Podle § 324

Martin Koutný

Zrcadlo rubriky Povidky sci-fi sekce Neviditelného psa,
http://pes.internet.cz/scifi

Morče na mě tupě poulilo oči a stereotypně mlelo čumákem. Vytáhl jsem ho z klece za kůži na hřbetě a přenesl ho do vany. Bylo na něm vidět, že jsme mu poslední dobou opravdu dopřávali - bylo krásně tlusťoučké a srst se mu blahobytně leskla.

Manželka i starší dcera mi nahlížely přes rameno. Jenom malá Anetka si zalezla do svého pokoje a tam tiše smutnila. Dobře jsem věděl, že si s morčetem tajně chodila hrát a že si ho dokonce pojmenovala. Bylo mi jí až trochu líto, ale jednou to určitě pochopí.

Žena zatím přinesla horkou vodu a podala mi kladívko. Zalepil jsem morčeti tlamičku páskou, aby sousedi neslyšeli případné pištění, a důkladně ho klepl do zátylku. Povedlo se napoprvé; jen dvakrát škublo zadníma nožkama a zůstalo nehybně ležet. Rychle jsem ho podřízl a zvedl ho za nohy, aby se rychle vykrvilo.

Najednou někdo zazvonil. Žena leknutím vyjekla.

"Klid," sykl jsem. "To budou jen sousedi."

"A co když ne?", šeptala vystrašeně. Zvonění se ozvalo znovu.

"Kašli na to," zavelel jsem. "Nejsme doma. Musíme to rychle dokončit. Nedal jsem za tohle zvíře půl výplaty, abych ho teď musel vyhodit kvůli zbabrané zabíjačce."

Chtěl jsem začít morče vyvrhovat, ale zvonění se ozvalo do třetice a po něm následovalo bušení na dveře. Chvatně jsem hodil mrtvé zvíře do koše na prádlo. Víc už jsem nestihl udělat. Dveře náhle vyletěly z pantů. Byt byl okamžitě plný policistů, kteří mi bleskurychle nasadili pouta a vlekli mě pryč; cestou mi jeden z nich recitoval má práva.

"...čímž se provinil omezováním svobody zvířete podle § 311, dále týráním zvířete podle § 312 a následně zabitím zvířete podle § 324 .Obžalovaný, máte co dodat ke vzneseným obviněním?"

Marně jsem si stále opakoval, že musím po celou dobu procesu zůstat klidný a chovat se jaksepatří zkroušeně a kajícně. Když došlo na věc, vztek ve mně vyvřel tak rychle, že jsem ho nebyl schopen kontrolovat.

" Ano, mám co dodat. Přiznávám, že j sem si vykrmil a pak zabil morče. Udělal jsem to proto, že jsem už byl šílený chutí na maso.Byl jsem vychovaný jako všežravec; jsem všežravec, jako každý normální člověk, a jako všežravec prostě občas chci, občas potřebuji maso. Kdybych si ho mohl koupit v krámě, netýral bych morčata v bedničce za skříní, ale šel bych si koupit půl kila hovězího. Jenže zákony vymýšlejí zelená paka, a tak je ze mě zločinec a hovězí už si nekoupí nikdy nikdo, protože krávy jste humánně propustili na svobodu - ve skutečnosti vyhnali do lesů, kde pochcípaly hlady, pokud je neroztrhali stejně humánně osvobození psi - stejně jako prasata a králíky a koně a všechny ostatní. Mé dcerce jste doslova vyrvali z náručí jejího milovaného králíčka Matěje. Byly jí teprve tři roky, a tak nemohla pochopit, že ho osvobozujete, zvlášť poté, co ho za dva dny našla přímo před domem zadáveného psem. Ale podle vašich zákonů jsem zločinec já, tak už mě suďte a nechte si ty stupidní otázky ..."

Moc pěkně jsem jim to řekl, jen co je pravda. Jen se obávám, že chtěli slyšet něco jiného.

To extempore mi u soudu zrovna moc neprospělo, takže jsem nakonec vyfasoval sedm let.Díky dobrému chování a jedné amnestii (při příležitosti zrušení poslední ZQO se dostalo i na lidi za mřížemi) jsem byl za čtyři a půl roku venku.

Žena se se mnou mezitím rozvedla; neměl jsem jí to za zlé. I když jsem vzal u soudu celou vinu na sebe, dostala nakonec podmínku, přišla o práci a tohle byl jediný způsob jak nepřijít i o byt. V kontaktu se mnou zůstala jen starší dcera. V posledním dopise před propuštěním mi nabídla, že alespoň pro začátek mohu bydlet u ní. Jen prý se nemám ničemu divit a do ničeho se plést. Bylo mi jasné, že nic přesnějšího napsat nemůže, aby se nedostala do problémů. No, mezi čtyřma očima mi už vysvět1í, co mne čeká. Informace zvenčí se do kriminálu dostávaly proseté tak hustým sítem cenzury, že jsem stejně tak dobře mohl vystoupit na cizí planetě.

Konečně za mnou bouchla brána věznice a já vykročil vstříc svobodě. Na první pohled jsem neměl pocit, že by se svět až tak příliš změnil.

Hned za prvním rohem zaútočila na můj nos vůně jídla z jakéhosi bufetu. Neodolal jsem a zastavil se u okénka. Po těch dlouhých letech syntetických blafů mne úplně ovládla chuť na nefalšovaně přírodní produkt.

"Párek. Dvě nožky. Ne, tři nožky," poručil jsem si.

Prodavač na mne vytřeštil oči, jako bych ho požádal o porci masa z nemluvněte.

"Jaký párek?", zeptal se nejistě.

"Sójový, samozřejmě," uklidnil jsem ho. "A veliký kopec nakládané zeleniny k tomu." Kupodivu vyvalil oči ještě víc a zasyčel:

"Vypadněte, chlape! Chcete mě přivést do neštěstí?!"

Nic jsem nechápal, ale raději jsem ho nechtěl dráždit, a tak jsem se rychle otočil kodchodu. V té chvíli mi zrak padl na obrovský billboard přímo naproti. Na zeleném podkladu tam stálo ohromnými červenými písmeny:
CHCETE BÝT VRAZI? VŽDYŤ ROSTLINY JSOU TAKÉ ŽIVÉ!

(vybráno z kategorie krátká povídka v letošní CKČ)