Titanic

Petr Kučera

Kapitola 1

21.září 2111

Když zazvonil telefon, právě jsem si v kuchyni připravoval svou oblíbenou specialitu, Lunární kachnu. "Čau Petře, mám pro tebe skvělou zprávu. Podařilo se mi přes toho kámoše, jak jsem ti o něm říkal, sehnat místenky na "Party století." slyším rozjařený Martinův hlas a z obrazovky na mě Martin živě gestikuluje.

"To je skvělé, to se musí zapít, jen to tu zabalím a sejdeme se za půl hodiny v našem baru" odpovídám a již diktuji kuchyňskému robotu informace, jak má zabalit a uklidit rozpracovanou večeři na příště. Musíme s Martinem vyřešit ještě spoustu maličkostí, než budeme moct odjet.

Skoro přesně na čas jsem v našem oblíbeném baru "U dvou jelenů". Martin už tam sedí nad sklenkou Whisky a já si rovnou objednávám tu svou. Máme před sebou dlouhý večer. To že Martin sehnal lístky na premiérovou cestu Titanicu neznamená jen že se zúčastníme nejvelkolepější oslavy Silvestra v tomto a pravděpodobně i několika minulých a příštích století. Tyto lístky od základu změní náš život. Konečně přestaneme být jen flákači vymetající bary na nudné staré babičce Zemi a žijící z přepychové sociální podpory. Konečně můžeme něco zažít, něco dokázat. Titanic za neuvěřitelně krátkou dobu pouhých dvou týdnů dorazí na Io. Tento Jupiterův měsíc je v posledním desetiletí pozvolna kolonizován, ale vzhledem k tomu že "předtitanikovské" lodě tam letí několik měsíců, je tam jen pár dobrodruhů, kolonizace je v plenkách a šanci má každý kdo tam přijde včas. Hned Martinovi přednáším svůj velkolepý plán, jak si zaberu kus země, zakoupím pár těžebních robotů a začnu těžit vzácné kovy, kterých je na Io spousta, stačí jen kopat.

Martin mě skoro ani nevnímá a nahlas s otevřenýma očima sní "Představ si, že tam zatím není žádné kasíno, dokonce ani pořádný bar ! Už teď tam žije asi tisícovka lidí, na Titanicu přijedou další nejméně dva tisíce kolonistů a pak s každou další cestou Titanicu jich bude přibývat. A všichni budou chtít pít, budou se chtít bavit a budou chtít utrácet peníze z těch dolů, o kterých pořád básníš." sní s otevřenýma očima a rozkládá rukou, až vyšplouchnu trochu své Whisky. Nevšímá si toho a pokračuje dál "Rozjedu to ve velkém, budu mít několik filiálek a během pár let budou snobové z celé Sluneční soustavy jezdit na Io do mých podniků !".

V takovémto příjemném rozhovoru, kdy jeden moc neposlouchal o čem mluví ten druhý a hlavně stavěl své vzdušné zámky jsme setrvali mnoho hodin, vypili spoustu whisky, snědly hromadu sendvičů, nicméně když nás ve čtyři ráno robočíšník upozorňoval že je zavírací hodina, měli jsme ve svých poznámkových kompjůtrech hromadu bajtů poznámek co všechno musíme stihnout, než se dáme na cestu.

V následujících třech měsících jsme se s Martinem vídali jen po telefonu, protože jsme byli plně zaneprázdněni. V první řadě jsem musel oběhat všechny své přítelkyně a ctitelky, všem splnit jejich bláznivá přání kam ještě chtějí vzít, než odjedu, všem jsem musel slíbit, že jim budu psát a všem jsem musel vysvětlit, že už se nevrátím a že za mnou opravdu nemají jezdit, protože bych se tam o ně musel bát, v tom velkém nebezpečném světě. Zvláštní, mám spoustu přítelkyň, několik milenek, ale přitom žádnou, se kterou bych se chtěl podělit o své sny, nebo kterou bych chtěl mít po svém boku na cestě ke hvězdám. Ačkoliv toto odcizení je asi trend dnešní doby, kdy většinu práce dělají stroje a přestože loni nezaměstnanost překročila magickou hranici 90 %, nikdo si nestěžuje. Z podpory se přece dá přepychově užívat, tak pracují jen opravdový nadšenci.

Kromě takových důležitých a příjemných záležitostí, jako je každý týden strávit s nějakou jinou ctitelkou na odlehlém místě, jsem se musel postarat také o takové podružnosti, jako je povolení k cestě do vesmíru se všemi lékařskými vyšetřeními, převedení mého konta na Io - ani se mi nechtělo věřit, že už tam mají banku - a v neposlední řadě odhlásit nájem bytu a nahlásit změnu podpory v nezaměstnanosti na podporu pro kolonisty.

Přestože už všechny lístky na Titanic byly dávno vyprodané, neustále nás média bombardovali reklamou na jeho premiérovou cestu. Hlavní reklamní kampaň šla v duchu hesla "Smyjme už konečně tu potupu, kterou našim schopnostem příroda vmetla do tváře před dvěmi stoletími". Dlouho jsem neodolával a koupil jsem si "Multimediálního průvodce Novým Titanikem". Hned na úvod jsem se dozvěděl, že...

"Na začátku dvacátého století byla technika v plenkách, využívala se víceméně jen hrubá makromechanika a o strukturálních vlastnostech hmoty v atomárním měřítku nikdo nic ani netušil. V té době tedy byla hrubá neopatrnost vybudovat loď rozměrů a parametrů Titaniku a navíc slepě věřit v její nepotopitelnost a zbytečně podstupovat rizika. My jsme si vzali z té staré události ponaučení, postavili jsme loď na základě nejnovějších technologií a nejpřísnější bezpečnostní předpisy jsme několikanásobně přitvrdili, než jsme je aplikovali na "Nový Titanic". Rozhodně zde je dostatek záchranných modulů, dostatek prostoru a na nejvýkonnějších počítačích dnešní doby jsme po řadu let nepřetržitě simulovali všechny možné katastrofy a nebezpečné situace."

O něco dále jsem se v příručce dozvěděl že " ... mezi nejvýznamnější vynálezy z uplynulého "století vědy a informací", které našly na Titaniku uplatnění stojí za zmínku zejména štít tvořený silovým polem, schopný i při maximální rychlosti Titaniku, tedy třetině rychlosti světla, vychýlit mimo dráhu lodě meteory do velikosti deset metrů. Takto velké meteory jsou však velmi vzácné, bývají zmapované a objeví-li se nový, je lodním superpočítačem zaměřen natolik v předstihu, že s velkou rezervou stačí korigovat kurs lodě tak, aby nedošlo ke kolizi ... "

a nebo " ... nehledě na všechna opatření, která prakticky zabraňují nehodě, jsou na Titaniku všechny důležité systémy dvakrát, takže v případě zničení dvou je celá loď plně funkční ... ".

Velkou pozornost jsem věnoval také kapitole o vybavení pro pohodlí a pobavení cestujících, s mnoha ukázkami přepychových sálů, bazénů, golfového hřiště, tenisu, squashe a personálního VR zařízení v každé kajutě. Titanic je mimo jiné první lodí, ve které jsou plně nasazeny gravitonové panely, které nejen generují pozemskou gravitaci, ale při akceleraci a brzdění kompenzují přetížení až do maximálních 5G. V praxi to znamená, že se všechny manévry lodě uvnitř projeví nanejvýš mírnými vibracemi.

Průvodce byl zakončen vzletnou větou "Pojďte s námi konečně smýt krev ze jména Titanic a změnit jej ze symbolu katastrofy na symbol pokroku" vyvedenou v zářivých duhových barvách a doprovázenou břeskným budovatelským pochodem.

No prostě Titanic je skvělá loď, naprosto bezpečná a jsem hrdý, že budu mezi prvními, kdo na ní poletí. Ještě abych shrnul základní technické informace o kosmické lodi Titanic pro ty, kdo je nějakým nedopatřením neznají. Titanic postavila "Evropská společnost pro kosmické cestování" za vydatné podpory vlády Evropské unie a byl navržen pro rychlou kyvadlovou dopravu mezi všemi planetami Sluneční soustavy. Loď o hmotnosti dvou milionů tun měří od přední paraboly radary po zadní paraboly fotonových motorů 1400 metrů, v prostřední části je 220 obytných podlaží pro 3000 cestujících. Každé páté podlaží je vyhrazeno pro odpočinek a je vybaveno velkými pozorovacími průzory. Pro přistávání na planetách je hangár Titaniku vybaven dvaceti raketoplány, každý pro padesát cestujících a deset tun nákladu. Kromě toho je samozřejmě vybaven na každé rekreační palubě záchranným modulem, který pojme až 70 osob a je vybaven zařízením pro podporu života a jemné manévrování po dobu jednoho měsíce. Pohon tvoří tři nezávislé jaderné reaktory, z nichž kterýkoliv postačuje pro běžný pohon lodi.

Napadlo mě, že jsem se Vám ještě nepředstavil. Tak já jsem Petr. A je mi právě 32 let, čili jsem již před 6 lety završil povinné základní vzdělání a stejně jako naprostá většina pozemšťanů jsem se rozhodl starosti o obživu přenechat automatizovaným továrnám a plantážím, které už padesát let živí celé lidstvo, aniž by potřebovali pomoc lidské ruky. Neměl jsem ambice připojit se k vládnoucí třídě, která si hrála na to, že rozhoduje o osudech lidstva, ani k inteligenci, která si namlouvá, že může být nějak nápomocná počítačům ve vědeckých výzkumech. Né že bych byl spokojený s tím, jak to tady chodí, ale život bez práce je tak snadný...

Žiji teď v Praze nedaleko Kolínského kosmodromu, stejně jako můj nejlepší kamarád Martin, protože máme jednoho velkého společného koníčka. Jsou jím "Galaktické závody v malých člunech". Podle názvu byste si mohli myslet kdoví co, ale v podstatě jde o to co nejrychleji pro letět dráhu vinoucí se po klikaté trase okolo mnoha satelitů na Zemské obloze, z nichž některé jsou už z dvacátého století. Společně se také hodně věnujeme našemu druhému koníčku, vysedávání po barech.

Oba jsme ale toužili po jiném životě, stejně jako tolik pozemšťanů v této nudné době. Oba nás fascinoval vesmír, dobrodružství. Titanic pro nás byl branou do lepšího světa. Měsíc byl příliš blízko, Mars už byl také kolonizován a byla na něj pravidelná doprava. Titanic byl v podstatě první možností pro obyčejného člověka, jak se dostat až k Jupiteru. Jeho trasa ještě pokračovala dál, avšak o dalších planetkách zatím byly jen kusé informace a Titanic na ta vzdálená místa vezl vlastně jen pár vědeckých týmů a hromadu vybavení pro první kolonisty. Až tak odvážní jsme s Martinem nebyli. Stejně, takovým jako jsme my by nedali povolení vystoupit na místě, kde ještě nejsou zajištěny podmínky pro život.

Kapitola 2

Ty tři měsíce utekly jako voda a najednou je ráno 21. prosince, budí mě poslední pozemské pískání budíku, jím poslední pozemskou snídani a najednou mi je trochu smutno. Jsem sice přesvědčen, že začínám mnohem lepší a plnější život, přesto se těžko loučím s maličkostmi tohoto světa. Naštěstí nemám moc času na přemýšlení. Taxík už stojí na střeše, tak beru kufr a jdu. Po pár minutách letu taxíkem jsem na kosmodromu a za další půlhodinu se už raketoplán blíží ke stanici Terra 3. Už zdálky je vidět ohromný kolos Titaniku. Terru 3 jsem již několikrát navštívil při výletech v okolí Země a vždy se mi zdála obrovská a impozantní. Dnes však ne. Když jsem se dnes podíval průzorem raketoplánu na Terru 3, připadala mi směšně malinká vedle toho kolosu s ohromným nápisem Titanic. Tento úchvatný pohled nám byl dopřán jen na několik minut, než jsme zakotvili u terminálu stanice Terra 3. Zanechal v nás však hluboký dojem a hrdost, že patříme k rase, která něco takového postavila. Impozantní vzhled a rozměry Titanicu také rozptýlily poslední obavy z tohoto letu a obávaného jména. Koneckonců, vždyť my, lidé, již k jiným planetám cestujeme po 150 let !

Po půl hodině úředních formalit jsme konečně odhodili kufry ve svém třípokojovém apartmá. Se zadostiučiněním jsme konstatovali, že je opravdu přepychové. Od těch nejluxusnějších se liší jen tím, že nemá průzor ven, ale pouze zobrazovací panel, což se stejně pouhým okem nedá rozeznat. Když jsme si rozdělili pokoje a zaskákali si na postelích jako malé děti, vydali jsme se po lodi na prohlídku radovánek, které nás tu čekají.

Naše apartmá bylo v 174. podlaží, přímo nad námi byl ohromný bazén s několika tobogany, umělým vlnobitím, umělým sluncem a oblohou. Člověk si na písečné pláži opravdu připadal jako u pozemského moře. Strávili jsme tam celé odpoledne a ani jsme při tom nepostřehli, že jsme vypluli a se zrychlením 5G manévrovali na velmi strmou orbitu kolem slunce, která nás krátce po novém roce přivede k Jupiteru. Večer jsme sjeli výtahem do 145. patra na metalový koncert a příjemně jsme strávili večer křepčením v rytmu nejlepších skladeb dvaadvacátého století. Šli jsme spát až k ránu, takže snídani jsme vynechali a přivolali si na pokoj rovnou až oběd. Po včerejším prolenošeném dnu a proflámované noci jsme se rozhodli se dnes trochu věnovat zdraví. Martin navrhoval jízdu na kole v 85. patře, kde byla vybudována několikaúrovňová cyklistická stezka s dokonalou iluzí přírody, o celkové délce padesát kilometrů. Já bych si raději zahrál golf, přecejenom jsem se po včerejší noci necítil nejlépe. Golfové hřiště na 25. palubě je prý vynikající. Nakonec jsme se tedy oba shodli na tenisu. Vytáhli jsme své parádní tenisové oblečky a vyrazili na 60. palubu. Měli jsme smůlu, o tenis byl větší zájem, než se plánovalo a 45. paluba s dalšími kurty ještě nebyla v provozu. "To je skandál !" řekl Martin a já jsem vyjel na správce, což byl asi jeden z těch nešťastníků, kteří se rozhodli si cestu odpracovat. "Proč nemáte na síti informaci o obsazení kurů, abysme se sem nemuseli zbytečně hnát !". "Ale pane, na intranetu máme aktuální informace o obsazení jednotlivých atrakcích i s možností rezervace" nesměle se bránil správce. Uvědomil jsem si, že co jsme se nalodili neotevřel jsem počítač a smířlivěji dodal "no dobře, sedneme si sem do baru, až bude volno, dejte nám vědět". V duchu jsem si umínil, že ještě dne důkladně prošmejdím jejich databanky, abych byl v obraze. Spoléhat jen na stručnou papírovou brožurku se nedá.

Asi po hodině u baru se konečně jeden kurt uvolnil, byli jsme ale upozorněni, že asi za hodinu mají kurt rezervovány dvě dámy. Trochu jsme vyzvídali, a když několik bankovek změnilo majitele, správce na svém osobním počítači zpřístupnil data o těch, které si kurt rezervovaly. Když jsme zjistili, že to jsou pěkné ženy, asi v našem věku pocházející z Východoasijského impéria a že cestují rovněž na Io, uklidnili jsme správce, ať si s tím neláme hlavu, že my to nějak sfoukneme. Po hodině hry opravdu přišly dvě pěkné asiatky, my jsme jim uvolnili kurt, ale zůstali jsme na lavičkách a pozorovali jejich hru. No co vám mám povídat, slovo dalo slovo a za chvíli jsme hráli čtyřhru. Když jsme se dost vyřádili na kurtu, rozhodli jsme se dnes jít za gentlemany a pozvali jsme je na 5. palubu na slavnostní ples. Ještě jsme si vyměnili e-mailové adresy, abychom si mohly dát zprávu, jaký stůl jsme zarezervovali a rozešli jsme se do svých apartmánů. Jen co jsem se vysprchoval, vytáhl jsem svůj počítač, otevřel si intranet Titaniku, bleskem provedl rezervaci pěkného stolu v pátém podlaží, blízko tanečního parketu, ale dost zastrčený, aby jsme nebyli zbytečně moc na očích a poslat holkám zprávu kdy a kde se sejdeme. Pak jsem začal prolézat databanku stránku po stránce, abych se dozvěděl co nejvíce o možnostech zábavy na této lodi a zejména o nástrahách, jako třeba, že se kurty musí rezervovat, když mě něžný hlas mého počítače vyrušil "Přišla nová z práva od Akiko", Akiko potvrzovala přijetí mé zprávy, ale navrhovala, abychom se sešli už o hodinu dříve, na palubě 100, kde jsou největší pozorovací průzory a několik hvězdářských dalekohledů. Dnes prý máme prolétávat pásem asteroidů mezi Zemí a Marsem. Kromě toho jsme v ideální poloze pro pozorování Země a Měsíce. Bez váhání jsem jí zaslal souhlas s jejím skvělým nápadem a pak teprve jsem se zeptal Martina, jaký je jeho názor. Martin si však mezitím domluvil s Yo, že si půjdou trochu zajezdit na kole, aby jim před večeří pořádně vyhládlo "a nakonec, hvězdy budu moct pozorovat po celý zbytek života a určitě není na obloze nic úžasnějšího, než východ ohromného Jupitera pozorovaný z Io !" dodal.

Než jsem odešel, důkladně jsem se v databázi seznámil s tím, jak odtud dnes vypadá obloha, jaký vliv má tato naše poloha na pozorování některých souhvězdí, co stojí za shlédnutí, historický původ pásu asteroidů včetně všech nepodložených teorií, jako třeba, že vznikly srážkou Země s kometou obývanou inteligentními bytostmi a podobně. Prostě připravoval jsem se na to, abych se mohl frajeřit a hrát vzdělance. Když jsem byl se svými vědomostmi spokojen, navlékl jsem se do svého nejlepšího smokingu, udělal ze sebe dokonalého elegána a vyrazil.

Čekal jsem jen několik málo minut, které jsem si krátil pozorováním hvězd a nádherného ohňostroje prolétávajících asteroidů. Přitom jsem si v praxi ověřoval právě nabyté vědomosti o okolním vesmíru. V tom do haly vplula Akiko a její přítomnost úplně přezářila vše, co se dělo tam venku za oknem. Ve své dokonalé replice legendárního Versaceho kostýmku z moderních spektrálně se přizpůsobujících materiálů byla prostě nádherná. Jak vystoupila z chladně bílého jasného světla výtahu do šedomodrého přítmí pozorovatelny a její kostým okamžitě přeladil svou barvu z vyzývavě červené na decentní šeď, vypadala jako bohyně přicházející z Olympu do našeho skromného vesmíru. Krátce jsme se na přivítanou políbili a já jsem ze sebe hned profesorským hlasem začal chrlit informace o tom, co právě kolem nás probíhá.

Bohužel, tady jsem si naběhl "Přestaň s těmi trapnými poučkami z příruček "Hvězdářem snadno a rychle", já už několik let pracuji jako hvězdářka na stanici Terra 1 a na průzkumné lodi Découverte. Tak radši mlč a poslouchej zkušenější, ať se něco dozvíš" usadila mě s úšklebkem. Pak jsem celou dlouhou hodinu stál přitisknutý k ní, vnímal její hlas, nádherný parfém a občas I to, co říkala. Na večeři jsme přišli s malým zpožděním a Martin s Yo nás už netrpělivě vyhlíželi. "Tak kde jste, vy jste se tam nějak zapovídali nebo co? Už jsme mysleli, že budeme muset začít s večeří bez vás" vítali nás.

Nechali jsme si přinést aperitivy, lahvinku pravého Marťanského vína ročník 2098 a objednali první chod večeře. Večer jsme strávili v příjemné debatě a občas jsme si zatancovali ty legrační staré tance, jaké se už po několik staletí tančí na plesech. Kolem půlnoci jsme se pak rozloučili a já jsem šel s Akiko do našeho apartmánu, zatímco Martin šel k Yo,

Další den jsem Martina viděl jen při společném obědě a zbytek dne jsem trávil s Akiko u "moře", ve virtuální realitě a samozřejmě jsme spoustu času také strávili v našem apartmá. Na štědrý den ráno jsme se ale s Martinem znovu sešli, abysme nakoupili holkám dárky pod stromeček a vymetli jsme několik obchodních center, než jsme byli konečně spokojeni. Večer pak byl stylový, pravý pozemský kapr, bramborový salát, stromeček s laserovými svíčkami a piezoprskavkami, hromada dárků pod ním. Prostě pohoda ve čtyřech v našem apartmá. Na Hod boží jsme si zašli zalyžovat, ale hlavně bobovat a koulovat se na 150. palubu. K večeru jsme pak všichni čtyři zašli k "moři". Tam jsme s Martinem doplavali na malý ostrůvek až u zadní stěny, Martin mě zastaví a povídá "tak ti nějak nevím, ale nejsme s Yo a Akiko už nějak dlouho, už mi pomalu začíná lézt na nervy. Jak ty to vidíš ?"

"Hmm, taky se mi nějak zdá, že už mě Akiko nepřipadá tak oslňující, jako první den. Už jsme s nimi moc dlouho, už s ní nemám pocit, že se vznáším a tak vůbec, je to nějaké divné, zasmrádlé. Začneš ty, nebo mám začít já" slyším se, jak odpovídám.

"Já začnu s Yo, ty se pak postarej o Akiko. Tak jdeme na to?"

Doplavali jsme zpátky a Martin hned spustil k Yo "holky, víte, říkali jsme si s Petrem, že už nějak vyprchalo to kouzlo, které bylo mezi námi, a že by asi bylo dobré, kdybychom se alespoň nějakou dobu neviděli". A já jsem dodal k Akiko, když tak spolu třeba někam zajdeme na Io, Martin si tam chce otevřít kasíno, tak někdy přijďte".

Akiko mi pak jen odpověděla "jak myslíš, nejdřív jsem si myslela, že by nám to mohlo vydržet déle, ale poslední den dva také cítím, že je něco špatně". A my jsme s Martinem odešli.

Chvíli jsme si každý ve svém pokoji četli a přemýšleli, ale k večeru jsme už měli za posledním týdnem udělanou tlustou čáru a vyrazili jsme si na disco hledat nějaké nové zajímavé objekty. Brzy jsme se chytli, ale nebylo to nic zajímavého. V následujících dnech jsme získali několik dalších "kamarádek", ale nebylo to nic, na prožití "Párty století", silvestrovské oslavy příchodu roku 2112 na palubě Titaniku.

Dvacátého devátého jsme byli hned dopoledne informováni kapitánem, že aby bylo dosaženo tak krátkého času, bylo rozhodnuto, že budeme prolétat oblastí které se ostatní lodě vyhýbají, protože se zde vyskytuje velké množství meteorických rojů. Právě dnes se s jedním takovým rojem setkáme. podrobným průzkumem bylo zjištěno, že se jedná o pozůstatek střetu komety s asteroidem. V roji se tedy vyskytuje i řada gigantických úlomků. Všechny velké úlomky nás minou v dostatečně velké vzdálenosti, s vyjímkou ohromného ledovce, pravděpodobně zbytek jádra komety, který nás bude míjet velmi těsně dnes ve hodin 14 hodin a 30 minut. Kapitán nám doporučil, abychom si tuto nádhernou podívanou nenechali ujít.

Tato zpráva některé lidi nadchla, v řadě lidí tato nepříjemná paralela se starým Titanikem trochu vyplašila, takže někteří dokonce seděli ve svých kajutách v lehkém kosmickém obleku, jiní postávali u záchranných modulů.

S Martinem jsme se rozhodli navštívit pozorovatelnu na sté palubě a důkladně si to vychutnat. Už když jsme tam ve dvě hodiny přišli, vypadala obloha fantasticky. Snad miliony meteorů narážely do našeho štítu a drobné exploze jasně ozařovaly oblohu. Další meteory vytvářely kolem lodi něco jako nepřetržitý dešť, nebo spíše jakýsi šum, nebo mlhu, která se linula kolem lodi. Za několik dalších minut jsem konečně viděl ten ledovec, zatím byl daleko, ale i z té dálky vypadal ohromný a ohromující rychlostí se přibližoval. V tomto pohledu bylo už také nepochybné, že jde o kometu. Oproti obrázkům, které byly prezentovány na lodním intranetu byl chvost mnohem větší, zřejmě vlivem toho, jak se kometa přibližovala Slunci, ale svůj díl na tom mohli mít také motory Titaniku, které nyní pozvolna zahajovali brzdění, takže mířily kupředu. Vloudila se mi do mysli pochybnost, zda kapitán při výpočtu dráhy komety uvažoval i s tímto jevem. Pokud kometu rozzářily naše motory, je dost pravděpodobné, že to nikoho nenapadlo. Samotný chvost komety by neměl být nebezpečný, jsou to převážně jen odpařené plyny, ale jaký vliv může mít tání na dráhu jádra ? Stejná myšlenka zřejmě napadla i ostatní lidi, soudě podle mírného zmatku a hluku, který v pozorovatelně nastal. No už jenom pět minut a dozvíme se to.

V posledních vteřinách před maximálním přiblížením komety bylo v pozorovatelně hrobové ticho a nějaká docela sympatická holka najednou uchopila a pevně sevřela mou ruku. Opětoval jsem stisk a říkal si, že buďto nezemřu sám, nebo strávíme pěkný večer. Kometa teď už zabírala celý výhled. Několik vteřin před vypočítaným časem náhle obloha oslnivě explodovala, loď se otřásla a náhle zhasla všechna světla. Přestože se postupně během chvíle rozsvítila nouzová světla, neviděl jsem vůbec nic, jak jsem byl oslepený předchozím zábleskem. Obloha nyní vypadala také úplně prázdná a tmavá. Jenom jsme se s tou neznámou dívkou k sobě tiskli a vnímali nezvyklé, téměř absolutní ticho.

Připadalo mi to jako věčnost, ale když se pak náhle opět rozsvítila světla, pohled na hodinky se mě snažil přesvědčit, že to byly pouhé dvě minuty. Pak se ozval kapitánův hlas. "Omlouvám se všem, které nepříjemně zaskočil krátký výpadek světla a některých elektrických zařízení na lodi. Mohu vás však ubezpečit, že loď je v naprostém pořádku, pouze se chvost komety vlivem našich motorů nečekaně rychle rozrostl a zasáhl náš štít s takovou silou, že energie momentálně dodávaná generátory nestačila pokrýt spotřebu, takže počítač automaticky odpojil nejméně důležité spotřebiče. Ještě jednou se vám omlouvám a ujišťuji vás, že nám nehrozilo, ani nehrozí žádné nebezpečí." Koneckonců já jsem byl docela spokojený, díky tomu výpadku jsem strávil zajímavé odpoledne a večer s onou vyplašenou dívkou.

Kapitola 3

Další den, 30. prosince, hned po opuštění postele, jsme si vyrazili s Martinem zadovádět do haly na 220. palubě, což byla místnost bez gravitace a chodilo se tam relaxovat i dovádět bez obtížné váhy vlastního těla. Byli jsme tam zrovna v době, kdy většina lidí obědvá, takže jsme tam byli sami, jen s dvěmi ženami o trošku staršími, než my a ty dvě nás doslova ulovily. I když je pravda, že jsme nekladli velký odpor, protože co jsme vstoupili do haly to mezi námi jen jiskřilo. Samozřejmě následoval společný oběd, krásné odpoledne a romantická noc pod hvězdami u průzoru na palubě s "mořem". Ano, s těmito divoškami prožijeme příchod nového roku !

Celý druhý den už probíhali velké přípravy na půlnoc oznamující příchod nového roku a jak hlásali propagační materiály také "Příchod nového věku hvězdných letů".

Celý večer se velkolepě slavilo na všech palubách a od 11 hodin začal velkolepý ohňostroj. Byl to první ohňostroj ve vesmíru, který jsem viděl a bylo to nádherné. Nádherné zářící světlice vylétávali vzhůru, nekonečně dlouho zářily a nikam nepadaly. Prostě se postupně zmenšovaly a mizely v dálce.

Minutu před půlnocí pak na kouř, kterým loď ohňostroj zahalil začali promítat hodiny odpočítávající vteřiny do půlnoci a přesně o půlnoci, zároveň s výbuchy mnoha láhví šampaňského začal ohňostroj na novo s ještě větší silou, až byla ty "obyčejné" hvězdy mnohonásobně přebity většími a mnohem barevnějšími hvězdami nejrůznějších tvarů tvořících zajímavé a neustále se měnící obrazce.

Muselo to být jen několik minut po půlnoci, když jsme poprvé zaslechli ten šramot a loď se zatřásla. "Slyšeli jste to, co to bylo ?" Nadskočila Jenny. "To nic, asi špatně vystřelili rachejtli a trefili loď. Už jsme dávno venku z roje meteorů, takže tu nemůže nic být a jsme v bezpečí pod štítem" v té opilosti a nadšení jsme si ani neuvědomili, jaký je nesmysl, aby s lodí tak zatřásla rachejtle. Muselo to být něco mnohem většího a rychlejšího. O tom jsme však začali uvažovat až když někdy kolem dvou hodin zhasla všechna světla a rozsvítilo se nouzové osvětlení. Chvíli jsme se tedy dohadovali, co to může být a neustále jsme se uklidňovali, že Titanic je naprosto bezpečný a že jsme chráněni dokonalým štítem. Pravé panice jsme propadli až teprve když nás muž od vedlejšího stolu vyvedl z omylu. Cesta byla naplánována tak, abychom o Silvestrovké noci byli v naprosto prázdné oblasti Sluneční soustavy, aby se mohli na několik hodin vypnout štíty, protože se zapnutými štíty by ohňostroj nebyl možný. Bohužel svůj dokonalý PalmBook Amiga jsem nechal v apartmá o jedenáct pater níž, takže se nemohu nabourat do řídících databází lodi, abych se dozvěděl co se opravdu děje. Bohužel jsem neznal ani plány lodě, takže jsem nevěděl, jak se dostat na jinou palubu, když hlavní výtahy nefungovaly. Andrea začala ječet " ježišikriste, rychle, musíme do záchranného modulu, než se loď rozpadne a vyfoukne nás to do vesmíru" .

"Jen klid, kdyby to bylo tak vážné, už by nás někdo vedl k modulu. Nic se ale neděje, nikdo nic neorganizuje, takže tady zůstaneme v klidu sedět a budeme se dál bavit" uklidňoval jí Martin. "No, já bych se radši dostal ke svému kompjůtru, abych mohl ze sítě vytáhnout, co se vlastně děje." odporoval jsem. "Jenže ty blbý výtahy bez šťávy nefungujou, takže jsme uvězněný na téhle palubě" pokračoval jsem rozmrzele.

Ten "informovaný" pán od vedlejšího stolu pro mě ale teď měl lepší zprávu. "Mladíku, kdybyste se trochu podíval do bezpečnostních směrnic lodi, věděl by jste, že ty dva malé výtahy, které jsou v každém patře přístupné zadní chodbou se po vypnutí proudu přepínají na náhradní zdroje, takže fungují i teď. A pokud u nich bude plno, jako že asi bude, je hned vedle nich ještě nouzové schodiště. Já osobně bych ale zůstal tady, kdyby se přecejenom něco dělo, dozvím se to rychleji, než na pokoji a jsem hned u záchranných modulů."

Po menší hádce, zda zůstat, nebo jít, jsem odešel sám. Výtahy byly samozřejmě beznadějně obsazené, ale na schodišti zatím nikdo nebyl, takže jsem během okamžiku byl v apartmá a už jsem lovil data z tajné oblasti lodní sítě. Během chvilky jsem zjistil, že se nemohu spojit ani s hlavním, ani se záložním počítačem. Přece výpadek proudu nemůže vyhodit počítače, to musí být to nejlépe zabezpečené na lodi. Asi jsem kvalitu zabezpečení podcenil. Ale mě tak snadno neodradí, pořád je tady magnetooptická databáze, kam se nepřetržitě ukládají všechna data. Jako taková "černá skřínka" kosmické lodi" je prakticky nezničitelná, ale když se dostanu přímo k ní, může se mi podařit z ní data přečíst. Projel jsem v rychlosti údaje o konstrukci lodě, které jsem si naštěstí stáhnul do svého kompjůtru a během chvilky jsem věděl kam jít. Bude to pěkná štreka, je to mezi 220. palubou a pilotní kabinou. Navíc budu muset odkódovat několik zámků a doufat, že v tom zmatku nikdo nebude chodit do pilotní kabiny, až se z té chodby budu dostávat k černé skřínce.

Neváhal jsem, vzal si pár nejnutnějších věcí do batohu, mimo jiné lehký kosmický oblek z výbavy pokoje a vyrazil. Na schodišti už začínala propukat panika, takže jsem postupoval pomaleji, než jsem doufal, ale za dvacet minut jsem byl na místě. S mou Amigou byla hračka dekódovat zámek do chodby k pilotní kabině a během okamžiku jsem rozkódoval i zámek uzávěru černé skřínky. Přes bezdrátový port jsem pak navázal komunikaci s primitivním procesorem, který řídil ukládání dat. jeho jednoduchost neumožnila ani příliš složité kódování, takže během chvilky jsem už tahal data do svého kompjůtru. Ještě jedna věc mi dělala starosti a to byl objem dat. Všechna technologická data z celé lodi musí dělat ohromný datový tok. Začal jsem stahovat od současnosti zpět a doufal, že budu mít dost místa alespoň na těch pár hodin od půlnoci, kdy to asi začalo. měl jsem štěstí, prostor na disku mi stačil na více než osmnáct hodin údajů. Rychle jsem vše zase zamknul a seběhl dolů, do klidu svého apartmá, abych se na to podíval.

Kapitola 4

Rozhodl jsem se data procházet od půlnoci chronologicky vpřed. V několika oknech na obrazovce jsem si nechal v desetinásobném zrychlení promítat různé pohledy z lodi a grafy několika základních lodních funkcí. Během okamžiku jsem zpozoroval, jak se něco mihlo kolem "záďové kamery", která teď při brzdění byla vpředu, a vzápětí se objevil záblesk a obraz zmizel. Nechal jsem si tu část promítnout znova, zvětšenou přes celou obrazovku a zpomalenou. Už nebylo pochyb do něčeho jsme narazili. Vzhledem k tomu, že šlo o čelní náraz, muselo to být něco malinkého, protože na zádi většina systému zůstala nepoškozena. Po počítačové analýze záznamu se mi podařilo zjistit s čím jsem se srazili a polilo mě horko. Chvíli jsem hrůzou nemohl popadnout dech a pak jsem ještě nevěřícně sjel celou analýzu znovu. Je to opravdu tak. To, s čím jsme se srazili nebylo nic malinkého a přestože se to pohybovalo velkou rychlostí přibližně v našem kurzu, rozdíl rychlostí byl pořád ohromný. Dle všech fyzikálních zákonů by nám po takovém nárazu mělo chybět několik stovek metrů lodi. Nic takového se však nestalo. Nicméně je nepochybné, že tato srážka si vyžádala již nejméně deset životů. To, do čeho jsme narazili byla totiž kosmická jachta třídy Albatros. Tyto lodě pojmou deset až patnáct lidí a jako soukromé jachty si až na vyhrazené koridory létají kde chtějí. Koridor pro Titanic byl vyhlášen teprve před několika měsíci, takže nelze vyloučit, že ti chudáci na jachtě o něm ještě ani nevěděli.

Nicméně, pořád zbývá záhada co se stalo s Titanikem. Dle analýzy je nepochybné, že jsme se srazili, musím teď zjistit, kam přesně jachta narazila. Tak, už mám přesné souřadnice. Teď už je jen porovnat s plánem lodi. No, dostal to naplno jaderný reaktor, ale dva zbývající jsou v pořádku, takže proč nic nefunguje. Vzhledem k tomu, že nedošlo k žádnému většímu výbuchu, musela skrz Titanic jachta projet jako nůž máslem. To by snad bylo možné některým ze tří montážních tunelů. Ty mají průměr skoro padesát metrů a prakticky v nich nejsou žádné překážky. Až na všechny ty kabely a potrubí. Ach jo, co všechno to mohlo vyřadit. Tunely končí u reaktorů, zkusím extrapolovat dráhu jachty po nárazu na motor. Ano, pokud se většina energie nárazu pohltí a vyzáří zasaženým motorem, což by ovšem také znamenalo, že nás to vyhodilo z kurzu, pak by jachta proletěla jaderným reaktorem překonala několik metrů oceli a olova a ... skončila v montážním tunelu. Přesněji pořád ještě jako střela vlétla do montážního tunelu a během zlomku vteřiny prolétla zbývajících 900 metrů lodi následována radioaktivním materiálem z reaktoru. Na přídi pak prakticky není žádná překážka, která by mohla jachtu byť jen zpomalit, takže odhaduji, že po nárazu jachty do motoru číslo dva nás během dvou desetin sekundy opustila kapka roztaveného kovu, která bývala jachtou a zanechala za sebou naprosto zničený a radioaktivitou zamořený montážní tunel číslo dva. Hrůza, pořád to ale nevysvětluje proč neběží žádné zařízení, motory a dokonce ani řídící superpočítače. Protože teď už jsem přesvědčen, že jsem se k počítačům nemohl dostat prostě proto, že neběží.

Dobře prohlédnu si záznam dál. Koneckonců k výpadku došlo až mnohem později. Projížděl jsem tedy data dál a zaměřil jsem se tentokrát zejména na provozní grafy a chod počítačů. Na několika místech byl patrný nárůst radioaktivity a několik minut po jedné hodině najednou úplně vypadl superpočítač na zádi. Porovnal jsem jeho umístění s grafy radioaktivity a bylo to jasné. Než jachta nabrala správný směr tunelem, v prvních stovkách metrů se zřejmě hodně potácela a na mnoha místech se probourala mimo tunel. ta místa teď na trojrozměrném modelu zářili červeně a postupně se rozpínali a někdy kolem jedné hodiny silné radiační záření vyřadilo jeden z hlavních počítačů.

Tak, pokračujeme dál. Jistě, tady to máme napájení druhého počítače vedlo poškozeným tunelem. Hned po srážce se tedy přepnul na záložní zdroj, ale ten byl ve 2:02 vyčerpán a počítač se automaticky vypnul. Ze zbylých záznamů lze soudit, že se šíření radioaktivního zamoření zastavilo a radiace pomalu klesá, jak se rozprašuje do vesmíru a podle všeho nedošlo k žádnému dalšímu poškození. Prostě krátce po výpadku druhého počítače primitivní automaty řídící reaktory bez instrukcí z hlavního počítače reaktory vypnuly a následně se bez energie přepnuly i ostatní lodní systémy na nouzový režim.

Zůstává jen záhadou, proč nebyla jachta včas zaměřená radarem, proč nikdo nereagoval na hlášení počítače, že se přepnul na záložní zdroj a proč pořád ještě nikdo znovu počítač nespustil, ani nenahodil reaktory ručně.

Rozhodl jsem se vydat do pilotní kabiny. koneckonců mé údaje jim mohou pomoci.

Kapitola 5

Až vtrhnu do pilotní kabiny musím hned udělat nebo říct něco, aby mě hned nevyhodili. Chvíli jsem promýšlel strategii a rozhodl se to zkusit. Vešel jsem tedy do pilotní kabiny a hned na prvního důstojníka vychrlil "Můžu se Vás zeptat, proč za dvě hodiny nikdo nebyl schopen obnovit napájení jediného funkčního počítače, proč nikdo znovu nespustil reaktory a jak jste mohli na radaru přehlédnout že je v kolizním kurzu soukromá jachta ?!".

Důstojník trochu ztuhnul a pak mě odvedl ke kapitánovi, asi padesátiletému muži, ve slavnostní uniformě na které byli ještě patrné stopy nedávné bujaré oslavy Silvestra. "Zopakujte kapitánovi svou otázku" vyzval mě.

Tak jsem tedy otázku zopakoval kapitánovi, ten se zamyslel a řekl "Jak vidím mladý muži, víte toho více než my. Teď mi tedy vyložte, jak jste na tu pěknou pohádku přišel a já vám pak povím co zase vím já a snad pochopíte i odpovědi na vaše otázky" Přestože z jeho hlasu byla slyšet určitá skepse až výsměch, snažil jsem se mu co nejpřesněji vylíčit co a jak jsem vypátral v uplynulých hodinách. Jak jsem mluvil, bylo vidět, že kapitána to stále víc zajímá a že mi začíná věřit.

"No musím říct mladý muži, že jste mě překvapil. Jak jste sem vtrhnul, vypadal jste spíše jako hysterický pasažér s podivnými představami. Takže, to o jachtě a zničeném montážním tunelu už také víme, některé detaily však od vás slyším poprvé a o tom si za chvíli ještě popovídáme s našimi inženýry. Oproti vám víme ale celou řadu dalších špatných zpráv. Já mám teď moc práce, ale tady můj asistent pan Robins vás seznámí s celým problémem."

Pan Robins, vysoký muž asi mého věku, mě odvedl do vedlejší místnosti, kde jsme se usadili do křesel a začal vyprávět.

"Před půlnočními oslavami se proti všem předpisům rozhodl celý personál obsluhy reaktorů jít na pár minut pobavit a oslavit nový rok na nejbližší společenskou palubu. Vždyť stejně veškerou činnost dělají počítače a služba u reaktorů spočívala jen v tupém zírání na obrazovky, na kterých se stejně nic neděje. Obdobně na velícím můstku také zůstala jen dvoučlenná obsluha radaru.

Na můstku se před půlnocí náhle rozezněl poplach oznamující nebezpečí hrozící kolize, během chvilky se seběhli všichni důstojníci a začali připravovat úpravu kurzu. Jenže brzy se zjistilo, že to byl planý poplach způsobený ohňostrojem. Jak ohňostroj nabíral na síle a loď ve vzduchoprázdnu brzdila, kouř a vyhořelé zbytky rachejtlí vytvářeli před lodí velký oblak. Tento oblak neustále rostl a způsoboval čím dál tím častější plané poplachy, až někdo sirénu odpojil. Služba u radaru pak zírala na monitory a snažila se v tom chaosu najít stopy potenciálního nebezpečí. Museli se řídit jen svou intuicí při rozhodování zda jde o planý poplach, nebo skutečné nebezpečí. Vzhledem k tomu, že s takovou prací neměli žádné zkušenosti a spíše dávali pozor na meteory pohybující se po obrazovce poměrně rychle, většinou všechny stejným směrem, nelze jim ani klást za vinu, že včas nerozpoznali co je ten malý bod ve středu obrazovky, který se téměř nepohybuje. Vždyť velmi podobně vypadaly i hustší části oblaku z ohňostroje.

Vzhledem k vypojeným sirénám po srážce trvalo delší dobu, než se celá posádka zmobilizovala. Obsluha reaktorů zůstala však odříznuta od přístupu k reaktorům bezpečnostním systémem. Zabezpečení lodi proti teroristům a sabotérům je na velmi vysoké úrovni, takže v okamžiku výpadku jednoho reaktoru a jednoho z hlavních počítačů to bezpečnostní systém kvalifikoval jako potencionální nebezpečí a zablokoval přístup k reaktorům. Blokace se dá bohužel zrušit jen zevnitř, protože při návrhu se samozřejmě nepočítalo s tím, že by u žádného ze tří reaktorů nikdo nebyl. Nejlepší experti na lodi teď pracují na tom, jak blokaci zrušit. Násilné vniknutí k reaktorům nepřichází v úvahu, protože na takový pokus by bezpečnostní automat reagoval odpojením reaktorů od zbytku lodi. Jistá řešení jak blokaci zrušit se již sice rýsují, ale v každém případě je nelze realizovat bez spuštění hlavního počítače. Tím se dostáváme k dalšímu problému. Počítač je sice v bezpečí a bezvadně funkční, jenže baterie jeho záložního zdroje je vyčerpaná. Veškerá připojení oblasti lodi, ve které je umístěn počítač, šla zničeným tunelem. Datové sítě jsou tak provázané, že s jistým omezením počítač komunikoval i po vyřazení hlavního spojovacího kanálu. Úplně jiná situace je ale u elektrických rozvodů. Elektrickou přípojku měl počítač jen jednu, nepočítám-li záložní zdroj. V zásadě sice není velký problém počítač připojit k záložním zdrojům lodi, na které teď běží všechno ostatní, ale to lze samozřejmě provést jen přímo u počítače. Tam teď vede cesta buďto silně zamořeným zničeným tunelem, nebo přes několik tlustých ocelových přepážek. K přepážkám už vyrazily opravářské čety s laserovými pilami, ale bude jim trvat několik hodin, než se dostanou až k počítači. V tuto chvíli tedy vypadá asi nadějněji tunel. Pokud bude radioaktivní zamoření klesat nadále touto rychlostí, zhruba za dvě hodiny bude možné se do něj v těžkém kosmickém obleku vypravit bez vážného nebezpečí. Pak by jsme se snad ještě stihli vyhnout tomu meteorickému roji."

Jak Robins mluvil, tuhnul mi úsměv na tváři. Zatím jsem to bral spíše jako dobrodružství a trochu nepohodlí, ale teď mi stále víc docházelo, že tady končí legrace, že všem na této lodi jde opravdu o život. Poslední Robinsova věta mě však úplně dorazila o jakém roji to sakra mluví, vždyť v naší trajektorii neměly být ještě nejméně dva dny žádné překážky ! Asi jsem viditelně zblednul, protože Robins vzápětí pokračoval "aha, úplně jsem zapomněl, že o meteorech ještě nevíte. Jak jste správně odhadnul, náraz a následující exploze motoru nás silně odchýlily z kurzu. Dráha Titaniku byla vypočtena velmi precizně, takže v kosmickém měřítku míjíme jen o vlásek mnoho nebezpečných oblastí. Cestujícímu se pak zdá, že letíme prázdným vesmírem, ale tato oblast Sluneční soustavy prostě prázdná není. Stačí jen malá odchylka od propočteného kurzu a už nás dělí od střetu jen několik hodin namísto několika dní. Když se pozorněji podíváte na monitory, už ten roj můžete vidět."

V tom náš rozhovor přerušil nervy drásající zvuk poplašné sirény. Nahlédl jsem do pilotní místnosti a viděl kapitána jak vyděšeně zírá na monitor. Vykřikoval něco v tom smyslu jako "Co ty šílenci vyvádí, vždyť už teď jsou mrtví a ještě poškodí loď, protože s tím neumí zacházet !". Pak mě chytila lodní stráž, strčila zpět do kajuty a zavřela za mnou dveře.

Robins odběhl na můstek, hned jak začala vít ta siréna, takže jsem tu teď byl sám a mohl jen přemýšlet. Jestli to dobře odhaduji, tak se s rojem střetneme, nejdéle za dvě a půl hodiny. Pokud za dvě hodiny teprve někdo vstoupí do tunelu, nejméně patnáct minut poleze k počítači, nějaký čas mu zabere oživení počítače, pak se teprve odblokuje přístup k reaktorům, spuštění motorů musí trvat také nejméně čtvrt hodiny. To se nedá stihnout ! V nejlepším případě můžeme začít manévrovat pár minut po setkání s rojem. Možná se nám tedy povede vyhnout se nejhustšímu středu roje a možná se nám podaří spustit štíty dřív, než bude Titanic úplně zničený ...

To už se ale vrací Robins a hned spustí "Pár tupcům se podařilo projít přes stráže i všechna bezpečnostní opatření a dostali se k záchranným modulům, ty pak otevřeli ostatním lidem a ve vzniklé panice se nám ještě nepodařilo lidi přesvědčit, že nastupovat do modulů je zbytečné. Nejhorší na tom je, že do modulů nepustí nikoho z posádky a o jejich vypouštění mají jen velmi naivní představy. Ze tří vypuštěných modulů se již dva srazili a jeden po eliptické dráze proletěl kolem Titaniku, aby do něj narazil přesně v místě odkud se o chvíli dřív odlepil. Takže už tady máme první mrtvé, zničenou celou jednu palubu lodi, přišli jsme o tři záchranné moduly. Paniku lidí to spíš posílilo a všichni se teď snaží dostat do dalších modulů a my odtud bohužel nemůžeme moduly zablokovat, protože bezpečnostní systémy zaručují záchranným modulům plnou samostatnost a nezávislost na lodi. V téhle situaci je snad jedinou dobrou zprávou to že, jak je v těchto chvílích už tradiční, ty tři moduly byly poloprázdné."

Něco přede mnou však ještě tajil. Z dřívějška mám dobrou zkušenost s tím, že nejlépe člověka vykolejí a přinutí mluvit přímá otázka a tak jsem se rovnou zeptal "Co mi ještě tajíte, proč kapitán říkal, že jsou ti lidé všichni mrtví, ještě než se vůbec odpoutali od Titaniku ?" Taktika zabrala, Robins byl zaskočený a spustil "No dobře už toho víte asi tolik, že cokoliv dalšího tajit už stejně nemá smysl. Velmi se spěchalo, aby Titanic mohl letět tuto Silvestrovskou noc a tak je v dokonalém bezpečnostním systému Titaniku při této cestě malý nedostatek, který se manažerům na Zemi zdál být "přijatelnou mírou rizika" tento nedostatek spočívá v nemožnosti použít záchranné moduly při prvním letu Titaniku při rychlostech nad 0,1c. Což ovšem je zrovna naneštěstí naše situace."

"Tomu nerozumím, v čem je problém"

"Jen se trochu zamyslete. Moduly lze vypustit jen s malou odchylkou od dráhy lodi. Jejich vlastní manévrovací schopnosti bohatě postačují pro manévrování a spojení se záchrannou lodí, ale nemají šanci zpomalit z rychlosti, jakou teď letíme. Takže vypuštěné moduly poletí víceméně nezměněnou rychlostí a po pár dnech opustí Sluneční soustavu. Titanic je prototypem takto rychlé lodi a další podobná loď bude dostavěná nejdříve za měsíc. Ve stavbě je několik nákladních tahačů, které již nyní mají rozvržené dráhy a jsou stavěny tak, aby mohly během týdne dostihnout záchranný modul vypuštěný kdekoliv ve Sluneční soustavě i při plné rychlosti mateřské lodi. Jenže jak jsem řekl, zatím žádný z těchto tahačů neexistuje. Pokud tedy nyní vypustíme moduly, snad by se je podařilo vrátit na původní dráhu Titaniku, takže by se s ničím nesrazily, ale neexistuje loď, která by je dokázala v nejbližších měsících dostihnout a přitáhnout zpět. Z našeho pohledu nyní to vypadá jako naprostá nezodpovědnost a hazard, ale ještě před pár dny se i mě zdály záchranné moduly na takto zabezpečené lodi jenom takovým uklidňujícím prvkem pro paranoidní pasažéry".

Kapitola 6

Zatímco Robins mluvil, dostal jsem jeden nápad jak z té bryndy ven. Když Robins skončil, řekl jsem mu, že bych rád něco probral z kapitánem a on mi řekl, že i kapitán si přál se mnou mluvit dál o mých poznatcích. Vstali jsme tedy a šli na můstek ke kapitánovi.

"Kapitáne, měl byste na mě chvilku ?", začal jsem a na několikátý pokus jsem konečně získal jeho pozornost. "Tak mluvte, ale rychle, mám teď spoustu problémů s panikou mezi cestujícími, jestli to nezastavím, už nebude koho zachraňovat."

S cynismem sobě vlastním jsem mu odpověděl, že musíme především zachránit Titanic, protože je to nyní jediná loď schopná zachytit vypuštěné záchranné moduly na jejich cestě ke hvězdám. Jen se pousmál, ale nic neřekl, takže jsem pokračoval. "Podle mého odhadu nemáme šanci dostat se včas k počítači ani prořezáním přes půl paluby, ani v kosmickém obleku po snížení radiace v tunelu. Zrovna tak, jak jsem viděl velikost a hustotu meteorického roje, nemáme šanci jím proletět. Musíme tedy najít řešení, které podstatně urychlí spuštění počítače." V tom mě kapitán přerušil. "Už jsme také zvažovali alternativu, že by se dobrovolník obětoval a šel do zamořeného tunelu dřív, ale úroveň radiace je tak vysoká, že pokud by se ten nešťastník vůbec dostal živý k počítači, rozhodně by ho nebyl schopen zprovoznit. S jistým zdravotním ohrožením je počítáno i v našem plánu a čas čekání jíž dále zkrátit opravdu nelze. Jinak máte pravdu, že je to načasované velmi těsně, ale stihnout se to dá a nic jiného, než doufat nemůžeme."

"V tom s Vámi nemohu souhlasit. To co vám chci navrhnout je třetí cesta. Máte tady na lodi přistávací čluny RX411. Já jsem toho hodně nalétal na předchozí Čtyřistadesítce při různých závodech kolem Země. Tento malý člun se velmi pohodlně vejde do montážního tunelu a pravděpodobně i do trhliny v plášti, takže se s ním z vnějšího hangáru dostanu do tunelu a k počítači nejdéle za deset minut. To máme stále ohromnou časovou rezervu. Jen musíte zajistit, aby přestali ty lidi panikařit a nemusel jsem po cestě ještě kličkovat mezi spoustou záchranných modulů, které do sebe naráží."

Kapitán byl mým nápadem nadšený, ale nešlo to zase tak rychle, jak jsem si představoval. Ono spuštění počítače přecejenom byla dost složitá procedura, o jeho připojení na rozvod elektřiny pro nouzové osvětlení ani nemluvě. Než jsem tedy prostudoval všechny plány, dostal potřebné nářadí a spoustu složitých instrukcí, uplynulo dalších drahocenných třicet minut a už zbývalo jen asi padesát minut do střetu s okrajem roje. Dost mě překvapilo, když se mnou k hangárům vyrazila eskorta asi deseti ozbrojených strážců, ale jak jsme se dostali do obytné části, pochopil jsem proč. Jímala mě z toho hrůza, ale hlavně mi bylo smutno a styděl jsem se za ty lidi, kteří v panice ušlapali slabší a naprosto zdevastovali vnitřek lodi, takže jsme teď procházeli troskami kdysi luxusní chodby, na zemi se válelo spousta úlomků všeho možného, svítilo jen několik světel a co bylo nejhorší, viděl jsem i několik mrtvých těl.

První patra jsme nikoho nepotkali a postupovali jsme rychle, ale pak nás na schodišti někdo zahlédnul, dospěl k závěru, že posádka opouští loď a přivolaný dav se za námi rozběhl jako smečka hladových vlků. Zrychlili jsme, ale neměli jsme šanci utéct. Pak stráž začala střílet do vzduchu, což dav na chvíli zpomalilo, ale ještě více rozběsnilo. Po chvíli zase sebrali odvahu a začali věřit, že se do nich vystřelit neodvážíme. A hlavně dav vzadu tlačil ty vpředu, kteří by možná třeba radši pronásledování zanechali, ale dav za nimi jim to nedovolil. Už jsem se bál, že stráž bude do těch lidí muset opravdu střílet, ale naštěstí to byli profesionálové, takže to zvládli s profesionální zručností. Touto cestou se ale už vrátit nemůžeme.

Stráž problém s pronásledovateli totiž vyřešila tím, že vyhodila do vzduchu část schodiště hned za námi.

Kolikrát se to ale ještě může opakovat, než projdeme celou lodí k hangárům. Touto myšlenkou se však zabýval i velitel strážců, takže zavelel nasadit plynové masky a muži si připravili granátomety se slzným plynem. Na dlouhé cestě po celé délce lodi jsme se setkali s větší skupinkou útočníků už jen dvakrát a vždy jsme je snadno zastavili slzným plynem. Přesto jsem se zhrozil, když jsme dorazili do hangáru a zbývalo již jen necelých třicet minut do střetu. Okamžitě jsem odstartoval a jak nejrychleji jsem mohl opustil hangár a letěl směrem k přídi.

Když jsem byl venku, pochopil jsem, že se opravdu paniku nepodařilo zvládnout. Celý prostor kolem Titaniku byl obrazem nekonečné zkázy. Vznášeli se zde trosky mnoha záchranných modulů, všude bylo spousta kouře a prachu. Až když jsem se trochu více rozkoukal, poznal jsem, že situace není až tak zlá. Kam až jsem dohlédl, neviděl jsem na rampách žádný záchranný modul, takže byly vypuštěny nejspíše již všechny. Množství trosek odpovídalo však pěti, nejvýše deseti modulům a v dálce se ztrácelo mnoho nepoškozených. Pokud tedy neselžu a svůj úkol splním, velkou většinu lidí ještě zachráníme. Pokud však svůj náročný úkol nesplním, po několika desítkách let dorazí moduly k jiné hvězdě, jako konvoj rakví lidské namyšlenosti a nepoučitelnosti.

Dělal jsem co jsem mohl, takže jsem byl u přídě snad za méně než dvě minuty. Tady mě ale čekalo nepříjemné překvapení. Trhlina v plášti nebyla moc velká a navíc v ní vězelo několik ulomených traverz a kusů potrubí. Tudy se dovnitř rozhodně nedostanu. Neztrácel jsem však stále naději a vydal se rychle směrem k zádi, ve víře že tamtudy proletím. Po několika minutách jsem zíral na tu paseku, jakou několikametrová jachta udělala na třistametrové parabole motoru. Chvíli jsem na to jen zíral a nikde jsem neviděl nic, co by mohlo být otvorem do tunelu. Pak jsem se přiblížil těsně nad parabolu, do míst, kde jsem odhadoval díru do tunelu a pomalu nad tím místem kroužil. Po nekonečně dlouhé době jsem našel otvor, do kterého se člun mohl vejít, vletěl dovnitř a uletěl prvních pár desítek metrů když v tom jsem musel prudce zastavit brzdícími tryskami na plný výkon. Tohle už na mě bylo moc, dneska mám ale opravdu "zlej den" a už ničemu nerozumím. Jen jsem tupě zíral a to na co jsem zíral nebyly krápníky z přetaveného kovu které blokovaly další cestu, těch jsem si v první chvíli ani nevšiml. Přímo naproti mě se v prostoru vznášela další RX čtyřistajedenáctka a jasně mě teď ozařovala svými reflektory.

Kapitola 7

Když ostatní lidé v panice utíkali z divadelního sálu a snažili se jako o život protlačit do záchranných modulů, zůstala Akiko v klidu sedět. Jako astronomka a astronavigátorka si uměla snadno spočítat, že nasednout do modulu je jízdenka na věčnost bez přestupů. Během krátké doby záchranný modul zmizel a přidal se k těm méně šťastným, které odstartovali bez nehody a ve kterých posádka zahyne udušením po měsíci vyčerpávající cesty pustým vesmírem, namísto aby zemřela bezbolestně při srážce s jiným modulem. Hala utichla a Akiko došla k oknu. Její vycvičené oko brzy rozpoznalo meteorický roj blížící se v kolizním kurzu. Pohlédla na hodinky, udělala si značky na okně, chvíli počkala, znovu pohlédla na hodinky a udělala další značky na okně. Rukou si odměřila vzdálenost mezi značkami, pak chvíli něco dělala na kapesním počítači a na display se velkým červeným písmem objevil údaj 18 minut. Zhluboka se nadechla, nastavila na stopkách svých hodinek 18 minut a zapnula odpočítávání. Ze svých zkušeností z kosmických letů věděla, že pokud během 4 minut nezahlédne zážeh jaderného motoru, nestihne se ten motor rozběhnout s dostatečným výkonem včas pro úhybný manévr.

Již věděla co musí udělat, aby se zachránila a věděla také, že ty čtyři minuty naděje si ještě může dopřát. Když se na stopkách objevil údaj 14 minut, vyrazila mírným poklusem po schodech dolů. Přesně jak očekávala, nikoho nepotkala. Co nečekala ale mile jí to překvapilo, bylo že dveře do hangáru jsou otevřené. Opatrně vešla dovnitř, přesvědčila se, že je sama, nasedla do nejbližšího RXka a vystartovala s ním k vratům přechodové komory z hangáru. Během chvilky byla venku a mířila rovnou k zadním motorům. Když viděla poničenou parabolu, trochu zaváhala, ale protože stopky jí dávali ještě šest minut, rozhodla se zde více porozhlédnout. Toto rozhodnutí se jí vyplatilo. Objevila v povrchu trhlinu vedoucí desítky metrů hluboko pod pancíř lodi. Tady bude při průletu rojem ještě bezpečnější než ve středu mohutného zářiče nepoškozeného motoru, kde se plánovala ukrýt původně. Doletěla až kam to bylo možné, vysunula manipulátory a pevně se jimi uchytila stěn. Již jen dvě minuty. Náhle jí oslnilo světlo raketových motorů a když pohasly, vznášela se proti ní další RXka. Pomyslela si, jak je absurdní, že jí ještě v tuhle chvíli někdo pronásleduje. Nekonečně pomalu a neochotně zapnula komunikátor.

***

Když jsem se trochu vzpamatoval, zapnul jsem komunikátor abych se pokusil spojit s tím druhým strojem a když na obrazovce naskočila tvář pilota druhého člunu, znovu mi poklesla čelist údivem.

"Ahoj Akiko, co ty tu proboha děláš", vykoktal jsem.

"Zachraňuji si život. A ty jestli chceš zůstat vcelku by jsi měl rychle vysunout manipulátory, pořádně je ukotvit na stěně, sebe v člunu upoutat, pevně se držet a chceš-li modlit se. Máš na to tak asi dvacet sedm vteřin. Mimochodem, šťastný a veselý nový rok."

Trochu jsem protestoval, hrdě se vytahoval, že já tady zachraňuji život všech cestujících Titaniku, ale pohled na hodinky mě ujistil, že už nikoho nezachráním a jestli chci mít alespoň maličkou jiskřičku naděje na přežití, tak bych měl Akiko zatraceně rychle poslechnout.

Sotva jsem se pevně držel člunem tunelu i rukama křesla, ozvaly se první nárazy a cítil jsem chvění. Stále jsem zíral do očí Akiko a ona se dívala na mě. Nárazy byly stále silnější a občas bylo zřetelně slyšet výbuchy. Otřesy už byly nesnesitelné, všude kolem nás byl prach, takže venku nebylo nic vidět, slyšel jsem skřípající kov. Pak mě náhle oslnil záblesk přede mnou a místo tváře Akiko zůstala na obrazovce jen tma. Ani jsem neměl sílu nějak reagovat, nebo vykřiknout. Jen jsem se zoufale držel a modlil se celé ty dlouhé minuty, abych to vydržel. Pak se ozval další náraz a záblesk vedle mě. Vzápětí jsem slyšel syčení vzduchu unikajícího z mé kabiny. Bleskurychle jsem sáhnul pod sedadlo pro kyslíkovou masku a pak se mi přes veškeré ty otřesy podařilo navléknout lehký kosmický oblek. Po další nekonečně dlouhé době konečně otřesy ustaly. Nezavládlo však ticho. Z dálky jsem slyšel nervy drásající zvuk trhaného kovu a tento nepříjemný hluk se stále přibližoval. Během další chvíle se najednou člun otřásl a doslova vypadl čerstvě vzniklou trhlinou do volného vesmíru. Když jsem uklidnil bláznivé kotrmelce RXka a stabilizoval její polohu, začal jsem se rozhlížet po té spoušti. Všude kolem bylo vidět jen mrtvé kusy rozcupovaného kovu. V mé blízkosti se vznášely jen dvě větší části, které představovali dohromady nanejvýš tak polovinu původního Titaniku. Byla zde část obytného trupu s hangárem a částí skladiště. Na trupu zely temnotou prázdné díry které byli dříve průzory, nebo přesněji pozorovacími halami. Kromě těchto děr, však Titanik na mnoha místech připomínal spíše cedník, jak byl poset mnoha drobnými i většími otvory. Na druhé straně se ode mě vzdalovaly zbytky motoru, jehož zničení to všechno začalo. Ostatní větší kusy asi byly odtrženy již dříve a nyní byly vzdáleny daleko mimo dosah senzorů člunu.

Můj člun z toho vyvázl jen s několika menšími škrábanci, ze kterých bych si při závodě okolo Země vůbec nic nedělal. I tady jsem se brzy vzpamatoval a začal jednat. Pomalu a opatrně jsem se za pomoci jednoho motoru, který mi ještě zbyl začal posunovat směrem ke zbytku trupu Titaniku ve víře, že tam najdu něco, co bych mohl ještě potřebovat. Pak jsem si vzpomněl na Akiko a nedalo mi to, musel jsem jít prozkoumat místo, kde jsem odhadoval, že jsme před roztržením trupu byli ukryti. Brzy jsem našel žalostnou trosku jejího člunu. Pak jsem si ale řekl, že je sice zmuchlaný jak kdyby prošel lisem, ale že bych ho měl přecejenom alespoň odtáhnout do hangáru a Akiko důstojně pohřbít. Nakonec, nebýt jí, asi bych byl už také dávno po smrti. Bez ní bych se asi pokoušel ještě někam letět, namísto abych zůstal v nejlepší skrýši, jaká tu byla. Vrata hangáru byla o dost větší, než jsem si pamatoval a o nějaké přechodové komoře nemohla být řeč. Přesto zde leželo několik občas jen mírně poškozených Čtyřistajedenáctek a raketoplánů. Dokonce se našlo i volné místo k přistání. Musel jsem využít magnetických přísavek člunu, protože gravitace Titaniku byla samozřejmě mimo provoz. Než jsem vystoupil, vyndal jsem těžký kosmický oblek. S oblekem jsem se pak vydal do nejméně poškozeného člunu a když jsem si ověřil, že je ve člunu opravdu atmosféra, převlékl jsem se. Přišlo mi, že mám spoustu času na všechno.

Na Titaniku mám spoustu jídla, pití i kyslíkových bomb, stačí je jen najít, což ale nebude takový problém. Rozhodl jsem se tedy svůj první den v Troskách věnovat obhlídce člunu Akiko. Když jsem si člun blíže prohlédl, zjistil jsem, že není tak moc zničený, jak vypadá na první pohled a vzpomněl jsem si na článek v novinách, který jsem kdysi četl a ve kterém se psalo, že někdo s tímhle člunem havaroval v asi třicetikilometrové výšce a pád přežil. Člun na obrázku v novinách také vypadal jak zmuchlaný kus papíru, ale technik výrobního podniku vysvětloval, jak je člun konstruován, aby i při velkých nárazech vydržel vnitřní vejcovitý skelet a udržel alespoň minimální prostor pro pilota. Tenkrát jsem to považoval za reklamní žvásty, ale teď jsem se toho chytil, jako tonoucí stébla a snažil jsem se opatrně prořezat dovnitř. Když jsem se celým člunem po několika hodinách prokousal, zjistil jsem, že to asi opravdu byli jen takové reklamní triky. Do středu té koule zmuchlaného plechu by se nevešlo ani malé kotě. Což ovšem nic nemění na tom, že jsem nenašel ani stopy po Akiko.

Pak jsem si vzpomněl, že když jsem Akiko naposled viděl, měla na sobě narozdíl ode mě těžký kosmický oblek a že pokud náhodou přežila, mám ještě asi půl hodiny času, než jí dojde vzduch. Neváhal jsem a naskočil do toho celkem nepoškozeného člunu a jednou rukou ho okamžitě odlepil od země, zatímco druhou jsem zapínal komunikátor a nastavoval ho na komunikaci se skafandry. Letěl jsem rychle k místu, odkud jsem vytáhl člun, volal Akiko a snažil se něco zaslechnout. Po chvíli jsem zaslechl, jak mi Akiko slabým hlasem nadává, kde jsem tak dlouho a vzápětí palubní počítač zaměřil zdroj vysílání. Vletěl jsem do zbytku tunelu, zastavil se před "krápníky" z kovu, vyskočil ven a na magnetických podrážkách šel opatrně dál do nitra lodi, po několika metrech jsem našel Akiko bezvládně se vznášející připoutanou na laně. Odpoutal jsem lano, připoutal Akiko k sobě a odnesl jí do člunu. Hned, jak se obnovila atmosféra uvnitř člunu, sundal jsem jí skafandr a začal ji ošetřovat přímo na dece na podlaze člunu. Byla hodně potlučená, ale nic nevypadalo vážně a po chvíli se také probrala a poprosila mě o vodu. Když se napila, usnula klidným spánkem a já jsem s ní odletěl zpět do hangáru.

Začínal jsem už také uvažovat trochu rozumně a uvědomil si, že s tou spoustou času to není tak jednoznačné. Do dalšího roje můžeme vletět již za hodinu, nebo třeba až za týden. V každém případě průlet dalším rojem by pro nás už byl poslední. Teď je tedy nejdůležitější zjistit naší dráhu. To ale bez Akiko nesvedu a tak mi nezbývá než čekat až se probere.

Mezitím jsem se rozhodl věnovat pradávné mužské roli, vydal jsem se "ulovit" nějakou potravu, pití a vzduch. Pro jistotu jsem nechal Akiko krátký vzkaz a dostatek jídla i pití po ruce.

Kapitola 8

S hangárem sousedil hlavní sklad Titaniku. Přesněji řečeno, kdyby fungovala gravitace byl by sklad teď nade mnou. Vzhledem k tomu, že středové schodiště a výtahy rozhodně nevypadaly použitelně, děkoval jsem bohu, že gravitace nefunguje. I tak to byla namáhavá a nebezpečná cesta, protože místy chyběly celé kusy stěn i schodů, místy trčely zlámané traverzy do cesty a musel jsem dávat pozor, abych si neprořízl skafandr, když jsem kolem nich prolézal. Největším nebezpečím však byly jako paže tlusté kabely, které na několika místech trčely z výtahové šachty a občasným zábleskem zkratu dávaly najevo, že samostatný energetický blok výtahů ještě má dost sil.

Po více než půlhodině vyčerpávajícího plazení a několika skutečně horkých chvilkách jsem konečně byl ve skladišti a málem jsem propadl panice. Chvíli jsem jen zničeně seděl, odpočíval a nevěřícně zíral na poloprázdné skladiště ve kterém byla trhlina velikosti domu vedoucí do prázdného vesmíru s výhledem na podobně poškozenou část obytného bloku. Po několika minutách jsem se trochu vzpamatoval a rozhodl jsem se přehrabat trosky stěn, zda pod nimi přece jenom něco nenajdu. I ve stavu beztíže to byl nadlidský a velmi nebezpečný úkol, ale po dvou hodinách se mi podařilo pár trosek odklidit a zjistil jsem, že by pod nimi mohlo něco být. Ještě chvíli jsem hrabal a nalezl jsem několik nepoškozených konzerv a lahví vody.

V tuto chvíli jsem měl ale nejvíc starosti se vzduchem. Zase jsem propadal panice. Někde pod troskami určitě jsou vzduchové lahve a snad i regenerátory, ale nemám šanci je najít v těch dvou hodinách, na které mám ještě vzduch. Vrátit se zpět mi bude trvat zase nejméně hodinu, pak zase hodinu sem a čtyři hodiny práce. Možná by se to dalo stačit dřív, než nám za dvacet hodin dojde veškerý vzduch, který máme ve člunech k dispozici.

Pak jsem si vzpomněl, že skoro všichni pasažéři lodě utíkali bez svých skafandrů, takže v každé kabině by měl být skafandr a tudíž i vzduch pro jednoho člověka na hodinu.

Rozhodl jsem se riskovat a nevracet se.

Nalezené zásoby jsem pevně uvázal ve výtahové šachtě, připoutal se k nejpevněji vypadající traverze a vyplul trhlinou do vesmíru, směrem k obytné části. Za pomoci manévrovacích trysek skafandru jsem po chvíli bezpečně přistál na chodbě obytného patra, pousmál se, když jsem zahlédl pomačkanou cedulku "3.paluba" povalující se v hromadách pokrouceného kovu pod širým vesmírem. Vyrazil jsem chodbou beze stěn směrem k méně poškozené části.

Připadal jsem si jako ve snu jak jsem kráčel po tom, co dřív byla chodba luxusní lodi, přes kusy pokrouceného kovu, místy jen několik centimetrů vysokého, jsem viděl trosky luxusního vybavení nejdražších kajut. Kožené křeslo přeseknuté vpůli kusem stěny na které stále zůstal plochý display televize, nyní také zčásti zaseknutý do křesla. Dojem zkázy pak dokresloval vysoký koberec, několik povalujících se papírů, vznášející se kartáček na zuby a pomalu vlající potrhaný smoking zachycený ramínkem ve zbytcích ořechového dřeva, které asi byly skříní. Nade mnou byl jen vesmír, ten vesmír, který mi ještě včera připadal vzrušující a tajuplný. Teď jsem z něj měl pocit krutosti, zimy a prázdnoty.

Přidal jsem, abych se dostal do uzavřeného prostoru, kde nebude Ten vesmír a já se trochu dostanu z deprese. Náhle jsem měl pocit, že mě něco koplo, nebo že na mě něco ohromného spadlo. Ani nevím jak, ležel jsem na zemi, nemohl jsem se zvednout a z nosu mi tekla krev.

Otevřel jsem oči a viděl jsem, že vše kolem je jako dřív a nic na mě neleží. Pak mi ale na okolí přišlo něco nezvyklého. Ano, v předchozích desítkách metrů všude povlávaly nejrůznější trosky, nad zemí se pomalu vznášely drobné předměty. Tady ne, tady vše viselo spořádaně směrem k podlaze, nebo na ní leželo. Jak jsem si toho jen mohl nevšimnout! Tady je v provozu gravitace.

Velmi ztěžka jsem vstal a říkal jsem si, že gravitace musí být určitě na vyšší výkon, než 1G. Pomalu jsem si ale začal zvykat a ztěžka se šoural dál. Už mi chybělo jen několik metrů k několik stovek metrů vysoké stěně která oddělovala v nepravidelné křivce "mou" část obytných palub od těch, které zmizely kdesi v hlubinách kosmu.

Kupodivu chodba nebyla nijak poškozená, úplně čistým průřezem jsem vstoupil do jasně osvětlené části chodby. U dveří první nepoškozené kabiny jsem se zastavil a stiskl tlačítko otevírání. Očekával jsem, že mi dveře nahlásí zákaz přístupu jako neoprávněné osobě, jen jsem to tak zkoušel a přemýšlel, kolik kabin zůstalo odemčených. Kupodivu hned tato první kabina byla odemčená. Přesto se dveře neotevřely. Místo toho mi nahlásili, že je nepřípustný rozdíl tlaku uvnitř a venku.

Srdce se mi rozbušilo. Tam uvnitř by mohl někdo přežít. Zuřivě jsem bušil do dveří a zkoušel vysílačku skafandru na všech frekvencích. Bez úspěchu. Propadl jsem depresi a svezl se po dveřích k zemi. Jsem tu sám, jen já a Akiko.

Jak jsem si vzpomněl na Akiko, zase jsem se vzpamatoval a vyrazil znovu do akce. Teď není čas na slabost, musím jednat !

Pokračoval jsem dál chodbou a uvažoval o tom, že pokud je uvnitř tlak a funguje zde elektřina, může fungovat také recyklační systém vzduchu a pak bychom měly vzduchu v podstatě neomezeně. V každém případě by to tady bylo mnohem lepší, než v kluzáku. Jak se ale dostat dovnitř ? Tady není žádná přechodová komora.

Pokračoval jsem dál chodbou až k místu, kde nesvítila světla. Opatrně jsem postupoval dál a opatrnost se vyplatila. Jak jsem očekával, najednou má noha, kterou jsem nakračoval do temného prostoru, doslova vystřelila vzhůru a jen tak tak, že jsem neupadl na záda. Opatrně jsem se po podlaze přeplazil do sekce bez gravitace a opět jsem vstal. Kolik těchto nepříjemných přechodů ještě budu muset absolvovat ?

Zkusil jsem první dveře a neubránil jsem se pobavenému úšklebku, když tyto dveře vedoucí do stejně nehostinného prostoru, jaký je na chodbě, byly uzamčené.

Zkusil jsem štěstí dál a na třetí pokus jsem uspěl. Vstoupil jsem do kabiny, ve které v hluboké tmě zářilo snad miliony mikroskopických direk ve stěně, vznášely se tady prostorem spousty věcí, které působily naprosto neskutečným dojmem ve světle mého reflektoru. Rychle najít skafandry a kyslík. Ano, jsou na svém místě a nepoškozené.

Další dvě hodiny života. Při tom jsem pohlédl na ukazatel ve svém skafandru a teprve teď mi došlo, jak moc jsem riskoval, jak moc jsem potřeboval najít kyslík. Kdybych nenašel žádnou bombu, měl bych před sebou jen dvacet minut.

Teď ale rychle dál, jedna kabina, dvě bomby, dvě hodiny života pro jednoho člověka. A času je tak málo

Kapitola 9

Nalezené bomby jsem shromažďoval na okraji otevřeného prostranství, tam, kde jsem na této palubě prvně přistál.

Na konci chodby bylo několik luxusních kabin a jak jsem se přesvědčil, k jejich výbavě patřily těžké skafandry, s většími bombami a hlavně plná výbava pro pohyb ve volném vesmíru. Čili, získal jsem malý kosmický skútr, pětisetmetrové poutací lano a velký vak se zásobou jídla. Jídlo jsem z vaku vyndal, zatím ho mámě dole dost, teď potřebuji hlavně přepravit bomby.

Podobnou výbavu jsem našel i ve dvou dalších kabinách, vše bylo nepoškozené. Tyto krajní kabiny byly zřejmě stíněné celým masivem Titaniku, takže jejich stěny nebyly samá díra jako jinde. Pouze ve vnějším plášti se nacházely hluboké prohlubně a trhliny, které zřejmě mohli vzniknout srážkou s nějakou odtrženou částí Titaniku.

Když jsem všechny nalezené "poklady" měl nashromážděné na své "přistávací ploše", dal jsem bomby do vaků a připoutal je ke skútru. Pak jsem přivázal poutací lano k traverze trčící ze země, abych měl nějakou pojistku, kdyby skútr nefungoval jak má. Přecejenom jsem mu po tom co prožil úplně nevěřil.

Nastartoval jsem, elegantně se vznesl a po několika minutách elegantně přistál vedle našeho člunu.

Můj první pohled uvnitř patřil Akiko. Stále spala, ale vypadala už zdravěji a dýchala pravidelně. Teprve potom jsem si všiml oranžově blikající kontrolky na ovládacím panelu. Samozřejmě ! Já hlupák ! Sice jsem pracně kalkuloval, na jak dlouho v člunu vydrží vzduch, ale úplně jsem zapomněl na baterie, které u tohoto nového modelu s umělou gravitací jak je vidět nevydrží moc dlouho. Hned jsem ztlumil gravitaci na 0.1G, kontrolka zhasla, ale na zobrazovacím panelu bylo stále varování, že k úplnému vybití baterie a zhroucení všech systémů dojde za 38minut.

Oblékl jsem si tedy znovu těžký skafandr a vyrazil pátrat po nové baterii. Prolezl jsem trosky všech ostatních člunů, ale marně, použitelnou baterii jsem nenašel. Už chybělo jen několik minut, propadal jsem beznaději, když jsem si vzpomněl, na jiskřící dráty při mé nedávné průzkumné cestě. Rychle jsem z lišt na stěnách vytrhal dráty a připojil je k nabíjecímu portu člunu. Pak jsem s druhým koncem drátu a měřícím přístrojem spěchal ke schodišti. Hned na první pokus jsem nalezl dráty pod proudem a rychle je připojil. Další krize zažehnána.

Unavený jsem se vrátil do člunu a protože Akiko stále spala, vzpomněl jsem si na svůj palmbook a hlavně na to, že v něm mám stažený kompletní plán Titaniku. Zalezl jsem si do volného výklenku ve člunu, který teď pro mě a Akiko představoval celý svět.

Nejvíc mě zajímaly elektrické rozvody a záložní generátory. Jak to že někde proud není vůbec a jinde je ho dostatek? Brzy jsem zjistil, že každá rekreační paluba také obsahovala malý termonukleární reaktor. Byl to klasický typ reaktoru, asi pětimetrová koule, která pěti podlažím, pro které byla záložním zdrojem mohla napájet až dva týdny než se vyčerpá palivo. Pokud na něj napojím jen několik kajut, může vydržet celé měsíce. Prostudoval jsem ještě vedení elektrických kabelů, abych si udělal představu kde a jak je rozpojit či spojit, abych napájel jen několik vybraných kajut.

Dál jsem začal zkoumat způsob konstrukce a ovládání hermetických dveří kajut, abych nalezl způsob, jak se šetrně dostat dovnitř, nebo přesněji, jak pravidelně chodit sem a tam. Když v tom mě vyrušil nějaký šramot. Nadzvedl jsm se, abych viděl na Akiko a když jsem viděl, že se snaží vstát řekl jsem "Počkej, pomohu ti" a rychle se protáhnul k ní.

"Kde jsi se flákal tak dlouho ! Myslela jsem, že už jsi se na mě vykašlal a já tam chcípnu !", byla její první slova.

"Taky jsem rád, že tě zase vidím" odpověděl jsem a objal jsem jí.

Po chvilce vítání jsem jí zarazil a radši jsem jí barvitě vylíčil naší situaci.

Když jsem skončil, řekla mi "to je sice pěkné, že jsi vymyslel způsob, jak tu můžeme přežít spoustu měsíců, ale jestli opravdu míříme do nějakého maléru, nebudou nám obyvatelné kajuty nic platné. Spíš jsi měl sehnat lodní databázi s hvězdnými mapami a změřit přesně naší dráhu !"

"Vy ženy nejste nikdy s ničím spokojené !", odpověděl jsem, ale věděl jsem při tom, že má pravdu. Moc jsem se upnul na jeden problém a jiný zanedbal.

"Tak jdeme na to, připoutej se, připrav přístroje, startujeme" pokračoval jsem a vzápětí naskočili motory, odskočil konektor dobíjení baterie a člun se vznesl. Během chvilky jsme byli na mě již důvěrně známé "přistávací plošině" u obytných palub, kde zároveň bylo ideální místo pro pozorování a vypočtení naší trajektorie.

Větší problém ale byla data z hlavního počítače. Ani jeden z počítačů na našem kousku Titaniku nebyl. Začal jsem se probírat svým palmbookem, protože mě napadlo, že důležitá data bývají uložena vždy na více místech pro případ katastrofy. Opět nám při vší té smůle přálo štěstí, jeden záložní datový box byl uložen u hangáru. Vzal jsem si tedy další ze skůtrů, které jsem tu měl schované a letěl zpět do hangáru. Brzy jsem našel titanovou skříň obsahující datový archiv. Skoro po půl hodině práce s laserem jsem se dostal k vlastním datovým diskům. Ty jsem opatrně vyndal a vzal je sebou nahoru k Akiko. Teď se mi hodily zkušenosti s počítači nasbírané v době, kdy jsme se s klukama předháněli, kdo postaví nejlepší stroj. Trvalo mi to jen deset minut a disky jsem měl připojené ke svému palmbooku a na zobrazovacím panelu se mi objevila ikonka se symbolem archivu. Dal jsem se do propátrávání obsahu archivu a brzy jsem našel přesné trajektorie snad každého kamínku potulujícího se Sluneční soustavou. Teď byla řada na Akiko, která mezitím již měla s udivující přesností vypočtenou naší dráhu. Po chvíli mistrné práce s palmbookem mi řekla : "Mám pro tebe dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že jsme na dráze, která nekoliduje s drahou žádného známého tělesa. Ta špatná je, že na dosah nějaké planety se dostaneme nejdřív za zhruba dvatisícetřistaosmdesát let u jedné vzdálené hvězdy.

Není to zase až tak hrozné, jak to vypadá. Naše rychlost je jen o něco vyšší, než potřebná úniková rychlost, takže stačí jen trochu zpomalit a po velké elipse se vrátíme do Sluneční soustavy už za několik měsíců."

"Takže ty si teďko jdi hrát se zabydlením kajut a já zkusím vymyslet nějakou pěknou trajektorii. Při práci si můžeš promyslet jak nás zpomalit o pár desítek nebo stovek metrů za vteřinu"

Sedl jsem tedy zase na skútr a vyrazil do hangáru pro pár dalších nezbytností. Během poslední hodiny mi při práci totiž uzrál v hlavě nápad jak vyřešit problém s dveřmi kajuty. Součástí raketoplánu byla velmi účinná přechodová komora. Z vraku jednoho z nich jsem se tedy rozhodl komoru vyříznout, odvézt jí nahoru a přivařit před dveře.

Po několika hodinách úmorné práce jsem měl komoru přivařenou před dveře jedné z kabin. Ještě jednou jsem ověřil všechny sváry, vstoupil do stísněného prostoru komory, nechal za sebou zaklapnout vnější dveře, napustit dovnitř vzduch a stiskl téměř po čtyřiadvaceti hodinách znovu tlačítko otevírání dveří. Nyní už dveře poslušně zajely do stěny a přede mnou se otevřela jasně osvětlená kabina. Naprosto nedotčená, přesně, jak vypadala moje kabina, když jsem do ní vstoupil u Terry 3. Když za mnou dveře nehlučně zajely a já si sundal těžký kosmický skafandr, bylo pro mě těžké uvěřit, že uplynulé hodiny nebyl jen hrozný sen. Abych tomu uvěřil zavolal jsem Akiko a řekl jí o svém úspěchu a že jsem hrozně unavený a jdu spát. V zápětí jsem se svalil na postel, posteskl si, "to byl ale zase jeden Blbej den" a po téměř třiceti hodinách na nohou okamžitě tvrdě usnul.

Kapitola 10

Spal jsem třináct hodin, když mě vzbudila Akiko slovy "Vstávej ty spáči, tady máš snídani" Když jsem se vzbudil, všiml jsem si, že zatímco jsem spal, Akiko sem nanosila většinu našich věcí ze člunu a docela pěkně se tu zabydlela. Po dlouhé době jsem konečně použil civilizovanou toaletu a pořádně se najedl u stolu. Ve skříni jsem pak našel oblečení trochu vhodnější, než smoking, který jsem měl dosud na sobě.

Přestože jsem vybral třípokojové apartmá, bylo tu se všemi našimi zásobami trochu těsno a to sem toho musíme ještě spoustu nanosit. Rozhodl jsem se tedy propojit naše apartmá s vedlejším. Zatímco jsem promýšlel detaily, Akiko mě seznamovala se svým plánem na návrat. Navrhla trajektorii po které se s několika drobnými korekcemi kurzu dostaneme za 34 týdnů do bezprostřední blízkosti Jupitera, tak abychom se mohli spojit s osadníky a oni nás mohli vyzvednout. Na mě zůstal jen ten malý detail jak nás za tři dny v přesný okamžik zpomalit o přesně 87metrů za vteřinu.

Celý další den jsem strávil vyřezáváním otvoru do vedlejšího apartmá a jeho osazením hermetickými dveřmi, které jsem vyříznul z jedné prázdné kajuty.

Při té práci mi v hlavě zrála myšlenka na to zpomalení. Večer jsem pak na palmbooku dořešil detaily. Ano, půjde to. Při použití trhaviny, kterou jsem viděl ve skladišti po naříznutí ve správných místech odstřelíme větší část našeho zbytku Titaniku, hlavně hangár a skladiště. Vzhledem k tomu, že stále letíme hangárem napřed, zbrzdí nás to. Pokud se nosníky správně naříznou a správně umístí správné množství trhaviny, musí to klapnout. Teď sebou musíme pořádně hodit, máme jen dva dny na to, abychom to připravili a ještě při tom musíme zvládnout dopravit sem všechno užitečné ze skladiště a hangáru.

Byly to krušné dva dny, ale odpálení bylo připravené, antigravitační panely zkontrolované, takže by měly větší část nárazu utlumit. Horší to bylo se zásobami. Přivezli jsme sem co se dalo, prohrabaly všechny trosky ve skladišti i hangáru, ale v těch haldách dole toho ještě byla spousta a nemohl jsem se zbavit nepříjemného pocitu, že jsme tam nechali něco, co nám ještě bude zatraceně scházet.

Co ale nadělám. Pro náš úspěšný návrat je potřeba to odpálit přesně za dvacet tři vteřiny a tak nezbývá než se s tím vším rozloučit, počítat poslední vteřiny a pak to nechat všechno letět ke hvězdám.

Odpálení se podařilo. Nebylo to sice tak dokonale přesné, jak bych chtěl, gravitační panely to také nezvládly odstínit, takže to s námi pořádně zamávalo a pár věcí a pár kusů Titaniku jsme dokonce ztratili. Podstatné ale je, že jsme víceméně na potřebné dráze a máme několik týdnů času, než bude potřeba udělat další korekci. To už mám ale také promyšlené. Potřebnou korekci zvládnou motory z přistávacího modulu, které jsem si sem přitáhnul z hangáru. Zaplavil mě tedy beznadějný optimismus, i když v hloubi duše mě pořád něco hlodalo a snažilo se mě přesvědčit, že v nejbližší chvíli dojde k další katastrofě. Já jsem se však nedal a stál si na svém, že svůj příděl katastrof mám vyčerpán ještě na několik příštích životů.

Kapitola 11

V dalších týdnech se nic podstatného nestalo, postupně jsme se zabydlovali, sžívali se, prožili si období zamilovanosti i nenávisti, a při tom všem zpevňovali trosky Titaniku a připevňovali na ně raketové motory.

Z jedné místnosti v našem apartmá jsem pak udělal improvizovanou pilotní místnost a odtamtud ovládal motory i pozoroval hvězdy.

V den naší další korekce kurzu jsme byli dokonale připraveni, takže mě ani nenapadlo, že by se mohlo něco stát.

A pak, jen asi dvě hodiny před plánovaným zážehem najednou zhasla všechna světla, vypla se gravitace, vypnula se naše pilotní kabina. Měl jsem určité obavy, jak dlouho vydrží náš generátor, ale počítal jsem, že mám na řešení tohoto problému ještě nejméně měsíc času.

Tak teď to musím vyřešit za dvě hodiny. Bleskově jsem si oblékl skafandr a na skůtru vystartoval ven, k vyším podlažím, kde jsou další reaktory, které byly funkční a já je krátce po oddělení od hangáru odpojil, aby se šetřily. K mé hrůze však žádný nefungoval. Vrátil jsem se tedy zpět do naší kajuty a na palmbooku začal pátrat v plánu lodi v čem je problém. Když jsem věděl, co hledám, našel jsem to snadno, ale nijak mě to neuklidnilo. Reaktory se po dvou týdnech automaticky vypínají. Nikdo nepředpokládal, že by vznikla potřeba využívat služeb těchto záložních zdrojů déle.

Hned jsem ověřil, jak by se daly znovu spustit. Prakticky jediná možnost jak to provést s naším technickým vybavením je přesvědčit náhradní zdroj, že je alespoň 24 hodin v provozu hlavní zdroj a pak ten hlavní zdroj vypnout. Náhradní zdroj se tak znovu zapne. Problém je, že nemáme nic, čím bychom mohli simulovat hlavní zdroj, ale hlavně nemáme 24 hodin času.

Akiko mě klidnila "Takže klid a popořadě. Vzduchových láhví máme na několik dní, nic jiného nám neschází. Potřebujeme jen na chvíli spustit motory. Ty motory mají vlastní baterie a dají se přeci ovládat ručně. Potřebujeme sice spustit tři a jsme dva, ale když ty jeden spustíš, přeběhneš, spustíš druhý, vrátíš se, vypneš první a poběžíš vypnout druhý, zvládneme to jen s malou rotací a otřesy v průběhu manévru. Takže si jen nacvič běh v magnetických botách na sto metrů při nulové gravitaci. Čím budeš mít lepší čas, tím to zvládneme pohodlněji".

Samozřejmě, měla pravdu, být bez elektřiny je nepříjemné, ale dá se to zvládnout a tak jsem si šel opravdu trochu zaběhat. V půli prvního běhu jsem si však uvědomil, že tady blbnu zbytečně, že rychleji a pohodlněji to zvládnu na skútru. Pro jistotu jsem si ale zkušební běh zaběhl, kdyby s tím skútrem náhodou něco nevyšlo. Nesmím se také pak zapomenout připoutat, s poskakujícím Titanikem pod sebou to na skútru bude divoký let.

No, nebudu Vás dlouho napínat, zvládli jsme to. Sice kurz nebyl úplně přesný, bude později potřeba o korekci víc a rozbili jsme pár skleniček. A abych nezapomněl, taky je na maděru jeden skůtr a já jsem potlučený ležel dva dny v posteli, zatímco Akiko podle mých instrukcí vyráběla ze skútru a nějakého dalšího harampádí elektrický generátor. Škoda, jeden pěkný, úplně nový generátor zůstal ve skladišti. Ten už ale asi není v této hvězdné soustavě.

Když jsem konečně mohl vstát, byl už generátor v provozu a já jsem si šel hrát s dráty u našeho termonukleárního generátoru. Po chvíli jsem vše propojil tak, že řídící elektronika termonukleárního generátoru nabyla přesvědčení, že je napájena z hlavního zdroje lodě. Teď už mi jen zbývá modlit se, aby ten skútr vydržel běžet bez výpadku 24 hodin.

Povedlo se, další vítězství lidského důvtipu nad technikou. Po 25 hodinách jsem skútr vypnul a generátor okamžitě naskočil. Další den jsem pak zadrátoval náš generátor s nejbližším dalším tak, aby si oba o tom druhém myslely, že je to hlavní zdroj lodi, takže v okamžiku, kdy se jeden vypne, zapne se ten druhý a až to zase po dvou týdnech vzdá, bude mít ten první pocit, že dva týdny byl připojen k hlavnímu lodnímu zdroji, takže se zase zapne.

Teď nás čeká nudných osm týdnů do dalšího manévru. Musím do té doby důkladně prostudovat plány lodi, aby nás zase něco nezaskočilo.

Kapitola 12

Šest týdnů jsme zkoumali plány lodi, sledovali hvězdy a samozřejmě společně užívali relativního klidu, pohody a spousty času. V uplynulých týdnech jsme se s Akiko opět velmi sblížili a upřímně řečeno, vlastně teď nechápu, proč jsem se s ní tenkrát rozešel. Asi příliš důvěrný vztah neodpovídal mému tehdejšímu image. Přestože jsem na Io letěl změnit svůj život, ve skutečnosti jsem byl stále stejný. Změnily mě až uplynulé týdny a teď vím, jestli je někdo, s kým bych chtěl přežít katastrofu kosmické lodi a žít s ním v troskách té lodi několik měsíců, je to právě Akiko.

V té době jsme také často diskutovali o tom, co bude, až se dostaneme zase do civilizace. Oba jsme byli pevně rozhodnuti zůstat spolu a oba jsme měli vesmíru dost ještě na několik příštích životů. Akiko jednoznačně už nechtěla trávit život na průzkumných lodích a já jsem si Io také nebyl tak jistý. V podstatě jsme se shodli, že se vrátíme na Zemi. Ona jako astronomka, a já jsem byl rozhodnutý věnovat se zase počítačům, zejména těm na kosmických lodích. Topologie této techniky na Titaniku mi totiž přišla mnohdy fascinují, ale v řadě případů také velmi nedomyšlená.

Ale pořád jsme mnoho milionů kilometrů od nejbližší civilizace a šance, že se tam někdy dostaneme je malá, takže jsme si mohli popouštět uzdu fantazii jak se nám chtělo.

Právě jsme klidně spali v naší velmi luxusně vybavené kabině. Když nás vzbudil nějaký náraz. No, nebyl to ani náraz. Jen takový malý otřes podlahy. Na Zemi bych si toho ani nevšimnul. Tady ale panovalo naprosté ticho, nebyla tu žádná zemětřesení, žádní hluční sousedi. Nic. A každý hluk v této trosce lodi uprostřed prázdného vesmíru téměř s jistotou znamenal katastrofu.

Bleskurychle jsme se vyhrabali z postele, po tmě dotápali do vedlejší místnosti, do které jsme si vyvedli všechny řídící a sledovací monitory. Rozsvítil jsem a Akiko mezitím už zapínala počítače. Rozsvěcel se jeden display za druhým, na některých se střídaly grafy nejdůležitějších hodnot, na jiných různé pohledy na loď venku i uvnitř. Nikde nic, co by mohlo být zdrojem toho hluku. Ale pokud by se třeba náš svět trhal na kusy, taky by to nebylo na první pohled patrné. Obrazy se neustále měnily, jak jsme se snažili co nejrychleji prohlédnout všechno.

"Počkej chvíli, vrať to tam" vykřiknul jsem na Akiko. Vrátila tam obraz vnější kamery zabírající vnější část lodi, konkrétně naši improvizovanou přistávací plochu. Nemýlil jsem se. Vedle naší otlučené špinavé RXky tam stála ještě jedna, nová, jako ze škatulky. A co víc, od ní šly směrem ke vchodu dvě postavy ve skafandrech. Akiko pak ještě upravila záběr trochu víš a do dálky, takže z nejasného fleku opodál se náhle vyloupl tvar kosmické lodi.

"Viděl jsi už takovouhle loď ?" ptala se mě Akiko. Jenže já jsem už měl na hlavě přilbu od skafandru a zuřivě jsem nastavoval vysílačku na nouzovou frekvenci a vykřikoval do mikrofonu.

Až teď jsem zpozoroval onu cizí loď, kterou Akiko dala přes celý display a také tázavý pohled Akiko.

"Neboj, to nejsou mimozemšťani" uklidňoval jsem jí. "Když se pořádně podíváš, uvidí určité shodné rysy s Titanikem. Sice mnohem menší loď, ale stejný pohon, dokonce i skoro stejně velké motory. Už jsem to viděl na plánech. Nerad bych se mýlil, hodně věcí na tom chybí, ale asi to bude ten americký nákladní tahač. No jasně. Vlastní loď už museli mýt hotovou, jen na ní chybí ona monstrózní nástavba pro připojení nákladních kontejnerů.

To už se ale v mém reproduktoru ozvalo. "Ano, slyšíme Vás, přišli jsme Vás zachránit. Kolik Vás je ? Je někdo zraněný ? Kde jste ? Sbalte si své kufry, letíte domů".

Oba s Akiko jsme začali skákat radostí a já jsem jim rychle odpovídal "jsme tu jen dva, jsme v pořádku v tom komplexu před vámi a když tam chvilku počkáte, tak se převlékneme z pyžama do něčeho vhodnějšího, zabalíme si do kufrů šaty a obleky a jsme u Vás".

"O.K. rozumím, počkáme tady. Tak jenom dva. No, doufali jsme že vás bude víc, ačkoliv když jsem na monitoru viděl, průlet Titaniku meteory, nikdo nevěřil, že to mohl vůbec někdo přežít. To až když jeden z úlomků začal sám od sebe měnit kurz, poskočil na plánu návštěv skoro až na vrchol. Přesněji jste prvním cílem naší lodi. Další dvě lodi vyrazily za záchrannými moduly. Jeden modul už byl zachycen, ale byl poškozený a bez vzduchu. Nebyl to hezký pohled. Další modul letí velmi rychle, takže se k němu naše sesterská loď přibližuje velmi pomalu, ale z útržkovitých spojení s nimi víme, že to tam tři přežili, ale jsou v kritickém stavu pro nedostatek potravin a vzduchu. A pak už je v dosahu jen jeden úlomek Titaniku a jeden modul má takovou dráhu, že ho sice nemůžeme dohonit, ale vrátí se asi po třech letech zpět. Alespoň ty lidi slušně pohřbíme"

Během toho monologu jsme si stihli všechno podstatné zabalit, naposledy jsme se rozhlédli po tom, co bylo několik týdnů naším domovem, pečlivě za sebou uzavřeli všechny dveře a vyšli ven.

"Tak se Vám to podařilo rozjet, to je fantastické", promluvil jsem k jednomu z mužů zatímco jsme kráčeli k RXku naše poslední kroky po Titaniku.

"Ano, bohužel to ale trvalo moc dlouho, kdyby se nám podařilo vystartovat alespoň o týden dřív, mohli jsme dohonit dalších dvanáct modulů. Dva, to je zoufale málo. Mimochodem, sliboval jsem vám, že jedete domů, ale ještě musíme udělat jednu zastávku u toho druhého úlomku, který se dá ještě dohonit. Samozřejmě můžete celou dobu zůstat na lodi, ale velmi bychom přivítali Vaši pomoc při prozkoumávání těch trosek."

Kajuta Hercula, jak se ta loď jmenovala, byla malá a s velmi malou výbavou, obzvláště ve srovnání s naším luxusním apartmá, v kterém jsme doposud bydleli. Nicméně po dlouhé době jsem měl konečně pocit bezpečí a hlavně, byli jsem na cestě domů. A nakonec pořád jsme na tom byli mnohem lépe, než kdyby nás zachránili více. Na lodi byla volná jen jedna kajuta pro dva, ostatní zachránění by se museli spokojit s "ubytovacím modulem" zavěšeným k lodi zvenku. No, byl to spíš jen takový kontejner tři metry vysoký s podlahou deset krát dvacet metrů vybavený přechodovou komorou a spoustou postelí.

Výkonové parametry této lodi byly impozantní, nebýt gravitačních panelů, drtilo by nás zrychlení až 30G. Koneckonců loď o váze jen několik desítek tun poháněl motor stejný, jaký měl Titanic. A rychlost Herkula bude bezkonkurenční i když bude později plnit to proč byl stvořen, tahat po sluneční soustavě miliony tun nákladu. Během několika hodin jsme tedy dorazili k dalšímu dílu Titaniku. Ano, ten znám, to je ten kus s motory, který jsem krátce zahlédl po té meteorické bouři a ve kterém málem zůstala Akiko.

"Ano, v téhle části Titaniku jsme přežili průlet meteory, ale pak jsme jí opustili, protože tu není nic, kde by se dalo přežít. Jediné co stojí za prohlídku snad může být kabina řízení motorů" řekl jsem kapitánovi, nicméně už jsem se soukal do skafandru a šel k RXku.

Pomalu jsem kroužil okolo té trosky zašlé slávy a živě se mi vybavovaly vzpomínky, jak jsem tady zoufale kroužil když jsem hledal Akiko. Nedalo mi to a přistál jsem na místě, odkud jsem jí tenkrát vytáhnul. Chtěl jsem melancholicky zavzpomínat, ale také mě napadla hrůzná myšlenka, že stejně jako Akiko se mohl zachránit ještě někdo jiný a já ho tu nechal. Musel jsem pro klid svědomí prolézt všechny tunely a okolí. Po několika hodinách jsem si konečně mohl oddechnout, nikdo tam nebyl. Jak jsem se dozvěděl, nebyl nikdo ani v kabině. Co mě trochu zarazilo a z čeho jsem měl špatný pocit bylo, když Hercules přirazil k té trosce Titaniku a pevnými lany ho uchytil k plošině v přední části. Nebyl to pěkný pohled na dvacetimetrový obytný komplex sevřený mezi několikasetmetrový motor Herkula na jedné straně a jen nepatrně menší pochroumaný motor Titaniku na straně druhé. A když jsem si ještě představil tu ohromnou sílu, s kterou se do toho Hercules opře ...

Kapitán mě uklidňoval, že to je jen zlomek váhy, na kterou je Hercules stavěný a že ty motory se musí prozkoumat, aby se příště podobná závada vyloučila. Kromě toho, samozřejmě, tento nesmírně drahý motor bude opravitelný, nebo alespoň jeho materiál zužitkovatelný.

Nicméně můj pocit bezpečí byl tentam a já se jen utvrdil, že až přistanu na Zemi, už na ní zůstanu.

Po několika dnech pokojného letu jsme bezpečně zakotvili na oběžné dráze kolem Země a za několik málo hodin jsem konečně měl pevnou půdu pod nohama.

Byli jsme oslavování jako hrdinové a poskytovali interview. Po několika týdnech pak dorazili další dva zachránění. A jedna rakev. Žalostný zbytek pyšného Titaniku s třemi tisíci lidí na palubě.

Kromě své vědecké práce musíme také věnovat maximum úsilí tomu, aby ani po dvoustech let lidé nezapomněli na neštěstí obou Titaniků, aby odložili svou zpupnost a konečně pochopili staré přísloví, že pýcha předchází pád.