1 •  HVĚZDY NAD TŮnÍ
Seděla jsem pod sehnutou vrbou na břehu rybníčku potaženého zeleným žabincem, vdechovala svěží ranní vzduch a pozorovala vážku poletující nad hladinou. Tohle místo kousek od babiččiny chalupy miluji, trávím tady zbytek prázdnin, vzpomínám na prima tramp a především na jednoho šikulu, který mi dokonale zamotal hlavu, čtu si anebo jen tak koukám. Jako teď, cestou na nákup, kdy jsem neodolala na pár minut si nepoho-vět.
Ach jo. Nákupy na konci světa představují celodenní výlet. Nejprve musím pěšky dojít do Bezděčína a odtud se dopravit autobusem do Hodkovic, případně do Turnova. A Jarmila, můra jedna, se vymluvila, prý upeče rybízový koláč. Sestra je prostě vyčurinkaná, koláč má za hodinku a pak se rozvalí na deku. Oprášila jsem si sukni, urovnala halenku i rozpuštěné vlasy a vrátila se na cestu. Dnes se zapotím! Začínal nádherný srpnový den, slunce pálilo od rána a seznam věcí napsaný babiččiným písmem na okraji novin věštil pořádně těžkou tašku. Kdo mi s ní pomůže! Nikdo. Připadalo mi, že tady normální mladí kluci nežijí. Zaslechla jsem jsem zvuk motoru. Auto v téhle pustině? Ze tří chalup na samotě jsou obydlené dvě. Možná listonoš, napadlo mne, ačkoliv na jeho trabanta se mi zdálo příliš časně, s novinami se objevoval teprve po poledni. Mohla bych mít dopis, jestli odepsal obratem pošty, proč ne?!
Ne, tohle není trabant. Ladná linie vozu mě vzrušila ještě dřív, než jsem s jistotou identifikovala světlovlasého řidiče v zrcadlových brýlích. Určitě jsem zčervena-3
la a bláznivé bušení srdce muselo být slyšet na kilometr daleko!
Vypnul motor. Nehýbala jsem se, přece mu nepoletím naproti! Naštěstí mě nenechal dlouho dusit obrovskou radost, vystoupil a došel ke mně.
„Ahoj, vílo," řekl měkce. Vyčkávavě. Vždycky mi nechával volnost výběru, snad teprve na čundru přestal čekat na svolení.
„Ahoj, Dicku." Vinou napětí jsem spíš skřehotala. Rozpačitě jsem naznačila polibek na přivítanou a zároveň mu strkala ruku, aby nemyslel, že se na pusu celá třesu. Stiskl mi dlaň s pobaveným úsměvem, nicméně vzápětí mě objal a políbil. Sám od sebe. Uf. Elektrický náboj mnoha tisíců voltů povolil. „Konečně jsem tě našel," přiznal. „Hledám tě po celým Českým ráji dva dny. Nikdo nic takového, jako jsou Luha, nezná! Ten název sis vymyslela, vid~?" „Dovol? Tahle samota se tak fakticky jmenuje." „Máš štěstí, žes mi napsala. Bez tvého dopisu bych tě nenašel. Anebo mám štěstí já, ne? Jednadvacet dní v Egyptě mi připadalo nekonečných, těšil jsem se, až zase s tebou... Vyrazíme někam, jsou ještě prázdniny. Pojď , sedej . "
„Musím na nákup," mírnila jsem ho, ale když jsem zahlédla jeho kyselý obličej, honem jsem dodala: „Autobusem. Návrat v jednu, kdyby mi ujel, ve tři." Spolkl návnadu přesně podle očekávání: „Ujede ti." Rozesmáli jsme se a já se posadila na sedadlo spolujezdce. „Táta ti půjčí opla na tři dny?" „Nic jinýho mu nezbejvá," usoudil. „Nebyl doma. V pondělí a včera jsem říkal mamce, že si ho beru. Dneska nikomu. Mají smůlu, snad ho nebudou potřebovat. Táta mi auto půjčuje, kdykoliv chci." „Vaši se tě neptají, kam jedeš?" „Když jsou doma, ptají. Za tebou, kam jinam." Nervózně jsem poposedla. „A co oni na to?"
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Normálně, co by. Já jim nelžu, vílo. Nikdy mě nenutili lhát. Taky jsem neměl strach, že by mi něco zatrhli. „Říkal jsi jim i o holkách?"
„Proč ne? Nepředstavuj si, že sednu a vyklopím jim všechno od á do zet. Když se ptají, odpovídám. Na rovinu. A funguje to bezvadně, aspoň se neprořeknu." Hm. Taky bych ráda hrála s našima otevřenou hru. Jenže na rozdíl od Dickových rodičů by mi plno věcí zatrhli. „A... zajímá je, proč za mnou jezdíš?" Hodil po mně okem. „Oni to vědí."
„Víš co? Jed' do Hodkovic," vzdychla jsem. Cestou mi to nedalo, musela jsem se zeptat: „A nemyslí, že spolu... Vyprskl smíchy. „Myslíš TO? Neboj. Už vloni jsem jim slíbil, že nevyvedu žádnou pitomost. Jsi strašně mladá a tak. No a před čundrem se matka podruhé ptala, jestli je to mezi námi pořád čistý. Tvrdila mi, že ona s tátou až o svatební noci. Byl jsem z toho mrtvej, nevěřím jí. Kladla mi na srdce, že je ti teprve patnáct pryč a nejhezčí je čekání a těšení, cituji doslova, jestli tě mám rád a vážím si tě, nedovolím si k tobě nic právě proto. A mamka si myslí, kdovíjak nejsi slušná a rozumná holka, co se do sexu nehrne." „A nejsem snad?!" pravila jsem dotčeně, avšak potěšena míněním paní Langové. Nerada bych, kdyby si o mně myslela pravý opak, že jejího syna svádím! „Jsi. Ach jo," vzdychl truchlivě. Dělal si psinu, oba jsme vybuchli smíchy. Pak mě ujistil: „Neboj, nejsem úchylák. I kdyby mi nedomluvila, nemohl bych, dokud sama nebudeš chtít. A jak tě znám, nejdřív taky o svatební noci, co?"
„Jak jinak," smála jsem se pobaveně. „Závidím ti, Dic-ku. Můžeš si povídat s vašima o všem. I kdybych slíbila kdovíco, vůbec by mě tatka za tebou nepustil. Pořád doma slyšíme se ségrou o tom, že jestli něco provedeme, vyhodí nás."
„Blbost," nevěřil mi. „Mluví vážně?" „Smrtelně. Jestli bude mít Jarka dvojku z chování, vydědí ji. Jestli se bude tahat s klukama, poletí z domu. Jestli se nebude učit a zhorší si známky, může si sbalit pět švestek." „Mluvíš jen o ní," usmál se. „Jistě. Já ho poslouchám na slovo."
„To musí bejt dost... Potlačování osobnosti, ne? Dřív 5
jsem míval s našima taky výstupy, jako hloupej kluk jsem utíkal z domu na výlety, kvůli změně. Ve čtrnácti jsme zkoušeli fetovat, ještě na začátku gymplu jsem měl telecí období, večery po barech a tak. Naši mě trestali zadržením kapesnýho, zarachem a tak různě, ale nikdy ne vyhazovem. Ani tvůj táta to nemůže myslet vážně, je za tebe zodpovědnej. Co se díváš? Byl jsem pi-tomej malej kluk, dokonce jsem mastil i na sport. Pak mě chytla kamera, vrátil jsem se ke sportu. Myslím, že poslední dva tři roky jsem vzorňas. Hodně mi píchli i naši. Nelhal jsem jim a oni se mi snažili pomoct, trest byl až na posledním místě. Došlo mi, že život je moc krát-kej na to, aby se promrhal. Nedá se žít nanečisto. Taky se musí brát, jakej je, chtít v něm něčeho dosáhnout a ne se šidit fetáckým opojením... Vida, Hodkovice. Sem jezdíš nakupovat?"
Překvapeně jsem se rozhlédla po náměstíčku. „Hm..." „Mám nápa.d. Do tří je spousta času. Vyjedeme si, cestou zpátky nakoupíme. Co máš přivézt?" Vytáhla jsem z peněženky útržek novin, odrbaný a zmuchlaný. Dick ho na koleně uhladil a pročetl. „Fajn. Samý blbosti, co seženeme všude. Pojedeme k nám, co tomu říkáš?"
Tedy, lákalo mě poznat Dickův domov, zvlášt když mě
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ujistil, že rodiče budou v práci. Vzal mé mlčení jako souhlas, zařadil jedničku, šlápl na plyn a za příjemného povídání o Egyptě jsme svištěli k hlavnímu městu. Přála jsem si, aby tahle cesta trvala čtyři pět hodin, a cítila se ošizená, když nás po necelé hodince přivítaly rušné ulice sluncem rozpáleného velkoměsta. Obdivovala jsem Dicka coby řidiče, ve vnitřním městě se nejezdí zrovna krokem, i náš táta by raději volil městskou dopravu. Dick vykličkoval z ucpaného centra a zajel vozem před garáž novější vilky v celkem poklidné čtvrti s malými předzahrádkami. Domovní číslo připevněné na plotě hned vedle poštovní schránky se shodovalo s tím, jež jsem používala při korespondenci. „Vážně není nikdo doma?"
„Je." Zašklebil se na mě. „Ek. Ostrej hoch, pozor na prudký pohyby a hlavně mi nesmíš ubližovat, jde hned po krku." Za řeči vylovil klíč z kapsy džínsů a zasunul ho do zámku. Nešlo jím otočit, zkusil tedy stisknout kliku a dveře povolily. Pokrčil rameny. Z předsíně jsme společně vešli do veliké obývací haly s krbem a nábytkem ve stylu Ludvíka Čtrnáctého, aspoň myslím. Dřevěný strop posiloval dojem atmosféry zámku, stejně jako parkety, částečně pokryté kobercem. Trhla jsem sebou při pohledu na urostlého dobrmana s pružným tělem a číhavýma očima upřenýma na Dicka. Zřejmě by stačil jediný pokyn a...
„HIid, Eku, to je panička, musíš si na ni zvyknout," vysvětlil mu Dick. Pes mu rozuměl, napětí svalů povolilo, vznešeně odtapkal do pootevřených dveří kuchyně. V tu chvíli se odtud ozval bzukot elektrického mlýnku na kávu.
„Někdo tu je!" vyděsila jsem se.
„Asi Bob," hádal. Šel zjistit stav a já vzápětí zaslechla: „No ne, ty nejsiw práci?"
„Jsem. Skočila jsem se převléct, za chvíli pro mě přijedou ... "
Krve by se ve mně nikdo nedořezal. Ten hlas mohl patřit jedině paní Langové! Kdyby Ek nevystrčil z kuchyně hlavu, snad bych vzala roha. Ostatně, Dick právě povídal: „Bezva, aspoň ti ukážu Evu." Rudla jsem předem a upravovala si ofinu. Po čundru jsem ji zapomněla ustříhnout, teď mi padala do očí. „Ty ji máš tady?" Hlasy se přibližovaly. „Dobrý den," vyhrkla jsem křečovitě, sotva jsem Dic-kovu matku ve sportovním kostýmku zahlédla. Dick povzbudivě mrkl .
„Dobrý den, Evo. Vítám vás v Praze," usmála se na mě a šla mi podat ruku. Vykala mi! Její stisk byl krátký a energický. Příšerně jsem se za svou upocenou dlaň styděla. „Moc ráda bych s vámi poseděla, mládeži, ale nemám bohužel tolik času... A David si jistě naplánoval svůj program. No," mrkla na náramkové hodinky, „kávu vypít stihneme. Davide, bucP tak hodný." „Ale jo," vzdychl odevzdaně a šel připravit kafe, přičemž mě nechal na pospas své inteligentní matce. „Pojďme se posadit," pobídla mne. „Pijete kávu, Evo?" „Svátečně. Moc mi nečhutná," přiznala jsem a do pohodlného křesla se usadila jako na hřebíky. „Prosím vás, 6
tykejte mi, jsem z toho celá nesvá. Je mi přece míň než Di ckovi."
Podívala se na mne s úsměvem. „Já vím." Naštěstí Dick brzy naservíroval tři malé kávy i s kondenzovaným mlékem. Bála jsem se udělat sebemenší pohyb, abych se něčím neshodila, přestože mě paní Langová příjemně překvapila, bavila se s námi bezprostředně, jako rovný s rovným, vzpomínali jsme na tramp a vůbec se hodně smáli. Vytáčela mne snad jedině do-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence tazy, zajímal ji můj názor na každou pitomost. Než jsme kafe vypili, zastavilo před domem auto. „Škoda, musím běžet." Podala mi ruku. „Měj se hezky, Evo. Musíme se sejít někdy jindy, až bude víc času. Jistě se nevidíme naposledy."
Zdvořile jsem se usmála. Doufám, že se vidíme naposledy! Dick šel matku vyprovodit. Posbírala jsem použité nádobí na tác a odnesla do kuchyně. Z předsíně jsem zaslechla Dickův hlas: „Co jí říkáš?" „Je milá. Chytrá. A hezká jak obrázek. Té se hned nepustíš, že?" „Neváhej."
„Vkus máš dobrý, o to nejde. Davide, nezapomeň =" „Prosím tě! Až zavřeš dveře, přefiknu ji." Langová se rozesmála. „Ty výrazy! Já mám vážně obavy, Davide. Právě proto, že je taková. Připadá mi nemožné, aby ses na ni vydržel jen dívat." „Neboj, můžeš se spolehnout."
„Jsem ráda. Tak ahoj. Jo, v sobotu potřebuje táta auto, rozumíš, at ho nečeká prázdná garáž a šok." Stála jsem nabodnutá na Ekův pohled jako jednohubka na špejli a bála se pohnout.
„Proč mě nezavoláš?" smál se Dick. „Eku, odchod!" Vzal mne za ruku a vedl po schodech do patra. Jeho pokoj na konci chodby byl zařízený spíš jako studovna s tělocvičnou dohromady. Jakási kladka na posilování, žebřiny, rozhozené činky, válenda a nábytková stěna. Rozhodně neměl v pokoji uklizenoi Cédéčka, kazety i videokazety se povalovaly volně po skříních, policích i na zemi, na věži ležely džínsy a na monitoru počítače dokonce nakousnutý rohlík. Bez rozpaků odšoupl kupu knížek z válendy rovnou na koberec, abych se měla kam posadit. „Mám ti pustit nějakej film nebo písničky, nebo máš chut na počítačový hry? Jsou na jedno brdo, pořád utíkáš a střílíš, ale mám i logický, skvělý hry, jenže na ty je třeba moře času. Kolikrát jsme tu s Ondrášem ztvrdli do rána... Počkej, vím, co ti pustím. Egypt. Budeš koukat, samá historie. '
Koukala jsem. Nad psacím stolem visel připínáčky připíchnutý uhlem kreslený portrét tmavovlasé dívky s ohonem. Vzpomněla jsem si, kde k němu přišel. Vloni na táboře mě strčil před malíře, který si vydělával portrétováním. Tenkrát ho Dick zaplatil a vůbec mi ho neukázal! Nebyl špatný...
Uvelebila jsem se na válendě a přímo hltala záběry natočené Dickovou videokamerou v Egyptě. Dick mi všechno komentoval; ač tvrdí, že nemá rád minulost, mluvil velice zasvěceně a zaujatě. I jeho chytila monumentální nádhera starověku, velkolepost pyramid a sfing opředených tajemstvím a v neposlední řadě i úcta k jejich stavitelům. Předvedl mi na videu celý program Světlo a zvuk v Gíze, řeku Nil i s krokodýly, hrůzu nahánějící suchou Saharu, život arabské tržnice, soumrak na březích moře, nádheru bohaté čtvrti v Káhiře i zoufalou bídu lidí na předměstí. Natočil více než dvě hodiny a j á celou dobu ani nedýchala. ' „Jsem z toho nemocná," vzdJychla jsem. „O prázdninách jsem prožila tramp, naši chatu a babiččinu samo-«
tu.
Pousmál se. „Tohle jsou každopádně zážitky exotický, ale jiný, daleko skvělejší, se dají prožít třeba na tram-pu. Ted' ti pustím něco, na co se dívám ze všeho nejraději."
Vyměnil kazetu a potouchle na mne mrkl. Uviděla jsem pískovcové skály utopené v moři zeleně, zářící sluníčko, siluetu hradu Trosky - a sebe osobně. Vyšla jsem na plošinku jedné věže, otočila se, až se vlasy rozlétly, usmála
Blíženci-3 Zadáno pro blížence se a zeptala, jestli to stačí. Další záběry z karnevalu. Lidi ze třídy, já s Katkou v sukýnkách z trávy, zmalované, urousané. Záběr na Miss Skaláku mě šokoval. „Pěkná holka, co?" bavil se Dick. „Podívej na ten rozdíl. Pustím ti ještě čundr. Vloni jsi byla milá malá holka, letos jsi hezčí a... ženská nebo co." 8
Na jeho řeči něco bylo, záběry z letošního trampu mi připadaly natočené po pěti letech. Tentokrát se kameraman zaměřil čistě jen na mne. A především v plavkách! Eva se vrhá do studené vody, protože se parádně kření. Eva se šklebí do sluníčka. Eva na kole. Eva vaří čaj. Eva si pročesává vlasy, zavazuje tkaničku, natírá se krémem. Eva v brýlích proti slunci. Eva v legí-nách. Eva v mini. Eva se zavázaným kolenem. Eva, Eva!!
„Dost," zaprosila jsem tiše. „Tenhle okamžik je tutovej, podívej." Eva na obrazovce pomalu zvedá hlavu, mhouří oči do zapadajícího slunce, rukou si odhodí ofinu, sepne dlaněmi rozpuštěné vlasy a zase je pustí a ony se jí rozsypou po nahých zádech jako závoj.
„Jsi šmírák," uvědomila jsem si. „Vůbec nevím, že jsi mě tolikrát natáčel. Civím jak slabomyslná!" „Fuj, vílo, nekaž mi můj filmařskej talent," smál se. „Kluci taky říkali, že to jsou perfektní záběry. Perfektní proto, že jsi o nich nevěděla. Na špatným filmu poznáš, kdy herci hrajou. Svou roli nepředstíráš, ty taková jsi. Pěkná a čistá a rovná... Počkej, něco pro tebe mám, málem bych zapomněl. Pozdrav z Egypta." Vyštrachal ze skříně balíček v hedvábném papíru a hodil mi ho do klína.
„Ty jsi... blázen!" Na kolena mi totiž vypadla souprava líčidel, ale já mohla oči nechat na letních šatičkách z kůže prokládané bílou látkou, mini a na ramínka, přes prsa šněrovací.
„Zkus si je," pobídl mne. Zachytil můj pohled, zvedl
se a dodal: „No jo, vždyt už jdu."
Nedočkavě jsem si je oblékla. Padly jako ulité!
„Jsou šité na mě," pootevřela jsem rozpačítě dveře.
Dick si mě od podlahy změřil. „Sluší ti."
„Jak jsi mohl strefit velikost?"
„Mám tvé míry tady," ukázal si na oči, „i tady," předvedl ruce. „Dovedu si tě vybavit kdekoliv, vílo." „Jsou parádní, ale... nemůžu si je vzít. Co by tomu naši řekli? Mysleli by, za co mi je kdo dal!" „A za co?" usmál se a chytil mě v pase. „Dobře, přivezu ti je domů osobně."
„Snad to bude lepší. Ta~ka by mě s nimi rovnou vyhodil."
„Ty s tím tvým vyhazovem," bavil se. Sklonil se ke mně. „Jsou příjemný na dotek, vid'." Pohladil mě po zádech a s přivřenýma očima políbil. Brzy jsem se mu vytrhla, jsme tu sami a Ek by mi určitě nepomohl! Převlékla jsem se a šla mu pomoci s obědem. Zřejmě mě chtěl pohostit se vším všudy. Myslím, že jsem mu spíš překážela, nevěděla jsem, kde co mají a on se u sporáku otáčel docela obratně. V mikrovlnce rozmrazil maso, z mrazáku vytáhl hranolky a hodil je do fritáku, z masa nakrájel tenké plátky a na prudkém ohni je opekl. Pomohla jsem mu nakrájet zeleninu do přílohy, ale málem jsem si na ostrém kráječi uřízla prst, takže mě i od téhle práce záhy vyhnal.
Královsky jsme se nabaštili, Dick použité nádobí naskládal do myčky a tím v kuchyni skončil. Zbytek času mi nahoře pouštěl videoklipy, u těch se dá povídat o všem. U jednoho děsivého jsem se málem bála. „Finta na holky, co? Pozveš je na horor a ony touží
Blíženci-3 Zadáno pro blížence po tvé ochraně a přilepí se na tebe..." Zasmál se. „Naivko. Kdybych sem vodil holky za tímhle účelem, pustím jim rovnou něco jinýho." Podívala jsem se na něho podezíravě. „Co?" „Zpověď čtrnáctiletý prostitutky. Třeba." Vyskočila jsem. „Ty sem vodíš holky na porno, jo?!" „Otáčíš," řekl klidně. „Řekl jsem kdyby." ,ZŘekni, kolik nevinných dívenek okusilo tuhle postel?" Rehtal se tím víc, čím víc jsem vyšilovala. „Žádná, vílo. Jedinou nevinnou, kterou znám, tu mám teprve tecY. Tuším, že postel okoušet nehodlá." „Tušíš správně! Kolik jsi tu teda měl šlapek?" „Jsi nechutná," smál se mi. „Pojc% šílenče, nerad tě pouštím, ale budou dvě. Abys stihla autobus." Nakoupili jsme v prvních potravinách v Dickově ulici a ve tři brzdili u rozcestí k Luhám. Na patníku seděla Jarina a vypouštěla pořádné bubliny ze žvýkačky. Asi mi přišla pomoct s taškou. Překvapeně zdvihla hlavu. „Helemese," ksichtila se. „Ráno fňuká, jak se jí nechce do města, a nakonec se z toho vyklube rande." „Čistě náhodou, Jari," zubil se Dick, vytahal nákupy 10 ~ 11
a pomohl nám s nimi kousek před chalupu. Loučit se povídal o Praze, do
nebes vychválil zdejší klid, hned by
však nehodlal. „Prázdniny končí, holky, něco podnikne-   se sem přestěhoval! On, městské dítě! Vlastně nelhal, je-
me, ne? Zítra je dole u Tůní rockovej koncert. Sbalte     nom babičku ladil na správnou frekvenci, až dospěl k ro-
stan a vyrazíme." ckovému koncertu. Bábí mu sama nahrála, prý jsme
Odkud jsi spadl?" řekla jsem, ovšem Jarinu nápad o něm také mluvily, ale
bohužel. Dick se podivoval
proč-
„
zcela uchvátil. Přemýšlela, až se z ní kouřilo. ,
pak? Mohl by pro nás zítra přijet, stačí si vzít stan, od-
„Nedělej si iluze, babička nás nepustí," krotila jsem     poledne bychom se
vykoupali, a protože koncert končí
ji.        v noci, přivezl by nás druhý den dopoledne. Ne, oprav-
„Samotný ne," usoudil Dick. „Jénže já pro vás ráno du ho to v nejmenším
neobtěžuje... Jařina ho houževna-
zajdu." tě podporovala, bábí sice dlouho nátlaku odolávala, až
„Ty?! Jako co?" žasla jsem. konečně kapitulovala. Hlavně díky dědovi, ten
nás pus-
„Tvůj vedoucí, ne? Zaručím se za vás."   til, jsme mladý, potřebujeme společnost mladých lidí.
„Zkusíme to!" jásala Jarina. „Mohlo by být veselo..."     Dick poděkoval za svačinu a prozíravě se zvedl, aby
„Jsou tam lidi od nás. Ondráš taky, Jarino."       se babička nerozmyslela. Ještě nás poslala, at mu uká-
„Vážně?!" Jarka nadskočila. „A... sám?" Na Dickova žeme okolí, „šak je
krásně na tom bóžim světě".
kamaráda Ondřeje si dávno brousila zuby, prý je podob-   „Jsi diplomat," uznala Jarina. „No, určitě mě k vy-
ný Jonu Bon Jovi. cházce nepotřebujete, co?" A takticky odkvačila, aby
„Ještě včera sám," potvrdil Dick. „Měl by radost." nám poskytla soukromí.
Tu mou však zazdil. Včera se viděl s partou! S Iza-        „Co je s tebou?" zeptal se mne okamžitě. Dosud jsem
belou určitě také! Slůvkem se nezmínil, a zatím .  .  .     ani nemukla! „Něco jsem provedl?"
„Uděláme, co je v našich silách," slíbila Jarka vážně. „Kde budeš spát?" přešla jsem přímo na věc.
„Prima. Za chvíli zajdu na návštěvu a uvidíme." „V autě. Nejspíš. Nebo v kempu." Ne~ekla jsem mu ahoj, dotčená a zklamaná. Tůň mě Tím mě popíchl. „V
Tůních, co?!"
tlačila v krku jako balvan. Zbytečně vyvádím, jistě se   „No, Tůně jsou dost daleko," uvažoval. „Proč ten tón?"
s ní vídá i v Praze, chodili spolu celý rok do školy! A tře-       „S partou ses nepochlubil!" ušklíbla jsem se.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ba i mimo školu!! Podíval se na mne nechápavě. „Nemyslel jsem, že by
Jarča kula železo, dokud bylo žhavé. Líčila babičce        tě taková maličkost zajímala. Co tě na tom čílí?" o který přijdeme, nebot se na něj nemáme jak koncert Pohodila jsem hlavou. „Izabela je s nimi?"
dostat. Bábí kývala, co se dá dělat, kdybychom tu mě-     Od srdce se rozesmál. „No jo, teď chápu. Je. A co?"
ly tátu, zavezl by nás k přehradě. Pch, je vidět, že zná „Nic. Na žádný
koncert se mi nechce."
svého zetě pouze z návštěv. „Vílo, nedělej fóry. S Izou jsme zůstali
kamarádi. Ne-
„Babi, někdo přijel," zaslechla sestra motor automo- vím, proč bych se jí měl vyhejbat, když pro mě absolut-
bilu. „Hele, jde k nám. Evo, to je tvůj vedoucí, ne?" ně nic neznamená. A pak, dělá do ní Roko. Iza je doce-
Dick se objevil v kratasech, sportovní košili s krátký- la fajn holka, nedělej z ní přízrak. Včera jsem s partou
mi rukávy a s úsměvem od ucha k uchu, živě se s ná- ;. pobyl asi deset minut." mi přivítal, prý táboří nedaleko, zajel navštívit svou bý- Urazila jsem se
ještě víc. Iza je fajn holka!
valou žačku z oddílu, herec jeden, seznámil se s babič- „Tak neblbni." Chtěl mě k sobě přitáhnout. Ucukla
kou a dědou a přijal pozvání na kafe a Jarčin nepove-     jsem. Až k žabímu rybníčku jsme šli mlčky, Dick se po-
dený výtvor. Připekla sníh, kuchařka. Bábí pod Dicko-     sadil pod vrbu, kterou tatka strašívá kluky, že na ní se-
vými úsměvy tála jako máslíčko a nevěděla, co dobrého     dává hastrman. Jenže já na pohádky nevěřím. Proč mu-
by mu podstrčila. Elastický a přizpůsobivý Dick se roz- sí nějaká Izabela
existovat!
12 ~ 13
„Nekaž den, Evo," požádal mě tiše.
Ignorovala jsem ho. Zamračeně rozčeřil hladinu několika nepovedenými žabkami, nenašel ploché oblázky. „No?" pokusil se o smír ještě jednou. „Musím na večeři."
„Jak chceš," ušklíbl se, vstal a vydal se na zpáteční cestu první. Jsem nemožná. Ubohá žárlivá husa! U auta jsme si neřekli ani ahoj. Pánové, řvala jsem pod dekou ještě v deset večer. Určitě ráno nepřijede!! Jsem hotová žárlivá hysterka! Jenže... pomyšlení na Izu mě ničí. Nevěřila jsem, že by mezi nimi všechno umřelo. Z kamarádství může vzniknout láska, z lásky přátelství těžko!
Objevil se v devět. Hrozně se mí ulevilo, pobíhala jsem po chalupě a sháněla potřebné věci. Kvůli Dickovým kamarádům (hlavně Izabele!) jsem se pečlivě nalíčila, nastrojila do minisukně a trička a vlasy nechala rozpuštěné. Babička dodatečně svého souhlasu litovala, co kdyby se prý táta o našem trajdání dozvěděl, ale teď už couvnout nemohla. Zamávat a hurá!
Jarina se rozvalila na zadním sedadle. „Kde jsi nocoval?" optala se konverzačně a netušila, jak napjatě čekám na odpověci.
„.Ale... tady kousek v lese," odpověděl neochotně. Všiml si mého úsměvu. „Jak ty ses vyspala?" rýpl si. „Skvěle," odpověděla jsem s ulehčením. Zašklebil se. „Doufám!"
Náladu mi nemohlo nic zkazit. Povídali jsme si o písničkách a cesta utekla víc než příjemně. Dick zajel rovnou do kempu Nové Tůně, přihlásil dva stany, jedno auto a tři osoby a zavezl nás bez bloudění přímo ke svým známým, kempujícím hned na travnatém pruhu pláže. „Ahoj, Dicku! Co pro nás máš?" volali. „Pro vás nic," zubil se. „Tohle je Jarina, moje Eva, no a spolužáci. Roko, Ondráš, Vilda, Atas, Alena, Šárka, Rita, Izabela. Většinou se znáte, ne?"
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Hm. Krom pár výjimek. Izabely, například. Vyrazila mi dech! Představovala jsem si ji coby zářící blondýnu koketního vzhledu, jako je Šárka s Ritou, ale ona byla jemná, opálená do čokoládova, hnědooká a tmavovlasá, výrazně hezká, ačkoliv nenalíčená. V ostře bílých biki-nách vypadala proti mně o tři třídy urostleji. Má větší prsa, řekla jsem si zničeně. Podaly jsme si ruku. její pohled byl rentgenující a rozhodně ne přátelský, až mě zamrazilo. „Máš nádherný vlasy," přiznala mi Alena. „My se známe, vid~?" vzpomněla si Rita. „Z tábora." „Asi," kývla jsem neurčitě.
Kluci pomáhali Dickovi stavět naše dva malé stany. „Proč dva?" divil se Atas. „Pěstuj mnohoženství, Dic-
«
ku.
„Ten, jo?" smál se Roko. „Dick je čekatel."
„Pořád?" divil se Vilda. „To říkal už v květnu, ne?"
„To bude říkat ještě za rok," bavil se Roko.
„Jen ho šponuj, ' radil mi Ondráš. „Užil si dost."
„Dneska ještě existujou slušný holky?" divil se Atas.
„Já nikdy na žádnou nenatrefil. Že zrovna Dick?"
„Dick je lišák," zahihňala se Šárka. „Nehledá mezi
vrstevníky, ale rovnou od kolíbky."
Zčervenala jsem jako rak. Naštěstí se mi nesmáli.
„To nebylo vtipný," řekl Dick od zatloukání kolíků.
„~Iusíte pořád blbě žvanit?"
„Promiň," couvla Šárka. „Nechtěla jsem."
Využila jsem postaveného stanu a zalezla dovnitř.
Kluci změnili téma, přeli se o Jarčinu společnost, s kým
stráví dnešní noc. Dick se smál a řekl, že jsou blbci, co
myslí jen na jedno.
Převlékla jsem se do metalízovaných plavek, Jarina do dvojdílných. „Izabela je kus, že? Musím srovnat, jestli mám lepší figuru než ona, v těch bikinkách vypadá slušně... Pojď se koupat, co se tu schováváš? Nech je žvanit, bláhovče, buď nad věcí. Kluci tě Dickovi závidí. Seš panna, využij toho."
Ze stanu se mi nechtělo. Vystavit se jejich očím a řečem! Neumím ničeho využívat! Třeba se šel Dick vykoupat s Izou, venku je úplné ticho... Opatrně jsem vyklouzla ze stanu a zakopla o Dickovu nohu. „Vytočili tě moc?" zajímalo ho mé rozpoložení. „V normě. Dicku, proč... jsi Izu neměl rád?" Pousmál se. „Prosím tě, nelam si hlavu s blbinama. 14 ~ 15 sn
Neměl jsem ji rád a basta. Líbila se mi, nic víc. Pak unavovala, otravovala, chtěla vztah se vším všudy. Byl jsem rád, že jsem zdrhl na prázdniny. A poznal jsem tebe." „Nechápu tě. Je mnohem hezčí než já. Asi stokrát." Vesele se zasmál. „Nesmysl. Ty máš víc. Vzhledem i povahou, s ní se špatně povídá... A vůbec, je Kozoroh. Víš dobře, že mi cikánka vyčetla z ruky jedinou životní lásku, dívku v znamení Blíženců. Neprotiv se osudu, ví-«
lo.
Vzal mě za ruku a rozběhli jsme se spolu do vody. Nechápala jsem, jak splašeně hodiny v jejich partě letí. Nejvíc mě překvapily ty dvě peroxidové medúzy, Šárka a Rita. Vloni mi připadaly nemožné, až jsem si přála nikdy nevyrůst. Copak se polepšily? Anebo naopak -copak jsem dospěla k jejich obrazu?! Izabela mě přehlížela. Celkově mluvila málo, Roko ji obletoval jako princeznu a ona ho sotva vnímala. S kluky jsem vycházela jednodušeji, co na srdci, to na jazyku, patřím k Dickovi, no proč ne.
Navečer jsme si opekli buřty a u ohně dumali, jak se dostaneme na druhou stranu přehrady, aniž bychom ji
Blíženci-3 Zadáno pro blížence museli zdlouhavě obcházet přes most. Přes skály vede průsriyk zvaný Kozí stezka, kterým se vzdálenost do vsi značně zkrátí.
„Co když to nezvládnu?" ozvala se Izabela.
„Haha, Roko nemá Dickovy svaly, co?" smál se Atas
uboze.
„Co tím chceš říct, kreténe?!" reagoval Roko. Seděl vedle Izy a objímal ji kolem ramen.
Dick se pobaveně usmíval. „Musíš jít teda po silnici," poradil své někdejší přítelkyni přes postel. Iza ohrnula ret. Urazil j i i
Přechod přes skály nebyl vůbec jednoduchý. Mezi masivními kamennými útvary vedla jen uzounká cestička, i ta brzy skončila a my se plazili po vyšlapaných a vy-drolených balvanech. Dolů jsem se raději nedívala, dostala bych závrat z hloubky pode mnou. A co teprve v noci! Jarinu dobrodružství vyloženě uchvátilo. Bodejt by ne, když jí všemožně pomáhali hned dva kluci! 16
Na velký stadion jsme dorazili v plném počtu, nikdo cestou neodpadl. Vystáli jsme si frontu na vstupenky a colu. Žasla jsem, co je tu lidí. A jakých! Některé zjevy bych se bála potkat ve dne, natož večer. Nejvíc mě překvapovala děvčata, mastné, uválené a svolné meta-ličky táhnoucí v partách jim podobných kluků. Naše Ja-rina je proti nim svatoušek!
Náhle jsem zahlédla povědomou tvář. Tehdy byla tma,
ale ty rysy... U pasu se mu na silném řetězu houpal za-
bijácký nůž typu Rambo. Myslím, že mě také poznal.
„Dicku!" vyhrkla jsem. „Ten s tím nožem..."
Dick chápal bystře. „Toho frajera musím mít! Toho
s tím nožem! Rychle!"
Kluci se nenechali pobízet a rozběhli se za ním. Jarina se dožadovala vysvětlení, ale já nemohla mluvit. Třásla jsem se rozčilením a napětím a hlavně ošklivou vzpomínkou.
„Poslyš, nebyl to ten, co tě na čundru málem znásilnil?" sečetla si má pitomá sestra jedna a jedna. Nehodlala jsem nic vysvětlovat, vyhlížela jsem Dicka. Objevil se naštěstí brzy.
„Pomstil jsem tě," řekl mi spokojeně. „Ta sedla, Dicku," chválil ho Vilda. „Dvě byly čistý," připustil Roko. „Pěkný karate. Třetí šla pod pás. Faul, kamaráde, faul jak prase." „Machrovat na holku s nožem není faul?" ušklíbl se Dick.
„Fakt, Roko, taková všivárna se nedělá," souhlasil s Dickem Ondra.
„Přesto..." namítal Roko, věčně v opozici.
„Nic nechápeš," hihňala se Rita. „Představ si, kdyby
se mu znásilnění povedlo. Jak by k tomu náš čekatel
přišel?"
Ted' se rozřehtali všichni. Krom mne, samozřejmě. Dick mě smířlivě chytil kolem pasu. „Nevšímej si jich, třeba z toho vyrostou. Pojd~te, nebo se nechytáme." Koncert předčil očekávání. Stáli jsme hodně vzadu, přes les vztyčených rukou se zapálenými zapalovači, prskavkami či aspoň svíčkami nic moc neviděli, slyšeli jsme však dobře a atmosféra stála za víc. Známé písničky zpíval dav s sebou, o půlnoci jsem chraptěla.
: (iČl
F,  ,  ; 17
J
■        1 1
;    — -
i
/~ /~
Nad Tůní zářil téměř kulatý měsíc, ka.ždou chvíli jsem
zaklonila hlavu, abych spočítala hvězdy.
„Hledáš Blížence?" smál se Dick. „Ti jsou na Zemi.
Oba."
„Já vím. Trochu se bojím cesty zpátky..."
„Přenesu tě na zádech celou Kozí stezkou," sliboval
mi .
„Jako Izabelu'?" neodpustila jsem si.
Rozčertil se. „Shodím tě do Tůně a budu mít pokoj!
Přelez si skály jak chceš!"
Z Kozí stezky se vyklubala nejromantičtější cestička na světě. Dick mi u každého převisu pomáhal a na odpočívadlech rně vždycky políbil. Chytala jsem se jeho ruky a přála si, aby Kozí stezka měřila deset kilometrů! Mít stroj času, zvěčním tenhle okamžik. Ondráš před námi cosi hulákal, Rita pištěla, Jarina se hihňala a kamení se žbluňkáním padalo do vody. „Nespadla ségra?" strachovala jsem se. „Ondra ji ohlídá," uklidnil mne a přitáhl k sobě. „Počkej... Už jsme u vody." Dlouze mě políbil. Také chtěl tu chvíli co nejvíc natáhnout. „Dickúú! Evóóó!"
„Se naotravujou," vzdychl a snesl mě v náruči úzkým sedlem dolú k vodě. „Kde se couráte?"
„Nedělej si starosti," odbyl Dick Atase klidně. „Musím. Člověk se o ně bojí a oni se šmajchlujou." Víc než jeho řeči mě vytočilo něco jiného. Rita se svlékla a rovnala si oblečení do malého ranečku. Alena s Šárkou se obnažily hned po ní, ani moje sestřička nijak neotálela. Izabela zůstala ve spodním dílu bikinek. Raději jsem odvrátila zrak. S touhle nádherně urostlou holkou se Dick miloval!! Ondra se objevil nahý a ostatní kluci měli plavky. Nadávala jsem si. Jak jsem na ně mohla zapomenout?!
Dickovi neušlo, že se tvářím rozpačitě. „Jestli chceš, zůstaň v tričku. Zítra uschne."
Dívala jsem se, jak se s pištěním vrhají do nepříliš teplé mokré náruče.
„Anebo se otočím, půjdu napřed, pak mi ho podáš. Nebudu se dívat, slibuju," navrhl mi čestně. Slovo do-
18
.4
držel. Pokud jsem nechtěla zůstat na nehostinném břehu sama, musela jsem ho rychle následovat. V tom zmatku jsem chlad vody nevnímala. Strčila jsem mu tričko a hupla dolů, až se mi zatajil dech. Dick na mne počkal, plavali jsme vedle sebe. Snažila jsem se šetřit síly. Tůň je v tomhle místě relativně úzká, ale zase ne natolik, abych se nemohla utopit. Kolik metrů hloubky je pode mnou? Dvacet?!
„Dicku!"
„Nemůžeš?"
„Já nevím!" zmatkovala jsem.
„Chytni se mě. Neboj, není čeho. Dobrý? Vidíš, pohoda."
Uklidnila jsem se. Blbnu, vždyt mám sil dost. Zvládla jsem hysterii a myslím, že bych přeplavala ještě i zpátky. Pak jsem ucítila pod nohama dno. Otočila jsem se. Protější břeh se mi zdál nekonečně daleko! „Vydržela jsem..."
„Jsi skvělá," řekl vážně a nečekaně mě objal. Ve studené vodě mě k sobě přitiskl. Líbali jsme se a elektri-zující vlna vzrušení přeskakovala z mých nahých prsou na jeho pevnou hrud', třel se o mě stehny a my se propadali do vzduchoprázdna závrati.
„Hej, vy dva, copak zase děláte?" zajímalo protivného Atase.
„Ten blb se mi snad zdá," pošeptal mi Dick. Vyprostila jsem se z jeho objetí a rychle se na souši oblékala. HIuci se řehtali, Ondra prý vyhrál nad Jarinou.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Víš, oč se vsadili? Převezla jsi ségru, nevěřila, že se svlečeš," smál se Dick. Zabiju ji! Chytil mě za zápěstí a zaskočil otázkou: „Půjdeš spát ke mně? Ve vší počestnosti, neboj, slíbil jsem babičce, že tě odevzdám nedotčenou ."
Strašně ráda bych mu byla v noci nablízku.....A Ja-
rina?"
Dick ukázal očima. Sestřičku právě objímal Ondráš.
„Příjemnou noc, Dicku," řekla náhle Izabela.
Přání ho trochu udivilo. „Vám taky, Izo," odpověděl.
Nedbala jsem Vildových rad, at si nepouštím Dicka
k tělu, prý by moc mlsal, zavrtala jsem se do spacáku
a dívala se, jak Dick zatahuje zip stanu.
20
„Co tím myslela?"
„Nevím," usmál se, zády ke mně si převlékl mokré plavky za suché přiléhavé slipy a zachumlal se do svého vaku. „Bucť si dělala psinu, nebo nám společnou noc přeje. Nebudeme mluvit o ní, vid~?"
«
„Když já... „Nevěříš mi?"
„Víš, mám obavy. Z budoucnosti. Z Izy a jiných holek. Je po prázdninách, všechno končí..." „Hlouposti," namítl rázně. „Prázdniny končí, ale rok má dvaapadesát víkendů. At si říká kdo chce co chce, jsem rád, že tě mám. Musím mít zázemí. Vědět, že někde jsi. Někdy mi to vydrží dlouho, jindy mě nic nebaví a musím za tebou jet, abych načerpal novej elán, dobil baterky. Rozumíš mi? Před prázdninami to takhle fungovalo. Ted' nevím, protože... protože v tom parádně lítám. Netušil jsem, že se ze mě stane rozklepanej idiot. No tak budu jezdit častěji, no." Potěšeně jsem se usmála. „Proč idiot?" „Tak. Uvážu se na takovýho pulce... Au, proč mě biješ? Copak nejsi pulec? Jdi ty, víš, že rád plácám, pojď blíž."
Za nádherné polibky jsem mu ty řeči odpustila. V nej-lepším se však odtáhl. „Radši budeme spát, vílo. Já bych pak neusnul."
Svými prsty mě lehounce hladil po tváři a já slastně upadla do říše snů.
Bohužel ne na dlouho. Noc byla krátká, Dick mě utlačoval a dokonce mi lisoval dlaň, jíž si večer podložil tvář. Tedy, usnuli jsme asi ve dvě ráno a v šest jsem se celá utahaná probudila s pocitem, že mi ruku budou muset amputovat. Opatrně jsem ji vyprostila a tím Dicka vzbudila.
Ještě chvíli jsme se povalovali a povídali si, brzy však vydýchané dusno stanu vyměnili za čerstvé svěží ráno, dokonce jsme se spolu vykoupali, sedli si na skálu hned nad vodou a mluvili o všem možném, o škole, jež mě v pondělí čeká, Dickově brigádě, na kterou se upsal místo vysoké školy, když ho na FAMU nepřijali.
21
Polovina letního dne utekla. Ale kam? Kam mizí čas? Teprve v jedenáct se probrala z mrákot sestřička s Ondrou.
„Jak je, panstvo?" protáhl se Ondráš. „Nám pořád stejně," usmál se Dick. „A tobě?" „Líp. Mnohem líp!" Očima vyhledal tu poběhlici. „Jsi děsná," sdělila jsem jí ve stanu. „Ondra říkal něco jinýho," ušklíbla se. „Koukala bys!" „A co Petr?!" Sestřička chodí poměrně dlouho se starším bratrem mé nejlepší kamarádky Simony, dokonce s ním strávila část prázdnin, prý počestně, Petr se k ničemu nerozhoupal.
„Ťulpas," usoudila. „Ondra je starší a lepší... Opovaž
Blíženci-3 Zadáno pro blížence se někomu něco vyzvonit! A co ty? Včera jste byli jasní, netvrcY mi, že zase nic. Já padnu, na co čekáš, na ji-nýho kluka?"
„Starej se o sebe," odsekla jsem. „Spát s klukem od patnácti je pitomost. A v šestnácti taky, Jarinko!" „Aspoň mám zážitky."
Pokrčila jsem rameny. Sestra je jiná a jednou narazí. Já mám zážitky taky. A jaké! Světové!! Lepší než ona, ty moje jsou prosycené láskou. Jarina by mě nepochopila, stejně jako já nechápala ji. Ještě v restauraci, kam jsme si ve čtyřech došli na oběd, se jí Ondra neustále dotýkal, držel ji za ramena, nebo měl ruku položenou alespoň na jejím stehně. Potom jsme se s Dickem sbalili a ona mu při loučení řekla, že se třeba někdy potkají, svět je malej.
Podala jsem si se všemi ruku. I s Izabelou. Stiskla mi
ji mlčky, neřekla ahoj, měj se, čau, promluvila teprve
na Dicka: „Přijedeš?" Upřela na něho studánkové oči,
až mi přeběhl po zádech mráz. „Bude tu smutno."
„Vy se zabavíte sami," usmál se Dick. „Musím přes
víkend makat, po neděli nastu~uju do fachy."
„Jsi hloupej, Dicku," řekla Sárka. „Já bych šla na
vejšku, jedno jakou, jen mít známky a možnost. Fakt
kvůli tomu, že chceš bejt v terénu?"
„Kvůli tomu, Sáro. Zkusím školu za rok."
„Co když tě zavolají na vojnu?"
„Na podzim určitě ne, jsem patnáctej náhradník, musel bych mít pech jak věž. Na jaře zkusím vejšku znovu. Ty se moc neuculuj, študáku!" ohnal se po Ondrovi .
„Nezávidím vám, zobáci," bavil se. „Vpravo vbok, vlevo v bok, padesát kliků za dopis, rok v pytli..." „Komu není rady," prohlásila vážně Izabela. Ještě jsme jim zamávali, Jarina se natáhla na zadní sedadlo, a než po náročné noci usnula, optala se slabomyslně: „Dicku, neuhání tě ta děvčica?" „Kecky," tvrdil se smíchem. „Chodí s Rokem. Vy jste sudičky obě. Ségry, no."
Madonna nám zpříjemňovala svými písničkami cestu, ale já se na ni nemohla soustředit. „Iza jde na vysokou?"
„Jo. Ale kam...? Na práva, tuším. Jo, na práva. Roko na kybernetiku. Nevěř jim, nejsem blbej. Využít rodičovských konexí a uklidit se na rok do sucha na jinou vejšku, ze který bych převeksloval na FAMU, to se mi zdá unfair. A zapiš si za uši, Iza pro mě nikdy nic neznamenala a znamenat nebude. Musíš mi věřit, vílo. Po neděli ti zavolám, nebo přijedu, nevím, co bude, ale ozvu se. A ty mi napiš. Jak se utrhnu, ukážu se. Já dlouho nevydržím, bude mi smutno, ještě než dojedu do Prahy. Pamatuješ si, cos mi slíbila?"
Usmála jsem se. Na některé věci se nezapomíná,
1 když prázdniny končí.
2 ~ TOLIK DLOUHÝCH MĚSÍCŮ
Akademie na mě nezapůsobila dobrým dojmem ani tentokrát. Z chodeb s vysokými stropy čišel chlad a padala jakási tíseň, která nutila každého mluvit šeptem. Mrkla jsem na Simonu, co tomu říká. Šla s námi, nemocné nohy nedovolily její babičce, u níž Simona vyrůs-22 ~ 23
tá, doprovodit vnučku při prvním kroku do života. A dnešní krok je významný ažaž!
Tatka suverénně pročítal seznamy, jeho se naše nervozita netýkala. „Sem patříš, do 1. B." Proběhla jsem očima soupis jmen. Adamová, Bártová, Gabrielová, Havlíková. Uf. Zůstaneme se Simonou spolužačky i nadále. Úplně dole se krčilo jméno Veselá Eva. „Tak my jdeme," osmělila jsem se.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Počkám na vás," slíbil tatka galantně. Nejistě jsme vstoupily do napůl plné třídy, našly volnou předposlední lavici a prohlížely si nové spolužáky. Spíš spolužačky v poměru 30 : 4. Pánové, tohle bude kolektiv!
Třídní profesorka se nám představila coby Blanka Součková, vypadala jako buclatý, opálený a veselý kluk s ježkem. Aspoň tak! Bohužel ji budeme mít pouze na angličtinu pro pokročilé a na češtinu. Vypsala nám na tabuli rozvrh hodin, ze kterého se mi zatočila hlava. Většinu předmětů jsem neznala ani jménem, natož abych snad tušila, co nám v nich budou vtloukat do hlavy! Denně základních šest hodin, třikrát týdně navíc po dvou. Omdlím! Učebnic jsme dostali minimálně, prý nejsou, profesoři nám budou látku přednášet a my si musíme psát podrobné zápisky, abychom se měli z čeho učit. Sem patříš, řekl mi tatka. Sem! Školu mi vybral sám, zkoušky jsem udělala a oni mě přijali. To je všechno. Že sem patřím, tím jsem si byla jistá čím dál méně. Ředitelka, pěkně nepříjemná osoba, se nám přišla představit osobně. Popřála nám hodně píle a úspěchů v učení, nebot škola je výběrová, máme si vážit pocty, že jsme jejími studenty, a nezabírat místo jiným. Každým rokem odchází z prvního ročníku pět šest studentek, jež učivo nezvládají pro jiné zájmy. Máme zapomenout na kluky a koukat být nejlepší, neučíme se kvůli známkám, nýbrž pro život. Zmínila se také o politováníhodných událostech, rok od roku přibývá těhotných studentek, které nikdy školu nedodělají. Jestliže dříve maturovala tu a tam žákyně s bříškem, budiž, ovšem z nižších ročníků budou tyto nevhodné vlivy vyloučeny, aby špatně nepůsobily na ostatní. Výchova z pozice síly, uvědomila jsem si šokovaně. Ještě si opsat seznam sešitů, které si musíme do druhého dne opatřit.
Tátu jsem rozzuřila hned na chodbě. Celý rozjařený se pídil po mém prvním dojmu. Odpověděla jsem mu pravdivě a on vyletěl jako čertík z krabičky. Co bych chtěla víc, musím si zvyknout na tvrdší režim a denně se dvě tři hodiny učit... Že jsem raději nemlčela! Hned první dny školy se mnou pořádně zamávaly. Od úterka se učilo podle rozvrhu a od středy známkovalo. Z němčiny kontrolní diktát, z dějáku test na zopakování základních dat a ze zeměpisu prověrka na hlavní města různých států světa. Chyběly mi metropole Ne-pálu a Uruguaye.
Dělalo se mi mdlo z množství informací, které po nás vyžadovali. Příprava na druhý den mi zabírala víc než tři hodiny! Přechod z ležérního učení na základce, kdy mi stačilo to, co jsem pochytila při vyučování, na soustavné studium byl násilný a těžký.
V předmětu technika administrativy, jehož jsem se jediného nebála, nebo~ jsem se na stroji naučila psát sama doma, další kolaps. Učila ho stará rozježená profesorka, která mne zahlédla, jak jsem se vyjevené Simoně odvážila nastavit tabulátor. Prý vyrušujeme, Veselá a Havlíková, na nás si posvítí, myslíme si snad, že ona je tu pro legraci? Odvážila jsem se namítnout, že psát umím. To jsem si dala! Co si to vůbec dovoluju, umět psát předem, chci snad celý první ročník vyrušovat? Nač chodím do téhle školy?! Dobře, mohu dostávat zvláštní domácí úkoly, když jsem tak chytrá.
Nerozbrečela jsem se jen kvůli ostatním ze třídy. Neznala jsem je a nechtěla si před nimi dělat ostudu. Můj bože, proč jsem na tuhle školu lezla? Simona mi přizvukovala, prý víc než první ročník nepřežije. „Co Dick?" vzpomněla si.
„Zatím mlčí," přiznala jsem neochotně. A jak sliboval!
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Prý začátkem září! Povídali, je už dvanáctého a nic! „A Radim?"
Mávla rukou. Ten darebák ji totiž na čundru balil, dokonce si vzal její adresu, ale s pohledem se neobtěžo-24 ~ 25
val. „Škoda slov. PojcY, zajdeme do cukrárny, osladíme si život, když jinak stojí za starou bačkoru." „Simi, musím chvátat, jedeme na chatu," vymluvila jsem se. Napůl pravdivě. Na chatu pojedeme určitě, ale ne dřív než ve tři, až přijdou naši z práce. Spěchala jsem z jiného důvodu. Předtucha nebo co. V kuchyni jsem se zakousla do povidlové buchty, sedla si v chodbičce na koberec a zadumaně pozorovala telefon.
Crrr! Příšerně jsem sebou cukla, překotně zvedla sluchátko a vyhrkla: „Eva Veselá." Drobeček z buchty se mi dostal do plic a dávivý kašel mě málem ztrhal. „Ahoj, vílo. Co se děje? Učíš se kouřit?" smál se Dick na druhém konci drátů. Celá uslzená jsem se konečně zmátořila a spustila lamentace na hroznou školu, do níž mě táta dostal.
„Prosím tě, je to přechod, nic víc, zvykneš si," uklidňoval mne: „A pak, Evo, na střední škole není trojka žádná katastrofa. Nevím, proč tě rozvášnila dvojka z němčiny. Troják ze zemáku by mi vůbec nebral náladu." ,.Tobě možná," naříkala jsem. „Já jsem zvyklá na jedničky a ty jsi je měl i na gymplu!" Vzpomněla jsem si, že chodí dva týdny do zaměstnání, a změnila téma. Dick byl na rozdíl ode mne nadšený. Zavalil mě spoustou termínů, které jsem nikdy neslyšela, prý dělá asáka nebo asistenta čert ví čeho, a nakonec mě dojal: „Točíme ta-kovej slaďák, Marek chce využít pěkných dní, zejtra jedeme do terénu, někam k Máchovu jezeru, asi na čtrnáct dní. Jen co se vrátíme, přijedu. Určitě. Nezlobíš se, vid~? Dřív prostě nemůžu, pochop." Odmlčela jsem se. Ještě tohle!
„Co je?" reagoval na šumění ve sluchátku. „Žádný holky tam nebudou, aspoň ne takový, co by mě zajímaly. Fakticky, Evo."
„Je to tvoje práce," řekla jsem uštěpačně. „Je. A ty se tváříš, jak kdybych jel flámovat. Ví.lo, přece se nebudeme hádat. Uvidíme se o něco později, no." Připadala jsem si podvedená. Dick má svou práci, své koníčky, své přátele a bydlí daleko.....Měj se hezky!" popřála jsem mu protivně.
„Špatně ses vyspala, co? Radši toho necháme." „Jo. Škoda peněz. Ahoj!" Břinkla jsem sluchátkem do vidlice. A pak se rozbulela. Tohle je život! Dick na mě kašle, školu nikdy nezvládnu, a i kdyby, stejně nevím, čím chci být, jenom poslouchám tátu a učitele a Dicka... Ještě na chatě jsem požádala rodiče o přeložení na jinou školu anebo na učiliště, jedno jaké, a škodolibě se jim přiznala ke třem dvojkám a jedné trojce. Zírali na mne jako na blázna. Petr s Pavlem, bráškové, naše roz-jívená dvojčata navštěvující se střídavými úspěchy letcs již čtvrtou třídu ZŠ, se mého nápadu chytli a prosili o přeložení do školy, kde by se vyučovalo kung-fu, přinejhorším kosmonautika, každopádně ne matika a čeština a jiný kraviny, jak prohlásili. Jarina mě politovala, díky fotografické paměti zvládá gymnázium bez nej-menších problémů, ty má spíš v chování. Mamku jsem svým přáním vyděsila a táta nevěděl, zda má nejprve vymluvit synům jejich potrhlý nápad, anebo domlouvat mně. Uštědřil mi kázání o tom, kterak pečení holubi do úst nelétají, tatka mluví spisovně, musím si uvědomit rozdíl mezi základní a střední školou, pravidelně se připravovat a hlavně bojovat a nevzdávat se. „Nejsi přece slaboch, Evo!" burácel vášnivě. „Opři se
Blíženci-3 Zadáno pro blížence do toho a bojuj, zakousni se. Vzdát se je sice nejjedno-dušší, ale taky nejubožejší. Nemohla by sis vážit sama sebe, kdybys hned před první překážkou utekla. I ten tvůj kamarád z Prahy by tebou opovrhoval!" Sice jsem se tvářila uraženě, ale o jeho slovech dlouho přemýšlela. Možná má pravdu. Nejsem béčko, abych se nechala vyšachovat nepříjemnými profesory a ještě nepříjemnějšími úkoly. Dick, pokud se vůbec ještě někdy ozve, by si mě opravdu asi nevážil. On, k.terý se ničeho nelekne, slovo vzdát nezná a přes různé potíže kolem nepřijetí na vysokou jde za svým snem tvrdohlavě dál. Já žádný velký vrchol, který bych chtěla zdolat, nemám. Dobrá, stanovím si nižší. Prozatímní. Udělat tu pitomou školu s co nejlepším prospěchem, i kdyby čert na koze rajtoval!
Bramborová brigáda přišla po prvotním šoku z přechodu na školu vyššího stupně jako na zavolanou a při-26 ~ 27
spěla k poznávání lidí ve třídě mezi sebou. Některé holky mi byly sympatické hned, na jiné jsem si musela zvyknout, pár mi jich nesedělo. Profesoři vytasili svou lidštější tvář, takže jsem, aspoň o některých, usoudila, že nejsou špatní.
Brigáda však probíhala docela jinak než loňská, kdy jsme s celou devátou třídou bydleli v Květné u vojáků. Ráno co ráno pro nás ke škole přijel autobus a odvezl na pole, kolem třetí jsme se vraceli, utahaní, zaprášení, vyprahlí žízní. Tedy první týden. Ve druhém se ochladilo snad o patnáct stupňů, denně drobně mžilo a lezavá vlhká zima pronikala pod svetry i džínsy. Rukavice se obalily hlínou, člověk je musel svléct a hrabat se ve studené zemi holýma rukama, přičemž prochladl do morku kostí. Cítila jsem škrábání v krku. Do háje, něco na mě leze!
Dick, mrzák, se neozýval. Pohled by ho zřejmě zabil!!! Stejně nechápu, co můžou v takovém nečase natáčet. Jestli mě odepsal fakticky navždy...
V ponuré náladě vyvolané ošklivým počasím, malátnou nevolností a hlavně prázdnou schránkou jsem si doma uvařila čaj, vytlačila do hrníčku půlku citronu, zapila jím hrst vitamínových tablet a s povzdechem se vypravila do knihovny se seznamem doporučené četby. Závistivě jsem pohledem vyprovodila vyfintěnou Jarinu, kráčející v oblaku vůně FA na doučování. Povídali! Vymyslela celkem geniální lest, nakukala tátovi, kterak ona, matematička číslo jedna, chodí každou středu doučovat slabší spolužáky. Tatka ji pochválil. Pch, jsem zvědavá, až při rodičovské schůzce past sklapne. Sestra ovšem žije přítomností.
V knihovně jsem na chvíli zapomněla na starosti.
V důstojném prostředí tisíců svazků jsem ztratila pojem o čase. Chtěla jsem se stát knihovnicí - a táta tenhle nápad šmahem zamítl, nemá prý budoucnost. Pravda,
já o něj nebojovala. Došlo mi, co zavinila má slepá poslušnost!! „Ahoj, vílo."
Trhla jsem sebou. Vida, Jindra v kožené bundě a s trochu provinilým úsměvem. Neviděla jsem ho od čundru, kdy se nepohodl s Dickem. „Ahoj, Jindro," řekla jsem potěšeně. Svým způsobem mi tenhle kluk vždycky imponoval, posílal mi telefonicky jednu skvělou písničku a dost o mě stál. Líbil se mi, hlavně poté, co se kvůli mně nechal ostříhat. Jeho chování mi však vadilo. Chování frajera a ostrého hocha a sukničkáře.
„Sháníš duševní stravu? Pozdrav pámbů, co to vlečeš
za hrůzy?" lekl se titulů v mém náručí.
„Hrůzy? HIenoty naší literatury," opravila jsem ho.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Tě lituju," usmál se, hmátl do regálu a už mě zásobil: „Až ti klenoty polezou krkem, zkus Fulghuma nebo Maurierovou... A Kinga. Skvělý knížky." Vzala jsem si je. Jindra mi pokaždé doporučil prima četbu, žádnou klasiku, ale taky ne brak. Myslím, že navzdory své vizáži prvotřídního lumpa četl hodnotnou literaturu a v knížkách se vyznal jako málokdo. Z knihovny jsme vyšli společně. Pomohl mi s těžkou taškou a samozřejmě mě doprovodil. Zajímalo ho, jak žiju, rozpovídala jsem se o škole, smál se, prý pěkná pa-kárna. U našeho paneláku jsem mu řekla ahoj, na sto procent jsem počítala s nějakým návrhem, ale on mi popřál příjemný počtení klenotů naší literatury a zmizel. Dost mě tím zaskočil. Vzal si Dickovu výhrůžku k srdci, anebo prostě o mě nemá zájem?!
Málem jsem se začala litovat. Dick nepíše ani nevolá, Jindra na mě kašle, Simona má dost starostí sama se sebou a školou a já potřebovala mít přítele. Aspou jednoho! A Jindra jako kamarád nebyl špatný...
V pátek jsem sotva sípala, z nosu mi teklo, oči plné rýmy. Moje zvýšená teplota zabránila naší rodině odjet na chajdu. Nelitovala jsem toho, doma je teplo a pohodlí. Jarina mou rýmu naopak velebila do oblak, snad jedině bráškové litovali, ovšem hned si našli jiné povyražení. Přihlásili se do kroužku přátel zvířat a svou aktivitu vybíjeli kydáním hnoje v zoo, kde za odměnu směli občas jezdit na ponících. Akvaristika, koníček, pro který zahořeli před prázdninami, zbyla na tátu.
Dick nepsal. Mlčel celé dva týdny, sprosták. Nechtěla jsem věřit, že by se mnou doopravdy skoncoval. Je-28 , 29 a'
ho láska by neměla dlouhé trvání! No ale proč nepíše?! Navečer jsem byla dokonale znechucená a otrávená, až jsem se rozhodla pro zoufalou věc. Zavolám mu. Měl by být z natáčení doma, ne? Nemusela jsem se k telefonu plížit, naši odešli na návštěvu k tátovu kolegovi, kluci nádeničili v zoo a sestřička randila. Vytočila jsem volačku a známé číslo. Jestli vezme sluchátko Langová, normálně se představím. No a co! O nic nejde, proč bych mu nemohla brnknout! Vážně o nic nešlo. Telefon u nich vyzváněl dobře pět minut bez úspěchu. Představila jsem si osamělý přístroj v hale, který vyrušil jedině Eka. Do háje! Praštila jsem sluchátkem. Zřejmě se ještě nevrátil. Anebo vrátil a vyrazil do víru večerního života. A jistě ne sám!! Abych přemohla zklamání, připravila jsem si walkmana a vytočila jiné číslo. Bez volačky, místní. S prstem připraveným kdykoliv spojení přerušit jsem vyčkávala. Konečně. „Deri. Vo co kráčí?"
Stiskla jsem PLAY na přehrávači a přiložila sluchátko walkmana na dírky v bakelitu. „Netvař se tak na mě, že jsi úplně zlá, jsou rána, kdy to nekončí, na stole zbylo trochu v láhvi vína, sklenici dolejvám..." Jindra musel na sto procent poznat, kdo volá. Poslouchal však hudbu jako zařezaný, nerušil ji řečmi, slyšela jsem ho dýchat. Poprvé se role dárce a posluchače prohodily!
.....jsem noční duch a netopýr ="
Zavěsila jsem dřív než na úplném konci, aby nemohl
nic říct. Chtěla jsem mu poslat písničku. Třeba pochopí!
V neděli mi teploty klesly pod třicet sedm. Cítila jsem se lépe, až na tu rýmu a čtyři kapesníky za dopoledne. Ulevilo se mi i psychicky, nemohla jsem si dovolit stonat hned na začátku, v pondělí se jde do školy a já bych zameškala.
Poslouchala jsem, jak na okno klepou kapičky drobného deště. Dicku, proč mlčíš, kde jsi?! Mám tě rád, Evo,
Blíženci-3 Zadáno pro blížence řekl mi na Vranově. Parádně v tom lítám, přiznal u Tůní. Copak lhal??
Z trudnomyslného rozjímání mě vytrhla Jarina, jež
30
nám vyprávěla zážitek z gyrnplu. V pátek ráno se prý iVlagda, spolužačka, začala kroutit, učitelka hádala slepé střevo a zavolala sanitku. V deset telefonovali z nemocnice: Magda porodila zdravého syna o váze 2,30 kg a délce 45 cm. Šok pro třídu a největší pro Magdiny rodiče, o jejím těhotenství neměl nikdo ani páru, a přitom porodila jen o tři týdny dřív než v termínu. Mamka tomu nemohla uvěřit. „Neříkej, že neměla břicho. Přece musela nabrat spoustu kiI a v těhotenství se zvětšují i prsa. Nemohli jste si nevšimnout..." „Nevšimli," tvrdila Jarina. „Nosila džínsy jako dřív. Ani její máma nic nepoznala."
„Nejspíš se o ni nezajímala. Já bych si všimla hned! Co z toho děvčete bude? Ženská v domácnosti a starosti na celý život. Jaruško, vem si z toho ponaučení!" „Prosím tě," prskla. „Nejsem tak blbá, abych..." „Správně, nic s klukama neměj," chválila ji mamka. .....abych nepoužívala ochranné prostředky," dokončila Jarka načatou větu a s mohutným hihňáním se chystala do kina. Kdybych neměla rýmu, mohly jsme se Simonou na Top gun do Luny vyrazit taky. Na mamčiny lamentace ještě dodala: „Proč mluvíš pořád jen o mně? Ci Evu strach nemáš?""
„Ne. Eva je rozumná, ta na to nemá ani pomyšlení." „Pch! Jak můžeš vědět, na co má pomyšlení," namítla logicky sestra, narazila si klobouk, obdařila nás filmovým úsměvem a zdrhala.
„Jari! V sedm at jsi doma!" snažila se mamka. „Jasně. V osm jak na koni. Ahoj!" Mamka protestovat nestačila. Zhluboka si vzdychla. „Ta holka nás brzy přivede do ostudy... A co ty? Není ti zima? Vem si svetr, Evi. Nemáš chut na pudink?" Máme totiž zavedený rodinný zvyk, kdykoliv někdo stůně, rodina kolem něho chodí po špičkách a snáší laskominy. Souhlasila jsem, ač silná rýma není každopádně smrt na jazyku. Na pudink mám chut vždycky, natož s ovocem a šlehačkou.
Začetla jsem se do F. L. Věka, doporučené četby. Knihy od Jindra jsem z velké části zhltla, zbývala mi klasika. At užitečně využiji neděle! Místo kina, například. Nebo rande.
31
Po padesáti stránkách mě vyrušil zvonek u dveří. Našpicovala jsem uši, ne, na Simonu se mi zdál hlahol příliš velký.
„Evo, návštěva!" volala mamka. „Podívej, kdo vážil
cestu!"
Zrůžověla jsem. Kdo jiný než... Přijel, pánové, je formát! Píše nerad a pak, osobní návštěvě se nic nevyrovná!
Dick se objevil ve dveřích se sportovní taškou přes rameno. Zarazil mě jeho výraz. Stoprocentně jsem počítala s úsměvem, tím známým, nakažlivým. Tvářil se však vážně. Copak se vydrží zlobit tak dlouho?! „Postavím na kafe. Dáte si, že?" cvrlikala mamka. „Rád, děkuji," souhlasil. Čekal, až odběhne. „Ahoj." „Vítej, Dicku," vstala jsem z válendy a došla na dva kroky k němu. Mohl by mě políbit, kdyby chtěl.....Natočili jste to?"
„Natočili," pravil stručně. A pomlka. Musí jít o něco velkého, nechytil se na téma film! Co se jenom děje??? „Kdy jste se vrátili?" „Včera pozdě v noci," odvětil suše.
„Ty se na mě zlobíš?" odhodlala jsem se k přímé otáz-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ce. „Ten telefon mě mrzí. Promiň."
„Nic se neděje," řekl tiše a díval se na mě zvláštním, pronikavým pohledem. „Na tvoje mouchy jsem si zvykl."
„Nenapsal jsi ..."
„Myslel jsem, že tě trochu vytrestám... A mám to zpátky i s úroky," hlesl a ztěžka se posadil k mému psacímu stolku. Nerozuměla jsem mu, ale nestihla se dozvědět nic bližšího, mamka přinesla dvě kávy a pro mě čaj, naservírovala nám pár pudinkových pohárů a celých pětačtyřicet minut si s Dickem povídalai Bedlivě jsem ho pozorovala. Ano, odpovídal, posléze se rozhovořil i o natáčení, ale každopádně něco viselo ve vzduchu. Neusmíval se. Byl vážný, co chvíli po mně hodil roztěkaně očima a nenápadně pokukoval po náramkových hodinkách. Pospíchá? Kam???
„Jo," vzpomněl si. „Něco jsem ti přivezl od pyramid." Věděla jsem co, zajásala podruhé a odběhla si šaty obléct, třeba mu tím zvednu náladu. „Sluší mi, vid; mami?" snažila jsem se. „Ano, ale... takový dar nemůžeš přijmout!" řekla mamka.
„Urazíte mě, když si ho Eva nenechá," pověděl věcně. Mamka děkovala ještě čtvrt hodiny, zaskočena nečekaným dárkem. Kdyby si nevšimla Dicka tajně pokukujícího po svém zápěstí, asi by zdržovala mnohem déle. Konečně nás opustila.
Zkusila jsem lest. Pootevřela jsem dveře skříně, abych se prohlédla v zrcadle. Šaty mi slušely, červený nos a zarudlé oči od rýmy méně. Rozvázala jsem šněrování na prsou. Koutkem oka jsem viděla, jak mě mlčky a upřeně pozoruje. Stáhla jsem si šaty přes hlavu. Nepohnul se. Snad k té židli přirostl! Oblékla jsem si džínsy a svetřík. Ne, tohle nevyšlo. Nezabral. „Co je ti?" zaútočila jsem a skříň rázně zabouchla. Polkl. „Povídej mi něco, vílo."
Nechápavě jsem zírala. Já jemu? A co? Váhala jsem, zážitky z brigády mi připadaly směšné a f""nukat na školu jsem se neodvážila. Plácala jsem hlouposti o knížkách. Poslouchal mě. Pozorně. Náhle mě napadla hrozná myšlenka. Nepřijel se se mnou rozejít?? Čestně, z očí do očí?!
Polekaně jsem umlkla. „Dicku, co se stalo?" „Evo, já...," neodhodlal se dopovědět. „Pojď ke mně." Váhavě jsem přistoupila. Vstal, jemně mě objal a pohladil po tváři. „Jsi hezká, Evo. Krásná, až se bojím, že..." Zase umlkl. Místo dalších slov mi stáhl gumičku z copu a oběma rukama rozplétal vlasy. Pak mě k sobě přitiskl, opřel si hlavu o mé rameno a řekl: „Mám strach, že o tebe přijdu."
Napadlo mě, jestli mu někdo nenakukal nějaké pomluvy. Nic jsem neprovedla, proč by... Zkusila jsem lehký tón: „Jestli budeš jezdit takhle málo, nemůžeš se divit." „Jenže já nebudu jezdit vůbec."
Zůstala jsem jak po ráně palicí. Rozchod. Rozchod!!! Pustil mě, rukama se opřel o topení a hleděl někam mezi paneláky dolů, skrz okenní tabuli potřísněnou deštěm.
„Proč?" zaskřehotala jsem přiškrceně.
Místo odpovědi vytáhl z kapsy džínsů jakýsi papír
32 ~ 33
. ),'cla~ :T;:t !2C3.  :_"Ít3"hf'Iš.L~ W')l.';. xl,~ť'r(;s x'  .. 1
:(1[.if.1,W't:.,if>. 131'ti-
o
ť>oi—a, a eo icle?"' ftoz—<~ll<7 jsen: i7<> :  ,~tet~ia ftt»:'ci~íw3.ci rozkaz.
Bum. _~a tclllle! Teď. n~i í)oilrlnť." f>,~,llr'lih . Iťt-i at>7k~a-t;.OVé~Íi? X3I'f'd t)Clh?il 17CJ~T<í".LC' ~C ílllf- :~í?,'t t:i~-čt)C()
kIS da 1~3.tťÚ 11,)dín-.. nú5t<n 'C<~ch,J~ _ t'~l ~ -».-ez        — ,_íf~ 1,<i L't3,~nl;if :~l()Z1~~!  .Jsč'nl })t3plr <1 v1'a?Ilie!  (Iii.7 ilt?. '.i.  ' ~ a
Dot,ttma j-ern se jebo 1-aň—_ ~eLi-e1 me o<ll;é~. ~e w»t<>_ čen—. Absolutně vedle, fovolťíní do čeamc> alržbv ho ~při. tlačilo ke zdi a udělalo mu čáru přes rozpočet. Pi-esta ee mi ulevilo. Bála jsem se nejharšíha! 1~Iechtěla jsem mu loučení ztěžovat.
„Nejdeš na popravu, Dicku. Je to blbý, ale aspoň tm-deš mít vojnu dřív za sebou." C~točil ke mně nevěřícný obličej. „Jsi ráda?" „Blázníš? Ne! Bála jsem se... Ty měsíce utečou, neboj .«
Ušklíbl se. „Možná tobě. S Jindrou a mezi lidma." Nevěděla jsem, jestli se nemám urazit. „Dovol!" „No," řekl unaveně. „Budeš mi aspoň psát?" „Proč aspoň?" nechápala jsem, a co jde. „Nevěříš mi? Snad jsme si slíbili..."
„Nic ti nez.akazuju,"" přerušil mě. „Nemůžu. Jsi mladá a hezká a nemůžeš kvůli mně sedět celý dny doma. A ~roto ti nemúžu věřit Evo."
Usměv z mé tváře definitivně zmizel. „Urážíš mě." „Možná. Promiň. Dakaž mi, že ti křivdím." Dokaž mi! Ale jak, JAK? A přitom mu na tom záleželo. Hodně. Hleděl na mě napjatě. ,zProsím," hlesl.
CÍM??? Pokusila jsem se o úsměv. „Určitě mi křivdíš. Na vojně jsou přece opuštáky a dovolené, ne?" Naléhavost z jeho výrazu zmizela, ušklíbl se a řekl sarkasticky: „Pomalu abych se na vojnu těšil, ne? Nebudu tě zdržovat, mám ještě spoustu věcí na zařizování, teprve v noci jsem se tuhle zprávičku dozvěděl. No, měj se, hadně štěstí ve škole % v životě." Zírala jsem jako blázen, který nevěří svým očím. Popadl bundu a aniž na mě mrkl, zamířil za m.amkau da kuchy»ně. Rozloučit se. Stála jsem tam jaka zkaprnělá. Co jsem zlLazil<z?!
■ ■ ■ ■■ ■ ■ — t      rs-""s-' f l  t        aj s rs-'       — . ■ ■   a,~S""~S"' jaa ~
>e Ir2f1 wtl-:nttl  .w .E.  ,  .r h,i! _~ ,, i ~. > '. t
-i přy~el" ~'iakem?~.
„
.  ..iaC1.  ..N ~e. "ilitflSt Jti.šliT—t ř.t ~..i.i-,'~h hřl t~ti ř r»t77 fi' 1.7f: I;'s rá:irr)'' — j
,  ''7znii~ ~ tr.»€ r.a ,~;k~f ,m»~ t<a v l~E„~ ~r i?. pi>kíyť ~f ~ .ii<~-c ~ ;ii .,
- ý.~ .~-:;.,t , ~ ..  , t:...
,s~t~:;; r.u.  ()bjevll ~.. kr<íi~e: rw.....<__.,~t.t_,...
~_ern, ale hlavn nezvedl.
ž t@dy razchod. Uplný! Hodně štěstí se přeje něko-
~ kvzn se člověk víckrát neuvic.ií! Nedokaízala jsem ~, rtic. ~Nenapadlo mě, na jaký dúkaz čekal. CO chtěl? , ~ 1- ney~slel, abych se s nirn vyspala. Ne, určitě ne, c=rttav~ážil by se- Muselo mu jít o jiný důkaz. Duševní! ,.  ,;<í ivaním a opuštácích, místa abych mu řekla... Ja::.-rri
+°I'řeba není pozdě. Rychle jsem si navlékla bundu bez dovoleni tiše vyklouzla z byt.u, obula si botasky, >jela výtahem, rychle, rychle, kabina leze jako šnek, ~ tryskem pelášila k Luně. Na parkovišti stála plno aut, poloviny zahraničních značek, jen vínový opel nikde. ~ajel?! Ne, ulevilo se mi, parkoval v jednosměrce, u ki-a*~, ne na parkovišti. Dick seděl uvnitř, hlavu polože-řťou na volantu.
Zatukala jsem udýchaně na okénko.
.,Evo!" podivil se a otevřel mi dveře spolujezdce. Scho-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence sala jsem se před deštěm do sucha a tepla vozu. „Davide..." V tu chvíli mi došlo, kolik je to měsíců >t dní, kdy mi nemůže zatelefonovat anebo se nečekaně objevit, a že jsem mu prvně v životě řekla jménem, ne-bot pro mne už není JEN kamarád Dick, ale David, můj kluk!! „Já tě mám hrozně moc ráda."
Přitáhl mě k sobě a vášnivě políbil. Na rty, tvář, da •:lasů i na krk. „Nakazíš se, mám rýmu," namítla jsem a přála si, aby se bacilů nebál. A on se nebál. Nebojí se ni čeho!
.,Já se nakazil dávno. Tebou, vílo."
1'nopadli jsme se jinam, neexistovalo auto ani povolá-
v ací rozkaz a vzdálenost pár set kilometrú do Tachova.
~=fl ~sme bvli my. Eva a David. Dvá, co se mají rádi.
t=~;; t~». l~vo.~~ šeptal mi lnezi polEbkv.  ,.illevím. jalc
Já
a podal mi ho. Složený dopis nebo co. Doporučeně. Proboha, o co jde?? Rozbalila jsem ho a četla: Povolávací rozkaz.
Bum. No tohle! Ted', na podzim?! Písmenka mi poskakovala před očima. Dostavte se dne 30. září tohoto roku do 18.00 hodin... místo: Tachov. Pánové, Dick jde na vojnu! Složila jsem papír a vrátila mu ho. Dotkla jsem se jeho ruky. Sevřel mé dlaně. Je vytočený. Absolutně vedle. Povolání do čestné služby ho přitlačilo ke zdi a udělalo mu čáru přes rozpočet. Přesto se mi ulevilo. Bála jsem se nejhoršího! Nechtěla jsem mu loučení ztěžovat.
„Nejdeš na popravu, Dicku. Je to blbý, ale aspoň budeš mít vojnu dřív za sebou." Otočil ke mně nevěřícný obličej. „Jsi ráda?" „Blázníš? Ne! Bála jsem se... Ty měsíce utečou, neboj ."
Ušklíbl se. „Možná tobě. S Jindrou a mezi lidma." Nevěděla jsem, jestli se nemám urazit. „Dovol!" „No," řekl unaveně. „Budeš mi aspoň psát?" „Proč aspoň?" nechápala jsem, o co jde. „Nevěříš mi? Snad jsme si slíbili..."
„Nic ti nez.akazuju," přerušil mě. „Nemůžu. Jsi mladá a hezká a nemůžeš kvůli mně sedět celý dny doma. A ~roto ti nemůžu věřit, Evo."
Usměv z mé tváře definitivně zmizel. „Urážíš mě." „Možná. Promiň. Dokaž mi, že ti křivdím." Dokaž mi! Ale jak, JAK? A přitom mu na tom záleželo. Hodně. Hleděl na mě napjatě. ,LProsím," hlesl.
CÍM??? Pokusila jsem se o úsměv. „Určitě mi křivdíš. Na vojně jsou přece opuštáky a dovolené, ne?" Naléhavost z jeho výrazu zmizela, ušklíbl se a řekl sarkasticky: „Pomalu abych se na vojnu těšil, ne? Nebudu tě zdržovat, mám ještě spoustu věcí na zařizování, teprve v noci jsem se tuhle zprávičku dozvěděl. No, měj se, hodně štěstí ve škole i v životě." Zírala jsem jako blázen, který nevěří svým očím. Popadl bundu a aniž na mě mrkl, zamířil za mamkou do kuchyně. Rozloučit se. Stála jsem tam jako zkoprnělá. Co jsem zkazila?!
Na chodbě jsem mu zastoupila cestu. „Dicku!" Ve tváři se mu pohnul sval. Čekal. Na CO?! „Čím jsi přijel? Vlakem?" Znovu zvadl. „Ne. Autem. Stojím u Luny..." „Tak...," pokrčila jsem rameny. „Ahoj?" „Čau." Bez otazníku. Tečka jako bečka. Do pytle! Vrátila jsem se do pokoje a vyhlížela ho dole na chodníku. Objevil se, kráčel rychle s vyhrnutým límcem, ale hlavu nezvedl.
Tak tedy rozchod. Úplný! Hodně štěstí se přeje někomu, s kým se člověk víckrát neuvidí! Nedokázala jsem
Blíženci-3 Zadáno pro blížence mu nic. Nenapadlo mě, na jaký důkaz čekal. CO chtěl? Přece nemyslel, abych se s ním vyspala. Ne, určitě ne, neodvážil by se. Muselo mu jít o jiný důkaz. Duševní! A já žvaním o opuštácích, místo abych mu řekla... Jasně!!!
Třeba není pozdě. Rychle jsem si navlékla bundu a bez dovolení tiše vyklouzla z bytu, obula si botasky, sjela výtahem, rychle, rychle, kabina leze jako šnek, a tryskem pelášila k Luně. Na parkovišti stálo plno aut, z poloviny zahraničních značek, jen vínový opel nikde. Odjel?! Ne, ulevilo se mi, parkoval v jednosměrce u kina, ne na parkovišti. Dick seděl uvnitř, hlavu položenou na volantu.
Zatukala jsem udýchaně na okénko.
„Evo!" podivil se a otevřel mi dveře spolujezdce. Schovala jsem se před deštěm do sucha a tepla vozu. „Davide..." V tu chvíli mi došlo, kolik je to měsíců a dní, kdy mi nemůže zatelefonovat anebo se nečekaně objevit, a že jsem mu prvně v životě řekla jménem, ne-bot pro mne už není JEN kamarád Dick, ale David, můj kluk!! „Já tě mám hrozně moc ráda."
Přitáhl mě k sobě a vášnivě políbil. Na rty, tvář, do vlasů i na krk. „Nakazíš se, mám rýmu," namítla jsem a přála si, aby se bacilů nebál. A on se nebál. Nebojí se ničeho!
„Já se nakazil dávno. Tebou, vílo."
Propadli jsme se jinam, neexistovalo auto ani povolávací rozkaz a vzdálenost pár set kilometrů do Tachova. Ted' jsme byli my. Eva a David. Dvx, co se mají rádi. „Miluju tě, Evo," šeptal mi mezi polibky. „Nevím, jak 34 / 35
tam bez tebe vydržím. Jsi moje velká víra... Nebreč, nejdu do války. Napíšu ti, přijedeš za mnou na přísahu a já za tebou... Ty moje panenko..." Loučili jsme se dlouho a asi bychom do večera nepřestali, kdyby na nás nezaklepala hůlkou nějaká babka, venčící bílého psíka, a neodplivla si po námořnicku, fuj, Sodoma a Gomora, taková mladá a ona se nestydí muchlovat na veřejnosti!
Oba jsme se uvolněně rozesmáli. Tohl.e je ono. Chtělo se mi objímat lidi na potkání, třeba i tu bábu, chovala jsem se jako cvok, pár lidí se po mně dokonce otočilo. No a? Ted' to vím. Tohle je láska. 3 ~ A NAPIŠ!
Jarina se chystala do tanečních. Totiž, kurz jí začne až v sobotu, což je paráda, do Vánoc se nedostaneme na chatu, dnes sháněla šaty. Probírala se šatníkem, jukla i do mého a celá neštastná konstatovala, že nemá co na sebe na pitomý hodiny, natož snad na prodlouženou či závěrečný věneček!
„Jaruško, máš přece tolik šatů i sukní," nechápala mamka. „A do prodloužené ti něco ušiju..." „Nemám nic. V tomhle chodím do školy, mami! Holky by mě pěkně zdrbly. Chápeš, potřebuju něco nového, nějakou bombu, kterou jim vyrazím dech. Viděla jsem v jednom butiku skvělý šaty, po kolena, ale vpředu se díly sukně otevíraly... Počkej, namaluju ti střih!" Mamka váhala, nový model jí připadal priliš odvážný, ovšem sestřička loudit umí. Táta, ač nesnáší přísloví či lidová pořekadla, jednou sám prohlásil, že by vy-dyndala i z jalový krávy tele. Jarina se tehdy urazila. Prý by vydyndala dvě.
„Do soboty bych stejně nestihla..." zdráhala se mamka.
„Ty?! Mami, nepodceňuj se. Jsi nejlepší švadlena v širokým okolí. Nechápu, proč se nevybodneš na zdravotnictví a neživíš se šitím na zakázku!" ,Ale Jari, tak dobrá nejsem," říkala mamka policho-
ceně.
„Jsi mnohem lepší! Pojď, jdeme koupit látku, v obcho-ďáku mají takovou lesklou, žíhanou, pomůžu ti se střihem..." Než se mamka nadála, sestra ji vystrčila z bytu a netrvalo dlouho a doma šustily papíry, měřilo se, stříhalo, stehovalo.
„Jo," vzpomněla si ségra a ztišila hlas. „Venku obšla-puje nějaký kluk. Už i včera a předevčírem. Ten, co vypadá jako Janek Ledecký. Ten frajer."
„Fakt? A kde?"
„U vchodu. Neříkal mi nic, ale určitě čeká na tebe." „At čeká," vzdychla jsem. „Šprtám."
„Ale on je... hezkej. Víc než hezkej," domlouvala mi. „Já vím," usmála jsem se. Copak idol Deri! „No jo, ty seš věrná, vid~" hihňala se. „Chudáčkovi vojáčkovi, haha. Hele, jaký má Dick uši?" „Cože? Uši? Normální, ty máš starosti." „Nech na hlavě," varovala mne. „Uši jsou důležitý. Dokud nosil dlouhý vlasy, nebyly vidět. Teď ho ostříhají... Ještě ho kvůli plachtám necháš." „Jsi pitomá! Uši má... pěkné."
Sestra si mě znalecky přeměřila. „Koukám, dítě, jsi do něho tvrdá, co? Přiznej se! Ty jsi s ním neměla nic ani ted~?"
„Ne. Kde asi? U nás? A vůbec, stejně bych..."
„Nelži. Jsi jasná, holčičko. A na rovinu: kdyby chtěl,
moc chtěl, dala bys mu?"
Polekaně jsem mrkla po brášcích, mordujících se se stavebnicí Lego. Nevnímali nás, zabráni do řešení důležitějších problémů, než je láska. „Ale on by nechtěl...," namítla jsem nepřesvědčivě. „Kecy. Každej kluk by chtěl. Něco jinýho je civil a vojáček prvního ročníku. A TY bys chtěla?" Mlčela jsem. Zalhat je jednoduché, jenže tady šlo o vážnou myšlenku! Pánové, copak je dobře, že v pat-36 "~ 37
nácti a půl slevuji ze svých zásad? Vždycky jsem plánovala sex až na svatební noc!! Jarka mě vystihla, je vnímavější a pohotovější.
„Už jsem se bála, že seš ledovka," ulevila si. „A co s tím dole? Já bych za ním zašla, za hřích by stál..." „Měl mi brnknout, nebo přijít rovnou. Musím se učit. A ty si nedělej choutky, radši sypej zkoušet model, mamka tě volá! ' vyhnala jsem ji, aby nezdržovala. Ne, Deri je JEN kamarád a nikdy víc nebude, ale sestřičce ho nepřenechám.
Součková mě vytasila z literatury, dostala jsem za jedna a tím si značně poopravila pošramocené sebevědomí. Vážně hodně záleží na pevné vůli, nemá cenu se litovat, spíš se snažit co nejdřív si zvyknout na rychlejší a náročnější způsob života, jinou přípravu, učit se naplno. Je k ničemu civět dvě hodiny do poznámek a myslet při tom na tisíc jiných věcí kolem. Stačí zapnout a za chvíli není co řešit. A zase jsem u pevné vůle, musím se teprve naučit ji vypěstovat, přijít na to, JAK se učit. Čím dřív, tím lépe, nebot díky dlouhým vlasům a českému jménu, jež nikdo nezkomolí, si mě ze všech spolužaček ve třídě zapamatovali profesoři první. Vprostřed týdne jsme otevírala s napětím schránku. Jsem hloupá, určitě nepřijel a hned nepsal. No ale kdyby. .. Ve středu je vážně brzy. Možná ve čtvrtek? Ne, dobrá, určitě v pátek! Z Tachova jde pošta čtyřiadvacet hodin, kdyby dopis ve čtvrtek poslal, musím ho dnes mít. Jinak by mi nezbylo nic jiného než čekat celý víkend! Vylítla jsem ze školy, abych stihla osmičku a dostala se co nejdříve domů, dokonce jsem nečekala na Simonu, ale mamčino volání mě zarazilo v půlce ulice. Mávala na mne z okénka našeho automobilu, v němž se
Blíženci-3 Zadáno pro blížence mačkala celá naše rodina. Co má být tohle? Snad nejedeme na chatu! Ne, vždyt zítra začínají Jarce taneční! „Kam máš namířeno?" žasla mamka. „Letíte ze školy jako z holubníku."
Ze vrat akademie se valily celé davy, někdo spěchal domů, jiný na internát, další na rande. Co máma ví o životě!
„Domů, kam jinam," přiznala jsem. „Jedeme k babičce, nastup," pobídl mne táta. Neochotně jsem se vmáčkla k sourozencům. „Na víkend?" otázala jsem se neštastně. Určitě se do schránky nedívali, zvykli si, že noviny vyzvedávám denně já. Ke všemu se nemohu zeptat. Přiznala bych, jak mi na dopise záleží. Tím spíš, kdyby opět žádný nepřišel! „Večer se vrátíme," uklidnila mne mamka. Odevzdaně jsem zírala z okna. Aspoň tak. Vyrušil mne táta, zajímalo ho, co nového ve škole. Dvojka z fyziky, odvětila jsem. Na základce bych za ni dostala kázání, teď však spokojeně kývl hlavou a známku neroze-bíral. Mamka zalovila v tašce. „Přišel ti dopis, Evo. Od voj áčka."
Nedočkavě jsem jí vytrhla růžovou obálku z prstů. Rozbušilo se mi srdce. Má intuice nezklamala! Dickovo písmo jsem poznala na první pohled. Na zadní stranu napsal svou novou adresu. Nábožně jsem obálku obracela v ruce, známka přilepená křivě, adresa načmáraná vypsanou mužskou rukou. Voněla. Jinak, než voní moje dopisáky, u kterých mám mýdlo. Dopis od Dicka voněl vojnou, takovým chlapským ozonem. Neotevřela jsem ho. V autě, před sourozenci! Vychutnávala jsem napětí do poslední chvíle a příležitost ukojit svou zvědavost se mi naskytla až v Jaroměřicích, poté, co jsme se přivítali s babičkou a já utekla zpátky do soukromí vozu. Milá Evo,
přijmi pozdrav od vojáka. Už jsem celej zelenej, mám to za pár, pouhých 542. Představ si, nestihl jsem přijet do Tachova včas. Jeli jsme s Vildou, taky ho povolali sloužit vlasti, až do Plzně jsme měli společnou eestu. No a tam jsme se zašli do jednoho pajzlu rozloučit, sešlo se nás víc a než nás odtud vytáhla lítačka, byla půlnoc. Navíc mě dosmejčili na rotu v Plzni a dost dlouho trvalo, než jsem jim vysvětlil, že k nim nepatřím. Pah mě konečně vykopli. Do Taehova jsem dorazil v úterý na oběd. Jsou tu experti, kteří přijeli až dneska ráno. Jsem z toho dodnes zelenej i v obličeji (já tu vojnu žeru, vid?), bylo mi strašně zle. Příscxhám, v žiuotě už nebudu pít! 38 ~ 39 á
Řeknu Ti, chtějí toho po nás dost. Hned první rozcvička tři frajery složila, málem jsem nestíhal, těsně po té opici. Dávají nám do těla. Díky bohu, že jsem sportoual, mám z čeho brát, moje kondice je slušná. Kluci, co nikdy neposilouali a nedělali žádnej sport, jsou na dně. Jeden posera si podřezal žíly. Mazáci se na nás nemůžou vynatěšit, jsou jak nadržený, do přísahy musí vydržet. Neboj, já se nedám, i když říkají, že přijímač je procházka růžouým sadem proti tomu, co nás čeká na rotě. Jsem paragánskej průzkumník. Ještě že ne třeba potápěč! Evo, spal jsem tu teprue dvě noci a duakrát se mi o Tobě zdálo. Možná mi z toho šibne, nenaplněný erotický šny nejsou žádná slast. Mám Tě rád. Slabá slovní zásoba, uid~ A přitom bych Ti chtěl napsal, jak moc zjiš-ťuju, co pro mě znamenáš, jak se o Tebe bojím a ten strach se mi rozlézá po celém těle, do každého atomu, všechny myšlenky soustředím na Tebe. Já, který nemám rád vzpomínky, sním ulastně celý dny s oteuřenýma očima. Ty moje malá sladká vílo!! Kdybych Tě aspoň... Víš
co?
Přijeď na přísahu. Prosím!!! S našima jsem všech,no domluuil, táta k Vám zauolá, snad Tě Vaši pustí. Ozvi se brzy! Tvůj David
Za půl hodiny jsem jeho dopis uměla zpaměti. Tvůj David. MŮJ! Pánové, to zní! Nenapsal jako dřív - ahoj, D. Kdybych Tě aspoň... CO? Za ty tři tečky se dá dosadit celá řada slov. Anebo taky jen jedno jediné!i Pozdě v noci, kdy jsme se vraceli domů, kluci spali vsedě, mamka poklimbávala a sestra drze poslouchala mého walkmana, jsem se tiše zeptala: „Tati, kdo jsou paragáni?"
„Paragáni? Výsadkáři, parašutisti. Proč? David slouží u nich? Bude mít zajímavou vojnu," mínil táta. „On je paragánskej průzkumník," citovala jsem z dopisu.
„Ahá, tak to je trochu něco jiného. Je u jednotky, která patří k letcům. V případě války nebo ohrožení ope-
40
ruje v týlu nepřítele, tajně seskočí s padáky a provádí průzkum. Musí být ti hoši šikovní a obratní. Doma máme knížku Hodina mrtvých očí, je sice o Němcích a z války, ale podstata činnosti je myslím dodnes stejná."
Přečetla jsem ji za víkend a nemohla se od ní odtrhnout, jak mě příběh Toma a jeho kamaráda Zada zaujal. Rýma se mě držela dlouho. Prý sedm dní! Povídali, snědla jsem kilo vitamínů a smrkala dva týdny. Napěchovala jsem si do kapes dva náhradní kapesníky a vyrazila s deštníkem za Simonou. Nechtělo se mi prosedět sobotní odpoledne doma, tím spíš, že naši vezli Jarku do tanečních. Autem, aby jí nezmokly nové a vážně skvělé šaty. Kluci vyrazili do zoo, déšt nedéš~. Co bych si sama doma počala!
„No konečně," řekl stín, který se vyloupl z příšeří ko-čárkárny. „Už jsem myslel, že tě doma vězní jak princeznu ve věži. '
„Ahoj, Jindro," usmála jsem se potěšeně. ;,Ahoj. Ty nechodíš vůbec ven, Evčo?" „Ne. Byla jsem děsně nachlazená... a taky se učím. Pořád," vysvětlovala jsem. „Dávají nám toho děsně moc." „Takže seš na nejlepší cestě do blázince, ne?" zasmál se. „Potřebuješ povyražení jako sůl. Pojď, jdeme třeba do kina, nebo někam na colu, posedíme, pokecáme." Simona se mě ono odpoledne nedočkala. Chvíli jsme se courali v dešti, potom zašli posedět do příjemné kavárny příme v Luně a nakonec do kina na český film Helimadoe. Deri se choval skvěle, vyprávěl mi zážitky z prázdnin, až jsem málem smíchy spadla pod stůl, v kině seděl vzorně vedle mne a nepokoušel se o nejmenší, doprovodil mne domů, zamluvil si nějaké příští představení a odešel. Když není s tou svou povedenou partou a v mlhovině alkoholu, je prima. Psali jsme si s Davidem obratem pošty. On, takový nepsavec, nahustil čtyři stránky jako nic, ač mu nezbývalo moc času. Jednou psal místo večeře, podruhé po večerce v umývárně, potřetí tajně při hodině. Podle něho je přísaha domluvená! Houby s octem, jeho otec ur-
41
čitě nevolal, naši se o ničem nezmiňovali. Třeba Lang tahá syna za nohu, slibuje a pak mu řekne, že mi táta výlet zatrhl. Hlavou se mi honily tím neveselejší úvahy, čím víc se blížilo datum přísahy. Teď jsem se Davidovy matky nebála, ochotna strávit s ní dva dny, jen když uvidím Davida!
Ke všemu celkem poklidný tok života naší rodiny narušila má střelená a lehkomyslná sestra. V pondělí, kdy
Blíženci-3 Zadáno pro blížence mají školu do půl čtvrté, dorazila domů v osm večer. Tátu málem chytal fantas.
„Kdes byla, ty rajdo?!" zahřměl na uvítanou. „U Ziny," pípla pobledlá Jarina. „Učily jsme se." Táta měl na nose brýle, což se jí stalo osudným. Všiml si modrého šátku na jejím krku, který se zeleným svetříkem neladil. „Sundej si ten šátek, slyšíš?" „Já... maličko mě bolí v krku," blekotala vyděšeně. „Sundáš ho, nebo ti mám pomoct?"
Sestra se nadechla a s výrazem ;,vše ztraceno" rozvázala šátek. Na hrdle se jí skvěly dvě čerstvé červené skvrnky, jasné důkazy lásky.
Táta ji zfackoval, dostala jmen, o jakých se mi nesnilo, spoustu zákazů a sankcí a málem došlo i na vyhazov. Kdyby se do sporu nevložila mamka a tátu neprosila, at se uklidní, kam by to ubohé dítě šlo, neměla by dnes večer střechu nad hlavou.
„Taková coura není moje dcera! At si táhne, kam chce!
V tomhle bytě je místo jen pro slušné lidi!" „Vojtěchu, prosím tě! Chodí s Petrem dlouho, políbil
ji, to snad není tragédie... Ona se polepší, uvidíš," orodovala za dceru mamka a mrkala na ségru, at se snaží i ona sama. Jarmila se ušklíbla. Doprošovat se rozhodně nehodlala.
„Ty se jí nezastávej! Podívej, ještě se ti za tvou dobrotu posmívá! Milá zlatá, žádné taneční, žádné vycházky! Ke škole ti budu chodit naproti, čas si udělám, to by bylo, abych z tebe nevychoval pořádného člověka. S Petrem se políbila, no prosím, až přijde nabouraná, co potom? Co si na něm vezmeš? A ještě by maminka chtěla Evu pustit na přísahu! V prvním ročníku školy! Nic, nevytáhnou paty z domova obě, já jim ukážu!" Třískl dveřmi, div se sklo nevysypalo. Mamka řekla, že je Jarina káča pitomá a odspěchala za ním. Jarka si před zrcadlem opatrně ohmatávala červené tváře, tátovy dlaně dopadly tvrdě.
„Jsi blbá! Nemohla jsi přijít dřív?!" zoufala jsem. „Slyšelas. Ted' mě kvůli tobě nepustí na přísahu! Jestli se předtím tatka rozmýšlel, teď si je jistý. Kvůli tobě!"
Trochu kajícně přešlápla. „No jo... Hele, musíš zpracovat mamku. Na Dicka drží, uvidíš, tátovi domluví." Moc jsem tomu nevěřila. A Dick čeká! Psal, že se k datu přísahy upíná, chytá jako tonoucí stébla, budu ho mít na svědomí, je ochoten emigrovat. Nevydíral. Konstatoval .
V posteli jsem chvíli litovala jeho, pak sebe a nakonec i zfackovanou ségru. „Proč si Petr nedal pozor? Na tom nejviditelnějším místě..."
„Naivko," zahihňala se. „Petra jsem dneska vůbec neviděla."
Zkrátka, komu není rady, tomu není pomoci. Valila jsem do knihovny vrátit přečtené knihy a vyfasovat další. Zítra je přísaha a já na ni nepojedu! Do mamky jsem hučela horem dolem denně, vylezlo z ní, že pan Lang volal před dvěma týdny, požádal tátu o mou přítomnost na přísaze, zaručil se, že na mne dá pozor, a tatku tím zaskočil, takže se dohodli na jediném - do přísahy zavolá ještě jednou. Mamka sice opakovaně tátu zpracovávala, ale ten stál pevně na svém slovu. Nikam. Je zásadový!
Při zpáteční cestě z Luny, v níž je pobočka městské knihovny, jsem zahlédla povědomou chlapeckou postavu s kočárkem. No ne? Odběhla jsem rozlehlou budovu z druhé strany, abych se s ním potkala. „Ahoj, Jindro."
Zrozpačitěl a bylo na něm vidět, že by se nejradši k modrožlutému kočárku nehlásil. „Ahoj."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Komu vozíš?" naklonila jsem se nad kočárek, v němž leželo baculaté, asi triměsíční mimino se světle modrýma kulatýma očima a žužlalo si paleček. „No... mámě," přiznal neochotně. Vzpomněla jsem si, 42 ~ 43
tenkrát v únoru říkal, že jeho matka čeká s nenáviděným otčímem na stará kolena potomka. „Je roztomilý. Kluk, vid~?"
„Kryštof," přikývl. Trochu nedůvěřivě koukl pod boudu a zeptal se: „Nezdá se ti, že vypadá přihlouple?" Málem mi zaskočilo. „Ne. Proč? Rozkošný miminko." „Je po něm," ušklíbl se. „Kdyby aspoň po mámě... Nebo holka. Chápeš, holka by byla lepší. Je to kluk - a ještě vybledlej bloncYáček po tom kreténovi. A ty oči! Kouká jak bulík."
Smála jsem se. „Hloupost. Je krásnej. Podívej, ted se směje..." Zvedla jsem hlavu. „Musíš vozit?" „Ne!" vyhrkl ješitně. „Nic doma nemusím. Ten idiot, jeho fotr, o tom vůbec neví. Nechci, aby si myslel, že o jeho haranta stojím." „A proč teda..." Větu jsem nedořekla. Ošil se. „Máma nestíhá," zahučel nakonec. Nejradši bych si nafackovala. Objevila jsem Jindrovu slabinu, není divu, že o ní nechce mluvit. Otčíma nesnáší, ale jeho dítě má svým způsobem rád. A za to se stydí! Kvůli zaměstnané matce by se nenamáhal, nevycházel s ní od jejího sňatku s dr. Malým a opovrhoval jí. Zvláštní; frajer Jindrova kalibru sám od sebe vozí mimino!
„Musí být fajn hlídat," zamlouvala jsem rychle hloupou otázku. „Někdy půjdu s tebou. Jestli chceš..." Viditelně ožil. „Zejtra, Evčo. Má bejt pěkně." Zítra! Zítra jsem mohla být na přísaze... Kývla jsem. Proč ne? V jednu u Luny. Doma mě čekalo překvápko. Tatka vrazil nasupeně za mnou do pokoje a břitce mi oznámil: „Právě volal pan Lang z Prahy. Jestli chceš na přísahu, připrav se. Autobus odjíždí v půl čtvrté ráno, Langovi tě budou na nádraží čekat. V neděli tě posadí do dálkaře v pět odpoledne."
„Díky, tati!" vylítla jsem nadšeně. „Mně neděkuj," prohlásil tatínek. „Spíš mamince. Být po mém, máš na tyhle věci dost času. Budeš se chovat slušně, rozumíš, koukej se učit už dneska, protože vynecháš celý víkend. A... opovaž se s ním něco
mít!"
Blahosklonně jsem se usmála, nicméně jinak si jeho slova vzala k srdci, rychle napsala úkol z angliny, na-šprtala se německá slovíčka, nabiflovala Sámovu říši a Cyrila s Metodějem, ještě mrknout na zemák a chemii a hotovo. Potom jsem si umyla vlasy, vyfoukala z ofi-ny vlny do očí a sbalila si pár maličkostí. Co si vezmu na sebe? Problém jako panelák, prošmejdila jsem celou skříň.
Jarina mi záviděla, táta svou výhrůžku splnil, denně na ni číhal před gymnáziem, pokud ho neodvolaly služební povinnosti. „Kde budete spát?" zajímalo ji.
„David zajistil nocleh na intru nějakého učňáku." „Třeba budou mít Langovi uznání a nechají vás samotné."
„Zapomeň," zasmála jsem se. Kdo vi, jestli mi Dick před svými rodiči dá aspoň pusu!
Málem jsem neusnula. Strachy, abych nezaspala a neujel mi autobus. Setkání s Davidem mi připadalo stále jako růžový sen, příliš krásný na to, aby se mohl splnit. Vstala jsem o hodinu dřív, přesunula se do koupelny a celou dobu se líčila. Mamka mi připravila vydatnou
Blíženci-3 Zadáno pro blížence snídani a sladkou pozornost pro vojáčka. Vezla jsem mu za své ~íspory nakoupené dopisáky i se známkami, což podstatně zahýbalo mými fondy. Ze všech modelů jsem nakonec zvolila džínsy, fáčovou košili, kravatu s povoleným uzlem a vínový svetr. Díky kosmetické úpravě a čelence jsem vypadala na sedmnáct. Ve tři vstal táta a zamračeně mi nabídl odvoz na nádraží. Ne z nějaké ochoty či radosti, že jedu za klukem na vojnu, nýbrž z bezpečnostních důvodů. Mladé děvče se nemá toulat v noci městem a nádraží je málem na druhém konci.
„Nerozmyslíš se ještě?" promluvil těsně před tím, než dálkový autobus najel do svého chlívečku. „Nemůže se mi nic stát," odpověděla jsem vyhýbavě, dala mu krátkou pusu a raději se rozloučila. Autobus 44 ~ 45
přijel z Ostravy poloprázdný, posadila jsem se pro jistotu hned za řidiče, nebot čtyři cikáni sedící vzadu mě coby společnost nelákali.
Teprve v autobuse na mě dolehla únava z rozčilení a nočního ponocování, blížila se chvíle velkého setkání a mně se klížila víčka. I když jsem se spánku bránila ze všech sil, usnula jsem hned za Brnem. Domov, táta, škola, Jindra, to všechno odplulo zároveň s překonanou vzdáleností. Ted' byla přede mnou Praha. Florenc, temná a černá. Samozřejmě pouliční lampy svítily, ale připadalo mi, že je noc a ne ráno. Ke všemu na mě nikdo nečekal! Pánové, co si počnu?! V Praze se nevyznám, mám si zavolat taxíka? A dám dohromady tolik peněz?
„Evo!"
Bobův hlas mě vysvobodil. Vzal mi tašku a za chůze se omlouval: „Zaspali jsme, bál jsem se, že tě minu. Dick by mě zabil, kdybych tě nepřivezl. Promiň zpoždění." „Pozdě, ale přece," usmála jsem se s ulehčením. „A jinak? Jen kveteš, holka, jsi čím dál hezčí..." Bob mne za stálého povídání odvezl před známou vilu v zahrádce. „Tašku si nech v autě a pojď se na cestu najíst."
„Nemám hlad," bránila jsem se. „Počkám tady..." „Hlouposti," vysmál se mi, vytáhl mě násilím ze sedačky a dal mi přednost ve dveřích. Lekla jsem se Eka, temně vrčícího z chodby. „Lehni!" poručil mu Bob. „Je mu smutno po Dickovi... Pojď a neboj se, nekousne tě pes ani nikdo jiný."
Mé pocity vystihl přesně. Langovi i Žaneta právě snídali u velkého jídelního stolu v hale. „Dobrý den," pozdravila jsem rozpačitě. Přivítali mě pěkně. Pan Lang mi dokonce přišel naproti a Dickova matka mi nalila čaj. Prý musím mít pořádný hlad! Určitě, všechny trubice v krku mi svírala nejistota a jiné trapné pocity, takže jsem nemohla pozřít jediné sousto. S bídou jsem vypila čaj bez rozbryndání. Ke všemu zřejmě považovali za nutné vtáhnout mě do hovoru, snad abych si nepřipadala u jejich stolu cizí. Pch, stokrát raději bych seděla bez povšimnutí někde v koutku! Větami holými jsem odpovídala na dotazy týkajíci se rodičů a novinek z našeho města. Opravdu, jsem velice hovorná! Žaneta se na mě několikrát soucitně usmála. Nevěděla jsem, zda mě lituje kvůli mé nezáviděníhodné pozici vetřelce, anebo si o mně udělala úsudek - holka hezká, jenže zamindrákovaná chudinka. Využila jsem příležitosti uniknout palbě dotazů. Langová totiž vstala, aby posbírala nádobí a zbytky jídel a já jí nabídla svou pomoc. Od Dicka jsem věděla, že Žaneta na práci není. „Když budeš tak hodná," usmála se na mě Dickova matka potěšeně. Asi jsem si šplhla. Odnosily jsme talíře a šálky do kuchyně, kde jsem je
Blíženci-3 Zadáno pro blížence opláchla pod tekoucí vodou a narovnala do myčky přesně jako tehdy v srpnu David. Langovou jsem příjemně překvapila. „Jsi šikovná holka," pochválila mne. „David je do tebe celý pryč. Vlastně není divu. Poslyš, píše ti?" „Dvakrát týdně," pochlubila jsem se. „Vážně?" užasla. „Nám napsal jen jednou, hned zkraje, poslal adresu, žádost o peníze a hlavně varování, at bez tebe nejezdíme. No tohle..." Hned ostatním v hale sdělila, co se právě dozvěděla. ,:~Iá na něho vliv," smál se Bob.
„Domů si píše odjakživa jen o peníze," řekl Lang. „Ze všech táborů, škol v přírodě, soustředění a prázdnin psal zásadně na koresponáák sdělení typu: Mám se dobře, pošlete mi peníze."
Zdvořile jsem se usmála. Koukali by, jak květnaté a procítěné dopisy jejich syn produkuje! V autě jsem se největšího ostychu zbavila. Lang, hovorný člověk, po němž zřejmě David zdědil společenskou povahu, nás bavil celou cestu. Seděla jsem vzadu s Žanetou a Bobem a záviděla jim. Mají se rádi. Jsou spolu. Bob se jí neustále dotýká, tu a tam ji políbí, ,pohla-dí, přitiskne k sobě. Z hovoru vyplynulo, že je Zaneta v jiném stavu a 16. prosince bude watba, nebot Robert v lednu rukuje na pět měsíců na vojnu. „Přijedeš na svatbu, že?" otočila se na mne Langová. „David půjde Žanetě za svědka, pustí ho z vojny, jistě tě bude chtít mít v Praze."
„Já... bych ráda, ale... naši, víte," koktala jsem. „Táta je rozumný člověk, promluvím s ním," slíbil mi Lang. „Nemysli si, že schvaluji nějaké neplechy. Jsi pěk-
46 j 47
né děvče s jiskrou, dovedu si představit, co se našemu klukovi honí hlavou za nápady. Řekni tátovi, že tě ohlídám." Zrudla jsem jako rajče. Pánové, tyhle řeči miluju! „Na jednu stranu je lepší, když je David na vojně. Aspoň vám platonická láska vydrží déle. Šestnáct ti bude až na jaře, vid~?" přidala se Langová. „Mami nechce strojit dvě svatby najednou," žertoval Bob.
„Což já," usmála se. „David je dospělý. Horší pořízení by bylo s tvým tátou, že?" „Ten by mě vyhodil z domu," přiznala jsem. „Ale ne," nevěřila mi. „Je dobře, že tě táta hlídá, Evo. Ostatně sama jistě víš, jaká by byla hloupost kazit si mládí v šestnácti. A David... má snad taky rozum. Krom té jeho paličatosti s filmem..."
„Režisér Marek říkal, že má velkej talent," zastal se bráchy Bob. „Je vážně dobrej, mami." „Zatím se nedostal ani na školu," podotkla suše. „Talent."
„Dick je mezek. Co chce, to dostane. Nepoleví." „A bude z něho komediant! Mohl studovat medicínu..." „Nech ho, Žofie," řekl vážně Lang. „Je si vzpomeň, co se navyváděl. BucP ráda, že má cíl, za čím jít, oč usilovat. Vida, Tachov. Jsme tu brzy."
Vojenská kasárna stála kus za městem, obehnaná eter-nitovým plotem. Zaparkovali jsme na obrovském a napěchovaném parkovišti před bránou. Sjeli se sem přátelé a známí vojáků ze všech koutů Čech a Moravy. Lang šel nahlásit jméno vojína, abychom se s ním setkali ještě před přísahou. A pak jsme čekali. Víc než hodinu! Z brány se trousili vojáci, ostříhaní, vyjukaní a blažení, že za nimi přijeli kamarádi, jejich holky, rodiče. Se vzrůstající nervozitou jsem je všechny pozorovala. Dva obézní rodičové vyčítali neméně obéznímu syná-torovi, co je přísaha stojí peněz za benzín. Jeden voják se vášnivě líbal se svou dívkou a ona dojatě brečela, druhému přivezli kamarádi batoh piv a on systematic-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ky vyprazdňoval láhev za lahví, třetímu se zračila ve tváři hysterie, jeho dívka nepřijela. Těšila jsem se na Davida a zároveň se setkání bála. Uvidíme se po měsíci a... všechno je jiné. Dá mi vůbec pusu?! Konečně se objevil. Poznala jsem ho okamžitě, přestože měl krátké vlasy. Slušely mu, nenápadné uši nerušily vzhled. Připadal mi hezký, hezčí než dřív, nejhezčí ze všech vojáků kolem, tmavě blond vlasy, tmavé řasy i obočí, opálená tvář, tmavomodré oči. Až na oblečení! Neměl nažehlenou uniformu a bílou košili, naopak, na hlavě mu seděla umaštěná lodička, na nohou kanady, flekaté kalhoty od stejnokroje a záplatovaná košile moc parády nenadělaly.
Podívali jsme se na sebe. Maličko se usmál a šel rovnou ke mně. Sundal čepici, nacpal si ji za opasek a ze všeho nejdřív mě objal a políbil. Bez ohledu na rodiče! Pak mě sevřel v náručí, rukama se prohrábl v mých vlasech a řekl tiše: „Jsi hodná, vílo. Tolik jsem se na tebe těšil... Mám ránu, co?" Usmála jsem se. Co na tohle říct!
„Jak je, vojíne?" podotkl pan Lang, aby syna upozornil na rodinu. Dick se k nim otočil, matku políbil na tvář a všem podal ruku, načež znovu uchopil mou. „Ty vypadáš, bažante!" řehtal se Bob. „Nemám vycházku, moulu," ušklíbl se Dick. „Až odpoledne. Drhnu rajóny, musím se hned vr~ ~it..." Víc se mu nevěnoval, pohladil mě po tváři. „Jsi tak krásná, Evo..."
„Prohánějí vás hodně?" zajímalo jeho tátu s úsměvem. „Cože? No, na rekreaci nejsem," uculil se starým úsměvem, nahnul se k mému uchu a řekl: „Strašně jsem doL~fal..."
Langová něco povídala. Nerozuměli jsme jí. „Ale nic," vzdychla. „S tebou není řeč. Ptám se, kdy bude přísaha a jestli nemáš hlad. Zhubl jsi." „Ne, nemám. Přísaha je v jedenáct, od dvou dostanu vycházku. Asi do osmi. Zítra od deseti do šesti. Kdy jedete domů?"
„Ve tři," usoudil Lang. „Eva musí stihnout autobus." „Fajn," kývl David. „Musím letět, zdrhl jsem..." „Pěkně rajóny vyšůruj, holube," bavil se Bob. „Ty pako, ' usmál se Dick. „Ono na tebe taky dojde, neboj! Evo... Já tam snad do dvou hodin nevydržím!" Lípl mi pusu na tvář a odklusal. Zbylo nám hodně času, zajeli jsme si do města. Pan Lang objednal všem jí-48 ~ 49
dlo a nevzal si ode mne peníze. Taky dobře, nejsem milionář. Langová seděla u stolu zamyšleně a na otázku svého muže, nač myslí, odpověděla: „Na Davida. Je jako Richard. Utrhl se. Definitivně." „Nemůžeš čekat, Žofie, že se tě budou držet za sukně celý život. Oni mají svůj rozum. Richard byl vždycky jiný. A David? Bucf ráda, že je svůj. Je rozumný a ví, co chce. Snad by sis nepřála, aby byl pořád malý. Jen to ne! Vzpomeň si, co vyváděl, jak utíkal a zase se vracel... Ríša hledal dobrodružství, má ho mít. Jestliže ho jeho práce uspokojuje, prosím. David se stavěl na vlastní nohy odmala. Vybral si radši vojnu než medicínu. Nic mu nevyčítej. Nech ho."
Chudák paní Langová. Ze tří synů se podle jejích představ vyvedl pouze prostřední. Ale ti dva jsou snad proto špatní? Vůbec ne. Mají jen jiné představy a jiné životní cíle!
Náměstí v Tachově praskalo ve švech. Řady vyrovnaných vojínů uprostřed, houfy lidí po chodnících kolem. Hledala jsem Davida podle červeného baretu, psal mi o něm, abych se prý nelekla. Konečně jsem barety zahlédla přesně na opačném konci.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Z kasáren se dostal s hodinovým zpožděním. Nacpal se k nám do automobilu a ukazoval cestu k internátu nějakého učiliště, v němž nám objednal pětilůžkový pokoj. Povlékli jsme si válendy přidělenými lůžkovinami, Dick mě odstrčil a zručně udělal práci za mě. Bob si z něho utahoval, Lang mu přizvukoval, ale Dick nereagoval. Usmíval se. Co oni vědí, jak je klukovi v zeleném po prvních třiceti dnech!
Paní Langová vybalila z tašek zásoby jídla pro celou rotu a Dick se na ně hladově vrhl. Seděl na mé válen-dě, jednou rukou mě přidržoval kolem ramen a druhou se přičinlivě živil.
„Jak vám vaří?" zeptala se podezíravě jeho matka. „Interhotel hadr," zašklebil se. „Mami, kde žiješ? Kuchyň pro několik tisíc vojáků, kuchaři jsou zase jen vojáci. Hrách na střídačku s kolínkama, rejží anebo hnusnými, napůl oškrábanými brambory." „A co jíš?" zhrozila se. „No... Kupuju si v armě... Někdy." „Jsi hubenější, Davide," konstatovala. „Já se nedivím. Honěj nás od rána do večera, nezastavím se."
„Tohle jídlo ti na pár dní vystačí," zadoufala. „Pch," zašklebil se kysele. „Přísaha jsou hody mazá-
«
ků.
„Je tu šikana?" zpozorněl jeho táta.
„Šikana? Kde by se tu vzala," řekl David ironicky.
„Malá ne."
„Je to zlý?" zvážněl Bob. „Klikuje se?" „Chlapče, klikování není šikana, to je zábava. Leda klikování v masce u roztopených kamen... Klikuje se za dopis. Běžně, na tom nic není. Šikana je, když tě máza pošle v noci pro bufet. Anebo ponižování. Já bych se z těch starejch kusů poblil... No, asi si užiju, nesnáším posluhování. Už si na mě brousí zuby, párkrát jsem se s nimi nepohodl."
Langová se vyděsila: „A když neposlechneš?" Dick zaváhal, má-li pokračovat. „Budou mě ničit. Fyzicky i psychicky. Deptat." „Ty se nedáš..."
„Ne. Nebudeme mluvit o vojně, jo? Té mám plný zuby. Radši vyprávějte vy, co v Praze, co Marek a vůbec." Dick hltal novinky a vzkazy, za celé odpoledne jsme spolu nezůstali sami ani na jedinou minutu! Mohli jsme si říct leda všední věci, jak se mám ve škole a tak, nic víc. NIC! David z toho byl dost zoufalý, sice mi šeptem navrhoval, abychom spolu utekli, jenže mně připadalo hloupé se zvednout a odejít. Langovi by nás určitě nepustili! Musí mě přece vrátit v pořádku. Před osmou jsem ho jela s Bobem odvézt na bránu. Mazákům vzal nepatrnou část dobrot, souhlasila jsem s ním, pro ty, kdož šlapou po lidské důstojnosti, je dobrého jídla škoda. Seděli jsme s Dickem na zadním sedadle a konečně se líbali. Jemně a něžně, vyhladověle, Bobovi za zády. Taktně se na nás neotáčel, dopřál nám chvilku pro sebe. Opravdu chviličku!
„Běž už, at nepřijdeš pozdě," pobídl ho brácha posléze. „Běž, zejtra máš celej den." 50 ~ 51
Dick poslechl. Stiskl mi rameno, usmál se a vystoupil. Dívala jsem se, jak vzpřímeně kráčí k bráně. Neotočil se, asi prostě nemohl.
„A ty nebreč," uculil se na mě Bob. „Ono to uteče." Tím jsem si nebyla jistá. Tolik týdnů, dní, hodin a minut. A bez Davida!!!
Docela jsem si na Langovy zvykla. Večer jsem si šla s Bobem, Žanetou a jinými mladými zahrát do tělocvič-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ny volejbal. Ráno jsme vyklidili pokoj, zajeli do města na snídani a na desátou jsem jela s Bobem pro Davida. Šla jsem sama na bránu a dlouze debatovala s dvěma dozorčími. Což o to, kluci byli ochotní, upovídaní, jenom k tomu, aby zavolali vojína Langa z první průzkumné, se neměli. Teprve když jsem je požádala po deváté, vyhověli mi. Dick se přiřítil vzápětí, majetnicky mě políbil a Boba zaskočil přáním, at mu půjčí aspoň na hodinku auto, rád by si se mnou popovídal v klidu. Bob se přihlouple usmíval. „Dicku, nemůžu, fakt." „Jsi sketa," zavrčel unaveně a zklamaně. „Pochop, matka nařídila... Kvůli Evě, no." „Jdi se bodnout! Nejsi brácha!"
„Dicku, vážně," omlouval se. Věděla jsem, o co jde. Nemohou mě s ním nechat samotnou, natož v autě, ve kterém se dají sklopit sedadla do lůžkové úpravy.
V restauraci Na Molu jsme vydrželi až do oběda a po něm se vydali na pěší procházku Tachovem. Dick s rodinou komunikoval minimálně, projevili mu nedůvěru
a tím ho urazili. Kráčeli jsme spolu hodný kus za ostatními, potom seděli u kostela na lavičce, vnímali jeden druhého, nic víc, a děsili se rychle ubíhajících minut. Povídal mi o vojně, o tom, jak ho moje dopisy drží nad vodou, musím mu psát, na kliky nedbat, prý je dělá rád. A nemám se o něho strachovat, mazáků se nebojí. Bojí se něčeho jiného. O mě. Mockrát jsem ho musela ujistit, že jeho obavy jsou bezpředmětné. Asi na hodinku jsme zašli do Lidového domu, na taneční zábavu pro vojáky a jejich blízké. Vojenská kapela vařila poměrně slušnou hudbu k tanci i poslechu, David zahlédl pár spolubojovníků z roty, seznámil mě s nimi a výborně jsme se bavili. Několik kluků mě požádalo o tanec. Bez úspěchu. Dick mne nepustil. Doslova! Držel mne za ruku a na minutu se nevzdálil. Tancovali jsme jedině spolu, přičemž jsem moc dobře viděla, jak nás Langovi od jiného stolu sleduji. Zajímalo by mě, co si o nás myslí. O mně. O našem vztahu! Potom pro nás přišel Bob. Měli jsme nejvyšší čas.
V autě se David domlouval s rodiči o svatbě, matka ho žádala o rozvahu, at nic neprovede, je na vojně, musí si uvědomit, že o jeho čase i programu rozhodují jiní, a také, že by mohl občas napsat domů pár řádků.
„Není čas," vymlouval se s úsměvem, ale nebránil se, když mu táta zasunul do kapsičky svazeček bankovek. Políbil matku, podal ruku mladým a mě bez okolků vytáhl z vozu.
„Jedu se otočit," pravil Bob. Na rozloučení nám zbyla chvilička a David se rozhodl ji nepromrhat. Sotva opel nastartoval, políbil mne. „Evo," zašeptal. „Přijeď na tu svatbu..." „Pokusím se, ale znáš našeho tátu," slíbila jsem. „Jinak jim frnknu a z Žanety bude svobodná matka, bez svědka ji neoddají," zasmál se. „Aspoň se máme na co těšit, vid~? Za měsíc a půl... a doma bude všechno stokrát lepší než na přísaze, Evo. Opravdu..." Věděla jsem, co chce říct. „Mám, Davide." Láska se musí cítit, prožívat, mluvit o ní je těžké a laciná slova tak nedostačující! Opel se blížil. „Děsně moc." „Ahoj, vílo." Políbil mě vlhkými rty, přestože nám Langovi stáli za zády. „A napiš." Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Mávala jsem mu, dokud mi nezmizel z očí. Bobovým veselým kukučům v zrcátku jsem se vyloženě vyhýbala, zřejmě se bavil. Autobus jsme v Praze stihli v pohodě, Langovi mě dovezli na nádraží a čekali, dokud jsem nenastoupila. Asi chtěli mít stoprocentní jistotu, že jsem odjela v pořádku. Aspoň fyzicky, po duševní stránce mi bylo hůř než před přísahou. A ještě jsem se musela tvářit
Blíženci-3 Zadáno pro blížence štastně a spokojeně, aby na mně naši doma nic nepoznali, lásku v sobě dusit, tvářit se všedně, tajit, jak moc ho mám ráda. A mám ho ráda strašlivě! 52 ~ 53
4 ~ KDYŽ SE ČERTI ROJILI
Mamku zajímala kdejaká podrobnost, ochotně jsem jí líčila snad minutu po minutě, načež jsem využila konstelace hvězd a toho, že jsme v pokojíku samy, a zmínila se o svatbě Žanety a Roberta. Svým nápadem zúčastnit se obřadu i hostiny jsem ji vyděsila. „Evi! Propánajána, vždyt jste se viděli teď~ Nezdá se ti to moc brzy?"
„Ne. Měsíc a půl je málem století." Zahleděla se na mě zkoumavě. „Ty ses do něho zamilovala?"
„Prosím tě..."
„Nepros. Mám oči. Člověk se nemůže divit, znáte se dost dlouho, navštěvujete se, David je hezký a milý. Poslyš, dal už ti pusu?'
Mamka mě málem dojala. „Mami, ty jsi! Sama jsi mi tvrdila, že mě má za mladší sestru, ne?" „Ano," pokyvovala hlavou. „Tvrdila. Ale ty jsi do něho zamilovaná, musel tě něčím navnadit. Evo, tohle až řeknu tátovi, vyrazí nás obě. Kvůli přísaze jsme se spolu ještě v sobotu pohádali. Nejdřív tě pustí a potom by se nejradši sebral a jel pro tebe."
„Táta šílí! Říkala jsem ti přece, nenechali nás na pět minut samotné," zuřila jsem.
„Za zlé jim to mít nemůžeš, mají rozum. Jsi mladá a hloupá, vůbec nevíš, co by se mohlo stát." „Vím, mami," usmála jsem se. „Měli jsme ve škole biologii, ne? Ale na tu svatbu, mami, přimluv se za mě..." „Víš co?" vzpamatovala se. „Ty jsi pomalu stejná jako tvoje sestra! Pořád budu za některou z vás orodovat a zbytečně se s tátou hádat! Koukej mít pěkné známky, do svatby je času dost, jestliže přineseš jedničky, pustíme tě."
Slíbila jsem jí je. Kvůli Davidovi jsem schopná se třeba ušprtat!
Dumaly jsme se Simonou nad záhadami štěpení chemických sloučenin, krakováním a jinými fujtajbly, když mi Jarina tajuplně vyřídila vzkaz. Mám jít dolů, čeká mě můj přítel Fešák. Sama stále žila životem řeholni-ce, klatbu domácího vězení z ní táta nesejmul, a tak zá-vi děla.
„Co zase chce," vylítlo mi. „Jak za ním půjdu, mám po učení! Já té chemii vůbec nerozumím. Do pytle!" Simona vzdychla. „Jsi děsná, Evo. Chápu, že máš Davida, jeho dopisy, ale obdivuju tě. Jindrovi bych neodolala! Vidíš, času mám moře a kluka ani jednoho... a ty hned dva."
„Pojď se mnou dolů," navrhla jsem v návalu kamarádství. „Pokecáme a třeba se to nějak vyvrbí." Zírala na mne jako na zjevení. Asi jí nešel můj návrh na rozum. Přenechat kluka! Ovšem nebránila se. Pravda, tenhle nápad nebyl fér, Simonina čestná dušička protestovala, Jindříšek ji však lákal. Natáhla jsem si svetr a společně jsme seběhly do chodby, kde pod cedulkou zde nekouříme si jmenovaný hověl na lavičce se zapálenou cigaretou v ústech. Jeho štěstí, že naše rodina nemá dnes úklid, hnala bvch ho!
-„Chudinko, musíš si shánět alibi i na odpoledne?" reagoval na Simoninu přítomnost. Ta na mě lítostivě mrkla.
„Ani ne. Přišly jsme si popovídat s někým normálním."
„Snad se zase nešprtáš?" zeptal se podezíravě.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Učí se čím dál víc, šrotí se dopředu," smála se Simona.
„Šprtko. Chceš být nejlepší, co?" Jindra zamrkal. „I v učení, vid?"
„Nejlepší," uchichtla jsem se. „Chci být dobrá. A přitom mám trojky! Dokázat, že na školu mám..." „Hm. Kolik těch trojek máš?" zajímal se.
«
„No... už dvě.
„Můj bože," zařehtal se. „Dvě! Koukám, je nejvyšší čas vytáhnout tě do kina, jsi na cestě dostat se do cvokhau-su. Pojď, koupil jsem lístky a nemysli si, nemám na vyhazování, abych je mohl nechat propadnout." „Copak, nedostáváš kapesný, nebo víc piješ?" „Abys věděla," zatvářil se dotčeně, „nepiju vůbec. Od prázdnin jsem si nedal jediný pivo. Spíš jsi se trefila 54 —t)» 55
s tím kapesným. Otčíma zavolali do školy, ne kvůli tro-jákům, bloude! Sejmul jsem bustu a otčím ji dostal k náhradě. Hele, málem ho klepla pepka." „Bustu," žasla jsem. „Čí bustu?"
„To je na tom to nejblbější. Bustu sponzora! Nějakej magnát sponzoruje naši školu a oni mu před ni postavili bustu. Blbý, co? Vsadili jsme se s klukama, kdo se do ní trefi baseballovou pálkou. Vyhrál jsem." Řehtaly jsme se tomu se Simonou dobře deset minut. „Jdeme do kina, slyšíš?" připomněl mi. „Mám hodně učení... Jindro, jdi se Simonou," zkusila jsem.
Naštval se. „Mám si snad kleknout?!" „Jdi, v učení musí být přestávky," radila mi Simona smutně. Jindra je zkrátka naprogramovaný na mě. Nejnovější verze hraběte Draculy mě skutečně na hony vzdálila aminokyselinám. Dlela jsem ještě při zpáteční cestě duchem v Transylvánii, když mě zaskočil dotazem: „Kdes byla v sobotu? Čekal jsem tě přes hodinu." V sobotu! Nevěděla jsem, co si mám honem vymyslet. Nechtělo se mi lhát. Měli bychom hrát fér! „Když ti řeknu kde, urazíš se."
Žastavil se v chůzi, hleděl nedůvěřivě, větřil. „No?" „Na přísaze."
Rozhostilo se ticho. Jindra si musel zapálit. „ON je na vojně?" Kývla jsem.
„Vaši tě pustili?" nevěřil. „A s kým jsi tam jela?" „S jeho rodiči." Přilila jsem olej do ohně! „Ruka v rukávě, po vojně bude svatba, co?" ušklíbl se. Zle. Nepřátelsky. Nedivila jsem se mu, Jindra doufá
a čeká, že jednou.....Netvrď mi ty kecy o kamarádech!
Za mnou by tě vaši nepustili!"
„Jindro, nekaz to. Není prima zajít spolu někdy do kina?"
Chvíli si mě s přimhouřenýma očima prohlížel. „Jo,
jenže... je to žalostně málo, Evo."
Pokrčila jsem rameny. Víc mu poskytnout nemohu.
„Spal a jsi s ním?""
„Ne."
Ušklíbl se. Nevěřil. Až k našemu domu jsme došli mlčky. Tam jsem se na něho smířlivě usmála. Nereagoval. Mračil se jako deset čertů a odešel bez rozloučení. Po dvou vynechaných sobotách táta kapituloval a povolil ségře taneční. Když zaplatil kurz! Jarina, potvora, ještě z mamky vymámila nové lodičky, nebot v těch půl roku starých je nemožná jako tetk.a z trhu. Vydala jsem se na nákup s nimi a štěstí v podobě nových botiček se usmálo i na mne. Aspoň budu mít v čem tančit na Bobově svatbě. Pokud tedy pojedu!
Nudila jsem se. Mamka mě zvala, at jdu do tanečních
Blíženci-3 Zadáno pro blížence s nimi, na čumendu, což jsem odmítla. Nechtělo se mi závistivě pozorovat rozjařenou úspěšnou sestřičku dovádějící s tanečníky navzdory tomu, že nedávno dostala pěkných pár facek a titul rajdy. Bloumala jsem bytem, jako lev v kleci. Tenhle styl života mě neuspokojoval, chyběla mi společnost vrstevníků. A hlavně mi chyběl Dick, jeho občasné návštěvy, telefonáty. Místo učení jsem vytáhla poslední páteční dopis a asi počtvrté si ho znowz přečetla. Musela jsem se totiž rozmyslet, co od-povm. Dopis mi dával nejeden námět na přemýšlení. Luděk nám četl nahlas z nějakého časopisu zajímavý uěci. Člověk prý h životu potřebuje a zároveň chce tři mety: A. ehee žít a užívat si, zavalený hmot,nýrni statky, B. chce něčeho velkého dosáhnout v zaměstnání a C. chce žít s někým a pro něhoho. Přemýšlel jsem o tom. a došel h závěru, že jsem nespokojenej a neskromnej tvor. Chci vs~echny tři eíle, ne jen něhterý z nieh. Dumal jsem na rajónech, a protože jsem musel koupelnu uyšůrovat čty-řihrát, než se mazákovi zalíbila, měl jsem času dost. Vílo, začnu tím třetím bodem. Chci žít s Tebou a pro Tebe, doufám, že mě máš ráda aspoň z části jako já Tebe, s Tebou budu šťastný a vynasnažím se Ti poskytnout stejné záruky. Za bé, chci se stát režisérem. A já se stanu! Chci, aby po mně zbylo něco velkýho, rozumíš? No a za á, chci si žít dobře a času pozemshýho využít beze zbytku, užívat si a zavalit Tě blahobytem. Možná řekneš, že peníze nejsou všechno. Ne, nejsou, ale já bych si přál své ženě a svým dětenz snést modré z nebe. 56 ~ 57
Luděk, kamarád, řekl, že jemu stačí kupa peněz, ostatní si koupí. Nevěřím tomu. Mít balík a nemít ho s kým utratit musí být děsný, anebo jen žít od rána do večera, od večera do rána, ničeho nedosáhnout, pořád se jen plazit při zemi - jako larva, ze který se motýl nikdy nevy-líhne? Fuj. Chci všechno a hlavně Tebe. A taky nesním, že mi to spadne samo do klína. Já si to vybojuju! K tomu potřebuju Tebe, Tvou podporu, pomoc, Tvou lásku. Bez Tebe nejsem nic. Život je strašně hrátkej, aby se mohl promrhat v živoření.
Styděla jsem se mu napsat, že jsem se poznala v poslední možnosti. Chci žít s ním a pro něho, láska se mi jeví jako absolutní výšina lidského snažení. Ostatní cíle mám za přízemní, žabomyší, nedospělé. Radka zorganizovala na sobotu před Mikulášem akci naší bývalé devítky. Abiturientský večírek, či vlastně odpoledne, po půl roce. Hrozně jsem se do Rodea, soukromého podniku přímo na sídlišti, těšila. Některé spolužáky jsem neviděla od konce roku. Sešlo se nás však místo osmadvaceti dvanáct. Nerozuměla jsem tomu, vždyt jsme si slibovali... Ke všemu setkání bylo pěkně uhozené, seděli jsme u dvou sražených stolků, ucucávali colu, Dušan s Ivošem vodku s džusem, a dohromady nevěděli, o čem se bavit. Vyprávěly se pouze zážitky z nových škol a učňáků, sem tam se někdo rozpačitě zasmál a vůbec nám připadalo, jako bychom si byli dávno cizí. Každý si našel nové kamarády, tížily ho jiné starosti a problémy, jediné, co jsme našli společného, byly vzpomínky na tramp. Všimla jsem si, jak kluci obdivně okukují Katku, báječně nalíčenou, vyfintěnou a s trvalou na dlouhých vlasech. Ležérně kouřila a hned zkraje nás upozornila, že má čas půl hodiny, pak pro ní přijde Šimon. Nedělala se zajímavou, vlasatý dlouhán dobře přes dvacet se dostavil za třicet minut, Káta ho před námi políbila, a protože přišel s ještě jedním klukem a dívkou, všichni čtyři se posadili k vedlejšímu stolu. Katka se prozradila, co chvíli očima zabrousila k nám, zkontrolovat, co s námi její noví známí dělají. No, záviděli
Blíženci-3 Zadáno pro blížence jsme. Holky kluky a Katčinu jistotu, s níž vystupovala, kluci naopak stáří jejích borců a naditou peněženku .
Chvíli jsem debatovala s Jurou, potom s Radkou. A pak jsme už jen tiše seděli. Rozčilovaly nás výbuchy smíchu u našich sousedů, jejich zmrzlinové poháry i víno, které Káta samozřejmě usrkávala z korbílku a ono vonělo skořicí až k nám.
„Půjdu," usoudila jsem a tím vyvolala rozchod celé party. Nikdo se do té doby neodvážil zvednout, snad aby Katce neukázal, že my se bavit neumíme. Nechtělo se mi předstírat pohodu a dobrou náladu. Nechtělo se mi předstírat nic. Budiž, Katka nás porazila na celé čáře! Ke mně a Simoně se připojil Dušan z našeho baráku. Nemluvila jsem s ním od čundru, kdy na mě chtěl žalovat Davidovi. Ted' se bavil normálně, vyprávěl nám první dojmy z hornického učiliště, když je vzali poprvé pod zem. A také o nelehkém postavení učňů prvního ročníku vůči třetákům. Šikana není doménou pouze vojínů!
„Se mějte," odpojila se od nás Simona o blok dál. Oba jsme jí zamávali. Zbyla mi spousta času, Dušan mě pozval na procházku. „A ty? Co škola?"
Pokrčila jsem rameny. „Dá se zvládnout." „Zvládnout se dá leccos. Bude tě bavit sedět v kan-
clu?"
Nejprve jsem mlčela. „Ne," přiznala jsem posléze. „Tak proč jsi na akademii?"
„Protože jsem někam jít musela," vzdychla jsem. „A ty jsi v učňáku spokojený?"
„Jo," přikývl. „Je mi tam líp než doma s matkou. Děsně mě vzrušuje bejt tolik metrů zaživa pohřbenej pod zemí, hrabat se ve štolách, kde můžeš jenom dopředu... Než bych čuměl čtyři roky na průmce a dělal celej život něco, co mě nebaví, radši se nechám šikanovat. Prvák přežiju a od září budu zase já honit mladý." Zalapala jsem po dechu. „Mluvíš vážně?" „Jo. Chtěl jsem bejt horníkem odmalička..." „Myslím šikanování! Dušane, přece nemůžeš..." 58 • 59
„Ne? A proč? Jen at si taky zobáci užijou, splatím jim přesně to, co dělají mazáci mně."
„No vidíš! Budeš se mstít nevinným klukům za jiné!" „Já jsem taky nevinnej. A ti, co honí mě, zkoušeli zase od těch před nimi. Věčnej řetězec, chápeš." „Dušane, tak to přetrhni, jinak se potáhne dál." „No a? Proč bych ho měl porušovat já? Náhodou, už se těším, jak jim proženu faldy, nebudou stíhat, holoub-
„Nezdá se ti to blbý?"
„Ne. Já nestíhám teď, tak co."
„No ale kvůli sobě, svýmu svědomí," snažila jsem se ho přesvědčit. „Ponižovat druhý je nejubožejší, co můžeš udělat."
Vysmál se mi. „Takhle to chodí," konstatoval. „I na vojně. Dick prej vojančí, jo? Aiř ti řekne, až sám bude dávat kouř holubům. '
Zřejmě vyslechl můj hovor s Radkou, ptala se, copak dělá náš vedoucí, zda je na vysoké. No, na vysoké lidských či spíše mezilidských vztahů! „On by nikdy nešel pod lidskou důstojnost!" „Pch. Ukaž mi mazáka, kterej nešikanuje." „Neznám mazáky, znám Davida. Věřím mu." Ironicky se zašklebil. „Chudinko. Jsi hloupá, Evo. Mohla by sis užívat, zatím budeš věčně čekat a on ti bude zahejbat. Všichni vojáci mají jednu lásku doma a druhou na vojně."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Nezajímá mě, co dělají všichni. Dovol, musím domů." „Nemusíš!" nevěřil mi. „Ještě před chvílí jsi nespěchala.
„Nemusím," přiznala jsem. „Chci. Ahoj. A Dušane
- nelam si hlavu, jo? Tohle je Davidova a moje věc."
Nevím, co odpověděl. Pokud možno co nejdůstojněji
jsem zmizela v našem vchodu. Hnul mi žlučí. A také mi
nasadil brouka do hlavy. Opravdu jsou vojáci takoví?
Všichni?
První rodičák dopadl nad očekávání dobře. Táta se vrátil ve výborné náladě, ačkoliv se Jarina učí nejméně o stupeň lépe. Řekl, že mě Součková chválila nejen za pěkné známky, ale i cílevědomou ctižádost, díky níž patřím mezi prvních pět nejlepších ve třídě. „Takže na svatbu pojedu, vid', tati?" pokusila jsem Štěstěnu v náhlém vnuknutí.
Okamžitě se zachmuřil. „Jsem proti, Evo. Já bych na tu dohodu o dobrých známkách nepřistoupil. Když ti maminka tenhle pošetilý slib dala, musím ho respektovat, smlouvu jsi dodržela. Dobře, jed'. Chci, abys věděla, že jsem proti. Rozhodni se sama. Známky musíš chtít mít pěkné kvůli sobě, ne kvůli cizímu klukovi. Ještě ti není šestnáct let! Jestli se něco stane, vyhodím z domu tebe i maminku, která tě podporuje." Pokrčila jsem rameny.
Vím, jakým rozhodnutím bych si tátu získala. Jenže... tati, i když tě mám ráda a vážím si tě, tentokrát tě zklamu. David není cizí kluk!
Jindra si se mnou telefonicky domluvil schůzku. Souhlasila jsem ráda, sobotní odpoledne, kdy se odebere podstatná část naší rodiny do tanečních, utíkají ze všech nejpomaleji. Jindra se delší dobu neozýval, myslela jsem, že na mě díky přísaze zanevřel docela, proto jsem teď šla ráda a předem se těšila na nějaký pěkný film v kině. Simoně šlo učení hůř než mně, musela mu věnovat víc času, na zábavu jí ho moc nezbývalo. Neuměla se učit, zapnout na plno, myšlenky jí utíkaly stejně rychle jako hodiny a minuty. Znala jsem to a srdečně ji litovala, ov5em pomoci nemohla. Člověk musí sám chtít a mít určitý stimul, i když ne třeba vznešený.
Změna programu mi došla při prvním pohledu na Jindru. Postával u Luny s modrým kočárkem. „Ahoj," došla jsem k němu. „Jé, ten vyrostl! Kryštofe, ty kluku jeden..."
Tlusté modrooké mimino roztáhlo bezzubou pusinku do širokého úsměvu. Čepice mu lezla do očí, trochu jsem mu ji povytáhla, aby se v tom chumlu z fusaku a dek neudusil.
„Máti mi ho vrazila," říkal Jindra omluvně. „Ten kri-
pl je někde pryč a ona si potřebovala dojít k holičce. Ří-
60 ~ 61
kal jsem jí, že jdu pryč. Nechala by ho doma samotný-ho... Je děsná, fakt. Kluk by se uřval." „Mně nevadí. Však jsem ho chtěla povozit, ne?" Pookřál. „Fakt? PojcP, pojedeme někam jir_am, at tady netrapníme. Je to sice kluk toho pitomce, ale... bylo by mi ho líto. A ona toho využívá."
„Mně by ho bylo taky líto. Je sladký, fakt. Jindro, ty jsi prima brácha. Kryštofovi závidím," usmála jsem se na něho povzbudivě, aby se stále neomlouval. Půjčil mi kočárek, jeli jsme směrem k hájku, notný kus za sídliště. Došlo mi, že netouží po svědcích. On, takový frajer, a s kočárkem! Kluk brzy usnul a my si povídali, o všem a o ničem, Jindra slůvkem nezavadil o naši poslední hádku. Myslím, že jsme za kočárkem našlapali aspoň čtyři kilometry. „Je ti zima?" všiml si při zpáteční cestě.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Není teplo," přiznala jsem. Počítala jsem s vyhřátým kinem a ne s maratonem v mrazu, jenž nás štípal do rukou i tváří a nepolevil ani v mdlých paprscích slunce. Zima se ujala žezla současně s nástupem měsíce pro-si nce.
„Zazvoním na matku, at si ho vezme, a zajdeme do Rodea nebo někam na svařák, co říkáš?" navrhl. Mrkla jsem na hodinky. Na chvíli bych mohla. Zakormidloval k paneláku, v němž bydlel a odkud jsem v únoru prchala po jeho pokusu o políbení a možná i něco horšího. Stiskl tlačítko zvonku u vchodu s vizitkou JUDr. Malý a já zatím zabavovala Kryštofa. Probudil se a měl hlad, tvářičky čerstvým vzduchem zrudlé. „Ta děvka snad ještě není doma!" Jindra zuřil. Nikdo se mu z bytu neozýval. „Do pr... pytle, co s ním?" „Aby nenastydl," strachovala jsem se. Prstíky pod rukavičkami měl jako kusy ledu. „A chce jíst." Jindra se na mě nerozhodně podíval. „Pomůžeš mi s ním? Sunar jsem ještě nikdy nevařil..." Váhavě jsem se na něho podívala. Vypadal dost zoufale, ovšem nerada bych zažila reprízu tehdejší neslavné návštěvy!
„Netvař se tak na mě, že jsi úplně zlá," usmál se. Sedlo to. Společně jsme uklidili kočár, Jindra nesl kluka ve fusaku jako balík a já klíčem odemkla známý byt ve třetím patře. Kryštof nás plně zaměstnal oba. Jindra ho rychle vybalil z pokrývek a musel ho chovat, jinak by vřískal hlady na celý barák, oba mi asistovali v kuchyni, kde jsem podle návodu na krabičce vařila sunar. Zdrželi jsme se vyvařováním láhve a dudlíku, ale díky Jindrově houpání nám dal kluk šanci dodělat mléko bez doprovodu sirény.
Plnou láhev vytáhl jako malinu a odříhl si tak spokojeně, až jsme se s Jindrou rozesmáli. Položil ho na svou válendu v pokoji, kde jsem kdysi navštívila Přemka. Dívala jsem se, jak zručně malého rozbaluje a vyměňuje mu mokré plínky. Rarášek se zaradoval z možnosti volného pohybu, vesele kopal; dalo nám práci ho zase zamotat do plen a nacpat do dupaček. Zapotili jsme se vši chni tři.
„Tak," natáhl se Jindra na Přemkovu válendu. „Jsem z něj groggy."
Usmála jsem se, ale vzápětí zvážněla. „Co Přemek?" Přesně před rokem jsem seděla v jednom autě, které se vybouralo, řidič zemřel na místě a Přemek, Jindrův starší bratr, se těžce zranil. Zůstal mi ošklivý pocit viny. „Od září je v nějakým sanatoriu, má na kontě další operace..." „A... je naděje?"
Podíval se na mě přímo. „On věří, že je. Jenže není, Evo. Je odepsanej. Ještě pár měsíců ho budou mordovat a pak ho pošlou domů s vozíčkem. Na vlastní nohy se v životě nepostaví. Nevím, jak tuhle zprávu přijme." Ve tváři mi zacukalo. „To je... děsný! Kvůli mně!" Vstal, aby si mohl kleknout přede mě. „Tobě? Blbost. Sám mohl vědět, že s ožralým blbcem nemá lézt do auta. Vynech se."
Chtěla bych mu věřit! Položila jsem si hlavu na skrčená kolena a dívala se, jak Kryštof žužlá gumového kačera. Všechno je zamotané! „Ten se má nejlíp." „Tomu nevěř!" zatvářil se pochybovačně. „Kdo ví, co ho v týhle rodině čeká za štěstí! Máma děvka, fotr idiot."
„Třeba jim... křivdíš."
„Jo? Kde myslíš, že tecY máti je? U holiče? Zlatý voči! To at vykládá tomu svýmu pitomci, ne mně. Něco ti řek-62 ~ 63
sníh! I svatba v Praze by vypadala romantičtěji v bílém
závoji! Ještě pár dní...
Davide, co asi děláš, teď, v tuhle chvíli? Jestlipak na mě také myslíš. Venku se rojí čerti a já jsem sama... Z rozjímání mě vytrhla Simona. Těšila se na čertov-ský rej a úplně mě nakazila prima náladou. „Simi, kde je Petr?" Jarina se dolíčila, spokojeně se na sebe usmála, maličko zvedla koutky úst, svůdně přimhouřila oči. Pozorovala jsem její hru v zrcadle se zájmem. „Ještě se sprchuje. Během pár minut je tady." „Vyrazíme!" Oblékla jsem si zimní bundu, přes čelo a uši natáhla pletenou čelenku, vlasy si vyčesala do olío-
nu. Teci at se třeba čerti žení! Mamka se s námi přišla rozloučit. Bráškové, letos navlečení v čertovských maskách, zmizeli z bytu hned po obědě, nadšenci. „NebucYte venku dlouho, je tam zima.
V devět doma."
„To platí i pro mne?" zpozorněla Jarina. „Mami, jsi směšná, do devíti bych neuviděla ani čertíčka." „Opravdu vám tolik záleží na nějakých maskách?" podivovala se mamka upřímně. „I tobě, Simonko?" „Taky," přiznala se smíchem kamarádka. „Budiž. Tak do desíti, víc ani minutu." Lípla jsem jí pusu na tvář. Nevím, co jsme si od čer-tovské merendy slibovaly, ale určitě ne bezcílné potulování liduprázdným sídlištěm, kde se mezi bloky proháněl ostrý ledový vichr. Několik malých pekelníčků jsme potkaly, snažili se nás vystrašit svým bububu. Hnaly jsme je, at nezaclánějí.
„Měly jsme jít radši do kina," usoudila Simona. Jen to dořekla, ozvalo se řinčení řetězů a zpoza rohu se vyřítili čerti aspoň dvoumetroví. Nečekaly jsme na ně, vzaly nohy na ramena a pádily. A oni běželi za námi! Dokonce nám chytře nadbíhali, aby nás rozdělili. Schovala jsem se do výklenku jednoho vchodu, nalepila se na dveře, pochopitelně zabouchnuté, snažila se moc nefu-nět a doufala, že mě mí pronásledovatelé neobjeví. Před panelákem nesvítila žádná lampa, což mé naděje zvyšovalo, ačkoliv čerti opodál dumali, kam jsem se mohla vypařit. Převezla jsem vás, čerchmanti! Uculovala jsem se ovšem jen do té doby, než právě před tenhle vchod
66
přijelo auto, marně hleda~ící místečko na zaparkování, zalilo mou siluetu ostrým světlem halogenů a čerti mě zaregistrovali. Teď nebylo úniku! Blížili se ke mně všichni tři, pěkně každý z jedné strany. Pánové, co mi udělají? Zřežou mě koštaty...?
V nouzi nejvyšší jsem za svými zády zaslechla cvaknutí klíče, a jak jsem se opírala o dveře, doslova jsem po jejich otevření vpadla do suchého tepla paneláku.
A z bláta do louže!
„Nazdar, kočko," zaradoval se kluk, jenž před rokem připravil na chatě Katku o poctivost a víc se k ní neznal. I jeho kamaráda jsem znala. Mojmír, další povedené kvítko. Tehdy na mejdanu si na mě dovoloval a Dick mu jich pár střelil.
„To je návštěva!" řekl spokojeně. „Tebe jsem chtěl dávno potkat. Pojď, kus řeči hodíme..." Násilím mě vlekl do kočárkárny. Ten druhý ho následoval a ještě za námi zamkl.
Z obou jsem cítila alkohol. „HIuci, neblbněte!"
„Já blbnu rád," ujistil mě. Chvíli jsme se honili po
místnosti plné kočárků, lyží, kol a sáněk, přeskakovala
jsem harampádí a křičela o pomoc.
Konečně se za dveřmi ozvaly hlasy.
„A jsme v loji!" lekl se první kluk.
„To jsou naši," poznal Mojmír příchozí. Odemkl a já
ve škvíře poznala Míru, Jindru a ještě někoho z party.
„Čau, volové. Pojďte se taky pobavit, školíme zajíce."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Tentokrát jste šlápli vedle," rozřehtal se Míra, jakmile mě poznal. „Ahoj, Evčo." „Tvoje buchta?" dovtípil se Mojmír. „Deriho velká láska," vysvětlil mu.
Na Jindru, jediného kluka v téhle společnosti s krátkými tmavými vlasy, a taky nejhezčího, jsem se co nejmileji usmála. Můj anděl strážný! Natáhl ke mně ruku. „Pojď , " řekl mi .
Mileráda jsem mu vyhověla. Míra Jindru zastavil: „Počkej, Deri, co ten tah? Doved' ji domů, pohni, počkáme na tebe."
Jindra mávl rukou. „Běžte beze mě."
„Deri, vole, nech city stranou," domlouval mu ten třetí .
„Trhněte si nohou," popřál jim můj vysvoboditel a bez dalších řečí mě vyvedl ze suterénu paneláku, jenž se mi stal málem osudným.
„Jindro, hrozně moc díky," vzpamatovala jsem se. „Odtud domů doběhnu, nezdržuj se."
„Stejně se mi nikam nechtělo. Šel jsem, protože jsem se nedozvonil na tebe." „Kvůli mně ale nemusíš..."
„Nechci, chápeš? Aby mi zas bylo špatně...," otřásl se. „Tahy mě začínají nudit nebo co. Říkal jsem ti, že ne-piju. Stačilo by mi málo. Nemá to cenu, ne? Jsi promrzlá, zajdeme na svařák dneska, co říkáš?" Souhlasila jsem. Nejprve jsme ještě všude možně hledali Simonu. Bála jsem se o ni, jestli čertům neunikla, ale k ní domů jsme jít nemohli, abychom nevylekali babičku. Pak jsem ji zahlédla u našeho paneláku. Zdviženým obočím reagovala na můj doprovod, Jindra mě stále držel za ruku, pozvání na svařák přijala také a brzy jsme se ve třech vesele a živě bavili v poloprázdném Rodeu, kde jsme se minule cítily trapně. Ted' jsem tu záhadu vyřešila. Záleží totiž na společnosti! A Jindra je dobrý společník, Simona ho hltala očima a já přemýšlela, kde náš playboy přišel k modřině na bradě a rozbitému dolnímu rtu, jenž se mu teprve hojil, když prý nepije a neflámuje.
Ohřívala jsem si prsty o sklenici s horkým vínem, Jindra si mě všiml a zahříval mi ruce ve svých. Trochu mě tohle gesto uvádělo do rozpaků. Víc jak čtvrt litru vonícího vína jsem se neodvážila zkonzumovat, hodiny pokročily a my se zvedli. Doprovodili jsme Simonu k jejímu domovu, Jindra samozřejmě zamířil se mnou k mému. Před mrazivým vichrem jsme se schovali do chodby u výtahu. Čekala jsem dle úmluvy na Jarinu a on mi čekání zpříjemňoval. Kolem chodili sousedé, Dušanova matka se po nás dokonce otočila, paní Berková z našeho patra mě přesladce pozdravila a zpytavě si změřila Jindru v dorvaných džínsách. Pánové, snad si nepustí před mamkou pusu na špacír! „Co minule?" vzpomněla jsem si na trapas u nich doma. „Ten otčím... Přehnal to, vid~? Měl ti děkovat, že mu hlídáš dítě, a ne řvát. Došlo mu to? Omluvil se ti?" 68 ~ 69
Jindra se pousmál. „Takhle." Ukázal mi na rozbitý ret.
Vylítla jsem. „Cože?!"
„Jo. Říkal jsem ti, idiot. Neboj, on vypadá hůř, dokonce si vzal dovolenou. Chápeš, nemohl přijít, pan notář, do kanceláře s modrým okem."
„Přece...," koktala jsem vytočeně. „Nemůžete se prát!" „Vztáhl na mě ruku prvně a naposledy," ujistil mě. „Jindro, ale... Copak mu to nedošlo? A co máma?" Pohrdavě se ušklíbl. „Ta? Přišla domů v osm večer. Od holičky! Byla ráda, že se jí nevyptává?" „Ona se tě nezastala? Nevysvětlila, že..."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Zavrtěl hlavou. „Ne. Maj u mě konec. Oba. Vlastně všichni, at si kluka hlídá kdo chce." Bylo mi z toho smutno. „Kryštof za nic nemůže." „Vždycky trpí nevinní," usoudil. „Máti je kráva, otčím vůl. Prostě skot. Nenávidím je oba."
Nechtěl, abych ho litovala. „Je deset. Jdu domů, at se ségra vrátí, kdy chce. Ahoj, Jindro. A dík." Usmál se. „Vyděsili -iě?"
„Hm. Mám na násilníky štěstí. Zachránil jsi mě podruhé."
„Tihle by ti nic neudělali. Strašili tě." „No... pěkně děkuju!" Přivolala jsem si výtah. „Evčo?" zavolal od vchodových dveří. „Padá sníh," řekl, když jsem k němu došla.
Okouzleně jsem zvedla hlavu, abych na tváři cítila doteky vloček, honících se ve veselém roji peří z protržené peřiny oblohy. První sníh!
Jindra se náhle dotkl konečky prstů mého obličeje. Probrala jsem se z tranzu. Rozpačitě se usmál a já také. Rozešli jsme se bez dalších slov. Byla by zbytečná! Jarina dorazila půl hodiny po mně. Mamka nemohla pochopit, co můžeme dělat venku tak dlouho, vždyt z okna nejsou žádní čerti vidět. Sestra prohlásila, že z okna sice ne, ale kdyby mamka lítala po ulicích, teprve by koukala!
„Já si myslím, proto radši ven nejdu," vzdychla dvojsmyslně a zahnala nás spát. -- BYLA SVATBA VELIKÁ
Následující dny se táhly jako žvýkačka. Ještě zbývá umazat pět čárek na zadní stěně skříňky s učením, ještě čtyři, tři, dvě! Já se nedočkám!! David psal totéž, jen jsem dost dobře nerozuměla závěrečnému odstavci:
Lásko, bez Tebe jsem jen stín. Zdáš se mi celé nocž, Tvou fotku vžděla celá naše rota, jsž všeobecný platonický ždol. Strašně po Tobě žízním, ale bojím se, že až budeme spolu, bude mi ještě hůř. Zabíračka na psychiku! Řekni, jak mám tohle vydržet? Už přes týden nepiju zdejší čaj, kdyby náhodou na těch fámách něco bylo, i když nevěřím, že zbytečně nevyhazuju peníze za limonddy. Jestli se Tě v sobotu nedočkám, uteču jim, a~ mě třeba zavřou. Musím Tě aspoň vidět. ASPON! Tvůj David
Večer jsem nevydržela a naoko lhostejně se zeptala Jariny: „Jari, co jde za fámy o vojenském čaji?" V očích jí blýsklo. „Dick dotírá? Hihi! Víš, co je brom?" „Myslíš chemický prvek?" podivila jsem se změně tématu.
„Přesně. Ten jim dávají do čaje. Aspoň se to říká." „Do čaje? A proč?" kulila jsem oči.
„Místo citrónu ne," hihňala se. „Brom snižuje sexuální aktivitu vojáků, rozumíš? Jsou zavření v kasárnách, bez ženských, aby neměli choutky. No a takovej voják, co má jet třeba na opušfák, má strach ho pít, aby doma nebyl k ničemu. Jasný?"
Řekla jsem aha. Víc nic. David mi naznačil, jakou práci mu dává na mě stále jenom platonicky čekat! Nepije čaj, protože v koutku duše doufá ve změnu okolností?
Nesmysl, já nechci! Opravdu... ne? Jsem mladá, necelých šestnáct je málo, nemůžeme přece spolu... Ovšem prožít lásku se vším všudy mi dávno nepřipadalo neuskutečnitelné, naopak, spíš lákavé a vzrušující! 70 ~ 71
Pan Lang se telefonicky spojil s mým tátou opět až v pátek. Nevím, o čem spolu debatovali, byla jsem v té době v knihovně, ale faktem zůstává, že táta mou návštěvu Prahy povolil!
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Za všeobecné asistence a závisti sourozenců jsem si balila věci. Hlavně šaty, Jarininy taneční, nebude je víc potřebovat, zítra jí kurz skončí závěrečným tanečnim věnečkem, také svatební dar, šminky, peníze, občanku, sukni, tričko.
„Dovezeš nám dort?" olizoval se Pavel předem. „Ty máš starosti," odbyla jsem ho. „Jdeš na svatbu, ne? Na svatbu se chodí kvůli dortům."
„I kvůli docela jiným věcem," dodala Jarina kysele. Závistí přímo přetékala, nepřejícnice. „Viď , Evi?" „Jakým?" nerozuměl Petr. „Nestarej se!" okřikla jsem ho nervózně. „Nechceš radši zůstat doma?" utahovala si ze mě sestra. „Máš cestovní horečku, nervy v kýblu." „Drž hubu!" osopila jsem se na ni. Bohužel mě zaslechla mamka. „No Evo! Ty si říkáš středoškolačka? Styď se, na jednu stranu honíš parádu a jen otevřeš pusu, každý pozná, co jsi zač. Langovi tě pošlou domů, používáš slova jako opilý zedník!" „Jak mluví opilý zedník?" zajímalo kluky dvojhlasně. Nehodlala jsem s nimi polemizovat o slovníku opilých zedníků, raději jsem kapitulovala: „Promiň, mami ."
„No," zadívala se na mě upřeně. „Evo, tatínek doufá, že máš rozum a zůstaneš doma." Zarazila jsem se. „Proč?"
„Ztratila jsi ho. Myslíš, že nevidím, jak jsi do toho chlapce celá žhavá?"
Nepřela jsem se s ní. Dvou dnů s Davidem se nezřek-nu. Jednoduše nemůžu. Asi vážně hořím láskou! „Povídám ti, chovej se v Praze slušně." „Jasně," slíbila jsem s ulehčením. „Dobrou." Usnout jsem samozřejmě nemohla, do noci jsem si pročítala Davidovy dopisy, mám jich pořádnou hromadu, počítala hodiny, jež mě od setkání s ním dělí, představovala si ho, jak asi sedí v tuhle dobu ve vlaku na cestě domů... Co když volno nedostal?! Co jestli mě u autobusu bude čekat místo něho pan Lang? Vstala jsem o půldruhé hodiny dřív, abych si k jistě velké radosti sousedů napustila plnou vanu, vyráchala se v ní, umyla si vlasy a vyfoukala si je. Musím být hezká, kvůli Davidovi, jeho rodičům, příbuzným! Díky předlouhému líčení mi málem autobus ujel. Nervy pracovaly, přestože mi mamka připravila k snídani čaj a koláč, nemohla jsem spolknout jediné sousto. „Zítra odpoledne a~ přijedeš. Včera ses neučila, půjdeš do školy tupá jako poleno," podotkla. „Mluvíš jako zedník," poznamenala jsem. „Máš nějak moc dobrou náladu!"
Vúbec mi nerozumí. Nemám dobrou náladu, jsem napnutá netrpělivostí, obavami, nervozitou! „Těch hodin! Běžím. Ahoj, mami," loučila jsem se. „Tatínek mi říkal, že tě odveze."
Pravda, vstal, vzal klíčky od vozu, ale nepromluvil se mnou ani slovo. Zklamala jsem ho, nemám rozum, nerozmyslela jsem se.
Na nádraží ve světlech pouličních lamp poletoval drobný sníh. Připadala jsem si hloupě. „Ahoj, tati. Nezlob se."
Neodpověděl. Co se dá dělat! Tentokrát jsem spát za jízdy nemohla, málem jsem silou vůle poháněla líný silniční koráb, z rozrušení mě maličko bolela hlava. V Brně přistoupili tři vojáci, kteří jeli do Prahy na víkend, přisedli si a cesta mi díky jim utekla lépe. Nedali mi totiž na minutku pokoj, bavili mě, blbli, laškovali, pokoušeli si se mnou v Praze domluvit schůzku. Při příjezdu do hlavního města jsem přestala komunikovat,
Blíženci-3 Zadáno pro blížence usilovně jsem vyhlížela vínového opla. „Nečekají?" všiml si jeden z vojáků mého děsu. Řekla jsem jim, že jedu ke známým na svatbu. „Nevím. Snad čekají! Mějte se, užijte si," popřála jsem jim, posbírala svá zavazadla a vystoupila, Lápla do špi-navé břečky na nástupišti a dychtivě se rozhlédla kolem. Právě svítalo. Dicku, kde jsi?! Někdo mne zezadu chytil za rameno. 72 • 73
„Davide!" Odhodila jsem obě tašky a vrhla se mu kolem krku. Přišel v džínsách a prima bundě, vlasy ostříhané vysoko nad límcem. Bez pozdravu mne dlouze políbil. Jeden z mých spolucestujících vojáčků poznamenal, že je to jasný jako facka, civilové všechno vyžerou! Podívala jsem se Davidovi do očí a oba jsme se rozesmál i.
„Jak se máš, civile?"
„Teď zrovna skvěle," přiznal a sehnul se pro moje zavazadla. „Až tě budu mít u sebe v pokojíku, nebude to mít chybu."
„Jsi tu pěšky?" zajímalo mne. „Ne. Autem, hodil mě sem brácha."
„Chudák ženich," usmála jsem se. „Má svůj den a..." „Ale ne," chytil mě kolem ramen. „Neberu mu ho, neboj. Přivezl mě druhej brácha. Riki. Má svoje fáro." Polekala jsem se. Čeká mne seznámení s dalším členem rodiny a celou plejádou příbuzných! „Jaký je?" „Myslíš Rikiho, nebo jeho bourák?" zasmál se mile. „Spíš Rikiho."
„Ten je normální, auto má přepychový." Blížili jsme se k parkovišti a já očima hledala vozidlo, které by připadalo v úvahu. V černé lodi s bílými huňatými potahy seděl osamělý řidič s blond vlasy. „To je... ford, ne?" zkusila jsem hádat. „Sierra?" „Ford Scorpio. S počítačem a všemi vymoženostmi." „Vydělal si na ropné plošině tolik?" „Jeho to baví. Strašná makačka v extrémních podmínkách... Než tam, to bych byl radši bez peněz, zase tolik po nich netoužím. Brzy skončí, nenechají je dýl, oddělalo by je to. Měsíc dřou a měsíc relaxujou." Riki kvůli mně vystoupil z vozu, odhodil nedopalek do špinavé kaluže, jen zaprskal, zevrubně mě přejel pohledem a vyřkl stručné hodnocení: „Kočka." „A cos čekal?" zasmál se David. „Moje Eva, brácha Riki ."
„.Ahoj," podala jsem mu rozpačitě ruku. „Richard," představil se a silně mi ji stiskl. Dick se zasmál: „Chceš udělat dojem nebo co? Prej Richard! Odjakživa Riki, chronickej děvkař, pozor!" „Žárlí," smál se na mě jmenovaný. „Dobře mu tak." „Jedem, je děsná kosa," zkrátil Dick vítání. „Jste moc rozmazlení," usoudil Riki v lehké košili. Zřejmě si v Severním ledovém moři zvykl na jinou zimu! David mi otevřel zadní dveře a přisedl si ke mně. Riki něco povídal, neposlouchala jsem ho, mazlili jsme se.
„Hele, nechte si to na večer," prohlásil Riki při pohledu do zpětného zrcátka. „Jo, Dicku, víš, že ti máti chystá ležení dole? Koukal jsem jak blázen, nejdřív říkali, že ti přijede holka, a dneska takový sankce na vojáka. Cos provedl?"
David se na mě s úsměvem podíval.
„Tomu nehovíš," pověděl nakonec.
Před Langovic domem parkovala čtyři auta a malý
autobus.
„Svatba bude veliká, vid~" zhrozila jsem se.
„Nevím, kolik lidí je velká svatba. Já se ještě neže-
nil. Zatím!" Přitáhl mě k sobě právě v okamžiku, kdy
Blíženci-3 Zadáno pro blížence jsme vstoupili do haly, v mohutném objetí jako stoprocentní milenci. Pozdravila jsem a očima hledala Dicko-vy rodiče, na těch mi v záplavě příbuzných záleželo nejvíc. David mě zavedl do kuchyně, kde se paní Langová s mírně obézní dámou točila kolem táců chlebíčků. „Dobrý den," vzmohla jsem se celá nesvá na pozdrav. Otočila se po mně. „Ahoj, Evo! Jaká byla cesta? Příšerná, vid~ Vezmi si, musíš mít hlad..." A té přitloust-lé, zvědavě přihlížející osobě, vysvětlila: „To je Eva, Da-vido—a přítelkyně."
„Čas hrozně letí," zafilozofovala si. „Po vojně strojíte další svatbu, co říkáš, Davide?"
„No jejda, teta, dneska máme generálku," přisvědčil s plnou pusou, dva chlebíčky si vzal na cestu, lípl mi pusu do vlasů a odvlekl mne po schodech nahoru. „Uf," kecla jsem vysíleně na jeho válendu. Nenechal mě odpočívat, škádlil mě, popichoval, muchloval, rozmazával a rozcuchával. Musela jsem ho odstrkovat, abych vůbec měla čas vybalit svatební dar i šaty, kupodivu ne-zmačkané. Aspoň ne moc. David s odchodem nespěchal a já nevěděla, jak mu naznačit, aby se na chvíli vzdálil za dveře, jinak se nepřevleču. Sám s tím cavyky nedělal, shodil džínsy a tričko a oblekl kvádro šedavé bar-74 ® 75
vy s jemným proužkem, světle modrou košili a šedou vázanku se stříbrnou výšivkou. Nikdy jsem ho takhle oháknutého neviděla!
Všiml si mých očí. „Pěknej chlap, vid~?" „Hlavně namyšlenej," poznamenala jsem s úsměvem. „Víc pěknej než namyšlenej. Hotovej ženich! Až na ty vlasy, ještě proužkovaný tričko a námořnickou čepič-
«
ku...
Smála jsem se tomu, ale zvážněla jsem při pohledu na růžovou jizvičku na jeho levé lícní kosti. „Od čeho máš tohle?" Dotkla jsem se jí prstem. Moc se mu nechtělo. „Prostě jsem se nepohodl s mazáky. Už dřív, hned po přijímači." „Proboha!" vyděsila jsem se. „Ty ses porval? Kdo ti udělal takovou jizvu?"
„Jsi moc zvědavá," ošil se. „Nebyla to moc velká bolest. Přezka od opasku by mohla člověka zmrzačit mnohem víc. Měl jsem štěstí, uhnul jsem. Víckrát se rozpřáhnout nestačil, dokopal jsem ho pod postel. Pak jsem na oplátku dostal já, vrhli se na mě všichni mazáci z ci-mry a ti pitomci, mladí, rozumíš, mi nepomohli. Není pravda, Evo, že dneska šikana neexistuje, když armáda slouží demokracii. Na tom nezáleží. Vždycky se najdou pitomci, co zneužívají postavení a moci. Já prostě posluhovat nebudu! Barevná hudba, dostihy, striptýz, vrkání, metro, pták ojoják, sahara, bufety..." Těm termínům jsem nerozuměla. „A proč tě..." „No pro tohle. Neposlouchal jsem. Odmítl jsem dělat metro, lézt v pyžamu pod kavalci a v mezerách hlásit stanice, Muzeum, Florenc, Můstek, Pankrác, Kačerov, Háje... Evo, já se nikdy před nikým neponížil a nebudu ani před takovými... imbecily. Ted' mám celkem pokoj. Jasně, rajóny, klikování, čištění kanad a samopalů je normální. Nejdřív mě chtěli zničit. Pox—al jsem se mockrát a číhal na ně, jednoho po druhém. Jsou silní v houfu, chápeš, jinak zbabělci. Minulej týden jsme chodili makat do města na kanalizace, já a čtyři mazáci. Lepší kluky jsem nezažil, chovali se jinak než v kasínu. Začínají mě brát. Čajka, autor jizvy, se na mě bojí křivě podívat." Nechápala jsem. „Davide, jak je tohle možné ve dvacátým století? V civilizovaný společnosti?" Vysmál se mi. „Jak mi vysvětlíš hrůzy, co se dějou v Jugoslávii? Sběrači hlav jako trofejí... Čím jsou lidi ci-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence vilizovanější, tím vymejšlejí rafinovanější způsoby mučení ."
„A co velitelé?"
„Ti o ničem nevědí. Na rotě všechno klape. Nikdy ne-žaluju, vyřizuju si své věci sám. A ostatní mají strach." „A co ti, kteří se sami bránit neumějí?" Ušklíbl se. „Nestíhají, pitomci. Měli se ke mně přidat a ne celí vyděšení čumět, aby si nepohoršili. Hele, ono je to možná baví! Už se těší, jak se ukážou před novými holuby."
Přesně tohle říkal i Dušan! Nemusela jsem se však utvrzovat a ponižovat Dicka ubohými dotahy. Ne, David se mladým nikdy mstít nebude. Na celkové situaci šikany ovšem nic nezmění. Přesto jsem byla ráda, že on je zásadový a čestný, i když jsem nevěřila, že takhle vážné záležitosti mají řešit vojáci sami, aniž by velitelé tušili, co se po nocích na rotě děje. „Dej pokoj s vojnou, vílo, té si užiju na rozdíl od tebe ještě dost a dost," políbil mě na špičku nosu. „Kdybys věděla, jak jsem se na tenhle okamžik těšil..." Vpůli polibku se ozvalo krátké klepnutí, dveře se rozlétly a do pokoje vpadl Riki s dívkou v neuvěřitelných šatech.
„Jedem, jedem!" popoháněl nás. „Koukám, že byste radši svatbu oslavili sami doma, co?" „Si piš," usmál se David a řekl mi: „Počkám na chodbě."
Riki nemohl pochopit, proč mě nechává při převlékání samotnou. Holka se jmenovala 7.uzana, byla vyzývavě nalíčená, pronikavě voněla, byla po mamince, sestře paní Langové, trošku při těle a také malinko omezená, hihňala se všemu, co Riki řekl, ač tím nikoho bavit nehodlal .
Ve čtyřech jsme se usadili do Richardova fordu a připojili se ke svatební koloně. Žaneta bydlela hned v sousední ulici. Moc jí slušely dlouhé šaty a čelenka místo závoj e.
„Je jak princezna," usoudila jsem okouzleně.
Dick, který mě na zadním sedadle držel kolem ramen,
76 / 77
se na mě nevěřícně podíval. „Ty máš vkus! Riki, líbí se ti Žana?"
„No," řekl váhavě jeho bratr s očima na nevěstě, jež nastupovala do otcova bílého BMW. „Jsou horší." Zuzana se mohla smíchy potrhat. „Ale i lepší," při tulil se ke mně David. Dostala jsem ukrutný hlad. V obřadní síni, připomínající palác z bílého mramoru, stála nevěsta s ženichem na vyvýšeném stupínku, za nimi svědci, tedy David a Bobův kolega z fakulty, my ostatní seděli v pohodlných křeslech a já šoupala nohama, pokašlávala a všelijak se vrtěla, abych něčím přehlušila hlasitou bouři v mém žaludku. Před Rikim hned vedle se mi ji ututlat nepodařilo, výborně se mými problémy bavil. .....poznali jste se a byli si tak blízcí, že jste se rozhodli spojit své životy v jeden společný... Manželství není hra, kterou lze přerušit, manželství je nejvyšší, nejkrás-nější a nejhodnotnější svazek, jaký lze mezi ženou a mužem uzavřít. Ode dneška spolu budete jíst, pít, spát, plodit a vychovávat děti, spolu prožijete radosti i starosti. Jste dva. Dva na všechno."
Do očí se mi tlačily slzy dojetí, musela jsem vypínat pozornost, abych se nerozeřvala úplně a nerozmazala si oči. Paní Langová si své utírala do kapesníku, kdežto Žanetina matka, vysoká kostnatá dáma, ani nemrkla. Kdybych tam stála já s Davidem! V šestnácti? Nesmysl. Ale ta představa mě víc než lákala!! V kostele trval obřad ještě mnohem déle a můj žalu-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence dek se bouřil ještě hlasitěji. Myslela jsem, že hlady omdlím, rozplácnu se na studených dlaždicích, uriznu si kus ostudy a zpestřím svatební veselí. Potom byl na řadě fotografl Navíc jsme museli čekat, až nám ateliér uvolní předchozí svatba. Profesionálního fotografa jsme vozili s sebou od rána, teď šlo o společné fotky do alba. Jiný profík natáčel obřad kamerou, Dick tuhle službu odmítl, na hostinu přijde za tímhle účelem Ondráš. Máma prý pochopila, že ač je film Davidova druhá velká láska, díky vojně se bude věnovat té první. „Myslíš mně?" popíchla jsem ho.
„Ne," zasmál se nadzvedl mne, aby se nemusel k polibku shýbat. „Babičku!"
Z ateliéru vykoukla žena v modrém plášti a povídá: „Prosím. Nejprve nevěsta s ženichem..." Ohromeně jsem po ní mrkla. Mluvila na nás! „Pardon," uvědomila si svůj omyl, nebot se kdekdo vesele rozesmál. „Myslela jsem, když se k sobě tak mají... Pojd~te, prosím..." Tentokrát pobídla ty pravé, Žanetu a Roberta.
„Krot se," prohodil k Davidovi polohlasně pan Lang. Riki nevěřil vlastním uším. „Proč tě drží zkrátka?" David mávl rukou a navzdory otci rně znovu obejmul. Do přepychového hotelu Vltava jsem dorazila úplně vysílená a při pohledu na připravený předkrm mi div neodkapávaly sliny. Nemohla jsem se do něho zakousnout, pan Lang zdržoval s přípitkem, po něm dostal slovo Žanetin otec, malý zakřiknutý chlapík, který popřál mladým hodně štěstí a víc nic, a nakonec mluvil ředitel hotelu.
Konečně zazvonily sklenice s cinzanem, osobní gratulace a hurá na jídlo! Slupla jsem ho ze všech nejdřív, stejně jako polévku, biftek s pomfrity a oblohou a kávu a dort. Teprve když jsem do sebe nabouchala si kilo potravin, spokojeně jsem se opřela o židli a vnímala své okolí.
Riki sedící vedle nás bavil, kapela hrála, z upjatých vyfintěných hostů se stali příjemní společníci, šéf Vltavy přinesl dva vysoké černé klobouky, prý putovní, kdo je má na hlavě, jde tančit. Ženicha s nevěstou museli doslova vyhnat, načež Žanetu protočili téměř všichni přítomní pánové a její matka se nechala slyšet, že by se Za-netka neměla ve svém stavu tolik unavovat. Asi po čtvrté písničce mi klobouk nasadil Davidův bratranec, který seděl naproti i se svou těhotnou manželkou a vůbec po mně hodně koukal, jako partnera jsem vyfasovala Rikiho. Shodli jsme se, tancovat umím, tatka s mamkou se seznámili v souboru písní a tanců a odmala mě a Jarku učili. David porušil pravidla hry, přebral mě svému bráchovi z kola ještě dřív, než dechovka skončila. Tancovali jsme pak spolu celé odpoledne. Nemluvili přitom, stačilo nám se k sobě při tanci tisknout a dívat se jeden druhému do očí. Davidovy modré hvězdy zářily jako jediný pevný bod ve vesmíru, okolí se rozplizlo do barevného kolotoče. 78 :~ 79
Jednou mě vyzval pan Lang a David šel provést svou matku.
„Jsi šikovná," pochválil mě, celou ztrémovanou. Tykal mi od tábora: „Nevěsta je proti tobě dřevo. Evo, možná mě máš za protivného strejce, ale já se musel tvému otci zaručit, slíbil jsem mu, že se ti nic, absolutně nic nestane. David mi dal slovo, jenže je voják a myslím, že dost zkouší."
„Já přece...," vyhrkla jsem. „Já s ním nic nemám!" „Já vím. Zatím, což nebude trvat věčně. Prosím tě, slib mi, že aspoň ne ted, tady u nás. Nemohl bych se tvému tátovi podívat do očí, i kdyby se nic nedozvěděl." „Slibuju," pípla jsem, krvavě červená.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Teprve po večeři změnila kapela repertoár a hrála moderní písničky. Ondráš přestal natáčet, přisedl si k nám a my se prohýbali smíchy. Bála jsem se pít, jen jsem si musela připít s Rikim, Ondrou i tím bratrancem, ovšem s ním v době, kdy si jeho žena odskočila. David kromě cinzana před obědem nevypil jedinou kapku alkoholu. S postupujícím večerem byl stále smutnější, držel mě i u stolu za ruku, a přestože jindy byl hovorný a společenský, tecY mlčel a jen poslouchal ostatní. „Co je s tebou?" drcl do něho Ondra. „Nepiješ?" „Ne. Odvykl jsem, měl bych hned v hlavě." „Šetříš síly na noc, jo? Chápu," zubil se Ondra. „Nic nechápeš, sakra! ' odsekl David prudce, vstal a požádal mě o tanec. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Tančili jsme mlčky, tiskl mě k sobě, div ze mě nevytlačil duši. „Pojď na vzduch, nebo se udusím," řekl potom. Vyšli jsme na čerstvě zasněženou terasu Vltavy. Stála jsem tam v šatech, rozpálená tancem. Hned mě obrazila zima. Dick mi beze slova půjčil své sako, potom mne objal kolem pasu a nepřítomně hleděl do parčíku. „Co je ti, Davide?" zkusila jsem tiše. „Mám tě rád, Evo," odpověděl. Náhle mě prudce otočil k sobě a přitiskl se na mě. „Bože můj, jak já tě chci!" Dovolil si vác než jindy, vydrážděný celodenním pokušením, divoce mě líbal a neklidnými prsty mě hladil po tváři, ve vlasech, na zádech, v pase i o něco výš. Zavřela jsem oči a přijímala jeho laskání celou svou bytostí. Tlačil mě na studenou zecY, cítila jsem jeho vzrušení, srdce mi poplašeně a zároveň vzrušeně dunělo, chvěla jsem se jako v zimnici...
Pak mě pustil. „Asi mi z tebe přeskočí," přiznal chraptivě. „Řekni, jak po mně můžou chtít takový sliby! Vždyt jsem jen člověk a mám tě k zbláznění rád! Vílo... Je ti zima, vid~ Pojď, vrátíme se."
Stíhli jsme druhou večeři, které se David nedotkl. Ža-netin etec se opil, zvedal ruce ke stropu a snažil se zpívat jakousi lechtivou odrhovačku, nikdy se nedostal dál než na konec první sloky, nevěstina matka ho vždy umlčela. Riki si přisedl k Bobovým kolegům, Ondráš protáčel Zuzanu, na našem konci jsme zůstali s Davidem sami dva. Objímal mě, co chvíli vzal můj obličej do dlaní a políbil mě, či aspoň pohladil nebo pocuchal ve vlasech a přitiskl k sobě. Právě když jsem mu na něžnou dlaň vtiskla letmou pusu, uvědomila jsem si pohled paní Langové. Okamžitě jsem se od Davida odtáhla. „Tvoje mamka!" šeptala jsem zaskočeně. „No a? Kouká na nás celou dobu," odtušil klidně. „Nic proti dohodám neděláme, ne?"
Po zbytek večera jsem z mazlení nic neměla. Pod dohledem! Také jsem se cítila pořádně unavená, podepsala se na mně nespavost, vstávání, nervy z trapasů, kilometry protancované s Davidem... Málem jsem usnula v taxíku!
„Evo, jdi si lehnout," všimla si mého somnambulního stavu paní Langová. „Nahoru, do Davidova pokoje. Horní koupelna je obsazená, dveře na chodbě dole vpravo vedou do druhé."
Poděkovala jsem a v polospánku se tam odpotácela. Horká sprcha mou ospalost spíš podpořila. Potichu, abych nevyrušila Eka, jsem se vkradla do haly. Novomanželé zřejmě už odešli, paní Langová míchala lžičkou v kouřícím šálku s kávou, David seděl obráceně na židli s bradou opřenou o opěradlo, nohy natažené dopředu, uzlík neštěstí! Riki se ládoval chlebíčky a pan Lang pohledem ukázal na nejmladšího syna.
Riki se toho chytil: „Co je, vojíne? Seš ňákej špatnej." 7a Davida odpověděla paní Langová: „Ten je zamilo-vanej až po uši. Úplně hoří. Necítíš, jak sálá na dál-
ku?"
80 ~/ 81
„Ona je pěkná a chytrá. Dick má vkus," připustil Riki .
Hlasitě jsem přibouchla dveře, aby si mou přítomnost uvědomili. Rikiho kompliment ovšem mou dušičku víc než potěšil! Nenamířila jsem ke stolu, nýbrž rovnou ke schodišti, usmála se na Davida, který mi hleděl upřeně do očí, a řekla všern: „Dobrou noc. Jsem utahaná..."
„Pěkně se u nás vyspi,"" popřál mi Lang. „Co se zdá první noc v jiném prostředí, to se prý do roka vyplní." Langová i Riki se k přání připojili. Zahlédla jsem, jak David vyskočil ze svého místa. „Kampak?" zajímalo jeho otce.
„Kam asi!" odsekl nakvašeně. Zřejmě měl hlídání po krk.
„Davide, budeš se zbytečně trápit," pravila chlácholi-vě Langová. „Já tě chápu, jsi do ní zamilovaný. Mohu tě uklidnit, jí také nejsi lhostejný. Lehni si." Víc jsem neslyšela. V Davidově pokoji jsem se odstrojila, hupla do postele a žasla, tak tvrdý pelech nernohli mít ani Spartané! Čekala jsem. Dlouho. Kdyby náhodou... Náhle se otevřely dveře. David! Konečně přišel v proužkovaných džínsách a bílém tričku, popřát mi dobrou noc. Přisedl si na válendu. Nejdřív jsme se na sebe dívali, potom mě políbil. Posunula jsem se ke zdi, aby si mohl přilehnout. Líbali jsme se čím dál divočeji, třásla jsem se rozčilením, teď, teď TO přijde! A já chci. Moc! Když se zeptal, jestli smí, přikývla jsem. Ucítila jsem dotek jeho nahého těla. David se se mnou miloval. Já se milovala s ním. Milovali jsme se. Krásně a jednoduše. Jak prosté!
Na chodbě se ozvaly kroky a smích. Trhla jsem sebou a posadila se. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Kde je David? Už odešel? A proč mám pyžamo? Seděla jsem na posteli, záda otlačená od tvrdé podložky, oranžovými závěsy pronikalo do pokoje denní světlo, radiátor te-pl e sálal.
Padla jsem zpátky na polštář. Pánové, můj první ryze erotický sen! Vstala ,jsem, uklidila lůžkoviny a převlékla se, nalíčila si oči a teprvé poté sestoupila do haly-
„Vyspáno? Nějak brzy," přivítal mě pan Lang. David mi šel ke schodům naproti. V šoku jsem zírala na jeho oblečení! Bílé tričko a růžovobílé proužkované džínsy mi vzaly dech! Nechala jsem se políbit a pozdravila přítomné zadrhlým hlasem. Tedy, někdy jsou sny nejen erotické, ale i barevné a jako živé! Raději jsem pomohla paní Langové se snídaní. „Zdálo se ti něco?" otočil se na mne nečekaně pan Lang.
Dort s ananasem mi zaskočil, David mi musel zabušit do zad, abych vůbec snídani přežila. Alespoň jsem nemusela zalhat odpověd~ Paní Langová se omlouvala za Davidovu postel, prý z ní zapcmněli vytáhnout dřevěnou desku. Tvářila jsem se hrdinně, jako bych doma běžně líhala na Záhořovo lože.
Dopoledne jsme s Davidem strávili v jeho pokoji, přišel za námi Riki s kupou videokazet. Davida zajímalo karate, které mě příliš neuchvacovalo. „Nelíbilo?" všiml si Riki. „Pustím vám tedy bonbónek, milenci, zaujme vás."
Letmý pohled na záběr kluka a holky milující se ve sprškách bílé pěny příboje mi stačil k poznání, o jakou nahrávku jde. Milovali se něžně, žádné násilí a nízký sex, asi jako ti švédští milenci z osvětového filmu, který nám vloni pouštěli ve škole při biologii a kdy se
Blíženci-3 Zadáno pro blížence u porodu polovina třídy sesypala. Přesto jsem se na film nemohla dívat. V Rikiho a hlavně Davidově přítomnosti! David totiž nesledoval obrazovku, nýbrž můj obličej!!
„Vypni to, koni," řekl Rikimu, když viděl mé reakce. „Tohle je lepší dělat než se dívat," prohlásil Riki a já zčervenala ještě víc. „Hele, vy dva spolu fakt nic nemáte, nebo hrajete boudu na rodiče?" „Budeš se divit, žádná bouda," usmál se David. Riki žasl. „A proč, proboha?" „Až o svatební noci,  " mrkl na mě Dick. „No," uchichtl se Riki. „Aby tě do té doby někdo ne-předběhl."
„Neboj," ujistil ho bratr. „My se máme rádi." 82 ~ 83
„No, to je důvod," šklebil se Riki. Ano, to JE opravdu důvod. Jenže ne každý mu rozumí .
Právě jsem pomáhala v kuchyni s nádobím po obědě, když se ozval domovní zvonek. Podle hlasů z haly jsem poznala Davidovy kamarády a kamarádky. „Jdi za nimi," pobídla mne Langová, která myslela, bůhvíjak po jejich společnosti nebažím. Domyla jsem nádobí a nic jiného mi nezbylo. No jistě, kromě Vildy se dostavili všichni. Izabela se ládovala kremrolí a ostatní se také nijak neostýchali konzumovat dobroty ze svatby. Utahovali si z Dicka na téma holub, jako by sami sloužili za války u jedné perutě. David mě zřejmě ucítil v zádech. „PojcY sem, Evo." „Ahoj," pozdravila jsem hosty a vychutnala pocit převahy nad Izabelou, které přestala kremrole chutnat. Najednou!
„Čau," zdravili mě. Roko si neodpustil: „Pak že je zle, zobáku. Holku máš, doma seš, co chceš víc?" „Holku na dívání, nebo už ne?" zajímalo všetečně Atase .
„Závidíš, vid~" šklebil se Dick, přitáhl mě k sobě na klín. Izabela teprve teď odložila nedojedený zákusek na kraj stolu, ruce si otřela do kožené sukně a nevraživě mě proklála očima.
Dicka zajímalo, co je nového v Praze, Ondra referoval o FAMU. Naneštěstí jsem danému tématu za mák nerozuměla a tím pádem se nemohla debaty účastnit. Přemýšlela jsem, jak se vykroutit z nepohodlného posedu. Pomohla mi Sárka, která se mě zeptala, jaká byla svatba. Měla jsem důvod slézt a rozpovídat se. David řeči o filmu hltal, snad na mě i zapomněl, bavila jsem se s Šárkou a Ritou vcelku srdečně, Izabela mlčky naslouchala. Teprve když zavedl Atas hovor znovu na vojnu, David se vzpamatoval, mrkl na hodinky, pak na mě, chytil mě za ruku a pevně ji stiskl. Odmítl se zpovídat a asi si uvědomil neúprosně letící čas, ne-bo~ se z něho mávnutím kouzelného proutku stal zamlklý zamilovaný bažant.
„Kdy jedeš?" všiml, si jeho proměny Ondra. „Večer. Brácha mě tam hodí."
„A Eva?"
„Za půldruhý hodiny..."
„Padáme," pochopil Ondráš. „Moc času vám nezbejvá." „Za takovou dobu stihnou dvě tři čísla," zubil se Atas. „Může mi někdo říct, proč s tímhle perverzním prasetem kamarádím?" otřásla se Rita a Šárka po něm hodila zbytek Iziny kremrole.
Šla jsem je s Dickem vyprovodit do chodby. Loučili se normálně, přáli mu pěkný rajony, Ondráš mi kladl na srdce, at nezapomenu vyřídit pozdrav své sestřičce, Iza, koza jedna, řekla vážně: „Napiš. Adresu znáš, ne?" „Když mi vyjde čas," slíbil neurčitě. „Pošlu to na
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Ondráše, do školy se už psát nedá." Šárka s Ritou vybouchly smíchy, Iza se zamračila. Ondráš na mě mrkl: „Jarmilka by mohla napsat mně, ono by jí neubylo."
Bezbarvě jsem kývla. Iza mi zkazila náladu! Šli jsme do Davidova pokoje, stoupla jsem si k oknu a zaraženě pozorovala Eka, honícího po zahrádce sněhové vločky. Po jeho tlapách zůstávaly v bílém poprašku černé díry. Asi jako ty v mé čerstvě zraněné dušičce. „Kdy tě zase uvidim?" David mě zezadu objal. „Tys jí psal?"
„Cože? Komu? Myslíš Ize? Z vojny? Ne, kdepak." „A předtím?"
„Co já vím, asi ne. Počkej, jednou jsem jí poslal pohled. Tenkrát z tábora."
Úplně jsem poskočila popíchnutá žárlivostí. „Vždyt mi tvrdíš, žes ji nikdy neměl rád!" „Správně. Bob hned první týden nakoupil pohledy Skaláku. Neměl jsem komu napsat, všichni byli mimo Prahu. Krom Izy. O nic nešlo." Pokrčila jsem rameny. „Jenže jí o NĚCO jde." „Hloupost," nevěřil mi. „Vílo, i kdyby. K tomu musí být dva. Rozumíš? Nevím, proč žárlíš na někdejší kamarádku přes postel, jak tomu říká Ondráš. Přece si věříme, ne? Já se tě, ty bambulo, taky nevyptávám na Jindru." Zaskočil mě. „Ale já s ním nikdy přes postel nekamarádila!" 84 ~ 85
„Naštěstí!" usmál se. „S Izou to bylo jen přes postel, kdežto ten debil se určitě snaží dostat tě psychicky, přes city, rozumíš, což je mnohem horší. Radši mi neříkej, jestli se s ním někdy vídáš. Zbytečně by mě to bolelo a trápil bych se. Nechci o něm nic slyšet, věřím ti. Věřím. A p.rosím, věř ty mně. Iza je mi ukradená. Jako všechny krom tebe..."
Políbila jsem ho. „Jsem s tím žárlením trapná, vid~?" „Ba ne. Jsi... nádherná. Sladká. Moje!" Přilepil se na mě, až jsem se bála, že každou chvíli vytlačíme okenní tabuli a rozplácneme se Ekovi před nosem. Líbali jsme se, David mě laskal na našponovaném tričku a mně to dělalo dobře!!!
„Chci tě," šeptal zastřeně, džínsy mu byly těsné, tlačil mě a třel se o mne. Kdyby nás Riky nevyrušil, snad by byl hotový docela, jak pak sám přiznal. „Nerad se vtírám," zubil se Riki vesele, „ale je dost hodin. Hodíme Evu na autobus, ne?" Jako o překot jsem se balila a převlékala. Kdyby mi autobus ujel, naši by mě snad jeli hledat! „Davide, tady máš ode mne k Vánocům," podala jsem mu pečlivě zabalenou krabičku.
„Páni, jsem kůň!"" pleskl se do čela, zaštrachal ve skříni a vytasil podobnou, jen o něco větší. Vzájemně jsme si slíbili, že dárky rozbalíme až na Štědrý den. Paní Langová mi nabalila plnou krabici výslužky, rozloučila se se mnou stejně přátelsky jako její muž, a už jsme se s Davidem a Rikim řítili Fordem Scorpio na nádraží. Vypadalo to, že autobus čeká jenom na mne. David mi pomohl nalodit zavazadla a nedbaje na lidi kolem, políbil mě. Naposledy.
Naposledy? Nesmysl, naše láska vojnu zvládne v pohodě! Mávala jsem mu, dokud mi nezmizel z očí. ~ a ČARODĚJ TYHLE NOCI
V pondělí mě naštěstí profesoři z ničeho nezkoušeli a celkově se v posledním předvánočním týdnu umoudři l i.
Simoně jsem o svatbě referovala z jiného úhlu než
mamce či Jarině, totiž o svých pocitech. Svěřila jsem se
jí i s posunem zásad. Kdyby David přijel a my měli mož-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence nost, docela určitě bychom se spolu milovali. „Vážně? Ty se toho nebojíš?" divila se. „Ne. Chci to. Ne proto, abych mu vyhověla, on by rně nenutil. Chtěla bych sama. Něco víc než jen polibky, prostě mi najednou polibky nestačí." Nevěděla jsem, jak si vvsvětlit vnitřní tlaky způsobující bolestivé vzruchy i- žaludeční oblasti.
„Evo, vzpamatuj se! Mohla by ses dostat do pěknýho
prizšvihu. V necelých šestnácti..."
„Prosím tě, David není panic. Dal by pozor."
.,I tak je to risk, ne?"
Pokrčila jsem rameny, abych jí nemusela dát za pravdu. Snažila jsem se přehlušit vlastní hlas rozumu, kte-r~ý mluvil Simoninými ústy.
„1-3olky! Slyšely jste tu novinu?" volala na nás dvě přes pííl třídy Ivona. Všimla jsem si, že se spolužačky přestávku co přestávku houfují k jedné lavici. „Kamila to m.á za sebou!"
Ivoně nevadilo, že ji poslouchají i naši čtyři spolužáci, paňáci jako polena. Ve škole se mluvilo o sexu poměrně často, anonymním testem jsme zjistily, že ze třídy deset holek nejsou panny. Ted' k nim přibyla i Kamila, hubená poďobaná holka. „Kamilo, fakt?" nemohla uvěřit Simona. Spolužačka, kterou těšil zájem veřejnosti, dokvačila až k nám, aby se s námi rozdělila o svůj zážitek. Nepatřila mezi holky, s nimiž bych musela kamarádit. Byla falešná, pomlouvala.
„1~TOrmálně," křenila se. Pár holek obstoupilo naši lavici, chtěly si love story vyslechnout v několikáté repríze. „S ~Iartinem, chodí s kámoškou, vid'. Jsme byli společně na diskárně; Soňa se s ním pohádala a šla domů. 86 ® 87
Zůstala jsem tam s ním, vid', tancovali jsme a povídali si. Říkal, že je Soňa někdy protivná, ale v posteli je prej dobrá. Sem mu řekla, že bych o to taky ráda přišla, vid', s profíkem, žádným zajícem, no a Martin se nabídl. Šli jsme k němu domů. Holky, horor! Vůbec nám to nejdřív nešlo, měl ho moc velikýho, já panna, musel mi podložit záda polštářkem, jenže když to, jo, tak jsem ho odstrkovala, bolelo to hrozně, teklo krve, hotová zabíjačka, vid', furt neměl dost, ječela jsem jak kráva a on do mě bušil a bušil..."
„Proboha, nech toho!" přerušila jsem ji popuzeně. „Co je? Slabý nervy?" nechápala. „Pořad s hvězdičkou, vid'. Jestli se necítíš, neposlouchej. Chirurgickej zákrok hadr, vyšil mi v panenský bláně díru na tři prsty velkou , pak ji měřil..."
Myslela jsem, že se zalknu. „Jsi ubohá!" vylítla jsem. „Sex není chirurgickej zákrok, Kamilo, ale završení lásky! Pokud ho ovšem děláš s kdekým na potkání, vyšší cíle ti ujdou!"
Kamila polkla, uražená a dotčená. „Závidíš!" obvinila mne. „Děláš ze sebe hvězdu, vlasy do pasu, na každý-ho kulíš ty svoje kukadla a přitom seš obyčejná panna, vid'. Nikomu jsi nestála za tu dřinu o panenství tě při -pravit!"
„Šlápla jsi vedle," zasmála se Simona pobaveně. „Až o to přijdeš, přijď se pochlubit!" vyzvala mě Kamila.
„Až o to přijdu, pak půjde o mou a Davi... jeho soukromou věc. Jestli myslíš, že jsi svým zážitkem zajímavá, jsi na omylu. Právě naopak. Shazuješ se." „Kamila je hvězda, vid~?" Robin napodobil způsob její mluvy.
„Promluvil ten pravej! Paňák jako guma!" prskala.
„Jsi nechutná, Kamilo," pravila náhle Zora.
„Ty se nejdřív podívej do zrcadla!" sjela ji. „Na tebe
Blíženci-3 Zadáno pro blížence by sáhl kluk leda pohrabáčem!"
Zora zrudla. Na základce jsme spolu nevycházely, dokonce jsem jí poslala ošklivý anonym, při posledním zvonění jsme se jedna druhé omluvily. Ted' jsem se jí musela zastat, i kdybychom byly stále na válečné noze. Šlo o princip!
„Jsi kráva!" rozčilila jsem se. „Martin je bud' děvkař z povolání, anebo na hlavu, protože normální kluk by se s tebou nezahodil! Těm správným totiž nezáleží jen na tom, kdo před nimi rozhodí nohy, ale jestli má taky něco v hlavě, což Zora na rozdíl od tebe má." Než mi stačila jistě nelichotivě odpovědět, rozehnal náš sněm profesor programování. Kamila o přestávkách dál bavila nadšené posluchačky svou krvavou erotickou historkou. Pár obdivovatelek sice odpadlo, ale našlo se dost těch, jimž řeznické líčení milostného zážitku imponovalo.
V nové třídě jsem se takhle hlasitě a ohnivě projevila prvně. Asi jsem mnohé překvapila, považovali mě za put~u. Kdybych neměla Davida a neprožívala velkou lásku, asi bych mlčela. Takhle jsem nemohla. Svými siláckými řečičkami Karnila kazila to, co si představuji jako nejvyšší stupeň lásky!
Vánoční přípravy vrcholily. Mamka považuje tři sváteční dny za dobu obžerství, tudíž proháněla mne i Ja-rinu jako koně při dostizích. Nejprve velký generální úklid, potom pečení a zdobení dvanácti druhů cukroví, které dojídáme ještě v únoru, nebot tatka sladké nerad, Jarina dbá na svoji linii, kluci si raději trhají čokolády ze stromečku a já také dávám pozor, abych nedopadla jako tlustá Zlata ze třídy a líbila se Davidovi .
Počítali jsme se svátky srávenými na chatě jako vloni, ovšem tafka nás opět překvapil. Prý mu volal děda z Luhů, máme přijet, sejdeme se po čase s mamčinými sourozenci a jejich rodinami, na Vánoce mají být příbuzní pospolu. No tohle! Vánoční pohoda je v nenávratnu, myslela jsem si zklamaně.
A taky ano. Sněhu leželo v Českém ráji mnohem víc než u nás, ovšem to byl jediný klad a náznak idyly. Babiččina chalupa napěchovaná lidmi, nejprve povinnost přivítat se se všemi tetami, strýci a jejich potomky, z nichž jsem mnohé dva tři roky neviděla a málem nepoznala. Druhá povinnost ještě nepříjemnější, odpovídat na stupidní dotazy, jak je na střední škole, kterak jsem 88 - • 89
vyrostla a zdali mě nezlobí paní učitelka. A nakonec jim hlídat děti, hlavně rozmazlené dcerky tety Alice, již si vzal za ženu mamčin nejmladší brácha Pavel. Při první příležitosti jsem se navlékla do svetrů a šál a podstatnou část Štědrého dne strávila u zamrzlého rybníčku pod holou vrbou, kde jsem sedávala o prázdninách, a myslela na Davida, co asi dělá, zrovna teď, v tuhle chvíli, jak tráví Vánoce on... Ve velebném zamrzlém tichu jsem rozjímala až do úplného setmění. Po návratu se do mě naši pustili, jsem prý horší než kluci, nic neřeknu a toulám se bůhvíkde, málem mě šli hledat!
„Seděla jsem jen u rybníčku," bránila jsem se. „V takové zimě? Máš rozum?"" podivovala se mamka. „Chytlas aspoň něco?" zajímalo Petra. „Kapra, nebo
lína?"
„Leda rýmu," zašklebil se táta. Podrazila jsem jeho pozice, vždycky se rád celému příbuzenstvu chlubí svými výchovnými metodami, kdy ví o každém našem kroku a má nás na povel.
„Co chceš, Jaruš," nechala se slyšet moudrá teta Alice, jinak učitelka. „Pubertáci rozum nemají."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ,.Je zamilovaná, vid?" mrkl na mě strýc Jan. Máti to rozštípla, obsáhle se rozhovořila o chlapci z Prahy, kterému jsem byla na přísaze a vyměňujeme si málem denně dopisy, o tom, jaký je slušný a milý a inteligentní... Dělaly jsme s Jarkou na bábinu oči, aby se náhodou neproř~kla o jeho prázdninové návštěvě a hlavně o našem kempování u Tůně, jelikož by byl oheň na střeše a od Ježíška bychom nedostaly ani papírové kapesníky. Bábí na nás tajně zahrozila, balamutily jsme ji tehdy historkou o vedoucím, což ostatně byla část pravdy, a děda mrkal.
K večeři se podávala rybí polévka, kapr na modro a houbový kuba. Co se týče ryb, jím jedině řízek, takže jsem děkavala zmatku, ve kterém si nikdo nevšiml, že jsern letos zůstala bez slavnostní večeře a tajně si namazala chleba husím sádlem.
Vánoce miluji i pro pohádkové kouzlo štědrovečerní noci, jež mi v hlučné společnosti chybělo. U stromečku nazdobeného bratránky a našimi dvojčaty jsme museli čekat, až děti tety Alice odšišlají Erbenovu baladu Štědrý večer. Děda přivlekl proutěný koš přikrytý prostěradlem a povídá: „Děti, my jsme s bábou přemejšleli, co vám dát pod stromeček, když máte všeho dost. Napadlo nás, že blahobyt není všecko a světu chybí láska k bližnímu i němé tváři. A tak tady máte..." Odkryl prostěradlo a nastal rachot. Z koše se vyhrnulo několik malých psíčků a jejich kňučení se mísilo s nadšenými výkřiky dětí i podstatně méně nadšenými reakcemi rodičů.
„Tatínku, vždyt bydlíme v paneláku!" hrozila se mamka a teta Alice přidala cosi o nečistých zvířatech a vysokých poplatcích.
,,Podívej, jak jsou štastní," ukázal děda fajfkou na hromadu dětí a psů. Dvojčata se blaženě válela mezi psími tělíčky a dcerky tety Alice rovněž. „Děti se musí lásce učit. Nejlíp na psovi. Lidi, co maj rádi psy, jsou dobří lidi."
A. tak naši a po nich i ostatní příbuzní váhavě kapitulovali. „To je bobek," hladil tatka pudlíka, kterého si dv~jčata vybrala, div mu nesedřel kůži ze hřbetu. .,Bobek! Bude se jmenovat Bobek!" jásal Petr. „Řekni rovnou Bobík," navrhla Jarina z legrace a tohle ujeté jméno našemu psovi zůstalo. Kluci zapomněli na ostatní dárky a slibovali, kterak se budou o Bobíka starat, venčit ho, krmit, koupat i česat. Jsem zvědavá, jak dlouho!
Uklidila jsem si své balíčky, přehodila přes sebe svetr a vyběhla do mrazivé noci, rozbalit poslední a nejmi-lejší dárek, věnovaný z lásky. Roztřásla mě zima, když jsem ho v autě vybalovala. Pod ozdobným papírem se skrývala objemná kniha s názvem Jakou barvu má láska, složená z barevných fotografií kluků a holek, veršů a povídání o lásce. Pánové! Uprostřed jsem našla obálku, v ní stříbrný prstýnek a na lístečku tři slova: Miluji Tě, Evo!
Přitiskla jsem knihu k sobě, prstýnek navlékla na prsteníček a zavřela oči. Chtělo se mi brečet, ačkoliv mě těmi slůvky pohladil. Davide, proč nemůžeme být spolu, společně se těšit z Vánoc a malých zmrzlých vloček, ladně se snášejících k zemi jako pápěří... 90 ~ 9I
Davide, miluji tě!!! Mít křídla, nebo aspoň povolení nechat ukřičenou chalupu za zády, sednout na .první vlak a jet za tebou třeba na kraj světa! Kvůli zimě jsem se musela vrátit. Na dvorku jsem krátce nastavila tvář vločkám, těm studeným polibkům. Přemýšlela jsem, proč se mi do chalupy n.echce. Vždyt je tam moje rodina a já bych dala přednost cizímu klu-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence kovi! Cizímu? Mému! David je můj kluk, a i když je to nevděčné, chápu, proč se děti v určitém věku odcizují rodičům a staví na vlastní nohy.
„Co tu mrzneš?" ozvalo se od domovních dveří. Strýc
Pavel si přišel zakouřit.
„Jen tak." Schovala jsem knihu za zády.
„Kde slouží?" překvapil mne.
„V Tachově," odvětila jsem tiše. Netrpěla jsem potřebou se svěřovat. Zvlášt jemu! Podvědomě jsem ho strkala do jednoho pytle s tetou Alicí.
„Tam je tvrdá vojna. Sloužil jsem v Janovicích, víš? Říkalo se: Stříbro, Tachov, Janovice - lepší kulku do palice. Aspoň dřív. Jojo, kde jsou ty časy! Co nám chybělo? Žold jsme brali, za děvčaty chodili... Člověk si nevá-žiI svobody. Nebuď blázen, Evo, nehrň se do vdávání. Co z toho mám? Musím si mejt ruce před jídlem i po něm, převlékat se k večeři, chodit do divadla, denně vykouřit dvě cigarety a ještě jen na balkoně, vydělávám čím dál víc peněz a přitom z nich nevidím ani korunu. Kdybych byl znovu mladej, zůstanu do čtyřiceti svobodnej a pak si vezmu nějakou ošklivou skromnou ženskou," povídal mi. Vlastně ne mně, stěžoval si celému světu. Nepřela jsem se s ním. Manželství mé a Davidovo bude docela jiné než banalita strýce Pavla a jeho inteligentní ženy, bude založené na jiných hodnotách, než je vila a auto a skvělý plat, na lásce a úctě a toleranci a porozumění, něco jako sen, krásný a blažený, v němž se budeme vznášet.
Proklouzla jsem kolem strýce nepozorovaně, zalezla na půdu a ještě večer přečetla celou knížku. Teď jsem to věděla jistě. Můj muž nebude muset nikdy na Stěd-rý večer ani jindy nadávat na osud! Doma na nás místo sněhu čekala rozježděná břečka a déšt, hotový kontrast proti zasněženým pláním v Luhách. Po každém vyvenčení jsme museli Bobíkovi pracně mýt pacičky, všechny čtyři. Jinak se u nás zabydlel celkem rychle, kluci mu vyrobili pelíšek v koupelně, leč on se poflakoval po bytě a usnul třeba ve skříni, takže jsme ho jednu chvíli nemohli najít. Bráškové se mu věnovali nepřetržitě, mne se nové povinnosti s dalším členem rodiny netýkaly. Prozatím! Byla jsem ráda, musela jsem se učit a hlavně odepsat na Davidův dopis, který tu na mě čekal.
Tyhle Vánoce, Evo, byly nejstrašnější, jahé jsem kdy zažil. A už jsem jich pcír šharedých prožil. Třeba sám ve vlaku, když jsem jednou utíkal z domova, nebo v nemocnici s roztřískanou a seštupovanou hlavou poté, co jsem na skateboc~rdu podjel liaz, arcebo když jsem zkoušel ve čtrnácti fetovat a předávkoval še. Myslel jsem, že horší Vánoce neexistují. A vidíš, tentokrát mě svátky zastihly ještě víc vytočerzého než kdysi. Na rotě byl sice klid, žádný honění, vzácně jsme se s mazáky shodli u názoru, že Vánoce stojí za starou bačhoru. Seděli jsme ve společenský místnosti, tupě civěli na stupi,dní televizi nebo hráli šachy, byli jsme dost naměkko a myšlenkami vojně na hony vzdálení.
Předstcwoval jsem si Tě, Evo, každou vteřinou. Co asi děláš, jestli si na mě aspoň jednou za den vzpomeneš. Hádal jsem, co máš na sobě, máš-li vlasy svázané nebo ne, v duchu jsem se jich dotýkal, slyšel Tvúj smích, cítil Tvé ruce a představoval si, jak vánočně chutnají Tué rty.
Vílo, já Tě mám neskutečně rcíd!!!
Na Silvestra pršelo od rána do večera, a protože ani večer nepřestalo, bylo jasné, že obvyklá veselice pod širým nebem zůstane pouze zbožným přáním mládeže. Doma se mi sedět nechtělo, zvlášt když Jarina pro sebe i mě vymohla propustku. Tatka, ač nerad, uznal ná-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence rok středoškolaček prožít poslední den v roce ve společnosti maličko mladší, než jsou rodiče. Ti se letos do kulturního střediska nechystali, naopak, mamka připravo-92 '. 93
vala studené mísy a víno, neboi? tátův kolega s manželkou slíbil přijít k nám.
Posléze jsme se se Simonou rozhodly zajít na diskotéku do Centra na sídlišti, přestože nás Jindra lákal na chatu jeho kamaráda, do bujaré společnosti celé party. Nalíčily jsme se, vystrojily jako na předávání Oscarů a celou hodinu se ochomýtaly v předsálí Centra, nebot jsme se styděly vejít dovnitř. Neustále korzující davy podezřelých vlasatých a poloopilých kluků nám braly vítr sebevědomí z plachet. Centrum jsem navštívila jen jedenkrát, tehdy na závěr školního roku a s Davidem, nádherně sebejistým a suverénním. Ted' jsme leštily radiátor na chodbě a čekaly, až uvidíme někoho známého, třeba bývalé spolužáky, ke kterým bychom se přidaly. Přišlo nám trapné vejít sólově do nabitého sálu. Z nesmělého nakukování lítacími dveřmi jsme zjistily, že tam žádný volný stůl není. Ke komu bychom si přisedly?! Tedy, holek kolem procházelo hodně, ovšem všechny se svými kluky, přinejhorším v partě. „Hele, už jde zase!" štouchla do mě Simona. Za tu dobu kolem nás asi čtyřikrát prošel kluk s rovnými vlasy po ramena a jako obvykle se i tentokrát na nás zazubil. „Je hezkej, vid~?"
„Je," uznala jsem. „A má z nás psinu. Tak co, půjdeme dovnitř, nebo ne?" „Když... to je blbý."
„Jo, jenže bude půl devátý. Nehodlám tu trčet do půlnoci a pak valit domů. Uvnitř aspoň hraje parádní hud-
«
ba.
„Tak... jdeme," rozhodla. Po dalším nejistém přešlapování jsme si konečně koupily poměrně drahé vstupenky a pohltilo nás blikavé přítmí sálu, v němž silvestrovská zábava nabývala obrátek. Nejistě jsme se vmísily meLi davy ve snaze najít dvě volné židličky u samostatného stolku, anebo aspoň ve slušnější společnosti. Jednou jsme už zajásaly, ale holka s cigaretou a nohama v mini volně loženýma na desce stolu nás vypakovala. Zkrátka, nechytaly jsem se. Navíc mi o tanec řekl kluk, ze kterého táhlo pivo jako ze sudu, a já se jeho prackám s potížemi vysmekla.
„Neříkej, že tu nikoho neznáme!" nevěřila jsem. „Bohužel. Ne, mrkej, Katka!" zahlédla Simona bývalou spolužačku. Ač jsme dávno bližší kontakty neudržovaly, teď jsme ji šly pozdravit a požádaly, zda si smíme přisednout ke stolu, u něhož vegetila s cizí partou. „AIe jo,"" dovolila nám nenadšeně, my si sedly a tím pro ni přestaly existovat. A nejen pro ni! Seděly jsme jak pipky u závěsů na okně, sledovaly, kterak se všichni kolem baví, pijí, tancují, srnějí se. Za půl hodiny jsem t{~ho měla po krk. Kdybych zůstala doma, mohla jsem si v klidu číst a ještě bych si ušetřila rodičovské domluvy c slušném chování! Táta myslí, kdovíco tady nevyvádím. Pch.
„Nepůjdeme?" navrhla jsem Simoně. „Počkej... třeba se něco stane."
Nechápala jsem ji. Co by se mohlo stát? „Dobře. Do deseti," dala jsem podmínku. „Jak se do deseti nic nestane, jdeme."
„F'ajn, ' kývla a dál dychtivě hleděla na parket. Protrpěla jsem další nekonečné minuty, dala košem třem kl.ukům, kteří se mi nezdáli na první pohled. Sotva se velká ručička dotkla dvanáctky, s úlevou jsem vstaia a významně Simoně demonstrovala hodinkami
Blíženci-3 Zadáno pro blížence na mém zápěstí smlouvu. Přesně v ten okamžik, kdy zklamaně zastrčila židli pod stůl, se před ní objevil kluk z předsálí.
,;~lešla by sis zatancovat?" požádal ji. Simona zrudla i v tom šeru, otočila se na mě a já rezignovaně kývla. Dojdu si zatím na toaletu, jeden taneček přežiju.
Jenže! Nešlo o jeden. Od lítacích dveří u srchodu jsem při svém návratu pozorovala, že spolu tancují už druhý a vůbec nemíní přestat. Simonina jasná tvířička svědčila o štěstí, které ji právě potkalo. Pak mi to došlo - čekala na něj i Od začátku, kdy ho prvně zahlédla v předsálí!
„Pojďsi trsnout, princezno," chytil mě nějaký kluk kolem ramen. „Nedělej drahoty..."
Kdyby nebyl přiopilý, šla bych. Takhle jsem se s ním přetahovala do doby, než mě vysvobodil Jindra. Znenadání se objevil v kožené bundě mokré od deště ve dveřích. 94 ~ 95
„Ahoj!" usmála jsem se na něho, sotva mě otrapy zbavil. „Jsi vždycky tam, kde tě potřebuju. Jak to děláš?"
„Jednoduše," zazubil se. „Líbíš se mi, a proto jsem pořád v tvé blízkosti, Evčo." „Aha," zavětřila jsem tenký led. „Jsem tvůj anděl strážnej." „Přišel jsi na disku, andílku?" „Ne. Hledám tě," vyvedl mě z omylu. „Mě? Myslela jsem, že jsi na chatě." „Byl jsem. Nebylo to ono, přijel jsem stopern." „Teďv noci? Vážně?" žasla jsem. „Nelíbilo se ti tam?" Zavrtěl hlavou. „Ne. Někdy to nesedne. Kluci tam akorát chlastají a mají děvky... tedy holky, pardon. Tobě se tady líbí?"
„Taky ne," přiznala jsem zaskočeně. „Pak neni co řešit. Změníme lokál," chytil mě za ruku.
„Počkej, jsem tu se Simonou..." Vyhledala jsem kamarádku očima. Ploužák končil, začínala přestávka a kluk ji o něčem přesvědčoval. Kývla jsem na ni. „Simi?" Zahlédla mě, něco mu řekla a přiběhla. Kluk na ni čekal. „Evo, Lukáš mě pozval ke svěmu stolu, pojď taky! Jé, ahoj, Jindro. Pojďte oba, bude psina." „Budeš se zlobit, když půjdu domů?" zkusila jsem ne-ji stě.
„Domů?" opakovala při pohledu na Jindru nevěřícně.
„Nebo jinam," uculil se Jindra.
„Simono!" zavolal Lukáš netrpělivě.
„Čeká tě. Jdi," mrkla jsem na ni. „A... držím ti!"
„Myslíš, že mám?" váhala dychtivě.
„Jasně. Dobře se bav," popřála jsem jí.
„Díky. Vy taky..." Neměla na nás čas, její oči patřily
Lukášovi, který ji vzal za paži a vedl někam do hloubi
sál u.
Vyzvedla jsem si v šatně bundu, sešla v Jindrově doprovodu schodiště a venku nám studený vichr vehnal do tváří ledovou spršku sněhu s deštěm. Podívala jsem se na svého anděla strážného tázavě. V takovém počasí se nedá podnikat nic. „Pojď ke mně," navrhl nejistě.
96
„Už zase?" rýpla jsem si. „Víš, jak ty moje návštěvy vždycky dopadly!"
Usmál se. „Dneska o nic nejde. Nikdo není doma, odjeli k otčímovým rodičům. A co se týče mě, nemusíš se bát. Nejsi z těch, co se dají balit silou. Máš mý slovo, Evčo."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Můžu se na ně spolehnout?" zapochybovala jsem. Přimhouřil oči. Trochu smutně, zklamaně. „Myslel jsem, že se ňákej pátek známe, abys mi věřila." Kývla jsem. Možná se zase řítím do průšvihu! Musela jsem souhlasit, Jindra si nezasloužil opovržení. Vždy~ mi s ním bylo skoro vždycky prima! Zavedl mě do známého pokojíku, rozsvítil a zatemnil okna. Pak zrozpačitěl: „Ani ti nemám co nabídnout, netušil jsem, že strávím Silvestra doma, a máti mi tu nic k jídlu nenechala..."
„Nevadí, nic nechci. Pust mi nějakou hudbu. Po půlnoci musím domů, jsem tu na chvilku." „Dvě hodiny je dost. Vyber si, jaký cédéčko chceš, a přijď za mnou do kuchyně, mám hlad jak čokl." Prohrábla jsem se v hromadě kompaktních disků, založila do přehrávače nejnovější hity Jona Bon Jovi, přešla chodbou ke kuchyni a zastihla Jindru u ledničky. „Fakt, skoro nic. Máti je zvyklá, že slavím rok co rok Silvestra ve velkým stylu dva tři dny mimo domov... Paštika, máslo, okurky, salám, mlíko...," vypočítával. „Chudá večeře!"
„Proč?" namítla jsem. Společnými silami jsme vyrobili asi deset obložených chlebů stylu co dům dal, nanosili je do pokojíku, konzumovali je a zapíjeli trvanlivým mlékem z krabice.
„Představ si, budu mít motorku," vzpomněl si. „Ka-wasaki, od fotra. Starší, samozřejmě, ale skvělou! Hned jsem se přihlásil do autoškoly, druhýho ledna začínám. To bude bezvadný. Zamlouvám si tě na první jízdu, Evčo. Jezdím na fichtlovi, jako mopedu, od patnácti, motorku zvládnu levou zadní. Nevybourám tě, neboj. V únoru si někam vyjedeme, počítej s tím." „Prima. Koupí ti ji... otčím?"
Zaskočilo mu. „Šílíš?" řekl, když znovu mohl mluvit. „Fotr. Můj pravej fotr. Sedm let jsem ho neviděl a najednou tu před Vánoci zazvonil. Teprve teď, po roce, se domákl, co se stalo Přemkovi. Možná má výčitky svědomí, řekl, že mi koupí, co chci. Chci mašinu. Souhlasil. Makal v cizině, prachy má. Chce mi nahradit zkurve-ný... pardon, zkažený dětství. I za Přemka. Trochu pozdě, co? Blbec."
„Jindro..." Nerozuměla jsem tomu. „A ty si ji vezmeš?" „Jo. Proč ne? At platí! Hele, vyždímu z něj, co půjde, i kdyby měl jít žebrat. Byl celej podělanej z toho, že se s ním vůbec bavím, slíbil by mi modrý z nebe. Dokonce něco blekotal v tom smyslu, abych bydlel u něj. Kre-tén, jsern na něj zvědavej!"
„Já tě nechápu," přiznala jsem. „Třeba by ses měl u táty líp než tady. On za rozvod nemohl, ne?" Ušklíbl se. „Mohl. Kdyby nebyl blbej a nenechal mámu dělat, co chtěla, mlčky netrpěl její milence, mohli jsme žít dneska jako normální lidi. Jenže on je slaboch, dobráček, vlezprdelník, ze kterýho je mi zle. Bude mu málem padesát, má strach, že zůstane sám, rozumíš, teď by chtěl aspoň mě a Přemka. At se jde vys... bodnout! Vyždímu ho a nechám plavat, jako on nechal tenkrát nás. Mně tady není špatně, těch dvou idiotů, se kterejma tu bydlím, si nevšímám. Do vojny vydržím a pak stejně půjdu jinam, ale do tý doby ještě zpříjemním otčímovi život! Kdybych šel k fotrovi, víš, jak by se Malýmu ulevilo? Tu radost mu nedopřeju, neboj." Nehádala jsem se s ním. Jindra je v tomhle prostředí doma, vidí do problému víc než já, nemohu se mu divit, že nemá rád matku a otce a otčíma pak přímo ne-návi dí.
Pouštěli jsme si písničky, Sbírku zvadlejch růží aspoň šestnáckrát, povídali si o životě a o knížkách a vůbec, Jindra si níc nedovoloval, dvě hodiny utekly, až mi jich
bylo líto.
Na Nový rok jsme si připili mlékem, což nám přišlo k smíchu. Zvlášt můj anděl, ostrý hoch, trávil nejvese-lejší noc v roce neveselými debatami o neradostném dětství a příchod nového roku zapil ryze nealkoholickým nápojem.
„Tak... na zdraví a štěstí," řekla jsem.
„A lásku," doplnil mě. „Láska je asi jediný čistý, kvů-
98 ~ 99
li čemu stojí v tomhle pohnojeným světě za to žít. I když se nevyvíjí zrovna tak, jak by člověk chtěl." Ťukli jsme si, vyprázdnili sklenice do dna a políbili se. Nejprve se mě lehce dotkl svými rty, ale pak, povzbuzen mým klidem, mě objal, přitiskl k sobě a já cítila, jak jeho jazyk proniká hluboko do mých úst. .....čaroděj týhle noci, jeho vina," vemlouval nám Robert Kodym. A měl pravdu.
Jindra respektoval mé odtáhnutí, když se mi novoroční polibek zdál zbytečně dlouhý, stejně jako nápad odejít domů. Nápad? Nutnost! Vůbec se mi domů nechtělo!
Jindra mě mlčky doprovodil až před náš panelák. „Díky," vzmohla jsem se. „Jsi skvělej. A já... děsná. Promiň mi. Zkazila jsem ti Silvestr, vid~?" Úžasem rozšířil oči. „Zkazila? Neblázníš? Líp jsem ho strávit nemohl, Evčo. Přesně tohle mi na chatě chybělo. Nejsi děsná, jsi... krásná." Znervózněla jsem. Tohle mi nemůže říkat! „Půjdu." Kývl. Díval se, jak otevírám dveře výtahu. „Evčo?" Ztuhla jsem v napjatém očekávání. „Pořád ještě s ním... chodíš?" Věděla jsem, koho myslí. „Pořád." Kupodivu se nenaštval, dokonce se usmál. „Nevadí. Silvestra jsem s tebou strávil já! Díky. Zejtra zajdu." Popřála jsem mu dobrou noc trošku zamyšleně. Svůj slib splnil. Leden však byl příšerný měsíc, prožila jsem ho v samém učení, jako světýlka v temnotách svítily Davidovy dopisy a mé psaní odpovědí. Za celý měsíc jsem se dostala do kina pouze dvakrát, víkendy jsme trávili na chatě, musela jsem se učit a Jindra díky autoškole také nedisponoval volným časem. A Simona teprve ne, kvůli Lukášovi, s nímž chodila na rande a vůbec se do něho zamilovala láskou jako trám. Maličko jsem jí záviděla. Maličko. Ne Lukáše, ale jeho blízkost. Vysvědčení korunovalo mou dřinu a zhodnotilo odpoledne i večery proseděné nad sešity a knihami čtyřmi chvalitebnými, ostatními výbornými. Úspěch jako hrom, zvlášt když uvážím, že jednu dvojku mám z branné výchovy, druhou ze zemáku, třetí z fyziky a čtvrtou z chemie. Mohu být spokojená. Dokázala jsem to. Našim, profesorům, Davidovi. Nejsem béčko!
Ostatně, David nikdy nepochyboval, že na školu mám, třídní profesorka tátovi navrhovala, abych po maturitě studovala jazyky. Zdálo se mi předčasné o tom teď debatovat! Tatku mé studijní výsledky navnadily natolik, že mi na týdenní lyžařský kurz začátkem února dokonce pořídil nové lyže.
Nejdůležitější bylo, že jsem to dokázala sama sobě. Pomohla jsem svému sebevědomí, v září značně otupenému, pochybujícímu a zakřiknutému. Akademii zvládnu v pohodě.
7 ~ KDE SE NEBE ZEMĚ DOTÝKÁ
Zalepila jsem obálku se zlatě vytištěným jménem Eva, symbolicky ji políbila, natáhla si pletenou čelenku a kožíšek, připnula Bobíka na vodítko a vydala se odnést dopis do schránky na budově pošty. Při zpáteční cestě jsem tak tak uskočila před rychle jedoucím motocyklem, řítícím se silnicí přímo na mne. Který idiot?!
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Motorka udělal ladnou osmičku a zajela rovnou ke mně, tentokrát však přibrzdila a pod helmou jsem poznala rozesmátý Jindrův obličej. „Ty!" nadechla jsem se.
„Zrovna jedu pro tebe, Evčo. Sedej, vyjedeme si, tu myš popadni do podpaždí..."
Nevadilo mu, že je čtrnáct pod nulou, konečně, první jízdu jsem mu slíbila. Bobíka jsem ovšem odvedla domů, stačí, když si uženu zápal já, psa ušetříme. Oblékla jsem si o dva svetry víc, na hlavu posadila helmu blembák a chytila se Jindry kolem pasu, aby mě neztra-100 ~ 101
til. Musím však uznat, že ačkoliv se snažil předvést mi co nejvíc ze svého řidičského umění, nejel jako blázen a rozhodně neriskoval. Cestou jsem zamávala Katce, randící s podstatně starším klukem. Za půlhodiny jsem necítila stehna promrzlá na kost a Jindra mě tedy odvezl na druhý konec města, k nějakému kámoši z autoškoly, kde byla větší sešlost na oslavu právě získaných řidičských průkazů. Nikoho jsem neznala, ale tentokrát si hloupě připadala jen prvních pět minut. HIuk, kterému říkali Píďa, udržoval náladu, a protože byl velkým odpůrcem alkoholu, nic k pití se na mejdanu neobjevilo. Snad proto se nezvrhl. Píďa zorganizoval jakési avantgardní divadlo, jehož herci jsme byli my všichni. Hráli jsme na určité téma, ne podle předem vymyšleného scénáře, moc jsme se u toho pobavili, nejvíc při aktovce Kovboj Johnny; Jindra představoval starého kovboje v důchodu, jenž má tři syny a dceru, tedy mě. Prosadil ovšem, že jsem nevlastní a on se mnou má incest a nechce mě nikomu dát za manželku. Kromě erotiky šlo ve hře i o vážná témata, jako je otrokářství a soužití s indiány, které starý Johnny nemohl ani cítit a střílel je na potkání jako škodnou, a podobně .
Ubrečená smíchy jsem náhodou mrkla na hodiny a v tu chvíli měla po náladě. Proboha, bude osm! Rychle jsme se rozloučili a Jindra mě v půl deváté vyklopil u našeho vchodu.
„V úterý jdeme do kina," připomněl mi. „Nekupuj lístky předem! Kdo ví, jak mě doma přivítají," hrozila jsem se s malou dušičkou. „Mám jít nahoru s tebou?" nabídl mi šlechetně. „Proboha, ne! Jsem u Simony, víš." Poplival mě tedy pro štěstí a zabral za plyn. Silný stroj zaržál jako kůň a prudce vyrazil, až se přední kolo nadzvedlo.
Asi mě poplival mizerně. Se srdcem tlukoucím v krku jsem co nejtišeji vklouzla do útulného bytu. V kuchyni tma, prosklené dveře zářily modrofialově a ty do pokojíku žlutě. Přemýšlela jsem, zda se mám jít našim k televizi ukázat, maličko mě uklidnila domácí idyla. Bohužel idyla zdánlivá!
„Ty to schytáš," přivítal mě v pokoji Pavel soucitně. „Tatka tě šel hledat," přidal se Petr. „Cože?" lekla jsem se. „K Simoně?"
„Ne. K Jindříškovi," hihňala se dvojčata. Těžce jsem usedla na postel. Ti dva pekelníci mi vysvětlovali: „Simona přišla sem za tebou, asi v šest. Tatka volal ke Katce, jesli nejsi u ní, no a Káta mu řekla, že jsi vyjela někam s Jindříškem na motorce. Zjistil si, kde bydlí, a šel k nim, zeptat se, kam tě odvezl." Vše ztraceno! Vstala jsem, abych nejprve promluvila s mamkou a získala ji na svou stranu. Vždyt jsem nic neprovedla!
„Dělej nemocnou," radil mi Pavel. Mávla jsem rukou.
Nemocná budu za chvilku doopravdy!
„Kdes byla?!" křikla na mě mamka, sotva jsem ote-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence vřela dveře obýváku. „Rajdo!" Rozsvítila, chytila mě za bradu a zkoumavě se mi zahleděla do obličeje. „Co s tím děvkařem máš?!"
„No dovol?!" Mamčin tón se mě dotkl. „Nic jsem neudělala a ty se mnou mluvíš jak s..." ,.A nejsi snad? Nestydíš se? A co David? Měl by se dozvědět, jaká jsi! A já ji ještě podporuju, oroduju za ni, aby směla na přísahu a na svatbu! Víš vůbec, co je ten neřád Svobodů zač? Lump, ochlasta, děvkař! A ty s ním táhneš dlouho! Katka říkala, že když mu bylo patnáct, přivedl do jiného stavu dvacetiletou číšnici!" „Aspoň to už dneska umí!" odsekla jsem nerozumně, Jarka vyprskla smíchy a bum, hned jsem ji koupila. Mamka, moje mamka, ta mírná, rozumná, milující bytost, mi jednu vyšila! Tatka, který se přiřítil vzápětí, tak skoupý nebyl. Dostala jsem z každé strany nejméně dvě. Pořádné!
Tváře mi hořely pokořením, bitím a hlavně nespravedlivým obviněním. Chtěla jsem z pokoje utéct! „Kampak?! Ještě jsem neskončil! Máš domácí vězení, holčičko, po škole rovnou domů! Tohle máme za to, lže nám do očí, prý jde k Simoně - a zatím se válí s takovým grázlem! Ještě se mi vysmíval do očí, prý jste někde hráli divadlo! Striptýz, co? A tomu klukovi na vojnu přestaneš psát, já ti ukážu..."
Ted jsem nevydržela. V krku mě tížil knedlík, oči se 102 ~ 103
mi zakalily slzami a já vykřikla: „Nikdy bych nevěřila, jak umíte být nespravedliví a zlí!"
Pak jsem odběhla do pokojíku, padla do postele a připadala si jako nejztracenější tvor na světě. Studená válka hadr. Nejprve se mnou doma celé dny nemluvila ani židle, se sourozenci jsem se na téma můj sobotní výlet odmítla bavit já. Simona se mi omluvila, přestože za nic nemohla. Měla jsem jí dát echo! Katce, až ji potkám, rozbiju nos.
Jindra mě navštívil hned v pondělí ve škole, z hovoru s naším tátou poznal, že tentokrát šlo do tuhého. „Monokla nemáš, všechno v pohodě, ne?" mínil naivně. Fantasta! Monokl by mi vadil mnohem méně než nedůvěra rodičů. Mlčky jsem přistoupila na podmínky, které mi nastínili při bouřlivé sobotní domluvě. Ze školy rovnou domů, žádná kina, žádné vycházky, učit se. Budiž! Jednu podmínku jsem nedodržela. Nemohla! Dopisy jsem Davidovi psala dál, stejně jako jsem je sama téměř denně vyzvedávala ze schránky. Dokonce jsem mu popsala i peklo na zemi, ovšem kvůli komu ho mám, jsem zamlčela. David je na jméno Jindra alergický. Z mých trablů si těžkou hlavu nedělal, dokonce jsem ho podezírala, že mě sice lituje, ale mé domácí vězení ho těší! Je radši, když sedím doma, despota! To se uklidní, Evo. Táta vychladne. Naši taky vždycky vyšilovali a pak přišli sami. Tvůj táta přijde na to, že Ti ublížil, protože jsi charakterní holka a on Tě podezírá bezdůvodně. A pa,k, uílo, máš mě, já na Tebe myslím v jednom huse, nejsi sama. Na všem se dá najít dobrá stránka věci. Například mi můžeš častěji psát, protože, hromy a blesky, minulej týden jsi mi napsala jen třihrát! Netušíš, vílo, co pro mě Tvoje dopisy znamenají! Výživu, kulturní chleba, spojení se světem, polaskání mého ubohého zeleného srdíčha ztraceného v mašinérii příkazů a zákazů. Když jsem u toho, celý únor mi můžeš psát, až se budou hory zelenat (a já Tobě taky - a rád!), ale od 1. března jedeme na zimní prověrky do terénu a čtrnáet dní nebudr~ k dosažení. Nevím, jak to bez sladkého dopingu Tvých dopisů vydržím!
Dostala jsem strašnou chut něco provést, když se ce-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence lé týdny nic k lepšímu nezměnilo. Taková nespravedlnost! Měla bych udělat NĚCO, aby měli důvod tvářit se uraženě, každým pohledem mi naznačovat, jak jsem je zklamala. Já je! Kde jsou ty časy, kdy mi naši věřili tolik, že se za mě šel táta do školy bít, přičemž dával v sázku svoji důstojnost i čest!
Nakonec se mi pomoci dostalo ze zcela nečekané strany. Mamčina nadřízená se jednou zmínila o báječném večírku, jehož se zúčastnila její dcera na oslavu úspěšných řidičských zkoušek, a mimochodem podotkla, že tam Erika viděla i mne. A bylo. Teprve svědectví paní primářky o nevinnosti mejdanu mamku přesvědčilo. Dokonce se mi omluvila, nemohu se divit, mají o mě strach, jsem jejich dítě a ten kluk Svobodů je nebezpečné zvíře...
„Takže mi věříš, že u Pídi o nic nešlo?" zeptala jsem se.
..Jistě. Erika Slaninová říkala, že jste hráli divadlo.
Ona sama přišla domů až v jedenáct."
„Věříš Erice Slaninové," konstatovala jsem kysele.
,,Ano. Potvrdila nám..."
„A kdyby tam nebyla, nevěříš mi dodnes."
„Evi, pochop..."
„Nepochopím, mami!" zčervenala jsem. „Jde o princip. O hraní divadla jsem vám říkala hned. Nebýt Eriky, myslíš si, že jsme tam provozovali hromadnej sex! Jindra je můj kamarád, nikdy s ním nic mít nebudu. A i když má svoje chyby, zvíře není, natož nebezpečný!" ;,Ale jdi ty," mírnila mě zaskočeně. „Vždyt ti věříme. Jsi rozumná holka, Evi. Budeme ti věřit." „Jak dlouho?" ušklíbla jsem se. Než se zase o chvíli zpozdím? Anebo než vyvedu něco pořádného a oni se nic nedozvědí? Co je lepší?
V půlce měsíce mě zmohla jarní únava. V krku mi narostly mandle velikosti přezrálých švestek, dostala 104 ~ 105
jsem teplotu a na prsou mi chrčelo jako astmatikovi. Tahle nemoc se nedala přechodit jako naehlazení tehdy v září. Dorostová lékařka, která nerada někoho uznává, mi bez řečí napsala omluvenku na deset dní. Hloupou poznámku o tom, že meze jsou studené a nevyplatí se chodit na rande do přírody, si neodpustila. Do čtvrtka mi bylo zle, teprve v pátek teploty poklesly, vysprchovala jsem se a hned napsala Davidovi pořádně dlouhý dopis. Od neděle by měl být zpátky v kasárnách a jistě se diví, co se mnou je. Ostatně, také se nepřetrhl, nenapsal ani řádku! Třeba dnes... Ne třeba, určitě!
Dveře v chodbě klaply nečekaně brzy. „Mami?" zavolala jsem. „Neseš poštu?" „Nesu, ale tobě nic nepřišlo," řekla mi a já silou vůle potlačila zklamání, aby mě neprokoukla. „Nějak ti přestal psát, vid?"
Odsekla jsem víc neštastně než rozzuřeně, protože nahlas vyslovila tíživou obavu: „Je v terénu!" „Tak dlouhopochybovala.
„Jo!"
„A proč křičíš?" vytočila mě. „Poslyš, Evo, bála by ses
tady sama do neděle?"
„Ne, asi ne. Někam jedete?"
„Víš přece, že tatínek na tenhle víkend objednal zedníka, aby postavil komín i z horního pokoje," připomněla mi. Jasně, mrzli jsme na chatě dvě zimy, kamna v ložnici každopádně neuškodí! „Musíme tam jet, ten člověk jindy nemá čas," pokračovala. „Ty jsi nemocná, prochladla bys ještě víc. A taky tatínek řekl, Evi, abys věděla, že ti věříme... Jsi rozumná holka." Aha! Proto ten slavnostní tón! Ruka podaná ke smí-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ru, náplast na únorová příkoří. No, proč ne. Pustím si televizi a budu koukat na satelit třeba do rána, hlavně na přitroublé erotické filmy, jimiž stanice po jedenácté večer přetékají. Sama se před obrazovkou nestydím, a pak, nejde o porno, ale o erotiku, některé banální příběhy ji mají celkem něžnou a vzrušující. ~Iá samota byla vykoupena tisícem rad a ponaučení, kterak nemám zapomenout zapnutý vařič, zamykat se, nikomu neotvírat - kromě paní Berkové, sousedky, již máma požádala, aby mě v sobotu přišla navštívit a potěšit v mé samotě. Tohle si mohla odpustit, nemám chut poslouchat milion drbů o lidech z našeho baráku i okolí, o tom, kdo koho s kým podvádí, kolikrát týdně se která rodina hádá a jaká ženská je v tom. V návalu nadšení bych jim odkývala víc než jen drbnu Berkovou. Abych se nebála, nechali mi i Bobíka, na chatě by se jim pletl při práci pod nohy. Zamávala jsem rodince ještě z okna, na Jarinu, jež mi nezřízeně záviděla, udělala veselý kukuč.
Paráda! Až do neděle jsem svou paní, v šestnácti prvně sama doma, tot úspěch! Ihned jsem se uvelebila v chodbě k telefonu a vytočila Simonino číslo. Jistě dorazila ze školy a ráda navštíví svou ubohou chorou kamarádku... Pch, zrovna. Doma jsem ji sice načapala, ovšem právě se chystala na rande s Lukášem. Nezlobila jsem se na ni, já bych také dala přednost Davidovi. A on, bídák, ani nepíše!
Jen jsem položila sluchátko, přístroj se rozdrnčel. Jindra. Aspoň jedna spřízněná duše! Vyprávěl mi, jak dal Katce facku za nemístné žalování, ač holky nebije. Věděl od Simony o mém stonání a bavil mě čtyřicet minut. Divil se, proč mohu tak dlouho telefonovat, a já řekla, že jsou naši ve městě.
Teprve když jsem zavěsila, zalitovala jsem své lži. Měla jsem ho pozvat na návštěvu. O nic by nešlo, báječně bychom si popovídali... A vůbec, Jindra je mi čím dál sympatičtější, tím víc, čím méně je závislý na své partě. No jo, mohl přijít! Podívala jsem se na sebe do zrcadla. To mám z toho, že jsem rozumná holka. Bobík žádostivě vyskakoval na dveře. Tohle naši nedomysleli! Mám prý ležet a léčit se! „Pojď, obludo," připnula jsem mu vodítko a on se mohl zjevit radostí, když jsem si na pyžamo navlékla džínsy a bundu a vydala se s ním značkovat odpadkové koše.
„To je práce, Evičko, s pejskem," zašvitořila za mnou paní Berková, vlekoucí z obchoďáku dvě narvané tašky. „Naše Hanička má čubičku pekinéze..." Dál jsem ji nevnímala. Přes její rameno jsem zahlédla velice povědomou postavu. Je možné, aby...?!
.....a vaří mu rejžičku a játra a..."
106 ~ 107
„Aha," řekla jsem z cesty. Kdyby o kousek popošla! „Taky mu vyváříte zvláštní jídla, Evičko?" „Cože? Jídla? Jaká jídla?" Je to David! JE!!! Dokonce mi na dálku zamával a rozběhl se. Zmocnila se mě panika, kam s touhle jezinkou? „Jo, vaříme, táta má hlad pořád... Spěchám, paní Berková, je mi zima!" Utekla jsem před překvapeným Davidem, od kterého mě dělilo už jen deset metrů, do chodby. Vždyt by byl s to mě před ní obejmout!
Ježibaba se tlačila za mnou. „Máme dole výtah, Evič-
«
ko.
„Musím ještě do sklepa, nečekejte na mne!" zoufala jsem si.
„Zítra za tebou přijdu, Evičko, dneska chci péct štrú-dl, starej ho má nejradši..."
„Ten se zase nažere, že?" plácla jsem v domnění, že
Blíženci-3 Zadáno pro blížence mluví stále o psech, a schovala se s Bobíkem do sklepa, kde jsem netrpělivě čekala, až konečně výtah zabzučí. Dělej, babo, zmiz!
Bzzz... Trhla jsem vodítkem, až psí tělíčko zavlálo
v povětří, a uháněla zpátky do chodby.
David stál před domem, a protože se dveře zabouchly,
marně se snažil dozvonit k nám nahoru. Zapomněla
jsem na Bobíka a skočila mu do náruče.
„Co se děje?!" žasl poté, co jsem mu málem polibkem
vyrazila dech. „Nejdřív se ke mně nezná, až jsem se
bál ..."
„Všechno pochopíš! Pusf, jsou tu lidi!" „No a? Chodíme spolu na zapřenou?" „Ne, jistě ne, ale... proboha, Bobík! Nadběhni mu!" Indiánskými přískoky jsem se blížila k našemu psovi, který nade vše miluje svobodu a jak může, potrestá naši nepozornost honičkou po celém sídlišti. Naštěstí jsme ho tentokrát chytali dva a po čtyřech pokusech se Davidovi podařilo přišlápnout uválený konec vodítka. „To je váš čoklík?" zeptal se trochu udýchaně, sprin-tovali jsme mezi bloky slušnou rychlostí. „No jo, Bobík, psala jsem ti o něm. Pudl." „Pudl? Závodní chrt, tomu bych věřil," smál se. „Jádro pudla. Pojcf nahoru, honem..." „Kdo? Já, nebo pes?" zeptal se nevinně. Vybuchla jsem smíchy. „Oba!"
Ještě trochu strachu v patře, aby nás nikdo nezahlédl. V předsíni připadalo Davidovi podezřelé nezvyklé ticho .
„Vaši nejsou doma?" zajímal se.
„Ne. Odjeli na chatu a vrátí se v neděli," řekla jsem
a dívala se, co s ním udělá, až mu dojde, že...
Zapálilo mu v sekundě. Oči se mu rozzářily, položil
mi ruce na ramena. „Neříkej..." Dokonce polkl! „Proč tě
tu nechali? Tušila jsi...?"
„Ne. Stůňu, víš? Psala jsem ti..."
„Tys mi nepsala hodně dávno," vyčtl mi.
„A ty mně jo? Od pondělí ležím v horečkách! Mamka
říkala, že jsi na mě zapomněl."
Usmál se. „Tomu přece nevěříš, vílo. Doufám! Vyřiď jí, že tě mám... Ne, radši nic nevyřizuj. Odhalila by nás. Vrátili jsme se do kasáren až v úterý, hned ve středu před kinem jsem ti psal. Šli jsme s LucYou do města na Lví srdce a přichomejtli se k havárce: Takovej zobák, patnáctiletej kluk, vlítl na pionýru do náklaďáku. Ten s tou tatrou ujel. Luďa metl zpátky pro pomoc a já zůstal s tím klukem. Měl zapadlej jazyk... Dusil se, celej v krvi... Doktor nás vzal s sebou do nemocnice a pak ještě na fízlárnu na protokol, chápeš, kino ztracený a navíc jsem nestihl odeslat dopis, což mě potom mrzelo nejvíc."
„Ty jsi mu zachránil život?" řekla jsem obdivně. „Myslel jsem, že to nedokážu," přiznal. „Dusil se, modral , chroptěl... Pořád jsem nemohl jeho jazyk dostat ven. Byl to strašnej zápas... Kdyby se mi to nepovedlo..." „Jsi... hrdi na."
„Nesmysl. To by udělal každej, Evo." „Já ne! Neměla bych nervy! Opušták máš za odměnu?"
„Ne," vzpamatoval se. „Za cvičení. Pár nás vyfasovalo opušták. Za toho kluka jsem dostal pochvalu a od jeho rodičů hodinky a tisícovku." „A tys to vzal?!" Tohle mi k němu nepasovalo. „Pochvalu vzít musíš," zazubil se. „Víš, o čem mluvím."
„Vzal. Vílo, jsme lidi, ne? Pět stovek jsem dal LucYo-108 ~ 109
vi, nedostává z domova ani vindru. Za zbytek jedu k to-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence bě. Máma toho kluka mi brečela na rameni, musel jsem vzít. Za jejich jedináčka, urazil bych je. Poslyš, o tom mluvit nemusíme. Ted' jsem s tebou a... Smím u tebe zůstat až do neděle? Rozmysli se."
„Ty se ptáš?!" rozhorlila jsem se. „Nejseš si jistej?" Pousmál se. „Ptám, Evo, tady jde o víc než o pusu dole u výtahu, rozumíš. Spočítej si; budeme spolu sami dva dny a především dvě noci . Nejsou tu vaši ani naši, aby mě napomínali, co smím a co ne. Miluji tě, Evo, a chcí se s tebou milovat. Panebože, jak já tě chci!" Objal mě a nedočkavě políbil.
„Já chci taky, Davide," vyřkla jsem vzrušeně svůj ortel .
Teprve po hodně dlouhé době nás napadlo odložit si. Aspoň bundy! „Máš hlad?" napadlo mne. „Chut na řízek?"
„Mám," přisvědčil. „Ale na tebe větší." „Najíme se," navrhla jsem rozpačitě. Chtěla jsem se s ním milovat, jenže nevěla JAK, a tak jsem tu chvíli úmyslně oddalovala, abychom se víc těšili a nějak k tomu došlo samo.
Nepříliš nadšeně souhlasil a pomáhal mi s fritováním připravených řízků a balíčků hranolků z mrazáku. Nepomáhal, spíš mě zdržoval, objímal a líbal, převlékla jsem se z pyžama do darovaných minišatů a ty ho nenechávaly chladným.
Navečeřeli jsme se u svíčky. David se prohrábl mým hudebním fondem a založil do magnetáku nejprve Wa-nastowi vjecy, po mém protestu je nahradil Jankem Le-deckým.
„Myslel jsem, že se ti Wanastowky líbí," podivil se. „Líbí, ale... Jen láska se hodí víc." Nemohla jsem mu říct, že ač Wanastowi vjecy zbožňuji, nemůže je TED pustit. Připomínaly by mi Jindru.
Připili jsme si limonádou. „Na tu lásku, co nás drží nad vodou," řekl a skleničky jemně zazvonily. Pak mě chytil za dlaně.
„Vzpomínáš, jak jsi tenkrát přijel k nám coby vedoucí?"
Usmál se. „Jasně. Nerad vzpomínám, ale na tohle
a mnoho jiného nikdy nezapomenu. Tenkrát jsem se ti
nelíbil."
„Naopak. Líbil! Tedy vzhledově. Jinak - moc ne. Frajer v tílku a s bosýma špinavýma nohama." „Nevěřím na lásku na první pohled. Zalíbení existuje. Už na tom nádraží jsi mi padla do oka. Nejkrásněj-ší holka, jakou jsem dodnes kdy potkal. No a pak jsi mě nevědomky začala přesvědčovat o ťom, že taky chytrá a správná, i když děsně mladá. Měl jsem z tebe divnej pocit, vílo. Nikdy jsem si se žádnou holkou hlavu nedělal a na tebe jsem musel pořád myslet... Tvoje červenání a první polibky a naše dohoda o cti... Byla to hra jen na začátku. Na čundru jsem najednou věděl jistě, že tě mám rád. Doba pouhého kamarádství byla pryč. A te~ v tom lítám."
„Škoda, že se tábor a čundr nevrátí," vzdychla jsem. „Nelituj. Znáš můj vztah k minulosti. Je dobře, že se čas nedá zastavit ani vracet. Člověk pořád prožívá něco nového. Každým okamžikem ztrácíš a na druhou stranu získáváš. Ty budoucí můžeš nějak ovlivnit, i když něco je dílem náhody, osudu. Třeba tenhle nečekanej víkend s tebou..."
Vyzval rně tancovat. Objala jsem ho a on mě. .....tak jecT dál, cesta končí tam, kde se nebe země dotýká, jed, jed' dál, at vítr vysuší slzy, co v očích máš..." Líbali jsme se. Tiskl se ke mně a tam dole hrozně tlačil, napjatý a vzrušený. Zasypával mě drobnými něžnými polibky, líbal můj obličej, krk i ramena, prstem po-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence volil kličku šněrování na mých prsou. Maličko zaváhal a podíval se mi do očí.
„Smíš," hlesla jsem neslyšně, spíš jsem si to jen myslela. Vyčetl souhlas z mých rtů a jedním pohybem si přetáhl tričko přes hlavu. Stáhl mi šaty a přivinul mě k sobě. Cítila jsem elektřinu přeskakující z jeho žhavé kůže.
„Jsi nádherná," řekl tiše a líbal mé prsy. Opojnost doteku nahých horkých těl, muže a ženy, dvou nejdoko-nalejších výtvorů matky přírody, zahnala můj ostych.
«
„Davi de, já...
„Já vím," zavřel má ústa polibkem. „Budu se snažit ti... neublížit. Horší je, že jsem s takovým programem 110 ~ 121
dnešního večera ve snu nepočítal, rozumíš, a nemám s sebou ochranu a ty určitě taky ne, vid~? Evo, lásko moje, slibuju, dám pozor..."
Věřila jsem mu. A chtěla ho. Děsně! Vzrušil mě na nejvyšší míru! Dotkla jsem se nesměle pořádné boule na jeho džínsách, která mě přitahovala, lákala a děsila zároveň.
Uchopil mě do náruče a přenesl na válendu. Nevím, kdy se svlékl, ale když si ke mně přilehl, byl docela nahý a mé tápající prsty sám zavedl na správné místo. „Davide, to se nepovede," zhrozila jsem se té velikosti .
Usmál se, oči zastřené mlhou vzrušení. „Jsi sladká, vílo! Nech TO na mně."
Nechala jsem. Nalehl na mě teprve po nekonečně dlouhé předehře, podobné té, co nám vloni promítali v biologii, když jsem se málem třásla nedočkavostí a přála si být jeho. Celá, se vším všudy. Jednoduché jako ve filmu to nebylo, chovala jsem se určitě hrozně, vyplašeně a křečovitě, bolelo to, hodně, kousala jsem ho a naříkavě uhýbala. Přesto se spojení našich těl podařilo, pronikl do mě, zvolna, centimetr po centimetru, zarývala jsem mu nehty do zad a on se svými rty vpíjel do mých.
„Otevři oči!" šeptal naléhavě. „Prosím tě, otevři oči! Chci se milovat s tebou, ne jen s tvým tělem." Snažila jsem se mu vyhovět, ale co chvíli mě upomí-nal znovu. Sám svoje přivíral, a když došel k vyvrcholení, zavřel je také, rychle ze mne vyklouzl a ještě ve stavu jakési křeče mě převalil na sebe a tiskl, až jsem sotva mohla dýchat. Na jeho svalnaté hrudi jsem se vzpamatovávala, poslouchala jeho tep, nejprve podobný dusotu koňských kopyt při klusu, pak stále pomalejší a klidnější, až docela pravidelný. Nejsem panna. Prvně jsem se milovala s mužem. PoPrvé!
Prsk. Svíčka na stolku dohořela a zhasla. Zalila nás tma. Zdánlivá, v protějším bloku svítily desítky oken. „Vílo moje," řekl mazlivě. „Jsi božská! Ani v těch nej-erotičtějších snech to nebylo tak silný a... Zklamalo tě to.
112
„Ne... Milování je zvláštní," přiznala jsem. „Je nádherný," opravil mě. „Asi z toho máš v hlavě zmatek a cítíš bolest a strach a já nevím, jaký zábrany tě ovlivňují, ale Evo, lásko, než odjedu, vynasnažím se, aby se ti milování zalíbilo. Co je prvně a naposledy, za moc nestojí. A taky dík vojně dlouho nevydržím, párkrát se pohnu a jsem hotovej... Nakonec, aspoň jsem tě dlouho neničil. Milování je nejsilnější, co můžeš prožít. S tím, koh.o má člověk rád, se prožitek umocňuje. Rozumíš? O sexu se moc nemluví, ale je důležitej. Hnací motor, nová energie. Aspoň já ho tak cítím. A chci, abys
Blíženci-3 Zadáno pro blížence i ty při něm byla na špici." Neříkala jsem nic, plná nových dojmů. „Miluji tě, Evo." Položil mě něžně vedle sebe. „Já tebe víc."
„Ne, víc to nejde," odporoval.
V polotmě jsme se dotýkali jeden druhého, objevovali krásy lidského těla, líbali se a šeptali si nejkrásnější slovíčka. Muselo být hrozně pozdě, když vedle mě usnul. Přikryla jsem nás dekou, otočil se na bok a ve spánku
mě k sobě přivinul. Nebudila jsem ho, měl za sebou dlouhou cestu.
A vůbec. Potřebovala jsem klid. Nespala jsem celou noc!
V těch trhavých snových okamžicích, do kterých jsem horečně upadala, se mi v jednom kuse zdálo o milování. Bolelo mě úplně všechno. Celé tělo. Únavou, námahou a především nevyspáním. David byl naopak čilý jako rybička, vzal do náruče mé mátožné ostatky a přenesl je do koupelny.
„Nejsem invalida!" bránila jsem se. „Jsi zraněná," smál se. „Podívej té krve všude..." Zhrozila jsem se. Ano, doslova všude! Zaschlá krev na mých stehnech mi vadila méně, skvrna na prostěradle značně. A ta žlutá vedle ní také! Okamžitě jsem ho stáhla z válendy a namočila. Pánové, jestli se mi ho nepodaří vyprat a usušit do neděle, jsem nahraná! „Ted na to nemysli," zahnal mé obavy a stáhl mě k sobě do vany. Plácali jsme se v ní jako kapři v malé kádi, málem vytopili babku Slavíkovou pod námi, umývali jeden druhého, oba dokonale vzrušení, až se z toho vyklubalo milování. Jiné než večer, sotva jsme se stačili přemístit do pokoje. Milovali jsme se za bílého dne, dlouze, něžně a krásně, objevovali, co se tomu druhému líbi víc; David mě líbal i TAM a já šílela, myslela jsem, že víc nevydržím, stále stupňoval tlak a pak přišlo uvolnění, křeč, určitě jsem i křičela, tohle bylo ONO! Poté do mě pronikl, mnohem snáze než v noci. Necítila jsem už bolest, dokonce jsem se snažila přizpůsobit jeho rytmu. „Jsi učenlivá," políbil mě s úsměvem hned potom, co dospěl k svému vrcholu a my se museli jít znovu vy-sprchovat, abychom se k sobě nepřilepili. Promilovali jsme celou sobotu kromě dvou hodin strachu, kdy přišla paní Berková. Schovala jsem Davida do ložnice, otevřela jí v županu oblečeném na ještě rozpáleném těle a vůbec neposlouchala, co mi ta dobrá žena vypráví. Vymluvila jsem se na zvýšenou teplotu a ona vzala vyvenčit Bobíka za mě. Myslím, že jsem zvýšenou teplotu měla. Z Davida a milování, ne k angíně, dávno na ústupu.
Kromě chvíle, kdy jsme si vzali něco k jídlu, jsme strávili veškerý čas v posteli. Mazlili jsme se a líbali a povídali si a hráli a uspokojovali touhu dlouhých měsíců odloučení.
V neděli po snídani naposledy.
„Evo já se zblázním!" říkal mi neštastně, když byl nej-vyšší čas, aby se oblékl a mazal na výpadovku chytit stopa. „Teď mi bude vojna u+íkat hůř než před tím! Myslel jsem, že když tě budu mít úplně, uleví se mi. Jo! Asi se to nemělo stát, jsem z tebe nemocnej..." „O prázdninách za tebou přijedu, i kdybych měla utéct," slíbila jsem.
„Beru tě za slovo, vílo. V srpnu bych mohl dostat dovolenou, jenže - do prázdnin zbývá ještě tři a půl měsíce! A jak je bez tebe přežiju... pojď ke mně, lásko..." „Ne, Davide, je moc hodin," odstrkovala jsem ho, ač mi srdce málem krvácelo. A moje tělo, nedávno naivní a bojácné, mě zrazovalo, toužilo po jeho dotecích, chtělo se k němu přitisknout, spojit se s ním! Naštěstí je tu i rozum.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Jsi zlá," vyčetl mi lítostivě. 114 ~ 115
Natáhla jsem si džínsy a bundu, připnula Bobíka na obojek a šla ho vyprovodit na pěší zónu a odtud dolů pod sídliště, kde mohl stopovat ještě před nájezdem na dálnici. Zbýval mu totiž čas a rozhodl se zajet do Prahy k rodičům.
Hned první auto zastavilo, aniž jsme mávali. „Chcete svézt, slečno?" zavolal na mě mladý řidič. Trochu jsme ho zklamali, když pochopil, kdo z nás tří pojede, ale zachoval se skvěle a řekl Davidovi, at teda nastoupí .
Ještě poslední políbení a zamávání... A fofrem domů, bleskově zahladit po návštěvě stopy. Tentokrát jsem rodičovskou důvěru doopravdy zklamala! Vyžehlila jsem vyprané a na radiátoru usušené prostěradlo, naklidila byt, a než jsem si po obědě zalezla do peřin, konečně si po perném a namáhavém víkendu odpočinout, zazvonil telefon. Simona, nebo Jindra? „Eva," ohlásila jsem se neutrálně. „Musím tě ještě aspoň slyšet, vílo." Do očí mi vhrkly slzy. „Už jsi doma?" „No..." Patrně mu došla jindy nekonečná zásoba slov. „Co vaši?"
„Nic. Prej ze mě musel mít tvůj táta radost, když jsem tam zacláněl celej víkend," zasmál se. „Ty jsi jim lhal?" nemohla jsem uvěřit. „Ne. Jen je při tom nechal. Řekl jsem, že nevím, jakou z toho má radost. A to vážně nevím." „Aha," usmála jsem se. „Kdyby se tatka něco domá-kl, vypakuje mě z baráku."
„Tomu nevěřím." Zaslechla jsem, jak někomu říká, že už končí. „Vílo, musím jít. Táta mě veze na nádraží. Zase jsem zelenej a ten víkend mi přjde jak sen, ne skutečnost. Chtěl jsem tě... slyšet, no. Napiš mi." „Napíšu," slíbila jsem a rychle dodala: „Nebyl to sen. Díky, Davide!" „Za telefon? Ale jdi ..." „Za ty dva dny," upřesnila jsem.
„Ty děkuješ mně? Já tobě, vílo! Strašně moc. A..." „Já vím," ztěžka jsem polkla.
„Fajn. Já tě taky... ale houby, napíšu ti to, nemůžu takhle přes dráty, nejsem tu sám. Moje lásko! Ahoj." „Ahoj, Davide."
Ještě ten večer jsem mu napsala šíleně zamilovaný dopi s.
g ~ TAKOVÁ ROZUMNÁ HOLKA
Dařilo se mi. Vážně! Učení mi šlo dobře, vycvičila jsem svou vůli natolik, abych při učení na nic jiného nemyslela, tudíž jsem se s náročnými úkoly vypořádávala za kratší dobu než na začátku prváku. Byla jsem veselá a štastná, hvězdy mi byly obzvlášt příznivě nakloněné, všechny úspěchy ijakousi vyrovnanou rovnováhu jsem přičítala na vrub intimnímu zážitku s Davidem. Láska a dobrota ze mne vyzařovala, rozdávala jsem úsměvy všem kolem, štastná a spokojená. Jak by ne, když šíleně zamilovaná! David mě o své velké lásce přesvědčoval v každém dopise. Psal k mamčinu ~ídivu denně. Jestliže předtím nechápala, co si můžeme obden psát, teď si lámala hlavu, jaký motor nás pohání. Kromě Davidovy přítomnosti, bohatě nahrazované něžnými slovíčky v dopisech i občasných telefonátech, když se dostal na vycházku a zavolal mi, mi vlastně dohromady nic nechybělo. Víkendy jsem trávila téměř pravidelně na naší chajdě, přinejmenším jedno odpoledne v týdnu s Jindrou, občas společně se Simonou a Lukášem. „Já se ti divím," řekla mi, „že vydržíš být věrná." „Jindra je kamarád. Fešák, ano. A dál nic. Davida
Blíženci-3 Zadáno pro blížence mám ráda, opravdově a celou svou bytostí, nikdy bych ho nemohla podrazit! A on mě taky ne." A jeho dopisy? Jedna báseň!
Evo, jsi moje víra, moje všechno. Stala jsi se sou.částí mého svět,a, mého života, koushem mé osobnosti. Pod-116 ~ 117
statným kusem! A strašně mi chybíš. Pořád si Tě představuji, ve dne v noci na Tebe myslím, často se mi o Tobě zdá. Sny jsou tak živé, až mě obchází mráz. Připadá mi, že Tě mám u sebe, stačí natáhnout ruku a dotknu se Tě, ale když ji natáhnu, vzdaluješ se mi, mizíš, já šílím a probudím se celej zpocenej a nejradši bych do všeho kopl. Vždyť mám za sebou teprve sedm měsíců! Potřebuji Tě, moje malá. Pomáhá mi vědomí, že jsi. V dálce, ale moje. No prosím, je ze mě málem troska, hromádka toužící hmoty. Bez Tebe jsem ztraeen. Jak bych mohla být nevěrná!!!
Studentské majáles jsme oslavili ve velkém stylu. My prvačky jsme zvědavě okukovaly kolegyně z vyšších ročníků a hlavně studenty z gymnázia Jízdárenská, kteří program v Centrálním parku připravili právě ve spolupráci s naší akademií pro celé město. Další přátelství mezi našimi školami bylo potvrzeno veselým obřadem, kdy si právě vyhlášená královna krásy naší akademie Radka Stachová, holka ze třetáku, výrazně hezká, ovšem pořádně namyšlená, brala v parku missáka gymplu. No prostě prima psina.
Po prvním květnu přišla vedra. Ač o Velikonocích a v dubnu drobně sněžilo, v květnu jsme chodili v tíl-kách a v půlce měsíce se normálně na chatě koupali v rybníku. Příroda je zřejmě zmatená nebo co. Mám ráda léto a teplo vůbec, ale vydýchané dusno ve třídě mi začalo vadit. Cítila jsem v něm nejrůznější pachy voňavek spolužaček, svačiny, výpary ze školní kuchyně, prach, pyl, smrdutou houbu na umývání tabule a kdoví co všechno, až se mi žaludek kroutil jako žížala. Na chatě jsem se kromě čtení a učení většinou nudila, ovšem vzduch tam byl nádherný, voněl pryskyřicí, mechem, jehličím i rybničnou vodou, hotový Channell 19 pro můj citlivý nos.
Stejně jako na výletech s Jindrou. Můj neúnavný rytíř velice rád proháněl stále nablýskanou a pečlivě a láskyplně opatrovanou motorku, tudíž změnil programy našich schůzek. Chodili jsme méně do kina, zato častěji vyjížděli za město do přírody. Brouzdali jsme se spolu lesem a trávou většinou u řeky a v místech, kde jsme nepotkali živáčka, povídali si, smáli se a bylo nám spolu dobře. Nemohla jsem si na něho stěžovat, dávno na mě nezkoušel silácké výpady, konečně mu došlo, že násilím nic nezmůže. V tom drsném samolibém frajerovi a děvkaři jsem objevovala duši docela romantického kluka, až jsem se divila. Překvapoval mě. Někdy hodně! Jako třeba v sobotu, kdy jsme díky tátově služební cestě neodjeli na chatu.
Prošli jsme se po rozvalinách Kozího hrádku a abychom unikli ječícímu davu turistů bezohledně dobývajících dávno dobytou tvrz, sešli jsme pěšky dolů až k úpatí kopce, kde se vine přítok řeky, spíš větší potok. Sedla jsem si na břeh, zula boty a ponořila nohy do vody, pramenící nedaleko a tudíž pěkně studené. Jindra si dřepl na bobek vedle mne, chvíli mlčky pozoroval mé cachtání a náhle zadeklamoval: „Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, ze skály u břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k no-houm vine, dále zeleně zakvítá, až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá, po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá." Užasle jsem zvedla hlavu, nebot jsem bezpečně pozna-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence la i~ráchův Máj. „Ty čteš verše?"
Pokrčil rameny, přistiženě a jakoby stydlivě. „Jen ňá-ký. Čtu všechno, co se číst dá."
Nelhal, znal literaturu lépe než kdokoliv jiný, dokonce líp než David!
„Sama od sebe jsem četla jedině Kytici, ta mě baví. Jinou poezii leda tu povinnou," přiznala jsem. „Máj je perfektní," řekl vážně. „Zkus si ho přečíst teď, v květnu, nejlíp takhle venku, u vody, navečer, abys ho pochopila. Povinnou četbu nečtu. Čtu, co mě baví, nezajímá mě, jestli je to doporučený nebo ne." Zkrátka, vytočil mě. Tím víc, že jsem ho poslechla, hned po neděli si Máchu vypůjčila v knihovně a přečetla tu strhující báseň u rybníka, kde jsem si sedla na pololežící kmen vrby nad hladinou, ve vodě se odráželo oranžové zapadající sluníčko a vánek šustil listím. Myslím, že jsem teprve tam pochopila. Máj, Máchu i Jindru. Zůstala jsem přikrčená na kmeni ještě dlouho po setmění, vnímala jsem krásu málem letní noci a užíva-118 '~ 119
la si pocitů neštastné Jarmily, dokud se neozvalo z chaty hvízdání, kterým nás táta přivolává pod střechu a jímž zakončil zvláštní romantickou seanci na vrbě. Robin v lavici přede mnou si tajně při hodině chemie vybalil svačinu, sklonil hlavu pod úroveň desky a chramst, urafl si pořádný kus chleba s vaječnou omeletou koupenou v bufetu kousek od školy teprve před čtvrthodinou. Zřejmě se doma nestihl nasnídat. Horší bylo, když ke mně došel závan čerstvé cibule, kterou byla omeleta hojně posypaná. Snažila jsem se dýchat pusou, ale štiplavý puch pronikal do mého chřípí a v koncentraci s ostatními školními pachy a začínajícím dusnem mi obrátil žaludek. Chytla jsem se za pusu a bez dovolení vyrazila ze třídy, doběhla na záchody v patře a hodila strašnou šavli.
Pánové! Opláchla jsem si obličej, vykloktala pusu čistou vodou a celá roztřesená a bledá se vrátila do třídy. „Omluvte mne, paní profesorko, udělalo se mi nevolno," vysvětlila jsem udivené kantorce.
Kývla. „Sedněte si k oknu, Veselá, vzduch vám pomůže. Léto začalo ostře a dává nám všem zabrat." Do konce hodiny jsem se vzpamatovala a o přestávce se přestěhovala zpátky k Simoně. „Nejseš náhodou v tom?" zavolala na mě Kamila posměšně.
„Náhodou ne," ušklíbla jsem se na ni, připravila si na lavici matiku, schovala chemii a zaregistrovala Simonin pohled.
„Co je? Proč se tak díváš?" „Už dlouho ses v těláku neomlouvala." „No a? Tím chceš říct...," zasmála jsem se. „V tom nejsem. A víš dobře, že mám menses poruchový, jednou za dva tři měsíce. Dorostovka říkala, že v šestnácti to není nic neobvyklého." „Bylo by to veselý, co?" usoudila. „Veselý? Tragický," řehtala jsem se. „Zvoní! Určitě mě dneska vytasí a já vůbec nic neumím!" šílela. „Včera jsme byli s Lukášem venku. Evo, on je čím dál horší!"
„Povídej," naléhala jsem dychtivě. Lukášek zřejmě usoudil, že po pětiměsíčním chození má nárok na víc než jen pusy a Simonu tvrdě tlačil ke zdi. O hře na přetahovanou o Simoninu halenku mi však pověděla až o následující přestávce, mezitím ji matikář skutečně pozval k návštěvě stupínku a ona si horko těžko vybojovala trojáka. Dneska ji však známka nerozházela, zaujata vymýšlením nových výmluv pro netrpělivého Lu-ka.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence My čtyři jsme měli hned tři důvody k oslavě. Jindra mě pozval do Oázy, motorestu s diskotékou, za účelem zapití jeho úspěšně složených závěrečných zkoušek, Simona jásala nad letenkami do Kanady, kam ji matka konečně po mnoha letech pozvala i s bratrem Petrem na prázdniny, čehož má nezdárná sestra nejen nelitovala, ale přímo si to pochvalovala, Petr ji totiž začínal nudit, Lukáš slavil maturitu - a já nic. Ba naopak, David pobýval už týden na jakémsi cvičení, nemohl mi psát a tatáž vyhlídka platila i pro následující tři týdny. Vlastně se mi slavit nechtělo a souhlasila jsem; jen abych svým přátelům nezkazila radost. Dokud jsme se bavili, smáli a tancovali, bylo mi dobře. Ovšem čím dál rozjařenější Lukáš objednal všem velkého ruma s colou, prý aby Simonu opil a ona byla povolnější, jak šeptem odhadoval Jindra a já mu dávala za pravdu.
„Budeme pít, dokud na sebe budeme vidět! Simi, do dna!" povykoval Luk. „Honem, neškleb se! A další rundu.
Ťukla jsem si s Jindrou, přiložila skleničku ke rtům a nadechla se vůně rumu, kterou ráda čichám, připomíná mi totiž vánoční cukroví. TecY se mi zhoupl žaludek, naježily se mi všechny chlupy po těle a já vylítla od stolu jako raketa. Ke všemu ani jeden záchod volný! Utíkala jsem tedy ven, do vlahé letní noci. Opřela jsem se o zeď budovy a zhluboka dýchala. Pomohlo to. Obsah žaludku se umoudřil a zvolna se vrátil na své místo, aby ho mohly žaludeční štávy strávit. „Co se stalo?" Jindra vyběhl za mnou. 120 ® 121
„Dobrý," uklidňovala jsem ho. „Nesnáším alkohol."
„Už ho za tebe vypila Simona," usmál se. „Ta bude vypadat. Luk ji napájí moc rychle. Vrátíme se dovnitř, nebo chceš jít?"
Představila jsem si dusno v sále a stěží udržela rozbouřenou hladinu mých útrob v klidu. „Domů..." „Počkej na mě," nařídil, došel vyrovnat účet, vrátil se, vzal mě za ruku a vedl teplou nocí městem domů. Po pár krocích nevolnost zmizela. Nebe nad námi někdo pobil zlatými cvoky.
„Víš, jak vypadají Blíženci?" Ukázala jsem mu seskupení hvězd. Poznám je bezpečně. Moje a Davidovo znamení!
„Jsem Střelec," usmál se. „Váhavej ne."
Z boku se na mě podíval. „Jo, váhavej. Prošvihávám svou životní šanci! Evčo, pořád s ním ještě... chodíš?" Kývla jsem. „Tak vidíš. Ach jo."
„Nebuď smutnej, Jindro," těšila jsem ho. „Jsi... bezva." „Bezva trouba," šklebil se. „Prosím tě! Bezva kámoš."
„No, to je totéž," usoudil, naštěstí bez nostalgie. „Teď tě dlouho neuvidím, Evčo. Pojedeme s klukama na čun-dr a v srpnu do Španělska... Pojeď se mnou na čundr! Prosím!"
„Šílenče," usmála jsem se. „Já musím s rodinkou na chatu. Nikam jinam mě táta nepustí. Do Španělska jedeš s tátou?"
„Jo. On zájezd platí, nic víc. At si nemyslí, že se s ním budu dvacet dní otravovat! Byl bych blbéj, kdybych nejel , ne? Snad počítá, že se z nás stanou kamarádi. Se-ru... promiň, dlabu na něj, mám ho na háku, je mi z něj na bli... zvracení, ale má prachy. A dokud je má, může platit."
„Ty, Jindro, třeba tě má vážně rád a nezaslouží si..."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „A já si zasloužil, aby mi s mámou zkur... zkaziii dětství? Zasloužil jsem si kreténa otčíma?" Pokrčila jsem rameny. Vidí do problému víc než já, dítě ze spořádané a štastné rodiny. „Vážně bys nemohla jet se mnou? Aspoň pár dní, Evčo."
„Pochop," usmála jsem se. „Víš, co vyváděl tatka tehdy v únoru. Nebo se už nepamatuješ?" „No jo," vzdychl. „V životě mi nic nevyšlo!" „Jak to? Udělal jsi zkoušky!" „Na učňáku, kterej mě nebaví," odsekl. „A máš motorku..."
„Od fotra zamindrákovanýho špatným svědomím," šklebil se. „Bráchu mrzáka, mámu couru, milujícího otčím a."
„A Kryštof?" zkusila jsem. Nikdy víc ho už nevozil! ,,Ten jedinej je...," zaváhal. „Fajn. Už chodí, je rozto-milej. Jenže toho nemám já. Vůbec mě nezná, tuhle mě viděl v kuchyni a rozeřval se. Jsem pro něj cizí, chápeš. A hlavně nemám tebe, Evčo." Změna tématu mi neseděla. „Půjdu, Jindro." „To jsi celá ty," vyčetl mi. „Studená a chladná..." Položil si ruce na má ramena. „A hezká..." Přiblížil se ke mně a já ucítila peprmintovou žvýkačku. „A správná..." „Neblázni!" varovala jsem ho. „Nejsem opilá!" Usmál se. „Já vím. Jednu pusu starýmu příteli na rozloučenou bys dát mohla, ne? Uvidíme se koncem srpna, celý dva měsíce ne... Hm?"
„Mohla," usoudila jsem tiše. „I chtěla. Jsi prima." Někde v dálce zahřmělo a u chodníku kdosi túroval auto. Jindra mě v tom rachotu obj al a políbil. Francouzák jak vyšitý, nemohla jsem se pohnout, protestovat, málem ani dýchat. A pak, jeho rty a hlavně jazyk hluboko v mých ústech mi nebyl nepříjemný. Vlastně jsem se bránit nechtěla!
Polibek trval dlouho. Hodně dlouho. Pak jsme si řekli ahoj po prázdninách a rozešli se v míru, ačkoliv jsem cítila, že mě nemá JEN za kamarádku jako já jeho. V hloubi mé hříšné duše mě tahle skutečnost těšila a zároveň jsem se jí obávala. Jak to dopadne?! Davide, tahle není nevěra, neboj. Polibek přijít musel .
Seděla jsem v kabinetu češtinářky a třídní Součkové a otřásala se po příšerně hořkém žaludečním léku, kte-122 ~ 123
rý mi dala vypít záhy poté, co se mi udělalo šoufl. Tentokrát před první hodinou, a dokonce nikdo cibuli nesva-čil. Přemýšlela jsem, co mi nesedlo, zda rohlík se sýrem k snídani nebo zeleninový salát k večeři. Žádné z jídel mi nepřipadalo závadné natolik, abych kvůli němu vydávila málem duši. Zřejmě se budu muset se svými obtížemi svěřit mamce, jistě není normální tolik zvracet. „Nejste těhotná, Evo?" podívala se na mne třídní. „Ne! Samozřejmě ne," vyhrkla jsem.
„Stane se leccos," pousmála se. „Takhle sebejistě může odpovědět jedině ta, která s chlapcem nic neměla. Jste rozumná, Evo, v šestnácti je brzy." Zdvořile jsem se usmála. Hm, zase TAK moc rozumná nejsem, kdyby věděla! Raději jsem poděkovala za lék a odklusala do třídy, zdravá jako rybička, vyzvědět, jak dopadla Simona. Nakonec jsem kvůli ní makala v psychologii k tabuli, nebot nás profesorka zahlédla a chtěla mě ztrestat. Nepřišla si na mě, psychologie je předmět, který se dá lehce zapamatovat. A smát jsem se musela, protože mi Simona líčila, kterak v motorestu ztvrdla jako modurit a Lukáš s ní měl plné ruce práce, aby ji dopravil domů. O sexu se nedalo uvažovat, Luk si nechtěl připadat jako nekrofil. Záměr Simonu alko-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence holem zvláčnět mu vyšel přesně opačně. Mamka vešla do koupelny, právě když jsem se sprchovala. Jaká úleva ze sebe smýt celodenní pot i prach! „No vidíš, Evi," zadívala se na mě. „Udělala se z tebe ženská. Vždycky jsi měla strach, že Jarinu nedohoníš." Mrkla jsem na sebe do velkého zrcadla. Fakt mám větší prsa. Aspoň se budu Davidovi víc líbit! A taky napjatější, málem úplně tvrdé, tmavší bradavky... Panebože! Vždyt to by MOHL být těhotenský příznak!! Proč vlastně šmahem zamítám možnost být těhotná? Protože jsem se spolehla na Davidovo ujištování, jak dá pozor?! Rychle jsem se osušila, oblékla tenkou noční košil-ku a sedla si na balkon, kniha Čekáme dětátko, tajně zabavenou z mamčiny knihovny, zamaskovala atlasem a zahloubala se do studia. Příznaky: nepřítomnost menstruace, ranní nevolnosti, zvracení, přecitlivělost, alergie na pachy, zvětšování ňader, tmavnutí bradavek, nadměrné pocení, zvyšování tělesné hmotnosti... Ne, nesmysl. Musela bych být těhotná víc než tři měsíce! Rychle do koupelny stoupnou si na váhu. Uf, maličko se mi ulevilo, nic jsem nepřibrala, naopak, mám o tři kila méně! Jasně, blbnu. Znovu jsem se zahloubala do knihy: při stisknutí bradavky se objeví bílé mlezivo... Dala jsem na jejich radu a šokovaně vymáčkla nažloutlou hustou kapišku!!! Rozbušilo se mi srdce. Tohle JE příznak. Ze druhého ňadra taky kapka. Diagnóza: jsem v tom. Davide, cos mi to udělal!!!
Denně jsem se pozorovala, denně zvracela, tajně, ještě doma, denně čím dál víc propadala malomyslnosti. Čekám dítě. Já! Šestnáctiletá holka! A příliš dlouho na to, aby se dalo těhotenství uměle přerušit. Jak to, že mi ze začátku špatně nebylo? A co mám dělat?! Málem jsem Simonu nevnímala. Čekala ji velká premiéra. Totiž, Lukáš naléhal, prvního července měla odletět na prázdniny a on to po ní chtěl. Nůž na krk - dáš, nebo nedáš! Rozhodla se mu vyhovět, seděla přede mnou celá neštastná a vyptávala se mě na můj názor, jestli dělá dobře, a chtěla rady, jak se má při TOM chovat. Ptala se té pravé, zkušené!
„Chceš fakticky slyšet můj názor? Simi, nic s ním neměj!"
„Cože?" podivila se. „Máme se rádi... A ty s Davidem. .."
„Právě. Simi, jsem v tom!" Poprvé jsem absurdní skutečnost vyslovila nahlas. Zněla vážně hrozně. Vykulila oči. „Nic na tobě není vidět..." „Jsem v tom," zopakovala jsem, abych si na tuhle větu zvykla. „Naši mě zabijou. Ba ne, jenom vyhodí z domu, konečně dojde na tátova slova. Nevím, jestli by nebylo lepší..."
Otevřela pusu. „Jsi normální?! Evo, opovaž se! Dítě není jen tvoje, nemůžeš o něm rozhodovat sama! Přece nejsi slaboch, co neumí nést následky! Prober se. Šestnáctiletých těhotných holek je! Kdyby měla mít každá sebevražedný úmysly!" 124 ~ 125
„Já vím," vzdychla jsem. „Máš pravdu. Stejně bych si nic nedokázala udělat. Mám se ráda. A Davida ještě víc." Debatovaly jsem do večera, nakonec dospěly k jakémusi černému humoru, kdy si Simona zamlouvala vo-zení kočárku. Nic jsme nevyřešily. Tady jsme my dvě nic vvřešit nemohly!
Přísahala jsem jí, že se našim přiznám, ale kdy, to jsem určit nedokázala, a ona se na oplátku zaříkávala, že pokud s Lukášem k něčemu dojde, pak jedině s kondomem.
Ano, to teď vím taky. TEĎ!
Oproti pololetí jsem si zlepšila skóre, z vysvědčení
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ubyly dvě dvojky. Třídní mi gratulovala, druhé nejlepší výzo ve třídě, táta mě plácal po ramenou a nešetřil chválou ani penězi. Zajímavé, školní výsledky, donedávna můj nejdůležitější cíl, mě nijak zvlášt netěšily. V průběhu dalších událostí se pořadí zájmů radikálně změnilo. Peníze jsem přijala, jistě je budu potřebovat, až mě vyhodí z domu, ovšem víno na zapití úspěchů odmítla, dokonce jsem odstoupila až k oknu, aby kyselý závan nezavadil o můj nos.
„Chceš jet k babičce?" nabídl mi táta velkoryse. Mou skleslost přičítal neradostným vyhlídkám na prázdniny. V červenci mě nečekalo nic a v srpnu chata s rodiči. Být normální, šílela bych a horko těžko sháněla nějaký zá-živnější program. Ted' šlo o víc než o prázdninovP zážitky. Až se našim pochlubím, prožiju dobrodružství jako hrom.
„Zatím ne," odmítla jsem jeho snahu, v duchu počítajíc, jak dlouho si ještě vydržím hrát na schovávanou. Za pár dní dovrším celé čtyři měsíce a dle moudrých knih začnu tloustnout.
„Jsem ráda, že zůstaneš doma," pochválila mě mamka. „Jsi rozumná holka, Evo, pomůžeš mi umýt okna a dát do pořádku byt. Však si v srpnu užiješ na chatě prázdnin ažaž."
Neprotestovala jsem. Spíš jsem přemýšlela, proč všem připadám rozumná. Dost je zklamu, fakt. „Ti závidím," šklebila se na mě Jarina o něco později ze své válendy, kam ulehčeně padla po pracném balení batohu. Sestřička se totiž spolu se spolužačkou Zinou Slimáčkovou přihlásila na prázdniny s Brontosaurem a čekaly ji tři týdny pobytu na mezinárodním studentském soustředění na archeologických nalezištích v Dolních Věstonicích, něco jako brigáda spojená s dobrodružstvím a švandou bydlení na zámku, kde se budou hrabat nejen v zemi, ale i v zámeckém archívu, aby vypátrali mimo jiné poklad Dalibora Skuhravého z Ko-zojed.
Bráškové, oddechující spánkem spravedlivých, jistě snili o báječných zážitcích na táboře Skalák, letos znovu otevřeném, kam ráno odjíždějí. Pokrčila jsem rameny. „Nemohu nikam jet." „No, sed' doma! Škola života, jak říkává tatulda. Za měsíc z tebe bude kvalifikovaná síla v domácnosti. Jsi blbá, mohla jsi jet se mnou a Zinou... Nakonec, aspoň se všechno naučíš a až se vdáš, jako když to najdeš," utahovala si ze mne.
Odhodlávala jsem se. Jedna, dvě, tři. „Jari?"
„Představ si studenty z Anglie a Dánska a Finska..."
,.Jari, jsem v tom." Vida, jednoduché! L1ž jsem se tu
věťu naučila vyslovovat bez zaškobrtnutí.
„Švédska a Holandska... Cože?! Myslíš v tom jako v ji-
náči'?"
„Jo."
Vyskočila a přiřítila se ke mně. „Nekecej! Vážně? S kým? S Derim, vid~? Víděla jsem vás tuhle dole u baráku a hned mi bylo jasný..." „Proboha, přestaň! S Davidem, huso!" „Jo? No to je ještě bezvadnější," pochvalovala si. Svého přiznání jsem okamžitě litovala. „Jsi normální? Co je na tom bezvadnýho? Chápeš, co udělá táta?" Konečně začala logicky uvažovat. „Táta zešílí," prorokovala. „Tě lituju, toho když chytne rapl! Poslyš, jak dlouho jsi v tom? Mamka by ti mohla zařídit potrat, ani ž by táta..."
„Je pozdě," přerušila jsem ji. „Jsem ve čtvrtým měsí-
Ve tmě se jí blýsklo bělmo očí. „Jak jsi k tomu vlastně přišla? Poštou? Vždyt jste se viděli před půl rokem."
126 ~ 127
„Taky v březnu. Když jste odjeli na chatu. Tehdy, no." Uznale hvízdla. „No teda. Škoda, že jedu ráno pryč, jsem zvědavá na tatu.ldu." „Vyrazí mě, co jiného."
„Blbost. Pořád nám tim vyhrožuje, ale vyhodit tě nemůže. Aspoň si myslím. Zvlášt těhotnou! Spíš ho klepne pepka. S Davidem... Teda, co tomu říká?" „Nic. Neví o tom. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla chovat. Ted' je na cvičení." „Kdy se hodláš přiznat?"
„Našim? Nevím! Nejdřív Davidovi... Já nevím, Jari, já nevím, co mám dělat!" vybuchla jsem. Rozbrečela jsem se. „Přece nemůžu mít dítě! Já? V prosinci mi bude šestnáct a půl. Jak bych ho mohla vychovávat? A co škola? A co já?"
„Neřvi," utěšovala mě a utírala mi cípem deky slzy. „Prosím tě, Evo. Chovaly už mladší holky, než jsi ty. Táta bude řádit, s tím počítej, ale on řádí pořád, aspoň konečně ne bezdůvodně. Tady má zpátky zákazy jako bumeran~g, kdyby místo nich chtěl člověku porozumět... Nebreč. Cekáš dítě, škodilo by mu to. Davidovo dítě! On tě v tom samotnou nenechá, na to je moc velkej charakter. Měla by ses našim přiznat co nejdřív, pochop, stejně tomu neujdeš a oddalováním se zničíš v nejisto-«
tě.
Tupě jsem přikývla. Plácla mě do zad a lišácky mrkla: „Vyřicr mu, že je pěknej lempl!" I přes slzy jsem se musela usmát. Měla pravdu. Bála jsem se, děsně jsem se bála, abych se neprozradila, a zároveň podvědomě doufala, že mamku napadne, co se mnou je. Přiznání jsem stále odsouvala, snažíc se urvat ještě aspoň den klidu, zítřejší i ten další... A přitom pouze relativního klidu! Strach mě umrtvoval, nemohla jsem na nic jiného myslet, nespala jsem, skoro nejedla, trápila se, hubla. Chudák dítě!
V koutku duše mi doutnala maličká jiskřička naděje. Třeba nejsem těhotná, třeba je všechno omyl, vyvolaný mou chorobnou představivostí!
A tahle jiskřička jedné noci zhasla. Dítě v mém těle se pohnulo. Ležela jsem, tupě zírala do stropu, myšlenkami v neradostných novinách mé zkažené budoucnosti, a v tom tichu se v mém břiše ozvalo lehké cuknutí. Záchvěv. Dotek NĚČEHO. Ne! Ne, prosím ne!!!
At jsem prosila a modlila se jak chtěla, dítě se pohnulo znovu. Jsem těhotná a můžu si za to sama. Já a David, naše láska, hloupá nedočkavost, uspěchanost, zvědavost, za kterou platím daň. Dost velkou! Dnes nespavostí a slzami, zítra vyhazovem, v budoucnu celým mládím.
Uvařila jsem oběd, sbalila si do tašky nejnutnější potřeby a pak čekala. Jako ovce na porážku. Nebála jsem se. Jsem otupělá, nic mě ze židle nezvedne. „Ahoj, mami. Musím ti něco říct." Rovnou k věci! „Ahoj, Evi. Tady to voní... Mám pro tebe poštu!" David! Vyskočila jsem. Dnes se měl vrátit ze cvičení, nečekala jsem dopis tak brzy! A pak že mě nic nezvedne'. Plašila jsem však zbytečně, pohlednici od Mácháče posílal můj přítel Jindra, v pořadí už pátou. „Ty si ani nepřečteš, co ti ten grázl píše?" všimla si mne při servírování oběda na talíře. „To ,jsi udělala ve výtahu jistě za mě." „Samozřejmě. Evo, ten kluk je číslo a paní Berková říkala, že tě s ním vídala poslední dobou moc často. Bud' ráda..."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Mami, nech toho. Není důležitý, co říkala paní Berková. Jsem v průšvihu."
Nejdřív se na mě podívala nechápavě. „Cože? O čem to mluvíš? Jsou prázdniny, nemůžeš mít špatné známky..."
„Nejde o známky. Jsem v tom až po uši."
„V čem? Mluv srozumitelně!"
„V tom. Doslova. Čekám mimino."
Strnula v póze s naběračkou v ruce, které bych se za jiných okolností musela smát. Lapala po dechu a vrtěla nevěřícně hlavou. „Děláš si legraci, vid'," přála si. Byla jsem ledově klidná. „Bohužel ne." „Evi, ' zašeptala zdrceně a ztěžka usedla na židli. Naběračka květákové polévky se vylila na ubrus. Ani jed-128 ~ 129
na si téhle maličkosti nevšímala. Dřív by mamka kvůli ubrusu šílela! „To bys nám přece neudělala. Za naši péči a lásku... Ty, taková rozumná holka." „On to udělal mně."
Pomalu přicházela k sobě, nebot zvýšila hlas. „S kým ses vlastně válela? S tím neřádem Svobodů, panebože, s tím darebákem..." „S Davidem," převezla jsem ji.
Další rána, znovu se odmlčela. „S Davidem... Vypadal slušný a inteligentní. Bože můj! Tihle dnešní kluci! Odkdy nemáš měsíčky? Zajdeme spolu na gyndu, mám tam známou doktorku, můžeš mít poruchu a..." „Nemůžu, mami. Jsem v tom od půlky března." Ted' oněměla na celých pět minut. Pak si položila hlavu do dlaní a plakala. Ano, nedalo se nic dělat. Nechala jsem ji, at se s tím faktem vypořádá. „Nikdy bych nevěřila, Evo, že s tím přijdeš ty. Kdyby Jarka, ta je na kluky jako čert." „hTemám protekční antitablety," popíchla jsem ji. Zabědovala: „Jak můžu vědět, že máme doma hned dvě coury?" „Nejsem coura."
„Ne? A co jsi? Slušná holka by něco takového klukovi nedovolila, to mi neříkej! Simona určitě ne!" Mlčela jsem. Vysvětlovat, že kamarádka přišla o poctivost den před vysvědčením, bylo zbytečné. „Taková ostuda! Bože, taková ostuda," naříkala. „Co řeknou lidi... a profesoři ve škole! A tatínek!" Řekl přesně to, co jsem čekala. Zastihl nás v kuchyni, nejprve se vyděsil, mamka vypadala víc než nešfast-ně, vyslechl ji, podíval se na mě cizíma studenýma očima a zeptal se: „Je to pravda?!"
Kývla jsem. Mamka se krčila v očekávání rachotu na úrovni devátého stupně zemětřesení, ale já viděla, že dnes nepadne facka, nýbrž celá hlava. „V tom případě mám jen jednu dceru. Jarmilu." Pokrčila jsem rameny.
„Jestli jsi nám chtěla dokázat, že jsi dospělá, povedlo se ti to. Ted' se o sebe postarej jako dospělá." Mamka se vyděsila. „Kam by šla! Evičko, odpros tatínka!"
„Nebudu prosit! Proč?! Táta by mi pomohl, ale on mě vyhnal!" Musela jsem to říct. Prostě musela. Pak jsem popadla tašku a vyběhla z bytu. Mamka za mnou něco volala. Táta mlčel.
Bylo mi zle. Strašně. Hlava rni třeštila, chtělo se mi zvracet a celé nitro dusil těžký balvan. Vyhodil mě! Fakticky mě vyhodil! Od čeho jsou rodiče? Aby své děti vyhnali ve chvíli, kdy je nejvíc potřebují? Zakazovat a trestat dokáže každý!
Prostudovala jsem jízdní řády. K babičce do Luhů je daleko, málem jako do Tachova. Pojedu za ním, jasně, proč bych vlastně jezdila k babičce? Uvidíme, zda se
Blíženci-3 Zadáno pro blížence i David ke mně obrátí zády.
Celá zbídačelá jsem se zhroutila na sedačku v autobuse jedoucím do Brna, tam jsem přestoupila na dálka-ře s konečnou v Dačicích. Bylo osm večer a spoj na Plzeň měl odjezd až v půl páté ráno. Nevadí. Mně, bezdomovci, nic neuteče. Prožila jsem příšernou noc v čekárně na nádraží, chvěla se zimou a ještě víc strachy, bála se usnout, kdyby někdo přišel obtěžov at, abych stihla včas utéct. Ta noc měla snad třicet hodin a já v ní zestárla o deset let. Usnula jsem teprve ráno v autobuse, tak tvrdě, že mě musel řidič v Plzni budit. Měl čas a pozval mě na kafe. Spokojil se s mým vysvětlením, že jedu za klukem na vojnu. Ještě mi sám zjistil další spoj. Káva mě postavila na nohy, necítila jsem se vyčerpaná jako ráno, ale nehřála mě v prázdném žaludku dlouho. Ve vlaku jsem ji zvrátila do záchodu, nebot moje sousedka v kupé vylovila z tašky topinky s česnekem. V Tachově na nádražních toaletách jsem se dala dohromady, umyla se, vyčistila si zuby a pečlivě se nalíčila, abych aspoň trochu zamaskovala křídovou bělobu a tmavé kruhy pod očima. Dnes se Davidovi líbit nebudu!
Cesta do kasáren mi připadala nekonečně dlouhá. Třikrát jsem si musela sednout a odpočívat, abych se nezhroutila. Jsem hotová. Fyzicky i psychicky! Dozorčí na bráně zdržoval, byl by se vybavoval, odkud jsem a tak, mou občanku přečetl několikrát odpře-130 ~ 131
du i odzadu, načež konečně zvedl telefon, s někým mluvil, ti ho přepojili jinam, mluvil s dalšími a dalšími lidmi, až jsem si zoufala.
„Za chvíli je tady," oznámil mi, když už jsem ničemu nevěřila.
„Díky," usmála jsem se nuceně a odstoupila z jeho zorného pole, abych se mohla zády opřít o zeď a zavřít oči. Nevím, jak se na vojně měří čas, ale slibovaná chvilka trvala pětačtyřicet minut!
„Evo!" vyhrkl překvapeně David a už mě pevně svíral v náručí. „Kde se tu bereš? Myslel jsem, že naši... Ty jsi senzační! Hned včera jsem ti psal... Tohle je sen! Přijela jsi! Vaši tě pustili?" Zasypal mě vodopádem polibků a otázek. Nemohla jsem mu odpovědět na jedinou, hlasivky mi svazoval zrádný pláč a duši bolest. L~áska někdy bolí. Pořádně!!! „Vážně, vílo, co se děje? Ty pláčeš?!" Násilím zvedl mou hlavu zabořenou do jeho podpaží, aby mi viděl do očí. „Evo!"
„Totiž," vzlykla jsem. „Táta mě vyrazil." Vytáhl nevěřícně obočí. „Proč?"
„Já... teda my... no prostě, jsem v tom." Hlas se mi zlomil a kdybych se o něj neopírala, sesypala bych se celá. „Ty moje malá...," vydechl něžně. Nato posázel mou tvář polibky a zatočil mě kolem dokola. „Já budu mít s tebou dceru!" Utřela jsem si nos. „Dceru?"
„Vždycky jsem si přál dceru Anetu. Krásnou holčičku. Bude ti podobná!" Jeho radost byla nefalšovaná. Zavrtěla jsem hlavou. „Došlo ti, kolik mi je let?" Zvážněl a znovu mě k sobě přivinul. „Bylo moc zle?" „Jsem bez střechy nad hlavou. Mamka brečela, co jsem jim udělala, táta řekl, že jsem dospělá a at se o sebe postarám."
Zíral na mě jako na zjevení. „Hloupost. Nemůže tě vyhodit, jsi jeho dcera, je za tebe zodpovědnej a má tě rád. Přestřelil, nediv se mu. Bude tě hledat." „Ba ne. Vyhodil mě už včera." „Včera?!" vyjevil se. „Jak jsi jela?" „Hrozně. Celou noc. Na tom nezáleží! Davide!"
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Pohladil mě po bledé unavené tváři. „Lásko... Jsem vůl, vid'> korunovanej. Dával jsem pozor... No, asi dost ne. Za všechno můžu já, nevím, jak bych se ti omluvil a vynahradil tohle trápení! Jsem moula... Vynasnažím se, slibuju!"
Opět stažené hlasivky. „Bála jsem se, jak se budeš tvářit. Nemůžeš si uvázat na krk nedostudovanou holku s děckem..."
„Mlč," přerušil mě polibkem. „Nemluv tak. Tu holku miluju a dítě je moje. Postarám se o vás. Jak tě něco ta-kovýho mohlo napadnout? Copak jsem puberták, kterej utíká před zodpovědností? Ty mě tím urážíš, ale já ti od-pouštim, nejsi ve formě. Podívej, stalo se. Nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem, spíš se musí vy-myslet, co dál, aspoň než přijdu z vojny. Evo, miluju tě a potřebu-ju tě, rozumíš? Počkej, dneska je čtvrtek, s vycházkou se nechytám. Jdi dolů do města, po pravý straně je Zahradní hotel, hned na kraji. Vem si rohovej pokoj, peníze ti dám. Zítra si vezmu průběžnou vycházku, když bude mít Skřivan dobrou náladu, mohl bych ji dostat do neděle. Jdi do hotelu, dej do okna tašku. Po desátý jsem u tebe." „Dnes? Říkal jsi, že dnes nemůžeš." „Přes plot jde všechno," uculil se. „A přitom tvrdíš, jak je tu tvrdá vojna." „Je. Tohle s ní nemá co dělat, víš? Nejsem bažant a kluci mě budou krejt, neboj. Přece tě nenechám samotnou na hotelu a sám budu snít v kasárnách erotický sny, ne?" zasmál se. „Evo, jdi a vyspi se. Jsi..." „Ošklivá, vicr."
„Houby! Jsi krásná! Nebudeš ošklivá ani coby osmdesátiletá bába. Jsi smutná a unavená a neštastná, skoro mám strach nechat tě samotnou. Odpočiň si, slyšíš! A netrap se, všechno zařídím. Věř mi." Ironicky jsem se pousmála.
Pochopil. „Já vím, v jedný věci jsem zklamal."
„V té životně důležité," podotkla jsem.
„Ne, to neříkej. Čekat dítě není tragédie, Evo."
„Pro bezdětné manžele jistě."
Objal mne. „Vílo, odpust."
Apaticky jsem přikývla.
132 ~ 133
Zdálo se mi o obrovské louce plné kytiček. Brouzdala jsem se mokrou trávou, bylo mi příjemně, David šel vedle mne, chytal mě za ruce, pak mě na ten pestrobarevný koberec položil a políbil... Ne, tady ne, kdyby někdo přišel!
„Kdo by chodil, jsi zamčená."
Otevřela jsem oči a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že tráva a kytky patřily do snu, kdežto David je u mě doopravdy.
„Kudy jsi přišel?"
„Oknem," usmál se a zatáhl závěsy. „Proč myslíš, že všichni chtějí rohovej pokoj? Dá se sem vylézt po okapu. Jak ses vyspala?"
„Docela dobře," přiznala jsem. „I~Temůžeš mít průšvih?" „Nemůžeš," uchichtl se. „Můžu, jasně. Prokurátora. Máček."
„A vymyslel jsi něco?" optala jsem se ho s nadějí, ale víc mě fascinovalo jeho opálené tělo, které se svlékalo tak rychle, jako bych mu měřila čas, spěchalo zhasnout a šup, už leželo vedle mne v posteli. „Počkej," zašeptal prosebně a přetáhl mi tričko přes hlavu. „Starosti až potom..."
A tak, místo abychom seděli s rukama pod bradou a vymýšleli, co dál, milovali jsme se jako o život. Ted' jsme nemuseli dávat pozor a do čtyř ráno, než mě opustil a utekl oknem, to zopakovali ještě dvakrát. Do pátečního večera, než dostal David vycházku, jsem
Blíženci-3 Zadáno pro blížence se stihla najíst a vyspat dosyta. Potom jsme zatelefonovali domů. David vytočil naše číslo a klidně si pohovořil s mamkou, která šílela, co se mnou je, kde jsem. David navrhl, že mě v sobotu odveze, ale mamka se dohodla s tátou, prý pro mě přijedou sami. Jsem prý horká hlava, umíněná a urážlivá, nestojím rodičům za to, abych jim o sobě dala vědět, uteču si a nechám je se o mě bát. No jistě, všechno je moje vina! Její řeči se mě nemohly teď zrovna dotknout, cítila jsem se skvěle a v noci, když za mnou opět David vylezl po okapu, ještě lépe. Milovali jsme se a mazlili a milovali a mazlili a číhali na něžný záchvěv v mém podbřišku.
Probudilo mne nějaké klepání, David spokojeně spal, chtěla jsem se otočit na druhý bok a zase usnout, v hotelu je slyšet zvuků, ale mamčin hlas mě probral docela: „Evo! Otevři!"
Zacloumala jsem spáčem. „Naši!" A ke dveřím zavolala: „Moment, mamko!"
No tohle! Pospíšili si a uvidí mě s Davidem v posteli! Bleskově jsme se oblékali a jakž takž ustlali. „Konečně!" rozčilovala se mamka, ovšem slova jí došla, nebot za mnou zahlédla rozcuchaného Davida oblečeného pouze v džínsách,jak hledá po všech koutech košili s krátkým rukávem.
„Dobrý den," pozdravil a s mírnými rozpaky vytáhl pomačkanou košili z prachu pod postelí. „Měl jsem tě vyrazit hned, jak ses u nás prvně objevil!" vyjel na něho táta. „Nejradši bych ti nafackoval!" „Jestli se vám uleví, prosím," řekl David. „Tatko...," pokusila se mamka.
„Ty mlč! Zastávala ses jich dost dlouho, kdepak on, slušnej kluk! A z toho telete nikdy nic nebude, jen hloupá ženská v domácnosti s kupou harantů. Anebo svobodná matka, co nám zůstane na krku i s cizím fakanem." David si zapnul knoflíky a upravil se. „Já si ji vezmu, pane Veselý, jen co budu moct. Postarám se o ni i o dítě. Školu si dodělá."
„Ty se postaráš?" ušklíbl se táta uštěpačně. „Pokud vím, máš jiný plány. Vysokou školu. Běž někam, prosím tě. Kdo by vás živil? My tedy ne!" ,.Nikdo po vás oběti nechce. Tohle je moje vina a já ji vykoupím. Evu mám rád."
„Lásky se ještě nikdo nenajedl," odsekl táta stroze
a nařídil: „Sbalte ten pelešník. Vědí o tom tvoji rodiče?"
„Zatím ne. Mám volno do zítřka, můžeme zajet do
Prahy."
„Jsem zvědavej, jak tě pochválí," prorokoval táta. „Nevím, jestli mě pochválí," usmál se David klidně, „ale určitě mě nebudou chtít zfackovat." Tatka neřekl víc ani slovo, pevně stiskl rty a odešel na nás počkat do auta. Máma se za jeho nemožné chování omlouvala. Trapas, no!
A další nás čekal v Praze. Táta se v hlavním městě 134 :~ 135
nevyznal, ač nerad, musel si na kraji města s Dickem vyměnit místo a nechat se jím zavézt až před Langovic vilu. Tím ztrácel body své otcovské autority, což ho mrzelo. Langovi nás přijali poněkud překvapeně, nicméně přátelsky, a do srdečného přivítání se tátův obličej vůbec nehodil. Paní Langová nám představila i Roberta, ještě nakrátko ostříhaného, nebot se nedávno vrátil z vojny, a Žanetu, čekající miminko každým dnem. Tedy, přibrala pořádně, jestli i já budu před sebou valit takové břicho!
David využil chvíle, kdy šla jeho matka uvařit kávu, a vytáhl mě nahoru do svého pokoje. „Jak to vaši vezmou?" zeptala jsem se stísněně. „Normálně, myslím," usoudil.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Chtějí mít dvě vnoučata najednou?!" vztekala jsem se.
„Nevím, kolik chtějí mít vnoučat," usmál se nebesky. „Každopádně se to obejde bez hysterie. Znám tátu s mámou, ne? Jde o můj život, chápeš, oni mi můžou radit, pomáhat, ale ne do něho kategoricky zasahovat." Zčervenala jsem. „On je táta..." „Neomlouvej se. Já ho chápu, Evo."
„Naši jsou jiní," vzdychla jsem. „Tohle je raní taky! Chtěl jsi jít na FAMU a zatím!"
„Zatím budu mít rodinu. Neboj, Evo. Nemusím mít titul. Jsem dospělej, nezávislej. Uživím nás a časem si fakultu udělám, o tom nepochybuju. Musíš u vašich do příštího jara nějak vydržet, pak tě odvezu sem. Budeme žít spolu, my tři. Zít pro někoho, založit dobrou rodinu je víc než sebevětší titul. Do jara je daleko, všechno promyslím. Jedno vím jistě. Vílo, ty jsi můj osud, tebe nikdy nezradím a nepřestanu mít rád. A naši malou taky." Povalil mě na válendu až jsem nemohla dýchat. Vzrušil se, džínsy mu byly těsné, snad bychom se v té horké chvíli milovali, kdyby se neozvalo klepání na dveře. Robert. Tvářil se pobaveně a řekl:  .,Švagrová, jsi dole i se svým chotěm žádaná."
David mi pomohl vstát. „Jak to vypadá?" optal se věcně .
„Bacha na tchána," usoudil Bob. Pak se rozesmál: „Seš neschopnej, Dicku. Jak malej kluk!" ° „Ty ses snad nemusel ženit?"
„No jo, jenže si spočítej, kolik je Žanetě a kolik Evě." „Nemusíš se namáhat, v matice jsem dobrej." „Zato v posteli máš slabiny, co?" chechtal se Bob a tak tak uhnul před Davidovou pěstí.
Sešli jsme do haly. Připadala jsem si jako odsouzenec, klopila jsem oči a červenala se. „Co dál. Davide?" zeptal se pan Lang syna mírně. „V březnu se vrátím z vojny. Zabezpečím je, Evu i dítě. Mám ji rád. Hrozně ji mám rád... Eva přeruší školu na co nejkratší dobu, pak si ji dodělá. Zatím na vysokou nepůjdu. Práci mám jistou, časem se uvidí, na fakultu se jednou dostanu, i kdybych to měl zkoušet do konce života! Tituly a postavení nejsou samy o sobě k ničemu, mají cenu jen tehdy, slouží-li k uskutečnění životního snu. A já ho musím dosáhnout. Ted' je důleži-těj ší Eva."
Lang kývl, ale náš táta řekl ledově: „Nejlepší řešení vidím v anonymním porodu. Zřekne se dítěte a jsou oba volní."
Vytřeštila jsem oči. Cože?! Mám se zřeknout tvorečka, který ve mně žije, vyvíjí se, pohybuje? 1 David ucítil lehký záchvěv kdesi v hlubinách mého organismu. N aše dítě! Do očí mi vstoupily slzy. Neposlechnu. Tentokrát ne. Nemohu pořád jen slepě poslouchat, musím bojovat. „Nikdy," řekla jsem bojovně.
,.V žádném případě," potvrdil David a přitiskl mě k so-l~ě.
„Já si taky myslím," pípla mamka. „Eva je matka, dítě porodí, musí se o něj postarat." „Můžeš bydlet u nás třeba hned od září," nabídla mi Langová. „Letošního. Počkáš na Davida tady." Nestačila jsem zírat, vší silou jsem přemáhala pláč. Táta by mě nejradši vydědil a v podstatě cizí lidé mi nabízejí domov!
„Pane doktore," usmál se Lang na našeho tátu smířlivě. „Jsou to sice naše děti, ale žijí si svůj život." Langová dodala: „Veškeré výlohy David uhradí. Je to jeho vina, nedá se nic dělat, peníze žádnou roli nehrají. David je čestný a charakterní a rozumný, Eva se s ním mít špatně nebude."
136 ~ 137
Podívala jsem se na něho z boku. Zachytil ten pohled, přede všemi mě pohladil po tváři a schoval můj obličej na svých prsou. Brečela jsem. 9 ~ VNITŘIVÍ VESMÍR
Po předloňské havárce a nervovém šoku s ní souvisejícím mám kartu i na psychiatrii, ale na gyndě ještě ne. Podle holek ze třídy mi bylo jasné, že o nic příjemného nepůj de.
„Pohni!" pobízela mě mamka. „Paní doktorka kvůli nám nebude ordinovat do večera. Copak, snad nemáš strach? To sis měla, holčičko, rozmyslet dřív, teď nefňukej. Když ses nebála souložit, tak..." „My jsme se milovali!" opravila jsem ji popuzeně. „To je totéž, ne?" „Ne.
Nehádala se, možná také vycítila rozdíl.
Před poliklinikou mi sčesala ofinu na blbečka. „Taky
ses mohla obléct střízlivěji," vyčetla mi.
„Co se ti na těchhle šatech nezdá?"
„Jsou moc... vyzývavé. Je ti šestnáct! Jsi hloupá hol-
«
ka.
„Já myslela, že rozumná," připomněla j sem ironicky. „To jsme si mysleli taky. Dřív, Evo."
Jo. Dřív. Ušklíbla jsem se. Aspoň jsem si ofinu odhodila dozadu, abych vypadala vyzývavě docela. Padlá děva! V čekárně pořádný nácvak, uhnula jsem zvědavým pohledům žen a dívek, z nichž jsem byla nejmladší. Třeba si mohou myslet, že doprovázím mamku! Bohužel si to nemyslela ani starší sestra s bradavicí na nose, která si mě zavolala do předpokoje, aby mi vypsala papíry a zaregistrovala k panu doktorovi Čiperkovi. Mamka, jež se dovnitř natlačila za mnou, znejistěla. „Paní doktorka Nesvadbová dneska neordinuje?" „Je v důchodu," vysvětlila sestra neochotně. „Ach," udělala mamka. „Dcera má podezření, že je v jiném stavu..."
„To snad pozná každý gynekolog, ne?" utřela ji sestra. „Tak co? Mám ji zaregisrovat nebo ne? Čekárna je plná lidí."
„Ano, dobře," kapitulovala mamka.
Podala jsem sestře občanku a nadiktovala jí své osobní údaje. Bez komentáře si je zapsala a poslala mě do kabinky, abych se připravila na vyšetření. „Další!" zavolal mužský hlas z ordinace. Zhluboka jsem se nadechla, mamku zarazila pohybem ruky, tohle si musím vyřídit sama, mami, a vstoupila do bílé místnosti. Nejdřív jsem myslela, že jsem si spletla dveře. Šokovaně jsem zírala na srocení lidí v bílých pláštích. Kromě další sestry, o něco mladší než ježibaba v předpokoji, a lékaře, sotva třicetiletého, tu byli tři mladí kluci. Sanitáci nebo co. Hned jsem zalitovala mamky, kdybych ji vzala s sebou... Ba ne, tuhle kaši jsem si navařila já, ne ona. „Dobrý den."
Sborem mi odpověděli. Doktor vzal mou novou kartu a prohlédl si ji. „Eva Veselá, ano? Poslední měsíčky začátkem března. Máte obavy z těhotenství?" „Ne," odpověděla jsem. „Jsem si jistá." Na tvářích těch kluků se objevil úsměv. „Tak se přesvědčíme," pokynul mi na kozu, kterou jsem identifikovala jednoznačně. K mému děsu si gumovou rukavicí navlékl jeden z těch sanitáků, pravděpodobně mediků! Ostatní se přiučovali alespoň pohledem. Prosahal mě a konstatoval: „Děloha zvětšená, čípek zduřený, jasná gravidita."
S mlasknutím svůj prst vyprostil. Chtěla jsem se
Blíženci-3 Zadáno pro blížence zvednout, ale lékař mě s úsměvem položil zpátky na lehátko a celou proceduru osobně zopakoval. „Přinejmenším čtyři měsíce," dodal. „Měla jste pravdu. Patrně znáte i datum oplodnění." Nezklamala jsem ho. „Cítíte pohyby?" 138 ~ 139
Samozřejmě. I toto datum jsem vysypala z rukávu. „Sestro, cytologii."
Musela jsem ještě přežít nepříjemné kovové háky a výtěr, teprve poté jsem mohla slézt a posadit se na obyčejnou židli, aby mi jeden medik mohl vzít krev. Sestra přivolala mamku.
„Vaše dcera je těhotná devatenáct týdnů," oznámil jí lékař. „S tím se z lékařského hlediska nedá nic dělat. Je v pořádku a má předpoklad, že porodí nepoškozené dítě bez újmy na zdraví. Zajdete si na ultrazvuk..." A už vypisoval papírek.
Sestra mi vystavila těhotenskou průkazku. „Otec je známý?"
Určitě jsem krvavě zrudla. Jsem šlapka?! „Ano!" „Potřebuji jeho jméno," uklidňovala mne. „David Lang." Posloužila jsem i datem jeho narození. „Je zaměstnaný, nebo taky nezajištěný student?"
«
„Je... na vojně.
Medici se zasmáli, sestra si pošoupla brýle a poznamenala: „Jedna diskotéka a následky na celý život, že?" Mamka poprvé promluvila: „Asi na dceru nepadá příliš dobré světlo, ale dítě si na diskotéce neuhnala." Baba pokrčila rameny. „My jsme tu zvyklí na ledacos."
Vyšetření na sonu mě fascinovalo. Tedy, hlavně ta malá příšerka, která se objevila na monitoru, ještě nepříliš podobná člověku. Viděla jsem na vlastní oči dítě. Moje dítě. Naše.
Mladá, nakrátko ostříhaná doktorka se na mě zadívala a řekla: „Dodržujte správnou životosprávu, dítě je maličké, jinak zdravé. Jste těhotná, maminko, chce to klid a duševní pohodu. Jistě chcete porodit spokojeného a neporušeného tvorečka, že? Dejte si do pořádku duševní záležitosti, na vaší psychice hodně záleží." Zmateně jsem s ní souhlasila.
„Bylo ti to zapotřebí?" utřela si mamka před nemocnicí zpocené čelo.
Pohodila jsem hlavou. Nebylo, samozřejmě nebylo, ale s tím teď nadělám?!
Ono se řekne duševní pohoda, když mě táta naprosto ignoruje a mamka denně připomíná, jak jsem hloupá, vyhrožuje mi, že teprve uvidím, zažiju starostí a práce nad hlavu, poznám, proč se nevyplatí spěchat s klukem do postele...
Teprve po návratu sourozenců z prázdnin se situace maličko zlepšila. Jarina se totiž chovala fantasticky, dokonce za mě i luxovala, abych se prý nenamáhala. Od mé líné sestry to byl nadlidský výkon! Jedině ona mi fandila a pomáhala překonávat trudnomyslné chvíle, které na mě padal.y, zabavovala mne svými zážitky z Věstonic a vůbec se starala, abych byla co nejvíc veselá. Vlastně mě držela nad vodou. Ona a David na dálku přes dopisy. A přes vědomí, že tam někde je, myslí na mě a má mě rád. Seděla jsem stále doma, táta mi sice domácí vězení nenařídil, ale dodržovala jsem ho. Kam bych chodila? A s kým?!
Jednou u nás zazvonil Jindra. Otevřela jsem nic netušíc a krásně zrudla, ač na mně ani v opalovačkách nemohl nic poznat. Přišlo mi to vůči němu nefér! „Ah... ahoj. Ty nejsi ve Španělsku?" koktala jsem.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Zejtra jedu," vysvětlil. „Pojď, zajdem se vykoupat..." Do chodby vrazil tatka, na mě houkl, at okamžitě zapadnu domů, a na Jindru zařval: „Tady jsi nic neztratil, zmiz odsud, nebo tě skopu ze schodů!" Nevěřila jsem svým uším, opravdu použil takový obrat. Jindra pusu nedržel, ušklíbl se a řekl: „Teda, Evo, nezávidím ti. Můj otčím je hovado, ale teď koukám, že i vlastní fotr může bejt totéž v bledě modrým." Naštěstí si stihl zachránit holý život včasným útěkem. Moje domácí vězení se rozumělo samo sebou. Na srpen se celá naše rodina odstěhovala na chatu. Mám trávit celibát doma, nebo na lesní samotě? Tam se mohu aspoň koupat, ač je mamka proti, chodit na houby a dýchat zdravý vzduch. Na chatě však není elektrika ani voda a rovněž pošták k ní nezavítá po celý rok. Jak mi bude David psát?! Vždyt já jeho dopisy potřebuji, nemohu být bez nich, čerpám z nich novou sílu a energii na přežití! 140 j~ 141
Teprve po třech dnech jsem se se svým trápením svěřila Jarině a nestačila žasnout, jak vysoký inteligenční kvocient moje sestra má. Zatukala si na čelo a podotkla, že nevidí problém, proč by mi nemohl psát Poste restante na poštovní úřad dole ve Chválovicích. Okamžitě jsem sedla, napsala Davidovi příslušné instrukce a na Petrově kole sjela do městečka. Pro jistotu jsem se jedné úřednice zeptala, zda takovou vymoženost mají zavedenou, a ona pravila, že ano, teď tu má hnedle jeden dopis pro Evu Veselou, nejspíš také z chatové osady. Davide, jsem nemožná, vid~
Evo, lásko moje, berou mě čerti, když čtu, jak moc se trápíš! 15. srpna na 99 procent přžjedu a odvezu Tě do Prahy, abys aspoň na pár dní přišla na jiný myšlenky. Přál bych si být s Tebou a chránit Tě před supy, co se na Tebe ze ušech stran vrhají. Asi si nikdy neodpustím, co všechno jsem zavinžl, dáváš příliš drahý výkupný za pár hodin slasti! Kdybych směl vzít problémy na sebe, já bych za Tebe i dýchal...
Na rozdíl od něho jsem s dovolenou v Praze počítala na jedno procento. Sotva jsem se totiž zmínila mamce, táta, který hrál na verandě s brášky prší, nebot venku pršelo doopravdy a kluci se nudili, přilítl do kuchyně jako časovaná bomba a zařval: „Nikam nepoje-
deš!"
„Taky myslím, že by měli být tady," mínila mamka. „V téhle rodině snad není normální nikdo! Eva nepojede do Prahy a on nepřijede sem, jasný? Stačí, že ji naboural, válet se s ní nebude!" hřímal. Pak se otočil přímo na mne a dodal: „Přesně tohle mu napiš. Je ti šestnáct, zůstala jsi nám na krku i s jeho harantem, dokud tě živím a šatím, budeš mě poslouchat." Cítila jsem, jak ztrácím půdu pod nohama. „Nejsem pes, tati. Nemůžu tě poslechnout, protože..." Plesk! Koupila jsem ji, jen jsem popolítla a uhodila se o dveře na verandu.
„Až se mi narodí mentálně poškozený dítě, bude to tvoje vina!" vybuchla jsem zoufale. Teď mě utluče... Táta však třískl dveřmi a vyšel do deště. Mamka, celá zrnatená, řekla: „Nebreč, Evo. Nějak se dohodneme. Táta si dá říct."
„Nedá! On se dohadovat nechce! To je všechno, co umí, zakazovat a trestat! Nikdy se mě nezeptal, jestli nemám problémy, zajímaly ho jenom známky a slepá poslušnost!" „Křivdíš mu, ' namítla nerozhodně.
„Tohle je koncentrák," přidala se ke mně Jarina. „Vůbec bych se nedivila, kdyby se jí narodil mrzáček. V takových podmínkách! A ty, zdravotní sestra, bys měla mít pochopení, mami."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Mamka hleděla z jedné dcery na druhou. „Jari... Evo... Tatínek si myslí, že by nebylo dobré, abys od šestnácti žila jako vdaná ženská. Musíš dodělat školu a taky není nikde řečeno, že se nerozejdete. Ted si píšete, ale za chvilku může Davida pobláznění přejít, je fešák, na toho holky určitě letí..."
„Teda, tohle je morální podpora jako stehno," usoudila Jarina. „Čeká s ním mimino, mají se rádi a vy... PojcP, Evo."
Brečela jsem nejméně hodinu. Hrozně, vzlykavě, celou bytostí, slané slzy se mísily se sladkým deštěm. „Škodíš dětátku," domlouvala mi sestra. „Dokaž jim, že jsi silná, vychováš ho, neboj! Především ale musí být zdravé, tak ho vědomě nenič, jasný? Postav se proti všemu, sakra, dokážeš to. David je tvoje podpora." „Ty taky, Jari. Díky!"
Myslím, že jsme si nikdy nebyly tak blízké, vždycky jsme se hádaly, dřív i praly, žárlily na sebe. TecP jsme se objímaly a plakaly obě.
Dokážu to, Jari. Kvůli sobě, Davidovi, dítěti i tobě! Došla jsem ke stadiu sebeobětování, rozhodnuta riskovat cenu nejvyšší - vlastní domov. Jestliže mě táta nepustí, uteču. Bylo mi toho zapotřebí?! Patnáctého mi od rána všechno padalo z rukou, zrak jsem neustále upírala na hráz a s přibývajícími hodinami si zoufala. Mohlo se stát tolik věcí! Teprve navečer se po hrbolaté cestě hráze kolébal černý luxusní vůz, v němž kluci poznali ford a já auto Davidova bratra. Po celodenním vypětí jsem se nedokázala radovat, vysílená a málem apatická. Za volantem seděl sám majitel v bílém tílku a vedle něho MŮJ David. 142 ~ 143
„Kdo to je?" štouchala do mě Jarina rozčileně. „Riki," vysvětlila jsem a vstala z deky. David vyskočil ještě za jízdy, přiběhl ke mně, chvíli mi hleděl do tváře, pak mě k sobě pevně přitiskl a zašeptal: „Ti tě zřídili."
Cítila jsem se bezpečně v jeho náruči, napětí posledních týdnů povolilo a spolu s ním i stavidlo mých slz. Jsem přecitlivělá, strašně přecitlivělá! Nepotřebovali jsme se políbit. V tom objetí bylo všechno, celý vesmír radosti, starostí, lásky. Utíral mi slané potůčky a ruka se mu trochu chvěla. Sakra, seber se, fňukno!
„Jsi utrápená," konstatoval neštastně. „Bála jsem se, že nepřijedeš."
„Ještě v deset jsem trčel v Tachově. Spěchal jsem,
Evo, jak nejvíc jsem mohl. Pojď, odvezu tě jinam, do kli-
«
du.
„Naši," vzdychla jsem významně. „Domluvím se s nimi, neboj," řekl pevně. Jarka se mezitím stihla seznámit s Rikim a bráškové zase s jeho vozem, který prolezli od kufru po volant. „Dobrý den, Davide," ozvala se za námi mamka. „Pojďte dál, najíte se, napijete..." „Dobrý den. Myslím, že nebudu obtěžovat, paní Vese-«
lá.
„Nevím, co vám Eva napovídala, ale jistě přeháněla. Manžel je z ní zklamaný, měl s ní velké plány. Pojďte, přece si nebudete hrát na uraženého." „Nejsem uražený, pana doktora chápu, ale nikdy mu neodpustím, jak se k Evě chová. Vždyt ona je... na dně. Mou vinou. Jenže teď už to nejde vzít zpátky. Je mi moc líto, co se stalo. Tak proč to ještě ztěžovat? Spíš naopak, ne? Jestliže je tady tahle situace, mělo by se hledat nejlepší řešení a ne vyčítat a předhazovat a psychic-
ky deptat."
Máma se na mě polekaně podívala. „Snad není tak zle, Evi? Je rozrušená a citlivá, zveličuje." Mlčela jsem. David také. Věděl stejně jako já, že tahle zátěž by znamenala hodně pro dospělou rozumnou ženu, natož pro mě, nezkušenou šestnáctiletou holku, napůl dítě!
Richard vycítil napětí. „Nejde o planej poplach? Tohle má být matka v pátým měsíci?" zavtipkoval a sevřel mě v pase, přičemž mě svými prsty kolem obtočil. Trochu s úlevou jsme se zasmáli. Potom si dal David říct a všichni jsme se přesunuli na verandu, Riki nás bavil, mamka nosila dobroty, Jarina ho hltala a my se s Davidem drželi pod stolem za ruku. Táta z hloubi chaty nevystrčil nos.
Společně jsme se vykoupali v rybníku. Lékař mi koupání povolil, i když to mamka nemohla strávit. Nabídla hostům nocleh, at nejezdíme na noc. Počítá tedy s odjezdem!
„Nejezděte dneska!" prosila mě Jarka. „Evo, dopřej mi Rikiho, zůstaňte na noc!"
„Jari, pochop. Musíme. Bud dneska, nebo vůbec." David mi stiskl rameno a zašel do kuchyně za mamkou, aby s ní domluvil odjezd. Nešla jsem tajně poslouchat za dveře. Raději jsem si sbalila pár věcí. Lepší je nic nevědět, bohatě mi stačí ty starosti, které mám. „Kdy se vrátíš?" zeptala se mne mamka, když jsem jí dala pusu na rozloučenou. „Za čtrnáct dní," odpověděla jsem pevně. „Dávej na sebe pozor," připomněla mi. „Já si ji ohlídám," usmál se David. Sedli jsme si spolu na zadní sedadlo, objal mne kolem ramen, opřela jsem si hlavu .o jeho prsa a zavřela oči. Padla na mne únava, mrzelo mě rozpolcení naší rodiny, nemohla jsem si představovat hezké věci, jež mě čekají, když mi táta neřekl ani ahoj. Poslouchala jsem mlčky jemnou melodii z reproduktorů, Davidův pravidelný tlukot srdce a relaxovala. Všechno je tak... složité!
Dost dobře jsem nechápala, co je, kde jsem. Teprve když jsem si sedla a rozkoukala se, poznala jsem Davidův pokoj i jeho postel, v níž jsem ležela oblečená - a sama. Pánové, musela jsem v autě usnout! Proč mě David nevzbudil? Tahle noc mohla být červenofialová. Primitivně jsem se upravila a váhavě zamířila ke schodišti. Až nahoru jsem slyšela hovor. 144 ~ 145
„Nebuď ji," domlouvala paní Langová nejspíš Davidovi. „Vypadala moc unaveně. Není ti jí líto?" „Je, strašně," odpověděl tiše.
„Jo, hochu, za blbost se platí," řekl Rikiho hlas. „Nej-pitomější je, že za tvou blbost platí ona." „A co mám sakra dělat?" vybuchl.
„Řekl bych ti, cos dělat neměl," špičkoval Riki. „Taková krásná holka a trefí na prvního moulu, co jí to udělá..."
Nedořekl, ozval se cinkot rozbitého nádobí a hlas paní Langové, at toho nechají, perou se jako malí kluci. Raději jsem na schodech přehnaně dusala a hlasitě pozdravila, abych nepřivedla rodinu do rozpaků. Odpověděli a David mi přiběhl naproti, před rodiči mě políbil a dovedl ke stolu.
„Jak ses vyspala?" zajímalo paní Langovou. „Děkuji, dobře. Nevím, jak jsem se dostala nahoru, musela jsem spát obzvlášt tvrdě." „Hodně spi, Evo," řekl Lang a zkoumavě si mě prohlížel. „Dneska vypadáš líp, včera jsme měli strach." Lekla jsem se. „Měla jsem takovou ránu?"
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Ty se hodně trápíš, vid?" pravila místo odpovědi Langová vyhýbavě. „Evo, řečí asi denně slyšíš víc než dost, ale zkus se na celou věc dívat maličko jinak. Je krásné mít dítě, je to dar a poslání, a ten človíček za nic nemůže. Proč by měl trpět? Narodí se ti první dítě, tvoje a Davidovo, narodí se z lásky, zažeň chmury, trápením nic nespravíš. Nabídka bydlení u nás stále platí, rozmysli se. Takhle to dál nepůjde, budu si muset promluvit s tvými rodiči. Jsi bledá a vyčerpaná. Vůbec nic jsi nepřibrala, vid?"
„Ne. Totiž, dvě kila. Nejdřív jsem čtyři zhubla." „Takže minus dvě," usmála se. „Zítra odjíždíme s manželem na dovolenou do Francie, Robert je s Žanetou a malým na venkově, Richard chce také odjet. Budete mít klid, odpočiň si. Vaňková vám denně zajde uvaňt, na Davida v tomhle spoleh není." Jmenovaný na mě mrkl.
„Slyšels, svobodníku? Užívejte si," smál se Riki. „Ano, i tohle k rekonvalescenci patří," usoudila Langová.
Nasnídala jsem se s chutí, tím spíš, že jsme s Davidem u stolu osaměli. Vyčetla jsem mu, proč mě nevzbudil. Zvážněl. „Vypadala jsi... zoufale. Bezvládná hadrová panenka... Kdybys viděla moje výčitky svědomí! Vážně nechceš zůstat v Praze?"
„Ne. Já vím, doma nemám žádný med., ale.. Přestup na jinou školu by mi dodal. Nezlob se." „Já se nezlobím, jen nesnesu, aby se moje žena trápila. ' "
Usmála jsem se. „Tvoje žena? Kdy tě tohle poblouznění přejde? Jsi fešák, holky na tebe letí." Vytřeštil oči. „Proboha, čí nesmysly mi cituješ?" „Mamčiny," přiznala jsem. „Třeba ne nesmysly..." „Úplný!" tvrdil ohnivě. „Díky, vílo, že se tahle demagogie nenarodila v tvé hlavě. Těžko by mělo cenu začínat něco, čemu předem nevěříš. Evo, tvoje máma mě nezná. Moje životní krédo je mít jednu ženu na celej život, nemluvě o mým smyslu pro povinnost! Nikdy bych tě neopustil a naše dítě teprve ne."
Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Jeho sílu přebírám i já. „Žaneta má syna?" uvědomila jsem si předchozí hovor.
„Jasně. Bob je ňouma, nevzmohl se na holku. Tu budeme mít my. Uvidíš. Klukovi říkají Robin. Uhozený, co? Když jsme u toho, naše dcera se bude jmenovat jak?" „Nepřemýšlela jsem o tom... Eva určitě ne." „Tak tedy Aneta."
„Proč ne," usoudila jsem. „A kluk?" „Čí?"
„Náš, kdyby se narodil."
„Jsi kecka," uculil se. „V rodině Langů nikdo nikdy neměl dceru. Táta zkoušel štěstí třikrát! Amatér. Já jim
ukážu!"
Smála jsem se, až mi zaskočilo.
Celý den jsme se poflakovali po domě, odpočinul.a jsem si víc než dost, přišla na jiné myšlenky a tím víc se těšila na společnou noc. Davidovi matka ustlala v hale, ale já věřila, že za mnou tajně přijde. Nemůžeme probendit i druhou příležitost! Jistě hrál komedii, když 146 ~ 147
mi dole popřál dobrou noc a bratrsky mě políbil na čelo.
Jenomže - hodin na červeně svítícím displeji přibývalo a on stále nikde! Nejsem přece v pokročilém stadiu těhotenství, kdy by nám překáželo bříško či se museli bát zavlečení infekce. Kdybych necítila pohyby, sama nevěřím, že nemám jen poruchu. Tak PROČ se se mnou nechce milovat?
Blíženci-3 Zadáno pro blížence O půlnocí jsem se nakvašeně otočila na levý bok, tohle má u mě schovaný, a usnula jsem.
Objevil se až ráno, přinesl mi snídani do postele a nařídil, at se prvně koukám najíst, dál se uvidí. „Co se uvidí?"
„Program dne," usmál se záhadně, když však zaregistroval, že jsem snědla míchaná vejce se šunkou do posledního drobečku, vypila půl litru džusu a navrch si dala pomeranč, řekl spokojeně: „Pak že tě nepostavím na nohy. Jsi... krásná, Evo."
Pokusila jsem se o vtip. „To jsi zjistil až ted~" „Ne. Dávno vím, jak jsi hezká. Ted' jsi přímo božská." „Jo? Čekala jsem tě tři hodiny!"
Rozesmál se, zastrčil tác s nádobím pod postel a šup ke mně. „Ty oslíku, kdybys věděla, co mě tahle noc i ta předchozí stála přemáhání! Skučel jsem za blbou zdí jak nadrženej vlk..."
Odstrkovala jsem jeho ruce průzkumnice, jak jim říkal, se smíchem uhýbala a popichovala ho: „Měl jsi zákaz přijít, co?"
„Zákaz? Pch! Myslíš, že jsem malej usmrkanec? Neměl jsem zákaz, zařekl jsem se, že dokud nebudeš vypadat líp, nechám tě odpočívat. Jak koukám, jsi ve formě, takže, milá zlatá, konec ulejvání, splň manželský povinnosti ke svýmu sexuálně vyhladovělýmu manželovi..."
Z té postele jsem spadla a David na mě. Když bylo strašlivě brzy po všem, políbil mě do vlasů a ještě zadýchaně se zeptal: „Vílo, nebylo by to lepší na válendě?" Poznávali jsme se s Davidem vzájemně. Jinak než z návštěv a krátkých setkání a dopisů. Zvykali jsme si na sebe, osvojovali si návyky toho druhého, učili se spolu žít.
Za těch pár dní jsme toho hodně stihli a ještě víc nestihli, čas utíkal jako splašený, desetkrát rychleji než jindy. Byl jako koláč, chutný a čerstvý, denně jsme si z něho ukrajovali porce a on se tenčil a tenčil, těžko jsme ho rozdělovali na společné vycházky, toulky Prahou, návštěvu divadla, kina i dvou koncertů. Domů jsme chodili jíst a milovat se. To druhé ještě častěji! Vždycky ráno jsem si přispala, David zatím připravil snídani a ve zbytku času posiloval, protahoval své tělo činkami a na jiném nářadí. Televizi jsme používali pouze k zhlédnutí Dickových nahrávek, těch starších, dokumentů i obyčejných záběrů z tábora a trampu, i nových, z pochůzek Prahou. David své město miloval, dokázal o něm mluvit hodiny, zasvěcoval mě do jeho historie, vodil po četných památečných místech a já ho obdivovala, jak si pamatuje každý letopočet, jméno, událost, ačkoliv historii rád nemá. Tohle je prý něco jiného než studovat historickou vědu. Zlobil se, když jsem si z něho utahovala. Ano, tohle byl patriotismus! A ja-kýo Z Davida čišela hrdost na um dávných předků,
0 mistru Hanušovi mluvil půl hodiny! Pak jsem ho pochopila. Vážil si všech silných osobností, které kdy něco dokázaly, a pokud šlo o jeho rodné město, vážil si jich tím víc.
1 Celých čtrnáct dní jsme žili přítomností, ani myšlenkou mi nedovolil zabrousit do budoucnosti. K té jsme se dostali teprve poslední ráno, když jsme odpočívali po ranním milování a pouštěli si včerejší záběry natočené z lodičky na Vltavě.
„Za půl roku si tě nahraju i s Anetou," sliboval, vypnul video a já zabloudila očima z okna. V prosinci se stanu matkou. Za čtyři měsíce!!! „Proč jsi smutná?" všiml si změny tlaku. „No... dovolená končí a..." „Bojíš se?"
Kývla jsem.
„Dobře. Povídej. Čeho?" vyzval mě. „Všeho. Návratu domů, táty... Kdyby mi nafackoval a potom se mnou mluvil! Mlčení mě deptá. Mamka je 148 ~ 149
vyjukaná, vyčítá mi, co jsem provedla. Taky se bojím školy. Co tomu řekne ředitelka, jestli mě nevyloučí, co profesoři, lidi ve třídě! Na Vánoce bych měla rodit. Jak?! A co potom? Já a mimino! Vidíš, vždycky jsem si přála se hned nevdávat, vystudovat a jezdit po světě, podívat se na Nový Zéland a do Japonska a New Yorku... A při -jít o poctivost o stavební noci nejdřív v pětadvacetii Pěkně jsem se sekla, vid?"
Dal mi pusu. „Ty bys mě rozesmála. Čteš červenou knihovnu?"
„Dovol?! Nečtu ji vůbeci Pochybuješ snad o mém „Ne, vůbec ne. Dělám si psinu, přece vím, že chytrá holka jako ty má jiný zájmy. Tak, a teď poslouchej ty mě. Všechno jsem promyslel. Předně mi slíbíš, že nikdy nebudeš brečet, vílo." „Slibuju, ale nevím..."
„Ale neexistuje! Chápeš? Musíš si říct dost, nepoddám se tomu, at se děje co se děje. Tenkrát na tábře jsi překonala sama sebe, svůj ostych, přeskočila vlastní stín. Teď jde o něco podobnýho. A navíc nejsi sama. Máš v sobě naše dítě, nový život, nový svět, nový vesmír. Dokážeš to, nic na tom není, jde jen o sílu vědomí, pevnou vůli. A k těm tvým strachům, Evo. Doma vydržíš, do jara určitě. Nenech se od mámy vyšachovat a k tátovi se ty sama zkus přiblížit, chovat se normálně, jako dřív. On si zvykne, možná jen neumí udělat první krok. Vyvádí, protože tě má rád, chápeš? Školy se neboj vůbec. Nejsi jedi-nej případ, vílo, na našem gymplu se holky vdávaly běžně. Jedna dokonce hned v prváku. Profesoři jsou stará garda, žvaní si do rukávu, jak je dnešní mládež zkažená, a zatím... Určitě se sexem začínali dřív než v šestnácti. Na porod nevím, co ti říct. Evo, když ho vydržela Žaneta, taková skleníková kytka, pak ty určitě. A potom, dávej pozor. Školu přerušíš na dobu nezbytně nutnou, i kdybych měl vybrat svoje konto, máti ti sežene nějakou opatrovnici i na dálku. Na jaře tě zkusím přesadit do Prahy, přinejhorším v červenci. Do třetáku půjdeš už tady. Na beton. Protože, vílo, jestli ti to nedošlo, ty můžeš chodit do školy všude, ale já mám práci jenom v Praze. Nechci dělat nic jiného než film nebo kolem filmu." Přikyvovala jsem však pochybovačně. „Bude mi sedmnáct," podotkla jsem. „Naši mě nepustí. Aspoň mamka ne."
„No, vidíš, Bude ti UŽ sedmnáct a já si tě vezmu. Do Prahy půjdeš jako Eva Langová. Kvůli Anetě i kvůli mně. Jasný?"
Mlčela jsem, zmatená neskutečnými vidinami. „Proč nic neříkáš?" „Je toho na mě moc," přiznala jsem. „Však budeš mít dost času přemýšlet, až odjedu. Sama dojdeš k tomu, že tohle je jediný rozumný řešení." Snad má pravdu. Nevím. Všechno je daleká hudba budoucnosti. Kdo ví, co všechno se může stát! „Davide," podívala jsem se mu do očí. „Proč jsi nedával pozor?"
Pousmál se. „Nebudeš mi věřit, ale dával." „No, jestli takhle vždycky, pak nechápu, proč jsi nenaboural například Izabelu," plácla jsem. „Ale fuj, neštastníku," bavil se. „Domyslela jsi tu hloupost do konce? Kdybych ji naboural, docela určitě bys tady teď vedle mě neležela."
1—Iluvím z cesty! Vždyt bych s Izabelou neměnila! „Já vím, promiň."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Políbil mě. „Tak vidíš. Taky myslím, že nejsme v lou-žil. Zbytek vojny uteče a... Aspoň k sobě patříme. Podle starý cikánky jsi můj osud, s tím se nedá nic dělat. Řekla mi, že vždycky, půjdu-li za svým, cíle dosáhnu. Tebe dostanu za ženu, narodí se nám Aneta a natočím jednou film, jakej ještě nikdo nenatočil. Tvé sny se pokusím splnit. Budu tě mít pořád rád, nikdy tě nezklamu, naše manželství musí bejt sen za bílého dne, rozumíš, a cesty podnikneme ve třech. Jen s tou deflorací o svatební noci... tak to se mi už nepovede." Dvojhlasně jsme vybuchli smíchy a milovali se úplně stejně jako na začátku dovolené, krátce a nenasytně, tentokrát na posteli a ne na zemi.
„Jestli tě uklidním," přitáhl mě k sobě na klín, když jsem si balila věci do tašky, „můžu ti říct, že jsem jinou nemohl nabourat proto, jelikož jsem ji neměl rád, tudíž se sex odbejval jako jednorázová záležitost. Ty jsi mě dohnala k opětovnému milování několikrát za sebou, a protože jsem neměl ochranu, byla opatrnost k niče-150 ~ 151
mu. Ty malý potvůrky z předchozího milování žijí ještě pár hodin a stačí jediná..." „A tys... to tenkrát v březnu nevěděl?" Vážně mě pohladil po tváři. „Věděl, Evo. Promiň. Byla to ode mě strašná nezodpovědnost, ale... nemohl jsem se ubránit, abych se s tebou znovu a znovu nemiloval. Doufal jsem, že když se opláchnu, nernůže se nic stát. Podcenil jsem je, neviditelný bestie. Odpust mi. Prosím." Mlčela jsem.
„Vílo!" Zatřásl se mnou. „Miluju tě, a kdyby ses tak netrápila, byl bych nejštastnější tvor pod sluncem!" Objala jsem ho. „Mám tě ráda, Davide. Na to maličké se těším. Spojuje mě s tebou víc než dopisy, ale... nemuselo přijít tak brzy:"
Dychtivě mě líbal. „Jsi zlatá, moje, moje." Vyrušil nás Riki, jenž se vrátil od Tůní a zařehtal ve dveřích: „Vy toho nemáte za ty dny ještě plný zuby?" Smáli jsme se a nosili do vozu moje zavazadla. Riki nás odveze, nejprve mě a potom Davida na vojnu. Asi jezdí rád! Vadilo mi, jak si mě stále pátravě prohlíží. A kdyby jen prohlížel, on konstatoval: „Teda, švagrová, překvapuješ mě. Záříš. Už vím, co ti vlastně chybělo!" Zrudla jsem a David potutelně zamrkal. Nemyslím, že mi pomohl sex, i když ani ten jistě není k zahození, spíš Davidova přítomnost a jeho láska, optimismus, který mi vlil do žil. V Praze jsem se znovu naučila smát. lO ~ JÁ TO ZVLÁDNU
Mamka se mnou po mém návratu jednala jako ve vatě, nevyčítala, nepronášela moudra ni předpovědi, dokonce tu a tam koupila něco na miminko. Táta mě ignoroval, nenašla jsem však odvahu promluvit na něho první. Přesto bylo doma fajn. Jaká úleva! Tím méně se mi chtělo do školy.
„Ještě kup máslo, Evo," zavolala mamka, když jsem si obouvala sandály.
„Jedno?"
„Stačí," ubezpečila mě a nečekaně dodala: „Sluší ti to." Překvapeně jsem se na ni otočila. Vždycky nás táta i ona vychovávali ke skromnosti, říkali nám do očí naše chyby, což není zrovna příjemné. U nás se chválilo jedině za dobré známky! „Myslíš šaty?"
„Také. Asi budeš mít kluka, vypadáš dobře." Začnu věřit na duchy! Vypadám tak díky pobytu v Praze a hlavně domácí pohodě. Dokonce jsem přibrala kilo. Za chvíli dostihnu svou původní váhu a pak začnu kynout a kynout.
Ve dveřích samoobsluhy jsem se srazila s vlasatým
Blíženci-3 Zadáno pro blížence vousatým individuem. „Sorry," řekl zjev a náhle roztáhl pusu do širokého úsměvu: „Vítej, krásná vílo!" Neřekla bych, že si my dva tykáme. ;,Ty se na mě nepamatuješ?"
Poznala jsem ho podle hlasu. „Co tady děláš, Radime?" Tenhle kluk vloni na čundru pobláznil Simonu a ve sklepě políbil - mě. Radim z Olomouce. Jindrův dobrý kámoš.
„Dekuju se domů, prázdniny v tahu, co nadělám. Dostal jsem se naštěstí na univerzitu, prodloužím si mládí. Deri půjde makat, blázen. Kde vůbec je, starej vlk?" „Ve Španělsku. Teda - dnes nebo zítra se vrátí." ,,No jo, vždyt mi to říkal, spletl jsem se o den. Škoda, za chvíli mi jede vlak. Tak ho ode mě pozdravuj. Mám chvíli čas, pojď se mnou na panáka," pozval mě do restaurace na střeše nákupního střediska. Pusa se mu nezastavila, vyprávěl zážitky z prázdnin a já tuhla, voskovatěla a mlčela čím dál zarputileji. Radost z náhodného setkání vyprchala.
„Dvakrát vodku s džusem," objednal u číšníka. „Ne! Nepiju, díky." Ještě bych hodila káčatům, ačkoliv pachy mi poslední dobou nevadily, mé tělo si na novou bytost ve svém lůnu zvykalo. „Tak colu," slevil. 152 ~ 153
„Ani tu, má kofein. Samotný džus." Vyhověl mi a hned se ke mně nahnul s krabičkou cigaret. Samozřejmě jsem odmítla. „Holka, s tebou bych chtěl chodit. Nekouříš, nepiješ, nic nechceš, nestála bys mě žádný prachy. Nejsi v tom?"
Vytočil mě, přestože střelil od boku. Naše sezení jsem z vlastní vůle zkrátila. Nemohla jsem s ním bezstarostně klábosit! Prý za rok o prázdninách ahoj, mám pozdravovat Dicka.
Za rok! Za rok budu mít půlroční dítě! Došlo mi, co všechno svým těhotenstvím a mateřstvím ztrácím. Nejen rodičovskou lásku a důvěru, ale i mládí a bezstarostnost. Mám navždy po všem. Takhle draze platím za jeden vídend! Za spěch, nedočkavost, touhu, zvědavost. Slečna učitelka Krajtovičová na základce měla pravdu, když mi prorokovala, že se řítím do maléru. Jsem v něm. Z dětství jsem skočila rovnou do dospělosti, přišla jsem o mezičlánek, nejhezčí roky mládí jsou v tahu. Ale proč já? Proč zrovna já platím za první milování mateřstvím?! Jarina a holky ze školy, Kamila a jí podobné si užívají, střídají kluky - a nic. Možná platí babiččino přísloví: Potvory mají štěstí.
V autobuse jsem odpověděla na pozdrav známým klukům a dělala, že nevidím tlustou Zlatu, která se ke mně snaží protlačit. S maminkou se chodí do školy v prváku, na začátku druháku takový doprovod působí nezvykl e.
Budova akademie plná lidí. A těch očí! „Čau, Evo!" křikl na mě od šatny spolužák. „Kam valíš?"
„Robi, drž mi vzadu lavici," požádala jsem ho. Simona přiletí z daleké ciziny až třetího, nerada bych seděla v první li ni i.
„Proč vzadu?" nechápala mamka, myšlenkami jinde. Dokonce mi před ředitelnou sevřela povzbudivě rameno. „A neboj se. Hlavu ti neutrhnou." „Mami, nestalo se ti něco?" Nechápala jsem její proměnu. „Nejdřív mě vydědíte a teď..." „Ale jdi," přerušila mne. „Jde o tvé dítě a naše vnouče. Chceme, aby bylo zdravé." Zapálilo mi! „Ty jsi mluvila s Langovou?" Neochotně přikývla. „Navštívila nás. I s manželem,
Blíženci-3 Zadáno pro blížence než jeli na dovolenou. Mám obavy, že je pozdě, Evo. Hodně záleží na prvních třech měsících." „Buď klidná," ušklíbla jsem se. „První tři měsíce jsem nic netušila a bylo mi blaze."
„Snad. Pojď, jdeme," pobídla mne a zaklepala na dveře. Moje bázlivá nerozhodná mamka, za kterou vždycky všechno vyřizoval táta!
Ředitelka nás přijala poněkud podezíravě a nenadšeně, měla mít projev k prvákům a my zdržovaly, nicméně mamku vyslechla, zpytavě si mě změřila a očima se zastavila na mém plochém břiše.
„Ach," řekla potom. „Eva, taková šikovná inteligentní studentka. Další talent utopený v domácnosti, že." „Ne, paní ředitelko. Eva školu pouze krátkodobě přeruší a zase se sem vrátí," protestovala mamka. Ředitelka se pochybovačně usmála. „Jsme přece ženy a matky, paní Veselá. Sama víte, co obnáší péče o dítě starostí a povinností. Studium na naší škole je velice náročné, nevěřím..." „Eva zvládá učivo lehce." „Zatím," usoudila ředitelka protivně. .,Já tu školu udělám," řekla jsem pevně. I kvůli tobě, babo, že mě předem odepisuješ! Nejsem béčko! „Nečekejte žádné výhody, Veselá," upozornila mě. „Budeme toho po vás chtít bez ohledu na váš stav jako po ostatních."
„Nečekám," ujistila jsem ji.
Potom zavolala ze sborovny třídní Součkovou a celou záležitost propraly znovu. Třídní se mě zastala, prý jsem svědomitá a schopná. Tentokrát neřekla rozumná jako před prázdninami! Ředitelka ještě cosi pindala o špatném vlivu na jiné studentky, snad si myslela, že jsem se přivedla do jiného stavu schválně, abych mohla rozkládat morálku, nebo že mě budou holky houfně napodobovat, nicméně ze školy mě nevyloučila a zvonek zahajující nový školní rok, pro mě každopádně těžký a převratný, debatu ukončil. 154 ~ 155
Do třídy jsem vešla současně s profesorkou a ta ještě před projevem ukojila zvědavost spolužaček. Řekla na rovinu, že jsem těhotná a potřebuji jejich pomoc. Část lidí jsem překvapila, část zaskočila, část potěšila. Došlo na mě!
Ani ředitelka na mě ve svém projevu nezapomněla. Tedy, takt jí nechyběl, nejmenovala, když zvolila rafino-va.nou filozofickou otázku, kam ta naše mládež spěje! Holky se kolem mě sesypaly jako vosy hned po zvonění. Kdy», jak, proč, s kým, co doma, co otec, jaké to je...
„Budeš se vdávat?" vyzvídala Ida.
„Svatba není důležitá," odvětila jsem vyhýbavě.
„On tě nechce? S kým to máš? Nedělej fóxy! Kdo je to?"
„Neznáte ho. Není odsud."
„On si tě nechce vzít?" optala se Kamila kousavě. „Snad nemůže, ne? Je mi šestnáct pryč, dámy." Kamilu má odpověď potěšila, ušklíbla se a nechala se slyšet: „Měla tisíc řečí, viď. Kdyby si nechala poradit od zkušených! Někdo umí a užívá si, někdo ne a tlačí kočárek. Vlastně je mi tě líto, Evo."
Právě o její soucit jsem stála ze všeho nejméně, raději jsem si sbalila učení a vypadla na chodbu hledat mamku.
Díky tátově služební cestě odpadl víkend na chatě a já si libovala, celé sobotní odpoledne jsme prožvanily se Simonou. Třásla se na novinky a zklamalo ji, že nemám břicho. Břicho není všechno, Simi! Sama hovořila o Kanadě jaksi povšechně, odosobněně. Popisovala krásu tamější krajiny, dokonce mi přivezla dupačky a kabátek
Blíženci-3 Zadáno pro blížence na mimino v růžových barvách. Přesto se mi na tom něco nezdálo. Vůbec nemluvila o lidech! „Simi, a co mamka? A ta malá, Carol Ann? A márnin manžel?" Pokrčila rameny. „Povídej, jací jsou?"
„Cizí," řekla vážně. „Úplně cizí. Evo, už tam nikdy nepojedu. Byly to nejhnusnější prázdniny, jaký jsem kdy prožila!"
156
Zaraženě jsem na ni zírala. „Viděla jsi kus světa, podívala se na druhý konec zeměkoule, kam se normální smrtelník nedostane," namítla jsem. „Navštívila jsi mámu..."
Zavrtěla hlavou. „Mámu ne. Cizí vypočítavou ženskou, Evo. Vdala se dobře, ano. Vyměnila nás, mě a Petra. Prodala nás. Neměly jsme si co říct. Bylo to hrozný! Celý dva měsíce jsem se těšila domů, sem, na babičku, ta mi sice nemůže koupit letenku na výlet k vodopádům, ale... má mě ráda! Těšila jsem se taky na tebe a Lukáše..."
Pokusila jsem se o lehčí tón: „Koukal, co? Jsi opálená a novej účes ho musel šokovat." „Ještě mě neviděl," vzdychla. „Několikrát jsem mu psala, aby na mě počkal na letišti. Asi nemohl nebo dopisy nedošly. Neviděla jsi ho, Evo?"
„Ne. Nebyla jsem tu celý srpen. On se objeví, uvidíš." „Snad brzy! Evo, já ho miluju! Pořád jsem myslela na naši první společnou noc..."
Dostaly jsme se na sex, oblíbené téma, a vedly holči-čí řeči, smály se a bylo nám spolu strašně fajn. Vlastně jsem Simonu chápala.
Za dveřmi stál Jindra. Nic netušíc jsem otevřela a málem šla do kolen. Od července, kdy ho táta vyhnal, jsem se s ním nesetkala. Totiž, bála jsem se ho potkat. Ji stě se dozví...
„Ahoj, Evčo," usmál se, opálený, vysoký, štíhlý, s vlasy dorostlými na ramena. Kdysi se kvůli mně ostříhal... „Co je? Ulítly ti včely? Nemáš radost, že mě vidíš?" „Mám," řekla jsem zaskočeně. Zřejmě nic netuší, jinak by nepřišel. Trochu se mi ulevilo. „Nečekala jsem «
tě.
„Proč?" přimhouřil oči. „V červnu jsme se domluvili,
ne?"
„Červen byl dávno."
„No a? Ted' je září a já mám dva lístky. Hod' něco na sebe a pojcP, vyjdeme si mezi lidi." „Do kina?" zaváhala jsem. Nakonec, proč bych měla nechat propadnout vstupenky, na společné návštěvě představení nic není. Až se dozví o mém mateřství, ztratím ho. A bude mi chybět!!!
„Překvapení," mrkl na mě. „Pohni, počkám dole, tady může bejt životu nebezpečno, co?" S úsměvem jsem souhlasila. Možná by ho táta nevyhnal, neexistuji pro něho, jsem zkažená, co se mnou. Pro jistotu jsem se vymluvila na Simonu, Jindra by se bohužel nelíbil ani mamce.
Čekal mě však dole i s motorkou, do osmi zbývala celá hodina, odvezl mě k řece a vyprávěl mi o Španělsku. Na pár chvil jsem zapomněla, že stojíme každý na jiném břehu. Vyřídila jsem mu pozdrav od Radima a on vzpomínal na společné veselé příhody od Máchova jezera. Přestala jsem ho vnímat. Dívala jsem se na klidnou hladinu líné řeky. Už nikdy nepůjdu na čundr, kde bych se setkala s Radimem, Jindrou a jim podobným. Už nikdy. NIKDY.
Luskl mi prsty před očima. „Haló! Nespíš?"
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Smutně jsem se usmála. Co ty víš, tobě je hej, střídáš holky, občas zajdeš za mnou, vezmeš mě do kina, vyrazíš s partou na prázdniny i na pivo, holky se po tobě otáčejí, nemusíš se vůbec snažit... Vždycky jsern si myslela, že jsem nad tebou. Houby! Vrhla jsem se do života rovnýma nohama a vůbec se v něm nevyznám, tápu a bloudím a všechno staré je definitivně pryč a z nového mám hrůzu.
„Jaký byly prázdniny?" zeptal se vážně. „Krom dvou týdnů... strašný."
Nevěřil mi. „Prázdniny nejsou nikdy strašný. Leda poslední! Vidíš, v pondělí jdu do práce." „Kam?"
„Do Kova. K soustruhu." „Těšíš se?"zeptala jsem se bezelstně. Uchichtl se. „Ne. Soustružničina mě nebaví. Chtěl jsem na automechanika, jenže byl nával a nevzali mě. Osm hodin denně budu dělat do zblbnutí jednu operaci..."
„A proč tam tedy jdeš?"
Vzdychl. „Co mám dělat? Myslel jsem, že zůstanu doma, rozumíš, nezaměstnanej, at se otčím vztekne, musel by mě živit a šílel by. Jenže... CO bych celý dny dě-158 ~ 159
lal? Válel se v posteli, chodil do hospody? Vždyt to je děsný. Učňák mě nikdy nebavil, ale bylo to řešení, povinnost. Bejt doma a dívat se na ty ksichty? Stejně půjdu na vojnu, bud' zjara, nebo na podzim. Za rok. Vlastně pořád na něco čekám. Až vylezu ze školy a dostanu občanku, až dodělám učňák, až půjdu na vojnu..." «
„A pak.
„No, to je právě. Až budu tam, co dál?" Zavtipkovala jsem: „Oženíš se."
Podíval se mi do očí bez úsměvu. „Vem si mě a ožením se."
Vybuchla jsem smíchy. „To by sis dal, Jindro!" Vstal a podal mi ruku. „Máme čas, je za deset osm." Vážně měl pro mě překvapení. Vstupenky nebyly do kina, nýbrž na koncert milované skupiny Wanastowi vjecyi Na následující dvě hodiny jsem zcela zapomněla na vlastní problémy, na Jindru i celé okolí, přenesla se do báječně dokonalého světa hudby. Z Domu kultury, kde se koncert konal, jsem se vypotácela úplně ochraptělá a s rukama odkrvenýma stálým tleskáním nad hlavou.
Jindra mě zavezl na motorce po chodníku až k našemu vchodu jako obvykle, slezla jsem a v návalu prostého štěstí ho krátce obejmula. „Díky, Jindro, za skvělej večer."
„Měla bys spíš poděkovat Kodymovi a P. B. Ch." Zřejmě narážel na mou nevšímavost k jeho osobě. „Ba ne, tobě. Tys mě tam vzal. Oni hráli pro všechny lidi, ty jsi přišel pro mě. Lístek ti zaplatím..." „Nesmysl," odmítl. „Hráli naši písničku, vid'? Ještě se ti Zvadlý růže neomrzely?" „Ne," usmála jsem se. „Jsi prima, Jindro." „Ty máš výhodu svých očí, vílo. Slaný hnědý voči... Znovu a znovu jim naletím." TecY jsem mu nerozuměla. „Proč?" „Udělal to schválně, co?"
Málem mi zaskočilo. „O čem... o čem mluvíš?" „Stará finta, Evo. Když si chceš holku pojistit, aby vydržela čekat třeba přes vojnu, nabouráš ji. Netvrcf mi, že jsi byla jeho první a on se nevyznal." Svěsila jsem šokovaně hlavu. Jindra VÍ! „Ne, nebyla." „Je to sprostý," pokračoval. „Natož... když ti není sedmnáct ."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Musela jsem se Davida zastat. „Schválně ne." Nevěřil mi, ale nehádal se. „A co doma?" Mávla jsem rukou. „Děsný. Však jsi viděl sám v červenci! Táta se mnou nemluví dodnes, prvně mě vyhodil... Kdo ti to řekl?"
„Matěj. Pingl z Oázy. Už dávno, ještě před Španělskem. <
„Matěj? Toho vůbez neznám."
„Chodí s tvou ségrou," vysvětlil. „Nebo spíš chodil." Ta užvaněná koza! „.A ty...," zaváhala jsem. Pochopil. „Asi jsem to za tu dobu strávil. Říkám ti, tvoje oči mě vždycky zblbnou. A taky si myslím, že ti není do zpěvu." «
„Jindro, ty seš...
„Blbej, já vím," doplnil mě ironicky. „Ne.
„Dobře, no," kapituloval. „Vyřiďtomu volovi, že je pěknej kretén. Pojištovat tě nemusel! Kdyby tě aspoň nechtěl ..."
„Cože?!"
„Jsem idiot. Hotovej! Já bych si tě vzal i s tím jeho dítětem, nevadilo by mi to. Vážně jsi v tom?" Povyhrnul mi svetr, aby viděl můj pas. V legínách a tričku jsem na těhotnou maminu nevypadala. „Bohužel," pousmála jsem se.
Pustil mě, kývl a řekl: „Tak... ahoj, matko. Na naší dohodě o kinech to nic nemění, doufám." „Budu jen ráda," přiznala jsem. „Potřebuji tě, Jindro. Bála jsem se, že až... až- se to dozvíš, víckrát nepřijdeš. Mít kamaráda je výhra, víš?"
Nevím, jestli jsem ho potěšila. Vypadal pořád strašně smutně.
S bídou jsem si zatáhla zip u džínsů. Za září jsem přibrala celé kilo, v poradně mě konečně přestali hubovat, do kalhot jsem se sice vešla, ovšem dítě ve mně rostlo, briško se mi pomalu vydouvalo. V džínsách a oblečení jsem ho úspěšně maskovala, nahá v koupelně znepokojeně pozorovala svou měnící se postavu. Ještě necelé tři měsíce! Jak budu vypadat, proboha? 160 í~ 161
„Hotovo?" pobízela mě Simona. Chystaly jsme se do kina, obě jsme chtěly zhlédnout Krvavý román, každá z jiného důvodu. Simona potřebovala přivést na jiné myšlenky, nebot Lukáš o sobě nedával vědět a já ji nestačila utěšovat, že je přes týden v Brně na vysoké, nemá čas, zřejmě nestíhá. Mně do porodu moc kin nezbývalo. Potom si už těžko vyjdu s kamarádkou či Jindrou, jenž měl tento týden odpolední.
Nevšední zážitky nám připravil nejen film, který by měl vidět hlavně David, názorná a přesvědčivá ukázka, co všechno lze v kinematografii předvést, ale i pár lidí, které jsme potkaly. Křeslo vedle mne obsadil Dušan, můj někdejší spolužák a mimo jiné i první láska. Ted' jsme se jen pozdravili, holku nejméně o čtyři roky starší než on jsem typovala na jeho novou známost. Vypadala tedy děsně, silně nalíčená, tvrdě výstřední, smála se hrdelním smíchem, jak kdyby jí někdo šlapal na břicho. Tedy, smála se jen v době, kdy se zrovna nelíbala s Dušanem, což naštěstí moc často nebylo. „Kdyby aspoň tolik nemlaskali," šeptla mi Simona a já hlasitě vyprskla, až se po nás sousedi otočili. Asi mysleli, že patříme s těmi vlasatci do jedné stáje. Dušan nosil dlouhé vlasy, svou výhrůžku na začátku osmičky splnil, od té doby se neostříhal. Podle mastných pramínků na jeho hlavě jsem usoudila, že si je přibližně stejně dlouho dobu nemyl. Jeho dívce to zřejmě nevadilo, vypadala jako on a při vášnivých polibcích se
Blíženci-3 Zadáno pro blížence mu ve slepeném háru probírala. Lidé mají různý vkus. Film měl naštěstí většinou titulky, zvuk nám nechyběl .
V narvaném vestibulu u šaten jsem zahlédla Mojmíra a Petra, Přemkovy kamarády a frajery, kteří si nás jindy nevšímali, ovšem tentokrát na mě blbeček Mojmír zavolal na celou halu: „Čau, Evo! Prej seš naštouchlá j ak bělice, j o?"
Samozřejmě jsem mu neodpověděla, krvavá červeň mě však před zvědavými pohledy lidí kolem usvědčovala. Pár svědků se jeho ubohému výroku zasmálo, dokonce i Katka, s níž jsem nemluvila za žalování tátovi a ona se mnou za facku od Jindry. Tecr se vedla s urostlým pohledným klukem, v němž jsem poznala Matěje, číšníka Oázy. Jarina se o něm vyjádřila jako o zanedbatelné prázdninové epizodě.
„Nevšímej si jich," sevřela mi Simona ruku. Víc říct nestačila, vytřeštěně zírala ke sloupu podpírajícímu skleněnou klenbu pasáže. Nedivila jsem se, že jí došel dech, pohled na Lukáše vedoucí.ho z kina kolem krku mrňavou pipku v červených elastácích vytočil i mne. Pánové! Kam jsi dal oči, Luku! Hezká a štíhlá Simona v minisukni a kožené bundě působila vedle té nymfy jako bohyně u vykopávek.
„To je Blanka," poznala jsem šlapku z někdejší Jindrovy veselé party.
Simona mě neposlouchala. Zamířila přímo k těm dvěma, kteří si bezstarostně pročítali program příštích představení. Mazala jsem za ní, aby neprovedla nějakou nepředloženost.
„Ahoj, Luku," pozdravila svého bývalého kluka. Zrozpačitěl. „Ahoj..." Koukal, jak by co nejdřív vycouval .
„Že jsi mi o svém štěstí nedal vědět," usrnála se naoko klidně. Jak jsem ji obdivovala!
,.Dlouho jsi tu nebyla," koktal. Blanka si Simonu podezíravě měřila. Kromě předkusu měla i pořádný předstih, jak říká Jindra příliš vyvinutým ňadrům. „Musíme jít, ahoj, Simono, měj se fajn."
„Ty taky," popřála jim mrtvě a dívala se, jak mizí ve tmě. Pak se rozbrečela. Slzy se jí koulely po tvářích, škytala a popotahovala, bez ohledu na lidi. Půjčila jsem jí svůj kapesník; hlučně se do něho vysmrkala a dál si rozmazávala líčidla po tvářích. Její obavy, ničící ji celý měsíc, se potvrdily v té nejhorší variantě. „Nebreč, Simi. Když tě vyměnil za takovou kreaturu, nestojí ti za jedinou slzu!"
„Však já... já... neřvu kvůli němu," vzlykala. „Ale kvů-
li-kvůli sobě. Že jsem mu dala, já husa!"
Blanka dává ochotně. Každému. Jenže, Luku, postel
a předstih ti vystačí jen na krátkou dobu!
Učení mi šlo. Zatím! Učila jsem se svým způsobem,
tedy většinou se biflovala zpaměti, ale dokázala jsem
162 ~ 163
zapnout, nemyslet na nic jiného a poměrně brzy s každým úkolem skoncovat. Díky Jindrovi a Simoně, která teď měla spoustu volného času kromě sobotních tanečních, kam jsem se já přihlásit nemohla, jsem se často dostala ven do podzimní přírody i do kina. Jiná zábava se mě netýkala. Ve svých mateřských kalhotách s la-clem, které mi mamka ušila, nebo~ za říjen jsem přibrala další dvě kila a do riflí se při nejlepší vůli nevtěs-nala, a s volným svetrem navrch, čímž j sem těhotenství maskovala, jsem nemohla vyrazit kupříkladu na diskotéku jako moje spolužačky.
Záviděla jsem jim. Volnost. Bezstarostnost. Jsem odepsaná!
Ano, mám Davida. Být ještě ke všemu svobodná mat-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ka, asi by mi přeskočilo, takhle mě Davidovy dopisy udržovaly v celkem slušné kondici.
Lásho, mám o Tebe hrozný strach. Bojím se. Nevím, čeho konhrétně, poslední dobu jsem plnej divnýho stesku, hterej mž sedf něhde nad žaludkem, bolí, ničí mě, svírá, trhcí mi vnitřnosti. Každou chvíli ve mně něco za-trne, poleje mě slabost, vždycky se zapotím, nejradši bych vyshočil z ohna a utíhal na silnici, aby mě za Tebou odvezlo první auto. Pocit bezmoci ve mně den ode dne nerůstá, tím víc, čím se blíží datum porodu. Myslím, že to je strach. Strach o Tebe, o člověha, kterého mcím na světě nejvíc rád. Dokonce jsem si v knžhovně uypůjčil Než poprvé zabrečí. Knížka mě moc neuklidnila a ještě se knihovnice blbě tlemila, k čemu jž chci. Dozvěděl jsem se v ní, že indiánky rodí bezbolestně, rozumíš, silou uů-le přemohou bolest. Vílo moje, kdybyeh mohl všechnu boLest vzít na sebe! Musíš si říkat, že ten den, pro Tebe hroznej, bude znamenat pro naši dceru první den života. Dáš jí život, co jsme započali spolu. Neboj se, stačá, když se bojím já!
Spletl se. Já se nebála, nedovedla jsem si totiž představit, co mě při porodu čeká. Vlastně mi stále nedocházelo, že se mě týká něco tak abstraktního, stejně jako mě nechytla mánie shánět výbavičku a žehlit plín-ky. Tohle prožívala mamka, nakupovala, chystala, s nadšením mi předváděla novou zavinovačku a dečky do kočárku, a já se na ni dívala jako na plátno v kině. Ona mé dítě prožívala. Já ne. Davide, nezlob se. Jsem mladá vrána.
Závistivá mladá vrána! Jarina užívala uvolněné morálky v našem domově, táta po absolutním výchovném krachu přestal hlídat a ona směla na diskotéky a klubové večery, pila život plnými doušky. S Petrem, Simo-niným bratrem, dávno rozvázala diplomatické styky kvůli jiným, ještě diplomatičtějším. Jsem sama.
Ano, mám dítě, stále víc se hlásící k životu, Davida, vzdáleného stovky kilometrů bez šance dostat se za mnou dřív než na Vánoce, taky Simonu a Jindru, kteří se ke mně chovají hrozně hezky, pozorně, galantně a uctivě. Jenže tohle všechno je málo! Davide, co ty víš o nekonečně dlouhých večerech a ještě delších víkendech na chatě. Co ty víš, jaké je sedět doma se starostlivou mamkou a tátou, který mě nevnímá! Jak pomalu utíkají minuty, hodiny, dny, týdny! Jak mi je večer, kdy davy mladých lidí míří do společnosti! Nejsem přece jeptiška.
Tak proč zrovna JÁ?
Nakonec mu ani tohle nemůžu napsat. Nepochopil by, že nebrečím po chlapecké společnosti, nýbrž po bezstarostnosti, po mládí, o které mě připravil. Davide, mám tě ráda, víc, než dokážu vypovědět. Ta láska je ve mně zakořeněná, trvalá, jsem na ní stále závislejší. Ale jak mám být trpělivá, smířená s osudem vdané ženy, když je mi teprve šestnáct a půl?i Davide, proč jsi tolik spěchal??
K smíchu! Spěchali jsme oba. Naše dítě je kolektivní práce nás obou. Kdybych mu nic nedovolila, mohli jsme si dneska psát o něčem jiném a těšit se, až jednou spolu...
Fňukání mi nepomůže.
Déšť, jenž v noci klepal do okenních tabulí, k ránu zmrzl a vytvořil náledí, ze kterého se radovaly jenom děti. Například naše dvojčata báječně zledovatělý a ne-schůdný chodník sjížděla s jedním rozběhem až dolů k obchoďáku. V takovém nečase se nedalo jet na chatu. 164 ~ 165
„Jdu k Simoně," rozhodla jsem se po obědě a s hek-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence nutím se ohnula, abych si zašněrovala zimní boty. Za listopad jsem přibrala dokonce tři kila, celkově tedy deset, šest nad původní váhu. Štěstí, že se nosí bundy, bříško mám nijaké, proti jiným maminám v poradně přímo zakrslé, ale i tak mi dává zabrat. Do termínu mi zbývají tři týdny, za tu dobu se ze mě snad almara nestane!
„Dávej na sebe pozor, at neupadneš," varovala mě mamka.
Oprávněně, málem jsem sebou švihla hned u vchodu. Kdyby mě Jindra, sedící na bedně posypového písku, nezachytil, mohla jsem naše dítě zmrzačit. „Co tu děláš?" vydechla jsem. „Nevolal jsi..." „Volal. Třikrát! Vždycky zvedl telefon tvůj fotr," vysvětlil s úsměvem. Podal mi rámě. „Ukaž, at se nepřerazíš. Kam půjdeme?"
K Simoně se mu nechtělo a bloumat po ulicích se prostě nedalo.
„Zajdeme k nám," navrhl. „Doma je akorát Přemek." Věděla jsem, že ten chudák od loňského podzimu až do června strávil celé měsíce v nemocnici, podrobil se několika operacím, přes léto pobyl v sanatoriu a v říjnu ho pustili domů. Na vozíčku. Po dvou letech od havárky konečně cílová diagnóza: trvalé poškození páteře, doživotní invalidita.
Pocit viny na Přemkově úrazu ze mě nikdy nevypr-chal, vstupovala jsem do jeho a Jindrova pokoje s obrovským přemáháním. Seděl v křesle na kolečkách u okna a hleděl dolů, na život, kterým město pulzovalo, život, jenž se ho netýkal. Vypadal líp než tehdy na jaře, kdy jsem ho prvně navštívila. Nebyl hubený, tvář i svalnaté paže měl do hněda opálené, vlastně v džínsách a tričku působil dojmem, že hned vyskočí a půjde mě normálně přivítat.
„Ahoj, Evo," odpověděl na můj pozdrav. Nevstal. Nemohl. Nohy v ošoupaných riflích mu navždy vypovědě-Iy službu. Zakormidloval své přibližovadlo až ke mně, abychom si mohli podat ruku. „Jak se máš?" „No..." Hlasivky mi svíral kynutý knedlík. Jindra počkal, až si odložím bundu, a odnesl ji do předsíně. Nepochybovala jsem, že Přemek o mém stavu ví.
„To jsme dopadli, co?" pousmál se. „Hm. Je to špatný." Červenala jsem se. Ve srovnání s jeho malérem ten můj neměl šanci obstát! „Tady budeš mít chůvu," kývl bradou na přicházejícího bratra. „Může ti vozit, je zaškolenej." Jindra se usmál. „Mám hlad. Pojd se mnou do kuchyně, Evo," požádal mě a já mu mileráda vyhověla. Asi bych si neměla s Přemkem co povídat. Vlastně jsme se nikdy neznali, tehdejší výlet na chatu byl omyl a špatně skončil.
Sedla jsem si na rohovou lavici a s úsměvem pozorovala, jak Jindra rabuje v ledničce. Nábídl mi svíčkovou s knedlíkem, odmítla jsem, na rozdíl od něho jsem dnes obědvala. Přistrčil mi aspoň k ruce tácek s vanilkovými rohlíčky, jimiž voněla celá kuchyně. Od radiátoru se šířilo pěkné vedro, musela jsem si stáhnout i svetr. V tričku a kalhotech se mé bříško rýsovalo mnohem zřetelněji, až jsem se cítila trapně, zvlášt když Jindra přestal hltat jeden knedlík za druhým a prohlížel si mě. „Jsem t.lustá," zrozpačitěla jsem.
„~Ve. Vůbec ne! Jsi... pěkná mamina. Ukaž, stoupni si." ,.Co blbneš?" smála jsem se, když mě postavil a měřil si můj naběhlý život ze všech stran. Dokonce přes bříško přejel něžně svou dlaní.
„A tohle všechno je toho pitomce... Hele, teď se pohnulo! Cítilas!?"
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Kope v jednom kuse," ujistila jsem ho. Zasunul mi ruku pod lacl, hřála mě přes tenkou bavlnu trička a číhal na další pohyby. Samozřejmě se dočkal, naše dítě má zřejmě v malém břiše omezený prostor a bolestivě se protahuje, až mi naskakují boule, v noci mě tím budí a celé břicho poskakuje. Proč tu se mnou není David, aby se radoval z pohybů stejně spontánně jako Jindra?!
„To je zázrak, vid', ' řekl tiše, ale ruku nestáhl. „Z nepatrný buňky vznikne člověk se vším všudy." Váhavě vklouzl svou rukou i pod tričko, hrozně něžně se dotýkal mé nahé napjaté kůže po celém bříšku, hladil ho krouživými pohyby a díval se mi při tom do očí. 166 — 167
„Ty bys byl prima táta," uteklo mi. „Mám tě rád," řekl vážně.
Takhle daleko jsem dojít nechtěla! „Ale já..." „Já vím," přerušil mě. „Nemluv o něm. Strašně mu závidím! Strašně."
„Vystydne ti omáčka," vydechla jsem. Pustil mě, sedl si mlčky k talíři, a přestože se před chvílí ládoval jako protržený, teď se v obědě jen rýpal. Ticho nám křičelo do uší, nevydržel, doběhl pro přenosný magneták a pustil Davida Kollera na plné obrátky.
.....a bylo nebylo, za devatero horama a devatero ře-
kama..."
Jindra je skvělý kluk! Když si vzpomenu na naše začátky, kdy mě tlačil ke zdi a silou se mě snažil dostat, přijde mi, že vzpomínám na někoho úplně jiného. Kvůli rachotu hudby jsme neslyšeli klapnout dveře, překvapilo mě, že do kuchyně vešel menší poloplešatý, ještě mladý muž v obleku a zelené vázance. „Dobrý den," pozdravila jsem zaskočeně Jindrova otčíma.
Odpověděl mi a zkoumavě si mě přeměřil. Doufala jsem, že za stolem není můj přívažek vidět! „Máma není doma?" překřikoval Kollera. Jindra nereagoval. Nevzrušeně dojídal studený oběd. „Neříkala, kam jde?"
Ani tentokrát se nedočkal odpovědi, sklonil se nad ledničkou, vytáhl kastrůlek se zbytkem omáčky a optal se: „Tohle nechala pro mě?"
Jindra vyčistil talíř, vstal a pod tekoucí vodou ho ve dřezu rovnou oplachoval.
„Sakra, nemůžeš odpovědět, když se tě na něco
ptám?!" zaječel pan notář, ale přes ty decibely ho moc
slyšet nebylo.
Jindra klidně utíral talíř i příbor do utěrky. Pan Malý se rozčilil docela, přiskočil k magnetáku, tlačítkem ho umlčel a rozkřikl se: „Kde je máma?!" Teprve teď se na něho Jindra podíval, celý se jaksi napřímil, přistoupil až k otčímovi, přičemž ho převyšoval o půl hlavy, a ledově řekl: „Zapni to." A pan Malý něco zamumlal, ale rychle tlačítko PLAY stiskl, takže mumlání pohltil proud hudby. Uchopila jsem svetr a protlačila se mezi nimi do chodby a odtud k Přemkovi do pokoje. Cítila jsem se trapně, tohle jsou soukromé problémy!
„Kretén, co?" řekl mi Jindra, který dorazil záhy za mnou.
Šokovaně jsem kývla. Nechal totiž magič řvát v kuchyni a otčím se neodvážil hudbu umlčet, ačkoliv zůs-t,al s přístrojem sám! Přemek se řehtal. „Dej mu klid, vole." „Máte tu pořád takhle veselo?" zírala jsem. „Jo," smál se Přemek. „Ti dva se zbožňujou." „Má, co chtěl," ušklíbl se Jindra. Aby všeho nebylo málo, v chodbě se objevila hezká tmavovlasá žena, v níž
Blíženci-3 Zadáno pro blížence jsem poznala Jindrovu matku, pootevřenými dveřmi nakoukla do pokoje a trochu překvapeně odpověděla na můj pozdrav kývnutím hlavy. Spěchala do kuchyně a teprve potom decibely umlkly. Jindra se spokojeně usmál. Nepozdravil ani mámui
Do dveří bázlivě nakukoval světlovlasý modrooký
chlapeček s palcem v puse. Usmála jsem se na něho
a on mi úsměv opětoval.
„Ten vyrostl! Kryštofe!" zkusila jsem.
.;Jo. Roste do podoby blbce fotra," šklebil se Jirzdra.
„Podívej, co dokázali: Kryštofe!"
Jakmile malý zahlédl svého nevlastního bratra a zaslechl jeho hlas, vytáhl palec z pusy a bú, hlasitě se rozkřičel. Jindra vztekle nakopl dveře a ty se s třesknu-±ím zabouchly.
„Vždyt... jste rodina! Mohli být rádi, že ho hlídáš." „Rodina k poblití," odsekl. „Vždyt víš, co vyváděl, když se domákl, že kluka vozím. Prej bych ho zkazil! A tak Kryštofa nestraší čertem nebo bubákem, ale mnou. Jak vidíš, povedlo se jim to." Bylo mi trapně. „Půjdu domů."
Nezdržoval mě, zvedl se a šel se mnou. Podržel mi bundu, abych do ní mohla snadněji vklouznout, a když viděl, jak ztěžka se ohýbám k botám, sám mi zavázal tkani čky.
„Počkej, nejsem nemocná," bránila jsem se rozpačitě. „Drž a nemluv," zarazil mě.
Jeho matka nás viděla. „Jindřichu! Někam jdeš?" 168 ~I 169
„Jo," odpověděl stručně a obul si kožené vysoké boty. „Jindro," pokusila se ho zastavit. S pozdravem jsem vyšla na chodbu, abych zatím přivolala výtah. Paní Malou jsem zřetelně slyšela, jak naléhavě šeptá: „Ta holka je těhotná! NebucY blázen, prosím tě! Ještě to na tebe svede!"
Jindra jí neodpověděl, zavřel dveře, vzal mě za ruku a ve výtahu řekl: „Je pitomá stejně jako Malej." 11 ~ S BOLESTÍ A LÁSKOU
V neděli před Mikulášem se znenadání ob~evili Langovi. Nečekaně, neohlášeně a bez Davida. Cetla jsem si knihu Človek z pavilonu N a běhal mi mráz po zádech, čeho jsou vojáci schopní! Davide, co asi děláš zrovně teď, v tuhle chvíli?! Kde trávíš vycházky? A s kým...?!
Mamka otevřela dveře pokoje dokořán. „Evo, máme návštěvu."
Úžas byl oboustranný. Můj z jejich přítomnosti, jejich z mého posedu s koleny u brady. „Propána, Evo, jak sedíš?"
Trochu zahanbeně jsem vstala, abych jim předvedla své břicho. Mamka se hned přidala: „Já se s ní něco nazlobím, přibrala jen šest kilo..." „Celkem deset, mami. Nemusím vypadat jako tank." Langová se usmála. „Máš pravdu, Evo. Ditě nepotřebuje víc než bys jedla normálně, vezme si samo. Jsi hezká, polepšila ses, vi.d? Bude to k Davidově lítosti kluk, mateřství ti sluší, jen kveteš. Žaneta, snacha, nabrala pětadvacet kilo a teď je neštastná, protože jí dvanáct zůstalo."
Tím vzala mamce vítr z plachet. „Pojďte dál, postavím na kafe," zvala je. „Nebudeme zdržovat," namítl Lang. „Přivezli jsme kočárek. Snad už nějaký nemáte?"
Kočár byl tutový! Vysoký, hnědý, s oranžovými květy v šikmém pruhu. Ke všemu mi do něho položili deset fialových bankovek.
„Samozřejmě budeme platit víc, přispívat každý měsíc," dodala Langová rychle. „Tychle peníze jsou na vý-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence bavičku, všechno je drahé." „Ale...," koktala mamka.
„Tohle si nadrobil David, a protože sám zatím nemůže, je naší povinností mu pomoci."
„Budete živit nejen dceru, ale i dítě, o které nestojíte." „Ach, ne... My se na to maličké těšíme, vid', Evi? Nechci sýčkovat, stane se leccos, co když se ti dva rozejdou? Jsou mladí..."
„Proč bychom se měli rozejít?!" ozvala jsem se popuzeně.
„Nikdy nevíš," prorokovala mamka.
„V tom případě bude David platit celý život," usmála se Langová. „On je přesvědčený, že si Evu co nejdřív odveze. Je zamilovaný až po uši. Vlastně ještě víc... Mimochodem. Evo, píše ti často?" „Ano," řekla jsem s převahou. „Denně." „Mrzák," zasmál se Lang. „Nám ani řádku." „Důležité je, že píše tobě," uznala Langová. Zvážněla a dodala: „A co tatínek?"
Pokrčila jsem rameny. Neexistuji pro něho! Má jen jednu dceru. Jarmilu, ne mě. Mamka mě nenechala odpovědět, okamžitě tátu všemi možnými prostředky omlouvala. Langová chápavě pokyvovala hlavou. Ostatně, předvedl se jim sám. Seděl s nimi v obýváku jako morous a za celé dvě hodiny promluvil minimálně. „Budu strýc Pavel," těšil se večer bráška a nešlo mu to do hlavy. Dvojčata vzala událost na vědomí teprve s kočárkem! Asi myslela, že tloustnu z dobrého jídla. „Evo, bude mi mimino hned říkat strejdo?" „Bude ti vykat," utahovala si z něho Jarina. „Ty, Evo," hloubal Petr. „Kdybys jela třeba do Maďarska a ono se ti narodilo tam, mluvilo by česky, nebo maďarsky?" 170 'r~ 171
„Mimino, pánové, nemluví vůbec," uklidnila jsem je.
„A po roce opakuje slovíčka řeči, kterou na něho mluvíš."
„Bezva! Budu ho učit německy!" jásal Pavel.
„Proč německy?"
„Aby se nemuselo učit ve škole, přece," napověděl mi. „Víš, jaká je to dřina?"
Nepolemizovala jsem s ním, naše názory na dřinu v páté třídě by se značně lišily.
Pomohla jsem Jarině s líčením a lepením zlaté hvězdy na čelo. Sestra představovala anděla, nebesky krásného, jak uznali ti dva, čert a Mikuláš, dva její noví kamarádi, kteří pro ni zašli. Bráškové vyrazili do ulic pokoušet pekelníky, koulovat je a strhávat jim masky, Simona se Zorou a ještě jednou spolužačkou z akademie také. Tedy, jistě ne se prát s čerty, chtěly být při tom čertovském mumraji.
Seděla jsem doma, dívala se dolů na hemžení prska-vek, poslouchala pištění dětí a po tvářích se mi koulely slzy. Vyhledala jsem Davidův poslední dopis: Euo, je to krutý, já uím. Stroj času, o jakém sníš, zatím nihdo neuymyslel. Každý je malý jen chuíli. Tobě jsem tu dobu zkrátil nejméně o dua roky. Vílo, nemyslím si ale, že být dospělým ,je tahouá tragédie. Teď nás čekají nejlepší roky a co uíc, stráuíme je společně. Dal bych neuím co, abych mohl být s Tebou. S Vámi— Tři a půl měsíce přece uydržíme, ne?! Víš dobře, že Tě mám strašně moc rád. Vyuáží moje láska Tuou ztrátu dětství a iluzí?
Nevím, Davide. Máš mě rád. Potřebuji tě. Já i mé dě-~átko. Ztrácím však víc než ty, jsem mladší, máš jiný rozum, měl jsi víc svobody a formovalo tě víc zážitků! Zvonku u dveří jsem si nejprve nevšímala, letos nejsem na žádné čerty zvědavá, ale návštěva oplývala vytrvalostí. Otevřela jsem s pocitem, že tohle vyřídím ráz
na ráz.
Ouha. Za dveřmi nestál čert. Ani anděl. Spíš něco mezi!
„Pozdrav z pekla," řekl Jindra a podal mi půl metru
vysokého marcipánového čerta.
„Teda...," vydechla jsem.
„Tys brečela?" podíval se na mě pozorně.
«
„Ne.
„Moc ne, vid~?" usmál se. „Jak... jak je venku?"
Pochopil, že se neptám na počasí. „Nic moc," ujistil mě. „Hordy malejch dětí, chudáci čerti." Snažil se mě rozesmát, tenhle hezký hnědooký kluk s tmavými vlasy jako kdysi staženými do culíku. Na řasách mu roz-tával sníh.
Povídala bych si s ním snad hodinu, kdyby náhle z bytu nevykoukla mamka a k mému úžasu nepozvala Jindru dál. Na čaj, aby se prý zahřál. Tatka byl zrovna v Curychu, Jindra pozvání bez přemlouvání přijal. A tak jsme seděli ve třech (!) v naší kuchyni a Jindra nás, nejprve trochu rozpačitě, pak si na mámin dozor zvykl, suverénně bavil obě.
Zvedl se teprve po deváté, když dorazila dvojčata z válečné a zřejmě vítězné výpravy, nebot přinesla šest čer-tovských skalpů.
„Ten hoch je... docela... slušný," zhodnotila ho mamka váhavě. „Vždycky jsem si o něm myslela nejhorší věci , a zatím..."
„Zíráš, vid~? Já taky, žes pustila dovnitř grázla Svobodu."
„Možná takový grázl není. A je lepší mít vás na očích. Myslíš, že nevím, že se s ním stále scházíš? Počkej, až se David něco dozví, ten ti dá!" „Mami, Jindra je kamarád. Sama vidíš. Správnej." „Není špatný," uznala, podívala se mi do očí a řekla: „Evo, ale... nevím, jestli je to od tebe čestné." „David nemůže nic namítat, s Jindrou jen kamará-«
dím.
„Nemluvím o Davidovi," převezla mě. „Myslím Jindru. On... Kouká na tebe jako na obrázek, řekla bych, že se snad do tebe zamiloval."
Pochopila jsem, o čem mluví. „Jo tak. Má mě rád." „A to říkáš jen tak?!" vyděsila se. „A jak? Jindra ví o Davidovi. Že se milujeme. Nedě-172 ~ 173
lám nic nečestnýho, nevodím ho za nos. Prý mu stačí ' být mým přítelem."
Trvalo jí, než celý náš propletený vztah pochopila. „Potom si zaslouží obdiv," uznala. K tomuhle závěru jsem dospěla dávno, mami! Schránka zela prázdnotou. Už třetí den! No tohle, patrně jsem Davida před Langovými přechválila. Proč nepíše? Dávno ho dost drastickým způsobem pasovali na supermazáka, musí mít spoustu času, ačkoliv si kanady a svou zbraň čistí sám, nesnížil se k buzerování hol ubů.
Cestou ze školy jsem se div nemodlila. Musím mít dnes dopis, musím, vždyt je pátek, co bych se počala přes celý víkend! Do termínu mi zbývá týden a jsem čím dál citlivější.
Davide, prosím tě, zaklínala jsem schránku. A opravdu! Bělela se v ní obálka. Nedočkavě jsem ji vytáhla - a do háje, roztřepané písmo patří babičce z Jaroměřic, tátově mamince. Několikrát jsem protřepala no—iny, nic z nich však nevypadlo. Davide, tohle už přeháníš! Z rozrušení mě rozbolelo břicho. Ještě z té nervozity
Blíženci-3 Zadáno pro blížence porodím a bude. Naházela jsem knihy z knihovny do igelitky a znovu sjela výtahem do zimy venku. Musím se zásobit duševní stravou, zaměstnat se, vždyt by mě obavy usoužily. Vybrala jsem si ovšem lehčí četbu. Po všech Miráklech a Zbabělcích a Českých snářích jsem potřebovala vysadit, třeba s Janou Eyrovou. Nevadí, že jsem ji kdysi četla. Její láska k panu Rochesterovi mi snad dodá sílu. A taky trochu bolesti s Čachtickou paní a vášně s Věčnou Ambrou. Málem jsem se před knihovnicí styděla.
„Mám tu nového Klímu," upozornila mě. „A taky Robi na Cooka."
„Až... příště," vymluvila jsem se a ona se zadívala na břicho vydouvající bundu.
Mamka mě vyhlížela z okna a mávala rukama. Že by?! Výtah obsazený, bez ohledu na svůj stav jsem vyběhla v zátahu všech pět pater. Telefon z Tachova! Zadýchaně jsem vtrhla do bytu. Přístroj ležel klidně na svém místě, jen mamka měla na sobě kabát. „Psala babička, prý jí předělávali elektriku a ona má všude prach a nepořádek. Evi, my tam sjedeme hned, zítra chci péct cukroví. Kluci šli do hájku sáňkovat a Jarka taky nemá klíče, víš. Chtěla jsem napéct koláče, kdyby ses moc nudila, tvarohy jsou v ledničce. K večeři si vezměte párky, do devíti se vrátíme, neboj. Jarka ti pomůže."
Něco jsem zavrčela. Kvůli tomu se honím po schodech jako blázen! Sestřičku mamka vůbec neodhadla. Sotva se dozvěděla, že je v podstatě paní svého času přinejmenším do osmi, nadšeně mě ohubičkovala, převlékla se a fr.
Být u nás bábí z Luhů, jistě by podotkla, že jak není kocour doma, myši mají pré. Nejhloupější šedá myš jsem já! Všechno odnesu. A nemám ani blbej dopis! Zadělal jsem na koláče, těsto přikryla utěrkou a strčila k topení, aby mohlo v klidu kynout. Připravovala jsem si nádivky, tvarohovou, povidlovou a makovou, a dumala, co má znamenat podivný nepokoj v mém břiše. Co chvíli celé ztvrdlo na kámen, našponovalo se a zabolelo v něm, trochu jako křeč. Určitě z těch schodů! Nebo vinou snu. V noci jsem rodila, přivázaná na řeznickém pultě, před pultem fronta lidí a nějaká bába říkala, at se s tím nepárám, nejsem první ani poslední. Když ke mně přistoupil tlustý řezník v gumové zástěře potřísněné krví a se sekyrou porcovačkou v ruce, bába mě plácla mokrým hadrem přes obličej, řezník se rozpřáhl a já se strachy probudila.
Matlala jsem se s drobnými koláčky, plnila je nádivkami a s hrůzou zjištovala, že křeč přichází pravidelně po dvaceti minutách. Panebože, tohle JE porod. O týden dřív, navíc jsem sama doma! Vložila jsem první plech do trouby a skrčila se na bobek. Pánové, teď mám pauzu mezi bolestí deset minut! Jde to nějak rychle. Opláchla jsem nádobí, do trouby strčila druhý plech a sbalila si nejnutnější věci. Porodnice mě nemine. Kdyby aspoň přišla Jarina, koza, nebo bráškové! Co mám dělat?! Při třetím plechu se bolest změnila. Ze zatím nevinné tupě svírající na drásavou křeč rvoucí vnitřnosti. Oddechový čas - šest minut. 174 ~I 175
Osprchovala jsem se a převlěkla do kalhot a svetru. Musím do nemocnice! Bezmyšlenkovitě jsem vytočila Si-monino číslo, potřebovala jsem někoho. Tút - tút - tút. „Boháčková," ohlásila se její babička. „Simonka šla s Petrem do divadla, Evičko."
Zoufale jsem zavěsila. Paní Berková, napadlo mě. Vytáhla jsem zlatavé koláčky, založila do trouby poslední plech a celá zpocená zazvonila u dveří sousedčina bytu.
Nic. Ježibaba není doma!
Křeč přicházela po třech minutách. Musím to zvládnout sama... Bylo mi do breku. V bytě se setmělo. Od-hodlávala jsem se zavolat do nemocnice. Nezletilá a úplně osamělá? Na CO čekám, proboha? Na zázrak? Jsem normální?
Pak mi praskla voda. Najednou tam dole něco cuklo a v tom okamžiku jsem měla nohavice zmáčené až po kotníky! Z poradny jsem věděla, že teď nesmím chodit, aby se dítěti něco nestalo. Přesto jsem se převlékla do šatů a v návalu hysterie snad podvědomě vytočila druhé číslo, které znám zpaměti. „Přemek Svoboda," ozvalo se vzápětí. „Přemku...," vyhrkly mi slzy. Ten mi TAKY nepomůže! Poznal mě. „Chceš Deriho? Předám."
Ve sluchátku zašramotilo, hlas se odmlčel a vystřídal ho jiný, známější. „Ahoj, Evčo. Nudíš se?" „Ne... Já... Je mi zle." „V mžiku jsem u tebe!"
Schoulila jsem se v další příšerné křeči, a než dozněla, zvonil u dveří. Natáhla jsem se a otevřela je. Málem o mě zakopl, v té tmě si mě nevšiml. Iďozsvítil. „Co je ti?!" Klekl si ke mně na koleno. Musela jsem se zakousnout do své ruky, abych nekřičela. Víc se neptal, odhadl situaci naprosto přesně. Vytočil číslo nemocnice a kategoricky požádal o sanitku, jinak prý porodím doma.
„Řekni, že mi odtekla voda," vydechla jsem. Křeč vůbec nepolevovala, zřejmě mi nezbýval žádný oddechový čas!
„Neboj," těšil mě. „Přinejhorším to odrodím sám." „Ty to umíš?" pousmála jsem se navzdory bolesti. „Neváhaj!" Běhal k oknu a zase zpátky ke mně, utíral mi zpocené čelo a zase vyhlížel sanitku. „Vydrž, Evčo, vydrž! Kde jsou, idioti?! Už to bude, neboj..." Znovu si ke mně klekl. „Jak já mu závidím..." Podala jsem mu ruku a on mi ji stiskl. A pak mě políbil. Na upocenou tvář a čelo a nos a na rty, pusa chutnala slaně a já ji vnímala vzdáleně, hřálo mě vědomí, že v téhle nejtěžší chvíli nejsem sama. Z ulice se ozvala houkačka. Jindra jim běžel naproti, aby nebloudili, a brzy přivedl nahoru dva chlapíky s nosítky. Vyprovodil mě až k sanitce před domem. „Tatínek může jet s námi," řekl vousatý saniták. „Dneska se rodí za asistence otců." „To... není otec," vysoukala jsem ze sebe. „Bohužel," dodal Jindra a já se usmála. Než za mnou zabouchli dvířka, vzpomněla jsem si: „Proboha, koláč! Jindro, jdi vyndat koláče z trouby... A počkej na ségru nebo kluky, nemají klíče!"
Chytil klíč obratně do dlaně a ukázal mi jedničku. V nemocnici šlo všechno jak po másle. Převlékla jsem se do nemožné košile, hned mě přivázali na porodní křeslo a holili přímo na sále. Doktor, chlapík s prošedivělými vousy, mě vyšetřil, až přijdou tlakové bolesti, jdeme na věc. A ty dle jeho odhadu přijdou každou minutou .
Crrr. Zvonek od dveří. Možná další rodička, na sále bylo několik prázdných oddělených boxů. Kolem proběhla starší sestra a vzápětí z chodby zavolala: „Eliško, je tu manžel! Jak je na tom ta malá?" Eliška, mladá holka sotva po maturitě, na mě mrkla a odběhla. Pánové, přijede jí manžel a mě nechají sa-rnotnou!
Ne na dlouho. Vzápětí se objevila starší sestra, pople-skala mě po noze a řekla: „Je tu váš manžel." Nejspíš se zbláznila. „Já... nemám muže." „Tak otec dítěte, tatínek," zasmála se, „když slovíčka-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence říme. Jen co ho Eliška prožene dezinfekcí, máte ho u sebe. Porod je pro muže mnohdy větší zážitek než pro matky. Vidí na vlastní oči, co způsobili, a příště si dají pozor."
Co mi to vykládá?! Že by Jindra? Kdo jiný ví, kde jsem?
176 '~~ 177
„Já ho tu nechci!" vyhrkla jsem. „On není... otcem dítěte."
Sestra přestala vytahovat ze sterilizátoru kleště a jiné nástroje připomínající spíš španělskou inkvizici. „Ne? Tvrdí, že je. Prý sem jede velkou dálku, dokonce v uniformě ..."
Zmátla mě dokonale. „Voják?!" „.Ano. Už jde. Je to on?"
Do dveří vešel David. Na dálku byl cítit chemikáliemi a na sobě měl bílý plášt, kalhoty i boty. Pokusila jsem se na něho přes křeč, tecY už tlakovou, usmát. Zíral na mne vyjeveně, neusmíval se, bledý a nesvůj. Natáhla jsem k němu ruku.
Probral se, přiskočil ke mně, dřepl si vedle křesla a mou nahou paži pokryl polibky. „Vílo, já...," řekl přiškrceně a dál nemohl. A ani nebyl čas. Přiběhl lékař, tři sestry a všichni se na mne vrhli. Někdo mi napíchl žílu, David mi svíral pravičku, doktor pobízel, at zatlačím, co nejvíc mohu, dvě sestry mi huply na břicho a s tlačením pomáhaly. Bylo to hrozný. Určitě jsem naříkala! „Výborně!" povzbuzovali mě. „A ještě jednou. Čím víc, tím méně budete trpět, maminko. Ted'! ' Možná tlačil i David. Pot mi stékal z čela a štípal mě v očích. Musela jsem si na moment odpočinout, vyčerpaná a zničená. Podívala jsem se na Davida, jenž mi umrtvoval paži. Byl bílý jako křída, potil se stejně jako já; když jsem při třetím tlačení zasténala, hladil mě po tváři a cítila jsem, jak se celý chvěje. Prožíval bolest se mnou, věděla jsem, že mě miluje, obdiwje a zároveň se bojí a má výčitky svědomí. „A naposledy! Ted'!" hulákal doktor. Dala jsem do toho všechno. Obrovské napětí, pocit, že se protrhnu, prasknu... Lékař nůžkami nastřihl kus mé tkáně. Najednou se TO provalilo. Něco teplého ze mne vyklouzlo, nevnímala jsem krvácení, fascinovaně jsem zírala na upatlaný raneček v lékařových rukou, bolest mávnutím kouzelného proutku zmizela, a když se sálem ozval dětský pláč, připadala jsem si jako vítěz. „Máte krásnou holčičku," řekl nám doktor, podal dítě Elišce a ta s ním odspěchala do vedlejší místnosti. Zvrátila jsem hlavu k Davidovi. Vypadal stále mimo. „Copak, tatínku, není vám špatně?" zeptala se ho starší sestřička a strčila mu do ruky sklenici vody. David ji vypil.
„Chtělo by to frtana, co," usmál se lékař chápavě. „Porod je moc i na otrlý táty při třetím děcku, natož pro desátníka..."
David ho neposlouchal, konečně se vzpamatoval, vrhl se na mě a málem mě na sále zadusil. „Evo! Máme holku... my dva...," šeptal mi mezi polibky. Doktor nám dopřál chvíli spontánní a čisté radosti, asi chápal, jak je novopečeným rodičům tahle chvíle vzácná. Potom se v hrůzách pokračovalo. Vytlačit placentu nebyl problém, ale šití! Umrtvená tkáň přicházela k sobě a každý steh strašlivě bolel, až jsem nadskakovala. David mě neustále hladil, dostával zdravou barvu, a když přinesla dětská sestra naši dceru, umytou a osušenou, zabalenou v pleně, rozzářily se mu oči. Sestřička mi ji položila na podivně propadlé bříško. Malá hlavička s černými vlásky, řasičkami i obočím vypadala dojemně. Nebude blon-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ďatá po tátovi, uvědomila jsem si trochu zklamaně. „Holka jako šamšulka, ta se vám povedla," smála se sestra. „Dali jste si záležet, co?" David mi stiskl ruku. Ano, na každém milování si dáváme záležet, ale Anetu jsme počali omylem. Sestra ji zabalila, aby nenachladla, a podala ji Davidovi. Držel ji neobratně, jako cennou křehkou věc, štast-ný a spokojený. Máme dceru. Spojuje nás víc než dopisy a návštěvy. Spojuje nás zodpovědnost. Dítě, které se narodilo po spoustě proplakaných dnů i nocí. Tec~ je tady. Živé a snad i zdravé. Je zázrak mít dítě, řekl Jindra. Teprve tecY jsem ho pochopila. „Váží dvě kila osmdesát a měří čtyřicet sedm centimetrů. Není moc veliká, ale tím se netrapte. Ona vyroste a vy jste měla aspoň lehčí porod," řekla mi sestřička, uchopila maličkou a ještě se informovala: „Jméno Aneta Veselá podle těhotenské průkazky platí?" „Ne!" vyhrkla jsem. „Bude se jmenovat Aneta Langová. "
Sestra kývla a náš společný výtvor odnesla. David mě objal. „Děkuju, lásko." 178 ~~ 179
Chtěla jsem, aby se jmenovala Langová od začátku. Nač měnit jméno až po svatbě! David mi neděkoval jen za příjmení, to ho potěšilo, vyjadřoval mi obrovský dík za dceru.
Panu doktorovi se zřejmě hra na krejčího zalíbila, nedbaje mého usykávání mě seštupoval spoustou stehů vniřních a navíc šesti vnějšími. Prý jsem rodila snadněji! Pch. Musím mít sešitou nejen hráz, ale i nohu.
„No," pohlédl konečně na své dílo, mrkl na Davida a dodal: „Víc to utahovat nebudu, ty sis moc užíval, kamaráde ."
Samozřejmě jsem zčervenala a David se poprvé na půl pusy pousmál.
„Za kolik to máš?" chtěl vědět pan doktor. „Sto devět," odvětil smutně.
„Za pár," usoudil. „Co bys chtěl víc. Ženu máš krásnou, dceru zdravou, co ti bude chybět." „Právě ony dvě."
„No, hodně štěstí," popřál nám, mně nařídil ležet šest hodin bez hnutí a odešel. Eliška dotlačila lehátko na kolečkách, pomohla mi převléct si čistou košili a David mě z křesla přenesl na vozík. Starší sestra ~ně zásobila kupou buničiny, stále jsem hodně krvácela, a zachumlala mě do deky. Přesně tohle jsem potřebovala, lomcovala se mnou zimnice.
„Tak," řekla, když mě odvezla na chodbu k ústřednímu topení. „Máte čtvrt hodiny na rozloučení. Maminka musí spát, aby načerpala sílu."
Osaměli jsme. David si přinesl od dveří bílou židličku a sedl si ke mně. Mlčky mě hladil po ještě horké tváři, cuchal ve vlasech a vpíjel se do mě rozšířenýma očima.
„Asi vypadám," usoudila jsem dle jeho výrazu. „Dneska jsi krásná jako ještě nikdy," řekl vážně. „Jistě!" nevěňla jsem. „Nějak tě přešel humor, tatínku."
„Evo, to bylo... příšerný," konstatoval otřeseně. „Nikdy bych nevěřil, co je porod. Já věděl, proč se ho bojím! Tohle si budu pamatovat nadosmrti, jak tam ležíš a trpíš a já ti nemůžu pomoct... Vyčítal jsem si, co jsem ti zavinil trápení a starostí, ale to všechno byl máček proti dnešku! Evo, lásko, kdybych tohle tenkrát v březnu věděl, radši si ho uříznu..."
Rozesmála jsem se nahlas a přitáhla ho k sobě. Chvíli jsme se líbali, vůbec ne vášnivě, spíš něžně, hladivě.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Teď už je mi úplně fajn."
„Hororový efekty v sadistickejch filmech jsou proti tomu pohádky do studia Rosa! Víc dětí mít nebudeme, rozumíš. Vždycky jsem si přál mít dceru, tys mi ji dala. Jedno dítě je ažaž. Tohle prožít ještě jednou, tak... Ne, ani za nic!"
„Překvapuješ mě. Ty, superman, zachránce lidských životů!"
„Nějak moc rychle ses z toho dostala," usmál se. „Vážně tě nic nebolí?"
„Ne. Už nic," přiznala jsem. „Jen krvácím." Objal mě. „Moje malá... Evo, máme holku! Panebože, já ji tušil! Vytřu všem zrak, Bob bude slintat! Hned musím napsat Rikimu, právě je lehčí o deset táců. Nemá se sázet, moula. Zavolám do Prahy a Ondrovi... Vílo, nespím? Nesedím ještě v hnusným náklaďáku?" „NáklacYáku?"
„Hm. V tom mrazu se tlučeme od rána z Tachova do Brna na korbě nákladáku. Musím koupit klukům z ci-mry něco na zapití mé dcery, aspoň Vat 69 nebo Johnny-ho Walkera..."
„Do Brna? A co děláš tady? Máš volno?" „Udělal jsem si ho," usmál se. „Sotva z kasína odešli lampioni, vzal jsem roha přes plot, stříhal na dálnici, kus cesty běžel, než mě svezl jeden zápaďák. Šel bych pěšky třeba padesát kilometrů, abych tě viděl! Měl jsem
v nose, vyšlo to snad na minutu přesně, vid?" „A co když to praskne?"
„Tak mě zavřou. Pár ostrejch přežiju! Mohl jsem bejt s tebou, Evo, ty moje zlatá! Netrap se, nic nepraskne. Nejpozději do čtyř ráno se musím vrátit, odjíždíme. Přijeli jsme pro bévépéčka, víš? Vlastně nevíš. Odpust mi, nemohl jsem ti napsat. Mimořádný cvičení v prostoru, pod stanem a ve sněhu na Šumavě. Nejvíc mě tížilo, že nevíš, proč nepíšu. Máme dceru, panebože, mám s tebou Anetu!" 180 ~I 181
Přidusil mě sérií vlhkých polibků, přerušených ples-kavými kroky v jinak liduprázdné a tiché chodbě. Starší sestra přišla pro Davida.
„Sestřičko, ještě chvilku! Nedostal jsem se domů od srpna, prosím," předběhl ji, než stačila otevřít pusu. Podívala se nerozhodně na hodiny. „Krátce, ano? Kolem deváté chodí na isnpekci pan primář." „Rozkaz," zavtipkoval David.
„Kdo ti řekl, že jsem tady? Jarina? Museli jsme se minout o pár minutek," napadlo mě.
„No, ani se neptej," uculil se. „Tvůj kamarád Deri." Zatrnulo ve mně. „On JE kamarád." „Vždyt nic neříkám. Dej mi pusu, budu muset..." Pomazlila jsem se s ním, ale vyzvídala dál. Nedovedla jsem si totiž jejich setkání představiti „Měl štěstí, že ti pomohl do porodnice, jinak jsem ho zabil," usmál se. „Byl to šok. Přiběhnu k vám celej říč-nej, ten Němec mě vysadil nahoře na dálnici, zazvoním a otevře mi Deri. Zastavilo se mi snad srdce, vílo. Rozumíš, pátek večer, v bytě ticho a tma, nikde nikdo, napadlo mě, že je u tebe na kafi nebo co já vím! Chytl jsem ho pod krkem a... No, měl prostě štěstí. Řekni mi, proč jsi volala právě jemu?"
„Volala jsem Simoně a tloukla na sousedku. Nebyly doma. Co jsem měla dělat? On je opravdový přítel, Da-
vi de."
Pohladil mě. „Promiň. Žárlím. Asi máš pravdu. Omluvil jsem se mu, vyjel jsem po něm zbytečně. Hodil mě sem na motorce, sám bych nemocnici nenašel a nestihl přijít včas. Mašinu má pěknou, blbec... Máme dceru! Vílo moje.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Nakonec se ti dva spřátelí! „Pusu, lásko, poslední..."
Každá další po ní byla poslední také, nemohl se rozloučit. Teprve když přišla ze sálu Eliška, stiskl mě a odcházel. Stále se však otáčel.
Nesmutnila jsem. Na Vánoce přijede a těch pár dní uteče jako voda. Cítila jsem se povznesená nad ufňuka-nou neštastnou těhotnou holku, kterou jsem byla ještě před pár hodinami. Jsem matka. Malinká panenka s černými vlásky je moje a Davidova holčička. Cítila jsem únavu, klížily se mi oči, nechala jsem si od Elišky připevnit číslo na zápěstí, aby mi Anetu ne-zaměnili, s bídou jsem jí nadiktovala potřebné údaje do papírů, a když na mě mrkla a řekla, že ten můj vojáček je fešák, usnula jsem blaženým posilujícím spánkem.
Porod jsem zvládla. Zvládli jsme ho. Já, David a Aneta.
12 ~ JEN SLABÍ SE VZDÁVAJÍ
Porodem však všechno teprve začalo. Bydlela jsem na pokoji a ještě dvěma maminkami, děti jsme měly u sebe, kojily je, přebalovaly, koupaly, téměř nespaly, nebot v noci se dětičky střídaly a snažily se, aby nám nedopřály klidu. Za pět dní v porodnici jsem si připadala úplně odtahaná a nevyspalá, těšila se domů a zároveň se bála, jak budu nové povinnosti stíhat. Davidovi jsem v dopisech líčila naši dceru, nejkrás-nější na světě. Bude tmavovlasá a snědá po mně, ale oči, tvarem i barvou, jsou Davidovy! Veliké, jasné, tmavomodré koule. Viděla jsem v ní Davida a měla ji snad tím víc ráda.
Návštěvy jsou v porodnici denně, nestalo se, aby mamka s Jarinou a občas i dvojčaty vynechaly. „Evo, budu te~ strejda, nebo teta, když se ti narodila holka?" šokoval mě svým dotazem Petr. Tatka nepřišel. Počítala jsem s tím, ale přesto mě to hrozně bolelo. Copak se na mě bude zlobit do smrti?! Svým překotným odjezdem jsem je doma pořádně vytočila, kluci se po sáňkovačce nedostali domů, Jarina po schůzce s novým objevem Šimonem také ne, naši se vrátili v deset v noci a našli mé sourozence sedící na scho-182 ~) 183
dech. Obtelefonovali čtyři nemocnice, než se dozvěděli, kde jsem. Šokovalo je, že mám porod za sebou a že jsem rodila za asistence otce dítěte.
Ráno jim přinesl klíče od bytu Jindra. Poslední plech s koláčky spálil na uhel, ale aspoň vypnul troubu, jinak jsme vyhořel i.
A Davidovy dopisy, jež mi ségra denně nosila? Euo, miluji Tě k zbláznění!!! Nevím, co mám prouést, abych se odsud dostal a mohl za Tebou a malou. Miluji Tě, miluji Tě, miluji Tě! Obraz, hdy jsi ležela v potu a krvi a bolesti tam na sále, mi nikdy nevymizí z paměti. Trpěl jsem s Tebou, porodil za tu dobu snad čtyři děti. Miláčku, zbožňuji Tě! Jsem na Tebe pyšný, vílo, jsi nejkrásnější a nejbáječnější žena na světě. Jsi moje. Mám s Tebou dceru. Evo, já se z tolika citu asi pominu! Teprve za tři dny byl schopen myslet i na něco jiného než na láskyplná vyznání a slova obdivu: O mne si nedělej starosti, stihl jsem se urátit do Brna včas. Před nemocnicí na mě čehal Tvůj hamarád Deri, zrrarzlej jako preclík. Zajímalo ho, co máš, pozdravuje Tě a blahopřeje. Pak mi nabídl, že mě do Brna hodí. Poslyš, on asi bude normální, i když je to k neuíře, není takovej idiot, jak jsem si myslel. Slibuju Ti, že na něho žárlit nebudu, docela slušně jsme si pokecali, a protože měli v Brně čas a byli na rampouch, zašli jsme do jednoho pajzlu a on byl pruní člověk, se kterým
Blíženci-3 Zadáno pro blížence jsem si na Anetu připil. Už nikdy Tě nebudu ponižovat výčitkami, nezasloužíš si to. V podstatě je mi toho kluka líto, protože se může jenom houkat a závidět. A on závi dí, a jah!
V kasárnách mě kluci kryli a trochu maléru jsem si zauařil až u Tachově. Nezlob se, musel jsem s klukama Anetu oslavit. Pokud nebudu za uěčný útěky do města k telefonu nasluhovat, posledního března tady moje kariéra končí a pak budeme pořád spolu, přinejhorším kaž-dej uíkend.
Hned v sobotu jsem uolal bleskově Prahu. Naši i Bob jsou z toho paf, nechtěli mi pruně ani uěřit. Evo, Ty můj broučku, tolik bych si přál Tě vzít za ruku, přitishnout k sobě, políbit, zabořit ruce do Tvých ula-sů...
S útěky přes plot nepřeháněl. Jen do nemocnice mi volal dvakrát a později domů také často, nedal si říct, riskoval. Jednou mi zatelefonovali i Langovi, aby mně i Anetě popřáli hodně zdraví. Ozval se dokonce Jindra. „Blahopřeju, Evčo."
„Díky. Děkuju za všechno, Jindro," vzmohla jsem se. „Není za co."
„Je. Jsi... Nevím, jak ti vrátím..."
Zasmál se. „Dovolíš mi někdy Anetu vozit. Řidičák
mám a trochu praxe taky."
„Dovolíš? Šílenče! Budu ti zas tím víc vděčná!" „Tak za úsměv," smlouval, zaváhal a dodal textem jedné z našich písniček: „Chci, abys byla fajn, byla all right a tak dál."
Tohle snad už není láska. Spíš sebeobětování! Padla na mě únava a jakási malomyslnost. Člověk se tolik těší domů, ted   tu je - a co. Naši pro nás přijeli autem, ale táta čekal ve voze, do porodnice nešel. Kvůli Anetě dokonce vyklidili ložnici a rozhodli se spát v obývaku na gauči, abychom měly klid a soukromí. Připadalo mi, že jsem se octla v jiném světě. Do pokojíku jsem najednou nepatřila, mateřs±vím jsem utekla sourozencům o celé pokolení, rozpačitě a smutně jsem očima hladila svou válendu, psací stůl se zásuvkami plnými Davidových dopisů a jiných cenných zbytečností, svou část skříně. V bytě jsem cizí a Aneta úplný vetřelec.
Změna režimu mě vyčerpávala. Bledá nedostatkem spánku, doslova jsem se ploužila, celé dny jsem kojila, přebalovala toho malého uřvance, máchala, prala a žehlila plíny a košilky a dupačky... Cítila jsem se strašně slabá, chtělo se mi spát, sotva jsem stála na nohou. Aneta měla otočený rytmus, v noci téměř nespala a aby nebudila celý panelák, musela jsem se jí věnovat, dopoledne ovšem prospala v zátahu. Dobu, kdy jsem si díky 184 — 185
povinnostem lehnout nemohla. Nestíhala jsem psát Davidovi a i kdyby mi čas zbyl, dny do Vánoc patřily k nej-horším krizovým, neměla jsem ani chut odepisovat na jeho denní láskyplné berle. Jak se v tom blázinci budu učit?! Dám ředitelce za pravdu a ze školy zběhnu? Aneta se narodila zdravá, měla se k světu a vyžadovala kojení každé dvě hodiny, proplakané noci, kdy se její matka duševně soužila, se na ní podepsaly jinak. Nespavostí. Byla jsem nervózní a zoufalá z pyramidy úkolů, které se na mě sypaly a já je nezvládala, moje nervozita se přenášela na dítě a trpěly jsme obě. Navíc jsem hojností mléka právě neoplývala, připadalo mi, že často malá brečí hlady. Když jsem při návštěvě dětské poradny viděla stejně stará miminka, baculatá a spokojená, došlo mi, co všechno jsem způsobila, a bylo mi toho našeho kroutícího se červíčka líto. Dřímala jsem u rozsvícené lampičky, trpělivě strkala
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Anetě dudlík, který ona se stejnou trpělivostí plivala, a čekala, až usne, abych i já aspoň na hodinku dvě zavřela oči. Malá trošičku ublinkávala po nočním kojení, ve svě nenasytnosti se nabouchá, co ze mě vycucne, bála jsem se zhasnout a usnout, aby se náhodou neudusila.
Najednou jsem seděla v jedné lavici se Simonou, doktor z porodnice suploval za češtinářku Součkovou a vyvolal mě na pohlavní nemoci. Vyjmenovala jsem mu tři nejznámější, ale on chtěl další a nespokojeně tukal ukazovátkem do desky stolu, no, Langová, čekám... Nesmysl, jsem Veselá, ohradila jsem se. Dveře se otevřely a stál v nich David.
S cuknutím jsem se posadila. Školní třída zmizela, doktor také, přízrak ve dveřích zůstal. „Jsi to ty?!" „Koho čekáš?" usmál se a klekl si k mé posteli. „Jsi vzhůru, vílo, a blaží mě, že jsem u tebe." Prudce jsem ho objala i přes tlustou vatovanou bundu, do níž byl zahalený. Políbili jsme se. Dlouze. Nádherně. Potom si odložil a sklonil se na druhou půlku manželského lůžka, kde jako myška odpočívalo naše dítě. Pokoušela jsem se zvědět, jak je možné, že přijel o dva dny dříve, ale nevnímal mě. Hleděl na malou a zapomněl na okolní svět.
„Máme krásnou dceru, vid~?" řekl konečně a tím mě probudil. Vinou své ubohé fyzičky jsem poklimbávala navzdory velké radosti z jeho příjezdu. Viděl, v jakém jsem stavu. Vysvlékl se do slipů, přilehl si ke mně, přijal mě do své studené náruče a řekl: „Spi, lásko. Všechno si povíme až ráno. Mám opušták a dovolenou, přijel jsem stopem rovnou sem, do Prahy jsem vůbec nezajížděl. Štěstí, že vaše okno svítilo, nenašel bych odvahu zazvonit. Otevřel mi tchán." „A co říkal?!"
„Abych tě nebudil, prý jsi zničená. Měl pravdu, máš kruhy pod očima. Spi, dám na malou pozor, dej mi sem ruku, tak... Jako tenkrát u Tůně." Připomněl mi loňské léto. Kde jsou ty časy! „Chtěl bys, aby se to vrátilo?"
„Ne. Tenkrát jsi byla holčička na dívání. Ted' jsi moje. Je fakt, že kdyby se dal vracet čas, člověk by se vyvaroval bot, ale... I když je mi trapně, stydím se, co jsem ti udělal, jakou bolest a starosti... Asi jsem sobec, Evo, řeknu ti, jsem rád, že tu Aneta je." Nadzvedla jsem se na lokti, abych mu viděla do očí. „Ty sis mě tím pojistil?!" Pousmál se. „Naočkoval tě Deri, vids?" „Proč Jindra?"
„Mně tuhle hloupost vpálil do ksichtu taky. Hele, ten kluk je vybrakovanej, dokonce tvrdil, že mě chápe, na mým místě by prej udělal totéž. Málem dostal na zobák! Evo, prosím tě, věř mi. Takovej podraz bych ti úmyslně nikdy neudělal, natož v šestnácti. Vždyt jsem ti zkazil mládí a sobě nijak nepomohl. Člověk toho druhého nikdy nemá pojištěnýho,  rozumíš. Ani kdyby s ním měl deset dětí, žil spoustu let ve společný domácnosti a nehnul se od něho na krok. Láska je svým způsobem sázka do loterie. Miluji tě, Evo, strašně moc, mám rád naši dceru, ale jistota mi chybí. Pořád se o tebe budu bát. Třeba Deri, hlava vylízaná, on by mi tě klidně přebral i s dítětem."
Přesvědčil mě. S úlevou jsem se k němu přivinula,
chvíli jsme se jemně, bez erotického vzrušení líbali, ne-
186 "--187
bot jsme se milovat nemohli, mazlili se, David mi sliboval, jak krásně strávíme naši svatební noc u Tůně, kde náš příběh začal, tenkrát, na táboře pod oblohou s Blíženci, a já v jeho náruči blaženě usnula.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Naše první společné Vánoce byly zvláštní, snad jen stromečkem a kapřími řízky se podobaly všem, které jsem prožívala dosud.
Jsem matka. Aneta vyžadovala péči jako v kterýkoliv jiný den a David z ní byl unesený, pletl se mi do přebalování, oblékání a koupání, div že ji nekojil. Nakomec budu žárlit! Litoval, že nezajel do Prahy pro videokameru, a okamžitě volal rodičům, aby ji nezapomněli přivézt, až přijedou na návštěvu. Pod stromečkem jsem kromě praktických dárků pro sebe i malou od mamky našla i nádherný zlatý prsten. „Za dceru," políbil mě dárce přímo pod svíčičkami. „Ber ho jako zásnubní, snubní dodám o prázdninách." Já se se svými dárečky mohla jít schovat! Přesto Vánoce nic nekazilo, byli jsme pohromadě, naše nová malá a mladá rodinka, a cítili se spolu fajn. Dětství skončilo. Definitivně.
Bála jsem se střetu Davida a táty, avšak k žádnému nedošlo. Táta zřejmě rezignoval, nejprve nás přehlížel všechny tři, což připadalo Davidovi trapné a sám se ho snažil zapojit do hovoru. Elastický David! I tentokrát svou snahu korunoval úspěchem.
Poslední den přijeli Langovi. Jarina chtěla využít zmatku a zmizet do Centra na diskotéku, ale změnila plán, když kromě Davidových rodičů překročil práh našeho bytu také Richard. Svlékla kožíšek, uvelebila se v obýváku a vrhala na něho série neodolatelných úsměvů. Riki jim statečně čelil, což sestřičku hnětlo ještě víc.
Langovi se rozplývali nad vnučkou. „Je nádherná! Hodně po Evě, z Davida má oči..." Anetin otec na mě pyšně mrkl.
Jeho rodiče mi strčili obálku s pěnezi, at prý sobě i malé koupím, co sama chci, což byl vskutku rozumný nápad. Riki věnoval své neteři zlaté náušnice. „Jenom?" rýpl si David.
„Já vím," vzdychl. „Prohrál jsem. Hele, vy dva, zacvakám vám svatbu a křtiny. Pod podmínkou, že budu kmotr."
„Beru," souhlasil bez okolků David.
„Svatba bude v červenci?" informoval se ještě Riki.
„Čí svatba?" zpozorněla naše mamka. „Evo? O čem
mluvíte?"
David se na mě tázavě podíval. A nejen on! Riki se řehtal, jinak všichni čekali na mou odpověď mlčky. Při -váděli mě do značných rozpaků!
„No, David myslel..." Nezačala jsem právě nejlépe. „Že bychom se mohli vzít."
„Někdy," zasmál se Riki. „Až bude Anetě osmnáct, co?" David se na rozdíl od něho nesmál. Hleděl na mě přímo a vyčkávavě. Langová zvedla obočí. „Myslela jsem, že jsi všechno domluvil, Davide." „Skoro," odpověděl s očima upřenýma na mne. „Skoro? Vždyt oni nic nevědí!" rozčilila se Langová. „Zařídila jsem Evě přestup na akademii v Praze a Vaňkovou na hlídání Anety. V Praze budou mít lepší podmínky k životu všichni tři, vy máte ještě další děti, my už ne. Nemyslím, že by bylo dobře, aby dítě vyrůstalo bez otce. Evě zůstane dost klidu na učení. O finance nejde, pokud bude mít ambice, může zkusit vysokou ško-a
lu.
Mamka tápala pohledem z jednoho na druhého. „Ale to snad..." Prostě nechápala. „Myslíte tohle léto?! Evo, řekni k tomu něco. Copak ty bys šla do Prahy?" Pochopila jsem, že porodem skončilo nejen moje dětství, nýbrž i bojácné schovávání se pod ochranná křídla rodičů. Jsem dospělá. Díky Anetě mnohem dřív než mo-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence ji vrstevníci, předběhla jsem je. Musím řešit jiné problémy. Odpovědět bylo těžší o skutečnost, se kterou mamka počítala. Nedošlo jí, že já už do rodiny Veselých nepatřím. Ted' už ne. I když je to vůči rodičům nespravedlivé a nevděčné. „Šla, mami," řekla jsem vážně.
Mamka se musela posadit. Dokonce i táta zvedl hlavu a překvapeně na mě zíral.
„1VIami, to je náš život," zkusila jsem zmírnit dopad mé odpovědi. Copak nechápe, že je neházím za hlavu kvůli cizímu klukovi, nýbrž kvůli člověku, kterého mi-
188 i I 189
luji ze všech lidí na světě nejvíc?! A kterého potřebuji? Já a Aneta ještě víc.
„Evi," lapala mamka po dechu. „Je ti doma špatně?" Do ticha promluvila náhle Jarina: „Mami, prosím tě! Ty ses taky odstěhovala od vašich za tátou na druhej konce republiky."
Zaskočila ji. „Ale... já měla roky," namítla chabě. „O rok víc než Eva," upřesnila Jarina. Táta výhrůžně odkašlal, zřejmě aby ségra zmlkla. Vyhověla mu, ostatně víc pomoci jsem nepotřebovala. Dá-vid mě za mou odpověd objal kolem ramen. Stáli jsme tam proti nim. Střet dvou generací! Cítila jsem se silná. Mám v něm oporu, jsme dva. Dva na život, lásku i bolest, prohry a vítězství. Omyl. Jsme tři! „Vojto, co tomu říkáš?" reagovala šokovaně mamka. Přikrčila jsem se. Ted' táta vybuchne, at táhnu! „Je dospělá. At si dělá, co chce," řekl však klidně. „Jestli dělá dobře nebo ne, ukáže čas." „Ano," dodal pan Lang. „Na tom my nic nezměníme." „Můžeme jim leda popřát hodně štěstí," usmála se na mámu bledou a vyvedenou z míry, paní Langová. Nevstoupíš do stejné řeky. Jestli jsem se naivně domnívala, že porodím dítě, vrátím se s ním do našeho pokojíčku, budu chodit dál do školy, občas dítě nakrmím, přebalím a vykoupu a jinak vše při starém, šeredně jsem se pletla. Všechno je jinak! „Díky, Evo," řekl mi David vážně při loučení. Dlouho jsme stáli v němém objetí, představovali si tři měsíce, které nás rozdělí, dny samoty, prázdnoty, smutku a naděje. Přesto se mi plakat nechtělo. Nejsem sama, a pak, tři měsíce utečou! „Miluji tě," řekla jsem tiše.
„Přísahám, že tě nikdy nezklamu a vynasnažím se ze všech sil, abys se mnou byla štastná a nikdy toho nelitovala. Vždycky budu žít jen pro tebe a Anetu. Nic vyššího neexistuje. Žít pro druhého je smysl života, Evo." Kojila jsem necelých pět týdnů. Aneta řvala hlady čím dál víc, načež mi dětská doktorka předepsala Feminar. Tvářila se na mě jako na krkavčí matku, která přestala poskytovat svému dítěti životadárnou tekutinu úmysl ně.
Po šestinedělí jsem mazala do školy. Mamka kvůli mně vyměnila své poklidné ušní oddělení za chirurgií v nemocnici, kam chodila na odpolední, noční a víkendové směny, aby mohla být s Anetou dopoledne doma. Ráno jsem se do školy připotácela nevyspalá a zničená, musela jsem se přemáhat, abych při hodině neusnula, a udržet myšlenky bylo vůbec nemožné. Vlastně jsem si ve třídě po náročném odpoledni a noci doma odpočinula, avšak s minimálním efektem. Připadalo mi nemožné doučit se zameškanou látku. Profesoři mě nešetřili, naopak, kromě třídní mě snad schválně neustále zkoušeli! Z psychologie managementu jsem v jednom dni dostala dvě čtyřky a z účetnictví a matiky kouli. „Nebylo by pro vás lepší školu přerušit na celý rok?" zeptala se mě přede všemi ředitelka. „V září byste si
zopakovala druhý ročník."
„Ne!" zrudla jsem. Tady šlo o prestiž, i když nabídka zbavit se tvrdé dřiny a být celé dny doma s Anetou mě lákala.
Ono totiž nejde jen o to, mít doma miminko, na které by se chodily spolužačky koukat a rozplývaly se, jaké je krásné. Dítě není hračka, kterou lze odložit a vzít si ji jen v dobré náladě. Dítě je dřina a škola druhá. A skloubit obě dohromady?!
„Nesmíš se vzdát, Evo," domlouvala mi Simona, která mi pomáhala, seč mohla. „Kvůli ředitelce, ježibabě!" Nesmím se vzdát. Kvůli ředitelce? Hloupost. Kvůli sobě, Davidovi, Anetě a mamce. Vždyt bych si pak už nevěřila!
A až prohraju?! Co se stane s mým narušeným sebevědomím? Zmařím ho. Zazdím. Udupu v prachu. A navždy! ! t
Seděla jsem nad sešitem a zoufala si. Tohle se NIKDY nenaučím! Ke všemu David odjel na zimní prověrky, jeho dopisy, na které jsem odepisovala nejvýš jednou týdně, mi strašně chyběly. Věděl, jak moc mi pomáhají, a chápal, že nemohu psát jako dřív. Sám však 190 — 191
ve své píli neustával. Pokud ovšem nevyměnil kasárna za šumavské hvozdy.
Jaký vedu život? Zádnou knížku jsem nečetla od prosince, o kinu či obyčejné vycházce se Simonou nebo Jindrou nemluvě. A holky ze třídy si užívají... I Simona. Čtvrták Alan o ni začal projevovat zvýšený zájem a jak se zdálo, jeho snahy dopadly na úrodnou půdu, Simona chodila na diskotéky a do kina a já si nemohla ani popovídat s Jindrou, se kterým jsem se vídala pouzě v chodbě bytu, když přišel pro Anetu a zase mi ji vracel. Jezdil s kočárkem často a rád a já mu byla doopravdy vděčná, jenom tak jsem získávala chvilky klidu na učení.
Jenomže teď mi do hlavy nelezlo. Budík odkrajoval svým tikáním minutu po minutě neúprosný čas a já s úkolem nepohnula ani o píď . A přitom jsem zrovna v tuhle chvíli měla ideální podmínky k učení, doma pouze s tátou zalezlým v obýváku, Jarina vyrazila na rande, bráškové bruslit, Anetu vyvezl do přírody Jindra a mamka zařezávala v nemocnici.
„Jarmilo!" zavolal tatka z kuchyně. Dokonce nakoukl do pokojíku: „Kde zase je?"
Uvědomila jsem si, že na mě sice poprvé promluvil, ovšem přinutila ho k tomu situace. Utřela jsem si rychle oči i nos hřbetem ruky a kuňkla: „Šla za Zinou." „Aha," zabručel nespokojeně. Chtěl zavřít dveře, když mi uteklo škytnutí. Trochu se zarazil. „Ty brečíš?" Zájem o mou osobu mě překvapil. „Nee." Hodlal odejít, odmítnut mou sdílností, s rukou na klice se však ještě optal: „Něco s Davidem?" „Ne! Ten je na cvičení..." Najednou jsem nemohla dál. Stavidla držící záplavu povolila. „Tati... já ze školy zběhnu! Já ji neudělám... já tomu vůbec nerozumím!" Překvapen silou výbuchu pustil kliku a došel až ke mně. Chvíli nerozhodně postával nad mým psacím stolem, pohupoval se na patách a pak řekl: „Cemu nerozumíš?" «
„Vše... všemu.
Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem mu visela kolem krku a on mě trochu neobratně hladil po vlasech a utěšoval: „Nesmysl. Vzpomeň si, jak jsi naříkala na začátku prváku. Vždyt jsi měla samé jedničky, Evo, jsi jen přetažená a vynervovaná."
Nebyla jsem z jeho strany na důvěrnosti zvyklá, ni-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence kdy mi ostych a respekt nedovolil se s ním mazlit, spíš Jarina se mu vypočítavě vnucovala. Já nikdy. Natož po tolika měsících ignorace!
„Utři si nos," podal mi svůj kapesník, přitáhl si Jar-činu židli a přisedl si. „Ukaž, čemu nerozumíš." Jarina, když se po hodině vrátila domů, nevěřila vlastním očím. Táta se se mnou učil! A nejen v den památečný naším usmiřením. Pokud zrovna necestoval služebně mimo město, denně si pro mě hodinku dvě udělal. Konečně mi došlo, jak moc po-třebuju jeho péči a lásku. A jak jsem vždycky nadávala na jeho záchvaty, kdy nás buzeroval zkoušením učiva. David měl pravdu. Jako obvykle! Táta není zlý, vůbec ne, těhotenstvím jsem ho ranila na nejcitlivějším místě, v prestižní otázce výchovy. Ranila jsem jeho hrdost a naděje a on kvůli tomu nemohl přijít první. A já se zase cítila dotčená... Začarovaný kruh. Ted' jsme se spolu učili. Vlastně jsme pomalu hledali cestu jeden ke druhému, já k tátovi, on ke mně. „Zběh, Evo, je největší ubožák. Kdybys ze školy utekla, ztratila bys svoji tvář," řekl mi jednou. Ano. Neuteču! I kvůli tobě, tati!!! Koncem února přijel David. Za cvičení získal hodnost četaře a opušták, kterého samozřejmě využil. I jeho přítomnost přispěla k návratu mého ztraceného sebevědomí, ačkoliv jsme na sebe měli pouhých třicet hodin. Naši mě přestěhovali i s Anetou do obýváku a jeho uložili v ložnici. Schválně. Snad se báli, abych znovu neotěhotněla, jenže jim nedošlo, že toužím po něčem víc než jen po tajných polibcích a držení za ruce. Trn z paty nám vytrhla Jarina. David se nemohl nabažit své dcery, která se uměla krásně smát, žužlat si paleček a zvedat hlavičku tak půvabně, že nestačil natáčet na kameru. Vyjeli jsme si společně na vycházku, ač zrovna počasí špacírování nepřálo. Jarina nám vnutila svůj doprovod. Nepřívětivě jsem se na ni zašklebi-192 ~I 193
la a ona potutelně pravila, že ještě budeme rádi. A opravdu! Nasměrovala nás do staré čtvrti poblíž centra, kde zazvonila u vysokého činžáku na zvonek. Netrvalo dlouho a přiběhl střapatý kluk s plnovousem a černým křoviskem ve výstřihu košile, hodil Davidovi klíč a řekl, že bejvák je ve čtvrtým patře, načež objal sestru kolem ramen, chopil se kočárku a nechali nás o samotě.
„Za dvě hodiny jsme tu!" zavolala Jarina. Využili jsme je. Beze zbytku! Nejprve jsme se vy-sprchovali a v útulné garsonce sestřina přítele se mazlili, něžně a krásně.
„Pojď ke mně," šeptala jsem vzrušeně.
„Když...," váhal. „Nestačil by petting? Z toho ještě nikdo do jinýho stavu nepřišel." Vybuchla jsem smíchy. „Máš ochranu?" „Dvě krabičky, ale..." „Tak vidíš!" Kousla jsem ho do ucha. „A nebude tě to bolet?" otálel. „Ne. Chci tě, prosím."
Nemusela jsem prosit. Chtěl mě víc než já jeho. Tu jednu krabičku jsme spotřebovali celou. „Evo, teď máme za pár," říkal mi unaveně, když do konce dvou hodin zbývalo pět minut. „Jednatřicet dní! Doufám, že ses nerozmyslela. Aby nedošlo k omylu, žádám tě o ruku, i když nemám kravatu ani kytku." Smála jsem se. Nechyběla mu jen kytka a kvádro, neměl na sobě vůbec nic.
„V červenci se vezmeme. V Praze, jako Bob. Všechno je tutový, poslouchej mě dobře. Teď na jaře se znovu pokusím o vejšku. Nejdřív talentovky, chápeš. Jestli se na
Blíženci-3 Zadáno pro blížence školu nedostanu, Marek mě vezme zpátky do party, mluvil jsem s ním, ale až od podzima. A pokud mě na fakultu přijmou, není co řešit. Budeme študáci oba. Kdyby to vyšlo, byl bych štastnej absolutně. Potřebuju tě, Evo, musím mít zázemí, tebe a malou. A taky chci něco dokázat. Myslím, že by mi vadilo dělat řadovýho dělníka. Chci tvořit. Chci, aby po mně něco zůstalo. Kaž-dej člověk má svoje přednosti a předpoklady a já doufám, že mám buňky pro film. Nechci na vejšku kvůli titulu, ale proto, že bez ní bych nikdy nedosáhl svého cíle. Dívat se, jak ti z vejšky točí a já přisluhuju... Životní latku nemůžeš nastavit na určitou výšku, a když k ní dojdeš, zastavit se. Dávat ji moc vysoko je taky na houby, padneš na hubu. Latka se zvedá. Celej život. Rozumíš?"
Kývla jsem. „Ano." Pak jsem se usmála. „Nebudde s tebou lehký život! Pořád tě něco požene dál a já ti nebudu stačit."
„Hloupost," políbil mě. „Nlusíme jít, ach jo." Oblékala jsem se. „Davide," napadlo mě. „Budeme žít na účet vašich. Všichni tři..."
„Omyl," zavrtěl hlavou. „I na tohle jsem myslel a věř, že bych to nesnesl. Až přijdu z vojny, půjdu na tři měsíce do Německa. NebucY smutná, vílo. Na víkendy přijedu za vámi. Bude to dřina, já vím, ale hodně si vydělám. Stejně bych nemohl ty tři měsíce bydlet u vašich. A tady bych žádnou práci nesehnal. Aspoň ne pořádně placenou."
Chápala jsem ho, přesto mě vidina dalšího odloučení
zrovna v nadšení neuváděla.
Před domem čekala sestra se Šimonem.
„Kde máš kočár?!" zpanikařila jsem.
„Klídek," uklidňovala mě. „Potkali jsme Jindru a on
se nabídl."
Měla jsem chut ji kopnout!
David se však neurazil. Možná to s tou důvěrou myslel vážně, nebot když jsme se u Luny s naším rodinným přítelem setkali, docela normálně se s ním pobavil o vojně, která Jindru čeká prvního dubna, a vůbec o všem možném.
„Díky, Deri," řekl nakonec David. „Prej ji vozíš... Jsem ti vděčněj, Eva by jinak nestíhala. Čím se ti můžu re-vanšovat?"
Jindra se mi podíval do očí. Ztuhla jsem. Ted' vyřkne nesplnitelné přání a bude po přátelských vztazích mezi námi třemi!!! Naštěstí se rozmyslel. ' „Pozvi mě na svatbu," navrhl místo toho s přimhouřenýma očima. „Jako voják se jí rád zúčastním." „To věřím," oddychl si David. Možná čekal na Jindrovu odpověcY se stejným napětím jako já! „Můžeš nám jít za svědka. V červenci." 194 ~I 195
„Beru," slíbil s potouchlým úsměvem. Obdivovala jsem ho! Já bych na svatbu své velké lásky nešla ani za nic! Bud' je takový charakter, anebo... sleduje jiné cíle! Aneta se probudila a začala hlady natahovat. Chtěla jsem ji utišit, ale David mě od kočárku odstrčil a docílil toho, že se rozeřvala jako tur. „Počkej," usmál se Jindra a naklonil se do boudičky. Zírala jsem jako zjara. Aneta si od něho vzala dudlík, dokonce se široce usmála bezzubou pusinkou a zatřepala rukama. Možná chtěla, aby ji pochoval. Znala ho dobře, chůvu.
Zíral i David. A jak! Vážně a zaskočeně.
Jindra vycítil svou převahu. „Jo, hochu, to není jen
dítě udělat," rýpl si.
David mlčel. Viděla jsem na něm, že teď by ho na naši svatbu asi nepozval. Rozloučili jsme se poněkud roz-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence pačitě a Davida se jakýsi nepopsatelný smutek držel po celý zbytek jeho návštěvy u nás.
„Evo," řekl mi při odjezdu, když malá spokojeně oddychovala ve své postýlce a on se na ni lítostivě díval. „Neublížil jsem jen tobě, ale i jí. Nevím, které víc. A taky se bojím, že Anetě už nikdy nenahradím to, že s ní od narození nejsem. Trnu hrůzou, připadá mi, že něco legendárního a nenahraditelnýho prošvihávám." Rozhodla jsem se jednat, ač na jeho řeči něco bylo. „Přestaň konečně lamentovat a omlouvat se, sakra! Sliboval jsi, že budeš dobrým manželem a tátou. Prosím, od července máš volnou ruku a možnost celej život!"
Objal mě. S úsměvem. „Rozkaz, paní Langová." Pak se odmlčel a nakonec dodal: „Deri je vcelku dobrá chůva, ale spadne mi kámen ze srdce, až zmizí na vojnu. Kéž by narukoval až do Aše." Smála jsem se. Ted' žárlil víc kvůli Anetě. 13 ~ TROCHU SE BOJÍM
Jarní prázdniny přišly jako na zavolanou. Splnila jsem v nich své předsevzetí aspoň částečně se za tátovy vydatné pomoci doučit látku, jež mi neustále unikala. Simona mi přiběhla zčerstva vysypat novinku, kterou se dozvěděla od HIáry, bývalé spolužačky. Katka se musela podrobit testu na AIDS a čeká na výsledek! „Pánové," hvízdla jsem. „A proč? Kvůli komu?" „Kvůli jednomu klukovi. Matějovi, číšníkovi z Oázy. Šel darovat krev a při té příležitosti mu zjistili, že je HIV pozitivní. Musel vyjmenovat holky, se kterýma měl poslední dobou styk, a ty si pozvali na test. Byla jich prej plná čekárna, Matěj byl proutník." Vybavila jsem si ho. Takový hezký mužný kluk, Jindrův známý... Jarině vypadlo z ruky kružítko. Polekaně jsem se po ní otočila. Vždyt s ním vloni v létě chodila! Asi týden, nepochybovala jsem však, co za tu dobu všechno stihli. Jak znám sestru, nejméně jednou určitě!
„Evo," vlezla si ke mně večer do postele, „řekni, kvůli jedný jediný pitomý chvíli přece nemůžu umřít!" Nevěděla jsem, jak ji utěšit. AIDS je strašná nemoc, vybírá si daň nejvyšší i za jediné milování. „Katka s ním chodila až po tobě," vzpomněla jsem si. „Musíš doufat, že v létě nakažený nebyl. Jistotu mít nebudeš, dokud si nenecháš test udělat taky." Vytřeštila oči. „Fakt?! Ale co když mi řeknou, že jsem pozitivní? Evo, já nechci umřít, vždyt mi není ani osmnáct. .."
Plakala. Dlouho a hodně a obě jsme si uvědomovaly celou tu hrůzu. Slzy v jakémkoliv množství jsou k ničemu, stejně jako pozdní lítost.
Přesto jsem ségru obdivovala. Ráno si umyla červené oči a šla za školu. Tedy - do nemocnice. Myslím, že na jejím místě bych se toho kroku neodvážila, radši bych se trápila v nevědomosti, než se dozvědět pravdu, třeba děsnou. A přitom její uvažování nepostrádalo logiku. BucP je zdravá, vyšetření ji v tom ujistí a ona se zbaví těžkých muk, anebo je nakažená a léčením konec aspoň oddálí.
196 i 197
i v
j
i
Dostala jsem kvůli ní kouli z fyziky, protože jsem na ni stále myslela a modlila se za ni. Jsou mnohem horší věci než špatné známky a mateřství v sedmnácti! Naši odjeli i s dvojčaty na chatu. Počasí se konečně umoudřilo, vylezlo sluníčko a rozehřálo špinavé zbytky sněhu, vzduch voněl jarem a hlínou a vlhkem a oni se
Blíženci-3 Zadáno pro blížence vydali zkontrolovat myší rej za dobu dlouhé nepřítomnosti. Kvůli mně a Anetě tam nebyli přes čtyři měsíce. Jarině táta povolil zůstat doma, aby mi pomohla s malou, a ona projevenou důvěru ani nezneužila. Stále ještě chudinka čekala s všeumrtvujícím strachem na výsledek laboratorního testu, odevzdaně a tupě. Skutečnost, že Katce dopadl negativně, ji uklidnila jen zdánlivě. Má ubohá sestra se zařekla, prý nikdy víc s žádným klukem nepůjde. Až po svatbě, před kterou si nechají udělat test oba.
Pozvala jsem na večer Jindru. Po neděli rukuje na roční prázdniny v zeleném, vystřídá Davida, chtěla jsem se s ním rozloučit v dobrém a poděkovat mu za všechno, co pro mě a Anetu udělal, ale na druhou stranu jsem se bála zůstat s ním o samotě. Ne že bych se bála jenom jeho. Obávala jsem se i sama sebe a sestřina přítomnost mi dodávala jistoty, že se při loučení nestane nic, co by mě dodatečně mrzelo.
Jindru naopak Jarčin záměr nevytáhnout paty z domu v nadšení neuvedl. Přinesl mi kilovou bonboniéru a láhev broskvové vodky na oslavu. Jarina nám s ní maličko pomohla, bavili jsme se ve třech opravdu slušně, odbíhala jsem kontrolovat do ložnice Anetu a všechno by dopadlo ideálně, kdyby si jarka nevšimla v programu satelitní stanice RTL 2 filmu Flashdance a neuve-lebila se před obrazovkou.
Osaměli jsme s Jindrou v pokojíku. Snad posté jsem obr átila kazetu Sex, lži a prachy, kterou j sme si pouštěli stále dokola. Lehká konverzace umlkla. Najednou nebylo co říct.
„Co Přemek?" vzpomněla jsem si horko těžko na téma.
„Půjde k fotrovi," ušklíbl se. „Tak se nás Malej přece 198
zbaví. Přemek se usalaší u fotra a já zmizím do Liberce... Af se netěší, budu jezdit často na opuštáky!" „Jo, jestli jako David, moc ho neohrozíš," uteklo mi. „V Liberci není špatná vojna. Jeden kluk z baráku tam slouží už půl roku a je doma přinejmenším jednou měsíčně. Budu u parašutistů... Panebože, Evo, z toho se asi pose... zjevím." Rozesmála jsem se. „Bojíš se výšek?" „Ne. Nemám závratě. Vlastně se vojny nebojím, svým způsobem se na ni těším, změna je život. Než v tý blbý továrně... Pak si udělám řidičák na náklaďáky a chci jezdit. Motory mě baví, víš. Kdybych se dostal aspoň k leteckým mechanikům nebo k tankistům, ale parašu-tista... Ty vole, teda, pardon, to bude maso." „Na ptáky jsme krátký," zanotovala jsem. „To my si dáme na zobák," doplnil mě se zakřeněním. „Štve mě, že je Liberec tak daleko." „Divím se, že se chceš vracet domů, když víš, jak tě otčím miluje," namítla jsem.
Nečekaně mě chytil za ruku, kterou jsem si pohrávala se štíhlou skleničkou od vodky. „Nebudu se vracet kvůli němu, Evo."
Zatrnulo ve mně. „Jindro, jsi šílenec! Vždyt já..." Přimhouřil oči. „Budeš se vdávat, máš muže a dítě. Tos chtěla říct?"
Kývla jsem a snažila se svou dlaň vyprostit. „Tohle všechno vím," pousmál se, zvážněl a dodal: „Jenže tě mám rád. Moc."
Zacloumala jsem paží v návalu zoufalství. „Jindro, já tebe svým způsobem taky, jsi prima a..." Nedořekla jsem. Přitáhl mě k sobě, sklenička, kterou jsem svírala, upadla na koberec a roztříštila se. Prudce mě políbil. Cítila jsem, jak se chvěje. Polibek si snad zasloužil, dopřála jsem mu ho, dopřála jsem SI ho, byl
Blíženci-3 Zadáno pro blížence strašně krásný a divoce zbrklý a uvolňující. Jenomže Jindrovi nestačil. Natlačil mě pod sebe na válendu, horce líbal nejen na obličej, ale i po krku, jeho ruce zkušeně bloudily po mém těle, dotýkaly se ho velice žádostivě. Cítila jsem jeho vzrušení. Kolenem pronikl mezi moje stehna. Měla jsem domácí šaty, nedalo mu žádnou práci zajet svými prsty po mé nahé noze až docela nahoru.
199
„Ne... Jindro, neblbni!" cukala jsem se. „Evčo, jednou. Prosím, jen jednou," chraptěl žádostivě .
„Ne! Jindro!"
Podíval se mi do očí. „Neříkej, že mě nechceš. Cítím,
jak moc mě tvoje tělo chce... Nebraň mu."
„Jindro, já bych chtěla, ale..."
Nenechal mě doříct, prsty pronikly pod kalhotky.
„Ale nemůžu! Pochop, nemůžu..."
Nechtěl mě chápat. Chtěl se se mnou milovat. Říkalo to jeho vzrušení, jeho oči i činy. V oné zrádné chvíli mě napadlo, že by to s ním bylo určitě skvělé! Přesto jsem nemohla. Kvůli Davidovi. Kvůli naší velké lásce. Kvůli všemu, co jsme spolu prožili. „Ty... pláčeš?" uvědomil si a záhy z erotického opojení vystřízlivěl. „Evčo, fakt... nemůžeš? Brání ti rozum?" „,Ano. A svědomí. Promiň, Jindro. Mám tě ráda jako prima kluka, ale Davida jako svého muže. Odpust mi, nemůžu."
Sedl si a řekl rozumně: „Ty promiň mně. Nechci, abys brečela nebo něco dělala proti své vůli. Bejt to naopak, taky bych ti nezahnul. Bože můj, strašně mu závidím! Nezlob se na mě, Evčo. Do smrti dobrý." Přes slzy jsem se štastně usmála.
Rozloučili jsme se v dobrém. Jedno jsem však věděla jistě: Jindra mi bude chybět. Děsně moc! Potom nabraly události spád. Jindra mi psal, konečně, dovolila jsem mu to a občas jsem mu i kamarádsky odepsala, David se vrátil z vojny. Skutečně si našel zaměstnání v Německu, tvrdě dřel na vagónech, ruce mu zhrubly krvavými mozoly, jezdil za námi jednou za čtvrnáct dní, společně jsme prožívali radost z našeho dítěte, které rostlo, broukalo si a týden co týden umělo nové věci, jimiž svého otce fascinovalo. V květnu došlo pouze ke dvěma maličko významnějším událostem. Před oslavou letošních majáles mě totiž kluci z maturitních tříd sousedního gymplu nominovali na královnu, měla jsem při té velkolepé akci sekundovat coby nevěsta Dominika Pechy, vskutku pohledného gymnaziálního maturanta. Zdráhala jsem se přijmout úlohu Miss Akademie, ale proč se nepřiznat, jejich nabídka mě potěšila a zvedla mé sebevědomí. Ne-bvlo mi však souzeno zkusit si svatbu nanečisto. Ředitelka si mě vyvolala ze třídy a na chodbě mi mezi čtyř-maočima udělila kázání, kterak nevhodně bych reprezentovala naši školu, když mám doma pětiměsíční dítě. Ve třídě jsme se svorně shodly na tom, že ředitelka je kráva.
Druhou událostí byly moje narozeniny, konečně sedmnácté .
Připadalo mi, že sedím na ruském kole v některé z kabinek úplně nahoře. Ve škole jsem sice nepatřila mezi jedničkáře jako dřív, ale mezi dobrý průměr, což byl vzhledem k mé situaci úspěch. Dny letěly a my byli štastní. Všichni tři, přestože jsme zatím ještě nemohli být stále spolu.
Zvládli jsme to. Já, David, Aneta i naši. Zvládli jsme to! Vysvědčení se čtyřmi trojkami se mi sice nijak extra nelíbilo, ale sebekriticky jsem uznávala, že mohlo být horší. Nebýt táty a mamky a Davida a Jariny, kte-
Blíženci-3 Zadáno pro blížence rou negativní výsledek testu sice uklidnil, avšak poznamenal možná na celý "zivot, nezvládla bych to. V září bude Anetě osm měsíců, třeti a po něm maturitní ročnik snad zvládnu také. To by v tom byl čert!!! A v Praze, vážení, coby Eva Langová, o čemž mě přesvědčovaly Davidovy dopisy, nebot na poslední chvíli zařizoval vše potřebné.
LTdělala jsem si dokonce metr z krejčovské míry a denně pravidelně odstříhávala centimetr po centimetru. Přestože předchozí měsíce utekly rychlostí blesku, první dny v červenci se táhly jako žvýkačka ve vlasech. „Davide," psala jsem do zoufalých a nedočkavých dopisů, „já ten metr snad sním, jinak ho neubyde." „Jestli to pomůže, sněz ho a napiš mi výsledek, udělám to pak taky!" odepsal mi. Opravdu povzbuzujícíi
Přesto jsem se 17. července dóčkala. Do Prahy jsme jeli o den dřív, abychom všechno stihli. Mamka mi uši-
200 201
la skvělé svatební šaty, bílé, mini a prostě špičkové. David je neviděl a já se těšila, jak ho překvapím. Čekal na nás v Praze, do auta by se prostě nevešel. „Nevěsta přijela!" zahlaholil pan Lang, když se naše početné procesí vyrojilo u jejich vilky. Mimoděk jsem zčervenala. Asi se těch mých mindráků nikdy nezbavím! A jakýpak pan Lang. Nejspíš si v životě nezvyknu říkat mu „tati". Přinejlepším „dědo". Dědečkem je dvojnásobným, tak co.
Ohromné vítání, Evo, ty jsi zkrásněla, máme reprezentativní snachu! A Aneta, jak vyrostla, kukuč, panenko, sedí jako hříbeček...
„Ahoj, švagrová," podal mi ruku Bob a já se přivítala i s ~jeho ženou a synkem, blonďatým a velice čiperným. Zaneta mě překvapila. Strašně zmaminovatěla, ač měla krásně upravené vlasy, tatam byla štíhlá kráska z tábora, kde jsem ji spatřila poprvé. Riki cosi povídal, nestačila jsem mu odpovědět, David měl ceremoniálu po krk, popadl mě za ruku a k všeobecnému pozdvižení mě vlekl po schodech do pokojíku, až jsem se cítila trapně. Naši i jeho rodiče na nás museli poznat, co spěcháme provádět.
Také jsme to provedli. Strhal ze mne šaty, a když šustil pod polštářem s výrobky firmy Vulkan, stačila jsem říct: „Nemusíš. Počítala jsem s tím a mám jinou ochranu. Tabletky."
„No ty jsi zlatá!" zajásal. Za dvě minuty nebylo co řešit. „Jsem nemožnej, vicP," řekl s mírnými rozpaky. „Celých pět dní jsem tě neviděl a nemilovali jsme se přesně tři týdny, nemůžeš se divit. Ale neboj, všechno ti vynahradím. Všechno. I sex. Teď máme před sebou celej život, vílo."
Spokojeně jsem se k němu přitulila. Konec našemu uspěchanému milování potajmu v koupelně, aby naši nevěděl i.
„Chceš mě vůbec za muže?" zeptal se neš~astně. „Jasně! Proč ne?!"
„No... když jsem v posteli takovej lempl." Málem jsem se udusila smíchy. „Na posteli tolik nezáleží, víš? A pak, já tě znám coby skvělýho milence... o duševnu nemluvě."
„Skvělej milenec, říkáš?" usmál se samolibě a překulil se na mě. „Podívej, co se mnou tvoje pochlebování dělá! Evo, panebože, jak já tě mám rád..." Druhé kolo bylo mnohem lepší a o těch dalších škoda slov. Ráno jsme sotva stáli na nohou. „Tohle není svatba, spíš davovka!" šílela jsem Davidovi do ucha. Svatebčané přijížděli od rána a já se jim všem musela obřadně představovat.
Blíženci-3 Zadáno pro blížence „Nedělej si hlavu, Riki na to má," zasmál se. Byla jsem ráda, když jsem z toho mumraje mohla na chvíli uniknout. Jeli jsme s Davidem totiž na nádraží. Z autobusu od Brna vystoupila Simona, celá štastná, že se cestou neztratila, a z druhého, od Liberce, Jindra. S účesem z krátkých vlasů a ve slušivém obleku s kravatou vypadal úplně jinak, než jsem ho znala. Jaksi mužně, dospěle, rozumně. I Simona, na kterou doma čekal Alan, nadsedala ve voze vzrušením,jak pěkného mládence bude mít.
David si na svou svatbu pozval víc kamarádů. Zřejmě proto, že jich na rozdíl ode mě má spoustu. Ondráš mu šel dokonce za svědka, hned při příchodu se hlásil k Jarině, poněkud překvapen její proměnou. Místo vyzývavé svůdné sirény tu stála rozpačitá nesmělá holka. Všímala jsem si, že tím víc jeho zájem vzrostl! „Že sis nepozval taky Izabelu," poznamenal jsem kousavě, „aby ta vaše parta byla kompletní." ' „Iza je vdaná," odtušil klidně. „Za postaršího chlápka. Čeká rodinu a asi by ji manžel nepustil." Stín podezření vzklíčil. „Jak to všechno víš?!" „Roko říkal, máš poslouchat. Vid', Rito?" „Cože?" zareagovala dáma, v níž jsem těžko poznávala někdejší bludici. I jí na prsteníčku svítil snubní prsten .
„Ptá se na Izu."
„Ale, ta je nadmutá jak koza," sdělila mi familiárně. Zdání dámy zůstalo pouhým zdáním. „Z vejšky ji vylili hned v prvním járu, zkusila udělat kariéru přes postel. Iza nebyla nikdy pitomá."
„Alena je taky vdaná," vzpomněl si Ondráš, kolem 202 ~ 203
kterého se neustále motala moje sestřenice Iveta. A Jarina nepodnikla nic, aby sokyni shodila ze sedla! „Vzala si Atase?" optala jsem se bezelstně. Roko se zasmál. „Kde žiješ, děvče. To jen vy dva spolu chodíte sto let a ještě toho nemáte dost." David mě k sobě přivinul. „Ne, nemáme." „Ty fotře," ušklíbl se na něho jeho věčný protivník Roko. „No ale... Gratuluju. Tahle ženská za to stojí." Potěšeně jsem se usmála.
„Díky, nechci," odmítl Ondra Ivetin návrh jít si s ní do zahrady zakouřit, otočil se na ségru a řekl: „A ty, Jarmilo? Vdávat se nebudeš?"
„Já?" zakoktala a zrůžověla. Čekala jsem, že začne plácat, kterak princové s kontem a vilou a fárem vymřeli... Vytřela mi zrak, řekla totiž: „Zatím jsem nepotkala takovýho, o kterýho bych se mohla opřít. Plně a ve všem. A taky mám rok do matury." Ondra přestal blbnout. Zvážněl. „A po ní?" „Pajdák. Matiku a fyziku." „Tady v Praze?" zareagoval bystře. «
„No.
Váhavě a rozpačitě se na ni usmál. „Mám šanci zkusit ti dokázat, že v tomhle hnusně zkaženým světě existuje víc charakterů, než je Dick?" Jarina s úsměvem pokrčila rameny, nicméně pozvání na procházku do zahrady přijala. Iveta se urazila. S těžkým srdcem jsem předala Anetu paní Vaňkové, která zůstane doma i s Robinem. Ne že bych nedůvěřovala v její schopnosti pečovat o půlroční dítě, jen jsem se s malou těžko loučila. Nedalo se nic dělat. Vždyt bychom zmeškali vlastní svatbu!
V oddací síni jsem se vyznala, s úsměvem na rtech jsem pózovala do kamery Ondrova kamaráda Marka, vlastně jsem oddávajícího neposlouchala. Je možné, že teďřeknu ANO a jsem úředně Davidova žena? Já?! Můj
Blíženci-3 Zadáno pro blížence bože, já, malé vyplašené telátko, co trpělo holkám všechny jejich jedovatosti na téma holka z vesnice? Štěstí, že Marek celý obřad zaznamenává, doma se podívám, co jsem vlastně svým souhlasem stvrdila. V tu chvíli, kdy se Davidovi zdálo, že Marek míří objektivem zbytečně dlouho právě na mne, se na něho výhrůžně zaksichtil a já do vážného ticha vybuchla smíchy. Pár lidí se ke mně přidalo. Určitě Jindra, škodolibec! Ano j sme však řekli oba bez zakoktání. Prstýnky jsme si vyměnili bez kolapsu.
Políbili jsme se. Dlouze. Strašně dlouze, až si můj tatka varovně odkašlal. A bylo po všem.
David mě popadl do náruče a nesl jako pírko z obřadní síně. „Jak je, Langová?"
Podívala jsem se do modrých očí mého muže. Po tom všem jsme se dnes stali manželi! „Fajn." „Jenom?" zeptal se zklamaně.
„Kdepak. Bezvadně! Parádně! Skvěle! Senzačně! Božsky!"
„To je lepší..." Líbali jsme se, dokud nás Lang neza-hnal do vozu. Tam mi David pošeptal do ucha: „Chtěl bych se s tebou milovat. Ted' hned... Děsně!" Vyjekla jsem smíchy. „Vydrž do večera. Tenhle den si musíme vychutnat se vším všudy!"
A vychutnávali jsme. David mě od sebe nechtěl pustit ani na krok, dokonce ani do kola s ostatními! Nakonec musel kapitulovat, provedl svou i mou matku, mou sestru, švagrovou Žanetu, Simonu, Šárku i Ritu, ale celou dobu ze mne nespustil oči.
On snad žárlí i na svatbě, napadlo mě. Nebudeme mít lehký život, máme se příliš rádi a dost se o sebe bojíme .
Musela jsem se však věnovat svým tanečníkům. „Mám nejkrásnější snachu z celý Prahy," řekl mi tchán. Bylo to od něho milé, tudíž jsem se ani neurazila, že Praha je tak malá. „At vám to klape, děti." „Evo," začal můj tatka trochu nejistě. „Přeju hodně štěstí. Život má i stinný stránky, víš. Ale vy se máte rádi. Jako my s maminkou... Evo, chtěl jsem jen... abys věděla, že jsi pořád moje dcera. I když se stavíš na zadní jako jankovitá kobyla. Snad mi můžeš odpustit... Bál jsem se, že tě ztratím, a chtěl tě ochraňovat. Vidíš, ztratil jsem tě stejně a ochraňovat tě bude tvůj muž. Doufejme, že dobře. Chci, abys věděla, že máš pořád rodiče. Cokoliv se ti stane, přijď."
„Díky, tati," řekla jsem dojatě a políbila ho na čelo.
204 205
„Na domov nikdy nezapomenu a vynasnažím se udělat tak krásný dětství a zázemí Anetě." „Kdyby neposlouchal, stačí říct," sliboval mi Riki. „Rád mu domluvím. A ještě radši ho zastoupím, švagrová. Ve všem. Jsme přece bratři, ne, musíme si pomáhat."
„Chraň si to krásný fluidum, Evo," nabádal mě Robert. „Nikdy nezestárneš, pořád budeš ta krásná a správná holka z oddílu na Skaláku." „Stastná jako dnes buď po celý život," popřál mi Ondráš jakýmsi citátem a hned dodal: „Jarmila je fakticky volná?"
„Závidím Dickovi," řekl Riki. Stručně a výstižně. „Hodně štěstí," usmál se Vilda. „Od začátku jsem vám fandil. Láska jako z románu, co?"
„Jsi vdaná," konstatoval Jindra vážně, když se ke mně konečně dostal. „Vdaná a krásná a věrná. Zatím." Usmála jsem se. „Navždycky."
Významně mrkl. „Člověk míní, život mění. Mám pro tebe překvápko. Přeložili mě, Evčo. Do Prahy."
Blíženci-3 Zadáno pro blížence Zalapala jsem po dechu. „Do Prahy?!" „Hm. Zbledla jsi. Nemáš snad radost?" uculoval se. „Mám strach," uteklo mi.
Moje odpověď ho potěšila. Davida, kterého s novou skutečností seznámil u stolu, méně. „Ty vole," zavyl můj muž napůl vážně a napůl v legraci, ~já se tě snad nikdy nezbavím! Varuju tě, dej si pozor, jestli tě někdy nachytám, zabiju tě." Jindru z míry nevyvedl. „Neboj. Dám si bacha, abys mě nikdy nenachytal. Slibuju."
David mě vzal na ploužák, opřel si hlavu o mé čelo a zaprosil: „PojcY, utečeme odsud." „Tobě se tu nelíbí? Tohle je můj nejhezčí den!" „Tady vůbec nejsi moje, vílo. Všichni ti slintáci mi tě berou... Podívej na toho zdegenerovance! Já mu tu kameru rózšlapu a bude mít!"
Smála jsem se. „Nech ho, vždyt natáčí. A pak, zítra jedeme na svatební cestu, víš, jak si my tři sami na chatě užijeme? Naši doma, ségra se školou ve Španělsku, bráškové na táboře... Davide, miluji tě!" „Já tebe čím dál víc. Asi se z toho zcvoknu, jak moc tě chci a bojím se o tebe. Strašně. Evo, ani svatbou jsem tě nezískal natrvalo."
„A co mám říkat já? Jsi nejkrásnější mužský, kterého znám. A jsi... můj."
„Jsem tvůj a ty jsi moje. Vílo, neboj. Jen ubožáci se podvádějí. A my ubožáci nejsme, ne? Ten náš život si prožijeme po svém a do dna."
„Trochu se ho bojím," přiznala jsem. „Nebude jednoduchý."
„Ne, asi ne," uznal. „Ale jednoduchý věci jsou nudný. A my jsme na to dva. Vlastně tři. Nesmíme se přestat mít rádi, vílo, a pak na nás nic nemá." Slavnostně jsme si přísahali.
Po druhé večeři hodil Riki Davidovi klíčky od vozu. Můj muž na mě mrkl. „Svatební dar." „Cože?! Jeho auto?"
„Teď už naše. Brácha není žádnej lemoun, kupuje jiný a nám tohle stačí, ne?" „Že váháš!"
„Auto je dar od Rikiho. A teď dárek ode mě," zatvářil se tajuplně a vyvedl mě ze zakouřeného sálu. V předsálí stála Simona s Rikim, zabráni do důvěrného rozhovoru. Riki nám popřál příjemnou svatební noc a Simona ukázala stisknutý palec. Pro štěstí. Před Vltavou si hověla Jarina na lavičce, Ondra seděl na zemi u jejích nohou a snad ani nemluvili. Vůbec nás nezaregistrovali, zaujati jeden druhým. „Jsou jasní," podotkl David. „Jako my. Prosím, mladá paní, posaďte se do našeho vozu, vezmu vás na malý výlet."
Byla nádherná letní noc a výlet, který můj manžel připravil, mezi malé nepatřil. Zavezl mě totiž až k Tůni, kde jsme se před třemi lety poznali, tiše jsme vzpomínali na chvíli na táboře, dobu, kdy se zalíbení měnilo v sympatie a ty ještě později v oboustrannou lásku. A tu tichou památku jsme uctili divokým milováním v písku pláže, na břehu šplouchající přehrady, pod nebem ozářeným miliony hvězd a hvězdiček. A tam někde nad námi svítili i Blíženci. Určitě.
206 207