Měsíc pravděpodobnosti

Nancy Kress

Ukázka byla převzata z projektu Sarden; {pes.inernet.cz/scifi}
PROLOG

Lowellovo město, Mars

Pobočník se materializoval vedle generála Stefanaka v nejnevhodnějším okamžiku. Dívka, kterou měl zrovna u sebe, byla příliš dobře vyškolená, než aby dala najevo jakýkoliv pocit; pracovala u agentury už dva roky, a to šlo o nejoblíbenější, nejdiskrétnější prvotřídní agenturu na Titanu. Vyrušení si vůbec nevšímala, ovšem generál ztratil erekci.

"Omlouvám se, pane," řekl hologram a odvrátil Maloneovy oči, "ale tohle je zpráva prvního stupně."

"Z ničeho vás neobviňuji," řekl generál obřadně. "Okamžik."

Dívka už se oblékala. Jak se slušelo, oči měla sklopené. Zaplaceno samozřejmě dostane i tak. Stefanak si na sebe vzal župan a uklonil se jí; opětovala pozdrav a odešla bočními dveřmi. Dlouhé černé vlasy jí splývaly až na záda a na jejich konečcích zářily drobounké holografické perličky. Jinak na ní nebylo holografického nic. Běda, jestli tahle zpráva prvního stupně nebude důležitá!

Vešel do své vnější kanceláře a čekal na Malonea, který pravděpodobně musel cestovat z komunikační sekce přes celou základnu. Zprávy prvního stupně byly fyzicky zakódovány a přenášeny ručně. Tahle zřejmě došla před několika okamžiky. Zatímco Stefanak čekal, namíchal si pití a přemýšlel o té dívce.

Možná by zase potřeboval zvýšit hladinu hormonů. Koneckonců, už mu nebylo osmdesát.

Malone se objevil s komunikační krychlí, uklonil se a odešel. Stefanak aktivoval bezpečnostní pole. Když bylo zapnuté, nic neproniklo dovnitř ani ven. Žádné elektromagnetické záření, žádné seizmické vlny, žádný vzduch, a dokonce ani neutrina. Potom podle protokolu pro zacházení se zprávami prvního stupně zapnul krychli.

Byla od průzkumného týmu vyslaného na nějakou vzdálenou, nedůležitou planetu v rámci obvyklého rozbředlého 'výzkumu', provozovaného a financovaného katedrami humanitních věd na Princetonské univerzitě. Každý průzkumný tým musel mít s sebou zástupce z řad vojáků. Mladí důstojníci se obvykle snažili výzkumu vyhnout. Také to obvykle znamenalo rok pozemského času zbytečné nudy na primitivních planetách, z nichž většina ani nebyla obydlená.

Tentokrát ne.

Stefanak shlédl záznam jednou, a pak znovu. Seděl a přemýšlel dobrých pět minut, a to velmi důkladně. Zeus byl k dispozici, nebo mohl být k dispozici, aniž by to vyvolalo větší rozruch. Velící důstojník by se získat zřejmě nedal, ale to se dalo obejít. Fyzikové... to nechá na Maloneovi. Ale možná by bylo nejlepší, kdyby celá mise vypadala jako další bezvýznamná univerzitní expedice. Ano. To by zařídila Salernos, ta má ty správné kontakty...

Když Stefanak všechno naplánoval, uvolnil bezpečnostní pole. Malone čekal venku. Generál mu řekl, aby okamžitě svolal zasedání Rady obrany Sluneční aliance, jen nejvyšší důstojníky. Všem zainteresovaným vládám je třeba naléhavě doporučit, aby se zúčastnily.

Tohle by mohlo změnit všechno.

PRVNÍ KAPITOLA

Rafkit Seloe

Když Enli při východu slunce vyšla ven, její záhony s květinami byly zničené. Zvlněná křivka kamenů vyznačujících okraje byla výmluvně napřímená. Z ještě nekvetoucích keřů jelítie zůstaly žalostné hromádky rozlámaných větví. Samozřejmě, že ollinib nebo pajalib by teď, za plného květu, nikdo nepoškodil; museli je zřejmě přesadit do zahrady některého souseda. Enli si prohlížela jámy, kde bývaly zničené jelítie. Na dně jedné z děr leželo něco tmavého a zcuchaného, co vypadalo nejasně vlhce. Tyčkou to vylovila ven. Mrtvá frebka. Enli malého savce opatrně obrátila, aby zjistila, jak ho zabili, a konečně na kymácejícím se krku objevila místo, kterým se dovnitř vnořil nůž.

Takže její sousedé dokonce věděli o Tabornovi.

Enli se zježila límcová srst. Rozhlédla se kolem sebe. Nikdo nebyl v dohledu, přestože slunce už stálo nad obzorem a bylo jasno a teplo. Všude by měla být spousta lidí jedoucích na pole, do továrny na mýdlo u řeky, do Rafkit Seloe. Děti by si měly hrát na návsi, společně jíst studenou snídani a neochotně se starat o mladší bratříčky a sestry. Místo toho bylo kolem jen ticho a prázdno, což bylo stejně jasné sdělení jako napřímený okraj záhonu a chybějící rostliny. Sousedé čekali, až Enli Pek Brimmidinová odejde.

Znovu obešla květinový záhon a zatímco předstírala, že si ho prohlíží, snažila se zklidnit dech. Pokaždé to byl šok. Nikoliv neočekávaný šok - koneckonců, teď to bylo už popáté, kdy lidé z vesnice zjistili, co je zač, a donutili ji, aby se odstěhovala. Někdy to udělali takhle, tím, že v její přítomnosti přerušili všechny reálné činnosti. Jindy se prostě dívali skrz ni a předstírali, že ji nevidí. Vesnice dál žila svým životem, jako kdyby se mezi jejími obyvateli nevyskytovala žádná nereálná osoba, jako kdyby Enli byla duch. Což samozřejmě byla. Byla nereálná.

No, tady už déle zůstat nemůže. Koneckonců, její sousedé na to měli právo. Kolik toho věděli? Pochopitelně to, že je nereálná. To, že ji odsoudili za vraždu bratra. Že ji ministerstvo smíru a reality z důvodů, které znalo jen ono samo, za ten zločin nevsadilo do Aulitské věznice. Věděli její sousedé, že pracovala na tom, aby si znovu zasloužila reálnost? Pravděpodobně ne. Přestože ti chytřejší z nich by to mohli uhodnout. Například starý Frablit. Ten to měl pod svou prošedivělou límcovou srstí pěkně srovnané, a hned tak něco mu neuniklo. A možná Inno. Možná Glamit.

Enli se posadila na lavičku před svou chatkou, aby si rozmyslela, kam jít. Možná dál na sever. Tam se zvěsti o ní tak snadno nedostanou; jak se zdálo, většina lidí ve vesnici má příbuzné spíše na jihu. Znovu se zadívala na kameny z okraje záhonu, vyrovnané do přímky na místě, kde se ještě včera v noci vinula dlouhá, ladná křivka. Ošklivé, ošklivé. Měla by odejít brzy, dnes ráno, teď.

Bolest hlavy už přesáhla míru, do které ji dokázaly potlačit vládní léky. Možná by měla zvýšit dávku. Na ministerstvu smíru a reality jí řekli, že by to mohla udělat, kdyby jí nereálnost působila příliš velkou bolest... Až do této doby to Enli zvládla s nejnižší možnou dávkou. Člověk musí být tvrdý, pokud má zůstat nereálný a nezešílet. Nu, Enli byla tvrdá dost. Koneckonců, člověk také musí být tvrdý, pokud má zabít svého milovaného bratra.

Ne, na to nemysli.

Enli vyskočila. Měla by jít hned, okamžitě. Sbalit si svých pár věcí - chatka i s nábytkem byla samozřejmě pronajatá - vytáhnout bicykl z přístřešku a jít. Než i její sousedy začne bolet hlava. Alespoň to jim dlužila.

Někdo na bicyklu přijížděl k Enlině chatce.

Zastínila si oči před rudou září vycházejícího slunce a zadívala se na cestu. Jak to udělala, znovu zachytila ten odlesk na nebi, náhlý záblesk světla... co bylo tohle? Viděla to už předtím, pokaždé při východu nebo západu slunce, jako kdyby vysoko na obloze něco zářilo. Nemohl to být žádný ze sedmi měsíců Světa, nemohl to být pták... Ale přitom už nezbývalo nic jiného, co by to mohlo být. Já to nevidím, řekl jí starý Frablit, Inno a dokonce i děti. Ale dokonce ani děti neměly tak dobré oči jako Enli. Silná, ošklivá, s pronikavýma očima - to byla celá ona. A, samozřejmě, nereálná.

Teď už se dal blížící se cestovatel rozpoznat. Byl to mladý muž na vládním bicyklu. Z jeho límcové srsti stěží vylínala dětská hněď. Pokud byl z ministerstva smíru a reality - a to jistě byl, protože žádný jiný vládní odbor by Enli nepsal, dokud byla nereálná - potom věděl, že je nereálná. Pokud by si Enli všiml, i když jen proto, aby doručil vládní zprávu, vlastně by mlčky přiznával, že iluzorní žena sedící na lavičce existuje, což by samozřejmě nemohl. To byl pěkný paradox.

Doručovatel to udělal správně. Ignoroval ji a pohodil dopis, pečlivě adresovaný Enli Pek Brimmidinové, na prašnou cestu. Pak šlápl do pedálů a vyrazil zpátky k městu.

Dopis měl tvar praktického kruhu, což vypadalo velmi obchodně, a byl opatřen běžnou vládní pečetí. Enli ho otevřela. Předvolání. Měli pro ni práci.

Dlouze a vděčně vydechla. Občas se zaskví květy duše, když to člověk nejvíc potřebuje. Díky práci by se odsud mohla dostat. Díky práci by měla co dělat. A co bylo nejdůležitější, díky práci by si mohla vysloužit další špetku smíru, který potřebovala k naplnění rozsudku. Kdyby té práce bylo dost, možná by dokonce skončil její trest. Byla by volná a znovu by se mohla stát reálnou. A to by samozřejmě osvobodilo i Taborna.

Enli si sbalila vak, který nosila přes rameno, vyvezla bicykl z přístřešku a vyrazila k městu. Sem už se pravděpodobně nikdy nevrátí. Stále ještě nebyl nikdo v dohledu. No, jen ať se schovávají. Jí na tom nezáleželo.

Ale musela ještě zastavit, seskočit z bicyklu a vzít si další prášek. Zatracená bolest! Zarývala se jí přímo mezi oči a byla tak pronikavá, že Enli málem vytryskly slzy. Tolik nereálnosti, tolik izolace... Ne. Neměla by o tom přemýšlet. Místo toho by se měla zaměřit na práci, která ji čeká, na krásu lučních květin kolem cesty do města, na cokoliv kromě toho, že je nereálná a sama a že zabila svého bratra.

Celé ráno Enli vytrvale jela. Byl am, doba zrání, a larky už se daly sklízet. V sadech se hemžili vesničané, česali stromy a zpívali si. Mezi vesnicemi a sady se kolem pusté silnice táhly dlouhé, bujně zarostlé plochy, pokryté nádhernými lučními květinami. Kvetl tam vekifirib, žlutý mittib, ohnivě rudé zvonky adkiníbie. Vlahý vzduch voněl sladce jako sdílená realita a na obloze planulo jasně oranžové slunce. Enli minula několik bicyklů a ručních vozíků a cesta k Rafkit Seloe jí pěkně ubíhala. Mohla by tam být někdy v poledne.

Ale potom, jen několik mil před Rafkit Seloe, ještě odbočila z hlavní silnice a zamířila k vesnici Gofkit Shamloe. Náhle a nečekaně zatoužila ještě jednou spatřit Taborna.

Dům Enliny sestry, Ano Pek Brimmidinové, stál v samém srdci Gofkit Shamloe, hned u návsi. V tuto denní dobu byla náves plná česáčů, kteří se vraceli na oběd. Staří lidé vařili, ženy tkaly a děti zlobily, jak se dalo, a honily se mezi cihlovými ohništi. Teplým vzduchem se nesla lahodná vůně oběda. Skupinka mladých se smíchem tančila a starý Solor Pek Raumul jim k tomu poněkud falešně hrál. Co Enli pamatovala, v Gofkit Shamloe byla doba, kdy se podávalo jídlo, vždycky nejlepší z celého dne. Ale to bylo v časech života a tepla, v časech, kdy sdílená realita naplňovala vzduch stejně silně jako vůně pečeného masa.

Projížděla mezi vesničany, jako by byla neviditelná. Nikdo ji nezastavil, nepromluvil s ní, nepodíval se na ni. Ale nikdo jí také nebránil, když otevřenými dveřmi vklouzla do Anina domu.

Taborn ležel na své posteli v zadním pokoji. Spočíval na zádech, silné mladé nohy měl napřímené jako kmen stromu, prsty lehce ohnuté. Jeho límcová srst, zlatější než Anina nebo Enlina (taková nespravedlnost - proč ten chlapec získal všechnu krásu?) se vznášela v roztoku konzervačních látek, který vyplňoval jeho průzračnou rakev. Nevypadal o nic starší než tehdy, kdy ho sluhové Prvokvětné uvěznili a učinili stejně nereálným jako Enli - za zločin, kterého se společně s ní dopustil. Když se Enli naklonila nad rakev, Tabornovy temné oči na ni hleděly nevidoucím pohledem.

"Ještě jeden rok zbývá do smíru, Taborne. Méně než třicet šest dní. Pak budeš volný. Stejně jako já."

Taborn neřekl nic. Ale samozřejmě to ani nebylo třeba. Věděl stejně dobře jako Enli, kolik času zbývá do jeho pohřbu. Pak bude uvolněn z chemikálií a skla, které poutají jeho mrtvé tělo, takže se bude moci připojit k předkům. Enli se doslechla, že někteří nereální mrtví si stěžují a brání se obvinění, obzvláště ve snech, a uvrhnou tak domy, v kterých leží, do neštěstí. Taborn jistě ne, říkala si. Taborn byl vždycky slušný a dobře vychovaný a jistě by neobtěžoval obyvatele Anina domu. Nepronásledoval by Ano ve spánku strachem a nočními můrami. Ve snech se vracel jen k Enli.

Vrzly dveře pokoje. Dovnitř vklouzl Fentil, malý Enlin synovec, něco si vzal z dřevěné truhly a zase odešel. Dával si pečlivý pozor, aby ji neviděl. Jeho matka ho dobře vychovala. Ale hlavička nad jemnou dětskou límcovou srstí ho určitě rozbolela, a zároveň jeho reálná přítomnost zhoršila bolest hlavy, kterou pociťovala Enli. Jasně, bylo načase odejít.

Znovu prošla Aniným domem a vyhýbala se přitom pohledu na květinový oltář - přinejmenším tolik Ano dlužila, že nepošpiní její květiny nereálnými pohledy - a vyrazila na bicyklu cestou k hlavnímu městu.

K Enlinu překvapení ji úředník ministerstva smíru a reality oslovil jménem. "Pek Brimmidinová, můžeš jít dál."

Tento muž, nesmírně starý a nesmírně zahořklý, s límcovou srstí, která dávno ztratila všechnu žluť a dokonce i šeď a dospěla přímo k nezdravé bezbarvé ponurosti, obvykle nikdy nemluvil. Díval se na nereálné, kteří přicházeli s žádostmi, odvoláními či hlášeními; musel se na ně dívat, aby mohl jejich příchody a odchody zaznamenat do úředních složek, a samozřejmě také musel znát Enlino jméno. Ale nikdy předtím ji neoslovil.

"Děkuju," řekla Enli, protože chtěla vidět, jestli řekne ještě něco dalšího. Ale jeho oči se znovu rozostřily. Krátký okamžik sdílené reality byl pryč.

Ale proč k tomu vůbec došlo? Co tenhle zatrpklý stařec věděl o Enlině nové práci? Možná poměrně hodně. Úředníci, kteří zastávají své místo dost dlouho, se vždycky všechno doslechnou.

Když vešla, kancelář Cartota Pek Nagredila byla prázdná, což jí poskytlo čas, aby si mohla důkladně pohlédnout neobyčejně šeredné sochy na jeho stole. Příliš přehnané křivky, příliš ostré barvy. Enli zaplavila náhlá opožděná vlna lítosti při vzpomínce na ztracený pajalib, na jeho nádherně tvarované okvětní plátky. V kanceláři Pek Nagredila samozřejmě žádné květiny nebyly, protože tady by byly vystaveny pohledům nereálných. Ani by jí tu nikdo nenabídl květinu pohostinnosti. Jí ne.

"Pek Brimmidinová. Mám pro tebe informátorskou práci." Pek Nagredil nikdy neplýtval slovy. Byl teprve středního věku, ale působil tak pevně, tak neochvějně, že Enli napadlo, jestli vůbec potřebuje prášky, aby s ní mohl mluvit. Bylo to možné? Mohl by být Pek Nagredil tak hrubý a nekultivovaný, že by vůbec necítil obrovskou tupou bolest duše, drhnoucí uvnitř lebky jako štěrk, nebo dokonce ani ten ostrý tvrdý úder mezi oči, když začne být zjevné, že dva lidé nevidí Svět stejným způsobem? Ne. To nebylo možné. Být obyvatelem Světa znamenalo buď sdílet realitu s ostatními, a nebo to nedělat a trpět fyzickou bolestí. Pek Nagredil byl člověk; nemohl se lišit od všech ostatních. Měl duši. Musel si brát prášky.

"Jaká je to práce, Pek Nagredile?" zeptala se Enli.

"Podávat zprávy o pozemšťanech, kteří budou bydlet v domácnosti Hadžila Pek Voratura."

Enli úžasem otevřela ústa. Chtěla promluvit, ale nevypravila ze sebe ani slovo.

"Možná jsi slyšela, že se pozemšťané vrátili," řekl Pek Nagredil nevzrušeně. Posunul sochu o nepatrný kousek vpravo, ustoupil o krok, aby se podíval, jak to vypadá, a vrátil ji zpátky vlevo.

"Ne," vypravila ze sebe Enli konečně. "To jsem neslyšela." V životě pozemšťana neviděla. Málokdo pozemšťany viděl. Přišli před půl rokem do vesnice na opačném konci Rafkit Seloe v kovovém člunu, který se snesl dolů z oblohy. Podle zvěstí byli překvapivě oškliví a překvapivě zaostalí, ale zjevně nijak nebezpeční. Kladli mnoho neslušných otázek, ale také přivezli moc hezké dárky, což některé lidi pohnulo k tomu, že na jejich otázky odpověděli. Po několika desetidních se zničehožnic sbalili a zmizeli i se svým létajícím člunem. Nejdůležitější otázky samozřejmě nebyly ty jejich, ale obyvatel Světa: jsou tihle pozemšťané reální? Mají duše? Kněží smíru a reality to teprve začínali zkoumat, když pozemšťané bez jediné květiny loučení opustili Svět.

Nancy Kress, Měsíc pravděpodobnosti (Probability Moon), Triton Books - edice Trifid, 2004