ve víru dlouhých sukní jsou elegantnější. Minimálně polovina z nich má de-koltované šaty, no jistě, Elvíře čouhají obě ramena, na jednom má dokonce nalepené falešné tetování, Darina má u svých fialkových výstřih na zádech až po dvě jamky kosti křížové! Vidět ji moje máma, rozplynula by se, kterak je sladká, ale mě zašněruje do kri-nolíny!
Od šesti, kdy prodloužená začala, se úspěšně vyhýbám Alanovi i pouhým pohledem. Raději se morduji s nemožnými tanečníky, nevím, co všechno Darina o mně a Ondrovi vyžvanila.
Hudba náhle umlká, Horymír Káně se dožaduje naší pozornosti.
Prý nastal čas společenských her, roztancovaní jsme dost a musí nás pochválit.
"Hry?" táži se šeptem Dariny stojící hned vedle. Nemám totiž žádnou konkrétní představu o chvílích budoucích.
"Ztratil čáp čepičku a krvavý koleno," soudí vážně.
"A taky Honzo, vstávej, kolik je hodin," dodává Michal, její partner. Ještě v autě jsem se jí ptala, jak dopadla večeře v Kaskádě. Ujistila mě, že skvěle. Bez důvěrností.
Na okamžik mě oba zmatou a zřejmě vypadám pořádně vyjeveně, protože vybuchnou smíchy. Mistr si nedůtklivě vyžádá ticho a už nám vysvětluje pravidla jakési taneční soutěže, při níž se rozestaví židle do oválu uprostřed parketu v počtu o dvě méně než kolik je tančících párů. Na úder paličky bubnu se musí pánové posadit, přičemž na dva pochopitelně nevyjde a tudíž oba páry ze hry vypadají. Z dalšího kola se uberou opět dvě židle. Věru, fikané!
My, dámy, se jdeme postavit na naši polovinu sálu, pánové zatím nadšeně rozestavují židle. Horymír Káně je hlavička, vyhlásí navíc dámskou volenku!
Jsem z toho div živá a než se rozkoukám, nejlepší kusy jsou zadané, no jistě, Elvíra ukořistila Alana, Darina Michala. Je mi to fuk, namátkově požádám o tanec kluka, se kterým se osobně vůbec neznám, za taneční jsem s ním pouze párkrát tancovala. Tahle volba se ukáže správná, z kluka se vyklube rozený bojovník. Sice mne díky svým čapím nohám vláčí jako hadr na holi, ale při každém bum mě pustí a žuch, sedí. Je to vážně psina, Evžen doslova vypadl hned v prvním kole, neboť se nestrefil a svou kolosální zadnici upustil na parkety, jen zadunělo. Sál zařval smíchy, Darina se mi svěřila, že se málem počůrala. S ubývajícími židlemi i páry přicházejí na řadu ostré lokty, židle s rachotem padají, někteří kluci se div neservou. Já a Marcel, jak se mi posléze tanečník představí, vydržíme do patnáctého kola, což považuji za značný úspěch, jelikož dále zbývají ti nejzdatnější, tedy ostřílení tanečníci a starší kluci. Darina se dostává do samotného finále, bojují pouze dva páry a nakonec vítězí Alan s Elvírou. Sál jim bouřlivě tleská, Káně tiskne spoušť fotoaparátu.
Jsme z toho zadýchaní, rozesmátí a rozparádění, dožadujeme
se opakování. Mistr Horymír souhlasí, navíc soutěž vylepšuje: tentokrát si partnerku zadávají pánové, ovšem o židle budou bojovat dámy!
Poprvé si zoufale přeji, aby si mě žádný z kluků nezadal, nehodlám ze sebe dělat šaška! Po vzoru Oty Pavla zabodávám pohled do ošoupaných parket, abych tak případné zájemce odradila. Jako na potvoru vzápětí slyším: "Smím prosit?"
Ještě než zvednu oči vím, kdo přišel. "Nespletl ses? Nechceš jít radši pro někoho jinýho?" vykoktám.
"Ne," ujistí mě Alan pevně. "Vím, co chci, Šarloto."
Nezbývá mi než se do podávaného rámě zaklesnout. Na delší debaty není čas, orchestr spustí pro začátek skočnou polku, po prvních pár taktech BUM a protože jsem právě poblíž židle, sedím jako jedna z prvních.
"Válíš," pochválí mě Alan a pokračujeme v polce. Následující BUM mě sice zastihne v méně výhodné pozici, přesto se mi podaří sesličku zaujmout. Pomalu mě hra chytá, snažím se vydržet co nejdéle, aby své volby nelitoval. Darina s Michalem dávno ohřívají židle podél sálu, kruh soutěžících se zužuje. Začínám z toho mít vítr, odebírá se po jedné židli, je nás tu na pováženou. Z košíkové a jiných sportů mám vypracovanou kondici, proti nemotorným holkám jsem mrštná a rychlá. Mám málem horečku, probo-jovávám se do finále, ačkoliv v nejmenším netoužím stát se středem pozornosti, cítím na sobě pohledy všech v sále i na galerii. Tahle popularita mi jde proti srsti. Ke všemu druhou finalistkou je Elvíra s Vojtou, Alanovým kamarádem.
Bubeník nás pěkně napíná, schválně více buší paličkami do bubnů, ačkoliv hudba hraje stále dál. Kolem jedné židle se tancuje velice špatně, je mi jasné, že pokud se BUM ozve, když jsme právě za opěradlem, nemám šanci. Vidím, jak po mě Elvíra nevraživě kouká a i když nesnáším soutěžení, přeji si zvítězit. Chápeme obě, že nejde o pitomou židli!!! Navíc bych mohla mít fotku -s Alanem!
BUM. Přišlo nečekaně, právě když jsme míjeli pravý bok židle. Elvíra s Vojtou levý. Alan mě pouští a já usedám na sedátko. Stejně tak Elvíra, kecneme si obě ve stejný zlomek sekundy. Prozíravě se přidržuji opěradla, nerada bych skončila na parketách nohama nahoru. Elvíra má páru jako lokomotiva, prudce do mne vrazí, abych vypadla, skutečně ztrácím rovnováhu, ruka mi z opěradla ujíždí a já ve zmatku nejvyšším zašmátrám po opěrném bodu. Elvíra přitvrdí, nezadržitelně padám a poslední, čeho se mé prsty dotknou, je lem jejího výstřihu.
Sál šílí, připadá mi, že v něm vybuchl granát, slyším jásavý smích, Alan jde do kolen, doslova se popadá smíchy za břicho. Sedím ve svých starorůžových šatičkách na zemi, bolestivě jsem se uhodila, sukně se mi vyhrnula až po stehno, ale nic z toho není důvod k explozi, co všemi cloumá. Mrknu na Elvíru a ustrnu.
Proboha, roztrhla jsem jí šaty!! A co víc, protáhla jsem jí výstřih až k pasu, Elvíra nenosí podprsenku a oběma rukama i zbytky látky se snaží zahalit ostře bílá prsa, na nichž je znát přesně tvar opalovaček, pod které se slunce v létě nedostalo. Protože odhaduji jejich velikost na nejméně trojky, do dlaní či útržků se jí nemohou vejít, stále jí někudy šibalsky vykukují. Nevím, jak dlouho trapas trvá, také mistr Horymír Káně je v šoku. První se vzpamatovává Vojta, svléká sako a Elvíru do něho zahalí.
"Ještě foto pro vítěze," nabere mistr dech.
"Ne!" zaječí Elvíra málem hystericky, protože to v té chvíli vyzní vyloženě cynicky, sjede mne nenávistným pohledem a rozběhne se úprkem ze sálu.
Vstanu, opráším se a říkám: "Já nerada...", ale nikdo mě neposlouchá, všichni se stále mohutně řehtají.
Mistra napadne vyhlásit přestávku, což je to nejrozumnější, co může v téhle chvíli udělat.
"Nechtěla jsem," říkám Alanovi rozpačitě.
Utře si zaslzené oči. "Bylas skvělá. Zasloužíš si občerstvení. Zvu tě, pokud nemusíš nahoru. Dost tě hlídaj, ne?"
Dovtípím se, koho myslí. "Hm. Jenže dneska tu nejsou."
Zvedne překvapeně obočí. "Fakt? No konečně..."
"Co konečně?" nechápu.
Neodpoví, zavede mne k baru, objedná dva mixy a řekne: "Rodiče, to je taková instituce na maléry. Kvůli tomu, že člověka přivedou na svět, si na něj dělají nároky a chtěli by z něj uplácat kreaturu svých představ. Do všeho kecají, všemu rozumí líp, pořád do něčeho nutí a honí a zakazujou a raděj. V patnácti jsem
odešel z domu a mám svatej pokoj. O tom borci tvoji staroušo-vé asi neví, co?"
"Borci?" žasnu. "Jo, ty myslíš Ondru... To je kamarád."
"Jenom?" zapochybuje a podívá se mi do očí.
"Jenom," potvrdím a přeji si změnit téma. Podaří se díky Darině, jež se přichází napít, chytá mě kolem ramen a ujišťuje o mý přesnosti. "Tys ji sejmula!" uznává.
Zachmuřím se. "Nechtěla jsem... Asi jí budu muset šaty zaplatit, ne?"
"Proč?" soudí Darina, vyzunkne můj mix a než odběhne, dodá: "Já bych na ni kašlala."
Alan mi objedná nový drink. "Nelam si hlavu."
"Bylo to... trapný. S ní bys vyhrál."
Znovu se pobaveně rozesměje. "Kdepak, Šarloto. S ní bych to teda zaručeně nevyhrál.
Gong nás zavolá zpátky na sál. Mistr se pro další společenské hry neodhodlá, tancujeme a tancujeme, procvičujeme naučené a zbytek večera proběhne v poklidu. Elvíra se nevrátí, nedivím se, Alan tancuje většinou se mnou! Zelenooká kráska si sice vybojovala vítěznou židli, já se však zbavila největší konkurence a sokyně a získala Alana. Pro dnešní večer! No a, lepší mít ho na krátko než vůbec! Labužnicky vychutnávám jeho mužné objetí, příště může být všechno jinak. Na poslední valčík vyhlašuje mistr podruhé dámskou volenku, ucítím svou šanci a odvážně předběhnu holky, co si na Alana brousí zuby, a požádám ho o tanec. Souhlasí, pevně mě k sobě přimkne a po celou dobu mi mlčky a upřeně hledí do očí. Tohle by měla zažít babi Křížová! Kdyby se na ni Alan takhle podíval, taky by cítila horkost po celém těle!
Mistr se s námi loučí, příští sobotu na shledanou ve dvě hodiny odpoledne. Hledám očima Darinu, ovšem zároveň vyčkávám po Alanově boku, co bude dál. Nechce se mi uvěřit, že nic! Pohled při valčíku prorokoval budoucnost.
"Jak se dostaneš domů?" zeptá se.
"S Darinou?" odpovídám záměrně stoupavou melodií otázky.
Jmenovaná mě zaslechne a ujistí: "Jsi vedle. Máti nás sem pouze přivezla. Má noční. Mě bere Michal. Jestli chceš -"
Vlastně mi tím strašně píchne! Podívám se tázavě na Alana. Dojde mu to: "Hodím tě domů."
Darina se na mě spiklenecky zazubí. Vyzvednu si v šatně kabát a poněkud nervózně kráčím vedle Alana temným parkovištěm. Jeho červené autíčko poznám. Usadí mě na sedadle smrti, oběhne vůz a vleze si dovnitř. "Kde bydlíš?"
"Na Severním," přiznám přiškrceně. Vzdáleně se mi vybaví nejrůznější mámina varování před cizími kluky i různé případy zamordovaných naivních holčiček, co si přisedly k neznámému muži. Tyhle představy rychle z hlavy vyháním. Hloupost, Alan není neznámý a určitě ne násilník. Tedy doufám!
Nemluvím, hlídám směr a uklidním se, když na světelné křižovatce správně odbočí, skutečně míří nejbližší cestou na sídliště. Drobně mží, Alan zapíná stěrače a před sídlištěm mne pobídne, abych mu ukazovala kudy dál. Naviguji ho před náš dům, kde zaparkuje podél .chodníku a vypne klíčem motor.
Pak se na mě z boku podívá. "Vaši tě čekají?"
Jsem v takové situaci poprvé, buší mi srdce a jsem z toho řádně vykolejená, proto kývám, neodvážím se nalít čistého vína. Něco se ve mně svírá podivnou směsicí citů, od strachu po jakousi touhu. Tma mě skličuje, kdyby byl den!
"Musím domů," dostanu ze sebe. Nehýbám se však.
Alan zapne přehrávač a když na nás hudba vykřikne hned ze čtyř reproduktorů, stahuje hlasitost na diskrétní šeptání. Pootočí se ke mně docela, pravou ruku položí na opěradlo mého sedadla. Nevím, kam s rukama, nohama, očima. Mám největší pilno něco, nevím co, hledat po kapsách. Vytáčí mě, jak upřeně mne pozoruje. Nahmátnu kapesník, vylovím ho a předstírám, že si musím utřít nos.
"Šarloto?"
Zamrazí mne v očekávání, ačkoliv i jeho hlas sametově pálí. Nejistě zvedám oči, zatěkám sem a tam, pousměji se a zase chci zaměstnat ruce i mysl uložením kapesníku do kapsy.
Vytrhne mi ho z ruky a hodí na zadní sedadlo. "Ty se bojíš, viď?" odhadne mne naprosto přesně.
"Já? Ne, ani náhodou! Do čertů zbývá týden," plácám.
Pousměje se, ruka mu sjede z opěradla na mé rameno, nakloní se, krátce se mi v přítmí pouliční lampy podívá do očí a přitáhne k sobě. Ani nedýchám, pevně zavřu víčka a když ucítím
jeho vlhké rty na svých, pootevřu ústa. Okamžitě proniká jazykem, propátrává mou pusu hloub a hloub, rukou vklouzne za límec kabátu a hladí můj krk. Snažím se mu oplácet doteky jazykem podle jeho vzoru, připadám si hrozně nemotorná. Mnohem lepší by bylo pouze přijímat! Líbá mne dlouho, vášnivě a vzrušivě, srdce mi tluče jako permoník do skály a po celém těle se mi rozlévá malátná slabost. Ještě chvíli a může si se mnou dělat co bude chtit! Leknu se toho, opřu se do jeho ramen lokty a násilím ho odstrčím.
Nezlobí se, dívá se na mne přivřenýma očima a usmívá se. "Ten Ondra je fakt jen kamarád," usoudí nakonec. "Trouba."
Klopím oči, nemůžu mu přiznat, že jsem se právě líbala poprvé v životě! Třeba to nepoznal, namlouvám si.
"Takhle..." řeknu a hlas mi směšně přeskočí, oba se tomu zasmějeme. Odkašlu si. "Takhle doprovázíš každou holku?"
"Každou ne," ohradí se. "Vybírám si."
"Elvíru," řeknu co nejvíce pohrdavě. "Například."
Nezapírá. "To byl víceméně omyl."
"Omyl?" nechápu. "Je hezká -"
"Je," kývne, sáhne do přihrádky pod palubovkou, vyloví krabičku cigaret a zapálí si. "Jenže ji zná půl Bakova."
Nejsem na kouř zvyklá, rozkašlu se, lapám po kyslíku. Alan otevře okno elektrickým stahováním.
"Musím jít," odhodlám se. "Ahoj." Mohl by navrhnout...!
"Ahoj," propíchne mě žhavým hnědým pohledem.
Vystoupím, zabouchnu dvířka a od vchodu do paneláku se otočím. Zvedne ruku na pozdrav, oplatím mu a otevřu si klíčem. Než vyjedu výtahem, dostanu se do bytu a tam rovnou k oknu, dole pod lampou červený vůz nestojí.
Ještě v posteli si polibek vybavuji. Byl skvělý, parádní, světový! Prožít 'ho však s Patrikem by bylo ještě skvělejší, parádnější, světovější.

Kapitola osmá

Díky událostem následujících čtyř dní zcela na první erotický zážitek zapomínám. Stáž v rakouské Raiffeisen Bank bereme s Darinou víceméně jako příjemný školní výlet, coby druhačky jsme pouze "na čumendě", navíc v prima partě. Do Lince nás odjely dvě studijní skupiny, zabývající se bankovnictvím, tedy dvanáct lidí, konzultanta nám dělá Herr Špaček, potomek českých emigrantů, který krom němčiny mluví slušně česky a má pro nás pochopení, bydlíme na ubytovně hotelového typu jisté soukromé rakouské školy podobného zaměření a krom toho, že se v devět večer musíme hlásit dozorkyni Frau Reder, jsme pány svého času. Odpoledne couráme po nákupech, večer si prohlížíme osvětlené město. Patrik s Lukášem i dvě holky ze skupiny číslo šest, studentky čtvrtého ročníku, berou svou misi zodpovědně, třeťáci se koukají něco přiučit, příštím rokem je čeká totéž, za to my, druháci, si můžeme ležérní přístup dovolit. Pro nás je to zatím psina.
Patrik se ke mně chová přímo skvěle, je mi vděčný za hojnou účast fandů a fanynek na důležitém zápase, což ovšem ostatní holky neví a jeho pozornost mi závidí. No jistě, hřeje mě to, jsem málem na vrcholu blaha. Dokonce i Darina zavětří: "Poslyš, nebere na tebe?"
"Má svou holku," namítnu.
"To není tělesná vada," mávne rukou.
Pro Darinu jistě ne, jak znám Patrika, dovedu si představit, že pro jeho charakter by to vada byla. Nesnažím se Darinu utvrdit v opaku. Je příjemné si alespoň hrát na Patrikovo děvče, ačkoliv vím, že se jím nemůžu stát.
"Šarloto," obrátí se na mě poslední odpoledne. "Potřeboval bych pomoct s dárkem pro Danielu, nevím, co koupit..."
Nedám na sobě znát hořkost, vlastně mě tím utvrdí v mém odhadu, bloumáme spolu obchody a děsně se u toho nasmějeme. Schválně mu nic nedoporučuji, snažím se, aby naše sólová procházka trvala co nejdéle, a zdá se mi, že i Patrik nespěchá zpátky na ubytovnu, ač kluci slíbili koupit za společně složené poslední šilinky něco k pití, abychom si mohli udělat tajně takovou malou bengál-skou noc. Nakonec vybereme nádherný malovaný puclák s
kvítečky a nápisem Danielle. Jsme spokojení oba, já s prima prožitým podvečerem, on s dárkem.
Večer se nám podaří obelstít ostražitost Frau Reder, slezeme se všichni na klukovském pokoji, což je přísně zakázané, a do devíti se poměrně slušně zlískáme příšerně kyselým laciným vínem i za pomoci nekvalitní vodky. Sedíme s Patrikem po celou oslavu vedle sebe, několikrát si připíjíme a stejně tolikrát mě ujistí, že jsem fajn holka. Rostu!!!
U raportu se všichni pochechtáváme, červení ve tvářích, což se paní dozorkyni zdá zřejmě poněkud podezřelé, nahlas neříká nic. Patrně soudí, že do zítřejšího rána s námi nějak vydrží. Padnu do postele, blaženě zavírám oči.
Přála bych si rozjímat a snít, jenomže Lišková stále mele pantem. "Holky, vezete něco domů?" vyzvídá.
"Já nic, naši mi dali pár šilinků, akorát na zmrzlinu," ušklíbá se Sobotková. Na oslavě se přiživovala na nás.
"A ty, Darino?" Lišková je zvědavá.
"Ne," zívá kamarádka. U ní ovšem nejde o finanční problémy, vím, že jí spousta peněz zbyla. Pro sebe nakoupila značkovou kosmetiku, nemá ve zvyku myslet na jiné.
Lišková je nezmar: "Šarloto?"
"Maličkosti," přiznávám. Taky nejsem zrovna v balíku. "Tátovi klíčenku, mamce mýdlo, bráchovi disketu se hrou."
"A sobě?"
"Nic," vzdychnu. Dělala jsem si zuby na sadu s růžovou, modrou a zelenou Rexonou ve spreji, jenomže disketa udělala v mých financích značnou trhlinu a mně už peníze nezbyly.
"Jakou hru?" vyzvídá Lišková. Mám touhu vynést ji v zubech, přesto se natahuji pod postel do tašky, abych jí dárek ukázala a ona dala pokoj.
"Do počítače. Super Mario," vysvětluji. "Je děsně správná, brácha ji měl jednou půjčenou od kamaráda a byl do ní celej pryč..." Konečně nahmátnu krabičku, zdá se mi však příliš těžká, zaostřím lehce zamlžený zrak a překvapeně civím na hrníček s nápisem Danielle. Pak mi to dojde - vyměnili jsme si s Patrikem dárky! No jistě, nakupovali jsme do jedné tašky, trofeje jsme si rozdělili před ubytovnou.
"Nemůžu ji najít," zalžu a uložím se. Lišková je poněkud dotčená, Sobotková zhasíná a když hodlá žvanit dál, Darina ji zarazí, prý sejí chce spát. Nelže, za dvě minuty slyšíme její pochrupo-vání. Mě však spánek přešel, dostávám ztřeštěný nápad a jelikož ze mě ještě kyselé víno nevyprchalo, neváhám ho uskutečnit.
Potichoučku se vyplížím s krabičkou v ruce z pokoje, v bavlněném pyžamu s krátkými rukávy a pumpkovými kalhotami přebíhám k výtahu, nepozorovaně se dostávám do dolního chlapeckého patra, ostražitě se rozhlížím a ztichlou chodbou osvícenou nočním osvětlením se kradu k pokoji číslo dvacet. Díky vínu se mě starosti, kdyby mě někdo načapal, absolutně netýkají. Zkouším za kliku - povoluje.
Téměř neslyšně vstoupím, zavřu za sebou, přilepím se na dveře a ani nedýchám, snažím se očima proniknout tmu. Slyším čtvero pravidelné oddychování, oči si zvykají na šero v pokoji a já se brzy orientuji. Patrikova postel je pod oknem s nezataženými žaluziemi. Po špičkách k němu přistoupím, dokonce si usednu na krajíček lůžka a dotknu se dlaní jeho tváře. Zavrtí se, chce se otočit na druhý bok, v tom mu překážím já a on se probouzí, překvapeně sebou trhá a sedá si. Z ulice sem proniká dost světla na to, aby mě poznal.
"Co tu děláš?!" zašeptá.
"Vyměnili jsme si nákup," třepu mu před očima hrníčkem. Dochází mi absurdita situace, smích ve mně zabublá, nejprve kdesi u žaludku, ale potom se dere stále výš a já se otřásám v křeči, abych nevybuchla nahlas. Patrik je na tom podobně, kouše se do rtů a rukou mě chytí za pusu, abych nás neprozradila. Pokouším se ho do dlaně kousnout, maličko ho uslintám, což nám přijde ještě směšnější a oba jen sípeme.
Náhle však zpozorníme - oba současně zaslechneme pohyb za dveřmi pokoje a s vlasy vstávajícími hrůzou fascinovaně hledíme na kliku, kterou někdo zvenčí tiskne dolů. Jestli je to Frau Reder, jsme v situaci hodné na vyloučení ze školy!
Zpanikařím, vtom okamžiku dokonale vystřízlivím, nevím, co rychle udělat, kam se schovat. Patrika řešení napadá: bleskově odhrne svou deku, strhne mě k sobě a zase zahalí. Rukou si udělám maličký otvor pro kyslík, abych se neudusila, a také
nepostřehnutelnou špehýrku. I přes vážnost okamžiku si uvědomuji Patrikovu fyzickou blízkost, spí pouze v přiléhavých slipech, tisknu se k němu možná o něco víc než je nutné, hlavu mám zapíchnutou pod jeho ramenem, objímám ho kolem pasu a slyším dunění jeho srdce.
Ten, kdo do pokoje vchází, každopádně není Frau Reder, napadne mě. Je to dívka a jde sem také na černo, krade se stejně tajně jako já před chvílí, stále se ohlíží ke dveřím a zase po jednotlivých spáčích. Teprve když na ni padne světlo pouliční lampy zvenčí, identifikuji v ní Sobotkovou v noční košili! Něco drží v napřažené ruce, nemohu poznat, co to je. Ta potvora se sklání nad Patrikem, oběma rukama tiskne jakousi tubu a v tu chvíli Patrik, jež ji celou dobu pozoruje přivřenými víčky, řekne: "Baf!"
Musím se kousnout do rtů, abych nevyprskla, jenže Sobotková, to tele, strašně zařve úlekem. Věřím jí, že ji Patrik řádně vyděsil, leč mohla si spočítat, co bude po jejím výkřiku, který musí lidi v sousedních pokojích a zřejmě i dozorčí na patře považovat za jekot před vraždou, následovat.
A děje se toho dost. Předně se probudí ostatní tři Patrikovi spolubydlící, Lukáš rozsvítí lampičku a jeden přes druhého se vyptávají bledé a roztřesené Sobotkové, co tu proboha dělá s pastou na zuby v ruce. Dojde mi to - chtěla, věrna tradicím bengál-ské noci, Patrika pomazat. Zrovna jeho!!!
Patrik se jako diví také, na rozdíl od ostatních se bojí následků a pobízí ji, aby okamžitě vypadla, než ji tu přistihne dozor. Sobotková chápe pomalu, Lukáš ji musí vystrčit za dveře pokoje, zhasíná a znovu rychle uléhá. Z chodby je slyšet dupot a polohlasitá němčina, modlím se, aby si nikdo nedal dohromady dvě a dvě. Asi po nekonečně dlouhých dvou minutách se ozve zaklepání na dveře a po Lukášovu předstíraném ospalém vyzvání vstoupí dozorčí s baterkou, namíří kužel světla střídavě na všechny kluky a ptá se, jestli je všechno v pořádku, zda neslyšeli křik. Bojím se, že se prozradím, že mu bude podezřelá příliš velká boule pod Patrikovou dekou, ani nedýchám, když světlo dojde až k nám, snažím se být co nejvíc placatá. Lukáš zívá a s klidem profesionálního lháře tvrdí, že se u nich nestalo vůbec nichts, probudilo je zaklepání. Dozorčí se tedy omluví, hodlá zjevně obejít všechny pokoje na pánském patře, a zavírá za sebou zvenčí.
Cítím obrovský kámen padat z mých prsou, ovšem vyhráno zdaleka nemáme. V dohledné době nemůžu pokoj opustit, a pak, ani kluci neví, co má Patrik pod peřinou.
Pecháček z prváku rozsvicuje lampičku, aby se podíval, kolik je hodin, kluci debatují, co tu mohla praštěná Sobotková chtít. "Zhasni, moulo!" zařve Patrik na Pecháčka, jelikož při ostrém světle by nás mohli odhalit. "A ticho, chci spát! Ráno se jí zeptáme, teď chrápejte."
Přijde mi to znovu k smíchu, koušu se do ruky, málem si ji nacpu celou do pusy, abych se snáz ovládla, Patrik cítí moje nadska-kování a konejšivě mě hladí po zádech. Stále se k němu pevně tisknu, ač už tolik není třeba, uvědomuji si, jak ho moje blízkost vzrušuje! Nejvíc zřejmě to poskakování nahoru dolů, ležím vlastně na něm, brzy mě do břicha tlačí pořádně tvrdý podlouhlý předmět.
Strčí si hlavu ke mně pod deku a sotva slyšitelně zašeptá: "Tys tomu dala, Šarloto! Já z tebe umřu, fakt."
Není naštvaný, poznávám to na barvě hlasu. Obejme mě i druhou rukou, trochu pošoupne nahoru, zřejmě ho příliš tížím, máme tváře asi dva centimetry od sebe, cítím slabou vůni zubní pasty.
"Co když se odtud nedostanu?" šeptnu. Na chodbě je živo!
"Tak tu zůstaneš do rána," soudí rozveseleně.
"Ty bys chtěl?!"
"Nemám na vybranou," řekne a oba dusíme další salvu smíchu. Vzduch pod dekou je brzy vydýchaný, Patrik musí čas od času maličko vyvětrat, z toho řehtání dostávám škytavku. Anebo z vína, nevím. Smějeme se tomu ještě víc, při každém škytnutí poskočíme i s postelí.
"Víš, co je nejlepší na škytavku?" šušká mi.
"Zatajit dech. Díky, dusím se celou dobu a nic."
"Ne, nejlepší je líbání. Kvůli dechu, chápeš..."
Chápu a celá znehybním v očekávání. Je možné tolik štěstí najednou?! Nezažila jsem nic pořádného ani v květnu, lásky čase, ani o prázdninách, ale od letošního října mě stíhá zážitek za zážitkem!
Nastavím mu ochotně rty, nezdráhá se, sám mi tuhle terapii nabídl, líbá jinak než Alan, nepoužívá vůbec jazyk, vzrušuje mě to však stejně jako nedávno v autě, vlastně ještě víc, protože se líbám
s milovanou osobou, ztrácím pojem o čase i prostoru, odvážím se hladit ho přitom ve vlasech.
"Ještě škytáš?" vymaní se ze sevření po hodné době. "Pořád!" Lžu jako když tiskne, ovšem nehloubá nad tím, znovu se do mě vpíjí svými rty. Zeptá se ještě třikrát a já tvrdím to samé. Ano, škytám. Blahem!!!
Pak se přestane ptát, líbáme se však dál. Dokonce se i překulí na mě, najednou jsem já pod ním a on nade mnou, tře se o mě, tlak tam dole sílí a musím roztáhnout nohy. Cítím ho přes tenké pyžamo i jeho slipy, je mi nádherně, uchopí mou ruku a položí si ji na to žulově tvrdé a vztyčené. Srdce mi buší jako splašené, dotýkám se toho prvně v životě, vlastně všechno je pro mě nové, celkem mě děsí, jak je to veliké a tuhé, milování určitě musí bolet!, svírám ho přes slipy, líbáme se a on po mně klouže nahoru a dolů, až postel legračně vrže, matračka sténá a naříká, nevšímáme si toho a je nám fuk, jestli to vzbudí kluky. Netrvá dlouho, stačí pár pohybů a cítím mokro v dlani i přes bavlnu slipů. Vím, co se stalo. Udělal se. Je hotovej. Nebo spíš: udělala jsem mu to!
Přestává mě líbat, odkulí se vedle na bok a mlčí. Kluci spí nebo to úspěšně předstírají. Na chodbě je klid. .,,-••
"Asi..." zadrhne se a já v blažené předtuše čekám, co dopoví, "asi bys měla jít. Dokud se nic nehýbá."
Znehybním. Tohle jsem slyšet nechtěla! Přesto uznávám, že má pravdu, nemůžu tu zůstat do rána, nedostala bych se ven.
Dojde mu, proč jsem se zarazila. "Mám jít s tebou?"
"Ne, radši ne, sama proklouznu," namítám těžce. Zvedám se, cítím jeho pohled. Musí přece říct, že... Musí.
"Šarloto - "
Už je to tady! "Hm?"
"Chtěl jsem... vlastně nic. Až zítra. Držím ti."
Uleví se mi, všechno je v nejlepším pořádku. Zítra je příslib budoucnosti, co si budeme povídat! Vykradu se z pokoje, projdu bez zvláštního skrývání chodbou, výtah se vzít neodvážím, aby jeho hučení nepřilákalo něčí pozornost, vyběhnu schody do našeho patra a do pokoje se dostávám, aniž by si toho někdo všiml. Jsem ještě opilá z vína, že se nebojím? Jsem opilá. Ale víno v tom není!
Holky spí, je strašně pozdě. Já nespím. Nemůžu:
Ráno se cítím fyzicky pod psa, psychicky jsem svěží, samý smích a radosti mám na rozdávání. Za celé dopoledne v bance se nám sice nepodaří být s Patrikem ani na minutu sami, jako obvykle se věnuje čistě jen práci, u snídaně mě pouze pozdravil a hned uhnul očima, dochází mi, že nechce, abychom se před ostatními prozradili a ochotně tu hru hraji s ním. Máme společné tajemství. Intimní!!! Kluci si utahují ze Sobotkové, povedlo sejí vrátit se na pokoj, aniž by ji dozorčí vyhmátla, a stále dokola nám líčí svůj strach, až nás smíchy bolí břicha. Patrik její řeči vnímá na půl ucha, mrzí mě, že nemohu dát k dobru naši historku, to by teprve zírali! Tu koncovku bych si nechala samozřejmě pro sebe, nevím vlastně, jestli se tomu, co jsme prožili, dá říct milování, když to bylo takové poloviční. Trpělivě čekám na příležitost. Musí přijít, to by bylo! V noci mi ji přece slíbil!
Nastává při cestě domů, naskládáme se do malého mikrobusu, jež pro nás přijede, a Patrik požádá Darinu, zda by ho nepustila na své místo, jelikož jsme si prý vyměnili nějaké věci. Slastně ve mně zatrne - chce sedět se mnou! Kamarádka se uculí, proč ne, a přesedne si k Lukášovi.
"Mám tvoji disketu," podá mi Patrik krabičku.
"Já vím. Hrníček jsem ti dala," zazubím se. Navodím tím vzpomínky na včerejšek a udiví mne, jak Patrik znejistí.
"Dík, žes mi ho pomohla vybrat," řekne tiše.
Lehce kývnu, rádo se stalo. Očekávám, že dodá škoda peněz nebo tak něco. Patrik je příliš čestný kluk na to, aby chodil zároveň se dvěma holkama najednou.
"Daniele se bude líbit." Leze to z něho jako z chlupaté deky, pomalu, ale jistě. "Víš, ona je..."
No, vymáčkni se! Nenaléhám, musí se zorientovat sám.
"... strašně správná holka. Znám ji víc než rok."
Vidím, že se v rozpacích přímo topí, rozhodnu se mu pomoci: "Bude ji to asi mrzet, ne?"
Střeh po mně polekaně očima. "Právě... Šarloto, chtěl jsem ti říct, víš, chtěl bych tě poprosit..."
"Tvé přání je mi rozkazem," vtipkuji.
Usměje se na půl pusy. "Ty jsi skvělá holka, fakt, máš smysl pro humor."
Pánové, není to tak dávno, co jsem si přála, aby mi tohle řekl nějaký kluk, o Patrikovi nemluvě!
"Konečně jsi to poznal," křením se. "Cojsi chtěl?" Doufám, že mě na rande nepozve do učebny informatiky!
"No, víš... včera jsme dost pili, nejsem zvyklej, normálně nepi-ju nic, choval jsem se... děsně."
"Ba ne," odporuji. "Nic zlýho se nestalo."
"Jsem rád, že to bereš sportovně," vydechuje úlevou. "Je mi trapně... Prosím tě, nikomu nic neříkej, jo? Nerad bych, aby se o tom Daniela dozvěděla, nepochopila by, že to bylo situací a pod vlivem alkoholu..."
Rozesmátá tvář mi tuhne jako vystydlý vosk, z úsměvu je křeč. Co mi to tu povídá?
"Jsi prima, Šarloto, závidím klukovi, kterej s tebou chodí. Nezlobíš se na mě, že ne? Kamarádi jsme pořád, ne?"
"Až na věky," hlesnu.
"Tebe humor neopustí nikdy," usměje se, zvedá se ze sedadla a dodává: "Kdybys cokoli potřebovala, stačí říct."
S vypětím všech sil se usměji, za žádnou cenu na mě nesmí ani on, ani Darina, která si přijde vzápětí sednout zpátky, poznat, jak mě to vzalo. Nesmí, nesmí, nesmí!
A tak se usmívám celou cestu, až mě bolí čelist, nutím se do veselé konverzace, ač se mi uvnitř všechno kroutí a škvaří. Do Bakova přijíždíme v šest večer, před školou na mě čeká táta s mámou, na Darinu matka, co si ve voze čte noviny, na Liškovou celá početná rodina a na Patrika Daniela. Podávám tátovi zavazadlo, říkám mámě ahoj a sleduji, jak se ti dva vítají a objímají.
"Vyprávěj, Lotko," pobízí mě máma nedočkavě.
Mám pocit, že se udusím. Je mi příšerně! "Dobrý."
Moje stručnost rodiče překvapuje, stejně jako nezvyklé nechutenství, na mou počest doma vystrojili hotovou hostinu, nepozřu jediné sousto, zavírám se do koupelny a snažím se skrýt slzy pod proudem sprchy.
Někdy jsou rodiče vyloženě nesnesitelní, máma neustále dotírá, co se prý stalo, mám všeho po krk a vybuchnu: "Nic, chci se vyspat, to se tady nesmí nebo co?!"
Mámě tím vyrážím dech, chce mi něco říct, ale táta ji odvádí
z pokoje, načež se vrací a říká mi vyčítavě: "Nezdá se ti, že se chováš nemožně?"
"A co vy? Chováte se vždycky vzorně?" ušklíbnu se.
"To jistě ne," soudí táta. "Člověk je tvor chybující. Jenže, Loto, vyvádět bez příčiny a vylívat si vztek na jiných je hloupé a nevděčné a dětinské. A ty jsi už velká."
Mám všeho po krk. "Necháte mě vyspat?!"
Ani Šimon si neodpustí dodat: "Ségra, ty seš náladová jak aprílový počasí. Puberta s tebou lomcuje pořádně."
Moudře neodpovídám, poprali bychom se jako psi.
Díky silné depresi přijímám Darinino pozvání strávit část víkendu na jejich chatě, kam nás v pátek hned po vyučování paní Smrčková odváží. Změna mi neuškodí, doma bych se užírala, tady s Darinou pokecáme, možná sejí i svěřím, nebudu se svým problémem sama a třeba dřív přebolí.
Přihodím do krbu březové poleno, chvíli zadumaně hledím do plamenů, jež ho zpočátku olizují váhavě, načež se v pokoji rozsvětlí a oheň s radostným praskáním dar přijímá.
Vzdychnu si. "Jdem na věc." Vylovím z tašky sešity vypůjčené od spolužačky Edity, připravím i svoje a trpělivě čekám na Darinu, až se konečně uráčí. "Budu číst nahlas, u dalšího předmětu se vystřídáme."
Díky stáži v Linci nám totiž chybí přednášky za čtyři dny, což není právě málo látky. Vlastně proto jsme jely na chatu, abychom mezeru společně dohonily. Darina se do učení nehrne, pročesává si před zrcadlem dlouhé vlasy a dokonce přejíždí rtěnkou rty. Zřejmě síla zvyku!
"Pohni," pobízím ji. Chci mít nepříjemnou část pátečního večera co nejdříve za sebou, v noci, u vína, kterého Darina svařila tři litry, dojde i na jiná témata než je škola.
"No jo," huhlá, bohatě se navoní sprejem FA, kriticky se na sebe zadívá a spokojeně se usměje. Ke stolu si však sednout nejde, místo toho míří k oknu, za nímž je slyšet zvuk motoru. "Někdo přijel!" podívá se na mě vyčkávavě.
Krčím rameny, nevidím v tom zas takovou událost, Smrčkovic chajda stojí v chatařské kolonii, před několika jsme viděly stát auta
šílenců, co vymění pohodlí a teplo svých bytů za víkend v přírodě. "Sousedi, no a co."
Darina vrtí záporně hlavou a doopravdy se po dvou minutách ozve zabušení na dveře verandy.
"Neotvírej!" vyhrknu, protože mě napadne, že by to mohl být třeba vrah nebo tak něco.
Blahosklonně se usměje a beze strachu kráčí k verandě. Slyším, jak odemyká a někoho radostně vítá. No tohle! Nevydržím a jdu na výzvědy. Zbytečně, z verandy se do pokoje suverénně hrne ing. Tibor Baudyš, náš někdejší konzultant. Okamžitě mi dochází okatá shoda náhod!
"Představovat vás nemusím," prohlásí Darina.
"Nazdar, Šarloto," podává mi ruku bez snubního prstýnku.
"Dobrej," zavrčím podvedeně.
Tibor si mých rozpaků nevšímá, vybaluje z tašky zápisné, jak říká láhvi drahého a značkového pití, whisky Johny Walker. Doprovází Darinu do kuchyně, slyším jejich smích, vaří pro všechny kávu. Než ji Darina naservíruje, Tibor odbíhá do vozu. ,•:. "Tys ho pozvala?!" vyjedu na kamarádku bez okolků.
"Jo. Abychom se nenudily," souhlasí samozřejmě. "A co učení?! Kdy si to dopíšem?"
"Jsi primitivní," říká mi s opovržením. "Myslíš, že na světě nic krom školy neexistuje?"
Naštvu se docela. "Tak primitivní!" zuřím. "Do kdy tu ten starej kocour bude zaclánět?"
Darina se urazí. "Laskavě o něm mluv slušně," napomene mě. "Tibor je skvělej, jak ostatně sama poznáš. Budeš mít k tomu příležitostí dost, zůstane do zítra."
Tímhle mi doslova vyráží dech. "Počkej... vy jste se na tom domluvili?!"
Kývá.
"No ale..." zajíknu se. "Proč jsi sem tahala i mě?"
Podívá se mi do očí. "Kvůli mámě, chápeš?"
Konečně mi to došlo. Darina mě použila jako štítu, alibi. Rozhodla se užít si se svým novým ctitelem na chatě svých rodičů a protože by ji s ním, případně samotnou, nepustili, využila mě. "A nebudu vám překážet?" ptám se ironicky.
"Ne," ujistí mě klidně. "Tibor je prima společník a pak, ložnice tu jsou dvě."
Do tváří se mi valí krev. "Jako že já budu v jedný a vy si to budete ve druhý rozdávat, jo?!"
Ušklíbne se. "Chceš se snad k nám přidat?"
Vztekle švihnu propiskou na stůl. Skutálí se po obalu sešitu a padne na zem v okamžiku, kdy se vrátí záletný inženýrek se spacákem a skládací taškou s osobními potřebami. Kolikpak v ní má prezervativů?!
"Učení je mučení," konstatuje s úsměvem, jelikož si mou náladu vyloží po svém, a tužku mi podá.
Snažím se na ty dva tokající tetřevy nemyslet, pokouším se opisovat probranou látku, jenomže oni se uvelebují na kožešině před krbem a laškují spolu tak odvážně, že se nemohu soustředit. Odmítám svařené vínko i Jeníka Chodce.
"Copak Šarlota," pohlédne na mě moje kamarádka mateřsky, "to je premiantka třídy. Za každou cenu musí být nejlepší."
Krev se ve mně málem vaří, Tiborek dává k dobru vzpomínky na dobu vlastních studií, samozřejmě podle vypravování patřil k těm vejlupkům, co jdou z maléru do maléru, učení mají na posledním místě, stíhají laškovat s holkami a provádět profesorům nejrůznější alotria a přestože se vůbec, ale vůbec nešprtají, nakonec odmaturují i odpromují. Pch, kecal. Kdyby se vůbec, ale vůbec neučil, vyrazili by ho. Z naší školy určitě! A nejspíš z každé, nechápu, proč se dělá zajímavý zrovna tímhle způsobem. Nic chytřejšího ho nenapadlo?
Uprostřed vyprávění si jdu vzít do kuchyně něco k snědku, z pečeného kuřete, co mi máma s sebou připravila, utrhnu stehýnko. Po návratu překvapím Darinu s Tiborem, právě se vášnivě líbají. Tibor je mírně rozpačitý, Darina po mně hodí otráveným okem. Oba by mě zřejmě nejradši viděli sto kilometrů odtud!
Nakonec, nemusím tu být! Nechápu, proč mě tohle řešení nenapadlo dřív. Balím do tašky učení, oblékám si bundu, čepici i rukavice, chápu se svého spacáku.
"Neblbneš?" všimne si mě kamarádka. "Kam jdeš?"
"Na stopa," odseknu.
"Co řeknu mámě, až zejtra po obědě přijede?"
"Ty si jistě něco vymyslíš," šklebím se. "Tibor ti pomůže, taková hlavička."
Než mi odpoví, beru roha. Statečně kráčím obtěžkána dvěma zavazadly hrbolatou cestou na výpadovku. Je pěkná kosa, mlhavé deštivé počasí vystřídaly bez varování slušné mrazy. V sedm večer je tma jako v ranci. Tě noha, hrozím se.
Projdu malým lesíkem se srdcem až v krku a na opuštěné okresce mávnu před prvními reflektory, které zahlédnu. Hop nebo trop! Auto skutečně zastavuje, kupodivu mi štěstí přeje, sedí v něm dvě mladé ženy, pobídnou mě, abych si zalezla na zadní sedadlo, a v tom okamžiku na mou existenci zapomínají. Obě kouří jednu za druhou a baví se jen spolu. Jsem jim vděčná, když mě bez vyzvídání či jiného obtěžování vysazují v Bakově na hlavní třídě, odkud nemám domů daleko.
Tam se teprve zarazím. Nejde mi o to, jak Darina vysvětlí matce můj odjezd, uvědomuji si, že nevím, co řeknu doma já!! Pochlubit se s pravdou by bylo strčit hlavu do oprátky, navíc kdyby se dozvěděli o mém stopování, rozřežou mě do nudlí. Jsem v pěkně pitomé situaci, horečně vymýšlím náhradní pravdu, nic věrohodného mě nenapadá. Ke všemu, ať je Darina jaká chce, žalovat a shazovat ji prostě nemohu.
Trčím na křižovatce půl hodiny, načež dostanu spásný nápad. Nepůjdu domů! Jak jednoduché! S taškou a spacákem se vleču na opačný konec města, mířím do Růžové ulice v Zahradní čtvrti. Když ostuda, tak pořádná!
Honzu můj příchod nijak extra nepoleká. "Ahoj," vítá mě dokonce nadšeně. "To je skvělý! Prosím..."
"Mám problém," svěřuji se hned na úvod. "Nemůžu jít na noc domů, protože si naši myslí, že jsem u kamarádky. A tam být taky nemůžu, jelikož není sama. Minule jsi říkal -"
"Co jsem říkal, platí," dovtípí se inteligentně a nenechá mě ztrapňovat dalším doprošováním. "Ubytuju tě klidně na deset dní."
"Tolik není třeba," krotím ho. "Zítra mám odpoledne taneční. Díky, Honzo."
Neptám se, co na to řeknou jeho rodiče, ukáže se, že posledně mluvil pravdu, zcela respektují jeho rozhodování, dokonce nám nahoru přinesou opožděnou večeři. Pořádně se stydím, když nám
paní Divišová servíruje obložené talíře a limonádu. Přestože se na nic nevyptává, neujde mi, jak si mě s úsměvem měří. Proboha, považuje mě za Honzovu holku?!
Nejprve se bavíme všeobecně, respektive, Honza baví mne. Povídá o nové písničce, kterou složil, o své škole. Neujde mu moje rozpoložení. "Jsi přešlá mrazem."
Neptá se, konstatuje. Snad proto se hluboce nadechnu a odpovím: "Nic se mi nedaří, Honzo. Všechno je na nic."
Nevěří mi. "Všechno?"
"Kompletně. Na co sáhnu, zvorám. Prvně doufám a věřím... a ono nic. Jsem outsider, chápeš. Nevím, proč vlastně existuju! Úplně zbytečná holka!"
Dívá se na mě trochu shovívavě, což mě míchá, takže vystřelím: "Tobě se to usmívá! Jsi kluk a těm se všechno daří! Kluci mají život lepší!"
"A na tohle jsi přišla jak?" diví se. "Neřekl bych, že záleží na tom, jestli jsi kluk nebo holka. Každej prožije svůj život, aspoň z části, tak, jak si ho připraví, ne?"
"Pch."
"Tak se podívej na mě," pokrčí rameny a pohled mu sklouzne na pravou nohu. "Zářnej příklad. Kdybych nebyl blbej, mohl jsem dál závodit v cyklistice, hrát a jezdit po zábavách a mít dneska po matuře... A místo toho jsem přišel jak o kolo, prodal jsem ho, v životě by mi k ničemu nebylo, teď sportuju leda tady na muči-dlech, tak o holku, kamarády, o jeden rok... Nedovedeš si představit, jak dlouhej může bejt jedinej rok, když ho trávíš po nemocnicích."
Je mi hrozně trapně. "Promiň, Honzo, nechtěla jsem..."
"Neomlouvej se a taky mě nelituj. Mluvím o tom proto, abys to mohla srovnat," řekne rychle.
"A kde jsi k tomu přišel?" odvážím se, ale oči nezvednu.
"No právě, moje vina. Od mala mám rád muziku, když jsem začal chodit na gympl, dostal jsem se jako kytarista do jedný místní amatérský kapely, Modrý Mauricius, možná jsi o nich slyšela, ale spíš ne, nemůžeš se na nás pamatovat. Hráli jsme dost dobře a víkend co víkend po zábavách v Bakově a hlavně po sousedních městečkách a vsích. Byly to skvělý časy, vařili jsme tvrdej rock
a fandové nás žrali. Přepravovali jsme se dvěma autama, co měli kluci z kapely, já byl nejmladší. Zažilo se hodně srandy, poznal jsem spoustu lidí, hlavně holek, slávu, tu taky. No a jednou, o prázdninách, den předtím jsem skončil druhák, slavil Kmotr, šéf kapely, pětadvacátý narozeniny. Hráli jsme v Nížanech, zábava pod širým nebem, skvělá atmosféra, pilo se o hodně víc než jindy... Při zpáteční cestě jsme se vybourali."
Po těle se mi naježí chlupy. Taky mě napadá, že Honzu vůbec neznám, má víc tváří, nejen tu brýlatou, nenápadnou.
"Ty jsi řídil?"
"Ne, Kmotr. Mně bylo teprve šestnáct," pousměje se.
"Pak to ale není tvoje vina!" odporuji. "Spíš jeho!"
Vrtí odmítavě hlavou. "Moje. Věděl jsem, kolik vypil. Neměl jsem si k němu sednout. Kmotr za nic nemohl."
Nechápu jeho klid! "Na tvém místě bych ho nenáviděla!" rozhorluji se. "Zkazil ti život!"
"Zkazil?" zaváhá a dodá: "Spíš změnil, ne? Proč hned zkazil? Třeba je to zlý k něčemu dobrý. Tenkrát jsem neměl žádnej rozum, nevěděl jsem, co chci dělat, jestli cyklistiku, nebo muziku. Dneska mám po rozhodování. Hudba mi hrozně pomohla, změnil jsem žánr, ale cítím, že teď to je ono."
"Stejně!" stojím na svém. "A co tomu říká on?
Podívá se na okno, za nímž duje ledový vichr. "Nic. Zabil se. Měl ženu a dvě děti... A Karči, bubeník, taky. Seděl jsem vzadu. A proto přežil. Ostatní jeli v druhým autě."
Přivírám oči, mám co dělat sama se sebou, natož když slyším takové věci! Potřebuji změnit téma, Honza to pozná, žádá mě o pomoc s literaturou, mají napsat rozbor díla.
"Ukaž," chápu se iniciativy a natahuji pro učebnici. Honza uhýbá a jelikož mě chce pobavit, tragickým hlasem s přehnanou artikulací přednáší: "V půlnoc kdys soumrak čirý, chorý bděl jsem sám a sirý, nad véd zapomněných svazky starými jsem skláněl líc - Skoro schválilo mne spaní, an ruch lehký znenadání ozval se jak zaklepání na mé dveře - a zas nic. Návštěva to, pravím k sobě, klepá na dveře, víc nic -"
Poznávám Havrana, navzdory předchozí náladě se neubráním smíchu, úplně mě bolí břicho, z Honzy je tragéd jako poleno, horor Edgara A. Poa se v jeho podání mění ve veselohru.
Bavíme se tím do půlnoci, podle výbuchů veselí, které prožíváme, by si nezasvěcený divák mohl myslet, že zpracováváme Černé barony. Kupříkladu.
"Jsem vysílená, jdu spát," rozhoduji a utírám slzy.
Honza mi rozestele na svém lůžku, sám se chystá odejít do podkrovní světničky, ale stále jaksi otálí, nespěchá.
"Dobře se tu vyspi," popřeje mi asi po páté.
"Určitě," souhlasím. Ještě nikdy se mi nestalo, abych mohla přímo z postele koukat střešním oknem na hvězdy! Nevím, jak ho slušně poslat pryč, začínám být ospalá.
"Zhasnu ti," nabízí a pokoj záhy tone ve tmě. Díky jasné noci svítí hodně hvězd. Než se rozkoukám, ucítím jeho ruce na svých ramenou. K mému ohromení se mě pokusí políbit!
Energicky se vytrhnu. "Ne! Já nechci, rozumíš?! Nemůžu..."
Nenaléhá. "Odpusť," omluví se. "Chtěl jsem jen... ti říct, že je mi s tebou dobře a že se mi líbíš, Šarloto, a ... dobrou noc." Pak odkulhá do přístěnku.

Kapitola devátá

Odhrnu kouřem zažloutlou záclonu na vysokém okně v předsálí a nepřítomně civím na drobné husté krupky, snášející se vytrvale k zemi. Sněží od rána, díky teplotě hluboko pod nulou se špinavý svět stihl proměnit v čistě bílou pohádku.
Pohádku! Pch. Krom té oslnivé běloby, ze které mě málem bolí oči, na životě nic pohádkového není. Ještě dopoledne u Honzy mi bylo docela prima, vzbudila jsem se dřív než on a zvědavě se mu prohrábla v nepořádku na psacím stole, kde jsem mezi stohem notových papírů objevila zbrusu novou písničku, o níž se mi zmínil, s názvem: Š jako Šarlota. A podtitul? Beze slov. Asi nemá, co by ke mně dodal.
Jako kamarád je ovšem fajn, tři hodiny mi diktoval látku z Edi-tina sešitu, kterou jsem pilně opisovala, práce nám šla od ruky, takže zbyl čas, aby mi tu písničku na kytaře přehrál. Skutečně nepotřebovala slova, melodie byla tklivá a mazlivá a moc se mi líbila. No jistě, taky mě hřál pocit - kolik je v téhle zemi holek, pro
něž byla napsaná písnička? To, že ji složil mrzák, mi ovšem tu radost značně kalí.
"Loto!" Máma se pro mě vrací, oči navrch hlavy, dávno začala hodina, co tu vyvádím, proboha?!
"Nechce se mi tam!" zavrčím pravdivě, ale zamířím na sál, abych se ušetřila dalších výtek. Celé kolo strávím na židli spolu s ostatními neatraktivními kusy, dnes chybí víc kluků než kdykoliv jindy, mačká se nás u zdi pěkný houf.
A taky chybí Darina! Vrátila jsem se domů těsně po obědě, na který mě zdržela paní Divišová. Protože nám ho přinesla až do Honzova pokoje, výtečnou roládu jsem snědla. Přemýšlím, co se mohlo na chatě stát, zda-li Smrčková odhalila dceřin podraz či ne, nedovedu si jinak Darinin výpadek, kvůli němuž přichází o nácvik valtzu, vysvětlit. Hledím na stádo lichokopytníků, poctivě se snažící napodobit mistrovy elegantní pohyby, a přicházím sedění v koutku na chuť. Není tak špatně, nevím, proč jsem se ho dřív tolik bála! Mám pokoj, mohu si myslet na své a neotravovat se s těmi dřevy. Myslím samozřejmě na Patrika, na co asi, a to mi nálady nepřidá, stále si vybavuji chvíli na posteli i následnou Patrikovu zradu, a málem mám slzy na krajíčku.
"Smím prosit?" vyruší mne Ota Pavel.
"Ne," odvětím stručně, čímž ho uvedu od obrovských rozpaků. Tohle se ještě nikomu nestalo! Při vysoké poptávce se snadno zadali i ti nejšerednější z pánů.
"Co-ože?" optá se nedůvěřivě, rudý až na krku.
"Nesmíš prosit," zopakuji zřetelně. "Nechci tancovat."
Holky vedle vyprsknou smíchy, ale když se na ně Ota obrátí, vyskočí tři najednou, div se o něho nepoperou. Jsou mi volné, husy. Po Otovi odmítnu úspěšně ještě Evžena, dám košem dokonce i klukovi, s nímž jsem minule soutěžila. Je mi jasné, že tímhle tempem odradím velice brzy všechny. No a!
A pak se přede mnou objeví Alan. Maličko zaváhám, nicméně jeho si odmítnout nedovolím. Nejhezčí kluk z kurzu!
"Hodná holka," pochválí mě při nácviku zapeklitých kroků.
"Pročjako?"
"Neříkej, že jsi nečekala na mě," usměje se.
Vyrazí mi dech, zalapám po kyslíku. "To tedy nečekala!"
Otcovsky si mě změří, nevěří mi jediné slovo.
"Prostě dneska nemám náladu tancovat!"
Naoko chápavě kývá, načež se zazubí a dodá: "Ale se mnou jo, viď?"
"Jsi pěkně namyšlenej!" koktám a navíc mu šlápnu na nohu.
"Dneska fakt nejsi ve formě," uznává, nicméně sám mění téma: "Musíme nahnat, cos zameškala, valtz tancuješ hrozně."
Za tu jeho neomalenou drzost s ním nemluvím, ovšem musím uznat, že si se mnou mákl, dal si tu práci, abych dohonila, co jsem svým odmítáním tanečníků prošvihla. Tancuje se mnou až do přestávky a když mne chce pozvat na drink, odvolá mě máma. Pokrčím rameny, Alan chvíli stojí na místě, načež pozve k barpultu Elvíru a ta bez meškání souhlasí.
Máma míchá rozčileně kafe a nejen, že mě nutí, abych seděla celou přestávku u jejího stolu na galerii, pouští se do mě pěkně ostře: "Loto, nevycházím z údivu! Co to má znamenat? S nikým jiným než tím frajerem netancuješ! Ti kluci si o tobě pomyslí, že jsi fiflena a klukanda zaměřená na starší! Ten vysoký hoch, přišel pro tebe první, víš který, na tebe bere a ty ho takhle ponížíš! Sama si pořád přeješ chodit s klukem a když -"
Ušklíbnu se a přeruším ji: "Dovol, mami! Nebudu ztrácet čas s člověkem, kterej neví, kdo byl Ota Pavel! Přeju si chodit s klukem a ne s takovým uhrovatým smrkáčem!"
"Loto! Chceš říct, že ten s tím culíkem ti vyhovuje víc?!"
Pohlédnu přes zábradlí, po sále kráčí Alan s Elvírou, ale Alan zvedne hlavu a naše pohledy se setkají, mávne mi. Oplatím mu úsměv. "Je hezkej," zhodnotím ho mámě nahlas.
Naštvu ji tím maximálně, zakáže mi s ním i tancovat! Ten zákaz hodlám dodržet jedině v případě, kdy by pro mě Alan nepřišel. A jako naschvál mě vyzve k tanci hned první skladbu po přestávce, samozřejmě přijímám, načež spolu protancujeme z velké části celou druhou polovinu. Podaří se mi zapomenout dokonce i na ubrečenou náladu, celkem se bavím.
Horymír Káně se svou vyčouhlou chotí se s námi loučí, přeje nám bohatého Mikuláše a tradičně se těší na shledanou, moc ho neposlouchám, neboť mi Alan právě nabízí odvoz.
"Ale já nemůžu, jsem tu s mámou," pokrčím rameny. Kráčíme vedle sebe k šatnám, cítím mamku v zádech, schválně se neotočím. "Nepustila by mě."
"Není ti deset," protestuje nevěřícně, zamysli se a navrhne jiné řešení: "No dobře, za hodinku se pro tebe u vás stavím a vyjdeme si někam. Sobotní večer teprve začíná, ne?"
"Pro mě končí, pohádala jsem se s mámou, nepustí mě," vzdychnu, ovšem pozvání mě víc než těší! Pozvání na rande!!!
"Tak se s ní o tom nebav," radí mi. "Kašli na ni."
Tomu dost dobře nerozumím. "Musím ji poslouchat."
"Musíš?" diví se. "A proč? Proto, že tě živí? To je její povinnost. Když myslíš, tak zalži, něco si vymysli, ne?"
"Mohla bych se vymluvit na kino," napadá mě. "Ale neslibuju nic na sto procent."
Alanovi i tahle naděje stačí, vyzvedává si v šatně koženou bundu s kožíškem, dochází nás i moje máma a podává šatnářce lístek.
"Tys byla tenhle tejden nemocná?" vzpomene si Alan náhle.   "Nemocná? Ne. Proč?"	! "'•'•  "Nechodila jsi do školy," pokrčí rameny.
Roztáhnu pusu v širokém úsměvu. Dnešní taneční, ač se mi na ně vůbec nechtělo, patří k nejvydařenějším! Tvářím se tajuplně, nechci se mu svěřovat se stáží, jelikož máma lapá každé naše slovo. Tlustá šatnářka háže na pult mámin kabát a moje zimní paleto, v Alanovi se probudí džentlmen a pomáhá mámě se obléct, což ta přijímá poněkud kysele.
"Děkuji, nemusíte se obtěžovat," špitne. Ve třech vycházíme z Lidie, na parkovišti zvedám k Alanovi oči, spikleneckým mrknutím potvrzuji, na čem jsme se dohodli, a chci zmizet, ale Alan mě chytá za paži. Stále padá sníh.
"Naše úmluva platí, Šarloto?" ujišťuje se.
"Hm," řeknu jen, jelikož si nás máma podezíravě měří.
Alan mě nemíní pustit, dokonce mi ruku víc sevře. "Fajn." Pohled jeho očí zase pálí, dívám se mu do hnědých studánek, srdce mi začíná bouchat hlasitěji a dokonce při pohledu na jeho ústa zatoužím po políbení! Od Patrika by to nebylo, ale na druhou stranu, Alan není k zahození... A než nemít nic!
Možná i Alanovy myšlenky se ubírají stejným směrem jako moje, protože náhle zvedne ruku a dotkne se mé tváře. "Opravdu nechceš odvézt domů?" zeptá se sametovým hlasem.
Máma si významně odkašlá, rychle se probouzím. "Ne..."
"Už jsem vám jednou řekla, abyste se neobtěžoval," potvrdí máma svůj názor, abych snad nezůstala na pochybách.
Alan ji ignoruje, dívá se stále na mě.
Situace je pěkně dusná, musím ji zkrátit. "Ahoj!"
"Zatím," doplní mě a konečně uvolní. Když se po něm od našeho auta otočím, ukazuje mi na prstech, v kolik přijede.
"Nastup!" zavelí máma nasupeně, přestože nás neviděla.
Zalezu si do vozu, v němž je teplota ještě nižší než venku, a nevinně se optám: "Nechápu, co proti němu máš."
"Co?!" vybuchne. "Všechno! Naprosto všechno, Loto! Nechci, abys s ním tancovala a nedej bože se scházela i mimo taneční! Nepřeju si to, rozumíš?"
Musíme zastavit za kolonou vozidel, provoz zpomalil cestářský vůz s radlicí, jeho majáček osvětluje střídavě kapoty aut i mámin nasupený obličej.
Nechci se vzdát bez boje. "Můžeš mi říct, proč ti vadí?"
"Protože je mnohem starší než ty a desetkrát tolik prohnanější a zkušenější! Nedovolím, abys mu nalítla!"
Sice se pohrdavě ušklíbnu, ale moudře se s ní nepouštím do dalších sporů, mohla by mi zatrhnout i kino s Darinou. Zatrhne mi ho však tak jak tak. Doma líčí tátovi moje absolutně nemožné chování v tanečních, popisuje Alana jako největšího zvrhlíka a svůdce, a když se zmíním o kinu, řekne, že jestli si myslím, že je padlá na hlavu, aby nevěděla, s kým chci na film jít, jsem vedle. Jednoduše, mám zaracha.
"To je teda vrchol!" vybuchnu a znovu je mi do breku. "Jsem vězeň?! Co já z toho života mám?!"
Tátovi moje slzy vadí, je z nich rozpačitý a protože na mě drží, přimlouvá se: "Hanko, do kina by mohla, ne?"
"Ne! Kdyby s Darinou, klidně, ale ne s nimi"
V máminých představách je Alan zřejmě lidojed. : Domácí vězení patrně v neděli neplatí, okatě s rodiči nemluvím, chci, aby si uvědomili, jaké křivdy se na mě dopustili,
a sedím na zadku. Ostatně, ani nemám kam jít! A venku sněží.
Trochu se učím a hodně medituji nad vlastním neutěšeným osudem, přesvědčuji sama sebe svou ubohostí, zbytečností, rozlí-tostním se natolik, až se mi chce řvát. Docházím k neradostným závěrům: Nikdo, vůbec nikdo na téhle planetě mě nemá rád, ani rodiče, ti nepřející zrádci, ani žádný kluk. Patrik se možná v téhle chvíli miluje s Danielou a já? Bulím sama nad sebou. Nikdo mi nerozumí. Nikdo! S mámou jsem si vždycky povídala o všem možném, někdy i s tátou, líčila jsem jim zážitky ze školy a společně jsme se tomu smáli. To bylo kdysi. Nikdo o mě nestojí. Nemám ani pravou kamarádku!
Navečer, kdy venku řinčí čerti řetězy a Mikulášové zapichují svou posvátnou berlu do pořádných závějí sněhu, se pokouší máma o smír. "Nadílka. Lotko! Šimone!"
Brácha se nadšeně vrhá na asi metrový papírový kornout, jež nám máma s tátou naplnili dobrotami, okamžitě ho vysypává na svou válendu, aby prozkoumal obsah.
"Dík," hlesnu a špičatě dodám: "To nemuselo být!"
Provokativně kornout odložím na svůj psací stůl, přestože na čokoládovou Zoretku, co se na mě usmívá hned na vrchu, dostávám děsnou chuť, zařeknu se a ani nerozvážu mašli.
"Jdu k bábi Křížové," oznámím zkoprnělým rodičům. Jestli doufají, že si mě koupí za kus čokolády, po níž se leda tloustne a kazí se zuby, jsou na omylu. "V bačkorách, tričku, bez svetru. Můžu?!"
"Loto, ty jsi mě nepochopila správně," snaží se máma. "Nenutím tě sedět doma, klidně se jdi podívat se Šimonem ven na čerty. Já jen nechci, abys nalítla tomu darebákovi, nic víc. Chráním tě pro tvé dobro!"
"Za takovou péči mockrát děkuju!" odsekávám.
Táta se mě snaží zadržet po svém, jako nenápadně nakukuje do mého kornoutu a žadoní: "Ty ho nenačneš? Doufal jsem, že mi nabídneš, když už se na mě Mikuláš vykvákl..."
Ve dveřích se otáčím: "Klidně si to sněz celý, tati."
Táta si vymění s mámou pohled a brácha, blbeček, s pusou naditou italskou směsí huhlá: "Jestli nechceš, píchnu ti!"
Jdu na kus řeči s někým inteligentním, říkám si na chodbě. Taky
mě mrzí, že je to doma takové divné, dřív zněl náš byt smíchem a tak, dojdu však k závěru, že já jsem rodinnou pohodu nezkazila. Já tedy rozhodně ne!
Babka Křížová je mi za mou návštěvu vděčná, hned staví na punč, strká mi pod nos tácek s lineckými očky plněnými zavařeninou, a švitoří. U horkého nápoje a s kocourem na klíně roz-távám nejen zvenčí, ale i zevnitř, cpu se kolečky jak nedovřená a dokonce si pouštím pusu na špacír, líčím babce příhody z Rakouska (poslední noci se ovšem obloukem vyhnu!), načež dojdu i k tanečním a zmíním se jí o konfliktu s mámou.
"To víš, rodiče mají o děti vždycky strach," míní.
"Já jí ho neberu. Ale ona se chová jak diktátor!" Mourek se blaženě rozvaluje a neví, co by mi k poškrábání nastavil dřív, jestli ucho, krk či břicho. "Uznej, babi, jak může pomlouvat někoho, koho vůbec nezná?!"
"To máš pravdu," soudí a hned dodá: "A ty ho znáš?"
"No... Moc ne, ale určitě víc než ona," ušklíbnu se.
"Netrap se, Lotynko," konejší mě a divže mě nepoškrábe za uchem jako já kocourka. "Jistě se časem uvidí, která z vás dvou má pravdu. Držím ti, abys to byla ty."
"Jsi hodná, babi," usměju se vděčně. Dovedu si představit, že by moje pravá babička zcela stála za máminým názorem! Stačilo mi u ní trávit prázdniny. Bez debilního bráchy, co měl nakázáno mě hlídat, mě nechtěla pustit ani na koupaliště! "A co Anička, ještě se neozvala?"
"Ne," vzdychá zarmouceně. "Napekla jsem kvůli ní kolečka, měla je nejradši ze všech druhů vánočního cukroví..."
"Ona přijde, babi, uvidíš," těším ji, než se rozesmutní.
Chytí mě kolem ramen. "Ty jsi moje sluníčko, Lotynko. I kdyby nepřišla, mám tebe. A Šimonka, to je hodnej kluk. Mělas vidět, jak mi pěkně posloužil, když jsi byla v Linci! Nakoupil a vyluxoval i kytičky zalil."
Neberu babce iluze, že brácha se překonával ochotou sám od sebe, nýbrž kvůli desetikoruně, co jistě dostal. Besedujeme do devíti večer. Spletla jsem se: babka mě má ráda!
Darina mi svou absenci v tanečních vysvětlí hned v pondělí
a zcela jednoduše: zavolala matce, že se nám kvůli tanečním nechce vracet do města, aby pro nás přijela až v neděli. Přestože jsem na ni za podraz s Tiborem namíchnutá, logika jejího sdělení i stoický klid mě fascinuje.
"A co ona?!"
"Nic," krčí rameny. "V neděli odpoledne mě odvezl Tibor a já doma řekla, že pro nás přijeli vaši. Neprořekni se."
Zůstává mi rozum stát. Darině projde lež takového kalibru a mě nepustí máma ani do kina!!! Kde je spravedlnost?!
"A jak..." ptám se proti svému sebezapření. "S Tiborem?"
Darina se zasněně usměje. "Paráda! Kam se na něho všichni hrabou... I Michal je proti němu ještě mladej kluk."
Na to nemám co říct, raději odvádím řeč jinam. A tak proti původnímu přesvědčení Darině odpouštím, kamarádíme dál.
Mikulášský kornout zůstává nedotčený i následující dny, dokonce ho strčím nahoru na skříň, aby mi nepřekážel. Brácha má svůj zdlábnutý v rekordní době, brousí si zuby na můj. Máma mu kategoricky zakáže dotknout se ho, asi myslí, že se zlomím, ale člověk se musí umět přemoct. Nenačnu ho nikdy!
Mamka tedy dolejzá jinak. K mému úžasu na mě čeká před školou a jedeme spolu do zakázkového krejčovství, kde mi objedná nové šaty na závěrečný věneček a světe div se, smím si vybrat podle katalogu sama, aniž by cokoliv namítla! Nejprve chci dodržet svou nezlomitelnou masku, ovšem šaty v katalogu jsou nádherné, neodolám a vybírám si podobné, jako měla na prodloužené Elvíra, bez ramínek, pouze na zlatý řetízek kolem krku. Vypadají fakticky světově a zřejmě nebudou právě nejlevnější, ale máma bez mrknutí objednávku potvrdí. Nechám si oplzlým starým dědulou vzít míry, což je mi nepříjemné, zdá se mi, že mě ten hejhula schválně ochmatává.
Díky šatům jsem nucena s mámou mluvit, vycházíme z obchodu vcelku přátelsky, využívá toho a nabízí mi: "Zítra dělám rozhovor s klukama z kapely Pěst, nepůjdeš se mnou?"
"Ne, díky, mám moc učení," odmítám, aby si nemyslela.
"Hraje tam i Adam, tvůj idol," láká mě.
"Bejvávalo," ušklíbnu se. Jedny šaty mě nezlomí! Máminu nedůvěru, kterou mi okatě projevila, nesmažou, to tedy ne.
Prasknu sebou na zadní sedadlo a nevnímám bráchovo žvaně-
114
ní s tátou o veledůležitém zápase, který bude naše sportovní naděje hrát tuhle sobotu. Vyklopíme ho před budovou základní školy a v autě se rozhostí báječné ticho.
"Ty si ke mně nepřisedneš?" žasne táta.
"Nechce se mi," zívnu.
Až k uličce vedoucí k našemu ústavu oba mlčíme, táta zaujat ztíženou situací na zledovatělých silnicích, já zarputile civím na asi tisíc sněhuláků všech velikostí rozesetých po chodnících i šklebících se ze zahrádek rodinných domků.
"Dík za odvoz," zahučím, seberu svůj batůžek a soukám se z vozu. Před školou blbne ve sněhu pár lidí, mezi nimiž poznávám i Patrika s Lukášem a Editu s Darinou. Při zvuku motoru se všichni ohlédnou a někteří mi zamávají. Kupodivu se z triumfálního příjezdu neraduji. Veze mě jen tatíček!
"Ahoj."
"Lotko -" Vrátím se k autu, táta stáhne okénko. "Nezapomně-las na něco?"
Rychle pohlédnu na zadní sedadlo, ale nezdá se, že by mi něco vypadlo. "Ne, asi ne. Proč?"
"Přece na dopis," připomíná mi naši tajnou hru.
"Jo tak,... Ne, nezapomněla. Nemám žádnej."
"Nestihla jsi ho napsat? Mám poslat aspoň pohled?"
"Kdepak. Nenapsala jsem ho schválně," vyvedu ho z omylu.
"Nestačím zírat," přizná opravdově. "A co že tak náhle?"
Krčím otráveně rameny. "Nebaví mě to. Předstírat, lhát sobě i druhým... Sám jsi říkal, že je to podvod."
"A tys tvrdila, že nikomu neubližuje, nýbrž pomáhá."
"Tak jsem dostala rozum!" odseknu nakvašeně. Absolutně nestojím o to, aby rozebíral moje psychické pochody!
"Myslíš?!" zeptá se hraně, což mě dojme ještě víc, zamrká a dodává svůj otřepaný slogan o dobrém chování, prý máme hlídat maminku a nezlobit ji, myslí to s námi dobře. Protože tenhle žvejk slyším během posledních pár dnů potolikáté, táta si tím u mě nešplhne, naopak, odcházím bez loučení.
"Šarloto, pojď nám píchnout!" volá na mě rozveseleně Patrik. Uvědomím si, že ti nadšenci válejí koule a staví tisíciprvního sněhuláka v tomhle městě! Darina mu právě zapichuje místo nosu banán a oni se mohou smíchy potrhat.
"Nemám zájem," odmítnu pozvání a vyběhnu nevšímavě do schodů. Cítím v zádech Patrikův pohled, jsem z toho otrávená a naštvaná ještě víc než předtím.
"Hotová Sloní noha!" piští Edita a bouře jásotu překryje další slova. Ušklíbnu se. Měkne jim nejspíš mozek! Překlepu školní dopoledne, protože jsem se přes víkend učila, perlím při opakování ve všech předmětech, zvláště pak v ekonomii, a vysloužím si za to Darinin posměšek, jaká jsem šprtka, protože ona na rozdíl ode mě na učení nesáhla. Vzdělávala se v jiném oboru! Biologii, že. Nic jiného než škola mi nezbývá! Při psychologii si představuji neradostnou budoucnost, vidím velikou a honosně zařízenou kancelář, do níž vstupuje vyschlá nepomilovaná stará panna se zapšklým výrazem na rtech, jež celá léta nikdo nepolíbil, a na koženkových dveřích se skví cedulka: Doc. Dok. Š. Šimonova, CSc.
K obědu je dušená kapusta. Když se něco kazí a jde to z kopce, pak tedy naprosto ve všech směrech! Rýpu se v jídle s krajní nechutí a málem nenávistně pozoruji Darinu, do níž padá jako do studny. Stíhá mi mezi jednotlivými sousty líčit i dnešní odpoledne, měl by přijet Tiborek, jehož manželka odjela i se synkem k rodičům a on bude mít čas na Darinku.
Je mi na zvracení a nevím, co za to může víc, jestli kamarádči-no story anebo odporná kapusta. Ke všemu do jídelny vchází Patrik s Lukášem, nandají si na tácy talíře i příbory a zamíří rovnou k nám. Zda-li mohou přisednout?
"Jo," kývne Darina.
"Ne," ušklíbnu se.
Zasmějí se naší vtipné shodě, samozřejmě si sedají a cpou se kapustou, až se mi zvedá žaludek. Celou porci odnáším do zbytků. Nečekám na Darinu, která odbíhá na záchod, mířím rovnou do šaten. Chci být sama, zalézt do koutku a užírat se svým bolem! Náhle cítím na rameni ruku.
Patří Patrikovi. "Šarloto, co je ti?" vyzvídá.
"Nic, jsem v naprostý pohodě," lžu jako když tiskne.
Nevěří mi, nicméně víc nevyzvídá, místo toho mě zve na mač v košíkové. "Abych fandila, co?" ušklíbnu se.
"Ve fandění jsi jednička," potvrzuje bezelstně.
"Jenže já v pátek nemůžu," zchladím ho. "Ahoj."
Za mák nestojím o to být jedničkou ve fandění, když v tom ostatním mě u něho supluje Daniela. A úspěšně! I dnes ho čeká před školou, schovaná za sněhulákem po něm hodí kouli, Patrik ji koupí do obličeje, naoko zuří a dá se do pronásledování své dívky, aby ji dohonil a ztrestal. Sladce, ovšem.
Rozhlédnu se, zda mezi několika čekateli neuvidím i záletníka Tibora, ovšem do oka mi padnou dvě věci: červený Peugeot 309 se svým uhrančivým řidičem a postava světlovlasého chlapce v brýlích a o francouzské holi. Postává téměř na rohu, kousek za pežotkou, a jak mě vidí, zamává, abych si ho všimla. Polekaně se podívám za sebe, Darina se dosud nevynořila. Ještě to mi chybělo! Nehodlám ze sebe dělat terč posměchu, tvářím se, že Honzu nevidím, projdu nevšímavě i kolem Patrika, který se přetahuje s Danielou, neodpovím jí na pozdrav, zamířím přímo k červenému autíčku a aniž se podívám nalevo či napravo, rázně si k Alanovi přisednu.
"Konečně," přivítá mě. "Málem jsem tu nechal mládí."
"Do důchodu máš daleko," odbývám ho a zamávám Darině, teprve nyní se objevivší ve dveřích. Protáhne pusu v uznalé grimase a já doufám, že Honzu nezaregistruje. Alan nastartuje, přidá plyn málem na doraz, zakroutí volantem, auto podklouzne, maličko ztrácíme balanc, samozřejmě se lekám a v hrůze se chytám Alana za rukáv bundy, směje se mi, straší mě schválně, a vůbec ne pomalu opouštíme scénu před školou. Směrem k Honzovi oči nezvednu, naopak pohled na Patrika, který se po nás dokonce otočí, přestože ho z druhé strany tahá Daniela za rukáv, si neodpustím. Jen koukej, burane!
"Kam vlastně jedeme?" přenesu se do současnosti.
"Na to rande, o kterýs mě v sobotu připravila," usoudí.
"Máma strašně vyšilovala, došlo jí, že se chci s tebou setkat, nepustila mě," omlouvám se.
"Tak se na ni vyflákni, neposlouchej ji," radí a suverénně kočí-ruje auto na zledovatělém povrchu silnice stylem brzda plyn. Předvádí se, nestačím se chytat pásů či palubovky.
"Když to nejde," namítnu. "Je to moje máma..."
"Jak jsem říkal, v patnácti má člověk vzít kramle, rodiče jsou
na obtíž," zopakuje svůj názor na samostatnost. "Myslíš, že mi bez nich něco chybí?"
Neodpovídám, nechci se pouštět do větších sporů o názory. Alan má jiné než já, cítím, že bychom nenašli společnou řeč.
"Kam že jedeme?" stáčím hovor na dnešek.
"Máš vlastní představu?" podívá se na mě z boku.
"Ne. Nechávám to na tobě," rezignuji a s dobrým pocitem se zabořím hlouběji do sedadla.
Alanovi se tohle jednání líbí. "Fajn. Nebudeš litovat," usměje se. "Co se takhle nejdřív se zajet vykoupat?"
"Do Delfína?" přemýšlím. "Proč ne..."
"Taky myslím," souhlasí, hodí po mně okem a dodá: "Pokud by ses chtěla vykoupat nahoře na přehradě, můžeme."
Představím si teplotu vody a mimoděk se zakřením, což mu neujde, oba se rozesmějeme a zprvu rozpačitá atmosféra je pryč. Veze mě domů, čeká dole v autě, než si hodím do bytu batoh s učením, popadnu plavky a ručník a k bráchovi utrousím, že si jdu s Darinou zaplavat.
Šimon kydá svým miláčkům bobky a poťouchle se na mě ušklíbne: "S Darinou, jo?"
"S kým asi," utrhnu se. Ještě se před zrcadlem přečešu.        f
"Nevěděl jsem, že má Darina černý vlasy a auto," zubí se.    «
Nesmlouvavě na něho pohlédnu: "Opovaž se mě bonznout!"
Tváří se dotčeně, myslím, že mě neshodí, užalovaný není. Jelikož táta slouží a máma se má vrátit díky interviu s muzikanty hodně pozdě, nic mě doma nemůže zadržet.
V Delfínovi ležérně pozdravím Roberta, který na naši dvojici hledí poměrně překvapeně. Víc si ho nevšímám, jednak se stále nenápadně rozhlížím, zda tu není někdo známý, kterému bych se mohla předvést, za Alana se rozhodně stydět nemusím, vypadá skvěle a blaží mě pohledy cizích holek i mladých paní, co se po něm otáčejí, a jednak jsem trochu nervózní. Trochu dost! Alan vypadá v nízkých černých plavkách skutečně prima, je báječně opálený do kakaova, má svalnaté bicepsy, vypracované svaly na rukou i hrudníku, nohy i prsa porostlé černými chloupky. Působí velice mužně a jaksi... sexy. Horší však je, že si mou postavu v jednodílných růžových plavkách bez ramínek a s vysokými
výkrojemi bezostyšně a okatě prohlíží. Jsem z toho nesvá, stydím se a připadám si vedle něho jako Věstonická Venuše vedle Miche-langelova Davida.
"Co je?" optám se, když okukování trvá příliš dlouho.
"Nerad kupuju zajíce v pytli," usměje se a vede mě k občerstvení, kde objednává colu s rumem.
"Jak - kupuju?!" ptám se šokovaně.
"Jsem rád, když vím, jak holka vypadá pod šatama."
Cítím, že rudnu. "Proto je zveš do bazénu?!"
"Jasně. Dobrej nápad, ne?" přizná bez mučení. "A nevyšiluj, máš dobrou kostru, nespletl jsem se v odhadu. Padla jsi mi do oka hned v tanečních. Jsi urostlá a pružná, kočičí pohyby, pěkný nohy... Jaký máš míry?"
"Míry?! Nevím, neměřila jsem se!" vydechnu rozpačitě.
"Možná by to chtělo pár cenťáků navíc přes prsa, třeba by stačily cviky na svaly, a bylo by to světový."
"Ztrapňuješ mě schválně?!" vyhrknu nakvašeně.
"Ne, vůbec ne. Spíš chválím, kotě. Na šestnáct jsi dobrá. Připijeme si, ne? Tak na nás, Šarloto. Na lásku."
Už nic nenamítám, sklenice zazvoní, přípitek stvrdíme lehkým polibkem, a pak jdeme plavat. Alan si myslí, bůhvíjak mě neohro-mí ukázkovým kraulem. Sice mu skutečně nestačím, ale zato mám v rukávu jiné eso. Předvedu mu skoky z vysokého můstku, na které civí s otevřenou pusou. Rostu!
Blbneme v bazénu celé tři hodiny, jsem unavená a vysmátá a spokojená, je mi s ním strašně fajn. Díky závistivým pohledům holek okolo si připadám málem hezká. Alan je tu se mnou, ne s El-vírou, Darinou či jinou krasavicí! Se mnou! Jen mi záviďte, dělá mi to dobře!! Dosud jsem všem záviděla já.
Vezme mě na večeři do útulné restaurace U džbánu, cpeme se zbojnickým ražniči s oblohou, které mi přijde k chuti po náročném odpoledni i hladovém obědě, vypráví mi, že chodí denně do posilovny, visím mu na rtech a poslouchám jeho líčení, za jak dlouho a po kterých cvicích narůstá svalová hmota a mění se v ty úžasně tvrdé a vymakané bicepsy, napjatěji než detektivku.
Na ulici se z hluboka nadýchnu ostrého mrazivého vzduchu, ze kterého bolí chřípí. Vůbec se mi nechce domů! Asi to na mně
pozná, když se posadíme do vozu, položí pravou ruku kolem mého krku a zeptá se: "Pořád ještě platí, že já vybírám program?"
Máma se nevrátí dřív než v devět, zbývají mi minimálně dvě hodiny. Neznatelně kývám. Myslím, že mě políbí, čekám na to a hrozně se na jeho rty těším, ale on spokojeně mrkne, sundá ruku z mých ramenou a strká klíč do zapalování. Nesleduji cestu, jedeme směrem ke starému Centru, autíčko se čiperně proplétá ulicemi a klouže po náledí, až konečně zastavuje v tiché čtvrti vysokých začouzených činžáků.
"Tady bydlím," řekne Alan a vypne motor. "Jdem na kafe." Jasně, srdíčko mi tluče mnohem rychleji než by mělo, přesto s$ tvářím světácky a suverénně kráčím po jeho boku.	:.

Kapitola desátá

Kapacita mého mozku není ten den schopna pojmout jedinou informaci, z přednášky nemám čárku, vidím, jak Sloní noha mele pantem, otvírá a zase zavírá pusu, ale její slova ke mně nedolétá-vají. Jsem nevyspalá, celou noc jsem civěla do stropu, nohy se mi podlamují únavou, zarudlé oči svědí a slzí, přesto v nejmenším nepociťuji potřebu spánku. Nechybí mi ani nic jiného, naopak! Duševně jsem ve vynikajícím stavu.
Sloní noha vůbec netuší, že za stolkem u okna sedíjiná Šarlota Šimonová. Nejsem panna. Tenhle fakt mě nutí stále a stále vracet se v myšlenkách ke včerejšímu podvečeru.
Alan mě vede do čtvrtého patra, kde klíčem odemyká kované dveře. "Prosím," dává mi přednost a já vstupuji do jeho království. Byt se sestává pouze z koupelny, kuchyňský kout je od velkého a jediného pokoje oddělen závěsem, přesto působí útulně a chlapsky. Nejsou v něm žádné ženské serepetičky, velká část je navíc zařízena jako menší tělocvična, v té druhé je široké letiště, kulatý stůl a tři proutěná křesílka, barevná přenosná televize Sony a video téže značky, kvalitní hifi věž, kontrastující se starodávnou vyřezávanou a malovanou skříní na šaty, truhlou a příborníkem, o nábytku mi prozradí, že ho sehnal v antikvariátu za skvělou cenu.
Ostýchavě se usazuji do křesla, Alan stahuje závěs, staví na kafe a ukazuje mi vlastní fotky, na nichž mi demonstruje, že muskula-tura svalů mu skutečně narostla až díky pravidelnému cvičení. Víc než na tělo si prohlížím jeho obličej, musím se smát, coby učeň BASu, neboli Bakovských strojíren, byl pěkné ucho, hubený a krát-kovlasý, s přibývajícími roky mu rostly nejen svaly, ale i vlasy, vousy i chlupy.
"Máš pěknou postavu," chválím nahlas, cítím, že to rád slyší. Servíruje překapávané kafe do směšně malých šálečků.
"Kapucino," vysvětluje. "Silný, horký, sladký, omamný, stejně jako země, odkud pochází. Itálie... Jo, svaly. Je dobrý je mít, jenže málo kdo tuší, kolik to dá makačky, odříkání a denní dřiny. Vem si, vyspím se a dvě hodiny cvičím tady doma. Pak si jdu zaběhat, relaxuju, po obědě chodím do posilovny, kde bejvám někdy až tři hodiny. Taky se musí podřídit strava, cpát se tvarohem a podobně, samý bílkoviny. Ale výsledek..." Stáhne si mikinu přes hlavu, skrčí paži, zatne pěst a zálibně se na naběhlé svaly podívá.
"Hm..." udělám obdivně. Něco mi v jeho vyprávění nesedí, nechápu, kde bere tolik času. "A kde vlastně děláš?"
"Nikde," odpoví klidně, všimne si mého úžasu a dodá: "Momentálně nikde. Přes zimu se mi nechce. Makám celý léto, vydělávám v cizině. Je to výhodnější, letos jsem byl zjara v Německu, na vagónech, to byla pořádná fuška, v létě v Rakousku na žních, od srpna do konce září v Itálii na jabkách. Itálie je božská, příští rok pojedu rovnou tam."
Víc se neptám, musel si vydělat dost, za měsíc jistě mnohem víc než moje máma za rok, není divu, že přes zimu užívá.
Jedním lokem vysrkne vonící kávu, odloží šálek a silou mě zvedne i s křeslem, až strachy vyjeknu. Vysype mě rovnou na letiště. Zhasne velké světlo, rozsvítí pouze růžovou lampičku, založí do věže kompaktní disk, stiskne pár tlačítek a když pokoj utone ve vzrušivé muzice, přiklekne si ke mně.
Podtitul: beze slov! Jenže na Honzu nemyslím ani náhodou. ; Nejprve se líbáme, dlouze a hluboce, mám z toho závrať a jsem ! celá rozklepaná, může se mnou manipulovat po svém a on toho využívá. Bojím se, to taky, ale mnohem víc těším! Pomáhá mi zbavit \ se oblečení a když chci schovat pod deku svou nahotu, vytrhne mi ^přikrývku z ruky.
"Ne," namítne hlasem nepřipouštějícím odmlouvání. "Lidský tělo je nádherný. A ty ho máš překrásný. Podívej se..."
Otáčím hlavu poslušně jako ovečka a musím uznat, že na tom něco je. Růžová lampička vrhá na zeď za námi naše stíny z profilu. Fascinovaně hledím na nahou lidskou dvojici, nechávám ho, aby mě líbal a sleduji stínohru jako by se mě snad netýkala. Vidím Alanovo svalnaté, vypracované tělo s širokými rameny, úzkým pasem a štíhlým zadkem, jeho penis ční žádostivě do výše a domáhá se svého, vidím i moje tělo, štíhlé a jemné s napřímenými ňadry a postavenými bradavkami, jak bojácně uhýbá před dobyvačným mužstvím a přitom po styku touží. Sleduji tu hru dál, dívka si lehá a mužovy ruce po ní kloužou v laskajících dotecích, jeho rty se přisávají k jejím, sjíždějí po krku níže, nasávají bradavky, putují ještě níže... dívka se prohne a maličko vykřikne, aleje to tak nádherné, k obrazu se přidává i zvuk, vemlouvavou hudbu přerušují vzdechy a steny a slabé výkřiky. Ke svému úžasu pozoruji ve stínové televizi dívčino laskání, její polibky hojně oplácené, její doteky, pohled na muže slastně a sykavě oddechujícího, chvílemi ucukává a náhle prudce bere do dlaní dívčinu hlavu, aby nemohla v laskání pokračovat, pokládá ji na polštář, roztahuje její kolena od sebe, navléká si prezervativ a naléhá na ni.
Bolelo to. Pekelně! Zarývala jsem nehty do jeho ramenou a asi dost hlasitě křičela, přestával a konejšil mě úlevnými polibky, šeptal, ať se uvolním, a pak do mě konečně pronikl celý, v té své délce, čemuž jsem zprvu nevěřila, že je vůbec možné. Chvíli na to ze sebe vyrazil hrdelní zvuk. Bylo po všem. 
"Šimonová, nespíte náhodou?" zajímá se Sloní noha a musí svou otázku zopakovat k pobavení celé třídy čtyřikrát, než ji zaregistruji. Jak bych mohla spát?! Po tak obrovském zážitku? přehrávám si ho zpětně jako záznam na videu.
Darina po mně podezíravě pokukuje. "Nějak dlouho ti nepsal Ondra," uvědomí si, když cestou z oběda míjíme okénko před školníkovým bytem.
"Hm. A už nenapíše," odpovím se zadostiučiněním.
"Vy jste se rozešli?!" zděsí se. "Jsi blázen! Proč?!"
"Nebavilo mě to," řeknu pravdivě. "Pořád psát a psát... Lepší je živá skutečnost, ne?"
Zarazí se. "Je v tom Alan?"	;
Postřeh má tedy dobrý! "Jo."
Rozchod mi dál nevyčítá, leží jí však v hlavě, vrátí se k němu před školou: "Je to tvoje věc, ale... Alan je sice fešák, jenže pochy-buju, že ti bude psát tak nádherný dopisy."
"Proč myslíš?"
"No... Není ten typ. Romantik nebude, co? Spíš mistr zkratky, řekla bych. A jakej byl?"
Darině to vskutku pálí, náladu mi nezkazí, zašpičkuji si: "Prima. Něčím se začít musí, třeba postelí. Zírám, že zrovna tobě tenhle postup vadí."
"Neříkám, že mi vadí," opravuje mne, zaváhá a dodá: "Akorát že mi nikdo nikdy tak hezký dopisy nenapsal."
Užuž mám na jazyku, že mně taky ne, musela jsem si je psát sama, naštěstí se vzpamatuji a pomlčím. Proč by mi nemohla závidět, ne? V devíti případech z deseti závidím já jí! Od Alana se skutečně milostných dopisů nedočkám, zato si mohu být jistá jeho doteky... a milováním. A to je víc!
Odpoledne na mě dolehne krize, konečně strávím první zážitek natolik, že mě přemůže únava a já si hned po návratu ze školy lehnu. Oči se mi klíží, nestačím si ani zreprizovat Alana, jak říká: jsi dobrá, Šarloto, něco tak silnýho jsem dlouho nezažil!, a usínám.
Probudí mě teprve máma na večeři, diví se, jak mohu spát při takovém rámusu, brácha si totiž pouští Wanastowky málem na nejvyšší stupeň, podezírá mě, že jsem se včera dívala dlouho na televizi. Nechám ji při tom, zapomene vyzvídat, kde jsem strávila včerejší odpoledne. Sama se vrátila až po půlnoci, tak co. Po jídle mě žene umýt nádobí, za chvíli prý přijde kolega, musí spolu dodělat korektury, vydání hoří.
"A vida, zase, když je táta v práci, co?" neodpustím si.
Máma zdvíhá oči v sloup. "Snad si nemyslíš, prosím tě -"
"Přesně to si myslím," ujistím ji, oplachuji hrníčky od čaje a pokračuji: "A divím se ti, mami. Kdybys měla za kolegu mladýho a hezkýho chlapa, neřeknu, ale Fič... Pch. Hlava jak přeleštěný koleno, krysí zuby, orlí nos -"
"Lotko," usměje se konejšivě. "Vidíš, s takovým můžu dělat opravdu jen korektury."
"Tvrdíš mi, že na vzhledu nezáleží," připomenu. "Třeba ti imponuje svou inteligencí a tak."
Máma nemá na legrácky čas, ujistí mě, že moje dohady jsou naprosto zcestné, Zdeněk Fič sice není krasavec, ovšem každopádně je to schopný novinář a navíc její šéf, což mě nutí k tomu, abych se o něm vyjadřovala slušně.
O pět minut později u nás zvoní, schválně mu nejdu otevřít, kupodivu se nehne ani Šimon, máma je tím dotčená. Uklidím se do pokoje, abych se s ním nemusela potkat. Nechce se mi číst, bezmyšlenkovitě bloumám sem a tam.
"Hele," zpozorním u vivária se strašilkou, které se u nás viditelně daří. "Ta teda ztloustla, mrcha. Nějak moc ji krmíš, vypadala tak nadějně, na chcípnutí... Není jí něco? Rve si chlupy, podívej!"
"Připravuje si hnízdo," vysvětlí bráška nevzrušeně od indiánky a dál cválá i s rudým bratrem po nekonečné prérii."
"Hnízdo?" nechápu. "Však má bydlení dost pohodlný, ne?"
"Pro sebe určitě, ale ona čeká miminka."
"Cože?! Miminka?"
"Jsi natvrdlá?"
Vyvalím oči. "Chceš tím naznačit, že se to tu bude zanedlouho hemžit myšima?!"
"Strašilka není myš, to bys mohla při svý inteligenci vědět," odsekne a otočí s mlasknutím list.
"Fuj," otřesu se nehraně. "Tohle ti máma nedovolí, dělat si z bytu myší líheň! A jak to, že je v tom?"
"Překvapuješ mě, ségra," vzdychne. "Copak ty nevíš, jak se dělají dětičky? Zamilovala se do jednoho sličnýho strašilky, ten ji naprcal a opustil kvůli jiný a z naší strašilky bude svobodná matka. Jak u lidí, víš?"
Opomenu jeho ironii a ušklíbnu se: "Jsi vedle. Na rozdíl od tebe, frajere, vím přesně, jak se dělají dětičky. Akorát že tomu neříkám prcání, nejsem totiž ubohá."
Konečně zvedne oči od knihy a s úšklebkem mě uzemní: "A naučil tě to ten tvůj frajer s červeným fárem, co?"
Nemám, co dodat, lapu po dechu, využije mého zmatku a ukáže na můj mikulášský, dosud nedotčený, kornput. "Mám za to, že jsi ho chtěla dneska načít, ne?"
Ten holomek mě drze vydírá a nejhorší je, že se musím nechat, pokud nechci přijít do nepříjemností. Hodím mu kornout na hlavu se slovy: "Sežer si ho!"
"Díky, ségra," usměje se andílkovsky a už se láduje.
Dám si horkou sprchu, vyčistím si zuby a navzdory časnému večeru se rozhodnu jít spát, přinejmenším ležet a vzpomínat! U dveří do obýváku se tajně pozastavím: Fič se právě dohaduje s mámou, zda umístit rozhovor s bakovskou kapelou Pěst na druhou či třetí stranu časopisu.
Těším se na klid a odpočinek, kovbojové střílí a zabíjejí nepohodlné rudochy pouze na stránkách knihy, ticho ruší jedině chroupání křečků a štrachání strašilky, ale sotva zavřu oči, za zdí třísknou dveře a začíná obvyklý koncert. Ne!
Nejprve lítají ostrá slova, Mariko, kde jsi? Co máme k jídlu? Kaši nežeru, chci maso! Co děláš celej den? Pak lítají talíře a hrnce, to už si strkám v zoufalství do uší malíčky, načež zřejmě i židle a facky, Maričin hlas je vysoký a přerušovaný pláčem, malý Oskárek se probudí a rozespale brečí. Ticho tu bude, vřeští Oskar a mlátí pěstí do stolu nebo do čeho. Já vás tady srovnám...
Ozve se dutá rána a náhle je ticho. Sekundu, dvě, tři. Chci zajásat, třeba spadl a břinkl se do hlavy, ale v tom se rozječí zvonek u našich dveří. Ani mě nehne jít v pyžamu otevřít, brácha se také nenechá rušit, a tak po chvíli slyším z chodby vzrušené hlasy. Jeden patří mámě, druhý Marice.
Neodolám a jdu na výzvědy. Marika, ubrečená a s rozbitým krvavým rtem, k sobě tiskne Oskara, a máma právě říká: "Ale samozřejmě, Mariko, můžeš zůstat i s malým u nás na noc..." Vidím na ní, že velkou radost z toho nemá, přemýšlí, kam nečekané hosty uloží. Nakonec jí čistě povleče bráchovu postel, Šimona vyžene prozatím do kuchyně, až odejde Zdeněk, odstěhuje se do obýváku na gauč.
"Oskar spí celou noc," ujišťuje mě Marika, když malý usne, sotva ho položí. "Nemohla jsem tam zůstat... on by mě zabil, Loto! Vzal si na nás nůž, nejdřív prej mě a pak kluka..." propukne v pláč.
Nevím, čím bych ji utěšila, v hlavě mám docela jiné starosti a ze všeho nejméně se mi chce poslouchat osud zmařené lásky. Jeden
míní, druhý mění. Oskar sice spí jak dřevo, ovšem Marika se mi svěřuje až do jedné hodiny.
"A já ho měla tak ráda!" vyčítá si. Možná mluví sama k sobě, nečeká na mé odpovědi, vede monolog, bohužel však hlasitě. "Kdybych poslechla mámu, udělám líp! Dneska jsem mohla bejt na vysoký a mít se dobře! Místo toho si uvážu na krk lumpa..." Vzpomíná na první rande, dokonce mi popíše i první milování v trávě u rybníka, strach, když nepřišly měsíčky, líčí proplakané noci, ve kterých bojovala s mámou o své dítě i budoucnost. O půlnoci dochází k jednoznačnému řešení manželské krize: "Rozvedu se! Rozvedu a hotovo, tohle není život, takhle to dál prostě nejde!"
Pochválím ji za ten nápad a doufám, že konečně usne, ale ona se pustí do úvah, jak bude vypadat její a hlavně Oskárkův osud po rozvodu. V jednu mě brní hlava a usínám dřív, než vyslechnu všechno. Má toho na srdci dost.
Ráno je mi trapně, ret Marice povážlivě natekl a temně rudě se leskne, taky si vyčítám, že jsem špatná kamarádka, Marika se zkrátka potřebovala někomu svěřit a já ji vtom nechala samotnou! Místo toho se omlouvá ona mně, nenechala mě vyspat, prý mě obtěžovala až do tří! Moudře mlčím.
"Můžeš u nás zůstat celý den, Mariko," nabízí jí máma.
"Ne, děkuji, jste moc hodná, paní Šimonová, ale musím jít udělat Oskarovi snídani. Ráno mívá vždycky hroznej hlad."
Doprovázím ji na chodbu a tam se ohromeně zeptám: "A co rozvod?! Nebo ty se už nechceš rozvádět?"
Zrozpačití. "Musím si to pořádně nechat projít hlavou."
"To bys měla. A podívej se při tom do zrcadla."
Dotkne se prstem naběhlého rtu a mlčky kývá. Zavřu za ní dveře a je mi na nic.
"Mami, chápeš ji?" dožaduji se spojenectví na mámě. "On se k ní takhle chová a ona mu jde udělat snídani!"
"Mají spolu dítě, nemůže rozhodovat sama za sebe," míní neutrálně, zamyslí se a dodá: "A taková to byla velká láska!"
Nechci, aby mi připomněla, že i Marice maminka bránila a ona neposlechla a tak má, co chtěla. Já nejsem ona!
A Alan není opilej surovec jako Oskar. Do sálu vcházíme s Darinou a mám z toho pěknou trému, která okamžitě zmizí, protože mě Alan vezme hned na první tanec. Proč jsem se bála, že si mě dneska nebude všímat?! Ovlivnila mě nechutná rodinná scéna našich mladých sousedů nebo co? Jsem trapná!
"Jak je," zeptá se mě při opakování valtzu a vezme můj obličej do svých mužných dlaní. Při tom doteku se ve mně všechno sevře a vlna vzrušení mě píchne až ve slabinách, zadrnká v oblasti žaludku a sevře u srdce.
"Paráda," přiznám. Nedodám, že jsem včera sotva lezla.
Vpíjí se do mě studánkovýma očima a já se v nich topím.
"Vypadáš vážně skvěle," uznává. To jsem si všimla i já, díky milování jsem jaksi celá rozkvetla, rozjasnila, rozevřela jako poupě růže přes laskavým sluncem. "A nemáš tu ani mámu," uvědomuje si pohledem na galerii, kde nikdy neční anténa máminy hlavy.
"Ne, přijela jsem s Darinou." Díky Marice musel odtáhnout kolega Fič s nepořízenou hned z večera, dneska v korekturách pokračují. Mají k tomu potřebný klid, brácha hraje zápas, mě s nechutí a nabádáním o okamžitém návratu pustila máma do tanečních, přičemž prvně zavolala doktorce Smrčkové, zda by se pro mě nezastavila a zase mě nepřivezla.
"A odjedeš se mnou," konstatuje vážně a já se musím při představě toho, co se za tím skrývá, z hluboka nadechnout.
I kdyby máminých zákazů bylo dvě stě, kývla bych stejně.
Na důvěrnější hovory nemáme víc příležitostí, vlastně na žádné, protože nácvik latinsko-amerických tanců nám dává zabrat a rychlá temperamentní hudba hovorům nepřeje. Rumba, samba, čača, džajf, motáme kroky dohromady a dobře se u toho bavíme. Tancuji z velké části s Alanem, Ota Pavel se pro mě ani jednou neodváží, minulé odmítnutí si pamatuje dobře, Evžen se odváží, leč nepochodí. Já si přece mohu vybírat!
Ke konci dnešní lekce nejsem schopná soustředit se na tanec, vidím se úplně jinde...
"Ty s námi nejedeš?" dovtípí se bystře Darina, která taneční strávila jako obyčejně s Michalem. "Co řeknu mámě?"
"Něco si vymysli," odtuším pomstychtivě. Pánové, kdo mohl ještě nedávno hádat, jak rychle se naše role vymění?!
"Nemám moc času," řeknu Alanovi v jeho vymrzlém voze. "Máma bude šílet, když se hned nevrátím...."
"Nech ji šílet," usměje se. "Já budu taky šílet. Z tebe." Víc se nebráním, v naprostém tichu dojedeme do Centra, zaparkujeme auto mezi zasněžené mohyly jiných, vyjdeme nahoru, a bez jediného slova se svlékáme, každý sám. Mlčky bere moje ňadra do dlaní, líbá je a pokládá mě na letiště, čas nás tlačí a tak se nezabýváme předehrou. Je vzrušený raz dva, podá mi kondom, nechá mě, abych mu ho trochu neobratně navlékla, podloží mi pánev malým polštářkem a pronikne do mě. Tentokrát je bolest mnohem menší, krvácím jen sotva znatelně, milování je ostřejší a výbušnější a nutí mě se pod ním svíjet a naříkat a zalykat se blahem...
"Panebože," řekne potom. "Ty se mnou cvičíš! Dneska to bylo ještě lepší, co? Počkej za párkrát, nebude to mít žádnou chybu. Jsi skvělá, úzká a pevná, šílím z tebe..." Lichotky poslouchám velice ochotně!
Nenechá mě hned odejít, vypráví mi, že nebyl díky mně schopen uběhnout svůj obvyklý okruh, směji se tomu a varuji ho, že zítra nebude moci také, jestliže mě nepustí! "Riskuju rád," ujistí mě a milujeme se podruhé. Domů se dostávám s dvouhodinovým zpožděním, což mě nemůže rozházet. Mě ne, ale mámu ano!
"Kdes byla?!" vřítí se mi v ústrety, sotva si v chodbě zouvám boty. "Darina je dávno doma, volala jsem tam!" Nezapírám, nechce se mi. "S Alanem." Tohle přiznání ji na okamžik zaskočí. "Svlékni se! Okamžitě! Celá!"
S absolutním klidem vyhovím jejímu přání, přímo škodolibě sleduji, jak bledne, když vidí tři cucfleky na mém těle, dva na dost intimních partiích. Krvavá skvrna na kalhotkách ji dorazí. "Loto..." vydechne.
"Mám to za sebou," nenechám ji na pochybách. "V šestnácti a čtvrt slušný, ne?"
Než se naději, koupím facku. Ta mě tedy dojme. "Uvědom... Uvědomuješ si, co by se mohlo stát?!" spustí.
"Uvědomuju, maminko," ušklíbnu se. "Mohla bych chytit AIDS,
syfla, kapavku, nebo by mě mohl nabourat. Neboj, nejsem strašil-ka. Milujeme se s ochranou."
Dívá se na mě smutně a vyčítavě. "Miluješ ho?"
Zaváhám, sama nevím. "Asi ani ne," usoudím. Vzrušuje mě, to ano, láká, ale s tím, co jsem cítila (a ještě cítím!) k Patrikovi, se to srovnávat nedá.
"A to mi říkáš jenom tak?!" vyšumí máma. "Proč jsi mu teda dovolila, aby tě dostal do postele?!"
"Protože... mě to baví. Je to s ním skvělý."
Koupím druhou facku. Ta mě rozčílí, posbírám své saky paky a nasupeně zamířím do pokoje. Běží za mnou a svolává hromy a blesky, dozvídám se, že jsem obyčejná coura, jelikož jen coura by se klukovi podvolila bez lásky, a vyslechnu jeden zákaz za druhým. Krom chození do školy ode dneška nesmím nikam, ani sama do tanečních, kdyby příště máma nemohla!
"Zakazuji ti s ním chodit a válet se, rozumíš?!" křičí.
Krčím rameny. "Konečně mám kluka, kterýho mi holky závidí! Hezkýho a staršího a zkušenýho! Nevzdám se ho."
Myslím, že mi cákne třetí, ale její bojovnost se náhle vyčerpává, zhrouceně usedá na bráchovu válendu. "Loto, takhle to přece brát nemůžeš! Buď rozumná, kvůli závisti a -"
Nedoposlouchám ji, zamknu se v koupelně, napustím si plnou vanu a ponořím do ní své umilované a zfackované, ale v podstatě šťastné a spokojené tělo.
Tom stojí u dveří, občas na mě otočí hlavu a zakňučí. Je mi jasné, co po mně chce.
"Mám zaracha, kamaráde," vysvětlím mu, ale protože se tváří nechápavě, hodím na sebe bundu, zašněruji si vysoké concordy, připnu mu vodítko a domácko nedomácko, jdeme se proběhnout. Tohle máma nedomýšlela!
Za pěší zónou mu karabinku odepnu, proč by si neužil světa, cválá na rozdíl od mého nemotorného supění plavnými skoky a z pohybu má přímo radost. Napadá mě, kudy asi chodí trénovat kondičku Alan, třeba by šlo spojit naše dvě trasy v jednu... Vlastně se honím právě kvůli němu, chtěla bych být ve formě, krásná, pružná a štíhlá. V parku mám menší problémy s trojicí neznámých
kluků, co se mi snaží zastoupit cestu, ale jejich agresivita vyprchá s Tomovým zavrčením.
Na sídliště se vracíme za úplné tmy, plíce mě pálí, nemohu popadnout dech, asi jsem dnešní vzdálenost neodhadla, při mrazu se běhá hůř než jindy. Před našim vchodem vidím z dálky postávat pod lampou mužskou postavu. Nejprve mi zabuší srdce - Alan, záhy uvadám. Ne, ten by seděl v autě a nikde červená pežotka nestojí. Navíc se kluk pod lampou o něco opírá. O hůl. Zadržím Toma a pro jistotu mu připnu řemínek, aby mě zbytečně neprozradil. Nemám nejmenší choutky se s Honzou setkat, nevím, jak bych mu vysvětlila nevšímavé chování minulý týden před naší školou! To, že jsem přisedla k Alanovi by asi nevadilo tolik jako fakt, že jsem Honzu nepo-zdravila, přehlídla ho příliš okatě. A přesto přišel!
Tom se na mě vyčkávavě dívá, není mu jasné, proč se krčíme ve stínu zavátých keřů černého bezu, když vidí, že to vypadá na delší dobu, s filozofickým klidem si sedá do sněhu. Málem mu závidím, jelikož nechci nachladnout, musím se minimálně pohybovat, přešlapuji na místě, tleskám rukama v palčácích o sebe, poskakuji střídavě na levé i pravé noze. Do prkýnka, jak dlouho mu může čekání vydržet?! Copak mu není zima?
Už po dvaceti minutách mám nos na rampouch, nohy navzdory teplým botám necítím a chvěji se jako osika. Honzu mi tu byl čert dlužen!
Vzdává se po dalších deseti, když málem zoufám. Výdrž má tedy pořádnou! S neustálým ohlížením k našim temným oknům konečně pajdá k obchodnímu domu Slunci, na zastávku MHD.
Trhnu vodítkem, až Toma lehce přidusím, bereme to těsně kolem paneláku, brodíme se vysokým sněhem, jen abych se nevystavila pouličnímu osvětlení, a s nesmírnou úlevou za sebou zavírám dveře našeho teplého bytu. Rozsvítit se neodvážím ještě celou hodinu!
Táta vyslechne máminu obžalobu poněkud rozpačitě. Vyslepi-čí mu na mě všechno od á do zet hned u večeře a on neví, co se vlastně od něho očekává.
"No? Milane, řekni jí něco," zakládá si máma ruce v bok.
Táta se lítostivě podívá na segedínský guláš s bílými plátky
knedlíků rozložených po talíři jako listy vějíře, pak na mámu a zase na mě: "A co jako?"
Neudržím se a vyprsknu, přidá se ke mně i brácha, máma se tváří podezíravě, neví, zda si z ní dělá psinu nebo nemá co dodat. "To nemyslíš vážně!" prskne.
"Hanko, je jí šestnáct, prožívá první lásku, neměli bychom ji nechat na pokoji? Ta první bývá nejlepší..."
Máma vytřeští oči. "Já jí první lásku neberu, prosím, jen ať ji prožije se vším všudy, ale s normálním klukem! A pak, ona ho ráda nemá, řekla mi do očí, že ji baví sex!"
Brácha, ten imbecil, se málem udusí knedlíkem.
"No, i sex k tomu asi patří, ne? Copak ty nevzpomínáš ráda na toho, kdo byl první?" zamrká na ni.
"Milane!" máma lehce zčervená. "To je něco jiného!"
"Protože to jsi byla ty a Lota je tvoje dcera."
"Pochop, já z ní nechci vychovat jeptišku, ale ten kluk se k ní absolutně nehodí! Zneužívá jí, zkazí ji, nechci, aby se trápila kvůli takovému sukničkáři."
"První láska končí z devětadevadesáti případů ze sta rozchodem," prohlásí nevzrušeně, uchopí příbor a v němém nábožném rituálu namázne první knedlík do guláše.
"Ale ty mi nerozumíš!" zlobí se máma. "Chci ji chránit!"
Uřízne si čtvrt knedlíku, naloží k němu na vidličku kousek masa a než ho strčí do pusy, zamumlá: "Ona ti o to nestojí. Chce si rozbít hubu, nech ji, musí si ji rozbít. Bez toho by to nebylo ono, Hani. Radši jí vysvětli, co to je antikoncepce a tak, tím ji asi ochráníš mnohem víc než zákazy. Pochybuji, že je bude dodržovat, víš."
Máma ani nehlesne a já musím v duchu uznat, že je táta formát. Ale proč bych si měla rozbít hubu? V čem?!

Kapitola jedenáctá

Druhý den na mě čeká s autem před školou, což mě naštve, ale ne zase tolik, protože Alana nikde nevidím. Pochybuji, že mě může hlídat čtyřiadvacet hodin denně.
"Ani na krok," nařídí mi, jakmile mě vysype před domem, ještě zavolá tátovi domovním telefonem, aby mě nikam nepouštěl, a od-frčí pracovně do Brna. S Fičem, jak jinak!
Udělám jí radost, ušklíbnu se v duchu kysele, nemám totiž kam jít. Přesně to si myslím do doby, než se v půl čtvrté rozječí telefon, zvedne ho můj potroublý bratříček a zařve na celej byt: "Loto, pro tebe!"
"Tady Alan," nenechá mě na pochybách, kdo volá. Netuší, jak moc se mi ulevilo, začínala jsem si dělat obavy, proč tolik dní mlčí! "Za čtvrt hodiny dole u vás."
"Já nevím," zaváhám, přestože jeho hlas mě zalechtal až ve slabinách a užuž přemýšlím, na co se tátovi vymluvit.
"Nesmlouvej," zarazí mě. "Chybíš mi, Šarloto."  "Ty mně taky, jenže - "
"Tak vidíš," nenechá mě domluvit. "Jedu pro tebe." Cvak.
Opravdu si mými problémy hlavu neláme! Rozpačitě zamířím za tátou do obýváku, kde se i s bráchou hlasitě baví u počítačových logických her. "Tati," začínám zlehoučka. "Máma nebyla tvoje první láska?"
"Pátá," přizná bez dlouhých okolků. Zvedne ukazovák: "Ale ta pravá, ona jediná si zasloužila stát se ti matkou!"
"Hm, díky vám, rodičové," ušklíbnu se nevděčně. "A tati, ty jsi nebyl její první láska?"
Mrkne na mě. "Asi dvacátá."
"Fakt?!" vyvalí Šimon oči.
"Ty se nestarej," střelí mu táta lehký pohlavek. "Ne, abys mamince něco vyzvonil. A co ty? Volal ti?"
Zaskočí mě, nestihnu lhát, mlčky kývám.
"Myslíš, že děláš dobře, když za ním půjdeš?" vyzvídá.
"Ano," vzmůžu se.	;
"Jdi. Do osmi doma, jasný? A mamince ani muk. A, Loto..."
"Já vím, tati, toho se bát nemusíš!" vykřiknu na odchodu, v rychlosti se převleču, dokonce si namaluju i oči, chci být najednou kvůli Alanovi přitažlivá, div ne krásná, bohatě se navoním a pádím dolů před barák.
Stojí tam. Políbíme se hned v autě, nemluvíme, veze mě k sobě domů a rozumí se to samo sebou, oba myslíme na totéž a vlastně o ničem jiném mluvit nemůžeme.
"Jsem se znovu narodil," vydechne za půl hodiny, shrne si dlouhé vlasy z obličeje dozadu, přichytí sponkou a znovu, asi po sté, mě za tu chvíli políbí. Nadzdvihne se na lokti: "Mohla by sis opatřit nějaký prášky, Šarloto, pak by to bylo ještě skvělejší."
Jen stěží zaostřuji na současnost, vracím se ze snových výšin milování zpátky na zem, respektive do Alanovy postele. "Prášky?"
"No, Danu ti asi v šestnácti těžko dají," usoudí.
"Přece nepůjdu na gyndu, aby mi je napsali!" zhrozím se.
"Proč ne? V samoobsluze ti je neprodají," usměje se.
"Ještě nikdy jsem na ženském nebyla a taky... ve škole jsme měli onehdy přednášku, říkali nám, že v našem věku je nejpřirozenější ochranou prezervativ," koktám. "Asi by bylo zbytečný, abych je brala denně, ne?"
"Tak si je sežeň přes kamarádky nebo tak," radí.mi. "Jedna holka měla takový, co se polykají až po styku."
Vzpomínám si, že o stejných mluvila i Darina. Kradla je své matce z kabelky! Víc mě ovšem rozruší něco jiného: "Která holka?"
"Elvíra," odpoví.
Zatají se mi dech. "Tys ji tady měl...!"
"Jen dvakrát," vysvětlí a nechápe, co se se mnou děje.
"A mě tu máš po třetí!"
"Ale ty a ona je přece rozdíl," namítne.
"Bych ráda věděla, jakej!" vybuchnu. "Ona je mnohem hezčí než já a..."
Umlčí mě polibkem, protože se odtahuji, neochotně vysvětlí: "Není ošklivá, jenže není můj typ. U ní mi nefungovala chemie, rozumíš. Láska a milování jsou v podstatě chemický procesy. Když tě ten druhej přitahuje, funguje to a je to skvělý. Mně se líbí jiný holky... Třeba ty. Nevinný, čistý. Ona měla do panny daleko asi jako já do Michaela Jacksona."
"No ale -" chci namítat dál, jenže on mě pohladí svou mužnou mozolnatou dlaní od hlavy až k patě a protože ta chemie doopravdy funguje, následující minuty nemluvíme o ničem, natož snad o Elvíře a jí podobných, které ozkoušely tuhle postel.
Pak si dáme sprchu, Alan vymění disk a štrachá v zásuvce skříně. "Stříhali dohola malýho chlapečka, kadeře padaly..."
"To je moje zamilovaná," přizná.
"Kainar," odtuším s lehkým úsměvem. Za to, co se mnou prováděl, jsem mu dávno Elvíru odpustila. Je mi báječně!!!
"Ne, Mišík a E.T.C.," poučí mě. Zezadu vypadá stejně hezky jako ze předu, líbí se mi na něho dívat, sledovat rovnoměrné rozmístění svalů a šlach.
"Já vím. Mišík to zpívá, ale složil to Kainar."
Konečně vytahuje krejčovskou míru, skočí ke mně na postel, až zavrzá, a říká: "Jsi vedle. Žádnej zpěvák Kainar neexistuje, věř mi, v hudbě se vyznám."
"Tu básničku složil Josef Kainar - " tvrdím.
"Ani Josef, ani Jiří, říkám ti, Kainar žádnej není."
Nehádám se, je stoprocentně přesvědčený o vlastní pravdě a jinou zřejmě neuznává. Trochu mi připomene Otu Pavla z tanečních, ale hned tuhle představu zaháním. No a co, nezná sice české básníky, má jistě spoustu jiných předností!
Obtáčí mi metr kolem pasu, studí to, cukám. "Co blbneš?"
"Chci znát tvoje míry," vysvětluje. "V pase dvaapadesát, přes boky... dvaaosmdesát a přes prsa... dvaaosmdesát." Zdá se, že je s výsledkem měření spokojený. "Paráda, Šarloto."
Jeho pochvala hřeje, přestože mi chybí dlouhé vlasy a Darinin něžný sladký půvab, mám pěknou postavu. Alanovi se líbí a to považuji v této chvíli za rozhodující.
"Seš po mámě, co? Ta na ty svoje roky taky nevypadá."
"Po mámě..." zachmuřím se. "Kdyby věděla, kde jsem, zabije mě."
"Jak je člověku nad patnáct, rodiče mu jsou na obtíž," mávne rukou. "Víš, jakej jsem měl obvod hrudníku, než jsem začal cvičit?"
"Ne. No jo, Alane, ale ona mi nařizuje domácí vězení a -"
"Pětadevadesát!" zasměje se. "Hotovej pulec."
"Hm. Dneska nebyla doma, tak se mi povedlo zdrhnout, nevím, jak to udělám příště."
"Prostěji měj na háku. Když jsem doma nemohl vydržet, vzal jsem roha a od tý doby veget. Teď mám obvod stoosmnáct a přes ramena -"
"No jo, ale já přece nemůžu zdrhnout z domova, chápeš? Kam bych šla? Chodím do školy! A pak, do nedávna to bylo doma takový... hezký, víš, rozuměli jsme si, pohoda. Strašně mě mrzí, že to mamka nebere -"
"Kašli na ni," přerušuje mě a strká mi do ruky krejčovskou míru. "Schválně si mě změř, když nevěříš."
S povzdechem mu vyhovuji. Moje problémy a starosti ho absolutně nezajímají, zavírám tedy pusu a nevnucuji se. Baví mě dotýkat se jeho tuhých pevných bicepsů, Alanovi doteky dělají také dobře, za chviličku je pořádně vzrušený a když chce, abych ho změřila i tam, odpálím tím rozbušku třetího kola. "Sedmnáct," stačím ještě říct.
"Dobrý, ne?" usměje se a přitiskne se na mě, kutálíme se po letišti, až žuchneme na koberec, naštěstí ve správném pořadí, a milujeme se přímo na zemi. Dobrý je slabé slovo!
Zdá se mi to s ním čím dál lepší!
Dovleču pořádně těžký nákup babce Křížové a přestože mám nakázáno okamžitě přijít domů, neodolám, sednu si do ušáku k radiátoru a na klín mi jako obvykle skočí mazel Mourek.
"Dnes spěchám, babi, punč nevař, musím hned jít," mírním ji, když se hodlá odbelhat do kuchyně.
"Pečete cukroví, co?" hádá důvod. "Slyšíš to ťukání?"
Zaposlouchám se, ale krom obvyklých zvuků jako vrčení výtahu, startování motorů aut před domem a ječení dětí, které dosud neomrzel letošní sníh, nic neslyším.
"Nic?" usmívá se bábi potutelně. "Přece Vánoce, Lotko."
"Aha," zatvářím se blahosklonně. Těžko bych jí mohla vysvětlovat, že mě letos až tak moc neberou. Vyrostla jsem z nich jako z pohádek, dá se říct.
"Co dárečky, máš nakoupené?" vyzvídá.
"Jistě." Za těch mých těžce našetřených pár supů jsem veškeré vánoční dárky pořídila v našem obchodním domě, v oddělení parfumerie. Tělová mýdla atak, pouze bráchovi věnuji angličáka, přesnou kopii staré Pragovky Baby. Zkřehlé prsty na rukou vytahaných od těžkých tašek rozmrzly, začínají svědit, samozřejmě jsem zapomněla rukavice, taky mi je horko. "Musím jít, babi."
"Kam pospícháš? Máš rande?" mrká na mě spojenecky.
"Pch. Leda přes máminu mrtvolu, babi. Nechce o Alanovi ani slyšet, v jejích očích je úplnej vlkodlak."
"Nemáš to jednoduchý, viď," soucítí se mnou.
"Ne. Ale neboj, zejtra se uvidíme v tanečních..." zasním se. Mohli jsme mít rande i dneska, kdybych se nemusela před školou nalodit do mámina auta a mohla si vlézt k Alanovi... "Mamka je úplně vadná, fakt."
"To neříkej, Lotko," brání ji. "A jaký je, co?"
"Skvělý!" vyhrknu bez rozmýšlení. V posteli absolutně, ale to jí nevykládám. Jinak vlastně nevím, vidíme se tak málo a když už mluvíme o něčem jiném než je sex, je to kulturistika. Alan je dokonalostí tvarů lidských těl posedlý. Každopádně je skutečný a tudíž miliónkrát lepší než romantik Ondra, co si budeme povídat.
"Chodíš s ním za maminčinými zády?" dovtípí se a když kývnu, zamyslí se: "A těší tě to, Lotko?"
Ušklíbnu se, shodím dost nešetrně Mourka a jdu ke dveřím. "Máš pravdu, máma mi náladu kazí. Štve mě, že je taková. Nevím, co mám dělat, abych ji přesvědčila."
"Víš, chtělo by to, aby ho poznala sama a přesvědčil ji on. Rozumíš? Domluv to a pozvi Alana k vám domů, popovídáte si společně s maminkou a jestli je doopravdy tak skvělý, jak říkáš, musí si ji získat, ne?"
"Nevěříš mi snad?" naštětím se. Prý jestli!!
"Jdi ty, věřím," přesvědčuje mne.
Loučím se a jdu domů. Ta dobrá duše vidí svět ze vzdálenosti šedesáti nebo kolika let, kdy byla naposledy mladá, a jaksi jí ušlo, že se od té doby mnohé změnilo. Čím déle však o jejím návrhu přemýšlím, musím přiznat, že něco na něm je. Každopádně by se tím nic nezkazilo, horší to být nemůže.
Pokouším se o nemožné hned v sobotu, v autě nabízím, že o přestávce přivedu Alana ke stolu rodičů, a seznámím je.
"Opovaž se!" zmrazí mou snahu."Nechci ho ani vidět, natož se S ním bavit! Neměli bychom o čem."
 Táta váhá. "Třeba mu vážně nasazuješ psí hlavu bezdůvodně, Hano. Promluvím si s ním a uvidíme."
"V tom případě já jdu od stolu!" urazí se máma.
Alan na mě čeká v předsálí, usměje se, až celá zahořím, kdežto mámu s tátou ignoruje, ani je nepozdraví. Přes mámin výslovný
protest a zákaz se od nich odpojuji a přidávám se k Alanovi. Bere mě kolem pasu, možná schválně, aby naši koukali, a já si připadám málem jako vítěz. Nejen nad mamkou, nýbrž i nad holkami z kurzu, kterým naše dvojice jistě vadí, měří si mě div ne nenávistně a Elvíra se dokonce pohrdavě usměje. Jsem princezna a Alan je můj krásný urostlý princ v elegantním obleku a vlasech stažených v culíku.
Nacvičujeme rockenroll, ohromná psina, málo komu se složité rytmické kroky daří, Alan a starší kluci pochopitelně perlí. Věnuje se mi do té doby, než ho Horymír Káně, ten trotl, upozorní, aby prováděl i jiná děvčata, neb ta také potřebují zkušeného partnera. Okamžitě ho ukořistí Elvíra a hodí po mně triumfální obličej. Až do přestávky se musím mořit s Otou Pavlem a jemu podobnými utřinosy a pohled, kterým Alana v jednom kuse kontroluji, mě ničí. Holky se na něho culí, Elvíra švitoří a Alan všem odpovídá, připadá mi, že zbytečně moc ochotně, než kolik předepisují slušné mravy! Přistihuji sama sebe: žárlím! Děsně. Protože... ho miluji!
Ne tak křehce a platonicky jako Patrika, jinak, ale taky pořádně. Možná ještě víc, je v tom i erotická přitažlivost, chemie, jak by řekl, a ta dělá s člověkem divy!
Elvíra má přes prsa minimálně devadesát, lepí se na něho a on ji svírá v pase, hledí si do očí a o něčem mluví. Cítím obrovskou hořkost a touhu vyškrábat té děvce oči!
Jakmile začne přestávka, Alan se vrací ke mně. "Blbec, co?" řekne na adresu tanečního mistra, chytá mě kolem ramen a vede do bistra. Všechno je O. K., zbytečně vyvádím!
"Alane, nešel bys se mnou nahoru k našim?" zkouším.
"Nešel," odvětí rezolutně.
"Chtěla bych tě s nimi seznámit," snažím se. "Víš, kdyby sis s nimi trochu popovídal a tak."
"Tvoji rodiče mi jsou naprosto ukradení," ujistí mě.
"A já?!"
"Co ty? Prosím tě," usměje se a přitáhne mě i se židličkou k sobě. "Ty přece víš, jaký se mnou děláš cviky. To mi bejt volný nemůže, ne?"
Tohle je maličko vyznání, uklidní mě, přesto mě mrzí, jak
kategoricky odmítl mámu s tátou. "Jenže mně naši volní nejsou. Hrozně bys mi to doma usnadnil -"
"Pořád ti říkám, aby ses na ně vykašlala." Vyloví cigaretu a zapálí si. Ta štětka Elvíra sedí opodál a požádá ho také o jednu, nabídne jí a ještě jí připálí, přičemž se Elvíra k němu nakloní, div jí podstatná část devadesáti centimetrů nevypadne na stůl.
"Myslela jsem jen na chviličku, pár slov -"
Už jsem řekl. O ruku tě žádat nejdu a jinak nemám, co bych si; s nimi povídal. Že jsi báječný kotě v posteli?"
"Ne, proboha!" vyděsím se. "Z toho by měla máma šok."
"Tak vidíš."
"O něčem jiným, kulturistice jako o sportu, kterej pěstuješ. Mamka tě má za frajera, co má jedinou zálibu v nahánění holek a já bych chtěla -"
"Šarloto, stačí, když řeknu ne třikrát. Dneska na nás doma čeká prima večeře, minule jsi byla hladová. Budeš se olizovat až za ušima."
"Nemůžu jet s tebou!" leknu se. "Jsou tu naši, pochop."
"A to mi říkáš jen tak? Nejdřív mě zblázníš a pak -"
"Ani nevíš, jak ráda bych s tebou jela!" přiznám.
"Pak nevidím problém," usoudí a protože nás mistr svolává na sál, dodá: "Rozmysli se, Šarloto."
Jistě schválně pro mě nezajde tancovat po celou druhou polovinu dnešní lekce, jsem na něho naštvaná a na mámu ještě víc, proč to nemůžu mít jednoduchý jako Darina?! Chodí s Michalem i Tiborem najednou, její matka ji do tanečních přiveze a nezajímá se, kdy a s kým se Darina dostane domů.
Přichází až při závěrečném opakování všech skladeb.
"No?"
"Trápíš mě!" obviním ho bez obalu.
"Ty mě ne? Šarloto, podívej, jak moc tě chci, i teď, když spolu tancujeme..." Při valtzu mě k sobě pevně přitiskne a já cítím jeho tuhé vzrušení na svých slabinách. Představím si ho v jiné pozici a píchne mě až... No tam.
"Opravdu nemůžu a... a vadí mi to možná víc než tobě!"
"Jsi zlá," vyčte mi. "Kdy tě uvidím?"
"V úterý máme odpoledne tělocvik a půjdeme do Delfína. Přijď tam, zaplaveme si a pak... Máma nebude v Bakově."
Nepřiznám, že ho zvu schválně, abych se s ním předvedla holkám ze třídy. Budou slintat, kačenky!
Nepříliš nadšeně souhlasí. Doprovází mě do šatny, pomáhá mi do kabátu a přestože mi naši stojí málem za zády, ptá se naposledy: "Tak fakt ne? Nerozmyslela ses?"
Zavrtím hlavou. "Nezáleží jen na mně!"
"Ty malá, ubohá poslušná holčičko," usměje se trochu soucitně a dost ironicky, než stačím zaprotestovat, smířlivě mě k sobě přitáhne a před rodiči hluboce a dlouze políbí.
Jsem omámená, točí se mi z toho hlava a v jednu chvíli mám sto chutí nechat mámu mámou a utéct s ním.
"To by snad stačilo, ne?!" zaslechnu mámin jedovatý hlas.
Alan na ni sotva pohlédne. "Vám možná, nám ne."
"Poslyšte -" nadechne se máma. "Nepřeji si, abyste kazil mou dceru, rozumíte? Nechte ji na pokoji, najděte si jinou, sobě rovnou!"
"Mami!" vyjeknu pobouřeně.
Alana bránit nemusím, nepotřebuje to. "Co si přejete a co ne, paní Šimonová, je mi dost volný. Pro mě je podstatnější, co si přeje Šarlota."
"Počkejte, snad můžeme -" pokusí se vmísit táta.
"Do auta!" smýkne mnou máma a za rukáv mne vleče k východu jako balík. Otáčím se po Alanovi, mávne mi a očima se domluvíme na úterku. Hodím sebou na zadní sedačku, mrknu zpátky a příšerně se mi uleví, když vidím Alana ve svém voze samotného. "Jsi nemožná!" obviním mámu a mám pořádný vztek.
"Já?! A co ten hulvát?" hádá se.
"Děvčata," krotí nás táta. "Lotko, proč jsi ho nepřivedla? Nemuselo se to vyhrotit až tak moc..."
"Protože máti nechtěla!" zapřu pravý důvod.
"To teda nechtěla!" potvrzuje mi. "Je to přesně ten typ hejska, jak jsem se obávala. Loto, proboha, vzpamatuj se! Vsadím se, že nikde nedělá! A když, tak leda pasáka, veksláka a podvodníka, na to vypadá! No schválně, má slušný zaměstnání?!
"Má!" triumfuji. "Pracuje v cizině a vydělá víc než ty."
Mámu neuklidním: "Přesně něco takového jsem čekala! Loto-"
Pohupuji si nohou do taktu oblíbené písničky, která zazní z 
autorádia, a když si k ní začnu polohlasně i zpívat jablkem, jablkem nejsi, kousnu hloub a zlíbám tě celou, merci o merci tak opustit zoufalcův ráj, chci zas v tobě spát, máma od výčitek upustí. Pozná, že by mi šly druhým uchem ven.
Probudí mne odporné mnohohlasné vysoké pištění, vystrčím hlavu zpod deky a odhaduji situaci: přemyšeno. Strašilka se oko-tila, pohled na její holá miminka ve mně zanechává hnus. Neváhám okamžitě vstát a jít na mámu, která se hlodavců štítí stejně jako já, náležitě apelovat. Taťka se pochopitelně bráchy zastává, nemáme mu brát jeho ušlechtilý koníček, nakonec se po bouřlivých debatách dohodneme na kompromisu. Strašilčiny mladé musí z domu, Šimon přísahá, že jen co trochu povyrostou, rozdá je mezi své kamarády, prý je o ně velký zájem. Určitě! Být po mém, spláchnu je do záchodu.
Protestně otevřu dokořán okno nehledě na mínus tři stupně a nevybíravými slovy donutím bráchu si ve své části pokoje uklidit. Celou zlatou neděli zasvěcujeme pečení a úklidu, makám jak černej, zastavím se teprve navečer, kdy hledám vhodný oděv na vánoční koncert, na něž se chystáme celá rodinka, tedy, můj nevzdělaný bratr je donucen rodiči svléct prošoupané džíny a obléct se do bílé košile s motýlkem, za což jim rozhodně není vděčný.
"Aby ses neuškrtil," podotýkám sarkasticky, bavím se nerovným zápasem člověka s materiálem. Shýbnu se, abych ze dna skříně vylovila kabelku tvaru psaníčka. Je tu samozřejmě kupa krámů, především Šimonových, krom asi desatera puků konečně objevím co hledám. Chci si do ní hodit hřeben a lesk na rty, trhnutím otevřu suchý zip - a zírám na několik fialkových papírků. "No ne," uteče mi ze rtů. "Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest tisíc. Kde se tu vzaly?!"
Brácha si mě teprve teď všimne, cukne sebou jako uštknutý, vytrhne mi bankovky z ruky a napěchuje si je do zadní kapsy tmavých svátečních kalhot.
"Tím naznačuješ, že jsou tvoje, jo?" ušklíbnu se a hodlám přivolat mamku. Brácha mě prudce odstrčí ode dveří, dokonce je přimkne klíčem, abych nemohla odejít, a zasyčí:
"To si piš, že jsou moje! Schoval jsem si je tam, říkalas, že ta pitomá kabelka dávno vyšla z módy!"
"Můžeš mi vysvětlit, kdes vzal tolik peněz?"
Šimon je vzteky přímo bledý. "To je moje věc."
"Mamku by to jistě zajímalo," upozorním ho.
"Mamku by jistě zajímaly i jiný věci," oplatí mi. "Zkus ceknout a uvidíš, co všechno se dozví! Prostě ty peníze jsou moje, získal jsem je a ty se nemusíš starat, jak."
Je mi jasné, proč tolik vyvádí. "Na automatech," odfrknu zhnuseně. Má je od našich přísně zakázané. "Jenže, milánku, pokud budeš hrát dál, přijdeš o ně, ani nemrkneš. Vyhrát je náhoda, prohrát zákonitost. Tak jsou automaty stavěný."
Můj přímý postoj ho viditelně uklidní. Pohodí rameny, odemkne, ale ještě zahučí: "Nech si to pro sebe!"
Pouštím brášku i s jeho hazardními hrami z hlavy, koncert nemá chybu, účinkují v něm tři pěvecké sbory z různých zemí a pějí nejznámější koledy v češtině, angličtině a němčině. Při odchodu z divadla zahlédnu na zlomek sekundy Honzu, pajdá se o holi k východu v doprovodu své matky, zamává mi přes zástup lidí a já mu tedy odpovím. Na dálku, proč ne?
V úterý ráno se probouzím se svíravými bolestmi v podbřišku, na pyžamových kalhotách objevuji malou krvavou skvrnu a je mi to jasné. Dostala jsem menses, měla přijít až v pátek! Jsem z toho pěkně otrávená, vždycky mě tři dny bolí břicho, necítím se právě příjemně a ačkoliv první den nebývá silná, spíš několik šmouh a dost, je mi jasné, že v bazénu toho moc nenaplavu. A po bazénu teprve ne!
Ve škole trávíme poslední den před prázdninami, pozornost není bůhvíjaká, profesor literatury nám nechává vybírat si témata rozborů, co musí být hotové do lednových zkoušek. Volím Dantovo Peklo, miluji středověkou literaturu, přestože je mi jasné, že k nejlehčím nepatří. Darině je jedno, co na ni vyjde, nebaví ji nic, místo toho se mi svěřuje s plány na Silvestra. Hodlá ho strávit s Michalem na jakési chatě.
"Já myslela, že s Tiborkem, to je číslo jedna, ne?"
"Je," soudí klidně. "Jenomže Tiborek musí strávit Vánoce a celý prázdniny s rodinou v Krkonoších, víš?"
Pohodím hlavou. "A to ti nevadí? Rozvracíš rodinu a on má stejně na prvním místě manželku, pak teprve tebe."
"Mně to vyhovuje," ubezpečí mne. "A netvař se jak starej moralista. Zrovna ty! Ondrovi dáš košem a výčitky z toho nemáš, co? S Michalem bude veselo, nemám strach. Alan jede na tu chatu taky, to asi víš, ne? Nepozval tě?"
Tohle tedy nevím a dost mě to zaráží. "Zatím jsme o Silvestru nemluvili," soukám ze sebe. Krom kulturistiky a sexu jsme nemluvili ještě vůbec o ničem.
"Tak se s ním dohodni a pojeď, bude psina," láká mě. "Není to daleko, někde u Kozího hrádku. Ty, Šarloto... a jak ti to s ním klape?"
"Bezvadně," usměji se s převahou. Pak zpozorním: "Proč?"
"No nic, já jen... Michal ho zná od dětství, vyprávěl mi o něm různý věci," nakousává tajuplně.
Přestože hořím zvědavostí, přemůžu se a pravím ledabyle: "Pomluvy mě nezajímají, Darinko."
"Jak myslíš," krčí rameny. "Myslela jsem pár informací k dobru, ne pomluv... Když nechceš, nech bejt."
Balíme si učení a v jednu deset pádíme ze školy jako stádo, po tělocviku nás čekají báječné dva týdny volna!
"Šarloto?"
Ohlédnu se po známém hlase. Vida, ze schodů našeho ústavu ke mně sbíhá Patrik. "Nějakej problém?" optám se konverzačně.
"Ne," usměje se a rozpačitě dodá: "Chtěl jsem ti popřát pěkný Vánoce."
Ta snaha mě málem dojme. "Aha. Díky. Hrajete někde?"
Ožije. "Třicátého v Jiskře s Ostravou. Přijdeš?"
"Nevím. Pozdravuj Danielu, ta tam bude taky, ne?"
"Určitě," kývne a tím zazdí plamínek vzedmuvší se naděje.
"Hm. Tak to nepřijdu zaručeně," řeknu na rovinu a samotnou mě překvapuje můj klid, vůbec to se mnou necloumá! "Ahoj, Patriku. Hezký svátky!"
"Šarloto..." Stojí na schodech jako svatý na mostě. "Udělala bys mi radost, kdybys na ten zápas přišla."
Podívám se na něho málem soucitně. Na dvou kobylách se musí rajtovat špatně, natož když jedna je vysoká, statná a ušlechtilého původu, a druhá jen ošklivej poník.
"Stejně nebudu v Bakově. A pak, košíková mě nebaví." Nechávám ho za sebou značně zkoprnělého, nevím proč mám najednou skvělou náladu. "Čau, Pepo!" Břinknu přátelsky do zad sněhuláka, jehož nos z banánu někdo dávno ukradl a nejspíš sežral, a jelikož naše území postihuje tlaková níže, taje a je nad nulou, šišatá hlava se odděluje od těla a padá.
Někdy padají jiné hlavy než pouze sněhové!
Alan se do Delfína skutečně dostavil, před holkami ze třídy i profesorem tělesné výchovy mě líbá na tvář, holky blednou závistí a profesor mě rázně odvolá zpátky ke třídě. Je však odpoledne, bazén je otevřen pro širokou veřejnost a on tedy nemůže Alanovu přítomnost nijak ovlivnit.
Protože jsem si ve sprše zasunula tampax, pohybuji se po bazénu v plavkách a není na mně nic znát, ovšem do silně chlorované vody se neodvážím. Nerada bych něco chytla.
Sedím na vyhřátých dlaždicích, za velkým oknem se kopce sněhu pomalu mění v ošklivou břečku a já pozoruji Alana, jak řádí ve vodě s Darinou, Editou, Zlatou a vůbec všemi mými spolužačkami, co takhle krásně využívají mé indispozice. Přijde ke mně jen jednou, hned ze začátku, chce mě pozvat do vody, když mu s rozpaky oznámím důvod sedění na suchu, kývne a skočí do vody. Asi stokrát zalituju, že jsem mu o dnešku vůbec říkala, vidím to jako tah zpátky.
Teprve když profesor nažene houf holek na střední věž a s pomocí plavčíka Roberta, který se všemožně na sebe snaží upoutat Darininu pozornost, jim vysvětluje techniku bezpečného skoku, Alan se posadí vedle mne a celou mne zcáká. Marně uhýbám, ve zlomku vteřiny jsem mokrá od hlavy až k patě, snažím se držet kamennou masku, abych se mu pomstila za holky, jenže to se v téhle situaci nedá, smějeme se oba.
"Když se teda nemůžeš koupat, musíš tu bejt?" zajímá se poté. "Nemohli bychom se vytratit dřív, než vám padne?"
"Nevím a zkoušet to pro jistotu nebudu," zpražím ho. "Tobě se tu přece líbí, ne? Která z našich holek je nejhezčí?"
Doufám, že řekne přece ty i když to bude lež, ale on se zadívá do houfu namačkaném na můstku i pod ním, zamyslí se a praví: "Darina."
Nedozvím se žádnou novinku, přesto se mě jeho volba dotkne. "Je sladká, co?" ušklíbnu se.
"Je pěkná," opraví mě s pohledem na spolužačce s vlasy zapletenými do tlustého copu, které se právě zcela věnuje Robert. Marně ji láká ke skoku. Alan mě však ničí dál: "Ta vedle, ta blondýnka s tou pihou..." "Edita," usyknu.
"Ta má skvělý boky a kulatej zadeček. Ta s tou mašlí má dobrý prsa. Je drobná a přitom souměrná, takový boule." "Rád koukáš po holkách, co?" špičkuji pobouřeně. "Líbí se mi pěkný těla," zopakuje nevzrušeně a naviguje můj pohled na opačnou stranu bazénu. "Támhle ta špekatá je moje bejvalá spolužačka ze školy. Bejvala kráskou třídy a podívej se na ni, je z ní stará tlustá krabice."
Na rozdíl od Alanova tvrzení vidím hezkou mladou ženu, dokonce ani ne tlustou, pouze maličko při těle s plnými tvary. "Taky má dvě děti," namítám šokovaně.
"I kdyby deset, to ji neomlouvá," praví kategoricky. Pak nám skončí vyučovací hodiny, Alan v tu ránu zapomene na holky kolem, naloží mě do svého auta a veze k sobě domů.
"Ale já mám to," připomenu, když mne ve dveřích líbá. "Silný?"
"Ne, slabý, jenže -"
Umlčuje mne polibky. Milujeme se. Samozřejmě s kondomem a při zvýšených hygienických zásadách, ale je to stejně silné a báječné a horké jako jindy. Už se před ním nestydím, nechám vést své ruce i ústa přesně podle jeho představ, plním každé jeho přání, Alan se na oplátku ptá mě, co a kde se mi líbí nejvíc...
Zaveze mne před náš dům až v sedm večer. Sotva pletu nohama. Začínají prázdniny, jsem zamilovaná a umilovaná, je mi skvěle. Na Silvestr jsme se samozřejmě nedostali.
Škoda, že si s Alanem z devětadevadesáti procent nerozumíme. To pouhé procento je sex. A chození... není jen sex.

Kapitola dvanáctá

Rozpouštím čokoládu ve vodní lázni, šlehám bílky s cukrem a lžící citrónové šťávy, míchám do ledova cukr s rumem. Včerejší den jsem strávila slepováním cukroví, dnes ho zdobím. Tahle práce mě baví tím víc, že táta slouží a mámu odvály pracovní povinnosti až do Prahy, nikdo mi do toho nemluví a nepoučuje, jak bych to mohla dělat lépe.
Zadrnčení domovního zvonku mě zasáhne jako blesk z čistého nebe. Alan! Určitě!! Předbíhám v chodbě bráchu a otvírám dveře první. Za nimi se na mě zubí Darina.
"Těbůh. Bála jsem se, že nebudeš doma... Šarloto, potřebuju nutně půjčit lyžáky, ty moje jsou děsný!"
"Pojď dál," zvu ji s těžko potlačeným zklamáním, které rychle zamlouvám: "Nač lyžáky? Ze sněhu zbyla čvachta."
"Tady možná, ale na horách se nic nezměnilo," vysvětluje a než najdu boty ve skříni, ochutnává drze moje výtvory. "Jsi dobrá, fakt, hotovej umělec. Tolik barevných kombinací, ňam, tyhle pokrou-ceniny jsou vynikající."
"To jsou oříškový rohlíčky napůl máčený v čokoládě," vysvětlím. "Vy doma nepečete?"
"Ne," odpoví s plnou pusou. "Máti nakoupila dvě krabice čajo-výho pečiva, dneska doveze od cukráře pár věnečků a kremrolí a je to bez práce. Nejsou lidi. No jo, musím pádit, Michal na mě čeká venku, štěstí, že jsem tě stihla."
Plní si na cestu nejen obě ruce, ale i kapsy, obouvá si vysoké boty. "Co máte v plánu vy s Alanem?"
"Možná zavolá," říkám neochotně, "přinejhorším se uvidíme na boží hod v tanečních."
"Aha," říká. "Tak to máš blbý, sedět doma. Se měj!"
Dívám se za ní ještě z okna. Vybíhá ze vchodu, přisedá si k Michalovi do auta, vidím, jak se chvíli přetahují a šmajchlují, jak by řekla bábi Křížová, načež teprve odjíždějí.
Zdobení cukroví mě náhle netěší, co nejrychleji napatlám zbývající holé kousky bílkovou polevou, pocákám čokoládovou a nevyužité zbytky předám stylem granda bráškovi, aby si je dolízal. Vyrovnám cukroví na tácy, zbytek nahážu do prázdné krabice od
margarínu, umyji nádobí a potácím se od jednoho okna ke druhému. Představuji si Darinu na sjezdovce. S Michalem, který ji co chvíli obejme, políbí, poškádlí, určitě se v jednom kuse smějí, popichují, koulují. Proč jsem si nic s Alanem nedomluvila, sakra?!
Kvůli mámě, no jasně. Jenže... v koutku duše mě napadá, že mi Alan nic takového nenabídl, zatím se vždycky ozval když měl chuť na styk. Krom bazénu v den první naší schůzky, kdy mě vlastně chtěl vidět v plavkách, aby nekupoval zajíce v pytli, mě nepozval nikam. Zamračím se. Ví, že to nemám s mámou lehké! Přesto se mi na mozek tlačí myšlenka: přesně tohle mu starosti nedělá -a přesto mě nikam nezve!
Přenáším telefon z chodbičky do pokojíku, aby mi neuteklo zavolání. Usilovně na Alana myslím a snažím se ho telepaticky přivolat. V pět odpoledne víc nevydržím, oblékám se a spolu s Tomem vybíhám do nevlídné ulice. Drobně mží, bílá nádhera dávno vzala za své, uhýbám před vozidly, řidiči si nedělají násilí, bezohledně rozstřikují kaluže špíny.
Tom se jistě diví, nejen, že mu neodepnu vodítko, ale vláčím ho na řemínku zcela jinou trasou, pádíme spolu cestou necestou do Centra a za chvíli už zadýchaně zvoním u bytu s vysokými kovanými dveřmi. Nevím, co Alanovi řeknu. Možná nebudou slova třeba, anebo navrhnu jít do kina, bruslit na zimák, projet se do přírody, případně se obyčejně projít, prostě dělat cokoliv, hlavně nebýt sama.
Po pěti minutách hluchého vyzvánění se vzdávám. Není doma. Schlíple se ploužím domů, dokonce neuhýbám před cákanci, takže se Šimon, idiot, rozřehtá, jakmile nás uvidí.
"Jste běželi maratón, ne?" zubí se. "Nebo jeli plochou dráhu na blátě, co? Abys vykoupala Toma, takhle zasviní celej bejvák a máti se zvencne."
Nejdřív si dám sprchu sama, potom do vany postavím i vzpouzejícího se dobrmana. Bohatě ho našamponuji a vyplachuji jeho ušlechtilou hladkou srst, když do koupelny najukne brácha: "Jo, abych nezapomněl, volal ti nějakej kluk."
"Kterej?!"
"Nevím, nepředstavil se. Chtěl tě k telefonu."   "A vzkazuje mi něco?!" šílím.
"Ne."
Vztekle kopnu do dveří. Kdybych seděla doma, udělám líp! Takhle se nevyplácí přehnaná aktivita. Vysuším psa do jeho vlastního ručníku a pro jistotu ho zavřu v koupelně, aby se nevytíral do koberců a křesel.
Za mák mě neláká civět na Poklad na Stříbrném jezeře, ležím na válendě a civím do stropu, představuji si, odkud asi Alan volal a kde jsme mohli být právě v této chvíli.
Pokoj halí měkký soumrak, přes tenkou příčku slyším od sousedů vánoční koledy, všechno by bylo v pohodě, kdyby...
Telefon doslova zavyje a já vylítnu jak postřelený srnec. Zakopnu o židli od psacího stolu, bolestivě si narazím malíček, zadržím zanaříkání a do sluchátka vykřiknu své jméno.
"Ahoj, Šarloto. Tady Honza. Konečně jsem se dovolal... co děláš? Neměla bys čas zajít na pokec a pár písniček?"
Polknu. "Tys mi dneska volal?"
"Asi před dvěma hodinkama," přisvědčí. "Tak co?"
V duchu si vybavím večer sama v pokojíčku a s pocitem teď už je všechno jedno, souhlasím. Obleču se, do igelitky přibalím Peklo, načmárám na kus papíru několik číslic a donesu ho bráchovi k televizi. Šimon je pověřený mým hlídáním, kvůli mně nesměl celý den ani na krok, ale tím si hlavu nelámu. Díky podezřelým šesti tisícům se máme v hrsti vzájemně.
"Kdyby něco, zavolej mi na tohle číslo," dodám.
Ani nevzhlédne, na obrazovce se právě mydlí Utahové s Nava-hy, což je mnohem důležitější než avantýry starší sestry.
Honza mě opět čeká na zastávce autobusu. Navzdory citovému rozpoložení, v jakém jsem k němu přišla, už po deseti minutách nelituji své námahy a dokonce zapomínám na trápení s mámou a především starosti s Alanem. Při zvukové kulise rolniček znějící z kuchyně se moříme s rozborem nejvýznamnějšího Alighiero-va díla, Honza ho zná, četl ho a tudíž je mi velice nápomocný, přestože se mně osobně kniha líbila, asi bych nebyla s to dát dohromady rozbor a podobenství mnoha zkoušek, které musel hrdina při své cestě za Beatricí absolvovat, projít okružími samotného pekla.
Paní Divišová nám přinese tácek s vynikajícími chlebíčky a
limonádou, cpeme se a přestože mám dávno rozbor hotový a tudíž bych mohla odejít, svůj účel dnešní návštěva splnila, sedím jako přišpendlená, bavíme se o všem možném, smějeme se vůbec zjišťuji, že máme hodně společného. Líbí se nám stejní autoři, čteme málem tytéž knihy, shodneme se i na písničkách a filmech, oba vyzdvihujeme Vzpomínky na Afriku, Amadea, Toot-sie a Malý velký muž, pouze se do krve pohádáme o film Ghost, který já považuji za dobrý hlavně proto, že v něm hraje můj idol Patrick Swayze, kdežto Honza bez obalu prohlásí, že komedie ujde, Demi Mooreová vypadá prima, kdežto dějově je to sladká limonáda.
Hodiny splašeně letí, vím, že bych měla jít, pokud nechci mít doma zbytečné dusno, ale hrozně se mi nechce, je mi v jeho společnosti strašně dobře. Ani jedinkrát se nezmíní o trapasu před naší školou, o Alanovi nepadne slovo. Kdyby tak měl Alan Honzovu povahu, napadne mne v duchu podle.
"Šarloto,.. Nešla bys pětadvacátýho na koncert? V kostele Sva-týho Vavřince budou dávat Rybovu Vánoční mši..."
"Honzo, nezlob se, mám taneční. Předposlední," vysvětluji a trochu je mi líto, že o koncert přijdu. Tam by mě jistě spolužačky neviděly a nemusela bych se za něho stydět.
"Dobrý, nedá se nic dělat," usoudí a za brýlemi se trochu plaše usměje. Zaloví v zásuvce stolu a podá mi maličkou krabičku. "K Vánocům. Ale rozbalíš to až zítra večer, jo?"
Zírám. "Dárek?! Proč?"
"O Vánocích se dávají dárky, ne?"
"No dobře, jenže... já pro tebe nic nemám!"
"Však já radši dárky dávám než dostávám."
Pak mi přehrává na kytaru staroanglické vánoční balady, hovím si na válendě, dívám se dírou ve střeše na hvězdnaté nebe, asi znovu začíná mrznout, a zpívá ve mně každá strunka. Je mi fajn je slabé slovo!
Vzdáleně zaslechnu cinknout domovní zvonek, hlasy z chodby, uvědomím si dupot po dřevěných schodech do podkroví a při jednom z nádherných songů vpadne do půdního pokojíku moje máma. V první vteřině si myslím, že se mi pouze zdá.
"Šarloto!" vyhrkne, jakmile mě uvidí rozvalenou na posteli,
načež si uvědomí Honzovu přítomnost v křesle a její bojovnost rychle vyprchává.
"Dobrý večer, paní Šimonová," zdraví ji.
"Mami, co tu děláš?!" děsím se. "Stalo se něco?"
"Ne... Totiž, myslela jsem... že jo. Dobrý večer, Honzo. Hrozně se omlouvám, vlítla jsem sem dost ostře, já..."
"Nic se neděje," usměje se Honza. "Sedněte si."
"Uvařím vám kafe," nabízí nesměle od dveří paní Divišová. "Honzík je hodnej kluk, nic tady neprováděli, nemusíte mít obavy..."
Máma se topí v rozpacích, pozvání na kávu přijímá a omlouvá se: "O Honzovi nepochybuju, trochu ho znám z divadla... Bála jsem se, že je dcera někde úplně jinde, víte."
Zdržíme se dalších čtyřicet minut, máma odkládá kabát a bavíme se ve třech, paní Divišová brzy odchází. Vlastně ve dvou, já se moc ke slovu nedostanu, máma se vyptává Honzy na jeho svět zakletý do notových značek, zahraje jí několik písniček a ona mu slíbí článek do časopisu Hrom, protože jí tahle látka připadá velmi zajímavá a Honza tak získá potřebnou reklamu pro svou další budoucnost.
Domů jedem taxíkem, mlčíme, teprve ve výtahu mi vyčte: "Proč jsi neřekla rovnou, kam jdeš?"
"Přece nikam nesmím!" prsknu. "A jak jsi mě vystopovala?"
Máma prozradí, že přes telefonní číslo, co jsem nechala bráchovi na stole, aniž nám měl čas dát avízo. Nakonec váhavě dodá: "Pro Honzu a jiné tvoje slušné kamarády domácí vězení neplatí. Honza je... fajn kluk, že? Je rozumný a ví, co chce... Líbí se mi."
Ušklíbnu se. Pro Alana zákaz platí. Protože ten podle mámy slušný není. "Tobě možná," rýpnu si. "Mně se nelíbí."
Vystoupíme z kabinky zdviže, klíčem otevře byt a na chodbě mě poučí: "Lotko, na tom, jak kdo vypadá, zas tak moc nezáleží. Někdo může být krásný jinak, zevnitř."
To jo! Nemohla bych s ním vylézt na ulici, nevyšla bych ze strachu, kde nás která spolužačka uvidí a roznese po celé škole, s jakým krasavcem typu Toma Cruise chodím! Tohle však mámě nevysvětluji, jsem docela ráda, že jsme se usmířily, Vánoce jsou svátky klidu, pohody a lásky, a když mě pochválí za hotové cukroví, vím, že u nás v míru proběhnou.
Na telefon čekám celý Štědrý den. Musí se ozvat, popřát mi pěkné svátky když nic jiného, musí! Jsem z toho napjatá a nervózní, bloumám bezcílně bytem, nenechám se nalákat na stokrát obehrané televizní pohádky, u kterých leží brácha, ani na zdobení chlebíčků, k němuž mě láká táta. Posléze přijímám mámin návrh odnést babce Křížové cukroví.
"Kdyby mi někdo volal, zavoláš mě, že, tati?" šeptám.
"Bez obav," uklidní mne a tudíž jdu docela ochotně.
Bábinčin obývací pokoj vypadá jako v kterýkoliv jiný den, jediné, co připomíná nejkrásnější svátky v roce, je svícen s růžovou svíčkou, suplující vánoční stromeček. Kočky a kocouři se blaženě rozvalují po gauči i křeslech, bábi sedí v houpacím u okna a má radost, když mě vidí, okamžitě vypíná rozhlas po drátě a umlčuje nestárnoucí melodie jako Tichá noc v podání Karla Gotta, a belhá se postavit vodu na punč.
Vyhlédnu z okna na dokonale pusté sídliště, představím si tisíce rodin, užívajících si domácí pohody, a taky babku, na co asi myslí, když poslouchá hudbu a dívá se na svět venku.
Z mého umu je docela vedle, prohlíží si jeden kousek cukroví po druhém a nešetří chválou, pak mi vypráví o svém dětství, kterak prožívala Vánoce spolu se svými osmi sourozenci a od třinácti odešla sloužit do Vídně k jedné panské rodině, popisuje mi pra-chem roků dávno zaváté vzpomínky na Štědré večery, které mají stále společné kouzlo a čas jim na kráse neubírá. Po spirále věku dojde na dobu, kdy měla malou Aničku a chystala jí vánoční překvapení... tu se zasmuší, oči jí zvlhnou a ona se mi svěří, že se Anička dosud neozvala.
"Určitě se brzy ozve, babi," těším ji.
"Doufala jsem, že na Vánoce, ale... Asi na mně zapomněla úplně, Lotynko," vzdychá. "A já bych ji tak ráda viděla! Jistě je vdaná a mám někde ve světě vnoučátka, možná právě takovou správnou holku jako jsi ty... Všechno bych jin dala, Lotynko, všechny svoje peníze..."
"Babi, neházej flintu do žita, není všem dnům konec."
Protře si oči a vrátí se do přítomnosti. "Když jsme u těch peněz, Lotynko..." Ztěžka vstává, pajdá se k příborníku, opírá se při tom o stůl i kusy nábytku, vezme do ruky malovaný buclatý hrníček
s pokličkou, sáhne do něho a nečekaně mi podá nahnědlou bankovku, jejíž hodnotu bystře poznávám. "Vezmi si. K Vánocům. Něco si kup, to víš, já se do města nedostanu a i kdyby, jistě mám jinej vkus než ty, vyber si sama, co chceš a pak mi to přijď ukázat, ať se potěším s tebou."
"Ale babi, to nejde..." bráním se rozpačitě.
"Pročpak ne? Uděláš mi radost," ujistí mě a než hrníček zase zavře, podle zvyku přepočítá zbylé úspory. Něco jí nesedí, vytahuje celý svazeček a pečlivě odkládá jednu po druhé. "To sem blázen..." mumlá.
"Co je, babi?"
"Nemůžu se dopočítat," potřásá zamyšleně hlavou. "V pátek sem měla důchod, jednu tisícovku sem šupla tady nahoru, to je ona, vidíš ji. No a přitom tu mám nějak málo..."
"No a nemáš, babi, skrýše dvě?" Podobným zážitkům býváme svědky u naší babičky a dědy, ti mají schovek asi deset a pokaždé vymýšlejí nové, načež když, potřebují, zapomenou, do které si peníze uschovali. Zapomínají i jiné věci, například vloni dostal bráška dodatečný vánoční dárek až v březnu, když ho babička při jarním úklidu náhodně objevila. Se sklerózou starých lidí mám své zkušenosti, babčin zmatek mě nijak nevzrušuje.
"Ne, jistě ne, peníze dávám dycky semhle..." Přepočítává úspory asi po jedenácté a protože jí vychází stále malé číslo, je z toho celá vedle, třesou se jí ruce i hlas.
"Tak já ti vrátím tu pětistovku, abys měla víc," navrhnu.
"Kdepak, tu do toho nepleť. Užij si ji, Lotynko."
"A kolik ti vlastně chybí, babi?" Očekávám, že řekne dvě stovky a budu hotová, jenže ona odpoví: "Šest tisíc."
"Tolik?" leknu se. "Přesně... šššest?!"
"Na chlup," kývá a znovu a znovu zbylé peníze počítá.
Najednou je mi v jejím bytě horko, zvedám se, rychle se s babičkou loučím, děkuji za dárek, vymlouvám se na stromek, který musím doma ozdobit, a slibuji, že mě zase brzy uvidí.
Nezdržuje mě, stále počítá a vrtí nevěřícně hlavou. Vymáznu na chodbu, zabouchnu za sebou a letím domů.
"No sláva," vítá mě mamka. "Pomoz jim se strojením, Lotko, za chvíli se pustíme do smažení řízků."
Táta v obýváku utěsňuje malou borovičku do kovového stojanu, bráška rabuje v krabici se svíčkami a ozdobami.
"Šimone, mohl bys na chvíli?" lákám ho. "Ale rychle!"
"Nikdo ti nevolal," odtuší nevzrušeně a rozplétá zašmodrcha-né dráty svíček. Nechci, aby na mě táta něco poznal, přistoupím až k bráchovi a on z mých očí vyčte naléhavost.
Nepříliš ochotně mě doprovodí do dětského pokoje. "Nějakej problém?" optá se mě světácky.
"Jo. Tvůj. Na rovinu: kdes vzal ty prachy?!"
"Pst!" vyděsí se, asi jsem vážně vykřikla moc nahlas. "Přece jsem vyhrál na automatech a -"
"Lžeš!" řeknu mu prudce, nicméně tišeji než před chvílí. "Já vím, kdes je ukradl, a zvedá se mi z tebe kufr!"
"Jsi pitomá!" ušklíbne se, ale náhlá horkost, co mu vstoupí do obličeje, mě ujistí ve správném odhadu. Poznám však, že s ním po zlém nic nespravím. "Brácho," zkusím vemlouvavě, "to nejde. I kdyby sis za ně ty brusle koupil, neměl bys z nich nikdy radost. Rozumíš? Jsou to její těžký úspory, tušíš, jak dlouho trvá, než dá dohromady šest táců?"
Ohryzek mu po hubeném krku lítá nahoru dolů. "Jak víš, že si za ty prachy chci koupit brusle?!" vydechne.
"Jednoduše. Stojí tolik a podezřelejší o nich doma přestal mluvit."
"Protože... oni," hodí ramenem ke dveřím, "mi je nikdy nekoupí, lakomci! A já vypadám před klukama jako žebrák."
"No, víš, ale v bruslích zajejípeníze by se ti nehrálo dobře." Pak mě napadne: "A proč sis je teda dávno nekoupil?"
Zavrtá oči do koberce.
Vidím mu do duše. "Protože jsi nemohl," odpovím za něj. "Musíš jí je okamžitě vrátit."
"Ona ví, že jsem... když jsem jí nakupoval... to?!"
"Ne," uklidním ho.
Znatelně se mu uleví. "Je stará," zahučí. "Ty prachy nebude nikdy na nic potřebovat a na funus má dost."
"Troubo," řeknu láskyplně. "I kdyby je fakticky nikdy nepotřebovala, jsou její. A tyje musíš vrátit co nejdřív, než začne vzpomínat, kdo všechno byl v jejím bytě. A věř, že těch možností nebude moc! Dřív či později by na tebe došla."
"Nic by mi nedokázala!" brání se.
"Třeba ne," souhlasím a hned dodám: "Dovedeš si představit tu ostudu, co by tomu řekli naši?! Ten kolotoč kolem?"
Sklopí hlavu a dlouze mlčí. Nechám ho, aby si to pěkně srovnal. Rovnání mu trvá pět minut. "No jo, jenže... jak?"
"Jednoduše. Donesem jí pár chlebíčků, rozumíš, ty ji zabavíš a já strčím prachy do jinýho hrníčku, kde je určitě najde a bude si myslet, že si je tam dala sama a zapomněla."
Musí uznat, že jsem to vymyslela chytře, odklopí koberec těsně u topení, vytáhne obálku, vyndá z ní bankovky, které mi předá, aniž by se na mě podíval. Nedbáme na mamčino pobízení o kvapícím čase, máma má na starosti důležitější věci. Ukořistím z tácu šest esteticky vyhlížejících chlebíčků s lososem, zabalím je do ubrousku a tajně se vyplížíme z bytu. Bábi je naší návštěvou pře-. kvapená, zve nás pohostinně dovnitř, přejeme jí šťastné a veselé svátky, ona nám také, děkuje za chlebíčky, ale na čele má hlubokou vrásku. Podle nádobí vyndaného z prosklené části příborníku se dovtípím, co dělala celou tu dobu.
"Babi, dej si je na tácek, ať se na ně nepřilepí papír," radím dobrosrdečně a brácha ji do kuchyně doprovází. Nastává moje chvíle, přiskočím k příborníku a do nejhořejší poličky, kam se ještě nedostala, šoupnu bankovky pod malovaný talíř.
Pak už letíme domů, máme nejvyšší čas, nechceme promeškat nejhezčí večer. "Šarloto," zahučí brácha v chodbě, já jsem ty peníze chtěl vrátit... fakt, věř mi. Nevěděl jsem, jak. Bylo to strašný... Dokonce se mi o tom zdálo. Neukradl jsem je schválně, utíral jsem prach a najednou jsem je tam uviděl a... a... samy mi skočily do kapsy. Díky."
"Ty moulo," plácnu ho do zad. "Pro příště."
Kývne a mně zbyde pěkný pocit, věřím, že příště nebude.
Ten den jsme večeřeli o něco později než v předešlých letech, ale to nám dvěma nevadilo. Ježíšek počkal než navěsíme na stromek fialové stužky a mašle a perníčky, pomohla jsem mamce se salátem i řízky, a když jsem pod stromečkem našla krom jiných prima dárků i skvělé večerní šaty s nahými rameny a zády a zlatým řetízkem kolem krku a vysoké hnědé kozačky nad kolena, nemělo to chybu.
Pitomeček brácha dostal vysněné brusle. To byl gól! Naši netušili, proč se z nich neraduje a je celý červený a zaražený, a já ho samozřejmě neshodila.
Teprve v jedenáct v noci jsem si vzpomněla na dárek od Honzy, vyhrabala ho z kapsy bundy a objevila v něm stříbrný prstýnek s kamínkem tvaru slzičky. Pasoval mi přesně, po celý zbytek večera jsem se na něho nemohla vynadívat.
A že Alan nezavolal jsem si uvědomila až před usnutím.
Tango, to je tedy věc! Ota Pavel při něm dělá kroky, že mu sotva stačím, za jeden jeho musím udělat dva tři, vytírá se mnou po sále sem a tam, jsem z toho mrtvá a ze srdce děkuji Alanovi, který mě vysvobodí hned na třetí skladbu.
Vidíme se poprvé, přiběhl se zpožděním, před začátkem lekce jsem div nezoufala, že dnes vynechá.
"Ahoj, Šarloto," vydechne udýchaně. "Představ si, zaspal jsem! To se mi ještě nestalo, abych chrápal tak dlouho."
"Cos dělal předevčírem a v noci?" ptám se podezíravě.
"Lyžoval," přizná se a se smíchem mi líčí dvoudenní hmoždě-ní na Hrbáči, má prý v nohou desítky kilometrů, a večer maličko slavili, do postele se dostal ráno.
Dech se mi doslova tají: "Sám?!"   "Jasně," zazubí se. "S kým, když tys tam nebyla?"  "Nepozvals mě," připomenu jedovatě.
"Nemohl jsem tušit, že bys šla," namítne. "A pak, mělas ty svoje dny, ne? No tak, maličká, přece si nebudeš hrát na uraženou."
Jeho vysvětlení zní logicky, přesto mi dá práci, abych v sobě udusila plamínek nedůvěry a hlavně výčitku, že se mě ani nezeptal, rovnou mou přítomnost zamítl. Kvůli krámům, přes které by se se mnou v silném stádiu nemohl milovat. Ale že bych s nimi lyžovat klidně mohla, ho nenapadlo!
Tančíme tango především spolu, po přestávce mi španělský rytmus přechází do krve a jsem vzrušená jen tancem, natož Alanovou blízkostí. Alan prožívá tango stejně jako já, jelikož mi pošeptá: "Půjdeme ke mně. Mám pro tebe překvápko."
"Nemůžu," vyhrknu div ne zoufale. "Jsou tu naši, oba."
Zamračí se. "A co má bejt?"
"Pochop, nemůžu je nechat odjet domů a sama jít s tebou." "Proč ne? Máš svůj život, ne? Nenech si do něho pořád kecat, sakra. Jsi skoro dospělá, chovej se podle toho."
Pohodím hlavou, žije v jiné dimenzi, nic nechápe! Zkouší to
tedy po dobrém: "Šarloto, neblbni. Vyčítáš mi, že se ti nevěnuju,
a když po tobě toužím, jen si sáhni, jakou mám na tebe chuť!, tak
se vymluvíš na fotra s mámou. Ještě máš... no, ty ženský potíže?"
"Ne, dnes mi končí, ale..." zakloní mě v rámci tance hluboko k zemi. "Tím líp!"
"Nejde to, vážně!"
"Pánové," zahlaholí mistr Káně, "vystřídejte si dámy!"
"Smím prosit?" zašeptá vedle nás Ota Pavel snaživě.
"Vodprejskni, ratlíku," poradí mu Alan, nedbá na mistrovy rady
a trochu naštvaně se mě ptá: "A kdy teda? Zejtra?"
"Taky ne. Jedem k babičce do Nížan, taková díra, vezeme jim dárky, a na návštěvu."
"Nech starouše odjet a půjdeme ke mně," navrhuje. "Musím s nimi," namítnu.
"Tak to je těžký," zašklebí se. "Když musíš\" Víc se mnou nepromluví a na konci skladby se mi sarkasticky ukloní, předá mě do náruče tlustého Evži a sám vyzve Elvíru. Ví, čím mě namíchne nejvíc, darebák!!!
Tancuji stylem nic se neděje a schválně se na něho nedívám, i když protáčí jednu sukni za druhou. Darina tráví veškerý čas s Michalem, pusu od ucha k uchu, a když dorejdí až ke mně, nakloní se a oznámí mi: "Díky za lyžáky, bezva jsme si užili. Alan tam byl taky."
"Já vím," ujistím ji s pracnou maskou. Přestože chci zůstat chladná a hrdá, nedá mi to, snažím se z ní vytáhnout informace oklikou: "Kolik vás bylo dohromady?"
"Asi deset," vzpomíná. "Prima parta, kluci i holky." Víc se neptám, kormidluji neforemným a toporným Evženem co nejdál od jejího chápavého pohledu. Mrchy mají štěstí, říkává bábi Křížová a zřejmě má pravdu!
Alan pro mě nejde ani na závěrečné opakování, po kterém udílí mistr pokyny pro rozlučkový věneček, jež se koná už tenhle čtvrtek v podobě plesu se začátkem v osm večer a krom toho, že
bude přístupný široké veřejnosti, budeme na něm předvádět naučené tance, hrát společenské hry (při tom slově se celá osy-pu), a také si můžeme vyměnit drobné upomínkové dárky na naše první taneční.
Krátký nácvik polonézy, jíž ples zahájíme, absolvuji s Otou Pavlem, Darina s Michalem a Alana s Elvírou vybírá mistr přímo do čela jakožto nejšikovnější a nejpohlednější pár našeho kurzu. Všechno se ve mně svírá, mám na něho obrovskou zlost a při gongu zamířím úprkem do šaten ve snaze ho víckrát nevidět! Což se mi i podaří, ale radost z toho má jedině naše mamka. Dokonce podotkne cosi v tom smyslu, že jsem dostala rozum!
Probrečím tři kapesníky. Tajně, v posteli.
Babička mě starostlivě pozoruje. "Co je ti, Šarlotko?" zeptá se po té, co sním ke kousku kachny jeden knedlík, kdežto brácha jich spořádá devět. "Nejsi nemocná?"
"Ne, babi, nic mi není," odmítám a její přehnaná pozornost je mi proti srsti.
"Nejsi ty zamilovaná?" mrká děda spiklenecky.
"Už, doufám, ne," odpoví za mne máma spokojeně. Je vedle jak ta jedle, zřejmě si myslí, že jsme se včera s Alanem rozešli z mého popudu. S ohromením si uvědomuji, že ho miluji víc než dřív a vzpomínka na Alana s Elvírou se do mě zařezává ostrostí nabroušeného nože. Máma začne babičce líčit problémy, jaké se mnou poslední dobou měla i se všemi pikantnostmi, nemohu ji poslouchat a třísknu dveřmi. Daleko však utéct nemohu, sedím ve vedlejší místnosti, slyším je přes dveře a hryžu se do rtů, abych ne-vybuchla.
Když je máma s vyprávěním v nejlepším, ozve se zvenčí trojí naléhavé zatroubení. Neodolám, abych nehodila okem ven, na dědině, kde lišky dávají dobrou noc, tenhle rozruch přivolá do oken veškeré sousedy, a srdce mi poskočí bláznivou radostí, když uvidím červené auto i se svým majitelem!!!
To včera byl zřejmě trest za moje odmítání, přijel za mnou až sem a to může znamenat jediné: miluje mě! Okamžitě mu odpouštím, sháním bundu a pletenou čelenku, co nosím místo čepice, pádím přes sousední místnost ke dveřím.
"Je to fešák," říká právě babička nalepená na zácloně.
"Poslouchej," otočí se na mě přísně máma, "řekneš mu, aby tady přestal hrát sousedům komedii a okamžitě odjel!"
"Jdu ven," pravím, jako bych ji neslyšela.
"Ne, radši ne," změní máma taktiku. "Neotevřeme mu -"
"Hani, prosím tě," usměje se děda. "Tys snad zapomněla, že ti taky bylo šestnáct. A jak jsi vyváděla...!"
"Tati, tomu nerozumíš!" odbývá ho. "Šarloto -"
"Za hodinu se vrátím." Beru za kliku, troubení se ozývá znovu a zase v trojím vydání. Ještě aby mi odjel!!
"Jdi," povoluje mi táta. "Ale dodrž slib, jasný?"
"Nikam nepůjde!" rozčiluje se máma. "Milane -"
"Hanko, když už přijel," zastává se mě babička. "Šarlotko, a co kdybys ho vzala dovnitř na kafe, povídat si můžete vedle v pokoji, venku je zima..."
"Mami, ty nejsi normální!" zlobí se máma.
"Měla bys ji na očích," míní babička vcelku logicky.
"Nedělejte si starosti," šklebím se a déle nečekám, vybíhám z chalupy. Náves je kulatá a všechna okna míří do jejího středu, není jednoho, ve kterém bych neviděla něčí hlavu. Připadám si jako filmová hvězda, před zraky sousedů a celé naší rodiny nastupuji k Alanovi do auta.
"Tak co?" řekne mi na uvítanou bez pozdravu.
"Co - co?"
"Vytrucovala ses?" zazubí se a prudce mě obejme, div nevypus-tím duši. Po jediném polibku není pochyb - vše odpuštěno. "No a teď popojedem, ne?" navrhne další program.
"Nechceš jít... na kafe?" řeknu zkusmo.
"Nechci," ujistí mě. "Kolik máš času, že bysme zajeli do Bako-va ke mně? Pak tě sem zase hodím."
"S bídou hodinu!" leknu se. Zabili bychom ji cestou! "Bakov je daleko. Můžeme se třeba projít, za vesnicí stojí pěknej mlýn, zajdeme se tam podívat..."
"Ale jdi," usměje se konejšivě. "Vrány padají mrazem a já mám určitě náladu se někudy courat. Změníme místo, tady jsme jak na jevišti..."
Další dění nechávám tedy zcela v jeho režii. Zamíří na první
lesní cestu a když se octneme v nehybném tichu díky tlusté vrstvě jinovatky cukrového království, zastavuje, ale topení nechává puštěné. Stiskne jakési tlačítko, moje sedadlo se pode mnou propadá, směje se mému výkřiku, ale už mě líbá a dostává se mi pod bundu. Nesvlékáme se celí, zas takové horko v autě není, vytahuje z přihrádky vozu prezervativ a milujeme se ve stísněných podmínkách, sice bez předehry, zato vášnivě a s neskrývanou chutí. Je to tvrdší a bolestivější než jindy, Alan se nohama zapírá a drtí mě pod sebou, křičím slastí, krev mi divoce pulzuje v žilách a jedno vím jistě: šíleně ho miluji.
"Je to s tebou bezvadný," přiznává bezprostředně po sexu. Vytahuje si slipy i džíny, sáhne na zadní sedadlo a hodí mi do klína balíček ve vánočním papíře.
Trošičku krvácím, milovali jsme se těsně po skončení menstruace a tím ji lehce rozproudili, nenápadně si vsunu do kalhotek papírový kapesník, rychle se oblékám a už roztrhávám obal se zelenými větvičkami. V krabičce objevuji luxusní černé krajkové prádlo, co muselo stát pěkný balík a znám ho pouze z erotických filmů.
"Teda..." vydechnu, zaskočena nečekaným dárkem.
"Příště si ho obleč, budeš v něm sexy," políbí mě.
Před chalupou vystupuji přesně za hodinu, všichni myslí, že jsme se procházeli, mamka se mračí a babička naivně vyzvídá podrobnosti, hádá, že mi recitoval v lese básničky. Alan!!!

Kapitola třináctá

Po čtyřech dnech je napětí mezi mnou a mamkou přímo hmatatelné, třicátého odjíždí táta do služby a my se chystáme večer na taneční věneček. Mluvíme spolu úsečně, pouze to nejnutnější, ve vzduchu je cítit pořádná bouřka. Je mi všechno jedno, klidně ji obětuji.
S domácím vězením si připadám málem méněcenná, mám toho po krk, dvakrát mi Alan volal a dvakrát jsem ho musela odmítnout, nesměla jsem dokonce ani s Darinou na diskotéku a jít do kina s Honzou jsem odmítla pro změnu já. Z trucu.
Jestli si máma myslí, kdo z koho, je vedle, pokud počítá s mou poslušností. Pokud mi vyjde závěr tanečních podle tajných představ, potečou tu slzy - a moje nebudou!
Do Lidie jedeme taxíkem, počasí rozhodně pěším vycházkám nepřeje, poletuje drobný sníh a fičí severní vichr, obojí by mámě zničilo účes, kvůli němuž strávila dopoledne u kadeřnice. Stále čekám, kdy začne se svými zákazy a podobnými rodičovskými šplechty, ale ona sveřepě mlčí. Tím líp! Možná víc než na mě myslí na hádku s tátou. Chytli se kvůli věnečku, tátovi se nelíbilo, že na něj hodlá vyrazit, jelikož je to vlastně normální ples přístupný veřejnosti, kam by vdaná žena a matka dvou dětí neměla bez manžela jít, a ona zase stála na svém - nemůže mě pustit samotnou. Držela jsem tátovi, doprovod je mi na obtíž, leč prohráli jsme oba.
Ve vestibulu, kam rychle přebíháme, neboť je nám ve večerních róbách zima, podupává plešatý mužíček se zamlženými brýlemi.
"Co tu chce ten panák?!" zamračím se znechuceně.
"Asi jsi zapomněla, že Zdeněk je novinář a fotograf," odvětí máma lakonicky. "Je tu služebně."
"S tebou, co?" ušklíbnu se. Neodpovídá, jsme holohlavému Fičovi na doslech. Radostně se s námi vítá, chce mi podat ruku a složit poklonu, jak mi to sluší, úmyslně ho přehlédnu, rozbíhám se za Darinou k šatně.
"Máš prima šaty," uznává kamarádka a já na oplátku chválím její. Nejsou o nic horší, což mě mrzí.
"Dneska tam bude pěknej frmol, co," soudím podle nabité šatny i velkého počtu courajících se lidí sem a tam.
"Vypadá to," souhlasí se mnou, chytí mě za ruku a místo na sál mě vede po schodech ke galeriím. "Něco ti ukážu." Zastaví se u zdi, před kterou stojí obrovská prosklená vitrína plná barevných fotografií. U každé je napsaný rok lomený římskou jedničkou či dvojkou a mně dochází, že jde o společné fotky z kurzů za posledních deset let, které se tu uskutečnily.
"Tady budeme viset taky," rozesměji se. Prohlížím si tváře podobných nešťastníků, co jim bušilo srdce trémou před velkou premiérou jako dneska mně. Začínám loňským rokem - a vida, Alan. No jistě, zúčastnil se obou kurzů, podzimního i jarního. A tuhle
je vyfocený sólově s nápadně hezkou tmavovlasou dívkou, oba mají na hlavách korunky a pod tím nápis: Vítězný pár. Postupuji krůček po krůčku po letech zpátky, úsměv mi tuhne na tváři, cítím, jak se ve mně zvedá vlna žárlivosti při pohledu na Alanovy společnice. Nikde není s ošklivou či průměrnou holkou! Titul nejlepšího páru získal celkem třikrát.
"Je dobrej," řeknu nahlas, aby si Darina nemyslela.
"To jistě," ušklíbne se. "Dole v hale visí seznam těch, co jin začne kurz patnáctýho ledna. Alan je tam taky."
Nenechám se vytočit, ačkoliv je to rána pod pás. "Michal snad ne? Oba jsou zapálení tanečníci," vzmůžu se.
"Michal se nechal vyškrtnout," uzemní mě.
"Kvůli tobě," ušklíbnu se.
"Kvůli mně," ujistí mě s převahou.
Místenky máme k jednomu stolu i s manželi Smrčkovými, jdeme tedy před začátkem k rodinám. U stolu ztuhnu. Oplzlej Fič se vloudil až sem, hoví si po mámině boku, objednává u čiperného pingla láhev sektu a stíhá bavit i Darininy rodiče. Kamarádka se na mě tázavě podívá.
"Jeden trouba z Hromu. Vyzub se na něho, budeme v časopise," procedím a opravdu dlouho netrvá, Zdeněk vytahuje Nikon a fotí nás. Schválně se zatvářím slabomyslně, abych Darině postup na titulní stranu Hromu znemožnila.
Přes davy lidí nikde Alana nevidím, málem propadám panice, ale to už nás gong svolává na parket, sbíháme dolů, ještě rychle pokládáme pod veliký vánoční stromek, jímž je sál vyzdoben spolu s velkou spoustou větviček a barevných lampiónů, dárky pro naše tanečníky, a řadíme se do hada, v němž máme zahájit slavnostním nástupem dnešní ples.
Alan stojí v čele s Elvírou v nádherných lesklých šatech s rozparkem ke kyčlím, něco jí povídá a oba se prohýbají smíchy. Zavěsím se do všudypřítomného Oty Pavla, srdce mi krvácí, nemám však čas se rozptylovat, musím se soustředit, abych nástup nezvo-rala, tentokrát by byla ostuda mnohem vyššího kalibru než při prodloužené. Tančíme polonézu před sálem, co oněměl dokonalou krásou tance podobajícího se dobře secvičenému baletu a fotoaparáty cvakají. No jistě, Zdeněk Fič se může přetrhnout, pobíhá kolem jako tajtrlík.
Horymír Káně přivítá společnost sešlou v hojném počtu a popřeje všem příjemnou zábavu a veselý večer. Začíná ples, k tanci hraje skutečný orchestr, ne pouze ti tři sumáři co obvykle, svižná polka duní do skoku a na parket se hrnou lidé z publika. Tančím s Otou. Tedy spíš skáču, na sále je pěkně husto a on se v tom mumraji neumí orientovat, stále do někoho narážíme a někdo vráží do nás, hned za první písničku mám podupané střevíčky, modřinu na boku a málem zlomené žebro, do kterého mi zarazil nechtěně loket tlustý Evžen. Přes hlavy tanečníků nemám šanci pozorovat, s kým tančí Alan, a tím víc mě překvapuje, když mě náhle uzme Otovi z náruče.
"Konečně!" uteče mi. "Nemohl ses od ní odtrhnout?"
Otcovsky se na mě usměje. "Je to prima holka a má smysl pro humor," popíchne mě a když vidí, co se mnou jeho sdělení dělá, dodá: "Ale v posteli bych byl její asi pětadvacátej."
"A ty jsi radši všude první," ušklíbnu se.
"Přesně tak," potvrdí a oči mu svítí. "A už se nemrač, Šarloto, úsměv ti sluší mnohem víc. Ty šaty taky, máš v nich prima postavu, člověk si může představovat... Zkoušela jsi cviky na první svaly, jak jsem ti je minule ukazoval? Stačí získat několik centimetrů a budeš špice."
Zalžu, udělám mu radost, tvrdím, že cvičím denně.
"Bezva," raduje se. "Můžeš se měřit a uvidíš, že to brzy půjde nahoru, prsa jsou pak pevný, drží... Tím ovšem nechci říct, že je nemáš pěkný."
O ničem jiném se s ním mluvit nedá, zaníceně mi vypráví o sportu formujícím postavu k dokonalosti až do té doby, dokud nemáme pro začátek tance dost a nejdeme si sednout. Vede mě ke svému stolu, jež sdílí s Michalem, Darinou a ještě třemi docela cizími kluky svého stáří i s manželkami. Seznamuji se s nimi rozpačitě, muži si mě měří od hlavy až k patě svlékacíma očima a jejich chotě se netváří nadšeně.
"Pořád na šestnáctky, Alánku?" prohodí Zuzana, jedna z nich, dobře vyhlížející dívka kolem dvacítky.
"Ty nestárnou," zazubí se na ni Alan šibalsky.
"A dorůstají nový a nový," řehtá se Tomáš, Zuzčin manžel.
"Nevšímej si jich," řekne mi do ucha. "Záviděj, trapní ženáči.
Každej naboural první pipku a musel si ji vzít, nic jinýho mu nezbylo, teď se otravujou se stále stejnou babou. To musí bejt příšerný... žádná změna."
Podívám se na něho lehce vytočeně. "Nejsi zrovna zastánce manželství, co?"
"Ne," odsouhlasí a dodá: "Jestli se někdy ožením, pak nejdřív v padesáti."
Navzdory všemu se bavím dobře, ostych ze mě částečně opadá a musím se smát, Tomáš je dobrý bavič, dost pijeme, také hodně tancuji, nejvíc s Alanem, když mě protáčejí jeho ženatí kamarádi, chodí pro holky z kurzu, manželky nikdy.
V deset vynucuje Horymír Káně hlasem gongu klid, nastává doba výměny upomínkových předmětů, celý sál se dobře baví. Dala jsem Alanovi knihu veršů o lásce i s věnováním a svou malou fotkou, nalepenou na titulním listu, on mně krásnou plyšovou kočičku.
"Knížku?" diví se s úsměvem. "A básničky? Šarloto, to si nech, co bych s tím dělal..."
"Přece na památku," říkám dotčeně.
"Bude se tam někde válet," obrací ji nerozhodně v dlani.
"Ale ona je moc pěkná, schválně si ji přečti..."
"Já a básničky?" směje se. "V životě jsem přečetl jedinou knížku a tou byl Vinnetou. První díl, druhej mě nebavil."
"Tak..." namítám, "si ji postav do stěny."
"No leda," souhlasí a ledabyle knihu odhodí na stůl.
V hromadě balíčků pod stromkem je však ještě jeden s mým jménem, překvapeně vybalím oranžového mončičáka, aniž tuším, kdo je tajným dárcem.
Některé dárky rozhodně nepostrádají originalitu, například živé štěně se postará o mohutný aplaus a ze strachu udělá na prostředku loužičku, zrezivělý kočárek s vrzavými kolečky vlnu veselí, Darina otevře plechovku od kakaa a vyskočí na ni lebka na pružině, jedna holka objeví živou myš a málem se podělá strachy a s ní i podstatná část dívčího složení kurzu, zvlášť poté, co myš z krabice vyskočí a zmateně pobíhá mezi páry na parketu.
Aby nebylo všeho málo, zahajuje neúnavný mistr společenské hry. Kdo v životě netancoval s rejžáky připevněnými na botech,
netuší, o co přišel, stejně tak jako s jablkem, co ho musí oba tanečníci tisknout čely k sobě, aby jim nevypadlo. Tuhle atrakci absolvuji s Alanem, díky jeho profesionalitě vydržíme do finále, kdy párů rychle ubývá a na parketu zbývá několik nejvytrvalejších jedinců. Není to nic snadného především proto, že Alan je o kus vyšší než já a musí se ke mně sklánět. Jablko se posunuje stále níž a níž, málem vypadne, v poslední chvíli se zaklesne do mojí oční jamky a já šílím, protože mi oko začíná slzet, pod víčkem mi vybuchují žluté prskavky, ale Alan nepovolí, mermomocí chce vyhrát. Nakonec se umístíme první, ale zaplatím za výhru rozmazaným a zaslzeným okem, z čehož mají ostatní ohromnou psinu. Musím se Alanovi omluvit, odběhnout si nahoru k mamce pro kabelku a odskočit si na záchod, abych se znovu namalovala. Spěchám, přesto mi celá akce trvá půl hodiny.
"Šarloto, nechtěla by sis na chvíli sednout?" říká mi mamka .naléhavě, když jí vracím kosmetickou taštičku.
"Ne, mami, nechtěla," ujistím ji a běžím, aby mě víc nezdržovala. Cestu mi náhle zastupuje Ota Pavel ve vázance a kvádru s krátkými kalhotami, bramborácké rukavice dávno pozbyly barvu i tvar. Zčervená a nemůže se vymáčknout.
"Tancovat nejdu," odpovím mu tedy rovnou.
"Ne... Já se chtěl jen zeptat..." koktá a rudne víc a víc, až mám obavy, aby ho nezklátil infarkt.
"Kolik je hodin?" napovídám mu.
Málem ho tím vyděsím. "Nee... Se zeptat, kdybys... sem myslel... jestli by ses nešla třebazejtraprojít... někam."
Konečně mi zapálí! "Jo tak, jako rande, jo? S tebou, jo?"
"Semmyslel," přisvědčí, do očí se mi nepodívá.
"Tak tos myslel špatně," rozesměji se a dodávám v náhlém vnuknutí: "Dík za mončičáka, ale byla to špatná investice."
Alana u stolu nenacházím, musím na něho čekat víc než třičtvrtě hodiny, což mi hýbá žlučí. Konečně se objevuje, přichází od baru, kam vzal Elvíru na drink!
Přisedá si, objímá mě kolem ramen a šeptá naléhavě : "Půjdeš dneska ke mně, viď? Mám na tebe hroznou chuť. Nemůžeš mi dát košem..."
No tak si s ní popovídal, připili si, co na tom! omlouvám ho
v duchu a raději nevzpomínám na pocit zahanbení, kdy jsem seděla u stolu jako vdova a statečně čelila narážkám vdaných paniček, kam si asi Alánek odskočil.
Kalich hořkosti musím vypít do dna, před závěrem nenapadne iniciativního Káně nic lepšího, než vyhlásit Miss kurzu, stává sejí samozřejmě Darina, získává šerpu, čelenku, kytičku a nestačí se culit do čoček objektivů, a Vítězný pár, což je Elvíra s Alanem. Se strnulým úsměvem, jako bych polykala citron, jim tleskám a sleduji jejich dekorování i focení. Uděláme dokonce kolečko a oni tančí uprostřed, musím si přiznat, že takhle jako ona bych to nezvládla, &jak se při tom na Alana culí!!! Nakonec pózujeme na společnou fotografii kurzu, a protože už jsou tři hodiny ráno, ples končí.
Alan se loučí s Elvírou, vyhledá mě, obejme a vede do šatny. Bohužel tam mě čeká i máma společně s Fičem, který tu v zájmu pracovních povinností vydržel do samého konce a zřejmě služebně protáčel mámu jednu písničku za druhou.
"Loto, domů!" nařizuje mi mamka stroze a nesmlouvavě. "Zdeněk je tak laskav a odveze nás, pospěš si."
Fičova laskavost se mnou v nejmenším nehne, cítím, jak mi Alan sevřel rameno a slyším za sebe odpovědět někoho jiného: "Vrátím se později, mami. Alan mě doveze."
Máma červená a chytá dech. "Loto, okamžitě - "
"Neposlouchej ji," radí mi Alan polohlasně.
"Nezlob se, ale domů s vámi nejedu. Není mi sedm, abych poslouchala na slovo jako pes. S tím se musíš, maminko smířit, jsem dospělá. A aspoň vám nebudu překážet, on tě jistě pan kolega odveze radši samotnou!" Možná ze mne mluvilo víno!
Alan mi pomáhá do kabátu a odvádí na parkoviště, máma cosi volá, nevnímám ji, připadám si vítězně a těším se na události příštích minut.
Oprávněně! Prvně se milujeme ve sprše, horce a vášnivě pod proudem vody, nedbám na zmáchání vlasů a rozmazání líčidel, podruhé mnohem něžněji i s předehrou na letišti, a k ránu dovršujeme sérii číslem tři. Pak oba usneme jako špalci a probudíme se před obědem!
Alkohol ze mě dávno vyprchal, stejně jako bojovnost, "uznávám, že jsem to značně přehnala a bojím se, co dál.
"Prosím tě," zívá Alan nevzrušeně. "Jednoduše se na ni vykašli, nech ji říkat co chce."
Zas tak jednoduché to není, vzdychám a nemám na další milování ani pomyšlení. "Jsi zlá," vyčítá mi.
"Ty ne? Co budeš dělat dneska večer?"
"Jedu s klukama na chatu," přizná bez vytáček. "Silvestr se musí oslavit, ne?"
"Hm, to jistě," ušklíbnu se a požádám ho, aby mě dovezl domů. Mám z toho pěkný vítr. Nepříliš ochotně vstává z postele, natahuje si džíny a bundu na holé tělo, těší se, jak si zase do nevychladlého lůžka po návratu zaleze.
"Zavolám ti," slíbí před naším domem, políbíme se a aniž čeká, až zajdu do baráku, odfrčí.
Zvoním u dveří bytu s malou dušičkou, večerní toaleta působí v pravé poledne téměř ironicky. Otevírá mi brácha, chytne se rukou za\ pusu a řekne: "Ty ses vodvázala, ségra."
"No a?" zahraji si na drsňáka. Vstoupím do chodby, kde se na mě vyřítí mamka jako fúrie a než se naději, zfackuje mě z obou stran, až mě pálí obě tváře.
"Děvko jedna!" křičí na mě. "Copak jsi úplně slepá a nevidíš, že tě jen využívá?! Dobře jsem ho pozorovala!"
"Má mě rád!" odseknu uraženě.
"Jo? Kolikrát ti to řekl?!"
"Má mě rád, tomu nemůžeš rozumět," nadechnu se. "A ty nemáš co mluvit o děvkách. Vsadím se, že táta o Fičovi nevěděl! Nejsem blbá, je mi jasný, co jste dělali potom!"
Facky lítají podruhé, uteču do pokojíku, otočím klíčem a přes dveře zařvu: "A taky tady nemusím bejt!"
"No prosím! Jdi si!" vykřikne máma. "Jestli si myslíš, že tě ten miláček čeká s otevřenou náručí, táhni za ním!"
"Taky že jo!" rozhoduji se, strhám ze sebe šaty, obleču si džíny, tričko, svetr a bundu, do malé taštičky napěchuji nejnutnější potřeby, černé sexy prádélko, kartáček na zuby a tělové mýdlo, a hrdě opouštím byt. Do poslední chvíle čekám, kdy se přihrne, aby mi odchod zatrhla, aleje zalezlá v obýváku a nevystrčí ani nos. No klidně, klidně!
"Ségra, neblázni!" zavolá Šimon, celý vykulený.
"Vím, co dělám. Sbohem, brácho."
Na Silvestra je po ulicích stejně prázdno jako o Vánocích, autobusy jezdí zřejmě výjimečně, utíkám až do Centra pěšky. Těším se, jak Alana překvapím, udělala jsem přesně to, k čemu mě celou dobu nabádal!
Otevírá mi po několikátém dlouhém zazvonění, je docela nahý a místo očí má úzké štěrbiny. "Co tu blbneš?" pozná mě.
"Přišla jsem," odvětím stručně a hrnu se do tepla bytu. "Zdrhla jsem z domu. Nedalo se tam vydržet."
"Jo tak," dovtípí se, zavrtá se zpátky pod deku, zívne a řekne mi: "Lehni si taky, nejsi ospalá?"
"Ty mi nerozumíš, Alane. Odešla jsem navždy."
Otevře jedno oko. "Co to je za blbost? A kde budeš?"
"No... přece s tebou," pokrčím rameny.
Zasměje se: "Jako tady, jo? Ty seš mi srandista. Teď mě nech vyspat, nebo budu večer nemožnej a zaspím Silvestr."
Usne dřív, než se urazím. Usoudím, že je vážně nejlepší pořádně se prospat, svlékám se, přiléhám si k němu, ve spánku mě obejme a usínám mu v náručí s pocitem je mi s ním krásně. Všechno bude fajn, vyspíme se, popřemýšlíme, uvidíme.
Vzbudíme se oba najednou až za soumraku. Chvíli nechápavě mžourám, musím si nejdřív uvědomit, kde a proč jsem, Alanovi také trvá, než vezme mou přítomnost na vědomí.
"A hele, emigrant," mrkne na mě. Vstane, zapálí si, rozsvítí lampu. "Mám příšernej hlad... Píchneš mi?"
Společnými silami uvaříme hrnec špaget, masovou směs na polití, nastrouháme asi půl kila sýra, jako zákusek namažeme včerejší rohlíky nugetou a coby předkrm si usmažíme deset vajec. Pořádáme ty hody s apetitem hladovce a teprve když zaženeme nejhorší křeče v břiše, zmírníme tempo, Alan se opře v proutěném křesle a vrátí se k původnímu námětu.
"Tys fakt zdrhla?"
"Hm. Nemůžu se tam nikdy vrátit. Máma je děsná, měl jsi pravdu, rodiče jsou dětem na obtíž."
"To je sice pěkný, ale kde hodláš bejt?"
"Tady s tebou," soudím. "Jestli ti to nevadí..."
"Šarloto," útrpně se usměje. "Uznej, to je úplnej nesmysl. Zdrhnout z domu může leda ten, kdo se o sebe umí postarat. Ty taková nejsi. Tady můžeš zůstat pár dní, proč ne, ale napořád? Kotě, nebuď naivní. V březnu jedu do Itálie a vůbec, do tý doby... bys se mnou ani nevydržela. A i kdyby, co potom? Po dvou měsících by se ti vracelo domů blbě, nehledě k tomu, že chodíš do školy a měla bys ji dodělat. Nezavírej si žádný vrátka vlastní hloupostí."
"Jak, zadní vrátka?" nerozumím mu. "Ty mě tu nechceš?!"
"Chci nechci, na tom nezáleží. Jednou by ses domů vrátit musela a čím dřív to uděláš, tím líp."
"Nemůžu se vrátit ještě týž den!" bouřím se, ačkoliv uznávám, že to, co říká, zní pravdivě.
"No dobrý, tak zejtra." Mrkne na hodinky. "Jedu na chatu, hm... pojeď teda se mnou."
Vděčně ho políbím a usmyslím si, že ho během dnešního večera a vůbec nejbližších dní přesvědčím o tom, kdo z nás dvou má pravdu. Jistě změní názor a bude se nám v jeho hnízdečku žít jako v ráji! Mohli bychom se milovat denně...
Na chatu v pahorkatině v blízkosti zříceniny Kozího hrádku přijíždíme coby poslední z hostů. Uvnitř duní hudba, je slyšet křik a smích a bouchání láhví, podle čtyřech aut zaparkovaných kolem je mi jasné, že takový Silvestr jsem ještě nikdy nezažila.
Přesvědčím se o tom vskutku záhy. V sešlosti převažují kluci Alanova stáří, dívek je málo, poznávám i Tomáše a Víta z včerejšího plesu, dnes tu jsou ovšem bez manželek, zřejmě vyrazili na pánskou jízdu. Ulevuje se mi, bála jsem se, aby to nebylo naopak, chata se nehemžila nezadanými nymfomankami. Krom Dariny a mě jsou tu ještě tři holky a všechny patří ke svým klukům.
Nejprve si připadám světově, účastním se mejdanu na úrovni, pijeme značkový alkohol, žádné nevinné slabé víno jako včera, rovnou najíždíme na vodku, gin a whisky, po čtyřech panácích cítím povznášející stavy a nestačím se divit, jak jsem hovorná, společenská a vtipná. Tancujeme, bavíme se, smějeme. Paráda. O půlnoci si vzájemně přejeme veselý nový rok, odvážně se líbáme se všemi kluky, hněte mne, když vidím, jak si Alan u každé holky dává záležet, s Darinou stráví minimálně pět minut a s rusovlasou Brigitou dvakrát tolik! Možná by ani nepřestal, kdyby je od sebe neoddělil
Matěj, Brigitin kluk. Nemůžu mu nic vyčítat, kluci krom Michala, který se omezí na klasické přání, mě líbají stejně opovážlivě a dlouze a protože mě pevně drží, nemůžu se jim vytrhnout. Vybíháme ven a koulujeme se čerstvě padlým sněhem, Alan mě dohoní, povalí na zem a snaží se mi nacpat sníh za krk stejně jako tehdy, když jsme se seznámili. Tentokrát jsem úspěšnější já, piji totiž méně, slibuje mi sladkou pomstu a už se na ni těším, protože cítím jeho vzrušení. Navrhuji mu odjet do Bakova, ale jemu se ještě nechce.
Alkoholu v láhvích ubývá, nálady naopak přibývá. Ukáže se, že Brigita se živí coby profesionální tanečnice, kluci ji okamžitě přemlouvají, aby něco předvedla, nenechá se prosit, sedáme si kolem dokola místnosti, Matěj pustí z disku směsku od Jacksona a Brigita začne. Rozvlní tělo prudkými pohyby, připadá mi gumová, doslova pulzuje přesně podle hudby, trhá sebou jako v zimnici, je ohebná, mrštná a vláčná, rusé vlasy dlouhé po zadek za ní poletují jako ohon komety, tleskáme do rytmu strženi atmosférou a kluci na ní mohou oči nechat.
"Je nádherná," říká vedle mě Alan a tvář se mu horce leskne. "To tělo... určitě má ideální míry! Kdyby se trochu svlékla..."
Stejné přání visí v očích všem klukům, Brigita ho zachytí jako výzvu a protože rychlá hudba přechází na pomalou, její pohyby vláční, stávají se vzrušivě línými a ona se dráždivě zdlouhavě svléká. Nejprve rozpíná jeden knoflík na halence po druhým, přejíždí si dlaněmi v rytmu hudby po špičatých čnějících prsech, odhazuje košili a kluci si přisedají blíž, nikdo ani nedutá, je slyšet zip džínsů a ona si nekonečně pomaloučku stahuje přilnavé kalhoty z boků dolů.
Alan zavyje nahlas, všichni se zasmějí, ale dál ji bez dechu sledují. I na mě tohle divadlo dělá dojem, soudím, že ta holka je tanečnicí v striptýzbaru nebo tak, její producírování je mi proti srsti, podvědomě v něm tuším zradu.
Myslím, že se zastaví ve své produkci u nepatrných spodních kalhotek, stěží přikrývajících rusý klín, ale kdepak ona, pokračuje dál, dokud netančí tak, jak ji Bůh stvořil.
Alan polyká. "V životě jsem neviděl krásnější postavu..."
"Aby ses nezbláznil!" usyknu dotčeně, uráží mě tím.  "Jsem estét," říká omluvně.
Dál mě nevnímá, hudba se mění v rychlou lambádu a on náhle vstává, bere Brigitu do náruče a tančí s ní silně erotický tanec. Nesvléká se při tom, to ne, ale já cítím dunivý tep až ve spáncích, nemůžu nevidět bouli na jeho džínsách, kterou se o ni tře a ona mu svůdně uhýbá a směje se a směje.
Divadlo ukončí Matěj, vypne přehrávač a donutí svou dívku, aby se oblékla. Očividně se jí nechce, potvoře!
Oslava pokračuje dál. Nebavím se. Nemohu! Alan na mě zapomíná, stále se pohybuje v její blízkosti, tancuje s ní nebo s ní sedí u krbu a o něčem klábosí. Vidím, že je zcela v její moci. Je mi z toho do pláče, pokouším se o nemožné: "Alane, pojedeme..."
"To víš, že jo. Ráno," uklidní mne. Dál hovoří s Brigitou o dokonalosti jejího těla, chce znát tajemství, jakými cviky k němu přišla...
Ve tři mě Darina plácne do zad: "Ahoj, my se dekujem."
Náhle se rozhoduji. "Do Bakova? Vemte mě s sebou!"
Darina se podívá po Alanovi, právě si připíjí s Brigitou. "A co on?"
"Nechybím mu," přiznám se sevřeným hrdlem.
"O nic nejde, Šarloto," utěšuje mne Michal. "Ta holka je zadaná, chtějí se s Matějem brát, nemusíš žárlit."
"Já nežárlím!" vybuchnu. "Prostě chci jet... domů."
"Proč ne," souhlasí tedy váhavě. S Alanem se neloučím, nevšímá si, že odcházím. Kdo ví, kdy to zjistí! Pokud tedy vůbec!!!
Zbytek noci strávím vkočárkárně našeho domu. Kupodivu nebrečím, dokonce ani na mejdan nemyslím, přemítám, co budu dělat dál, jak zaonačit svůj návrat, abych se nemusela doprošovat a omlouvat a přitom... V nejveselejší noci rokuje mi pěkně truch-livo, dům zní smíchem a taky křikem, který typuji na byt našich mladých sousedů, Oskar zřejmě vyvádí.
V šest se konečně dům utišuje, sedím na saních a opírám se zády o radiátor, ticho na mě působí ospale, za chvíli usínám. Probudí mě denní světlo a chlad, bolí mě hlava, cítím se špinavá, nemytá, páchnu alkoholem a kouřem. Prudce zatoužím po koupelně a vlastní posteli... a taky po mámě a tátovi, domácí pohodě a klidu...
V devět jsem ve stádiu jít nahoru a snad se i omluvit, nebude-li jiného východiska. Stále váhám.
V jedenáct mi břicho zpívá hlady, z bytů se ozývá cinkání nádobí a vůně pečeného masa mi dává zabrat. Rozhoduji se: omluvím se, přehnala jsem to, byla sprostá a hloupá...
V půl dvanácté zavrčí výtah a já zahlédnu brášku s Tomem. Mám sto chutí je obejmout! Vylézám ze své skrýše a běžím k nim. Šimon na mě zírá kalnýma očima, v první chvíli ho podezírám, že je po pořádné opici.
"Brácho, co doma? A zabije mě máma, až mě uvidí?"
Ušklíbne se. "Nedělej si iluze, vůbec ji nezajímáš." < "Ona se mě -" hrozně se leknu. "Zřekla?!" jí "Ne," mávne rukou. "Schováváš se tu úplně zbytečně, máma má jiný starosti. Šarloto, naši... se asi rozvedou."
Koukám jako náměsíčná. "Co-ože?"
"Táta přijel včera nečekaně domů. Měl službu a najednou se tu objevil, chápeš, musel mít nějakej důvod nebo podezření, a máma... nebyla doma. Říkala, že jde na chvíli do redakce, je konec měsíce, dávali dohromady nový číslo... Táta jel za ní a -"
"A?!" Cítím, jak mi běhá po těle mráz.
"Víc nevím. Jen to, že za chvíli přijel, byl celej rudej, nepromluvil se mnou slovo, sbalil si kufr a zase odjel. Po čtvrt hodině se přiřítila máma, taky nic neřekla, akorát hrozně brečela, nakonec se zamkla v obejváku a sedí tam od včera, pokouší se dovolat tátovi."
"Ten odpornej, slizkej Fič!" vybuchuji.
Vyvenčíme psa a vracím se společně do bytu. Brácha mluvil pravdu, přivítá nás naprosté ticho. Díváme se po sobě a jsme oba pořádně vykulení.
Rozhodnu se chovat, jako by se nic nestalo, místo do postele se pouze vysprchuji a zamířím do kuchyně, abych uvařila sváteční novoroční oběd. Krůtí řízky i bramborový salát se mi podaří na jedničku, když nesu vonící jídlo mámě do obýváku, buší mi hlasitě srdce.
"Mami, oběd!" pokusím se o úsměv.
Leží na gauči, neodstrojená, rozcuchaná a neupravená. Ani se na mě nepodívá, nepodiví se, kde se tu beru, nevyčte mi nejmenší,
pouze řekne bezbarvým hlasem: "Nebudu. Odnes to, Loto, najezte se sami."
Můj návrat se tedy obešel bez výčitek, nadávek, omluv i facek, jenomže mě za mák netěší. Moje starosti pozbývají na důležitosti, proti těm novým jsou takhle maličké!!! Kdyby mě radši zfackovala, vynadala mi, ale všechno bylo normální, při starém! Máma vydrží v obýváku bez hnutí až do večera, navečeříme se tedy ve dvou a mlčky jdeme spát. Oba se cítíme pod psa.

Kapitola čtrnáctá

"Jsi celá zelená," řekne mi Darina, když se setkáme první den po prázdninách před školou. Sněhulák Pepa dávno vzal za své, zbyla po něm hromádka od psů zažloutlého sněhu, čerstvá přikrývka je příliš tenoučká a sypká, vítr nám mete drobné ostré vločky do očí. "Nejsi, náhodou, v tom?"
"Ne, určitě ne," odtuším klidně. "Není mi oukej." "Kvůli Alanovi?" dovtípí se po svém. "Rozešli jste se?" "Ne... Vlastně nevím, za včerejšek se vůbec neukázal. Jestli se s tou štětkou vyspal, tak... se rozejdeme."
Profesoři žijí v mylném domnění, kterak jsme se přes prázdniny našrotili, ovšem opak je pravdou. Blíží se zkouškové období, třídní vyvěsí na tabuli kalendář, do něhož se zapisujeme. Nevím, jestli vůbec budu schopná se učit, oproti čtvrtletí figuruje moje jméno až na nejzazších termínech, hned vedle Darinina. Pro ostudu!
Přednášky nabírají tempo, přinutím se pracovat mechanicky, tedy přenášet informace na papír, když už je při tom nejsem schopna vnímat, propiska po řádcích jen sviští.
Celý den jsme s bráchou strávili vyhlížením z okna, podle tátova pracovního rozvrhu víme, že mu začíná čtyřdenní volno a on... nepřijel. Máma z obýváku nevycházela.
Na chodbě mi zastupuje cestu Patrik. "Jaký byly Vánoce?" "Cože?" podívám se na něho nechápavě. "Jo, dobrý..." Otáčí se po mně značně překvapeně, nevšímám si ho. Darina běduje, do zkoušek by kamenem dohodil a ona
pochopitelně nemá zpracovaný literární rozbor. "Víš, jakou kravinu mám rozebrat?! Poslouchej: Vylila se, rozlila se Volha - řeka, máťuška, třemi tisíci osad protekla, cestou probrala řek bezpočtu a v stoleném Kyjevě přes ni převoz byl. U laskavého tam Vladimíra knížete hody počaly se... A tak dále, a tak dále. Podobných hlodů je plná knížka!"
"Byliny," identifikuji básničku bez potíží.
"No právě! A dneska mám rande... Šarloto, tys je četla?"        .
"Jo," kývám bezbarvě. "Dej je sem, udělám ti to."
"Fajn, ty taky čteš každou blbost," říká a strká mi knihu do batůžku, čímž považuje celou věc za vyřízenou.
Oběd pozřu bez chuti, žvýkám ze zvyku a polykám jen s velkými obtížemi. Ke všemu před školou houf lidí z naší i sousední třídy, holky se koulují s klukama, vyhýbám se Patrikově kouli a v postavě v kulichu a brýlích na chodníku poznávám Honzu, dnes s oběmi berlemi. Změna počasí mu zřejmě dává zabrat.
"Šarloto!" zavolá na mě dokonce ve chvíli, kdy se hodlám protlačit zástupem spolužáků a nepozorovaně zmizet. Mám strašný vztek, upozornil tím na sebe, holky se zvědavě otáčejí, zajímá je, co s ním mám společného.
"Novej objev, co?" zubí se pobaveně Zlata, jež má podle Alana dobrý prsa. "Takovej sportovní typ, že?"
"Běžec dlouhých tratí," hihňá se Monika přitrouble.
"Vyměnilas ho za toho borce s autem?" zajímá Markétu.
Honza je musí slyšet na vlastní uši, nedbá však, postoupí mi několik kroků naproti, vidím, že dnes pajdá strašlivě.
"Kulhavej Orfeus!" vyprskne hlasitě Edita a všichni vybuchnou v hurónským řevu, až se popadají za břicha.
Mám všeho po krk, přistupuji přímo k Honzovi a ptám se tvrdě: "Co tu chceš?"
"Dlouho jsem tě neviděl," namítne s plachým úsměvem. Mihne se mi hlavou, jaká je to nespravedlnost, docela hezký kluk je havárkou poznamenaný na celý život, ale nemám náladu ani čas na litování. "Nešla bys třeba do kina?"
Holky a vlastně i kluci umlkají, aby jim neuteklo žádné moje slovo, nechtějí o nic přijít.
"Nešla," slyším se říkat. "Ani do kina, ani jinam! S tebou ne, Honzo. A... buď tak hodnej, nevnucuj se."
"Dobrý," zahučí holky uznale, pěkně jsem ho sejmula, chválí mě, kluci se řehtají a co tomu říká Honza, nesleduji, nechávám je za zády a dobíhám autobus. Vlezte mi všichni na záda!!!
Táta doma není, máma také ne. Šimon vypadá vylekaně.      
"Odjela," řekne mi.
"Kam?!"
"Nevím! Přijela z práce modrým Favoritem, převlékla se a za pět minut byla pryč. Sotva mě pozdravila."
"Ty ses jí nezeptal, kam jede?"
"Ne," vzdychne. "Prostě jsem... nemohl."
Nic mu nevyčítám, dovedu se do jeho kůže vžít. Místo toho ho pošlu s Tomem na vzduch, padnu na válendu a za příšerného ticha v bytě píšu stručný obsah Ilji Muromce, Čurila a Vladimíra, Hrozného, Dobryni a ostatních neohrožených bohatým, stejné jako i celkové zhodnocení, rozbor a význam středověké lidové slo-vesnosti, aniž bych na to dvakrát myslela. Moje uši však zachytávají sebemenší zavrčení motoru, při každém zvedám oči a přiska-kuji k oknu, abych se zase zklamaně vrátila za psací stůl a do města stoleného, Kyjeva.
Brácha se vrací za dvě hodiny, je bledý a mně je jasné, že za to nemůže počasí. "Byl jsem v redakci Hromu," řekne mi ochraptělým hlasem. "Máma má dneska volno... Ten Favorit patří Fičovi. On má volno taky."
Kousnu se do rtů, abych přemohla city. "To je v prdeli."
"Je," souhlasí se mnou, váhavě se na mě podívá, jako by nevěděl, zda-li má pokračovat, a pak dodá: "A mám pro tebe ještě jednu špatnou zprávu. Viděl jsem toho tvýho kluka... no, s tím culíkem, jel v autě a vedle něj seděla taková zrzavá ženská. Třeba to ale nic neznamená, ségra!"
"Jsi hodnej," ohodnotím jeho snahu mě utěšit. "Třeba to fakt nic neznamená."
Když se něco kazí, tak od podlahy, říkává babka Křížová a děda zná tenhle slogan taky, akorát v trošku hrubším provedení. Pravdu mají oba. Dopadá na mě jedna rána za druhou.
Máma se vrací večer, je pořádně rozrušená, po tvářích ani stopy líčidel a oteklá víčka značí jediné, musela dlouhou dobu plakat. Naservíruji před ni večeři, brácha přináší skleničku a nalévá do ní limonádu, sedáme si se Šimonem proti ní jako u soudního tribunálu.
"Nemám hlad," odmítne naši snahu. Chce vstát, ale já ji chytím za paži. "Co je, Loto?"
"Mami!" vybuchuji, protože se napětí nedá vydržet. "Nechceš nám něco vysvětlit?!"
Vypadá poplašeně. "Děti, tomu nerozumíte," vymlouvá se.
"Nejsme děti," dodávám si odvahy. "A ty to víš dobře."
"Jo, to jsi mi dokázala," připomene.
"Mami," zrozpačitím. "Odpusť mi. Nechovala jsem se zrovna nejlíp, ale... musíš uznat, že ty taky ne. Každej může šlápnout vedle, ne?"
"Prosadila sis svou, jsi na koni," ušklíbne se.
"No... není to zrovna horký," mírním její obvinění. "Jenže to je vedlejší. Mami, co jsi udělala tátovi?"
Cítím, že jsem nezvolila nejlepší taktiku, máma zčervená, vyskakuje od stolu a křikne: "Já?! Nic, Loto, neudělala jsem vůbec nic, jenomže jemu to nevysvětlím! Je jako beran, vede si svou a nedá si říct... Jsi úplně stejná, po něm."
Vyměníme si s bráchou pohledy, nevím, co říct, problémy rodičů jsou nám nepříjemné a zaskočily nás v tu nejnepříhodnější dobu. Je hrozné, jak moc se nás dotýkají. Šimon se chápe slova jako štafety: "Kdy přijede táta?"
Máma, stojící u okna, se neotočí, pokrčí rameny.
Leknu se, až mě píchne. "Tak KDY?"
"Možná nikdy," praví tmavým hlasem, v němž slyšíme pláč.
Hodíme po sobě s bráchou očima a je nám do řvaní oběma. "Mami!" vyletím. "To přece nejde! To nemůžeš... Musíš mu vysvětlit, musíš -"
Konečně se otáčí, po pláči není stopy, hlas má zase pevný a jistý a dívá se na mě chladně, jako na cizího člověka. "Co - musím? Nic nemusím, Loto, to si zapiš za uši. Doprošovat se nemusím a hlavně nebudu. Ty jsi mě snad poslechla, když jsem ti říkala musíš?"
"No ale to -" rozhodím ruce. "To bylo něco jinýho, vůbec ne tak důležitýho!"
Máma se s námi víc nebaví, mizí v koupelně a o chvíli později se zamyká v ložnici. Jdeme s bráchou spát, aniž si řekneme jediné slovo. S kyselým úšklebkem vzpomínám na nedávnou dobu, kdy jsem si ve své idiotské naivitě myslela, že táta má mámu jistou a nic se v životě naší rodiny nemůže stát! Ještě mi připadali svou věrnou láskou a každodenním stereotypním životem staromódní a div ne ubozí!
Je to trest. Trest!!!
Před školou stojí červené autíčko jako by se nechumelilo. Dneska se tedy skutečně nechumelí, obloha je jasná, vzduch čistý a mrazivý. Zamířím přímo k vozu, Alan mi otevře dveře a já samozřejmě nastoupím.
"Ahoj," pozdravím ho.
"Ahoj," oplatí, přitáhne mě k sobě a když před polibkem ucuknu, řekne dotčeně: "No no, co je zase?"
"To zatím nevím," pokrčím rameny a po celou cestu nespustím zrak ze silnice před námi. Jedeme k němu domů, kam také, Alan jiný program schůzek nezná. Nebo nechce znát.
Podruhé mě míní políbit hned po překročení prahu, vymaním se z jeho objetí a místo letiště si sednu do křesla.
"Zapomněla sis tu věci," připomene mi a ukáže na mou tašku přes rameno, pohozenou v koutě pokoje. "A ještě sis nevyzkoušela to prádlo, Šarloto... určitě ti bude slušet."
Sedím nehnutě jako svíčka, Alan chvíli mlčí, načež si přede mě klekne na koberec a opře si bradu o má stehna. Díváme se jeden druhému do očí, ty jeho jsou hluboké a něžné, tmavé a horké, maličko připomínají oddané psí oči, ale jen trošku, možná svou barvou a blýskavým bělmem.
"Hm?" usměje se na mě a obejme mě kolem pasu.
Navzdory všemu úsměv opětuji. Alan je hrozně hezký kluk. Prohlížím si zblízka jeho čistou hladkou pleť, široké tmavé obočí, dlouhé černé řasy a jednodenní strniště hustých vousů. Vlasy má jako obvykle sčesané dozadu do culíku, voní mu šamponem a jsou lehce cítit cigaretovým kouřem. Nehrnu se do konverzace, chci, aby pochopil, kdo je na řadě.
"Kotě, proč jsi mi z chaty ujela?" řekne konečně.
"Copak jsi mě postrádal?" ušklíbnu se ironicky. "Nahradila mě Brigita, že. Holku s tak krásným tělem jsi přece v životě neviděl."
Vzdychne. "To jsem čekal. Šarloto, musíš uznat, že její tělo je vážně krásný. Dokonalý. No a co? Chvíli jsem s ní pokecal, ale to je všechno. Najednou koukám a ty nikde."
"Určitě jsi div nebrečel!"
"Kočko, neblázni," přemlouvá mě. "Chybělas mi. Fakt. Byl jsem trochu v náladě, za nic nemůžu. A nic jsem neprovedl. Nemusíš se tvářit tak... přísně."
"Nic... nic jsi s ní neměl?" zeptám se a upřeně mu hledím do obličeje. Ve tváři se mu nepohne sval, oči se na mě dívají upřeně a jaksi vroucně, přesvědčí mě jeho výraz. Ne, tyhle oči nelžou!
"Věř mi. Je zadaná, Matěj si ji bude za měsíc brát, ten by mi dal! Divím se, že žárlíš, víš přece, že se mi líbí mladý holky, Brigita je o dva roky starší než já."
"A... od Silvestra jsi ji neviděl?" zeptám se napjatě.
"Ne, to ne," přizná. "Včera chtěla hodit do Brna, dělá tam, víš, tady byla jen na dovolený přes svátky."
"A proč ji neodvezl ten její kluk?"
"Je ve škole, chodí na vejšku, nemohl. Šarloto, vezmeš mě konečně na milost? Přísahám, že jsem nic neprovedl, netrap mě, podívej, jak po tobě toužím..."
Odmlčí se, díváme se na sebe celých pět minut bez hnutí, když trochu natáhne hlavu, skloním svou a dotknu se svými rty jeho. Obejme mě a strhne k sobě, líbáme se, převalujeme sem a tam a prudce, divoce a vášnivě milujeme rovnou na koberci, nestačíme si vylézt na letiště, natož si oblékat prádlo!
Když pod ním křičím a zalykám se blahem a před očima mám růžovou mlhu slasti, napadá mě, že se zase všechno jistě otočí k dobrému.
Doma to tak nevypadá. Máma se poněkud sebrala, chodí do zaměstnání opět nalíčená a upravená, vrací se pozdě a večer zase odbíhá, protože má spoustu povinností a práce v časopise se nedá měřit osmihodinovou pracovní dobou, chystá mně a bráchovi svačiny i večeře, mluví s námi o škole - ale o tátovi nepadne jediné slovo, na naše dotazy, kdy přijede, odpovídá krčením ramen. Ona si přivyká na nový způsob života! Z představy, že takhle by to mělo zůstat napořád, jsem zelenější ještě víc, nemohu přinutit myšlenky na učení a celé dny, hodiny i minuty myslím na tátu s mámou. Všechny moje dosavadní starosti se jeví dětinsky, když ne přímo hloupě. Páni, když si vzpomenu, jak jsem vyváděla kvůli přání mít nějakého kluka, jedno jakého! Připadala si méněcenná a ubohá a nejošklivější ze všech, protože nemilovaná!
"Šarloto," pokouší se Patrik o kontakt ve středu při obědě. "Nepotřebuješ... s něčím píchnout?" "Jako s čím?" naštětím se podezíravě. "Neříkej, že je všechno v pořádku, vždyť... to vůbec nejsi ty," vysvětlí bez obalu. "Jsme přece kamarádi a kamarádi si mají pomáhat, ne?"
Ušklíbnu se, jeho starost mě málem dojme. V nejmenším netoužím se někomu svěřovat s domácími problémy a Patrikovi, tomu zrádci, teprve ne. "Kamarádi? My dva? Odkud jsi spadl? Tos někde vyčetl, ne? Díky, obejdu se bez takového kamarádství. Jdi si za Danielou a neoxiduj."
Vyrážím mu dech, nechávám ho nad talířem koprovky s otevřenou pusou a svou porci jdu vyhodit do zbytků.
Brácha sedí nad učením s hlavou v dlaních. Zoufalcovo gesto ve mně probudí vlnu sourozenecké solidarity. "Co je? Koule?"
"Jo. Jedna z matiky, druhá z dějáku, třetí z diktátu."
"Slušná úroda," uznám.
"Ale já se učil!" vyhrkne. "Civěl jsem do toho včera celej večer, jenže..." Umlká a já vím proč.
Z hluboka se nadechnu. Příští týden píšeme písemky, další týden mě čekají ústní pololetní zkoušky, mnohem obtížnější než čtvrtletní. Jestli se do té doby něco nezmění, mohu si být jistá s podobnou úrodou jako Šimon!
"Co budeme dělat?" podívá se na mě s respektem. Náskok mých třech let mě staví do zodpovědné pozice.
Myslí mi proletí nápad. "Dneska táta slouží, ne? Když se nemůžeme domluvit s mámou, pojedeme za ním, co říkáš?"
Souhlasí, přestože by se měl učit, aby si pětky stihl do vysvědčení opravit, oblékáme se a utíkáme na autobus. Stihneme
odpolední, takže se v pět ocitáme na silnici spojující Chválovice s hraničním přechodem. Tady je sněhu mnohem víc než v Bakově, brodíme se závějemi, prokřehlí a mokří, protože stále padá nový a nový. Na celnici dorážíme podobni sněhulákům, samozřejmě nemám čepici, čelenka mi chrání pouze uši, vlasy mám promáčené do posledního, kapky potu i vody mi stékají po tvářích.
"Ahoj!" poznává mě celník Kryštof s obtížemi. "Jsi to ty nebo ne? Otec je v kanceláři..."
Nemám náladu na vybavování, jdeme rovnou dovnitř. Náš příchod tátu překvapí a zaskočí zároveň, neví, co si s námi počít či povídat, nažene nás tedy k akumulačkám a uvaří nám horký čaj, což je asi to nejlepší, co může pro začátek udělat. Brácha zarytě mlčí, rodičovská hádka je mu proti srsti, mně také, aleje mi jasné, že mlčet jsme sem nepřijeli.
"Problémy ve škole?" hádá táta.
Dobrá, začneme tedy z tohoto konce! "Jo," říkám. "A velký. Šimon je na propadnutí, mě čekají za pár dní zkoušky a podle všeho neudělám ani jednu."
"No to snad -" zůstává jako opařený. "Copak se neučíte?"
"A ty si myslíš, že se můžeme učit, když se rozvádíte?"
Táta zrudne, otře si vysoké čelo a optá se: "Maminka požádala o rozvod, co? No, asi se brzy vdá a budete mít nového tatínka, za mnou můžete přijet na prázdniny..."
Šimon navzdory mužnému vzezření a dovršeným třinácti rokům náhle propuká v pláč, vzlyká a rozmazává si slzy po tvářích, teče mu z nosu.
Mám toho dost. "Vidíš, co jste zavinili!" zaječím na tátu. "Kvůli vám oba prolítneme! Máma o žádnej rozvod nezažádala a tvrdí, že nic neprovedla!"
"Určitě vám bude vykládat opak," ušklíbne se táta.
"Mohl bys ji snad vyslechnout, ne? Táto, co ti to udělá! Prý s te< bou není řeč. Já vím, že je to těžký, ale jste lidi, domluvit by ses s ní mohl, ne?"
"Šarloto, tomu nerozumíš. A nekřič, uslyší nás kolegové."
"Na těch mi záleží!"
"Máma mě zklamala. To nemůžete pochopit. Prostě udělala něco, co se odpustit nedá. Když někomu věříš a on tě zradí, pak
to hrozně bolí, Loto. Nemůžeš přijít a tvářit se, jako by se nic nestalo."
"Jsi si tím jistej?" Protože mlčky pokývá hlavou, pokračuji: "Tati, prosím tě, přesto si s ní o tom promluv! Slib mi to... můžeš to aspoň zkusit! A pak, jsme tu my dva! Když jste si jednou pořídili dětičky, tak se o ně koukejte starat, to je vaše povinnost!"
Tátu namíchnu, seřve mě, abych nestrkala nos tam, kam nemám, těmhle věcem nerozumím a hotovo, nakonec se domluví s Kryštofem a ten nás veze do Bakova. Cestou se snaží navazovat hovor, chce vyprávět o svatbě a slastech čerstvého ženáče, ale Šimon ho požádá, aby byl konečně zticha a máme klid. Relativní.
Máma o našem výletu nemá tušení, přestože se vracíme domů pozdě, vítá nás pouze Tom, který se chudák může počůrat. Mamka se objevuje v jedenáct, ležíme s bráchou v postelích a nemůžeme spát, čekáme na ni, a doprovází ji kolega Fič.
"Tak to je v prdeli definitivně," zhodnotí situaci Šimon. Nejblbější je, že má pravdu.
Je mi na zvracení.
Ráno se cítím hůř než jindy, mamka mi sáhne na čelo a doporučí, abych zůstala v posteli, bolí mě hlava a mám pekelnou rýmu, prý zavolá do školy a omluví mě, snad to je jen lehké nachlazení, nic vážnějšího se z toho nevyklube.
Ležím v posteli jako lazar, oči mě pálí horečkou i od slz, bojím se, strašně se bojím, že je na všechno pozdě a ta pohoda, dny plné smíchu a křiku, co mi šla někdy silně na nervy i s rodiči, o kterých jsem byla přesvědčená, že mi nerozumí a nemají mě rádi, jsou pryč.
Podvědomě čekám na telefon. Jistě jí zavolá! Z očí do očí se mluví špatně, přes dráty to jde mnohem líp...
Poprvé se aparát rozječí ve čtyři, mámu shání kolegyně Eva, vztekle vysvětlím, že dosud nedorazila z výstavy v Ostravě, kam ráno odjela, podruhé volá v půl páté nějaká ženská a ptá se, jestli jsme dostali para ořechy, potřetí mám na lince Darinu.
"Co je s tebou, flákači?" volá do telefonu. "V největší špičce si zůstaneš doma, prosím tě, jak si to představuješ?"
Trpělivě vysvětluji, že jsem nachlazená.
"U školy tě čekal Alan," vzpomene si. "Mám tě pozdravovat, prej přijede zítra, budeš v pořádku, ne?"
Náhle se mi po něm prudce zasteskne, zatoužím po jeho dotecích, polibcích, zašimrá mě ve slabinách při představě, že jsme se mohli milovat. Vždyť Alan je jediný, kdo mě má rád, kdo o mě stojí! Na rozdíl od drahých rodičů, co kvůli neshodám v manželství hodili mě a bráchu přes palubu. "Nevím. Kdybych ráno nepřišla, prosím tě, řekni mu, ať mi zavolá..."
"Vyřídím," slibuje, zaváhá a dodá: "S Alanem no problém?"
"S Alanem žádnej problém," souhlasím. Darina netuší, proč a kvůli čemu jsem zelená, svaluje zřejmě vinu na Alana, mou velkou lásku. Ano, velkou! Jak jsem ho mohla v několika posledních dnech odsunout až do pozadí zájmů? S ním je mi přece báječně, fyzicky stoprocentně, když psychicky to někdy maličko skřípe. I kdyby se náš domov rozpadl, mám jeho!  -? ;
"A víš, že... Ale nic."	:    >
"Co jestli vím?"
"Vlastně nic," stahuje se. "Blbost. Jsi chorá, nesmíš se rozrušovat. Tak se měj a brzy se uzdrav, ulejváku. Ahoj."
"Ahoj." Zamyšleně položím sluchátko. Pak mávnu rukou.
V pátek teplotu nemám, celkově se cítím mnohem lépe a se zlepšující se kondicí dostávám růžovější náladu. Z nosu mi ovšem teče pekelně, trošku mě škrábe v krku, zůstávám tedy doma, abych využila času, pokouším se něco málo naučit. Moc mi to nejde, jsem jako Šimon, za každou větou na mě vyskočí buď táta, anebo máma, případně oba dva. Anebo také Alan, kolem poledního jsem jako na trní, v tuhle chvíli stojí u školy, hoví si v autě, z přehrávače se line příjemná muzika, Alan kouří a hlídá dveře budovy školy. Právě zvoní, ve třídách nastává šum a hlahol a zmatek, poslední opozdilci se zapisují do rozpisu zkoušek, každý nadává na náročnost, která se po nás vyžaduje, loučí se poněkud křečovitě, se měj, v pondělí to začne písemkama... Představuji si holky v šatně, Darina si natahuje vysoké kožené boty, na hlavu nasazuje baret, kolem krku omotá dlouhou pestrobarevnou šálu, konce přehodí přes kožíšek a důstojně vychází ze školy. Alan na ni mává, rozhlíží se, zda se za jejími zády neobjevím já, ale místo mě zamíří k jeho vozu | Darina. Otevře tedy elektrickým stahováním okénko u řidiče a dozví se, že jsem ještě stále nemocná, pozdravuji ho a prosím, aby
mi zavolal. Poděkuje za vzkaz, nastartuje a vyhledá první telefonní budku, vytáčí naše číslo, spoj nabíhá, každou vteřinou se rozdrnčí přístroj v chodbičce.
Natahuji uši, dokonce si jdu pootevřít dveře, abych zvonění nepřeslechla. Nic. Uteče minuta, druhá, patnáctá, třicátá. Co se děje? Možná má něco na práci, ozve se, jakmile bude moci...
Za hodinu jsem otrávená, za dvě naštvaná, po třech si vyčítám, proč jsem nešla ke škole domluvit se s ním sama osobně! Co na tom, kdyby mě viděl některý z profesorů! Ona by škola nespadla, mohla bych říct, že jdu právě od lékařky, cokoliv, ale hlavně bych se s Alanem viděla...
V devět večer ležím ve vaně, když mi brácha zabuší na dveře: "Máš telefon!"
Div se nesplaším, lezu z vody, přehazuji přes mokré tělo župan, je mi fuk, že mi z vlasů kape voda a tmavé stopy zůstávají po kobercích, tisknu si k uchu bakelit a div nezajásám: "Alane?"
"Kde seš takovou dobu?" zlobí se na druhém konci drátů. "Netušíš, jaká je venku kosa, sluchátko mi málem přimrzlo k uchu. Za pět minut se sejdeme před domem."
"Alane, já nemůžu," vymlouvám se. "Zrovna se koupu, jsem celá mokrá, na hlavě mám šampon... Zítra ve dvě odpoledne u Delfína, co říkáš?"
"Zítra nemůžu, něco mám. Nedělej drahoty, mám na tebe chuť teď, nemilovali jsme se celej tejden. Natáhni si čepici a basta, nebudeš se sprchovat u mě."
V otevřených dveřích pokoje zahlédnu bráchu. Poslouchá mé odpovědi, je zamlklý a má kruhy pod očima. Jestli odejdu, zůstane tu sám, docela sám se starostmi, které by neměl třináctiletý kluk vůbec mít. A že to jsou starosti s velkým es vím sama moc dobře. Máma není doma, možná je právě s Fičem a třeba nám zadělávají na dalšího sourozence...
Polknu. Kdo měl těžší rozhodování, Hamlet nebo já?! Stačí mi slyšet Alanův vzrušivý hlas a bradavky mi samy tuhnou, v podbřiš-ku mi trne a šimrá...
Bráškovy oči se mi zarývají pod kůži a žár, co ve mně vyvolává Alan, zase prudce hasí.
"Dneska ne," říkám pevně. "V neděli, když zítra nemůžeš."
"No jak chceš!" jeho hlas zní pěkně nakvašeně. "Nazdar."
"Alane!" pokouším se ho zadržet. "Co máš zítra?" Neodpoví, sluchátko se protivně rozpípá. Tu tůt, tu tůt.
Páteční nákupy pořizuji teprve v sobotu dopoledne, brácha mi pomáhá, sám se nabídl a společně vlečeme čtyři tašky, z toho dvě pro babku Křížovou, stojíme fronty v řeznictví i zelenině, vracíme se pro jar, na který jsme zapomněli.
"Dones tašky domů, skočím k bábě," rozděluji úkoly v našem vchodě. Jeho ochota mi vůbec není divná ani podezřelá, bereme oba jaksi samozřejmě, že si musíme pomáhat, plavíme se totiž na jedné lodi.
"Byla jsem nemocná, babi," vysvětluji svou včerejší nepřítomnost a sedám do svého křesla a ačkoliv punč před obědem odmítám, neodolám, abych si s ní na chvíli nepopovídala.
"Marika se asi s Oskarem rozvede," svěří mi velké tajemství a do malých skleniček nalévá pro každou kapku griotky. "Oskar propil výplatu a dovedeš si představit, jak asi vyváděl. Ta chuděra ubohá s ním má hroznej život! Spala předevčírem i s maličkým u mě, nemohli zůstat doma, on by je snad zabil. Povídám jí, měj rozum, máte spolu kloučka, nemůžeš mu brát tátu, i kdyby byl sebehorší. Nevěřím, že by došlo k rozvodu, jistě mu odpustí, má ho moc ráda."
"To teda nechápu," vrtím hlavou. "Takovýho hajzla!"
"Jo, Lotynko, lidi si dělají naschvály, ubližují si a přitom se mají rádi dál a zase si odpustí."
"Všechno se přece odpustit nedá," namítám. "Například nevěra! Babi, ty bys odpustila nevěru?"
"Podle toho, jak by k ní došlo," říká váhavě. "Lidskej tvor je stvořenej k odpouštění. Děti odpouští rodičům, rodiče dětem, sobě pak zase kvůli dětem. Já jsem Aničce dávno odpustila, denně čekám, kdy jí to dojde a odpustí ona mně. Ve vzteku se kolikrát řeknou a udělají hrozný věci, z pusy ti vylítnou na to šup, ale napravit to, jo děvče, to dá pěknou práci a spotřebuje hodně trpělivosti."
"Pěkně děkuju," ušklíbnu se a raději se zvedám, do filozofických hovorů na tohle téma se mi pouštět nechce.

15. KAPITOLA

Z expedice do Chválovic mi zůstává pořádná rýma, mám červený nos a spotřebu dvou kapesníků do hodiny, jinak nachlazení přechází bez vážnějších komplikací. Hodím si do tašky Byliny i čtyřstránkový rozbor naklepaný na stroji a secvaknutý sponko-vačkou, lehce se nalíčím a protože se mi strašně nechce trávit sobotní odpoledne v tiché domácnosti, oznámím mamce: "Jdu k Darině, musím si od ní opsat přednášky."
Zvedne oči od sloupcových korektur a němě kývne. Nedá mi to, zalezu ještě za bráchou, ležícím v pokoji na válendě.
"Dneska není trénink?" optám se měkce.	;•
"Co? Ale jo," zahučí.
"Máš nový brusle, brácho, padej se s nimi ukázat světu!"
Ušklíbne se. "Nemám náladu."
Uchopím ho za rameno a prudce s ním zatřesu. "Poslouchej, okamžitě se obleč, popadni brusle a sypej na trénink, nebo dostaneš pár facek! Když tady budeš ležet jako lemra, ničemu nepomů-žeš, akorát otrávíš dokonale sám sebe! Dělej, čekám na tebe, kus cesty máme společný."
Zdráhá se, ale já se nedám, nakonec mě poslechne, sbalí si věci do sportovního pytle a bez dalších řečí odcházíme z domu. Nakonec, třeba i mamce samota prospěje! Naše cesty se rozdělí na nábřeží, brácha míří na zimák a já přes most do vilové čtvrti Kaštany, kde po chvíli zvoním u rodinného řadového domku kamarád-činých rodičů.
Zvoním marně, nikdo mi neotvírá. To jsem mohla tušit, že Darina, přestože je před zkouškami, nebude trávit sobotní odpoledne s učením! Vydám se na zpáteční cestu, příliš nespěchám, loudám se, je docela pěkný jasný mrazivý den, bůhví proč mě napadá, že v takovém počasí se i Honzovi musí chodit lépe, jo, Honza!, minu uježděnou klouzačku přímo na chodníku a zamířím k butiku Verona na rohu ulice, kde visí za výkladem šikézní baret-ky, jaké nosí Darina. Ještě se na ně ani nevynadívám, když mou pozornost upoutá červený Peugeot 309, ostře vytočící zatáčku a velkou rychlostí letící ulicí.
Zastaví se mi srdce. Bez dechu se dívám, jak řidič prudce sešlápne brzdový pedál před řadovkou číslo 211, auto dostane lehký smyk, zadek vybočí do silnice a až ke mně dolehne Darinin vyděšený výkřik a Alanův smích. Ukryji se za roh domu, aby mě náhodou nespatřili. Mají jiné starosti!
Darina vystupuje, ještě se naposledy sklání k okénku, znovu smích, přeběhne vzdálenost od branky ke třem schůdkům, otočí se a Alanovi zamává. Alan zabliká reflektory, nastartuje a se zavytím mizí, projíždí ulicí, nevrací se, nečeká, až Darina zaleze do domu.
Tak jsem se tedy kamarádky dočkala. Vida. Obdivuji sama sebe, jsem klidná, vracím se a energicky tisknu zvonek.
Tentokrát nečekám dlouho, uslyším za dveřmi kroky, dveře se otvírají a stojí v nich Darina s jednou holinkou obutou a druhou v ruce. "No nazdar," řekne mi a zní to ironicky. "Kde se tady bereš? Už jsi zdravá?"
"Jo, myslím, že jsem vyléčená na hodně dlouho," kývám.
"Zalez dovnitř, hrozně sem táhne," zve mě.
"Ne, nebudu zdržovat," ujistím ji. "Přinesla jsem ti Byliny, aby ses na to mohla podívat."
"Dík," utrousí a natáhne ruku.
"Kdes byla? Mělas rande?"
"Hm. Pěkný," přisvědčí.
Také bych chtěla mít takovou klidnou cynickou povahu, se kterou nic nehne, jež neví, co jsou city, co čest, přátelství, kolegiál-nost, morální kodex, zábrany!
"S Tiborkem?" zkusím ještě její trpělivost.
"Ne. Ten se mi vrátí až zejtra, chudáček, asi bude od rodiny celej zmordovanej. Jestli nejdeš dál, Šarloto, podej mi Byliny, je mi zima, chci zalézt do teplíčka."
Vytahuji z tašky knížku ruských lidových zkazek, podávám ji Darině a dívám se jí do očí. Tváří se naprosto všedně.
"A rozbor?" natáhne druhou ruku, poněkud zaskočena mým chováním. "Je ti něco? Jsi nějak zaražená."
Vylovím tedy sešité papíry, ucuknu, když po nich hmátne, a pomaličku je před tím cynickým zrakem trhám vejpůl.
"Ne!" vyjekne a snaží se mi v tom zabránit. Odstrčím ji, až popolítne k botníku, narazí se a zaskučí. "Jauvajs! Šarloto, nejsi ty praštěná? Ne! Nervi to!
Vychutnávám svou převahu, drtím rozbor asi na osmdesát proužků které pak trhám napříč do droboulinké cupatiny.
"Na!" celou tu směsici jí hodím na hlavu, útržky hrdinských činů dávných bohatýrů posněží italskou dlažbu v chodbě, zachytí se jako vločky Darině na tmavých vlasech.
"Zbláznila ses," konstatuje šokovaně.
"Jo. Jinak bych s tebou nemohla tak dlouho kamarádit."
Sevře oči do úzkých čárek a půvabná tvář se stáhne v ošklivé grimase: "To mám jako za Alana, jo?"
Neodpovídám, pochopí, že se strefila do černého.
"Káčo pitomá! Zničilas celej rozbor zbytečně!"
"Ty jsi s ním nic neměla?" ironizuji. "Chceš mi říct, že jste sAlánkem pouze měřili krejčovským metrem tvoje úctyhodné parametry, ale k ničemu nedošlo?"
"Ne," vyvede mě z omylu. "Prvně jsme měřili, pak řezali. V posteli je vážně třída, nedivím se ti, že ses do něho zblbla. Šarloto, tys přece sama říkala, že se s ním rozejdeš, jestliže si to rozdal s Brigitou, ne? Vzpomeň si!"
"Jenže on s tou liškou Ryškou nic neměl. Kdežto s tebou!"
Opře se o koženkovou stěnu u věšáku, založí ruce v bok a vysměje se mi: "Tak to seš teda vedle, holčičko. Vyspal se s ní dva dny po Silvestru. Pochlubil se Michalovi, víš. Chtěla odvézt do Brna nebo co a zaplatila mu svým tělem. Asi ti nemusím říkat, že se Alánek nenechal prosit dvakrát."
Veškerá bojovnost ze mě vyprchá, najednou jsem malá a slabá, chce se mi zalézt do myší díry a zůstat tam do jara. Stane se jednou, jedinkrát, kdy budu mít nad Darinou skutečně navrch?! Nestane. Ta drobná vítězství nejsou nic proti tomu, jak se mnou ona zametá. Vždycky budu až dole. Otáčím se na patě a chci odejít. Chytí mě za rukáv. "Vrátilo se ti to, cos sama udělala Ondrovi. Varovala jsem tě, nemělas ho nechávat!"
Vytrhnu se, na schodech se otočím a suše přiznám: "Ondra nikdy neexistoval. Ty dopisy jsem si psala sama."
Vyvalí oči, seběhne za mnou po schodech v jedné ponožce a málem křičí: "Přijel přece za tebou, viděla jsem ho!" "To byl Kryštof, tátův kolega." Už je mi všechno jedno. Nevím, jestli to bolí. Nevím jestli to nebolí. Jsem jako
vykuchaná, kráčím městem úplně vygumovaná, levá, pravá, chodník, silnice, semafor, červená, stůj!, pochodem vchod...
Jsem prázdná. Robot - automat.
Někdo mi vyřízl srdce, střeva, mozek.
Najednou jsem doma, máma vyskakuje polekaně od desek, ze kterých přetékají papíry, bere mě za bradu a třese se mnou.
"Lotko, proboha, co se ti stalo?!"
Upřeně se na ni podívám. "Ty máš o mě strach?"
"Co to je za řeči?" optá se šokovaně. "Jsi moje dcera, samozřejmě se o tebe bojím!"
"I když tě ta dcera zklamala? Podvedla? Neposlechla? Prosadila si svou?" ptám se tvrdě.
"Ano," řekne zaraženě. "Pořád je to moje malá neposlušná Lotka, která přijde, až když chce pofoukat bolístku."
"Nejsem malá a -" Nemůžu dál. O prázdninách jsem u babičky v Nížanech štípala dříví, nechtěla mě k tomu pustit, abych si prý neublížila, nedala jsem jinak a pár špalků se mi povedlo naporcovat bez potíží. Pak se mi sekera svezla po suku a přimáčkla hranou palec ke špalku. Odhodila jsem ji, zvedla ruku k očím a s úžasem sledovala bledou hlubokou ránu v nehtovém lůžku, jež se velice rychle plnila krví. Nebolelo to. Tedy, nebolelo to hned. Za   , pár vteřin jsem se probrala ze šoku, ochromený palec přišel k so-   \ bě a já ho začala cítit.
Pocit déjavu. Jsem ve druhém stádiu, ačkoliv krev neteče a o nehet nepřijdu. Uvědomuji si nejen ostrou trhlinu v duši, ale hlavně bolest, příšernou svíravou bolest, která mi dodatečně vhání slzy do očí a já už víc nemohu zadržet zoufalé vzlyknutí. "Mami!" vyhrknu v pláči. "Prosím tě, promiň, promiň! Mělas pravdu a já byla děsně blbá a slepá a..."
Sedáme si spolu na gauč, máma mě objímá, přes teplou bundu je to pěkně nepohodlné, ale kdo by si všímal takových maličkostí, hladí mě po vlasech a říká: "Ba ne, Lotko. Já se ti taky musím omluvit. I ty jsi měla svou pravdu a já byla slepá a hluchá. Udělaly jsme obě chybu. Neměla jsem tě zavírat doma a zakazovat, stejně to k ničemu nevedlo, kdybych se snažila toho kluka víc poznat, otevřela bych ti oči. Nebreč, žádnej frajer za to nestojí. Budeme pro příště chytřejší. Obě, co říkáš."
Kývám a utírám si nos do rukávu, protože všechny kapesníky jsou na ždímání. Máma mi půjčuje svůj - a ten je na tom stejně, ačkoliv rýmu nemá!!!
"Nejradši bych si nafackovala za ty kopance," zlobím se v bezmocném vzteku a hlasitě smrkám. "Zklamala jsem tolik lidí! Tebe, Honzu, Otu Pavla, Patrika..."
"A tebe zase zklamal Alan," dodává máma chápavě.
"A ty tátu," doplňuji celý ten propletenec osudů. "Nebo si to aspoň tak myslí. A on tebe, protože si nenechá nic vysvětlit."
"Zkrátka, jsme tady takovej spolek zklamaných a opuštěných." Usmívá se, ale v očích jí stojí slzy.
"Mami, opravdu by to nešlo s tátou spravit?" naléhám.
"Asi ne," vzdychá. "Je jak dub. Třikrát jsem za ním jela, nikdy mě k sobě nepustil. Třicetkrát jsem mu volala, vždycky se nechá zapřít."
"Ale lidi si přece mají odpouštět," vzpomenu si na babku Křížovou. "Po tolikaletým spokojeným manželství se přece nemůžete jen tak rozvést! Ty nejsi Marika a táta není Oskar!"
"Oni se rozvádějí?"
"Hm. Asi."
"V jejich případě je to nejrozumnější, co může Marika udělat. V mém a tátově půjde o strašlivý, osudový omyl. Ale teď už o tom nebudeme mluvit, Lotko. Ráno moudřejší večera, půjdeme spát, myslím, že toho máme obě za dnešek po krk."
Tu noc jsem strávila s mámou v ložnici a na tátově půlce postele cítila, jak ze mě ta bolest pomaloučku přechází do matrace, zapíjí se do prostěradla, zažírá do dřevěné pelesti a v mém těle po ní zůstává podivné vzduchoprázdno.
Po výborném nedělním obědě se mamka snaží prolomit mou i bráškovu skleslost a ve veselém duchu navrhuje: "Mládeži, co byste řekli zajít si společně od pěti do kina?"
Brácha už chce odmítnout, pochopím, že je to ruka podaná ke smíru, tajně ho pod stolem nakopnu, div nevyjekne, a odpovím s přemáháním, protože sama také nemám nejmenší chuť čučet na plátno. "Prima. Kam? Do Luny?"
"Dávají Delikatesy, černou komedii o lidském mase."
"Brr," otřese se Šimon, ale já navrhuji, že skočím koupit lístky hned odpoledne, před dětským představením. Máma v tom nevidí žádný úskok, vlastně tam také žádný není, chci si však zařídit poslední drobnosti, do kterých ji nechci zasvěcovat, abych mohla od zítra začít s čistým stolem.
Do výtahu ke mně přistoupí Marika s košem prádla, co jde pověsit na mráz a doufá, že z něho vítr vymlátí vlhkost. Její obličej zdobí odřená tvář a modrá brada.
"Ahoj," říká mi. "Na rande?" V hlase slyším závist.
"Dá se říct," soudím a protože se nehodlám svěřovat, obracím list: "Konečně ses rozhoupala, Mariko. Sláva!"
Zatváří se plaše. "K čemu?"
"No přece k rozvodu. Mamka taky říkala -"
"Víš," uhne očima. "Nebudu se rozvádět."	;
"Nebudeš?"	;
"Ne. My... já... čekáme dítě."
"To je teda gól," vydechnu.
"Oskar by si moc přál holčičku a... třeba se konečně usadí a přestane pít, když bude tátou od dvou dětí..."
Tak její optimismus bych tedy chtěla mít!
Pět minut před druhou se ocitám u plaveckého bazénu Delfín. Alan na mě čeká.
"Ahoj," zahlaholí, vystoupí z auta, skloní se pro igelitovou tašku s plavkami, šamponem, osuškou a cigaretami, zamkne vůz, bere mě kolem ramen a vede dovnitř.
"Zajdeme prvně do kavárny," navrhuji, protože já s sebou plavky nemám.
"Proč ne," souhlasí, dnes je dobře naladěný. Zvedla mu náladu včerejší epizodka se sladkou Darinkou? V malé a útulné kavárně v patře sportovního domu si sedáme ke stolku pro dva, Alan objednává dva džbánečky horkého svařeného vína na zahřátí, vytahuje cigaretu a labužnicky si zapaluje. Plánuje: "Nejdřív si zaplaveme, pak pojedeme ke mně. Už se těším, Šarloto, mám na tebe ohromnou chuť."
Napadá mě, že tahle věta, co mi, naivní šestnáctce, připadala jako vyznání lásky a přitom s ní nemá společného ani to nejmenší, je zřejmě jediné, co umí říct hezkého.
"Nikdy jsi mi neřekl, jestli mě máš rád," uvědomím si.
"Kotě, kdo ti naočkoval takový zastaralý názory?"
"Schválně: miluješ mě?" podívám se do hnědých studánek.
Zatváří se otráveně. "Jsi jako malý dítě, co žadoní o hračku, Šarloto. Přitahuješ mě, lákáš mě, jsi v posteli skvělá, je mi s tebou fajn." Oklepe popel. "Stačí?"
"Takže miluješ moje tělo," shrnuji a servírka, která nám přináší objednané víno, se po nás zvědavě podívá. Alan ji sjede pohledem od natupírovaných vlasů přes vyšponovaná prsa po nohy v krátké elastické mini s bílou zástěrkou.
"Jsi bystrá," zasměje se. "A vtipná. Tělo, to jsi ty."
"Díky," ušklíbnu se za kompliment. I když je darebák k pohledání, jedno se mi na něm líbí: v tomhle nelže. Nesnaží se mě přesvědčit o své horoucí a věrné lásce. Zvláštní, dneska to ani nebolí, dívám se na toho pohledného frajera s pohrdáním, vlastně ho víc lituji než nenávidím. Je vedle. Napadá mě, že člověk toho druhého nemá jistého nikdy, ani po sedmnácti letech manželství. Vždycky je to trochu sázka do loterie. Sázka na Alana byla špatná od samého začátku.
Číšnice projde kolem se zavrtěním zadečku a úsměvem určeným Alanovi, neujde mi, že jí ho nenápadně opětuje a znovu si přeměří její proporce.
"Může mít přes prsa asi pětadevadesát," tipuji.
"Cože?" zeptá se zaskočeně, pak se rozesměje podruhé. "Nevycházím z údivu, Šarloto, dneska sršíš vtipem. Možná má i sto, nemá špatnou figuru. V obličeji nic moc, nohy výstavní. Co je s tebou?"
"Jsem v tom," řeknu s Darininým cynickým klidem.
Cigaretový kouř mu zaskočí v krku, rozkašle se, polovinu marlbor-ky zamáčkne do popelníku a vyhrkne: "A do prdele..." Pak se vzpamatuje. "To je nesmysl! Vždycky jsem dával pozor, měl jsem kondom hned od začátku, nikdy se neprotrhl... Jak dlouho ty věci nemáš? Počkej, co mě houpeš, mělas je naposledy před Vánocemi! To jsou dva tejdny, kotě. Fuj, to se mi ulevilo. Jaks přišla na takovou volovinu? Ráno se ti udělalo špatně a hned plašíš, ne? Uklidni se, nic to není."
"Aspoň netvrdíš, že to nemůžu mít s tebou, seš si jistej mou věrností. Co když jsem v tom? Dva týdny? Vezmeš si mě?"
"Nejsi," jistí mě, vytahuje novou cigaretu a s pocitem obrovského uvolnění si ji zapaluje. "Dovedeš člověka vyplašit, fakt. Nechci se ženit, to přece víš."
"Takže by sis mě nevzal, i kdybych byla v tom."
"Prosím tě, kdybys byla v tom, šla bys na potrat, o ženění nemůže bejt řeč. A vůbec, proč mluvíme o takových hloupostech? Dopij to, čas běží, chci tě mít co nejdřív u sebe. Konečně si oble-češ to prádýlko..."
"Darině jsi ho ozkoušet nedal?"
Blýskne očima, neví, jestli střílím od boku nebo něco vím.
"Co je zase tohle za nápady?" řekne zkusmo.
"Ani Brigitě? Té by určitě slušelo... takový prádlo přece nosí kurvy, ne?"
"Prosím tě, jiný téma by se nenašlo?"
"Která z nich byla lepší? Darina nebo Brigita?"
"Vyslýcháš mě nebo co?" rozčilí se.
"Darina nebo Brigita?!"
Uvolní se. "Brigita. To je profík v každým slova smyslu. Darina je mladá prohnaná číča, nic víc. Nechci, aby sis to vyložila jinak, prostě jsem se s nimi vyspal. Mám rád změnu, ale rád se vracím ke svý tutovce. No tak, malá, to oboje byl omyl, nic mě tolik nevzrušuje jak nezkušený kotě. Mám si kleknout, abys mi odpustila?"
Připadám si jak Alenka v říši divů. "A ty si myslíš, že by to pomohlo?!"
Na co si všichni hrají? Proč se, proboha, tolik obelhávají?! Bábi Křížová si namlouvá návrat vyděděný dcery, ačkoliv jistě sama ví, že Anička nikdy nepřijde, Marika doufá v den, kdy Oskar nevypi-je ani hlt, podle Alana stačí říct byl to omyl a všechno smažeme?!
"Proč mlčíš?" zeptá se podezíravě.
"Nevím, co říct," přiznám. "Asi tohle: sbohem."
"Prosím tě, nedramatizuj," řekne naštvaně. "Nebo to má bejt rozchod? Po všem, co jsme prožili?"
"Přesně tak. Ahoj, Alane. Bylo to docela pěkný, co se týče postele. Jenže já nemám jen tělo, víš. Mám hlavně duši. Jinak to s tebou nestálo za nic. Teď to vím. Naštěstí v tom nejsem, můžeš bejt klidnej. Jo, a to černý prádlo vyzkoušej třeba týhletý slepici, co po
tobě hází očima, jestli sejí do něj vejde těch sto cenťáků, anebo si ho schovej, budeš ho potřebovat, v sobotu ti začíná novej kurz, přijdou na scénu čerstvý šestnáctky, nezaučený a panny, přesně tvůj styl, ne?"
Odcházím z Delfína. Jsem klidná. Naprosto a dokonale. Po všem, co jsme spolu prožili. K smíchu! Mohla bych zážitky spočítat na prstech. A to jsem si pitomoučce myslela, že na podzim a v zimě se nic pořádného prožít nedá! Byl to všechno omyl, jak řekl Alan. A omyly se napravují.
Zaběhnu si vyzvednout do Lidie hotové fotky ze závěrečných tanečních. Koupím jednu společnou a po zaváhání i tu, na níž jsem s Alanem a s uslzeným okem právě po skončení trapné soutěže tance s jablkem. Nechám si ho na památku. Třeba jednou. ukážu svým dětem kluka, se kterým o to jejich máma přišla. Byl hezký, toť vše. Nechám meditování na schodech kulturáku a pádím domů.
Z přítmí chodby se na mě vyřítí Tom, opře se mi tlapami o ramena a radostně mi olízne obličej. Podrbu ho za ušima, pak ho shodím a chci odnést mámě do kuchyně vstupenky, když mě brácha zatáhne do děcáku.
"Je tam!" říká s očima navrch hlavy.
"Fič?! On si po tom všem troufne jít až dovnitř?!"
"Ne, psst," mírní mě. "Táta!"
Ustrnu. "Fak... fakticky? A co dělají?"
"Přijel před hodinou, prvně se hádali, řvali na sebe, myslel jsem, že uteču, ale... teď spolu mluví tak potichu, takže není slyšet o čem."
Bojím se myslet na to, že je to dobré znamení, abych tu slaboučkou jiskřičku naděje nesfoukla v zárodku. Svléknu si bundu i svetr a s ušima na stopkách zasednu k psacímu stolu. Zítra mě čekají první dvě písemky, musím se do toho podívat, přinutit se myslet na učení, ačkoliv se mi pozornost obrací docela jiným směrem.
Před pátou se v pokojíku objevuje máma. Je červená v obličeji, taky trošku uplakaná, ale oči jí svítí. "Děti," říká rozpačitě, "nechcete jít do toho kina samy? K večeři budou špekový knedlíky, připravím je na sedmou..."
Ze špekových knedlíků mi jindy vstávají chlupy po těle, ale dnes se na ně olizuji předem. Oba souhlasíme o překot, do kina však nehodláme jít. Místo toho si do tašky strčím učení, jelikož chci ty dvě hodinky strávit u babky Křížové, abych neděli využila poněkud užitečněji než sezením v kině. Doma zůstat nemůžu, je mi jasné, že rodiče potřebují čas. Brácha si ke mně přibalí matiku a češtinu, nemá ještě úkoly a soudí správně, večer na ně doma nebude čas. Množství, které jsme promrhali, je přímo trestuhodné!
Nevím, jak to s tím odpouštěním je. Něco se odpustit dá, něco ne. Pak na tu záhadu přijdu: musí na to být dva!!!
První věc, kterou v kočičím křesle otvírám, je Peklo. Chci do něho nakouknout, oživit si ho, přestože si myslím, že rozbor nemá chybu. Objevím v něm založený papír, nejspíš záložku, chci ji zmačkat a vyhodit, když si všimnu, že je popsaná povědomým písmem. Užasle čtu:
Máš mrtvou lásku v náručí
Věděla jsi tenkrát, že tě potká?
Je mrtvá, vzbuď ji, nauč ji
Vracet se tam kde zas tě potká.
Apollinaire, kdo jiný. A pak také ten, co ji kvůli mě opsal a tajně strčil do Pekla. Vybavuji si chvíli, kdy sedím v jeho pokojíku, hlavu položenou na skrčených kolenou, Honza hraje na kytaru a oba nás pojí jakési kouzlo. Kouzlo zimního večera, měkkého soumraku, anglických balad, a hlavně, to úplně nejobyčejnější a nejlidštější ze všech kouzel: náklonnost kluka a holky, kteří si byli až donedávna cizí a náhle s překvapením zjišťují, kolik toho mají společného. Ach jo, je to zase tady. Teď to vím jistě: důvodem k zamilování nejsou svaly, pohledná tvář či závist spolužaček.
"Ségra, pomněnka nebo poměnka?" zvedne Šimon hlavu od sešitu, kam smolí pravopisnou úlohu.
"Mn," odtuším zamyšleně, nahlédnu mu přes rameno a zběžně kontroluji jeho výtvor. "Děti kreslily tuží," čtu s lehkým opovržením. Zdá se, že se vše vrací do starých kolejí. "Tuší, troubo. Tuš.Š jako Šarlota.""Nebo jako Šimon," zazubí se, asi to chápe stejně.
Jo. Nebo taky Diviš."
"Kdo? Kam letíš? Ségra, co je?"
"Ale nic, zapomněli jsme vyvenčit Toma, uč se, dojdu tam sama." Navlékám se do bundy, vybíhám z bytu, klušu do třetího patra, opatrně otevírám dveře a aniž by se o mně naši dozvěděli, popadnu z věšáku vodítko, což bystrý pes chápe jako povel pro vycházku, a s nadšeným poskakováním běží se mnou před panelák. Musím na něj písknout, protože chce zamířit na naši obvyklou trasu přes pěší zónu za sídliště. Připnu mu karabinku a pouštíme se na dlouhou cestu napříč městem do Růžové ulice v Zahradní čtvrti.
Teď se teprve ukáže, jak to s tím odpouštěním vlastně je.