Arno Kraus
  Vyhlaste poplach!

  „Dneska vylomíme vrata! Bude diskotéka!“ křičel Karel Pinkáš, zvaný Pinďa.
  Jeho hlas doléhal až do úvozu, odbočujícího ze silnice do chatové osady. Ve vyježděných kolejích lesní cesty stála kalná voda. Podzimní zářijové deště a mlha ovšem nezlepšily syrovou, nevětranou atmosféru uvnitř chaty. A tak nezbylo, než aby se parta s nechutí dala do práce: vymést z kamen zbytky popele, nalámat na podpal suché chrastí, složené v přístěnku. Z venkovní hranice, která se od léta značně seschla, nanosit několik náručí polen. Dneska vylomíme vrata, vykřikoval už poněkolikáté Pinďa, disdžokej party. Na verandě se objevil mladík atletických ramen a naklonil se přes zábradlí verandy:
  „Nekecat a makat, Pinďo! Péče vo voheň je na tobě, seš přece vod toho...“ 
  „Jen poroučej, šerife. Dneska naposled. Za tejden ti budou velet jiný,“ odsekl Pinďa.
  Vazounovi na verandě se to nelíbilo. 
  „Říkals něco? Na tvým místě bych poslech, a šerifa nenasíral!“
  Z okna chaty vyhlédla dívčí hlava v šátku:
  „Samý proslovy, samý slova jak v tom Hamletovi. A v kamnech zima. Nemáš křesadlo, Tome? Víš, Květo, že nekouřím,“ odpověděl další z mládenců, dosud s rukama v kapsách, netečně zahleděný do lesních korun, které se zdvíhaly po obou stranách cesty a ukrývaly chatu před ostatní osadou. 
  „Sirky jsou přece v kuchyni ve stole. Jako vždycky.“ 
  „Tam je pár špuntů od šampusu, ale sirky ne,“ odpovědělo děvče. 
  „Pinďo, šáhni do auta. Nechal jsem tam bundu a v ní je zapalovač,“ vybídl ten z verandy, oslovovaný ostatními jako šerif. 
  „Tome, pojď pomoct Dannymu, ať si tady naladíme ovzduší do správnejch reomírů. Tohle je moje poslední vylamování vrat. Další až za dva roky, až vyslíknu maskáče!“   
  Tom se mlčky odklátil do chaty. Tam už hospodařil další člen party Danny, což byla zkratka pro ně příliš všedního jména Jenda Nývlt. Vybírání popele z kamen předváděl přímo ukázkové jako důkaz, že lopatku a koště drží v ruce asi podruhé od svého narození: Vzduchem vířil šedivý prach, který usedal po nábytku a stěnách. 
  „Nech toho, prosím tě!“
  Tom mu vytrhl z ruky lopatku. 
  „Hele, pro trochu popela se vaši nezblázněj!“ ušklíbl se Danny a otřel si ruce o záclonu. 
  Tom neodpověděl. Nebude přeci vysvětlovat, že po každé návštěvě party v jejich chatě tajně přijede na druhý den a uvede všechno jakž takž do pořádku. Aby rodiče nepoznali, že tady čas od času hospodaří jejich parta, vedená šerifem Bohoušem Rejnohou, nazývaným Bob. To vylamování vrat jak kluci nazývali mejdany, jimiž si parta zpestřovala své 
pojetí volného života, už zažil Tomáš Kratochvíl několikrát. Nebýt Květy, byl by měl o smyslu těchto zábav pochybnosti, ale všechno, co s partou a s Květou prožíval, jej čímsi lákalo, neboť se to vymykalo zcela způsobu života rodiny jeho otce, lékaře a univerzitního profesora, i Tomášovu normálnímu koloběhu studia před maturitou. Proto partě nikdy neodřekl. Tentokrát si na Bobovo naléhání vzal i tátův vůz, rezervní klíčky vždycky ležely na stejném místě v psacím stole. Tuto sobotu a neděli se otec zúčastnil lékařské konference v Bratislavě, takže z téhle strany nebezpečí nehrozilo. Máma shovívavě spolkla Tomášovo sdělení, že jede s kroužkem spolužáků na odbornou dvoudenní exkursi. S tím „vypůjčením“ auta by si to byl přesto Tomáš ještě rozmýšlel, ale když Květa před partou nadhodila, že Tom snad není rozmazlený chlapeček, rozhodl se bez otálení. Do této chvíle ovšem Tomášovi nebylo jasné, proč měli zrovna dnes jet autem. Na výlet se vydávali obvykle vlakem, parníkem, nebo autobusem. Na auto Tomášova táty nikdy nepomysleli. Ale dnes hned na kraji výpadovky čekal Pinďa s těžkým batohem. Řekl, že je v tom magneťák a pár flašek. Na rozloučenou s šerifem. 
  „Hoď sebou, Danny, a koukej odkráčet naproti buchtám,“ ozval se další šerifův rozkaz. 
  „Přijedou šestkou, jestli tě na to smím upozornit...“ 
  „Proč já? namítl nechápavě Danny. Copak sem netrefějí samy?“ 
  „Semizdá, že tu vázne disciplína,“ popotáhl si opasek s velkou tepanou přezkou Bob. 
  „Semizdá, že si budu muset po někom máknout.“
  Danny se ještě stačil ochránit zdviženou rukou, ale Bobova pravačka ho přesto trefila „přátelským“ pobídnutím do ramene, až se zapotácel. Na víc už nečekal a mlčky vypadl. 
  „A ty, Pinďo, koukej topit, Tom s Květou připravějí občerstvení,“ řídil další organizaci mejdanu šerif Rejnoha. 
  Pak si lokl hlubokým douškem z dlouhé lahve kubánského rumu.

  Když se vrátil Danny ze zastávky s dvěma děvčaty, vyšvihnutými v úborech spíš pro filmový western než pro víkend uprostřed českých lesů, bylo už v chatě teplo. 
  „Čau, čau,“ zahlaholily příchozí.
  Když zpozorovaly láhev rumu na stole, bez vyzvání se napily. Tomáš si také nalil, několikrát si přiťukl, ale jen symbolicky. Jeho oči se neustále otáčely za Květou. Nemohl totiž pochopit, jak se spolužačka jeho sestry, studentky třetí třídy gymnázia, mohla zhlédnout právě v Bobovi, zatímco pro něho měla vždy jen shovívavý úsměv. Ani teď Květa přece nepatřila svým chováním k těm dvěma příchozím, které se s přibývajícími sklenkami alkoholu rychle dostávaly do patřičné nálady. Disdžokej Pinďa zapnul magnetofon. Šerif Bob se zvedl a po něm i ostatní. Začali disko 
tanec. Tomáš se dostal do rytmu s ostatními, ale neustále sledoval očima Květu. Neušlo mu, že i ona mu dává očima najevo, že se příliš nebaví. To „vylamování vrat" připadalo Tomášovi tentokrát nějaké divné. Mejdan s Bobem na 
rozloučenou si představoval trochu jinak. Bob se náhle obrátil k Tomášovi: 
  „Hoď mi klíčky vod vozu, Tome. Sjedu do vsi, dokud je v tom zdejším supermarketu votevříno. Koupím ještě něco k pití.“ 
  Tomáš zaprotestoval. Bob měl už dost vypito. Vesnice leží sice jen kousek pod lesem a stěží tady mohou číhat dopraváci, ale lidé tam znají Kratochvílovic auto a mohlo by se všecko prozradit. 
  „Dělej,“ rozkřikl se Bob, když zpozoroval Tomášovo zaváhání. 
  „Jedu ale s tebou,“ šel na kompromis Tomáš.
  „Já taky,“ řekla Květa a vyšla první z chaty. 
  Bob otevřel dvířka tmavomodré lady klíčkem, který mu Tomáš předtím podal, nasedl k volantu, dozadu vpustil Květu a vedle sebe Tomáše. Odstartoval ostře jako na rychlostní závod. Jel suverénně, ale na rozmoklou polní cestu příliš rychle. 
  „Neblbni, Bobe,“ napomínal ho Tomáš. 
  „Zastav!“
  „Proč se jede vůbec nakupovat? Vždyť Pinďa dotáh celej balík proviantu,“ zaútočila na Boba Květa a dloubla jej loktem do ramene. 
  Bob se po ní chtěl ohlédnout. Vtom auto prudce poskočilo na mokré trávě, vlétlo do rigolu, několik metrů letělo vzduchem a zarazilo se předním blatníkem o strom. Ozval se třesk borceného plechu. Tomáš div neprolétl předním sklem, ale včas se vzepřel oběma rukama o palubní desku. Zato děvče vzadu vykřiklo a chytilo se za koleno. 
  „Co je ti, Květo?“ vzpamatoval se první Tomáš. 
  Květa zasténala, ale nebyla schopna slova. Bob zbledl, otevřel dvířka auta a namáhavě se vysoukal ven. 
  „Musím zdrhnout, Tome,“ vykoktal v náhlé panice.
  „Vezmeš to na sebe... nic jsi nepil. Jinak v tom lítáme všichni!“ 

  Bylo ráno, něco po šesté hodině, když poručík Andrej Kaštiak vystoupil na Hlavním nádraží v Praze z bratislavského rychlíku. Přendal si kufřík do levé ruky, srovnal si čas na svých primkách s velkými nádražními hodinami a spokojeně konstatoval: 
  „Přijeli jsme přesně, mám ještě fůru času.“ 
  Bylo to trochu přehnané tvrzení, protože rychlík z Prahy směrem na Plzeň, na který Andrej přestupoval, měl vyjet za necelou hodinu. Času na dobrou snídani zbývalo však opravdu ještě dost. Hlavně aby bylo otevřeno a aby byl personál na svém místě. Kolikrát se mu již stalo, že zmeškal tohle nejvýhodnější spojení z Bratislavy přes Prahu na posádku jen proto, že se začetl do ranních novin a neuvědomil si, že čas letí a objednaná snídaně se ještě připravuje někde vzadu v kuchyni! Kolikrát... 
  Kolikrát jsem vlastně tudy cestoval? zamyslil se Andrej, když si objednal v nádražní restauraci důkladné občerstvení a lokl si žhavé černé kávy, kterou mu přinesl číšník takřka obratem. Rok jsem v posádce v Heřmanicích, a kromě řádné 
dovolené jsem byl od té doby doma sotva čtyřikrát. Jet na dva dny do Bratislavy nemá smysl, stačilo by to jen pro cestu tam a zpět. A dostat tři čtyři dny volna? To bych si musil doslova na veliteli vymodlit. V nových bytovkách mají přednost ženatí! Já jako svobodný prý mohou počkat. Kolik ženatých důstojníků musí zatím žít taky jako já jen provizorně a odděleně od svých rodin! Ale proč jsem dosud svobodný, na to se velitel neptá. A proč by se taky ptal, 
když má pořádek na rotě? Ale aby tam byl pořádek, musím bydlit v posádce, a když bydlím v posádce, stále mě někdo shání a pořád mám nějakou práci. A že mi Mária začíná dělat hlavu…
  Do Andrejových myšlenek náhle proniklo hlášení z ampliónu, které z neznámých, ale jakýchsi zákonitých příčin bývá na nádražích nesrozumitelné nejen pro cizince, ale i pro domácí občany. Rozmazaný, uspěchaný hlas vydrmolil hlášení, 
z něhož se dalo pouze usoudit, že se něco děje s rychlíkem na Plzeň. Jako když střelí do vrabců, lidé se začali zdvíhat od stolů, vrchní se samozřejmě mezitím někam propadl, nervozita stoupala, a teprve když už cestující hodlali třeba bez placení odejít, strachujíce se o svůj vlak, objevil se číšník. Kam ty spěchy? Plzeň má patnáct minut zpoždění. Snad že byl docela všední den uprostřed týdne, byl i vlak poloprázdný. Andrej se pohodlně usadil v kupé u okénka, vzal noviny a přelétl titulky na první straně. A jak je chtěl rozevřít, vyklouzly mu z rukou. Sehnul se a oči mu náhle utkvěly na 
fotografii uvnitř listu. Mária Královičová, členka Slovenského národního divadla v roli...
  Ruce s novinami klesly poručíkovi do klína. Mária Královičová! Předevčírem jsme byli s mou Márií právě na tomhle Čechovovi s jedinečným obsazením. Po představení jsme se zastavili na sklenku v Devíně a pak se šlo k nám domů. Táta s mámou odjeli ze soboty na neděli ven ke známým. Mámě se moc nechtělo, ale otec ji přemluvil, aby jela s ním, že se hned po obědě oba vrátí a že jim jistě krátkou nepřítomnost odpustím. Přitom táta přimhouřil levé oko, jako by mně chtěl naznačit, že mi dává chlapskou šanci. Táta už je takový, ale máma mě má pořád za chlapečka, ačkoliv mi je pětadvacet let. A mám svou lásku. Takovou divnou lásku mám. Já, poručík Andrej Kaštiak, velitel roty v Heřmanicích blízko západních hranic republiky. V životě jsem to jméno předtím neslyšel. A sem bych chtěl přivést svou milou. Vlastně, šla by sem za mnou Mária Šándorová, studentka práv v Bratislavě, jedenadvacetiletá krasavice, černooká a černovlasá, něžná i divoká, milovaná...? 
  Mária tvrdí, že mě má ráda. Ale než se vdá, chce především dostudovat. A potom? Do Heřmanic? Co tam vlastně bude dělat? Manželku poručíka? A bydlet s ním na ubytovně v kasárnách? Když jsme se loučili, říkala, abych požádal o přeložení. Někam na Slovensko, abych to k ní měl blíž. Jinak prý to s námi špatně dopadne. Už půldruhého roku spolu 
chodíme, ale prožít ještě jeden takový rok, jako byl tenhle poslední, zblázním se. Protože Mária je příliš hezká, než aby byla pořád sama...
  Dveře kupé se otevřely. Andrej se probral ze zamyšlení a současné si uvědomil, že se vlak již rozjel. Dveře zaclonil vysoký chlapec ve vojenském stejnokroji a když spatřil důstojníka, zasalutoval:
  „Je tu volno, soudruhu poručíku?“ 
  „To je náhoda,“ usmál se poručík. 
  „Taky z dovolenky?“ 
  „Jen částečně,“ odpověděl četař absolvent Jiří Stádeček, který sloužil rovněž v Heřmanicích. 
  „Dohodli jsme se na politické skupině, že uspořádáme k výročí Slovenského národního povstání větší kulturní podnik. Načalstvo dalo souhlas, tak jsem jednal v AUSu a taky s některými známými z divadel. Počkejte, až uvidíte, koho se mi podařilo získat k nám, jméno našeho pluku se proslaví celou Šumavou...
  Poručík Kaštiak ho zarazil:
 „S tou slávou pomalu, až jak dopadneme v letním výcvikovém období.“
  „Vy byste člověka hned vyrychtoval, soudruhu poručíku...“ rozhorlil se Stádeček.
  „Soudruhu četaři, kampak chodíte na tyhle výrazy? Vyrychtoval ... to je od vás, ze Žižkova?“
  „Dovolte mi, soudruhu poručíku, abych s vámi nesouhlasil, vskočil mu do řeči Sládeček. Takhle nemluví jen Žižkováci, odkud pochází i moje maličkost, ale...“
  Kaštiak se najednou rozesmál a plácl četaře do ramene. 
  „Tak promiň, promiň, umělče! Já to tak nemyslel! A teď povídej, co chystáte a na co se máme v Heřmanicích těšit.“ 

  Profesor dr. Alois Kratochvíl, ředitel lékařského experimentálního ústavu, vysoký, prošedivělý muž s hladce vyholenou tváří, se hrozivě postavil nad svého devatenáctiletého syna Tomáše, který seděl na židli u stolu v obývacím pokoji a tvářil se značně zkroušeně. 
  „Chceš vědět, co mě stála ta legrace s vozem? Mimo opravu ještě pět tisíc. Za mlčení paní Novákové, matky toho děvčete, kterému jsi naboural nohu. Víš, co by to bylo za ostudu, kdyby se sousedé na chatě dověděli... Ale o to nejde, rázným pohybem ruky zarazil předem jakoukoliv synovu námitku. O to teď vůbec nejde! Nejde vlastně ani o to, že jsi 
ukradl auto...“ 
  „Ukradl? Je to přece naše auto!“ podařilo se Tomášovi vskočit otci do řeči. 
  „Ukradl jsi moje auto, protože sis vzal bez mého souhlasu klíče,“ nepřipustil profesor synovy námitky. 
  „Ale ani to není to hlavní. Včera jsem se dověděl od tvého třídního, ano, od tvého třídního, jak jsi před maturitou polevil v učení. A to chceš jít na univerzitu? To chceš studovat medicínu? Copak by tě při zhoršení prospěchu mohli doporučit?“
  Tomáš zdvihl oči od ubrusu. 
  „Abych šel na medicinu, chceš ty. A o mou maturitu se neboj, tu udělám. Nemohu za to, že mě medicína neláká. Ale když je to tvé přání? A co se týká doporučení na vysokou, ty dovedeš přece zařídit všechno, ne? Takový soudruh jako ty...“
  „Co to žvaníš?“ rozčílil se Kratochvíl. 
  „Co je to: takový soudruh? Kam chodíš na ty výrazy? Dřu se...“
  Paní Kratochvílová, která se dosud mlčky choulila v křesle před televizorem, se náhle zvedla a přistoupila k manželovi. Viděla, že se mu začaly chvět ruce a že mu obličej zbrunátněl. Už z jejího prvního gesta i slova bylo jasné, že ona je tím krkem, který pohybuje hlavou rodiny, a že Tomáš je pod její plnou ochranou. Klidně položila manželovi ruku na rameno a dříve než mohl znova vybuchnout, prohlásila: 
  „Nezdá se vám, chlapci, že jste nervózní? Nepřeháníš, Lojzíku? Tomáš ti přece už slíbil, že si víc té party nevšimne. A také se s ní rozešel. Učí se, připravuje se poctivě, zatímco ty máš tolik práce, že se ukážeš sotva na večeři, pokud nejsi zrovna někde na služební cestě. To je vůbec div, že sis našel čas zajít do školy za třídním kantorem.“
  Profesor Kratochvíl pochopil, že jako obvykle prohrává s manželkou další domácí půtku o syna. Který, dík matce, jež ho celé roky zaštiťovala a rozmazlovala byl domluvě nepřístupný. A koneckonců profesor by se smířil i s tím, že se Tomášovi na medicínu nikdy moc nechtělo. Ale medicína byl jediný bod, na jehož splnění trval i proto, že měl v manželce v tomto případě proti Tomášovi tichého a mocného spojence. 
  „Mám své povinnosti nejen v práci, ale i doma,“ namítl Kratochvíl na manželčinu repliku. 
  „Nemohu proto trpět, aby mi ze syna vyrůstal obyčejný flákač.“
  „Ale že se ti dcera tahá s klukem z dětského domova, to ti nevadí?“ zaútočila manželka, která vycítila, že profesor se snaží obratně ze sporu se synem vycouvat. 
  Manžel se nechtěl hned vzdát: 
  „Jakýpak kluk z dětského domova? Rodiče se mu zabili při autohavárii, střední školu řádně vystudoval. Teď slouží na vojně u pohraničníků. Tam neberou kdekoho. A za necelý rok už nosí frčku...“ 
  „Frčku...“ ušklíbla se po něm manželka.
  „To je toho! Ale co bude dělat, až se z vojny vrátí?“ 
  „No a ...? Copak Zdenu už provdáváš?“ netrpělivé vyletěl profesor, aniž si uvědomil, že se jeho ženě povedlo odvést pozornost od původního tématu.
  „Když bude chtít, může i po vojně studovat vysokou. Copak je to dnes u nás něco zvláštního?“ 
  „Samozřejmě: tohle pro tebe nic zvláštního není,“ vyjela paní Kratochvílová.
  „Když se to týká Zdeny, všechno je samozřejmé. Ale když jde o Toma ... Neříkej našemu klukovi Tom!“ rozčilil se znovu vážně Kratochvíl.
  „Je to náš český Tomáš! A co se týká Zdeny, mohl by si z ní vzít jen a jen příklad. Ani jednou jsem nemusil kvůli ní někde orodovat.“ 
  Tomáš pochopil, že je nejvhodnější chvíle, aby se po anglicku vytratil. Bylo to vždycky stejné, když se kvůli němu rodiče chytli. A vlastně jenom kvůli němu? Začne to Zdenou a končí to u něho nebo obráceně. On by například proti Michalovi, který chodí s jeho sestrou, vůbec nic neměl. Michal maturoval na stejném gymnáziu, na kterém studují oni dva se Zdenou. Zdá se jinak dobrý kamarád a sportovec. A že táta trvá na tom, abych šel na medicínu? Možná, že by mě nechal jít na lesařinu, jak bych si přál já, kdyby máma...
  Ale bez její pomoci bych byl vedle, vždycky mě podrží. Kdyby tak věděli, jak to doopravdy tenkrát s tím vozem bylo, že jsem nenaboural já, ale že řídil Bob, a že jsem ho nechal zmizet... 
  Ovšem ta Květina máma se ukázala v pěkném světle. Vzala tátu o pět tisíc. Květě se přitom nic nestalo. Jen si nabourala koleno. Že vůbec své mámě dovolila, aby se na nás nabalila, a neřekla jí pravdu? Že jsem Boba kryl! A za to 
všechno, co jsem pro kamaráda udělal, aby  neměl před nástupem na vojnu průšvih, se Květa na mě ani nepodívá. Jako by nevěděla, že jsem do party chodil hlavně kvůli ní. Že bych byl bez party asi úplně sám. Jako jsem zůstal už jednou, když mi v osmašedesátém spolužáci nadávali kvůli tátovi, že zradil, protože odmítl podepsat nějaké prohlášení. Všechno kvůli tátovi...
  Všichni mi tenkrát ubližovali, a teď mě zase obskakují zrovna ti, kteří mě kdysi kvůli němu mazali blátem...
  V Bobově partě je to jiné. Těmhle klukům jde o to, dobře se pobavit na  diskotéce, zatancovat, napít. Prostě užívat život. A mě mezi sebe vzali. Snad i proto, že vždycky nějaké ty prachy mám. Že teď chodím do party málokdy? Vlastně od toho mejdanu, kdy Bob narukoval, už vůbec ne. V tom má táta pravdu...
  Tohle všechno letělo Tomášovi hlavou, když se už dávno předtím  ztratil z obýváku do svého pokoje a nechal rodiče, aby si svůj spor dopovídali jako obvykle mezi čtyřma očima. Zapnul si magnetofon. Z kazety, kterou mu přivezl ze služebních cest otec, zpívala francouzská zpěvačka tklivý šanzon, který ještě více jitřil náladu  mladého chlapce. Utýct z toho všeho, napadlo najednou z ničeho nic Tomáše. Doma jen hádky, Květa o mě nestojí, parta se rozpadla, ve škole to vypadá na průšvih... 

  „Ahoj, Tomku, probudil ho do skutečnosti hlas jeho sestry Zdeny. Zas dumáš? Nebo na tebe  zapůsobila skvělá rodinná atmosféra?“
  „Jako obvykle, všechno dohromady,  odpověděl sklesle Tomáš.
  „Skoro je mi táty líto. Taky jsem byla na tapetě, prohodila Zdena. Když  lituješ tátu, určitě mám na tom zásluhu já. Ty a ten tvůj,“ souhlasil Tomáš. 

  Třetí rota motostřeleckého pluku v Heřmanicích nastoupila k vyhlášení denního rozkazu. Vojáci měli za sebou perný den. Zvlášť dubnoví nováčkové vypadali dost unaveně. Byli sem přiděleni po přísaze z přijímače a ještě si zcela nezvykli na vojenský život. Jen mazáci, z nichž některým chybělo do civilu už jen půl roku, se tvářili nevzrušeně a se zjevnou pobaveností při pohledu na „bažanty“. Mezi vojáky, kteří nastoupili k rozkazu, výrazně vynikal robustním zjevem i vzorným vojenským vystupováním Bohouš Rejnoha. Od první chvíle, kdy byl Andrej Kaštiak přivelen do Heřmanic a převzal třetí rotu, si Rejnohu oblíbil. Protože nejen plnil vzorně veškeré povinnosti střelce kulometu bojového vozidla, ale uměl svou autoritou pozitivně ovlivnit vojáky i tehdy, kdy selhaly pokusy poddůstojníků záklaďáků. A navíc, Rejnoha už několikrát, v době nepřítomnosti poddůstojníků plnil funkci dozorčího roty a nikdy během jeho služby nedošlo k nejmenšímu porušení řádů. Výjimečné Bobovo postavení v četě, tak Rejnohu totiž směli nazývat jen jeho nejbližší přátelé, bylo zpočátku trnem v oku některým velitelům družstev, například svobodníku Kučerovi nebo svobodníku Pazderkovi. Brzy však se přesvědčili, že je lepší nebýt s Rejnohou na štíru. Bob měl neobyčejně dobré styky s mnoha sice hodnostně nízkými šaržemi, ale zaujímajícími v útvaru významná místa, jako třeba písař nebo skladník. Proto byl Bob o mnohých věcech informován dřív než samotný velitel čety. 
  Právě včera večer ohlásil poručíkovi Kaštiakovi, že nemusí záležitost se ztracenou pistolí vojína Krásy hlásit. Pistoli našel Rejnoha zapadlou v trávě a vše je v pořádku. Andrej ho za tuto zprávu div neobjal, neboť tím bylo zažehnáno 
řízení jak s provinilcem, který po návratu z cvičáku zjistil, že někde ztratil svěřenou zbraň, tak s velitelem čety, který je zodpovědný za všechny nedostatky a přestupky svých podřízených. Dnes při denním rozkazu měl být vojín Rejnoha odměněn, i když velitel čety četař absolvent Bláha vyslovil soukromě pochybnosti o Bobově ,,nálezu“. Trochu se kvůli tomu s poručíkem Kaštiakem dostali do rozepře, ale nakonec se Bláha za svou nedůvěru k Rejnohovi chtě nechtě musil poručíkovi omluvit.
  „Soudruhu poručíku, třetí rota nastoupena k vyhlášení denního rozkazu. Nadpraporčík Neliba, hlásil technik roty.“ 
  A pak oznámil strohým vojenským způsobem jména vojáků, kteří předložili podle denního hlášení své žádosti nebo stížnosti veliteli roty nebo mají být odměněni či potrestáni. 
  „Říkají o mně, že je rozmazluju, soudruhu poručíku. To je možný, ale tak moc zas ne,“ doplnil nadpraporčík své hlášení polohlasně neslužební poznámkou. 
  Poručík Kaštiak si zvykl za tu řádku měsíců, strávených v Heřmanicích na „podivuhodné“ formulační připomínky starého harcovníka Neliby. I když vysoce oceňoval jeho technické znalosti, díky jimž byla bojová vozidla třetí roty při každé prověrce vyhodnocována jako nejlépe udržovaná, nechtěl připustit, aby mu Nelibá z denního rozkazu dělal volnou tribunu. 
  „Soudruhu nadpraporčíku,“ řekl proto stroze, pokračujte bez dalších poznámek. 
  „Provedu, soudruhu poručíku,“ pronesl Neliba.
  Ovšem poslední polohlasné slovo si nenechal ujít.
  „Když neumím velet, tak abych šel na Rudnou pást motýly.“
  Vyrovnané řady vojáků třetí roty se zavlnily a Andrej už raději bez povšimnutí přešel k rozkazu. 
  „Uděluji podle Zákl. 1-3, hlava 3, článku 15, písmeno a pochvalu vojínu Motyčkovi a vojínu Šustrovi za vzorný přístup k zadaným úkolům bez ohledu na osobní volno. Na návrh výkonného praporčíka trestám dle Zákl. 1-3, hlava 5, článek 31, písmeno c, pěti dny nepovolených vycházek vojína Juhára a vojína Neleza. Důvod: nedůsledné dodržování 
denního řádu. A nakonec...“ 
  Velitel roty se odmlčel a pak odlišným, jiným tónem, než je při denním rozkazu obvyklý, pokračoval:
  „...a nakonec několik slov k případu, který mohl mít pro mnohé vážné následky, totiž k ztrátě a nalezení služební pistole. Vojín Krása: vzorný voják. A najednou ztratí zbraň. Jednalo se o nedbalost, o nedodržení základních předpisů...“ 
  Tak ostrý tón od velitele dosud Krása neslyšel. Ale snad si to uvědomil i poručík, protože pokračoval už normálním klidným hlasem.
  „Měl bych vás dát sice zavřít, vojíne Kráso, ale poděkujte vojínovi Rejnohovi, že našel pistoli zapadlou v trávě a odevzdal ji dřív, než bylo nutné ztrátu hlásit a přijmout další opatření. Proto vám zarazím na dva týdny vycházky a 
vojínovi Rejnohovi ve stejné lhůtě navrhnu opušťák.“ 
  „Sloužím socialistické vlasti!“ vykřikl Bob a v očích mu zasvítilo. 
  A pak pokračoval dál denní rozkaz. Konečně dal poručík Kaštiak povel k odchodu. Jak kolem něho rota pochodovala, uvědomil si, že četa, v níž slouží Rejnoha, má zvlášť přesný, takřka slavnostní krok. To dělají kluci zase jen kvůli 
němu, Rejnohovi, okamžitě si uvědomil Andrej. Má na ně velký vliv, a tímhle způsobem mi vlastně děkuje za opušťák... 

  I když se Květa Nováková své spolužačce Zdeně Kratochvílové občas pošklebovala, že se dívá na svého kluka jako na svátý obrázek, v duchu Zdeně záviděla. Michal Červenka se líbil mnoha děvčatům na gymnáziu, a přece dal rok před maturitou přednost té pihovaté, světlovlasé a nepříliš hezké Zdeně před všemi ostatními. Po jeho nástupu na vojnu to 
vypadalo, že přišel konec jedné studentské lásky. Avšak jejich, vztah překonal první, nejtěžší období, kdy se voják zřídka dostane domů. Přes neblahou příhodu s Kratochvílovic autem a hlavně i poté, kdy paní Nováková doslovně vyždímala z profesora tak zvané odškodné, přetrval mezi oběma spolužačkami dosavadní vztah, který sice nebyl příliš 
přátelský, nicméně však dost blízký. Květa totiž chodila s Tomášovým kamarádem Bohoušem Rejnohou, zvaným Bob. Jezdila s Bobovou partou na chatu nebo se toulat po venkově. Byla to dosti divná parta. Ozbrojeni kytarami a rádoby kovbojskou výstrojí, končili svůj zvláštní tremping obvykle v alkoholu. Květě se jen jednou podařilo přivést Zdenu Kratochvílovou mezi partu. Bylo to v době, kdy Michal narukoval. Zdena by byla mlčky a bez zájmu přešla všechny hloupé vulgárnosti, jichž byla svědkem na víkendovém mejdanu. Ale Bobův nevybíravý zájem o její osobu, dokonce provokativně projevovaný přímo před přítelkyní Květou, ji znechutil. Utekla, aniž někomu řekla slovo, s bratrem stejně tehdy nebyla řeč, protože ho kluci tenkrát opili. Teprve druhý den, když se pobledlý a nevyspalý vrátil domů, řekla mu Zdena štítivě: 
  „Je to tvoje věc, s kým se kamarádíš, Tomku. Ale mě napříště laskavě vynechte. Nikdy v životě už mě mezi ty své kámoše nedostaneš.“ 
  Tomáš se ani příliš neohrazoval. 
  „Květa tě pozvala. Je přece tvoje přítelkyně, chabě namítl,“ snad aby vůbec něco řekl. 
  „Přítelkyně? Je to hlavně chudák holka. A ten Bob, co s ním chodí, jak s ním můžeš kamarádit?“ 
  „To tedy mám sedět věčně sám doma a poslouchat poučování a kázání? Nebo se doprošovat kluků od nás ze třídy?“ 
  Zdena pokrčila rameny:
  „Pořád vidíš všechno černě. Já všechny tvé spolužáky neznám, ale je mezi nimi dost dobrých kluků. Určitě lepších, než ti tvoji kamarádi z party. Víš dobře, co si o Bobovi myslí Michal!“ 
  „Tak se drž Michala, když ti to líp vyhovuje,“ odsekl Tomáš.
  „Už tě mezi svoje kámoše tahat nebudu. Ale Květě nic neříkej. Věř mi, snad je někdy stejně osamělá jako já...“ 
  A jako by se oba sourozenci domluvili, od té doby se v rozhovorech vyhýbali všem soukromým otázkám, a zvláště Bobově partě. Ostatně Bob Rejnoha mezitím narukoval a v Praze se zatím neukázal. 

  Když se v květnu profesor Kratochvíl, vášnivý nimrod, chystal na pozvání svého přítele, ředitele lesní správy na Šumavu, chtěl jet Tomáš s ním. Matka se přimlouvala. Otec odmítl, obával se, aby Tomáš před maturitou neztratil čas na studium. Nečekaně se však přidala i Zdena k matčině přímluvě. 
  „Proč s sebou Tomáše nevezmeš, táto? Potřebuje si trochu oddechnout, maturitní zkoušky jsou ještě daleko, a víš, jak má rád lesy!“ 
  Zdenina prosba obměkčila profesora Kratochvíla víc než přímluva jeho ženy. A tak v pátek navečer vyjeli na Šumavu na odstřel srnce. Otec s kulovnicí, syn jako pouhý divák, ale oba vybaveni příslušným povolením. Ubytovali se v okresním městě Kolovorech, v hotelu ,,U tří lip". Když se o příjezdu známého lékaře, profesora Kratochvíla, dověděl vrchní Řádek, využil první příležitosti, aby se ho zeptal na radu: 
  „Odpusťte, pane profesore, že vás oběžuji,“ omlouval se v uctivém předklonu.
  „Ale tady mi nikdo nemůže pomoct.“ 
  Profesoru Kratochvílovi zalichotilo, že se jeho pověst odborníka donesla až sem, do Kolovor. Vyptal se starého vrchního na potíže a pak ho pozval k prohlídce na kliniku do Prahy. I když se Tomáš v duchu divil, jak se táta dá snadno umluvit, musel uznat, že se pan Řádek umí odvděčit. Oběd i večeře byly opravdu prvotřídně upraveny. Druhý den brzy ráno se pro ně zastavil starý hajný, který znal profesora z předchozích návštěv, aby je doprovodil. Obvykle bývá v této době ve zdejší části Šumavy dost nepříjemné počasí. Není výjimkou, že výše na horách přes noc napadne sníh, zatímco dole ve městě chladně prší. Zato letos jako z udělání bylo slunečno, ne sice ještě příliš teplo, ale přece jen příjemněji než jiné roky. Dojeli až na hranici vojenského pásma Kratochvílovým vozem. Dál museli pokračovat pěšky.     
  „Soudruh ředitel o vás včera informoval velitele Pohraniční stráže,“ ujistil hajný, sotva odbočili z asfaltové silničky na lesní cestu.
  Sem už byl vstup jen na zvláštní povolení, jak oznamovaly tabule.
  „Zastavíme se nahoře na mýtině, u strážního smrku, a odtud se vydáme k houštině, za kterou je ten vysoký smrkový porost. Pamatujete si ještě, soudruhu profesore, kde hřadují tetřevi?“
  „Ano, vzpomínám. Jenže před dvěma roky zakázali jejich odstřel,“ poznamenal Kratochvíl.
  „Kolik vám jich tam zůstalo?“ 
  „Něco kolem tuctu,“ odpověděl hajný. 
  „Mají letos po té tuhé zimě zpožděný tok.“ 
  „Možná, že je ještě uslyšíme. Předevčírem jsem je vysledoval, ale ráno mi hřadovali úplně jinde, jako by si ze mne utahovali.“ 
  Tomáš mlčky a pozorně naslouchal rozhovoru obou mužů, zaníceného nimroda a zkušeného lesáka. Sám miloval lesy, 
znal je dobře ze středočeského kraje i ze severní Moravy. Ale sem, do mlčenlivých šumavských hvozdů, se dřív nikdy nedostal. A o tetřevech se jen dočetl z odborných knih, na vlastní oči je dosud nespatřil. Poprosil proto hajného, aby šli 
na čekanou tak, aby i on, divák, měl z tohoto výletu potěšení: slyšet a vidět ptáka, jehož výskyt byl kdysi v našich lesích tak bohatý. Jenže dnes, kromě několika míst na Slovensku, musí být chráněn před bezohlednými lovci. 
  „Neboj se, chlapče, když hřadují, uvidíme je,“ ujišťoval hajný Tomáše. 
  „Kousek dál stejně musíme počkat na srnce. Když se tátovi povede odstřel, budeme mít radost všichni.“ 
  Zvolna, bez velkého hluku, aby nepoplašila zvěř, dorazila trojice k osamělému velikánu, zvanému strážný smrk. Za ním už byla signálka, součást ochrany státních hranic. Korunami rozložitých smrků probleskovlaly první paprsky slunce. Vůkol panovalo tak dokonalé ticho, že v něm práskla a třeskla suchá kůra nebo spadlá větvička i pod tím nejoparnějším šlápnutím. Hajný si položil prst na ústa, aby naznačil, že je teď třeba zachovat absolutní mlčení. Ukázal prstem nahoru, do korun velikánů. Tomáš napínal zrak, ale nespatřil nic, co by připomínalo velkého, barevného a tak vzácného ptáka. Lesák přiložil k očím dalekohled. Pak zavrtěl hlavou na znamení, že ani on tetřevy nezpozoroval. Vzápětí však pomalým posunkem ukázal na vycházejícího srnce a naznačil profesoru Kratochvílovi, aby střílel. Profesor strhl pušku, zamířil a vypálil. Z mlází pod smrkovými velikány směrem k strážnému smrku vyběhl statný srnec. Jeho skoky přes mladé stromky byly stále nejistější. Vypadalo to spíše jako klopýtání, jako zoufalý pokus zraněného zvířete, které chce uniknout pronásledovateli. Kratochvíl se chtěl dát do pohybu za prchajícím srncem. Hajný jej však zarazil:
  „Podle toho jak srnec značil na ránu, byly to jeho poslední skoky. Počkáme chvíli a mezitím srnec určitě zhasne, buď nahoře na planině nebo nejdále u signálky.“
  Jeho slova se potvrdila. Když k ní došli, nebylo v ležícím  zvířeti nejmenší stopy života. Sotva jej mužové začali vyprošťovat, objevila se hlídka pohraničníků se psem. 
  „Vaše průkazy, ozval se strohý rozkaz desátníka,“ velitele hlídky.
  „A povolení ke vstupu do hraničního pásma.“ 
  Tomáš uraženě odsekl: 
  „Vždyť nejsme v hraničním pásmu!“ 
  Profesor Kratochvíl už mezitím vytáhl z kapsy doklady své i svého syna a podával je desátníkovi:
  „Tady to máte. A ty, Tomáši, mlč. Soudruh koná svou povinnost.“ 
  „Děkuji, v pořádku.“
  „Promiňte, řekl a obrátil se k hajnému.“ 
  „Měli jste nás předem informovat, soudruhu Kořáku, že dnes budete doprovázet v prostoru návštěvu.“ 
  „Vždyť soudruh ředitel včera telefonoval veliteli útvaru a hlásil mu to,“ vysvětloval hajný.
  „Vyšli jsme brzy a neměl jsem ani čas, abych si prověřil, jestli došla informace k vám na jednotku.“ 
  „Nic se nestalo,“ usmál se profesor Kratochvíl.
  Ukázal na srnce.
  „Teď si ho naložíme a půjdeme zpátky. Nashledanou.“
  „Na shledanou,“ odpověděli pohraničníci.
  Jen Tomáš neřekl ani slovo a vzdorně se odvrátil. 

  Bohouš Rejnoha se přiloudal ke stolu v Armě, u kterého seděl praporní písař vojín Havlata, řečený Držgrešle. Bob vytáhl z kapsy desetikorunu a položil ji na stůl. 
  „Vypadneš zejtra do města, Tondo?“ prohodil a významně sunul prstem bankovku podél stolní hrany.
  „Má bejt?“ nedbale odpověděl Tonda, ale koutkem oka pozoroval, jak se k němu desetikoruna pomalu blíží. Pak se její pohyb zastavil, Bob sáhl do notesu, který nosil stále při sobě, a vytáhl ještě dvacetikorunu. 
  „Že bys mohl zaskočit na náměstí do Jednoty a přinést mi jednu placatou. Mají je tam, stojí devatenáct a tahle pětka by zbyla pro tebe,“ nabídl Bob a s uspokojením sledoval, jak obě bankovky ze stolu zmizely. 
  „Dobrý, Bobe… Ale kdybys mi náhodou půjčil ještě jednu pětku, měl bych pro tebe užitečnou radu.“
  Boba to překvapilo.
  „Copak kradu? A bude mi ta tvoje rada k něčemu?“ 
  „Říkal jsi mi, že dostaneš příští tejden vopušťák. A slíbils mi... A nesplnil jsem někdy něco? Přivezu ti to... Ale co máš za radu?“ 
  „Koukej vypadnout ještě tenhle týden,“ zašeptal mu Tonda.
  „Připravuje se velký cvičení, od našeho pluku pojedou dva prapory. Bude konec opušťáků.“    
  Bob se usmál: 
  „Opušťák mám zajištěnej, to je hotovka.“ 
  „Ale právě tohle ti nevyjde, i když to máš slíbený,“ uchechtl se Tonda.
  „Půjčíš mi tu pětku?“ 
  Když ji shrábl do dlaně, pokračoval:
  „Požádej si na čtvrtek, řekni, že ti stůně matka, a odfrčíš.“ 
  „Od soboty je volno zaraženo.“ 
  „Tak ti děkuju,“ uznale kývl Bob.
  „To za tu pětku stojí. Jó... mají prej vydaný nový volací znaky.“ 
  Tonda se rozhlédl kolem sebe: 
  „Jak to víš? Kdes to slyšel?“ 
  „Co by jeden neslyšel,“ pousmál se Bob. 
  „Radši o tom nemluv, dělají s tím na štábu strašný tajnosti. Vydají to až před tím velkým cvičením,“ svěřoval se Tonda a pak se zarazil: 
  „A k čemu to potřebuješ vědět?“ 
  „Já? Já na to kašlu,“ ohradil se ostře Bob. 
  Tonda zmlkl, zdvihl hlavu, sáhl rychle po sklenici limonády a zhluboka se napil. 
  „Páni si tu vyprávějí a já hledám Rejnohu po celém útvaru,“ promluvil za jeho zády poručík Kaštiak.
  Bob se předpisové postavil do pozoru:
  „Soudruhu poručíku, dovolte... Je po zaměstnání, šel jsem si vypít jednu kofolu.“ 
  Kaštiak mávl rukou:
  „Pohov, Rejnoho! Nic se neděje. Tedy děje: u roty nejde televizor. Nešel byste se na to podívat? Chlapci se těšili na dnešní finále poháru mistrů...“ 
  „Už letím,“ ochotně souhlasil Bob.
  „Mrknu se na to, protože tenhle boj si nemůžeme nechat ujít.“ 
  Když Bob už nepředpisové vyběhl, pomyslel si Andrej: Je to číslo, ten Rejnoha, ale dobrý voják. A nikdy nic neodmítne. Takových kdyby bylo... 
  „Andreji, na slovíčko!“ uslyšel poručík, když vycházel z prodejny. 
  Major Řehák, velitel praporu, na něho kýval, Andrej připochodoval, zasalutoval, ale Řehák jeho služební postup zarazil:
  „Řekni mi: ty toho Rejnohu dobře znáš? Jak ho vlastně hodnotíš?“   
  Poručík se udiveně podíval na majora:
  „Rejnohu? Soudruhu majore, mám ho v první četě a jsem s ním velice spokojen. Dobrý voják, hlavně výtečný střelec. Má mezi kluky přirozenou autoritu, pomáhá táhnout slabší...“ 
  „Že umí v družstvu prosadit věci líp než poddůstojník, to zase vím já. Ale z civilu moc pěkné posudky neměl. Absence, lajdáctví v práci...“ 
  „Z kolika mladých kluků, co přišli s podobným popisem, udělala vojna pořádné lidi?“ rozohnil se Andrej.
  „Je přece naší povinností, hodnotit podle skutečných výsledků v denním zaměstnání a ne jenom podle nějakých papírů z civilu.“ 
  Major Řehák se usmál.
  „Výtečně, soudruhu poručíku, poctivě jste vystudoval vysokou vojenskou, to je vidět! A teď mi dáváte politické školení, protože my asi podle vás té vaší mladé generaci přece nemůžeme rozumět. Děkuji pěkně...“ 
  „Prosím o prominutí, soudruhu majore, tak jsem to nemyslel,“ zarazil se Andrej. 
  „Nechtěl jsem vás urazit...“ 
  „Jaképak urážení. Když tyhle poučky budeš umět realizovat v životě...“
  „Ale věříš tomu Rejnohovi? Víš, s kým se kamarádí?“ 
  „Věřím,“ s jistotou odpověděl poručík. 
  „Třeba někdy na někoho působí trochu dojmem frajera. A pokud vím, přátelí se... normálně... se slušnými kluky, ať jsou z naší nebo z druhé roty...“ 
  „...nebo z praporu nebo dokonce z pluku,“ přerušil ho major, a ukázal na Tondu, který se zdvíhal k odchodu.
  „Třeba tady s tím, co mu říkají Držgrešle. Jsou přece oba z Prahy. To vím určitě, dokonce ze stejné čtvrti, odněkud z Nuslí, proto se znají,“ ihned reagoval Andrej.
  „Je na tom něco špatného?“ 
  Řehák mu odpověděl nečekanou otázkou:
  „A je na tom něco špatného, když chce velitel nejlepší roty v pluku odejít k jinému útvaru nebo dokonce z vojny? Jen proto, že se bojí o své děvče doma?“
  „Tomu nerozumím,“ namítl trochu nejistě Andrei. 
  „Ale rozumíš, soudruhu poručíku!“ povzdechl Řehák.
  „Slyšel jsem vyprávět o jistém důstojníkovi a jisté Márii a že ji sem prý v životě nedostane. A jestli by mu tedy na pluku pomohli, kdyby zažádal o přeložení. Kdyby tě nepřeložili, chlapče, co bys byl schopen udělat kvůli tomu děvčeti? Ruku na srdce... Proč se nesvěříš mně, nejbližšímu nadřízenému, se svými starostmi? Nebo mi snad nevěříš, že ti chci poradit a pomoct? Zatímco ten tvůj Rejnoha...“
  „Co je s ním?“
  „Nejde mi ani tak o ty jeho civilní posudky. Ale řekni: proč se zajímá o vše, co se na praporu chystá? Ono se mu to asi vyplatí vědět, co se připravuje, a dělat potom před klukama chytrého.“ 
  Andrej zakroutil odmítavě hlavou:
  „Nehněvejte se, soudruhu majore, ale nesdílím vaše podezření. O Rejnohu se s vámi vsadím, že…“ 
  „A co kdybys prohrál?“ skočil mu do řeči major.
  „Co potom?“ 
  „To bych prohrál asi všechno, soudruhu majore. Kdybych měl ztratit víru v lidi, prohraju i smysl svého života, a nebudete mě tu potřebovat.“ 
  „Nech ta silácká slova, Andreji,“ kategoricky řekl major. 
  „Smysl života? Potřebujeme mladé velitele, jako jsi ty. Kteří jsou nároční, věří v lidi a mají k nim dobrý vztah. Ovšem, důvěřují a prověřují!“ 

  V předsíni se ozvalo zařinčení zvonku, které se vždy po krátké přestávce opakovalo, jako by ten, kdo stál za dveřmi, zvonil na poplach. Táta se vrátil, konstatoval Tomáš. Takhle umí řádit jen on, když přijde ze služební cesty a nemůže najít v kufru klíče. 
  „Tak abych padal,“ ušklíbl se Bob. 
  A jako by vydával rozkaz, řekl s důrazem na každé slovo:
  „Ty prachy potřebuju ještě dneska, Tome.“ 
  Tomáš přikývl:
  „Jasný, Bobe. Táta bude v dobrý náladě, určitě ho o těch pět stovek pumpnu. S mámou by to bylo horší. V kolik jedeš?“ 
  „Mám opušťák do půlnoci, ale sotva to stihnu. Kámoši mě nějak do tří přikrejou. Pojedu courákem na Plzeň, a když budu mít kliku, chytnu stopa. Takže čekám do osmé U krobiána. Good luck, old boy!“ 
  Bohouš Rejnoha se prosmýkl ke dveřím Tomášova pokoje. Bylo až neuvěřitelné, jak tiše našlapoval v těžkých vojenských kanadách. Vlastně všechny jeho pohyby vypadaly teď nějak měkké a vláčné, jako by se nakrčil pardál, číhající na kořist. Z předsíně se ozval hlas paní Kratochvílové:
  „Moment, už letím, Lojzo... Tomáši! Pojď sem, táta přijel!“ 
  Tomáš položil prst na ústa: 
  „Klid, Bobe. Jak zajdou naši do obýváku, vypadnu za nimi a ty můžeš proklouznout ven. Nemá smysl, aby tě tady táta viděl, zase by kázal. Potřebuju ho trochu naladit... 
  Bob kývl na souhlas a štěrbinou dveří sledoval, jak Tomáš zašel za rodiči do pokoje, odkud se ozvaly halasné pozdravy. Pak se Bob potichu přikradl k hlavním dveřím a již se chystal jimi vyklouznout, když uslyšel hlasitý, trochu 
vyčítavý hlas profesora Kratochvíla. 
  „To je dost, Tomáši, že tě vidím!“ 
  Vzpomínali jsme na tebe každý den, bylo slyšet Tomášův poněkud okázalý výlev synovské lásky. Profesor neodpovídal, ale po chvíli Bob uslyšel udivený Tomášův výkřik:
  „Cože? Tři sta západoněmeckých marek? Co s tím?“ 
  „Vole,“ usykl tiše Bob. 
  „Koupíš si za ně v Tuzexu, co si sám vybereš, odpověděl profesor. A tady jsou tři stovky pro Zdenu.“
  „Tak jo, děkuji, táto,“ uslyšel ještě Bob.
  Na víc nečekal a nehlučně za sebou zaklapl dveře bytu. Bylo to skutečně včas, protože o chvíli později vyšel Kratochvíl a zamířil do koupelny. Když se umyl, převlékl a vrátil do obývacího pokoje, zeptala se ho manželka: 
  „Poslechni, Lojzo, nebudeš mít z toho nějaké oplétačky? Že jsi přivezl ty marky? Nebo Zdena a Tomáš, až si je půjdou vyměnit?“ 
  „Oplétačky? Jaké oplétačky,“ zarazil se profesor. 
  „Těch šest stovek mi předal před odletem z Hamburku osobně náměstek ředitele nakladatelství, jako zálohu na 
honorář. Abych prý si mohl něco koupit domů. Naši přece vědí, že jsem napsal pro medicinské nakladatelství v Hamburku vědecké pojednání. A tu zálohu ohlásím. Samozřejmě.“ 
  Profesor vychrlil tyto věty, jako by se obhajoval. Tomáš to hned vycítil a zalichotil mu:
  „To je jasný. Ty, taková kapacita! Copak tobě by mohli...“ 
  Otec ho přerušil: 
  „Jak ti dopadly přijímačky?“ 
  „Na to taky dojde, táto. Ale nejdřív bych od tebe potřeboval malou pomoc: pět set korun. Půjčit samozřejmě, postupně ti je vrátím...“   
  „Kolik? Pět set? A na co? Když jsem já studoval na vysoké škole, měl jsem tisíc korun stipendia ročně, a kolej mě stála šedesát korun měsíčně!“ rozhořčil se profesor. 
  „Víš, co jsem všechno musil dělat, abych se v Praze udržel?“ 
  „Jedl jsi chléb se solí a suché brambory, dával jsi kondice, neboť jsi byl nadaný latiník, a přitom sis ještě ušetřil na šaty,“ vypočítával Tomáš. 
  Když uviděl, že otci začíná rudnout čelo, chlácholivě dodal: 
  „Ale byl jsi přitom vždy výtečný student, kdežto dnešní mladá generace... si neumí prostě ničeho vážit, v tom to všechno vězí!“ 
  „A kdo je tím vinen? My, kteří jsme dělali všechno pro to, aby se naše děti a vnuci měli líp,“ rozejel se profesor. 
  Tomášovi bylo jasné, co všechno ještě bude následovat. Ale za hlavní v tomhle okamžiku považoval, že otec zapomněl na výsledek přijímacích pohovorů na vysokou školu. Profesor pokračoval: 
  „Myslíš, že peníze padají z nebe? Abych já vás oba udržel na studiích, abych uživil čtyřčlennou rodinu z jednoho platu.“
  „Z jednoho? Snad ze tří, táto. Jsi přece univerzitní profesor, ředitel lékařského experimentálního ústavu a ještě k tomu vědecký pracovník, který publikuje ve světovém měřítku...“ 
  „Opakuji: živím vás z jednoho platu,Tomáši! pozvedl znovu hlas profesor. To ostatní, co dělám, je práce navíc. Já neznám soboty, neděle, zatímco jiní si jezdí na chalupu a přitom mi ještě závidí.“
  „Tobě? Tobě nikdo přece nezávidí. Vím, jak tě mají lidé u vás rádi,“ lichotil Tomáš, což ovšem bylo součástí jeho hry o tak potřebných pět set korun. 
  „Ty si myslíš, že mně někdo něco promine? Naopak, kamaráde! Jsem pod přísnější kontrolou, než mnohý jiný.“ 
  Profesor se zarazil:
  „A k čemu vůbec potřebuješ těch pět stovek?“ 
  „To máš tak,“ začal Tomáš kout železo, „jeden můj kamarád od nás ze třídy měl malér. Chápeš přece, shání prachy, jeho holka je sirotek, lítá v tom a musejí se vzít. Tak jsme se rozhodli, že mu do začátku půjčíme...“ 
  „Rozhodli jste se... A kdo mu půjčí? Ne ty, ne tví kamarádi. Budou zase platit vaši otcové, protože si páni studenti dnes neumějí vydělat na slanou vodu. A pokud si něco nuceně vydělají, utratí to pro svou zábavu,“ ironizoval profesor synovy důvody, ale pak jako obvykle podlehl. 
  „Dobrá, půjčím ti ty peníze, ale budu ti z kapesného každých čtrnáct dnů strhávat stovku!“ 
  „Celou stovku?“ vyděsil se Tomáš.
  „Strhávej mi padesátku a připočti si třeba úroky. Ale celou stovku, chápeš, teď před prázdninami a my máme plán...“ 
  „Když máte plán, nedá se nic dělat. Tady máš pětistovku a pak uvidíme,“ ustoupil otec. 
  „Doufám, že ty přijímačky dopadly dobře.“ 
  Tomáš si nejdříve zasunul pětistovku do náprsní tašky, obálku s markami do zadní kapsy u kalhot, odstavil od stolu židli a vybídl otce: 
  „Doporučuji ti, abychom si nejdřív sedli. Moje zpráva je sice jednoduchá, ale ty jsi po cestě unavený.“ 
  „Nepřijali tě?“ reagoval prudce otec. 
  „Sedni si, prosím tě,“ postrčil Tomáš otce ke stolu.
  „Kdyby mě nebyli přijali, snad bych měl ještě tlačenku…“ 
  „Tlačenku?“
  „Tedy protekci, přece tebe, ne?“ odvětil suverénně Tomáš.
  „Záležitost je horší. Já jsem na přijímací pohovory nešel.“ 
  Profesor vytřeštil oči a pak opravdu těžce dopadl na židli:
  „Tys tam nešel? Jak tomu mám rozumět?“ 
  „Jak to říkám: nešel jsem tam. Já totiž nikdy na medicínu nechtěl. To jsem ti tisíckrát opakoval. Nehodím se na to. Na lesařinu mě dát nechceš a ani bych se tam nedostal, když mi nepomůžeš. Bez protekce se tam se svým maturitním vysvědčením prostě nedostanu. A tak jsem se „vejšky“ vzdal.“   
  „Co je to vzdal? Proč bychom se koneckonců nemohli ještě domluvit, třeba že bys šel na práva?“
  „Práva mě nebaví. Tak co budeš dělat?“
  „To chceš, abych tě do smrti živil?“ vybuchl otec. 
  „Nastoupím po prázdninách vojenskou službu a pak uvidíme,“ skončil Tomáš své přiznání.
  Ale proti jeho očekávání, že teď bude musit vyslechnout opravdový proud výčitek, krom obvinění a všelijaké ty tátovy jak to Tomáš po straně nazýval pohádky mládí, odpověděl profesor Kratochvíl suše:
  „Respektuji tvé rozhodnutí, Tomáši. Možná, že ti vojna prospěje. Potřebuješ poznat opravdový život. A po vojně si jdi třeba na tu lesařinu nebo kam se ti zalíbí. Hodně štěstí!“ 

  Bob dopíjel v hospodě U krobiána třetí pivo a netrpělivě sledoval pohyb ručiček starých nástěnných hodin, zavěšených nad nálevním pultem.
  „Už by se měl zjevit, prohodil k děvčeti, které u jeho stolu usrkávalo ze sklenky červeného vína. A ty, Květo, před ním ani slovo o těch penězích, jasný? Já ty prachy potřebuju, chápej. Stejně je to blbý, že tě se mnou uvidí.“ 
  Květa Nováková vzhlédla od své skleničky:
  „Proč jsi mu neřekl, nač ty peníze opravdu potřebuješ? Vždyť by to pochopil, že já ti posílat na přilepšenou nemůžu. Ale vymýšlet si, nato ty jsi.“
  „Hele, nejsem u svátý zpovědi,“ přerušil ji Bob.
  „To je věc jenom nás dvou. Řekl jsem ti, že od tebe nic nechci, že si prachy obstarám. A jak, to se tě netýká.“
  „Mne se nic netýká! Ale že šla máma na Kratochvílovy tak ostře, to byl taky tvůj nápad.“ 
  Přiznala mi to, když jsme se spolu chytly.
  „A to si říkáš, že jsi Tomášův kámoš!“ 
  „Co ti je do Toma?“ vyjel na ni Bob. 
  „Prachy stejně solí jeho táta, a ne on. Tak jaký vohledy?“ 
  Květa se ušklíbla: 
  „Prachy, prachy. Ty jsi jen po penězích. Ostatní tě nezajímá. Že i já mám svoje starosti a co dělat, abych kloudně doštudovala.“ 
  „Ty si už poradíš, i s tou školou,“ nasadil Bob nezvykle slušný tón a mrkl na Květu. 
  „Už je tady.“ 
  Tomáš se ode dveří rozhlédl zakouřeným prostorem a hned se zorientoval. Bobova 
uniforma byla v lokálu jediná, a pak, zády k Tomovi sedělo děvče, o kterém Tomáš tolikrát v minulosti přemýšlel: Květa, Bobova Květa. Ale kde je ostatní parta? 
  „Ahoj,“ přistoupil Tomáš trochu váhavě k dvojici. 
  „Ahoj, Tome!“ usmála se Květa. 
  „To jsem ráda, že tě zase jednou vidím. Ty se na mne zlobíš?“ 
  „Proč bych se měl zlobit? Jó ty myslíš kvůli tvé mámě? Co je mi do ní? Na ni nejsem zvědavej.“ 
  Bob netrpělivě pohlédl na hodiny: 
  „Budu pomalu padat, jinak je průser. A těm je třeba se na vojně vyhýbat.“ 
  Květa se taktně zdvihla od stolu: 
  „Pánové prominou. Musím ni odskočit...“ 
  „Tady to máš,“ podal Tomáš Bobovi obálku, když zůstali sami. 
  „Dík,“ usmál se Bob. 
  Pak jako na vysvětlenou dodal: 
  „Květa o tom neví, nic jí neříkej. Těch pět stovek dostaneš zpátky, jen co mi je praporčík vrátí. To víš, na vojně to tak chodí! Však to poznáš.“ 
  Když Tomáš nereagoval, Bob pokračoval: 
  „Abych nezapomněl: ty marky schovej, nevyměňuj je. Můžou se nám hodit... No ty od fotra, co ti dnes dal. Zaslechl jsem to za dveřmi. Na co by se nám hodily?“ nechápavě se zeptal Tomáš. 
  „Jeden nikdy neví, Tome!“ 
  Bob se naklonil k Tomášovi a přátelsky ho plácl do ramene. 
  „Každopádně ti děkuju.“ 
  Zastrčil obálku s pěti stokorunami do kapsy v blůze a pečlivě zapjal knoflík. 
  „Co teďka budeš dělat, Tome, Už sis něco našel?“ 
  Tomáš svěsil hlavu: 
  „Do vojny chci nějaký čas zůstat na Šumavě. Na lesní brigádě. Mají tam spoustu polomů. Tam mi bude o prázdninách líp než doma.“ 
  Bob uznale prohlásil: 
  „To je nápad! Nezapomeň mi dát avízo, až narukuješ.“ 
  „Jdem?“ přerušila ho Květa, která se vrátila poté, co si venku přibarvila rty a upravila vlasy. 
  „Půjdeš s námi, Tome?“ 
  Tomáš pohlédl tázavě na Boba. 
  „Dojemný loučení mi vždycky leze na nervy. Nikam se mnou nechoďte. Musím stejně letět, abych stihl vlak, prohlásil Bob. Tomáši, zatáhni to tady. Zatím se dobře bavte, a nezapomeňte psát svýmu věrnýmu parťákovi. Čao!“ 
  Ještě jim pokynul, frajersky si narazil lodičku do čela, okázale předpisově jim zasalutoval a za okamžik zmizel. Květa pohlédla na Tomáše. 
  „To je celej Bob. Samý legrácky, a přitom tvrdej jako kámen. A co my dva s načatým večerem? Nebo už musíš domů?“
  Tomáš poslední větu ignoroval. 
  „Dala by sis ještě víno? Se mnou? Tebe máma nečeká?“ 
  Květa se uchichtla: 
  „Mě? Máma se nevrátí před jedenáctou, má odpolední. Nebo... Nebo?“ zvědavě se zeptal Tomáš. 
  „Pojďme se projít,“ navrhlo děvče. 
  „Tady je jak v udírně.“ 
  Tomáš zaplatil, a pak s Květou vyšli z tmavého lokálu na ulici. Venku bylo nečekané dusné počasí. Tomáš byl oblečen jen v starých džínsech a černé rozhalence, Květa v bílém, lehounkém svetříku se širokým výstřihem a v modré texaskové sukni. Tomáš se mlčky klátil vedle ní. Ačkoliv měl na jazyku plno slov, nebyl by se teď zmohl ani na jedinou souvislou větu. Květa se po něm po očku zadívala: chlapec byl zřejmě v rozpacích, když s ní najednou sám kráčel po nábřeží. Květa se už nerozmýšlela a vsunula svou ruku pod Tomášovu, volně se mu klátící podél těla. Ucítila, jak se celý zachvěl. Pak si ji prudce natočil druhou rukou k sobě, takže se jejich obličeje takřka dotýkaly. Květa se k němu přimkla a nastavila ústa. 
  „Na co ještě čekáš?“ 
  Tomáš ji pevně objal a pak něžně políbil, jak kluk může líbat jen svou první lásku. Když od ní odtáhl rty, uchopila ho Květa za hlavu, stáhla ji zpět k svému obličeji a sama ho políbila tak horce, že Tomáš málem zavrávoral. 
  „Půjdeme, Tome?“ 
  Květa se mu vymkla z náručí a nečekajíc na jeho souhlas, uchopila ho za ruku. Tomáš zpočátku kráčel nejistě jako ve snu. Pak se jí vytrhl a rozběhl se vpřed, znovu se zastavil, Květu chopil kolem ramen a zatočil s ní, až se jí rozevlály vlasy kolem hlavy. Jako by neslyšeli a nevnímali, došli až do Podolí. Květa zamířila k novému činžáku. Vystoupili do prvního poschodí a děvče otevřelo dveře bytu. Pak postrčilo Tomáše dál, do svého pokojíku a rozsvítila stolní lampičku. Teprve teď se Tomáš zarazil a jako ve snu se rozhlédl kolem sebe. Váhavě se chopil jedné ze sklenek, které mezitím 
děvče nalilo, pomalu ji zdvihl, aby přiťukl, a zdráhavě z ní upil. Květa najednou jasně pocítila, co se teď děje v Tomášově nitru. Vždy jí připadal mezi členy jejich party jako svátý za dědinou. Vysmívala se mu tím přirovnáním. Snad proto, aby v sobě potlačila vnitřní náklonnost, již pociťovala vůči tomuto chlapci, který se k ní choval spíše jako ctitel než jako drsný člun party, ale že Tomáš přes svou snahu přizpůsobit se partě a přes silácké řeči ještě neměl děvče, 
pochopila Květa teprve v téhle chvíli a skoro se před ním zastyděla. I za to, že sehrála s Bobem divadýlko. 
  „Tome,“ zašeptala najednou v pohnutí a objala ho. 
  „Já tě mám přece ráda!“ 
  A doopravdy byla v téhle chvíli přesvědčena, že říká pravdu, k němu cítí docela něco jiného než k Bobovi. A že upřímně lituje všeho, co se předtím stalo. Tomáš snad pochopil, co se v Květě odehrává. Něžně ji objal a zadíval se jí do očí. 
  „Já vím, že jsi jiná, než se děláš. Mám tě už dávno rád... vždycky jsem tě měl rád. Věříš mi?“ 
  „A věříš ty mně, Tomáši?“ odpověděla mu Květa naléhavou otázkou. 
  Křečovitě se objali a pokoj se s nimi zatočil. Všechno se kolem nich rozmíhalo, podlaha splynula se stropem, už tu neexistovaly dvě samostatné bytosti, ale jen jedno jediné tělo. 

  Bob Rejnoha zdaleka neměl tak naspěch, jak to tvrdil Květě a Tomášovi. Dokonce měl opušťák až do rána druhého dne. Spěchal však před odjezdem nočního vlaku na další schůzku, tentokrát s větším neklidem, než si sám sobě odvážil přiznat. Už před týdnem obdržel totiž na útvar dopis Karla Pinkase, jehož obsah byl sice poněkud zmatený, ale jedno z něho vyplývalo: Pinďa se musí s Bobem co nejdříve sejít. Bývalého šerifa party nejvíc zneklidnilo, že když Pinďovi po příjezdu vlaku volal, ozval se neznámý mužský hlas, který se Boba pouze zeptal, kdy odjíždí, a pak stručně sdělil: 
  Schůzka (a přitom Pinďu nejmenoval) bude ve 22 hodin téhož dne, kdy se Bob bude vracet na útvar, a to před Hlavní poštou v Jindřišské. A pak onen neznámý zavěsiI. Jako ve špionážním filmu, napadlo Boba. Proč se nemáme sejít přímo na nádraží? A co má společného s bývalou partou majitel onoho studeného velitelského hlasu? Pln netrpělivosti, aby se konečně od Pinďi dověděl, co se děje, odešel Bob z hospody mnohem dříve než bylo třeba a už v půl desáté se loudal kolem Hlavní pošty. Pak, aby nepostával na jednom místě, přešel na druhou stranu Jindřišské. A tam ho zastavila vojenská pořádková hlídka! Čert mi ji byl dlužen, i když mám papíry ólrajt, zaklel v duchu Bob. 
  „Kdy se vracíte na posádku? Ráno v šest se máte hlásit!“ zeptal se po důkladném prostudování dokumentů velitel hlídky. 
  Bob klidně vytáhl jízdenku a s neskrývanou ironií odpověděl: 
  „V třiadvacet třicet mi frčí rychlík,“ soudruhu četaři. 
  Četař byl buď v dobré náladě nebo dobrák od kosti, protože na Bobův tón nereagoval tak, jak by to učinil každý druhý na jeho místě. Bob ho na to předpisově pozdravil a rozvážným krokem se vracel k Hlavní poště.  Už od rohu Panské a Jindřišské zaznamenal Pinďu, který právě zahýbal z třídy Politických vězňů. Bob ještě okamžik postál a pozorně se zahleděl směrem, odkud Pinďa vyšel, zdali s ním nejde ještě někdo jiný. Ale shodou okolností nebylo kolem dokola vidět ani živáčka. 
  „Těbůh,“ plácl Bob přátelsky Pinďu do zad.
  „Vo co de? Máš nějak nervy v hajzlu, Pindíku!“ 
  „Ty bys je měl taky, kdybys nebyl ulítej v mundúru,“ procedil Pinďa mezi sevřenými rty.
  „Proč asi myslíš, šerife, že s tebou chci vyměnit pár slov? Kolem bráchy to smrdí, kamaráde! Jdou po těch magneťákách...“ 
  Bob se vztekle přiblížil k Pinďovi a chytil ho za límec saka:
  „To byl tvůj brácha, co se mnou mluvil v telefonu?“ 
  „Jo. Magneťák, co jsme měli na chatě při posledním mejdanu, jsem prodal. Kdo moh tušit, že ten blb, kterýho jsem vohnul, bude kecat?“ 
  „Volové... vysrat se na vás, to jsem měl udělat už dávno! Pudete i s bráchou do průseru! Ale já v tomhle s váma nepojedu. To si laskavě zapiš do tý svý pitomý palice!“ 
  Pinďa zaprosil:
  „Nekřič, šerife!“ 
  Mezitím zahnuli směrem k parčíku před Hlavním nádražím, přešli jasně osvětleným zákoutím a uhnuli směrem, kde bylo temněji. Pinďa ukázal na lavičku ve stínu mohutného javoru. 
  „Sedni si, šerife... Vono totiž nejde jen vo ten magnetofón. Bojím se většího průseru...“ 
  Bob si pošinul vojenskou lodičku a nuceně se zasmál, snad aby před kámošem zakryl obavy. Bylo mu víc než jasné, že Pinďa je obyčejný zbabělec. Že by byl schopen prásknout i jeho, kdyby šlo do tuhého. Proto se snažil tvářit suverénně, aby Pinďu uklidnil. 
  „Vo co teda de?“ 
  Pinďa mlčky sáhl do igelitové tašky, kterou držel v ruce, a vytáhl předmět, který vypadal jako kovová krabice. Ale nebyla to žádná kovová krabice. Bob si věc prohlédl a překvapením hvízdl:
  „Kdes k tomu přišel? Víš vůbec, co to je? Tohle zboží mají přesně vodpočítaný! A pod zámkem a ještě pod stráží! 
Našel jsem to... Když jsem byl minule na trampu v brdskejch lesích. A tak jsem si řek, kdybych sehnal bouchačku, že by to mohlo bejt jednou dobrý,“ soukal ze sebe Pinďa. 
  „Ale teď, kdyby k nám domů po tý bráchový levárně s magneťákem vpadli esenbáci... fakt, dostal jsem strach. Co s tím?“
  „Takovýho vola pohledat, nervózně zašeptal Bob.
  „Tohle je zásobník plnej vostrejch nábojů do samopalu. Proč jsi to radši někam nevyhodil? Tohle utebe najít, je průser jak Brno!“ 
  „Že je to do samopalu, o tom jsem neměl páru. Co říkáš? Hodím to do Vltavy... blábolil ustrašený Pinďa. 
  „A někdo to uvidí! Já bych tě...“ 
  Vtom se Bob zarazil. Hlavou se mu překotně honily myšlenky, zatímco Pinďa mlčky očekával šerifovo rozhodnutí. 
  „Tu legrácku mi dáš,“ najednou nařídil Bob pevným hlasem. 
  „Fajn, Bobe!“ oddychl si hlasitě Pinďa.
  „Já věděl, že jsi dobrej šerif...“ 
  „Ty kecy si nech vod cesty,“ přerušil ho nervózně Bob, vzal mu zásobník a zastrčil jej do kapsy. 
  „A koukej držet hubu, kamaráde! To samý vyřiď i doma bráchovi. Jinak, znáš mě! Srát se s nikým nebudu...“ 
  Jak a kdy Pinďa zmizel, a jak se sám dostal na vlak, Bob si nepamatoval. Ale jedno mu bylo jasné: náboje i se zásobníkem by bylo možné ve vhodné době použít. Ve vhodné době, ve vhodné době, skandovala do Bobových myšlenek kola uhánějícího vlaku. 

  Kudy a jak se dostal k Národnímu divadlu, nebyl by mohl Tomáš vysvětlit nikomu ani tehdy, kdyby mu bylo šlo o život a kdyby měl dokázat pro tuto dobu své alibi. Vzpomněl si jen, že mu po půl jedenácté večer Květa odemkla dům, 
lehounce ho políbila a pak ho spěšně vystrčila ze dveří. Ano, muselo být určitě po půl jedenácté, v jedenáct se přece měla vrátit její matka. A tak se podařilo Tomášovi zavčas proklouznout ven. Hodiny před mostem však už ukazovaly několik minut před půlnocí, když se Tomáš probral ze svého omámení a konečně si uvědomil, kde se to až ocitl. Od řeky trochu profukovalo, ale jemu bylo stále tak horce, jako dnes večer ve Květině objetí. První skutečná láska, první poznání ženy vedly tedy Tomášovy kroky mechanicky podél Vltavy. Jako by cítil potřebu prožívat v duchu, sám a sám, znovu všechny ty vzrušující chvíle. Tomáš se zastavil u zábradlí a pohlédl na lehce zvlněnou hladinu Vltavy. Odraz 
pouličních světel mu znovu připomenul pokojíček Květy: téměř stejně se mu tam před očima rozvlnilo světlo noční lampičky, když poprvé v životě objal ženské tělo. Téměř stejné ticho jej obklopovalo tady u mlčícího Národního divadla, obleženého lešením, jako když se po prvním prudkém vzrušení znovu a znovu laskal s Květou. Tomáš si náhle uvědomil, že se mu opět zrychlil dech, ačkoliv již chvíli stál bez pohnutí nad Vltavou. Proč, proč cítím takové vzrušení? Je to snad proto, že jsem v duchu oslovil Květu jako své děvče? Ale vždyť ona patří mému nejlepšímu kamarádovi, Bobovi Rejnohovi. Klukovi, který je na vojně, daleko od Prahy. Podvedl jsem kamaráda ... 
  Kdo ho podvedl? Já? Nebo Květa? Kdyby odmítla, nikdy by k ničemu nedošlo. Vždyť jsem se bál naznačit jí byť pouhým pohledem, že se mi líbí. Že ji mám rád. Kdyby dnes nebyla ona chtěla, byl bych ji nanejvýš po Bobové odjezdu doprovodil k tramvaji a...
  Ale rozum jsem měl mít taky já. Neklamat nejlepšího přítele, protože žádného jiného nemám. To, co jsem provedl, se nedá ani odpustit, ani omluvit. Ovšem Květa... 
  Kolem Tomáše projela s řinčením tramvaj. A zrovna dvaadvacítka, kdovíkdy pojede nová. Dostanu se domů asi hodně po jedné. Jestliže mě některý z rodičů uslyší, budou zase proslovy a kázání a výčitky. Cožpak jim mohu o Květě říct? A kdyby jen tušili, co jsem s ní dnes prožil? Patřila sice vždycky k Bobovi, ale přesto...
  Proč mi Květa prozradila, že důvod k získání peněz, které Bob ze mne vymámil, je vlastně od začátku do konce 
podvod? A Bob mi tak přesvědčivě líčil, že slíbil nějakému technikovi jejich roty přivézt pět stovek jako půjčku. Aby mu zase on vymohl opušťák. Proč to Bob dělá? Kdyby řekl na rovinu, Tome, nemám prachy, tak bych mu je stejně sehnal. Hlavně, že bývalé party má i Květa už po krk a chce se od ní osvobodit. Takže, uvažoval dál Tomáš snad nejsem takový grázl, který využije situace a vyspí se s holkou kamaráda, když je daleko od ní. Květa mi přece tvrdila, že už nechce patřit Bobovi Rejnohovi a že se kvůli mně chce zbavit celé minulosti. Kvůli mně! Mám tomu věřit jen proto, že se dnes stala první holkou v mém životě? První holka. A zase jsem tam, kde jsem byl. Zase používám slov, kterými vždycky hýřili kluci z naší bývalé party. Květa přece není žádná holka, je to děvče, které ... snad to nebude 
vypadat tak blbě, protože mluvím sám k sobě, když řeknu: které mám rád. Copak měl někdy Bob Květu opravdu rád? Byl to dobrý kámoš, bez něho bych byl asi opuštěný jako kůl v plotě, ale moment. Jak jsem to vlastně myslil, když jsem řekl, že Bob byl dobrý kámoš. Copak jím už není? 
  Najednou Tomáš zpozoroval, že úzkým korytem Vltavy u Slovanského ostrova tiše pluje několik párků divokých kachen, jako by už byl den. Snad je zmátla jasná záře pouličních světel, že se vydaly na cestu už teď o půlnoci. Jenže tyhle divoké kačeny si tak zvykly na hnízdění v hlavním městě, že je nic nemůže vyvést z klidu. Ne jako mě, pitomého kluka, který se poprvé vyspí s děvčetem a začne o půlnoci uvažovat, jestli tím někomu neublížil, jestli tím nezradil přítele. Přítele Boba, opakoval nahlas Tomáš. Jeho hlasitá slova jako by se odrazila od vlnící se hladiny a poplašila kachny, protože se rychle vracely do stínu, který vrhaly na řeku vysoké stromy. Když si už mluvím nahlas sám se sebou, bude to se mnou asi opravdu špatné. Věděl jsem vůbec někdy, o co mi jde? Znovu začal přemýšlet. Vím to aspoň 
dneska? Chtěl jsem vypadnout z domova, to tedy určitě. A co potom? Na vysokou školu nepůjdu, to je hotovka. Není to ode mne blbost, že se neumím rozhodnout? 
  Tomáše najednou roztřásla zima. Nebyl v téhle chvíli schopen domyslit, co je pro něho cennější. Ale věděl, že jednou musí říct Bobovi o dnešním večeru pravdu, i kdyby to mělo být za cenu jeho rozchodu s přítelem. Koneckonců se ještě uvidí, jak se zachová Květa. Moje Květa, opakoval si rozhodně Tomáš, i když ho už dnes několikrát napadlo, jestli i s ním dnes nesehrála podobné divadélko, jako předtím s Bobem. Ne, Květa není holka pro všechno a pro všechny. Určitě po dnešku s Bobem skoncuje. Jde jen o to, cotomu řekne on. A co Bob řekne mně. Protože se o dnešním večeru musí za každou cenu dovědět. Já musím hrát čestnou hru. S Květou, nebo bez ní. 

  Na vojně existuje něco, čemu se v Africe říká tamtamový telegraf a co se nazývalo mezi americkými Indiány kouřovou signalizací. Prostě, ať kdo chce nebo nechce, hláška o tom, že k motostřeleckému pluku do Heřmanic se chystá „zeshora“ komise na prověrku plnění plánu bojové přípravy, pronikla stejně rychle, ne-li leckde dřív, mezi vojáky než k uším některých velitelů čet. Samozřejmě, nejdřív mezi ty zasvěcené, zvlášť významné mazáky, jako byl 
například Bob Rejnoha. Poručík Kaštiak měl z prověrky určité obavy. Nedopadne-li třetí rota na výtečnou, neobhájí své dosavadní postavení nejlepší roty. Proto se Andrej rozhodl svolat navečer krátkou vojenskou schůzi jednotky. Po televizních novinách byla klubovna zaplněna do posledního místa. Bude tady schůze, upozorňoval ode dveří nadpraporčík Neliba, tak nechci slyšet žádnej klid. Nebo vám nadiktuju otázky a vy si je napíšete. Heleď, Komrska, koukej si upravit ty nohavice, ať vypadáš trochu slušně. Nemysli si, že vzorem lidský společnosti je ňákej popzpěvák, takhle si choď oblečenej až v civilu. Tady musí bejt všecko v pořádku. Jinak tě zdegraduju! Svobodník Komrska se zatvářil dotčeně. Shýbl se a začal si narovnávat konce nohavic, které měl srolovány nad teniskami jako džínsy. 
  Když byla třetí rota shromážděna, včetně velitelů čet a družstev, nadpraporčík zavřel dveře, hluk a šum se utišil. Andrej Kaštiak zahájil schůzi a objasnil, proč se s příslušníky své jednotky sešel. Vyzval zejména vzorné vojáky, aby šli 
příkladem. Soudruzi, končil stručný, poněkud kostrbatý projev, víte sami, že někteří z nových příslušníků roty mají ve výcviku ještě leccos dohánět. Pomůžeme jim, soudruhu poručíku! Já si beru pod patronát Stržila, zahlaholil na celou klubovnu Rejnoha. Několik druhoročáků souhlasně zamručelo, jako že jim to ani velitel nemusí připomínat. Už včera jim říkal vcelku totéž Rejnoha, jenže s dodatkem, že výborné umístění roty skýtá mnohé výhody a že tedy musejí 
„zabodovat“. Soudruzi, nejde jen o Stržila, přihlásil se o slovo četař absolvent Sosna, předseda rotní organizace SSM. Všichni chceme co nejlépe obstát, vždyť jsme si dali závazky. A snažíme se je plnit každý den. Zaberem a pomůžem všichni, kolektivně. 
  Poručík Kaštiak přelétl pohledem klubovnu. Neušlo mu, že se Rejnoha naklonil k jednomu ze svých sousedů a něco mu šeptá. Vycítil, že Rejnohovo vystoupení, které považoval za iniciativní a spontánní, se nesetkalo u většiny příslušníků roty s ohlasem. A protože se už nikdo další do diskuse nehlásil, poručík shromáždění ukončil. Budete se divit až za ušima, vojáci, zaslechl ještě při odchodu z klubovny svérázné mudrosloví nadpraporčíka Neliby, který si samozřejmě neodpustil poslední slovo.
  „Den má čtyřiadvacet hodin plus noc. Když se dělá, tak se to protahuje.“ 
  Zanedlouho však došlo na Nelibová slova. V nula nula třicet byl vyhlášen pluku poplach a místo nočního odpočinku vyjela také třetí rota, aby se zúčastnila prověřovaného taktického cvičení. Po útoku, když dosáhla určených čar a zaujala obranu, osádky a roje celý zbytek noci upravovaly okopy, zpevňovaly je a markovaly. Unavení a nevyspalí motostřelci se vrátili do kasáren až nad ránem. Navíc začalo pršet. Od snídaně do oběda čistili techniku, výstroj a výzbroj. Mezitím velitel praporu major Řehák oznámil poručíkovi Kaštiakovi, že z rozhodnutí prověrkové komise bude třetí rota odpoledne přezkoušena z tělesné přípravy, zatímco ostatní roty setrvají na dalších prověřovacích zaměstnáních. Andrej se pokusil připomenout, že vojáci jsou promáčeni, jak dopoledne ošetřovali techniku, a že nemá u roty jako na potvoru k převlečení čisté šedesátky. 
  „Buďto máš gardovou rotu nebo padavky,“ odmítl jeho připomínku Řehák. 
  Ve dvě hodiny odpoledne nastoupili na blátoškvárovém plukovním „stadionu“ v náladě, která si nijak nezadala s pochmurnou oblohou nad jejich hlavami. Z nízkých mraků, valících se přes hory okolních šumavských kopců na rozlehlé kasárenské nádvoří, se co chvíli snesla prudká sprška. Rotu čekaly tři kilometry běhu. Vojáci se seřadili. 
  „Vpřed!“ křikl rozhodčí a zmáčkl stopky. 
  Kanady se zabořily do bláta, až se kalná břečka rozstříkla. Zbraně začaly unizono, v pravidelném rytmu cinkat a zvonit o přezky. Podle dohovoru udával vpředu tempo velitel první čety podporučík Nýdrle. Vzadu uzavíral dusající kolonu Andrej Kaštiak. Věděl, že oněch tři tisíce metrů, jež má rota před sebou a noc tvrdého nočního výcviku, kterou má za sebou, prověří sílu kolektivu. A nejen to. I sílu příkladnosti především jeho, velitele roty. Právě za této situace, kdy je stanovená časová norma daleko tvrdší vzhledem k stavu dráhy, k počasí a k fyzické únavě lidí. První tři kola se rota držela celkem pohromadě. Kaštiak slyšel její tlumené oddechování, občas někdo zakašlal a hlasitě si odplivl. Důležité bylo, že se vlnící promočený had nenatahoval příliš do délky. Na konci druhého kilometru tempo poněkud ochablo a rytmus bušících podešví ztěžkl.  Podporučík Nýdrle se v čele proudu ohlédl a několikrát „zatáhl“ sevřenou pěstí nahoru a dolů. 
  „Vy-dr-žet! Vy-dr-žet! -zaskandoval pokřikem hokejových fanoušků velitel družstva svobodník Chaloupka.
  Běžel ve skupině druhé čety a povzbuzoval prvoročáky. 
  „Mlčím, Baráček, nebo ležim, nebo běžim,“ kontroval mu vzápětí čísi hlas, parodující Nelibovo běžné rčení.
  Z davu vyprskly krůpěje chraptivého, ale úlevného smíchu. Přezdívku „Baráček“ přišili Chaloupkovi druhoročáci a nikdo jiný by si taky nedovolil na něj takhle zavolat. Kluci neztrácejí humor, je to fajn, kvitoval s hřejivým pocitem 
poručík, dokážeme to, musíme to dokázat. Teď už zbývalo posledních pár stovek metrů. Posledních, ale nejtěžších. V zatáčce dráhy Andrej zpozoroval, že se do čela proudu, v patách za podporučíkem, vysunuje vpřed postava, jejíž obličej neviděl, ale z celkového zjevu poznal neomylně Rejnohu. V těchto okamžicích připomínál závodníka, který dotahuje špičku běžeckého pelotonu, chystá se utrhnout a zaútočit sólově do finiše. Běžel neunaveně, lehce nakláněje trup do předklonu. Ten kluk má páru, pomyslel si Andrej téměř závistivě, neboť sám cítil, že mu v nohách ubývá sil. Pak se náhle klusající dav zavlnil a Kaštiak málem vrazil do vojína Houštky, který zavrávoral a očividně už nemohl. Houštka byl od prvních dnů, kdy v dubnu nastoupili nováčkové, v tělesné přípravě jedním z nejslabších. Ať dělal velitel druhé čety sebevíc, Houštka nezvládl ani hrazdu a sotva mu zaběhl kilometr. Přitom se snažil, avšak jeho civilní „sedavé“ 
zaměstnání tiskárenského výrobního dispečera mu do vojny k fyzické kondici příliš nepřispělo. Kaštiak chytil Houštku za rameno.
  „Dej sem samopal!“ křikl.
  Voják zavrtěl hlavou a jako zpomalený film pokračoval v mátožném klusu. Poručík se pustil krok co krok s ním.   
  „Nemůžu,“ vydechl Houštka sotva po padesáti metrech.
  Kaštiak k němu přiskočil a strhl mu z ramene zbraň. Hodil si ji na plece a popostrčil vojáka. 
  „Vydrž, ještě kousek!“ 
  Oba vyrazili, aby dohnali rotu. V poslední zatáčce Houštka vydechl:
  „Nemůžu.“ 
  Kaštiakův mozkový počítač prolétl zlomkem vteřiny nomenklaturou třetí roty. Elektronka mu zazářila u jména Petr Houštka.
  „Musíš, Péťo!“ popostrčil znovu vojáka. 
  Výsledek třetí roty byl ohrožen, protože čas jednotky se počítá posledním vojákem, který doběhne do cíle. A třetí rota musí doběhnout celá. Dusající zástup se téměř zastavil. Oči všech se obrátily dozadu. Teď je to na tobě, Andreji, uvědomil si poručík. Rázným pohybem serval Houštkovi z ramene ještě masku. Hodil si ji kolem krku a popadl vojáka za opasek. A vší silou ho táhl vpřed. Těch padesát šedesát metrů ho musí dovléci do cíle děj se co děj. Rota se znovu rozhýbala, jako by pocítila pobodnutí, nikoli ostruhami. Kaštiak cítil, jak mu po zádech mokvají proužky potu. Řemen Houštkova samopalu se mu zařezával až do lopatky. Ale táhl. Táhl a cítil, že jeho síly se přece jen násobí zbytkem sil vojína Petra Houštky. Musíme, musíme, křičelo to v něm. Přestal vnímat okolí, pak začal klopýtat a najednou si uvědomil, že z něho spadla veškerá tíha. Koutkem oka na rozmazané obrazovce vlastního vidění, že míjí rozhodčího.
Setrvačností udělal ještě pár kroků a padl. Teprve později se dozvěděl, že na posledních metrech vzali Houštku do vleku
Lakatoš s Mrázkem, druhoročáci a oba vzorní vojáci z druhé čety. Táhli ho sami až do cíle, aby ulevili jemu, Kaštiakovi. Jenže to bylo až potom. Nejdřív si Andrej uvědomil, že mu kdosi pomáhá vstát a z povzdálí mu připadalo, jako by slyšel tu nejhezčí píseň.
  „Splnili jste normu na výtečnou. Blahopřeji třetí rotě, soudruhu poručíku!“

  Byl konec srpna, toho roku mimořádně chladného a deštivého. Za několik dní měl začít nový školní rok. U Kratochvílů se od Tomášova rozhodnutí rezignovat na vysokou školu zdánlivě navenek nic nezměnilo. Avšak dřívější atmosféra rodinné pohody se jakoby vytratila. Profesor odcházel do ústavu brzy ráno a proti dosavadním zvyklostem se vracíval pozdě v noci. O Tomášovi nemluvil. Zdena většinu času trávila sháněním učebnic a doplňkové literatury pro poslední, maturitní rok. A paní Kratochvílová kudy chodila, tudy vzdychala. Zvláště když se jednoho dne večer vrátil z brigády domů Tomáš. Jeho obličej se přes prázdniny jakoby protáhl, zhubeněl a zmužněl. Práce na polomech mu očividně prospěla.
  „Jak to vypadáš?“ spráskla rukama, když opět po pěti týdnech uviděla syna,zabláceného a spoškrábanýma rukama. 
  „Poznával život,“ prohodil profesor.
  Tomáš na jeho poznámku nereagoval. Vrazil do koupelny, odkud se za chvíli ozvalo šplouchání sprchy, vzdychání a odfrkování.
  „Už mu nestojíme ani za odpověď, matko. A čí je to vina? Ty jsi ho pořád rozmazlovala, atohle nám z něho nakonec vyrostlo!“ rozhořčil se profesor.
  „O tom, kdo Tomáše rozmazloval a co všechno mu povoloval, o tom by se dalo moc dlouho hovořit!“ odsekla Kratochvílová.
  „Jen si vzpomeň: místo abys mu po maturitě domluvil, aby ses mu věnoval, pomohl mu na vysokou, hodil jsi všechny starosti za hlavu a nechal jsi devatenáctiletého nezkušeného nezkušeného chlapce, aby si zkazil život. A je ti jedno, že bude muset za měsíc na vojnu, že ztratí dva roky jenom proto, že má takového tátu...“
  „Tak už toho bylo dost!“ okřikl ženu profesor.
  „Už to stačilo! Mně nic nepředhazuj! Víš dobře, kolik mi to dalo práce, abych ututlal aféru s tím tak zvaně vypůjčeným vozem! Kdybych to neudělal, už dávno by byl Tomáš vyletěl ze školy. Ale tys mu dál trpěla, aby se
kamarádil s tím chuligánem. Nejvyšší čas, že zmizel. Jinak jsme se dožili pěkných věcí. Třeba by nás i někdo vykradl...“
  „Nebuď malicherný, Lojzo! Zase vytahuješ staré věci? Na to si tě člověk užije! A že si Tomáš vypůjčil vůz? Co je na tom?“
  „Vypůjčil? A klíče náhodou našel v mém stole? Ukradl náš vůz, protože ho navedl ten Bob, a málem se přitom všichni zabili.“
  „Kolik mě to stálo, než jsem umluvil paní Novákovou, aby nic nerozmazávala? A co se nasliboval Tomáš, že už nikdy...“ vychrlil ze sebe profesor a obrátil se zlostně ke Zdeně.
  „Divím se ti, že se můžeš s tou Květou Novákovou, i když je to spolužačka, vůbec stýkat. S holkou, která se tahá s tím chuligánem Jobem nebo Bobem nebo jak se jmenuje. Kvůli ní ukradl Tomáš auto, a tvoje slečna kamarádka z nás pak ještě tahala peníze!
  Zdena, která až dosud trpně sledovala slovní souboj rodičů, jako by se jí netýkal, se ozvala:
  „Květa z nás nic netahala. Znáš přece její mámu. A co mě do toho všeho montuješ? Copak já hlídám Tomáše?“   
  Podívala se na hodinky, skočila z gauče a sáhla do zásuvky pro svetřík.
  „Ty se někam chystáš?“ optala se matka, která vždycky využila jakékoliv příležitosti, aby odvedla otcovu pozornost od syna.
  „A kampak, smím-li se vůbec ptát?“ skočil profesor na smeč, vhodně nahraný paní Kratochvílovou.
  „Jdeme spolu, když už nás musíte vyslýchat jako malé děti, ozvalo se ode dveří.“
  Umytý, učesaný Tomáš v čistých kalhotách a v černém roláku se s úsměvem obrátil k sestře:
  „A ty koukej padat, nebo přijdeme pozdě.“
  „Ty máš ještě náladu na kino? Obdivuji tě. Kdybys raději...“ profesor mávl rukou.
  Zdena s překvapením i s vděčností pohlédla na bratra a honem se hrnula do předsíně, aby si oblékla lehkou nepromokavou bundu.
  „Tak čao, v jedenáct jsme doma!“ zamávala na překvapené rodiče a vyletěla že dveří.
  Zaslechla ještě, jak Tomáš klidným hlasem do obýváku volá: 
  „Květu nechte na pokoji, opravdu za nic tentokrát nemohla. A na brigádě se mně moc líbilo, matičko. Hned bych se na Šumavu vrátil poznávat život. Ale ne jako nimrod!“
  Tomáš se nestaral, jak na jeho poznámky budou rodiče a zejména otec reagovat, a vyběhl za sestrou. Dohonil ji až v prvním poschodí a drcl ji do ramene:
  „Spokojena?“
  „Díky, Tomku, musila jsem dnes za každou cenu vypadnout. Málem to zase dopadlo jako obvykle, když se naši chytnou. Odnesu to vždycky já.“
  „A vždycky se chytnou kvůli mně, viď? Už se musíš smířit s tím, že jsem černá ovce rodiny,“ zasmál se Tomáš. 
  „Kam to bude, smím-li se ptát?“
  Zdena se rozpačitě podívala na bratra: 
  „Čeká mě...“
  „Snad ne Míša?“ podivil se Tomáš. 
  A když uviděl, že Zdena přikývla, poznamenalcosi o tom,že se mu „vážné známosti“ nelíbí.
  „To je koneckonců tvoje věc,“ dodal.
  „Ale musíme se domluvit. Mám taky rande. Sejdeme se v jedenáct před barákem, platí?“
  „Platí, Tome,“ usmála se Zdena.
  „Víš, Michal přijel jenom na skok. V neděli večer musí být zpátky. A mně začíná za chvíli škola, budeme to mít teď oba těžké.“
  Za rohem ulice spatřil Tomáš dlouhého černovlasého chlapce ve vycházkovém vojenském stejnokroji, se zelenou čepicí pohraničníků a s hodností svobodníka na náramenících. Zdena se k němu rozběhla, bez ostychu ho objala a políbila.
  „Zdravím tě, generále,“ plácl mu Tomáš zezadu do ramene.  
  Michal Červenka okamžitě pustil Zdenu z náručí:
  „To jsi ty? Ahoj, Tomáši! Neviděl jsem tě.“
  „Mě nevidí moc lidí! Nebo spíš nechce vidět. Tak se nenech rušit, bdělý ochránče hranic,“ ušklíbl se Tomáš.
  „Ahoj, kámoši!“ odpověděl mu stejně ironickým pozdravem Michal.
  Tomáš zamával k přijíždějícímu taxíku. 
  „V jedenáct, Zdeno!“ zavolal ještě za sestrou.
  „Kam tak spěchá?“ 
  Prohodila Zdena. 
  „Víš, Míšane, Tomáš není špatný kluk, věř mi, copak vy dva si nikdy neporozumíte? Kam půjdem?“ nereagoval na její otázku Michal.
  Když Zdena neodpovídala, pochopil, že poněkud přestřelil.
  „Kdyby nebyl Tomáš tvůj brácha, musel bych... já mu prostě někdy nerozumím. Celá ta jeho parta, ten Bob... Už se dlouho nesešli, Míšo,“ namítla Zdena.
  „A že Tomáš nechtěl jít na medicínu? Já se nedivím, když ho to nezajímá.“
  „Jsi pomalu jako náš táta. Ten taky pořád a znova omílá staré historky, protože se nemůže smířit s tím, že Tomáš nebude vysokoškolák. A tenkrát si div nohy neuběhal, aby dal případ s tím autem do pořádku. Tomáš je…“
  „Kam půjdeme?“ vskočil jí znovu do řeči otázkou Michal a naznačil: 
  „Teta není doma. Zdena pokrčila nosem: Myslíš jen na jedno. A ani jsi mi ještě neřekl...“
  „Že tě mám rád, Zdeno, já vím. Kdybych tě neviděl, zblázním se. Můžeš vůbec pochopit, jak se vždycky těším? Myslím na tebe ve dne v noci.“
  „Hlavně v noci,“ ještě trochu uraženě zdůraznila Zdena.
  Když viděla Michalův ztrápený obličej, tak důvěrně jí známý, od očí až po poslední pihy na nose, přimkla se k němu.   
  „Mně se taky po tobě stýská, Michale. Ani do školy se mi nechce. Na co čekáš, je už půl osmé...“
  A pak se ruku v ruce rozběhli k zastávce autobusu.

  Na roh ulice, kde si smluvila Zdena schůzku s bratrem, se vrátila v Michalově doprovodu několik minut před jedenáctou. Mezi ztemnělými frontami domů profukoval vlahý vítr, i když už bez deště. Zdena se od Michala odklonila a loučíc se s ním připomněla:
  „Pochopil jsi? Zítra ráno zajedu za dědou, jak mi naši uložili, vezmu od něho košík s ovocem a vrátím se do Prahy. O půl třetí mě počkáš na Hlavním nádraží. Našim jsem řekla, že se vrátím až v neděli navečer. Děda nic neprozradí. Vlastně ani nebude mít co. A my získáme pro sebe celých čtyřiadvacet hodin. Jsi rád?“
  Michal ji místo odpovědi k sobě přitiskl.
  „Vážně nevím, jak to celou dobu bez tebe vydržím,“ zašeptala Zdena.
  „Ty se mi vrátíš z vojny až za rok...
  Michal se chystal Zdenu utěšit, ale vtom uslyšeli z druhé strany ulice rázné kroky. Tomáš dodržel slovo. Bylo přesně pět minut po jedenácté.
  „Tak to nespleť,“ udýchaně zašeptala Zdena, letmo políbila Michala a rozběhla se k domu.
  Tomáš už odemykal. Zdena se ohlédla a ještě stačila Michalovi zamávat. Michal jí odpověděl kývnutím ruky. Když se domovní dveře za oběma sourozenci zavřely, pomyslel si Michal trochu ztrápeně:
  Kdybys věděla, jak bude ten rok dlouhý i pro mne!

  Několik dní po Novém roce napadlo na Šumavě sněhu po kolena. Sněžilo vytrvale, takže o zaměstnání navíc měli vojáci postaráno. Aspoň ti, kteří dostali dovolenku o vánočních svátcích a konec roku teď trávili v kasárnách, aby se mohli k návštěvě domů vystřídat další příslušníci pluku. Ovšem zase jen ti, kteří si dovolenku zasloužili. Shodou okolností nebyl Bob Rejnoha ani mezi prvními, ani mezi druhými. Svátky proležel na ošetřovně. Dva dny před Štědrým večerem uklouzl na zledovatělé asfaltce a odnesl to kotník. Lékař nařídil klid. Ještě potom, kdy se vrátil k rotě, viditelně pokulhával. Kluci chápali, že nemůže mít obvzlášť skvělou náladu. Ale že se každou chvíli utrhne na ty, kteří mu aspoň občasným žertem chtěli ulehčit jeho úděl, to už bylo při znalosti Bobovy povahy víc než podezřelé. Něco mu asi přešlo přes nos, dumali. Dovolenka mu přece neuteče. Pravou a hlavní příčinou byl zřejmě dopis, který dostal vojín Rejnoha z Prahy. To se ví, že si předem prostudovali obálku a adresu, psanou úhledným rukopisem, určitě nepříjemnou zprávu. Třeba ho nechala holka nebo... Tentokrát nebyli daleko od pravdy, ale zatím se jí nedopátrali a dopátrát ani nechtěli. Nikdo z nich nenašel odvahu, zeptat se Boba přímo. A Bob by sám na obdobný dotaz neodpověděl, protože přes okázalou nenáladu a podrážděnost byl na druhé straně za sdělení, obsažené v dopise, skoro vděčný. Jenom fakt, že se v něm neobjevilo jméno toho, kdo to všechno způsobil a Bob si byl jistý, že ten kdosi stojí v této věci skutečně v pozadí ho vyvedl z šerifovského nadhledu.
  V nevalné náladě se pustil do opravy televizoru, který ,,vyplivnul“, naštěstí až po Novém roce. Pomalu odšrouboval jeho zadní stěnu. Pohlédl dovnitř a opatrně zapnul aparát na síť. Nějak se nemohl na práci soustředit, ačkoliv mu právě na tomhle opravářském zákroku dost záleželo. Šlo totiž o televizor v pracovně majora Řeháka. Poručík Kaštiak chtěl velitele praporu příjemně překvapit. Proto požádal Rejnohu, který se stejně ještě několik dní nemohl účastnit pravidelného denního zaměstnání, zda by se na „to“ nepodíval. Bylo to vlastně proti předpisu. Voják základní služby, třebaže v civilu „od fochu“, by se neměl pouštět do práce, při níž by mohlo dojít k nepracovnímu úrazu, třeba elektrickým proudem. Bob se však osvědčil několikrát předtím při opravě klubovního televizoru a proč by tedy nemohl udělat radost také veliteli, který je dnes mimo posádku.
  „Zatracená noha,“ ulevil si polohlasitě a zdvihl se z podřepu, aby ho přešla bolest.
  Rozhlédl se po místnosti, přelétl obrazy, pracovní stůl, na kterém stál jen kalendář a fotografie hezké ženy s dítětem. Pak utkvěl na zamčeném a pečetí opatřeném trezoru. Za křeslem u psacího stolu stál koš na odpadky a v něm jediný kus zmačkaného papíru.  Rejnoha se bezděky sehnul, sáhl do koše, narovnal papír a přelétl jej očima. Byl to koncept rozkazu psaný rukou a týkal se všech velitelů rot. Nebylo to nic příliš tajného, i když příprava nočního poplachu s výjezdem není věc zanedbatelná. S tím se už dá něco dělat, kluci budou žasnout, jaký mám informace, pomyslil si Rejnoha. Ale proč ten papír zůstal v koši? Nenarafičil to někdo na mě? Obezřetně se zaposlouchal, zda někdo nejde ke dveřím. Pak položil zmačkaný list zpět na původní místo, do koše...
  Vrátil se k televizoru, donutil se k soustředění a začal hledat závadu. Netrvalo mu to dlouho. Vytáhl vadnou elektronku. Z brašny s nářadím vylovil náhradní, nasadil ji a místností se rozzářil monitor.
  „Jak to jde?“ ozval se ve dveřích hlas Andreje Kaštiaka.
  Když uslyšel zvuk a spatřil zářící obrazovku, pochvalně pokývl hlavou:
  „Jak jsem to vždycky tvrdil, Rejnoha, jste mistr svého oboru.“
  Rejnoha se postavil do pozoru, ale poručík jen mávl rukou. 
  „Nechte toho... musíme odtud vypadnout, než se objeví velitel. Ať to překvápko za něco stojí!
  Bob beze slova sbalil nářadí, hodil si brašnu přes rameno a trochu kulhaje vyšel za Kaštiakem. Poručík zamkl majorovu pracovnu a mířil ke své kanceláři. Rejnoha šel mlčky za ním. Když Kaštiak otevřel dveře, Rejnoha se postavil do pozoru.
  „Dovolte odejít, soudruhu poručíku!“
  Andrej se otočil, aby Rejnohu propustil, když ho najednou napadlo: proč je dnes tak oficiální? Proč za celou dobu neřekl ani slovo? Jindy dokázal mluvit víc, než by si troufl někdo jiný. Proč je tak zaražený? Že by ho tak trápila ta noha?
  „Stalo se vám něco, Rejnoha? Bolí vás ten kotník? Pošlu vás na ošetřovnu...“
  Rejnoha zkroušeně odpověděl:
  „Copak noha! To se dá za pár dní dohromady. Ale dověděl jsem se... totiž jedná se o docela soukromou věc, soudruhu poručíku. S tím nechci nikoho obtěžovat, to už si musím přežvejkat sám. Tohle zcela civilně znějící vyznání a navíc zkroušený obličej vojína Rejnohy přinutil Andreje, aby změnil svůj úmysl.
  „Pojďte dál, soudruhu Rejnoho. Jestli vás něco trápí... jestli vám mohu být nějak platný, rád vám pomohu...“
  Bob neodpověděl ale na pokyn poručíka vstoupil za ním do kanceláře. Když Andrej zavřel dveře a vyzval ho, aby si sedl, opřel si Bob hlavu o semknuté dlaně.
  „Dostal jsem dopis, poslední dopis, soudruhu poručíku. Abych se přiznal, strašně blbej dopis, odpusťte, tedy... napsalo mi děvče, že se se mnou rozchází. Asi má jiného. Ona letos maturuje a co je pro ni nějakej opravář televizorů.“
  Tváří Andreje Kaštiaka přelétl stín. Před očima se kmitla Mária, věčně mu vyčítající a vyhrožující, že se s ním rozejde, jestliže nepožádá o přeložení, a že ji nikdy do té šumavské díry nikdo nedostane, že...
  „A ona se s vámi vážně rozešla jen proto, že nemáte středoškolské vzdělaní? Copak to nevěděla dřív?“ dopáleně se zeptal Andrej.
  „Jestli je to tak, pak nestojí za nic ona. Opustit kluka, když je na vojně...“
  Rejnoha zkroušeně pokračoval:
  „Když dovolíte... já jsem po devítiletce chtěl študovat na průmyslovce, ale nevyšlo mi to, těžká situace doma... a tak jsem šel do učení... A pak jsem měl jenom samou smůlu...“
  Andrej se zadíval Rejnohovi do očí, které se zaleskly, jako by se v nich zatřpytily slzy, a s jistým dojetím reagoval:   
  „Podívejte se... posudky z civilu nemáte zrovna nejlepší... nějaké melouchy, absence... Já vím, že nejste jediný, který dostane z civilu takový posudek. Ale většinu z těch kluků s pošramocenou pověstí vojna změnila. Vy taky dnes patříte mezi nejlepší vojáky mé roty...“
  „Měl jsem vždycky smůlu, opakoval Bob, když se Kaštiak odmlčel. 
  „Dělám všechno pro to, aby naše rota byla nejlepší... Chci se vrátit do civilu docela jinej, ale ten podraz od Květy... to jsem si od ní nezasloužil. Ona byla vždycky na prachy, teď už je nemůže ode mne dostávat, jako tenkrát v civilu. Sobecky jde za svým...“
  Andrej Kaštiak ztlumil hlas:
  „Ale ruku na srdce. Víte přece, co o vás říkají kluci? Hlavně po té prověrce? Že jste sólista, i když máte páru ... Ale že ji máte jen pro sebe, že se chcete věčně vytahovat. Podívejte se nejdřív na sebe, než odsoudíte druhého.“
  „Já vím, povzdechl Rejnoha a přetřel si pěstí suché oko. Já jsem kluky mockrát naštval. Tenkrát při prověrce jsem chtěl jenom ukázat, co dokáže Bob, když za to popadne. Oni v tom viděli frajeřinu a vytahování. A měli pravdu. Kdežto vy jste se při tom maratónu ukázal jako jednička a správnej chlap, soudruhu poručíku. Nezlobte se, že vám to tak říkám!“
  Kaštiak se zachmuřil a mávl odmítavě rukou:
  „Tak to bych se tedy zlobil. Jakápak jednička? Ani sebelepší jednička nic nezmůže bez kolektivu. V kolektivu je síla, pamatujte si to. Na vojně to platí dvojnásob. To byste měl, člověče, už jednou pochopit.“
  Bob sklopil hlavu a téměř kajícné přikývl.
  „A tomu vašemu děvčeti napíšu,“ navrhl poručík.
  „Jestli chcete.“
  „Děkuji vám,“ soudruhu poručíku.
  „Ale s tím se musím vyrovnat sám, odmítl Rejnoha rozhodně Andrejovu nabídku.
  Ovšemže nepřiznal, jak mu v dopise Květa odůvodnila své rozhodnutí. Už nechce mít s bývalou partou a jejím šerifem nic společného.
  „Samozřejmě, jsou věci, které si musí každý z nás vyřešit sám,“ souhlasil poručík a myslel v té chvíli na Máriu, k níž se letos o vánocích ani na Nový rok nedostal.
  Bob Rejnoha vstal ze židle, napřímil se do pozoru a chystal se požádat o dovolení k odchodu. Kaštiak rovněž vstal od stolu, usmál se a neslužebně napřáhl ruku.
  „Já vám věřím, Rejnoho. Jde o to, abyste teď přesvědčil i kolektiv, že to myslíte doopravdy...“

  Jako by to ani nebyla pravda, že uplynul půlrok od chvíle, kdy skončil Tomáš Kratochvíl prázdninovou lesní brigádu. Tak rychle ubíhal čas. Prvního října narukoval do přijímače motostřeleckého útvaru v západních Čechách, který příslušel ke stejnému svazku jako pluk v Heřmanicích. Po základním výcviku byl vybrán do kursu pro řidiče bojových vozidel pěchoty. Se svléknutím civilních šatů a s ostříháním vlasů jakoby z Tomáše spadly i všechny starosti, které jej do té doby tížily. Několikrát napsal domů, že je na vojně spokojen. Na vánoce nepřijede, přednost budou mít ženatí. Daleko víc dopisů si vyměnil s Květou, kterou už nyní pokládal za své děvče. Bobovi poslal jenom stručný pozdrav. Teď seděl Tomáš v bojovém vozidle. Už od prvních jízd na tankodromu se přesvědčil, co „bévépéčko" dokáže. Při překonávání hlubokých jam, kráterů a vysokých náspů mu připadalo jako ponton, pohrávající si s rozbouřenými vlnami. To nebylo jako za volantem jejich osobního auta. A Tomáš za řídícími pákami nabýval jiný, dosud nepoznaný pocit, krotí a ovládá golemskou sílu, která jej nejen poslouchá, ale jakoby se i jemu vlévala do rukou. Prvotní respekt z ocelového obra na šestnácti kolech se vytratil, s každým najetým kilometrem rostlo vědomí, že já, Tomáš Kratochvíl jsem tu proto, abych spolu s ostatními tuto sílu dokonalé techniky a její možnosti využil co nejlépe. A to dodává člověku zvláštní sebejistotu.
  Dnes vyjela školní rota poprvé na noční jízdu s ostrými bojovými střelami. Kolona se pohybovala napříč výcvikovým prostorem s rozsvícenými tlumenými světly. Tomáš prošlapával pedály a spokojeně pozoroval reakci vozidla. Vzdálenost k „bévépéčku" před ním se často zkracovala na pár metrů.
  „Zpomal,“ upozornil ho velitel vozidla.
  Uposlechl víc, než bylo třeba. Byl přesvědčen, že jim kolona neunikne a kdykoliv ji snadno dožene. Vozidlo před nimi však náhle nabralo rychlost a ztrácelo se ve tmě. Tomáš si uvědomil, že je nesmí ztratit.
  „Přidej, pobídl velitel.
  Během několika metrů přeřadil Tomáš až na pátý převodový stupeň a sešlápl plynový pedál k podlaze. V té chvíli ho chtěl velitel upozornit na překážku před nimi, ale nedořekl. I na jednoslabičné slovo bylo pozdě. Třináctitunový kolos sebou škubl, vzepjal se, prolétl vzduchem a těžce dopadl. Avšak jen se otřásl a pokračoval v rychlé jízdě dál.
  „Tohle jsem teda nezažil. Víš, co jsme provedli?“ křikl velitel na řidiče.
  „Přeskočili jsme okop!“
  „Pěší?“ zeptal se Tomáš.
  „Okop pro tank! Tys to střihnul z chodu, člověče!“
  Mezitím dojeli kolonu a motostřelecká rota se začala na stanovené čáře rozčleňovat k zaujetí obrany. Na řeči moc času nezbývalo, ale přesto ze sedačky střelce operátora uslyšel Tomáš uznání, které ho těšilo víc než pochvala:
  „Jseš formule jedna!“
  „Ale zpátky už přes ten příkop neskákej, dodal velitel.
  Střelec-operátor, v jehož citlivých rukách, rychlosti, hbitosti, klidu a součinnosti s velitelem a řidičem vozidla spočívá úspěch celé osádky, toho příliš mnoho nenamluvil. Tuto vlastnost z civilu si přinesl i na vojnu. A proto jeho málomluvné uznání potěšilo Tomáše dvojnásob. Za několik minut se ozval ve sluchátku povel, který okamžitě uvedl osádku do soustředěného napětí. Střelec-operátor nesčetněkrát nacvičovanými, zautomatizovanými pohyby založil do spřaženého kulometu pás s ostrými náboji, zapnul přívod elektrického proudu, všechny přístroje, ohniskovou destičku a nastavil elevaci kanónu. Pak si posunul opěrku, zapřel se o ni čelem a oběma rukama stiskl malý pryžový kotouč. Protitanková řízená střela opustila lafetu a vylétla na cíl. Operátorovy prsty, dotýkající se nad koleny malé páčky, ji soustředěně vedly k maketě, která teď představovala nepřátelské vozidlo. Střelec-operátor sledoval svítivou, oranžovou stopovku střely. Teď! zavelel si v duchu. Cíl se rozlétl jako roztržený cár papíru, zahalený prachem a dýmem. Stejně úspěšně zasahoval vyskakující terče nepřátelské pěchoty dávkami kulometu a nakonec srazil první střelou z kanónu i pohybující se maketu transportéru.
  „Dobrý,“ zvolal nepředpisově velitel vozidla.
  Tomáš chtěl také něco uznalého říci, ale místo toho si otřel z čela pot a polkl nasucho. Vnímal vzrušenou atmosféru a znovu jím projel chvějivý, radostný pocit. Úspěch střelce-operátora je naším společným úspěchem ... i já na něm mám svůj podíl! Kdybych byl býval zůstal trčet na okopu, nedojeli bychom včas a rota by musela plnit úkoly oslabena. Té noci Tomáš Kratochvíl prožil plnou měrou to, čemu se říká síla kolektivu. Kolektivu, stmeleného společnou vůlí a správným cílem. Pocit, po němž dosud podvědomě jenom toužil, ale který zatím neprožil, ani ve škole, ani v Bobově partě.  Až teprve teď na vojně, jako řidič bojového vozidla pěchoty. Profesor MUDr. Kratochvíl by se sotva nadál, že jeho jaksi v poslední době zvykl říkat nezdárný syn dosáhne už za první půlrok vojenské služby výtečného hodnocení. A že si při odchodu z poddůstojnické školy připne na blůzu odznak specialisty 3. třídy. A vojín Tomáš Kratochvíl by se sotva nadál, že po pětiměsíčním kursu bude na základě organizačních potřeb svazku přivelen k motostřeleckému pluku v Heřmanicích, shodou okolností ke třetí rotě.
  „Takže tě vítám, kámoši,“ zvolal Bob Rejnoha, když uviděl Tomáše vstupoval s plnou „stěhovací“ do rajónu.
  „Věděl jsem, že v březnu dostaneme nový řidiče ze školy. Ale že budeš mezi nima ty, to jsem tedy nečekal. Máš kliku, aspoň ten zelenej vandr potáhneme spolu.“

  „Šumava si opravdu dělá sama svoje počasí,“ povzdechl četař absolvent Jiří Stádeček, když vyšel z budovy velitelství. 
  Včera ohlásil meteorolog v televizi jaro a tady je hotová Sibiř.
  „Do prčic!“ ulevil si hlasitě, neboť mu právě šplouchla do polobotek sněhová břečka.
  Slyšet jeho klení někdo z vojáků, kteří ho znali jako vždy spisovně se vyjadřujícího instruktora kulturně výchovné činnosti a zakladatele amatérského vojenského souboru, jehož vystoupení loni na jubilejních oslavách SNP překvapilo uměleckou úrovní celý svazek, byl by asi s ulehčením zvěstoval po celé posádce:
  „Tak on je ten „ťuknutej kumštýř“ přece jen docela normální člověk!“
  Jirka ovšem o tomhle neveřejném hodnocení věděl. Koneckonců se mu s ním netajili ani mnozí důstojníci, z nichž se nejblíže spřátelil s poručíkem Vladimírem Zikánem. Snad proto, že mladý dělostřelec byl zapálený pro knížky, muziku a divadlo, a že mu absolvent Divadelní fakulty Akademie muzických umění Jiří Sládeček svou profesí imponoval. Loni po oslavách SNP mu Vladimír nadhodil:
  „Proč jsi vlastně nenarukoval k AUSu? Tam by ses přece líp uplatnil.“
  „Chci zůstat v divadle, až se vrátím do civilu. Bez těch prken co znamenají svět bych asi nemohl žít, Vládo, vyznal se Jirka. A tady na vojně... já nevím, jak bych ti to vysvětlil... víš, jsem rád, že mi svěřili tu neobsazenou funkci IKVČ, tady mohu pracovat mezi obyčejnýma klukama. A ti budou jednou možná chodit i do mého divadla. Rozumíš? Chtěl
bych je získat aspoň jako budoucí diváky, protože kolik z nich před vojnou potřebovalo divadlo pro svůj život? A tak se tady vlastně dál připravuju na své budoucí povolání dramaturga. V AUSu by pro mne znamenalo žít zase jen mezi těmi, kteří kulturu profesionálně dělají, pohybovat se v stejném prostředí jako na škole...“
  Dneska, dva dni před návratem do civilu, sedí Jirka Sládeček ve vycházkové uniformě opět u přítele Vladimíra. Konce kalhot má stále ještě vlhké, jak je promáčel v sněhové břečce. Uvelebil se do skromného křesílka. Kolik tu strávil příjemných chvil! Ty čtyři stěny neohraničují jen prostor, ve kterém se dočasně člověk musí vyspat nebo umýt a oholit. Na stěnách visí slušné reprodukce, dokonce jeden originál, polička plná knih jistě není služebním inventářem, rádiogramofon, solidní výběr desek... Nic nenasvědčuje tomu, že tu bydlí svobodný mladý důstojník, který třeba zítra bude odvelen na jinou štaci a proto se spokojí tím, co mu posádková správa může poskytnout.
  „Jsi rád, že odtud vypadneš,“ spíš konstatoval, než se ptal Vladimír, když se na stole octla láhev vína.
  „Budeš nám tu chybět. A zvlášť tomu tvému souboru. Mému souboru?“ usmál se Sládeček.
  „Pluk tu zůstane, vojáci taky a někdo se už najde, kdo se o soubor postará. Třeba ty...“
  Vladimír se rozesmál.
  „To jsi kápl na toho pravýho! Copak tomu rozumím? Řídit palebnou službu, to jo. Ale dirigovat soubor?“
  Někdo zaklepal, vzápětí se otevřely dveře.
  „Zdravím! Račte odpustit zpoždění!“
  Sládeček okamžitě poznal známý hlas: Andrej Kaštiak! Není to špatnej kluk, ale dneska jsem chtěl pokecat jen s Vláďou...
  „Ahoj, Andreji! To je dost, že ses konečně utrhl,“ uvítal Kaštiaka Zikán.
  Neušlo mu, že se Sládeček netváří zrovna nadšeně.
  „Kamarád ti přišel požehnat na cestu do civilu, Jirko. Pokud vím, taky jste si rozuměli.
  Andrej si všiml Sládečkových rozpaků.
  „Nazdar, Jirko,“ oslovil četaře.
  „Tady je ode mě malý příspěvek na rozlučku.“
  Zvedl ruku s taškou. Vytáhl z ní dva balíčky kávy, pořádný kus salámu a chleba.
  „To bude ouplná hostina,“ roztával dojatý Jirka.
  „Jako na divadle, když je po premiéře. Děkuji vám, soudruhu poručíku.“
  „Nepřišel jsem služebně, Jirko! Tady jsme u nás doma, a že se jmenuju Andrej, víš dobrých deset měsíců.“
  „Devět,“ upřesnil Jirka.
  A když naplnili sklenky od hořčice, aby si přiťukli, Sládeček řekl:
  „Ale bude se mi stejně po vás stejskat, kluci... Tak na zdraví, Vladimíre! I na tvé, Andreji!“
  Jak mu mimovolně vyklouzlo z úst důvěrně oslovení, Sládeček se zarazil, ale Andrej už zdvihl sklenici, aby si přiťukli.
  „Na tvoje, Jirko! A zlom vaz, až se dostaneš na divadlo! Kam se vůbec chystáš?“
  To už si odkládali vojenské blůzy, uvolnili kravaty, pohodlně se rozložili v pokojíku tam, kam se dalo. Vladimír zapnul elektrický vařič, aby uvařil kávu. Mezitím stačil vyladit tichou hudbu a dolít prázdné sklenice.
  „Dostal jsem možnost na Kladně: začínající dramaturg je takové děvče pro všechno, ale to patří k věci,“ začal se zpovídat Sládeček.
  „Denně budu jezdit domů... Je tam v angažmá několik herců z Prahy a taky jim to všechno vychází, i s tím denním cestováním. I když nejsou všichni zrovna nejmladší, přece by neměnili. V Kladně je vděčné publikum, tam se dá udělat kus práce.“
  „Třeba jednou o tobě uslyšíme jako o úspěšném dramatikovi! Jsi profesí dramaturg, ale kolik z nich píše? Tys tady pro soubor loni napsal docela dobré pásmo, všem se líbilo!“ prohlásil bez nejmenší ironie Andrej.
  Jirka svěsil hlavu:
  „Pásmo... to ale není divadlo, Andreji. To je jen pro soubor.“
  „Jen pro soubor! To se ti povedlo! Chceš být hned šejkspírem? Vždyť náš soubor...“
  „Agituju Vladimíra, aby se ho ujal,“ až odejdu, řekl Sládeček.
  Andrej se zarazil, ale pak se usmál:
  „To je nápad. Vážně, Vládo, proč bys to nemohl vzít?“
  „Nedělejte si ze mne legrácky, pánové,“ mávl rukou Zikán, ale z jeho hlasu už neznělo jednoznačné odmítnutí.
  „Zpívat neumím, recitovat neumím, na žádný nástroj nehraju...“
  „Ale rozumíš kumštu a máš k němu vztah. A víš, že kluci často potřebují odreagovat,“ přesvědčoval poručíka Sládeček.
  „Je to tak, Vládo,“ potvrdil Andrej, když se pokojem rozhostilo na chvíli mlčení.
  „Máme u nás v celku fajn mladé kluky. Vojna z nich udělá ještě lepší. A v tom může právě pomoct kus dobré, kulturní
činnosti. A taky si odnést kousek toho kulturního vzpomínání do civilu. Vždyť naše lidová armáda poskytuje...“ Jirka se zarazil, aby to nevypadalo na školení.
 „Podívej, Vládo,“ pokračoval po chvíli, „umíš to s klukama, prostě ti rozumějí. Je mezi nima dobrej pár talentovanejch. Třeba takový Kratochvíl z třetí roty, jo, od tebe, Andreji.“
  „Do techniky je zapálenej, to vím,“ souhlasil Andrej.
  „S kolektivem se za pár dní sžil.“
  „Tak vidíš. A tyhle lidi zapojit plně do celýho života pluku, to je vážná věc. A mít rád kulturu a umět ty kluky naučit, aby nechápali pasivní zábavu jako kulturu a nenechali se unášet jen těma decibelama a tranzistorákama, to je taky úkol pro velitele. Tak vezmeš to, Vladimíre?“
  Poručík Zikán dolil sklenice a trochu vyčítavě si změřil Jirku:
  „Ty dovedeš agitovat, umělče. Takže... ještě si to promyslím...“
  A pak si všichni přiťukli.
  „Na rozloučení i na budoucnost.“

  Čtvero ročních časů, nezapomenutelný a překrásný výtvarný poklad ze Špalíčku Mikoláše Alše, zná z čítanek každý školák. Jaro, léto, podzim, zima...
 A každý voják, ať slouží v Čechách, na Moravě nebo Slovensku, má zase svůj vojenský rok rozdělen na zimní a letní výcvikové období. Podle plánu se přesunul v červnu i motostřelecký prapor heřmanického pluku k mnohodennímu zaměstnání v polních podmínkách, jež vyvrcholí taktickým cvičením s ostrou bojovou střelbou. Výcvikový prostor, to nejsou kasárna. To je kousek „frontového bojiště“ v dobách míru. Tady teprve poznáš důležitost okopu, tady nabíječ potěžká v rukou ostrý granát, tady čpí ve vzduchu skutečný střelný prach ve dne i v noci, tady skládá voják maturitu.
  Důležitou součástí příprav na vlastní taktické cvičení byla členská schůze základní stranické organizce. Ve štábním stanu se sešli komunisté, aby projednali jediný bod programu, politicky zabezpečit co nejlepší splnění náročných úkolů a ovlivnit k tomu vojenské kolektivy i jednotlivce. Předseda výboru ZO KSČ a zástupce velitele praporu pro politické věci, nadporučík Antonín Hajtmar ve svém pečlivě připraveném referátu zhodnotil dosavadní průběh zaměstnání.
  „Jednotky praporu si zatím počínaly úspěšně, zejména tam, kde velitelé-komunisté dodržovali zásadu, že základem úspěchu je pevný vojenský režim. Tak například druhá četa soudruha Horníka je hodnocena v rámci první roty jako nejlepší ve střelecké i pořadové přípravě, i když tomu tak v nedávné minulosti nebylo. Výbor je přesvědčen, že
soudruhu Horníkovi nešlo o jednorázové zlepšení, ale o trvalé zkvalitnění jeho práce...“
  Andrej Kaštiak seděl spolu s ostatními členy stranické skupiny třetí roty u jednoho stolu. Pozorně sledoval referát a občas si dělal poznámky. Zatím nepadlo o jeho rotě ani slovo. Nadporučík se zmínil o některých nedostatcích, k nimž došlo při výjezdu z kasáren do záložního prostoru soustředění a rozebral jejich příčiny. Mluvil i o nedostatcích taktického rázu, jež se zatím projevily, například v rozdílné rychlosti „bévépéček“ v linii, v pomalém sesedávání z vozidel.
  „Jsou však řidiči, kteří obstáli dobře. Ve třetí rotě u třetí čety vojín Kratochvíl. Je současně agitátorem družstva. Ovládá spolehlivě vozidlo a jeho slovo má v kolektivu váhu.“
  Kaštiak zpozorněl. Vedle něho sedící četař absolvent Sosna, velitel třetí čety a předseda svazácké organizace roty souhlasně přikývl hlavou. Nadporučík Hajtmar zdvihl oči od textu referátu a poznamenal:
  „Byl jsem při tom, když třetí četa nacvičovala zaujetí obrany. Řidič Kratochvíl pomáhal iniciativně vybrat veliteli družstva nejlepší terén a upřesnit systém palby. Takový voják má pak i jako agitátor v jednotce slovo. Je to tak, soudruhu Kaštiaku?“
  Andrej polorozpačitě pohlédl na předsedu výboru, ale ten už pokračoval dál v čtení zprávy. Zdůraznilo se v ní to, co výbor stranické organizace ukládal především velitelům-komunistům. Praporní taktické cvičení přinese množství situací, při jejichž řešení nestačí vydat rozkaz, případně zkontrolovat jeho splnění.
  „Každé velitelské rozhodnutí nechť je výrazem jednoty vojenskoodborných a ideově politických stránek. Stojí před námi nelehké dny, soudruzi,“ uzavíral nadporučík referát. 
  „Úkoly taktického cvičení chceme splnit co nejlépe, jak nám to ukládá odpovědnost před stranou, jak nám to přikazují slavné tradice našeho svazku!“

  Byla už tma, když se účastníci schůze rozcházeli po stanovém táboru ke svým rotám. Skupina kolem poručíka Kaštiaka mlčela.
  „Mlčte, chlapi, a nehádejte se,“ přerušil ticho nadpraporčík Neliba.
  „Nebejt mýho řidiče Kratochvíla, neměla třetí rota ani kousek slávy. Tak čest!“ zdvihl ruku ke štítku čepice a zamířil k parku pásových vozidel.
  „O to přece nešlo,“ prohodil četař Sosna. 
  „Já myslím, že...“
  „O co nešlo?“ přerušil ho Kaštiak.
  „Odpusť, Andreji,“ řekl klidně podporučík Nýdrle, absolvent dvouleté důstojnické školy a velitel první čety, který jediný v mimoslužebním styku poručíkovi tykal.
  „Nezdá se ti, že je přece jen rozdíl mezi Tomášem Kratochvílem a Bohoušem Rejnohou?“
  „Jak to myslíš? Zase míříš na kluky, bez kterých bychom sotva stáli tam, kde jsme?“
  „Soudruhu poručíku, Kratochvíl k nám přišel daleko později než Rejnoha. Víte dobře, že spolu kamarádili už dávno v civilu, v jedné partě, jenže teď je každý z nich jiný. Tomáš se od první chvíle zapojil do naší svazácké organizace. Bob,“ četař Sosna se pousmál, „to přece taky víte, že mu tak mezi mazáky říkají, si hraje pořád na sólistu. Klidný, uvážlivý Kratochvíl a ukecaný Rejnoha, který se dovede prosadit hlavně hubou... nezlobte se, prosím vás! Ale Rejnoha
žije v přesvědčení, že mu nadržujete a že mu všechno projde. Každý z nich má své slovo. Mezi mazáky Rejnoha. Jeho slovo zní co za to? Dej přesvečerku, navrhni opušťák a dostaneš za to výkon. To je konsumentský vztah k vojenské službě. Také Kratochvíl má své slovo mezi kluky. Jaké, to jsi slyšel před chvílí na schůzi, Andreji,“ řek podporučík Nýdrle a vylovil z kapsy cigaretu.
  Škrtl zapalovačem, ale pak vytáhl nezapálenou cigaretu z úst.
  „Jde o to, soudruhu Kaštiaku, o koho se opíráš. O vzorné vojáky či o Renohy?“
  Andrej se v chůzi prudce zastavil.
  „Snad už by to stačilo,“ zazněl pohněvaně jeho hlas.
  „Pro mě platí jenom jediné měřítko, maximálně bojeschopná rota a konec! V tomhle neznám žádný dvojí metr, jeden
pro Rejnohy a druhý pro Kratochvíly. Opírám se o celý kolektiv, o vás, komunisty, o svazáky...“
  Hlas se mu náhle zadrhl. Pak už neřekl žádný z nich nic.
 Když docházeli do rajónu třetí roty, spustil se z mraků na noční obloze prudký liják. Pršelo v neúprosných proudech celou noc, hustě, nekonečně. A nad ránem se přidal k dešti studený vítr.

  „Bosky" jak říkají vojáci ve zkratce bojovým ostrým střelbám, jsou náročnou záležitostí i za krásného letního počasí. V dešti, ve větru a za nepohody, kdy je slabší viditelnost a horizont se ztrácí v oparu, tehdy je chlebíček střelců-operátorů pořádně tvrdý. Velitel praporu major Řehák ještě před vydáním bojového rozkazu upozorňuje velitele rot na bezpečnostní opatření. Na to, že v postupu rojů v rozvinuté rojnici nesmí nikdo zaostávat. Zbraně jsou nabity ostrými náboji... Ručička hodinek na velitelově zápěstí se blíží k času „Č“. Velitelé rot se rozbíhají ke svým jednotkám. Vydávají bojové rozkazy.

  Poručík Andrej Kaštiak dlouho do noci přemýšlel o všem, co po schůzi vyslechl. Po vydání bojového rozkazu velitelům čet se čas počítá na sekundy. Přesto  Andrej s výkonným povelem několik okamžiků čekal. Hleděl přes dešťovou clonu dotváří svým nejbližším podřízeným a soudruhům. Vycítili, co chce velitel roty říci, aniž promluvil. Podporučík Nýdrle se na Andreje usmál. Spolehni se, říkaly jeho oči. Děj dostává prudký spád. Vydání bojových úkolů družstvům. Třetí četa jako čelní pochodová záštita útočí ve směru...
  Četař absolvent Sosna upřesňuje směr a orientační body. Nepřítel zaujal prostor mezi osadou Háje a levým okrajem lesa s úkolem zabránit postupu našich jednotek ...
  Vojáci třetí čety nasedají v rychlém tempu do bojových vozidel. V jednom z nich sedí s prvním družstvem řidič Tomáš Kratochvíl. Motory se rozehřměly.
  „Vpřed!“
  Osnovy střeleb vyžadují složitý terčový manévr. Úporný nepřestávající liják proměnil terén výcvikového prostoru v moře jílovitého bláta, v němž se kola a pásy vozidel mění v hnědočervenou masu. Výmoly a hluboké prolákliny se zaplnily kalnou vodou a jsou zrádnější než Thurn-taxisův příkop. Tomáš se jim včas vyhýbá, aniž ztrácí na rychlosti, přesně drží „bévépéčko“ v rozvinuté linii čety. A již se ozývají první dunivé rány. Střelec-operátor sousedního vozidla pálí za krátkých zastávek na tanky v okopu. To vyžaduje bleskurychle najít cíl, odhadnout dálku, nastavit prvky střelby a v nejkratší době, pokud možno první ranou cíl zničit. Situace následuje za situací. Střelba z kulometu na ruční protitankové zbraně protivníka. Družstvo za družstvem sesedá z vozidel, boty se boří do bláta, vítr a prudký déšť oslepují, ale je třeba co nejrychleji provést zteč na přední okraj protivníkovy obrany. A pak znovu nasednout do pojízdných pancéřových pevnůstek a po dosažení levého okraje lesa znovu vyskočit a zlikvidovat nepřátelskou protizteč...
  Čelní pochodová záštita, kterou provádí třetí četa třetí roty, otevírá cestu dalším jednotkám a celému praporu. Četař absolvent Sosna hlásí rádiem veliteli roty dosažení prvního postupného cíle. Andrej Kaštiak s přehledem, věcně a klidně dává další úkoly Sosnovi a ostatním velitelům čet. Jsou to úkoly vyplývající z bojového rozkazu pro třetí rotu a Kaštiak je rád, že složitější úkoly dostala právě jeho rota. Vždyť byla dosud hodnocena jako nejlepší v praporu a Andrej má ctižádost prodrat se s rotou do čela pluku. Denní střelby se chýlí ke konci. Stále prší. Motostřelci se přesunují zpět do východiště útoku. Po teplém jídle a krátkém odpočinku je čeká noc bez spánku. A v jejím průběhu další ostré střelby. Tomáš Kratochvíl si s velitelem družstva svobodníkem Kučerou právě upřesňují noční pochodovou osu, když přijíždí gazík. Vstupují mu do cesty, aby upozornili řidiče, že pojede-li dál, zapadne do bahna až po nápravy. 
  „Třetí četo, mířili jste přesně, stříleli jste výtečně,“ říká muž vedle řidiče.
  „Ať vám to tak jde i v noci.“
  Ten muž je velitel pluku.

  Jak mohl v této chvíli Tomáš tušit, co se děje u nich doma? Že se právě teď převaluje na lůžku jeho sestra Zdena, nemůže usnout a myslí na výstup, který měla zvečera s matkou?
  „Co jsi? Obyčejná flundra!“ křičela na Zdenu matka.
  „Varovala jsem tě, aby ses netahala s tím klukem, který vyrostl v děcáku! A teď to tady máš.“
  Zdena zprvu odpovídala matce klidně, ale postupně se začala sama rozpalovat:
  „A je snad Michal méněcenný jenom proto, že musel vyrůstat v dětském domově? Může za to, že se mu rodiče zabili v autě? Je Michal horší než Tomáš? Ten od tebe měl celý život všechno a nakonec si šel stejně svou cestou. Mě jsi nikdy neměla ráda, protože, protože na mě žárlíš! Protože jsi stará...“
  „Ty... nevděčná... ty...“ matka vlepila dceři políček a vzápětí se rozplakala.
  Zdena si uvědomila, že v hádce zašla příliš daleko a že teď krůtě urazila matku. V těchto okamžicích však nechtěla nebo neuměla couvnout.
  „Kašlu na naši spořádanou rodinu! rozkřičela se. Já se divím, že jsme se my dva s Tomášem vůbec mohli narodit. Bez lásky. Jen ze spořádanosti...“
  Zdena vychrlila ta krutá slova a vyběhla z obýváku do svého pokoje. S třeskotem práskly dveře a pak nastalo ticho. Zdánlivé ticho, protože v nitru Zdeny Kratochvílové dál burácela bouře. Jak se zachová Michal, až se doví, že jsem v jiném stavu? Jak  mu to mám sdělit? Už čtrnáct dní se neozval ani nejkratším dopisem. Nenašel si  už nějakou jinou ... 
  Ne, rezolutně odmítla tuhle myšlenku Zdena. Nikdo mi nebude nasazovat do  hlavy brouky, i  kdyby to byla vlastní matka. Michal má určitě důvod, proč takovou dobu nedal o  sobě vědět. Koná odpovědnou službu, a já mu věřím.  Ale ... co si počnu? S mámou sama nevydržím, a táta? Co ten mi může v mé  situaci poradit?  Jeho rozhodnutí byla vždycky v souladu, probůh, snad už taky neuvažuji ve frázích? jeho rozhodnutí vždycky závisela na tom, co řekne máma. Takže to mám doma ze  všech stran  prohrané, všechno je v čudu, jak by to lapidárně vyjádřila Květa. 
  Květa... přeskočila Zdena v myšlenkách. Nikdy bych nebyla věřila, žejednou nechá Boba kvůli Tomášovi a že přestane táhnout s Bobovou partou. Že  se vykašle na Boba, který byl  její první láskou. Láskou k zblbnutí. A teď visí na Tomášovi. Skoro jako já na  Michalovi.  Ale co je mi po tom všem? Mám nebo nemám napsat Michalovi? Nebo mám za ním zajet, jistě pochopí, že s ním prostě musím v téhle situaci mluvit. Že jde o naši  budoucnost. Nebo mám jít před interrupční komisi? Moji situaci pochopí: mám  rok do maturity, Michal bude  ještě téměř stejnou dobu na vojně, rodiče by mě vyhodili, kdybych jako svobodná chtěla  Michalovo dítě porodit. Ráno je moudřejší večera, rozhodla se nakonec Zdena. Během zítřka musím svůj problém definitivně vyřešit. A Zdena se neozvala ani na další klepání na dveře, ani na 
naléhavě výzvy svých rodičů. 
  „Nemějte o mne péči, vykřikla. Je to moje věc! Co jsem si uvařila, to si taky sním!“ 

  Mám - nemám... Pojedu! rozhodla se nakonec Květa. Napíšu Tomášovi, že v  pátek odpoledne sednu do rychlíkového autobusu na Rudnou, v Kolovorech budu něco  po  jedenácté večer, a kdyby mi Tomáš nemohl přijít naproti, přespím, kde se dá,  třeba „pod širákem". Uteklo to jako voda, kdy jsme se s Tomášem poprvé poznali jinak, než jako kámošové z Bobovy party. A dnes už na něho ani na partu ani nevzpomenu, pomyslela si  Květa. Tomáš je docela jiný kluk než byl Bob. Vojna z něho udělala opravdového  chlapa. A  já ho miluju. čím dál víc. Jenže Tomáše přeložili k stejnému útvaru u kterého slouží Bob. Tomáš ovšem  psal, že se k němu Bob chová úplně jinak, než v civilu. Spíš to vypadá na to, že už o mně a o Tomášovi ví, ale že se s tím asi smířil. Chci, aby bylo jasno. Takhle to dál nejde. Bob se vrátí už brzo z vojny a já chci mít od něho a od party navždycky pokoj.  Než Květa hodila dopis Tomášovi do schránky, trochu zaváhala. Co když budu muset čekat i  dva tři dny, než Tomáše pustí na vycházku? A co tomu řekne máma? Sice už ví,  že jsem se  s Bobem rozešla, dopisy od Tomáše jejímu bystrozraku taky neušly, ale přece jen, pustí mě jen tak na výlet do neznáma? 
  Květa si zapálila cigaretu. Naučila se kouřit v bývalé partě, více méně jen proto, aby se neodlišovala od ostatních. Teď se mamě snažila odnaučit tomuto zlozvyku, protože Tomáš nekouřil a kouř špatně snášel. Cítila se dnes trochu nesvá, vykouřila cigaret více než obvykle a kouř ji štípal do očí. Otevřít okna se jí příliš nechtělo. Před okny asfaltovali nábřeží a kromě špinavého a páchnoucího dýmu přímo rvala uši sbíječka, kterou dělníci odlamovali staré základy kolem kanálů. Nakonec se přece jen rozhodla vyvětrat. Vyklonila se z okna a zadívala se na poloprázdnou ulici. Z tramvaje, která se s řinčením  zastavila na rohu na provizorní zastávce, vystoupila žena v květovaných, přiléhavých šatech. Máma? Kde by se tu takhle brzy vzala? zapochybovala Květa. Pouze siluetou štíhlé postavy se jí ta neznámá paní podobá. Máma...   
  Kdysi v ní viděla Květa svůj vzor: hezká, vždy upravená, nikdo by jí těch jejích šesta-sedmatřicet let nehádal, vedle dcery vypadá spíš jako trochu starší sestra. Od té doby, co se z tátovy viny rozvedla, žila dlouho jako jeptiška. Květa by o tom všem možná ani nepřemýšlela, kdyby nebyla našla Tomáše a nezačala se dívat na svět jeho očima. A on má moc hezké oči. Jako srnec a vůbec... 
  Jak Květě vířily hlavou myšlenky, vzpomněla si na peníze, které její matka před rokem vymámila z Tomášova otce. Nic se mi při té havárce nestalo, přiznala si, a teď už jen kvůli Tomášovi je třeba celou trapnou záležitost smazat ze světa. Já mámu chápu, uvažovala v duchu, ráda se pěkně obléká a dbá na sebe, ale vdát se znovu  nehodlá. Kvůli mně přitom šetří, abych nevěděla, a ukládá mi na knížku, kdyby, nedej bože, jak se mi jednou svěřila, se jí něco přihodilo a už by se o mne nemohla postarat. To je celá ona. S těmi penězi to udělala taky kvůli mně. Vlastně v dobrém úmyslu. Takže mi nezbývá, než ji přesvědčit, aby vzhledem k Tomášovi vyřešila tu trapnou finanční záležitost, jestli se to tak dá nazvat, rozhodla se nakonec Květa a zavřela okno. 
  Vtom zazvonil telefon. Květa se nedůvěřivě otočila. Telefon zvonil nepřetržitě. Kdo by ji mohl volat? Doběhla do předsíně a sáhla po sluchátku. Trochu nevrlým hlasem řekla:
  „Tady Květa. Copak se děje? Hoří?“ 
  „Doktor Kratochvíl,“ ozvalo se v telefonu.
  „Nehněvejte se, že vás volám. Nehoří, ale mohlo by.“ 
  Květa překvapením strnula a nemohla ze sebe vypravit slůvko. 
  „Haló, haló, jste tam, Květo?“ 
  „Promiňte, pane doktore, podařilo se jí nakonec vykoktat. Omlouvám se...“ 
  „Jaképak omluvy! Naopak já... měl bych k vám prosbu: máte chvilku čas? Přijeďte k nám, prosím.“ 
  „Samozřejmě!“ vydechla Květa. 
  „Něco se stalo Tomášovi?“ 
  Na druhé straně linky chvilku panovalo ticho, pak se ozval doktorův hlas: 
  „Tomáš je doufám v pořádku. Ale Zdena... přijedete?“ 
  „Už letím,“ vykřikla Květa. 

  Otevřít jí přišel sám doktor Kratochvíl. Vtáhl ji do bytu, zavřel za ní dveře a odvedl ji do obývacího pokoje. Přitom jí naznačil, aby nemluvila příliš hlasitě. 
  „Jste Zdenina kamarádka, jak vím,“ řekl Kratochvíl, když jí napřed pokynul, aby si sedla.
  Pak přistoupil k barové skříňce.
  „Promiňte, dáte si něco k pití?“ 
  „Děkuji, něčeho studeného bych se napila,“ způsobně odpověděla Květa.
  Nemohla samozřejmě pochopit, proč celý tenhle složitý obřad. Asi mě sem zavolal proto, aby mi domluvil kvůli Tomášovi, blesklo jí hlavou. Aby nás od sebe odtrhl! Že se pro  něho nehodím, že ho kazím ... 
  Kratochvíl vzal připravenou lahvičku toniku, z barové skříňky gin a dvě vysoké sklenky. Do jedné nalil dobrou půlku, nad druhou sklenkou láhev podržel:
  „Slabší? Silnější?“
  „Slabší,“ hlesla Květa a beze slova sledovala, jak Kratochvíl dolévá obě sklenky tonikem. 
  „Na zdraví, i když to tentokráte není fráze,“ zdvihl Kratochvíl sklenku a přiťukl si s Květinou číškou, dosud stojící na stole. 
  „Asi se divíte, k čemu tohle všechno. Zkrátka a dobře...“ 
  Téměř jedním douškem vypil celou dávku a omluvně se podíval na děvče, které sotva usrklo ze své sklínky. 
  „Normálně si dávám takovouhle dávku dvakrát třikrát za rok, ale dnes ... prostě řečeno. Zdena se chytla s matkou. I když se nezachovala jako dobrá dcera... vlastně se vůči matce zachovala špatně a hrubě, ale za těchto okolností...“ 
  Čím déle a čím nesouvisleji Kratochvíl hovořil, tím udiveněji na něho zírala Květa, nechápajíc, nač tyhle dlouhé úvody, když by klidně a jasně a na rovinu mohl říci, že si prostě nepřeje... 
  „... za těchto okolností, kdy je Zdena před maturitou a je v jiném stavu, a vy jste její dobrou přítelkyní, musíte ji přemluvit, aby...“ profesor se odmlčel, aby se nadechl. 
  Květa se mezitím vzpamatovala z neočekávané informace a využila přestávky,  aby mu skočila do řeči: 
  „Zdena je v jiném stavu? S Michalem?“ udiveně vykulila na otce Kratochvíla oči. 
  „Ale já o tom opravdu nic nevím!“ 
  Kratochvíl jako by vůbec nevnímal, co mu Květa říká, pokračoval:
  „Zdena se zavřela v pokoji a prohlásila, že z něho nevyjde, dokud sem nepřijedete. Proto jsem vás zavolal, abyste ji přemluvila, aby...“   
  „Ale k čemu ji mám přemlouvat?“ vykřikla Květa.
  „Snad aby si dítě nenechávala? Když si ji chce Michal vzít...“ 
  Teď se na děvče překvapeně zadíval profesor: 
  „A kdo mluví o tom, aby šla před komisi? Ani bych jí to jako lékař nedoporučoval, i kdyby si ji Michal nevzal. Víte, co všechno se může při umělém přerušení těhotenství přihodit?“ 
  „A k čemu ji tedy mám přemluvit?“ nechápavě, ale přitom s nehraným úžasem se zeptala Květa. 
  „Aby se omluvila matce a chovala se jako dospělý člověk,“ klidně prohlásil Kratochvíl.
  „A protože s nikým kromě vás nechce mluvit, pozval jsem vás, abych vás poprosil...“ 
  „Vy jste opravdu báječnej táta! řekla upřímně Květa. Proto vás má Tomáš tak rád! Prosím vás, ale nic mu neříkejte, že jsem to na něho prozradila...“ 
  Najednou se Květa zarazila: co to tady vykládám? Volají mě kvůli Zdeně a já místo toho ... 
  „Děkuji vám, Květo, za uznání a slibuji, že Tomášovi nic z naší rozmluvy neprozradím,“ usmál se Kratochvíl a hlas se mu trochu roztřásl.
  „A až ho uvidíte, řekněte mu, že mu trochu závidím...“ 
  „Co mu závidíte?“
  „Že měl odvahu jít hledat skutečný život a že se mu to hledání daří. Aspoň podle toho, že si našel děvče, jako jste vy, Květo. Ovšem, tenkrát...“ 
  „Ale já ty peníze vrátím, věřte mi, pane doktore! Už jsem se rozhodla, že s mámou večer promluvím a že...“ 
  Snad aby zabránil dalšímu hovoru na toto téma, skočil jí do řeči:
  „Kdy Tomáše uvidíte? Jedu za ním v pátek,“ poctivě se přiznala Květa.
  „Ani nevím, jestli bude mít radost, jestli ho vůbec pustí z kasáren.“ 
  „To víš, že bude mít radost, Květulino,“ ozvalo se ode dveří a než se děvče vzpamatovalo, objala ji Zdena. 
  „Znám přece vlastního bráchu. I tebe. Moudrou Květu...“ 

  Příchodem Květy jako by se v Zdenině srdci prolomily ledy, jako by dravý proud horského potůčku strhl všechny pochyby, kterými byla Zdena až po okraj naplněna. Profesor Kratochvíl nechal děvčata taktně o samotě. Odkráčel za manželkou, která se ukryla do nablýskané kuchyně, jak tomu bylo vždy, když si chtěla o samotě o něčem závažném 
podumat. Kratochvíl se tvářil sice navenek vesele, ale ve skutečnosti mu příliš do smíchu nebylo. Zdeně je osmnáct, uvažoval. Nic proti jejímu Michalovi nemám, ale holka má před sebou maturitu a dítě by se narodilo někdy v dubnu. Když si ho Zdena nechá, samozřejmě. Ale jak vyřeší svou situaci s Michalem? Služba mu končí až napřesrok, a pak co 
půjde dělat? Kde budou mladí bydlet? U nás? A vezme si ji Michal vůbec? 
  Podobné starosti v téhle chvíli jeho dceru asi netrápily, protože se bavila s Květou, jako by se nebylo přihodilo nic vážného. Přítelkyně se jí právě svěřovala, že se rozhodla překvapit Tomáše a zajet za ním na Šumavu.
  „I když je to ode mne trochu riskantní. Dostane Tomáš volno? Ale už to bez něho nemohu vydržet, škola začne až za týden, mám tedy  dost času. Během takové doby se Tomáš určitě musí dostat z kasáren. I kdybych měla jít za jejich velitelem.“ 
  „Bobovi jsi napsala, že chodíš s Tomášem?“ přerušila Zdena její povídání.
  „Co on na to? To se tak snadno smířil s tím, že mu kluk z party přebral děvče?“ 
  Květa sklopila oči k zemi.
  „Že jsem se rozešla s ním i s partou, to jsem mu napsala. Ale o Tomášovi... myslela jsem, že mu to řekne Tomík sám. A vůbec... všechno je dávno a navždycky pryč, a já mám tvýho bráchu vážně ráda, věř mi! Jako ty Michala! Ví už vůbec o tom?“
  „Ještě neví, přiznala se Zdena a vzdychla. Neměla jsem odvahu mu napsat. Mohlo by to vypadat, jako že ho chci přinutit, aby rozhodl za mě. Aby si mě vzal nebo aby... Ale já si to dítě nechci dát vzít! A přitom mám takový strach!“ 
  „Jakýpak strach? Z čeho? Já bych na tvém místě...“ 
  „Co bys udělala na mém místě?“ vskočila jí Zdena do řeči.
  „Umíš si vůbec představit, jak pořád musím myslit, co se mnou zítra bude? Zítra? Co by bylo? Jenom se rozhodnout... Tak mu napiš! Nebo se za ním se mnou rozjeď,“ radila Květa, ale z tónu jejího hlasu nevyznívala právě jistota a rozhodnost. 
  „Mám za ním skočit sama, když už budu na Šumavě? Kousek od něho?“ 
  Zdena rozhodně odmítla:
  „Tohle si musíme vyřídit my dva. Do toho se nikdo nemůže plést. Musím si to všechno nechat projít hlavou. Táty se nebojím, i kdyby si mě Michal nevzal a já si dítě nechala. Ale co máma?“
  „Nakonec se s tím smíří, uvidíš,“ uklidňovala Květa kamarádku.   
  „Musíš jít na ni trochu s citem. Lehký to mít nebudeš v žádném případě...“ 
  „Dělali jsme si posledně s Michalem plány: já odmaturuju, Michal si najde po vojně zaměstnání, bude dálkově studovat... Vlastně, to jsem mu navrhla já, a on proslovil něco neslaného, nemastného ... Jako by se chtěl vyhnout odpovědi. Nemá tam na hranici nakonec nějakou jinou? Nechce tam zůstat?“ najednou se vyděsila Zdena. 
  „Neharaší ti na cimbuří? Co si najednou vymýšlíš kolem sebe horory? Všechny holky ti toho tvýho závidějí, přece víš. Protože ti zůstal věrnej jak bernardýn,“ přešla najednou Květa do útoku, aby vytrhla Zdenu z jejích chmurných úvah.   
  „Každá by si voblízla všechny prsty, kdyby ho dostala. A ty o něm teď pochybuješ?“
  „Jsi hodná holka, Květulo,“ usmála se v slzách Zdena. 
  „A jsem moc ráda, že sis našla Tomáše. On není zlej kluk, jen trochu rozmazlenej...“ 
  „To mu brzy zatrhnu! Až se vezmeme, budu na něho jak macecha! Já mu vyženu z hlavy ty jeho manýry jedináčka,“ navenek se rozčílila Květa, šťastná, že se jí daří navést rozhovor do jiných kolejí.
  Pak se podívala na hodinky a vykřikla:
  „Kristepane, vždyť já musím letět! Objednala jsem se v salóně krásy, tedy u naší paní frizérky, abych vypadala k světu. Dám si udělat trvalou. Kdyby něco, brnkni. Než se rozjedu do tý dálky. Že bych sem vpadla jako velká voda a smyla vrásky z tvých něžných tváří. Vždy jsem připravena, drahá švagrová!“ 

  Je to dobrá holka, povzdychla si Zdena, když Květa odešla. Ale tu svou záležitost  si musím vyřídit sama. V tom mi nikdo nepomůže. Kdybych šla před komisi, určitě mi vyhoví. Ani bych Michalovi nemusila nic psát. Ale když si dítě nechám... Jestli si mě Michal nevezme, co si sama počnu? Máma sice vyhrožuje, ale určitě by mě nevyhnala. Ovšem být svobodnou matkou, to se dnes pořád ještě nenosí, stále jsou na tom líp rozvedené, třeba z jejich viny. A já mám ještě k tomu před maturitou! Jak ji udělám s dítětem? Svobodná nebo třeba i vdaná? Vstala z gauče, rozhlédla se kolem sebe, pak přešla ke knihovně. Co mám proboha dělat? Bezradně sáhla po ohmatané, častým čtením zašpiněné knížce. Manon Lescaut, dramatická báseň Vítězslava Nezvala... Ale já nejsem žádná Manon! Já jsem obyčejná, pihovatá holka, která má ráda jednoho jediného kluka. A s ním čekám dítě. Dítě, které bylo počato z lásky.
  „Z lásky!“ opakovala Zdena nahlas.
  A proto bude krásné, protože jen z lásky se rodí krásné děti. I kdyby nemělo otce, který podepsal nějaký formální papír, že si mě vzal za ženu. Ne, Michal takový není. Pochopí mě. A kdyby nepochopil, proč chci mít jeho dítě, nikam 
nepůjdu! Před žádnou komisi! To dítě se musí narodit. Třeba mně jako svobodné matce. Michalovi to řeknu. A mámě se omluvím. Byla jsem na ni sprostá, a nespravedlivá. Mámo, odpusť mi. Já jsem to tak nemyslela. A moc tě prosím, pomoz mi. Jsem tvá dcera. A to dítě, které se narodí, je přece i kus tvé vlastní krve! 

  Adresa na obálce dopisu s nálepkou „Expres" byla napsána strojem, toho si Tomáš s potěšením hned všiml. Všechny dopisy, které mu psala Květa, byly opatřeny adresou na stroji, aby si kamarádi, jak mu Květa jednou řekla, nedělali z Tomáše šoufky, až by podle rukopisu poznali, že mu tak často píše jeho děvče. Cožpak kamarádi, pomyslel si Tomáš, udělají si tu a tam legraci. Ale to jen proto, že mi trochu závidí. Ovšem Bob by Květino písmo na obálce musel hned poznat, a já jsem dodneška nenašel odvahu říci po pravdě, jak to vypadá ve skutečnosti mezi mnou a Květou. Proto zastrčil jako by nic obálku do kapsy a dohonil Boba, který mezitím pomalu vystupoval po schodišti do prvního poschodí. 
  „Copak? Něco ouředního?“ zeptal se Bob, ale nečekal na odpověď a mašíroval si to klidně dál rovnou na umývárnu. 
  Tomáš si s ulehčením oddychl, vytáhl dopis z kapsy a roztrhl obálku. Samozřejmě mu psala Květa. Ale její písmo bylo jaksi roztřesené, jakoby psala ve velkém spěchu. A také obsah dopisu byl tentokráte velmi stručný. Jakási informace o 
Zdeně, že má starosti s Michalem, s dost nesmyslnou poznámkou, zda ho zná, a pak dopis pokračoval: 
  Moc se mi stýská, za pár dní začíná škola a Ty se do Prahy určitě nedostaneš, když máte ty oslavy, jak jsi mi psal. A tak jsem se rozhodla za Tebou do Heřmanic přijet sama. V pátek ve 23:15 hodin přistanu rychlíkovým autobusem 
na zastávce v Kolovorech. A kdybys náhodou nemohl přijít, přespím kde se dá, třeba „pod širákem". A budu čekat tak dlouho, dokud nepřijdeš... A ne aby ses nějak vymlouval, vím že... 
  Co to tu Květu napadlo, byla první Tomášova myšlenka, když dopis přelétl. Jak se dostanu tak pozdě z kasáren a zrovna den po oslavách? A kde chce Květa přespat? Šlo by to v hotelu v Kolovorech, ale tam je teď nabito. A pod širákem? Leda tady v Heřmanicích v tom stanovém táboře, u zájezdní hospody. Ale jak se to Květa doví? A co tomu všemu řekne Bob? Copak se dá před ním teď utajit, že za mnou přijede Květa? Co ji to vůbec napadlo? Ví přece, že jsem Bobovi ještě nic neřekl... 
  Tak co, blbý zprávy? Bob, který vyšel z umývárny, hned postřehl, že Tomáš drží v ruce dopis a je zahleděn kamsi daleko mimo kasárenský plot. To chtěl osud, prolétlo Tomášovou myslí. Snad je tohle pravá příležitost, abych Bobovi 
přiznal, co se stalo tenkrát v Praze, když jsem byl ještě v civilu. A co přerostlo mezi mnou a Květou v něco ohromného, co se vůbec nedá slovy vyjádřit. Snad teď najdu konečně odvahu přiznat, že jsem zradil kamaráda a přebral mu děvče. Bob je v dobré náladě, zrovna dnes ho Kaštiak veřejně pochválil... a na tom, že se tu objeví Květa, už nic nezměním. Líp pozdě než nikdy.
  „Nejseš vážně nějak divnej?“ podivil se teď upřímně Bob, když pozoroval, že Tomáš na něho nepřítomně civí. 
  „Vypadáš jak ta spadlá z oblaků...“ 
  Konečně se Tomáš vzpamatoval a rozhodl se:
  „Bobe, dostal jsem dopis od děvčete. Přijede v pátek. Na zastávku v Kolovorech.“ 
  „Tak se raduj,“ zachechtal se Bob.
  „A je pěkná? No ta tvá? A kde jsi k ní přišel? Žes mi vo tom do teďka ani nepípnul?“ 
  „Přijede totiž Květa,“ trochu zadýchaně, jak mu to přiznání nešlo z úst, vydychl Tomáš.
  Když spatřil tázavý a trochu číhavý výraz v Bobových očích, opakoval tiše:
  „Přijede totiž Květa...“ 
  Bob se nastražil, v očích mu zajiskřilo jako vždy, když se chystal v partě srovnat některého z kluků, kteří se mu nechtěli ve všem všudy podřídit. 
  „Tak ty jseš teda její frajer!“
  Znatelně zbledl, uvolnil svaly, napřímil se a jako kdysi proslulý šerif se zadíval shůry na Tomáše.
  „Teď je mi to jasný. Potřebovala partii z lepší rodiny, já byl pro ni vobyčejná nula...“
  „Takhle nemluv, Bobe,“ přerušil ho Tomáš.
  „Květa za nic nemůže, to já... tenkrát v Praze, když jsi přijel pro ty peníze... já jsem ji přemluvil, aby... já ji měl přece vždycky rád...“
  „To taky vím. Byl jsi do ní vod prvního momentu zabouchnutej,“ ušklíbl se Bob, podíval se Tomášovi do očí nečekaně klidně a prohlásil:
  „S Květou jsme na tom na rovinu: skončili jsme, jestli ti to není známo. Volizovat po někom zbytky se mi ani nechce. Jen klid, tebe z tohohle vynechávám. Na tebe jsem vždycky držel... Mladej citlivka... Jó, ve starý partě. Stát se to tenkrát, sotva bys byl dolez domů živej. Ale dnes... Že ti to trvalo, než ses rozhejbal a přiznal se!“
  „Bobe, prosím tě, pochop mě! Trochu pozdě jsem poznal, že přebrat holku někomu, kdo je na vojně, je velkej podraz. Došlo mi to až tady. Jenže ty jseš navíc kámoš. Proto jsem neměl odvahu, prosím tě, odpusť mi to. A můžeš mi klidně rozbít hubu ...“ 
  Bob přimhouřil ironicky oči.
  „A ty mně můžeš leda políbit….“ 
  Tomáš skoro stydlivě zakoktal:
  „Chtěli jsme ti to říct oba dva, Bobe, až se s Květou sejdeme. Jenže to je teď úplná blbost... kdo by mě pustil v pátek ven, když mám ve čtvrtek pořadatelskou službu a více méně volno... Byl bych jí to rozmluvil, kdyby mi napsala dřív, že chce přijet zrovna teď... je to ztracená věc.“ 
  „Skoro ztracená věc,“ řekl najednou tiše Bob a bylo vidět, že o něčem úporně přemýšlí.
  Když se Tomáš chystal v rozhovoru pokračovat, zdvihl Bob ruku, jako by chtěl zadržet jeho další slova. To už se do prvního patra trousili další příslušníci roty.
  „Zadrž, kámoši, zadrž! Tady se nebudeme rozkecávat. Tohle je věc jenom nás dvou, a nikomu po tom nic není. S Květou se sejdeš a můžeme si všichni tři nalejt čistýho vína.“
  Když se v první chvíli Bob Rejnoha obořil tak drsně na Tomáše, skutečně svůj vztek nehrál. Ozvala se v něm uražená ješitnost bývalého šerifa. Právě nejposlušnější člen jeho party si ho dovolil takhle podrazit! I když se už dávno smířil s tím, že se s ním vlastně Květa rozešla sama, přesto jej nečekané Tomášovo přiznání ohromilo. Ale jen na okamžik. Vždyť mu to všechno vlastně nahrává jako na zavolanou do jeho plánu.

  „Z kasáren tě dostanu, Tome, neměj strach,“ ujišťoval Tomáše ještě týž večer, kdy seděli v ARMĚ u limonády. 
  „Protože přes to všechno jseš můj kámoš. No nezírej, vopravdu, mám v plotě skrytej průchod. Dostaneš se tamtudy ven i zpátky a já tě budu mezitím krejt, kdyby něco.“
  „Ale... A jinak by to nešlo? Třeba požádat velitele roty a vysvětlit mu...“ namítl znepokojené Tomáš.
  „Prostě mu říct o Květě, Kaštiak má pro tyhle věci pochopení.“ 
  Bob se ušklíbl: 
  „Do smrti se nezměníš, Tome! Pořád stejnej posera. Von tě poručík asi pustí kvůli tvejm krásnejm řečem, když se budeš den předtím flákat na slavnosti! Ale jestli myslíš, běž si za ním. Jenže se taky může stát, že Květa bude čekat marně.“ 
  Má pravdu, přiznal si Tomáš. Květa může na mě čekat i dva tři dny, ale kde? Nedá se spolehnout na to, že mi dá Kaštiak vycházku, a vůbec ... 
  „Co kdybych poslal Květě telegram, aby nejezdila?“
  „Telegram bych na tvým místě poslal,“ schválil Bob Tomášův návrh, a když zpozoroval, že si jeho druh viditelně oddechl, dodal:
  „Ale jenom, kdybys jí nesehnal nocleh. Píše, že vystoupí na zastávce? Prostě tam na ni počkáš a přivezeš ji sem nočním courákem.“ 
  „Ty ses zbláznil! Co by tady v Heřmanicích dělala?“ 
  „Neměj starost, uklidňoval ho Bob. Seženu jí dole v chatičkách přespání. Nebo v hospodě. Víš, že mám přece ňáký známosti.“ 
  Tomáš logicky namítl:
  „Ale to by tedy mohla rovnou přijet sem, ne? Z nádraží to je do kempu kousek.“ 
  „V noci? A sama? Nemáš to v hlavě trochu pošahaný? V životě tady nebyla. Do kempu těžko trefí. A hospoda už bude zavřená.“ 
  Tomáš viditelně zaváhal: na Rejnohových argumentech bylo hodně pravdy. Bobovi to neušlo, a rychle navázal: 
  „Vlak z Kolovor do Plzně jede něco po půlnoci. Za dvacet minut je v Heřmanicích. Když se mi podaří zajistit pro Květu ubytování, ty jí prostě doprovodíš a v jednu budeš zpátky na rotě. Do tý doby tě pokryju... Jasan?“ 
  „A jak se já dostanu do Kolovor? To bych taky musel chytit courák do Plzně ve třičtvrtě na jedenáct...“ 
  „Správně,“ přitakal Bob.
  „Na ty dvě hodinky to už tady zajistím. Dostal jsem totiž skvělej nápad: vzít za někoho dozorčího. Dozorčího roty? Ty myslíš, že by se ti podařilo?“ 
  „Tohle nech na mně,“ usadil ho Bob, znovu se zamyslil a pak nečekaně Tomášovi navrhl:
  „Po té slávě na druhej den ráno sehraješ divadýlko, jako že tě bolejí zuby. Pudeš na ošetřovnu, a kdyby se v noci něco semlelo, řeknu, že sis s tím zubem musel zase odskočit...“   
  Tomáš váhavě přikývl. Nemohl tušit, co se skrývá za Bobovou nabídkou kamarádské pomoci. 

  Co se týkalo noclehu pro Květu, bylo Bobovi jasné, kdo pomůže. Přeci Tonda Držgrešle! Udržuje s vedoucím hospody, která stojí nad kempingem na druhé straně Heřmanic, užitečné styky. 
  „Tady máš navíc dvacku, a zajistíš mi na dva dny přespání,“ požádal Tondu Bob. 
  „A přineseš mi písemně potvrzenou objednávku, jasný?“ 
  „Na tvoje jméno?“ chtěl vědět Tonda. 
  „Nebo na nějakou buchtu?“
  „Jo, přesně tak. Přijede holka mýho kámoše. Květa Nováková. Na její jméno mi přineseš bumážku, že má kde přespat.“ 

  Potvrzení o objednávce noclehu pro Květu přinesl druhý den před obědem Bob Tomášovi. A teď šlo už jen o to, aby se mu podařilo dostat službu dozorčího a získat tak podmínky pro uskutečnění svého vlastního plánu. Náhoda, která hraje od nepaměti v lidském životě svou úlohu, nahrála tentokrát i Bobovi. Když se rozhodoval, co a jak zařídit, uslyšel u snídaně svobodníka Jána Kučeru, jak se domlouvá s Pazderkou z třetí čety. Člověče, mám mít z pátku na sobotu dozorčího, což se mně zrovna nehodí. 
  „Nevzal bys to za mě? Mám totiž už dlouho domluvený rande, co ti mám vykládat!“ 
  „Bohužel,“ smutně se zatvářil Pazderka, „to nepůjde. Dostal jsem konečně opušťák a jedu domů. Vzal bych to za tebe, Honzo,“ nabídl se ochotně Bob.
  „Ovšem na revanš.“ 
  „Ty?“ překvapeně reagoval Kučera. 
  „Já,“ potvrdil Bob.
  „Hodilo by se mi to. Tak jestli bereš, jdem za velitelem.“ 
  Kučera zapochyboval:
  „Ale co mu mám říct?“
  „Vysvětlit mu to musíš sám.“ 
  Ján se už nerozmýšlel:
  „Půjdem za ním. Řeknu mu na rovinu, že mi odjíždí žába, co tu byla na lesní brigádě a s kterou jsem se seznámil. On má pro to pochopení. A dozorčího přece nebudeš dělat poprvé. Jde se na věc!“ 
  Poručík Andrej Kaštiak tentokrát příliš pochopení pro Kučerovu prosbu nejevil. O důvodech velitelovy špatné nálady samozřejmě nemohli jeho podřízení vědět. Andrej se vrátil z Kolovor na útvar hodně pozdě v noci a vzpomínky na to, co právě prožil, mu nedaly usnout. Nakonec však Andrej povolil změnu v dozorčím roty. Nebude své podřízené přece přivádět možná do podobné situace, v níž se sám kvůli děvčeti ocitl! Nařídil proto výkonnému praporčíkovi, aby připravil změnu rozkazu. Bob vypadl z místnosti velitele a na chodbě uhodil Kučeru rozjařeně do ramene: 
  „Tohle tě bude stát nejmíň flašku.“ 

  Tak jako před rokem začínaly i letošního srpna přípravy k tradiční oslavě výročí Slovenského národního povstání. Na kulturní části se měl podílet i soubor malých divadelních forem, který získal už pod vedením poručíka Zikána 
motostřeleckému pluku v Heřmanicích dobrý zvuk ve svazovém kole Armádní soutěže uměleckých talentů. Po oslavě bude v kulturním domě v Kolovorech taneční zábava. V kasárnách probíhalo důkladné ošetření vozidel, úklid ubytoven i prostranství. Do místnosti zástupce velitele třetí roty pro technické věci vpadl podporučík Nýdrle. 
  „Soudruhu nadpraporčíku, zařídil jste, co je třeba v souvislosti s tou oslavou?“ 
  „Samozřejmě, vše je jasné, soudruhu podporučíku. Část řidičů zůstane v pohotovosti, ostatní jdou na slavnost. Na můj povel: všichni si upraví čepice a vlasy!“ 
  Nýdrle si teprve teď všiml Tomáše Kratochvíla, který stál v místnosti.
  „Víte o tom, že mi máte pomoci v kulturáku při uvádění čestných hostí? Stačíte na to sám?“ 
  „Musí stačit, soudruhu četaři,“ odpověděl Neliba.
  „Kdyby nestačil, tak ho zdegraduju!“ dodal obvyklým vtípkem.
  Tomáš se usmál. Nelibovy průpovídky, i když se často opakovaly, byly s povděkem přijímány nejen mezi řidiči.   
  „Anebo víš co, pokračoval Neliba, Tak tě navrhnu povýšit a pak tě teprve budu pérovat!“
  Nýdrle mávl rukou a raději odešel. 
  „Mně se to asi jen zdá,“ posteskl si poručíkovi Kaštiakovi.
  „Prosím tě, Andreji, jak je možné, že ten Nelibá pořád tak kecá... proč mu nic neřekneš?“ 
  Kaštiak mávl rukou:
  „Co mu mám říct? Venca je chlap na svém místě. Sleduješ naše bojová vozidla? Jak jsou v pořádku? A že mu to kecá, tím přece nikomu neublíží!“ 
  „Ale co si pak o něm myslí vojáci? namítl Nýdrle. 
  „Má před odchodem do důchodu. Co můžeme od něho na stará kolena chtít? Říkáš, že kecá. Ale k povinnostem je nesmlouvavý. A co si o něm myslí vojáci? Proč mu kluci tolik píší z civilu? Protože ho mají rádi. Udělal z nich kvalifikované odborníky. Hlavně tobě aby všechno klaplo. Na té slavnosti!“
  Nýdrle pokrčil rameny. Pak se ťukl do čela: 
  „Málem bych byl zapomněl. Máš v podačce telegram. Z Bratislavy. „
  Kaštiak vyskočil ze židle. 
  „Tos nemohl říct dřív?“
  A pak se náramně nevelitelsky rozběhl na podací stanici útvaru. 

  „Mária přijede dnes večer, soudruhu majore! Poprvé!“ oznamoval veliteli praporu o chvíli později, když se mu nejdřív omluvil, že ho vyrušuje mimo čas, vyhrazený denním pořádkem. 
  „A zůstane tu celý týden!“ 
  „Budiž ti přáno, Andreji,“ poznamenal Řehák.
  „To znamená, že budeš chtít nějaké volno? Nebo se mýlím?“ 
  Andrej poděkoval předem a vyskočil do zbylé části tohoto dne, který byl tentokrát naplněn víc než obvyklým shonem a ruchem. Málem by byl proto zmeškal odjezd do Kolovor, kde měl čekat na nádraží Márii. 
  „Vezmi si mýho draka,“ nabídl mu velkomyslně poručík Vladimír Zikán.
  „Jednak nebudeš závislý na vlakovém spojení, jednak... prostě ti ho půjčím na celou dobu, co tubudeš mít návštěvu. Ale bacha! Žádný nehody nebo náhody!“ 
  Andrej Kaštiak sice přemýšlel o tom, že požádá Zikána o zapůjčení jeho dvěstěpadesátky, ale netroufl si. Věděl, že Vladimír chová motocykl jako oko v hlavě. Proto mu přišla jeho nabídka vhod.
  „Díky, Vládo! Budu s ním zacházet opatrně.“ 
  Než poručík Kaštiak odjel, přichomýtl se k němu nadpraporčík Neliba:
  „To je mašinka jedna radost. Budete s ní v Kolovorech za pár minut. Jestli umíte jezdit. Kdyby ne, tak běžte radši pěšky, trvá to necelou hodinu a něco navíc.“
  Kaštiak chtěl nejdřív Nelibu něčím vtipným usadit, ale pak si to rozmyslil a raději nastartoval. Zaslechl ještě nadpraporčíkův hlas: 
  „A co ten klíček od garáží? Dejte si ho okamžitě do kapsy a kdyby vám tam někdo sahal, kopněte ho do hlavy, až mu ruka upadne!“ 
  Andreje sice v duchu napadlo, že si bude musit přece jen s Nelibou pohovořit, aby to s těmi průpovídkami nepřeháněl, ale tahle myšlenka mu vyletěla z hlavy, jakmile se dostal na asfaltovou silnici. Přidal plyn a rozjel se naplno. Přesto dorazil na kolovorské nádraží právě ve chvíli, kdy se vlak už rozjížděl. Před východem u autobusu čekala Mária s kufírkem a příruční brašnou. Netrpělivě se rozhlížela. 
  „Mária!“ zavolal Andrej a prudce přibrzdil, div ho to nevyhodilo ze sedla.
  Když dívka poznala Andreje, příliš vesele ho neoslovila. 
  „Jednou se sem dotřesu z takové dálky, a ty... ty mě necháš čekat? A na čem to sedíš?“ 
  „Podívej se, mám pro nás motorku! Půjčil mi ji Vlado a ten hned tak někomu svůj stroj nesvěří,“ vesele hlaholil Andrej, jako by neslyšel nebo nechtěl slyšet roztrpčení své milé. 
  „Vítej u nás, Mária...“ 
  Seskočil, vztáhl k děvčeti paže, aby ji objal. Ale Mária se od něho odtáhla:
  „S tímhle chceš odvézt mě a zavazadla do ... ani nevím kam?“ 
  „Dovezu nejdřív tebe, pak skočím pro kufr,“ stále rozjařeně odpovídal Andrej. 
  „Bydlíš „U tří lip“ něco prvotřídního!“ 
  „Tak ti děkuju,“ stroze reagovala Mária.
  „Ale já si raději vezmu taxíka.“ 
  Andrej Kaštiak ještě stále neztrácel dobrou náladu:
  „Taxíka? Tady nic takového neexistuje, Mária. Jsme v Kolovorech, ne v Bratislavě. A tenhle drak...“ 
  Mária ho ani do konce nevyslechla a rozběhla se k autobusu, který pravidelně odvážel cestující od nádraží. 
  „Doufám, že jede na náměstí a že je tam i ten hotel!“ 
  „A kde jinde?“ odsekl teď už podrážděné Andrej. 
  „Tak čao! Jedu za vámi.“ 
  Štěstí, které mu dnes popřál major Řehák, jako by Andreje začalo opouštět a drápky vystrkoval obyčejný lidský úděl těch, kteří někoho mají příliš rádi a proto si ani nepřipouštějí nějaké zklamání. 
  „Když začne foukat ze strnišť vítr, blíží se podzim." 
  Tuhle prostou oznamovací větu si opakoval v duchu Andrej, když Mária nastoupila do autobusu, tváříc se jako uražené Veličenstvo. Ale jak jí to přitom pořád sluší! Vážně mi připadá jak nějaká královská dcerka. Zda tu myšlenku o strništi a nastupujícím podzimu Andrej někde vyčetl nebo si ji v téhlesituaci sám vymyslil, nevěděl, a ani to pro něho nebylo v téhle chvíli nejdůležitější. 
  „Jenom se probůh netvařme jako klášterní schovanky, které se odnaučily dát třeba jen pouhým mrknutím oka najevo, že v nich bouří docela obyčejná, a přece tak nádherná (ale to je jen mezi námi) ženská touha po mužském objetí!“ 
  Samozřejmě že po delším odloučení platí tenhle pocit i pro vojáka ať už základní služby nebo mladého důstojníka z povolání, který žije odloučen několik set kilometrů od své milé. Ani Andrej Kaštiak nedokázal myslet na nic jiného než nato, že je tu s ním Mária a že obyčejný hotelový pokoj se v nejbližší době přemění ve vysněný ráj. Ne na nebi, samozřejmě, ale na téhle vonící matičce zemi. Rozladění, které mu vyrylo po prvním zklamání ze setkání s Marií ostrou vrásku kolem úst, se uhlazovalo do nové naděje s každou stovkou metrů, které ho dělily od pokoje hotelu ,,U tří lip“. 
Proto také přehlédl chmurný výraz na tváři svého děvčete, které na něho čekalo v recepci hotýlku. Ani zvenku, ani zvnitřku nemohl totiž na méně náročného návštěvníka příliš vábně působit. Ale zaplať pánbu i za tohle, pomyslil si Andrej. Ani Alcron, ani Grand hotel to není. Co však dva mladí lidé po dlouhém odloučení potřebují, je samota, tedy 
lépe řečeno soukromí. A to jsme tady našli, i když to stálo dost námahy, protože na vedoucího útočily kvůli volnému 
pokoji jinší autority, než jsem já, obyčejný poručík. Ale díky tomu, že... 
  „Nemáte to tady nějak moc nóbl?“ zkřivila rty Mária. 
  „Prosím tě, Mária!“ přerušil její rozsudek nad úrovní zdejšího ubytovacího podniku poručík Kaštiak.
  „Tady bohužel nejsme ani v Bratislavě, ani v Praze. Tady jsme úplně na hranici, vesnice... pardón... v malém západočeském městečku, kam turisti zabloudí sotva dvakrát do roka. Ale nám to přece může stačit...“ 
  Mária se na oko podivila: 
  „To to tady tak dobře znáš? Nebo jsi už tady měl nějakou návštěvu? A byla aspoň spokojená...“ 
  I tohle bodnutí Andrej v dobré vůli suverénně přešel. Nač Máriu dráždit vysvětlováním, že ... 
  „Prosím klíč od pokoje číslo, sedm,“ obrátil se Andrej k recepčnímu a současně vedoucímu restaurace. 
  „Všechno je přichystáno, všechno je hotovo,“ zanotoval falešným tónem muž, jenž vypadal spíš na vrchního, který už je dávno v penzi, než na vedoucího podniku.
  „Přeji dobrý večer a jestli bude libo, máme tady výtečné vínečko...“
  Málem by byl Andrej horlivě souhlasil, ale zavčas si uvědomil, že je tu na motorce.
  „Snad potom...“ 
  Vedoucí chápavě přikývl:
  „Potom, dobrá... pro vás všechno, pane poručíku...“ 
  Mária zrudla, odvrátila se od obou mužů a na schodech vyhrkla. 
  „Co je to, potom? Snad si ten dědek nemyslí, že...“ 
  „Nikdo si nic nemyslí, Mária,“ chlácholivé ji objal Andrej. 
  „Ani pan vedoucí. On jen ví, že tu je pár důstojníků, kteří nebydlí. A že druhá etapa výstavby bytovek skončí teprve za rok.“ 
  Mária na to neodpověděla. A kdo by byl asi z milenek nebo manželek reagoval jinak než mlčením na tak průhledné vysvětlení, které, ať se cítí kterékoliv děvče nebo manželka sebe svobodnější a nezávislejší stěží odpovídá tradičnímu a vžitému společenskému bontonu? Andrej odemkl v prvním poschodí pokoj a vpustil dovnitř první Máriu. V druhé ruce pevně třímal její cestovní kufříček, a proto se mu v téhle zamotané situaci nepodařilo, aby ji, jak měl původně v úmyslu přenesl do pokoje v náručí. Ale na takovou něžnost Mária asi v téhle chvíli vůbec nepomyslila. A kdyby na ni byla předtím pomyslila, určitě si hotel i pokoj představovala spíš z hlediska děvčete v pubertě, to jest v nevídaném komfortu někde na břehu moře, než jako věkově i zkušenostmi dostatečné dospělá snoubenka. Po pravdě řečeno, ani moc příčin tady k nadšení nebylo, protože v chudě zařízeném pokoji bylo jediným luxusem starobylé kameninové umyvadlo s malovaným džbánem na vodu. Přezíravě, opovržlivě přelétla Mária interiér pokoje, vzdychla a ironicky poznamenala:   
  „Žijete tu v úplném přepychu. Až je z toho jednomu nanic...“ 
  Ani teď na její poznámku Andrej nereagoval. Postavil opatrně kufřík na primitivní, ale určitě ne sériový dřevěný stoleček, objal děvče a lehce vzrušeným tónem je vybídl: 
  „Rychle si vybal, králíčku! Představ si, že nejsme v tomhle hotelovém pokoji, ale v moderním bytě. Strašně jsem se na tebe těšil...“ 
  Mária se mu nejdřív lehce vymkla z náruče, ale z toho, jak poté Andreje horce políbila, bylo zřejmé, že se nejen smířila s tímhle pro ni absolutně cizím prostředím, ale že se na svého milého přes všechny kritické připomínky těší. Co 
se také divit dvěma mladým lidem, kteří se měsíce nesetkali! To jen v cizích a víc než podezřelých románech (kdepak jsou rytíři, kdepak jsou smutné paní s vlajícím šátečkem pro tajné milence!) je líčena neměnitelná touha po splynutí dvou milujících se lidí jako něco nepřirozeného. A tak se Andrej s Márií bez zbytečných rozpaků a bez nepřirozených zábran žádostivě milovali v té vrzající staré dřevěné manželské posteli, nedbajíce lehce navlhlého ložního prádla, které v minulých deštivých dnech ani nemělo čas dostatečně proschnout, ale zato vonělo čerstvě usušeným senem a mateřídouškou. Ani jeden, ani druhý nevnímali, z čí to bylo iniciativy. Ale co na tom záleželo! Pestrá dívčí ulita šatů byla na podlaze rozhozena jako v čerstvé trávě mezi zelení vojenské uniformy. Ještě provoněni jeden druhým, vdechovali oba mladí lidé zhluboka čerstvý vzduch šumavské přírody. Byli dokonale šťastní, jak mohou být šťastní jenom ti lidé, kteří se mají upřímně rádi. Andrej se lehounce vymanil z Máriina objetí. 
  „Pošleš pro to víno? Teď by opravdu sedlo. Víš, takové to vychlazené, bílé, nakyslé víno, které jsme tenkrát pili v Klášterní,“ vzpomínala Mária.
  Když Andrej neodpovídal, chápavě navrhla.
  „Já vím, trvalo by dlouho, než by ses navlékl do uniformy. Skočím dolů sama. Natotata jsem zpátky ... 
  „Nikam teď neskákej, Mária. Nemohu pít,“ po krátkém zaváhání ji zadržel Andrej. 
  „Mám tady motorku ... Noa...? Máš volno! A jako důstojník...“ 
  „Právě proto,“ povzdechl Andrej, „musím se vrátit na posádku.“ 
  Mária jako postřelená laň, bojující o svůj život, se prudce vztyčila. Z ramen jí sklouzla péřová pokrývka, takže s odkrytými, pevnými, ostře zahrocenými ňadry vypadala jako obraz rozněvané starověké bohyně. 
  „Jó tak, pan poručík se pomiloval, a teď musí plnit služební povinnosti!“ konstatovala zdánlivě klidným tónem.
  Pak se neudržela a zaútočila.
  „Pán musí odejít! Jako na divadle, když skončila komedie ... Neskákej mi do řeči, prosím tě, tady nejsi mezi podřízenými! Přišel, viděl, zvítězil. Vytáhl jsi mě sem, abys měl po ruce pohodlnou matraci... Já to nevymyslila, to říkají naše holky, promiňte, soudruhu...“ 
  Přitom se jí zatřásl hlas, snad trochu studem, že používá tak vulgárního přirovnání, snad z poznání, že svůj výbuch přece jen přehnala. Snad její rozpaky Andrej pochopil, protože se pokusil znovu o smířlivý tón. 
  „Mária prosím tě ... co to povídáš? Chci si tě vzít! Chci se s tebou oženit!“
  „Hluboký dík za oficální nabídku k sňatku, moc děkuji, soudruhu poručíku!“ vybuchla Mária. 
  „Jsem celá vedle samou radostí, úplně jsem vedle. Taková čest...“ 
  Když Andrej, zaskočený tímhle nečekaným postojem svého děvčete, nenašel odvahu vypravit ze sebe jedinou hlásku, Mária pokračovala: 
  „Taková čest pro holku, která se vyspala s důstojníkem, který ovšem za chvíli vypadne a nechá ji samotnou v téhle díře...“ 
  Konečně se Andrej vzchopil.
  „Ale já tě přece tady nechám samotnou jen na pár hodin! Až budeš mou ženou, budeš si muset zvyknout, že budeš doma často sama! Povinnosti důstojníka...“ 
  „Povinnosti, jen samé povinnosti...“ začala Mária opět vykřikovat.
  „Samozřejmě povinnosti pro mě! Zahrabat se tady jako sysel, rodit pravidelně děti, žít ze dne na den bez naděje, že se odtud vyhrabu...“ 
  Andrej, který se začal oblékat, mlčel jako zařezaný. Ale tím jen docílil, že jeho tichý protest vyvolal pokračování výstupu. 
  „Co tedy ode mne vlastně chceš?“ obořila se na něho Mária. 
  „Dělat ti celý život holku pro všechno? Tady v tom pokoji? V tomhle zapadákově? Jako právnička tu do smrti nenajdu 
pořádné místo. Kdy ty dostaneš byt, to ví jen pánbu. A já mám už zajištěné místo v Bratislavě, jen dokončit studia. A není to jen nějaké to místo! Moji rodiče už nám koupili parcelu, postavíme si rodinný domek...“ 
  Mária chrlila ze sebe slova výhrůžek i slibů tak rychle, že se nakonec musila odmlčet, aby nabrala dech. Toho využil Andrej a klidně, věcně, snad až příliš střízlivě prohlásil:
  „Já tě mám rád, Mária. A všechno budeme mít. I bez rodičů. I byt, tady mi ho slíbili, jen co se ožením, i práci najdeš, nejdřív třeba na okrese, budeš ze začátku dojíždět, mezitím si ušetříme na auto...“ 
  „Z čeho? Z čeho si ušetříme? Snad ne z tvého platu? Protože já nějakou pitomou referentku se svým vzděláním dělat nemíním! A s tím bytem tady, sliby jsou chyby! A je to přitom tak prosté: stačí požádat si o přeložení, vystavíme si v Bratislavě vilku, budeme ve svém. Doma.“ 
  Andrej zaváhal s odpovědí, jako by hledal správné slovo, ale pak rozhodně prohlásil:
  „Doma je člověk tam, kde pracuje. Já jsem voják a doma jsem tady. Na svazku Slovenského národního povstání. V tom povstání bojoval můj táta...“ 
  „Chceš mě školit? Můj otec taky bojoval...“ 
  „V tom povstání bojovali i Češi, a my jsme na západní hranici naší republiky,“ nedal se vyrušit ze svého trochu pateticky znějícího vyznání Andrej.
  „Tady jsem doma, rozumíš? Nebo jsi zapomněla, že jsem komunista? Tady jsem mezi svými chlapci. Tady zítra 
oslavíme naše, rozumíš, naše jubileum! My, my všichni, kteří tady sloužíme. A já se dnes prostě musím vrátit, protože osobně ručím za celou organizaci téhle akce ... Chápeš?“ 
  Mária se trpce usmála. 
  „Co bych nechápala? Tak si běž! Máš služební povinnosti a já... počkám. Pořád čekám.“ 
  „Budu mít pak nejmíň tři dny volna, Mária. Ty tři dny budeme spolu. Všechno si vysvětlíme a...“ 
  „... a ty si v té době promyslíš, co jsem ti řekla, už zcela klidně poznamenala Mária. Nechci být nějaká čekanka... nebo holka do postele.“
  Andrej si přestal vázat kravatu. 
  „To bych se s tebou takhle nevybavoval. Až poznáš majora Řeháka nebo Černého a ostatní přátele, určitě pochopíš, že nejde jen o jednoho z nás, Mária. Že nejde o to, kde vychází slunce. Protože slunce vychází vždycky jen na východě, i když někdy z mraků a někdy z moře, a někdy z bouřky a většinou z modrého nebe. To záleží jen od nás, Mária!“ 

  „Smím prosit, slečno?“ 
  „Promiňte, jsem zadána,“ odmítla Mária již třetího tanečníka od chvíle, kdy byl Andrej náhle odvolán.
  První dva byli mládenci v civilu, asi tak čtyřiadvacetiletí, s vlasy značně delšími, než se už nosily ve velkých městech. Odmítnutí spolkli takřka bez poznámky. Třetím odmítnutým tanečníkem byl voják základní služby. Mária si uvědomila, že si ho během večera několikrát všimla. Teď se srazil s jejím pohledem, V rozpacích si uhladil světlé, sluncem do běla vypálené vlasy. 
  „Netančíte s vojáky, chtěla jste asi říci,“ poznamenal klidně chlapec.
  „Jenže tady jste na vojenské taneční zábavě. V každém případě promiňte!“ 
  Mária uraženě vyskočila ze židle. Měla na jazyku peprnou poznámku, ale než otevřela ústa, voják zmizel v hustém tanečním chumlu. Kdyby tu byl Andruša, ukázal by mu, pomyslila si Mária. Co by mu vlastně ukázal? A chtěla by vůbec, aby mu něco ukazoval? Kradmo se podívala na hodinky. Bylo před půl desátou, hudba právě končila a tanečníci 
doprovázeli své partnerky ke stolům. Půjdu raděj do hotelu, rozhodla se. Andrej se sotva vrátí, a i kdyby, snad za mnou 
ke „Třem lípám“ trefí. Tady to nemá smysl dál zůstávat, řekla si a cítila roztrpčení, hněv i lítost. Tolik si od dnešní zábavy slibovali oba dva. A místo toho přišla spojka. Andreje odvolali v půlce večera do kasáren. Mária si přehodila přes ruku lehkou vestičku, kterou měla zavěšenou přes opěradlo židle a nerozhlížejíc se kolem sebe, vyšla na ulici. Byla vlahá noc, bez mráčků, srpek měsíce se jen lehounce odrážel v třpytkách topolových lístků, říční proud jemně šeptal, přehoupávaje se měkce přes kameny v polovyschlém řečišti. Několik dvojic právě mizelo přes železný most směrem k sídlišti. Na levé straně nábřeží, nad nímž se zdvíhal strmý svah se starými olšemi, místy rozloženými korunami až nad řeku, nebylo živáčka. V dálce zářila jediná pouliční zářivka, a pak až několik okének ze začínající fronty moderních, většinou ještě nedostavěných vilek. Po nepatrném zaváhání si zvolila Mária cestu po nábřeží. Znovu pocítila lítost, že 
sotva započatý večer musil náhle skončit, protože Andreje kamsi odvezli. Útěchou jí zůstala jistota, že mají před sebou ještě čtyři pět společných dnů a stejně tolik nocí, že odtud z města jsou na útvar sotva čtyři kilometry a že Andruša si na 
tento týden půjčil kvůli jejímu příjezdu od kolegy motocykl, aby nebyl vázán na špatné dopravní spojení. 
  Do jejího návratu domů do Bratislavy si budou muset vyřešit svou budoucnost. A ona musí Andreje přemluvit, aby požádal o přeložení nebo aby rezignoval na svou vojenskou kariéru. Protože vidět se po další roky třikrát čtyřikrát do roka ... A co by mu scházelo v civilu? Určitě by mu pomohl jeho táta i její rodiče, technikům odborníkům jsou přece otevřeny všechny dveře, stačí jen zavčas na ty správné zaklepat... Co je to? Mária se zastavila pod obloukovkou, pohlédla koutkem oka za sebe, ale nikde nikdo. Sotva udělala deset dvanáct kroků a začala se nořit do temného stínu stromů, uslyšela znovu jakýsi klapot, jako by se o kamenitou cestu dřely podrážky bot. Na víc už nečekala a aniž se ohlédla, rozběhla se vpřed. Neblázni, Marienko, co by ses bála, uklidňovalo se děvče a zvolnilo krok. Ale v té chvíli jasně uslyšela za sebou zrychlené kroky. Ne, tohle nemohla být mýlka. Znovu se rozběhla, ale vtom jí na rameno dopadla těžká ruka, která ji hrubě strhla zpět. Mária sice ucítila, že jí praskla látka šatů, ale jak byla stržena z rozběhu, zakopla a upadla. Stisk ruky se přitom uvolnil. 
  „Pomóóc, pomóc!“ rozkřičela se zoufale.
  Stačila zahlédnout, že mužský stín se v mžiku ztratil ve tmě a že v první vilce u cesty dokořán otevřeli okno. Někdo z 
něho vyhlédl. Mária se vrávoravě zdvihla ze země, udělala několik kroků vpřed a znovu vylekaně vykřikla. 
  „Jen klid! Nebojte se!“ volal z vily mužský hlas. 
  A pak se objevil člověk, oblečený pouze v trenýrkách a světlém tílku.
  „Hned jsem u vás!“ 
  Teprve teď si Mária úlevně vydychla. Robustní prošedivělý muž ji vzal za chvějící se ramena a rozsvícenou baterkou obkroužil okolí. Když světlo sklouzlo na roztržené šaty děvčete, zeptal se neznámý člověk: 
  „Co se stalo?“ 
  „Nevím, vzlykla Mária. Přepadl mě... a kdoví co by se bylo stalo, kdybyste tu nebyl. Chci odtud pryč! Bojím se...L 
  „Vzpamatujte se, slečno! Podívám se kolem, a vy se ničeho nebojte. Jděte klidně k našemu domku,“ vybídl ji chlácholivě, protože z tónu dívčina hlasu pochopil, že utrpěla šok a že si potřebuje vydýchnout. 
  Pak směrem k otevřenému oknu zavolal: 
  „Dášo, zazvoň na VéBé. Ať sem hned přijedou! A vy... jen klid, slečno. Všechno je v pořádku.“
  Mária se váhavě přišourala k vile, neustále se kolem sebe rozhlížejíc. Zanedlouho prořízl vzduch kvílivý hlas sirény a v ulici se objevil vůz s blikajícím modrým světlem. Ta paní musila informovat SNB hned, jak její manžel vyskočil na 
zahradu, uvědomila si Mária. Jinak by tu tak rychle nebyli... A pak ji oslnily reflektory vozu, který nedaleko ní zastavil. Z něho vystoupili dva muži, jeden v uniformě příslušníka Veřejné bezpečnosti, druhý v civilu. Uniformovaný příslušník přiskočil k roztřesenému děvčeti. 
  „Co se tu stalo? Přepadli mě,“ zmohla se Mária na odpověď.
  „Kdyby mi nepřišel na pomoc tamhle ten pán...“ 
  „Čest práci, soudruhu majore!“ uslyšela hlas druhého muže, který byl v civilu.
  „Vaše paní k nám zavolala, skočili jsme do vozu... Nestalo se vám něco?“ 
  „Mně se nestalo nic, soudruhu Jíro,“ odpověděl muž v trenýrkách a ukázal směrem k děvčeti. 
  „A doufám, že ani téhle slečně.“
  Márii neuniklo, jak muže v trenýrkách tituloval příslušník Bezpečnosti. Udiveně se ho zeptala:
  „Vy jste... důstojník?“
  „Major František Černý, představil se zachránce. Neznáte Andreje, soudruhu? Tedy poručíka Kaštiaka?“
  „Ano, znám.“ 
  Mária Šandorová, představila se teď i ona trochu plačtivým hlasem.
  „Přijela jsem za Andrejem, pak ho odvolali ze slavnosti a já se musila sama vrátit do hotelu. Kdyby nebylo vás...“ 
  „Hlavně že všechno dobře dopadlo,“ stiskl jí podávanou ruku major. 
  „Měla jste smůlu, poprvé u nás a hned tahle nepříjemná věc... Ale to se může stát kdekoliv, slečno. Všechno bude v 
pořádku, uvidíte! Zůstanete tu jistě několik dní?“ 
  „Chtěla jsem tu zůstat celý týden, ale... Chtěla? A teď už nechcete?“ 
  „Teď bych se nejradši sebrala a utekla zpět domů,“ roztrpčeně se přiznala Mária. 
  „Včera večer jsem přijela, a Andrej měl své povinnosti, prý se musel ještě v noci vrátit do kasáren. Dnes mi ho zase někam odvezli, co mohu čekat zítra?“ 
  „Na vojně to jinak nechodí. Ale každý den je přece jen tolik naděje. Koneckonců, na všechno se časem zvykne,“ začal ji chlácholit major Černý, ale hysterický smích děvčete ho vyvedl z přesvědčení, že se mu podařilo přivést ji na jiné 
myšlenky.
  Proto rychle pokračoval.
  „Hodím si něco na sebe a pojedu s vámi na oddělení.“ 
  „Tak já si zvyknu... A na co? Že mě obden někdo přepadne? Že si mě zase někdo vybere, aby si našel povyražení? Nebo utěšení?“ 
  „Uvaříme vám kávu, vy nám řeknete o tom chuligánovi,“ přerušil její lamentace záměrně Černý. 
  „Jistě si vzpomenete aspoň na to, jak vypadal...“ 

  Andrej Kaštiak se neudržel a vybuchl na podporučíka, který měl službu pomocníka dozorčího útvaru: 
  „Kdybych věděl, který inteligent tohle zavinil, roztrhl bych ho vejpůl!“ 
  Podporučíka tahle hrozba nevyvedla z klidu: 
  „Těžko někoho obviňovat, soudruhu poručíku. Mohla to zavinit špatná slyšitelnost v telefonu. Jasně jsme hledali poručíka Košťála, ale spojce nahlásili vaše jméno. Prostě omyl.“ 
  „Tímhle vysvětlením mně nepomůžete. Je jedenáct hodin, a já...“ 
  „Omlouvám se, soudruhu poručíku. Kam vás máme odvézt? Na útvar?“ 
  Andrej bez rozmýšlení odpověděl:
  „Hoďte mě zpět do kulturáku. Mám v městě motorku, musím ji odvézt.“ 
  Podporučík zasalutoval, gazík s řidičem už byl připraven. Vyrazili po vymleté, dvacet pět let neopravované cestě, která asi po dvou stech metrech obloukem splynula s dobrou okresní silnicí. Po celou půlhodinku, kterou trvala cesta zpět do Kolovor, se neozvalo v gazíku ani slovo. Řidič poručíka Kaštiaka pořádně neznal, byl sem převelen teprve před několika týdny, a tak si netroufl sám začít rozhovor. A Andrej myslel na Máriu, zda zůstala na zábavě nebo šla do hotelu. Je to prostě osud, že má zkažený večer kvůli nějakému omylu. Gazík se konečně vytáhl nahoru do kopce, odkud byla vidět přímá linie moderního pouličního osvětlení okresního města. Pak už rychle sjížděl prázdnými ulicemi, lemovanými moderními, nedávno dostavěnými bytovkami jednoho z nových sídlišť. 
  Co by nám tady s Márií chybělo? prolétlo Andrejovi hlavou. Řeka, lesy, hory... Až by dostudovala, i práci by tu našla. 
  „Zastavte u kulturního domu, vrátil se Andrej do skutečnosti. Zaskočím nahoru a kdyby... hodíte mě do hotelu „U tří lip.“ Mám tam uloženou motorku.“ 
  „Provedu,“ odpověděl předpisově řidič, nejraději by ovšem šlápl na plyn a mazal zpět na útvar. 
  Měl toho za dnešek právě dost. Ale s tímhle poručíkem, jak se zdá, by bylo dnes těžké pořízení a člověk se mu ani nemůže divit. O jeho náladě se brzy nato řidič znovu přesvědčil, když Andrej seběhl se schodů kulturního domu, ukázal směrem na most a zaklel:
  „Kdyby mi přišel ten spojař do ruky, roztrhnu ho...“
  Řidič se o zmýlené ve jménech útvaru dověděl od dozorčího, když tam čekal. A tak bez řečí přidal plyn a za několik minut zastavil před hotelem. Andrej se mezitím natolik vzpamatoval, že vyskočil rázně z gazíka a chlapci za volantem 
dokonce poděkoval. A pak, současné jak vyrazil gazík na zpáteční cestu, vběhl Andrej do hotelu. Málem přitom porazil vrchního, který se kolem něho mihl s tácem piv. 
  „Pane poručíku,“ vykřikl vrchní. 
  „Víte už o tom? Hledali vás tady z VéBé. Vlastně nehledali, ale nechali tady vzkaz, že slečna Mária Šándorová je u nich na stanici. Máte tam zajít.“ 
  „Co se jí stalo?“ zvolal překvapený Andrej. 
  „To nevím, kdybyste si tam chtěl zavolat, je to linka pět set deset. Můžete tady rovnou od recepčního.“ 
  Když vytáčel poručík udané číslo, třásla se mu ruka. Ohlásil se a slyšel, že někdo řekl mimo sluchátko.
  „Už ho máte tady, slečno! a někdo jiný poručil: Dejte mi ho! Haló,“ uslyšel pak Andrej povědomý hlas, „jsi tam ještě? A kde vůbec jsi?“
  „Poručík Kaštiak,“ ohlásil se Andrej.
  „Jsem v hotelu ,,U tří lip“, teď jsem se vrátil. Co se Márii stalo?“ 
  „Tady major Černý,“ řekl muž na druhé straně telefonní linky a Andrejovi se ulevilo.
  „Mária je u nás, stala se jí menší nehoda. Neplaš se, všechno je v pořádku. Ale bude lépe, když sem hned přijedeš.“
  V sluchátku zachrčelo, pak se ozval znovu major:
  „Kapitán Jíra ti posílá vůz. Čekej před hotelem, hoši tam budou za minutku!“ 
  Pak zavěsil, aniž čekal na odpověď. Andrej pomalu položil sluchátko do vidlice a loudal se k východu.
  „Už jste s nimi mluvil?“ volal z restaurace vrchní. 
  „Mluvil,“ odpověděl Andrej. 
  To již přibrzdil před hotelem hlídkový vůz Veřejné bezpečnosti. Andrej se s vrchním rozloučil.
  „Tak na shledanou, pane Řádek! Musím letět!“ 

  Za chvíli vůz VéBé zastavil před budovou oddělení, Andrej z něho vyskočil a vletěl dovnitř. Svítila jen dvě okna v přízemí, jak si stačil všimnout, takže se uvnitř budovy příliš nerozmýšlel, kam zamířit. Než však stačil sáhnout na kliku, dveře se otevřely a v nich se objevila mohutná postava majora Černého. 
  „Co Mária,“ udýchaně ze sebe vyrazil poručík, aniž si ve svém rozčilení uvědomil, že existují jisté předpisy ve styku s hodnostně vyšším důstojníkem. 
  Major Černý, náčelník kontrarozvědky, neodpověděl. Místo toho vtáhl poručíka dovnitř, kde seděl za stolem kapitán VB Jíra a u konferenčního stolku si utírala uslzené oči Mária. U dveří místnosti stál nadstrážmistr v uniformě a další příslušník právě přinášel z vedlejší místnosti několik šálků vonící kávy. Andrej se vrhl k děvčeti:
  „Mária, stalo se ti něco?“ 
  Pln strachu ji uchopil do náručí a stáhl jí dlaně, jimiž si zakrývala obličej. S tváří se jí koulely slzy. Než však mohla Mária otevřít ústa, sjel Andrejův pohled na její potrhané šaty, na zádech a na prsou provizorně sešpendlené. 
  „Kdo ti to udělal?“ vykřikl a rozhlédl se po místnosti, jako by tu hledal viníka. 
  Kapitán Jíra položil konejšivě Andrejovi na rameno ruku:
  „Uklidněte se, soudruhu poručíku! Vaši slečnu se pokusil někdo přepadnout. Utekl,“ protože včas přiběhl na pomoc 
soudruh major Černý. Zahájíme pátrání, jakmile bude slečna Šándorová schopná se soustředit a vzpomenout si aspoň na nějaké podrobnosti...“ 
  „Všechno jsem vám už řekla,“ konečně se ozvala Mária.
  „Byl světlovlasý. Asi nějaký voják z té vaší tancovačky. Proč voják?“ přerušil ji Andrej, dotčený jejím obviněním.     
  „Nikdo z našich kluků by toho nebyl schopen!“
  Poručík ze sebe vychrlil obhajobu chlapců ve stejnokroji, jako by nešlo o někoho neznámého, ale o něho samého. A jako by chtěl ze sebe vylít nastřádaný vztek. Sotva nechá na hodinku svou milou samotnou, a navíc ho odveleli omylem, hned se musí přihodit něco mimořádného, a právě Márii. A jsou obviňováni vojáci. Bez důkazů. 
  „Chápeš vůbec, co říkáš?“ pokračoval Andrej takřka útočně.
  „Kdo to kdy slyšel, aby se manželka důstojníka strefovala do vojáků!“ 
  „Nejsem žádná tvoje manželka a do nikoho se nestrefuju! Snad se můžeš vyjadřovat aspoň trochu civilizovaně, když se mnou mluvíš. Jenomže pro tebe jsou a vždycky byli ti tvoji vojáci samozřejmé všechno. Oni ne já. A nepřerušuj mě, mně nemáš co rozkazovat! Řekla jsem tady soudruhům z Bezpečnosti všechno po pravdě! Na nic víc si nevzpomínám!“ 
prohlásila podrážděně kategoricky Mária.
  Ale najednou se zarazila, jako by si právě na něco vzpomněla, co dosud nikomu neřekla. Andrej, který se při Mariině útoku zarputile díval po majoru Černém, jako by u něho hledal ochranu pro příslušníky armády, si proto nemohl všimnout, jak se Mária zatvářila, a už jí chtěl vskočit znovu do řeči, když ho major umlčel otázkou, adresovanou děvčeti. 
  „Ty lesklé knoflíky, kterých jste si údajně všimla, to je taky jeden z důvodů, proč jsem tady, Mária... Nevadí vám že jsem si dovolil vás nazvat křestním jménem?“
  Děvče zakroutilo hlavou. Major pokračoval. 
  „Jsem jediným svědkem celé té události... Pochop, Andreji, že musíme prověřit, co Mária řekla. Musíme zjistit, kdo z vojáků měl včera opušťák nebo vycházku...“ 
  Kapitán Jíra, který dosud mlčky přihlížel rozhovoru a jemuž neušlo jak se Mária před chvílí z ničeho nic zarazila, s omluvou skočil majorovi do řeči: 
  „Promiňte, ale vás před chvílí něco napadlo, viďte, slečno? Na něco jste si vzpomněla. Na něco, co jste nám dosud neřekla...“ 
  Mária se rozpačitě usmála:
  „Ano ... vlastně ne... Jenom že na té taneční zábavě ... když Andrej odejel... prostě ... jak to mám říct.“
  „Někdo pro vás přišel, abyste si s ním zatancovala?“, přerušil její rozpaky Jíra. 
  „Taková hezká dívka, na zábavě sedí sama u stolu, to přece musí mládenci zaregistrovat!“ 
  „Přišli pro mne. Dva v civilu. A pak jeden voják, soukalo ze sebe děvče. Takový hezký, světlovlasý kluk, docela sympaťák. Nikdy bych nevěřila, že...“ 
  Mária se znovu odmlčela. Jíra jí okamžitě napovídal:
  „A tenhle sympatický chlapec s vámi tančil?“ 
  „Odmítla jsem ho jako ty dva předtím, prohlásila Mária. Ale ten kluk se pak choval jako ... jako... prostě jako hulvát. Že prý jsem na vojenské zábavě. A ještě něco řekl, ale já ho už neposlouchala. Stejně mě to tam bez Andreje moc nebavilo.“
  „To je všechno? Mária znovu zaváhala, ale pak se přiznala: Zdálo se mi, že ten voják byl na zábavě od samého začátku, tedy od chvíle, kdy jsme tam přišli s Andrejem. A že musí Andreje dobře znát, protože se po nás pořád tak divně díval...“ 
  „Asi ses mu líbila,“ ohradil se Andrej.
  „Snad bys ho nepodezírala...?“ 
  Kapitán Jíra navrhl:
  „Sepíšeme protokol. A pak uvážíme, soudruhu majore, (Jíra se přitom tázavě obrátil na Františka Černého, který pokýval hlavou na souhlas), všechny okolnosti. Ve spolupráci s vámi prověříme i příslušníky útvaru. Pakliže by byl pachatelem voják, byl by určitě ze zdejší posádky. Jak by se octl zrovna u nás? Můžeme tedy začít?“ 

  Bylo kolem jedné hodiny v noci, když Andrej s Márií konečně vyšli z místnosti SNB. Odmítli jak nabídku kapitána Jíry, že je do hotelu dopraví pohotovostní vůz, tak doprovod majora Černého. Andrej se chtěl zavěsit do Márie, ale ta se mu vyvlékla a plačtivě zavyčítala: 
  „Tady bych teda měla žít? Kde přepadávají lidi? Poprvé přijedu a...“ 
  „V Bratislavě nechodíš v noci sama domů na sídliště? Tam se ještě nikdy něco podobného nepřihodilo?“ namítl Andrej.
  „Darebáky najdeš přece všude...“ 
  Mária se zastavila, obrátila k Andrejovi a pomalu, kladouc důraz na každé slovo, postavila ho před rozhodnutí:
  „Buď mě máš rád a budeš stále u mne, třeba jako důstojník, ale v Bratislavě, nebo se vrátíš do civilu. Pak se můžeme vzít. Ale sem, sem mě nikdo nedostane. Určitě mě přepadl ten voják! Momentálně uniformu nechci ani vidět!“ 
  Andrej pozdvihl k sobě dívčinu tvář a zadíval se jí do očí:
  „Tak ty nechceš uniformu ani vidět? Kvůli tomu přepadení? A i kdyby byl tím pachatelem voják, není mezi civilisty 
taky dost výtržníků? A nejsem snad také já voják?“ 
  Mária pokrčila rameny:
  „Na tom nesejde. Ty jsi můj. A já bych ti byla stejně řekla, že tě chci mít u sebe, i kdyby nebylo došlo k té nechutné věci. Mám tady všeho po krk. Zítra mi řekneš, jak ses rozhodl. Buď zůstaneš tady, ale beze mne, nebo se vrátíš domů. A nahoru mě nedoprovázej, nemám na to náladu!“ 

  Náčelník vojenské kontrarozvědky major Černý prohlížel seznam vojáků, kteří včera měli vycházku. Přesvečerku do půlnoci dostalo jen pět příslušníků heřmanického útvaru, ostatní pouze do večerky. Nepřehnala to trochu ta Andrejova slečna, když tvrdila, že zahlédla knoflíky od uniformy? napadlo majora. Asi dělá poručíkovi dost často těžkou hlavu. Poprvé za celou dobu, co sem Kaštiak nastoupil, se uráčila za ním přijet. A Andrej taky zrovna šťastně nevypadá. Už bychom měli pohnout s těmi bytovkami pro mladé důstojníky. V Heřmanicích žijí celý rok na ubytovně v kasárnách, nemají soukromí, aspoň jeden barák pro ty mladé by se měl urychleně dokončit. Major otevřel trezor. Zalistoval v seznamu vojáků, kteří narukovali z civilu s trestními rejstříky. Žádné jméno těch, kdož měli včera vycházku, mezi nimi nebylo. Ovšem, mohl to být někdo jiný z jiné posádky anebo třeba voják odjinud, na dovolené, všechno je možné, uvažoval Černý, zavíraje složku se seznamem. A na těch pět, co měli přesvečerku, se ještě podívám. Člověk nikdy neví, kterému blonďákovi „rupne v bedně“, když uvidí v noci pěknou holku a osamělou... co chtěl dodat, na to už nedošlo. Zazvonil telefon. Volal kapitán Jíra z Bezpečnosti. A už po prvních větách se majorova tvář rozjasnila. 
  „Soudruzi z VéBé toho výtržníka mají. Přiznal se. Nějaký kluk z té party, co kempuje u Kolovor a která si plete tremping mimo domov s nevázaností klondajských zlatokopů.“ 
  „Děkuji ti, soudruhu Jíro. Spad mi kámen ze srdce,“ dodal major upřímně.
  „Jo, samozřejmě, na náhradě škody bude poškozená trvat.“ 
  Major položil sluchátko a oddechl si.
  „Teď zavolám poručíka Kaštiaka, aby uklidnil tu svoji křehotinku a dostal pocit zadostučinění. 
  Když požádal o spojení s útvarem, zaváhal. Raději mu to řeknu osobně. Současně, jak major zdvihl telefon, aby hovor odvolal, ozval se ve sluchátku dozorčí pluku: 
  „Soudruh poručík Kaštiak odjel do Kolovor. Mám mu tu nechat nějaký vzkaz?“ 
  Major řekl:
  „Ne, žádné vzkazy.“
  Zamkl trezor a chystal se odejít. Taky mě mohlo napadnout, že má od velitele volno a jel za svojí vyvolenou, vyčítal si v duchu. 

  „Jak ses rozhodl?“ zeptala se Andreje právě v této chvíli Mária a upila ze skleničky limonádu. 
  Jídelna hotelu „U tří lip" byla jako obvykle už plná, kolem to šumělo a hlučelo. 
  „Kdy napíšeš tu žádost?“
  „Co si dáme k obědu?“ odpověděl Andrej s úsměvem, který mu však rychle zmizel z tváře, když uviděl Máriin zakaboněný obličej. 
  „Nemám náladu na legrácky, Andreji. Ptám se tě: kdy napíšeš tu žádost?“ 
  Andrejovi došlo, že jde to tuhého, a proto začal ze široka: 
  „Už jsem ti to vysvětloval. Jsem přece voják z povolání. V civilu se dává výpověď. Ale na vojně bych musel podat žádost přes velitele praporu, u nás to jinak nejde než služební cestou...“
  Mária vpadla rozlobeně do řeči:
  „Bych! Bych! Co mi je po služební cestě? Kdy tu žádost pošleš?“ 
  „Mária . .. pochop mě, snažil se ji Andrej uklidnit. Mně se do té žádosti nechce. Říkal jsem ti, že do roka tu budou byty... Prosím tě, Marienko...“ 
  „S tímhle na mě nechoď! Už jsem ti jednou řekla, že mě sem nedostaneš. Když se ti odtud nechce, najdi si jinou, co bude věčně sedět doma a čekat, až se vrátíš ze služby. Já jedu zítra pryč, Andreji. A ty máš možnost. Venkovskejch buchet, co se chytějí na uniformu, jsem viděla včera na té vaší zábavě dost.“ 
  Děvče se nadzvedlo ze židle, jako by pro ni rozhovor končil. Andrej bohužel ještě neměl tolik životních zkušeností, aby pochopil, že Mária vyhrotila úmyslně situaci na ostří nože, spoléhajíc na to, že ultimátem zamilovaného mládence položí na lopatky. Ale v tomhle případě se přepočetla. Andrej nebyl natolik zamilovaný, aby v sobě zapřel vojáka. Proto ji jeho reakce překvapila tak, že si sedla zpět na židli. 
  „Taková venkovská buchta, jak říkáš, může být lepší kamarádkou pro život, než slečinka, která si o sobě myslí, že se bez ní zboří svět. A kde ses vůbec narodila? Odkud jsou tvoji rodiče? Copak ta tvoje rodná Horná Březová je nějaké velkoměsto? Nebo se za ni stydíš?“ 
  Mária se z Andrejova výbuchu musila chvíli vzpamatovávat, než se zmohla na ironickou odpověď:
  „Snad sis už nějakou tady nenašel, když se jich najednou tak zastáváš? Jen si za ní klidně jdi!“
  Andrej s lítostí pozoroval, jak se Márii zkřivily koutky úst, když vynášela nespravedlivá slova. Pokusil se ještě jednou roztržku urovnat. 
  „Já tě mám rád, Mária! Musíme se vzájemně chápat! Zapomeňme na to, co jsme si dnes řekli, a začněme od začátku...“ 
  Doufal, když nabízí ruku ke smíru, že, jako přejde rychle prudká bouřka, provázená hřměním a lijáky, rozplyne se do zapomnění i jejich dnešní, elektřinou nabité setkání. Neměl tolik zkušeností, aby pochopil, že Mária už nechce ustoupit. Nedošlo mu, že žárlí především na jeho práci. Že si uvědomila, kdo je jeho první láskou a že ona, Mária, bude vždycky stát na druhém místě.
  „Pane vrchní, platím,“ dolehl k Andrejovi jako z dálky Máriin hlas. 
  Tak takhle skončila má první veliká láska? trpce si pomyslil Andrej. Měl na jazyku prosebná i omluvná slova, ale vrchní mezitím přikvačil k jejich stolu a Kaštiakovi nezbylo, než mlčky zaplatit. Děvče vstalo, odstrčilo židli, a když 
číšník odešel, napřáhlo k Andrejovi ruku:
  „Čao, Andrušo. A nedoprovázej mě! Až přijedeš na návštěvu k rodičům, můžeš se ozvat nebo zapomeň. Jak chceš. Sbohem!“ 
  „Na shledanou, Mária, hlesl Andrej. Škoda, že jsi mě nepochopila. Rozhodla ses... Já budu ještě čekat. Já umím čekat. Teď záleží opravdu jen na tobě...“ 
  Andrej podržel dívčinu ruku o chvíli déle, než když se člověk loučí s cizím člověkem. Mária ji však sama vymkla ze sevření jeho horké dlaně, odvrátila se a beze slova, krokem děvčete, vědomého své krásy, prošla jídelnou směrem k recepci. Tak tedy opravdu konec, prolétlo bolestně Andrejovi hlavou. Vždyť se teď navždy loučil se svou milou. Opravdu navždy? Vrávoravě vyšel z hotelu, aby si vyzvedl motocykl. Než nastartoval, pohlédl ze zvyku na oblohu. Byla zatažená. Mrákotné dusno se válelo nad náměstím. Musím si pospíšit, než se rozprší, střízlivě zauvažoval Andrej a pak se skoro zastyděl, že najednou myslí na obyčejné, denní problémy. Rozešlo se se mnou děvče, a mně má vadit déšť? Copak není každý lidský život častěji plný mraků než prosvícený sluncem? Bezděčně se ohlédl k hotelovým oknům. Mária jede domů, uvědomil si Andrej. A já? Kde já jsem doma? V Bratislavě, kde bydlí moji rodiče? Jenom proto, že tam bydlí mí nejbližší? Ne, můj domov je teď tady. A tohle Mária asi nemůže pochopit. Za necelých patnáct minut byl Andrej zpět na posádce. Když postavil motocykl na vidlice před ubytovnou, v níž bydleli svobodní důstojníci, ucítil na tváři první kapky deště.
  „Už doma?“ zavolal na něho z chodby poručík Vláďa Zikán a škádlivě dodal:
  „To tě tak brzy vyhnala?“ 
  „Vyhnala,“ odpověděl Andrej smrtelně vážně, že se Vladimír zarazil.
  Snad si jeho překvapeného výrazu Andrej všiml, protože honem dodával:
  „Kvůli dešti, víš? Má o tebe péči,“ usmál se Vladimír. 

  Několik minut po desáté vyšel z ložnice Tomáš. Rejnoha seděl u stolku dozorčího roty a ujistil Tomáše, že je vše v pořádku a aby si pospíšil. Kdyby ho někdo zastavil, ať řekne, že jde se zubem znovu na ošetřovnu. Tomáš se netvářil příliš odhodlaně, když mířil k místu, které mu Bob odpoledne ukázal. V jedné části plotu bylo možno na jistém místě 
pouhým odsunutím spodní části drátěného plotu proklouznout nepozorovaně ven. Bob mezitím sledoval, jak ubíhá na ciferníku jeho náramkových hodinek čas: kdyby totiž Tomáš nestihl vlak a vrátil se, ztroskotal by celý plán. Tomáš se však nevracel. Bob se zvedl a zamířil do skladiště zbraní, odemkl a vzal si ze stojanu svůj samopal, zabalil zbraň do deky spolu se zásobníkem v igelitovém sáčku, který si před nástupem do služby vybral ze skrýše u popelnic. Opět skladiště zamkl. Klíč vložil do stolu dozorčího. Když se ujistil, že všude panuje klid, zapsal do knihy dozorčího, že před půlnocí vzbudil Kulíška, který jako pomocník od něho od půlnoci přebírá službu. Potom vzal v dece zabalený samopal. Opatrně opustil budovu. Kráčel podél zdi, kryt jejím stínem. Podobně jako předtím Tomáš se proplížil otvorem v plotu. Když měl kasárna za sebou, kryt nízkými křovinami zamířil k parkovišti aut u kempingu. V této variantě jeho plánu hrálo totiž velkou úlohu vozidlo. Bez něho by se nemohl dostat včas za Tomášem a Květou, které musil stihnout v Kolovorech. I teď mu štěstí přálo: parkoviště bylo pusté, a hned na jeho kraji stála škodovka, která byla předkem zaparkována směrem z kopce. Stačilo vymáčknout větrací okénko, otevřít dveře, uvolnit brzdy a bez motoru sjet potichu dolů z kopce. Potom utrhnout kabely startéru a znovu je propojit, aby mohl bez zapalovacího klíčku nastartovat. Všechno mu vyšlo konec-konců to nebylo v Bobově životě poprvé, kdy se mu podobný kousek beztrestně podařil. Mrknutím na hodinky se znovu přesvědčil, že i s časem je na tom dobře. I když přijede autobus z Prahy na minutu přesně, bude v Kolovorech včas, dřív než Tomáš nastoupí s Květou do nočního couráku zpátky na Heřmanice. Na zadním sedadle auta ležel v dece zabalený samopal se zásobníkem. 

  Tráva ostře voněla, země byla prohřátá sluncem a ještě více sálalo teplem i báječnou vůní dívčí tělo, zahalené jen průsvitnou košilkou. Andrej zabořil obličej do dlouhých černých vlasů a prudce se nadýchl. Jeho ruce začaly bloudit kolem dívčiných ramen pozvolna k drobným, vyhroceným ňadrům a k pevným oblým bokům, které se pod tímto dotykem jakoby zelektrizovaly. Maria! Mária! chtělo se Andrejovi vykřiknout, ale v tom odkudsi dolehl strohý hlas: soudruhu poručíku, rota nastoupila podle vašeho rozkazu! Podle jakého rozkazu? Mám přece volno po službě, ležím na louce se svou dívkou, nikomu jsem nedával žádný rozkaz. Andrej pustil z náručí dívčinu postavu, která se vzápětí jakoby do sebe schoulila a postupně se začala rozplývat v lehké, bílé mlze. Jako strašidelná maska se vyloupl z tohoto oparu obličej vojína Rejnohy, významně se ušklebující. Jeho úzké rty se němě pohybovaly, ale Andrej z nich mohl jako hluchoněmý číst... podle vašeho rozkazu …
  Vztyčil se, nasadil si čepici a vykročil. V tichém šerosvitu se před ním pohupoval Rejnohův stín. A za ním Andrej rázoval předpisovým krokem k rotě, která se objevila v pevné, nepohnutelné frontě, z níž vystupovaly jen obličeje vojáků, které Andrej tak dobře znal: Kulíšek, Sýkora, opálený blonďák Kratochvíl. Jejich oči se na něho upřely, najednou je viděl Andrej před sebou jako živé terče, které mu přiblížili dalekohledem. Co se vlastně děje? Pozorovali mě, jak se laskám s Márií? Nebo... 
  Poručík Kaštiak slyšel teď jiný, stejně povědomý hlas. Ohlédl se: major Řehák!Co ten tady chce? Major udělal krok vpřed a napřáhl k němu paži s nataženým ukazováčkem: Takhle sechodí do služby?Andrej mechanicky sjel pohledem dolů a div neomdlel: měl na sobě jen trenýrky, spodní tričko a čepici, kterou si před chvílí nasadil. Ta ostuda! Takhle stát před celou rotou! prolétlo mu hlavou. Ucítil, jak mu stéká pot čůrkem ze spánků po tváři až k ramenním kloubům a jak se mu tričko lepí na záda. Já jsem přece na dovolené, chtěl vykřiknout, ale z úst mu nevyšla ani hláska. Jen jeho rty se němě pohybovaly. Já tu mám děvče! Major Řehák k němu přistoupil a strhnul mu z hlavy čepici: Degraduji vás ...
  Ne! Ne! Nemáte právo! Andrej po něm skočil, ucítil náraz, prudce ho zabolelo v rameni. V té chvíli se probudil. Ležel na podlaze vedle postele ve svém pokoji, v pološeru, jak prosvítala do místnosti venkovní žárovka před svobodárnou. Na nočním stolku světélkoval ciferník budíku. Že jsem ho zapomněl natáhnout, napadlo v této chvíli trochu nesmyslně Andreje. Takhle vyvádět proto, že mě opustila holka? Budík byl však natažený, a dokonce i na zvonění na půl šestou. Andrej se vzpřímil, pohlédl k oknu a pak se svalil zpět na lůžko. Takové blbé sny, jako bych byl puberťák, začal se rozpomínat Andrej na obsah příhody, která se  mu zdála. Říká se ovšem, že sny jsou jakýmsi odrazem skutečnosti. Asi souvisí s tím, že...
  Včera ten případ s Márií vlastně to bylo už předevčírem, dnes vlastně včera, pak hádka v hotelu, rozchod a nakonec to dopadne tak, že se objevím před rotou v trenýrkách. Ve snu, samozřejmě. Ale jeden obraz utkvěl Andrejovi v podvědomí i potom, kdy už celý ten bláznivý sen zača ustupovat. Jak to jen bylo? Hlášení Rejnohy, rozzlobený Řehák, rozesmáté obličeje příslušníků roty...
  Už to mám! Světlovlasý Kratochvíl. A byl jako pořadatel na zábavě! Jsou v životě chvíle, kdy člověk podvědomě, nikoliv z rozumových důvodů, učiní něco, co by ho jinak ani nenapadlo. Něco podobného se přihodilo Andrejovi, když se rozhodl, že ještě teď v noci zajde za dozorčím roty a zjistí si, jak to bylo s Kratochvílovým návratem po tom večírku. Bez prodlení se oblékl a vyšel. Svítilny zářily po celém prostranství kasárenského prostoru, ale jejich světlo působilo v lehounké mlze nějak neskutečně, téměř pohádkové. Všude panovalo ticho, tak neobvyklé v těchto místech, kde jinak od rána až do podvečera hlaholí mladé hlasy, hučí motory bojových vozidel, létají sem a tam povely a desítky nohou vydupávají rytmus vojenského všedního dne. Andrej se bezděčně zastavil uprostřed cesty, upoután znovu tím velkolepým, i když tak známým prostorem šumavské přírody, v jejímž náručí teď dřímal jejich pluk. V takové chvíli jsou náhle zapomenuta všechna trápení, problémy, osobní bolesti. Cožpak bych mohl žít bez všeho toho kolem dokola, kam pevně zarůstám jako dub svými kořeny, kde stojím na stráži hranic naší země? Sem, právě sem tak za letní noci přivést Máriu a vše jí ukázat, pak by musila jinak mluvit a jinak se dívat na život vojáka! Ráznými kroky došel Andrej k budově své roty. V temné chodbě svítila jediná žárovka u stolu dozorčího. Při hluku jeho kroků však nikdo nevyskočil, aby se hlásil. V podvědomí si znovu Andrej vzpomněl, že službu dozorčího měl dnes v noci mít Rejnoha, podepisoval přece sám včera v denním rozkaze, že si ji vyměnil... 
  „Dozorčí!“ vykřikl Andrej.
  Nikdo se neozval. A kde je pomocník dozorčího? Rázně otevřel dveře prvníložnice: všichni byli na lůžku a spali hlubokým spánkem. Andrej neurvale zatřáslprvním, kterého měl po ruce nejbližšího. Rozespalý, překvapený svobodník
Kučera se nechápavě posadil.
  „Kde je dozorčí? Kdo má pomocníka?“
  Kučera se vzpamatoval z prvního překvapení a mrštně vyskočil.
  „Spí ve vedlejší ložnici, soudruhu poručíku!“ 
  „Co má co spát, když má mít službu!“ vykřikl Andrej nespravedlivě na Kučeru, který stále nechápal, co se děje. 
  „Pojďte se mnou!“
  Také ve druhé ložnici byli všichni zalehlí v spacích pytlech. Svobodník Kučera, stále ještě v pyžamu, stál již za poručíkem a upozorňoval:
  „Kulíšek mápomocníka, ten třetí zprava, soudruhu poručíku!“
  Andrej okamžitě udělal naznačeným směrem dva tři kroky. Kulíšek oblečen spal a jen vyzuté kanady měl ležet pod kavalcem.
  „Co je s vámi, Kulíšek,“ zacloumal jím Andrej.
  „Vy nemáte službu pomocníka dozorčího?“
  Kulíšek z polospánku vytřeštil na poručíka oči:
  „Rejnoha mě nevzbudil? Měl jsem ho o půlnoci vystřídat... Cože? Nevzbudil?“
  Andrej se najednou zarazil.
  „Kde je Rejnoha?“
  Kučera i Kulíšek nechápavě hleděli jeden na druhého. Andrej serozběhl do prvního poschodí. Cítil, jak mu po zádech stéká z rozčilení pramínek potu podobně, jak se mu to zdálo ve snu. Něco podobného se stalo za celý jeho pobyt u útvaru poprvé. Ale co se vlastně stalo? Na ložnici, kde měl lůžko s jmenovkou Rejnoha, bylo právě to jeho lůžko beznadějně opuštěné. Andrej se vrátil na chodbu a stejně rychle seběhl dolů. 
  „Kulíšek, obujte se a ihned nastupte!“ křikl a obrátil se ke Kučerovi:
  „A vy, soudruhu svobodníku, oběhněte ihned všechny ložnice!“
  Vyšli na chodbu, Ján Kučera se už chystal vkročit do sousední světnice. V tom si Andrej uvědomil, proč vlastně dnes v noci na rotu přišel:
  „A přiveďte mi taky Kratochvíla!“
  Kulíšek, už předpisově oblečený, dohonil poručíka na schodišti a snažil se mu vysvětlit, že on opravdu za nic nemůže. Andrej ho poslouchal jen na půl ucha. Dozorčí měl vzbudit v nula nula pomocníka a předat mu službu, uvažoval v
duchu. A to Rejnoha určitě neudělal, ačkoliv to napsal do knihy dozorčího. Kulíšek by jinak nespal. Je to vzorný voják. Ale proč? Co to Rejnohu napadlo? Kde je? Nestalo se mu něco? Vtom se přiřítil ke stolku dozorčích svobodník Kučera a udýchaně hlásil:
  „Soudruhu poručíku, ani vojín Kratochvíl není na světnici!“

  Do motoráku na Kolovory nastoupil Tomáš podle Bobova doporučení raději zadem, aby náhodou nenarazil na vojenskou hlídku. Jeho obavy byly zbytečné. Na malém nádraží čekalo jen pár lidí a vzduch byl „čistý“. Líp bych býval udělal, uvažoval cestou Tomáš, kdybych byl Květě poslal telegram, aby nejezdila. Jestli jsem vyvázl se zdravou kůží teď, kdo mi dá jistotu, že mě hlídka nezadrží při návratu? Bob mu důrazně kladl na srdce, aby v Kolovorech nešel přímo na zastávku autobusu, ale čekal vzadu v parku. Když dojel motorák do Kolovor, Tomáš vyskočil z vagónu a přeběhl přes kolejiště zadem tam, kde stával park. Teď je tam staveniště bytovek. Samozřejmě zapadl potmě až po kolena do nějaké jámy, kterou vyhloubili stavbaři. Vydrápal se nahoru, alespoň z nejhoršího se očistil, a pak zašel mezi poslední stromy, jež zůstaly po zástavbě. Rychlíkový autobus, který spojuje Prahu s Rudnou, se od zastávky v Kolovorech mění na obyčejný, pomalý courák, protože jinak spojení pro zdejší usedlíky je jen jednou denně. A ještě se to ČSAD nevyplatí, protože lidé tu obvykle nakupují jedenkrát na celý týden. Ale tím, že i dálkový autobus staví od Kolovor na každé zastávce, je dána jistota všem domácím, že se dostanou do města, kdykoliv by to situace vyžadovala. A bez těch několika tisícovek rodin většinou lesních zaměstnanců, nadosmrti věrných Šumavě, a přitom rozptýlených v malých osadách, by se asi brzy stal ze zdejších hvozdů ráj pro ničivé škůdce nebo vynucená a malý úžitek přinášející rezervace. Člověk z  města, nezvyklý tomuto prostředí, neumí slyšet ticho, velebné ticho, ještě pohádkovější v měsíční noci než za dne. Zdejší občan, ať už v šatech civilních nebo v uniformě, vnímá však přes toto zdánlivé ticho prudký tep srdce okolní šumavské přírody. Zavrkání holuba hřivňáče, vzdálené, tlumené kukaččí volání, odfrknutí vysoké. Tomáš poznal tento kout Čech a zamiloval si jej už během prázdninové lesní brigády. Avšak teď, jako voják, se s ním sžil daleko důvěrněji a navíc mu přibližoval vidinu toho, že se mu uskuteční jeho vytoužená představa stát se lesníkem. Doma už mu bránit nebudou, aby se po vojně přihlásil na studium lesního inženýrství. To mu slíbil otec, když se přijeli s matkou jednu neděli za Tomášem podívat a velitel praporu, s nímž se náhodou setkali v návštěvní místnosti kasáren, sdělil v rozhovoru rodičům, že si syn brousí v Heřmanicích ostruhy na vzorného vojáka.Podle svítících ručiček náramkových hodinek se blížil čas, kdy se měl objevit autobus z Prahy.
  Tomáš mimoděk zaregistroval, že na silnici od Heřmanic zazářily reflektory osobního auta, které pak zaparkovalo stranou nádraží. Ale to ho teď nezajímalo. Jeho ucho zachytilo po chvíli vzdálené hučení dieselova motoru. Na silnici, která se tu odleva zatáčela do mírného kopce a nebyla kryta stromy, se vyhoupl autobus a začal se skřípěním brzd zastavovat. Užuž se chtěl k němu Tomáš nedočkavě rozběhnout, když si uvědomil, že bude lépe počkat a příliš se na osvětlené zastávce neukazovat. Z autobusu vystoupila pouze jedna osoba, trochu bezradně se rozhlédla kolem sebe a postavila na zem kufřík. Řidič autobusu se již rozjížděl směrem na Rudnou, když Tomáš vystoupil ze stínu.
  „Květo!“ vykřikl a rozběhl se k děvčeti.
  „Tomku, tak tě přece jen pustili! Měla jsem strach ... do kdy máš volno? A kam mě uložíš?“ chrlila překotně Květa otázku za otázkou a přitom stačila několikrát Tomáše políbit.
  „A mám tě moc pozdravovat od táty. Od táty?“ podivil se Tomáš.
  „Od táty a od Zdeny.“
  Tomáš se nechápavě zahleděl na děvče:
  „Ty jsi s nimi mluvila?“
  „Všechno ti vysvětlím, Tomku, je toho hodně. Ale na to je čas... A kam teď půjdeme?“
  Tomáš, který se nemohl vzpamatovat z tolika novinek, ukázal mlčky k nádraží.
  „To pojedeme vlakem?“ zeptala se udiveně Květa.
  „K nám do Heřmanic,“ vysvětloval
 Tomáš a nevšiml si, že se současně vynořila ze tmy postava ve vojenském a rychle k nim kráčí. Květa v úžasu rozpoznala příchozího, který už stál vedle nich:
  „Ty, Bobe? Co ty tu děláš?“
  „Hrozí nám pěknej průšvih,“ chytil Bob za rameno zmateného Tomáše.
  „Tamhle mám vypůjčenej vůz. Ty si vlezeš za volant, jseš lepší řidič než já, Květa si sedne vedle tebe. Tak pohyb! Ať to stihneme!“
  Bob vzal Květin kufřík a pobídl rázným gestem překvapenou dvojici ke spěchu.

  Když svobodník Ján Kučera zjistil nepřítomnost vojína Tomáše Kratochvíla, rozhodl se poručík Kaštiak ještě k poslednímu kroku před tím, než bude musit událost nahlásit dozorčímu útvaru: Prověřit, zda se náhodou v noci Kratochvílovi s bolestí zubů nepřitížilo a zda ho Rejnoha neodvedl na ošetřovnu. Otevřený stolek dozorčího se svazkem klíčů by ovšem stejně znamenal mimořádně vážné porušení Řádu vnitřní služby. Po záporné odpovědi z ošetřovny si dal Andrej zavolat velitele čet, jejichž příslušníky oba zmizelí vojíni byli. Chtěl si prošetřit, zda se nepřihodilo minulý den něco, co by je přivedlo k svémocnému vzdálení. Ale ani od nich nezískal Andrej uspokojivé vysvětlení. Všechny tyhle dotazy ze strany Andreje byly motivovány jeho zoufalou nadějí, že se mu podaří předejít tomu nejhoršímu: zadržet oba vojáky v okruhu posádky a najít přijatelný důvod pro jejich čin. Když ztratil tuto poslední naději, okamžitě přistoupil k tomu, co bylo jeho služební povinností: přikázal podporučíkovi Strakovi, aby prověřil skladiště zbraní. Během několika minut Straka se svobodníkem Kučerou zjistili odcizení samopalu. Teď už nezbylo, než aby Andrej okamžitě hlásil celou událost dozorčímu útvaru. Bylo několik  minut po půlnoci.
  „Soudruhu podporučíku,“ nařídil stroze Andrej, informujte ihned dozorčího útvaru.
  „Soudruzi Kučera a Kulíšek budou v pohotovosti. Já jdu zatelefonovat...“
  Andrej se včas zarazil, než mu mohlo uklouznout, komu jde telefonovat. Nemusí přece všichni vědět, že chce nejdřív informovat majora Řeháka. Zmizení dvou vojáků se samopalem, to je taková událost, že dozorčí útvaru teď určitě budí velitele pluku. Raději ať se Řehák dozví všechno dříve od Andreje.
  „Příjem,“ ozvalo se poručíkovi na druhé straně aparátu.
  Nezdálo se, že Andrej majora probudil z hlubokého spánku, protože hlas ve sluchátku byl čistý a jasný.
  „Poručík Kaštiak,“ hlásil se Andrej.
  „Dovolte, soudruhu majore...“
  „Co je, vskočil mu do řeči major.
  „Soudruhu majore, vypadá to na svémocné vzdálení dvou vojáků třetí roty...“ vychrlil ze sebe Andrej. 
  „Kvůli tomu mě budíš v noci?“
  „Odcizili samopal,“ doplnil Andrej jedním dechem.
  „Jak jsi na to přišel? A kdo ti zdrhnul?“
  Andrej vyslovil první jméno.
  „Takže Kratochvíl. Ten slušný chlapec a druhý?“
  Po krátkém zaváhání Andrej přiznal:
  „Rejnoha.“
  „Tvůj oblíbenec Rejnoha? a tys mu tolik věřil!“ zavyčítal major.
  „To je zlé. Hned budu u vás s majorem Černým!!!“

  Nenadálé objevení Boba Rejnohy a jeho ustaraný výraz, kterým doprovázel pobídku, aby si Tomáš s Květou pospíšili a nastoupili do vozu, překvapil oba mladé lidi tak, že se nezmohli na jediné slovo odporu. U Tomáše se mohlo předpokládat, že jako voják pochopil: došlo k nějaké mimořádné události a Bob jako obvykle našel způsob, jak se dostat z kasáren, aby zachránil situaci. Květa ovšem poté musila reagovat tak, jak by asi reagovalo každé děvče, když se na schůzce s milým nenadále objeví její bývalý partner.
  „Ty už tedy víš, Bobe, že já a Tomáš... že my dva...“
  „Asi jo, jak vidíš. Ale teď není čas na zbytečný frky,“ přerušil ji Bob a doslova dostrkal dvojici ke škodovce, jejíž motor byl v chodu a světla rozsvícena.
  Tomášovi blesklo hlavou, že nějaký osobní automobil viděl před malou chvíli přijíždět. Ale to ho již Bob tlačil na sedadlo k volantu, oběhl vůz, otevřel dvířka z druhé strany, vsoukal na místo vedle řidiče Květu a současně s jejím kufříkem se posadil dozadu.
  „Teď na to šlápni, Tome! A dej bacha, je to vypůjčený, všecko ti pak vysvětlím,“ dodal rázně.
  Tomáš okamžitě uposlechl. Zařadil zpátečku, vycouval a namířil na křižovatku, odkud vedla jedna silnice přímo na Heřmanice, druhá směrem na Rudnou.
  „Vezmi to zkratkou, znovu přikazoval Bob, když dojeli na rozcestí, rovnou na Rudnou, pak tou odbočkou, znáš tu okresku, přímo přes les na Heřmanice, aby nás cestou nezmerčili, kdyby náhodou...“
  „Dobře,“ přikývl Tomáš a s napjetím se zeptal:
  „A co se vlastně stalo, Bobe? Kde jsi přišel k téhle škodovce? A jak ses vůbec dostal z kasáren?
  „A když nás chytnou, bude průšvih ještě větší: řídit osobní vůz v uniformě a bez řidičáků...“
  „Šerif si ví vždycky rady,“ odpověděl Bob.
  „To znám, Bobe! Už jednou jsem to zažila, jak sis věděl rady, když jsi nás naboural s autem Tomášovýho táty. A pak jsi všechno shodil tady na něj!“ vykřikla Květa a začala vzlykat.
  Únava z dlouhé cesty autobusem, nečekané setkání s Bobem a vůbec celá tahle nenadálá noční scéna způsobila, že jí povolily nervy.
  „Neplač, Květo, pohladil ji Tomáš po rameni, Bob přece za nic nemůže, vždyť on mně a nám oběma chtěl pomoct. Zařídil to, abych se dostal načerno z kasáren a mohl ti přijít naproti k autobusu. Zařídil ti nocleh, za chvíli budeme v Heřmanicích, vyspíš se v hotelu a ráno...“
  „Nekecej, Tome, vpadl mu do řeči Bob. Dávej radši pozor na cestu a přidej céres, ať jsme tam co nejdřív! Já kvůli vám riskuju průser, já kvůli vám opustím službu dozorčího, já si kvůli vám vypůjčím za pět prstů tohle fáro, jen aby se kámoš nedostal před prokurátora a eště mám poslouchat.“
  „Cože, jakýho prokurátora?“ zvolal Tomáš a hlas se mu zlomil.
  „Tys to auto ukrad?“
  „Jenom vypůjčil. Ale prokurátor čeká tebe, jestli neprojedeme zkratkou co nejdřív do kasáren. Znáš přece povinnosti řidiče bojovýho vozidla pěchoty při vyhlášení poplachu, ne?“
  „On je poplach...“ hlesl Tomáš.
  „Vostrej bojovej. A Kaštiak bude kmitat, jestli zjistí, že mu chybí jeden řidič. A jeden dozorčí roty.“
  Bob Rejnoha nemohl tušit, že má tentokrát pravdu.
 
  Podplukovník Záruba, velitel heřmanického pluku, přijal zprávu dozorčího útvaru uprostřed noci. Pochopitelně bez nadšení. Kterého velitele by také potěšilo hlášení o mimořádné události. A navíc u roty, která právě teď, před závěrem výcvikového roku aspirovala na titul „vzorná“. To mrzelo Zárubu dvojnásob. Při praporním cvičení se osobně přesvědčil, že si Kaštiak i jeho rota jako celek vedli úspěšně. Střelby jim dopadly i za ztížených podmínek na výtečnou. V hodnocení bojové a politické přípravy i v socialistickém soutěžení na jednom z prvních míst v pluku.  Stav kázně dosud bez přestupků, které by stály za řeč. A najednou-mimořádka? Podplukovník si zatím nepřipouštěl další úvahy na to ošklivé slovo. Nejdřív musí zjistit na místě všechny podrobnosti a pak neprodleně rozhodnout, přemýšlel, teď už během rychlé jízdy.
  „Sežeňte majora Řeháka a majora Černého, mají tady být. A pošlete je ke mně,“ křikl z auta do kasárenské brány.
  „Provedu, už na vás čekají, soudruhu podplukovníku,“ hlásil dozorčí kontroly u vchodu.
  Sotva stačil Záruba sundat čepici, vstoupili do místnosti velitel prvního praporu s náčelníkem vojenské kontrarozvědky.
  „Soudruhu podplukovníku, dovolte doložit...“
  „Posaďte se, soudruzi a zapalte si.“
  Záhuba rozevřel kazetu s cigaretami, ležící na jeho nekuřáckém stole a připravenou jen pro výjimečné příležitosti. Major Řehák stručně shrnul zjištěná fakta o události ve třetí rotě a pokračoval:
  „Motiv svémocného vzdálení zatím neznáme, ale konkrétní náznak tu je. Vyslechli jsme zatím předběžně tady se soudruhem Černým vojína Havlatu. To je můj prapomí písař a dost nerad jsem viděl, že s Rejnohou důvěrně kamarádí. Když nám ho před chvílí dozorčí přivedl, byl ještě napůl ochrápaný, ale sotva uslyšel, co se stalo, probral se natotata. A hned kápl božskou. Obstaral Rejnohovi v hospodě nad kampingem z dneška do neděle nocleh. Pro nějakou Květu Novákovou, která měla přijet, Řehák pohlédl na hodinky, vlastně už tu musí dávno být nočním autobusem z Prahy. Takže Rejnoha si udělal víkend s holkou, zdrhnul ze služby... ale k čemu potřeboval samopal a Kratochvíla? Aby mu vartoval před pokojem?“ 
  „To už přestává všechno, rozčílil se podplukovník.
  „Řeháku, ať tam pošle velitel stráže hotovost a ať je přivedou třeba pod bodákem!“
  „Dovolíte, soudruhu veliteli,“ vstoupil do řeči major Černý.
  „Už jsem udělal opatření, po své linii. Hlídkaři VéBé odjeli do té ubytovny a také na Rudnou. Tam obvykle přespává
řidič dálkového autobusu autobusu. Třeba si vzpomene, zda to děvče přijelo, kde vystupovalo a kdo na né čekal. Operační dozorčí z Bezpečnosti mi podá zprávu. Mohou dát z ústředny hovor sem k vám?“
  Záruba mlčky přikývl. Vstal ze židle a přecházel po místnosti sem a tam. Levou rukou cinkal v kapse kalhot mincemi. Na štábu pluku se říkalo, že si schválně dává drobné do kapsy, aby měl jako nekuřák čím zaměstnávat prsty ve chvílích nervozity. Na stole se ozval bzučák dispečerského telefonu. Podplukovník sejmul sluchátko a zavolal:
  „Příjem.“
  Pak pokynul Černému, aby si vzal hovor. Napjatě sledoval jeho tvář. Vyčetl z ní, že zpráva není nijak potěšitelná, Černý to záhy potvrdil.
  „Tak nic. V hospodě se nikdo neubytoval. Žádná dívka ani žádný voják se tam neukázal.“
  „A co ten šofér z autobusu?“
  „Zatím se z Rudné neozvali. V každém případě se spojí rádiem s operačním a ten mi nahlásí všechny poznatky.“
  Podplukovník zavolal dozorčímu pluku. Chtěl vědět, jak bylo provedeno při denním rozkaze bojové rozdílení u první roty třetího praporu, kterou určil na tento týden jako pohotovostní. Pak se obrátil na Řeháka.
  „Kde je Kaštiak?“
  „Čeká na další rozkazy ve své kanceláři na rotě. Zabezpečil nástup nového dozorčího roty a určil náhradního řidiče za Kratochvíla.“
  Náčelník kontrarozvědky sklapl notes, do kterého si poznamenal čas, kdy obdržel zprávu o výsledku šetření příslušníků VB v hostinské ubytovně.
  „Jeden z těch dvou odcizil samopal.
  Vypadá to na Rejnohu, měl jako dozorčí klíče od skladiště zbraní. Truhlík s náboji však zůstal nedotčen. To jsem si ověřil na místě, s Kaštiakem a s podporučíkem Strakou. Prohlíželi jsme i pohotovostní bednu s granáty. Všechno v pořádku. Jakou úlohu v tom případě hraje samopal s prázdným zásobníkem?“
  Vtom se ozvalo nesmělé zaklepání.
  „Vstupte,“ vyzval Záruba.
  Dveře se otevřely. Na prahu stál, předpisově ustrojen, s čepici v ruce vojín Havlata.
  „Soudruhu podplukovníku, dovolte mi promluvit se...“
  Pohlédl na Řeháka, na Černého a rozpačité vykoktal:
  „S vámi.“
  „Se mnou? Nebo s námi se všemi?“
  „S váma ... se všema,“ vydechl Havlata.
  „Tak si sedni a povídej!“
  Záruba ukázal na volnou židli.
  „Já už jsem řek, soudruhu veliteli praporu, o tý věci s tím noclehem, jak na mně chtěl Rejnoha Ale když jsem se vrátil na ložnici, tak jsem si ještě na něco vzpomněl... Soudruhu podplukovníku, já jdu za měsíc do civilu ... chtěl bych odejít z vojny jak se má. Teda s čistýma rukama. To mi věřte .. já nemám nic společnýho s tím, co proved Rejnoha... opravdu mi to věřte, čestný slovo!“
  „Dobře, Havlato, věříme ti, nebyls špatný voják a práci jsi dělal beze zbytku, to můžu říct,“ přikývl velitel praporu Řehák.
  „Ale teď, člověče, povídal jsi, že sis na něco vzpomněl. Co to bylo? To už je dost dlouho, vlastně... no rok... tenkrát,
když se slavila třístovka... znáte to?“
  „Asi že jo,“ ujistil ho Černý.
  „Za nás se tomu říkávalo lámání metru. Tři sta pětašedesát dní vojny za sebou, teď jsou z nás mazáci, že?“
  Havlata si netroufl na úsměv. Zato velitel pluku se poprvé za noc pousmál.
  „Rejnoha se tenkrát pr... teda ... opil, sedělo se na pivě „U tří lip“. Vedl jsem ho do kasáren, abysme stihli přesvečerku. A on mi cestou najednou začal vykládat, že prý se tady stejně na všechno vytento... že odejde za nevlastním bráchou, který je venku. Hrozně se přitom smál, že o tom jeho bráchovi nikdo neví, že to nikde do žádných papírů nenapsal, ani do civilních, ani do vojenskejch. Druhý den za mnou přišel a povídal, že si to všechno vymyslel, když má v kouli, tak prý si vymejšlí a kecá. Rejnoha rád žvaní a dost se vytahuje, i když je střízlivý. Tak jsem to nebral na váhu, co mi tenkrát vyprávěl. Teprve dneska v noci jsem si na to vzpomněl.“
  „To je správné, že jsi přišel, soudruhu Havlato, děkuji ti,“ řekl podplukovník Záruba.
  „A teď běž spát, ať nezmeškáš budíček.“
  Pak stiskl velitel pluku tlačítko telefonu a nařídil:
  „Spojte Přehradu, ať okamžitě zařídí na příjem funkci šedesát jedna!“
  Přehrada byl krycí znak velitelství svazku Pohraniční stráže, funkce šedesát jedna znamenala, že chce Záruba hovořit s jejím velitelem. Události dostávaly rychlý spád. Další hovor, volala ústředna.
  „Přepojte na dozorčího útvaru, ať ho podrží. Linku s Přehradou nepřerušovat!“
  Záruba kývl od aparátu na majora Černého:
  „To bude tvoje, zavolej od vedle dozorčímu, ať tě tam propojí... slyším ... funkce šedesát jedna? Tady Záruba! Tak to je dobře, že ještě nespíš. Svémocné vzdálení dvou našich vojáků, jsou ozbrojeni samopalem a je u toho nějaké děvče. Vypadá to na pokus o proryv. Víc zatím není zjištěno.“
  Záruba odklonil od ucha sluchátko, aby Řehák slyšel otázku velitele svazku PS.
  „A co vaši? Major Černý s Řehákem jsou u mne. Dám vykrýt celý prostor... moment...“
  Ze sluchátka něco vzdáleně šumělo a po chvíli se znovu ozval velitel brigády:
  „Můžeš pohotovostní rotu na B 4? Rozumím, bude zařízeno ihned. Ozvi se, kdybyste zjistili další podrobnosti. Zatím konec.“
  „Vyhlaste poplach,“ dostal za několik okamžiků rozkaz dozorčí útvaru.
  „Zatím pohotovostní rota. Velitele ihned ke mně,“ nařídilpodplukovník Záruba.
  „Soudruhu veliteli,“ přistoupil ke stolu major Černý, „volali z hlídkového vozu VB z Rudné. Podle sdělení řidiče dálkového autobusu vystupovalo na zastávce v Kolovorech děvče, které jelo z Prahy. Nečekal je nikdo, to tvrdil řidič určitě, alespoň ne na zastávce. Ale když už nastartoval, tak si všiml, že stranou zastávky stála škodovka s rozsvícenými světly a u ní nějaký voják. Je možné, že právě na to děvče čekal.“
  „Ale kde by Rejnoha nebo Kratochvíl sehnali vůz? Pro každý případ dostaly hlídky dopravní služby VB příslušné pokyny. Budu informovat velitele svazku.“
  Podplukovník Záruba pohlédl na hodinky. To by ještě tak scházelo, pomyslel si. Jestli to jsou oni, kde už je jich konec... Následoval další bleskový hovor mezi Heřmanicemi a Rudnou.
  „Co když jim prasklo v bedně a pokusí se o proryv... třeba v autě, meditoval nahlas velitel svazku. Musíme počítat i s takovou eventualitou. V tom případě by mohlo jít, jestli mi rozumíš, o úsek B 6. Chtělo by to okamžitě ještě jednu rotu od vás. Ode mne je vzhůru, co má nohy. Před chvílí jsem zrušil i „hávéčka“, to víš, jaká z toho bude radost... že víš? A co mám říct takovému vzorňákovi jako je desátník Míša Červenka, kluci mu připravili pugét, aby moh v hraničním volnu požádat švígrfotra o ruku... takže dáš?“
  „Spolehni se, jakmile se rozvinou na B 6, dám ti vědět,“ odpověděl podplukovník Záruba.
  Položil sluchátko. Velitel pluku má vysokou pravomoc.
  „Soudruhu majore, třetí rota prvního praporu, okamžitě zvednout! Vykrýt prostor B 6. Poručík Kaštiak na styku a ve spolupráci s „Vodopádem".“
  „Provedu,“ zněla stručná odpověď majora Řeháka.
  Chápal, co vedlo velitele pluku k tomuto rozhodnutí.

  Na velitelství svazku Pohraniční stráže v Rudné došlo v této chvíli hlášení z mochtovské roty. Podle zjištění jedné z hlídek odbočil na lesní cestu, vedoucí těsně podél hraničního pásma, civilní osobní automobil, podle odhadu škodovka. Na základě předchozího rozkazu hlídka nezasáhla. Byla pouze provedena zajišťovací opatření. Podle zakódovaných rozkazů se začala v nočním tichu zavírat i vnitřní strana pytle, v jehož středu se ocitl vůz se zhasnutými světly.
  „Soudruhu poručíku, zpráva z „Vodopádu", pro vás,“ hlásil Kaštiakovi spojař.
  „Objekt se přibližuje ve směru kóta...“
  Spojař udával číslice. Poručík si v osvitu baterky prohlížel mapu a když porovnal číslice kóty, aby se zorientoval, pozbyl poslední nadějné pochybnosti, že přece jen ... snad ... Teď tedy je to jasné. Slova, napsaná na papíře přečteš pomaleji, než mohou letět myšlenky. A tak rychle teď pádily myšlenky, hořké a trpké, Kaštiakovou hlavou. A co jen poručíkovou hlavou! Všech vojáků třetí roty, rychle sesednuvších z vozidel a podle bojového pořádku rozčleněných po rojích do terénu. Jejich smysly byly napjaty k prasknutí. Kolem dokola ticho a noc, znehybnělá studeným měsíčním přisvítem. O Bobovi Rejnochovi si mnozí mysleli své, zejména ti z první čety. Ale Tomáš Kratochvíl, že ten by byl schopen zradit kolektiv ...
  Andrej Kaštiak znovu pohlédl do mapy a pak na blízký horizont. Ta kóta,... tam stojí osamělý strom. A tam někde by se zanedlouho měli objevit.
  „Soudruhu podporučíku,“ zavolal Andrej svého zástupce, velitele první čety Nýdrleho, „převezměte velení roty. Úkol znáte. Já ... já si pro ně dojdu!“
  „Soudruhu poručíku, teď nemůžete opustit jednotku,“ ozval se klidným hlasem Nýdrle.
  „Jaké opuštění jednotky?“ Andrej se zarazil, jako by hledal správný výraz pro vyjádření toho, co ho nejvíc tížilo.
  „Jde přece o moje... o naše dva kluky, pochop to! Nemohu věřit, že by si ode mne nedali říct. A i kdyby se mi je nepodařilo přemluvit, získáme čas!
  Podporučík se zahleděl Andrejovi do tváře:
  „Bez souhlasu velitele praporu to prostě nepřipadá v úvahu!
  Andrej připomínku uznal. Ale svého úmyslu se nemínil vzdát.
  „Podám zprávu veliteli!“
  „Rádiem? A otevřenou řečí? Aby si nás odposlechli i ti na druhé straně?“
  „Pošlu tedy se zprávou motospojku. A její vyslání budu avizovat rádiem. Nikdo nemůže poznat, o co se jedná.“
  „Velitel roty jste vy,“ pokusil se Nýdrle ještě naposled vyjádřit svou nedůvěru ve správnost Andrejova postupu. Ale ničeho tím nedosáhl.
  „Předávám velení roty až do mého návratu vám, soudruhu podporučíku,“ uzavřel Kaštiak nesmlouvavým tónem. 
  „Provedu!“ odpověděl podporučík.
  Pohlédl znovu Kaštiakovi do očí, napřáhl ruku a řekl:
  „Spolehni se, komandýre!“
 
  „Počkej, uber plyn a zahneš do prava“ sykl Tomášovi do ucha hlas, který zněl tak cize, jakoby ani nepatřil Bobovi. 
  „Blázníš,“ odsekl Tomáš a otřel si hřbetem ruky zpocené čelo.
  „My musíme přece touhle zkratkou pořád rovně.“
  „Ty musíš teď zahnout,“ ozval se opět ten cizí hlas, ale teď zněl výhrůžně.
  Tomáš chtěl otočit hlavu, ale vtom ucitíl vzadu na krku chladný dotek kovu. Také Květa se obrátila. Spatřila ve tmě něco, co jí vyrazilo z hrdla instinktivní výkřik. Bob držel v ruce samopal, napřažený do řidičova zátylku.
  „Tak bude to? Koukej zahnout, než to do tebe nasypu. Víš, že jsem dobrej střelec!“
  „Co se ti stalo, Bobe?“ vydralo se z úst Tomášovi, jenž současně šlápl na brzdu, až to všemi ve voze prudce smýklo.
  „Takovej vzornej řidič a ztrácí nervy, bylo by škoda, kdybych je náhodou měl ztratit já! Hergot zahni do prava a jeď!“
  Tomáš neodpověděl. Se zaťatými zuby odbočil na lesní cestu. Věděl, že tahle kamenitá vozovka vede na mochtovskou rotu Pohraniční stráže. Reflektory vozu osvítily výstražnou tabuli:

  POZOR! HRANIČNÍ PÁSMO! VSTUP POUZE NA POVOLENÍ!

  Tomášovi blesklo hlavou tohle celé divadélko zaranžoval přítel Bob za to, že jsem mu přebral Květu a teď mě před ní chce zesměšnit, ponížit a ukázat, jak se zhrzený šerif party umí pomstít. Stejná myšlenka napadla i Květu. Začala se smát, hněvivě a vztekle. A pak naprosto klidně řekla:
  „To je špatná kovbojka z divokýho Západu, co nám tu předvádíš, Bobe! Jseš směšnej!“
  „Jestli to bude divokej Západ, záleží na vás,“ vyštěkl Rejnoha.
  „Zhasni světla, vzornej řidiči, dál se jede potmě!“
  „Co tím chceš dokázat?“
  Tomáš shýbl hlavu k volantu, aby se zbavil doteku zbraně na zátylek a vypnul světla.
  „Hlídky nás zadrží i se zhasnutými světly! A dej to železo pryč!“
  Vůz se pohyboval dál téměř krokem. Tomáš se orientoval měsíčním svitem, který jen matně ozařoval ztemnělou cestu.
  „S tím taky počítám, že nás zadržej, i když trochu jinak než ty,“ osopil se na
  Tomáše Bob a přitlačil mu hlaveň samopalu na záda.
  „A teď dávej bacha, šofírku,
 tam za tou cedulí odbočíš na pěšinu a vyjedeš po ní nahoru ke strážnýmu smrku.
 K signálce, co je v ní průchod. Tam si to pamatuješ, tam to přece dobře znáš. A
 žádný hlouposti, to železo je vodjištěný!“
  Tomáš bez odmluvy poslechl, ale zalomcoval jím vztek. Ano, svého času vyprávěl Bobovi příhodu, kterou zažil, když doprovázel otce při lovu na srnce. Vyvstalo mu v paměti, že od výstražné tabule vede lesní cesta asi dva kilometry ke strážnému smrku, kde měli tenkrát v pruhu vysokého lesa hřadovat tetřevi. Stranou od osamělého lesního velikána prochází signální stěna, za ní se rozprostírá horská louka a pak už jen státní hranice. Od signálky k „čáře“ je sotva sto metrů. Tohle vše mu teď ve zlomcích vteřiny prolétlo hlavou a pocítil v celém těle vlnu mrazivého zachvění tohle už není Bobovo divadýlko, tohle je krok na pokraji života a smrti. Motor škodovky se silně zahříval, bylo třeba zařadit na dvojku, aby se vůz doplazil po lesní cestě-necestě na holou planinu, porostlou nízkými trnitými křovinami. Nejvyššímu bodu kóty dominoval na nočním horizontu osamělý velikán. Strážný smrk. Za skly automobilu zavládlo napjaté mlčení.
  „Tady zastav,“ nařídil hlas ze zadního sedadla.
  Tomáš uposlechl. Obrátil se ke Květě a pohladil ji poněkud ztuhlými prsty po rameni.
  „Žádný mazlení, vystupovat!“
  Rejnoha prudce otevřel zadní dvířka.
  „Šerife,“ pokusil se Tomáš naposled o staré, kamarádské oslovení.
  „Býval jsi dost často nad věcí. Věděl jsi, kdy je třeba vycouvat, když hrozil průšvih. Skrečuj to, dokud je čas. Měj rozum...“
  „Dost keců! Vylezte a honem!“
  „Bobe, snad nechceš...“
  Tomáš otálel doříci.
  „Jo, chci. A vy dva mi při tom pomůžete. Jsme přece parta, nebo už ne? Tak ven, nejdřív Květa, pak ty. Ale mířím na oba.“
  „Že jseš grázl, to jsem poznala, bohužel dost pozdě, vydralo se Květě z úst,“ když stanula nejistýma nohama v trávě.   
  Rejnoha vyskočil a rozkročil se před autem.
  „Teď je řada na tobě!“
  Tomáš spíše vnímal než viděl ústí zbraně, mířící mu do obličeje.
  „Naklušeš tam k tomu stromu, co je signální stěna. Psohlavci nás už zmerčili, jsou bdělý a vostražitý!“
  Rejnohův hlas přeskočil do sípavé fistule.
  „Tak padej, slyšels? Už tě tady nepotřebuju. Odprejskni a vyřid péesákům, ať co nejrychlejc odemknou průchod! A zmizej vod drátů! Že za tebou kráčí bejvalej kámoš s tvojí holkou, má samopal s plným zásobníkem a moc důvodů k tomu udělat řešeto nejdřív z tý holky a pak ze sebe! Jestli ho nenechaj projít!“
  „Ty bys toho byl schopnej?“ vykřikla Květa.
  „Ty bys mě kvůli tomu zabil? Ty zbabělče! Zneužít děvče svýho kamaráda jako rukojmí! A k takovými svinstvu!“
  „Jaká holka jakýho kamaráda,“ vybuchl Rejnoha, neboť Květa ho zasáhla na nejcitlivějším místě.
  „Oba jste mě podvedli, ale ty víc. Protože ty jsi mi patřila. Celá! Jen si vzpomeň... Takže teďka půjdeš eště jednou se šerifem. Spolu živý k čáře, nebo spolu mrtvý do věčnejch lovišť. To záleží na nich.“
  Bob ukázal samopalem k hranici.
  „A taky na tomhle tvým zázrakovi, jak je přesvědčí. Dej si odchod, Tome! Moc času nemám.“
  „Květa ti nikdy opravdu nepatřila a taky nikdy patřit nebude,“ řekl klidně Tomáš.
  „Tady už nejseš ve svý partě, bejvalej šerife. Byl jsi jenom vejtaha. Proto tě parta opustila. A proto tě nechala i Květa. To tys mě první podrazil, tenkrát s bouračkou. Obelhals mě i s těma prachama. Ale to jsem se dověděl až na vojně. Ani tam jsi nebyl jinej. Kluci tě prokoukli. Jen já se tě pořád zastával. Jenže tenhle poslední podraz ti nevyjde. Teď už nejde o mne a o Květu. Od týhle chvíle jseš zrádce. Zrádce a nepřítel!“
  Rejnoha si celou dobu pohrával se samopalem, aniž se pokusil Tomáše přerušit. Teprve při poslední větě mu skočil vztekle do řeči.
  „Eště cekni a nasypu to do tebe! Běž k drátům a hezky rychle! Ferštanden?“
  Německé slovo, vyřčené toporně a navíc zkomoleně, by za jiné situace působilo komicky. Teď zařinčelo jako sklo, v jehož střepinách se náhle rozsype na tisíc kusů tvar, plocha, rozměry. I odraz lidské tváře. Tomáš učinil krok, dva. Nikoliv směrem k signální stěně, ale přímo tváří v tvář střelci s odjištěnou zbraní. Rejnoha instinktivně couvl a obemkl spoušť samopalu.
  „Nevystřelíš. Potřebuješ mě živýho, Bohuslave Rejnoho. Jenže mě nedonutíš ke zradě, ani živýho, ani mrtvýho ... já přísahal jen jednou!“
  „Geroj Kratochvíl, dostaneš metál!“
  Tomáš se zapotácel a chytil za břicho. Nečekaný, surový kopanec ho složil na zem.
  „A teď vztyk a vpřed, třeba po čtyřech, jinak vás tu sejmu voba, slyšíš? Já se prostřílím klidně sám, ale ty to budeš mít na svědomí, vojíne Kratochvíle ... i ty péesáky, který mně vlezou do cesty!“
  Rejnohův hlas přeskočil do hysterického chraptění. Jeho majitel ztrácel nervy. Vtom se zpoza strmého úvozu vyhoupla postava. Ostrý kužel baterky oslnil trojici u auta.
  „Odhoďte zbraň!“ ozval se strohý rozkaz.
  Andrej Kaštiak prudce oddechoval. Kdesi pod svahem bylo teď slyšet namáhavé vytí motoru. Bojový gaz, z něhož poručík seskočil, se mezitím drápal oklikou po pláni vzhůru. Rozžatá dálková světla poskakovala nahoru a dolů, jak řidič v neuvěřitelně rychlém tempu zdolával terénní vlny. Rejnoha pootočil hlavu. Nenadálý zvrat situace ho zaskočil.
Stačil si uvědomit, že nad ním padá klec. V tom okamžiku mu bleskl mozkem zrůdný nápad.
  „Vzdejte se!“ zařval na Tomáše a Květu.
  „Soudruhu poručíku, ukradli auto a chtěli utýct přes hranice! Já je zadržel! Tu děvku i Kratochvíla! Odzbrojte ho, má v kapse granát!“
  Teď, teď, bušilo Rejnohovi ve spáncích. Kaštiak odvrátí pozornost na ty dva, stačí moment a skočíš stranou, poběžíš, jsi dobrý běžec, těch dvě stě, tři sta metrů... počítal horečně, rozhodnut dovršit zradu se zbraní v ruce. Avšak poručík nereagoval tak, jak předpokládala Rejnohova logika. Od sekundy, kdy vystartoval na vlastní pěst z jedoucího gázu a rozběhl se k vrcholu kopce, aby včas zabránil nejhoršímu, v časové ose, ohraničené minutami, v onom chronologickém zlomku, odpočítávaném pouze tlukotem jeho srdce, protrpělo Andrejovo svědomí celý kus života. Ve zpětném zrcátku heřmanických dní, týdnů, a měsíců se mu promítaly tváře, znovu slyšel vlastní hlas i slova jiných:
  „O Rejnohu se s vámi vsadím, soudruhu majore.“
  „A co kdybys prohrál, Andreji...“
  „Nedělejte, že nevíte, uvážlivý Tomáš a ukecaný Rejnoha, který žije v přesvědčení, že mu nadržujete...“
  „Soudruhu Kaštiaku, o koho se opíráš, o vzorné vojáky či o Rejnohy...“
  „Ten ukradený samopal je Rejnohův, truhlíky s granáty zůstaly ve skladišti zbraní nedotčeny...“
  Poručík reagoval jinak než předpokládal zběh, který vsadil vše na poslední kartu, oklamat ještě jednou, aspoň na okamžik, velitele třetí roty. Andrej Kaštiak se rozmáchl a hodil rozsvícenou baterku do Rejnohova obličeje. Současně skočil a strhl mu hlaveň napřeženého samopalu k zemi. Rejnoha pustil zbraň a dal se na zběsilý útěk. Byl to marný pokus. Tentokrát definitivně poslední. Paže, jež ho nehlučně sevřely do objetí, měly sílu rozzuřeného medvěda. Přestože patřily mírnému člověku, nadpraporčíku Nelibovi. Od chvíle, kdy vytáhl řidiče průzkumáckého gazíku od volantu a vsedl na jeho místo, přestala s průpovídkářem jakákoliv řeč. Věděl, že poručík nejede na průzkum. Dvojnásob pochopil, že musí vyrvat z mašiny, co to dá.
  „Poslal jsem hlášku. Pod kótou zapni dálkový, podle toho nás poznají, ale už pod kótou,“ opakoval poručík spíš pro sebe.
  Nadpraporčík otočil spínačem přesně a bezpečně podle dané orientace. Čím dál víc zarputile mlčel. To už nebyl svérázný Neliba, ten lamač ledů rotní špatné nálady. Teď to byl dělník vojny Neliba, zmlklý spravedlivým hněvem. Z jeho dlaní, rozpukaných šmírem a ztvrdlých od železa, které se nehlučné sevřely jako do svěráku, z těch rukou nebylo úniku...
  „Pusťte mne, všechno vysvětlím,“ sípal Rejnoha.
  Nad lesní plání vylétla zelená světlice. Smluvené znamení pro pohraničníky, že třetí rota skončila akci. Andrej Kaštiak zasunul do brašny signální pistoli.

  O dva dny později, posledního srpnového odpoledne, čekala v hloučku lidí na autobusové zastávce v Kolovorech dvojice mladých lidí. Děvče s kufírkem a voják. Loučili se. Autobus, který se teprve od této zastávky mění v rychlíkový spoj na Prahu, měl přijet každou minutu. Voják objal děvče kolem krku a něco mu šeptal. Oba zvedli hlavu a pohlíželi tam, kde se na obzoru zdvíhala podzimní scenérie divukrásné šumavské přírody.
  „Tady chci zůstat, až dokončím školu,“ řekl voják.
  „Já s tebou, Tomáši,“ vydechlo děvče a políbilo chlapce na opálenou tvář.
  V té chvíli se ozvalo vzdálené hučení dieselová motoru. Na silnici, která se tu odleva zatáčí do mírného kopce a není kryta stromy, se vyhoupl autobus a začal se skřípěním brzd zastavovat.