DANIEL KAMAS: VÁLKA VE VIETNAMU /1964-1975/ Votobia, Olomouc, 1997 Slovo autora Touto prací bych se chtěl pokusit vnést trochu světla do problému, který je pro většinu občanů naší země stále ještě opředen temnou a spletitou pavučinou polopravd, lží, pomluv a předsudků. Tímto problémem je válka v jihovýchodní Asii, respektive v jedné její části, v letech 1964 až 1975. Jako v každé jiné válce, tak i v této umírali lidé a byly ničeny hodnoty materiální i morální. O jejím ukončení nerozhodly bojové operace, ale jednací stůl. Na následujících stránkách bych chtěl popsat zápas malé zemičky, která měla všechny předpoklady přiřadit se k ekonomicky nejvyspělejším zemím Asie, s komunistickým kolosem, rozhodnutým ji pohltit. Výčet bojových akcí není pochopitelně ani zdaleka úplný, pokusil jsem se však shromáždit údaje alespoň o těch největších, nejdůležitějších či nejzajímavějších z nich. Tato práce si také v žádném případě nečiní nárok na to, aby byla pokládána za vyčerpávající, což vzhledem k složitosti, rozsahu a komplikovanosti daného tématu ani není možné. Pokusil jsem se pouze o shrnutí nejdůležitějších faktů. Místo úvodu Revoluce není pozvání na večeři ani psaní literárního eseje, malování obrazu nebo vyšívání květu. Nemůže být elegantní, jemná a mírná. Ani laskavá, zdvořilá, zdrženlivá, velkorysá... V každé venkovské oblasti bylo nutné nastolit na krátkou dobu vládu teroru, protože jinak by nikdo nedokázal potlačit činnost kontrarevolucionářů nebo svrhnout moc velkostatkářů. Mao Ce-tung Konec druhé světové války a výbuchy atomových pum nad Hirošimou a Nagasaki odstartovaly novou éru v dějinách lidstva, období studené války. Svět se několikrát jen o vlásek vyhnul jadernému konfliktu. Křehká koalice Východu se Západem z doby druhé světové války se velice rychle rozpadla a stejně se rozpadl svět do sfér vlivu dvou supervelmocí. Ve "sporných" oblastech (a nejen v nich) se okamžitě rozhořelo množství lokálních konfliktů, revolucí a převratů, ve kterých se oba bloky více či méně angažovaly. Škála pomoci té či oné straně byla neobyčejně široká. Od poskytování strategicky důležitých informací přes dodávky zbraní a vysílání vojenských poradců až po přímou vojenskou účast. I když vojensko-politické tahy soupeřících stran na šachovnici studené války mnohdy zdánlivě postrádaly jakoukoliv logiku, jedno pravidlo se striktně dodržovalo. Do jednotlivých konfliktů se "viditelně" zapojila vždy jen jedna z velmocí, zatímco druhá byla odkázána na skrytou podporu. Pojem "skrytá podpora" je samozřejmě relativní. Například sovětští piloti bojující v korejské válce (o nichž se všeobecně vědělo) měli přísný zákaz létat za pozice vojsk OSN nebo nad moře, aby nedošlo k jejich případnému sestřelení a zajetí, a tím také k mezinárodním komplikacím. Nikdo si otevřený konflikt obou supervelmocí nepřál. V jednom z nejdůležitějších článků mozaiky světové politiky od konce druhé světové války do rozpadu sovětského impéria, ve válce v jihovýchodní Asii v letech 1964-1975, se bohužel naplno projevil politický a společenský chaos Spojených států amerických šedesátých let. Svou roli sehrála mimo jiné váhavost Západu, strach z nevypočitatelného Sovětského svazu a roztříštěnost názorů zemí demokratického světa, jakož i ofenziva levicových sil a názorů, projevující se zejména u americké a francouzské mládeže. Série chyb amerických politiků šedesátých a sedmdesátých let započala Kennedyho odepsáním kubánských vlastenců na Bahia de Cochines a vyvrcholila Nixonovým rozhodnutím o potupném stažení amerických vojsk z Indočíny, i když bylo jasné, že je tak vydána komunistům. Válka ve Vietnamu byla válkou, jakých zaznamenaly lidské dějiny bezpočet. Válka se všemi hrůzami, které jsou s ní nerozlučně spjaty. Válka o ovládnutí oblasti a obyvatelstva. Proč se tedy zrovna proti této válce zvedla vlna odporu do té doby nevídaná? Především to byla válka "v přímém přenosu". V tom spočívala v dané době její výjimečnost. Dennodenně sledovaly miliony lidí na obrazovkách svých televizorů to, o čem mohly dříve jen číst v novinách. Američané, jejichž země se od dob Lincolnových válečná vřava nedotkla, viděli nyní každý den jiné Američany umírat na opačné straně světa. Dalším důvodem byl fakt, že tak obrovskou koncentraci vojsk, pozemní bojové techniky a letectva svět od konce druhé světové války nezažil. Statisíce tun svržených pum, vystřelených dělostřeleckých granátů a spotřebované munice do pěchotních zbraní na tak malém území, to vše zastínilo všechny dosavadní konflikty kdekoliv ve světě. Navíc komplikovanost politických souvislostí a brutalita partyzánské války vedené v tropech dovolily komunistické propagandě vytvořit z vietnamského konfliktu vzor imperialistické agrese a krutosti. Americký voják byl běžně líčen jako cynický a ničeho se neštítící zdrogovaný zabiják, který vraždí pro potěšení. Tento obraz s nadšením přejímal senzacechtivý západní tisk, do omrzení omílající incident v My Lai, a hnutím hippies ovlivněná mládež. Bohužel s pokračováním války byl přijat i širší veřejností, neustále zahlcovanou tendenčně překroucenými zprávami. Svět prostě nechtěl vidět fotografie zuhelnatělých ostatků Montagnardů z vesnice Dak Son, upálených vietkongskými plamenomety. Nikoho nedojímaly masové hroby plné jihovietnamských civilistů postřílených "osvoboditeli" z Viet Congu a NVA nebo fotografie mladých dívek popravených komunisty ve vesnici Suoi Chau jen proto, že byly členkami organizace starající se o obnovu a rozvoj válkou zničeného venkova. Naopak. Hysterické protesty světové veřejnosti, zmanipulované komunisty mistrně vedenou propagandistickou kampaní, vyvolávaly pouze fotografie kolaborujících vesničanů eskortovaných americkými vojáky, obrázek náčelníka jihovietnamské policie Nguyen Ngoc Loana osobně popravujícího na saigonské ulici vietkongského teroristu nebo fotografie pum sypoucích se z otevřených pumovnic bombardérů B-52. Jinými slovy: nevinný, malý stát byl napaden velkou, arogantní Amerikou. Ani náznak toho, že onen "nevinný, malý stát" americkou intervenci vyprovokoval a neustále vojensky napadal své sousedy na západě a jihu. Ani slovo o tom, že "strýček Ho" soustavně odmítal mírová jednání a pouze vznášel nehorázné a drzé požadavky. Ozývaly se hlasy, že Americe po téhle zemi nic není a že ve Vietnamu by byl dávno mír, nebýt americké přítomnosti. Bohužel tyto hlasy postupně sílily. Byl to ale krátkozraký názor. Ano, mír by bezesporu byl, ale jaký? Situaci v samotném jižním Vietnamu výstižně charakterizují slova, která řekl jihovietnamský plukovník Ly Kim Ngoc nad hrobem svého otce zavražděného Viet Congem: "Komunisté hlásají, že chtějí svobodu, ale svobodu, jak si ji oni vykládají, a zabijí každého, kdo s nimi nesouhlasí." Na rozdíl od severovietnamských agresorů si jižní Vietnam nečinil nárok ani na metr čtvereční území VDR. Bránil jen svou svobodu a suverenitu. Bylo tedy správné nasazení vojenské mašinérie nejmocnějšího státu světa proti fanatické armádě demagogického diktátora s nevinně mírným úsměvem, který byl ochoten hnát své lidi na jatka, vědom si podpory jiných demagogů v Moskvě? O co tedy vlastně šlo? Spojené státy nechtěly opakovat chyby předchozích desetiletí: Den hanby 7. prosince 1941 nebo korejskou katastrofu z 25. června 1950. O kontroverznosti těchto let svědčí i to, že zatímco dvacetiletí američtí chlapci umírali v džunglích jižního Vietnamu v boji s teroristy z Viet Congu, jiní Američané mávali na pacifistických demonstracích vietkongskými vlajkami a Jane Fondová označovala v Hanoji své krajany sestřelené nad severním Vietnamem za válečné zločince. V Americe tak důležité veřejné mínění, tehdy živené utopistickými názory hippies, ovlivňované řečmi Martina Luthera Kinga a manipulované protiválečným postojem novin Washington Post a Times, se bouřilo. Válka vysávala daňové poplatníky příliš dlouho a na bojišti prakticky trvala patová situace. Nabízela se pouze dvě řešení. Buď odejít a zanechat Vietnamskou republiku napospas komunistům, nebo válku rychle a vítězně ukončit přímým útokem na zdroj a sídlo agrese, čili na VDR. Tertium non datur. Dokud existovala VDR a prostupná hranice mezi ní a Čínou, nemohla válka pro demokracii nikdy skončit vítězstvím. Komunistický režim na severu, neohlížeje se na ztráty, mohl neustále vyzbrojovat nové divize a posílat je na jatka na jih. Pro totalitní režim, a navíc v Asii, neměl lidský život nikdy valnou cenu. Otázkou ovšem zůstává, jak by se v takové chvíli zachovala druhá strana, v tomto případě Sovětský svaz a ČLR. V případě americké intervence bylo možno s určitostí očekávat drastické zvýšení dodávek zbraní ze SSSR, případně i intervenci nějakých nových čínských "lidových dobrovolníků" podobně jako v Koreji, nebo dokonce vstup rudé Číny do války, obhajovaný "přímým ohrožením ČLR". Jen těžko lze odhadovat všechny důsledky takovéhoto vývoje situace. Na druhé straně by tehdejší poměry v jižním Vietnamu takový krok spojenců plně ospravedlňovaly. Je třeba ovšem připomenout, že generál MacArthur byl za návrhy na podobně radikální řešení korejské krize zbaven funkce vrchního velitele sil OSN v Koreji. Tím jsme se ale dostali k ožehavému problému ochoty USA využít plně možností nabízených vlastním válečným potenciálem. Zde bych si dovolil ocitovat myšlenku Alexandra Kramera, jež myslím celý problém vystihuje naprosto přesně: "Pro Spojené státy dvacátého století je příznačné kolísání mezi protichůdnými filozofickými východisky, o něž se opírá americká společnost prakticky od svých počátků. Na jedné straně idealismus a snaha dostát morálním zásadám, na druhé straně pragmatismus, přerůstající někdy až v cynickou bezohlednost. Na jedné straně sklon k izolacionismu a egocentrismu, na druhé až mesiášský pocit odpovědnosti za běh světa. Konflikt těchto protichůdných tendencí, jejichž svár probíhá nejen v hlavách a srdcích jednotlivců, není samozřejmě vlastní jen Američanům. Ti by se však zřejmě mohli ucházet o patent na onu váhavost, jež jim už nejednou znemožnila dotáhnout učiněná rozhodnutí až do konce." To, že v případě Vietnamské republiky bylo zvoleno řešení opět ustupující stále se stupňujícím požadavkům druhé strany, je ostudou celého demokratického světa. Nový Mnichov byl podepsán. K čemu jinému než k mnichovské zradě lze totiž přirovnat ústup Washingtonu komunistické rozpínavosti a aroganci. Podpis pařížských "mírových" dohod zanechal Vietnamskou republiku samotnou a v podstatě vydanou na milost a nemilost vojenské mašinérii Severu, opírající se o nevysychající zdroj vojenských dodávek z Moskvy. Sovětský svaz nikdy nepolevil ve své snaze o ovládnutí Indočíny. Komunisté ale nezvítězili vojensky, jak s oblibou tvrdili a tvrdí odpůrci americké intervence nebo nezasvěcená veřejnost, nýbrž politicky. Poměry ztrát a výsledky bojových akcí hovoří více než jasně ve prospěch vojsk USA, Vietnamské republiky a ostatních spojenců. Byla to naprostá politická naivita vzbouřených mas, znuděných a zpohodlnělých všeobecným dostatkem, která odsoudila miliony lidí k temnotě totality. Kde byli všichni ti "míroví aktivisté" se svými okázalými a hlučnými demonstracemi na konci padesátých let, když bandy Viet Congu beztrestně řádily na jihovietnamském venkově, a proč se nebouřili, když muslimská Nigérie nechala pomřít hlady desetitisíce lidí v separující se Biafře nebo když kambodžští Rudí Khmérové, děti asijské revoluce, vyhladili téměř polovinu vlastního národa? Demokracii si musí každý národ vybojovat a bojoval o ni i jižní Vietnam. Bohužel v boji o ni prohrál zásluhou ukřičených "takybojovníků" za svobodu. Pád Saigonu dal za pravdu Eisenhowerově teorii "padajícího domina" a zůstal černou skvrnou na štítě Západu, a zvláště Spojených států amerických. Davy pokřikujících asociálních živlů, freneticky jásajících při projevech svých předáků na protestních manifestacích, triumfovaly. Churchillovské "V", oblíbené gesto protiválečných demonstrantů, nakonec přece jen znamenalo vítězství. Bylo ale vítězstvím komunistické diktatury, expanze, teroru a popírání lidských práv. PROLOG Někdy může mít zabíjení zatraceně blízko k morbidnímu humoru. Smrt byla naším stálým společníkem, snad proto chlapci říkali věci jako: "Můžu si vzít tvůj foťák, když tě dneska zabijou?" Sgt. Ron Chapman, střelec vrtulníku, Vietnam 1967-68 Když v létě 1945 kapitulovaly japonské jednotky na území Francouzské Indočíny a když Francie, hodlající obnovit své koloniální panství v této části světa, vyslala do oblasti svá vojska, nikdo určitě ještě netušil, že se zakrátko v jihovýchodní Asii rozhoří jeden z nejničivějších válečných požárů druhé poloviny 20. století. Snaha Francouzů od počátku narážela na záměr komunisty Ho Či Mina vytvořit z Indočíny další článek sovětské říše. Trpkou příchuť dodává situaci fakt, že se Ho Či Min dostal k moci díky přispění OSS, předchůdce CIA. Tehdy, tři týdny po japonské kapitulaci, v tzv. srpnové revoluci, provedla Ho Či Minova klika s požehnáním OSS převrat. Byla to od Spojených států chyba, protože tak pouze dopomohly k moci bezohlednému fanatikovi. Amerika si pozdě uvědomila svůj omyl a nepomohlo už ani financování francouzských válečných výloh. V letech 1953-54 hradily USA již 80 % francouzských nákladů na válku v Indočíně. Ukončením korejské války se totiž rázem uvolnily ruce Rusku a především komunistické Číně, a Mao Ce-tungovi už nic nebránilo dodávat Viet Minhu obrovské množství ruských zbraní a v neposlední řadě vysílat poradce a jednotky čínských "lidových dobrovolníků", ostřílených v bojích na Korejském poloostrově. 8. května 1954 kapitulovala pod náporem lidských vln Viet Minhu generála Giapa a před ruskými a americkými děly (čínská kořist z Koreje) pevnost Dien Bien Phu a s ní i francouzská koloniální nadvláda. 21. července téhož roku byly v Paříži podepsány dohody o rozdělení Indočíny. Vedle států Laos a Kambodža, existujících již od roku 1950, zde vznikly další dva státní útvary. Vietnam byl dočasně rozdělen 17. rovnoběžkou na komunistický sever (Vietnamská demokratická republika) a nacionalistický jih (Vietnamská republika). Předpokládalo se, že do dvou let budou v obou částech země uskutečněny svobodné volby pod mezinárodním dohledem a že dojde ke znovusjednocení. Celá věc ale měla háček. Signatáři dohod se staly pouze VDR a Francie. Dohody nepodepsaly USA ani delegace jižního Vietnamu, nehodlající akceptovat jakékoliv ústupky hegemonistickým chutím komunistů, a nebyly tedy jejími závěry vázány. Zkušenost z Koreje byla ještě příliš živá. Je třeba si uvědomit, že hlavní příčinou válek v jihovýchodní Asii po druhé světové válce byla snaha Ho Či Mina a jeho nástupců řízených z Moskvy ovládnout celou Indočínu, tedy i Laos a Kambodžu. Pouze VDR hanojské a moskevské špičce nestačila. Během roku 1956 se na území jižního Vietnamu objevily první skupiny komunistických guerill - pozdější Viet Cong. Jejich vytvoření bylo ulehčeno tím, že po roce 1954 došlo k rozsáhlé migraci obyvatelstva z VDR do jižního Vietnamu a naopak. Sever si ale na Jihu ponechal dostatek svých agentů, kteří pak začali s organizováním partyzánských skupin a prováděním ozbrojených protivládních akcí. Tito partyzáni, vycvičení a vyzbrojení VDR, začali podnikat teroristické útoky na vojenské i civilní cíle a zahájili, podle scénáře diktovaného Hanojí, kampaň zastrašování obyvatelstva. K volbám nedošlo, a zatímco se Jih snažil pomalu rozvíjet svou infrastrukturu, na Sever proudilo po železnici z ČLR a po moři ze SSSR stále více zbraní a Ho Či Min se chystal k tažení na jih. Viet Cong mu měl vytvořit podmínky pro převzetí moci. CESTA K VÁLCE (1954-1964) Zásadou bylo nejdříve střílet a až pak se ptát. Tim Page Mám pro vás plovoucí cíl. Nejedná se o cvičení, opakuji, nejedná se o cvičení. Z hlášení pilotům F-8 z můstku USS Ticonderoga 2. srpna 1964 Zatímco komunisté, opájející se vyhlášením VDR a vítězstvím u Dien Bien Phu, řinčeli zbraněmi, dostal se v Saigonu k moci proamericky orientovaný Ngo Dinh Diem. V červenci 1954 jej císař Bao Dai jmenoval prvním premiérem jižního Vietnamu. V této době se začala formovat nová armáda, jejíž výcvik vedli zpočátku francouzští důstojníci. Francouzské oddíly se stáhly ze Severu a zůstaly pod velením generála Elyho v jižním Vietnamu do dubna 1956. 22. října 1954 schválil prezident Eisenhower program vojenské pomoci jižnímu Vietnamu. Američtí vojenští poradci působící ve Vietnamu už za francouzské intervence začali od Francouzů postupně přebírat úkoly spojené s výcvikem saigonských jednotek a již v únoru 1955 americká vojenská mise MAAG (Military Assistance Advisory Group) pod velením generála Johna W. O'Daniela kompletně převzala výcvik celé jihovietnamské armády. Ta se na jaře 1955 s konečnou platností vypořádala s ozbrojenými nábožensko-politickými sektami Hoa Hao, Binh Xuyen a Cao Dai, destabilizujícími situaci v zemi. 1. července 1955 oficiálně vzniklo vojenské letectvo Vietnamské republiky (VNAF). Ve svých počátcích se VNAF skládalo ze dvou spojovacích squadron vybavených typem L-19 (byly to 1. LS z Bien Hoa, v listopadu přesunutá do Da Nangu, a 2. LS v Nha Trangu) a z jedné transportní squadrony s letouny C-47 (1. TS v Tan Son Nhutu). 1. června následujícího roku vznikla oficiálně v Bien Hoa první bojová peruť VNAF: 1. FS, disponující letouny F 8F Bearcat. V počáteční fázi vzniku nového státu bylo třeba nejen zajistit bezpečnost před hrozbou ze severu, ale také postavit pevné základy státní správy. Proto dal premiér Diem na 23. října 1955 uspořádat referendum. Toto poměrem hlasů 5 700 000 ku 64 000 rozhodlo o sesazení Bao Daie a následně byla 26. října vyhlášena Vietnamská republika. Prezidentem byl zvolen Ngo Dinh Diem. O rok později dostal nový stát svou ústavu. Od samého počátku své existence se Vietnamská republika orientovala na Spojené státy americké. V květnu 1957 podnikl prezident Diem státní návštěvu USA a při této příležitosti označil spolu s prezidentem Eisenhowerem komunisty za "pokračující hrozbu pro bezpečnost všech svobodných národů Asie". Na sklonku roku 1957 začaly do jižního Vietnamu přicházet první jednotky 1. SFGA. Příslušníci Special Forces začali v Commando Training Center v Nha Trangu s výcvikem jihovietnamských vojáků v nekonvenčním způsobu boje. Jednotky dalších SFGA následovaly. Koncem srpna 1959 se v jižním Vietnamu konaly druhé parlamentní volby. I když Ngo Dinh Diemova strana opět zvítězila, v zemi se již začaly ozývat hlasy proti Diemově politice poznamenané korupcí. Toto byl počátek politické nestability v zemi a zárodek převratů. Koncem roku 1959 bylo v zemi již přes 300 amerických poradců soustředěných v MAAG. Přes probíhající výcvik nebyla saigonská armáda s to účinně zasahovat proti stále aktivnějším partyzánům. Konvenční způsob boje, ke kterému byla armáda cvičena, absolutně nevyhovoval specifikům partyzánské války vedené v tropické džungli. Tato vyžadovala pohyblivost a rychlé manévry menších jednotek, čehož zatím nebyli jihovietnamští vojáci schopni. Viet Congu se dařilo citelně zasahovat a rychle unikat. Následujícího roku stoupl proto počet příslušníků MAAG na 685, ale ani to pochopitelně nepřineslo žádné řešení. Rok 1960 byl ve znamení voleb v USA i VDR. V dubnu podepsaly USA a Vietnamská republika dohodu o přátelství a vzájemné pomoci, která samozřejmě v prvé řadě znamenala podporu úsilí Saigonu zlikvidovat komunistické povstalce, podepřenou zvýšenými dodávkami zbraní. Na Severu zvolilo v červnu Národní shromáždění, které vzešlo z květnových voleb, Ho Či Mina opět prezidentem. O jiném výsledku "voleb" nikdo ani neuvažoval. V USA nastoupil na post prezidenta třiačtyřicetiletý John Fitzgerald Kennedy. Podle něj představoval jižní Vietnam "základní kámen svobodného světa v jihovýchodní Asii", jak se vyjádřil již v červnu 1956. Od roku 1960 začaly nad Vietnamem operovat fotoprůzkumné letouny RF-101 VooDoo. Z Kadena AFB na Okinawě startovaly RF-101C ze svazku 15. TRS a z thajského mezinárodního letiště Don Muang vzlétaly RF-101C od 45. TRS.* Koncem roku se brigáda výsadkářů neúspěšně pokoušela sesadit Ngo Dinh Diema, obviňujíc jej z korupce a potlačování svobod. Na Severu došlo 20. prosince 1960 k formálnímu založení tzv. Fronty národního osvobození jižního Vietnamu (NLF). Jejím předsedou se stal Nguyen Huu Tho a generálním tajemníkem Nguyen Van Hieu. Jednalo se ale pouze o formální akt. Jednotky Viet Congu již několik let terorizovaly jihovietnamský venkov. Jen během roku 1960 měli komunističtí partyzáni na svědomí téměř 3000 vražd a únosů. 1. dubna 1961 došlo ke srážkám mezi jihovietnamskými oddíly v provincii Kien Hoa a 3. dubna zaplatilo téměř 100 komunistů životem za svůj útok proti Ben Catu, severně od Saigonu. 9. května 1961 přicestoval do Saigonu viceprezident Johnson a přislíbil Diemovi rozšíření americké hospodářské a vojenské pomoci. Během Johnsonovy návštěvy podepsal Kennedy 11. května 1961 rozkaz k zahájení speciálních operací v oblasti DMZ (demilitarizovaná zóna) kolem 17. rovnoběžky, jejichž cílem bylo zastrašit potenciální severovietnamské útočníky a jednotky Viet Congu, které se po absolvování výcviku na Severu vracely do jižního Vietnamu. Diverzní akce v pohraničních oblastech prováděly jihovietnamské speciální jednotky. Další akce spočívaly ve shozu propagandistických letáků na severovietnamské straně DMZ. Dále prezident schválil vyslání dalších 400 příslušníků Special Forces a stovky vojenských poradců. Již v září, po ofenzivě Viet Congu v provincii Kon Tum a okolních oblastech, byla do Vietnamu vyslána mise generála Maxwella Taylora, vojenského poradce prezidenta Kennedyho, aby posoudila situaci a zvážila další kroky USA. Vzhledem k vážnosti zjištěných faktů rozhodl Kennedy v listopadu o materiálním posílení jihovietnamské armády (ARVN). 13. listopadu byla zahájena operace "Mule Train". Do Vietnamu byly vyslány tři roty vojenských vrtulníků H-21 Shawnee a jedna letka šestnácti letounů C-123 Provider. Na nákladní loď USS Card bylo 21. listopadu naloděno 33 strojů od 8. a 57. TC(LH) a po jedenadvaceti dnech plavby, 11. prosince, zakotvila tato loď v jihovietnamských vodách. Vrtulníky CH-21 pak přelétly na základnu Tan Son Nhut. Spolu s vrtulníky bylo do Vietnamu vysláno i 400 příslušníků US Army, určených k jejich pilotování a údržbě. První stroje C-123 od 346. TCS (odstartovaly z Pope AFB v Severní Karolíně) přistály na základně Tan Son Nhut severozápadně od Saigonu 2. ledna 1962. Tyto letouny se bezprostředně po příletu zapojily do operace "Ranch Hand". Pod tímto názvem se skrýval postřik oblastí s koncentrací Viet Congu defolianty Agent Orange, White a Blue. V první fázi šlo o džunglí porostlou oblast mezi Bien Hoa a Vung Tau. Později byl postřikem zbaven vegetace hlavně pás kolem kambodžských hranic. Právě ze sousední Kambodže docházelo nechvalně známou Ho Či Minovou stezkou k infiltraci jednotek Viet Congu a později i NVA do jižního Vietnamu. Defolianty byly v největší míře nasazeny v provinciích Binh Dinh, Quang Nam, Quang Ngai, Thua Thien a Tay Ninh. V oblastech zbavených přirozeného přírodního krytu bylo možno mnohem lépe sledovat přesuny komunistických jednotek (jinak velice těžce zjistitelných) a zvýšila se také efektivita likvidace partyzánů ze vzduchu. Postřiky byla také ničena úroda na polích v oblastech kontrolovaných Viet Congem. Není jistě třeba uvádět, jaké to mělo důsledky pro vesnické obyvatelstvo, které v těchto oblastech zůstalo. Zákony partyzánské války v džungli byly k prostým vesničanům nemilosrdné a nespravedlivé. Potravin neměli komunisté nikdy nazbyt. Sever je v dostatečné míře zásoboval jen zbraněmi a střelivem, ale o obživu se musel Viet Cong starat sám. A obstarával si ji plundrováním zásob vesničanů. Na jedné straně tak v postižených oblastech ničily vesničanům úrodu na rýžovištích defolianty a na straně druhé partyzáni, kteří ukradli, co zbylo. Postřiky obvykle prováděly tříčlenné roje letounů C-123 upravených na verzi UC-123B, doprovázené dvojicí A-1, případně A-26. Jeden C-123 vybavený postřikovacími ráhny a nádrží na 3600 litrů chemikálie byl během dvou minut schopen "pokrýt" pás o šířce 70 metrů a délce 15 kilometrů. Při této operaci ztratili Američané 2. února 1962 svůj první letoun ve vietnamské kampani (C-123 sestřelený Viet Congem).* K postřikování se používal i upravený vrtulník UH-1. Vybaven rozprašovacím zařízením a nádrží na 780 litrů defoliantu dokázal tento stroj při jednom letu pokrýt chemikálií 13 ha území. Účinky postřiku se projevovaly nejpozději do čtyřiceti hodin. Provádění postřiků pokračovalo až do roku 1972. V rámci operace "Mule Train" přibyly do Vietnamu i první výše zmíňené vrtulníky armády USA, které měly zvýšit pohyblivost saigonských jednotek zasahujících proti nepříteli. 22. prosince 1961 proběhlo první společné cvičení čtyřiceti CH-21C a jihovietnamských výsadkářů, kteří se měli připravit na úzkou spolupráci s tímto novým prostředkem vedení války v jejich regionu. Již následujícího dne odstartovaly americké vrtulníky k první bojové akci: operaci "Chopper". Jejím cílem byl přepad a likvidace partyzánské základny a vysílačky ve vesnici Duc Hoa, asi 15 kilometrů východně od Saigonu. Operace se zúčastnilo 30 CH-21 a 1000 jihovietnamských výsadkářů. Bojovníci Viet Congu byli sice dokonale překvapeni, ale bohužel špatný výběr LZ, kterou se ukázalo rozbahněné pole, komplikující hladké provedení výsadku, jim dovolil částečně zkonsolidovat obranu. I když operace nakonec skončila naprostým úspěchem, podařilo se komunistům sestřelit Shawnee č. 56-2018 ze stavu 57. TC(LH). Byl to první americký vrtulník ztracený ve Vietnamu.* 2. ledna 1962 byla provedena podobná operace a vrtulníky s výsadkem na palubách tentokrát přistávaly v džungli. 22. prosince 1961 byl Viet Congem zabit americký důstojník James Davis. V pozdější citaci prezidenta Johnsona byl vzpomenut jako "první Američan, který padl za obranu naší svobody ve Vietnamu".** Počátek roku 1962 znamenal zvýšení počtu amerických vojáků na více než 3000. Ovšem posilování početního stavu se týkalo také vojáků SF. Dne 7. února dorazili do Saigonu příslušníci 5. skupiny zvláštních sil. Zelené barety z 5. SFGA představovaly další jednotku, která mohla provádět efektivní výcvik jihovietnamské armády a připravit ji pro partyzánskou válku. Zelené barety také prováděly výcvik loajálních horských kmenů, bránících se teroru Viet Congu. 8. února pak ohlásilo ministerstvo obrany Spojených států vytvoření vojenského velitelství USA v jižním Vietnamu - MACV (Military Assistance Command, Vietnam) pod vedením generála Paula Harkinse. Již v březnu absolvovalo nově zřízené velitelství křest ohněm, když poprvé řídilo v provincii Binh Duong boje proti Viet Congu. Jedním z nejdůležitějších úkolů, které MACV/SOG v následujících letech plnilo, byl i průzkum Ho Či Minovy stezky, prováděný v Laosu v rámci operací "Shining Brass" a "Prairie Fire" a v Kambodži v rámci operace "Daniel Boone". Mezi další úkoly patřily likvidace základen a výcvikových táborů Viet Congu ze hranicemi Vietnamské republiky, diverzní akce a sabotáže v týlu nepřítele, vyhledávání a záchrana Američanů, kteří padli do zajetí, kladení min a nástrah na logistických stezkách Viet Congu a NVA (operace "Eldest Son"), likvidace vysokých komunistických velitelů atd. I když se vyslání vrtulníků CH-21C do Vietnamu ukázalo jako šťastné rozhodnutí, Shawnee přece jen nebyly nejideálnějšími stroji pro toto bojiště. Jejich největší nevýhodou byl jejich malý akční rádius. Kvůli tomuto handicapu mohly výsadky z těchto vrtulníků zasahovat jen v nejbližším okolí hlavního města. Vrtulník jiného typu ale prozatím nebyl k dispozici, a tak byl tento problém vyřešen tím nejjednodušším způsobem. 25. ledna byly do Vietnamu přesunuty CH-21 od 93. TC(LH) a tato jednotka se usadila v Da Nangu. K první akci její vrtulníky odstartovaly 1. února a těžiště její práce spočívalo v zásobování táborů SF. Spolu s vrtulníky se ve Vietnamu 8. února objevila jednotka, která se měla starat o technické zabezpečení a zásobování vrtulníkových bází: 18. AC, disponující víceúčelovými letouny U-1 Otter. Neustálé útoky na vojenská zařízení USA vedly v únoru r. 1962 prezidenta Kennedyho k rozhodnutí povolit americkým vojákům použití zbraní, budou-li napadeni. Prezident však upozornil, že se z vojáků USA nestanou "bojové jednotky v obecně chápaném slova smyslu". Na konci měsíce došlo k dalšímu vystoupení proti Diemovi. Dva piloti VNAF zaútočili v Saigonu se svými stroji A-1 Skyraider na prezidentský palác. Jeden letoun byl sestřelen a pilot zajat, druhý letoun odletěl do Kambodže, kde při přistání v Phnompenhu havaroval. Diem vyvázl nezraněn. V březnu probíhalo na Filipínách cvičení SEATO s názvem "Tulungan". Účastnily se jej i vrtulníky CH-34 od HMM-362. 22. března dostal velitel této jednotky, Col. Archie J. Clapp, rozkaz k přesunu svých vrtulníků na základnu Soc Trang. 1. dubna se vrtulníky jednotky nalodily na palubu USS Princeton, který vyplul do Vietnamu. 8. dubna přistály na letišti v Soc Trangu první letouny s pozemním personálem. Kromě vrtulníků CH-34 měly na základně bázovat i tři pozorovací Cessny OE-1 z VMO-2 a jeden transportní C-117. 15. dubna zakotvil USS Princeton 20 mil od ústí Mekongu a jednotka se přesunula na svou novou základnu. Oficiálně tak vznikl Task Unit 79. 5. 5, přezdívaný "Shufly", první jednotka ze svazku USMC ve Vietnamu. K první akci jednotky vzlétly dva vrtulníky již tři dny po příjezdu do Soc Trangu, když převážely náklad z Ca Mau do Binh Hungu. První bojové akce se stroje "Shufly" zúčastnily 24. dubna, kdy v rámci operace "Nightingale" přepravily 591 vojáků 21. pěší divize ARVN. Jeden CH-34 musel po zásahu zbraní Viet Congu nouzově přistát, ale byl zachráněn. Vrtulníky HMM-362 nejčastěji operovaly ve spolupráci s 5., 7. a 21. pěší divizí ARVN. Právě vojáci 7. pěší divize vykonali 20. července v oblasti Saigonu z vrtulníků "Shufly" první noční výsadek. 2. srpna vojáci dvou praporů jihovietnamské 1. výsadkové divize napadli a zničili hlavní stan 5. vojenského okruhu Viet Congu v oblasti Do Xa. Výsadkáři byli na místo akce dopraveni vrtulníky 93. TC(LH) a deseti vrtulníky jihovietnamské 1. HS. Tato akce byla zároveň první větší akcí provedenou za podpory vrtulníků v I. CTZ. V roce 1962 začaly vzdušný prostor Vietnamské republiky narušovat dvouplošníky Antonov An-2 919. transportního pluku severovietnamského letectva, převážející na palubě zásoby a zbraně pro Viet Cong. Posádky Antonovů kopírovaly terén ve výšce maximálně 30 metrů, takže jejich letouny kamuflované olivově zelenou barvou byly na pozadí džungle prakticky neodhalitelné. V září byly do Vietnamu přesunuty další dvě roty vrtulníků: 33. a 81. TC(LH) a všechny vrtulníkové jednotky byly sloučeny v 45. TB. 30. září pak během operace "Lam Son II" v provincii Quang Ngai sestřelil Viet Cong dva z dvanácti CH-21 od 93. TC(LH) účastnící se této operace. Zemřelo šest lidí a dalších deset bylo zraněno. 18. září vykonala "nová" HMM-163 (stroje patřily HMM-362, ale personál byl vyměněn) první akci ze základny v Da Nangu. Odtud HMM-163 podporovala jednotky 1. a 2. pěší divize ARVN a posádky táborů Special Forces. 30. října se na základně Tan Son Nhut objevily pod velením Maj. R. J. Runkleho vrtulníky UH-1A jednotky UTTHCO (Utility Tactical Transport Helicopter Company). Do této doby procházely UH-1 zkouškami v Thajsku a na Okinawě. V listopadu byla UTTHCO posílena jedenácti novými UH-1B. Příslušníci této jednotky měli, stejně jako všichni Američané ve Vietnamu, statut poradců a jako takoví mohli pouze opětovat palbu. Přesto od 16. října 1962 do 15. března 1963 zlikvidovali piloti UH-1 při 1800 hodinách letu asi 250 příslušníků VC a sami přišli o jeden Huey. Během roku dosáhl početní stav Američanů ve Vietnamu čísla 11 000. Ke 2. lednu 1963 stoupl počet Američanů padlých v bojích od začátku americké angažovanosti v konfliktu na 30. Bylo to poté, co se komunistům podařilo u vesnice Ap Bac v deltě Mekongu sestřelit pět amerických vrtulníků (čtyři H-21 a jeden UH-1). ARVN po zjištění asi 400 příslušníků 514. praporu VC operujících poblíž vesnice počítala se snadným vítězstvím, zvláště když útok měla vést přesila pěchoty a oddíl jihovietnamských Rangers, podporované transportéry M-113, deseti vrtulníky CH-21 od 93. TC a pěti UH-1 od UTTHCO, a dokonce letadly jednotky "Farm Gate" (viz vysvětlivky: VNAF). Celé akce se kromě toho účastnilo 51 amerických poradců. Když vrtulníky začaly na místo přivážet první jihovietnamské vojáky, nic nenasvědčovalo tomu, že by mohly nastat vážné komplikace. V 10.30 hod. byla vysazena čtvrtá vlna jihovietnamského desantu a vrtulníky se chystaly odletět na základnu v Tan Hiepu pro další Jihovietnamce. První čtyři stroje odstartovaly bez problémů, ale pátý již byl sražen komunistickou palbou. Jeho posádku se snažila zachránit posádka šestého stroje, ale i ten byl zničen. Na komunistická postavení okamžitě zaútočily UH-1, ale dosáhly jedině toho, že jeden z nich byl sestřelen (jeho střelec Sgt. W. Deal zahynul). Samozřejmě vypukl neuvěřitelný zmatek, 3000 vojáků 7. divize ARVN se dostalo do zničující palby samopalů a kulometů a přistávací zóny pro vrtulníky byly ostřelovány raketami. Hodně obětí má na svědomí panická střelba, kterou do vlastních řad vedli dezorientovaní Jihovietnamci. Komunistům se navíc pod příkrovem tmy podařilo z obklíčení vyklouznout. Ztráty na straně spojenců byly značné. Padlo 65 vojáků ARVN a 3 američtí poradci. 6 Američanů a 106 Jihovietnamců utrpělo zranění. Kromě sestřelení pěti vrtulníků se komunistům podařilo poškodit dalších jedenáct. Přes veškerou palebnou sílu jihovietnamských vojáků padlo pouze 12 partyzánů. Debakl u Ap Bacu značně otřásl sebedůvěrou jihovietnamských vojáků a jejich velitelů. Nízká bojová morálka a frustrace z vlastní nemohoucnosti se tak ještě více prohloubily. Americká strana pod tlakem neúspěchu u Ap Bacu povolila v únoru posádkám vrtulníků UTTHCO volnou ruku ve výběru cílů, samozřejmě za jejich pozitivní identifikace. Od března začali na 63-90denní bojové túry k jednotkám vrtulníků CH-21 přicházet kulometčíci 25. pěší divize US Army. Zároveň byl do Plei Ku převelen 52. AB, kterému mělo podléhat řízení všech vrtulníkových operací v II. CTZ. Nevyhovující CH-21 byly postupně nahrazovány výkonnějšími a pohyblivějšími UH-1B. Vzhledem k problémům s dodávkami vrtulníků tohoto typu byly ale poslední Shawnee staženy až v srpnu 1964. 27. dubna ztratila svůj první vrtulník ve Vietnamu USMC. Palba Viet Congu jej zasáhla během operace "Back Phuong XI". Jeden z pilotů, Capt. V. R. Hughes, byl vážně zraněn. V květnu zahájila jihovietnamská vláda kontroverzní program stěhování venkovského obyvatelstva z míst s největší aktivitou partyzánů do tzv. strategických vesnic. Saigon se na jejich vybudování rozhodl vydat 17 milionů USD. Byl to ne příliš šťastný pokus izolovat venkovské obyvatelstvo od guerill Viet Congu, vynucený oblíbenou komunistickou taktikou přenášet boj do hustě osídlených oblastí. Tento krok určitě nepřispěl k popularitě Ngo Dinh Diema, kterou ještě více otřásla další protestní akce. 10. června se na protest proti Diemově politice údajně upřednostňující katolickou menšinu na úkor buddhistů upálil buddhistický mnich Ngo Quang Duc. V následujících měsících zorganizovali buddhisté další demonstrace a sebevraždy (občanské nepokoje podněcované buddhisty vyvrcholily v roce 1965 v Da Nangu). Diemův osud se začal naplňovat. První dva listopadové dny provedla skupina generálů v čele s Duong Van Minhem převrat. Diem a jeho bratr, šéf tajné policie Ngo Dinh Nhu, byli "na útěku" zastřeleni. Důvodem převratu byl narůstající odpor k Diemově rodinnému klanu a absolutní neschopnosti státního aparátu, prostoupeného korupcí. To se logicky projevovalo i na bojišti, kde saigonské jednotky s upadající morálkou nebyly schopny čelit ani menším akcím Viet Congu. Převrat byl proveden s Kennedyho vědomím a požehnáním. Americký prezident viděl ve svém jihovietnamském protějšku hlavního viníka dosavadních neúspěchů v boji s komunisty. Do konce roku 1964 se pak v Saigonu vystřídalo několik vojensko-civilních vlád a všechny si kladly za cíl definitivně porazit komunistické povstalce. Všechnu vinu za neúspěchy ale nelze svalovat jen na Diema a jeho vládu. Odcházející Francouzi totiž zanechali svou bývalou kolonii v tak zuboženém stavu, že nebylo možné, aby náprava přišla již po několika letech. Mnoho amerických politiků, a dokonce i pozdější prezident Johnson, považovali Diema za nejschopnějšího muže v jihovýchodní Asii. Pravdou je, že sám Kennedy se dopouštěl vážných omylů a celá jeho politika ve Vietnamu byla prostoupena značnou nerozhodností. Vysílání nových a nových poradců nemohlo rozhodně přivodit zvrat v konfliktu. Na otevřené provokace a agresi ze strany Severu měl spíše odpovědět přímým útokem. Takto jen hloub a hloub zabředával do bažiny neúčelných rozhodnutí. Zatímco na Jihu se saigonská armáda marně pokoušela účinně zakročit proti čím dál tím bojovnějším partyzánům, Sever si v bezpečí svých hranic vyzbrojoval nové a nové jednotky. Ty se pak Ho Či Minovou stezkou přesouvaly přes Laos a Kambodžu do jižního Vietnamu, aby mohly v případě potřeby opět uniknout za kambodžskou hranici, kam vládní vojska pochopitelně nesměla. Celá situace svou marností připomínala příslovečný boj s drakem, kterému po useknutí jedné hlavy narostou dvě další. Deset dní po Diemově smrti podlehl atentátu i J. F. Kennedy. Krátce poté složil prezidentskou přísahu dosavadní viceprezident Lyndon B. Johnson. V červenci 1963 umístila USAF v Bien Hoa první leteckou jednotku FAC (Forward Air Control), určenou ke vzdušnému průzkumu okolí cest a táborů a navádění a koordinaci dělostřelecké palby (Artillery Observation). Jednalo se o 19. TASS, disponující letouny O-1 Bird Dog. Posádky O-1, složené často z amerického pilota a jihovietnamského pozorovatele, měly také za úkol raketami, kouřovými a fosforovými granáty či světlicemi značkovat cíle a navádět na ně bojová letadla. Po 19. TASS následovaly 20. TASS (Da Nang), 21. TASS (Nha Trang) a 22. TASS (Bien Thuy). Určitý počet černě kamuflovaných Cessen O-1 určených k průzkumným letům nad Ho Či Minovou stezkou operoval z Thajska. 24. března 1964 pak jeden O-1E zatoulaný při misi FAC nad kambodžské území sestřelil T-28 z Khmer Air Force. Vietnamsko-americká posádka Cessny O-1 při incidentu zahynula. Koncem roku 1963 zahájily výzvědné letouny U-2 Spyplane ze stavu 4080. SRW v rámci akce s krycím názvem "Lucky Dragon" (název byl později změněn na "Trojan Horse" a posléze na "Giant Dragon") špionážní lety nad územím VDR.* 2. ledna 1964 vydal prezident Johnson pokyn k vypracování operačního plánu 34 A, značně rozšiřujícího provádění odvetných diverzních akcí na území VDR. Tento krok byl pouze vyústěním napjaté situace, kterou Hanoj vyvolala svou nejnovější aktivitou. Na území Vietnamské republiky se totiž ve stále hojnějším počtu začali objevovat vojáci pravidelné severovietnamské armády (NVA). Nátlakovými akcemi, jako byla od 1. února realizace operačního plánu 34 A, chtěl Johnson přinutit Hanoj, aby přerušila podporu Viet Congu a zastavila pronikání svých jednotek na Jih. Operace v rámci "Operation Plan 34 A" probíhaly uvnitř DMZ, na severu VDR a na ostrovech v Tonkinském zálivu. Příslušníci jihovietnamských speciálních jednotek, přepravovaní na místa akcí letadly nebo rychlými čluny, náložemi likvidovali mosty, ničili úseky silnic a železnic, unášeli vyšší důstojníky NVA atd. Posádky jihovietnamských vojenských plavidel pak "pod dohledem" válečných lodí 7. flotily USA ostřelovaly pobřežní severovietnamská vojenská zařízení. Americká plavidla zároveň v rámci operací "DeSoto Patrols" monitorovala obranný systém VDR. 27 letounů T-28 Trojan bázujících v Laosu, opatřených laoskými výsostnými znaky a pilotovaných thajskými dobrovolníky, útočilo na komunistické cíle v Laosu a v pohraničních oblastech severního Vietnamu. Na jihovietnamském bojišti se zatím začaly stále více prosazovat velké vrtulníkové akce (v polovině roku 1964 měli Američané k dispozici již 259 vrtulníků), kterých se účastnilo až několik desítek strojů. Jeden ze strojů, vybavený několika radiostanicemi, vždy fungoval jako létající velitelství. Útočné vrtulníky tvořily taktické jednotky po dvou ("Light Fire Team") nebo po třech ("Heavy Fire Team") strojích, přičemž pět až sedm útočných vrtulníků bylo určeno jako doprovod pro 20 až 25 transportních strojů. Přílet k místu akce se uskutečňoval v letové hladině 500 metrů, což byla hranice účinného mířeného dostřelu pěchotních zbraní. Přistávací manévr pak probíhal za pročesávací palby z palubních kulometů. Palbu obyčejně řídil velitel pěší jednotky určené k výsadku nebo jeho americký poradce. Jeden UH-1 během první fáze nasazení v akcích tohoto typu převážel až deset Jihovietnamců, ale po několika haváriích byl tento počet snížen na sedm až osm. Na základnách vrtulníků navíc fungovaly tzv. "Eagle Flights" - týmy vrtulníků UH-1 a jihovietnamských Rangerů provádějících co nejrychlejší zásahy proti zjištěným jednotkám partyzánů. V dubnu vypracoval Washington na základě údajů získaných špionážními U-2 během "Lucky Dragon" tzv. "Operation Plan 37-64", seznam 94 cílů, jejichž zničení by přivodilo rozvrat a úpadek severovietnamského průmyslu a oslabení vojensko-ekonomického potenciálu země. Tento stav by pak, jak ve Washingtonu doufali, přinutil Hanoj zasednout k jednacímu stolu. V noci ze 4. na 5. července 1964 se v provincii Plei Ku podařilo Viet Congu dobýt výcvikový tábor Special Forces v Polei Krongu, kde se komunisté zmocnili zbraní a munice. V táboře zahynulo 41 Jihovietnamců a dva američtí poradci byli zraněni. Úspěchem povzbuzení komunisté pak o dva dny později zaútočili na tábor CIDG (Civilian Irregular Defense Group) a Special Forces v Nam Dongu v provincii Thua Thien, nedaleko Khe Sanhu. Tábor Nam Dong založily v roce 1963 na troskách bývalé francouzské pevnosti americké Zelené barety. Vnější část tábora (350 Ř 250 m) byla chráněna dvojitou linií se zátarasy z ostnatého drátu a obrannou linií zákopů. Vnitřní část (125 Ř 80 m) byla rovněž chráněna ostnatým drátem a navíc čtyřmi řadami záseků. Obránci disponovali minomety ráže 81 a 60 mm. Skupině A-726 ze 7. SFGA velel veterán korejského tažení, Capt. Roger Donlon. Dále se posádka tábora skládala ze 121., 122. a 123. roty jihovietnamských CIDG (složených z příslušníků různých horských kmenů - obecně zvaných Montagnardi), padesáti příslušníků kmene Nung vedených Le Tse Tungem a sedmi příslušníků jihovietnamských speciálních jednotek LLDB (Lac Luong Dac Biet). Táboru velel kapitán Tran Van Lich. V oblasti byl až do poloviny června 1964 relativní klid. Teprve potom se začala situace měnit. Dříve přátelské venkovské obyvatelstvo bylo najednou vystrašené a k posádce v táboře se chovalo stále odměřeněji. Hlavně Američané proto začali být ostražitější a začali podnikat opatření pro případ nenadálého "překvapení". Donlon zesílil hlídky na vnější obranné linii a na 6. července plánoval vyslat do okolí Nam Dongu zesílené průzkumné oddíly, jež měly prověřit situaci v oblasti. Všechno ale dopadlo jinak. 6. července v 02.26 hod. dopadl na americké velitelství v táboře minometný granát. V příštím okamžiku byl granáty z minometů a bezzákluzových děl zasypán celý tábor. Po ukončení silného ostřelování se na tábor začaly valit vlny Vietnamců. Jejich síla byla odhadnuta nejméně na dva prapory (asi 900 lidí). V táboře ale komunisté narazili na zuřivý odpor Montagnardů z CIDG, kteří je na nějakou dobu zadrželi na vnější obranné linii. Všichni Američané byli již v první fázi útoku zraněni, ale snažili se zvládnout situaci a zformovat Nungy do co nejefektivnější obrany vnitřní části tábora. Potřebný čas jim k tomu poskytl houževnatý odpor Montagnardů na vnějším perimetru. Stanoviště samotného Donlona bylo pod stálým přívalem ručních granátů, které ale byly naštěstí nevalné kvality a většina z nich vůbec nevybouchla. Štěstí jej ale opustilo, když před ním explodoval minometný granát, a Donlon byl po celém těle zraněn střepinami. Čtyři hodiny po půlnoci, když už situace vypadala skutečně katastrofálně, palba utichla a z amplionů se do noci ozval požadavek velitele komunistů na bezpodmínečnou kapitulaci obránců. V opačném případě měli být v dobytém táboře všichni pobiti. Ve stejnou chvíli se ale objevil již na počátku útoku přivolaný letoun, který světlicemi osvětlil tábor i okolí. Obránci i útočníci si uvědomili, že bude následovat letecký útok. Povzbuzení obránci zasypali komunisty přívalem střel a jejich minomet dokonce umlčel vietkongský amplion. Ještě před časem masivní útok se rozpadl do jednotlivých soubojů skupinek obránců a útočníků. Za svítání se pak nad bojištěm objevily Skyraidery a okamžitě začaly útočit pumami i palubními kanony ráže 20 mm na nyní již kolísající komunisty. Kolem osmé hodiny ranní dorazil navíc na bojiště jako posila prapor 9. pěší divize ARVN, a když se v 9.45 hod. objevily čtyři bojové vrtulníky UH-1, byla bitva prakticky ukončena. Komunisté přišli u Nam Dongu o 120 až 150 vojáků. Ztráty obránců pak činily 58 padlých Montagnardů a Nungů, dva padlí Američané a jeden Australan. Kapitán Roger Donlon ze 7. SFGA byl za brilantní velení v boji a za statečnost před nepřítelem jako první Američan ve Vietnamu oceněn nejvyšším americkým vyznamenáním: Congressional Medal of Honour. Další Američané obdrželi čtyři Silver Star, čtyři Bronze Star with V for Valor a posmrtně byly uděleny dva DSC (Distinguished Service Cross). Jako odpověď na neustálé útoky Viet Congu požádal generál Taylor, který v červnu 1964 vystřídal ve funkci velvyslance USA ve Vietnamské republice Henryho C. Lodga, o zvýšení počtu vojáků USA ve Vietnamu na 25 000 mužů. Stále se ale jednalo o pomocné síly a instruktory. Ke změně došlo i na postu velitele MACV. 20. června se této funkce ujal generál William Westmoreland. Zásadním předělem v konfliktu pak byl 2. srpen 1964, od kterého se také datuje přímé zapojení amerických ozbrojených sil do bojových akcí proti VDR. Americký torpédoborec USS Maddox, od 15. července hlídkující v rámci operace "DeSoto Patrols" v Tonkinském zálivu, napadly v mezinárodních vodách (mimo třicetimílové pobřežní pásmo) severovietnamské torpédové čluny. Co se tehdy vlastně stalo? 30. července zaútočil jihovietnamský přepadový oddíl na ostrovy Hon Me a Hon Nien v Tonkinském zálivu. V noci z 1. na 2. srpna provedly letouny T-28 několik náletů na pohraniční oblasti VDR. Na torpédoborci USS Maddox zachytili jihovietnamské varování před možným střetem se Severovietnamci a byl vyhlášen poplach. 2. srpna v 10.45 hod. zpozorovali na Maddoxu 75 malých transportních plavidel a 3 doprovodné čluny. Americký torpédoborec se poté obrátil na volné moře za třicetimílovou přípobřežní zónu. Kolem patnácté hodiny se na matnicích radarů na Maddoxu objevily tři rychle se přibližující kontakty. O chvíli později posádka rozeznala tři severovietnamské torpédové čluny, blížící se v bojové formaci k americkému plavidlu. V 15.08 hod. zahájil Maddox palbu, která dva z útočících člunů poškodila (zanedlouho se potopily). Další člun potopily v 15.30 hod. čtyři letouny F-8 Crusader od VF-51 "Screaming Eagles", startující z letadlové lodi USS Ticonderoga, přivolané posádkou torpédoborce. Celé střetnutí trvalo 37 minut. Do Tonkinského zálivu byla jako posila povolána letadlová loď USS Constellation. V noci ze 3. na 4. srpna ostřelovaly jihovietnamské rychlé čluny vojenské objekty u ústí řeky Rhon a radiolokační stanice ve Vinh Sonu. Následující noci byl Maddox a spolu s ním torpédoborec USS Turner C. Joy napaden podruhé. V 19.20 hod. se na obrazovkách radarů amerických torpédoborců objevily tři kontakty a během půl hodiny pak tři další. Torpédoborce proto přivolaly na pomoc leteckou hlídku, která ale v určeném prostoru žádné severovietnamské plavidlo nezaregistrovala. První střelba se ozvala ve 21.40 hod. a obě lodi se navzájem informovaly o útočících člunech a radarových kontaktech signalizujících torpéda. O padesát minut později si do všeobecného zmatku svými zbraněmi přisadily i letouny přelétávající nad místem konfliktu. Krátce před půlnocí byla celá akce ukončena. Informace o potopení dvou severovietnamských člunů a poškození dalších dvou nelze při nejlepší vůli potvrdit. (Mezi lety 1961-1964 dodal SSSR do severního Vietnamu 12 torpédových člunů P-4. V roce 1967 pak Čína poskytla šest člunů P-6.) Dodnes nebyla celá událost uspokojivě osvětlena, ale Američanům rozhodně posloužila jako ona pověstná kapka do plné číše. Maddox v odvetu ostřeloval základnu severovietnamských torpédových člunů a prezident Johnson nařídil jednorázové bombardování cílů na severovietnamském pobřeží. Jako první zaútočilo 5. srpna odpoledne při odvetném úderu "Pierce Arrow" šest F-8 z USS Ticonderoga na základnu torpédových člunů v Quang Khe, zatímco šestnáct dalších letounů bombardovalo základnu v Phuc Loi a zásobníky pohonných hmot v přístavu Vinh (po třech hodinách se tento cíl stal terčem ještě jednoho útoku). Současně dvě skupiny letounů z USS Constellation zaútočily na základny v Hon Gay a Lec Chonu. Cíle na pobřeží VDR bombardovaly také Skyraidery od VA-52 a VA-145, startující z paluby letadlové lodi USS Intrepid. Náletů se zúčastnilo celkem 64 letounů (typy F-8, A-4, A-1), z nichž dva byly poškozeny protiletadlovou palbou a dva sestřeleny. Z mise nad severním Vietnamem se nevrátil A-1 Skyraider Lt. R. C. Sathera, který zahynul, a A-4 Skyhawk 1st/Lt. Everretta Alvareze, jenž padl do zajetí a stal se prvním vězněm v "Hanoi Hilton" (přezdívka pro vězení pro sestřelené americké letce v Hoa Lo v Hanoji). Při náletech bylo zničeno 10 % severovietnamských zásob pohonných hmot, 25 torpédových člunů či jiných plavidel a 7 pozic protivzdušné obrany. Kongres USA přijal 7. srpna poměrem hlasů 533 ku 2 (proti byli pouze senátoři Wayne Morse a Ernest Gruening) rezoluci o Tonkinském zálivu, která opravňovala prezidenta Johnsona použít v jihovýchodní Asii sílu proti agresorovi a vyzvala jej, aby "podnikl všechny nezbytné kroky k odvrácení všech ozbrojených útoků na vojáky USA a zabránil další agresi". Johnson na základě této rezoluce později nařídí další bombardování cílů ve VDR a rozhodne o posílení vojsk USA v jižním Vietnamu o plně vyzbrojené a bojeschopné pravidelné jednotky amerických ozbrojených sil. Válka ve Vietnamu tak vstoupí do nové fáze, fáze tzv. amerikanizace. Zatím ale ještě pokračovaly pouze odvetná opatření podle plánu "34 A". Na pohraniční oblasti VDR a severovietnamské cíle v Laosu dále útočily Trojany, i když nyní již pod ochranou amerického letectva. Nad VDR se T-28 objevily ještě 18. srpna a 16., 17. a 28. října. Při náletu 18. srpna se Severovietnamcům podařilo jeden T-28 sestřelit. Jeho thajský pilot byl zajat a lehce poškozený Trojan byl po opravě předán letectvu VDR.* Viet Cong dál beze všech skrupulí napadal americké vojenské objekty. 1. listopadu krátce po půlnoci ostřelovali komunisté minometnou palbou základnu Bien Hoa. Byli zabiti 4 Američané a 2 Vietnamci a 72 Američanů a 5 Vietnamců bylo zraněno. Při útoku zničily minometné granáty 5 bombardérů B-57 a 15 dalších strojů poškodily. B-57 od 13. TBS a 8. TBS se z Clark AFB na Filipínách do Bien Hoa přesunuly 4. srpna. Ironií je, že prvních sedm měsíců ve Vietnamu létaly B-57 bez výzbroje a s přísným zákazem napadnout jakýkoliv cíl. K první bojové akci byly B-57 vyslány až 19. února 1965, kdy posádky 24 strojů dostaly rozkaz zaútočit na postavení 9. divize Viet Congu v okolí Bien Gia u kambodžských hranic. K hlavním úkolům posádek B-57 od 13. a 8. TBS patřily útoky na cíle na Ho Či Minově stezce. Noční akce tohoto typu probíhaly pod krycím názvem "Steel Tiger" a B-57 je prováděly v těsné součinnosti s osvětlovacími C-130. K první takové akci odstartovaly dva B-57 a jeden C-130 3. dubna 1965. Denní akce stejného charakteru nesly název "Barrel Roll". První B-57 byla ztracena 11. března 1965. Konec roku přinesl nové poznatky. Komunisté se připravovali k rozhodujícímu náporu. Viet Cong uspořádal své jednotky do praporů, pluků a divizí. Změna struktury umožňující masové nasazení napověděla, že Sever hodlá zaútočit na jižní Vietnam mnohem větší silou a konečně jej srazit na kolena. Navíc v tomto období na území Vietnamské republiky již zcela otevřeně a nezakrytě operovaly pravidelné jednotky severovietnamské armády. 28. prosince padli vojáci jihovietnamského 33. praporu Rangers u vesnice Binh Ghia do léčky uchystané vojáky 9. divize VC. Velení ARVN vyslalo na pomoc obklíčeným obrněné jednotky, výsadkáře i pěchotu a u Binh Ghia se strhla do té doby největší bitva mezi ARVN a Viet Congem. Akci Jihovietnamců navíc podporovaly vrtulníky 145. a 13. Avn. Bat. Přesto to byli opět Jihovietnamci, kteří odešli poraženi. ARVN ztratila na 400 vojáků a navíc bylo sestřeleno pět vrtulníků. Několik dalších bylo vážně poškozeno. Bilance ztrát vypovídá, že do konce roku 1964 bylo v bojích 160 Američanů zabito a více než 1000 zraněno. Obětí na straně jižního Vietnamu bylo již 55 000, a to jak vojáků, tak civilistů. Nejtěžší doba pro tuto ztrápenou zemi ale měla teprve přijít! PŘÍCHOD AMERIČANŮ (1965) Zkušenosti dvacátého století bohužel jasně ukazují, že záměrná omezení, jež si dobrovolně ukládá civilizovaná válčící strana, jsou k ničemu. Spojenci i nepřátelé si je vykládají ne jako důkaz lidskosti, nýbrž jako přiznání viny a nedostatek poctivého úmyslu. Paul Johnson 6. února napadli příslušníci Viet Congu americkou základnu v Plei Ku, kde zabili 8 Američanů a 126 jich zranili. Příští den vydal prezident Johnson rozkaz k dalšímu bombardování cílů v severním Vietnamu, které trvalo až do poloviny května. Na počátku února přicestoval do Hanoje premiér Kosygin a přislíbil zvýšení dodávek ruských zbraní do VDR. Zbraně proudily na Sever jednak po železnici z Číny, a hlavně po moři. Sovětské lodě s válečným materiálem připlouvaly převážně do přístavu Haiphong. Podle tehdejšího náčelníka generálního štábu sovětské armády Borise Voronova bylo v severním Vietnamu od roku 1964 přítomno 4000 sovětských vojáků, z nichž 13 padlo. Většina sovětských vojáků obsluhovala baterie protiletadlových raket a ostatní systémy protivzdušné obrany. Podle Ilji Ščerbakova, velvyslance SSSR v Hanoji v letech 1964-1974, proudil v tomto období do VDR denně vojenský materiál za 1,5 milionu rublů. V únoru dosáhl Viet Cong politického vítězství, když byly v socialistických zemích ustaveny stálé reprezentace NLF. Bylo však zarážející, že své zastupitelství si Viet Cong zřídil také v Paříži. Po de Gaullově prohlášení z 29. srpna 1963, odsuzujícím "americké vměšování do vietnamských záležitostí", to byla ze strany Francie již druhá rána pod pás. Podobných "naschválů" bude mít Paříž, trpící komplexem vlastní důležitosti, pro příští léta připraveno značné množství, a to nejen ve vztahu k Vietnamu. Křečovitá snaha Francie dokazovat celému světu a hlavně sobě úplnou nezávislost na USA je patrná dodnes. Ostatně pozdější důvěrné styky Paříže právě s hanojskými komunisty, palestinskými teroristy nebo se středoafrickým vrahem Bokassou jsou dostatečně známy. V noci ze 7. na 8. února provedli komunisté minometný útok na tábor Camp Holloway nedaleko Plei Ku. Camp Holloway byla sídlem 52. Avn. Bat. Při přepadu bylo zabito 8 Američanů a 126 jich utrpělo zranění. Zničeno bylo i 9 vrtulníků. V rámci odvetného úderu "Flamming Dart I" bombardovalo 64 letounů z letadlových lodí USS Hancock, USS Coral Sea a USS Ranger spolu s 12 jihovietnamskými A-1, vedenými pozdějším premiérem Vietnamské republiky Nguyen Cao Kyem, vojenské objekty a zařízení v Dong Hoi. Jeden A-4E byl sestřelen a osm dalších strojů bylo poškozeno. Bombardování Severu ale Viet Cong neodradilo a 10. února podnikli komunisté další útok proti americkému vojenskému objektu. V Qui Nhonu byla výbuchem zničena americká kasárna. Při tomto teroristickém útoku přišlo o život 23 Američanů. V odvetu zaútočilo 160 amerických letadel při zatím největším leteckém úderu na cíle ve VDR. Bombardovány a zničeny byly vojenské objekty v Chanh Hoa a Vit Tu. Z náletu se nevrátila tři letadla. Původně odvetné nálety na severní Vietnam přerostly v této době v masivní leteckou ofenzivu "Rolling Thunder". Tato operace byla naplánována z iniciativy civilních poradců prezidenta Johnsona, zatímco vojenské špičky ve Washingtonu, jako například Výbor náčelníků štábů a zvláště velitel ozbrojených sil USA v Pacifiku, admirál U. G. Sharp, požadovaly časově omezené, maximálně dvoutýdenní údery proti klíčovým cílům uvnitř VDR. Bombardování mělo postihnout objekty těžkého a energetického průmyslu, letiště, komunikace a pochopitelně i vojenské cíle. Ofenziva oficiálně začala 2. března, kdy 104 amerických letadel (44 F-105, 40 F-100 a 20 B-57) zaútočilo na muniční sklady v Xom Bongu a 19 jihovietnamských letadel bombardovalo základnu v Quang Khe. Letectvo US Navy poprvé udeřilo 18. března, kdy se cílem jeho útoku staly sklady v Phu Vanu a Vinh Sonu. 26. března již 70 Skyhawků a Crusaderů zaútočilo na radarová zařízení protivzdušné obrany VDR, na nichž se jim podařilo způsobit značné škody. Jeden F-4 a jeden F-8 byly sestřeleny, ale piloty se podařilo zachránit. Nálet proti stejným cílům provedený stejným počtem letadel se opakoval o tři dny později a USN přišlo o tři stroje. Dva piloty se podařilo zachránit. V první fázi "Rolling Thunder", do června 1965, byly bombardovány pouze cíle v oblasti ohraničené 17. a 20. rovnoběžkou. Bombardovací kampaní chtěly USA přinutit Ho Či Mina k jednání o zastavení válečných akcí. Hanoj ale odpověděla, že nebude vyjednávat, dokud se síly USA nestáhnou z jižního Vietnamu a nepřeruší nálety na území VDR. Jak ukázala budoucnost, jednalo se opět o jeden ze lživých komunistických tahů, o závazek, který nikdy nehodlali splnit. Hanojskému vedení od samého počátku o mír nešlo. Chtěli pouze vzbudit zdání nespravedlivé americké agrese. Jako gesto dobré vůle rozkázal prezident Johnson bombardování od 13. do 19. května přerušit, ale pozitivní odpovědi ze Severu se nedočkal. Podobných přestávek v letecké ofenzivě bude následovat ještě patnáct, ale jediné, čeho Johnson docílí, bude to, že poskytne komunistům čas a klid, tolik potřebný k vybudování systému účinné protivzdušné obrany. "V této době jsme při bojových letech museli dodržovat spoustu omezení. Když jsi letěl na misi k Hanoji a viděl vlak nebo jiný cíl, musel jsi ho nechal ujet. Neměl jsi povolení! Museli jsme sledovat, jak se budují první stanoviště SAMů, a nesměli jsme je napadnout, protože tam mohli být Rusové pomáhající se stavbou. My jsme si mysleli, že když se stanoviště zničí zavčas, nebude v budoucnu velký problém zničit další. Ale když budeme čekat, postaví jich celý řetěz, a zatímco budeme útočit na jedno, z druhého po nás budou střílet. A pokud jsou na stanovištích raket Rusové, je to jejich věc. Měli by mít stejné podmínky jako my, pokud se rozhodli pomáhat druhé zemi." Tak na tuto situaci vzpomíná generálmajor USAF Frederick C. Blesse, který v letech 1967-68 v hodnosti plukovníka velel 366. TFW "Gunfighters" z Da Nangu. Podobný názor zastává i plukovník Jack Broughton, zástupce velitele 355. TFW z Takhli: "Výstavba těchto základen se nás dotýkala osobně, protože jsme si dobře uvědomovali, že jejich konečný produkt bude namířený proti nám. Měli jsme zájem na tom, aby byly zničeny v tom okamžiku, kdy se začaly na Severu objevovat. Co mohlo být pro hloupého stíhače logičtější, než zastavení tohoto potenciálně nebezpečného vývoje v okamžiku, kdy jsme ho objevili? Zřejmě jsme však nerozuměli celkovému obrazu. Nedokázali jsme si prostě uvědomit důvod, proč bychom měli dovolit lidem a stavebním mechanismům volně se pohybovat a pokračovat v budování raketových základen i ve shromažďování potřebného vybavení a zásob raket. Neviděli jsme žádnou logiku v tom, že jsme jim dali úplnou volnost až do okamžiku, kdy prvních šest palpostů bylo kompletně dokončeno a schopno po nás střílet, a až potom jsme je prohlásili za své cíle. Nedokázali jsme pochopit ani to, proč dalších šest základen dostalo tu samou imunitu jako prvních šest, a to dokonce i tehdy, kdy z nich již po nás stříleli. Možná by mi měla víc imponovat snaha chránit modrooké raketové odborníky s blond vlasy, kteří po mě stříleli. Promiňte, že mi to neimponuje. Chráněni však rozhodně byli a my jsme měli přímý rozkaz, který nám zakazoval útočit proti jejich postavením. Tečka. Konec diskuse. A žádné otázky!" Jeden z Broughtonových spolubojovníků přes všechny zákazy na jednu nedokončenou baterii zaútočil a zničil ji. Když přišel druhý den ráno rozkaz, aby byl uzeměn a aby proti němu byla vznešena žaloba vojenského tribunálu ve věci trestného činu zasažení neautorizovaného cíle, byl tento muž již mrtev. Padl při misi nad severním Vietnamem. Odstartoval brzy ráno a letěl nad Sever zemřít. Sám plukovník Broughton a další dva piloti z 355. TFW se v roce 1967 dostali před vojenský soud za zničení filmu dokazujícího útok oněch dvou pilotů na ruskou nákladní loď Turkiestan poblíž Haiphongu. Zkrátka a dobře trpké vtipy amerických pilotů o tom, že při bojových letech nad severním Vietnamem by na zadním sedadle místo GIBa* potřebovali spíše právníka, nezněly zas tak absurdně. A tak hlavně Johnsonově podivnému opatrnictví a přílišným ohledům ke druhé straně mohli američtí piloti děkovat za to, že severovietnamská protivzdušná obrana jim v následujících letech byla velice nebezpečným protivníkem. Nesrovnatelně nebezpečnějším nežli severovietnamské stíhací letouny MiG-17, Shenyang F-6 (MiG-19) a MiG-21. První ruské protiletadlové rakety S-75 Dvina (v kódu NATO SA-2 "Guideline") byly v okolí Hanoje rozmístěny již v dubnu. 5. dubna je objevil 24 km jižně od Hanoje průzkumný RF-8 Crusader, startující z paluby USS Coral Sea. Do konce roku zjistil letecký průzkum na území VDR 56 odpalovacích ramp. Baterie raket obsluhovali sovětští vojáci, neboť vietnamský personál nebyl schopen tuto techniku zvládnout.* Velitel sovětských vojáků ve Vietnamu generál Abramov předkládá značně nadsazený údaj o počtu amerických letadel sestřelených nad VDR jeho vojáky: 1044. SSSR vyslal do severního Vietnamu kontingent čítající po celou dobu ruské přítomnosti, tj. od 1. července 1965 do 31. prosince 1974, minimálně 15 000 mužů. Mezi 5. a 9. březnem přistál na letišti základny Da Nang první prapor pluku USMC. Zanedlouho dorazil celý pluk, mající ve výzbroji už i tanky M-48 A3 a těžké dělostřelectvo. Vůbec první americké tanky ve Vietnamu tak patřily 3. tankovému pluku USMC. Do konce roku sestávala obrněná vozba námořní pěchoty na území Vietnamské republiky z 65 tanků M-48 Patton, 12 M-67 (plamenometný M-48), 65 obrněných vozidel M-50 A1 Ontos a 157 obojživelných LVTP-5. 8. března se u Da Nangu vylodila 9. brigáda USMC pod velením brigádního generála Fredericka J. Karche. Spolu s ní se v Da Nangu objevila i druhá vrtulníková jednotka USMC ve Vietnamu - HMM-162. Obě stávající vrtulníkové jednotky námořní pěchoty byly vzápětí sloučeny v MAG-16. Vylodění příslušníků USMC v jižním Vietnamu znamenalo jediné - o zabezpečení a chod svých ohrožovaných základen se pro příště měli starat sami Američané a Da Nang měl být první. Mariňáci se zakopali kolem této vojenské základny, jedné z nejdůležitějších v jižním Vietnamu, a 10. dubna přesunula USMC na letiště v Da Nangu letouny EF-10B Skyknight, určené pro radioelektronický boj a náležící peruti VMCJ-1. Následujícího dne na tomtéž letišti přistálo 15 F-4B Phantom II. letectva námořní pěchoty, konkrétně náležících peruti VMFA-531 "Gray Ghosts". 3. května pak následovala pozorovací letecká jednotka VMO-2, disponující letouny OE-1 a vrtulníky Kaman OH-43 a UH-1E. Vrtulníky MAG-16 zároveň nadále pokračovaly ve svých letech konaných na podporu bojových akcí ARVN. Byla to pomoc, která přišla právě včas, neboť na konci jara připravoval nepřítel Vietnamskou republiku týdně o prapor pěchoty a okresní město. Situace se stávala kritickou, ale další posily byly již na cestě. Koncem dubna oznámil australský ministerský předseda Robert Gordon Menzies rozhodnutí své vlády vyslat do jižního Vietnamu kontingent australské armády (1st Australian Task Force). Jednalo se o pěchotu a několik obrněných jednotek disponujících tanky Centurion Mk. 5/1. Tento krok zdůvodnil žádostí vlády Vietnamské republiky a rozhodnutí padlo po konzultaci s ministerstvem obrany USA.* První Australané dorazili 8. června. Omezený kontingent poskytl i Nový Zéland. 3. dubna se američtí letci poprvé setkali se severovietnamskými MiGy. Komunisté v tomto střetnutí poškodili jeden F-8 Crusader od VF-211. Nepotvrzenou zůstává zpráva, že tento den dosáhl prvního vítězství severovietnamského letectva Pham Ngoc Loan, který sestřelil údajně jeden A-4 Skyhawk. První severovietnamské letecké jednotky vznikly v květnu 1959. Byl to 910. školní pluk, disponující českými Zlín Trenér, Aery L-29 Delfín a ruskými Jaky-18. Druhá z nich, 919. transportní pluk, měla ve stavu letouny An-2, Li-2, Il-14 a vrtulníky Mi-4 a Ka-25. První bojovou jednotkou byl 921. stíhací pluk. S jeho výstavbou bylo započato v únoru 1964 na čínské základně Mang-cu. V průběhu války tvořily výzbroj 921. pluku MiGy-17 a 21. Prvních 34 MiGů-17 a MiGů-15 UTI bylo na letišti Phuc Yen spatřeno koncem roku 1964. Další jednotka, 923. stíhací pluk, vznikl v září 1965 a jeho piloti bojovali na sedmnáctkách. Vznik 925. stíhacího pluku se datuje ke květnu 1969 a tato jednotka obdržela Shenyangy F-6 (čínské kopie MiGu-19S). Konečně 927. stíhací pluk vznikl v únoru 1972 a jediným stíhacím typem, na kterém jeho piloti bojovali s americkými letci, byly různé verze MiGu-21. Severovietnamští piloti byli cvičeni převážně v Sovětském svazu, např. v Batajsku u Rostova na Donu, ale i v dalších zemích Varšavské smlouvy. Cvičné letouny MiG-15 UTI, polské licenční Lim-5 a české L-29 byly pro pokračující výcvik dodávány i do VDR. 4. dubna varoval poradce amerického prezidenta McGeorge Bundy ČLR, že USA na rozdíl od korejské války nebudou tolerovat využívání čínských základen a letišť ve prospěch VDR. Ve stejný den sestřelili kapitán Tran Hanh se svým wingmanem, poručíkem Hoang Dungem, nad Thanh Hoa dva americké stíhací bombardéry F-105 Thunderchief, které útočily na most Ham Rong.* Oba severovietnamští piloti vybojovali svá vítězství na letounech MiG-17. Thunderchiefy z 355. TFS pilotovali Capt. J. Magnusson a Maj. F. Bennet. Oba Američané zahynuli. Stíhací doprovod Thunderchiefů, tvořený letouny F-100 Super Sabre, sice zareagoval okamžitě, ale Capt. D. Kilgusovi od 416. TFS se podařilo pouze jeden MiG poškodit. Od této události se o stíhací doprovod místo F-100 staraly moderní F-4 Phantom II. od 45. TFS, bázující od konce dubna v Ubonu. O pět dní později došlo k prvnímu americkému sestřelu ve vzdušném boji v této oblasti. Pilot Terrence M. Murphy a palubní operátor Ronald J. Fegan, posádka letounu F-4 od VF-96 "Fighting Falcon", bázující na palubě letadlové lodi USS Ranger, sestřelili v 08.40 hod. jihozápadně od ostrova Chaj Nan čínský letoun MiG-17. Vzápětí však jejich Phantom zasáhla raketa AIM-7 Sparrow, vypálená jiným americkým letounem, a oba piloti zahynuli. 7. května se pod velením generála E. W. Williamsona přemístila z Okinawy do Bien Hoa první jednotka US Army, 173. výsadková brigáda. Bien Hoa, ležící na silnici č. 1 severovýchodně od Saigonu, se nacházela blízko válečné zóny "D" a tvořila nárazník při útocích Viet Congu na Saigon. Válečnou zónu "D" používal Viet Cong jako nástupní oblast pro útoky na Saigon a přilehlé pozice jihovietnamské armády. Výsadkáři se téměř okamžitě po příjezdu dostávali při častých hlídkách v okolní džungli do přestřelek se všudypřítomnými jednotkami Viet Congu. Komunisté pochopitelně nechtěli připustit ohrožení své dominantní pozice v tak důležité oblasti. V těchto střetnutích utrpěli výsadkáři první ztráty. K podpoře akcí 173. výsadkové brigády byly vyčleněny vrtulníky 145. AB. "Vrtulníkáři" této jednotky si u mužů ze 173. parabrigády svým přístupem k úkolům vysloužili slova plná úcty a uznání. "Piloti vrtulníků jsou nejprofesionálnější a nejschopnější muži, jaké jsme do té doby pozorovali. Pokud jim budeme schopni označit cíle, oni je určitě zničí," řekl na jejich adresu Williamson. V září byl téměř celý 145. AB stažen a u 173. výsadkové brigády byla ponechána jen jedna vrtulníková rota. Ve stejný den, kdy se v Bien Hoa objevili první američtí výsadkáři, došlo o několik desítek kilometrů severněji, na plážích u Chu Lai, k první obojživelné operaci v této válce. 1. prapor 4. pluku USMC se zde vylodil z paluby USS Princeton a celá akce pak proběhla pod záštitou vrtulníků od HMM-161 z Phu Bai u Hue. 12. června došlo v Saigonu k dalšímu převratu. Dosavadní předseda vojenské rady a velitel ozbrojených sil, generál Nguyen Khanh, byl sesazen ze stejných důvodů jako jeho předchůdce. Hlavním impulsem byly nepřesvědčivé výsledky na bitevním poli. Novým, prozatímním prezidentem se stal generál Nguyen Van Thieu a premiérem maršál Nguyen Cao Ky, schopný voják a přesvědčený vlastenec. Nový prezident celkem pochopitelně přerušil diplomatické styky s Paříží. Pod kontrolou Viet Congu byly v létě 1965 již celé rozsáhlé oblasti, kterých komunisté používali jako odrazové můstky k ofenzivě ve všech částech země. V dobytých oblastech přeměnili povstalci vesnice na své opevněné opěrné body a zavedli vládu teroru. Obyvatelstvo, pokud neuprchlo, muselo pro Viet Cong pěstovat rýži. Za této situace dostal vrchní velitel vojsk USA v jižním Vietnamu, generál William Westmoreland, rozkaz zapojit svá vojska do boje s nepřítelem, bude-li o to požádán jihovietnamskou armádou. Zároveň osmimotorové strategické bombardéry B-52 Stratofortress začaly ze své základny Andersen AFB na Guamu operovat proti oblastem obsazeným Viet Congem. První nálet těchto strojů provedlo 18. června v rámci operace "Arc Light" 27 B-52 F ze svazku 7. a 320. BW. V pumovnicích bombardérů bylo celkem 770 pum po 454 kg. Při náletu ztratilo USAF první dva B-52, které se ve vzduchu srazily. 17. června v 10.30 hod. při misi BARCAP (Barrier Combat Air Patrol) sestřelily posádky dvou letounů F-4B od VF-21, startující z paluby USS Coral Sea, dvě severovietnamské stíhačky MiG-17. Oba MiGy padly za oběť raketám AIM-7. Piloti CDR. Louis "Lou" Page a Lt. Jack "Dave" Batson a palubní operátoři Lt. John Smith a LCDR. Robert B. Doremus tak vybojovali první dvě ze 196 vzdušných vítězství získaných americkými piloty v bojích se severovietnamskými letouny.* 20. června se sestřel MiGu-17 podařil dokonce i dvěma pilotům vrtulových letounů A-1H (stroje tohoto typu bojovaly již během druhé světové války a války v Koreji). Poručíci Charlie Hartmann a Clinton B. "Clint" Johnson od VA-25 z USS Midway se se svými Skyraidery účastnili záchranné mise (ResCAP), když se na ně vrhly dva severovietnamské MiGy, počítající se snadnou kořistí. Oba Američané nejenže výzvu přijali, ale dokonce převzali iniciativu, vnutili překvapeným Severovietnamcům manévrový boj a jednu ze sedmnáctek svými kanony ráže 20 mm sestřelili. Druhý podobný sestřel se odehrál 9. října 1966, kdy LtJG. William J. Patton pilotující A-1H patřící VA-176 z USS Intrepid poslal v plamenech k zemi další MiG-17. Byly to dva ze tří sestřelů, kterých kdy bylo s bitevním Skyraiderem dosaženo. Tato skutečnost ale nic nemění na faktu, že MiG-17 byl pro americké piloty velice nepříjemným soupeřem, který dokázal v malé výšce, kdy mohl plně využít svých manévrovacích schopností, způsobit mnoho problémů i dvoumachovým Phantomům. Taktika boje, při níž malé skupinky sedmnáctek napadaly útočící formace Thunderchiefů, slavila nemalé úspěchy. Například v roce 1966 skončilo 55 % amerických náletů tím, že bombardéry raději shodily pumový náklad předčasně a snažily se zbavit malých dotěrných sedmnáctek. MiG-17 má v severovietnamském letectvu na svém kontě kromě prvního sestřelu ještě jeden primát. Stroj tohoto typu způsobil vůbec první sestřel letounu F-4 ve Vietnamu jiným stíhacím letounem. Phantom sestřelený severovietnamskou sedmnáctkou 21. září 1966 patřil 433. TFS. 28. června zahájily 173. parabrigáda, dva prapory 2. brigády jihovietnamských výsadkářů a jeden australský prapor útok na válečnou zónu "D", tzv. "Iron Triangle". Součástí operace byl do té doby největší vrtulníkový výsadek. 144 vrtulníků (z toho 77 transportních) bleskově vysadilo pět praporů, ale úder směřoval do prázdna. Zaskočení partyzáni si nenechali vnutit boj a utekli. Po třech dnech byla celá akce odvolána, neboť se nepřítele nepodařilo přinutit k rozsáhlejšímu střetnutí. Padl jeden americký voják. Na místě zanechali komunisté zásoby rýže a spojenci ukořistili i důležité dokumenty. Akce byla zopakována ve dnech 6. až 7. července a tentokrát kryly vybrané jednotky ústup hlavních sil Viet Congu s velkým odhodláním. Jednotlivá hnízda odporu musela být likvidována za podpory dělostřelectva a bojových vrtulníků. V červenci byl generál Taylor nahrazen ve funkci velvyslance USA v Saigonu opět Henry C. Lodgem a do Vietnamu dorazila ze základny Fort Riley v Kansasu 2. brigáda 1. pěší divize "the Big Red One". Divizi velel Maj. Gen. William E. DePuy. Byla to první americká konvenční jednotka ve Vietnamu. Podle původního plánu měla být 2. brigáda určena k obraně Qui Nhonu, ale bezpečnostní situace si vynutila změnu a 26. července pěšáci posílili obranu Bien Hoa. K podpoře divize byly určeny vrtulníky 1. AB (Divisional), která byla dislokována na základně Phu Loi, a její stroje začaly ve Vietnamu operovat od 16. října. Spolu s prvními jednotkami 1. pěší divize se ve Vietnamu objevilo prvních 22 nových transportních UH-1D (na palubě mohly převážet až deset amerických vojáků). Jako první byl tento typ zaveden u roty "A" z 82. AB a roty "A" právě z 1. AB. První UH-1D byl ztracen 10. června 1965 v bitvě o tábor SF u Dong Xoai a patřil 145. AB. Prezident Johnson v tomto období rozhodl o zvýšení počtu vojáků USA ve Vietnamu ze 75 000 na 125 000 mužů a zdvojnásobení počtu odvodů ze 17 000 na 35 000 měsíčně. 10. července získali první vítězství v soubojích nad VDR i piloti USAF. Posádky dvou letounů F-4 ze svazku 45. TFS sestřelily každá po jednom MiGu-17. Letouny F-4C pilotovali Capt. Kenneth E. Holcombe a Capt. Thomas S. Roberts. Na místech GIBů letěli se svými piloty Capt. Arthur C. Clark a Capt. Ronald C. Anderson. 25. července byly severně od hanojské "no fly" zóny vypáleny rakety SA-2 proti čtyřce (flight) F-4C. Dva z Phantomů byly sestřeleny ihned. Exploze SAMů těžce poškodily i zbývající dva stroje, které musely nouzově přistát. Jednalo se o první ztráty amerických letounů způsobené raketami SA-2.* Třicetimílové pásmo kolem Hanoje, tzv. "no fly" zóna, oblast do té doby nedotknutelná i se svými rozestavěnými hnízdy SAMů, se tak rázem dostalo na seznam cílů plánovačů USAF. Na 27. července byl naplánován útok jak na stanoviště protiletadlových raket, tak na jiné vojenské cíle v okolí Hanoje. Odpoledne 27. července odstartovala z Thajska i čtyřka stíhacích bombardérů F-105D, vedená Maj. Billem Hosmerem. Po dočerpání paliva z létající cisterny KC-135 Stratotanker ještě v thajském vzdušném prostoru zamířily Thunderchiefy, z nichž každý byl zatížen dvěma přídavnými nádržemi a sedmi raketovými podvěsy po sedmnácti raketách ráže 2,75 palce, k Hanoji. Při útoku na cíl byl palbou protiletadlových děl sestřelen F-105, pilotovaný Frankem J. Tullem. Pilot se katapultoval a dopadl do hustě zarostlého terénu, krajně nepříznivého pro záchrannou akci. Kolem Tulla se navíc okamžitě začal stahovat kruh příslušníků severovietnamské domobrany. Pilot byl nakonec zachráněn díky odvaze posádky záchranného vrtulníku CH-3 Jolly Green Giant, která Tulla vyzvedla doslova Severovietnamcům před nosem. Vzhledem k nedostatku paliva přistál vrtulník na základně "Lima Site 36" v sousedním Laosu a následujícího dne po dotankování odletěl CH-3 i se zachráněným pilotem do thajského Koratu. Akce provedená posádkou CH-3, pilotovaného kapitánem Georgem Martinem, byla první úspěšnou záchrannou misí tohoto typu ve Vietnamu. Na úspěchu akce měly podíl i Skyraidery od VA-25, bázující na USS Midway. 27. července bylo nad severním Vietnamem ztraceno pět F-105D a jeden B-66 Destroyer. Z osmi sestřelených letců byl zachráněn pouze Frank J. Tullo, dva Američané padli do zajetí a zbývajících pět zahynulo. Koncem července tedy americké letectvo konečně zahájilo útoky proti bateriím raket země-vzduch na území VDR. Náletů na sever od 17. rovnoběžky se účastnily všechny tři složky leteckých sil USA: letouny USAF a USMC, startující z pozemních základen, a letouny USN, startující z mateřských letadlových lodí 7. flotily USA v Tonkinském zálivu. Nálety na Sever se stávaly stále riskantnějšími, což bylo způsobeno přestávkami v bombardování a neútočením na "no fly" zóny a na rozestavěné baterie SAMů kvůli přítomnosti sovětských odborníků na stavbách. Nyní již z výborně maskovaných pozic vzlétaly vstříc útočícím letounům desítky raket. Takto popisuje své zkušenosti s raketovými bateriemi Capt. B. I. Basel: "Žádná baterie raket jako baterie nevypadala. Nejčastěji byla maskována jako poklidná vesnice, někdy jako kus lesa, ale nikdy neměla klasický tvar Davidovy hvězdy. Nejjednodušším způsobem, jak objevit rakety, bylo přinutit jejich obsluhy k palbě. Když jste viděli oblak kouře a ohnivý sloup, nemohlo dojít k omylu." Letectvo bylo nuceno vypracovat speciální taktiku boje proti raketám. Do nepřátelského vzdušného prostoru jako první pronikaly F-4, dvoumístné verze F-100 (verze F) a F-105 (verze F), a dále A-6B nebo A-4E z letek "Wild Weasel". Tyto stroje byly vybaveny přístroji k zachycení a analyzování signálů vysílaných radary. Speciálně cvičené posádky těchto letounů měly za úkol odhalit baterii raket zachycením paprsku vyslaného radarem a zničit ji raketami AGM-45 Shirke nebo bombami. Od roku 1968 začali Američané k tomuto účelu používat dokonalejší rakety AGM-78 Standard. Obsluhy radarů se totiž naučily při útocích "divokých lasiček" své zařízení vypínat, a Shirke je tak nemohla zaměřit a zničit. Když se začaly v masovějším měřítku používat prostředky radioelektronického boje, hrozba raket se snížila a piloti dostali mnohem více šancí přesně odbombardovat a vrátit se v pořádku na svou základnu nebo letadlovou loď. SAMy se navíc daly celkem úspěšně vymanévrovat, pokud je piloti včas zaregistrovali. O tom, že se američtí piloti naučili s raketami bojovat, svědčí i fakt, že zatímco v roce 1965 připadalo na jedno sestřelené letadlo 15 SAMů, v roce 1968 "spotřebovali" Severovietnamci na sestřelení jednoho amerického letadla průměrně již 107 raket. I přesto se ale stále dost letounů vracelo v žalostném stavu, rozstříleno hlavňovými prostředky protivzdušné obrany, na které žádné rušicí prostředky radioelektronického boje neplatily. Obsluhy protiletadlových děl si na svůj účet připsaly 797 sestřelů, což znamená 78 % všech amerických letounů sestřelených nad VDR. Proti stanovištím protiletadlových děl útočily bojové letouny z letek "Iron Hand". Zatímco na obloze severního Vietnamu docházelo k urputným vzdušným soubojům, v Cam Ranh Bay na Jihu se 29. července vylodila další posila. Tentokrát to byla 1. brigáda 101. výsadkové divize "Screaming Eagles". Až do léta 1967 operovali "Křičící orli" hlavně na Centrální vrchovině. Do prosince téhož roku dorazil do Namu v rámci operace "Eagle Thrust" i zbytek divize. Akce výsadkářů ze 101. divize podporovalo hned několik vrtulníkových jednotek. V rámci 101. Avn. Group, mající své základny v Hue, Phu Bai a Bien Hoa, vzlétaly k bojovým letům vrtulníky 101. AB (Div.), 158. AB(AH), 159. AB(AH), 478. HHC "Hurricane" a 326. MB (Div.). Za úsvitu 18. dubna se na východním pobřeží poloostrova Van Thuong, pouhých 15 kilometrů od právě budované základny USMC v Chu Lai, vylodily amphibie LVTP-5 s vojáky 3. praporu 3. pluku USMC. Začala tak operace, která měla rozdrtit 1. pluk VC, který na poloostrově operoval. Zprávy o jeho přítomnosti podávala zpravodajská služba již koncem července. Hodinu po vylodění 3. praporu vysadily vrtulníky od HMM-261 a HMM-361 vojáky 2. praporu 4. pluku USMC na LZ "Red", "White" a "Blue". Obě pozemní jednotky se měly spojit a společně nepřítele zatlačit k severnímu pobřeží, kde měl být zničen koncentrovanou palbou lodních děl, děl z okolních základen palebné podpory a leteckými útoky. Jedna z přistávacích zón pro vrtulníky, LZ "Blue", se ale nacházela přímo uprostřed postavení 60. praporu VC, a rota "H" 4. pluku, které byla tato zóna přidělena, tak byla vysazena rovnou do severovietnamského obklíčení. Otřesení mariňáci, od první chvíle vystavení nepřátelskému ostřelování, se k akci na svou záchranu zmohli teprve po hodině a obklíčení bylo proraženo až za podpory vrtulníků z VMO-2 a po bezprostředním zásahu tanků. Komunistům se podařilo sestřelit jeden UH-1. Celá operace byla ukončena po šesti dnech vyplněných ostrými boji. Vrtulníky při ní přepravily více než 5500 tun materiálu a navíc přisunovaly posily z výsadkové lodi USS Iwo Jima. V srpnu a září došlo celkově k eskalaci bojů a příslušníci Viet Congu a NVA se objevovali ve stále větších počtech. 17. srpna začala v oblasti jižně od Chu Lai operace "Starlight". Dva dny předtím informoval totiž dezertér od 1. pluku Viet Congu vojáky ARVN a USMC v Da Nangu o přípravách útoku Viet Congu na novou základnu USMC v Chu Lai. Námořní pěšáci komunisty předešli a zaútočili na oblast soustředění nepřítele okolo komplexu vesnic Van Truong. Zlikvidováno bylo 700 příslušníků Viet Congu. Padlo také 50 příslušníků USMC a 200 jich bylo zraněno. Naopak, v bojích u města Quang Ngai ztratila jihovietnamská armáda 1200 mužů, zatímco ztráty na straně komunistů byly nesrovnatelně nižší. Pokračovaly také teroristické útoky na Saigon, které si vyžádaly řadu obětí mezi civilním obyvatelstvem a rozhodně nepřispívaly k udržení jeho vysoké morálky. V zemi panovalo všeobecné zklamání nad neschopností armády zabránit bandám Viet Congu v těchto útocích. Komunisté se v této době evidentně snažili dosáhnout svého cíle dříve, než sílící americké jednotky převezmou na bojišti iniciativu. Na území Vietnamské republiky se přesunuly další tři pluky NVA, a to 18., 95. a 101. Začal závod s časem. Do země se začaly přemisťovat první vrtulníky 1. aeromobilní divize. Válka ve Vietnamu povýšila vrtulník na jeden z nejúčinnějších bojových prostředků moderní války a ne nadarmo si vysloužila přívlastek "válka vrtulníků". Předehru pro přesun 1. aeromobilní divize tvořila operace "Gibraltar", která byla odstartována 22. srpna a provedli ji vojáci 101. výsadkové divize za podpory vrtulníků 52. AB z Plei Ku. Operace se zúčastnily i stroje HMM-161 (USMC), které podporovaly 1. brigádu 101. divize. Cílem operace bylo odblokování cesty QL-19 spojující Qui Nhon s Plei Ku a zároveň vyčištění prostoru An Khe, kam se měla nová divize přemístit. Tato oblast se vyznačovala značnou aktivitou Viet Congu a při operaci "Gibraltar" bylo zabito přes 200 komunistů. 1. aeromobilní divize disponovala 443 vrtulníky a letadly určenými pro transport a materiální zabezpečení osmi praporů pěchoty a tří praporů houfnic ráže 105 mm. Vrtulníky operovaly v rámci 11. AG, která měla své základny v An Khe, Bong Sonu, Hue, Quang Tri, Phuoc Vinh a Bien Hoa. 11. AG se dále dělila na 227. AB(AH) a 228. AB(ASH), operující ve Vietnamu od 11. září, 229. AB(AH), operující od 13. září, 11. AC(GS), operující již od srpna, a 15. MB(AD), nasazené od 28. července. Souhrnně lze říct, že divize mohla počítat se dvěma prapory strojů UH-1, určenými pro výsadkové akce, a jedním praporem transportních CH-47 Chinook (které se tak ve Vietnamu objevily poprvé), podpořeným ještě 478. rotou těžkých CH-54 Tarhe. 11. AC(GS) byla určena pro potřeby velitelství divize. Obecně se "výsadkový" prapor skládal ze tří rot po 20 strojích UH-1D podporovaných jednou rotou dvanácti útočných UH-1B a transportní prapor byl složen ze tří rot po šestnácti strojích. Po operaci "Starlight" provedla USMC řadu menších pozemních a obojživelných akcí. Počátkem září během operace "Piranha" zlikvidovali mariňáci ve spolupráci s jihovietnamskou námořní pěchotou a za podpory vrtulníků značný počet komunistů na poloostrově Batangan. Koncem měsíce proběhl podobný útok, operace "Dagger Thrust I". Úder tentokrát směřoval proti komplexu opevnění, zákopů a tunelů na poloostrovech jižně od Qui Nhonu. Během října začaly americké a jihovietnamské oddíly obkličovat místa s koncentrací Viet Congu u Chu Lai v provincii Quang Nam a na Centrální vrchovině u An Khe a Plei Me. Komunisté začali v tomto období operovat ve větších počtech i v deltě Mekongu. V noci z 27. na 28. října zaútočili komunisté u Da Nangu na základnu "Marble Mountain". Jejich zájem bezesporu přitáhl velký počet vrtulníků, které na základně přechodně bázovaly. Útoční ženisté Viet Congu granáty a náložemi zničili 24 vrtulníků (z toho 13 UH-1E) a dalších 26 strojů se jim podařilo poškodit. K významnému střetu Američanů s povstalci došlo na podzim v údolí Ia Drang, jihozápadně od Plei Ku. Do této oblasti se pod velením brigádního generála Chu Huy Mana přesunuly tři pluky NVA (32., 33. a 66.) s úmyslem zaútočit na základnu speciálních jednotek v Plei Me, třicet pět kilometrů jihovýchodně od Plei Ku. Severovietnamci si vybudovali základnu na svazích hraniční hory Chu Pong. Vojenské mozky v Hanoji ale značně přecenily možnosti NVA, a naopak podcenily protivníka. Po plánované porážce vládních vojsk v Plei Me, Duc Co a okolí se NVA hodlala zmocnit Centrální vrchoviny, hlavně provincií Kon Tum a Plei Ku, dále proniknout až k pobřeží a rozdělit tak Vietnamskou republiku vedví. 32. pluk NVA již koncem července obklíčil základnu SF v Duc Co. Její obránci složení z Montagnardů a příslušníků kmene Nung, kterým veleli američtí instruktoři, se ocitli v zoufalé situaci a jen silné letecké útoky přinutily Severovietnamce dočasně ustoupit.* V rámci operace "Silver bayonet" přesunul generál Westmoreland do Plei Ku jako posily pěší pluk a dělostřelectvo. V oblasti operovaly vrtulníky 1. aeromobilní divize a několik jednotek pěchoty a dělostřelectva se letecky přesunulo i do ohroženého Plei Me. 32. pluk NVA zaútočil v noci z 19. na 20. října. 22. října vysadily v táboře vrtulníky 155. AC posilu v podobě příslušníků 91. praporu jihovietnamských Rangerů a komunisté se po několika neúspěšných pokusech základnu dobýt o tři dny později začali stahovat do bezpečí ke kambodžské hranici. 24. října vydal Westmoreland veliteli 1. aeromobilní divize, generálu Kinnardovi, rozkaz k zapojení jednotek pod jeho velením do akce směřující k opětnému navázání kontaktu s nepřítelem a jeho zničení. Největší boje se rozhořely podél cesty 6C, zablokované 33. plukem NVA. 1. listopadu v 07.20 hod. oznámily hlídkující vrtulníky pohyb asi sedm mil západně od Plei Me. O čtyřicet minut později zaútočily na podezřelou oblast americké oddíly podporované letectvem a dělostřelectvem. Američané ale s překvapením zjistili, že cílem jejich útoku se stala polní nemocnice NVA. Během půl hodiny trvajícího boje přišla NVA o 78 svých vojáků. 57 Severovietnamců bylo zajato a americkou kořist tvořily i ze strategického hlediska cenné severovietnamské dokumenty. Přestřelky pak pokračovaly po celý zbytek dne a k večeru byl poměr padlých 99 : 11 ve prospěch Američanů. V noci ze 2. na 3. listopadu byla poblíž LZ "Many" na úpatí hory Chu Pong napadena jedna četa Američanů 8. praporem 66. pluku NVA. Do akce na záchranu napadené čety se okamžitě zapojily vrtulníky, které likvidovaly nepřítele 50 metrů (!) od postavení vlastních vojáků. 6. listopadu padla do léčky i rota "B" 2. praporu 8. pluku 1. aeromobilní divize. O její evakuaci se opět postaraly vrtulníky. V polovině listopadu zaútočili Severovietnamci znovu. Americkému průzkumu se podařilo objevit oblast soustředění vojáků NVA v údolí Ia Drang. K prvním srážkám s komunisty došlo v poledne 14. listopadu u LZ "X-Ray" na jižním konci údolí. Tento den měl právě na této LZ provést výsadek 1. prapor 7. pluku, vedený podplukovníkem H. G. Moorem. Podle jednoho komunistického zajatce se na úbočí hory Chu Pong nacházely tři prapory NVA. Moorovi vojáci byli vysazováni z šestnácti vrtulníků 229. AB podporovaných čtyřmi "light fire teams" z roty "D" 229. AB. Jako první byla v 10.48 hod. vysazena rota "B" 1. praporu. Do odpoledne stačily vrtulníky přepravit ještě další dvě roty. Ve 13.45 hod. zaznamenali Američané první kontakt s nepřítelem a za chvíli se již strhla nelítostná řež. Ještě před večerem dorazila posila v podobě roty "B" 2. praporu 7. pluku. Boje pokračovaly přes noc do druhého dne. Vojáci 1. aeromobilní divize odrazili několik mohutných útoků a odpoledne vyrazili ze svých pozic k protiútoku. V místech předpokládaného výskytu komunistů ale ležely jen hromady mrtvých těl. Následující den se nepřítel pokusil ještě jednou zaútočit, ale při urputném boji se jeho síly vyčerpaly. Během tří dnů bojů ztratili Američané 79 mužů a 121 jich bylo zraněno. Ztráty NVA činily 634 mužů. Američané ukořistili značné množství zbraní, ale získali pouhé tři (!) zajatce, což více než cokoliv jiného svědčí o tvrdosti bojů. Do konce listopadu čistily americké jednotky okolní džungli, hory i samotné údolí. Severovietnamci byli sice rozprášeni, ale jednotlivci i skupinky se snažili probít do Kambodže. Když skončily poslední vyčišťovací akce operace "Silver bayonet", musela Hanoj odepsat 1800 svých vojáků. Počet mrtvých Američanů dosáhl výše 240. Svůj bojový křest prožily v listopadových střetech u kambodžských hranic vrtulníky CH-47 Chinook. V bitvě v údolí Ia Drang se vynikajícím velením a předvídavostí vyznamenal plukovník Ngo Quang Truong, tehdy ještě náčelník štábu generála Donga. Později mu bude, už coby generálovi, svěřeno velení 1. pěší divize ARVN a v poslední fázi konfliktu bude svět Truonga znát jako velitele I. CTZ. Porážka znamenala pro komunisty šok. Do bitvy v Ia Drangu neutrpěli debakl takových rozměrů. Zato pro jihovietnamské výsadkáře, účastnící se bitvy, znamenal výsledek obrovskou morální podporu. Saigonská armáda šla do této doby od porážky k porážce. V bitvě v údolí Ia Drang se sice jednalo o nesporné vítězství, ale to nikdy nemohlo být úplné. I když spojenci komunisty porazili, jejich oddíly se stahovaly do Kambodže, kde mohly opět načerpat síly a zaútočit, kdy to pro ně bylo nejvýhodnější. Kambodžská hranice zabraňovala spojencům partyzány pronásledovat a působit jim větší ztráty, nehledě k možnosti likvidovat jejich opěrné body, které byly za současné situace vystaveny "pouze" leteckým úderům. Již v prosinci zahájila USAF operaci "Tiger Hand", sérii úderů proti Ho Či Minově stezce. Armádou zapůjčené a speciálně upravené letouny OV-1 Mohawk prováděly nad stezkou ve spolupráci s osvětlovacími letouny C-130 Hercules noční průzkumné lety. Zatímco Mohawk vyhledal a označil cíl (konvoje, nákladní auta, sklady atd.), Hercules cíl osvětlil světlicemi a navedl na něj útočné letouny USAF, které dílo zkázy dokonaly. V listopadu bylo území VDR pro snadnější plánování a koordinaci leteckých útoků proti Severu rozděleno do sedmi sektorů "Route Packadges" označených 1 až 6B. Sektory RP1, RP5 a RP6A přidělilo velení USAF a RP2, RP3, RP4 a RP6B dostaly do péče posádky letounů US Navy. V Americe zatím přišly do módy protiválečné manifestace. První se konaly v Kalifornii, New Yorku, Filadelfii a Bostonu. A zatímco jedni Američané bojovali a druzí pokřikovali na ulicích, Čína a VDR nezahálely a 5. prosince podepsaly tzv. Pekingský pakt, ve kterém se ČLR zavázala dodávat ještě větší množství válečného materiálu. V této době Čína stále ještě doufala, že se jí podaří VDR a pozdější sjednocený Vietnam, který měl s její podporou vzniknout, odpoutat od SSSR a vytvořit si z něj svůj satelitní stát. Koncem roku, po útoku komunistů na základny ARVN u Da Nangu a Chu Lai, který stál spojence 21 letadel a vrtulníků, provedly v tomto prostoru spojené oddíly USMC a ARVN vyčišťovací operaci "Harvest Moon". Padlo 400 komunistů a 50 Jihovietnamců a Američanů. 15. prosince provedla americká letadla první útok na Haiphong. Při náletu na tento strategicky důležitý přístav svrhly letouny 12 tun bomb. Do této doby byl Haiphong vzhledem k přítomnosti sovětských lodí v přístavu šetřen, ale situace na jihovietnamském bojišti si vynutila nekompromisní útok na všechny zásobovací uzly ve VDR. 22. prosince se terčem náletu více než stovky útočných letounů z palub lodí USS Enterprise, USS Kitty Hawk a USS Ticonderoga stala opět oblast Haiphongu, konkrétně elektrárna ve Vong Bi. Z náletu, při němž došlo k poškození cíle, se nevrátily dva Skyhawky. O Vánocích USA nálety na Sever opět přerušily, ale bohužel opět bezvýsledně. Ho Či Min pouze zopakoval své požadavky na ukončení bombardování a stažení intervenčních vojsk z jižního Vietnamu. Vánoce roku 1965 slavilo ve Vietnamu již 185 000 Američanů. Rok 1965 byl pro vývoj válečného konfliktu ve Vietnamu zlomový. Díky angažovanosti amerických ozbrojených sil již komunisté iniciativu nedrželi tak pevně v rukou. Z amerických vojsk ve Vietnamu se během roku stala síla, kterou Hanoj již nemohla podceňovat a musela předpokládat, že ještě poroste. Úměrně s tím se zvyšovala i sebedůvěra a bojeschopnost jihovietnamské armády. Nejvyšší bojovou morálkou se tradičně vyznačovali parašutisté, kteří se účastnili spolu s americkými jednotkami i větších a důležitějších akcí. Přesto však ARVN nebyla do "amerických" akcí nasazována v masovějším měřítku a později, po odchodu Američanů ze země, se to vymstilo. Během roku stoupla i intenzita náletů na území VDR. Původně odvetné nálety vystřídala letecká ofenziva. S určitým omezením byly napadány a ničeny cíle důležité pro chod válečné mašinérie. V první fázi "Rolling Thunder" se cílem útoků stávala především komunikační a železniční síť VDR. I když Ho Či Min tvrdil, že překážkou bránící jednání jsou americké nálety a americká přítomnost v jižním Vietnamu, jeho slova již nikdo nemohl brát vážně. Komunisté útočili na Jih ještě dříve, než na VDR dopadla první americká bomba, a v době, kdy americká vojenská síla ve Vietnamské republice sestávala z několika neozbrojených instruktorů. Prezident Johnson, přestože rozhodl o přímé vojenské angažovanosti USA v konfliktu, zopakoval i většinu chyb svého předchůdce. Ani mnohem vyšší počet amerických vojáků nemohl válku na Jihu definitivně vyhrát. Série strategických pochybení amerického vedení v podstatě nahrávala komunistům. Bez přímého útoku na VDR a přerušení infiltračních cest v Kambodži a v Laosu se mohli Američané a ARVN při nejlepší vůli pouze snažit udržovat počet a intenzitu útoků komunistů na co nejnižším stupni a vyčerpávat partyzány neustálou aktivitou. Ovšem snaha o ukončení války tímto způsobem byla více než pochybná. Nicméně karta se začala pomalu obracet, taktická převaha se začala přiklánět na stranu spojenců (do konce roku například podporovalo akce spojenců již 660 amerických vrtulníků) a ofenziva komunistů v zemi byla prakticky zastavena. VYBOJOVÁNÍ PŘEVAHY (1966) Museli jsme dávat pozor, jestli jsou to naši, nebo nepřátelé, zda je to M-16, nebo AK-47, zda máme použít granát, nebo RPG raketu. Tim Page Už je skoro na konci a přitahuje. Zvedám nos za ním a hlásič Sidewinderu příjemně zapíská. Raketa opouští pylon a míří přímo k MiGu... prásk... a je knock-out. Col. Robin Olds, USAF Rok 1966 začal ve znamení zesilování ofenzivní činnosti spojenců. Mezi 1. a 8. lednem proběhla u Saigonu jedna z akcí "Search and Destroy", operace "Marauder". 173. výsadková brigáda při ní v bojích rozbila 267. prapor VC. Ihned po ukončení operace byli výsadkáři vrtulníky 147. AB přepraveni do oblasti Ho Bo (u Saigonu), kde se společně s oddíly 1. pěší divize a s Australany podíleli na ničení komplexů tunelů a bunkrů, ve kterých se nacházelo velitelství 4. vojenského okruhu VC. Během těchto událostí vyčistili vojáci 1. aeromobilní divize v rámci operace "Matador" oblast Plei Ku a Kon Tum od zbytků jednotek NVA rozprášených v bitvě u Ia Drangu. Za účelem posílení amerického kontingentu přijela do země 3. brigáda 25. pěší divize "Tropic Lightning" a u města Plei Ku si vybudovala základnu. Této divizi byla přidělena 25. AB (Div.), jejíž vrtulníky začaly z Cu Chi operovat 30. dubna. Ihned po svém příjezdu se brigáda 25. pěší divize spolu se 173. parabrigádou a s Australany zúčastnila vyčišťovací akce podél nedalekých kambodžských hranic. Komunisté se po porážce v údolí Ia Drangu boji vyhýbali, a proto došlo pouze k ojedinělým střetům. Přesto spojenci ukořistili značné množství zbraní, munice a jiného válečného materiálu, který na místě zanechaly ustupující jednotky Viet Congu a NVA. Celý začátek roku 1966 byl přes jistou opatrnost a zdrženlivost komunistů vyplněn neustálou aktivitou posilovaných amerických jednotek. Komunistům neměl být ponechán čas k opětnému zkonsolidování sil a převzetí iniciativy. Westmoreland byl rozhodnut vyvíjet na Viet Cong i NVA neustálý tlak. V rámci operace "Rolling Stone" zlikvidovali vojáci 1. pěší divize kolem 200 komunistů. Vedle toho se 101. výsadkové divizi během operace "Harrison" a 25. pěší divizi během operace "Garfield" podařilo ukořistit větší množství zbraní, munice a pro komunisty tak zoufale potřebných zásob potravin. Ze vzduchu byly komunistické jednotky neustále napadány spojeneckými letadly a průzkumné týmy při svých misích naváděly na zjištěné skupiny komunistů palbu 105mm a 155mm houfnic z nejbližších základen palebné podpory (FSB) a táborů SF nebo CIDG. Ať již byla situace v jižním Vietnamu jakkoliv vážná, komunisté začali konečně sklízet, co zaseli. Dobře vycvičení a vyzbrojení Američané, to už nebyly skupinky demoralizovaných jihovietnamských vojáků, konsternovaných strachem o své rodiny. Počátkem roku bylo do haiphongského přístavu přepraveno prvních šest ruských vrtulníků Mil Mi-6 a dvacet Mi-4 (jeden z nich si jako svůj osobní stroj vybral i sám Ho Či Min). Tyto stroje tvořily základ jediné vrtulníkové jednotky NVA, 916. vrtulníkového pluku. Přes čínské území přicestovala zároveň do severního Vietnamu stovka ruských pilotů a techniků, kteří měli Severovietnamce naučit nové stroje obsluhovat. Od roku 1969 se 916. vrtulníkový pluk rozrostl o typy Mi-8 a Ka-25. Koncem ledna obnovily USA po neochotě Hanoje k mírovým rozhovorům nálety na území VDR, přerušené o Vánocích. 6. až 8. února se v Honolulu setkali prezident Johnson a premiér Ky, aby jednali o dalším postupu ve válce. Jihovietnamský premiér později prohlásil, že nepřipustí jakékoliv jednání s teroristickým Viet Congem, a odmítl možnost připojení Viet Congu k případné koaliční vládě. Zároveň vybídl USA k intenzivnějšímu bombardování severního Vietnamu v odplatu za agresi VDR proti Vietnamské republice a ke zničení Haiphongu, jakožto brány, kterou do severního Vietnamu proudí z Ruska největší množství zbraní a jiného válečného materiálu. V této době procházelo Haiphongem 75 % až 85 % severovietnamského dovozu. V Honolulu podepsali nejvyšší představitelé obou zemí deklaraci o všestranné hospodářské a vojenské pomoci USA jižnímu Vietnamu. V první polovině roku 1966 docházelo jen k ojedinělým střetům s komunistickými jednotkami, které se ještě zcela nevzpamatovaly z porážky z listopadu minulého roku. Nejdůležitější akcí v prvních měsících roku 1966 byla operace "Masher/White Wings/Thang Phuong II" v oblastech Quang Ngai a Bong Son, na které se podílela většina jednotek 1. aeromobilní divize, jednotky ARVN a jihokorejské oddíly a která probíhala paralelně s operací USMC "Double Eagle". Byla to první společná operace spojenců, která přesahovala hranice jednotlivých válečných zón a jejím cílem byla likvidace 325. divize NVA. Tato velká akce skončila počátkem března. 2400 komunistů se již nikdy nevrátilo na své základny. Zvláště vynikli vojáci 1. aeromobilní divize, kteří se do akce v provincii Binh Dinh zapojili bezprostředně po ukončení operace "Matador". Operace má na svém kontě ještě jeden primát. Během bojových akcí byly pod vrtulníkem CH-54 Skycrane poprvé přepravovány houfnice ráže 155 mm. Jednotky 1. aeromobilní divize pak v provincii Binh Dinh, bohaté na rýži, zůstaly a během roku svedly několik těžkých bojů s 22. divizí NVA. Během operace "Utah" se mezi 4. a 8. březnem spojené jednotky USMC a ARVN střetly poblíž města Quang Ngai s oddíly NVA. Severovietnamci ztratili 600 svých vojáků. Spojenci přišli o 128 vojáků (98 USMC, 30 ARVN) a zraněno bylo 278 Američanů a 120 vojáků jižního Vietnamu. Komunistickou palbou bylo rovněž poškozeno nebo zničeno několik letadel a vrtulníků podporujících spojence. Počátkem března pronikl do údolí A Shau v provincii Thua Thien 95. pluk NVA a obklíčil jednu ze základen Special Forces a jihovietnamských CIDG. Posádka této základny, ležící v blízkosti laoských hranic, monitorovala pohyb komunistických jednotek v oblasti a jejich přesun z Laosu na území jižního Vietnamu po stezce procházející právě údolím A Shau. Další dva tábory v A Loui a Ta Balu byly v prosinci 1965 vyklizeny a jejich posádky z údolí A Shau staženy, protože oba tábory ležely mimo dosah případné podpůrné palby spojeneckého dělostřelectva. Severovietnamský útok zahájený tradičně těžkou minometnou palbou zastihl posádku tábora, čítající 434 mužů, za úsvitu 9. března. Následoval výpad, který ale obránci odrazili celkem snadno. Zatím se jednalo pouze o jakousi sondáž, která měla prověřit odolnost obrany. Komunisté měli totiž v této době velice špatné zkušenosti s dobýváním základen a táborů SF, LLDB nebo CIDG. Již v poledne přiletěly k obleženému táboru dva vrtulníky CH-34, které měly evakuovat první raněné obránce, ale palba komunistů jeden z vrtulníků sestřelila. Generální útok zahájili komunisté následujícího dne krátce po půlnoci. Přes silnou leteckou podporu (Skyraidery provedly na podporu obránců 210 vzletů, během kterých zlikvidovaly kolem 500 komunistů) byla na konci dne situace v táboře vážná a zbylí obránci museli být evakuováni. V 17.30 hod. přiletělo k táboru 16 vrtulníků CH-34 z HMM-163 doprovázených šesti UH-1E. Obránci se měli sami probít k LZ vzdálené asi 300 metrů od severního okraje tábora. Místo organizovaného stažení k vrtulníkům se ale Jihovietnamci v panice rozběhli k přistávací zóně. Příslušníci CIDG, bezhlavě se ženoucí k vrtulníkům, se navzájem sráželi k zemi, šlapali po sobě a Zelené barety nebyly s to tuto situaci zvládnout. Teprve varovné výstřely z kulometů vypálené "doorgunners" Montagnardy jakž takž uklidnily. Sotva dostali Američané situaci pod kontrolu, zasáhl jeden z CH-34 projektil z bezzákluzového děla a o malou chvíli později byl stejně zasažen další stroj. Posádky sestřelených vrtulníků a muži na jejich palubách, kteří přežili, se snažili utéct do džungle. Evakuovat se tak podařilo jen 69 obránců. Během několika následujících dní zachránily vrtulníky, neustále pátrající po přeživších, dalších 100 mužů. Tyto záchranné mise ale byly krajně nebezpečné, protože komunisté vrtulníky již většinou čekali a vždy je zasypali krupobitím palby (jeden vrtulník se tak vrátil se 128 průstřely). Při útoku bylo zabito 7 Zelených baretů a 250 příslušníků CIDG. Komunisté sestřelili 5 letadel nebo vrtulníků a nejméně 12 poškodili. Maj. Bernardu C. Fischerovi byla udělena Congressional Medal of Honour za to, že se svým A-1E přistál do nepřátelské palby, aby zachránil sestřeleného pilota jiného Skyraideru. Spojenecké velení sice zvažovalo možnost vyslat do údolí A Shau dva prapory USMC a tábor komunistům opět vyrvat, ale plán nakonec nebyl realizován. S nastupujícími teplejšími měsíci obnovily svou činnost také pacifistické organizace a ve dnech 25. až 27. března proběhly protiválečné manifestace v sedmi městech USA a sedmi městech západní Evropy. Po událostech v údolí A Shau proběhla další společná akce spojenců, operace "Texas", namířená proti třem praporům Viet Congu a NVA. Následovala operace "Indiana" a poté se pozornost zpravodajské služby soustředila na oblast Chu Lai. Podle zpravodajců se do oblasti severozápadně od Chu Lai přesunula 620. divize NVA a jednotky Viet Congu. Do určené oblasti se okamžitě vypravily spojenecké průzkumné hlídky. Jediné vážnější střetnutí ale prožila pouze osmnáctičlenná hlídka vedená Sgt. Jimmie Howardem. Ke střetu došlo v noci mezi 15. a 16. červnem u Nui Vu. Po celonočním boji, kdy se Howardovi muži bránili na kousku země proti praporu NVA, přišla konečně pomoc. Noc přežilo 12 mužů, z nichž všichni byli zranění a bránili se ukořistěnými AK-47. Muži z této hlídky obdrželi 18 Purple Heart, 15 Silver Star, 2 Navy Cross a Howardovi byla udělena Congressional Medal of Honour za statečnost a bravurní velení jednotce v boji. V dubnu obdržela rozkaz k přesunu na vietnamské bojiště 4. pěší divize "Ivy Division" z Fort Lewis ve státě Washington. V Qui Nhonu se její příslušníci vylodili v červenci. Koncem září se pak vojáci 4. pěší divize ujali "svého" regionu, ve kterém operovali až do stažení 4. divize v roce 1970. Operační prostor divize tvořila Centrální vrchovina, hlavně provincie Plei Ku a Kon Tum. Od 25. dubna začaly ve Vietnamu operovat vrtulníky 4. AB(Div.) dislokované na základnách v Plei Ku, Dak To a An Khe, určené k podpoře "Ivy Division". 11. dubna se nad VDR poprvé objevily bombardéry B-52, které zasypaly pumami jednotky NVA mířící na jih při přesunu průsmykem Mu Gia. V noci na 18. dubna zaútočila dvojka A-6A Intruderů od VA-85 z paluby USS Kitty Hawk na tepelnou elektrárnu ve Vong Bi u Haiphongu. Tento cíl byl terčem amerických náletů již několikrát. Celkem na něj útočilo více než sto letounů, ale vždy s mizivým výsledkem. Nyní ale 26 bomb o váze 454 kg svržených Intrudery dopadlo na objekty elektrárny s devastujícím účinkem. O den později hlásilo rádio Hanoj do světa zprávu, že Američané, eskalující leteckou válku proti VDR, nasadili v oblasti mezi Hanojí a Haiphongem bombardéry B-52. Pro posádky dvou úspěšných Intruderů byl tento omyl nejvyšším oceněním. 23. dubna se na vietnamské obloze objevil nový, dvoumachový stíhací letoun MiG-21 (v kódu NATO "Fishbed"). 921. pluk severovietnamského letectva jako první obdržel tyto letouny ze SSSR v zimě 1965. Nicméně debut nového letounu ve Vietnamu nedopadl příliš slavně. Již 26. dubna sestřelil první Fishbed Maj. J. P. Gillmore pilotující s 1st/LtW. T. Smithem letoun F-4C od 480. TFS. MiGy-21 získaly své první vítězství až 14. prosince 1966. Obětí byl F-105D. 1. května ostřelovalo dělostřelectvo 1. pěší divize poprvé kambodžské území, když se americké jednotky dostaly pod palbu vedenou z Kambodže. Další velké pozemní operace na Jihu zahájili spojenci až počátkem léta. 25. pěší a 101. výsadková divize provedly na Centrální vrchovině v oblasti měst Kon Tum a Plei Ku operace "Paul Revere" a "Hawthorne". Viet Cong musel odepsat dalších 1100 mužů. 1. pěší divize zatím zahájila spolu s 5. pěší divizí ARVN v provincii Binh Long operaci "El Paso II", při které měla vyhledat, přinutit k boji a vyhladit 9. divizi Viet Congu. Při akci, trvající šest týdnů, bylo sice zlikvidováno 850 až 900 komunistů, ale jak se později ukázalo, jádro divize se včas stihlo přesunout do svého záložního postavení v Kambodži. 12. června ve 14.46 hodin odpálil CDR. Harold L. "Hal" Marr od VF-211 pilotující F-8E Crusader raketu AIM-9D. Další raketa opustila pylon o čtyři minuty později. Oba Sidewindery svůj cíl, kterým byly severovietnamské MiGy-17, nalezly. Byly to první MiGy sestřelené nad Vietnamem stíhacím F-8. Piloti Crusaderů skórovali při bojích se severovietnamskými letouny ve dvaceti případech. V polovině roku vstoupila do nové fáze operace "Rolling Thunder". Letectvo USA začalo s údery hlavně proti palivovým zařízením a skladištím pohonných hmot na území celé VDR, ale pokračovaly i nálety na komunikační síť a průmyslové objekty. Útoků byl ušetřen pouze střed Hanoje a Haiphongu a třicetikilometrová "no fly" zóna podél hranic s ČLR. První nálet nové fáze "Rolling Thunder" byl proveden 26. června, kdy letouny F-105 Thunderchief zaútočily na skladiště pohonných hmot 6 km od Hanoje a celý komplex z 95 % zničily. 29. června byl proveden dosud největší nálet na oblast Hanoje a Haiphongu. Americká letadla zničila celkem dvě třetiny severovietnamských ropných zásob a vyřadila zařízení na přečerpávání ropy z tankerů. Po náletu na skladiště ropy v Haiphongu provedeném Intrudery od VA-165 z USS Ranger byly sloupy kouře z hořící ropy viditelné ještě ze stokilometrové vzdálenosti. Při akci 29. června sestřelil Maj. Fred L. Tracy na F-105D od 388. TFW severovietnamský MiG-17. Šlo o první z 28 sestřelů získaných nad VDR piloty Thudů. Představitelé americké vlády a letectva sice prohlásili, že bombardování bylo vedeno s maximálním ohledem k civilním zařízením a že posádky byly instruovány, aby bombardovaly pouze předem určené strategicky významné cíle, aby se předešlo ztrátám na civilním obyvatelstvu, ale přesto si bombardování vyžádalo životy civilistů. Na konci roku americké ministerstvo obrany připustilo, že i když se američtí piloti pokoušeli bombardovat pouze vojensky důležité cíle, mohly být nešťastnou náhodou zasaženy i civilní oblasti. Piloti nemohli při útocích na severovietnamská města, a zvláště na Hanoj a Haiphong, nikdy stoprocentně zaručit, že zasáhli pouze vojensky důležitý objekt. V obou těchto městech je velmi hustá zástavba a značné množství malých továren a dílen bylo posazeno uvnitř ní. Tyto továrny produkovaly 24 hodin denně válečný materiál (pneumatiky, výstroj, součástky zbraní atd.) a nebylo možné je bombardovat bez rizika zasažení okolních objektů. Komunisté také s oblibou umísťovali potenciální cíle pod "civilní deštník", což přímo vylučovalo možnost zničení cíle bez současného zasažení civilního štítu. Generálmajor Gilbert L. Meyers, který byl od dubna 1965 do srpna 1966 zástupcem vrchního velitele amerických leteckých sil ve Vietnamu, se vyjádřil k problému civilních obětí bombardování před senátním podvýborem pro kontrolu vojenské připravenosti. Uvedl: "V haiphongském přístavu chodí snad lidé, kteří vykládají lodě, v civilním obleku, pomáhají však ve válce právě tolik jako muž, který stojí v předsunutém postavení u děla. Kromě toho víme, že na spojovacích linkách bylo k opravám silnic a mostů povoláno mnoho žen. Tuto práci lze ovšem přenechat ženijní jednotce, pokud jaká je, a civilisty, kteří tam pracují teď, navléci do uniforem. Potom by tíž lidé zase dělali tutéž práci. Je nad mé chápání, jak lze v takovéhle válce dělat rozdíl mezi vojákem a civilistou. Na válečném úsilí se přece podílejí všichni." Američtí piloti většinou mohli jen bezmocně sledovat kolony nákladních aut, jak naložené zbraněmi pro komunistické vojáky bojující na Jihu stojí uprostřed městské zástavby a jejich řidiči se je ani nepokouší maskovat. Severovietnamci totiž moc dobře věděli, že američtí piloti na ně nezaútočí, protože bombardovat nebo ostřelovat auta na území VDR mají povoleno jen během jejich přesunu a mimo městskou zástavbu. Takže jakmile padla noc a intenzita náletů se rapidně snížila, přesunula se kolona dále k jihu, do bezpečí dalšího města atd., až se zbraně dostaly na jihovietnamské bojiště, kde zabíjely Američany i jihovietnamské vojáky a civilisty. Také ty z baterií SAMů a protiletadlových děl, které byly umístěny uprostřed vesnic a měst, byly po většinu války v bezpečí. Výjimkou nebyla ani letiště uvnitř "no fly" zón okolo Hanoje a Haiphongu. "Vzlétl jsem výš a přímo přede mnou, na konci rozjezdové dráhy, stály čtyři MiGy-21, připravené ke startu, aby zaskočily piloty letící za mnou. Nesměl jsem se jich dotknout, protože jejich kola se ještě neodlepila od betonové dráhy. Měl jsem na palubě zbraně, které by nebyly zanechaly velké krátery pro případnou identifikaci, a byl by to ohromný pocit zničit je všechny čtyři najednou... Přesně jako podle příručky se MiGy rozběhly po rozjezdové dráze, zasunuly podvozky, provedly stoosmdesátistupňovou zatáčku a pustily se do letky, která následovala za mnou." Tato vzpomínka plukovníka J. M. Broughtona snad ani nepotřebuje komentáře. Přes všechna možná i nemožná omezení, díky kterým bylo šetřeno civilní obyvatelstvo (zároveň ale zbytečně stoupaly ztráty amerického letectva, nemluvě o pošetilém maření válečného úsilí spojenců na Jihu), dosahovalo bombardování nemalé účinnosti. Tak například do poloviny května 1965 bylo z 27 napadených mostů zničeno 26. Do září 1966 bylo na území VDR zničeno více než 3000 železničních vagonů a železnice byla přerušena na 600 místech. Hlavní železniční tah spojující Hanoj s jihem VDR byl prakticky vyřazen z provozu. Aby bylo možno udržet alespoň spojení mezi VDR a Čínou, zmobilizoval Sever téměř 300 000 lidí a Čína poskytla 20 000 ženistů. Tato masa lidí se okamžitě po ukončení náletu vrhala jak na napadené části železnice, tak na rozbombardované úseky běžných silnic. Hanojské vedení, rozzuřené stoupajícím rozsahem škod způsobených bombardováním, začalo v červenci vyhrožovat, že sestřelené americké letce bude soudit jako válečné zločince. Proti těmto výhrůžkám vystoupili mimo jiné i generální tajemník OSN U Thant a papež Pavel VI. Americká letadla začala v této době bombardovat DMZ, ve které se soustřeďovalo stále více jednotek NVA a vojenského materiálu a odkud byly komunisty podnikány stále častější výpady do jižního Vietnamu. Během července provedlo 8500 příslušníků USMC a 2500 příslušníků ARVN poblíž demilitarizované zóny operaci "Hastings". Zpravodajská služba zjistila, že na území Vietnamské republiky se hodlá přes DMZ, kterou měla námořní pěchota střežit, infiltrovat 324. divize NVA. Průzkumné hlídky, tzv. "Stingray Teams", vysazované od června k misím z nových vrtulníků CH-46 Sea Knight ze stavu HMM-164, navíc přinášely poplašné zprávy o aktivitě 321. divize NVA v oblasti města Quang Tri. Operaci zahájil 15. července výsadek 3. praporu 4. pluku USMC do údolí Song Ngau. Na místo přepravily mariňáky stroje ze stavu MAG-16. Výsadkovou operaci ze vzduchu řídil velitel této jednotky, plukovník Hunt. Vrtulníky CH-46 prvních dvou vln vysadily vojáky 3. praporu bez problémů, teprve stroje třetí vlny se setkaly s těžkou protiletadlovou palbou. V té se nejprve při provádění únikových manévrů dva vrtulníky srazily (dva CH-46 od HMM-164) a třetí, který se jim snažil vyhnout, narazil na strom a taktéž havaroval. Havárie si vyžádala 13 životů. Další Sea Knight byl sestřelen ještě téhož večera (mariňáci údolí později překřtili na "Helicopter Valley"). Následovaly dlouhé dva týdny bojů v husté, neproniknutelné džungli. Spojencům, pokud to počasí umožňovalo, vydatně pomáhalo letectvo i dělostřelectvo. Občasný déšť ale tuto pomoc omezoval. A co bylo nejhorší, při nepřízni počasí nemohly spojenecké vrtulníky z místa bojů odvážet zraněné vojáky. Přes tyto obtíže byli Severovietnamci pomalu, ale jistě krok za krokem zatlačováni a ohniska odporu byla nemilosrdně likvidována. Do konce července nakonec spojené americko-vietnamské oddíly zlikvidovaly 800 komunistů. Sami přišli o 150 vojáků. Zbývající příslušníci 324. divize NVA se stáhli do Laosu, kde divize čekala na doplnění stavu a na celkovou reorganizaci. Po operaci "Hastings" následovala operace "Prairie", v průběhu které se námořní pěchota střetla s oddíly 304. a 341. divize NVA, proniknuvších na území Vietnamské republiky. USMC přišla o 200 mužů a do severního Vietnamu se již nikdy nevrátilo 1000 příslušníků NVA. Zároveň s pozemními akcemi mariňáků zahájilo 20. července letectvo USMC ve spolupráci s USAF operaci "Tally Ho", sérii náletů na infiltrační stezky NVA ze severního Vietnamu. Svého vrcholu dosáhla "Tally Ho" v září, kdy bylo provedeno na 12 000 vzletů. V červenci také americká strana zamítla požadavek premiéra Kyho na invazi do VDR. V roce 1966 začaly na území jižního Vietnamu operovat jednotky SEAL. Těžiště jejich působení leželo v oblasti delty Mekongu, protkané vodními cestami, kde vyhledávaly a likvidovaly velitelská stanoviště, sklady a základny komunistů a narušovaly jejich zásobovací stezky. Tyto velice obávané elitní jednotky ze svazku US Navy (obdoba armádních Zelených baretů nebo Rangers), cvičené pro boj v tom nejobtížnějším terénu (bažiny, hustá džungle na březích řek i řeky samotné), způsobovaly komunistům těžké ztráty při minimu obětí z vlastních řad. 11. září proběhly ve Vietnamské republice (přes pokusy komunistických povstalců o jejich narušení) volby do Ústavodárného shromáždění. Volby potvrdily pozice dosavadního prezidenta i premiéra. Svou roli zde sehrály konečně výrazné úspěchy na bojišti. Ve stejný měsíc se pod velením Col. George Pattona jr. na vietnamské bojiště přesunul 11. tankový pluk "Blackhorse Regiment". Na severu v provincii Binh Dinh zahájila zatím 23. září jihokorejská 1. pěší divize "Tiger" operaci "Haeng Ho 6". Úkolem jihokorejských "tygrů" bylo vyčistit od Viet Congu oblast okolo Qui Nhonu. Do 9. listopadu ztratili komunisté více než 1100 svých vojáků. Ztráty Jihokorejců nebyly velké. Koncem září začala severně od města Qui Nhon, ležícího u pobřeží, operace "Irving". Vrtulníky dvou brigád 1. aeromobilní divize zaútočily první říjnový týden na vojáky Viet Congu uzavřené v oblasti obklíčené jihovietnamskými a jihokorejskými jednotkami. Nejtvrdší boje, trvající dva dny, proběhly u vesnice Hoa Hoi. Američané v této bitvě ztratili tři muže a měli 29 raněných. Ztráty Viet Congu činily 230 mrtvých nebo raněných. Celá akce se vyznačovala rychlými vrtulníkovými přesuny a přepady a následnou naprostou dezorientací nepřítele. Do ukončení bojů 24. října bylo 680 příslušníků Viet Congu a NVA zabito a 740 zajato. 1. aeromobilní divize přišla o 20 mužů a vrtulníky opět potvrdily svou dominantní roli v této válce. 15. října zahájila 196. pěší brigáda ve válečné zóně "C" v provincii Tay Ninh vyhledávací a likvidační akci: operaci "Attleboro". Zpočátku se zdálo, že "Attleboro" bude jednou z akcí, při nichž bude kontakt s komunisty spíše výjimkou. 19. října ale Američané v této oblasti objevili velký tábor komunistů a do válečné zóny "C" se urychleně přesunuly jednotky 1. pěší divize jako posila. 28. října došlo k bitvě s jedním praporem Viet Congu a začátkem listopadu již bylo jasné, že v zóně "C" jsou soustředěny značné síly nepřítele. 3. listopadu prošly spojenecké jednotky jednou z nejtěžších bitev, k jakým zatím do této doby došlo. Vyšlo najevo, že v místě operuje 101. pluk NVA a 9. divize VC, jejíž značná část unikla 1. pěší divizi při operaci "El Paso II" do Kambodže. Proto byly na pomoc povolány ještě brigády 4. a 25. pěší divize, 173. výsadková brigáda a několik praporů ARVN. Operace se tak účastnilo 22 spojeneckých praporů (na 20 000 mužů) a z "Attleboro" se stala do té doby největší pozemní akce ve Vietnamu. Celý listopad probíhaly urputné boje, a když zbytek 9. divize na konci listopadu ustoupil do Kambodže, zanechali povstalci na bojišti 2200 svých mrtvých spolubojovníků. Raněných měl Viet Cong 900. Ztráty Američanů dosáhly do ukončení akce 26. listopadu 150 mrtvých a 500 raněných. Na 24. a 25. října svolal filipínský prezident Marcos do Manily konferenci představitelů sedmi zemí podílejících se na válce v jižním Vietnamu (Vietnamská republika, USA, Austrálie, Nový Zéland, Filipíny, Korejská republika a Thajsko). Spojenci potvrdili svobodnému Vietnamu právo na politické sebeurčení. Dále se zavázali pokračovat v ekonomické, sociální a kulturní spolupráci, aby "...zpřetrhali pouta chudoby, negramotnosti a chorob". Taktéž došlo k dohodě o stažení intervenčních vojsk z jižního Vietnamu šest měsíců po zastavení agrese VDR. Při návratu z konference navštívil prezident Johnson základnu v Cam Ranh Bay na jihovietnamském pobřeží, kde udělil zraněným vojákům vyznamenání a medaile za statečnost. 1. listopadu na Saigon opět dopadly rakety odpálené Viet Congem z okolní džungle. Do Long Binh se během popisovaných událostí přesunula 199. pěší brigáda, vytvořená v létě na základně Fort Benning v Georgii přímo pro službu ve Vietnamu. Bezprostředně po svém příjezdu se 199. pěší brigáda ve válečné zóně "D" zúčastnila operace "Uniontown". Od začátku roku 1967 se pak brigáda starala o bezpečnost venkova v oblasti Saigonu. 25. října, bezprostředně po ukončení operace "Irving", zahájila 1. aeromobilní divize v pobřežním pásu provincie Binh Dinh operaci "Thayer II". Jejím cílem bylo vyčistit bohaté a úrodné pobřeží provincie od komunistů a vytlačit je dále na západ od údolí Luoe Ci a Kim Son, míst s častou partyzánskou aktivitou. Bojové akce trvaly až do poloviny února 1967 a na operaci "Thayer II" doplatilo svým životem 1700 příslušníků Viet Congu. Dále na jihu, poblíž Saigonu, provedly spojené síly 1., 4. a 25. pěší divize (každá divize poskytla po jedné brigádě) operaci "Fairfax". Akce začala 30. listopadu. V lednu 1967 se nasazené jednotky vrátily zpět ke svým divizím a jejich místo zaujala 199. pěší brigáda a později 5. skupina Rangers ARVN. V prosinci uskutečnila 4. pěší divize za podpory jednotek 25. pěší a 1. aeromobilní divize u kambodžské hranice západně od Plei Ku operaci "Paul Revere IV". Jednalo se o další z preventivních operací, majících za cíl vyčistit od partyzánů džungli u hranic s Kambodžou. Během šesti týdnů bojových akcí zlikvidovali američtí vojáci kolem 1000 komunistů. V polovině prosince byla do Vietnamu přesunuta 9. pěší divize US Army, jež byla pro službu ve Vietnamu znovu reaktivována. Operovat měla převážně v III. CTZ a hlavní stan divize byl umístěn v Bear Cat jihovýchodně od Saigonu. 2. brigáda 9. pěší divize pak byla vyčleněna jako jednotka mající operovat v součinnosti se silami MRF v Deltě. 2. prosinec byl pro Američany útočící proti VDR "černým čtvrtkem". Toho dne přišli při útoku na sklady pohonných hmot u Phuc Yen o osm letadel. Byl proto vypracován návrh operace, jejíž cílem bylo paralyzovat činnost severovietnamského letectva. Tvůrci operace nazvané "Bolo" byli Capt. Robin Olds a Capt. John B. Stone. Celý vtip spočíval v záměně Thudů, které se nad Severem objevovaly nejčastěji, za Phantomy. Phantomy měly při letu ve všem napodobovat zranitelnější Thunderchiefy, tím vylákat MiGy z jejich základen a co nejvíce jich sestřelit. F-4 tak musely tankovat ze Stratotankerů ve stejný čas jako Thudy, letět stejnou rychlostí ve stejných koridorech, výškách a formaci, používat stejných rádiových volacích kódů atd. Operace začala 2. ledna 1967, kdy i přes špatné počasí nad cílem odstartovalo 14 letek F-4C (56 letadel), 6 letek F-105F Wild Weasel (24 letadel) a čtyři letky F-104C Starfighter (16 letadel). Celá formace byla doprovázena nepostradatelným EB-66 Destroyer a velitelským EC-121 Big Eye. Cílem útoku bylo letiště v Phuc Yenu. Sedm letek F-4C od 8. TFW dostalo přiděleno právě Phuc Yen a Gia Lam v Hanoji a pět letek F-4C od 366. TFW mělo blokovat Letiště Kep, Cat Bi a sledovat čínské letiště v Ning Mingu. "Máme štěstí! Vietnamci uvěřili, že se blíží pumami ověšené zranitelné Thudy, a s přáním snadné sklizně posílají jedenadvacítky do vzduchu. Má jednotka vstupuje do oblasti jako první. Abychom Vietnamce udrželi co nejdéle ve víře, že jsme bombardovací stopětky, nezapínáme palubní radary ani ,muziku'* dříve, než přeletíme Red River blízko Phuc Yen." Tolik Robin Olds. Lest se povedla a v následující letecké bitvě, dosud největší, k jaké nad VDR došlo, sestřelili Američané nejméně sedm MiGů bez vlastních ztrát. Po jednom sestřelu si zapsali i oba duchovní otcové této akce, plukovníci Olds a Stone. Čtyři dny poté 8. TFW úspěšný trik zopakovala, když poprvé vyslala dvojku Phantomů F-4C z 555. TFS jako doprovod průzkumnému RF-4C. Doprovodné Phantomy pilotovali Maj. Thomas M. Hirsch a Capt. Richard M. Pascoe a jako GIBové seděli v kabinách 1st/Lt. Roger J. Strasswimmer a 1st/Lt. Norman E. Wells. Všechny tři Phantomy letěly v sevřené formaci, aby obsluhy severovietnamských radarů viděly na obrazovkách jen jeden odraz. Severovietnamci proti "osamělému" špionovi vyslali čtyřku MiGů-21. Mezi překvapené Severovietnamce pak vpadly oba doprovodné Phantomy a dva z nich sestřelily. Konec roku 1966 zastihl ve Vietnamu již 385 000 Američanů. WESTMORELANDOVA OFENZIVA (1967) Strach bylo něco jiného, něco, co jsi vědomě potlačil. Když sis ho uvědomoval, řídil tě, ovládal tě, pak jsi ho potřeboval. Tim Page Již začátek tohoto roku dával tušit, že se generál Westmoreland rozhodl radikálně řešit problém oblastí jižního Vietnamu kontrolovaných Viet Congem. Jednou z nich byla 35 kilometrů severozápadně od Saigonu ležící oblast porostlá džunglí, ohraničená vesnicemi Ben Cat, Ben Suc a řekou Saigon. Byl to za války nechvalně známý "Iron Triangle - Železný trojúhelník", odkud Viet Cong ohrožoval klid hlavního města. 8. ledna začala útokem na vesnici Ben Suc, tvořící západní vrchol trojúhelníku, operace "Cedar Falls". Vesnice sloužila povstalcům jako opevněné zásobovací a politické centrum celé této nebezpečné oblasti. Jednalo se doslova o pralesní pevnost protkanou stovkami kilometrů tunelů a posetou bunkry a podzemními skladišti zbraní a potravin, využívanou Viet Congem jako nástupiště k útokům na Saigon. Během let budování zákopů, tunelů a bunkrů se z "Železného trojúhelníku" stala krajně nebezpečná oblast, kam se vojáci ARVN před příchodem Američanů odvážili proniknout jen občas, a to ještě jen ve velkých skupinách. Na konci roku 1965 se sice Američané pokoušeli tuto oblast zpacifikovat, ovšem bez znatelného úspěchu. Protože však "Železný trojúhelník" představoval pro Saigon a okolí trvalou hrozbu, rozhodl generál Westmoreland koncem roku 1966 o jeho likvidaci. Prapor 1. pěší divize tedy za svítání 8. ledna provedl překvapivý výsadek do vesnice Ben Suc a zlikvidoval přítomné příslušníky Viet Congu. Podél západního okraje trojúhelníku zatím čekaly v záloze oddíly 25. pěší divize a 196. pěší brigády. Na východě a severu zaujaly postavení jednotky 1. pěší divize, 173. parabrigáda a 11. tankový pluk. "Železný trojúhelník" byl tak obklíčen a následující den zahájily americké jednotky postup do jeho nitra. Celá oblast byla rozdělena na několik úseků a ty Američané postupně čistili od partyzánů. Spojenecké letectvo svrhlo během bojů 1229 bomb. Operace trvala 19 dní a Viet Cong za tuto dobu ztratil 711 mužů a dalších 488 padlo do zajetí. Americké ztráty dosáhly výše 72 mrtvých (NLF naopak tvrdí, že během 18 dní zlikvidovali její bojovníci více než 2500 Američanů). Tak skončila první část akce. Jakmile byla oblast zbavena partyzánů, nastoupili místo vojáků ženisté a demoliční čety s buldozery a začali likvidovat rozsáhlé systémy opevnění a zákopů. Objevené tunely prozkoumali a zničili vojáci z oddílů tzv. "Tunnel Rats".* 6000 z 10 000 obyvatel oblasti bylo přesídleno do jiných částí země, neboť jejich obydlí padla za oběť bojům nebo následujícím vyčišťovacím a demoličním akcím. Do konce ledna se z "Železného trojúhelníku", porostlého původně bujnou vegetací, stalo spáleniště pokryté troskami bunkrů a opevnění a protkané zřícenými a zasypanými tunely. Přesto nebezpečí s názvem "Železný trojúhelník" nepominulo. Zdaleka ne všechny komunistické jednotky zdržující se v této oblasti byly zničeny a po čase se opět vzchopily. Zatímco se v "Železném trojúhelníku" tvrdě bojovalo, vykonal premiér Ky ve dnech 18. až 26. ledna návštěvu Austrálie a Nového Zélandu. Při této příležitosti poděkoval oběma zemím za pomoc a podporu, kterou poskytovaly jižnímu Vietnamu ve válce za svobodu. Návštěvu narušili nechutným způsobem demonstranti protestující proti válce a celou trapnou situaci završil svým projevem, při kterém nazval vietnamského premiéra vrahem, předák australských labouristů Arthur Caldwell. Toto už bylo faux-pas, nad kterým se může reálně uvažující člověk jen trpce pousmát. Premiér napadeného státu bojujícího o holé přežití byl obviňován ze spoluviny na vzniku a trvání války, pustošící jeho vlast. V lednu se ve Vietnamu objevily první čtyři vrtulníky CH-53 Sea Stallion od HMM-463. Do 22. května zachránily jejich posádky 103 sestřelené spojenecké vrtulníky a letouny. Další 22 CH-53 přibyly do "Marble Mountain" v červnu. 1. února byl americkými letouny potopen severovietnamský hlídkový člun SO-1 (sedm lodí tohoto typu dodal Sovětský svaz do VDR v letech 1960-1966). S velkými operacemi nesrovnatelná, ale přesto zajímavá událost se odehrála 24. února na Centrální vrchovině. Capt. Hillard A. Wilbanks, pilot průzkumné Cessny O-1G z 21. TASS, objevil při misi FAC vojáky NVA a Viet Congu číhající v léčce na jednotku blížících se jihovietnamských Rangers. Odvážný pilot začal nad komunisty ve svém malém letounku přelétávat a palbou ze své M-16 prostrčené bočním okénkem kabiny zabránil překvapeným komunistům v útoku a zároveň tak varoval do poslední chvíle nic netušící Jihovietnamce. Kapitán Wilbanks za svůj čin bohužel zaplatil životem, když rozzuření komunisté jeho Cessnu sestřelili. Za tuto akci, při které obětoval svůj život za záchranu spolubojovníků, byl posmrtně jako jediný z pilotů FAC vyznamenán Congressional Medal of Honour. Na operaci "Cedar Falls" bezprostředně navazovala operace "Junction City". Byla to jedna z největších operací ve Vietnamu. Zúčastnilo se jí 22 amerických a 4 jihovietnamské prapory. Spojenecké velení shromáždilo jednotky 1., 4., 9. a 25. pěší divize, 196. pěší brigády, 11. tankového pluku, 173. výsadkové brigády, dále Australany a jednotky ARVN. Celkem 45 000 mužů. Celá akce byla zaměřena na likvidaci komunistů v oblasti válečné zóny "C", přibližně ohraničené vesnicemi Ben Cat na jihovýchodě, An Loc na severu, městem Tay Ninh na jihozápadě a kambodžskou hranicí na západě. Velení zvolilo pro "Junction City" taktické schéma "kladivo a kovadlina". Oblast byla obklíčena a měla nyní tvar gigantické podkovy otevřené směrem k jihu. Na západě a severozápadě zaujala postavení 25. pěší divize podporovaná 196. pěší brigádou, částí 11. tankového pluku, jednotkami 4. pěší divize a vietnamskou námořní pěchotou (uskupení "Alpha"). Sever a severovýchod obsadily prapory 1. pěší divize, 9. pěší divize, 173. parabrigáda, pluk 1. aeromobilní divize a jednotky ARVN (uskupení "Wallace"). Tyto síly sloužily jako "kovadlina". V roli "kladiva" měly z jihu do podkovy vpadnout brigáda 25. pěší divize a část 11. tankového pluku. Celá operace začala 22. února, kdy 2. prapor 503. pluku 173. výsadkové brigády provedl výsadek z letounů C-130 Hercules a dopadl za komunistickými pozicemi u Tay Ninh (byl to jediný letecký výsadek provedený ve vietnamské válce). Jednotky 25. pěší divize a 11. tankového pluku začaly s postupem na sever, ale Američané v této fázi navázali kontakt s nepřítelem pouze dvakrát. Na 50 mrtvých a zraněných měla setnina 1. pěší divize, která se 28. února u Prek Kloku střetla s praporem Viet Congu. Komunistům se podařilo setninu rozdělit na několik izolovaných skupin a na ty podnikali komunisté neustálé útoky. Teprve na konci dne se Američané za pomoci posil a podpory dělostřelectva a letectva dokázali osvobodit. 10. března pak dva prapory 9. divize Viet Congu zaútočily v Prek Kloku na základnu palebné podpory. Na základně byly umístěny dvě baterie děl a mechanizovaný pěší prapor vybavený transportéry M-113. Komunisté základnu nejprve zasypali přívalem minometných granátů a raket. Poté partyzáni zaútočili proti východní straně základny a po odvedení pozornosti obránců provedli několik menších útoků i na jiných místech obranného perimetru. Všude ale narazili na zuřivý odpor. Během hodinového boje zničili komunisté několik M-113, ale do základny se nedostali. Po hodině je dělostřelecká podpora Američanů a palba z gunshipů přinutily k ústupu. I když ke sporadickým přestřelkám docházelo i přes noc, nepřítel již nezaútočil. Obránci měli 3 mrtvé a 38 zraněných. První část operace skončila 17. března. V této fázi ztratili komunisté kolem 400 vojáků, z nichž značná část padla za oběť dělostřeleckým přepadům a útokům gunshipů, hlavně při obou střetnutích. Ve druhé fázi se díky postupu Američanů zmenšil operační prostor a úměrně s tím narůstala i intenzita bojů. 19. března utrpěl u Suoi Tre citelné ztráty prapor 4. pěší divize. 48 vojáků bylo zabito nebo zraněno, když Viet Cong odpálil dálkově ovládané miny při vrtulníkovém výsadku. V noci z 19. na 20. března zaútočil 273. pluk Viet Congu na základnu palebné podpory u Ap Bac Bangu a snažil se probít z obklíčení. Komunistům se podařilo proniknout skrz obrannou linii posílenou tanky a transportéry a byli vytlačeni teprve po boji muže proti muži a po zásahu letectva a dělostřelectva. Viet Cong ztratil přes 200 mužů, Američané tři. 21. března provedl podobný útok 272. pluk Viet Congu na FSB "Gold" u Suoi Tre. Viet Cong tradičně zaútočil teprve po ostřelování základny minomety a bezzákluzovými děly. Po urputném boji muže proti muži se komunisté dostali pouhých 15 metrů od praporního obvaziště a na vzdálenost hodu granátem od TCO (Tactical Operational Center) základny. Útočníci byli vyhnáni až za přispění tanků a obrněných transportérů 2. praporu 34. obrněného pluku pod velením podplukovníka Raymonda Staileye. Na bojišti zanechali asi 600 svých padlých. Američané ztratili 31 mužů a 109 jich bylo zraněno. Poslední velká bitva druhé fáze operace se odehrála ve dnech 31. března až 2. dubna u Ap Gu. Dva prapory 1. pěší divize se zde střetly s oddíly 271. pluku Viet Congu. 30. března, když oba prapory zahájily akci, nebylo po nepříteli ještě ani vidu ani slechu. 31. března ale jedna z amerických hlídek padla u Ap Gu do léčky a na pomoc jí přispěchal jeden z praporů. Tehdy zaútočil na tyto jednotky celý 271. pluk Viet Congu. Posílit zablokované kamarády se tak vydal druhý prapor. Obě jednotky pak v noci zaujaly obranná postavení a vojáci s obavami očekávali útok komunistů, který přišel 1. dubna ráno. Hlavní nápor směřoval proti praporu vedeném Lt. Col. Alexandrem Haigem. Druhý z praporů čelil spíše jen rušivým útokům menších skupinek komunistů, které měly za cíl Američany zaměstnat, udržet je v napětí a nejistotě a zabránit jim přispěchat prvnímu praporu na pomoc. Zoufalým Haigovým pěšákům tak poskytly podporu jen vrtulníky, letectvo a dělostřelci z okolních FSB. Přesto se komunisty podařilo s těžkými ztrátami zahnat zpět do džungle. Po vyčerpávajících bojích zůstalo před americkou linií ležet 500 mrtvých těl v typických černých uniformách. V okolní džungli nalezly po bitvě hlídky další desítky obětí minometné palby a leteckých útoků. Američané ztratili 17 mužů a 102 jich bylo zraněno. Třetí a poslední fáze operace začala 16. dubna a jednalo se vlastně jen o obvyklé pronásledování a likvidaci zbytků nepřátelských jednotek, ustupujících většinou do Kambodže. Operace "Junction City" byla oficiálně ukončena v polovině května. Během 83 dní jejího trvání bylo zabito skoro 3000 příslušníků 9. divize Viet Congu a 200 jich padlo do zajetí, nemluvě ani o totálním rozbití logistického systému komunistů v oblasti. Navíc spojenci ukořistili množství zbraní a jiného válečného materiálu a zničili několik desítek táborů a základen. Na americké straně padlo 282 mužů a 1576 jich utrpělo různá zranění. V průběhu operace provedlo taktické letectvo na podporu bojujících jednotek na 5000 vzletů a strategické letectvo (B-52) 125 vzletů. Během bojů vznikly spojencům i značné škody na technice (zničená děla a vrtulníky). Během výše popisovaných událostí poněkud zapadla akce sedmi Intruderů z USS Enterprise, které poprvé v této válce provedly zaminování vodní cesty. 26. února nakladly v přízemní výšce letící Intrudery miny do ústí řek Song Ca a Ciang. I když se situace na Jihu pro komunisty rozhodně nevyvíjela dobře, odmítl Ho Či Min v březnu žádost prezidenta Johnsona o zahájení přímých rozhovorů mezi USA a VDR. USA již po několikáté nabídly zastavení bombardovací ofenzivy, a dokonce ukončení posilování svých jednotek na Jihu, pokud Sever zastaví pronikání do jižního Vietnamu. Neboť nabídka USA tradičně neměla v Hanoji kladnou odezvu, oznámily Spojené státy, že Thajsko poskytlo základny na svém území pro starty bombardérů B-52 útočících proti VDR. B-52 Stratofortress se do Thajska přesunuly ze své dosavadní základny na Guamu a vzdálenost k cílovým oblastem se tak snížila ze dvou a půl tisíce na několik stovek mil.* Ze základny Utapao začaly B-52 od 4258. SW operovat již v dubnu. Thajsko navíc v březnu vyslalo do jižního Vietnamu 3000 svých vojáků. Byla to první část thajského kontingentu, který se do konce roku 1969 rozrostl na 12 000 mužů. V polovině března se ujal své funkce nový americký velvyslanec v Saigonu Elsworth Bunker. Na jaře roku 1967, spolu s přesunem bombardérů B-52 do Thajska, začala další fáze operace "Rolling Thunder". Američtí piloti se nyní zaměřili především na průmyslové objekty, hutě, slévárny, elektrárny, železárny, cementárny, zkrátka na cíle, jejichž zničení mohlo zásadně poškodit hospodářství VDR. Například 30. března bombardovala trojka F-4 pod vedením velitele slavné 8. TFW "Wolfpack" z Ubonu, Col. Robina Oldse*, huť v Thai Nguyenu. Tento cíl byl terčem náletu Thunderchiefů a Phantomů již před devatenácti dny, ale k žádnému závažnějšímu poškození objektu či narušení výroby nedošlo. Tentokrát měl útok vedený z výšky 15 metrů na pár let starou (či vlastně novou) huť devastující účinek. V této fázi útoků na Sever se velice osvědčily letouny A-6 Intruder, startující z palub mateřských letadlových lodí. Vybavené systémem DIANE, umožňujícím jejich posádkám efektivně zasahovat cíl za jakékoliv viditelnosti a při jakkoliv nepříznivém počasí, útočily Intrudery v malých skupinkách letících ve výškách od 100 do 300 metrů a jejich bomby dopadaly s neuvěřitelnou přesností. USAF používala pro podobné akce upravené Thudy F-105F z jednotky "Ryan Riders". V březnu byla ve Vietnamu zároveň poprvé použita televizí řízená kluzáková puma Walleye. 11. března těmito pumami napadly Skyhawky od VA-212 z USS Bon Homme Richard kasárna NVA v Sam Sonu. V dubnu se americké velení pod tlakem stále stupňované aktivity severovietnamského stíhacího letectva rozhodlo paralyzovat ji přímo údery na severovietnamská letiště. První větší souboj se odehrál 19. dubna, kdy se skupina MiGů-17 vrhla na několik F-105F "Wild Weasel" z 357. TFS/355. TFW útočících na hnízdo SAMů. Pilotu Maj. Leo K. Thorsnessovi a jeho GIBovi Capt. Haroldu E. Johnsonovi se podařilo jednu sedmnáctku sestřelit. Nad Hanojí mezitím piloti 923. stíhacího pluku severovietnamského letectva zničili jeden F-105D poškozený protiletadlovým dělostřelectvem a přidali i Skyraidera A-1E. O chvíli později vpadly mezi MiGy-17 923. pluku Thudy F-105D z 354. TFS/355. TFW a rozpoutala se zuřivá bitva. Sedmnáctky se zformovaly do "ohnivého kola", kdy osm MiGů létalo těsně za sebou v kruhu, bráníce palbou svých kanonů kolegu před sebou. Prvního MiGa se podařilo dostat Maj. Jacku J. Huntovi, kruh se rozpadl a další dvě sedmnáctky pak přidali Maj. Frederick G. Tolman a Capt. William E. Eskew. O čtyři dny později, 23. dubna, provedlo USAF první nálet na severovietnamské letiště. Osm Thudů napadlo nové letiště Hoa Lac a při útoku zničilo na zemi 14 MiGů. Jediný MiG-21, kterému se podařilo vzlétnout, promptně poslali znovu k zemi Maj. Robert D. Anderson a Capt. Fred D. Kjer pilotující F-4C z 389. TFS/366. TFW. Následujícího dne zaútočily Intrudery a Skyhawky US Navy na letiště Kep, 60 km severovýchodně od Hanoje. Další nálet proti stejnému cíli podnikly letouny námořnictva téhož dne v noci. Tento den šly k zemi další dvě sedmnáctky a přičinily se o to dva námořní Phantomy F-4B od VF-114 z USS Kitty Hawk. Pilot Lt. Charles E. "Ev" Southwick se svým GIBem ENS. Jamesem W. Laingem a Lt. Dennis "Denny" Wisely s LtJG. Garethem L. Andersonem sestřelili své MiGy raketami AIM-9. Na svou letadlovou loď se nevrátil Skyhawk od VA-76. Jeho pilot Ira Levy zahynul. Vzdušná válka na Severu pokračovala dál. 30. dubna sestřelili piloti 923. pluku pod vedením Nguyen Ngoc Doa dva Thudy od 355. TFW. Své kamarády pomstil jejich kolega z 333. TFS/355. TFW Capt. Thomas C. Lesan, jenž ve stejné bitvě jednu sedmnáctku sestřelil. O den později získal kuriózní sestřel Theodore R. "Ted" Schwartz z VA-76 pilotující lehký bitevní A-4C Skyhawk. 1. května přibil k zemi salvou neřízených protizemních raket Zun~i MiG-17 přistávající na letišti v Cat Bi. Během dubna sestřelili Američané celkem 9 MiGů-17 a 2 MiGy-21. V květnu pak již 22 MiGů-17 a 5 MiGů-21 při ztrátě pouhých dvou Phantomů. Nejlepší lov měly 13. května Thudy z 355. TFW a 388. TFW útočící na cíle v Yen Vienu a Vinh Yenu. Při náletu na Thudy zaútočilo více než dvacet sedmnáctek. Američané v kabinách stopětek využili příležitosti a pět MiGů sestřelili. Dva MiGy přidaly i posádky doprovodných Phantomů z 433. TFS/8. TFW. Následujícího dne proběhla oslava u 366. TFW v Da Nangu. Při misi v oblasti Hanoje sestřelili piloti 480. TFS/366. TFW tři MiGy-17, z toho dva srazili Maj. James A. Hargrove, Capt. James T. Craig a jejich palubní operátoři 1st/Lt. Stephen H. Demuth a 1st/Lt. James T. Talley dávkami z kanonů Vulcan ráže 20 mm umístěných v pouzdrech SUU-16 pod trupem F-4C. Kanony v té době nebyly na stíhací Phantomy montovány standardně a piloti 366. TFW tento experiment "rozjeli na vlastní pěst". V operačním hlášení veliteli 7. letecké armády, generálu Momyerovi, pak stálo: "...Na první cíl jsme vypálili dvě rakety. První z nich, AIM-7, cíl minula. Teprve AIM-9 s tepelným naváděním letoun zasáhla. Tento sestřel nepřátelského letadla stál vládu Spojených států 46 000 USD. Další dvě letadla byla sestřelena podvěšeným 20mm kanonem - 220 nábojů v prvním případě a 110 v druhém. Tyto sestřely vládu stály 1130 a 550 dolarů..." Phantomy tak získaly možnost bojovat se severovietnamskými stíhačkami i na kratší vzdálenosti, a eliminovat tak jejich výhodu vyšší obratnosti. 20. května bombardovala americká letadla autoopravny v Kinh No. V následujícím střetnutí s MiGy sestřelily Phantomy od 433. TFS/8. TFW čtyři sedmnáctky a Phantomy od 389. TFS/366. TFW přidaly dvě jedenadvacítky. Do poloviny května zničili Američané při útocích na severovietnamská letiště na zemi 28 letadel (tolik, kolik bylo od roku 1965 zničeno při vzdušných soubojích). Duben a květen byly díky aktivitě amerického letectva, napadajícího letiště na území VDR, měsíci s velkým počtem vzdušných soubojů, do té doby nebývalých. Celkem jich proběhlo 122 a sestřeleno bylo 38 severovietnamských a 10 amerických letadel. Počátkem dubna opět vykázali činnost američtí pacifisté. Martin Luther King vyzval všechny povolané Američany, aby válku ve Vietnamu bojkotovali, nazval USA "největším producentem násilí ve světě" a nasazení a zkoušení nových zbraní na vietnamském bojišti prostomyslně srovnal s experimenty v hitlerovských koncentračních táborech. Tyto názory jistě nepotřebují komentáře a zvláště poslední z nich není ničím jiným než populistickým prohlášením politika, který si svou image budoval na pověsti pacifisty a který by se dal s úspěchem považovat za naprostého laika v těchto otázkách. Další podobná aktivita na sebe nenechala dlouho čekat. Britský filozof Bertrand Arthur William Russell svolal na 2. května do Stockholmu osmnáct členů tzv. Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny, aby o osm dní později označili USA za vinné zločinem agrese a zločiny proti lidskosti ve Vietnamu. Austrálie, Nový Zéland a Korejská republika byli označeni jako spolupachatelé. Celé prapodivné divadlo bylo postaveno na posuzování několika pečlivě vybraných případů, majících dokázat zločiny armády USA jako celku. Ani slovo o tom, že americká armáda evakuovala civilisty z míst bojů a z oblastí tzv. volného palebného pole, aby předešla ztrátám na obyvatelstvu, kterého komunisté využívali jako živých štítů. Nikdo nepřipomněl, že se díky americkým vojenským nemocnicím výrazně zvýšila kvalita lékařské péče na jihovietnamském venkově a že američtí vojenští lékaři pravidelně navštěvovali vesnice, očkovali děti, učili vesničany základům hygieny, aby omezili riziko šíření infekčních chorob, a prováděli všemožné jiné lékařské zákroky. Naopak. Nezřídka se bohužel stávalo, že americkými lékaři ošetření vesničané (děti nevyjímaje) byli vzápětí povražděni či zmrzačeni Severovietnamci či partyzány, dávajícími tak venkovskému obyvatelstvu jasně na srozuměnou, že přijímat pomoc od amerických imperialistů se nevyplácí. Co asi pociťovali tito samozvaní bojovníci za mír a lidská práva již za několik měsíců, když docházelo k masovému vyvražďování jihovietnamského civilního obyvatelstva jimi heroizovaným Viet Congem a NVA při ofenzivě "Tet". Rozhodně si ke svému excesu vybrali nevhodnou dobu a nesprávnou stranu. Jako odpověď na tyto a jiné hozené rukavice se 13. května na Páté Avenue ve Washingtonu konal osmihodinový pochod na podporu mladých Američanů bojujících ve Vietnamu. Pochodu se zúčastnilo na 70 000 lidí. Po velké operaci "Junction City" zahájili spojenci řadu menších akcí, jež měly za cíl vytlačení komunistů z nejhustěji obydlených oblastí jižního Vietnamu, především z delty Mekongu. V této "vodní" válce se velice osvědčily "pohyblivé říční síly"(MRF) a jednotky SEAL. Celou Deltou křižovaly speciálně upravené a ozbrojené čluny s malým ponorem (viz přílohy). Výzbroj těchto člunů většinou tvořila kombinace kulometů ráže 7,62 nebo 12,7 mm, plamenometů, kanonů ráže 20 nebo 40 mm a minometů M-29 ráže 81 mm. Posádky člunů MRF nejčastěji operovaly ve spolupráci s vrtulníky OH-6 a UH-1. V létě vytvořily MRF (Task Force 117) své velitelství u Dong Tamu, blízko města My Tho, a vykonávaly až osm průzkumných a bojových akcí měsíčně. V Deltě odvedly kus dobré práce také letouny OV-1 Mohawk operující v součinnosti s útočnými vrtulníky AH-1G Cobra (tzv. hunter-killer team). Mohawky prováděly průzkum a pro Cobry zjišťovaly polohu komunistických sampanů a jiných cílů. Letouny OV-1 byly tak obávané (díky speciálním detekčním systémům neposkytovala komunistům ochranu ani noc), že Viet Cong vypsal odměnu 1000 USD pro každého svého vojáka, kterému se podaří Mohawk, jemuž komunisté přezdívali "Šeptající smrt", sestřelit. Nepřítel se v této době opět uchýlil k partyzánskému způsobu boje: ve zvýšené míře kladl miny, instaloval pasti*, v léčkách u cest, ve vesnicích a v džungli číhali odstřelovači, převlečení za vesničany. Snad největším zločinem komunistů v této válce bylo zneužívání civilního obyvatelstva jako živých štítů, využívání původně klidných a na válce nijak nezainteresovaných vesnic jako základen a skladišť zbraní a potravin. Na důsledky, které takové bezohledné počínání mělo na venkovské obyvatelstvo, se komunisté ani v nejmenším neohlíželi. A tak to opět byli civilisté, na které neúprosně dopadala rána za ranou. Bohužel, svou zločinnou a všem morálním zásadám odporující taktiku civilního štítu dokázali komunističtí propagandisté umně přetvořit na "důkaz genocidy prováděné Američany na vietnamském lidu". Spojenecké hlídky o síle čety nebo družstva se prodíraly hustou, vlhkou a zatuchlou džunglí, zamořenou hmyzem a partyzány, kde mohli vojáci každou chvíli očekávat smrt přicházející odkudkoliv. Je nasnadě, že takovýto způsob boje představoval pro vojáky obrovskou psychickou zátěž a nesmírně je vyčerpával. Přímému boji se nepřítel vyhýbal, pokud neměl rozhodující převahu. Přesto proběhlo několik operací, při kterých se podařilo komunisty k boji přinutit. Operace "Wheeler", provedená uskupením "Oregon" (25. pěší divize, 101. výsadková divize a 196. pěší brigáda), stála Viet Cong a NVA skoro 2000 mrtvých. Operace "Bolling" a "Shenandoah II", uskutečněné 1. aeromobilní divizí a 173. parabrigádou, vyřadily z boje 1600 partyzánů. Mariňáci, neustále čelící problému infiltrace komunistů z VDR a Laosu, provedli jako další operace "Praire II", "Union I/II", "DeSoto" a "Swift". Všechny tyto akce NVA citelně pocítila na zredukovaném početním stavu svých jednotek. Protože hlavní síly nepřítele byly podobnými akcemi vytlačovány z populačních center dál na západ, zkracovaly se jejich zásobovací trasy a zmenšoval se operační prostor. Rozbité jednotky Viet Congu a NVA mohly být v relativně krátkém čase doplněny čerstvými silami a opět nasazeny do boje. Začátkem léta vypukly jižně od DMZ boje o základnu Con Thien, a i když bylo začátkem července při operaci "Buffalo" zabito nebo zraněno 3000 komunistů, dokázali komunisté základnu blokovat celý měsíc. Při bojích o Con Thien byl mariňáky prakticky vyhlazen 90. pluk NVA. V červnu provedly síly MRF (TF-117) operaci "Concordia". Poblíž Ap Bacu obklíčili vojáci ARVN spolu s jednotkami MRF 400 vojáků Viet Congu a více než 250 jich zlikvidovali. Spojenci ztratili 46 mužů. Od srpna do října zažila delta Mekongu několik dalších operací provedených MRF. Všechny směřovaly proti oblastem soustředění Viet Congu okolo Rung Satu. Byly to operace "Coronado III" (5. až 17. srpen), "Coronado VI" (11. až 18. říjen) a "Coronado VIII" (27. až 29. říjen). Jižně a jihozápadně od Saigonu proběhla v provinciích Long An, Go Cong a Kien Hoa ve dnech 19. srpna až 9. září operace "Coronado IV". MRF zde pátraly po vojácích 506. pluku Viet Congu a 34 jich zlikvidovaly. Od 12. září do 8. října zažily provincie Dinh Tuong a Kien Hoa operaci "Coronado V". Příslušníci 7. divize ARVN a Američané z MRF se zde střetli s 263. plukem Viet Congu. V několika nelítostných a divokých bojích bylo zabito přes 500 komunistů. 263. pluk ale bojoval velice urputně a 18 člunů TF-117 bylo poškozeno palbou z ručních zbraní a výbuchy raket a granátů. Válka si ale nevybírala svou daň jen na pevnině. 29. července se na lodi USS Forrestall odehrála největší nehoda na letadlové lodi během vietnamské kampaně. Nedopatřením odpálená protipozemní raketa Zun~i způsobila požár, při kterém zahynulo 134 členů posádky a 62 jich bylo zraněno. Z 80 letadel umístěných na palubě bylo 21 zničeno a 42 poškozeno. 11. srpna zaútočily Phantomy z 8. TFW z Ubonu a Thunderchiefy z 355. TFW z Takhli a 388. TFW z Koratu na 1944 metrů dlouhý Doumierův most v Hanoji. Thudy, každý z nich vyzbrojený dvěma 3000 liber těžkými pumami, kryté Phantomy z "Vlčí smečky" plukovníka Oldse, v několika náletech pronikly silnou přehradnou palbou více než sta děl ráže 37, 57 a 85 mm, vyhly se několika SAMům a svrhly svůj smrtonosný náklad na most, který se jim podařilo zasáhnout. MiGy z okolních základen vůbec neodstartovaly. Úplně zničen byl most ale až 18. prosince. Útok na cíl v samém srdci Hanoje signalizoval, že v létě 1967 padla další z nesmyslných omezení letecké války proti Severu. Na seznamu cílů se tak ocitlo dalších 57 objektů v Hanoji a Haiphongu. Útok proti Doumierovu mostu a jeho zničení pak mělo pro obě bojující strany značný význam. V prvé řadě se samozřejmě jednalo o významný strategický cíl, který měl klíčový význam pro silniční i železniční dopravu přes Červenou řeku. Nezanedbatelný byl ale určitě i psychologický efekt této akce. Severovietnamci se již nemohli cítit bezpečni ani ve svých dvou největších městech, která do této doby fungovala jako bezpečná skladiště všeho, co Sever pro vedení války na Jihu nezbytně potřeboval. Američtí piloti naproti tomu již nemuseli mít pocit, že bojují s rukou za zády, a pro Jihovietnamce to byla satisfakce. Saigon již nebyl jediné hlavní město, které trpělo válkou. Nyní pocítili válku na vlastní kůži i tam, odkud vyšla: v Hanoji. 19. srpna létala posádka vrtulníku UH-1E z VMO-6 pod velením poručíka J. Plesse jako eskorta strojů CH-34 evakuujících raněné. V 16.00 hod. se ozvala vysílačka s žádostí brigády korejské námořní pěchoty o pomoc při zabezpečení jejich přistávací zóny. Korejci operovali v oblasti Chu Lai. Úkol měl provést jeden CH-34, ale měl problémy se startem. K akci proto odstartoval Plessův Huey. Již ve vzduchu zaslechl poručík Plesse hlášení, že nad pláží v ústí řeky Song Tra Khuc byl sestřelen americký vrtulník a jeho posádku zajali komunisté. Jelikož problém korejských mariňáků byl již vyřešen, rozhodl se Plesse zachránit Američany ze sestřeleného vrtulníku. Když se Huey objevil nad udaným místem, spatřila jeho posádka čtyři ležící Američany obklopené několika Vietnamci, kteří je mlátili pažbami Kalašnikovů a kopali do nich. Po spatření vrtulníku se komunisté rozutekli a Huey se stal terčem palby jiné skupiny partyzánů, která čekala v záloze ukrytá asi 40-50 metrů od sestřelených Američanů. Směrem k této skupině odpálil Plesse všechny rakety, které nesl jeho vrtulník, a poté v tomto prostoru přelétal pár metrů nad zemí za neustálé palby kulometů M-60 jeho "doorgunners". Po ukončení útoku, když se rozptýlil dým, spatřila posádka vrtulníku všude kolem těla mrtvých partyzánů. Poté Plesse se svým strojem přistál, a zatímco jeden z jeho střelců, J. Phelps, držel svou M-60 v šachu příslušníky Viet Congu, druhý ze střelců, L. Poulson, se rozběhl pro Američany ze sestřeleného vrtulníku. Po chvíli mu na pomoc musel přispěchat i Phelps a ke kulometu zaklekl druhý pilot, kapitán R. Fairfield. Nakonec musel pro zraněné členy posádky sestřeleného vrtulníku i on. Kulomet tak musel obsluhovat jeden ze zachráněných. V Plessově UH-1 se nakonec ocitli tři sestřelení Američané. Čtvrtého, jenž mezitím zemřel, rozhodl Fairfield nechat na místě. Během jeho záchrany jim totiž partyzáni zablokovali ústupovou cestu k vrtulníku a oba střelci i druhý pilot si cestu zpět museli prostřílet. V tuto kritickou chvíli se nad místem střetu objevil armádní UH-1B a jihovietnamský UH-34, jehož posádka zachránila tělo mrtvého Američana. Plesse zatím se svým přetíženým vrtulníkem nemohl vzlétnout a jeho posádka musela vyhodit vše, co se dalo. Huey se pak přece jen zvedl a oba střelci začali okamžitě ošetřovat zraněné. Vrtulník zamířil do nemocnice v Chu Lai. Tam se ale doktorům podařilo zachránit život pouze seržantu L. Allenovi. Na svou základnu v Ky Ha se Plessův Huey vrátil v 16.30 hod. 23. srpna doplatil na setkání s esem 921. pluku Nguyen Van Cocem 432. TRW. Nad Yen Vienem sestřelili Coc se svým wingmanem raketami K-13 dva Phantomy od 555. TFS/432. TRW. V následující bitvě bylo pak sestřeleno již jen jedno letadlo, když 1st. Lt. David B. Waldrop v kokpitu F-105D od 34. TFS/388. TFW z Koratu sestřelil MiG-17. 3. září byl Nguyen Van Thieu na čtyři roky zvolen prezidentem Vietnamské republiky. Nguyen Cao Ky se stal viceprezidentem. Obdrželi více než 35 % hlasů a tím porazili dalších deset protikandidátů. Viet Cong se již tradičně pokoušel klidný průběh voleb narušit. Do večera 3. září bylo hlášeno 267 incidentů, při kterých komunisté 65 osob zabili a 308 zranili. Uneseno bylo dalších 278 osob a ohroženi byli i někteří zahraniční pozorovatelé. 7. září proběhly volby do senátu a 22. října volby do poslanecké sněmovny. Ve svém projevu se prezident Thieu obrátil k nově zvoleným senátorům se slovy: "Nejnaléhavější úkoly, před kterými náš národ stojí, je nastolení míru, další budování demokracie a reforma společenské struktury země." V říjnu vznesly USA obvinění vůči VDR pro porušování ženevských dohod z roku 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Zástupce ministerstva obrany Paul Nitze obvinil Hanoj z neochoty dodat seznamy zajatých Američanů. Hanoj zajatce pouze předváděla na filmech, bránila Mezinárodnímu červenému kříži v přístupu k nim a omezovala nebo zcela rušila jejich právo na poštovní styk. Hanojské vedení navíc před časem opětovně prohlásilo, že pokládá všechny americké piloty za zločince, a rozhlas Viet Congu, tzv. vysílačka "Osvobození", spojeneckým zajatcům dokonce vyhrožoval smrtí. 3. října Sever opět odmítl americkou nabídku k mírovým rozhovorům. Říjen byl navíc jedním z měsíců, kdy se pozornost amerického letectva opět obrátila k severovietnamským letištím. Třídenní akce proti leteckým základnám Cat Bi a Phuc Yen stála VDR 20 MiGů zničených na zemi. I tato ztráta napomohla tomu, že v říjnu aktivita severovietnamského letectva téměř ustala. Americká zpravodajská služba následně zjistila, že protivzdušná obrana VDR disponuje již jen 28 MiGy-17 a 12 MiGy-21. Přes značné vlastní ztráty byl rok 1967 pro severovietnamské stíhací letectvo relativně úspěšný, neboť se mu podařilo sestřelit 11 Thunderchiefů, 10 Phantomů, 2 Intrudery, 1 Skyhawk, 1 Skyraider, 1 Voo Doo a 1 Crusader. Američané pak v tomto roce sestřelili 75 severovietnamských stíhaček (55 MiGů-17 a 20 MiGů-21). USAF se na celkovém skóre podílela 58 sestřely (17 MiGů-21) a sama ztratila 22 letounů. Letectvo US Navy si na konto připsalo 17 sestřelů (3 MiGy-21) a samo přišlo o 5 letounů. 8. října byl při bojové akci oficiálně poprvé použit útočný vrtulník AH-1G Cobra (ve Vietnamu byl znám i pod přezdívkou Snake-had). Měsíc předtím, 1. září, vzniklo ve Vung Tau středisko NETT, ve kterém byli piloti přeškolováni na tento nový typ. Prvních šest strojů obdržela 334. rota v Bien Hoa. Ke kompletnímu přezbrojení došlo ale až v polovině roku 1968. Cobry bylo možno nejčastěji spatřit s doprovodem vrtulníku OH-6 či OH-58. Lehký průzkumný vrtulník obyčejně lokalizoval a označil cíl, který potom Cobry zničily. Na noční akce doprovázel Cobry většinou pro činnost v noci speciálně upravený UH-1. 10. října provedla skupina stíhacích bombardérů F-105 nálet proti základně 916. vrtulníkového pluku u Hanoje. Při útoku zničily Thunderchiefy dva Mi-6 a čtyři Mi-4. Nálet byl reakcí na zvýšenou aktivitu severovietnamských vrtulníků v jižních oblastech VDR. V posledních měsících roku proběhly podél hranic Vietnamské republiky s Kambodžou a Laosem větší srážky se severovietnamskou armádou. Na konci října odrazila jihovietnamská posádka města Song Be (prapor ARVN) v provincii Phuoc Long útok pluku NVA. 29. října se jiný severovietnamský pluk pokoušel dobýt město Loc Ninh v provincii Binh Long. Loc Ninh nebránila pravidelná armáda, ale jen oddíly domobrany. Město se přesto udrželo až do příchodu posil, dvou setnin ARVN. K jednotkám jihovietnamské armády se připojila brigáda 1. pěší divize a společnými silami začaly likvidovat nepřítele v oblasti. Celkem vyřadily z boje kolem 1000 vojáků NVA. Při bojích padl jeden prapor 1. pěší divize do léčky celého pluku NVA a skoro 100 Američanů padlo nebo utrpělo zranění. Během boje zahynul i velitel praporu a řada důstojníků. 9. listopadu padla nedaleko základny Khe Sanh do léčky celého pluku NVA hlídkující skupina SF. Dva vrtulníky, které zablokovaným Zeleným baretům přiletěly na pomoc, byly komunisty pohotově sestřeleny. Velitelství 37. ARRS z Da Nangu vyslalo o půlnoci na místo dva záchranné HH-3E, jeden C-130 s osvětlovacími flérami a k této skupince se přidaly i čtyři armádní vrtulníky. Takto všedně začala jedna z nejdramatičtějších záchranných operací ve vietnamské válce. Když byly záchranné stroje nad místem akce, osvětlila posádka Herculesu okolí a armádní vrtulníky zaútočily raketami na předpokládaná postavení Severovietnamců. Pak nastoupil první HH-3E. Sotva se ale na jeho palubě ocitli první tři muži, spustili na vrtulník palbu komunisté ukrytí na vrcholu jednoho z okolních kopců. Jolly, děravý jako řešeto, začal okamžitě ztrácet palivo i olej a jeho pilot musel bez průtahů přerušit akci a odletět. Tento HH-3E přistál v Khe Sanhu. Druhý ze záchranných vrtulníků, pilotovaný kapitánem G. Youngem, se osudem svého kolegy nenechal odradit a začal klesat ke skupince obklíčených Američanů. Situaci mu komplikovalo velmi strmé úbočí kopce, na kterém měl přistát. To umožňovalo dotyk se zemí jen jednomu podvozkovému kolu. Z vrtulníku okamžitě po "přistání" vyskočil seržant Maysey a začal pomáhat raněným Zeleným baretům dostat se na palubu Jollyho. Nakonec se to podařilo všem Američanům a Young se chystal odstartovat. Vypadalo to, že akce skončí naprostým úspěchem. V tu chvíli se ale Severovietnamci trefili do pravého motoru vrtulníku. Motor explodoval, Jolly se "propadl", převrátil a ihned vzplanul. Kapitán Young se jako zázrakem dostal ven, ale hořela na něm kombinéza. Musel ji uhasit holýma rukama. Vedle hořícího vrtulníku našel ještě jednoho z vojáků, kterému se podařilo vyskočit, ale byl v šoku. Young jej odtáhl dál a vrátil se k plamenům, aby ještě někoho zachránil. Jeho snaha byla marná. Nikoho již nezahlédl. Kolem třetí hodiny ranní se nad místem neštěstí objevily první "Sandy" a snažily se navázat radiový kontakt s někým, kdo havárii přežil. Další záchranná akce se rozběhla až ráno. Operace se zúčastnily vrtulníky 282. roty a jihovietnamské UH-1 z 219. HS z Nha Trangu. Posádky vrtulníků začaly prolétávat nad okolím a prohlížely místo havárie. Okolo vraku ale uviděli jen pět ohořelých těl. Vrtulníky pak začaly prohledávat i širší okolí a během hodiny byl nalezen i Young s oním druhým zachráněným vojákem. To už se ale blížili i komunisté, kteří si tak lákavou kořist nechtěli nechat utéct. Na Severovietnamce byly okamžitě navedeny "Sandy", které je rozprášily palbou palubních kanonů. Střelbou komunistů byl ale poškozen i jeden Skyraider. Youngovi a jeho kolegovi se během náletů Skyraiderů podařilo uprchnout do údolí zarostlého vysokou trávou a schovat se. Z vrtulníků byl zatím u vraku Jollyho vysazen výsadek, jehož vojáci našli ještě jednoho raněného a zároveň vzali těla mrtvých. Young byl zachráněn až večer, 10 kilometrů od trosek svého HH-3. Od havárie jeho vrtulníku uplynulo 17 hodin. Na podzim překročily oddíly 1. aeromobilní divize, vedoucí po celý rok boje v provincii Binh Dinh a systematicky se přesouvající k severu, hranice I. CTZ. Pro komunisty v této oblasti to bylo velice nepříjemné zjištění. Do této doby si totiž už stačili zvyknout na nemnohé vrtulníky USMC, ale 1. aeromobilní divize, to bylo něco, na co nebyli připraveni. Nedaleko od místa, kde se střetávají hranice Laosu, Kambodže a Vietnamské republiky, v Dak To, ležela malá základna jednotek Special Forces. Celá oblast měla značný strategický význam díky silnici č. 14, hlavnímu severojižnímu tahu Centrální vrchovinou. Koncem října odhalily zpravodajské služby spojenců, že se do oblasti přesunuje 1. divize NVA. 4. pěší divize provedla v okolí Dak To preventivní operaci "MacArthur". Poté od komunistů zběhl jeden poddůstojník NVA s podrobnými plány záměrů Hanoje a vzdal se Američanům. Tyto plány vypověděly, že dva pluky, 32. a 66., zaútočí na Dak To z jihu a jihovýchodu, 24. pluk zaútočí ze severovýchodu a poslední, 174. pluk, měl zůstat v záloze. Několik praporů 4. pěší divize a jeden prapor 173. parabrigády zaujaly okolo Dak To obranná postavení. Spojenecké jednotky v oblasti posílily ještě 1. brigáda 1. aeromobilní divize a vrtulníky 52. AB. Až do poloviny listopadu probíhaly velmi tvrdé boje, do kterých zasáhly i bombardéry B-52. V polovině listopadu začaly otřesené severovietnamské pluky ustupovat a záložní 174. pluk jejich ústup kryl. Jeho příslušníci se zakopali a opevnili na kopci označeném na vojenských mapách jako "kóta 875". Američané dobyli "kótu 875" po vyčerpávajících bojích symbolicky na Den díkůvzdání. V bitvě u Dak To ztratila NVA přes 1600 mužů. Na americké straně padlo 300 vojáků. Helikoptéry 52. AB provedly 22 000 letů, během kterých přepravily na 40 000 vojáků a 600 tun materiálu a zásob. 4. prosince se jihovietnamská námořní pěchota podporovaná americkými říčními čluny vyzbrojenými plamenomety střetla na hranicích provincií Dinh Tuong a Kien Phong s 267. a 302. plukem Viet Congu. Během dvou dnů divokých a nelítostných bojů padlo přes 260 komunistů a 50 spojeneckých vojáků. Komunistickou palbou bylo také zasaženo přes čtyřicet člunů, ale žádný nebyl potopen. Porážky na bitevním poli provokovaly komunisty ke stupňování teroru vůči civilnímu obyvatelstvu. 5. prosince se odehrál do této doby největší masakr civilního obyvatelstva. 300 ozbrojenců z Viet Congu tehdy napadlo vesnici Dak Son, ležící v provincii Phuoc Long asi 20 km od kambodžské hranice. Dak Son obývalo zhruba 2000 vesničanů, příslušníků jednoho z horských kmenů této oblasti, kteří byli původně Viet Congem přinuceni ke spolupráci. Když odmítli dále sloužit komunistům jako nosiči a odmítli je zásobovat potravinami, vtrhli partyzáni do jejich vesnice, kterou hájilo pouhých 54 členů domobrany. Začali systematicky házet granáty do chatrčí, které pak zapalovali plamenomety. Většina obětí byla upálena zaživa, když se před útokem schovaly v krytech vyhloubených pod chatrčemi. 150 chatrčí bylo spáleno na popel, 254 vesničanů bylo zavražděno (z tohoto počtu 3/4 tvořily ženy a děti) a asi 200 mužů bylo komunisty odvlečeno do džungle. Jeden z novinářů, který se na místo tragédie dostal druhý den ráno vojenským vrtulníkem, podal toto svědectví: "Když jsme se k místu blížili, myslel jsem, že vidím hromadu naskládaných a opálených polen... když jsem přišel blíže, zjistil jsem, že to byla spálená těla několika tuctů dětí... pach ze spálené lidské pokožky byl nesnesitelný a stal se ještě horším, když jsme dosáhli středu vesnice. Lidé se snažili dýchat skrze listy kapusty. Viděl jsem malého hocha a jeho sestru spojené plameny ve smrtelném obětí... viděl jsem matku se dvěma dětmi v náručí, všechny spálené do černa. Všechno bylo spálené a černé. Nejhorší byl nářek těch, kteří útok přežili a prohrabávali se bez cíle spáleništěm. Jeden muž hlasitě kvílel přes hodinu. Přestal teprve, když mu jeden lékař dal injekci morfinu. Vzdálenější konec vesnice nebyl dotčen, komunistům došel napalm v plamenometech." Je více než charakteristické pro tuto dobu a místo, že o masakr ve vesnici Dak Son projevilo zájem pouze pět válečných korespondentů, z toho tři Japonci. V prosinci odstartovalo velitelství dopravního letectva operaci "Eagle Thrust", nejdelší letecký most v historii MAC (Military Airlift Command). Přepravu osob i materiálu do Vietnamu zajistila (ostatně jako po celou dobu trvání konfliktu) svými dopravními letouny 22. letecká armáda MAC z Travis AFB v Kalifornii. Při "Eagle Thrust" vypomohly 22. letecké armádě i letouny a posádky 21. letecké armády z McGuire AFB v New Jersey. Během 389 letů přesunulo za 17 600 hodin šest křídel z USA na základny Bien Hoa a Tan Son Nhut 9969 mužů 101. výsadkové divize a 5363 tun výzbroje a výstroje. Do jižního Vietnamu létali piloti dopravních letadel dvěma letovými trasami: MidPac o délce 15 700 km a NorthPac dlouhé 16 800 km. K mezipřistání sloužily základny Hickam, Wake, Guam, Clark a případně i Chord, Elmendorf a Yokota. Do konce roku 1967 dosáhly stavy amerických vojsk ve Vietnamu počtu 485 000 mužů. Ve vietnamském konfliktu stojí za povšimnutí nápadný nepoměr ztrát obou válčících stran. Proč měli spojenci několikanásobně menší ztráty a v poměru k padlým větší počty zraněných než komunisté? Důvodů je několik. Nejdůležitější je ale styl boje, který komunistické vojsko praktikovalo. Vůdcové ze Severu se nikdy nemuseli lidem své země zodpovídat za strašlivé ztráty utrpěné při masových a bezhlavých útocích na nepřítele. Velitelé Viet Congu a NVA, nevážící si svěřených životů, byli schopni pro vidinu vítězství zdecimovat celé jednotky, posílajíce je za jakékoliv situace do boje, a kopírujíce tak taktiku "lidských vln", díky které jejich ruští učitelé došli až do Berlína. Američané naproti tomu raději ustoupili, pokud se pro ně situace nevyvíjela dobře, a snažili se cíle dosáhnout jiným způsobem. Ranění komunisté byli při ústupu svými druhy většinou ponecháni svému osudu, což pochopitelně znamenalo, že mnoho z těch, kteří mohli přežít, umíralo a procento ztrát závratně rostlo.* Naopak zranění spojenečtí vojáci byli, pokud to situace jen trochu dovolovala, přímo z bojové linie převáženi vrtulníky do polních nemocnic, kde se jim dostalo nejzákladnější pomoci, a odtud okamžitě do týlových nemocničních zařízení. Spousta spojeneckých vojáků vděčí za svůj život právě posádkám vrtulníků Medevac (Medical Evacuation), které často přistávaly pro zraněné do té nejhustší palby, riskujíce život nebo alespoň zničení svého stroje. Belly UH-1 Medevac/Dust Off byl jako první vybaven 57. MD(HA). Tyto stroje, až na řídké výjimky neozbrojené a opatřené dobře viditelnými červenými kříži, byly pro komunisty velice oblíbeným terčem a ztráty u těchto jednotek byly v porovnání s bojovými dvojnásobné. Prvních pět 57. MD(HA) bylo pod velením kapitána Temperilly do Vietnamu přesunuto 26. dubna 1962. První základnou této jednotky byl Nha Trang, později startovaly její vrtulníky z Tan Son Nhutu. Mezi lety 1962 až 1973 vykonaly záchranné vrtulníky 496 573 lety, při nichž zachránily na 900 000 lidí, z toho 372 947 amerických vojáků. Zbytek tvořili jihovietnamští vojáci a civilisté. Sestřeleno bylo celkem 199 sanitních vrtulníků (207 pilotů a členů posádek zahynulo). Ve svém UH-1B při záchranné misi zahynul i třetí velitel 57. MD(HA), major Ch. Kelly. Mottem pro jeho jednotku se stala jeho vlastní slova: "Nikdy neodmítneš vykonání úkolu a nestartuješ, dokud nemáš raněného na palubě." Díky záchranným vrtulníkům klesl počet úmrtí zraněných vojáků na 1 % (pro srovnání - během druhé světové války to bylo 5 % a v Koreji 2,5 %). Většina zraněných byla díky posádkám vrtulníků během 15 minut v polní nemocnici. Navíc skutečnost, že spojenci neomezeně ovládali vzdušný prostor, vedla k dalšímu značnému růstu ztrát na straně komunistů, způsobených útoky ze vzduchu. "Válka vrtulníků", to byl přívlastek pro vietnamskou kampaň. Jen v roce 1967 provedly vrtulníky 1. AB 2,9 mil. letů v celkovém čase 1,2 mil. hodin. Přepravily celkem 5 000 000 vojáků, zlikvidovaly 10 556 komunistů, zničily 10 400 opevněných bodů nepřítele a potopily další tisíce nepřátelských sampanů a jiných plavidel. Spojenecké velení rovněž opíralo plánování veškerých akcí o zprávy získané průzkumnými složkami armád. Průzkumné jednotky byly jedny z vůbec nejdůležitějších a nejefektivnějších částí bojových formací spojenců. Například 1. průzkumný prapor 1. divize USMC (tzv. Force Recon) se může pochlubit tím, že v období let 1966 až 1971 zjistili jeho příslušníci při bojových misích kolem 40 500 ozbrojenců z Viet Congu a NVA, při provádění průzkumných akcí ztratila tato jednotka 76 vojáků, zlikvidovala 2683 komunistů a 48 jich zajala. Počet komunistů, které později zlikvidovaly síly opírající se o informace dodané jednotkou Force Recon, je pochopitelně mnohonásobně vyšší. Nezanedbatelná byla také kvalitativní převaha amerických zbraní nad ruskými, či nad jejich čínskými kopiemi, a vyšší bojová morálka Američanů, pramenící z přesvědčení, že "kdyby něco", kamarádi je nenechají bez pomoci. Jako jeden příklad za všechny lze uvést příběh, který začal 5. prosince 1969. Letoun F-4E pilotovaný kapitánem Danielsonem byl při útoku na Ho Či Minovu stezku v Laosu komunisty sestřelen a Danielson se i s palubním operátorem, poručíkem Bergeronem, katapultovali a na padácích dopadli do míst obsazených Viet Congem. Druhý Phantom okamžitě uvědomil RCC na thajské základně U Dorn, odkud bez prodlení odstartovaly dva vrtulníky CH-53 doprovázené dvěma A-1 "Sandy". Piloti Skyraiderů celkem bez problémů našli oba sestřelené letce, a když neviděli komunisty, přivolali vrtulníky. Ty ale padly do léčky a pod palbou komunistických zbraní nemohly Bergerona s Danielsonem z hlubokého říčního údolí, kde se ukrývali, vyzvednout. Následujícího rána Američané odstartovali gigantickou záchrannou akci. Do operace se zapojily letouny F-4 a F-105, které se pokoušely zpacifikovat postavení komunistických děl ráže 23 a 37 mm, a vyčistit tak cestu pro A-1 a vrtulníky CH-53. Americké letectvo provedlo během 51 hodin 366 bojových vzletů a jeho letouny neustále bombardovaly komunistické pozice, aby bylo partyzánům zabráněno sestřelené Američany vyhledat. Sedm Skyraiderů a dvanáct vrtulníků bylo palbou nepřítele poškozeno. Kolem poručíka Bergerona se během třetího dne akce, po jednom masivním útoku na přilehlé komunistické pozice, podařilo položit kouřovou clonu a vyzvednout jej na palubu vrtulníku. Kapitán Danielson byl bohužel Viet Congem již druhého dne objeven, zajat a umučen. Následkům svých zranění podlehl i jeden pilot záchranného vrtulníku. Takovéto podobné akce měly u amerických vojáků obrovský ohlas a posilovaly jejich víru, že v případě zranění, obklíčení nebo sestřelení podnikne armáda vše, co bude v jejích silách, aby je dostala do bezpečí, a že na jejich záchranu nebude litovat prostředků. PROMARNĚNÁ ŠANCE (1968) Posádky helikoptér a letadel, které převážely mrtvoly, si dávaly "tygří balzám" na šátky, které si uvázaly kolem tváře. Tim Page Můj názor na Viet Cong se nikdy nezměnil. Jeho příslušníky jsem považoval za bandity, kteří využívají vhodné příležitosti, aby se zbraněmi a podporou severního Vietnamu terorizovali vesničany, kradli jim peníze i obilí a násilím je nutili ke spolupráci. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Japonský samuraj a filozof Miyamoto Musashi (1584-1645) svého času řekl: "Když už je nepřítel téměř přemožen, doraž ho! Jestli se ti totiž nepodaří využít výhody jeho oslabení, může se znovu postavit na nohy." Musashi věděl, o čem mluví. Sám zvítězil ve více než šedesáti soubojích. Tento citát ale asi ve Washingtonu neznali. Začátek roku 1968 přinesl totiž spojencům jedinečnou, a už nikdy neopakovanou šanci na totální rozdrcení komunistických sil v Indočíně. Nebo přinejmenším na jejich dlouhodobou paralyzaci. Vše ale bohužel nakonec dopadlo jinak. Po porážkách uštědřených komunistům spojeneckými silami v minulém roce podlehla značná část amerického velení mylnému dojmu, že nepřítel je na ústupu. Tomuto omylu se ale nelze divit. V polovině ledna vypadala situace tak, že komunisté vykazovali bojovou činnost prakticky pouze na severu I. CTZ. Tamější základnu námořní pěchoty Khe Sanh obklíčily 21. ledna dvě divize NVA, a základna proto musela být zásobována letecky. Zatímco se ale spojenecké velení nechalo ukolébat novoročním příměřím na svátky Tet a v relativním poklidu plánovalo osvobození Khe Sanhu, komunisté chystali velkoryse pojatý útok. I těm nejskalnějším fanatikům v Hanoji začínalo být jasné, že spojence vojensky neporazí. Naopak. Agresivně vedené akce spojenců v roce 1967 přinutily komunisty uvažovat o totální změně strategie vedení války na Jihu. Jednalo se zejména o omezení bojových aktivit komunistických ozbrojených formací na několik vybraných oblastí. Zato si ale Hanoj nemohla nevšimnout sílícího protiválečného hnutí v samotné Americe. Útok proto naplánovali ve dvou rovinách: vojenské a propagandistické. Ministr obrany VDR, vítěz od Dien Bien Phu, generál Vo Nguyen Giap na setkání stranických a vojenských špiček VDR, které proběhlo v červenci 1967 v Hanoji, navrhl plán velké ofenzivy, která by přinutila Američany přehodnotit svou účast v konfliktu, uznat bezvýchodnost své situace a zbytečnost setrvávání ve válce. Jako termín zahájení ofenzivy byl navržen 31. leden 1968, vietnamský Nový rok. Obklíčení Khe Sanh mělo odlákat pozornost Američanů od příprav komunistického útoku a přinutit je přesunout do I. CTZ část svých sil, a oslabit tak své pozice v jiných částech Vietnamské republiky. To ovšem neznamenalo, že komunistické divize u Khe Sanh měly fungovat pouze jako návnada. Giap naopak počítal s dobytím Khe Sanh, který se měl podle něj stát, jak se samolibě a s jistou dávkou nostalgie vyjádřil, "americkým Dien Bien Phu". Komunisté se na ofenzivu dobře připravovali. Jejich útoky na města testovaly reakce ARVN a Američanů na tento druh boje. Podle nalezených dokumentů se zpravodajská služba spojenců například dozvěděla, že střetnutí u Dak To v listopadu minulého roku mělo, podobně jako Khe Sanh, přinutit Američany posílit danou oblast na úkor jiných částí jižního Vietnamu. Znamení, že komunisté chystají nějakou větší akci, ale bylo mnohem víc. V provincii Dinh Tuong zkoušel Viet Cong nové metody boje, počet dezercí v řadách komunistů rapidně poklesl (komunističtí vojáci byli přesvědčováni, že se blíží vítězný konec války) a zajatí komunisté stále častěji tvrdili, že po svátcích Tet "bude země svobodná". Hrozbu ofenzivy začalo americké velení pomalu brát vážně teprve v prosinci 1967. Dne 18. prosince 1967 prohlásil generál Earle Wheeler v televizním vysílání, že je možno očekávat úder komunistů, podobný akci Němců v Ardenách koncem druhé světové války. Obavy generála Westmorelanda ale Washington nebral, nebo spíše nechtěl brát, vážně a ještě 17. ledna 1968 Johnson prohlašoval, že "nepřítel prohrává bitvu za bitvou, počet Vietnamců žijících v oblastech pod vládní kontrolou se od ledna 1967 zvýšil o 1 milion osob". Oficiální prohlášení ubezpečovala americkou veřejnost už několik měsíců, že válka ve Vietnamu je již prakticky vyhraná. Johnsonovi se tedy nelze divit, že v roce prezidentských voleb nehodlal veřejné mínění jitřit pesimistickými zprávami z čím dál tím více nepopulární války. Proti možnosti hrozby široce pojaté ofenzivy, která by zahrnovala i útoky proti městským aglomeracím, se navíc stavěli američtí i jihovietnamští stratégové, zastávající názor, že komunisté jsou příliš slabí na to, aby dokázali udržet dobytá města (v tom se nemýlili). Proto tedy podle expertů nebudou komunisté na města útočit. 5. ledna obdržel Westmorelandův štáb dokumenty ukořistěné americkou průzkumnou hlídkou 19. listopadu 1967. Mezi nimi byl také rozkaz vojákům NVA, který mimo jiné hovořil o mohutném útoku proti městům a městečkům, o lidovém protivládním povstání a o osvobození Saigonu. Nicméně tyto dokumenty byly velice nejasné co do termínu avizovaného útoku a v Saigonu je považovali pouze za propagandu mající u komunistických vojáků vyvolat patřičné bojové nadšení. Počátkem ledna ale vojáci 4. pěší divize operující na Centrální vrchovině ukořistili dokumenty obsahující plány útoku proti Plei Ku a v polovině ledna získali podobné plány vojáci 101. výsadkové divize. Tentokrát se jednalo o útok proti Phu Cuongu. Nicméně ani těmto alarmujícím skutečnostem nebyla na patřičných místech věnována dostatečná pozornost a záleželo pouze na úvaze jednotlivých lokálních nebo vyšších velitelů, jaká opatření uznají za vhodné vykonat. Velitel 4. pěší divize, Gen. Charles Stone, například rozhodl posílit obranu Plei Ku tankovou rotou a generál Westmoreland podobně posílil obranu Tan Son Nhutu 4. tankovým praporem. Celkově byl ale tento problém řešen velmi nedostatečně nebo vůbec ne. Počátkem roku došlo v III. CTZ, které velel Gen. Frederick C. Weyand, k události, mající později nezanedbatelný vliv na vývoj válečných operací v této oblasti během svátků Tet. 39 z 53 praporů, které měl Weyand k dispozici, se mělo zapojit do likvidace komunistických základen podél hranice s Kambodžou. Sotva ale Američané opustili své základny a města a vydali se do řídce osídlených pohraničních částí III. CTZ, přesunuly se komunistické jednotky do oblastí nyní slabě hájených měst, cílů jejich nadcházejícího útoku. Američané zatím bezvýsledně pročesávali prázdnou džungli u kambodžských hranic. Komunisté již byli v jejich týlu. Znepokojený generál Weyand informoval 9. ledna Westmorelanda o podezřelé absenci nepřítele v cílovém prostoru a požádal jej o povolení k urychlenému návratu. To naštěstí dostal. Tyto jednotky pak mohl Weyand nasadit na nejohroženějších místech, a zajistit tak rychlý zvrat situace ve prospěch spojenců. Koncem ledna požádal Westmoreland štáb jihovietnamské armády o odvolání osmačtyřicetihodinového klidu zbraní vázaného na novoroční svátky Tet. Šéf štábu ARVN, Gen. Lad Van Vren, slíbil zkrátit klid zbraní na 24 hodin. Po poradě s prezidentem Thieuem, který namítal, že takovéto opatření by mělo nepříznivý vliv na morálku civilistů i vojáků, bylo dosaženo dohody o zkrácení této doby na 36 hodin. Příměří mělo vejít v platnost večer 29. ledna. Nicméně sváteční nálada zapříčinila, že o zkrácení lhůty klidu zbraní nebyly ani zdaleka všechny jednotky ARVN informovány včas. Například v některých oblastech IV. CTZ se tento rozkaz dostal k příslušným velitelům až 30. ledna v deset hodin večer, tedy jen pár hodin před útokem. Jako příklad nepřipravenosti ARVN může sloužit situace u 7. divize, která sice měla ve stavu 7500 mužů, ale z tohoto počtu trávilo 3500 vojáků svátky mimo své jednotky, takže v inkriminovanou dobu mělo velitelství divize k dispozici pouhých 4000 mužů ve zbrani. I kdyby ale příslušní jihovietnamští velitelé obdrželi rozkaz včas, nemělo by jeho splnění pravděpodobně žádoucí efekt. Ten by přineslo pouze celkové odvolání klidu zbraní a uvedení všech jednotek do stavu bojové pohotovosti. I tak ale mohli být včasným doručením rozkazu a z toho vyplývajícím zásahem do původního plánu jednotliví velitelé alespoň varováni, že něco není v pořádku. Na obranu Jihovietnamců je třeba podotknout, že i když Westmoreland vydal 30. ledna rozkaz, který všem americkým vojákům ukládal setrvat ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti v bojovém postavení, byl tento rozkaz vydán příliš pozdě a značná část Američanů jej brala na lehkou váhu. Jaký byl tedy poměr sil v předvečer komunistického útoku. Nejprve síly, které měli k dispozici spojenci: Američané měli ve Vietnamu 1. divizi USMC (22 466 mužů), 3. divizi USMC (24 417), 1. aeromobilní divizi (18 647), 1. pěší divizi (17 539), 4. pěší divizi (19 042), 9. pěší divizi (16 153), 23. pěší divizi (15 825), 25. pěší divizi (17 666), 101. výsadkovou divizi (15 220), dále 173. výsadkovou brigádu, 196. pěší brigádu, 199. pěší brigádu, 11. tankový pluk (přidělený 1. aeromobilní divizi), 5. SFGA a několik dalších menších jednotek. V okamžiku zahájení ofenzivy křižovalo vody Tonkinského zálivu pět letadlových lodí 7. flotily USA: USS Ranger, USS Ticonderoga, USS Enterprise, USS Kitty Hawk a USS Coral Sea. Jihovietnamské ozbrojené síly se skládaly z 1., 2., 5., 7., 9., 18., 21., 22., 23. a 25. pěších divizí, dále z divize výsadkářů, divize námořní pěchoty a z několika praporů Rangers. Dohromady 427 000 vojáků. CIDG měli v této době 42 000 přílušníků a různé jednotky oblastní domobrany pak 199 000 členů. Síly ostatních spojenců tvořilo 6000 příslušníků 1st Australian Task Force, 2400 příslušníků thajského královského dobrovolnického pluku "King Cobra", 48 000 Jihokorejců bojujících v řadách 9. pěší divize "White Horse", 1. pěší divize "Tiger" a 2. brigády jihokorejské námořní pěchoty "Blue Dragon". Vedle toho doplňovaly síly spojenců i nevelké sbory Filipínců (2020), Novozélanďanů (534) a Číňanů z Tchaj-wanu (31). Proti této síle mohli komunisté nasadit (i když skutečný počet není a asi nikdy nebude znám) sedm divizí NVA vyčleněných pro operace proti jižnímu Vietnamu (asi 50 000 mužů) a asi 60 000 příslušníků Viet Congu (složka Quan Doi Chu Luc). Dalších několik desítek tisíc ozbrojenců mohly poskytnout složky Viet Congu Than Phan Dan Quan Su a Bo Doi Dia Phuong (viz vysvětlivky). Celkem tedy Hanoj disponovala přibližně 197 prapory. Již 30. ledna provedli komunisté raketový přepad základny v Da Nangu, na kterou dopadlo čtyřicet salv. Zničeno bylo pět letadel. Podobný útok stihl i Nha Trang. V noci z 30. na 31. ledna pak komunisté porušili příměří a zahájili mohutnou ofenzivu proti 36 z 44 hlavních provinčních měst, vojenským základnám a samotnému Saigonu. Před zahájením ofenzivy propašovali partyzáni do měst, které se měly stát cílem útoků, větší množství zbraní a ukryli je. V Saigonu se tak například vysvětlil nezvykle vysoký počet pohřbů na přelomu roku. Místo nebožtíků byly ovšem v rakvích do země zakopány zbraně. V noci z 30. na 31. ledna se partyzáni vybavení těmito zbraněmi pokoušeli obsadit strategicky důležité body ve městech (policejní stanice, letiště, sklady zbraní, kasárna, vodárny atd.). Cíle byly ostřelovány pancéřovými pěstmi a raketami. Komunisty provázela do boje Ho Či Minova výzva: "Kupředu! Úplné vítězství bude naše!" Velitelům útočících jednotek slíbila Hanoj podporu civilního obyvatelstva... Jak tedy proběhla ofenziva "Tet" v Saigonu? Od prosince se o obranu svého hlavního města starala pouze jihovietnamská armáda. Americké síly se na znamení důvěry v bojeschopnost ARVN až na 716. prapor MP (Military Police) ze Saigonu stáhly. Tisícovka vojenských policistů měla za úkol střežit 130 objektů pro USA důležitých (ambasáda, základna Tan Son Nhut, Palác nezávislosti, hlavní stan jihovietnamského námořnictva atd.). Komunistické velení vydělilo pro útok na nejdůležitější cíle v Saigonu 35 praporů a dalších 11 praporů (asi 4000 vojáků) mělo útočit na střed města. 101. pluk VC měl společně s částí 2. praporu obsadit komplex Go Vap východně od Tan Son Nhutu, ve kterém se nacházela jihovietnamská děla a obrněná vozba. Zbývající část 2. praporu VC měla ze severovýchodu napadnout objekt hlavního štábu ARVN, zatímco z jihu měli na štáb zaútočit příslušníci ženijního praporu C-10 a ze západu 3. prapor 271. pluku VC. 267. a 269. prapor VC byly určeny k útoku na Tan Son Nhut ze západní strany a 2. prapor 271. pluku VC spolu s 56. praporem VC ze severní. 6. prapor VC, 508. prapor VC a 5. prapor VC měly na Saigon zaútočit z jihozápadu směrem na sportovní areál Phu Tho. 4. prapor VC měl z jihovýchodu obsadit saigonskou čtvrť Gia Dinh. 3. prapor VC měl z jihu postupovat na vesnici Thu Duc, ležící asi 8 kilometrů východně od Saigonu, a ze severu měl tuto vesnici obsadit 273. pluk VC. Tím mělo dojít k zablokování silnice spojující Saigon s Long Binh. Na jednotlivé důležité objekty v Saigonu a nejbližší okolí měli útočit vojáci ze svazku "Saigonského ženijního praporu" C-10.* To tedy byly hlavní směry útoku a jednotky k tomu určené. Zbývající síly Viet Congu si "rozdělily" střed města a hlavně čtvť Cholon. K prvnímu střetu došlo v 01.30 hod. před prezidentským palácem. Tehdy odpálil jeden z třiceti pěti ženistů Viet Congu, kteří byli vybráni k útoku na palác, pancéřovou pěst RPG. Výbuch prorazil dveře vchodu pro personál a komunisté se pokusili proniknout dovnitř. Narazili však na rozhodný odpor obránců. O bezpečnost prezidenta se starala Prezidentská garda, jednotky Národní a vojenské policie a obranu objektu paláce posilovaly navíc dva tanky. Útočníky přivítala zdrcující palba, která je přinutila ustoupit a ukrýt se v okolních budovách. Tam se komunističtí vojáci bránili celé dva dny s fanatismem, který do nich instruktoři a politruci během výcviku vtloukli. Vládní vojáci jich nakonec zastřelili 32. Další incident se odehrál ve tři hodiny před budovou rozhlasu. Příslušníci Viet Congu, oblečení do uniforem ARVN, zlikvidovali jihovietnamskou strážní četu (vládní vojáci byli postříleni ve spánku) a poté se snažili odvysílat nahrávku, na které Ho Či Min oznamuje "osvobození" Saigonu a vyzývá občany k povstání. Den předtím ale naštěstí podplukovník ARVN odpovědný za bezpečnost vysílače vydal rozkaz, aby při náznaku jakéhokoliv ohrožení svěřeného objektu přerušila elektrárna dodávku proudu do vysílače. Proto v noci 31. ledna po odeznění prvních výstřelů nastávající ofenzivy byl přívod elektřiny přerušen a komunisté, ač drželi budovu více než šest hodin, nemohli Ho Či Minova slova odvysílat. Mezi cíle, které považovali komunisté za zvlášť důležité, patřila i americká ambasáda. K útoku na ni bylo vybráno 19 ženistů ze "Saigonského ženijního praporu" C-10. Po druhé hodině ranní se k ambasádě přiblížily malý nákladní automobil Peugeot a taxík, oba s vypnutými světly. I přes výskyt dvou podezřelých vozidel nevyhlásili jihovietnamští policisté ve dvou bunkrech u zdi, jež obklopovala ambasádu, poplach. Naštěstí američtí MP na rozdíl od Jihovietnamců vytušili nebezpečí, uzavřeli ocelovou bránu hlavního vchodu a ve 02.47 hod. spustili poplach. Vzápětí se útočníkům podařilo prorazit ve zdi plastickou výbušninou metrový otvor a proniknout na prostranství před velvyslanectví, kde při přestřelce zastřelili několik bránících se amerických MP, ale sami utrpěli první ztráty, a padl dokonce i velitel této jednotky. Ztráta velení a tuhý odpor obránců nakonec zapříčinily krach celého útoku. Mezitím uzavřeli těžké dveře ambasády i poslední tři američtí vojáci nacházející se uvnitř budovy. Jeden z nich byl navíc těžce zraněn výbuchem rakety RPG. Uzavřené těžké dveře, přesná palba vedená jedním z obránců ze střechy, smrt velitele, to vše zabránilo komunistům proniknout do budovy. Americké velení, v této době již zavalené katastrofickými zprávami z celé země, zatím nepřikládalo událostem u svého velvyslanectví větší váhu a teprve přímá intervence z Washingtonu přinutila Westmorelanda v 05.00 hod. vyslat obráncům na pomoc vrtulník s jednou četou ze 101. výsadkové divize, která měla být vysazena na střeše budovy. Přesná palba komunistů výsadku nezabránila, a navíc v nastalém zmatku přelezli američtí vojenští policisté zeď a na prostranství před ambasádou postříleli zbytek překvapených komunistů. Šest a půl hodiny po zahájení tohoto teroristického útoku zůstalo na zemi ležet 19 mrtvých útočníků. Bohužel obranu svého velvyslanectví zaplatilo životem i pět příslušníků amerických MP. Spojenými státy a celým světem tehdy jako blesk proletěla zpráva, že Viet Cong americkou ambasádu obsadil. Tento nesmysl se v některých publikacích dokonce objevuje nadále. Fáma o obsazení ambasády vznikla díky zpravodaji agentury Associated Press, který se na místě boje objevil spolu se svými kolegy 15 minut po zahájení útoku. Situace byla ve tmě absolutně nepřehledná, a když se novináři zeptali jednoho dezorientovaného příslušníka MP na průběh boje, dostalo se jim odpovědi: "Bože, střílejí po nás shora... schovejte se!" Tato odpověď dotyčnému novináři stačila a do Spojených států letěla depeše, oznamující, že Viet Cong obsadil část ambasády USA. Zpráva se pak objevila na titulních stranách všech ranních vydání novin po celých USA. Generálu Westmorelandovi, který se do ambasády dostavil v 09.30 hod. na improvizovanou tiskovou konferenci a chtěl fámu vyvrátit, nechtěli novináři, mající konečně svou kýženou senzaci, věřit. Tak se do světa dostala jedna z těch zpráv, které ač jsou nepravdivé, dokáží prohrát válku. A Vietnam byl na takovéto případy bohatý. Ale zpět k událostem v Saigonu. Útok na hlavní stan jihovietnamského námořnictva Viet Congu také nevyšel. Z dvanácti komunistů, kteří měli útok provést, bylo během pěti minut deset postříleno. Zbylí dva měli větší štěstí a dostali se do jihovietnamského zajetí. Velice tvrdé boje proběhly o základnu Tan Son Nhut. Na tamější americké velitelství komunisté zaútočili v 03.25 hod. Jihovietnamští a američtí obránci ale nakonec útok čtyř pěších a jednoho ženijního praporu Viet Congu odrazili. V tom jim vydatně pomohly vrtulníky 120. roty "Razorback", které přiletěly již pět minut po zahájení boje a zastihly jeden prapor VC přímo na otevřeném prostranství golfového hřiště vedle objektů MACV. Palba raket a kulometů z vrtulníků obrátila komunisty po několika minutách na útěk, přičemž na místě zanechali desítky mrtvých a zraněných. Komunisté ztratili 962 svých vojáků a 9 jich padlo do zajetí. Americké ztráty činily 23 padlých a 86 zraněných, ztráty ARVN pak 32 padlých a 79 zraněných. Při ostřelování základny bylo poškozeno 11 letadel. Ve 02.00 hod. zaútočil Viet Cong také na objekty jihovietnamského hlavního štábu. Útok měl podle původního plánu směřovat zároveň proti branám komplexu č. 4 a 5. Jednotka, která měla útočit proti bráně č. 4, se ale opozdila a na místo se dostavila až v sedm hodin ráno. Tím byla značně omezena síla úderu. Na štěstí pro obránce se v okamžiku nástupu komunistů k výpadu objevil džíp s americkými "empíky". Přestřelka, která vzápětí komunistický útok zpomalila, dovolila jihovietnamským vojákům, aby se zformovali a připravili se ke koordinované obraně. Přesto komunisté obsadili jednu z budov štábu. Pak ale útok zastavili a zůstali na svých pozicích. Jak později vysvětlili zajatci, útočníci se domnívali, že obsadili hlavní budovu, a čekali na posily. Ztráta iniciativy Viet Congu ale obráncům dovolila, aby se znovu zkonsolidovali. V poledne navíc přiletěl na místo boje americkým vrtulníkem sám prezident Thieu a zřídil si v hlavní budově své velitelství. Vědomí, že bojují v blízkosti svého prezidenta, pomohlo jihovietnamským výsadkářům a námořním pěšákům koncem dne komunisty z prostoru štábu vytlačit. 31. ledna ráno probíhaly v Saigonu nejtěžší boje hlavně v jižních částech města. Čtvrť Cholon se komunistům podařilo obsadit prakticky celou. Do těchto míst poslal jen mezi 3. až 5. hodinou ranní velitel amerických sil v III. CTZ Gen. Weyand více než 5000 amerických a jihovietnamských vojáků. Pouze díky jeho chladnokrevným, rozvážným, a přitom rychlým rozhodnutím se dařilo situaci jakž takž držet pod kontrolou. Další větší bitva byla v oblasti Saigonu svedena o komplex Long Binh a základnu Bien Hoa. První útok na Long Binh, ležící asi 24 km severně od Saigonu, provedl 275. pluk VC tři hodiny po půlnoci. Speciální týmy útočných ženistů Viet Congu zároveň napadaly obrannou linii bunkrů ve východní části komplexu a také sklad munice severně od Long Binh (ten se jim podařilo obsadit). Paralelně s těmito akcemi zaútočil 274. pluk VC na Bien Hoa. Komunisté své operace v tomto prostoru velice pečlivě naplánovali a provedli je s mimořádnou odvahou. Ale již půl hodiny po započetí bojů u Long Binh vyrazil ze své základny Bear Cat, ležící asi 20 km jihovýchodně od napadeného komplexu, jeden americký mechanizovaný prapor náležící 1. brigádě 9. pěší divize. Posádky transportérů M-113 si pak u Long Binh s útočícím Viet Congem celkem bez problémů poradily. U Bien Hoa se ale ještě bojovalo. V 07.00 hod. vyrazila proto na rozkaz vrchního velení k místu boje kolona, kterou tvořily 2/3 stavu obrněného praporu z Xuan Locu (zbytek praporu zůstal pro případ komunistického útoku v Xuan Locu). Kolona skládající se z tanků M-48 a transportérů M-113 padla sice bezprostředně po opuštění základny do léčky, ale komunisté, i když správně předpověděli reakci Američanů na boje u Bien Hoa, se přece jen poněkud přepočítali. Zdrcující palbě tankových děl ráže 90 mm a kulometů transportérů nedokázali dlouho vzdorovat a stáhli se. Tímto prvým střetnutím prošli Američané beze ztrát. Problémy nastaly teprve tehdy, když kolona dorazila k malému betonovému mostu přes jednu z říček, jakých bylo po cestě více. Tank M-48, který jel v čele kolony poněkud vzdálen od ostatních, přejel přes most bez problémů, ale sotva se ocitl na druhé straně, komunisté vyhodili podminovaný most do povětří. Lehčí M-113 se sice nakonec přes říčku a bahnité břehy dostaly, ale těžké M-48 musely bohužel zůstat na místě a do bojů u Bien Hoa nezasáhly. Kolona skládající se nyní z jednoho M-48 a osmi M-113 se pak již bez potíží dostala do Bien Hoa, kde se na centrálním náměstí podruhé tento den střetla s nepřítelem. Při přestřelce byly dva M-113 poškozeny, ale dále pokračovaly v cestě k základně. Ve spleti úzkých uliček Bien Hoa se Američanům pomáhal orientovat vrtulník, který se ke koloně přidal. Posádka vrtulníku přelétajícího neustále nad čelem kolony pak nedaleko základny zjistila značné množství vojáků 274. pluku Viet Congu, kteří pravděpodobně měli za úkol Američany zadržet. Velitel kolony se proto rozhodl dostat se na základnu vedlejší cestou, což se také podařilo. Pro obránce základny znamenal příjezd obrněnců vítanou posilu. S jejich pomocí a s pomocí vrtulníků 334. roty odrazili do večera, než se vojáci 274. pluku VC s vysokými ztrátami stáhli, ještě několik těžkých útoků. O tvrdosti bojů o Bien Hoa nejlépe vypovídá fakt, že komunisté v tomto prostoru ztratili 1303 vojáků a 123 jich bylo zajato. Taková byla bilance mnohých velkých operací předcházejícího období, které trvaly několik dnů i týdnů. M-48, původně vedoucí kolonu z Xuan Locu do Bien Hoa, inkasoval do večera 19 zásahů a jeho posádka musela být dvakrát vyměněna. Z dvanácti M-113 bránících základnu byla ztracena polovina. Na letišti byly navíc zničeny dva letouny a dalších 20 bylo poškozeno. V Saigonu a okolí ofenziva komunistů velice rychle ztroskotala. Síly Viet Congu odražené od šesti hlavních cílů se rozpadly do malých izolovaných skupinek, které se, pokud nebyly zlikvidovány, začaly stahovat do prostoru sportovního areálu Phu Tho. 6. prapor VC obsadil Phu Tho bez větších problémů již v noci 31. ledna. Komunističtí velitelé plánující akce v Saigonu přisuzovali areálu velký význam, hlavně jako křižovatce důležitých ulic, shromaždišti pro posily Viet Congu a v neposlední řadě museli Phu Tho blokovat jakožto ideální přistávací zónu pro spojenecké vrtulníky přilétající s posilami pro obránce Saigonu. K prvnímu střetnutí zde došlo 31. ledna v 04.45 hod., kdy hlídka MP v džípu vyslala na velitelství zprávu: "Jsme pod palbou. Řidič to dostal do břicha. Můžete mi poslat nějaké posily?" Když přišla pomoc, byli již oba policisté po smrti... V osm hodin vyslalo velitelství k Phu Tho část 199. pěší brigády. Převážná část cesty proběhla bez problémů. Teprve konečná fáze byla poznamenána zuřivými přestřelkami mezi Američany jedoucími na nákladních autech a transportérech a komunisty ukrytými v okolních domech. Po zásahu raketou RPG byl dokonce ztracen v čele kolony jedoucí transportér M-113. Zahynuli v něm velitel kolony a dva členové posádky. Za podpory vrtulníků kolona nakonec do prostoru areálu po osmi a půl hodinách dorazila. K večeru vysadily vrtulníky další podpůrné jednotky a jejich posilování probíhalo i v následujícím týdnu. Mezi posilami byl i elitní 33. prapor jihovietnamských Rangers. Nepřítel bojoval velice dobře a spojenečtí vojáci museli sáhnout až na dno svých fyzických i psychických sil. Teprve po týdnu vyčerpávajících bojů se podařilo komunisty z prostoru sportovního areálu vytlačit. O vítězi bojů o Saigon a okolí bylo sice rozhodnuto již v prvním únorovém týdnu, ale přesto se spojeneckým jednotkám (celkem 79 praporů pěchoty) podařilo umlčet poslední ojedinělá hnízda odporu a vyčistit oblast hlavního města až počátkem března. Jako oficiální datum ukončení vyčišťovacích akcí se uvádí 7. březen. 7. února ještě mluvčí velitelství amerických jednotek v Saigonu uvedl, že ve městě operuje nejméně jedna setnina Viet Congu (300 mužů). V Saigonu, a zvláště na jeho předměstí Cholonu, bylo hlášeno sedm útoků proti policejním stanicím, útok na ubikace amerických důstojníků, na skladiště armádní rozdělovny potravin a přepaden byl také jeden džíp MP. Útoky na jihovietnamská města vyvolaly 9. února, podle odhadu Výboru národní obnovy, který byl založen z podnětu prezidenta Thieua a do jehož čela byl postaven viceprezident Ky, pohyb 289 000 uprchlíků. Jen v Saigonu samotném se ocitlo bez přístřeší na 100 000 lidí. Výbor zřídil v hlavním městě 7 prodejen rýže a 20 mobilních prodejen, ve kterých mohlo obyvatelstvo nakoupit potraviny a rýži za úředně stanovené ceny. K tomuto datu bylo mezi civilisty rozděleno 129 000 kilogramů rýže. O tři dny později uvedl prezident Thieu na zasedání rady ministrů, že Vietnamská republika zmobilizuje do konce června dalších 65 000 mužů. Během měsíce po ofenzivě "Tet" se do řad ARVN dobrovolně přihlásilo na 26 000 Jihovietnamců. Komunisté do této doby zavraždili kolem 3000 civilistů a počet uprchlíků stoupl na 347 000, z toho více než 167 000 uprchlíků se zdržovalo v oblasti Saigonu a zvláště Cholonu. Zatímco v Saigonu měly útoky komunistů především upoutat pozornost světového tisku a otřást přesvědčením amerického veřejného mínění (což se beze zbytku podařilo), v ostatních oblastech jižního Vietnamu počítali komunisté s vypuknutím všeobecného protivládního a protiamerického povstání. Jedním z hlavních cílů se proto vedle policejních stanic, kasáren, štábů atd. stávaly radiovysílače, s jejichž pomocí vysílali útočníci Ho Či Minovu výzvu k povstání. První přepady, útoky a diverzní akce provedly v noci ze 30. na 31. ledna hlavně jednotky Bo Doi Dia Phuong a speciální oddíly tzv. útočných ženistů. Komunisté do svých plánů zakalkulovali dva předpoklady. Za prvé počítali s tím, že Američané nebudou při bojích o města z obavy před vysokými ztrátami civilního obyvatelstva používat podpůrnou palbu těžkého dělostřelectva a letecké bombardování. Za druhé doufali, že vojenské posádky nebudou vzhledem k probíhajícím svátkům a ohlášenému příměří ve stavu bojové pohotovosti. Oba předpoklady se zčásti vyplnily. V noci na 31. ledna zaútočily komunistické jednotky také na druhé největší město Vietnamské republiky: Da Nang. Jihovietnamský velitel I. CTZ, Gen. Le Hoang Xuan Lam, se sice o chystaném útoku dozvěděl s relativně dostatečným předstihem, ale tak jako mnoho jiných, nevěnoval poplašným zprávám přílišnou pozornost. Jeho jediným protiopatřením bylo posílení obrany velitelství I. CTZ na předměstí Da Nangu. 31. ledna ráno se přes probíhající ostřelování a boje generál Lam dostal do štábu, kde se svým americkým poradcem, majorem P. S. Milantonim, zkonzultoval další postup. Při pohledu na mapu se zaznamenanou nejčerstvější situací rozkázal Milantonimu povolat americké letouny a bombardovat komunistické pozice těžkými bombami. Na majorovu námitku, že je to příliš blízko na to, aby nebyly ohroženy spojenecké jednotky, odpověděl pouze: "Bombardujte!" Americké bomby pak drtily komunisty pouhých 180 metrů od Lamova hlavního stanu. Generál vsadil vše na jednu kartu a povolával další a další vlny bombardérů. Když se komunistický útok v dešti bomb konečně rozpadl a útočníci začali v panice ustupovat, "podporovaly" je shora palubními zbraněmi spojenecké vrtulníky. To byla tečka za útokem na Da Nang. Nelehká situace byla i v deltě Mekongu. Příslušníci MRF si na nedostatek práce nemohli stěžovat nikdy, ale to, co zažívali nyní, překonávalo všechny jejich dosavadní zkušenosti. Říční čluny vyzbrojené kulomety, plamenomety, kanony a minomety v součinnosti s pozemními jednotkami, dělostřelectvem, vznášedly a vrtulníky zasahovaly proti nepříteli, který se rojil doslova všude. Komunisté napadli 13 větších měst všemi silami, které měli v oblasti k dispozici. Spojenci se snažili v prvé řadě přetnout veškeré zásobovací linky útočníků a teprve potom likvidovat jednotlivé skupinky komunistů. První bitva, která se v Deltě odehrála, byla svedena o město My Tho, obsazené třemi prapory Viet Congu. Čtvrtý prapor zaujal postavení na přístupových cestách. Dva prapory MRF a část 7. pěší divize ARVN osvobozovaly město, ve kterém se zarputile bojovalo o každý dům celé tři dny. Teprve potom byl nepřítel z města vypuzen. Jen za první týden komunistické ofenzivy zlikvidovaly síly MRF v bojích o města My Tho a Vinh Long přes 600 příslušníků Viet Congu. Vzhledem k extrémním podmínkám panujícím v Deltě a k nemožnosti nasadit zde větší síly to byl nezanedbatelný úspěch. Při osvobozování města Ben Tre pronesl také jistý major dělostřelectva větu, která se později stala, naprosto vytržená z kontextu, velice často citovanou hlavně odpůrci války. Ben Tre obsadil na začátku ofenzivy pluk Viet Congu o síle 2500 mužů. Američané výjimečně použili ke zlikvidování protivníka, jehož vytlačení z města by bylo jinak spojeno s neúměrnými ztrátami, těžké dělostřelectvo a letecké bombardování. Ben Tre tak bylo v průběhu bojů z 25 % zničeno. Onen major v reakci na tuto skutečnost s jistou nadsázkou poznamenal: "Abychom město osvobodili, museli jsme jej zničit." Bitva o Deltu trvala více než 30 dní a generál Westmoreland na adresu TF-117 později s velikým uznáním pronesl: "To MRF zachránily Deltu." Všech vytčených cílů se komunistům podařilo dosáhnout ve městě Qui Nhon. Přitom se o útoku, jako v řadě jiných případů, vědělo s dostatečným předstihem. Jihovietnamské hlídce se totiž několik dní před zahájením ofenzivy podařilo chytit jedenáct příslušníků Viet Congu s podrobnými plány chystaného útoku. Kvůli zmatkům před nadcházejícími svátky se ale touto hrozbou nikdo vážně nezabýval, a tak mohli komunisté v noci z 30. ledna "překvapivě" zaútočit a zcela zaskočené obránce celkem lehce porazili. Dlužno ještě podotknout, že komunistům se podařilo obsadit i vězení, kde pod dohledem kapitána ARVN, který je se svou jednotkou zajal, trávilo svátky i oněch jedenáct jejich výše uvedených soudruhů. Celých 12 dní se bojovalo o město Buon Me Thuot na Centrální vrchovině. 23. divize ARVN tam dislokovaná získala plány chystaného útoku již 20. ledna. Velitel divize, plukovník Dao Quang An, celkem správně odvolal veškeré dovolenky svých vojáků a vyhlásil bojovou pohotovost. Průzkumné hlídky ale z nepochopitelných důvodů vyslal na přístupové cesty k městu až 29. ledna. Tento fakt vedl k situaci, kdy hlídky narazily na jednotky 33. pluku NVA, rozmístěné již jen pouhých 9 kilometrů od města. Při postupu na město pak komunisté navíc před sebou vedli skupinky příslušníků různých horských kmenů, celkem asi 7000 lidí. Buon Me Thuot bylo městem různých etnických skupin a Montagnardové postupující před Kalašnikovy útočníků měli své soukmenovce ve městě přesvědčit ke kapitulaci a protivládnímu povstání. Jakmile se ale ozvaly první výstřely nastávající bitvy, ke své roli násilím přinucení Montagnardové se rozprchli. Přes veškerá opatření Severovietnamci v noci na 31. ledna do města pronikli. Po třech dnech krutých bojů utrpěla 23. divize ARVN tak těžké ztráty, že si plukovník An vyžádal leteckou podporu a na komunistické pozice nechal navést palbu těžkého dělostřelectva. Během dalších devíti dnů bojů, než se komunisté dali na ústup, změnil střed města svého pána čtyřikrát. Po týdnu bojů od zahájení ofenzivy "Tet" začalo být jasné, že komunistické jednotky jsou většinou u konce svých sil. Boje většího rozsahu probíhaly v podstatě pouze v okolí Saigonu, v Hue a Khe Sanhu. Na většině ostatního území Vietnamské republiky bylo buď dobojováno a spojenci stíhali rozprášené a ustupující komunisty, nebo bylo ukončení bojů otázkou krátké doby a vojenské operace měly spíše již jen "vyčišťovací" charakter. Ještě v noci ze 17. na 18. února ostřelovali komunisté dělostřeleckou palbou řadu spojeneckých vojenských cílů, ale tato akce byla již jen posledním marným pokusem o odpor a komunistické granáty mnoho škody nenapáchaly. 21. února se velitelství Viet Congu spojilo s těmi jednotkami, se kterými bylo radiové spojení ještě vůbec možné, a vydalo rozkaz k ústupu. Pouze jednotky držící se zatím v Hue a operující u Khe Sanh měly setrvat na svých pozicích. Ve své podstatě tak byly kvůli "zachování si tváře" Hanoje obětovány. Bývalé císařské město Hue bylo totiž pro komunisty jedním z nejdůležitějších cílů. Nejenže mělo díky železnici, po které byly zásobovány spojenecké jednotky rozmístěné podél DMZ, nezanedbatelný strategický význam, ale jeho případné dobytí by představovalo, vzhledem k předpokladům o lidovém povstání, také důležitý propagandistický tah, neboť bylo symbolem vietnamské nezávislosti a staletého boje za svobodu. Politrukové Viet Congu sestavovali již dlouho před útokem seznamy osob, které měly být v případě zajetí "odsouzeny" a popraveny. Jak se později ukázalo, nebylo jich zrovna málo. Ve městě samotném bylo určeno více než 200 vojenských i civilních cílů, které měly být bezpodmínečně obsazeny. K útoku na Hue vyčlenilo komunistické velení 6. a 4. pěší pluk NVA, 12. ženijní prapor VC a raketový prapor. Těmto silám stála v cestě v Hue dislokovaná 1. pěší divize ARVN pod velením snad nejschopnějšího z jihovietnamských vyšších důstojníků, generála Ngo Quang Truonga. Těsně před svátky obdržel Truong Westmorelandův rozkaz nařizující bojovou pohotovost vzhledem k možnosti nepřátelského útoku. Truong byl příliš zkušený voják na to, aby podobné nebezpečí bral na lehkou váhu, a poté co ve svém hlavním stanu, nacházejícím se v severní části města, těsně vedle hradeb Citadely (historická pevnost uprostřed Hue), seznámil se situací štáb 1. divize, nechal vyhlásit bojový poplach. Jelikož sám neměl žádné zprávy o pohybech komunistů v oblasti a netušil, jestli se Hue vůbec stane terčem útoku, vyslal do okolí města hlídky a své jednotky rozmístil do obranných pozic na přístupových cestách k Hue. Přitom Truong mohl mít, co se komunistického útoku na Hue týče, absolutní jistotu. 30. ledna večer totiž americká odposlechová služba při monitorování komunistického radiového provozu zachytila zprávu Viet Congu o chystaném útoku. Informace byla sice okamžitě odeslána do Hue, ale z dosud nevyjasněných důvodů ji Truong nedostal na stůl včas. Bohužel ani 1. divize ARVN neměla na konci ledna 1968 zdaleka plné stavy svých jednotek. Přesto vojáci zaujali postavení kolem města a čekali, jestli se poplašné zprávy potvrdí, nebo jestli stráví svátky v poli zbytečně. Truong rozmístil drtivou většinu všech jednotek, které měl k dispozici, kolem Hue proto, že se naivně domníval, že komunisté budou v případě Hue respektovat statut "otevřeného města". Počítal proto s bojovou činností kolem města, a ne uvnitř tohoto historického klenotu celého Vietnamu. Krutě se mýlil. Jedinými spojeneckými bojovými jednotkami, které zůstaly ve chvíli útoku ve městě, tak byly dobrovolnická průzkumná jednotka 1. divize ARVN "Hoc Bao" (Černí panteři), střežící Truongův hlavní stan, a američtí a australští poradci v místním štábu MACV na levém břehu řeky Houng. Velitelství 1. divize ARVN a štáb MACV byly v rozhodujících chvílích jedinými ohnisky odporu. Úspěšná obrana těchto dvou bodů komunistům zcela zkřížila plány. Na obou místech mohly v průběhu bojů přistávat vrtulníky s posilami a zásobami a obě místa později při osvobozování Hue posloužila jako odrazový můstek k výpadům dále do města. Zatím byl ale v Hue stále klid. Klid před bouří. 31. ledna ve 02.00 hod. hlásila jedna z jihovietnamských hlídek svému velení v Hue první kontakt s komunisty poblíž města. Do štábu MACV se ale informace nedostala. O útoku se tam dozvěděli až 10 minut před čtvrtou hodinou ranní, kdy na jejich budovu dopadlo 12 raket ráže 122 mm, a následně se stali terčem pro komunistické minometčíky. Příslušníci Viet Congu převlečení do civilních šatů, z nichž někteří se již před několika dny infiltrovali do města, v této době již zaujali postavení kolem budovy štábu MACV a čekali na posily NVA. Oněch pět minut klidu mezi ukončením minometného přepadu a započetím vlastního útoku, které komunisté promarnili čekáním na posily NVA, dovolilo obráncům v rámci možností dobře se na útok připravit. Navíc jeden z Američanů vyšplhal na šestimetrovou strážní věž a svou přesnou palbou zadržel skupinu asi čtyřiceti komunistů, kteří se pokoušeli dostat přes zeď obklopující budovu štábu. I když Severovietnamci nakonec zlikvidovali věž i statečného střelce raketou RPG, jeho odvaha je připravila o cenné minuty, kterých Američané i Australané maximálně využili ke zformování efektivní obrany. Při dalším útoku narazili komunisté u brány na bunkr obsazený vojáky USMC, kteří v žádném případě nehodlali prodat svou kůži lacino, a podařilo se je zlikvidovat teprve po delší přestřelce opět pancéřovkou RPG. Ani po překonání této překážky se komunisté nedostali do žádného z objektů štábu. Zničující palba, která útočníky přivítala, je přinutila opět se stáhnout a obnovit ostřelování cíle minomety. Město zatím ovládly síly komunistů. Železnici a silnici spojující Hue s Quang Tri zablokoval severozápadně od města 806. prapor 6. pluku NVA. Tutéž železnici a silnici jihozápadně od Hue přetli vojáci části 4. praporu 4. pluku NVA, čímž město odřízli od Phu Bai. Západní branou do Citadely pronikl 800. prapor 6. pluku NVA a postupoval do východní části Citadely, kde se mimo jiné nacházel i Císařský palác. Vojáci 802. praporu 6. pluku NVA postupovali o něco severněji, podél severozápadní strany pevnosti k hlavnímu stanu 1. divize ARVN, a oblehli jej. Městské čtvrti položené jižně od řeky Houng obsadil z jihu zbytek 4. praporu 4. pluku NVA a směrem k objektům MACV od východu postupovali vojáci 804. praporu 4. pluku NVA. Speciální týmy začaly okamžitě po obsazení města s raziemi, kdy vyhledávaly a zatýkaly předem určené "nepřátele lidu", kteří již nikdy neměli spatřit své rodiny. Ženisté budovali opevněná kulometná hnízda a palposty pro minomety a bezzákluzová děla a nad Citadelou zavlála modro-rudá vlajka se zlatou hvězdou: vlajka Viet Congu. Hue, třetí největší město Vietnamské republiky, padlo během dvou hodin. Zatímco se v obsazeném císařském městě nelítostně bojovalo o objekty štábu MACV, o 13 kilometrů jižněji, na základně USMC v Phu Bai, našel zástupce velitele 1. divize USMC generál Foster LaHue žádost o pomoc, vyslanou již před několika hodinami obránci štábu MACV. Toto volání o pomoc se v přívalu zpráv nepřetržitě přicházejících ze všech částí oblasti zkrátka ztratilo. Vzápětí ze základny vyrazily pod vedením Capt. Gordona Batchellera tři čety mariňáků na nákladních autech a složení minikolony doplňovaly ještě čtyři tanky M-48 a dvě samohybná děla Duster. Celý konvoj (jednotka "Alfa") nejvyšší možnou rychlostí zamířil k místu boje. V okamžiku příjezdu do města, komunisty horečnatě opevňovaného, se kolona dostala do zdrcující palby samopalů, kulometů a pancéřovek RPG. Mariňáci byli nuceni opustit nákladní auta a uchýlit se na tanky, odkud palbou svých zbraní odpovídali komunistickým střelcům. V průběhu boje byl střepinami zraněn i kapitán Batcheller a situace celé kolony začala vypadat hrozivě. Raněných a mrtvých přibývalo a zablokovaná kolona se nemohla pohnout tam ani zpět. Teprve po poledni se k "Alfě" probojovala jednotka "Golf" pod velením podplukovníka Marcuse Gravela a společně se pak vydaly za svým původním posláním. Po cestě se kolona ještě jednou dostala do palby severovietnamského lehkého kulometu, ale ten zlikvidoval granátem seržant Alfredo Gonzales, ačkoliv byl sám zraněn. Gravelova jednotka poté šťastně dorazila ke svému cíli. Tam však mariňáky čekal šok v podobě rozkazu generála LaHue o zajištění obrany štábu MACV a okamžitém odjezdu na pomoc hlavnímu stanu 1. divize ARVN u Citadely. Za dané situace se cesta k Citadele rovnala sebevraždě. Bylo zjevné, že velení v Phu Bai si ani zdaleka neuvědomovalo pravý stav věcí, ale přes Gravelovy protesty byl rozkaz opakován. Na cestu k Citadele určitě žádný z přeživších nikdy nezapomněl. Než Gravel vydal na vlastní zodpovědnost rozkaz k ústupu, bylo zraněno nebo zabito na 50 mužů ze 150 (z toho 10 na mostě přes řeku Huong). 1. února byly do jižní části města vysláni vojáci USMC s rozkazem tuto oblast od komunistů vyčistit. Rozpoutal se boj, který byl v úzkých uličkách Hue snad ještě strašnější než boj v džungli. Každé okno, každé nároží, každý plot nebo dveře, tam všude mohl být nepřítel se zbraní připravenou k výstřelu, tam všude mohla číhat mina nebo nastražený odjištěný granát. A velice často tomu tak bylo. Mariňáci ostřelovali podezřelá místa z bazuk LAW M-72, vyráželi dveře a do místností házeli granáty nebo je vypalovali ohnivými jazyky plamenometů, zatímco jejich kamarádi pozorně sledovali okolní střechy a okna skrz mířidla zalícených M-14, M-16 nebo granátometů M-79. Po odeznění výbuchu stačil jen krátký pohled do místnosti, sklepa nebo zahrady a opět následoval zběsilý úprk přes nekrytou ulici k další potenciální pasti. A tak pořád dokola. Velitel jednoho z oddílů účastnícího se této Apokalypsy na boje v Hue vzpomíná: "Měl jsem spoustu kluků, kteří mě, zraněni do nohou a rukou střepinami, prosili, abych je neposílal do nemocnice." Jiný účastník bojů výstižně prohlásil: "Byl to čas pomsty." Mariňáci se chtěli pomstít do té doby neviditelnému a těžce postižitelnému nepříteli, který po nich střílel v džungli a chystal na ně pasti na stezkách, chtěli pomstít kamarády, které nacházeli umučené v džungli. Proto ta zarputilost. Nyní měli konečně šanci utkat se s ním tváří v tvář a chtěli ji využít. Na počátku roku 1968 nebylo v ulicích Hue pro lítost s nepřítelem místo. Ve stejnou dobu, kdy byli mariňáci vysláni do jižní části Hue, rozhodovalo se na druhém břehu řeky Huong o osudu Citadely. Generál Hoang Xuan Lam vypracoval plán na znovudobytí staré pevnosti za pomoci již vzpomínaného "předmostí" v podobě hlavního stanu 1. divize ARVN, odolávajícího všem dosavadním útokům. Jako posilu vyslal na místo tři prapory výsadkářů a 3. pěší pluk. Po strastiplné cestě městem, které se hemžilo komunisty, získaly tyto síly první únorový den letiště Tay Loc poblíž Citadely. Tento úspěch byl vykoupen ztrátou dvanácti vozidel, ale výrazně se tím zjednodušil přísun posil bojujícím jednotkám. Jihovietnamci pak postupovali od hlavního stanu 1. divize ARVN dále do Citadely. Nejvýchodněji bojovali příslušníci 9. výsadkového praporu ARVN, vlevo od nich postupoval k jihu 2. výsadkový prapor a 3. pluk ARVN a ještě dál na západ pak 7. výsadkový prapor ARVN a později jihovietnamská námořní pěchota. 4. února zaútočil jeden prapor 3. pluku ARVN proti bráně An Hoa na severozápadní straně Citadely a podařilo se mu postoupit a dosáhnout výhodnějších pozic. O dva dny později ale protiútok NVA vrhl Jihovietnamce z těžce vybojovaných pozic zpět. Během popisovaných událostí se 1. aeromobilní divize snažila odlehčit Jihovietnamcům i mariňákům v Hue útokem na zásobovací linky a základny komunistů severozápadně od města. Definitivně odříznout komunisty ve městě od jejich zásob a posil se vojákům 1. aeromobilní divize podařilo 21. února, kdy neprodyšně uzavřeli Hue od západu. Z jihozápadu a jihu zablokovali přístupy k městu příslušníci 101. výsadkové divize a vojáci ARVN. I přes koncentraci kulturních a historických památek se císařskému městu nevyhnula palba z tankových děl a bezzákluzových kanonů ráže 106 mm, kterými spojenci likvidovali komunistické uzly odporu. 2. února poprvé svrhla americká a jihovietnamská letadla na komunistické pozice v centru města pumy. Aby bylo historické centrum ušetřeno větších škod, dopadly na postavení komunistů pumy o váze pouhých 125 kilogramů. Spojenecké velení se pro tento kompromis rozhodlo v situaci, kdy bylo dobytí každého dalšího metru vykoupeno značnými ztrátami. Z Hue se tak stal další bonbonek pro komunistickou propagandu a některé západní novináře, kterým poněkud unikaly okolnosti tak tragického vyústění bojů o tento klenot mezi vietnamskými městy. Generálu Truongovi ale nelze mít za zlé jeho chybné zhodnocení morálních kvalit komunistů a z toho pramenící pochybení ve zvolené strategii příprav na útok. Nedovedl si zkrátka představit, že by se v tomto městě mělo bojovat.* 10. února vyčistila americká námořní pěchota jižní část Hue od posledních komunistů a vzápětí se mariňáci měli přesunout na druhý břeh řeky Huong, kde měli podpořit vojáky ARVN pokoušející se o znovudobytí Citadely.** Jihovietnamci měli sice ve svých rukou již 3/4 objektu, ale NVA a Viet Cong držely všechny klíčové body tohoto komplexu a neustále podnikaly odvážné protiútoky. 11. února se ze Saigonu do Hue přesunuli jihovietnamští námořní pěšáci a vystřídali předchozími boji vyčerpané výsadkáře. Následujícího dne podpořili své jihovietnamské kolegy v Citadele i američtí mariňáci. Ztráty na obou stranách byly značné, a to i mezi důstojníky. Spojeneckým četám, kterým má velet poručík, veleli nyní podporučíci, seržanti, ba i desátníci. 16. února pak Američané zachytili vysílání současného velitele NVA v Citadele, adresované jeho velitelství. Podle hlášení byla situace bránících se Severovietnamců zoufalá. Velitel si stěžoval, že většina důstojníků včetně nejvyšších už padla a jeho vojáci jsou u konce svých sil. Jeho návrh na přerušení marného boje a stažení se z Citadely však velení rázně zamítlo, čímž byl podepsán rozsudek smrti pro většinu z obránců. 23. února zaútočila elitní jednotka "Hoc Bao" na Císařský palác v samém srdci Citadely. Krok za krokem postupovali "Černí panteři" vpřed, nemilosrdně likvidujíce jakýkoliv pokus o odpor. 24. února byl palác po urputném boji osvobozen a jihovietnamští vojáci strhli vlajku Viet Congu, která nad Hue vlála od 1. února. V bitvě o Hue ztratila ARVN 384 mužů a 1800 jich bylo zraněno. USMC přišla o 142 vojáků a 857 jich bylo zraněno a US Army ztratila 74 mužů a 507 jich bylo zraněno. NVA a Viet Cong stálo toto zbytečné gesto více než 5000 vojáků. Pouhých 89 komunistů se dostalo do zajetí. Ztráty mezi civilním obyvatelstvem se odhadují na 5800 osob, přičemž drtivou většinu civilních obětí popravili komunisté a jen malá část padla za oběť bojům.* Škody na kulturních památkách jsou nevyčíslitelné. Ve škole v Gia Hoi, severovýchodní čtvrti Hue, objevili jihovietnamští vojáci 22 hromadných hrobů. Mnohé z nalezených mrtvol nesly stopy mučení a mnoho lidí pohřbili komunisté zaživa. Značná část obětí byla povražděna v posledních hodinách okupace, kdy se komunisté snažili probít z hrozícího obklíčení. Vděčným terčem komunistického řádění se v bývalém císařském městě stali římskokatoličtí kněží. Čtyři vietnamské duchovní odvlekli partyzáni neznámo kam a tři zahraniční rovnou zastřelili. Dva francouzští kněží byli komunisty zastřeleni ve čtvrti Phu Cam přesto, že jim byla velením Viet Congu zaručena bezpečnost. Proviněním dalšího popraveného francouzského kněze bylo to, že sloužil mše pro americké vojáky. Další z otřesných svědectví o krutosti komunistů vydal Lt. Gregory Sharp, který se svou četou narazil na jednom hřbitově asi 8 kilometrů východně od Hue na 25 čerstvých hrobů. V šesti hrobech byli lidé zakopáni tak, že jim ze země vyčnívala pouze hlava. "Z hlav nezbývalo mnoho - brouci a psi pravděpodobně. Někteří byli střeleni do hlavy, jiní myslím byli pohřbeni za živa. Rýhy v písku na jednom místě budily dojem, že se někomu podařilo vyhrabat a zachránit se," řekl později novinářům poručík Sharp. Takovýchto případů byly v prvních měsících roku 1968 po celém jižním Vietnamu desítky. Ve světovém tisku se začaly objevovat první zprávy o krutostech páchaných "osvoboditeli" na civilistech při této ofenzivě, která dostala název podle svátků, kdy začala - "Tet". Za měsíc bojů padlo skoro 1000 Američanů a 4500 jich bylo zraněno. Ve stejném období zlikvidovali spojenci kolem 20 000 banditů z Viet Congu a NVA. Kromě měsíční okupace Hue ale komunisté nedosáhli žádného výrazného úspěchu. Ofenziva prakticky zhasla již po několika dnech a rozzuření američtí a jihovietnamští vojáci za vydatné pomoci domobrany pronásledovali a nemilosrdně likvidovali jednotky Viet Congu a NVA, ustupující do Kambodže a Laosu. Mnohé z nich přestaly existovat jako bojeschopná síla. Po vojenské stránce byly úspěchy ofenzivy minimální a ani jiné předpoklady či spíše přání komunistických pohlavárů se nesplnily. Civilní obyvatelstvo, pobouřené porušením míru novoročních svátků, místo aby se nadšeně připojilo ke komunistům, pomáhalo Američanům a vládním vojákům ukryté partyzány a Severovietnamce vyhledávat a likvidovat. 1. února se v Saigonu konala tisková konference, na které se novináři dozvěděli první informace o průběhu probíhajících bojů. Generál Westmoreland tehdy uvedl, že od 29. ledna ztratili komunisté 5800 svých vojáků a zajato jich bylo 2500. 4. února to bylo již přes 10 000 mrtvých a 4000 zajatých. Původní, značně nepřesný odhad spojeneckého generálního štábu uváděl počet nasazených komunistických vojáků na 36 000. Konečná bilance ofenzivy "Tet" a následujících, s ofenzivou souvisejících akcí byla taková, že útočníci ztratili na 45 000 vojáků a 6991 komunistů padlo do zajetí. Mnohé komunistické jednotky byly doslova vybity. Více než devadesátiprocentní ztráty nebyly žádnou výjimkou. Na druhé straně ARVN přišla o 2788 vojáků, 8299 jich bylo zraněno a 587 prohlášeno za nezvěstné. Američanů padlo 1200, 7764 utržilo zranění a 11 bylo prohlášeno za nezvěstné. Komunistické zdroje, ve snaze o zastření vlastních obrovských ztrát, vypouštěly do éteru nehorázné zprávy, podle nichž dosáhly ztráty ARVN 40 000 vojáků a ztráty Američanů 10 000 vojáků. Na letištích a základnách bylo podle těchto zdrojů zničeno na 1500 spojeneckých letounů a vrtulníků, což je číslo, mírně řečeno, směšné. Viet Cong se ze strašlivých ztrát při ofenzivě "Tet" již nikdy zcela nevzpamatoval, a stále častěji to byli vojáci NVA, se kterými se spojenci střetávali v džungli, na venkově i v okolí měst. Plukovník Cu, bývalý příslušník NVA, který přešel v rámci programu Chieu Hoi (viz vysvětlivky) na vládní stranu, vyslovil přesvědčení, že komunisté hrubě porušili základní principy vojenské strategie a taktiky, když se příliš soustředili na politické aspekty ofenzivy proti městským oblastem. Jejich hlavní chybou bylo, že pronikli příliš hluboko do jednotlivých měst, napadli příliš mnoho cílů současně, jejich operace byly příliš rozsáhlé, aniž se mohly opřít o dostatečné rezervy, které by v případě potřeby hlavní síly podpořily. Takto se je spojencům podařilo izolovat do malých skupin a ty postupně zlikvidovat. Co ale komunistům vyšlo na sto procent, byl propagandistický dopad ofenzivy. Světový tisk, kterému evidentně stačil fakt, že se komunisté pozvedli k velké ofenzivní akci, začal celou záležitost neuvěřitelně zveličovat. Absolutně neadekvátní pozornost věnovala média hlavně útoku Viet Congu na budovu velvyslanectví USA v Saigonu. Komunistická propaganda do světa halasně vytrubovala velkolepé vítězství osvobozeneckých sil a americký tisk se překonával v líčení této "katastrofy". A to byla věc, o kterou Hanoji v prvé řadě šlo. A tak se stalo, že zatímco spojenci pronásledovali zdecimované zbytky nepřítele, USA žily v iluzi národní tragédie a v Hanoji si mnuli ruce. Bohužel je neoddiskutovatelným faktem, že ofenziva "Tet" měla značný vliv na vývoj příštích událostí. 14. února přibyly do Vietnamu jako posila první jednotky 3. brigády 82. výsadkové divize "All American". Tato brigáda a její podpůrné jednotky měly ale neúplný stav, který musel být doplněn z rezerv určených původně pro jiné jednotky. Od února do září operovali výsadkáři v prostoru Hue - Phu Bai. V září pak byla brigáda přesunuta do Saigonu. Začátkem března začala jihovietnamská vláda realizovat plán pomoci obyvatelstvu postiženému boji. Každý z nich obdržel zdarma 10 pytlů cementu, 10 ploten hliníkové střešní krytiny a 5000 piastrů na obnovu poškozeného či zničeného domu. Demokratické země celého světa také nezůstaly lhostejné k utrpení jihovietnamského obyvatelstva a poskytly podle svých možností tolik potřebnou a vítanou pomoc. Například Austrálie dodala stavební materiál, z Japonska, Itálie, Thajska, Filipín a svobodné Číny přišly potraviny a OSN a UNICEF poskytly kromě potravin také zdravotnický materiál. Na obnovu provozu v těžce poškozených nemocnicích, které se staly terčem komunistické palby, přispěly Itálie, Německá spolková republika, Austrálie, Turecko, Malajsie, Singapur, Velká Británie a další země. Oblast kolem Saigonu vyčistily během operace "Quyet Thang" jednotky 1., 9. a 25. pěší divize, 11. tankový pluk a příslušníci ARVN. Do počátku dubna zlikvidovali 2600 komunistů. Zároveň všech osm praporů 1. aeromobilní divize (byla to první akce, ve které tato divize bojovala jako celek), pět praporů 3. divize USMC a tři prapory jihovietnamských výsadkářů zahájily operaci "Pegasus", vedoucí k rozbití blokády Khe Sanhu. Základna Khe Sanh byla asi 4 kilometry severně od stejnojmenné vesnice založena Zelenými barety v roce 1962 a sloužila k pozorování pohybu na Ho Či Minově stezce. V lednu 1967 převzal Khe Sanh 3. pluk USMC a Special Forces si založily dále na západ ve vesničce Lang Vei základnu novou. V Khe Sanh zatím ženisté vybudovali přistávací a startovací dráhu o délce 460 metrů. 24. dubna 1967 zahájili mariňáci akci (tzv. hill fights), během níž vyčistili kopce s označením kóta "861", "881 North" a "881 South" ležící severozápadně od základny, kterých mohl nepřítel využívat jako nástupních oblastí pro případné útoky proti základně. Při "hill fights" ztratila USMC 150 mužů, naproti tomu NVA přišla o více než 1000 vojáků. V polovině května 1967 byl 3. pluk USMC vystřídán 26. plukem USMC a základna byla dále rozšířena. Materiál potřebný k rozšíření základny a prodloužení letiště byl do Khe Sanh dopravován v útrobách transportních letounů C-130 Hercules a C-7 Caribou. Startovací a přistávací pás byl nakonec prodloužen na 1190 metrů, což později při obležení základny sehrálo důležitou roli. V prosinci 1967 se do oblasti Khe Sanh přesunuly 304. a 325. divize NVA. Obě divize dohromady disponovaly více než 20 000 muži. 325. divize NVA postupovala k základně ze severu přes kóty "881 North", "881 South" a "861", zatímco 304. divize NVA měla zaútočit ze západu. Ze severu zajišťovaly akci obou divizí 320. a 324. divize NVA rozmístěné v oblasti DMZ a těsně pod ní. Americké hlídky v okolní džungli navazovaly kontakt se Severovietnamci stále častěji a 20. ledna 1968 se jedné takové hlídce vzdal důstojník NVA. Ten sebevědomě prohlásil, že se blíží velká ofenziva, která Khe Sanh a ostatní velké americké základny vymaže z mapy. Než mohli Američané jakkoliv reagovat, komunisté zaútočili. 21. ledna zasypali základnu minometnou a dělostřeleckou palbou a podařilo se jim hned při tomto prvním útoku poškodit startovací dráhu a zničit skladiště munice (bylo zničeno 1500 tun munice). Základna byla obklíčena. První letoun C-123 Provider se 3630 kilogramy tolik potřebné munice na palubě přistál na upravené přistávací dráze již 22. ledna. Do večera 23. ledna přepravily Providery do Khe Sanh 130 tun munice. 26. ledna se do Khe Sanh přesunul 37. prapor jihovietnamských Rangers a zaujal obranné pozice ve východní části základny. Základnu nyní bránilo 6000 mužů pod velením Col. Davida Lowndse. Ti disponovali 56 děly (třemi bateriemi houfnic ráže 105 mm, baterií houfnic ráže 155 mm, baterií minometů ráže 107 mm, 18 děly ráže 175 mm a 10 bezzákluzovými děly M-40 ráže 106 mm) a šesti tanky M-48. Další podpůrnou dělostřeleckou palbu obráncům poskytovaly dvě baterie děl ráže 175 mm z FSB "Fort Rockpile", asi 17 kilometrů severovýchodně od základny, a FSB "Camp Carrol", asi 24 kilometrů severovýchodně od základny. Nezanedbatelnou pomoc představovalo i 250 seizmických čidel (reagujících na otřesy půdy způsobené přesuny protivníka), které byly po poradě mezi generálem McBrigem, plukovníkem Williamem Walkerem z USAF a velitelem 3. divize USMC generálem Rathvonem C. Tompkinsem rozmístěny kolem základny, aby včas upozorňovaly na chystané akce protivníka. Detektory vysílaly signály do střediska na základně Nakhon Phanom v Thajsku, kde byly analyzovány a zpracovávány. Výsledky pak většinou včas upozornily na chystané akce komunistů. Seizmická čidla se osvědčila již při prvním pozemním komunistickém útoku, kdy na základě informací jimi dodaných odhadli v centru řízení palby v Khe Sanhu, že útok bude směřovat proti stanovišti mariňáků na kótě "881S". 5. února ve 03.20 hod. začala americká děla ostřelovat shromaždiště nepřítele, a útok se tak rozpadl v samém počátku. Ovšem komunisté hodlali zaútočit současně na kótu "861", což Američané nevěděli, protože v jejím okolí seizmická čidla, na která spoléhali, umístěna nebyla. Jednotka podplukovníka Shanleye tak byla v naprosté tmě zaskočena útočícími komunisty, kteří již v prvním náporu pronikli přes zátaras z ostnatého drátu. Boj muže proti muži pak trval dlouhých 30 minut. Jako zbraň posloužilo mužům na obou stranách vše, pušky M-16 a AK-47, bajonety, polní lopatky, granáty i zatnuté pěsti, přičemž určitou výhodu před nepřítelem mariňákům poskytovaly protistřepinové vesty. Za svítání se Američanům konečně podařilo komunisty odrazit. Komunisté zanechali na bojišti stovku svých mrtvých proti sedmi padlým mariňákům. Velení NVA, roztrpčené totálním krachem tohoto útoku, si 7. února "spravilo chuť" dobytím malého tábora v Lang Vei. Během dobývání Lang Vei, ležícího asi 8 kilometrů jihozápadně od Khe Sanhu, použili komunisté poprvé na území Vietnamské republiky tanky. Posádku tábora pod velením Capt. Franka Willoughbyho tvořilo 24 amerických Zelených baretů, několik jihovietnamských LLDB a jednotka CIDG, skládající se z příslušníků horských kmenů Bru a Hre. Celkem tábor obývalo více než 500 vojáků, disponujících vedle útočných pušek, granátů, granátometů M-79 a bazuk M-72 také dvěma bezzákluzovými kanony M-40 ráže 106 mm, čtyřmi bezzákluzovými kanony ráže 57 mm, dvěma minomety ráže 105 mm a šesti minomety M-29 ráže 81 mm. O palebnou podporu se měli starat dělostřelci z Khe Sanh a z letiště v Da Nangu byly připraveny kdykoliv vzlétnout letouny F-4, A-1 a převážně pro noční útoky určené gunshipy AC-47. 6. února o půl jedenácté večer otřásly táborem první detonace a přes drátěné zátarasy a minová pole se na horaly z CIDG hájící první obrannou linii valily vlny vojáků jednoho praporu 304. divize NVA. Jeden z Američanů, držící právě ve strážní věži hlídku, ve stejnou chvíli uviděl dva tanky PT-76 sunoucí se s doprovodem ženistů pátrajících po minách přímo k táboru. Zneklidňující skutečnost nahlásil do TCO tábora a rozběhl se osobně informovat velitele. Na jiném místě zaregistroval Sgt. John Early dalších pět PT-76, se kterými postupovali vojáci NVA. Vysílačka v TCO ihned poté vychrlila jeho "hlášení": "Ježíši Kriste, blíží se pět tanků a pár set gooků! Jsou všude kolem tohohle zatracenýho místa! Vystřelte světlice a osviťte to tady!" Radista Frank Dooms okamžitě žádal Khe Sanh a Da Nang o dělostřeleckou a leteckou podporu, ale jeho hlášení o útoku tanků nechtěl nikdo věřit. Teprve po delším dohadování, během kterého výstřel jednoho z PT-76 zdemoloval dveře TCO, začaly kolem Lang Vei explodovat granáty z Khe Sanhu. Hodinu po půlnoci se pak nad táborem objevily první Phantomy a Skyraidery z Da Nangu a na útočící dopadl příval ohně a oceli. Bombardování a dělostřelecká podpora sice trvaly po celý následující den, ale obránci museli před tanky krok za krokem ustupovat. Z devíti lehkých PT-76*, se kterými komunisté útok zahajovali, bylo sice několik zničeno bezzákluzovými děly M-40, ale po jejich ztrátě zůstaly obráncům jen granáty. Bazuky M-72 se ukázaly jako naprosto neúčinné. Poslední baštou se pro zbylé obránce, z nichž všichni byli zranění, stal bunkr TCO. V 16.00 hod. položil kolem obránců jeden z nízkoletících Phantomů kouřovou clonu, a umožnil jim tak z tábora ustoupit. Kapitán Willoughby byl vrtulníkem evakuován do Khe Sanh a pár ostatních přeživších se tam probíjelo po dva následující dny. Během leteckých útoků a dělostřeleckého ostřelování byly nakonec všechny PT-76 zničeny. Při obraně Lang Vei padlo 484 příslušníků CIDG a 12 Zelených baretů. Dva Američané se ze severovietnamského zajetí vrátili v roce 1973. 8. února komunisté opět zaútočili na Khe Sanh. Cílem jejich prvního denního útoku se stala západní část základny, bráněná 3. praporem 26. pluku USMC. Samotnému výpadu předcházela tradiční dělostřelecká a minometná příprava. S fanatickým odhodláním se pak útoční ženisté NVA vrhli k bunkrům, kulometným hnízdům a zátarasům na obranném perimetru a několik z nich se jim náložemi podařilo zlikvidovat. Severovietnamci pak přes takto narušenou linii pronikli, dobyli na zuřivě se bránících Američanech několik zákopů a část základny obsadili. Vytlačeni z dobytých pozic byli až za přispění spojeného úsilí pěchoty a tanků M-48 podporovaných letectvem a dělostřelectvem. Tento útok stál Severovietnamce 150 mrtvých a na nějakou dobu se opět omezili pouze na dělostřelecké ostřelování základny. Právě časté ostřelování základny působilo americkému velení nemalé problémy. Přes každodenní letecké bombardování okolí základny a jeho ostřelování děly se komunistům podařilo přisunout do blízkosti Khe Sanh protiletadlová děla. Situace se tím pro obránce zkomplikovala daleko více, než by se snad na první pohled mohlo zdát. Udržení základny totiž záviselo především na leteckém zásobování. Tak se komunistům 11. února podařilo sestřelit přistávající KC-130 s palivem pro vrtulníky (cena letounu C-130 v té době činila 2,5 mil. USD). Letoun se zásobami ale nebyl zranitelný pouze během přistávacího manévru. Ani když letoun unikl protiletadlovcům, neměla jeho posádka vyhráno, neboť se stávala i se svým strojem lákavým terčem pro obsluhy komunistických děl a minometů. Aby se snížila doba pobytu v ostřelovaném prostoru, a tím i pravděpodobnost zásahu, rolovaly letouny se spuštěnými motory po letišti, přičemž jejich posádky vyložily z otevřených ramp náklad a okamžitě startovaly, vystavujíce tak svůj letoun palbě co nejkratší dobu. I přesto, že secvičená posádka dokázala náklad vyložit a odstartovat během třiceti sekund, rozhodl velitel 7. letecké armády generál Momyer o stažení drahých Herculesů z těchto nebezpečných akcí, ve kterých nadále pokračovaly jen menší, lehčí a hlavně podstatně levnější Providery. Další z prostředků zásobování tvořily vrtulníky. Helikoptéry USMC létaly k obklíčené základně ve formacích zvaných "Super Gaggle". První z těchto letů proběhl 24. února. Transportní vrtulníky startovaly ze základny v Dong Ha, vzdálené od Khe Sanh asi 30 kilometrů. Jeden CH-46 dokázal během jednoho letu do základny přepravit až 1800 kilogramů nákladu zavěšeného v síti pod vrtulníkem (jednou vrtulníky obklíčeným mariňákům dokonce přivezly 2 tuny zmrzliny). Formace "Super Gaggle" se obvykle skládala z dvanácti Sea Knightů, doprovázených dvanácti Skyhawky z MAG-12 a šesti UH-1E z VMO-2. Nad touto formací přelétával velitelský TA-4F, který zároveň vyhledával cíle a naváděl na ně bitevní A-4. Při těchto akcích bylo 17 vrtulníků ztraceno a 35 vážně poškozeno. Během prvního týdne těchto letů ztratila HMM-262 polovinu svého stavu a velení MAG-16 muselo pro tyto operace vydělit ještě HMM-364. Později, když se ukázalo, že Providery a Sea Knighty nedokáží základnu potřebným materiálem zásobovat v dostatečné míře, objevovaly se nad Khe Sanh opět Herculesy, ale tentokrát spouštěly jejich posádky náklad v přízemním letu na padácích. Aby se předešlo případným zraněním vojáků či poškození zařízení základny (každá paleta s nákladem vážila 907 kg), byla pro shoz nákladu vybrána zóna asi 120 metrů západně od pozic 3. praporu 26. pluku USMC, tedy mimo vlastní území základny.* Během prvních pěti pokusných shozů se do Khe Sanh dostalo 60 800 kilogramů zásob a munice. I tato varianta ale měla své nedostatky. Nejvážnějším z nich byl ten, že dopadová zóna byla pod stálou palbou protivníka. Přestože byla základna obklíčena, pozemní útoky nepřítele byly velice řídké. Činnost NVA se prakticky omezovala jen na dělostřelecké a minometné přepady. Přesto, anebo spíše právě proto, se plukovník Lownds obával toho, že by se komunisté mohli pokusit dostat se do základny pomocí tunelů. Proto udržoval své lidi v neustálé pohotovosti a vysílal do okolí hlídky, které měly každý takový pokus včas odhalit. Komunisté se sice nepokoušeli dostat se do základny tunely, zato velice pilně hloubili zákopy, posilujíce tak kruh obklíčení (každou noc dokázali vykopat až 300 metrů zákopů). V této činnosti se jim samozřejmě neustálým bombardováním okolí základny pokoušelo zabránit spojenecké letectvo a také odstřelovači ze samotného Khe Sanh komunistům velice znepříjemňovali život. Severovietnamci ovšem u Khe Sanh nasadili odstřelovače také. Jeden z nich stačil zranit 10 Američanů, než jej zlikvidovala obsluha bezzákluzového kanonu M-40, když jeho úkryt prozradil odlesk slunečního světla na čočce zaměřovače. Poslední pozemní útok Severovietnamci provedli v noci 29. února. Obránci byli naštěstí včas varováni seizmickými čidly, a tak se komunistický útok rozpadl v dešti leteckých bomb a dělostřeleckých granátů, ještě než se útočníci přiblížili k obranným pozicím 37. praporu jihovietnamských Rangers na východní straně tábora. 1. dubna byla pod vedením Gen. Johna J. Tolsona zahájena operace "Pegasus". Prapor USMC zaútočil na pozice komunistů umístěné na kopcích východně od základny, odkud NVA kontrolovala strategicky důležitou silnici č. 9. 4. dubna mariňáci návrší obsadili a o den později odrazili z čerstvě dobytých pozic severovietnamský protiútok. Do základny se pak 6. dubna probojovaly posily v podobě jihovietnamských výsadkářů a o dva dny později vojáci 1. aeromobilní divize. 8. dubnem tak obležení základny prakticky končí. 12. dubna začaly po znovuzprůjezdněné silnici č. 9 do základny jezdit konvoje s potřebným materiálem a municí. 14. dubna vyslal Lowndsův zástupce Col. Bruce Meyer dva prapory mariňáků vyčistit oblast severovýchodně od základny, čímž udělal poslední tečku za operací "Pegasus" a za obležením Khe Sanhu. Protože se předpokládal tradiční ústup komunistů za hranice, přesunula se část amerických sil k laoské hranici, kde obsadily ústupové cesty. Během celé operace byli komunističtí vojáci neustále vystaveni silné dělostřelecké palbě a leteckému bombardování, kterého se účastnily i obří B-52. Méně známým zůstává fakt, že kvůli odblokování základny uvažoval generál Westmoreland o použití taktické jaderné zbraně. Během obležení ztratili Američané na 400 svých vojáků. Oficiální údaj USMC, 205 mrtvých námořních pěšáků, se však pravděpodobně vztahuje pouze na oběti přímo v základně Khe Sanh a ne na oběti bojů v okolí základny a při operaci "Pegasus". Na druhé straně byly ztráty obrovské. V džungli kolem Khe Sanh a na ústupových cestách do Laosu našly svůj hrob tisíce Severovietnamců. Odhady kolísají mezi 10 000 až 15 000 mrtvých. Přesnější údaj je prakticky nezjistitelný, ale skutečností zůstává fakt, že některé jednotky byly zcela vyhlazeny. Většinu z těchto obětí si na konto připsali spojenečtí piloti. Během sedmdesáti dnů bombardování v rámci operace "Niagara" provedly B-52 2700 bojových vzletů a taktické letouny vzlétly ke 24 000 útokům.* Do okolí základny dopadlo 110 000 tun pum a napalmových kontejnerů. Jen v únoru bylo svrženo na 60 000 tun napalmu. Zásluhu na udržení základny mají však především posádky transportních letounů. Do 8. dubna vykonaly nad Khe Sanh Herculesy 496 a Providery 105 padákových shozů. C-130 pak uvnitř základny přistály 273x, C-123 179x a C-7 8x. Komunistům se podařilo sestřelit tři C-123, jeden KC-130, jeden A-4, jeden F-4 a 17 vrtulníků USMC. Americké dělostřelectvo během obležení vystřílelo na 160 000 granátů, zatímco na základnu denně dopadlo v průměru 150 minometných granátů z komunistického postavení kolem základny a dělostřeleckých granátů ráže 152 mm a 130 mm, které severovietnamské baterie vystřelovaly jak z pohraničních oblastí Vietnamské republiky, tak z blízkého Laosu. V tomto ohledu nejhorším dnem byl 23. únor, kdy na základnu dopadlo 1300 granátů. Po ukončení ofenzivy "Tet" se akce jednotek USMC usazených na svých základnách omezily pouze na lokální bojové akce a hlídkovou službu. Nad VDR pokračovala samozřejmě bez ohledu na události na Jihu letecká válka. Rok 1968 nezačal pro Američany dobře ani na severovietnamském nebi. 14. ledna Vu Ngoc Dinh, eso 921. stíhacího pluku, se svým wingmanem Nguyen Dong Kinhem sestřelili EB-66 Destroyer patřící 41. TEWS/355. TFW z Takhli. Oba severovietnamští piloti patřili k letce vytvořené koncem roku 1967 právě pro boj s elektronikou "nacpanými" a pro Severovietnamce krajně nepříjemnými Destroyery. Američané po tomto incidentu stáhli tyto drahé letouny do méně nebezpečných oblastí, čímž se ale samozřejmě značně snížila účinnost jejich nasazení a omezily se jejich možnosti. 5. února pak Severovietnamci sestřelili (v této válce v jediném případě) F-102A Delta Dagger od 509. FIS/405. FIW. Do oblasti byly v rámci 405. FIW přisunuty celkem tři perutě těchto záchytných stíhačů. F-102 měly zajišťovat obranu spojeneckých leteckých základen a letišť v Thajsku a jižním Vietnamu proti případnému útoku severovietnamských letadel. V Thajsku sídlily F-102 od 64. FIS a 82. FIS na letišti Don Muang a v jižním Vietnamu pak na základně Tan Son Nhut bázovaly stroje 509. FIS. Zatímco Američané i Jihovietnamci bojovali u Khe Sanh s nejvyšším nasazením, ve Washingtonu se dělala vysoká politika. Prezident Johnson odvolal 22. března z Vietnamu generála Westmorelanda a 3. července jej jmenoval velitelem armádního štábu. Jak podobné osudu generála MacArthura za korejské kampaně. Hlavním popudem pro tento krok byl prezidentův šok z ofenzivy "Tet". Na uvolněné místo velitele amerických vojsk ve Vietnamu dosadil Johnson, ovlivněný hysterickými komentáři v médiích, generála Creightona Abramse. Ofenziva "Tet" roku 1968 byla bohužel modelovým příkladem toho, jak se může jasné vítězství změnit v porážku, původně zdánlivou a poznenáhlu přerůstající ve skutečnou. To, že byl na místo agresivního Westmorelanda dosazen pasivnější Abrams, svá rozhodnutí příliš podřizující politikaření ve Washingtonu, byla chyba, od které se odvíjí sled událostí vrcholící o sedm let později pádem Saigonu. Kdyby bylo Westmorelandovi dovoleno proniknout do Kambodže a Laosu, kam se otřesení komunisté po ofenzivě "Tet" uchýlili, a bez přerušení kontaktu s nimi je nadále decimovat, mohlo vše dopadnout úplně jinak. To jsou ale jen "kdyby". Místo toho zahájila CIA spolu s jihovietnamskou výzvědnou službou akci "Phoenix", mající zničit infrastrukturu Viet Congu. Tato akce sice otřásla již beztak značně oslabeným Viet Congem a prakticky mu přisoudila roli pouhé složky NVA, ale již delší dobu to byla právě NVA, která bojovala na Jihu za zájmy a jménem tzv. NLF. Po "Phoenixu", který ji v podstatě nijak významněji nezasáhl, nahradila NVA v drtivé většině akcí bojůvky Viet Congu, jejichž zbytky se v budoucnu omezovaly většinou jen na teroristické útoky nemající žádný širší strategický význam. Situace se tak mohla opakovat znova. V období těsně po ofenzivě "Tet" promarnili Američané onu jedinečnou šanci, kdy je již nepřítel na kolenou a stačí jej, řečeno slovy samuraje Musashiho, dorazit. Samozřejmě že ono "doražení" by si vyžádalo nemalé oběti, ale mohlo znamenat ukončení války. Takto umírali lidé na obou stranách dalších sedm let a všechny oběti na straně spojenců se mohou zdát v podstatě zbytečné. Bohužel, to je krutá logika války. Koncem března oznámil Johnson jednostranné zastavení náletů na území VDR severně od 20. rovnoběžky a opět vyzval Hanoj k zahájení mírových rozhovorů. Zároveň Johnson prohlásil, že nebude pro další funkční období kandidovat na úřad prezidenta. Území VDR mezi 17. a 20. rovnoběžkou, na které se zastavení bombardování nevztahovalo, bylo od 1. dubna vystaveno o to intenzivnějším útokům. Celá oblast se měla proměnit v "zónu smrti", nárazník oddělující Sever od Vietnamské republiky. Zákaz letů nad 20. rovnoběžkou měl představovat odměnu pro Hanoj, která počátkem dubna souhlasila s předběžnými rozhovory. Poté co vyšly najevo zločiny spáchané komunisty při ofenzivě "Tet", takže Hanoj musela alespoň omezit svá licoměrná prohlášení o "osvobození jižního Vietnamu", by už další Ho Či Minova odmítavá odpověď vyzněla přinejmenším podivně. Takto z celé situace vyšel jako vítěz. Ve druhé polovině dubna začala jihozápadně od Hue operace "Delaware/Lam Son 215". Příslušníci 1. aeromobilní divize, přisunutí rovnou z oblasti operace "Pegasus", 101. výsadkové divize a 196. pěší brigády zaútočili 14. dubna na oblast údolí A Shau. Oblast A Shau měla pro komunisty, vzhledem ke své poloze blízko laoských hranic, značný strategický význam. Povstalci si zde vybudovali obvyklé komplexy bunkrů a tunelů, spojující množství skladů a táborů, a mohli odtud pronikat dále do nitra jižního Vietnamu. Vrtulníkový výsadek 1. aeromobilní divize zahájil měsíc trvající boje. Komunisté vzhledem k blízkosti záložních pozic v nedalekém Laosu, odkud přicházely posily, bojovali velmi urputně. Když 17. května operace "Delaware" skončila, dosáhly ztráty NVA počtu 850 mrtvých a do rukou Američanů padlo značné množství zbraní a munice. 3. května se navíc vojákům 101. výsadkové divize vzdala stopětičlenná skupina příslušníků NVA. "Delaware" byla poslední významnější bojovou akcí na území jižního Vietnamu, s výjimkou delty Mekongu, v první polovině roku 1968. Vyčerpané a demoralizované síly nepřítele, které se účastnily ofenzivy, se prakticky celkově stáhly do Kambodže a Laosu, kde nabíraly čerstvé síly a čekaly, až Sever doplní početní stavy prořídlých jednotek a opět je vyzbrojí. Také spojenečtí vojáci přivítali po bouřlivé první polovině roku oddech, i když velení by pereferovalo pokračování v bojové činnosti bez přerušení kontaktu s protivníkem, který byl úplné porážce blíže než kdy předtím. V jižním Vietnamu postupně vystřídaly prořídlé severovietnamské jednotky nepočetné, ale zato odpočaté oddíly ze záložních pozic v Kambodži a Laosu. Ty ale do konce roku omezily svou činnost na minometné a raketové přepady a útoky vedené převážně proti civilním centrům (tzv. "mini Tet"). Jako odpověď na tyto akty terorismu pořádali Američané a ARVN na objevené skupinky protivníka nemilosrdné hony. Počátkem května podnikli komunisté několik minometných přepadů Saigonu. 5. května dopadlo na Saigon asi 15 minometných granátů. Komunisté se soustředili hlavně na některé části Cholonu a podařilo se jim založit několik požárů. V Cholonu pak také komunisté na několik hodin obsadili správní budovu 5. okresu. Vojáci ARVN, kteří na objekt zaútočili, jej posléze od komunistů vyčistili a strhli vlajku Viet Congu, která nad ním vlála po dobu, co byl komunisty obsazen. Ve stejný den ráno komunisté v této čtvrti zavraždili i čtyři zahraniční novináře. Tři ze zavražděných byli Australané, jeden byl Angličan. Dva z novinářů, Bruce Pigot a Don Laramy, pracovali pro tiskovou kancelář Reuter, John Cantwell byl dopisovatelem časopisu Time a čtvrtý, Michael Birch, byl dopisovatelem Associated Press. Pátému novináři Franku Palmosovi se podařilo utéct. Jak později vypověděl, jel se svými kolegy v džípu úzkou cholonskou uličkou, nyní navíc přecpanou uprchlíky z částí, kde vládní vojáci bojovali s komunisty. Najednou se objevilo několik komunistů, kteří na novináře spustili palbu z automatických zbraní. Velitel teroristů poté do zraněných, kteří se mu zoufale snažili vysvětlit, že jsou novináři, vyprázdnil zásobník své pistole. Palmose zachránilo jen to, že ihned po prvních výstřelech seskočil z džípu a předstíral smrt. Poté co komunistům došla munice a měnili zásobníky, utekl a skryl se v davu uprchlíků. Ti jej také zachránili před pronásledujícími komunisty, když ho odmítli vydat. "Ani jeden z uprchlíků se neotočil, neprozradili mě," řekl zázračně zachráněný novinář. Do 6. května zlikvidovali vládní vojáci jen v samotném Saigonu 177 komunistů. V přestřelkách kolem hlavního města bylo zneškodněno dalších 562 komunistů. V Saigonu přišlo v důsledku aktivity Viet Congu o život 14 civilistů a 235 osob bylo zraněno. Mezi oběťmi byl i zaměstnanec německého velvyslanectví, baron von Kollenberg, který byl nalezen s rukama svázanýma za zády, s šátkem přes oči a s komunistickou kulkou v týle. 6. května byla zároveň šesti minometnými granáty zasažena základna Tan Son Nhut. Při útoku zahynul velitel vietnamské části základny, plukovník Lu Kin Cuong. U města My Tho v Deltě našli vojáci ARVN, pronásledující jednotku Viet Congu, hrob třiceti mladých Vietnamců, příslušníků CIDG, zajatých během novoroční ofenzivy. Poté co tito dvacetiletí chlapci odmítli spolupracovat, byli komunisty popraveni. 10. května začaly v Paříži předběžné mírové rozhovory mezi delegacemi USA a VDR. Americkou delegaci vedli Averell Harriman a Cyrus Vance a severovietnamskou Xuan Thuy a Ha Van Lau. Rozhovory byly ale brzy odloženy. Teprve koncem října se začalo jednat o jejich obnovení. Prezident Johnson oznámil, že jednání se může zúčastnit i jižní Vietnam. To celé proto, že účast na jednání bude umožněno i Viet Congu. Dodatek, že to v žádném případě neznamená uznání NLF, tak zní jako nejapný žert. Jihovietnamská strana si jménem svého ministra informací Ton That Thiena na takovýto vývoj situace několikrát oprávněně stěžovala. Saigon zejména požadoval záruky, že Viet Cong (NLF) nebude vystupovat pod svým oficiálním názvem a že jeho zástupci nebudou jednat nezávisle na Hanoji. Hanoj by měla jednat se Saigonem přímo a bez přítomnosti Viet Congu. Dále vládní mluvčí poukázal na to, že Hanoj nejedná poctivě, když komunističtí vojáci i po zastavení amerického bombardování Severu pokračují v bezohledném ostřelování oblastí obydlených civilním obyvatelstvem. 8. června opět dopadly na střed Saigonu rakety. Jen od začátku května bylo hlavní město 26 dní vystaveno barbarskému ostřelování. Ruské rakety ráže 122 mm zasáhly mimo jiné budovu indického generálního konzulátu, školu, nemocnici a rakety dopadly také poblíž budovy ministerstva sociální péče. O 11 dní později se v saigonském předměstí Gia Dinh vzdal dosud největší počet komunistů v této válce - 121. Polovinu z této skupiny tvořili Severovietnamci. 21. června dopadlo na Saigon dalších šest raket, které zabily šest civilistů. V červnu se v severní části DMZ začaly objevovat severovietnamské vrtulníky Mi-4. Během jednoho týdne bylo zaznamenáno šest skupinových letů. Příslušníci USMC pak začali další severovietnamské vrtulníky Mi-4 a Mi-6 vídat i jižně od hraniční řeky Ben Hai. Jednalo se většinou o lety s vyššími důstojníky, lety výzvědného charakteru, ale především lety zásobovací, kdy vrtulníky přivážely zbraně komunistickým jednotkám bojujícím v I. CTZ a zásobovaly municí baterie děl ráže 130 mm rozmístěné v severních oblastech DMZ. 916. vrtulníkový pluk začal se svými stroji zásobovat i jednotky na Ho Či Minově stezce, a dokonce až do Kambodže byly na palubách vrtulníků dopravovány oddíly, pronikající pak na území Vietnamské republiky. V červnu zároveň několik Mi-4 vyzbrojených raketami zaútočilo severně od Da Nangu, jednu míli od jihovietnamského pobřeží, na skupinu amerických hlídkových lodí PCF a jednu z nich se severovietnamským pilotům podařili potopit. V polovině srpna narazili američtí vojáci 43 kilometrů jihozápadně od Saigonu na větší skupinu komunistů a při přestřelkách, které se protáhly na dva dny, jich 104 zneškodnili. V Hue pak spojené jihovietnamské a americké jednotky zlikvidovaly 43 příslušníků Viet Congu a 99 jich padlo do zajetí. Komunisté odpověděli způsobem sobě vlastním a při odvetném raketovém ostřelování Hue byli těžce zraněni čtyři dospělí a jedno dítě. Koncem srpna vykázali komunističtí vojáci mírnou aktivitu v některých oblastech II. a III. CTZ. Nejvážnější střetnutí proběhly v provincii Tay Ninh. 22. srpna po čtvrté hodině ranní dopadlo na Saigon 17 raket, jejichž exploze zabily 17 civilistů (z toho osm dětí) a 69 obyvatel hlavního města zranily (z toho 26 žen a dětí). Rakety nezasáhly žádný vojenský ani jinak strategicky významný cíl. Komunisté raketami dále zaútočili na dalších osm měst ve čtyřech provinciích okolo Saigonu a šest měst v deltě Mekongu. Prezident Thieu v následném televizním projevu vyzval komunisty k zastavení krveprolití. V tomtéž projevu se prezident zmínil také o událostech v Československu. Vyslovil "hluboké politování nad brutálním potlačením vzkvétajících aspirací českého a slovenského lidu na svobodu, nezávislost a lidskou důstojnost". Přirovnal situaci ve středu Evropy k situaci v jižním Vietnamu, kdy se komunistický kolos snaží vnutit svou vůli malému suverénnímu státu. Thieu také podotkl, že "zkušenosti z Maďarska a Československa dokazují, že národní nezávislost je v komunistickém světě pouhým mýtem". Prezident dále pokračoval: "Tyto události dokazují prázdnou a tragickou ironii komunistického tvrzení, že bojují za osvobození Vietnamské republiky, zatímco se snaží nastolit režim poddajný mezinárodnímu komunismu a současně předstírají, že jsou nositeli vlajky vietnamské nezávislosti. V jižním Vietnamu bojujeme za zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států, za právo každého národa žít v míru, zvolit si vlastní způsob života, vlastní cestu do budoucna bez násilí a podmaňování." Z druhé strany barikády zněl ovšem zcela jiný tón. V provincii Long An padl do rukou vojáků americké 9. pěší divize oběžník COSVN (Central Office of South Vietnam - Ústřední kancelář NLF), datovaný ke dni 2. září. V něm bylo politrukům nařízeno pořádat schůze, objasnit situaci v Československu a poté provést kontrolu ideologické situace u jednotky. Akce Varšavské smlouvy byla podle oběžníku velmi nutná pro blaho světového revolučního hnutí a nechyběly ani další obligátní fráze hlásané do světa Moskvou. Měsíc září a konec roku byl pak nečekaně bohatý na nálezy tajných komunistických skladišť munice a rýže a dílen na opravu zbraní v džungli. Nejvíce z těchto úkrytů bylo odhaleno na severu země v provincii Quang Tri a také v okolí Saigonu. Během září bylo objeveno přes 1 800 000 kusů nábojů do pěchotních zbraní, 1100 kusů lehkých zbraní ruského a čínského původu, 500 kilogramů trhavin, 500 raket, 135 tun rýže a 3 tuny soli. Celková váha nalezeného materiálu přesahovala 300 tun. Pro komunisty byla ztráta o to citelnější, že potravin měli zoufalý nedostatek, neboť kapacita přepravních prostředků a pěších nosičů na Ho Či Minově stezce byla maximálně vytížena převážně zbraněmi. Jen ukořistěnou rýží se mohlo 1200 komunistických vojáků živit pět měsíců. Nalezené zbraně by pak plně vyzbrojily jeden prapor NVA. 30. září byl v údolí A Shau sestřelen vrtulník CH-34 náležící USMC. Během prvních pokusů o záchranu havarovaly další tři stroje. Osm mužů posádek, kteří přežili, se pak celou noc muselo bránit neustálým útokům vojáků Viet Congu. Následujícího dne vyslal 37. ARRS z Da Nangu pro sestřelené čtyři záchranné HH-3E. Než tyto stroje přiletěly, byly nad místem boje sestřeleny další dva UH-1E, a na záchranu tak čekalo již čtrnáct lidí, kteří se bránili náporu komunistů na vrcholu jakéhosi kopce, porostlého stromy, jejichž vrcholky dosahovaly výšky až 45 metrů. Mlha, která se v údolí držela, vyloučila zásah "Sandy", a tak šly záchranné HH-3E do velmi riskantní operace samy. Hned první HH-3E, pilotovaný poručíkem Greenem, který se pokusil o akci, byl hustou a přesnou palbou partyzánů poškozen. Green přesto v manévru pokračoval a za minutu, během které kolem jeho vrtulníku pršely nepřátelské kulky, vytáhla posádka na palubu čtyři těžce raněné Američany. Pilot s nimi okamžitě odletěl do Hue. Po tomto úspěšném začátku se naštěstí zvedla mlha a "Sandy", kroužící do této chvíle poblíž, začaly okamžitě pracovat na vyčištění prostoru od obtížných a nebezpečných komunistických střelců. Palubními kanony ráže 20 mm ostřelovali piloti Skyraiderů všechna místa, odkud na ně a vrtulníky mířila střelba Viet Congu. Teprve poté bylo posádkám zbylých tří Jolly Green Giantů umožněno zachránit zbytek "trosečníků". Začátkem listopadu zažil Saigon opět ostřelování raketami. V zasaženém katolickém kostele zahynulo 20 modlících se věřících a na jiných místech Saigonu zabily rakety další tři civilisty, z toho dvě děti. Vzhledem k dubnovému omezení bojových operací amerického letectva na oblast mezi 17. a 20. rovnoběžkou, klesla ve druhé polovině roku intenzita i četnost vzdušných soubojů s MiGy, které byly soustředěny k obraně severněji položených oblastí. Přesto sestřelili severovietnamští stíhači 12 amerických letadel. Stíhači USAF poslali k zemi 5 MiGů-17 a 3 MiGy-21. Stíhači USN pak 2 MiGy-17 a 5 MiGů-21. 1. listopadu, zatímco v ostřelovaném Saigonu umírali nevinní civilisté, zastavily USA nálety na celém území VDR. Oficiálně tak skončila operace "Rolling Thunder". VDR toho okamžitě využila ke znovuvybudování systému protivzdušné obrany, značně poškozeného americkými nálety. Do začátku roku 1972 přibylo do VDR z Číny 30 stíhacích Shenyangů F-6, kterými byl vyzbrojen 925. stíhací pluk. SSSR pak dodal nejnovější verze MiGu-21. Počet bojových letadel VDR tak stoupl na 250, z toho 100 MiGů-17 a 95 MiGů-21. Raketový systém protivzdušné obrany byl doplněn jednak raketami SM-75 Dvina (SA-2), ale i SM-90 Volchov (modernizovaná SA-2) a zvláště novými S-125M Neva (v kódu Nato SA-3 "Goa"). Počet raketových baterií tak stoupl na 140 (850 odpalovacích ramp). 5. listopadu byl novým prezidentem Spojených států amerických zvolen Richard M. Nixon, slibující voličům stažení amerických vojsk z Vietnamu. Jeho zvolení přineslo změnu i v taktickém schématu vedení bojových operací v jižním Vietnamu. Operace vedené velkými počty jednotek byly silně omezeny a naopak následovaly malé akce vedené jednotkami o síle čety nebo roty. Přineslo to s sebou ale zintenzivnění činnosti vrtulníků. V dubnu 1969 např. vykonaly americké helikoptéry 800 000 letů (na jeden stroj tak připadlo 250 letů měsíčně, neboli 8 až 9 denně). Stále častěji byly do akce nasazovány útočné vrtulníky, vzlétající hlavně na podporu akcí ARVN. Asi 10 mil jižně od Da Nangu se rozkládá 5 mil široká a 3 míle dlouhá oblast, kterou mariňáci nazývali "Dodge City". Na severu tvořila přirozenou hranici tohoto prostoru řeka La Tho a na jihu řeka Ky Lam. Východní hranicí byla silnice č. 1 vedoucí do Da Nangu. Celému "Dodge City" dominoval pahorek zvaný "Hill 55", ze kterého od roku 1966 operoval 9. pluk USMC. "Dodge City" bylo možno s trochou nadsázky nazvat "mariňáckým Železným trojúhelníkem". Celá oblast byla protkána tunely, zákopy a bunkry Viet Congu a americká námořní pěchota se ji s většími či menšími úspěchy snažila již několik let dostat plně pod svou kontrolu. Tomu se tři roky snažili zabránit příslušníci pluku VC "Doc Lap", kteří "Dodge City" využívali hlavně jako nástupiště k útokům proti letišti v Da Nangu. Velice urputné boje se zde odehrávaly během ofenzivy "Tet". Nyní byl již pluk "Doc Lap" značně zdecimován a zpravodajská služba spojenců varovala, že se do oblasti přesouvají posily VC i NVA. Na 20. listopad proto námořní pěchota naplánovala začátek operace "Meade River". Velitelem operace byl jmenován plukovník Robert G. Lauffer. Účastnilo se jí celkem 7 praporů čtyř pluků USMC. Tyto síly (asi 5000 mužů) měly operovat na ploše 24 km2. Pro přepravu 2800 mužů byly připraveny vrtulníky, 2200 mužů mělo postupovat pěšky nebo na korbách tanků, transportérů a nákladních automobilů. Operace byla odstartována ve 04.00 hod., kdy ze shromaždiště na "Hill 55" u řeky La Tho a silnice č. 1 vyrazily jednotlivé jednotky, aby v 08.25 hod. uzavřely obklíčení prostoru operace. Již tato zahajovací fáze si vyžádala první oběti, když se komunistům podařilo sestřelit jeden CH-46, na jehož palubě zahynulo šest mužů a dalších devět bylo zraněno. Dalších 19 zraněných si vyžádal výbuch miny, na kterou najela jedna z "pětitunek". Komunisté se o operaci "Meade River" dozvěděli s mírným předstihem, ale nedostatky ve spojení způsobily, že informováno bylo jen několik vyšších velitelů, což stálo mnoho jejich vojáků život. I když se v oblasti nacházelo dost dobře vyzbrojených, vycvičených a motivovaných jednotek NVA, hodně komunistů propadlo panice a pokoušelo se prorazit z obklíčení, což se drtivé většině z nich nepovedlo. Nejvíce se jich snažilo dostat přes řeku La Tho, v čem jim velice úspěšně bránili ostřelovači z "Hill 55" a dělostřelci 11. dělostřeleckého pluku USMC. První velké střetnutí vybojoval 20. listopadu v oblasti zvané "Horseshoe" 2. prapor 7. pluku USMC. 23. listopadu následovaly další dva větší střety, tentokrát u vesnic s označením La Hoa 1 a La Hoa 2. To ovšem neznamená, že by jinde v oblasti byl klid. Mariňáci všude v "Dodge City" naráželi na výborně maskovaná opevnění a skladiště, která museli dobývat krok za krokem. Ráno 28. listopadu mezi 06.00 a 07.00 hod. byla komunistům nabídnuta kapitulace, ale výzva byla ignorována. Po uplynutí této lhůty se na pozice komunistů snesl příval dělostřeleckých granátů. Přisadily si i gunshipy AC-47 a AC-130 (během 72 hodin vystřílely 609 000 projektilů). Do ostřelování se zapojila palbou děl ráže 406 mm své hlavní výzbroje i bitevní loď USS New Jersey*. Ač se v oblasti pohybovalo množství amerických jednotek, námořníci stříleli tak přesně, že k žádným vlastním ztrátám nedošlo. K nejtěžším bojům došlo 1. prosince, kdy vojáci 3. praporu 5. pluku USMC narazili při svém postupu na velký komplex bunkrů v oblasti zvané "Hook". Obránci "háku" pak 3. praporu způsobili citelné ztráty a jeho postup na čas zbrzdili. Situace 3. praporu se stávala čím dál tím vážnější a 3. prosince mu byla na pomoc přesunuta většina mužů 3. praporu 26. pluku. O dva dny později byla Severovietnamcům v "Hook" nabídnuta kapitulace a opět s negativní odezvou. Mariňáci se pak zvedli k poslednímu náporu a do večera "Hook" padl. Ze zničených bunkrů a polozasypaných tunelů bylo vytaženo jen 15 zajatců. Mrtvoly Severovietnamců se ale válely všude kolem. Nicméně 6. prosince musel být 3. prapor 5. pluku USMC pro příliš vysoké ztráty z bojového pásma stažen. Boje však s neztenčenou silou pokračovaly dál. 8. prosince se rota "I" z 3. praporu 26. pluku dostala na 20 metrů od posledního ohniska odporu nepřítele. I když byla tato oblast do poslední chvíle intenzivně bombardována, přivítala vojáky roty "I" zničující palba. Přesto byla tato pozice NVA nakonec dobyta. K poslední srážce došlo 9. prosince (po tomto boji muže proti muži, vedeném se vší zarputilostí, bylo na místě nalezeno na 300 mrtvých komunistů) a v 06.00 hod. téhož dne byla operace "Meade River" oficiálně ukončena. V prostoru ale ještě po následující dva dny zůstal 1. prapor 1. pluku USMC, jehož muži dále pátrali po rozprášených a ukrývajících se komunistech. Při plnění úkolu tato jednotka utrpěla další ztráty a zlikvidovala ještě 50 komunistů, kteří se odmítli vzdát. Původní hlášení hovořila o 1000 až 1500 mrtvých komunistech, a tento počet se nakonec ustálil na čísle 1025. Na 300 nepřátelských vojáků bylo zraněno. Navíc se odhaduje, že 200 až 300 mrtvých nebylo vůbec nalezeno. Zničeno bylo dále více než 360 bunkrů a ukořistěno větší množství zbraní a munice, včetně 180 min a několika raket ráže 122 mm. USMC nahlásil 108 mrtvých a 513 zraněných. Vrtulníky námořní pěchoty vykonaly během operace 884 letů, z čehož jen 100 bylo určeno k přesunu vojáků, materiálu a raněných. Zbytek byl určen k přímé podpoře bojujících mariňáků. Hlavní děla bitevní lodi USS New Jersey vystřelila 153 nábojů ráže 406 mm a děla pomocné výzbroje pak dalších 2700 protipancéřových střel. Houfnice 11. dělostřeleckého pluku USMC umístěné v pěti postaveních na "Hill 55" vystřílely při 1286 palebných přepadech 27 513 granátů, přičemž někdy byly jejich obsluhy nuceny ostřelovat nepřítele nacházejícího se pouhých 200 metrů od postavení vlastních sil. V polovině prosince pronikly jihovietnamské a americké jednotky do DMZ, aby zlikvidovaly baterie minometů, ostřelujících jejich pozice jižně od zóny. Došlo také ke srážkám v provinciích Tay Ninh a Binh Long poblíž kambodžské hranice. V Deltě vzhledem ke značně specifickým podmínkám neustále probíhaly v rámci operace "Sealords" spojenecké útoky proti zásobovacím linkám komunistů. Nejúspěšnější z těchto akcí, operace "Giant Slingshot", začala 6. prosince poblíž kambodžského území, zasahujícího v podobě výběžku zvaného "Parrots Beak" do vietnamského vnitrozemí. Operačním prostorem protékaly řeky Vam Co Tay a Vam Co Dong, takže spojenečtí vojáci mohli počítat s podporou dělových a plamenometných člunů MRF. Uvnitř výběžku "Parrots Beak" se nacházelo značné množství komunistických základen a objektů logistického zabezpečení. Komunisté zaplatili za střety se spojenci vysokou cenu. Přišli o 2000 svých vojáků. Spojenci navíc získali 232 zajatců a 500 tun zbraní, munice a zásob potravin. STAGNACE (1969-1970) Pak přiletěla trysková letadla. Vypouštěla červený kouř přímo na nás. Červený kouř znamená "nepřátelské pozice". A teď jsem věděl, že to začíná. Charlie ví, co znamená červený kouř. Ví, že trysková letadla s výbušninami a napalmem jsou už na cestě, a to přímo sem. Terry Whitmore, USMC, Vietnam 1967 Vstup do roku 1969 "oslavili" komunisté zavražděním jihovietnamského ministra výchovy Dr. Le Minh Triho. Na poloostrově Batangan na pobřeží jižního Vietnamu jižně od Da Nangu nalezly jednotky USMC při rozsáhlé vyčišťovací akci sklady zbraní a válečného materiálu. Při této akci zajali mariňáci na 7000 komunistických vojáků a vesničanů podezřelých z kolaborace s nimi. Jihovýchodně od města Katum, 24 kilometrů od kambodžské hranice, dále spojenecké jednotky objevily dosud největší podzemní skladiště komunistů v této válce. Z patnácti tunelů bylo vyzdviženo na 30 tun ručních zbraní, raket a munice, většinou čínského původu. Jinak nebyl rok 1969 z vojenského hlediska zvlášť významný. Na Sever pronikaly čas od času fotoprůzkumné RF-4C vysílané USAF nebo RA-5C a RF-8G z letadlových lodí US Navy. Během celého roku 1969 bylo nad Severem provedeno pouze 779 letů. Monitorován a fotografován byl hlavně postupně obnovovaný systém protivzdušné obrany, zvláště síť protiletadlových raket. Tyto lety byly Severovietnamcům solí v oku a přes "příměří" v letecké válce začala být průzkumná letadla velice brzy cílem protiletadlové palby. Proto vydal v červnu prezident Nixon rozkaz, podle kterého byly osamělé průzkumné letouny doprovázeny dvěma až čtyřmi stíhačkami. Doprovod průzkumníků byl svěřen Phantomům F-4E z 469. TFS/388. TFW z Koratu (Phantomy této peruti byly známé "ozdobením" přídě namalovanou žraločí tlamou). "Žraloci" z Koratu byli ale ve velice svízelné situaci. Jediný povolený cíl, stanoviště protivzdušné obrany, se mohl stát terčem útoku pouze tehdy, když z něj byli prolétávající Američané ostřelováni nebo na ně odtud byla vypálena raketa. Později byly do doprovodných letů zapojeny letouny "Wild Weasel" a k napadení hnízda SAMů stačilo už to, že by americká letadla byla ozářena radarovým paprskem. Těmto akcím se říkalo "protective reaction" - ochranná reakce. Na Jihu byla situace taktéž relativně klidná. Komunistické síly, na hlavu poražené v první polovině minulého roku, se v nitru jižního Vietnamu nezmohly na žádné rozsáhlejší akce. Pouze do pohraničních oblastí podnikaly partyzánské či severovietnamské jednotky občasné a krátkodobé nájezdy, které ale nebyly nijak zvlášť nebezpečné, a spojenci jim bez větších problémů čelili. Samozřejmě se ale nejednalo o romantické procházky tropickou džunglí spojené s občasnou kondiční střelbou do několika vyděšených partyzánů. Naopak. Vojáci byli vystaveni neustálému psychickému tlaku a stresu. Každá, byť i sebemenší skupinka komunistů číhající v džungli znamenala pro spojenecké vojáky smrtelné nebezpečí. Žádný z hlídkujících vojáků si nemohl být jist, zda se z ničeho nic neozve palba a zda to nebude poslední zvuk jeho života. Každý z vojáků musel počítat s tím, že šlápne na minu nebo že někde v džungli je právě na něj nastražena "bambusová" past. V porovnání s rozsáhlými operacemi předchozích období to ale opravdu byly méně významné události. Z pohledu pěšáka plížícího se pod palbou komunistického odstřelovače do úkrytu se situace pochopitelně jevila jinak. Do akcí proti VDR byly nyní nasazovány jednotky zvané Commando Raider Teams (CRT). Tyto deseti- až dvanáctičlenné týmy vykonávaly většinou průzkumné mise, ale velice časté bylo i provádění diverzních akcí.* Na území VDR byli příslušníci Commando Raider Teams vysazováni z vrtulníků společnosti Air America (do té doby operovala jen nad Laosem). CRT podnikaly své akce i na území Laosu a Kambodže. NVA se uchýlila k provádění podobných aktivit a v roce 1969 se na thajském území začaly objevovat vrtulníky 916. vrtulníkového pluku. Jednak zásobovaly místní levicové partyzány a jednak do Thajska převážely skupinky příslušníků severovietnamských speciálních oddílů Dac Cong, které měly napadat americké letecké základny umístěné na thajském území. Vrtulníky NVA se v této době dokonce pouštěly i do hloubi jihovietnamského území. Američané o těchto letech sice věděli, ale z obavy před pilotickými komplikacemi proti nim nijak nezasahovali. Přesněji řečeno, američtí i jihovietnamští vojáci měli přísný zákaz na tyto vrtulníky střílet. Existovaly totiž důvody opravňující k domněnce, že v kabinách severovietnamských strojů sedí ruští piloti. Podle některých zdrojů ale přece jen k jednomu či více incidentům došlo. V roce 1969 narazila kdesi v provincii Dar Lac hlídka Zelených baretů a CIDG na severovietnamský Mi-6 sedící na jakési mýtině v džungli. Tento vrtulník pravděpodobně přiletěl se zbraněmi pro Viet Cong. Po zásahu střelou z LAW M-72, kterou na vrtulník některý z "nedisciplinovaných" členů hlídky vyslal, Mi-6 explodoval. Později bylo kolem jeho trosek nalezeno sedm mrtvých těl Rusů. 22. ledna zahájil 9. pluk USMC poslední velkou akci pozemních sil americké námořní pěchoty v této válce, operaci "Dewey Canyon". Jejím cílem bylo vyčištění údolí Do Krong, nedaleko nechvalně známého A Shau, od komunistických sil. Mariňáci vybudovali FSB "Razor", "Shiloh" a "Cunningham", které měly jejich akci podpořit palbou děl. Hlavní roli při plnění úkolu hrály opět vrtulníky. Během akce byla zcela zničena, pro NVA veledůležitá, základna č. 611. Do 19. března byla operace ukončena. USMC při ní zlikvidovala 1617 komunistů a ukořistila 1461 kusů pěchotních zbraní, dále munici a potraviny. Přestože aktivita komunistických sil na Jihu značně zaostávala za předchozími léty, Hanoj těžila z politického kapitálu, získaného při ofenzivě "Tet". Důsledkem bylo i to, že si povzbuzená VDR jako další podmínku k pokračování mírových rozhovorů vymínila účast zástupců Viet Congu na jednání. 25. ledna tak proběhlo první zasedání čtyřstranné konference o obnovení míru ve Vietnamu. USA navzdory všem svým dosavadním prohlášením o nemožnosti jednání s Viet Congem souhlasily a pro uklidnění svědomí vznesly požadavek na účast vlády Vietnamské republiky. Rozhovory, Američany původně zamýšlené jako dvoustranné jednání o stažení intervenčních vojsk dvou států (USA a VDR), tak dostaly ráz neplodného handrkování o slovíčka a prakticky znamenaly politické uznání teroristického Viet Congu Spojenými státy. Velice skepticky se k jednání v Paříži stavěl hlavně jihovietnamský premiér Huong, který přímo řekl, že v pařížská jednání nemá velkou důvěru. O něco více optimismu projevil viceprezident Ky, který se o jednáních před odletem do Paříže vyjádřil s nadějí, i když jedním dechem prohlásil, že žádné rychlé výsledky neočekává. Viceprezidentu Ky byla svěřena koordinace mezi jihovietnamskou delegací v Paříži a saigonskou vládou. Jakoby na potvrzení slov skeptiků využila delegace Viet Congu situace a 8. května její členové předložili absolutně nepřijatelný a drzý program, který kromě obvyklých klišé o "respektování práv vietnamského lidu a stažení všech cizích vojsk" (dlužno poznamenat, že Viet Cong za cizí vojsko nepovažoval NVA) požadoval také vytvoření "demokratické koaliční vlády bez zástupců saigonské kliky". NLF samozřejmě svou účast na této vládě požadovala. Proč by se ale vláda zvolená v demokratických volbách měla vzdát mandátů ve prospěch teroristické organizace, která navíc není mezi obyvatelstvem zrovna populární, jak se opět potvrdilo po zběsilých komunistických masakrech při ofenzivě "Tet"? Nicméně tyto argumenty Sever neuznával a dál zahlcoval svá prohlášení nekonečnými frázemi o "prozíravém a správném vedení lidu Vietnamskou stranou pracujících a Národní frontou osvobození jižního Vietnamu". USA naproti tomu předložily osmibodový program, který mimo jiné obsahoval nabídku stažení všech intervenčních vojsk (čili i NVA) při zachování jihovietnamské armády a provedení celovietnamských voleb pod mezinárodní kontrolou. Na tuto nabídku nebyli komunisté z pochopitelných důvodů ochotni přistoupit a jejich odpovědí bylo to, že USA obvinili ze sabotování rozhovorů. 8. června trucovitě vytvořili vlastní "Prozatímní revoluční vládu Jihovietnamské republiky", která ale reprezentovala prakticky pouze bandity z Viet Congu. Měla zde být před světem vytvořena iluze jakési jediné uznávané představitelky lidu jižního Vietnamu. Téměř vzápětí tuto nelegitimní a nelegální "vládu" uznaly SSSR a jeho satelité. V únoru zpozoroval jeden příslušník SF na kambodžské straně hranice v oblasti tábora SF v Ben Hetu severovietnamský vrtulník Mi-10, přepravující pod sebou zavěšený tank. Zmíněný důstojník SF o tom samozřejmě podal hlášení, a zpravodajská služba tak mohla s předstihem upozornit všechny spojenecké jednotky v oblasti o možné aktivitě severovietnamských tanků. V noci ze 3. na 4. března pak osm tanků PT-76 (podporovaných snad i několika transportéry BTR-50), patřící 16. rotě 4. praporu 202. tankového pluku NVA, tábor v Ben Hetu skutečně napadlo. Neboť na základě varování zpravodajců byly do tábora již dříve vyslány dva tanky M-48, náležící 69. tankovému pluku, moment překvapení Severovietnamcům nevyšel a ani vlastní akce nemohla být označena za dobře provedenou. Jeden z útočících tanků hned na počátku padl do léčky na minovém poli a upozornil na útok obránce. V nastalém boji zničili komunisté jeden M-48 a sami přišli o dva stroje. Jednalo se o jedno z mála přímých střetnutí mezi tanky NVA a US Army či USMC v této válce. 18. března zahájilo americké letectvo operaci "Menu". Po třináct měsíců dopadalo 100 000 tun bomb, raket a napalmových kontejnerů na komunistické cíle v Kambodži. Operace "Menu" vyústila v polovině dubna příštího roku ve spojeneckou ofenzivu proti útočištím komunistů v Kambodži. V dubnu velitelství amerických vojsk ohlásilo, že od 1. ledna 1961 ztratili Američané ve Vietnamu 33 640 mužů. 8. června se prezident Thieu setkal na ostrově Midway s americkým prezidentem Nixonem. Thieu potvrdil souhlas Saigonu s osmibodovým plánem USA z jednání v Paříži. Oba státníci se dohodli na postupném stahování amerických vojsk, a to i přes nepřijetí plánu komunisty. Midwayskou konferencí byl odstartován plán tzv. vietnamizace konfliktu. Do konce srpna bylo odsunuto 25 000 mužů různých týlových jednotek a zemi opustily i dvě brigády 9. pěší divize. Americká armáda měla v rámci programu vietnamizace postupně přenášet všechny bojové úkoly na ARVN. Do konce roku se domů vrátilo dalších 40 000 mladých Američanů a ARVN převzala plně odpovědnost za deltu Mekongu. 10. dubna byly do Vietnamu přesunuty první čtyři útočné vrtulníky AH-1G přidělené USMC. O osm dní později tyto stroje (patřící nyní VMO-2) vzlétly ke svému prvnímu bojovému letu. Měly za úkol doprovázet transportní Sea Knighty. Pro komunistické vojáky v I. CTZ bylo nasazení Cober v tomto prostoru velice nepříjemným překvapením. Do této doby se střetávali pouze s velkými transportními stroji nebo bitevními UH-1E. Mrštné, úzké Cobry, ověšené zbraněmi, to bylo něco, na co nebyli připraveni. O respektu, jakému se Cobry u komunistických vojáků těšily, svědčí i následující příhoda: Hlídkující rota USMC, nad níž přelétávaly dvě Cobry, se dostala do palby ukrytých příslušníků Viet Congu. Mariňáci okamžitě navedli na místo, odkud střelba vycházela, piloty obou AH-1G, a ti spustili palbu z rotačních kulometů v příďových gondolách i raketami z raketových bloků zavěšených pod křidélky svých strojů. Když střelba ustala, našli Američané čtyři mrtvé partyzány a jednoho těžce zraněného, který neustále něco vykřikoval. Ukázalo se, že to byl velitel oné skupinky a tlumočník přeložil jeho slova: "Řekl jsem jim to jednou, říkal jsem jim to tisíckrát - nestřílejte na tenhle typ vrtulníku!" V prosinci bylo ve Vietnamu již 22 mariňáckých Cober ze stavu HML-367. Významný střet proběhl v květnu v rámci operace "Apache Snow", během které vojáci 101. výsadkové divize svedli mezi 10. a 20. květnem krvavé a vyčerpávající boje o kótu "937", tzv. "Hamburger Hill" v údolí A Shau. Při této akci došlo k tragickému omylu, když Cobry od 4/77. ARA spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních vojáků. V červnu se poblíž australské základny v Nui Datu vyznamenali australští vojáci, když v bitvě ve vesnici Binh Ba porazila rota 5. praporu Královského australského pluku za podpory čtyř tanků Centurion 1. obrněného pluku pěší prapor NVA. 18. srpna byla na základně v Phu Bai rozpuštěna MAG-39 a zároveň se oslavovalo ukončení působení vrtulníků CH-37 na vietnamském bojišti. Z vrtulníkových jednotek USMC tak v jižním Vietnamu zůstala již jen MAG-16, ta byla ale zároveň posílena stroji od HML-167 a HML-367. Personál HML-367 později (od února 1971) zároveň prováděl srovnávací testy útočných vrtulníků AH-1G s novými AH-1J. 3. září postihla celý "tábor svobody" krutá rána. Ve věku 79 let zemřel muž, jehož ruce byly nejvíce potřísněny krví obětí války v jihovýchodní Asii. Soudruh Nguyen Tat Thanh, obratný politik a moskevský nohsled, který napodoboval své velké vzory Uljanova a Džugašviliho tak slepě, že podle nich začal používat pseudonym a nechal si říkat Ho Či Min (Ten, který osvětluje cestu). 24. září byl prezidentem VDR zvolen Ton Duc Thang. Ve funkci prezidenta (od roku 1976 VSR) setrval až do své smrti v roce 1980. Den po smrti velkého vůdce došlo na šedesáti šesti místech jižního Vietnamu k minometným útokům proti vojenským zařízením ARVN a Američanů. Komunisté poté oznámili, že vzhledem k Ho Či Minovu skonu budou jejich jednotky od 8. září dodržovat třídenní klid zbraní. V říjnu začalo postupné stahování vojáků 3. brigády 82. výsadkové divize z Vietnamu na základnu Fort Bragg v Severní Karolíně. Krátké účinkování výsadkářů z 82. divize na vietnamském bojišti končí 11. prosince, kdy byli odsunuti poslední z nich. 15. listopadu proběhla ve Washingtonu dosud největší demonstrace proti válce ve Vietnamu. Zúčastnilo se jí na 250 000 lidí. V lednu 1970 klesl počet amerických vojáků v jižním Vietnamu na 340 000 mužů. Počátkem roku se stáhly mimo jiné jednotky 1. pěší divize a brigáda 4. pěší divize, celkem 40 000 mužů. Snižování stavů nepostihlo pouze pěší jednotky. 1. února opustil thajskou základnu Takhli poslední F-105 Thunderchief. Tento typ představoval od počátku konfliktu symbol americké letecké moci na nebi severního Vietnamu. Poslední Thud (sériového čísla 61-0159) nalétal při 600 bojových misích na 4000 letových hodin a na jeho kontě byl i jeden sestřelený MiG. Úkoly Thudů měly nad Severem plně přejít na Phantomy. US Navy začala ve stále větší míře používat bitevníky A-7 Corsair, vybavené vynikajícím zaměřovacím systémem umožňujícím maximální přesnost zásahů, a tím i účinnost útoků. V jižním Vietnamu sice docházelo ke sporadickým střetům se silami komunistů, ale celkově byla aktivita nepřítele dosti nízká. Pouze na jihu země docházelo k významnějším střetům, když se komunisté snažili získat dominantnější postavení v Deltě, bohaté na rýži, která jim tak zoufale chyběla. ARVN svedla urputné boje hlavně v provincii Dinh Tuong a přes určité potíže v počáteční fázi začala přebírat iniciativu, vyhledávat a likvidovat nepřítele, až jihovietnamští vojáci provincii, která spojuje Saigon s Deltou sítí silnic a vodních kanálů, opět plně ovládli. Od ofenzivy "Tet" uplynuly již dva roky a komunistické jednotky musely být dávno reorganizované a plně bojeschopné, což se mělo projevit i v jiných částech Vietnamské republiky. Spojenecké velení se tedy oprávněně obávalo, že odpočatá komunistická armáda vyčkává v klidu svých nedotčených záložních pozic v Kambodži, poškozených pouze občasnými nálety, na odchod amerických vojsk, aby mohla v plném rozsahu obnovit svou činnost v zemi. Neboť po odchodu Američanů se dala očekávat mohutná komunistická ofenziva (komunisté americký plán z Paříže nepřijali, a necítili se jím tedy ani formálně vázáni), rozhodly vojenské a politické špičky ve Washingtonu o útoku na komunistické opěrné body v Kambodži. Úderem na samotný týl nepřítele se měla jeho schopnost vést rozsáhlejší ofenzivní akce uvnitř jižního Vietnamu zlomit nejméně na jeden rok. To mělo poskytnout čas k přezbrojení a dobudování ARVN, která měla být po této době sama schopna očekávané komunistické ofenzivě čelit. V případě Kambodže se sice jednalo vzhledem k vietnamskému konfliktu o neutrální stát, ale komunisté jeho neutralitu nerespektovali, a proto byla provedena akce mající ochromit jejich aktivitu. Celou situaci po politické stránce usnadnil březnový převrat proamerického generála Lon Nola, který se v Phnompenhu ujal moci. Bohužel, jak se později ukázalo, tato nadějná operace díky "mírovému hnutí" v Americe zcela nesplnila očekávání. O tom ale později. Již 14. dubna provedla ARVN vpád na území Kambodže, ale tato pouze třídenní operace měla jen otestovat reakci Severovietnamců. Ti byli dokonale překvapeni, utrpěli veliké ztráty a jednotky ARVN se vrátily s bohatou kořistí. 1. května pak začaly operace "Toan Thang 43", "Toan Thang 45" a "Toan Thang 46". Za úsvitu 1. května začaly bombardéry B-52 shazovat sedmitunové bomby na místa určená jako LZ. Vrtulníky 1. aeromobilní divize vnikly na kambodžské území poblíž vietnamského města Loc Ninh (tzv. "Fishhook"). V 08.10 hod. vysadily vrtulníky na LZ "East" a LZ "Central" první oddíly 5. praporu jihovietnamských výsadkářů. Jihovietnamce na místo dopravilo 42 transportních UH-1 eskortovaných 22 AH-1G. Asi 200 dokonale překvapených příslušníků NVA se ani nepokoušelo výsadku zabránit a snažili se utéct. V tom jim ale palbou ze svých M-60 zabránili "doorgunners" z Hueyů. Zároveň s výsadkem Jihovietnamců se do "Fishhook" pohly i tanky a transportéry 11. tankového pluku US Army a 1. obrněného pluku ARVN. Ty podporovaly dvě roty 2/7 Cavalry od 1. aeromobilní divize, vysazené na LZ "X-Ray". Jižněji útočila 25. pěší divize na nepřátelské síly soustředěné u kambodžských měst Krek a Memot. 4. pěší divize a další jednotky ARVN překročily kambodžsko-vietnamskou hranici západně od Plei Ku. 5. května narazily oddíly 2/5 Cavalry na komplex 182 bunkrů a 18 budov na ploše více než 3 km2. Vzhledem k tomu, že se boje přesunuly prakticky do týlu nepřítele, ukořistili spojenci velké množství zbraní, munice a jiného materiálu. Bylo to zejména 4800 kusů pěchotních zbraní (samopaly, minomety, ruské pancéřové pěsti RPG), 200 nákladních vozidel, zajišťujících provoz na Ho Či Minově stezce, 18 000 kg trhavin a miliony kusů munice do pěchotních zbraní. Tuto kořist pak přes dva měsíce z Kambodže do Vietnamu převážely velkokapacitní Chinooky a Skycrane. Za první týden operace padlo přes 1000 komunistů. 7. května zaútočila 3. brigáda 9. pěší divize na kambodžské území zasahující v podobě výběžku do jižního Vietnamu jižně od Tay Ninh (tzv. "Parrots Beak"). Během druhého týdne operací se americko-vietnamské říční síly přesunuly na svých plavidlech proti proudu řeky Mekong až ke kambodžskému hlavnímu městu a zasáhly do boje s 88. plukem NVA. Od 2. do 7. května zlikvidovaly oddíly ARVN základny NVA a Viet Congu v oblasti města Ba Thu. Komunisté ztratili 1200 vojáků a ztráty ARVN činily 66 padlých. Zajato bylo 168 komunistů. Dělové čluny ARVN zároveň doprovázely zásobovací plavidla, která proti proudu Mekongu dopravila do Phnompenhu potraviny a léky pro obyvatelstvo vietnamského původu žijící v Kambodži. V Americe se zatím proti probíhající invazi zvedla vlna odporu. 4. května zastřelili příslušníci Národní gardy při nepokojích na kentské univerzitě v Ohiu čtyři studenty.* V reakci na tyto incidenty prohlásil prezident Nixon, že spojenci budou operovat maximálně 40 km v kambodžském vnitrozemí a že se Američané z Kambodže stáhnou do konce června. Tím ovšem komunistům poskytl strategicky nesmírně cennou informaci, prozradil tím americké plány a prakticky celou operaci tímto nešťastným krokem překazil. Jednotky Viet Congu a NVA přerušily boj a začaly se urychleně stahovat za čtyřicetikilometrové pásmo, rozhodnuty americkou invazi v bezpečí přečkat. Američané se sice snažili odříznout ústupové cesty co největšímu počtu nepřátel, přesto ale většina komunistických jednotek unikla. Při chvatném ústupu partyzáni na místě zanechali nebo poztráceli značné množství zbraní, munice a jiného materiálu. V polovině června boje de facto skončily, a než se Američané do 30. června stáhli (poslední americký vrtulník opustil Kambodžu 29. června v 17.28 hod.), věnovali se likvidaci nalezených bunkrů, základen, skladišť a zbraní. O pacifikaci kambodžského pohraničí se měly v budoucnu starat jen síly ARVN. Jihovietnamští vojenští poradci navíc měli dohlížet na výcvik kambodžské armády. Dále bylo poblíž města Neak Luong na silnici č. 1, asi 100 kilometrů v kambodžském vnitrozemí, zřízeno velitelství ARVN v Kambodži. Toto velitelství mělo za úkol koordinovat akce, jež měly komunistům zabraňovat v návratu do bývalých pozic. Během operace ztratili Američané 337 vojáků a měli 1524 zraněných. Na druhé straně bylo zlikvidováno 11 000 vojáků Viet Congu a hlavně NVA. Přestože bylo spojencům "mírovým hnutím" zabráněno způsobit komunistům daleko citelnější ztráty, měla invaze na válečné dění očekávaný dopad. Podle jednoho z nejvýznamnějších komunistických dezertérů v této válce, plukovníka Nguyen Van Nanga, velitele komunistické válečné zóny táhnoucí se od Saigonu až do oblasti východní Kambodže, překazil spojenecký vpád do Kambodže plány Hanoje na přípravy rozsáhlé ofenzivy proti Saigonu. Tato ofenziva, plánovaná na konec května, se měla svým rozsahem rovnat ofenzivě "Tet". Ztráty na živé síle a ztráta zásob zbraní, munice a potravin ale komunisty přinutily vzdát se svého plánu. Jako odveta za spojenecké akce v Kambodži dopadly v polovině května komunistické rakety na města Hue a Da Nang, kde zahynulo 19 osob, a dalších 12 civilních obětí si vyžádal útok na tamější nemocnici. 30. srpna proběhly ve Vietnamské republice volby do Senátu. Tato událost byla již tradičně provázena řadou teroristických útoků komunistů. Snad nejotřesnější ze 73 incidentů byl útok NVA na komplex budov ve vesnici Xuyen Phu nedaleko Da Nangu. Komunisté soustředili palbu svých minometů na sirotčinec An Hoa, na který dopadlo asi 50 granátů. Poté severovietnamští vojáci pronikli do budovy sirotčince a házeli ruční granáty do jednotlivých pokojů, kde se děti a jejich ošetřovatelky snažily schovat pod postelemi. Poté vyvlekli komunističtí teroristé ze sirotčince správce objektu, buddhistického mnicha Thich Nguyen Triho, na dvoře jej svázali drátem a zastřelili. Během půl hodiny trvajícího útoku se komunistům podařilo zavraždit 12 lidí, z toho plnou polovinu tvořily děti. Zraněno či nadosmrti zmrzačeno bylo 45 lidí, z toho 2/3 dětí. V noci z 20. na 21. listopadu provedli vybraní příslušníci 6. a 7. SFGA operaci "Son Tay". Sto Zelených baretů skupiny "Ivory Coast" pod velením plukovníka Arthura "Bulla" Simmonse zaútočilo na zajatecký tábor Son Tay, ležící 35 kilometrů severozápadně od Hanoje. Cílem této riskantní operace mělo být osvobození alespoň některých amerických zajatců, živořících v otřesných podmínkách severovietnamských lágrů bez možnosti kontaktu s okolním světem a o styku s Mezinárodním červeným křížem ani nemluvě. Jen hygienické podmínky v celách a absence lékařské péče znamenaly mimo jiné pro mnohé americké zajatce naprosto zbytečnou ztrátu končetiny zapříčiněnou neléčením ran. Vedle častého mučení, hladu a psychického nátlaku byli vězni nuceni k nedůstojným pochodům Hanojí, kdy pod hlavněmi namířených Kalašnikovů museli snášet nadávky, plivání a rány kamením, jimiž je častoval přihlížející dav civilistů. Na této skutečnosti nic nemění naivní papouškování frází o "humánních podmínkách v severovietnamských věznicích", které vypouštěly do světa vybraní novináři, účastnící se pod dohledem komunistických ideologů organizovaných exkurzí po čistých celách a absolvující rozhovory s několika čistě oblečenými a dobře živenými Američany, kteří měli to štěstí, že je jejich věznitelé vybrali do role obyvatelů potěmkinovských vesnic. Operace se v Pentagonu plánovala od května 1970 a volba nakonec padla na Son Tay. Na základně Englin na Floridě byla postavena maketa tábora v měřítku 1 : 1 a Simmonsovy Zelené barety celou akci do nekonečna opakovaně nacvičovali. Na Severu musela být provedena bez jediné chyby. 20. listopadu ve 23.18 hod. místního času odstartovaly ze základen v Thajsku vrtulníky HH-3 a HH-53 s přepadovým oddílem na palubách, doprovázené nezbytnými Skyraidery a letouny HC-130. Těsně po půlnoci provedly letouny US Navy útoky na cíle v okolí Hanoje. Bombardování mělo odvést pozornost od nadcházející akce. Tři hodiny po startu byly přepadové síly v prostoru cíle. Jeden z HC-130 osvětlil okolí jeviště nastávajícího dramatu flérami a kulometníci z vrtulníků zlikvidovali hlídky ve strážních věžích. Zelené barety, rozdělené do tří skupin, poté zaútočily na tábor. Vrtulníky první skupiny přistály rovnou v táboře, kde začali Američané okamžitě zneškodňovat vietnamské stráže, druhá skupina přistála poněkud stranou a akci první zajišťovala. Třetí skupina, které velel sám Simmons, byla omylem vysazena asi 400 metrů od tábora, přímo u ubikací sovětských a čínských poradců. Během deseti minut jich Simmonsovy Zelené barety zlikvidovaly téměř 200. Hned poté se třetí skupina přidala ke dvěma předchozím. Zatím první skupina marně hledala vězně. Bohužel se ukázalo, že tábor je prázdný. Američané tedy alespoň zničili několik vrtulníků Mi-4 a Ka-25 bázujících v táboře a stáhli se. Celá akce trvala 30 minut a jedinou ztrátou na americké straně bylo lehké zranění jednoho vojáka! Operace sice nevedla k osvobození zajatců, ale přesto byl její dopad na osud zajatých Američanů značný. Vietnamci v budoucnu poněkud přehodnotili svůj přístup k nim, byl povolen poštovní styk a většina zajatců byla již koncem listopadu umístěna do tábora "Camp Unity" v Hoa Lo, kde byli Američané "ubytováni" ve velkých celách po dvaceti pěti až padesáti osobách (do té doby byli všichni zajatci zavřeni na samotkách). Koncem prosince převzalo jihovietnamské válečné námořnictvo poslední americké bojové čluny. Ty už brázdily kalné vody Delty jen s jihovietnamskými posádkami. V Paříži se zatím americká delegace vedená nyní K. E. Brucem a H. Kissingerem a komunistické delegace VDR a Viet Congu stále nemohly dohodnout na jakémkoliv, pro obě strany akceptovatelném plánu o ukončení války. ROZPLÝVAJÍCÍ SE NADĚJE (1971-1973) Kousek na sever od města měli velký komplex budov, který nazývali "nemocnicí", a to byl důvod, proč jsme se ho nesměli dotknout. Musela to být nemocnice pro nemocné dělostřelce, protože kdykoliv jsme cestou k železnici letěli okolo ní, byli jsme z ní zasypáni krupobitím dělostřelecké palby Jack M. Broughton, USAF Čestní lidé se mohou rozcházet v politických názorech, ale nemohou mít odlišný názor na genocidu. James Baldwin 24. ledna, těsně před největším vietnamským svátkem Tet, propustila Vietnamská republika z humanitárních důvodů a jako gesto dobré vůle skupinu 37 severovietnamských válečných zajatců, většinou nemocných nebo zraněných. Tři z původně plánovaného počtu 40 zajatců na poslední chvíli repatriaci odmítli. Od roku 1961 bylo vládou jižního Vietnamu repatriováno do severního Vietnamu skoro 750 válečných zajatců. Skupina 37 repatriovaných Severovietnamců byla dopravena k hraniční řece Ben Hai v nejsevernější části provincie Quang Tri. Tam nasedli do připravených gumových člunů a přeplavili se přes hraniční řeku do VDR. Komunističtí vojáci poté začali z druhého břehu minomety ostřelovat jihovietnamské vojáky, kteří původně propuštěné zajatce doprovázeli. Na počátku 70. let se výrazně urychlilo stahování amerických vojsk z jižního Vietnamu. Do konce roku 1970 se z Vietnamu stáhly jednotky 4., 9., 25. pěší divize a 199. dělostřelecká brigáda. Začátkem roku 1971 se tak počet Američanů snížil na 250 000 mužů. Několik amerických jednotek se ještě po boku 1. pěší divize ARVN podílelo na operaci "Jefferson Glenn" u Hue. Američané se poté bojů prakticky již neúčastnili a jejich poslední ofenzivní akcí byla operace "Dewey Canyon II", probíhající od 30. ledna do 7. února. 1. brigáda 5. pěší divize při ní odblokovala silnici č. 9, vyčistila příhraniční oblasti a zajistila základny Khe Sanh a FSB "Vandergrift". Americké vrtulníky při "Dewey Canyon II" vykonaly 16 131 bojových letů. Bylo tak vytvořeno jakési "předmostí" pro invazi ARVN do sousedního Laosu. Tam měly být zničeny a od Severovietnamců vyčištěny dvě důležité základny NVA: 604 a 611, nacházející se poblíž měst A Loui a Tchepone. K provedení operace s označením "Lam Son 719" byly vyčleněny jednotky 1. pěší divize ARVN, 1. tanková brigáda, 11. a 17. obrněný pluk, brigáda námořní pěchoty, tři prapory Rangers a výsadkáři. Tyto síly měly operovat s podporou amerického dělostřelectva a hlavně letectva, včetně vrtulníků 101. AG posílené o stroje 14. a 223. AB a několika rot stažených z celého Vietnamu. Celé operaci velel generálporučík Hoang Xuan Lam, jihovietnamský velitel I. CTZ. Jako poradci mu asistovali američtí generálové Weyand a Sutherland. Jihovietnamské vojáky čekal v Laosu těžký hornatý terén a odhodlaný nepřítel. Americké piloty vrtulníků a letadel pak mraky, mlha a protivník o síle devatenácti praporů protiletadlového dělostřelectva, disponujícího jak kulomety ráže 12,7 mm, tak děly ráže 23, 37 a 57 mm, rozmístěnými všude v prostoru operace. Podle původního plánu se měla ARVN z Laosu stáhnout do 10. března. Operace sama byla zahájena 8. února. Nepřízeň počasí a mlha zapříčinily, že první vlna vrtulníků s výsadkem odstartovala až v poledne. Přesto bylo prvního dne operace provedeno 1460 letů, během nichž bylo přes laoskou hranici přepraveno šest praporů pěchoty a dělostřelectvo. Tyto síly vytvořily a zajistily FSB "Delta" a "Hotel" jižně od silnice č. 9 a základny "30" a "31" severně od ní. Hned prvního dne narazili Jihovietnamci na silný odpor NVA. Poškozeno bylo i několik vrtulníků, z nichž jeden cestou do Khe Sanh havaroval a ve svých troskách pohřbil čtyři muže posádky a šest Jihovietnamců. Druhého dne operace se počasí od předešlého dne výrazně zhoršilo a vrtulníky nemohly létat po celý den. Obrněné jednotky postupující podél silnice č. 9 na západ ve směru města Tchepone se posunuly pouze o dva kilometry. 10. února byly dva prapory výsadkářů vysazeny u A Loui, kde se v 15.15 hod. spojily s tanky a transportéry ARVN, proniknuvšími až sem. U LZ "Delta" byly zatím vysazeny další oddíly 1. pěší divize, které začaly pročesávat oblast základny č. 611. Tím byla ukončena první fáze operace. Během dvou týdnů byla celá oblast zajištěna. 19. února došlo poblíž LZ "31" (kóta "31") k prvnímu střetnutí tanků NVA a ARVN v této válce. Pět tanků M-41 A3 patřící 1. praporu 11. obrněného pluku se zde střetlo se skupinou severovietnamských T-54 a PT-76. V nastalé bitvě zničili Jihovietnamci sedm T-54 a šestnáct PT-76. Sami přišli o čtyři M-41, zničené vesměs minami a pancéřovkami RPG. Situace se ale zcela změnila 25. února, kdy NVA nastoupila k mohutnému protiútoku. Během několika hodin Severovietnamci dobyli LZ "30" a "31". Přes velice silnou palbu se Medevacům podařilo evakuovat přes 100 raněných. NVA zaútočila rovněž proti základně "Hotel", která musela být 1. března vyklizena a její posádka byla přepravena do A Loui. Přes zuřivý odpor nepřítele se Lam rozhodl zaútočit proti samotnému Tchepone. Neboť byly obrněné jednotky zablokovány a vázány bojem se Severovietnamci, jedinou možnost dosažení města skýtaly opět vrtulníkové výsadky. Ve dnech 3. až 6. března byli vojáci několika praporů vysazeni na LZ "Liz", "Sophia" a "Lolo" jižně od řeky Xe Pon, protékající podél silnice č. 9. Vražedná palba severovietnamské protivzdušné obrany jen během prvního dne v oblasti LZ "Lolo" přivodila ztrátu sedmi vrtulníků a 22 dalších vážně poškodila. Proto byly LZ a jejich okolí během následujících dní před každým novým výsadkem silně bombardovány střepinovými pumami a pak byla položena kouřová clona. 6. března, po předchozím bombardování letouny B-52, vysadilo 150 transportních UH-1 na LZ "Hope", několik kilometrů severovýchodně od Tchepone, vojáky dvou praporů 1. pěší divize. Výsadek krylo 70 útočných vrtulníků. Jen v prostoru výsadku Jihovietnamci ukořistili a zničili na 1300 tun válečného materiálu. Poté co tyto výsadky pronikly do Tchepone, generál Lam operaci "Lam Son 719" ukončil a ARVN se 10. března začala z Laosu stahovat. Ale teprve nyní nastaly opravdové komplikace. Přistávací zóny, tábory a základny Jihovietnamců byly obklíčeny silnými jednotkami NVA, počasí při nejlepší vůli nešlo označit za příznivé (např. mezi 12. a 16. březnem úplně znemožnilo leteckou podporu) a palba komunistických protiletadlovců dosáhla takové intenzity a přesnosti, že se lety nad Laosem staly pro americké vrtulníkáře vyloženým hazardem. Jen 13. března byla při evakuaci vojáků ARVN z LZ "Sophia" ze šedesáti zúčastněných vrtulníků téměř polovina těžce poškozena, a šest strojů bylo dokonce sestřeleno. Situace se opakovala i následujícího dne u LZ "Lolo". Vzhledem k strašlivým ztrátám u vrtulníkových jednotek bylo rozhodnuto, že se jihovietnamské oddíly budou stahovat po zemi s podporou letectva a dělostřelectva. Vrtulníky přiletí pouze pro jednotky, kterým se nepodaří vyvázat z boje. V řadách Jihovietnamců se navíc začala vzmáhat panika, což situaci ještě více komplikovalo. 19. března byla zahájena evakuace jednotek ARVN z oblasti A Loui a 25. března opustily Laos jako poslední posádky základen "Brown" a "Delta". Až do 7. dubna pak nad oblastí právě ukončené operace přelétaly spojenecké vrtulníky, hledající ztracené a před komunisty se ukrývající jihovietnamské vojáky i celé oddíly. Při "Lam Son 719" ztratili spojenci 114 vrtulníků, z toho 7 VNAF, 8 letadel, 75 tanků, transportérů a obrněných vozidel a 198 členů posádek. Komunistické zdroje naproti tomu oficiálně udávají fantastická čísla: 496 sestřelených spojeneckých vrtulníků a letounů, 318 zničených tanků a obrněných transportérů, 144 zničených děl a minometů a 15 200 zabitých a zraněných Jihovietnamců a 200 Američanů. Ve skutečnosti stála ARVN tato operace 1529 vojáků mrtvých a 5483 zraněných proti nejméně 13 000 mrtvým komunistům.* Komunisté dále přišli přibližně o 106 tanků, 405 nákladních vozidel, 76 děl a 1934 mužů obsluhy těchto zbraní. Při akci navíc komunisté poprvé použili protiletadlové rakety Strella (v kódu NATO SA-7 "Grail") odpalované "z ramene". Účinnost těchto nebezpečných raket spočívala hlavně v nenáročnosti na obsluhu, kterou lehce zvládl i jediný muž. Americké vrtulníky vykonaly během "Lam Son 719" 164 442 lety, z toho 45 828 v Laosu. Sestřeleno bylo 107 amerických vrtulníků (6 OH-6, 12 UH-1C, 49 UH-1H, 18 AH-1G a 3 CH-47) a 618 jich bylo poškozeno (z toho dobrá třetina byla dále nepoužitelná). Piloti vrtulníků i letadel účastnící se "Lam Son 719" se shodli na faktu, že s tak mohutnou a přesnou protiletadlovou palbou se ještě nesetkali. Situaci věrně vystihuje výrok jednoho z vrtulníkářů: "Tady se změnily role. Ve Vietnamu jsme nepřítele lovili my. Ale v Laosu, člověče, to oni lovili nás." Akce v Laosu přinesla kromě nasazení raket SA-7 ještě jeden znepokojující poznatek: schopnost NVA nasadit tanky a transportéry ve velkých počtech. V Laosu se s obrněnci NVA nejčastěji utkávaly Cobry od 2/17 Cavalry. Jelikož ale spojenecké velení nebylo na tuto situaci ani zdaleka připraveno, nebyly AH-1G vybaveny dostatečně účinnými protitankovými zbraněmi. Jejich posádky pak musely improvizovat a útočit na komunistické tanky fosforovými a střepinovými raketami. Ty však nebyly příliš účinné. Navíc, aby se pilot vůbec trefil, musel raketu odpálit ze vzdálenosti menší než 1 kilometr, což ale zase jeho stroj vystavovalo palbě automatických zbraní pomocné výzbroje tanku, případně zbraním kolem se nacházející pěchoty. Proti PT-76 se ale už na počátku osvědčily podvěšené kanony XM-35 ráže 20 mm. Po spěšném přisunutí raket FFAR s kumulativní hlavicí se poněkud zlepšila i situace s ničením tanků T-54. Mezi 8. únorem a 29. březnem se Cobry z 2/17 Cav. v Laosu střetly s tanky NVA v šedesáti šesti případech, ale jen šest tanků bylo zničeno a osm poškozeno. Po zkušenostech se vzbouřeným veřejným míněním po invazi do Kambodže se Nixon rozhodl americké pěšáky do akce přímo nezapojit. Po ukončení operace opustili vojáci 5. pěší divize Khe Sanh a přesunuli se do blízkého Quang Tri. 18. února se ve Vietnamu objevily nové AH-1J Sea Cobra (určené speciálně pro USMC) a HML-367, vyzbrojená Cobrami verze G, měla provést srovnání obou typů v bojových podmínkách. Nové Sea Cobry se od "géček" lišily především dvěma motory a tříhlavňovým rotačním kanonem ráže 20 mm umístěným pod přídí místo gondoly TAT-102. Velitel skupiny nových Sea Cober, Col. P. W. Niesen, spolu s velitelem HML-367, Lt. Col. C. E. Reesem, vykonali první bojový let AH-1J již 22. února. Zkoušky trvaly do 28. dubna a během nich nalétaly čtyři vrtulníky 614 hodin, vystřílely 14 950 kusů projektilů ráže 7,62 mm, 77 945 kusů nábojů ráže 20 mm a 2847 raket FFAR. Výsledky testů jasně ukázaly, že AH-1J je při bojovém nasazení mnohem efektivnější a účinnější než AH-1G. Sea Cobry se v rámci testů účastnily i invaze do Laosu, kde tvořily doprovod transportním CH-53 z HMM-463.* HMM-463 byla poslední vrtulníkovou jednotkou USMC, která opustila jižní Vietnam. Stalo se to 11. května a 1. června převzala základnu "Marble Mountain" US Army. Během invaze do Laosu proběhlo i několik akcí v jižních částech Vietnamské republiky. 20 000 vojáků ARVN vpadlo na kambodžské území z oblasti města Tay Ninh. Poblíž města Kampong Cham se střetli s devíti pluky 5., 7. a 9. divize NVA. Během čtyř dnů ne příliš intenzivní bojové činnosti padlo 39 příslušníků ARVN a 174 Jihovietnamců bylo zraněno. Zabito bylo 335 komunistů a 18 jich bylo zajato. V deltě Mekongu zatím probíhaly vyčišťovací akce. Koncem února a začátkem března provedli komunisté na území jižního Vietnamu dva větší útoky. Při přepadu americké dělostřelecké základny poblíž Tam Ky jižně od Da Nangu padlo 33 Američanů. Dva prapory NVA a jeden prapor Viet Congu poté napadly uprchlický tábor ve městě Duc Duc v provincii Quang Nam. 250 příslušníkům CIDG se po dvou dnech povedlo komunisty odrazit. 23 členů domobrany a 109 uprchlíků se komunistům podařilo zabít. Sami ztratili 59 vojáků. 9. července převzala ARVN základnu "Charlie 2", ležící čtyři míle jižně od DMZ. Byla to poslední pohraniční základna v amerických rukou a ARVN tak zároveň zcela převzala odpovědnost za hranice svého státu. V srpnu oznámily stažení svých vojsk také Austrálie a Nový Zéland. 25. srpna opustily Vietnamskou republiku i poslední jednotky 173. výsadkové brigády, které se přesunuly do USA na základnu Fort Campbell. Koncem srpna proběhly ve Vietnamské republice obecní volby a počátkem října volby prezidentské. Prezidentem byl opět zvolen Nguyen Van Thieu a viceprezidentem Tran Van Huong. Následující období pak přineslo zvrat v charakteru průběhu války v jižním Vietnamu. Do této doby časově více či méně přesně vymezené lokální operace vystřídala postupně sílící vojenská aktivita prakticky na celém území Vietnamské republiky, vyvolaná stažením amerických sil. Podzim přinesl také zesílení leteckých operací proti Severu. 21. září bombardovalo 196 stíhacích bombardérů pomocí nového radionavigačního systému LORAN sklady pohonných hmot v Dong Hoi. Útok proběhl za nepříznivého počasí, ale díky systému LORAN dopadly bomby přesně a zničeno bylo 350 000 galonů pohonných hmot. Počátkem listopadu se pak terčem několika náletů staly letiště Dong Hoi, Vinh a Quang Lang. Hlavně posledně jmenované, zcela nové letiště, se těšilo velikému zájmu Američanů, neboť právě odtud měly startovat MiGy-21 napadající formace B-52 při jejich náletech na komunistické cíle v Laosu. 26. prosince 1971 zahájily americké letouny pětidenní bombardovací ofenzivu proti severovietnamským letištím, bateriím protiletadlových raket a komunikačním uzlům v odvetu za zvýšenou aktivitu NVA v oblasti kolem 17. rovnoběžky spojenou s častým narušováním DMZ a v odvetu za pokračující výstavbu baterií SAMů v tomto regionu. Až do 30. prosince startovaly americké bombardéry a stíhačky k útokům proti Severu v rámci operace "Proud Deep Alpha". Během této operace docházelo až k 700 bojovým vzletům denně, což bylo více než v letech 1967-68. Na konci roku zůstalo ve Vietnamu jen 140 000 Američanů. Z bojových jednotek to byli hlavně příslušníci 3. brigády 1. aeromobilní divize, 196. pěší brigáda, několik pěších praporů a pancéřových jednotek. V prosinci začalo stahování jednotek 101. výsadkové divize, přičemž poslední její vojáci opustili Vietnam v únoru 1972. Divize se z Vietnamu přesunula na základnu Fort Campbell. Úměrně se zmenšujícími se počty amerických vojáků v zemi rostla i aktivita a bojovnost komunistů. 19. ledna 1972 došlo při útoku na letiště Quang Lang k první velké letecké bitvě od roku 1968. Budoucí jediná esa US Navy ve Vietnamu, pilot Lt. Randall H. "Yank" Cunningham a jeho palubní operátor LtJG. William P. "Willie" Driscoll, "sedlající" Phantom F-4J od VF-96 z USS Constellation, při ní sestřelili ve 13.58 hod. raketou AIM-9 svého prvního MiGa-21. 25. ledna předložila Nixonova administrativa návrh osmibodového plánu, který za příměří v jižním Vietnamu a za propuštění amerických válečných zajatců sliboval úplné stažení vojsk USA z Vietnamu. Jednalo se ovšem jen o Nixonův pokus vytěžit ze situace, co se dá. Na povrch vypluly zprávy o tajných jednáních Henryho Kissingera se Severovietnamci v minulém roce. Nixon byl již dávno přesvědčen o nutnosti opustit Vietnam bez ohledu na okolnosti. Komunisté to věděli a byli si vítězstvím již takřka jisti. Návrh Washingtonu 3. února odmítli. Nixonova zoufalá snaha smést otázku Vietnamu co nejrychleji ze stolu ještě před volbami byla do očí bijící a Sever se rozhodl nezavazovat se žádnými mírovými smlouvami, protože o odsunu Američanů bylo již beztak rozhodnuto. Neochota komunistů dále jednat vedla 24. dubna k dalšímu přerušení rozhovorů. 30. března totiž sedm divizí NVA podporovaných poprvé na území Vietnamské republiky v masovém měřítku tanky (T-54/T-59 a PT-76) překročilo demilitarizovanou zónu a napadlo jižní Vietnam s vědomím, že Američané jim již nebudou stát v cestě. Celý útok byl koordinován se současným výpadem komunistů proti Plei Ku a An Locu z Laosu a Kambodže. Začala ofenziva komunistických vojsk známá jako "Easter Invasion". Situace v jižním Vietnamu se po měsících relativního klidu najednou změnila ve velice vážnou. V provincii Binh Long dobyli komunisté okresní město Loc Ninh a tři divize NVA dále postupovaly na An Loc, hlavní město provincie. NVA navíc z Kambodže současně útočila na provincie Phuoc Long a Tay Ninh. 9. dubna oznámilo jihovietnamské velení, že se ARVN, VNAF a americkým pilotům zatím podařilo zničit 94 komunistických tanků. Jihovietnamce kromě amerického letectva podporovaly i vrtulníky US Army několika ve Vietnamu ještě zbylých rot. Jedna z nich, 57. AHC z Plei Ku, podnikala své lety ve prospěch obránců města Kon Tum. Její činnost sestávala ze zásobovacích letů, převážení raněných, přísunu posil atp. Během prvních dvou týdnů ofenzivy ztratila jedna její četa, "Cougars", čtyři vrtulníky v bojích o udržení cesty QL-14 z Kon Tumu do Dak To. 14. dubna nastoupila NVA ke generálnímu útoku proti Kon Tumu a stroje 57. AHC začaly spolu s Cobrami od 361. AWC vzlétat k bojovým letům po 24 hodin denně, přičemž palbou podporovaly Jihovietnamce a Jihokorejce bojující ve městě doslova o každý dům. Navzdory veškeré americké podpoře a jihovietnamskému odhodlání komunisté díky masovému nasazení živé síly a těžké bojové techniky postupovali. Dva hlavní proudy nadále směřovaly proti Quang Tri a An Locu. Do An Locu, které zatím proti přesile s vypětím všech sil bránila 5. divize ARVN, vyslal Saigon 20 000 svých výsadkářů a pěšáků. Obráncům An Locu pomáhaly i americké AH-1G ze stavu 1. Cav. Cobry dokonce zastavily první útok na město, když raketami FFAR s kumulativní hlavicí zničily několik komunistických tanků. Byly ovšem i méně úspěšné dny. Snad nejhorším byl 12. květen, kdy Severovietnamci zničili pěhem půl hodiny pět Cober raketami SA-7. 9. dubna došlo k přepadům amerických vojenských zařízení v Cam Ranh Bay a v Tay Ninhu. Tyto útoky si vyžádaly 5 amerických životů a 19 Američanů bylo zraněno. Americké letectvo pak jen v tomto dni provedlo na podporu jihovietnamských vojáků na 360 bojových vzletů. Do bojů zasáhlo i devět válečných lodí 7. flotily USA, když ostřelovalo severovietnamské pozice po obou stranách DMZ. Odvetná palba severovietnamských pobřežních baterií dvě z lodí poškodila. Neradostné zprávy ale nadále přicházely z An Locu, které se stále bránilo obležení tří severovietnamských divizí. 5. divize ARVN utrpěla v bojích u An Locu těžké ztráty. Americké letectvo se ze všech sil snažilo obráncům An Locu jejich těžkou situaci ulehčit. Tak například 23. dubna Corsairy od VA-146 "Blue Diamonds" z USS Constellation napadly a zničily severně od města komunistický zásobovací konvoj. Řidiči ruských nákladních automobilů URAL-375 svůj náklad vojákům NVA obléhajícím město již nedovezli. Od 5. května pak komunisté při pokusech o dobytí města začali nasazovat v daleko větším množství tanky. Jak již bylo řečeno, jeden z hlavních důvodů rychlého postupu Severovietnamců bylo masové nasazení tanků NVA. 28. dubna byly do "Camp Holloway" přesunuty vrtulníky NUH-1B, vyzbrojené protitankovými raketami TOW. O čtyři dny později, 2. května, zničil první tank Huey pilotovaný C. W. Lainem. Ironií je, že první obětí rakety TOW ve Vietnamu byl M-41 amerického původu. Lain jej zničil ve FSB "Brown", dobyté vojáky NVA. 26. května, v době nejtěžšího boje o město Kon Tum, vykonal každý z NUH-1B za dopoledne tři bojové lety, při nichž jejich posádky odpálily 21 raket TOW a zničily všech devět tanků podporujících útok pěchoty na město. Do konce června, kdy původní posádky těchto vrtulníků Vietnam opustily, bylo vystříleno na 81 raket TOW, které zničily 24 tanků a několik transportérů. Raketové Hueye létaly vždy s eskortou Cober z 361. AWC nebo 7/17 Cav. Formaci při každé akci doprovázel velitelský UH-1H pilotovaný Capt. R. Sudeckem, který mimo jiné i vyhledával cíle. V červenci byly "TOW" Hueye převeleny do "Marble Mountain" u Da Nangu. Zde byly vyškoleny posádky z 1. letecké brigády a zapojily se do bojů o Quang Tri, kde proti komunistickým tankům bojovalo i šest UH-1M vyzbrojených staršími raketami SS-11. V říjnu, po ukončení bojů o Quang Tri, byly obě jednotky staženy do Bien Hoa, kde setrvaly až do oficiálního ukončení války. Hanoj ale svým spoléháním na neochotu Američanů dále se v konfliktu ve větší míře angažovat Nixona přece jen poněkud podcenila. 6. dubna padlo ve Washingtonu rozhodnutí přinutit odmítavé komunisty k uzavření míru s Jihem silou. Prezident Nixon tehdy napsal Henrymu Kissingerovi: "Máme dost síly k potlačení jejich schopnosti vést válku. Otázkou je, zdali máme vůli k použití této síly. Já, na rozdíl od Johnsona, takovou vůli mám." Škoda, že svou "vůli" nedal Nixon najevo daleko důrazněji už před časem. I tak se nad Severem zatáhla mračna, ze kterých sice vydatně, ale bohužel pouze krátce zapršelo. Mezi 3. dubnem a 13. květnem přesunuli Američané do Thajska 11 stíhacích perutí a 2 transportní, celkem 236 letadel. Na Guam přilétlo dalších 153 bombardérů B-52. V Tonkinském zálivu se počet letadlových lodí zvýšil na šest. Vzhledem k odsunu veškerých bojových jednotek, tedy i leteckých, měli totiž Američané na počátku dubna v jihovýchodní Asii k dispozici pouze 258 bojových letadel (170 v Thajsku a 88 v jižním Vietnamu). Velení 7. letecké armády dostalo prakticky volnou ruku ve věcech výběru cílů, posouzení jejich důležitosti a rozhodnutí o výsledku útoků a jejich případnému zopakování. Celkový úspěch akce ale závisel mimo jiné na úplných a vyčerpávajících údajích o severovietnamských cílech. Během operace "Rolling Thunder"měli Američané k dispozici jen velice nekvalitní mapy a rozdíly mezi údaji v nich a skutečností tvořily nezřídka i 10 kilometrů. To mělo za následek občasné, i když nechtěné, narušení čínského vzdušného prostoru a s tím spojené mezinárodní komplikace a vzdušné souboje.* Po ukončení "Rolling Thunder" prováděla strategický průzkum nad VDR průzkumná superletadla SR-71 Blackbird (ty kvůli tankování speciálním palivem dostaly k dispozici "osobní" flotilu Stratotankerů KC-135Q). Na základě údajů získaných Blackbirdy mohl být úder proti Severu veden opravdu důkladně a jeho účinek byl devastující. První útok provedly americké letouny 11. dubna. Nálet s krycím názvem "Freedom Train" byl veden proti vojenským cílům v oblasti přístavu Vinh. 16. dubna zahájila americká letadla operaci "Freedom Porch Bravo", odvetné bombardování palivových zařízení a skladů v Hanoji, Haiphongu, Vinhu, Thanh Hoa a dalších cílů. V Haiphongu byly zasaženy i čtyři ruské lodě. Tato města byla opět napadena po více než třech letech. V dubnu provedli Američané nad Severem 2500 bojových letů, ale komunistickou ofenzivu na Jihu to prozatím nezastavilo. 19. dubna odstartovaly z utajeného letiště v Quang Binh dva letouny MiG-17 pilotované Nguyen Van Baiem a jeho wingmanem Le Xuan Diem. Oba MiGy bombami napadly dva torpédoborce 7. flotily USA, ostřelující z děl Dong Hoi. Torpédoborec USS Higbee byl po zásahu 250kg pumou vážně poškozen. Na základnu se nevrátil jeden MiG sestřelený protiletadlovou raketou vypálenou druhým z torpédoborců.* Později MiGy z této letky, speciálně upravené inženýrem Truong Khanh Chanhem, startující ze základny Quam Lang, poškodily ještě křižník USS Oklahoma City a potopily čtyři džunky jihovietnamského námořnictva. 26. dubna poprvé v této válce pronikly tanky NVA i do oblasti Delty. Už dva kilometry od kambodžské hranice byly ale čtyři z deseti přesouvajících se tanků zničeny útokem letadel VNAF. Tato zpráva určitě alespoň trochu potěšila obránce An Locu, které se nadále nacházelo v obklíčení a pod dělostřeleckou palbou. Na město tento den dopadlo na 2000 dělostřeleckých granátů, a dokonce následoval severovietnamský útok, který ale Jihovietnamci odrazili a 50 komunistů zabili. O den později obránci hlásili, že na město dopadlo rekordních 2200 dělostřeleckých granátů. Další bitva proběhla u Cu Chi asi 30 kilometrů severozápadně od Saigonu. Neustále se bojovalo i na severu Vietnamské republiky u Quang Tri, kde komunistické jednotky vyvíjely značný tlak, a to jak na pevnině, tak dokonce i na moři. Od samého počátku komunistické ofenzivy podporovaly jihovietnamské námořní pěšáky bojující v oblasti Quang Tri i vrtulníky USMC náležící dvěma jednotkám: HMM-164 a HMM-165, bázující na palubách lodí 7. flotily. 27. dubna potopila válečná plavidla USA v pobřežních vodách Vietnamské republiky, těsně pod úrovní DMZ, tři severovietnamské lodě a jednu poškodily. Na pevnině kladl rozhodný odpor na přístupových cestách k městu Quang Tri pouze 20. tankový pluk ARVN držící se zatím v oblasti Dong Ha. Jeho tanky M-48 byly poslední hrází stojící komunistům v cestě k hlavnímu městu provincie. Například 2. dubna zničili jihovietnamští tankisté dva T-54 a devět PT-76. 9. dubna to bylo dokonce 16 zničených T-54. O den později ohlásila ARVN, že ve dvou velkých bitvách u Don Ha bylo pobito na 1000 komunistů a zničeno 40 nepřátelských tanků. Celkově zničil 20. tankový pluk v bojích o Quang Tri více než 90 severovietnamských T-54 a PT-76. I přesto, že ARVN byla nakonec nucena ustoupit, projevil se opět rozdíl ve kvalitě výcviku mezi NVA a ARVN. Komunisté postupovali za nesrovnatelně vyšších ztrát, než jaké působili vládním vojákům, a nevalnou kvalitu tankových posádek nahrazovali masovým nasazením této zbraně. Koncem dubna se komunistům přece jen kolem Quang Tri podařilo uzavřít obklíčení. Téměř všichni obránci se do 29. dubna ze svých pozic v okolí do Quang Tri stáhli, aby odtud mohli být letecky evakuováni. Bojovalo se již jen 1-4 km od města, kde za poslední dva dny padlo 350 útočníků a 20 obránců. Děla lodí 7. flotily začala s ostřelováním evakuovaného Dong Ha, nyní již obsazeného komunisty. 1. května Quang Tri po předchozím desetidenním mohutném ostřelování padlo. NVA navíc přetla silnici č. 1 spojující Quang Tri s Hue. Davy uprchlíků z obsazeného města čekal krutý osud. Několik kilometrů dlouhý proud civilistů, většinou starých a nemocných osob, žen, dětí a jiných "zrádců", pomalu se přesunujících po silnici č. 1 k jihu v autobusech a civilních i nákladních automobilech zanechaných ve městě ustoupivší armádou, byl doslova rozstřílen palbou z komunistických děl, minometů a automatických zbraní. Další masu uprchlíků zaskočili Severovietnamci u ucpaného mostu přes řeku My Chanh. Do zablokovaného zástupu zmítaného panikou zahájili komunisté palbu z děl ráže 130 mm. Tato strašná ukázka komunistického pojetí "osvobození od amerických imperialistů a jejich saigonských loutek" trvala celý den. Oba bezprecedentní činy si vyžádaly životy více než 2000 civilistů. 29. dubna vyklidil prapor 1. divize ARVN pod tlakem NVA základnu palebné podpory "Bastogne", asi 20 kilometrů jihozápadně od Hue. FSB "Bastogne" a sousední FSB "Birmingham" byly jedinými základnami dělící komunistické síly v údolí A Shau od Hue. O strategicky důležitou FSB "Bastogne" se mezi oběma stranami pak vedly vleklé boje. V polovině května ARVN základnu znovu obsadila, aby ji koncem července pod palbou komunistických děl opět vyklidila a 1. srpna definitivně znovuobsadila. Ve středním Vietnamu byla domobrana nucena vyklidit město Tan Quan. Bylo to třinácté okresní město, které padlo během "Easter Invasion" do rukou komunistů. Těžké boje dále probíhaly na Centrální vrchovině, zvláště u města Kon Tum, kde se ale postup komunistů díky americkému bombardování podařilo zpomalit. Hrozilo nebezpečí, že kdyby se komunisté zmocnili celé provincie Binh Dinh (nyní drželi již tři okresy) a města Kon Tum, přetli by jižní Vietnam vpůli. 21. dubna připlula do jihovietnamských vod USS Midway, v tuto chvíli pátá americká letadlová loď v oblasti. Americké námořnictvo nyní disponovalo 60 plavidly a 41 000 muži. Lodě 7. flotily se aktivně účastnily bojů s komunisty nejen útoky letadel z mateřských letadlových lodí, ale také ostřelováním komunistických cílů ve vnitrozemí palbou z lodních děl. Za úsvitu 9. května se vzduch na leteckých základnách v Thajsku a jižním Vietnamu a na letadlových lodích US Navy rozechvěl řevem startujících proudových motorů a stovky bojových letounů USAF a US Navy pomalu pojížděly ke startovacím drahám nebo katapultům. Poté co odstartovaly, utvořily útočné letouny bojové formace a zamířily ke svým cílům uvnitř VDR. Poblíž bombardérů a bitevníků se zdržovaly stíhačky bezprostřední ochrany (tzv. "Strike Escort"), zatímco jiné Phantomy, daleko před hlavními útočnými formacemi, jim v rámci misí MIGCAP čistily cestu a blokovaly severovietnamská letiště. Z Nixonova rozkazu tak začala operace "Linebacker". Jako úplně první ale odstartovaly Intrudery a Corsairy US Navy, které při akci "Pocket Money" v rámci operace "Linebacker" zaminovaly přístavy Haiphong, Thanh Hoa, Cam Pha, Vinh a Quang Khe. Stovky akustických a magnetických min měly zabránit přísunu válečného materiálu komunistům.* Miny samotné se aktivovaly až 11. května v 18.00 hod. a lodě kotvící v uvedených přístavech byly vyzvány, aby do určené doby tyto přístavy opustily. V Haiphongu nabízené možnosti využilo pouze pět lodí z Hongkongu. Naproti tomu 16 ruských, 5 čínských, 5 somálských, 2 kubánské, 2 polské a 1 loď z NDR tuto možnost odmítly. 10. května došlo nad severním Vietnamem k jedné z největších leteckých bitev. Tento den byl později znám jako "nejdelší den Vietnamu". Jako první do hry zasáhli piloti US Navy. Z USS Constellation odstartovala v 08.30 hod. skupina třiceti pěti letadel prvního "Alpha Strike" (viz vysvětlivky) k útoku proti cílům severně od Hanoje. O stíhací ochranu se staraly Phantomy z VF-92 "Silver Kings", které také jako první obdržely varování o aktivitě MiGů v oblasti letiště Kep. Z toho odstartovaly čtyři MiGy-21 a jednoho z nich srazila v 09.58 hod. raketa AIM-9 vystřelená z Phantomu F-4J od VF-92 posádkou tvořenou pilotem Lt. Curtem Dosem a jeho WSO LCDR. Jamesem McDevittem. Byl to první sestřel dosažený toho dne. Šestnáct letounů 388. TFW z Koratu se nad severním Vietnamem objevilo o hodinu později. Jejich cílem byla železniční skladiště v Yen Vienu. Phantomy 8. TFW měly zatím laserem naváděnými pumami zaútočit na Doumierův most v Hanoji. Stíhací ochranu tvořily Phantomy od 555. TFS/432. TRW "Triple Nickel" z U Dornu. Po přeletu Červené řeky zaregistrovali Američané asi 20 MiGů. První odpálila raketu Sparrow do jedné ze skupinek rychle se přibližujících Severovietnamců posádka 1stLt. Johna D. Markle a Capt. Stephena D. Eavese. Vzápětí poté opustil Sparrow i pylon Phantomu pilotovaného Maj. Robertem A. Lodgem a Capt. Robertem C. Locherem. Útok byl úspěšný a rakety zasáhly první dva z čelně útočících MiGů-21. Wingmani obou sestřelených jedenadvacítek také odpálili své rakety, ale ty své cíle netrefily. Oba MiGy pak proletěly kolem první dvojice Phantomů a jeden z nich byl vzápětí sestřelen dvěma AIM-7 odpálenými pilotem Capt. Richardem S. Ritchiem a WSO Capt. Charlesem B. DeBelluvem, budoucími prvními esy USAF v Namu, letícími na Phantomu F-4D. Zatímco Ritchiův MiG v plamenech klesal k zemi, pokoušel se Maj. Lodge dostat za ocas posledního letícího MiGa. Lodge zcela zaujatý bojem pravděpodobně již nespatřil čtyři Shenyangy F-6, které se z ničeho nic objevily na scéně. Eso 925. stíhacího pluku, kapitán Le Thanh Dao, nedal Phantomu žádnou šanci. Ze smrtelně zasaženého a hořícího Phantomu, prošpikovaného zásahy tří kanonů 23-2 ráže 23 milimetrů Daovy devatenáctky, se podařilo katapultovat pouze kapitánu Locherovi, který byl posléze zachráněn po dvaceti třech dnech pobytu v džungli. Největší bitva ale nad severním Vietnamem proběhla až odpoledne. Cílem útoku druhého "Alpha Strike" US Navy bylo překladové nádraží v Hai Duongu. Třicítka útočných letadel byla napadena dvaceti čtyřmi MiGy. První sedmnáctku dostala Sidewinderem ve 14.00 hod. posádka Phantomu F-4J od VF-96 "Fighting Falcons" ve složení Lt. Michael J. "Matt" Connelly a Lt. Thomas J. J. Blonski. Téměř vzápětí srazili Connelly s Blonskim opět raketou AIM-9 další sedmnáctku, pokoušící se dostat ke Corsairům nalétajícím na pozemní cíl. V téže chvíli blíže k Hanoji probíhající souboj mezi Phantomy od VF-51 z USS Coral Sea a MiGy skončil jednou sestřelenou sedmnáctkou a jedním Phantomem. Za Američany skórovali pilot Lt. Kenneth L. Cannon a jeho WSO Lt. Roy A. Morris. Zatímco nad jejich hlavami probíhala zuřivá bitva, Randy Cunningham se svým GIBem Willie Driscollem útočili na stanoviště protiletadlových děl, což byl ten den jejich prvořadý úkol. Při odletu od cíle byl Cunningham svým wingmanem upozorněn na MiGy-17, jež je pronásledovaly. Energickou bojovou zatáčku, kterou Cunningham se svým Phantomem v tu chvíli provedl, nedokázaly příliš rychle letící MiGy napodobit, Američany přeletěly, a ocitli se tak přímo před pípajícími hlavicemi Sidewinderů. Vzápětí na to jedna ze sedmnáctek doplatila. Čas sestřelu: 14.01 hod. Po tomto vítězství Cunningham s Driscolem vystoupali do výšky 4500 metrů, právě včas, aby pod sebou uviděli tři Phantomy snažící se rozbít "ohnivé kolo" osmi MiGů. Cunningham dostal šanci poté, co se jeden Phantom oddělil od ostatních a začal se vzdalovat pronásledován dvěma MiGy-17 a dvěma MiGy-21. Za celým odlétajícím procesím se okamžitě spustil Cunninghamův F-4J. Dvě minuty po předcházejícím sestřelu skórovala posádka tento den podruhé. Po objevení se dalších čtyř MiGů-21 Američané raději své Phantomy obrátili nad Tonkinský záliv. Tam ale čekal na Cunninghama s Driscollem poslední protivník. Osamocený, zelenými skvrnami pomalovaný MiG-17 se jejich Phantomu ani na okamžik nezalekl. Naopak. Ihned zaútočil. "Byl to nejlepší pilot, se kterým jsem měl kdy co činit," vzpomíná poručík Cunningham na souboj se zeleně maskovanou sedmnáctkou. Po vyčerpávajícím manévrovém boji byla ve 14.08 hod. neodbytná sedmnáctka sestřelena posledním Sidewinderem, který měli oba Američané k dispozici.* 10. května sestřelili Američané 11 severovietnamských MiGů při ztrátě dvou Phantomů. Celých 8 MiGů mají na kontě piloti US Navy. Stíhači USN dosáhli během operace "Linebacker" při soubojích se severovietnamskými MiGy díky výcviku ve škole vzdušného boje The US Navy Fighter Weapons School (zvané "Top Gun") impozantního poměru sestřelů 12,5 : 1. Pro srovnání, stíhači USAF dosáhli poměru 2,7 : 1. Faktem zůstává, že severovietnamští piloti se po masakru z 10. května pouštěli do soubojů se světle šedivými Phantomy US Navy velice neradi a výjimečně. Při "Linebackeru" docílili američtí piloti značné přesnosti zásahu pozemních cílů díky nově používaným, laserem naváděným bombám Mk. 84 a Mk. 113. Rozptyl dopadu bomb se snížil z 90 až 120 metrů na 3 až 4 metry. Například 13. května byl těmito pumami svrženými ze čtrnácti letounů F-4 konečně zničen most přes řeku Song Ma u Thanh Hoa. Most Ham Rong od 3. dubna 1965, kdy byl poprvé napaden, do 13. května 1972 celkem úspěšně odolával útokům, prováděným řízenými leteckými protizemními raketami Bullpup AGM-12, 1360 kg bombami a pomocí televizních kamer řízenými pumami Welleye, a občasné poškození tohoto železobetonového kolosu stálo USA 8 letounů sestřelených a přes 70 letounů poškozených děly protivzdušné obrany mostu. Do konce května zničili piloti 8. TFW laserem naváděnými pumami 22 nejdůležitějších severovietnamských mostů, do čehož jsou zahrnuty i všechny mosty na komunikacích mezi VDR a ČLR. Rovněž znovuzprovozněný Doumierův most v Hanoji mohli Severovietnamci začít opět opravovat. Mezi další úspěchy nové zbraně patřilo vyřazení hydroelektrárny Lang Chi na Rudé řece, postavené Rusy 90 kilometrů severozápadně od Hanoje. Tato elektrárna kryla 75 % hanojské spotřeby elektrické energie. 10. června svrhly Phantomy na hlavní elektrárenskou budovu o rozměrech 18 Ř 35 metrů 12 pum Mk. 84 a zaznamenaly samé přesné zásahy. Během května provedla americká letadla nad územím VDR na 6000 bojových letů. V červnu a červenci intenzita náletů kvůli špatnému počasí v období monzunů poněkud poklesla (v tomto počasí se uplatnily hlavně Intrudery vybavené systémem LORAN), ale v srpnu se americká letadla nad VDR objevila opět ve více než 6500 případech.* 12. května oznámila saigonská vláda své rozhodnutí rozšířit odvodovou hranici od 17 do 43 let. Krok vlády byl mezi obyvatelstvem přijat s pochopením. Od začátku ofenzivy docházelo k masovému a spontánnímu vstupu Jihovietnamců do řad domobrany nebo armády. Mezi obyvatelstvem se pořádaly peněžité sbírky, byla darována krev a stavěly se ubikace pro uprchlíky. Situace v zemi byla velice vážná. An Loc například odolávalo již měsíc s vypětím všech sil komunistické přesile. 85 % městské zástavby se nacházelo v troskách, zničeno raketami a dělostřelectvem. Ulice byly zataraseny vraky komunistických tanků, kterým se při četných útocích podařilo dostat se do města, kde byly obránci zničeny. Ale ARVN již začala proti územím obsazeným komunisty podnikat i ofenzivní akce. V polovině května tak například vrtulníky USMC přepravily několik jihovietnamských jednotek do oblasti města Hai Dang, asi 50 kilometrů severně od Hue, kde se střetly s oddíly NVA. Souběžně s tímto útokem překročil oddíl jihovietnamské námořní pěchoty řeku My Chanh a při střetnutí s překvapenými Severovietnamci zlikvidoval 170 komunistů a 3 tanky PT-76. Poté Jihovietnamci opět ustoupili za řeku, odnášejíce s sebou 19 svých zraněných. Do bezpečí přivedli námořní pěšáci také skupinu civilistů, které nalezli v nejrůznějších úkrytech na území okupovaném NVA. Do oblasti připlula 8. května absolvovat další bojový turnus americká letadlová loď USS Saratoga, jejíž letadla začala okamžitě útočit na pozice komunistů okolo obleženého An Locu. Kromě Saratogy brázdilo v této době vody Tonkinského zálivu a Jihočínského moře ještě dalších pět mateřských letadlových lodí 7. flotily USA: USS Midway, USS Constellation, USS Kitty Hawk, USS Coral Sea a USS Hancock. V době podpisu pařížských dohod to byly USS Ranger, USS Midway, USS America, USS Enterprise a USS Oriskany. Koncem května provedla jihovietnamská námořní pěchota v provincii Quang Tri další překvapující útok. 2000 Jihovietnamců se za podpory letadel a vrtulníků 7. flotily vylodilo na pobřeží této nejsevernější provincie a zaútočilo na nepřítele 16 kilometrů za jeho liniemi. Během útoku, trvajícího 14 hodin, zničila námořní pěchota mimo jiné skladiště pohonných hmot a střeliva. Na Centrální vrchovině se obráncům města Kon Tum podařilo odrazit další z útoků NVA. Počátkem června překročila DMZ další divize NVA a posílila severovietnamské pozice v provincii Quang Tri. Do An Locu konečně dorazily čelní jednotky toužebně očekávaných posil, které se nyní již do naprosto zničeného města snažily řadu dní probojovat podél silnice č. 13. Mluvčí amerických sil ve Vietnamu prohlásil, že od začátku ofenzivy "Easter Invasion" 30. března padlo v jižním Vietnamu na 50 000 komunistů. K tomuto číslu přispěli i obránci města Kon Tum, kteří během dvanácti dní divokých severovietnamských útoků zabili 5700 útočníků. V polovině června ARVN konečně prolomila blokádu An Locu, když se do města probojovaly hlavní síly jednotek vyslaných městu na pomoc. Z An Locu tak mohly být staženy prořídlé jednotky 5. divize ARVN, jež za cenu značných ztrát město bránily 96 dní. Z oblasti je evakuovaly americké a jihovietnamské vrtulníky. Jejich pozice zaujali vojáci 18. divize ARVN. NVA ale v intenzivním ostřelování města nehodlala polevit a při jednom z dělostřeleckých přepadů zahynul zástupce amerického velitele saigonské oblasti, brigádní generál Arthur Tallman. Stal se tak osmým americkým generálem, který padl ve válce v jihovýchodní Asii. Koncem června začala ARVN konečně podnikat cílevědomější protiútoky i do provincie Quang Tri. Poslední červnový týden zaútočilo na komunisty okupovanou provincii 20 000 jihovietnamských vojáků. Se vší rozhodností vedeného útoku se účastnila hlavně námořní pěchota a výsadkáři, které podporovaly obrněné jednotky, letectvo i dělostřelectvo. Postup na sever probíhal dvěma směry. Výsadkáři postupovali v západní, hornaté části provincie, zatímco námořní pěchota útočila podél pobřeží. Operační prostory obou formací oddělovala silnice č. 1. Během druhého dne protiofenzivy se dva prapory ARVN pomocí vrtulníků přesunuly do týlu NVA, asi 14 kilometrů severovýchodně od Quang Tri, a zahájily postup na město. Dva týdny od zahájení akce se postup vládních vojsk poněkud zpomalil. Jihovietnamci se jen s velkými obtížemi probíjeli přes silně opevněné a bráněné pozice NVA. Ztráty na obou stranách narůstaly značným tempem. V Tonkinském zálivu se zatím rozhořela další bitva. Kvůli zaminování přístavů a pobřežních vod začal severní Vietnam pro převážení nákladu z lodí kotvících na volném moři mimo minová pole používat menší lodě s malým ponorem. Americká letadla a vrtulníky přelétající v malé výšce podél severovietnamského pobřeží podnikaly na tato plavidla štvanice a potápěly je. Celá akce nesla krycí název: operace "Marhuk" (Marine Hunter-Killer). Mimo jiné se jí účastnilo i sedm AH-1J z MHA 369, startující z paluby USS Denver, kam byly převeleny 10. června. Posádky Sea Cober se soustředily na decimování lodního provozu zejména v prostoru kotviště Hon La. Mezi úkoly posádek vrtulníků patřilo kromě útoků na lodě a jiné cíle i provádění průzkumných letů, fotografování výsledků dosavadních útoků a provozu v daných oblastech i navádění útočných letadel na vyhledané a lokalizované cíle. Bojový křest při operaci "Marhuk" prodělaly Sea Cobry 22. června, kdy byla dvojice těchto vrtulníků, sledujících čilý ruch kolem čínské nákladní lodi, ostřelována ze břehu. První úspěch si posádky Sea Cober připsaly 1. července, kdy potopily tři džunky a dalších jedenáct vážně poškodily. Zároveň bylo zničeno hnízdo 12,7 mm kulometu. Týden poté byly AH-1J poprvé ostřelovány raketami SA-7. Sea Cobry vzlétaly také k nočním akcím, při kterých značkovaly cíle pro dělostřelce z lodí 7. flotily. Na počátku posledního červencového týdne osvobodila ARVN v provincii Binh Dinh dvě okresní města, Bong Son a Tam Quan, a koncem týdne vyhnali jihovietnamští vojáci komunistické okupanty i z třetího okresního města Hoai An. V bojích o městskou pevnost v Quang Tri zatím výsadkáři utrpěli značné ztráty a museli být vystřídáni námořní pěchotou. 30. července ráno vypálili komunisté asi 70 raket na základnu Bien Hoa. Explodující rakety zabily dvě osoby a 39 jich zranily. Byl to nejtěžší útok na Bien Hoa v dosavadním průběhu války. 2. srpna vystřelili komunisté 38 raket proti Da Nangu. Palba se soustředila hlavně na americkou základnu, která byla domovem 3. praporu 21. pěšího pluku, poslední americké pozemní jednotky USA v jižním Vietnamu. Rakety zabily jednoho Američana a dalších 20 zranily. Čtyři rakety dopadly do obytných čtvrtí města, kde zabily nebo zranily dalších pět osob. V Quang Tri se počátkem srpna urputně bojovalo o každý dům. 2000 jihovietnamských námořních pěšáků zahájilo útok na poslední baštu komunistů v západní části města. 11. srpna USA oficiálně ukončily účast svých pozemních jednotek na bojových operacích stažením své poslední jednotky: 3. praporu 21. pěšího pluku 196. pěší brigády z Da Nangu z bojového pásma. Vůbec poslední bojovou akcí amerických pěšáků v Namu byla hlídka několika vojáků 21. pluku v oblasti ležící 8 mil západně od Da Nangu. Hlídkující vojáci opustili základnu 5. srpna, a když se o čtyři dny později vraceli, mohli s úlevou konstatovat, že na nepřítele nenarazili. Pro ně tedy už konečně válka také skončila. Poslední operační "ztrátou" pěšáků ve Vietnamu tak bylo pouze zranění dvou členů patrolující jednotky. Zranění ale neměly na svědomí nepřátelské kulky nebo střepiny, nýbrž pasti a nástrahy. 17. srpna se do akce v Tonkinském zálivu opět vrátily Sea Cobry od MHA-369, z operace "Marhuk" přechodně stažené počátkem srpna.* Těžiště jejich úkolů nyní spočívalo ve značkování cílů pro děla amerických válečných lodí, včetně devíti děl ráže 406 mm hlavní výzbroje bitevní lodi USS New Jersey. Největší akcí tohoto charakteru bylo zničení velkého skladiště munice, umístěného 6 km od pobřeží. Od konce září vzlétaly Sea Cobry k bojovým misím s podvěšenými raketami Zun~i ráže 127 mm. Bojové lety Sea Cober byly ukončeny 30. prosince (do té doby vykonaly AH-1J v rámci operace "Marhuk" 759 letů), a tím byla uzavřena kapitola bojového nasazení vrtulníků USMC ve vietnamské válce.** 26. srpna sestřelil Nguyen Duc Soat, eso 927. stíhacího pluku, F-4 od VMFA-232 "Red Devils", jediný letoun, o který ve vzdušných bojích nad Vietnamem USMC přišlo. Již o několik dní později mariňáci pasivní skóre ze vzdušných soubojů vyrovnali. 11. září docílila jediného sestřelu pro USMC posádka Phantomu od VMFA-333 "Shamrocks". Major Lee T. "Bear" Lasseter a kapitán John D. "Lil John" Cummings sestřelili raketou AIM-9G při manévrovém boji 300 metrů nad zemí MiG-21. 28. září pak protivzdušná obrana VDR sestřelila v prostoru letiště Yen Bar, 130 kilometrů severozápadně od Hanoje, taktický bombardér F-111 Aardvark. Aardvarky z 429. TFS a 430. TFS, obě spadající pod 347. TFW, se v září přesunuly na letiště Takhli v Thajsku a na vietnamském bojišti procházely zkouškami. Přes všechny problémy nového typu se F-111 ukázaly velice účinnou zbraní a výborně obstály zejména při akcích "lone wolf missions". Jednalo se o přesné útoky vedené z přízemní výšky za jakéhokoliv počasí či denní doby malým počtem letadel nebo i jediným strojem. "Lone wolf missions" byly do této doby doménou Intruderů. V září provedlo americké letectvo operaci "Prime Choke", při níž byly na vietnamské straně hranice mezi VDR a ČLR opět napadány a ničeny mosty a komunikace. Po zaminování přístavů to byla jediná cesta, po které mohla být VDR zásobována. 11. října pak byla v Hanoji americkými pumami zasažena francouzská ambasáda. V budově zahynulo pět zaměstnanců, zraněn byl i albánský diplomat, který právě na půdě velvyslanectví pobýval, a vážné zranění utrpěl i sám velvyslanec Pierre Susini. Ten o devět dní později svým zraněním podlehl. 23. října byly veškeré americké letecké akce nad 20. rovnoběžkou opět zastaveny. Přes probíhající boje oznámila počátkem září Korejská republika, že v prosinci začne z jižního Vietnamu stahovat první ze svých 38 000 vojáků. Celý odsun byl rozvržen na dobu šesti měsíců a svůj krok jižní Korea zdůvodnila podstatným zvýšením bojeschopnosti ARVN. Paradoxně měla ARVN během "Easter Invasion" značné problémy s obranou své země, a nebýt americké letecké podpory, nebyla by určitě schopna odolávat dlouho. Zatím byla v reakci na probíhající boje v rámci jihovietnamské armády vyčleněna jednotka o síle 10 000 mužů, určená čistě k obraně Saigonu proti možným útokům komunistů. Ve stejném období, tedy počátkem září, napadli komunisté v deltě Mekongu, asi 70 kilometrů na jih od Saigonu, raketami a minomety základnu 9. divize ARVN. Při odrážení následného pozemního útoku utrpěli vládní vojáci citelné ztráty. Na severu zaútočila NVA na okresní město Tien Phuoc a 6. září byla ARVN nucena po těžkých bojích město vyklidit. V pátek 14. září odpoledne dobyla jihovietnamská námořní pěchota historickou pevnost v centru Quang Tri, kterou NVA držela 138 dní. Námořní pěšáci se do pevnosti probojovali poté, co americké bombardéry zničily část hradeb pomocí laserem naváděných pum. Touto akcí se Quang Tri opět dostalo plně pod vládní kontrolu. Mezi městem a DMZ ale stále ještě zůstávalo třicetikilometrové pásmo okupované komunisty. Osvobozené Quang Tri osobně navštívil prezident Thieu, aby poděkoval a vyslovil pochvalu vojákům, kteří město komunistům vyrvali z rukou. Thieu dále sdělil, že situace v zemi se celkově zlepšila natolik, že nepožádá parlament o prodloužení lhůty, kdy směl rozhodovat sám, zaštítěn zvláštními pravomocemi. Ty mu parlament udělil pod tlakem "Easter Invasion" na dobu šesti měsíců a tato lhůta měla vypršet koncem listopadu. Od poloviny září provedli Severovietnamci několik ofenzivních akcí. V provincii Quang Ngai se jim podařilo obsadit město Ba To. Americké letectvo zaminovalo řeky a kanály na severu provincie Quang Tri, včetně hraniční řeky Ben Hai, aby zamezilo přísunu vojenského materiálu NVA ze Severu nebo ho alespoň zpomalilo. Situaci v zemi sice rozhodně nešlo označit za stabilizovanou, ale kompaktní severovietnamská ofenziva, mnohem nebezpečnější a mnohem lépe naplánovaná a provedená než ofenziva "Tet" před osmi lety, se nyní již rozpadla na občasné střety vládních vojáků se Severovietnamci. V této fázi se již dala považovat za prakticky ukončenou. Je nesporným faktem, že komunisté dosáhli při "Easter Invasion" nemalých územních zisků, i když se tak stalo za cenu značných ztrát na živé síle i bojové technice. I když ARVN určitou část okupovaného území v následujícím období přechodně osvobodila, komunisté se rázem ocitli ve strategické výhodě a v budoucnu jí plně využili. Při projevu na shromáždění asi 10 000 studentů činných v různých složkách domobrany nebo rozličných provládních organizacích reagoval v polovině října prezident Thieu na situaci v zemi a na právě probíhající jednání v Paříži. Prezident tehdy řekl: "Dosáhneme míru jedině vojenským vítězstvím. Budeme muset komunisty vymýtit do posledního muže, než budeme mít mír. V Laosu mají vládu složenou ze tří složek a ztratí zemi. Kambodžané se pokusili zachovat neutralitu a také ztrácejí zemi. Žádná koalice, žádná neutralita, žádné územní zisky komunistům a žádná činnost komunistů v jižním Vietnamu!" Tato slova sice velmi přesně charakterizovala situaci v jihovýchodní Asii, ale bohužel v této době měl jeho hlas již jen pramalou váhu. Vysoká politika se nehrála při přestřelkách v džungli nebo na ulicích rozstřílených měst. A tak se Jihovietnamci mohli jen pokoušet odvrátit pohromu, jež v té době byla již nevyhnutelná. Problém Vietnamu pálil Ameriku již příliš dlouho, a tak byla Thieuovi přisouzena role pouhého pasivního diváka a podobné projevy sice mohly povzbudit bojového ducha národa, ale vytčeného cíle nemohlo být dosaženo. Nyní již ne. Bylo iluzorní se domnívat, že se komunisté vzdají možností, které se jim odchodem Američanů otevřely. Tato skutečnost se projevila při politických jednáních i na bitevním poli, kde dávali komunisté ostentativně najevo, že s nějakým jednáním s legitimní vládou vůbec nepočítají, a neustále vyhledávali střety s jihovietnamskou armádou. Stále arogantněji se chovaly i delegace VDR a Viet Congu v Paříži. V nenávratnu zmizely doby, kdy agresivní Westmorelandovy ofenzivní akce bez milosti srážely komunisty na kolena a kdy i v Hanoji vznikaly vážné pochybnosti o smyslu setrvávat ve válce. V říjnu Viet Cong pronikl až do blízkosti 14 kilometrů od Saigonu a obsadil několik vesnic ležících na silnici č. 13. Obyvatelstvo před komunisty uprchlo. Koncem října docházelo ke srážkám ve vzdálenosti pouhých 10 kilometrů od hlavního města. Za této situace zašel Thieu již tak daleko, že vyjádřil ochotu přistoupit na příměří, pokud by se vztahovalo na všechny čtyři indočínské země a bylo by mezinárodně zaručeno. Další podmínkou bylo stažení NVA do VDR, a ne pouze do Laosu a Kambodže, odkud mohly Vietnamskou republiku libovolně napadat. Rozhodně ale odmítl možnost prozatímní vlády, složené ze tří složek. Označil tento návrh za plán, který v jeho konečné fázi předpokládá úplné převzetí moci v jižním Vietnamu komunisty. Zato ale nabídl svou rezignaci na úřad prezidenta, pokud by měl jistotu, že ve Vietnamu dojde k trvalému a řádnými dohodami garantovanému míru bez nebezpečí, že Vietnamská republika padne do rukou komunistům. Z Myrtle Beach AFB v Sarcramentu se v říjnu na základnu Takhli přenesl 354. TFW složený z 353., 355. a 356. TFS. Výzbroj tohoto křídla tvořily letouny A-7 Corsair II, první letouny toho typu patřící USAF ve Vietnamu. Hned jejich první akce u My Thachu pomohla vyprostit 250 jihovietnamských vojáků z obklíčení 48. pluku NVA. Corsairy společně s vrtulníky útočily na komunistická postavení šest hodin a teprve poté se otřesení komunisté od lákavé kořisti stáhli. Naopak na místě zanechali většinu své výzbroje i výstroje. 23. listopadu se u Da Nangu odehrála nejrychlejší záchranná akce, jaká za celou dobu války proběhla. Posádka hlídkujícího Kamanu HH-4F, pilotovaném 1st/Lt. B. Lathamem, zachytila nouzové vysílání pilota zasaženého letounu OV-10 Bronco, letícího se svým vážně poškozeným strojem k základně. Po chvíli muži ve vrtulníku uviděli, jak hořící Bronco dopadlo na zem několik set metrů před jejich vrtulníkem. Do rýžoviště se zatím na padáku snášel jeho pilot. Na zem dosedl "Pedro" zároveň s pilotem, který okamžitě naskočil na palubu. Celá akce trvala 38 vteřin. Zatím se USA snažily causu Vietnam co nejrychleji uzavřít. Po nedávno provedené operaci "Linebacker" byl Henry Kissinger optimistou a koncem října, po návratu z jižního Vietnamu, prohlásil, že mír je "na dosah ruky". Bylo to ale přehnaně optimistické tvrzení. 9. prosince krátce před 08.00 hod. ráno dopadly na Saigon a základnu Tan Son Nhut další rakety. Devět osob bylo zabito a 54 zraněno. Jihovietnamské dělostřelectvo a letectvo reagovalo okamžitě. Zatímco jihovietnamské dělostřelecké baterie chrlily salvu za salvou, odstartovaly ze základny Tan Son Nhut vrtulníky a bitevní letouny VNAF a zaútočily na oblast, odkud byly rakety vystřeleny. Hlídky později na místě nalezly těla dvaceti pěti komunistů zabitých odvetným úderem. 13. prosince došlo k dalšímu přerušení mírových rozhovorů. Čtyři dny poté vydal Výbor náčelníků štábů rozkaz k dalším leteckým útokům proti cílům nacházejícím se v oblasti Hanoje a Haiphongu. Před nedávnem provedené nálety nedokázaly Hanoj přinutit k serióznímu jednání a k uzavření míru, i když se vlivem intenzivní letecké kampaně podařilo omezit severovietnamský import o 20 %, což spolu s účinky náletů na jihu a neústupným odhodláním Jihovietnamců ubránit se pomohlo oslabit a posléze téměř zcela utlumit severovietnamskou ofenzivu. Teď se Američané rozhodli přivést Severovietnamce k rozumu důraznějšími prostředky. Tíha bombardování VDR nyní ležela na obřích B-52 startujících ze základen U Tapao v Thajsku a z Guamu. U Tapao hostilo B-52 ze 307. SW a 4 258. SW a Andersen AFB na Guamu obývaly B-52 od 7. BW a 43. SW, které na Guam přelétly až v dubnu 1972, dále Stratofortressy od 320. BW, 454. BW a konečně 4 133. BW (Provisional). Ze 6500 kilometrů vzdálené základny Andersen na Guamu startovalo 75 % z bombardérů B-52 útočících proti Severu, přičemž Stratofortressy verze G bombardovaly převážně slaběji chráněné cíle v okolí Haiphongu. Tyto mise trvaly kolem osmnácti hodin. O průzkum nad Severem před akcí i po ní se postaraly U-2 z 99. SRS bázující na základně U Tapao. Tyto lety se konaly pod krycím názvem "Olympic Torch". Již první nálet operace "Linebacker II", provedený 18. prosince, vyřadil z provozu letiště Kep, Hoa Lac a zničeno bylo také několik továren. Půl hodiny před objevením se prvních B-52 zaútočily na hnízda raket SAM, pozice protiletadlových děl a letiště samotná letouny F-111 a A-6. Během vlastního náletu těžkých bombardérů pak aktivní radary jako obvykle napadaly specializované "divoké lasičky". Proti nalétávajícím bombardérům odpálila severovietnamská protivzdušná obrana přes 250 SAMů, ale sestřelit se jí podařilo pouze tři letadla. Když ale Američané během následujících tří dnů ztratili dalších osm B-52 a celý podnik se začal nepříjemně prodražovat, nemluvě o ztracených posádkách, byli nuceni změnit taktiku náletů Stratofortressů.* B-52 začaly útočit z různých směrů a výšek, a navíc byly ve zvýšené míře nasazeny prostředky radioelektronického boje. Začal se již také projevovat nedostatek SAMů, kterými protivzdušná obrana VDR střílela ve velkých salvách, "naslepo", nekoordinovaně a bez navádění radary, které se jejich obsluhy bály používat kvůli hrozbě slídících "divokých lasiček". 23. prosince odpálili Severovietnamci pouhé čtyři SAMy a 24. prosince čtrnáct. 20. prosince byla v haiphongském přístavu zasažena polská loď Conrad, na jejíž hořící palubě zahynuli tři polští námořníci a pět jich bylo zraněno. Ve stejný den se vůbec poprvé stalo terčem náletu i hanojské mezinárodní letiště Gia Lam. Během vánočních svátků vyhlásili Američané třicetišestihodinovou přestávku v bombardování a B-52 se nad svými cíli opět objevily až 26. prosince ve 22.30 hodin. Během čtvrthodiny svrhly čtyři desítky trojčlenných rojů obřích bombardérů, letících v sedmi vlnách, svůj smrtonosný náklad na deset cílů. Zcela zničeny byly například železniční překladiště v Thai Nguyenu a Haiphongu nebo elektrárna v Hanoji. Proti "pevnostem" vystřelili Severovietnamci ještě posledních 68 SAMů a dvě z nalétávajích B-52 se jim podařilo sestřelit. To již ale bylo vše. Cílevědomě deptaná a ničená protivzdušná obrana VDR inkasující úder za úderem se již na nic víc nezmohla. Proti Američanům v následujících několika dnech nevzlétla už ani jediná raketa. 30. prosince byly veškeré lety nad 20. rovnoběžkou opět zastaveny. Celkem ztratili Američané při operaci "Linebacker II", trvající od 18. prosince do 29. prosince, 15 bombardérů B-52 verzí D a G (bez použití prostředků radioelektronického boje byly ztráty mezi B-52 odhadovány na 75 až 100 strojů), dále dva doprovodné F-4 a dva F-111. Ze 32 severovietnamských MiGů, kterým se podařilo odstartovat, sestřelily doprovodné Phantomy čtyři. Dvěma sestřely útočících MiGů-21 se mohli pochlubit i střelci z B-52D od 307. SW bázující na základně Utapao. SSgt. Samuel O. Turner sestřelil svůj MiG již 18. prosince a A/C. Albert E. Moore docílil stejného úspěchu 24. prosince. Během jedenáct dní trvající operace "Linebacker II" vykonaly B-52 více než 1000 bojových letů a na severní Vietnam dopadlo 20 000 tun bomb. Severní Vietnam uvedl, že při amerických náletech přišlo o život 1313 obyvatel.* Ničivé bombardování sice ve světě vyvolalo obvyklou vlnu pobouření, nicméně svůj účel splnilo. Teprve poté se 8. ledna 1973 komunisté vrátili k jednacímu stolu a dvojice Kissinger - Le Duc Tho se snažila definitivně nalézt konečné řešení vietnamské krize, tentokrát už bez zbytečných průtahů ze strany Severu. 15. ledna ukončily USA jako gesto dobré vůle veškeré akce nad VDR.* O dvanáct dní později podepsali v Paříži zástupci všech čtyř zúčastněných stran dlouho očekávanou, a přesto obávanou smlouvu o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. "Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu" byla podepsána 27. ledna 1973 v 11.00 hod. v budově bývalého hotelu Majestic na pařížské třídě Kléber. Dohodu a přiložené protokoly podepsali ministři zahraničí: za USA William Rogers, za Vietnamskou republiku Tran Van Lam, za VDR Nguyen Duy Trinh a za Viet Cong "ministr" Nguyen Thi Binh. Thieu nedostal na vybranou. Buď bude s dohodou souhlasit a může i nadále počítat s podporou, nebo USA stejně podepíší bez něj, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Protože jihovietnamská delegace pochopitelně odmítla tzv. prozatímní revoluční vládu Viet Congu uznat, všechny zmínky o ní byly včleněny do dvoustranné verze dohody, podepsané později pouze USA a VDR. Zastavení palby formálně vstoupilo v platnost 28. ledna v 08.00 hodin saigonského času a USA se zavázaly odsunout všechny své jednotky do šedesáti dnů od tohoto data. Před podepsáním dohod provedla ARVN několik akcí proti "Železnému trojúhelníku", který nyní více než kdy předtím znamenal smrtelnou hrozbu pro Saigon. Ve středu 24. ledna, kdy vešla ve známost zpráva o blížícím se aktu podepsání dohody o příměří, bylo na území jižního Vietnamu hlášeno ještě 95 vesměs minometných a raketových útoků provedených Severovietnamci během uplynulých 24 hodin. Americká letadla proto stále pokračovala v bojových letech na podporu ARVN. Ještě 26. ledna si komunisté neodpustili přepad Bien Hoa. Na základnu dopadlo 22 raket, jejichž exploze zabily jednoho Američana a 21 dalších zranily. 27. ledna, v den podepsání dohod, bylo v jižním Vietnamu v důsledku bojové aktivity komunistů zabito 375 vojáků obou stran. 28. ledna byly z území Vietnamské republiky staženy vrtulníky americké 1. Aviation Brigade (až do 23. ledna trvaly operační lety strojů 57. AHC) a následujícího dne opustily Vietnam Hueye 57. MD(HA), jednotky, která ač sama nebojová, prošla celou cestu americké vojenské angažovanosti v tomto konfliktu. 28. ledna 1973 v 08.00 hod. ráno se po celém jižním Vietnamu, s výjimkou oblastí pod severovietnamskou nadvládou, rozezněly zvony, sirény a gongy v pagodách a z pouličních tlampačů se ozvala hymna Vietnamské republiky. Na jednu minutu byl zastaven veškerý provoz. Thieu v hodinovém projevu přenášeném rozhlasem i televizí poděkoval šesti spojeneckým zemím za pomoc v těžkých dobách komunistické agrese. Prezident dále připomněl, že podepsání příměří ještě neznamená mír. Je to jen první krok k míru. Měl k takto formulovanému prohlášení pádné důvody. Během noci na 28. ledna totiž Severovietnamci vyvolali 334 incidentů, podnikli 158 raketových či minometných útoků a ještě 90 minut před zahájením příměří vypálili 9 raket na Tan Son Nhut, kde zahynul jeden Vietnamec a dalších 20 bylo zraněno. Těžké boje navíc probíhaly o Tay Ninh, které se komunisté zoufale pokoušeli dobýt ještě těsně předtím, než příměří vstoupí v platnost. Všechny s fanatickým odhodláním vedené útoky se ale obráncům podařilo odrazit. V severní oblasti provincie Quang Tri vystříleli dělostřelci NVA během 24 hodin od vyhlášení příměří ještě 6000 granátů. V neděli 28. ledna odpoledne přistála na základně Tan Son Nhut první skupina Mezinárodní komise pro kontrolu a dozor (ICCS), mající dohlížet na dodržování příměří a přípravu voleb. 85 indonéských vojáků pod vedením generála A. R. Dharsonoa bylo předvojem 1160členné skupiny, složené z Kanaďanů, Indonésanů, Poláků a Maďarů. Velení ARVN v pondělí 29. ledna oznámilo, že od doby, kdy vešlo příměří v platnost, porušili komunisté klid zbraní ve 480 případech. V bojích se vládním vojákům podařilo vyřadit 1095 komunistů a 55 jich zajali. ARVN zaznamenala 168 padlých a 602 zraněných. Velitel námořní pěchoty, brigádní generál Bui The Lan, jehož vojáci se během "Easter Invasion" významnou měrou podíleli na osvobození Quang Tri a značné části stejnojmenné provincie, navíc do Saigonu hlásil, že NVA zahájila 10 kilometrů jižně od DMZ široce pojatý útok za podpory tanků a těžkého dělostřelectva. Mluvčí inspekčních týmů ICCS reagoval na zprávu lakonickým sdělením, že se na místo incidentu nedostanou dříve než příští den. "Potřebujeme je teď. Severovietnamci zneužívají příměří po celé oblasti!" odvysílal do Saigonu generál Lan podrážděně. Do 30. ledna přišla ARVN při 767 incidentech o 296 vojáků, 115 bylo označeno za nezvěstné a přes 1000 Jihovietnamců bylo zraněno. Zároveň padlo přes 1700 Severovietnamců a 92 jich bylo zajato. Počátkem února ostřelovali komunističtí vojáci vrtulníky inspekčních týmů ICCS, přičemž se jim podařilo zranit jednoho pilota. NVA zároveň začala v nejsevernější části provincie Quang Tri, v oblasti bývalé základny USMC Khe Sanh, kterou nyní ovládala, rozmisťovat baterie SAMů. Jednalo se o pluk raket S-75M Dvina (SA-2). Letiště v Khe Sanh pak severovietnamské letectvo začalo využívat ke startům letadel zásobujících jejich jednotky bojující dále na jihu. USA si sice pospíšily s nevýrazným varováním směřujícím do Hanoje, ale to bylo vše. ICCS nebyla schopna pro odpor zástupců Maďarska a Polska incident vyšetřit. Ve stejnou dobu se na hanojském mezinárodním letišti Gia Lam objevily první americké transportní letouny C-141 Starlifter. 12. února propustil Sever první skupinu 142 amerických válečných zajatců a 14. února se deset prvních propuštěných vrátilo do USA , když v dopravním letadle přistáli na základně Travis v Kalifornii. Celkem se v rámci operace "Home Coming" vrátilo 591 amerických válečných zajatců, z toho tři z Číny. 26. února obklíčil pluk NVA základnu palebné podpory Tong Le Chan, ležící 10 kilometrů od kambodžské hranice a 85 kilometrů severně od Saigonu. Základnu vystavenou neustálému minometnému a dělostřeleckému ostřelování hájil pouhý prapor ARVN. ICCS se pro odpor svých maďarských a polských členů opět odmítla o případ zajímat. Neúnosně se navíc protahovala jednání o výměně válečných zajatců mezi Viet Congem a Vietnamskou republikou. Zatímco mezi NVA a ARVN docházelo k celkem plynulé výměně zajatců, Viet Cong jednání otevřeně a provokativně sabotoval. Jedním z nejčastějších tahů NLF bylo dodávání neúplných seznamů zajatců a po námitkách jihovietnamské strany následoval obvykle demonstrativní odchod zástupců Viet Congu z jednání. V provinciích Quang Tri a Quang Ngai probíhaly pár týdnů po podpisu dohod naprosto regulérní boje. V tomto regionu Severovietnamci příměří ignorovali od samého počátku. Situace vypadala tak, jako by se podle Hanoje závěry dohody podepsané jejími zástupci na sever Vietnamské republiky vůbec nevztahovaly. Snahu Jihovietnamců o nestranné prošetření navíc svou neochotou torpédovali jak zástupci NVA, čemuž se vlasně ani nelze divit, tak i inspekční týmy ICCS, jejichž práci sabotovali zástupci Maďarska a Polska. Situace došla tak daleko, že v polovině března opustil jižní Vietnam kanadský tým Červeného kříže na protest proti neochotě komunistů povolit mu inspekci zajateckých táborů NVA a Viet Congu v komunisty kontrolovaných částech Vietnamské republiky a na území VDR. Kanaďané přiletěli do Saigonu 9. února a hlavní město díky přístupu komunistů k jejich poslání vůbec neopustili. Podle mluvčího týmu byl postoj druhé strany "úplným popřením podmínek dohody o příměří". Do 17. března vyvolali komunisté přes 7000 incidentů. Útoky ale, jak již bylo ve Vietnamu pravidlem, nebyly ani zdaleka vedeny pouze proti vojenským cílům. Svědčí o tom i granát hozený v Deltě komunistickými teroristy do pagody právě při průběhu náboženských obřadů. Exploze zabila 18 vietnamských civilistů a dalších 80 zranila. Navzdory všem provokacím druhé strany propustil jižní Vietnam do konce března 26 508 komunistických zajatců. Výměnou dostal 4 956 vlastních vojáků. 238 komunistů se rozhodlo zůstat na Jihu. V této pohnuté době se vzdal svého úřadu velvyslanec USA v Saigonu Elsworth Bunker, zastávající tento post od roku 1967. Jeho nástupcem byl jmenován bývalý velvyslanec USA v Itálii a Thajsku Graham Martin. K 29. březnu 1973 oficiálně opustily jižní Vietnam všechny bojové jednotky USA. Zůstat mělo pouze 8500 amerických civilistů. Všeobecně se ale soudí, že ve Vietnamu i po 29. březnu zůstalo několik jednotek SEAL, které prováděly diverzní akce v týlu komunistických vojsk až do pádu Saigonu. Tuto domněnku ale zatím nelze s jistotou potvrdit. V dubnu propukla v USA plnou silou aféra Watergate a Amerika měla rázem jiné starosti, a ztratila i poslední zbytky pocitu odpovědnosti za malou zemičku na druhém konci světa. První dubnový týden opustila delegace jižního Vietnamu na protest proti pokračujícímu obléhání základny Tong Le Chan veškerá jednání vojenské komise, tvořené zástupci NVA a ARVN. Tato komise byla ustavena, když zemi opustily spojenecké vojenské jednotky. Jihovietnamci na svou účast rezignovali poté, co šéf jihovietnamské delegace, generál Phan Quoc Than, vznesl u komise ICCS stížnost proti flagrantnímu porušování závěrů pařížské dohody v oblasti jmenované základny a vedoucí komunistické delegace, generál Tuan, se odmítl případného jednání o tomto problému zúčastnit. Tong Le Chan ovšem nebylo jediné. Značnou aktivitu Severovietnamci vyvíjeli mimo jiné i v oblasti měst Hue, Plei Ku a poblíž Cai Lay v Deltě. 7. dubna sestřelili příslušníci Viet Congu dva vrtulníky ICCS. První vrtulník byl sestřelen raketou SA-7, druhý pak zasáhla palba z automatických ručních zbraní a pilot byl nucen nouzově přistát. Při incidentu přišli o život dva Maďaři, jeden Kanaďan, jeden Indonésan, dva američtí a jeden filipínský člen posádky a dva styční důstojníci Viet Congu. Poté co se v Deltě staly terči pro komunistické střelce další dva její vrtulníky, ICCS lety svých strojů dočasně přerušila. Je až s podivem, že svět na události ve Vietnamu dál pohlížel se stoickým klidem a stálé bezprecedentní porušování všech závazků a dohod se až na čestné výjimky nesetkávalo s odsouzením. Nicméně ostudná fraška pokračovala dál. Koncem dubna vyzvala Vietnamská republika VDR ke stažení NVA z jižního Vietnamu. Saigon se v takovém případě zavázal demobilizovat stejný počet vojáků ARVN, jaký by VDR odvelela zpět na Sever. Odpovědí na tuto, pro Jih v podstatě ponižující, nabídku byly jen nové a nové srážky vládních vojáků s komunisty a teroristické útoky proti civilistům. Hanojská propaganda zatím vypouštěla do světa příslib "hodiny osvobození" a nadšenými slovy líčila vymyšlené scény vítání "bojovníků za svobodu" jihovietnamským obyvatelstvem. Světem opěvovaní "osvoboditelé" zatím na Jihu rozdělovali svůj příděl munice stejnou měrou mezi vojáky i civilisty a přízrak komunistického "osvobození" vyháněl z domovů tisíce Jihovietnamců. Exploze nálože odpálené v kině v Tam Ky během filmového představení si vyžádala 20 životů a 30 osob bylo zraněno či zmrzačeno. Na pozice ARVN u Hue dopadla další porce 600 dělostřeleckých granátů a dostalo se i na ubikace ICCS, 40 kilometrů severně od Saigonu. U Cai Lay, 75 kilometrů na jihozápad od hlavního města, padlo při dvou střetech 59 příslušníků NVA a 29 vojáků ARVN. 50 Jihovietnamců utrpělo zranění. Koncem června pak nejméně ve dvou případech narušily v provincii Quang Tri vzdušný prostor Vietnamské republiky MiGy-19 925. stíhacího pluku severovietnamského letectva. Velení ARVN koncem května oznámilo, že během čtyř měsíců od podepsání dohody o příměří padlo v jižním Vietnamu téměř 25 000 vojáků obou stran! Thieu současně komunisty obvinil z toho, že podepsali dohodu o příměří jen proto, "aby se zotavili ze svého vyčerpání a aby se mohli lépe připravit na novou válku". 28. června unesli příslušníci Viet Congu dva kanadské členy ICCS, kteří právě vykonávali inspekční cestu v okolí Xuan Locu. Viet Cong je propustil až po osmnácti dnech vyplněných diplomatickou aktivitou. Šéf kanadského kontingentu ICCS Michael Gauvin označil čin Viet Congu za neuvěřitelný a dále na něj reagoval slovy: "Je to způsob chování, které neočekáváte od někoho, kdo vás pozve, abyste na podkladě jeho žádosti dozírali nad uzavřenou dohodou." Zástupci maďarského a polského kontingentu opět odmítli akci Viet Congu veřejně odsoudit. 17. července zaútočili komunisté na základnu Lai Khe, 26 kilometrů severně od Saigonu. V první fázi vypálili proti základně přes 400 ran z minometů, ale v následujícím pozemním útoku byli odraženi a 50 jich bylo zabito. Další boje probíhaly v okolí města Kon Tum a na pobřeží mezi městy Da Nang a Quang Ngai. Počátkem srpna pak jižní Vietnam opustili průběhem událostí znechucení kanadští členové komise ICCS. Jejich místo zaujal Írán. 18. srpna ukončilo americké válečné námořnictvo v rámci operace "End Sweep" odminování severovietnamských přístavů a Vietnamská republika zůstala ve svém boji definitivně sama. Na druhé straně vykonala delegace VDR v čele s Le Duanem ve dnech 9. až 16. srpna triumfální návštěvu Moskvy. Cíl, o který komunisté tak dlouho usilovali, byl na dosah ruky. Situace Vietnamské republiky nebyla zrovna nejlepší. Pod nadvládou Viet Congu a NVA byly celé rozsáhlé oblasti a komunistické záplavě stála v cestě již jen zrazená a rozčarovaná jihovietnamská armáda. ARVN byla sice již dostatečně vycvičenou, moderní armádou, ale odchod amerických ozbrojených sil z konfliktu zanechal na psychice jihovietnamských vojáků hluboké stopy. Jihovietnamci si snad až příliš zvykli na obrovskou podporu, kterou svým pěšákům poskytovalo americké letectvo a dělostřelectvo, na perfektně fungující systém zásobování a týlové zabezpečení, na informace podávané americkou vojenskou rozvědkou, zkrátka na všechny ty vymoženosti, které se pro ARVN staly nepostradatelnými, ale které si za stávajícího stavu sama nedokázala zajistit. Jihovietnamské bombardování nebylo tak přesné jako americké, dělostřelecká podpora zdaleka nedosahovala potřebné razance a vojáci sami dokázali sice bojovat velmi dobře, ale jen potud, pokud nebyly ohroženy jejich rodiny či pokud nebyli komunisty příliš zatlačováni do defenzivy. Pak velice rychla propadali poraženeckým náladám a množily se dezerce. Tu se projevila veliká chyba Američanů, kteří ARVN v předcházejícím období nedocenili a veškeré důležitější akce podnikali na vlastní pěst, místo aby předávali cenné zkušenosti těm, kterým nyní chyběly. A tak moderně vyzbrojená a vycvičená jihovietnamská armáda paradoxně krok za krokem ustupovala před ne tak dokonale vyzbrojeným a podstatně hůře vycvičeným nepřítelem, který ale nepochyboval o tom, že konečné vítězství je na dosah. V září Vietnamská republika opět obvinila severní Vietnam z neustálého budování letišť a baterií SA-2 na severu provincie Quang Tri. Své tvrzení doložil Saigon leteckými snímky. Koncem měsíce se Severovietnamci o síle tří divizí podporovaných děly a tanky začali soustřeďovat v oblasti 40 až 60 kilometrů severně od Saigonu. Zároveň podnikli útok proti základně Le Minh, ležící 37 kilometrů západně od Plei Ku. Na základnu zaútočilo 2000 komunistů podporovaných tanky a po tvrdém boji ji obsadili. Vláda proti tomuto dalšímu porušení příměří podala protest, ale marně. Saigonu již pomalu začínala docházet trpělivost. 2. října napadly vládní oddíly severovietnamské jednotky v oblasti kambodžské hranice asi 50 kilometrů západně od Saigonu. Zabito bylo na 80 komunistů a 13 jich bylo zajato. ARVN nezaznamenala žádné ztráty, pouze jeden voják utrpěl zranění. Mluvčí jihovietnamské armády současně oznámil, že nyní bude ARVN odvetou útočit po každém porušení příměří. Již následujícího dne zahájila ARVN podporovaná tanky operaci, jejímž cílem bylo znovudobytí základny Le Minh. Současně probíhaly za podpory letectva jihovietnamské protiútoky v provincii Tay Ninh. Aktivita ARVN okamžitě vyvolala protesty komunistů. Listopad začal útokem NVA na předsunuté jihovietnamské základny Bu Bong a Bu Prang, nedaleko kambodžské hranice v provincii Quang Duc. Akce se za podpory dvaceti tanků účastnilo na 2000 komunistických vojáků. NVA nakonec základny po ústupu 400 jihovietnamských obránců obsadila. ARVN je dobyla nazpět koncem měsíce. 4. listopadu zaútočili komunisté 35 raketami na Bien Hoa. Rakety zabily dvě osoby, z toho jedno dítě, a zničily 5 letadel. V reakci na útok podniklo 50 letadel VNAF odvetný úder na soustředění Viet Congu u Loc Ninhu. Koncem listopadu se rozhořely těžké boje v Deltě. Komunisté se zde snažili zmocnit sklizně rýže. "Válka o rýži" trvala během celého prosince. Zároveň s boji v Deltě došlo ke srážkám u Kien Ducu na Centrální vrchovině. Komunisté do města sice pronikli, ale ARVN je z Kien Ducu vytlačila 10. prosince. Nikdo již v jižním Vietnamu po dlouholetých zkušenostech Hanoji nevěřil a Saigon očekával mnohem masivnější nápor ze Severu, než tomu bylo dosud. Vietnamská republika se chystala k bitvě, ve které již nemohla zvítězit. Chabou útěchou, či spíše výsměchem, byl závazek vlád USA a VDR o garanci dodržování zásady práva jihovietnamského lidu na sebeurčení a závazek nevnucování žádných vlastních politických řešení jihovietnamského problému. Hanoj prostřednictvím svých vojáků na území Vietnamské republiky dávala jasně najevo, jak si právo na sebeurčení představuje. POKOŘENÍ JIHU (1974-1975) V neděli 30. dubna 1975, krátce před plánovaným zahájením našich kontrolních cvičení padl Saigon. Seděl jsem bez hnutí před obrazovkou a poslouchal, že jedinými jihovietnamskými vojsky, která dosud kladou odpor, jsou zbytky výsadkářů na letecké základně Tan Son Nhut. Věděl jsem, že boj výsadkářů je beznadějný a že v této chvíli moji přátelé jako Hop, Hao a Hung pravděpodobně bojují do posledního dechu. Vytáhl jsem láhev whisky a opil jsem se. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Na polních letištích a kolem proviantních skladišť, tam všechno, co nešlo do starého železa nebo se nerozkradlo - letouny, nákladní auta, tanky, potraviny, stany, ty nespočetné parafernalie vědecky vedené války -, časem pohltí nenasytná zeleň džungle. Bude to, jako bychom tam nikdy ani nebyli. Eric Lambert Schylovalo se ke konečnému dramatu. Po odchodu Američanů byla jihovietnamská armáda silnější než kdykoliv předtím. Značnou bojovou sílu ale jihovietnamská armáda představovala pouze na první pohled. Elitní bojové útvary si sice nadále zachovávaly vysokou bojovou morálku, ale totéž nešlo říct o řadových jednotkách nebo jednotkách s vysokým stavem nováčků. Komunistická záplava se rozlévala po celém jižním Vietnamu a po odchodu spojeneckých vojsk zůstal v Jihovietnamcích pocit osamocení, nedůvěra ve vlastní síly a z toho vyplývající pocit nejistoty z budoucnosti a rezignace. Severovietnamci si svým vítězstvím byli zcela jisti, netušili pouze, že přijde tak nečekaně rychle a že se ARVN, odolávající dosud stále ještě se značnou houževnatostí a zarputilostí, nakonec rozloží pod jejich údery během několika málo týdnů. Mírová smlouva byla od okamžiku svého podepsání pouhým cárem papíru, a jestli něčeho docílila, pak jen toho, že poskytla komunistům čas ke konsolidaci sil. U Jihovietnamců její nedodržování a následné přehlížení tohoto faktu pouze ještě více prohloubilo frustraci a pocit zrady. Byly to obě válčící strany, které potřebovaly odpočinek, ale toho se v dostatečné míře dostalo jen komunistům, kteří si mohli určit kde a jakou silou bude pro ně nejvýhodnější zaútočit. ARVN tak byla udržována v neustálém napětí, což k vysoké bojové morálce rozhodně nepřispívalo. A to ani mezi vojáky, ani mezi civilním obyvatelstvem, které se stávalo terčem útoků ve stále větší míře. Činnost ICCS se změnila v naprostou frašku. Od počátku roku 1973 do začátku roku 1974 zahynulo v jižním Vietnamu 13 778 vojáků ARVN, 2159 civilistů a kolem 45 000 komunistů. Během roku od podpisu dohod bylo "příměří" porušeno ve více než 35 000 případech. V pátek 4. ledna 1974 oznámil Thieu v Can Tho v deltě Mekongu své rozhodnutí dát armádě rozkaz k zahájení ofenzivních akcí proti oblastem kontrolovaným Severovietnamci. Zároveň dal najevo, že je připraven, pokud dají komunisté záruky k vážnému a serióznímu jednání, svůj rozkaz kdykoliv odvolat. Zatím, jako na potvrzení prezidentových slov, napadla letadla VNAF komunistický zásobovací konvoj v severní části Centrální vrchoviny a zničila 26 nákladních aut a tři tanky. Letci VNAF dále zničili severovietnamské skladiště pohonných hmot v severní části provincie Kon Tum. 8. ledna ostřelovali komunisté minomety uprchlický tábor, ležící asi 30 kilometrů jihovýchodně od Plei Ku. Čtyři lidé přišli o život a 23 dalších bylo zraněno. V polovině ledna navrhl jižní Vietnam ústy generála Hiepa komunistům další mírovou nabídku. VNAF přeruší své útoky, pokud se komunisté vzdají používání těžkých zbraní. Tato nabídka se setkala s okamžitou odmítavou reakcí. Nicméně velení ARVN asi ani příliš nespoléhalo na dobrou vůli druhé strany. Třicetičlenná jednotka elitních LLDB, vysazená z vrtulníků, opět dobyla a obsadila základnu Le Minh, které se komunisté zmocnili v září minulého roku a od té doby se o ní vedly neustálé boje. Asi 2000 vojáků ARVN podporovaných tanky pak zahájilo postup k základně, aby ji zabezpečili proti předpokládaným protiútokům Severovietnamců. Jihovietnamská armáda provedla v dalším období rozsáhlou ofenzivu proti územím obsazeným komunisty. Ofenziva, trvající od jara 1974 do podzimu téhož roku, prodloužila Vietnamské republice život o jeden rok a ARVN získala některá území nazpět. Zároveň ale ofenziva ARVN zcela vyčerpala. Slibovaná americká pomoc nebyla tak vydatná, jak bylo potřeba. Na podzim roku 1974 chyběly jihovietnamské armádě náhradní díly i pohonné hmoty. Naproti tomu do VDR proudil válečný materiál z Číny a SSSR neztenčenou silou. Začínalo být zcela zřejmé, že ARVN je u konce s dechem, zatímco síla komunistů roste. Na začátku roku 1975 měla VDR v jižním Vietnamu 225 000 svých vojáků a 110 000 příslušníků logistických jednotek. Tyto síly navíc operovaly s podporou 40 000 členů regionálních partyzánských jednotek. Celkem disponovala VDR na Jihu jedenácti divizemi, patnácti samostatnými pluky a zhruba 600 tanky T-34, T-54/T-59 a PT-76 a kořistními transportéry M-113. Proti VNAF bylo na Jihu nasazeno 23 pluků protiletadlového dělostřelectva a jeden raketový protiletadlový pluk. Navíc protiletadlovými raketami SA-7 "Grail" disponovali i vojáci pěších pluků a divizí. Jihovietnamské ozbrojené síly se ve stejném období skládaly ze 180 000 příslušníků pravidelné armády, 289 000 členů pomocných útvarů a domobrany a 193 000 příslušníků policejních jednotek. ARVN tak tvořilo celkem 10 pěších divizí, divize námořní pěchoty, výsadková divize a skupina speciálních sil. Tyto síly disponovaly 350 tanky M-41 a M-48 a 880 transportéry, převážně typu M-113. Ve VNAF, užívající v této době více než 2000 letadel a vrtulníků, sloužilo 61 000 Jihovietnamců. Ve vojenském námořnictvu sloužilo 40 000 vojáků majících k dispozici 1507 plavidel. V roce 1974 zahynulo na Jihu 14 000 vojáků ARVN, 7000 civilistů a 57 000 komunistů. Události začaly dostávat velice rychlý spád. V polovině prosince 1974 se dvě divize NVA, 3. a 7., přesunuly ke městu Phuoc Binh, správnímu středisku provincie Phuoc Long, asi 115 km severně od Saigonu. Město o 50 000 obyvatelích bránilo 3000 příslušníků CIDG, jejichž jediné těžké zbraně tvořilo 8 houfnic ráže 105 mm a 4 houfnice ráže 155 mm. Komunisté Phuoc Binh obklíčili, a proto do něj muselo být leteckou cestou dopravováno 125 tun rýže, munice a pohonných hmot týdně. Útok začal 1. ledna 1975 v 07.00 hodin ráno. Severovietnamci město nejprve ostřelovali z děl a poté od jihu zaútočilo 9000 vojáků NVA podporovaných tanky T-54. Během prvního dne bojů se obráncům podařilo komunisty odrazit. Vojáci NVA se poté soustředili severovýchodně od města v oblasti kopce Ba Ra. Rychlým útokem jej dobyli a na jeho úbočích umístili děla ráže 130 mm. Přesnou palbou vedenou z těchto děl pak zlikvidovali jediné těžké zbraně obránců a opět zaútočili. Těžké boje trvaly do 3. ledna. Ve městě, nyní již zcela rozstříleném komunistickou dělostřelbou, se bojovalo o každý dům. Obránci zničili 15 tanků NVA i přesto, že jim situaci nijak neulehčila ani letadla VNAF, která provedla na jejich podporu jen pár bojových letů. Velení letectva se příliš obávalo raket SA-7. Teprve když byla situace nanejvýš kritická, rozhodl prezident Thieu po neustálém naléhání velitele III. CTZ, generála Nguyen Van Toana, o vyslání posil. Thieu totiž celou dobu trval na tom, že útok proti městu Phuoc Binh je pouze klamný manévr a nehodlal kvůli tomu oslabit obranu jiné části státu. Generál Toan naproti tomu požadoval několik praporů výsadkářů a dostatečný počet vrtulníků, který by je k městu rychle dopravil. Vyhrocená situace došla tak daleko, že generál Toan podal demisi. Tu Thieu ovšem nepřijal a svolil ke kompromisu. Do města tak bylo vysláno pouhých 200 příslušníků speciálních jednotek 81. skupiny z Bien Hoa. Bylo jasné, že tak malé síly, přes veškeré odhodlání, nemohou přivodit zvrat situace, a proto se všech 200 vojáků muselo přihlásit dobrovolně. 4. ledna ztroskotaly díky nepřízni počasí dva pokusy o vysazení posil v místě bojů. Obráncům již docházela munice a vrtulníky se zásobami přilétaly jen sporadicky. Teprve 5. ledna brzy ráno vysadilo několik vrtulníků východně od Phuoc Binh přes silnou palbu komunistů skupinu sto dvaceti dobrovolníků, kteří okamžitě zahájili postup k městu. Do něj vojáci dorazili o půl deváté ráno a zaujali obranné pozice kolem administrativního centra. Toto místo se stávalo nejčastějším terčem komunistických útoků. Ve 21.00 hod. došla do Bien Hoa zpráva, že polovina vysazených dobrovolníků již padla nebo utrpěla zranění. Obráncům chyběla munice, léky, potraviny, letecká podpora, zkrátka vše. Sami označili v hlášení svou situaci za beznadějnou. 6. ledna kladla organizovaný odpor prakticky již jen skupinka obránců na poslední obranné linii okolo administrativního centra, o které se bojovalo celý den. Jihovietnamci odrazili několik útoků a udrželi se proti obrovské přesile až do půlnoci, kdy jim definitivně došla munice. Pod ochranou tmy pak všichni přeživší, rozdělení do malých skupinek, ustoupili do okolní džungle a snažili se dostat do bezpečí. Boje o Phuoc Binh přežilo pouze 850 jihovietnamských vojáků. VNAF přišlo o dva C-130 Hercules. Ztráta města Phuoc Binh přiměla Thieua k vyhlášení třídenního státního smutku. V Hanoji zatím vypracovali plán bojových operací na území Vietnamské republiky na rok 1975. Do jižního Vietnamu se v první řadě měly přesunout jednotky rozmístěné na Ho Či Minově stezce v Laosu a Kambodži. Tím se měla podstatně zvětšit úderná síla komunistů. Velením nad severovietnamskými jednotkami na Jihu byl pověřen velitel generálního štábu NVA, generál Dung Van Minh. Hanoj na začátku ledna ještě rozhodně nepočítala s tím, že by se jí podařilo obsadit celou Vietnamskou republiku do konce roku. I když, podle jednoho z prohlášení, "nikdy nebyly politické a vojenské okolnosti ne cestě ke sjednocení tak příznivé". Generál Duong Van Minh navrhoval v nejbližším čase zaútočit na Kon Tum a Plei Ku, které představovaly hrozbu pro záložní pozice komunistů na druhé straně hranice. Oponoval mu generál Tran Van Tra, který místo útoku proti silně chráněným městům a základnám upřednostňoval úder tam, kde to Jihovietnamci nejméně čekají. Cílem se mělo podle něj stát město Buon Me Thuot. Po bouřlivých diskusích zvítězil návrh generála Tra, který se 24. ledna vydal Ho Či Minovou stezkou do svého hlavního stanu na Jih. 30. ledna se v Bílém domě pokusil prezident Ford získat od Kongresu souhlas s dodatečnou finanční pomocí jižnímu Vietnamu. Jednalo se o částce 300 mil. USD. Ford však podpory nedosáhl. Americká zpravodajská služba navíc tvrdila, že bezprostřední nebezpečí generálního útoku Severovietnamců v jižním Vietnamu zatím nehrozí a není pravděpodobné ani podniknutí nějakých rozsáhlejších akcí. Pentagon očekával pouze určitou aktivitu v oblastech měst Kon Tum a Plei Ku, tedy tam, kde se komunisté nakonec rozhodli nezaútočit. Na konci ledna rozhodla tedy Hanoj o útoku proti městu Buon Me Thuot. Do oblasti se za absolutního utajení přesunuly tři divize NVA: 320., 316. a 10. Celkem velitel komunistických jednotek, generál Minh, disponoval 25 000 muži ve zbrani. Město bránil pouze 53. pluk 23. pěší divize ARVN, celkem 2200 mužů. Komunistické jednotky mající se bezprostředně účastnit útoku na město měly převahu 5,5 : 1 v lidech, 1,2 : 1 v tancích a 2,1 : 1 v dělostřelectvu. Štáb generála Minha zároveň rozjel dezinformační kampaň mající Jihovietnamce utvrdit v jejich chybných předpokladech. 320. divize NVA podle falešného radiového provozu zaujala postavení poblíž Plei Ku a z Laosu se na pochod k Plei Ku s co největším rámusem vydala 968. divize NVA. Jihovietnamské policii byly navíc podstrčeny falešné zprávy o přípravách komunistů ve městech Plei Ku a Kon Tum na příchod "osvoboditelů". Není proto divu, že dezertérovi z 320. divize NVA, který tvrdil, že cílem útoku bude Buon Me Thuot, nikdo nevěřil. Velitel II. CTZ, generál Phu, byl absolutně dezorientován. Výpovědi zajatců, zprávy ze Saigonu i Washingtonu a zprávy dodávané odposlechovou službou si navzájem odporovaly. Usoudil však, že hlavním cílem komunistů bude Plei Ku, a obával se oslabit jeho obranu posílením města Buon Me Thuot. 9. března obsadili Severovietnamci všechny přístupové cesty k Buon Me Thuotu, hlavně silnici č. 14 spojující město s Plei Ku. Ve 02.00 hod. v noci začali komunisté město ostřelovat děly a během pěti a půl hodiny vystříleli přes 4000 nábojů. Jako první zaútočila severovietnamská 10. divize. První tanky T-54 čelního sledu této divize pronikly do severní a západní části města o půl osmé ráno. Komunisté bleskově dobyli muniční sklad, ukořistili několik obrněných vozidel a obklíčili vysílač. V 08.15 hod. dobyli sídlo hlavního stanu 23. pěší divize ARVN. VNAF, snažící se v maximální míře ulehčit obráncům situaci, provedlo tento den přes 200 bojových vzletů a zničilo pět tanků. Generál Rhan Van Phu teprve teď poznal svůj omyl a chystal se do města vyslat posily. Volba padla na 44. pluk 23. pěší divize, ale Phu měl pro jejich přesun k dispozici pouhých sedm(!) vrtulníků CH-46. Při startu navíc pět z nich havarovalo, a tak se jihovietnamští vojáci museli po částech vtěsnat do zbývajících CH-46 a několika UH-1, které s první skupinou odletěly do oblasti boje. Aby nebyl všem problémům konec, poté co byla tato první skupina východně od města z vrtulníků vysazena, většina jihovietnamských vojáků se rozběhla hledat své příbuzné a o obranu města se nestarali. Tu posílily jen disciplinované elitní útvary a to bylo velice málo. Minhovo hlášení o dobytí Buon Me Thuotu došlo do Hanoje 11. března. Veškerý ozbrojený odpor ustal ale až 18. března. Pád města znamenal přerušení komunikačních linek mezi Centrální vrchovinou a Saigonem a znamenal prakticky i ztrátu Centrální vrchoviny samotné. V den, kdy došla do Hanoje Minhova zpráva, se v Saigonu konala porada, na které se nejvyšší vojenští představitelé a prezident Thieu dohodli na novém plánu obrany Vietnamské republiky. Převládlo mínění, že se stávajícími silami celý jižní Vietnam zkrátka ubránit nelze. Padlo proto rozhodnutí bránit pouze deltu Mekongu (IV. CTZ), III. CTZ, jižní část II. CTZ a velká města na pobřeží, Hue, Da Nang a Chu Lai. Na tomto území se nacházelo největší bohatství jižního Vietnamu: naleziště ropy, zlata a Delta bohatá na rýži. Navíc se tím nabízela možnost, že jednotky přesunuté z II. CTZ by mohly podniknout protiútok a osvobodit Buon Me Thuot. 15. až 18. března 1975 proběhla z rozkazu generála Phua evakuace Centrální vrchoviny (města Plei Ku a Kon Tum). Po silnici č. 7 postupovali v dlouhé koloně jak vojáci, tak značné množství civilistů, pro které zvláště se tento ústup stal peklem. 16. března večer vydal generál Minh rozkaz 320. divizi NVA okamžitě se přesunout směrem k Tuy Hoa a napadnout čelo kolony. 368. divize NVA vyrazila na Plei Ku, které měla obsadit, a pokud by to situace umožňovala, měla kolonu napadnout zezadu, čímž by se uprchlíci dostali do kleští dvou severovietnamských divizí. Na silnici č. 7 zatím mezi evakuovanými docházelo k čím dál tím většímu zmatku. Tanky a transportéry zapadaly do bláta, čety, roty i prapory ztrácely kontakt s velením, civilisté se promíchávali s vojáky a velitelé všech stupňů, snažící se situaci zvládnout, vydávali protichůdné rozkazy, čímž všeobecný zmatek jen zvyšovali. Navíc začaly kolonu ostřelovat čelní hlídky komunistů. 18. března pak přišla zpráva o pádu města An Loc. To morálku kolony zcela podlomilo. Ústup se změnil v chaotický úprk. Silnice č. 7 byla lemována mrtvými těly lidí, kteří kruté podmínky nevydrželi. Pak začalo kolonu ostřelovat komunistické dělostřelectvo. Taktika Severovietnamců spočívala v tom, že se dělostřelci snažili vytvořit na cestě zácpy ze zničených nákladních aut a do natěsnaných lidí, kteří se nemohli pohnout tam ani zpět, stříleli pak z bezprostřední blízkosti severovietnamští kulometčíci krytí džunglí. Pokud to počasí jen trochu dovolovalo, objevovaly se nad uprchlíky jihovietnamské vrtulníky a snažily se dostat do bezpečí alespoň nekteré z raněných, žen a dětí. 20. března se čelo kolony zastavilo u zničeného mostu přes řeku Ba. Vrtulníky VNAF pak za palby automatických zbraní komunistů přivážely ocelové pletivo, které vojáci pokládali na dno řeky. Čelo kolony bylo pod neustálou palbou vojáků 320. divize NVA, a tak mnoho jihovietnamských vojáků zaplatilo svou obětavost při přípravě přechodu přes Ba životem, buď byli skoseni komunistickou palbou, nebo se utopili. VNAF se sice snažilo přispět bombardováním předpokládaných pozic komunistů, ale bomby příliš často dopadaly velice blízko kolony, což ještě více umocňovalo paniku a zmatek. Teprve po hodině se podařilo situaci jakž takž zvládnout a tanky, transportéry i nákladní auta se začaly po vyztuženém dně řeky přesouvat na druhý břeh. 21. března se čelo kolony opět zastavilo, tentokrát východně od města Cung Son. 320. divizi se mezitím podařilo kolonu rozdělit na několik částí a o den později byli uprchlíci zablokováni pouhých 40 kilometrů od Tuy Hoa. Jihovietnamští vojáci se neustále snažili prorazit obklíčení. V noci z 22. na 23. března odrazili příslušníci 35. a 51. pluku LLDB za podpory patnácti tanků M-48 Patton rozsáhlý útok 64. pluku 320. divize NVA. 23. března dovolilo počasí start vrtulníků CH-47, jež přelétaly nad kolonou a shazovaly uprchlíkům zásoby. Zoufale bojujícím LLDB přispěchala tento den konečně na pomoc letadla a jen s touto pomocí byli Severovietnamci od kolony zahnáni. Ztráty mezi uprchlíky byly obrovské. Když se nešťastná kolona 25. března konečně dostala po dvousetkilometrovém pochodu do bezpečí města Tuy Hoa, většina vojenských útvarů z II. CTZ již neexistovala jako bojeschopná síla. Úplně zničeno bylo sedm pěších pluků a jedna tanková brigáda. Z 200 000 civilistů a vojáků, kteří vyrazili z měst Plei Ku a Kon Tum, dorazilo do bezpečí jen 60 000 lidí. Zatímco probíhala evakuace Centrální vrchoviny, setkali se 19. března v Saigonu prezident Thieu, premiér Khiem, velitel štábu Cao Va Vien a velitel I. CTZ, generál Truong. Na schůzce se projednávala možnost obrany I. CTZ za okolností, které přinesly poslední týdny. Prezident Thieu chtěl za každou cenu udržet všechna tři velká města oblasti: Hue, Da Nang a Chu Lai. Truong původně disponoval pěti divizemi: 1., 2., 3., divizí výsadkářů a divizí námořní pěchoty. Komunisté měli zatím v I. CTZ pět divizí: 325., 324., 304., 711. a 2. a jako posila se blížila ještě 341. divize NVA. 12. března obdržel ale Truong rozkaz, kterým jej Thieu připravil o dvě nejlepší bojové uskupení v oblasti, o divizi námořní pěchoty a výsadkovou divizi. Následujícího dne se výsadkáři přesunuli do Saigonu a námořní pěšáci opustili Quang Tri o dva dny později. Truong v záchvatu vzteku hodlal, podobně jako generál Toan v lednu, podat demisi. Z toho sice nakonec sešlo, ale 19. března sdělil Thieuovi během výše zmíněné porady, že se stávajícími silami může hájit pouze Hue a Da Nang. Ještě téhož dne, kdy se Truong vrátil do svého hlavního stanu v Da Nangu, čekala na něj zpráva o ostřelování Hue komunisty, o přípravách útoku Severovietnamců podporovaných tanky ze směru od Quang Tri a o panice, která tím pádem Hue zachvátila. Proto obratem uvědomil prezidenta, že "město Hue je pravděpodobně neubránitelné". 20. března ve 13.30 hod. obdržel Truong depeši, ve které mu generál Vien sdělil, že Hue nemá být bráněno, ale evakuováno. Bohužel silnice č. 1 spojující město s Da Nangem byla v té době již přetnuta komunistickými jednotkami. Události provázející ústup z Centrální vrchoviny a hlavně apokalypsa na silnici č. 7 vyvolaly útěk civilistů i z I. CTZ. Šestisettisícový Da Nang se do 18. března stal městem milionovým. Panika velice komplikovala situaci, a to ve chvíli, kdy Hanoj vyslala na Jih dalších pět záložních divizí. V jižním Vietnamu tak operovalo již 19 severovietnamských pěších divizí. Kritická situace si tedy vynutila i vyklizení Hue. 24. března v šest hodin ráno vydal Truong rozkaz k evakuaci. Na severu panovala otřesná situace. Statisíce uprchlíků podlehlo panice, neboť veškeré ústupové cesty na jih komunisté zablokovali. Zbyla jediná cesta, a to po moři. Do Da Nangu byly evakuovány jen zbytky výsadkářů, námořní pěchoty a jeden pluk 1. divize ARVN. Zbytek demoralizovaných vojáků se ani nepokoušel bránit, a tak padlo Hue 26. března do rukou komunistů zcela bez boje. Přístav Vung Tau na jihu byl přecpán čluny, na kterých si lidé ze severních provincií přiváželi alespon to nejpotřebnější k životu. Nebylo toho mnoho. Snad doufali v zázrak a v brzké vyhnání "osvoboditelů" ze svých domovů. Jenže zázraky se nedějí. Tak, jako se měl Khe Sanh podle generála Giapa stát americkým Dien Bien Phu, tak se měl Da Nang podle prezidenta Thieua stát severovietnamským Stalingradem. Útokem proti Da Nangu byl pověřen generál Van Tien Dung. Ten hodlal město napadnout čtyřmi divizemi: 324. a 325. ze severu a 304. a 711. z jihu. V obleženém městě vypukla panika. Zvláště přeplněné letiště bylo svědkem srdceryvných scén. O místa v letadlech se vedly bitky, a zoufalí lidé se dokonce chytali kol již startujících letadel. Za dané situace by byl pokus o jakoukoliv organizovanou obranu čirou iluzí. 27. března ve 12.00 hod. obdržel Truong ze Saigonu zprávu, že komunisté zaútočí po půlnoci. O dvě hodiny později se na Da Nang snesl příval komunistických dělostřeleckých granátů a jihovietnamská domobrana začala opouštět obranná postavení okolo města. 28. března v 06.00 hod. vyřešil generál Truong beznadějnou situaci rozkazem k evakuaci. Pomoc při ní nabídly mimo jiné i Filipíny, Austrálie, Korejská republika, Tchaj-wan a Velká Británie. Osm lodí vyslaly k Da Nangu i USA. Bohužel 28. března obklopovala přístav tak hustá mlha, že se tam žádná loď nedostala. Přístav byl zavalen vojenskou technikou, vojskem i civilisty. Docházelo k nepopsatelným scénám, když opilí vojáci stříleli do civilistů rabujících obchody a skladiště a stovky lidí se topily ve vlnách přístavu při pokusech doplavat k lodím zdržujícím se dále na moři. K tomu všemu docházelo pod neustávající palbou komunistického dělostřelectva. 29. března odpoledne obsadilo 50 000 komunistických vojáků za minimálního odporu Da Nang, druhé největší město Vietnamské republiky. Ve městě bylo zajato 100 000 demoralizovaných jihovietnamských vojáků a příslušníků domobrany a na místním letišti padlo komunistům do rukou 180 letadel, pro která již nezbyl benzin. Během evakuace bylo z města zachráněno 50 000 civilistů a 16 000 vojáků. Po debaklu u Da Nangu se ARVN na severu země už ani nepokoušela postavit se komunistům na organizovaný odpor. Tady byla již válka prohraná a všechno chtělo na jih. Cesty byly přecpány demoralizovanými vojáky, kteří odhazovali svou výstroj a výzbroj, vojenskou technikou, vozidly všeho druhu a civilisty. Komunisté prakticky bez odporu postupovali na jih. Od severu se k Saigonu blížilo deset divizí. 1. dubna padl Qui Nhon a Tuy Hoa, o den později Nha Trang i se svou velkou leteckou základnou, 4. dubna Dar Lat, 16. dubna Phan Rang. Vzhledem k rychlému postupu komunistů zahájily USA 2. dubna evakuaci svých občanů z Vietnamské republiky. Do země se přesouvali příslušníci USMC, aby celou evakuaci zajišťovali. 3. dubna prohlásil prezident Ford, že USA učiní vše, aby pomohly těm, kdo se rozhodnou Vietnam opustit. 7. dubna komunisté poprvé v roce 1975 ostřelovali Saigon. 60 minometných granátů dopadlo na rafinerie ropy ve čtvrti Nha Be. 8. dubna byl ze vzduchu napaden Prezidentský palác. Letoun F-5 Tiger II (odstartoval ze základny Bien Hoa) patřící VNAF, pilotovaný údajně jihovietnamským pilotem poručíkem Nguyen Thanh Trungem, shodil okolo deváté hodiny dopolední do prostoru paláce Doc Lap celkem čtyři 113kg pumy a palubním kanonem ostřeloval muniční sklady v Nha Be. Pilot poté se svým strojem odlétl na sever a přistál na jednom z letišt obsazených komunisty.* Další strategicky důležité město, které komunisté museli dobýt, aby odřízli Saigon od pobřeží, bylo stotisícové Xuan Loc. Toto město bránila 18. divize ARVN pod velením generála Le Minh Daa. Komunistickým silám útočícím na Xuan Loc velel generál Tran Van Tra. 341. divize NVA se do města probíjela ze severozápadu, 7. divize ze severovýchodu a 6. divize z jihozápadu. První útok vedený jednotkami 341. divize podporovaly tanky T-54 a komunistické dělostřelectvo vypálilo na Xuan Loc přes 10 000 granátů. Severovietnamci se dostali až do středu města, ale vojáci 43. pluku 18. divize ARVN po nelítostné a krvavé řeži první nápor komunistů odrazili. Na rozstřílených ulicích Xuan Locu dýmalo několik vraků tanků T-54. 341. divize NVA utrpěla při útoku na město a v přívalu bomb z jihovietnamských letadel vážné ztráty i v živé síle. Xuan Loc bylo bráněno s příkladnou odvahou. Jihovietnamští výsadkáři, kteří byli do města přesunuti jako posila, si přesto, že během zajištování evakuace Phan Thietu a Phan Rangu ztratili 1/3 lidí, udrželi skvělou bojovou morálku. Na znamení pohrdání smrtí dokonce odhodili ocelové přilby a nasadili si červené barety. Generál Tra musel povolat další dvě divize (325. a 312.) a vrhnul do boje 40 000 svých vojáků. Proti nim pak stálo pouze 5000 Jihovietnamců, kterým na druhé straně ale vydatně pomáhaly letouny A-1, F-5 a C-130, startující z Bien Hoa a působící komunistům značné ztráty. Obránci dostali leteckou či dělostřeleckou podporu na každé požádání. Jen do 15. dubna ztratili komunisté 2000 vojáků. Posádky vrtulníků VNAF se staraly o neustálou evakuaci raněných a přísun zásob a munice. V noci z 21. na 22. dubna shodil letoun C-130 na pozice velitelství 341. divize NVA, 6 kilometrů severozápadně od Xuan Locu, pumu BLU-82. Obrovská exploze největší a nejúčinnější konvenční zbraně světa zabila stovky komunistů a ve štábu generála Traa si dokonce mysleli, že jihovietnamské letectvo použilo atomovou zbraň.* Vojáci ARVN ještě u Ben Lucu zmařili komunistický pokus o obchvat, ale přes hrdinnou obranu nemohlo Xuan Loc přesile NVA dlouho vzdorovat. Město, ležící pouhých 60 km východně od Saigonu, padlo 22. dubna, kdy přeživší příslušníci 18. divize pod ochranou letectva ustoupili. Divize ztratila 1/3 svého stavu. Zbytek 18. divize ARVN posílil obranu Long Binh a Bien Hoa a 1. výsadková brigáda zaujala pozice na silnici č. 15 spojující Bien Hoa s přístavem Vung Tau. Během bojů o Xuan Loc padlo v Hanoji 14. dubna rozhodnutí pojmenovat bitvu o Saigon "operace Ho Či Min". 21. dubna podal prezident Thieu demisi a předal vládu viceprezidentovi Houngovi. Thieu v televizním projevu, kterým se loučil s národem, přisoudil vinu za porážku Vietnamské republiky zradě Američanů. 25. dubna opustil bývalý prezident Thieu svou zemi a odletěl na Tchaj-wan. Kolem hlavního města se zatím stahovala smrtící smyčka severovietnamského obklíčení. Generálové Tra a Dung, kteří se přesunuli na své předsunuté velitelské stanoviště v Ben Catu severozápadně od Saigonu, hodlali do boje vrhnout 18 divizí (150 000 mužů). Z delty Mekongu a od Xuan Locu postupovaly k Saigonu obrněné formace NVA podporované jednotkami Viet Congu. Od severozápadu se k hlavnímu městu stahovaly 320., 310., 10. a 968. divize NVA. Proti nim zaujala po pádu Tay Ninh postavení pouze 25. divize ARVN. 26. dubna začala dělostřeleckou přípravou NVA bitva o město. O dva dny později překonali komunisté vnější kruh obrany hlavního města a obsadili základnu Bien Hoa. Ve stejný den předal prezident Huong vládu generálu Duong Van Minhovi, což byla podmínka, jejímž splněním podmiňovali komunisté přerušení palby a zahájení mírových rozhovorů. Pochopitelně že za bojů na saigonských předměstích přestal slib platit. 29. dubna zahájili Američané operaci "Frequent Wind". Zatímco piloti USMC čekali ve svých strojích na palubách lodí na rozkaz ke vzletu, zahájily evakuaci již za úsvitu vrtulníky společnosti Air America.* Očekávaný rozkaz konečně přišel v 10.40 hod. Zatímco na letišti Tan Son Nhut od čtvrté hodiny ranní explodovaly komunistické rakety a granáty, které zabily dva příslušníky USMC (byli to poslední američtí vojáci, kteří padli ve Vietnamu),** odstartovalo ve 12.30 hod. z paluby USS Hancock 36 dopravních helikoptér a s doprovodem bitevních vrtulníků AH-1J Cobra zamířilo k bojujícímu Saigonu. Operace se účastnily stroje od PROVMAG-39, skládající se z HMH-462, HMH-463, HMM-165, HML-367 a HMA-369. Nejdůležitější role připadla Sea Stallionům, doprovázených Sea Cobrami. Hueye se první fáze akce zúčastnily pouze jako létající velitelská stanoviště a dvojice Sea Knightů byly pod krycím názvem "Sparrow Hawk Teams" připraveny k záchranným akcím v případě havárie. Nad vrtulníky se jako zajištění proti případnému zásahu severovietnamského letectva míhaly zcela nové palubní stíhačky F-14 Tomcat ze svazků VF-1 a VF-2 bázujících na USS Enterprise, pro které byla "Frequent Wind" vůbec první bojovou akcí. Kromě vrtulníků z Hancocku se dále na evakuaci podílely stroje z USS Midway a USS Coral Sea. Kvůli zpoždění, způsobenému tankováním vrtulníků, přistály první stroje v Saigonu v 15.06 hod. Na palubách těchto vrtulníků přiletěli vojáci námořní pěchoty, kteří měli zajistit a bránit přistávací zóny. Při zpáteční cestě vzaly tyto vrtulníky prvních 679 Američanů. Krátce potom přistála druhá vlna. Do 22.05 hod. bylo evakuováno všech 385 Američanů a 4475 Vietnamců ze shromaždiště DAO. V prostoru Saigonu přistávaly vrtulníky v průběhu operace na letišti Tan Son Nhut, na střeše amerického velvyslanectví a na dalších třinácti místech. Braly na své paluby občany Spojených států a několik tisíc Vietnamců, tísnících se po desetitisících okolo přistávacích zón s nadějí (pro drtivou většinu z nich marnou) na evakuaci, a okamžitě odlétaly na americká válečná plavidla křižující v jihovietnamských vodách nedaleko Vung Tau. Směrem k Saigonu přilétaly vrtulníky koridorem "Michigan" ve výšce 1950 metrů a s evakuovanými osobami odlétaly koridorem "Ohio" ve výšce 165 metrů. Od 17.00 hod. začala evakuace ambasády USA. Nadcházející noc situaci maximálně zkomplikovala a pro přistávání vrtulníků byly využívány všechny vhodné plochy: střecha velvyslanectví, kde přistávaly CH-46 a také UH-1 z Air America, a parkoviště, na kterém přistávaly CH-53. Od 02.15 hod. 30. dubna přistávaly Sea Stalliony a Sea Knighty v prostoru ambasády každých 10 minut. Během 20 letů bylo evakuováno 978 Američanů a 1120 osob jiných národností, vetšinou pochopitelně Jihovietnamců. 30. dubna v 04.42 hod. nastoupil na přímý pokyn prezidenta Forda na palubu jednoho CH-46 Sea Knight americký velvyslanec Graham Martin. Odnášel s sebou i vlajku Spojených států, která do poslední chvíle vlála nad velvyslanectvím. Tento Sea Knight se od střechy odlepil v 04.58 hod. V tuto chvíli byla evakuace možná již jen ze střechy. Všude kolem se tísnily davy Vietnamců. V 07.50 hod. přistál na střeše ambasády poslední vrtulník pro vojáky USMC, doprovázený dvěma Sea Cobrami. Mariňáci se již náporu zoufalého davu museli bránit slzotvornými granáty. V 07.53 hod. vrtulník odstartoval a jako poslední na jeho palubu naskočil seržant Juan Valdez. Americké stroje byly několikrát ostřelovány, a to jak komunisty, tak rozhořčenými jihovietnamskými vojáky. Na palubě letadlové lodi USS Midway přistál se svým vrtulníkem také maršál Nguyen Cao Ky s rodinou, a to poté, co Američané odmítli jeho nabídku zorganizování protikomunistického odboje pod jeho vedením. Během "Frequent Wing" vykonali Američané 689 letů, z toho 160 v noci. Ztracen byl jeden AH-1J, který z důvodu vyčerpání paliva nouzově přistál na vodě, a jeden CH-46, který havaroval při přistání na Hancocku a dva členové posádky zahynuli. Evakuováno bylo celkem 5600 osob, z toho 1373 Američanů z prostoru ambasády. K USS Midway se váže ještě jedna zajímavá událost. Na této lodi přistál 30. dubna v letounu O-1 Bird Dog major Boung. Ve chvílích porážky své země odstartoval z ostrova Con Son v malém letadélku, ve kterém se kromě něj tísnila ještě jeho manželka a pět dětí. Byl to zoufalý pokus. V nádrži přetíženého letadla byla zásoba paliva na hodinu letu a major Boung věděl, že když do této doby nenalezne některou z amerických letadlových lodí, skončí s celou svou rodinou na dně Jihočínského moře. Naštěstí zahlédl z kabiny loď USS Midway, jejíž paluba však byla přeplněna evakuačními vrtulníky použitými při "Frequet Wind" a jihovietnamskými stroji. Na svou navigační mapu proto rychle napsal vzkaz, ze kterého je velmi patrná pisatelova nervozita, a při přeletu nad lodí jej shodil na palubu: "Můžete přemístit ty helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší dráze, mohu létat ještě hodinu, máme dost času se přemístit, prosím zachraňte mě. Major Boung, žena a 5 dětí." Prosba byla pochopitelně vyslyšena a Boungova Cessna O-1A (č. 51. 14981) šťastně přistála na uprázdněné palubě USS Midway.* 29. dubna odstartovaly z ostřelovaného města Tan Son Nhut tři letouny VNAF, aby ještě jednou bombardovaly a palubními zbraněmi ostřelovaly postupující kolony komunistů. Dva letouny, C-119 a A-1, se komunistům podařilo sestřelit raketami SA-7 "Grail". Ve stejný den se od startovací dráhy téhož letiště odlepil C-130, pilotovaný majorem Phuongem. Hercules ve svých útrobách odvážel do bezpečí 452 Vietnamců, z toho 32 v pilotní kabině! Po tříapůlhodinovém letu přistál pilot na základně Utapao v Thajsku. Piloti VNAF z velké části odlétali před postupujícími tanky NVA na severozápad a přistávali se svými stroji v Thajsku. Na thajských základnách přistálo 26 letounů F-5, 8 A-37, 11 A-1, 6 C-130, 13 C-47, 5 C-7 a 3 C-119. Kromě toho více než sto jihovietnamských vrtulníků a dva letouny O-1 přistály přímo na amerických letadlových lodích. Když po ukončení válečných operací opouštěla USS Midway thajské výsostné vody, nacházela se ona stovka jihovietnamských vrtulníků právě na jejích palubách.* Tentýž den odpoledne, kdy VNAF zaznamenala své poslední dvě operační ztráty, dostal prezident Minh zprávu, že 10. a 316. divize NVA rozdrtily u Cu Chi, 30 km severozápadně od Saigonu, 25. divizi ARVN. Také 22. divize ARVN byla zcela obklíčena divizemi NVA a hlavnímu městu nemohla přijít na pomoc. Osud Saigonu, a tím i celé Vietnamské republiky, se začal naplňovat. O půlnoci 29. dubna vydal generál Van Tieu Dung rozkaz přerušit ostřelování města těžkými děly a zaútočit. 30. dubna v 05.00 hod. ráno se do Saigonu probily čtyři tankové kolony NVA. V 10.25 hod. ohlásil poslední prezident Vietnamské republiky bezpodmínečnou kapitulaci. Přesto stále probíhaly rozhořčené boje. V 11.45 hod. obsadili komunisté Tan Son Nhut. K Prezidentskému paláci se zatím blížily tanky 203. tankového pluku NVA. Na ulici Hong Tap Tu se střetly se dvěma zběsile střílejícími jihovietnamskými tanky M-41. Při přestřelce byl jeden M-41 zničen tankem T-54 č. 390 a druhý M-41 zničila osádka tanku č. 843. Po několika následujících minutách bloudění saigonskými ulicemi se T-54 č. 843 ocitl přímo před Prezidentským palácem. Komunistický tank prorazil bránu a vjel jako první na nádvoří paláce Doc Lap. Posádku tanku tvořili: velitel Nguyen Quang Than, řidič Lu Van Hao, střelec Thai Ba Minh a nabíječ Nguyen Van Ky. Ve 12.15 hod. vyvěsili komunisté nad palácem vlajku Viet Congu. Saigon byl dobyt. Přesto pokračovaly skupinky zoufalých vlastenců v beznadějném odporu. Jejich statečnost a obětavost však již nemohla nic změnit. 1. května 1975 ovládali komunisté celou zemi. Válka ve Vietnamu skončila. EPILOG Nemohl jsem se zbavit pocitu, že Amerika Jihovietnamce zradila... Myslel jsem na nesčetné tisíce ztracených životů, zohavených či zmrzačených lidí, zničených manželství a ptal jsem se sám sebe, čeho jsme vlastně dosáhli. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Komunisté vytvoří ve Vietnamu hřbitovní ticho. A svět to nazve mírem. Douglas Pike Jižní Vietnam se stal součástí sovětské komunistické říše. Po celé zemi vyrostly koncentrační tábory pro bývalé důstojníky ARVN a osoby, které dávaly najevo nesouhlas s novým režimem. Nastal exodus vietnamských uprchlíků, který vlastně dosud neskončil. Po uchvácení moci komunisty opustily zemi desetitisíce lidí. V polovině května odhlasoval Kongres částku 405 milionů USD jako pomoc pro jihovietnamské uprchlíky, z nichž se 130 000 usadilo v USA. Když generální tajemník Vietnamské strany pracujících Le Duan prohlásil, že "...lidé na Jihu dosáhli příliš vysokého životního standardu, než aby to vietnamské hospodářství uneslo" a že "taková konzumní společnost je pravým opakem skutečně štastného a civilizovaného života", určitě věděl, co bude následovat. A věděly to i ony tisíce uprchlíků, proto opustily svou zemi. Od roku 1975 do roku 1990 opustilo Vietnam přes 1,5 milionu lidí. Anexe Jihu Severem byla formálně dovršena 2. července 1976, kdy vznikl nový stát: Vietnamská socialistická republika. Navzdory všem předchozím závazkům a dohodám jsou vážné důvody k domněnce, poslední dobou značně diskutované, že komunistický Vietnam nepropustil všechny americké zajatce. Celá záležitost se začala vyšetřovat prakticky až nyní, neboť po ukončení války klesly beztak již napjaté vztahy mezi oběma zeměmi díky americkému embargu hluboko pod bod mrazu. Americké armádě figuruje na seznamu nezvěstných stále ještě kolem 2200 jmen. Někteří ze zajatců možná "skončili" v SSSR nebo v Číně. Hlavně SSSR měl jistě nebývalý zájem zvláště o zpravodajské důstojníky či o sestřelené piloty letounů radiolektronického boje a specialisty na tento typ vojenské technologie. Je sice mizivá naděje, že by ještě někdo z nich mohl zůstat na živu, ale díky uvolnění vztahů mezi oběma bývalými nesmiřitelnými protivníky (USA a VSR) mohou Američané po více než dvaceti letech alespoň vyhledat a důstojně pohřbít ostatky svých padlých. Ale kdo ví, kolik z oněch více než dvou tisíc nezvěstných navždy odpočívá pod příkrovem džungle, která jejich těla již nikdy nevydá. Mezi lety 1959 a 1975 zahynulo ve Vietnamu na 58 000 Američanů a podle odhadů 2 250 000 partyzánů a vojáků NVA, 890 000 vojáků jižního Vietnamu a 1 800 000 civilních obyvatel (z toho 100 000 na území VDR). I když tato dlouhá a krutá válka skončila již před více než dvaceti lety, stále ještě má mnoho nezodpovězených otázek. Odpovědi na ně se skrývají v archivních fondech, čekajících na odtajnění. PŘÍLOHY Vietnam - podnebí, zeměpisné údaje Vietnam (od roku 1976 Vietnamská socialistická republika - Cong hoa xa hoi chu nghia Viet-nam) se rozkládá ve východní části poloostrova Zadní Indie. Ze severu hraničí s Čínskou lidovou republikou, na západě s Laoskou lidově demokratickou republikou a Kambodžou. Na východě omývá vietnamské pobřeží Jihočínské moře. Vietnam je ohraničen 23o a 8o severní šířky a 102o a 109o východní délky. Jeho délka od severu k jihu činí 1650 km a šířka od západu k východu 50 až 600 km. Současná rozloha je 329 566 km2. V roce 1975 žilo na území Vietnamské republiky 19 000 000 a na území VDR skoro 23 000 000 obyvatel. Bývalý jižní Vietnam leží těsně nad rovníkem, a tudíž je jeho podnebí tropické. Vrchol nejvyšší hory jižního Vietnamu Ngoc Linh se nachází ve výši 2598 m n. m. Letní měsíce na území ležícím jižně od Centrální vrchoviny se vyznačují prudkými monzunovými dešti a srážky dosahují až 2 metrů. Na sever od Centrální vrchoviny přicházejí monzuny v zimě a srážky dosahují až 2,5 m. Vysoká vzdušná vlhkost, teplota (často 40oC) a extrémně vysoká koncentrace hmyzu ztrpčovaly život oběma bojujícím stranám. Vietnam - etnická skladba obyvatelstva, národnostní menšiny Nejsilnější etnickou skupinou ve Vietnamu jsou Vietové (ti ostatně dali zemi jméno: Viet Nam - jižní Viet), tvořící 85 % obyvatelstva této východoasijské země. Dalších asi 500 000 Vietů žije v Laosu, Kambodži a Thajsku. Vietnam je ale domovem ještě téměř šedesáti etnických skupin. Kromě Vietů patří do austroasijské rodiny Muongové (podle odhadu z roku 1960 jich bylo 400 000), v deltě Mekongu pak Khmérové (600 000), dále Miaové (250 000), Jaové (250 000), skupiny Kao Ian, Nung, Thai, Tho (celkem asi 1,5 milionů), horští Khmérové - skupiny Bahnar, Gia Rai, Ede, Camre, Me, Mnong, Van Kieu, Ve aj. (celkem asi 600 000). K malajskopolynéské rodině se řadí Čamové, Džarajové, skupiny Raglai, Rhade aj. (dohromady asi 450 000). Do čínsko-tibetské rodiny patří Číňané (několik tisíc hlavně ve větších městech), Chaniové, Lachnové, Iové aj. Většina etnik a kmenů obývá hlavně horské oblasti u západních a severních hranic Vietnamu. Vietové obývají zejména deltu Rudé řeky na severu, deltu Mekongu na jihu a pobřežní pás podél Tonkinského zálivu a Jihočínského moře. Čamové osídlují střední část jižního Vietnamu. V hornatých oblastech na severu Vietnamu najdeme Muongy, skupiny Tay, Thai a Nung, ve vyšších polohách pak etnikum Zao a nejvýše etnikum Meo. Tam, kde se střetávají hranice Vietnamu, Laosu a Kambodže, na náhorní planině Tay Nguyen, žijí etnika Gia Rai, Ede a Ba Na. Okolí 17. rovnoběžky obývá etnická skupina Van Kieu. Za centrum oblasti nejhustěji osídlené různými horskými kmeny (Montagnardy) je považováno město Buon Me Thuot na Centrální vrchovině. Příslušníci jednotlivých etnik a kmenů na Jihu byli během války využíváni oběma bojujícími stranami. Zatímco ale komunisté v drtivé většině případů nutili domorodce ke spolupráci násilím a terorem a vesničané museli Viet Cong zásobovat rýží, sloužit komunistům v džungli jako nosiči a ukrývat ve svých vesnicích jejich zraněné, nemocné a zbraně, americké Zelené barety nabízely domorodcům, jimiž ostatní Vietnamci opovrhovali, spolupráci na úplně jiné bázi (viz pasáže Special Forces a CIDG). Armádní taktické zóny v jižním Vietnamu (CTZ - Corps tactical zones) I. CTZ - Charakteristické pro tuto zónu jsou písčité pobřežní roviny, dále ve vnitrozemí pak plochá říční údolí, bažiny, rýžoviště a u hranic s Laosem pahorkatina. V této zóně ztěžovala užití podpůrné dělostřelecké palby a bombardování značná hustota obyvatelstva (průměrně 109 obyvatel na 1 km2). II. CTZ - Oblast charakterizují horské hřebeny Centrální vrchoviny a do nich hluboce zaříznuté říční údolí a kaňony. Při pobřeží se táhne úzký pás nížin a u hranic s Kambodžou se rozkládá náhorní plošina. Sama Centrální vrchovina je pokryta hustými lesy a velice časté jsou deště a mlhy. Problémy s nedostatečně vybudovanou komunikační sítí řešili spojenci masovým nasazením vrtulníků. III. CTZ - Bývalá III. CTZ se vyznačuje mírně zvlněnou krajinou a bujnou vegetací. Celá oblast byla vhodná pro nasazení tanků a obrněných vozidel. Do III. CTZ ústily hlavní komunistické průnikové cesty z Kambodže. IV. CTZ - Tuto oblast tvoří prakticky pouze delta Mekongu, rozkládající se na ploše asi 70 000 km2. Celé území je protkáno vodními cestami, zavlažovacími kanály, slepými rameny, rýžovišti a bažinami. Oblast byla absolutně nevhodná pro použití pozemní bojové techniky a v monzunovém období byly pozemní přesuny prakticky nemožné. Delta Mekongu je hlavní zemědělskou oblastí země s většinou jihovietnamského obyvatelstva. Hustota zalidnění zde dosahuje 400 až 600 osob na 1 km2. Pěchotní zbraně Na samém počátku konfliktu v 50. letech používaly obě strany starší pěchotní zbraně. Na straně komunistických povstalců převládaly ukořistěné francouzské samopaly MAT-49 nebo zbraně z čínských a ruských dodávek, např. samopaly Sudajev PPS-43 nebo Špagin PPŠ-41 (mírně modifikovaná vietnamská verze byla označena K-50). Zbraní důstojníků NVA byla většinou ruská pistole Tokarev ráže 7,62 TT. ARVN a američtí poradci byli v prvních fázích konfliktu vyzbrojeni typy zbraní používanými mnohdy již za druhé světové války a ve válce v Koreji. Byly to převážně automatické pušky Garand M-1, karabiny M-1 a samopaly Thompson M-1 nebo M-3 Grease gun. U jednotek jihovietnamské domobrany se vyskytovaly i kořistní německé samopaly MP-40, tzv. Schmeisser, z druhé světové války. Později byli komunisté vyzbrojeni moderními ruskými AK-47 a hlavně čínskými kopiemi této zbraně vybavenými sklopným bodákem (typ 56). Dosti rozšířená byla i karabina Simonov vz. 45 a zvláště u severovietnamské domobrany pak i archaická ruská puška Mosin vz. 1891. Odstřelovačská puška Dragunov 1963 SVD se osvědčila například u obklíčeného Khe Sanhu. Z automatických zbraní používali komunisté ještě československý lehký kulomet ZB-26, ruské lehké kulomety DP vz. 1928 a RPD vz. 1944, ruský těžký kulomet Gorjunov vz. 43 a protiletadlovci pak ruské velkorážní kulomety DŠK 37/46 nebo DŠK 38/46. Mezi ruční granáty používané komunisty patří hlavně maďarské M-42, ruské RG-42 a F-1. Příležitostně byli příslušníci Viet Congu ozbrojeni ukořistěnými americkými zbraněmi. Spojenci v rámci modernizace výzbroje obdrželi automatickou pušku M-14 (vyskytovala se hlavně u USMC) a obávanou M-16 (Colt AR-15). Útočná puška Colt M-16 A1 měla vedle základního modelu několik modifikací, např. XM-148, jak byla označena M-16 s granátometem M-203 ráže 40 mm podvěšeným pod hlavní, nebo XM-177, což byla M-16 s krácenou hlavní a teleskopickou pažbou. Desetičlenné družstvo americké armády mělo ve výzbroji mimo automatických pušek a osobních pistolí (převážně Colt 1911 A1 ráže 45. ACP) také dva granátomety M-79 ráže 40 mm (do výzbroje byl zaváděn v letech 1962 až 1963) a kulomet M-60 ráže 7,62 mm. Puška XM-148 se kvůli zachování palebné síly družstva (voják z granátometem M-79 byl totiž vyzbrojen již jen pistolí) začala zavádět do výzbroje v roce 1967. Jednotky SEAL používaly lehké kulomety Stoner M-63 ráže 5,56 mm. Z nestandardních zbraní byly u amerických vojáků oblíbené také brokovnice, např. Ithaca M-37, a na záběrech z bojujícího Saigonu v roce 1968 je ke spatření také italská Beretta mod. 12 ráže 9 mm Para. Vojáci speciálních jednotek měli sice k dispozici celou tehdejší typovou řadu Colt AR-15, ale mnohem častěji používali kratší a hlavně lehčí zbraně, jako např. samopaly M-3 nebo karabiny M-2. Zdokumentováno je i používání švédských samopalů M-45 Carl Gustav v ráži 9M 39B (náboj Parabellum se zesíleným pláštěm střely). Při některých misích pak byli vojáci ozbrojeni AK-47, aby mohli snadněji doplňovat munici během akce, a navíc, aby byli při přestřelce nesnadno odhalitelní, neboť zvuk jejich střelby byl stejný jako u jejich protivníků. Příslušníci expedičního sboru Austrálie bojovali útočnými puškami M-16 a FN L1 A1. Proti bunkrům a opevněním Viet Congu a později i proti tankům NVA používali spojenci LAW M-72 (Light Anti-tank Weapon). Jednotky LRRP měli proti komunistickým bunkrům k dispozici M-67 ráže 90 mm. Komunisté používali ruské pancéřové pěsti RPG-2 a RPG-7 (bližší údaje o některých zbraních viz tabulka). Důležitou součástí armády byli odstřelovači. Američtí odstřelovači mají jeden z najnáročnějších výcvikových programů vůbec. Odstřelovač se musí naučit perfektně se za každých podmínek maskovat, musí umět stopovat, být chladnokrevný, absolutně samostatný, a hlavně musí být neuvěřitelně trpělivý a fyzicky i psychicky připravený na svou oběť čekat v úkrytu dlouhé hodiny i dny. Nejlepší americký odstřelovač ve Vietnamu, příslušník USMC Carlos N. Hatchcock, dokázal například se svým kolegou vyřadit osmdesátičlenný oddíl NVA, sám má "na kontě" severovietnamského generála a jednoho z nejlepších komunistických odstřelovačů zlikvidoval po několika dnech stopování a střeleckých soubojů v džungli. Podařilo se mu dokonce na vzdálenost neuvěřitelných 2500 metrů zastřelit několik mul, dopravujících střelivo do bojových linií. Při svých akcích používal pušku Winchester mod. 70, ráže 30-06. Jako odstřelovačské pušky používali američtí vojáci ve Vietnamu typ M-40 a vybrané exempláře pušky M-14. Těžké zbraně Jižní Vietnam jako země s velice členitým, hornatým a hustě zarostlým terénem neposkytoval příliš mnoho možností k nasazení těžké bojové techniky. Přesto obě strany tanky používaly, ale vzhledem k situaci samozřejmě jen lehké nebo střední. Na americké straně to byly nejčastěji typy M-41 Walker Bulldog a M-48 Patton (oba typy používala i ARVN). Nasazení nového tanku M-551 Sheridan ve Vietnamu provázely určité komplikace technického charakteru a typ M-60 se nasazení nedočkal (kromě využití jeho podvozku pro vyprošťovací stroje a stroje technického zabezpečení). Lehký tank M-41 Walker Bulldog byl rychlé, ale slabě pancéřované vozidlo se čtyřčlennou posádkou. Jeho výzbroj, představovaná kanonem ráže 76,2 mm, kulometem ráže 12,7 mm a 7,62 mm, mu spolu s nedostatečným pancéřováním nedávala příliš vysoké šance při střetu s mohutnějšími komunistickými T-54, ale zato se prosadil při bojích ve městech a při nasazení proti živé síle. Další lehký tank M-551 Sheridan procházel na vietnamském bojišti vojenskými zkouškami. Posádku tvořili čtyři muži. Tento nízký a rychlý tank byl vyzbrojen kanonem ráže 152 mm, z něhož mohla posádka kromě klasické munice střílet i protitankovými řízenými střelami Shillelagh. Proti živé síle protivníka byl Sheridan vyzbrojen ještě kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Tento typ měl ve výzbroji například 11. tankový pluk "Blackhorse Regiment" nebo 23. pěší divize "Americal". Tank M-48 A3 Patton byl ve Vietnamu nejrozšířenějším typem. Posádku tvořili čtyři muži. Tank byl vyzbrojen kanonem ráže 90 mm a kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. M-48 vybavený plamenometem nesl označení M-67 verzí A2 a A3. Tank M-60 A2 byl vyzbrojen kanonem ráže 152 mm, schopným vystřelovat i protitankové řízené střely Shillelagh, dále kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Nasazen ale mohl být jedině snad u Khe Sanhu, kde byl po válce údajně jeden kus nalezen. Spíše se ale jednalo jen o korbu ze zničeného M-728 CEV. 1st Australian Task Force používal tanky Centurion Mk. 5/1 ze svazku 1st Armoured Regiment ATF. Z transportérů a obrněných vozidel byl v jihovýchodní Asii nejrozšířenějším typem transportér M-113 APC (Armoured Personnell Carrier) pro 13 mužů. Ve Vietnamu se používaly i jeho modifikace, např M-577 jako velitelské a koordinační centrum, nebo M-132, což byl M-113 s plamenometem, či M-163 vybavený rotačním kanonem Vulcan ráže 20 mm. O tom, jak účinná byla kombinace tanků M-48, transportérů M-113 a pěchoty, se dostatečně přesvědčili zvláště vojáci NVA bojující u Quang Tri. Námořní pěchotu v tomto regionu totiž od léta 1968 posílila 1. brigáda (mechanizovaná) 1. pěší divize, jejíž dva prapory byly pěší a jeden obrněný, vybavený právě M-48 a M-113. Mezi další obrněná pásová vozidla používaná spojenci ve vietnamské kampani patřilo samohybné dělo M-56 Scorpion 90 mm SPAT (Self-Propelled Anti-Tank Gun), které měla ve výzbroji například 173. výsadková brigáda, M-50 A1 Onthos vyzbrojený šesti bezzákluzovými kanony ráže 106 mm, M-42 A1 Duster vyzbrojený dvojicí 40 mm kanonů Bofors M-76 umístěných na podvozku M-56 a v neposlední řadě i amphibie LVTP-5 či M-116. Ofenzivní akce spojenců podporovala samohybná děla M-109 ráže 155 mm a M-107 ráže 175 mm. Z vyprošťovacích a technickozabezpečujících vozidel dosáhl značného rozšíření M-728 CEV (Combat Engineer Vehicle) umístěný na podvozku tanku M-60. Byl vyzbrojen kanonem ráže 165 mm a vybaven radlicí. Používal se pro zvyšování průchodnosti terénu a k demolici objektů. Vyprošťovací M-88 VTR (Vehicle Tracked Recovery) se osvědčil jako další z řady specializovaných pracovních vozidel, sloužících například k odtažení poškozené či zničené bojové techniky. Dvaapůltunový třínápravový pancéřovaný Kaiser Jeep, označovaný jako M-35 A2, obdržel otočnou věž se čtyřkanonem M-55 a na místě spolujezdce byl instalován kulomet M-60 ráže 7,62 mm. Kulomety ráže 7,62 mm byl vyzbrojen i třičtvrtětunový obrněný vůz M-37. Ve výzbroji US Army, ale i např. USAF, se vyskytovaly i obrněné automobily V-100 (Cadillac-Gage M-706 Commando) vyzbrojené podle potřeby Browning M-2 ráže 12,7 mm a M-60 ráže 7,62 mm. ARVN používala nejčastěji pohyblivé, ale slabě pancéřované tanky M-24 Chaffee vyzbrojené kanonem ráže 75 mm, kulometem ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Později Jihovietnamci obdrželi tanky M-48, a hlavně M-41, zatímco zbylé M-24 fungovaly jako mobilní palebné body při obraně měst a základen. Z obrněných transportérů využívala ARVN typ M-113 a k průzkumným účelům třínápravové obrněné automobily M-8 vyzbrojené kanonem ráže 37 mm a kulomety ráže 7,62 mm a 12,7 mm. Komunisté používali v menší míře druhoválečné ruské střední tanky T-34/85 vyzbrojené kanonem ráže 85 mm. Posádku tanku tvořili čtyři muži a výzbroj vozu doplňovaly dva kulomety ráže 12,7 mm nebo 7,62 mm. Střední tank T-54 byl vyzbrojen kanonem ráže 100 mm, dvěma kulomety ráže 7,62 mm a jedním kulometem ráže 12,7 mm. Čínská kopie tohoto typu nesla označení T-59. Dost rozšířený byl i obojživelný PT-76 vyzbrojený kanonem ráže 76 mm a dvěma kulomety ráže 7,62 mm. NVA na Jihu používala i kolové transportéry BTR-50. Příležitostně používali komunisté kořistní transportéry M-113 (hlavně v poslední fázi konfliktu). Dělostřeleckou podporu komunistickým jednotkám poskytovaly ruské houfnice vz. 38 ráže 122 mm, kanony D-46 ráže 120 mm a D-6 ráže 130 mm. V protivzdušné obraně VDR byla zastoupena ruská protiletadlová děla vz. 39 ráže 37 mm, S-60 ráže 57 mm, vz. 44 ráže 85 mm a československá "dvojčata" M-53 ráže 30 mm. Viet Cong a NVA dále používaly ruské minomety vz. 41 ráže 82 mm a raketomety B-40 ráže 122 mm. Letecká ofenziva proti VDR - taktika Jednoho útoku taktického letectva USAF se obvykle účastnilo kolem 40 až 50 letadel, včetně stíhacího doprovodu, letounů "Wild Weasel" a "Iron Hand", letounu EB-66 Destroyer, určenému pro radioelektronický boj, a případně i fotoprůzkumného letounu, majícího nafilmovat výsledky útoku. Na hlavních příletových trasách kroužily v přidělených zónách létající tankery KC-135, doplňující útočným letounům palivo ještě před vstupem do severovietnamského vzdušného prostoru. US Navy vysílalo pro potřeby doplňování paliva svých útočících letounů "létající cisterny" EKA-3B, taktéž startující z palub letadlových lodí. V počáteční fázi "Rolling Thunder" se letouny s nákladem bomb přibližovaly k cílové oblasti va výšce 4000 až 5000 metrů a útočily z výšky 2000 metrů. Rakety SAM a hlavně protiletadlových děl velkých kalibrů přinutily Američany přilétat ve výškách 100 až 300 metrů a až těsně před útokem na cíl vystoupat přímo z kurzu do větší výšky a pod úhlem 40 až 60o zaútočit. Z větších výšek kolem 2000 až 3000 metrů se ale samozřejmě útočilo i nadále. Původně podnikaly 75 % útoků USAF proti Severu stíhací bombardéry F-105 Thunderchief. Postupem doby se toto procento s nástupem Phantomů snižovalo, až v únoru 1970 opustil bojiště poslední Thud používaný k bombardovacím akcím. US Navy vysílalo v úvodních fázích náletů svá letadla podle následujícího schématu. Dvanáct hodin útočila na cíle uvnitř VDR letadla jen z jedné letadlové lodi. Ta byla po uplynutí této doby vystřídána lodí druhou a technický personál se mohl věnovat technické údržbě letadel, jejichž odpočívající posádky šly za dvanáct hodin opět do akce. Během dvanácti hodin bojového nasazení opouštěla každých 30 minut palubu lodi skupina čtyř až osmi letadel. Pokud byla do bojového pásma přesunuta další letadlová loď, operovaly její letouny nejčastěji mezi 06.00 a 18.00 hodinou. Z její paluby startovaly převážně úderné skupiny "Alpha Strike". Tuto taktiku začala US Navy v širším měřítku používat v roce 1967, ale svého vrcholu dosáhla v roce 1972. Při "Alpha Strike" opouštělo palubu letadlové lodi 40 až 45 letounů. Znamenalo to, že údery na cíle uvnitř VDR nebyly tak časté, o to však byly účinnější. Útočnou skupinu doprovázelo obvykle osm až deset stíhaček F-4 či F-8. Samotná úderná síla se skládala z dvanácti až čtrnácti lehkých bombardérů nebo bitevníků A-4 nebo A-7, čtyř až šesti útočných A-6 a dvou až šesti letounů pro boj se severovietnamskou protivzdušnou obranou. Následovalo ještě tři až pět létajících cisteren EKA-3B, letounů včasné výstrahy a letounů řídících a koordinujících celý útok, a konečně účinek útoku na cíl musel zdokumentovat jeden až dva fotoprůzkumné letouny. K pobřeží se celá formace blížila ve výšce 4500 až 5000 metrů rychlostí 500 až 600 km/h. Po přiblížení na 90 kilometrů k pobřeží snížily letouny výšku na 3500 metrů a zároveň zvýšily rychlost na 800 km/h. Bomby byly svrhávány z výšky okolo 1500 až 1800 metrů, nikdy se však nesestupovalo pod 1000 metrů. Taktika severovietnamského stíhacího letectva po obdržení moderních MiGů-21 v roce 1966 spočívala ve spolupráci pomalejších, ale mrštnějších MiGů-17 s MiGy-21. Zatímco sedmnáctky se snažily rozrušit formace nalétávajících bombardérů útoky vedenými kanony ze spodní polosféry, číhaly MiGy-21 v záloze nad oblastí boje. Pokud se sedmnáctkám podařilo bombardéry, nalétávající k cíli nízkou rychlostí, od sebe oddělit, zaútočily na jednotlivé americké letouny MiGy-21. Naváděné pozemními radarovými stanicemi, využívajíce krytu mraků, přiblížily se nadzvukovou rychlostí k vyhlédnuté oběti, odpálily rakety vzduch-vzduch K-13 "Atoll" a okamžitě se odpoutaly z boje. Celou situaci ulehčoval Severovietnamcům fakt, že z nedostatku jiných letounů podvěšovali Američané pumovou výzbroj často i pod letouny stíhacího doprovodu, které tak byly značně handicapovány a nemohly aktivně vyhledávat kontakt s protivníkem. Místo toho pasivně čekaly až MiGy zaútočí. Žádná letecká ofenziva není možná bez dostatečného leteckého průzkumu. To samozřejmě věděli i Američané a jejich průzkumná letadla byla nad severním Vietnamem častými hosty. Taktické schéma fotoprůzkumné mise bylo následující: K cíli se pilot kvůli utajení a úniku před radary přiblížil nízkým letem. Před cílem pilot svůj letoun zvedl do výšky 4500 metrů a v té setrval 2 až 3 minuty. Než severovietnamská protivzdušná obrana letoun zaměřila a vyslala na něj své rakety nebo granáty protiletadlových děl středních a velkých ráží, sestoupil letoun, nyní již se snímky určeného cíle v kamerách, opět do přízemní výšky. To byl ovšem ideální průběh mise. Vždycky samozřejmě neprobíhal let tak jednoduše a ztráty u průzkumných perutí byly značné. Nad Severem proto "slídily" i bezpilotní fotoprůzkumné letounky Ryan. Byly vypouštěny nad Laosem nebo Tonkinským zálivem z Herculesů DC-130, pak se přiblížily v minimální výšce k cíli, před ním se vznesly do příslušné výšky, ofotografovaly a nafilmovaly jej, sestoupaly a zamířily nad bezpečné území, kde je v povětří zachytávaly vrtulníky HH-3. Ryany mívaly "životnost" průměrně 7,3 mise, ale jeden z nich, přezdívaný "Tomcat", byl sestřelen až při 68. letu. Nejednou se ale i stalo, že se piloti MiGů, zcela zaujatí honem na malý, nebránící se cíl, nechali vylákat příliš daleko nad Tonkinský záliv, kde se museli ze svého letounu s prázdnými nádržemi katapultovat. Je znám i případ MiGa, sestřeleného při pronásledování Ryana dvěma Phantomy, kterým vpadl do léčky. Válečná situace samozřejmě vyžadovala tankování paliva za letu. To většinou probíhalo ve výškách okolo 4500 až 6000 metrů, ale výzbrojí přetížené útočné letouny mívaly občas s dosažením této výšky problémy, a tak se tankovalo ve výšce 1500 metrů. Létající tankery Boeing KC-135 Stratotanker vykonaly mezi lety 1965 až 1973 v rámci operace "Young Tiger" na 195 000 operačních letů, během nichž v 800 000 případech tankování poskytly bojovým letounům více než 4 000 000 tun paliva. Původně byly pro potřeby tankování paliva za letu využívány starší KB-50, ty však byly nahrazeny právě Stratotankery, poskytnutými Strategic Air Command. KC-135 byly nejčastěji ze svazku 4252. SW, bázujícího na Kadena AFB na Okinawě. Později se část této jednotky přesunula na thajské mezinárodní letiště Don Muang a základnu Takhli. Tankování probíhalo v zónách "Green", "Red", "White", "Lemon", "Cherry" a "Amber" v thajském vzdušném prostoru poblíž hranic s Laosem, dále v zónách "Green AP", "Orange AP" a "White AP" nad Laosem, "Gray" nad Siamským zálivem u jihovietnamského pobřeží, "Mango" nad Jihočínským mořem, přibližně 180 kilometrů jihovýchodně od delty Mekongu, "Yellow" mezi Plei Ku a Da Nangem a "Purple" u severovietnamského pobřeží mezi 17. rovnoběžkou a přístavem Vinh. Akce severovietnamského letectva proti 7. flotile USA Řídce prováděné nálety na spojenecká plavidla v Tonkinském zálivu začaly na jaře 1966, kdy skupina An-2 z 919. transportního pluku vedená plukovníkem Pham Ny Khanem zaútočila na jihovietnamský člun a potopila jej. Antonovy byly vyzbrojeny raketami ráže 57 mm a kulomety a operovaly ve spolupráci se speciálně vyzbrojenými džunkami. Od roku 1968 se na podobných akcích podílely i vrtulníky Mi-4. Severovietnamci potopili několik malých jihovietnamských plavidel a americkou strážní loď PCF. V rámci ochrany svých plavidel začali Američané udržovat nad Tonkinským zálivem stálou stíhací hotovost BARCAP (Barrier Combat Air Patrols). 20. prosince 1966 sestřelily posádky dvou F-4B dva Antonovy An-2. Dva muži sedící v kokpitu prvního Phantoma od VF-114, pilot Lt H. Dennis "Denny" Wisely a WSO, LTJG David L. Jordan, vystřelili na "svůj" dvouplošník raketu AIM-7E v 18.32 hod. a posádka druhého Phantomu tentokrát od VF-213, Lt. David "Barrel" McCrea a ENS David Nichols, učinili totéž v 18.41 hod. Kuriózní je fakt, že hodnota rakety Sparrow vysoce převyšovala hodnotu cíle, který zničila. Kromě těchto sestřelů bylo zaznamenáno zničení nejméně dvou vrtulníků a 19. 12. 1972 potopení severovietnamského raketonosného člunu třídy Komar, ruského původu (v roce 1972 obdržela VDR ze Sovětského svazu tři čluny tohoto typu). Další dva MiGy, tentokrát jedenadvacítky, byly sestřeleny v květnu a červnu 1968. Oba MiGy byly z oblohy sraženy raketami Talos odpálenými z křižníku USS Long Beach, vzdáleného od vzdušných cílů kolem 130 km. Jednalo se o vůbec první sestřely nepřátelského letounu řízenými střelami odpálenými z paluby hladinového plavidla. Další z pokusů napadnout plavidla 7. flotily USA byly zaznamenány v roce 1972. Akce severovietnamských MiGů z 19. dubna byla již v předcházejících pasážích této publikace popsána. V daším případě zlikvidovala jeden MiG-17 raketa protileteckého systému Talos, odpálená ze vzdálenosti 82 km raketovým křižníkem USS Chicago, operujícího u Haiphongu. Zbytek formace MiGů poté přerušil útok a obrátil se zpět. Ve stejném roce ještě posádky křižníků USS Sterett a USS Biddle sestřelily další dva MiGy. Z palub válečných plavidel US Navy bylo sestřeleno celkem 8 severovietnamských letadel. Americké letadlové lodě se kvůli nebezpečí útoků MiGů nejčastěji pohybovaly v oblasti "Yankee Station", 70 námořních mil východně od přístavu Vinh, i když občas se odvažovaly ještě více na sever, až 70 mil východně od Haiphongu. Za tuto linii se už ale letadlové lodě nepouštěly. Vysvětlení některých pojmů: CIDG (Civillian Irregular Defense Force) - Oddíly domobrany začaly na území Vietnamské republiky vznikat od roku 1961. Na samém počátku nesl celý projekt název ADP (Area Development Program). Příslušníci CIDG nebyli nikdy formálně začleněni do ARVN a celý projekt probíhal zcela v režii amerických Special Forces. Členy jednotek CIDG byli původně převážně příslušníci horských kmenů, tzv. Montagnardů (obecný název pro "horaly" pocházející z dob francouzského koloniálního panství). Koncem roku 1963 bylo v CIDG organizováno již 18 000 mužů. Venkovské milice VDC (Village Defense Corps) měly v tomto období již 43 000 členů. Během roku 1964 se řady CIDG rozšířily o další etnika. Byli to hlavně Khmérové, Nungové, Čamové atd. Dále sekty Cao Dai a Hoa Hao. V roce 1969 se CIDG rozrostly o profesionální jednotky statických úderných sil CSF (Camp Strike Force), majících 40 000 mužů, a pohyblivé úderné síly MSF, tzv. Mike Force (Mobile Strike Force). CSF operující v závislosti na jedné základně se skládaly ze tří až čtyř oddílů po 130 lidech, průzkumné čety a skupiny pro vedení psychologické války [Political Warfare (civic action) Team]. Mnoho táborů a základen CIDG disponovalo oddílem dělostřelectva se dvěma houfnicemi ráže 105 mm. Tyto tábory byly nejčastěji zakládány na odlehlých místech, odkud bylo možno provádět pozorování hranic a průzkum komunistických průnikových cest. CSF měly obvykle dohled nad územím o rozloze 100 až 200 km2. Zatímco příslušníci CSF byli "připoutáni" ke své základně a k určitému území, Mike Force tvořily jakousi "jednotku rychlého nasazení". Předchůdcem MSF byla jednotka "Eagle Flight", operující v roce 1964 na území 2. CTZ. Příslušníci Mike byli určeni k nasazení na podporu obránců obležených základen. Ke každé jednotce SF byl roku 1965 přidělen jeden prapor Mike a jeden oddíl připadal na každou CTZ. Pátý oddíl, který zůstal v záloze, nasazovalo velení 5. SFGA v případě potřeby kdekoliv v jižním Vietnamu. 1., 2. a 5. oddíl Mike tvořili hlavně Montagnardové a 3. a 4. oddíl Nungové a Khmérové. Koncem roku 1967 byly do MSF začleněny oddíly pohyblivých partyzánských sil MGF (Mobile Guerrilla Force). MGF se od poloviny roku 1966 věnovaly pronikání na území pod kontrolou komunistů, kde prováděly přepady, sabotáže, únosy atd. Autoři projektu jako krycí název pro tyto akce použili jméno jedné hazardní karetní hry - "Black Jack". Příslušníci CIDG operovali také v rámci akcí s krycími názvy "Project Delta", "Project Omega", "Project Sigma" a "Project Gamma" (viz Special Forces). Instruktoři amerických SF dohromady vycvičili přes 43 000 ozbrojenců CIDG. Značné ztráty způsobovaly komunistům i četné pokusy o dobytí táborů CIDG. Ty byly většinou výborně uzpůsobené k obraně. Obklopovaly je obvykle dvě obranné linie, tvořené překážkami z ostnatého drátu, zahrocených bambusových tyčí a záseků, kombinované s minovými poli. Obranu podporovaly minomety a kulomety v opevněných hnízdech. Uvnitř tábora se nacházelo několik ohnisek odporu schopných samostatné obrany. Součástí táborů byly i LZ pro vrtulníky a případně polní letiště. Postupem času se do táborů stěhovali i rodinní příslušníci obránců. Tábory byly schopny odolávat i velice dlouhému obléhání a řídké úspěchy komunistických velitelů při jejich dobývání byly vykoupeny obrovskými a ze strategického hlediska neúměrnými ztrátami. GUNSHIP - Název pro letouny upravené v rámci programu "Spooky" pro tzv. brush fire (pročesávací palbu). Pro roli gunshipů se nejčastěji používaly větší, původně dopravní letouny, jako C-47 Skytrain, C-119 Flying Boxcar, C-123 Provider a C-130 Hercules. Jako první byl v roce 1965 vybrán letoun C-47. Upraven na verzi AC-47 D "Magic Dragon" měl v trupových dveřích instalován rotační kulomet GAU-2 Minigun ráže 7,62 mm (teoretická rychlost střelby 6000 ran/min). Další dvě stejné zbraně byly umístěny do okének vedle dveří. První AC-47 začaly z letiště Tan Son Nhut startovat v listopadu 1965. Letouny AC-47 D postupně převzalo VNAF a jejich místo u USAF zaujímaly od roku 1967 jiné typy. Letouny AC-119 K "Shadow" byly stejně jako typ NC/AC 123 K "Black Spot" vyzbrojeny čtyřmi kulomety Minigun nebo dvěma Miniguny a dvěma rotačními kanony M-61 A1 Vulcan ráže 20 mm a pumami. Později bylo několik Providerů přestavěno na verzi NC-123B vybavenou zařízením FLID (Forward Looking Infrared Detectors), zabudovaným v přídi letadla. Tyto NC-123B prováděly v noci nad Ho Či Minovou stezkou lokaci komunistických konvojů a zásobovacích kolon a na zjištěné cíle naváděla posádka útočné letouny. Posádky NC-123B byly při těchto akcích obvykle složeny z personálu USAF, VNAF a příslušníků čínské armády z Tchaj-wanu. Celý projekt byl znám pod názvem "Duck Hook". Největší palebnou silou disponovaly AC-130 H "Pave Spectre II", které se do programu "Spooky" zapojily v roce 1970. V trupu těchto, doslova létajících, bitevních lodí byly instalovány dva kulomety Minigun, dva kanony Vulcan, automatický kanon M-2 A1 ráže 40 mm, a dokonce houfnice ráže 105 mm! Gunshipy operovaly nejčastěji v noci. V první fázi programu "Spooky" vyhledávala posádka gunshipu cíle pomocí světlic a osvětlovacích pum. Později posádky disponovaly moderními vyhledávacími prostředky, od dokonalých optických a radiolokačních po infračervené detekční přístroje se zdokonalenou identifikací cíle s jeho přímým sledováním na obrazovce. Gunshipy létaly v kruhu nad cílem a díky náklonu při tomto manévru mohly cíl soustavně ostřelovat svými zbraněmi umístěnými v trupu v pravém úhlu k podélné ose letounu. Jako gunshipy se často používaly i vrtulníky, nejčastěji typ UH-1 Huey různých verzí. Obvykle byly vyzbrojeny granátometem M-75 ráže 40 mm, umístěném v gondole pod přídí vrtulníku, a neřízenými raketami ráže 70 mm nebo čtyřmi spřaženými kulomety M-60 ráže 7,62 mm či kulomety Minigun. Bitevní stroje AH-1G Cobra nesly původně v otočné gondole TAT-102 pod přídí kulomet GAU-2 Minigun ráže 7,62 mm a 40mm granátometem. Později pak ve věži M-28 nesly Minigun a granátomet M-75. Na bočních závěsech Cobry byly obvykle umístěny kontejnery XM-18 s Miniguny nebo raketové bloky XM-159 či XM-200 pro 19 neřízených raket FFAR ráže 70 mm, případně bloky XM-157 nebo XM-158 pro 7 raket FFAR. Několik vrtulníků UH-1B neslo protitankové řízené střely TOW. Gunshipem bylo také nazýváno každé letadlo nebo vrtulník vybavený dodatečnou hlavňovou výzbrojí. HO ČI MINOVA STEZKA (Ho Chi Minh Trail) - Infiltrační cesta z VDR do Vietnamské republiky vedoucí územím Laosu a Kambodže. Ho Či Minovou stezkou byla nazývána soustava chodníků, stezek a provizorních komunikací, kopírující západní jihovietnamskou hranici. Na samém počátku konfliktu ji vybudovali komunisté, aby si usnadnili nájezdy do všech oblastí Vietnamské republiky, zvláště poté co jihovietnamská a americká námořní pěchota ve zvýšené míře střežily DMZ kolem 17. rovnoběžky. Ještě před invazí do Kambodže v roce 1970 a do Laosu roku 1971 byli spojenci při útocích na Ho Či Minovu stezku odkázáni pouze na letecké údery. Protože byl provoz na stezce nejhustší v noci, osvědčily se při náletech hlavně gunshipy. Kolem celé stezky byly na laoském a kambodžském území rozmístěny záložní tábory a základny Viet Congu a NVA, odkud komunisté podnikali útoky proti jižnímu Vietnamu a kam se po boji opět vraceli. Laos i Kambodža byly sice státy ve vietnamském konfliktu neutrální, ale VDR jejich neutralitu otevřeně ignorovala. V Laosu se vlastně o nějaký akt násilí ani nejednalo, protože tato země, sama sužovaná občanskou válkou a nastalým chaosem, jejíž značnou část kontrolovaly komunistické guerilly, byla beztak pod značným vlivem Hanoje. V případě Kambodže byla situace přece jen poněkud jiná. Naivní a slabý princ Sihanouk, hlava kambodžského státu, byl jako politik nevypočitatelný a jeho sny o vojenské a politické nezávislosti Kambodže jej vedly ke zmateným rozhodnutím, které ve svých důsledcích znamenaly pro Kambodžu a její obyvatele katastrofu. Není divu, že jej Hanoj nebrala vážně a vietnamští vojáci byli na značné části kambodžského území doslova jako doma. Situace se změnila až po převratu generála Lon Nola v roce 1970, který se společně s Američany a Jihovietnamci pokoušel severovietnamské ozbrojence a místní komunistické partyzány potírat. Spojenci přirozeně nemohli akceptovat fakt, že by teroristické bandy komunistů byly za hranicemi víceméně suverénních států nedotknutelné, a útočili na stezku a základny i za cenu narušení vzdušného prostoru obou států. Ho Či Minova stezka byla pro spojenecké velení skutečnou noční můrou. Spojenci se neustále pokoušeli zvyšovat efektivitu útoků na zásobovací konvoje a narušování komunistických dopravních tepen. Ho Či Minova stezka tak přispěla k vývoji nových typů zbraňových systémů, hlavně různých "inteligentních" zbraní a detekčních přístrojů. Například v rámci programu "Tropic Moon 2" startovaly od konce roku 1967 do poloviny roku 1968 z Phan Rangu tři speciálně upravené B-57B. V podvěsech pod křídly měly instalovány televizní systémy pro špatné světelné podmínky, schopné zřetelně zobrazovat terén i v téměř absolutní tmě. V rámci programu "Tropic Moon 3" operovaly od září 1970 do začátku roku 1972 z thajské základny U Bang speciální B-57G od 13. BS. Tyto B-57 byly schopny zasahovat cíl zbraněmi laserem zaměřovanými nebo zbraněmi zaměřovanými radiolokačními prostředky, senzory snímajícími teplo z přední polosféry (FLIR) či televizním systémem pro špatné světelné podmínky (LLLTV). CHIEU HOI (Otevřená náruč) - Program jihovietnamské vlády zaručující příslušníkům Viet Congu a NVA, kteří se rozhodnou dobrovolně se vzdát spojencům a prohlásit loajalitu jihovietnamské vládě, požívání plných práv občana Vietnamské republiky. Celý program byl zahájen v roce 1963 a do konce roku 1967 využilo příležitosti zapojení se do života v demokratické společnosti 27 000 mužů a žen - příslušníků Viet Congu. Po drtivé porážce komunistů při ofenzivě "Tet" 1968 toto číslo rapidně vzrostlo. Do října 1970 to bylo již 160 000 dezertérů, ale pouze 1 % tvořili příslušníci NVA. Mnoho z "navrátilců" se dobrovolně přihlásilo do jihovietnamské armády, oddílů CIDG či jiné regionální branné složky ozbrojených sil Vietnamské republiky. Výcvikový tábor pro tyto dobrovolníky byl vybudován ve Vung Tau. V rámci programu "otevřené náruče" byly také budovány nové domovy pro uprchlíky z území ohrožovaných či obsazených komunisty. Ona část Chieu Hoi zaměřená na pomoc uprchlíkům byla nesrovnatelně populárnější než Diemův více méně násilný program strategických vesnic, neboť zvláště u staršího obyvatelstva se projevovaly silné citové vazby na svůj domov a příkaz k přestěhování do strategické vesnice nebyl u domorodců, mírně řečeno, přijat vždy s pochopením. Vesničané byli evakuováni také z tzv. oblastí volného palebného pole. Šlo o lokality s koncentrací komunistických sil, ze kterých obyvatelstvo buď uprchlo, nebo bylo evakuováno. V takovémto prostoru stříleli spojenečtí vojáci nebo "doorgunners" z vrtulníků na vše živé bez rozkazu a teoreticky bez nebezpečí, že by o život mohl přijít nevinný civilista. Realita byla nezřídka poněkud jiná. RADIOELEKTRONICKÝ BOJ - Prostředky radioelektronického boje mají za úkol "oslepit" systémy protivzdušné obrany protivníka a znemožnit mu sledování a zaměření útočících letounů. Dále slouží k zaměřování protivníkovy radarové sítě pro její následné zničení. Ve válce ve Vietnamu ještě nebyly prostředky radioelektronického boje standardně umísťovány ve všech bojových letounech (s výjimkou F-111 A). Pod letouny F-4 a F-105 byly sice podvěšovány kontejnery ALQ-71, ALQ-72, ALQ-87, rušící severovietnamské systémy protivzdušné obrany šumem nebo impulsním rušením, nebo rušící elektronické systémy QRC-160, ale výsledky nebyly příliš přesvědčivé. Mnohem účinnější se ukázala kombinace výstražných systémů APR-25 a APR-26, které byly později umísťovány na palubách většiny letounů. První z nich hlásil posádce ozáření jejího letounu radarovým paprskem a udal směr, ze kterého může být veden útok. Druhý ze systémů signalizoval odpálení rakety. Situace si vynutila doprovod útočících letounů letounem jiným, pro radioelektronický boj speciálně upraveným, pod jehož záštitou měla celá bojová formace šanci proniknout nad území VDR nezaměřena radiolokačními systémy, i když útočící letouny byly vidět i slyšet. Nebyl to sice všelék, ale procento ztrát se výrazně snížilo. Jako první byly v této roli nad Vietnamem nasazeny v rámci programu "Constant Guard I" letouny EB-66 E "Brown Cradle" od 39. TEWS, startující ze základen Takhli a Korat v Thajsku. Z Takhli AFB později operovaly v sestavě 41. TEWS/355. TFW a z Koratu ve svazku 42. TEWS/388. TFW. K tomuto účelu byl EB-66 vybaven vysokofrekvenčním aktivním rušicím systémem TRW-ASQ-96, panoramatickým přijímačem ALR-20 a pro aktivní rušení v infraoblasti dvěma systémy: AAQ-4 a AAQ-8. Pro pasivní rušení byla v zádi místo původního střeliště zabudována výmetnice dipolů ALE 1. Bombardéry B-52 používaly pro svou ochranu klamné cíle ADM-20 Quail. Tyto bezpilotní letounky byly zavěšeny pod křídly B-52 a při průletu nebezpečným pásmem byly vypouštěny, přičemž letěly paralelně s mateřským letounem po 370 kilometrů. Quail s rozpětím 1,6 m a vážící 500 kg měl v sobě zabudovanou aparaturu, vysílající silnější signály, než byl na obrazovkách radarů obraz B-52, a tím přitáhl útočící severovietnamskou raketu k sobě. Proti tepelně naváděným raketám z útočících MiGů-21 se posádky B-52 bránily vypouštěním paliva z vlastních nádrží. Palivo se od horkých plynů za bombardérem vznítilo a přinutilo na teplo reagující raketu k výbuchu v bezpečné vzdálenosti. Pochopitelně, že tento způsob mohl být kvůli značné spotřebě paliva praktikován pouze tehdy, když už byl zjištěn útočící MiG či jím vypuštěná raketa. V rámci elektronického průzkumu startovaly v rámci akce s krycím názvem "Combat Apple" z Kadena AFB na Okinawě letouny RB-47 a RC-135. Po 24 hodin pak kroužily nad Laosem nebo Tonkinským zálivem, monitorujíce signály vysílané severovietnamskými radiostanicemi a radary. Hlavní pozornost se soustředila na radarové stanice navádějící rakety SA-2. Nezřídka byl jako "návnada" do určené oblasti vyslán bezpilotní průzkumný letoun a stroj z programu "Combat Apple" pak mohl zachytit signály do té doby mlčících radarových stanic SAMů. Další letouny použité pro různé formy radioelektronického boje byly EKA-3B Tacob, EA-6B Prowler, EB-57E, EF-10B Skyknight, E-2A Hawkeye, v roli létajícího velitelského stanoviště také EC-121 Warning Star/Big Eye a zkoušeny byly i AP-2E Neptune vybavené pasivním elektronickým zařízením ASR-3. Zvláště EC-121 byly nabity na svou dobu ultramoderní elektronikou, dovolující jim například kdykoliv informovat útočící letouny o pohybech komunistických MiGů. První EC-121 z 552. Airborne Early Warning and Control Wing byly do oblasti přesunuty v květnu 1965. RANGERS - Vznik této elitní jednotky US Army sahá až do roku 1750, kdy první jednotku Rangers založil John Goreham k ochraně severní hranice anglických kolonií v Americe před útoky Francouzů a Indiánů z Kanady. První prapor Rangers za druhé světové války byl zformován v červnu 1942 z dobrovolníků 1. obrněné a 34. pěší divize. Rangers se za druhé světové války zúčastnili operace "Torch" (při vylodění v severní Africe prováděli průzkum), tvořili předvoj při vylodění v Sicílii a v Itálii u Anzia. Jejich nejslavnější akcí bezesporu bylo dobytí předpokládané baterie 155mm děl na 30 metrů vysokém útesu Point du Hoc při operaci "Overlord". Ve Vietnamu prováděli Rangers v rámci 75. pěšího pluku hlavně divizní průzkum 101. výsadkové divize. Jako průzkumné jednotky i jiných útvarů byli Rangers dislokováni na základnách Plei Ku, Da Nang, Bien Hoa a Chan Duc. Od září 1966 se Rangers začali prosazovat při akcích dálkového průzkumu LRRP (Long Range Reconnaissance Patrol). Členové hlídek LRRP ve Vietnamu sice dostali maskovací uniformy s tzv. tygřími pruhy (v džungli, kam světlo dopadalo skrz několik pater vegetace, se "Tiger stripes" velmi osvědčily), ale velmi rychle začali používat i součásti oděvu Viet Congu, zvláště černé blůzy, batohy, tenisky nebo sandály místo vysokých bot atd. Příslušníci LRRP dostávali také zvláštní dávky potravin a experimentovalo se i s novými typy balíčků s potřebami pro přežití. Výzbroj pak tvořily většinou XM-177, AK-47, karabiny M-2 a různé typy samopalů včetně zbraní s tlumiči. Rota Rangers se skládala ze tří důstojníků a 115 vojáků, disponujících devíti vozy Jeep Willys MB nebo M-151 A2 Ford Mutt, 116 puškami M-16 různých verzí, 32 granátomety M-79 a osobními pistolemi. Výcvik Rangers probíhá na základně ve Fort Bening 58 dní, sedm dní v týdnu, 18 hodin denně. SEAL (Sea-Air-Land team) - Jednotky SEAL vznikly v roce 1962 z oddílů UDT (Underwater Demolition Team) ze svazku US Navy. Ve Vietnamu jednotky SEAL operovaly od roku 1966. Byly nasazeny hlavně v deltě Mekongu, ale prováděly i diverzní akce v severovietnamských přístavech, nejčastěji v Haiphongu. Základní taktickou jednotku SEAL tvoří mužstvo s 27 důstojníky a 156 muži rozdělenými do pěti čet. Výcvik probíhá na základnách Coronado blízko San Diega v Kalifornii a Little Creak blízko Norfolku ve Virginii. Příslušníci jednotek SEAL mají do výcvikového programu zahrnuto vedení války v džungli, bažinách a jiném obtížném terénu, umění maskovat se, výcvik boje s chladnými i palnými zbraněmi, pochopitelně také výcvik boje beze zbraně, umění přežití v divoké přírodě, průzkum, parašutistický a hlavně potápěčský výcvik. V bojových podmínkách se SEAL spoléhají pouze na sebe a své schopnosti. Ve Vietnamu nebyla v místě jejich operací obvykle žádná možnost doplňování zásob nebo pomoci. Jejich akce vyžadovaly maximální sebeovládání, utajení a absolutní ticho. Proto si byli příslušníci těchto jednotek schopni předávat příkazy a signály pouze posunky rukou. Do místa operace byli vysazeni z vrtulníků nebo používali speciální rychlé čluny LSSC s malým ponorem, vyzbrojené třemi kulomety ráže 7,62 mm a jedním granátometem ráže 40 mm. Čtyřčlenný tým SEAL byl obvykle vyzbrojen dvěma útočnými puškami M-16 různých modifikací, brokovnicí Ithaca M-37, lehkým kulometem Stoner M-63 ráže 5,56 mm a granátometem M-79. Jednotliví vojáci byli také vybaveni pistolí Smith & Wesson 22 model 0 "Hush Puppy" ráže 9 mm s tlumičem a dále nožem Randall, Ka Bar nebo Gerber. Podle oficiálních zdrojů zlikvidovaly jednotky SEAL ve Vietnamu při více než 153 akcích (do poloviny roku 1972) 580 komunistů určitě a dalších 300 pravděpodobně (některé zdroje hovoří o téměř 1000 mrtvých komunistech). Počet zajatých je ještě vyšší (více než 1100). Během vietnamské kampaně obdrželi příslušníci SEAL více než 400 Bronze Star, 50 Silver Star a tři Congressional Medal of Honour. Podrobnější informace o jejich činnosti nejsou známy, protože dosud podléhají přísnému utajení. SEARCH AND RESCUE - Operace s cílem vyhledávat a zachránit letce sestřelené nad VDR, Laosem, Kambodžou nebo nad územím Vietnamské republiky ovládaném komunisty. Velitelství koordinující tyto akce (Joint Rescue Coordination Center) bylo umístěno na základně Tan Son Nhut. Základny strojů ARRS (Aerospace Rescue and Recovery Service), užívaných při akcích Search and Rescue, byly rozmístěny v jižním Vietnamu a v Thajsku. Jihovietnamský Tan Son Nhut byl domovem 3. ARRG, Da Nang užívala 37. ARRS a z thajského U Dornu startovaly stroje 38. ARRS. První záchranné vrtulníky Kaman HH-43B Huskie se objevily v thajském Nakhon Phanomu v červnu 1964. Koncem roku 1964 byly tři zmodernizované HH-43F "Pedro" umístěny v Bien Hoa. Tyto stroje již byly vybaveny zdvižným zařízením, které uneslo 250 kg. V době zahájení "Rolling Thunder" bylo v oblasti již šest oddílů záchranných vrtulníků: v Bien Hoa, Da Nangu, Takhli, Koratu, U Dornu a v Nakhon Phanomu. Z posledních dvou jmenovaných základen startovaly záchranné stroje k misím nad Laosem a VDR. Kvůli malému operačnímu dosahu HH-43 byly v Laosu vybudovány základny FOL, známé spíše po přezdívkami "Lima Sites". Jednalo se o nevelká letiště se zásobami paliva, které bránily oddíly vytvořené z příslušníků kmene Meo. Tyto oddíly podléhaly velení generála Vang Paa. První úspěšná akce 3. ARRG proběhla 23. června 1965, kdy byl zachráněn major R. Wilson, nad VDR sestřelený pilot letounu F-105. V úvodních fázích záchranných operací létal jeko doprovod vrtulníků HH-43 letoun HC-54 "Skymaster", upravený jako létající velitelské stanoviště. V průběhu akce kroužil "Skymaster" nad danou oblastí, odebíral signály z miniaturního radiomajáku AN/PRC-11 nebo AN/PRC-64 sestřeleného letce a naváděl na něj záchranný vrtulník. V roce 1966 byly HC-54 nahrazeny HC-130 Hercules, které fungovaly i jako "létající cisterny" pro vrtulníky. 5. července 1965 byly na základnu Nakhon Phanom přesunuty první dva vrtulníky CH-3, "zapůjčené" od TAC (Tactical Air Command). Ještě na podzim tohoto roku je vystřídaly, pro záchranné akce speciálně upravené, HH-3E Jolly Green Giant. Záchranné HH-53 "Super Jolly" se u Det. 2 z 37. ARRS v U Dornu objevily v září 1967. Tento typ byl po celou dobu války považován za stroj nejvhodnější pro záchranné akce. Záchranné vrtulníky a velitelské letouny vzlétaly k akcím doprovázeny letouny přezdívanými "Sandy". Ty byly určeny k neutralizování sil protivníka v oblasti záchranné akce. V roli "Sandy" nejčastěji vystupovaly osvědčené a odolné vrtulové A-1 a později také proudové bitevní a bombardovací F-100, F-105 a A-7. Velice brzy se ale ukázalo, že počet doprovodných letadel, které jsou při akcích "Search and Rescue" používány, musí být mnohem větší. 28. ledna 1970 byl například jeden "Super Jolly" sestřelen Vu Ngoc Dinhem, esem 921. pluku pilotujícím MiG-21, a záchranné vrtulníky začal na Sever doprovázet mnohem větší počet podpůrných letadel. Tak například 16. listopadu 1972 byl poblíž Thanh Hoa sestřelen F-105G Wild Weasel. Do záchrany dvojčlenné posádky se zapojilo 75 letounů a vrtulníků. Záchranné vrtulníky HH-53C, velitelský a koordinační letoun HC-130, A-7D Sandy pro umlčení případné odvetné palby protivzdušné obrany či odražení severovietnamské domobrany, pokoušející se dostat k oběma pilotům, dále A-7 se zařízením pro vytváření dýmové clony a konečně F-4 a F-105 jako stíhací ochrana. Piloti vážně poškozených letounů se každopádně vždy snažili raději dostat nad Tonkinský záliv, kde byla záchrana mnohem jednodušší. K záchranným akcím tam byly používány Albatrosy ARRS a vrtulníky USN (SH-3 Sea King a víceúčelové UH-2 Sea Sprite). US Navy později speciálně k záchranným účelům upravila své SH-3 na standard HH-3A. Námořnictvo bylo samozřejmě schopno své sestřelené piloty zachránit i ze severovietnamského území. První úspěšná záchranná akce USN proběhla 20. září 1965. Pilot sestřeleného A-4 od VA-72, podporučík J. R. Harris, byl tehdy jedním UH-2A náležícímu Det. A od HC-1 vyzvednut z území VDR, 30 kilometrů východně od Hanoje. O vzdušné krytí akce se postaraly Skyraidery z VA-25. Posádky vrtulníků ARRS zachránily od roku 1964 do srpna 1973 3883 lidí, z toho 2807 amerických vojáků. Při plnění úkolů padlo 71 záchranářů a ztraceno bylo 45 vrtulníků. SPECIAL FORCES - První jednotka 10. SFG oficiálně vznikla 20. června 1952 na základně Fort Bragg v Severní Karolíně. Příslušníci SF si tedy ještě stačili zabojovat v Koreji. První jednotky z 1. SFGA začaly do jižního Vietnamu přicházet koncem roku 1957. Od tohoto období cvičili a školili příslušníci SF jihovietnamské vojáky v CTC (Commando Training Center) v Nha Trangu. Cílem tohoto snažení bylo vycvičit vojáky, kteří měli tvořit základ oddílů speciálních jednotek LLDB (Lac Luong Dac Biet), jihovietnamské obdoby SF. Ty Američané vytvořili v roce 1957. Mezi LLDB a SF ale existovala určitá nevraživost. Jihovietnamci měli pocit, že je jejich američtí kolegové poněkud nedoceňují. Při bojových akcích byl obvykle poměr Zelených Baretů a členů LLDB 2 : 1 ve prospěch Američanů. Krátce poté začali instruktoři ze 77. SFGA (pozdější 7. SFGA) s výcvikem jihovietnamských Rangers. Výcvik byl zaměřen na schopnost vést ofenzivní nekonvenční boj proti partyzánům. Počátkem 60. let začali komunisté ztrácet kontrolu nad rozsáhlým územím hornaté Centrální vrchoviny a delty Mekongu. Jednou z příčin bylo podcenění schopností místních domorodých kmenů, jimiž Vietnamci opovrhovali, čelit pronikání vetřelců na své území. Američané se totiž od počátku své angažovanosti v konfliktu na rozdíl od komunistů velice intenzivně zabývali myšlenkou přátelsky si tyto kmeny naklonit a vycvičit je v taktice nekonvenčního boje proti partyzánům. Dobrým předpokladem byla výborná tělesná kondice těchto lidí žijících v úzkém sepětí s přírodou a jejich dokonalá znalost místního terénu. To, že Američané včas rozpoznali výhody této spolupráce, se jim později bohatě vyplácelo. První tábor SF vznikl koncem roku 1964 v Buon Enao poblíž města Buon Me Thuot. Tento tábor založila 1. SFGA a vycvičila zde kolem 12 000 Montagnardů (hlavně z kmene Rhade) z okolních 200 vesnic. Pro zkoordinování akcí SF na území Vietnamské republiky vznikly roku 1962 tzv. Prozatímní speciální síly "Vietnam" armády USA, neboli USASFV (US Army Special Forces Vietnam - Provisional). Jednotlivé skupiny 1., 5. a 7. SFGA začaly být do Vietnamu vysílány střídavě na šestiměsíční turnusy. V září 1964 byly USASFV rozpuštěny a jejich místo zaujala 5. SFGA. Šestiměsíční pobyt byl kvůli většímu sepětí s CIDG nahrazen, tak jako u jiných zbraní ve vietnamské kampani, jednoročním. V roce 1969 založila 5. SFGA operační základnu SFOB (Special Forces Operations Base) v Nha Trangu. 5. SFGA prováděla na území jižního Vietnamu také celou řadu speciálních operací. Jejich cílem byl dálkový průzkum a shromažďování informací z hlubokého týlu nepřítele. Tyto akce realizovaly jednotky nazvané písmeny řecké abecedy. V roce 1964 vznikla první takováto jednotka zvaná "Project Delta". Kódový název zněl SFOD B-52 (Special Forces Operational Detachment B-52). V roce 1966 vznikly jednotky "Project Omega" (SFOD B-50) a "Project Sigma" (SFOD B-56). V rámci těchto akcí operovali členové CIDG převlečení za příslušníky Viet Congu nebo NVA. Výzvědnou činností se zabývaly SFOD B-53 a SFOD B-57 zvané "Project Gamma". Lékaři speciálních jednotek se navíc velkou měrou angažovali na jihovietnamském venkově v rámci civilních programů. Celkem bylo ve Vietnamu nasazeno kolem 4000 příslušníků 1., 5. a 7. SFG. VIET CONG - Jihovietnamské komunistické guerillové síly vyzbrojované VDR. V první fázi konfliktu vedly boj proti vládě samy. Postupně se ale stávaly více méně pouze podpůrnými jednotkami pravidelné severovietnamské armády (NVA). Jednotky VC byly organizovány na dvou úrovních. Byly to za prvé tzv. Thanh Phan Dan Quan Su, vesnické odbojové buňky, které se bojových akcí účastnily jen zřídka. Druhou část tvořily Thanh Phan Quan Su, vojenské jednotky dělené dále na Bo Doi Dia Phuong, teritoriální ozbrojené oddíly, jejichž stavy byly doplňovány z místních zdrojů a cvičené na Jihu, a na Quan Doi Chu Luc, hlavní ozbrojené síly, jež sice také tvořili jihovietnamští komunisté, ale tito byli cvičeni ve VDR. Zatímco síly Bo Doi Dia Phuong bojovaly v malých skupinkách metodami guerilly (kladení pastí, léčky, sabotáže, palebné přepady atd.) a přibíraly do svých řad i ženy a děti, Quan Doi Chu Luc operovaly podle tradičního vzoru, dělené na divize, pluky, prapory, roty a čety. Výcvik běžného řadového příslušníka VC a NVA probíhal pouhý měsíc, zatímco výcvik průzkumníka či jiného specialisty se protáhl minimálně na jeden a půl roku. Vybrané průzkumné jednotky dokonce absolvovaly výcvik zahrnující radiový a radiotechnický kurz, trvající až čtyři roky. Průzkumné roty o síle 50 až 100 mužů byly přidělovány ke každému pluku a divizi. Charakteristické je, že do řad průzkumníků se sice hlásili dobrovolníci, ale o tom, kdo projde přijímacím sítem, nerozhodovala profesionální kvalita uchazečů a jejich schopnosti, ale komunističtí kádrováci. Přesto ale platilo pravidlo, že budoucí průzkumník musí umět číst, psát a počítat. Další z elitních složek Viet Congu tvořili tzv. útoční ženisté. Ti absolvovali půlroční až osmnáctiměsíční výcvik zahrnující zejména práci s výbušninami. Další prioritou byl výcvik ve vyhledávání a zneškodňování amerických min. Útoční ženisté jako první pronikali k objektům nebo táborům a základnám, které se měly stát cílem útoku. Pokoušeli se zneškodnit americké miny (nejběžnější byla M-18 Claymore) a výstražná zařízení. Dále se snažili podminovat a zničit ohniska obrany (bunkry, strážní věže atd.) a s pomocí žebříků položených přes drátěné zátarasy tak uvolnit cestu pro hlavní útočné síly. Své cíle dosti často (většinou když už situace nedovolovala žádné další pokusy) likvidovali i tak, že s batohem naplněným výbušninami a kryti palbou svých spolubojovníků pronikli do jejich těsné blízkosti, a nálož na svém těle odpálili. Ztráty v řadách útočných ženistů byly značné, nicméně tato složka komunistické armády byla spojenci velmi obávaná. 28. března 1971 brzy ráno proniklo 50 vojáků z 409. ženijního praporu NVA k FSB "Mary Ann" (provincie Quang Tri), obývané rotou "C" 1. praporu 46. pluku 196. pěší brigády. Kryti ranní mlhou, proplížili se komunisté do tábora a začala jatka. Severovietnamci kolem sebe házeli granáty a nálože, aniž byli ohromení obránci s to jakkoliv zareagovat. Mnoho amerických vojáků bylo roztrháno výbuchy nebo uhořelo ještě na svých polních lůžkách v krytech. Nejsilněji bylo zasaženo BTCO (Battalion Tactical Operations Center). Útok komunistických ženistů nepřežilo 30 amerických vojáků a 82 jich bylo zraněno. VNAF (The South Vietnamese Air Force) - Jako datum oficiálního vzniku VNAF je uváděn 1. červenec 1955. Tehdy se VNAF skládalo ze tří perutí: 1. LS (Liaison Squadron - spojovací peruť) v Bien Hoa (od listopadu 1955 Da Nang), disponující letouny L-19, 2. LS z Nha Trangu (L-19) a 1. TS (Transport Squadron - transportní peruť) z Tan Son Nhutu (C-47). Veškeré vybavení začaly USA jihovietnamskému letectvu dodávat v rámci programu MDAP (Mutual Defense Assistance Program). Zpočátku vedli výcvik vietnamských pilotů francouzští instruktoři, ale jen do února 1956, kdy prezident Diem rozhodl o ukončení spolupráce s Francouzi. Ve výcvikovém středisku v Nha Trangu (výcvik jihovietnamských pilotů probíhal mimo Nha Trang také na amerických základnách na Filipínách a v samotných Spojených státech) přistálo 55 letounů T-6 Texan a role instruktorů se ujali američtí poradci podléhající misi MAAG. Hrozba severovietnamské agrese si vynutila vytvoření druhé transportní peruti 2. ATS vybavené letouny C-47 (peruť se usídlila na základně Tan Son Nhut) a první bojové peruti VNAF - 1. FS (Fighter Squadron - bojová peruť). Tato peruť oficiálně vznikla 1. června 1956 a jejích 25 letounů F 8F Bearcat operovalo z letiště základny Bien Hoa. Navíc na základně Tan Son Nhut vznikla jednotka pro zvláštní úkoly (Special Mission Squadron) vybavená třemi C-47, třemi C-45 a dvěma L-26. Úkolem této jednotky byly jak transportní a pozorovací lety, tak přeprava zvláště důležitých osob (VIP). Během roku 1956 vznikla v Tan Son Nhutu v rámci VNAF také první vrtulníková jednotka - 1. HS (Helicopter Squadron). Její jihovietnamští piloti byli zatím přiděleni k francouzské jednotce vybavené vrtulníky H-19 Chickasaw. Když za dva roky, v dubnu 1958, Francouzi Vietnam opouštěli, předali H-19 svým jihovietnamským kolegům. V srpnu 1959 padlo rozhodnutí o přezbrojení a modernizaci 1. FS. Původně zamýšlená dodávka dvou proudových T-33A Shooting Star a čtyř RT-33A (průzkumná verze) nebyla kvůli komplikacím na mezinárodním fóru realizována a místo nich přistálo v Bien Hoa v září 1960 prvních šest z 25 přislíbených letounů A-1 Skyraider (AD-4 a AD-6), pocházejících z přebytků US Navy. Poslední Skyraidery z této dodávky přistály na letišti v Bien Hoa v květnu 1961. Současně s přezbrojováním 1. FS probíhaly z podnětu MAAG podobné změny také u 1. HS, kde byly zastarávající H-19 nahrazeny jedenácti H-34C Choctaw z přebytků US Army. První čtyři H-34 přepravila do Saigonu americká transportní letadla v prosinci 1960. Koncem roku 1961 vznikla v Nha Trangu 2. FS, mající ve výzbroji americké letouny T-28 Trojan. Tyto původně cvičné stroje se po úpravách na bojovou verzi (úpravy spočívaly v přimontování pylonů pro uchycení bomb, raket a pouzder s hlavňovou výzbrojí pod křídla) osvědčily jako velice účinné při úderech na bodové pozemní cíle. Neboť ale většině pilotů VNAF chyběly jakékoliv bojové zkušenosti (v drtivé většině šlo o sice nadšené, ale velice mladé muže), rozhodla se americká strana problém výcviku radikálně řešit. Počátkem listopadu 1961 se na území jižního Vietnamu objevily první letouny a pozemní personál jednotky Detachment 2A. Tak byla nazvána 4400. CCTS (Combat Crew Training Squadron), která měla za úkol v rámci programu s krycím názvem "Farm Gate" cvičit piloty VNAF. 4400. CCTS, známá pod přezdívkou "Jungle Jim", byla vytvořena v březnu 1961 na Englin AFB na Floridě. Odtud se také přesunula do Vietnamu. Letounový park 4400. CCTS tvořily typy A-26 Invader a T-28 Trojan. Ač se jednalo o americkou jednotku, nesly letouny jihovietnamské označení. Koncem prosince 1961 se na území Vietnamské republiky nacházela již celá 4400. CCTS a mohla začít plnit svěřené úkoly. Smíšené vietnamsko-americké posádky startovaly ke cvičným letům, při kterých ovšem byly napadány komunistické cíle v jižním Vietnamu. Takto, přímo v bojových podmínkách, předávali američtí instruktoři svým jihovietnamským žákům cenné zkušenosti. Prvními operačními akcemi ale byly pouze hlídkové lety nad jihovietnamským pobřežím, pozorování infiltračních cest a pozorování útoků jihovietnamských Skyraiderů na komunistické cíle. Během července byl název jednotky změněn na 1. ACS (Air Commando Squadron). Krycí název programu "Farm Gate" zůstal. To se již celá peruť skládala ze sekce disponující dvanácti B-26, sekce třinácti T-28 a dvou podpůrných sekcí čtyř U-10 Couriers a šesti SC-47 Skytrain. Útok severovietnamských torpédových člunů na americké torpédoborce v Tonkinském zálivu a následné zapojení USA do války znamenal i zastavení programu "Farm Gate". Začátkem roku 1964 došlo v organizaci VNAF k dalším změnám. Jak počet perutí rostl, ukázalo se nezbytným rozdělit perutě do křídel (wing) a každému z nich přidělit samostatnou základnu. Situace tak vypadala následovně: 23. TW (Bien Hoa), 41. TW (Da Nang), 33. TW (Tan Son Nhut), 74. TW (Can Tho) a 62. TW (Plei Ku). Od konce roku 1963 do konce roku 1964 vznikly čtyři nové perutě: v Bien Hoa to byla 518. FS a 520. FS disponující letouny A-1, v Da Nangu pak 217. HS s vrtulníky H-34 a v Nha Trangu 116. LS, která obdržela letouny O-1 Bird Dog. V letech 1964 až 1966 se konaly na Clark AFB na Filipínách výcviky jihovietnamských posádek bombardérů B-57. Výcvik neprobíhal bez problémů, a když při havárii zahynul major Bien, byl celý projekt v dubnu 1966 zastaven. 23. října 1965 přistál na základně Bien Hoa první proudový stíhací letoun F-5A Freedom Fighter ze stavu 10. FCS. 33 pilotů VNAF spolu s pozemním personálem zatím začalo s výcvikem na Williams AFB v Arizoně. 17. dubna 1966 se Jihovietnamci konečně dočkali a 17 proudových F-5C a dva F-5B přešlo ze stavu 10. FCS do rukou VNAF, konkrétně 522. FS/23. TW z Bien Hoa. V roce 1966 tvořilo VNAF již 400 strojů a 15 000 mužů, organizovaných v šestnácti perutích. O dvě léta později to díky modernizaci bylo 360 letounů a vrtulníků a 16 000 mužů rozčleněných v sedmnácti perutích. Vzhledem k úspěchu s F-5 začali Američané do jižního Vietnamu dodávat také bitevní letouny A/T-37 Dragonfly. Během léta 1968 obdržela šest A-37B 524. FS v Nha Trangu. 2. července 1969 bylo VNAF americkou 7. leteckou armádou poskytnuto prvních pět gunshipů AC-47. 20. srpna měla VNAF již 16 AC-47. Tyto převzala 817. CS (Combat Squadron) "Fire Dragons" z Tan Son Nhutu. Začátkem roku 1971 zahájila americká 17. SOS (Special Operations Squadron) disponující gunshipy AC-119G výcvikový program pro jihovietnamské piloty a posádky těchto strojů. VNAF vzápětí obdrželo veškeré americké AC-119G z 17. SOS a tu prakticky nahradila jihovietnamská 819. CS. S pokračující vietnamizací konfliktu VNAF dále obdržela transportní letouny C-119 Flying Boxcar, C-123 Provider a C-7 Caribou. Vrtulníkové jednotky VNAF pro příště disponovaly různými verzemi typu UH-1 Huey a typem CH-47 Chinook. Zatímco v roce 1968 disponovalo VNAF 360 stroji rozdělenými Některé zkratky používané v souvislosti s válkou ve Vietnamu Poznámka: Pro část vojenských termínů v angličtině neexistuje adekvátní český ekvivalent. Překlad anglického obsahu zkratek do českého jazyka je pro lepší srozumitelnost volný či zčásti upravený. AAA - Anti-Aircraft Artilery - protiletadlové dělostřelectvo AAA - Australian Army Aviation - australské armádní letectvo AB - Aviation Battalion - vzdušný prapor AB(AH) - Aviation Battalion (Assault Helicopter) - vzdušný prapor útočných vrtulníků AB(ASH) - Aviation Battalion (Assault Support Helicopter) - vzdušný prapor útočných podpůrných vrtulníků AB(Div) - Aviation Battalion (Divisional) - vzdušný prapor přidělený pěší divizi AC - Aviation Company - vzdušná rota AC(GS) - Aviation Company (General Support) - podpůrná vzdušná rota ACS - Air Commando Squadron - speciální letecká peruť AD - Air Division - letecká divize ADP - Area Development Program - program rozvoje oblasti AFB - Air Force Base - základna leteckých sil AG - Aviation Group - vzdušná skupina AHC - Assault Helicopter Company - smíšená rota útočných výsadkových vrtulníků APC - Armored Personnel Carrier - obrněné vozidlo pro přepravu pěchoty APR - Aero Rifle Platoon - letecká střelecká četa ARM - Anti-Radiation Missile - protiradarová raketa ARRG - Aerospace Rescue and Recovery Group - letecká záchranná a vyhledávací skupina ARRS - Aerospace Rescue and Recovery Service - letecká záchranná a vyhledávací služba ARRS - Aerospace Rescue and Recovery Squadron - letecká záchranná a vyhledávací peruť ARVN - Army of Republic of Vietnam - armáda Vietnamské republiky ASPB - Assault Support Patrol Boat - útočný podpůrný hlídkový člun ATC - Armoured Trop Carrier - obrněný člun pro přepravu vojska ATC(H) - Armoured Troop Carrier (Helicopter) - obrněný člun pro přepravu vojska vybavený plošinou pro vrtulník ATS - Air Transport Squadron - letecká transportní peruť BARCAP - Barrier Combat Air Patrol - záchytná bojová letecká hlídka BC - Border Surveillance - hraniční stráž BW - Bomber Wing - bombardovací křídlo CCB - Command and Control Boat - hlídkový velitelský člun CCTS - Combat Crew Training Squadron - peruť pro výcvik bojových posádek CIDG - Civilian Irregular Defense Group - civilní nepravidelné obranné jednotky COSVN - Central Office of South Vietnam - ústřední úřad pro jižní Vietnam CS - Combat Squadron - bojová peruť CSF - Camp Strike Force - statické úderné síly CTC - Commando Training Center - centrum pro speciální výcvik CTZ - Corps Tactical Zone - armádní taktická zóna DMZ - Demilitarized Zone - demilitarizovaná zóna FAC - Forward Air Control - předsunutá letecká kontrola FIW - Fighter Interceptor Wing - stíhací přepadové křídlo FIS - Fighter Interceptor Squadron - stíhací přepadová peruť FLID - Forward Looking Infrared Detector - příďový infračervený detektor FS - Fighter Squadron - stíhací peruť FSB - Fire Support Base - základna palebné podpory GIB - Guy in Backseat - slang. "maník vzadu", druhý člen posádky HHC - Heavy Helicopter Company - rota těžkých vrtulníků HMA - Marine Assault Helicopter - jednotka útočných vrtulníků americké námořní pěchoty HML - Marine Light Helicopter - jednotka lehkých vrtulníků americké námořní pěchoty HMM - Marine Medium Helicopter - jednotka středních vrtulníků americké námořní pěchoty HS - Helicopter Squadron - vrtulníková peruť JRCC - Joint Rescue Coordination Center - koordinační centrum společných záchranných operací LLDB - Lac Luong Dac Biet - jihovietnamské speciální síly LRRP - Long Range Reconnaissance Patrol - hlídka dálkového průzkumu LS - Liaison Squadron - spojovací peruť LSIL - Infantry Landing Ship (Large) - velká výsadková loď pro pěchotu LSSC - Light Seal Support Craft - lehký podpůrný člun jednotek SEAL LSSL - Support Landing Ship (Large) - velká podpůrná výsadková loď LST - Landing Ship-Tank - tanková výsadková loď LZ - Landing Zone - přistávací zóna MAAG - Military Assistance Advisory Group - vojenská pomocná poradní skupina MAC - Military Airlift Command - velitelství vojenského dopravního letectva MACV - Military Assistance Command, Vietnam - velitelství vojenské pomoci jižnímu Vietnamu MAG - Marine Air Group - letecká skupina americké námořní pěchoty MB(AD) - Medical Battalion (Airmobile Division) - zdravotní prapor aeromobilní divize MB(Div) - Medical Battalion (Divisional) - zdravotní praporpěší divize MCTC - Mountain Commando Training Center - výcvikové středisko horských jednotek MDAP - Mutual Defense Assistance Program - program vzájemné obranné pomoci MDMAF - Mekong Delta Mobile Afloat Force - pohyblivé hladinové síly delty Mekongu MGF - Mobile Guerrilla Force - pohyblivé partyzánské síly MIA - Missing in Action - nezvěstný v akci MIGCAP - MiG Combat Air Patrol - bojová letecká hlídka porti MiGům MON - Monitor - monitor MP - Military Police - vojenská policie MRF - Mobile Riverine Force - pohyblivé říční síly MSF - Mobile Strike Force - pohyblivé úderné síly MSM - Minesweeper - minolovka MSR - Minesweeper Patrol - minolovný hlídkový člun MSTC - Mountain Scouts Training Center - výcvikové středisko horských zvědů MTUV - Marine Task Unit Vietnam - operační jednotka námořní pěchoty USA v jižním Vietnamu NLF - National Liberation Front - fronta národního osvobození NVA - North Vietnam Army - armáda severního Vietnamu OSS - Office of Strategic Services - úřad strategických služeb PBR - Patrol Boat River - říční hlídkový člun PCE - Patrol Escort - hlídkový doprovodný člun PCF - Patrolcraft, Inshore - přípobřežní hlídková loď PGM - Patrol Motor Gunboat - hlídkový motorový dělový člun POW - Prisoner of War - válečný zajatec RAD - River Assault Division - říční útočná divize RAG - River Assault Group - říční útočná skupina RAS - River Assault Squadron - říční útočná jednotka RPG - Rocket Propelled Grenade - raketový granát RS - Reconnaissance Squadron - průzkumná peruť SAC - Strategic Air Command - velitelství strategického letectva S&D - Search and Destroy - vyhledej a znič SAM - Surface to Air Missile - raketa země-vzduch SAMS - Special Air Mission Squadron - peruť speciálních leteckých úkolů SEAL - Sea Air Land Team - jednotka "moře-vzduch-země" SF - Special Forces - speciální síly SFGA - Special Forces Group (Airborne) - skupina speciálních sil (výsadkových) SFOB - Special Forces Operations Base - základna operací speciálních sil SFOD - Special Forces Operational Detachment - operační oddělení speciálních sil SMS - Special Mission Squadron - peruť speciálních úkolů SOG - Special Operations Group - skupina speciálních operací SOS - Special Operations Squadron - peruť speciálních operací SOW - Special Operations Wing - křídlo speciálních operací SRW - Strategic Reconnaissance Wing - křídlo strategického průzkumu SS - School Squadron - školní peruť SW - Strategic Wing - strategické křídlo TARCAP - Target Combat Air Patrol - bojová letecká hlídka proti nepřátelským cílům TASS - Tactical Air Support Squadron - pruť taktické podpory TC - Transportation Company - transportní rota TC(LH) - Transportation Company (Light Helicopter) - transportní rota lehkých vrtulníků TCS - Troop Carrier Squadron - peruť pro přepravu vojska TEWS - Tactical Electronic Warfare Squadron - peruť pro taktický elektronický boj TF - Task Force - operační svaz TFS - Tactical Fighter Squadron - taktická stíhací peruť TFW - Tactical Fighter Wing - taktické stíhací křídlo TOC - Tactical Operational Center - taktické operační centrum TOW - Tube launched - Optically tracked - Wire command link quided missile - opticky zaměřovaná raketa řízená po drátě TRS - Tactical Reconnaissance Squadron - peruť taktického průzkumu TRW - Tactical Reconnaissance Wing - křídlo taktického průzkumu TrS - Training Squadron - tréningová peruť TS - Transport Squadron - transportní peruť TU - Training Unit - tréningová jednotka TW - Tactical Wing - taktické křídlo USAF - United States Air Force - letecké síly Spojených států amerických USASFV - US Army Special Forces Vietnam - Provisional - prozatímní speciální síly armády Spojených států amerických v jižním Vietnamu USMC - United States Marine Corps - sbor námořní pěchoty Spojených států amerických USN - United States Navy - námořnictvo Spojených států amerických UTTHCO - Utility Tactical Transport Helicopter Company - taktická transportní vrtulníková rota VA - Attack Squadron - bitevní peruť VC - Viet Cong - partyzánské jednotky jihovietnamských komunistů VDC - Village Defense Corps - obranný sbor venkova VF - Fighter Squadron - stíhací peruť VMO - Marine Composite Observation Squadron - smíšená pozorovací peruť námořní pěchoty VNAF - South Vietnamese Air Force - letecké síly jižního Vietnamu WPB - Patrol Craft - hlídkový člun WSO - Weapons System Operator - operátor zbraňových systémů WWS - Wild Weasel Squadron - peruť letounů "Wild Weasel" (divoké lasičky) Správní rozdělení Vietnamské republiky a válečné zóny - provincie I. CTZ: 1. Quang Tri 2. Thua Thien 3. Quang Da 4. Quang Nam 5. Quang Ngai II. CTZ: 6. Kon Tum 7. Binh Dinh 8. Plei Ku 9. Phu Bon 10. Phu Yen 11. Dar Lac 12. Khanh Hoa 13. Quang Duc 14. Tuyen Duc 15. Ninh Thuan 16. Lam Dong 17. Binh Thuan 18. Binh Tuy III. CTZ: 19. Phuoc Long 20. Long Khanh 21. Phuoc Tuy 22. Binh Long 23. Binh Duong 24. Bien Hoa 25. Saigon 26. Tay Ninh 27. Hau Nghia 28. Long An IV. CTZ: 29. Kien Tuong 30. Dinh Tuong 31. Kien Hoa 32. Go Cong 33. Kien Phong 34. Vinh Long 35. Vinh Binh 36. Chau Doc 37. An Giang 38. Phong Dinh 39. Ba Xuyen 40. Kien Giang 41. Chuong Thien 42. Bac Lieu 43. An Xuyen Delta Mekongu - typy plavidel používaných spojenci, jihovietnamské námořnictvo Nejrozšířenějším plavidlem na jihovietnamských řekách (hlavně tedy v deltě Mekongu) byl člun PBR o výtlaku 6,5 t (případně 7,1 t u verze Mk.II) a rychlosti 25 uzlů. Posádku tvořili čtyři muži. Výzbroj se obvykle skládala ze dvou kulometů ráže 12,7 mm a jednoho granátometu ráže 40 mm (u verze Mk.I), nebo tří kulometů ráže 12,7 mm (z toho dva byly umístěny v jedné otočné věži) a jednoho minometu ráže 60 mm (u verze Mk.II). Výjimkou ovšem nebyly ani různé jiné kombinace uvedených zbraní. Mezi lety 1966 až 1973 bylo člunů PBR vyrobeno skoro 500. Jako plovoucí základny pro tyto čluny sloužily čtyři staré reaktivované tankové výsadkové lodě LST, dovybavené nástavbou umožňující přistání a start vrtulníků. Dalším bojovým typem brázdícím špinavé vody Delty byly strážní čluny Swift Mk.I a Mk.II o výtlaku 19 t. Výzbroj tvořil dvouhlavňový kulomet ráže 12,7 mm a minomet ráže 81 mm, rychlost činila 28 uzlů. Posádku tvořilo šest mužů. 104 čluny Swift obou verzí postupně odebralo jihovietnamské námořnictvo. Větší palebnou silou než Swift disponoval hlídkový útočný člun ASPB o výtlaku 26 t. Po hladině se ASPB mohl pohybovat rychlostí 14 uzlů. Posádku tvořilo 5 mužů. ASPB byl vyzbrojen dvojicí kanonů ráže 20 mm, dvěma kulomety ráže 7,62 mm, dvěma granátomety ráže 40 mm a jedním minometem ráže 81 mm spřaženým s dalším kulometem ráže 7,62 mm. Druhá možná varianta výzbroje spočívala ve výměně jednoho z kanonů za dva kulomety 12,7 mm. Celkem byla vyrobena asi stovka člunů ASPB, z nichž většina nakonec postupně přešla do jihovietnamských služeb. Mnohem mohutnější než výše zmiňované typy plavidel byly hlídkové velitelské čluny CCB o výtlaku 74,5 t. Posádku tvořilo 11 mužů. CCB býval vyzbrojen dvojicí kanonů ráže 20 mm v otočné věži, jedním minometem ráže 81 mm a čtyřmi kulomety ráže 7,62 mm (z nichž tři byly umístěny v malých věžích). Někdy byla ve velké věži na přídi instalována houfnice ráže 105 mm. Pak již ovšem chyběly kanony a minomet. Říční monitor MON o výtlaku 75,9 t byl vyzbrojen dvěma kanony ráže 20 mm (nebo jedním ráže 40 mm a jedním ráže 20 mm), dále dvěma kulomety ráže 7,62 mm a jedním minometem ráže 81 mm, který býval často nahrazen dvěma plamenomety M-108. Taktéž ve výzbroji monitorů se ale projevovala určitá variabilita daná hlavně úpravami přímo v polních podmínkách. Plavidel MON a CCB bylo postaveno asi 70 a roku 1973 byly všechny předány Jihovietnamcům. Přestavbou výsadkových člunů LCM-6 vznikly obrněné říční výsadkové čluny ATC, schopné přepravit až 40 vojáků. Výzbroj plavidel ATC sestávala z jednoho kanonu ráže 20 mm, dvou kulometů ráže 12,7 mm a dvou granátometů ráže 40 mm. Čluny verze ATC(H) navíc obdržely i plošinu pro přistání a start vrtulníků UH-1. K odminování vodních ploch byly ve Vietnamu nasazeny převážně říční minolovky MSM o výtlaku 70 t. Také MSM vznikly úpravou výsadkového člunu LCM-6. Výzbroj MSM tvořila dvojice kanonů ráže 20 mm, jeden kulomet ráže 12,7 mm a dvojice raketometů ráže 40 mm. Z říčních člunů ASPB byly dále vyvinuty hlídkové minolovky MSR o výtlaku 38 t. K odminovávacím pracem bylo ve Vietnamu použito i několik výsadkových lodí různých typů. Válečné loďstvo Vietnamské republiky tvořila široká mozaika typů. Jižní Vietnam dostal svá první válečná plavidla v roce 1955 od stahující se francouzské armády. V letech 1955 a 1956 obdrželi Jihovietnamci pět bývalých stíhačů ponorek (ještě z doby druhé světové války), používaných nyní jako hlídková plavidla. V roce 1960 k nim přibyl ještě jeden kus. Už o rok později, tj. v roce 1961, začalo jihovietnamské námořnictvo s jejich vyřazováním a do roku 1965 opustila službu většina z nich. Poslední z těchto plavidel Tuy Dong dosloužil v roce 1971. Do roku 1965 sloužily u Jihovietnamců i dva původně americké pomocné stíhače HQ-600 a HQ-601, poskytnuté rovněž Francouzi. V roce 1955 předala francouzská armáda jižnímu Vietnamu dvě jednotky LSM: Hat Giang a Han Giang. Mezi lety 1961 až 1965 obdrželi Jihovietnamci dalších pět plavidel tohoto typu (v jižním Vietnamu jich tak sloužilo sedm - HQ-400 až HQ-406), nyní ovšem již od Američanů. V době pádu Saigonu unikly před komunisty dvě jednotky LSM: Hat Giang a Huong Giang. Další jednotku tohoto typu Lam Giang, potopila její vlastní posádka. Dalším typem výsadkové lodi nacházející se ve výzbroji jihovietnamského námořnictva byl i LSSL, který byl zastoupen rovněž sedmi kusy (HQ-225 až HQ-231). První čtyři plavidla LSSL předali Jihovietnamcům v letech 1955 až 1957 Francouzi. Zbývající tři dodaly v letech 1965 až 1966 Spojené státy (tyto tři jednotky mělo původně v pronájmu Japonsko). V bojích byly ztraceny celkem tři lodě LSSL: Le Van Binh v roce 1966 a Nguyen Van Tru a Le Trong Dam o čtyři roky později. O dalších pět let později unikly před postupujícími Severovietnamci jednotky Doan Ngoc Tang, Phu Tho a Nguyen Duc Bong. V roce 1956 získal jižní Vietnam od Francouzů pět plavidel typu LSIL (HQ-327 až HQ-331). V roce 1975 uniklo komunistům jediné plavidlo tohoto typu: Thien Kich. Největšími výsadkovými plavidly jihovietnamského vojenského námořnictva bylo šest tankových výsadkových lodí LST (HQ-500 až HQ-505). V dubnu 1975 unikla před komunisty jediná z nich: HQ-502. Z dalších výsadkových plavidel sloužilo v námořnictvu Vietnamské republiky ještě osmnáct výsadkových člunů LCU-501 (původní označení LCT-6) a LCU-1466 (HQ-533 až HQ-562). Jednotky HQ-560, HQ-561 a HQ-562 byly upraveny na záchranná plavidla určená pro vyzdvihování nejmenších jednotek. Ale zpět k hlídkovým plavidlům. 29. listopadu 1961 obdrželo jihovietnamské námořnictvo od Američanů hlídkové plavidlo USS Crestriew (PCE-895). Jeho jihovietnamští uživatelé jej překřtili na Dong Da (HQ-07). V letech 1966 a 1970 následovaly ještě dvě jednotky PCER: Ngoc Hoi (HQ-12), původní název USS Brattleboro (PCER-852), a Van Kiep II (HQ-14), původní název USS Amberst (PCER-853). Obě plavidla byla upravena k záchraně trosečníků z potopených lodí. Mezi dubnem 1962 a lednem 1964 přejalo jihovietnamské námořnictvo od Spojených států čtyři bývalé minolovky MSF třídy Admirable a nadále je užívalo jako hlídková plavidla. V červnu 1970 se jejich počet zvýšil na pět poté, co Američané poskytli jižnímu Vietnamu ještě jednotku USS Prowess (MSF-208), přejmenovanou nyní na Ha Hoi (HQ-13). V lednu 1974 ztratili Jihovietnamci jednotku Nhut Tao (HQ-10) v bojích o Parcelské ostrovy. Dvěma ze zbývajících čtyř se v roce 1975 podařilo uniknout před komunisty. Mezi lednem 1963 a dubnem 1967 dodaly Spojené státy Vietnamské republice dvacet hlídkových člunů PGM (HQ-600 až HQ-619), vyvinutých a postavených přímo pro potřeby jihovietnamských uživatelů. V dubnu 1975 unikly komunistickému zajetí posádky pouze dvou z nich: Phu Du a Hong Troc. Z dvaceti šesti jednotek WPB (HQ-700 až HQ-725) dodaných Američany v letech 1969 a 1970 nepadl komunistům do rukou pouze Hunh Van Cu (HQ-702). Od počátku roku 1971 začaly Spojené státy své jihovietnamské spojence vybavovat i plavidly (v jihovietnamském válečném námořnictvu největšími) klasifikovanými nyní jako fregaty. Hned 1. ledna 1971 odbrželi Jihovietnamci první ze sedmi bývalých nosičů hydroplánů třídy Barnegat, upravených nyní na hlídková plavidla. Touto první jednotkou byl Tran Quang Khai (HQ-15), původně USS Bering Strait (WHEL-382). Z oněch sedmi plavidel se Severovietnamci v dubnu 1975 zmocnili jediného: Tham Ngu Lao (HQ-03). 6. února pak Američané Jihovietnamcům předali první ze dvou původně eskortních torpédoborců třídy Edsall: USS Camp (DE-251), přejmenovaný nyní na Tran Hung Dao (HQ-01). Komunistům padlo v roce 1975 do rukou ale pouze druhé z těchto plavidel: Tran Khanh Du (HQ-04). V říčních systémech Vietnamské republiky a u jejího pobřeží operovalo samozřejmě značné množství dalších jihovietnamských plavidel, ať již dodaných Američany přímo, či postupně přejímaných od americké armády. Bylo to zejména 293 jednotek RPC, 107 člunů Swift, 100 jednotek ATC, 84 jednotek ASPB, 42 monitorů vzniklých přestavbou výsadkových člunů LCM-6, 22 vlastních jednotek LCM-6, 9 jednotek CCB, 4 podpůrné a záchranné CSB a několik minolovných člunů. Kromě těchto plavidel disponovalo jihovietnamské námořnictvo ještě celou řadou pomocných plavidel, jako byly tankery nebo remorkéry typu YTL. Od dubna 1960 hlídkovaly podél pobřeží jižního Vietnamu i dodatečně ozbrojené a často i motorizované džunky, které v červenci 1965 rozmnožily typovou řadu jihovietnamského námořnictva. Celkem bylo těchto džunek vyrobeno několik set. I když se některým z plavidel uvedeným v této kapitole podařilo uniknout před Severovietnamci, obsazujícími Vietnamskou republiku, a několik plavidel bylo potopeno vlastními posádkami, většina jednotek jihovietnamského námořnictva padla v dubnu 1975 agresorům do rukou. Slovo autora Touto prací bych se chtěl pokusit vnést trochu světla do problému, který je pro většinu občanů naší země stále ještě opředen temnou a spletitou pavučinou polopravd, lží, pomluv a předsudků. Tímto problémem je válka v jihovýchodní Asii, respektive v jedné její části, v letech 1964 až 1975. Jako v každé jiné válce, tak i v této umírali lidé a byly ničeny hodnoty materiální i morální. O jejím ukončení nerozhodly bojové operace, ale jednací stůl. Na následujících stránkách bych chtěl popsat zápas malé zemičky, která měla všechny předpoklady přiřadit se k ekonomicky nejvyspělejším zemím Asie, s komunistickým kolosem, rozhodnutým ji pohltit. Výčet bojových akcí není pochopitelně ani zdaleka úplný, pokusil jsem se však shromáždit údaje alespoň o těch největších, nejdůležitějších či nejzajímavějších z nich. Tato práce si také v žádném případě nečiní nárok na to, aby byla pokládána za vyčerpávající, což vzhledem k složitosti, rozsahu a komplikovanosti daného tématu ani není možné. Pokusil jsem se pouze o shrnutí nejdůležitějších faktů. Místo úvodu Revoluce není pozvání na večeři ani psaní literárního eseje, malování obrazu nebo vyšívání květu. Nemůže být elegantní, jemná a mírná. Ani laskavá, zdvořilá, zdrženlivá, velkorysá... V každé venkovské oblasti bylo nutné nastolit na krátkou dobu vládu teroru, protože jinak by nikdo nedokázal potlačit činnost kontrarevolucionářů nebo svrhnout moc velkostatkářů. Mao Ce-tung Konec druhé světové války a výbuchy atomových pum nad Hirošimou a Nagasaki odstartovaly novou éru v dějinách lidstva, období studené války. Svět se několikrát jen o vlásek vyhnul jadernému konfliktu. Křehká koalice Východu se Západem z doby druhé světové války se velice rychle rozpadla a stejně se rozpadl svět do sfér vlivu dvou supervelmocí. Ve "sporných" oblastech (a nejen v nich) se okamžitě rozhořelo množství lokálních konfliktů, revolucí a převratů, ve kterých se oba bloky více či méně angažovaly. Škála pomoci té či oné straně byla neobyčejně široká. Od poskytování strategicky důležitých informací přes dodávky zbraní a vysílání vojenských poradců až po přímou vojenskou účast. I když vojensko-politické tahy soupeřících stran na šachovnici studené války mnohdy zdánlivě postrádaly jakoukoliv logiku, jedno pravidlo se striktně dodržovalo. Do jednotlivých konfliktů se "viditelně" zapojila vždy jen jedna z velmocí, zatímco druhá byla odkázána na skrytou podporu. Pojem "skrytá podpora" je samozřejmě relativní. Například sovětští piloti bojující v korejské válce (o nichž se všeobecně vědělo) měli přísný zákaz létat za pozice vojsk OSN nebo nad moře, aby nedošlo k jejich případnému sestřelení a zajetí, a tím také k mezinárodním komplikacím. Nikdo si otevřený konflikt obou supervelmocí nepřál. V jednom z nejdůležitějších článků mozaiky světové politiky od konce druhé světové války do rozpadu sovětského impéria, ve válce v jihovýchodní Asii v letech 1964-1975, se bohužel naplno projevil politický a společenský chaos Spojených států amerických šedesátých let. Svou roli sehrála mimo jiné váhavost Západu, strach z nevypočitatelného Sovětského svazu a roztříštěnost názorů zemí demokratického světa, jakož i ofenziva levicových sil a názorů, projevující se zejména u americké a francouzské mládeže. Série chyb amerických politiků šedesátých a sedmdesátých let započala Kennedyho odepsáním kubánských vlastenců na Bahia de Cochines a vyvrcholila Nixonovým rozhodnutím o potupném stažení amerických vojsk z Indočíny, i když bylo jasné, že je tak vydána komunistům. Válka ve Vietnamu byla válkou, jakých zaznamenaly lidské dějiny bezpočet. Válka se všemi hrůzami, které jsou s ní nerozlučně spjaty. Válka o ovládnutí oblasti a obyvatelstva. Proč se tedy zrovna proti této válce zvedla vlna odporu do té doby nevídaná? Především to byla válka "v přímém přenosu". V tom spočívala v dané době její výjimečnost. Dennodenně sledovaly miliony lidí na obrazovkách svých televizorů to, o čem mohly dříve jen číst v novinách. Američané, jejichž země se od dob Lincolnových válečná vřava nedotkla, viděli nyní každý den jiné Američany umírat na opačné straně světa. Dalším důvodem byl fakt, že tak obrovskou koncentraci vojsk, pozemní bojové techniky a letectva svět od konce druhé světové války nezažil. Statisíce tun svržených pum, vystřelených dělostřeleckých granátů a spotřebované munice do pěchotních zbraní na tak malém území, to vše zastínilo všechny dosavadní konflikty kdekoliv ve světě. Navíc komplikovanost politických souvislostí a brutalita partyzánské války vedené v tropech dovolily komunistické propagandě vytvořit z vietnamského konfliktu vzor imperialistické agrese a krutosti. Americký voják byl běžně líčen jako cynický a ničeho se neštítící zdrogovaný zabiják, který vraždí pro potěšení. Tento obraz s nadšením přejímal senzacechtivý západní tisk, do omrzení omílající incident v My Lai, a hnutím hippies ovlivněná mládež. Bohužel s pokračováním války byl přijat i širší veřejností, neustále zahlcovanou tendenčně překroucenými zprávami. Svět prostě nechtěl vidět fotografie zuhelnatělých ostatků Montagnardů z vesnice Dak Son, upálených vietkongskými plamenomety. Nikoho nedojímaly masové hroby plné jihovietnamských civilistů postřílených "osvoboditeli" z Viet Congu a NVA nebo fotografie mladých dívek popravených komunisty ve vesnici Suoi Chau jen proto, že byly členkami organizace starající se o obnovu a rozvoj válkou zničeného venkova. Naopak. Hysterické protesty světové veřejnosti, zmanipulované komunisty mistrně vedenou propagandistickou kampaní, vyvolávaly pouze fotografie kolaborujících vesničanů eskortovaných americkými vojáky, obrázek náčelníka jihovietnamské policie Nguyen Ngoc Loana osobně popravujícího na saigonské ulici vietkongského teroristu nebo fotografie pum sypoucích se z otevřených pumovnic bombardérů B-52. Jinými slovy: nevinný, malý stát byl napaden velkou, arogantní Amerikou. Ani náznak toho, že onen "nevinný, malý stát" americkou intervenci vyprovokoval a neustále vojensky napadal své sousedy na západě a jihu. Ani slovo o tom, že "strýček Ho" soustavně odmítal mírová jednání a pouze vznášel nehorázné a drzé požadavky. Ozývaly se hlasy, že Americe po téhle zemi nic není a že ve Vietnamu by byl dávno mír, nebýt americké přítomnosti. Bohužel tyto hlasy postupně sílily. Byl to ale krátkozraký názor. Ano, mír by bezesporu byl, ale jaký? Situaci v samotném jižním Vietnamu výstižně charakterizují slova, která řekl jihovietnamský plukovník Ly Kim Ngoc nad hrobem svého otce zavražděného Viet Congem: "Komunisté hlásají, že chtějí svobodu, ale svobodu, jak si ji oni vykládají, a zabijí každého, kdo s nimi nesouhlasí." Na rozdíl od severovietnamských agresorů si jižní Vietnam nečinil nárok ani na metr čtvereční území VDR. Bránil jen svou svobodu a suverenitu. Bylo tedy správné nasazení vojenské mašinérie nejmocnějšího státu světa proti fanatické armádě demagogického diktátora s nevinně mírným úsměvem, který byl ochoten hnát své lidi na jatka, vědom si podpory jiných demagogů v Moskvě? O co tedy vlastně šlo? Spojené státy nechtěly opakovat chyby předchozích desetiletí: Den hanby 7. prosince 1941 nebo korejskou katastrofu z 25. června 1950. O kontroverznosti těchto let svědčí i to, že zatímco dvacetiletí američtí chlapci umírali v džunglích jižního Vietnamu v boji s teroristy z Viet Congu, jiní Američané mávali na pacifistických demonstracích vietkongskými vlajkami a Jane Fondová označovala v Hanoji své krajany sestřelené nad severním Vietnamem za válečné zločince. V Americe tak důležité veřejné mínění, tehdy živené utopistickými názory hippies, ovlivňované řečmi Martina Luthera Kinga a manipulované protiválečným postojem novin Washington Post a Times, se bouřilo. Válka vysávala daňové poplatníky příliš dlouho a na bojišti prakticky trvala patová situace. Nabízela se pouze dvě řešení. Buď odejít a zanechat Vietnamskou republiku napospas komunistům, nebo válku rychle a vítězně ukončit přímým útokem na zdroj a sídlo agrese, čili na VDR. Tertium non datur. Dokud existovala VDR a prostupná hranice mezi ní a Čínou, nemohla válka pro demokracii nikdy skončit vítězstvím. Komunistický režim na severu, neohlížeje se na ztráty, mohl neustále vyzbrojovat nové divize a posílat je na jatka na jih. Pro totalitní režim, a navíc v Asii, neměl lidský život nikdy valnou cenu. Otázkou ovšem zůstává, jak by se v takové chvíli zachovala druhá strana, v tomto případě Sovětský svaz a ČLR. V případě americké intervence bylo možno s určitostí očekávat drastické zvýšení dodávek zbraní ze SSSR, případně i intervenci nějakých nových čínských "lidových dobrovolníků" podobně jako v Koreji, nebo dokonce vstup rudé Číny do války, obhajovaný "přímým ohrožením ČLR". Jen těžko lze odhadovat všechny důsledky takovéhoto vývoje situace. Na druhé straně by tehdejší poměry v jižním Vietnamu takový krok spojenců plně ospravedlňovaly. Je třeba ovšem připomenout, že generál MacArthur byl za návrhy na podobně radikální řešení korejské krize zbaven funkce vrchního velitele sil OSN v Koreji. Tím jsme se ale dostali k ožehavému problému ochoty USA využít plně možností nabízených vlastním válečným potenciálem. Zde bych si dovolil ocitovat myšlenku Alexandra Kramera, jež myslím celý problém vystihuje naprosto přesně: "Pro Spojené státy dvacátého století je příznačné kolísání mezi protichůdnými filozofickými východisky, o něž se opírá americká společnost prakticky od svých počátků. Na jedné straně idealismus a snaha dostát morálním zásadám, na druhé straně pragmatismus, přerůstající někdy až v cynickou bezohlednost. Na jedné straně sklon k izolacionismu a egocentrismu, na druhé až mesiášský pocit odpovědnosti za běh světa. Konflikt těchto protichůdných tendencí, jejichž svár probíhá nejen v hlavách a srdcích jednotlivců, není samozřejmě vlastní jen Američanům. Ti by se však zřejmě mohli ucházet o patent na onu váhavost, jež jim už nejednou znemožnila dotáhnout učiněná rozhodnutí až do konce." To, že v případě Vietnamské republiky bylo zvoleno řešení opět ustupující stále se stupňujícím požadavkům druhé strany, je ostudou celého demokratického světa. Nový Mnichov byl podepsán. K čemu jinému než k mnichovské zradě lze totiž přirovnat ústup Washingtonu komunistické rozpínavosti a aroganci. Podpis pařížských "mírových" dohod zanechal Vietnamskou republiku samotnou a v podstatě vydanou na milost a nemilost vojenské mašinérii Severu, opírající se o nevysychající zdroj vojenských dodávek z Moskvy. Sovětský svaz nikdy nepolevil ve své snaze o ovládnutí Indočíny. Komunisté ale nezvítězili vojensky, jak s oblibou tvrdili a tvrdí odpůrci americké intervence nebo nezasvěcená veřejnost, nýbrž politicky. Poměry ztrát a výsledky bojových akcí hovoří více než jasně ve prospěch vojsk USA, Vietnamské republiky a ostatních spojenců. Byla to naprostá politická naivita vzbouřených mas, znuděných a zpohodlnělých všeobecným dostatkem, která odsoudila miliony lidí k temnotě totality. Kde byli všichni ti "míroví aktivisté" se svými okázalými a hlučnými demonstracemi na konci padesátých let, když bandy Viet Congu beztrestně řádily na jihovietnamském venkově, a proč se nebouřili, když muslimská Nigérie nechala pomřít hlady desetitisíce lidí v separující se Biafře nebo když kambodžští Rudí Khmérové, děti asijské revoluce, vyhladili téměř polovinu vlastního národa? Demokracii si musí každý národ vybojovat a bojoval o ni i jižní Vietnam. Bohužel v boji o ni prohrál zásluhou ukřičených "takybojovníků" za svobodu. Pád Saigonu dal za pravdu Eisenhowerově teorii "padajícího domina" a zůstal černou skvrnou na štítě Západu, a zvláště Spojených států amerických. Davy pokřikujících asociálních živlů, freneticky jásajících při projevech svých předáků na protestních manifestacích, triumfovaly. Churchillovské "V", oblíbené gesto protiválečných demonstrantů, nakonec přece jen znamenalo vítězství. Bylo ale vítězstvím komunistické diktatury, expanze, teroru a popírání lidských práv. PROLOG Někdy může mít zabíjení zatraceně blízko k morbidnímu humoru. Smrt byla naším stálým společníkem, snad proto chlapci říkali věci jako: "Můžu si vzít tvůj foťák, když tě dneska zabijou?" Sgt. Ron Chapman, střelec vrtulníku, Vietnam 1967-68 Když v létě 1945 kapitulovaly japonské jednotky na území Francouzské Indočíny a když Francie, hodlající obnovit své koloniální panství v této části světa, vyslala do oblasti svá vojska, nikdo určitě ještě netušil, že se zakrátko v jihovýchodní Asii rozhoří jeden z nejničivějších válečných požárů druhé poloviny 20. století. Snaha Francouzů od počátku narážela na záměr komunisty Ho Či Mina vytvořit z Indočíny další článek sovětské říše. Trpkou příchuť dodává situaci fakt, že se Ho Či Min dostal k moci díky přispění OSS, předchůdce CIA. Tehdy, tři týdny po japonské kapitulaci, v tzv. srpnové revoluci, provedla Ho Či Minova klika s požehnáním OSS převrat. Byla to od Spojených států chyba, protože tak pouze dopomohly k moci bezohlednému fanatikovi. Amerika si pozdě uvědomila svůj omyl a nepomohlo už ani financování francouzských válečných výloh. V letech 1953-54 hradily USA již 80 % francouzských nákladů na válku v Indočíně. Ukončením korejské války se totiž rázem uvolnily ruce Rusku a především komunistické Číně, a Mao Ce-tungovi už nic nebránilo dodávat Viet Minhu obrovské množství ruských zbraní a v neposlední řadě vysílat poradce a jednotky čínských "lidových dobrovolníků", ostřílených v bojích na Korejském poloostrově. 8. května 1954 kapitulovala pod náporem lidských vln Viet Minhu generála Giapa a před ruskými a americkými děly (čínská kořist z Koreje) pevnost Dien Bien Phu a s ní i francouzská koloniální nadvláda. 21. července téhož roku byly v Paříži podepsány dohody o rozdělení Indočíny. Vedle států Laos a Kambodža, existujících již od roku 1950, zde vznikly další dva státní útvary. Vietnam byl dočasně rozdělen 17. rovnoběžkou na komunistický sever (Vietnamská demokratická republika) a nacionalistický jih (Vietnamská republika). Předpokládalo se, že do dvou let budou v obou částech země uskutečněny svobodné volby pod mezinárodním dohledem a že dojde ke znovusjednocení. Celá věc ale měla háček. Signatáři dohod se staly pouze VDR a Francie. Dohody nepodepsaly USA ani delegace jižního Vietnamu, nehodlající akceptovat jakékoliv ústupky hegemonistickým chutím komunistů, a nebyly tedy jejími závěry vázány. Zkušenost z Koreje byla ještě příliš živá. Je třeba si uvědomit, že hlavní příčinou válek v jihovýchodní Asii po druhé světové válce byla snaha Ho Či Mina a jeho nástupců řízených z Moskvy ovládnout celou Indočínu, tedy i Laos a Kambodžu. Pouze VDR hanojské a moskevské špičce nestačila. Během roku 1956 se na území jižního Vietnamu objevily první skupiny komunistických guerill - pozdější Viet Cong. Jejich vytvoření bylo ulehčeno tím, že po roce 1954 došlo k rozsáhlé migraci obyvatelstva z VDR do jižního Vietnamu a naopak. Sever si ale na Jihu ponechal dostatek svých agentů, kteří pak začali s organizováním partyzánských skupin a prováděním ozbrojených protivládních akcí. Tito partyzáni, vycvičení a vyzbrojení VDR, začali podnikat teroristické útoky na vojenské i civilní cíle a zahájili, podle scénáře diktovaného Hanojí, kampaň zastrašování obyvatelstva. K volbám nedošlo, a zatímco se Jih snažil pomalu rozvíjet svou infrastrukturu, na Sever proudilo po železnici z ČLR a po moři ze SSSR stále více zbraní a Ho Či Min se chystal k tažení na jih. Viet Cong mu měl vytvořit podmínky pro převzetí moci. CESTA K VÁLCE (1954-1964) Zásadou bylo nejdříve střílet a až pak se ptát. Tim Page Mám pro vás plovoucí cíl. Nejedná se o cvičení, opakuji, nejedná se o cvičení. Z hlášení pilotům F-8 z můstku USS Ticonderoga 2. srpna 1964 Zatímco komunisté, opájející se vyhlášením VDR a vítězstvím u Dien Bien Phu, řinčeli zbraněmi, dostal se v Saigonu k moci proamericky orientovaný Ngo Dinh Diem. V červenci 1954 jej císař Bao Dai jmenoval prvním premiérem jižního Vietnamu. V této době se začala formovat nová armáda, jejíž výcvik vedli zpočátku francouzští důstojníci. Francouzské oddíly se stáhly ze Severu a zůstaly pod velením generála Elyho v jižním Vietnamu do dubna 1956. 22. října 1954 schválil prezident Eisenhower program vojenské pomoci jižnímu Vietnamu. Američtí vojenští poradci působící ve Vietnamu už za francouzské intervence začali od Francouzů postupně přebírat úkoly spojené s výcvikem saigonských jednotek a již v únoru 1955 americká vojenská mise MAAG (Military Assistance Advisory Group) pod velením generála Johna W. O'Daniela kompletně převzala výcvik celé jihovietnamské armády. Ta se na jaře 1955 s konečnou platností vypořádala s ozbrojenými nábožensko-politickými sektami Hoa Hao, Binh Xuyen a Cao Dai, destabilizujícími situaci v zemi. 1. července 1955 oficiálně vzniklo vojenské letectvo Vietnamské republiky (VNAF). Ve svých počátcích se VNAF skládalo ze dvou spojovacích squadron vybavených typem L-19 (byly to 1. LS z Bien Hoa, v listopadu přesunutá do Da Nangu, a 2. LS v Nha Trangu) a z jedné transportní squadrony s letouny C-47 (1. TS v Tan Son Nhutu). 1. června následujícího roku vznikla oficiálně v Bien Hoa první bojová peruť VNAF: 1. FS, disponující letouny F 8F Bearcat. V počáteční fázi vzniku nového státu bylo třeba nejen zajistit bezpečnost před hrozbou ze severu, ale také postavit pevné základy státní správy. Proto dal premiér Diem na 23. října 1955 uspořádat referendum. Toto poměrem hlasů 5 700 000 ku 64 000 rozhodlo o sesazení Bao Daie a následně byla 26. října vyhlášena Vietnamská republika. Prezidentem byl zvolen Ngo Dinh Diem. O rok později dostal nový stát svou ústavu. Od samého počátku své existence se Vietnamská republika orientovala na Spojené státy americké. V květnu 1957 podnikl prezident Diem státní návštěvu USA a při této příležitosti označil spolu s prezidentem Eisenhowerem komunisty za "pokračující hrozbu pro bezpečnost všech svobodných národů Asie". Na sklonku roku 1957 začaly do jižního Vietnamu přicházet první jednotky 1. SFGA. Příslušníci Special Forces začali v Commando Training Center v Nha Trangu s výcvikem jihovietnamských vojáků v nekonvenčním způsobu boje. Jednotky dalších SFGA následovaly. Koncem srpna 1959 se v jižním Vietnamu konaly druhé parlamentní volby. I když Ngo Dinh Diemova strana opět zvítězila, v zemi se již začaly ozývat hlasy proti Diemově politice poznamenané korupcí. Toto byl počátek politické nestability v zemi a zárodek převratů. Koncem roku 1959 bylo v zemi již přes 300 amerických poradců soustředěných v MAAG. Přes probíhající výcvik nebyla saigonská armáda s to účinně zasahovat proti stále aktivnějším partyzánům. Konvenční způsob boje, ke kterému byla armáda cvičena, absolutně nevyhovoval specifikům partyzánské války vedené v tropické džungli. Tato vyžadovala pohyblivost a rychlé manévry menších jednotek, čehož zatím nebyli jihovietnamští vojáci schopni. Viet Congu se dařilo citelně zasahovat a rychle unikat. Následujícího roku stoupl proto počet příslušníků MAAG na 685, ale ani to pochopitelně nepřineslo žádné řešení. Rok 1960 byl ve znamení voleb v USA i VDR. V dubnu podepsaly USA a Vietnamská republika dohodu o přátelství a vzájemné pomoci, která samozřejmě v prvé řadě znamenala podporu úsilí Saigonu zlikvidovat komunistické povstalce, podepřenou zvýšenými dodávkami zbraní. Na Severu zvolilo v červnu Národní shromáždění, které vzešlo z květnových voleb, Ho Či Mina opět prezidentem. O jiném výsledku "voleb" nikdo ani neuvažoval. V USA nastoupil na post prezidenta třiačtyřicetiletý John Fitzgerald Kennedy. Podle něj představoval jižní Vietnam "základní kámen svobodného světa v jihovýchodní Asii", jak se vyjádřil již v červnu 1956. Od roku 1960 začaly nad Vietnamem operovat fotoprůzkumné letouny RF-101 VooDoo. Z Kadena AFB na Okinawě startovaly RF-101C ze svazku 15. TRS a z thajského mezinárodního letiště Don Muang vzlétaly RF-101C od 45. TRS.* Koncem roku se brigáda výsadkářů neúspěšně pokoušela sesadit Ngo Dinh Diema, obviňujíc jej z korupce a potlačování svobod. Na Severu došlo 20. prosince 1960 k formálnímu založení tzv. Fronty národního osvobození jižního Vietnamu (NLF). Jejím předsedou se stal Nguyen Huu Tho a generálním tajemníkem Nguyen Van Hieu. Jednalo se ale pouze o formální akt. Jednotky Viet Congu již několik let terorizovaly jihovietnamský venkov. Jen během roku 1960 měli komunističtí partyzáni na svědomí téměř 3000 vražd a únosů. 1. dubna 1961 došlo ke srážkám mezi jihovietnamskými oddíly v provincii Kien Hoa a 3. dubna zaplatilo téměř 100 komunistů životem za svůj útok proti Ben Catu, severně od Saigonu. 9. května 1961 přicestoval do Saigonu viceprezident Johnson a přislíbil Diemovi rozšíření americké hospodářské a vojenské pomoci. Během Johnsonovy návštěvy podepsal Kennedy 11. května 1961 rozkaz k zahájení speciálních operací v oblasti DMZ (demilitarizovaná zóna) kolem 17. rovnoběžky, jejichž cílem bylo zastrašit potenciální severovietnamské útočníky a jednotky Viet Congu, které se po absolvování výcviku na Severu vracely do jižního Vietnamu. Diverzní akce v pohraničních oblastech prováděly jihovietnamské speciální jednotky. Další akce spočívaly ve shozu propagandistických letáků na severovietnamské straně DMZ. Dále prezident schválil vyslání dalších 400 příslušníků Special Forces a stovky vojenských poradců. Již v září, po ofenzivě Viet Congu v provincii Kon Tum a okolních oblastech, byla do Vietnamu vyslána mise generála Maxwella Taylora, vojenského poradce prezidenta Kennedyho, aby posoudila situaci a zvážila další kroky USA. Vzhledem k vážnosti zjištěných faktů rozhodl Kennedy v listopadu o materiálním posílení jihovietnamské armády (ARVN). 13. listopadu byla zahájena operace "Mule Train". Do Vietnamu byly vyslány tři roty vojenských vrtulníků H-21 Shawnee a jedna letka šestnácti letounů C-123 Provider. Na nákladní loď USS Card bylo 21. listopadu naloděno 33 strojů od 8. a 57. TC(LH) a po jedenadvaceti dnech plavby, 11. prosince, zakotvila tato loď v jihovietnamských vodách. Vrtulníky CH-21 pak přelétly na základnu Tan Son Nhut. Spolu s vrtulníky bylo do Vietnamu vysláno i 400 příslušníků US Army, určených k jejich pilotování a údržbě. První stroje C-123 od 346. TCS (odstartovaly z Pope AFB v Severní Karolíně) přistály na základně Tan Son Nhut severozápadně od Saigonu 2. ledna 1962. Tyto letouny se bezprostředně po příletu zapojily do operace "Ranch Hand". Pod tímto názvem se skrýval postřik oblastí s koncentrací Viet Congu defolianty Agent Orange, White a Blue. V první fázi šlo o džunglí porostlou oblast mezi Bien Hoa a Vung Tau. Později byl postřikem zbaven vegetace hlavně pás kolem kambodžských hranic. Právě ze sousední Kambodže docházelo nechvalně známou Ho Či Minovou stezkou k infiltraci jednotek Viet Congu a později i NVA do jižního Vietnamu. Defolianty byly v největší míře nasazeny v provinciích Binh Dinh, Quang Nam, Quang Ngai, Thua Thien a Tay Ninh. V oblastech zbavených přirozeného přírodního krytu bylo možno mnohem lépe sledovat přesuny komunistických jednotek (jinak velice těžce zjistitelných) a zvýšila se také efektivita likvidace partyzánů ze vzduchu. Postřiky byla také ničena úroda na polích v oblastech kontrolovaných Viet Congem. Není jistě třeba uvádět, jaké to mělo důsledky pro vesnické obyvatelstvo, které v těchto oblastech zůstalo. Zákony partyzánské války v džungli byly k prostým vesničanům nemilosrdné a nespravedlivé. Potravin neměli komunisté nikdy nazbyt. Sever je v dostatečné míře zásoboval jen zbraněmi a střelivem, ale o obživu se musel Viet Cong starat sám. A obstarával si ji plundrováním zásob vesničanů. Na jedné straně tak v postižených oblastech ničily vesničanům úrodu na rýžovištích defolianty a na straně druhé partyzáni, kteří ukradli, co zbylo. Postřiky obvykle prováděly tříčlenné roje letounů C-123 upravených na verzi UC-123B, doprovázené dvojicí A-1, případně A-26. Jeden C-123 vybavený postřikovacími ráhny a nádrží na 3600 litrů chemikálie byl během dvou minut schopen "pokrýt" pás o šířce 70 metrů a délce 15 kilometrů. Při této operaci ztratili Američané 2. února 1962 svůj první letoun ve vietnamské kampani (C-123 sestřelený Viet Congem).* K postřikování se používal i upravený vrtulník UH-1. Vybaven rozprašovacím zařízením a nádrží na 780 litrů defoliantu dokázal tento stroj při jednom letu pokrýt chemikálií 13 ha území. Účinky postřiku se projevovaly nejpozději do čtyřiceti hodin. Provádění postřiků pokračovalo až do roku 1972. V rámci operace "Mule Train" přibyly do Vietnamu i první výše zmíňené vrtulníky armády USA, které měly zvýšit pohyblivost saigonských jednotek zasahujících proti nepříteli. 22. prosince 1961 proběhlo první společné cvičení čtyřiceti CH-21C a jihovietnamských výsadkářů, kteří se měli připravit na úzkou spolupráci s tímto novým prostředkem vedení války v jejich regionu. Již následujícího dne odstartovaly americké vrtulníky k první bojové akci: operaci "Chopper". Jejím cílem byl přepad a likvidace partyzánské základny a vysílačky ve vesnici Duc Hoa, asi 15 kilometrů východně od Saigonu. Operace se zúčastnilo 30 CH-21 a 1000 jihovietnamských výsadkářů. Bojovníci Viet Congu byli sice dokonale překvapeni, ale bohužel špatný výběr LZ, kterou se ukázalo rozbahněné pole, komplikující hladké provedení výsadku, jim dovolil částečně zkonsolidovat obranu. I když operace nakonec skončila naprostým úspěchem, podařilo se komunistům sestřelit Shawnee č. 56-2018 ze stavu 57. TC(LH). Byl to první americký vrtulník ztracený ve Vietnamu.* 2. ledna 1962 byla provedena podobná operace a vrtulníky s výsadkem na palubách tentokrát přistávaly v džungli. 22. prosince 1961 byl Viet Congem zabit americký důstojník James Davis. V pozdější citaci prezidenta Johnsona byl vzpomenut jako "první Američan, který padl za obranu naší svobody ve Vietnamu".** Počátek roku 1962 znamenal zvýšení počtu amerických vojáků na více než 3000. Ovšem posilování početního stavu se týkalo také vojáků SF. Dne 7. února dorazili do Saigonu příslušníci 5. skupiny zvláštních sil. Zelené barety z 5. SFGA představovaly další jednotku, která mohla provádět efektivní výcvik jihovietnamské armády a připravit ji pro partyzánskou válku. Zelené barety také prováděly výcvik loajálních horských kmenů, bránících se teroru Viet Congu. 8. února pak ohlásilo ministerstvo obrany Spojených států vytvoření vojenského velitelství USA v jižním Vietnamu - MACV (Military Assistance Command, Vietnam) pod vedením generála Paula Harkinse. Již v březnu absolvovalo nově zřízené velitelství křest ohněm, když poprvé řídilo v provincii Binh Duong boje proti Viet Congu. Jedním z nejdůležitějších úkolů, které MACV/SOG v následujících letech plnilo, byl i průzkum Ho Či Minovy stezky, prováděný v Laosu v rámci operací "Shining Brass" a "Prairie Fire" a v Kambodži v rámci operace "Daniel Boone". Mezi další úkoly patřily likvidace základen a výcvikových táborů Viet Congu ze hranicemi Vietnamské republiky, diverzní akce a sabotáže v týlu nepřítele, vyhledávání a záchrana Američanů, kteří padli do zajetí, kladení min a nástrah na logistických stezkách Viet Congu a NVA (operace "Eldest Son"), likvidace vysokých komunistických velitelů atd. I když se vyslání vrtulníků CH-21C do Vietnamu ukázalo jako šťastné rozhodnutí, Shawnee přece jen nebyly nejideálnějšími stroji pro toto bojiště. Jejich největší nevýhodou byl jejich malý akční rádius. Kvůli tomuto handicapu mohly výsadky z těchto vrtulníků zasahovat jen v nejbližším okolí hlavního města. Vrtulník jiného typu ale prozatím nebyl k dispozici, a tak byl tento problém vyřešen tím nejjednodušším způsobem. 25. ledna byly do Vietnamu přesunuty CH-21 od 93. TC(LH) a tato jednotka se usadila v Da Nangu. K první akci její vrtulníky odstartovaly 1. února a těžiště její práce spočívalo v zásobování táborů SF. Spolu s vrtulníky se ve Vietnamu 8. února objevila jednotka, která se měla starat o technické zabezpečení a zásobování vrtulníkových bází: 18. AC, disponující víceúčelovými letouny U-1 Otter. Neustálé útoky na vojenská zařízení USA vedly v únoru r. 1962 prezidenta Kennedyho k rozhodnutí povolit americkým vojákům použití zbraní, budou-li napadeni. Prezident však upozornil, že se z vojáků USA nestanou "bojové jednotky v obecně chápaném slova smyslu". Na konci měsíce došlo k dalšímu vystoupení proti Diemovi. Dva piloti VNAF zaútočili v Saigonu se svými stroji A-1 Skyraider na prezidentský palác. Jeden letoun byl sestřelen a pilot zajat, druhý letoun odletěl do Kambodže, kde při přistání v Phnompenhu havaroval. Diem vyvázl nezraněn. V březnu probíhalo na Filipínách cvičení SEATO s názvem "Tulungan". Účastnily se jej i vrtulníky CH-34 od HMM-362. 22. března dostal velitel této jednotky, Col. Archie J. Clapp, rozkaz k přesunu svých vrtulníků na základnu Soc Trang. 1. dubna se vrtulníky jednotky nalodily na palubu USS Princeton, který vyplul do Vietnamu. 8. dubna přistály na letišti v Soc Trangu první letouny s pozemním personálem. Kromě vrtulníků CH-34 měly na základně bázovat i tři pozorovací Cessny OE-1 z VMO-2 a jeden transportní C-117. 15. dubna zakotvil USS Princeton 20 mil od ústí Mekongu a jednotka se přesunula na svou novou základnu. Oficiálně tak vznikl Task Unit 79. 5. 5, přezdívaný "Shufly", první jednotka ze svazku USMC ve Vietnamu. K první akci jednotky vzlétly dva vrtulníky již tři dny po příjezdu do Soc Trangu, když převážely náklad z Ca Mau do Binh Hungu. První bojové akce se stroje "Shufly" zúčastnily 24. dubna, kdy v rámci operace "Nightingale" přepravily 591 vojáků 21. pěší divize ARVN. Jeden CH-34 musel po zásahu zbraní Viet Congu nouzově přistát, ale byl zachráněn. Vrtulníky HMM-362 nejčastěji operovaly ve spolupráci s 5., 7. a 21. pěší divizí ARVN. Právě vojáci 7. pěší divize vykonali 20. července v oblasti Saigonu z vrtulníků "Shufly" první noční výsadek. 2. srpna vojáci dvou praporů jihovietnamské 1. výsadkové divize napadli a zničili hlavní stan 5. vojenského okruhu Viet Congu v oblasti Do Xa. Výsadkáři byli na místo akce dopraveni vrtulníky 93. TC(LH) a deseti vrtulníky jihovietnamské 1. HS. Tato akce byla zároveň první větší akcí provedenou za podpory vrtulníků v I. CTZ. V roce 1962 začaly vzdušný prostor Vietnamské republiky narušovat dvouplošníky Antonov An-2 919. transportního pluku severovietnamského letectva, převážející na palubě zásoby a zbraně pro Viet Cong. Posádky Antonovů kopírovaly terén ve výšce maximálně 30 metrů, takže jejich letouny kamuflované olivově zelenou barvou byly na pozadí džungle prakticky neodhalitelné. V září byly do Vietnamu přesunuty další dvě roty vrtulníků: 33. a 81. TC(LH) a všechny vrtulníkové jednotky byly sloučeny v 45. TB. 30. září pak během operace "Lam Son II" v provincii Quang Ngai sestřelil Viet Cong dva z dvanácti CH-21 od 93. TC(LH) účastnící se této operace. Zemřelo šest lidí a dalších deset bylo zraněno. 18. září vykonala "nová" HMM-163 (stroje patřily HMM-362, ale personál byl vyměněn) první akci ze základny v Da Nangu. Odtud HMM-163 podporovala jednotky 1. a 2. pěší divize ARVN a posádky táborů Special Forces. 30. října se na základně Tan Son Nhut objevily pod velením Maj. R. J. Runkleho vrtulníky UH-1A jednotky UTTHCO (Utility Tactical Transport Helicopter Company). Do této doby procházely UH-1 zkouškami v Thajsku a na Okinawě. V listopadu byla UTTHCO posílena jedenácti novými UH-1B. Příslušníci této jednotky měli, stejně jako všichni Američané ve Vietnamu, statut poradců a jako takoví mohli pouze opětovat palbu. Přesto od 16. října 1962 do 15. března 1963 zlikvidovali piloti UH-1 při 1800 hodinách letu asi 250 příslušníků VC a sami přišli o jeden Huey. Během roku dosáhl početní stav Američanů ve Vietnamu čísla 11 000. Ke 2. lednu 1963 stoupl počet Američanů padlých v bojích od začátku americké angažovanosti v konfliktu na 30. Bylo to poté, co se komunistům podařilo u vesnice Ap Bac v deltě Mekongu sestřelit pět amerických vrtulníků (čtyři H-21 a jeden UH-1). ARVN po zjištění asi 400 příslušníků 514. praporu VC operujících poblíž vesnice počítala se snadným vítězstvím, zvláště když útok měla vést přesila pěchoty a oddíl jihovietnamských Rangers, podporované transportéry M-113, deseti vrtulníky CH-21 od 93. TC a pěti UH-1 od UTTHCO, a dokonce letadly jednotky "Farm Gate" (viz vysvětlivky: VNAF). Celé akce se kromě toho účastnilo 51 amerických poradců. Když vrtulníky začaly na místo přivážet první jihovietnamské vojáky, nic nenasvědčovalo tomu, že by mohly nastat vážné komplikace. V 10.30 hod. byla vysazena čtvrtá vlna jihovietnamského desantu a vrtulníky se chystaly odletět na základnu v Tan Hiepu pro další Jihovietnamce. První čtyři stroje odstartovaly bez problémů, ale pátý již byl sražen komunistickou palbou. Jeho posádku se snažila zachránit posádka šestého stroje, ale i ten byl zničen. Na komunistická postavení okamžitě zaútočily UH-1, ale dosáhly jedině toho, že jeden z nich byl sestřelen (jeho střelec Sgt. W. Deal zahynul). Samozřejmě vypukl neuvěřitelný zmatek, 3000 vojáků 7. divize ARVN se dostalo do zničující palby samopalů a kulometů a přistávací zóny pro vrtulníky byly ostřelovány raketami. Hodně obětí má na svědomí panická střelba, kterou do vlastních řad vedli dezorientovaní Jihovietnamci. Komunistům se navíc pod příkrovem tmy podařilo z obklíčení vyklouznout. Ztráty na straně spojenců byly značné. Padlo 65 vojáků ARVN a 3 američtí poradci. 6 Američanů a 106 Jihovietnamců utrpělo zranění. Kromě sestřelení pěti vrtulníků se komunistům podařilo poškodit dalších jedenáct. Přes veškerou palebnou sílu jihovietnamských vojáků padlo pouze 12 partyzánů. Debakl u Ap Bacu značně otřásl sebedůvěrou jihovietnamských vojáků a jejich velitelů. Nízká bojová morálka a frustrace z vlastní nemohoucnosti se tak ještě více prohloubily. Americká strana pod tlakem neúspěchu u Ap Bacu povolila v únoru posádkám vrtulníků UTTHCO volnou ruku ve výběru cílů, samozřejmě za jejich pozitivní identifikace. Od března začali na 63-90denní bojové túry k jednotkám vrtulníků CH-21 přicházet kulometčíci 25. pěší divize US Army. Zároveň byl do Plei Ku převelen 52. AB, kterému mělo podléhat řízení všech vrtulníkových operací v II. CTZ. Nevyhovující CH-21 byly postupně nahrazovány výkonnějšími a pohyblivějšími UH-1B. Vzhledem k problémům s dodávkami vrtulníků tohoto typu byly ale poslední Shawnee staženy až v srpnu 1964. 27. dubna ztratila svůj první vrtulník ve Vietnamu USMC. Palba Viet Congu jej zasáhla během operace "Back Phuong XI". Jeden z pilotů, Capt. V. R. Hughes, byl vážně zraněn. V květnu zahájila jihovietnamská vláda kontroverzní program stěhování venkovského obyvatelstva z míst s největší aktivitou partyzánů do tzv. strategických vesnic. Saigon se na jejich vybudování rozhodl vydat 17 milionů USD. Byl to ne příliš šťastný pokus izolovat venkovské obyvatelstvo od guerill Viet Congu, vynucený oblíbenou komunistickou taktikou přenášet boj do hustě osídlených oblastí. Tento krok určitě nepřispěl k popularitě Ngo Dinh Diema, kterou ještě více otřásla další protestní akce. 10. června se na protest proti Diemově politice údajně upřednostňující katolickou menšinu na úkor buddhistů upálil buddhistický mnich Ngo Quang Duc. V následujících měsících zorganizovali buddhisté další demonstrace a sebevraždy (občanské nepokoje podněcované buddhisty vyvrcholily v roce 1965 v Da Nangu). Diemův osud se začal naplňovat. První dva listopadové dny provedla skupina generálů v čele s Duong Van Minhem převrat. Diem a jeho bratr, šéf tajné policie Ngo Dinh Nhu, byli "na útěku" zastřeleni. Důvodem převratu byl narůstající odpor k Diemově rodinnému klanu a absolutní neschopnosti státního aparátu, prostoupeného korupcí. To se logicky projevovalo i na bojišti, kde saigonské jednotky s upadající morálkou nebyly schopny čelit ani menším akcím Viet Congu. Převrat byl proveden s Kennedyho vědomím a požehnáním. Americký prezident viděl ve svém jihovietnamském protějšku hlavního viníka dosavadních neúspěchů v boji s komunisty. Do konce roku 1964 se pak v Saigonu vystřídalo několik vojensko-civilních vlád a všechny si kladly za cíl definitivně porazit komunistické povstalce. Všechnu vinu za neúspěchy ale nelze svalovat jen na Diema a jeho vládu. Odcházející Francouzi totiž zanechali svou bývalou kolonii v tak zuboženém stavu, že nebylo možné, aby náprava přišla již po několika letech. Mnoho amerických politiků, a dokonce i pozdější prezident Johnson, považovali Diema za nejschopnějšího muže v jihovýchodní Asii. Pravdou je, že sám Kennedy se dopouštěl vážných omylů a celá jeho politika ve Vietnamu byla prostoupena značnou nerozhodností. Vysílání nových a nových poradců nemohlo rozhodně přivodit zvrat v konfliktu. Na otevřené provokace a agresi ze strany Severu měl spíše odpovědět přímým útokem. Takto jen hloub a hloub zabředával do bažiny neúčelných rozhodnutí. Zatímco na Jihu se saigonská armáda marně pokoušela účinně zakročit proti čím dál tím bojovnějším partyzánům, Sever si v bezpečí svých hranic vyzbrojoval nové a nové jednotky. Ty se pak Ho Či Minovou stezkou přesouvaly přes Laos a Kambodžu do jižního Vietnamu, aby mohly v případě potřeby opět uniknout za kambodžskou hranici, kam vládní vojska pochopitelně nesměla. Celá situace svou marností připomínala příslovečný boj s drakem, kterému po useknutí jedné hlavy narostou dvě další. Deset dní po Diemově smrti podlehl atentátu i J. F. Kennedy. Krátce poté složil prezidentskou přísahu dosavadní viceprezident Lyndon B. Johnson. V červenci 1963 umístila USAF v Bien Hoa první leteckou jednotku FAC (Forward Air Control), určenou ke vzdušnému průzkumu okolí cest a táborů a navádění a koordinaci dělostřelecké palby (Artillery Observation). Jednalo se o 19. TASS, disponující letouny O-1 Bird Dog. Posádky O-1, složené často z amerického pilota a jihovietnamského pozorovatele, měly také za úkol raketami, kouřovými a fosforovými granáty či světlicemi značkovat cíle a navádět na ně bojová letadla. Po 19. TASS následovaly 20. TASS (Da Nang), 21. TASS (Nha Trang) a 22. TASS (Bien Thuy). Určitý počet černě kamuflovaných Cessen O-1 určených k průzkumným letům nad Ho Či Minovou stezkou operoval z Thajska. 24. března 1964 pak jeden O-1E zatoulaný při misi FAC nad kambodžské území sestřelil T-28 z Khmer Air Force. Vietnamsko-americká posádka Cessny O-1 při incidentu zahynula. Koncem roku 1963 zahájily výzvědné letouny U-2 Spyplane ze stavu 4080. SRW v rámci akce s krycím názvem "Lucky Dragon" (název byl později změněn na "Trojan Horse" a posléze na "Giant Dragon") špionážní lety nad územím VDR.* 2. ledna 1964 vydal prezident Johnson pokyn k vypracování operačního plánu 34 A, značně rozšiřujícího provádění odvetných diverzních akcí na území VDR. Tento krok byl pouze vyústěním napjaté situace, kterou Hanoj vyvolala svou nejnovější aktivitou. Na území Vietnamské republiky se totiž ve stále hojnějším počtu začali objevovat vojáci pravidelné severovietnamské armády (NVA). Nátlakovými akcemi, jako byla od 1. února realizace operačního plánu 34 A, chtěl Johnson přinutit Hanoj, aby přerušila podporu Viet Congu a zastavila pronikání svých jednotek na Jih. Operace v rámci "Operation Plan 34 A" probíhaly uvnitř DMZ, na severu VDR a na ostrovech v Tonkinském zálivu. Příslušníci jihovietnamských speciálních jednotek, přepravovaní na místa akcí letadly nebo rychlými čluny, náložemi likvidovali mosty, ničili úseky silnic a železnic, unášeli vyšší důstojníky NVA atd. Posádky jihovietnamských vojenských plavidel pak "pod dohledem" válečných lodí 7. flotily USA ostřelovaly pobřežní severovietnamská vojenská zařízení. Americká plavidla zároveň v rámci operací "DeSoto Patrols" monitorovala obranný systém VDR. 27 letounů T-28 Trojan bázujících v Laosu, opatřených laoskými výsostnými znaky a pilotovaných thajskými dobrovolníky, útočilo na komunistické cíle v Laosu a v pohraničních oblastech severního Vietnamu. Na jihovietnamském bojišti se zatím začaly stále více prosazovat velké vrtulníkové akce (v polovině roku 1964 měli Američané k dispozici již 259 vrtulníků), kterých se účastnilo až několik desítek strojů. Jeden ze strojů, vybavený několika radiostanicemi, vždy fungoval jako létající velitelství. Útočné vrtulníky tvořily taktické jednotky po dvou ("Light Fire Team") nebo po třech ("Heavy Fire Team") strojích, přičemž pět až sedm útočných vrtulníků bylo určeno jako doprovod pro 20 až 25 transportních strojů. Přílet k místu akce se uskutečňoval v letové hladině 500 metrů, což byla hranice účinného mířeného dostřelu pěchotních zbraní. Přistávací manévr pak probíhal za pročesávací palby z palubních kulometů. Palbu obyčejně řídil velitel pěší jednotky určené k výsadku nebo jeho americký poradce. Jeden UH-1 během první fáze nasazení v akcích tohoto typu převážel až deset Jihovietnamců, ale po několika haváriích byl tento počet snížen na sedm až osm. Na základnách vrtulníků navíc fungovaly tzv. "Eagle Flights" - týmy vrtulníků UH-1 a jihovietnamských Rangerů provádějících co nejrychlejší zásahy proti zjištěným jednotkám partyzánů. V dubnu vypracoval Washington na základě údajů získaných špionážními U-2 během "Lucky Dragon" tzv. "Operation Plan 37-64", seznam 94 cílů, jejichž zničení by přivodilo rozvrat a úpadek severovietnamského průmyslu a oslabení vojensko-ekonomického potenciálu země. Tento stav by pak, jak ve Washingtonu doufali, přinutil Hanoj zasednout k jednacímu stolu. V noci ze 4. na 5. července 1964 se v provincii Plei Ku podařilo Viet Congu dobýt výcvikový tábor Special Forces v Polei Krongu, kde se komunisté zmocnili zbraní a munice. V táboře zahynulo 41 Jihovietnamců a dva američtí poradci byli zraněni. Úspěchem povzbuzení komunisté pak o dva dny později zaútočili na tábor CIDG (Civilian Irregular Defense Group) a Special Forces v Nam Dongu v provincii Thua Thien, nedaleko Khe Sanhu. Tábor Nam Dong založily v roce 1963 na troskách bývalé francouzské pevnosti americké Zelené barety. Vnější část tábora (350 Ř 250 m) byla chráněna dvojitou linií se zátarasy z ostnatého drátu a obrannou linií zákopů. Vnitřní část (125 Ř 80 m) byla rovněž chráněna ostnatým drátem a navíc čtyřmi řadami záseků. Obránci disponovali minomety ráže 81 a 60 mm. Skupině A-726 ze 7. SFGA velel veterán korejského tažení, Capt. Roger Donlon. Dále se posádka tábora skládala ze 121., 122. a 123. roty jihovietnamských CIDG (složených z příslušníků různých horských kmenů - obecně zvaných Montagnardi), padesáti příslušníků kmene Nung vedených Le Tse Tungem a sedmi příslušníků jihovietnamských speciálních jednotek LLDB (Lac Luong Dac Biet). Táboru velel kapitán Tran Van Lich. V oblasti byl až do poloviny června 1964 relativní klid. Teprve potom se začala situace měnit. Dříve přátelské venkovské obyvatelstvo bylo najednou vystrašené a k posádce v táboře se chovalo stále odměřeněji. Hlavně Američané proto začali být ostražitější a začali podnikat opatření pro případ nenadálého "překvapení". Donlon zesílil hlídky na vnější obranné linii a na 6. července plánoval vyslat do okolí Nam Dongu zesílené průzkumné oddíly, jež měly prověřit situaci v oblasti. Všechno ale dopadlo jinak. 6. července v 02.26 hod. dopadl na americké velitelství v táboře minometný granát. V příštím okamžiku byl granáty z minometů a bezzákluzových děl zasypán celý tábor. Po ukončení silného ostřelování se na tábor začaly valit vlny Vietnamců. Jejich síla byla odhadnuta nejméně na dva prapory (asi 900 lidí). V táboře ale komunisté narazili na zuřivý odpor Montagnardů z CIDG, kteří je na nějakou dobu zadrželi na vnější obranné linii. Všichni Američané byli již v první fázi útoku zraněni, ale snažili se zvládnout situaci a zformovat Nungy do co nejefektivnější obrany vnitřní části tábora. Potřebný čas jim k tomu poskytl houževnatý odpor Montagnardů na vnějším perimetru. Stanoviště samotného Donlona bylo pod stálým přívalem ručních granátů, které ale byly naštěstí nevalné kvality a většina z nich vůbec nevybouchla. Štěstí jej ale opustilo, když před ním explodoval minometný granát, a Donlon byl po celém těle zraněn střepinami. Čtyři hodiny po půlnoci, když už situace vypadala skutečně katastrofálně, palba utichla a z amplionů se do noci ozval požadavek velitele komunistů na bezpodmínečnou kapitulaci obránců. V opačném případě měli být v dobytém táboře všichni pobiti. Ve stejnou chvíli se ale objevil již na počátku útoku přivolaný letoun, který světlicemi osvětlil tábor i okolí. Obránci i útočníci si uvědomili, že bude následovat letecký útok. Povzbuzení obránci zasypali komunisty přívalem střel a jejich minomet dokonce umlčel vietkongský amplion. Ještě před časem masivní útok se rozpadl do jednotlivých soubojů skupinek obránců a útočníků. Za svítání se pak nad bojištěm objevily Skyraidery a okamžitě začaly útočit pumami i palubními kanony ráže 20 mm na nyní již kolísající komunisty. Kolem osmé hodiny ranní dorazil navíc na bojiště jako posila prapor 9. pěší divize ARVN, a když se v 9.45 hod. objevily čtyři bojové vrtulníky UH-1, byla bitva prakticky ukončena. Komunisté přišli u Nam Dongu o 120 až 150 vojáků. Ztráty obránců pak činily 58 padlých Montagnardů a Nungů, dva padlí Američané a jeden Australan. Kapitán Roger Donlon ze 7. SFGA byl za brilantní velení v boji a za statečnost před nepřítelem jako první Američan ve Vietnamu oceněn nejvyšším americkým vyznamenáním: Congressional Medal of Honour. Další Američané obdrželi čtyři Silver Star, čtyři Bronze Star with V for Valor a posmrtně byly uděleny dva DSC (Distinguished Service Cross). Jako odpověď na neustálé útoky Viet Congu požádal generál Taylor, který v červnu 1964 vystřídal ve funkci velvyslance USA ve Vietnamské republice Henryho C. Lodga, o zvýšení počtu vojáků USA ve Vietnamu na 25 000 mužů. Stále se ale jednalo o pomocné síly a instruktory. Ke změně došlo i na postu velitele MACV. 20. června se této funkce ujal generál William Westmoreland. Zásadním předělem v konfliktu pak byl 2. srpen 1964, od kterého se také datuje přímé zapojení amerických ozbrojených sil do bojových akcí proti VDR. Americký torpédoborec USS Maddox, od 15. července hlídkující v rámci operace "DeSoto Patrols" v Tonkinském zálivu, napadly v mezinárodních vodách (mimo třicetimílové pobřežní pásmo) severovietnamské torpédové čluny. Co se tehdy vlastně stalo? 30. července zaútočil jihovietnamský přepadový oddíl na ostrovy Hon Me a Hon Nien v Tonkinském zálivu. V noci z 1. na 2. srpna provedly letouny T-28 několik náletů na pohraniční oblasti VDR. Na torpédoborci USS Maddox zachytili jihovietnamské varování před možným střetem se Severovietnamci a byl vyhlášen poplach. 2. srpna v 10.45 hod. zpozorovali na Maddoxu 75 malých transportních plavidel a 3 doprovodné čluny. Americký torpédoborec se poté obrátil na volné moře za třicetimílovou přípobřežní zónu. Kolem patnácté hodiny se na matnicích radarů na Maddoxu objevily tři rychle se přibližující kontakty. O chvíli později posádka rozeznala tři severovietnamské torpédové čluny, blížící se v bojové formaci k americkému plavidlu. V 15.08 hod. zahájil Maddox palbu, která dva z útočících člunů poškodila (zanedlouho se potopily). Další člun potopily v 15.30 hod. čtyři letouny F-8 Crusader od VF-51 "Screaming Eagles", startující z letadlové lodi USS Ticonderoga, přivolané posádkou torpédoborce. Celé střetnutí trvalo 37 minut. Do Tonkinského zálivu byla jako posila povolána letadlová loď USS Constellation. V noci ze 3. na 4. srpna ostřelovaly jihovietnamské rychlé čluny vojenské objekty u ústí řeky Rhon a radiolokační stanice ve Vinh Sonu. Následující noci byl Maddox a spolu s ním torpédoborec USS Turner C. Joy napaden podruhé. V 19.20 hod. se na obrazovkách radarů amerických torpédoborců objevily tři kontakty a během půl hodiny pak tři další. Torpédoborce proto přivolaly na pomoc leteckou hlídku, která ale v určeném prostoru žádné severovietnamské plavidlo nezaregistrovala. První střelba se ozvala ve 21.40 hod. a obě lodi se navzájem informovaly o útočících člunech a radarových kontaktech signalizujících torpéda. O padesát minut později si do všeobecného zmatku svými zbraněmi přisadily i letouny přelétávající nad místem konfliktu. Krátce před půlnocí byla celá akce ukončena. Informace o potopení dvou severovietnamských člunů a poškození dalších dvou nelze při nejlepší vůli potvrdit. (Mezi lety 1961-1964 dodal SSSR do severního Vietnamu 12 torpédových člunů P-4. V roce 1967 pak Čína poskytla šest člunů P-6.) Dodnes nebyla celá událost uspokojivě osvětlena, ale Američanům rozhodně posloužila jako ona pověstná kapka do plné číše. Maddox v odvetu ostřeloval základnu severovietnamských torpédových člunů a prezident Johnson nařídil jednorázové bombardování cílů na severovietnamském pobřeží. Jako první zaútočilo 5. srpna odpoledne při odvetném úderu "Pierce Arrow" šest F-8 z USS Ticonderoga na základnu torpédových člunů v Quang Khe, zatímco šestnáct dalších letounů bombardovalo základnu v Phuc Loi a zásobníky pohonných hmot v přístavu Vinh (po třech hodinách se tento cíl stal terčem ještě jednoho útoku). Současně dvě skupiny letounů z USS Constellation zaútočily na základny v Hon Gay a Lec Chonu. Cíle na pobřeží VDR bombardovaly také Skyraidery od VA-52 a VA-145, startující z paluby letadlové lodi USS Intrepid. Náletů se zúčastnilo celkem 64 letounů (typy F-8, A-4, A-1), z nichž dva byly poškozeny protiletadlovou palbou a dva sestřeleny. Z mise nad severním Vietnamem se nevrátil A-1 Skyraider Lt. R. C. Sathera, který zahynul, a A-4 Skyhawk 1st/Lt. Everretta Alvareze, jenž padl do zajetí a stal se prvním vězněm v "Hanoi Hilton" (přezdívka pro vězení pro sestřelené americké letce v Hoa Lo v Hanoji). Při náletech bylo zničeno 10 % severovietnamských zásob pohonných hmot, 25 torpédových člunů či jiných plavidel a 7 pozic protivzdušné obrany. Kongres USA přijal 7. srpna poměrem hlasů 533 ku 2 (proti byli pouze senátoři Wayne Morse a Ernest Gruening) rezoluci o Tonkinském zálivu, která opravňovala prezidenta Johnsona použít v jihovýchodní Asii sílu proti agresorovi a vyzvala jej, aby "podnikl všechny nezbytné kroky k odvrácení všech ozbrojených útoků na vojáky USA a zabránil další agresi". Johnson na základě této rezoluce později nařídí další bombardování cílů ve VDR a rozhodne o posílení vojsk USA v jižním Vietnamu o plně vyzbrojené a bojeschopné pravidelné jednotky amerických ozbrojených sil. Válka ve Vietnamu tak vstoupí do nové fáze, fáze tzv. amerikanizace. Zatím ale ještě pokračovaly pouze odvetná opatření podle plánu "34 A". Na pohraniční oblasti VDR a severovietnamské cíle v Laosu dále útočily Trojany, i když nyní již pod ochranou amerického letectva. Nad VDR se T-28 objevily ještě 18. srpna a 16., 17. a 28. října. Při náletu 18. srpna se Severovietnamcům podařilo jeden T-28 sestřelit. Jeho thajský pilot byl zajat a lehce poškozený Trojan byl po opravě předán letectvu VDR.* Viet Cong dál beze všech skrupulí napadal americké vojenské objekty. 1. listopadu krátce po půlnoci ostřelovali komunisté minometnou palbou základnu Bien Hoa. Byli zabiti 4 Američané a 2 Vietnamci a 72 Američanů a 5 Vietnamců bylo zraněno. Při útoku zničily minometné granáty 5 bombardérů B-57 a 15 dalších strojů poškodily. B-57 od 13. TBS a 8. TBS se z Clark AFB na Filipínách do Bien Hoa přesunuly 4. srpna. Ironií je, že prvních sedm měsíců ve Vietnamu létaly B-57 bez výzbroje a s přísným zákazem napadnout jakýkoliv cíl. K první bojové akci byly B-57 vyslány až 19. února 1965, kdy posádky 24 strojů dostaly rozkaz zaútočit na postavení 9. divize Viet Congu v okolí Bien Gia u kambodžských hranic. K hlavním úkolům posádek B-57 od 13. a 8. TBS patřily útoky na cíle na Ho Či Minově stezce. Noční akce tohoto typu probíhaly pod krycím názvem "Steel Tiger" a B-57 je prováděly v těsné součinnosti s osvětlovacími C-130. K první takové akci odstartovaly dva B-57 a jeden C-130 3. dubna 1965. Denní akce stejného charakteru nesly název "Barrel Roll". První B-57 byla ztracena 11. března 1965. Konec roku přinesl nové poznatky. Komunisté se připravovali k rozhodujícímu náporu. Viet Cong uspořádal své jednotky do praporů, pluků a divizí. Změna struktury umožňující masové nasazení napověděla, že Sever hodlá zaútočit na jižní Vietnam mnohem větší silou a konečně jej srazit na kolena. Navíc v tomto období na území Vietnamské republiky již zcela otevřeně a nezakrytě operovaly pravidelné jednotky severovietnamské armády. 28. prosince padli vojáci jihovietnamského 33. praporu Rangers u vesnice Binh Ghia do léčky uchystané vojáky 9. divize VC. Velení ARVN vyslalo na pomoc obklíčeným obrněné jednotky, výsadkáře i pěchotu a u Binh Ghia se strhla do té doby největší bitva mezi ARVN a Viet Congem. Akci Jihovietnamců navíc podporovaly vrtulníky 145. a 13. Avn. Bat. Přesto to byli opět Jihovietnamci, kteří odešli poraženi. ARVN ztratila na 400 vojáků a navíc bylo sestřeleno pět vrtulníků. Několik dalších bylo vážně poškozeno. Bilance ztrát vypovídá, že do konce roku 1964 bylo v bojích 160 Američanů zabito a více než 1000 zraněno. Obětí na straně jižního Vietnamu bylo již 55 000, a to jak vojáků, tak civilistů. Nejtěžší doba pro tuto ztrápenou zemi ale měla teprve přijít! PŘÍCHOD AMERIČANŮ (1965) Zkušenosti dvacátého století bohužel jasně ukazují, že záměrná omezení, jež si dobrovolně ukládá civilizovaná válčící strana, jsou k ničemu. Spojenci i nepřátelé si je vykládají ne jako důkaz lidskosti, nýbrž jako přiznání viny a nedostatek poctivého úmyslu. Paul Johnson 6. února napadli příslušníci Viet Congu americkou základnu v Plei Ku, kde zabili 8 Američanů a 126 jich zranili. Příští den vydal prezident Johnson rozkaz k dalšímu bombardování cílů v severním Vietnamu, které trvalo až do poloviny května. Na počátku února přicestoval do Hanoje premiér Kosygin a přislíbil zvýšení dodávek ruských zbraní do VDR. Zbraně proudily na Sever jednak po železnici z Číny, a hlavně po moři. Sovětské lodě s válečným materiálem připlouvaly převážně do přístavu Haiphong. Podle tehdejšího náčelníka generálního štábu sovětské armády Borise Voronova bylo v severním Vietnamu od roku 1964 přítomno 4000 sovětských vojáků, z nichž 13 padlo. Většina sovětských vojáků obsluhovala baterie protiletadlových raket a ostatní systémy protivzdušné obrany. Podle Ilji Ščerbakova, velvyslance SSSR v Hanoji v letech 1964-1974, proudil v tomto období do VDR denně vojenský materiál za 1,5 milionu rublů. V únoru dosáhl Viet Cong politického vítězství, když byly v socialistických zemích ustaveny stálé reprezentace NLF. Bylo však zarážející, že své zastupitelství si Viet Cong zřídil také v Paříži. Po de Gaullově prohlášení z 29. srpna 1963, odsuzujícím "americké vměšování do vietnamských záležitostí", to byla ze strany Francie již druhá rána pod pás. Podobných "naschválů" bude mít Paříž, trpící komplexem vlastní důležitosti, pro příští léta připraveno značné množství, a to nejen ve vztahu k Vietnamu. Křečovitá snaha Francie dokazovat celému světu a hlavně sobě úplnou nezávislost na USA je patrná dodnes. Ostatně pozdější důvěrné styky Paříže právě s hanojskými komunisty, palestinskými teroristy nebo se středoafrickým vrahem Bokassou jsou dostatečně známy. V noci ze 7. na 8. února provedli komunisté minometný útok na tábor Camp Holloway nedaleko Plei Ku. Camp Holloway byla sídlem 52. Avn. Bat. Při přepadu bylo zabito 8 Američanů a 126 jich utrpělo zranění. Zničeno bylo i 9 vrtulníků. V rámci odvetného úderu "Flamming Dart I" bombardovalo 64 letounů z letadlových lodí USS Hancock, USS Coral Sea a USS Ranger spolu s 12 jihovietnamskými A-1, vedenými pozdějším premiérem Vietnamské republiky Nguyen Cao Kyem, vojenské objekty a zařízení v Dong Hoi. Jeden A-4E byl sestřelen a osm dalších strojů bylo poškozeno. Bombardování Severu ale Viet Cong neodradilo a 10. února podnikli komunisté další útok proti americkému vojenskému objektu. V Qui Nhonu byla výbuchem zničena americká kasárna. Při tomto teroristickém útoku přišlo o život 23 Američanů. V odvetu zaútočilo 160 amerických letadel při zatím největším leteckém úderu na cíle ve VDR. Bombardovány a zničeny byly vojenské objekty v Chanh Hoa a Vit Tu. Z náletu se nevrátila tři letadla. Původně odvetné nálety na severní Vietnam přerostly v této době v masivní leteckou ofenzivu "Rolling Thunder". Tato operace byla naplánována z iniciativy civilních poradců prezidenta Johnsona, zatímco vojenské špičky ve Washingtonu, jako například Výbor náčelníků štábů a zvláště velitel ozbrojených sil USA v Pacifiku, admirál U. G. Sharp, požadovaly časově omezené, maximálně dvoutýdenní údery proti klíčovým cílům uvnitř VDR. Bombardování mělo postihnout objekty těžkého a energetického průmyslu, letiště, komunikace a pochopitelně i vojenské cíle. Ofenziva oficiálně začala 2. března, kdy 104 amerických letadel (44 F-105, 40 F-100 a 20 B-57) zaútočilo na muniční sklady v Xom Bongu a 19 jihovietnamských letadel bombardovalo základnu v Quang Khe. Letectvo US Navy poprvé udeřilo 18. března, kdy se cílem jeho útoku staly sklady v Phu Vanu a Vinh Sonu. 26. března již 70 Skyhawků a Crusaderů zaútočilo na radarová zařízení protivzdušné obrany VDR, na nichž se jim podařilo způsobit značné škody. Jeden F-4 a jeden F-8 byly sestřeleny, ale piloty se podařilo zachránit. Nálet proti stejným cílům provedený stejným počtem letadel se opakoval o tři dny později a USN přišlo o tři stroje. Dva piloty se podařilo zachránit. V první fázi "Rolling Thunder", do června 1965, byly bombardovány pouze cíle v oblasti ohraničené 17. a 20. rovnoběžkou. Bombardovací kampaní chtěly USA přinutit Ho Či Mina k jednání o zastavení válečných akcí. Hanoj ale odpověděla, že nebude vyjednávat, dokud se síly USA nestáhnou z jižního Vietnamu a nepřeruší nálety na území VDR. Jak ukázala budoucnost, jednalo se opět o jeden ze lživých komunistických tahů, o závazek, který nikdy nehodlali splnit. Hanojskému vedení od samého počátku o mír nešlo. Chtěli pouze vzbudit zdání nespravedlivé americké agrese. Jako gesto dobré vůle rozkázal prezident Johnson bombardování od 13. do 19. května přerušit, ale pozitivní odpovědi ze Severu se nedočkal. Podobných přestávek v letecké ofenzivě bude následovat ještě patnáct, ale jediné, čeho Johnson docílí, bude to, že poskytne komunistům čas a klid, tolik potřebný k vybudování systému účinné protivzdušné obrany. "V této době jsme při bojových letech museli dodržovat spoustu omezení. Když jsi letěl na misi k Hanoji a viděl vlak nebo jiný cíl, musel jsi ho nechal ujet. Neměl jsi povolení! Museli jsme sledovat, jak se budují první stanoviště SAMů, a nesměli jsme je napadnout, protože tam mohli být Rusové pomáhající se stavbou. My jsme si mysleli, že když se stanoviště zničí zavčas, nebude v budoucnu velký problém zničit další. Ale když budeme čekat, postaví jich celý řetěz, a zatímco budeme útočit na jedno, z druhého po nás budou střílet. A pokud jsou na stanovištích raket Rusové, je to jejich věc. Měli by mít stejné podmínky jako my, pokud se rozhodli pomáhat druhé zemi." Tak na tuto situaci vzpomíná generálmajor USAF Frederick C. Blesse, který v letech 1967-68 v hodnosti plukovníka velel 366. TFW "Gunfighters" z Da Nangu. Podobný názor zastává i plukovník Jack Broughton, zástupce velitele 355. TFW z Takhli: "Výstavba těchto základen se nás dotýkala osobně, protože jsme si dobře uvědomovali, že jejich konečný produkt bude namířený proti nám. Měli jsme zájem na tom, aby byly zničeny v tom okamžiku, kdy se začaly na Severu objevovat. Co mohlo být pro hloupého stíhače logičtější, než zastavení tohoto potenciálně nebezpečného vývoje v okamžiku, kdy jsme ho objevili? Zřejmě jsme však nerozuměli celkovému obrazu. Nedokázali jsme si prostě uvědomit důvod, proč bychom měli dovolit lidem a stavebním mechanismům volně se pohybovat a pokračovat v budování raketových základen i ve shromažďování potřebného vybavení a zásob raket. Neviděli jsme žádnou logiku v tom, že jsme jim dali úplnou volnost až do okamžiku, kdy prvních šest palpostů bylo kompletně dokončeno a schopno po nás střílet, a až potom jsme je prohlásili za své cíle. Nedokázali jsme pochopit ani to, proč dalších šest základen dostalo tu samou imunitu jako prvních šest, a to dokonce i tehdy, kdy z nich již po nás stříleli. Možná by mi měla víc imponovat snaha chránit modrooké raketové odborníky s blond vlasy, kteří po mě stříleli. Promiňte, že mi to neimponuje. Chráněni však rozhodně byli a my jsme měli přímý rozkaz, který nám zakazoval útočit proti jejich postavením. Tečka. Konec diskuse. A žádné otázky!" Jeden z Broughtonových spolubojovníků přes všechny zákazy na jednu nedokončenou baterii zaútočil a zničil ji. Když přišel druhý den ráno rozkaz, aby byl uzeměn a aby proti němu byla vznešena žaloba vojenského tribunálu ve věci trestného činu zasažení neautorizovaného cíle, byl tento muž již mrtev. Padl při misi nad severním Vietnamem. Odstartoval brzy ráno a letěl nad Sever zemřít. Sám plukovník Broughton a další dva piloti z 355. TFW se v roce 1967 dostali před vojenský soud za zničení filmu dokazujícího útok oněch dvou pilotů na ruskou nákladní loď Turkiestan poblíž Haiphongu. Zkrátka a dobře trpké vtipy amerických pilotů o tom, že při bojových letech nad severním Vietnamem by na zadním sedadle místo GIBa* potřebovali spíše právníka, nezněly zas tak absurdně. A tak hlavně Johnsonově podivnému opatrnictví a přílišným ohledům ke druhé straně mohli američtí piloti děkovat za to, že severovietnamská protivzdušná obrana jim v následujících letech byla velice nebezpečným protivníkem. Nesrovnatelně nebezpečnějším nežli severovietnamské stíhací letouny MiG-17, Shenyang F-6 (MiG-19) a MiG-21. První ruské protiletadlové rakety S-75 Dvina (v kódu NATO SA-2 "Guideline") byly v okolí Hanoje rozmístěny již v dubnu. 5. dubna je objevil 24 km jižně od Hanoje průzkumný RF-8 Crusader, startující z paluby USS Coral Sea. Do konce roku zjistil letecký průzkum na území VDR 56 odpalovacích ramp. Baterie raket obsluhovali sovětští vojáci, neboť vietnamský personál nebyl schopen tuto techniku zvládnout.* Velitel sovětských vojáků ve Vietnamu generál Abramov předkládá značně nadsazený údaj o počtu amerických letadel sestřelených nad VDR jeho vojáky: 1044. SSSR vyslal do severního Vietnamu kontingent čítající po celou dobu ruské přítomnosti, tj. od 1. července 1965 do 31. prosince 1974, minimálně 15 000 mužů. Mezi 5. a 9. březnem přistál na letišti základny Da Nang první prapor pluku USMC. Zanedlouho dorazil celý pluk, mající ve výzbroji už i tanky M-48 A3 a těžké dělostřelectvo. Vůbec první americké tanky ve Vietnamu tak patřily 3. tankovému pluku USMC. Do konce roku sestávala obrněná vozba námořní pěchoty na území Vietnamské republiky z 65 tanků M-48 Patton, 12 M-67 (plamenometný M-48), 65 obrněných vozidel M-50 A1 Ontos a 157 obojživelných LVTP-5. 8. března se u Da Nangu vylodila 9. brigáda USMC pod velením brigádního generála Fredericka J. Karche. Spolu s ní se v Da Nangu objevila i druhá vrtulníková jednotka USMC ve Vietnamu - HMM-162. Obě stávající vrtulníkové jednotky námořní pěchoty byly vzápětí sloučeny v MAG-16. Vylodění příslušníků USMC v jižním Vietnamu znamenalo jediné - o zabezpečení a chod svých ohrožovaných základen se pro příště měli starat sami Američané a Da Nang měl být první. Mariňáci se zakopali kolem této vojenské základny, jedné z nejdůležitějších v jižním Vietnamu, a 10. dubna přesunula USMC na letiště v Da Nangu letouny EF-10B Skyknight, určené pro radioelektronický boj a náležící peruti VMCJ-1. Následujícího dne na tomtéž letišti přistálo 15 F-4B Phantom II. letectva námořní pěchoty, konkrétně náležících peruti VMFA-531 "Gray Ghosts". 3. května pak následovala pozorovací letecká jednotka VMO-2, disponující letouny OE-1 a vrtulníky Kaman OH-43 a UH-1E. Vrtulníky MAG-16 zároveň nadále pokračovaly ve svých letech konaných na podporu bojových akcí ARVN. Byla to pomoc, která přišla právě včas, neboť na konci jara připravoval nepřítel Vietnamskou republiku týdně o prapor pěchoty a okresní město. Situace se stávala kritickou, ale další posily byly již na cestě. Koncem dubna oznámil australský ministerský předseda Robert Gordon Menzies rozhodnutí své vlády vyslat do jižního Vietnamu kontingent australské armády (1st Australian Task Force). Jednalo se o pěchotu a několik obrněných jednotek disponujících tanky Centurion Mk. 5/1. Tento krok zdůvodnil žádostí vlády Vietnamské republiky a rozhodnutí padlo po konzultaci s ministerstvem obrany USA.* První Australané dorazili 8. června. Omezený kontingent poskytl i Nový Zéland. 3. dubna se američtí letci poprvé setkali se severovietnamskými MiGy. Komunisté v tomto střetnutí poškodili jeden F-8 Crusader od VF-211. Nepotvrzenou zůstává zpráva, že tento den dosáhl prvního vítězství severovietnamského letectva Pham Ngoc Loan, který sestřelil údajně jeden A-4 Skyhawk. První severovietnamské letecké jednotky vznikly v květnu 1959. Byl to 910. školní pluk, disponující českými Zlín Trenér, Aery L-29 Delfín a ruskými Jaky-18. Druhá z nich, 919. transportní pluk, měla ve stavu letouny An-2, Li-2, Il-14 a vrtulníky Mi-4 a Ka-25. První bojovou jednotkou byl 921. stíhací pluk. S jeho výstavbou bylo započato v únoru 1964 na čínské základně Mang-cu. V průběhu války tvořily výzbroj 921. pluku MiGy-17 a 21. Prvních 34 MiGů-17 a MiGů-15 UTI bylo na letišti Phuc Yen spatřeno koncem roku 1964. Další jednotka, 923. stíhací pluk, vznikl v září 1965 a jeho piloti bojovali na sedmnáctkách. Vznik 925. stíhacího pluku se datuje ke květnu 1969 a tato jednotka obdržela Shenyangy F-6 (čínské kopie MiGu-19S). Konečně 927. stíhací pluk vznikl v únoru 1972 a jediným stíhacím typem, na kterém jeho piloti bojovali s americkými letci, byly různé verze MiGu-21. Severovietnamští piloti byli cvičeni převážně v Sovětském svazu, např. v Batajsku u Rostova na Donu, ale i v dalších zemích Varšavské smlouvy. Cvičné letouny MiG-15 UTI, polské licenční Lim-5 a české L-29 byly pro pokračující výcvik dodávány i do VDR. 4. dubna varoval poradce amerického prezidenta McGeorge Bundy ČLR, že USA na rozdíl od korejské války nebudou tolerovat využívání čínských základen a letišť ve prospěch VDR. Ve stejný den sestřelili kapitán Tran Hanh se svým wingmanem, poručíkem Hoang Dungem, nad Thanh Hoa dva americké stíhací bombardéry F-105 Thunderchief, které útočily na most Ham Rong.* Oba severovietnamští piloti vybojovali svá vítězství na letounech MiG-17. Thunderchiefy z 355. TFS pilotovali Capt. J. Magnusson a Maj. F. Bennet. Oba Američané zahynuli. Stíhací doprovod Thunderchiefů, tvořený letouny F-100 Super Sabre, sice zareagoval okamžitě, ale Capt. D. Kilgusovi od 416. TFS se podařilo pouze jeden MiG poškodit. Od této události se o stíhací doprovod místo F-100 staraly moderní F-4 Phantom II. od 45. TFS, bázující od konce dubna v Ubonu. O pět dní později došlo k prvnímu americkému sestřelu ve vzdušném boji v této oblasti. Pilot Terrence M. Murphy a palubní operátor Ronald J. Fegan, posádka letounu F-4 od VF-96 "Fighting Falcon", bázující na palubě letadlové lodi USS Ranger, sestřelili v 08.40 hod. jihozápadně od ostrova Chaj Nan čínský letoun MiG-17. Vzápětí však jejich Phantom zasáhla raketa AIM-7 Sparrow, vypálená jiným americkým letounem, a oba piloti zahynuli. 7. května se pod velením generála E. W. Williamsona přemístila z Okinawy do Bien Hoa první jednotka US Army, 173. výsadková brigáda. Bien Hoa, ležící na silnici č. 1 severovýchodně od Saigonu, se nacházela blízko válečné zóny "D" a tvořila nárazník při útocích Viet Congu na Saigon. Válečnou zónu "D" používal Viet Cong jako nástupní oblast pro útoky na Saigon a přilehlé pozice jihovietnamské armády. Výsadkáři se téměř okamžitě po příjezdu dostávali při častých hlídkách v okolní džungli do přestřelek se všudypřítomnými jednotkami Viet Congu. Komunisté pochopitelně nechtěli připustit ohrožení své dominantní pozice v tak důležité oblasti. V těchto střetnutích utrpěli výsadkáři první ztráty. K podpoře akcí 173. výsadkové brigády byly vyčleněny vrtulníky 145. AB. "Vrtulníkáři" této jednotky si u mužů ze 173. parabrigády svým přístupem k úkolům vysloužili slova plná úcty a uznání. "Piloti vrtulníků jsou nejprofesionálnější a nejschopnější muži, jaké jsme do té doby pozorovali. Pokud jim budeme schopni označit cíle, oni je určitě zničí," řekl na jejich adresu Williamson. V září byl téměř celý 145. AB stažen a u 173. výsadkové brigády byla ponechána jen jedna vrtulníková rota. Ve stejný den, kdy se v Bien Hoa objevili první američtí výsadkáři, došlo o několik desítek kilometrů severněji, na plážích u Chu Lai, k první obojživelné operaci v této válce. 1. prapor 4. pluku USMC se zde vylodil z paluby USS Princeton a celá akce pak proběhla pod záštitou vrtulníků od HMM-161 z Phu Bai u Hue. 12. června došlo v Saigonu k dalšímu převratu. Dosavadní předseda vojenské rady a velitel ozbrojených sil, generál Nguyen Khanh, byl sesazen ze stejných důvodů jako jeho předchůdce. Hlavním impulsem byly nepřesvědčivé výsledky na bitevním poli. Novým, prozatímním prezidentem se stal generál Nguyen Van Thieu a premiérem maršál Nguyen Cao Ky, schopný voják a přesvědčený vlastenec. Nový prezident celkem pochopitelně přerušil diplomatické styky s Paříží. Pod kontrolou Viet Congu byly v létě 1965 již celé rozsáhlé oblasti, kterých komunisté používali jako odrazové můstky k ofenzivě ve všech částech země. V dobytých oblastech přeměnili povstalci vesnice na své opevněné opěrné body a zavedli vládu teroru. Obyvatelstvo, pokud neuprchlo, muselo pro Viet Cong pěstovat rýži. Za této situace dostal vrchní velitel vojsk USA v jižním Vietnamu, generál William Westmoreland, rozkaz zapojit svá vojska do boje s nepřítelem, bude-li o to požádán jihovietnamskou armádou. Zároveň osmimotorové strategické bombardéry B-52 Stratofortress začaly ze své základny Andersen AFB na Guamu operovat proti oblastem obsazeným Viet Congem. První nálet těchto strojů provedlo 18. června v rámci operace "Arc Light" 27 B-52 F ze svazku 7. a 320. BW. V pumovnicích bombardérů bylo celkem 770 pum po 454 kg. Při náletu ztratilo USAF první dva B-52, které se ve vzduchu srazily. 17. června v 10.30 hod. při misi BARCAP (Barrier Combat Air Patrol) sestřelily posádky dvou letounů F-4B od VF-21, startující z paluby USS Coral Sea, dvě severovietnamské stíhačky MiG-17. Oba MiGy padly za oběť raketám AIM-7. Piloti CDR. Louis "Lou" Page a Lt. Jack "Dave" Batson a palubní operátoři Lt. John Smith a LCDR. Robert B. Doremus tak vybojovali první dvě ze 196 vzdušných vítězství získaných americkými piloty v bojích se severovietnamskými letouny.* 20. června se sestřel MiGu-17 podařil dokonce i dvěma pilotům vrtulových letounů A-1H (stroje tohoto typu bojovaly již během druhé světové války a války v Koreji). Poručíci Charlie Hartmann a Clinton B. "Clint" Johnson od VA-25 z USS Midway se se svými Skyraidery účastnili záchranné mise (ResCAP), když se na ně vrhly dva severovietnamské MiGy, počítající se snadnou kořistí. Oba Američané nejenže výzvu přijali, ale dokonce převzali iniciativu, vnutili překvapeným Severovietnamcům manévrový boj a jednu ze sedmnáctek svými kanony ráže 20 mm sestřelili. Druhý podobný sestřel se odehrál 9. října 1966, kdy LtJG. William J. Patton pilotující A-1H patřící VA-176 z USS Intrepid poslal v plamenech k zemi další MiG-17. Byly to dva ze tří sestřelů, kterých kdy bylo s bitevním Skyraiderem dosaženo. Tato skutečnost ale nic nemění na faktu, že MiG-17 byl pro americké piloty velice nepříjemným soupeřem, který dokázal v malé výšce, kdy mohl plně využít svých manévrovacích schopností, způsobit mnoho problémů i dvoumachovým Phantomům. Taktika boje, při níž malé skupinky sedmnáctek napadaly útočící formace Thunderchiefů, slavila nemalé úspěchy. Například v roce 1966 skončilo 55 % amerických náletů tím, že bombardéry raději shodily pumový náklad předčasně a snažily se zbavit malých dotěrných sedmnáctek. MiG-17 má v severovietnamském letectvu na svém kontě kromě prvního sestřelu ještě jeden primát. Stroj tohoto typu způsobil vůbec první sestřel letounu F-4 ve Vietnamu jiným stíhacím letounem. Phantom sestřelený severovietnamskou sedmnáctkou 21. září 1966 patřil 433. TFS. 28. června zahájily 173. parabrigáda, dva prapory 2. brigády jihovietnamských výsadkářů a jeden australský prapor útok na válečnou zónu "D", tzv. "Iron Triangle". Součástí operace byl do té doby největší vrtulníkový výsadek. 144 vrtulníků (z toho 77 transportních) bleskově vysadilo pět praporů, ale úder směřoval do prázdna. Zaskočení partyzáni si nenechali vnutit boj a utekli. Po třech dnech byla celá akce odvolána, neboť se nepřítele nepodařilo přinutit k rozsáhlejšímu střetnutí. Padl jeden americký voják. Na místě zanechali komunisté zásoby rýže a spojenci ukořistili i důležité dokumenty. Akce byla zopakována ve dnech 6. až 7. července a tentokrát kryly vybrané jednotky ústup hlavních sil Viet Congu s velkým odhodláním. Jednotlivá hnízda odporu musela být likvidována za podpory dělostřelectva a bojových vrtulníků. V červenci byl generál Taylor nahrazen ve funkci velvyslance USA v Saigonu opět Henry C. Lodgem a do Vietnamu dorazila ze základny Fort Riley v Kansasu 2. brigáda 1. pěší divize "the Big Red One". Divizi velel Maj. Gen. William E. DePuy. Byla to první americká konvenční jednotka ve Vietnamu. Podle původního plánu měla být 2. brigáda určena k obraně Qui Nhonu, ale bezpečnostní situace si vynutila změnu a 26. července pěšáci posílili obranu Bien Hoa. K podpoře divize byly určeny vrtulníky 1. AB (Divisional), která byla dislokována na základně Phu Loi, a její stroje začaly ve Vietnamu operovat od 16. října. Spolu s prvními jednotkami 1. pěší divize se ve Vietnamu objevilo prvních 22 nových transportních UH-1D (na palubě mohly převážet až deset amerických vojáků). Jako první byl tento typ zaveden u roty "A" z 82. AB a roty "A" právě z 1. AB. První UH-1D byl ztracen 10. června 1965 v bitvě o tábor SF u Dong Xoai a patřil 145. AB. Prezident Johnson v tomto období rozhodl o zvýšení počtu vojáků USA ve Vietnamu ze 75 000 na 125 000 mužů a zdvojnásobení počtu odvodů ze 17 000 na 35 000 měsíčně. 10. července získali první vítězství v soubojích nad VDR i piloti USAF. Posádky dvou letounů F-4 ze svazku 45. TFS sestřelily každá po jednom MiGu-17. Letouny F-4C pilotovali Capt. Kenneth E. Holcombe a Capt. Thomas S. Roberts. Na místech GIBů letěli se svými piloty Capt. Arthur C. Clark a Capt. Ronald C. Anderson. 25. července byly severně od hanojské "no fly" zóny vypáleny rakety SA-2 proti čtyřce (flight) F-4C. Dva z Phantomů byly sestřeleny ihned. Exploze SAMů těžce poškodily i zbývající dva stroje, které musely nouzově přistát. Jednalo se o první ztráty amerických letounů způsobené raketami SA-2.* Třicetimílové pásmo kolem Hanoje, tzv. "no fly" zóna, oblast do té doby nedotknutelná i se svými rozestavěnými hnízdy SAMů, se tak rázem dostalo na seznam cílů plánovačů USAF. Na 27. července byl naplánován útok jak na stanoviště protiletadlových raket, tak na jiné vojenské cíle v okolí Hanoje. Odpoledne 27. července odstartovala z Thajska i čtyřka stíhacích bombardérů F-105D, vedená Maj. Billem Hosmerem. Po dočerpání paliva z létající cisterny KC-135 Stratotanker ještě v thajském vzdušném prostoru zamířily Thunderchiefy, z nichž každý byl zatížen dvěma přídavnými nádržemi a sedmi raketovými podvěsy po sedmnácti raketách ráže 2,75 palce, k Hanoji. Při útoku na cíl byl palbou protiletadlových děl sestřelen F-105, pilotovaný Frankem J. Tullem. Pilot se katapultoval a dopadl do hustě zarostlého terénu, krajně nepříznivého pro záchrannou akci. Kolem Tulla se navíc okamžitě začal stahovat kruh příslušníků severovietnamské domobrany. Pilot byl nakonec zachráněn díky odvaze posádky záchranného vrtulníku CH-3 Jolly Green Giant, která Tulla vyzvedla doslova Severovietnamcům před nosem. Vzhledem k nedostatku paliva přistál vrtulník na základně "Lima Site 36" v sousedním Laosu a následujícího dne po dotankování odletěl CH-3 i se zachráněným pilotem do thajského Koratu. Akce provedená posádkou CH-3, pilotovaného kapitánem Georgem Martinem, byla první úspěšnou záchrannou misí tohoto typu ve Vietnamu. Na úspěchu akce měly podíl i Skyraidery od VA-25, bázující na USS Midway. 27. července bylo nad severním Vietnamem ztraceno pět F-105D a jeden B-66 Destroyer. Z osmi sestřelených letců byl zachráněn pouze Frank J. Tullo, dva Američané padli do zajetí a zbývajících pět zahynulo. Koncem července tedy americké letectvo konečně zahájilo útoky proti bateriím raket země-vzduch na území VDR. Náletů na sever od 17. rovnoběžky se účastnily všechny tři složky leteckých sil USA: letouny USAF a USMC, startující z pozemních základen, a letouny USN, startující z mateřských letadlových lodí 7. flotily USA v Tonkinském zálivu. Nálety na Sever se stávaly stále riskantnějšími, což bylo způsobeno přestávkami v bombardování a neútočením na "no fly" zóny a na rozestavěné baterie SAMů kvůli přítomnosti sovětských odborníků na stavbách. Nyní již z výborně maskovaných pozic vzlétaly vstříc útočícím letounům desítky raket. Takto popisuje své zkušenosti s raketovými bateriemi Capt. B. I. Basel: "Žádná baterie raket jako baterie nevypadala. Nejčastěji byla maskována jako poklidná vesnice, někdy jako kus lesa, ale nikdy neměla klasický tvar Davidovy hvězdy. Nejjednodušším způsobem, jak objevit rakety, bylo přinutit jejich obsluhy k palbě. Když jste viděli oblak kouře a ohnivý sloup, nemohlo dojít k omylu." Letectvo bylo nuceno vypracovat speciální taktiku boje proti raketám. Do nepřátelského vzdušného prostoru jako první pronikaly F-4, dvoumístné verze F-100 (verze F) a F-105 (verze F), a dále A-6B nebo A-4E z letek "Wild Weasel". Tyto stroje byly vybaveny přístroji k zachycení a analyzování signálů vysílaných radary. Speciálně cvičené posádky těchto letounů měly za úkol odhalit baterii raket zachycením paprsku vyslaného radarem a zničit ji raketami AGM-45 Shirke nebo bombami. Od roku 1968 začali Američané k tomuto účelu používat dokonalejší rakety AGM-78 Standard. Obsluhy radarů se totiž naučily při útocích "divokých lasiček" své zařízení vypínat, a Shirke je tak nemohla zaměřit a zničit. Když se začaly v masovějším měřítku používat prostředky radioelektronického boje, hrozba raket se snížila a piloti dostali mnohem více šancí přesně odbombardovat a vrátit se v pořádku na svou základnu nebo letadlovou loď. SAMy se navíc daly celkem úspěšně vymanévrovat, pokud je piloti včas zaregistrovali. O tom, že se američtí piloti naučili s raketami bojovat, svědčí i fakt, že zatímco v roce 1965 připadalo na jedno sestřelené letadlo 15 SAMů, v roce 1968 "spotřebovali" Severovietnamci na sestřelení jednoho amerického letadla průměrně již 107 raket. I přesto se ale stále dost letounů vracelo v žalostném stavu, rozstříleno hlavňovými prostředky protivzdušné obrany, na které žádné rušicí prostředky radioelektronického boje neplatily. Obsluhy protiletadlových děl si na svůj účet připsaly 797 sestřelů, což znamená 78 % všech amerických letounů sestřelených nad VDR. Proti stanovištím protiletadlových děl útočily bojové letouny z letek "Iron Hand". Zatímco na obloze severního Vietnamu docházelo k urputným vzdušným soubojům, v Cam Ranh Bay na Jihu se 29. července vylodila další posila. Tentokrát to byla 1. brigáda 101. výsadkové divize "Screaming Eagles". Až do léta 1967 operovali "Křičící orli" hlavně na Centrální vrchovině. Do prosince téhož roku dorazil do Namu v rámci operace "Eagle Thrust" i zbytek divize. Akce výsadkářů ze 101. divize podporovalo hned několik vrtulníkových jednotek. V rámci 101. Avn. Group, mající své základny v Hue, Phu Bai a Bien Hoa, vzlétaly k bojovým letům vrtulníky 101. AB (Div.), 158. AB(AH), 159. AB(AH), 478. HHC "Hurricane" a 326. MB (Div.). Za úsvitu 18. dubna se na východním pobřeží poloostrova Van Thuong, pouhých 15 kilometrů od právě budované základny USMC v Chu Lai, vylodily amphibie LVTP-5 s vojáky 3. praporu 3. pluku USMC. Začala tak operace, která měla rozdrtit 1. pluk VC, který na poloostrově operoval. Zprávy o jeho přítomnosti podávala zpravodajská služba již koncem července. Hodinu po vylodění 3. praporu vysadily vrtulníky od HMM-261 a HMM-361 vojáky 2. praporu 4. pluku USMC na LZ "Red", "White" a "Blue". Obě pozemní jednotky se měly spojit a společně nepřítele zatlačit k severnímu pobřeží, kde měl být zničen koncentrovanou palbou lodních děl, děl z okolních základen palebné podpory a leteckými útoky. Jedna z přistávacích zón pro vrtulníky, LZ "Blue", se ale nacházela přímo uprostřed postavení 60. praporu VC, a rota "H" 4. pluku, které byla tato zóna přidělena, tak byla vysazena rovnou do severovietnamského obklíčení. Otřesení mariňáci, od první chvíle vystavení nepřátelskému ostřelování, se k akci na svou záchranu zmohli teprve po hodině a obklíčení bylo proraženo až za podpory vrtulníků z VMO-2 a po bezprostředním zásahu tanků. Komunistům se podařilo sestřelit jeden UH-1. Celá operace byla ukončena po šesti dnech vyplněných ostrými boji. Vrtulníky při ní přepravily více než 5500 tun materiálu a navíc přisunovaly posily z výsadkové lodi USS Iwo Jima. V srpnu a září došlo celkově k eskalaci bojů a příslušníci Viet Congu a NVA se objevovali ve stále větších počtech. 17. srpna začala v oblasti jižně od Chu Lai operace "Starlight". Dva dny předtím informoval totiž dezertér od 1. pluku Viet Congu vojáky ARVN a USMC v Da Nangu o přípravách útoku Viet Congu na novou základnu USMC v Chu Lai. Námořní pěšáci komunisty předešli a zaútočili na oblast soustředění nepřítele okolo komplexu vesnic Van Truong. Zlikvidováno bylo 700 příslušníků Viet Congu. Padlo také 50 příslušníků USMC a 200 jich bylo zraněno. Naopak, v bojích u města Quang Ngai ztratila jihovietnamská armáda 1200 mužů, zatímco ztráty na straně komunistů byly nesrovnatelně nižší. Pokračovaly také teroristické útoky na Saigon, které si vyžádaly řadu obětí mezi civilním obyvatelstvem a rozhodně nepřispívaly k udržení jeho vysoké morálky. V zemi panovalo všeobecné zklamání nad neschopností armády zabránit bandám Viet Congu v těchto útocích. Komunisté se v této době evidentně snažili dosáhnout svého cíle dříve, než sílící americké jednotky převezmou na bojišti iniciativu. Na území Vietnamské republiky se přesunuly další tři pluky NVA, a to 18., 95. a 101. Začal závod s časem. Do země se začaly přemisťovat první vrtulníky 1. aeromobilní divize. Válka ve Vietnamu povýšila vrtulník na jeden z nejúčinnějších bojových prostředků moderní války a ne nadarmo si vysloužila přívlastek "válka vrtulníků". Předehru pro přesun 1. aeromobilní divize tvořila operace "Gibraltar", která byla odstartována 22. srpna a provedli ji vojáci 101. výsadkové divize za podpory vrtulníků 52. AB z Plei Ku. Operace se zúčastnily i stroje HMM-161 (USMC), které podporovaly 1. brigádu 101. divize. Cílem operace bylo odblokování cesty QL-19 spojující Qui Nhon s Plei Ku a zároveň vyčištění prostoru An Khe, kam se měla nová divize přemístit. Tato oblast se vyznačovala značnou aktivitou Viet Congu a při operaci "Gibraltar" bylo zabito přes 200 komunistů. 1. aeromobilní divize disponovala 443 vrtulníky a letadly určenými pro transport a materiální zabezpečení osmi praporů pěchoty a tří praporů houfnic ráže 105 mm. Vrtulníky operovaly v rámci 11. AG, která měla své základny v An Khe, Bong Sonu, Hue, Quang Tri, Phuoc Vinh a Bien Hoa. 11. AG se dále dělila na 227. AB(AH) a 228. AB(ASH), operující ve Vietnamu od 11. září, 229. AB(AH), operující od 13. září, 11. AC(GS), operující již od srpna, a 15. MB(AD), nasazené od 28. července. Souhrnně lze říct, že divize mohla počítat se dvěma prapory strojů UH-1, určenými pro výsadkové akce, a jedním praporem transportních CH-47 Chinook (které se tak ve Vietnamu objevily poprvé), podpořeným ještě 478. rotou těžkých CH-54 Tarhe. 11. AC(GS) byla určena pro potřeby velitelství divize. Obecně se "výsadkový" prapor skládal ze tří rot po 20 strojích UH-1D podporovaných jednou rotou dvanácti útočných UH-1B a transportní prapor byl složen ze tří rot po šestnácti strojích. Po operaci "Starlight" provedla USMC řadu menších pozemních a obojživelných akcí. Počátkem září během operace "Piranha" zlikvidovali mariňáci ve spolupráci s jihovietnamskou námořní pěchotou a za podpory vrtulníků značný počet komunistů na poloostrově Batangan. Koncem měsíce proběhl podobný útok, operace "Dagger Thrust I". Úder tentokrát směřoval proti komplexu opevnění, zákopů a tunelů na poloostrovech jižně od Qui Nhonu. Během října začaly americké a jihovietnamské oddíly obkličovat místa s koncentrací Viet Congu u Chu Lai v provincii Quang Nam a na Centrální vrchovině u An Khe a Plei Me. Komunisté začali v tomto období operovat ve větších počtech i v deltě Mekongu. V noci z 27. na 28. října zaútočili komunisté u Da Nangu na základnu "Marble Mountain". Jejich zájem bezesporu přitáhl velký počet vrtulníků, které na základně přechodně bázovaly. Útoční ženisté Viet Congu granáty a náložemi zničili 24 vrtulníků (z toho 13 UH-1E) a dalších 26 strojů se jim podařilo poškodit. K významnému střetu Američanů s povstalci došlo na podzim v údolí Ia Drang, jihozápadně od Plei Ku. Do této oblasti se pod velením brigádního generála Chu Huy Mana přesunuly tři pluky NVA (32., 33. a 66.) s úmyslem zaútočit na základnu speciálních jednotek v Plei Me, třicet pět kilometrů jihovýchodně od Plei Ku. Severovietnamci si vybudovali základnu na svazích hraniční hory Chu Pong. Vojenské mozky v Hanoji ale značně přecenily možnosti NVA, a naopak podcenily protivníka. Po plánované porážce vládních vojsk v Plei Me, Duc Co a okolí se NVA hodlala zmocnit Centrální vrchoviny, hlavně provincií Kon Tum a Plei Ku, dále proniknout až k pobřeží a rozdělit tak Vietnamskou republiku vedví. 32. pluk NVA již koncem července obklíčil základnu SF v Duc Co. Její obránci složení z Montagnardů a příslušníků kmene Nung, kterým veleli američtí instruktoři, se ocitli v zoufalé situaci a jen silné letecké útoky přinutily Severovietnamce dočasně ustoupit.* V rámci operace "Silver bayonet" přesunul generál Westmoreland do Plei Ku jako posily pěší pluk a dělostřelectvo. V oblasti operovaly vrtulníky 1. aeromobilní divize a několik jednotek pěchoty a dělostřelectva se letecky přesunulo i do ohroženého Plei Me. 32. pluk NVA zaútočil v noci z 19. na 20. října. 22. října vysadily v táboře vrtulníky 155. AC posilu v podobě příslušníků 91. praporu jihovietnamských Rangerů a komunisté se po několika neúspěšných pokusech základnu dobýt o tři dny později začali stahovat do bezpečí ke kambodžské hranici. 24. října vydal Westmoreland veliteli 1. aeromobilní divize, generálu Kinnardovi, rozkaz k zapojení jednotek pod jeho velením do akce směřující k opětnému navázání kontaktu s nepřítelem a jeho zničení. Největší boje se rozhořely podél cesty 6C, zablokované 33. plukem NVA. 1. listopadu v 07.20 hod. oznámily hlídkující vrtulníky pohyb asi sedm mil západně od Plei Me. O čtyřicet minut později zaútočily na podezřelou oblast americké oddíly podporované letectvem a dělostřelectvem. Američané ale s překvapením zjistili, že cílem jejich útoku se stala polní nemocnice NVA. Během půl hodiny trvajícího boje přišla NVA o 78 svých vojáků. 57 Severovietnamců bylo zajato a americkou kořist tvořily i ze strategického hlediska cenné severovietnamské dokumenty. Přestřelky pak pokračovaly po celý zbytek dne a k večeru byl poměr padlých 99 : 11 ve prospěch Američanů. V noci ze 2. na 3. listopadu byla poblíž LZ "Many" na úpatí hory Chu Pong napadena jedna četa Američanů 8. praporem 66. pluku NVA. Do akce na záchranu napadené čety se okamžitě zapojily vrtulníky, které likvidovaly nepřítele 50 metrů (!) od postavení vlastních vojáků. 6. listopadu padla do léčky i rota "B" 2. praporu 8. pluku 1. aeromobilní divize. O její evakuaci se opět postaraly vrtulníky. V polovině listopadu zaútočili Severovietnamci znovu. Americkému průzkumu se podařilo objevit oblast soustředění vojáků NVA v údolí Ia Drang. K prvním srážkám s komunisty došlo v poledne 14. listopadu u LZ "X-Ray" na jižním konci údolí. Tento den měl právě na této LZ provést výsadek 1. prapor 7. pluku, vedený podplukovníkem H. G. Moorem. Podle jednoho komunistického zajatce se na úbočí hory Chu Pong nacházely tři prapory NVA. Moorovi vojáci byli vysazováni z šestnácti vrtulníků 229. AB podporovaných čtyřmi "light fire teams" z roty "D" 229. AB. Jako první byla v 10.48 hod. vysazena rota "B" 1. praporu. Do odpoledne stačily vrtulníky přepravit ještě další dvě roty. Ve 13.45 hod. zaznamenali Američané první kontakt s nepřítelem a za chvíli se již strhla nelítostná řež. Ještě před večerem dorazila posila v podobě roty "B" 2. praporu 7. pluku. Boje pokračovaly přes noc do druhého dne. Vojáci 1. aeromobilní divize odrazili několik mohutných útoků a odpoledne vyrazili ze svých pozic k protiútoku. V místech předpokládaného výskytu komunistů ale ležely jen hromady mrtvých těl. Následující den se nepřítel pokusil ještě jednou zaútočit, ale při urputném boji se jeho síly vyčerpaly. Během tří dnů bojů ztratili Američané 79 mužů a 121 jich bylo zraněno. Ztráty NVA činily 634 mužů. Američané ukořistili značné množství zbraní, ale získali pouhé tři (!) zajatce, což více než cokoliv jiného svědčí o tvrdosti bojů. Do konce listopadu čistily americké jednotky okolní džungli, hory i samotné údolí. Severovietnamci byli sice rozprášeni, ale jednotlivci i skupinky se snažili probít do Kambodže. Když skončily poslední vyčišťovací akce operace "Silver bayonet", musela Hanoj odepsat 1800 svých vojáků. Počet mrtvých Američanů dosáhl výše 240. Svůj bojový křest prožily v listopadových střetech u kambodžských hranic vrtulníky CH-47 Chinook. V bitvě v údolí Ia Drang se vynikajícím velením a předvídavostí vyznamenal plukovník Ngo Quang Truong, tehdy ještě náčelník štábu generála Donga. Později mu bude, už coby generálovi, svěřeno velení 1. pěší divize ARVN a v poslední fázi konfliktu bude svět Truonga znát jako velitele I. CTZ. Porážka znamenala pro komunisty šok. Do bitvy v Ia Drangu neutrpěli debakl takových rozměrů. Zato pro jihovietnamské výsadkáře, účastnící se bitvy, znamenal výsledek obrovskou morální podporu. Saigonská armáda šla do této doby od porážky k porážce. V bitvě v údolí Ia Drang se sice jednalo o nesporné vítězství, ale to nikdy nemohlo být úplné. I když spojenci komunisty porazili, jejich oddíly se stahovaly do Kambodže, kde mohly opět načerpat síly a zaútočit, kdy to pro ně bylo nejvýhodnější. Kambodžská hranice zabraňovala spojencům partyzány pronásledovat a působit jim větší ztráty, nehledě k možnosti likvidovat jejich opěrné body, které byly za současné situace vystaveny "pouze" leteckým úderům. Již v prosinci zahájila USAF operaci "Tiger Hand", sérii úderů proti Ho Či Minově stezce. Armádou zapůjčené a speciálně upravené letouny OV-1 Mohawk prováděly nad stezkou ve spolupráci s osvětlovacími letouny C-130 Hercules noční průzkumné lety. Zatímco Mohawk vyhledal a označil cíl (konvoje, nákladní auta, sklady atd.), Hercules cíl osvětlil světlicemi a navedl na něj útočné letouny USAF, které dílo zkázy dokonaly. V listopadu bylo území VDR pro snadnější plánování a koordinaci leteckých útoků proti Severu rozděleno do sedmi sektorů "Route Packadges" označených 1 až 6B. Sektory RP1, RP5 a RP6A přidělilo velení USAF a RP2, RP3, RP4 a RP6B dostaly do péče posádky letounů US Navy. V Americe zatím přišly do módy protiválečné manifestace. První se konaly v Kalifornii, New Yorku, Filadelfii a Bostonu. A zatímco jedni Američané bojovali a druzí pokřikovali na ulicích, Čína a VDR nezahálely a 5. prosince podepsaly tzv. Pekingský pakt, ve kterém se ČLR zavázala dodávat ještě větší množství válečného materiálu. V této době Čína stále ještě doufala, že se jí podaří VDR a pozdější sjednocený Vietnam, který měl s její podporou vzniknout, odpoutat od SSSR a vytvořit si z něj svůj satelitní stát. Koncem roku, po útoku komunistů na základny ARVN u Da Nangu a Chu Lai, který stál spojence 21 letadel a vrtulníků, provedly v tomto prostoru spojené oddíly USMC a ARVN vyčišťovací operaci "Harvest Moon". Padlo 400 komunistů a 50 Jihovietnamců a Američanů. 15. prosince provedla americká letadla první útok na Haiphong. Při náletu na tento strategicky důležitý přístav svrhly letouny 12 tun bomb. Do této doby byl Haiphong vzhledem k přítomnosti sovětských lodí v přístavu šetřen, ale situace na jihovietnamském bojišti si vynutila nekompromisní útok na všechny zásobovací uzly ve VDR. 22. prosince se terčem náletu více než stovky útočných letounů z palub lodí USS Enterprise, USS Kitty Hawk a USS Ticonderoga stala opět oblast Haiphongu, konkrétně elektrárna ve Vong Bi. Z náletu, při němž došlo k poškození cíle, se nevrátily dva Skyhawky. O Vánocích USA nálety na Sever opět přerušily, ale bohužel opět bezvýsledně. Ho Či Min pouze zopakoval své požadavky na ukončení bombardování a stažení intervenčních vojsk z jižního Vietnamu. Vánoce roku 1965 slavilo ve Vietnamu již 185 000 Američanů. Rok 1965 byl pro vývoj válečného konfliktu ve Vietnamu zlomový. Díky angažovanosti amerických ozbrojených sil již komunisté iniciativu nedrželi tak pevně v rukou. Z amerických vojsk ve Vietnamu se během roku stala síla, kterou Hanoj již nemohla podceňovat a musela předpokládat, že ještě poroste. Úměrně s tím se zvyšovala i sebedůvěra a bojeschopnost jihovietnamské armády. Nejvyšší bojovou morálkou se tradičně vyznačovali parašutisté, kteří se účastnili spolu s americkými jednotkami i větších a důležitějších akcí. Přesto však ARVN nebyla do "amerických" akcí nasazována v masovějším měřítku a později, po odchodu Američanů ze země, se to vymstilo. Během roku stoupla i intenzita náletů na území VDR. Původně odvetné nálety vystřídala letecká ofenziva. S určitým omezením byly napadány a ničeny cíle důležité pro chod válečné mašinérie. V první fázi "Rolling Thunder" se cílem útoků stávala především komunikační a železniční síť VDR. I když Ho Či Min tvrdil, že překážkou bránící jednání jsou americké nálety a americká přítomnost v jižním Vietnamu, jeho slova již nikdo nemohl brát vážně. Komunisté útočili na Jih ještě dříve, než na VDR dopadla první americká bomba, a v době, kdy americká vojenská síla ve Vietnamské republice sestávala z několika neozbrojených instruktorů. Prezident Johnson, přestože rozhodl o přímé vojenské angažovanosti USA v konfliktu, zopakoval i většinu chyb svého předchůdce. Ani mnohem vyšší počet amerických vojáků nemohl válku na Jihu definitivně vyhrát. Série strategických pochybení amerického vedení v podstatě nahrávala komunistům. Bez přímého útoku na VDR a přerušení infiltračních cest v Kambodži a v Laosu se mohli Američané a ARVN při nejlepší vůli pouze snažit udržovat počet a intenzitu útoků komunistů na co nejnižším stupni a vyčerpávat partyzány neustálou aktivitou. Ovšem snaha o ukončení války tímto způsobem byla více než pochybná. Nicméně karta se začala pomalu obracet, taktická převaha se začala přiklánět na stranu spojenců (do konce roku například podporovalo akce spojenců již 660 amerických vrtulníků) a ofenziva komunistů v zemi byla prakticky zastavena. VYBOJOVÁNÍ PŘEVAHY (1966) Museli jsme dávat pozor, jestli jsou to naši, nebo nepřátelé, zda je to M-16, nebo AK-47, zda máme použít granát, nebo RPG raketu. Tim Page Už je skoro na konci a přitahuje. Zvedám nos za ním a hlásič Sidewinderu příjemně zapíská. Raketa opouští pylon a míří přímo k MiGu... prásk... a je knock-out. Col. Robin Olds, USAF Rok 1966 začal ve znamení zesilování ofenzivní činnosti spojenců. Mezi 1. a 8. lednem proběhla u Saigonu jedna z akcí "Search and Destroy", operace "Marauder". 173. výsadková brigáda při ní v bojích rozbila 267. prapor VC. Ihned po ukončení operace byli výsadkáři vrtulníky 147. AB přepraveni do oblasti Ho Bo (u Saigonu), kde se společně s oddíly 1. pěší divize a s Australany podíleli na ničení komplexů tunelů a bunkrů, ve kterých se nacházelo velitelství 4. vojenského okruhu VC. Během těchto událostí vyčistili vojáci 1. aeromobilní divize v rámci operace "Matador" oblast Plei Ku a Kon Tum od zbytků jednotek NVA rozprášených v bitvě u Ia Drangu. Za účelem posílení amerického kontingentu přijela do země 3. brigáda 25. pěší divize "Tropic Lightning" a u města Plei Ku si vybudovala základnu. Této divizi byla přidělena 25. AB (Div.), jejíž vrtulníky začaly z Cu Chi operovat 30. dubna. Ihned po svém příjezdu se brigáda 25. pěší divize spolu se 173. parabrigádou a s Australany zúčastnila vyčišťovací akce podél nedalekých kambodžských hranic. Komunisté se po porážce v údolí Ia Drangu boji vyhýbali, a proto došlo pouze k ojedinělým střetům. Přesto spojenci ukořistili značné množství zbraní, munice a jiného válečného materiálu, který na místě zanechaly ustupující jednotky Viet Congu a NVA. Celý začátek roku 1966 byl přes jistou opatrnost a zdrženlivost komunistů vyplněn neustálou aktivitou posilovaných amerických jednotek. Komunistům neměl být ponechán čas k opětnému zkonsolidování sil a převzetí iniciativy. Westmoreland byl rozhodnut vyvíjet na Viet Cong i NVA neustálý tlak. V rámci operace "Rolling Stone" zlikvidovali vojáci 1. pěší divize kolem 200 komunistů. Vedle toho se 101. výsadkové divizi během operace "Harrison" a 25. pěší divizi během operace "Garfield" podařilo ukořistit větší množství zbraní, munice a pro komunisty tak zoufale potřebných zásob potravin. Ze vzduchu byly komunistické jednotky neustále napadány spojeneckými letadly a průzkumné týmy při svých misích naváděly na zjištěné skupiny komunistů palbu 105mm a 155mm houfnic z nejbližších základen palebné podpory (FSB) a táborů SF nebo CIDG. Ať již byla situace v jižním Vietnamu jakkoliv vážná, komunisté začali konečně sklízet, co zaseli. Dobře vycvičení a vyzbrojení Američané, to už nebyly skupinky demoralizovaných jihovietnamských vojáků, konsternovaných strachem o své rodiny. Počátkem roku bylo do haiphongského přístavu přepraveno prvních šest ruských vrtulníků Mil Mi-6 a dvacet Mi-4 (jeden z nich si jako svůj osobní stroj vybral i sám Ho Či Min). Tyto stroje tvořily základ jediné vrtulníkové jednotky NVA, 916. vrtulníkového pluku. Přes čínské území přicestovala zároveň do severního Vietnamu stovka ruských pilotů a techniků, kteří měli Severovietnamce naučit nové stroje obsluhovat. Od roku 1969 se 916. vrtulníkový pluk rozrostl o typy Mi-8 a Ka-25. Koncem ledna obnovily USA po neochotě Hanoje k mírovým rozhovorům nálety na území VDR, přerušené o Vánocích. 6. až 8. února se v Honolulu setkali prezident Johnson a premiér Ky, aby jednali o dalším postupu ve válce. Jihovietnamský premiér později prohlásil, že nepřipustí jakékoliv jednání s teroristickým Viet Congem, a odmítl možnost připojení Viet Congu k případné koaliční vládě. Zároveň vybídl USA k intenzivnějšímu bombardování severního Vietnamu v odplatu za agresi VDR proti Vietnamské republice a ke zničení Haiphongu, jakožto brány, kterou do severního Vietnamu proudí z Ruska největší množství zbraní a jiného válečného materiálu. V této době procházelo Haiphongem 75 % až 85 % severovietnamského dovozu. V Honolulu podepsali nejvyšší představitelé obou zemí deklaraci o všestranné hospodářské a vojenské pomoci USA jižnímu Vietnamu. V první polovině roku 1966 docházelo jen k ojedinělým střetům s komunistickými jednotkami, které se ještě zcela nevzpamatovaly z porážky z listopadu minulého roku. Nejdůležitější akcí v prvních měsících roku 1966 byla operace "Masher/White Wings/Thang Phuong II" v oblastech Quang Ngai a Bong Son, na které se podílela většina jednotek 1. aeromobilní divize, jednotky ARVN a jihokorejské oddíly a která probíhala paralelně s operací USMC "Double Eagle". Byla to první společná operace spojenců, která přesahovala hranice jednotlivých válečných zón a jejím cílem byla likvidace 325. divize NVA. Tato velká akce skončila počátkem března. 2400 komunistů se již nikdy nevrátilo na své základny. Zvláště vynikli vojáci 1. aeromobilní divize, kteří se do akce v provincii Binh Dinh zapojili bezprostředně po ukončení operace "Matador". Operace má na svém kontě ještě jeden primát. Během bojových akcí byly pod vrtulníkem CH-54 Skycrane poprvé přepravovány houfnice ráže 155 mm. Jednotky 1. aeromobilní divize pak v provincii Binh Dinh, bohaté na rýži, zůstaly a během roku svedly několik těžkých bojů s 22. divizí NVA. Během operace "Utah" se mezi 4. a 8. březnem spojené jednotky USMC a ARVN střetly poblíž města Quang Ngai s oddíly NVA. Severovietnamci ztratili 600 svých vojáků. Spojenci přišli o 128 vojáků (98 USMC, 30 ARVN) a zraněno bylo 278 Američanů a 120 vojáků jižního Vietnamu. Komunistickou palbou bylo rovněž poškozeno nebo zničeno několik letadel a vrtulníků podporujících spojence. Počátkem března pronikl do údolí A Shau v provincii Thua Thien 95. pluk NVA a obklíčil jednu ze základen Special Forces a jihovietnamských CIDG. Posádka této základny, ležící v blízkosti laoských hranic, monitorovala pohyb komunistických jednotek v oblasti a jejich přesun z Laosu na území jižního Vietnamu po stezce procházející právě údolím A Shau. Další dva tábory v A Loui a Ta Balu byly v prosinci 1965 vyklizeny a jejich posádky z údolí A Shau staženy, protože oba tábory ležely mimo dosah případné podpůrné palby spojeneckého dělostřelectva. Severovietnamský útok zahájený tradičně těžkou minometnou palbou zastihl posádku tábora, čítající 434 mužů, za úsvitu 9. března. Následoval výpad, který ale obránci odrazili celkem snadno. Zatím se jednalo pouze o jakousi sondáž, která měla prověřit odolnost obrany. Komunisté měli totiž v této době velice špatné zkušenosti s dobýváním základen a táborů SF, LLDB nebo CIDG. Již v poledne přiletěly k obleženému táboru dva vrtulníky CH-34, které měly evakuovat první raněné obránce, ale palba komunistů jeden z vrtulníků sestřelila. Generální útok zahájili komunisté následujícího dne krátce po půlnoci. Přes silnou leteckou podporu (Skyraidery provedly na podporu obránců 210 vzletů, během kterých zlikvidovaly kolem 500 komunistů) byla na konci dne situace v táboře vážná a zbylí obránci museli být evakuováni. V 17.30 hod. přiletělo k táboru 16 vrtulníků CH-34 z HMM-163 doprovázených šesti UH-1E. Obránci se měli sami probít k LZ vzdálené asi 300 metrů od severního okraje tábora. Místo organizovaného stažení k vrtulníkům se ale Jihovietnamci v panice rozběhli k přistávací zóně. Příslušníci CIDG, bezhlavě se ženoucí k vrtulníkům, se navzájem sráželi k zemi, šlapali po sobě a Zelené barety nebyly s to tuto situaci zvládnout. Teprve varovné výstřely z kulometů vypálené "doorgunners" Montagnardy jakž takž uklidnily. Sotva dostali Američané situaci pod kontrolu, zasáhl jeden z CH-34 projektil z bezzákluzového děla a o malou chvíli později byl stejně zasažen další stroj. Posádky sestřelených vrtulníků a muži na jejich palubách, kteří přežili, se snažili utéct do džungle. Evakuovat se tak podařilo jen 69 obránců. Během několika následujících dní zachránily vrtulníky, neustále pátrající po přeživších, dalších 100 mužů. Tyto záchranné mise ale byly krajně nebezpečné, protože komunisté vrtulníky již většinou čekali a vždy je zasypali krupobitím palby (jeden vrtulník se tak vrátil se 128 průstřely). Při útoku bylo zabito 7 Zelených baretů a 250 příslušníků CIDG. Komunisté sestřelili 5 letadel nebo vrtulníků a nejméně 12 poškodili. Maj. Bernardu C. Fischerovi byla udělena Congressional Medal of Honour za to, že se svým A-1E přistál do nepřátelské palby, aby zachránil sestřeleného pilota jiného Skyraideru. Spojenecké velení sice zvažovalo možnost vyslat do údolí A Shau dva prapory USMC a tábor komunistům opět vyrvat, ale plán nakonec nebyl realizován. S nastupujícími teplejšími měsíci obnovily svou činnost také pacifistické organizace a ve dnech 25. až 27. března proběhly protiválečné manifestace v sedmi městech USA a sedmi městech západní Evropy. Po událostech v údolí A Shau proběhla další společná akce spojenců, operace "Texas", namířená proti třem praporům Viet Congu a NVA. Následovala operace "Indiana" a poté se pozornost zpravodajské služby soustředila na oblast Chu Lai. Podle zpravodajců se do oblasti severozápadně od Chu Lai přesunula 620. divize NVA a jednotky Viet Congu. Do určené oblasti se okamžitě vypravily spojenecké průzkumné hlídky. Jediné vážnější střetnutí ale prožila pouze osmnáctičlenná hlídka vedená Sgt. Jimmie Howardem. Ke střetu došlo v noci mezi 15. a 16. červnem u Nui Vu. Po celonočním boji, kdy se Howardovi muži bránili na kousku země proti praporu NVA, přišla konečně pomoc. Noc přežilo 12 mužů, z nichž všichni byli zranění a bránili se ukořistěnými AK-47. Muži z této hlídky obdrželi 18 Purple Heart, 15 Silver Star, 2 Navy Cross a Howardovi byla udělena Congressional Medal of Honour za statečnost a bravurní velení jednotce v boji. V dubnu obdržela rozkaz k přesunu na vietnamské bojiště 4. pěší divize "Ivy Division" z Fort Lewis ve státě Washington. V Qui Nhonu se její příslušníci vylodili v červenci. Koncem září se pak vojáci 4. pěší divize ujali "svého" regionu, ve kterém operovali až do stažení 4. divize v roce 1970. Operační prostor divize tvořila Centrální vrchovina, hlavně provincie Plei Ku a Kon Tum. Od 25. dubna začaly ve Vietnamu operovat vrtulníky 4. AB(Div.) dislokované na základnách v Plei Ku, Dak To a An Khe, určené k podpoře "Ivy Division". 11. dubna se nad VDR poprvé objevily bombardéry B-52, které zasypaly pumami jednotky NVA mířící na jih při přesunu průsmykem Mu Gia. V noci na 18. dubna zaútočila dvojka A-6A Intruderů od VA-85 z paluby USS Kitty Hawk na tepelnou elektrárnu ve Vong Bi u Haiphongu. Tento cíl byl terčem amerických náletů již několikrát. Celkem na něj útočilo více než sto letounů, ale vždy s mizivým výsledkem. Nyní ale 26 bomb o váze 454 kg svržených Intrudery dopadlo na objekty elektrárny s devastujícím účinkem. O den později hlásilo rádio Hanoj do světa zprávu, že Američané, eskalující leteckou válku proti VDR, nasadili v oblasti mezi Hanojí a Haiphongem bombardéry B-52. Pro posádky dvou úspěšných Intruderů byl tento omyl nejvyšším oceněním. 23. dubna se na vietnamské obloze objevil nový, dvoumachový stíhací letoun MiG-21 (v kódu NATO "Fishbed"). 921. pluk severovietnamského letectva jako první obdržel tyto letouny ze SSSR v zimě 1965. Nicméně debut nového letounu ve Vietnamu nedopadl příliš slavně. Již 26. dubna sestřelil první Fishbed Maj. J. P. Gillmore pilotující s 1st/LtW. T. Smithem letoun F-4C od 480. TFS. MiGy-21 získaly své první vítězství až 14. prosince 1966. Obětí byl F-105D. 1. května ostřelovalo dělostřelectvo 1. pěší divize poprvé kambodžské území, když se americké jednotky dostaly pod palbu vedenou z Kambodže. Další velké pozemní operace na Jihu zahájili spojenci až počátkem léta. 25. pěší a 101. výsadková divize provedly na Centrální vrchovině v oblasti měst Kon Tum a Plei Ku operace "Paul Revere" a "Hawthorne". Viet Cong musel odepsat dalších 1100 mužů. 1. pěší divize zatím zahájila spolu s 5. pěší divizí ARVN v provincii Binh Long operaci "El Paso II", při které měla vyhledat, přinutit k boji a vyhladit 9. divizi Viet Congu. Při akci, trvající šest týdnů, bylo sice zlikvidováno 850 až 900 komunistů, ale jak se později ukázalo, jádro divize se včas stihlo přesunout do svého záložního postavení v Kambodži. 12. června ve 14.46 hodin odpálil CDR. Harold L. "Hal" Marr od VF-211 pilotující F-8E Crusader raketu AIM-9D. Další raketa opustila pylon o čtyři minuty později. Oba Sidewindery svůj cíl, kterým byly severovietnamské MiGy-17, nalezly. Byly to první MiGy sestřelené nad Vietnamem stíhacím F-8. Piloti Crusaderů skórovali při bojích se severovietnamskými letouny ve dvaceti případech. V polovině roku vstoupila do nové fáze operace "Rolling Thunder". Letectvo USA začalo s údery hlavně proti palivovým zařízením a skladištím pohonných hmot na území celé VDR, ale pokračovaly i nálety na komunikační síť a průmyslové objekty. Útoků byl ušetřen pouze střed Hanoje a Haiphongu a třicetikilometrová "no fly" zóna podél hranic s ČLR. První nálet nové fáze "Rolling Thunder" byl proveden 26. června, kdy letouny F-105 Thunderchief zaútočily na skladiště pohonných hmot 6 km od Hanoje a celý komplex z 95 % zničily. 29. června byl proveden dosud největší nálet na oblast Hanoje a Haiphongu. Americká letadla zničila celkem dvě třetiny severovietnamských ropných zásob a vyřadila zařízení na přečerpávání ropy z tankerů. Po náletu na skladiště ropy v Haiphongu provedeném Intrudery od VA-165 z USS Ranger byly sloupy kouře z hořící ropy viditelné ještě ze stokilometrové vzdálenosti. Při akci 29. června sestřelil Maj. Fred L. Tracy na F-105D od 388. TFW severovietnamský MiG-17. Šlo o první z 28 sestřelů získaných nad VDR piloty Thudů. Představitelé americké vlády a letectva sice prohlásili, že bombardování bylo vedeno s maximálním ohledem k civilním zařízením a že posádky byly instruovány, aby bombardovaly pouze předem určené strategicky významné cíle, aby se předešlo ztrátám na civilním obyvatelstvu, ale přesto si bombardování vyžádalo životy civilistů. Na konci roku americké ministerstvo obrany připustilo, že i když se američtí piloti pokoušeli bombardovat pouze vojensky důležité cíle, mohly být nešťastnou náhodou zasaženy i civilní oblasti. Piloti nemohli při útocích na severovietnamská města, a zvláště na Hanoj a Haiphong, nikdy stoprocentně zaručit, že zasáhli pouze vojensky důležitý objekt. V obou těchto městech je velmi hustá zástavba a značné množství malých továren a dílen bylo posazeno uvnitř ní. Tyto továrny produkovaly 24 hodin denně válečný materiál (pneumatiky, výstroj, součástky zbraní atd.) a nebylo možné je bombardovat bez rizika zasažení okolních objektů. Komunisté také s oblibou umísťovali potenciální cíle pod "civilní deštník", což přímo vylučovalo možnost zničení cíle bez současného zasažení civilního štítu. Generálmajor Gilbert L. Meyers, který byl od dubna 1965 do srpna 1966 zástupcem vrchního velitele amerických leteckých sil ve Vietnamu, se vyjádřil k problému civilních obětí bombardování před senátním podvýborem pro kontrolu vojenské připravenosti. Uvedl: "V haiphongském přístavu chodí snad lidé, kteří vykládají lodě, v civilním obleku, pomáhají však ve válce právě tolik jako muž, který stojí v předsunutém postavení u děla. Kromě toho víme, že na spojovacích linkách bylo k opravám silnic a mostů povoláno mnoho žen. Tuto práci lze ovšem přenechat ženijní jednotce, pokud jaká je, a civilisty, kteří tam pracují teď, navléci do uniforem. Potom by tíž lidé zase dělali tutéž práci. Je nad mé chápání, jak lze v takovéhle válce dělat rozdíl mezi vojákem a civilistou. Na válečném úsilí se přece podílejí všichni." Američtí piloti většinou mohli jen bezmocně sledovat kolony nákladních aut, jak naložené zbraněmi pro komunistické vojáky bojující na Jihu stojí uprostřed městské zástavby a jejich řidiči se je ani nepokouší maskovat. Severovietnamci totiž moc dobře věděli, že američtí piloti na ně nezaútočí, protože bombardovat nebo ostřelovat auta na území VDR mají povoleno jen během jejich přesunu a mimo městskou zástavbu. Takže jakmile padla noc a intenzita náletů se rapidně snížila, přesunula se kolona dále k jihu, do bezpečí dalšího města atd., až se zbraně dostaly na jihovietnamské bojiště, kde zabíjely Američany i jihovietnamské vojáky a civilisty. Také ty z baterií SAMů a protiletadlových děl, které byly umístěny uprostřed vesnic a měst, byly po většinu války v bezpečí. Výjimkou nebyla ani letiště uvnitř "no fly" zón okolo Hanoje a Haiphongu. "Vzlétl jsem výš a přímo přede mnou, na konci rozjezdové dráhy, stály čtyři MiGy-21, připravené ke startu, aby zaskočily piloty letící za mnou. Nesměl jsem se jich dotknout, protože jejich kola se ještě neodlepila od betonové dráhy. Měl jsem na palubě zbraně, které by nebyly zanechaly velké krátery pro případnou identifikaci, a byl by to ohromný pocit zničit je všechny čtyři najednou... Přesně jako podle příručky se MiGy rozběhly po rozjezdové dráze, zasunuly podvozky, provedly stoosmdesátistupňovou zatáčku a pustily se do letky, která následovala za mnou." Tato vzpomínka plukovníka J. M. Broughtona snad ani nepotřebuje komentáře. Přes všechna možná i nemožná omezení, díky kterým bylo šetřeno civilní obyvatelstvo (zároveň ale zbytečně stoupaly ztráty amerického letectva, nemluvě o pošetilém maření válečného úsilí spojenců na Jihu), dosahovalo bombardování nemalé účinnosti. Tak například do poloviny května 1965 bylo z 27 napadených mostů zničeno 26. Do září 1966 bylo na území VDR zničeno více než 3000 železničních vagonů a železnice byla přerušena na 600 místech. Hlavní železniční tah spojující Hanoj s jihem VDR byl prakticky vyřazen z provozu. Aby bylo možno udržet alespoň spojení mezi VDR a Čínou, zmobilizoval Sever téměř 300 000 lidí a Čína poskytla 20 000 ženistů. Tato masa lidí se okamžitě po ukončení náletu vrhala jak na napadené části železnice, tak na rozbombardované úseky běžných silnic. Hanojské vedení, rozzuřené stoupajícím rozsahem škod způsobených bombardováním, začalo v červenci vyhrožovat, že sestřelené americké letce bude soudit jako válečné zločince. Proti těmto výhrůžkám vystoupili mimo jiné i generální tajemník OSN U Thant a papež Pavel VI. Americká letadla začala v této době bombardovat DMZ, ve které se soustřeďovalo stále více jednotek NVA a vojenského materiálu a odkud byly komunisty podnikány stále častější výpady do jižního Vietnamu. Během července provedlo 8500 příslušníků USMC a 2500 příslušníků ARVN poblíž demilitarizované zóny operaci "Hastings". Zpravodajská služba zjistila, že na území Vietnamské republiky se hodlá přes DMZ, kterou měla námořní pěchota střežit, infiltrovat 324. divize NVA. Průzkumné hlídky, tzv. "Stingray Teams", vysazované od června k misím z nových vrtulníků CH-46 Sea Knight ze stavu HMM-164, navíc přinášely poplašné zprávy o aktivitě 321. divize NVA v oblasti města Quang Tri. Operaci zahájil 15. července výsadek 3. praporu 4. pluku USMC do údolí Song Ngau. Na místo přepravily mariňáky stroje ze stavu MAG-16. Výsadkovou operaci ze vzduchu řídil velitel této jednotky, plukovník Hunt. Vrtulníky CH-46 prvních dvou vln vysadily vojáky 3. praporu bez problémů, teprve stroje třetí vlny se setkaly s těžkou protiletadlovou palbou. V té se nejprve při provádění únikových manévrů dva vrtulníky srazily (dva CH-46 od HMM-164) a třetí, který se jim snažil vyhnout, narazil na strom a taktéž havaroval. Havárie si vyžádala 13 životů. Další Sea Knight byl sestřelen ještě téhož večera (mariňáci údolí později překřtili na "Helicopter Valley"). Následovaly dlouhé dva týdny bojů v husté, neproniknutelné džungli. Spojencům, pokud to počasí umožňovalo, vydatně pomáhalo letectvo i dělostřelectvo. Občasný déšť ale tuto pomoc omezoval. A co bylo nejhorší, při nepřízni počasí nemohly spojenecké vrtulníky z místa bojů odvážet zraněné vojáky. Přes tyto obtíže byli Severovietnamci pomalu, ale jistě krok za krokem zatlačováni a ohniska odporu byla nemilosrdně likvidována. Do konce července nakonec spojené americko-vietnamské oddíly zlikvidovaly 800 komunistů. Sami přišli o 150 vojáků. Zbývající příslušníci 324. divize NVA se stáhli do Laosu, kde divize čekala na doplnění stavu a na celkovou reorganizaci. Po operaci "Hastings" následovala operace "Prairie", v průběhu které se námořní pěchota střetla s oddíly 304. a 341. divize NVA, proniknuvších na území Vietnamské republiky. USMC přišla o 200 mužů a do severního Vietnamu se již nikdy nevrátilo 1000 příslušníků NVA. Zároveň s pozemními akcemi mariňáků zahájilo 20. července letectvo USMC ve spolupráci s USAF operaci "Tally Ho", sérii náletů na infiltrační stezky NVA ze severního Vietnamu. Svého vrcholu dosáhla "Tally Ho" v září, kdy bylo provedeno na 12 000 vzletů. V červenci také americká strana zamítla požadavek premiéra Kyho na invazi do VDR. V roce 1966 začaly na území jižního Vietnamu operovat jednotky SEAL. Těžiště jejich působení leželo v oblasti delty Mekongu, protkané vodními cestami, kde vyhledávaly a likvidovaly velitelská stanoviště, sklady a základny komunistů a narušovaly jejich zásobovací stezky. Tyto velice obávané elitní jednotky ze svazku US Navy (obdoba armádních Zelených baretů nebo Rangers), cvičené pro boj v tom nejobtížnějším terénu (bažiny, hustá džungle na březích řek i řeky samotné), způsobovaly komunistům těžké ztráty při minimu obětí z vlastních řad. 11. září proběhly ve Vietnamské republice (přes pokusy komunistických povstalců o jejich narušení) volby do Ústavodárného shromáždění. Volby potvrdily pozice dosavadního prezidenta i premiéra. Svou roli zde sehrály konečně výrazné úspěchy na bojišti. Ve stejný měsíc se pod velením Col. George Pattona jr. na vietnamské bojiště přesunul 11. tankový pluk "Blackhorse Regiment". Na severu v provincii Binh Dinh zahájila zatím 23. září jihokorejská 1. pěší divize "Tiger" operaci "Haeng Ho 6". Úkolem jihokorejských "tygrů" bylo vyčistit od Viet Congu oblast okolo Qui Nhonu. Do 9. listopadu ztratili komunisté více než 1100 svých vojáků. Ztráty Jihokorejců nebyly velké. Koncem září začala severně od města Qui Nhon, ležícího u pobřeží, operace "Irving". Vrtulníky dvou brigád 1. aeromobilní divize zaútočily první říjnový týden na vojáky Viet Congu uzavřené v oblasti obklíčené jihovietnamskými a jihokorejskými jednotkami. Nejtvrdší boje, trvající dva dny, proběhly u vesnice Hoa Hoi. Američané v této bitvě ztratili tři muže a měli 29 raněných. Ztráty Viet Congu činily 230 mrtvých nebo raněných. Celá akce se vyznačovala rychlými vrtulníkovými přesuny a přepady a následnou naprostou dezorientací nepřítele. Do ukončení bojů 24. října bylo 680 příslušníků Viet Congu a NVA zabito a 740 zajato. 1. aeromobilní divize přišla o 20 mužů a vrtulníky opět potvrdily svou dominantní roli v této válce. 15. října zahájila 196. pěší brigáda ve válečné zóně "C" v provincii Tay Ninh vyhledávací a likvidační akci: operaci "Attleboro". Zpočátku se zdálo, že "Attleboro" bude jednou z akcí, při nichž bude kontakt s komunisty spíše výjimkou. 19. října ale Američané v této oblasti objevili velký tábor komunistů a do válečné zóny "C" se urychleně přesunuly jednotky 1. pěší divize jako posila. 28. října došlo k bitvě s jedním praporem Viet Congu a začátkem listopadu již bylo jasné, že v zóně "C" jsou soustředěny značné síly nepřítele. 3. listopadu prošly spojenecké jednotky jednou z nejtěžších bitev, k jakým zatím do této doby došlo. Vyšlo najevo, že v místě operuje 101. pluk NVA a 9. divize VC, jejíž značná část unikla 1. pěší divizi při operaci "El Paso II" do Kambodže. Proto byly na pomoc povolány ještě brigády 4. a 25. pěší divize, 173. výsadková brigáda a několik praporů ARVN. Operace se tak účastnilo 22 spojeneckých praporů (na 20 000 mužů) a z "Attleboro" se stala do té doby největší pozemní akce ve Vietnamu. Celý listopad probíhaly urputné boje, a když zbytek 9. divize na konci listopadu ustoupil do Kambodže, zanechali povstalci na bojišti 2200 svých mrtvých spolubojovníků. Raněných měl Viet Cong 900. Ztráty Američanů dosáhly do ukončení akce 26. listopadu 150 mrtvých a 500 raněných. Na 24. a 25. října svolal filipínský prezident Marcos do Manily konferenci představitelů sedmi zemí podílejících se na válce v jižním Vietnamu (Vietnamská republika, USA, Austrálie, Nový Zéland, Filipíny, Korejská republika a Thajsko). Spojenci potvrdili svobodnému Vietnamu právo na politické sebeurčení. Dále se zavázali pokračovat v ekonomické, sociální a kulturní spolupráci, aby "...zpřetrhali pouta chudoby, negramotnosti a chorob". Taktéž došlo k dohodě o stažení intervenčních vojsk z jižního Vietnamu šest měsíců po zastavení agrese VDR. Při návratu z konference navštívil prezident Johnson základnu v Cam Ranh Bay na jihovietnamském pobřeží, kde udělil zraněným vojákům vyznamenání a medaile za statečnost. 1. listopadu na Saigon opět dopadly rakety odpálené Viet Congem z okolní džungle. Do Long Binh se během popisovaných událostí přesunula 199. pěší brigáda, vytvořená v létě na základně Fort Benning v Georgii přímo pro službu ve Vietnamu. Bezprostředně po svém příjezdu se 199. pěší brigáda ve válečné zóně "D" zúčastnila operace "Uniontown". Od začátku roku 1967 se pak brigáda starala o bezpečnost venkova v oblasti Saigonu. 25. října, bezprostředně po ukončení operace "Irving", zahájila 1. aeromobilní divize v pobřežním pásu provincie Binh Dinh operaci "Thayer II". Jejím cílem bylo vyčistit bohaté a úrodné pobřeží provincie od komunistů a vytlačit je dále na západ od údolí Luoe Ci a Kim Son, míst s častou partyzánskou aktivitou. Bojové akce trvaly až do poloviny února 1967 a na operaci "Thayer II" doplatilo svým životem 1700 příslušníků Viet Congu. Dále na jihu, poblíž Saigonu, provedly spojené síly 1., 4. a 25. pěší divize (každá divize poskytla po jedné brigádě) operaci "Fairfax". Akce začala 30. listopadu. V lednu 1967 se nasazené jednotky vrátily zpět ke svým divizím a jejich místo zaujala 199. pěší brigáda a později 5. skupina Rangers ARVN. V prosinci uskutečnila 4. pěší divize za podpory jednotek 25. pěší a 1. aeromobilní divize u kambodžské hranice západně od Plei Ku operaci "Paul Revere IV". Jednalo se o další z preventivních operací, majících za cíl vyčistit od partyzánů džungli u hranic s Kambodžou. Během šesti týdnů bojových akcí zlikvidovali američtí vojáci kolem 1000 komunistů. V polovině prosince byla do Vietnamu přesunuta 9. pěší divize US Army, jež byla pro službu ve Vietnamu znovu reaktivována. Operovat měla převážně v III. CTZ a hlavní stan divize byl umístěn v Bear Cat jihovýchodně od Saigonu. 2. brigáda 9. pěší divize pak byla vyčleněna jako jednotka mající operovat v součinnosti se silami MRF v Deltě. 2. prosinec byl pro Američany útočící proti VDR "černým čtvrtkem". Toho dne přišli při útoku na sklady pohonných hmot u Phuc Yen o osm letadel. Byl proto vypracován návrh operace, jejíž cílem bylo paralyzovat činnost severovietnamského letectva. Tvůrci operace nazvané "Bolo" byli Capt. Robin Olds a Capt. John B. Stone. Celý vtip spočíval v záměně Thudů, které se nad Severem objevovaly nejčastěji, za Phantomy. Phantomy měly při letu ve všem napodobovat zranitelnější Thunderchiefy, tím vylákat MiGy z jejich základen a co nejvíce jich sestřelit. F-4 tak musely tankovat ze Stratotankerů ve stejný čas jako Thudy, letět stejnou rychlostí ve stejných koridorech, výškách a formaci, používat stejných rádiových volacích kódů atd. Operace začala 2. ledna 1967, kdy i přes špatné počasí nad cílem odstartovalo 14 letek F-4C (56 letadel), 6 letek F-105F Wild Weasel (24 letadel) a čtyři letky F-104C Starfighter (16 letadel). Celá formace byla doprovázena nepostradatelným EB-66 Destroyer a velitelským EC-121 Big Eye. Cílem útoku bylo letiště v Phuc Yenu. Sedm letek F-4C od 8. TFW dostalo přiděleno právě Phuc Yen a Gia Lam v Hanoji a pět letek F-4C od 366. TFW mělo blokovat Letiště Kep, Cat Bi a sledovat čínské letiště v Ning Mingu. "Máme štěstí! Vietnamci uvěřili, že se blíží pumami ověšené zranitelné Thudy, a s přáním snadné sklizně posílají jedenadvacítky do vzduchu. Má jednotka vstupuje do oblasti jako první. Abychom Vietnamce udrželi co nejdéle ve víře, že jsme bombardovací stopětky, nezapínáme palubní radary ani ,muziku'* dříve, než přeletíme Red River blízko Phuc Yen." Tolik Robin Olds. Lest se povedla a v následující letecké bitvě, dosud největší, k jaké nad VDR došlo, sestřelili Američané nejméně sedm MiGů bez vlastních ztrát. Po jednom sestřelu si zapsali i oba duchovní otcové této akce, plukovníci Olds a Stone. Čtyři dny poté 8. TFW úspěšný trik zopakovala, když poprvé vyslala dvojku Phantomů F-4C z 555. TFS jako doprovod průzkumnému RF-4C. Doprovodné Phantomy pilotovali Maj. Thomas M. Hirsch a Capt. Richard M. Pascoe a jako GIBové seděli v kabinách 1st/Lt. Roger J. Strasswimmer a 1st/Lt. Norman E. Wells. Všechny tři Phantomy letěly v sevřené formaci, aby obsluhy severovietnamských radarů viděly na obrazovkách jen jeden odraz. Severovietnamci proti "osamělému" špionovi vyslali čtyřku MiGů-21. Mezi překvapené Severovietnamce pak vpadly oba doprovodné Phantomy a dva z nich sestřelily. Konec roku 1966 zastihl ve Vietnamu již 385 000 Američanů. WESTMORELANDOVA OFENZIVA (1967) Strach bylo něco jiného, něco, co jsi vědomě potlačil. Když sis ho uvědomoval, řídil tě, ovládal tě, pak jsi ho potřeboval. Tim Page Již začátek tohoto roku dával tušit, že se generál Westmoreland rozhodl radikálně řešit problém oblastí jižního Vietnamu kontrolovaných Viet Congem. Jednou z nich byla 35 kilometrů severozápadně od Saigonu ležící oblast porostlá džunglí, ohraničená vesnicemi Ben Cat, Ben Suc a řekou Saigon. Byl to za války nechvalně známý "Iron Triangle - Železný trojúhelník", odkud Viet Cong ohrožoval klid hlavního města. 8. ledna začala útokem na vesnici Ben Suc, tvořící západní vrchol trojúhelníku, operace "Cedar Falls". Vesnice sloužila povstalcům jako opevněné zásobovací a politické centrum celé této nebezpečné oblasti. Jednalo se doslova o pralesní pevnost protkanou stovkami kilometrů tunelů a posetou bunkry a podzemními skladišti zbraní a potravin, využívanou Viet Congem jako nástupiště k útokům na Saigon. Během let budování zákopů, tunelů a bunkrů se z "Železného trojúhelníku" stala krajně nebezpečná oblast, kam se vojáci ARVN před příchodem Američanů odvážili proniknout jen občas, a to ještě jen ve velkých skupinách. Na konci roku 1965 se sice Američané pokoušeli tuto oblast zpacifikovat, ovšem bez znatelného úspěchu. Protože však "Železný trojúhelník" představoval pro Saigon a okolí trvalou hrozbu, rozhodl generál Westmoreland koncem roku 1966 o jeho likvidaci. Prapor 1. pěší divize tedy za svítání 8. ledna provedl překvapivý výsadek do vesnice Ben Suc a zlikvidoval přítomné příslušníky Viet Congu. Podél západního okraje trojúhelníku zatím čekaly v záloze oddíly 25. pěší divize a 196. pěší brigády. Na východě a severu zaujaly postavení jednotky 1. pěší divize, 173. parabrigáda a 11. tankový pluk. "Železný trojúhelník" byl tak obklíčen a následující den zahájily americké jednotky postup do jeho nitra. Celá oblast byla rozdělena na několik úseků a ty Američané postupně čistili od partyzánů. Spojenecké letectvo svrhlo během bojů 1229 bomb. Operace trvala 19 dní a Viet Cong za tuto dobu ztratil 711 mužů a dalších 488 padlo do zajetí. Americké ztráty dosáhly výše 72 mrtvých (NLF naopak tvrdí, že během 18 dní zlikvidovali její bojovníci více než 2500 Američanů). Tak skončila první část akce. Jakmile byla oblast zbavena partyzánů, nastoupili místo vojáků ženisté a demoliční čety s buldozery a začali likvidovat rozsáhlé systémy opevnění a zákopů. Objevené tunely prozkoumali a zničili vojáci z oddílů tzv. "Tunnel Rats".* 6000 z 10 000 obyvatel oblasti bylo přesídleno do jiných částí země, neboť jejich obydlí padla za oběť bojům nebo následujícím vyčišťovacím a demoličním akcím. Do konce ledna se z "Železného trojúhelníku", porostlého původně bujnou vegetací, stalo spáleniště pokryté troskami bunkrů a opevnění a protkané zřícenými a zasypanými tunely. Přesto nebezpečí s názvem "Železný trojúhelník" nepominulo. Zdaleka ne všechny komunistické jednotky zdržující se v této oblasti byly zničeny a po čase se opět vzchopily. Zatímco se v "Železném trojúhelníku" tvrdě bojovalo, vykonal premiér Ky ve dnech 18. až 26. ledna návštěvu Austrálie a Nového Zélandu. Při této příležitosti poděkoval oběma zemím za pomoc a podporu, kterou poskytovaly jižnímu Vietnamu ve válce za svobodu. Návštěvu narušili nechutným způsobem demonstranti protestující proti válce a celou trapnou situaci završil svým projevem, při kterém nazval vietnamského premiéra vrahem, předák australských labouristů Arthur Caldwell. Toto už bylo faux-pas, nad kterým se může reálně uvažující člověk jen trpce pousmát. Premiér napadeného státu bojujícího o holé přežití byl obviňován ze spoluviny na vzniku a trvání války, pustošící jeho vlast. V lednu se ve Vietnamu objevily první čtyři vrtulníky CH-53 Sea Stallion od HMM-463. Do 22. května zachránily jejich posádky 103 sestřelené spojenecké vrtulníky a letouny. Další 22 CH-53 přibyly do "Marble Mountain" v červnu. 1. února byl americkými letouny potopen severovietnamský hlídkový člun SO-1 (sedm lodí tohoto typu dodal Sovětský svaz do VDR v letech 1960-1966). S velkými operacemi nesrovnatelná, ale přesto zajímavá událost se odehrála 24. února na Centrální vrchovině. Capt. Hillard A. Wilbanks, pilot průzkumné Cessny O-1G z 21. TASS, objevil při misi FAC vojáky NVA a Viet Congu číhající v léčce na jednotku blížících se jihovietnamských Rangers. Odvážný pilot začal nad komunisty ve svém malém letounku přelétávat a palbou ze své M-16 prostrčené bočním okénkem kabiny zabránil překvapeným komunistům v útoku a zároveň tak varoval do poslední chvíle nic netušící Jihovietnamce. Kapitán Wilbanks za svůj čin bohužel zaplatil životem, když rozzuření komunisté jeho Cessnu sestřelili. Za tuto akci, při které obětoval svůj život za záchranu spolubojovníků, byl posmrtně jako jediný z pilotů FAC vyznamenán Congressional Medal of Honour. Na operaci "Cedar Falls" bezprostředně navazovala operace "Junction City". Byla to jedna z největších operací ve Vietnamu. Zúčastnilo se jí 22 amerických a 4 jihovietnamské prapory. Spojenecké velení shromáždilo jednotky 1., 4., 9. a 25. pěší divize, 196. pěší brigády, 11. tankového pluku, 173. výsadkové brigády, dále Australany a jednotky ARVN. Celkem 45 000 mužů. Celá akce byla zaměřena na likvidaci komunistů v oblasti válečné zóny "C", přibližně ohraničené vesnicemi Ben Cat na jihovýchodě, An Loc na severu, městem Tay Ninh na jihozápadě a kambodžskou hranicí na západě. Velení zvolilo pro "Junction City" taktické schéma "kladivo a kovadlina". Oblast byla obklíčena a měla nyní tvar gigantické podkovy otevřené směrem k jihu. Na západě a severozápadě zaujala postavení 25. pěší divize podporovaná 196. pěší brigádou, částí 11. tankového pluku, jednotkami 4. pěší divize a vietnamskou námořní pěchotou (uskupení "Alpha"). Sever a severovýchod obsadily prapory 1. pěší divize, 9. pěší divize, 173. parabrigáda, pluk 1. aeromobilní divize a jednotky ARVN (uskupení "Wallace"). Tyto síly sloužily jako "kovadlina". V roli "kladiva" měly z jihu do podkovy vpadnout brigáda 25. pěší divize a část 11. tankového pluku. Celá operace začala 22. února, kdy 2. prapor 503. pluku 173. výsadkové brigády provedl výsadek z letounů C-130 Hercules a dopadl za komunistickými pozicemi u Tay Ninh (byl to jediný letecký výsadek provedený ve vietnamské válce). Jednotky 25. pěší divize a 11. tankového pluku začaly s postupem na sever, ale Američané v této fázi navázali kontakt s nepřítelem pouze dvakrát. Na 50 mrtvých a zraněných měla setnina 1. pěší divize, která se 28. února u Prek Kloku střetla s praporem Viet Congu. Komunistům se podařilo setninu rozdělit na několik izolovaných skupin a na ty podnikali komunisté neustálé útoky. Teprve na konci dne se Američané za pomoci posil a podpory dělostřelectva a letectva dokázali osvobodit. 10. března pak dva prapory 9. divize Viet Congu zaútočily v Prek Kloku na základnu palebné podpory. Na základně byly umístěny dvě baterie děl a mechanizovaný pěší prapor vybavený transportéry M-113. Komunisté základnu nejprve zasypali přívalem minometných granátů a raket. Poté partyzáni zaútočili proti východní straně základny a po odvedení pozornosti obránců provedli několik menších útoků i na jiných místech obranného perimetru. Všude ale narazili na zuřivý odpor. Během hodinového boje zničili komunisté několik M-113, ale do základny se nedostali. Po hodině je dělostřelecká podpora Američanů a palba z gunshipů přinutily k ústupu. I když ke sporadickým přestřelkám docházelo i přes noc, nepřítel již nezaútočil. Obránci měli 3 mrtvé a 38 zraněných. První část operace skončila 17. března. V této fázi ztratili komunisté kolem 400 vojáků, z nichž značná část padla za oběť dělostřeleckým přepadům a útokům gunshipů, hlavně při obou střetnutích. Ve druhé fázi se díky postupu Američanů zmenšil operační prostor a úměrně s tím narůstala i intenzita bojů. 19. března utrpěl u Suoi Tre citelné ztráty prapor 4. pěší divize. 48 vojáků bylo zabito nebo zraněno, když Viet Cong odpálil dálkově ovládané miny při vrtulníkovém výsadku. V noci z 19. na 20. března zaútočil 273. pluk Viet Congu na základnu palebné podpory u Ap Bac Bangu a snažil se probít z obklíčení. Komunistům se podařilo proniknout skrz obrannou linii posílenou tanky a transportéry a byli vytlačeni teprve po boji muže proti muži a po zásahu letectva a dělostřelectva. Viet Cong ztratil přes 200 mužů, Američané tři. 21. března provedl podobný útok 272. pluk Viet Congu na FSB "Gold" u Suoi Tre. Viet Cong tradičně zaútočil teprve po ostřelování základny minomety a bezzákluzovými děly. Po urputném boji muže proti muži se komunisté dostali pouhých 15 metrů od praporního obvaziště a na vzdálenost hodu granátem od TCO (Tactical Operational Center) základny. Útočníci byli vyhnáni až za přispění tanků a obrněných transportérů 2. praporu 34. obrněného pluku pod velením podplukovníka Raymonda Staileye. Na bojišti zanechali asi 600 svých padlých. Američané ztratili 31 mužů a 109 jich bylo zraněno. Poslední velká bitva druhé fáze operace se odehrála ve dnech 31. března až 2. dubna u Ap Gu. Dva prapory 1. pěší divize se zde střetly s oddíly 271. pluku Viet Congu. 30. března, když oba prapory zahájily akci, nebylo po nepříteli ještě ani vidu ani slechu. 31. března ale jedna z amerických hlídek padla u Ap Gu do léčky a na pomoc jí přispěchal jeden z praporů. Tehdy zaútočil na tyto jednotky celý 271. pluk Viet Congu. Posílit zablokované kamarády se tak vydal druhý prapor. Obě jednotky pak v noci zaujaly obranná postavení a vojáci s obavami očekávali útok komunistů, který přišel 1. dubna ráno. Hlavní nápor směřoval proti praporu vedeném Lt. Col. Alexandrem Haigem. Druhý z praporů čelil spíše jen rušivým útokům menších skupinek komunistů, které měly za cíl Američany zaměstnat, udržet je v napětí a nejistotě a zabránit jim přispěchat prvnímu praporu na pomoc. Zoufalým Haigovým pěšákům tak poskytly podporu jen vrtulníky, letectvo a dělostřelci z okolních FSB. Přesto se komunisty podařilo s těžkými ztrátami zahnat zpět do džungle. Po vyčerpávajících bojích zůstalo před americkou linií ležet 500 mrtvých těl v typických černých uniformách. V okolní džungli nalezly po bitvě hlídky další desítky obětí minometné palby a leteckých útoků. Američané ztratili 17 mužů a 102 jich bylo zraněno. Třetí a poslední fáze operace začala 16. dubna a jednalo se vlastně jen o obvyklé pronásledování a likvidaci zbytků nepřátelských jednotek, ustupujících většinou do Kambodže. Operace "Junction City" byla oficiálně ukončena v polovině května. Během 83 dní jejího trvání bylo zabito skoro 3000 příslušníků 9. divize Viet Congu a 200 jich padlo do zajetí, nemluvě ani o totálním rozbití logistického systému komunistů v oblasti. Navíc spojenci ukořistili množství zbraní a jiného válečného materiálu a zničili několik desítek táborů a základen. Na americké straně padlo 282 mužů a 1576 jich utrpělo různá zranění. V průběhu operace provedlo taktické letectvo na podporu bojujících jednotek na 5000 vzletů a strategické letectvo (B-52) 125 vzletů. Během bojů vznikly spojencům i značné škody na technice (zničená děla a vrtulníky). Během výše popisovaných událostí poněkud zapadla akce sedmi Intruderů z USS Enterprise, které poprvé v této válce provedly zaminování vodní cesty. 26. února nakladly v přízemní výšce letící Intrudery miny do ústí řek Song Ca a Ciang. I když se situace na Jihu pro komunisty rozhodně nevyvíjela dobře, odmítl Ho Či Min v březnu žádost prezidenta Johnsona o zahájení přímých rozhovorů mezi USA a VDR. USA již po několikáté nabídly zastavení bombardovací ofenzivy, a dokonce ukončení posilování svých jednotek na Jihu, pokud Sever zastaví pronikání do jižního Vietnamu. Neboť nabídka USA tradičně neměla v Hanoji kladnou odezvu, oznámily Spojené státy, že Thajsko poskytlo základny na svém území pro starty bombardérů B-52 útočících proti VDR. B-52 Stratofortress se do Thajska přesunuly ze své dosavadní základny na Guamu a vzdálenost k cílovým oblastem se tak snížila ze dvou a půl tisíce na několik stovek mil.* Ze základny Utapao začaly B-52 od 4258. SW operovat již v dubnu. Thajsko navíc v březnu vyslalo do jižního Vietnamu 3000 svých vojáků. Byla to první část thajského kontingentu, který se do konce roku 1969 rozrostl na 12 000 mužů. V polovině března se ujal své funkce nový americký velvyslanec v Saigonu Elsworth Bunker. Na jaře roku 1967, spolu s přesunem bombardérů B-52 do Thajska, začala další fáze operace "Rolling Thunder". Američtí piloti se nyní zaměřili především na průmyslové objekty, hutě, slévárny, elektrárny, železárny, cementárny, zkrátka na cíle, jejichž zničení mohlo zásadně poškodit hospodářství VDR. Například 30. března bombardovala trojka F-4 pod vedením velitele slavné 8. TFW "Wolfpack" z Ubonu, Col. Robina Oldse*, huť v Thai Nguyenu. Tento cíl byl terčem náletu Thunderchiefů a Phantomů již před devatenácti dny, ale k žádnému závažnějšímu poškození objektu či narušení výroby nedošlo. Tentokrát měl útok vedený z výšky 15 metrů na pár let starou (či vlastně novou) huť devastující účinek. V této fázi útoků na Sever se velice osvědčily letouny A-6 Intruder, startující z palub mateřských letadlových lodí. Vybavené systémem DIANE, umožňujícím jejich posádkám efektivně zasahovat cíl za jakékoliv viditelnosti a při jakkoliv nepříznivém počasí, útočily Intrudery v malých skupinkách letících ve výškách od 100 do 300 metrů a jejich bomby dopadaly s neuvěřitelnou přesností. USAF používala pro podobné akce upravené Thudy F-105F z jednotky "Ryan Riders". V březnu byla ve Vietnamu zároveň poprvé použita televizí řízená kluzáková puma Walleye. 11. března těmito pumami napadly Skyhawky od VA-212 z USS Bon Homme Richard kasárna NVA v Sam Sonu. V dubnu se americké velení pod tlakem stále stupňované aktivity severovietnamského stíhacího letectva rozhodlo paralyzovat ji přímo údery na severovietnamská letiště. První větší souboj se odehrál 19. dubna, kdy se skupina MiGů-17 vrhla na několik F-105F "Wild Weasel" z 357. TFS/355. TFW útočících na hnízdo SAMů. Pilotu Maj. Leo K. Thorsnessovi a jeho GIBovi Capt. Haroldu E. Johnsonovi se podařilo jednu sedmnáctku sestřelit. Nad Hanojí mezitím piloti 923. stíhacího pluku severovietnamského letectva zničili jeden F-105D poškozený protiletadlovým dělostřelectvem a přidali i Skyraidera A-1E. O chvíli později vpadly mezi MiGy-17 923. pluku Thudy F-105D z 354. TFS/355. TFW a rozpoutala se zuřivá bitva. Sedmnáctky se zformovaly do "ohnivého kola", kdy osm MiGů létalo těsně za sebou v kruhu, bráníce palbou svých kanonů kolegu před sebou. Prvního MiGa se podařilo dostat Maj. Jacku J. Huntovi, kruh se rozpadl a další dvě sedmnáctky pak přidali Maj. Frederick G. Tolman a Capt. William E. Eskew. O čtyři dny později, 23. dubna, provedlo USAF první nálet na severovietnamské letiště. Osm Thudů napadlo nové letiště Hoa Lac a při útoku zničilo na zemi 14 MiGů. Jediný MiG-21, kterému se podařilo vzlétnout, promptně poslali znovu k zemi Maj. Robert D. Anderson a Capt. Fred D. Kjer pilotující F-4C z 389. TFS/366. TFW. Následujícího dne zaútočily Intrudery a Skyhawky US Navy na letiště Kep, 60 km severovýchodně od Hanoje. Další nálet proti stejnému cíli podnikly letouny námořnictva téhož dne v noci. Tento den šly k zemi další dvě sedmnáctky a přičinily se o to dva námořní Phantomy F-4B od VF-114 z USS Kitty Hawk. Pilot Lt. Charles E. "Ev" Southwick se svým GIBem ENS. Jamesem W. Laingem a Lt. Dennis "Denny" Wisely s LtJG. Garethem L. Andersonem sestřelili své MiGy raketami AIM-9. Na svou letadlovou loď se nevrátil Skyhawk od VA-76. Jeho pilot Ira Levy zahynul. Vzdušná válka na Severu pokračovala dál. 30. dubna sestřelili piloti 923. pluku pod vedením Nguyen Ngoc Doa dva Thudy od 355. TFW. Své kamarády pomstil jejich kolega z 333. TFS/355. TFW Capt. Thomas C. Lesan, jenž ve stejné bitvě jednu sedmnáctku sestřelil. O den později získal kuriózní sestřel Theodore R. "Ted" Schwartz z VA-76 pilotující lehký bitevní A-4C Skyhawk. 1. května přibil k zemi salvou neřízených protizemních raket Zun~i MiG-17 přistávající na letišti v Cat Bi. Během dubna sestřelili Američané celkem 9 MiGů-17 a 2 MiGy-21. V květnu pak již 22 MiGů-17 a 5 MiGů-21 při ztrátě pouhých dvou Phantomů. Nejlepší lov měly 13. května Thudy z 355. TFW a 388. TFW útočící na cíle v Yen Vienu a Vinh Yenu. Při náletu na Thudy zaútočilo více než dvacet sedmnáctek. Američané v kabinách stopětek využili příležitosti a pět MiGů sestřelili. Dva MiGy přidaly i posádky doprovodných Phantomů z 433. TFS/8. TFW. Následujícího dne proběhla oslava u 366. TFW v Da Nangu. Při misi v oblasti Hanoje sestřelili piloti 480. TFS/366. TFW tři MiGy-17, z toho dva srazili Maj. James A. Hargrove, Capt. James T. Craig a jejich palubní operátoři 1st/Lt. Stephen H. Demuth a 1st/Lt. James T. Talley dávkami z kanonů Vulcan ráže 20 mm umístěných v pouzdrech SUU-16 pod trupem F-4C. Kanony v té době nebyly na stíhací Phantomy montovány standardně a piloti 366. TFW tento experiment "rozjeli na vlastní pěst". V operačním hlášení veliteli 7. letecké armády, generálu Momyerovi, pak stálo: "...Na první cíl jsme vypálili dvě rakety. První z nich, AIM-7, cíl minula. Teprve AIM-9 s tepelným naváděním letoun zasáhla. Tento sestřel nepřátelského letadla stál vládu Spojených států 46 000 USD. Další dvě letadla byla sestřelena podvěšeným 20mm kanonem - 220 nábojů v prvním případě a 110 v druhém. Tyto sestřely vládu stály 1130 a 550 dolarů..." Phantomy tak získaly možnost bojovat se severovietnamskými stíhačkami i na kratší vzdálenosti, a eliminovat tak jejich výhodu vyšší obratnosti. 20. května bombardovala americká letadla autoopravny v Kinh No. V následujícím střetnutí s MiGy sestřelily Phantomy od 433. TFS/8. TFW čtyři sedmnáctky a Phantomy od 389. TFS/366. TFW přidaly dvě jedenadvacítky. Do poloviny května zničili Američané při útocích na severovietnamská letiště na zemi 28 letadel (tolik, kolik bylo od roku 1965 zničeno při vzdušných soubojích). Duben a květen byly díky aktivitě amerického letectva, napadajícího letiště na území VDR, měsíci s velkým počtem vzdušných soubojů, do té doby nebývalých. Celkem jich proběhlo 122 a sestřeleno bylo 38 severovietnamských a 10 amerických letadel. Počátkem dubna opět vykázali činnost američtí pacifisté. Martin Luther King vyzval všechny povolané Američany, aby válku ve Vietnamu bojkotovali, nazval USA "největším producentem násilí ve světě" a nasazení a zkoušení nových zbraní na vietnamském bojišti prostomyslně srovnal s experimenty v hitlerovských koncentračních táborech. Tyto názory jistě nepotřebují komentáře a zvláště poslední z nich není ničím jiným než populistickým prohlášením politika, který si svou image budoval na pověsti pacifisty a který by se dal s úspěchem považovat za naprostého laika v těchto otázkách. Další podobná aktivita na sebe nenechala dlouho čekat. Britský filozof Bertrand Arthur William Russell svolal na 2. května do Stockholmu osmnáct členů tzv. Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny, aby o osm dní později označili USA za vinné zločinem agrese a zločiny proti lidskosti ve Vietnamu. Austrálie, Nový Zéland a Korejská republika byli označeni jako spolupachatelé. Celé prapodivné divadlo bylo postaveno na posuzování několika pečlivě vybraných případů, majících dokázat zločiny armády USA jako celku. Ani slovo o tom, že americká armáda evakuovala civilisty z míst bojů a z oblastí tzv. volného palebného pole, aby předešla ztrátám na obyvatelstvu, kterého komunisté využívali jako živých štítů. Nikdo nepřipomněl, že se díky americkým vojenským nemocnicím výrazně zvýšila kvalita lékařské péče na jihovietnamském venkově a že američtí vojenští lékaři pravidelně navštěvovali vesnice, očkovali děti, učili vesničany základům hygieny, aby omezili riziko šíření infekčních chorob, a prováděli všemožné jiné lékařské zákroky. Naopak. Nezřídka se bohužel stávalo, že americkými lékaři ošetření vesničané (děti nevyjímaje) byli vzápětí povražděni či zmrzačeni Severovietnamci či partyzány, dávajícími tak venkovskému obyvatelstvu jasně na srozuměnou, že přijímat pomoc od amerických imperialistů se nevyplácí. Co asi pociťovali tito samozvaní bojovníci za mír a lidská práva již za několik měsíců, když docházelo k masovému vyvražďování jihovietnamského civilního obyvatelstva jimi heroizovaným Viet Congem a NVA při ofenzivě "Tet". Rozhodně si ke svému excesu vybrali nevhodnou dobu a nesprávnou stranu. Jako odpověď na tyto a jiné hozené rukavice se 13. května na Páté Avenue ve Washingtonu konal osmihodinový pochod na podporu mladých Američanů bojujících ve Vietnamu. Pochodu se zúčastnilo na 70 000 lidí. Po velké operaci "Junction City" zahájili spojenci řadu menších akcí, jež měly za cíl vytlačení komunistů z nejhustěji obydlených oblastí jižního Vietnamu, především z delty Mekongu. V této "vodní" válce se velice osvědčily "pohyblivé říční síly"(MRF) a jednotky SEAL. Celou Deltou křižovaly speciálně upravené a ozbrojené čluny s malým ponorem (viz přílohy). Výzbroj těchto člunů většinou tvořila kombinace kulometů ráže 7,62 nebo 12,7 mm, plamenometů, kanonů ráže 20 nebo 40 mm a minometů M-29 ráže 81 mm. Posádky člunů MRF nejčastěji operovaly ve spolupráci s vrtulníky OH-6 a UH-1. V létě vytvořily MRF (Task Force 117) své velitelství u Dong Tamu, blízko města My Tho, a vykonávaly až osm průzkumných a bojových akcí měsíčně. V Deltě odvedly kus dobré práce také letouny OV-1 Mohawk operující v součinnosti s útočnými vrtulníky AH-1G Cobra (tzv. hunter-killer team). Mohawky prováděly průzkum a pro Cobry zjišťovaly polohu komunistických sampanů a jiných cílů. Letouny OV-1 byly tak obávané (díky speciálním detekčním systémům neposkytovala komunistům ochranu ani noc), že Viet Cong vypsal odměnu 1000 USD pro každého svého vojáka, kterému se podaří Mohawk, jemuž komunisté přezdívali "Šeptající smrt", sestřelit. Nepřítel se v této době opět uchýlil k partyzánskému způsobu boje: ve zvýšené míře kladl miny, instaloval pasti*, v léčkách u cest, ve vesnicích a v džungli číhali odstřelovači, převlečení za vesničany. Snad největším zločinem komunistů v této válce bylo zneužívání civilního obyvatelstva jako živých štítů, využívání původně klidných a na válce nijak nezainteresovaných vesnic jako základen a skladišť zbraní a potravin. Na důsledky, které takové bezohledné počínání mělo na venkovské obyvatelstvo, se komunisté ani v nejmenším neohlíželi. A tak to opět byli civilisté, na které neúprosně dopadala rána za ranou. Bohužel, svou zločinnou a všem morálním zásadám odporující taktiku civilního štítu dokázali komunističtí propagandisté umně přetvořit na "důkaz genocidy prováděné Američany na vietnamském lidu". Spojenecké hlídky o síle čety nebo družstva se prodíraly hustou, vlhkou a zatuchlou džunglí, zamořenou hmyzem a partyzány, kde mohli vojáci každou chvíli očekávat smrt přicházející odkudkoliv. Je nasnadě, že takovýto způsob boje představoval pro vojáky obrovskou psychickou zátěž a nesmírně je vyčerpával. Přímému boji se nepřítel vyhýbal, pokud neměl rozhodující převahu. Přesto proběhlo několik operací, při kterých se podařilo komunisty k boji přinutit. Operace "Wheeler", provedená uskupením "Oregon" (25. pěší divize, 101. výsadková divize a 196. pěší brigáda), stála Viet Cong a NVA skoro 2000 mrtvých. Operace "Bolling" a "Shenandoah II", uskutečněné 1. aeromobilní divizí a 173. parabrigádou, vyřadily z boje 1600 partyzánů. Mariňáci, neustále čelící problému infiltrace komunistů z VDR a Laosu, provedli jako další operace "Praire II", "Union I/II", "DeSoto" a "Swift". Všechny tyto akce NVA citelně pocítila na zredukovaném početním stavu svých jednotek. Protože hlavní síly nepřítele byly podobnými akcemi vytlačovány z populačních center dál na západ, zkracovaly se jejich zásobovací trasy a zmenšoval se operační prostor. Rozbité jednotky Viet Congu a NVA mohly být v relativně krátkém čase doplněny čerstvými silami a opět nasazeny do boje. Začátkem léta vypukly jižně od DMZ boje o základnu Con Thien, a i když bylo začátkem července při operaci "Buffalo" zabito nebo zraněno 3000 komunistů, dokázali komunisté základnu blokovat celý měsíc. Při bojích o Con Thien byl mariňáky prakticky vyhlazen 90. pluk NVA. V červnu provedly síly MRF (TF-117) operaci "Concordia". Poblíž Ap Bacu obklíčili vojáci ARVN spolu s jednotkami MRF 400 vojáků Viet Congu a více než 250 jich zlikvidovali. Spojenci ztratili 46 mužů. Od srpna do října zažila delta Mekongu několik dalších operací provedených MRF. Všechny směřovaly proti oblastem soustředění Viet Congu okolo Rung Satu. Byly to operace "Coronado III" (5. až 17. srpen), "Coronado VI" (11. až 18. říjen) a "Coronado VIII" (27. až 29. říjen). Jižně a jihozápadně od Saigonu proběhla v provinciích Long An, Go Cong a Kien Hoa ve dnech 19. srpna až 9. září operace "Coronado IV". MRF zde pátraly po vojácích 506. pluku Viet Congu a 34 jich zlikvidovaly. Od 12. září do 8. října zažily provincie Dinh Tuong a Kien Hoa operaci "Coronado V". Příslušníci 7. divize ARVN a Američané z MRF se zde střetli s 263. plukem Viet Congu. V několika nelítostných a divokých bojích bylo zabito přes 500 komunistů. 263. pluk ale bojoval velice urputně a 18 člunů TF-117 bylo poškozeno palbou z ručních zbraní a výbuchy raket a granátů. Válka si ale nevybírala svou daň jen na pevnině. 29. července se na lodi USS Forrestall odehrála největší nehoda na letadlové lodi během vietnamské kampaně. Nedopatřením odpálená protipozemní raketa Zun~i způsobila požár, při kterém zahynulo 134 členů posádky a 62 jich bylo zraněno. Z 80 letadel umístěných na palubě bylo 21 zničeno a 42 poškozeno. 11. srpna zaútočily Phantomy z 8. TFW z Ubonu a Thunderchiefy z 355. TFW z Takhli a 388. TFW z Koratu na 1944 metrů dlouhý Doumierův most v Hanoji. Thudy, každý z nich vyzbrojený dvěma 3000 liber těžkými pumami, kryté Phantomy z "Vlčí smečky" plukovníka Oldse, v několika náletech pronikly silnou přehradnou palbou více než sta děl ráže 37, 57 a 85 mm, vyhly se několika SAMům a svrhly svůj smrtonosný náklad na most, který se jim podařilo zasáhnout. MiGy z okolních základen vůbec neodstartovaly. Úplně zničen byl most ale až 18. prosince. Útok na cíl v samém srdci Hanoje signalizoval, že v létě 1967 padla další z nesmyslných omezení letecké války proti Severu. Na seznamu cílů se tak ocitlo dalších 57 objektů v Hanoji a Haiphongu. Útok proti Doumierovu mostu a jeho zničení pak mělo pro obě bojující strany značný význam. V prvé řadě se samozřejmě jednalo o významný strategický cíl, který měl klíčový význam pro silniční i železniční dopravu přes Červenou řeku. Nezanedbatelný byl ale určitě i psychologický efekt této akce. Severovietnamci se již nemohli cítit bezpečni ani ve svých dvou největších městech, která do této doby fungovala jako bezpečná skladiště všeho, co Sever pro vedení války na Jihu nezbytně potřeboval. Američtí piloti naproti tomu již nemuseli mít pocit, že bojují s rukou za zády, a pro Jihovietnamce to byla satisfakce. Saigon již nebyl jediné hlavní město, které trpělo válkou. Nyní pocítili válku na vlastní kůži i tam, odkud vyšla: v Hanoji. 19. srpna létala posádka vrtulníku UH-1E z VMO-6 pod velením poručíka J. Plesse jako eskorta strojů CH-34 evakuujících raněné. V 16.00 hod. se ozvala vysílačka s žádostí brigády korejské námořní pěchoty o pomoc při zabezpečení jejich přistávací zóny. Korejci operovali v oblasti Chu Lai. Úkol měl provést jeden CH-34, ale měl problémy se startem. K akci proto odstartoval Plessův Huey. Již ve vzduchu zaslechl poručík Plesse hlášení, že nad pláží v ústí řeky Song Tra Khuc byl sestřelen americký vrtulník a jeho posádku zajali komunisté. Jelikož problém korejských mariňáků byl již vyřešen, rozhodl se Plesse zachránit Američany ze sestřeleného vrtulníku. Když se Huey objevil nad udaným místem, spatřila jeho posádka čtyři ležící Američany obklopené několika Vietnamci, kteří je mlátili pažbami Kalašnikovů a kopali do nich. Po spatření vrtulníku se komunisté rozutekli a Huey se stal terčem palby jiné skupiny partyzánů, která čekala v záloze ukrytá asi 40-50 metrů od sestřelených Američanů. Směrem k této skupině odpálil Plesse všechny rakety, které nesl jeho vrtulník, a poté v tomto prostoru přelétal pár metrů nad zemí za neustálé palby kulometů M-60 jeho "doorgunners". Po ukončení útoku, když se rozptýlil dým, spatřila posádka vrtulníku všude kolem těla mrtvých partyzánů. Poté Plesse se svým strojem přistál, a zatímco jeden z jeho střelců, J. Phelps, držel svou M-60 v šachu příslušníky Viet Congu, druhý ze střelců, L. Poulson, se rozběhl pro Američany ze sestřeleného vrtulníku. Po chvíli mu na pomoc musel přispěchat i Phelps a ke kulometu zaklekl druhý pilot, kapitán R. Fairfield. Nakonec musel pro zraněné členy posádky sestřeleného vrtulníku i on. Kulomet tak musel obsluhovat jeden ze zachráněných. V Plessově UH-1 se nakonec ocitli tři sestřelení Američané. Čtvrtého, jenž mezitím zemřel, rozhodl Fairfield nechat na místě. Během jeho záchrany jim totiž partyzáni zablokovali ústupovou cestu k vrtulníku a oba střelci i druhý pilot si cestu zpět museli prostřílet. V tuto kritickou chvíli se nad místem střetu objevil armádní UH-1B a jihovietnamský UH-34, jehož posádka zachránila tělo mrtvého Američana. Plesse zatím se svým přetíženým vrtulníkem nemohl vzlétnout a jeho posádka musela vyhodit vše, co se dalo. Huey se pak přece jen zvedl a oba střelci začali okamžitě ošetřovat zraněné. Vrtulník zamířil do nemocnice v Chu Lai. Tam se ale doktorům podařilo zachránit život pouze seržantu L. Allenovi. Na svou základnu v Ky Ha se Plessův Huey vrátil v 16.30 hod. 23. srpna doplatil na setkání s esem 921. pluku Nguyen Van Cocem 432. TRW. Nad Yen Vienem sestřelili Coc se svým wingmanem raketami K-13 dva Phantomy od 555. TFS/432. TRW. V následující bitvě bylo pak sestřeleno již jen jedno letadlo, když 1st. Lt. David B. Waldrop v kokpitu F-105D od 34. TFS/388. TFW z Koratu sestřelil MiG-17. 3. září byl Nguyen Van Thieu na čtyři roky zvolen prezidentem Vietnamské republiky. Nguyen Cao Ky se stal viceprezidentem. Obdrželi více než 35 % hlasů a tím porazili dalších deset protikandidátů. Viet Cong se již tradičně pokoušel klidný průběh voleb narušit. Do večera 3. září bylo hlášeno 267 incidentů, při kterých komunisté 65 osob zabili a 308 zranili. Uneseno bylo dalších 278 osob a ohroženi byli i někteří zahraniční pozorovatelé. 7. září proběhly volby do senátu a 22. října volby do poslanecké sněmovny. Ve svém projevu se prezident Thieu obrátil k nově zvoleným senátorům se slovy: "Nejnaléhavější úkoly, před kterými náš národ stojí, je nastolení míru, další budování demokracie a reforma společenské struktury země." V říjnu vznesly USA obvinění vůči VDR pro porušování ženevských dohod z roku 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Zástupce ministerstva obrany Paul Nitze obvinil Hanoj z neochoty dodat seznamy zajatých Američanů. Hanoj zajatce pouze předváděla na filmech, bránila Mezinárodnímu červenému kříži v přístupu k nim a omezovala nebo zcela rušila jejich právo na poštovní styk. Hanojské vedení navíc před časem opětovně prohlásilo, že pokládá všechny americké piloty za zločince, a rozhlas Viet Congu, tzv. vysílačka "Osvobození", spojeneckým zajatcům dokonce vyhrožoval smrtí. 3. října Sever opět odmítl americkou nabídku k mírovým rozhovorům. Říjen byl navíc jedním z měsíců, kdy se pozornost amerického letectva opět obrátila k severovietnamským letištím. Třídenní akce proti leteckým základnám Cat Bi a Phuc Yen stála VDR 20 MiGů zničených na zemi. I tato ztráta napomohla tomu, že v říjnu aktivita severovietnamského letectva téměř ustala. Americká zpravodajská služba následně zjistila, že protivzdušná obrana VDR disponuje již jen 28 MiGy-17 a 12 MiGy-21. Přes značné vlastní ztráty byl rok 1967 pro severovietnamské stíhací letectvo relativně úspěšný, neboť se mu podařilo sestřelit 11 Thunderchiefů, 10 Phantomů, 2 Intrudery, 1 Skyhawk, 1 Skyraider, 1 Voo Doo a 1 Crusader. Američané pak v tomto roce sestřelili 75 severovietnamských stíhaček (55 MiGů-17 a 20 MiGů-21). USAF se na celkovém skóre podílela 58 sestřely (17 MiGů-21) a sama ztratila 22 letounů. Letectvo US Navy si na konto připsalo 17 sestřelů (3 MiGy-21) a samo přišlo o 5 letounů. 8. října byl při bojové akci oficiálně poprvé použit útočný vrtulník AH-1G Cobra (ve Vietnamu byl znám i pod přezdívkou Snake-had). Měsíc předtím, 1. září, vzniklo ve Vung Tau středisko NETT, ve kterém byli piloti přeškolováni na tento nový typ. Prvních šest strojů obdržela 334. rota v Bien Hoa. Ke kompletnímu přezbrojení došlo ale až v polovině roku 1968. Cobry bylo možno nejčastěji spatřit s doprovodem vrtulníku OH-6 či OH-58. Lehký průzkumný vrtulník obyčejně lokalizoval a označil cíl, který potom Cobry zničily. Na noční akce doprovázel Cobry většinou pro činnost v noci speciálně upravený UH-1. 10. října provedla skupina stíhacích bombardérů F-105 nálet proti základně 916. vrtulníkového pluku u Hanoje. Při útoku zničily Thunderchiefy dva Mi-6 a čtyři Mi-4. Nálet byl reakcí na zvýšenou aktivitu severovietnamských vrtulníků v jižních oblastech VDR. V posledních měsících roku proběhly podél hranic Vietnamské republiky s Kambodžou a Laosem větší srážky se severovietnamskou armádou. Na konci října odrazila jihovietnamská posádka města Song Be (prapor ARVN) v provincii Phuoc Long útok pluku NVA. 29. října se jiný severovietnamský pluk pokoušel dobýt město Loc Ninh v provincii Binh Long. Loc Ninh nebránila pravidelná armáda, ale jen oddíly domobrany. Město se přesto udrželo až do příchodu posil, dvou setnin ARVN. K jednotkám jihovietnamské armády se připojila brigáda 1. pěší divize a společnými silami začaly likvidovat nepřítele v oblasti. Celkem vyřadily z boje kolem 1000 vojáků NVA. Při bojích padl jeden prapor 1. pěší divize do léčky celého pluku NVA a skoro 100 Američanů padlo nebo utrpělo zranění. Během boje zahynul i velitel praporu a řada důstojníků. 9. listopadu padla nedaleko základny Khe Sanh do léčky celého pluku NVA hlídkující skupina SF. Dva vrtulníky, které zablokovaným Zeleným baretům přiletěly na pomoc, byly komunisty pohotově sestřeleny. Velitelství 37. ARRS z Da Nangu vyslalo o půlnoci na místo dva záchranné HH-3E, jeden C-130 s osvětlovacími flérami a k této skupince se přidaly i čtyři armádní vrtulníky. Takto všedně začala jedna z nejdramatičtějších záchranných operací ve vietnamské válce. Když byly záchranné stroje nad místem akce, osvětlila posádka Herculesu okolí a armádní vrtulníky zaútočily raketami na předpokládaná postavení Severovietnamců. Pak nastoupil první HH-3E. Sotva se ale na jeho palubě ocitli první tři muži, spustili na vrtulník palbu komunisté ukrytí na vrcholu jednoho z okolních kopců. Jolly, děravý jako řešeto, začal okamžitě ztrácet palivo i olej a jeho pilot musel bez průtahů přerušit akci a odletět. Tento HH-3E přistál v Khe Sanhu. Druhý ze záchranných vrtulníků, pilotovaný kapitánem G. Youngem, se osudem svého kolegy nenechal odradit a začal klesat ke skupince obklíčených Američanů. Situaci mu komplikovalo velmi strmé úbočí kopce, na kterém měl přistát. To umožňovalo dotyk se zemí jen jednomu podvozkovému kolu. Z vrtulníku okamžitě po "přistání" vyskočil seržant Maysey a začal pomáhat raněným Zeleným baretům dostat se na palubu Jollyho. Nakonec se to podařilo všem Američanům a Young se chystal odstartovat. Vypadalo to, že akce skončí naprostým úspěchem. V tu chvíli se ale Severovietnamci trefili do pravého motoru vrtulníku. Motor explodoval, Jolly se "propadl", převrátil a ihned vzplanul. Kapitán Young se jako zázrakem dostal ven, ale hořela na něm kombinéza. Musel ji uhasit holýma rukama. Vedle hořícího vrtulníku našel ještě jednoho z vojáků, kterému se podařilo vyskočit, ale byl v šoku. Young jej odtáhl dál a vrátil se k plamenům, aby ještě někoho zachránil. Jeho snaha byla marná. Nikoho již nezahlédl. Kolem třetí hodiny ranní se nad místem neštěstí objevily první "Sandy" a snažily se navázat radiový kontakt s někým, kdo havárii přežil. Další záchranná akce se rozběhla až ráno. Operace se zúčastnily vrtulníky 282. roty a jihovietnamské UH-1 z 219. HS z Nha Trangu. Posádky vrtulníků začaly prolétávat nad okolím a prohlížely místo havárie. Okolo vraku ale uviděli jen pět ohořelých těl. Vrtulníky pak začaly prohledávat i širší okolí a během hodiny byl nalezen i Young s oním druhým zachráněným vojákem. To už se ale blížili i komunisté, kteří si tak lákavou kořist nechtěli nechat utéct. Na Severovietnamce byly okamžitě navedeny "Sandy", které je rozprášily palbou palubních kanonů. Střelbou komunistů byl ale poškozen i jeden Skyraider. Youngovi a jeho kolegovi se během náletů Skyraiderů podařilo uprchnout do údolí zarostlého vysokou trávou a schovat se. Z vrtulníků byl zatím u vraku Jollyho vysazen výsadek, jehož vojáci našli ještě jednoho raněného a zároveň vzali těla mrtvých. Young byl zachráněn až večer, 10 kilometrů od trosek svého HH-3. Od havárie jeho vrtulníku uplynulo 17 hodin. Na podzim překročily oddíly 1. aeromobilní divize, vedoucí po celý rok boje v provincii Binh Dinh a systematicky se přesouvající k severu, hranice I. CTZ. Pro komunisty v této oblasti to bylo velice nepříjemné zjištění. Do této doby si totiž už stačili zvyknout na nemnohé vrtulníky USMC, ale 1. aeromobilní divize, to bylo něco, na co nebyli připraveni. Nedaleko od místa, kde se střetávají hranice Laosu, Kambodže a Vietnamské republiky, v Dak To, ležela malá základna jednotek Special Forces. Celá oblast měla značný strategický význam díky silnici č. 14, hlavnímu severojižnímu tahu Centrální vrchovinou. Koncem října odhalily zpravodajské služby spojenců, že se do oblasti přesunuje 1. divize NVA. 4. pěší divize provedla v okolí Dak To preventivní operaci "MacArthur". Poté od komunistů zběhl jeden poddůstojník NVA s podrobnými plány záměrů Hanoje a vzdal se Američanům. Tyto plány vypověděly, že dva pluky, 32. a 66., zaútočí na Dak To z jihu a jihovýchodu, 24. pluk zaútočí ze severovýchodu a poslední, 174. pluk, měl zůstat v záloze. Několik praporů 4. pěší divize a jeden prapor 173. parabrigády zaujaly okolo Dak To obranná postavení. Spojenecké jednotky v oblasti posílily ještě 1. brigáda 1. aeromobilní divize a vrtulníky 52. AB. Až do poloviny listopadu probíhaly velmi tvrdé boje, do kterých zasáhly i bombardéry B-52. V polovině listopadu začaly otřesené severovietnamské pluky ustupovat a záložní 174. pluk jejich ústup kryl. Jeho příslušníci se zakopali a opevnili na kopci označeném na vojenských mapách jako "kóta 875". Američané dobyli "kótu 875" po vyčerpávajících bojích symbolicky na Den díkůvzdání. V bitvě u Dak To ztratila NVA přes 1600 mužů. Na americké straně padlo 300 vojáků. Helikoptéry 52. AB provedly 22 000 letů, během kterých přepravily na 40 000 vojáků a 600 tun materiálu a zásob. 4. prosince se jihovietnamská námořní pěchota podporovaná americkými říčními čluny vyzbrojenými plamenomety střetla na hranicích provincií Dinh Tuong a Kien Phong s 267. a 302. plukem Viet Congu. Během dvou dnů divokých a nelítostných bojů padlo přes 260 komunistů a 50 spojeneckých vojáků. Komunistickou palbou bylo také zasaženo přes čtyřicet člunů, ale žádný nebyl potopen. Porážky na bitevním poli provokovaly komunisty ke stupňování teroru vůči civilnímu obyvatelstvu. 5. prosince se odehrál do této doby největší masakr civilního obyvatelstva. 300 ozbrojenců z Viet Congu tehdy napadlo vesnici Dak Son, ležící v provincii Phuoc Long asi 20 km od kambodžské hranice. Dak Son obývalo zhruba 2000 vesničanů, příslušníků jednoho z horských kmenů této oblasti, kteří byli původně Viet Congem přinuceni ke spolupráci. Když odmítli dále sloužit komunistům jako nosiči a odmítli je zásobovat potravinami, vtrhli partyzáni do jejich vesnice, kterou hájilo pouhých 54 členů domobrany. Začali systematicky házet granáty do chatrčí, které pak zapalovali plamenomety. Většina obětí byla upálena zaživa, když se před útokem schovaly v krytech vyhloubených pod chatrčemi. 150 chatrčí bylo spáleno na popel, 254 vesničanů bylo zavražděno (z tohoto počtu 3/4 tvořily ženy a děti) a asi 200 mužů bylo komunisty odvlečeno do džungle. Jeden z novinářů, který se na místo tragédie dostal druhý den ráno vojenským vrtulníkem, podal toto svědectví: "Když jsme se k místu blížili, myslel jsem, že vidím hromadu naskládaných a opálených polen... když jsem přišel blíže, zjistil jsem, že to byla spálená těla několika tuctů dětí... pach ze spálené lidské pokožky byl nesnesitelný a stal se ještě horším, když jsme dosáhli středu vesnice. Lidé se snažili dýchat skrze listy kapusty. Viděl jsem malého hocha a jeho sestru spojené plameny ve smrtelném obětí... viděl jsem matku se dvěma dětmi v náručí, všechny spálené do černa. Všechno bylo spálené a černé. Nejhorší byl nářek těch, kteří útok přežili a prohrabávali se bez cíle spáleništěm. Jeden muž hlasitě kvílel přes hodinu. Přestal teprve, když mu jeden lékař dal injekci morfinu. Vzdálenější konec vesnice nebyl dotčen, komunistům došel napalm v plamenometech." Je více než charakteristické pro tuto dobu a místo, že o masakr ve vesnici Dak Son projevilo zájem pouze pět válečných korespondentů, z toho tři Japonci. V prosinci odstartovalo velitelství dopravního letectva operaci "Eagle Thrust", nejdelší letecký most v historii MAC (Military Airlift Command). Přepravu osob i materiálu do Vietnamu zajistila (ostatně jako po celou dobu trvání konfliktu) svými dopravními letouny 22. letecká armáda MAC z Travis AFB v Kalifornii. Při "Eagle Thrust" vypomohly 22. letecké armádě i letouny a posádky 21. letecké armády z McGuire AFB v New Jersey. Během 389 letů přesunulo za 17 600 hodin šest křídel z USA na základny Bien Hoa a Tan Son Nhut 9969 mužů 101. výsadkové divize a 5363 tun výzbroje a výstroje. Do jižního Vietnamu létali piloti dopravních letadel dvěma letovými trasami: MidPac o délce 15 700 km a NorthPac dlouhé 16 800 km. K mezipřistání sloužily základny Hickam, Wake, Guam, Clark a případně i Chord, Elmendorf a Yokota. Do konce roku 1967 dosáhly stavy amerických vojsk ve Vietnamu počtu 485 000 mužů. Ve vietnamském konfliktu stojí za povšimnutí nápadný nepoměr ztrát obou válčících stran. Proč měli spojenci několikanásobně menší ztráty a v poměru k padlým větší počty zraněných než komunisté? Důvodů je několik. Nejdůležitější je ale styl boje, který komunistické vojsko praktikovalo. Vůdcové ze Severu se nikdy nemuseli lidem své země zodpovídat za strašlivé ztráty utrpěné při masových a bezhlavých útocích na nepřítele. Velitelé Viet Congu a NVA, nevážící si svěřených životů, byli schopni pro vidinu vítězství zdecimovat celé jednotky, posílajíce je za jakékoliv situace do boje, a kopírujíce tak taktiku "lidských vln", díky které jejich ruští učitelé došli až do Berlína. Američané naproti tomu raději ustoupili, pokud se pro ně situace nevyvíjela dobře, a snažili se cíle dosáhnout jiným způsobem. Ranění komunisté byli při ústupu svými druhy většinou ponecháni svému osudu, což pochopitelně znamenalo, že mnoho z těch, kteří mohli přežít, umíralo a procento ztrát závratně rostlo.* Naopak zranění spojenečtí vojáci byli, pokud to situace jen trochu dovolovala, přímo z bojové linie převáženi vrtulníky do polních nemocnic, kde se jim dostalo nejzákladnější pomoci, a odtud okamžitě do týlových nemocničních zařízení. Spousta spojeneckých vojáků vděčí za svůj život právě posádkám vrtulníků Medevac (Medical Evacuation), které často přistávaly pro zraněné do té nejhustší palby, riskujíce život nebo alespoň zničení svého stroje. Belly UH-1 Medevac/Dust Off byl jako první vybaven 57. MD(HA). Tyto stroje, až na řídké výjimky neozbrojené a opatřené dobře viditelnými červenými kříži, byly pro komunisty velice oblíbeným terčem a ztráty u těchto jednotek byly v porovnání s bojovými dvojnásobné. Prvních pět 57. MD(HA) bylo pod velením kapitána Temperilly do Vietnamu přesunuto 26. dubna 1962. První základnou této jednotky byl Nha Trang, později startovaly její vrtulníky z Tan Son Nhutu. Mezi lety 1962 až 1973 vykonaly záchranné vrtulníky 496 573 lety, při nichž zachránily na 900 000 lidí, z toho 372 947 amerických vojáků. Zbytek tvořili jihovietnamští vojáci a civilisté. Sestřeleno bylo celkem 199 sanitních vrtulníků (207 pilotů a členů posádek zahynulo). Ve svém UH-1B při záchranné misi zahynul i třetí velitel 57. MD(HA), major Ch. Kelly. Mottem pro jeho jednotku se stala jeho vlastní slova: "Nikdy neodmítneš vykonání úkolu a nestartuješ, dokud nemáš raněného na palubě." Díky záchranným vrtulníkům klesl počet úmrtí zraněných vojáků na 1 % (pro srovnání - během druhé světové války to bylo 5 % a v Koreji 2,5 %). Většina zraněných byla díky posádkám vrtulníků během 15 minut v polní nemocnici. Navíc skutečnost, že spojenci neomezeně ovládali vzdušný prostor, vedla k dalšímu značnému růstu ztrát na straně komunistů, způsobených útoky ze vzduchu. "Válka vrtulníků", to byl přívlastek pro vietnamskou kampaň. Jen v roce 1967 provedly vrtulníky 1. AB 2,9 mil. letů v celkovém čase 1,2 mil. hodin. Přepravily celkem 5 000 000 vojáků, zlikvidovaly 10 556 komunistů, zničily 10 400 opevněných bodů nepřítele a potopily další tisíce nepřátelských sampanů a jiných plavidel. Spojenecké velení rovněž opíralo plánování veškerých akcí o zprávy získané průzkumnými složkami armád. Průzkumné jednotky byly jedny z vůbec nejdůležitějších a nejefektivnějších částí bojových formací spojenců. Například 1. průzkumný prapor 1. divize USMC (tzv. Force Recon) se může pochlubit tím, že v období let 1966 až 1971 zjistili jeho příslušníci při bojových misích kolem 40 500 ozbrojenců z Viet Congu a NVA, při provádění průzkumných akcí ztratila tato jednotka 76 vojáků, zlikvidovala 2683 komunistů a 48 jich zajala. Počet komunistů, které později zlikvidovaly síly opírající se o informace dodané jednotkou Force Recon, je pochopitelně mnohonásobně vyšší. Nezanedbatelná byla také kvalitativní převaha amerických zbraní nad ruskými, či nad jejich čínskými kopiemi, a vyšší bojová morálka Američanů, pramenící z přesvědčení, že "kdyby něco", kamarádi je nenechají bez pomoci. Jako jeden příklad za všechny lze uvést příběh, který začal 5. prosince 1969. Letoun F-4E pilotovaný kapitánem Danielsonem byl při útoku na Ho Či Minovu stezku v Laosu komunisty sestřelen a Danielson se i s palubním operátorem, poručíkem Bergeronem, katapultovali a na padácích dopadli do míst obsazených Viet Congem. Druhý Phantom okamžitě uvědomil RCC na thajské základně U Dorn, odkud bez prodlení odstartovaly dva vrtulníky CH-53 doprovázené dvěma A-1 "Sandy". Piloti Skyraiderů celkem bez problémů našli oba sestřelené letce, a když neviděli komunisty, přivolali vrtulníky. Ty ale padly do léčky a pod palbou komunistických zbraní nemohly Bergerona s Danielsonem z hlubokého říčního údolí, kde se ukrývali, vyzvednout. Následujícího rána Američané odstartovali gigantickou záchrannou akci. Do operace se zapojily letouny F-4 a F-105, které se pokoušely zpacifikovat postavení komunistických děl ráže 23 a 37 mm, a vyčistit tak cestu pro A-1 a vrtulníky CH-53. Americké letectvo provedlo během 51 hodin 366 bojových vzletů a jeho letouny neustále bombardovaly komunistické pozice, aby bylo partyzánům zabráněno sestřelené Američany vyhledat. Sedm Skyraiderů a dvanáct vrtulníků bylo palbou nepřítele poškozeno. Kolem poručíka Bergerona se během třetího dne akce, po jednom masivním útoku na přilehlé komunistické pozice, podařilo položit kouřovou clonu a vyzvednout jej na palubu vrtulníku. Kapitán Danielson byl bohužel Viet Congem již druhého dne objeven, zajat a umučen. Následkům svých zranění podlehl i jeden pilot záchranného vrtulníku. Takovéto podobné akce měly u amerických vojáků obrovský ohlas a posilovaly jejich víru, že v případě zranění, obklíčení nebo sestřelení podnikne armáda vše, co bude v jejích silách, aby je dostala do bezpečí, a že na jejich záchranu nebude litovat prostředků. PROMARNĚNÁ ŠANCE (1968) Posádky helikoptér a letadel, které převážely mrtvoly, si dávaly "tygří balzám" na šátky, které si uvázaly kolem tváře. Tim Page Můj názor na Viet Cong se nikdy nezměnil. Jeho příslušníky jsem považoval za bandity, kteří využívají vhodné příležitosti, aby se zbraněmi a podporou severního Vietnamu terorizovali vesničany, kradli jim peníze i obilí a násilím je nutili ke spolupráci. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Japonský samuraj a filozof Miyamoto Musashi (1584-1645) svého času řekl: "Když už je nepřítel téměř přemožen, doraž ho! Jestli se ti totiž nepodaří využít výhody jeho oslabení, může se znovu postavit na nohy." Musashi věděl, o čem mluví. Sám zvítězil ve více než šedesáti soubojích. Tento citát ale asi ve Washingtonu neznali. Začátek roku 1968 přinesl totiž spojencům jedinečnou, a už nikdy neopakovanou šanci na totální rozdrcení komunistických sil v Indočíně. Nebo přinejmenším na jejich dlouhodobou paralyzaci. Vše ale bohužel nakonec dopadlo jinak. Po porážkách uštědřených komunistům spojeneckými silami v minulém roce podlehla značná část amerického velení mylnému dojmu, že nepřítel je na ústupu. Tomuto omylu se ale nelze divit. V polovině ledna vypadala situace tak, že komunisté vykazovali bojovou činnost prakticky pouze na severu I. CTZ. Tamější základnu námořní pěchoty Khe Sanh obklíčily 21. ledna dvě divize NVA, a základna proto musela být zásobována letecky. Zatímco se ale spojenecké velení nechalo ukolébat novoročním příměřím na svátky Tet a v relativním poklidu plánovalo osvobození Khe Sanhu, komunisté chystali velkoryse pojatý útok. I těm nejskalnějším fanatikům v Hanoji začínalo být jasné, že spojence vojensky neporazí. Naopak. Agresivně vedené akce spojenců v roce 1967 přinutily komunisty uvažovat o totální změně strategie vedení války na Jihu. Jednalo se zejména o omezení bojových aktivit komunistických ozbrojených formací na několik vybraných oblastí. Zato si ale Hanoj nemohla nevšimnout sílícího protiválečného hnutí v samotné Americe. Útok proto naplánovali ve dvou rovinách: vojenské a propagandistické. Ministr obrany VDR, vítěz od Dien Bien Phu, generál Vo Nguyen Giap na setkání stranických a vojenských špiček VDR, které proběhlo v červenci 1967 v Hanoji, navrhl plán velké ofenzivy, která by přinutila Američany přehodnotit svou účast v konfliktu, uznat bezvýchodnost své situace a zbytečnost setrvávání ve válce. Jako termín zahájení ofenzivy byl navržen 31. leden 1968, vietnamský Nový rok. Obklíčení Khe Sanh mělo odlákat pozornost Američanů od příprav komunistického útoku a přinutit je přesunout do I. CTZ část svých sil, a oslabit tak své pozice v jiných částech Vietnamské republiky. To ovšem neznamenalo, že komunistické divize u Khe Sanh měly fungovat pouze jako návnada. Giap naopak počítal s dobytím Khe Sanh, který se měl podle něj stát, jak se samolibě a s jistou dávkou nostalgie vyjádřil, "americkým Dien Bien Phu". Komunisté se na ofenzivu dobře připravovali. Jejich útoky na města testovaly reakce ARVN a Američanů na tento druh boje. Podle nalezených dokumentů se zpravodajská služba spojenců například dozvěděla, že střetnutí u Dak To v listopadu minulého roku mělo, podobně jako Khe Sanh, přinutit Američany posílit danou oblast na úkor jiných částí jižního Vietnamu. Znamení, že komunisté chystají nějakou větší akci, ale bylo mnohem víc. V provincii Dinh Tuong zkoušel Viet Cong nové metody boje, počet dezercí v řadách komunistů rapidně poklesl (komunističtí vojáci byli přesvědčováni, že se blíží vítězný konec války) a zajatí komunisté stále častěji tvrdili, že po svátcích Tet "bude země svobodná". Hrozbu ofenzivy začalo americké velení pomalu brát vážně teprve v prosinci 1967. Dne 18. prosince 1967 prohlásil generál Earle Wheeler v televizním vysílání, že je možno očekávat úder komunistů, podobný akci Němců v Ardenách koncem druhé světové války. Obavy generála Westmorelanda ale Washington nebral, nebo spíše nechtěl brát, vážně a ještě 17. ledna 1968 Johnson prohlašoval, že "nepřítel prohrává bitvu za bitvou, počet Vietnamců žijících v oblastech pod vládní kontrolou se od ledna 1967 zvýšil o 1 milion osob". Oficiální prohlášení ubezpečovala americkou veřejnost už několik měsíců, že válka ve Vietnamu je již prakticky vyhraná. Johnsonovi se tedy nelze divit, že v roce prezidentských voleb nehodlal veřejné mínění jitřit pesimistickými zprávami z čím dál tím více nepopulární války. Proti možnosti hrozby široce pojaté ofenzivy, která by zahrnovala i útoky proti městským aglomeracím, se navíc stavěli američtí i jihovietnamští stratégové, zastávající názor, že komunisté jsou příliš slabí na to, aby dokázali udržet dobytá města (v tom se nemýlili). Proto tedy podle expertů nebudou komunisté na města útočit. 5. ledna obdržel Westmorelandův štáb dokumenty ukořistěné americkou průzkumnou hlídkou 19. listopadu 1967. Mezi nimi byl také rozkaz vojákům NVA, který mimo jiné hovořil o mohutném útoku proti městům a městečkům, o lidovém protivládním povstání a o osvobození Saigonu. Nicméně tyto dokumenty byly velice nejasné co do termínu avizovaného útoku a v Saigonu je považovali pouze za propagandu mající u komunistických vojáků vyvolat patřičné bojové nadšení. Počátkem ledna ale vojáci 4. pěší divize operující na Centrální vrchovině ukořistili dokumenty obsahující plány útoku proti Plei Ku a v polovině ledna získali podobné plány vojáci 101. výsadkové divize. Tentokrát se jednalo o útok proti Phu Cuongu. Nicméně ani těmto alarmujícím skutečnostem nebyla na patřičných místech věnována dostatečná pozornost a záleželo pouze na úvaze jednotlivých lokálních nebo vyšších velitelů, jaká opatření uznají za vhodné vykonat. Velitel 4. pěší divize, Gen. Charles Stone, například rozhodl posílit obranu Plei Ku tankovou rotou a generál Westmoreland podobně posílil obranu Tan Son Nhutu 4. tankovým praporem. Celkově byl ale tento problém řešen velmi nedostatečně nebo vůbec ne. Počátkem roku došlo v III. CTZ, které velel Gen. Frederick C. Weyand, k události, mající později nezanedbatelný vliv na vývoj válečných operací v této oblasti během svátků Tet. 39 z 53 praporů, které měl Weyand k dispozici, se mělo zapojit do likvidace komunistických základen podél hranice s Kambodžou. Sotva ale Američané opustili své základny a města a vydali se do řídce osídlených pohraničních částí III. CTZ, přesunuly se komunistické jednotky do oblastí nyní slabě hájených měst, cílů jejich nadcházejícího útoku. Američané zatím bezvýsledně pročesávali prázdnou džungli u kambodžských hranic. Komunisté již byli v jejich týlu. Znepokojený generál Weyand informoval 9. ledna Westmorelanda o podezřelé absenci nepřítele v cílovém prostoru a požádal jej o povolení k urychlenému návratu. To naštěstí dostal. Tyto jednotky pak mohl Weyand nasadit na nejohroženějších místech, a zajistit tak rychlý zvrat situace ve prospěch spojenců. Koncem ledna požádal Westmoreland štáb jihovietnamské armády o odvolání osmačtyřicetihodinového klidu zbraní vázaného na novoroční svátky Tet. Šéf štábu ARVN, Gen. Lad Van Vren, slíbil zkrátit klid zbraní na 24 hodin. Po poradě s prezidentem Thieuem, který namítal, že takovéto opatření by mělo nepříznivý vliv na morálku civilistů i vojáků, bylo dosaženo dohody o zkrácení této doby na 36 hodin. Příměří mělo vejít v platnost večer 29. ledna. Nicméně sváteční nálada zapříčinila, že o zkrácení lhůty klidu zbraní nebyly ani zdaleka všechny jednotky ARVN informovány včas. Například v některých oblastech IV. CTZ se tento rozkaz dostal k příslušným velitelům až 30. ledna v deset hodin večer, tedy jen pár hodin před útokem. Jako příklad nepřipravenosti ARVN může sloužit situace u 7. divize, která sice měla ve stavu 7500 mužů, ale z tohoto počtu trávilo 3500 vojáků svátky mimo své jednotky, takže v inkriminovanou dobu mělo velitelství divize k dispozici pouhých 4000 mužů ve zbrani. I kdyby ale příslušní jihovietnamští velitelé obdrželi rozkaz včas, nemělo by jeho splnění pravděpodobně žádoucí efekt. Ten by přineslo pouze celkové odvolání klidu zbraní a uvedení všech jednotek do stavu bojové pohotovosti. I tak ale mohli být včasným doručením rozkazu a z toho vyplývajícím zásahem do původního plánu jednotliví velitelé alespoň varováni, že něco není v pořádku. Na obranu Jihovietnamců je třeba podotknout, že i když Westmoreland vydal 30. ledna rozkaz, který všem americkým vojákům ukládal setrvat ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti v bojovém postavení, byl tento rozkaz vydán příliš pozdě a značná část Američanů jej brala na lehkou váhu. Jaký byl tedy poměr sil v předvečer komunistického útoku. Nejprve síly, které měli k dispozici spojenci: Američané měli ve Vietnamu 1. divizi USMC (22 466 mužů), 3. divizi USMC (24 417), 1. aeromobilní divizi (18 647), 1. pěší divizi (17 539), 4. pěší divizi (19 042), 9. pěší divizi (16 153), 23. pěší divizi (15 825), 25. pěší divizi (17 666), 101. výsadkovou divizi (15 220), dále 173. výsadkovou brigádu, 196. pěší brigádu, 199. pěší brigádu, 11. tankový pluk (přidělený 1. aeromobilní divizi), 5. SFGA a několik dalších menších jednotek. V okamžiku zahájení ofenzivy křižovalo vody Tonkinského zálivu pět letadlových lodí 7. flotily USA: USS Ranger, USS Ticonderoga, USS Enterprise, USS Kitty Hawk a USS Coral Sea. Jihovietnamské ozbrojené síly se skládaly z 1., 2., 5., 7., 9., 18., 21., 22., 23. a 25. pěších divizí, dále z divize výsadkářů, divize námořní pěchoty a z několika praporů Rangers. Dohromady 427 000 vojáků. CIDG měli v této době 42 000 přílušníků a různé jednotky oblastní domobrany pak 199 000 členů. Síly ostatních spojenců tvořilo 6000 příslušníků 1st Australian Task Force, 2400 příslušníků thajského královského dobrovolnického pluku "King Cobra", 48 000 Jihokorejců bojujících v řadách 9. pěší divize "White Horse", 1. pěší divize "Tiger" a 2. brigády jihokorejské námořní pěchoty "Blue Dragon". Vedle toho doplňovaly síly spojenců i nevelké sbory Filipínců (2020), Novozélanďanů (534) a Číňanů z Tchaj-wanu (31). Proti této síle mohli komunisté nasadit (i když skutečný počet není a asi nikdy nebude znám) sedm divizí NVA vyčleněných pro operace proti jižnímu Vietnamu (asi 50 000 mužů) a asi 60 000 příslušníků Viet Congu (složka Quan Doi Chu Luc). Dalších několik desítek tisíc ozbrojenců mohly poskytnout složky Viet Congu Than Phan Dan Quan Su a Bo Doi Dia Phuong (viz vysvětlivky). Celkem tedy Hanoj disponovala přibližně 197 prapory. Již 30. ledna provedli komunisté raketový přepad základny v Da Nangu, na kterou dopadlo čtyřicet salv. Zničeno bylo pět letadel. Podobný útok stihl i Nha Trang. V noci z 30. na 31. ledna pak komunisté porušili příměří a zahájili mohutnou ofenzivu proti 36 z 44 hlavních provinčních měst, vojenským základnám a samotnému Saigonu. Před zahájením ofenzivy propašovali partyzáni do měst, které se měly stát cílem útoků, větší množství zbraní a ukryli je. V Saigonu se tak například vysvětlil nezvykle vysoký počet pohřbů na přelomu roku. Místo nebožtíků byly ovšem v rakvích do země zakopány zbraně. V noci z 30. na 31. ledna se partyzáni vybavení těmito zbraněmi pokoušeli obsadit strategicky důležité body ve městech (policejní stanice, letiště, sklady zbraní, kasárna, vodárny atd.). Cíle byly ostřelovány pancéřovými pěstmi a raketami. Komunisty provázela do boje Ho Či Minova výzva: "Kupředu! Úplné vítězství bude naše!" Velitelům útočících jednotek slíbila Hanoj podporu civilního obyvatelstva... Jak tedy proběhla ofenziva "Tet" v Saigonu? Od prosince se o obranu svého hlavního města starala pouze jihovietnamská armáda. Americké síly se na znamení důvěry v bojeschopnost ARVN až na 716. prapor MP (Military Police) ze Saigonu stáhly. Tisícovka vojenských policistů měla za úkol střežit 130 objektů pro USA důležitých (ambasáda, základna Tan Son Nhut, Palác nezávislosti, hlavní stan jihovietnamského námořnictva atd.). Komunistické velení vydělilo pro útok na nejdůležitější cíle v Saigonu 35 praporů a dalších 11 praporů (asi 4000 vojáků) mělo útočit na střed města. 101. pluk VC měl společně s částí 2. praporu obsadit komplex Go Vap východně od Tan Son Nhutu, ve kterém se nacházela jihovietnamská děla a obrněná vozba. Zbývající část 2. praporu VC měla ze severovýchodu napadnout objekt hlavního štábu ARVN, zatímco z jihu měli na štáb zaútočit příslušníci ženijního praporu C-10 a ze západu 3. prapor 271. pluku VC. 267. a 269. prapor VC byly určeny k útoku na Tan Son Nhut ze západní strany a 2. prapor 271. pluku VC spolu s 56. praporem VC ze severní. 6. prapor VC, 508. prapor VC a 5. prapor VC měly na Saigon zaútočit z jihozápadu směrem na sportovní areál Phu Tho. 4. prapor VC měl z jihovýchodu obsadit saigonskou čtvrť Gia Dinh. 3. prapor VC měl z jihu postupovat na vesnici Thu Duc, ležící asi 8 kilometrů východně od Saigonu, a ze severu měl tuto vesnici obsadit 273. pluk VC. Tím mělo dojít k zablokování silnice spojující Saigon s Long Binh. Na jednotlivé důležité objekty v Saigonu a nejbližší okolí měli útočit vojáci ze svazku "Saigonského ženijního praporu" C-10.* To tedy byly hlavní směry útoku a jednotky k tomu určené. Zbývající síly Viet Congu si "rozdělily" střed města a hlavně čtvť Cholon. K prvnímu střetu došlo v 01.30 hod. před prezidentským palácem. Tehdy odpálil jeden z třiceti pěti ženistů Viet Congu, kteří byli vybráni k útoku na palác, pancéřovou pěst RPG. Výbuch prorazil dveře vchodu pro personál a komunisté se pokusili proniknout dovnitř. Narazili však na rozhodný odpor obránců. O bezpečnost prezidenta se starala Prezidentská garda, jednotky Národní a vojenské policie a obranu objektu paláce posilovaly navíc dva tanky. Útočníky přivítala zdrcující palba, která je přinutila ustoupit a ukrýt se v okolních budovách. Tam se komunističtí vojáci bránili celé dva dny s fanatismem, který do nich instruktoři a politruci během výcviku vtloukli. Vládní vojáci jich nakonec zastřelili 32. Další incident se odehrál ve tři hodiny před budovou rozhlasu. Příslušníci Viet Congu, oblečení do uniforem ARVN, zlikvidovali jihovietnamskou strážní četu (vládní vojáci byli postříleni ve spánku) a poté se snažili odvysílat nahrávku, na které Ho Či Min oznamuje "osvobození" Saigonu a vyzývá občany k povstání. Den předtím ale naštěstí podplukovník ARVN odpovědný za bezpečnost vysílače vydal rozkaz, aby při náznaku jakéhokoliv ohrožení svěřeného objektu přerušila elektrárna dodávku proudu do vysílače. Proto v noci 31. ledna po odeznění prvních výstřelů nastávající ofenzivy byl přívod elektřiny přerušen a komunisté, ač drželi budovu více než šest hodin, nemohli Ho Či Minova slova odvysílat. Mezi cíle, které považovali komunisté za zvlášť důležité, patřila i americká ambasáda. K útoku na ni bylo vybráno 19 ženistů ze "Saigonského ženijního praporu" C-10. Po druhé hodině ranní se k ambasádě přiblížily malý nákladní automobil Peugeot a taxík, oba s vypnutými světly. I přes výskyt dvou podezřelých vozidel nevyhlásili jihovietnamští policisté ve dvou bunkrech u zdi, jež obklopovala ambasádu, poplach. Naštěstí američtí MP na rozdíl od Jihovietnamců vytušili nebezpečí, uzavřeli ocelovou bránu hlavního vchodu a ve 02.47 hod. spustili poplach. Vzápětí se útočníkům podařilo prorazit ve zdi plastickou výbušninou metrový otvor a proniknout na prostranství před velvyslanectví, kde při přestřelce zastřelili několik bránících se amerických MP, ale sami utrpěli první ztráty, a padl dokonce i velitel této jednotky. Ztráta velení a tuhý odpor obránců nakonec zapříčinily krach celého útoku. Mezitím uzavřeli těžké dveře ambasády i poslední tři američtí vojáci nacházející se uvnitř budovy. Jeden z nich byl navíc těžce zraněn výbuchem rakety RPG. Uzavřené těžké dveře, přesná palba vedená jedním z obránců ze střechy, smrt velitele, to vše zabránilo komunistům proniknout do budovy. Americké velení, v této době již zavalené katastrofickými zprávami z celé země, zatím nepřikládalo událostem u svého velvyslanectví větší váhu a teprve přímá intervence z Washingtonu přinutila Westmorelanda v 05.00 hod. vyslat obráncům na pomoc vrtulník s jednou četou ze 101. výsadkové divize, která měla být vysazena na střeše budovy. Přesná palba komunistů výsadku nezabránila, a navíc v nastalém zmatku přelezli američtí vojenští policisté zeď a na prostranství před ambasádou postříleli zbytek překvapených komunistů. Šest a půl hodiny po zahájení tohoto teroristického útoku zůstalo na zemi ležet 19 mrtvých útočníků. Bohužel obranu svého velvyslanectví zaplatilo životem i pět příslušníků amerických MP. Spojenými státy a celým světem tehdy jako blesk proletěla zpráva, že Viet Cong americkou ambasádu obsadil. Tento nesmysl se v některých publikacích dokonce objevuje nadále. Fáma o obsazení ambasády vznikla díky zpravodaji agentury Associated Press, který se na místě boje objevil spolu se svými kolegy 15 minut po zahájení útoku. Situace byla ve tmě absolutně nepřehledná, a když se novináři zeptali jednoho dezorientovaného příslušníka MP na průběh boje, dostalo se jim odpovědi: "Bože, střílejí po nás shora... schovejte se!" Tato odpověď dotyčnému novináři stačila a do Spojených států letěla depeše, oznamující, že Viet Cong obsadil část ambasády USA. Zpráva se pak objevila na titulních stranách všech ranních vydání novin po celých USA. Generálu Westmorelandovi, který se do ambasády dostavil v 09.30 hod. na improvizovanou tiskovou konferenci a chtěl fámu vyvrátit, nechtěli novináři, mající konečně svou kýženou senzaci, věřit. Tak se do světa dostala jedna z těch zpráv, které ač jsou nepravdivé, dokáží prohrát válku. A Vietnam byl na takovéto případy bohatý. Ale zpět k událostem v Saigonu. Útok na hlavní stan jihovietnamského námořnictva Viet Congu také nevyšel. Z dvanácti komunistů, kteří měli útok provést, bylo během pěti minut deset postříleno. Zbylí dva měli větší štěstí a dostali se do jihovietnamského zajetí. Velice tvrdé boje proběhly o základnu Tan Son Nhut. Na tamější americké velitelství komunisté zaútočili v 03.25 hod. Jihovietnamští a američtí obránci ale nakonec útok čtyř pěších a jednoho ženijního praporu Viet Congu odrazili. V tom jim vydatně pomohly vrtulníky 120. roty "Razorback", které přiletěly již pět minut po zahájení boje a zastihly jeden prapor VC přímo na otevřeném prostranství golfového hřiště vedle objektů MACV. Palba raket a kulometů z vrtulníků obrátila komunisty po několika minutách na útěk, přičemž na místě zanechali desítky mrtvých a zraněných. Komunisté ztratili 962 svých vojáků a 9 jich padlo do zajetí. Americké ztráty činily 23 padlých a 86 zraněných, ztráty ARVN pak 32 padlých a 79 zraněných. Při ostřelování základny bylo poškozeno 11 letadel. Ve 02.00 hod. zaútočil Viet Cong také na objekty jihovietnamského hlavního štábu. Útok měl podle původního plánu směřovat zároveň proti branám komplexu č. 4 a 5. Jednotka, která měla útočit proti bráně č. 4, se ale opozdila a na místo se dostavila až v sedm hodin ráno. Tím byla značně omezena síla úderu. Na štěstí pro obránce se v okamžiku nástupu komunistů k výpadu objevil džíp s americkými "empíky". Přestřelka, která vzápětí komunistický útok zpomalila, dovolila jihovietnamským vojákům, aby se zformovali a připravili se ke koordinované obraně. Přesto komunisté obsadili jednu z budov štábu. Pak ale útok zastavili a zůstali na svých pozicích. Jak později vysvětlili zajatci, útočníci se domnívali, že obsadili hlavní budovu, a čekali na posily. Ztráta iniciativy Viet Congu ale obráncům dovolila, aby se znovu zkonsolidovali. V poledne navíc přiletěl na místo boje americkým vrtulníkem sám prezident Thieu a zřídil si v hlavní budově své velitelství. Vědomí, že bojují v blízkosti svého prezidenta, pomohlo jihovietnamským výsadkářům a námořním pěšákům koncem dne komunisty z prostoru štábu vytlačit. 31. ledna ráno probíhaly v Saigonu nejtěžší boje hlavně v jižních částech města. Čtvrť Cholon se komunistům podařilo obsadit prakticky celou. Do těchto míst poslal jen mezi 3. až 5. hodinou ranní velitel amerických sil v III. CTZ Gen. Weyand více než 5000 amerických a jihovietnamských vojáků. Pouze díky jeho chladnokrevným, rozvážným, a přitom rychlým rozhodnutím se dařilo situaci jakž takž držet pod kontrolou. Další větší bitva byla v oblasti Saigonu svedena o komplex Long Binh a základnu Bien Hoa. První útok na Long Binh, ležící asi 24 km severně od Saigonu, provedl 275. pluk VC tři hodiny po půlnoci. Speciální týmy útočných ženistů Viet Congu zároveň napadaly obrannou linii bunkrů ve východní části komplexu a také sklad munice severně od Long Binh (ten se jim podařilo obsadit). Paralelně s těmito akcemi zaútočil 274. pluk VC na Bien Hoa. Komunisté své operace v tomto prostoru velice pečlivě naplánovali a provedli je s mimořádnou odvahou. Ale již půl hodiny po započetí bojů u Long Binh vyrazil ze své základny Bear Cat, ležící asi 20 km jihovýchodně od napadeného komplexu, jeden americký mechanizovaný prapor náležící 1. brigádě 9. pěší divize. Posádky transportérů M-113 si pak u Long Binh s útočícím Viet Congem celkem bez problémů poradily. U Bien Hoa se ale ještě bojovalo. V 07.00 hod. vyrazila proto na rozkaz vrchního velení k místu boje kolona, kterou tvořily 2/3 stavu obrněného praporu z Xuan Locu (zbytek praporu zůstal pro případ komunistického útoku v Xuan Locu). Kolona skládající se z tanků M-48 a transportérů M-113 padla sice bezprostředně po opuštění základny do léčky, ale komunisté, i když správně předpověděli reakci Američanů na boje u Bien Hoa, se přece jen poněkud přepočítali. Zdrcující palbě tankových děl ráže 90 mm a kulometů transportérů nedokázali dlouho vzdorovat a stáhli se. Tímto prvým střetnutím prošli Američané beze ztrát. Problémy nastaly teprve tehdy, když kolona dorazila k malému betonovému mostu přes jednu z říček, jakých bylo po cestě více. Tank M-48, který jel v čele kolony poněkud vzdálen od ostatních, přejel přes most bez problémů, ale sotva se ocitl na druhé straně, komunisté vyhodili podminovaný most do povětří. Lehčí M-113 se sice nakonec přes říčku a bahnité břehy dostaly, ale těžké M-48 musely bohužel zůstat na místě a do bojů u Bien Hoa nezasáhly. Kolona skládající se nyní z jednoho M-48 a osmi M-113 se pak již bez potíží dostala do Bien Hoa, kde se na centrálním náměstí podruhé tento den střetla s nepřítelem. Při přestřelce byly dva M-113 poškozeny, ale dále pokračovaly v cestě k základně. Ve spleti úzkých uliček Bien Hoa se Američanům pomáhal orientovat vrtulník, který se ke koloně přidal. Posádka vrtulníku přelétajícího neustále nad čelem kolony pak nedaleko základny zjistila značné množství vojáků 274. pluku Viet Congu, kteří pravděpodobně měli za úkol Američany zadržet. Velitel kolony se proto rozhodl dostat se na základnu vedlejší cestou, což se také podařilo. Pro obránce základny znamenal příjezd obrněnců vítanou posilu. S jejich pomocí a s pomocí vrtulníků 334. roty odrazili do večera, než se vojáci 274. pluku VC s vysokými ztrátami stáhli, ještě několik těžkých útoků. O tvrdosti bojů o Bien Hoa nejlépe vypovídá fakt, že komunisté v tomto prostoru ztratili 1303 vojáků a 123 jich bylo zajato. Taková byla bilance mnohých velkých operací předcházejícího období, které trvaly několik dnů i týdnů. M-48, původně vedoucí kolonu z Xuan Locu do Bien Hoa, inkasoval do večera 19 zásahů a jeho posádka musela být dvakrát vyměněna. Z dvanácti M-113 bránících základnu byla ztracena polovina. Na letišti byly navíc zničeny dva letouny a dalších 20 bylo poškozeno. V Saigonu a okolí ofenziva komunistů velice rychle ztroskotala. Síly Viet Congu odražené od šesti hlavních cílů se rozpadly do malých izolovaných skupinek, které se, pokud nebyly zlikvidovány, začaly stahovat do prostoru sportovního areálu Phu Tho. 6. prapor VC obsadil Phu Tho bez větších problémů již v noci 31. ledna. Komunističtí velitelé plánující akce v Saigonu přisuzovali areálu velký význam, hlavně jako křižovatce důležitých ulic, shromaždišti pro posily Viet Congu a v neposlední řadě museli Phu Tho blokovat jakožto ideální přistávací zónu pro spojenecké vrtulníky přilétající s posilami pro obránce Saigonu. K prvnímu střetnutí zde došlo 31. ledna v 04.45 hod., kdy hlídka MP v džípu vyslala na velitelství zprávu: "Jsme pod palbou. Řidič to dostal do břicha. Můžete mi poslat nějaké posily?" Když přišla pomoc, byli již oba policisté po smrti... V osm hodin vyslalo velitelství k Phu Tho část 199. pěší brigády. Převážná část cesty proběhla bez problémů. Teprve konečná fáze byla poznamenána zuřivými přestřelkami mezi Američany jedoucími na nákladních autech a transportérech a komunisty ukrytými v okolních domech. Po zásahu raketou RPG byl dokonce ztracen v čele kolony jedoucí transportér M-113. Zahynuli v něm velitel kolony a dva členové posádky. Za podpory vrtulníků kolona nakonec do prostoru areálu po osmi a půl hodinách dorazila. K večeru vysadily vrtulníky další podpůrné jednotky a jejich posilování probíhalo i v následujícím týdnu. Mezi posilami byl i elitní 33. prapor jihovietnamských Rangers. Nepřítel bojoval velice dobře a spojenečtí vojáci museli sáhnout až na dno svých fyzických i psychických sil. Teprve po týdnu vyčerpávajících bojů se podařilo komunisty z prostoru sportovního areálu vytlačit. O vítězi bojů o Saigon a okolí bylo sice rozhodnuto již v prvním únorovém týdnu, ale přesto se spojeneckým jednotkám (celkem 79 praporů pěchoty) podařilo umlčet poslední ojedinělá hnízda odporu a vyčistit oblast hlavního města až počátkem března. Jako oficiální datum ukončení vyčišťovacích akcí se uvádí 7. březen. 7. února ještě mluvčí velitelství amerických jednotek v Saigonu uvedl, že ve městě operuje nejméně jedna setnina Viet Congu (300 mužů). V Saigonu, a zvláště na jeho předměstí Cholonu, bylo hlášeno sedm útoků proti policejním stanicím, útok na ubikace amerických důstojníků, na skladiště armádní rozdělovny potravin a přepaden byl také jeden džíp MP. Útoky na jihovietnamská města vyvolaly 9. února, podle odhadu Výboru národní obnovy, který byl založen z podnětu prezidenta Thieua a do jehož čela byl postaven viceprezident Ky, pohyb 289 000 uprchlíků. Jen v Saigonu samotném se ocitlo bez přístřeší na 100 000 lidí. Výbor zřídil v hlavním městě 7 prodejen rýže a 20 mobilních prodejen, ve kterých mohlo obyvatelstvo nakoupit potraviny a rýži za úředně stanovené ceny. K tomuto datu bylo mezi civilisty rozděleno 129 000 kilogramů rýže. O tři dny později uvedl prezident Thieu na zasedání rady ministrů, že Vietnamská republika zmobilizuje do konce června dalších 65 000 mužů. Během měsíce po ofenzivě "Tet" se do řad ARVN dobrovolně přihlásilo na 26 000 Jihovietnamců. Komunisté do této doby zavraždili kolem 3000 civilistů a počet uprchlíků stoupl na 347 000, z toho více než 167 000 uprchlíků se zdržovalo v oblasti Saigonu a zvláště Cholonu. Zatímco v Saigonu měly útoky komunistů především upoutat pozornost světového tisku a otřást přesvědčením amerického veřejného mínění (což se beze zbytku podařilo), v ostatních oblastech jižního Vietnamu počítali komunisté s vypuknutím všeobecného protivládního a protiamerického povstání. Jedním z hlavních cílů se proto vedle policejních stanic, kasáren, štábů atd. stávaly radiovysílače, s jejichž pomocí vysílali útočníci Ho Či Minovu výzvu k povstání. První přepady, útoky a diverzní akce provedly v noci ze 30. na 31. ledna hlavně jednotky Bo Doi Dia Phuong a speciální oddíly tzv. útočných ženistů. Komunisté do svých plánů zakalkulovali dva předpoklady. Za prvé počítali s tím, že Američané nebudou při bojích o města z obavy před vysokými ztrátami civilního obyvatelstva používat podpůrnou palbu těžkého dělostřelectva a letecké bombardování. Za druhé doufali, že vojenské posádky nebudou vzhledem k probíhajícím svátkům a ohlášenému příměří ve stavu bojové pohotovosti. Oba předpoklady se zčásti vyplnily. V noci na 31. ledna zaútočily komunistické jednotky také na druhé největší město Vietnamské republiky: Da Nang. Jihovietnamský velitel I. CTZ, Gen. Le Hoang Xuan Lam, se sice o chystaném útoku dozvěděl s relativně dostatečným předstihem, ale tak jako mnoho jiných, nevěnoval poplašným zprávám přílišnou pozornost. Jeho jediným protiopatřením bylo posílení obrany velitelství I. CTZ na předměstí Da Nangu. 31. ledna ráno se přes probíhající ostřelování a boje generál Lam dostal do štábu, kde se svým americkým poradcem, majorem P. S. Milantonim, zkonzultoval další postup. Při pohledu na mapu se zaznamenanou nejčerstvější situací rozkázal Milantonimu povolat americké letouny a bombardovat komunistické pozice těžkými bombami. Na majorovu námitku, že je to příliš blízko na to, aby nebyly ohroženy spojenecké jednotky, odpověděl pouze: "Bombardujte!" Americké bomby pak drtily komunisty pouhých 180 metrů od Lamova hlavního stanu. Generál vsadil vše na jednu kartu a povolával další a další vlny bombardérů. Když se komunistický útok v dešti bomb konečně rozpadl a útočníci začali v panice ustupovat, "podporovaly" je shora palubními zbraněmi spojenecké vrtulníky. To byla tečka za útokem na Da Nang. Nelehká situace byla i v deltě Mekongu. Příslušníci MRF si na nedostatek práce nemohli stěžovat nikdy, ale to, co zažívali nyní, překonávalo všechny jejich dosavadní zkušenosti. Říční čluny vyzbrojené kulomety, plamenomety, kanony a minomety v součinnosti s pozemními jednotkami, dělostřelectvem, vznášedly a vrtulníky zasahovaly proti nepříteli, který se rojil doslova všude. Komunisté napadli 13 větších měst všemi silami, které měli v oblasti k dispozici. Spojenci se snažili v prvé řadě přetnout veškeré zásobovací linky útočníků a teprve potom likvidovat jednotlivé skupinky komunistů. První bitva, která se v Deltě odehrála, byla svedena o město My Tho, obsazené třemi prapory Viet Congu. Čtvrtý prapor zaujal postavení na přístupových cestách. Dva prapory MRF a část 7. pěší divize ARVN osvobozovaly město, ve kterém se zarputile bojovalo o každý dům celé tři dny. Teprve potom byl nepřítel z města vypuzen. Jen za první týden komunistické ofenzivy zlikvidovaly síly MRF v bojích o města My Tho a Vinh Long přes 600 příslušníků Viet Congu. Vzhledem k extrémním podmínkám panujícím v Deltě a k nemožnosti nasadit zde větší síly to byl nezanedbatelný úspěch. Při osvobozování města Ben Tre pronesl také jistý major dělostřelectva větu, která se později stala, naprosto vytržená z kontextu, velice často citovanou hlavně odpůrci války. Ben Tre obsadil na začátku ofenzivy pluk Viet Congu o síle 2500 mužů. Američané výjimečně použili ke zlikvidování protivníka, jehož vytlačení z města by bylo jinak spojeno s neúměrnými ztrátami, těžké dělostřelectvo a letecké bombardování. Ben Tre tak bylo v průběhu bojů z 25 % zničeno. Onen major v reakci na tuto skutečnost s jistou nadsázkou poznamenal: "Abychom město osvobodili, museli jsme jej zničit." Bitva o Deltu trvala více než 30 dní a generál Westmoreland na adresu TF-117 později s velikým uznáním pronesl: "To MRF zachránily Deltu." Všech vytčených cílů se komunistům podařilo dosáhnout ve městě Qui Nhon. Přitom se o útoku, jako v řadě jiných případů, vědělo s dostatečným předstihem. Jihovietnamské hlídce se totiž několik dní před zahájením ofenzivy podařilo chytit jedenáct příslušníků Viet Congu s podrobnými plány chystaného útoku. Kvůli zmatkům před nadcházejícími svátky se ale touto hrozbou nikdo vážně nezabýval, a tak mohli komunisté v noci z 30. ledna "překvapivě" zaútočit a zcela zaskočené obránce celkem lehce porazili. Dlužno ještě podotknout, že komunistům se podařilo obsadit i vězení, kde pod dohledem kapitána ARVN, který je se svou jednotkou zajal, trávilo svátky i oněch jedenáct jejich výše uvedených soudruhů. Celých 12 dní se bojovalo o město Buon Me Thuot na Centrální vrchovině. 23. divize ARVN tam dislokovaná získala plány chystaného útoku již 20. ledna. Velitel divize, plukovník Dao Quang An, celkem správně odvolal veškeré dovolenky svých vojáků a vyhlásil bojovou pohotovost. Průzkumné hlídky ale z nepochopitelných důvodů vyslal na přístupové cesty k městu až 29. ledna. Tento fakt vedl k situaci, kdy hlídky narazily na jednotky 33. pluku NVA, rozmístěné již jen pouhých 9 kilometrů od města. Při postupu na město pak komunisté navíc před sebou vedli skupinky příslušníků různých horských kmenů, celkem asi 7000 lidí. Buon Me Thuot bylo městem různých etnických skupin a Montagnardové postupující před Kalašnikovy útočníků měli své soukmenovce ve městě přesvědčit ke kapitulaci a protivládnímu povstání. Jakmile se ale ozvaly první výstřely nastávající bitvy, ke své roli násilím přinucení Montagnardové se rozprchli. Přes veškerá opatření Severovietnamci v noci na 31. ledna do města pronikli. Po třech dnech krutých bojů utrpěla 23. divize ARVN tak těžké ztráty, že si plukovník An vyžádal leteckou podporu a na komunistické pozice nechal navést palbu těžkého dělostřelectva. Během dalších devíti dnů bojů, než se komunisté dali na ústup, změnil střed města svého pána čtyřikrát. Po týdnu bojů od zahájení ofenzivy "Tet" začalo být jasné, že komunistické jednotky jsou většinou u konce svých sil. Boje většího rozsahu probíhaly v podstatě pouze v okolí Saigonu, v Hue a Khe Sanhu. Na většině ostatního území Vietnamské republiky bylo buď dobojováno a spojenci stíhali rozprášené a ustupující komunisty, nebo bylo ukončení bojů otázkou krátké doby a vojenské operace měly spíše již jen "vyčišťovací" charakter. Ještě v noci ze 17. na 18. února ostřelovali komunisté dělostřeleckou palbou řadu spojeneckých vojenských cílů, ale tato akce byla již jen posledním marným pokusem o odpor a komunistické granáty mnoho škody nenapáchaly. 21. února se velitelství Viet Congu spojilo s těmi jednotkami, se kterými bylo radiové spojení ještě vůbec možné, a vydalo rozkaz k ústupu. Pouze jednotky držící se zatím v Hue a operující u Khe Sanh měly setrvat na svých pozicích. Ve své podstatě tak byly kvůli "zachování si tváře" Hanoje obětovány. Bývalé císařské město Hue bylo totiž pro komunisty jedním z nejdůležitějších cílů. Nejenže mělo díky železnici, po které byly zásobovány spojenecké jednotky rozmístěné podél DMZ, nezanedbatelný strategický význam, ale jeho případné dobytí by představovalo, vzhledem k předpokladům o lidovém povstání, také důležitý propagandistický tah, neboť bylo symbolem vietnamské nezávislosti a staletého boje za svobodu. Politrukové Viet Congu sestavovali již dlouho před útokem seznamy osob, které měly být v případě zajetí "odsouzeny" a popraveny. Jak se později ukázalo, nebylo jich zrovna málo. Ve městě samotném bylo určeno více než 200 vojenských i civilních cílů, které měly být bezpodmínečně obsazeny. K útoku na Hue vyčlenilo komunistické velení 6. a 4. pěší pluk NVA, 12. ženijní prapor VC a raketový prapor. Těmto silám stála v cestě v Hue dislokovaná 1. pěší divize ARVN pod velením snad nejschopnějšího z jihovietnamských vyšších důstojníků, generála Ngo Quang Truonga. Těsně před svátky obdržel Truong Westmorelandův rozkaz nařizující bojovou pohotovost vzhledem k možnosti nepřátelského útoku. Truong byl příliš zkušený voják na to, aby podobné nebezpečí bral na lehkou váhu, a poté co ve svém hlavním stanu, nacházejícím se v severní části města, těsně vedle hradeb Citadely (historická pevnost uprostřed Hue), seznámil se situací štáb 1. divize, nechal vyhlásit bojový poplach. Jelikož sám neměl žádné zprávy o pohybech komunistů v oblasti a netušil, jestli se Hue vůbec stane terčem útoku, vyslal do okolí města hlídky a své jednotky rozmístil do obranných pozic na přístupových cestách k Hue. Přitom Truong mohl mít, co se komunistického útoku na Hue týče, absolutní jistotu. 30. ledna večer totiž americká odposlechová služba při monitorování komunistického radiového provozu zachytila zprávu Viet Congu o chystaném útoku. Informace byla sice okamžitě odeslána do Hue, ale z dosud nevyjasněných důvodů ji Truong nedostal na stůl včas. Bohužel ani 1. divize ARVN neměla na konci ledna 1968 zdaleka plné stavy svých jednotek. Přesto vojáci zaujali postavení kolem města a čekali, jestli se poplašné zprávy potvrdí, nebo jestli stráví svátky v poli zbytečně. Truong rozmístil drtivou většinu všech jednotek, které měl k dispozici, kolem Hue proto, že se naivně domníval, že komunisté budou v případě Hue respektovat statut "otevřeného města". Počítal proto s bojovou činností kolem města, a ne uvnitř tohoto historického klenotu celého Vietnamu. Krutě se mýlil. Jedinými spojeneckými bojovými jednotkami, které zůstaly ve chvíli útoku ve městě, tak byly dobrovolnická průzkumná jednotka 1. divize ARVN "Hoc Bao" (Černí panteři), střežící Truongův hlavní stan, a američtí a australští poradci v místním štábu MACV na levém břehu řeky Houng. Velitelství 1. divize ARVN a štáb MACV byly v rozhodujících chvílích jedinými ohnisky odporu. Úspěšná obrana těchto dvou bodů komunistům zcela zkřížila plány. Na obou místech mohly v průběhu bojů přistávat vrtulníky s posilami a zásobami a obě místa později při osvobozování Hue posloužila jako odrazový můstek k výpadům dále do města. Zatím byl ale v Hue stále klid. Klid před bouří. 31. ledna ve 02.00 hod. hlásila jedna z jihovietnamských hlídek svému velení v Hue první kontakt s komunisty poblíž města. Do štábu MACV se ale informace nedostala. O útoku se tam dozvěděli až 10 minut před čtvrtou hodinou ranní, kdy na jejich budovu dopadlo 12 raket ráže 122 mm, a následně se stali terčem pro komunistické minometčíky. Příslušníci Viet Congu převlečení do civilních šatů, z nichž někteří se již před několika dny infiltrovali do města, v této době již zaujali postavení kolem budovy štábu MACV a čekali na posily NVA. Oněch pět minut klidu mezi ukončením minometného přepadu a započetím vlastního útoku, které komunisté promarnili čekáním na posily NVA, dovolilo obráncům v rámci možností dobře se na útok připravit. Navíc jeden z Američanů vyšplhal na šestimetrovou strážní věž a svou přesnou palbou zadržel skupinu asi čtyřiceti komunistů, kteří se pokoušeli dostat přes zeď obklopující budovu štábu. I když Severovietnamci nakonec zlikvidovali věž i statečného střelce raketou RPG, jeho odvaha je připravila o cenné minuty, kterých Američané i Australané maximálně využili ke zformování efektivní obrany. Při dalším útoku narazili komunisté u brány na bunkr obsazený vojáky USMC, kteří v žádném případě nehodlali prodat svou kůži lacino, a podařilo se je zlikvidovat teprve po delší přestřelce opět pancéřovkou RPG. Ani po překonání této překážky se komunisté nedostali do žádného z objektů štábu. Zničující palba, která útočníky přivítala, je přinutila opět se stáhnout a obnovit ostřelování cíle minomety. Město zatím ovládly síly komunistů. Železnici a silnici spojující Hue s Quang Tri zablokoval severozápadně od města 806. prapor 6. pluku NVA. Tutéž železnici a silnici jihozápadně od Hue přetli vojáci části 4. praporu 4. pluku NVA, čímž město odřízli od Phu Bai. Západní branou do Citadely pronikl 800. prapor 6. pluku NVA a postupoval do východní části Citadely, kde se mimo jiné nacházel i Císařský palác. Vojáci 802. praporu 6. pluku NVA postupovali o něco severněji, podél severozápadní strany pevnosti k hlavnímu stanu 1. divize ARVN, a oblehli jej. Městské čtvrti položené jižně od řeky Houng obsadil z jihu zbytek 4. praporu 4. pluku NVA a směrem k objektům MACV od východu postupovali vojáci 804. praporu 4. pluku NVA. Speciální týmy začaly okamžitě po obsazení města s raziemi, kdy vyhledávaly a zatýkaly předem určené "nepřátele lidu", kteří již nikdy neměli spatřit své rodiny. Ženisté budovali opevněná kulometná hnízda a palposty pro minomety a bezzákluzová děla a nad Citadelou zavlála modro-rudá vlajka se zlatou hvězdou: vlajka Viet Congu. Hue, třetí největší město Vietnamské republiky, padlo během dvou hodin. Zatímco se v obsazeném císařském městě nelítostně bojovalo o objekty štábu MACV, o 13 kilometrů jižněji, na základně USMC v Phu Bai, našel zástupce velitele 1. divize USMC generál Foster LaHue žádost o pomoc, vyslanou již před několika hodinami obránci štábu MACV. Toto volání o pomoc se v přívalu zpráv nepřetržitě přicházejících ze všech částí oblasti zkrátka ztratilo. Vzápětí ze základny vyrazily pod vedením Capt. Gordona Batchellera tři čety mariňáků na nákladních autech a složení minikolony doplňovaly ještě čtyři tanky M-48 a dvě samohybná děla Duster. Celý konvoj (jednotka "Alfa") nejvyšší možnou rychlostí zamířil k místu boje. V okamžiku příjezdu do města, komunisty horečnatě opevňovaného, se kolona dostala do zdrcující palby samopalů, kulometů a pancéřovek RPG. Mariňáci byli nuceni opustit nákladní auta a uchýlit se na tanky, odkud palbou svých zbraní odpovídali komunistickým střelcům. V průběhu boje byl střepinami zraněn i kapitán Batcheller a situace celé kolony začala vypadat hrozivě. Raněných a mrtvých přibývalo a zablokovaná kolona se nemohla pohnout tam ani zpět. Teprve po poledni se k "Alfě" probojovala jednotka "Golf" pod velením podplukovníka Marcuse Gravela a společně se pak vydaly za svým původním posláním. Po cestě se kolona ještě jednou dostala do palby severovietnamského lehkého kulometu, ale ten zlikvidoval granátem seržant Alfredo Gonzales, ačkoliv byl sám zraněn. Gravelova jednotka poté šťastně dorazila ke svému cíli. Tam však mariňáky čekal šok v podobě rozkazu generála LaHue o zajištění obrany štábu MACV a okamžitém odjezdu na pomoc hlavnímu stanu 1. divize ARVN u Citadely. Za dané situace se cesta k Citadele rovnala sebevraždě. Bylo zjevné, že velení v Phu Bai si ani zdaleka neuvědomovalo pravý stav věcí, ale přes Gravelovy protesty byl rozkaz opakován. Na cestu k Citadele určitě žádný z přeživších nikdy nezapomněl. Než Gravel vydal na vlastní zodpovědnost rozkaz k ústupu, bylo zraněno nebo zabito na 50 mužů ze 150 (z toho 10 na mostě přes řeku Huong). 1. února byly do jižní části města vysláni vojáci USMC s rozkazem tuto oblast od komunistů vyčistit. Rozpoutal se boj, který byl v úzkých uličkách Hue snad ještě strašnější než boj v džungli. Každé okno, každé nároží, každý plot nebo dveře, tam všude mohl být nepřítel se zbraní připravenou k výstřelu, tam všude mohla číhat mina nebo nastražený odjištěný granát. A velice často tomu tak bylo. Mariňáci ostřelovali podezřelá místa z bazuk LAW M-72, vyráželi dveře a do místností házeli granáty nebo je vypalovali ohnivými jazyky plamenometů, zatímco jejich kamarádi pozorně sledovali okolní střechy a okna skrz mířidla zalícených M-14, M-16 nebo granátometů M-79. Po odeznění výbuchu stačil jen krátký pohled do místnosti, sklepa nebo zahrady a opět následoval zběsilý úprk přes nekrytou ulici k další potenciální pasti. A tak pořád dokola. Velitel jednoho z oddílů účastnícího se této Apokalypsy na boje v Hue vzpomíná: "Měl jsem spoustu kluků, kteří mě, zraněni do nohou a rukou střepinami, prosili, abych je neposílal do nemocnice." Jiný účastník bojů výstižně prohlásil: "Byl to čas pomsty." Mariňáci se chtěli pomstít do té doby neviditelnému a těžce postižitelnému nepříteli, který po nich střílel v džungli a chystal na ně pasti na stezkách, chtěli pomstít kamarády, které nacházeli umučené v džungli. Proto ta zarputilost. Nyní měli konečně šanci utkat se s ním tváří v tvář a chtěli ji využít. Na počátku roku 1968 nebylo v ulicích Hue pro lítost s nepřítelem místo. Ve stejnou dobu, kdy byli mariňáci vysláni do jižní části Hue, rozhodovalo se na druhém břehu řeky Huong o osudu Citadely. Generál Hoang Xuan Lam vypracoval plán na znovudobytí staré pevnosti za pomoci již vzpomínaného "předmostí" v podobě hlavního stanu 1. divize ARVN, odolávajícího všem dosavadním útokům. Jako posilu vyslal na místo tři prapory výsadkářů a 3. pěší pluk. Po strastiplné cestě městem, které se hemžilo komunisty, získaly tyto síly první únorový den letiště Tay Loc poblíž Citadely. Tento úspěch byl vykoupen ztrátou dvanácti vozidel, ale výrazně se tím zjednodušil přísun posil bojujícím jednotkám. Jihovietnamci pak postupovali od hlavního stanu 1. divize ARVN dále do Citadely. Nejvýchodněji bojovali příslušníci 9. výsadkového praporu ARVN, vlevo od nich postupoval k jihu 2. výsadkový prapor a 3. pluk ARVN a ještě dál na západ pak 7. výsadkový prapor ARVN a později jihovietnamská námořní pěchota. 4. února zaútočil jeden prapor 3. pluku ARVN proti bráně An Hoa na severozápadní straně Citadely a podařilo se mu postoupit a dosáhnout výhodnějších pozic. O dva dny později ale protiútok NVA vrhl Jihovietnamce z těžce vybojovaných pozic zpět. Během popisovaných událostí se 1. aeromobilní divize snažila odlehčit Jihovietnamcům i mariňákům v Hue útokem na zásobovací linky a základny komunistů severozápadně od města. Definitivně odříznout komunisty ve městě od jejich zásob a posil se vojákům 1. aeromobilní divize podařilo 21. února, kdy neprodyšně uzavřeli Hue od západu. Z jihozápadu a jihu zablokovali přístupy k městu příslušníci 101. výsadkové divize a vojáci ARVN. I přes koncentraci kulturních a historických památek se císařskému městu nevyhnula palba z tankových děl a bezzákluzových kanonů ráže 106 mm, kterými spojenci likvidovali komunistické uzly odporu. 2. února poprvé svrhla americká a jihovietnamská letadla na komunistické pozice v centru města pumy. Aby bylo historické centrum ušetřeno větších škod, dopadly na postavení komunistů pumy o váze pouhých 125 kilogramů. Spojenecké velení se pro tento kompromis rozhodlo v situaci, kdy bylo dobytí každého dalšího metru vykoupeno značnými ztrátami. Z Hue se tak stal další bonbonek pro komunistickou propagandu a některé západní novináře, kterým poněkud unikaly okolnosti tak tragického vyústění bojů o tento klenot mezi vietnamskými městy. Generálu Truongovi ale nelze mít za zlé jeho chybné zhodnocení morálních kvalit komunistů a z toho pramenící pochybení ve zvolené strategii příprav na útok. Nedovedl si zkrátka představit, že by se v tomto městě mělo bojovat.* 10. února vyčistila americká námořní pěchota jižní část Hue od posledních komunistů a vzápětí se mariňáci měli přesunout na druhý břeh řeky Huong, kde měli podpořit vojáky ARVN pokoušející se o znovudobytí Citadely.** Jihovietnamci měli sice ve svých rukou již 3/4 objektu, ale NVA a Viet Cong držely všechny klíčové body tohoto komplexu a neustále podnikaly odvážné protiútoky. 11. února se ze Saigonu do Hue přesunuli jihovietnamští námořní pěšáci a vystřídali předchozími boji vyčerpané výsadkáře. Následujícího dne podpořili své jihovietnamské kolegy v Citadele i američtí mariňáci. Ztráty na obou stranách byly značné, a to i mezi důstojníky. Spojeneckým četám, kterým má velet poručík, veleli nyní podporučíci, seržanti, ba i desátníci. 16. února pak Američané zachytili vysílání současného velitele NVA v Citadele, adresované jeho velitelství. Podle hlášení byla situace bránících se Severovietnamců zoufalá. Velitel si stěžoval, že většina důstojníků včetně nejvyšších už padla a jeho vojáci jsou u konce svých sil. Jeho návrh na přerušení marného boje a stažení se z Citadely však velení rázně zamítlo, čímž byl podepsán rozsudek smrti pro většinu z obránců. 23. února zaútočila elitní jednotka "Hoc Bao" na Císařský palác v samém srdci Citadely. Krok za krokem postupovali "Černí panteři" vpřed, nemilosrdně likvidujíce jakýkoliv pokus o odpor. 24. února byl palác po urputném boji osvobozen a jihovietnamští vojáci strhli vlajku Viet Congu, která nad Hue vlála od 1. února. V bitvě o Hue ztratila ARVN 384 mužů a 1800 jich bylo zraněno. USMC přišla o 142 vojáků a 857 jich bylo zraněno a US Army ztratila 74 mužů a 507 jich bylo zraněno. NVA a Viet Cong stálo toto zbytečné gesto více než 5000 vojáků. Pouhých 89 komunistů se dostalo do zajetí. Ztráty mezi civilním obyvatelstvem se odhadují na 5800 osob, přičemž drtivou většinu civilních obětí popravili komunisté a jen malá část padla za oběť bojům.* Škody na kulturních památkách jsou nevyčíslitelné. Ve škole v Gia Hoi, severovýchodní čtvrti Hue, objevili jihovietnamští vojáci 22 hromadných hrobů. Mnohé z nalezených mrtvol nesly stopy mučení a mnoho lidí pohřbili komunisté zaživa. Značná část obětí byla povražděna v posledních hodinách okupace, kdy se komunisté snažili probít z hrozícího obklíčení. Vděčným terčem komunistického řádění se v bývalém císařském městě stali římskokatoličtí kněží. Čtyři vietnamské duchovní odvlekli partyzáni neznámo kam a tři zahraniční rovnou zastřelili. Dva francouzští kněží byli komunisty zastřeleni ve čtvrti Phu Cam přesto, že jim byla velením Viet Congu zaručena bezpečnost. Proviněním dalšího popraveného francouzského kněze bylo to, že sloužil mše pro americké vojáky. Další z otřesných svědectví o krutosti komunistů vydal Lt. Gregory Sharp, který se svou četou narazil na jednom hřbitově asi 8 kilometrů východně od Hue na 25 čerstvých hrobů. V šesti hrobech byli lidé zakopáni tak, že jim ze země vyčnívala pouze hlava. "Z hlav nezbývalo mnoho - brouci a psi pravděpodobně. Někteří byli střeleni do hlavy, jiní myslím byli pohřbeni za živa. Rýhy v písku na jednom místě budily dojem, že se někomu podařilo vyhrabat a zachránit se," řekl později novinářům poručík Sharp. Takovýchto případů byly v prvních měsících roku 1968 po celém jižním Vietnamu desítky. Ve světovém tisku se začaly objevovat první zprávy o krutostech páchaných "osvoboditeli" na civilistech při této ofenzivě, která dostala název podle svátků, kdy začala - "Tet". Za měsíc bojů padlo skoro 1000 Američanů a 4500 jich bylo zraněno. Ve stejném období zlikvidovali spojenci kolem 20 000 banditů z Viet Congu a NVA. Kromě měsíční okupace Hue ale komunisté nedosáhli žádného výrazného úspěchu. Ofenziva prakticky zhasla již po několika dnech a rozzuření američtí a jihovietnamští vojáci za vydatné pomoci domobrany pronásledovali a nemilosrdně likvidovali jednotky Viet Congu a NVA, ustupující do Kambodže a Laosu. Mnohé z nich přestaly existovat jako bojeschopná síla. Po vojenské stránce byly úspěchy ofenzivy minimální a ani jiné předpoklady či spíše přání komunistických pohlavárů se nesplnily. Civilní obyvatelstvo, pobouřené porušením míru novoročních svátků, místo aby se nadšeně připojilo ke komunistům, pomáhalo Američanům a vládním vojákům ukryté partyzány a Severovietnamce vyhledávat a likvidovat. 1. února se v Saigonu konala tisková konference, na které se novináři dozvěděli první informace o průběhu probíhajících bojů. Generál Westmoreland tehdy uvedl, že od 29. ledna ztratili komunisté 5800 svých vojáků a zajato jich bylo 2500. 4. února to bylo již přes 10 000 mrtvých a 4000 zajatých. Původní, značně nepřesný odhad spojeneckého generálního štábu uváděl počet nasazených komunistických vojáků na 36 000. Konečná bilance ofenzivy "Tet" a následujících, s ofenzivou souvisejících akcí byla taková, že útočníci ztratili na 45 000 vojáků a 6991 komunistů padlo do zajetí. Mnohé komunistické jednotky byly doslova vybity. Více než devadesátiprocentní ztráty nebyly žádnou výjimkou. Na druhé straně ARVN přišla o 2788 vojáků, 8299 jich bylo zraněno a 587 prohlášeno za nezvěstné. Američanů padlo 1200, 7764 utržilo zranění a 11 bylo prohlášeno za nezvěstné. Komunistické zdroje, ve snaze o zastření vlastních obrovských ztrát, vypouštěly do éteru nehorázné zprávy, podle nichž dosáhly ztráty ARVN 40 000 vojáků a ztráty Američanů 10 000 vojáků. Na letištích a základnách bylo podle těchto zdrojů zničeno na 1500 spojeneckých letounů a vrtulníků, což je číslo, mírně řečeno, směšné. Viet Cong se ze strašlivých ztrát při ofenzivě "Tet" již nikdy zcela nevzpamatoval, a stále častěji to byli vojáci NVA, se kterými se spojenci střetávali v džungli, na venkově i v okolí měst. Plukovník Cu, bývalý příslušník NVA, který přešel v rámci programu Chieu Hoi (viz vysvětlivky) na vládní stranu, vyslovil přesvědčení, že komunisté hrubě porušili základní principy vojenské strategie a taktiky, když se příliš soustředili na politické aspekty ofenzivy proti městským oblastem. Jejich hlavní chybou bylo, že pronikli příliš hluboko do jednotlivých měst, napadli příliš mnoho cílů současně, jejich operace byly příliš rozsáhlé, aniž se mohly opřít o dostatečné rezervy, které by v případě potřeby hlavní síly podpořily. Takto se je spojencům podařilo izolovat do malých skupin a ty postupně zlikvidovat. Co ale komunistům vyšlo na sto procent, byl propagandistický dopad ofenzivy. Světový tisk, kterému evidentně stačil fakt, že se komunisté pozvedli k velké ofenzivní akci, začal celou záležitost neuvěřitelně zveličovat. Absolutně neadekvátní pozornost věnovala média hlavně útoku Viet Congu na budovu velvyslanectví USA v Saigonu. Komunistická propaganda do světa halasně vytrubovala velkolepé vítězství osvobozeneckých sil a americký tisk se překonával v líčení této "katastrofy". A to byla věc, o kterou Hanoji v prvé řadě šlo. A tak se stalo, že zatímco spojenci pronásledovali zdecimované zbytky nepřítele, USA žily v iluzi národní tragédie a v Hanoji si mnuli ruce. Bohužel je neoddiskutovatelným faktem, že ofenziva "Tet" měla značný vliv na vývoj příštích událostí. 14. února přibyly do Vietnamu jako posila první jednotky 3. brigády 82. výsadkové divize "All American". Tato brigáda a její podpůrné jednotky měly ale neúplný stav, který musel být doplněn z rezerv určených původně pro jiné jednotky. Od února do září operovali výsadkáři v prostoru Hue - Phu Bai. V září pak byla brigáda přesunuta do Saigonu. Začátkem března začala jihovietnamská vláda realizovat plán pomoci obyvatelstvu postiženému boji. Každý z nich obdržel zdarma 10 pytlů cementu, 10 ploten hliníkové střešní krytiny a 5000 piastrů na obnovu poškozeného či zničeného domu. Demokratické země celého světa také nezůstaly lhostejné k utrpení jihovietnamského obyvatelstva a poskytly podle svých možností tolik potřebnou a vítanou pomoc. Například Austrálie dodala stavební materiál, z Japonska, Itálie, Thajska, Filipín a svobodné Číny přišly potraviny a OSN a UNICEF poskytly kromě potravin také zdravotnický materiál. Na obnovu provozu v těžce poškozených nemocnicích, které se staly terčem komunistické palby, přispěly Itálie, Německá spolková republika, Austrálie, Turecko, Malajsie, Singapur, Velká Británie a další země. Oblast kolem Saigonu vyčistily během operace "Quyet Thang" jednotky 1., 9. a 25. pěší divize, 11. tankový pluk a příslušníci ARVN. Do počátku dubna zlikvidovali 2600 komunistů. Zároveň všech osm praporů 1. aeromobilní divize (byla to první akce, ve které tato divize bojovala jako celek), pět praporů 3. divize USMC a tři prapory jihovietnamských výsadkářů zahájily operaci "Pegasus", vedoucí k rozbití blokády Khe Sanhu. Základna Khe Sanh byla asi 4 kilometry severně od stejnojmenné vesnice založena Zelenými barety v roce 1962 a sloužila k pozorování pohybu na Ho Či Minově stezce. V lednu 1967 převzal Khe Sanh 3. pluk USMC a Special Forces si založily dále na západ ve vesničce Lang Vei základnu novou. V Khe Sanh zatím ženisté vybudovali přistávací a startovací dráhu o délce 460 metrů. 24. dubna 1967 zahájili mariňáci akci (tzv. hill fights), během níž vyčistili kopce s označením kóta "861", "881 North" a "881 South" ležící severozápadně od základny, kterých mohl nepřítel využívat jako nástupních oblastí pro případné útoky proti základně. Při "hill fights" ztratila USMC 150 mužů, naproti tomu NVA přišla o více než 1000 vojáků. V polovině května 1967 byl 3. pluk USMC vystřídán 26. plukem USMC a základna byla dále rozšířena. Materiál potřebný k rozšíření základny a prodloužení letiště byl do Khe Sanh dopravován v útrobách transportních letounů C-130 Hercules a C-7 Caribou. Startovací a přistávací pás byl nakonec prodloužen na 1190 metrů, což později při obležení základny sehrálo důležitou roli. V prosinci 1967 se do oblasti Khe Sanh přesunuly 304. a 325. divize NVA. Obě divize dohromady disponovaly více než 20 000 muži. 325. divize NVA postupovala k základně ze severu přes kóty "881 North", "881 South" a "861", zatímco 304. divize NVA měla zaútočit ze západu. Ze severu zajišťovaly akci obou divizí 320. a 324. divize NVA rozmístěné v oblasti DMZ a těsně pod ní. Americké hlídky v okolní džungli navazovaly kontakt se Severovietnamci stále častěji a 20. ledna 1968 se jedné takové hlídce vzdal důstojník NVA. Ten sebevědomě prohlásil, že se blíží velká ofenziva, která Khe Sanh a ostatní velké americké základny vymaže z mapy. Než mohli Američané jakkoliv reagovat, komunisté zaútočili. 21. ledna zasypali základnu minometnou a dělostřeleckou palbou a podařilo se jim hned při tomto prvním útoku poškodit startovací dráhu a zničit skladiště munice (bylo zničeno 1500 tun munice). Základna byla obklíčena. První letoun C-123 Provider se 3630 kilogramy tolik potřebné munice na palubě přistál na upravené přistávací dráze již 22. ledna. Do večera 23. ledna přepravily Providery do Khe Sanh 130 tun munice. 26. ledna se do Khe Sanh přesunul 37. prapor jihovietnamských Rangers a zaujal obranné pozice ve východní části základny. Základnu nyní bránilo 6000 mužů pod velením Col. Davida Lowndse. Ti disponovali 56 děly (třemi bateriemi houfnic ráže 105 mm, baterií houfnic ráže 155 mm, baterií minometů ráže 107 mm, 18 děly ráže 175 mm a 10 bezzákluzovými děly M-40 ráže 106 mm) a šesti tanky M-48. Další podpůrnou dělostřeleckou palbu obráncům poskytovaly dvě baterie děl ráže 175 mm z FSB "Fort Rockpile", asi 17 kilometrů severovýchodně od základny, a FSB "Camp Carrol", asi 24 kilometrů severovýchodně od základny. Nezanedbatelnou pomoc představovalo i 250 seizmických čidel (reagujících na otřesy půdy způsobené přesuny protivníka), které byly po poradě mezi generálem McBrigem, plukovníkem Williamem Walkerem z USAF a velitelem 3. divize USMC generálem Rathvonem C. Tompkinsem rozmístěny kolem základny, aby včas upozorňovaly na chystané akce protivníka. Detektory vysílaly signály do střediska na základně Nakhon Phanom v Thajsku, kde byly analyzovány a zpracovávány. Výsledky pak většinou včas upozornily na chystané akce komunistů. Seizmická čidla se osvědčila již při prvním pozemním komunistickém útoku, kdy na základě informací jimi dodaných odhadli v centru řízení palby v Khe Sanhu, že útok bude směřovat proti stanovišti mariňáků na kótě "881S". 5. února ve 03.20 hod. začala americká děla ostřelovat shromaždiště nepřítele, a útok se tak rozpadl v samém počátku. Ovšem komunisté hodlali zaútočit současně na kótu "861", což Američané nevěděli, protože v jejím okolí seizmická čidla, na která spoléhali, umístěna nebyla. Jednotka podplukovníka Shanleye tak byla v naprosté tmě zaskočena útočícími komunisty, kteří již v prvním náporu pronikli přes zátaras z ostnatého drátu. Boj muže proti muži pak trval dlouhých 30 minut. Jako zbraň posloužilo mužům na obou stranách vše, pušky M-16 a AK-47, bajonety, polní lopatky, granáty i zatnuté pěsti, přičemž určitou výhodu před nepřítelem mariňákům poskytovaly protistřepinové vesty. Za svítání se Američanům konečně podařilo komunisty odrazit. Komunisté zanechali na bojišti stovku svých mrtvých proti sedmi padlým mariňákům. Velení NVA, roztrpčené totálním krachem tohoto útoku, si 7. února "spravilo chuť" dobytím malého tábora v Lang Vei. Během dobývání Lang Vei, ležícího asi 8 kilometrů jihozápadně od Khe Sanhu, použili komunisté poprvé na území Vietnamské republiky tanky. Posádku tábora pod velením Capt. Franka Willoughbyho tvořilo 24 amerických Zelených baretů, několik jihovietnamských LLDB a jednotka CIDG, skládající se z příslušníků horských kmenů Bru a Hre. Celkem tábor obývalo více než 500 vojáků, disponujících vedle útočných pušek, granátů, granátometů M-79 a bazuk M-72 také dvěma bezzákluzovými kanony M-40 ráže 106 mm, čtyřmi bezzákluzovými kanony ráže 57 mm, dvěma minomety ráže 105 mm a šesti minomety M-29 ráže 81 mm. O palebnou podporu se měli starat dělostřelci z Khe Sanh a z letiště v Da Nangu byly připraveny kdykoliv vzlétnout letouny F-4, A-1 a převážně pro noční útoky určené gunshipy AC-47. 6. února o půl jedenácté večer otřásly táborem první detonace a přes drátěné zátarasy a minová pole se na horaly z CIDG hájící první obrannou linii valily vlny vojáků jednoho praporu 304. divize NVA. Jeden z Američanů, držící právě ve strážní věži hlídku, ve stejnou chvíli uviděl dva tanky PT-76 sunoucí se s doprovodem ženistů pátrajících po minách přímo k táboru. Zneklidňující skutečnost nahlásil do TCO tábora a rozběhl se osobně informovat velitele. Na jiném místě zaregistroval Sgt. John Early dalších pět PT-76, se kterými postupovali vojáci NVA. Vysílačka v TCO ihned poté vychrlila jeho "hlášení": "Ježíši Kriste, blíží se pět tanků a pár set gooků! Jsou všude kolem tohohle zatracenýho místa! Vystřelte světlice a osviťte to tady!" Radista Frank Dooms okamžitě žádal Khe Sanh a Da Nang o dělostřeleckou a leteckou podporu, ale jeho hlášení o útoku tanků nechtěl nikdo věřit. Teprve po delším dohadování, během kterého výstřel jednoho z PT-76 zdemoloval dveře TCO, začaly kolem Lang Vei explodovat granáty z Khe Sanhu. Hodinu po půlnoci se pak nad táborem objevily první Phantomy a Skyraidery z Da Nangu a na útočící dopadl příval ohně a oceli. Bombardování a dělostřelecká podpora sice trvaly po celý následující den, ale obránci museli před tanky krok za krokem ustupovat. Z devíti lehkých PT-76*, se kterými komunisté útok zahajovali, bylo sice několik zničeno bezzákluzovými děly M-40, ale po jejich ztrátě zůstaly obráncům jen granáty. Bazuky M-72 se ukázaly jako naprosto neúčinné. Poslední baštou se pro zbylé obránce, z nichž všichni byli zranění, stal bunkr TCO. V 16.00 hod. položil kolem obránců jeden z nízkoletících Phantomů kouřovou clonu, a umožnil jim tak z tábora ustoupit. Kapitán Willoughby byl vrtulníkem evakuován do Khe Sanh a pár ostatních přeživších se tam probíjelo po dva následující dny. Během leteckých útoků a dělostřeleckého ostřelování byly nakonec všechny PT-76 zničeny. Při obraně Lang Vei padlo 484 příslušníků CIDG a 12 Zelených baretů. Dva Američané se ze severovietnamského zajetí vrátili v roce 1973. 8. února komunisté opět zaútočili na Khe Sanh. Cílem jejich prvního denního útoku se stala západní část základny, bráněná 3. praporem 26. pluku USMC. Samotnému výpadu předcházela tradiční dělostřelecká a minometná příprava. S fanatickým odhodláním se pak útoční ženisté NVA vrhli k bunkrům, kulometným hnízdům a zátarasům na obranném perimetru a několik z nich se jim náložemi podařilo zlikvidovat. Severovietnamci pak přes takto narušenou linii pronikli, dobyli na zuřivě se bránících Američanech několik zákopů a část základny obsadili. Vytlačeni z dobytých pozic byli až za přispění spojeného úsilí pěchoty a tanků M-48 podporovaných letectvem a dělostřelectvem. Tento útok stál Severovietnamce 150 mrtvých a na nějakou dobu se opět omezili pouze na dělostřelecké ostřelování základny. Právě časté ostřelování základny působilo americkému velení nemalé problémy. Přes každodenní letecké bombardování okolí základny a jeho ostřelování děly se komunistům podařilo přisunout do blízkosti Khe Sanh protiletadlová děla. Situace se tím pro obránce zkomplikovala daleko více, než by se snad na první pohled mohlo zdát. Udržení základny totiž záviselo především na leteckém zásobování. Tak se komunistům 11. února podařilo sestřelit přistávající KC-130 s palivem pro vrtulníky (cena letounu C-130 v té době činila 2,5 mil. USD). Letoun se zásobami ale nebyl zranitelný pouze během přistávacího manévru. Ani když letoun unikl protiletadlovcům, neměla jeho posádka vyhráno, neboť se stávala i se svým strojem lákavým terčem pro obsluhy komunistických děl a minometů. Aby se snížila doba pobytu v ostřelovaném prostoru, a tím i pravděpodobnost zásahu, rolovaly letouny se spuštěnými motory po letišti, přičemž jejich posádky vyložily z otevřených ramp náklad a okamžitě startovaly, vystavujíce tak svůj letoun palbě co nejkratší dobu. I přesto, že secvičená posádka dokázala náklad vyložit a odstartovat během třiceti sekund, rozhodl velitel 7. letecké armády generál Momyer o stažení drahých Herculesů z těchto nebezpečných akcí, ve kterých nadále pokračovaly jen menší, lehčí a hlavně podstatně levnější Providery. Další z prostředků zásobování tvořily vrtulníky. Helikoptéry USMC létaly k obklíčené základně ve formacích zvaných "Super Gaggle". První z těchto letů proběhl 24. února. Transportní vrtulníky startovaly ze základny v Dong Ha, vzdálené od Khe Sanh asi 30 kilometrů. Jeden CH-46 dokázal během jednoho letu do základny přepravit až 1800 kilogramů nákladu zavěšeného v síti pod vrtulníkem (jednou vrtulníky obklíčeným mariňákům dokonce přivezly 2 tuny zmrzliny). Formace "Super Gaggle" se obvykle skládala z dvanácti Sea Knightů, doprovázených dvanácti Skyhawky z MAG-12 a šesti UH-1E z VMO-2. Nad touto formací přelétával velitelský TA-4F, který zároveň vyhledával cíle a naváděl na ně bitevní A-4. Při těchto akcích bylo 17 vrtulníků ztraceno a 35 vážně poškozeno. Během prvního týdne těchto letů ztratila HMM-262 polovinu svého stavu a velení MAG-16 muselo pro tyto operace vydělit ještě HMM-364. Později, když se ukázalo, že Providery a Sea Knighty nedokáží základnu potřebným materiálem zásobovat v dostatečné míře, objevovaly se nad Khe Sanh opět Herculesy, ale tentokrát spouštěly jejich posádky náklad v přízemním letu na padácích. Aby se předešlo případným zraněním vojáků či poškození zařízení základny (každá paleta s nákladem vážila 907 kg), byla pro shoz nákladu vybrána zóna asi 120 metrů západně od pozic 3. praporu 26. pluku USMC, tedy mimo vlastní území základny.* Během prvních pěti pokusných shozů se do Khe Sanh dostalo 60 800 kilogramů zásob a munice. I tato varianta ale měla své nedostatky. Nejvážnějším z nich byl ten, že dopadová zóna byla pod stálou palbou protivníka. Přestože byla základna obklíčena, pozemní útoky nepřítele byly velice řídké. Činnost NVA se prakticky omezovala jen na dělostřelecké a minometné přepady. Přesto, anebo spíše právě proto, se plukovník Lownds obával toho, že by se komunisté mohli pokusit dostat se do základny pomocí tunelů. Proto udržoval své lidi v neustálé pohotovosti a vysílal do okolí hlídky, které měly každý takový pokus včas odhalit. Komunisté se sice nepokoušeli dostat se do základny tunely, zato velice pilně hloubili zákopy, posilujíce tak kruh obklíčení (každou noc dokázali vykopat až 300 metrů zákopů). V této činnosti se jim samozřejmě neustálým bombardováním okolí základny pokoušelo zabránit spojenecké letectvo a také odstřelovači ze samotného Khe Sanh komunistům velice znepříjemňovali život. Severovietnamci ovšem u Khe Sanh nasadili odstřelovače také. Jeden z nich stačil zranit 10 Američanů, než jej zlikvidovala obsluha bezzákluzového kanonu M-40, když jeho úkryt prozradil odlesk slunečního světla na čočce zaměřovače. Poslední pozemní útok Severovietnamci provedli v noci 29. února. Obránci byli naštěstí včas varováni seizmickými čidly, a tak se komunistický útok rozpadl v dešti leteckých bomb a dělostřeleckých granátů, ještě než se útočníci přiblížili k obranným pozicím 37. praporu jihovietnamských Rangers na východní straně tábora. 1. dubna byla pod vedením Gen. Johna J. Tolsona zahájena operace "Pegasus". Prapor USMC zaútočil na pozice komunistů umístěné na kopcích východně od základny, odkud NVA kontrolovala strategicky důležitou silnici č. 9. 4. dubna mariňáci návrší obsadili a o den později odrazili z čerstvě dobytých pozic severovietnamský protiútok. Do základny se pak 6. dubna probojovaly posily v podobě jihovietnamských výsadkářů a o dva dny později vojáci 1. aeromobilní divize. 8. dubnem tak obležení základny prakticky končí. 12. dubna začaly po znovuzprůjezdněné silnici č. 9 do základny jezdit konvoje s potřebným materiálem a municí. 14. dubna vyslal Lowndsův zástupce Col. Bruce Meyer dva prapory mariňáků vyčistit oblast severovýchodně od základny, čímž udělal poslední tečku za operací "Pegasus" a za obležením Khe Sanhu. Protože se předpokládal tradiční ústup komunistů za hranice, přesunula se část amerických sil k laoské hranici, kde obsadily ústupové cesty. Během celé operace byli komunističtí vojáci neustále vystaveni silné dělostřelecké palbě a leteckému bombardování, kterého se účastnily i obří B-52. Méně známým zůstává fakt, že kvůli odblokování základny uvažoval generál Westmoreland o použití taktické jaderné zbraně. Během obležení ztratili Američané na 400 svých vojáků. Oficiální údaj USMC, 205 mrtvých námořních pěšáků, se však pravděpodobně vztahuje pouze na oběti přímo v základně Khe Sanh a ne na oběti bojů v okolí základny a při operaci "Pegasus". Na druhé straně byly ztráty obrovské. V džungli kolem Khe Sanh a na ústupových cestách do Laosu našly svůj hrob tisíce Severovietnamců. Odhady kolísají mezi 10 000 až 15 000 mrtvých. Přesnější údaj je prakticky nezjistitelný, ale skutečností zůstává fakt, že některé jednotky byly zcela vyhlazeny. Většinu z těchto obětí si na konto připsali spojenečtí piloti. Během sedmdesáti dnů bombardování v rámci operace "Niagara" provedly B-52 2700 bojových vzletů a taktické letouny vzlétly ke 24 000 útokům.* Do okolí základny dopadlo 110 000 tun pum a napalmových kontejnerů. Jen v únoru bylo svrženo na 60 000 tun napalmu. Zásluhu na udržení základny mají však především posádky transportních letounů. Do 8. dubna vykonaly nad Khe Sanh Herculesy 496 a Providery 105 padákových shozů. C-130 pak uvnitř základny přistály 273x, C-123 179x a C-7 8x. Komunistům se podařilo sestřelit tři C-123, jeden KC-130, jeden A-4, jeden F-4 a 17 vrtulníků USMC. Americké dělostřelectvo během obležení vystřílelo na 160 000 granátů, zatímco na základnu denně dopadlo v průměru 150 minometných granátů z komunistického postavení kolem základny a dělostřeleckých granátů ráže 152 mm a 130 mm, které severovietnamské baterie vystřelovaly jak z pohraničních oblastí Vietnamské republiky, tak z blízkého Laosu. V tomto ohledu nejhorším dnem byl 23. únor, kdy na základnu dopadlo 1300 granátů. Po ukončení ofenzivy "Tet" se akce jednotek USMC usazených na svých základnách omezily pouze na lokální bojové akce a hlídkovou službu. Nad VDR pokračovala samozřejmě bez ohledu na události na Jihu letecká válka. Rok 1968 nezačal pro Američany dobře ani na severovietnamském nebi. 14. ledna Vu Ngoc Dinh, eso 921. stíhacího pluku, se svým wingmanem Nguyen Dong Kinhem sestřelili EB-66 Destroyer patřící 41. TEWS/355. TFW z Takhli. Oba severovietnamští piloti patřili k letce vytvořené koncem roku 1967 právě pro boj s elektronikou "nacpanými" a pro Severovietnamce krajně nepříjemnými Destroyery. Američané po tomto incidentu stáhli tyto drahé letouny do méně nebezpečných oblastí, čímž se ale samozřejmě značně snížila účinnost jejich nasazení a omezily se jejich možnosti. 5. února pak Severovietnamci sestřelili (v této válce v jediném případě) F-102A Delta Dagger od 509. FIS/405. FIW. Do oblasti byly v rámci 405. FIW přisunuty celkem tři perutě těchto záchytných stíhačů. F-102 měly zajišťovat obranu spojeneckých leteckých základen a letišť v Thajsku a jižním Vietnamu proti případnému útoku severovietnamských letadel. V Thajsku sídlily F-102 od 64. FIS a 82. FIS na letišti Don Muang a v jižním Vietnamu pak na základně Tan Son Nhut bázovaly stroje 509. FIS. Zatímco Američané i Jihovietnamci bojovali u Khe Sanh s nejvyšším nasazením, ve Washingtonu se dělala vysoká politika. Prezident Johnson odvolal 22. března z Vietnamu generála Westmorelanda a 3. července jej jmenoval velitelem armádního štábu. Jak podobné osudu generála MacArthura za korejské kampaně. Hlavním popudem pro tento krok byl prezidentův šok z ofenzivy "Tet". Na uvolněné místo velitele amerických vojsk ve Vietnamu dosadil Johnson, ovlivněný hysterickými komentáři v médiích, generála Creightona Abramse. Ofenziva "Tet" roku 1968 byla bohužel modelovým příkladem toho, jak se může jasné vítězství změnit v porážku, původně zdánlivou a poznenáhlu přerůstající ve skutečnou. To, že byl na místo agresivního Westmorelanda dosazen pasivnější Abrams, svá rozhodnutí příliš podřizující politikaření ve Washingtonu, byla chyba, od které se odvíjí sled událostí vrcholící o sedm let později pádem Saigonu. Kdyby bylo Westmorelandovi dovoleno proniknout do Kambodže a Laosu, kam se otřesení komunisté po ofenzivě "Tet" uchýlili, a bez přerušení kontaktu s nimi je nadále decimovat, mohlo vše dopadnout úplně jinak. To jsou ale jen "kdyby". Místo toho zahájila CIA spolu s jihovietnamskou výzvědnou službou akci "Phoenix", mající zničit infrastrukturu Viet Congu. Tato akce sice otřásla již beztak značně oslabeným Viet Congem a prakticky mu přisoudila roli pouhé složky NVA, ale již delší dobu to byla právě NVA, která bojovala na Jihu za zájmy a jménem tzv. NLF. Po "Phoenixu", který ji v podstatě nijak významněji nezasáhl, nahradila NVA v drtivé většině akcí bojůvky Viet Congu, jejichž zbytky se v budoucnu omezovaly většinou jen na teroristické útoky nemající žádný širší strategický význam. Situace se tak mohla opakovat znova. V období těsně po ofenzivě "Tet" promarnili Američané onu jedinečnou šanci, kdy je již nepřítel na kolenou a stačí jej, řečeno slovy samuraje Musashiho, dorazit. Samozřejmě že ono "doražení" by si vyžádalo nemalé oběti, ale mohlo znamenat ukončení války. Takto umírali lidé na obou stranách dalších sedm let a všechny oběti na straně spojenců se mohou zdát v podstatě zbytečné. Bohužel, to je krutá logika války. Koncem března oznámil Johnson jednostranné zastavení náletů na území VDR severně od 20. rovnoběžky a opět vyzval Hanoj k zahájení mírových rozhovorů. Zároveň Johnson prohlásil, že nebude pro další funkční období kandidovat na úřad prezidenta. Území VDR mezi 17. a 20. rovnoběžkou, na které se zastavení bombardování nevztahovalo, bylo od 1. dubna vystaveno o to intenzivnějším útokům. Celá oblast se měla proměnit v "zónu smrti", nárazník oddělující Sever od Vietnamské republiky. Zákaz letů nad 20. rovnoběžkou měl představovat odměnu pro Hanoj, která počátkem dubna souhlasila s předběžnými rozhovory. Poté co vyšly najevo zločiny spáchané komunisty při ofenzivě "Tet", takže Hanoj musela alespoň omezit svá licoměrná prohlášení o "osvobození jižního Vietnamu", by už další Ho Či Minova odmítavá odpověď vyzněla přinejmenším podivně. Takto z celé situace vyšel jako vítěz. Ve druhé polovině dubna začala jihozápadně od Hue operace "Delaware/Lam Son 215". Příslušníci 1. aeromobilní divize, přisunutí rovnou z oblasti operace "Pegasus", 101. výsadkové divize a 196. pěší brigády zaútočili 14. dubna na oblast údolí A Shau. Oblast A Shau měla pro komunisty, vzhledem ke své poloze blízko laoských hranic, značný strategický význam. Povstalci si zde vybudovali obvyklé komplexy bunkrů a tunelů, spojující množství skladů a táborů, a mohli odtud pronikat dále do nitra jižního Vietnamu. Vrtulníkový výsadek 1. aeromobilní divize zahájil měsíc trvající boje. Komunisté vzhledem k blízkosti záložních pozic v nedalekém Laosu, odkud přicházely posily, bojovali velmi urputně. Když 17. května operace "Delaware" skončila, dosáhly ztráty NVA počtu 850 mrtvých a do rukou Američanů padlo značné množství zbraní a munice. 3. května se navíc vojákům 101. výsadkové divize vzdala stopětičlenná skupina příslušníků NVA. "Delaware" byla poslední významnější bojovou akcí na území jižního Vietnamu, s výjimkou delty Mekongu, v první polovině roku 1968. Vyčerpané a demoralizované síly nepřítele, které se účastnily ofenzivy, se prakticky celkově stáhly do Kambodže a Laosu, kde nabíraly čerstvé síly a čekaly, až Sever doplní početní stavy prořídlých jednotek a opět je vyzbrojí. Také spojenečtí vojáci přivítali po bouřlivé první polovině roku oddech, i když velení by pereferovalo pokračování v bojové činnosti bez přerušení kontaktu s protivníkem, který byl úplné porážce blíže než kdy předtím. V jižním Vietnamu postupně vystřídaly prořídlé severovietnamské jednotky nepočetné, ale zato odpočaté oddíly ze záložních pozic v Kambodži a Laosu. Ty ale do konce roku omezily svou činnost na minometné a raketové přepady a útoky vedené převážně proti civilním centrům (tzv. "mini Tet"). Jako odpověď na tyto akty terorismu pořádali Američané a ARVN na objevené skupinky protivníka nemilosrdné hony. Počátkem května podnikli komunisté několik minometných přepadů Saigonu. 5. května dopadlo na Saigon asi 15 minometných granátů. Komunisté se soustředili hlavně na některé části Cholonu a podařilo se jim založit několik požárů. V Cholonu pak také komunisté na několik hodin obsadili správní budovu 5. okresu. Vojáci ARVN, kteří na objekt zaútočili, jej posléze od komunistů vyčistili a strhli vlajku Viet Congu, která nad ním vlála po dobu, co byl komunisty obsazen. Ve stejný den ráno komunisté v této čtvrti zavraždili i čtyři zahraniční novináře. Tři ze zavražděných byli Australané, jeden byl Angličan. Dva z novinářů, Bruce Pigot a Don Laramy, pracovali pro tiskovou kancelář Reuter, John Cantwell byl dopisovatelem časopisu Time a čtvrtý, Michael Birch, byl dopisovatelem Associated Press. Pátému novináři Franku Palmosovi se podařilo utéct. Jak později vypověděl, jel se svými kolegy v džípu úzkou cholonskou uličkou, nyní navíc přecpanou uprchlíky z částí, kde vládní vojáci bojovali s komunisty. Najednou se objevilo několik komunistů, kteří na novináře spustili palbu z automatických zbraní. Velitel teroristů poté do zraněných, kteří se mu zoufale snažili vysvětlit, že jsou novináři, vyprázdnil zásobník své pistole. Palmose zachránilo jen to, že ihned po prvních výstřelech seskočil z džípu a předstíral smrt. Poté co komunistům došla munice a měnili zásobníky, utekl a skryl se v davu uprchlíků. Ti jej také zachránili před pronásledujícími komunisty, když ho odmítli vydat. "Ani jeden z uprchlíků se neotočil, neprozradili mě," řekl zázračně zachráněný novinář. Do 6. května zlikvidovali vládní vojáci jen v samotném Saigonu 177 komunistů. V přestřelkách kolem hlavního města bylo zneškodněno dalších 562 komunistů. V Saigonu přišlo v důsledku aktivity Viet Congu o život 14 civilistů a 235 osob bylo zraněno. Mezi oběťmi byl i zaměstnanec německého velvyslanectví, baron von Kollenberg, který byl nalezen s rukama svázanýma za zády, s šátkem přes oči a s komunistickou kulkou v týle. 6. května byla zároveň šesti minometnými granáty zasažena základna Tan Son Nhut. Při útoku zahynul velitel vietnamské části základny, plukovník Lu Kin Cuong. U města My Tho v Deltě našli vojáci ARVN, pronásledující jednotku Viet Congu, hrob třiceti mladých Vietnamců, příslušníků CIDG, zajatých během novoroční ofenzivy. Poté co tito dvacetiletí chlapci odmítli spolupracovat, byli komunisty popraveni. 10. května začaly v Paříži předběžné mírové rozhovory mezi delegacemi USA a VDR. Americkou delegaci vedli Averell Harriman a Cyrus Vance a severovietnamskou Xuan Thuy a Ha Van Lau. Rozhovory byly ale brzy odloženy. Teprve koncem října se začalo jednat o jejich obnovení. Prezident Johnson oznámil, že jednání se může zúčastnit i jižní Vietnam. To celé proto, že účast na jednání bude umožněno i Viet Congu. Dodatek, že to v žádném případě neznamená uznání NLF, tak zní jako nejapný žert. Jihovietnamská strana si jménem svého ministra informací Ton That Thiena na takovýto vývoj situace několikrát oprávněně stěžovala. Saigon zejména požadoval záruky, že Viet Cong (NLF) nebude vystupovat pod svým oficiálním názvem a že jeho zástupci nebudou jednat nezávisle na Hanoji. Hanoj by měla jednat se Saigonem přímo a bez přítomnosti Viet Congu. Dále vládní mluvčí poukázal na to, že Hanoj nejedná poctivě, když komunističtí vojáci i po zastavení amerického bombardování Severu pokračují v bezohledném ostřelování oblastí obydlených civilním obyvatelstvem. 8. června opět dopadly na střed Saigonu rakety. Jen od začátku května bylo hlavní město 26 dní vystaveno barbarskému ostřelování. Ruské rakety ráže 122 mm zasáhly mimo jiné budovu indického generálního konzulátu, školu, nemocnici a rakety dopadly také poblíž budovy ministerstva sociální péče. O 11 dní později se v saigonském předměstí Gia Dinh vzdal dosud největší počet komunistů v této válce - 121. Polovinu z této skupiny tvořili Severovietnamci. 21. června dopadlo na Saigon dalších šest raket, které zabily šest civilistů. V červnu se v severní části DMZ začaly objevovat severovietnamské vrtulníky Mi-4. Během jednoho týdne bylo zaznamenáno šest skupinových letů. Příslušníci USMC pak začali další severovietnamské vrtulníky Mi-4 a Mi-6 vídat i jižně od hraniční řeky Ben Hai. Jednalo se většinou o lety s vyššími důstojníky, lety výzvědného charakteru, ale především lety zásobovací, kdy vrtulníky přivážely zbraně komunistickým jednotkám bojujícím v I. CTZ a zásobovaly municí baterie děl ráže 130 mm rozmístěné v severních oblastech DMZ. 916. vrtulníkový pluk začal se svými stroji zásobovat i jednotky na Ho Či Minově stezce, a dokonce až do Kambodže byly na palubách vrtulníků dopravovány oddíly, pronikající pak na území Vietnamské republiky. V červnu zároveň několik Mi-4 vyzbrojených raketami zaútočilo severně od Da Nangu, jednu míli od jihovietnamského pobřeží, na skupinu amerických hlídkových lodí PCF a jednu z nich se severovietnamským pilotům podařili potopit. V polovině srpna narazili američtí vojáci 43 kilometrů jihozápadně od Saigonu na větší skupinu komunistů a při přestřelkách, které se protáhly na dva dny, jich 104 zneškodnili. V Hue pak spojené jihovietnamské a americké jednotky zlikvidovaly 43 příslušníků Viet Congu a 99 jich padlo do zajetí. Komunisté odpověděli způsobem sobě vlastním a při odvetném raketovém ostřelování Hue byli těžce zraněni čtyři dospělí a jedno dítě. Koncem srpna vykázali komunističtí vojáci mírnou aktivitu v některých oblastech II. a III. CTZ. Nejvážnější střetnutí proběhly v provincii Tay Ninh. 22. srpna po čtvrté hodině ranní dopadlo na Saigon 17 raket, jejichž exploze zabily 17 civilistů (z toho osm dětí) a 69 obyvatel hlavního města zranily (z toho 26 žen a dětí). Rakety nezasáhly žádný vojenský ani jinak strategicky významný cíl. Komunisté raketami dále zaútočili na dalších osm měst ve čtyřech provinciích okolo Saigonu a šest měst v deltě Mekongu. Prezident Thieu v následném televizním projevu vyzval komunisty k zastavení krveprolití. V tomtéž projevu se prezident zmínil také o událostech v Československu. Vyslovil "hluboké politování nad brutálním potlačením vzkvétajících aspirací českého a slovenského lidu na svobodu, nezávislost a lidskou důstojnost". Přirovnal situaci ve středu Evropy k situaci v jižním Vietnamu, kdy se komunistický kolos snaží vnutit svou vůli malému suverénnímu státu. Thieu také podotkl, že "zkušenosti z Maďarska a Československa dokazují, že národní nezávislost je v komunistickém světě pouhým mýtem". Prezident dále pokračoval: "Tyto události dokazují prázdnou a tragickou ironii komunistického tvrzení, že bojují za osvobození Vietnamské republiky, zatímco se snaží nastolit režim poddajný mezinárodnímu komunismu a současně předstírají, že jsou nositeli vlajky vietnamské nezávislosti. V jižním Vietnamu bojujeme za zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států, za právo každého národa žít v míru, zvolit si vlastní způsob života, vlastní cestu do budoucna bez násilí a podmaňování." Z druhé strany barikády zněl ovšem zcela jiný tón. V provincii Long An padl do rukou vojáků americké 9. pěší divize oběžník COSVN (Central Office of South Vietnam - Ústřední kancelář NLF), datovaný ke dni 2. září. V něm bylo politrukům nařízeno pořádat schůze, objasnit situaci v Československu a poté provést kontrolu ideologické situace u jednotky. Akce Varšavské smlouvy byla podle oběžníku velmi nutná pro blaho světového revolučního hnutí a nechyběly ani další obligátní fráze hlásané do světa Moskvou. Měsíc září a konec roku byl pak nečekaně bohatý na nálezy tajných komunistických skladišť munice a rýže a dílen na opravu zbraní v džungli. Nejvíce z těchto úkrytů bylo odhaleno na severu země v provincii Quang Tri a také v okolí Saigonu. Během září bylo objeveno přes 1 800 000 kusů nábojů do pěchotních zbraní, 1100 kusů lehkých zbraní ruského a čínského původu, 500 kilogramů trhavin, 500 raket, 135 tun rýže a 3 tuny soli. Celková váha nalezeného materiálu přesahovala 300 tun. Pro komunisty byla ztráta o to citelnější, že potravin měli zoufalý nedostatek, neboť kapacita přepravních prostředků a pěších nosičů na Ho Či Minově stezce byla maximálně vytížena převážně zbraněmi. Jen ukořistěnou rýží se mohlo 1200 komunistických vojáků živit pět měsíců. Nalezené zbraně by pak plně vyzbrojily jeden prapor NVA. 30. září byl v údolí A Shau sestřelen vrtulník CH-34 náležící USMC. Během prvních pokusů o záchranu havarovaly další tři stroje. Osm mužů posádek, kteří přežili, se pak celou noc muselo bránit neustálým útokům vojáků Viet Congu. Následujícího dne vyslal 37. ARRS z Da Nangu pro sestřelené čtyři záchranné HH-3E. Než tyto stroje přiletěly, byly nad místem boje sestřeleny další dva UH-1E, a na záchranu tak čekalo již čtrnáct lidí, kteří se bránili náporu komunistů na vrcholu jakéhosi kopce, porostlého stromy, jejichž vrcholky dosahovaly výšky až 45 metrů. Mlha, která se v údolí držela, vyloučila zásah "Sandy", a tak šly záchranné HH-3E do velmi riskantní operace samy. Hned první HH-3E, pilotovaný poručíkem Greenem, který se pokusil o akci, byl hustou a přesnou palbou partyzánů poškozen. Green přesto v manévru pokračoval a za minutu, během které kolem jeho vrtulníku pršely nepřátelské kulky, vytáhla posádka na palubu čtyři těžce raněné Američany. Pilot s nimi okamžitě odletěl do Hue. Po tomto úspěšném začátku se naštěstí zvedla mlha a "Sandy", kroužící do této chvíle poblíž, začaly okamžitě pracovat na vyčištění prostoru od obtížných a nebezpečných komunistických střelců. Palubními kanony ráže 20 mm ostřelovali piloti Skyraiderů všechna místa, odkud na ně a vrtulníky mířila střelba Viet Congu. Teprve poté bylo posádkám zbylých tří Jolly Green Giantů umožněno zachránit zbytek "trosečníků". Začátkem listopadu zažil Saigon opět ostřelování raketami. V zasaženém katolickém kostele zahynulo 20 modlících se věřících a na jiných místech Saigonu zabily rakety další tři civilisty, z toho dvě děti. Vzhledem k dubnovému omezení bojových operací amerického letectva na oblast mezi 17. a 20. rovnoběžkou, klesla ve druhé polovině roku intenzita i četnost vzdušných soubojů s MiGy, které byly soustředěny k obraně severněji položených oblastí. Přesto sestřelili severovietnamští stíhači 12 amerických letadel. Stíhači USAF poslali k zemi 5 MiGů-17 a 3 MiGy-21. Stíhači USN pak 2 MiGy-17 a 5 MiGů-21. 1. listopadu, zatímco v ostřelovaném Saigonu umírali nevinní civilisté, zastavily USA nálety na celém území VDR. Oficiálně tak skončila operace "Rolling Thunder". VDR toho okamžitě využila ke znovuvybudování systému protivzdušné obrany, značně poškozeného americkými nálety. Do začátku roku 1972 přibylo do VDR z Číny 30 stíhacích Shenyangů F-6, kterými byl vyzbrojen 925. stíhací pluk. SSSR pak dodal nejnovější verze MiGu-21. Počet bojových letadel VDR tak stoupl na 250, z toho 100 MiGů-17 a 95 MiGů-21. Raketový systém protivzdušné obrany byl doplněn jednak raketami SM-75 Dvina (SA-2), ale i SM-90 Volchov (modernizovaná SA-2) a zvláště novými S-125M Neva (v kódu Nato SA-3 "Goa"). Počet raketových baterií tak stoupl na 140 (850 odpalovacích ramp). 5. listopadu byl novým prezidentem Spojených států amerických zvolen Richard M. Nixon, slibující voličům stažení amerických vojsk z Vietnamu. Jeho zvolení přineslo změnu i v taktickém schématu vedení bojových operací v jižním Vietnamu. Operace vedené velkými počty jednotek byly silně omezeny a naopak následovaly malé akce vedené jednotkami o síle čety nebo roty. Přineslo to s sebou ale zintenzivnění činnosti vrtulníků. V dubnu 1969 např. vykonaly americké helikoptéry 800 000 letů (na jeden stroj tak připadlo 250 letů měsíčně, neboli 8 až 9 denně). Stále častěji byly do akce nasazovány útočné vrtulníky, vzlétající hlavně na podporu akcí ARVN. Asi 10 mil jižně od Da Nangu se rozkládá 5 mil široká a 3 míle dlouhá oblast, kterou mariňáci nazývali "Dodge City". Na severu tvořila přirozenou hranici tohoto prostoru řeka La Tho a na jihu řeka Ky Lam. Východní hranicí byla silnice č. 1 vedoucí do Da Nangu. Celému "Dodge City" dominoval pahorek zvaný "Hill 55", ze kterého od roku 1966 operoval 9. pluk USMC. "Dodge City" bylo možno s trochou nadsázky nazvat "mariňáckým Železným trojúhelníkem". Celá oblast byla protkána tunely, zákopy a bunkry Viet Congu a americká námořní pěchota se ji s většími či menšími úspěchy snažila již několik let dostat plně pod svou kontrolu. Tomu se tři roky snažili zabránit příslušníci pluku VC "Doc Lap", kteří "Dodge City" využívali hlavně jako nástupiště k útokům proti letišti v Da Nangu. Velice urputné boje se zde odehrávaly během ofenzivy "Tet". Nyní byl již pluk "Doc Lap" značně zdecimován a zpravodajská služba spojenců varovala, že se do oblasti přesouvají posily VC i NVA. Na 20. listopad proto námořní pěchota naplánovala začátek operace "Meade River". Velitelem operace byl jmenován plukovník Robert G. Lauffer. Účastnilo se jí celkem 7 praporů čtyř pluků USMC. Tyto síly (asi 5000 mužů) měly operovat na ploše 24 km2. Pro přepravu 2800 mužů byly připraveny vrtulníky, 2200 mužů mělo postupovat pěšky nebo na korbách tanků, transportérů a nákladních automobilů. Operace byla odstartována ve 04.00 hod., kdy ze shromaždiště na "Hill 55" u řeky La Tho a silnice č. 1 vyrazily jednotlivé jednotky, aby v 08.25 hod. uzavřely obklíčení prostoru operace. Již tato zahajovací fáze si vyžádala první oběti, když se komunistům podařilo sestřelit jeden CH-46, na jehož palubě zahynulo šest mužů a dalších devět bylo zraněno. Dalších 19 zraněných si vyžádal výbuch miny, na kterou najela jedna z "pětitunek". Komunisté se o operaci "Meade River" dozvěděli s mírným předstihem, ale nedostatky ve spojení způsobily, že informováno bylo jen několik vyšších velitelů, což stálo mnoho jejich vojáků život. I když se v oblasti nacházelo dost dobře vyzbrojených, vycvičených a motivovaných jednotek NVA, hodně komunistů propadlo panice a pokoušelo se prorazit z obklíčení, což se drtivé většině z nich nepovedlo. Nejvíce se jich snažilo dostat přes řeku La Tho, v čem jim velice úspěšně bránili ostřelovači z "Hill 55" a dělostřelci 11. dělostřeleckého pluku USMC. První velké střetnutí vybojoval 20. listopadu v oblasti zvané "Horseshoe" 2. prapor 7. pluku USMC. 23. listopadu následovaly další dva větší střety, tentokrát u vesnic s označením La Hoa 1 a La Hoa 2. To ovšem neznamená, že by jinde v oblasti byl klid. Mariňáci všude v "Dodge City" naráželi na výborně maskovaná opevnění a skladiště, která museli dobývat krok za krokem. Ráno 28. listopadu mezi 06.00 a 07.00 hod. byla komunistům nabídnuta kapitulace, ale výzva byla ignorována. Po uplynutí této lhůty se na pozice komunistů snesl příval dělostřeleckých granátů. Přisadily si i gunshipy AC-47 a AC-130 (během 72 hodin vystřílely 609 000 projektilů). Do ostřelování se zapojila palbou děl ráže 406 mm své hlavní výzbroje i bitevní loď USS New Jersey*. Ač se v oblasti pohybovalo množství amerických jednotek, námořníci stříleli tak přesně, že k žádným vlastním ztrátám nedošlo. K nejtěžším bojům došlo 1. prosince, kdy vojáci 3. praporu 5. pluku USMC narazili při svém postupu na velký komplex bunkrů v oblasti zvané "Hook". Obránci "háku" pak 3. praporu způsobili citelné ztráty a jeho postup na čas zbrzdili. Situace 3. praporu se stávala čím dál tím vážnější a 3. prosince mu byla na pomoc přesunuta většina mužů 3. praporu 26. pluku. O dva dny později byla Severovietnamcům v "Hook" nabídnuta kapitulace a opět s negativní odezvou. Mariňáci se pak zvedli k poslednímu náporu a do večera "Hook" padl. Ze zničených bunkrů a polozasypaných tunelů bylo vytaženo jen 15 zajatců. Mrtvoly Severovietnamců se ale válely všude kolem. Nicméně 6. prosince musel být 3. prapor 5. pluku USMC pro příliš vysoké ztráty z bojového pásma stažen. Boje však s neztenčenou silou pokračovaly dál. 8. prosince se rota "I" z 3. praporu 26. pluku dostala na 20 metrů od posledního ohniska odporu nepřítele. I když byla tato oblast do poslední chvíle intenzivně bombardována, přivítala vojáky roty "I" zničující palba. Přesto byla tato pozice NVA nakonec dobyta. K poslední srážce došlo 9. prosince (po tomto boji muže proti muži, vedeném se vší zarputilostí, bylo na místě nalezeno na 300 mrtvých komunistů) a v 06.00 hod. téhož dne byla operace "Meade River" oficiálně ukončena. V prostoru ale ještě po následující dva dny zůstal 1. prapor 1. pluku USMC, jehož muži dále pátrali po rozprášených a ukrývajících se komunistech. Při plnění úkolu tato jednotka utrpěla další ztráty a zlikvidovala ještě 50 komunistů, kteří se odmítli vzdát. Původní hlášení hovořila o 1000 až 1500 mrtvých komunistech, a tento počet se nakonec ustálil na čísle 1025. Na 300 nepřátelských vojáků bylo zraněno. Navíc se odhaduje, že 200 až 300 mrtvých nebylo vůbec nalezeno. Zničeno bylo dále více než 360 bunkrů a ukořistěno větší množství zbraní a munice, včetně 180 min a několika raket ráže 122 mm. USMC nahlásil 108 mrtvých a 513 zraněných. Vrtulníky námořní pěchoty vykonaly během operace 884 letů, z čehož jen 100 bylo určeno k přesunu vojáků, materiálu a raněných. Zbytek byl určen k přímé podpoře bojujících mariňáků. Hlavní děla bitevní lodi USS New Jersey vystřelila 153 nábojů ráže 406 mm a děla pomocné výzbroje pak dalších 2700 protipancéřových střel. Houfnice 11. dělostřeleckého pluku USMC umístěné v pěti postaveních na "Hill 55" vystřílely při 1286 palebných přepadech 27 513 granátů, přičemž někdy byly jejich obsluhy nuceny ostřelovat nepřítele nacházejícího se pouhých 200 metrů od postavení vlastních sil. V polovině prosince pronikly jihovietnamské a americké jednotky do DMZ, aby zlikvidovaly baterie minometů, ostřelujících jejich pozice jižně od zóny. Došlo také ke srážkám v provinciích Tay Ninh a Binh Long poblíž kambodžské hranice. V Deltě vzhledem ke značně specifickým podmínkám neustále probíhaly v rámci operace "Sealords" spojenecké útoky proti zásobovacím linkám komunistů. Nejúspěšnější z těchto akcí, operace "Giant Slingshot", začala 6. prosince poblíž kambodžského území, zasahujícího v podobě výběžku zvaného "Parrots Beak" do vietnamského vnitrozemí. Operačním prostorem protékaly řeky Vam Co Tay a Vam Co Dong, takže spojenečtí vojáci mohli počítat s podporou dělových a plamenometných člunů MRF. Uvnitř výběžku "Parrots Beak" se nacházelo značné množství komunistických základen a objektů logistického zabezpečení. Komunisté zaplatili za střety se spojenci vysokou cenu. Přišli o 2000 svých vojáků. Spojenci navíc získali 232 zajatců a 500 tun zbraní, munice a zásob potravin. STAGNACE (1969-1970) Pak přiletěla trysková letadla. Vypouštěla červený kouř přímo na nás. Červený kouř znamená "nepřátelské pozice". A teď jsem věděl, že to začíná. Charlie ví, co znamená červený kouř. Ví, že trysková letadla s výbušninami a napalmem jsou už na cestě, a to přímo sem. Terry Whitmore, USMC, Vietnam 1967 Vstup do roku 1969 "oslavili" komunisté zavražděním jihovietnamského ministra výchovy Dr. Le Minh Triho. Na poloostrově Batangan na pobřeží jižního Vietnamu jižně od Da Nangu nalezly jednotky USMC při rozsáhlé vyčišťovací akci sklady zbraní a válečného materiálu. Při této akci zajali mariňáci na 7000 komunistických vojáků a vesničanů podezřelých z kolaborace s nimi. Jihovýchodně od města Katum, 24 kilometrů od kambodžské hranice, dále spojenecké jednotky objevily dosud největší podzemní skladiště komunistů v této válce. Z patnácti tunelů bylo vyzdviženo na 30 tun ručních zbraní, raket a munice, většinou čínského původu. Jinak nebyl rok 1969 z vojenského hlediska zvlášť významný. Na Sever pronikaly čas od času fotoprůzkumné RF-4C vysílané USAF nebo RA-5C a RF-8G z letadlových lodí US Navy. Během celého roku 1969 bylo nad Severem provedeno pouze 779 letů. Monitorován a fotografován byl hlavně postupně obnovovaný systém protivzdušné obrany, zvláště síť protiletadlových raket. Tyto lety byly Severovietnamcům solí v oku a přes "příměří" v letecké válce začala být průzkumná letadla velice brzy cílem protiletadlové palby. Proto vydal v červnu prezident Nixon rozkaz, podle kterého byly osamělé průzkumné letouny doprovázeny dvěma až čtyřmi stíhačkami. Doprovod průzkumníků byl svěřen Phantomům F-4E z 469. TFS/388. TFW z Koratu (Phantomy této peruti byly známé "ozdobením" přídě namalovanou žraločí tlamou). "Žraloci" z Koratu byli ale ve velice svízelné situaci. Jediný povolený cíl, stanoviště protivzdušné obrany, se mohl stát terčem útoku pouze tehdy, když z něj byli prolétávající Američané ostřelováni nebo na ně odtud byla vypálena raketa. Později byly do doprovodných letů zapojeny letouny "Wild Weasel" a k napadení hnízda SAMů stačilo už to, že by americká letadla byla ozářena radarovým paprskem. Těmto akcím se říkalo "protective reaction" - ochranná reakce. Na Jihu byla situace taktéž relativně klidná. Komunistické síly, na hlavu poražené v první polovině minulého roku, se v nitru jižního Vietnamu nezmohly na žádné rozsáhlejší akce. Pouze do pohraničních oblastí podnikaly partyzánské či severovietnamské jednotky občasné a krátkodobé nájezdy, které ale nebyly nijak zvlášť nebezpečné, a spojenci jim bez větších problémů čelili. Samozřejmě se ale nejednalo o romantické procházky tropickou džunglí spojené s občasnou kondiční střelbou do několika vyděšených partyzánů. Naopak. Vojáci byli vystaveni neustálému psychickému tlaku a stresu. Každá, byť i sebemenší skupinka komunistů číhající v džungli znamenala pro spojenecké vojáky smrtelné nebezpečí. Žádný z hlídkujících vojáků si nemohl být jist, zda se z ničeho nic neozve palba a zda to nebude poslední zvuk jeho života. Každý z vojáků musel počítat s tím, že šlápne na minu nebo že někde v džungli je právě na něj nastražena "bambusová" past. V porovnání s rozsáhlými operacemi předchozích období to ale opravdu byly méně významné události. Z pohledu pěšáka plížícího se pod palbou komunistického odstřelovače do úkrytu se situace pochopitelně jevila jinak. Do akcí proti VDR byly nyní nasazovány jednotky zvané Commando Raider Teams (CRT). Tyto deseti- až dvanáctičlenné týmy vykonávaly většinou průzkumné mise, ale velice časté bylo i provádění diverzních akcí.* Na území VDR byli příslušníci Commando Raider Teams vysazováni z vrtulníků společnosti Air America (do té doby operovala jen nad Laosem). CRT podnikaly své akce i na území Laosu a Kambodže. NVA se uchýlila k provádění podobných aktivit a v roce 1969 se na thajském území začaly objevovat vrtulníky 916. vrtulníkového pluku. Jednak zásobovaly místní levicové partyzány a jednak do Thajska převážely skupinky příslušníků severovietnamských speciálních oddílů Dac Cong, které měly napadat americké letecké základny umístěné na thajském území. Vrtulníky NVA se v této době dokonce pouštěly i do hloubi jihovietnamského území. Američané o těchto letech sice věděli, ale z obavy před pilotickými komplikacemi proti nim nijak nezasahovali. Přesněji řečeno, američtí i jihovietnamští vojáci měli přísný zákaz na tyto vrtulníky střílet. Existovaly totiž důvody opravňující k domněnce, že v kabinách severovietnamských strojů sedí ruští piloti. Podle některých zdrojů ale přece jen k jednomu či více incidentům došlo. V roce 1969 narazila kdesi v provincii Dar Lac hlídka Zelených baretů a CIDG na severovietnamský Mi-6 sedící na jakési mýtině v džungli. Tento vrtulník pravděpodobně přiletěl se zbraněmi pro Viet Cong. Po zásahu střelou z LAW M-72, kterou na vrtulník některý z "nedisciplinovaných" členů hlídky vyslal, Mi-6 explodoval. Později bylo kolem jeho trosek nalezeno sedm mrtvých těl Rusů. 22. ledna zahájil 9. pluk USMC poslední velkou akci pozemních sil americké námořní pěchoty v této válce, operaci "Dewey Canyon". Jejím cílem bylo vyčištění údolí Do Krong, nedaleko nechvalně známého A Shau, od komunistických sil. Mariňáci vybudovali FSB "Razor", "Shiloh" a "Cunningham", které měly jejich akci podpořit palbou děl. Hlavní roli při plnění úkolu hrály opět vrtulníky. Během akce byla zcela zničena, pro NVA veledůležitá, základna č. 611. Do 19. března byla operace ukončena. USMC při ní zlikvidovala 1617 komunistů a ukořistila 1461 kusů pěchotních zbraní, dále munici a potraviny. Přestože aktivita komunistických sil na Jihu značně zaostávala za předchozími léty, Hanoj těžila z politického kapitálu, získaného při ofenzivě "Tet". Důsledkem bylo i to, že si povzbuzená VDR jako další podmínku k pokračování mírových rozhovorů vymínila účast zástupců Viet Congu na jednání. 25. ledna tak proběhlo první zasedání čtyřstranné konference o obnovení míru ve Vietnamu. USA navzdory všem svým dosavadním prohlášením o nemožnosti jednání s Viet Congem souhlasily a pro uklidnění svědomí vznesly požadavek na účast vlády Vietnamské republiky. Rozhovory, Američany původně zamýšlené jako dvoustranné jednání o stažení intervenčních vojsk dvou států (USA a VDR), tak dostaly ráz neplodného handrkování o slovíčka a prakticky znamenaly politické uznání teroristického Viet Congu Spojenými státy. Velice skepticky se k jednání v Paříži stavěl hlavně jihovietnamský premiér Huong, který přímo řekl, že v pařížská jednání nemá velkou důvěru. O něco více optimismu projevil viceprezident Ky, který se o jednáních před odletem do Paříže vyjádřil s nadějí, i když jedním dechem prohlásil, že žádné rychlé výsledky neočekává. Viceprezidentu Ky byla svěřena koordinace mezi jihovietnamskou delegací v Paříži a saigonskou vládou. Jakoby na potvrzení slov skeptiků využila delegace Viet Congu situace a 8. května její členové předložili absolutně nepřijatelný a drzý program, který kromě obvyklých klišé o "respektování práv vietnamského lidu a stažení všech cizích vojsk" (dlužno poznamenat, že Viet Cong za cizí vojsko nepovažoval NVA) požadoval také vytvoření "demokratické koaliční vlády bez zástupců saigonské kliky". NLF samozřejmě svou účast na této vládě požadovala. Proč by se ale vláda zvolená v demokratických volbách měla vzdát mandátů ve prospěch teroristické organizace, která navíc není mezi obyvatelstvem zrovna populární, jak se opět potvrdilo po zběsilých komunistických masakrech při ofenzivě "Tet"? Nicméně tyto argumenty Sever neuznával a dál zahlcoval svá prohlášení nekonečnými frázemi o "prozíravém a správném vedení lidu Vietnamskou stranou pracujících a Národní frontou osvobození jižního Vietnamu". USA naproti tomu předložily osmibodový program, který mimo jiné obsahoval nabídku stažení všech intervenčních vojsk (čili i NVA) při zachování jihovietnamské armády a provedení celovietnamských voleb pod mezinárodní kontrolou. Na tuto nabídku nebyli komunisté z pochopitelných důvodů ochotni přistoupit a jejich odpovědí bylo to, že USA obvinili ze sabotování rozhovorů. 8. června trucovitě vytvořili vlastní "Prozatímní revoluční vládu Jihovietnamské republiky", která ale reprezentovala prakticky pouze bandity z Viet Congu. Měla zde být před světem vytvořena iluze jakési jediné uznávané představitelky lidu jižního Vietnamu. Téměř vzápětí tuto nelegitimní a nelegální "vládu" uznaly SSSR a jeho satelité. V únoru zpozoroval jeden příslušník SF na kambodžské straně hranice v oblasti tábora SF v Ben Hetu severovietnamský vrtulník Mi-10, přepravující pod sebou zavěšený tank. Zmíněný důstojník SF o tom samozřejmě podal hlášení, a zpravodajská služba tak mohla s předstihem upozornit všechny spojenecké jednotky v oblasti o možné aktivitě severovietnamských tanků. V noci ze 3. na 4. března pak osm tanků PT-76 (podporovaných snad i několika transportéry BTR-50), patřící 16. rotě 4. praporu 202. tankového pluku NVA, tábor v Ben Hetu skutečně napadlo. Neboť na základě varování zpravodajců byly do tábora již dříve vyslány dva tanky M-48, náležící 69. tankovému pluku, moment překvapení Severovietnamcům nevyšel a ani vlastní akce nemohla být označena za dobře provedenou. Jeden z útočících tanků hned na počátku padl do léčky na minovém poli a upozornil na útok obránce. V nastalém boji zničili komunisté jeden M-48 a sami přišli o dva stroje. Jednalo se o jedno z mála přímých střetnutí mezi tanky NVA a US Army či USMC v této válce. 18. března zahájilo americké letectvo operaci "Menu". Po třináct měsíců dopadalo 100 000 tun bomb, raket a napalmových kontejnerů na komunistické cíle v Kambodži. Operace "Menu" vyústila v polovině dubna příštího roku ve spojeneckou ofenzivu proti útočištím komunistů v Kambodži. V dubnu velitelství amerických vojsk ohlásilo, že od 1. ledna 1961 ztratili Američané ve Vietnamu 33 640 mužů. 8. června se prezident Thieu setkal na ostrově Midway s americkým prezidentem Nixonem. Thieu potvrdil souhlas Saigonu s osmibodovým plánem USA z jednání v Paříži. Oba státníci se dohodli na postupném stahování amerických vojsk, a to i přes nepřijetí plánu komunisty. Midwayskou konferencí byl odstartován plán tzv. vietnamizace konfliktu. Do konce srpna bylo odsunuto 25 000 mužů různých týlových jednotek a zemi opustily i dvě brigády 9. pěší divize. Americká armáda měla v rámci programu vietnamizace postupně přenášet všechny bojové úkoly na ARVN. Do konce roku se domů vrátilo dalších 40 000 mladých Američanů a ARVN převzala plně odpovědnost za deltu Mekongu. 10. dubna byly do Vietnamu přesunuty první čtyři útočné vrtulníky AH-1G přidělené USMC. O osm dní později tyto stroje (patřící nyní VMO-2) vzlétly ke svému prvnímu bojovému letu. Měly za úkol doprovázet transportní Sea Knighty. Pro komunistické vojáky v I. CTZ bylo nasazení Cober v tomto prostoru velice nepříjemným překvapením. Do této doby se střetávali pouze s velkými transportními stroji nebo bitevními UH-1E. Mrštné, úzké Cobry, ověšené zbraněmi, to bylo něco, na co nebyli připraveni. O respektu, jakému se Cobry u komunistických vojáků těšily, svědčí i následující příhoda: Hlídkující rota USMC, nad níž přelétávaly dvě Cobry, se dostala do palby ukrytých příslušníků Viet Congu. Mariňáci okamžitě navedli na místo, odkud střelba vycházela, piloty obou AH-1G, a ti spustili palbu z rotačních kulometů v příďových gondolách i raketami z raketových bloků zavěšených pod křidélky svých strojů. Když střelba ustala, našli Američané čtyři mrtvé partyzány a jednoho těžce zraněného, který neustále něco vykřikoval. Ukázalo se, že to byl velitel oné skupinky a tlumočník přeložil jeho slova: "Řekl jsem jim to jednou, říkal jsem jim to tisíckrát - nestřílejte na tenhle typ vrtulníku!" V prosinci bylo ve Vietnamu již 22 mariňáckých Cober ze stavu HML-367. Významný střet proběhl v květnu v rámci operace "Apache Snow", během které vojáci 101. výsadkové divize svedli mezi 10. a 20. květnem krvavé a vyčerpávající boje o kótu "937", tzv. "Hamburger Hill" v údolí A Shau. Při této akci došlo k tragickému omylu, když Cobry od 4/77. ARA spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních vojáků. V červnu se poblíž australské základny v Nui Datu vyznamenali australští vojáci, když v bitvě ve vesnici Binh Ba porazila rota 5. praporu Královského australského pluku za podpory čtyř tanků Centurion 1. obrněného pluku pěší prapor NVA. 18. srpna byla na základně v Phu Bai rozpuštěna MAG-39 a zároveň se oslavovalo ukončení působení vrtulníků CH-37 na vietnamském bojišti. Z vrtulníkových jednotek USMC tak v jižním Vietnamu zůstala již jen MAG-16, ta byla ale zároveň posílena stroji od HML-167 a HML-367. Personál HML-367 později (od února 1971) zároveň prováděl srovnávací testy útočných vrtulníků AH-1G s novými AH-1J. 3. září postihla celý "tábor svobody" krutá rána. Ve věku 79 let zemřel muž, jehož ruce byly nejvíce potřísněny krví obětí války v jihovýchodní Asii. Soudruh Nguyen Tat Thanh, obratný politik a moskevský nohsled, který napodoboval své velké vzory Uljanova a Džugašviliho tak slepě, že podle nich začal používat pseudonym a nechal si říkat Ho Či Min (Ten, který osvětluje cestu). 24. září byl prezidentem VDR zvolen Ton Duc Thang. Ve funkci prezidenta (od roku 1976 VSR) setrval až do své smrti v roce 1980. Den po smrti velkého vůdce došlo na šedesáti šesti místech jižního Vietnamu k minometným útokům proti vojenským zařízením ARVN a Američanů. Komunisté poté oznámili, že vzhledem k Ho Či Minovu skonu budou jejich jednotky od 8. září dodržovat třídenní klid zbraní. V říjnu začalo postupné stahování vojáků 3. brigády 82. výsadkové divize z Vietnamu na základnu Fort Bragg v Severní Karolíně. Krátké účinkování výsadkářů z 82. divize na vietnamském bojišti končí 11. prosince, kdy byli odsunuti poslední z nich. 15. listopadu proběhla ve Washingtonu dosud největší demonstrace proti válce ve Vietnamu. Zúčastnilo se jí na 250 000 lidí. V lednu 1970 klesl počet amerických vojáků v jižním Vietnamu na 340 000 mužů. Počátkem roku se stáhly mimo jiné jednotky 1. pěší divize a brigáda 4. pěší divize, celkem 40 000 mužů. Snižování stavů nepostihlo pouze pěší jednotky. 1. února opustil thajskou základnu Takhli poslední F-105 Thunderchief. Tento typ představoval od počátku konfliktu symbol americké letecké moci na nebi severního Vietnamu. Poslední Thud (sériového čísla 61-0159) nalétal při 600 bojových misích na 4000 letových hodin a na jeho kontě byl i jeden sestřelený MiG. Úkoly Thudů měly nad Severem plně přejít na Phantomy. US Navy začala ve stále větší míře používat bitevníky A-7 Corsair, vybavené vynikajícím zaměřovacím systémem umožňujícím maximální přesnost zásahů, a tím i účinnost útoků. V jižním Vietnamu sice docházelo ke sporadickým střetům se silami komunistů, ale celkově byla aktivita nepřítele dosti nízká. Pouze na jihu země docházelo k významnějším střetům, když se komunisté snažili získat dominantnější postavení v Deltě, bohaté na rýži, která jim tak zoufale chyběla. ARVN svedla urputné boje hlavně v provincii Dinh Tuong a přes určité potíže v počáteční fázi začala přebírat iniciativu, vyhledávat a likvidovat nepřítele, až jihovietnamští vojáci provincii, která spojuje Saigon s Deltou sítí silnic a vodních kanálů, opět plně ovládli. Od ofenzivy "Tet" uplynuly již dva roky a komunistické jednotky musely být dávno reorganizované a plně bojeschopné, což se mělo projevit i v jiných částech Vietnamské republiky. Spojenecké velení se tedy oprávněně obávalo, že odpočatá komunistická armáda vyčkává v klidu svých nedotčených záložních pozic v Kambodži, poškozených pouze občasnými nálety, na odchod amerických vojsk, aby mohla v plném rozsahu obnovit svou činnost v zemi. Neboť po odchodu Američanů se dala očekávat mohutná komunistická ofenziva (komunisté americký plán z Paříže nepřijali, a necítili se jím tedy ani formálně vázáni), rozhodly vojenské a politické špičky ve Washingtonu o útoku na komunistické opěrné body v Kambodži. Úderem na samotný týl nepřítele se měla jeho schopnost vést rozsáhlejší ofenzivní akce uvnitř jižního Vietnamu zlomit nejméně na jeden rok. To mělo poskytnout čas k přezbrojení a dobudování ARVN, která měla být po této době sama schopna očekávané komunistické ofenzivě čelit. V případě Kambodže se sice jednalo vzhledem k vietnamskému konfliktu o neutrální stát, ale komunisté jeho neutralitu nerespektovali, a proto byla provedena akce mající ochromit jejich aktivitu. Celou situaci po politické stránce usnadnil březnový převrat proamerického generála Lon Nola, který se v Phnompenhu ujal moci. Bohužel, jak se později ukázalo, tato nadějná operace díky "mírovému hnutí" v Americe zcela nesplnila očekávání. O tom ale později. Již 14. dubna provedla ARVN vpád na území Kambodže, ale tato pouze třídenní operace měla jen otestovat reakci Severovietnamců. Ti byli dokonale překvapeni, utrpěli veliké ztráty a jednotky ARVN se vrátily s bohatou kořistí. 1. května pak začaly operace "Toan Thang 43", "Toan Thang 45" a "Toan Thang 46". Za úsvitu 1. května začaly bombardéry B-52 shazovat sedmitunové bomby na místa určená jako LZ. Vrtulníky 1. aeromobilní divize vnikly na kambodžské území poblíž vietnamského města Loc Ninh (tzv. "Fishhook"). V 08.10 hod. vysadily vrtulníky na LZ "East" a LZ "Central" první oddíly 5. praporu jihovietnamských výsadkářů. Jihovietnamce na místo dopravilo 42 transportních UH-1 eskortovaných 22 AH-1G. Asi 200 dokonale překvapených příslušníků NVA se ani nepokoušelo výsadku zabránit a snažili se utéct. V tom jim ale palbou ze svých M-60 zabránili "doorgunners" z Hueyů. Zároveň s výsadkem Jihovietnamců se do "Fishhook" pohly i tanky a transportéry 11. tankového pluku US Army a 1. obrněného pluku ARVN. Ty podporovaly dvě roty 2/7 Cavalry od 1. aeromobilní divize, vysazené na LZ "X-Ray". Jižněji útočila 25. pěší divize na nepřátelské síly soustředěné u kambodžských měst Krek a Memot. 4. pěší divize a další jednotky ARVN překročily kambodžsko-vietnamskou hranici západně od Plei Ku. 5. května narazily oddíly 2/5 Cavalry na komplex 182 bunkrů a 18 budov na ploše více než 3 km2. Vzhledem k tomu, že se boje přesunuly prakticky do týlu nepřítele, ukořistili spojenci velké množství zbraní, munice a jiného materiálu. Bylo to zejména 4800 kusů pěchotních zbraní (samopaly, minomety, ruské pancéřové pěsti RPG), 200 nákladních vozidel, zajišťujících provoz na Ho Či Minově stezce, 18 000 kg trhavin a miliony kusů munice do pěchotních zbraní. Tuto kořist pak přes dva měsíce z Kambodže do Vietnamu převážely velkokapacitní Chinooky a Skycrane. Za první týden operace padlo přes 1000 komunistů. 7. května zaútočila 3. brigáda 9. pěší divize na kambodžské území zasahující v podobě výběžku do jižního Vietnamu jižně od Tay Ninh (tzv. "Parrots Beak"). Během druhého týdne operací se americko-vietnamské říční síly přesunuly na svých plavidlech proti proudu řeky Mekong až ke kambodžskému hlavnímu městu a zasáhly do boje s 88. plukem NVA. Od 2. do 7. května zlikvidovaly oddíly ARVN základny NVA a Viet Congu v oblasti města Ba Thu. Komunisté ztratili 1200 vojáků a ztráty ARVN činily 66 padlých. Zajato bylo 168 komunistů. Dělové čluny ARVN zároveň doprovázely zásobovací plavidla, která proti proudu Mekongu dopravila do Phnompenhu potraviny a léky pro obyvatelstvo vietnamského původu žijící v Kambodži. V Americe se zatím proti probíhající invazi zvedla vlna odporu. 4. května zastřelili příslušníci Národní gardy při nepokojích na kentské univerzitě v Ohiu čtyři studenty.* V reakci na tyto incidenty prohlásil prezident Nixon, že spojenci budou operovat maximálně 40 km v kambodžském vnitrozemí a že se Američané z Kambodže stáhnou do konce června. Tím ovšem komunistům poskytl strategicky nesmírně cennou informaci, prozradil tím americké plány a prakticky celou operaci tímto nešťastným krokem překazil. Jednotky Viet Congu a NVA přerušily boj a začaly se urychleně stahovat za čtyřicetikilometrové pásmo, rozhodnuty americkou invazi v bezpečí přečkat. Američané se sice snažili odříznout ústupové cesty co největšímu počtu nepřátel, přesto ale většina komunistických jednotek unikla. Při chvatném ústupu partyzáni na místě zanechali nebo poztráceli značné množství zbraní, munice a jiného materiálu. V polovině června boje de facto skončily, a než se Američané do 30. června stáhli (poslední americký vrtulník opustil Kambodžu 29. června v 17.28 hod.), věnovali se likvidaci nalezených bunkrů, základen, skladišť a zbraní. O pacifikaci kambodžského pohraničí se měly v budoucnu starat jen síly ARVN. Jihovietnamští vojenští poradci navíc měli dohlížet na výcvik kambodžské armády. Dále bylo poblíž města Neak Luong na silnici č. 1, asi 100 kilometrů v kambodžském vnitrozemí, zřízeno velitelství ARVN v Kambodži. Toto velitelství mělo za úkol koordinovat akce, jež měly komunistům zabraňovat v návratu do bývalých pozic. Během operace ztratili Američané 337 vojáků a měli 1524 zraněných. Na druhé straně bylo zlikvidováno 11 000 vojáků Viet Congu a hlavně NVA. Přestože bylo spojencům "mírovým hnutím" zabráněno způsobit komunistům daleko citelnější ztráty, měla invaze na válečné dění očekávaný dopad. Podle jednoho z nejvýznamnějších komunistických dezertérů v této válce, plukovníka Nguyen Van Nanga, velitele komunistické válečné zóny táhnoucí se od Saigonu až do oblasti východní Kambodže, překazil spojenecký vpád do Kambodže plány Hanoje na přípravy rozsáhlé ofenzivy proti Saigonu. Tato ofenziva, plánovaná na konec května, se měla svým rozsahem rovnat ofenzivě "Tet". Ztráty na živé síle a ztráta zásob zbraní, munice a potravin ale komunisty přinutily vzdát se svého plánu. Jako odveta za spojenecké akce v Kambodži dopadly v polovině května komunistické rakety na města Hue a Da Nang, kde zahynulo 19 osob, a dalších 12 civilních obětí si vyžádal útok na tamější nemocnici. 30. srpna proběhly ve Vietnamské republice volby do Senátu. Tato událost byla již tradičně provázena řadou teroristických útoků komunistů. Snad nejotřesnější ze 73 incidentů byl útok NVA na komplex budov ve vesnici Xuyen Phu nedaleko Da Nangu. Komunisté soustředili palbu svých minometů na sirotčinec An Hoa, na který dopadlo asi 50 granátů. Poté severovietnamští vojáci pronikli do budovy sirotčince a házeli ruční granáty do jednotlivých pokojů, kde se děti a jejich ošetřovatelky snažily schovat pod postelemi. Poté vyvlekli komunističtí teroristé ze sirotčince správce objektu, buddhistického mnicha Thich Nguyen Triho, na dvoře jej svázali drátem a zastřelili. Během půl hodiny trvajícího útoku se komunistům podařilo zavraždit 12 lidí, z toho plnou polovinu tvořily děti. Zraněno či nadosmrti zmrzačeno bylo 45 lidí, z toho 2/3 dětí. V noci z 20. na 21. listopadu provedli vybraní příslušníci 6. a 7. SFGA operaci "Son Tay". Sto Zelených baretů skupiny "Ivory Coast" pod velením plukovníka Arthura "Bulla" Simmonse zaútočilo na zajatecký tábor Son Tay, ležící 35 kilometrů severozápadně od Hanoje. Cílem této riskantní operace mělo být osvobození alespoň některých amerických zajatců, živořících v otřesných podmínkách severovietnamských lágrů bez možnosti kontaktu s okolním světem a o styku s Mezinárodním červeným křížem ani nemluvě. Jen hygienické podmínky v celách a absence lékařské péče znamenaly mimo jiné pro mnohé americké zajatce naprosto zbytečnou ztrátu končetiny zapříčiněnou neléčením ran. Vedle častého mučení, hladu a psychického nátlaku byli vězni nuceni k nedůstojným pochodům Hanojí, kdy pod hlavněmi namířených Kalašnikovů museli snášet nadávky, plivání a rány kamením, jimiž je častoval přihlížející dav civilistů. Na této skutečnosti nic nemění naivní papouškování frází o "humánních podmínkách v severovietnamských věznicích", které vypouštěly do světa vybraní novináři, účastnící se pod dohledem komunistických ideologů organizovaných exkurzí po čistých celách a absolvující rozhovory s několika čistě oblečenými a dobře živenými Američany, kteří měli to štěstí, že je jejich věznitelé vybrali do role obyvatelů potěmkinovských vesnic. Operace se v Pentagonu plánovala od května 1970 a volba nakonec padla na Son Tay. Na základně Englin na Floridě byla postavena maketa tábora v měřítku 1 : 1 a Simmonsovy Zelené barety celou akci do nekonečna opakovaně nacvičovali. Na Severu musela být provedena bez jediné chyby. 20. listopadu ve 23.18 hod. místního času odstartovaly ze základen v Thajsku vrtulníky HH-3 a HH-53 s přepadovým oddílem na palubách, doprovázené nezbytnými Skyraidery a letouny HC-130. Těsně po půlnoci provedly letouny US Navy útoky na cíle v okolí Hanoje. Bombardování mělo odvést pozornost od nadcházející akce. Tři hodiny po startu byly přepadové síly v prostoru cíle. Jeden z HC-130 osvětlil okolí jeviště nastávajícího dramatu flérami a kulometníci z vrtulníků zlikvidovali hlídky ve strážních věžích. Zelené barety, rozdělené do tří skupin, poté zaútočily na tábor. Vrtulníky první skupiny přistály rovnou v táboře, kde začali Američané okamžitě zneškodňovat vietnamské stráže, druhá skupina přistála poněkud stranou a akci první zajišťovala. Třetí skupina, které velel sám Simmons, byla omylem vysazena asi 400 metrů od tábora, přímo u ubikací sovětských a čínských poradců. Během deseti minut jich Simmonsovy Zelené barety zlikvidovaly téměř 200. Hned poté se třetí skupina přidala ke dvěma předchozím. Zatím první skupina marně hledala vězně. Bohužel se ukázalo, že tábor je prázdný. Američané tedy alespoň zničili několik vrtulníků Mi-4 a Ka-25 bázujících v táboře a stáhli se. Celá akce trvala 30 minut a jedinou ztrátou na americké straně bylo lehké zranění jednoho vojáka! Operace sice nevedla k osvobození zajatců, ale přesto byl její dopad na osud zajatých Američanů značný. Vietnamci v budoucnu poněkud přehodnotili svůj přístup k nim, byl povolen poštovní styk a většina zajatců byla již koncem listopadu umístěna do tábora "Camp Unity" v Hoa Lo, kde byli Američané "ubytováni" ve velkých celách po dvaceti pěti až padesáti osobách (do té doby byli všichni zajatci zavřeni na samotkách). Koncem prosince převzalo jihovietnamské válečné námořnictvo poslední americké bojové čluny. Ty už brázdily kalné vody Delty jen s jihovietnamskými posádkami. V Paříži se zatím americká delegace vedená nyní K. E. Brucem a H. Kissingerem a komunistické delegace VDR a Viet Congu stále nemohly dohodnout na jakémkoliv, pro obě strany akceptovatelném plánu o ukončení války. ROZPLÝVAJÍCÍ SE NADĚJE (1971-1973) Kousek na sever od města měli velký komplex budov, který nazývali "nemocnicí", a to byl důvod, proč jsme se ho nesměli dotknout. Musela to být nemocnice pro nemocné dělostřelce, protože kdykoliv jsme cestou k železnici letěli okolo ní, byli jsme z ní zasypáni krupobitím dělostřelecké palby Jack M. Broughton, USAF Čestní lidé se mohou rozcházet v politických názorech, ale nemohou mít odlišný názor na genocidu. James Baldwin 24. ledna, těsně před největším vietnamským svátkem Tet, propustila Vietnamská republika z humanitárních důvodů a jako gesto dobré vůle skupinu 37 severovietnamských válečných zajatců, většinou nemocných nebo zraněných. Tři z původně plánovaného počtu 40 zajatců na poslední chvíli repatriaci odmítli. Od roku 1961 bylo vládou jižního Vietnamu repatriováno do severního Vietnamu skoro 750 válečných zajatců. Skupina 37 repatriovaných Severovietnamců byla dopravena k hraniční řece Ben Hai v nejsevernější části provincie Quang Tri. Tam nasedli do připravených gumových člunů a přeplavili se přes hraniční řeku do VDR. Komunističtí vojáci poté začali z druhého břehu minomety ostřelovat jihovietnamské vojáky, kteří původně propuštěné zajatce doprovázeli. Na počátku 70. let se výrazně urychlilo stahování amerických vojsk z jižního Vietnamu. Do konce roku 1970 se z Vietnamu stáhly jednotky 4., 9., 25. pěší divize a 199. dělostřelecká brigáda. Začátkem roku 1971 se tak počet Američanů snížil na 250 000 mužů. Několik amerických jednotek se ještě po boku 1. pěší divize ARVN podílelo na operaci "Jefferson Glenn" u Hue. Američané se poté bojů prakticky již neúčastnili a jejich poslední ofenzivní akcí byla operace "Dewey Canyon II", probíhající od 30. ledna do 7. února. 1. brigáda 5. pěší divize při ní odblokovala silnici č. 9, vyčistila příhraniční oblasti a zajistila základny Khe Sanh a FSB "Vandergrift". Americké vrtulníky při "Dewey Canyon II" vykonaly 16 131 bojových letů. Bylo tak vytvořeno jakési "předmostí" pro invazi ARVN do sousedního Laosu. Tam měly být zničeny a od Severovietnamců vyčištěny dvě důležité základny NVA: 604 a 611, nacházející se poblíž měst A Loui a Tchepone. K provedení operace s označením "Lam Son 719" byly vyčleněny jednotky 1. pěší divize ARVN, 1. tanková brigáda, 11. a 17. obrněný pluk, brigáda námořní pěchoty, tři prapory Rangers a výsadkáři. Tyto síly měly operovat s podporou amerického dělostřelectva a hlavně letectva, včetně vrtulníků 101. AG posílené o stroje 14. a 223. AB a několika rot stažených z celého Vietnamu. Celé operaci velel generálporučík Hoang Xuan Lam, jihovietnamský velitel I. CTZ. Jako poradci mu asistovali američtí generálové Weyand a Sutherland. Jihovietnamské vojáky čekal v Laosu těžký hornatý terén a odhodlaný nepřítel. Americké piloty vrtulníků a letadel pak mraky, mlha a protivník o síle devatenácti praporů protiletadlového dělostřelectva, disponujícího jak kulomety ráže 12,7 mm, tak děly ráže 23, 37 a 57 mm, rozmístěnými všude v prostoru operace. Podle původního plánu se měla ARVN z Laosu stáhnout do 10. března. Operace sama byla zahájena 8. února. Nepřízeň počasí a mlha zapříčinily, že první vlna vrtulníků s výsadkem odstartovala až v poledne. Přesto bylo prvního dne operace provedeno 1460 letů, během nichž bylo přes laoskou hranici přepraveno šest praporů pěchoty a dělostřelectvo. Tyto síly vytvořily a zajistily FSB "Delta" a "Hotel" jižně od silnice č. 9 a základny "30" a "31" severně od ní. Hned prvního dne narazili Jihovietnamci na silný odpor NVA. Poškozeno bylo i několik vrtulníků, z nichž jeden cestou do Khe Sanh havaroval a ve svých troskách pohřbil čtyři muže posádky a šest Jihovietnamců. Druhého dne operace se počasí od předešlého dne výrazně zhoršilo a vrtulníky nemohly létat po celý den. Obrněné jednotky postupující podél silnice č. 9 na západ ve směru města Tchepone se posunuly pouze o dva kilometry. 10. února byly dva prapory výsadkářů vysazeny u A Loui, kde se v 15.15 hod. spojily s tanky a transportéry ARVN, proniknuvšími až sem. U LZ "Delta" byly zatím vysazeny další oddíly 1. pěší divize, které začaly pročesávat oblast základny č. 611. Tím byla ukončena první fáze operace. Během dvou týdnů byla celá oblast zajištěna. 19. února došlo poblíž LZ "31" (kóta "31") k prvnímu střetnutí tanků NVA a ARVN v této válce. Pět tanků M-41 A3 patřící 1. praporu 11. obrněného pluku se zde střetlo se skupinou severovietnamských T-54 a PT-76. V nastalé bitvě zničili Jihovietnamci sedm T-54 a šestnáct PT-76. Sami přišli o čtyři M-41, zničené vesměs minami a pancéřovkami RPG. Situace se ale zcela změnila 25. února, kdy NVA nastoupila k mohutnému protiútoku. Během několika hodin Severovietnamci dobyli LZ "30" a "31". Přes velice silnou palbu se Medevacům podařilo evakuovat přes 100 raněných. NVA zaútočila rovněž proti základně "Hotel", která musela být 1. března vyklizena a její posádka byla přepravena do A Loui. Přes zuřivý odpor nepřítele se Lam rozhodl zaútočit proti samotnému Tchepone. Neboť byly obrněné jednotky zablokovány a vázány bojem se Severovietnamci, jedinou možnost dosažení města skýtaly opět vrtulníkové výsadky. Ve dnech 3. až 6. března byli vojáci několika praporů vysazeni na LZ "Liz", "Sophia" a "Lolo" jižně od řeky Xe Pon, protékající podél silnice č. 9. Vražedná palba severovietnamské protivzdušné obrany jen během prvního dne v oblasti LZ "Lolo" přivodila ztrátu sedmi vrtulníků a 22 dalších vážně poškodila. Proto byly LZ a jejich okolí během následujících dní před každým novým výsadkem silně bombardovány střepinovými pumami a pak byla položena kouřová clona. 6. března, po předchozím bombardování letouny B-52, vysadilo 150 transportních UH-1 na LZ "Hope", několik kilometrů severovýchodně od Tchepone, vojáky dvou praporů 1. pěší divize. Výsadek krylo 70 útočných vrtulníků. Jen v prostoru výsadku Jihovietnamci ukořistili a zničili na 1300 tun válečného materiálu. Poté co tyto výsadky pronikly do Tchepone, generál Lam operaci "Lam Son 719" ukončil a ARVN se 10. března začala z Laosu stahovat. Ale teprve nyní nastaly opravdové komplikace. Přistávací zóny, tábory a základny Jihovietnamců byly obklíčeny silnými jednotkami NVA, počasí při nejlepší vůli nešlo označit za příznivé (např. mezi 12. a 16. březnem úplně znemožnilo leteckou podporu) a palba komunistických protiletadlovců dosáhla takové intenzity a přesnosti, že se lety nad Laosem staly pro americké vrtulníkáře vyloženým hazardem. Jen 13. března byla při evakuaci vojáků ARVN z LZ "Sophia" ze šedesáti zúčastněných vrtulníků téměř polovina těžce poškozena, a šest strojů bylo dokonce sestřeleno. Situace se opakovala i následujícího dne u LZ "Lolo". Vzhledem k strašlivým ztrátám u vrtulníkových jednotek bylo rozhodnuto, že se jihovietnamské oddíly budou stahovat po zemi s podporou letectva a dělostřelectva. Vrtulníky přiletí pouze pro jednotky, kterým se nepodaří vyvázat z boje. V řadách Jihovietnamců se navíc začala vzmáhat panika, což situaci ještě více komplikovalo. 19. března byla zahájena evakuace jednotek ARVN z oblasti A Loui a 25. března opustily Laos jako poslední posádky základen "Brown" a "Delta". Až do 7. dubna pak nad oblastí právě ukončené operace přelétaly spojenecké vrtulníky, hledající ztracené a před komunisty se ukrývající jihovietnamské vojáky i celé oddíly. Při "Lam Son 719" ztratili spojenci 114 vrtulníků, z toho 7 VNAF, 8 letadel, 75 tanků, transportérů a obrněných vozidel a 198 členů posádek. Komunistické zdroje naproti tomu oficiálně udávají fantastická čísla: 496 sestřelených spojeneckých vrtulníků a letounů, 318 zničených tanků a obrněných transportérů, 144 zničených děl a minometů a 15 200 zabitých a zraněných Jihovietnamců a 200 Američanů. Ve skutečnosti stála ARVN tato operace 1529 vojáků mrtvých a 5483 zraněných proti nejméně 13 000 mrtvým komunistům.* Komunisté dále přišli přibližně o 106 tanků, 405 nákladních vozidel, 76 děl a 1934 mužů obsluhy těchto zbraní. Při akci navíc komunisté poprvé použili protiletadlové rakety Strella (v kódu NATO SA-7 "Grail") odpalované "z ramene". Účinnost těchto nebezpečných raket spočívala hlavně v nenáročnosti na obsluhu, kterou lehce zvládl i jediný muž. Americké vrtulníky vykonaly během "Lam Son 719" 164 442 lety, z toho 45 828 v Laosu. Sestřeleno bylo 107 amerických vrtulníků (6 OH-6, 12 UH-1C, 49 UH-1H, 18 AH-1G a 3 CH-47) a 618 jich bylo poškozeno (z toho dobrá třetina byla dále nepoužitelná). Piloti vrtulníků i letadel účastnící se "Lam Son 719" se shodli na faktu, že s tak mohutnou a přesnou protiletadlovou palbou se ještě nesetkali. Situaci věrně vystihuje výrok jednoho z vrtulníkářů: "Tady se změnily role. Ve Vietnamu jsme nepřítele lovili my. Ale v Laosu, člověče, to oni lovili nás." Akce v Laosu přinesla kromě nasazení raket SA-7 ještě jeden znepokojující poznatek: schopnost NVA nasadit tanky a transportéry ve velkých počtech. V Laosu se s obrněnci NVA nejčastěji utkávaly Cobry od 2/17 Cavalry. Jelikož ale spojenecké velení nebylo na tuto situaci ani zdaleka připraveno, nebyly AH-1G vybaveny dostatečně účinnými protitankovými zbraněmi. Jejich posádky pak musely improvizovat a útočit na komunistické tanky fosforovými a střepinovými raketami. Ty však nebyly příliš účinné. Navíc, aby se pilot vůbec trefil, musel raketu odpálit ze vzdálenosti menší než 1 kilometr, což ale zase jeho stroj vystavovalo palbě automatických zbraní pomocné výzbroje tanku, případně zbraním kolem se nacházející pěchoty. Proti PT-76 se ale už na počátku osvědčily podvěšené kanony XM-35 ráže 20 mm. Po spěšném přisunutí raket FFAR s kumulativní hlavicí se poněkud zlepšila i situace s ničením tanků T-54. Mezi 8. únorem a 29. březnem se Cobry z 2/17 Cav. v Laosu střetly s tanky NVA v šedesáti šesti případech, ale jen šest tanků bylo zničeno a osm poškozeno. Po zkušenostech se vzbouřeným veřejným míněním po invazi do Kambodže se Nixon rozhodl americké pěšáky do akce přímo nezapojit. Po ukončení operace opustili vojáci 5. pěší divize Khe Sanh a přesunuli se do blízkého Quang Tri. 18. února se ve Vietnamu objevily nové AH-1J Sea Cobra (určené speciálně pro USMC) a HML-367, vyzbrojená Cobrami verze G, měla provést srovnání obou typů v bojových podmínkách. Nové Sea Cobry se od "géček" lišily především dvěma motory a tříhlavňovým rotačním kanonem ráže 20 mm umístěným pod přídí místo gondoly TAT-102. Velitel skupiny nových Sea Cober, Col. P. W. Niesen, spolu s velitelem HML-367, Lt. Col. C. E. Reesem, vykonali první bojový let AH-1J již 22. února. Zkoušky trvaly do 28. dubna a během nich nalétaly čtyři vrtulníky 614 hodin, vystřílely 14 950 kusů projektilů ráže 7,62 mm, 77 945 kusů nábojů ráže 20 mm a 2847 raket FFAR. Výsledky testů jasně ukázaly, že AH-1J je při bojovém nasazení mnohem efektivnější a účinnější než AH-1G. Sea Cobry se v rámci testů účastnily i invaze do Laosu, kde tvořily doprovod transportním CH-53 z HMM-463.* HMM-463 byla poslední vrtulníkovou jednotkou USMC, která opustila jižní Vietnam. Stalo se to 11. května a 1. června převzala základnu "Marble Mountain" US Army. Během invaze do Laosu proběhlo i několik akcí v jižních částech Vietnamské republiky. 20 000 vojáků ARVN vpadlo na kambodžské území z oblasti města Tay Ninh. Poblíž města Kampong Cham se střetli s devíti pluky 5., 7. a 9. divize NVA. Během čtyř dnů ne příliš intenzivní bojové činnosti padlo 39 příslušníků ARVN a 174 Jihovietnamců bylo zraněno. Zabito bylo 335 komunistů a 18 jich bylo zajato. V deltě Mekongu zatím probíhaly vyčišťovací akce. Koncem února a začátkem března provedli komunisté na území jižního Vietnamu dva větší útoky. Při přepadu americké dělostřelecké základny poblíž Tam Ky jižně od Da Nangu padlo 33 Američanů. Dva prapory NVA a jeden prapor Viet Congu poté napadly uprchlický tábor ve městě Duc Duc v provincii Quang Nam. 250 příslušníkům CIDG se po dvou dnech povedlo komunisty odrazit. 23 členů domobrany a 109 uprchlíků se komunistům podařilo zabít. Sami ztratili 59 vojáků. 9. července převzala ARVN základnu "Charlie 2", ležící čtyři míle jižně od DMZ. Byla to poslední pohraniční základna v amerických rukou a ARVN tak zároveň zcela převzala odpovědnost za hranice svého státu. V srpnu oznámily stažení svých vojsk také Austrálie a Nový Zéland. 25. srpna opustily Vietnamskou republiku i poslední jednotky 173. výsadkové brigády, které se přesunuly do USA na základnu Fort Campbell. Koncem srpna proběhly ve Vietnamské republice obecní volby a počátkem října volby prezidentské. Prezidentem byl opět zvolen Nguyen Van Thieu a viceprezidentem Tran Van Huong. Následující období pak přineslo zvrat v charakteru průběhu války v jižním Vietnamu. Do této doby časově více či méně přesně vymezené lokální operace vystřídala postupně sílící vojenská aktivita prakticky na celém území Vietnamské republiky, vyvolaná stažením amerických sil. Podzim přinesl také zesílení leteckých operací proti Severu. 21. září bombardovalo 196 stíhacích bombardérů pomocí nového radionavigačního systému LORAN sklady pohonných hmot v Dong Hoi. Útok proběhl za nepříznivého počasí, ale díky systému LORAN dopadly bomby přesně a zničeno bylo 350 000 galonů pohonných hmot. Počátkem listopadu se pak terčem několika náletů staly letiště Dong Hoi, Vinh a Quang Lang. Hlavně posledně jmenované, zcela nové letiště, se těšilo velikému zájmu Američanů, neboť právě odtud měly startovat MiGy-21 napadající formace B-52 při jejich náletech na komunistické cíle v Laosu. 26. prosince 1971 zahájily americké letouny pětidenní bombardovací ofenzivu proti severovietnamským letištím, bateriím protiletadlových raket a komunikačním uzlům v odvetu za zvýšenou aktivitu NVA v oblasti kolem 17. rovnoběžky spojenou s častým narušováním DMZ a v odvetu za pokračující výstavbu baterií SAMů v tomto regionu. Až do 30. prosince startovaly americké bombardéry a stíhačky k útokům proti Severu v rámci operace "Proud Deep Alpha". Během této operace docházelo až k 700 bojovým vzletům denně, což bylo více než v letech 1967-68. Na konci roku zůstalo ve Vietnamu jen 140 000 Američanů. Z bojových jednotek to byli hlavně příslušníci 3. brigády 1. aeromobilní divize, 196. pěší brigáda, několik pěších praporů a pancéřových jednotek. V prosinci začalo stahování jednotek 101. výsadkové divize, přičemž poslední její vojáci opustili Vietnam v únoru 1972. Divize se z Vietnamu přesunula na základnu Fort Campbell. Úměrně se zmenšujícími se počty amerických vojáků v zemi rostla i aktivita a bojovnost komunistů. 19. ledna 1972 došlo při útoku na letiště Quang Lang k první velké letecké bitvě od roku 1968. Budoucí jediná esa US Navy ve Vietnamu, pilot Lt. Randall H. "Yank" Cunningham a jeho palubní operátor LtJG. William P. "Willie" Driscoll, "sedlající" Phantom F-4J od VF-96 z USS Constellation, při ní sestřelili ve 13.58 hod. raketou AIM-9 svého prvního MiGa-21. 25. ledna předložila Nixonova administrativa návrh osmibodového plánu, který za příměří v jižním Vietnamu a za propuštění amerických válečných zajatců sliboval úplné stažení vojsk USA z Vietnamu. Jednalo se ovšem jen o Nixonův pokus vytěžit ze situace, co se dá. Na povrch vypluly zprávy o tajných jednáních Henryho Kissingera se Severovietnamci v minulém roce. Nixon byl již dávno přesvědčen o nutnosti opustit Vietnam bez ohledu na okolnosti. Komunisté to věděli a byli si vítězstvím již takřka jisti. Návrh Washingtonu 3. února odmítli. Nixonova zoufalá snaha smést otázku Vietnamu co nejrychleji ze stolu ještě před volbami byla do očí bijící a Sever se rozhodl nezavazovat se žádnými mírovými smlouvami, protože o odsunu Američanů bylo již beztak rozhodnuto. Neochota komunistů dále jednat vedla 24. dubna k dalšímu přerušení rozhovorů. 30. března totiž sedm divizí NVA podporovaných poprvé na území Vietnamské republiky v masovém měřítku tanky (T-54/T-59 a PT-76) překročilo demilitarizovanou zónu a napadlo jižní Vietnam s vědomím, že Američané jim již nebudou stát v cestě. Celý útok byl koordinován se současným výpadem komunistů proti Plei Ku a An Locu z Laosu a Kambodže. Začala ofenziva komunistických vojsk známá jako "Easter Invasion". Situace v jižním Vietnamu se po měsících relativního klidu najednou změnila ve velice vážnou. V provincii Binh Long dobyli komunisté okresní město Loc Ninh a tři divize NVA dále postupovaly na An Loc, hlavní město provincie. NVA navíc z Kambodže současně útočila na provincie Phuoc Long a Tay Ninh. 9. dubna oznámilo jihovietnamské velení, že se ARVN, VNAF a americkým pilotům zatím podařilo zničit 94 komunistických tanků. Jihovietnamce kromě amerického letectva podporovaly i vrtulníky US Army několika ve Vietnamu ještě zbylých rot. Jedna z nich, 57. AHC z Plei Ku, podnikala své lety ve prospěch obránců města Kon Tum. Její činnost sestávala ze zásobovacích letů, převážení raněných, přísunu posil atp. Během prvních dvou týdnů ofenzivy ztratila jedna její četa, "Cougars", čtyři vrtulníky v bojích o udržení cesty QL-14 z Kon Tumu do Dak To. 14. dubna nastoupila NVA ke generálnímu útoku proti Kon Tumu a stroje 57. AHC začaly spolu s Cobrami od 361. AWC vzlétat k bojovým letům po 24 hodin denně, přičemž palbou podporovaly Jihovietnamce a Jihokorejce bojující ve městě doslova o každý dům. Navzdory veškeré americké podpoře a jihovietnamskému odhodlání komunisté díky masovému nasazení živé síly a těžké bojové techniky postupovali. Dva hlavní proudy nadále směřovaly proti Quang Tri a An Locu. Do An Locu, které zatím proti přesile s vypětím všech sil bránila 5. divize ARVN, vyslal Saigon 20 000 svých výsadkářů a pěšáků. Obráncům An Locu pomáhaly i americké AH-1G ze stavu 1. Cav. Cobry dokonce zastavily první útok na město, když raketami FFAR s kumulativní hlavicí zničily několik komunistických tanků. Byly ovšem i méně úspěšné dny. Snad nejhorším byl 12. květen, kdy Severovietnamci zničili pěhem půl hodiny pět Cober raketami SA-7. 9. dubna došlo k přepadům amerických vojenských zařízení v Cam Ranh Bay a v Tay Ninhu. Tyto útoky si vyžádaly 5 amerických životů a 19 Američanů bylo zraněno. Americké letectvo pak jen v tomto dni provedlo na podporu jihovietnamských vojáků na 360 bojových vzletů. Do bojů zasáhlo i devět válečných lodí 7. flotily USA, když ostřelovalo severovietnamské pozice po obou stranách DMZ. Odvetná palba severovietnamských pobřežních baterií dvě z lodí poškodila. Neradostné zprávy ale nadále přicházely z An Locu, které se stále bránilo obležení tří severovietnamských divizí. 5. divize ARVN utrpěla v bojích u An Locu těžké ztráty. Americké letectvo se ze všech sil snažilo obráncům An Locu jejich těžkou situaci ulehčit. Tak například 23. dubna Corsairy od VA-146 "Blue Diamonds" z USS Constellation napadly a zničily severně od města komunistický zásobovací konvoj. Řidiči ruských nákladních automobilů URAL-375 svůj náklad vojákům NVA obléhajícím město již nedovezli. Od 5. května pak komunisté při pokusech o dobytí města začali nasazovat v daleko větším množství tanky. Jak již bylo řečeno, jeden z hlavních důvodů rychlého postupu Severovietnamců bylo masové nasazení tanků NVA. 28. dubna byly do "Camp Holloway" přesunuty vrtulníky NUH-1B, vyzbrojené protitankovými raketami TOW. O čtyři dny později, 2. května, zničil první tank Huey pilotovaný C. W. Lainem. Ironií je, že první obětí rakety TOW ve Vietnamu byl M-41 amerického původu. Lain jej zničil ve FSB "Brown", dobyté vojáky NVA. 26. května, v době nejtěžšího boje o město Kon Tum, vykonal každý z NUH-1B za dopoledne tři bojové lety, při nichž jejich posádky odpálily 21 raket TOW a zničily všech devět tanků podporujících útok pěchoty na město. Do konce června, kdy původní posádky těchto vrtulníků Vietnam opustily, bylo vystříleno na 81 raket TOW, které zničily 24 tanků a několik transportérů. Raketové Hueye létaly vždy s eskortou Cober z 361. AWC nebo 7/17 Cav. Formaci při každé akci doprovázel velitelský UH-1H pilotovaný Capt. R. Sudeckem, který mimo jiné i vyhledával cíle. V červenci byly "TOW" Hueye převeleny do "Marble Mountain" u Da Nangu. Zde byly vyškoleny posádky z 1. letecké brigády a zapojily se do bojů o Quang Tri, kde proti komunistickým tankům bojovalo i šest UH-1M vyzbrojených staršími raketami SS-11. V říjnu, po ukončení bojů o Quang Tri, byly obě jednotky staženy do Bien Hoa, kde setrvaly až do oficiálního ukončení války. Hanoj ale svým spoléháním na neochotu Američanů dále se v konfliktu ve větší míře angažovat Nixona přece jen poněkud podcenila. 6. dubna padlo ve Washingtonu rozhodnutí přinutit odmítavé komunisty k uzavření míru s Jihem silou. Prezident Nixon tehdy napsal Henrymu Kissingerovi: "Máme dost síly k potlačení jejich schopnosti vést válku. Otázkou je, zdali máme vůli k použití této síly. Já, na rozdíl od Johnsona, takovou vůli mám." Škoda, že svou "vůli" nedal Nixon najevo daleko důrazněji už před časem. I tak se nad Severem zatáhla mračna, ze kterých sice vydatně, ale bohužel pouze krátce zapršelo. Mezi 3. dubnem a 13. květnem přesunuli Američané do Thajska 11 stíhacích perutí a 2 transportní, celkem 236 letadel. Na Guam přilétlo dalších 153 bombardérů B-52. V Tonkinském zálivu se počet letadlových lodí zvýšil na šest. Vzhledem k odsunu veškerých bojových jednotek, tedy i leteckých, měli totiž Američané na počátku dubna v jihovýchodní Asii k dispozici pouze 258 bojových letadel (170 v Thajsku a 88 v jižním Vietnamu). Velení 7. letecké armády dostalo prakticky volnou ruku ve věcech výběru cílů, posouzení jejich důležitosti a rozhodnutí o výsledku útoků a jejich případnému zopakování. Celkový úspěch akce ale závisel mimo jiné na úplných a vyčerpávajících údajích o severovietnamských cílech. Během operace "Rolling Thunder"měli Američané k dispozici jen velice nekvalitní mapy a rozdíly mezi údaji v nich a skutečností tvořily nezřídka i 10 kilometrů. To mělo za následek občasné, i když nechtěné, narušení čínského vzdušného prostoru a s tím spojené mezinárodní komplikace a vzdušné souboje.* Po ukončení "Rolling Thunder" prováděla strategický průzkum nad VDR průzkumná superletadla SR-71 Blackbird (ty kvůli tankování speciálním palivem dostaly k dispozici "osobní" flotilu Stratotankerů KC-135Q). Na základě údajů získaných Blackbirdy mohl být úder proti Severu veden opravdu důkladně a jeho účinek byl devastující. První útok provedly americké letouny 11. dubna. Nálet s krycím názvem "Freedom Train" byl veden proti vojenským cílům v oblasti přístavu Vinh. 16. dubna zahájila americká letadla operaci "Freedom Porch Bravo", odvetné bombardování palivových zařízení a skladů v Hanoji, Haiphongu, Vinhu, Thanh Hoa a dalších cílů. V Haiphongu byly zasaženy i čtyři ruské lodě. Tato města byla opět napadena po více než třech letech. V dubnu provedli Američané nad Severem 2500 bojových letů, ale komunistickou ofenzivu na Jihu to prozatím nezastavilo. 19. dubna odstartovaly z utajeného letiště v Quang Binh dva letouny MiG-17 pilotované Nguyen Van Baiem a jeho wingmanem Le Xuan Diem. Oba MiGy bombami napadly dva torpédoborce 7. flotily USA, ostřelující z děl Dong Hoi. Torpédoborec USS Higbee byl po zásahu 250kg pumou vážně poškozen. Na základnu se nevrátil jeden MiG sestřelený protiletadlovou raketou vypálenou druhým z torpédoborců.* Později MiGy z této letky, speciálně upravené inženýrem Truong Khanh Chanhem, startující ze základny Quam Lang, poškodily ještě křižník USS Oklahoma City a potopily čtyři džunky jihovietnamského námořnictva. 26. dubna poprvé v této válce pronikly tanky NVA i do oblasti Delty. Už dva kilometry od kambodžské hranice byly ale čtyři z deseti přesouvajících se tanků zničeny útokem letadel VNAF. Tato zpráva určitě alespoň trochu potěšila obránce An Locu, které se nadále nacházelo v obklíčení a pod dělostřeleckou palbou. Na město tento den dopadlo na 2000 dělostřeleckých granátů, a dokonce následoval severovietnamský útok, který ale Jihovietnamci odrazili a 50 komunistů zabili. O den později obránci hlásili, že na město dopadlo rekordních 2200 dělostřeleckých granátů. Další bitva proběhla u Cu Chi asi 30 kilometrů severozápadně od Saigonu. Neustále se bojovalo i na severu Vietnamské republiky u Quang Tri, kde komunistické jednotky vyvíjely značný tlak, a to jak na pevnině, tak dokonce i na moři. Od samého počátku komunistické ofenzivy podporovaly jihovietnamské námořní pěšáky bojující v oblasti Quang Tri i vrtulníky USMC náležící dvěma jednotkám: HMM-164 a HMM-165, bázující na palubách lodí 7. flotily. 27. dubna potopila válečná plavidla USA v pobřežních vodách Vietnamské republiky, těsně pod úrovní DMZ, tři severovietnamské lodě a jednu poškodily. Na pevnině kladl rozhodný odpor na přístupových cestách k městu Quang Tri pouze 20. tankový pluk ARVN držící se zatím v oblasti Dong Ha. Jeho tanky M-48 byly poslední hrází stojící komunistům v cestě k hlavnímu městu provincie. Například 2. dubna zničili jihovietnamští tankisté dva T-54 a devět PT-76. 9. dubna to bylo dokonce 16 zničených T-54. O den později ohlásila ARVN, že ve dvou velkých bitvách u Don Ha bylo pobito na 1000 komunistů a zničeno 40 nepřátelských tanků. Celkově zničil 20. tankový pluk v bojích o Quang Tri více než 90 severovietnamských T-54 a PT-76. I přesto, že ARVN byla nakonec nucena ustoupit, projevil se opět rozdíl ve kvalitě výcviku mezi NVA a ARVN. Komunisté postupovali za nesrovnatelně vyšších ztrát, než jaké působili vládním vojákům, a nevalnou kvalitu tankových posádek nahrazovali masovým nasazením této zbraně. Koncem dubna se komunistům přece jen kolem Quang Tri podařilo uzavřít obklíčení. Téměř všichni obránci se do 29. dubna ze svých pozic v okolí do Quang Tri stáhli, aby odtud mohli být letecky evakuováni. Bojovalo se již jen 1-4 km od města, kde za poslední dva dny padlo 350 útočníků a 20 obránců. Děla lodí 7. flotily začala s ostřelováním evakuovaného Dong Ha, nyní již obsazeného komunisty. 1. května Quang Tri po předchozím desetidenním mohutném ostřelování padlo. NVA navíc přetla silnici č. 1 spojující Quang Tri s Hue. Davy uprchlíků z obsazeného města čekal krutý osud. Několik kilometrů dlouhý proud civilistů, většinou starých a nemocných osob, žen, dětí a jiných "zrádců", pomalu se přesunujících po silnici č. 1 k jihu v autobusech a civilních i nákladních automobilech zanechaných ve městě ustoupivší armádou, byl doslova rozstřílen palbou z komunistických děl, minometů a automatických zbraní. Další masu uprchlíků zaskočili Severovietnamci u ucpaného mostu přes řeku My Chanh. Do zablokovaného zástupu zmítaného panikou zahájili komunisté palbu z děl ráže 130 mm. Tato strašná ukázka komunistického pojetí "osvobození od amerických imperialistů a jejich saigonských loutek" trvala celý den. Oba bezprecedentní činy si vyžádaly životy více než 2000 civilistů. 29. dubna vyklidil prapor 1. divize ARVN pod tlakem NVA základnu palebné podpory "Bastogne", asi 20 kilometrů jihozápadně od Hue. FSB "Bastogne" a sousední FSB "Birmingham" byly jedinými základnami dělící komunistické síly v údolí A Shau od Hue. O strategicky důležitou FSB "Bastogne" se mezi oběma stranami pak vedly vleklé boje. V polovině května ARVN základnu znovu obsadila, aby ji koncem července pod palbou komunistických děl opět vyklidila a 1. srpna definitivně znovuobsadila. Ve středním Vietnamu byla domobrana nucena vyklidit město Tan Quan. Bylo to třinácté okresní město, které padlo během "Easter Invasion" do rukou komunistů. Těžké boje dále probíhaly na Centrální vrchovině, zvláště u města Kon Tum, kde se ale postup komunistů díky americkému bombardování podařilo zpomalit. Hrozilo nebezpečí, že kdyby se komunisté zmocnili celé provincie Binh Dinh (nyní drželi již tři okresy) a města Kon Tum, přetli by jižní Vietnam vpůli. 21. dubna připlula do jihovietnamských vod USS Midway, v tuto chvíli pátá americká letadlová loď v oblasti. Americké námořnictvo nyní disponovalo 60 plavidly a 41 000 muži. Lodě 7. flotily se aktivně účastnily bojů s komunisty nejen útoky letadel z mateřských letadlových lodí, ale také ostřelováním komunistických cílů ve vnitrozemí palbou z lodních děl. Za úsvitu 9. května se vzduch na leteckých základnách v Thajsku a jižním Vietnamu a na letadlových lodích US Navy rozechvěl řevem startujících proudových motorů a stovky bojových letounů USAF a US Navy pomalu pojížděly ke startovacím drahám nebo katapultům. Poté co odstartovaly, utvořily útočné letouny bojové formace a zamířily ke svým cílům uvnitř VDR. Poblíž bombardérů a bitevníků se zdržovaly stíhačky bezprostřední ochrany (tzv. "Strike Escort"), zatímco jiné Phantomy, daleko před hlavními útočnými formacemi, jim v rámci misí MIGCAP čistily cestu a blokovaly severovietnamská letiště. Z Nixonova rozkazu tak začala operace "Linebacker". Jako úplně první ale odstartovaly Intrudery a Corsairy US Navy, které při akci "Pocket Money" v rámci operace "Linebacker" zaminovaly přístavy Haiphong, Thanh Hoa, Cam Pha, Vinh a Quang Khe. Stovky akustických a magnetických min měly zabránit přísunu válečného materiálu komunistům.* Miny samotné se aktivovaly až 11. května v 18.00 hod. a lodě kotvící v uvedených přístavech byly vyzvány, aby do určené doby tyto přístavy opustily. V Haiphongu nabízené možnosti využilo pouze pět lodí z Hongkongu. Naproti tomu 16 ruských, 5 čínských, 5 somálských, 2 kubánské, 2 polské a 1 loď z NDR tuto možnost odmítly. 10. května došlo nad severním Vietnamem k jedné z největších leteckých bitev. Tento den byl později znám jako "nejdelší den Vietnamu". Jako první do hry zasáhli piloti US Navy. Z USS Constellation odstartovala v 08.30 hod. skupina třiceti pěti letadel prvního "Alpha Strike" (viz vysvětlivky) k útoku proti cílům severně od Hanoje. O stíhací ochranu se staraly Phantomy z VF-92 "Silver Kings", které také jako první obdržely varování o aktivitě MiGů v oblasti letiště Kep. Z toho odstartovaly čtyři MiGy-21 a jednoho z nich srazila v 09.58 hod. raketa AIM-9 vystřelená z Phantomu F-4J od VF-92 posádkou tvořenou pilotem Lt. Curtem Dosem a jeho WSO LCDR. Jamesem McDevittem. Byl to první sestřel dosažený toho dne. Šestnáct letounů 388. TFW z Koratu se nad severním Vietnamem objevilo o hodinu později. Jejich cílem byla železniční skladiště v Yen Vienu. Phantomy 8. TFW měly zatím laserem naváděnými pumami zaútočit na Doumierův most v Hanoji. Stíhací ochranu tvořily Phantomy od 555. TFS/432. TRW "Triple Nickel" z U Dornu. Po přeletu Červené řeky zaregistrovali Američané asi 20 MiGů. První odpálila raketu Sparrow do jedné ze skupinek rychle se přibližujících Severovietnamců posádka 1stLt. Johna D. Markle a Capt. Stephena D. Eavese. Vzápětí poté opustil Sparrow i pylon Phantomu pilotovaného Maj. Robertem A. Lodgem a Capt. Robertem C. Locherem. Útok byl úspěšný a rakety zasáhly první dva z čelně útočících MiGů-21. Wingmani obou sestřelených jedenadvacítek také odpálili své rakety, ale ty své cíle netrefily. Oba MiGy pak proletěly kolem první dvojice Phantomů a jeden z nich byl vzápětí sestřelen dvěma AIM-7 odpálenými pilotem Capt. Richardem S. Ritchiem a WSO Capt. Charlesem B. DeBelluvem, budoucími prvními esy USAF v Namu, letícími na Phantomu F-4D. Zatímco Ritchiův MiG v plamenech klesal k zemi, pokoušel se Maj. Lodge dostat za ocas posledního letícího MiGa. Lodge zcela zaujatý bojem pravděpodobně již nespatřil čtyři Shenyangy F-6, které se z ničeho nic objevily na scéně. Eso 925. stíhacího pluku, kapitán Le Thanh Dao, nedal Phantomu žádnou šanci. Ze smrtelně zasaženého a hořícího Phantomu, prošpikovaného zásahy tří kanonů 23-2 ráže 23 milimetrů Daovy devatenáctky, se podařilo katapultovat pouze kapitánu Locherovi, který byl posléze zachráněn po dvaceti třech dnech pobytu v džungli. Největší bitva ale nad severním Vietnamem proběhla až odpoledne. Cílem útoku druhého "Alpha Strike" US Navy bylo překladové nádraží v Hai Duongu. Třicítka útočných letadel byla napadena dvaceti čtyřmi MiGy. První sedmnáctku dostala Sidewinderem ve 14.00 hod. posádka Phantomu F-4J od VF-96 "Fighting Falcons" ve složení Lt. Michael J. "Matt" Connelly a Lt. Thomas J. J. Blonski. Téměř vzápětí srazili Connelly s Blonskim opět raketou AIM-9 další sedmnáctku, pokoušící se dostat ke Corsairům nalétajícím na pozemní cíl. V téže chvíli blíže k Hanoji probíhající souboj mezi Phantomy od VF-51 z USS Coral Sea a MiGy skončil jednou sestřelenou sedmnáctkou a jedním Phantomem. Za Američany skórovali pilot Lt. Kenneth L. Cannon a jeho WSO Lt. Roy A. Morris. Zatímco nad jejich hlavami probíhala zuřivá bitva, Randy Cunningham se svým GIBem Willie Driscollem útočili na stanoviště protiletadlových děl, což byl ten den jejich prvořadý úkol. Při odletu od cíle byl Cunningham svým wingmanem upozorněn na MiGy-17, jež je pronásledovaly. Energickou bojovou zatáčku, kterou Cunningham se svým Phantomem v tu chvíli provedl, nedokázaly příliš rychle letící MiGy napodobit, Američany přeletěly, a ocitli se tak přímo před pípajícími hlavicemi Sidewinderů. Vzápětí na to jedna ze sedmnáctek doplatila. Čas sestřelu: 14.01 hod. Po tomto vítězství Cunningham s Driscolem vystoupali do výšky 4500 metrů, právě včas, aby pod sebou uviděli tři Phantomy snažící se rozbít "ohnivé kolo" osmi MiGů. Cunningham dostal šanci poté, co se jeden Phantom oddělil od ostatních a začal se vzdalovat pronásledován dvěma MiGy-17 a dvěma MiGy-21. Za celým odlétajícím procesím se okamžitě spustil Cunninghamův F-4J. Dvě minuty po předcházejícím sestřelu skórovala posádka tento den podruhé. Po objevení se dalších čtyř MiGů-21 Američané raději své Phantomy obrátili nad Tonkinský záliv. Tam ale čekal na Cunninghama s Driscollem poslední protivník. Osamocený, zelenými skvrnami pomalovaný MiG-17 se jejich Phantomu ani na okamžik nezalekl. Naopak. Ihned zaútočil. "Byl to nejlepší pilot, se kterým jsem měl kdy co činit," vzpomíná poručík Cunningham na souboj se zeleně maskovanou sedmnáctkou. Po vyčerpávajícím manévrovém boji byla ve 14.08 hod. neodbytná sedmnáctka sestřelena posledním Sidewinderem, který měli oba Američané k dispozici.* 10. května sestřelili Američané 11 severovietnamských MiGů při ztrátě dvou Phantomů. Celých 8 MiGů mají na kontě piloti US Navy. Stíhači USN dosáhli během operace "Linebacker" při soubojích se severovietnamskými MiGy díky výcviku ve škole vzdušného boje The US Navy Fighter Weapons School (zvané "Top Gun") impozantního poměru sestřelů 12,5 : 1. Pro srovnání, stíhači USAF dosáhli poměru 2,7 : 1. Faktem zůstává, že severovietnamští piloti se po masakru z 10. května pouštěli do soubojů se světle šedivými Phantomy US Navy velice neradi a výjimečně. Při "Linebackeru" docílili američtí piloti značné přesnosti zásahu pozemních cílů díky nově používaným, laserem naváděným bombám Mk. 84 a Mk. 113. Rozptyl dopadu bomb se snížil z 90 až 120 metrů na 3 až 4 metry. Například 13. května byl těmito pumami svrženými ze čtrnácti letounů F-4 konečně zničen most přes řeku Song Ma u Thanh Hoa. Most Ham Rong od 3. dubna 1965, kdy byl poprvé napaden, do 13. května 1972 celkem úspěšně odolával útokům, prováděným řízenými leteckými protizemními raketami Bullpup AGM-12, 1360 kg bombami a pomocí televizních kamer řízenými pumami Welleye, a občasné poškození tohoto železobetonového kolosu stálo USA 8 letounů sestřelených a přes 70 letounů poškozených děly protivzdušné obrany mostu. Do konce května zničili piloti 8. TFW laserem naváděnými pumami 22 nejdůležitějších severovietnamských mostů, do čehož jsou zahrnuty i všechny mosty na komunikacích mezi VDR a ČLR. Rovněž znovuzprovozněný Doumierův most v Hanoji mohli Severovietnamci začít opět opravovat. Mezi další úspěchy nové zbraně patřilo vyřazení hydroelektrárny Lang Chi na Rudé řece, postavené Rusy 90 kilometrů severozápadně od Hanoje. Tato elektrárna kryla 75 % hanojské spotřeby elektrické energie. 10. června svrhly Phantomy na hlavní elektrárenskou budovu o rozměrech 18 Ř 35 metrů 12 pum Mk. 84 a zaznamenaly samé přesné zásahy. Během května provedla americká letadla nad územím VDR na 6000 bojových letů. V červnu a červenci intenzita náletů kvůli špatnému počasí v období monzunů poněkud poklesla (v tomto počasí se uplatnily hlavně Intrudery vybavené systémem LORAN), ale v srpnu se americká letadla nad VDR objevila opět ve více než 6500 případech.* 12. května oznámila saigonská vláda své rozhodnutí rozšířit odvodovou hranici od 17 do 43 let. Krok vlády byl mezi obyvatelstvem přijat s pochopením. Od začátku ofenzivy docházelo k masovému a spontánnímu vstupu Jihovietnamců do řad domobrany nebo armády. Mezi obyvatelstvem se pořádaly peněžité sbírky, byla darována krev a stavěly se ubikace pro uprchlíky. Situace v zemi byla velice vážná. An Loc například odolávalo již měsíc s vypětím všech sil komunistické přesile. 85 % městské zástavby se nacházelo v troskách, zničeno raketami a dělostřelectvem. Ulice byly zataraseny vraky komunistických tanků, kterým se při četných útocích podařilo dostat se do města, kde byly obránci zničeny. Ale ARVN již začala proti územím obsazeným komunisty podnikat i ofenzivní akce. V polovině května tak například vrtulníky USMC přepravily několik jihovietnamských jednotek do oblasti města Hai Dang, asi 50 kilometrů severně od Hue, kde se střetly s oddíly NVA. Souběžně s tímto útokem překročil oddíl jihovietnamské námořní pěchoty řeku My Chanh a při střetnutí s překvapenými Severovietnamci zlikvidoval 170 komunistů a 3 tanky PT-76. Poté Jihovietnamci opět ustoupili za řeku, odnášejíce s sebou 19 svých zraněných. Do bezpečí přivedli námořní pěšáci také skupinu civilistů, které nalezli v nejrůznějších úkrytech na území okupovaném NVA. Do oblasti připlula 8. května absolvovat další bojový turnus americká letadlová loď USS Saratoga, jejíž letadla začala okamžitě útočit na pozice komunistů okolo obleženého An Locu. Kromě Saratogy brázdilo v této době vody Tonkinského zálivu a Jihočínského moře ještě dalších pět mateřských letadlových lodí 7. flotily USA: USS Midway, USS Constellation, USS Kitty Hawk, USS Coral Sea a USS Hancock. V době podpisu pařížských dohod to byly USS Ranger, USS Midway, USS America, USS Enterprise a USS Oriskany. Koncem května provedla jihovietnamská námořní pěchota v provincii Quang Tri další překvapující útok. 2000 Jihovietnamců se za podpory letadel a vrtulníků 7. flotily vylodilo na pobřeží této nejsevernější provincie a zaútočilo na nepřítele 16 kilometrů za jeho liniemi. Během útoku, trvajícího 14 hodin, zničila námořní pěchota mimo jiné skladiště pohonných hmot a střeliva. Na Centrální vrchovině se obráncům města Kon Tum podařilo odrazit další z útoků NVA. Počátkem června překročila DMZ další divize NVA a posílila severovietnamské pozice v provincii Quang Tri. Do An Locu konečně dorazily čelní jednotky toužebně očekávaných posil, které se nyní již do naprosto zničeného města snažily řadu dní probojovat podél silnice č. 13. Mluvčí amerických sil ve Vietnamu prohlásil, že od začátku ofenzivy "Easter Invasion" 30. března padlo v jižním Vietnamu na 50 000 komunistů. K tomuto číslu přispěli i obránci města Kon Tum, kteří během dvanácti dní divokých severovietnamských útoků zabili 5700 útočníků. V polovině června ARVN konečně prolomila blokádu An Locu, když se do města probojovaly hlavní síly jednotek vyslaných městu na pomoc. Z An Locu tak mohly být staženy prořídlé jednotky 5. divize ARVN, jež za cenu značných ztrát město bránily 96 dní. Z oblasti je evakuovaly americké a jihovietnamské vrtulníky. Jejich pozice zaujali vojáci 18. divize ARVN. NVA ale v intenzivním ostřelování města nehodlala polevit a při jednom z dělostřeleckých přepadů zahynul zástupce amerického velitele saigonské oblasti, brigádní generál Arthur Tallman. Stal se tak osmým americkým generálem, který padl ve válce v jihovýchodní Asii. Koncem června začala ARVN konečně podnikat cílevědomější protiútoky i do provincie Quang Tri. Poslední červnový týden zaútočilo na komunisty okupovanou provincii 20 000 jihovietnamských vojáků. Se vší rozhodností vedeného útoku se účastnila hlavně námořní pěchota a výsadkáři, které podporovaly obrněné jednotky, letectvo i dělostřelectvo. Postup na sever probíhal dvěma směry. Výsadkáři postupovali v západní, hornaté části provincie, zatímco námořní pěchota útočila podél pobřeží. Operační prostory obou formací oddělovala silnice č. 1. Během druhého dne protiofenzivy se dva prapory ARVN pomocí vrtulníků přesunuly do týlu NVA, asi 14 kilometrů severovýchodně od Quang Tri, a zahájily postup na město. Dva týdny od zahájení akce se postup vládních vojsk poněkud zpomalil. Jihovietnamci se jen s velkými obtížemi probíjeli přes silně opevněné a bráněné pozice NVA. Ztráty na obou stranách narůstaly značným tempem. V Tonkinském zálivu se zatím rozhořela další bitva. Kvůli zaminování přístavů a pobřežních vod začal severní Vietnam pro převážení nákladu z lodí kotvících na volném moři mimo minová pole používat menší lodě s malým ponorem. Americká letadla a vrtulníky přelétající v malé výšce podél severovietnamského pobřeží podnikaly na tato plavidla štvanice a potápěly je. Celá akce nesla krycí název: operace "Marhuk" (Marine Hunter-Killer). Mimo jiné se jí účastnilo i sedm AH-1J z MHA 369, startující z paluby USS Denver, kam byly převeleny 10. června. Posádky Sea Cober se soustředily na decimování lodního provozu zejména v prostoru kotviště Hon La. Mezi úkoly posádek vrtulníků patřilo kromě útoků na lodě a jiné cíle i provádění průzkumných letů, fotografování výsledků dosavadních útoků a provozu v daných oblastech i navádění útočných letadel na vyhledané a lokalizované cíle. Bojový křest při operaci "Marhuk" prodělaly Sea Cobry 22. června, kdy byla dvojice těchto vrtulníků, sledujících čilý ruch kolem čínské nákladní lodi, ostřelována ze břehu. První úspěch si posádky Sea Cober připsaly 1. července, kdy potopily tři džunky a dalších jedenáct vážně poškodily. Zároveň bylo zničeno hnízdo 12,7 mm kulometu. Týden poté byly AH-1J poprvé ostřelovány raketami SA-7. Sea Cobry vzlétaly také k nočním akcím, při kterých značkovaly cíle pro dělostřelce z lodí 7. flotily. Na počátku posledního červencového týdne osvobodila ARVN v provincii Binh Dinh dvě okresní města, Bong Son a Tam Quan, a koncem týdne vyhnali jihovietnamští vojáci komunistické okupanty i z třetího okresního města Hoai An. V bojích o městskou pevnost v Quang Tri zatím výsadkáři utrpěli značné ztráty a museli být vystřídáni námořní pěchotou. 30. července ráno vypálili komunisté asi 70 raket na základnu Bien Hoa. Explodující rakety zabily dvě osoby a 39 jich zranily. Byl to nejtěžší útok na Bien Hoa v dosavadním průběhu války. 2. srpna vystřelili komunisté 38 raket proti Da Nangu. Palba se soustředila hlavně na americkou základnu, která byla domovem 3. praporu 21. pěšího pluku, poslední americké pozemní jednotky USA v jižním Vietnamu. Rakety zabily jednoho Američana a dalších 20 zranily. Čtyři rakety dopadly do obytných čtvrtí města, kde zabily nebo zranily dalších pět osob. V Quang Tri se počátkem srpna urputně bojovalo o každý dům. 2000 jihovietnamských námořních pěšáků zahájilo útok na poslední baštu komunistů v západní části města. 11. srpna USA oficiálně ukončily účast svých pozemních jednotek na bojových operacích stažením své poslední jednotky: 3. praporu 21. pěšího pluku 196. pěší brigády z Da Nangu z bojového pásma. Vůbec poslední bojovou akcí amerických pěšáků v Namu byla hlídka několika vojáků 21. pluku v oblasti ležící 8 mil západně od Da Nangu. Hlídkující vojáci opustili základnu 5. srpna, a když se o čtyři dny později vraceli, mohli s úlevou konstatovat, že na nepřítele nenarazili. Pro ně tedy už konečně válka také skončila. Poslední operační "ztrátou" pěšáků ve Vietnamu tak bylo pouze zranění dvou členů patrolující jednotky. Zranění ale neměly na svědomí nepřátelské kulky nebo střepiny, nýbrž pasti a nástrahy. 17. srpna se do akce v Tonkinském zálivu opět vrátily Sea Cobry od MHA-369, z operace "Marhuk" přechodně stažené počátkem srpna.* Těžiště jejich úkolů nyní spočívalo ve značkování cílů pro děla amerických válečných lodí, včetně devíti děl ráže 406 mm hlavní výzbroje bitevní lodi USS New Jersey. Největší akcí tohoto charakteru bylo zničení velkého skladiště munice, umístěného 6 km od pobřeží. Od konce září vzlétaly Sea Cobry k bojovým misím s podvěšenými raketami Zun~i ráže 127 mm. Bojové lety Sea Cober byly ukončeny 30. prosince (do té doby vykonaly AH-1J v rámci operace "Marhuk" 759 letů), a tím byla uzavřena kapitola bojového nasazení vrtulníků USMC ve vietnamské válce.** 26. srpna sestřelil Nguyen Duc Soat, eso 927. stíhacího pluku, F-4 od VMFA-232 "Red Devils", jediný letoun, o který ve vzdušných bojích nad Vietnamem USMC přišlo. Již o několik dní později mariňáci pasivní skóre ze vzdušných soubojů vyrovnali. 11. září docílila jediného sestřelu pro USMC posádka Phantomu od VMFA-333 "Shamrocks". Major Lee T. "Bear" Lasseter a kapitán John D. "Lil John" Cummings sestřelili raketou AIM-9G při manévrovém boji 300 metrů nad zemí MiG-21. 28. září pak protivzdušná obrana VDR sestřelila v prostoru letiště Yen Bar, 130 kilometrů severozápadně od Hanoje, taktický bombardér F-111 Aardvark. Aardvarky z 429. TFS a 430. TFS, obě spadající pod 347. TFW, se v září přesunuly na letiště Takhli v Thajsku a na vietnamském bojišti procházely zkouškami. Přes všechny problémy nového typu se F-111 ukázaly velice účinnou zbraní a výborně obstály zejména při akcích "lone wolf missions". Jednalo se o přesné útoky vedené z přízemní výšky za jakéhokoliv počasí či denní doby malým počtem letadel nebo i jediným strojem. "Lone wolf missions" byly do této doby doménou Intruderů. V září provedlo americké letectvo operaci "Prime Choke", při níž byly na vietnamské straně hranice mezi VDR a ČLR opět napadány a ničeny mosty a komunikace. Po zaminování přístavů to byla jediná cesta, po které mohla být VDR zásobována. 11. října pak byla v Hanoji americkými pumami zasažena francouzská ambasáda. V budově zahynulo pět zaměstnanců, zraněn byl i albánský diplomat, který právě na půdě velvyslanectví pobýval, a vážné zranění utrpěl i sám velvyslanec Pierre Susini. Ten o devět dní později svým zraněním podlehl. 23. října byly veškeré americké letecké akce nad 20. rovnoběžkou opět zastaveny. Přes probíhající boje oznámila počátkem září Korejská republika, že v prosinci začne z jižního Vietnamu stahovat první ze svých 38 000 vojáků. Celý odsun byl rozvržen na dobu šesti měsíců a svůj krok jižní Korea zdůvodnila podstatným zvýšením bojeschopnosti ARVN. Paradoxně měla ARVN během "Easter Invasion" značné problémy s obranou své země, a nebýt americké letecké podpory, nebyla by určitě schopna odolávat dlouho. Zatím byla v reakci na probíhající boje v rámci jihovietnamské armády vyčleněna jednotka o síle 10 000 mužů, určená čistě k obraně Saigonu proti možným útokům komunistů. Ve stejném období, tedy počátkem září, napadli komunisté v deltě Mekongu, asi 70 kilometrů na jih od Saigonu, raketami a minomety základnu 9. divize ARVN. Při odrážení následného pozemního útoku utrpěli vládní vojáci citelné ztráty. Na severu zaútočila NVA na okresní město Tien Phuoc a 6. září byla ARVN nucena po těžkých bojích město vyklidit. V pátek 14. září odpoledne dobyla jihovietnamská námořní pěchota historickou pevnost v centru Quang Tri, kterou NVA držela 138 dní. Námořní pěšáci se do pevnosti probojovali poté, co americké bombardéry zničily část hradeb pomocí laserem naváděných pum. Touto akcí se Quang Tri opět dostalo plně pod vládní kontrolu. Mezi městem a DMZ ale stále ještě zůstávalo třicetikilometrové pásmo okupované komunisty. Osvobozené Quang Tri osobně navštívil prezident Thieu, aby poděkoval a vyslovil pochvalu vojákům, kteří město komunistům vyrvali z rukou. Thieu dále sdělil, že situace v zemi se celkově zlepšila natolik, že nepožádá parlament o prodloužení lhůty, kdy směl rozhodovat sám, zaštítěn zvláštními pravomocemi. Ty mu parlament udělil pod tlakem "Easter Invasion" na dobu šesti měsíců a tato lhůta měla vypršet koncem listopadu. Od poloviny září provedli Severovietnamci několik ofenzivních akcí. V provincii Quang Ngai se jim podařilo obsadit město Ba To. Americké letectvo zaminovalo řeky a kanály na severu provincie Quang Tri, včetně hraniční řeky Ben Hai, aby zamezilo přísunu vojenského materiálu NVA ze Severu nebo ho alespoň zpomalilo. Situaci v zemi sice rozhodně nešlo označit za stabilizovanou, ale kompaktní severovietnamská ofenziva, mnohem nebezpečnější a mnohem lépe naplánovaná a provedená než ofenziva "Tet" před osmi lety, se nyní již rozpadla na občasné střety vládních vojáků se Severovietnamci. V této fázi se již dala považovat za prakticky ukončenou. Je nesporným faktem, že komunisté dosáhli při "Easter Invasion" nemalých územních zisků, i když se tak stalo za cenu značných ztrát na živé síle i bojové technice. I když ARVN určitou část okupovaného území v následujícím období přechodně osvobodila, komunisté se rázem ocitli ve strategické výhodě a v budoucnu jí plně využili. Při projevu na shromáždění asi 10 000 studentů činných v různých složkách domobrany nebo rozličných provládních organizacích reagoval v polovině října prezident Thieu na situaci v zemi a na právě probíhající jednání v Paříži. Prezident tehdy řekl: "Dosáhneme míru jedině vojenským vítězstvím. Budeme muset komunisty vymýtit do posledního muže, než budeme mít mír. V Laosu mají vládu složenou ze tří složek a ztratí zemi. Kambodžané se pokusili zachovat neutralitu a také ztrácejí zemi. Žádná koalice, žádná neutralita, žádné územní zisky komunistům a žádná činnost komunistů v jižním Vietnamu!" Tato slova sice velmi přesně charakterizovala situaci v jihovýchodní Asii, ale bohužel v této době měl jeho hlas již jen pramalou váhu. Vysoká politika se nehrála při přestřelkách v džungli nebo na ulicích rozstřílených měst. A tak se Jihovietnamci mohli jen pokoušet odvrátit pohromu, jež v té době byla již nevyhnutelná. Problém Vietnamu pálil Ameriku již příliš dlouho, a tak byla Thieuovi přisouzena role pouhého pasivního diváka a podobné projevy sice mohly povzbudit bojového ducha národa, ale vytčeného cíle nemohlo být dosaženo. Nyní již ne. Bylo iluzorní se domnívat, že se komunisté vzdají možností, které se jim odchodem Američanů otevřely. Tato skutečnost se projevila při politických jednáních i na bitevním poli, kde dávali komunisté ostentativně najevo, že s nějakým jednáním s legitimní vládou vůbec nepočítají, a neustále vyhledávali střety s jihovietnamskou armádou. Stále arogantněji se chovaly i delegace VDR a Viet Congu v Paříži. V nenávratnu zmizely doby, kdy agresivní Westmorelandovy ofenzivní akce bez milosti srážely komunisty na kolena a kdy i v Hanoji vznikaly vážné pochybnosti o smyslu setrvávat ve válce. V říjnu Viet Cong pronikl až do blízkosti 14 kilometrů od Saigonu a obsadil několik vesnic ležících na silnici č. 13. Obyvatelstvo před komunisty uprchlo. Koncem října docházelo ke srážkám ve vzdálenosti pouhých 10 kilometrů od hlavního města. Za této situace zašel Thieu již tak daleko, že vyjádřil ochotu přistoupit na příměří, pokud by se vztahovalo na všechny čtyři indočínské země a bylo by mezinárodně zaručeno. Další podmínkou bylo stažení NVA do VDR, a ne pouze do Laosu a Kambodže, odkud mohly Vietnamskou republiku libovolně napadat. Rozhodně ale odmítl možnost prozatímní vlády, složené ze tří složek. Označil tento návrh za plán, který v jeho konečné fázi předpokládá úplné převzetí moci v jižním Vietnamu komunisty. Zato ale nabídl svou rezignaci na úřad prezidenta, pokud by měl jistotu, že ve Vietnamu dojde k trvalému a řádnými dohodami garantovanému míru bez nebezpečí, že Vietnamská republika padne do rukou komunistům. Z Myrtle Beach AFB v Sarcramentu se v říjnu na základnu Takhli přenesl 354. TFW složený z 353., 355. a 356. TFS. Výzbroj tohoto křídla tvořily letouny A-7 Corsair II, první letouny toho typu patřící USAF ve Vietnamu. Hned jejich první akce u My Thachu pomohla vyprostit 250 jihovietnamských vojáků z obklíčení 48. pluku NVA. Corsairy společně s vrtulníky útočily na komunistická postavení šest hodin a teprve poté se otřesení komunisté od lákavé kořisti stáhli. Naopak na místě zanechali většinu své výzbroje i výstroje. 23. listopadu se u Da Nangu odehrála nejrychlejší záchranná akce, jaká za celou dobu války proběhla. Posádka hlídkujícího Kamanu HH-4F, pilotovaném 1st/Lt. B. Lathamem, zachytila nouzové vysílání pilota zasaženého letounu OV-10 Bronco, letícího se svým vážně poškozeným strojem k základně. Po chvíli muži ve vrtulníku uviděli, jak hořící Bronco dopadlo na zem několik set metrů před jejich vrtulníkem. Do rýžoviště se zatím na padáku snášel jeho pilot. Na zem dosedl "Pedro" zároveň s pilotem, který okamžitě naskočil na palubu. Celá akce trvala 38 vteřin. Zatím se USA snažily causu Vietnam co nejrychleji uzavřít. Po nedávno provedené operaci "Linebacker" byl Henry Kissinger optimistou a koncem října, po návratu z jižního Vietnamu, prohlásil, že mír je "na dosah ruky". Bylo to ale přehnaně optimistické tvrzení. 9. prosince krátce před 08.00 hod. ráno dopadly na Saigon a základnu Tan Son Nhut další rakety. Devět osob bylo zabito a 54 zraněno. Jihovietnamské dělostřelectvo a letectvo reagovalo okamžitě. Zatímco jihovietnamské dělostřelecké baterie chrlily salvu za salvou, odstartovaly ze základny Tan Son Nhut vrtulníky a bitevní letouny VNAF a zaútočily na oblast, odkud byly rakety vystřeleny. Hlídky později na místě nalezly těla dvaceti pěti komunistů zabitých odvetným úderem. 13. prosince došlo k dalšímu přerušení mírových rozhovorů. Čtyři dny poté vydal Výbor náčelníků štábů rozkaz k dalším leteckým útokům proti cílům nacházejícím se v oblasti Hanoje a Haiphongu. Před nedávnem provedené nálety nedokázaly Hanoj přinutit k serióznímu jednání a k uzavření míru, i když se vlivem intenzivní letecké kampaně podařilo omezit severovietnamský import o 20 %, což spolu s účinky náletů na jihu a neústupným odhodláním Jihovietnamců ubránit se pomohlo oslabit a posléze téměř zcela utlumit severovietnamskou ofenzivu. Teď se Američané rozhodli přivést Severovietnamce k rozumu důraznějšími prostředky. Tíha bombardování VDR nyní ležela na obřích B-52 startujících ze základen U Tapao v Thajsku a z Guamu. U Tapao hostilo B-52 ze 307. SW a 4 258. SW a Andersen AFB na Guamu obývaly B-52 od 7. BW a 43. SW, které na Guam přelétly až v dubnu 1972, dále Stratofortressy od 320. BW, 454. BW a konečně 4 133. BW (Provisional). Ze 6500 kilometrů vzdálené základny Andersen na Guamu startovalo 75 % z bombardérů B-52 útočících proti Severu, přičemž Stratofortressy verze G bombardovaly převážně slaběji chráněné cíle v okolí Haiphongu. Tyto mise trvaly kolem osmnácti hodin. O průzkum nad Severem před akcí i po ní se postaraly U-2 z 99. SRS bázující na základně U Tapao. Tyto lety se konaly pod krycím názvem "Olympic Torch". Již první nálet operace "Linebacker II", provedený 18. prosince, vyřadil z provozu letiště Kep, Hoa Lac a zničeno bylo také několik továren. Půl hodiny před objevením se prvních B-52 zaútočily na hnízda raket SAM, pozice protiletadlových děl a letiště samotná letouny F-111 a A-6. Během vlastního náletu těžkých bombardérů pak aktivní radary jako obvykle napadaly specializované "divoké lasičky". Proti nalétávajícím bombardérům odpálila severovietnamská protivzdušná obrana přes 250 SAMů, ale sestřelit se jí podařilo pouze tři letadla. Když ale Američané během následujících tří dnů ztratili dalších osm B-52 a celý podnik se začal nepříjemně prodražovat, nemluvě o ztracených posádkách, byli nuceni změnit taktiku náletů Stratofortressů.* B-52 začaly útočit z různých směrů a výšek, a navíc byly ve zvýšené míře nasazeny prostředky radioelektronického boje. Začal se již také projevovat nedostatek SAMů, kterými protivzdušná obrana VDR střílela ve velkých salvách, "naslepo", nekoordinovaně a bez navádění radary, které se jejich obsluhy bály používat kvůli hrozbě slídících "divokých lasiček". 23. prosince odpálili Severovietnamci pouhé čtyři SAMy a 24. prosince čtrnáct. 20. prosince byla v haiphongském přístavu zasažena polská loď Conrad, na jejíž hořící palubě zahynuli tři polští námořníci a pět jich bylo zraněno. Ve stejný den se vůbec poprvé stalo terčem náletu i hanojské mezinárodní letiště Gia Lam. Během vánočních svátků vyhlásili Američané třicetišestihodinovou přestávku v bombardování a B-52 se nad svými cíli opět objevily až 26. prosince ve 22.30 hodin. Během čtvrthodiny svrhly čtyři desítky trojčlenných rojů obřích bombardérů, letících v sedmi vlnách, svůj smrtonosný náklad na deset cílů. Zcela zničeny byly například železniční překladiště v Thai Nguyenu a Haiphongu nebo elektrárna v Hanoji. Proti "pevnostem" vystřelili Severovietnamci ještě posledních 68 SAMů a dvě z nalétávajích B-52 se jim podařilo sestřelit. To již ale bylo vše. Cílevědomě deptaná a ničená protivzdušná obrana VDR inkasující úder za úderem se již na nic víc nezmohla. Proti Američanům v následujících několika dnech nevzlétla už ani jediná raketa. 30. prosince byly veškeré lety nad 20. rovnoběžkou opět zastaveny. Celkem ztratili Američané při operaci "Linebacker II", trvající od 18. prosince do 29. prosince, 15 bombardérů B-52 verzí D a G (bez použití prostředků radioelektronického boje byly ztráty mezi B-52 odhadovány na 75 až 100 strojů), dále dva doprovodné F-4 a dva F-111. Ze 32 severovietnamských MiGů, kterým se podařilo odstartovat, sestřelily doprovodné Phantomy čtyři. Dvěma sestřely útočících MiGů-21 se mohli pochlubit i střelci z B-52D od 307. SW bázující na základně Utapao. SSgt. Samuel O. Turner sestřelil svůj MiG již 18. prosince a A/C. Albert E. Moore docílil stejného úspěchu 24. prosince. Během jedenáct dní trvající operace "Linebacker II" vykonaly B-52 více než 1000 bojových letů a na severní Vietnam dopadlo 20 000 tun bomb. Severní Vietnam uvedl, že při amerických náletech přišlo o život 1313 obyvatel.* Ničivé bombardování sice ve světě vyvolalo obvyklou vlnu pobouření, nicméně svůj účel splnilo. Teprve poté se 8. ledna 1973 komunisté vrátili k jednacímu stolu a dvojice Kissinger - Le Duc Tho se snažila definitivně nalézt konečné řešení vietnamské krize, tentokrát už bez zbytečných průtahů ze strany Severu. 15. ledna ukončily USA jako gesto dobré vůle veškeré akce nad VDR.* O dvanáct dní později podepsali v Paříži zástupci všech čtyř zúčastněných stran dlouho očekávanou, a přesto obávanou smlouvu o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. "Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu" byla podepsána 27. ledna 1973 v 11.00 hod. v budově bývalého hotelu Majestic na pařížské třídě Kléber. Dohodu a přiložené protokoly podepsali ministři zahraničí: za USA William Rogers, za Vietnamskou republiku Tran Van Lam, za VDR Nguyen Duy Trinh a za Viet Cong "ministr" Nguyen Thi Binh. Thieu nedostal na vybranou. Buď bude s dohodou souhlasit a může i nadále počítat s podporou, nebo USA stejně podepíší bez něj, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Protože jihovietnamská delegace pochopitelně odmítla tzv. prozatímní revoluční vládu Viet Congu uznat, všechny zmínky o ní byly včleněny do dvoustranné verze dohody, podepsané později pouze USA a VDR. Zastavení palby formálně vstoupilo v platnost 28. ledna v 08.00 hodin saigonského času a USA se zavázaly odsunout všechny své jednotky do šedesáti dnů od tohoto data. Před podepsáním dohod provedla ARVN několik akcí proti "Železnému trojúhelníku", který nyní více než kdy předtím znamenal smrtelnou hrozbu pro Saigon. Ve středu 24. ledna, kdy vešla ve známost zpráva o blížícím se aktu podepsání dohody o příměří, bylo na území jižního Vietnamu hlášeno ještě 95 vesměs minometných a raketových útoků provedených Severovietnamci během uplynulých 24 hodin. Americká letadla proto stále pokračovala v bojových letech na podporu ARVN. Ještě 26. ledna si komunisté neodpustili přepad Bien Hoa. Na základnu dopadlo 22 raket, jejichž exploze zabily jednoho Američana a 21 dalších zranily. 27. ledna, v den podepsání dohod, bylo v jižním Vietnamu v důsledku bojové aktivity komunistů zabito 375 vojáků obou stran. 28. ledna byly z území Vietnamské republiky staženy vrtulníky americké 1. Aviation Brigade (až do 23. ledna trvaly operační lety strojů 57. AHC) a následujícího dne opustily Vietnam Hueye 57. MD(HA), jednotky, která ač sama nebojová, prošla celou cestu americké vojenské angažovanosti v tomto konfliktu. 28. ledna 1973 v 08.00 hod. ráno se po celém jižním Vietnamu, s výjimkou oblastí pod severovietnamskou nadvládou, rozezněly zvony, sirény a gongy v pagodách a z pouličních tlampačů se ozvala hymna Vietnamské republiky. Na jednu minutu byl zastaven veškerý provoz. Thieu v hodinovém projevu přenášeném rozhlasem i televizí poděkoval šesti spojeneckým zemím za pomoc v těžkých dobách komunistické agrese. Prezident dále připomněl, že podepsání příměří ještě neznamená mír. Je to jen první krok k míru. Měl k takto formulovanému prohlášení pádné důvody. Během noci na 28. ledna totiž Severovietnamci vyvolali 334 incidentů, podnikli 158 raketových či minometných útoků a ještě 90 minut před zahájením příměří vypálili 9 raket na Tan Son Nhut, kde zahynul jeden Vietnamec a dalších 20 bylo zraněno. Těžké boje navíc probíhaly o Tay Ninh, které se komunisté zoufale pokoušeli dobýt ještě těsně předtím, než příměří vstoupí v platnost. Všechny s fanatickým odhodláním vedené útoky se ale obráncům podařilo odrazit. V severní oblasti provincie Quang Tri vystříleli dělostřelci NVA během 24 hodin od vyhlášení příměří ještě 6000 granátů. V neděli 28. ledna odpoledne přistála na základně Tan Son Nhut první skupina Mezinárodní komise pro kontrolu a dozor (ICCS), mající dohlížet na dodržování příměří a přípravu voleb. 85 indonéských vojáků pod vedením generála A. R. Dharsonoa bylo předvojem 1160členné skupiny, složené z Kanaďanů, Indonésanů, Poláků a Maďarů. Velení ARVN v pondělí 29. ledna oznámilo, že od doby, kdy vešlo příměří v platnost, porušili komunisté klid zbraní ve 480 případech. V bojích se vládním vojákům podařilo vyřadit 1095 komunistů a 55 jich zajali. ARVN zaznamenala 168 padlých a 602 zraněných. Velitel námořní pěchoty, brigádní generál Bui The Lan, jehož vojáci se během "Easter Invasion" významnou měrou podíleli na osvobození Quang Tri a značné části stejnojmenné provincie, navíc do Saigonu hlásil, že NVA zahájila 10 kilometrů jižně od DMZ široce pojatý útok za podpory tanků a těžkého dělostřelectva. Mluvčí inspekčních týmů ICCS reagoval na zprávu lakonickým sdělením, že se na místo incidentu nedostanou dříve než příští den. "Potřebujeme je teď. Severovietnamci zneužívají příměří po celé oblasti!" odvysílal do Saigonu generál Lan podrážděně. Do 30. ledna přišla ARVN při 767 incidentech o 296 vojáků, 115 bylo označeno za nezvěstné a přes 1000 Jihovietnamců bylo zraněno. Zároveň padlo přes 1700 Severovietnamců a 92 jich bylo zajato. Počátkem února ostřelovali komunističtí vojáci vrtulníky inspekčních týmů ICCS, přičemž se jim podařilo zranit jednoho pilota. NVA zároveň začala v nejsevernější části provincie Quang Tri, v oblasti bývalé základny USMC Khe Sanh, kterou nyní ovládala, rozmisťovat baterie SAMů. Jednalo se o pluk raket S-75M Dvina (SA-2). Letiště v Khe Sanh pak severovietnamské letectvo začalo využívat ke startům letadel zásobujících jejich jednotky bojující dále na jihu. USA si sice pospíšily s nevýrazným varováním směřujícím do Hanoje, ale to bylo vše. ICCS nebyla schopna pro odpor zástupců Maďarska a Polska incident vyšetřit. Ve stejnou dobu se na hanojském mezinárodním letišti Gia Lam objevily první americké transportní letouny C-141 Starlifter. 12. února propustil Sever první skupinu 142 amerických válečných zajatců a 14. února se deset prvních propuštěných vrátilo do USA , když v dopravním letadle přistáli na základně Travis v Kalifornii. Celkem se v rámci operace "Home Coming" vrátilo 591 amerických válečných zajatců, z toho tři z Číny. 26. února obklíčil pluk NVA základnu palebné podpory Tong Le Chan, ležící 10 kilometrů od kambodžské hranice a 85 kilometrů severně od Saigonu. Základnu vystavenou neustálému minometnému a dělostřeleckému ostřelování hájil pouhý prapor ARVN. ICCS se pro odpor svých maďarských a polských členů opět odmítla o případ zajímat. Neúnosně se navíc protahovala jednání o výměně válečných zajatců mezi Viet Congem a Vietnamskou republikou. Zatímco mezi NVA a ARVN docházelo k celkem plynulé výměně zajatců, Viet Cong jednání otevřeně a provokativně sabotoval. Jedním z nejčastějších tahů NLF bylo dodávání neúplných seznamů zajatců a po námitkách jihovietnamské strany následoval obvykle demonstrativní odchod zástupců Viet Congu z jednání. V provinciích Quang Tri a Quang Ngai probíhaly pár týdnů po podpisu dohod naprosto regulérní boje. V tomto regionu Severovietnamci příměří ignorovali od samého počátku. Situace vypadala tak, jako by se podle Hanoje závěry dohody podepsané jejími zástupci na sever Vietnamské republiky vůbec nevztahovaly. Snahu Jihovietnamců o nestranné prošetření navíc svou neochotou torpédovali jak zástupci NVA, čemuž se vlasně ani nelze divit, tak i inspekční týmy ICCS, jejichž práci sabotovali zástupci Maďarska a Polska. Situace došla tak daleko, že v polovině března opustil jižní Vietnam kanadský tým Červeného kříže na protest proti neochotě komunistů povolit mu inspekci zajateckých táborů NVA a Viet Congu v komunisty kontrolovaných částech Vietnamské republiky a na území VDR. Kanaďané přiletěli do Saigonu 9. února a hlavní město díky přístupu komunistů k jejich poslání vůbec neopustili. Podle mluvčího týmu byl postoj druhé strany "úplným popřením podmínek dohody o příměří". Do 17. března vyvolali komunisté přes 7000 incidentů. Útoky ale, jak již bylo ve Vietnamu pravidlem, nebyly ani zdaleka vedeny pouze proti vojenským cílům. Svědčí o tom i granát hozený v Deltě komunistickými teroristy do pagody právě při průběhu náboženských obřadů. Exploze zabila 18 vietnamských civilistů a dalších 80 zranila. Navzdory všem provokacím druhé strany propustil jižní Vietnam do konce března 26 508 komunistických zajatců. Výměnou dostal 4 956 vlastních vojáků. 238 komunistů se rozhodlo zůstat na Jihu. V této pohnuté době se vzdal svého úřadu velvyslanec USA v Saigonu Elsworth Bunker, zastávající tento post od roku 1967. Jeho nástupcem byl jmenován bývalý velvyslanec USA v Itálii a Thajsku Graham Martin. K 29. březnu 1973 oficiálně opustily jižní Vietnam všechny bojové jednotky USA. Zůstat mělo pouze 8500 amerických civilistů. Všeobecně se ale soudí, že ve Vietnamu i po 29. březnu zůstalo několik jednotek SEAL, které prováděly diverzní akce v týlu komunistických vojsk až do pádu Saigonu. Tuto domněnku ale zatím nelze s jistotou potvrdit. V dubnu propukla v USA plnou silou aféra Watergate a Amerika měla rázem jiné starosti, a ztratila i poslední zbytky pocitu odpovědnosti za malou zemičku na druhém konci světa. První dubnový týden opustila delegace jižního Vietnamu na protest proti pokračujícímu obléhání základny Tong Le Chan veškerá jednání vojenské komise, tvořené zástupci NVA a ARVN. Tato komise byla ustavena, když zemi opustily spojenecké vojenské jednotky. Jihovietnamci na svou účast rezignovali poté, co šéf jihovietnamské delegace, generál Phan Quoc Than, vznesl u komise ICCS stížnost proti flagrantnímu porušování závěrů pařížské dohody v oblasti jmenované základny a vedoucí komunistické delegace, generál Tuan, se odmítl případného jednání o tomto problému zúčastnit. Tong Le Chan ovšem nebylo jediné. Značnou aktivitu Severovietnamci vyvíjeli mimo jiné i v oblasti měst Hue, Plei Ku a poblíž Cai Lay v Deltě. 7. dubna sestřelili příslušníci Viet Congu dva vrtulníky ICCS. První vrtulník byl sestřelen raketou SA-7, druhý pak zasáhla palba z automatických ručních zbraní a pilot byl nucen nouzově přistát. Při incidentu přišli o život dva Maďaři, jeden Kanaďan, jeden Indonésan, dva američtí a jeden filipínský člen posádky a dva styční důstojníci Viet Congu. Poté co se v Deltě staly terči pro komunistické střelce další dva její vrtulníky, ICCS lety svých strojů dočasně přerušila. Je až s podivem, že svět na události ve Vietnamu dál pohlížel se stoickým klidem a stálé bezprecedentní porušování všech závazků a dohod se až na čestné výjimky nesetkávalo s odsouzením. Nicméně ostudná fraška pokračovala dál. Koncem dubna vyzvala Vietnamská republika VDR ke stažení NVA z jižního Vietnamu. Saigon se v takovém případě zavázal demobilizovat stejný počet vojáků ARVN, jaký by VDR odvelela zpět na Sever. Odpovědí na tuto, pro Jih v podstatě ponižující, nabídku byly jen nové a nové srážky vládních vojáků s komunisty a teroristické útoky proti civilistům. Hanojská propaganda zatím vypouštěla do světa příslib "hodiny osvobození" a nadšenými slovy líčila vymyšlené scény vítání "bojovníků za svobodu" jihovietnamským obyvatelstvem. Světem opěvovaní "osvoboditelé" zatím na Jihu rozdělovali svůj příděl munice stejnou měrou mezi vojáky i civilisty a přízrak komunistického "osvobození" vyháněl z domovů tisíce Jihovietnamců. Exploze nálože odpálené v kině v Tam Ky během filmového představení si vyžádala 20 životů a 30 osob bylo zraněno či zmrzačeno. Na pozice ARVN u Hue dopadla další porce 600 dělostřeleckých granátů a dostalo se i na ubikace ICCS, 40 kilometrů severně od Saigonu. U Cai Lay, 75 kilometrů na jihozápad od hlavního města, padlo při dvou střetech 59 příslušníků NVA a 29 vojáků ARVN. 50 Jihovietnamců utrpělo zranění. Koncem června pak nejméně ve dvou případech narušily v provincii Quang Tri vzdušný prostor Vietnamské republiky MiGy-19 925. stíhacího pluku severovietnamského letectva. Velení ARVN koncem května oznámilo, že během čtyř měsíců od podepsání dohody o příměří padlo v jižním Vietnamu téměř 25 000 vojáků obou stran! Thieu současně komunisty obvinil z toho, že podepsali dohodu o příměří jen proto, "aby se zotavili ze svého vyčerpání a aby se mohli lépe připravit na novou válku". 28. června unesli příslušníci Viet Congu dva kanadské členy ICCS, kteří právě vykonávali inspekční cestu v okolí Xuan Locu. Viet Cong je propustil až po osmnácti dnech vyplněných diplomatickou aktivitou. Šéf kanadského kontingentu ICCS Michael Gauvin označil čin Viet Congu za neuvěřitelný a dále na něj reagoval slovy: "Je to způsob chování, které neočekáváte od někoho, kdo vás pozve, abyste na podkladě jeho žádosti dozírali nad uzavřenou dohodou." Zástupci maďarského a polského kontingentu opět odmítli akci Viet Congu veřejně odsoudit. 17. července zaútočili komunisté na základnu Lai Khe, 26 kilometrů severně od Saigonu. V první fázi vypálili proti základně přes 400 ran z minometů, ale v následujícím pozemním útoku byli odraženi a 50 jich bylo zabito. Další boje probíhaly v okolí města Kon Tum a na pobřeží mezi městy Da Nang a Quang Ngai. Počátkem srpna pak jižní Vietnam opustili průběhem událostí znechucení kanadští členové komise ICCS. Jejich místo zaujal Írán. 18. srpna ukončilo americké válečné námořnictvo v rámci operace "End Sweep" odminování severovietnamských přístavů a Vietnamská republika zůstala ve svém boji definitivně sama. Na druhé straně vykonala delegace VDR v čele s Le Duanem ve dnech 9. až 16. srpna triumfální návštěvu Moskvy. Cíl, o který komunisté tak dlouho usilovali, byl na dosah ruky. Situace Vietnamské republiky nebyla zrovna nejlepší. Pod nadvládou Viet Congu a NVA byly celé rozsáhlé oblasti a komunistické záplavě stála v cestě již jen zrazená a rozčarovaná jihovietnamská armáda. ARVN byla sice již dostatečně vycvičenou, moderní armádou, ale odchod amerických ozbrojených sil z konfliktu zanechal na psychice jihovietnamských vojáků hluboké stopy. Jihovietnamci si snad až příliš zvykli na obrovskou podporu, kterou svým pěšákům poskytovalo americké letectvo a dělostřelectvo, na perfektně fungující systém zásobování a týlové zabezpečení, na informace podávané americkou vojenskou rozvědkou, zkrátka na všechny ty vymoženosti, které se pro ARVN staly nepostradatelnými, ale které si za stávajícího stavu sama nedokázala zajistit. Jihovietnamské bombardování nebylo tak přesné jako americké, dělostřelecká podpora zdaleka nedosahovala potřebné razance a vojáci sami dokázali sice bojovat velmi dobře, ale jen potud, pokud nebyly ohroženy jejich rodiny či pokud nebyli komunisty příliš zatlačováni do defenzivy. Pak velice rychla propadali poraženeckým náladám a množily se dezerce. Tu se projevila veliká chyba Američanů, kteří ARVN v předcházejícím období nedocenili a veškeré důležitější akce podnikali na vlastní pěst, místo aby předávali cenné zkušenosti těm, kterým nyní chyběly. A tak moderně vyzbrojená a vycvičená jihovietnamská armáda paradoxně krok za krokem ustupovala před ne tak dokonale vyzbrojeným a podstatně hůře vycvičeným nepřítelem, který ale nepochyboval o tom, že konečné vítězství je na dosah. V září Vietnamská republika opět obvinila severní Vietnam z neustálého budování letišť a baterií SA-2 na severu provincie Quang Tri. Své tvrzení doložil Saigon leteckými snímky. Koncem měsíce se Severovietnamci o síle tří divizí podporovaných děly a tanky začali soustřeďovat v oblasti 40 až 60 kilometrů severně od Saigonu. Zároveň podnikli útok proti základně Le Minh, ležící 37 kilometrů západně od Plei Ku. Na základnu zaútočilo 2000 komunistů podporovaných tanky a po tvrdém boji ji obsadili. Vláda proti tomuto dalšímu porušení příměří podala protest, ale marně. Saigonu již pomalu začínala docházet trpělivost. 2. října napadly vládní oddíly severovietnamské jednotky v oblasti kambodžské hranice asi 50 kilometrů západně od Saigonu. Zabito bylo na 80 komunistů a 13 jich bylo zajato. ARVN nezaznamenala žádné ztráty, pouze jeden voják utrpěl zranění. Mluvčí jihovietnamské armády současně oznámil, že nyní bude ARVN odvetou útočit po každém porušení příměří. Již následujícího dne zahájila ARVN podporovaná tanky operaci, jejímž cílem bylo znovudobytí základny Le Minh. Současně probíhaly za podpory letectva jihovietnamské protiútoky v provincii Tay Ninh. Aktivita ARVN okamžitě vyvolala protesty komunistů. Listopad začal útokem NVA na předsunuté jihovietnamské základny Bu Bong a Bu Prang, nedaleko kambodžské hranice v provincii Quang Duc. Akce se za podpory dvaceti tanků účastnilo na 2000 komunistických vojáků. NVA nakonec základny po ústupu 400 jihovietnamských obránců obsadila. ARVN je dobyla nazpět koncem měsíce. 4. listopadu zaútočili komunisté 35 raketami na Bien Hoa. Rakety zabily dvě osoby, z toho jedno dítě, a zničily 5 letadel. V reakci na útok podniklo 50 letadel VNAF odvetný úder na soustředění Viet Congu u Loc Ninhu. Koncem listopadu se rozhořely těžké boje v Deltě. Komunisté se zde snažili zmocnit sklizně rýže. "Válka o rýži" trvala během celého prosince. Zároveň s boji v Deltě došlo ke srážkám u Kien Ducu na Centrální vrchovině. Komunisté do města sice pronikli, ale ARVN je z Kien Ducu vytlačila 10. prosince. Nikdo již v jižním Vietnamu po dlouholetých zkušenostech Hanoji nevěřil a Saigon očekával mnohem masivnější nápor ze Severu, než tomu bylo dosud. Vietnamská republika se chystala k bitvě, ve které již nemohla zvítězit. Chabou útěchou, či spíše výsměchem, byl závazek vlád USA a VDR o garanci dodržování zásady práva jihovietnamského lidu na sebeurčení a závazek nevnucování žádných vlastních politických řešení jihovietnamského problému. Hanoj prostřednictvím svých vojáků na území Vietnamské republiky dávala jasně najevo, jak si právo na sebeurčení představuje. POKOŘENÍ JIHU (1974-1975) V neděli 30. dubna 1975, krátce před plánovaným zahájením našich kontrolních cvičení padl Saigon. Seděl jsem bez hnutí před obrazovkou a poslouchal, že jedinými jihovietnamskými vojsky, která dosud kladou odpor, jsou zbytky výsadkářů na letecké základně Tan Son Nhut. Věděl jsem, že boj výsadkářů je beznadějný a že v této chvíli moji přátelé jako Hop, Hao a Hung pravděpodobně bojují do posledního dechu. Vytáhl jsem láhev whisky a opil jsem se. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Na polních letištích a kolem proviantních skladišť, tam všechno, co nešlo do starého železa nebo se nerozkradlo - letouny, nákladní auta, tanky, potraviny, stany, ty nespočetné parafernalie vědecky vedené války -, časem pohltí nenasytná zeleň džungle. Bude to, jako bychom tam nikdy ani nebyli. Eric Lambert Schylovalo se ke konečnému dramatu. Po odchodu Američanů byla jihovietnamská armáda silnější než kdykoliv předtím. Značnou bojovou sílu ale jihovietnamská armáda představovala pouze na první pohled. Elitní bojové útvary si sice nadále zachovávaly vysokou bojovou morálku, ale totéž nešlo říct o řadových jednotkách nebo jednotkách s vysokým stavem nováčků. Komunistická záplava se rozlévala po celém jižním Vietnamu a po odchodu spojeneckých vojsk zůstal v Jihovietnamcích pocit osamocení, nedůvěra ve vlastní síly a z toho vyplývající pocit nejistoty z budoucnosti a rezignace. Severovietnamci si svým vítězstvím byli zcela jisti, netušili pouze, že přijde tak nečekaně rychle a že se ARVN, odolávající dosud stále ještě se značnou houževnatostí a zarputilostí, nakonec rozloží pod jejich údery během několika málo týdnů. Mírová smlouva byla od okamžiku svého podepsání pouhým cárem papíru, a jestli něčeho docílila, pak jen toho, že poskytla komunistům čas ke konsolidaci sil. U Jihovietnamců její nedodržování a následné přehlížení tohoto faktu pouze ještě více prohloubilo frustraci a pocit zrady. Byly to obě válčící strany, které potřebovaly odpočinek, ale toho se v dostatečné míře dostalo jen komunistům, kteří si mohli určit kde a jakou silou bude pro ně nejvýhodnější zaútočit. ARVN tak byla udržována v neustálém napětí, což k vysoké bojové morálce rozhodně nepřispívalo. A to ani mezi vojáky, ani mezi civilním obyvatelstvem, které se stávalo terčem útoků ve stále větší míře. Činnost ICCS se změnila v naprostou frašku. Od počátku roku 1973 do začátku roku 1974 zahynulo v jižním Vietnamu 13 778 vojáků ARVN, 2159 civilistů a kolem 45 000 komunistů. Během roku od podpisu dohod bylo "příměří" porušeno ve více než 35 000 případech. V pátek 4. ledna 1974 oznámil Thieu v Can Tho v deltě Mekongu své rozhodnutí dát armádě rozkaz k zahájení ofenzivních akcí proti oblastem kontrolovaným Severovietnamci. Zároveň dal najevo, že je připraven, pokud dají komunisté záruky k vážnému a serióznímu jednání, svůj rozkaz kdykoliv odvolat. Zatím, jako na potvrzení prezidentových slov, napadla letadla VNAF komunistický zásobovací konvoj v severní části Centrální vrchoviny a zničila 26 nákladních aut a tři tanky. Letci VNAF dále zničili severovietnamské skladiště pohonných hmot v severní části provincie Kon Tum. 8. ledna ostřelovali komunisté minomety uprchlický tábor, ležící asi 30 kilometrů jihovýchodně od Plei Ku. Čtyři lidé přišli o život a 23 dalších bylo zraněno. V polovině ledna navrhl jižní Vietnam ústy generála Hiepa komunistům další mírovou nabídku. VNAF přeruší své útoky, pokud se komunisté vzdají používání těžkých zbraní. Tato nabídka se setkala s okamžitou odmítavou reakcí. Nicméně velení ARVN asi ani příliš nespoléhalo na dobrou vůli druhé strany. Třicetičlenná jednotka elitních LLDB, vysazená z vrtulníků, opět dobyla a obsadila základnu Le Minh, které se komunisté zmocnili v září minulého roku a od té doby se o ní vedly neustálé boje. Asi 2000 vojáků ARVN podporovaných tanky pak zahájilo postup k základně, aby ji zabezpečili proti předpokládaným protiútokům Severovietnamců. Jihovietnamská armáda provedla v dalším období rozsáhlou ofenzivu proti územím obsazeným komunisty. Ofenziva, trvající od jara 1974 do podzimu téhož roku, prodloužila Vietnamské republice život o jeden rok a ARVN získala některá území nazpět. Zároveň ale ofenziva ARVN zcela vyčerpala. Slibovaná americká pomoc nebyla tak vydatná, jak bylo potřeba. Na podzim roku 1974 chyběly jihovietnamské armádě náhradní díly i pohonné hmoty. Naproti tomu do VDR proudil válečný materiál z Číny a SSSR neztenčenou silou. Začínalo být zcela zřejmé, že ARVN je u konce s dechem, zatímco síla komunistů roste. Na začátku roku 1975 měla VDR v jižním Vietnamu 225 000 svých vojáků a 110 000 příslušníků logistických jednotek. Tyto síly navíc operovaly s podporou 40 000 členů regionálních partyzánských jednotek. Celkem disponovala VDR na Jihu jedenácti divizemi, patnácti samostatnými pluky a zhruba 600 tanky T-34, T-54/T-59 a PT-76 a kořistními transportéry M-113. Proti VNAF bylo na Jihu nasazeno 23 pluků protiletadlového dělostřelectva a jeden raketový protiletadlový pluk. Navíc protiletadlovými raketami SA-7 "Grail" disponovali i vojáci pěších pluků a divizí. Jihovietnamské ozbrojené síly se ve stejném období skládaly ze 180 000 příslušníků pravidelné armády, 289 000 členů pomocných útvarů a domobrany a 193 000 příslušníků policejních jednotek. ARVN tak tvořilo celkem 10 pěších divizí, divize námořní pěchoty, výsadková divize a skupina speciálních sil. Tyto síly disponovaly 350 tanky M-41 a M-48 a 880 transportéry, převážně typu M-113. Ve VNAF, užívající v této době více než 2000 letadel a vrtulníků, sloužilo 61 000 Jihovietnamců. Ve vojenském námořnictvu sloužilo 40 000 vojáků majících k dispozici 1507 plavidel. V roce 1974 zahynulo na Jihu 14 000 vojáků ARVN, 7000 civilistů a 57 000 komunistů. Události začaly dostávat velice rychlý spád. V polovině prosince 1974 se dvě divize NVA, 3. a 7., přesunuly ke městu Phuoc Binh, správnímu středisku provincie Phuoc Long, asi 115 km severně od Saigonu. Město o 50 000 obyvatelích bránilo 3000 příslušníků CIDG, jejichž jediné těžké zbraně tvořilo 8 houfnic ráže 105 mm a 4 houfnice ráže 155 mm. Komunisté Phuoc Binh obklíčili, a proto do něj muselo být leteckou cestou dopravováno 125 tun rýže, munice a pohonných hmot týdně. Útok začal 1. ledna 1975 v 07.00 hodin ráno. Severovietnamci město nejprve ostřelovali z děl a poté od jihu zaútočilo 9000 vojáků NVA podporovaných tanky T-54. Během prvního dne bojů se obráncům podařilo komunisty odrazit. Vojáci NVA se poté soustředili severovýchodně od města v oblasti kopce Ba Ra. Rychlým útokem jej dobyli a na jeho úbočích umístili děla ráže 130 mm. Přesnou palbou vedenou z těchto děl pak zlikvidovali jediné těžké zbraně obránců a opět zaútočili. Těžké boje trvaly do 3. ledna. Ve městě, nyní již zcela rozstříleném komunistickou dělostřelbou, se bojovalo o každý dům. Obránci zničili 15 tanků NVA i přesto, že jim situaci nijak neulehčila ani letadla VNAF, která provedla na jejich podporu jen pár bojových letů. Velení letectva se příliš obávalo raket SA-7. Teprve když byla situace nanejvýš kritická, rozhodl prezident Thieu po neustálém naléhání velitele III. CTZ, generála Nguyen Van Toana, o vyslání posil. Thieu totiž celou dobu trval na tom, že útok proti městu Phuoc Binh je pouze klamný manévr a nehodlal kvůli tomu oslabit obranu jiné části státu. Generál Toan naproti tomu požadoval několik praporů výsadkářů a dostatečný počet vrtulníků, který by je k městu rychle dopravil. Vyhrocená situace došla tak daleko, že generál Toan podal demisi. Tu Thieu ovšem nepřijal a svolil ke kompromisu. Do města tak bylo vysláno pouhých 200 příslušníků speciálních jednotek 81. skupiny z Bien Hoa. Bylo jasné, že tak malé síly, přes veškeré odhodlání, nemohou přivodit zvrat situace, a proto se všech 200 vojáků muselo přihlásit dobrovolně. 4. ledna ztroskotaly díky nepřízni počasí dva pokusy o vysazení posil v místě bojů. Obráncům již docházela munice a vrtulníky se zásobami přilétaly jen sporadicky. Teprve 5. ledna brzy ráno vysadilo několik vrtulníků východně od Phuoc Binh přes silnou palbu komunistů skupinu sto dvaceti dobrovolníků, kteří okamžitě zahájili postup k městu. Do něj vojáci dorazili o půl deváté ráno a zaujali obranné pozice kolem administrativního centra. Toto místo se stávalo nejčastějším terčem komunistických útoků. Ve 21.00 hod. došla do Bien Hoa zpráva, že polovina vysazených dobrovolníků již padla nebo utrpěla zranění. Obráncům chyběla munice, léky, potraviny, letecká podpora, zkrátka vše. Sami označili v hlášení svou situaci za beznadějnou. 6. ledna kladla organizovaný odpor prakticky již jen skupinka obránců na poslední obranné linii okolo administrativního centra, o které se bojovalo celý den. Jihovietnamci odrazili několik útoků a udrželi se proti obrovské přesile až do půlnoci, kdy jim definitivně došla munice. Pod ochranou tmy pak všichni přeživší, rozdělení do malých skupinek, ustoupili do okolní džungle a snažili se dostat do bezpečí. Boje o Phuoc Binh přežilo pouze 850 jihovietnamských vojáků. VNAF přišlo o dva C-130 Hercules. Ztráta města Phuoc Binh přiměla Thieua k vyhlášení třídenního státního smutku. V Hanoji zatím vypracovali plán bojových operací na území Vietnamské republiky na rok 1975. Do jižního Vietnamu se v první řadě měly přesunout jednotky rozmístěné na Ho Či Minově stezce v Laosu a Kambodži. Tím se měla podstatně zvětšit úderná síla komunistů. Velením nad severovietnamskými jednotkami na Jihu byl pověřen velitel generálního štábu NVA, generál Dung Van Minh. Hanoj na začátku ledna ještě rozhodně nepočítala s tím, že by se jí podařilo obsadit celou Vietnamskou republiku do konce roku. I když, podle jednoho z prohlášení, "nikdy nebyly politické a vojenské okolnosti ne cestě ke sjednocení tak příznivé". Generál Duong Van Minh navrhoval v nejbližším čase zaútočit na Kon Tum a Plei Ku, které představovaly hrozbu pro záložní pozice komunistů na druhé straně hranice. Oponoval mu generál Tran Van Tra, který místo útoku proti silně chráněným městům a základnám upřednostňoval úder tam, kde to Jihovietnamci nejméně čekají. Cílem se mělo podle něj stát město Buon Me Thuot. Po bouřlivých diskusích zvítězil návrh generála Tra, který se 24. ledna vydal Ho Či Minovou stezkou do svého hlavního stanu na Jih. 30. ledna se v Bílém domě pokusil prezident Ford získat od Kongresu souhlas s dodatečnou finanční pomocí jižnímu Vietnamu. Jednalo se o částce 300 mil. USD. Ford však podpory nedosáhl. Americká zpravodajská služba navíc tvrdila, že bezprostřední nebezpečí generálního útoku Severovietnamců v jižním Vietnamu zatím nehrozí a není pravděpodobné ani podniknutí nějakých rozsáhlejších akcí. Pentagon očekával pouze určitou aktivitu v oblastech měst Kon Tum a Plei Ku, tedy tam, kde se komunisté nakonec rozhodli nezaútočit. Na konci ledna rozhodla tedy Hanoj o útoku proti městu Buon Me Thuot. Do oblasti se za absolutního utajení přesunuly tři divize NVA: 320., 316. a 10. Celkem velitel komunistických jednotek, generál Minh, disponoval 25 000 muži ve zbrani. Město bránil pouze 53. pluk 23. pěší divize ARVN, celkem 2200 mužů. Komunistické jednotky mající se bezprostředně účastnit útoku na město měly převahu 5,5 : 1 v lidech, 1,2 : 1 v tancích a 2,1 : 1 v dělostřelectvu. Štáb generála Minha zároveň rozjel dezinformační kampaň mající Jihovietnamce utvrdit v jejich chybných předpokladech. 320. divize NVA podle falešného radiového provozu zaujala postavení poblíž Plei Ku a z Laosu se na pochod k Plei Ku s co největším rámusem vydala 968. divize NVA. Jihovietnamské policii byly navíc podstrčeny falešné zprávy o přípravách komunistů ve městech Plei Ku a Kon Tum na příchod "osvoboditelů". Není proto divu, že dezertérovi z 320. divize NVA, který tvrdil, že cílem útoku bude Buon Me Thuot, nikdo nevěřil. Velitel II. CTZ, generál Phu, byl absolutně dezorientován. Výpovědi zajatců, zprávy ze Saigonu i Washingtonu a zprávy dodávané odposlechovou službou si navzájem odporovaly. Usoudil však, že hlavním cílem komunistů bude Plei Ku, a obával se oslabit jeho obranu posílením města Buon Me Thuot. 9. března obsadili Severovietnamci všechny přístupové cesty k Buon Me Thuotu, hlavně silnici č. 14 spojující město s Plei Ku. Ve 02.00 hod. v noci začali komunisté město ostřelovat děly a během pěti a půl hodiny vystříleli přes 4000 nábojů. Jako první zaútočila severovietnamská 10. divize. První tanky T-54 čelního sledu této divize pronikly do severní a západní části města o půl osmé ráno. Komunisté bleskově dobyli muniční sklad, ukořistili několik obrněných vozidel a obklíčili vysílač. V 08.15 hod. dobyli sídlo hlavního stanu 23. pěší divize ARVN. VNAF, snažící se v maximální míře ulehčit obráncům situaci, provedlo tento den přes 200 bojových vzletů a zničilo pět tanků. Generál Rhan Van Phu teprve teď poznal svůj omyl a chystal se do města vyslat posily. Volba padla na 44. pluk 23. pěší divize, ale Phu měl pro jejich přesun k dispozici pouhých sedm(!) vrtulníků CH-46. Při startu navíc pět z nich havarovalo, a tak se jihovietnamští vojáci museli po částech vtěsnat do zbývajících CH-46 a několika UH-1, které s první skupinou odletěly do oblasti boje. Aby nebyl všem problémům konec, poté co byla tato první skupina východně od města z vrtulníků vysazena, většina jihovietnamských vojáků se rozběhla hledat své příbuzné a o obranu města se nestarali. Tu posílily jen disciplinované elitní útvary a to bylo velice málo. Minhovo hlášení o dobytí Buon Me Thuotu došlo do Hanoje 11. března. Veškerý ozbrojený odpor ustal ale až 18. března. Pád města znamenal přerušení komunikačních linek mezi Centrální vrchovinou a Saigonem a znamenal prakticky i ztrátu Centrální vrchoviny samotné. V den, kdy došla do Hanoje Minhova zpráva, se v Saigonu konala porada, na které se nejvyšší vojenští představitelé a prezident Thieu dohodli na novém plánu obrany Vietnamské republiky. Převládlo mínění, že se stávajícími silami celý jižní Vietnam zkrátka ubránit nelze. Padlo proto rozhodnutí bránit pouze deltu Mekongu (IV. CTZ), III. CTZ, jižní část II. CTZ a velká města na pobřeží, Hue, Da Nang a Chu Lai. Na tomto území se nacházelo největší bohatství jižního Vietnamu: naleziště ropy, zlata a Delta bohatá na rýži. Navíc se tím nabízela možnost, že jednotky přesunuté z II. CTZ by mohly podniknout protiútok a osvobodit Buon Me Thuot. 15. až 18. března 1975 proběhla z rozkazu generála Phua evakuace Centrální vrchoviny (města Plei Ku a Kon Tum). Po silnici č. 7 postupovali v dlouhé koloně jak vojáci, tak značné množství civilistů, pro které zvláště se tento ústup stal peklem. 16. března večer vydal generál Minh rozkaz 320. divizi NVA okamžitě se přesunout směrem k Tuy Hoa a napadnout čelo kolony. 368. divize NVA vyrazila na Plei Ku, které měla obsadit, a pokud by to situace umožňovala, měla kolonu napadnout zezadu, čímž by se uprchlíci dostali do kleští dvou severovietnamských divizí. Na silnici č. 7 zatím mezi evakuovanými docházelo k čím dál tím většímu zmatku. Tanky a transportéry zapadaly do bláta, čety, roty i prapory ztrácely kontakt s velením, civilisté se promíchávali s vojáky a velitelé všech stupňů, snažící se situaci zvládnout, vydávali protichůdné rozkazy, čímž všeobecný zmatek jen zvyšovali. Navíc začaly kolonu ostřelovat čelní hlídky komunistů. 18. března pak přišla zpráva o pádu města An Loc. To morálku kolony zcela podlomilo. Ústup se změnil v chaotický úprk. Silnice č. 7 byla lemována mrtvými těly lidí, kteří kruté podmínky nevydrželi. Pak začalo kolonu ostřelovat komunistické dělostřelectvo. Taktika Severovietnamců spočívala v tom, že se dělostřelci snažili vytvořit na cestě zácpy ze zničených nákladních aut a do natěsnaných lidí, kteří se nemohli pohnout tam ani zpět, stříleli pak z bezprostřední blízkosti severovietnamští kulometčíci krytí džunglí. Pokud to počasí jen trochu dovolovalo, objevovaly se nad uprchlíky jihovietnamské vrtulníky a snažily se dostat do bezpečí alespoň nekteré z raněných, žen a dětí. 20. března se čelo kolony zastavilo u zničeného mostu přes řeku Ba. Vrtulníky VNAF pak za palby automatických zbraní komunistů přivážely ocelové pletivo, které vojáci pokládali na dno řeky. Čelo kolony bylo pod neustálou palbou vojáků 320. divize NVA, a tak mnoho jihovietnamských vojáků zaplatilo svou obětavost při přípravě přechodu přes Ba životem, buď byli skoseni komunistickou palbou, nebo se utopili. VNAF se sice snažilo přispět bombardováním předpokládaných pozic komunistů, ale bomby příliš často dopadaly velice blízko kolony, což ještě více umocňovalo paniku a zmatek. Teprve po hodině se podařilo situaci jakž takž zvládnout a tanky, transportéry i nákladní auta se začaly po vyztuženém dně řeky přesouvat na druhý břeh. 21. března se čelo kolony opět zastavilo, tentokrát východně od města Cung Son. 320. divizi se mezitím podařilo kolonu rozdělit na několik částí a o den později byli uprchlíci zablokováni pouhých 40 kilometrů od Tuy Hoa. Jihovietnamští vojáci se neustále snažili prorazit obklíčení. V noci z 22. na 23. března odrazili příslušníci 35. a 51. pluku LLDB za podpory patnácti tanků M-48 Patton rozsáhlý útok 64. pluku 320. divize NVA. 23. března dovolilo počasí start vrtulníků CH-47, jež přelétaly nad kolonou a shazovaly uprchlíkům zásoby. Zoufale bojujícím LLDB přispěchala tento den konečně na pomoc letadla a jen s touto pomocí byli Severovietnamci od kolony zahnáni. Ztráty mezi uprchlíky byly obrovské. Když se nešťastná kolona 25. března konečně dostala po dvousetkilometrovém pochodu do bezpečí města Tuy Hoa, většina vojenských útvarů z II. CTZ již neexistovala jako bojeschopná síla. Úplně zničeno bylo sedm pěších pluků a jedna tanková brigáda. Z 200 000 civilistů a vojáků, kteří vyrazili z měst Plei Ku a Kon Tum, dorazilo do bezpečí jen 60 000 lidí. Zatímco probíhala evakuace Centrální vrchoviny, setkali se 19. března v Saigonu prezident Thieu, premiér Khiem, velitel štábu Cao Va Vien a velitel I. CTZ, generál Truong. Na schůzce se projednávala možnost obrany I. CTZ za okolností, které přinesly poslední týdny. Prezident Thieu chtěl za každou cenu udržet všechna tři velká města oblasti: Hue, Da Nang a Chu Lai. Truong původně disponoval pěti divizemi: 1., 2., 3., divizí výsadkářů a divizí námořní pěchoty. Komunisté měli zatím v I. CTZ pět divizí: 325., 324., 304., 711. a 2. a jako posila se blížila ještě 341. divize NVA. 12. března obdržel ale Truong rozkaz, kterým jej Thieu připravil o dvě nejlepší bojové uskupení v oblasti, o divizi námořní pěchoty a výsadkovou divizi. Následujícího dne se výsadkáři přesunuli do Saigonu a námořní pěšáci opustili Quang Tri o dva dny později. Truong v záchvatu vzteku hodlal, podobně jako generál Toan v lednu, podat demisi. Z toho sice nakonec sešlo, ale 19. března sdělil Thieuovi během výše zmíněné porady, že se stávajícími silami může hájit pouze Hue a Da Nang. Ještě téhož dne, kdy se Truong vrátil do svého hlavního stanu v Da Nangu, čekala na něj zpráva o ostřelování Hue komunisty, o přípravách útoku Severovietnamců podporovaných tanky ze směru od Quang Tri a o panice, která tím pádem Hue zachvátila. Proto obratem uvědomil prezidenta, že "město Hue je pravděpodobně neubránitelné". 20. března ve 13.30 hod. obdržel Truong depeši, ve které mu generál Vien sdělil, že Hue nemá být bráněno, ale evakuováno. Bohužel silnice č. 1 spojující město s Da Nangem byla v té době již přetnuta komunistickými jednotkami. Události provázející ústup z Centrální vrchoviny a hlavně apokalypsa na silnici č. 7 vyvolaly útěk civilistů i z I. CTZ. Šestisettisícový Da Nang se do 18. března stal městem milionovým. Panika velice komplikovala situaci, a to ve chvíli, kdy Hanoj vyslala na Jih dalších pět záložních divizí. V jižním Vietnamu tak operovalo již 19 severovietnamských pěších divizí. Kritická situace si tedy vynutila i vyklizení Hue. 24. března v šest hodin ráno vydal Truong rozkaz k evakuaci. Na severu panovala otřesná situace. Statisíce uprchlíků podlehlo panice, neboť veškeré ústupové cesty na jih komunisté zablokovali. Zbyla jediná cesta, a to po moři. Do Da Nangu byly evakuovány jen zbytky výsadkářů, námořní pěchoty a jeden pluk 1. divize ARVN. Zbytek demoralizovaných vojáků se ani nepokoušel bránit, a tak padlo Hue 26. března do rukou komunistů zcela bez boje. Přístav Vung Tau na jihu byl přecpán čluny, na kterých si lidé ze severních provincií přiváželi alespon to nejpotřebnější k životu. Nebylo toho mnoho. Snad doufali v zázrak a v brzké vyhnání "osvoboditelů" ze svých domovů. Jenže zázraky se nedějí. Tak, jako se měl Khe Sanh podle generála Giapa stát americkým Dien Bien Phu, tak se měl Da Nang podle prezidenta Thieua stát severovietnamským Stalingradem. Útokem proti Da Nangu byl pověřen generál Van Tien Dung. Ten hodlal město napadnout čtyřmi divizemi: 324. a 325. ze severu a 304. a 711. z jihu. V obleženém městě vypukla panika. Zvláště přeplněné letiště bylo svědkem srdceryvných scén. O místa v letadlech se vedly bitky, a zoufalí lidé se dokonce chytali kol již startujících letadel. Za dané situace by byl pokus o jakoukoliv organizovanou obranu čirou iluzí. 27. března ve 12.00 hod. obdržel Truong ze Saigonu zprávu, že komunisté zaútočí po půlnoci. O dvě hodiny později se na Da Nang snesl příval komunistických dělostřeleckých granátů a jihovietnamská domobrana začala opouštět obranná postavení okolo města. 28. března v 06.00 hod. vyřešil generál Truong beznadějnou situaci rozkazem k evakuaci. Pomoc při ní nabídly mimo jiné i Filipíny, Austrálie, Korejská republika, Tchaj-wan a Velká Británie. Osm lodí vyslaly k Da Nangu i USA. Bohužel 28. března obklopovala přístav tak hustá mlha, že se tam žádná loď nedostala. Přístav byl zavalen vojenskou technikou, vojskem i civilisty. Docházelo k nepopsatelným scénám, když opilí vojáci stříleli do civilistů rabujících obchody a skladiště a stovky lidí se topily ve vlnách přístavu při pokusech doplavat k lodím zdržujícím se dále na moři. K tomu všemu docházelo pod neustávající palbou komunistického dělostřelectva. 29. března odpoledne obsadilo 50 000 komunistických vojáků za minimálního odporu Da Nang, druhé největší město Vietnamské republiky. Ve městě bylo zajato 100 000 demoralizovaných jihovietnamských vojáků a příslušníků domobrany a na místním letišti padlo komunistům do rukou 180 letadel, pro která již nezbyl benzin. Během evakuace bylo z města zachráněno 50 000 civilistů a 16 000 vojáků. Po debaklu u Da Nangu se ARVN na severu země už ani nepokoušela postavit se komunistům na organizovaný odpor. Tady byla již válka prohraná a všechno chtělo na jih. Cesty byly přecpány demoralizovanými vojáky, kteří odhazovali svou výstroj a výzbroj, vojenskou technikou, vozidly všeho druhu a civilisty. Komunisté prakticky bez odporu postupovali na jih. Od severu se k Saigonu blížilo deset divizí. 1. dubna padl Qui Nhon a Tuy Hoa, o den později Nha Trang i se svou velkou leteckou základnou, 4. dubna Dar Lat, 16. dubna Phan Rang. Vzhledem k rychlému postupu komunistů zahájily USA 2. dubna evakuaci svých občanů z Vietnamské republiky. Do země se přesouvali příslušníci USMC, aby celou evakuaci zajišťovali. 3. dubna prohlásil prezident Ford, že USA učiní vše, aby pomohly těm, kdo se rozhodnou Vietnam opustit. 7. dubna komunisté poprvé v roce 1975 ostřelovali Saigon. 60 minometných granátů dopadlo na rafinerie ropy ve čtvrti Nha Be. 8. dubna byl ze vzduchu napaden Prezidentský palác. Letoun F-5 Tiger II (odstartoval ze základny Bien Hoa) patřící VNAF, pilotovaný údajně jihovietnamským pilotem poručíkem Nguyen Thanh Trungem, shodil okolo deváté hodiny dopolední do prostoru paláce Doc Lap celkem čtyři 113kg pumy a palubním kanonem ostřeloval muniční sklady v Nha Be. Pilot poté se svým strojem odlétl na sever a přistál na jednom z letišt obsazených komunisty.* Další strategicky důležité město, které komunisté museli dobýt, aby odřízli Saigon od pobřeží, bylo stotisícové Xuan Loc. Toto město bránila 18. divize ARVN pod velením generála Le Minh Daa. Komunistickým silám útočícím na Xuan Loc velel generál Tran Van Tra. 341. divize NVA se do města probíjela ze severozápadu, 7. divize ze severovýchodu a 6. divize z jihozápadu. První útok vedený jednotkami 341. divize podporovaly tanky T-54 a komunistické dělostřelectvo vypálilo na Xuan Loc přes 10 000 granátů. Severovietnamci se dostali až do středu města, ale vojáci 43. pluku 18. divize ARVN po nelítostné a krvavé řeži první nápor komunistů odrazili. Na rozstřílených ulicích Xuan Locu dýmalo několik vraků tanků T-54. 341. divize NVA utrpěla při útoku na město a v přívalu bomb z jihovietnamských letadel vážné ztráty i v živé síle. Xuan Loc bylo bráněno s příkladnou odvahou. Jihovietnamští výsadkáři, kteří byli do města přesunuti jako posila, si přesto, že během zajištování evakuace Phan Thietu a Phan Rangu ztratili 1/3 lidí, udrželi skvělou bojovou morálku. Na znamení pohrdání smrtí dokonce odhodili ocelové přilby a nasadili si červené barety. Generál Tra musel povolat další dvě divize (325. a 312.) a vrhnul do boje 40 000 svých vojáků. Proti nim pak stálo pouze 5000 Jihovietnamců, kterým na druhé straně ale vydatně pomáhaly letouny A-1, F-5 a C-130, startující z Bien Hoa a působící komunistům značné ztráty. Obránci dostali leteckou či dělostřeleckou podporu na každé požádání. Jen do 15. dubna ztratili komunisté 2000 vojáků. Posádky vrtulníků VNAF se staraly o neustálou evakuaci raněných a přísun zásob a munice. V noci z 21. na 22. dubna shodil letoun C-130 na pozice velitelství 341. divize NVA, 6 kilometrů severozápadně od Xuan Locu, pumu BLU-82. Obrovská exploze největší a nejúčinnější konvenční zbraně světa zabila stovky komunistů a ve štábu generála Traa si dokonce mysleli, že jihovietnamské letectvo použilo atomovou zbraň.* Vojáci ARVN ještě u Ben Lucu zmařili komunistický pokus o obchvat, ale přes hrdinnou obranu nemohlo Xuan Loc přesile NVA dlouho vzdorovat. Město, ležící pouhých 60 km východně od Saigonu, padlo 22. dubna, kdy přeživší příslušníci 18. divize pod ochranou letectva ustoupili. Divize ztratila 1/3 svého stavu. Zbytek 18. divize ARVN posílil obranu Long Binh a Bien Hoa a 1. výsadková brigáda zaujala pozice na silnici č. 15 spojující Bien Hoa s přístavem Vung Tau. Během bojů o Xuan Loc padlo v Hanoji 14. dubna rozhodnutí pojmenovat bitvu o Saigon "operace Ho Či Min". 21. dubna podal prezident Thieu demisi a předal vládu viceprezidentovi Houngovi. Thieu v televizním projevu, kterým se loučil s národem, přisoudil vinu za porážku Vietnamské republiky zradě Američanů. 25. dubna opustil bývalý prezident Thieu svou zemi a odletěl na Tchaj-wan. Kolem hlavního města se zatím stahovala smrtící smyčka severovietnamského obklíčení. Generálové Tra a Dung, kteří se přesunuli na své předsunuté velitelské stanoviště v Ben Catu severozápadně od Saigonu, hodlali do boje vrhnout 18 divizí (150 000 mužů). Z delty Mekongu a od Xuan Locu postupovaly k Saigonu obrněné formace NVA podporované jednotkami Viet Congu. Od severozápadu se k hlavnímu městu stahovaly 320., 310., 10. a 968. divize NVA. Proti nim zaujala po pádu Tay Ninh postavení pouze 25. divize ARVN. 26. dubna začala dělostřeleckou přípravou NVA bitva o město. O dva dny později překonali komunisté vnější kruh obrany hlavního města a obsadili základnu Bien Hoa. Ve stejný den předal prezident Huong vládu generálu Duong Van Minhovi, což byla podmínka, jejímž splněním podmiňovali komunisté přerušení palby a zahájení mírových rozhovorů. Pochopitelně že za bojů na saigonských předměstích přestal slib platit. 29. dubna zahájili Američané operaci "Frequent Wind". Zatímco piloti USMC čekali ve svých strojích na palubách lodí na rozkaz ke vzletu, zahájily evakuaci již za úsvitu vrtulníky společnosti Air America.* Očekávaný rozkaz konečně přišel v 10.40 hod. Zatímco na letišti Tan Son Nhut od čtvrté hodiny ranní explodovaly komunistické rakety a granáty, které zabily dva příslušníky USMC (byli to poslední američtí vojáci, kteří padli ve Vietnamu),** odstartovalo ve 12.30 hod. z paluby USS Hancock 36 dopravních helikoptér a s doprovodem bitevních vrtulníků AH-1J Cobra zamířilo k bojujícímu Saigonu. Operace se účastnily stroje od PROVMAG-39, skládající se z HMH-462, HMH-463, HMM-165, HML-367 a HMA-369. Nejdůležitější role připadla Sea Stallionům, doprovázených Sea Cobrami. Hueye se první fáze akce zúčastnily pouze jako létající velitelská stanoviště a dvojice Sea Knightů byly pod krycím názvem "Sparrow Hawk Teams" připraveny k záchranným akcím v případě havárie. Nad vrtulníky se jako zajištění proti případnému zásahu severovietnamského letectva míhaly zcela nové palubní stíhačky F-14 Tomcat ze svazků VF-1 a VF-2 bázujících na USS Enterprise, pro které byla "Frequent Wind" vůbec první bojovou akcí. Kromě vrtulníků z Hancocku se dále na evakuaci podílely stroje z USS Midway a USS Coral Sea. Kvůli zpoždění, způsobenému tankováním vrtulníků, přistály první stroje v Saigonu v 15.06 hod. Na palubách těchto vrtulníků přiletěli vojáci námořní pěchoty, kteří měli zajistit a bránit přistávací zóny. Při zpáteční cestě vzaly tyto vrtulníky prvních 679 Američanů. Krátce potom přistála druhá vlna. Do 22.05 hod. bylo evakuováno všech 385 Američanů a 4475 Vietnamců ze shromaždiště DAO. V prostoru Saigonu přistávaly vrtulníky v průběhu operace na letišti Tan Son Nhut, na střeše amerického velvyslanectví a na dalších třinácti místech. Braly na své paluby občany Spojených států a několik tisíc Vietnamců, tísnících se po desetitisících okolo přistávacích zón s nadějí (pro drtivou většinu z nich marnou) na evakuaci, a okamžitě odlétaly na americká válečná plavidla křižující v jihovietnamských vodách nedaleko Vung Tau. Směrem k Saigonu přilétaly vrtulníky koridorem "Michigan" ve výšce 1950 metrů a s evakuovanými osobami odlétaly koridorem "Ohio" ve výšce 165 metrů. Od 17.00 hod. začala evakuace ambasády USA. Nadcházející noc situaci maximálně zkomplikovala a pro přistávání vrtulníků byly využívány všechny vhodné plochy: střecha velvyslanectví, kde přistávaly CH-46 a také UH-1 z Air America, a parkoviště, na kterém přistávaly CH-53. Od 02.15 hod. 30. dubna přistávaly Sea Stalliony a Sea Knighty v prostoru ambasády každých 10 minut. Během 20 letů bylo evakuováno 978 Američanů a 1120 osob jiných národností, vetšinou pochopitelně Jihovietnamců. 30. dubna v 04.42 hod. nastoupil na přímý pokyn prezidenta Forda na palubu jednoho CH-46 Sea Knight americký velvyslanec Graham Martin. Odnášel s sebou i vlajku Spojených států, která do poslední chvíle vlála nad velvyslanectvím. Tento Sea Knight se od střechy odlepil v 04.58 hod. V tuto chvíli byla evakuace možná již jen ze střechy. Všude kolem se tísnily davy Vietnamců. V 07.50 hod. přistál na střeše ambasády poslední vrtulník pro vojáky USMC, doprovázený dvěma Sea Cobrami. Mariňáci se již náporu zoufalého davu museli bránit slzotvornými granáty. V 07.53 hod. vrtulník odstartoval a jako poslední na jeho palubu naskočil seržant Juan Valdez. Americké stroje byly několikrát ostřelovány, a to jak komunisty, tak rozhořčenými jihovietnamskými vojáky. Na palubě letadlové lodi USS Midway přistál se svým vrtulníkem také maršál Nguyen Cao Ky s rodinou, a to poté, co Američané odmítli jeho nabídku zorganizování protikomunistického odboje pod jeho vedením. Během "Frequent Wing" vykonali Američané 689 letů, z toho 160 v noci. Ztracen byl jeden AH-1J, který z důvodu vyčerpání paliva nouzově přistál na vodě, a jeden CH-46, který havaroval při přistání na Hancocku a dva členové posádky zahynuli. Evakuováno bylo celkem 5600 osob, z toho 1373 Američanů z prostoru ambasády. K USS Midway se váže ještě jedna zajímavá událost. Na této lodi přistál 30. dubna v letounu O-1 Bird Dog major Boung. Ve chvílích porážky své země odstartoval z ostrova Con Son v malém letadélku, ve kterém se kromě něj tísnila ještě jeho manželka a pět dětí. Byl to zoufalý pokus. V nádrži přetíženého letadla byla zásoba paliva na hodinu letu a major Boung věděl, že když do této doby nenalezne některou z amerických letadlových lodí, skončí s celou svou rodinou na dně Jihočínského moře. Naštěstí zahlédl z kabiny loď USS Midway, jejíž paluba však byla přeplněna evakuačními vrtulníky použitými při "Frequet Wind" a jihovietnamskými stroji. Na svou navigační mapu proto rychle napsal vzkaz, ze kterého je velmi patrná pisatelova nervozita, a při přeletu nad lodí jej shodil na palubu: "Můžete přemístit ty helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší dráze, mohu létat ještě hodinu, máme dost času se přemístit, prosím zachraňte mě. Major Boung, žena a 5 dětí." Prosba byla pochopitelně vyslyšena a Boungova Cessna O-1A (č. 51. 14981) šťastně přistála na uprázdněné palubě USS Midway.* 29. dubna odstartovaly z ostřelovaného města Tan Son Nhut tři letouny VNAF, aby ještě jednou bombardovaly a palubními zbraněmi ostřelovaly postupující kolony komunistů. Dva letouny, C-119 a A-1, se komunistům podařilo sestřelit raketami SA-7 "Grail". Ve stejný den se od startovací dráhy téhož letiště odlepil C-130, pilotovaný majorem Phuongem. Hercules ve svých útrobách odvážel do bezpečí 452 Vietnamců, z toho 32 v pilotní kabině! Po tříapůlhodinovém letu přistál pilot na základně Utapao v Thajsku. Piloti VNAF z velké části odlétali před postupujícími tanky NVA na severozápad a přistávali se svými stroji v Thajsku. Na thajských základnách přistálo 26 letounů F-5, 8 A-37, 11 A-1, 6 C-130, 13 C-47, 5 C-7 a 3 C-119. Kromě toho více než sto jihovietnamských vrtulníků a dva letouny O-1 přistály přímo na amerických letadlových lodích. Když po ukončení válečných operací opouštěla USS Midway thajské výsostné vody, nacházela se ona stovka jihovietnamských vrtulníků právě na jejích palubách.* Tentýž den odpoledne, kdy VNAF zaznamenala své poslední dvě operační ztráty, dostal prezident Minh zprávu, že 10. a 316. divize NVA rozdrtily u Cu Chi, 30 km severozápadně od Saigonu, 25. divizi ARVN. Také 22. divize ARVN byla zcela obklíčena divizemi NVA a hlavnímu městu nemohla přijít na pomoc. Osud Saigonu, a tím i celé Vietnamské republiky, se začal naplňovat. O půlnoci 29. dubna vydal generál Van Tieu Dung rozkaz přerušit ostřelování města těžkými děly a zaútočit. 30. dubna v 05.00 hod. ráno se do Saigonu probily čtyři tankové kolony NVA. V 10.25 hod. ohlásil poslední prezident Vietnamské republiky bezpodmínečnou kapitulaci. Přesto stále probíhaly rozhořčené boje. V 11.45 hod. obsadili komunisté Tan Son Nhut. K Prezidentskému paláci se zatím blížily tanky 203. tankového pluku NVA. Na ulici Hong Tap Tu se střetly se dvěma zběsile střílejícími jihovietnamskými tanky M-41. Při přestřelce byl jeden M-41 zničen tankem T-54 č. 390 a druhý M-41 zničila osádka tanku č. 843. Po několika následujících minutách bloudění saigonskými ulicemi se T-54 č. 843 ocitl přímo před Prezidentským palácem. Komunistický tank prorazil bránu a vjel jako první na nádvoří paláce Doc Lap. Posádku tanku tvořili: velitel Nguyen Quang Than, řidič Lu Van Hao, střelec Thai Ba Minh a nabíječ Nguyen Van Ky. Ve 12.15 hod. vyvěsili komunisté nad palácem vlajku Viet Congu. Saigon byl dobyt. Přesto pokračovaly skupinky zoufalých vlastenců v beznadějném odporu. Jejich statečnost a obětavost však již nemohla nic změnit. 1. května 1975 ovládali komunisté celou zemi. Válka ve Vietnamu skončila. EPILOG Nemohl jsem se zbavit pocitu, že Amerika Jihovietnamce zradila... Myslel jsem na nesčetné tisíce ztracených životů, zohavených či zmrzačených lidí, zničených manželství a ptal jsem se sám sebe, čeho jsme vlastně dosáhli. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Komunisté vytvoří ve Vietnamu hřbitovní ticho. A svět to nazve mírem. Douglas Pike Jižní Vietnam se stal součástí sovětské komunistické říše. Po celé zemi vyrostly koncentrační tábory pro bývalé důstojníky ARVN a osoby, které dávaly najevo nesouhlas s novým režimem. Nastal exodus vietnamských uprchlíků, který vlastně dosud neskončil. Po uchvácení moci komunisty opustily zemi desetitisíce lidí. V polovině května odhlasoval Kongres částku 405 milionů USD jako pomoc pro jihovietnamské uprchlíky, z nichž se 130 000 usadilo v USA. Když generální tajemník Vietnamské strany pracujících Le Duan prohlásil, že "...lidé na Jihu dosáhli příliš vysokého životního standardu, než aby to vietnamské hospodářství uneslo" a že "taková konzumní společnost je pravým opakem skutečně štastného a civilizovaného života", určitě věděl, co bude následovat. A věděly to i ony tisíce uprchlíků, proto opustily svou zemi. Od roku 1975 do roku 1990 opustilo Vietnam přes 1,5 milionu lidí. Anexe Jihu Severem byla formálně dovršena 2. července 1976, kdy vznikl nový stát: Vietnamská socialistická republika. Navzdory všem předchozím závazkům a dohodám jsou vážné důvody k domněnce, poslední dobou značně diskutované, že komunistický Vietnam nepropustil všechny americké zajatce. Celá záležitost se začala vyšetřovat prakticky až nyní, neboť po ukončení války klesly beztak již napjaté vztahy mezi oběma zeměmi díky americkému embargu hluboko pod bod mrazu. Americké armádě figuruje na seznamu nezvěstných stále ještě kolem 2200 jmen. Někteří ze zajatců možná "skončili" v SSSR nebo v Číně. Hlavně SSSR měl jistě nebývalý zájem zvláště o zpravodajské důstojníky či o sestřelené piloty letounů radiolektronického boje a specialisty na tento typ vojenské technologie. Je sice mizivá naděje, že by ještě někdo z nich mohl zůstat na živu, ale díky uvolnění vztahů mezi oběma bývalými nesmiřitelnými protivníky (USA a VSR) mohou Američané po více než dvaceti letech alespoň vyhledat a důstojně pohřbít ostatky svých padlých. Ale kdo ví, kolik z oněch více než dvou tisíc nezvěstných navždy odpočívá pod příkrovem džungle, která jejich těla již nikdy nevydá. Mezi lety 1959 a 1975 zahynulo ve Vietnamu na 58 000 Američanů a podle odhadů 2 250 000 partyzánů a vojáků NVA, 890 000 vojáků jižního Vietnamu a 1 800 000 civilních obyvatel (z toho 100 000 na území VDR). I když tato dlouhá a krutá válka skončila již před více než dvaceti lety, stále ještě má mnoho nezodpovězených otázek. Odpovědi na ně se skrývají v archivních fondech, čekajících na odtajnění. PŘÍLOHY Vietnam - podnebí, zeměpisné údaje Vietnam (od roku 1976 Vietnamská socialistická republika - Cong hoa xa hoi chu nghia Viet-nam) se rozkládá ve východní části poloostrova Zadní Indie. Ze severu hraničí s Čínskou lidovou republikou, na západě s Laoskou lidově demokratickou republikou a Kambodžou. Na východě omývá vietnamské pobřeží Jihočínské moře. Vietnam je ohraničen 23o a 8o severní šířky a 102o a 109o východní délky. Jeho délka od severu k jihu činí 1650 km a šířka od západu k východu 50 až 600 km. Současná rozloha je 329 566 km2. V roce 1975 žilo na území Vietnamské republiky 19 000 000 a na území VDR skoro 23 000 000 obyvatel. Bývalý jižní Vietnam leží těsně nad rovníkem, a tudíž je jeho podnebí tropické. Vrchol nejvyšší hory jižního Vietnamu Ngoc Linh se nachází ve výši 2598 m n. m. Letní měsíce na území ležícím jižně od Centrální vrchoviny se vyznačují prudkými monzunovými dešti a srážky dosahují až 2 metrů. Na sever od Centrální vrchoviny přicházejí monzuny v zimě a srážky dosahují až 2,5 m. Vysoká vzdušná vlhkost, teplota (často 40oC) a extrémně vysoká koncentrace hmyzu ztrpčovaly život oběma bojujícím stranám. Vietnam - etnická skladba obyvatelstva, národnostní menšiny Nejsilnější etnickou skupinou ve Vietnamu jsou Vietové (ti ostatně dali zemi jméno: Viet Nam - jižní Viet), tvořící 85 % obyvatelstva této východoasijské země. Dalších asi 500 000 Vietů žije v Laosu, Kambodži a Thajsku. Vietnam je ale domovem ještě téměř šedesáti etnických skupin. Kromě Vietů patří do austroasijské rodiny Muongové (podle odhadu z roku 1960 jich bylo 400 000), v deltě Mekongu pak Khmérové (600 000), dále Miaové (250 000), Jaové (250 000), skupiny Kao Ian, Nung, Thai, Tho (celkem asi 1,5 milionů), horští Khmérové - skupiny Bahnar, Gia Rai, Ede, Camre, Me, Mnong, Van Kieu, Ve aj. (celkem asi 600 000). K malajskopolynéské rodině se řadí Čamové, Džarajové, skupiny Raglai, Rhade aj. (dohromady asi 450 000). Do čínsko-tibetské rodiny patří Číňané (několik tisíc hlavně ve větších městech), Chaniové, Lachnové, Iové aj. Většina etnik a kmenů obývá hlavně horské oblasti u západních a severních hranic Vietnamu. Vietové obývají zejména deltu Rudé řeky na severu, deltu Mekongu na jihu a pobřežní pás podél Tonkinského zálivu a Jihočínského moře. Čamové osídlují střední část jižního Vietnamu. V hornatých oblastech na severu Vietnamu najdeme Muongy, skupiny Tay, Thai a Nung, ve vyšších polohách pak etnikum Zao a nejvýše etnikum Meo. Tam, kde se střetávají hranice Vietnamu, Laosu a Kambodže, na náhorní planině Tay Nguyen, žijí etnika Gia Rai, Ede a Ba Na. Okolí 17. rovnoběžky obývá etnická skupina Van Kieu. Za centrum oblasti nejhustěji osídlené různými horskými kmeny (Montagnardy) je považováno město Buon Me Thuot na Centrální vrchovině. Příslušníci jednotlivých etnik a kmenů na Jihu byli během války využíváni oběma bojujícími stranami. Zatímco ale komunisté v drtivé většině případů nutili domorodce ke spolupráci násilím a terorem a vesničané museli Viet Cong zásobovat rýží, sloužit komunistům v džungli jako nosiči a ukrývat ve svých vesnicích jejich zraněné, nemocné a zbraně, americké Zelené barety nabízely domorodcům, jimiž ostatní Vietnamci opovrhovali, spolupráci na úplně jiné bázi (viz pasáže Special Forces a CIDG). Armádní taktické zóny v jižním Vietnamu (CTZ - Corps tactical zones) I. CTZ - Charakteristické pro tuto zónu jsou písčité pobřežní roviny, dále ve vnitrozemí pak plochá říční údolí, bažiny, rýžoviště a u hranic s Laosem pahorkatina. V této zóně ztěžovala užití podpůrné dělostřelecké palby a bombardování značná hustota obyvatelstva (průměrně 109 obyvatel na 1 km2). II. CTZ - Oblast charakterizují horské hřebeny Centrální vrchoviny a do nich hluboce zaříznuté říční údolí a kaňony. Při pobřeží se táhne úzký pás nížin a u hranic s Kambodžou se rozkládá náhorní plošina. Sama Centrální vrchovina je pokryta hustými lesy a velice časté jsou deště a mlhy. Problémy s nedostatečně vybudovanou komunikační sítí řešili spojenci masovým nasazením vrtulníků. III. CTZ - Bývalá III. CTZ se vyznačuje mírně zvlněnou krajinou a bujnou vegetací. Celá oblast byla vhodná pro nasazení tanků a obrněných vozidel. Do III. CTZ ústily hlavní komunistické průnikové cesty z Kambodže. IV. CTZ - Tuto oblast tvoří prakticky pouze delta Mekongu, rozkládající se na ploše asi 70 000 km2. Celé území je protkáno vodními cestami, zavlažovacími kanály, slepými rameny, rýžovišti a bažinami. Oblast byla absolutně nevhodná pro použití pozemní bojové techniky a v monzunovém období byly pozemní přesuny prakticky nemožné. Delta Mekongu je hlavní zemědělskou oblastí země s většinou jihovietnamského obyvatelstva. Hustota zalidnění zde dosahuje 400 až 600 osob na 1 km2. Pěchotní zbraně Na samém počátku konfliktu v 50. letech používaly obě strany starší pěchotní zbraně. Na straně komunistických povstalců převládaly ukořistěné francouzské samopaly MAT-49 nebo zbraně z čínských a ruských dodávek, např. samopaly Sudajev PPS-43 nebo Špagin PPŠ-41 (mírně modifikovaná vietnamská verze byla označena K-50). Zbraní důstojníků NVA byla většinou ruská pistole Tokarev ráže 7,62 TT. ARVN a američtí poradci byli v prvních fázích konfliktu vyzbrojeni typy zbraní používanými mnohdy již za druhé světové války a ve válce v Koreji. Byly to převážně automatické pušky Garand M-1, karabiny M-1 a samopaly Thompson M-1 nebo M-3 Grease gun. U jednotek jihovietnamské domobrany se vyskytovaly i kořistní německé samopaly MP-40, tzv. Schmeisser, z druhé světové války. Později byli komunisté vyzbrojeni moderními ruskými AK-47 a hlavně čínskými kopiemi této zbraně vybavenými sklopným bodákem (typ 56). Dosti rozšířená byla i karabina Simonov vz. 45 a zvláště u severovietnamské domobrany pak i archaická ruská puška Mosin vz. 1891. Odstřelovačská puška Dragunov 1963 SVD se osvědčila například u obklíčeného Khe Sanhu. Z automatických zbraní používali komunisté ještě československý lehký kulomet ZB-26, ruské lehké kulomety DP vz. 1928 a RPD vz. 1944, ruský těžký kulomet Gorjunov vz. 43 a protiletadlovci pak ruské velkorážní kulomety DŠK 37/46 nebo DŠK 38/46. Mezi ruční granáty používané komunisty patří hlavně maďarské M-42, ruské RG-42 a F-1. Příležitostně byli příslušníci Viet Congu ozbrojeni ukořistěnými americkými zbraněmi. Spojenci v rámci modernizace výzbroje obdrželi automatickou pušku M-14 (vyskytovala se hlavně u USMC) a obávanou M-16 (Colt AR-15). Útočná puška Colt M-16 A1 měla vedle základního modelu několik modifikací, např. XM-148, jak byla označena M-16 s granátometem M-203 ráže 40 mm podvěšeným pod hlavní, nebo XM-177, což byla M-16 s krácenou hlavní a teleskopickou pažbou. Desetičlenné družstvo americké armády mělo ve výzbroji mimo automatických pušek a osobních pistolí (převážně Colt 1911 A1 ráže 45. ACP) také dva granátomety M-79 ráže 40 mm (do výzbroje byl zaváděn v letech 1962 až 1963) a kulomet M-60 ráže 7,62 mm. Puška XM-148 se kvůli zachování palebné síly družstva (voják z granátometem M-79 byl totiž vyzbrojen již jen pistolí) začala zavádět do výzbroje v roce 1967. Jednotky SEAL používaly lehké kulomety Stoner M-63 ráže 5,56 mm. Z nestandardních zbraní byly u amerických vojáků oblíbené také brokovnice, např. Ithaca M-37, a na záběrech z bojujícího Saigonu v roce 1968 je ke spatření také italská Beretta mod. 12 ráže 9 mm Para. Vojáci speciálních jednotek měli sice k dispozici celou tehdejší typovou řadu Colt AR-15, ale mnohem častěji používali kratší a hlavně lehčí zbraně, jako např. samopaly M-3 nebo karabiny M-2. Zdokumentováno je i používání švédských samopalů M-45 Carl Gustav v ráži 9M 39B (náboj Parabellum se zesíleným pláštěm střely). Při některých misích pak byli vojáci ozbrojeni AK-47, aby mohli snadněji doplňovat munici během akce, a navíc, aby byli při přestřelce nesnadno odhalitelní, neboť zvuk jejich střelby byl stejný jako u jejich protivníků. Příslušníci expedičního sboru Austrálie bojovali útočnými puškami M-16 a FN L1 A1. Proti bunkrům a opevněním Viet Congu a později i proti tankům NVA používali spojenci LAW M-72 (Light Anti-tank Weapon). Jednotky LRRP měli proti komunistickým bunkrům k dispozici M-67 ráže 90 mm. Komunisté používali ruské pancéřové pěsti RPG-2 a RPG-7 (bližší údaje o některých zbraních viz tabulka). Důležitou součástí armády byli odstřelovači. Američtí odstřelovači mají jeden z najnáročnějších výcvikových programů vůbec. Odstřelovač se musí naučit perfektně se za každých podmínek maskovat, musí umět stopovat, být chladnokrevný, absolutně samostatný, a hlavně musí být neuvěřitelně trpělivý a fyzicky i psychicky připravený na svou oběť čekat v úkrytu dlouhé hodiny i dny. Nejlepší americký odstřelovač ve Vietnamu, příslušník USMC Carlos N. Hatchcock, dokázal například se svým kolegou vyřadit osmdesátičlenný oddíl NVA, sám má "na kontě" severovietnamského generála a jednoho z nejlepších komunistických odstřelovačů zlikvidoval po několika dnech stopování a střeleckých soubojů v džungli. Podařilo se mu dokonce na vzdálenost neuvěřitelných 2500 metrů zastřelit několik mul, dopravujících střelivo do bojových linií. Při svých akcích používal pušku Winchester mod. 70, ráže 30-06. Jako odstřelovačské pušky používali američtí vojáci ve Vietnamu typ M-40 a vybrané exempláře pušky M-14. Těžké zbraně Jižní Vietnam jako země s velice členitým, hornatým a hustě zarostlým terénem neposkytoval příliš mnoho možností k nasazení těžké bojové techniky. Přesto obě strany tanky používaly, ale vzhledem k situaci samozřejmě jen lehké nebo střední. Na americké straně to byly nejčastěji typy M-41 Walker Bulldog a M-48 Patton (oba typy používala i ARVN). Nasazení nového tanku M-551 Sheridan ve Vietnamu provázely určité komplikace technického charakteru a typ M-60 se nasazení nedočkal (kromě využití jeho podvozku pro vyprošťovací stroje a stroje technického zabezpečení). Lehký tank M-41 Walker Bulldog byl rychlé, ale slabě pancéřované vozidlo se čtyřčlennou posádkou. Jeho výzbroj, představovaná kanonem ráže 76,2 mm, kulometem ráže 12,7 mm a 7,62 mm, mu spolu s nedostatečným pancéřováním nedávala příliš vysoké šance při střetu s mohutnějšími komunistickými T-54, ale zato se prosadil při bojích ve městech a při nasazení proti živé síle. Další lehký tank M-551 Sheridan procházel na vietnamském bojišti vojenskými zkouškami. Posádku tvořili čtyři muži. Tento nízký a rychlý tank byl vyzbrojen kanonem ráže 152 mm, z něhož mohla posádka kromě klasické munice střílet i protitankovými řízenými střelami Shillelagh. Proti živé síle protivníka byl Sheridan vyzbrojen ještě kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Tento typ měl ve výzbroji například 11. tankový pluk "Blackhorse Regiment" nebo 23. pěší divize "Americal". Tank M-48 A3 Patton byl ve Vietnamu nejrozšířenějším typem. Posádku tvořili čtyři muži. Tank byl vyzbrojen kanonem ráže 90 mm a kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. M-48 vybavený plamenometem nesl označení M-67 verzí A2 a A3. Tank M-60 A2 byl vyzbrojen kanonem ráže 152 mm, schopným vystřelovat i protitankové řízené střely Shillelagh, dále kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Nasazen ale mohl být jedině snad u Khe Sanhu, kde byl po válce údajně jeden kus nalezen. Spíše se ale jednalo jen o korbu ze zničeného M-728 CEV. 1st Australian Task Force používal tanky Centurion Mk. 5/1 ze svazku 1st Armoured Regiment ATF. Z transportérů a obrněných vozidel byl v jihovýchodní Asii nejrozšířenějším typem transportér M-113 APC (Armoured Personnell Carrier) pro 13 mužů. Ve Vietnamu se používaly i jeho modifikace, např M-577 jako velitelské a koordinační centrum, nebo M-132, což byl M-113 s plamenometem, či M-163 vybavený rotačním kanonem Vulcan ráže 20 mm. O tom, jak účinná byla kombinace tanků M-48, transportérů M-113 a pěchoty, se dostatečně přesvědčili zvláště vojáci NVA bojující u Quang Tri. Námořní pěchotu v tomto regionu totiž od léta 1968 posílila 1. brigáda (mechanizovaná) 1. pěší divize, jejíž dva prapory byly pěší a jeden obrněný, vybavený právě M-48 a M-113. Mezi další obrněná pásová vozidla používaná spojenci ve vietnamské kampani patřilo samohybné dělo M-56 Scorpion 90 mm SPAT (Self-Propelled Anti-Tank Gun), které měla ve výzbroji například 173. výsadková brigáda, M-50 A1 Onthos vyzbrojený šesti bezzákluzovými kanony ráže 106 mm, M-42 A1 Duster vyzbrojený dvojicí 40 mm kanonů Bofors M-76 umístěných na podvozku M-56 a v neposlední řadě i amphibie LVTP-5 či M-116. Ofenzivní akce spojenců podporovala samohybná děla M-109 ráže 155 mm a M-107 ráže 175 mm. Z vyprošťovacích a technickozabezpečujících vozidel dosáhl značného rozšíření M-728 CEV (Combat Engineer Vehicle) umístěný na podvozku tanku M-60. Byl vyzbrojen kanonem ráže 165 mm a vybaven radlicí. Používal se pro zvyšování průchodnosti terénu a k demolici objektů. Vyprošťovací M-88 VTR (Vehicle Tracked Recovery) se osvědčil jako další z řady specializovaných pracovních vozidel, sloužících například k odtažení poškozené či zničené bojové techniky. Dvaapůltunový třínápravový pancéřovaný Kaiser Jeep, označovaný jako M-35 A2, obdržel otočnou věž se čtyřkanonem M-55 a na místě spolujezdce byl instalován kulomet M-60 ráže 7,62 mm. Kulomety ráže 7,62 mm byl vyzbrojen i třičtvrtětunový obrněný vůz M-37. Ve výzbroji US Army, ale i např. USAF, se vyskytovaly i obrněné automobily V-100 (Cadillac-Gage M-706 Commando) vyzbrojené podle potřeby Browning M-2 ráže 12,7 mm a M-60 ráže 7,62 mm. ARVN používala nejčastěji pohyblivé, ale slabě pancéřované tanky M-24 Chaffee vyzbrojené kanonem ráže 75 mm, kulometem ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Později Jihovietnamci obdrželi tanky M-48, a hlavně M-41, zatímco zbylé M-24 fungovaly jako mobilní palebné body při obraně měst a základen. Z obrněných transportérů využívala ARVN typ M-113 a k průzkumným účelům třínápravové obrněné automobily M-8 vyzbrojené kanonem ráže 37 mm a kulomety ráže 7,62 mm a 12,7 mm. Komunisté používali v menší míře druhoválečné ruské střední tanky T-34/85 vyzbrojené kanonem ráže 85 mm. Posádku tanku tvořili čtyři muži a výzbroj vozu doplňovaly dva kulomety ráže 12,7 mm nebo 7,62 mm. Střední tank T-54 byl vyzbrojen kanonem ráže 100 mm, dvěma kulomety ráže 7,62 mm a jedním kulometem ráže 12,7 mm. Čínská kopie tohoto typu nesla označení T-59. Dost rozšířený byl i obojživelný PT-76 vyzbrojený kanonem ráže 76 mm a dvěma kulomety ráže 7,62 mm. NVA na Jihu používala i kolové transportéry BTR-50. Příležitostně používali komunisté kořistní transportéry M-113 (hlavně v poslední fázi konfliktu). Dělostřeleckou podporu komunistickým jednotkám poskytovaly ruské houfnice vz. 38 ráže 122 mm, kanony D-46 ráže 120 mm a D-6 ráže 130 mm. V protivzdušné obraně VDR byla zastoupena ruská protiletadlová děla vz. 39 ráže 37 mm, S-60 ráže 57 mm, vz. 44 ráže 85 mm a československá "dvojčata" M-53 ráže 30 mm. Viet Cong a NVA dále používaly ruské minomety vz. 41 ráže 82 mm a raketomety B-40 ráže 122 mm. Letecká ofenziva proti VDR - taktika Jednoho útoku taktického letectva USAF se obvykle účastnilo kolem 40 až 50 letadel, včetně stíhacího doprovodu, letounů "Wild Weasel" a "Iron Hand", letounu EB-66 Destroyer, určenému pro radioelektronický boj, a případně i fotoprůzkumného letounu, majícího nafilmovat výsledky útoku. Na hlavních příletových trasách kroužily v přidělených zónách létající tankery KC-135, doplňující útočným letounům palivo ještě před vstupem do severovietnamského vzdušného prostoru. US Navy vysílalo pro potřeby doplňování paliva svých útočících letounů "létající cisterny" EKA-3B, taktéž startující z palub letadlových lodí. V počáteční fázi "Rolling Thunder" se letouny s nákladem bomb přibližovaly k cílové oblasti va výšce 4000 až 5000 metrů a útočily z výšky 2000 metrů. Rakety SAM a hlavně protiletadlových děl velkých kalibrů přinutily Američany přilétat ve výškách 100 až 300 metrů a až těsně před útokem na cíl vystoupat přímo z kurzu do větší výšky a pod úhlem 40 až 60o zaútočit. Z větších výšek kolem 2000 až 3000 metrů se ale samozřejmě útočilo i nadále. Původně podnikaly 75 % útoků USAF proti Severu stíhací bombardéry F-105 Thunderchief. Postupem doby se toto procento s nástupem Phantomů snižovalo, až v únoru 1970 opustil bojiště poslední Thud používaný k bombardovacím akcím. US Navy vysílalo v úvodních fázích náletů svá letadla podle následujícího schématu. Dvanáct hodin útočila na cíle uvnitř VDR letadla jen z jedné letadlové lodi. Ta byla po uplynutí této doby vystřídána lodí druhou a technický personál se mohl věnovat technické údržbě letadel, jejichž odpočívající posádky šly za dvanáct hodin opět do akce. Během dvanácti hodin bojového nasazení opouštěla každých 30 minut palubu lodi skupina čtyř až osmi letadel. Pokud byla do bojového pásma přesunuta další letadlová loď, operovaly její letouny nejčastěji mezi 06.00 a 18.00 hodinou. Z její paluby startovaly převážně úderné skupiny "Alpha Strike". Tuto taktiku začala US Navy v širším měřítku používat v roce 1967, ale svého vrcholu dosáhla v roce 1972. Při "Alpha Strike" opouštělo palubu letadlové lodi 40 až 45 letounů. Znamenalo to, že údery na cíle uvnitř VDR nebyly tak časté, o to však byly účinnější. Útočnou skupinu doprovázelo obvykle osm až deset stíhaček F-4 či F-8. Samotná úderná síla se skládala z dvanácti až čtrnácti lehkých bombardérů nebo bitevníků A-4 nebo A-7, čtyř až šesti útočných A-6 a dvou až šesti letounů pro boj se severovietnamskou protivzdušnou obranou. Následovalo ještě tři až pět létajících cisteren EKA-3B, letounů včasné výstrahy a letounů řídících a koordinujících celý útok, a konečně účinek útoku na cíl musel zdokumentovat jeden až dva fotoprůzkumné letouny. K pobřeží se celá formace blížila ve výšce 4500 až 5000 metrů rychlostí 500 až 600 km/h. Po přiblížení na 90 kilometrů k pobřeží snížily letouny výšku na 3500 metrů a zároveň zvýšily rychlost na 800 km/h. Bomby byly svrhávány z výšky okolo 1500 až 1800 metrů, nikdy se však nesestupovalo pod 1000 metrů. Taktika severovietnamského stíhacího letectva po obdržení moderních MiGů-21 v roce 1966 spočívala ve spolupráci pomalejších, ale mrštnějších MiGů-17 s MiGy-21. Zatímco sedmnáctky se snažily rozrušit formace nalétávajících bombardérů útoky vedenými kanony ze spodní polosféry, číhaly MiGy-21 v záloze nad oblastí boje. Pokud se sedmnáctkám podařilo bombardéry, nalétávající k cíli nízkou rychlostí, od sebe oddělit, zaútočily na jednotlivé americké letouny MiGy-21. Naváděné pozemními radarovými stanicemi, využívajíce krytu mraků, přiblížily se nadzvukovou rychlostí k vyhlédnuté oběti, odpálily rakety vzduch-vzduch K-13 "Atoll" a okamžitě se odpoutaly z boje. Celou situaci ulehčoval Severovietnamcům fakt, že z nedostatku jiných letounů podvěšovali Američané pumovou výzbroj často i pod letouny stíhacího doprovodu, které tak byly značně handicapovány a nemohly aktivně vyhledávat kontakt s protivníkem. Místo toho pasivně čekaly až MiGy zaútočí. Žádná letecká ofenziva není možná bez dostatečného leteckého průzkumu. To samozřejmě věděli i Američané a jejich průzkumná letadla byla nad severním Vietnamem častými hosty. Taktické schéma fotoprůzkumné mise bylo následující: K cíli se pilot kvůli utajení a úniku před radary přiblížil nízkým letem. Před cílem pilot svůj letoun zvedl do výšky 4500 metrů a v té setrval 2 až 3 minuty. Než severovietnamská protivzdušná obrana letoun zaměřila a vyslala na něj své rakety nebo granáty protiletadlových děl středních a velkých ráží, sestoupil letoun, nyní již se snímky určeného cíle v kamerách, opět do přízemní výšky. To byl ovšem ideální průběh mise. Vždycky samozřejmě neprobíhal let tak jednoduše a ztráty u průzkumných perutí byly značné. Nad Severem proto "slídily" i bezpilotní fotoprůzkumné letounky Ryan. Byly vypouštěny nad Laosem nebo Tonkinským zálivem z Herculesů DC-130, pak se přiblížily v minimální výšce k cíli, před ním se vznesly do příslušné výšky, ofotografovaly a nafilmovaly jej, sestoupaly a zamířily nad bezpečné území, kde je v povětří zachytávaly vrtulníky HH-3. Ryany mívaly "životnost" průměrně 7,3 mise, ale jeden z nich, přezdívaný "Tomcat", byl sestřelen až při 68. letu. Nejednou se ale i stalo, že se piloti MiGů, zcela zaujatí honem na malý, nebránící se cíl, nechali vylákat příliš daleko nad Tonkinský záliv, kde se museli ze svého letounu s prázdnými nádržemi katapultovat. Je znám i případ MiGa, sestřeleného při pronásledování Ryana dvěma Phantomy, kterým vpadl do léčky. Válečná situace samozřejmě vyžadovala tankování paliva za letu. To většinou probíhalo ve výškách okolo 4500 až 6000 metrů, ale výzbrojí přetížené útočné letouny mívaly občas s dosažením této výšky problémy, a tak se tankovalo ve výšce 1500 metrů. Létající tankery Boeing KC-135 Stratotanker vykonaly mezi lety 1965 až 1973 v rámci operace "Young Tiger" na 195 000 operačních letů, během nichž v 800 000 případech tankování poskytly bojovým letounům více než 4 000 000 tun paliva. Původně byly pro potřeby tankování paliva za letu využívány starší KB-50, ty však byly nahrazeny právě Stratotankery, poskytnutými Strategic Air Command. KC-135 byly nejčastěji ze svazku 4252. SW, bázujícího na Kadena AFB na Okinawě. Později se část této jednotky přesunula na thajské mezinárodní letiště Don Muang a základnu Takhli. Tankování probíhalo v zónách "Green", "Red", "White", "Lemon", "Cherry" a "Amber" v thajském vzdušném prostoru poblíž hranic s Laosem, dále v zónách "Green AP", "Orange AP" a "White AP" nad Laosem, "Gray" nad Siamským zálivem u jihovietnamského pobřeží, "Mango" nad Jihočínským mořem, přibližně 180 kilometrů jihovýchodně od delty Mekongu, "Yellow" mezi Plei Ku a Da Nangem a "Purple" u severovietnamského pobřeží mezi 17. rovnoběžkou a přístavem Vinh. Akce severovietnamského letectva proti 7. flotile USA Řídce prováděné nálety na spojenecká plavidla v Tonkinském zálivu začaly na jaře 1966, kdy skupina An-2 z 919. transportního pluku vedená plukovníkem Pham Ny Khanem zaútočila na jihovietnamský člun a potopila jej. Antonovy byly vyzbrojeny raketami ráže 57 mm a kulomety a operovaly ve spolupráci se speciálně vyzbrojenými džunkami. Od roku 1968 se na podobných akcích podílely i vrtulníky Mi-4. Severovietnamci potopili několik malých jihovietnamských plavidel a americkou strážní loď PCF. V rámci ochrany svých plavidel začali Američané udržovat nad Tonkinským zálivem stálou stíhací hotovost BARCAP (Barrier Combat Air Patrols). 20. prosince 1966 sestřelily posádky dvou F-4B dva Antonovy An-2. Dva muži sedící v kokpitu prvního Phantoma od VF-114, pilot Lt H. Dennis "Denny" Wisely a WSO, LTJG David L. Jordan, vystřelili na "svůj" dvouplošník raketu AIM-7E v 18.32 hod. a posádka druhého Phantomu tentokrát od VF-213, Lt. David "Barrel" McCrea a ENS David Nichols, učinili totéž v 18.41 hod. Kuriózní je fakt, že hodnota rakety Sparrow vysoce převyšovala hodnotu cíle, který zničila. Kromě těchto sestřelů bylo zaznamenáno zničení nejméně dvou vrtulníků a 19. 12. 1972 potopení severovietnamského raketonosného člunu třídy Komar, ruského původu (v roce 1972 obdržela VDR ze Sovětského svazu tři čluny tohoto typu). Další dva MiGy, tentokrát jedenadvacítky, byly sestřeleny v květnu a červnu 1968. Oba MiGy byly z oblohy sraženy raketami Talos odpálenými z křižníku USS Long Beach, vzdáleného od vzdušných cílů kolem 130 km. Jednalo se o vůbec první sestřely nepřátelského letounu řízenými střelami odpálenými z paluby hladinového plavidla. Další z pokusů napadnout plavidla 7. flotily USA byly zaznamenány v roce 1972. Akce severovietnamských MiGů z 19. dubna byla již v předcházejících pasážích této publikace popsána. V daším případě zlikvidovala jeden MiG-17 raketa protileteckého systému Talos, odpálená ze vzdálenosti 82 km raketovým křižníkem USS Chicago, operujícího u Haiphongu. Zbytek formace MiGů poté přerušil útok a obrátil se zpět. Ve stejném roce ještě posádky křižníků USS Sterett a USS Biddle sestřelily další dva MiGy. Z palub válečných plavidel US Navy bylo sestřeleno celkem 8 severovietnamských letadel. Americké letadlové lodě se kvůli nebezpečí útoků MiGů nejčastěji pohybovaly v oblasti "Yankee Station", 70 námořních mil východně od přístavu Vinh, i když občas se odvažovaly ještě více na sever, až 70 mil východně od Haiphongu. Za tuto linii se už ale letadlové lodě nepouštěly. Vysvětlení některých pojmů: CIDG (Civillian Irregular Defense Force) - Oddíly domobrany začaly na území Vietnamské republiky vznikat od roku 1961. Na samém počátku nesl celý projekt název ADP (Area Development Program). Příslušníci CIDG nebyli nikdy formálně začleněni do ARVN a celý projekt probíhal zcela v režii amerických Special Forces. Členy jednotek CIDG byli původně převážně příslušníci horských kmenů, tzv. Montagnardů (obecný název pro "horaly" pocházející z dob francouzského koloniálního panství). Koncem roku 1963 bylo v CIDG organizováno již 18 000 mužů. Venkovské milice VDC (Village Defense Corps) měly v tomto období již 43 000 členů. Během roku 1964 se řady CIDG rozšířily o další etnika. Byli to hlavně Khmérové, Nungové, Čamové atd. Dále sekty Cao Dai a Hoa Hao. V roce 1969 se CIDG rozrostly o profesionální jednotky statických úderných sil CSF (Camp Strike Force), majících 40 000 mužů, a pohyblivé úderné síly MSF, tzv. Mike Force (Mobile Strike Force). CSF operující v závislosti na jedné základně se skládaly ze tří až čtyř oddílů po 130 lidech, průzkumné čety a skupiny pro vedení psychologické války [Political Warfare (civic action) Team]. Mnoho táborů a základen CIDG disponovalo oddílem dělostřelectva se dvěma houfnicemi ráže 105 mm. Tyto tábory byly nejčastěji zakládány na odlehlých místech, odkud bylo možno provádět pozorování hranic a průzkum komunistických průnikových cest. CSF měly obvykle dohled nad územím o rozloze 100 až 200 km2. Zatímco příslušníci CSF byli "připoutáni" ke své základně a k určitému území, Mike Force tvořily jakousi "jednotku rychlého nasazení". Předchůdcem MSF byla jednotka "Eagle Flight", operující v roce 1964 na území 2. CTZ. Příslušníci Mike byli určeni k nasazení na podporu obránců obležených základen. Ke každé jednotce SF byl roku 1965 přidělen jeden prapor Mike a jeden oddíl připadal na každou CTZ. Pátý oddíl, který zůstal v záloze, nasazovalo velení 5. SFGA v případě potřeby kdekoliv v jižním Vietnamu. 1., 2. a 5. oddíl Mike tvořili hlavně Montagnardové a 3. a 4. oddíl Nungové a Khmérové. Koncem roku 1967 byly do MSF začleněny oddíly pohyblivých partyzánských sil MGF (Mobile Guerrilla Force). MGF se od poloviny roku 1966 věnovaly pronikání na území pod kontrolou komunistů, kde prováděly přepady, sabotáže, únosy atd. Autoři projektu jako krycí název pro tyto akce použili jméno jedné hazardní karetní hry - "Black Jack". Příslušníci CIDG operovali také v rámci akcí s krycími názvy "Project Delta", "Project Omega", "Project Sigma" a "Project Gamma" (viz Special Forces). Instruktoři amerických SF dohromady vycvičili přes 43 000 ozbrojenců CIDG. Značné ztráty způsobovaly komunistům i četné pokusy o dobytí táborů CIDG. Ty byly většinou výborně uzpůsobené k obraně. Obklopovaly je obvykle dvě obranné linie, tvořené překážkami z ostnatého drátu, zahrocených bambusových tyčí a záseků, kombinované s minovými poli. Obranu podporovaly minomety a kulomety v opevněných hnízdech. Uvnitř tábora se nacházelo několik ohnisek odporu schopných samostatné obrany. Součástí táborů byly i LZ pro vrtulníky a případně polní letiště. Postupem času se do táborů stěhovali i rodinní příslušníci obránců. Tábory byly schopny odolávat i velice dlouhému obléhání a řídké úspěchy komunistických velitelů při jejich dobývání byly vykoupeny obrovskými a ze strategického hlediska neúměrnými ztrátami. GUNSHIP - Název pro letouny upravené v rámci programu "Spooky" pro tzv. brush fire (pročesávací palbu). Pro roli gunshipů se nejčastěji používaly větší, původně dopravní letouny, jako C-47 Skytrain, C-119 Flying Boxcar, C-123 Provider a C-130 Hercules. Jako první byl v roce 1965 vybrán letoun C-47. Upraven na verzi AC-47 D "Magic Dragon" měl v trupových dveřích instalován rotační kulomet GAU-2 Minigun ráže 7,62 mm (teoretická rychlost střelby 6000 ran/min). Další dvě stejné zbraně byly umístěny do okének vedle dveří. První AC-47 začaly z letiště Tan Son Nhut startovat v listopadu 1965. Letouny AC-47 D postupně převzalo VNAF a jejich místo u USAF zaujímaly od roku 1967 jiné typy. Letouny AC-119 K "Shadow" byly stejně jako typ NC/AC 123 K "Black Spot" vyzbrojeny čtyřmi kulomety Minigun nebo dvěma Miniguny a dvěma rotačními kanony M-61 A1 Vulcan ráže 20 mm a pumami. Později bylo několik Providerů přestavěno na verzi NC-123B vybavenou zařízením FLID (Forward Looking Infrared Detectors), zabudovaným v přídi letadla. Tyto NC-123B prováděly v noci nad Ho Či Minovou stezkou lokaci komunistických konvojů a zásobovacích kolon a na zjištěné cíle naváděla posádka útočné letouny. Posádky NC-123B byly při těchto akcích obvykle složeny z personálu USAF, VNAF a příslušníků čínské armády z Tchaj-wanu. Celý projekt byl znám pod názvem "Duck Hook". Největší palebnou silou disponovaly AC-130 H "Pave Spectre II", které se do programu "Spooky" zapojily v roce 1970. V trupu těchto, doslova létajících, bitevních lodí byly instalovány dva kulomety Minigun, dva kanony Vulcan, automatický kanon M-2 A1 ráže 40 mm, a dokonce houfnice ráže 105 mm! Gunshipy operovaly nejčastěji v noci. V první fázi programu "Spooky" vyhledávala posádka gunshipu cíle pomocí světlic a osvětlovacích pum. Později posádky disponovaly moderními vyhledávacími prostředky, od dokonalých optických a radiolokačních po infračervené detekční přístroje se zdokonalenou identifikací cíle s jeho přímým sledováním na obrazovce. Gunshipy létaly v kruhu nad cílem a díky náklonu při tomto manévru mohly cíl soustavně ostřelovat svými zbraněmi umístěnými v trupu v pravém úhlu k podélné ose letounu. Jako gunshipy se často používaly i vrtulníky, nejčastěji typ UH-1 Huey různých verzí. Obvykle byly vyzbrojeny granátometem M-75 ráže 40 mm, umístěném v gondole pod přídí vrtulníku, a neřízenými raketami ráže 70 mm nebo čtyřmi spřaženými kulomety M-60 ráže 7,62 mm či kulomety Minigun. Bitevní stroje AH-1G Cobra nesly původně v otočné gondole TAT-102 pod přídí kulomet GAU-2 Minigun ráže 7,62 mm a 40mm granátometem. Později pak ve věži M-28 nesly Minigun a granátomet M-75. Na bočních závěsech Cobry byly obvykle umístěny kontejnery XM-18 s Miniguny nebo raketové bloky XM-159 či XM-200 pro 19 neřízených raket FFAR ráže 70 mm, případně bloky XM-157 nebo XM-158 pro 7 raket FFAR. Několik vrtulníků UH-1B neslo protitankové řízené střely TOW. Gunshipem bylo také nazýváno každé letadlo nebo vrtulník vybavený dodatečnou hlavňovou výzbrojí. HO ČI MINOVA STEZKA (Ho Chi Minh Trail) - Infiltrační cesta z VDR do Vietnamské republiky vedoucí územím Laosu a Kambodže. Ho Či Minovou stezkou byla nazývána soustava chodníků, stezek a provizorních komunikací, kopírující západní jihovietnamskou hranici. Na samém počátku konfliktu ji vybudovali komunisté, aby si usnadnili nájezdy do všech oblastí Vietnamské republiky, zvláště poté co jihovietnamská a americká námořní pěchota ve zvýšené míře střežily DMZ kolem 17. rovnoběžky. Ještě před invazí do Kambodže v roce 1970 a do Laosu roku 1971 byli spojenci při útocích na Ho Či Minovu stezku odkázáni pouze na letecké údery. Protože byl provoz na stezce nejhustší v noci, osvědčily se při náletech hlavně gunshipy. Kolem celé stezky byly na laoském a kambodžském území rozmístěny záložní tábory a základny Viet Congu a NVA, odkud komunisté podnikali útoky proti jižnímu Vietnamu a kam se po boji opět vraceli. Laos i Kambodža byly sice státy ve vietnamském konfliktu neutrální, ale VDR jejich neutralitu otevřeně ignorovala. V Laosu se vlastně o nějaký akt násilí ani nejednalo, protože tato země, sama sužovaná občanskou válkou a nastalým chaosem, jejíž značnou část kontrolovaly komunistické guerilly, byla beztak pod značným vlivem Hanoje. V případě Kambodže byla situace přece jen poněkud jiná. Naivní a slabý princ Sihanouk, hlava kambodžského státu, byl jako politik nevypočitatelný a jeho sny o vojenské a politické nezávislosti Kambodže jej vedly ke zmateným rozhodnutím, které ve svých důsledcích znamenaly pro Kambodžu a její obyvatele katastrofu. Není divu, že jej Hanoj nebrala vážně a vietnamští vojáci byli na značné části kambodžského území doslova jako doma. Situace se změnila až po převratu generála Lon Nola v roce 1970, který se společně s Američany a Jihovietnamci pokoušel severovietnamské ozbrojence a místní komunistické partyzány potírat. Spojenci přirozeně nemohli akceptovat fakt, že by teroristické bandy komunistů byly za hranicemi víceméně suverénních států nedotknutelné, a útočili na stezku a základny i za cenu narušení vzdušného prostoru obou států. Ho Či Minova stezka byla pro spojenecké velení skutečnou noční můrou. Spojenci se neustále pokoušeli zvyšovat efektivitu útoků na zásobovací konvoje a narušování komunistických dopravních tepen. Ho Či Minova stezka tak přispěla k vývoji nových typů zbraňových systémů, hlavně různých "inteligentních" zbraní a detekčních přístrojů. Například v rámci programu "Tropic Moon 2" startovaly od konce roku 1967 do poloviny roku 1968 z Phan Rangu tři speciálně upravené B-57B. V podvěsech pod křídly měly instalovány televizní systémy pro špatné světelné podmínky, schopné zřetelně zobrazovat terén i v téměř absolutní tmě. V rámci programu "Tropic Moon 3" operovaly od září 1970 do začátku roku 1972 z thajské základny U Bang speciální B-57G od 13. BS. Tyto B-57 byly schopny zasahovat cíl zbraněmi laserem zaměřovanými nebo zbraněmi zaměřovanými radiolokačními prostředky, senzory snímajícími teplo z přední polosféry (FLIR) či televizním systémem pro špatné světelné podmínky (LLLTV). CHIEU HOI (Otevřená náruč) - Program jihovietnamské vlády zaručující příslušníkům Viet Congu a NVA, kteří se rozhodnou dobrovolně se vzdát spojencům a prohlásit loajalitu jihovietnamské vládě, požívání plných práv občana Vietnamské republiky. Celý program byl zahájen v roce 1963 a do konce roku 1967 využilo příležitosti zapojení se do života v demokratické společnosti 27 000 mužů a žen - příslušníků Viet Congu. Po drtivé porážce komunistů při ofenzivě "Tet" 1968 toto číslo rapidně vzrostlo. Do října 1970 to bylo již 160 000 dezertérů, ale pouze 1 % tvořili příslušníci NVA. Mnoho z "navrátilců" se dobrovolně přihlásilo do jihovietnamské armády, oddílů CIDG či jiné regionální branné složky ozbrojených sil Vietnamské republiky. Výcvikový tábor pro tyto dobrovolníky byl vybudován ve Vung Tau. V rámci programu "otevřené náruče" byly také budovány nové domovy pro uprchlíky z území ohrožovaných či obsazených komunisty. Ona část Chieu Hoi zaměřená na pomoc uprchlíkům byla nesrovnatelně populárnější než Diemův více méně násilný program strategických vesnic, neboť zvláště u staršího obyvatelstva se projevovaly silné citové vazby na svůj domov a příkaz k přestěhování do strategické vesnice nebyl u domorodců, mírně řečeno, přijat vždy s pochopením. Vesničané byli evakuováni také z tzv. oblastí volného palebného pole. Šlo o lokality s koncentrací komunistických sil, ze kterých obyvatelstvo buď uprchlo, nebo bylo evakuováno. V takovémto prostoru stříleli spojenečtí vojáci nebo "doorgunners" z vrtulníků na vše živé bez rozkazu a teoreticky bez nebezpečí, že by o život mohl přijít nevinný civilista. Realita byla nezřídka poněkud jiná. RADIOELEKTRONICKÝ BOJ - Prostředky radioelektronického boje mají za úkol "oslepit" systémy protivzdušné obrany protivníka a znemožnit mu sledování a zaměření útočících letounů. Dále slouží k zaměřování protivníkovy radarové sítě pro její následné zničení. Ve válce ve Vietnamu ještě nebyly prostředky radioelektronického boje standardně umísťovány ve všech bojových letounech (s výjimkou F-111 A). Pod letouny F-4 a F-105 byly sice podvěšovány kontejnery ALQ-71, ALQ-72, ALQ-87, rušící severovietnamské systémy protivzdušné obrany šumem nebo impulsním rušením, nebo rušící elektronické systémy QRC-160, ale výsledky nebyly příliš přesvědčivé. Mnohem účinnější se ukázala kombinace výstražných systémů APR-25 a APR-26, které byly později umísťovány na palubách většiny letounů. První z nich hlásil posádce ozáření jejího letounu radarovým paprskem a udal směr, ze kterého může být veden útok. Druhý ze systémů signalizoval odpálení rakety. Situace si vynutila doprovod útočících letounů letounem jiným, pro radioelektronický boj speciálně upraveným, pod jehož záštitou měla celá bojová formace šanci proniknout nad území VDR nezaměřena radiolokačními systémy, i když útočící letouny byly vidět i slyšet. Nebyl to sice všelék, ale procento ztrát se výrazně snížilo. Jako první byly v této roli nad Vietnamem nasazeny v rámci programu "Constant Guard I" letouny EB-66 E "Brown Cradle" od 39. TEWS, startující ze základen Takhli a Korat v Thajsku. Z Takhli AFB později operovaly v sestavě 41. TEWS/355. TFW a z Koratu ve svazku 42. TEWS/388. TFW. K tomuto účelu byl EB-66 vybaven vysokofrekvenčním aktivním rušicím systémem TRW-ASQ-96, panoramatickým přijímačem ALR-20 a pro aktivní rušení v infraoblasti dvěma systémy: AAQ-4 a AAQ-8. Pro pasivní rušení byla v zádi místo původního střeliště zabudována výmetnice dipolů ALE 1. Bombardéry B-52 používaly pro svou ochranu klamné cíle ADM-20 Quail. Tyto bezpilotní letounky byly zavěšeny pod křídly B-52 a při průletu nebezpečným pásmem byly vypouštěny, přičemž letěly paralelně s mateřským letounem po 370 kilometrů. Quail s rozpětím 1,6 m a vážící 500 kg měl v sobě zabudovanou aparaturu, vysílající silnější signály, než byl na obrazovkách radarů obraz B-52, a tím přitáhl útočící severovietnamskou raketu k sobě. Proti tepelně naváděným raketám z útočících MiGů-21 se posádky B-52 bránily vypouštěním paliva z vlastních nádrží. Palivo se od horkých plynů za bombardérem vznítilo a přinutilo na teplo reagující raketu k výbuchu v bezpečné vzdálenosti. Pochopitelně, že tento způsob mohl být kvůli značné spotřebě paliva praktikován pouze tehdy, když už byl zjištěn útočící MiG či jím vypuštěná raketa. V rámci elektronického průzkumu startovaly v rámci akce s krycím názvem "Combat Apple" z Kadena AFB na Okinawě letouny RB-47 a RC-135. Po 24 hodin pak kroužily nad Laosem nebo Tonkinským zálivem, monitorujíce signály vysílané severovietnamskými radiostanicemi a radary. Hlavní pozornost se soustředila na radarové stanice navádějící rakety SA-2. Nezřídka byl jako "návnada" do určené oblasti vyslán bezpilotní průzkumný letoun a stroj z programu "Combat Apple" pak mohl zachytit signály do té doby mlčících radarových stanic SAMů. Další letouny použité pro různé formy radioelektronického boje byly EKA-3B Tacob, EA-6B Prowler, EB-57E, EF-10B Skyknight, E-2A Hawkeye, v roli létajícího velitelského stanoviště také EC-121 Warning Star/Big Eye a zkoušeny byly i AP-2E Neptune vybavené pasivním elektronickým zařízením ASR-3. Zvláště EC-121 byly nabity na svou dobu ultramoderní elektronikou, dovolující jim například kdykoliv informovat útočící letouny o pohybech komunistických MiGů. První EC-121 z 552. Airborne Early Warning and Control Wing byly do oblasti přesunuty v květnu 1965. RANGERS - Vznik této elitní jednotky US Army sahá až do roku 1750, kdy první jednotku Rangers založil John Goreham k ochraně severní hranice anglických kolonií v Americe před útoky Francouzů a Indiánů z Kanady. První prapor Rangers za druhé světové války byl zformován v červnu 1942 z dobrovolníků 1. obrněné a 34. pěší divize. Rangers se za druhé světové války zúčastnili operace "Torch" (při vylodění v severní Africe prováděli průzkum), tvořili předvoj při vylodění v Sicílii a v Itálii u Anzia. Jejich nejslavnější akcí bezesporu bylo dobytí předpokládané baterie 155mm děl na 30 metrů vysokém útesu Point du Hoc při operaci "Overlord". Ve Vietnamu prováděli Rangers v rámci 75. pěšího pluku hlavně divizní průzkum 101. výsadkové divize. Jako průzkumné jednotky i jiných útvarů byli Rangers dislokováni na základnách Plei Ku, Da Nang, Bien Hoa a Chan Duc. Od září 1966 se Rangers začali prosazovat při akcích dálkového průzkumu LRRP (Long Range Reconnaissance Patrol). Členové hlídek LRRP ve Vietnamu sice dostali maskovací uniformy s tzv. tygřími pruhy (v džungli, kam světlo dopadalo skrz několik pater vegetace, se "Tiger stripes" velmi osvědčily), ale velmi rychle začali používat i součásti oděvu Viet Congu, zvláště černé blůzy, batohy, tenisky nebo sandály místo vysokých bot atd. Příslušníci LRRP dostávali také zvláštní dávky potravin a experimentovalo se i s novými typy balíčků s potřebami pro přežití. Výzbroj pak tvořily většinou XM-177, AK-47, karabiny M-2 a různé typy samopalů včetně zbraní s tlumiči. Rota Rangers se skládala ze tří důstojníků a 115 vojáků, disponujících devíti vozy Jeep Willys MB nebo M-151 A2 Ford Mutt, 116 puškami M-16 různých verzí, 32 granátomety M-79 a osobními pistolemi. Výcvik Rangers probíhá na základně ve Fort Bening 58 dní, sedm dní v týdnu, 18 hodin denně. SEAL (Sea-Air-Land team) - Jednotky SEAL vznikly v roce 1962 z oddílů UDT (Underwater Demolition Team) ze svazku US Navy. Ve Vietnamu jednotky SEAL operovaly od roku 1966. Byly nasazeny hlavně v deltě Mekongu, ale prováděly i diverzní akce v severovietnamských přístavech, nejčastěji v Haiphongu. Základní taktickou jednotku SEAL tvoří mužstvo s 27 důstojníky a 156 muži rozdělenými do pěti čet. Výcvik probíhá na základnách Coronado blízko San Diega v Kalifornii a Little Creak blízko Norfolku ve Virginii. Příslušníci jednotek SEAL mají do výcvikového programu zahrnuto vedení války v džungli, bažinách a jiném obtížném terénu, umění maskovat se, výcvik boje s chladnými i palnými zbraněmi, pochopitelně také výcvik boje beze zbraně, umění přežití v divoké přírodě, průzkum, parašutistický a hlavně potápěčský výcvik. V bojových podmínkách se SEAL spoléhají pouze na sebe a své schopnosti. Ve Vietnamu nebyla v místě jejich operací obvykle žádná možnost doplňování zásob nebo pomoci. Jejich akce vyžadovaly maximální sebeovládání, utajení a absolutní ticho. Proto si byli příslušníci těchto jednotek schopni předávat příkazy a signály pouze posunky rukou. Do místa operace byli vysazeni z vrtulníků nebo používali speciální rychlé čluny LSSC s malým ponorem, vyzbrojené třemi kulomety ráže 7,62 mm a jedním granátometem ráže 40 mm. Čtyřčlenný tým SEAL byl obvykle vyzbrojen dvěma útočnými puškami M-16 různých modifikací, brokovnicí Ithaca M-37, lehkým kulometem Stoner M-63 ráže 5,56 mm a granátometem M-79. Jednotliví vojáci byli také vybaveni pistolí Smith & Wesson 22 model 0 "Hush Puppy" ráže 9 mm s tlumičem a dále nožem Randall, Ka Bar nebo Gerber. Podle oficiálních zdrojů zlikvidovaly jednotky SEAL ve Vietnamu při více než 153 akcích (do poloviny roku 1972) 580 komunistů určitě a dalších 300 pravděpodobně (některé zdroje hovoří o téměř 1000 mrtvých komunistech). Počet zajatých je ještě vyšší (více než 1100). Během vietnamské kampaně obdrželi příslušníci SEAL více než 400 Bronze Star, 50 Silver Star a tři Congressional Medal of Honour. Podrobnější informace o jejich činnosti nejsou známy, protože dosud podléhají přísnému utajení. SEARCH AND RESCUE - Operace s cílem vyhledávat a zachránit letce sestřelené nad VDR, Laosem, Kambodžou nebo nad územím Vietnamské republiky ovládaném komunisty. Velitelství koordinující tyto akce (Joint Rescue Coordination Center) bylo umístěno na základně Tan Son Nhut. Základny strojů ARRS (Aerospace Rescue and Recovery Service), užívaných při akcích Search and Rescue, byly rozmístěny v jižním Vietnamu a v Thajsku. Jihovietnamský Tan Son Nhut byl domovem 3. ARRG, Da Nang užívala 37. ARRS a z thajského U Dornu startovaly stroje 38. ARRS. První záchranné vrtulníky Kaman HH-43B Huskie se objevily v thajském Nakhon Phanomu v červnu 1964. Koncem roku 1964 byly tři zmodernizované HH-43F "Pedro" umístěny v Bien Hoa. Tyto stroje již byly vybaveny zdvižným zařízením, které uneslo 250 kg. V době zahájení "Rolling Thunder" bylo v oblasti již šest oddílů záchranných vrtulníků: v Bien Hoa, Da Nangu, Takhli, Koratu, U Dornu a v Nakhon Phanomu. Z posledních dvou jmenovaných základen startovaly záchranné stroje k misím nad Laosem a VDR. Kvůli malému operačnímu dosahu HH-43 byly v Laosu vybudovány základny FOL, známé spíše po přezdívkami "Lima Sites". Jednalo se o nevelká letiště se zásobami paliva, které bránily oddíly vytvořené z příslušníků kmene Meo. Tyto oddíly podléhaly velení generála Vang Paa. První úspěšná akce 3. ARRG proběhla 23. června 1965, kdy byl zachráněn major R. Wilson, nad VDR sestřelený pilot letounu F-105. V úvodních fázích záchranných operací létal jeko doprovod vrtulníků HH-43 letoun HC-54 "Skymaster", upravený jako létající velitelské stanoviště. V průběhu akce kroužil "Skymaster" nad danou oblastí, odebíral signály z miniaturního radiomajáku AN/PRC-11 nebo AN/PRC-64 sestřeleného letce a naváděl na něj záchranný vrtulník. V roce 1966 byly HC-54 nahrazeny HC-130 Hercules, které fungovaly i jako "létající cisterny" pro vrtulníky. 5. července 1965 byly na základnu Nakhon Phanom přesunuty první dva vrtulníky CH-3, "zapůjčené" od TAC (Tactical Air Command). Ještě na podzim tohoto roku je vystřídaly, pro záchranné akce speciálně upravené, HH-3E Jolly Green Giant. Záchranné HH-53 "Super Jolly" se u Det. 2 z 37. ARRS v U Dornu objevily v září 1967. Tento typ byl po celou dobu války považován za stroj nejvhodnější pro záchranné akce. Záchranné vrtulníky a velitelské letouny vzlétaly k akcím doprovázeny letouny přezdívanými "Sandy". Ty byly určeny k neutralizování sil protivníka v oblasti záchranné akce. V roli "Sandy" nejčastěji vystupovaly osvědčené a odolné vrtulové A-1 a později také proudové bitevní a bombardovací F-100, F-105 a A-7. Velice brzy se ale ukázalo, že počet doprovodných letadel, které jsou při akcích "Search and Rescue" používány, musí být mnohem větší. 28. ledna 1970 byl například jeden "Super Jolly" sestřelen Vu Ngoc Dinhem, esem 921. pluku pilotujícím MiG-21, a záchranné vrtulníky začal na Sever doprovázet mnohem větší počet podpůrných letadel. Tak například 16. listopadu 1972 byl poblíž Thanh Hoa sestřelen F-105G Wild Weasel. Do záchrany dvojčlenné posádky se zapojilo 75 letounů a vrtulníků. Záchranné vrtulníky HH-53C, velitelský a koordinační letoun HC-130, A-7D Sandy pro umlčení případné odvetné palby protivzdušné obrany či odražení severovietnamské domobrany, pokoušející se dostat k oběma pilotům, dále A-7 se zařízením pro vytváření dýmové clony a konečně F-4 a F-105 jako stíhací ochrana. Piloti vážně poškozených letounů se každopádně vždy snažili raději dostat nad Tonkinský záliv, kde byla záchrana mnohem jednodušší. K záchranným akcím tam byly používány Albatrosy ARRS a vrtulníky USN (SH-3 Sea King a víceúčelové UH-2 Sea Sprite). US Navy později speciálně k záchranným účelům upravila své SH-3 na standard HH-3A. Námořnictvo bylo samozřejmě schopno své sestřelené piloty zachránit i ze severovietnamského území. První úspěšná záchranná akce USN proběhla 20. září 1965. Pilot sestřeleného A-4 od VA-72, podporučík J. R. Harris, byl tehdy jedním UH-2A náležícímu Det. A od HC-1 vyzvednut z území VDR, 30 kilometrů východně od Hanoje. O vzdušné krytí akce se postaraly Skyraidery z VA-25. Posádky vrtulníků ARRS zachránily od roku 1964 do srpna 1973 3883 lidí, z toho 2807 amerických vojáků. Při plnění úkolů padlo 71 záchranářů a ztraceno bylo 45 vrtulníků. SPECIAL FORCES - První jednotka 10. SFG oficiálně vznikla 20. června 1952 na základně Fort Bragg v Severní Karolíně. Příslušníci SF si tedy ještě stačili zabojovat v Koreji. První jednotky z 1. SFGA začaly do jižního Vietnamu přicházet koncem roku 1957. Od tohoto období cvičili a školili příslušníci SF jihovietnamské vojáky v CTC (Commando Training Center) v Nha Trangu. Cílem tohoto snažení bylo vycvičit vojáky, kteří měli tvořit základ oddílů speciálních jednotek LLDB (Lac Luong Dac Biet), jihovietnamské obdoby SF. Ty Američané vytvořili v roce 1957. Mezi LLDB a SF ale existovala určitá nevraživost. Jihovietnamci měli pocit, že je jejich američtí kolegové poněkud nedoceňují. Při bojových akcích byl obvykle poměr Zelených Baretů a členů LLDB 2 : 1 ve prospěch Američanů. Krátce poté začali instruktoři ze 77. SFGA (pozdější 7. SFGA) s výcvikem jihovietnamských Rangers. Výcvik byl zaměřen na schopnost vést ofenzivní nekonvenční boj proti partyzánům. Počátkem 60. let začali komunisté ztrácet kontrolu nad rozsáhlým územím hornaté Centrální vrchoviny a delty Mekongu. Jednou z příčin bylo podcenění schopností místních domorodých kmenů, jimiž Vietnamci opovrhovali, čelit pronikání vetřelců na své území. Američané se totiž od počátku své angažovanosti v konfliktu na rozdíl od komunistů velice intenzivně zabývali myšlenkou přátelsky si tyto kmeny naklonit a vycvičit je v taktice nekonvenčního boje proti partyzánům. Dobrým předpokladem byla výborná tělesná kondice těchto lidí žijících v úzkém sepětí s přírodou a jejich dokonalá znalost místního terénu. To, že Američané včas rozpoznali výhody této spolupráce, se jim později bohatě vyplácelo. První tábor SF vznikl koncem roku 1964 v Buon Enao poblíž města Buon Me Thuot. Tento tábor založila 1. SFGA a vycvičila zde kolem 12 000 Montagnardů (hlavně z kmene Rhade) z okolních 200 vesnic. Pro zkoordinování akcí SF na území Vietnamské republiky vznikly roku 1962 tzv. Prozatímní speciální síly "Vietnam" armády USA, neboli USASFV (US Army Special Forces Vietnam - Provisional). Jednotlivé skupiny 1., 5. a 7. SFGA začaly být do Vietnamu vysílány střídavě na šestiměsíční turnusy. V září 1964 byly USASFV rozpuštěny a jejich místo zaujala 5. SFGA. Šestiměsíční pobyt byl kvůli většímu sepětí s CIDG nahrazen, tak jako u jiných zbraní ve vietnamské kampani, jednoročním. V roce 1969 založila 5. SFGA operační základnu SFOB (Special Forces Operations Base) v Nha Trangu. 5. SFGA prováděla na území jižního Vietnamu také celou řadu speciálních operací. Jejich cílem byl dálkový průzkum a shromažďování informací z hlubokého týlu nepřítele. Tyto akce realizovaly jednotky nazvané písmeny řecké abecedy. V roce 1964 vznikla první takováto jednotka zvaná "Project Delta". Kódový název zněl SFOD B-52 (Special Forces Operational Detachment B-52). V roce 1966 vznikly jednotky "Project Omega" (SFOD B-50) a "Project Sigma" (SFOD B-56). V rámci těchto akcí operovali členové CIDG převlečení za příslušníky Viet Congu nebo NVA. Výzvědnou činností se zabývaly SFOD B-53 a SFOD B-57 zvané "Project Gamma". Lékaři speciálních jednotek se navíc velkou měrou angažovali na jihovietnamském venkově v rámci civilních programů. Celkem bylo ve Vietnamu nasazeno kolem 4000 příslušníků 1., 5. a 7. SFG. VIET CONG - Jihovietnamské komunistické guerillové síly vyzbrojované VDR. V první fázi konfliktu vedly boj proti vládě samy. Postupně se ale stávaly více méně pouze podpůrnými jednotkami pravidelné severovietnamské armády (NVA). Jednotky VC byly organizovány na dvou úrovních. Byly to za prvé tzv. Thanh Phan Dan Quan Su, vesnické odbojové buňky, které se bojových akcí účastnily jen zřídka. Druhou část tvořily Thanh Phan Quan Su, vojenské jednotky dělené dále na Bo Doi Dia Phuong, teritoriální ozbrojené oddíly, jejichž stavy byly doplňovány z místních zdrojů a cvičené na Jihu, a na Quan Doi Chu Luc, hlavní ozbrojené síly, jež sice také tvořili jihovietnamští komunisté, ale tito byli cvičeni ve VDR. Zatímco síly Bo Doi Dia Phuong bojovaly v malých skupinkách metodami guerilly (kladení pastí, léčky, sabotáže, palebné přepady atd.) a přibíraly do svých řad i ženy a děti, Quan Doi Chu Luc operovaly podle tradičního vzoru, dělené na divize, pluky, prapory, roty a čety. Výcvik běžného řadového příslušníka VC a NVA probíhal pouhý měsíc, zatímco výcvik průzkumníka či jiného specialisty se protáhl minimálně na jeden a půl roku. Vybrané průzkumné jednotky dokonce absolvovaly výcvik zahrnující radiový a radiotechnický kurz, trvající až čtyři roky. Průzkumné roty o síle 50 až 100 mužů byly přidělovány ke každému pluku a divizi. Charakteristické je, že do řad průzkumníků se sice hlásili dobrovolníci, ale o tom, kdo projde přijímacím sítem, nerozhodovala profesionální kvalita uchazečů a jejich schopnosti, ale komunističtí kádrováci. Přesto ale platilo pravidlo, že budoucí průzkumník musí umět číst, psát a počítat. Další z elitních složek Viet Congu tvořili tzv. útoční ženisté. Ti absolvovali půlroční až osmnáctiměsíční výcvik zahrnující zejména práci s výbušninami. Další prioritou byl výcvik ve vyhledávání a zneškodňování amerických min. Útoční ženisté jako první pronikali k objektům nebo táborům a základnám, které se měly stát cílem útoku. Pokoušeli se zneškodnit americké miny (nejběžnější byla M-18 Claymore) a výstražná zařízení. Dále se snažili podminovat a zničit ohniska obrany (bunkry, strážní věže atd.) a s pomocí žebříků položených přes drátěné zátarasy tak uvolnit cestu pro hlavní útočné síly. Své cíle dosti často (většinou když už situace nedovolovala žádné další pokusy) likvidovali i tak, že s batohem naplněným výbušninami a kryti palbou svých spolubojovníků pronikli do jejich těsné blízkosti, a nálož na svém těle odpálili. Ztráty v řadách útočných ženistů byly značné, nicméně tato složka komunistické armády byla spojenci velmi obávaná. 28. března 1971 brzy ráno proniklo 50 vojáků z 409. ženijního praporu NVA k FSB "Mary Ann" (provincie Quang Tri), obývané rotou "C" 1. praporu 46. pluku 196. pěší brigády. Kryti ranní mlhou, proplížili se komunisté do tábora a začala jatka. Severovietnamci kolem sebe házeli granáty a nálože, aniž byli ohromení obránci s to jakkoliv zareagovat. Mnoho amerických vojáků bylo roztrháno výbuchy nebo uhořelo ještě na svých polních lůžkách v krytech. Nejsilněji bylo zasaženo BTCO (Battalion Tactical Operations Center). Útok komunistických ženistů nepřežilo 30 amerických vojáků a 82 jich bylo zraněno. VNAF (The South Vietnamese Air Force) - Jako datum oficiálního vzniku VNAF je uváděn 1. červenec 1955. Tehdy se VNAF skládalo ze tří perutí: 1. LS (Liaison Squadron - spojovací peruť) v Bien Hoa (od listopadu 1955 Da Nang), disponující letouny L-19, 2. LS z Nha Trangu (L-19) a 1. TS (Transport Squadron - transportní peruť) z Tan Son Nhutu (C-47). Veškeré vybavení začaly USA jihovietnamskému letectvu dodávat v rámci programu MDAP (Mutual Defense Assistance Program). Zpočátku vedli výcvik vietnamských pilotů francouzští instruktoři, ale jen do února 1956, kdy prezident Diem rozhodl o ukončení spolupráce s Francouzi. Ve výcvikovém středisku v Nha Trangu (výcvik jihovietnamských pilotů probíhal mimo Nha Trang také na amerických základnách na Filipínách a v samotných Spojených státech) přistálo 55 letounů T-6 Texan a role instruktorů se ujali američtí poradci podléhající misi MAAG. Hrozba severovietnamské agrese si vynutila vytvoření druhé transportní peruti 2. ATS vybavené letouny C-47 (peruť se usídlila na základně Tan Son Nhut) a první bojové peruti VNAF - 1. FS (Fighter Squadron - bojová peruť). Tato peruť oficiálně vznikla 1. června 1956 a jejích 25 letounů F 8F Bearcat operovalo z letiště základny Bien Hoa. Navíc na základně Tan Son Nhut vznikla jednotka pro zvláštní úkoly (Special Mission Squadron) vybavená třemi C-47, třemi C-45 a dvěma L-26. Úkolem této jednotky byly jak transportní a pozorovací lety, tak přeprava zvláště důležitých osob (VIP). Během roku 1956 vznikla v Tan Son Nhutu v rámci VNAF také první vrtulníková jednotka - 1. HS (Helicopter Squadron). Její jihovietnamští piloti byli zatím přiděleni k francouzské jednotce vybavené vrtulníky H-19 Chickasaw. Když za dva roky, v dubnu 1958, Francouzi Vietnam opouštěli, předali H-19 svým jihovietnamským kolegům. V srpnu 1959 padlo rozhodnutí o přezbrojení a modernizaci 1. FS. Původně zamýšlená dodávka dvou proudových T-33A Shooting Star a čtyř RT-33A (průzkumná verze) nebyla kvůli komplikacím na mezinárodním fóru realizována a místo nich přistálo v Bien Hoa v září 1960 prvních šest z 25 přislíbených letounů A-1 Skyraider (AD-4 a AD-6), pocházejících z přebytků US Navy. Poslední Skyraidery z této dodávky přistály na letišti v Bien Hoa v květnu 1961. Současně s přezbrojováním 1. FS probíhaly z podnětu MAAG podobné změny také u 1. HS, kde byly zastarávající H-19 nahrazeny jedenácti H-34C Choctaw z přebytků US Army. První čtyři H-34 přepravila do Saigonu americká transportní letadla v prosinci 1960. Koncem roku 1961 vznikla v Nha Trangu 2. FS, mající ve výzbroji americké letouny T-28 Trojan. Tyto původně cvičné stroje se po úpravách na bojovou verzi (úpravy spočívaly v přimontování pylonů pro uchycení bomb, raket a pouzder s hlavňovou výzbrojí pod křídla) osvědčily jako velice účinné při úderech na bodové pozemní cíle. Neboť ale většině pilotů VNAF chyběly jakékoliv bojové zkušenosti (v drtivé většině šlo o sice nadšené, ale velice mladé muže), rozhodla se americká strana problém výcviku radikálně řešit. Počátkem listopadu 1961 se na území jižního Vietnamu objevily první letouny a pozemní personál jednotky Detachment 2A. Tak byla nazvána 4400. CCTS (Combat Crew Training Squadron), která měla za úkol v rámci programu s krycím názvem "Farm Gate" cvičit piloty VNAF. 4400. CCTS, známá pod přezdívkou "Jungle Jim", byla vytvořena v březnu 1961 na Englin AFB na Floridě. Odtud se také přesunula do Vietnamu. Letounový park 4400. CCTS tvořily typy A-26 Invader a T-28 Trojan. Ač se jednalo o americkou jednotku, nesly letouny jihovietnamské označení. Koncem prosince 1961 se na území Vietnamské republiky nacházela již celá 4400. CCTS a mohla začít plnit svěřené úkoly. Smíšené vietnamsko-americké posádky startovaly ke cvičným letům, při kterých ovšem byly napadány komunistické cíle v jižním Vietnamu. Takto, přímo v bojových podmínkách, předávali američtí instruktoři svým jihovietnamským žákům cenné zkušenosti. Prvními operačními akcemi ale byly pouze hlídkové lety nad jihovietnamským pobřežím, pozorování infiltračních cest a pozorování útoků jihovietnamských Skyraiderů na komunistické cíle. Během července byl název jednotky změněn na 1. ACS (Air Commando Squadron). Krycí název programu "Farm Gate" zůstal. To se již celá peruť skládala ze sekce disponující dvanácti B-26, sekce třinácti T-28 a dvou podpůrných sekcí čtyř U-10 Couriers a šesti SC-47 Skytrain. Útok severovietnamských torpédových člunů na americké torpédoborce v Tonkinském zálivu a následné zapojení USA do války znamenal i zastavení programu "Farm Gate". Začátkem roku 1964 došlo v organizaci VNAF k dalším změnám. Jak počet perutí rostl, ukázalo se nezbytným rozdělit perutě do křídel (wing) a každému z nich přidělit samostatnou základnu. Situace tak vypadala následovně: 23. TW (Bien Hoa), 41. TW (Da Nang), 33. TW (Tan Son Nhut), 74. TW (Can Tho) a 62. TW (Plei Ku). Od konce roku 1963 do konce roku 1964 vznikly čtyři nové perutě: v Bien Hoa to byla 518. FS a 520. FS disponující letouny A-1, v Da Nangu pak 217. HS s vrtulníky H-34 a v Nha Trangu 116. LS, která obdržela letouny O-1 Bird Dog. V letech 1964 až 1966 se konaly na Clark AFB na Filipínách výcviky jihovietnamských posádek bombardérů B-57. Výcvik neprobíhal bez problémů, a když při havárii zahynul major Bien, byl celý projekt v dubnu 1966 zastaven. 23. října 1965 přistál na základně Bien Hoa první proudový stíhací letoun F-5A Freedom Fighter ze stavu 10. FCS. 33 pilotů VNAF spolu s pozemním personálem zatím začalo s výcvikem na Williams AFB v Arizoně. 17. dubna 1966 se Jihovietnamci konečně dočkali a 17 proudových F-5C a dva F-5B přešlo ze stavu 10. FCS do rukou VNAF, konkrétně 522. FS/23. TW z Bien Hoa. V roce 1966 tvořilo VNAF již 400 strojů a 15 000 mužů, organizovaných v šestnácti perutích. O dvě léta později to díky modernizaci bylo 360 letounů a vrtulníků a 16 000 mužů rozčleněných v sedmnácti perutích. Vzhledem k úspěchu s F-5 začali Američané do jižního Vietnamu dodávat také bitevní letouny A/T-37 Dragonfly. Během léta 1968 obdržela šest A-37B 524. FS v Nha Trangu. 2. července 1969 bylo VNAF americkou 7. leteckou armádou poskytnuto prvních pět gunshipů AC-47. 20. srpna měla VNAF již 16 AC-47. Tyto převzala 817. CS (Combat Squadron) "Fire Dragons" z Tan Son Nhutu. Začátkem roku 1971 zahájila americká 17. SOS (Special Operations Squadron) disponující gunshipy AC-119G výcvikový program pro jihovietnamské piloty a posádky těchto strojů. VNAF vzápětí obdrželo veškeré americké AC-119G z 17. SOS a tu prakticky nahradila jihovietnamská 819. CS. S pokračující vietnamizací konfliktu VNAF dále obdržela transportní letouny C-119 Flying Boxcar, C-123 Provider a C-7 Caribou. Vrtulníkové jednotky VNAF pro příště disponovaly různými verzemi typu UH-1 Huey a typem CH-47 Chinook. Zatímco v roce 1968 disponovalo VNAF 360 stroji rozdělenými Některé zkratky používané v souvislosti s válkou ve Vietnamu Poznámka: Pro část vojenských termínů v angličtině neexistuje adekvátní český ekvivalent. Překlad anglického obsahu zkratek do českého jazyka je pro lepší srozumitelnost volný či zčásti upravený. AAA - Anti-Aircraft Artilery - protiletadlové dělostřelectvo AAA - Australian Army Aviation - australské armádní letectvo AB - Aviation Battalion - vzdušný prapor AB(AH) - Aviation Battalion (Assault Helicopter) - vzdušný prapor útočných vrtulníků AB(ASH) - Aviation Battalion (Assault Support Helicopter) - vzdušný prapor útočných podpůrných vrtulníků AB(Div) - Aviation Battalion (Divisional) - vzdušný prapor přidělený pěší divizi AC - Aviation Company - vzdušná rota AC(GS) - Aviation Company (General Support) - podpůrná vzdušná rota ACS - Air Commando Squadron - speciální letecká peruť AD - Air Division - letecká divize ADP - Area Development Program - program rozvoje oblasti AFB - Air Force Base - základna leteckých sil AG - Aviation Group - vzdušná skupina AHC - Assault Helicopter Company - smíšená rota útočných výsadkových vrtulníků APC - Armored Personnel Carrier - obrněné vozidlo pro přepravu pěchoty APR - Aero Rifle Platoon - letecká střelecká četa ARM - Anti-Radiation Missile - protiradarová raketa ARRG - Aerospace Rescue and Recovery Group - letecká záchranná a vyhledávací skupina ARRS - Aerospace Rescue and Recovery Service - letecká záchranná a vyhledávací služba ARRS - Aerospace Rescue and Recovery Squadron - letecká záchranná a vyhledávací peruť ARVN - Army of Republic of Vietnam - armáda Vietnamské republiky ASPB - Assault Support Patrol Boat - útočný podpůrný hlídkový člun ATC - Armoured Trop Carrier - obrněný člun pro přepravu vojska ATC(H) - Armoured Troop Carrier (Helicopter) - obrněný člun pro přepravu vojska vybavený plošinou pro vrtulník ATS - Air Transport Squadron - letecká transportní peruť BARCAP - Barrier Combat Air Patrol - záchytná bojová letecká hlídka BC - Border Surveillance - hraniční stráž BW - Bomber Wing - bombardovací křídlo CCB - Command and Control Boat - hlídkový velitelský člun CCTS - Combat Crew Training Squadron - peruť pro výcvik bojových posádek CIDG - Civilian Irregular Defense Group - civilní nepravidelné obranné jednotky COSVN - Central Office of South Vietnam - ústřední úřad pro jižní Vietnam CS - Combat Squadron - bojová peruť CSF - Camp Strike Force - statické úderné síly CTC - Commando Training Center - centrum pro speciální výcvik CTZ - Corps Tactical Zone - armádní taktická zóna DMZ - Demilitarized Zone - demilitarizovaná zóna FAC - Forward Air Control - předsunutá letecká kontrola FIW - Fighter Interceptor Wing - stíhací přepadové křídlo FIS - Fighter Interceptor Squadron - stíhací přepadová peruť FLID - Forward Looking Infrared Detector - příďový infračervený detektor FS - Fighter Squadron - stíhací peruť FSB - Fire Support Base - základna palebné podpory GIB - Guy in Backseat - slang. "maník vzadu", druhý člen posádky HHC - Heavy Helicopter Company - rota těžkých vrtulníků HMA - Marine Assault Helicopter - jednotka útočných vrtulníků americké námořní pěchoty HML - Marine Light Helicopter - jednotka lehkých vrtulníků americké námořní pěchoty HMM - Marine Medium Helicopter - jednotka středních vrtulníků americké námořní pěchoty HS - Helicopter Squadron - vrtulníková peruť JRCC - Joint Rescue Coordination Center - koordinační centrum společných záchranných operací LLDB - Lac Luong Dac Biet - jihovietnamské speciální síly LRRP - Long Range Reconnaissance Patrol - hlídka dálkového průzkumu LS - Liaison Squadron - spojovací peruť LSIL - Infantry Landing Ship (Large) - velká výsadková loď pro pěchotu LSSC - Light Seal Support Craft - lehký podpůrný člun jednotek SEAL LSSL - Support Landing Ship (Large) - velká podpůrná výsadková loď LST - Landing Ship-Tank - tanková výsadková loď LZ - Landing Zone - přistávací zóna MAAG - Military Assistance Advisory Group - vojenská pomocná poradní skupina MAC - Military Airlift Command - velitelství vojenského dopravního letectva MACV - Military Assistance Command, Vietnam - velitelství vojenské pomoci jižnímu Vietnamu MAG - Marine Air Group - letecká skupina americké námořní pěchoty MB(AD) - Medical Battalion (Airmobile Division) - zdravotní prapor aeromobilní divize MB(Div) - Medical Battalion (Divisional) - zdravotní praporpěší divize MCTC - Mountain Commando Training Center - výcvikové středisko horských jednotek MDAP - Mutual Defense Assistance Program - program vzájemné obranné pomoci MDMAF - Mekong Delta Mobile Afloat Force - pohyblivé hladinové síly delty Mekongu MGF - Mobile Guerrilla Force - pohyblivé partyzánské síly MIA - Missing in Action - nezvěstný v akci MIGCAP - MiG Combat Air Patrol - bojová letecká hlídka porti MiGům MON - Monitor - monitor MP - Military Police - vojenská policie MRF - Mobile Riverine Force - pohyblivé říční síly MSF - Mobile Strike Force - pohyblivé úderné síly MSM - Minesweeper - minolovka MSR - Minesweeper Patrol - minolovný hlídkový člun MSTC - Mountain Scouts Training Center - výcvikové středisko horských zvědů MTUV - Marine Task Unit Vietnam - operační jednotka námořní pěchoty USA v jižním Vietnamu NLF - National Liberation Front - fronta národního osvobození NVA - North Vietnam Army - armáda severního Vietnamu OSS - Office of Strategic Services - úřad strategických služeb PBR - Patrol Boat River - říční hlídkový člun PCE - Patrol Escort - hlídkový doprovodný člun PCF - Patrolcraft, Inshore - přípobřežní hlídková loď PGM - Patrol Motor Gunboat - hlídkový motorový dělový člun POW - Prisoner of War - válečný zajatec RAD - River Assault Division - říční útočná divize RAG - River Assault Group - říční útočná skupina RAS - River Assault Squadron - říční útočná jednotka RPG - Rocket Propelled Grenade - raketový granát RS - Reconnaissance Squadron - průzkumná peruť SAC - Strategic Air Command - velitelství strategického letectva S&D - Search and Destroy - vyhledej a znič SAM - Surface to Air Missile - raketa země-vzduch SAMS - Special Air Mission Squadron - peruť speciálních leteckých úkolů SEAL - Sea Air Land Team - jednotka "moře-vzduch-země" SF - Special Forces - speciální síly SFGA - Special Forces Group (Airborne) - skupina speciálních sil (výsadkových) SFOB - Special Forces Operations Base - základna operací speciálních sil SFOD - Special Forces Operational Detachment - operační oddělení speciálních sil SMS - Special Mission Squadron - peruť speciálních úkolů SOG - Special Operations Group - skupina speciálních operací SOS - Special Operations Squadron - peruť speciálních operací SOW - Special Operations Wing - křídlo speciálních operací SRW - Strategic Reconnaissance Wing - křídlo strategického průzkumu SS - School Squadron - školní peruť SW - Strategic Wing - strategické křídlo TARCAP - Target Combat Air Patrol - bojová letecká hlídka proti nepřátelským cílům TASS - Tactical Air Support Squadron - pruť taktické podpory TC - Transportation Company - transportní rota TC(LH) - Transportation Company (Light Helicopter) - transportní rota lehkých vrtulníků TCS - Troop Carrier Squadron - peruť pro přepravu vojska TEWS - Tactical Electronic Warfare Squadron - peruť pro taktický elektronický boj TF - Task Force - operační svaz TFS - Tactical Fighter Squadron - taktická stíhací peruť TFW - Tactical Fighter Wing - taktické stíhací křídlo TOC - Tactical Operational Center - taktické operační centrum TOW - Tube launched - Optically tracked - Wire command link quided missile - opticky zaměřovaná raketa řízená po drátě TRS - Tactical Reconnaissance Squadron - peruť taktického průzkumu TRW - Tactical Reconnaissance Wing - křídlo taktického průzkumu TrS - Training Squadron - tréningová peruť TS - Transport Squadron - transportní peruť TU - Training Unit - tréningová jednotka TW - Tactical Wing - taktické křídlo USAF - United States Air Force - letecké síly Spojených států amerických USASFV - US Army Special Forces Vietnam - Provisional - prozatímní speciální síly armády Spojených států amerických v jižním Vietnamu USMC - United States Marine Corps - sbor námořní pěchoty Spojených států amerických USN - United States Navy - námořnictvo Spojených států amerických UTTHCO - Utility Tactical Transport Helicopter Company - taktická transportní vrtulníková rota VA - Attack Squadron - bitevní peruť VC - Viet Cong - partyzánské jednotky jihovietnamských komunistů VDC - Village Defense Corps - obranný sbor venkova VF - Fighter Squadron - stíhací peruť VMO - Marine Composite Observation Squadron - smíšená pozorovací peruť námořní pěchoty VNAF - South Vietnamese Air Force - letecké síly jižního Vietnamu WPB - Patrol Craft - hlídkový člun WSO - Weapons System Operator - operátor zbraňových systémů WWS - Wild Weasel Squadron - peruť letounů "Wild Weasel" (divoké lasičky) Správní rozdělení Vietnamské republiky a válečné zóny - provincie I. CTZ: 1. Quang Tri 2. Thua Thien 3. Quang Da 4. Quang Nam 5. Quang Ngai II. CTZ: 6. Kon Tum 7. Binh Dinh 8. Plei Ku 9. Phu Bon 10. Phu Yen 11. Dar Lac 12. Khanh Hoa 13. Quang Duc 14. Tuyen Duc 15. Ninh Thuan 16. Lam Dong 17. Binh Thuan 18. Binh Tuy III. CTZ: 19. Phuoc Long 20. Long Khanh 21. Phuoc Tuy 22. Binh Long 23. Binh Duong 24. Bien Hoa 25. Saigon 26. Tay Ninh 27. Hau Nghia 28. Long An IV. CTZ: 29. Kien Tuong 30. Dinh Tuong 31. Kien Hoa 32. Go Cong 33. Kien Phong 34. Vinh Long 35. Vinh Binh 36. Chau Doc 37. An Giang 38. Phong Dinh 39. Ba Xuyen 40. Kien Giang 41. Chuong Thien 42. Bac Lieu 43. An Xuyen v 17 perutích, v roce 1972 to bylo již 1300 strojů a 47 perutí. V roce 1968 sloužilo v jihovietnamském vojenském letectvu 16 000 osob a o čtyři roky později již 47 000. Vzhledem ke zvyšující se agresivitě Severu vůči jižnímu Vietnamu, která vyvrcholila v "Easter Invasion" v roce 1972, a zvláště vzhledem k nemalým ztrátám způsobených při této ofenzivě jihovietnamskému letectvu, přistoupily USA k dalšímu posílení VNAF, a to v rámci dvou projektů: "Enhance" a "Enhance Plus". Během "Enhance" obdrželo VNAF dvě kompletní perutě A-37, dvě perutě C-47, po jedné peruti AC-119K, C-119G, C-7, 28 A-1, 12 RC-47, 5 F-5A a 32 vrtulníků UH-1. Program "Enhance Plus" znamenal pro VNAF dodávku letounů pro tři perutě A-37, dvě perutě F-5A, dvě perutě C-130, jednu peruť AC-119K, tři perutě CH-47 a tři perutě vrtulníků UH-1, dále dodávku 10 EC-47, 24 T-37 a 35 O-2 Super Skymaster. Dále byly v rámci tohoto programu tři perutě starších F-5A nahrazeny novějšími F-5E Tiger II. Během "Enhance" a "Enhance Plus" obdržela VNAF přes 700 letadel a vrtulníků. Celkem to bylo 118 F-5A a F-5B, 90 A-37B, 286 UH-1, 23 CH-47, 22 AC-119, 28 A-1, 32 C-130, 23 EC-47, 24 T-37 a 35 O-2. Některé letouny F-5A byly vládou USA pronajaty z Tchaj-wanu, Korejské republiky a Íránu. Po ukončení těchto vskutku velkoryse pojatých programů disponovalo VNAF více než 2000 stroji. V letectvu sloužilo přes 61 000 mužů. Vietnamská republika se rázem co do počtu vojenských letadel přiřadila k leteckým velmocím. Nicméně značný počet strojů a různorodost typů s sebou přinesly i problémy s obsluhou a výcvikem létajícího i pozemního personálu. Značným nebezpečím se pro VNAF staly protiletadlové rakety SA-7. Jen za první půlrok 1973 vojáci VNAF vystřelili přes 22 raket SA-7 a sestřelili pět letadel a tři vrtulníky VNAF. Do konce roku to bylo již 20 jihovietnamských letadel sestřelených těmito raketami. Do konce roku 1974 ztratila VNAF v boji nebo vinou opotřebení materiálu a havárií přes 300 strojů, takže na začátku roku 1975 byl počet perutí snížen z 66 na 56. Nezájem USA po uzavření "míru" v Paříži se podepsal i na dodávkách pro VNAF. Pádem Saigonu 30. dubna 1975 končí i bojová cesta jihovietnamského letectva. Slovo autora Touto prací bych se chtěl pokusit vnést trochu světla do problému, který je pro většinu občanů naší země stále ještě opředen temnou a spletitou pavučinou polopravd, lží, pomluv a předsudků. Tímto problémem je válka v jihovýchodní Asii, respektive v jedné její části, v letech 1964 až 1975. Jako v každé jiné válce, tak i v této umírali lidé a byly ničeny hodnoty materiální i morální. O jejím ukončení nerozhodly bojové operace, ale jednací stůl. Na následujících stránkách bych chtěl popsat zápas malé zemičky, která měla všechny předpoklady přiřadit se k ekonomicky nejvyspělejším zemím Asie, s komunistickým kolosem, rozhodnutým ji pohltit. Výčet bojových akcí není pochopitelně ani zdaleka úplný, pokusil jsem se však shromáždit údaje alespoň o těch největších, nejdůležitějších či nejzajímavějších z nich. Tato práce si také v žádném případě nečiní nárok na to, aby byla pokládána za vyčerpávající, což vzhledem k složitosti, rozsahu a komplikovanosti daného tématu ani není možné. Pokusil jsem se pouze o shrnutí nejdůležitějších faktů. Místo úvodu Revoluce není pozvání na večeři ani psaní literárního eseje, malování obrazu nebo vyšívání květu. Nemůže být elegantní, jemná a mírná. Ani laskavá, zdvořilá, zdrženlivá, velkorysá... V každé venkovské oblasti bylo nutné nastolit na krátkou dobu vládu teroru, protože jinak by nikdo nedokázal potlačit činnost kontrarevolucionářů nebo svrhnout moc velkostatkářů. Mao Ce-tung Konec druhé světové války a výbuchy atomových pum nad Hirošimou a Nagasaki odstartovaly novou éru v dějinách lidstva, období studené války. Svět se několikrát jen o vlásek vyhnul jadernému konfliktu. Křehká koalice Východu se Západem z doby druhé světové války se velice rychle rozpadla a stejně se rozpadl svět do sfér vlivu dvou supervelmocí. Ve "sporných" oblastech (a nejen v nich) se okamžitě rozhořelo množství lokálních konfliktů, revolucí a převratů, ve kterých se oba bloky více či méně angažovaly. Škála pomoci té či oné straně byla neobyčejně široká. Od poskytování strategicky důležitých informací přes dodávky zbraní a vysílání vojenských poradců až po přímou vojenskou účast. I když vojensko-politické tahy soupeřících stran na šachovnici studené války mnohdy zdánlivě postrádaly jakoukoliv logiku, jedno pravidlo se striktně dodržovalo. Do jednotlivých konfliktů se "viditelně" zapojila vždy jen jedna z velmocí, zatímco druhá byla odkázána na skrytou podporu. Pojem "skrytá podpora" je samozřejmě relativní. Například sovětští piloti bojující v korejské válce (o nichž se všeobecně vědělo) měli přísný zákaz létat za pozice vojsk OSN nebo nad moře, aby nedošlo k jejich případnému sestřelení a zajetí, a tím také k mezinárodním komplikacím. Nikdo si otevřený konflikt obou supervelmocí nepřál. V jednom z nejdůležitějších článků mozaiky světové politiky od konce druhé světové války do rozpadu sovětského impéria, ve válce v jihovýchodní Asii v letech 1964-1975, se bohužel naplno projevil politický a společenský chaos Spojených států amerických šedesátých let. Svou roli sehrála mimo jiné váhavost Západu, strach z nevypočitatelného Sovětského svazu a roztříštěnost názorů zemí demokratického světa, jakož i ofenziva levicových sil a názorů, projevující se zejména u americké a francouzské mládeže. Série chyb amerických politiků šedesátých a sedmdesátých let započala Kennedyho odepsáním kubánských vlastenců na Bahia de Cochines a vyvrcholila Nixonovým rozhodnutím o potupném stažení amerických vojsk z Indočíny, i když bylo jasné, že je tak vydána komunistům. Válka ve Vietnamu byla válkou, jakých zaznamenaly lidské dějiny bezpočet. Válka se všemi hrůzami, které jsou s ní nerozlučně spjaty. Válka o ovládnutí oblasti a obyvatelstva. Proč se tedy zrovna proti této válce zvedla vlna odporu do té doby nevídaná? Především to byla válka "v přímém přenosu". V tom spočívala v dané době její výjimečnost. Dennodenně sledovaly miliony lidí na obrazovkách svých televizorů to, o čem mohly dříve jen číst v novinách. Američané, jejichž země se od dob Lincolnových válečná vřava nedotkla, viděli nyní každý den jiné Američany umírat na opačné straně světa. Dalším důvodem byl fakt, že tak obrovskou koncentraci vojsk, pozemní bojové techniky a letectva svět od konce druhé světové války nezažil. Statisíce tun svržených pum, vystřelených dělostřeleckých granátů a spotřebované munice do pěchotních zbraní na tak malém území, to vše zastínilo všechny dosavadní konflikty kdekoliv ve světě. Navíc komplikovanost politických souvislostí a brutalita partyzánské války vedené v tropech dovolily komunistické propagandě vytvořit z vietnamského konfliktu vzor imperialistické agrese a krutosti. Americký voják byl běžně líčen jako cynický a ničeho se neštítící zdrogovaný zabiják, který vraždí pro potěšení. Tento obraz s nadšením přejímal senzacechtivý západní tisk, do omrzení omílající incident v My Lai, a hnutím hippies ovlivněná mládež. Bohužel s pokračováním války byl přijat i širší veřejností, neustále zahlcovanou tendenčně překroucenými zprávami. Svět prostě nechtěl vidět fotografie zuhelnatělých ostatků Montagnardů z vesnice Dak Son, upálených vietkongskými plamenomety. Nikoho nedojímaly masové hroby plné jihovietnamských civilistů postřílených "osvoboditeli" z Viet Congu a NVA nebo fotografie mladých dívek popravených komunisty ve vesnici Suoi Chau jen proto, že byly členkami organizace starající se o obnovu a rozvoj válkou zničeného venkova. Naopak. Hysterické protesty světové veřejnosti, zmanipulované komunisty mistrně vedenou propagandistickou kampaní, vyvolávaly pouze fotografie kolaborujících vesničanů eskortovaných americkými vojáky, obrázek náčelníka jihovietnamské policie Nguyen Ngoc Loana osobně popravujícího na saigonské ulici vietkongského teroristu nebo fotografie pum sypoucích se z otevřených pumovnic bombardérů B-52. Jinými slovy: nevinný, malý stát byl napaden velkou, arogantní Amerikou. Ani náznak toho, že onen "nevinný, malý stát" americkou intervenci vyprovokoval a neustále vojensky napadal své sousedy na západě a jihu. Ani slovo o tom, že "strýček Ho" soustavně odmítal mírová jednání a pouze vznášel nehorázné a drzé požadavky. Ozývaly se hlasy, že Americe po téhle zemi nic není a že ve Vietnamu by byl dávno mír, nebýt americké přítomnosti. Bohužel tyto hlasy postupně sílily. Byl to ale krátkozraký názor. Ano, mír by bezesporu byl, ale jaký? Situaci v samotném jižním Vietnamu výstižně charakterizují slova, která řekl jihovietnamský plukovník Ly Kim Ngoc nad hrobem svého otce zavražděného Viet Congem: "Komunisté hlásají, že chtějí svobodu, ale svobodu, jak si ji oni vykládají, a zabijí každého, kdo s nimi nesouhlasí." Na rozdíl od severovietnamských agresorů si jižní Vietnam nečinil nárok ani na metr čtvereční území VDR. Bránil jen svou svobodu a suverenitu. Bylo tedy správné nasazení vojenské mašinérie nejmocnějšího státu světa proti fanatické armádě demagogického diktátora s nevinně mírným úsměvem, který byl ochoten hnát své lidi na jatka, vědom si podpory jiných demagogů v Moskvě? O co tedy vlastně šlo? Spojené státy nechtěly opakovat chyby předchozích desetiletí: Den hanby 7. prosince 1941 nebo korejskou katastrofu z 25. června 1950. O kontroverznosti těchto let svědčí i to, že zatímco dvacetiletí američtí chlapci umírali v džunglích jižního Vietnamu v boji s teroristy z Viet Congu, jiní Američané mávali na pacifistických demonstracích vietkongskými vlajkami a Jane Fondová označovala v Hanoji své krajany sestřelené nad severním Vietnamem za válečné zločince. V Americe tak důležité veřejné mínění, tehdy živené utopistickými názory hippies, ovlivňované řečmi Martina Luthera Kinga a manipulované protiválečným postojem novin Washington Post a Times, se bouřilo. Válka vysávala daňové poplatníky příliš dlouho a na bojišti prakticky trvala patová situace. Nabízela se pouze dvě řešení. Buď odejít a zanechat Vietnamskou republiku napospas komunistům, nebo válku rychle a vítězně ukončit přímým útokem na zdroj a sídlo agrese, čili na VDR. Tertium non datur. Dokud existovala VDR a prostupná hranice mezi ní a Čínou, nemohla válka pro demokracii nikdy skončit vítězstvím. Komunistický režim na severu, neohlížeje se na ztráty, mohl neustále vyzbrojovat nové divize a posílat je na jatka na jih. Pro totalitní režim, a navíc v Asii, neměl lidský život nikdy valnou cenu. Otázkou ovšem zůstává, jak by se v takové chvíli zachovala druhá strana, v tomto případě Sovětský svaz a ČLR. V případě americké intervence bylo možno s určitostí očekávat drastické zvýšení dodávek zbraní ze SSSR, případně i intervenci nějakých nových čínských "lidových dobrovolníků" podobně jako v Koreji, nebo dokonce vstup rudé Číny do války, obhajovaný "přímým ohrožením ČLR". Jen těžko lze odhadovat všechny důsledky takovéhoto vývoje situace. Na druhé straně by tehdejší poměry v jižním Vietnamu takový krok spojenců plně ospravedlňovaly. Je třeba ovšem připomenout, že generál MacArthur byl za návrhy na podobně radikální řešení korejské krize zbaven funkce vrchního velitele sil OSN v Koreji. Tím jsme se ale dostali k ožehavému problému ochoty USA využít plně možností nabízených vlastním válečným potenciálem. Zde bych si dovolil ocitovat myšlenku Alexandra Kramera, jež myslím celý problém vystihuje naprosto přesně: "Pro Spojené státy dvacátého století je příznačné kolísání mezi protichůdnými filozofickými východisky, o něž se opírá americká společnost prakticky od svých počátků. Na jedné straně idealismus a snaha dostát morálním zásadám, na druhé straně pragmatismus, přerůstající někdy až v cynickou bezohlednost. Na jedné straně sklon k izolacionismu a egocentrismu, na druhé až mesiášský pocit odpovědnosti za běh světa. Konflikt těchto protichůdných tendencí, jejichž svár probíhá nejen v hlavách a srdcích jednotlivců, není samozřejmě vlastní jen Američanům. Ti by se však zřejmě mohli ucházet o patent na onu váhavost, jež jim už nejednou znemožnila dotáhnout učiněná rozhodnutí až do konce." To, že v případě Vietnamské republiky bylo zvoleno řešení opět ustupující stále se stupňujícím požadavkům druhé strany, je ostudou celého demokratického světa. Nový Mnichov byl podepsán. K čemu jinému než k mnichovské zradě lze totiž přirovnat ústup Washingtonu komunistické rozpínavosti a aroganci. Podpis pařížských "mírových" dohod zanechal Vietnamskou republiku samotnou a v podstatě vydanou na milost a nemilost vojenské mašinérii Severu, opírající se o nevysychající zdroj vojenských dodávek z Moskvy. Sovětský svaz nikdy nepolevil ve své snaze o ovládnutí Indočíny. Komunisté ale nezvítězili vojensky, jak s oblibou tvrdili a tvrdí odpůrci americké intervence nebo nezasvěcená veřejnost, nýbrž politicky. Poměry ztrát a výsledky bojových akcí hovoří více než jasně ve prospěch vojsk USA, Vietnamské republiky a ostatních spojenců. Byla to naprostá politická naivita vzbouřených mas, znuděných a zpohodlnělých všeobecným dostatkem, která odsoudila miliony lidí k temnotě totality. Kde byli všichni ti "míroví aktivisté" se svými okázalými a hlučnými demonstracemi na konci padesátých let, když bandy Viet Congu beztrestně řádily na jihovietnamském venkově, a proč se nebouřili, když muslimská Nigérie nechala pomřít hlady desetitisíce lidí v separující se Biafře nebo když kambodžští Rudí Khmérové, děti asijské revoluce, vyhladili téměř polovinu vlastního národa? Demokracii si musí každý národ vybojovat a bojoval o ni i jižní Vietnam. Bohužel v boji o ni prohrál zásluhou ukřičených "takybojovníků" za svobodu. Pád Saigonu dal za pravdu Eisenhowerově teorii "padajícího domina" a zůstal černou skvrnou na štítě Západu, a zvláště Spojených států amerických. Davy pokřikujících asociálních živlů, freneticky jásajících při projevech svých předáků na protestních manifestacích, triumfovaly. Churchillovské "V", oblíbené gesto protiválečných demonstrantů, nakonec přece jen znamenalo vítězství. Bylo ale vítězstvím komunistické diktatury, expanze, teroru a popírání lidských práv. PROLOG Někdy může mít zabíjení zatraceně blízko k morbidnímu humoru. Smrt byla naším stálým společníkem, snad proto chlapci říkali věci jako: "Můžu si vzít tvůj foťák, když tě dneska zabijou?" Sgt. Ron Chapman, střelec vrtulníku, Vietnam 1967-68 Když v létě 1945 kapitulovaly japonské jednotky na území Francouzské Indočíny a když Francie, hodlající obnovit své koloniální panství v této části světa, vyslala do oblasti svá vojska, nikdo určitě ještě netušil, že se zakrátko v jihovýchodní Asii rozhoří jeden z nejničivějších válečných požárů druhé poloviny 20. století. Snaha Francouzů od počátku narážela na záměr komunisty Ho Či Mina vytvořit z Indočíny další článek sovětské říše. Trpkou příchuť dodává situaci fakt, že se Ho Či Min dostal k moci díky přispění OSS, předchůdce CIA. Tehdy, tři týdny po japonské kapitulaci, v tzv. srpnové revoluci, provedla Ho Či Minova klika s požehnáním OSS převrat. Byla to od Spojených států chyba, protože tak pouze dopomohly k moci bezohlednému fanatikovi. Amerika si pozdě uvědomila svůj omyl a nepomohlo už ani financování francouzských válečných výloh. V letech 1953-54 hradily USA již 80 % francouzských nákladů na válku v Indočíně. Ukončením korejské války se totiž rázem uvolnily ruce Rusku a především komunistické Číně, a Mao Ce-tungovi už nic nebránilo dodávat Viet Minhu obrovské množství ruských zbraní a v neposlední řadě vysílat poradce a jednotky čínských "lidových dobrovolníků", ostřílených v bojích na Korejském poloostrově. 8. května 1954 kapitulovala pod náporem lidských vln Viet Minhu generála Giapa a před ruskými a americkými děly (čínská kořist z Koreje) pevnost Dien Bien Phu a s ní i francouzská koloniální nadvláda. 21. července téhož roku byly v Paříži podepsány dohody o rozdělení Indočíny. Vedle států Laos a Kambodža, existujících již od roku 1950, zde vznikly další dva státní útvary. Vietnam byl dočasně rozdělen 17. rovnoběžkou na komunistický sever (Vietnamská demokratická republika) a nacionalistický jih (Vietnamská republika). Předpokládalo se, že do dvou let budou v obou částech země uskutečněny svobodné volby pod mezinárodním dohledem a že dojde ke znovusjednocení. Celá věc ale měla háček. Signatáři dohod se staly pouze VDR a Francie. Dohody nepodepsaly USA ani delegace jižního Vietnamu, nehodlající akceptovat jakékoliv ústupky hegemonistickým chutím komunistů, a nebyly tedy jejími závěry vázány. Zkušenost z Koreje byla ještě příliš živá. Je třeba si uvědomit, že hlavní příčinou válek v jihovýchodní Asii po druhé světové válce byla snaha Ho Či Mina a jeho nástupců řízených z Moskvy ovládnout celou Indočínu, tedy i Laos a Kambodžu. Pouze VDR hanojské a moskevské špičce nestačila. Během roku 1956 se na území jižního Vietnamu objevily první skupiny komunistických guerill - pozdější Viet Cong. Jejich vytvoření bylo ulehčeno tím, že po roce 1954 došlo k rozsáhlé migraci obyvatelstva z VDR do jižního Vietnamu a naopak. Sever si ale na Jihu ponechal dostatek svých agentů, kteří pak začali s organizováním partyzánských skupin a prováděním ozbrojených protivládních akcí. Tito partyzáni, vycvičení a vyzbrojení VDR, začali podnikat teroristické útoky na vojenské i civilní cíle a zahájili, podle scénáře diktovaného Hanojí, kampaň zastrašování obyvatelstva. K volbám nedošlo, a zatímco se Jih snažil pomalu rozvíjet svou infrastrukturu, na Sever proudilo po železnici z ČLR a po moři ze SSSR stále více zbraní a Ho Či Min se chystal k tažení na jih. Viet Cong mu měl vytvořit podmínky pro převzetí moci. CESTA K VÁLCE (1954-1964) Zásadou bylo nejdříve střílet a až pak se ptát. Tim Page Mám pro vás plovoucí cíl. Nejedná se o cvičení, opakuji, nejedná se o cvičení. Z hlášení pilotům F-8 z můstku USS Ticonderoga 2. srpna 1964 Zatímco komunisté, opájející se vyhlášením VDR a vítězstvím u Dien Bien Phu, řinčeli zbraněmi, dostal se v Saigonu k moci proamericky orientovaný Ngo Dinh Diem. V červenci 1954 jej císař Bao Dai jmenoval prvním premiérem jižního Vietnamu. V této době se začala formovat nová armáda, jejíž výcvik vedli zpočátku francouzští důstojníci. Francouzské oddíly se stáhly ze Severu a zůstaly pod velením generála Elyho v jižním Vietnamu do dubna 1956. 22. října 1954 schválil prezident Eisenhower program vojenské pomoci jižnímu Vietnamu. Američtí vojenští poradci působící ve Vietnamu už za francouzské intervence začali od Francouzů postupně přebírat úkoly spojené s výcvikem saigonských jednotek a již v únoru 1955 americká vojenská mise MAAG (Military Assistance Advisory Group) pod velením generála Johna W. O'Daniela kompletně převzala výcvik celé jihovietnamské armády. Ta se na jaře 1955 s konečnou platností vypořádala s ozbrojenými nábožensko-politickými sektami Hoa Hao, Binh Xuyen a Cao Dai, destabilizujícími situaci v zemi. 1. července 1955 oficiálně vzniklo vojenské letectvo Vietnamské republiky (VNAF). Ve svých počátcích se VNAF skládalo ze dvou spojovacích squadron vybavených typem L-19 (byly to 1. LS z Bien Hoa, v listopadu přesunutá do Da Nangu, a 2. LS v Nha Trangu) a z jedné transportní squadrony s letouny C-47 (1. TS v Tan Son Nhutu). 1. června následujícího roku vznikla oficiálně v Bien Hoa první bojová peruť VNAF: 1. FS, disponující letouny F 8F Bearcat. V počáteční fázi vzniku nového státu bylo třeba nejen zajistit bezpečnost před hrozbou ze severu, ale také postavit pevné základy státní správy. Proto dal premiér Diem na 23. října 1955 uspořádat referendum. Toto poměrem hlasů 5 700 000 ku 64 000 rozhodlo o sesazení Bao Daie a následně byla 26. října vyhlášena Vietnamská republika. Prezidentem byl zvolen Ngo Dinh Diem. O rok později dostal nový stát svou ústavu. Od samého počátku své existence se Vietnamská republika orientovala na Spojené státy americké. V květnu 1957 podnikl prezident Diem státní návštěvu USA a při této příležitosti označil spolu s prezidentem Eisenhowerem komunisty za "pokračující hrozbu pro bezpečnost všech svobodných národů Asie". Na sklonku roku 1957 začaly do jižního Vietnamu přicházet první jednotky 1. SFGA. Příslušníci Special Forces začali v Commando Training Center v Nha Trangu s výcvikem jihovietnamských vojáků v nekonvenčním způsobu boje. Jednotky dalších SFGA následovaly. Koncem srpna 1959 se v jižním Vietnamu konaly druhé parlamentní volby. I když Ngo Dinh Diemova strana opět zvítězila, v zemi se již začaly ozývat hlasy proti Diemově politice poznamenané korupcí. Toto byl počátek politické nestability v zemi a zárodek převratů. Koncem roku 1959 bylo v zemi již přes 300 amerických poradců soustředěných v MAAG. Přes probíhající výcvik nebyla saigonská armáda s to účinně zasahovat proti stále aktivnějším partyzánům. Konvenční způsob boje, ke kterému byla armáda cvičena, absolutně nevyhovoval specifikům partyzánské války vedené v tropické džungli. Tato vyžadovala pohyblivost a rychlé manévry menších jednotek, čehož zatím nebyli jihovietnamští vojáci schopni. Viet Congu se dařilo citelně zasahovat a rychle unikat. Následujícího roku stoupl proto počet příslušníků MAAG na 685, ale ani to pochopitelně nepřineslo žádné řešení. Rok 1960 byl ve znamení voleb v USA i VDR. V dubnu podepsaly USA a Vietnamská republika dohodu o přátelství a vzájemné pomoci, která samozřejmě v prvé řadě znamenala podporu úsilí Saigonu zlikvidovat komunistické povstalce, podepřenou zvýšenými dodávkami zbraní. Na Severu zvolilo v červnu Národní shromáždění, které vzešlo z květnových voleb, Ho Či Mina opět prezidentem. O jiném výsledku "voleb" nikdo ani neuvažoval. V USA nastoupil na post prezidenta třiačtyřicetiletý John Fitzgerald Kennedy. Podle něj představoval jižní Vietnam "základní kámen svobodného světa v jihovýchodní Asii", jak se vyjádřil již v červnu 1956. Od roku 1960 začaly nad Vietnamem operovat fotoprůzkumné letouny RF-101 VooDoo. Z Kadena AFB na Okinawě startovaly RF-101C ze svazku 15. TRS a z thajského mezinárodního letiště Don Muang vzlétaly RF-101C od 45. TRS.* Koncem roku se brigáda výsadkářů neúspěšně pokoušela sesadit Ngo Dinh Diema, obviňujíc jej z korupce a potlačování svobod. Na Severu došlo 20. prosince 1960 k formálnímu založení tzv. Fronty národního osvobození jižního Vietnamu (NLF). Jejím předsedou se stal Nguyen Huu Tho a generálním tajemníkem Nguyen Van Hieu. Jednalo se ale pouze o formální akt. Jednotky Viet Congu již několik let terorizovaly jihovietnamský venkov. Jen během roku 1960 měli komunističtí partyzáni na svědomí téměř 3000 vražd a únosů. 1. dubna 1961 došlo ke srážkám mezi jihovietnamskými oddíly v provincii Kien Hoa a 3. dubna zaplatilo téměř 100 komunistů životem za svůj útok proti Ben Catu, severně od Saigonu. 9. května 1961 přicestoval do Saigonu viceprezident Johnson a přislíbil Diemovi rozšíření americké hospodářské a vojenské pomoci. Během Johnsonovy návštěvy podepsal Kennedy 11. května 1961 rozkaz k zahájení speciálních operací v oblasti DMZ (demilitarizovaná zóna) kolem 17. rovnoběžky, jejichž cílem bylo zastrašit potenciální severovietnamské útočníky a jednotky Viet Congu, které se po absolvování výcviku na Severu vracely do jižního Vietnamu. Diverzní akce v pohraničních oblastech prováděly jihovietnamské speciální jednotky. Další akce spočívaly ve shozu propagandistických letáků na severovietnamské straně DMZ. Dále prezident schválil vyslání dalších 400 příslušníků Special Forces a stovky vojenských poradců. Již v září, po ofenzivě Viet Congu v provincii Kon Tum a okolních oblastech, byla do Vietnamu vyslána mise generála Maxwella Taylora, vojenského poradce prezidenta Kennedyho, aby posoudila situaci a zvážila další kroky USA. Vzhledem k vážnosti zjištěných faktů rozhodl Kennedy v listopadu o materiálním posílení jihovietnamské armády (ARVN). 13. listopadu byla zahájena operace "Mule Train". Do Vietnamu byly vyslány tři roty vojenských vrtulníků H-21 Shawnee a jedna letka šestnácti letounů C-123 Provider. Na nákladní loď USS Card bylo 21. listopadu naloděno 33 strojů od 8. a 57. TC(LH) a po jedenadvaceti dnech plavby, 11. prosince, zakotvila tato loď v jihovietnamských vodách. Vrtulníky CH-21 pak přelétly na základnu Tan Son Nhut. Spolu s vrtulníky bylo do Vietnamu vysláno i 400 příslušníků US Army, určených k jejich pilotování a údržbě. První stroje C-123 od 346. TCS (odstartovaly z Pope AFB v Severní Karolíně) přistály na základně Tan Son Nhut severozápadně od Saigonu 2. ledna 1962. Tyto letouny se bezprostředně po příletu zapojily do operace "Ranch Hand". Pod tímto názvem se skrýval postřik oblastí s koncentrací Viet Congu defolianty Agent Orange, White a Blue. V první fázi šlo o džunglí porostlou oblast mezi Bien Hoa a Vung Tau. Později byl postřikem zbaven vegetace hlavně pás kolem kambodžských hranic. Právě ze sousední Kambodže docházelo nechvalně známou Ho Či Minovou stezkou k infiltraci jednotek Viet Congu a později i NVA do jižního Vietnamu. Defolianty byly v největší míře nasazeny v provinciích Binh Dinh, Quang Nam, Quang Ngai, Thua Thien a Tay Ninh. V oblastech zbavených přirozeného přírodního krytu bylo možno mnohem lépe sledovat přesuny komunistických jednotek (jinak velice těžce zjistitelných) a zvýšila se také efektivita likvidace partyzánů ze vzduchu. Postřiky byla také ničena úroda na polích v oblastech kontrolovaných Viet Congem. Není jistě třeba uvádět, jaké to mělo důsledky pro vesnické obyvatelstvo, které v těchto oblastech zůstalo. Zákony partyzánské války v džungli byly k prostým vesničanům nemilosrdné a nespravedlivé. Potravin neměli komunisté nikdy nazbyt. Sever je v dostatečné míře zásoboval jen zbraněmi a střelivem, ale o obživu se musel Viet Cong starat sám. A obstarával si ji plundrováním zásob vesničanů. Na jedné straně tak v postižených oblastech ničily vesničanům úrodu na rýžovištích defolianty a na straně druhé partyzáni, kteří ukradli, co zbylo. Postřiky obvykle prováděly tříčlenné roje letounů C-123 upravených na verzi UC-123B, doprovázené dvojicí A-1, případně A-26. Jeden C-123 vybavený postřikovacími ráhny a nádrží na 3600 litrů chemikálie byl během dvou minut schopen "pokrýt" pás o šířce 70 metrů a délce 15 kilometrů. Při této operaci ztratili Američané 2. února 1962 svůj první letoun ve vietnamské kampani (C-123 sestřelený Viet Congem).* K postřikování se používal i upravený vrtulník UH-1. Vybaven rozprašovacím zařízením a nádrží na 780 litrů defoliantu dokázal tento stroj při jednom letu pokrýt chemikálií 13 ha území. Účinky postřiku se projevovaly nejpozději do čtyřiceti hodin. Provádění postřiků pokračovalo až do roku 1972. V rámci operace "Mule Train" přibyly do Vietnamu i první výše zmíňené vrtulníky armády USA, které měly zvýšit pohyblivost saigonských jednotek zasahujících proti nepříteli. 22. prosince 1961 proběhlo první společné cvičení čtyřiceti CH-21C a jihovietnamských výsadkářů, kteří se měli připravit na úzkou spolupráci s tímto novým prostředkem vedení války v jejich regionu. Již následujícího dne odstartovaly americké vrtulníky k první bojové akci: operaci "Chopper". Jejím cílem byl přepad a likvidace partyzánské základny a vysílačky ve vesnici Duc Hoa, asi 15 kilometrů východně od Saigonu. Operace se zúčastnilo 30 CH-21 a 1000 jihovietnamských výsadkářů. Bojovníci Viet Congu byli sice dokonale překvapeni, ale bohužel špatný výběr LZ, kterou se ukázalo rozbahněné pole, komplikující hladké provedení výsadku, jim dovolil částečně zkonsolidovat obranu. I když operace nakonec skončila naprostým úspěchem, podařilo se komunistům sestřelit Shawnee č. 56-2018 ze stavu 57. TC(LH). Byl to první americký vrtulník ztracený ve Vietnamu.* 2. ledna 1962 byla provedena podobná operace a vrtulníky s výsadkem na palubách tentokrát přistávaly v džungli. 22. prosince 1961 byl Viet Congem zabit americký důstojník James Davis. V pozdější citaci prezidenta Johnsona byl vzpomenut jako "první Američan, který padl za obranu naší svobody ve Vietnamu".** Počátek roku 1962 znamenal zvýšení počtu amerických vojáků na více než 3000. Ovšem posilování početního stavu se týkalo také vojáků SF. Dne 7. února dorazili do Saigonu příslušníci 5. skupiny zvláštních sil. Zelené barety z 5. SFGA představovaly další jednotku, která mohla provádět efektivní výcvik jihovietnamské armády a připravit ji pro partyzánskou válku. Zelené barety také prováděly výcvik loajálních horských kmenů, bránících se teroru Viet Congu. 8. února pak ohlásilo ministerstvo obrany Spojených států vytvoření vojenského velitelství USA v jižním Vietnamu - MACV (Military Assistance Command, Vietnam) pod vedením generála Paula Harkinse. Již v březnu absolvovalo nově zřízené velitelství křest ohněm, když poprvé řídilo v provincii Binh Duong boje proti Viet Congu. Jedním z nejdůležitějších úkolů, které MACV/SOG v následujících letech plnilo, byl i průzkum Ho Či Minovy stezky, prováděný v Laosu v rámci operací "Shining Brass" a "Prairie Fire" a v Kambodži v rámci operace "Daniel Boone". Mezi další úkoly patřily likvidace základen a výcvikových táborů Viet Congu ze hranicemi Vietnamské republiky, diverzní akce a sabotáže v týlu nepřítele, vyhledávání a záchrana Američanů, kteří padli do zajetí, kladení min a nástrah na logistických stezkách Viet Congu a NVA (operace "Eldest Son"), likvidace vysokých komunistických velitelů atd. I když se vyslání vrtulníků CH-21C do Vietnamu ukázalo jako šťastné rozhodnutí, Shawnee přece jen nebyly nejideálnějšími stroji pro toto bojiště. Jejich největší nevýhodou byl jejich malý akční rádius. Kvůli tomuto handicapu mohly výsadky z těchto vrtulníků zasahovat jen v nejbližším okolí hlavního města. Vrtulník jiného typu ale prozatím nebyl k dispozici, a tak byl tento problém vyřešen tím nejjednodušším způsobem. 25. ledna byly do Vietnamu přesunuty CH-21 od 93. TC(LH) a tato jednotka se usadila v Da Nangu. K první akci její vrtulníky odstartovaly 1. února a těžiště její práce spočívalo v zásobování táborů SF. Spolu s vrtulníky se ve Vietnamu 8. února objevila jednotka, která se měla starat o technické zabezpečení a zásobování vrtulníkových bází: 18. AC, disponující víceúčelovými letouny U-1 Otter. Neustálé útoky na vojenská zařízení USA vedly v únoru r. 1962 prezidenta Kennedyho k rozhodnutí povolit americkým vojákům použití zbraní, budou-li napadeni. Prezident však upozornil, že se z vojáků USA nestanou "bojové jednotky v obecně chápaném slova smyslu". Na konci měsíce došlo k dalšímu vystoupení proti Diemovi. Dva piloti VNAF zaútočili v Saigonu se svými stroji A-1 Skyraider na prezidentský palác. Jeden letoun byl sestřelen a pilot zajat, druhý letoun odletěl do Kambodže, kde při přistání v Phnompenhu havaroval. Diem vyvázl nezraněn. V březnu probíhalo na Filipínách cvičení SEATO s názvem "Tulungan". Účastnily se jej i vrtulníky CH-34 od HMM-362. 22. března dostal velitel této jednotky, Col. Archie J. Clapp, rozkaz k přesunu svých vrtulníků na základnu Soc Trang. 1. dubna se vrtulníky jednotky nalodily na palubu USS Princeton, který vyplul do Vietnamu. 8. dubna přistály na letišti v Soc Trangu první letouny s pozemním personálem. Kromě vrtulníků CH-34 měly na základně bázovat i tři pozorovací Cessny OE-1 z VMO-2 a jeden transportní C-117. 15. dubna zakotvil USS Princeton 20 mil od ústí Mekongu a jednotka se přesunula na svou novou základnu. Oficiálně tak vznikl Task Unit 79. 5. 5, přezdívaný "Shufly", první jednotka ze svazku USMC ve Vietnamu. K první akci jednotky vzlétly dva vrtulníky již tři dny po příjezdu do Soc Trangu, když převážely náklad z Ca Mau do Binh Hungu. První bojové akce se stroje "Shufly" zúčastnily 24. dubna, kdy v rámci operace "Nightingale" přepravily 591 vojáků 21. pěší divize ARVN. Jeden CH-34 musel po zásahu zbraní Viet Congu nouzově přistát, ale byl zachráněn. Vrtulníky HMM-362 nejčastěji operovaly ve spolupráci s 5., 7. a 21. pěší divizí ARVN. Právě vojáci 7. pěší divize vykonali 20. července v oblasti Saigonu z vrtulníků "Shufly" první noční výsadek. 2. srpna vojáci dvou praporů jihovietnamské 1. výsadkové divize napadli a zničili hlavní stan 5. vojenského okruhu Viet Congu v oblasti Do Xa. Výsadkáři byli na místo akce dopraveni vrtulníky 93. TC(LH) a deseti vrtulníky jihovietnamské 1. HS. Tato akce byla zároveň první větší akcí provedenou za podpory vrtulníků v I. CTZ. V roce 1962 začaly vzdušný prostor Vietnamské republiky narušovat dvouplošníky Antonov An-2 919. transportního pluku severovietnamského letectva, převážející na palubě zásoby a zbraně pro Viet Cong. Posádky Antonovů kopírovaly terén ve výšce maximálně 30 metrů, takže jejich letouny kamuflované olivově zelenou barvou byly na pozadí džungle prakticky neodhalitelné. V září byly do Vietnamu přesunuty další dvě roty vrtulníků: 33. a 81. TC(LH) a všechny vrtulníkové jednotky byly sloučeny v 45. TB. 30. září pak během operace "Lam Son II" v provincii Quang Ngai sestřelil Viet Cong dva z dvanácti CH-21 od 93. TC(LH) účastnící se této operace. Zemřelo šest lidí a dalších deset bylo zraněno. 18. září vykonala "nová" HMM-163 (stroje patřily HMM-362, ale personál byl vyměněn) první akci ze základny v Da Nangu. Odtud HMM-163 podporovala jednotky 1. a 2. pěší divize ARVN a posádky táborů Special Forces. 30. října se na základně Tan Son Nhut objevily pod velením Maj. R. J. Runkleho vrtulníky UH-1A jednotky UTTHCO (Utility Tactical Transport Helicopter Company). Do této doby procházely UH-1 zkouškami v Thajsku a na Okinawě. V listopadu byla UTTHCO posílena jedenácti novými UH-1B. Příslušníci této jednotky měli, stejně jako všichni Američané ve Vietnamu, statut poradců a jako takoví mohli pouze opětovat palbu. Přesto od 16. října 1962 do 15. března 1963 zlikvidovali piloti UH-1 při 1800 hodinách letu asi 250 příslušníků VC a sami přišli o jeden Huey. Během roku dosáhl početní stav Američanů ve Vietnamu čísla 11 000. Ke 2. lednu 1963 stoupl počet Američanů padlých v bojích od začátku americké angažovanosti v konfliktu na 30. Bylo to poté, co se komunistům podařilo u vesnice Ap Bac v deltě Mekongu sestřelit pět amerických vrtulníků (čtyři H-21 a jeden UH-1). ARVN po zjištění asi 400 příslušníků 514. praporu VC operujících poblíž vesnice počítala se snadným vítězstvím, zvláště když útok měla vést přesila pěchoty a oddíl jihovietnamských Rangers, podporované transportéry M-113, deseti vrtulníky CH-21 od 93. TC a pěti UH-1 od UTTHCO, a dokonce letadly jednotky "Farm Gate" (viz vysvětlivky: VNAF). Celé akce se kromě toho účastnilo 51 amerických poradců. Když vrtulníky začaly na místo přivážet první jihovietnamské vojáky, nic nenasvědčovalo tomu, že by mohly nastat vážné komplikace. V 10.30 hod. byla vysazena čtvrtá vlna jihovietnamského desantu a vrtulníky se chystaly odletět na základnu v Tan Hiepu pro další Jihovietnamce. První čtyři stroje odstartovaly bez problémů, ale pátý již byl sražen komunistickou palbou. Jeho posádku se snažila zachránit posádka šestého stroje, ale i ten byl zničen. Na komunistická postavení okamžitě zaútočily UH-1, ale dosáhly jedině toho, že jeden z nich byl sestřelen (jeho střelec Sgt. W. Deal zahynul). Samozřejmě vypukl neuvěřitelný zmatek, 3000 vojáků 7. divize ARVN se dostalo do zničující palby samopalů a kulometů a přistávací zóny pro vrtulníky byly ostřelovány raketami. Hodně obětí má na svědomí panická střelba, kterou do vlastních řad vedli dezorientovaní Jihovietnamci. Komunistům se navíc pod příkrovem tmy podařilo z obklíčení vyklouznout. Ztráty na straně spojenců byly značné. Padlo 65 vojáků ARVN a 3 američtí poradci. 6 Američanů a 106 Jihovietnamců utrpělo zranění. Kromě sestřelení pěti vrtulníků se komunistům podařilo poškodit dalších jedenáct. Přes veškerou palebnou sílu jihovietnamských vojáků padlo pouze 12 partyzánů. Debakl u Ap Bacu značně otřásl sebedůvěrou jihovietnamských vojáků a jejich velitelů. Nízká bojová morálka a frustrace z vlastní nemohoucnosti se tak ještě více prohloubily. Americká strana pod tlakem neúspěchu u Ap Bacu povolila v únoru posádkám vrtulníků UTTHCO volnou ruku ve výběru cílů, samozřejmě za jejich pozitivní identifikace. Od března začali na 63-90denní bojové túry k jednotkám vrtulníků CH-21 přicházet kulometčíci 25. pěší divize US Army. Zároveň byl do Plei Ku převelen 52. AB, kterému mělo podléhat řízení všech vrtulníkových operací v II. CTZ. Nevyhovující CH-21 byly postupně nahrazovány výkonnějšími a pohyblivějšími UH-1B. Vzhledem k problémům s dodávkami vrtulníků tohoto typu byly ale poslední Shawnee staženy až v srpnu 1964. 27. dubna ztratila svůj první vrtulník ve Vietnamu USMC. Palba Viet Congu jej zasáhla během operace "Back Phuong XI". Jeden z pilotů, Capt. V. R. Hughes, byl vážně zraněn. V květnu zahájila jihovietnamská vláda kontroverzní program stěhování venkovského obyvatelstva z míst s největší aktivitou partyzánů do tzv. strategických vesnic. Saigon se na jejich vybudování rozhodl vydat 17 milionů USD. Byl to ne příliš šťastný pokus izolovat venkovské obyvatelstvo od guerill Viet Congu, vynucený oblíbenou komunistickou taktikou přenášet boj do hustě osídlených oblastí. Tento krok určitě nepřispěl k popularitě Ngo Dinh Diema, kterou ještě více otřásla další protestní akce. 10. června se na protest proti Diemově politice údajně upřednostňující katolickou menšinu na úkor buddhistů upálil buddhistický mnich Ngo Quang Duc. V následujících měsících zorganizovali buddhisté další demonstrace a sebevraždy (občanské nepokoje podněcované buddhisty vyvrcholily v roce 1965 v Da Nangu). Diemův osud se začal naplňovat. První dva listopadové dny provedla skupina generálů v čele s Duong Van Minhem převrat. Diem a jeho bratr, šéf tajné policie Ngo Dinh Nhu, byli "na útěku" zastřeleni. Důvodem převratu byl narůstající odpor k Diemově rodinnému klanu a absolutní neschopnosti státního aparátu, prostoupeného korupcí. To se logicky projevovalo i na bojišti, kde saigonské jednotky s upadající morálkou nebyly schopny čelit ani menším akcím Viet Congu. Převrat byl proveden s Kennedyho vědomím a požehnáním. Americký prezident viděl ve svém jihovietnamském protějšku hlavního viníka dosavadních neúspěchů v boji s komunisty. Do konce roku 1964 se pak v Saigonu vystřídalo několik vojensko-civilních vlád a všechny si kladly za cíl definitivně porazit komunistické povstalce. Všechnu vinu za neúspěchy ale nelze svalovat jen na Diema a jeho vládu. Odcházející Francouzi totiž zanechali svou bývalou kolonii v tak zuboženém stavu, že nebylo možné, aby náprava přišla již po několika letech. Mnoho amerických politiků, a dokonce i pozdější prezident Johnson, považovali Diema za nejschopnějšího muže v jihovýchodní Asii. Pravdou je, že sám Kennedy se dopouštěl vážných omylů a celá jeho politika ve Vietnamu byla prostoupena značnou nerozhodností. Vysílání nových a nových poradců nemohlo rozhodně přivodit zvrat v konfliktu. Na otevřené provokace a agresi ze strany Severu měl spíše odpovědět přímým útokem. Takto jen hloub a hloub zabředával do bažiny neúčelných rozhodnutí. Zatímco na Jihu se saigonská armáda marně pokoušela účinně zakročit proti čím dál tím bojovnějším partyzánům, Sever si v bezpečí svých hranic vyzbrojoval nové a nové jednotky. Ty se pak Ho Či Minovou stezkou přesouvaly přes Laos a Kambodžu do jižního Vietnamu, aby mohly v případě potřeby opět uniknout za kambodžskou hranici, kam vládní vojska pochopitelně nesměla. Celá situace svou marností připomínala příslovečný boj s drakem, kterému po useknutí jedné hlavy narostou dvě další. Deset dní po Diemově smrti podlehl atentátu i J. F. Kennedy. Krátce poté složil prezidentskou přísahu dosavadní viceprezident Lyndon B. Johnson. V červenci 1963 umístila USAF v Bien Hoa první leteckou jednotku FAC (Forward Air Control), určenou ke vzdušnému průzkumu okolí cest a táborů a navádění a koordinaci dělostřelecké palby (Artillery Observation). Jednalo se o 19. TASS, disponující letouny O-1 Bird Dog. Posádky O-1, složené často z amerického pilota a jihovietnamského pozorovatele, měly také za úkol raketami, kouřovými a fosforovými granáty či světlicemi značkovat cíle a navádět na ně bojová letadla. Po 19. TASS následovaly 20. TASS (Da Nang), 21. TASS (Nha Trang) a 22. TASS (Bien Thuy). Určitý počet černě kamuflovaných Cessen O-1 určených k průzkumným letům nad Ho Či Minovou stezkou operoval z Thajska. 24. března 1964 pak jeden O-1E zatoulaný při misi FAC nad kambodžské území sestřelil T-28 z Khmer Air Force. Vietnamsko-americká posádka Cessny O-1 při incidentu zahynula. Koncem roku 1963 zahájily výzvědné letouny U-2 Spyplane ze stavu 4080. SRW v rámci akce s krycím názvem "Lucky Dragon" (název byl později změněn na "Trojan Horse" a posléze na "Giant Dragon") špionážní lety nad územím VDR.* 2. ledna 1964 vydal prezident Johnson pokyn k vypracování operačního plánu 34 A, značně rozšiřujícího provádění odvetných diverzních akcí na území VDR. Tento krok byl pouze vyústěním napjaté situace, kterou Hanoj vyvolala svou nejnovější aktivitou. Na území Vietnamské republiky se totiž ve stále hojnějším počtu začali objevovat vojáci pravidelné severovietnamské armády (NVA). Nátlakovými akcemi, jako byla od 1. února realizace operačního plánu 34 A, chtěl Johnson přinutit Hanoj, aby přerušila podporu Viet Congu a zastavila pronikání svých jednotek na Jih. Operace v rámci "Operation Plan 34 A" probíhaly uvnitř DMZ, na severu VDR a na ostrovech v Tonkinském zálivu. Příslušníci jihovietnamských speciálních jednotek, přepravovaní na místa akcí letadly nebo rychlými čluny, náložemi likvidovali mosty, ničili úseky silnic a železnic, unášeli vyšší důstojníky NVA atd. Posádky jihovietnamských vojenských plavidel pak "pod dohledem" válečných lodí 7. flotily USA ostřelovaly pobřežní severovietnamská vojenská zařízení. Americká plavidla zároveň v rámci operací "DeSoto Patrols" monitorovala obranný systém VDR. 27 letounů T-28 Trojan bázujících v Laosu, opatřených laoskými výsostnými znaky a pilotovaných thajskými dobrovolníky, útočilo na komunistické cíle v Laosu a v pohraničních oblastech severního Vietnamu. Na jihovietnamském bojišti se zatím začaly stále více prosazovat velké vrtulníkové akce (v polovině roku 1964 měli Američané k dispozici již 259 vrtulníků), kterých se účastnilo až několik desítek strojů. Jeden ze strojů, vybavený několika radiostanicemi, vždy fungoval jako létající velitelství. Útočné vrtulníky tvořily taktické jednotky po dvou ("Light Fire Team") nebo po třech ("Heavy Fire Team") strojích, přičemž pět až sedm útočných vrtulníků bylo určeno jako doprovod pro 20 až 25 transportních strojů. Přílet k místu akce se uskutečňoval v letové hladině 500 metrů, což byla hranice účinného mířeného dostřelu pěchotních zbraní. Přistávací manévr pak probíhal za pročesávací palby z palubních kulometů. Palbu obyčejně řídil velitel pěší jednotky určené k výsadku nebo jeho americký poradce. Jeden UH-1 během první fáze nasazení v akcích tohoto typu převážel až deset Jihovietnamců, ale po několika haváriích byl tento počet snížen na sedm až osm. Na základnách vrtulníků navíc fungovaly tzv. "Eagle Flights" - týmy vrtulníků UH-1 a jihovietnamských Rangerů provádějících co nejrychlejší zásahy proti zjištěným jednotkám partyzánů. V dubnu vypracoval Washington na základě údajů získaných špionážními U-2 během "Lucky Dragon" tzv. "Operation Plan 37-64", seznam 94 cílů, jejichž zničení by přivodilo rozvrat a úpadek severovietnamského průmyslu a oslabení vojensko-ekonomického potenciálu země. Tento stav by pak, jak ve Washingtonu doufali, přinutil Hanoj zasednout k jednacímu stolu. V noci ze 4. na 5. července 1964 se v provincii Plei Ku podařilo Viet Congu dobýt výcvikový tábor Special Forces v Polei Krongu, kde se komunisté zmocnili zbraní a munice. V táboře zahynulo 41 Jihovietnamců a dva američtí poradci byli zraněni. Úspěchem povzbuzení komunisté pak o dva dny později zaútočili na tábor CIDG (Civilian Irregular Defense Group) a Special Forces v Nam Dongu v provincii Thua Thien, nedaleko Khe Sanhu. Tábor Nam Dong založily v roce 1963 na troskách bývalé francouzské pevnosti americké Zelené barety. Vnější část tábora (350 Ř 250 m) byla chráněna dvojitou linií se zátarasy z ostnatého drátu a obrannou linií zákopů. Vnitřní část (125 Ř 80 m) byla rovněž chráněna ostnatým drátem a navíc čtyřmi řadami záseků. Obránci disponovali minomety ráže 81 a 60 mm. Skupině A-726 ze 7. SFGA velel veterán korejského tažení, Capt. Roger Donlon. Dále se posádka tábora skládala ze 121., 122. a 123. roty jihovietnamských CIDG (složených z příslušníků různých horských kmenů - obecně zvaných Montagnardi), padesáti příslušníků kmene Nung vedených Le Tse Tungem a sedmi příslušníků jihovietnamských speciálních jednotek LLDB (Lac Luong Dac Biet). Táboru velel kapitán Tran Van Lich. V oblasti byl až do poloviny června 1964 relativní klid. Teprve potom se začala situace měnit. Dříve přátelské venkovské obyvatelstvo bylo najednou vystrašené a k posádce v táboře se chovalo stále odměřeněji. Hlavně Američané proto začali být ostražitější a začali podnikat opatření pro případ nenadálého "překvapení". Donlon zesílil hlídky na vnější obranné linii a na 6. července plánoval vyslat do okolí Nam Dongu zesílené průzkumné oddíly, jež měly prověřit situaci v oblasti. Všechno ale dopadlo jinak. 6. července v 02.26 hod. dopadl na americké velitelství v táboře minometný granát. V příštím okamžiku byl granáty z minometů a bezzákluzových děl zasypán celý tábor. Po ukončení silného ostřelování se na tábor začaly valit vlny Vietnamců. Jejich síla byla odhadnuta nejméně na dva prapory (asi 900 lidí). V táboře ale komunisté narazili na zuřivý odpor Montagnardů z CIDG, kteří je na nějakou dobu zadrželi na vnější obranné linii. Všichni Američané byli již v první fázi útoku zraněni, ale snažili se zvládnout situaci a zformovat Nungy do co nejefektivnější obrany vnitřní části tábora. Potřebný čas jim k tomu poskytl houževnatý odpor Montagnardů na vnějším perimetru. Stanoviště samotného Donlona bylo pod stálým přívalem ručních granátů, které ale byly naštěstí nevalné kvality a většina z nich vůbec nevybouchla. Štěstí jej ale opustilo, když před ním explodoval minometný granát, a Donlon byl po celém těle zraněn střepinami. Čtyři hodiny po půlnoci, když už situace vypadala skutečně katastrofálně, palba utichla a z amplionů se do noci ozval požadavek velitele komunistů na bezpodmínečnou kapitulaci obránců. V opačném případě měli být v dobytém táboře všichni pobiti. Ve stejnou chvíli se ale objevil již na počátku útoku přivolaný letoun, který světlicemi osvětlil tábor i okolí. Obránci i útočníci si uvědomili, že bude následovat letecký útok. Povzbuzení obránci zasypali komunisty přívalem střel a jejich minomet dokonce umlčel vietkongský amplion. Ještě před časem masivní útok se rozpadl do jednotlivých soubojů skupinek obránců a útočníků. Za svítání se pak nad bojištěm objevily Skyraidery a okamžitě začaly útočit pumami i palubními kanony ráže 20 mm na nyní již kolísající komunisty. Kolem osmé hodiny ranní dorazil navíc na bojiště jako posila prapor 9. pěší divize ARVN, a když se v 9.45 hod. objevily čtyři bojové vrtulníky UH-1, byla bitva prakticky ukončena. Komunisté přišli u Nam Dongu o 120 až 150 vojáků. Ztráty obránců pak činily 58 padlých Montagnardů a Nungů, dva padlí Američané a jeden Australan. Kapitán Roger Donlon ze 7. SFGA byl za brilantní velení v boji a za statečnost před nepřítelem jako první Američan ve Vietnamu oceněn nejvyšším americkým vyznamenáním: Congressional Medal of Honour. Další Američané obdrželi čtyři Silver Star, čtyři Bronze Star with V for Valor a posmrtně byly uděleny dva DSC (Distinguished Service Cross). Jako odpověď na neustálé útoky Viet Congu požádal generál Taylor, který v červnu 1964 vystřídal ve funkci velvyslance USA ve Vietnamské republice Henryho C. Lodga, o zvýšení počtu vojáků USA ve Vietnamu na 25 000 mužů. Stále se ale jednalo o pomocné síly a instruktory. Ke změně došlo i na postu velitele MACV. 20. června se této funkce ujal generál William Westmoreland. Zásadním předělem v konfliktu pak byl 2. srpen 1964, od kterého se také datuje přímé zapojení amerických ozbrojených sil do bojových akcí proti VDR. Americký torpédoborec USS Maddox, od 15. července hlídkující v rámci operace "DeSoto Patrols" v Tonkinském zálivu, napadly v mezinárodních vodách (mimo třicetimílové pobřežní pásmo) severovietnamské torpédové čluny. Co se tehdy vlastně stalo? 30. července zaútočil jihovietnamský přepadový oddíl na ostrovy Hon Me a Hon Nien v Tonkinském zálivu. V noci z 1. na 2. srpna provedly letouny T-28 několik náletů na pohraniční oblasti VDR. Na torpédoborci USS Maddox zachytili jihovietnamské varování před možným střetem se Severovietnamci a byl vyhlášen poplach. 2. srpna v 10.45 hod. zpozorovali na Maddoxu 75 malých transportních plavidel a 3 doprovodné čluny. Americký torpédoborec se poté obrátil na volné moře za třicetimílovou přípobřežní zónu. Kolem patnácté hodiny se na matnicích radarů na Maddoxu objevily tři rychle se přibližující kontakty. O chvíli později posádka rozeznala tři severovietnamské torpédové čluny, blížící se v bojové formaci k americkému plavidlu. V 15.08 hod. zahájil Maddox palbu, která dva z útočících člunů poškodila (zanedlouho se potopily). Další člun potopily v 15.30 hod. čtyři letouny F-8 Crusader od VF-51 "Screaming Eagles", startující z letadlové lodi USS Ticonderoga, přivolané posádkou torpédoborce. Celé střetnutí trvalo 37 minut. Do Tonkinského zálivu byla jako posila povolána letadlová loď USS Constellation. V noci ze 3. na 4. srpna ostřelovaly jihovietnamské rychlé čluny vojenské objekty u ústí řeky Rhon a radiolokační stanice ve Vinh Sonu. Následující noci byl Maddox a spolu s ním torpédoborec USS Turner C. Joy napaden podruhé. V 19.20 hod. se na obrazovkách radarů amerických torpédoborců objevily tři kontakty a během půl hodiny pak tři další. Torpédoborce proto přivolaly na pomoc leteckou hlídku, která ale v určeném prostoru žádné severovietnamské plavidlo nezaregistrovala. První střelba se ozvala ve 21.40 hod. a obě lodi se navzájem informovaly o útočících člunech a radarových kontaktech signalizujících torpéda. O padesát minut později si do všeobecného zmatku svými zbraněmi přisadily i letouny přelétávající nad místem konfliktu. Krátce před půlnocí byla celá akce ukončena. Informace o potopení dvou severovietnamských člunů a poškození dalších dvou nelze při nejlepší vůli potvrdit. (Mezi lety 1961-1964 dodal SSSR do severního Vietnamu 12 torpédových člunů P-4. V roce 1967 pak Čína poskytla šest člunů P-6.) Dodnes nebyla celá událost uspokojivě osvětlena, ale Američanům rozhodně posloužila jako ona pověstná kapka do plné číše. Maddox v odvetu ostřeloval základnu severovietnamských torpédových člunů a prezident Johnson nařídil jednorázové bombardování cílů na severovietnamském pobřeží. Jako první zaútočilo 5. srpna odpoledne při odvetném úderu "Pierce Arrow" šest F-8 z USS Ticonderoga na základnu torpédových člunů v Quang Khe, zatímco šestnáct dalších letounů bombardovalo základnu v Phuc Loi a zásobníky pohonných hmot v přístavu Vinh (po třech hodinách se tento cíl stal terčem ještě jednoho útoku). Současně dvě skupiny letounů z USS Constellation zaútočily na základny v Hon Gay a Lec Chonu. Cíle na pobřeží VDR bombardovaly také Skyraidery od VA-52 a VA-145, startující z paluby letadlové lodi USS Intrepid. Náletů se zúčastnilo celkem 64 letounů (typy F-8, A-4, A-1), z nichž dva byly poškozeny protiletadlovou palbou a dva sestřeleny. Z mise nad severním Vietnamem se nevrátil A-1 Skyraider Lt. R. C. Sathera, který zahynul, a A-4 Skyhawk 1st/Lt. Everretta Alvareze, jenž padl do zajetí a stal se prvním vězněm v "Hanoi Hilton" (přezdívka pro vězení pro sestřelené americké letce v Hoa Lo v Hanoji). Při náletech bylo zničeno 10 % severovietnamských zásob pohonných hmot, 25 torpédových člunů či jiných plavidel a 7 pozic protivzdušné obrany. Kongres USA přijal 7. srpna poměrem hlasů 533 ku 2 (proti byli pouze senátoři Wayne Morse a Ernest Gruening) rezoluci o Tonkinském zálivu, která opravňovala prezidenta Johnsona použít v jihovýchodní Asii sílu proti agresorovi a vyzvala jej, aby "podnikl všechny nezbytné kroky k odvrácení všech ozbrojených útoků na vojáky USA a zabránil další agresi". Johnson na základě této rezoluce později nařídí další bombardování cílů ve VDR a rozhodne o posílení vojsk USA v jižním Vietnamu o plně vyzbrojené a bojeschopné pravidelné jednotky amerických ozbrojených sil. Válka ve Vietnamu tak vstoupí do nové fáze, fáze tzv. amerikanizace. Zatím ale ještě pokračovaly pouze odvetná opatření podle plánu "34 A". Na pohraniční oblasti VDR a severovietnamské cíle v Laosu dále útočily Trojany, i když nyní již pod ochranou amerického letectva. Nad VDR se T-28 objevily ještě 18. srpna a 16., 17. a 28. října. Při náletu 18. srpna se Severovietnamcům podařilo jeden T-28 sestřelit. Jeho thajský pilot byl zajat a lehce poškozený Trojan byl po opravě předán letectvu VDR.* Viet Cong dál beze všech skrupulí napadal americké vojenské objekty. 1. listopadu krátce po půlnoci ostřelovali komunisté minometnou palbou základnu Bien Hoa. Byli zabiti 4 Američané a 2 Vietnamci a 72 Američanů a 5 Vietnamců bylo zraněno. Při útoku zničily minometné granáty 5 bombardérů B-57 a 15 dalších strojů poškodily. B-57 od 13. TBS a 8. TBS se z Clark AFB na Filipínách do Bien Hoa přesunuly 4. srpna. Ironií je, že prvních sedm měsíců ve Vietnamu létaly B-57 bez výzbroje a s přísným zákazem napadnout jakýkoliv cíl. K první bojové akci byly B-57 vyslány až 19. února 1965, kdy posádky 24 strojů dostaly rozkaz zaútočit na postavení 9. divize Viet Congu v okolí Bien Gia u kambodžských hranic. K hlavním úkolům posádek B-57 od 13. a 8. TBS patřily útoky na cíle na Ho Či Minově stezce. Noční akce tohoto typu probíhaly pod krycím názvem "Steel Tiger" a B-57 je prováděly v těsné součinnosti s osvětlovacími C-130. K první takové akci odstartovaly dva B-57 a jeden C-130 3. dubna 1965. Denní akce stejného charakteru nesly název "Barrel Roll". První B-57 byla ztracena 11. března 1965. Konec roku přinesl nové poznatky. Komunisté se připravovali k rozhodujícímu náporu. Viet Cong uspořádal své jednotky do praporů, pluků a divizí. Změna struktury umožňující masové nasazení napověděla, že Sever hodlá zaútočit na jižní Vietnam mnohem větší silou a konečně jej srazit na kolena. Navíc v tomto období na území Vietnamské republiky již zcela otevřeně a nezakrytě operovaly pravidelné jednotky severovietnamské armády. 28. prosince padli vojáci jihovietnamského 33. praporu Rangers u vesnice Binh Ghia do léčky uchystané vojáky 9. divize VC. Velení ARVN vyslalo na pomoc obklíčeným obrněné jednotky, výsadkáře i pěchotu a u Binh Ghia se strhla do té doby největší bitva mezi ARVN a Viet Congem. Akci Jihovietnamců navíc podporovaly vrtulníky 145. a 13. Avn. Bat. Přesto to byli opět Jihovietnamci, kteří odešli poraženi. ARVN ztratila na 400 vojáků a navíc bylo sestřeleno pět vrtulníků. Několik dalších bylo vážně poškozeno. Bilance ztrát vypovídá, že do konce roku 1964 bylo v bojích 160 Američanů zabito a více než 1000 zraněno. Obětí na straně jižního Vietnamu bylo již 55 000, a to jak vojáků, tak civilistů. Nejtěžší doba pro tuto ztrápenou zemi ale měla teprve přijít! PŘÍCHOD AMERIČANŮ (1965) Zkušenosti dvacátého století bohužel jasně ukazují, že záměrná omezení, jež si dobrovolně ukládá civilizovaná válčící strana, jsou k ničemu. Spojenci i nepřátelé si je vykládají ne jako důkaz lidskosti, nýbrž jako přiznání viny a nedostatek poctivého úmyslu. Paul Johnson 6. února napadli příslušníci Viet Congu americkou základnu v Plei Ku, kde zabili 8 Američanů a 126 jich zranili. Příští den vydal prezident Johnson rozkaz k dalšímu bombardování cílů v severním Vietnamu, které trvalo až do poloviny května. Na počátku února přicestoval do Hanoje premiér Kosygin a přislíbil zvýšení dodávek ruských zbraní do VDR. Zbraně proudily na Sever jednak po železnici z Číny, a hlavně po moři. Sovětské lodě s válečným materiálem připlouvaly převážně do přístavu Haiphong. Podle tehdejšího náčelníka generálního štábu sovětské armády Borise Voronova bylo v severním Vietnamu od roku 1964 přítomno 4000 sovětských vojáků, z nichž 13 padlo. Většina sovětských vojáků obsluhovala baterie protiletadlových raket a ostatní systémy protivzdušné obrany. Podle Ilji Ščerbakova, velvyslance SSSR v Hanoji v letech 1964-1974, proudil v tomto období do VDR denně vojenský materiál za 1,5 milionu rublů. V únoru dosáhl Viet Cong politického vítězství, když byly v socialistických zemích ustaveny stálé reprezentace NLF. Bylo však zarážející, že své zastupitelství si Viet Cong zřídil také v Paříži. Po de Gaullově prohlášení z 29. srpna 1963, odsuzujícím "americké vměšování do vietnamských záležitostí", to byla ze strany Francie již druhá rána pod pás. Podobných "naschválů" bude mít Paříž, trpící komplexem vlastní důležitosti, pro příští léta připraveno značné množství, a to nejen ve vztahu k Vietnamu. Křečovitá snaha Francie dokazovat celému světu a hlavně sobě úplnou nezávislost na USA je patrná dodnes. Ostatně pozdější důvěrné styky Paříže právě s hanojskými komunisty, palestinskými teroristy nebo se středoafrickým vrahem Bokassou jsou dostatečně známy. V noci ze 7. na 8. února provedli komunisté minometný útok na tábor Camp Holloway nedaleko Plei Ku. Camp Holloway byla sídlem 52. Avn. Bat. Při přepadu bylo zabito 8 Američanů a 126 jich utrpělo zranění. Zničeno bylo i 9 vrtulníků. V rámci odvetného úderu "Flamming Dart I" bombardovalo 64 letounů z letadlových lodí USS Hancock, USS Coral Sea a USS Ranger spolu s 12 jihovietnamskými A-1, vedenými pozdějším premiérem Vietnamské republiky Nguyen Cao Kyem, vojenské objekty a zařízení v Dong Hoi. Jeden A-4E byl sestřelen a osm dalších strojů bylo poškozeno. Bombardování Severu ale Viet Cong neodradilo a 10. února podnikli komunisté další útok proti americkému vojenskému objektu. V Qui Nhonu byla výbuchem zničena americká kasárna. Při tomto teroristickém útoku přišlo o život 23 Američanů. V odvetu zaútočilo 160 amerických letadel při zatím největším leteckém úderu na cíle ve VDR. Bombardovány a zničeny byly vojenské objekty v Chanh Hoa a Vit Tu. Z náletu se nevrátila tři letadla. Původně odvetné nálety na severní Vietnam přerostly v této době v masivní leteckou ofenzivu "Rolling Thunder". Tato operace byla naplánována z iniciativy civilních poradců prezidenta Johnsona, zatímco vojenské špičky ve Washingtonu, jako například Výbor náčelníků štábů a zvláště velitel ozbrojených sil USA v Pacifiku, admirál U. G. Sharp, požadovaly časově omezené, maximálně dvoutýdenní údery proti klíčovým cílům uvnitř VDR. Bombardování mělo postihnout objekty těžkého a energetického průmyslu, letiště, komunikace a pochopitelně i vojenské cíle. Ofenziva oficiálně začala 2. března, kdy 104 amerických letadel (44 F-105, 40 F-100 a 20 B-57) zaútočilo na muniční sklady v Xom Bongu a 19 jihovietnamských letadel bombardovalo základnu v Quang Khe. Letectvo US Navy poprvé udeřilo 18. března, kdy se cílem jeho útoku staly sklady v Phu Vanu a Vinh Sonu. 26. března již 70 Skyhawků a Crusaderů zaútočilo na radarová zařízení protivzdušné obrany VDR, na nichž se jim podařilo způsobit značné škody. Jeden F-4 a jeden F-8 byly sestřeleny, ale piloty se podařilo zachránit. Nálet proti stejným cílům provedený stejným počtem letadel se opakoval o tři dny později a USN přišlo o tři stroje. Dva piloty se podařilo zachránit. V první fázi "Rolling Thunder", do června 1965, byly bombardovány pouze cíle v oblasti ohraničené 17. a 20. rovnoběžkou. Bombardovací kampaní chtěly USA přinutit Ho Či Mina k jednání o zastavení válečných akcí. Hanoj ale odpověděla, že nebude vyjednávat, dokud se síly USA nestáhnou z jižního Vietnamu a nepřeruší nálety na území VDR. Jak ukázala budoucnost, jednalo se opět o jeden ze lživých komunistických tahů, o závazek, který nikdy nehodlali splnit. Hanojskému vedení od samého počátku o mír nešlo. Chtěli pouze vzbudit zdání nespravedlivé americké agrese. Jako gesto dobré vůle rozkázal prezident Johnson bombardování od 13. do 19. května přerušit, ale pozitivní odpovědi ze Severu se nedočkal. Podobných přestávek v letecké ofenzivě bude následovat ještě patnáct, ale jediné, čeho Johnson docílí, bude to, že poskytne komunistům čas a klid, tolik potřebný k vybudování systému účinné protivzdušné obrany. "V této době jsme při bojových letech museli dodržovat spoustu omezení. Když jsi letěl na misi k Hanoji a viděl vlak nebo jiný cíl, musel jsi ho nechal ujet. Neměl jsi povolení! Museli jsme sledovat, jak se budují první stanoviště SAMů, a nesměli jsme je napadnout, protože tam mohli být Rusové pomáhající se stavbou. My jsme si mysleli, že když se stanoviště zničí zavčas, nebude v budoucnu velký problém zničit další. Ale když budeme čekat, postaví jich celý řetěz, a zatímco budeme útočit na jedno, z druhého po nás budou střílet. A pokud jsou na stanovištích raket Rusové, je to jejich věc. Měli by mít stejné podmínky jako my, pokud se rozhodli pomáhat druhé zemi." Tak na tuto situaci vzpomíná generálmajor USAF Frederick C. Blesse, který v letech 1967-68 v hodnosti plukovníka velel 366. TFW "Gunfighters" z Da Nangu. Podobný názor zastává i plukovník Jack Broughton, zástupce velitele 355. TFW z Takhli: "Výstavba těchto základen se nás dotýkala osobně, protože jsme si dobře uvědomovali, že jejich konečný produkt bude namířený proti nám. Měli jsme zájem na tom, aby byly zničeny v tom okamžiku, kdy se začaly na Severu objevovat. Co mohlo být pro hloupého stíhače logičtější, než zastavení tohoto potenciálně nebezpečného vývoje v okamžiku, kdy jsme ho objevili? Zřejmě jsme však nerozuměli celkovému obrazu. Nedokázali jsme si prostě uvědomit důvod, proč bychom měli dovolit lidem a stavebním mechanismům volně se pohybovat a pokračovat v budování raketových základen i ve shromažďování potřebného vybavení a zásob raket. Neviděli jsme žádnou logiku v tom, že jsme jim dali úplnou volnost až do okamžiku, kdy prvních šest palpostů bylo kompletně dokončeno a schopno po nás střílet, a až potom jsme je prohlásili za své cíle. Nedokázali jsme pochopit ani to, proč dalších šest základen dostalo tu samou imunitu jako prvních šest, a to dokonce i tehdy, kdy z nich již po nás stříleli. Možná by mi měla víc imponovat snaha chránit modrooké raketové odborníky s blond vlasy, kteří po mě stříleli. Promiňte, že mi to neimponuje. Chráněni však rozhodně byli a my jsme měli přímý rozkaz, který nám zakazoval útočit proti jejich postavením. Tečka. Konec diskuse. A žádné otázky!" Jeden z Broughtonových spolubojovníků přes všechny zákazy na jednu nedokončenou baterii zaútočil a zničil ji. Když přišel druhý den ráno rozkaz, aby byl uzeměn a aby proti němu byla vznešena žaloba vojenského tribunálu ve věci trestného činu zasažení neautorizovaného cíle, byl tento muž již mrtev. Padl při misi nad severním Vietnamem. Odstartoval brzy ráno a letěl nad Sever zemřít. Sám plukovník Broughton a další dva piloti z 355. TFW se v roce 1967 dostali před vojenský soud za zničení filmu dokazujícího útok oněch dvou pilotů na ruskou nákladní loď Turkiestan poblíž Haiphongu. Zkrátka a dobře trpké vtipy amerických pilotů o tom, že při bojových letech nad severním Vietnamem by na zadním sedadle místo GIBa* potřebovali spíše právníka, nezněly zas tak absurdně. A tak hlavně Johnsonově podivnému opatrnictví a přílišným ohledům ke druhé straně mohli američtí piloti děkovat za to, že severovietnamská protivzdušná obrana jim v následujících letech byla velice nebezpečným protivníkem. Nesrovnatelně nebezpečnějším nežli severovietnamské stíhací letouny MiG-17, Shenyang F-6 (MiG-19) a MiG-21. První ruské protiletadlové rakety S-75 Dvina (v kódu NATO SA-2 "Guideline") byly v okolí Hanoje rozmístěny již v dubnu. 5. dubna je objevil 24 km jižně od Hanoje průzkumný RF-8 Crusader, startující z paluby USS Coral Sea. Do konce roku zjistil letecký průzkum na území VDR 56 odpalovacích ramp. Baterie raket obsluhovali sovětští vojáci, neboť vietnamský personál nebyl schopen tuto techniku zvládnout.* Velitel sovětských vojáků ve Vietnamu generál Abramov předkládá značně nadsazený údaj o počtu amerických letadel sestřelených nad VDR jeho vojáky: 1044. SSSR vyslal do severního Vietnamu kontingent čítající po celou dobu ruské přítomnosti, tj. od 1. července 1965 do 31. prosince 1974, minimálně 15 000 mužů. Mezi 5. a 9. březnem přistál na letišti základny Da Nang první prapor pluku USMC. Zanedlouho dorazil celý pluk, mající ve výzbroji už i tanky M-48 A3 a těžké dělostřelectvo. Vůbec první americké tanky ve Vietnamu tak patřily 3. tankovému pluku USMC. Do konce roku sestávala obrněná vozba námořní pěchoty na území Vietnamské republiky z 65 tanků M-48 Patton, 12 M-67 (plamenometný M-48), 65 obrněných vozidel M-50 A1 Ontos a 157 obojživelných LVTP-5. 8. března se u Da Nangu vylodila 9. brigáda USMC pod velením brigádního generála Fredericka J. Karche. Spolu s ní se v Da Nangu objevila i druhá vrtulníková jednotka USMC ve Vietnamu - HMM-162. Obě stávající vrtulníkové jednotky námořní pěchoty byly vzápětí sloučeny v MAG-16. Vylodění příslušníků USMC v jižním Vietnamu znamenalo jediné - o zabezpečení a chod svých ohrožovaných základen se pro příště měli starat sami Američané a Da Nang měl být první. Mariňáci se zakopali kolem této vojenské základny, jedné z nejdůležitějších v jižním Vietnamu, a 10. dubna přesunula USMC na letiště v Da Nangu letouny EF-10B Skyknight, určené pro radioelektronický boj a náležící peruti VMCJ-1. Následujícího dne na tomtéž letišti přistálo 15 F-4B Phantom II. letectva námořní pěchoty, konkrétně náležících peruti VMFA-531 "Gray Ghosts". 3. května pak následovala pozorovací letecká jednotka VMO-2, disponující letouny OE-1 a vrtulníky Kaman OH-43 a UH-1E. Vrtulníky MAG-16 zároveň nadále pokračovaly ve svých letech konaných na podporu bojových akcí ARVN. Byla to pomoc, která přišla právě včas, neboť na konci jara připravoval nepřítel Vietnamskou republiku týdně o prapor pěchoty a okresní město. Situace se stávala kritickou, ale další posily byly již na cestě. Koncem dubna oznámil australský ministerský předseda Robert Gordon Menzies rozhodnutí své vlády vyslat do jižního Vietnamu kontingent australské armády (1st Australian Task Force). Jednalo se o pěchotu a několik obrněných jednotek disponujících tanky Centurion Mk. 5/1. Tento krok zdůvodnil žádostí vlády Vietnamské republiky a rozhodnutí padlo po konzultaci s ministerstvem obrany USA.* První Australané dorazili 8. června. Omezený kontingent poskytl i Nový Zéland. 3. dubna se američtí letci poprvé setkali se severovietnamskými MiGy. Komunisté v tomto střetnutí poškodili jeden F-8 Crusader od VF-211. Nepotvrzenou zůstává zpráva, že tento den dosáhl prvního vítězství severovietnamského letectva Pham Ngoc Loan, který sestřelil údajně jeden A-4 Skyhawk. První severovietnamské letecké jednotky vznikly v květnu 1959. Byl to 910. školní pluk, disponující českými Zlín Trenér, Aery L-29 Delfín a ruskými Jaky-18. Druhá z nich, 919. transportní pluk, měla ve stavu letouny An-2, Li-2, Il-14 a vrtulníky Mi-4 a Ka-25. První bojovou jednotkou byl 921. stíhací pluk. S jeho výstavbou bylo započato v únoru 1964 na čínské základně Mang-cu. V průběhu války tvořily výzbroj 921. pluku MiGy-17 a 21. Prvních 34 MiGů-17 a MiGů-15 UTI bylo na letišti Phuc Yen spatřeno koncem roku 1964. Další jednotka, 923. stíhací pluk, vznikl v září 1965 a jeho piloti bojovali na sedmnáctkách. Vznik 925. stíhacího pluku se datuje ke květnu 1969 a tato jednotka obdržela Shenyangy F-6 (čínské kopie MiGu-19S). Konečně 927. stíhací pluk vznikl v únoru 1972 a jediným stíhacím typem, na kterém jeho piloti bojovali s americkými letci, byly různé verze MiGu-21. Severovietnamští piloti byli cvičeni převážně v Sovětském svazu, např. v Batajsku u Rostova na Donu, ale i v dalších zemích Varšavské smlouvy. Cvičné letouny MiG-15 UTI, polské licenční Lim-5 a české L-29 byly pro pokračující výcvik dodávány i do VDR. 4. dubna varoval poradce amerického prezidenta McGeorge Bundy ČLR, že USA na rozdíl od korejské války nebudou tolerovat využívání čínských základen a letišť ve prospěch VDR. Ve stejný den sestřelili kapitán Tran Hanh se svým wingmanem, poručíkem Hoang Dungem, nad Thanh Hoa dva americké stíhací bombardéry F-105 Thunderchief, které útočily na most Ham Rong.* Oba severovietnamští piloti vybojovali svá vítězství na letounech MiG-17. Thunderchiefy z 355. TFS pilotovali Capt. J. Magnusson a Maj. F. Bennet. Oba Američané zahynuli. Stíhací doprovod Thunderchiefů, tvořený letouny F-100 Super Sabre, sice zareagoval okamžitě, ale Capt. D. Kilgusovi od 416. TFS se podařilo pouze jeden MiG poškodit. Od této události se o stíhací doprovod místo F-100 staraly moderní F-4 Phantom II. od 45. TFS, bázující od konce dubna v Ubonu. O pět dní později došlo k prvnímu americkému sestřelu ve vzdušném boji v této oblasti. Pilot Terrence M. Murphy a palubní operátor Ronald J. Fegan, posádka letounu F-4 od VF-96 "Fighting Falcon", bázující na palubě letadlové lodi USS Ranger, sestřelili v 08.40 hod. jihozápadně od ostrova Chaj Nan čínský letoun MiG-17. Vzápětí však jejich Phantom zasáhla raketa AIM-7 Sparrow, vypálená jiným americkým letounem, a oba piloti zahynuli. 7. května se pod velením generála E. W. Williamsona přemístila z Okinawy do Bien Hoa první jednotka US Army, 173. výsadková brigáda. Bien Hoa, ležící na silnici č. 1 severovýchodně od Saigonu, se nacházela blízko válečné zóny "D" a tvořila nárazník při útocích Viet Congu na Saigon. Válečnou zónu "D" používal Viet Cong jako nástupní oblast pro útoky na Saigon a přilehlé pozice jihovietnamské armády. Výsadkáři se téměř okamžitě po příjezdu dostávali při častých hlídkách v okolní džungli do přestřelek se všudypřítomnými jednotkami Viet Congu. Komunisté pochopitelně nechtěli připustit ohrožení své dominantní pozice v tak důležité oblasti. V těchto střetnutích utrpěli výsadkáři první ztráty. K podpoře akcí 173. výsadkové brigády byly vyčleněny vrtulníky 145. AB. "Vrtulníkáři" této jednotky si u mužů ze 173. parabrigády svým přístupem k úkolům vysloužili slova plná úcty a uznání. "Piloti vrtulníků jsou nejprofesionálnější a nejschopnější muži, jaké jsme do té doby pozorovali. Pokud jim budeme schopni označit cíle, oni je určitě zničí," řekl na jejich adresu Williamson. V září byl téměř celý 145. AB stažen a u 173. výsadkové brigády byla ponechána jen jedna vrtulníková rota. Ve stejný den, kdy se v Bien Hoa objevili první američtí výsadkáři, došlo o několik desítek kilometrů severněji, na plážích u Chu Lai, k první obojživelné operaci v této válce. 1. prapor 4. pluku USMC se zde vylodil z paluby USS Princeton a celá akce pak proběhla pod záštitou vrtulníků od HMM-161 z Phu Bai u Hue. 12. června došlo v Saigonu k dalšímu převratu. Dosavadní předseda vojenské rady a velitel ozbrojených sil, generál Nguyen Khanh, byl sesazen ze stejných důvodů jako jeho předchůdce. Hlavním impulsem byly nepřesvědčivé výsledky na bitevním poli. Novým, prozatímním prezidentem se stal generál Nguyen Van Thieu a premiérem maršál Nguyen Cao Ky, schopný voják a přesvědčený vlastenec. Nový prezident celkem pochopitelně přerušil diplomatické styky s Paříží. Pod kontrolou Viet Congu byly v létě 1965 již celé rozsáhlé oblasti, kterých komunisté používali jako odrazové můstky k ofenzivě ve všech částech země. V dobytých oblastech přeměnili povstalci vesnice na své opevněné opěrné body a zavedli vládu teroru. Obyvatelstvo, pokud neuprchlo, muselo pro Viet Cong pěstovat rýži. Za této situace dostal vrchní velitel vojsk USA v jižním Vietnamu, generál William Westmoreland, rozkaz zapojit svá vojska do boje s nepřítelem, bude-li o to požádán jihovietnamskou armádou. Zároveň osmimotorové strategické bombardéry B-52 Stratofortress začaly ze své základny Andersen AFB na Guamu operovat proti oblastem obsazeným Viet Congem. První nálet těchto strojů provedlo 18. června v rámci operace "Arc Light" 27 B-52 F ze svazku 7. a 320. BW. V pumovnicích bombardérů bylo celkem 770 pum po 454 kg. Při náletu ztratilo USAF první dva B-52, které se ve vzduchu srazily. 17. června v 10.30 hod. při misi BARCAP (Barrier Combat Air Patrol) sestřelily posádky dvou letounů F-4B od VF-21, startující z paluby USS Coral Sea, dvě severovietnamské stíhačky MiG-17. Oba MiGy padly za oběť raketám AIM-7. Piloti CDR. Louis "Lou" Page a Lt. Jack "Dave" Batson a palubní operátoři Lt. John Smith a LCDR. Robert B. Doremus tak vybojovali první dvě ze 196 vzdušných vítězství získaných americkými piloty v bojích se severovietnamskými letouny.* 20. června se sestřel MiGu-17 podařil dokonce i dvěma pilotům vrtulových letounů A-1H (stroje tohoto typu bojovaly již během druhé světové války a války v Koreji). Poručíci Charlie Hartmann a Clinton B. "Clint" Johnson od VA-25 z USS Midway se se svými Skyraidery účastnili záchranné mise (ResCAP), když se na ně vrhly dva severovietnamské MiGy, počítající se snadnou kořistí. Oba Američané nejenže výzvu přijali, ale dokonce převzali iniciativu, vnutili překvapeným Severovietnamcům manévrový boj a jednu ze sedmnáctek svými kanony ráže 20 mm sestřelili. Druhý podobný sestřel se odehrál 9. října 1966, kdy LtJG. William J. Patton pilotující A-1H patřící VA-176 z USS Intrepid poslal v plamenech k zemi další MiG-17. Byly to dva ze tří sestřelů, kterých kdy bylo s bitevním Skyraiderem dosaženo. Tato skutečnost ale nic nemění na faktu, že MiG-17 byl pro americké piloty velice nepříjemným soupeřem, který dokázal v malé výšce, kdy mohl plně využít svých manévrovacích schopností, způsobit mnoho problémů i dvoumachovým Phantomům. Taktika boje, při níž malé skupinky sedmnáctek napadaly útočící formace Thunderchiefů, slavila nemalé úspěchy. Například v roce 1966 skončilo 55 % amerických náletů tím, že bombardéry raději shodily pumový náklad předčasně a snažily se zbavit malých dotěrných sedmnáctek. MiG-17 má v severovietnamském letectvu na svém kontě kromě prvního sestřelu ještě jeden primát. Stroj tohoto typu způsobil vůbec první sestřel letounu F-4 ve Vietnamu jiným stíhacím letounem. Phantom sestřelený severovietnamskou sedmnáctkou 21. září 1966 patřil 433. TFS. 28. června zahájily 173. parabrigáda, dva prapory 2. brigády jihovietnamských výsadkářů a jeden australský prapor útok na válečnou zónu "D", tzv. "Iron Triangle". Součástí operace byl do té doby největší vrtulníkový výsadek. 144 vrtulníků (z toho 77 transportních) bleskově vysadilo pět praporů, ale úder směřoval do prázdna. Zaskočení partyzáni si nenechali vnutit boj a utekli. Po třech dnech byla celá akce odvolána, neboť se nepřítele nepodařilo přinutit k rozsáhlejšímu střetnutí. Padl jeden americký voják. Na místě zanechali komunisté zásoby rýže a spojenci ukořistili i důležité dokumenty. Akce byla zopakována ve dnech 6. až 7. července a tentokrát kryly vybrané jednotky ústup hlavních sil Viet Congu s velkým odhodláním. Jednotlivá hnízda odporu musela být likvidována za podpory dělostřelectva a bojových vrtulníků. V červenci byl generál Taylor nahrazen ve funkci velvyslance USA v Saigonu opět Henry C. Lodgem a do Vietnamu dorazila ze základny Fort Riley v Kansasu 2. brigáda 1. pěší divize "the Big Red One". Divizi velel Maj. Gen. William E. DePuy. Byla to první americká konvenční jednotka ve Vietnamu. Podle původního plánu měla být 2. brigáda určena k obraně Qui Nhonu, ale bezpečnostní situace si vynutila změnu a 26. července pěšáci posílili obranu Bien Hoa. K podpoře divize byly určeny vrtulníky 1. AB (Divisional), která byla dislokována na základně Phu Loi, a její stroje začaly ve Vietnamu operovat od 16. října. Spolu s prvními jednotkami 1. pěší divize se ve Vietnamu objevilo prvních 22 nových transportních UH-1D (na palubě mohly převážet až deset amerických vojáků). Jako první byl tento typ zaveden u roty "A" z 82. AB a roty "A" právě z 1. AB. První UH-1D byl ztracen 10. června 1965 v bitvě o tábor SF u Dong Xoai a patřil 145. AB. Prezident Johnson v tomto období rozhodl o zvýšení počtu vojáků USA ve Vietnamu ze 75 000 na 125 000 mužů a zdvojnásobení počtu odvodů ze 17 000 na 35 000 měsíčně. 10. července získali první vítězství v soubojích nad VDR i piloti USAF. Posádky dvou letounů F-4 ze svazku 45. TFS sestřelily každá po jednom MiGu-17. Letouny F-4C pilotovali Capt. Kenneth E. Holcombe a Capt. Thomas S. Roberts. Na místech GIBů letěli se svými piloty Capt. Arthur C. Clark a Capt. Ronald C. Anderson. 25. července byly severně od hanojské "no fly" zóny vypáleny rakety SA-2 proti čtyřce (flight) F-4C. Dva z Phantomů byly sestřeleny ihned. Exploze SAMů těžce poškodily i zbývající dva stroje, které musely nouzově přistát. Jednalo se o první ztráty amerických letounů způsobené raketami SA-2.* Třicetimílové pásmo kolem Hanoje, tzv. "no fly" zóna, oblast do té doby nedotknutelná i se svými rozestavěnými hnízdy SAMů, se tak rázem dostalo na seznam cílů plánovačů USAF. Na 27. července byl naplánován útok jak na stanoviště protiletadlových raket, tak na jiné vojenské cíle v okolí Hanoje. Odpoledne 27. července odstartovala z Thajska i čtyřka stíhacích bombardérů F-105D, vedená Maj. Billem Hosmerem. Po dočerpání paliva z létající cisterny KC-135 Stratotanker ještě v thajském vzdušném prostoru zamířily Thunderchiefy, z nichž každý byl zatížen dvěma přídavnými nádržemi a sedmi raketovými podvěsy po sedmnácti raketách ráže 2,75 palce, k Hanoji. Při útoku na cíl byl palbou protiletadlových děl sestřelen F-105, pilotovaný Frankem J. Tullem. Pilot se katapultoval a dopadl do hustě zarostlého terénu, krajně nepříznivého pro záchrannou akci. Kolem Tulla se navíc okamžitě začal stahovat kruh příslušníků severovietnamské domobrany. Pilot byl nakonec zachráněn díky odvaze posádky záchranného vrtulníku CH-3 Jolly Green Giant, která Tulla vyzvedla doslova Severovietnamcům před nosem. Vzhledem k nedostatku paliva přistál vrtulník na základně "Lima Site 36" v sousedním Laosu a následujícího dne po dotankování odletěl CH-3 i se zachráněným pilotem do thajského Koratu. Akce provedená posádkou CH-3, pilotovaného kapitánem Georgem Martinem, byla první úspěšnou záchrannou misí tohoto typu ve Vietnamu. Na úspěchu akce měly podíl i Skyraidery od VA-25, bázující na USS Midway. 27. července bylo nad severním Vietnamem ztraceno pět F-105D a jeden B-66 Destroyer. Z osmi sestřelených letců byl zachráněn pouze Frank J. Tullo, dva Američané padli do zajetí a zbývajících pět zahynulo. Koncem července tedy americké letectvo konečně zahájilo útoky proti bateriím raket země-vzduch na území VDR. Náletů na sever od 17. rovnoběžky se účastnily všechny tři složky leteckých sil USA: letouny USAF a USMC, startující z pozemních základen, a letouny USN, startující z mateřských letadlových lodí 7. flotily USA v Tonkinském zálivu. Nálety na Sever se stávaly stále riskantnějšími, což bylo způsobeno přestávkami v bombardování a neútočením na "no fly" zóny a na rozestavěné baterie SAMů kvůli přítomnosti sovětských odborníků na stavbách. Nyní již z výborně maskovaných pozic vzlétaly vstříc útočícím letounům desítky raket. Takto popisuje své zkušenosti s raketovými bateriemi Capt. B. I. Basel: "Žádná baterie raket jako baterie nevypadala. Nejčastěji byla maskována jako poklidná vesnice, někdy jako kus lesa, ale nikdy neměla klasický tvar Davidovy hvězdy. Nejjednodušším způsobem, jak objevit rakety, bylo přinutit jejich obsluhy k palbě. Když jste viděli oblak kouře a ohnivý sloup, nemohlo dojít k omylu." Letectvo bylo nuceno vypracovat speciální taktiku boje proti raketám. Do nepřátelského vzdušného prostoru jako první pronikaly F-4, dvoumístné verze F-100 (verze F) a F-105 (verze F), a dále A-6B nebo A-4E z letek "Wild Weasel". Tyto stroje byly vybaveny přístroji k zachycení a analyzování signálů vysílaných radary. Speciálně cvičené posádky těchto letounů měly za úkol odhalit baterii raket zachycením paprsku vyslaného radarem a zničit ji raketami AGM-45 Shirke nebo bombami. Od roku 1968 začali Američané k tomuto účelu používat dokonalejší rakety AGM-78 Standard. Obsluhy radarů se totiž naučily při útocích "divokých lasiček" své zařízení vypínat, a Shirke je tak nemohla zaměřit a zničit. Když se začaly v masovějším měřítku používat prostředky radioelektronického boje, hrozba raket se snížila a piloti dostali mnohem více šancí přesně odbombardovat a vrátit se v pořádku na svou základnu nebo letadlovou loď. SAMy se navíc daly celkem úspěšně vymanévrovat, pokud je piloti včas zaregistrovali. O tom, že se američtí piloti naučili s raketami bojovat, svědčí i fakt, že zatímco v roce 1965 připadalo na jedno sestřelené letadlo 15 SAMů, v roce 1968 "spotřebovali" Severovietnamci na sestřelení jednoho amerického letadla průměrně již 107 raket. I přesto se ale stále dost letounů vracelo v žalostném stavu, rozstříleno hlavňovými prostředky protivzdušné obrany, na které žádné rušicí prostředky radioelektronického boje neplatily. Obsluhy protiletadlových děl si na svůj účet připsaly 797 sestřelů, což znamená 78 % všech amerických letounů sestřelených nad VDR. Proti stanovištím protiletadlových děl útočily bojové letouny z letek "Iron Hand". Zatímco na obloze severního Vietnamu docházelo k urputným vzdušným soubojům, v Cam Ranh Bay na Jihu se 29. července vylodila další posila. Tentokrát to byla 1. brigáda 101. výsadkové divize "Screaming Eagles". Až do léta 1967 operovali "Křičící orli" hlavně na Centrální vrchovině. Do prosince téhož roku dorazil do Namu v rámci operace "Eagle Thrust" i zbytek divize. Akce výsadkářů ze 101. divize podporovalo hned několik vrtulníkových jednotek. V rámci 101. Avn. Group, mající své základny v Hue, Phu Bai a Bien Hoa, vzlétaly k bojovým letům vrtulníky 101. AB (Div.), 158. AB(AH), 159. AB(AH), 478. HHC "Hurricane" a 326. MB (Div.). Za úsvitu 18. dubna se na východním pobřeží poloostrova Van Thuong, pouhých 15 kilometrů od právě budované základny USMC v Chu Lai, vylodily amphibie LVTP-5 s vojáky 3. praporu 3. pluku USMC. Začala tak operace, která měla rozdrtit 1. pluk VC, který na poloostrově operoval. Zprávy o jeho přítomnosti podávala zpravodajská služba již koncem července. Hodinu po vylodění 3. praporu vysadily vrtulníky od HMM-261 a HMM-361 vojáky 2. praporu 4. pluku USMC na LZ "Red", "White" a "Blue". Obě pozemní jednotky se měly spojit a společně nepřítele zatlačit k severnímu pobřeží, kde měl být zničen koncentrovanou palbou lodních děl, děl z okolních základen palebné podpory a leteckými útoky. Jedna z přistávacích zón pro vrtulníky, LZ "Blue", se ale nacházela přímo uprostřed postavení 60. praporu VC, a rota "H" 4. pluku, které byla tato zóna přidělena, tak byla vysazena rovnou do severovietnamského obklíčení. Otřesení mariňáci, od první chvíle vystavení nepřátelskému ostřelování, se k akci na svou záchranu zmohli teprve po hodině a obklíčení bylo proraženo až za podpory vrtulníků z VMO-2 a po bezprostředním zásahu tanků. Komunistům se podařilo sestřelit jeden UH-1. Celá operace byla ukončena po šesti dnech vyplněných ostrými boji. Vrtulníky při ní přepravily více než 5500 tun materiálu a navíc přisunovaly posily z výsadkové lodi USS Iwo Jima. V srpnu a září došlo celkově k eskalaci bojů a příslušníci Viet Congu a NVA se objevovali ve stále větších počtech. 17. srpna začala v oblasti jižně od Chu Lai operace "Starlight". Dva dny předtím informoval totiž dezertér od 1. pluku Viet Congu vojáky ARVN a USMC v Da Nangu o přípravách útoku Viet Congu na novou základnu USMC v Chu Lai. Námořní pěšáci komunisty předešli a zaútočili na oblast soustředění nepřítele okolo komplexu vesnic Van Truong. Zlikvidováno bylo 700 příslušníků Viet Congu. Padlo také 50 příslušníků USMC a 200 jich bylo zraněno. Naopak, v bojích u města Quang Ngai ztratila jihovietnamská armáda 1200 mužů, zatímco ztráty na straně komunistů byly nesrovnatelně nižší. Pokračovaly také teroristické útoky na Saigon, které si vyžádaly řadu obětí mezi civilním obyvatelstvem a rozhodně nepřispívaly k udržení jeho vysoké morálky. V zemi panovalo všeobecné zklamání nad neschopností armády zabránit bandám Viet Congu v těchto útocích. Komunisté se v této době evidentně snažili dosáhnout svého cíle dříve, než sílící americké jednotky převezmou na bojišti iniciativu. Na území Vietnamské republiky se přesunuly další tři pluky NVA, a to 18., 95. a 101. Začal závod s časem. Do země se začaly přemisťovat první vrtulníky 1. aeromobilní divize. Válka ve Vietnamu povýšila vrtulník na jeden z nejúčinnějších bojových prostředků moderní války a ne nadarmo si vysloužila přívlastek "válka vrtulníků". Předehru pro přesun 1. aeromobilní divize tvořila operace "Gibraltar", která byla odstartována 22. srpna a provedli ji vojáci 101. výsadkové divize za podpory vrtulníků 52. AB z Plei Ku. Operace se zúčastnily i stroje HMM-161 (USMC), které podporovaly 1. brigádu 101. divize. Cílem operace bylo odblokování cesty QL-19 spojující Qui Nhon s Plei Ku a zároveň vyčištění prostoru An Khe, kam se měla nová divize přemístit. Tato oblast se vyznačovala značnou aktivitou Viet Congu a při operaci "Gibraltar" bylo zabito přes 200 komunistů. 1. aeromobilní divize disponovala 443 vrtulníky a letadly určenými pro transport a materiální zabezpečení osmi praporů pěchoty a tří praporů houfnic ráže 105 mm. Vrtulníky operovaly v rámci 11. AG, která měla své základny v An Khe, Bong Sonu, Hue, Quang Tri, Phuoc Vinh a Bien Hoa. 11. AG se dále dělila na 227. AB(AH) a 228. AB(ASH), operující ve Vietnamu od 11. září, 229. AB(AH), operující od 13. září, 11. AC(GS), operující již od srpna, a 15. MB(AD), nasazené od 28. července. Souhrnně lze říct, že divize mohla počítat se dvěma prapory strojů UH-1, určenými pro výsadkové akce, a jedním praporem transportních CH-47 Chinook (které se tak ve Vietnamu objevily poprvé), podpořeným ještě 478. rotou těžkých CH-54 Tarhe. 11. AC(GS) byla určena pro potřeby velitelství divize. Obecně se "výsadkový" prapor skládal ze tří rot po 20 strojích UH-1D podporovaných jednou rotou dvanácti útočných UH-1B a transportní prapor byl složen ze tří rot po šestnácti strojích. Po operaci "Starlight" provedla USMC řadu menších pozemních a obojživelných akcí. Počátkem září během operace "Piranha" zlikvidovali mariňáci ve spolupráci s jihovietnamskou námořní pěchotou a za podpory vrtulníků značný počet komunistů na poloostrově Batangan. Koncem měsíce proběhl podobný útok, operace "Dagger Thrust I". Úder tentokrát směřoval proti komplexu opevnění, zákopů a tunelů na poloostrovech jižně od Qui Nhonu. Během října začaly americké a jihovietnamské oddíly obkličovat místa s koncentrací Viet Congu u Chu Lai v provincii Quang Nam a na Centrální vrchovině u An Khe a Plei Me. Komunisté začali v tomto období operovat ve větších počtech i v deltě Mekongu. V noci z 27. na 28. října zaútočili komunisté u Da Nangu na základnu "Marble Mountain". Jejich zájem bezesporu přitáhl velký počet vrtulníků, které na základně přechodně bázovaly. Útoční ženisté Viet Congu granáty a náložemi zničili 24 vrtulníků (z toho 13 UH-1E) a dalších 26 strojů se jim podařilo poškodit. K významnému střetu Američanů s povstalci došlo na podzim v údolí Ia Drang, jihozápadně od Plei Ku. Do této oblasti se pod velením brigádního generála Chu Huy Mana přesunuly tři pluky NVA (32., 33. a 66.) s úmyslem zaútočit na základnu speciálních jednotek v Plei Me, třicet pět kilometrů jihovýchodně od Plei Ku. Severovietnamci si vybudovali základnu na svazích hraniční hory Chu Pong. Vojenské mozky v Hanoji ale značně přecenily možnosti NVA, a naopak podcenily protivníka. Po plánované porážce vládních vojsk v Plei Me, Duc Co a okolí se NVA hodlala zmocnit Centrální vrchoviny, hlavně provincií Kon Tum a Plei Ku, dále proniknout až k pobřeží a rozdělit tak Vietnamskou republiku vedví. 32. pluk NVA již koncem července obklíčil základnu SF v Duc Co. Její obránci složení z Montagnardů a příslušníků kmene Nung, kterým veleli američtí instruktoři, se ocitli v zoufalé situaci a jen silné letecké útoky přinutily Severovietnamce dočasně ustoupit.* V rámci operace "Silver bayonet" přesunul generál Westmoreland do Plei Ku jako posily pěší pluk a dělostřelectvo. V oblasti operovaly vrtulníky 1. aeromobilní divize a několik jednotek pěchoty a dělostřelectva se letecky přesunulo i do ohroženého Plei Me. 32. pluk NVA zaútočil v noci z 19. na 20. října. 22. října vysadily v táboře vrtulníky 155. AC posilu v podobě příslušníků 91. praporu jihovietnamských Rangerů a komunisté se po několika neúspěšných pokusech základnu dobýt o tři dny později začali stahovat do bezpečí ke kambodžské hranici. 24. října vydal Westmoreland veliteli 1. aeromobilní divize, generálu Kinnardovi, rozkaz k zapojení jednotek pod jeho velením do akce směřující k opětnému navázání kontaktu s nepřítelem a jeho zničení. Největší boje se rozhořely podél cesty 6C, zablokované 33. plukem NVA. 1. listopadu v 07.20 hod. oznámily hlídkující vrtulníky pohyb asi sedm mil západně od Plei Me. O čtyřicet minut později zaútočily na podezřelou oblast americké oddíly podporované letectvem a dělostřelectvem. Američané ale s překvapením zjistili, že cílem jejich útoku se stala polní nemocnice NVA. Během půl hodiny trvajícího boje přišla NVA o 78 svých vojáků. 57 Severovietnamců bylo zajato a americkou kořist tvořily i ze strategického hlediska cenné severovietnamské dokumenty. Přestřelky pak pokračovaly po celý zbytek dne a k večeru byl poměr padlých 99 : 11 ve prospěch Američanů. V noci ze 2. na 3. listopadu byla poblíž LZ "Many" na úpatí hory Chu Pong napadena jedna četa Američanů 8. praporem 66. pluku NVA. Do akce na záchranu napadené čety se okamžitě zapojily vrtulníky, které likvidovaly nepřítele 50 metrů (!) od postavení vlastních vojáků. 6. listopadu padla do léčky i rota "B" 2. praporu 8. pluku 1. aeromobilní divize. O její evakuaci se opět postaraly vrtulníky. V polovině listopadu zaútočili Severovietnamci znovu. Americkému průzkumu se podařilo objevit oblast soustředění vojáků NVA v údolí Ia Drang. K prvním srážkám s komunisty došlo v poledne 14. listopadu u LZ "X-Ray" na jižním konci údolí. Tento den měl právě na této LZ provést výsadek 1. prapor 7. pluku, vedený podplukovníkem H. G. Moorem. Podle jednoho komunistického zajatce se na úbočí hory Chu Pong nacházely tři prapory NVA. Moorovi vojáci byli vysazováni z šestnácti vrtulníků 229. AB podporovaných čtyřmi "light fire teams" z roty "D" 229. AB. Jako první byla v 10.48 hod. vysazena rota "B" 1. praporu. Do odpoledne stačily vrtulníky přepravit ještě další dvě roty. Ve 13.45 hod. zaznamenali Američané první kontakt s nepřítelem a za chvíli se již strhla nelítostná řež. Ještě před večerem dorazila posila v podobě roty "B" 2. praporu 7. pluku. Boje pokračovaly přes noc do druhého dne. Vojáci 1. aeromobilní divize odrazili několik mohutných útoků a odpoledne vyrazili ze svých pozic k protiútoku. V místech předpokládaného výskytu komunistů ale ležely jen hromady mrtvých těl. Následující den se nepřítel pokusil ještě jednou zaútočit, ale při urputném boji se jeho síly vyčerpaly. Během tří dnů bojů ztratili Američané 79 mužů a 121 jich bylo zraněno. Ztráty NVA činily 634 mužů. Američané ukořistili značné množství zbraní, ale získali pouhé tři (!) zajatce, což více než cokoliv jiného svědčí o tvrdosti bojů. Do konce listopadu čistily americké jednotky okolní džungli, hory i samotné údolí. Severovietnamci byli sice rozprášeni, ale jednotlivci i skupinky se snažili probít do Kambodže. Když skončily poslední vyčišťovací akce operace "Silver bayonet", musela Hanoj odepsat 1800 svých vojáků. Počet mrtvých Američanů dosáhl výše 240. Svůj bojový křest prožily v listopadových střetech u kambodžských hranic vrtulníky CH-47 Chinook. V bitvě v údolí Ia Drang se vynikajícím velením a předvídavostí vyznamenal plukovník Ngo Quang Truong, tehdy ještě náčelník štábu generála Donga. Později mu bude, už coby generálovi, svěřeno velení 1. pěší divize ARVN a v poslední fázi konfliktu bude svět Truonga znát jako velitele I. CTZ. Porážka znamenala pro komunisty šok. Do bitvy v Ia Drangu neutrpěli debakl takových rozměrů. Zato pro jihovietnamské výsadkáře, účastnící se bitvy, znamenal výsledek obrovskou morální podporu. Saigonská armáda šla do této doby od porážky k porážce. V bitvě v údolí Ia Drang se sice jednalo o nesporné vítězství, ale to nikdy nemohlo být úplné. I když spojenci komunisty porazili, jejich oddíly se stahovaly do Kambodže, kde mohly opět načerpat síly a zaútočit, kdy to pro ně bylo nejvýhodnější. Kambodžská hranice zabraňovala spojencům partyzány pronásledovat a působit jim větší ztráty, nehledě k možnosti likvidovat jejich opěrné body, které byly za současné situace vystaveny "pouze" leteckým úderům. Již v prosinci zahájila USAF operaci "Tiger Hand", sérii úderů proti Ho Či Minově stezce. Armádou zapůjčené a speciálně upravené letouny OV-1 Mohawk prováděly nad stezkou ve spolupráci s osvětlovacími letouny C-130 Hercules noční průzkumné lety. Zatímco Mohawk vyhledal a označil cíl (konvoje, nákladní auta, sklady atd.), Hercules cíl osvětlil světlicemi a navedl na něj útočné letouny USAF, které dílo zkázy dokonaly. V listopadu bylo území VDR pro snadnější plánování a koordinaci leteckých útoků proti Severu rozděleno do sedmi sektorů "Route Packadges" označených 1 až 6B. Sektory RP1, RP5 a RP6A přidělilo velení USAF a RP2, RP3, RP4 a RP6B dostaly do péče posádky letounů US Navy. V Americe zatím přišly do módy protiválečné manifestace. První se konaly v Kalifornii, New Yorku, Filadelfii a Bostonu. A zatímco jedni Američané bojovali a druzí pokřikovali na ulicích, Čína a VDR nezahálely a 5. prosince podepsaly tzv. Pekingský pakt, ve kterém se ČLR zavázala dodávat ještě větší množství válečného materiálu. V této době Čína stále ještě doufala, že se jí podaří VDR a pozdější sjednocený Vietnam, který měl s její podporou vzniknout, odpoutat od SSSR a vytvořit si z něj svůj satelitní stát. Koncem roku, po útoku komunistů na základny ARVN u Da Nangu a Chu Lai, který stál spojence 21 letadel a vrtulníků, provedly v tomto prostoru spojené oddíly USMC a ARVN vyčišťovací operaci "Harvest Moon". Padlo 400 komunistů a 50 Jihovietnamců a Američanů. 15. prosince provedla americká letadla první útok na Haiphong. Při náletu na tento strategicky důležitý přístav svrhly letouny 12 tun bomb. Do této doby byl Haiphong vzhledem k přítomnosti sovětských lodí v přístavu šetřen, ale situace na jihovietnamském bojišti si vynutila nekompromisní útok na všechny zásobovací uzly ve VDR. 22. prosince se terčem náletu více než stovky útočných letounů z palub lodí USS Enterprise, USS Kitty Hawk a USS Ticonderoga stala opět oblast Haiphongu, konkrétně elektrárna ve Vong Bi. Z náletu, při němž došlo k poškození cíle, se nevrátily dva Skyhawky. O Vánocích USA nálety na Sever opět přerušily, ale bohužel opět bezvýsledně. Ho Či Min pouze zopakoval své požadavky na ukončení bombardování a stažení intervenčních vojsk z jižního Vietnamu. Vánoce roku 1965 slavilo ve Vietnamu již 185 000 Američanů. Rok 1965 byl pro vývoj válečného konfliktu ve Vietnamu zlomový. Díky angažovanosti amerických ozbrojených sil již komunisté iniciativu nedrželi tak pevně v rukou. Z amerických vojsk ve Vietnamu se během roku stala síla, kterou Hanoj již nemohla podceňovat a musela předpokládat, že ještě poroste. Úměrně s tím se zvyšovala i sebedůvěra a bojeschopnost jihovietnamské armády. Nejvyšší bojovou morálkou se tradičně vyznačovali parašutisté, kteří se účastnili spolu s americkými jednotkami i větších a důležitějších akcí. Přesto však ARVN nebyla do "amerických" akcí nasazována v masovějším měřítku a později, po odchodu Američanů ze země, se to vymstilo. Během roku stoupla i intenzita náletů na území VDR. Původně odvetné nálety vystřídala letecká ofenziva. S určitým omezením byly napadány a ničeny cíle důležité pro chod válečné mašinérie. V první fázi "Rolling Thunder" se cílem útoků stávala především komunikační a železniční síť VDR. I když Ho Či Min tvrdil, že překážkou bránící jednání jsou americké nálety a americká přítomnost v jižním Vietnamu, jeho slova již nikdo nemohl brát vážně. Komunisté útočili na Jih ještě dříve, než na VDR dopadla první americká bomba, a v době, kdy americká vojenská síla ve Vietnamské republice sestávala z několika neozbrojených instruktorů. Prezident Johnson, přestože rozhodl o přímé vojenské angažovanosti USA v konfliktu, zopakoval i většinu chyb svého předchůdce. Ani mnohem vyšší počet amerických vojáků nemohl válku na Jihu definitivně vyhrát. Série strategických pochybení amerického vedení v podstatě nahrávala komunistům. Bez přímého útoku na VDR a přerušení infiltračních cest v Kambodži a v Laosu se mohli Američané a ARVN při nejlepší vůli pouze snažit udržovat počet a intenzitu útoků komunistů na co nejnižším stupni a vyčerpávat partyzány neustálou aktivitou. Ovšem snaha o ukončení války tímto způsobem byla více než pochybná. Nicméně karta se začala pomalu obracet, taktická převaha se začala přiklánět na stranu spojenců (do konce roku například podporovalo akce spojenců již 660 amerických vrtulníků) a ofenziva komunistů v zemi byla prakticky zastavena. VYBOJOVÁNÍ PŘEVAHY (1966) Museli jsme dávat pozor, jestli jsou to naši, nebo nepřátelé, zda je to M-16, nebo AK-47, zda máme použít granát, nebo RPG raketu. Tim Page Už je skoro na konci a přitahuje. Zvedám nos za ním a hlásič Sidewinderu příjemně zapíská. Raketa opouští pylon a míří přímo k MiGu... prásk... a je knock-out. Col. Robin Olds, USAF Rok 1966 začal ve znamení zesilování ofenzivní činnosti spojenců. Mezi 1. a 8. lednem proběhla u Saigonu jedna z akcí "Search and Destroy", operace "Marauder". 173. výsadková brigáda při ní v bojích rozbila 267. prapor VC. Ihned po ukončení operace byli výsadkáři vrtulníky 147. AB přepraveni do oblasti Ho Bo (u Saigonu), kde se společně s oddíly 1. pěší divize a s Australany podíleli na ničení komplexů tunelů a bunkrů, ve kterých se nacházelo velitelství 4. vojenského okruhu VC. Během těchto událostí vyčistili vojáci 1. aeromobilní divize v rámci operace "Matador" oblast Plei Ku a Kon Tum od zbytků jednotek NVA rozprášených v bitvě u Ia Drangu. Za účelem posílení amerického kontingentu přijela do země 3. brigáda 25. pěší divize "Tropic Lightning" a u města Plei Ku si vybudovala základnu. Této divizi byla přidělena 25. AB (Div.), jejíž vrtulníky začaly z Cu Chi operovat 30. dubna. Ihned po svém příjezdu se brigáda 25. pěší divize spolu se 173. parabrigádou a s Australany zúčastnila vyčišťovací akce podél nedalekých kambodžských hranic. Komunisté se po porážce v údolí Ia Drangu boji vyhýbali, a proto došlo pouze k ojedinělým střetům. Přesto spojenci ukořistili značné množství zbraní, munice a jiného válečného materiálu, který na místě zanechaly ustupující jednotky Viet Congu a NVA. Celý začátek roku 1966 byl přes jistou opatrnost a zdrženlivost komunistů vyplněn neustálou aktivitou posilovaných amerických jednotek. Komunistům neměl být ponechán čas k opětnému zkonsolidování sil a převzetí iniciativy. Westmoreland byl rozhodnut vyvíjet na Viet Cong i NVA neustálý tlak. V rámci operace "Rolling Stone" zlikvidovali vojáci 1. pěší divize kolem 200 komunistů. Vedle toho se 101. výsadkové divizi během operace "Harrison" a 25. pěší divizi během operace "Garfield" podařilo ukořistit větší množství zbraní, munice a pro komunisty tak zoufale potřebných zásob potravin. Ze vzduchu byly komunistické jednotky neustále napadány spojeneckými letadly a průzkumné týmy při svých misích naváděly na zjištěné skupiny komunistů palbu 105mm a 155mm houfnic z nejbližších základen palebné podpory (FSB) a táborů SF nebo CIDG. Ať již byla situace v jižním Vietnamu jakkoliv vážná, komunisté začali konečně sklízet, co zaseli. Dobře vycvičení a vyzbrojení Američané, to už nebyly skupinky demoralizovaných jihovietnamských vojáků, konsternovaných strachem o své rodiny. Počátkem roku bylo do haiphongského přístavu přepraveno prvních šest ruských vrtulníků Mil Mi-6 a dvacet Mi-4 (jeden z nich si jako svůj osobní stroj vybral i sám Ho Či Min). Tyto stroje tvořily základ jediné vrtulníkové jednotky NVA, 916. vrtulníkového pluku. Přes čínské území přicestovala zároveň do severního Vietnamu stovka ruských pilotů a techniků, kteří měli Severovietnamce naučit nové stroje obsluhovat. Od roku 1969 se 916. vrtulníkový pluk rozrostl o typy Mi-8 a Ka-25. Koncem ledna obnovily USA po neochotě Hanoje k mírovým rozhovorům nálety na území VDR, přerušené o Vánocích. 6. až 8. února se v Honolulu setkali prezident Johnson a premiér Ky, aby jednali o dalším postupu ve válce. Jihovietnamský premiér později prohlásil, že nepřipustí jakékoliv jednání s teroristickým Viet Congem, a odmítl možnost připojení Viet Congu k případné koaliční vládě. Zároveň vybídl USA k intenzivnějšímu bombardování severního Vietnamu v odplatu za agresi VDR proti Vietnamské republice a ke zničení Haiphongu, jakožto brány, kterou do severního Vietnamu proudí z Ruska největší množství zbraní a jiného válečného materiálu. V této době procházelo Haiphongem 75 % až 85 % severovietnamského dovozu. V Honolulu podepsali nejvyšší představitelé obou zemí deklaraci o všestranné hospodářské a vojenské pomoci USA jižnímu Vietnamu. V první polovině roku 1966 docházelo jen k ojedinělým střetům s komunistickými jednotkami, které se ještě zcela nevzpamatovaly z porážky z listopadu minulého roku. Nejdůležitější akcí v prvních měsících roku 1966 byla operace "Masher/White Wings/Thang Phuong II" v oblastech Quang Ngai a Bong Son, na které se podílela většina jednotek 1. aeromobilní divize, jednotky ARVN a jihokorejské oddíly a která probíhala paralelně s operací USMC "Double Eagle". Byla to první společná operace spojenců, která přesahovala hranice jednotlivých válečných zón a jejím cílem byla likvidace 325. divize NVA. Tato velká akce skončila počátkem března. 2400 komunistů se již nikdy nevrátilo na své základny. Zvláště vynikli vojáci 1. aeromobilní divize, kteří se do akce v provincii Binh Dinh zapojili bezprostředně po ukončení operace "Matador". Operace má na svém kontě ještě jeden primát. Během bojových akcí byly pod vrtulníkem CH-54 Skycrane poprvé přepravovány houfnice ráže 155 mm. Jednotky 1. aeromobilní divize pak v provincii Binh Dinh, bohaté na rýži, zůstaly a během roku svedly několik těžkých bojů s 22. divizí NVA. Během operace "Utah" se mezi 4. a 8. březnem spojené jednotky USMC a ARVN střetly poblíž města Quang Ngai s oddíly NVA. Severovietnamci ztratili 600 svých vojáků. Spojenci přišli o 128 vojáků (98 USMC, 30 ARVN) a zraněno bylo 278 Američanů a 120 vojáků jižního Vietnamu. Komunistickou palbou bylo rovněž poškozeno nebo zničeno několik letadel a vrtulníků podporujících spojence. Počátkem března pronikl do údolí A Shau v provincii Thua Thien 95. pluk NVA a obklíčil jednu ze základen Special Forces a jihovietnamských CIDG. Posádka této základny, ležící v blízkosti laoských hranic, monitorovala pohyb komunistických jednotek v oblasti a jejich přesun z Laosu na území jižního Vietnamu po stezce procházející právě údolím A Shau. Další dva tábory v A Loui a Ta Balu byly v prosinci 1965 vyklizeny a jejich posádky z údolí A Shau staženy, protože oba tábory ležely mimo dosah případné podpůrné palby spojeneckého dělostřelectva. Severovietnamský útok zahájený tradičně těžkou minometnou palbou zastihl posádku tábora, čítající 434 mužů, za úsvitu 9. března. Následoval výpad, který ale obránci odrazili celkem snadno. Zatím se jednalo pouze o jakousi sondáž, která měla prověřit odolnost obrany. Komunisté měli totiž v této době velice špatné zkušenosti s dobýváním základen a táborů SF, LLDB nebo CIDG. Již v poledne přiletěly k obleženému táboru dva vrtulníky CH-34, které měly evakuovat první raněné obránce, ale palba komunistů jeden z vrtulníků sestřelila. Generální útok zahájili komunisté následujícího dne krátce po půlnoci. Přes silnou leteckou podporu (Skyraidery provedly na podporu obránců 210 vzletů, během kterých zlikvidovaly kolem 500 komunistů) byla na konci dne situace v táboře vážná a zbylí obránci museli být evakuováni. V 17.30 hod. přiletělo k táboru 16 vrtulníků CH-34 z HMM-163 doprovázených šesti UH-1E. Obránci se měli sami probít k LZ vzdálené asi 300 metrů od severního okraje tábora. Místo organizovaného stažení k vrtulníkům se ale Jihovietnamci v panice rozběhli k přistávací zóně. Příslušníci CIDG, bezhlavě se ženoucí k vrtulníkům, se navzájem sráželi k zemi, šlapali po sobě a Zelené barety nebyly s to tuto situaci zvládnout. Teprve varovné výstřely z kulometů vypálené "doorgunners" Montagnardy jakž takž uklidnily. Sotva dostali Američané situaci pod kontrolu, zasáhl jeden z CH-34 projektil z bezzákluzového děla a o malou chvíli později byl stejně zasažen další stroj. Posádky sestřelených vrtulníků a muži na jejich palubách, kteří přežili, se snažili utéct do džungle. Evakuovat se tak podařilo jen 69 obránců. Během několika následujících dní zachránily vrtulníky, neustále pátrající po přeživších, dalších 100 mužů. Tyto záchranné mise ale byly krajně nebezpečné, protože komunisté vrtulníky již většinou čekali a vždy je zasypali krupobitím palby (jeden vrtulník se tak vrátil se 128 průstřely). Při útoku bylo zabito 7 Zelených baretů a 250 příslušníků CIDG. Komunisté sestřelili 5 letadel nebo vrtulníků a nejméně 12 poškodili. Maj. Bernardu C. Fischerovi byla udělena Congressional Medal of Honour za to, že se svým A-1E přistál do nepřátelské palby, aby zachránil sestřeleného pilota jiného Skyraideru. Spojenecké velení sice zvažovalo možnost vyslat do údolí A Shau dva prapory USMC a tábor komunistům opět vyrvat, ale plán nakonec nebyl realizován. S nastupujícími teplejšími měsíci obnovily svou činnost také pacifistické organizace a ve dnech 25. až 27. března proběhly protiválečné manifestace v sedmi městech USA a sedmi městech západní Evropy. Po událostech v údolí A Shau proběhla další společná akce spojenců, operace "Texas", namířená proti třem praporům Viet Congu a NVA. Následovala operace "Indiana" a poté se pozornost zpravodajské služby soustředila na oblast Chu Lai. Podle zpravodajců se do oblasti severozápadně od Chu Lai přesunula 620. divize NVA a jednotky Viet Congu. Do určené oblasti se okamžitě vypravily spojenecké průzkumné hlídky. Jediné vážnější střetnutí ale prožila pouze osmnáctičlenná hlídka vedená Sgt. Jimmie Howardem. Ke střetu došlo v noci mezi 15. a 16. červnem u Nui Vu. Po celonočním boji, kdy se Howardovi muži bránili na kousku země proti praporu NVA, přišla konečně pomoc. Noc přežilo 12 mužů, z nichž všichni byli zranění a bránili se ukořistěnými AK-47. Muži z této hlídky obdrželi 18 Purple Heart, 15 Silver Star, 2 Navy Cross a Howardovi byla udělena Congressional Medal of Honour za statečnost a bravurní velení jednotce v boji. V dubnu obdržela rozkaz k přesunu na vietnamské bojiště 4. pěší divize "Ivy Division" z Fort Lewis ve státě Washington. V Qui Nhonu se její příslušníci vylodili v červenci. Koncem září se pak vojáci 4. pěší divize ujali "svého" regionu, ve kterém operovali až do stažení 4. divize v roce 1970. Operační prostor divize tvořila Centrální vrchovina, hlavně provincie Plei Ku a Kon Tum. Od 25. dubna začaly ve Vietnamu operovat vrtulníky 4. AB(Div.) dislokované na základnách v Plei Ku, Dak To a An Khe, určené k podpoře "Ivy Division". 11. dubna se nad VDR poprvé objevily bombardéry B-52, které zasypaly pumami jednotky NVA mířící na jih při přesunu průsmykem Mu Gia. V noci na 18. dubna zaútočila dvojka A-6A Intruderů od VA-85 z paluby USS Kitty Hawk na tepelnou elektrárnu ve Vong Bi u Haiphongu. Tento cíl byl terčem amerických náletů již několikrát. Celkem na něj útočilo více než sto letounů, ale vždy s mizivým výsledkem. Nyní ale 26 bomb o váze 454 kg svržených Intrudery dopadlo na objekty elektrárny s devastujícím účinkem. O den později hlásilo rádio Hanoj do světa zprávu, že Američané, eskalující leteckou válku proti VDR, nasadili v oblasti mezi Hanojí a Haiphongem bombardéry B-52. Pro posádky dvou úspěšných Intruderů byl tento omyl nejvyšším oceněním. 23. dubna se na vietnamské obloze objevil nový, dvoumachový stíhací letoun MiG-21 (v kódu NATO "Fishbed"). 921. pluk severovietnamského letectva jako první obdržel tyto letouny ze SSSR v zimě 1965. Nicméně debut nového letounu ve Vietnamu nedopadl příliš slavně. Již 26. dubna sestřelil první Fishbed Maj. J. P. Gillmore pilotující s 1st/LtW. T. Smithem letoun F-4C od 480. TFS. MiGy-21 získaly své první vítězství až 14. prosince 1966. Obětí byl F-105D. 1. května ostřelovalo dělostřelectvo 1. pěší divize poprvé kambodžské území, když se americké jednotky dostaly pod palbu vedenou z Kambodže. Další velké pozemní operace na Jihu zahájili spojenci až počátkem léta. 25. pěší a 101. výsadková divize provedly na Centrální vrchovině v oblasti měst Kon Tum a Plei Ku operace "Paul Revere" a "Hawthorne". Viet Cong musel odepsat dalších 1100 mužů. 1. pěší divize zatím zahájila spolu s 5. pěší divizí ARVN v provincii Binh Long operaci "El Paso II", při které měla vyhledat, přinutit k boji a vyhladit 9. divizi Viet Congu. Při akci, trvající šest týdnů, bylo sice zlikvidováno 850 až 900 komunistů, ale jak se později ukázalo, jádro divize se včas stihlo přesunout do svého záložního postavení v Kambodži. 12. června ve 14.46 hodin odpálil CDR. Harold L. "Hal" Marr od VF-211 pilotující F-8E Crusader raketu AIM-9D. Další raketa opustila pylon o čtyři minuty později. Oba Sidewindery svůj cíl, kterým byly severovietnamské MiGy-17, nalezly. Byly to první MiGy sestřelené nad Vietnamem stíhacím F-8. Piloti Crusaderů skórovali při bojích se severovietnamskými letouny ve dvaceti případech. V polovině roku vstoupila do nové fáze operace "Rolling Thunder". Letectvo USA začalo s údery hlavně proti palivovým zařízením a skladištím pohonných hmot na území celé VDR, ale pokračovaly i nálety na komunikační síť a průmyslové objekty. Útoků byl ušetřen pouze střed Hanoje a Haiphongu a třicetikilometrová "no fly" zóna podél hranic s ČLR. První nálet nové fáze "Rolling Thunder" byl proveden 26. června, kdy letouny F-105 Thunderchief zaútočily na skladiště pohonných hmot 6 km od Hanoje a celý komplex z 95 % zničily. 29. června byl proveden dosud největší nálet na oblast Hanoje a Haiphongu. Americká letadla zničila celkem dvě třetiny severovietnamských ropných zásob a vyřadila zařízení na přečerpávání ropy z tankerů. Po náletu na skladiště ropy v Haiphongu provedeném Intrudery od VA-165 z USS Ranger byly sloupy kouře z hořící ropy viditelné ještě ze stokilometrové vzdálenosti. Při akci 29. června sestřelil Maj. Fred L. Tracy na F-105D od 388. TFW severovietnamský MiG-17. Šlo o první z 28 sestřelů získaných nad VDR piloty Thudů. Představitelé americké vlády a letectva sice prohlásili, že bombardování bylo vedeno s maximálním ohledem k civilním zařízením a že posádky byly instruovány, aby bombardovaly pouze předem určené strategicky významné cíle, aby se předešlo ztrátám na civilním obyvatelstvu, ale přesto si bombardování vyžádalo životy civilistů. Na konci roku americké ministerstvo obrany připustilo, že i když se američtí piloti pokoušeli bombardovat pouze vojensky důležité cíle, mohly být nešťastnou náhodou zasaženy i civilní oblasti. Piloti nemohli při útocích na severovietnamská města, a zvláště na Hanoj a Haiphong, nikdy stoprocentně zaručit, že zasáhli pouze vojensky důležitý objekt. V obou těchto městech je velmi hustá zástavba a značné množství malých továren a dílen bylo posazeno uvnitř ní. Tyto továrny produkovaly 24 hodin denně válečný materiál (pneumatiky, výstroj, součástky zbraní atd.) a nebylo možné je bombardovat bez rizika zasažení okolních objektů. Komunisté také s oblibou umísťovali potenciální cíle pod "civilní deštník", což přímo vylučovalo možnost zničení cíle bez současného zasažení civilního štítu. Generálmajor Gilbert L. Meyers, který byl od dubna 1965 do srpna 1966 zástupcem vrchního velitele amerických leteckých sil ve Vietnamu, se vyjádřil k problému civilních obětí bombardování před senátním podvýborem pro kontrolu vojenské připravenosti. Uvedl: "V haiphongském přístavu chodí snad lidé, kteří vykládají lodě, v civilním obleku, pomáhají však ve válce právě tolik jako muž, který stojí v předsunutém postavení u děla. Kromě toho víme, že na spojovacích linkách bylo k opravám silnic a mostů povoláno mnoho žen. Tuto práci lze ovšem přenechat ženijní jednotce, pokud jaká je, a civilisty, kteří tam pracují teď, navléci do uniforem. Potom by tíž lidé zase dělali tutéž práci. Je nad mé chápání, jak lze v takovéhle válce dělat rozdíl mezi vojákem a civilistou. Na válečném úsilí se přece podílejí všichni." Američtí piloti většinou mohli jen bezmocně sledovat kolony nákladních aut, jak naložené zbraněmi pro komunistické vojáky bojující na Jihu stojí uprostřed městské zástavby a jejich řidiči se je ani nepokouší maskovat. Severovietnamci totiž moc dobře věděli, že američtí piloti na ně nezaútočí, protože bombardovat nebo ostřelovat auta na území VDR mají povoleno jen během jejich přesunu a mimo městskou zástavbu. Takže jakmile padla noc a intenzita náletů se rapidně snížila, přesunula se kolona dále k jihu, do bezpečí dalšího města atd., až se zbraně dostaly na jihovietnamské bojiště, kde zabíjely Američany i jihovietnamské vojáky a civilisty. Také ty z baterií SAMů a protiletadlových děl, které byly umístěny uprostřed vesnic a měst, byly po většinu války v bezpečí. Výjimkou nebyla ani letiště uvnitř "no fly" zón okolo Hanoje a Haiphongu. "Vzlétl jsem výš a přímo přede mnou, na konci rozjezdové dráhy, stály čtyři MiGy-21, připravené ke startu, aby zaskočily piloty letící za mnou. Nesměl jsem se jich dotknout, protože jejich kola se ještě neodlepila od betonové dráhy. Měl jsem na palubě zbraně, které by nebyly zanechaly velké krátery pro případnou identifikaci, a byl by to ohromný pocit zničit je všechny čtyři najednou... Přesně jako podle příručky se MiGy rozběhly po rozjezdové dráze, zasunuly podvozky, provedly stoosmdesátistupňovou zatáčku a pustily se do letky, která následovala za mnou." Tato vzpomínka plukovníka J. M. Broughtona snad ani nepotřebuje komentáře. Přes všechna možná i nemožná omezení, díky kterým bylo šetřeno civilní obyvatelstvo (zároveň ale zbytečně stoupaly ztráty amerického letectva, nemluvě o pošetilém maření válečného úsilí spojenců na Jihu), dosahovalo bombardování nemalé účinnosti. Tak například do poloviny května 1965 bylo z 27 napadených mostů zničeno 26. Do září 1966 bylo na území VDR zničeno více než 3000 železničních vagonů a železnice byla přerušena na 600 místech. Hlavní železniční tah spojující Hanoj s jihem VDR byl prakticky vyřazen z provozu. Aby bylo možno udržet alespoň spojení mezi VDR a Čínou, zmobilizoval Sever téměř 300 000 lidí a Čína poskytla 20 000 ženistů. Tato masa lidí se okamžitě po ukončení náletu vrhala jak na napadené části železnice, tak na rozbombardované úseky běžných silnic. Hanojské vedení, rozzuřené stoupajícím rozsahem škod způsobených bombardováním, začalo v červenci vyhrožovat, že sestřelené americké letce bude soudit jako válečné zločince. Proti těmto výhrůžkám vystoupili mimo jiné i generální tajemník OSN U Thant a papež Pavel VI. Americká letadla začala v této době bombardovat DMZ, ve které se soustřeďovalo stále více jednotek NVA a vojenského materiálu a odkud byly komunisty podnikány stále častější výpady do jižního Vietnamu. Během července provedlo 8500 příslušníků USMC a 2500 příslušníků ARVN poblíž demilitarizované zóny operaci "Hastings". Zpravodajská služba zjistila, že na území Vietnamské republiky se hodlá přes DMZ, kterou měla námořní pěchota střežit, infiltrovat 324. divize NVA. Průzkumné hlídky, tzv. "Stingray Teams", vysazované od června k misím z nových vrtulníků CH-46 Sea Knight ze stavu HMM-164, navíc přinášely poplašné zprávy o aktivitě 321. divize NVA v oblasti města Quang Tri. Operaci zahájil 15. července výsadek 3. praporu 4. pluku USMC do údolí Song Ngau. Na místo přepravily mariňáky stroje ze stavu MAG-16. Výsadkovou operaci ze vzduchu řídil velitel této jednotky, plukovník Hunt. Vrtulníky CH-46 prvních dvou vln vysadily vojáky 3. praporu bez problémů, teprve stroje třetí vlny se setkaly s těžkou protiletadlovou palbou. V té se nejprve při provádění únikových manévrů dva vrtulníky srazily (dva CH-46 od HMM-164) a třetí, který se jim snažil vyhnout, narazil na strom a taktéž havaroval. Havárie si vyžádala 13 životů. Další Sea Knight byl sestřelen ještě téhož večera (mariňáci údolí později překřtili na "Helicopter Valley"). Následovaly dlouhé dva týdny bojů v husté, neproniknutelné džungli. Spojencům, pokud to počasí umožňovalo, vydatně pomáhalo letectvo i dělostřelectvo. Občasný déšť ale tuto pomoc omezoval. A co bylo nejhorší, při nepřízni počasí nemohly spojenecké vrtulníky z místa bojů odvážet zraněné vojáky. Přes tyto obtíže byli Severovietnamci pomalu, ale jistě krok za krokem zatlačováni a ohniska odporu byla nemilosrdně likvidována. Do konce července nakonec spojené americko-vietnamské oddíly zlikvidovaly 800 komunistů. Sami přišli o 150 vojáků. Zbývající příslušníci 324. divize NVA se stáhli do Laosu, kde divize čekala na doplnění stavu a na celkovou reorganizaci. Po operaci "Hastings" následovala operace "Prairie", v průběhu které se námořní pěchota střetla s oddíly 304. a 341. divize NVA, proniknuvších na území Vietnamské republiky. USMC přišla o 200 mužů a do severního Vietnamu se již nikdy nevrátilo 1000 příslušníků NVA. Zároveň s pozemními akcemi mariňáků zahájilo 20. července letectvo USMC ve spolupráci s USAF operaci "Tally Ho", sérii náletů na infiltrační stezky NVA ze severního Vietnamu. Svého vrcholu dosáhla "Tally Ho" v září, kdy bylo provedeno na 12 000 vzletů. V červenci také americká strana zamítla požadavek premiéra Kyho na invazi do VDR. V roce 1966 začaly na území jižního Vietnamu operovat jednotky SEAL. Těžiště jejich působení leželo v oblasti delty Mekongu, protkané vodními cestami, kde vyhledávaly a likvidovaly velitelská stanoviště, sklady a základny komunistů a narušovaly jejich zásobovací stezky. Tyto velice obávané elitní jednotky ze svazku US Navy (obdoba armádních Zelených baretů nebo Rangers), cvičené pro boj v tom nejobtížnějším terénu (bažiny, hustá džungle na březích řek i řeky samotné), způsobovaly komunistům těžké ztráty při minimu obětí z vlastních řad. 11. září proběhly ve Vietnamské republice (přes pokusy komunistických povstalců o jejich narušení) volby do Ústavodárného shromáždění. Volby potvrdily pozice dosavadního prezidenta i premiéra. Svou roli zde sehrály konečně výrazné úspěchy na bojišti. Ve stejný měsíc se pod velením Col. George Pattona jr. na vietnamské bojiště přesunul 11. tankový pluk "Blackhorse Regiment". Na severu v provincii Binh Dinh zahájila zatím 23. září jihokorejská 1. pěší divize "Tiger" operaci "Haeng Ho 6". Úkolem jihokorejských "tygrů" bylo vyčistit od Viet Congu oblast okolo Qui Nhonu. Do 9. listopadu ztratili komunisté více než 1100 svých vojáků. Ztráty Jihokorejců nebyly velké. Koncem září začala severně od města Qui Nhon, ležícího u pobřeží, operace "Irving". Vrtulníky dvou brigád 1. aeromobilní divize zaútočily první říjnový týden na vojáky Viet Congu uzavřené v oblasti obklíčené jihovietnamskými a jihokorejskými jednotkami. Nejtvrdší boje, trvající dva dny, proběhly u vesnice Hoa Hoi. Američané v této bitvě ztratili tři muže a měli 29 raněných. Ztráty Viet Congu činily 230 mrtvých nebo raněných. Celá akce se vyznačovala rychlými vrtulníkovými přesuny a přepady a následnou naprostou dezorientací nepřítele. Do ukončení bojů 24. října bylo 680 příslušníků Viet Congu a NVA zabito a 740 zajato. 1. aeromobilní divize přišla o 20 mužů a vrtulníky opět potvrdily svou dominantní roli v této válce. 15. října zahájila 196. pěší brigáda ve válečné zóně "C" v provincii Tay Ninh vyhledávací a likvidační akci: operaci "Attleboro". Zpočátku se zdálo, že "Attleboro" bude jednou z akcí, při nichž bude kontakt s komunisty spíše výjimkou. 19. října ale Američané v této oblasti objevili velký tábor komunistů a do válečné zóny "C" se urychleně přesunuly jednotky 1. pěší divize jako posila. 28. října došlo k bitvě s jedním praporem Viet Congu a začátkem listopadu již bylo jasné, že v zóně "C" jsou soustředěny značné síly nepřítele. 3. listopadu prošly spojenecké jednotky jednou z nejtěžších bitev, k jakým zatím do této doby došlo. Vyšlo najevo, že v místě operuje 101. pluk NVA a 9. divize VC, jejíž značná část unikla 1. pěší divizi při operaci "El Paso II" do Kambodže. Proto byly na pomoc povolány ještě brigády 4. a 25. pěší divize, 173. výsadková brigáda a několik praporů ARVN. Operace se tak účastnilo 22 spojeneckých praporů (na 20 000 mužů) a z "Attleboro" se stala do té doby největší pozemní akce ve Vietnamu. Celý listopad probíhaly urputné boje, a když zbytek 9. divize na konci listopadu ustoupil do Kambodže, zanechali povstalci na bojišti 2200 svých mrtvých spolubojovníků. Raněných měl Viet Cong 900. Ztráty Američanů dosáhly do ukončení akce 26. listopadu 150 mrtvých a 500 raněných. Na 24. a 25. října svolal filipínský prezident Marcos do Manily konferenci představitelů sedmi zemí podílejících se na válce v jižním Vietnamu (Vietnamská republika, USA, Austrálie, Nový Zéland, Filipíny, Korejská republika a Thajsko). Spojenci potvrdili svobodnému Vietnamu právo na politické sebeurčení. Dále se zavázali pokračovat v ekonomické, sociální a kulturní spolupráci, aby "...zpřetrhali pouta chudoby, negramotnosti a chorob". Taktéž došlo k dohodě o stažení intervenčních vojsk z jižního Vietnamu šest měsíců po zastavení agrese VDR. Při návratu z konference navštívil prezident Johnson základnu v Cam Ranh Bay na jihovietnamském pobřeží, kde udělil zraněným vojákům vyznamenání a medaile za statečnost. 1. listopadu na Saigon opět dopadly rakety odpálené Viet Congem z okolní džungle. Do Long Binh se během popisovaných událostí přesunula 199. pěší brigáda, vytvořená v létě na základně Fort Benning v Georgii přímo pro službu ve Vietnamu. Bezprostředně po svém příjezdu se 199. pěší brigáda ve válečné zóně "D" zúčastnila operace "Uniontown". Od začátku roku 1967 se pak brigáda starala o bezpečnost venkova v oblasti Saigonu. 25. října, bezprostředně po ukončení operace "Irving", zahájila 1. aeromobilní divize v pobřežním pásu provincie Binh Dinh operaci "Thayer II". Jejím cílem bylo vyčistit bohaté a úrodné pobřeží provincie od komunistů a vytlačit je dále na západ od údolí Luoe Ci a Kim Son, míst s častou partyzánskou aktivitou. Bojové akce trvaly až do poloviny února 1967 a na operaci "Thayer II" doplatilo svým životem 1700 příslušníků Viet Congu. Dále na jihu, poblíž Saigonu, provedly spojené síly 1., 4. a 25. pěší divize (každá divize poskytla po jedné brigádě) operaci "Fairfax". Akce začala 30. listopadu. V lednu 1967 se nasazené jednotky vrátily zpět ke svým divizím a jejich místo zaujala 199. pěší brigáda a později 5. skupina Rangers ARVN. V prosinci uskutečnila 4. pěší divize za podpory jednotek 25. pěší a 1. aeromobilní divize u kambodžské hranice západně od Plei Ku operaci "Paul Revere IV". Jednalo se o další z preventivních operací, majících za cíl vyčistit od partyzánů džungli u hranic s Kambodžou. Během šesti týdnů bojových akcí zlikvidovali američtí vojáci kolem 1000 komunistů. V polovině prosince byla do Vietnamu přesunuta 9. pěší divize US Army, jež byla pro službu ve Vietnamu znovu reaktivována. Operovat měla převážně v III. CTZ a hlavní stan divize byl umístěn v Bear Cat jihovýchodně od Saigonu. 2. brigáda 9. pěší divize pak byla vyčleněna jako jednotka mající operovat v součinnosti se silami MRF v Deltě. 2. prosinec byl pro Američany útočící proti VDR "černým čtvrtkem". Toho dne přišli při útoku na sklady pohonných hmot u Phuc Yen o osm letadel. Byl proto vypracován návrh operace, jejíž cílem bylo paralyzovat činnost severovietnamského letectva. Tvůrci operace nazvané "Bolo" byli Capt. Robin Olds a Capt. John B. Stone. Celý vtip spočíval v záměně Thudů, které se nad Severem objevovaly nejčastěji, za Phantomy. Phantomy měly při letu ve všem napodobovat zranitelnější Thunderchiefy, tím vylákat MiGy z jejich základen a co nejvíce jich sestřelit. F-4 tak musely tankovat ze Stratotankerů ve stejný čas jako Thudy, letět stejnou rychlostí ve stejných koridorech, výškách a formaci, používat stejných rádiových volacích kódů atd. Operace začala 2. ledna 1967, kdy i přes špatné počasí nad cílem odstartovalo 14 letek F-4C (56 letadel), 6 letek F-105F Wild Weasel (24 letadel) a čtyři letky F-104C Starfighter (16 letadel). Celá formace byla doprovázena nepostradatelným EB-66 Destroyer a velitelským EC-121 Big Eye. Cílem útoku bylo letiště v Phuc Yenu. Sedm letek F-4C od 8. TFW dostalo přiděleno právě Phuc Yen a Gia Lam v Hanoji a pět letek F-4C od 366. TFW mělo blokovat Letiště Kep, Cat Bi a sledovat čínské letiště v Ning Mingu. "Máme štěstí! Vietnamci uvěřili, že se blíží pumami ověšené zranitelné Thudy, a s přáním snadné sklizně posílají jedenadvacítky do vzduchu. Má jednotka vstupuje do oblasti jako první. Abychom Vietnamce udrželi co nejdéle ve víře, že jsme bombardovací stopětky, nezapínáme palubní radary ani ,muziku'* dříve, než přeletíme Red River blízko Phuc Yen." Tolik Robin Olds. Lest se povedla a v následující letecké bitvě, dosud největší, k jaké nad VDR došlo, sestřelili Američané nejméně sedm MiGů bez vlastních ztrát. Po jednom sestřelu si zapsali i oba duchovní otcové této akce, plukovníci Olds a Stone. Čtyři dny poté 8. TFW úspěšný trik zopakovala, když poprvé vyslala dvojku Phantomů F-4C z 555. TFS jako doprovod průzkumnému RF-4C. Doprovodné Phantomy pilotovali Maj. Thomas M. Hirsch a Capt. Richard M. Pascoe a jako GIBové seděli v kabinách 1st/Lt. Roger J. Strasswimmer a 1st/Lt. Norman E. Wells. Všechny tři Phantomy letěly v sevřené formaci, aby obsluhy severovietnamských radarů viděly na obrazovkách jen jeden odraz. Severovietnamci proti "osamělému" špionovi vyslali čtyřku MiGů-21. Mezi překvapené Severovietnamce pak vpadly oba doprovodné Phantomy a dva z nich sestřelily. Konec roku 1966 zastihl ve Vietnamu již 385 000 Američanů. WESTMORELANDOVA OFENZIVA (1967) Strach bylo něco jiného, něco, co jsi vědomě potlačil. Když sis ho uvědomoval, řídil tě, ovládal tě, pak jsi ho potřeboval. Tim Page Již začátek tohoto roku dával tušit, že se generál Westmoreland rozhodl radikálně řešit problém oblastí jižního Vietnamu kontrolovaných Viet Congem. Jednou z nich byla 35 kilometrů severozápadně od Saigonu ležící oblast porostlá džunglí, ohraničená vesnicemi Ben Cat, Ben Suc a řekou Saigon. Byl to za války nechvalně známý "Iron Triangle - Železný trojúhelník", odkud Viet Cong ohrožoval klid hlavního města. 8. ledna začala útokem na vesnici Ben Suc, tvořící západní vrchol trojúhelníku, operace "Cedar Falls". Vesnice sloužila povstalcům jako opevněné zásobovací a politické centrum celé této nebezpečné oblasti. Jednalo se doslova o pralesní pevnost protkanou stovkami kilometrů tunelů a posetou bunkry a podzemními skladišti zbraní a potravin, využívanou Viet Congem jako nástupiště k útokům na Saigon. Během let budování zákopů, tunelů a bunkrů se z "Železného trojúhelníku" stala krajně nebezpečná oblast, kam se vojáci ARVN před příchodem Američanů odvážili proniknout jen občas, a to ještě jen ve velkých skupinách. Na konci roku 1965 se sice Američané pokoušeli tuto oblast zpacifikovat, ovšem bez znatelného úspěchu. Protože však "Železný trojúhelník" představoval pro Saigon a okolí trvalou hrozbu, rozhodl generál Westmoreland koncem roku 1966 o jeho likvidaci. Prapor 1. pěší divize tedy za svítání 8. ledna provedl překvapivý výsadek do vesnice Ben Suc a zlikvidoval přítomné příslušníky Viet Congu. Podél západního okraje trojúhelníku zatím čekaly v záloze oddíly 25. pěší divize a 196. pěší brigády. Na východě a severu zaujaly postavení jednotky 1. pěší divize, 173. parabrigáda a 11. tankový pluk. "Železný trojúhelník" byl tak obklíčen a následující den zahájily americké jednotky postup do jeho nitra. Celá oblast byla rozdělena na několik úseků a ty Američané postupně čistili od partyzánů. Spojenecké letectvo svrhlo během bojů 1229 bomb. Operace trvala 19 dní a Viet Cong za tuto dobu ztratil 711 mužů a dalších 488 padlo do zajetí. Americké ztráty dosáhly výše 72 mrtvých (NLF naopak tvrdí, že během 18 dní zlikvidovali její bojovníci více než 2500 Američanů). Tak skončila první část akce. Jakmile byla oblast zbavena partyzánů, nastoupili místo vojáků ženisté a demoliční čety s buldozery a začali likvidovat rozsáhlé systémy opevnění a zákopů. Objevené tunely prozkoumali a zničili vojáci z oddílů tzv. "Tunnel Rats".* 6000 z 10 000 obyvatel oblasti bylo přesídleno do jiných částí země, neboť jejich obydlí padla za oběť bojům nebo následujícím vyčišťovacím a demoličním akcím. Do konce ledna se z "Železného trojúhelníku", porostlého původně bujnou vegetací, stalo spáleniště pokryté troskami bunkrů a opevnění a protkané zřícenými a zasypanými tunely. Přesto nebezpečí s názvem "Železný trojúhelník" nepominulo. Zdaleka ne všechny komunistické jednotky zdržující se v této oblasti byly zničeny a po čase se opět vzchopily. Zatímco se v "Železném trojúhelníku" tvrdě bojovalo, vykonal premiér Ky ve dnech 18. až 26. ledna návštěvu Austrálie a Nového Zélandu. Při této příležitosti poděkoval oběma zemím za pomoc a podporu, kterou poskytovaly jižnímu Vietnamu ve válce za svobodu. Návštěvu narušili nechutným způsobem demonstranti protestující proti válce a celou trapnou situaci završil svým projevem, při kterém nazval vietnamského premiéra vrahem, předák australských labouristů Arthur Caldwell. Toto už bylo faux-pas, nad kterým se může reálně uvažující člověk jen trpce pousmát. Premiér napadeného státu bojujícího o holé přežití byl obviňován ze spoluviny na vzniku a trvání války, pustošící jeho vlast. V lednu se ve Vietnamu objevily první čtyři vrtulníky CH-53 Sea Stallion od HMM-463. Do 22. května zachránily jejich posádky 103 sestřelené spojenecké vrtulníky a letouny. Další 22 CH-53 přibyly do "Marble Mountain" v červnu. 1. února byl americkými letouny potopen severovietnamský hlídkový člun SO-1 (sedm lodí tohoto typu dodal Sovětský svaz do VDR v letech 1960-1966). S velkými operacemi nesrovnatelná, ale přesto zajímavá událost se odehrála 24. února na Centrální vrchovině. Capt. Hillard A. Wilbanks, pilot průzkumné Cessny O-1G z 21. TASS, objevil při misi FAC vojáky NVA a Viet Congu číhající v léčce na jednotku blížících se jihovietnamských Rangers. Odvážný pilot začal nad komunisty ve svém malém letounku přelétávat a palbou ze své M-16 prostrčené bočním okénkem kabiny zabránil překvapeným komunistům v útoku a zároveň tak varoval do poslední chvíle nic netušící Jihovietnamce. Kapitán Wilbanks za svůj čin bohužel zaplatil životem, když rozzuření komunisté jeho Cessnu sestřelili. Za tuto akci, při které obětoval svůj život za záchranu spolubojovníků, byl posmrtně jako jediný z pilotů FAC vyznamenán Congressional Medal of Honour. Na operaci "Cedar Falls" bezprostředně navazovala operace "Junction City". Byla to jedna z největších operací ve Vietnamu. Zúčastnilo se jí 22 amerických a 4 jihovietnamské prapory. Spojenecké velení shromáždilo jednotky 1., 4., 9. a 25. pěší divize, 196. pěší brigády, 11. tankového pluku, 173. výsadkové brigády, dále Australany a jednotky ARVN. Celkem 45 000 mužů. Celá akce byla zaměřena na likvidaci komunistů v oblasti válečné zóny "C", přibližně ohraničené vesnicemi Ben Cat na jihovýchodě, An Loc na severu, městem Tay Ninh na jihozápadě a kambodžskou hranicí na západě. Velení zvolilo pro "Junction City" taktické schéma "kladivo a kovadlina". Oblast byla obklíčena a měla nyní tvar gigantické podkovy otevřené směrem k jihu. Na západě a severozápadě zaujala postavení 25. pěší divize podporovaná 196. pěší brigádou, částí 11. tankového pluku, jednotkami 4. pěší divize a vietnamskou námořní pěchotou (uskupení "Alpha"). Sever a severovýchod obsadily prapory 1. pěší divize, 9. pěší divize, 173. parabrigáda, pluk 1. aeromobilní divize a jednotky ARVN (uskupení "Wallace"). Tyto síly sloužily jako "kovadlina". V roli "kladiva" měly z jihu do podkovy vpadnout brigáda 25. pěší divize a část 11. tankového pluku. Celá operace začala 22. února, kdy 2. prapor 503. pluku 173. výsadkové brigády provedl výsadek z letounů C-130 Hercules a dopadl za komunistickými pozicemi u Tay Ninh (byl to jediný letecký výsadek provedený ve vietnamské válce). Jednotky 25. pěší divize a 11. tankového pluku začaly s postupem na sever, ale Američané v této fázi navázali kontakt s nepřítelem pouze dvakrát. Na 50 mrtvých a zraněných měla setnina 1. pěší divize, která se 28. února u Prek Kloku střetla s praporem Viet Congu. Komunistům se podařilo setninu rozdělit na několik izolovaných skupin a na ty podnikali komunisté neustálé útoky. Teprve na konci dne se Američané za pomoci posil a podpory dělostřelectva a letectva dokázali osvobodit. 10. března pak dva prapory 9. divize Viet Congu zaútočily v Prek Kloku na základnu palebné podpory. Na základně byly umístěny dvě baterie děl a mechanizovaný pěší prapor vybavený transportéry M-113. Komunisté základnu nejprve zasypali přívalem minometných granátů a raket. Poté partyzáni zaútočili proti východní straně základny a po odvedení pozornosti obránců provedli několik menších útoků i na jiných místech obranného perimetru. Všude ale narazili na zuřivý odpor. Během hodinového boje zničili komunisté několik M-113, ale do základny se nedostali. Po hodině je dělostřelecká podpora Američanů a palba z gunshipů přinutily k ústupu. I když ke sporadickým přestřelkám docházelo i přes noc, nepřítel již nezaútočil. Obránci měli 3 mrtvé a 38 zraněných. První část operace skončila 17. března. V této fázi ztratili komunisté kolem 400 vojáků, z nichž značná část padla za oběť dělostřeleckým přepadům a útokům gunshipů, hlavně při obou střetnutích. Ve druhé fázi se díky postupu Američanů zmenšil operační prostor a úměrně s tím narůstala i intenzita bojů. 19. března utrpěl u Suoi Tre citelné ztráty prapor 4. pěší divize. 48 vojáků bylo zabito nebo zraněno, když Viet Cong odpálil dálkově ovládané miny při vrtulníkovém výsadku. V noci z 19. na 20. března zaútočil 273. pluk Viet Congu na základnu palebné podpory u Ap Bac Bangu a snažil se probít z obklíčení. Komunistům se podařilo proniknout skrz obrannou linii posílenou tanky a transportéry a byli vytlačeni teprve po boji muže proti muži a po zásahu letectva a dělostřelectva. Viet Cong ztratil přes 200 mužů, Američané tři. 21. března provedl podobný útok 272. pluk Viet Congu na FSB "Gold" u Suoi Tre. Viet Cong tradičně zaútočil teprve po ostřelování základny minomety a bezzákluzovými děly. Po urputném boji muže proti muži se komunisté dostali pouhých 15 metrů od praporního obvaziště a na vzdálenost hodu granátem od TCO (Tactical Operational Center) základny. Útočníci byli vyhnáni až za přispění tanků a obrněných transportérů 2. praporu 34. obrněného pluku pod velením podplukovníka Raymonda Staileye. Na bojišti zanechali asi 600 svých padlých. Američané ztratili 31 mužů a 109 jich bylo zraněno. Poslední velká bitva druhé fáze operace se odehrála ve dnech 31. března až 2. dubna u Ap Gu. Dva prapory 1. pěší divize se zde střetly s oddíly 271. pluku Viet Congu. 30. března, když oba prapory zahájily akci, nebylo po nepříteli ještě ani vidu ani slechu. 31. března ale jedna z amerických hlídek padla u Ap Gu do léčky a na pomoc jí přispěchal jeden z praporů. Tehdy zaútočil na tyto jednotky celý 271. pluk Viet Congu. Posílit zablokované kamarády se tak vydal druhý prapor. Obě jednotky pak v noci zaujaly obranná postavení a vojáci s obavami očekávali útok komunistů, který přišel 1. dubna ráno. Hlavní nápor směřoval proti praporu vedeném Lt. Col. Alexandrem Haigem. Druhý z praporů čelil spíše jen rušivým útokům menších skupinek komunistů, které měly za cíl Američany zaměstnat, udržet je v napětí a nejistotě a zabránit jim přispěchat prvnímu praporu na pomoc. Zoufalým Haigovým pěšákům tak poskytly podporu jen vrtulníky, letectvo a dělostřelci z okolních FSB. Přesto se komunisty podařilo s těžkými ztrátami zahnat zpět do džungle. Po vyčerpávajících bojích zůstalo před americkou linií ležet 500 mrtvých těl v typických černých uniformách. V okolní džungli nalezly po bitvě hlídky další desítky obětí minometné palby a leteckých útoků. Američané ztratili 17 mužů a 102 jich bylo zraněno. Třetí a poslední fáze operace začala 16. dubna a jednalo se vlastně jen o obvyklé pronásledování a likvidaci zbytků nepřátelských jednotek, ustupujících většinou do Kambodže. Operace "Junction City" byla oficiálně ukončena v polovině května. Během 83 dní jejího trvání bylo zabito skoro 3000 příslušníků 9. divize Viet Congu a 200 jich padlo do zajetí, nemluvě ani o totálním rozbití logistického systému komunistů v oblasti. Navíc spojenci ukořistili množství zbraní a jiného válečného materiálu a zničili několik desítek táborů a základen. Na americké straně padlo 282 mužů a 1576 jich utrpělo různá zranění. V průběhu operace provedlo taktické letectvo na podporu bojujících jednotek na 5000 vzletů a strategické letectvo (B-52) 125 vzletů. Během bojů vznikly spojencům i značné škody na technice (zničená děla a vrtulníky). Během výše popisovaných událostí poněkud zapadla akce sedmi Intruderů z USS Enterprise, které poprvé v této válce provedly zaminování vodní cesty. 26. února nakladly v přízemní výšce letící Intrudery miny do ústí řek Song Ca a Ciang. I když se situace na Jihu pro komunisty rozhodně nevyvíjela dobře, odmítl Ho Či Min v březnu žádost prezidenta Johnsona o zahájení přímých rozhovorů mezi USA a VDR. USA již po několikáté nabídly zastavení bombardovací ofenzivy, a dokonce ukončení posilování svých jednotek na Jihu, pokud Sever zastaví pronikání do jižního Vietnamu. Neboť nabídka USA tradičně neměla v Hanoji kladnou odezvu, oznámily Spojené státy, že Thajsko poskytlo základny na svém území pro starty bombardérů B-52 útočících proti VDR. B-52 Stratofortress se do Thajska přesunuly ze své dosavadní základny na Guamu a vzdálenost k cílovým oblastem se tak snížila ze dvou a půl tisíce na několik stovek mil.* Ze základny Utapao začaly B-52 od 4258. SW operovat již v dubnu. Thajsko navíc v březnu vyslalo do jižního Vietnamu 3000 svých vojáků. Byla to první část thajského kontingentu, který se do konce roku 1969 rozrostl na 12 000 mužů. V polovině března se ujal své funkce nový americký velvyslanec v Saigonu Elsworth Bunker. Na jaře roku 1967, spolu s přesunem bombardérů B-52 do Thajska, začala další fáze operace "Rolling Thunder". Američtí piloti se nyní zaměřili především na průmyslové objekty, hutě, slévárny, elektrárny, železárny, cementárny, zkrátka na cíle, jejichž zničení mohlo zásadně poškodit hospodářství VDR. Například 30. března bombardovala trojka F-4 pod vedením velitele slavné 8. TFW "Wolfpack" z Ubonu, Col. Robina Oldse*, huť v Thai Nguyenu. Tento cíl byl terčem náletu Thunderchiefů a Phantomů již před devatenácti dny, ale k žádnému závažnějšímu poškození objektu či narušení výroby nedošlo. Tentokrát měl útok vedený z výšky 15 metrů na pár let starou (či vlastně novou) huť devastující účinek. V této fázi útoků na Sever se velice osvědčily letouny A-6 Intruder, startující z palub mateřských letadlových lodí. Vybavené systémem DIANE, umožňujícím jejich posádkám efektivně zasahovat cíl za jakékoliv viditelnosti a při jakkoliv nepříznivém počasí, útočily Intrudery v malých skupinkách letících ve výškách od 100 do 300 metrů a jejich bomby dopadaly s neuvěřitelnou přesností. USAF používala pro podobné akce upravené Thudy F-105F z jednotky "Ryan Riders". V březnu byla ve Vietnamu zároveň poprvé použita televizí řízená kluzáková puma Walleye. 11. března těmito pumami napadly Skyhawky od VA-212 z USS Bon Homme Richard kasárna NVA v Sam Sonu. V dubnu se americké velení pod tlakem stále stupňované aktivity severovietnamského stíhacího letectva rozhodlo paralyzovat ji přímo údery na severovietnamská letiště. První větší souboj se odehrál 19. dubna, kdy se skupina MiGů-17 vrhla na několik F-105F "Wild Weasel" z 357. TFS/355. TFW útočících na hnízdo SAMů. Pilotu Maj. Leo K. Thorsnessovi a jeho GIBovi Capt. Haroldu E. Johnsonovi se podařilo jednu sedmnáctku sestřelit. Nad Hanojí mezitím piloti 923. stíhacího pluku severovietnamského letectva zničili jeden F-105D poškozený protiletadlovým dělostřelectvem a přidali i Skyraidera A-1E. O chvíli později vpadly mezi MiGy-17 923. pluku Thudy F-105D z 354. TFS/355. TFW a rozpoutala se zuřivá bitva. Sedmnáctky se zformovaly do "ohnivého kola", kdy osm MiGů létalo těsně za sebou v kruhu, bráníce palbou svých kanonů kolegu před sebou. Prvního MiGa se podařilo dostat Maj. Jacku J. Huntovi, kruh se rozpadl a další dvě sedmnáctky pak přidali Maj. Frederick G. Tolman a Capt. William E. Eskew. O čtyři dny později, 23. dubna, provedlo USAF první nálet na severovietnamské letiště. Osm Thudů napadlo nové letiště Hoa Lac a při útoku zničilo na zemi 14 MiGů. Jediný MiG-21, kterému se podařilo vzlétnout, promptně poslali znovu k zemi Maj. Robert D. Anderson a Capt. Fred D. Kjer pilotující F-4C z 389. TFS/366. TFW. Následujícího dne zaútočily Intrudery a Skyhawky US Navy na letiště Kep, 60 km severovýchodně od Hanoje. Další nálet proti stejnému cíli podnikly letouny námořnictva téhož dne v noci. Tento den šly k zemi další dvě sedmnáctky a přičinily se o to dva námořní Phantomy F-4B od VF-114 z USS Kitty Hawk. Pilot Lt. Charles E. "Ev" Southwick se svým GIBem ENS. Jamesem W. Laingem a Lt. Dennis "Denny" Wisely s LtJG. Garethem L. Andersonem sestřelili své MiGy raketami AIM-9. Na svou letadlovou loď se nevrátil Skyhawk od VA-76. Jeho pilot Ira Levy zahynul. Vzdušná válka na Severu pokračovala dál. 30. dubna sestřelili piloti 923. pluku pod vedením Nguyen Ngoc Doa dva Thudy od 355. TFW. Své kamarády pomstil jejich kolega z 333. TFS/355. TFW Capt. Thomas C. Lesan, jenž ve stejné bitvě jednu sedmnáctku sestřelil. O den později získal kuriózní sestřel Theodore R. "Ted" Schwartz z VA-76 pilotující lehký bitevní A-4C Skyhawk. 1. května přibil k zemi salvou neřízených protizemních raket Zun~i MiG-17 přistávající na letišti v Cat Bi. Během dubna sestřelili Američané celkem 9 MiGů-17 a 2 MiGy-21. V květnu pak již 22 MiGů-17 a 5 MiGů-21 při ztrátě pouhých dvou Phantomů. Nejlepší lov měly 13. května Thudy z 355. TFW a 388. TFW útočící na cíle v Yen Vienu a Vinh Yenu. Při náletu na Thudy zaútočilo více než dvacet sedmnáctek. Američané v kabinách stopětek využili příležitosti a pět MiGů sestřelili. Dva MiGy přidaly i posádky doprovodných Phantomů z 433. TFS/8. TFW. Následujícího dne proběhla oslava u 366. TFW v Da Nangu. Při misi v oblasti Hanoje sestřelili piloti 480. TFS/366. TFW tři MiGy-17, z toho dva srazili Maj. James A. Hargrove, Capt. James T. Craig a jejich palubní operátoři 1st/Lt. Stephen H. Demuth a 1st/Lt. James T. Talley dávkami z kanonů Vulcan ráže 20 mm umístěných v pouzdrech SUU-16 pod trupem F-4C. Kanony v té době nebyly na stíhací Phantomy montovány standardně a piloti 366. TFW tento experiment "rozjeli na vlastní pěst". V operačním hlášení veliteli 7. letecké armády, generálu Momyerovi, pak stálo: "...Na první cíl jsme vypálili dvě rakety. První z nich, AIM-7, cíl minula. Teprve AIM-9 s tepelným naváděním letoun zasáhla. Tento sestřel nepřátelského letadla stál vládu Spojených států 46 000 USD. Další dvě letadla byla sestřelena podvěšeným 20mm kanonem - 220 nábojů v prvním případě a 110 v druhém. Tyto sestřely vládu stály 1130 a 550 dolarů..." Phantomy tak získaly možnost bojovat se severovietnamskými stíhačkami i na kratší vzdálenosti, a eliminovat tak jejich výhodu vyšší obratnosti. 20. května bombardovala americká letadla autoopravny v Kinh No. V následujícím střetnutí s MiGy sestřelily Phantomy od 433. TFS/8. TFW čtyři sedmnáctky a Phantomy od 389. TFS/366. TFW přidaly dvě jedenadvacítky. Do poloviny května zničili Američané při útocích na severovietnamská letiště na zemi 28 letadel (tolik, kolik bylo od roku 1965 zničeno při vzdušných soubojích). Duben a květen byly díky aktivitě amerického letectva, napadajícího letiště na území VDR, měsíci s velkým počtem vzdušných soubojů, do té doby nebývalých. Celkem jich proběhlo 122 a sestřeleno bylo 38 severovietnamských a 10 amerických letadel. Počátkem dubna opět vykázali činnost američtí pacifisté. Martin Luther King vyzval všechny povolané Američany, aby válku ve Vietnamu bojkotovali, nazval USA "největším producentem násilí ve světě" a nasazení a zkoušení nových zbraní na vietnamském bojišti prostomyslně srovnal s experimenty v hitlerovských koncentračních táborech. Tyto názory jistě nepotřebují komentáře a zvláště poslední z nich není ničím jiným než populistickým prohlášením politika, který si svou image budoval na pověsti pacifisty a který by se dal s úspěchem považovat za naprostého laika v těchto otázkách. Další podobná aktivita na sebe nenechala dlouho čekat. Britský filozof Bertrand Arthur William Russell svolal na 2. května do Stockholmu osmnáct členů tzv. Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny, aby o osm dní později označili USA za vinné zločinem agrese a zločiny proti lidskosti ve Vietnamu. Austrálie, Nový Zéland a Korejská republika byli označeni jako spolupachatelé. Celé prapodivné divadlo bylo postaveno na posuzování několika pečlivě vybraných případů, majících dokázat zločiny armády USA jako celku. Ani slovo o tom, že americká armáda evakuovala civilisty z míst bojů a z oblastí tzv. volného palebného pole, aby předešla ztrátám na obyvatelstvu, kterého komunisté využívali jako živých štítů. Nikdo nepřipomněl, že se díky americkým vojenským nemocnicím výrazně zvýšila kvalita lékařské péče na jihovietnamském venkově a že američtí vojenští lékaři pravidelně navštěvovali vesnice, očkovali děti, učili vesničany základům hygieny, aby omezili riziko šíření infekčních chorob, a prováděli všemožné jiné lékařské zákroky. Naopak. Nezřídka se bohužel stávalo, že americkými lékaři ošetření vesničané (děti nevyjímaje) byli vzápětí povražděni či zmrzačeni Severovietnamci či partyzány, dávajícími tak venkovskému obyvatelstvu jasně na srozuměnou, že přijímat pomoc od amerických imperialistů se nevyplácí. Co asi pociťovali tito samozvaní bojovníci za mír a lidská práva již za několik měsíců, když docházelo k masovému vyvražďování jihovietnamského civilního obyvatelstva jimi heroizovaným Viet Congem a NVA při ofenzivě "Tet". Rozhodně si ke svému excesu vybrali nevhodnou dobu a nesprávnou stranu. Jako odpověď na tyto a jiné hozené rukavice se 13. května na Páté Avenue ve Washingtonu konal osmihodinový pochod na podporu mladých Američanů bojujících ve Vietnamu. Pochodu se zúčastnilo na 70 000 lidí. Po velké operaci "Junction City" zahájili spojenci řadu menších akcí, jež měly za cíl vytlačení komunistů z nejhustěji obydlených oblastí jižního Vietnamu, především z delty Mekongu. V této "vodní" válce se velice osvědčily "pohyblivé říční síly"(MRF) a jednotky SEAL. Celou Deltou křižovaly speciálně upravené a ozbrojené čluny s malým ponorem (viz přílohy). Výzbroj těchto člunů většinou tvořila kombinace kulometů ráže 7,62 nebo 12,7 mm, plamenometů, kanonů ráže 20 nebo 40 mm a minometů M-29 ráže 81 mm. Posádky člunů MRF nejčastěji operovaly ve spolupráci s vrtulníky OH-6 a UH-1. V létě vytvořily MRF (Task Force 117) své velitelství u Dong Tamu, blízko města My Tho, a vykonávaly až osm průzkumných a bojových akcí měsíčně. V Deltě odvedly kus dobré práce také letouny OV-1 Mohawk operující v součinnosti s útočnými vrtulníky AH-1G Cobra (tzv. hunter-killer team). Mohawky prováděly průzkum a pro Cobry zjišťovaly polohu komunistických sampanů a jiných cílů. Letouny OV-1 byly tak obávané (díky speciálním detekčním systémům neposkytovala komunistům ochranu ani noc), že Viet Cong vypsal odměnu 1000 USD pro každého svého vojáka, kterému se podaří Mohawk, jemuž komunisté přezdívali "Šeptající smrt", sestřelit. Nepřítel se v této době opět uchýlil k partyzánskému způsobu boje: ve zvýšené míře kladl miny, instaloval pasti*, v léčkách u cest, ve vesnicích a v džungli číhali odstřelovači, převlečení za vesničany. Snad největším zločinem komunistů v této válce bylo zneužívání civilního obyvatelstva jako živých štítů, využívání původně klidných a na válce nijak nezainteresovaných vesnic jako základen a skladišť zbraní a potravin. Na důsledky, které takové bezohledné počínání mělo na venkovské obyvatelstvo, se komunisté ani v nejmenším neohlíželi. A tak to opět byli civilisté, na které neúprosně dopadala rána za ranou. Bohužel, svou zločinnou a všem morálním zásadám odporující taktiku civilního štítu dokázali komunističtí propagandisté umně přetvořit na "důkaz genocidy prováděné Američany na vietnamském lidu". Spojenecké hlídky o síle čety nebo družstva se prodíraly hustou, vlhkou a zatuchlou džunglí, zamořenou hmyzem a partyzány, kde mohli vojáci každou chvíli očekávat smrt přicházející odkudkoliv. Je nasnadě, že takovýto způsob boje představoval pro vojáky obrovskou psychickou zátěž a nesmírně je vyčerpával. Přímému boji se nepřítel vyhýbal, pokud neměl rozhodující převahu. Přesto proběhlo několik operací, při kterých se podařilo komunisty k boji přinutit. Operace "Wheeler", provedená uskupením "Oregon" (25. pěší divize, 101. výsadková divize a 196. pěší brigáda), stála Viet Cong a NVA skoro 2000 mrtvých. Operace "Bolling" a "Shenandoah II", uskutečněné 1. aeromobilní divizí a 173. parabrigádou, vyřadily z boje 1600 partyzánů. Mariňáci, neustále čelící problému infiltrace komunistů z VDR a Laosu, provedli jako další operace "Praire II", "Union I/II", "DeSoto" a "Swift". Všechny tyto akce NVA citelně pocítila na zredukovaném početním stavu svých jednotek. Protože hlavní síly nepřítele byly podobnými akcemi vytlačovány z populačních center dál na západ, zkracovaly se jejich zásobovací trasy a zmenšoval se operační prostor. Rozbité jednotky Viet Congu a NVA mohly být v relativně krátkém čase doplněny čerstvými silami a opět nasazeny do boje. Začátkem léta vypukly jižně od DMZ boje o základnu Con Thien, a i když bylo začátkem července při operaci "Buffalo" zabito nebo zraněno 3000 komunistů, dokázali komunisté základnu blokovat celý měsíc. Při bojích o Con Thien byl mariňáky prakticky vyhlazen 90. pluk NVA. V červnu provedly síly MRF (TF-117) operaci "Concordia". Poblíž Ap Bacu obklíčili vojáci ARVN spolu s jednotkami MRF 400 vojáků Viet Congu a více než 250 jich zlikvidovali. Spojenci ztratili 46 mužů. Od srpna do října zažila delta Mekongu několik dalších operací provedených MRF. Všechny směřovaly proti oblastem soustředění Viet Congu okolo Rung Satu. Byly to operace "Coronado III" (5. až 17. srpen), "Coronado VI" (11. až 18. říjen) a "Coronado VIII" (27. až 29. říjen). Jižně a jihozápadně od Saigonu proběhla v provinciích Long An, Go Cong a Kien Hoa ve dnech 19. srpna až 9. září operace "Coronado IV". MRF zde pátraly po vojácích 506. pluku Viet Congu a 34 jich zlikvidovaly. Od 12. září do 8. října zažily provincie Dinh Tuong a Kien Hoa operaci "Coronado V". Příslušníci 7. divize ARVN a Američané z MRF se zde střetli s 263. plukem Viet Congu. V několika nelítostných a divokých bojích bylo zabito přes 500 komunistů. 263. pluk ale bojoval velice urputně a 18 člunů TF-117 bylo poškozeno palbou z ručních zbraní a výbuchy raket a granátů. Válka si ale nevybírala svou daň jen na pevnině. 29. července se na lodi USS Forrestall odehrála největší nehoda na letadlové lodi během vietnamské kampaně. Nedopatřením odpálená protipozemní raketa Zun~i způsobila požár, při kterém zahynulo 134 členů posádky a 62 jich bylo zraněno. Z 80 letadel umístěných na palubě bylo 21 zničeno a 42 poškozeno. 11. srpna zaútočily Phantomy z 8. TFW z Ubonu a Thunderchiefy z 355. TFW z Takhli a 388. TFW z Koratu na 1944 metrů dlouhý Doumierův most v Hanoji. Thudy, každý z nich vyzbrojený dvěma 3000 liber těžkými pumami, kryté Phantomy z "Vlčí smečky" plukovníka Oldse, v několika náletech pronikly silnou přehradnou palbou více než sta děl ráže 37, 57 a 85 mm, vyhly se několika SAMům a svrhly svůj smrtonosný náklad na most, který se jim podařilo zasáhnout. MiGy z okolních základen vůbec neodstartovaly. Úplně zničen byl most ale až 18. prosince. Útok na cíl v samém srdci Hanoje signalizoval, že v létě 1967 padla další z nesmyslných omezení letecké války proti Severu. Na seznamu cílů se tak ocitlo dalších 57 objektů v Hanoji a Haiphongu. Útok proti Doumierovu mostu a jeho zničení pak mělo pro obě bojující strany značný význam. V prvé řadě se samozřejmě jednalo o významný strategický cíl, který měl klíčový význam pro silniční i železniční dopravu přes Červenou řeku. Nezanedbatelný byl ale určitě i psychologický efekt této akce. Severovietnamci se již nemohli cítit bezpečni ani ve svých dvou největších městech, která do této doby fungovala jako bezpečná skladiště všeho, co Sever pro vedení války na Jihu nezbytně potřeboval. Američtí piloti naproti tomu již nemuseli mít pocit, že bojují s rukou za zády, a pro Jihovietnamce to byla satisfakce. Saigon již nebyl jediné hlavní město, které trpělo válkou. Nyní pocítili válku na vlastní kůži i tam, odkud vyšla: v Hanoji. 19. srpna létala posádka vrtulníku UH-1E z VMO-6 pod velením poručíka J. Plesse jako eskorta strojů CH-34 evakuujících raněné. V 16.00 hod. se ozvala vysílačka s žádostí brigády korejské námořní pěchoty o pomoc při zabezpečení jejich přistávací zóny. Korejci operovali v oblasti Chu Lai. Úkol měl provést jeden CH-34, ale měl problémy se startem. K akci proto odstartoval Plessův Huey. Již ve vzduchu zaslechl poručík Plesse hlášení, že nad pláží v ústí řeky Song Tra Khuc byl sestřelen americký vrtulník a jeho posádku zajali komunisté. Jelikož problém korejských mariňáků byl již vyřešen, rozhodl se Plesse zachránit Američany ze sestřeleného vrtulníku. Když se Huey objevil nad udaným místem, spatřila jeho posádka čtyři ležící Američany obklopené několika Vietnamci, kteří je mlátili pažbami Kalašnikovů a kopali do nich. Po spatření vrtulníku se komunisté rozutekli a Huey se stal terčem palby jiné skupiny partyzánů, která čekala v záloze ukrytá asi 40-50 metrů od sestřelených Američanů. Směrem k této skupině odpálil Plesse všechny rakety, které nesl jeho vrtulník, a poté v tomto prostoru přelétal pár metrů nad zemí za neustálé palby kulometů M-60 jeho "doorgunners". Po ukončení útoku, když se rozptýlil dým, spatřila posádka vrtulníku všude kolem těla mrtvých partyzánů. Poté Plesse se svým strojem přistál, a zatímco jeden z jeho střelců, J. Phelps, držel svou M-60 v šachu příslušníky Viet Congu, druhý ze střelců, L. Poulson, se rozběhl pro Američany ze sestřeleného vrtulníku. Po chvíli mu na pomoc musel přispěchat i Phelps a ke kulometu zaklekl druhý pilot, kapitán R. Fairfield. Nakonec musel pro zraněné členy posádky sestřeleného vrtulníku i on. Kulomet tak musel obsluhovat jeden ze zachráněných. V Plessově UH-1 se nakonec ocitli tři sestřelení Američané. Čtvrtého, jenž mezitím zemřel, rozhodl Fairfield nechat na místě. Během jeho záchrany jim totiž partyzáni zablokovali ústupovou cestu k vrtulníku a oba střelci i druhý pilot si cestu zpět museli prostřílet. V tuto kritickou chvíli se nad místem střetu objevil armádní UH-1B a jihovietnamský UH-34, jehož posádka zachránila tělo mrtvého Američana. Plesse zatím se svým přetíženým vrtulníkem nemohl vzlétnout a jeho posádka musela vyhodit vše, co se dalo. Huey se pak přece jen zvedl a oba střelci začali okamžitě ošetřovat zraněné. Vrtulník zamířil do nemocnice v Chu Lai. Tam se ale doktorům podařilo zachránit život pouze seržantu L. Allenovi. Na svou základnu v Ky Ha se Plessův Huey vrátil v 16.30 hod. 23. srpna doplatil na setkání s esem 921. pluku Nguyen Van Cocem 432. TRW. Nad Yen Vienem sestřelili Coc se svým wingmanem raketami K-13 dva Phantomy od 555. TFS/432. TRW. V následující bitvě bylo pak sestřeleno již jen jedno letadlo, když 1st. Lt. David B. Waldrop v kokpitu F-105D od 34. TFS/388. TFW z Koratu sestřelil MiG-17. 3. září byl Nguyen Van Thieu na čtyři roky zvolen prezidentem Vietnamské republiky. Nguyen Cao Ky se stal viceprezidentem. Obdrželi více než 35 % hlasů a tím porazili dalších deset protikandidátů. Viet Cong se již tradičně pokoušel klidný průběh voleb narušit. Do večera 3. září bylo hlášeno 267 incidentů, při kterých komunisté 65 osob zabili a 308 zranili. Uneseno bylo dalších 278 osob a ohroženi byli i někteří zahraniční pozorovatelé. 7. září proběhly volby do senátu a 22. října volby do poslanecké sněmovny. Ve svém projevu se prezident Thieu obrátil k nově zvoleným senátorům se slovy: "Nejnaléhavější úkoly, před kterými náš národ stojí, je nastolení míru, další budování demokracie a reforma společenské struktury země." V říjnu vznesly USA obvinění vůči VDR pro porušování ženevských dohod z roku 1949 o zacházení s válečnými zajatci. Zástupce ministerstva obrany Paul Nitze obvinil Hanoj z neochoty dodat seznamy zajatých Američanů. Hanoj zajatce pouze předváděla na filmech, bránila Mezinárodnímu červenému kříži v přístupu k nim a omezovala nebo zcela rušila jejich právo na poštovní styk. Hanojské vedení navíc před časem opětovně prohlásilo, že pokládá všechny americké piloty za zločince, a rozhlas Viet Congu, tzv. vysílačka "Osvobození", spojeneckým zajatcům dokonce vyhrožoval smrtí. 3. října Sever opět odmítl americkou nabídku k mírovým rozhovorům. Říjen byl navíc jedním z měsíců, kdy se pozornost amerického letectva opět obrátila k severovietnamským letištím. Třídenní akce proti leteckým základnám Cat Bi a Phuc Yen stála VDR 20 MiGů zničených na zemi. I tato ztráta napomohla tomu, že v říjnu aktivita severovietnamského letectva téměř ustala. Americká zpravodajská služba následně zjistila, že protivzdušná obrana VDR disponuje již jen 28 MiGy-17 a 12 MiGy-21. Přes značné vlastní ztráty byl rok 1967 pro severovietnamské stíhací letectvo relativně úspěšný, neboť se mu podařilo sestřelit 11 Thunderchiefů, 10 Phantomů, 2 Intrudery, 1 Skyhawk, 1 Skyraider, 1 Voo Doo a 1 Crusader. Američané pak v tomto roce sestřelili 75 severovietnamských stíhaček (55 MiGů-17 a 20 MiGů-21). USAF se na celkovém skóre podílela 58 sestřely (17 MiGů-21) a sama ztratila 22 letounů. Letectvo US Navy si na konto připsalo 17 sestřelů (3 MiGy-21) a samo přišlo o 5 letounů. 8. října byl při bojové akci oficiálně poprvé použit útočný vrtulník AH-1G Cobra (ve Vietnamu byl znám i pod přezdívkou Snake-had). Měsíc předtím, 1. září, vzniklo ve Vung Tau středisko NETT, ve kterém byli piloti přeškolováni na tento nový typ. Prvních šest strojů obdržela 334. rota v Bien Hoa. Ke kompletnímu přezbrojení došlo ale až v polovině roku 1968. Cobry bylo možno nejčastěji spatřit s doprovodem vrtulníku OH-6 či OH-58. Lehký průzkumný vrtulník obyčejně lokalizoval a označil cíl, který potom Cobry zničily. Na noční akce doprovázel Cobry většinou pro činnost v noci speciálně upravený UH-1. 10. října provedla skupina stíhacích bombardérů F-105 nálet proti základně 916. vrtulníkového pluku u Hanoje. Při útoku zničily Thunderchiefy dva Mi-6 a čtyři Mi-4. Nálet byl reakcí na zvýšenou aktivitu severovietnamských vrtulníků v jižních oblastech VDR. V posledních měsících roku proběhly podél hranic Vietnamské republiky s Kambodžou a Laosem větší srážky se severovietnamskou armádou. Na konci října odrazila jihovietnamská posádka města Song Be (prapor ARVN) v provincii Phuoc Long útok pluku NVA. 29. října se jiný severovietnamský pluk pokoušel dobýt město Loc Ninh v provincii Binh Long. Loc Ninh nebránila pravidelná armáda, ale jen oddíly domobrany. Město se přesto udrželo až do příchodu posil, dvou setnin ARVN. K jednotkám jihovietnamské armády se připojila brigáda 1. pěší divize a společnými silami začaly likvidovat nepřítele v oblasti. Celkem vyřadily z boje kolem 1000 vojáků NVA. Při bojích padl jeden prapor 1. pěší divize do léčky celého pluku NVA a skoro 100 Američanů padlo nebo utrpělo zranění. Během boje zahynul i velitel praporu a řada důstojníků. 9. listopadu padla nedaleko základny Khe Sanh do léčky celého pluku NVA hlídkující skupina SF. Dva vrtulníky, které zablokovaným Zeleným baretům přiletěly na pomoc, byly komunisty pohotově sestřeleny. Velitelství 37. ARRS z Da Nangu vyslalo o půlnoci na místo dva záchranné HH-3E, jeden C-130 s osvětlovacími flérami a k této skupince se přidaly i čtyři armádní vrtulníky. Takto všedně začala jedna z nejdramatičtějších záchranných operací ve vietnamské válce. Když byly záchranné stroje nad místem akce, osvětlila posádka Herculesu okolí a armádní vrtulníky zaútočily raketami na předpokládaná postavení Severovietnamců. Pak nastoupil první HH-3E. Sotva se ale na jeho palubě ocitli první tři muži, spustili na vrtulník palbu komunisté ukrytí na vrcholu jednoho z okolních kopců. Jolly, děravý jako řešeto, začal okamžitě ztrácet palivo i olej a jeho pilot musel bez průtahů přerušit akci a odletět. Tento HH-3E přistál v Khe Sanhu. Druhý ze záchranných vrtulníků, pilotovaný kapitánem G. Youngem, se osudem svého kolegy nenechal odradit a začal klesat ke skupince obklíčených Američanů. Situaci mu komplikovalo velmi strmé úbočí kopce, na kterém měl přistát. To umožňovalo dotyk se zemí jen jednomu podvozkovému kolu. Z vrtulníku okamžitě po "přistání" vyskočil seržant Maysey a začal pomáhat raněným Zeleným baretům dostat se na palubu Jollyho. Nakonec se to podařilo všem Američanům a Young se chystal odstartovat. Vypadalo to, že akce skončí naprostým úspěchem. V tu chvíli se ale Severovietnamci trefili do pravého motoru vrtulníku. Motor explodoval, Jolly se "propadl", převrátil a ihned vzplanul. Kapitán Young se jako zázrakem dostal ven, ale hořela na něm kombinéza. Musel ji uhasit holýma rukama. Vedle hořícího vrtulníku našel ještě jednoho z vojáků, kterému se podařilo vyskočit, ale byl v šoku. Young jej odtáhl dál a vrátil se k plamenům, aby ještě někoho zachránil. Jeho snaha byla marná. Nikoho již nezahlédl. Kolem třetí hodiny ranní se nad místem neštěstí objevily první "Sandy" a snažily se navázat radiový kontakt s někým, kdo havárii přežil. Další záchranná akce se rozběhla až ráno. Operace se zúčastnily vrtulníky 282. roty a jihovietnamské UH-1 z 219. HS z Nha Trangu. Posádky vrtulníků začaly prolétávat nad okolím a prohlížely místo havárie. Okolo vraku ale uviděli jen pět ohořelých těl. Vrtulníky pak začaly prohledávat i širší okolí a během hodiny byl nalezen i Young s oním druhým zachráněným vojákem. To už se ale blížili i komunisté, kteří si tak lákavou kořist nechtěli nechat utéct. Na Severovietnamce byly okamžitě navedeny "Sandy", které je rozprášily palbou palubních kanonů. Střelbou komunistů byl ale poškozen i jeden Skyraider. Youngovi a jeho kolegovi se během náletů Skyraiderů podařilo uprchnout do údolí zarostlého vysokou trávou a schovat se. Z vrtulníků byl zatím u vraku Jollyho vysazen výsadek, jehož vojáci našli ještě jednoho raněného a zároveň vzali těla mrtvých. Young byl zachráněn až večer, 10 kilometrů od trosek svého HH-3. Od havárie jeho vrtulníku uplynulo 17 hodin. Na podzim překročily oddíly 1. aeromobilní divize, vedoucí po celý rok boje v provincii Binh Dinh a systematicky se přesouvající k severu, hranice I. CTZ. Pro komunisty v této oblasti to bylo velice nepříjemné zjištění. Do této doby si totiž už stačili zvyknout na nemnohé vrtulníky USMC, ale 1. aeromobilní divize, to bylo něco, na co nebyli připraveni. Nedaleko od místa, kde se střetávají hranice Laosu, Kambodže a Vietnamské republiky, v Dak To, ležela malá základna jednotek Special Forces. Celá oblast měla značný strategický význam díky silnici č. 14, hlavnímu severojižnímu tahu Centrální vrchovinou. Koncem října odhalily zpravodajské služby spojenců, že se do oblasti přesunuje 1. divize NVA. 4. pěší divize provedla v okolí Dak To preventivní operaci "MacArthur". Poté od komunistů zběhl jeden poddůstojník NVA s podrobnými plány záměrů Hanoje a vzdal se Američanům. Tyto plány vypověděly, že dva pluky, 32. a 66., zaútočí na Dak To z jihu a jihovýchodu, 24. pluk zaútočí ze severovýchodu a poslední, 174. pluk, měl zůstat v záloze. Několik praporů 4. pěší divize a jeden prapor 173. parabrigády zaujaly okolo Dak To obranná postavení. Spojenecké jednotky v oblasti posílily ještě 1. brigáda 1. aeromobilní divize a vrtulníky 52. AB. Až do poloviny listopadu probíhaly velmi tvrdé boje, do kterých zasáhly i bombardéry B-52. V polovině listopadu začaly otřesené severovietnamské pluky ustupovat a záložní 174. pluk jejich ústup kryl. Jeho příslušníci se zakopali a opevnili na kopci označeném na vojenských mapách jako "kóta 875". Američané dobyli "kótu 875" po vyčerpávajících bojích symbolicky na Den díkůvzdání. V bitvě u Dak To ztratila NVA přes 1600 mužů. Na americké straně padlo 300 vojáků. Helikoptéry 52. AB provedly 22 000 letů, během kterých přepravily na 40 000 vojáků a 600 tun materiálu a zásob. 4. prosince se jihovietnamská námořní pěchota podporovaná americkými říčními čluny vyzbrojenými plamenomety střetla na hranicích provincií Dinh Tuong a Kien Phong s 267. a 302. plukem Viet Congu. Během dvou dnů divokých a nelítostných bojů padlo přes 260 komunistů a 50 spojeneckých vojáků. Komunistickou palbou bylo také zasaženo přes čtyřicet člunů, ale žádný nebyl potopen. Porážky na bitevním poli provokovaly komunisty ke stupňování teroru vůči civilnímu obyvatelstvu. 5. prosince se odehrál do této doby největší masakr civilního obyvatelstva. 300 ozbrojenců z Viet Congu tehdy napadlo vesnici Dak Son, ležící v provincii Phuoc Long asi 20 km od kambodžské hranice. Dak Son obývalo zhruba 2000 vesničanů, příslušníků jednoho z horských kmenů této oblasti, kteří byli původně Viet Congem přinuceni ke spolupráci. Když odmítli dále sloužit komunistům jako nosiči a odmítli je zásobovat potravinami, vtrhli partyzáni do jejich vesnice, kterou hájilo pouhých 54 členů domobrany. Začali systematicky házet granáty do chatrčí, které pak zapalovali plamenomety. Většina obětí byla upálena zaživa, když se před útokem schovaly v krytech vyhloubených pod chatrčemi. 150 chatrčí bylo spáleno na popel, 254 vesničanů bylo zavražděno (z tohoto počtu 3/4 tvořily ženy a děti) a asi 200 mužů bylo komunisty odvlečeno do džungle. Jeden z novinářů, který se na místo tragédie dostal druhý den ráno vojenským vrtulníkem, podal toto svědectví: "Když jsme se k místu blížili, myslel jsem, že vidím hromadu naskládaných a opálených polen... když jsem přišel blíže, zjistil jsem, že to byla spálená těla několika tuctů dětí... pach ze spálené lidské pokožky byl nesnesitelný a stal se ještě horším, když jsme dosáhli středu vesnice. Lidé se snažili dýchat skrze listy kapusty. Viděl jsem malého hocha a jeho sestru spojené plameny ve smrtelném obětí... viděl jsem matku se dvěma dětmi v náručí, všechny spálené do černa. Všechno bylo spálené a černé. Nejhorší byl nářek těch, kteří útok přežili a prohrabávali se bez cíle spáleništěm. Jeden muž hlasitě kvílel přes hodinu. Přestal teprve, když mu jeden lékař dal injekci morfinu. Vzdálenější konec vesnice nebyl dotčen, komunistům došel napalm v plamenometech." Je více než charakteristické pro tuto dobu a místo, že o masakr ve vesnici Dak Son projevilo zájem pouze pět válečných korespondentů, z toho tři Japonci. V prosinci odstartovalo velitelství dopravního letectva operaci "Eagle Thrust", nejdelší letecký most v historii MAC (Military Airlift Command). Přepravu osob i materiálu do Vietnamu zajistila (ostatně jako po celou dobu trvání konfliktu) svými dopravními letouny 22. letecká armáda MAC z Travis AFB v Kalifornii. Při "Eagle Thrust" vypomohly 22. letecké armádě i letouny a posádky 21. letecké armády z McGuire AFB v New Jersey. Během 389 letů přesunulo za 17 600 hodin šest křídel z USA na základny Bien Hoa a Tan Son Nhut 9969 mužů 101. výsadkové divize a 5363 tun výzbroje a výstroje. Do jižního Vietnamu létali piloti dopravních letadel dvěma letovými trasami: MidPac o délce 15 700 km a NorthPac dlouhé 16 800 km. K mezipřistání sloužily základny Hickam, Wake, Guam, Clark a případně i Chord, Elmendorf a Yokota. Do konce roku 1967 dosáhly stavy amerických vojsk ve Vietnamu počtu 485 000 mužů. Ve vietnamském konfliktu stojí za povšimnutí nápadný nepoměr ztrát obou válčících stran. Proč měli spojenci několikanásobně menší ztráty a v poměru k padlým větší počty zraněných než komunisté? Důvodů je několik. Nejdůležitější je ale styl boje, který komunistické vojsko praktikovalo. Vůdcové ze Severu se nikdy nemuseli lidem své země zodpovídat za strašlivé ztráty utrpěné při masových a bezhlavých útocích na nepřítele. Velitelé Viet Congu a NVA, nevážící si svěřených životů, byli schopni pro vidinu vítězství zdecimovat celé jednotky, posílajíce je za jakékoliv situace do boje, a kopírujíce tak taktiku "lidských vln", díky které jejich ruští učitelé došli až do Berlína. Američané naproti tomu raději ustoupili, pokud se pro ně situace nevyvíjela dobře, a snažili se cíle dosáhnout jiným způsobem. Ranění komunisté byli při ústupu svými druhy většinou ponecháni svému osudu, což pochopitelně znamenalo, že mnoho z těch, kteří mohli přežít, umíralo a procento ztrát závratně rostlo.* Naopak zranění spojenečtí vojáci byli, pokud to situace jen trochu dovolovala, přímo z bojové linie převáženi vrtulníky do polních nemocnic, kde se jim dostalo nejzákladnější pomoci, a odtud okamžitě do týlových nemocničních zařízení. Spousta spojeneckých vojáků vděčí za svůj život právě posádkám vrtulníků Medevac (Medical Evacuation), které často přistávaly pro zraněné do té nejhustší palby, riskujíce život nebo alespoň zničení svého stroje. Belly UH-1 Medevac/Dust Off byl jako první vybaven 57. MD(HA). Tyto stroje, až na řídké výjimky neozbrojené a opatřené dobře viditelnými červenými kříži, byly pro komunisty velice oblíbeným terčem a ztráty u těchto jednotek byly v porovnání s bojovými dvojnásobné. Prvních pět 57. MD(HA) bylo pod velením kapitána Temperilly do Vietnamu přesunuto 26. dubna 1962. První základnou této jednotky byl Nha Trang, později startovaly její vrtulníky z Tan Son Nhutu. Mezi lety 1962 až 1973 vykonaly záchranné vrtulníky 496 573 lety, při nichž zachránily na 900 000 lidí, z toho 372 947 amerických vojáků. Zbytek tvořili jihovietnamští vojáci a civilisté. Sestřeleno bylo celkem 199 sanitních vrtulníků (207 pilotů a členů posádek zahynulo). Ve svém UH-1B při záchranné misi zahynul i třetí velitel 57. MD(HA), major Ch. Kelly. Mottem pro jeho jednotku se stala jeho vlastní slova: "Nikdy neodmítneš vykonání úkolu a nestartuješ, dokud nemáš raněného na palubě." Díky záchranným vrtulníkům klesl počet úmrtí zraněných vojáků na 1 % (pro srovnání - během druhé světové války to bylo 5 % a v Koreji 2,5 %). Většina zraněných byla díky posádkám vrtulníků během 15 minut v polní nemocnici. Navíc skutečnost, že spojenci neomezeně ovládali vzdušný prostor, vedla k dalšímu značnému růstu ztrát na straně komunistů, způsobených útoky ze vzduchu. "Válka vrtulníků", to byl přívlastek pro vietnamskou kampaň. Jen v roce 1967 provedly vrtulníky 1. AB 2,9 mil. letů v celkovém čase 1,2 mil. hodin. Přepravily celkem 5 000 000 vojáků, zlikvidovaly 10 556 komunistů, zničily 10 400 opevněných bodů nepřítele a potopily další tisíce nepřátelských sampanů a jiných plavidel. Spojenecké velení rovněž opíralo plánování veškerých akcí o zprávy získané průzkumnými složkami armád. Průzkumné jednotky byly jedny z vůbec nejdůležitějších a nejefektivnějších částí bojových formací spojenců. Například 1. průzkumný prapor 1. divize USMC (tzv. Force Recon) se může pochlubit tím, že v období let 1966 až 1971 zjistili jeho příslušníci při bojových misích kolem 40 500 ozbrojenců z Viet Congu a NVA, při provádění průzkumných akcí ztratila tato jednotka 76 vojáků, zlikvidovala 2683 komunistů a 48 jich zajala. Počet komunistů, které později zlikvidovaly síly opírající se o informace dodané jednotkou Force Recon, je pochopitelně mnohonásobně vyšší. Nezanedbatelná byla také kvalitativní převaha amerických zbraní nad ruskými, či nad jejich čínskými kopiemi, a vyšší bojová morálka Američanů, pramenící z přesvědčení, že "kdyby něco", kamarádi je nenechají bez pomoci. Jako jeden příklad za všechny lze uvést příběh, který začal 5. prosince 1969. Letoun F-4E pilotovaný kapitánem Danielsonem byl při útoku na Ho Či Minovu stezku v Laosu komunisty sestřelen a Danielson se i s palubním operátorem, poručíkem Bergeronem, katapultovali a na padácích dopadli do míst obsazených Viet Congem. Druhý Phantom okamžitě uvědomil RCC na thajské základně U Dorn, odkud bez prodlení odstartovaly dva vrtulníky CH-53 doprovázené dvěma A-1 "Sandy". Piloti Skyraiderů celkem bez problémů našli oba sestřelené letce, a když neviděli komunisty, přivolali vrtulníky. Ty ale padly do léčky a pod palbou komunistických zbraní nemohly Bergerona s Danielsonem z hlubokého říčního údolí, kde se ukrývali, vyzvednout. Následujícího rána Američané odstartovali gigantickou záchrannou akci. Do operace se zapojily letouny F-4 a F-105, které se pokoušely zpacifikovat postavení komunistických děl ráže 23 a 37 mm, a vyčistit tak cestu pro A-1 a vrtulníky CH-53. Americké letectvo provedlo během 51 hodin 366 bojových vzletů a jeho letouny neustále bombardovaly komunistické pozice, aby bylo partyzánům zabráněno sestřelené Američany vyhledat. Sedm Skyraiderů a dvanáct vrtulníků bylo palbou nepřítele poškozeno. Kolem poručíka Bergerona se během třetího dne akce, po jednom masivním útoku na přilehlé komunistické pozice, podařilo položit kouřovou clonu a vyzvednout jej na palubu vrtulníku. Kapitán Danielson byl bohužel Viet Congem již druhého dne objeven, zajat a umučen. Následkům svých zranění podlehl i jeden pilot záchranného vrtulníku. Takovéto podobné akce měly u amerických vojáků obrovský ohlas a posilovaly jejich víru, že v případě zranění, obklíčení nebo sestřelení podnikne armáda vše, co bude v jejích silách, aby je dostala do bezpečí, a že na jejich záchranu nebude litovat prostředků. PROMARNĚNÁ ŠANCE (1968) Posádky helikoptér a letadel, které převážely mrtvoly, si dávaly "tygří balzám" na šátky, které si uvázaly kolem tváře. Tim Page Můj názor na Viet Cong se nikdy nezměnil. Jeho příslušníky jsem považoval za bandity, kteří využívají vhodné příležitosti, aby se zbraněmi a podporou severního Vietnamu terorizovali vesničany, kradli jim peníze i obilí a násilím je nutili ke spolupráci. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Japonský samuraj a filozof Miyamoto Musashi (1584-1645) svého času řekl: "Když už je nepřítel téměř přemožen, doraž ho! Jestli se ti totiž nepodaří využít výhody jeho oslabení, může se znovu postavit na nohy." Musashi věděl, o čem mluví. Sám zvítězil ve více než šedesáti soubojích. Tento citát ale asi ve Washingtonu neznali. Začátek roku 1968 přinesl totiž spojencům jedinečnou, a už nikdy neopakovanou šanci na totální rozdrcení komunistických sil v Indočíně. Nebo přinejmenším na jejich dlouhodobou paralyzaci. Vše ale bohužel nakonec dopadlo jinak. Po porážkách uštědřených komunistům spojeneckými silami v minulém roce podlehla značná část amerického velení mylnému dojmu, že nepřítel je na ústupu. Tomuto omylu se ale nelze divit. V polovině ledna vypadala situace tak, že komunisté vykazovali bojovou činnost prakticky pouze na severu I. CTZ. Tamější základnu námořní pěchoty Khe Sanh obklíčily 21. ledna dvě divize NVA, a základna proto musela být zásobována letecky. Zatímco se ale spojenecké velení nechalo ukolébat novoročním příměřím na svátky Tet a v relativním poklidu plánovalo osvobození Khe Sanhu, komunisté chystali velkoryse pojatý útok. I těm nejskalnějším fanatikům v Hanoji začínalo být jasné, že spojence vojensky neporazí. Naopak. Agresivně vedené akce spojenců v roce 1967 přinutily komunisty uvažovat o totální změně strategie vedení války na Jihu. Jednalo se zejména o omezení bojových aktivit komunistických ozbrojených formací na několik vybraných oblastí. Zato si ale Hanoj nemohla nevšimnout sílícího protiválečného hnutí v samotné Americe. Útok proto naplánovali ve dvou rovinách: vojenské a propagandistické. Ministr obrany VDR, vítěz od Dien Bien Phu, generál Vo Nguyen Giap na setkání stranických a vojenských špiček VDR, které proběhlo v červenci 1967 v Hanoji, navrhl plán velké ofenzivy, která by přinutila Američany přehodnotit svou účast v konfliktu, uznat bezvýchodnost své situace a zbytečnost setrvávání ve válce. Jako termín zahájení ofenzivy byl navržen 31. leden 1968, vietnamský Nový rok. Obklíčení Khe Sanh mělo odlákat pozornost Američanů od příprav komunistického útoku a přinutit je přesunout do I. CTZ část svých sil, a oslabit tak své pozice v jiných částech Vietnamské republiky. To ovšem neznamenalo, že komunistické divize u Khe Sanh měly fungovat pouze jako návnada. Giap naopak počítal s dobytím Khe Sanh, který se měl podle něj stát, jak se samolibě a s jistou dávkou nostalgie vyjádřil, "americkým Dien Bien Phu". Komunisté se na ofenzivu dobře připravovali. Jejich útoky na města testovaly reakce ARVN a Američanů na tento druh boje. Podle nalezených dokumentů se zpravodajská služba spojenců například dozvěděla, že střetnutí u Dak To v listopadu minulého roku mělo, podobně jako Khe Sanh, přinutit Američany posílit danou oblast na úkor jiných částí jižního Vietnamu. Znamení, že komunisté chystají nějakou větší akci, ale bylo mnohem víc. V provincii Dinh Tuong zkoušel Viet Cong nové metody boje, počet dezercí v řadách komunistů rapidně poklesl (komunističtí vojáci byli přesvědčováni, že se blíží vítězný konec války) a zajatí komunisté stále častěji tvrdili, že po svátcích Tet "bude země svobodná". Hrozbu ofenzivy začalo americké velení pomalu brát vážně teprve v prosinci 1967. Dne 18. prosince 1967 prohlásil generál Earle Wheeler v televizním vysílání, že je možno očekávat úder komunistů, podobný akci Němců v Ardenách koncem druhé světové války. Obavy generála Westmorelanda ale Washington nebral, nebo spíše nechtěl brát, vážně a ještě 17. ledna 1968 Johnson prohlašoval, že "nepřítel prohrává bitvu za bitvou, počet Vietnamců žijících v oblastech pod vládní kontrolou se od ledna 1967 zvýšil o 1 milion osob". Oficiální prohlášení ubezpečovala americkou veřejnost už několik měsíců, že válka ve Vietnamu je již prakticky vyhraná. Johnsonovi se tedy nelze divit, že v roce prezidentských voleb nehodlal veřejné mínění jitřit pesimistickými zprávami z čím dál tím více nepopulární války. Proti možnosti hrozby široce pojaté ofenzivy, která by zahrnovala i útoky proti městským aglomeracím, se navíc stavěli američtí i jihovietnamští stratégové, zastávající názor, že komunisté jsou příliš slabí na to, aby dokázali udržet dobytá města (v tom se nemýlili). Proto tedy podle expertů nebudou komunisté na města útočit. 5. ledna obdržel Westmorelandův štáb dokumenty ukořistěné americkou průzkumnou hlídkou 19. listopadu 1967. Mezi nimi byl také rozkaz vojákům NVA, který mimo jiné hovořil o mohutném útoku proti městům a městečkům, o lidovém protivládním povstání a o osvobození Saigonu. Nicméně tyto dokumenty byly velice nejasné co do termínu avizovaného útoku a v Saigonu je považovali pouze za propagandu mající u komunistických vojáků vyvolat patřičné bojové nadšení. Počátkem ledna ale vojáci 4. pěší divize operující na Centrální vrchovině ukořistili dokumenty obsahující plány útoku proti Plei Ku a v polovině ledna získali podobné plány vojáci 101. výsadkové divize. Tentokrát se jednalo o útok proti Phu Cuongu. Nicméně ani těmto alarmujícím skutečnostem nebyla na patřičných místech věnována dostatečná pozornost a záleželo pouze na úvaze jednotlivých lokálních nebo vyšších velitelů, jaká opatření uznají za vhodné vykonat. Velitel 4. pěší divize, Gen. Charles Stone, například rozhodl posílit obranu Plei Ku tankovou rotou a generál Westmoreland podobně posílil obranu Tan Son Nhutu 4. tankovým praporem. Celkově byl ale tento problém řešen velmi nedostatečně nebo vůbec ne. Počátkem roku došlo v III. CTZ, které velel Gen. Frederick C. Weyand, k události, mající později nezanedbatelný vliv na vývoj válečných operací v této oblasti během svátků Tet. 39 z 53 praporů, které měl Weyand k dispozici, se mělo zapojit do likvidace komunistických základen podél hranice s Kambodžou. Sotva ale Američané opustili své základny a města a vydali se do řídce osídlených pohraničních částí III. CTZ, přesunuly se komunistické jednotky do oblastí nyní slabě hájených měst, cílů jejich nadcházejícího útoku. Američané zatím bezvýsledně pročesávali prázdnou džungli u kambodžských hranic. Komunisté již byli v jejich týlu. Znepokojený generál Weyand informoval 9. ledna Westmorelanda o podezřelé absenci nepřítele v cílovém prostoru a požádal jej o povolení k urychlenému návratu. To naštěstí dostal. Tyto jednotky pak mohl Weyand nasadit na nejohroženějších místech, a zajistit tak rychlý zvrat situace ve prospěch spojenců. Koncem ledna požádal Westmoreland štáb jihovietnamské armády o odvolání osmačtyřicetihodinového klidu zbraní vázaného na novoroční svátky Tet. Šéf štábu ARVN, Gen. Lad Van Vren, slíbil zkrátit klid zbraní na 24 hodin. Po poradě s prezidentem Thieuem, který namítal, že takovéto opatření by mělo nepříznivý vliv na morálku civilistů i vojáků, bylo dosaženo dohody o zkrácení této doby na 36 hodin. Příměří mělo vejít v platnost večer 29. ledna. Nicméně sváteční nálada zapříčinila, že o zkrácení lhůty klidu zbraní nebyly ani zdaleka všechny jednotky ARVN informovány včas. Například v některých oblastech IV. CTZ se tento rozkaz dostal k příslušným velitelům až 30. ledna v deset hodin večer, tedy jen pár hodin před útokem. Jako příklad nepřipravenosti ARVN může sloužit situace u 7. divize, která sice měla ve stavu 7500 mužů, ale z tohoto počtu trávilo 3500 vojáků svátky mimo své jednotky, takže v inkriminovanou dobu mělo velitelství divize k dispozici pouhých 4000 mužů ve zbrani. I kdyby ale příslušní jihovietnamští velitelé obdrželi rozkaz včas, nemělo by jeho splnění pravděpodobně žádoucí efekt. Ten by přineslo pouze celkové odvolání klidu zbraní a uvedení všech jednotek do stavu bojové pohotovosti. I tak ale mohli být včasným doručením rozkazu a z toho vyplývajícím zásahem do původního plánu jednotliví velitelé alespoň varováni, že něco není v pořádku. Na obranu Jihovietnamců je třeba podotknout, že i když Westmoreland vydal 30. ledna rozkaz, který všem americkým vojákům ukládal setrvat ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti v bojovém postavení, byl tento rozkaz vydán příliš pozdě a značná část Američanů jej brala na lehkou váhu. Jaký byl tedy poměr sil v předvečer komunistického útoku. Nejprve síly, které měli k dispozici spojenci: Američané měli ve Vietnamu 1. divizi USMC (22 466 mužů), 3. divizi USMC (24 417), 1. aeromobilní divizi (18 647), 1. pěší divizi (17 539), 4. pěší divizi (19 042), 9. pěší divizi (16 153), 23. pěší divizi (15 825), 25. pěší divizi (17 666), 101. výsadkovou divizi (15 220), dále 173. výsadkovou brigádu, 196. pěší brigádu, 199. pěší brigádu, 11. tankový pluk (přidělený 1. aeromobilní divizi), 5. SFGA a několik dalších menších jednotek. V okamžiku zahájení ofenzivy křižovalo vody Tonkinského zálivu pět letadlových lodí 7. flotily USA: USS Ranger, USS Ticonderoga, USS Enterprise, USS Kitty Hawk a USS Coral Sea. Jihovietnamské ozbrojené síly se skládaly z 1., 2., 5., 7., 9., 18., 21., 22., 23. a 25. pěších divizí, dále z divize výsadkářů, divize námořní pěchoty a z několika praporů Rangers. Dohromady 427 000 vojáků. CIDG měli v této době 42 000 přílušníků a různé jednotky oblastní domobrany pak 199 000 členů. Síly ostatních spojenců tvořilo 6000 příslušníků 1st Australian Task Force, 2400 příslušníků thajského královského dobrovolnického pluku "King Cobra", 48 000 Jihokorejců bojujících v řadách 9. pěší divize "White Horse", 1. pěší divize "Tiger" a 2. brigády jihokorejské námořní pěchoty "Blue Dragon". Vedle toho doplňovaly síly spojenců i nevelké sbory Filipínců (2020), Novozélanďanů (534) a Číňanů z Tchaj-wanu (31). Proti této síle mohli komunisté nasadit (i když skutečný počet není a asi nikdy nebude znám) sedm divizí NVA vyčleněných pro operace proti jižnímu Vietnamu (asi 50 000 mužů) a asi 60 000 příslušníků Viet Congu (složka Quan Doi Chu Luc). Dalších několik desítek tisíc ozbrojenců mohly poskytnout složky Viet Congu Than Phan Dan Quan Su a Bo Doi Dia Phuong (viz vysvětlivky). Celkem tedy Hanoj disponovala přibližně 197 prapory. Již 30. ledna provedli komunisté raketový přepad základny v Da Nangu, na kterou dopadlo čtyřicet salv. Zničeno bylo pět letadel. Podobný útok stihl i Nha Trang. V noci z 30. na 31. ledna pak komunisté porušili příměří a zahájili mohutnou ofenzivu proti 36 z 44 hlavních provinčních měst, vojenským základnám a samotnému Saigonu. Před zahájením ofenzivy propašovali partyzáni do měst, které se měly stát cílem útoků, větší množství zbraní a ukryli je. V Saigonu se tak například vysvětlil nezvykle vysoký počet pohřbů na přelomu roku. Místo nebožtíků byly ovšem v rakvích do země zakopány zbraně. V noci z 30. na 31. ledna se partyzáni vybavení těmito zbraněmi pokoušeli obsadit strategicky důležité body ve městech (policejní stanice, letiště, sklady zbraní, kasárna, vodárny atd.). Cíle byly ostřelovány pancéřovými pěstmi a raketami. Komunisty provázela do boje Ho Či Minova výzva: "Kupředu! Úplné vítězství bude naše!" Velitelům útočících jednotek slíbila Hanoj podporu civilního obyvatelstva... Jak tedy proběhla ofenziva "Tet" v Saigonu? Od prosince se o obranu svého hlavního města starala pouze jihovietnamská armáda. Americké síly se na znamení důvěry v bojeschopnost ARVN až na 716. prapor MP (Military Police) ze Saigonu stáhly. Tisícovka vojenských policistů měla za úkol střežit 130 objektů pro USA důležitých (ambasáda, základna Tan Son Nhut, Palác nezávislosti, hlavní stan jihovietnamského námořnictva atd.). Komunistické velení vydělilo pro útok na nejdůležitější cíle v Saigonu 35 praporů a dalších 11 praporů (asi 4000 vojáků) mělo útočit na střed města. 101. pluk VC měl společně s částí 2. praporu obsadit komplex Go Vap východně od Tan Son Nhutu, ve kterém se nacházela jihovietnamská děla a obrněná vozba. Zbývající část 2. praporu VC měla ze severovýchodu napadnout objekt hlavního štábu ARVN, zatímco z jihu měli na štáb zaútočit příslušníci ženijního praporu C-10 a ze západu 3. prapor 271. pluku VC. 267. a 269. prapor VC byly určeny k útoku na Tan Son Nhut ze západní strany a 2. prapor 271. pluku VC spolu s 56. praporem VC ze severní. 6. prapor VC, 508. prapor VC a 5. prapor VC měly na Saigon zaútočit z jihozápadu směrem na sportovní areál Phu Tho. 4. prapor VC měl z jihovýchodu obsadit saigonskou čtvrť Gia Dinh. 3. prapor VC měl z jihu postupovat na vesnici Thu Duc, ležící asi 8 kilometrů východně od Saigonu, a ze severu měl tuto vesnici obsadit 273. pluk VC. Tím mělo dojít k zablokování silnice spojující Saigon s Long Binh. Na jednotlivé důležité objekty v Saigonu a nejbližší okolí měli útočit vojáci ze svazku "Saigonského ženijního praporu" C-10.* To tedy byly hlavní směry útoku a jednotky k tomu určené. Zbývající síly Viet Congu si "rozdělily" střed města a hlavně čtvť Cholon. K prvnímu střetu došlo v 01.30 hod. před prezidentským palácem. Tehdy odpálil jeden z třiceti pěti ženistů Viet Congu, kteří byli vybráni k útoku na palác, pancéřovou pěst RPG. Výbuch prorazil dveře vchodu pro personál a komunisté se pokusili proniknout dovnitř. Narazili však na rozhodný odpor obránců. O bezpečnost prezidenta se starala Prezidentská garda, jednotky Národní a vojenské policie a obranu objektu paláce posilovaly navíc dva tanky. Útočníky přivítala zdrcující palba, která je přinutila ustoupit a ukrýt se v okolních budovách. Tam se komunističtí vojáci bránili celé dva dny s fanatismem, který do nich instruktoři a politruci během výcviku vtloukli. Vládní vojáci jich nakonec zastřelili 32. Další incident se odehrál ve tři hodiny před budovou rozhlasu. Příslušníci Viet Congu, oblečení do uniforem ARVN, zlikvidovali jihovietnamskou strážní četu (vládní vojáci byli postříleni ve spánku) a poté se snažili odvysílat nahrávku, na které Ho Či Min oznamuje "osvobození" Saigonu a vyzývá občany k povstání. Den předtím ale naštěstí podplukovník ARVN odpovědný za bezpečnost vysílače vydal rozkaz, aby při náznaku jakéhokoliv ohrožení svěřeného objektu přerušila elektrárna dodávku proudu do vysílače. Proto v noci 31. ledna po odeznění prvních výstřelů nastávající ofenzivy byl přívod elektřiny přerušen a komunisté, ač drželi budovu více než šest hodin, nemohli Ho Či Minova slova odvysílat. Mezi cíle, které považovali komunisté za zvlášť důležité, patřila i americká ambasáda. K útoku na ni bylo vybráno 19 ženistů ze "Saigonského ženijního praporu" C-10. Po druhé hodině ranní se k ambasádě přiblížily malý nákladní automobil Peugeot a taxík, oba s vypnutými světly. I přes výskyt dvou podezřelých vozidel nevyhlásili jihovietnamští policisté ve dvou bunkrech u zdi, jež obklopovala ambasádu, poplach. Naštěstí američtí MP na rozdíl od Jihovietnamců vytušili nebezpečí, uzavřeli ocelovou bránu hlavního vchodu a ve 02.47 hod. spustili poplach. Vzápětí se útočníkům podařilo prorazit ve zdi plastickou výbušninou metrový otvor a proniknout na prostranství před velvyslanectví, kde při přestřelce zastřelili několik bránících se amerických MP, ale sami utrpěli první ztráty, a padl dokonce i velitel této jednotky. Ztráta velení a tuhý odpor obránců nakonec zapříčinily krach celého útoku. Mezitím uzavřeli těžké dveře ambasády i poslední tři američtí vojáci nacházející se uvnitř budovy. Jeden z nich byl navíc těžce zraněn výbuchem rakety RPG. Uzavřené těžké dveře, přesná palba vedená jedním z obránců ze střechy, smrt velitele, to vše zabránilo komunistům proniknout do budovy. Americké velení, v této době již zavalené katastrofickými zprávami z celé země, zatím nepřikládalo událostem u svého velvyslanectví větší váhu a teprve přímá intervence z Washingtonu přinutila Westmorelanda v 05.00 hod. vyslat obráncům na pomoc vrtulník s jednou četou ze 101. výsadkové divize, která měla být vysazena na střeše budovy. Přesná palba komunistů výsadku nezabránila, a navíc v nastalém zmatku přelezli američtí vojenští policisté zeď a na prostranství před ambasádou postříleli zbytek překvapených komunistů. Šest a půl hodiny po zahájení tohoto teroristického útoku zůstalo na zemi ležet 19 mrtvých útočníků. Bohužel obranu svého velvyslanectví zaplatilo životem i pět příslušníků amerických MP. Spojenými státy a celým světem tehdy jako blesk proletěla zpráva, že Viet Cong americkou ambasádu obsadil. Tento nesmysl se v některých publikacích dokonce objevuje nadále. Fáma o obsazení ambasády vznikla díky zpravodaji agentury Associated Press, který se na místě boje objevil spolu se svými kolegy 15 minut po zahájení útoku. Situace byla ve tmě absolutně nepřehledná, a když se novináři zeptali jednoho dezorientovaného příslušníka MP na průběh boje, dostalo se jim odpovědi: "Bože, střílejí po nás shora... schovejte se!" Tato odpověď dotyčnému novináři stačila a do Spojených států letěla depeše, oznamující, že Viet Cong obsadil část ambasády USA. Zpráva se pak objevila na titulních stranách všech ranních vydání novin po celých USA. Generálu Westmorelandovi, který se do ambasády dostavil v 09.30 hod. na improvizovanou tiskovou konferenci a chtěl fámu vyvrátit, nechtěli novináři, mající konečně svou kýženou senzaci, věřit. Tak se do světa dostala jedna z těch zpráv, které ač jsou nepravdivé, dokáží prohrát válku. A Vietnam byl na takovéto případy bohatý. Ale zpět k událostem v Saigonu. Útok na hlavní stan jihovietnamského námořnictva Viet Congu také nevyšel. Z dvanácti komunistů, kteří měli útok provést, bylo během pěti minut deset postříleno. Zbylí dva měli větší štěstí a dostali se do jihovietnamského zajetí. Velice tvrdé boje proběhly o základnu Tan Son Nhut. Na tamější americké velitelství komunisté zaútočili v 03.25 hod. Jihovietnamští a američtí obránci ale nakonec útok čtyř pěších a jednoho ženijního praporu Viet Congu odrazili. V tom jim vydatně pomohly vrtulníky 120. roty "Razorback", které přiletěly již pět minut po zahájení boje a zastihly jeden prapor VC přímo na otevřeném prostranství golfového hřiště vedle objektů MACV. Palba raket a kulometů z vrtulníků obrátila komunisty po několika minutách na útěk, přičemž na místě zanechali desítky mrtvých a zraněných. Komunisté ztratili 962 svých vojáků a 9 jich padlo do zajetí. Americké ztráty činily 23 padlých a 86 zraněných, ztráty ARVN pak 32 padlých a 79 zraněných. Při ostřelování základny bylo poškozeno 11 letadel. Ve 02.00 hod. zaútočil Viet Cong také na objekty jihovietnamského hlavního štábu. Útok měl podle původního plánu směřovat zároveň proti branám komplexu č. 4 a 5. Jednotka, která měla útočit proti bráně č. 4, se ale opozdila a na místo se dostavila až v sedm hodin ráno. Tím byla značně omezena síla úderu. Na štěstí pro obránce se v okamžiku nástupu komunistů k výpadu objevil džíp s americkými "empíky". Přestřelka, která vzápětí komunistický útok zpomalila, dovolila jihovietnamským vojákům, aby se zformovali a připravili se ke koordinované obraně. Přesto komunisté obsadili jednu z budov štábu. Pak ale útok zastavili a zůstali na svých pozicích. Jak později vysvětlili zajatci, útočníci se domnívali, že obsadili hlavní budovu, a čekali na posily. Ztráta iniciativy Viet Congu ale obráncům dovolila, aby se znovu zkonsolidovali. V poledne navíc přiletěl na místo boje americkým vrtulníkem sám prezident Thieu a zřídil si v hlavní budově své velitelství. Vědomí, že bojují v blízkosti svého prezidenta, pomohlo jihovietnamským výsadkářům a námořním pěšákům koncem dne komunisty z prostoru štábu vytlačit. 31. ledna ráno probíhaly v Saigonu nejtěžší boje hlavně v jižních částech města. Čtvrť Cholon se komunistům podařilo obsadit prakticky celou. Do těchto míst poslal jen mezi 3. až 5. hodinou ranní velitel amerických sil v III. CTZ Gen. Weyand více než 5000 amerických a jihovietnamských vojáků. Pouze díky jeho chladnokrevným, rozvážným, a přitom rychlým rozhodnutím se dařilo situaci jakž takž držet pod kontrolou. Další větší bitva byla v oblasti Saigonu svedena o komplex Long Binh a základnu Bien Hoa. První útok na Long Binh, ležící asi 24 km severně od Saigonu, provedl 275. pluk VC tři hodiny po půlnoci. Speciální týmy útočných ženistů Viet Congu zároveň napadaly obrannou linii bunkrů ve východní části komplexu a také sklad munice severně od Long Binh (ten se jim podařilo obsadit). Paralelně s těmito akcemi zaútočil 274. pluk VC na Bien Hoa. Komunisté své operace v tomto prostoru velice pečlivě naplánovali a provedli je s mimořádnou odvahou. Ale již půl hodiny po započetí bojů u Long Binh vyrazil ze své základny Bear Cat, ležící asi 20 km jihovýchodně od napadeného komplexu, jeden americký mechanizovaný prapor náležící 1. brigádě 9. pěší divize. Posádky transportérů M-113 si pak u Long Binh s útočícím Viet Congem celkem bez problémů poradily. U Bien Hoa se ale ještě bojovalo. V 07.00 hod. vyrazila proto na rozkaz vrchního velení k místu boje kolona, kterou tvořily 2/3 stavu obrněného praporu z Xuan Locu (zbytek praporu zůstal pro případ komunistického útoku v Xuan Locu). Kolona skládající se z tanků M-48 a transportérů M-113 padla sice bezprostředně po opuštění základny do léčky, ale komunisté, i když správně předpověděli reakci Američanů na boje u Bien Hoa, se přece jen poněkud přepočítali. Zdrcující palbě tankových děl ráže 90 mm a kulometů transportérů nedokázali dlouho vzdorovat a stáhli se. Tímto prvým střetnutím prošli Američané beze ztrát. Problémy nastaly teprve tehdy, když kolona dorazila k malému betonovému mostu přes jednu z říček, jakých bylo po cestě více. Tank M-48, který jel v čele kolony poněkud vzdálen od ostatních, přejel přes most bez problémů, ale sotva se ocitl na druhé straně, komunisté vyhodili podminovaný most do povětří. Lehčí M-113 se sice nakonec přes říčku a bahnité břehy dostaly, ale těžké M-48 musely bohužel zůstat na místě a do bojů u Bien Hoa nezasáhly. Kolona skládající se nyní z jednoho M-48 a osmi M-113 se pak již bez potíží dostala do Bien Hoa, kde se na centrálním náměstí podruhé tento den střetla s nepřítelem. Při přestřelce byly dva M-113 poškozeny, ale dále pokračovaly v cestě k základně. Ve spleti úzkých uliček Bien Hoa se Američanům pomáhal orientovat vrtulník, který se ke koloně přidal. Posádka vrtulníku přelétajícího neustále nad čelem kolony pak nedaleko základny zjistila značné množství vojáků 274. pluku Viet Congu, kteří pravděpodobně měli za úkol Američany zadržet. Velitel kolony se proto rozhodl dostat se na základnu vedlejší cestou, což se také podařilo. Pro obránce základny znamenal příjezd obrněnců vítanou posilu. S jejich pomocí a s pomocí vrtulníků 334. roty odrazili do večera, než se vojáci 274. pluku VC s vysokými ztrátami stáhli, ještě několik těžkých útoků. O tvrdosti bojů o Bien Hoa nejlépe vypovídá fakt, že komunisté v tomto prostoru ztratili 1303 vojáků a 123 jich bylo zajato. Taková byla bilance mnohých velkých operací předcházejícího období, které trvaly několik dnů i týdnů. M-48, původně vedoucí kolonu z Xuan Locu do Bien Hoa, inkasoval do večera 19 zásahů a jeho posádka musela být dvakrát vyměněna. Z dvanácti M-113 bránících základnu byla ztracena polovina. Na letišti byly navíc zničeny dva letouny a dalších 20 bylo poškozeno. V Saigonu a okolí ofenziva komunistů velice rychle ztroskotala. Síly Viet Congu odražené od šesti hlavních cílů se rozpadly do malých izolovaných skupinek, které se, pokud nebyly zlikvidovány, začaly stahovat do prostoru sportovního areálu Phu Tho. 6. prapor VC obsadil Phu Tho bez větších problémů již v noci 31. ledna. Komunističtí velitelé plánující akce v Saigonu přisuzovali areálu velký význam, hlavně jako křižovatce důležitých ulic, shromaždišti pro posily Viet Congu a v neposlední řadě museli Phu Tho blokovat jakožto ideální přistávací zónu pro spojenecké vrtulníky přilétající s posilami pro obránce Saigonu. K prvnímu střetnutí zde došlo 31. ledna v 04.45 hod., kdy hlídka MP v džípu vyslala na velitelství zprávu: "Jsme pod palbou. Řidič to dostal do břicha. Můžete mi poslat nějaké posily?" Když přišla pomoc, byli již oba policisté po smrti... V osm hodin vyslalo velitelství k Phu Tho část 199. pěší brigády. Převážná část cesty proběhla bez problémů. Teprve konečná fáze byla poznamenána zuřivými přestřelkami mezi Američany jedoucími na nákladních autech a transportérech a komunisty ukrytými v okolních domech. Po zásahu raketou RPG byl dokonce ztracen v čele kolony jedoucí transportér M-113. Zahynuli v něm velitel kolony a dva členové posádky. Za podpory vrtulníků kolona nakonec do prostoru areálu po osmi a půl hodinách dorazila. K večeru vysadily vrtulníky další podpůrné jednotky a jejich posilování probíhalo i v následujícím týdnu. Mezi posilami byl i elitní 33. prapor jihovietnamských Rangers. Nepřítel bojoval velice dobře a spojenečtí vojáci museli sáhnout až na dno svých fyzických i psychických sil. Teprve po týdnu vyčerpávajících bojů se podařilo komunisty z prostoru sportovního areálu vytlačit. O vítězi bojů o Saigon a okolí bylo sice rozhodnuto již v prvním únorovém týdnu, ale přesto se spojeneckým jednotkám (celkem 79 praporů pěchoty) podařilo umlčet poslední ojedinělá hnízda odporu a vyčistit oblast hlavního města až počátkem března. Jako oficiální datum ukončení vyčišťovacích akcí se uvádí 7. březen. 7. února ještě mluvčí velitelství amerických jednotek v Saigonu uvedl, že ve městě operuje nejméně jedna setnina Viet Congu (300 mužů). V Saigonu, a zvláště na jeho předměstí Cholonu, bylo hlášeno sedm útoků proti policejním stanicím, útok na ubikace amerických důstojníků, na skladiště armádní rozdělovny potravin a přepaden byl také jeden džíp MP. Útoky na jihovietnamská města vyvolaly 9. února, podle odhadu Výboru národní obnovy, který byl založen z podnětu prezidenta Thieua a do jehož čela byl postaven viceprezident Ky, pohyb 289 000 uprchlíků. Jen v Saigonu samotném se ocitlo bez přístřeší na 100 000 lidí. Výbor zřídil v hlavním městě 7 prodejen rýže a 20 mobilních prodejen, ve kterých mohlo obyvatelstvo nakoupit potraviny a rýži za úředně stanovené ceny. K tomuto datu bylo mezi civilisty rozděleno 129 000 kilogramů rýže. O tři dny později uvedl prezident Thieu na zasedání rady ministrů, že Vietnamská republika zmobilizuje do konce června dalších 65 000 mužů. Během měsíce po ofenzivě "Tet" se do řad ARVN dobrovolně přihlásilo na 26 000 Jihovietnamců. Komunisté do této doby zavraždili kolem 3000 civilistů a počet uprchlíků stoupl na 347 000, z toho více než 167 000 uprchlíků se zdržovalo v oblasti Saigonu a zvláště Cholonu. Zatímco v Saigonu měly útoky komunistů především upoutat pozornost světového tisku a otřást přesvědčením amerického veřejného mínění (což se beze zbytku podařilo), v ostatních oblastech jižního Vietnamu počítali komunisté s vypuknutím všeobecného protivládního a protiamerického povstání. Jedním z hlavních cílů se proto vedle policejních stanic, kasáren, štábů atd. stávaly radiovysílače, s jejichž pomocí vysílali útočníci Ho Či Minovu výzvu k povstání. První přepady, útoky a diverzní akce provedly v noci ze 30. na 31. ledna hlavně jednotky Bo Doi Dia Phuong a speciální oddíly tzv. útočných ženistů. Komunisté do svých plánů zakalkulovali dva předpoklady. Za prvé počítali s tím, že Američané nebudou při bojích o města z obavy před vysokými ztrátami civilního obyvatelstva používat podpůrnou palbu těžkého dělostřelectva a letecké bombardování. Za druhé doufali, že vojenské posádky nebudou vzhledem k probíhajícím svátkům a ohlášenému příměří ve stavu bojové pohotovosti. Oba předpoklady se zčásti vyplnily. V noci na 31. ledna zaútočily komunistické jednotky také na druhé největší město Vietnamské republiky: Da Nang. Jihovietnamský velitel I. CTZ, Gen. Le Hoang Xuan Lam, se sice o chystaném útoku dozvěděl s relativně dostatečným předstihem, ale tak jako mnoho jiných, nevěnoval poplašným zprávám přílišnou pozornost. Jeho jediným protiopatřením bylo posílení obrany velitelství I. CTZ na předměstí Da Nangu. 31. ledna ráno se přes probíhající ostřelování a boje generál Lam dostal do štábu, kde se svým americkým poradcem, majorem P. S. Milantonim, zkonzultoval další postup. Při pohledu na mapu se zaznamenanou nejčerstvější situací rozkázal Milantonimu povolat americké letouny a bombardovat komunistické pozice těžkými bombami. Na majorovu námitku, že je to příliš blízko na to, aby nebyly ohroženy spojenecké jednotky, odpověděl pouze: "Bombardujte!" Americké bomby pak drtily komunisty pouhých 180 metrů od Lamova hlavního stanu. Generál vsadil vše na jednu kartu a povolával další a další vlny bombardérů. Když se komunistický útok v dešti bomb konečně rozpadl a útočníci začali v panice ustupovat, "podporovaly" je shora palubními zbraněmi spojenecké vrtulníky. To byla tečka za útokem na Da Nang. Nelehká situace byla i v deltě Mekongu. Příslušníci MRF si na nedostatek práce nemohli stěžovat nikdy, ale to, co zažívali nyní, překonávalo všechny jejich dosavadní zkušenosti. Říční čluny vyzbrojené kulomety, plamenomety, kanony a minomety v součinnosti s pozemními jednotkami, dělostřelectvem, vznášedly a vrtulníky zasahovaly proti nepříteli, který se rojil doslova všude. Komunisté napadli 13 větších měst všemi silami, které měli v oblasti k dispozici. Spojenci se snažili v prvé řadě přetnout veškeré zásobovací linky útočníků a teprve potom likvidovat jednotlivé skupinky komunistů. První bitva, která se v Deltě odehrála, byla svedena o město My Tho, obsazené třemi prapory Viet Congu. Čtvrtý prapor zaujal postavení na přístupových cestách. Dva prapory MRF a část 7. pěší divize ARVN osvobozovaly město, ve kterém se zarputile bojovalo o každý dům celé tři dny. Teprve potom byl nepřítel z města vypuzen. Jen za první týden komunistické ofenzivy zlikvidovaly síly MRF v bojích o města My Tho a Vinh Long přes 600 příslušníků Viet Congu. Vzhledem k extrémním podmínkám panujícím v Deltě a k nemožnosti nasadit zde větší síly to byl nezanedbatelný úspěch. Při osvobozování města Ben Tre pronesl také jistý major dělostřelectva větu, která se později stala, naprosto vytržená z kontextu, velice často citovanou hlavně odpůrci války. Ben Tre obsadil na začátku ofenzivy pluk Viet Congu o síle 2500 mužů. Američané výjimečně použili ke zlikvidování protivníka, jehož vytlačení z města by bylo jinak spojeno s neúměrnými ztrátami, těžké dělostřelectvo a letecké bombardování. Ben Tre tak bylo v průběhu bojů z 25 % zničeno. Onen major v reakci na tuto skutečnost s jistou nadsázkou poznamenal: "Abychom město osvobodili, museli jsme jej zničit." Bitva o Deltu trvala více než 30 dní a generál Westmoreland na adresu TF-117 později s velikým uznáním pronesl: "To MRF zachránily Deltu." Všech vytčených cílů se komunistům podařilo dosáhnout ve městě Qui Nhon. Přitom se o útoku, jako v řadě jiných případů, vědělo s dostatečným předstihem. Jihovietnamské hlídce se totiž několik dní před zahájením ofenzivy podařilo chytit jedenáct příslušníků Viet Congu s podrobnými plány chystaného útoku. Kvůli zmatkům před nadcházejícími svátky se ale touto hrozbou nikdo vážně nezabýval, a tak mohli komunisté v noci z 30. ledna "překvapivě" zaútočit a zcela zaskočené obránce celkem lehce porazili. Dlužno ještě podotknout, že komunistům se podařilo obsadit i vězení, kde pod dohledem kapitána ARVN, který je se svou jednotkou zajal, trávilo svátky i oněch jedenáct jejich výše uvedených soudruhů. Celých 12 dní se bojovalo o město Buon Me Thuot na Centrální vrchovině. 23. divize ARVN tam dislokovaná získala plány chystaného útoku již 20. ledna. Velitel divize, plukovník Dao Quang An, celkem správně odvolal veškeré dovolenky svých vojáků a vyhlásil bojovou pohotovost. Průzkumné hlídky ale z nepochopitelných důvodů vyslal na přístupové cesty k městu až 29. ledna. Tento fakt vedl k situaci, kdy hlídky narazily na jednotky 33. pluku NVA, rozmístěné již jen pouhých 9 kilometrů od města. Při postupu na město pak komunisté navíc před sebou vedli skupinky příslušníků různých horských kmenů, celkem asi 7000 lidí. Buon Me Thuot bylo městem různých etnických skupin a Montagnardové postupující před Kalašnikovy útočníků měli své soukmenovce ve městě přesvědčit ke kapitulaci a protivládnímu povstání. Jakmile se ale ozvaly první výstřely nastávající bitvy, ke své roli násilím přinucení Montagnardové se rozprchli. Přes veškerá opatření Severovietnamci v noci na 31. ledna do města pronikli. Po třech dnech krutých bojů utrpěla 23. divize ARVN tak těžké ztráty, že si plukovník An vyžádal leteckou podporu a na komunistické pozice nechal navést palbu těžkého dělostřelectva. Během dalších devíti dnů bojů, než se komunisté dali na ústup, změnil střed města svého pána čtyřikrát. Po týdnu bojů od zahájení ofenzivy "Tet" začalo být jasné, že komunistické jednotky jsou většinou u konce svých sil. Boje většího rozsahu probíhaly v podstatě pouze v okolí Saigonu, v Hue a Khe Sanhu. Na většině ostatního území Vietnamské republiky bylo buď dobojováno a spojenci stíhali rozprášené a ustupující komunisty, nebo bylo ukončení bojů otázkou krátké doby a vojenské operace měly spíše již jen "vyčišťovací" charakter. Ještě v noci ze 17. na 18. února ostřelovali komunisté dělostřeleckou palbou řadu spojeneckých vojenských cílů, ale tato akce byla již jen posledním marným pokusem o odpor a komunistické granáty mnoho škody nenapáchaly. 21. února se velitelství Viet Congu spojilo s těmi jednotkami, se kterými bylo radiové spojení ještě vůbec možné, a vydalo rozkaz k ústupu. Pouze jednotky držící se zatím v Hue a operující u Khe Sanh měly setrvat na svých pozicích. Ve své podstatě tak byly kvůli "zachování si tváře" Hanoje obětovány. Bývalé císařské město Hue bylo totiž pro komunisty jedním z nejdůležitějších cílů. Nejenže mělo díky železnici, po které byly zásobovány spojenecké jednotky rozmístěné podél DMZ, nezanedbatelný strategický význam, ale jeho případné dobytí by představovalo, vzhledem k předpokladům o lidovém povstání, také důležitý propagandistický tah, neboť bylo symbolem vietnamské nezávislosti a staletého boje za svobodu. Politrukové Viet Congu sestavovali již dlouho před útokem seznamy osob, které měly být v případě zajetí "odsouzeny" a popraveny. Jak se později ukázalo, nebylo jich zrovna málo. Ve městě samotném bylo určeno více než 200 vojenských i civilních cílů, které měly být bezpodmínečně obsazeny. K útoku na Hue vyčlenilo komunistické velení 6. a 4. pěší pluk NVA, 12. ženijní prapor VC a raketový prapor. Těmto silám stála v cestě v Hue dislokovaná 1. pěší divize ARVN pod velením snad nejschopnějšího z jihovietnamských vyšších důstojníků, generála Ngo Quang Truonga. Těsně před svátky obdržel Truong Westmorelandův rozkaz nařizující bojovou pohotovost vzhledem k možnosti nepřátelského útoku. Truong byl příliš zkušený voják na to, aby podobné nebezpečí bral na lehkou váhu, a poté co ve svém hlavním stanu, nacházejícím se v severní části města, těsně vedle hradeb Citadely (historická pevnost uprostřed Hue), seznámil se situací štáb 1. divize, nechal vyhlásit bojový poplach. Jelikož sám neměl žádné zprávy o pohybech komunistů v oblasti a netušil, jestli se Hue vůbec stane terčem útoku, vyslal do okolí města hlídky a své jednotky rozmístil do obranných pozic na přístupových cestách k Hue. Přitom Truong mohl mít, co se komunistického útoku na Hue týče, absolutní jistotu. 30. ledna večer totiž americká odposlechová služba při monitorování komunistického radiového provozu zachytila zprávu Viet Congu o chystaném útoku. Informace byla sice okamžitě odeslána do Hue, ale z dosud nevyjasněných důvodů ji Truong nedostal na stůl včas. Bohužel ani 1. divize ARVN neměla na konci ledna 1968 zdaleka plné stavy svých jednotek. Přesto vojáci zaujali postavení kolem města a čekali, jestli se poplašné zprávy potvrdí, nebo jestli stráví svátky v poli zbytečně. Truong rozmístil drtivou většinu všech jednotek, které měl k dispozici, kolem Hue proto, že se naivně domníval, že komunisté budou v případě Hue respektovat statut "otevřeného města". Počítal proto s bojovou činností kolem města, a ne uvnitř tohoto historického klenotu celého Vietnamu. Krutě se mýlil. Jedinými spojeneckými bojovými jednotkami, které zůstaly ve chvíli útoku ve městě, tak byly dobrovolnická průzkumná jednotka 1. divize ARVN "Hoc Bao" (Černí panteři), střežící Truongův hlavní stan, a američtí a australští poradci v místním štábu MACV na levém břehu řeky Houng. Velitelství 1. divize ARVN a štáb MACV byly v rozhodujících chvílích jedinými ohnisky odporu. Úspěšná obrana těchto dvou bodů komunistům zcela zkřížila plány. Na obou místech mohly v průběhu bojů přistávat vrtulníky s posilami a zásobami a obě místa později při osvobozování Hue posloužila jako odrazový můstek k výpadům dále do města. Zatím byl ale v Hue stále klid. Klid před bouří. 31. ledna ve 02.00 hod. hlásila jedna z jihovietnamských hlídek svému velení v Hue první kontakt s komunisty poblíž města. Do štábu MACV se ale informace nedostala. O útoku se tam dozvěděli až 10 minut před čtvrtou hodinou ranní, kdy na jejich budovu dopadlo 12 raket ráže 122 mm, a následně se stali terčem pro komunistické minometčíky. Příslušníci Viet Congu převlečení do civilních šatů, z nichž někteří se již před několika dny infiltrovali do města, v této době již zaujali postavení kolem budovy štábu MACV a čekali na posily NVA. Oněch pět minut klidu mezi ukončením minometného přepadu a započetím vlastního útoku, které komunisté promarnili čekáním na posily NVA, dovolilo obráncům v rámci možností dobře se na útok připravit. Navíc jeden z Američanů vyšplhal na šestimetrovou strážní věž a svou přesnou palbou zadržel skupinu asi čtyřiceti komunistů, kteří se pokoušeli dostat přes zeď obklopující budovu štábu. I když Severovietnamci nakonec zlikvidovali věž i statečného střelce raketou RPG, jeho odvaha je připravila o cenné minuty, kterých Američané i Australané maximálně využili ke zformování efektivní obrany. Při dalším útoku narazili komunisté u brány na bunkr obsazený vojáky USMC, kteří v žádném případě nehodlali prodat svou kůži lacino, a podařilo se je zlikvidovat teprve po delší přestřelce opět pancéřovkou RPG. Ani po překonání této překážky se komunisté nedostali do žádného z objektů štábu. Zničující palba, která útočníky přivítala, je přinutila opět se stáhnout a obnovit ostřelování cíle minomety. Město zatím ovládly síly komunistů. Železnici a silnici spojující Hue s Quang Tri zablokoval severozápadně od města 806. prapor 6. pluku NVA. Tutéž železnici a silnici jihozápadně od Hue přetli vojáci části 4. praporu 4. pluku NVA, čímž město odřízli od Phu Bai. Západní branou do Citadely pronikl 800. prapor 6. pluku NVA a postupoval do východní části Citadely, kde se mimo jiné nacházel i Císařský palác. Vojáci 802. praporu 6. pluku NVA postupovali o něco severněji, podél severozápadní strany pevnosti k hlavnímu stanu 1. divize ARVN, a oblehli jej. Městské čtvrti položené jižně od řeky Houng obsadil z jihu zbytek 4. praporu 4. pluku NVA a směrem k objektům MACV od východu postupovali vojáci 804. praporu 4. pluku NVA. Speciální týmy začaly okamžitě po obsazení města s raziemi, kdy vyhledávaly a zatýkaly předem určené "nepřátele lidu", kteří již nikdy neměli spatřit své rodiny. Ženisté budovali opevněná kulometná hnízda a palposty pro minomety a bezzákluzová děla a nad Citadelou zavlála modro-rudá vlajka se zlatou hvězdou: vlajka Viet Congu. Hue, třetí největší město Vietnamské republiky, padlo během dvou hodin. Zatímco se v obsazeném císařském městě nelítostně bojovalo o objekty štábu MACV, o 13 kilometrů jižněji, na základně USMC v Phu Bai, našel zástupce velitele 1. divize USMC generál Foster LaHue žádost o pomoc, vyslanou již před několika hodinami obránci štábu MACV. Toto volání o pomoc se v přívalu zpráv nepřetržitě přicházejících ze všech částí oblasti zkrátka ztratilo. Vzápětí ze základny vyrazily pod vedením Capt. Gordona Batchellera tři čety mariňáků na nákladních autech a složení minikolony doplňovaly ještě čtyři tanky M-48 a dvě samohybná děla Duster. Celý konvoj (jednotka "Alfa") nejvyšší možnou rychlostí zamířil k místu boje. V okamžiku příjezdu do města, komunisty horečnatě opevňovaného, se kolona dostala do zdrcující palby samopalů, kulometů a pancéřovek RPG. Mariňáci byli nuceni opustit nákladní auta a uchýlit se na tanky, odkud palbou svých zbraní odpovídali komunistickým střelcům. V průběhu boje byl střepinami zraněn i kapitán Batcheller a situace celé kolony začala vypadat hrozivě. Raněných a mrtvých přibývalo a zablokovaná kolona se nemohla pohnout tam ani zpět. Teprve po poledni se k "Alfě" probojovala jednotka "Golf" pod velením podplukovníka Marcuse Gravela a společně se pak vydaly za svým původním posláním. Po cestě se kolona ještě jednou dostala do palby severovietnamského lehkého kulometu, ale ten zlikvidoval granátem seržant Alfredo Gonzales, ačkoliv byl sám zraněn. Gravelova jednotka poté šťastně dorazila ke svému cíli. Tam však mariňáky čekal šok v podobě rozkazu generála LaHue o zajištění obrany štábu MACV a okamžitém odjezdu na pomoc hlavnímu stanu 1. divize ARVN u Citadely. Za dané situace se cesta k Citadele rovnala sebevraždě. Bylo zjevné, že velení v Phu Bai si ani zdaleka neuvědomovalo pravý stav věcí, ale přes Gravelovy protesty byl rozkaz opakován. Na cestu k Citadele určitě žádný z přeživších nikdy nezapomněl. Než Gravel vydal na vlastní zodpovědnost rozkaz k ústupu, bylo zraněno nebo zabito na 50 mužů ze 150 (z toho 10 na mostě přes řeku Huong). 1. února byly do jižní části města vysláni vojáci USMC s rozkazem tuto oblast od komunistů vyčistit. Rozpoutal se boj, který byl v úzkých uličkách Hue snad ještě strašnější než boj v džungli. Každé okno, každé nároží, každý plot nebo dveře, tam všude mohl být nepřítel se zbraní připravenou k výstřelu, tam všude mohla číhat mina nebo nastražený odjištěný granát. A velice často tomu tak bylo. Mariňáci ostřelovali podezřelá místa z bazuk LAW M-72, vyráželi dveře a do místností házeli granáty nebo je vypalovali ohnivými jazyky plamenometů, zatímco jejich kamarádi pozorně sledovali okolní střechy a okna skrz mířidla zalícených M-14, M-16 nebo granátometů M-79. Po odeznění výbuchu stačil jen krátký pohled do místnosti, sklepa nebo zahrady a opět následoval zběsilý úprk přes nekrytou ulici k další potenciální pasti. A tak pořád dokola. Velitel jednoho z oddílů účastnícího se této Apokalypsy na boje v Hue vzpomíná: "Měl jsem spoustu kluků, kteří mě, zraněni do nohou a rukou střepinami, prosili, abych je neposílal do nemocnice." Jiný účastník bojů výstižně prohlásil: "Byl to čas pomsty." Mariňáci se chtěli pomstít do té doby neviditelnému a těžce postižitelnému nepříteli, který po nich střílel v džungli a chystal na ně pasti na stezkách, chtěli pomstít kamarády, které nacházeli umučené v džungli. Proto ta zarputilost. Nyní měli konečně šanci utkat se s ním tváří v tvář a chtěli ji využít. Na počátku roku 1968 nebylo v ulicích Hue pro lítost s nepřítelem místo. Ve stejnou dobu, kdy byli mariňáci vysláni do jižní části Hue, rozhodovalo se na druhém břehu řeky Huong o osudu Citadely. Generál Hoang Xuan Lam vypracoval plán na znovudobytí staré pevnosti za pomoci již vzpomínaného "předmostí" v podobě hlavního stanu 1. divize ARVN, odolávajícího všem dosavadním útokům. Jako posilu vyslal na místo tři prapory výsadkářů a 3. pěší pluk. Po strastiplné cestě městem, které se hemžilo komunisty, získaly tyto síly první únorový den letiště Tay Loc poblíž Citadely. Tento úspěch byl vykoupen ztrátou dvanácti vozidel, ale výrazně se tím zjednodušil přísun posil bojujícím jednotkám. Jihovietnamci pak postupovali od hlavního stanu 1. divize ARVN dále do Citadely. Nejvýchodněji bojovali příslušníci 9. výsadkového praporu ARVN, vlevo od nich postupoval k jihu 2. výsadkový prapor a 3. pluk ARVN a ještě dál na západ pak 7. výsadkový prapor ARVN a později jihovietnamská námořní pěchota. 4. února zaútočil jeden prapor 3. pluku ARVN proti bráně An Hoa na severozápadní straně Citadely a podařilo se mu postoupit a dosáhnout výhodnějších pozic. O dva dny později ale protiútok NVA vrhl Jihovietnamce z těžce vybojovaných pozic zpět. Během popisovaných událostí se 1. aeromobilní divize snažila odlehčit Jihovietnamcům i mariňákům v Hue útokem na zásobovací linky a základny komunistů severozápadně od města. Definitivně odříznout komunisty ve městě od jejich zásob a posil se vojákům 1. aeromobilní divize podařilo 21. února, kdy neprodyšně uzavřeli Hue od západu. Z jihozápadu a jihu zablokovali přístupy k městu příslušníci 101. výsadkové divize a vojáci ARVN. I přes koncentraci kulturních a historických památek se císařskému městu nevyhnula palba z tankových děl a bezzákluzových kanonů ráže 106 mm, kterými spojenci likvidovali komunistické uzly odporu. 2. února poprvé svrhla americká a jihovietnamská letadla na komunistické pozice v centru města pumy. Aby bylo historické centrum ušetřeno větších škod, dopadly na postavení komunistů pumy o váze pouhých 125 kilogramů. Spojenecké velení se pro tento kompromis rozhodlo v situaci, kdy bylo dobytí každého dalšího metru vykoupeno značnými ztrátami. Z Hue se tak stal další bonbonek pro komunistickou propagandu a některé západní novináře, kterým poněkud unikaly okolnosti tak tragického vyústění bojů o tento klenot mezi vietnamskými městy. Generálu Truongovi ale nelze mít za zlé jeho chybné zhodnocení morálních kvalit komunistů a z toho pramenící pochybení ve zvolené strategii příprav na útok. Nedovedl si zkrátka představit, že by se v tomto městě mělo bojovat.* 10. února vyčistila americká námořní pěchota jižní část Hue od posledních komunistů a vzápětí se mariňáci měli přesunout na druhý břeh řeky Huong, kde měli podpořit vojáky ARVN pokoušející se o znovudobytí Citadely.** Jihovietnamci měli sice ve svých rukou již 3/4 objektu, ale NVA a Viet Cong držely všechny klíčové body tohoto komplexu a neustále podnikaly odvážné protiútoky. 11. února se ze Saigonu do Hue přesunuli jihovietnamští námořní pěšáci a vystřídali předchozími boji vyčerpané výsadkáře. Následujícího dne podpořili své jihovietnamské kolegy v Citadele i američtí mariňáci. Ztráty na obou stranách byly značné, a to i mezi důstojníky. Spojeneckým četám, kterým má velet poručík, veleli nyní podporučíci, seržanti, ba i desátníci. 16. února pak Američané zachytili vysílání současného velitele NVA v Citadele, adresované jeho velitelství. Podle hlášení byla situace bránících se Severovietnamců zoufalá. Velitel si stěžoval, že většina důstojníků včetně nejvyšších už padla a jeho vojáci jsou u konce svých sil. Jeho návrh na přerušení marného boje a stažení se z Citadely však velení rázně zamítlo, čímž byl podepsán rozsudek smrti pro většinu z obránců. 23. února zaútočila elitní jednotka "Hoc Bao" na Císařský palác v samém srdci Citadely. Krok za krokem postupovali "Černí panteři" vpřed, nemilosrdně likvidujíce jakýkoliv pokus o odpor. 24. února byl palác po urputném boji osvobozen a jihovietnamští vojáci strhli vlajku Viet Congu, která nad Hue vlála od 1. února. V bitvě o Hue ztratila ARVN 384 mužů a 1800 jich bylo zraněno. USMC přišla o 142 vojáků a 857 jich bylo zraněno a US Army ztratila 74 mužů a 507 jich bylo zraněno. NVA a Viet Cong stálo toto zbytečné gesto více než 5000 vojáků. Pouhých 89 komunistů se dostalo do zajetí. Ztráty mezi civilním obyvatelstvem se odhadují na 5800 osob, přičemž drtivou většinu civilních obětí popravili komunisté a jen malá část padla za oběť bojům.* Škody na kulturních památkách jsou nevyčíslitelné. Ve škole v Gia Hoi, severovýchodní čtvrti Hue, objevili jihovietnamští vojáci 22 hromadných hrobů. Mnohé z nalezených mrtvol nesly stopy mučení a mnoho lidí pohřbili komunisté zaživa. Značná část obětí byla povražděna v posledních hodinách okupace, kdy se komunisté snažili probít z hrozícího obklíčení. Vděčným terčem komunistického řádění se v bývalém císařském městě stali římskokatoličtí kněží. Čtyři vietnamské duchovní odvlekli partyzáni neznámo kam a tři zahraniční rovnou zastřelili. Dva francouzští kněží byli komunisty zastřeleni ve čtvrti Phu Cam přesto, že jim byla velením Viet Congu zaručena bezpečnost. Proviněním dalšího popraveného francouzského kněze bylo to, že sloužil mše pro americké vojáky. Další z otřesných svědectví o krutosti komunistů vydal Lt. Gregory Sharp, který se svou četou narazil na jednom hřbitově asi 8 kilometrů východně od Hue na 25 čerstvých hrobů. V šesti hrobech byli lidé zakopáni tak, že jim ze země vyčnívala pouze hlava. "Z hlav nezbývalo mnoho - brouci a psi pravděpodobně. Někteří byli střeleni do hlavy, jiní myslím byli pohřbeni za živa. Rýhy v písku na jednom místě budily dojem, že se někomu podařilo vyhrabat a zachránit se," řekl později novinářům poručík Sharp. Takovýchto případů byly v prvních měsících roku 1968 po celém jižním Vietnamu desítky. Ve světovém tisku se začaly objevovat první zprávy o krutostech páchaných "osvoboditeli" na civilistech při této ofenzivě, která dostala název podle svátků, kdy začala - "Tet". Za měsíc bojů padlo skoro 1000 Američanů a 4500 jich bylo zraněno. Ve stejném období zlikvidovali spojenci kolem 20 000 banditů z Viet Congu a NVA. Kromě měsíční okupace Hue ale komunisté nedosáhli žádného výrazného úspěchu. Ofenziva prakticky zhasla již po několika dnech a rozzuření američtí a jihovietnamští vojáci za vydatné pomoci domobrany pronásledovali a nemilosrdně likvidovali jednotky Viet Congu a NVA, ustupující do Kambodže a Laosu. Mnohé z nich přestaly existovat jako bojeschopná síla. Po vojenské stránce byly úspěchy ofenzivy minimální a ani jiné předpoklady či spíše přání komunistických pohlavárů se nesplnily. Civilní obyvatelstvo, pobouřené porušením míru novoročních svátků, místo aby se nadšeně připojilo ke komunistům, pomáhalo Američanům a vládním vojákům ukryté partyzány a Severovietnamce vyhledávat a likvidovat. 1. února se v Saigonu konala tisková konference, na které se novináři dozvěděli první informace o průběhu probíhajících bojů. Generál Westmoreland tehdy uvedl, že od 29. ledna ztratili komunisté 5800 svých vojáků a zajato jich bylo 2500. 4. února to bylo již přes 10 000 mrtvých a 4000 zajatých. Původní, značně nepřesný odhad spojeneckého generálního štábu uváděl počet nasazených komunistických vojáků na 36 000. Konečná bilance ofenzivy "Tet" a následujících, s ofenzivou souvisejících akcí byla taková, že útočníci ztratili na 45 000 vojáků a 6991 komunistů padlo do zajetí. Mnohé komunistické jednotky byly doslova vybity. Více než devadesátiprocentní ztráty nebyly žádnou výjimkou. Na druhé straně ARVN přišla o 2788 vojáků, 8299 jich bylo zraněno a 587 prohlášeno za nezvěstné. Američanů padlo 1200, 7764 utržilo zranění a 11 bylo prohlášeno za nezvěstné. Komunistické zdroje, ve snaze o zastření vlastních obrovských ztrát, vypouštěly do éteru nehorázné zprávy, podle nichž dosáhly ztráty ARVN 40 000 vojáků a ztráty Američanů 10 000 vojáků. Na letištích a základnách bylo podle těchto zdrojů zničeno na 1500 spojeneckých letounů a vrtulníků, což je číslo, mírně řečeno, směšné. Viet Cong se ze strašlivých ztrát při ofenzivě "Tet" již nikdy zcela nevzpamatoval, a stále častěji to byli vojáci NVA, se kterými se spojenci střetávali v džungli, na venkově i v okolí měst. Plukovník Cu, bývalý příslušník NVA, který přešel v rámci programu Chieu Hoi (viz vysvětlivky) na vládní stranu, vyslovil přesvědčení, že komunisté hrubě porušili základní principy vojenské strategie a taktiky, když se příliš soustředili na politické aspekty ofenzivy proti městským oblastem. Jejich hlavní chybou bylo, že pronikli příliš hluboko do jednotlivých měst, napadli příliš mnoho cílů současně, jejich operace byly příliš rozsáhlé, aniž se mohly opřít o dostatečné rezervy, které by v případě potřeby hlavní síly podpořily. Takto se je spojencům podařilo izolovat do malých skupin a ty postupně zlikvidovat. Co ale komunistům vyšlo na sto procent, byl propagandistický dopad ofenzivy. Světový tisk, kterému evidentně stačil fakt, že se komunisté pozvedli k velké ofenzivní akci, začal celou záležitost neuvěřitelně zveličovat. Absolutně neadekvátní pozornost věnovala média hlavně útoku Viet Congu na budovu velvyslanectví USA v Saigonu. Komunistická propaganda do světa halasně vytrubovala velkolepé vítězství osvobozeneckých sil a americký tisk se překonával v líčení této "katastrofy". A to byla věc, o kterou Hanoji v prvé řadě šlo. A tak se stalo, že zatímco spojenci pronásledovali zdecimované zbytky nepřítele, USA žily v iluzi národní tragédie a v Hanoji si mnuli ruce. Bohužel je neoddiskutovatelným faktem, že ofenziva "Tet" měla značný vliv na vývoj příštích událostí. 14. února přibyly do Vietnamu jako posila první jednotky 3. brigády 82. výsadkové divize "All American". Tato brigáda a její podpůrné jednotky měly ale neúplný stav, který musel být doplněn z rezerv určených původně pro jiné jednotky. Od února do září operovali výsadkáři v prostoru Hue - Phu Bai. V září pak byla brigáda přesunuta do Saigonu. Začátkem března začala jihovietnamská vláda realizovat plán pomoci obyvatelstvu postiženému boji. Každý z nich obdržel zdarma 10 pytlů cementu, 10 ploten hliníkové střešní krytiny a 5000 piastrů na obnovu poškozeného či zničeného domu. Demokratické země celého světa také nezůstaly lhostejné k utrpení jihovietnamského obyvatelstva a poskytly podle svých možností tolik potřebnou a vítanou pomoc. Například Austrálie dodala stavební materiál, z Japonska, Itálie, Thajska, Filipín a svobodné Číny přišly potraviny a OSN a UNICEF poskytly kromě potravin také zdravotnický materiál. Na obnovu provozu v těžce poškozených nemocnicích, které se staly terčem komunistické palby, přispěly Itálie, Německá spolková republika, Austrálie, Turecko, Malajsie, Singapur, Velká Británie a další země. Oblast kolem Saigonu vyčistily během operace "Quyet Thang" jednotky 1., 9. a 25. pěší divize, 11. tankový pluk a příslušníci ARVN. Do počátku dubna zlikvidovali 2600 komunistů. Zároveň všech osm praporů 1. aeromobilní divize (byla to první akce, ve které tato divize bojovala jako celek), pět praporů 3. divize USMC a tři prapory jihovietnamských výsadkářů zahájily operaci "Pegasus", vedoucí k rozbití blokády Khe Sanhu. Základna Khe Sanh byla asi 4 kilometry severně od stejnojmenné vesnice založena Zelenými barety v roce 1962 a sloužila k pozorování pohybu na Ho Či Minově stezce. V lednu 1967 převzal Khe Sanh 3. pluk USMC a Special Forces si založily dále na západ ve vesničce Lang Vei základnu novou. V Khe Sanh zatím ženisté vybudovali přistávací a startovací dráhu o délce 460 metrů. 24. dubna 1967 zahájili mariňáci akci (tzv. hill fights), během níž vyčistili kopce s označením kóta "861", "881 North" a "881 South" ležící severozápadně od základny, kterých mohl nepřítel využívat jako nástupních oblastí pro případné útoky proti základně. Při "hill fights" ztratila USMC 150 mužů, naproti tomu NVA přišla o více než 1000 vojáků. V polovině května 1967 byl 3. pluk USMC vystřídán 26. plukem USMC a základna byla dále rozšířena. Materiál potřebný k rozšíření základny a prodloužení letiště byl do Khe Sanh dopravován v útrobách transportních letounů C-130 Hercules a C-7 Caribou. Startovací a přistávací pás byl nakonec prodloužen na 1190 metrů, což později při obležení základny sehrálo důležitou roli. V prosinci 1967 se do oblasti Khe Sanh přesunuly 304. a 325. divize NVA. Obě divize dohromady disponovaly více než 20 000 muži. 325. divize NVA postupovala k základně ze severu přes kóty "881 North", "881 South" a "861", zatímco 304. divize NVA měla zaútočit ze západu. Ze severu zajišťovaly akci obou divizí 320. a 324. divize NVA rozmístěné v oblasti DMZ a těsně pod ní. Americké hlídky v okolní džungli navazovaly kontakt se Severovietnamci stále častěji a 20. ledna 1968 se jedné takové hlídce vzdal důstojník NVA. Ten sebevědomě prohlásil, že se blíží velká ofenziva, která Khe Sanh a ostatní velké americké základny vymaže z mapy. Než mohli Američané jakkoliv reagovat, komunisté zaútočili. 21. ledna zasypali základnu minometnou a dělostřeleckou palbou a podařilo se jim hned při tomto prvním útoku poškodit startovací dráhu a zničit skladiště munice (bylo zničeno 1500 tun munice). Základna byla obklíčena. První letoun C-123 Provider se 3630 kilogramy tolik potřebné munice na palubě přistál na upravené přistávací dráze již 22. ledna. Do večera 23. ledna přepravily Providery do Khe Sanh 130 tun munice. 26. ledna se do Khe Sanh přesunul 37. prapor jihovietnamských Rangers a zaujal obranné pozice ve východní části základny. Základnu nyní bránilo 6000 mužů pod velením Col. Davida Lowndse. Ti disponovali 56 děly (třemi bateriemi houfnic ráže 105 mm, baterií houfnic ráže 155 mm, baterií minometů ráže 107 mm, 18 děly ráže 175 mm a 10 bezzákluzovými děly M-40 ráže 106 mm) a šesti tanky M-48. Další podpůrnou dělostřeleckou palbu obráncům poskytovaly dvě baterie děl ráže 175 mm z FSB "Fort Rockpile", asi 17 kilometrů severovýchodně od základny, a FSB "Camp Carrol", asi 24 kilometrů severovýchodně od základny. Nezanedbatelnou pomoc představovalo i 250 seizmických čidel (reagujících na otřesy půdy způsobené přesuny protivníka), které byly po poradě mezi generálem McBrigem, plukovníkem Williamem Walkerem z USAF a velitelem 3. divize USMC generálem Rathvonem C. Tompkinsem rozmístěny kolem základny, aby včas upozorňovaly na chystané akce protivníka. Detektory vysílaly signály do střediska na základně Nakhon Phanom v Thajsku, kde byly analyzovány a zpracovávány. Výsledky pak většinou včas upozornily na chystané akce komunistů. Seizmická čidla se osvědčila již při prvním pozemním komunistickém útoku, kdy na základě informací jimi dodaných odhadli v centru řízení palby v Khe Sanhu, že útok bude směřovat proti stanovišti mariňáků na kótě "881S". 5. února ve 03.20 hod. začala americká děla ostřelovat shromaždiště nepřítele, a útok se tak rozpadl v samém počátku. Ovšem komunisté hodlali zaútočit současně na kótu "861", což Američané nevěděli, protože v jejím okolí seizmická čidla, na která spoléhali, umístěna nebyla. Jednotka podplukovníka Shanleye tak byla v naprosté tmě zaskočena útočícími komunisty, kteří již v prvním náporu pronikli přes zátaras z ostnatého drátu. Boj muže proti muži pak trval dlouhých 30 minut. Jako zbraň posloužilo mužům na obou stranách vše, pušky M-16 a AK-47, bajonety, polní lopatky, granáty i zatnuté pěsti, přičemž určitou výhodu před nepřítelem mariňákům poskytovaly protistřepinové vesty. Za svítání se Američanům konečně podařilo komunisty odrazit. Komunisté zanechali na bojišti stovku svých mrtvých proti sedmi padlým mariňákům. Velení NVA, roztrpčené totálním krachem tohoto útoku, si 7. února "spravilo chuť" dobytím malého tábora v Lang Vei. Během dobývání Lang Vei, ležícího asi 8 kilometrů jihozápadně od Khe Sanhu, použili komunisté poprvé na území Vietnamské republiky tanky. Posádku tábora pod velením Capt. Franka Willoughbyho tvořilo 24 amerických Zelených baretů, několik jihovietnamských LLDB a jednotka CIDG, skládající se z příslušníků horských kmenů Bru a Hre. Celkem tábor obývalo více než 500 vojáků, disponujících vedle útočných pušek, granátů, granátometů M-79 a bazuk M-72 také dvěma bezzákluzovými kanony M-40 ráže 106 mm, čtyřmi bezzákluzovými kanony ráže 57 mm, dvěma minomety ráže 105 mm a šesti minomety M-29 ráže 81 mm. O palebnou podporu se měli starat dělostřelci z Khe Sanh a z letiště v Da Nangu byly připraveny kdykoliv vzlétnout letouny F-4, A-1 a převážně pro noční útoky určené gunshipy AC-47. 6. února o půl jedenácté večer otřásly táborem první detonace a přes drátěné zátarasy a minová pole se na horaly z CIDG hájící první obrannou linii valily vlny vojáků jednoho praporu 304. divize NVA. Jeden z Američanů, držící právě ve strážní věži hlídku, ve stejnou chvíli uviděl dva tanky PT-76 sunoucí se s doprovodem ženistů pátrajících po minách přímo k táboru. Zneklidňující skutečnost nahlásil do TCO tábora a rozběhl se osobně informovat velitele. Na jiném místě zaregistroval Sgt. John Early dalších pět PT-76, se kterými postupovali vojáci NVA. Vysílačka v TCO ihned poté vychrlila jeho "hlášení": "Ježíši Kriste, blíží se pět tanků a pár set gooků! Jsou všude kolem tohohle zatracenýho místa! Vystřelte světlice a osviťte to tady!" Radista Frank Dooms okamžitě žádal Khe Sanh a Da Nang o dělostřeleckou a leteckou podporu, ale jeho hlášení o útoku tanků nechtěl nikdo věřit. Teprve po delším dohadování, během kterého výstřel jednoho z PT-76 zdemoloval dveře TCO, začaly kolem Lang Vei explodovat granáty z Khe Sanhu. Hodinu po půlnoci se pak nad táborem objevily první Phantomy a Skyraidery z Da Nangu a na útočící dopadl příval ohně a oceli. Bombardování a dělostřelecká podpora sice trvaly po celý následující den, ale obránci museli před tanky krok za krokem ustupovat. Z devíti lehkých PT-76*, se kterými komunisté útok zahajovali, bylo sice několik zničeno bezzákluzovými děly M-40, ale po jejich ztrátě zůstaly obráncům jen granáty. Bazuky M-72 se ukázaly jako naprosto neúčinné. Poslední baštou se pro zbylé obránce, z nichž všichni byli zranění, stal bunkr TCO. V 16.00 hod. položil kolem obránců jeden z nízkoletících Phantomů kouřovou clonu, a umožnil jim tak z tábora ustoupit. Kapitán Willoughby byl vrtulníkem evakuován do Khe Sanh a pár ostatních přeživších se tam probíjelo po dva následující dny. Během leteckých útoků a dělostřeleckého ostřelování byly nakonec všechny PT-76 zničeny. Při obraně Lang Vei padlo 484 příslušníků CIDG a 12 Zelených baretů. Dva Američané se ze severovietnamského zajetí vrátili v roce 1973. 8. února komunisté opět zaútočili na Khe Sanh. Cílem jejich prvního denního útoku se stala západní část základny, bráněná 3. praporem 26. pluku USMC. Samotnému výpadu předcházela tradiční dělostřelecká a minometná příprava. S fanatickým odhodláním se pak útoční ženisté NVA vrhli k bunkrům, kulometným hnízdům a zátarasům na obranném perimetru a několik z nich se jim náložemi podařilo zlikvidovat. Severovietnamci pak přes takto narušenou linii pronikli, dobyli na zuřivě se bránících Američanech několik zákopů a část základny obsadili. Vytlačeni z dobytých pozic byli až za přispění spojeného úsilí pěchoty a tanků M-48 podporovaných letectvem a dělostřelectvem. Tento útok stál Severovietnamce 150 mrtvých a na nějakou dobu se opět omezili pouze na dělostřelecké ostřelování základny. Právě časté ostřelování základny působilo americkému velení nemalé problémy. Přes každodenní letecké bombardování okolí základny a jeho ostřelování děly se komunistům podařilo přisunout do blízkosti Khe Sanh protiletadlová děla. Situace se tím pro obránce zkomplikovala daleko více, než by se snad na první pohled mohlo zdát. Udržení základny totiž záviselo především na leteckém zásobování. Tak se komunistům 11. února podařilo sestřelit přistávající KC-130 s palivem pro vrtulníky (cena letounu C-130 v té době činila 2,5 mil. USD). Letoun se zásobami ale nebyl zranitelný pouze během přistávacího manévru. Ani když letoun unikl protiletadlovcům, neměla jeho posádka vyhráno, neboť se stávala i se svým strojem lákavým terčem pro obsluhy komunistických děl a minometů. Aby se snížila doba pobytu v ostřelovaném prostoru, a tím i pravděpodobnost zásahu, rolovaly letouny se spuštěnými motory po letišti, přičemž jejich posádky vyložily z otevřených ramp náklad a okamžitě startovaly, vystavujíce tak svůj letoun palbě co nejkratší dobu. I přesto, že secvičená posádka dokázala náklad vyložit a odstartovat během třiceti sekund, rozhodl velitel 7. letecké armády generál Momyer o stažení drahých Herculesů z těchto nebezpečných akcí, ve kterých nadále pokračovaly jen menší, lehčí a hlavně podstatně levnější Providery. Další z prostředků zásobování tvořily vrtulníky. Helikoptéry USMC létaly k obklíčené základně ve formacích zvaných "Super Gaggle". První z těchto letů proběhl 24. února. Transportní vrtulníky startovaly ze základny v Dong Ha, vzdálené od Khe Sanh asi 30 kilometrů. Jeden CH-46 dokázal během jednoho letu do základny přepravit až 1800 kilogramů nákladu zavěšeného v síti pod vrtulníkem (jednou vrtulníky obklíčeným mariňákům dokonce přivezly 2 tuny zmrzliny). Formace "Super Gaggle" se obvykle skládala z dvanácti Sea Knightů, doprovázených dvanácti Skyhawky z MAG-12 a šesti UH-1E z VMO-2. Nad touto formací přelétával velitelský TA-4F, který zároveň vyhledával cíle a naváděl na ně bitevní A-4. Při těchto akcích bylo 17 vrtulníků ztraceno a 35 vážně poškozeno. Během prvního týdne těchto letů ztratila HMM-262 polovinu svého stavu a velení MAG-16 muselo pro tyto operace vydělit ještě HMM-364. Později, když se ukázalo, že Providery a Sea Knighty nedokáží základnu potřebným materiálem zásobovat v dostatečné míře, objevovaly se nad Khe Sanh opět Herculesy, ale tentokrát spouštěly jejich posádky náklad v přízemním letu na padácích. Aby se předešlo případným zraněním vojáků či poškození zařízení základny (každá paleta s nákladem vážila 907 kg), byla pro shoz nákladu vybrána zóna asi 120 metrů západně od pozic 3. praporu 26. pluku USMC, tedy mimo vlastní území základny.* Během prvních pěti pokusných shozů se do Khe Sanh dostalo 60 800 kilogramů zásob a munice. I tato varianta ale měla své nedostatky. Nejvážnějším z nich byl ten, že dopadová zóna byla pod stálou palbou protivníka. Přestože byla základna obklíčena, pozemní útoky nepřítele byly velice řídké. Činnost NVA se prakticky omezovala jen na dělostřelecké a minometné přepady. Přesto, anebo spíše právě proto, se plukovník Lownds obával toho, že by se komunisté mohli pokusit dostat se do základny pomocí tunelů. Proto udržoval své lidi v neustálé pohotovosti a vysílal do okolí hlídky, které měly každý takový pokus včas odhalit. Komunisté se sice nepokoušeli dostat se do základny tunely, zato velice pilně hloubili zákopy, posilujíce tak kruh obklíčení (každou noc dokázali vykopat až 300 metrů zákopů). V této činnosti se jim samozřejmě neustálým bombardováním okolí základny pokoušelo zabránit spojenecké letectvo a také odstřelovači ze samotného Khe Sanh komunistům velice znepříjemňovali život. Severovietnamci ovšem u Khe Sanh nasadili odstřelovače také. Jeden z nich stačil zranit 10 Američanů, než jej zlikvidovala obsluha bezzákluzového kanonu M-40, když jeho úkryt prozradil odlesk slunečního světla na čočce zaměřovače. Poslední pozemní útok Severovietnamci provedli v noci 29. února. Obránci byli naštěstí včas varováni seizmickými čidly, a tak se komunistický útok rozpadl v dešti leteckých bomb a dělostřeleckých granátů, ještě než se útočníci přiblížili k obranným pozicím 37. praporu jihovietnamských Rangers na východní straně tábora. 1. dubna byla pod vedením Gen. Johna J. Tolsona zahájena operace "Pegasus". Prapor USMC zaútočil na pozice komunistů umístěné na kopcích východně od základny, odkud NVA kontrolovala strategicky důležitou silnici č. 9. 4. dubna mariňáci návrší obsadili a o den později odrazili z čerstvě dobytých pozic severovietnamský protiútok. Do základny se pak 6. dubna probojovaly posily v podobě jihovietnamských výsadkářů a o dva dny později vojáci 1. aeromobilní divize. 8. dubnem tak obležení základny prakticky končí. 12. dubna začaly po znovuzprůjezdněné silnici č. 9 do základny jezdit konvoje s potřebným materiálem a municí. 14. dubna vyslal Lowndsův zástupce Col. Bruce Meyer dva prapory mariňáků vyčistit oblast severovýchodně od základny, čímž udělal poslední tečku za operací "Pegasus" a za obležením Khe Sanhu. Protože se předpokládal tradiční ústup komunistů za hranice, přesunula se část amerických sil k laoské hranici, kde obsadily ústupové cesty. Během celé operace byli komunističtí vojáci neustále vystaveni silné dělostřelecké palbě a leteckému bombardování, kterého se účastnily i obří B-52. Méně známým zůstává fakt, že kvůli odblokování základny uvažoval generál Westmoreland o použití taktické jaderné zbraně. Během obležení ztratili Američané na 400 svých vojáků. Oficiální údaj USMC, 205 mrtvých námořních pěšáků, se však pravděpodobně vztahuje pouze na oběti přímo v základně Khe Sanh a ne na oběti bojů v okolí základny a při operaci "Pegasus". Na druhé straně byly ztráty obrovské. V džungli kolem Khe Sanh a na ústupových cestách do Laosu našly svůj hrob tisíce Severovietnamců. Odhady kolísají mezi 10 000 až 15 000 mrtvých. Přesnější údaj je prakticky nezjistitelný, ale skutečností zůstává fakt, že některé jednotky byly zcela vyhlazeny. Většinu z těchto obětí si na konto připsali spojenečtí piloti. Během sedmdesáti dnů bombardování v rámci operace "Niagara" provedly B-52 2700 bojových vzletů a taktické letouny vzlétly ke 24 000 útokům.* Do okolí základny dopadlo 110 000 tun pum a napalmových kontejnerů. Jen v únoru bylo svrženo na 60 000 tun napalmu. Zásluhu na udržení základny mají však především posádky transportních letounů. Do 8. dubna vykonaly nad Khe Sanh Herculesy 496 a Providery 105 padákových shozů. C-130 pak uvnitř základny přistály 273x, C-123 179x a C-7 8x. Komunistům se podařilo sestřelit tři C-123, jeden KC-130, jeden A-4, jeden F-4 a 17 vrtulníků USMC. Americké dělostřelectvo během obležení vystřílelo na 160 000 granátů, zatímco na základnu denně dopadlo v průměru 150 minometných granátů z komunistického postavení kolem základny a dělostřeleckých granátů ráže 152 mm a 130 mm, které severovietnamské baterie vystřelovaly jak z pohraničních oblastí Vietnamské republiky, tak z blízkého Laosu. V tomto ohledu nejhorším dnem byl 23. únor, kdy na základnu dopadlo 1300 granátů. Po ukončení ofenzivy "Tet" se akce jednotek USMC usazených na svých základnách omezily pouze na lokální bojové akce a hlídkovou službu. Nad VDR pokračovala samozřejmě bez ohledu na události na Jihu letecká válka. Rok 1968 nezačal pro Američany dobře ani na severovietnamském nebi. 14. ledna Vu Ngoc Dinh, eso 921. stíhacího pluku, se svým wingmanem Nguyen Dong Kinhem sestřelili EB-66 Destroyer patřící 41. TEWS/355. TFW z Takhli. Oba severovietnamští piloti patřili k letce vytvořené koncem roku 1967 právě pro boj s elektronikou "nacpanými" a pro Severovietnamce krajně nepříjemnými Destroyery. Američané po tomto incidentu stáhli tyto drahé letouny do méně nebezpečných oblastí, čímž se ale samozřejmě značně snížila účinnost jejich nasazení a omezily se jejich možnosti. 5. února pak Severovietnamci sestřelili (v této válce v jediném případě) F-102A Delta Dagger od 509. FIS/405. FIW. Do oblasti byly v rámci 405. FIW přisunuty celkem tři perutě těchto záchytných stíhačů. F-102 měly zajišťovat obranu spojeneckých leteckých základen a letišť v Thajsku a jižním Vietnamu proti případnému útoku severovietnamských letadel. V Thajsku sídlily F-102 od 64. FIS a 82. FIS na letišti Don Muang a v jižním Vietnamu pak na základně Tan Son Nhut bázovaly stroje 509. FIS. Zatímco Američané i Jihovietnamci bojovali u Khe Sanh s nejvyšším nasazením, ve Washingtonu se dělala vysoká politika. Prezident Johnson odvolal 22. března z Vietnamu generála Westmorelanda a 3. července jej jmenoval velitelem armádního štábu. Jak podobné osudu generála MacArthura za korejské kampaně. Hlavním popudem pro tento krok byl prezidentův šok z ofenzivy "Tet". Na uvolněné místo velitele amerických vojsk ve Vietnamu dosadil Johnson, ovlivněný hysterickými komentáři v médiích, generála Creightona Abramse. Ofenziva "Tet" roku 1968 byla bohužel modelovým příkladem toho, jak se může jasné vítězství změnit v porážku, původně zdánlivou a poznenáhlu přerůstající ve skutečnou. To, že byl na místo agresivního Westmorelanda dosazen pasivnější Abrams, svá rozhodnutí příliš podřizující politikaření ve Washingtonu, byla chyba, od které se odvíjí sled událostí vrcholící o sedm let později pádem Saigonu. Kdyby bylo Westmorelandovi dovoleno proniknout do Kambodže a Laosu, kam se otřesení komunisté po ofenzivě "Tet" uchýlili, a bez přerušení kontaktu s nimi je nadále decimovat, mohlo vše dopadnout úplně jinak. To jsou ale jen "kdyby". Místo toho zahájila CIA spolu s jihovietnamskou výzvědnou službou akci "Phoenix", mající zničit infrastrukturu Viet Congu. Tato akce sice otřásla již beztak značně oslabeným Viet Congem a prakticky mu přisoudila roli pouhé složky NVA, ale již delší dobu to byla právě NVA, která bojovala na Jihu za zájmy a jménem tzv. NLF. Po "Phoenixu", který ji v podstatě nijak významněji nezasáhl, nahradila NVA v drtivé většině akcí bojůvky Viet Congu, jejichž zbytky se v budoucnu omezovaly většinou jen na teroristické útoky nemající žádný širší strategický význam. Situace se tak mohla opakovat znova. V období těsně po ofenzivě "Tet" promarnili Američané onu jedinečnou šanci, kdy je již nepřítel na kolenou a stačí jej, řečeno slovy samuraje Musashiho, dorazit. Samozřejmě že ono "doražení" by si vyžádalo nemalé oběti, ale mohlo znamenat ukončení války. Takto umírali lidé na obou stranách dalších sedm let a všechny oběti na straně spojenců se mohou zdát v podstatě zbytečné. Bohužel, to je krutá logika války. Koncem března oznámil Johnson jednostranné zastavení náletů na území VDR severně od 20. rovnoběžky a opět vyzval Hanoj k zahájení mírových rozhovorů. Zároveň Johnson prohlásil, že nebude pro další funkční období kandidovat na úřad prezidenta. Území VDR mezi 17. a 20. rovnoběžkou, na které se zastavení bombardování nevztahovalo, bylo od 1. dubna vystaveno o to intenzivnějším útokům. Celá oblast se měla proměnit v "zónu smrti", nárazník oddělující Sever od Vietnamské republiky. Zákaz letů nad 20. rovnoběžkou měl představovat odměnu pro Hanoj, která počátkem dubna souhlasila s předběžnými rozhovory. Poté co vyšly najevo zločiny spáchané komunisty při ofenzivě "Tet", takže Hanoj musela alespoň omezit svá licoměrná prohlášení o "osvobození jižního Vietnamu", by už další Ho Či Minova odmítavá odpověď vyzněla přinejmenším podivně. Takto z celé situace vyšel jako vítěz. Ve druhé polovině dubna začala jihozápadně od Hue operace "Delaware/Lam Son 215". Příslušníci 1. aeromobilní divize, přisunutí rovnou z oblasti operace "Pegasus", 101. výsadkové divize a 196. pěší brigády zaútočili 14. dubna na oblast údolí A Shau. Oblast A Shau měla pro komunisty, vzhledem ke své poloze blízko laoských hranic, značný strategický význam. Povstalci si zde vybudovali obvyklé komplexy bunkrů a tunelů, spojující množství skladů a táborů, a mohli odtud pronikat dále do nitra jižního Vietnamu. Vrtulníkový výsadek 1. aeromobilní divize zahájil měsíc trvající boje. Komunisté vzhledem k blízkosti záložních pozic v nedalekém Laosu, odkud přicházely posily, bojovali velmi urputně. Když 17. května operace "Delaware" skončila, dosáhly ztráty NVA počtu 850 mrtvých a do rukou Američanů padlo značné množství zbraní a munice. 3. května se navíc vojákům 101. výsadkové divize vzdala stopětičlenná skupina příslušníků NVA. "Delaware" byla poslední významnější bojovou akcí na území jižního Vietnamu, s výjimkou delty Mekongu, v první polovině roku 1968. Vyčerpané a demoralizované síly nepřítele, které se účastnily ofenzivy, se prakticky celkově stáhly do Kambodže a Laosu, kde nabíraly čerstvé síly a čekaly, až Sever doplní početní stavy prořídlých jednotek a opět je vyzbrojí. Také spojenečtí vojáci přivítali po bouřlivé první polovině roku oddech, i když velení by pereferovalo pokračování v bojové činnosti bez přerušení kontaktu s protivníkem, který byl úplné porážce blíže než kdy předtím. V jižním Vietnamu postupně vystřídaly prořídlé severovietnamské jednotky nepočetné, ale zato odpočaté oddíly ze záložních pozic v Kambodži a Laosu. Ty ale do konce roku omezily svou činnost na minometné a raketové přepady a útoky vedené převážně proti civilním centrům (tzv. "mini Tet"). Jako odpověď na tyto akty terorismu pořádali Američané a ARVN na objevené skupinky protivníka nemilosrdné hony. Počátkem května podnikli komunisté několik minometných přepadů Saigonu. 5. května dopadlo na Saigon asi 15 minometných granátů. Komunisté se soustředili hlavně na některé části Cholonu a podařilo se jim založit několik požárů. V Cholonu pak také komunisté na několik hodin obsadili správní budovu 5. okresu. Vojáci ARVN, kteří na objekt zaútočili, jej posléze od komunistů vyčistili a strhli vlajku Viet Congu, která nad ním vlála po dobu, co byl komunisty obsazen. Ve stejný den ráno komunisté v této čtvrti zavraždili i čtyři zahraniční novináře. Tři ze zavražděných byli Australané, jeden byl Angličan. Dva z novinářů, Bruce Pigot a Don Laramy, pracovali pro tiskovou kancelář Reuter, John Cantwell byl dopisovatelem časopisu Time a čtvrtý, Michael Birch, byl dopisovatelem Associated Press. Pátému novináři Franku Palmosovi se podařilo utéct. Jak později vypověděl, jel se svými kolegy v džípu úzkou cholonskou uličkou, nyní navíc přecpanou uprchlíky z částí, kde vládní vojáci bojovali s komunisty. Najednou se objevilo několik komunistů, kteří na novináře spustili palbu z automatických zbraní. Velitel teroristů poté do zraněných, kteří se mu zoufale snažili vysvětlit, že jsou novináři, vyprázdnil zásobník své pistole. Palmose zachránilo jen to, že ihned po prvních výstřelech seskočil z džípu a předstíral smrt. Poté co komunistům došla munice a měnili zásobníky, utekl a skryl se v davu uprchlíků. Ti jej také zachránili před pronásledujícími komunisty, když ho odmítli vydat. "Ani jeden z uprchlíků se neotočil, neprozradili mě," řekl zázračně zachráněný novinář. Do 6. května zlikvidovali vládní vojáci jen v samotném Saigonu 177 komunistů. V přestřelkách kolem hlavního města bylo zneškodněno dalších 562 komunistů. V Saigonu přišlo v důsledku aktivity Viet Congu o život 14 civilistů a 235 osob bylo zraněno. Mezi oběťmi byl i zaměstnanec německého velvyslanectví, baron von Kollenberg, který byl nalezen s rukama svázanýma za zády, s šátkem přes oči a s komunistickou kulkou v týle. 6. května byla zároveň šesti minometnými granáty zasažena základna Tan Son Nhut. Při útoku zahynul velitel vietnamské části základny, plukovník Lu Kin Cuong. U města My Tho v Deltě našli vojáci ARVN, pronásledující jednotku Viet Congu, hrob třiceti mladých Vietnamců, příslušníků CIDG, zajatých během novoroční ofenzivy. Poté co tito dvacetiletí chlapci odmítli spolupracovat, byli komunisty popraveni. 10. května začaly v Paříži předběžné mírové rozhovory mezi delegacemi USA a VDR. Americkou delegaci vedli Averell Harriman a Cyrus Vance a severovietnamskou Xuan Thuy a Ha Van Lau. Rozhovory byly ale brzy odloženy. Teprve koncem října se začalo jednat o jejich obnovení. Prezident Johnson oznámil, že jednání se může zúčastnit i jižní Vietnam. To celé proto, že účast na jednání bude umožněno i Viet Congu. Dodatek, že to v žádném případě neznamená uznání NLF, tak zní jako nejapný žert. Jihovietnamská strana si jménem svého ministra informací Ton That Thiena na takovýto vývoj situace několikrát oprávněně stěžovala. Saigon zejména požadoval záruky, že Viet Cong (NLF) nebude vystupovat pod svým oficiálním názvem a že jeho zástupci nebudou jednat nezávisle na Hanoji. Hanoj by měla jednat se Saigonem přímo a bez přítomnosti Viet Congu. Dále vládní mluvčí poukázal na to, že Hanoj nejedná poctivě, když komunističtí vojáci i po zastavení amerického bombardování Severu pokračují v bezohledném ostřelování oblastí obydlených civilním obyvatelstvem. 8. června opět dopadly na střed Saigonu rakety. Jen od začátku května bylo hlavní město 26 dní vystaveno barbarskému ostřelování. Ruské rakety ráže 122 mm zasáhly mimo jiné budovu indického generálního konzulátu, školu, nemocnici a rakety dopadly také poblíž budovy ministerstva sociální péče. O 11 dní později se v saigonském předměstí Gia Dinh vzdal dosud největší počet komunistů v této válce - 121. Polovinu z této skupiny tvořili Severovietnamci. 21. června dopadlo na Saigon dalších šest raket, které zabily šest civilistů. V červnu se v severní části DMZ začaly objevovat severovietnamské vrtulníky Mi-4. Během jednoho týdne bylo zaznamenáno šest skupinových letů. Příslušníci USMC pak začali další severovietnamské vrtulníky Mi-4 a Mi-6 vídat i jižně od hraniční řeky Ben Hai. Jednalo se většinou o lety s vyššími důstojníky, lety výzvědného charakteru, ale především lety zásobovací, kdy vrtulníky přivážely zbraně komunistickým jednotkám bojujícím v I. CTZ a zásobovaly municí baterie děl ráže 130 mm rozmístěné v severních oblastech DMZ. 916. vrtulníkový pluk začal se svými stroji zásobovat i jednotky na Ho Či Minově stezce, a dokonce až do Kambodže byly na palubách vrtulníků dopravovány oddíly, pronikající pak na území Vietnamské republiky. V červnu zároveň několik Mi-4 vyzbrojených raketami zaútočilo severně od Da Nangu, jednu míli od jihovietnamského pobřeží, na skupinu amerických hlídkových lodí PCF a jednu z nich se severovietnamským pilotům podařili potopit. V polovině srpna narazili američtí vojáci 43 kilometrů jihozápadně od Saigonu na větší skupinu komunistů a při přestřelkách, které se protáhly na dva dny, jich 104 zneškodnili. V Hue pak spojené jihovietnamské a americké jednotky zlikvidovaly 43 příslušníků Viet Congu a 99 jich padlo do zajetí. Komunisté odpověděli způsobem sobě vlastním a při odvetném raketovém ostřelování Hue byli těžce zraněni čtyři dospělí a jedno dítě. Koncem srpna vykázali komunističtí vojáci mírnou aktivitu v některých oblastech II. a III. CTZ. Nejvážnější střetnutí proběhly v provincii Tay Ninh. 22. srpna po čtvrté hodině ranní dopadlo na Saigon 17 raket, jejichž exploze zabily 17 civilistů (z toho osm dětí) a 69 obyvatel hlavního města zranily (z toho 26 žen a dětí). Rakety nezasáhly žádný vojenský ani jinak strategicky významný cíl. Komunisté raketami dále zaútočili na dalších osm měst ve čtyřech provinciích okolo Saigonu a šest měst v deltě Mekongu. Prezident Thieu v následném televizním projevu vyzval komunisty k zastavení krveprolití. V tomtéž projevu se prezident zmínil také o událostech v Československu. Vyslovil "hluboké politování nad brutálním potlačením vzkvétajících aspirací českého a slovenského lidu na svobodu, nezávislost a lidskou důstojnost". Přirovnal situaci ve středu Evropy k situaci v jižním Vietnamu, kdy se komunistický kolos snaží vnutit svou vůli malému suverénnímu státu. Thieu také podotkl, že "zkušenosti z Maďarska a Československa dokazují, že národní nezávislost je v komunistickém světě pouhým mýtem". Prezident dále pokračoval: "Tyto události dokazují prázdnou a tragickou ironii komunistického tvrzení, že bojují za osvobození Vietnamské republiky, zatímco se snaží nastolit režim poddajný mezinárodnímu komunismu a současně předstírají, že jsou nositeli vlajky vietnamské nezávislosti. V jižním Vietnamu bojujeme za zásady nevměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států, za právo každého národa žít v míru, zvolit si vlastní způsob života, vlastní cestu do budoucna bez násilí a podmaňování." Z druhé strany barikády zněl ovšem zcela jiný tón. V provincii Long An padl do rukou vojáků americké 9. pěší divize oběžník COSVN (Central Office of South Vietnam - Ústřední kancelář NLF), datovaný ke dni 2. září. V něm bylo politrukům nařízeno pořádat schůze, objasnit situaci v Československu a poté provést kontrolu ideologické situace u jednotky. Akce Varšavské smlouvy byla podle oběžníku velmi nutná pro blaho světového revolučního hnutí a nechyběly ani další obligátní fráze hlásané do světa Moskvou. Měsíc září a konec roku byl pak nečekaně bohatý na nálezy tajných komunistických skladišť munice a rýže a dílen na opravu zbraní v džungli. Nejvíce z těchto úkrytů bylo odhaleno na severu země v provincii Quang Tri a také v okolí Saigonu. Během září bylo objeveno přes 1 800 000 kusů nábojů do pěchotních zbraní, 1100 kusů lehkých zbraní ruského a čínského původu, 500 kilogramů trhavin, 500 raket, 135 tun rýže a 3 tuny soli. Celková váha nalezeného materiálu přesahovala 300 tun. Pro komunisty byla ztráta o to citelnější, že potravin měli zoufalý nedostatek, neboť kapacita přepravních prostředků a pěších nosičů na Ho Či Minově stezce byla maximálně vytížena převážně zbraněmi. Jen ukořistěnou rýží se mohlo 1200 komunistických vojáků živit pět měsíců. Nalezené zbraně by pak plně vyzbrojily jeden prapor NVA. 30. září byl v údolí A Shau sestřelen vrtulník CH-34 náležící USMC. Během prvních pokusů o záchranu havarovaly další tři stroje. Osm mužů posádek, kteří přežili, se pak celou noc muselo bránit neustálým útokům vojáků Viet Congu. Následujícího dne vyslal 37. ARRS z Da Nangu pro sestřelené čtyři záchranné HH-3E. Než tyto stroje přiletěly, byly nad místem boje sestřeleny další dva UH-1E, a na záchranu tak čekalo již čtrnáct lidí, kteří se bránili náporu komunistů na vrcholu jakéhosi kopce, porostlého stromy, jejichž vrcholky dosahovaly výšky až 45 metrů. Mlha, která se v údolí držela, vyloučila zásah "Sandy", a tak šly záchranné HH-3E do velmi riskantní operace samy. Hned první HH-3E, pilotovaný poručíkem Greenem, který se pokusil o akci, byl hustou a přesnou palbou partyzánů poškozen. Green přesto v manévru pokračoval a za minutu, během které kolem jeho vrtulníku pršely nepřátelské kulky, vytáhla posádka na palubu čtyři těžce raněné Američany. Pilot s nimi okamžitě odletěl do Hue. Po tomto úspěšném začátku se naštěstí zvedla mlha a "Sandy", kroužící do této chvíle poblíž, začaly okamžitě pracovat na vyčištění prostoru od obtížných a nebezpečných komunistických střelců. Palubními kanony ráže 20 mm ostřelovali piloti Skyraiderů všechna místa, odkud na ně a vrtulníky mířila střelba Viet Congu. Teprve poté bylo posádkám zbylých tří Jolly Green Giantů umožněno zachránit zbytek "trosečníků". Začátkem listopadu zažil Saigon opět ostřelování raketami. V zasaženém katolickém kostele zahynulo 20 modlících se věřících a na jiných místech Saigonu zabily rakety další tři civilisty, z toho dvě děti. Vzhledem k dubnovému omezení bojových operací amerického letectva na oblast mezi 17. a 20. rovnoběžkou, klesla ve druhé polovině roku intenzita i četnost vzdušných soubojů s MiGy, které byly soustředěny k obraně severněji položených oblastí. Přesto sestřelili severovietnamští stíhači 12 amerických letadel. Stíhači USAF poslali k zemi 5 MiGů-17 a 3 MiGy-21. Stíhači USN pak 2 MiGy-17 a 5 MiGů-21. 1. listopadu, zatímco v ostřelovaném Saigonu umírali nevinní civilisté, zastavily USA nálety na celém území VDR. Oficiálně tak skončila operace "Rolling Thunder". VDR toho okamžitě využila ke znovuvybudování systému protivzdušné obrany, značně poškozeného americkými nálety. Do začátku roku 1972 přibylo do VDR z Číny 30 stíhacích Shenyangů F-6, kterými byl vyzbrojen 925. stíhací pluk. SSSR pak dodal nejnovější verze MiGu-21. Počet bojových letadel VDR tak stoupl na 250, z toho 100 MiGů-17 a 95 MiGů-21. Raketový systém protivzdušné obrany byl doplněn jednak raketami SM-75 Dvina (SA-2), ale i SM-90 Volchov (modernizovaná SA-2) a zvláště novými S-125M Neva (v kódu Nato SA-3 "Goa"). Počet raketových baterií tak stoupl na 140 (850 odpalovacích ramp). 5. listopadu byl novým prezidentem Spojených států amerických zvolen Richard M. Nixon, slibující voličům stažení amerických vojsk z Vietnamu. Jeho zvolení přineslo změnu i v taktickém schématu vedení bojových operací v jižním Vietnamu. Operace vedené velkými počty jednotek byly silně omezeny a naopak následovaly malé akce vedené jednotkami o síle čety nebo roty. Přineslo to s sebou ale zintenzivnění činnosti vrtulníků. V dubnu 1969 např. vykonaly americké helikoptéry 800 000 letů (na jeden stroj tak připadlo 250 letů měsíčně, neboli 8 až 9 denně). Stále častěji byly do akce nasazovány útočné vrtulníky, vzlétající hlavně na podporu akcí ARVN. Asi 10 mil jižně od Da Nangu se rozkládá 5 mil široká a 3 míle dlouhá oblast, kterou mariňáci nazývali "Dodge City". Na severu tvořila přirozenou hranici tohoto prostoru řeka La Tho a na jihu řeka Ky Lam. Východní hranicí byla silnice č. 1 vedoucí do Da Nangu. Celému "Dodge City" dominoval pahorek zvaný "Hill 55", ze kterého od roku 1966 operoval 9. pluk USMC. "Dodge City" bylo možno s trochou nadsázky nazvat "mariňáckým Železným trojúhelníkem". Celá oblast byla protkána tunely, zákopy a bunkry Viet Congu a americká námořní pěchota se ji s většími či menšími úspěchy snažila již několik let dostat plně pod svou kontrolu. Tomu se tři roky snažili zabránit příslušníci pluku VC "Doc Lap", kteří "Dodge City" využívali hlavně jako nástupiště k útokům proti letišti v Da Nangu. Velice urputné boje se zde odehrávaly během ofenzivy "Tet". Nyní byl již pluk "Doc Lap" značně zdecimován a zpravodajská služba spojenců varovala, že se do oblasti přesouvají posily VC i NVA. Na 20. listopad proto námořní pěchota naplánovala začátek operace "Meade River". Velitelem operace byl jmenován plukovník Robert G. Lauffer. Účastnilo se jí celkem 7 praporů čtyř pluků USMC. Tyto síly (asi 5000 mužů) měly operovat na ploše 24 km2. Pro přepravu 2800 mužů byly připraveny vrtulníky, 2200 mužů mělo postupovat pěšky nebo na korbách tanků, transportérů a nákladních automobilů. Operace byla odstartována ve 04.00 hod., kdy ze shromaždiště na "Hill 55" u řeky La Tho a silnice č. 1 vyrazily jednotlivé jednotky, aby v 08.25 hod. uzavřely obklíčení prostoru operace. Již tato zahajovací fáze si vyžádala první oběti, když se komunistům podařilo sestřelit jeden CH-46, na jehož palubě zahynulo šest mužů a dalších devět bylo zraněno. Dalších 19 zraněných si vyžádal výbuch miny, na kterou najela jedna z "pětitunek". Komunisté se o operaci "Meade River" dozvěděli s mírným předstihem, ale nedostatky ve spojení způsobily, že informováno bylo jen několik vyšších velitelů, což stálo mnoho jejich vojáků život. I když se v oblasti nacházelo dost dobře vyzbrojených, vycvičených a motivovaných jednotek NVA, hodně komunistů propadlo panice a pokoušelo se prorazit z obklíčení, což se drtivé většině z nich nepovedlo. Nejvíce se jich snažilo dostat přes řeku La Tho, v čem jim velice úspěšně bránili ostřelovači z "Hill 55" a dělostřelci 11. dělostřeleckého pluku USMC. První velké střetnutí vybojoval 20. listopadu v oblasti zvané "Horseshoe" 2. prapor 7. pluku USMC. 23. listopadu následovaly další dva větší střety, tentokrát u vesnic s označením La Hoa 1 a La Hoa 2. To ovšem neznamená, že by jinde v oblasti byl klid. Mariňáci všude v "Dodge City" naráželi na výborně maskovaná opevnění a skladiště, která museli dobývat krok za krokem. Ráno 28. listopadu mezi 06.00 a 07.00 hod. byla komunistům nabídnuta kapitulace, ale výzva byla ignorována. Po uplynutí této lhůty se na pozice komunistů snesl příval dělostřeleckých granátů. Přisadily si i gunshipy AC-47 a AC-130 (během 72 hodin vystřílely 609 000 projektilů). Do ostřelování se zapojila palbou děl ráže 406 mm své hlavní výzbroje i bitevní loď USS New Jersey*. Ač se v oblasti pohybovalo množství amerických jednotek, námořníci stříleli tak přesně, že k žádným vlastním ztrátám nedošlo. K nejtěžším bojům došlo 1. prosince, kdy vojáci 3. praporu 5. pluku USMC narazili při svém postupu na velký komplex bunkrů v oblasti zvané "Hook". Obránci "háku" pak 3. praporu způsobili citelné ztráty a jeho postup na čas zbrzdili. Situace 3. praporu se stávala čím dál tím vážnější a 3. prosince mu byla na pomoc přesunuta většina mužů 3. praporu 26. pluku. O dva dny později byla Severovietnamcům v "Hook" nabídnuta kapitulace a opět s negativní odezvou. Mariňáci se pak zvedli k poslednímu náporu a do večera "Hook" padl. Ze zničených bunkrů a polozasypaných tunelů bylo vytaženo jen 15 zajatců. Mrtvoly Severovietnamců se ale válely všude kolem. Nicméně 6. prosince musel být 3. prapor 5. pluku USMC pro příliš vysoké ztráty z bojového pásma stažen. Boje však s neztenčenou silou pokračovaly dál. 8. prosince se rota "I" z 3. praporu 26. pluku dostala na 20 metrů od posledního ohniska odporu nepřítele. I když byla tato oblast do poslední chvíle intenzivně bombardována, přivítala vojáky roty "I" zničující palba. Přesto byla tato pozice NVA nakonec dobyta. K poslední srážce došlo 9. prosince (po tomto boji muže proti muži, vedeném se vší zarputilostí, bylo na místě nalezeno na 300 mrtvých komunistů) a v 06.00 hod. téhož dne byla operace "Meade River" oficiálně ukončena. V prostoru ale ještě po následující dva dny zůstal 1. prapor 1. pluku USMC, jehož muži dále pátrali po rozprášených a ukrývajících se komunistech. Při plnění úkolu tato jednotka utrpěla další ztráty a zlikvidovala ještě 50 komunistů, kteří se odmítli vzdát. Původní hlášení hovořila o 1000 až 1500 mrtvých komunistech, a tento počet se nakonec ustálil na čísle 1025. Na 300 nepřátelských vojáků bylo zraněno. Navíc se odhaduje, že 200 až 300 mrtvých nebylo vůbec nalezeno. Zničeno bylo dále více než 360 bunkrů a ukořistěno větší množství zbraní a munice, včetně 180 min a několika raket ráže 122 mm. USMC nahlásil 108 mrtvých a 513 zraněných. Vrtulníky námořní pěchoty vykonaly během operace 884 letů, z čehož jen 100 bylo určeno k přesunu vojáků, materiálu a raněných. Zbytek byl určen k přímé podpoře bojujících mariňáků. Hlavní děla bitevní lodi USS New Jersey vystřelila 153 nábojů ráže 406 mm a děla pomocné výzbroje pak dalších 2700 protipancéřových střel. Houfnice 11. dělostřeleckého pluku USMC umístěné v pěti postaveních na "Hill 55" vystřílely při 1286 palebných přepadech 27 513 granátů, přičemž někdy byly jejich obsluhy nuceny ostřelovat nepřítele nacházejícího se pouhých 200 metrů od postavení vlastních sil. V polovině prosince pronikly jihovietnamské a americké jednotky do DMZ, aby zlikvidovaly baterie minometů, ostřelujících jejich pozice jižně od zóny. Došlo také ke srážkám v provinciích Tay Ninh a Binh Long poblíž kambodžské hranice. V Deltě vzhledem ke značně specifickým podmínkám neustále probíhaly v rámci operace "Sealords" spojenecké útoky proti zásobovacím linkám komunistů. Nejúspěšnější z těchto akcí, operace "Giant Slingshot", začala 6. prosince poblíž kambodžského území, zasahujícího v podobě výběžku zvaného "Parrots Beak" do vietnamského vnitrozemí. Operačním prostorem protékaly řeky Vam Co Tay a Vam Co Dong, takže spojenečtí vojáci mohli počítat s podporou dělových a plamenometných člunů MRF. Uvnitř výběžku "Parrots Beak" se nacházelo značné množství komunistických základen a objektů logistického zabezpečení. Komunisté zaplatili za střety se spojenci vysokou cenu. Přišli o 2000 svých vojáků. Spojenci navíc získali 232 zajatců a 500 tun zbraní, munice a zásob potravin. STAGNACE (1969-1970) Pak přiletěla trysková letadla. Vypouštěla červený kouř přímo na nás. Červený kouř znamená "nepřátelské pozice". A teď jsem věděl, že to začíná. Charlie ví, co znamená červený kouř. Ví, že trysková letadla s výbušninami a napalmem jsou už na cestě, a to přímo sem. Terry Whitmore, USMC, Vietnam 1967 Vstup do roku 1969 "oslavili" komunisté zavražděním jihovietnamského ministra výchovy Dr. Le Minh Triho. Na poloostrově Batangan na pobřeží jižního Vietnamu jižně od Da Nangu nalezly jednotky USMC při rozsáhlé vyčišťovací akci sklady zbraní a válečného materiálu. Při této akci zajali mariňáci na 7000 komunistických vojáků a vesničanů podezřelých z kolaborace s nimi. Jihovýchodně od města Katum, 24 kilometrů od kambodžské hranice, dále spojenecké jednotky objevily dosud největší podzemní skladiště komunistů v této válce. Z patnácti tunelů bylo vyzdviženo na 30 tun ručních zbraní, raket a munice, většinou čínského původu. Jinak nebyl rok 1969 z vojenského hlediska zvlášť významný. Na Sever pronikaly čas od času fotoprůzkumné RF-4C vysílané USAF nebo RA-5C a RF-8G z letadlových lodí US Navy. Během celého roku 1969 bylo nad Severem provedeno pouze 779 letů. Monitorován a fotografován byl hlavně postupně obnovovaný systém protivzdušné obrany, zvláště síť protiletadlových raket. Tyto lety byly Severovietnamcům solí v oku a přes "příměří" v letecké válce začala být průzkumná letadla velice brzy cílem protiletadlové palby. Proto vydal v červnu prezident Nixon rozkaz, podle kterého byly osamělé průzkumné letouny doprovázeny dvěma až čtyřmi stíhačkami. Doprovod průzkumníků byl svěřen Phantomům F-4E z 469. TFS/388. TFW z Koratu (Phantomy této peruti byly známé "ozdobením" přídě namalovanou žraločí tlamou). "Žraloci" z Koratu byli ale ve velice svízelné situaci. Jediný povolený cíl, stanoviště protivzdušné obrany, se mohl stát terčem útoku pouze tehdy, když z něj byli prolétávající Američané ostřelováni nebo na ně odtud byla vypálena raketa. Později byly do doprovodných letů zapojeny letouny "Wild Weasel" a k napadení hnízda SAMů stačilo už to, že by americká letadla byla ozářena radarovým paprskem. Těmto akcím se říkalo "protective reaction" - ochranná reakce. Na Jihu byla situace taktéž relativně klidná. Komunistické síly, na hlavu poražené v první polovině minulého roku, se v nitru jižního Vietnamu nezmohly na žádné rozsáhlejší akce. Pouze do pohraničních oblastí podnikaly partyzánské či severovietnamské jednotky občasné a krátkodobé nájezdy, které ale nebyly nijak zvlášť nebezpečné, a spojenci jim bez větších problémů čelili. Samozřejmě se ale nejednalo o romantické procházky tropickou džunglí spojené s občasnou kondiční střelbou do několika vyděšených partyzánů. Naopak. Vojáci byli vystaveni neustálému psychickému tlaku a stresu. Každá, byť i sebemenší skupinka komunistů číhající v džungli znamenala pro spojenecké vojáky smrtelné nebezpečí. Žádný z hlídkujících vojáků si nemohl být jist, zda se z ničeho nic neozve palba a zda to nebude poslední zvuk jeho života. Každý z vojáků musel počítat s tím, že šlápne na minu nebo že někde v džungli je právě na něj nastražena "bambusová" past. V porovnání s rozsáhlými operacemi předchozích období to ale opravdu byly méně významné události. Z pohledu pěšáka plížícího se pod palbou komunistického odstřelovače do úkrytu se situace pochopitelně jevila jinak. Do akcí proti VDR byly nyní nasazovány jednotky zvané Commando Raider Teams (CRT). Tyto deseti- až dvanáctičlenné týmy vykonávaly většinou průzkumné mise, ale velice časté bylo i provádění diverzních akcí.* Na území VDR byli příslušníci Commando Raider Teams vysazováni z vrtulníků společnosti Air America (do té doby operovala jen nad Laosem). CRT podnikaly své akce i na území Laosu a Kambodže. NVA se uchýlila k provádění podobných aktivit a v roce 1969 se na thajském území začaly objevovat vrtulníky 916. vrtulníkového pluku. Jednak zásobovaly místní levicové partyzány a jednak do Thajska převážely skupinky příslušníků severovietnamských speciálních oddílů Dac Cong, které měly napadat americké letecké základny umístěné na thajském území. Vrtulníky NVA se v této době dokonce pouštěly i do hloubi jihovietnamského území. Američané o těchto letech sice věděli, ale z obavy před pilotickými komplikacemi proti nim nijak nezasahovali. Přesněji řečeno, američtí i jihovietnamští vojáci měli přísný zákaz na tyto vrtulníky střílet. Existovaly totiž důvody opravňující k domněnce, že v kabinách severovietnamských strojů sedí ruští piloti. Podle některých zdrojů ale přece jen k jednomu či více incidentům došlo. V roce 1969 narazila kdesi v provincii Dar Lac hlídka Zelených baretů a CIDG na severovietnamský Mi-6 sedící na jakési mýtině v džungli. Tento vrtulník pravděpodobně přiletěl se zbraněmi pro Viet Cong. Po zásahu střelou z LAW M-72, kterou na vrtulník některý z "nedisciplinovaných" členů hlídky vyslal, Mi-6 explodoval. Později bylo kolem jeho trosek nalezeno sedm mrtvých těl Rusů. 22. ledna zahájil 9. pluk USMC poslední velkou akci pozemních sil americké námořní pěchoty v této válce, operaci "Dewey Canyon". Jejím cílem bylo vyčištění údolí Do Krong, nedaleko nechvalně známého A Shau, od komunistických sil. Mariňáci vybudovali FSB "Razor", "Shiloh" a "Cunningham", které měly jejich akci podpořit palbou děl. Hlavní roli při plnění úkolu hrály opět vrtulníky. Během akce byla zcela zničena, pro NVA veledůležitá, základna č. 611. Do 19. března byla operace ukončena. USMC při ní zlikvidovala 1617 komunistů a ukořistila 1461 kusů pěchotních zbraní, dále munici a potraviny. Přestože aktivita komunistických sil na Jihu značně zaostávala za předchozími léty, Hanoj těžila z politického kapitálu, získaného při ofenzivě "Tet". Důsledkem bylo i to, že si povzbuzená VDR jako další podmínku k pokračování mírových rozhovorů vymínila účast zástupců Viet Congu na jednání. 25. ledna tak proběhlo první zasedání čtyřstranné konference o obnovení míru ve Vietnamu. USA navzdory všem svým dosavadním prohlášením o nemožnosti jednání s Viet Congem souhlasily a pro uklidnění svědomí vznesly požadavek na účast vlády Vietnamské republiky. Rozhovory, Američany původně zamýšlené jako dvoustranné jednání o stažení intervenčních vojsk dvou států (USA a VDR), tak dostaly ráz neplodného handrkování o slovíčka a prakticky znamenaly politické uznání teroristického Viet Congu Spojenými státy. Velice skepticky se k jednání v Paříži stavěl hlavně jihovietnamský premiér Huong, který přímo řekl, že v pařížská jednání nemá velkou důvěru. O něco více optimismu projevil viceprezident Ky, který se o jednáních před odletem do Paříže vyjádřil s nadějí, i když jedním dechem prohlásil, že žádné rychlé výsledky neočekává. Viceprezidentu Ky byla svěřena koordinace mezi jihovietnamskou delegací v Paříži a saigonskou vládou. Jakoby na potvrzení slov skeptiků využila delegace Viet Congu situace a 8. května její členové předložili absolutně nepřijatelný a drzý program, který kromě obvyklých klišé o "respektování práv vietnamského lidu a stažení všech cizích vojsk" (dlužno poznamenat, že Viet Cong za cizí vojsko nepovažoval NVA) požadoval také vytvoření "demokratické koaliční vlády bez zástupců saigonské kliky". NLF samozřejmě svou účast na této vládě požadovala. Proč by se ale vláda zvolená v demokratických volbách měla vzdát mandátů ve prospěch teroristické organizace, která navíc není mezi obyvatelstvem zrovna populární, jak se opět potvrdilo po zběsilých komunistických masakrech při ofenzivě "Tet"? Nicméně tyto argumenty Sever neuznával a dál zahlcoval svá prohlášení nekonečnými frázemi o "prozíravém a správném vedení lidu Vietnamskou stranou pracujících a Národní frontou osvobození jižního Vietnamu". USA naproti tomu předložily osmibodový program, který mimo jiné obsahoval nabídku stažení všech intervenčních vojsk (čili i NVA) při zachování jihovietnamské armády a provedení celovietnamských voleb pod mezinárodní kontrolou. Na tuto nabídku nebyli komunisté z pochopitelných důvodů ochotni přistoupit a jejich odpovědí bylo to, že USA obvinili ze sabotování rozhovorů. 8. června trucovitě vytvořili vlastní "Prozatímní revoluční vládu Jihovietnamské republiky", která ale reprezentovala prakticky pouze bandity z Viet Congu. Měla zde být před světem vytvořena iluze jakési jediné uznávané představitelky lidu jižního Vietnamu. Téměř vzápětí tuto nelegitimní a nelegální "vládu" uznaly SSSR a jeho satelité. V únoru zpozoroval jeden příslušník SF na kambodžské straně hranice v oblasti tábora SF v Ben Hetu severovietnamský vrtulník Mi-10, přepravující pod sebou zavěšený tank. Zmíněný důstojník SF o tom samozřejmě podal hlášení, a zpravodajská služba tak mohla s předstihem upozornit všechny spojenecké jednotky v oblasti o možné aktivitě severovietnamských tanků. V noci ze 3. na 4. března pak osm tanků PT-76 (podporovaných snad i několika transportéry BTR-50), patřící 16. rotě 4. praporu 202. tankového pluku NVA, tábor v Ben Hetu skutečně napadlo. Neboť na základě varování zpravodajců byly do tábora již dříve vyslány dva tanky M-48, náležící 69. tankovému pluku, moment překvapení Severovietnamcům nevyšel a ani vlastní akce nemohla být označena za dobře provedenou. Jeden z útočících tanků hned na počátku padl do léčky na minovém poli a upozornil na útok obránce. V nastalém boji zničili komunisté jeden M-48 a sami přišli o dva stroje. Jednalo se o jedno z mála přímých střetnutí mezi tanky NVA a US Army či USMC v této válce. 18. března zahájilo americké letectvo operaci "Menu". Po třináct měsíců dopadalo 100 000 tun bomb, raket a napalmových kontejnerů na komunistické cíle v Kambodži. Operace "Menu" vyústila v polovině dubna příštího roku ve spojeneckou ofenzivu proti útočištím komunistů v Kambodži. V dubnu velitelství amerických vojsk ohlásilo, že od 1. ledna 1961 ztratili Američané ve Vietnamu 33 640 mužů. 8. června se prezident Thieu setkal na ostrově Midway s americkým prezidentem Nixonem. Thieu potvrdil souhlas Saigonu s osmibodovým plánem USA z jednání v Paříži. Oba státníci se dohodli na postupném stahování amerických vojsk, a to i přes nepřijetí plánu komunisty. Midwayskou konferencí byl odstartován plán tzv. vietnamizace konfliktu. Do konce srpna bylo odsunuto 25 000 mužů různých týlových jednotek a zemi opustily i dvě brigády 9. pěší divize. Americká armáda měla v rámci programu vietnamizace postupně přenášet všechny bojové úkoly na ARVN. Do konce roku se domů vrátilo dalších 40 000 mladých Američanů a ARVN převzala plně odpovědnost za deltu Mekongu. 10. dubna byly do Vietnamu přesunuty první čtyři útočné vrtulníky AH-1G přidělené USMC. O osm dní později tyto stroje (patřící nyní VMO-2) vzlétly ke svému prvnímu bojovému letu. Měly za úkol doprovázet transportní Sea Knighty. Pro komunistické vojáky v I. CTZ bylo nasazení Cober v tomto prostoru velice nepříjemným překvapením. Do této doby se střetávali pouze s velkými transportními stroji nebo bitevními UH-1E. Mrštné, úzké Cobry, ověšené zbraněmi, to bylo něco, na co nebyli připraveni. O respektu, jakému se Cobry u komunistických vojáků těšily, svědčí i následující příhoda: Hlídkující rota USMC, nad níž přelétávaly dvě Cobry, se dostala do palby ukrytých příslušníků Viet Congu. Mariňáci okamžitě navedli na místo, odkud střelba vycházela, piloty obou AH-1G, a ti spustili palbu z rotačních kulometů v příďových gondolách i raketami z raketových bloků zavěšených pod křidélky svých strojů. Když střelba ustala, našli Američané čtyři mrtvé partyzány a jednoho těžce zraněného, který neustále něco vykřikoval. Ukázalo se, že to byl velitel oné skupinky a tlumočník přeložil jeho slova: "Řekl jsem jim to jednou, říkal jsem jim to tisíckrát - nestřílejte na tenhle typ vrtulníku!" V prosinci bylo ve Vietnamu již 22 mariňáckých Cober ze stavu HML-367. Významný střet proběhl v květnu v rámci operace "Apache Snow", během které vojáci 101. výsadkové divize svedli mezi 10. a 20. květnem krvavé a vyčerpávající boje o kótu "937", tzv. "Hamburger Hill" v údolí A Shau. Při této akci došlo k tragickému omylu, když Cobry od 4/77. ARA spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních vojáků. V červnu se poblíž australské základny v Nui Datu vyznamenali australští vojáci, když v bitvě ve vesnici Binh Ba porazila rota 5. praporu Královského australského pluku za podpory čtyř tanků Centurion 1. obrněného pluku pěší prapor NVA. 18. srpna byla na základně v Phu Bai rozpuštěna MAG-39 a zároveň se oslavovalo ukončení působení vrtulníků CH-37 na vietnamském bojišti. Z vrtulníkových jednotek USMC tak v jižním Vietnamu zůstala již jen MAG-16, ta byla ale zároveň posílena stroji od HML-167 a HML-367. Personál HML-367 později (od února 1971) zároveň prováděl srovnávací testy útočných vrtulníků AH-1G s novými AH-1J. 3. září postihla celý "tábor svobody" krutá rána. Ve věku 79 let zemřel muž, jehož ruce byly nejvíce potřísněny krví obětí války v jihovýchodní Asii. Soudruh Nguyen Tat Thanh, obratný politik a moskevský nohsled, který napodoboval své velké vzory Uljanova a Džugašviliho tak slepě, že podle nich začal používat pseudonym a nechal si říkat Ho Či Min (Ten, který osvětluje cestu). 24. září byl prezidentem VDR zvolen Ton Duc Thang. Ve funkci prezidenta (od roku 1976 VSR) setrval až do své smrti v roce 1980. Den po smrti velkého vůdce došlo na šedesáti šesti místech jižního Vietnamu k minometným útokům proti vojenským zařízením ARVN a Američanů. Komunisté poté oznámili, že vzhledem k Ho Či Minovu skonu budou jejich jednotky od 8. září dodržovat třídenní klid zbraní. V říjnu začalo postupné stahování vojáků 3. brigády 82. výsadkové divize z Vietnamu na základnu Fort Bragg v Severní Karolíně. Krátké účinkování výsadkářů z 82. divize na vietnamském bojišti končí 11. prosince, kdy byli odsunuti poslední z nich. 15. listopadu proběhla ve Washingtonu dosud největší demonstrace proti válce ve Vietnamu. Zúčastnilo se jí na 250 000 lidí. V lednu 1970 klesl počet amerických vojáků v jižním Vietnamu na 340 000 mužů. Počátkem roku se stáhly mimo jiné jednotky 1. pěší divize a brigáda 4. pěší divize, celkem 40 000 mužů. Snižování stavů nepostihlo pouze pěší jednotky. 1. února opustil thajskou základnu Takhli poslední F-105 Thunderchief. Tento typ představoval od počátku konfliktu symbol americké letecké moci na nebi severního Vietnamu. Poslední Thud (sériového čísla 61-0159) nalétal při 600 bojových misích na 4000 letových hodin a na jeho kontě byl i jeden sestřelený MiG. Úkoly Thudů měly nad Severem plně přejít na Phantomy. US Navy začala ve stále větší míře používat bitevníky A-7 Corsair, vybavené vynikajícím zaměřovacím systémem umožňujícím maximální přesnost zásahů, a tím i účinnost útoků. V jižním Vietnamu sice docházelo ke sporadickým střetům se silami komunistů, ale celkově byla aktivita nepřítele dosti nízká. Pouze na jihu země docházelo k významnějším střetům, když se komunisté snažili získat dominantnější postavení v Deltě, bohaté na rýži, která jim tak zoufale chyběla. ARVN svedla urputné boje hlavně v provincii Dinh Tuong a přes určité potíže v počáteční fázi začala přebírat iniciativu, vyhledávat a likvidovat nepřítele, až jihovietnamští vojáci provincii, která spojuje Saigon s Deltou sítí silnic a vodních kanálů, opět plně ovládli. Od ofenzivy "Tet" uplynuly již dva roky a komunistické jednotky musely být dávno reorganizované a plně bojeschopné, což se mělo projevit i v jiných částech Vietnamské republiky. Spojenecké velení se tedy oprávněně obávalo, že odpočatá komunistická armáda vyčkává v klidu svých nedotčených záložních pozic v Kambodži, poškozených pouze občasnými nálety, na odchod amerických vojsk, aby mohla v plném rozsahu obnovit svou činnost v zemi. Neboť po odchodu Američanů se dala očekávat mohutná komunistická ofenziva (komunisté americký plán z Paříže nepřijali, a necítili se jím tedy ani formálně vázáni), rozhodly vojenské a politické špičky ve Washingtonu o útoku na komunistické opěrné body v Kambodži. Úderem na samotný týl nepřítele se měla jeho schopnost vést rozsáhlejší ofenzivní akce uvnitř jižního Vietnamu zlomit nejméně na jeden rok. To mělo poskytnout čas k přezbrojení a dobudování ARVN, která měla být po této době sama schopna očekávané komunistické ofenzivě čelit. V případě Kambodže se sice jednalo vzhledem k vietnamskému konfliktu o neutrální stát, ale komunisté jeho neutralitu nerespektovali, a proto byla provedena akce mající ochromit jejich aktivitu. Celou situaci po politické stránce usnadnil březnový převrat proamerického generála Lon Nola, který se v Phnompenhu ujal moci. Bohužel, jak se později ukázalo, tato nadějná operace díky "mírovému hnutí" v Americe zcela nesplnila očekávání. O tom ale později. Již 14. dubna provedla ARVN vpád na území Kambodže, ale tato pouze třídenní operace měla jen otestovat reakci Severovietnamců. Ti byli dokonale překvapeni, utrpěli veliké ztráty a jednotky ARVN se vrátily s bohatou kořistí. 1. května pak začaly operace "Toan Thang 43", "Toan Thang 45" a "Toan Thang 46". Za úsvitu 1. května začaly bombardéry B-52 shazovat sedmitunové bomby na místa určená jako LZ. Vrtulníky 1. aeromobilní divize vnikly na kambodžské území poblíž vietnamského města Loc Ninh (tzv. "Fishhook"). V 08.10 hod. vysadily vrtulníky na LZ "East" a LZ "Central" první oddíly 5. praporu jihovietnamských výsadkářů. Jihovietnamce na místo dopravilo 42 transportních UH-1 eskortovaných 22 AH-1G. Asi 200 dokonale překvapených příslušníků NVA se ani nepokoušelo výsadku zabránit a snažili se utéct. V tom jim ale palbou ze svých M-60 zabránili "doorgunners" z Hueyů. Zároveň s výsadkem Jihovietnamců se do "Fishhook" pohly i tanky a transportéry 11. tankového pluku US Army a 1. obrněného pluku ARVN. Ty podporovaly dvě roty 2/7 Cavalry od 1. aeromobilní divize, vysazené na LZ "X-Ray". Jižněji útočila 25. pěší divize na nepřátelské síly soustředěné u kambodžských měst Krek a Memot. 4. pěší divize a další jednotky ARVN překročily kambodžsko-vietnamskou hranici západně od Plei Ku. 5. května narazily oddíly 2/5 Cavalry na komplex 182 bunkrů a 18 budov na ploše více než 3 km2. Vzhledem k tomu, že se boje přesunuly prakticky do týlu nepřítele, ukořistili spojenci velké množství zbraní, munice a jiného materiálu. Bylo to zejména 4800 kusů pěchotních zbraní (samopaly, minomety, ruské pancéřové pěsti RPG), 200 nákladních vozidel, zajišťujících provoz na Ho Či Minově stezce, 18 000 kg trhavin a miliony kusů munice do pěchotních zbraní. Tuto kořist pak přes dva měsíce z Kambodže do Vietnamu převážely velkokapacitní Chinooky a Skycrane. Za první týden operace padlo přes 1000 komunistů. 7. května zaútočila 3. brigáda 9. pěší divize na kambodžské území zasahující v podobě výběžku do jižního Vietnamu jižně od Tay Ninh (tzv. "Parrots Beak"). Během druhého týdne operací se americko-vietnamské říční síly přesunuly na svých plavidlech proti proudu řeky Mekong až ke kambodžskému hlavnímu městu a zasáhly do boje s 88. plukem NVA. Od 2. do 7. května zlikvidovaly oddíly ARVN základny NVA a Viet Congu v oblasti města Ba Thu. Komunisté ztratili 1200 vojáků a ztráty ARVN činily 66 padlých. Zajato bylo 168 komunistů. Dělové čluny ARVN zároveň doprovázely zásobovací plavidla, která proti proudu Mekongu dopravila do Phnompenhu potraviny a léky pro obyvatelstvo vietnamského původu žijící v Kambodži. V Americe se zatím proti probíhající invazi zvedla vlna odporu. 4. května zastřelili příslušníci Národní gardy při nepokojích na kentské univerzitě v Ohiu čtyři studenty.* V reakci na tyto incidenty prohlásil prezident Nixon, že spojenci budou operovat maximálně 40 km v kambodžském vnitrozemí a že se Američané z Kambodže stáhnou do konce června. Tím ovšem komunistům poskytl strategicky nesmírně cennou informaci, prozradil tím americké plány a prakticky celou operaci tímto nešťastným krokem překazil. Jednotky Viet Congu a NVA přerušily boj a začaly se urychleně stahovat za čtyřicetikilometrové pásmo, rozhodnuty americkou invazi v bezpečí přečkat. Američané se sice snažili odříznout ústupové cesty co největšímu počtu nepřátel, přesto ale většina komunistických jednotek unikla. Při chvatném ústupu partyzáni na místě zanechali nebo poztráceli značné množství zbraní, munice a jiného materiálu. V polovině června boje de facto skončily, a než se Američané do 30. června stáhli (poslední americký vrtulník opustil Kambodžu 29. června v 17.28 hod.), věnovali se likvidaci nalezených bunkrů, základen, skladišť a zbraní. O pacifikaci kambodžského pohraničí se měly v budoucnu starat jen síly ARVN. Jihovietnamští vojenští poradci navíc měli dohlížet na výcvik kambodžské armády. Dále bylo poblíž města Neak Luong na silnici č. 1, asi 100 kilometrů v kambodžském vnitrozemí, zřízeno velitelství ARVN v Kambodži. Toto velitelství mělo za úkol koordinovat akce, jež měly komunistům zabraňovat v návratu do bývalých pozic. Během operace ztratili Američané 337 vojáků a měli 1524 zraněných. Na druhé straně bylo zlikvidováno 11 000 vojáků Viet Congu a hlavně NVA. Přestože bylo spojencům "mírovým hnutím" zabráněno způsobit komunistům daleko citelnější ztráty, měla invaze na válečné dění očekávaný dopad. Podle jednoho z nejvýznamnějších komunistických dezertérů v této válce, plukovníka Nguyen Van Nanga, velitele komunistické válečné zóny táhnoucí se od Saigonu až do oblasti východní Kambodže, překazil spojenecký vpád do Kambodže plány Hanoje na přípravy rozsáhlé ofenzivy proti Saigonu. Tato ofenziva, plánovaná na konec května, se měla svým rozsahem rovnat ofenzivě "Tet". Ztráty na živé síle a ztráta zásob zbraní, munice a potravin ale komunisty přinutily vzdát se svého plánu. Jako odveta za spojenecké akce v Kambodži dopadly v polovině května komunistické rakety na města Hue a Da Nang, kde zahynulo 19 osob, a dalších 12 civilních obětí si vyžádal útok na tamější nemocnici. 30. srpna proběhly ve Vietnamské republice volby do Senátu. Tato událost byla již tradičně provázena řadou teroristických útoků komunistů. Snad nejotřesnější ze 73 incidentů byl útok NVA na komplex budov ve vesnici Xuyen Phu nedaleko Da Nangu. Komunisté soustředili palbu svých minometů na sirotčinec An Hoa, na který dopadlo asi 50 granátů. Poté severovietnamští vojáci pronikli do budovy sirotčince a házeli ruční granáty do jednotlivých pokojů, kde se děti a jejich ošetřovatelky snažily schovat pod postelemi. Poté vyvlekli komunističtí teroristé ze sirotčince správce objektu, buddhistického mnicha Thich Nguyen Triho, na dvoře jej svázali drátem a zastřelili. Během půl hodiny trvajícího útoku se komunistům podařilo zavraždit 12 lidí, z toho plnou polovinu tvořily děti. Zraněno či nadosmrti zmrzačeno bylo 45 lidí, z toho 2/3 dětí. V noci z 20. na 21. listopadu provedli vybraní příslušníci 6. a 7. SFGA operaci "Son Tay". Sto Zelených baretů skupiny "Ivory Coast" pod velením plukovníka Arthura "Bulla" Simmonse zaútočilo na zajatecký tábor Son Tay, ležící 35 kilometrů severozápadně od Hanoje. Cílem této riskantní operace mělo být osvobození alespoň některých amerických zajatců, živořících v otřesných podmínkách severovietnamských lágrů bez možnosti kontaktu s okolním světem a o styku s Mezinárodním červeným křížem ani nemluvě. Jen hygienické podmínky v celách a absence lékařské péče znamenaly mimo jiné pro mnohé americké zajatce naprosto zbytečnou ztrátu končetiny zapříčiněnou neléčením ran. Vedle častého mučení, hladu a psychického nátlaku byli vězni nuceni k nedůstojným pochodům Hanojí, kdy pod hlavněmi namířených Kalašnikovů museli snášet nadávky, plivání a rány kamením, jimiž je častoval přihlížející dav civilistů. Na této skutečnosti nic nemění naivní papouškování frází o "humánních podmínkách v severovietnamských věznicích", které vypouštěly do světa vybraní novináři, účastnící se pod dohledem komunistických ideologů organizovaných exkurzí po čistých celách a absolvující rozhovory s několika čistě oblečenými a dobře živenými Američany, kteří měli to štěstí, že je jejich věznitelé vybrali do role obyvatelů potěmkinovských vesnic. Operace se v Pentagonu plánovala od května 1970 a volba nakonec padla na Son Tay. Na základně Englin na Floridě byla postavena maketa tábora v měřítku 1 : 1 a Simmonsovy Zelené barety celou akci do nekonečna opakovaně nacvičovali. Na Severu musela být provedena bez jediné chyby. 20. listopadu ve 23.18 hod. místního času odstartovaly ze základen v Thajsku vrtulníky HH-3 a HH-53 s přepadovým oddílem na palubách, doprovázené nezbytnými Skyraidery a letouny HC-130. Těsně po půlnoci provedly letouny US Navy útoky na cíle v okolí Hanoje. Bombardování mělo odvést pozornost od nadcházející akce. Tři hodiny po startu byly přepadové síly v prostoru cíle. Jeden z HC-130 osvětlil okolí jeviště nastávajícího dramatu flérami a kulometníci z vrtulníků zlikvidovali hlídky ve strážních věžích. Zelené barety, rozdělené do tří skupin, poté zaútočily na tábor. Vrtulníky první skupiny přistály rovnou v táboře, kde začali Američané okamžitě zneškodňovat vietnamské stráže, druhá skupina přistála poněkud stranou a akci první zajišťovala. Třetí skupina, které velel sám Simmons, byla omylem vysazena asi 400 metrů od tábora, přímo u ubikací sovětských a čínských poradců. Během deseti minut jich Simmonsovy Zelené barety zlikvidovaly téměř 200. Hned poté se třetí skupina přidala ke dvěma předchozím. Zatím první skupina marně hledala vězně. Bohužel se ukázalo, že tábor je prázdný. Američané tedy alespoň zničili několik vrtulníků Mi-4 a Ka-25 bázujících v táboře a stáhli se. Celá akce trvala 30 minut a jedinou ztrátou na americké straně bylo lehké zranění jednoho vojáka! Operace sice nevedla k osvobození zajatců, ale přesto byl její dopad na osud zajatých Američanů značný. Vietnamci v budoucnu poněkud přehodnotili svůj přístup k nim, byl povolen poštovní styk a většina zajatců byla již koncem listopadu umístěna do tábora "Camp Unity" v Hoa Lo, kde byli Američané "ubytováni" ve velkých celách po dvaceti pěti až padesáti osobách (do té doby byli všichni zajatci zavřeni na samotkách). Koncem prosince převzalo jihovietnamské válečné námořnictvo poslední americké bojové čluny. Ty už brázdily kalné vody Delty jen s jihovietnamskými posádkami. V Paříži se zatím americká delegace vedená nyní K. E. Brucem a H. Kissingerem a komunistické delegace VDR a Viet Congu stále nemohly dohodnout na jakémkoliv, pro obě strany akceptovatelném plánu o ukončení války. ROZPLÝVAJÍCÍ SE NADĚJE (1971-1973) Kousek na sever od města měli velký komplex budov, který nazývali "nemocnicí", a to byl důvod, proč jsme se ho nesměli dotknout. Musela to být nemocnice pro nemocné dělostřelce, protože kdykoliv jsme cestou k železnici letěli okolo ní, byli jsme z ní zasypáni krupobitím dělostřelecké palby Jack M. Broughton, USAF Čestní lidé se mohou rozcházet v politických názorech, ale nemohou mít odlišný názor na genocidu. James Baldwin 24. ledna, těsně před největším vietnamským svátkem Tet, propustila Vietnamská republika z humanitárních důvodů a jako gesto dobré vůle skupinu 37 severovietnamských válečných zajatců, většinou nemocných nebo zraněných. Tři z původně plánovaného počtu 40 zajatců na poslední chvíli repatriaci odmítli. Od roku 1961 bylo vládou jižního Vietnamu repatriováno do severního Vietnamu skoro 750 válečných zajatců. Skupina 37 repatriovaných Severovietnamců byla dopravena k hraniční řece Ben Hai v nejsevernější části provincie Quang Tri. Tam nasedli do připravených gumových člunů a přeplavili se přes hraniční řeku do VDR. Komunističtí vojáci poté začali z druhého břehu minomety ostřelovat jihovietnamské vojáky, kteří původně propuštěné zajatce doprovázeli. Na počátku 70. let se výrazně urychlilo stahování amerických vojsk z jižního Vietnamu. Do konce roku 1970 se z Vietnamu stáhly jednotky 4., 9., 25. pěší divize a 199. dělostřelecká brigáda. Začátkem roku 1971 se tak počet Američanů snížil na 250 000 mužů. Několik amerických jednotek se ještě po boku 1. pěší divize ARVN podílelo na operaci "Jefferson Glenn" u Hue. Američané se poté bojů prakticky již neúčastnili a jejich poslední ofenzivní akcí byla operace "Dewey Canyon II", probíhající od 30. ledna do 7. února. 1. brigáda 5. pěší divize při ní odblokovala silnici č. 9, vyčistila příhraniční oblasti a zajistila základny Khe Sanh a FSB "Vandergrift". Americké vrtulníky při "Dewey Canyon II" vykonaly 16 131 bojových letů. Bylo tak vytvořeno jakési "předmostí" pro invazi ARVN do sousedního Laosu. Tam měly být zničeny a od Severovietnamců vyčištěny dvě důležité základny NVA: 604 a 611, nacházející se poblíž měst A Loui a Tchepone. K provedení operace s označením "Lam Son 719" byly vyčleněny jednotky 1. pěší divize ARVN, 1. tanková brigáda, 11. a 17. obrněný pluk, brigáda námořní pěchoty, tři prapory Rangers a výsadkáři. Tyto síly měly operovat s podporou amerického dělostřelectva a hlavně letectva, včetně vrtulníků 101. AG posílené o stroje 14. a 223. AB a několika rot stažených z celého Vietnamu. Celé operaci velel generálporučík Hoang Xuan Lam, jihovietnamský velitel I. CTZ. Jako poradci mu asistovali američtí generálové Weyand a Sutherland. Jihovietnamské vojáky čekal v Laosu těžký hornatý terén a odhodlaný nepřítel. Americké piloty vrtulníků a letadel pak mraky, mlha a protivník o síle devatenácti praporů protiletadlového dělostřelectva, disponujícího jak kulomety ráže 12,7 mm, tak děly ráže 23, 37 a 57 mm, rozmístěnými všude v prostoru operace. Podle původního plánu se měla ARVN z Laosu stáhnout do 10. března. Operace sama byla zahájena 8. února. Nepřízeň počasí a mlha zapříčinily, že první vlna vrtulníků s výsadkem odstartovala až v poledne. Přesto bylo prvního dne operace provedeno 1460 letů, během nichž bylo přes laoskou hranici přepraveno šest praporů pěchoty a dělostřelectvo. Tyto síly vytvořily a zajistily FSB "Delta" a "Hotel" jižně od silnice č. 9 a základny "30" a "31" severně od ní. Hned prvního dne narazili Jihovietnamci na silný odpor NVA. Poškozeno bylo i několik vrtulníků, z nichž jeden cestou do Khe Sanh havaroval a ve svých troskách pohřbil čtyři muže posádky a šest Jihovietnamců. Druhého dne operace se počasí od předešlého dne výrazně zhoršilo a vrtulníky nemohly létat po celý den. Obrněné jednotky postupující podél silnice č. 9 na západ ve směru města Tchepone se posunuly pouze o dva kilometry. 10. února byly dva prapory výsadkářů vysazeny u A Loui, kde se v 15.15 hod. spojily s tanky a transportéry ARVN, proniknuvšími až sem. U LZ "Delta" byly zatím vysazeny další oddíly 1. pěší divize, které začaly pročesávat oblast základny č. 611. Tím byla ukončena první fáze operace. Během dvou týdnů byla celá oblast zajištěna. 19. února došlo poblíž LZ "31" (kóta "31") k prvnímu střetnutí tanků NVA a ARVN v této válce. Pět tanků M-41 A3 patřící 1. praporu 11. obrněného pluku se zde střetlo se skupinou severovietnamských T-54 a PT-76. V nastalé bitvě zničili Jihovietnamci sedm T-54 a šestnáct PT-76. Sami přišli o čtyři M-41, zničené vesměs minami a pancéřovkami RPG. Situace se ale zcela změnila 25. února, kdy NVA nastoupila k mohutnému protiútoku. Během několika hodin Severovietnamci dobyli LZ "30" a "31". Přes velice silnou palbu se Medevacům podařilo evakuovat přes 100 raněných. NVA zaútočila rovněž proti základně "Hotel", která musela být 1. března vyklizena a její posádka byla přepravena do A Loui. Přes zuřivý odpor nepřítele se Lam rozhodl zaútočit proti samotnému Tchepone. Neboť byly obrněné jednotky zablokovány a vázány bojem se Severovietnamci, jedinou možnost dosažení města skýtaly opět vrtulníkové výsadky. Ve dnech 3. až 6. března byli vojáci několika praporů vysazeni na LZ "Liz", "Sophia" a "Lolo" jižně od řeky Xe Pon, protékající podél silnice č. 9. Vražedná palba severovietnamské protivzdušné obrany jen během prvního dne v oblasti LZ "Lolo" přivodila ztrátu sedmi vrtulníků a 22 dalších vážně poškodila. Proto byly LZ a jejich okolí během následujících dní před každým novým výsadkem silně bombardovány střepinovými pumami a pak byla položena kouřová clona. 6. března, po předchozím bombardování letouny B-52, vysadilo 150 transportních UH-1 na LZ "Hope", několik kilometrů severovýchodně od Tchepone, vojáky dvou praporů 1. pěší divize. Výsadek krylo 70 útočných vrtulníků. Jen v prostoru výsadku Jihovietnamci ukořistili a zničili na 1300 tun válečného materiálu. Poté co tyto výsadky pronikly do Tchepone, generál Lam operaci "Lam Son 719" ukončil a ARVN se 10. března začala z Laosu stahovat. Ale teprve nyní nastaly opravdové komplikace. Přistávací zóny, tábory a základny Jihovietnamců byly obklíčeny silnými jednotkami NVA, počasí při nejlepší vůli nešlo označit za příznivé (např. mezi 12. a 16. březnem úplně znemožnilo leteckou podporu) a palba komunistických protiletadlovců dosáhla takové intenzity a přesnosti, že se lety nad Laosem staly pro americké vrtulníkáře vyloženým hazardem. Jen 13. března byla při evakuaci vojáků ARVN z LZ "Sophia" ze šedesáti zúčastněných vrtulníků téměř polovina těžce poškozena, a šest strojů bylo dokonce sestřeleno. Situace se opakovala i následujícího dne u LZ "Lolo". Vzhledem k strašlivým ztrátám u vrtulníkových jednotek bylo rozhodnuto, že se jihovietnamské oddíly budou stahovat po zemi s podporou letectva a dělostřelectva. Vrtulníky přiletí pouze pro jednotky, kterým se nepodaří vyvázat z boje. V řadách Jihovietnamců se navíc začala vzmáhat panika, což situaci ještě více komplikovalo. 19. března byla zahájena evakuace jednotek ARVN z oblasti A Loui a 25. března opustily Laos jako poslední posádky základen "Brown" a "Delta". Až do 7. dubna pak nad oblastí právě ukončené operace přelétaly spojenecké vrtulníky, hledající ztracené a před komunisty se ukrývající jihovietnamské vojáky i celé oddíly. Při "Lam Son 719" ztratili spojenci 114 vrtulníků, z toho 7 VNAF, 8 letadel, 75 tanků, transportérů a obrněných vozidel a 198 členů posádek. Komunistické zdroje naproti tomu oficiálně udávají fantastická čísla: 496 sestřelených spojeneckých vrtulníků a letounů, 318 zničených tanků a obrněných transportérů, 144 zničených děl a minometů a 15 200 zabitých a zraněných Jihovietnamců a 200 Američanů. Ve skutečnosti stála ARVN tato operace 1529 vojáků mrtvých a 5483 zraněných proti nejméně 13 000 mrtvým komunistům.* Komunisté dále přišli přibližně o 106 tanků, 405 nákladních vozidel, 76 děl a 1934 mužů obsluhy těchto zbraní. Při akci navíc komunisté poprvé použili protiletadlové rakety Strella (v kódu NATO SA-7 "Grail") odpalované "z ramene". Účinnost těchto nebezpečných raket spočívala hlavně v nenáročnosti na obsluhu, kterou lehce zvládl i jediný muž. Americké vrtulníky vykonaly během "Lam Son 719" 164 442 lety, z toho 45 828 v Laosu. Sestřeleno bylo 107 amerických vrtulníků (6 OH-6, 12 UH-1C, 49 UH-1H, 18 AH-1G a 3 CH-47) a 618 jich bylo poškozeno (z toho dobrá třetina byla dále nepoužitelná). Piloti vrtulníků i letadel účastnící se "Lam Son 719" se shodli na faktu, že s tak mohutnou a přesnou protiletadlovou palbou se ještě nesetkali. Situaci věrně vystihuje výrok jednoho z vrtulníkářů: "Tady se změnily role. Ve Vietnamu jsme nepřítele lovili my. Ale v Laosu, člověče, to oni lovili nás." Akce v Laosu přinesla kromě nasazení raket SA-7 ještě jeden znepokojující poznatek: schopnost NVA nasadit tanky a transportéry ve velkých počtech. V Laosu se s obrněnci NVA nejčastěji utkávaly Cobry od 2/17 Cavalry. Jelikož ale spojenecké velení nebylo na tuto situaci ani zdaleka připraveno, nebyly AH-1G vybaveny dostatečně účinnými protitankovými zbraněmi. Jejich posádky pak musely improvizovat a útočit na komunistické tanky fosforovými a střepinovými raketami. Ty však nebyly příliš účinné. Navíc, aby se pilot vůbec trefil, musel raketu odpálit ze vzdálenosti menší než 1 kilometr, což ale zase jeho stroj vystavovalo palbě automatických zbraní pomocné výzbroje tanku, případně zbraním kolem se nacházející pěchoty. Proti PT-76 se ale už na počátku osvědčily podvěšené kanony XM-35 ráže 20 mm. Po spěšném přisunutí raket FFAR s kumulativní hlavicí se poněkud zlepšila i situace s ničením tanků T-54. Mezi 8. únorem a 29. březnem se Cobry z 2/17 Cav. v Laosu střetly s tanky NVA v šedesáti šesti případech, ale jen šest tanků bylo zničeno a osm poškozeno. Po zkušenostech se vzbouřeným veřejným míněním po invazi do Kambodže se Nixon rozhodl americké pěšáky do akce přímo nezapojit. Po ukončení operace opustili vojáci 5. pěší divize Khe Sanh a přesunuli se do blízkého Quang Tri. 18. února se ve Vietnamu objevily nové AH-1J Sea Cobra (určené speciálně pro USMC) a HML-367, vyzbrojená Cobrami verze G, měla provést srovnání obou typů v bojových podmínkách. Nové Sea Cobry se od "géček" lišily především dvěma motory a tříhlavňovým rotačním kanonem ráže 20 mm umístěným pod přídí místo gondoly TAT-102. Velitel skupiny nových Sea Cober, Col. P. W. Niesen, spolu s velitelem HML-367, Lt. Col. C. E. Reesem, vykonali první bojový let AH-1J již 22. února. Zkoušky trvaly do 28. dubna a během nich nalétaly čtyři vrtulníky 614 hodin, vystřílely 14 950 kusů projektilů ráže 7,62 mm, 77 945 kusů nábojů ráže 20 mm a 2847 raket FFAR. Výsledky testů jasně ukázaly, že AH-1J je při bojovém nasazení mnohem efektivnější a účinnější než AH-1G. Sea Cobry se v rámci testů účastnily i invaze do Laosu, kde tvořily doprovod transportním CH-53 z HMM-463.* HMM-463 byla poslední vrtulníkovou jednotkou USMC, která opustila jižní Vietnam. Stalo se to 11. května a 1. června převzala základnu "Marble Mountain" US Army. Během invaze do Laosu proběhlo i několik akcí v jižních částech Vietnamské republiky. 20 000 vojáků ARVN vpadlo na kambodžské území z oblasti města Tay Ninh. Poblíž města Kampong Cham se střetli s devíti pluky 5., 7. a 9. divize NVA. Během čtyř dnů ne příliš intenzivní bojové činnosti padlo 39 příslušníků ARVN a 174 Jihovietnamců bylo zraněno. Zabito bylo 335 komunistů a 18 jich bylo zajato. V deltě Mekongu zatím probíhaly vyčišťovací akce. Koncem února a začátkem března provedli komunisté na území jižního Vietnamu dva větší útoky. Při přepadu americké dělostřelecké základny poblíž Tam Ky jižně od Da Nangu padlo 33 Američanů. Dva prapory NVA a jeden prapor Viet Congu poté napadly uprchlický tábor ve městě Duc Duc v provincii Quang Nam. 250 příslušníkům CIDG se po dvou dnech povedlo komunisty odrazit. 23 členů domobrany a 109 uprchlíků se komunistům podařilo zabít. Sami ztratili 59 vojáků. 9. července převzala ARVN základnu "Charlie 2", ležící čtyři míle jižně od DMZ. Byla to poslední pohraniční základna v amerických rukou a ARVN tak zároveň zcela převzala odpovědnost za hranice svého státu. V srpnu oznámily stažení svých vojsk také Austrálie a Nový Zéland. 25. srpna opustily Vietnamskou republiku i poslední jednotky 173. výsadkové brigády, které se přesunuly do USA na základnu Fort Campbell. Koncem srpna proběhly ve Vietnamské republice obecní volby a počátkem října volby prezidentské. Prezidentem byl opět zvolen Nguyen Van Thieu a viceprezidentem Tran Van Huong. Následující období pak přineslo zvrat v charakteru průběhu války v jižním Vietnamu. Do této doby časově více či méně přesně vymezené lokální operace vystřídala postupně sílící vojenská aktivita prakticky na celém území Vietnamské republiky, vyvolaná stažením amerických sil. Podzim přinesl také zesílení leteckých operací proti Severu. 21. září bombardovalo 196 stíhacích bombardérů pomocí nového radionavigačního systému LORAN sklady pohonných hmot v Dong Hoi. Útok proběhl za nepříznivého počasí, ale díky systému LORAN dopadly bomby přesně a zničeno bylo 350 000 galonů pohonných hmot. Počátkem listopadu se pak terčem několika náletů staly letiště Dong Hoi, Vinh a Quang Lang. Hlavně posledně jmenované, zcela nové letiště, se těšilo velikému zájmu Američanů, neboť právě odtud měly startovat MiGy-21 napadající formace B-52 při jejich náletech na komunistické cíle v Laosu. 26. prosince 1971 zahájily americké letouny pětidenní bombardovací ofenzivu proti severovietnamským letištím, bateriím protiletadlových raket a komunikačním uzlům v odvetu za zvýšenou aktivitu NVA v oblasti kolem 17. rovnoběžky spojenou s častým narušováním DMZ a v odvetu za pokračující výstavbu baterií SAMů v tomto regionu. Až do 30. prosince startovaly americké bombardéry a stíhačky k útokům proti Severu v rámci operace "Proud Deep Alpha". Během této operace docházelo až k 700 bojovým vzletům denně, což bylo více než v letech 1967-68. Na konci roku zůstalo ve Vietnamu jen 140 000 Američanů. Z bojových jednotek to byli hlavně příslušníci 3. brigády 1. aeromobilní divize, 196. pěší brigáda, několik pěších praporů a pancéřových jednotek. V prosinci začalo stahování jednotek 101. výsadkové divize, přičemž poslední její vojáci opustili Vietnam v únoru 1972. Divize se z Vietnamu přesunula na základnu Fort Campbell. Úměrně se zmenšujícími se počty amerických vojáků v zemi rostla i aktivita a bojovnost komunistů. 19. ledna 1972 došlo při útoku na letiště Quang Lang k první velké letecké bitvě od roku 1968. Budoucí jediná esa US Navy ve Vietnamu, pilot Lt. Randall H. "Yank" Cunningham a jeho palubní operátor LtJG. William P. "Willie" Driscoll, "sedlající" Phantom F-4J od VF-96 z USS Constellation, při ní sestřelili ve 13.58 hod. raketou AIM-9 svého prvního MiGa-21. 25. ledna předložila Nixonova administrativa návrh osmibodového plánu, který za příměří v jižním Vietnamu a za propuštění amerických válečných zajatců sliboval úplné stažení vojsk USA z Vietnamu. Jednalo se ovšem jen o Nixonův pokus vytěžit ze situace, co se dá. Na povrch vypluly zprávy o tajných jednáních Henryho Kissingera se Severovietnamci v minulém roce. Nixon byl již dávno přesvědčen o nutnosti opustit Vietnam bez ohledu na okolnosti. Komunisté to věděli a byli si vítězstvím již takřka jisti. Návrh Washingtonu 3. února odmítli. Nixonova zoufalá snaha smést otázku Vietnamu co nejrychleji ze stolu ještě před volbami byla do očí bijící a Sever se rozhodl nezavazovat se žádnými mírovými smlouvami, protože o odsunu Američanů bylo již beztak rozhodnuto. Neochota komunistů dále jednat vedla 24. dubna k dalšímu přerušení rozhovorů. 30. března totiž sedm divizí NVA podporovaných poprvé na území Vietnamské republiky v masovém měřítku tanky (T-54/T-59 a PT-76) překročilo demilitarizovanou zónu a napadlo jižní Vietnam s vědomím, že Američané jim již nebudou stát v cestě. Celý útok byl koordinován se současným výpadem komunistů proti Plei Ku a An Locu z Laosu a Kambodže. Začala ofenziva komunistických vojsk známá jako "Easter Invasion". Situace v jižním Vietnamu se po měsících relativního klidu najednou změnila ve velice vážnou. V provincii Binh Long dobyli komunisté okresní město Loc Ninh a tři divize NVA dále postupovaly na An Loc, hlavní město provincie. NVA navíc z Kambodže současně útočila na provincie Phuoc Long a Tay Ninh. 9. dubna oznámilo jihovietnamské velení, že se ARVN, VNAF a americkým pilotům zatím podařilo zničit 94 komunistických tanků. Jihovietnamce kromě amerického letectva podporovaly i vrtulníky US Army několika ve Vietnamu ještě zbylých rot. Jedna z nich, 57. AHC z Plei Ku, podnikala své lety ve prospěch obránců města Kon Tum. Její činnost sestávala ze zásobovacích letů, převážení raněných, přísunu posil atp. Během prvních dvou týdnů ofenzivy ztratila jedna její četa, "Cougars", čtyři vrtulníky v bojích o udržení cesty QL-14 z Kon Tumu do Dak To. 14. dubna nastoupila NVA ke generálnímu útoku proti Kon Tumu a stroje 57. AHC začaly spolu s Cobrami od 361. AWC vzlétat k bojovým letům po 24 hodin denně, přičemž palbou podporovaly Jihovietnamce a Jihokorejce bojující ve městě doslova o každý dům. Navzdory veškeré americké podpoře a jihovietnamskému odhodlání komunisté díky masovému nasazení živé síly a těžké bojové techniky postupovali. Dva hlavní proudy nadále směřovaly proti Quang Tri a An Locu. Do An Locu, které zatím proti přesile s vypětím všech sil bránila 5. divize ARVN, vyslal Saigon 20 000 svých výsadkářů a pěšáků. Obráncům An Locu pomáhaly i americké AH-1G ze stavu 1. Cav. Cobry dokonce zastavily první útok na město, když raketami FFAR s kumulativní hlavicí zničily několik komunistických tanků. Byly ovšem i méně úspěšné dny. Snad nejhorším byl 12. květen, kdy Severovietnamci zničili pěhem půl hodiny pět Cober raketami SA-7. 9. dubna došlo k přepadům amerických vojenských zařízení v Cam Ranh Bay a v Tay Ninhu. Tyto útoky si vyžádaly 5 amerických životů a 19 Američanů bylo zraněno. Americké letectvo pak jen v tomto dni provedlo na podporu jihovietnamských vojáků na 360 bojových vzletů. Do bojů zasáhlo i devět válečných lodí 7. flotily USA, když ostřelovalo severovietnamské pozice po obou stranách DMZ. Odvetná palba severovietnamských pobřežních baterií dvě z lodí poškodila. Neradostné zprávy ale nadále přicházely z An Locu, které se stále bránilo obležení tří severovietnamských divizí. 5. divize ARVN utrpěla v bojích u An Locu těžké ztráty. Americké letectvo se ze všech sil snažilo obráncům An Locu jejich těžkou situaci ulehčit. Tak například 23. dubna Corsairy od VA-146 "Blue Diamonds" z USS Constellation napadly a zničily severně od města komunistický zásobovací konvoj. Řidiči ruských nákladních automobilů URAL-375 svůj náklad vojákům NVA obléhajícím město již nedovezli. Od 5. května pak komunisté při pokusech o dobytí města začali nasazovat v daleko větším množství tanky. Jak již bylo řečeno, jeden z hlavních důvodů rychlého postupu Severovietnamců bylo masové nasazení tanků NVA. 28. dubna byly do "Camp Holloway" přesunuty vrtulníky NUH-1B, vyzbrojené protitankovými raketami TOW. O čtyři dny později, 2. května, zničil první tank Huey pilotovaný C. W. Lainem. Ironií je, že první obětí rakety TOW ve Vietnamu byl M-41 amerického původu. Lain jej zničil ve FSB "Brown", dobyté vojáky NVA. 26. května, v době nejtěžšího boje o město Kon Tum, vykonal každý z NUH-1B za dopoledne tři bojové lety, při nichž jejich posádky odpálily 21 raket TOW a zničily všech devět tanků podporujících útok pěchoty na město. Do konce června, kdy původní posádky těchto vrtulníků Vietnam opustily, bylo vystříleno na 81 raket TOW, které zničily 24 tanků a několik transportérů. Raketové Hueye létaly vždy s eskortou Cober z 361. AWC nebo 7/17 Cav. Formaci při každé akci doprovázel velitelský UH-1H pilotovaný Capt. R. Sudeckem, který mimo jiné i vyhledával cíle. V červenci byly "TOW" Hueye převeleny do "Marble Mountain" u Da Nangu. Zde byly vyškoleny posádky z 1. letecké brigády a zapojily se do bojů o Quang Tri, kde proti komunistickým tankům bojovalo i šest UH-1M vyzbrojených staršími raketami SS-11. V říjnu, po ukončení bojů o Quang Tri, byly obě jednotky staženy do Bien Hoa, kde setrvaly až do oficiálního ukončení války. Hanoj ale svým spoléháním na neochotu Američanů dále se v konfliktu ve větší míře angažovat Nixona přece jen poněkud podcenila. 6. dubna padlo ve Washingtonu rozhodnutí přinutit odmítavé komunisty k uzavření míru s Jihem silou. Prezident Nixon tehdy napsal Henrymu Kissingerovi: "Máme dost síly k potlačení jejich schopnosti vést válku. Otázkou je, zdali máme vůli k použití této síly. Já, na rozdíl od Johnsona, takovou vůli mám." Škoda, že svou "vůli" nedal Nixon najevo daleko důrazněji už před časem. I tak se nad Severem zatáhla mračna, ze kterých sice vydatně, ale bohužel pouze krátce zapršelo. Mezi 3. dubnem a 13. květnem přesunuli Američané do Thajska 11 stíhacích perutí a 2 transportní, celkem 236 letadel. Na Guam přilétlo dalších 153 bombardérů B-52. V Tonkinském zálivu se počet letadlových lodí zvýšil na šest. Vzhledem k odsunu veškerých bojových jednotek, tedy i leteckých, měli totiž Američané na počátku dubna v jihovýchodní Asii k dispozici pouze 258 bojových letadel (170 v Thajsku a 88 v jižním Vietnamu). Velení 7. letecké armády dostalo prakticky volnou ruku ve věcech výběru cílů, posouzení jejich důležitosti a rozhodnutí o výsledku útoků a jejich případnému zopakování. Celkový úspěch akce ale závisel mimo jiné na úplných a vyčerpávajících údajích o severovietnamských cílech. Během operace "Rolling Thunder"měli Američané k dispozici jen velice nekvalitní mapy a rozdíly mezi údaji v nich a skutečností tvořily nezřídka i 10 kilometrů. To mělo za následek občasné, i když nechtěné, narušení čínského vzdušného prostoru a s tím spojené mezinárodní komplikace a vzdušné souboje.* Po ukončení "Rolling Thunder" prováděla strategický průzkum nad VDR průzkumná superletadla SR-71 Blackbird (ty kvůli tankování speciálním palivem dostaly k dispozici "osobní" flotilu Stratotankerů KC-135Q). Na základě údajů získaných Blackbirdy mohl být úder proti Severu veden opravdu důkladně a jeho účinek byl devastující. První útok provedly americké letouny 11. dubna. Nálet s krycím názvem "Freedom Train" byl veden proti vojenským cílům v oblasti přístavu Vinh. 16. dubna zahájila americká letadla operaci "Freedom Porch Bravo", odvetné bombardování palivových zařízení a skladů v Hanoji, Haiphongu, Vinhu, Thanh Hoa a dalších cílů. V Haiphongu byly zasaženy i čtyři ruské lodě. Tato města byla opět napadena po více než třech letech. V dubnu provedli Američané nad Severem 2500 bojových letů, ale komunistickou ofenzivu na Jihu to prozatím nezastavilo. 19. dubna odstartovaly z utajeného letiště v Quang Binh dva letouny MiG-17 pilotované Nguyen Van Baiem a jeho wingmanem Le Xuan Diem. Oba MiGy bombami napadly dva torpédoborce 7. flotily USA, ostřelující z děl Dong Hoi. Torpédoborec USS Higbee byl po zásahu 250kg pumou vážně poškozen. Na základnu se nevrátil jeden MiG sestřelený protiletadlovou raketou vypálenou druhým z torpédoborců.* Později MiGy z této letky, speciálně upravené inženýrem Truong Khanh Chanhem, startující ze základny Quam Lang, poškodily ještě křižník USS Oklahoma City a potopily čtyři džunky jihovietnamského námořnictva. 26. dubna poprvé v této válce pronikly tanky NVA i do oblasti Delty. Už dva kilometry od kambodžské hranice byly ale čtyři z deseti přesouvajících se tanků zničeny útokem letadel VNAF. Tato zpráva určitě alespoň trochu potěšila obránce An Locu, které se nadále nacházelo v obklíčení a pod dělostřeleckou palbou. Na město tento den dopadlo na 2000 dělostřeleckých granátů, a dokonce následoval severovietnamský útok, který ale Jihovietnamci odrazili a 50 komunistů zabili. O den později obránci hlásili, že na město dopadlo rekordních 2200 dělostřeleckých granátů. Další bitva proběhla u Cu Chi asi 30 kilometrů severozápadně od Saigonu. Neustále se bojovalo i na severu Vietnamské republiky u Quang Tri, kde komunistické jednotky vyvíjely značný tlak, a to jak na pevnině, tak dokonce i na moři. Od samého počátku komunistické ofenzivy podporovaly jihovietnamské námořní pěšáky bojující v oblasti Quang Tri i vrtulníky USMC náležící dvěma jednotkám: HMM-164 a HMM-165, bázující na palubách lodí 7. flotily. 27. dubna potopila válečná plavidla USA v pobřežních vodách Vietnamské republiky, těsně pod úrovní DMZ, tři severovietnamské lodě a jednu poškodily. Na pevnině kladl rozhodný odpor na přístupových cestách k městu Quang Tri pouze 20. tankový pluk ARVN držící se zatím v oblasti Dong Ha. Jeho tanky M-48 byly poslední hrází stojící komunistům v cestě k hlavnímu městu provincie. Například 2. dubna zničili jihovietnamští tankisté dva T-54 a devět PT-76. 9. dubna to bylo dokonce 16 zničených T-54. O den později ohlásila ARVN, že ve dvou velkých bitvách u Don Ha bylo pobito na 1000 komunistů a zničeno 40 nepřátelských tanků. Celkově zničil 20. tankový pluk v bojích o Quang Tri více než 90 severovietnamských T-54 a PT-76. I přesto, že ARVN byla nakonec nucena ustoupit, projevil se opět rozdíl ve kvalitě výcviku mezi NVA a ARVN. Komunisté postupovali za nesrovnatelně vyšších ztrát, než jaké působili vládním vojákům, a nevalnou kvalitu tankových posádek nahrazovali masovým nasazením této zbraně. Koncem dubna se komunistům přece jen kolem Quang Tri podařilo uzavřít obklíčení. Téměř všichni obránci se do 29. dubna ze svých pozic v okolí do Quang Tri stáhli, aby odtud mohli být letecky evakuováni. Bojovalo se již jen 1-4 km od města, kde za poslední dva dny padlo 350 útočníků a 20 obránců. Děla lodí 7. flotily začala s ostřelováním evakuovaného Dong Ha, nyní již obsazeného komunisty. 1. května Quang Tri po předchozím desetidenním mohutném ostřelování padlo. NVA navíc přetla silnici č. 1 spojující Quang Tri s Hue. Davy uprchlíků z obsazeného města čekal krutý osud. Několik kilometrů dlouhý proud civilistů, většinou starých a nemocných osob, žen, dětí a jiných "zrádců", pomalu se přesunujících po silnici č. 1 k jihu v autobusech a civilních i nákladních automobilech zanechaných ve městě ustoupivší armádou, byl doslova rozstřílen palbou z komunistických děl, minometů a automatických zbraní. Další masu uprchlíků zaskočili Severovietnamci u ucpaného mostu přes řeku My Chanh. Do zablokovaného zástupu zmítaného panikou zahájili komunisté palbu z děl ráže 130 mm. Tato strašná ukázka komunistického pojetí "osvobození od amerických imperialistů a jejich saigonských loutek" trvala celý den. Oba bezprecedentní činy si vyžádaly životy více než 2000 civilistů. 29. dubna vyklidil prapor 1. divize ARVN pod tlakem NVA základnu palebné podpory "Bastogne", asi 20 kilometrů jihozápadně od Hue. FSB "Bastogne" a sousední FSB "Birmingham" byly jedinými základnami dělící komunistické síly v údolí A Shau od Hue. O strategicky důležitou FSB "Bastogne" se mezi oběma stranami pak vedly vleklé boje. V polovině května ARVN základnu znovu obsadila, aby ji koncem července pod palbou komunistických děl opět vyklidila a 1. srpna definitivně znovuobsadila. Ve středním Vietnamu byla domobrana nucena vyklidit město Tan Quan. Bylo to třinácté okresní město, které padlo během "Easter Invasion" do rukou komunistů. Těžké boje dále probíhaly na Centrální vrchovině, zvláště u města Kon Tum, kde se ale postup komunistů díky americkému bombardování podařilo zpomalit. Hrozilo nebezpečí, že kdyby se komunisté zmocnili celé provincie Binh Dinh (nyní drželi již tři okresy) a města Kon Tum, přetli by jižní Vietnam vpůli. 21. dubna připlula do jihovietnamských vod USS Midway, v tuto chvíli pátá americká letadlová loď v oblasti. Americké námořnictvo nyní disponovalo 60 plavidly a 41 000 muži. Lodě 7. flotily se aktivně účastnily bojů s komunisty nejen útoky letadel z mateřských letadlových lodí, ale také ostřelováním komunistických cílů ve vnitrozemí palbou z lodních děl. Za úsvitu 9. května se vzduch na leteckých základnách v Thajsku a jižním Vietnamu a na letadlových lodích US Navy rozechvěl řevem startujících proudových motorů a stovky bojových letounů USAF a US Navy pomalu pojížděly ke startovacím drahám nebo katapultům. Poté co odstartovaly, utvořily útočné letouny bojové formace a zamířily ke svým cílům uvnitř VDR. Poblíž bombardérů a bitevníků se zdržovaly stíhačky bezprostřední ochrany (tzv. "Strike Escort"), zatímco jiné Phantomy, daleko před hlavními útočnými formacemi, jim v rámci misí MIGCAP čistily cestu a blokovaly severovietnamská letiště. Z Nixonova rozkazu tak začala operace "Linebacker". Jako úplně první ale odstartovaly Intrudery a Corsairy US Navy, které při akci "Pocket Money" v rámci operace "Linebacker" zaminovaly přístavy Haiphong, Thanh Hoa, Cam Pha, Vinh a Quang Khe. Stovky akustických a magnetických min měly zabránit přísunu válečného materiálu komunistům.* Miny samotné se aktivovaly až 11. května v 18.00 hod. a lodě kotvící v uvedených přístavech byly vyzvány, aby do určené doby tyto přístavy opustily. V Haiphongu nabízené možnosti využilo pouze pět lodí z Hongkongu. Naproti tomu 16 ruských, 5 čínských, 5 somálských, 2 kubánské, 2 polské a 1 loď z NDR tuto možnost odmítly. 10. května došlo nad severním Vietnamem k jedné z největších leteckých bitev. Tento den byl později znám jako "nejdelší den Vietnamu". Jako první do hry zasáhli piloti US Navy. Z USS Constellation odstartovala v 08.30 hod. skupina třiceti pěti letadel prvního "Alpha Strike" (viz vysvětlivky) k útoku proti cílům severně od Hanoje. O stíhací ochranu se staraly Phantomy z VF-92 "Silver Kings", které také jako první obdržely varování o aktivitě MiGů v oblasti letiště Kep. Z toho odstartovaly čtyři MiGy-21 a jednoho z nich srazila v 09.58 hod. raketa AIM-9 vystřelená z Phantomu F-4J od VF-92 posádkou tvořenou pilotem Lt. Curtem Dosem a jeho WSO LCDR. Jamesem McDevittem. Byl to první sestřel dosažený toho dne. Šestnáct letounů 388. TFW z Koratu se nad severním Vietnamem objevilo o hodinu později. Jejich cílem byla železniční skladiště v Yen Vienu. Phantomy 8. TFW měly zatím laserem naváděnými pumami zaútočit na Doumierův most v Hanoji. Stíhací ochranu tvořily Phantomy od 555. TFS/432. TRW "Triple Nickel" z U Dornu. Po přeletu Červené řeky zaregistrovali Američané asi 20 MiGů. První odpálila raketu Sparrow do jedné ze skupinek rychle se přibližujících Severovietnamců posádka 1stLt. Johna D. Markle a Capt. Stephena D. Eavese. Vzápětí poté opustil Sparrow i pylon Phantomu pilotovaného Maj. Robertem A. Lodgem a Capt. Robertem C. Locherem. Útok byl úspěšný a rakety zasáhly první dva z čelně útočících MiGů-21. Wingmani obou sestřelených jedenadvacítek také odpálili své rakety, ale ty své cíle netrefily. Oba MiGy pak proletěly kolem první dvojice Phantomů a jeden z nich byl vzápětí sestřelen dvěma AIM-7 odpálenými pilotem Capt. Richardem S. Ritchiem a WSO Capt. Charlesem B. DeBelluvem, budoucími prvními esy USAF v Namu, letícími na Phantomu F-4D. Zatímco Ritchiův MiG v plamenech klesal k zemi, pokoušel se Maj. Lodge dostat za ocas posledního letícího MiGa. Lodge zcela zaujatý bojem pravděpodobně již nespatřil čtyři Shenyangy F-6, které se z ničeho nic objevily na scéně. Eso 925. stíhacího pluku, kapitán Le Thanh Dao, nedal Phantomu žádnou šanci. Ze smrtelně zasaženého a hořícího Phantomu, prošpikovaného zásahy tří kanonů 23-2 ráže 23 milimetrů Daovy devatenáctky, se podařilo katapultovat pouze kapitánu Locherovi, který byl posléze zachráněn po dvaceti třech dnech pobytu v džungli. Největší bitva ale nad severním Vietnamem proběhla až odpoledne. Cílem útoku druhého "Alpha Strike" US Navy bylo překladové nádraží v Hai Duongu. Třicítka útočných letadel byla napadena dvaceti čtyřmi MiGy. První sedmnáctku dostala Sidewinderem ve 14.00 hod. posádka Phantomu F-4J od VF-96 "Fighting Falcons" ve složení Lt. Michael J. "Matt" Connelly a Lt. Thomas J. J. Blonski. Téměř vzápětí srazili Connelly s Blonskim opět raketou AIM-9 další sedmnáctku, pokoušící se dostat ke Corsairům nalétajícím na pozemní cíl. V téže chvíli blíže k Hanoji probíhající souboj mezi Phantomy od VF-51 z USS Coral Sea a MiGy skončil jednou sestřelenou sedmnáctkou a jedním Phantomem. Za Američany skórovali pilot Lt. Kenneth L. Cannon a jeho WSO Lt. Roy A. Morris. Zatímco nad jejich hlavami probíhala zuřivá bitva, Randy Cunningham se svým GIBem Willie Driscollem útočili na stanoviště protiletadlových děl, což byl ten den jejich prvořadý úkol. Při odletu od cíle byl Cunningham svým wingmanem upozorněn na MiGy-17, jež je pronásledovaly. Energickou bojovou zatáčku, kterou Cunningham se svým Phantomem v tu chvíli provedl, nedokázaly příliš rychle letící MiGy napodobit, Američany přeletěly, a ocitli se tak přímo před pípajícími hlavicemi Sidewinderů. Vzápětí na to jedna ze sedmnáctek doplatila. Čas sestřelu: 14.01 hod. Po tomto vítězství Cunningham s Driscolem vystoupali do výšky 4500 metrů, právě včas, aby pod sebou uviděli tři Phantomy snažící se rozbít "ohnivé kolo" osmi MiGů. Cunningham dostal šanci poté, co se jeden Phantom oddělil od ostatních a začal se vzdalovat pronásledován dvěma MiGy-17 a dvěma MiGy-21. Za celým odlétajícím procesím se okamžitě spustil Cunninghamův F-4J. Dvě minuty po předcházejícím sestřelu skórovala posádka tento den podruhé. Po objevení se dalších čtyř MiGů-21 Američané raději své Phantomy obrátili nad Tonkinský záliv. Tam ale čekal na Cunninghama s Driscollem poslední protivník. Osamocený, zelenými skvrnami pomalovaný MiG-17 se jejich Phantomu ani na okamžik nezalekl. Naopak. Ihned zaútočil. "Byl to nejlepší pilot, se kterým jsem měl kdy co činit," vzpomíná poručík Cunningham na souboj se zeleně maskovanou sedmnáctkou. Po vyčerpávajícím manévrovém boji byla ve 14.08 hod. neodbytná sedmnáctka sestřelena posledním Sidewinderem, který měli oba Američané k dispozici.* 10. května sestřelili Američané 11 severovietnamských MiGů při ztrátě dvou Phantomů. Celých 8 MiGů mají na kontě piloti US Navy. Stíhači USN dosáhli během operace "Linebacker" při soubojích se severovietnamskými MiGy díky výcviku ve škole vzdušného boje The US Navy Fighter Weapons School (zvané "Top Gun") impozantního poměru sestřelů 12,5 : 1. Pro srovnání, stíhači USAF dosáhli poměru 2,7 : 1. Faktem zůstává, že severovietnamští piloti se po masakru z 10. května pouštěli do soubojů se světle šedivými Phantomy US Navy velice neradi a výjimečně. Při "Linebackeru" docílili američtí piloti značné přesnosti zásahu pozemních cílů díky nově používaným, laserem naváděným bombám Mk. 84 a Mk. 113. Rozptyl dopadu bomb se snížil z 90 až 120 metrů na 3 až 4 metry. Například 13. května byl těmito pumami svrženými ze čtrnácti letounů F-4 konečně zničen most přes řeku Song Ma u Thanh Hoa. Most Ham Rong od 3. dubna 1965, kdy byl poprvé napaden, do 13. května 1972 celkem úspěšně odolával útokům, prováděným řízenými leteckými protizemními raketami Bullpup AGM-12, 1360 kg bombami a pomocí televizních kamer řízenými pumami Welleye, a občasné poškození tohoto železobetonového kolosu stálo USA 8 letounů sestřelených a přes 70 letounů poškozených děly protivzdušné obrany mostu. Do konce května zničili piloti 8. TFW laserem naváděnými pumami 22 nejdůležitějších severovietnamských mostů, do čehož jsou zahrnuty i všechny mosty na komunikacích mezi VDR a ČLR. Rovněž znovuzprovozněný Doumierův most v Hanoji mohli Severovietnamci začít opět opravovat. Mezi další úspěchy nové zbraně patřilo vyřazení hydroelektrárny Lang Chi na Rudé řece, postavené Rusy 90 kilometrů severozápadně od Hanoje. Tato elektrárna kryla 75 % hanojské spotřeby elektrické energie. 10. června svrhly Phantomy na hlavní elektrárenskou budovu o rozměrech 18 Ř 35 metrů 12 pum Mk. 84 a zaznamenaly samé přesné zásahy. Během května provedla americká letadla nad územím VDR na 6000 bojových letů. V červnu a červenci intenzita náletů kvůli špatnému počasí v období monzunů poněkud poklesla (v tomto počasí se uplatnily hlavně Intrudery vybavené systémem LORAN), ale v srpnu se americká letadla nad VDR objevila opět ve více než 6500 případech.* 12. května oznámila saigonská vláda své rozhodnutí rozšířit odvodovou hranici od 17 do 43 let. Krok vlády byl mezi obyvatelstvem přijat s pochopením. Od začátku ofenzivy docházelo k masovému a spontánnímu vstupu Jihovietnamců do řad domobrany nebo armády. Mezi obyvatelstvem se pořádaly peněžité sbírky, byla darována krev a stavěly se ubikace pro uprchlíky. Situace v zemi byla velice vážná. An Loc například odolávalo již měsíc s vypětím všech sil komunistické přesile. 85 % městské zástavby se nacházelo v troskách, zničeno raketami a dělostřelectvem. Ulice byly zataraseny vraky komunistických tanků, kterým se při četných útocích podařilo dostat se do města, kde byly obránci zničeny. Ale ARVN již začala proti územím obsazeným komunisty podnikat i ofenzivní akce. V polovině května tak například vrtulníky USMC přepravily několik jihovietnamských jednotek do oblasti města Hai Dang, asi 50 kilometrů severně od Hue, kde se střetly s oddíly NVA. Souběžně s tímto útokem překročil oddíl jihovietnamské námořní pěchoty řeku My Chanh a při střetnutí s překvapenými Severovietnamci zlikvidoval 170 komunistů a 3 tanky PT-76. Poté Jihovietnamci opět ustoupili za řeku, odnášejíce s sebou 19 svých zraněných. Do bezpečí přivedli námořní pěšáci také skupinu civilistů, které nalezli v nejrůznějších úkrytech na území okupovaném NVA. Do oblasti připlula 8. května absolvovat další bojový turnus americká letadlová loď USS Saratoga, jejíž letadla začala okamžitě útočit na pozice komunistů okolo obleženého An Locu. Kromě Saratogy brázdilo v této době vody Tonkinského zálivu a Jihočínského moře ještě dalších pět mateřských letadlových lodí 7. flotily USA: USS Midway, USS Constellation, USS Kitty Hawk, USS Coral Sea a USS Hancock. V době podpisu pařížských dohod to byly USS Ranger, USS Midway, USS America, USS Enterprise a USS Oriskany. Koncem května provedla jihovietnamská námořní pěchota v provincii Quang Tri další překvapující útok. 2000 Jihovietnamců se za podpory letadel a vrtulníků 7. flotily vylodilo na pobřeží této nejsevernější provincie a zaútočilo na nepřítele 16 kilometrů za jeho liniemi. Během útoku, trvajícího 14 hodin, zničila námořní pěchota mimo jiné skladiště pohonných hmot a střeliva. Na Centrální vrchovině se obráncům města Kon Tum podařilo odrazit další z útoků NVA. Počátkem června překročila DMZ další divize NVA a posílila severovietnamské pozice v provincii Quang Tri. Do An Locu konečně dorazily čelní jednotky toužebně očekávaných posil, které se nyní již do naprosto zničeného města snažily řadu dní probojovat podél silnice č. 13. Mluvčí amerických sil ve Vietnamu prohlásil, že od začátku ofenzivy "Easter Invasion" 30. března padlo v jižním Vietnamu na 50 000 komunistů. K tomuto číslu přispěli i obránci města Kon Tum, kteří během dvanácti dní divokých severovietnamských útoků zabili 5700 útočníků. V polovině června ARVN konečně prolomila blokádu An Locu, když se do města probojovaly hlavní síly jednotek vyslaných městu na pomoc. Z An Locu tak mohly být staženy prořídlé jednotky 5. divize ARVN, jež za cenu značných ztrát město bránily 96 dní. Z oblasti je evakuovaly americké a jihovietnamské vrtulníky. Jejich pozice zaujali vojáci 18. divize ARVN. NVA ale v intenzivním ostřelování města nehodlala polevit a při jednom z dělostřeleckých přepadů zahynul zástupce amerického velitele saigonské oblasti, brigádní generál Arthur Tallman. Stal se tak osmým americkým generálem, který padl ve válce v jihovýchodní Asii. Koncem června začala ARVN konečně podnikat cílevědomější protiútoky i do provincie Quang Tri. Poslední červnový týden zaútočilo na komunisty okupovanou provincii 20 000 jihovietnamských vojáků. Se vší rozhodností vedeného útoku se účastnila hlavně námořní pěchota a výsadkáři, které podporovaly obrněné jednotky, letectvo i dělostřelectvo. Postup na sever probíhal dvěma směry. Výsadkáři postupovali v západní, hornaté části provincie, zatímco námořní pěchota útočila podél pobřeží. Operační prostory obou formací oddělovala silnice č. 1. Během druhého dne protiofenzivy se dva prapory ARVN pomocí vrtulníků přesunuly do týlu NVA, asi 14 kilometrů severovýchodně od Quang Tri, a zahájily postup na město. Dva týdny od zahájení akce se postup vládních vojsk poněkud zpomalil. Jihovietnamci se jen s velkými obtížemi probíjeli přes silně opevněné a bráněné pozice NVA. Ztráty na obou stranách narůstaly značným tempem. V Tonkinském zálivu se zatím rozhořela další bitva. Kvůli zaminování přístavů a pobřežních vod začal severní Vietnam pro převážení nákladu z lodí kotvících na volném moři mimo minová pole používat menší lodě s malým ponorem. Americká letadla a vrtulníky přelétající v malé výšce podél severovietnamského pobřeží podnikaly na tato plavidla štvanice a potápěly je. Celá akce nesla krycí název: operace "Marhuk" (Marine Hunter-Killer). Mimo jiné se jí účastnilo i sedm AH-1J z MHA 369, startující z paluby USS Denver, kam byly převeleny 10. června. Posádky Sea Cober se soustředily na decimování lodního provozu zejména v prostoru kotviště Hon La. Mezi úkoly posádek vrtulníků patřilo kromě útoků na lodě a jiné cíle i provádění průzkumných letů, fotografování výsledků dosavadních útoků a provozu v daných oblastech i navádění útočných letadel na vyhledané a lokalizované cíle. Bojový křest při operaci "Marhuk" prodělaly Sea Cobry 22. června, kdy byla dvojice těchto vrtulníků, sledujících čilý ruch kolem čínské nákladní lodi, ostřelována ze břehu. První úspěch si posádky Sea Cober připsaly 1. července, kdy potopily tři džunky a dalších jedenáct vážně poškodily. Zároveň bylo zničeno hnízdo 12,7 mm kulometu. Týden poté byly AH-1J poprvé ostřelovány raketami SA-7. Sea Cobry vzlétaly také k nočním akcím, při kterých značkovaly cíle pro dělostřelce z lodí 7. flotily. Na počátku posledního červencového týdne osvobodila ARVN v provincii Binh Dinh dvě okresní města, Bong Son a Tam Quan, a koncem týdne vyhnali jihovietnamští vojáci komunistické okupanty i z třetího okresního města Hoai An. V bojích o městskou pevnost v Quang Tri zatím výsadkáři utrpěli značné ztráty a museli být vystřídáni námořní pěchotou. 30. července ráno vypálili komunisté asi 70 raket na základnu Bien Hoa. Explodující rakety zabily dvě osoby a 39 jich zranily. Byl to nejtěžší útok na Bien Hoa v dosavadním průběhu války. 2. srpna vystřelili komunisté 38 raket proti Da Nangu. Palba se soustředila hlavně na americkou základnu, která byla domovem 3. praporu 21. pěšího pluku, poslední americké pozemní jednotky USA v jižním Vietnamu. Rakety zabily jednoho Američana a dalších 20 zranily. Čtyři rakety dopadly do obytných čtvrtí města, kde zabily nebo zranily dalších pět osob. V Quang Tri se počátkem srpna urputně bojovalo o každý dům. 2000 jihovietnamských námořních pěšáků zahájilo útok na poslední baštu komunistů v západní části města. 11. srpna USA oficiálně ukončily účast svých pozemních jednotek na bojových operacích stažením své poslední jednotky: 3. praporu 21. pěšího pluku 196. pěší brigády z Da Nangu z bojového pásma. Vůbec poslední bojovou akcí amerických pěšáků v Namu byla hlídka několika vojáků 21. pluku v oblasti ležící 8 mil západně od Da Nangu. Hlídkující vojáci opustili základnu 5. srpna, a když se o čtyři dny později vraceli, mohli s úlevou konstatovat, že na nepřítele nenarazili. Pro ně tedy už konečně válka také skončila. Poslední operační "ztrátou" pěšáků ve Vietnamu tak bylo pouze zranění dvou členů patrolující jednotky. Zranění ale neměly na svědomí nepřátelské kulky nebo střepiny, nýbrž pasti a nástrahy. 17. srpna se do akce v Tonkinském zálivu opět vrátily Sea Cobry od MHA-369, z operace "Marhuk" přechodně stažené počátkem srpna.* Těžiště jejich úkolů nyní spočívalo ve značkování cílů pro děla amerických válečných lodí, včetně devíti děl ráže 406 mm hlavní výzbroje bitevní lodi USS New Jersey. Největší akcí tohoto charakteru bylo zničení velkého skladiště munice, umístěného 6 km od pobřeží. Od konce září vzlétaly Sea Cobry k bojovým misím s podvěšenými raketami Zun~i ráže 127 mm. Bojové lety Sea Cober byly ukončeny 30. prosince (do té doby vykonaly AH-1J v rámci operace "Marhuk" 759 letů), a tím byla uzavřena kapitola bojového nasazení vrtulníků USMC ve vietnamské válce.** 26. srpna sestřelil Nguyen Duc Soat, eso 927. stíhacího pluku, F-4 od VMFA-232 "Red Devils", jediný letoun, o který ve vzdušných bojích nad Vietnamem USMC přišlo. Již o několik dní později mariňáci pasivní skóre ze vzdušných soubojů vyrovnali. 11. září docílila jediného sestřelu pro USMC posádka Phantomu od VMFA-333 "Shamrocks". Major Lee T. "Bear" Lasseter a kapitán John D. "Lil John" Cummings sestřelili raketou AIM-9G při manévrovém boji 300 metrů nad zemí MiG-21. 28. září pak protivzdušná obrana VDR sestřelila v prostoru letiště Yen Bar, 130 kilometrů severozápadně od Hanoje, taktický bombardér F-111 Aardvark. Aardvarky z 429. TFS a 430. TFS, obě spadající pod 347. TFW, se v září přesunuly na letiště Takhli v Thajsku a na vietnamském bojišti procházely zkouškami. Přes všechny problémy nového typu se F-111 ukázaly velice účinnou zbraní a výborně obstály zejména při akcích "lone wolf missions". Jednalo se o přesné útoky vedené z přízemní výšky za jakéhokoliv počasí či denní doby malým počtem letadel nebo i jediným strojem. "Lone wolf missions" byly do této doby doménou Intruderů. V září provedlo americké letectvo operaci "Prime Choke", při níž byly na vietnamské straně hranice mezi VDR a ČLR opět napadány a ničeny mosty a komunikace. Po zaminování přístavů to byla jediná cesta, po které mohla být VDR zásobována. 11. října pak byla v Hanoji americkými pumami zasažena francouzská ambasáda. V budově zahynulo pět zaměstnanců, zraněn byl i albánský diplomat, který právě na půdě velvyslanectví pobýval, a vážné zranění utrpěl i sám velvyslanec Pierre Susini. Ten o devět dní později svým zraněním podlehl. 23. října byly veškeré americké letecké akce nad 20. rovnoběžkou opět zastaveny. Přes probíhající boje oznámila počátkem září Korejská republika, že v prosinci začne z jižního Vietnamu stahovat první ze svých 38 000 vojáků. Celý odsun byl rozvržen na dobu šesti měsíců a svůj krok jižní Korea zdůvodnila podstatným zvýšením bojeschopnosti ARVN. Paradoxně měla ARVN během "Easter Invasion" značné problémy s obranou své země, a nebýt americké letecké podpory, nebyla by určitě schopna odolávat dlouho. Zatím byla v reakci na probíhající boje v rámci jihovietnamské armády vyčleněna jednotka o síle 10 000 mužů, určená čistě k obraně Saigonu proti možným útokům komunistů. Ve stejném období, tedy počátkem září, napadli komunisté v deltě Mekongu, asi 70 kilometrů na jih od Saigonu, raketami a minomety základnu 9. divize ARVN. Při odrážení následného pozemního útoku utrpěli vládní vojáci citelné ztráty. Na severu zaútočila NVA na okresní město Tien Phuoc a 6. září byla ARVN nucena po těžkých bojích město vyklidit. V pátek 14. září odpoledne dobyla jihovietnamská námořní pěchota historickou pevnost v centru Quang Tri, kterou NVA držela 138 dní. Námořní pěšáci se do pevnosti probojovali poté, co americké bombardéry zničily část hradeb pomocí laserem naváděných pum. Touto akcí se Quang Tri opět dostalo plně pod vládní kontrolu. Mezi městem a DMZ ale stále ještě zůstávalo třicetikilometrové pásmo okupované komunisty. Osvobozené Quang Tri osobně navštívil prezident Thieu, aby poděkoval a vyslovil pochvalu vojákům, kteří město komunistům vyrvali z rukou. Thieu dále sdělil, že situace v zemi se celkově zlepšila natolik, že nepožádá parlament o prodloužení lhůty, kdy směl rozhodovat sám, zaštítěn zvláštními pravomocemi. Ty mu parlament udělil pod tlakem "Easter Invasion" na dobu šesti měsíců a tato lhůta měla vypršet koncem listopadu. Od poloviny září provedli Severovietnamci několik ofenzivních akcí. V provincii Quang Ngai se jim podařilo obsadit město Ba To. Americké letectvo zaminovalo řeky a kanály na severu provincie Quang Tri, včetně hraniční řeky Ben Hai, aby zamezilo přísunu vojenského materiálu NVA ze Severu nebo ho alespoň zpomalilo. Situaci v zemi sice rozhodně nešlo označit za stabilizovanou, ale kompaktní severovietnamská ofenziva, mnohem nebezpečnější a mnohem lépe naplánovaná a provedená než ofenziva "Tet" před osmi lety, se nyní již rozpadla na občasné střety vládních vojáků se Severovietnamci. V této fázi se již dala považovat za prakticky ukončenou. Je nesporným faktem, že komunisté dosáhli při "Easter Invasion" nemalých územních zisků, i když se tak stalo za cenu značných ztrát na živé síle i bojové technice. I když ARVN určitou část okupovaného území v následujícím období přechodně osvobodila, komunisté se rázem ocitli ve strategické výhodě a v budoucnu jí plně využili. Při projevu na shromáždění asi 10 000 studentů činných v různých složkách domobrany nebo rozličných provládních organizacích reagoval v polovině října prezident Thieu na situaci v zemi a na právě probíhající jednání v Paříži. Prezident tehdy řekl: "Dosáhneme míru jedině vojenským vítězstvím. Budeme muset komunisty vymýtit do posledního muže, než budeme mít mír. V Laosu mají vládu složenou ze tří složek a ztratí zemi. Kambodžané se pokusili zachovat neutralitu a také ztrácejí zemi. Žádná koalice, žádná neutralita, žádné územní zisky komunistům a žádná činnost komunistů v jižním Vietnamu!" Tato slova sice velmi přesně charakterizovala situaci v jihovýchodní Asii, ale bohužel v této době měl jeho hlas již jen pramalou váhu. Vysoká politika se nehrála při přestřelkách v džungli nebo na ulicích rozstřílených měst. A tak se Jihovietnamci mohli jen pokoušet odvrátit pohromu, jež v té době byla již nevyhnutelná. Problém Vietnamu pálil Ameriku již příliš dlouho, a tak byla Thieuovi přisouzena role pouhého pasivního diváka a podobné projevy sice mohly povzbudit bojového ducha národa, ale vytčeného cíle nemohlo být dosaženo. Nyní již ne. Bylo iluzorní se domnívat, že se komunisté vzdají možností, které se jim odchodem Američanů otevřely. Tato skutečnost se projevila při politických jednáních i na bitevním poli, kde dávali komunisté ostentativně najevo, že s nějakým jednáním s legitimní vládou vůbec nepočítají, a neustále vyhledávali střety s jihovietnamskou armádou. Stále arogantněji se chovaly i delegace VDR a Viet Congu v Paříži. V nenávratnu zmizely doby, kdy agresivní Westmorelandovy ofenzivní akce bez milosti srážely komunisty na kolena a kdy i v Hanoji vznikaly vážné pochybnosti o smyslu setrvávat ve válce. V říjnu Viet Cong pronikl až do blízkosti 14 kilometrů od Saigonu a obsadil několik vesnic ležících na silnici č. 13. Obyvatelstvo před komunisty uprchlo. Koncem října docházelo ke srážkám ve vzdálenosti pouhých 10 kilometrů od hlavního města. Za této situace zašel Thieu již tak daleko, že vyjádřil ochotu přistoupit na příměří, pokud by se vztahovalo na všechny čtyři indočínské země a bylo by mezinárodně zaručeno. Další podmínkou bylo stažení NVA do VDR, a ne pouze do Laosu a Kambodže, odkud mohly Vietnamskou republiku libovolně napadat. Rozhodně ale odmítl možnost prozatímní vlády, složené ze tří složek. Označil tento návrh za plán, který v jeho konečné fázi předpokládá úplné převzetí moci v jižním Vietnamu komunisty. Zato ale nabídl svou rezignaci na úřad prezidenta, pokud by měl jistotu, že ve Vietnamu dojde k trvalému a řádnými dohodami garantovanému míru bez nebezpečí, že Vietnamská republika padne do rukou komunistům. Z Myrtle Beach AFB v Sarcramentu se v říjnu na základnu Takhli přenesl 354. TFW složený z 353., 355. a 356. TFS. Výzbroj tohoto křídla tvořily letouny A-7 Corsair II, první letouny toho typu patřící USAF ve Vietnamu. Hned jejich první akce u My Thachu pomohla vyprostit 250 jihovietnamských vojáků z obklíčení 48. pluku NVA. Corsairy společně s vrtulníky útočily na komunistická postavení šest hodin a teprve poté se otřesení komunisté od lákavé kořisti stáhli. Naopak na místě zanechali většinu své výzbroje i výstroje. 23. listopadu se u Da Nangu odehrála nejrychlejší záchranná akce, jaká za celou dobu války proběhla. Posádka hlídkujícího Kamanu HH-4F, pilotovaném 1st/Lt. B. Lathamem, zachytila nouzové vysílání pilota zasaženého letounu OV-10 Bronco, letícího se svým vážně poškozeným strojem k základně. Po chvíli muži ve vrtulníku uviděli, jak hořící Bronco dopadlo na zem několik set metrů před jejich vrtulníkem. Do rýžoviště se zatím na padáku snášel jeho pilot. Na zem dosedl "Pedro" zároveň s pilotem, který okamžitě naskočil na palubu. Celá akce trvala 38 vteřin. Zatím se USA snažily causu Vietnam co nejrychleji uzavřít. Po nedávno provedené operaci "Linebacker" byl Henry Kissinger optimistou a koncem října, po návratu z jižního Vietnamu, prohlásil, že mír je "na dosah ruky". Bylo to ale přehnaně optimistické tvrzení. 9. prosince krátce před 08.00 hod. ráno dopadly na Saigon a základnu Tan Son Nhut další rakety. Devět osob bylo zabito a 54 zraněno. Jihovietnamské dělostřelectvo a letectvo reagovalo okamžitě. Zatímco jihovietnamské dělostřelecké baterie chrlily salvu za salvou, odstartovaly ze základny Tan Son Nhut vrtulníky a bitevní letouny VNAF a zaútočily na oblast, odkud byly rakety vystřeleny. Hlídky později na místě nalezly těla dvaceti pěti komunistů zabitých odvetným úderem. 13. prosince došlo k dalšímu přerušení mírových rozhovorů. Čtyři dny poté vydal Výbor náčelníků štábů rozkaz k dalším leteckým útokům proti cílům nacházejícím se v oblasti Hanoje a Haiphongu. Před nedávnem provedené nálety nedokázaly Hanoj přinutit k serióznímu jednání a k uzavření míru, i když se vlivem intenzivní letecké kampaně podařilo omezit severovietnamský import o 20 %, což spolu s účinky náletů na jihu a neústupným odhodláním Jihovietnamců ubránit se pomohlo oslabit a posléze téměř zcela utlumit severovietnamskou ofenzivu. Teď se Američané rozhodli přivést Severovietnamce k rozumu důraznějšími prostředky. Tíha bombardování VDR nyní ležela na obřích B-52 startujících ze základen U Tapao v Thajsku a z Guamu. U Tapao hostilo B-52 ze 307. SW a 4 258. SW a Andersen AFB na Guamu obývaly B-52 od 7. BW a 43. SW, které na Guam přelétly až v dubnu 1972, dále Stratofortressy od 320. BW, 454. BW a konečně 4 133. BW (Provisional). Ze 6500 kilometrů vzdálené základny Andersen na Guamu startovalo 75 % z bombardérů B-52 útočících proti Severu, přičemž Stratofortressy verze G bombardovaly převážně slaběji chráněné cíle v okolí Haiphongu. Tyto mise trvaly kolem osmnácti hodin. O průzkum nad Severem před akcí i po ní se postaraly U-2 z 99. SRS bázující na základně U Tapao. Tyto lety se konaly pod krycím názvem "Olympic Torch". Již první nálet operace "Linebacker II", provedený 18. prosince, vyřadil z provozu letiště Kep, Hoa Lac a zničeno bylo také několik továren. Půl hodiny před objevením se prvních B-52 zaútočily na hnízda raket SAM, pozice protiletadlových děl a letiště samotná letouny F-111 a A-6. Během vlastního náletu těžkých bombardérů pak aktivní radary jako obvykle napadaly specializované "divoké lasičky". Proti nalétávajícím bombardérům odpálila severovietnamská protivzdušná obrana přes 250 SAMů, ale sestřelit se jí podařilo pouze tři letadla. Když ale Američané během následujících tří dnů ztratili dalších osm B-52 a celý podnik se začal nepříjemně prodražovat, nemluvě o ztracených posádkách, byli nuceni změnit taktiku náletů Stratofortressů.* B-52 začaly útočit z různých směrů a výšek, a navíc byly ve zvýšené míře nasazeny prostředky radioelektronického boje. Začal se již také projevovat nedostatek SAMů, kterými protivzdušná obrana VDR střílela ve velkých salvách, "naslepo", nekoordinovaně a bez navádění radary, které se jejich obsluhy bály používat kvůli hrozbě slídících "divokých lasiček". 23. prosince odpálili Severovietnamci pouhé čtyři SAMy a 24. prosince čtrnáct. 20. prosince byla v haiphongském přístavu zasažena polská loď Conrad, na jejíž hořící palubě zahynuli tři polští námořníci a pět jich bylo zraněno. Ve stejný den se vůbec poprvé stalo terčem náletu i hanojské mezinárodní letiště Gia Lam. Během vánočních svátků vyhlásili Američané třicetišestihodinovou přestávku v bombardování a B-52 se nad svými cíli opět objevily až 26. prosince ve 22.30 hodin. Během čtvrthodiny svrhly čtyři desítky trojčlenných rojů obřích bombardérů, letících v sedmi vlnách, svůj smrtonosný náklad na deset cílů. Zcela zničeny byly například železniční překladiště v Thai Nguyenu a Haiphongu nebo elektrárna v Hanoji. Proti "pevnostem" vystřelili Severovietnamci ještě posledních 68 SAMů a dvě z nalétávajích B-52 se jim podařilo sestřelit. To již ale bylo vše. Cílevědomě deptaná a ničená protivzdušná obrana VDR inkasující úder za úderem se již na nic víc nezmohla. Proti Američanům v následujících několika dnech nevzlétla už ani jediná raketa. 30. prosince byly veškeré lety nad 20. rovnoběžkou opět zastaveny. Celkem ztratili Američané při operaci "Linebacker II", trvající od 18. prosince do 29. prosince, 15 bombardérů B-52 verzí D a G (bez použití prostředků radioelektronického boje byly ztráty mezi B-52 odhadovány na 75 až 100 strojů), dále dva doprovodné F-4 a dva F-111. Ze 32 severovietnamských MiGů, kterým se podařilo odstartovat, sestřelily doprovodné Phantomy čtyři. Dvěma sestřely útočících MiGů-21 se mohli pochlubit i střelci z B-52D od 307. SW bázující na základně Utapao. SSgt. Samuel O. Turner sestřelil svůj MiG již 18. prosince a A/C. Albert E. Moore docílil stejného úspěchu 24. prosince. Během jedenáct dní trvající operace "Linebacker II" vykonaly B-52 více než 1000 bojových letů a na severní Vietnam dopadlo 20 000 tun bomb. Severní Vietnam uvedl, že při amerických náletech přišlo o život 1313 obyvatel.* Ničivé bombardování sice ve světě vyvolalo obvyklou vlnu pobouření, nicméně svůj účel splnilo. Teprve poté se 8. ledna 1973 komunisté vrátili k jednacímu stolu a dvojice Kissinger - Le Duc Tho se snažila definitivně nalézt konečné řešení vietnamské krize, tentokrát už bez zbytečných průtahů ze strany Severu. 15. ledna ukončily USA jako gesto dobré vůle veškeré akce nad VDR.* O dvanáct dní později podepsali v Paříži zástupci všech čtyř zúčastněných stran dlouho očekávanou, a přesto obávanou smlouvu o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu. "Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu" byla podepsána 27. ledna 1973 v 11.00 hod. v budově bývalého hotelu Majestic na pařížské třídě Kléber. Dohodu a přiložené protokoly podepsali ministři zahraničí: za USA William Rogers, za Vietnamskou republiku Tran Van Lam, za VDR Nguyen Duy Trinh a za Viet Cong "ministr" Nguyen Thi Binh. Thieu nedostal na vybranou. Buď bude s dohodou souhlasit a může i nadále počítat s podporou, nebo USA stejně podepíší bez něj, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Protože jihovietnamská delegace pochopitelně odmítla tzv. prozatímní revoluční vládu Viet Congu uznat, všechny zmínky o ní byly včleněny do dvoustranné verze dohody, podepsané později pouze USA a VDR. Zastavení palby formálně vstoupilo v platnost 28. ledna v 08.00 hodin saigonského času a USA se zavázaly odsunout všechny své jednotky do šedesáti dnů od tohoto data. Před podepsáním dohod provedla ARVN několik akcí proti "Železnému trojúhelníku", který nyní více než kdy předtím znamenal smrtelnou hrozbu pro Saigon. Ve středu 24. ledna, kdy vešla ve známost zpráva o blížícím se aktu podepsání dohody o příměří, bylo na území jižního Vietnamu hlášeno ještě 95 vesměs minometných a raketových útoků provedených Severovietnamci během uplynulých 24 hodin. Americká letadla proto stále pokračovala v bojových letech na podporu ARVN. Ještě 26. ledna si komunisté neodpustili přepad Bien Hoa. Na základnu dopadlo 22 raket, jejichž exploze zabily jednoho Američana a 21 dalších zranily. 27. ledna, v den podepsání dohod, bylo v jižním Vietnamu v důsledku bojové aktivity komunistů zabito 375 vojáků obou stran. 28. ledna byly z území Vietnamské republiky staženy vrtulníky americké 1. Aviation Brigade (až do 23. ledna trvaly operační lety strojů 57. AHC) a následujícího dne opustily Vietnam Hueye 57. MD(HA), jednotky, která ač sama nebojová, prošla celou cestu americké vojenské angažovanosti v tomto konfliktu. 28. ledna 1973 v 08.00 hod. ráno se po celém jižním Vietnamu, s výjimkou oblastí pod severovietnamskou nadvládou, rozezněly zvony, sirény a gongy v pagodách a z pouličních tlampačů se ozvala hymna Vietnamské republiky. Na jednu minutu byl zastaven veškerý provoz. Thieu v hodinovém projevu přenášeném rozhlasem i televizí poděkoval šesti spojeneckým zemím za pomoc v těžkých dobách komunistické agrese. Prezident dále připomněl, že podepsání příměří ještě neznamená mír. Je to jen první krok k míru. Měl k takto formulovanému prohlášení pádné důvody. Během noci na 28. ledna totiž Severovietnamci vyvolali 334 incidentů, podnikli 158 raketových či minometných útoků a ještě 90 minut před zahájením příměří vypálili 9 raket na Tan Son Nhut, kde zahynul jeden Vietnamec a dalších 20 bylo zraněno. Těžké boje navíc probíhaly o Tay Ninh, které se komunisté zoufale pokoušeli dobýt ještě těsně předtím, než příměří vstoupí v platnost. Všechny s fanatickým odhodláním vedené útoky se ale obráncům podařilo odrazit. V severní oblasti provincie Quang Tri vystříleli dělostřelci NVA během 24 hodin od vyhlášení příměří ještě 6000 granátů. V neděli 28. ledna odpoledne přistála na základně Tan Son Nhut první skupina Mezinárodní komise pro kontrolu a dozor (ICCS), mající dohlížet na dodržování příměří a přípravu voleb. 85 indonéských vojáků pod vedením generála A. R. Dharsonoa bylo předvojem 1160členné skupiny, složené z Kanaďanů, Indonésanů, Poláků a Maďarů. Velení ARVN v pondělí 29. ledna oznámilo, že od doby, kdy vešlo příměří v platnost, porušili komunisté klid zbraní ve 480 případech. V bojích se vládním vojákům podařilo vyřadit 1095 komunistů a 55 jich zajali. ARVN zaznamenala 168 padlých a 602 zraněných. Velitel námořní pěchoty, brigádní generál Bui The Lan, jehož vojáci se během "Easter Invasion" významnou měrou podíleli na osvobození Quang Tri a značné části stejnojmenné provincie, navíc do Saigonu hlásil, že NVA zahájila 10 kilometrů jižně od DMZ široce pojatý útok za podpory tanků a těžkého dělostřelectva. Mluvčí inspekčních týmů ICCS reagoval na zprávu lakonickým sdělením, že se na místo incidentu nedostanou dříve než příští den. "Potřebujeme je teď. Severovietnamci zneužívají příměří po celé oblasti!" odvysílal do Saigonu generál Lan podrážděně. Do 30. ledna přišla ARVN při 767 incidentech o 296 vojáků, 115 bylo označeno za nezvěstné a přes 1000 Jihovietnamců bylo zraněno. Zároveň padlo přes 1700 Severovietnamců a 92 jich bylo zajato. Počátkem února ostřelovali komunističtí vojáci vrtulníky inspekčních týmů ICCS, přičemž se jim podařilo zranit jednoho pilota. NVA zároveň začala v nejsevernější části provincie Quang Tri, v oblasti bývalé základny USMC Khe Sanh, kterou nyní ovládala, rozmisťovat baterie SAMů. Jednalo se o pluk raket S-75M Dvina (SA-2). Letiště v Khe Sanh pak severovietnamské letectvo začalo využívat ke startům letadel zásobujících jejich jednotky bojující dále na jihu. USA si sice pospíšily s nevýrazným varováním směřujícím do Hanoje, ale to bylo vše. ICCS nebyla schopna pro odpor zástupců Maďarska a Polska incident vyšetřit. Ve stejnou dobu se na hanojském mezinárodním letišti Gia Lam objevily první americké transportní letouny C-141 Starlifter. 12. února propustil Sever první skupinu 142 amerických válečných zajatců a 14. února se deset prvních propuštěných vrátilo do USA , když v dopravním letadle přistáli na základně Travis v Kalifornii. Celkem se v rámci operace "Home Coming" vrátilo 591 amerických válečných zajatců, z toho tři z Číny. 26. února obklíčil pluk NVA základnu palebné podpory Tong Le Chan, ležící 10 kilometrů od kambodžské hranice a 85 kilometrů severně od Saigonu. Základnu vystavenou neustálému minometnému a dělostřeleckému ostřelování hájil pouhý prapor ARVN. ICCS se pro odpor svých maďarských a polských členů opět odmítla o případ zajímat. Neúnosně se navíc protahovala jednání o výměně válečných zajatců mezi Viet Congem a Vietnamskou republikou. Zatímco mezi NVA a ARVN docházelo k celkem plynulé výměně zajatců, Viet Cong jednání otevřeně a provokativně sabotoval. Jedním z nejčastějších tahů NLF bylo dodávání neúplných seznamů zajatců a po námitkách jihovietnamské strany následoval obvykle demonstrativní odchod zástupců Viet Congu z jednání. V provinciích Quang Tri a Quang Ngai probíhaly pár týdnů po podpisu dohod naprosto regulérní boje. V tomto regionu Severovietnamci příměří ignorovali od samého počátku. Situace vypadala tak, jako by se podle Hanoje závěry dohody podepsané jejími zástupci na sever Vietnamské republiky vůbec nevztahovaly. Snahu Jihovietnamců o nestranné prošetření navíc svou neochotou torpédovali jak zástupci NVA, čemuž se vlasně ani nelze divit, tak i inspekční týmy ICCS, jejichž práci sabotovali zástupci Maďarska a Polska. Situace došla tak daleko, že v polovině března opustil jižní Vietnam kanadský tým Červeného kříže na protest proti neochotě komunistů povolit mu inspekci zajateckých táborů NVA a Viet Congu v komunisty kontrolovaných částech Vietnamské republiky a na území VDR. Kanaďané přiletěli do Saigonu 9. února a hlavní město díky přístupu komunistů k jejich poslání vůbec neopustili. Podle mluvčího týmu byl postoj druhé strany "úplným popřením podmínek dohody o příměří". Do 17. března vyvolali komunisté přes 7000 incidentů. Útoky ale, jak již bylo ve Vietnamu pravidlem, nebyly ani zdaleka vedeny pouze proti vojenským cílům. Svědčí o tom i granát hozený v Deltě komunistickými teroristy do pagody právě při průběhu náboženských obřadů. Exploze zabila 18 vietnamských civilistů a dalších 80 zranila. Navzdory všem provokacím druhé strany propustil jižní Vietnam do konce března 26 508 komunistických zajatců. Výměnou dostal 4 956 vlastních vojáků. 238 komunistů se rozhodlo zůstat na Jihu. V této pohnuté době se vzdal svého úřadu velvyslanec USA v Saigonu Elsworth Bunker, zastávající tento post od roku 1967. Jeho nástupcem byl jmenován bývalý velvyslanec USA v Itálii a Thajsku Graham Martin. K 29. březnu 1973 oficiálně opustily jižní Vietnam všechny bojové jednotky USA. Zůstat mělo pouze 8500 amerických civilistů. Všeobecně se ale soudí, že ve Vietnamu i po 29. březnu zůstalo několik jednotek SEAL, které prováděly diverzní akce v týlu komunistických vojsk až do pádu Saigonu. Tuto domněnku ale zatím nelze s jistotou potvrdit. V dubnu propukla v USA plnou silou aféra Watergate a Amerika měla rázem jiné starosti, a ztratila i poslední zbytky pocitu odpovědnosti za malou zemičku na druhém konci světa. První dubnový týden opustila delegace jižního Vietnamu na protest proti pokračujícímu obléhání základny Tong Le Chan veškerá jednání vojenské komise, tvořené zástupci NVA a ARVN. Tato komise byla ustavena, když zemi opustily spojenecké vojenské jednotky. Jihovietnamci na svou účast rezignovali poté, co šéf jihovietnamské delegace, generál Phan Quoc Than, vznesl u komise ICCS stížnost proti flagrantnímu porušování závěrů pařížské dohody v oblasti jmenované základny a vedoucí komunistické delegace, generál Tuan, se odmítl případného jednání o tomto problému zúčastnit. Tong Le Chan ovšem nebylo jediné. Značnou aktivitu Severovietnamci vyvíjeli mimo jiné i v oblasti měst Hue, Plei Ku a poblíž Cai Lay v Deltě. 7. dubna sestřelili příslušníci Viet Congu dva vrtulníky ICCS. První vrtulník byl sestřelen raketou SA-7, druhý pak zasáhla palba z automatických ručních zbraní a pilot byl nucen nouzově přistát. Při incidentu přišli o život dva Maďaři, jeden Kanaďan, jeden Indonésan, dva američtí a jeden filipínský člen posádky a dva styční důstojníci Viet Congu. Poté co se v Deltě staly terči pro komunistické střelce další dva její vrtulníky, ICCS lety svých strojů dočasně přerušila. Je až s podivem, že svět na události ve Vietnamu dál pohlížel se stoickým klidem a stálé bezprecedentní porušování všech závazků a dohod se až na čestné výjimky nesetkávalo s odsouzením. Nicméně ostudná fraška pokračovala dál. Koncem dubna vyzvala Vietnamská republika VDR ke stažení NVA z jižního Vietnamu. Saigon se v takovém případě zavázal demobilizovat stejný počet vojáků ARVN, jaký by VDR odvelela zpět na Sever. Odpovědí na tuto, pro Jih v podstatě ponižující, nabídku byly jen nové a nové srážky vládních vojáků s komunisty a teroristické útoky proti civilistům. Hanojská propaganda zatím vypouštěla do světa příslib "hodiny osvobození" a nadšenými slovy líčila vymyšlené scény vítání "bojovníků za svobodu" jihovietnamským obyvatelstvem. Světem opěvovaní "osvoboditelé" zatím na Jihu rozdělovali svůj příděl munice stejnou měrou mezi vojáky i civilisty a přízrak komunistického "osvobození" vyháněl z domovů tisíce Jihovietnamců. Exploze nálože odpálené v kině v Tam Ky během filmového představení si vyžádala 20 životů a 30 osob bylo zraněno či zmrzačeno. Na pozice ARVN u Hue dopadla další porce 600 dělostřeleckých granátů a dostalo se i na ubikace ICCS, 40 kilometrů severně od Saigonu. U Cai Lay, 75 kilometrů na jihozápad od hlavního města, padlo při dvou střetech 59 příslušníků NVA a 29 vojáků ARVN. 50 Jihovietnamců utrpělo zranění. Koncem června pak nejméně ve dvou případech narušily v provincii Quang Tri vzdušný prostor Vietnamské republiky MiGy-19 925. stíhacího pluku severovietnamského letectva. Velení ARVN koncem května oznámilo, že během čtyř měsíců od podepsání dohody o příměří padlo v jižním Vietnamu téměř 25 000 vojáků obou stran! Thieu současně komunisty obvinil z toho, že podepsali dohodu o příměří jen proto, "aby se zotavili ze svého vyčerpání a aby se mohli lépe připravit na novou válku". 28. června unesli příslušníci Viet Congu dva kanadské členy ICCS, kteří právě vykonávali inspekční cestu v okolí Xuan Locu. Viet Cong je propustil až po osmnácti dnech vyplněných diplomatickou aktivitou. Šéf kanadského kontingentu ICCS Michael Gauvin označil čin Viet Congu za neuvěřitelný a dále na něj reagoval slovy: "Je to způsob chování, které neočekáváte od někoho, kdo vás pozve, abyste na podkladě jeho žádosti dozírali nad uzavřenou dohodou." Zástupci maďarského a polského kontingentu opět odmítli akci Viet Congu veřejně odsoudit. 17. července zaútočili komunisté na základnu Lai Khe, 26 kilometrů severně od Saigonu. V první fázi vypálili proti základně přes 400 ran z minometů, ale v následujícím pozemním útoku byli odraženi a 50 jich bylo zabito. Další boje probíhaly v okolí města Kon Tum a na pobřeží mezi městy Da Nang a Quang Ngai. Počátkem srpna pak jižní Vietnam opustili průběhem událostí znechucení kanadští členové komise ICCS. Jejich místo zaujal Írán. 18. srpna ukončilo americké válečné námořnictvo v rámci operace "End Sweep" odminování severovietnamských přístavů a Vietnamská republika zůstala ve svém boji definitivně sama. Na druhé straně vykonala delegace VDR v čele s Le Duanem ve dnech 9. až 16. srpna triumfální návštěvu Moskvy. Cíl, o který komunisté tak dlouho usilovali, byl na dosah ruky. Situace Vietnamské republiky nebyla zrovna nejlepší. Pod nadvládou Viet Congu a NVA byly celé rozsáhlé oblasti a komunistické záplavě stála v cestě již jen zrazená a rozčarovaná jihovietnamská armáda. ARVN byla sice již dostatečně vycvičenou, moderní armádou, ale odchod amerických ozbrojených sil z konfliktu zanechal na psychice jihovietnamských vojáků hluboké stopy. Jihovietnamci si snad až příliš zvykli na obrovskou podporu, kterou svým pěšákům poskytovalo americké letectvo a dělostřelectvo, na perfektně fungující systém zásobování a týlové zabezpečení, na informace podávané americkou vojenskou rozvědkou, zkrátka na všechny ty vymoženosti, které se pro ARVN staly nepostradatelnými, ale které si za stávajícího stavu sama nedokázala zajistit. Jihovietnamské bombardování nebylo tak přesné jako americké, dělostřelecká podpora zdaleka nedosahovala potřebné razance a vojáci sami dokázali sice bojovat velmi dobře, ale jen potud, pokud nebyly ohroženy jejich rodiny či pokud nebyli komunisty příliš zatlačováni do defenzivy. Pak velice rychla propadali poraženeckým náladám a množily se dezerce. Tu se projevila veliká chyba Američanů, kteří ARVN v předcházejícím období nedocenili a veškeré důležitější akce podnikali na vlastní pěst, místo aby předávali cenné zkušenosti těm, kterým nyní chyběly. A tak moderně vyzbrojená a vycvičená jihovietnamská armáda paradoxně krok za krokem ustupovala před ne tak dokonale vyzbrojeným a podstatně hůře vycvičeným nepřítelem, který ale nepochyboval o tom, že konečné vítězství je na dosah. V září Vietnamská republika opět obvinila severní Vietnam z neustálého budování letišť a baterií SA-2 na severu provincie Quang Tri. Své tvrzení doložil Saigon leteckými snímky. Koncem měsíce se Severovietnamci o síle tří divizí podporovaných děly a tanky začali soustřeďovat v oblasti 40 až 60 kilometrů severně od Saigonu. Zároveň podnikli útok proti základně Le Minh, ležící 37 kilometrů západně od Plei Ku. Na základnu zaútočilo 2000 komunistů podporovaných tanky a po tvrdém boji ji obsadili. Vláda proti tomuto dalšímu porušení příměří podala protest, ale marně. Saigonu již pomalu začínala docházet trpělivost. 2. října napadly vládní oddíly severovietnamské jednotky v oblasti kambodžské hranice asi 50 kilometrů západně od Saigonu. Zabito bylo na 80 komunistů a 13 jich bylo zajato. ARVN nezaznamenala žádné ztráty, pouze jeden voják utrpěl zranění. Mluvčí jihovietnamské armády současně oznámil, že nyní bude ARVN odvetou útočit po každém porušení příměří. Již následujícího dne zahájila ARVN podporovaná tanky operaci, jejímž cílem bylo znovudobytí základny Le Minh. Současně probíhaly za podpory letectva jihovietnamské protiútoky v provincii Tay Ninh. Aktivita ARVN okamžitě vyvolala protesty komunistů. Listopad začal útokem NVA na předsunuté jihovietnamské základny Bu Bong a Bu Prang, nedaleko kambodžské hranice v provincii Quang Duc. Akce se za podpory dvaceti tanků účastnilo na 2000 komunistických vojáků. NVA nakonec základny po ústupu 400 jihovietnamských obránců obsadila. ARVN je dobyla nazpět koncem měsíce. 4. listopadu zaútočili komunisté 35 raketami na Bien Hoa. Rakety zabily dvě osoby, z toho jedno dítě, a zničily 5 letadel. V reakci na útok podniklo 50 letadel VNAF odvetný úder na soustředění Viet Congu u Loc Ninhu. Koncem listopadu se rozhořely těžké boje v Deltě. Komunisté se zde snažili zmocnit sklizně rýže. "Válka o rýži" trvala během celého prosince. Zároveň s boji v Deltě došlo ke srážkám u Kien Ducu na Centrální vrchovině. Komunisté do města sice pronikli, ale ARVN je z Kien Ducu vytlačila 10. prosince. Nikdo již v jižním Vietnamu po dlouholetých zkušenostech Hanoji nevěřil a Saigon očekával mnohem masivnější nápor ze Severu, než tomu bylo dosud. Vietnamská republika se chystala k bitvě, ve které již nemohla zvítězit. Chabou útěchou, či spíše výsměchem, byl závazek vlád USA a VDR o garanci dodržování zásady práva jihovietnamského lidu na sebeurčení a závazek nevnucování žádných vlastních politických řešení jihovietnamského problému. Hanoj prostřednictvím svých vojáků na území Vietnamské republiky dávala jasně najevo, jak si právo na sebeurčení představuje. POKOŘENÍ JIHU (1974-1975) V neděli 30. dubna 1975, krátce před plánovaným zahájením našich kontrolních cvičení padl Saigon. Seděl jsem bez hnutí před obrazovkou a poslouchal, že jedinými jihovietnamskými vojsky, která dosud kladou odpor, jsou zbytky výsadkářů na letecké základně Tan Son Nhut. Věděl jsem, že boj výsadkářů je beznadějný a že v této chvíli moji přátelé jako Hop, Hao a Hung pravděpodobně bojují do posledního dechu. Vytáhl jsem láhev whisky a opil jsem se. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Na polních letištích a kolem proviantních skladišť, tam všechno, co nešlo do starého železa nebo se nerozkradlo - letouny, nákladní auta, tanky, potraviny, stany, ty nespočetné parafernalie vědecky vedené války -, časem pohltí nenasytná zeleň džungle. Bude to, jako bychom tam nikdy ani nebyli. Eric Lambert Schylovalo se ke konečnému dramatu. Po odchodu Američanů byla jihovietnamská armáda silnější než kdykoliv předtím. Značnou bojovou sílu ale jihovietnamská armáda představovala pouze na první pohled. Elitní bojové útvary si sice nadále zachovávaly vysokou bojovou morálku, ale totéž nešlo říct o řadových jednotkách nebo jednotkách s vysokým stavem nováčků. Komunistická záplava se rozlévala po celém jižním Vietnamu a po odchodu spojeneckých vojsk zůstal v Jihovietnamcích pocit osamocení, nedůvěra ve vlastní síly a z toho vyplývající pocit nejistoty z budoucnosti a rezignace. Severovietnamci si svým vítězstvím byli zcela jisti, netušili pouze, že přijde tak nečekaně rychle a že se ARVN, odolávající dosud stále ještě se značnou houževnatostí a zarputilostí, nakonec rozloží pod jejich údery během několika málo týdnů. Mírová smlouva byla od okamžiku svého podepsání pouhým cárem papíru, a jestli něčeho docílila, pak jen toho, že poskytla komunistům čas ke konsolidaci sil. U Jihovietnamců její nedodržování a následné přehlížení tohoto faktu pouze ještě více prohloubilo frustraci a pocit zrady. Byly to obě válčící strany, které potřebovaly odpočinek, ale toho se v dostatečné míře dostalo jen komunistům, kteří si mohli určit kde a jakou silou bude pro ně nejvýhodnější zaútočit. ARVN tak byla udržována v neustálém napětí, což k vysoké bojové morálce rozhodně nepřispívalo. A to ani mezi vojáky, ani mezi civilním obyvatelstvem, které se stávalo terčem útoků ve stále větší míře. Činnost ICCS se změnila v naprostou frašku. Od počátku roku 1973 do začátku roku 1974 zahynulo v jižním Vietnamu 13 778 vojáků ARVN, 2159 civilistů a kolem 45 000 komunistů. Během roku od podpisu dohod bylo "příměří" porušeno ve více než 35 000 případech. V pátek 4. ledna 1974 oznámil Thieu v Can Tho v deltě Mekongu své rozhodnutí dát armádě rozkaz k zahájení ofenzivních akcí proti oblastem kontrolovaným Severovietnamci. Zároveň dal najevo, že je připraven, pokud dají komunisté záruky k vážnému a serióznímu jednání, svůj rozkaz kdykoliv odvolat. Zatím, jako na potvrzení prezidentových slov, napadla letadla VNAF komunistický zásobovací konvoj v severní části Centrální vrchoviny a zničila 26 nákladních aut a tři tanky. Letci VNAF dále zničili severovietnamské skladiště pohonných hmot v severní části provincie Kon Tum. 8. ledna ostřelovali komunisté minomety uprchlický tábor, ležící asi 30 kilometrů jihovýchodně od Plei Ku. Čtyři lidé přišli o život a 23 dalších bylo zraněno. V polovině ledna navrhl jižní Vietnam ústy generála Hiepa komunistům další mírovou nabídku. VNAF přeruší své útoky, pokud se komunisté vzdají používání těžkých zbraní. Tato nabídka se setkala s okamžitou odmítavou reakcí. Nicméně velení ARVN asi ani příliš nespoléhalo na dobrou vůli druhé strany. Třicetičlenná jednotka elitních LLDB, vysazená z vrtulníků, opět dobyla a obsadila základnu Le Minh, které se komunisté zmocnili v září minulého roku a od té doby se o ní vedly neustálé boje. Asi 2000 vojáků ARVN podporovaných tanky pak zahájilo postup k základně, aby ji zabezpečili proti předpokládaným protiútokům Severovietnamců. Jihovietnamská armáda provedla v dalším období rozsáhlou ofenzivu proti územím obsazeným komunisty. Ofenziva, trvající od jara 1974 do podzimu téhož roku, prodloužila Vietnamské republice život o jeden rok a ARVN získala některá území nazpět. Zároveň ale ofenziva ARVN zcela vyčerpala. Slibovaná americká pomoc nebyla tak vydatná, jak bylo potřeba. Na podzim roku 1974 chyběly jihovietnamské armádě náhradní díly i pohonné hmoty. Naproti tomu do VDR proudil válečný materiál z Číny a SSSR neztenčenou silou. Začínalo být zcela zřejmé, že ARVN je u konce s dechem, zatímco síla komunistů roste. Na začátku roku 1975 měla VDR v jižním Vietnamu 225 000 svých vojáků a 110 000 příslušníků logistických jednotek. Tyto síly navíc operovaly s podporou 40 000 členů regionálních partyzánských jednotek. Celkem disponovala VDR na Jihu jedenácti divizemi, patnácti samostatnými pluky a zhruba 600 tanky T-34, T-54/T-59 a PT-76 a kořistními transportéry M-113. Proti VNAF bylo na Jihu nasazeno 23 pluků protiletadlového dělostřelectva a jeden raketový protiletadlový pluk. Navíc protiletadlovými raketami SA-7 "Grail" disponovali i vojáci pěších pluků a divizí. Jihovietnamské ozbrojené síly se ve stejném období skládaly ze 180 000 příslušníků pravidelné armády, 289 000 členů pomocných útvarů a domobrany a 193 000 příslušníků policejních jednotek. ARVN tak tvořilo celkem 10 pěších divizí, divize námořní pěchoty, výsadková divize a skupina speciálních sil. Tyto síly disponovaly 350 tanky M-41 a M-48 a 880 transportéry, převážně typu M-113. Ve VNAF, užívající v této době více než 2000 letadel a vrtulníků, sloužilo 61 000 Jihovietnamců. Ve vojenském námořnictvu sloužilo 40 000 vojáků majících k dispozici 1507 plavidel. V roce 1974 zahynulo na Jihu 14 000 vojáků ARVN, 7000 civilistů a 57 000 komunistů. Události začaly dostávat velice rychlý spád. V polovině prosince 1974 se dvě divize NVA, 3. a 7., přesunuly ke městu Phuoc Binh, správnímu středisku provincie Phuoc Long, asi 115 km severně od Saigonu. Město o 50 000 obyvatelích bránilo 3000 příslušníků CIDG, jejichž jediné těžké zbraně tvořilo 8 houfnic ráže 105 mm a 4 houfnice ráže 155 mm. Komunisté Phuoc Binh obklíčili, a proto do něj muselo být leteckou cestou dopravováno 125 tun rýže, munice a pohonných hmot týdně. Útok začal 1. ledna 1975 v 07.00 hodin ráno. Severovietnamci město nejprve ostřelovali z děl a poté od jihu zaútočilo 9000 vojáků NVA podporovaných tanky T-54. Během prvního dne bojů se obráncům podařilo komunisty odrazit. Vojáci NVA se poté soustředili severovýchodně od města v oblasti kopce Ba Ra. Rychlým útokem jej dobyli a na jeho úbočích umístili děla ráže 130 mm. Přesnou palbou vedenou z těchto děl pak zlikvidovali jediné těžké zbraně obránců a opět zaútočili. Těžké boje trvaly do 3. ledna. Ve městě, nyní již zcela rozstříleném komunistickou dělostřelbou, se bojovalo o každý dům. Obránci zničili 15 tanků NVA i přesto, že jim situaci nijak neulehčila ani letadla VNAF, která provedla na jejich podporu jen pár bojových letů. Velení letectva se příliš obávalo raket SA-7. Teprve když byla situace nanejvýš kritická, rozhodl prezident Thieu po neustálém naléhání velitele III. CTZ, generála Nguyen Van Toana, o vyslání posil. Thieu totiž celou dobu trval na tom, že útok proti městu Phuoc Binh je pouze klamný manévr a nehodlal kvůli tomu oslabit obranu jiné části státu. Generál Toan naproti tomu požadoval několik praporů výsadkářů a dostatečný počet vrtulníků, který by je k městu rychle dopravil. Vyhrocená situace došla tak daleko, že generál Toan podal demisi. Tu Thieu ovšem nepřijal a svolil ke kompromisu. Do města tak bylo vysláno pouhých 200 příslušníků speciálních jednotek 81. skupiny z Bien Hoa. Bylo jasné, že tak malé síly, přes veškeré odhodlání, nemohou přivodit zvrat situace, a proto se všech 200 vojáků muselo přihlásit dobrovolně. 4. ledna ztroskotaly díky nepřízni počasí dva pokusy o vysazení posil v místě bojů. Obráncům již docházela munice a vrtulníky se zásobami přilétaly jen sporadicky. Teprve 5. ledna brzy ráno vysadilo několik vrtulníků východně od Phuoc Binh přes silnou palbu komunistů skupinu sto dvaceti dobrovolníků, kteří okamžitě zahájili postup k městu. Do něj vojáci dorazili o půl deváté ráno a zaujali obranné pozice kolem administrativního centra. Toto místo se stávalo nejčastějším terčem komunistických útoků. Ve 21.00 hod. došla do Bien Hoa zpráva, že polovina vysazených dobrovolníků již padla nebo utrpěla zranění. Obráncům chyběla munice, léky, potraviny, letecká podpora, zkrátka vše. Sami označili v hlášení svou situaci za beznadějnou. 6. ledna kladla organizovaný odpor prakticky již jen skupinka obránců na poslední obranné linii okolo administrativního centra, o které se bojovalo celý den. Jihovietnamci odrazili několik útoků a udrželi se proti obrovské přesile až do půlnoci, kdy jim definitivně došla munice. Pod ochranou tmy pak všichni přeživší, rozdělení do malých skupinek, ustoupili do okolní džungle a snažili se dostat do bezpečí. Boje o Phuoc Binh přežilo pouze 850 jihovietnamských vojáků. VNAF přišlo o dva C-130 Hercules. Ztráta města Phuoc Binh přiměla Thieua k vyhlášení třídenního státního smutku. V Hanoji zatím vypracovali plán bojových operací na území Vietnamské republiky na rok 1975. Do jižního Vietnamu se v první řadě měly přesunout jednotky rozmístěné na Ho Či Minově stezce v Laosu a Kambodži. Tím se měla podstatně zvětšit úderná síla komunistů. Velením nad severovietnamskými jednotkami na Jihu byl pověřen velitel generálního štábu NVA, generál Dung Van Minh. Hanoj na začátku ledna ještě rozhodně nepočítala s tím, že by se jí podařilo obsadit celou Vietnamskou republiku do konce roku. I když, podle jednoho z prohlášení, "nikdy nebyly politické a vojenské okolnosti ne cestě ke sjednocení tak příznivé". Generál Duong Van Minh navrhoval v nejbližším čase zaútočit na Kon Tum a Plei Ku, které představovaly hrozbu pro záložní pozice komunistů na druhé straně hranice. Oponoval mu generál Tran Van Tra, který místo útoku proti silně chráněným městům a základnám upřednostňoval úder tam, kde to Jihovietnamci nejméně čekají. Cílem se mělo podle něj stát město Buon Me Thuot. Po bouřlivých diskusích zvítězil návrh generála Tra, který se 24. ledna vydal Ho Či Minovou stezkou do svého hlavního stanu na Jih. 30. ledna se v Bílém domě pokusil prezident Ford získat od Kongresu souhlas s dodatečnou finanční pomocí jižnímu Vietnamu. Jednalo se o částce 300 mil. USD. Ford však podpory nedosáhl. Americká zpravodajská služba navíc tvrdila, že bezprostřední nebezpečí generálního útoku Severovietnamců v jižním Vietnamu zatím nehrozí a není pravděpodobné ani podniknutí nějakých rozsáhlejších akcí. Pentagon očekával pouze určitou aktivitu v oblastech měst Kon Tum a Plei Ku, tedy tam, kde se komunisté nakonec rozhodli nezaútočit. Na konci ledna rozhodla tedy Hanoj o útoku proti městu Buon Me Thuot. Do oblasti se za absolutního utajení přesunuly tři divize NVA: 320., 316. a 10. Celkem velitel komunistických jednotek, generál Minh, disponoval 25 000 muži ve zbrani. Město bránil pouze 53. pluk 23. pěší divize ARVN, celkem 2200 mužů. Komunistické jednotky mající se bezprostředně účastnit útoku na město měly převahu 5,5 : 1 v lidech, 1,2 : 1 v tancích a 2,1 : 1 v dělostřelectvu. Štáb generála Minha zároveň rozjel dezinformační kampaň mající Jihovietnamce utvrdit v jejich chybných předpokladech. 320. divize NVA podle falešného radiového provozu zaujala postavení poblíž Plei Ku a z Laosu se na pochod k Plei Ku s co největším rámusem vydala 968. divize NVA. Jihovietnamské policii byly navíc podstrčeny falešné zprávy o přípravách komunistů ve městech Plei Ku a Kon Tum na příchod "osvoboditelů". Není proto divu, že dezertérovi z 320. divize NVA, který tvrdil, že cílem útoku bude Buon Me Thuot, nikdo nevěřil. Velitel II. CTZ, generál Phu, byl absolutně dezorientován. Výpovědi zajatců, zprávy ze Saigonu i Washingtonu a zprávy dodávané odposlechovou službou si navzájem odporovaly. Usoudil však, že hlavním cílem komunistů bude Plei Ku, a obával se oslabit jeho obranu posílením města Buon Me Thuot. 9. března obsadili Severovietnamci všechny přístupové cesty k Buon Me Thuotu, hlavně silnici č. 14 spojující město s Plei Ku. Ve 02.00 hod. v noci začali komunisté město ostřelovat děly a během pěti a půl hodiny vystříleli přes 4000 nábojů. Jako první zaútočila severovietnamská 10. divize. První tanky T-54 čelního sledu této divize pronikly do severní a západní části města o půl osmé ráno. Komunisté bleskově dobyli muniční sklad, ukořistili několik obrněných vozidel a obklíčili vysílač. V 08.15 hod. dobyli sídlo hlavního stanu 23. pěší divize ARVN. VNAF, snažící se v maximální míře ulehčit obráncům situaci, provedlo tento den přes 200 bojových vzletů a zničilo pět tanků. Generál Rhan Van Phu teprve teď poznal svůj omyl a chystal se do města vyslat posily. Volba padla na 44. pluk 23. pěší divize, ale Phu měl pro jejich přesun k dispozici pouhých sedm(!) vrtulníků CH-46. Při startu navíc pět z nich havarovalo, a tak se jihovietnamští vojáci museli po částech vtěsnat do zbývajících CH-46 a několika UH-1, které s první skupinou odletěly do oblasti boje. Aby nebyl všem problémům konec, poté co byla tato první skupina východně od města z vrtulníků vysazena, většina jihovietnamských vojáků se rozběhla hledat své příbuzné a o obranu města se nestarali. Tu posílily jen disciplinované elitní útvary a to bylo velice málo. Minhovo hlášení o dobytí Buon Me Thuotu došlo do Hanoje 11. března. Veškerý ozbrojený odpor ustal ale až 18. března. Pád města znamenal přerušení komunikačních linek mezi Centrální vrchovinou a Saigonem a znamenal prakticky i ztrátu Centrální vrchoviny samotné. V den, kdy došla do Hanoje Minhova zpráva, se v Saigonu konala porada, na které se nejvyšší vojenští představitelé a prezident Thieu dohodli na novém plánu obrany Vietnamské republiky. Převládlo mínění, že se stávajícími silami celý jižní Vietnam zkrátka ubránit nelze. Padlo proto rozhodnutí bránit pouze deltu Mekongu (IV. CTZ), III. CTZ, jižní část II. CTZ a velká města na pobřeží, Hue, Da Nang a Chu Lai. Na tomto území se nacházelo největší bohatství jižního Vietnamu: naleziště ropy, zlata a Delta bohatá na rýži. Navíc se tím nabízela možnost, že jednotky přesunuté z II. CTZ by mohly podniknout protiútok a osvobodit Buon Me Thuot. 15. až 18. března 1975 proběhla z rozkazu generála Phua evakuace Centrální vrchoviny (města Plei Ku a Kon Tum). Po silnici č. 7 postupovali v dlouhé koloně jak vojáci, tak značné množství civilistů, pro které zvláště se tento ústup stal peklem. 16. března večer vydal generál Minh rozkaz 320. divizi NVA okamžitě se přesunout směrem k Tuy Hoa a napadnout čelo kolony. 368. divize NVA vyrazila na Plei Ku, které měla obsadit, a pokud by to situace umožňovala, měla kolonu napadnout zezadu, čímž by se uprchlíci dostali do kleští dvou severovietnamských divizí. Na silnici č. 7 zatím mezi evakuovanými docházelo k čím dál tím většímu zmatku. Tanky a transportéry zapadaly do bláta, čety, roty i prapory ztrácely kontakt s velením, civilisté se promíchávali s vojáky a velitelé všech stupňů, snažící se situaci zvládnout, vydávali protichůdné rozkazy, čímž všeobecný zmatek jen zvyšovali. Navíc začaly kolonu ostřelovat čelní hlídky komunistů. 18. března pak přišla zpráva o pádu města An Loc. To morálku kolony zcela podlomilo. Ústup se změnil v chaotický úprk. Silnice č. 7 byla lemována mrtvými těly lidí, kteří kruté podmínky nevydrželi. Pak začalo kolonu ostřelovat komunistické dělostřelectvo. Taktika Severovietnamců spočívala v tom, že se dělostřelci snažili vytvořit na cestě zácpy ze zničených nákladních aut a do natěsnaných lidí, kteří se nemohli pohnout tam ani zpět, stříleli pak z bezprostřední blízkosti severovietnamští kulometčíci krytí džunglí. Pokud to počasí jen trochu dovolovalo, objevovaly se nad uprchlíky jihovietnamské vrtulníky a snažily se dostat do bezpečí alespoň nekteré z raněných, žen a dětí. 20. března se čelo kolony zastavilo u zničeného mostu přes řeku Ba. Vrtulníky VNAF pak za palby automatických zbraní komunistů přivážely ocelové pletivo, které vojáci pokládali na dno řeky. Čelo kolony bylo pod neustálou palbou vojáků 320. divize NVA, a tak mnoho jihovietnamských vojáků zaplatilo svou obětavost při přípravě přechodu přes Ba životem, buď byli skoseni komunistickou palbou, nebo se utopili. VNAF se sice snažilo přispět bombardováním předpokládaných pozic komunistů, ale bomby příliš často dopadaly velice blízko kolony, což ještě více umocňovalo paniku a zmatek. Teprve po hodině se podařilo situaci jakž takž zvládnout a tanky, transportéry i nákladní auta se začaly po vyztuženém dně řeky přesouvat na druhý břeh. 21. března se čelo kolony opět zastavilo, tentokrát východně od města Cung Son. 320. divizi se mezitím podařilo kolonu rozdělit na několik částí a o den později byli uprchlíci zablokováni pouhých 40 kilometrů od Tuy Hoa. Jihovietnamští vojáci se neustále snažili prorazit obklíčení. V noci z 22. na 23. března odrazili příslušníci 35. a 51. pluku LLDB za podpory patnácti tanků M-48 Patton rozsáhlý útok 64. pluku 320. divize NVA. 23. března dovolilo počasí start vrtulníků CH-47, jež přelétaly nad kolonou a shazovaly uprchlíkům zásoby. Zoufale bojujícím LLDB přispěchala tento den konečně na pomoc letadla a jen s touto pomocí byli Severovietnamci od kolony zahnáni. Ztráty mezi uprchlíky byly obrovské. Když se nešťastná kolona 25. března konečně dostala po dvousetkilometrovém pochodu do bezpečí města Tuy Hoa, většina vojenských útvarů z II. CTZ již neexistovala jako bojeschopná síla. Úplně zničeno bylo sedm pěších pluků a jedna tanková brigáda. Z 200 000 civilistů a vojáků, kteří vyrazili z měst Plei Ku a Kon Tum, dorazilo do bezpečí jen 60 000 lidí. Zatímco probíhala evakuace Centrální vrchoviny, setkali se 19. března v Saigonu prezident Thieu, premiér Khiem, velitel štábu Cao Va Vien a velitel I. CTZ, generál Truong. Na schůzce se projednávala možnost obrany I. CTZ za okolností, které přinesly poslední týdny. Prezident Thieu chtěl za každou cenu udržet všechna tři velká města oblasti: Hue, Da Nang a Chu Lai. Truong původně disponoval pěti divizemi: 1., 2., 3., divizí výsadkářů a divizí námořní pěchoty. Komunisté měli zatím v I. CTZ pět divizí: 325., 324., 304., 711. a 2. a jako posila se blížila ještě 341. divize NVA. 12. března obdržel ale Truong rozkaz, kterým jej Thieu připravil o dvě nejlepší bojové uskupení v oblasti, o divizi námořní pěchoty a výsadkovou divizi. Následujícího dne se výsadkáři přesunuli do Saigonu a námořní pěšáci opustili Quang Tri o dva dny později. Truong v záchvatu vzteku hodlal, podobně jako generál Toan v lednu, podat demisi. Z toho sice nakonec sešlo, ale 19. března sdělil Thieuovi během výše zmíněné porady, že se stávajícími silami může hájit pouze Hue a Da Nang. Ještě téhož dne, kdy se Truong vrátil do svého hlavního stanu v Da Nangu, čekala na něj zpráva o ostřelování Hue komunisty, o přípravách útoku Severovietnamců podporovaných tanky ze směru od Quang Tri a o panice, která tím pádem Hue zachvátila. Proto obratem uvědomil prezidenta, že "město Hue je pravděpodobně neubránitelné". 20. března ve 13.30 hod. obdržel Truong depeši, ve které mu generál Vien sdělil, že Hue nemá být bráněno, ale evakuováno. Bohužel silnice č. 1 spojující město s Da Nangem byla v té době již přetnuta komunistickými jednotkami. Události provázející ústup z Centrální vrchoviny a hlavně apokalypsa na silnici č. 7 vyvolaly útěk civilistů i z I. CTZ. Šestisettisícový Da Nang se do 18. března stal městem milionovým. Panika velice komplikovala situaci, a to ve chvíli, kdy Hanoj vyslala na Jih dalších pět záložních divizí. V jižním Vietnamu tak operovalo již 19 severovietnamských pěších divizí. Kritická situace si tedy vynutila i vyklizení Hue. 24. března v šest hodin ráno vydal Truong rozkaz k evakuaci. Na severu panovala otřesná situace. Statisíce uprchlíků podlehlo panice, neboť veškeré ústupové cesty na jih komunisté zablokovali. Zbyla jediná cesta, a to po moři. Do Da Nangu byly evakuovány jen zbytky výsadkářů, námořní pěchoty a jeden pluk 1. divize ARVN. Zbytek demoralizovaných vojáků se ani nepokoušel bránit, a tak padlo Hue 26. března do rukou komunistů zcela bez boje. Přístav Vung Tau na jihu byl přecpán čluny, na kterých si lidé ze severních provincií přiváželi alespon to nejpotřebnější k životu. Nebylo toho mnoho. Snad doufali v zázrak a v brzké vyhnání "osvoboditelů" ze svých domovů. Jenže zázraky se nedějí. Tak, jako se měl Khe Sanh podle generála Giapa stát americkým Dien Bien Phu, tak se měl Da Nang podle prezidenta Thieua stát severovietnamským Stalingradem. Útokem proti Da Nangu byl pověřen generál Van Tien Dung. Ten hodlal město napadnout čtyřmi divizemi: 324. a 325. ze severu a 304. a 711. z jihu. V obleženém městě vypukla panika. Zvláště přeplněné letiště bylo svědkem srdceryvných scén. O místa v letadlech se vedly bitky, a zoufalí lidé se dokonce chytali kol již startujících letadel. Za dané situace by byl pokus o jakoukoliv organizovanou obranu čirou iluzí. 27. března ve 12.00 hod. obdržel Truong ze Saigonu zprávu, že komunisté zaútočí po půlnoci. O dvě hodiny později se na Da Nang snesl příval komunistických dělostřeleckých granátů a jihovietnamská domobrana začala opouštět obranná postavení okolo města. 28. března v 06.00 hod. vyřešil generál Truong beznadějnou situaci rozkazem k evakuaci. Pomoc při ní nabídly mimo jiné i Filipíny, Austrálie, Korejská republika, Tchaj-wan a Velká Británie. Osm lodí vyslaly k Da Nangu i USA. Bohužel 28. března obklopovala přístav tak hustá mlha, že se tam žádná loď nedostala. Přístav byl zavalen vojenskou technikou, vojskem i civilisty. Docházelo k nepopsatelným scénám, když opilí vojáci stříleli do civilistů rabujících obchody a skladiště a stovky lidí se topily ve vlnách přístavu při pokusech doplavat k lodím zdržujícím se dále na moři. K tomu všemu docházelo pod neustávající palbou komunistického dělostřelectva. 29. března odpoledne obsadilo 50 000 komunistických vojáků za minimálního odporu Da Nang, druhé největší město Vietnamské republiky. Ve městě bylo zajato 100 000 demoralizovaných jihovietnamských vojáků a příslušníků domobrany a na místním letišti padlo komunistům do rukou 180 letadel, pro která již nezbyl benzin. Během evakuace bylo z města zachráněno 50 000 civilistů a 16 000 vojáků. Po debaklu u Da Nangu se ARVN na severu země už ani nepokoušela postavit se komunistům na organizovaný odpor. Tady byla již válka prohraná a všechno chtělo na jih. Cesty byly přecpány demoralizovanými vojáky, kteří odhazovali svou výstroj a výzbroj, vojenskou technikou, vozidly všeho druhu a civilisty. Komunisté prakticky bez odporu postupovali na jih. Od severu se k Saigonu blížilo deset divizí. 1. dubna padl Qui Nhon a Tuy Hoa, o den později Nha Trang i se svou velkou leteckou základnou, 4. dubna Dar Lat, 16. dubna Phan Rang. Vzhledem k rychlému postupu komunistů zahájily USA 2. dubna evakuaci svých občanů z Vietnamské republiky. Do země se přesouvali příslušníci USMC, aby celou evakuaci zajišťovali. 3. dubna prohlásil prezident Ford, že USA učiní vše, aby pomohly těm, kdo se rozhodnou Vietnam opustit. 7. dubna komunisté poprvé v roce 1975 ostřelovali Saigon. 60 minometných granátů dopadlo na rafinerie ropy ve čtvrti Nha Be. 8. dubna byl ze vzduchu napaden Prezidentský palác. Letoun F-5 Tiger II (odstartoval ze základny Bien Hoa) patřící VNAF, pilotovaný údajně jihovietnamským pilotem poručíkem Nguyen Thanh Trungem, shodil okolo deváté hodiny dopolední do prostoru paláce Doc Lap celkem čtyři 113kg pumy a palubním kanonem ostřeloval muniční sklady v Nha Be. Pilot poté se svým strojem odlétl na sever a přistál na jednom z letišt obsazených komunisty.* Další strategicky důležité město, které komunisté museli dobýt, aby odřízli Saigon od pobřeží, bylo stotisícové Xuan Loc. Toto město bránila 18. divize ARVN pod velením generála Le Minh Daa. Komunistickým silám útočícím na Xuan Loc velel generál Tran Van Tra. 341. divize NVA se do města probíjela ze severozápadu, 7. divize ze severovýchodu a 6. divize z jihozápadu. První útok vedený jednotkami 341. divize podporovaly tanky T-54 a komunistické dělostřelectvo vypálilo na Xuan Loc přes 10 000 granátů. Severovietnamci se dostali až do středu města, ale vojáci 43. pluku 18. divize ARVN po nelítostné a krvavé řeži první nápor komunistů odrazili. Na rozstřílených ulicích Xuan Locu dýmalo několik vraků tanků T-54. 341. divize NVA utrpěla při útoku na město a v přívalu bomb z jihovietnamských letadel vážné ztráty i v živé síle. Xuan Loc bylo bráněno s příkladnou odvahou. Jihovietnamští výsadkáři, kteří byli do města přesunuti jako posila, si přesto, že během zajištování evakuace Phan Thietu a Phan Rangu ztratili 1/3 lidí, udrželi skvělou bojovou morálku. Na znamení pohrdání smrtí dokonce odhodili ocelové přilby a nasadili si červené barety. Generál Tra musel povolat další dvě divize (325. a 312.) a vrhnul do boje 40 000 svých vojáků. Proti nim pak stálo pouze 5000 Jihovietnamců, kterým na druhé straně ale vydatně pomáhaly letouny A-1, F-5 a C-130, startující z Bien Hoa a působící komunistům značné ztráty. Obránci dostali leteckou či dělostřeleckou podporu na každé požádání. Jen do 15. dubna ztratili komunisté 2000 vojáků. Posádky vrtulníků VNAF se staraly o neustálou evakuaci raněných a přísun zásob a munice. V noci z 21. na 22. dubna shodil letoun C-130 na pozice velitelství 341. divize NVA, 6 kilometrů severozápadně od Xuan Locu, pumu BLU-82. Obrovská exploze největší a nejúčinnější konvenční zbraně světa zabila stovky komunistů a ve štábu generála Traa si dokonce mysleli, že jihovietnamské letectvo použilo atomovou zbraň.* Vojáci ARVN ještě u Ben Lucu zmařili komunistický pokus o obchvat, ale přes hrdinnou obranu nemohlo Xuan Loc přesile NVA dlouho vzdorovat. Město, ležící pouhých 60 km východně od Saigonu, padlo 22. dubna, kdy přeživší příslušníci 18. divize pod ochranou letectva ustoupili. Divize ztratila 1/3 svého stavu. Zbytek 18. divize ARVN posílil obranu Long Binh a Bien Hoa a 1. výsadková brigáda zaujala pozice na silnici č. 15 spojující Bien Hoa s přístavem Vung Tau. Během bojů o Xuan Loc padlo v Hanoji 14. dubna rozhodnutí pojmenovat bitvu o Saigon "operace Ho Či Min". 21. dubna podal prezident Thieu demisi a předal vládu viceprezidentovi Houngovi. Thieu v televizním projevu, kterým se loučil s národem, přisoudil vinu za porážku Vietnamské republiky zradě Američanů. 25. dubna opustil bývalý prezident Thieu svou zemi a odletěl na Tchaj-wan. Kolem hlavního města se zatím stahovala smrtící smyčka severovietnamského obklíčení. Generálové Tra a Dung, kteří se přesunuli na své předsunuté velitelské stanoviště v Ben Catu severozápadně od Saigonu, hodlali do boje vrhnout 18 divizí (150 000 mužů). Z delty Mekongu a od Xuan Locu postupovaly k Saigonu obrněné formace NVA podporované jednotkami Viet Congu. Od severozápadu se k hlavnímu městu stahovaly 320., 310., 10. a 968. divize NVA. Proti nim zaujala po pádu Tay Ninh postavení pouze 25. divize ARVN. 26. dubna začala dělostřeleckou přípravou NVA bitva o město. O dva dny později překonali komunisté vnější kruh obrany hlavního města a obsadili základnu Bien Hoa. Ve stejný den předal prezident Huong vládu generálu Duong Van Minhovi, což byla podmínka, jejímž splněním podmiňovali komunisté přerušení palby a zahájení mírových rozhovorů. Pochopitelně že za bojů na saigonských předměstích přestal slib platit. 29. dubna zahájili Američané operaci "Frequent Wind". Zatímco piloti USMC čekali ve svých strojích na palubách lodí na rozkaz ke vzletu, zahájily evakuaci již za úsvitu vrtulníky společnosti Air America.* Očekávaný rozkaz konečně přišel v 10.40 hod. Zatímco na letišti Tan Son Nhut od čtvrté hodiny ranní explodovaly komunistické rakety a granáty, které zabily dva příslušníky USMC (byli to poslední američtí vojáci, kteří padli ve Vietnamu),** odstartovalo ve 12.30 hod. z paluby USS Hancock 36 dopravních helikoptér a s doprovodem bitevních vrtulníků AH-1J Cobra zamířilo k bojujícímu Saigonu. Operace se účastnily stroje od PROVMAG-39, skládající se z HMH-462, HMH-463, HMM-165, HML-367 a HMA-369. Nejdůležitější role připadla Sea Stallionům, doprovázených Sea Cobrami. Hueye se první fáze akce zúčastnily pouze jako létající velitelská stanoviště a dvojice Sea Knightů byly pod krycím názvem "Sparrow Hawk Teams" připraveny k záchranným akcím v případě havárie. Nad vrtulníky se jako zajištění proti případnému zásahu severovietnamského letectva míhaly zcela nové palubní stíhačky F-14 Tomcat ze svazků VF-1 a VF-2 bázujících na USS Enterprise, pro které byla "Frequent Wind" vůbec první bojovou akcí. Kromě vrtulníků z Hancocku se dále na evakuaci podílely stroje z USS Midway a USS Coral Sea. Kvůli zpoždění, způsobenému tankováním vrtulníků, přistály první stroje v Saigonu v 15.06 hod. Na palubách těchto vrtulníků přiletěli vojáci námořní pěchoty, kteří měli zajistit a bránit přistávací zóny. Při zpáteční cestě vzaly tyto vrtulníky prvních 679 Američanů. Krátce potom přistála druhá vlna. Do 22.05 hod. bylo evakuováno všech 385 Američanů a 4475 Vietnamců ze shromaždiště DAO. V prostoru Saigonu přistávaly vrtulníky v průběhu operace na letišti Tan Son Nhut, na střeše amerického velvyslanectví a na dalších třinácti místech. Braly na své paluby občany Spojených států a několik tisíc Vietnamců, tísnících se po desetitisících okolo přistávacích zón s nadějí (pro drtivou většinu z nich marnou) na evakuaci, a okamžitě odlétaly na americká válečná plavidla křižující v jihovietnamských vodách nedaleko Vung Tau. Směrem k Saigonu přilétaly vrtulníky koridorem "Michigan" ve výšce 1950 metrů a s evakuovanými osobami odlétaly koridorem "Ohio" ve výšce 165 metrů. Od 17.00 hod. začala evakuace ambasády USA. Nadcházející noc situaci maximálně zkomplikovala a pro přistávání vrtulníků byly využívány všechny vhodné plochy: střecha velvyslanectví, kde přistávaly CH-46 a také UH-1 z Air America, a parkoviště, na kterém přistávaly CH-53. Od 02.15 hod. 30. dubna přistávaly Sea Stalliony a Sea Knighty v prostoru ambasády každých 10 minut. Během 20 letů bylo evakuováno 978 Američanů a 1120 osob jiných národností, vetšinou pochopitelně Jihovietnamců. 30. dubna v 04.42 hod. nastoupil na přímý pokyn prezidenta Forda na palubu jednoho CH-46 Sea Knight americký velvyslanec Graham Martin. Odnášel s sebou i vlajku Spojených států, která do poslední chvíle vlála nad velvyslanectvím. Tento Sea Knight se od střechy odlepil v 04.58 hod. V tuto chvíli byla evakuace možná již jen ze střechy. Všude kolem se tísnily davy Vietnamců. V 07.50 hod. přistál na střeše ambasády poslední vrtulník pro vojáky USMC, doprovázený dvěma Sea Cobrami. Mariňáci se již náporu zoufalého davu museli bránit slzotvornými granáty. V 07.53 hod. vrtulník odstartoval a jako poslední na jeho palubu naskočil seržant Juan Valdez. Americké stroje byly několikrát ostřelovány, a to jak komunisty, tak rozhořčenými jihovietnamskými vojáky. Na palubě letadlové lodi USS Midway přistál se svým vrtulníkem také maršál Nguyen Cao Ky s rodinou, a to poté, co Američané odmítli jeho nabídku zorganizování protikomunistického odboje pod jeho vedením. Během "Frequent Wing" vykonali Američané 689 letů, z toho 160 v noci. Ztracen byl jeden AH-1J, který z důvodu vyčerpání paliva nouzově přistál na vodě, a jeden CH-46, který havaroval při přistání na Hancocku a dva členové posádky zahynuli. Evakuováno bylo celkem 5600 osob, z toho 1373 Američanů z prostoru ambasády. K USS Midway se váže ještě jedna zajímavá událost. Na této lodi přistál 30. dubna v letounu O-1 Bird Dog major Boung. Ve chvílích porážky své země odstartoval z ostrova Con Son v malém letadélku, ve kterém se kromě něj tísnila ještě jeho manželka a pět dětí. Byl to zoufalý pokus. V nádrži přetíženého letadla byla zásoba paliva na hodinu letu a major Boung věděl, že když do této doby nenalezne některou z amerických letadlových lodí, skončí s celou svou rodinou na dně Jihočínského moře. Naštěstí zahlédl z kabiny loď USS Midway, jejíž paluba však byla přeplněna evakuačními vrtulníky použitými při "Frequet Wind" a jihovietnamskými stroji. Na svou navigační mapu proto rychle napsal vzkaz, ze kterého je velmi patrná pisatelova nervozita, a při přeletu nad lodí jej shodil na palubu: "Můžete přemístit ty helikoptéry na druhou stranu? Mohu přistát na vaší dráze, mohu létat ještě hodinu, máme dost času se přemístit, prosím zachraňte mě. Major Boung, žena a 5 dětí." Prosba byla pochopitelně vyslyšena a Boungova Cessna O-1A (č. 51. 14981) šťastně přistála na uprázdněné palubě USS Midway.* 29. dubna odstartovaly z ostřelovaného města Tan Son Nhut tři letouny VNAF, aby ještě jednou bombardovaly a palubními zbraněmi ostřelovaly postupující kolony komunistů. Dva letouny, C-119 a A-1, se komunistům podařilo sestřelit raketami SA-7 "Grail". Ve stejný den se od startovací dráhy téhož letiště odlepil C-130, pilotovaný majorem Phuongem. Hercules ve svých útrobách odvážel do bezpečí 452 Vietnamců, z toho 32 v pilotní kabině! Po tříapůlhodinovém letu přistál pilot na základně Utapao v Thajsku. Piloti VNAF z velké části odlétali před postupujícími tanky NVA na severozápad a přistávali se svými stroji v Thajsku. Na thajských základnách přistálo 26 letounů F-5, 8 A-37, 11 A-1, 6 C-130, 13 C-47, 5 C-7 a 3 C-119. Kromě toho více než sto jihovietnamských vrtulníků a dva letouny O-1 přistály přímo na amerických letadlových lodích. Když po ukončení válečných operací opouštěla USS Midway thajské výsostné vody, nacházela se ona stovka jihovietnamských vrtulníků právě na jejích palubách.* Tentýž den odpoledne, kdy VNAF zaznamenala své poslední dvě operační ztráty, dostal prezident Minh zprávu, že 10. a 316. divize NVA rozdrtily u Cu Chi, 30 km severozápadně od Saigonu, 25. divizi ARVN. Také 22. divize ARVN byla zcela obklíčena divizemi NVA a hlavnímu městu nemohla přijít na pomoc. Osud Saigonu, a tím i celé Vietnamské republiky, se začal naplňovat. O půlnoci 29. dubna vydal generál Van Tieu Dung rozkaz přerušit ostřelování města těžkými děly a zaútočit. 30. dubna v 05.00 hod. ráno se do Saigonu probily čtyři tankové kolony NVA. V 10.25 hod. ohlásil poslední prezident Vietnamské republiky bezpodmínečnou kapitulaci. Přesto stále probíhaly rozhořčené boje. V 11.45 hod. obsadili komunisté Tan Son Nhut. K Prezidentskému paláci se zatím blížily tanky 203. tankového pluku NVA. Na ulici Hong Tap Tu se střetly se dvěma zběsile střílejícími jihovietnamskými tanky M-41. Při přestřelce byl jeden M-41 zničen tankem T-54 č. 390 a druhý M-41 zničila osádka tanku č. 843. Po několika následujících minutách bloudění saigonskými ulicemi se T-54 č. 843 ocitl přímo před Prezidentským palácem. Komunistický tank prorazil bránu a vjel jako první na nádvoří paláce Doc Lap. Posádku tanku tvořili: velitel Nguyen Quang Than, řidič Lu Van Hao, střelec Thai Ba Minh a nabíječ Nguyen Van Ky. Ve 12.15 hod. vyvěsili komunisté nad palácem vlajku Viet Congu. Saigon byl dobyt. Přesto pokračovaly skupinky zoufalých vlastenců v beznadějném odporu. Jejich statečnost a obětavost však již nemohla nic změnit. 1. května 1975 ovládali komunisté celou zemi. Válka ve Vietnamu skončila. EPILOG Nemohl jsem se zbavit pocitu, že Amerika Jihovietnamce zradila... Myslel jsem na nesčetné tisíce ztracených životů, zohavených či zmrzačených lidí, zničených manželství a ptal jsem se sám sebe, čeho jsme vlastně dosáhli. Gen. H. Norman Schwarzkopf, US Army Komunisté vytvoří ve Vietnamu hřbitovní ticho. A svět to nazve mírem. Douglas Pike Jižní Vietnam se stal součástí sovětské komunistické říše. Po celé zemi vyrostly koncentrační tábory pro bývalé důstojníky ARVN a osoby, které dávaly najevo nesouhlas s novým režimem. Nastal exodus vietnamských uprchlíků, který vlastně dosud neskončil. Po uchvácení moci komunisty opustily zemi desetitisíce lidí. V polovině května odhlasoval Kongres částku 405 milionů USD jako pomoc pro jihovietnamské uprchlíky, z nichž se 130 000 usadilo v USA. Když generální tajemník Vietnamské strany pracujících Le Duan prohlásil, že "...lidé na Jihu dosáhli příliš vysokého životního standardu, než aby to vietnamské hospodářství uneslo" a že "taková konzumní společnost je pravým opakem skutečně štastného a civilizovaného života", určitě věděl, co bude následovat. A věděly to i ony tisíce uprchlíků, proto opustily svou zemi. Od roku 1975 do roku 1990 opustilo Vietnam přes 1,5 milionu lidí. Anexe Jihu Severem byla formálně dovršena 2. července 1976, kdy vznikl nový stát: Vietnamská socialistická republika. Navzdory všem předchozím závazkům a dohodám jsou vážné důvody k domněnce, poslední dobou značně diskutované, že komunistický Vietnam nepropustil všechny americké zajatce. Celá záležitost se začala vyšetřovat prakticky až nyní, neboť po ukončení války klesly beztak již napjaté vztahy mezi oběma zeměmi díky americkému embargu hluboko pod bod mrazu. Americké armádě figuruje na seznamu nezvěstných stále ještě kolem 2200 jmen. Někteří ze zajatců možná "skončili" v SSSR nebo v Číně. Hlavně SSSR měl jistě nebývalý zájem zvláště o zpravodajské důstojníky či o sestřelené piloty letounů radiolektronického boje a specialisty na tento typ vojenské technologie. Je sice mizivá naděje, že by ještě někdo z nich mohl zůstat na živu, ale díky uvolnění vztahů mezi oběma bývalými nesmiřitelnými protivníky (USA a VSR) mohou Američané po více než dvaceti letech alespoň vyhledat a důstojně pohřbít ostatky svých padlých. Ale kdo ví, kolik z oněch více než dvou tisíc nezvěstných navždy odpočívá pod příkrovem džungle, která jejich těla již nikdy nevydá. Mezi lety 1959 a 1975 zahynulo ve Vietnamu na 58 000 Američanů a podle odhadů 2 250 000 partyzánů a vojáků NVA, 890 000 vojáků jižního Vietnamu a 1 800 000 civilních obyvatel (z toho 100 000 na území VDR). I když tato dlouhá a krutá válka skončila již před více než dvaceti lety, stále ještě má mnoho nezodpovězených otázek. Odpovědi na ně se skrývají v archivních fondech, čekajících na odtajnění. PŘÍLOHY Vietnam - podnebí, zeměpisné údaje Vietnam (od roku 1976 Vietnamská socialistická republika - Cong hoa xa hoi chu nghia Viet-nam) se rozkládá ve východní části poloostrova Zadní Indie. Ze severu hraničí s Čínskou lidovou republikou, na západě s Laoskou lidově demokratickou republikou a Kambodžou. Na východě omývá vietnamské pobřeží Jihočínské moře. Vietnam je ohraničen 23o a 8o severní šířky a 102o a 109o východní délky. Jeho délka od severu k jihu činí 1650 km a šířka od západu k východu 50 až 600 km. Současná rozloha je 329 566 km2. V roce 1975 žilo na území Vietnamské republiky 19 000 000 a na území VDR skoro 23 000 000 obyvatel. Bývalý jižní Vietnam leží těsně nad rovníkem, a tudíž je jeho podnebí tropické. Vrchol nejvyšší hory jižního Vietnamu Ngoc Linh se nachází ve výši 2598 m n. m. Letní měsíce na území ležícím jižně od Centrální vrchoviny se vyznačují prudkými monzunovými dešti a srážky dosahují až 2 metrů. Na sever od Centrální vrchoviny přicházejí monzuny v zimě a srážky dosahují až 2,5 m. Vysoká vzdušná vlhkost, teplota (často 40oC) a extrémně vysoká koncentrace hmyzu ztrpčovaly život oběma bojujícím stranám. Vietnam - etnická skladba obyvatelstva, národnostní menšiny Nejsilnější etnickou skupinou ve Vietnamu jsou Vietové (ti ostatně dali zemi jméno: Viet Nam - jižní Viet), tvořící 85 % obyvatelstva této východoasijské země. Dalších asi 500 000 Vietů žije v Laosu, Kambodži a Thajsku. Vietnam je ale domovem ještě téměř šedesáti etnických skupin. Kromě Vietů patří do austroasijské rodiny Muongové (podle odhadu z roku 1960 jich bylo 400 000), v deltě Mekongu pak Khmérové (600 000), dále Miaové (250 000), Jaové (250 000), skupiny Kao Ian, Nung, Thai, Tho (celkem asi 1,5 milionů), horští Khmérové - skupiny Bahnar, Gia Rai, Ede, Camre, Me, Mnong, Van Kieu, Ve aj. (celkem asi 600 000). K malajskopolynéské rodině se řadí Čamové, Džarajové, skupiny Raglai, Rhade aj. (dohromady asi 450 000). Do čínsko-tibetské rodiny patří Číňané (několik tisíc hlavně ve větších městech), Chaniové, Lachnové, Iové aj. Většina etnik a kmenů obývá hlavně horské oblasti u západních a severních hranic Vietnamu. Vietové obývají zejména deltu Rudé řeky na severu, deltu Mekongu na jihu a pobřežní pás podél Tonkinského zálivu a Jihočínského moře. Čamové osídlují střední část jižního Vietnamu. V hornatých oblastech na severu Vietnamu najdeme Muongy, skupiny Tay, Thai a Nung, ve vyšších polohách pak etnikum Zao a nejvýše etnikum Meo. Tam, kde se střetávají hranice Vietnamu, Laosu a Kambodže, na náhorní planině Tay Nguyen, žijí etnika Gia Rai, Ede a Ba Na. Okolí 17. rovnoběžky obývá etnická skupina Van Kieu. Za centrum oblasti nejhustěji osídlené různými horskými kmeny (Montagnardy) je považováno město Buon Me Thuot na Centrální vrchovině. Příslušníci jednotlivých etnik a kmenů na Jihu byli během války využíváni oběma bojujícími stranami. Zatímco ale komunisté v drtivé většině případů nutili domorodce ke spolupráci násilím a terorem a vesničané museli Viet Cong zásobovat rýží, sloužit komunistům v džungli jako nosiči a ukrývat ve svých vesnicích jejich zraněné, nemocné a zbraně, americké Zelené barety nabízely domorodcům, jimiž ostatní Vietnamci opovrhovali, spolupráci na úplně jiné bázi (viz pasáže Special Forces a CIDG). Armádní taktické zóny v jižním Vietnamu (CTZ - Corps tactical zones) I. CTZ - Charakteristické pro tuto zónu jsou písčité pobřežní roviny, dále ve vnitrozemí pak plochá říční údolí, bažiny, rýžoviště a u hranic s Laosem pahorkatina. V této zóně ztěžovala užití podpůrné dělostřelecké palby a bombardování značná hustota obyvatelstva (průměrně 109 obyvatel na 1 km2). II. CTZ - Oblast charakterizují horské hřebeny Centrální vrchoviny a do nich hluboce zaříznuté říční údolí a kaňony. Při pobřeží se táhne úzký pás nížin a u hranic s Kambodžou se rozkládá náhorní plošina. Sama Centrální vrchovina je pokryta hustými lesy a velice časté jsou deště a mlhy. Problémy s nedostatečně vybudovanou komunikační sítí řešili spojenci masovým nasazením vrtulníků. III. CTZ - Bývalá III. CTZ se vyznačuje mírně zvlněnou krajinou a bujnou vegetací. Celá oblast byla vhodná pro nasazení tanků a obrněných vozidel. Do III. CTZ ústily hlavní komunistické průnikové cesty z Kambodže. IV. CTZ - Tuto oblast tvoří prakticky pouze delta Mekongu, rozkládající se na ploše asi 70 000 km2. Celé území je protkáno vodními cestami, zavlažovacími kanály, slepými rameny, rýžovišti a bažinami. Oblast byla absolutně nevhodná pro použití pozemní bojové techniky a v monzunovém období byly pozemní přesuny prakticky nemožné. Delta Mekongu je hlavní zemědělskou oblastí země s většinou jihovietnamského obyvatelstva. Hustota zalidnění zde dosahuje 400 až 600 osob na 1 km2. Pěchotní zbraně Na samém počátku konfliktu v 50. letech používaly obě strany starší pěchotní zbraně. Na straně komunistických povstalců převládaly ukořistěné francouzské samopaly MAT-49 nebo zbraně z čínských a ruských dodávek, např. samopaly Sudajev PPS-43 nebo Špagin PPŠ-41 (mírně modifikovaná vietnamská verze byla označena K-50). Zbraní důstojníků NVA byla většinou ruská pistole Tokarev ráže 7,62 TT. ARVN a američtí poradci byli v prvních fázích konfliktu vyzbrojeni typy zbraní používanými mnohdy již za druhé světové války a ve válce v Koreji. Byly to převážně automatické pušky Garand M-1, karabiny M-1 a samopaly Thompson M-1 nebo M-3 Grease gun. U jednotek jihovietnamské domobrany se vyskytovaly i kořistní německé samopaly MP-40, tzv. Schmeisser, z druhé světové války. Později byli komunisté vyzbrojeni moderními ruskými AK-47 a hlavně čínskými kopiemi této zbraně vybavenými sklopným bodákem (typ 56). Dosti rozšířená byla i karabina Simonov vz. 45 a zvláště u severovietnamské domobrany pak i archaická ruská puška Mosin vz. 1891. Odstřelovačská puška Dragunov 1963 SVD se osvědčila například u obklíčeného Khe Sanhu. Z automatických zbraní používali komunisté ještě československý lehký kulomet ZB-26, ruské lehké kulomety DP vz. 1928 a RPD vz. 1944, ruský těžký kulomet Gorjunov vz. 43 a protiletadlovci pak ruské velkorážní kulomety DŠK 37/46 nebo DŠK 38/46. Mezi ruční granáty používané komunisty patří hlavně maďarské M-42, ruské RG-42 a F-1. Příležitostně byli příslušníci Viet Congu ozbrojeni ukořistěnými americkými zbraněmi. Spojenci v rámci modernizace výzbroje obdrželi automatickou pušku M-14 (vyskytovala se hlavně u USMC) a obávanou M-16 (Colt AR-15). Útočná puška Colt M-16 A1 měla vedle základního modelu několik modifikací, např. XM-148, jak byla označena M-16 s granátometem M-203 ráže 40 mm podvěšeným pod hlavní, nebo XM-177, což byla M-16 s krácenou hlavní a teleskopickou pažbou. Desetičlenné družstvo americké armády mělo ve výzbroji mimo automatických pušek a osobních pistolí (převážně Colt 1911 A1 ráže 45. ACP) také dva granátomety M-79 ráže 40 mm (do výzbroje byl zaváděn v letech 1962 až 1963) a kulomet M-60 ráže 7,62 mm. Puška XM-148 se kvůli zachování palebné síly družstva (voják z granátometem M-79 byl totiž vyzbrojen již jen pistolí) začala zavádět do výzbroje v roce 1967. Jednotky SEAL používaly lehké kulomety Stoner M-63 ráže 5,56 mm. Z nestandardních zbraní byly u amerických vojáků oblíbené také brokovnice, např. Ithaca M-37, a na záběrech z bojujícího Saigonu v roce 1968 je ke spatření také italská Beretta mod. 12 ráže 9 mm Para. Vojáci speciálních jednotek měli sice k dispozici celou tehdejší typovou řadu Colt AR-15, ale mnohem častěji používali kratší a hlavně lehčí zbraně, jako např. samopaly M-3 nebo karabiny M-2. Zdokumentováno je i používání švédských samopalů M-45 Carl Gustav v ráži 9M 39B (náboj Parabellum se zesíleným pláštěm střely). Při některých misích pak byli vojáci ozbrojeni AK-47, aby mohli snadněji doplňovat munici během akce, a navíc, aby byli při přestřelce nesnadno odhalitelní, neboť zvuk jejich střelby byl stejný jako u jejich protivníků. Příslušníci expedičního sboru Austrálie bojovali útočnými puškami M-16 a FN L1 A1. Proti bunkrům a opevněním Viet Congu a později i proti tankům NVA používali spojenci LAW M-72 (Light Anti-tank Weapon). Jednotky LRRP měli proti komunistickým bunkrům k dispozici M-67 ráže 90 mm. Komunisté používali ruské pancéřové pěsti RPG-2 a RPG-7 (bližší údaje o některých zbraních viz tabulka). Důležitou součástí armády byli odstřelovači. Američtí odstřelovači mají jeden z najnáročnějších výcvikových programů vůbec. Odstřelovač se musí naučit perfektně se za každých podmínek maskovat, musí umět stopovat, být chladnokrevný, absolutně samostatný, a hlavně musí být neuvěřitelně trpělivý a fyzicky i psychicky připravený na svou oběť čekat v úkrytu dlouhé hodiny i dny. Nejlepší americký odstřelovač ve Vietnamu, příslušník USMC Carlos N. Hatchcock, dokázal například se svým kolegou vyřadit osmdesátičlenný oddíl NVA, sám má "na kontě" severovietnamského generála a jednoho z nejlepších komunistických odstřelovačů zlikvidoval po několika dnech stopování a střeleckých soubojů v džungli. Podařilo se mu dokonce na vzdálenost neuvěřitelných 2500 metrů zastřelit několik mul, dopravujících střelivo do bojových linií. Při svých akcích používal pušku Winchester mod. 70, ráže 30-06. Jako odstřelovačské pušky používali američtí vojáci ve Vietnamu typ M-40 a vybrané exempláře pušky M-14. Těžké zbraně Jižní Vietnam jako země s velice členitým, hornatým a hustě zarostlým terénem neposkytoval příliš mnoho možností k nasazení těžké bojové techniky. Přesto obě strany tanky používaly, ale vzhledem k situaci samozřejmě jen lehké nebo střední. Na americké straně to byly nejčastěji typy M-41 Walker Bulldog a M-48 Patton (oba typy používala i ARVN). Nasazení nového tanku M-551 Sheridan ve Vietnamu provázely určité komplikace technického charakteru a typ M-60 se nasazení nedočkal (kromě využití jeho podvozku pro vyprošťovací stroje a stroje technického zabezpečení). Lehký tank M-41 Walker Bulldog byl rychlé, ale slabě pancéřované vozidlo se čtyřčlennou posádkou. Jeho výzbroj, představovaná kanonem ráže 76,2 mm, kulometem ráže 12,7 mm a 7,62 mm, mu spolu s nedostatečným pancéřováním nedávala příliš vysoké šance při střetu s mohutnějšími komunistickými T-54, ale zato se prosadil při bojích ve městech a při nasazení proti živé síle. Další lehký tank M-551 Sheridan procházel na vietnamském bojišti vojenskými zkouškami. Posádku tvořili čtyři muži. Tento nízký a rychlý tank byl vyzbrojen kanonem ráže 152 mm, z něhož mohla posádka kromě klasické munice střílet i protitankovými řízenými střelami Shillelagh. Proti živé síle protivníka byl Sheridan vyzbrojen ještě kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Tento typ měl ve výzbroji například 11. tankový pluk "Blackhorse Regiment" nebo 23. pěší divize "Americal". Tank M-48 A3 Patton byl ve Vietnamu nejrozšířenějším typem. Posádku tvořili čtyři muži. Tank byl vyzbrojen kanonem ráže 90 mm a kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. M-48 vybavený plamenometem nesl označení M-67 verzí A2 a A3. Tank M-60 A2 byl vyzbrojen kanonem ráže 152 mm, schopným vystřelovat i protitankové řízené střely Shillelagh, dále kulomety ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Nasazen ale mohl být jedině snad u Khe Sanhu, kde byl po válce údajně jeden kus nalezen. Spíše se ale jednalo jen o korbu ze zničeného M-728 CEV. 1st Australian Task Force používal tanky Centurion Mk. 5/1 ze svazku 1st Armoured Regiment ATF. Z transportérů a obrněných vozidel byl v jihovýchodní Asii nejrozšířenějším typem transportér M-113 APC (Armoured Personnell Carrier) pro 13 mužů. Ve Vietnamu se používaly i jeho modifikace, např M-577 jako velitelské a koordinační centrum, nebo M-132, což byl M-113 s plamenometem, či M-163 vybavený rotačním kanonem Vulcan ráže 20 mm. O tom, jak účinná byla kombinace tanků M-48, transportérů M-113 a pěchoty, se dostatečně přesvědčili zvláště vojáci NVA bojující u Quang Tri. Námořní pěchotu v tomto regionu totiž od léta 1968 posílila 1. brigáda (mechanizovaná) 1. pěší divize, jejíž dva prapory byly pěší a jeden obrněný, vybavený právě M-48 a M-113. Mezi další obrněná pásová vozidla používaná spojenci ve vietnamské kampani patřilo samohybné dělo M-56 Scorpion 90 mm SPAT (Self-Propelled Anti-Tank Gun), které měla ve výzbroji například 173. výsadková brigáda, M-50 A1 Onthos vyzbrojený šesti bezzákluzovými kanony ráže 106 mm, M-42 A1 Duster vyzbrojený dvojicí 40 mm kanonů Bofors M-76 umístěných na podvozku M-56 a v neposlední řadě i amphibie LVTP-5 či M-116. Ofenzivní akce spojenců podporovala samohybná děla M-109 ráže 155 mm a M-107 ráže 175 mm. Z vyprošťovacích a technickozabezpečujících vozidel dosáhl značného rozšíření M-728 CEV (Combat Engineer Vehicle) umístěný na podvozku tanku M-60. Byl vyzbrojen kanonem ráže 165 mm a vybaven radlicí. Používal se pro zvyšování průchodnosti terénu a k demolici objektů. Vyprošťovací M-88 VTR (Vehicle Tracked Recovery) se osvědčil jako další z řady specializovaných pracovních vozidel, sloužících například k odtažení poškozené či zničené bojové techniky. Dvaapůltunový třínápravový pancéřovaný Kaiser Jeep, označovaný jako M-35 A2, obdržel otočnou věž se čtyřkanonem M-55 a na místě spolujezdce byl instalován kulomet M-60 ráže 7,62 mm. Kulomety ráže 7,62 mm byl vyzbrojen i třičtvrtětunový obrněný vůz M-37. Ve výzbroji US Army, ale i např. USAF, se vyskytovaly i obrněné automobily V-100 (Cadillac-Gage M-706 Commando) vyzbrojené podle potřeby Browning M-2 ráže 12,7 mm a M-60 ráže 7,62 mm. ARVN používala nejčastěji pohyblivé, ale slabě pancéřované tanky M-24 Chaffee vyzbrojené kanonem ráže 75 mm, kulometem ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Později Jihovietnamci obdrželi tanky M-48, a hlavně M-41, zatímco zbylé M-24 fungovaly jako mobilní palebné body při obraně měst a základen. Z obrněných transportérů využívala ARVN typ M-113 a k průzkumným účelům třínápravové obrněné automobily M-8 vyzbrojené kanonem ráže 37 mm a kulomety ráže 7,62 mm a 12,7 mm. Komunisté používali v menší míře druhoválečné ruské střední tanky T-34/85 vyzbrojené kanonem ráže 85 mm. Posádku tanku tvořili čtyři muži a výzbroj vozu doplňovaly dva kulomety ráže 12,7 mm nebo 7,62 mm. Střední tank T-54 byl vyzbrojen kanonem ráže 100 mm, dvěma kulomety ráže 7,62 mm a jedním kulometem ráže 12,7 mm. Čínská kopie tohoto typu nesla označení T-59. Dost rozšířený byl i obojživelný PT-76 vyzbrojený kanonem ráže 76 mm a dvěma kulomety ráže 7,62 mm. NVA na Jihu používala i kolové transportéry BTR-50. Příležitostně používali komunisté kořistní transportéry M-113 (hlavně v poslední fázi konfliktu). Dělostřeleckou podporu komunistickým jednotkám poskytovaly ruské houfnice vz. 38 ráže 122 mm, kanony D-46 ráže 120 mm a D-6 ráže 130 mm. V protivzdušné obraně VDR byla zastoupena ruská protiletadlová děla vz. 39 ráže 37 mm, S-60 ráže 57 mm, vz. 44 ráže 85 mm a československá "dvojčata" M-53 ráže 30 mm. Viet Cong a NVA dále používaly ruské minomety vz. 41 ráže 82 mm a raketomety B-40 ráže 122 mm. Letecká ofenziva proti VDR - taktika Jednoho útoku taktického letectva USAF se obvykle účastnilo kolem 40 až 50 letadel, včetně stíhacího doprovodu, letounů "Wild Weasel" a "Iron Hand", letounu EB-66 Destroyer, určenému pro radioelektronický boj, a případně i fotoprůzkumného letounu, majícího nafilmovat výsledky útoku. Na hlavních příletových trasách kroužily v přidělených zónách létající tankery KC-135, doplňující útočným letounům palivo ještě před vstupem do severovietnamského vzdušného prostoru. US Navy vysílalo pro potřeby doplňování paliva svých útočících letounů "létající cisterny" EKA-3B, taktéž startující z palub letadlových lodí. V počáteční fázi "Rolling Thunder" se letouny s nákladem bomb přibližovaly k cílové oblasti va výšce 4000 až 5000 metrů a útočily z výšky 2000 metrů. Rakety SAM a hlavně protiletadlových děl velkých kalibrů přinutily Američany přilétat ve výškách 100 až 300 metrů a až těsně před útokem na cíl vystoupat přímo z kurzu do větší výšky a pod úhlem 40 až 60o zaútočit. Z větších výšek kolem 2000 až 3000 metrů se ale samozřejmě útočilo i nadále. Původně podnikaly 75 % útoků USAF proti Severu stíhací bombardéry F-105 Thunderchief. Postupem doby se toto procento s nástupem Phantomů snižovalo, až v únoru 1970 opustil bojiště poslední Thud používaný k bombardovacím akcím. US Navy vysílalo v úvodních fázích náletů svá letadla podle následujícího schématu. Dvanáct hodin útočila na cíle uvnitř VDR letadla jen z jedné letadlové lodi. Ta byla po uplynutí této doby vystřídána lodí druhou a technický personál se mohl věnovat technické údržbě letadel, jejichž odpočívající posádky šly za dvanáct hodin opět do akce. Během dvanácti hodin bojového nasazení opouštěla každých 30 minut palubu lodi skupina čtyř až osmi letadel. Pokud byla do bojového pásma přesunuta další letadlová loď, operovaly její letouny nejčastěji mezi 06.00 a 18.00 hodinou. Z její paluby startovaly převážně úderné skupiny "Alpha Strike". Tuto taktiku začala US Navy v širším měřítku používat v roce 1967, ale svého vrcholu dosáhla v roce 1972. Při "Alpha Strike" opouštělo palubu letadlové lodi 40 až 45 letounů. Znamenalo to, že údery na cíle uvnitř VDR nebyly tak časté, o to však byly účinnější. Útočnou skupinu doprovázelo obvykle osm až deset stíhaček F-4 či F-8. Samotná úderná síla se skládala z dvanácti až čtrnácti lehkých bombardérů nebo bitevníků A-4 nebo A-7, čtyř až šesti útočných A-6 a dvou až šesti letounů pro boj se severovietnamskou protivzdušnou obranou. Následovalo ještě tři až pět létajících cisteren EKA-3B, letounů včasné výstrahy a letounů řídících a koordinujících celý útok, a konečně účinek útoku na cíl musel zdokumentovat jeden až dva fotoprůzkumné letouny. K pobřeží se celá formace blížila ve výšce 4500 až 5000 metrů rychlostí 500 až 600 km/h. Po přiblížení na 90 kilometrů k pobřeží snížily letouny výšku na 3500 metrů a zároveň zvýšily rychlost na 800 km/h. Bomby byly svrhávány z výšky okolo 1500 až 1800 metrů, nikdy se však nesestupovalo pod 1000 metrů. Taktika severovietnamského stíhacího letectva po obdržení moderních MiGů-21 v roce 1966 spočívala ve spolupráci pomalejších, ale mrštnějších MiGů-17 s MiGy-21. Zatímco sedmnáctky se snažily rozrušit formace nalétávajících bombardérů útoky vedenými kanony ze spodní polosféry, číhaly MiGy-21 v záloze nad oblastí boje. Pokud se sedmnáctkám podařilo bombardéry, nalétávající k cíli nízkou rychlostí, od sebe oddělit, zaútočily na jednotlivé americké letouny MiGy-21. Naváděné pozemními radarovými stanicemi, využívajíce krytu mraků, přiblížily se nadzvukovou rychlostí k vyhlédnuté oběti, odpálily rakety vzduch-vzduch K-13 "Atoll" a okamžitě se odpoutaly z boje. Celou situaci ulehčoval Severovietnamcům fakt, že z nedostatku jiných letounů podvěšovali Američané pumovou výzbroj často i pod letouny stíhacího doprovodu, které tak byly značně handicapovány a nemohly aktivně vyhledávat kontakt s protivníkem. Místo toho pasivně čekaly až MiGy zaútočí. Žádná letecká ofenziva není možná bez dostatečného leteckého průzkumu. To samozřejmě věděli i Američané a jejich průzkumná letadla byla nad severním Vietnamem častými hosty. Taktické schéma fotoprůzkumné mise bylo následující: K cíli se pilot kvůli utajení a úniku před radary přiblížil nízkým letem. Před cílem pilot svůj letoun zvedl do výšky 4500 metrů a v té setrval 2 až 3 minuty. Než severovietnamská protivzdušná obrana letoun zaměřila a vyslala na něj své rakety nebo granáty protiletadlových děl středních a velkých ráží, sestoupil letoun, nyní již se snímky určeného cíle v kamerách, opět do přízemní výšky. To byl ovšem ideální průběh mise. Vždycky samozřejmě neprobíhal let tak jednoduše a ztráty u průzkumných perutí byly značné. Nad Severem proto "slídily" i bezpilotní fotoprůzkumné letounky Ryan. Byly vypouštěny nad Laosem nebo Tonkinským zálivem z Herculesů DC-130, pak se přiblížily v minimální výšce k cíli, před ním se vznesly do příslušné výšky, ofotografovaly a nafilmovaly jej, sestoupaly a zamířily nad bezpečné území, kde je v povětří zachytávaly vrtulníky HH-3. Ryany mívaly "životnost" průměrně 7,3 mise, ale jeden z nich, přezdívaný "Tomcat", byl sestřelen až při 68. letu. Nejednou se ale i stalo, že se piloti MiGů, zcela zaujatí honem na malý, nebránící se cíl, nechali vylákat příliš daleko nad Tonkinský záliv, kde se museli ze svého letounu s prázdnými nádržemi katapultovat. Je znám i případ MiGa, sestřeleného při pronásledování Ryana dvěma Phantomy, kterým vpadl do léčky. Válečná situace samozřejmě vyžadovala tankování paliva za letu. To většinou probíhalo ve výškách okolo 4500 až 6000 metrů, ale výzbrojí přetížené útočné letouny mívaly občas s dosažením této výšky problémy, a tak se tankovalo ve výšce 1500 metrů. Létající tankery Boeing KC-135 Stratotanker vykonaly mezi lety 1965 až 1973 v rámci operace "Young Tiger" na 195 000 operačních letů, během nichž v 800 000 případech tankování poskytly bojovým letounům více než 4 000 000 tun paliva. Původně byly pro potřeby tankování paliva za letu využívány starší KB-50, ty však byly nahrazeny právě Stratotankery, poskytnutými Strategic Air Command. KC-135 byly nejčastěji ze svazku 4252. SW, bázujícího na Kadena AFB na Okinawě. Později se část této jednotky přesunula na thajské mezinárodní letiště Don Muang a základnu Takhli. Tankování probíhalo v zónách "Green", "Red", "White", "Lemon", "Cherry" a "Amber" v thajském vzdušném prostoru poblíž hranic s Laosem, dále v zónách "Green AP", "Orange AP" a "White AP" nad Laosem, "Gray" nad Siamským zálivem u jihovietnamského pobřeží, "Mango" nad Jihočínským mořem, přibližně 180 kilometrů jihovýchodně od delty Mekongu, "Yellow" mezi Plei Ku a Da Nangem a "Purple" u severovietnamského pobřeží mezi 17. rovnoběžkou a přístavem Vinh. Akce severovietnamského letectva proti 7. flotile USA Řídce prováděné nálety na spojenecká plavidla v Tonkinském zálivu začaly na jaře 1966, kdy skupina An-2 z 919. transportního pluku vedená plukovníkem Pham Ny Khanem zaútočila na jihovietnamský člun a potopila jej. Antonovy byly vyzbrojeny raketami ráže 57 mm a kulomety a operovaly ve spolupráci se speciálně vyzbrojenými džunkami. Od roku 1968 se na podobných akcích podílely i vrtulníky Mi-4. Severovietnamci potopili několik malých jihovietnamských plavidel a americkou strážní loď PCF. V rámci ochrany svých plavidel začali Američané udržovat nad Tonkinským zálivem stálou stíhací hotovost BARCAP (Barrier Combat Air Patrols). 20. prosince 1966 sestřelily posádky dvou F-4B dva Antonovy An-2. Dva muži sedící v kokpitu prvního Phantoma od VF-114, pilot Lt H. Dennis "Denny" Wisely a WSO, LTJG David L. Jordan, vystřelili na "svůj" dvouplošník raketu AIM-7E v 18.32 hod. a posádka druhého Phantomu tentokrát od VF-213, Lt. David "Barrel" McCrea a ENS David Nichols, učinili totéž v 18.41 hod. Kuriózní je fakt, že hodnota rakety Sparrow vysoce převyšovala hodnotu cíle, který zničila. Kromě těchto sestřelů bylo zaznamenáno zničení nejméně dvou vrtulníků a 19. 12. 1972 potopení severovietnamského raketonosného člunu třídy Komar, ruského původu (v roce 1972 obdržela VDR ze Sovětského svazu tři čluny tohoto typu). Další dva MiGy, tentokrát jedenadvacítky, byly sestřeleny v květnu a červnu 1968. Oba MiGy byly z oblohy sraženy raketami Talos odpálenými z křižníku USS Long Beach, vzdáleného od vzdušných cílů kolem 130 km. Jednalo se o vůbec první sestřely nepřátelského letounu řízenými střelami odpálenými z paluby hladinového plavidla. Další z pokusů napadnout plavidla 7. flotily USA byly zaznamenány v roce 1972. Akce severovietnamských MiGů z 19. dubna byla již v předcházejících pasážích této publikace popsána. V daším případě zlikvidovala jeden MiG-17 raketa protileteckého systému Talos, odpálená ze vzdálenosti 82 km raketovým křižníkem USS Chicago, operujícího u Haiphongu. Zbytek formace MiGů poté přerušil útok a obrátil se zpět. Ve stejném roce ještě posádky křižníků USS Sterett a USS Biddle sestřelily další dva MiGy. Z palub válečných plavidel US Navy bylo sestřeleno celkem 8 severovietnamských letadel. Americké letadlové lodě se kvůli nebezpečí útoků MiGů nejčastěji pohybovaly v oblasti "Yankee Station", 70 námořních mil východně od přístavu Vinh, i když občas se odvažovaly ještě více na sever, až 70 mil východně od Haiphongu. Za tuto linii se už ale letadlové lodě nepouštěly. Vysvětlení některých pojmů: CIDG (Civillian Irregular Defense Force) - Oddíly domobrany začaly na území Vietnamské republiky vznikat od roku 1961. Na samém počátku nesl celý projekt název ADP (Area Development Program). Příslušníci CIDG nebyli nikdy formálně začleněni do ARVN a celý projekt probíhal zcela v režii amerických Special Forces. Členy jednotek CIDG byli původně převážně příslušníci horských kmenů, tzv. Montagnardů (obecný název pro "horaly" pocházející z dob francouzského koloniálního panství). Koncem roku 1963 bylo v CIDG organizováno již 18 000 mužů. Venkovské milice VDC (Village Defense Corps) měly v tomto období již 43 000 členů. Během roku 1964 se řady CIDG rozšířily o další etnika. Byli to hlavně Khmérové, Nungové, Čamové atd. Dále sekty Cao Dai a Hoa Hao. V roce 1969 se CIDG rozrostly o profesionální jednotky statických úderných sil CSF (Camp Strike Force), majících 40 000 mužů, a pohyblivé úderné síly MSF, tzv. Mike Force (Mobile Strike Force). CSF operující v závislosti na jedné základně se skládaly ze tří až čtyř oddílů po 130 lidech, průzkumné čety a skupiny pro vedení psychologické války [Political Warfare (civic action) Team]. Mnoho táborů a základen CIDG disponovalo oddílem dělostřelectva se dvěma houfnicemi ráže 105 mm. Tyto tábory byly nejčastěji zakládány na odlehlých místech, odkud bylo možno provádět pozorování hranic a průzkum komunistických průnikových cest. CSF měly obvykle dohled nad územím o rozloze 100 až 200 km2. Zatímco příslušníci CSF byli "připoutáni" ke své základně a k určitému území, Mike Force tvořily jakousi "jednotku rychlého nasazení". Předchůdcem MSF byla jednotka "Eagle Flight", operující v roce 1964 na území 2. CTZ. Příslušníci Mike byli určeni k nasazení na podporu obránců obležených základen. Ke každé jednotce SF byl roku 1965 přidělen jeden prapor Mike a jeden oddíl připadal na každou CTZ. Pátý oddíl, který zůstal v záloze, nasazovalo velení 5. SFGA v případě potřeby kdekoliv v jižním Vietnamu. 1., 2. a 5. oddíl Mike tvořili hlavně Montagnardové a 3. a 4. oddíl Nungové a Khmérové. Koncem roku 1967 byly do MSF začleněny oddíly pohyblivých partyzánských sil MGF (Mobile Guerrilla Force). MGF se od poloviny roku 1966 věnovaly pronikání na území pod kontrolou komunistů, kde prováděly přepady, sabotáže, únosy atd. Autoři projektu jako krycí název pro tyto akce použili jméno jedné hazardní karetní hry - "Black Jack". Příslušníci CIDG operovali také v rámci akcí s krycími názvy "Project Delta", "Project Omega", "Project Sigma" a "Project Gamma" (viz Special Forces). Instruktoři amerických SF dohromady vycvičili přes 43 000 ozbrojenců CIDG. Značné ztráty způsobovaly komunistům i četné pokusy o dobytí táborů CIDG. Ty byly většinou výborně uzpůsobené k obraně. Obklopovaly je obvykle dvě obranné linie, tvořené překážkami z ostnatého drátu, zahrocených bambusových tyčí a záseků, kombinované s minovými poli. Obranu podporovaly minomety a kulomety v opevněných hnízdech. Uvnitř tábora se nacházelo několik ohnisek odporu schopných samostatné obrany. Součástí táborů byly i LZ pro vrtulníky a případně polní letiště. Postupem času se do táborů stěhovali i rodinní příslušníci obránců. Tábory byly schopny odolávat i velice dlouhému obléhání a řídké úspěchy komunistických velitelů při jejich dobývání byly vykoupeny obrovskými a ze strategického hlediska neúměrnými ztrátami. GUNSHIP - Název pro letouny upravené v rámci programu "Spooky" pro tzv. brush fire (pročesávací palbu). Pro roli gunshipů se nejčastěji používaly větší, původně dopravní letouny, jako C-47 Skytrain, C-119 Flying Boxcar, C-123 Provider a C-130 Hercules. Jako první byl v roce 1965 vybrán letoun C-47. Upraven na verzi AC-47 D "Magic Dragon" měl v trupových dveřích instalován rotační kulomet GAU-2 Minigun ráže 7,62 mm (teoretická rychlost střelby 6000 ran/min). Další dvě stejné zbraně byly umístěny do okének vedle dveří. První AC-47 začaly z letiště Tan Son Nhut startovat v listopadu 1965. Letouny AC-47 D postupně převzalo VNAF a jejich místo u USAF zaujímaly od roku 1967 jiné typy. Letouny AC-119 K "Shadow" byly stejně jako typ NC/AC 123 K "Black Spot" vyzbrojeny čtyřmi kulomety Minigun nebo dvěma Miniguny a dvěma rotačními kanony M-61 A1 Vulcan ráže 20 mm a pumami. Později bylo několik Providerů přestavěno na verzi NC-123B vybavenou zařízením FLID (Forward Looking Infrared Detectors), zabudovaným v přídi letadla. Tyto NC-123B prováděly v noci nad Ho Či Minovou stezkou lokaci komunistických konvojů a zásobovacích kolon a na zjištěné cíle naváděla posádka útočné letouny. Posádky NC-123B byly při těchto akcích obvykle složeny z personálu USAF, VNAF a příslušníků čínské armády z Tchaj-wanu. Celý projekt byl znám pod názvem "Duck Hook". Největší palebnou silou disponovaly AC-130 H "Pave Spectre II", které se do programu "Spooky" zapojily v roce 1970. V trupu těchto, doslova létajících, bitevních lodí byly instalovány dva kulomety Minigun, dva kanony Vulcan, automatický kanon M-2 A1 ráže 40 mm, a dokonce houfnice ráže 105 mm! Gunshipy operovaly nejčastěji v noci. V první fázi programu "Spooky" vyhledávala posádka gunshipu cíle pomocí světlic a osvětlovacích pum. Později posádky disponovaly moderními vyhledávacími prostředky, od dokonalých optických a radiolokačních po infračervené detekční přístroje se zdokonalenou identifikací cíle s jeho přímým sledováním na obrazovce. Gunshipy létaly v kruhu nad cílem a díky náklonu při tomto manévru mohly cíl soustavně ostřelovat svými zbraněmi umístěnými v trupu v pravém úhlu k podélné ose letounu. Jako gunshipy se často používaly i vrtulníky, nejčastěji typ UH-1 Huey různých verzí. Obvykle byly vyzbrojeny granátometem M-75 ráže 40 mm, umístěném v gondole pod přídí vrtulníku, a neřízenými raketami ráže 70 mm nebo čtyřmi spřaženými kulomety M-60 ráže 7,62 mm či kulomety Minigun. Bitevní stroje AH-1G Cobra nesly původně v otočné gondole TAT-102 pod přídí kulomet GAU-2 Minigun ráže 7,62 mm a 40mm granátometem. Později pak ve věži M-28 nesly Minigun a granátomet M-75. Na bočních závěsech Cobry byly obvykle umístěny kontejnery XM-18 s Miniguny nebo raketové bloky XM-159 či XM-200 pro 19 neřízených raket FFAR ráže 70 mm, případně bloky XM-157 nebo XM-158 pro 7 raket FFAR. Několik vrtulníků UH-1B neslo protitankové řízené střely TOW. Gunshipem bylo také nazýváno každé letadlo nebo vrtulník vybavený dodatečnou hlavňovou výzbrojí. HO ČI MINOVA STEZKA (Ho Chi Minh Trail) - Infiltrační cesta z VDR do Vietnamské republiky vedoucí územím Laosu a Kambodže. Ho Či Minovou stezkou byla nazývána soustava chodníků, stezek a provizorních komunikací, kopírující západní jihovietnamskou hranici. Na samém počátku konfliktu ji vybudovali komunisté, aby si usnadnili nájezdy do všech oblastí Vietnamské republiky, zvláště poté co jihovietnamská a americká námořní pěchota ve zvýšené míře střežily DMZ kolem 17. rovnoběžky. Ještě před invazí do Kambodže v roce 1970 a do Laosu roku 1971 byli spojenci při útocích na Ho Či Minovu stezku odkázáni pouze na letecké údery. Protože byl provoz na stezce nejhustší v noci, osvědčily se při náletech hlavně gunshipy. Kolem celé stezky byly na laoském a kambodžském území rozmístěny záložní tábory a základny Viet Congu a NVA, odkud komunisté podnikali útoky proti jižnímu Vietnamu a kam se po boji opět vraceli. Laos i Kambodža byly sice státy ve vietnamském konfliktu neutrální, ale VDR jejich neutralitu otevřeně ignorovala. V Laosu se vlastně o nějaký akt násilí ani nejednalo, protože tato země, sama sužovaná občanskou válkou a nastalým chaosem, jejíž značnou část kontrolovaly komunistické guerilly, byla beztak pod značným vlivem Hanoje. V případě Kambodže byla situace přece jen poněkud jiná. Naivní a slabý princ Sihanouk, hlava kambodžského státu, byl jako politik nevypočitatelný a jeho sny o vojenské a politické nezávislosti Kambodže jej vedly ke zmateným rozhodnutím, které ve svých důsledcích znamenaly pro Kambodžu a její obyvatele katastrofu. Není divu, že jej Hanoj nebrala vážně a vietnamští vojáci byli na značné části kambodžského území doslova jako doma. Situace se změnila až po převratu generála Lon Nola v roce 1970, který se společně s Američany a Jihovietnamci pokoušel severovietnamské ozbrojence a místní komunistické partyzány potírat. Spojenci přirozeně nemohli akceptovat fakt, že by teroristické bandy komunistů byly za hranicemi víceméně suverénních států nedotknutelné, a útočili na stezku a základny i za cenu narušení vzdušného prostoru obou států. Ho Či Minova stezka byla pro spojenecké velení skutečnou noční můrou. Spojenci se neustále pokoušeli zvyšovat efektivitu útoků na zásobovací konvoje a narušování komunistických dopravních tepen. Ho Či Minova stezka tak přispěla k vývoji nových typů zbraňových systémů, hlavně různých "inteligentních" zbraní a detekčních přístrojů. Například v rámci programu "Tropic Moon 2" startovaly od konce roku 1967 do poloviny roku 1968 z Phan Rangu tři speciálně upravené B-57B. V podvěsech pod křídly měly instalovány televizní systémy pro špatné světelné podmínky, schopné zřetelně zobrazovat terén i v téměř absolutní tmě. V rámci programu "Tropic Moon 3" operovaly od září 1970 do začátku roku 1972 z thajské základny U Bang speciální B-57G od 13. BS. Tyto B-57 byly schopny zasahovat cíl zbraněmi laserem zaměřovanými nebo zbraněmi zaměřovanými radiolokačními prostředky, senzory snímajícími teplo z přední polosféry (FLIR) či televizním systémem pro špatné světelné podmínky (LLLTV). CHIEU HOI (Otevřená náruč) - Program jihovietnamské vlády zaručující příslušníkům Viet Congu a NVA, kteří se rozhodnou dobrovolně se vzdát spojencům a prohlásit loajalitu jihovietnamské vládě, požívání plných práv občana Vietnamské republiky. Celý program byl zahájen v roce 1963 a do konce roku 1967 využilo příležitosti zapojení se do života v demokratické společnosti 27 000 mužů a žen - příslušníků Viet Congu. Po drtivé porážce komunistů při ofenzivě "Tet" 1968 toto číslo rapidně vzrostlo. Do října 1970 to bylo již 160 000 dezertérů, ale pouze 1 % tvořili příslušníci NVA. Mnoho z "navrátilců" se dobrovolně přihlásilo do jihovietnamské armády, oddílů CIDG či jiné regionální branné složky ozbrojených sil Vietnamské republiky. Výcvikový tábor pro tyto dobrovolníky byl vybudován ve Vung Tau. V rámci programu "otevřené náruče" byly také budovány nové domovy pro uprchlíky z území ohrožovaných či obsazených komunisty. Ona část Chieu Hoi zaměřená na pomoc uprchlíkům byla nesrovnatelně populárnější než Diemův více méně násilný program strategických vesnic, neboť zvláště u staršího obyvatelstva se projevovaly silné citové vazby na svůj domov a příkaz k přestěhování do strategické vesnice nebyl u domorodců, mírně řečeno, přijat vždy s pochopením. Vesničané byli evakuováni také z tzv. oblastí volného palebného pole. Šlo o lokality s koncentrací komunistických sil, ze kterých obyvatelstvo buď uprchlo, nebo bylo evakuováno. V takovémto prostoru stříleli spojenečtí vojáci nebo "doorgunners" z vrtulníků na vše živé bez rozkazu a teoreticky bez nebezpečí, že by o život mohl přijít nevinný civilista. Realita byla nezřídka poněkud jiná. RADIOELEKTRONICKÝ BOJ - Prostředky radioelektronického boje mají za úkol "oslepit" systémy protivzdušné obrany protivníka a znemožnit mu sledování a zaměření útočících letounů. Dále slouží k zaměřování protivníkovy radarové sítě pro její následné zničení. Ve válce ve Vietnamu ještě nebyly prostředky radioelektronického boje standardně umísťovány ve všech bojových letounech (s výjimkou F-111 A). Pod letouny F-4 a F-105 byly sice podvěšovány kontejnery ALQ-71, ALQ-72, ALQ-87, rušící severovietnamské systémy protivzdušné obrany šumem nebo impulsním rušením, nebo rušící elektronické systémy QRC-160, ale výsledky nebyly příliš přesvědčivé. Mnohem účinnější se ukázala kombinace výstražných systémů APR-25 a APR-26, které byly později umísťovány na palubách většiny letounů. První z nich hlásil posádce ozáření jejího letounu radarovým paprskem a udal směr, ze kterého může být veden útok. Druhý ze systémů signalizoval odpálení rakety. Situace si vynutila doprovod útočících letounů letounem jiným, pro radioelektronický boj speciálně upraveným, pod jehož záštitou měla celá bojová formace šanci proniknout nad území VDR nezaměřena radiolokačními systémy, i když útočící letouny byly vidět i slyšet. Nebyl to sice všelék, ale procento ztrát se výrazně snížilo. Jako první byly v této roli nad Vietnamem nasazeny v rámci programu "Constant Guard I" letouny EB-66 E "Brown Cradle" od 39. TEWS, startující ze základen Takhli a Korat v Thajsku. Z Takhli AFB později operovaly v sestavě 41. TEWS/355. TFW a z Koratu ve svazku 42. TEWS/388. TFW. K tomuto účelu byl EB-66 vybaven vysokofrekvenčním aktivním rušicím systémem TRW-ASQ-96, panoramatickým přijímačem ALR-20 a pro aktivní rušení v infraoblasti dvěma systémy: AAQ-4 a AAQ-8. Pro pasivní rušení byla v zádi místo původního střeliště zabudována výmetnice dipolů ALE 1. Bombardéry B-52 používaly pro svou ochranu klamné cíle ADM-20 Quail. Tyto bezpilotní letounky byly zavěšeny pod křídly B-52 a při průletu nebezpečným pásmem byly vypouštěny, přičemž letěly paralelně s mateřským letounem po 370 kilometrů. Quail s rozpětím 1,6 m a vážící 500 kg měl v sobě zabudovanou aparaturu, vysílající silnější signály, než byl na obrazovkách radarů obraz B-52, a tím přitáhl útočící severovietnamskou raketu k sobě. Proti tepelně naváděným raketám z útočících MiGů-21 se posádky B-52 bránily vypouštěním paliva z vlastních nádrží. Palivo se od horkých plynů za bombardérem vznítilo a přinutilo na teplo reagující raketu k výbuchu v bezpečné vzdálenosti. Pochopitelně, že tento způsob mohl být kvůli značné spotřebě paliva praktikován pouze tehdy, když už byl zjištěn útočící MiG či jím vypuštěná raketa. V rámci elektronického průzkumu startovaly v rámci akce s krycím názvem "Combat Apple" z Kadena AFB na Okinawě letouny RB-47 a RC-135. Po 24 hodin pak kroužily nad Laosem nebo Tonkinským zálivem, monitorujíce signály vysílané severovietnamskými radiostanicemi a radary. Hlavní pozornost se soustředila na radarové stanice navádějící rakety SA-2. Nezřídka byl jako "návnada" do určené oblasti vyslán bezpilotní průzkumný letoun a stroj z programu "Combat Apple" pak mohl zachytit signály do té doby mlčících radarových stanic SAMů. Další letouny použité pro různé formy radioelektronického boje byly EKA-3B Tacob, EA-6B Prowler, EB-57E, EF-10B Skyknight, E-2A Hawkeye, v roli létajícího velitelského stanoviště také EC-121 Warning Star/Big Eye a zkoušeny byly i AP-2E Neptune vybavené pasivním elektronickým zařízením ASR-3. Zvláště EC-121 byly nabity na svou dobu ultramoderní elektronikou, dovolující jim například kdykoliv informovat útočící letouny o pohybech komunistických MiGů. První EC-121 z 552. Airborne Early Warning and Control Wing byly do oblasti přesunuty v květnu 1965. RANGERS - Vznik této elitní jednotky US Army sahá až do roku 1750, kdy první jednotku Rangers založil John Goreham k ochraně severní hranice anglických kolonií v Americe před útoky Francouzů a Indiánů z Kanady. První prapor Rangers za druhé světové války byl zformován v červnu 1942 z dobrovolníků 1. obrněné a 34. pěší divize. Rangers se za druhé světové války zúčastnili operace "Torch" (při vylodění v severní Africe prováděli průzkum), tvořili předvoj při vylodění v Sicílii a v Itálii u Anzia. Jejich nejslavnější akcí bezesporu bylo dobytí předpokládané baterie 155mm děl na 30 metrů vysokém útesu Point du Hoc při operaci "Overlord". Ve Vietnamu prováděli Rangers v rámci 75. pěšího pluku hlavně divizní průzkum 101. výsadkové divize. Jako průzkumné jednotky i jiných útvarů byli Rangers dislokováni na základnách Plei Ku, Da Nang, Bien Hoa a Chan Duc. Od září 1966 se Rangers začali prosazovat při akcích dálkového průzkumu LRRP (Long Range Reconnaissance Patrol). Členové hlídek LRRP ve Vietnamu sice dostali maskovací uniformy s tzv. tygřími pruhy (v džungli, kam světlo dopadalo skrz několik pater vegetace, se "Tiger stripes" velmi osvědčily), ale velmi rychle začali používat i součásti oděvu Viet Congu, zvláště černé blůzy, batohy, tenisky nebo sandály místo vysokých bot atd. Příslušníci LRRP dostávali také zvláštní dávky potravin a experimentovalo se i s novými typy balíčků s potřebami pro přežití. Výzbroj pak tvořily většinou XM-177, AK-47, karabiny M-2 a různé typy samopalů včetně zbraní s tlumiči. Rota Rangers se skládala ze tří důstojníků a 115 vojáků, disponujících devíti vozy Jeep Willys MB nebo M-151 A2 Ford Mutt, 116 puškami M-16 různých verzí, 32 granátomety M-79 a osobními pistolemi. Výcvik Rangers probíhá na základně ve Fort Bening 58 dní, sedm dní v týdnu, 18 hodin denně. SEAL (Sea-Air-Land team) - Jednotky SEAL vznikly v roce 1962 z oddílů UDT (Underwater Demolition Team) ze svazku US Navy. Ve Vietnamu jednotky SEAL operovaly od roku 1966. Byly nasazeny hlavně v deltě Mekongu, ale prováděly i diverzní akce v severovietnamských přístavech, nejčastěji v Haiphongu. Základní taktickou jednotku SEAL tvoří mužstvo s 27 důstojníky a 156 muži rozdělenými do pěti čet. Výcvik probíhá na základnách Coronado blízko San Diega v Kalifornii a Little Creak blízko Norfolku ve Virginii. Příslušníci jednotek SEAL mají do výcvikového programu zahrnuto vedení války v džungli, bažinách a jiném obtížném terénu, umění maskovat se, výcvik boje s chladnými i palnými zbraněmi, pochopitelně také výcvik boje beze zbraně, umění přežití v divoké přírodě, průzkum, parašutistický a hlavně potápěčský výcvik. V bojových podmínkách se SEAL spoléhají pouze na sebe a své schopnosti. Ve Vietnamu nebyla v místě jejich operací obvykle žádná možnost doplňování zásob nebo pomoci. Jejich akce vyžadovaly maximální sebeovládání, utajení a absolutní ticho. Proto si byli příslušníci těchto jednotek schopni předávat příkazy a signály pouze posunky rukou. Do místa operace byli vysazeni z vrtulníků nebo používali speciální rychlé čluny LSSC s malým ponorem, vyzbrojené třemi kulomety ráže 7,62 mm a jedním granátometem ráže 40 mm. Čtyřčlenný tým SEAL byl obvykle vyzbrojen dvěma útočnými puškami M-16 různých modifikací, brokovnicí Ithaca M-37, lehkým kulometem Stoner M-63 ráže 5,56 mm a granátometem M-79. Jednotliví vojáci byli také vybaveni pistolí Smith & Wesson 22 model 0 "Hush Puppy" ráže 9 mm s tlumičem a dále nožem Randall, Ka Bar nebo Gerber. Podle oficiálních zdrojů zlikvidovaly jednotky SEAL ve Vietnamu při více než 153 akcích (do poloviny roku 1972) 580 komunistů určitě a dalších 300 pravděpodobně (některé zdroje hovoří o téměř 1000 mrtvých komunistech). Počet zajatých je ještě vyšší (více než 1100). Během vietnamské kampaně obdrželi příslušníci SEAL více než 400 Bronze Star, 50 Silver Star a tři Congressional Medal of Honour. Podrobnější informace o jejich činnosti nejsou známy, protože dosud podléhají přísnému utajení. SEARCH AND RESCUE - Operace s cílem vyhledávat a zachránit letce sestřelené nad VDR, Laosem, Kambodžou nebo nad územím Vietnamské republiky ovládaném komunisty. Velitelství koordinující tyto akce (Joint Rescue Coordination Center) bylo umístěno na základně Tan Son Nhut. Základny strojů ARRS (Aerospace Rescue and Recovery Service), užívaných při akcích Search and Rescue, byly rozmístěny v jižním Vietnamu a v Thajsku. Jihovietnamský Tan Son Nhut byl domovem 3. ARRG, Da Nang užívala 37. ARRS a z thajského U Dornu startovaly stroje 38. ARRS. První záchranné vrtulníky Kaman HH-43B Huskie se objevily v thajském Nakhon Phanomu v červnu 1964. Koncem roku 1964 byly tři zmodernizované HH-43F "Pedro" umístěny v Bien Hoa. Tyto stroje již byly vybaveny zdvižným zařízením, které uneslo 250 kg. V době zahájení "Rolling Thunder" bylo v oblasti již šest oddílů záchranných vrtulníků: v Bien Hoa, Da Nangu, Takhli, Koratu, U Dornu a v Nakhon Phanomu. Z posledních dvou jmenovaných základen startovaly záchranné stroje k misím nad Laosem a VDR. Kvůli malému operačnímu dosahu HH-43 byly v Laosu vybudovány základny FOL, známé spíše po přezdívkami "Lima Sites". Jednalo se o nevelká letiště se zásobami paliva, které bránily oddíly vytvořené z příslušníků kmene Meo. Tyto oddíly podléhaly velení generála Vang Paa. První úspěšná akce 3. ARRG proběhla 23. června 1965, kdy byl zachráněn major R. Wilson, nad VDR sestřelený pilot letounu F-105. V úvodních fázích záchranných operací létal jeko doprovod vrtulníků HH-43 letoun HC-54 "Skymaster", upravený jako létající velitelské stanoviště. V průběhu akce kroužil "Skymaster" nad danou oblastí, odebíral signály z miniaturního radiomajáku AN/PRC-11 nebo AN/PRC-64 sestřeleného letce a naváděl na něj záchranný vrtulník. V roce 1966 byly HC-54 nahrazeny HC-130 Hercules, které fungovaly i jako "létající cisterny" pro vrtulníky. 5. července 1965 byly na základnu Nakhon Phanom přesunuty první dva vrtulníky CH-3, "zapůjčené" od TAC (Tactical Air Command). Ještě na podzim tohoto roku je vystřídaly, pro záchranné akce speciálně upravené, HH-3E Jolly Green Giant. Záchranné HH-53 "Super Jolly" se u Det. 2 z 37. ARRS v U Dornu objevily v září 1967. Tento typ byl po celou dobu války považován za stroj nejvhodnější pro záchranné akce. Záchranné vrtulníky a velitelské letouny vzlétaly k akcím doprovázeny letouny přezdívanými "Sandy". Ty byly určeny k neutralizování sil protivníka v oblasti záchranné akce. V roli "Sandy" nejčastěji vystupovaly osvědčené a odolné vrtulové A-1 a později také proudové bitevní a bombardovací F-100, F-105 a A-7. Velice brzy se ale ukázalo, že počet doprovodných letadel, které jsou při akcích "Search and Rescue" používány, musí být mnohem větší. 28. ledna 1970 byl například jeden "Super Jolly" sestřelen Vu Ngoc Dinhem, esem 921. pluku pilotujícím MiG-21, a záchranné vrtulníky začal na Sever doprovázet mnohem větší počet podpůrných letadel. Tak například 16. listopadu 1972 byl poblíž Thanh Hoa sestřelen F-105G Wild Weasel. Do záchrany dvojčlenné posádky se zapojilo 75 letounů a vrtulníků. Záchranné vrtulníky HH-53C, velitelský a koordinační letoun HC-130, A-7D Sandy pro umlčení případné odvetné palby protivzdušné obrany či odražení severovietnamské domobrany, pokoušející se dostat k oběma pilotům, dále A-7 se zařízením pro vytváření dýmové clony a konečně F-4 a F-105 jako stíhací ochrana. Piloti vážně poškozených letounů se každopádně vždy snažili raději dostat nad Tonkinský záliv, kde byla záchrana mnohem jednodušší. K záchranným akcím tam byly používány Albatrosy ARRS a vrtulníky USN (SH-3 Sea King a víceúčelové UH-2 Sea Sprite). US Navy později speciálně k záchranným účelům upravila své SH-3 na standard HH-3A. Námořnictvo bylo samozřejmě schopno své sestřelené piloty zachránit i ze severovietnamského území. První úspěšná záchranná akce USN proběhla 20. září 1965. Pilot sestřeleného A-4 od VA-72, podporučík J. R. Harris, byl tehdy jedním UH-2A náležícímu Det. A od HC-1 vyzvednut z území VDR, 30 kilometrů východně od Hanoje. O vzdušné krytí akce se postaraly Skyraidery z VA-25. Posádky vrtulníků ARRS zachránily od roku 1964 do srpna 1973 3883 lidí, z toho 2807 amerických vojáků. Při plnění úkolů padlo 71 záchranářů a ztraceno bylo 45 vrtulníků. SPECIAL FORCES - První jednotka 10. SFG oficiálně vznikla 20. června 1952 na základně Fort Bragg v Severní Karolíně. Příslušníci SF si tedy ještě stačili zabojovat v Koreji. První jednotky z 1. SFGA začaly do jižního Vietnamu přicházet koncem roku 1957. Od tohoto období cvičili a školili příslušníci SF jihovietnamské vojáky v CTC (Commando Training Center) v Nha Trangu. Cílem tohoto snažení bylo vycvičit vojáky, kteří měli tvořit základ oddílů speciálních jednotek LLDB (Lac Luong Dac Biet), jihovietnamské obdoby SF. Ty Američané vytvořili v roce 1957. Mezi LLDB a SF ale existovala určitá nevraživost. Jihovietnamci měli pocit, že je jejich američtí kolegové poněkud nedoceňují. Při bojových akcích byl obvykle poměr Zelených Baretů a členů LLDB 2 : 1 ve prospěch Američanů. Krátce poté začali instruktoři ze 77. SFGA (pozdější 7. SFGA) s výcvikem jihovietnamských Rangers. Výcvik byl zaměřen na schopnost vést ofenzivní nekonvenční boj proti partyzánům. Počátkem 60. let začali komunisté ztrácet kontrolu nad rozsáhlým územím hornaté Centrální vrchoviny a delty Mekongu. Jednou z příčin bylo podcenění schopností místních domorodých kmenů, jimiž Vietnamci opovrhovali, čelit pronikání vetřelců na své území. Američané se totiž od počátku své angažovanosti v konfliktu na rozdíl od komunistů velice intenzivně zabývali myšlenkou přátelsky si tyto kmeny naklonit a vycvičit je v taktice nekonvenčního boje proti partyzánům. Dobrým předpokladem byla výborná tělesná kondice těchto lidí žijících v úzkém sepětí s přírodou a jejich dokonalá znalost místního terénu. To, že Američané včas rozpoznali výhody této spolupráce, se jim později bohatě vyplácelo. První tábor SF vznikl koncem roku 1964 v Buon Enao poblíž města Buon Me Thuot. Tento tábor založila 1. SFGA a vycvičila zde kolem 12 000 Montagnardů (hlavně z kmene Rhade) z okolních 200 vesnic. Pro zkoordinování akcí SF na území Vietnamské republiky vznikly roku 1962 tzv. Prozatímní speciální síly "Vietnam" armády USA, neboli USASFV (US Army Special Forces Vietnam - Provisional). Jednotlivé skupiny 1., 5. a 7. SFGA začaly být do Vietnamu vysílány střídavě na šestiměsíční turnusy. V září 1964 byly USASFV rozpuštěny a jejich místo zaujala 5. SFGA. Šestiměsíční pobyt byl kvůli většímu sepětí s CIDG nahrazen, tak jako u jiných zbraní ve vietnamské kampani, jednoročním. V roce 1969 založila 5. SFGA operační základnu SFOB (Special Forces Operations Base) v Nha Trangu. 5. SFGA prováděla na území jižního Vietnamu také celou řadu speciálních operací. Jejich cílem byl dálkový průzkum a shromažďování informací z hlubokého týlu nepřítele. Tyto akce realizovaly jednotky nazvané písmeny řecké abecedy. V roce 1964 vznikla první takováto jednotka zvaná "Project Delta". Kódový název zněl SFOD B-52 (Special Forces Operational Detachment B-52). V roce 1966 vznikly jednotky "Project Omega" (SFOD B-50) a "Project Sigma" (SFOD B-56). V rámci těchto akcí operovali členové CIDG převlečení za příslušníky Viet Congu nebo NVA. Výzvědnou činností se zabývaly SFOD B-53 a SFOD B-57 zvané "Project Gamma". Lékaři speciálních jednotek se navíc velkou měrou angažovali na jihovietnamském venkově v rámci civilních programů. Celkem bylo ve Vietnamu nasazeno kolem 4000 příslušníků 1., 5. a 7. SFG. VIET CONG - Jihovietnamské komunistické guerillové síly vyzbrojované VDR. V první fázi konfliktu vedly boj proti vládě samy. Postupně se ale stávaly více méně pouze podpůrnými jednotkami pravidelné severovietnamské armády (NVA). Jednotky VC byly organizovány na dvou úrovních. Byly to za prvé tzv. Thanh Phan Dan Quan Su, vesnické odbojové buňky, které se bojových akcí účastnily jen zřídka. Druhou část tvořily Thanh Phan Quan Su, vojenské jednotky dělené dále na Bo Doi Dia Phuong, teritoriální ozbrojené oddíly, jejichž stavy byly doplňovány z místních zdrojů a cvičené na Jihu, a na Quan Doi Chu Luc, hlavní ozbrojené síly, jež sice také tvořili jihovietnamští komunisté, ale tito byli cvičeni ve VDR. Zatímco síly Bo Doi Dia Phuong bojovaly v malých skupinkách metodami guerilly (kladení pastí, léčky, sabotáže, palebné přepady atd.) a přibíraly do svých řad i ženy a děti, Quan Doi Chu Luc operovaly podle tradičního vzoru, dělené na divize, pluky, prapory, roty a čety. Výcvik běžného řadového příslušníka VC a NVA probíhal pouhý měsíc, zatímco výcvik průzkumníka či jiného specialisty se protáhl minimálně na jeden a půl roku. Vybrané průzkumné jednotky dokonce absolvovaly výcvik zahrnující radiový a radiotechnický kurz, trvající až čtyři roky. Průzkumné roty o síle 50 až 100 mužů byly přidělovány ke každému pluku a divizi. Charakteristické je, že do řad průzkumníků se sice hlásili dobrovolníci, ale o tom, kdo projde přijímacím sítem, nerozhodovala profesionální kvalita uchazečů a jejich schopnosti, ale komunističtí kádrováci. Přesto ale platilo pravidlo, že budoucí průzkumník musí umět číst, psát a počítat. Další z elitních složek Viet Congu tvořili tzv. útoční ženisté. Ti absolvovali půlroční až osmnáctiměsíční výcvik zahrnující zejména práci s výbušninami. Další prioritou byl výcvik ve vyhledávání a zneškodňování amerických min. Útoční ženisté jako první pronikali k objektům nebo táborům a základnám, které se měly stát cílem útoku. Pokoušeli se zneškodnit americké miny (nejběžnější byla M-18 Claymore) a výstražná zařízení. Dále se snažili podminovat a zničit ohniska obrany (bunkry, strážní věže atd.) a s pomocí žebříků položených přes drátěné zátarasy tak uvolnit cestu pro hlavní útočné síly. Své cíle dosti často (většinou když už situace nedovolovala žádné další pokusy) likvidovali i tak, že s batohem naplněným výbušninami a kryti palbou svých spolubojovníků pronikli do jejich těsné blízkosti, a nálož na svém těle odpálili. Ztráty v řadách útočných ženistů byly značné, nicméně tato složka komunistické armády byla spojenci velmi obávaná. 28. března 1971 brzy ráno proniklo 50 vojáků z 409. ženijního praporu NVA k FSB "Mary Ann" (provincie Quang Tri), obývané rotou "C" 1. praporu 46. pluku 196. pěší brigády. Kryti ranní mlhou, proplížili se komunisté do tábora a začala jatka. Severovietnamci kolem sebe házeli granáty a nálože, aniž byli ohromení obránci s to jakkoliv zareagovat. Mnoho amerických vojáků bylo roztrháno výbuchy nebo uhořelo ještě na svých polních lůžkách v krytech. Nejsilněji bylo zasaženo BTCO (Battalion Tactical Operations Center). Útok komunistických ženistů nepřežilo 30 amerických vojáků a 82 jich bylo zraněno. VNAF (The South Vietnamese Air Force) - Jako datum oficiálního vzniku VNAF je uváděn 1. červenec 1955. Tehdy se VNAF skládalo ze tří perutí: 1. LS (Liaison Squadron - spojovací peruť) v Bien Hoa (od listopadu 1955 Da Nang), disponující letouny L-19, 2. LS z Nha Trangu (L-19) a 1. TS (Transport Squadron - transportní peruť) z Tan Son Nhutu (C-47). Veškeré vybavení začaly USA jihovietnamskému letectvu dodávat v rámci programu MDAP (Mutual Defense Assistance Program). Zpočátku vedli výcvik vietnamských pilotů francouzští instruktoři, ale jen do února 1956, kdy prezident Diem rozhodl o ukončení spolupráce s Francouzi. Ve výcvikovém středisku v Nha Trangu (výcvik jihovietnamských pilotů probíhal mimo Nha Trang také na amerických základnách na Filipínách a v samotných Spojených státech) přistálo 55 letounů T-6 Texan a role instruktorů se ujali američtí poradci podléhající misi MAAG. Hrozba severovietnamské agrese si vynutila vytvoření druhé transportní peruti 2. ATS vybavené letouny C-47 (peruť se usídlila na základně Tan Son Nhut) a první bojové peruti VNAF - 1. FS (Fighter Squadron - bojová peruť). Tato peruť oficiálně vznikla 1. června 1956 a jejích 25 letounů F 8F Bearcat operovalo z letiště základny Bien Hoa. Navíc na základně Tan Son Nhut vznikla jednotka pro zvláštní úkoly (Special Mission Squadron) vybavená třemi C-47, třemi C-45 a dvěma L-26. Úkolem této jednotky byly jak transportní a pozorovací lety, tak přeprava zvláště důležitých osob (VIP). Během roku 1956 vznikla v Tan Son Nhutu v rámci VNAF také první vrtulníková jednotka - 1. HS (Helicopter Squadron). Její jihovietnamští piloti byli zatím přiděleni k francouzské jednotce vybavené vrtulníky H-19 Chickasaw. Když za dva roky, v dubnu 1958, Francouzi Vietnam opouštěli, předali H-19 svým jihovietnamským kolegům. V srpnu 1959 padlo rozhodnutí o přezbrojení a modernizaci 1. FS. Původně zamýšlená dodávka dvou proudových T-33A Shooting Star a čtyř RT-33A (průzkumná verze) nebyla kvůli komplikacím na mezinárodním fóru realizována a místo nich přistálo v Bien Hoa v září 1960 prvních šest z 25 přislíbených letounů A-1 Skyraider (AD-4 a AD-6), pocházejících z přebytků US Navy. Poslední Skyraidery z této dodávky přistály na letišti v Bien Hoa v květnu 1961. Současně s přezbrojováním 1. FS probíhaly z podnětu MAAG podobné změny také u 1. HS, kde byly zastarávající H-19 nahrazeny jedenácti H-34C Choctaw z přebytků US Army. První čtyři H-34 přepravila do Saigonu americká transportní letadla v prosinci 1960. Koncem roku 1961 vznikla v Nha Trangu 2. FS, mající ve výzbroji americké letouny T-28 Trojan. Tyto původně cvičné stroje se po úpravách na bojovou verzi (úpravy spočívaly v přimontování pylonů pro uchycení bomb, raket a pouzder s hlavňovou výzbrojí pod křídla) osvědčily jako velice účinné při úderech na bodové pozemní cíle. Neboť ale většině pilotů VNAF chyběly jakékoliv bojové zkušenosti (v drtivé většině šlo o sice nadšené, ale velice mladé muže), rozhodla se americká strana problém výcviku radikálně řešit. Počátkem listopadu 1961 se na území jižního Vietnamu objevily první letouny a pozemní personál jednotky Detachment 2A. Tak byla nazvána 4400. CCTS (Combat Crew Training Squadron), která měla za úkol v rámci programu s krycím názvem "Farm Gate" cvičit piloty VNAF. 4400. CCTS, známá pod přezdívkou "Jungle Jim", byla vytvořena v březnu 1961 na Englin AFB na Floridě. Odtud se také přesunula do Vietnamu. Letounový park 4400. CCTS tvořily typy A-26 Invader a T-28 Trojan. Ač se jednalo o americkou jednotku, nesly letouny jihovietnamské označení. Koncem prosince 1961 se na území Vietnamské republiky nacházela již celá 4400. CCTS a mohla začít plnit svěřené úkoly. Smíšené vietnamsko-americké posádky startovaly ke cvičným letům, při kterých ovšem byly napadány komunistické cíle v jižním Vietnamu. Takto, přímo v bojových podmínkách, předávali američtí instruktoři svým jihovietnamským žákům cenné zkušenosti. Prvními operačními akcemi ale byly pouze hlídkové lety nad jihovietnamským pobřežím, pozorování infiltračních cest a pozorování útoků jihovietnamských Skyraiderů na komunistické cíle. Během července byl název jednotky změněn na 1. ACS (Air Commando Squadron). Krycí název programu "Farm Gate" zůstal. To se již celá peruť skládala ze sekce disponující dvanácti B-26, sekce třinácti T-28 a dvou podpůrných sekcí čtyř U-10 Couriers a šesti SC-47 Skytrain. Útok severovietnamských torpédových člunů na americké torpédoborce v Tonkinském zálivu a následné zapojení USA do války znamenal i zastavení programu "Farm Gate". Začátkem roku 1964 došlo v organizaci VNAF k dalším změnám. Jak počet perutí rostl, ukázalo se nezbytným rozdělit perutě do křídel (wing) a každému z nich přidělit samostatnou základnu. Situace tak vypadala následovně: 23. TW (Bien Hoa), 41. TW (Da Nang), 33. TW (Tan Son Nhut), 74. TW (Can Tho) a 62. TW (Plei Ku). Od konce roku 1963 do konce roku 1964 vznikly čtyři nové perutě: v Bien Hoa to byla 518. FS a 520. FS disponující letouny A-1, v Da Nangu pak 217. HS s vrtulníky H-34 a v Nha Trangu 116. LS, která obdržela letouny O-1 Bird Dog. V letech 1964 až 1966 se konaly na Clark AFB na Filipínách výcviky jihovietnamských posádek bombardérů B-57. Výcvik neprobíhal bez problémů, a když při havárii zahynul major Bien, byl celý projekt v dubnu 1966 zastaven. 23. října 1965 přistál na základně Bien Hoa první proudový stíhací letoun F-5A Freedom Fighter ze stavu 10. FCS. 33 pilotů VNAF spolu s pozemním personálem zatím začalo s výcvikem na Williams AFB v Arizoně. 17. dubna 1966 se Jihovietnamci konečně dočkali a 17 proudových F-5C a dva F-5B přešlo ze stavu 10. FCS do rukou VNAF, konkrétně 522. FS/23. TW z Bien Hoa. V roce 1966 tvořilo VNAF již 400 strojů a 15 000 mužů, organizovaných v šestnácti perutích. O dvě léta později to díky modernizaci bylo 360 letounů a vrtulníků a 16 000 mužů rozčleněných v sedmnácti perutích. Vzhledem k úspěchu s F-5 začali Američané do jižního Vietnamu dodávat také bitevní letouny A/T-37 Dragonfly. Během léta 1968 obdržela šest A-37B 524. FS v Nha Trangu. 2. července 1969 bylo VNAF americkou 7. leteckou armádou poskytnuto prvních pět gunshipů AC-47. 20. srpna měla VNAF již 16 AC-47. Tyto převzala 817. CS (Combat Squadron) "Fire Dragons" z Tan Son Nhutu. Začátkem roku 1971 zahájila americká 17. SOS (Special Operations Squadron) disponující gunshipy AC-119G výcvikový program pro jihovietnamské piloty a posádky těchto strojů. VNAF vzápětí obdrželo veškeré americké AC-119G z 17. SOS a tu prakticky nahradila jihovietnamská 819. CS. S pokračující vietnamizací konfliktu VNAF dále obdržela transportní letouny C-119 Flying Boxcar, C-123 Provider a C-7 Caribou. Vrtulníkové jednotky VNAF pro příště disponovaly různými verzemi typu UH-1 Huey a typem CH-47 Chinook. Zatímco v roce 1968 disponovalo VNAF 360 stroji rozdělenými Některé zkratky používané v souvislosti s válkou ve Vietnamu Poznámka: Pro část vojenských termínů v angličtině neexistuje adekvátní český ekvivalent. Překlad anglického obsahu zkratek do českého jazyka je pro lepší srozumitelnost volný či zčásti upravený. AAA - Anti-Aircraft Artilery - protiletadlové dělostřelectvo AAA - Australian Army Aviation - australské armádní letectvo AB - Aviation Battalion - vzdušný prapor AB(AH) - Aviation Battalion (Assault Helicopter) - vzdušný prapor útočných vrtulníků AB(ASH) - Aviation Battalion (Assault Support Helicopter) - vzdušný prapor útočných podpůrných vrtulníků AB(Div) - Aviation Battalion (Divisional) - vzdušný prapor přidělený pěší divizi AC - Aviation Company - vzdušná rota AC(GS) - Aviation Company (General Support) - podpůrná vzdušná rota ACS - Air Commando Squadron - speciální letecká peruť AD - Air Division - letecká divize ADP - Area Development Program - program rozvoje oblasti AFB - Air Force Base - základna leteckých sil AG - Aviation Group - vzdušná skupina AHC - Assault Helicopter Company - smíšená rota útočných výsadkových vrtulníků APC - Armored Personnel Carrier - obrněné vozidlo pro přepravu pěchoty APR - Aero Rifle Platoon - letecká střelecká četa ARM - Anti-Radiation Missile - protiradarová raketa ARRG - Aerospace Rescue and Recovery Group - letecká záchranná a vyhledávací skupina ARRS - Aerospace Rescue and Recovery Service - letecká záchranná a vyhledávací služba ARRS - Aerospace Rescue and Recovery Squadron - letecká záchranná a vyhledávací peruť ARVN - Army of Republic of Vietnam - armáda Vietnamské republiky ASPB - Assault Support Patrol Boat - útočný podpůrný hlídkový člun ATC - Armoured Trop Carrier - obrněný člun pro přepravu vojska ATC(H) - Armoured Troop Carrier (Helicopter) - obrněný člun pro přepravu vojska vybavený plošinou pro vrtulník ATS - Air Transport Squadron - letecká transportní peruť BARCAP - Barrier Combat Air Patrol - záchytná bojová letecká hlídka BC - Border Surveillance - hraniční stráž BW - Bomber Wing - bombardovací křídlo CCB - Command and Control Boat - hlídkový velitelský člun CCTS - Combat Crew Training Squadron - peruť pro výcvik bojových posádek CIDG - Civilian Irregular Defense Group - civilní nepravidelné obranné jednotky COSVN - Central Office of South Vietnam - ústřední úřad pro jižní Vietnam CS - Combat Squadron - bojová peruť CSF - Camp Strike Force - statické úderné síly CTC - Commando Training Center - centrum pro speciální výcvik CTZ - Corps Tactical Zone - armádní taktická zóna DMZ - Demilitarized Zone - demilitarizovaná zóna FAC - Forward Air Control - předsunutá letecká kontrola FIW - Fighter Interceptor Wing - stíhací přepadové křídlo FIS - Fighter Interceptor Squadron - stíhací přepadová peruť FLID - Forward Looking Infrared Detector - příďový infračervený detektor FS - Fighter Squadron - stíhací peruť FSB - Fire Support Base - základna palebné podpory GIB - Guy in Backseat - slang. "maník vzadu", druhý člen posádky HHC - Heavy Helicopter Company - rota těžkých vrtulníků HMA - Marine Assault Helicopter - jednotka útočných vrtulníků americké námořní pěchoty HML - Marine Light Helicopter - jednotka lehkých vrtulníků americké námořní pěchoty HMM - Marine Medium Helicopter - jednotka středních vrtulníků americké námořní pěchoty HS - Helicopter Squadron - vrtulníková peruť JRCC - Joint Rescue Coordination Center - koordinační centrum společných záchranných operací LLDB - Lac Luong Dac Biet - jihovietnamské speciální síly LRRP - Long Range Reconnaissance Patrol - hlídka dálkového průzkumu LS - Liaison Squadron - spojovací peruť LSIL - Infantry Landing Ship (Large) - velká výsadková loď pro pěchotu LSSC - Light Seal Support Craft - lehký podpůrný člun jednotek SEAL LSSL - Support Landing Ship (Large) - velká podpůrná výsadková loď LST - Landing Ship-Tank - tanková výsadková loď LZ - Landing Zone - přistávací zóna MAAG - Military Assistance Advisory Group - vojenská pomocná poradní skupina MAC - Military Airlift Command - velitelství vojenského dopravního letectva MACV - Military Assistance Command, Vietnam - velitelství vojenské pomoci jižnímu Vietnamu MAG - Marine Air Group - letecká skupina americké námořní pěchoty MB(AD) - Medical Battalion (Airmobile Division) - zdravotní prapor aeromobilní divize MB(Div) - Medical Battalion (Divisional) - zdravotní praporpěší divize MCTC - Mountain Commando Training Center - výcvikové středisko horských jednotek MDAP - Mutual Defense Assistance Program - program vzájemné obranné pomoci MDMAF - Mekong Delta Mobile Afloat Force - pohyblivé hladinové síly delty Mekongu MGF - Mobile Guerrilla Force - pohyblivé partyzánské síly MIA - Missing in Action - nezvěstný v akci MIGCAP - MiG Combat Air Patrol - bojová letecká hlídka porti MiGům MON - Monitor - monitor MP - Military Police - vojenská policie MRF - Mobile Riverine Force - pohyblivé říční síly MSF - Mobile Strike Force - pohyblivé úderné síly MSM - Minesweeper - minolovka MSR - Minesweeper Patrol - minolovný hlídkový člun MSTC - Mountain Scouts Training Center - výcvikové středisko horských zvědů MTUV - Marine Task Unit Vietnam - operační jednotka námořní pěchoty USA v jižním Vietnamu NLF - National Liberation Front - fronta národního osvobození NVA - North Vietnam Army - armáda severního Vietnamu OSS - Office of Strategic Services - úřad strategických služeb PBR - Patrol Boat River - říční hlídkový člun PCE - Patrol Escort - hlídkový doprovodný člun PCF - Patrolcraft, Inshore - přípobřežní hlídková loď PGM - Patrol Motor Gunboat - hlídkový motorový dělový člun POW - Prisoner of War - válečný zajatec RAD - River Assault Division - říční útočná divize RAG - River Assault Group - říční útočná skupina RAS - River Assault Squadron - říční útočná jednotka RPG - Rocket Propelled Grenade - raketový granát RS - Reconnaissance Squadron - průzkumná peruť SAC - Strategic Air Command - velitelství strategického letectva S&D - Search and Destroy - vyhledej a znič SAM - Surface to Air Missile - raketa země-vzduch SAMS - Special Air Mission Squadron - peruť speciálních leteckých úkolů SEAL - Sea Air Land Team - jednotka "moře-vzduch-země" SF - Special Forces - speciální síly SFGA - Special Forces Group (Airborne) - skupina speciálních sil (výsadkových) SFOB - Special Forces Operations Base - základna operací speciálních sil SFOD - Special Forces Operational Detachment - operační oddělení speciálních sil SMS - Special Mission Squadron - peruť speciálních úkolů SOG - Special Operations Group - skupina speciálních operací SOS - Special Operations Squadron - peruť speciálních operací SOW - Special Operations Wing - křídlo speciálních operací SRW - Strategic Reconnaissance Wing - křídlo strategického průzkumu SS - School Squadron - školní peruť SW - Strategic Wing - strategické křídlo TARCAP - Target Combat Air Patrol - bojová letecká hlídka proti nepřátelským cílům TASS - Tactical Air Support Squadron - pruť taktické podpory TC - Transportation Company - transportní rota TC(LH) - Transportation Company (Light Helicopter) - transportní rota lehkých vrtulníků TCS - Troop Carrier Squadron - peruť pro přepravu vojska TEWS - Tactical Electronic Warfare Squadron - peruť pro taktický elektronický boj TF - Task Force - operační svaz TFS - Tactical Fighter Squadron - taktická stíhací peruť TFW - Tactical Fighter Wing - taktické stíhací křídlo TOC - Tactical Operational Center - taktické operační centrum TOW - Tube launched - Optically tracked - Wire command link quided missile - opticky zaměřovaná raketa řízená po drátě TRS - Tactical Reconnaissance Squadron - peruť taktického průzkumu TRW - Tactical Reconnaissance Wing - křídlo taktického průzkumu TrS - Training Squadron - tréningová peruť TS - Transport Squadron - transportní peruť TU - Training Unit - tréningová jednotka TW - Tactical Wing - taktické křídlo USAF - United States Air Force - letecké síly Spojených států amerických USASFV - US Army Special Forces Vietnam - Provisional - prozatímní speciální síly armády Spojených států amerických v jižním Vietnamu USMC - United States Marine Corps - sbor námořní pěchoty Spojených států amerických USN - United States Navy - námořnictvo Spojených států amerických UTTHCO - Utility Tactical Transport Helicopter Company - taktická transportní vrtulníková rota VA - Attack Squadron - bitevní peruť VC - Viet Cong - partyzánské jednotky jihovietnamských komunistů VDC - Village Defense Corps - obranný sbor venkova VF - Fighter Squadron - stíhací peruť VMO - Marine Composite Observation Squadron - smíšená pozorovací peruť námořní pěchoty VNAF - South Vietnamese Air Force - letecké síly jižního Vietnamu WPB - Patrol Craft - hlídkový člun WSO - Weapons System Operator - operátor zbraňových systémů WWS - Wild Weasel Squadron - peruť letounů "Wild Weasel" (divoké lasičky) Správní rozdělení Vietnamské republiky a válečné zóny - provincie I. CTZ: 1. Quang Tri 2. Thua Thien 3. Quang Da 4. Quang Nam 5. Quang Ngai II. CTZ: 6. Kon Tum 7. Binh Dinh 8. Plei Ku 9. Phu Bon 10. Phu Yen 11. Dar Lac 12. Khanh Hoa 13. Quang Duc 14. Tuyen Duc 15. Ninh Thuan 16. Lam Dong 17. Binh Thuan 18. Binh Tuy III. CTZ: 19. Phuoc Long 20. Long Khanh 21. Phuoc Tuy 22. Binh Long 23. Binh Duong 24. Bien Hoa 25. Saigon 26. Tay Ninh 27. Hau Nghia 28. Long An IV. CTZ: 29. Kien Tuong 30. Dinh Tuong 31. Kien Hoa 32. Go Cong 33. Kien Phong 34. Vinh Long 35. Vinh Binh 36. Chau Doc 37. An Giang 38. Phong Dinh 39. Ba Xuyen 40. Kien Giang 41. Chuong Thien 42. Bac Lieu 43. An Xuyen OBSAH Slovo autora 5 Místo úvodu 7 Prolog 12 Cesta k válce (1954-1964) 15 Příchod Američanů (1965) 34 Vybojování převahy (1966) 55 Westmorelandova ofenziva (1967) 69 Promarněná šance (1968) 93 Stagnace (1969-1970) 138 Rozplývající se naděje (1971-1973) 152 Pokoření Jihu (1974-1975) 191 Epilog 209 Přílohy: Vietnam - podnebí, zeměpisné údaje 212 Vietnam - etnická skladba obyvatelstva, národnostní menšiny 213 Armádní taktické zóny v jižním Vietnamu (CTZ - Corps tactical zones) 215 Pěchotní zbraně 216 Delta Mekongu - typy plavidel používaných spojenci, jihovietnamské námořnictvo 220 Těžké zbraně 225 Letecká ofenziva proti VDR - taktika 228 Akce severovietnamského letectva proti 7. flotile USA 233 Vysvětlení některých pojmů 235 Některé zkratky používané v souvislosti s válkou ve Vietnamu 256 Správní rozdělení Vietnamské republiky a válečné zóny - provincie 263 DANIEL KAMAS VÁLKA VE VIETNAMU /1964-1975/ Ilustrace David Hényk a Zbyněk Válka Obálku s použitím ilustrace Zbyňka Války navrhla Jiřina Vaclová Typografická úprava Iva Jančíková Odpovědná redaktorka Dana Myslivcová Vydalo nakladatelství Votobia v Olomouci r. 1997 ISBN 80-7198-247-4 Knihy z nakladatelství Votobia Miroslav Šnajdr Palubní stíhači Jejího Veličenstva FAA 1939-1941 Kniha se zabývá problematikou letadlových lodí a palubního letectva. Je doplněna fotografiemi a nákresy. Miroslav Šnajdr Airacobra v amerických službách USAAF 1914-1944 Publikace je věnována bojové činnosti kontroverzní stíhačky v americkém letectvu. Popisuje střetnutí nad Novou Guineou, Guadalcanalem, Aleutami, Marshallovými ostrovy, Afrikou a Středomořím. Obsahuje podrobný popis vývoje i jednotlivých verzí. Věnuje se hodnocení typu v americkém letectvu. Zahrnuje také nejdůležitější fakta o užití Airacober v sovětském, britském, australském, italském, francouzském a portugalském letectvu. Součást knihy tvoří mnoho snímků, řada map a barevné kamufláže Zbyňka Války. Rudolf Ströbinger Stalin stíná hlavy V roce 1937 byl popraven Michail N. Tuchačevskij a spolu s ním sedm nejvyšších důstojníků Rudé armády. Obvinění bylo vykonstruováno na základě padělaných dokumentů, jež byly pořízeny na příkaz Reinharda Heydricha a ke Stalinovi se dostaly prostřednictvím prezidenta Beneše. V knize je poprvé vůbec objasněno celé pozadí případu i cesta, jak se padělané dokumenty dostaly na Pražský hrad. Ladislav Beneš Nedokončený deník čs. stíhače RAF Literárně zpracovaný deník čs. stíhacího pilota, důstojníka britského královského letectva, příslušníka 145. stíhací perutě RAF F/O Jiřího Macháčka. Kniha líčí jeho osudy po 15. březnu 1939 až do jeho smrti v roce 1941, kdy se jeho letoun zřítil do vod kanálu La Manche. Jiří Chalupa Jak umírá diktatura Kniha se zabývá demokratickou transformací postfrankistického Španělska, která se odehrála ve druhé polovině sedmdesátých let. Během několika málo let se bez použití násilí a represálií absolutní režim sám rozpustil prostřednictvím tzv. autoreformy, což vyvolalo velký zájem historiků i sociologů. Aktuální je autorův pokus zodpovědět otázku, do jaké míry je španělská cesta "opakovatelná" v prostředí postkomunistických států střední a východní Evropy. Připravujeme: Zbyněk Válka Stíhací letadla 1939-1945 Anglie-Německo Přehled nejvýznamnějších stíhacích letadel dvou velkých rivalů. Kniha zachycuje jejich vývoj od dvouplošných strojů až po první bojově nasazená proudová a raketová letadla. Barevné ilustrace a fotografie. Miroslav Šnajdr Palubní stíhači Jejího Veličenstva II Druhá část trilogie věnované britskému námořnímu stíhacímu letectví zahrnuje období od ledna 1942 do září 1943, tedy přelom druhé světové války. Autor popisuje akce britských námořních stíhačů z letadlových lodí i pozemních základen v Atlantiku, Středomoří, Tichomoří a Indickém oceánu. Kniha zahrnuje monografie v daném období užívaných stíhacích typů. Text doplňuje mnoho fotografií, map, nákresů letadel i lodí a barevné kamufláže Zbyňka Války. Jaroslav Špaček Historie 51. vrtulníkového pluku Prostějov byl po dlouhou dobu kolébkou československého letectví. V roce 1974 se počala psát poslední kapitola prostějovského letiště. V období let 1974 až 1994 zde působil 51. vrtulníkový pluk. Kniha kompletně shrnuje všechny důležité události zmíněných dvaceti let a je obohacena o mnoho veselých i vážných vzpomínek ze života jeho příslušníků.