Daniel Kamas: KŘÍDLA NAD KOREOU 1950-1953 První střetnutí proudových letounů v dějinách Votobia, 1999 OBSAH ÚVOD 7 CESTA K VÁLCE 9 VÁLKA 19 LETECKÁ FÁZE VÁLKY V KOREJI 51 ROK 1950 51 ROK 1951 94 ROK 1952 130 ROK 1953 163 NĚKTERÉ ZKRATKY UVEDENÉ V TEXTU 192 ÚVOD Na místo carského imperialismu nastoupil ještě ctižádostivější, ještě hrozivější imperialismus vládnoucích kruhů nynějšího Sovětského svazu. Z poselství prezidenta Harry S. Trumana Kongresu z 8. ledna 1951 Lze buď zvítězit, podrobit se nepříteli a přistoupit na jeho podmínky, anebo - což považuji za nejhorší ze všech možností - pokračovat ve válce do nekonečna, čili ani nezvítězit, ani neprohrát. Generál Douglas MacArthur Byla neděle ráno 25. června 1950 a nad 38. rovnoběžkou rozdělující Korejský poloostrov se místy převalovala mračna, ze kterých čas od času zahřmělo. Zemi občas zkropila dešťová přeháňka. Najednou se ke hřmění přidal zvuk nový, i když velice podobný. Hodinky severokorejských i jihokorejských důstojníků ukazovaly 04:00 hodiny. Na území jižně od 38. rovnoběžky začala dopadat lavina, s ohlušujícím rachotem vybuchujících dělostřeleckých granátů. Za chvíli se přes slabě hájenou hranici převalily první vlny severokorejských vojáků podporovaných tanky. Začala korejská válka. Proč ale tato válka vlastně začala a jaká byla cesta k jejímu vzniku? Kdo tento konflikt vyvolal? 39 let neznala naše veřejnost (a nejen naše) jinou pravdu než oficiální moskevskou verzi. Polemizovat o pochybné věrohodnosti tohoto, nejen z vojenského hlediska absolutně nesmyslného tvrzení nebylo radno. Zde jsou alespoň dvě ukázky východní interpretace vývoje k 25. červnu: "Nalezené dokumenty a materiál nezvratně dokazují, že američtí imperialisté spolu s lisynmanovskou klikou připravovali napadení severní Koreje a rozpoutání občanské války již na červenec-srpen 1949. Tehdejší pokus žalostně ztroskotal. Ve zběsilé snaze o dosažení svého zločinného cíle pustili se s novou intenzitou do válečných příprav. Vraždami, terorem a masakrováním obyvatelstva, které se nechtělo podvolit jejich imperialistickému otrokářství, ženoucímu je do občanské války, odstraňovali s nevídanou surovostí a krutostí vše, co jim mohlo stát v cestě. V květnu 1950 se cítili již dosti připraveni a silní, a proto dali povel žoldnéřským lisynmanovským hordám překročit 38. rovnoběžku a napadením Korejské lidově demokratické republiky rozpoutat občanskou válku." Druhá ukázka pochází z referátu Kim Ir-se na na III. zasedání Ústředního výboru Korejské strany práce dne 22. prosince 1950: "Američtí imperialisté a Li Syn-manova klika byli pevně přesvědčeni o tom, že jsou uchystáni k válce, s jejímiž přípravami začali už dávno, a počítali s tím, že náhlým vpádem na území severně od 38. rovnoběžky jediným úderem rozbijí naši mladou lidovou armádu a uskuteční tak své útočné plány. Avšak krutě se přepočítali. Naše slavná lidová armáda zahájila z příkazu vlády republiky obranné boje, a nejenže odrazila nečekaný útok loutkových Li Syn-manových vojsk na sever od 38. rovnoběžky, ale přešla ihned k protiofenzivě. Loutková armáda se začala rozkládat na celé frontě. Uplynuly sotva tři dny od začátku války, když udatná lidová armáda osvobodila Soul, z něhož si nepřítel vytvořil opěrný bod." Představa, kterak Američané ponoukají své mizerně vyzbrojené jihokorejské "loutky" k útoku na po zuby ozbrojený Sever, se jeví jako dosti absurdní. Dlužno poznamenat, že i v současné době se v analýzách ruské provenience projevuje starý "sovětský" syndrom. Autoři těchto prací jen velmi neochotně ustupují od, pro ně tak pohodlných, dogmatických frází a s velkým sebezapřením se situují do pozice nezávislého pozorovatele, který formuluje úvod k dané problematice stylem, jako že v podstatě dodnes není jasné, kdo to tehdy vlastně začal. Opravdu není lehké překročit svůj stín a v Rusku to vždy platilo a platí dvojnásob. CESTA K VÁLCE 6. srpna 1945 vybuchla nad Hirošimou první bojově nasazená jaderná puma. 9. srpna si podobné peklo vytrpělo Nagasaki. 8. srpna vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a o den později, ve čtvrtek 9. srpna 1945, se vojska ruského 1. dálněvýchodního frontu zapojila do boje s Kuantungskou armádou v Mandžusku a Koreji. Ze západu na Japonce zaútočila vojska Zabajkalského frontu. Do bojů se zapojila i Mongolská rudá armáda (jejíž bojová hodnota však byla velice pochybná) a o den později také oddíly čínské komunistické Národně osvobozovací armády. Všechny komunistické jednotky podléhaly velení generála Alexandra Michajloviče Vasilevského. Na Jaltě si Stalin na Američanech za poskytnutí svých vojsk pro boj s Japonci vymínil několik ústupků v poválečném uspořádání Dálného východu. Ať již se jednalo o úpravy hranic ve prospěch SSSR (např. připojení jižní části Sachalinu) či o revizi stavu platného po porážce Ruska v roce 1904. Bez povšimnutí nezůstal ani přístav Ta-lien a s ním svázané železniční linky, na jejichž přednostní využívání si Moskva činila nárok. Ruské válečné loďstvo pak smělo využívat pronajatý Port Arthur. Stalin si pochopitelně hodlal ponechat také Kurilské ostrovy. Je příznačné pro tehdejší dobu a charakteristické pro osobu tehdejšího prezidenta USA, že Stalinovi ve všech bodech bez námitek vyhověl. Již zde, ve chvíli, kdy byla Čína v podstatě vydána na pospas komunistům a Sovětskému svazu bylo umožněno, aby se v oblasti východní Asie pevně usadil, lze vystopovat zárodek budoucí korejské tragédie. 15. srpna překročila 393. divize 1. dálněvýchodního frontu korejské hranice. 16. srpna se u korejského Čchongdžinu tato divize spojila s výsadkem Tichomořského loďstva. Ve stejný den osvobodili američtí výsadkáři ze zajateckého tábora u Mukdenu v Mandžusku generála Wainwrighta, zajatého po dobytí Filipín japonskou armádou. 21. srpna obsadili Rusové přístav Wonsan a 24. srpna Pchjongjang. Na 38. rovnoběžce pak podle dohody mezi Američany a Stalinem z 15. srpna svůj postup zastavili. Obsazování Koreje se v uniformě majora Rudé armády zúčastnil i třiatřicetiletý Kim Sung-ghu, známější pod jménem Kim Ir-sen. Inferno zápalných pum sypoucích se z pumovnic "létajících superpevností" B-29, atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki, drtivé údery Rusů v Mandžusku a hrozící invaze Američanů na samotné mateřské ostrovy Japonsko nakonec srazily na kolena a v neděli 2. září 1945 přijal generál Douglas MacArthur na palubě bitevní lodi USS Missouri kotvící v Tokijském zálivu japonskou bezpodmínečnou kapitulaci. Tímto aktem byl zpečetěn i osud japonských vojáků v Mandžusku a Koreji. 8. září se v Inčchonu u Soulu pod velením generála Johna R. Hodgese vylodily první americké jednotky. Tím byla japonská kapitulace na nyní již rozděleném Korejském poloostrově završena. Demarkační linie na 38. rovnoběžce byla Rusy záhy přeměněna na hranici mezi dvěma státy a jakž takž uspokojivě fungující spolupráce mezi spojenci z doby právě skončené války se začala velice rychle měnit v nenávistnou rivalitu a nepřátelství. USA konečně dospěly k názoru, že smířlivá politika vůči Sovětskému svazu se naprosto míjí účinkem a je třeba začít stavět ruské rozpínavosti hráze. Praxe v následujících desetiletích však až na občasné čestné výjimky připomínala bohužel spíše ono nešťastné usmiřování. Ve dnech 16. až 25. prosince 1945 dospěly americká a ruská strana k dohodě o zřízení společné komise pro Koreu. Ta se měla skládat ze zástupců vrchního velení amerických vojsk v Jižní Koreji a vrchního velení sovětských vojsk na Severu. Komise měla vytvořit podmínky pro vznik dočasné celokorejské vlády s paritním zastoupením všech představitelů korejského politického života. Své návrhy měla komise konzultovat s korejskými demokratickými stranami a sociálními organizacemi. Tento orgán zahájil svou práci 20. března 1946, ale je logické, že se jeho členové nebyli schopni a asi také ani ochotni shodnout ani v těch nejzákladnějších otázkách. O necelé dva měsíce později, 8. května, tak komise svou činnost přerušila. Na Severu byl ihned po obsazení této části Koreje Rusy dosazen na post nejvyšší jim věrný Kim Ir-sen. Ten začal ihned podle pokynů svých chlebodárců a pomocí nově založených "lidových výborů" čistit severní polovinu Koreje od všech "reakcionářů", "nepřátel lidu" atd. Tento postup byl ostatně po druhé světové válce všude tam, kam dosáhly dlouhé prsty Moskvy, stejný. Jak napsal prezidentu Trumanovi jeho osobní zástupce pro otázky reparací Edwin A. Pauley, který jako jeden z mála směl mezi 29. květnem a 3. červnem navštívit Rusy obsazenou zónu Koreje, "Rusové vědomě zabraňují společné rusko-americké akci, která by směřovala k nastolení komisařské správy a k vytvoření prozatímní vlády. Jejich propaganda je zaměřena výhradně na podporu komunistické strany a pocitu loajality vůči Moskvě. Severokorejské ulice jsou posety plakáty s podobiznami Lenina a Stalina a všudypřítomné nápisy hlásají hesla jako: Sovětská vláda je nejvyšší formou demokracie! Sláva Rudé armády roste každým dnem! Ať žije Stalin, tvůrce našich vítězství!" atd. atp. Na Jihu se situace vyvíjela nesrovnatelně složitěji a rozhořel se zde mocenský boj mezi množstvím větších či menších politických stran. Nakonec se na čelní místo prodral Li Syn-man. V roce 1912 musel pro svou protijaponskou činnost opustit Koreu a o čtrnáct let později se usadil v USA, kde studoval na Harvardské a Princetonské univerzitě. V letech druhé světové války se ve věcech své rodné vlasti dosti zásadně angažoval a vystupoval v roli představitele reorganizované exilové prozatímní vlády. Nyní si předsevzal opětné sjednocení násilně rozdělené vlasti i lidu a vyhnání nenáviděných komunistů. Vzhledem k nebezpečně se vyvíjející situaci v tomto kousku světa přijalo Valné shromáždění OSN během svého zasedání 14. listopadu 1947 rezoluci 112/II o zřízení komise OSN pro Koreu (UNTCK), jež měla zajistit uspořádání celokorejských svobodných a demokratických voleb. Podmínky umožňující činnost komise ale vytvořila pouze Jižní Korea, kde se volby do Národního shromáždění 10. května 1948 také uskutečnily. Li Syn-manova strana získala 55 mandátů ze 190. Na parlamentu, jenž z těchto voleb vzešel, pak bylo zvolit prezidenta - tím se 20. července 1948 stal Li Syn--man - a vyhlásit Korejskou republiku. Platnost a regulérnost voleb v jižní části Koreje potvrdila rezoluce OSN 195/III z 12. prosince 1948 a světové společenství touto rezolucí také uznalo existenci Korejské republiky. Kim Ir-sen si naproti tomu 25. srpna zorganizoval své vlastní volby do Nejvyššího lidového shromáždění. Poté tento orgán přijal ústavu, ustanovil vládu a Kim Ir-sen sám se jako jediný kandidát nechal zvolit do funkce předsedy Rady ministrů. 9. září 1948 vyhlásil Pchjongjang Korejskou lidově demokratickou republiku. Sovětský svaz se po válce velice pevně usadil na obsazených územích a Stalin, zaštítěn masou svých tanků v Evropě i Asii, dával jasně najevo, že se v žádném případě nehodlá jen tak vrátit, kam patří. Naopak. Kam během války stoupla noha ruského pěšáka, tam musela sahat hranice držav obrovského a nevypočitatelného sovětského impéria. A Stalin i jeho následovníci se všemožně snažili tuto oblast pokud možno ještě co nejvíce rozšířit. Politika nekonečných Rooseveltových ústupků Stalinovi se začala nevyplácet a Amerika za své chyby měla dlouho a draze platit. Přesto se 1. března 1949 v Tokiu vyjádřil generál MacArthur při rozhovoru s novináři o americké politice v Asii v tom smyslu, že Korea je zcela mimo sféru amerických obranných zájmů v tichomořské oblasti. 12. ledna 1950 vydal podobné prohlášení státní tajemník USA Dean Acheson, podle kterého byli Američané ochotni v této části Asie zaštítit pouze Japonsko, Okinawu a Filipíny a z ochranného deštníku tím vyloučil jak Koreu a Indočínu, tak poněkud překvapivě i Tchaj-wan. Dohady, z hlavy kterého z komunistických vůdců vzešel plán na vojenské obsazení Korejské republiky, se různí. S návrhem vojenského řešení korejské otázky vyrukoval pravděpodobně Kim Ir--sen. Otázkou ovšem zůstává, jak se k vizi konfliktu na Dálném východě stavěl Stalin. Jedna z hypotéz operuje se Stalinovými obavami z růstu Mao Ce-tungových odstředivých tendencí a z případného posilování jeho vlivu v oblasti. Zástupná válka a ekonomické zatížení i politické komplikace s ní spojené by pak mohly Čínu a pochopitelně i Koreu těsněji připoutat k Moskvě. Zvláště když se podle oficiálních amerických prohlášení zdálo, že druhá strana pro záchranu Jižní Koreje nehne prstem, a jak Mao Ce-tung, tak Kim Ir-sen možnost amerického zásahu neustále bagatelizovali. Druhá verze staví na možnosti, že se Kim Ir-sen nehodlal podřídit Stalinově instrukci o pouhém menším, zastrašujícím výpadu na jih, díky kterému by Pchjongjang mohl se Soulem jednat z pozice síly. Severokorejský vůdce neuposlechl a rozhodl se na vlastní pěst dobýt si další panství na jihu. "Milovaný vůdce", jak se Kim Ir-sen nechal titulovat, měl vždy sklony k velikášství a ve vítězném tažení na jih viděl jedinečnou příležitost předvést se světu jako geniální stratég a vojevůdce, za kterého se ostatně vždy považoval. Zvláště když uboze vyzbrojené jihokorejské jednotky nepředstavovaly pro jeho po zuby ozbrojené vojáky žádné soupeře. Každopádně, přezíravé podcenění amerických možností a jejich reakce se Moskvě a zvláště Pchjongjangu nevyplatilo. Jediný, kdo ze situace jakž takž něco vytěžil, byli nakonec Číňané, jejichž drzá anexe Tibetu v říjnu 1950 ve všeobecném zmatku korejské války zapadla a svět ji nakonec přijal jako hotovou věc. Ale ať už to bylo jakkoli, když se situace začala onomu rudému triumvirátu vymykat z rukou, Stalin s povděkem sledoval stále hlubší zaplétání se Číny do nekonečného, vleklého a nákladného konfliktu a začal se pokrytecky situovat do role mírotvůrce. Svět se tvářil, jako že tomu v podstatě věří, a Mao Ce-tung si z role "strůjce války" těžkou hlavu už vůbec nedělal. Tyto šachy Stalin rozehrál přesto, že jak Severokorejci, tak Číňané by své pozice bez neustálých obrovských dodávek ruských letadel a zbraní pravděpodobně neudrželi a na korejském nebi by bez ruských stíhacích pilotů (oficiálně neexistujících) bez nejmenšího omezení kralovaly letouny označené bílou hvězdou. Zatím se ale útok na Korejskou republiku teprve připravoval. 14. února 1950 podepsali zástupci SSSR a právě ustavené ČLR novou smlouvu o vojenské pomoci a spolupráci a Rusové se zavázali předat přístavy Ta-lien (Dalnyj) a Port Arthur do roku 1952.1 Jak v ČLR, tak v KLDR působilo pod velením generála Zacharova značné množství ruských vojenských poradců, neúnavně pracujících na vytvoření a výcviku armád nových spojenců Moskvy. Obě armády byly od základu reorganizovány podle sovětského vzoru, samozřejmě s určitým přihlédnutím k místním specifikům. Negramotným rolníkům tak byla dána k dispozici relativně moderní ruská výzbroj a na poradcích a výcvikových instruktorech bylo, naučit tuto masu, ve které byla od mala dušena jakákoliv snaha o individualismus (o to byl tento úkol lehčí), se zbraněmi zacházet. S výsledkem své práce mohli být opravdu spokojeni. Severokorejské útoky a protiútoky v roce 1950 a čínské až do konce války velice připomínaly východní frontu v letech 1941 až 1945. A tomu také odpovídaly ztráty. Ruská armáda oficiálně opustila KLDR k 25. prosinci 1948. V zemi ale zůstalo ještě kolem tisíce vojenských poradců a několik tisíc civilních expertů. Ti měli k dispozici solidní kádr více než 25 000 veteránů válečného tažení čínské komunistické armády. Armáda samotná se poprvé uvedla na veřejnosti přehlídkou 8. února 1948, tedy sedm měsíců před oficiálním vznikem KLDR (!). Kim Ir-sen k 25. červnu 1950 disponoval 112 000 muži rozdělenými do deseti pěších (dle ruské terminologie střeleckých) divizí (z tohoto počtu se čtyři nacházely v různém stupni dobudovávání), dvou samostatných mechanizovaných pluků, jednoho motocyklového pluku a samostatné tankové brigády. Ta měla k dispozici 258 tanků T-34/85 a samohybných děl Su-76 (některé zdroje hovoří o 157 tancích).2 Armáda měla dále ve výzbroji 1643 děl různých ráží, minomety a raketomety (kaťuše). Elitním útvarem ozbrojených složek KLDR byla brigáda pohraniční stráže spadající pod ministerstvo vnitra, jejíž stav byl 18 000 mužů. Dalších 55 000 mužů bylo v záloze připraveno okamžitě zaplnit případné ztráty prvoliniových jednotek. Nezanedbatelnou sílu tvořili také příslušníci guerillových jednotek, kteří byli po vycvičení v KLDR vysíláni přes 38. rovnoběžku na jih.3 Letectvo KLDR, kterému velel generálmajor Wang Yon, disponovalo 239 letouny, z toho 172 bylo bojových (některé zdroje uvádějí jen 132 letouny). Celkově byly tyto síly rozčleněny do tří pluků: stíhacího, bitevního a školního. V první fázi se počítalo se sjednocením používaných typů na Jakovlevy Jak-9 verzí P a U a Lavočkiny La-9 a La-11 u stíhacího pluku a letounů Iljušin Il-10 u bitevního pluku. Původně obdrželo severokorejské letectvo část bojových letounů přímo od ruských leteckých jednotek dislokovaných na území KLDR do roku 1948. Například 582. IAP/70. IAD bázující v Pchjongjangu se po přezbrojení na La-5 FN a La-7 zbavil stávajících Jaků-7 právě jejich předáním letectvu KLDR a při svém stažení zpět do Ruska předal Severokorejcům i část nových Lavočkinů. Nasazení Jaků-7 a Lavočkinů-7 při bojích na korejském nebi tedy nelze úplně vyloučit, i když je vysoce pravděpodobné, že v červnu 1950 již tyto typy v rámci modernizace výzbroje uvolnily místa modernějším verzím Jaků a Lavočkinů. Jakovlevy Jak-9 P a Iljušiny Il-10 obdržela KLDR v roce 1949. Druhou fázi, modernizaci severokorejského letectva, mělo představovat co nejrychlejší přezbrojení na proudové MiGy-15. Na obloze severní Koreje (a po 25. červnu 1950 i na jihokorejském nebi) bylo dále možno spatřit typy Jak-18, Po-2, Jak-11, An-2, Li-2 a Il-12. Tajným Stalinovým rozkazem bylo navíc vytvořeno vojskové těleso - 64. IAK (smíšený letecký sbor), oficiálně neexistující ruská jednotka, jejíž piloti bojovali s letouny OSN prakticky po celou dobu korejského střetnutí. Letectvo KLDR mělo k dispozici na 30 letišť a základen, z nichž některé vybudovali již Japonci. Hlavními leteckými základnami byly Hedžu, Chinnampo a Sinandžu na západním pobřeží, Kosong, Wonsan, Kowon, Hamhung, Hungnam a Čchongdžin na východním pobřeží a Sariwon, Pyonggang, Pchjongjang, Kichang a Kangge v centrální části KLDR. Námořnictvo disponovalo 32 bojovými plavidly, většinou minolovkami a dělovými čluny. K dispozici bylo dále množství dopravních a pomocných plavidel (přesto mi údaj 196 plavidel uváděný některými zdroji připadá jako dost nepravděpodobný). Celkově měl tedy Pchjongjang k dispozici více než 188 000 mužů ve zbrani. Na korejsko-čínské hranici byla navíc připravena masa čínských "lidových dobrovolníků", kteří měli v případě potřeby přispěchat Kim Ir-senovi na pomoc.4 A druhá strana? 24. srpna 1948 byla mezi Korejskou republikou a USA parafována dohoda o pomoci Spojených států při vytvoření jihokorejských ozbrojených sil. Poslední američtí vojáci opustili Jižní Koreu 29. června 1949. Na místě zůstalo pod velením generála W. L. Robertse 482 amerických poradců soustředěných v poradní skupině KMAG. Zatímco ale na sever země proudilo z Ruska ohromné množství válečného materiálu, Američané byli na vojenské dodávky nesrovnatelně skoupější. Opatrní "Yankees" měli obavu z hrozby příliš radikálního řešení korejského problému prosazovaném Li Syn-manem a už vůbec neschvalovali jeho autoritářský styl jednání, režim poznamenaný korupcí a občas ne příliš demokratické metody. Přesto skýtal alespoň nějaké záruky budoucího demokratického vývoje na jihu země, zatímco Kim Ir-sen na severu nezaručoval nic jiného než neustálou hrozbu a na rozdíl od Li Syn-mana se nějakým demokratickým metodám vyhýbal úplně. Přesto se Američané obávali vypuknutí konfliktu a ze strachu před tím, aby Li Syn-mana náhodou nenapadlo Washington obejít a vzít řešení korejské krize do vlastních rukou, rozhodně nijak nepospíchali s vybavením jihokorejské armády odpovídajícími ofenzivními zbraněmi. Například žádost jihokorejského ministra obrany Sin Sung-moa z října 1949 o dodávku 188 tanků M-26 Pershing odmítlo KMAG s nejapnou výmluvou, že pro použití tanků není v Koreji vhodný terén. O osm měsíců později jihokorejští vojáci jen bezmocně přihlíželi pronikání severokorejských tankových klínů do hloubi své země. Zcela neuspokojivě byly řešeny i problémy s dodávkami munice pro pěchotní zbraně a o vybavení jihokorejského letectva se Američané nestarali vůbec. Jihokorejská armáda měla k červnu 1950 na 98 000 mužů rozdělených do osmi divizí pěchoty a dvanácti samostatných pěších brigád s nenaplněnými stavy. Z tohoto množství naprosto nepřiměřená část, více než 33 000 mužů, fungovala jako "štábní krysy", jejichž bojová hodnota byla prakticky nulová. Tyto síly mohly počítat s podporou 89 houfnic M-2 A1 ráže 105 mm, které měly k dispozici pouhých 200 (!) nábojů. Obrněný pluk měl ve výzbroji 27 kolových obrněných vozů M-8 Greyhound a několik polopásových vozidel M-3 A1 Halftrack. Třetina vozového parku byla pro nedostatek náhradních dílů nepojízdná. Zásoba pěchotní munice postačovala na tři dny. Protitankové zbraně u pěších útvarů zastupovaly nepříliš účinné bazooky M-18 ráže 2,36 palce. Hranici "bránily" pouhé čtyři divize. Zbytek armády stíhal po horách diverzantské skupiny. U policejních útvarů, které se měly v prvé řadě zabývat likvidací záškodníků, sloužilo 50 000 mužů. Jihokorejské letectvo (ROKAF), jehož vznik se datuje k 10. říjnu 1949, mělo sice v dubnu 1950 ve svém stavu 1859 osob, ale jen 39 relativně kvalitních pilotů, z nichž někteří létali i za japonské okupace. Tito ovšem měli k dispozici pouze osm Piperů L-4 Grasshopper, pět Stinsonů L-5 Sentinel a tři North Americany T-6 Texan, tedy samé lehké, cvičné a kurýrní letouny, jejichž nasazení do bojové akce se za absence vlastní stíhací ochrany rovnalo vraždě pilota. Návrh generála Claire Chennaulta5 na vytvoření efektivního a plně akceschopného jihokorejského letectva o síle 99 pístových letounů, z čehož hlavní údernou sílu by tvořilo 25 North Americanů F-51 Mustang (snad nejlepší spojenecká stíhačka druhé světové války), byl generálem MacArthurem okamžitě zamítnut. Stávající jihokorejské letouny operovaly ze dvou stálých základen v Kimpu a v Soulu, a dále mohly využívat i detašovaná letiště v Suwonu, Kwangdžu, Kunsanu a Tegu. Není se tedy čemu divit, že ROKAF nedokázalo, a po pravdě řečeno se ani nesnažilo, zabránit občasnému narušení jihokorejského vzdušného prostoru letouny protivníka, který si byl své převahy velice dobře vědom. Stejně politováníhodný pohled jako ostatní složky armády skýtaly i jihokorejské vojenské námořní síly, kterým velel admirál Son Won-il. Těsně před vypuknutím konfliktu byl stav námořnictva 7500 mužů, majících k dispozici jedinou menší dělovou loď Päktusan (ex Ensign Whitehead) a tři hlídkové čluny typu PC, které začali Američané dodávat od roku 1950. Do stavu námořnictva byl započítán také pluk námořní pěchoty a devět praporů pobřežní stráže. Teprve za války začaly od Američanů přicházet fregaty druhoválečného typu Tacoma (modifikovaná třída River): Apnox (ex PF-48 Rocford) o výtlaku 1430 t a Du Man (ex PF-49 Muskonee) o výtlaku 1445 t a do roku 1952 pak následovaly Tae Tong (ex Tacoma), Naktong (ex Hoquiam) a Im Chin (ex Sausalito). Jihokorejské vody brázdilo před 25. červnem 1950 několik dalších desítek menších plavidel. Jednalo se zejména o 22 výsadkových lodí LST, pět výsadkových lodí pro pěchotu LSSL, z nichž některé byly použity i jako dělové čluny, a od roku 1948 dodávaly USA do Jižní Koreje i minolovky typu YMS (celkem 21 jednotek). Severokorejským útokem se k lepšímu změnila i situace s dodávkami válečných plavidel z USA. Týden před 25. červnem 1950 navštívil J. F. Dulles při své cestě do Japonska Jižní Koreu. Cílem této zastávky bylo ubezpečit Li Syn-mana o tom, že plánovaná smlouva mezi USA a Japonskem nijak nepoškodí zájmy Korejské republiky. Při této příležitosti si Dulles prohlédl hraniční linii na 38. rovnoběžce, což bylo později komunisty předkládáno jako důkaz amerických "příprav na válku". Stupidnější argument již komunistická propaganda vskutku nemohla vyprodukovat. VÁLKA 25. června 1950 po 04:00 hodině překročila severokorejská armáda pod velením Choi Yung-kuna po předchozí mohutné dělostřelecké přípravě 38. rovnoběžku a valila se dále na jih. Zákeřný a ničím nevyprovokovaný (ale rozhodně se nedá říct že nečekaný) útok zastihl Jižní Koreu zcela nepřipravenou a znamenal pravou katastrofu. Také pro jejího amerického spojence byl útok naprostým překvapením. Hlavní směry komunistického náporu směřovaly od Kesongu na Soul a na Čchunčchon. Komunisté postupující na Soul byli sice na nějakou dobu zdrženi překonáváním jihokorejské obranné linie na řece Imdžin, drženou 1. pěší divizí ROKA, ale v noci na 26. června se odpor Jihokorejců zhroutil. Sousední 7. divize ROKA pod náporem tanků T-34, proti kterým byli jihokorejští vojáci bezmocní, ustoupila již první den války. Krátce po desáté hodině padl Pekčchon a komunistické tanky se valily dále na jih. Severokorejský blitzkrieg se zdál nezadržitelný. 1. severokorejská operační skupina pod velením Kim Cheka, skládající se ze čtyř divizí (1., 3., 4. a 6.) a tankové brigády, dobyla poloostrov Ongdžin a město Kesong a dále pokračovala podél údolí Ujdžongbu přímo na Soul. 2. severokorejská operační skupina pod velením Khan Gena, tvořená 2., 5. a 7. pěší divizí, útočila ve východní části fronty za podpory výsadků z moře. Ty proběhly u Kangnungu a ještě o 45 km jižněji u Samčchoku již 25. června. Tyto síly se spojily s partyzány, zablokovaly přípobřežní silnici k jihu a odřízly 8. jihokorejskou divizi, která se tak musela probíjet přes hory do vnitrozemí. Tam, na středním úseku fronty, se první den dařilo 6. jihokorejské divizi zadržovat postup dvou divizí severokorejských. I přes tento dílčí úspěch ale musela být 6. divize, vzhledem k celkově kritické situaci na frontě a u Soulu, urychleně stažena, neboť jí hrozilo obklíčení. Další severokorejské výsadky z moře totiž následovaly 26. června u Uldžinu a 27. června severně od Jongdoku a Pchohangu. 26. června se podařil dobrý lov posádce člunu PC-701, když poblíž Pusanu potopila severokorejskou loď o výtlaku asi 1000 BRT i s 600 vojáky námořního výsadku na palubě. Komunisté se 28. června vylodili také na západě u Inčchonu, a tím byl osud Soulu zpečetěn. 27. června stály na jeho předměstích jednotky 3. a 4. pěší divize severokorejské armády a tanky 105. obrněné brigády. V tentýž den bylo z hlavního města evakuováno vrchní velitelství ROKA a vláda. Ta se uchýlila do Tedžonu. V Soulu samotném i na ústupových cestách na jih docházelo k nepopsatelným scénám. Všude se tísnily davy vyděšených uprchlíků, snažících se zachránit ze svého skromného majetku co se dá, a proudem civilistů se prodírali zcela demoralizovaní vojáci. Všichni měli jediný cíl - na jih! Chaos a hysterii ještě více vystupňovalo to, že jihokorejští ženisté, kteří zcela podlehli všeobecné panice, vyhodili všechny tři mosty přes řeku Han do povětří i s uprchlíky přes ně přecházejícími. Poslední z mostů byl zničen 28. června v 02:15 hodin a při jeho demolici zahynulo 500 až 800 lidí. Vojenské jednotky i civilisté, kteří ještě zůstali na severním břehu, se tak ocitli v pasti. Na severním břehu zůstaly ještě tři divize ROKA a téměř všichni Američané z KMAG. Během prvních dvou dní byl veškerý odpor Jihokorejců pod 38. rovnoběžkou zlomen a komunistický postup na jih nezadržitelně pokračoval. Jednou z příčin drtivého severokorejského nástupu byla podpora jediného pancéřového svazku armády KLDR, 105. obrněné brigády. Taktickým vzorem pro komunistickou ofenzivu byl mohutný frontální útok za podpory dělostřelectva. Cílem útoku bylo prolomení obranné linie a po provedení obchvatu obklíčení a likvidace nepřítele. V čele tohoto útoku postupovaly před pěchotou tanky, aby prorazily obranné pozice "načnuté" dělostřeleckou přípravou. Poté opět nastoupilo dělostřelectvo a minomety a zaměřily svou palbu na předem určené cíle v hloubi protivníkovy obrany. Tanky zatím pronikaly stále dál, likvidujíce velitelská stanoviště, jednotlivá hnízda odporu a odřezávajíce ústupové cesty. 105. obrněné brigádě (od 5. července divizi) velel veterán z ruské fronty, generálporučík Ju Kjong-su. Dlužno poznamenat, že tato taktika měla veliký úspěch, když stála komunistům v cestě slabá jihokorejská armáda. Později, při taktické převaze koaličních vojsk, se komunisté uchýlili k "osvědčené" taktice "lidských vln". Ale nepředbíhejme. Ve chvíli severokorejského útoku bylo ve Washingtonu 15:00 hodin 24. června. Prezident Truman i státní tajemník Acheson užívali volna mimo hlavní město a ironií osudu je, že tajemník obrany Louis Johnson se spolu s předsedou Sboru náčelníků štábů, generálem Omarem Bradleyem, vraceli z inspekční cesty právě po Dálném východě. Do Washingtonu mířil i velitel KMAG, generál Roberts. Přestože první zprávy z Koreje, přicházející po deváté hodině večer, byly značně chaotické a dlouho nikdo nevěděl, zda se opět nejedná jen o nějakou tu běžnou pohraniční potyčku se severokorejskými diverzanty, byla reakce Američanů překvapivě rychlá. První zpráva dorazila do State Department ve Washingtonu 24. června v 21:26 hodin (washingtonského času). Byla to depeše od amerického velvyslance v Soulu Johna J. Muccia a americký velvyslanec v ní vyjádřil obavu, že se může jednat o "generální ofenzivu proti Korejské republice". Depeši přijal Achesonův tajemník pro Dálný východ Dean Rusk a ihned informoval prezidenta i Pentagon. Truman se okamžitě vrátil do Washingtonu a svolal poradu, které se zúčastnil předseda Sboru náčelníků štábů generál Omar N. Bradley, US Army zastupoval generál Lawton J. Collins, USAF Hoyte S. Vandenberg a za US Navy byl přítomen admirál Forrest P. Sherman. Na poradě převládl názor, že Koreu nelze nechat na pospas komunistické agresi a byl položen základ známé teorii domina. V podstatě, pokud by Američané bez boje odevzdali Koreu, žádný malý národ v oblasti by si nemohl být před komunistickou agresí jist. Zvláště problém Tchaj-wanu a Indočíny by se, pokud by Západ v případě Koreje couvl, neuvěřitelně zkomplikoval a daly by se očekávat tragické důsledky. Jak známo, s jídlem roste chuť. John F. Dulles se dokonce v případě nečinnosti Západu a světového společenství obával vyústění celé situace ve třetí světovou válku. Doporučoval proto okamžitý zásah ve prospěch Korejské republiky, a to bez ohledu na případné komplikace ze strany Ruska. Již v neděli 25. 6. (washingtonského času) požádaly USA o svolání Rady bezpečnosti OSN. Sám generální tajemník světové organizace, Nor Trygve Lie, označil komunistickou agresi za "válku proti Spojeným národům". OSN měla již odpoledne k dispozici zprávy S/1495 od USA a S/1496 dodanou UNTCK, týkající se severokorejského útoku. Vzápětí byla svolána schůze RB OSN. Rada bezpečnosti označila útok na Korejskou republiku za porušení míru a rezolucí S/1501 vyzvala k okamžitému zastavení nepřátelství a stažení bojujících jednotek do postavení před 25. červnem. Pro tuto rezoluci, vyzývající také členské státy OSN k poskytnutí pomoci při její realizaci, hlasovali zástupci svobodné Číny (Tchaj- -wan), Francie, USA a Velké Británie. Ze stálých členů Rady bezpečnosti nebyl přítomen ruský zástupce Jakov A. Malik, který byl trucujícím Stalinem 13. ledna odvolán na protest proti odmítání OSN poskytnout místo stálého člena RB komunistické Číně. Z nestálých členů RB hlasoval pro přijetí rezoluce Ekvádor, Egypt, Indie, Kuba a Norsko. Jugoslávie se hlasování zdržela. Na druhém konci světa se zatím zástupce velitele USAF na Dálném východě (FEAF) generál Earle E. Partridge (velitel FEAF, generál George E. "Strat" Stratemeyer, trávil s rodinou víkend v Nagoji) pokoušel zorganizovat evakuaci amerických občanů z ohrožené oblasti. Pod vedením plukovníka Johna M. Priceho začaly 26. června od 03:30 hodin přistávat na letišti Kimpo vojenské dopravní letouny Douglas C-54 Skymaster a C-47 Skytrain provádějící evakuaci amerických občanů a pracovníků OSN. 27. června reagoval prezident Truman na vyústění korejské krize těmito slovy: "Útok na Koreu činí zcela nepochybně zřejmým, že komunismus, který doposud používal k ovládnutí nezávislých národů subverzi, postoupil teď dál a hodlá použít ozbrojenou invazi a válku." Prezident dále ohlásil, že americkým námořním a leteckým silám vydal rozkaz poskytnout jihokorejským jednotkám přímou pomoc.6 Tchaj-wan byl požádán o upuštění od jakýchkoliv akcí proti kontinentální Číně, aby nebyla Mao Ce-tungovi poskytnuta záminka pro ozbrojený zásah. 7. válečná flotila USA dostala zároveň rozkaz přesunout se do Tchajwanského průlivu, čímž byl Čankajšek zaštítěn proti případnému útoku komunistů. Souběžně s těmito akcemi se okamžitě rozběhly tolik odkládané dodávky zbraní a válečného materiálu Li Syn-manově armádě. Ve stejný den přijala RB OSN vzhledem k ignorování předcházející rezoluce severní Koreou rezoluci č. 83. Tou vyzvala všechny členské státy OSN k poskytnutí takové pomoci Korejské republice, která by odvrátila ozbrojený útok KLDR a pomohla by nastolit v této části světa opět mír. Akce KLDR byla označena za agresi bez vyprovokování a bez varování. Proti rezoluci hlasovala Jugoslávie a Egypt s Indií se hlasování zdržely (Indie o dva dny později svůj názor změnila a rozhodnutí RB podpořila). I když se severokorejská vojska za minimálního odporu jihokorejské armády rychle probíjela k jihu, na nejvyšších místech v Moskvě, na rozdíl od Pchjongjangu, příliš slavnostní nálada nepanovala. Především rychlá reakce USA byla úplně jiná, než s jakou komunističtí stratégové počítali. A také, i když situace Korejské republiky byla velice vážná, nebyl Li Syn-man rozhodně sražen na kolena. Spíše naopak. Akce jeho komunistického rivala ze Severu mu najednou zajistila obrovskou podporu nejširších mas obyvatelstva, do té doby znechuceného a otupělého politikařením, rozhádaností a zkorumpovaností politické scény.7 Jižní Korea navíc ve svém boji nezůstala sama. "Teorie padajícího domina" přestala být neznámým pojmem a postoj Západu výstižně charakterizoval generál Omar Bradley. Podle něj bylo třeba postavit hráz komunistické expanzi a napadení Jižní Koreje k "postavení" takové hráze poskytlo výbornou příležitost. 28. června oznámil britský premiér Clement R. Attlee, že se jeho země rozhodla poskytnout armádě Korejské republiky námořní, leteckou i pozemní vojenskou podporu. Stejné rozhodnutí učinil o dva dny později pod tlakem katastrofických zpráv z korejského bojiště i prezident Truman. Ovšem americké letecké síly se bez oficiálního rozkazu z Washingtonu zapojily do bojových akcí již 26. června a americké námořnictvo 29. června. Teprve 30. června v 09:30 hodin zplnomocnil Truman generála MacArthura k okamžitému zapojení pozemních, leteckých i námořních sil USA do válečných operací na straně napadené Korejské republiky a admirál F. P. Sherman obdržel rozkaz neprodleně zahájit blokádu severokorejských přístavů a pobřeží. Generál MacArthur měl ovšem v této chvíli k dispozici pouhé čtyři divize, jejichž stavy byly navíc naplněny pouze z 60-70 %, dále námořní operační svaz Task Force 96 (TF 96), skládající se z 1 lehkého křižníku, 4 torpédoborců, 1 australské fregaty, 1 ponorky a 10 minolovek. Soudný čtenář si tedy jistě udělá úsudek, jak to asi s americkými "přípravami na válku" ve skutečnosti vypadalo. 29. června odlétl MacArthur do Koreje, kde ze svého osobního Skymasteru C-54 zvaného "Bataan" pozoroval hroutící se frontu na řece Han. O vývoji situace se vyjádřil slovy, že "všechno půjde přesně tak, jak se Severu zachce, nebude-li skutečně mít proti sobě... (jeho) americká vojska." Ve stejném duchu se nesl závěr velitele ADCOM, brigádního generála Johna H. Churche. Pouze letectvo a námořnictvo podle obou generálů na odražení severokorejské agrese nestačí. Americké námořnictvo přitom zasáhlo do bojů již 29. června, kdy jeho lodní děla začala s ostřelováním na jih postupujících severokorejských jednotek. Američané a Britové však nezůstali sami. Podporu napadené Korejské republice nabídlo celkem 39 členských států OSN a jeden nečlenský. Přímou vojenskou pomoc poskytlo 16 států. Kromě USA to byla především Velká Británie, která dodala tři pěší brigády, obrněnou brigádu, půl pluku dělostřelectva a do oblasti přesunula britské dálněvýchodní loďstvo. Austrálie poskytla dva pěší prapory a leteckou jednotku, Nový Zéland pluk dělostřelectva, Kanada a Turecko dodaly pěší brigádu, Belgie, Etiopie, Francie, Thajsko a Řecko poskytly po praporu pěchoty, Filipíny prapor pěchoty a obrněnou rotu, Jihoafrická unie leteckou jednotku a Kolumbie, Nizozemí a Lucembursko pak menší jednotky pěchoty. I když ve vojenské oblasti se jednalo o pomoc v podstatě symbolickou, morální dopad tohoto výrazu solidarity byl nedocenitelný. USA zajišťovaly 50 % pozemních, 86 % námořních a více než 93 % leteckých sil koaličních vojsk. Ostatní státy OSN se na skladbě spojeneckých jednotek podílely téměř 10 % v pozemních silách, 7 % v námořnictvu a více než 5 % v letectvu. Zbytek připadal na armádu Korejské republiky. Rozhodně nezanedbatelná byla i pomoc v dodávkách potravin, léků, uhlí, ale také v pronájmech přístavů, překladišť a dopravních prostředků. Z členských zemí OSN se na této pomoci podílely Argentina, Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Tchaj-wan, Dánsko, Ekvádor, Etiopie, Filipíny, Francie, Chile, Indie, Island, Izrael, Jihoafrická unie, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Libanon, Libérie, Mexiko, Nikaragua, Nizozemí, Norsko, Nový Zéland, Pákistán, Panama, Paraguay, Peru, Řecko, Salvador, Švédsko, Thajsko, Turecko, Uruguay, USA, Velká Británie a Venezuela. Z nečlenských zemí pak Japonsko. Proti výše zmiňované rezoluci OSN samozřejmě protestoval Sovětský svaz (jehož zástupce v OSN stále ještě absentoval) a vzápětí se patolízalsky přidalo Československo a Polsko. Československý ministr zahraničí Viliam Široký dokonce napsal generálnímu tajemníkovi OSN dopis obsahující mimo jiné tato slova: "Rozhodnutí přijatá bez účasti dvou stálých členů Rady bezpečnosti, Sovětského svazu a Číny, ale za přítomnosti zástupce kuomitanské skupiny, který není oprávněn zastupovat Čínu... jsou nezákonná." Tonoucí se stébla chytá. Mao Ce-tung navíc vyrukoval s licoměrným prohlášením, podle něhož by se asijské záležitosti měly ponechat Asiatům. To by byl jistě velice rozumný názor hodný realizování. Ovšem ne za předpokladu neustálého zasahování do "asijských záležitostí" a podněcování problémů ze strany Moskvy. Nehledě na to, že nelze pochybovat o tom, koho si Mao představoval na postě nejvyššího arbitra v oblasti. Vždyť byl doslova a do písmene vlastníkem největší země Dálného východu. Za dané situace vyzněla jeho slova jako neuvěřitelně drzá provokace. 7. července pak RB OSN na své 476. schůzi přijala rezoluci, kterou žádala členské státy OSN, jež na základě předcházející rezoluce poskytly své jednotky, aby tyto podřídily jednotnému velení Spojených států. Korejská republika samozřejmě s rezolucí vyjádřila souhlas8. Hlasování se již tradičně zdrželi zástupci Jugoslávie, Egypta a Indie. V červenci dokonce indický premiér Néhrú prostomyslně vyzval Radu bezpečnosti, aby se pokusila spíše s nepřátelskými akcemi v Koreji skoncovat, než pomáhat jedné straně proti druhé. Néhrúovi patrně uniklo, že rezoluci vyzývající obě strany k zastavení bojů a stažení na původní čáru dotyku přijala RB na 473. schůzi již den po severokorejském útoku, ale tato nebyla respektována. Skutečně není jasné, jak mohl být Néhrú po daném vývoji událostí tak neuvěřitelně naivní. Na tom, že Korejská republika dnes ještě vůbec existuje, má obrovskou zásluhu především rychlé rozhodnutí Rady bezpečnosti. Té především (a také neúčasti sovětského zástupce) patří dík za to, že se nenechala podobnými zmatenými, rádoby uvážlivými a líbivými "radami" vyvést z míry a stála na svém stanovisku. Praxe "strkání hlavy do písku" je ve druhé polovině 20. století bohužel rozšířenější, než byla kdykoliv předtím. Den po přijetí výše uvedené rezoluce byl generál Douglas MacArthur jmenován velitelem nově ustavených sil OSN v Jižní Koreji. O týden později převzal MacArthur z rukou generála Lawtona Collinse vlajku OSN. Průběh samotné korejské války se dá rozdělit do čtyř fází. První z nich zahrnuje časový úsek od 25. června do 15. září 1950. V této době provedli Severokorejci čtyři z plánovaných pěti operací. První z nich, Soulská, proběhla mezi 25. červnem a 29. červnem 1950. Druhá operace, Suwonská, trvala od 30. června do 6. července. Tedžonská operace proběhla mezi 7. a 20. červencem 1950 a Naktongganská operace v období mezi 21. červencem a 20. srpnem 1950. Při poslední z plánovaných operací první fáze, Pusanské, počítal Sever s úplným rozdrcením jihokorejské armády a armády OSN. Kim Ir-sen měl vítězství na dosah. O tom ale později. Nejdříve se pokusím vylíčit události prvních čtyř operací. Po dobytí Soulu tedy severokorejská armáda bez problémů postupovala na jih, tlačíce před sebou zcela dezorganizované a otřesené zbytky jihokorejských jednotek. Osou severokorejského postupu byla silnice Soul, Tedžon, Tegu, Pusan. Počínaje 1. červencem začaly být na korejské válčiště přepravovány první bojové jednotky US Army, tzv. Task Force Smith, o síle 540 mužů. Jednalo se o polovinu 1. praporu 21. pěšího pluku 24. pěší divize.9 Praporu velel podplukovník Charles B. Smith. Zbytek divize měl Smithovu jednotku následovat a přesunout se do Koreje, jen co bude k dispozici dostatečný počet lodí a letadel. Letouny C-54 Skymaster, C-46 Commando a C-47 Skytrain přistávaly s posilami na letišti v Pusanu. Task Force Smith byl nasazen 5. července u Osanu, 13 kilometrů jižně od Suwonu, proti severokorejské 3. pěší divizi, ale okamžitě utrpěl takové ztráty, že v podstatě přestal existovat jako bojeschopná síla.10 Jeho zbytky se pak stáhly do Tedžonu, kde se začlenily nazpět do řad "mateřské" 24. pěší divize US Army. Bohužel, nejen Jihokorejcům, ale i Američanům chyběly kvalitní protitankové zbraně a pod náporem 1., 2. a 3. severokorejské divize podporovaných tanky a samohybnými děly 105. tankové divize byli nuceni pomalu ustupovat na jih k přísavu Pusan.11 Při bojích provázejících tento ústup ztratil 23. července v Tedžonu kontakt se svými jednotkami i velitel 24. pěší divize, generál William F. Dean. Do pátrání po generálu Deanovi se aktivně zapojil i generál E. E. Partridge, který na letounu T-6 Texan vykonal několik desítek letů. Tato snaha ale vyšla naprázdno. Po 36 dnech ukrývání padl Dean do severokorejského zajetí. (Příslušné orgány KLDR se více než rok neobtěžovaly druhou stranu či mezinárodní Červený kříž informovat o tom, že tohoto vysokého důstojníka drží v zajetí. Deanovi bylo jako prvnímu spojeneckému vojákovi v korejské kampani uděleno nejvyšší americké vyznamenání: Congressional Medal of Honour.) Postupem času se na pravém křídle Američanů jakž takž zkonsolidovaly zbytky jihokorejských divizí, 1., 6. a divize "Capital". Dále k východu, v horách, zdržovala severokorejský postup 8. jihokorejská divize, ale u pobřeží se 3. divize pokoušela komunisty zadržet zcela neúspěšně. V západním sektoru fronty se během bojů vytvořila trhlina, do které byl okamžitě vražen klín dvou severokorejských divizí, a to 4. a 6. Američanům tak hrozilo nebezpečí obklíčení. Obě severokorejské divize beze zbytku využily nabízené možnosti a z prostoru Kimdže a Čondžu vyrazily 23. července dále k jihu, 24. července dobyly Popsongo na západním pobřeží a dále Kwangdžu a Imsil. Následujícího dne obsadili Severokorejci přístav Mokpcho, Posong a Kure, 26. července padl Sunčchon a Hadong a 27. července pak přístav Josu. Tím se Severokorejci dostali na jižní pobřeží Korejského poloostrova. Odtud začaly komunistické jednotky od západu ohrožovat poslední ohnisko spojeneckého odporu, tzv. Pusanskou kapsu. Obsadit celý poloostrov hodlali komunisté do 15. srpna, tedy do Dne osvobození (od japonské nadvlády). Během komunistického postupu na Pusan konečně do Koreje dorazily tolik potřebné posily. 14. července se v pusanském přístavu vylodili vojáci 25. pěší divize US Army a okamžitě byli nasazeni jako podpora 24. pěší divizi. O čtyři dny později, tedy 18. července, se na východním pobřeží vylodila 1. jezdecká divize US Army,12 jež byla nasazena na středním úseku fronty u Kumčchonu, odkud hrozilo obklíčení 24. pěší divizi. 26. července se v Pusanu vylodil posílený 29. pěší pluk US Army, přepravený z Okinawy, a zaujal postavení na linii obrany pusanského perimetru. Mezi 29. plukem a ostatními americkými jednotkami ale vznikla mezera, která byla bleskově proražena a rozšířena severokorejskými jednotkami, jež vzápětí zaútočily na Tegu. Američanům se severokorejský nápor nepodařilo zadržet a opět museli ustoupit. MacArthurova žádost o vyslání 82. výsadkové divize na korejské válčiště zůstala bohužel nevyslyšena. Výsadkáři z 82., která se tak osvědčila v Normandii nebo u Arnheimu, zůstali ve strategické záloze. Novopečený velitel americké 8. armády, která v této době zahrnovala všechny americké a jihokorejské jednotky, generál Walton H. "Bulldog" Walker13 (velitelem 8. armády byl jmenován 12. července), byl pod severokorejským náporem nucen stáhnout svá vojska na obrannou linii na řece Naktong. Zkrácením fronty se ale uvolnila část sil, jež tak mohly být nasazeny na nejohroženějších úsecích. Také díky tomu se na linii Masan-Tegu-Jongdžon u Pusanu podařilo komunistický postup zastavit. "Bulldog" Walker byl pevně rozhodnut pusanský perimetr stůj co stůj udržet. Byl se svými vojáky odhodlán bojovat do posledního muže a poslední kulky. Jak sám prohlásil, u Pusanu "neexistoval žádný únik dunkerqueského typu a stejně tak nepřicházela v úvahu potupná kapitulace". Generál Walker měl počátkem srpna k dispozici 47 000 amerických a 45 000 jihokorejských vojáků. Ti byli rozmístěni po obvodu Pusanské kapsy a očekávali poslední - a nikdo nepochyboval, že zdrcující - komunistický nápor. Počet severokorejských tanků byl sice radikálně zredukován proběhlými boji a zvláště činností spojeneckého letectva, nicméně fanatické odhodlání komunistům nechybělo. Zároveň s probíhajícími, se vší zarputilostí vedenými boji přicházely do Koreje další a další posily. Začátkem srpna byl z Havajských ostrovů přisunut 5. pluk USMC, následovala 2. pěší divize,14 5. pěší pluk, 39. pěší pluk, 1. provizorní brigáda USMC (do které byl 5. pluk USMC ihned včleněn)15 a britská 27. pěší brigáda z Hongkongu. Co ale bylo snad nejdůležitější, místo lehkých tanků M-24 Chaffee začaly na korejské bojiště ve stále větších počtech přicházet tanky M-4 A3 Sherman s dělem ráže 76 mm a hlavně M-26 Pershing s kanonem ráže 90 mm (prvních čtrnáct M-26 se nacházelo ve výzbroji 5. pluku USMC a celkově disponovala 1. MPB praporem těchto tanků). Především Pershingy a nové bazooky M-20 ráže 3,5 palce spolehlivě ničily, na bojišti do té doby bezkonkurenčně kralující, severokorejské T-34. Po objevení se Pershingů a bazook M-20 se zbylé komunistické tanky velice rychle stáhly do defenzivy tak kontrastující s jejich nedávnou aktivitou. Během srpna 1950 se v Koreji vylodilo šest amerických praporů středních tanků (Pershingy, Shermany a jeden prapor tanků M-46 Patton).16 Do konce srpna bylo v Pusanské kapse natěsnáno více než 500 amerických středních tanků a počátkem září již činil vzájemný poměr v těchto zbraních 5 : 1 ve prospěch vojsk OSN. 29. srpna připlula z Hongkongu do Koreje letadlová loď HMS Unicorn, na jejíž palubě se nacházely další britské jednotky. Během následujících pěti týdnů se počet britských vojáků v Koreji zvýšil na 4000. Na bojiště je provázela slova velitele britských dálněvýchodních jednotek, generálporučíka Sira Johna Hardinga: "Střílejte rychle, střílejte přesně a střílejte, abyste zabili." Během Tedžonské operace bylo 13. července z dosavadního pomocného velitelského stanoviště severokorejského generálního štábu zřízeno samostatné frontové velitelství a z vojsk KLDR byly tak vytvořeny dvě samostatné armádní skupiny. Ty nyní zaútočily na jednotky OSN koncentrované ve stísněném prostoru Pusanské kapsy, prostoru 180 km dlouhém a 90 km širokém. 8. srpna překročily zbylé T-34 podporující 3. pěší divizi (soulská) řeku Naktong a zaútočily na pozice jihokorejské 1. pěší divize. 7000 Jihokorejců pod velením generála Paik Sun-jupa hájilo dosti širokou frontu, a to bez podpory těžkých zbraní. Za nimi bylo již jen Tegu a nakonec - Pusan a moře. Jihokorejci se bránili se zarputilou houževnatostí, ale ustupuje krok za krokem před lidskými vlnami komunistů, musel generál Paik 15. srpna požádat o posily. Ty tvořil 27. pluk 25. divize US Army a 10. pěší divize ROKA. Takto posílení obránci pak během krvavých řeží postupně opět obsadili všechny ztracené pozice 1. pěší divize ROKA. Paikova divize při tom ztratila 2300 mužů (mrtví a ranění), ale na straně komunistů byly ztráty mnohem vyšší. Jen mrtvých bylo napočítáno 5700. Severokorejské vrchní velení se pak rozhodlo zaútočit na široké frontě a na několika málo místech komunisté linie vojsk Spojených národů skutečně prorazili a dostali se do hloubky 10-20 kilometrů. To však ale bylo vše. Ve druhé polovině srpna se do té doby nezadržitelný severokorejský postup definitivně zastavil. Ztráty byly strašlivé. Například u Jongpcho zastavili vojáci 1. jezdecké divize útok severokorejské 10. pěší divize, přičemž z 1700 Severokorejců, kteří překročili Naktonggang, přežilo boj jen 200 mužů. Poslední velký útok proti pusanskému perimetru proběhl 9. září u Jongsanu. Komunisté zaútočili postupně v pěti vlnách, z nichž jen první tři měly zbraně. Vojáci zbývajících dvou útočných vln sbírali při útoku zbraně v hromadách svých mrtvých spolubojovníků skosených kulomety 2. pěší divize. To však nebyla jediná rána, která na komunisty dopadla. Ještě v průběhu ústupových bojů vznikl ve spojeneckém štábu plán na provedení velké výsadkové operace v týlu nepřítele, která dostala krycí název "Chromite". Jejím provedením byl pověřen X. sbor o síle 25 000 mužů, složený z oddílů 1. divize USMC a 7. pěší divize US Army. X. sboru velel generálmajor Allan E. Almond. Jako místo provedení výsadku byl vybrán Inčchon na západním pobřeží Korejského poloostrova. Vypracování podobného plánu bylo generálu MacArthurovi umožněno pouze díky stálému přísunu posil a válečného materiálu. Spojenecké zásobovací trasy přes Pacifik byly dvě: severní, vedoucí ze Seattlu přes Dutch Harbor a Kisku na Aleutách do Pusanu (tato trasa byla dlouhá 5500 námořních mil), a jižní, začínající v San Francisku a pokračující přes Havaj a Midway opět do Pusanu (tato trasa byla o něco delší a měřila 6900 námořních mil). Přestože oběma trasami proudilo na Dálný východ obrovské množství válečného materiálu, neměl MacArthur při prosazování svého smělého plánu snadnou pozici. Proti operaci se vyslovil Sbor náčelníků štábů a zvlášť ostře proti ní vystupoval jeho šéf, generál Omar N. Bradley, který již před časem dost překvapivě označil námořní a vzdušné výsadky v době atomových zbraní za přežitek. Dále Bradley nevěřil, že by MacArthur byl schopen v tak krátkém čase "Chromite" uspokojivě naplánovat a shromáždit potřebné množství vojska a výzbroje. Admirálové Joy, Sherman a Doyle naopak vyjadřovali obavy z toho, že by invazní loďstvo, připlouvající k plážím přes průliv Létajících ryb, mohlo být snadno zdecimováno palbou severokorejských pobřežních baterií. Tvrdohlavý MacArthur, operující s momentem překvapení, si ale nakonec na prezidentu Trumanovi 28. srpna souhlas s provedením akce vymohl. Příprava operace byla svěřena zkušeným veteránům vyloďovacích akcí z předchozí války. Viceadmirál Arthur D. Struble (za druhé světové války se zúčastnil 22 výsadkových operací, mimo jiné v Normandii, na Leyte atd.) odpovídal za přesun invazního loďstva do oblasti vylodění, kontradmirál James H. Doyle (velel invazním silám na Guadalcanalu a na Šalamounových ostrovech) dostal za úkol vypracovat plán vlastního vylodění a veliteli 1. divize USMC, generálu Oliveru P. Smithovi (za druhé světové války velel pluku USMC při bojích na Palau a Okinawě), byla svěřena příprava plánu bojových operací po vylodění. Pro zahájení operace byl vybrán jediný den v září, kdy příliv v místě konání akce dosahuje výše postačující k vylodění, a tím dnem bylo 15. září. Plán operace zahrnoval i provádění dezinformační kampaně a klamných akcí. Od 5. září útočily americké letouny v rámci dezinformační kampaně na přístavy Kunsan a Nampcho na západním pobřeží a přístav Wonsan na východním pobřeží. Mezi 9. a 13. září útočily americké letouny na komunikace a železnice do vzdálenosti 50 km od Kunsanu. 12. září byl v této oblasti vysazen klamný výsadek složený ze 124 příslušníků speciálních oddílů a 100 vojáků USMC. Den před vyloděním u Inčchonu ostřelovalo oblast přístavu Samčchok na východním pobřeží 33 torpédoborců, těžký křižník USS CA-75 Helena a bitevní loď USS BB-63 Missouri. Britské lodě pak ostřelovaly přístav Nampcho u Pchjongjangu. V noci mezi 14. a 15. září byla provedena poslední klamná operace, výsadek několika desítek vojáků severně od Pchohangu. Na přelomu srpna a září začalo v přístavech Pusan, Jokohama, Sasebo a Kóbe naloďování vojsk a bojové techniky na transportní a bojová plavidla.17 V malých skupinách opouštěly lodě invazní flotily od 5. září přístavy a s eskortou válečných plavidel a bojových letadel mířily ke shromaždištím s krycími názvy "Iowa" (pro lodě z Jokohamy, Sasebo a Kóbe) a "Arkansas" (pro plavidla z Pusanu). Obě části invazní flotily se pak 13. a 14. září setkaly v zóně "Kalifornia", asi 30 námořních mil od Inčchonu. Spolu s americkými plavidly se operace účastnily 4 lodě britské, 4 jihokorejské, 3 kanadské, 2 australské, 2 novozélandské a 1 holandská. Velením invazní flotily (Joint Task Force 7) byl pověřen viceadmirál Arthur D. Struble. 230 plavidel invazního loďstva bylo zatím před Inčchonem připraveno k zahájení akce. Prvním cílem invazních vojsk byl opevněný ostrov Wolmi-do. Útočnou skupinu tvořenou muži 3. praporu 5. pluku USMC, která se měla ostrova zmocnit, vysadily na břeh invazní pláže "Zelená" v 06:33 hodin tři torpédoborce přestavěné na rychlé přepravní lodě a jedno vyloďovací plavidlo typu LSD (Landing Ship Dock). LSD přepravovalo i čluny LCVP (Landing Craft for Vehicles and Personnel) používané k vylodění vozidel a mužstva. Tankové přepravní lodě dopravily první den akce na ostrov 10 tanků. Dvacet minut před vyloděním Američanů zasypalo Wolmi-do dva tisíce raket ráže 127 mm, vypálených ze tří raketových lodí LSMR (Medium Rocket Landing Ship). Předinvazním ostřelováním a bombardováním otřesení komunisté nekladli příliš houževnatý odpor. Již v 06:55 hod. vztyčil průzkumník 3. čety, roty "G", seržant Alvin E. Smith americkou vlajku na vrcholku kóty "106" a v 11:15 hodin drželi mariňáci ostrov pevně ve svých rukou. 17 Američanů utrpělo zranění, což byly na Wolmi-do jediné ztráty USMC. Operaci sledoval z můstku výsadkové lodi USS AGC-7 Mount McKinley, oděn do slavnostní vycházkové uniformy, i generál MacArthur. Ve 14:30 hodin se děla plavidel invazní flotily obrátila proti Inčchonu a zahájila palbu. Do poslední minuty před vyloděním bombardovaly a palubními zbraněmi ostřelovaly pozemní cíle v blízkosti invazních pláží letouny F-4U Corsair. V 17:24 hodin se na pláži "Červená", severně od Wolmi-do, vylodily první jednotky 1. a 2. praporu 5. pluku USMC. Na pláži "Modrá", jižně od ostrova, se pak vojáci 1., 2. a 3. praporu 1. pluku USMC začali vyloďovat v 18:00 hodin. Zatímco na "Červené" šlo všechno podle plánu a námořní pěchota dosáhla určených cílů kolem půlnoci, na "Modré" vládl již po vylodění zmatek. Kouř hnaný sem z hořícího Inčchonu spolu s prudkým deštěm snížil viditelnost na minimum, což nesmírně ztěžovalo hladké provedení výsadku. Lodě zůstávaly "viset" na mělčinách, vojáci se brodili po krk ve vodě ke kouřem zahalenému břehu a do toho všeho se ozývala palba nepřítele i vlastní, přehlušovaná čas od času řevem motorů přelétávajících Corsairů. Přesto se "Modrá" ocitla v rukou Američanů 16. září hodinu po půlnoci. 1. pluk USMC vzápětí zahájil postup k řece Han a dále na Yongdung-po, zatímco 5. pluk vyrazil na sever a poté stočil svůj postup k východu, aby ze severu mohl napadnout Soul. První den se u Inčchonu vylodilo 13 000 mužů s veškerou výzbrojí a výstrojí, z nichž 196 padlo. Z 2000 obránců se jich 300 dostalo do amerického zajetí. Zbytek byl pobit a jen několika málo šťastnějším se podařilo uprchnout. Zároveň s postupem X. sboru na Soul vyrazila 16. září z Pusanské kapsy 8. armáda a hnala před sebou šokované a naprosto překvapené severokorejské vojáky. Nyní to byli vojáci OSN, kteří útočili zaštítěni pancíři svých tanků. V čele 8. armády postupující od Pusanu se před 1. jezdeckou divizí valily tanky 70. tankového praporu. Čtvrtý den po vylodění obklíčil X. sbor Soul. Karta se obrátila. Teď to byli komunisté, svíraní ze dvou stran spojeneckými vojsky, kteří hledali spásu v bezhlavém útěku. Postup vojsk OSN byl bleskový a již 26. září osvobodili vojáci X. sboru Soul.18 Ve stejný den se u Osanu, tam, kde před dvěma a půl měsíci Severokorejci poprvé narazili na americkou 24. pěší divizi a porazili ji, setkaly jednotky 8. armády a X. sboru. Jednalo se konkrétně o 3. prapor 7. pluku 1. jezdecké divize (tzv. Task Force Lynch, pojmenovaný podle svého velitele, podplukovníka Jamese H. Lynche) a čelní jednotky americké 7. pěší divize. Ke spojení hlavních sil spojenců došlo následujícího dne v 08:26 hodin. Během čtrnácti dní se frontová linie opět vrátila na 38. rovnoběžku. Severokorejci byli zdrceni, konsternováni a dezorientováni z tak náhlého obratu situace. Nad hlavami se jim proháněla pouze americká letadla a na zemi je deptaly pouze americké tanky. Jejich vlastní letectvo již prakticky neexistovalo a tanky je již také nepodporovaly.19 Navíc proti nim stál celý svět. Při postupu k 38. rovnoběžce a hlavně při osvobozování Soulu se spojenecká vojska neustále střetávala s výsledky činnosti komunistů na jimi "osvobozeném" území. Hromady mrtvol "nepřátel lidu" a "kontrarevolucionářů" probouzely u jihokorejských vojáků touhu po pomstě.20 Američané navíc v příkopech u cest a v polích nacházeli své umučené kamarády, kteří padli do rukou Severokorejců při červencovém a srpnovém ústupu. To vše, zároveň s panickou hrůzou Američanů z "asiatských sebevrahů" (negativní zkušenost z bojů za druhé světové války v Tichomoří), vedlo k tomu, že zvláště Jihokorejci, ale i Američané, se zajatými komunisty rozhodně nejednali v rukavičkách. V Pekingu i Moskvě zatím se značným znepokojením sledovali, kterak se jejich společný plán hroutí a vojáci geniálního stratéga z Pchjongjangu jsou hnáni opovrhovanými Američany dále na sever. V Mandžusku se ve stále větší koncentraci začali soustřeďovat čínští vojáci a koncem září dosáhl jejich počet 450 000 mužů! Po dosažení 38. rovnoběžky vyzvalo 1. října 1950 velení vojsk OSN severokorejskou stranu k podepsání úplné a bezpodmínečné kapitulace. Rada bezpečnosti se rozhodla tento neklidný kousek světa definitivně uklidnit. 7. října schválilo V. zasedání Valného shromáždění OSN rezoluci, zmocňující svá vojska k obsazení KLDR, k dohledu nad volbami a zřízení prozatímní civilní správy severní Koreje. Proti tomuto rozhodnutí sice tradičně protestovali SSSR a jeho satelité, ale jejich odpor byl marný. 1. října překročily 38. rovnoběžku jihokorejské jednotky a o týden později, po schválení příslušné rezoluce, je následovali Američané. 16. října provedli Američané další výsadkovou operaci, tentokrát u Wonsanu. 19. října obsadily síly OSN Pchjongjang. Výsadek 4000 mužů 187. ARCT provedený 20. října u Sukčchonu a Sunčchonu zablokoval komunistům únikové cesty na sever od města a do zajetí se tak dostaly tisíce severokorejských "Gooks". Největší ryba ale Američanům unikla. Kolona evakuující samotného Kim Ir-se na projela místem výsadku těsně před akcí. Postup na sever se stále zrychloval. Již 25. října dosáhly u Čchosanu čelní jednotky jihokorejské 6. divize, bojující ve svazku 8. armády, hraniční řeky Jalu. Za řekou již byla Čína. V noci téhož dne se Jihokorejci poprvé střetli s oddíly čínských "lidových dobrovolníků". Z jihokorejského 7. pěšího pluku čítajícího 3552 vojáků se zachránilo pouze 875 mužů. 25. října se pod palbu čínských minometů dostali severně od Unsanu i vojáci 1. pěší divize ROKA. Postup 8. armády se o Číňany definitivně zarazil 27. října a vojáky X. sboru potkalo toto "štěstí" 29. října. Přesto nemělo být objevení se Číňanů zase až takovým překvapením. Již v noci z 2. na 3. října informoval o tomto nebezpečí po rozhovoru s náčelníkem generálního štábu čínské armády, generálem Nich Jen-čungem, indický velvyslanec Sardár N. Pannikar. Varování se ozvalo i od premiéra Čou En-laje. O čínských vojácích soustředěných za řekou Jalu se jejich pozdější velitel, generál Pcheng Te-huai (budoucí ministr obrany ČLR), vyjádřil, že dokáží Spojené národy v Koreji vymazat z mapy. Američané ale s možností čínského útoku nepočítali. Ještě 15. října generál MacArthur při jednání s prezidentem Trumanem na atolu Wake prohlásil, že v čínskou intervenci nevěří. Nyní proti překvapeným Američanům a Jihokorejcům stály nepřehledné zástupy Číňanů. Svým pojetím boje se Číňané zcela ztotožnili s ruským stylem z doby druhé světové války. Nedostatky v taktice a výzbroji nahrazovali masovým nasazením svých vojáků, spoléhajíce se pouze na to, že nepřítele udolají svým počtem. Čínské "lidové dobrovolníky" v této fázi vedl velitel 4. polní armády ČLR, generál Lin Piao. 30. října zaplavila masa Číňanů pozice jihokorejské 6. divize u Jongpo. Karta se opět obrátila. Nepřehledné zástupy "Chinks" se měly v nejbližších týdnech valit Korejským poloostrovem jako vlna tsunami, drtíc vše, co jí stojí v cestě. 6. listopadu obdržela Rada bezpečnosti MacArthurovu zprávu o vpádu armády ČLR na korejské území a následných bojích s vojsky OSN. Peking na to po šesti dnech s bohorovným klidem reagoval prohlášením, že účasti "lidových dobrovolníků" na "osvobozenecké válce korejského lidu" nebude bránit. Haagská konvence totiž zbavuje jakékoliv odpovědnosti neutrální stát, jehož občané se dobrovolně účastní vojenských akcí na straně a pod kontrolou jednoho z válčících států. Toto prohlášení, kterým čínská strana pouze dokazovala, že Radu bezpečnosti považuje za spolek naivních prosťáčků, by za méně dramatických okolností jistě vyvolalo na patřičných místech vlnu veselí. Stávající situace ale moc podnětů ke smíchu nenabízela. Čínští "lidoví dobrovolníci" totiž nebyli ničím jiným než kompletně vyzbrojenými divizemi Čínské lidové osvobozenecké armády s plnými stavy mužstva a důstojnického sboru. Ovšem protesty a nějaká ta rezoluce v OSN (ze které si Mao stejně nic nedělal), to bylo vše, co mohlo světové společenství proti tomuto bezprecedentnímu činu podniknout. Nad Dálným východem se totiž jako stín vznášela hrozba třetí světové války. Pod tímto deštníkem pak bylo umožněno na korejském válčišti působit nejen Číňanům, ale i Rusům. Závěrečná ofenziva vojsk OSN byla zahájena 24. listopadu, ale v mraze a přívalech sněhu se změnila v pouhou iluzi, i když se spojenci u Hesanu a Čchongdžinu na východě dostali až k řece Jalu. O dva dny později se "Chinks" pohli k jihu a Američané vzápětí utrpěli porážku u Kunu-ri (20 mil jižně od Ulsanu) a u jezera Čangdžin. Proti 8. armádě na severozápadě vyrazilo 18 divizí 4. polní armády ČLR a X. sbor na severovýchodě inkasoval náraz 12 divizí 3. polní armády ČLR a zbytků armády KLDR. U vodního rezervoáru Čchosen krylo ústup ozbrojených sil OSN za cenu vlastního obklíčení necelých 15 000 příslušníků 1. divize USMC pod velením generála O. Smithe. Mariňáci se potom za nepředstavitelných útrap museli probíjet do bezpečí. 1. prosince se pod ochranným deštníkem letectva USMC, USN i USAF pohla k přístavu Hamhung více než 8 kilometrů dlouhá kolona skládající se z více než 1000 vozidel. Příslušníci 1. divize USMC s sebou vzali veškerou bojovou techniku a kvůli raněným bylo prvním cílem kolony provizorní letiště v Koto-ri, odkud byla většina raněných evakuována letecky. 8. prosince mariňácká kolona Koto-ri opustila a zamířila přímo do Hamhungu. Týden pak probíhala evakuace přístavu, opět pod patronací leteckých sil USMC i pěších oddílů americké Námořní pěchoty. Poslední mariňáci byli z Hamhungu evakuováni 24. prosince. Přese všechny útrapy nebyla jejich oběť marná. Příslušníci USMC opět jednou dokázali, že ne nadarmo jsou považováni za nejefektivnější složku amerických ozbrojených sil, a během ústupu vojsk OSN od korejsko-čínské hranice vázali více než desetinásobnou převahu osmi divizí Rudé Číny, které tak nemohly být nasazeny na ohrožených úsecích fronty. Absence jednotného a koordinovaného velení 8. armády a X. sboru usnadnila Číňanům oba svazky rozetnout. U Čchongdžinu hrozilo X. sboru dokonce obklíčení. 193 lodí evakuovalo na jih během čtrnácti dní 105 000 vojáků a 98 000 korejských uprchlíků. Zdálo se, že Číňany nemůže nic zastavit. 5. prosince vojska OSN vyklidila Pchjongjang. Do 15. prosince byla provedena evakuace vojáků OSN z Wonsanu a do 24. prosince, jak již bylo výše zmíněno, z Hamhungu. O den později stanuli "Chinks" na 38. rovnoběžce. Šokující zvrat situace dohnal MacArthura tak daleko, že zcela vážně uvažoval o použití 30-50 taktických jaderných pum proti vybraným cílům v Mandžusku a podél řeky Jalu hodlal vytvořit nepřekročitelný pás radioaktivního zamoření. Pokud by nedosáhl podpory v otázce použití jaderných zbraní, doporučoval zničit mosty přes řeku Jalu silným konvenčním bombardováním a stejným způsobem napadnout zásobovací sklady a jiné strategicky významné cíle uvnitř Mandžuska či rovnou celé ČLR. K tomuto úkolu měl být nasazen celý potenciál SAC (Strategic Air Command). Konvenční bombardování bez omezení výběru cílů v oblasti řeky Jalu a v Mandžusku by snad mělo jistý úspěch, ale rozšíření letecké války nad území celé ČLR s omezenými silami, kterými v té době SAC disponovalo, se přece jen jeví jako dost nereálný plán. Obrovská Čína, to nebylo Japonsko nebo Německo, nehledě na téměř jisté oficiální zapojení ruského letectva do tohoto střetnutí, což by dozajista mělo nedozírné následky. To však zdaleka nebylo vše. MacArthur dále prosazoval námořní blokádu pobřeží ČLR a z Tchaj-wanu chtěl do Koreje přesunout Čankajškovu armádu. Jen těžko si lze představit, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby MacArthur své návrhy prosadil. Na druhé straně je třeba chápat pocity velitele odpovědného za osud 180 000 mužů, kteří, jak se v prvních chvílích zdálo, jsou odsouzeni k nevyhnutelné záhubě. Ve Washingtonu ovšem MacArthurovy návrhy vyvolaly pouze zděšení. Strach z radikálního MacArthura, jehož heslo znělo: "Vítězství nelze ničím nahradit," a který v té době již navíc chápal korejskou válku jako svůj osobní boj proti světovému komunismu, vedl washingtonské špičky k rozhodnutí o jeho odvolání. K tomu ale mělo dojít později. Teď ve Washingtonu jednoho z nejschopnějších vojáků tohoto století ještě potřebovali. Kdo jiný než MacArthur by byl schopen zastavit komunistický postup? Čtyři dny po tragické smrti "Bulldoka" Walkera (zahynul 23. prosince ve svém džípu při autonehodě), 27. prosince 1950, převzal velení nad 8. armádou generál Matthew Ridgway.21 Toto rozhodnutí se MacArthurovi bohatě vyplatilo. Oblíbený Ridgway vzal situaci pevně do svých rukou. Spojenecká vojska sice ještě ustupovala, ale Ridgwayovým nástupem se situace opět začala obracet k lepšímu. Jedno z prvních opatření, které Ridgway podnikl, byl přísun co největšího počtu těžkých děl a houfnic, kterými hodlal rozbít kompaktní, ale těžkou technikou nijak zvlášť neoplývající masu čínských vojsk. Na Nový rok 1951 prolomili Číňalé pozice vojsk OSN na 38. rovnoběžce a válka se opět přenesla na území Korejské republiky. Během novoroční ofenzivy padl 4. ledna komunistům znovu do rukou Soul, když předtím spojenci museli vyklidit linii "Charlie", vytvořenou k obraně hlavního města. O tři dny později obsadili Číňané Wondžu. Fronta se tak posunula na spojnici měst Pchjongtchek, Wondžu a Samčchok. Další obranná linie "Dog" byla vytvořena mezi Wončchonem a Jongwolem. 13. ledna adresovalo panikařící spojenecké velení na Sever nabídku příměří, ale komunisté ji přezíravě odmítli. Bohudík, již o dva dny později začali Číňané, nyní již notně zdecimovaní boji a zimou, kolísat v bojích u Tanjangu, jižně od Wondžu. Čínský postup tak skončil na ose Ansong, Wondžu, Tanjang a Tonghe. Dál se Číňané už nedostali. Celá ofenziva je i tak přišla dost draho. Jen za leden přišel Peking o 38 000 mužů, z čehož dobrá polovina připadá na konto spojeneckých letců. Koaliční vojska se ihned chopila příležitosti, 17. ledna osvobodila Suwon a 25. ledna zahájili Američané první ofenzivní akci: operaci "Thunderbolt". 10. února obsadili spojenci Inčchon a strategicky důležité letiště Kimpo. Opětný zlom na bitevním poli jako by předznamenal politický direkt udělený Pekingu na půdě OSN. 1. února byla ČLR přes zuřivý odpor Moskvy a jejích satelitů označena za agresora. Pro rezoluci hlasovalo 44 států, 7 bylo proti a 9 států se zdrželo hlasování. 13. února se Číňané ještě pokusili o protiofenzivu, ale již za dva dny byli na hlavu poraženi u Čipjongi. 21. února zahájila vojska OSN operaci "Killer". Pro zastrašení čínských vojáků obdržely v této době americké tanky tvořící čela postupujících spojeneckých útočných klínů tzv. "tygří" marking. Na čelní ploše korby byla namalována "tygří" tlama s vyceněnými zuby a věž obdržela "oči". V tomto období totiž končil lunární rok a zároveň se v orientálním kalendáři uzavíral rok tygra. Jaký to vše mělo vliv na morálku Číňanů, lze jen těžko posoudit, ale pohled na valící se řadu "tygrů" plivajících oheň musel být rozhodně impozantní.22 Před náporem spojenců vycouvali Číňané až k řece Han. Operace "Ripper" je zatlačila ještě více k Soulu a hlavní město samotné se dočkalo osvobození 15. března. 21. března byli komunisté vytlačeni z Čchunčchonu a o den později stanuli vojáci OSN opět na 38. rovnoběžce. 23. března provedli Američané u Munsan-ni, severně od Soulu, opět s cílem odříznout ustupující Číňany od zásobování, další výsadek 187. ARCT. 29. března Číňané trucovitě odmítli MacArthurovu nabídku ke schůzce, jež by měla nalézt cestu k uzavření míru. Pátý dubnový den odvolal Truman generála MacArthura z postu vrchního velitele vojsk OSN v Koreji a toto místo zaujal 11. dubna generál Ridgway. Jeho dosavadní funkci přejal generál James Van Fleet. MacArthur se do Spojených států vrátil 17. dubna a jeho příjezd do San Franciska provázely nadšené ovace. Generál byl oslavován jako národní hrdina. V Kongresu pak podrobil Trumanovo zasahování do válečného úsilí spojenců na korejském bojišti, až příliš ovlivňované politickými okolnostmi a mezinárodními komplikacemi (ať již zdánlivými či skutečnými), tvrdé kritice: "Bylo o mně řečeno, že jsem ve skutečnosti válečným štváčem. Má to hodně daleko k pravdě. Vím toho o válce tolik, že již žije málo mužů, kteří toho vědí stejně tolik co já, a nic ve mně nevzbuzuje takový odpor... Ale jestliže jsme vrženi do války, neexistuje žádná jiná možnost, než použít jakékoliv dostupné prostředky a dovést válku do zdárného konce. Cílem války je vítězství, nikoli protahování nerozhodnosti. Ve skutečnosti ve válce neexistuje nic jiného nežli vítězství. Jsou lidé, kteří by z různých důvodů akceptovali Rudou Čínu. Nechtějí si vzít k srdci příklady z minulosti, nechtějí si vzít ponaučení z toho, že kompromisy vyvolávají nové a krvavější války..." O sedmnáct let později bude z podobného konfliktu podobným způsobem odvolán podobně nesmlouvavě jednající generál. Jenže generála Westmorelanda opouštějícího vietnamské bojiště bohužel žádné ovace nečekaly. Sovětskému svazu, nebo Rusku vůbec, se taktika zuřivě vrčícího a kolem sebe mlátícího medvěda naneštěstí téměř vždy vyplatila. V dějinách vztahů obou supervelmocí najdeme jen málo případů neústupného postoje Američanů při řešení různých krizí, kterých bylo po druhé světové válce požehnaně. Nyní na tuto opatrnickou taktiku doplatil MacArthur. Ale zpět ke Koreji. 22. dubna 1951 zahájilo 700 000 vojáků ČLR a KLDR, nyní pod vedením generála Pcheng Te-huaie, novou jarní ofenzivu. Do boje vrhli komunisté 57 divizí čínských a 18 divizí a 6 brigád severokorejských. Ještě před 22. dubnem se Ridgwayova armáda v rámci operace "Rugged" vydala na sever vstříc Číňanům. Prudké boje vypukly na řece Imdžin a 8. armáda byla nucena ustoupit asi o 30 kilometrů. Postup komunistů byl zastaven v bojích probíhajících mezi 29. dubnem a 1. květnem severně od Soulu na tzv. "Bezejmenné linii". V noci z 15. na 16. května se komunisté vzchopili k další ofenzivě, ale i hutná masa Číňanů, neustále vystavená těžkému bombardování a bojující s mnohem lépe vycvičenými Američany a svůj domov bránícími Jihokorejci, začínala konečně kolísat a jevit známky totální vyčerpanosti. Územní zisk nové ofenzivy byl nepatrný a ofenziva sama zhasla 17. května při bojích na řece Hongčchon. Jen toho dne vystříleli spojenečtí dělostřelci na 38 000 granátů. Komunistické armády stály tyto akce 290 000 lidí. 21. května zahájily síly OSN protiofenzivu a během týdne zahnaly komunisty k Indže na linii "Kansas", kde stanuli první červnový den, a poté až k Hwačchonu, mírně nad 38. rovnoběžkou severně od Čchunčchonu, a na linii "Wyoming". Další boje posunuly frontu k Čchorvonu, Pchjongangu a Kumhwě (tzv. "Železný trojúhelník"). Fronta se pak ustálila a charakter bojů se z manévrového změnil na vyčerpávající poziční zákopovou válku. Již se nebojovalo o desítky a stovky čtverečních kilometrů a velké civilizační a průmyslová centra, ale výsledkem krvavých střetnutí bylo většinou jen dobytí či udržení bezvýznamného vršku, údolí, vesnice nebo kousku země o rozloze několika desítek či stovek čtverečních metrů. Patová situace na bojišti tak konečně vytvořila podmínky pro "mírové aktivity" a z Pekingu a Moskvy začaly koncem června přicházet signály, které naznačovaly, že by druhá strana v zásadě nebyla proti určitým krokům vedoucím k ukončení války. V tomto duchu se také neslo prohlášení Jakova Malika pronesené na půdě OSN 23. června. Oba komunistické kolosy nicméně ješitně čekaly, až s touto nabídkou přijdou spojenci. Alespoň by to vypadalo, jako že Američané prosí o mír (tento nesmysl, ač to dnes může znít jakkoliv absurdně, byl také v literatuře komunistické provenience nesčetněkrát použit). Tak 29. června 1951 Ridgway komunistům konečně nabídl přímá jednání o zastavení palby a uzavření příměří. 1. července vyjádřil s jednáním souhlas i samotný vládce severní Koreje, v této době již americkými pumami totálně přeorané. 8. července 1951 začala v Kesongu jednání o zastavení palby. Delegace ČLR a KLDR vedli generálové Nam Ir a Hsiou Feng, delegaci vojsk OSN pak admirál Joy. 23. srpna 1951 byla jednání přerušena a k obnovení rozhovorů došlo 25. října 1951 v neutrálním pásmu v Pchanmundžomu. 4. března 1952 odstartovala Čína velkou propagandistickou kampaň, při níž vyrukovala vůči vojskům OSN s obviněním z použití bakteriologických zbraní. OSN obvinění odmítla s dodatkem, že komunistická vojska nejsou patrně v dobrém zdravotním stavu vzhledem k nedostatečně fungujícímu zdravotnickému a zásobovacímu zabezpečení. Čína i severní Korea svá obvinění ještě několikrát opakovaly, ale inspekci Červeného kříže, mající případné nasazení těchto zbraní vyšetřit, nikdy na své území nevpustily. Již tak zdlouhavá a úmorná jednání se ocitla na mrtvém bodě po 19. dubnu 1952, kdy delegace vojsk OSN oznámila, že ze 132 474 zajatců23 projevilo souhlas s návratem do KLDR a ČLR jen 70 000 komunistických vojáků (z toho jen 5100 ze zajatých Číňanů). Zbytek hodlal zůstat v Jižní Koreji či emigrovat do Japonska nebo na Tchaj-wan. Takový vývoj situace nemohli v Pekingu a Pchjongjangu strávit. Dále čínská strana tvrdila, že v zajetí drží jen 11 559 válečných zajatců, z toho 3198 Američanů. Spojenci byli naopak přesvědčeni, že komunisté vězní 11 500 Američanů a 88 000 Jihokorejců (přesnější počet byl kvůli otřesnému zacházení komunistů se zajatci, popravám zajatců přímo v poli a vysoké úmrtnosti v zajeteckých táborech prakticky nezjistitelný). V květnu se zdálo, že se rozhovory úplně zhroutí. Američané začali kvůli obstrukcím druhé strany velice rychle ztrácet trpělivost a teprve tuny bomb a napalmových kontejnerů dopadajících v červenci a srpnu 1952 na hydroelektrárenské a tovární komplexy, železniční uzly i samotný Pchjongjang přesvědčily komunisty o nutnosti rozhovory obnovit. Devastující účinek těchto náletů se ani trochu nelíbil Kim Ir-senovi, jenž dal Stalinovi otevřeně najevo svou nelibost nad neschopností sovětského letectva zabránit zničení zbylých klíčových průmyslových a hospodářských objektů. 28. dubna 1952 se generál Eisenhower vzdal funkce vrchního velitele NATO kvůli kandidatuře na úřad prezidenta USA. Ve funkci jej vystřídal generál Ridgway. Od něj zase velení nad jednotkami OSN převzal 12. května generál Mark W. Clark. Eisenhower osobně příliš nadšení nad stylem vedení války v Koreji neprojevoval. Zvláště poukazoval na to, že OSN ztrácí smysl, pokud hlavní tíhu války nesou na svých bedrech USA: "Nechceme, aby Asie pohlížela na bílého člověka ze Západu jako na svého nepřítele. Je-li třeba tam vést válku, nechť je to válka Asijců proti Asijcům za naší podpory té strany, která hájí věc svobody." To je sice pravda, ale generál Eisenhower zapomněl, nebo spíše kvůli volbám chtěl zapomenout na to, že v Koreji spolu neválčí jen oba korejské státečky, ale na straně jednoho z nich bojuje i čínský kolos, a Rusové se ve válce více neangažují jen díky americké přítomnosti. Zkrátka a dobře, takové protivníky by Jižní Korea nemohla sama odrazit ani s bůhvíjakou americkou podporou. A navíc právě vzhledem k přítomnosti (i když poněkud nepovedeně utajované) ruských pilotů, prohánějících na korejském nebi své MiGy-15, kulhá i termín "válka Asijců". Na samém svém počátku se mocenský boj v Koreji změnil na střetnutí mezi světovým komunismem a demokratickým světem, na zástupnou válku obou supervelmocí, na první, "testovací" konflikt studené války. 4. listopadu 1952 byl Eisenhower zvolen novým prezidentem Spojených států amerických a o měsíc později, 5. prosince, navštívil Koreu, aby osobně na místě posoudil, jak řešit patovou situaci v jednání. O další čtyři měsíce později, 5. března 1953, zemřel generallisimus Stalin a události přece jen dostaly rychlejší spád. Stalinovou smrtí se při jednání rázem otevřely nové perspektivy. To však neznamená, že by na bojišti byl bůhvíjaký klid. Například 28. května ráno se Číňané pokoušeli prorazit frontu na úseku hájeném americkou 25. pěší divizí. Pěšáci z "Tropic Lightning" ale útok za vydatného přispění letectva udusili v samém počátku. Ještě v červnu a červenci došlo sice na frontě k pokusu čínské strany o zvrat situace, ale v podstatě se jednalo pouze o plané gesto. Do 14. července se šest divizí "Chinks" u Kumsongu snažilo útočit proti jihokorejskému II. sboru. Tam měli o něco větší úspěch než proti Američanům, ale po devíti dnech tvrdých a nelítostných bojů se situace opět stabilizovala. Poslední výpad na jih provedli komunisté údolím řeky Pukhan. Během týden trvajících těžkých bojů získali Číňané pás země o hloubce 5,8 kilometrů a šířce 12,8 kilometrů, ale tento úspěch byl vykoupen strašlivými ztrátami. Zvláště posádky bombardérů B-29 Superfortress zlikvidovaly ohromné množství útočníků deštěm bomb M-83, určených speciálně k likvidaci živé síly. Jen v červenci ztratili komunisté na 66 000 mužů. Během posledních čtyř měsíců války bylo ale také zabito či zraněno na 64 703 vojáků OSN, přičemž značnou část ztrát má na svědomí čínský útok proti Jihokorejcům bránícím se v Kumsongském výběžku. Během stejného období vystříleli dělostřelci OSN na 7000 dělostřeleckých granátů. Frontová linie byla už příliš stabilizovaná a obětovat další tisíce životů kvůli zisku několika kilometrů čtverečních si pak už nedovolili ani Číňané. To vytvořilo podmínky pro podpis dohody o zastavení palby. 20. července 1953 byla po nekonečných průtazích stanovena demarkační čára mezi oběma stranami, odpovídající současnému stavu fronty, mírně nad 38. rovnoběžkou, s dvoukilometrovou demilitarizovanou zónou po obou stranách této linie. OSN a KLDR podepsaly v Pchanmundžomu dohodu o příměří prostřednictvím svých zástupců, generálů Williama K. Harrisona a Nam Ira, s konečnou platností v pondělí 27. července 1953. Do tohoto dne zahynulo v bojích 447 000 vojáků sboru OSN (z toho 33 629 Američanů padlo v boji a dalších 20 617 při nehodách a na nemoce a odhadem 2730 Američanů nepřežilo komunistické veznění)24 a 547 000 utrpělo různá zranění (z toho 103 284 Američanů). Drtivou většinu ztrát na straně OSN tvoří ztráty jihokorejské (46 812 zabitých, 66 436 pohřešovaných a 159 722 zraněných). Ztráty na druhé straně dosahují podle odhadů 1 400 000 až 1 700 000 mrtvých a raněných komunistických vojáků (KLDR měla 214 899 mrtvých, 101 680 pohřešovaných a 303 685 raněných, zatímco čínská strana měla 401 401 mrtvých, 21 211 pohřešovaných a 486 995 zraněných). Korejskému poloostrovu přinesla skoro 37 měsíců trvající zbytečná válka nezměrné utrpení. Rozsáhlé plochy země byly spáleny ohněm, dělostřelbou, bombardováním. Celé oblasti byly vylidněny. Mnoho měst a vesnic bylo válkou naprosto zničeno. Odhaduje se, že na 3 000 000 civilních obyvatel obou korejských států utrpělo různá zranění nebo zahynulo. Poslední podpis na poslední, osmnácté kopii dohody v 10 hodin 12 minut definitivně ukončil tři roky zbytečného krveprolévání. Zastavení palby vstoupilo v platnost ve 22:00 hodin.25 Zbraně po celé délce fronty poprvé od 25. června 1950 utichly. LETECKÁ FÁZE VÁLKY V KOREJI - ROK 1950 - První Jaky-9P se nad základnou Kimpo (K-14) objevily při průzkumném letu v poledne 25. června. Okolo 15:00 hodiny ostřelovaly čtyři Jaky letiště v Soulu (K-16) a podařilo se jim zničit několik jihokorejských L-4 a T-6 (některé zdroje hovoří až o sedmi strojích). Zároveň další Jaky zaútočily na Kimpo, kde zničily kontrolní věž a skladiště paliva. Velitel FEAF, generál G. E. "Strat" Stratemeyer, měl ve chvíli severokorejského útoku k dispozici 1172 letouny, z čehož 47 % bylo zařazeno u operačních jednotek. Nad Koreou mohl nasadit především Lockheedy F-80 Shooting Star od 49. FBG z Misawa AFB (49. FBG se skládala ze 7., 8. a 9. FBS), 35. FIG z Jokota AFB (39., 40. a 41. FIS) a 8. FBG z Itazuke AFB (35., 36. a 80. FBS). Další dvě skupiny Shooting Starů se nacházely na Naha AFB na Okinawě (51. FIG) a Clark AFB na Filipínách (18. FBG). Do 35. FIG byly navíc začleněny průzkumné RF-80A od 8. TRS. Na Itazuke AFB mělo svůj domov 32 dvoutrupých North Americanů F-82G Twin Mustang z 4., 68. a 339. F(AW)S a dále 26 rychlých lehkých bombardérů Douglas B-26 Invader od 3. BG(L), rozdělených do 8. a 13. BS. Na základně Andersen Field na Guamu bázovalo 22 bombardérů Boeing B-29A Superfortress ze stavu 19. BG(M).26 Kadena AFB na Okinawě hostila 6 průzkumných RB-29A od 31. SRS. Kromě výše uvedených bojových letounů FEAF disponoval Stratemeyer v dané oblasti ještě 24 letouny meteorologického průzkumu WB-29A od 512. WRS z Jokoty, 4 pátracími a záchrannými SB-29A a 23 SB-17G z 3. RS. Tato jednotka se dále dělila na Detachment "A" bázující na Johnson AFB v Nagoji, Detachment "B" bázující v Jokotě, Detachment "C", který měl základnu v Misawě, a Detachment "D" z Ashiya AFB. Kromě několika dalších podpůrných jednotek uzavíralo tuto řadu 24 Douglasů C-54 Skymaster od 374. TCG (6., 21. a 22. TCS) bázujících v Tačikawě. První americká letecká hlídka se nad bojujícím poloostrovem objevila 25. června v podvečer, když velitel 8. FBG Col. John M. "Jack" Price zvedl z Itazuke své Shooting Stary k hlídkovému letu nad Soul. K prvnímu vzdušnému boji tohoto konfliktu došlo 26. června v prostoru Soul - Inčchon. Dva F-82 Twin Mustangy od 68. F(AW)S pod vedením Lt. Williama G. "Skeeter" Hudsona, startující z Itazuke AFB, zde narazily na severokorejské La-7 (La-9). Twin Mustangy okamžitě odhodily přídavné nádrže a vrhly se na Lavočkiny. Severokorejci znervóznělí tak rychlým nástupem sice odpověděli palbou, ale rychle se stáhli. První souboj tak skončil bez vítěze. Ale již následujícího dne, tedy 27. června, proběhl souboj na jehož konci bylo severokorejské letectvo "lehčí" o sedm letadel. Na letiště Kimpo se tehdy pokusilo zaútočit osm severokorejských šturmoviků Il-10 s doprovodem stíhaček Jak-9P (podle jiných zdrojů Jak-7U) a La-7 (La-9). Nad letištěm právě kroužily F-82G od 68. F(AW)S, když se z nízkých mraků vyhouply dvě severokorejské stíhačky a pustily se do Twin Mustangu s posádkou tvořenou pilotem 1st/Lt. Charlesem B. Moranem a radarovým operátorem Fredem Larkinem. V bojovém zápalu si Severokorejci ke své smůle nevšimli, že se F-82 pilotovaný nám již známým poručíkem Hudsonem a radarovým operátorem Carlem Fraserem pověsil za prvního z nich. Když to Severokorejec v Jaku zpozoroval a pokusil se o únik do mraků, bylo již pozdě. Hudson za ním ze svých šesti Colt-Browningů M-3 ráže 12,7 mm poslal dvě dávky. První zasáhla zadní část trupu nepřátelského letounu, druhá zapálila palivovou nádrž a ustřelila pravé křidélko. Poté šel hořící Jak k zemi. Posádka Twin Mustangu č. 46-383 přezdívaném "Bucket OďBolts" tak v 11:30 hod. zaznamenala první sestřel korejské války. Moran s Larkinem svého pronásledovatele setřásli a navíc jej po provedení únikového manévru i sestřelili. O další sestřel se postaral velitel 339. F(AW)S, Maj. James W. "Poke" Little, který prováděl nad Kimpo běžný hlídkový let. Jakmile zachytil Moranovo hlášení o objevení se severokorejských letounů, slétl se svým F-82 dolů pod mraky právě včas, aby se dostal za jednoho Lavočkina a sestřelil jej. Tím ovšem pro ten den dramatické události nad Kimpo zdaleka nekončily. O několik hodin později se do boje vložily i proudové F-80 od 35. FBS/8. FBG "Panthers". Ty svou pozornost soustředily na čtyři Iljušiny Il-10 útočící na Kimpo, kde právě probíhala vykládka materiálu z amerických transportních letadel C-54 Skymaster od 374. TCG (jedno z nich se komunistům podařilo zapálit). 1st/Lt. Robert H. Dewald a Cap. Raymond E. Schillereff sestřelili každý po jednom Il-10 a dva šturmoviky si připsal 1st/Lt. Robert E. Wayne. Tento úspěch amerických pilotů byl vykoupen ztrátou jednoho F-82.27 27. června ve 20:30 hodin se ze startovací dráhy v Ashiyi AFB u Itazuke na ostrově Kjúšú zvedla čtyřka B-26 s úmyslem shodit svůj náklad pum na hlavy postupujících komunistů "někde v Koreji". Kvůli nepřízni počasí se ale Invadery musely vrátit zpět. FEAF mělo v okamžiku vypuknutí konfliktu k dispozici pouhých 26 výkonných dvoumotorových Invaderů B-26 verzí B a C.28 Tyto letouny byly pod velením Col. Thomase B. Halla soustředěny u 3. BG(L). 3. BG(L) se dále dělila na 8. BS bázující na základně Ashiya AFB a 13. BS bázující původně na Johnson AFB u Tokia. 24. června byly shodou okolností Invadery ze základny Johnson přesunuty do Itazuke. Vzhledem k neúspěchu prvního pokusu proběhl debut Invaderů nad Koreou 28. června, kdy 12 B-26 odstartovalo v 07:30 hod. ze základny Ashiya a zamířilo k železničnímu seřadišti v Munsanu. Intenzivní protiletadlová palba nad cílem pak jednomu z přízemní výšky útočících Invaderů ustřelila motor a jeho pilot musel nouzově přistát na letišti v Suwonu (K-13). I další těžce poškozený Invader se dovlekl nad svou základnu, ale třetí zasažený B-26 i se svou zraněnou posádkou na poškození a špatné počasí doplatil, když se při pokusu o přistání roztříštil uprostřed přistávací dráhy. Všichni tři členové posádky zahynuli. Ještě tentýž večer pak dalších devět B-26 zaútočilo severně od Soulu na kolony postupujících komunistů. Tento den zažilo letiště v Suwonu, kromě nouzového přistání Invaderu, ještě ostřelování kulomety a kanony Jaků, a to hned dvakrát. Ve 13:00 hodin to byl útok čtyř severokorejských stíhaček a v 19:00 hodin šesti strojů. V noci z 27. na 28. června přelétly z Guamu na Kadena AFB na Okinawě čtyřmotorové Boeingy B-29 Superfortress od 19. BG(M). Ještě tentýž den odstartovaly čtyři z nich k náletu na cíle v Koreji (Okinawu dělí od Soulu vzdálenost 1037 km). První dvě B-29 se zaměřily na dopravní spoje mezi Soulem a Kapjongu a další dvě dostaly mlhavou instrukci vysypat svůj náklad bomb na jakýkoliv cíl mezi Soulem a Inžongbu, který za to bude stát. Někdo se může nad takto formulovaným rozkazem pozastavit, ale je třeba si uvědomit, že byl 28. červen, komunisté se nezadržitelně drali na jih, všude panoval zmatek a chaos a MacArthur o nasazení B-29 rozhodl rychle, na vlastní pěst a bez oficiálního požehnání z Washingtonu. Katastrofický vývoj situace zkrátka vyžadoval, aby "něco" podnikl. K dalším leteckým soubojům došlo 29. června. Udály se při akcích severokorejských letadel, opět bombardujících a ostřelujících Suwon. Severokorejci se tento den nad Suwonem objevili šestkrát. Jejich akce více méně úspěšně narušovaly hlídkující Shooting Stary a v dopoledních hodinách se poručíkům Williamu T. Norrisovi a Roy W. Marschovi, pilotům F-80C, podařilo dva z útočících komunistických letounů sestřelit. K zemi šly La-9 a Il-10. Šturmovikům sa ale podařilo zničit i jeden C-54. Ve čtvrtek 29. června slavili nad Suwonem úspěch i piloti stíhacích F-51D Mustangů. Za 80. FBS skórovali Lt. Orrin R. Fox dvěma sestřelenými Jaky-9 a Lt. Harry T. Sandin jedním. Čtvrtý Jak-9 ve stejném souboji sundal z jihokorejské oblohy 1st/Lt. Richard J. Burns od 35. FBS/8. FBG na F-80C. Celé efektní představení proběhlo před zraky samotného MacArthura a ostatních vysokých důstojníků, kteří právě měli improvizovanou poradu v místní škole. Téhož dne dopadly na seřazovací nádraží v Soulu 227kg pumy z pumovnic dvou B-29. Dalších šest Superfortressů letících v kilometrové výšce zasypalo pumami stejné ráže letiště Kimpo, nyní již obsazené komunisty. Těsně po ukončení útoku se obrovské bombardéry z Kadeny pokusili potrestat piloti dvou severokorejských stíhacích letounů (jeden ze strojů byl Jak-9P, druhý nebyl identifikován). Střelci z B-29 se však nehodlali vzdát jen tak bez boje a zasypali dotírající Severokorejce krupobitím projektilů ráže 12,7 mm. Komunistické piloty brzy přestalo bavit hrát si na hrdiny a vyklidili bojiště. Za oním neidentifikovaným letounem se táhla stuha kouře a navíc zřetelně zaostával za svým kolegou v Jaku. Dalších patnáct B-29 pak ještě tentýž den s nevalným výsledkem bombardovalo mosty přes řeku Han. V 16:15 hodin odstartovalo z Ashiya AFB osmnáct Invaderů s nákladem střepinových pum a jejich posádky nabraly kurz k letišti v Pchjongjangu. V 18:03 hod. byly první stroje nad cílem, na který zaútočily v řadě s minutovými intervaly. Cap. H. Lobdell jako vůbec první americký pilot zaútočil na cíl v hloubi KLDR a náklad tříštivých pum z jeho Invaderu přeoral startovací dráhu a zapálil tři z pěti Jaků, které se pokoušely odstartovat. Další bombardování postihlo hangáry, letouny i budovy technického zabezpečení. Děla protivzdušné obrany se ozývala jen sporadicky. B-26 od 3. BG(L) byly totiž první spojenecké letouny, které se objevily nad územím KLDR, a moment překvapení vyšel dokonale. Jediný dotírající Jak-3 uzemnil střelec S/Sgt. Nyle S. Mickley. Druhý ze dvou Jaků, které unikly Lobdellovým bombám, se ani nepokoušel zaútočit. Na zemi bylo zničeno 25 severokorejských letounů. Den poté se posádky Invaderů blýskly při útoku na shromaždiště nepřítele severně od Soulu. Osmnáct B-26 dokázalo nadělat mezi Severokorejci pěkný zmatek a zvláště jeden roj od 13. BS si "zařádil" nad kolonou tanků a obrněných i nákladních vozidel, čekajících, až ženisté zpevní jeden z mostů přes řeku Han. Jako při cvičných střelbách se všechny tři Invadery spustily nad zablokovanou kolonu a z přízemního letu ostřelovaly pevnými kulomety i kulomety ze svých hřbetních střeleckých věží, natočenými dopředu, panikařící komunisty proudy střel ráže 12,7 mm. Toto byl poslední bojový let, na který Invadery 3. BG(L) startovaly ze své staré základny. Jejich novou základnou se stala Iwakuni AFB. 30. června zahájila svou činnost 1. FS ROKAF. Tato jihokorejská jednotka byla vybudována v rekordně krátké době. Jen několik hodin po zahájení severokorejského útoku bylo deset nejlepších jihokorejských pilotů převeleno na letiště Suwon, kam 26. června dorazilo pod vedením Maj. D. Hesse devět amerických pilotů - instruktorů ze 36. FBS. Spolu s nimi se na základně objevilo 10 F-51 Mustangů. Po bleskovém provizorním přeškolení na nový typ letounu byli Jihokorejci přese všechny nedostatky okamžitě zapojeni do bojových akcí.29 Stejný den, tedy 30. června, opět skórovaly Shooting Stary od 36. FBS/8. FBG z Itazuke AFB. Nad Suwonem se pustily do souboje s Jaky-9 a po jednom sestřelu zaznamenali Lt. Charles A. Wurster a Lt. John B. Thomas. Rozkaz zasáhnout do bojů dostali 30. června také příslušníci 77. squadrony RAAF. Mustangy této jednotky bázovaly pod velením W/Cdr. Louise "Lou" T. Spence DFC. na základně Iwakuni v Japonsku. 2. července letěli Australané na svůj první bojový let (jednalo se o doprovod letounů C-47 Skytrain se zraněnými vojáky) a 3. července se osm australských F-51D zapojilo do akcí přímé letecké podpory. Přelétávajíce po ose Suwon - Osan napadaly vše, co se na zemi pohnulo. Australanům se tento den podařilo zničit dvě lokomotivy, nákladní automobil a šest dalších vozidel. Naneštěstí zmatek na cestách způsobil, že zaútočili i na zdecimované, ustupující Jihokorejce. 7. července utrpěla 77. sqn. první ztrátu. Protiletadlovou palbou byl sestřelen Mjr. G. Strout letící na Mustangu č. 68-757. 9. září se pak z bojového letu nevrátil velitel australské jednotky. Byl sestřelen protiletadlovou palbou v prostoru Angang-ni. Velení jednotky převzal S/Ldr. Richard Cresswell.30 K 77. squadroně byli na stáže přidělováni i piloti RAF startující jinak z letadlové lodi HMS Triumph. Ale vraťme se zpět na počátek července. 1. července začaly být na korejské bojiště přepravovány první jednotky US Army, tzv. Task Force Smith. Šest Skymasterů, které měly přepravu na starosti, ale již první den kompletně poničilo přistávací dráhu letiště v Pusanu (K-1) a musely být nahrazeny lehčími C-46 Commando a C-47 Skytrain. Počátkem července se do bojových akcí zapojily i létací čluny PBM-5 Mariner z VP-47. Nejprve byly využívány jako pozorovací letouny a také doprovázely stroje se zásobami pro frontu. Velice rychle ale přešly k akcím pro ně typickým. Během července zaminovaly Marinery většinu severokorejských přístavů ve Žlutém moři. Postupem času byly k těmto akcím kromě VP-47 nasazovány i VP-40 a VP-42. V Japonském moři plnily stejné úkoly britské Sunderlandy od 88., 205. a 209. squadrony RAF. 3. července vydal náčelník štábu USAF, generál Hoyt S. Vandenberg, rozkaz, na základě kterého se na Kadena AFB přesunuly čtyři letky B-29 z 22. BG(M) a na Jokota AFB v Japonsku byly převeleny tři letky B-29 od 92. BG(M). Tyto letouny byly vyjmuty z pravomoci velitelství strategického letectva (SAC) a nadále spadaly pouze pod FEAF. Tentýž den spojenci zároveň provedli další úder proti cílům v severní Koreji. Tentokrát se jej však neúčastnily pouze americké letouny. Nálet provedlo osm z dvanácti britských Supermarine Seafire F. Mk. 47 od 800. squadrony FAA a osm z dvanácti Fairey Firefly AS. 5 od 827. squadrony FAA, startujících z paluby letadlové lodi HMS Triumph (Seafirům na Triumphu velel Lt/Cdr. P. B. Jackson a Firefly měl "na starosti" Lt/Cdr. B. C. Lyons), dále síly 5. AG: F4U Corsairy od perutí VF-53 a VF-54 a AD-4 Skyraidery od VA-55. Stíhací doprovod poskytly těmto silám proudové F9F-3 Panther od VF-51 a VF-52. Americké letouny startovaly z paluby USS CV-45 Valley Forge. Úder byl veden proti pchjongjangskému letišti, nádraží, mostům v okolí a cílům podobného charakteru v Onjong-ni. Ens. E. W. Brown a Lt. Leonard Plog na Pantherech od VF-51 "Screaming Eagles" při této misi sestřelili každý po jednom Jaku-9.31 Další Jak-9 sestřelil 17. července Cap. Francis B. Clark pilotující F-80C od 35. FBS/8. FBG. 19. července šly k zemi další tři Jaky-9. O sestřely se opět podělili piloti Shooting Starů, tentokrát od 36. FBS/8. FBG: Lt. Elwood A. Kees, 1st/Lt. Robert D. McKee a 1st/Lt. Charles W. Wurster. K sestřelu z 30. června tak poručík Wurster přidal své druhé vítězství. Vybíjení Jaků se opakovalo i následujícího dne. Lt. David H. Goodnough na F-80C od 35. FBS/8. FBG a Cap. Robert L. Lee pilotující F-80C, pro změnu od 36. FBS/8. FBG sestřelili každý po jedné devítce. Shooting Stary z 8. FBG (v červenci vykonaly 70 % bojových letů nad Koreou právě F-80C) byly v této části konfliktu nejčastěji vysílány na mise až po řeku Han a k Soulu bez nákladu pum a raket, ale s plnými zásobníky munice ráže 12,7 mm a maximálně "naložené" palivem. Ve výšce 3000 metrů pak hlídkovaly nad daným prostorem 15 až 20 minut. V případě objevení se severokorejských letounů došlo k boji, v opačném případě (a těch byla většina) se F-80 snesly nad Soul, vyprázdnily zásobníky ostřelováním severokorejských kolon směřujících na jih a vrátily se do Itazuke. 10. července se tak hlídce F-80 od 8. FBS podařilo u jednoho mostu zničeného americkým 34. pěším plukem nachytat zablokovanou komunistickou kolonu. Shooting Stary okamžitě zaútočily a zároveň přivolaly všechny poblíž operující spojenecké letouny. Rozpoutal se masakr. Během hodiny zničili američtí piloti 7 pásových vozidel, 117 nákladních automobilů, 38 tanků (proti těm se velice osvědčily zejména útoky raketami HVAR32 a napalmem) a na místě zůstalo ležet i několik set Severokorejců. Mnoho z komunistických vojáků zemřelo zbytečně, neboť severokorejští a později i čínští velitelé v podobných situacích přikazovali svým vojákům zůstat na místě a střílet na útočící letouny pěchotními zbraněmi. Podobné "volné lovy" jako Shooting Stary v tomto prostoru podnikaly i Invadery 3. BG(L). Jen mezi 7. a 9. červencem zničily B-26 v prostoru Soul - Pchjongtchek 197 nákladních automobilů a 44 tanků. I když situace na bojišti dospěla do kritického stadia, intenzita vzdušných střetnutí klesla k nule. Naprosto jiná situace ale panovala u bombardovacího letectva, jehož piloti si na nedostatek vzrušení rozhodně nemohli stěžovat. 8. července začalo v Jokotě pod velením generála Emmetta "Rossie" OďDonnella působit velitelství FEAF Bomber Command (Provisional). Vzhledem ke kritické situaci u Tedžonu přešly, počínaje 10. červencem, všechny B-29 od náletů v hloubce až 90 kilometrů za frontovou linií k misím přímé letecké podpory, kdy podle požadavků návodčího bombardovaly v proudu z letové hladiny 3000 metrů. Hned první nálet nové fáze, kdy 10. července deset B-29 od 19. BG(M) bombardovalo cíle u Tedžonu, nebyl úspěšný. Nepřesné bombardování mělo málem tragické důsledky pro americké pěšáky v první linii. Posádky Superfortressů totiž byly cvičeny pro atomové útoky nebo strategické bombardování a s přímou podporou pěších vojsk neměly žádné zkušenosti. Aby se podobným nepříjemným incidentům zabránilo, bylo v Tedžonu instalováno pozemní naváděcí stanoviště "Angelo". Nicméně 11. června dokázaly posádky osmi B-29 při bombardování Wondžu, Činčchonu a Pchjongtcheku, že své práci rozhodně rozumí. 12. července se bombami naložené "superpevnosti" z Kadeny vydaly navštívit cíle ležící 32 až 80 kilometrů za frontou. Nejdůležitějším cílem byl tento den přístav, letiště a rafinérie ropy ve Wonsanu. Další B-29 útočily proti zásobovacím trasám a komunikačním uzlům v okolí Wonsanu a oblasti Činčchonu a Pchjong-tcheku, a dále proti místům koncentrace nepřítele v Jongwolu a Marichanu. Jedna osamělá B-29 byla sestřelena severokorejským Jakem-9P.33 13. července pak náklad 227kilogramových pum svržených Superfortressy od 22. BG(M) a 92. BG(M) dopadl na Wonsan. 14. července vedly Superfortressy od 92. BG(M) opět úder přímé podpory pozemních vojsk, když zaútočily na komunistické cíle v předměstí Čchongdžu, severně od Tedžonu. Jednotlivé B-29 nalétávaly na cíl v devítiminutových intervalech. Při náletu následujícího dne požadoval pozemní návodčí již třicetiminutové intervaly. Tato role ovšem Superfortressům příliš nesvědčila a díky osobní intervenci generála Stratemeyera nařídil MacArthur opětné nasazení B-29 k izolaci prostoru bojové činnosti bombardováním cílů v zóně až 90 kilometrů za frontou. B-29 tak opět soustředily svou pozornost na mosty, letiště a nádraží. Již 16. července se snesl příval bomb z pumovnic 47 Superfortressů od 19. BG(M) a 22. BG(M) na hlavní nádraží v Soulu. Do 24. července dokázaly posádky "superpevností" zničit 58 mostů a 31 poškodit. Útoky B-29 na letiště Kimpo, Pchjongjang a Sondok připravily Kim Ir-senovy orly o 64 % bojových letounů. 15. července byl dvěma severokorejskými Jaky těžce poškozen jeden ze čtyř B-26 útočících na pozemní cíle. Jeho pilot musel nouzově přistát v Tedžonu. Lehké bombardéry a letouny přímé letecké podpory FEAF v této době uštědřovaly při útocích na cíle těsně za frontou komunistům ránu za ranou. Efektivita těchto útoků byla velmi vysoká, což s povděkem kvitovali zejména k smrti vyčerpaní jihokorejští a američtí vojáci v první linii, kteří zatím od komunistů inkasovali jeden úder za druhým. Neméně důležité byly ovšem i útoky na zásobovací linky nepřítele. Mezi Soulem a Tedžonem byla zásluhou posádek Invaderů a Mustangů železnice přerušena na devíti místech, silniční síť směrem k řece Naktong byla rozkouskována do devadesáti tří úseků a nepouživatelnými se stalo 140 mostů, můstků i malých lávek přes ty nejmenší říčky a potoky. Polovina Invaderů od 3. BG(L) v této době navíc podnikala noční lovy, při kterých posádky B-26 vyhledávaly a likvidovaly pontonové mosty, přepravy a pod rouškou tmy se přesunující konvoje. 18. a 19. července provedlo letectvo OSN další útoky proti severokorejským letištím. 18. července byla napadena letiště v Pchjongjangu a Onjong-ni, následujícího dne letiště v Jonpo. Během těchto útoků bylo na zemi zničeno 32 letounů a dalších 13 bylo poškozeno. 19. července ráno pak průzkumný RF-80A od 8. TRS objevil v oblasti Pchjongjangu nové letiště, na jehož ploše pod maskováním "sedělo" 25 letounů. Odpoledne na tento cíl zaútočilo osm Shooting Starů ze svazku 8. FBG. Během náletu zničily Shooting Stary 14 severokorejských letounů a zbytek padl za oběť následujícího rána útočícím Invaderům. Po těchto úderech se zbytky severokorejského letectva přesunuly na území Rudé Číny. 23. července zaútočily letouny startující z paluby USS Valley Forge proti rafinérii ve Wonsanu. I když většinu práce nad Koreou v tomto období odvedly Shooting Stary, začalo se přece jen ukazovat, že jsou příliš rychlé jak pro útoky proti pozemním cílům v členitém terénu poloostrova, tak i pro boj s komunistickými vrtulovými letouny. Proto padlo rozhodnutí nahradit část F-80 za vrtulové letouny, které by byly při útoku proti pozemnímu cíli přece jen efektivnější. Původně navrhovaný F-47 Thunderbolt nebyl k dispozici v požadovaném množství, a tak volba padla na osvědčený F-51D (v operační službě a u ANG jich sloužilo ještě přes 800). 15. července bylo 145 Mustangů a 70 nejlepších pilotů z ANG naloděno na palubu letadlové lodi USS CV 21 Boxer a vysláno do Koreje. Tentýž den začala z Tegu operovat 51. FS(P), v jejíž výzbroji se nacházely F-51, které v Japonsku zůstaly po vyzbrojení 1. FS ROKAF. K jejich pilotování byli vybráni nejlepší piloti 18. FBG. USS Boxer dorazila do Japonska už 23. července (cestu přes Pacifik absolvovala za rekordních osm dní) a nastal kolotoč. První z jednotek přezbrojených na Mustangy přivezenými na Boxeru (40. FBS/35. FIG) začala z Pchohangu (K-3) operovat již počátkem srpna. O několik dní později k ní dorazila ještě 39. FBS (12. října se přidala i 77. sqn. RAAF). Další z přezbrojených jednotek, 68. FBS/18. FBG, se v Tegu připojila k 51. FS(P) a celá jednotka byla přeznačena na 12. FBS. Na Mustangy taktéž přezbrojené 35. a 36. FBS/8. FBG zůstaly na základně Tsuiki v Japonsku. Z F-80, které zůstaly, byla vytvořena 49. FBG a z Okinawy byla do Itazuke zároveň převelena 51. FIG. 30. července provedlo 47 Superfortressů od 22. BG(M) a 92. BG(M) první strategické bombardování území KLDR, operaci "Nannie Able". Při akci, jejímž cílem byl průmyslový Hungnam, byly využity nové radiolokační zaměřovače AN/APQ-13. Operace "Nannie Baker" se o dva dny později, tedy 1. srpna, zúčastnilo 46 B-29 a v rámci "Nannie Charlie" odhodilo 3. srpna pumy na cílovou oblast 49 B-29. Výběr cílů pro strategické bombardování dostala na starost 548. TRS, která měla z archivu SAC na Guamu k dispozici fotosnímky z druhé světové války. Čerstvé snímky dodávaly průzkumné RB-29 od 31. SRS. Mezi primární cíle se dostal Pchjongjang díky svým zbrojovkám, skladům válečného materiálu, seřaďovacímu nádraží a železničním opravnám, dále Wonsan se svým moderním přístavem a rafinériemi ropy, Hungnam se strojírenským a chemickým průmyslem, Čchongdžin s hutěmi, slévárnami a železničním překladištěm a nakonec Rašin, veledůležitý přístav se zásobami ropy, ležící pouhých 27 kilometrů od ruských hranic (a 96 km od Vladivostoku) na severovýchodě KLDR. Na listině sekundárních cílů se ocitlo 13 položek, mezi jinými města Sinidžu a Hamhung, přístavy Nampcho a Kimčchek, soustava hydroelektráren Kesong, Toksang, Čchosen, Toksan a Kuwonga ve vnitrozemí a přehrada s hydroelektrárnou Supchung v citlivé oblasti řeky Jalu. Každému "ostrému" náletu na cíle v blízkosti městských aglomerací měl ale ke smůle posádek Superfortressů předcházet nálet "papírový", kdy mělo být civilní obyvatelstvo letáky upozorněno na blížící se nebezpečí. Severokorejci se tak z nejpovolanějšího zdroje vždy spolehlivě a včas dozvěděli, co se na ně chystá, a muži uvnitř B-29 si mohli být jisti, že je bude čekat vřelé přivítání v podobě namířených hlavní, těsně před náletem upozorněného, a tudíž posíleného protiletadlového dělostřelectva. Navíc humanitou oplývajícímu spojeneckému velení naprosto unikal fakt, že jejich ušlechtilé pohnutky stejně nejsou k ničemu, neboť severokorejskému obyvatelstvu, včleněnému do systému civilní obrany, bylo pod hrozbou drastických trestů znemožněno ohroženou oblast opustit. Nehledě na fakt, že za držení, nebo ještě hůře šíření, letáků hrozily tresty nejvyšší. Další nepochopitelné nařízení (nepochopitelné proto, že ve svých důsledcích šetřilo nepřítele a tím vlastně podkopávalo snažení mužů v první linii) se vztahovalo k bombardování cílů zápalnými pumami, které se, ať již se to někomu líbí či ne, velice osvědčily při bombardování Japonska a nezanedbatelnou měrou přispěly k jeho konečnému sražení na kolena. State Department obávající se, že by v citlivém asijském prostředí mohlo dojít k propagandistickému zneužití tohoto typu náletů, podmínil použití zápalných prostředků při útocích na městské aglomerace udělením zvláštního povolení. 1. srpna vydal generál Hoyt S. Vandenberg rozkaz k přesunu dalších B-29 náležících SAC do oblasti korejského bojiště. Dvě letky od 98. BG(M) z Fairchild AFB se přesunuly do Jokoty a Kadena AFB se stala domovem tří letek od 307. BG(M) z MacHill AFB. Koncem prvního srpnového týdne tak mělo FEAF Bomber Command (P) k dispozici patnáct letek B-29 rozdělených mezi 19., 22., 92., 98. a 307. BG(M). Tentýž den byla zformována první jednotka leteckých návodčích: 6147. TCS, disponující letouny T-6 Texan (vojáky přezdívané "Mosquito"). Posádku "Mosquita" tvořil pilot USAF a za ním sedící pozorovatel z US Army. Jeho úkolem bylo navádění bitevních letounů na pozemní cíle, případně navádění a korigování dělostřelecké palby. Později byly u 6147. TCS používány Texany verze LT-6G, vybavené speciálními radiostanicemi umožňujícími spojení s pozemními jednotkami a raketnicemi pro kouřové rakety značkujícími cíle. Od září začala operovat 6148. TCS a v listopadu 6149. TCS, obě disponující letouny stejného typu. Jako další posila do korejských vod 1. srpna připlula letadlová loď USS CV-47 Philippine Sea. K ní se připojily doprovodné letadlové lodi USS CVE-116 Badoeng Strait a USS CVE-118 Sicilly. Na palubě USS Philippine Sea bázovaly letouny 11. AG: Panthery F9F-2 od VF-111 a VF-112, Corsairy F4U-4 od VF-113 a VF-114 a Skyraidery AD-4Q od VA-115. Kromě nich byla na této letadlové lodi umístěna peruť nočních stíhačů VC-3 s F4U-5N, průzkumná peruť VC-61 se svými F4U-5P a peruť VC-11 se Skyraidery AD-4Q/W fungující jako letouny včasné výstrahy a letouny určené pro radioelektronický boj. Paluba a podpalubní hangáry USS Badoeng Strait byly domovem mariňáckých Corsairů F4U, F4U-4 a F4U-4B ze stavu VMF-323 "Death Rattlers". Jednotce velel major Arnold A. Lund. USS Sicilly hostila VMF-214 "Black Sheep" s letouny F4U-4B Corsair pod velením podlukovníka Waltera E. Lischeida. Obě jednotky určené k podpoře 1. MPB byly sdružené v MAG-33 pod velením brigádního generála Thomase J. Cushmana.34 Corsairy z paluby USS Sicilly podnikly první bojový let 3. srpna, kdy raketami a napalmem zaútočily na komunistické pozice u Čindžu.35 VMF-323 se do bojů zapojila o tři dny později. Z japonské Itazuky začaly v tomto období k bojovým letům vzlétat radarem vybavené noční stíhačky F4U-5N náležící VMF(N)-513 "Flying Nightmares". "Noční můry" se mimo jiné věnovaly i likvidaci severokorejských konvojů, přesouvajících se v týlu komunistických vojsk pod ochranou noci (mezi 3. srpnem a 15. září uskutečnila VMF(N)-513 50 bojových letů). Této jednotce velel Maj. Hunter J. Reinburg (jednotka zanedlouho obdrží i dvoumotorové F7F-3N Tigercat). Na akcích USMC se podílela i VMO-6 vyzbrojená vrtulníky HO2S-1, HO3S-1, HO5S-1, HTL-4, OE-1 a lehkými spojovacími letouny Vultee OY-2.36 Vrtulníky prokazovaly neocenitelné služby při zásobování pozemních jednotek a při evakuaci raněných,37 OY-2 zase na pozemní cíle naváděly Corsairy podporující mariňáky v první linii. Piloti Corsairů od MAG-33 byli při útocích z přízemní výšky schopni s neuvěřitelnou přesností zasahovat i bodové cíle ve vzdálenosti pouhých 250 metrů (!) od vlastních vojáků (pro srovnání, USAF považovala za minimální bezpečnou vzdálenost 1 km, ale tato byla samozřejmě v případě potřeby často zkracována). Spolupráce pozemních složek USMC s leteckými byla pověstná. Například v noci na 16. srpna dobyli příslušníci 1. MPB u Minyangu tzv. "Bezejmenný pahorek". Od rána byli ale vystaveni divokým protiútokům nepřítele. Když vyčerpaní mariňáci odráželi třetí severokorejský útok, objevily se na scéně Corsairy MAG-33 a zaútočily na komunisty napalmem. Ti tento nápor nevydrželi a obrátili se na útěk k řece Naktong. Piloti Corsairů jim ale odřízli cestu a po několika desítkách minut apokalypsy zůstalo mezi "Bezejmenným pahorkem" a řekou ležet na 1200 mrtvých těl Severokorejců a zničená technika. Ve stejný den dobyli vojáci 2. praporu 5. pluku USMC za podpory tanků kótu "102" u Obong-ni. V poledne na ně zaútočily oddíly severokorejské 4. pěší divize a několik tanků. Na útočníky se okamžitě vrhla hlídka mariňáckých F4U, zničila dva T-34 a palbou palubních zbraní přitiskla k zemi pěchotu. Severokorejci byli nakonec za vydatného přispění Corsairů, koordinujících své útoky s palbou děl a tanků USMC, od kóty "102" s obrovskými ztrátami odraženi. Během prvního měsíce svého operačního nasazení vykonaly Corsairy MAG-33 celkem 1168 bojových letů. Příslušníci americké Námořní pěchoty tvořili společně se svými letouny a tanky hroznou zbraň a generál Walker je nasazoval na těch nejohroženějších úsecích fronty.38 Od 2. srpna se B-29 právě posílené FEAF BC(P) začaly v rámci akce "Interdiction Campaign no. 1" zaměřovat na paralyzaci zásobovacích linek mezi 38. a 37. rovnoběžkou. Hlavním cílem byly kromě železničních uzlů 44 mosty a 13 dalších objektů klíčového významu. Superfortressy z Kadeny a Jokoty vzlétaly k těmto akcím naložené čtyřmi pumami o váze 227 kg a cíle bombardovaly z výšky 3050 metrů. Bohužel mnoho mostů, většinou postavených ještě Japonci, bombám této ráže odolávalo a stejně neúčinné byly i pumy o hmotnosti 454 kg.39 Vrásky na čele spojeneckých plánovačů v Jokotě dělal hlavně železniční most přes řeku Han západně od Soulu. B-29 od 19. BG(M) se jej snažily zničit pumami o hmotnosti 454 kg, poté 908 kg a nakonec bylo se stejnou marností použito i pum o hmotnosti 1816 kg. Slabé místo neodhalila ani v Japonsku získaná stavební dokumentace nebo rady japonských odborníků. Vše vyřešil geniálně jednoduchým nápadem až generál Stratemeyer. Posádka bombardéru, která by most zničila, měla obdržet jako odměnu kartón bourbonu Jack Daniels. Zničení provokativně odolávajícího mostu se tak pro posádky bombardovacích letounů stalo prestižní záležitostí a věcí osobní cti. 19. srpna odstartovalo z Kadeny devět Superfortressů a nabralo kurz na Soul. Jejich posádky měly jediný cíl: vysloužit si oněch 12 lahví bourbonu a pokrýt se tak slávou vítězů. Na cíl se sesypalo 54 tun výbušnin a zjizvený a potlučený most inkasoval několik přímých zásahů. Přesto vzdorující kolos nadále odolával. Zatímco zklamané posádky obrovských bombardérů mířily zpátky na Okinawu, směřovali už k mostu další zájemci o lákavou odměnu. Tentokrát to bylo 34 Corsairů a Skyraiderů z paluby USS Philippine Sea. Mostem otřáslo osm přímých zásahů a jeden z mostních oblouků se konečně zřítil do řeky. Následujícího dne brzy ráno opět navštívily most Superfortressy od 19. BG(M). Jejich posádky s krajní nelibostí shledaly, že se přes noc zřítil další mostní oblouk, poškozený minulého dne Skyraidery. Svůj vztek nad rozplývající se vidinou prémiového bourbonu si pak letci vybili na zbývajícím oblouku, který takovýto nápor pochopitelně nevydržel. 19. BG(M) ale zkrátka nepřišla. Na osobní MacArthurovu přímluvu musel generál Stratemeyer sáhnout hlouběji do kapsy a jeden karton Jacka Danielse putoval na palubu USS Philippine Sea a druhý na "Stratovo" zdraví vypili v důstojnickém klubu na základně Kadena. Do konce srpna bylo mezi Soulem a Naktonggangem, kde zrovna probíhala fronta, zničeno 66 % všech mostů (ze 44 mostů označených za cíle s nejvyšší prioritou jich bylo zcela zničeno 37 a zbývajících 7 bylo označeno za nepoužitelné). 3. srpna o sobě dali vědět piloti 67. FBS/18. FBW, když dva z nich sestřelili dva severokorejské Jaky. O týden později si tato jednotka připsala na konto další Jak-3. Pátý srpnový den vedl major Sebille, velitel 67. FBS, své Mustangy k řece Hamčang. Tam měli zaútočit na komunistické pozice a postavení protiletadlového dělostřelectva. Při útoku byl Sebilleho F-51D č. 44-74394 zasažen protiletadlovou palbou. Jeho wingman posoudil poškození letounu jako vážná a naléhal na velitele, aby se vrátil zpět na základnu. Sebillův Mustang se místo toho opět obrátil k cíli a v posledním sebevražedném útoku, sám inkasující další a další zásahy, spustil do komunistů palbu ze svých šesti palubních kulometů. Maj. Louis J. Sebille byl jako první letec v korejské kampani vyznamenán nejvyšším americkým vyznamenáním Congressional Medal of Honour. 28. září svého velitele pomstil sestřelem dalšího komunistického letounu poručík R. Hall. 11. srpna si první bojovou ztrátu zapsala MAG-33. Do města Kosong se tehdy probojovali příslušníci 11. pluku USMC podporovaní tanky M-26 a Corsairy náležícími VMF-323. Při akci zlikvidovali mariňáci ve spolupráci s Corsairy 31 nákladních vozidel, 24 džípů a 45 motocyklů severokorejského 83. motocyklového pluku. Bohužel již v první fázi útoku sestřelili komunisté dva ze čtyř prvních útočících F4U. Pilota prvního z nich, poručíka Doyla Colleho, zachránil svým osobním vrtulníkem HO2S-1 sám velitel 1. MPB, brigádní generál Edward A. Craig. Pilot druhého ze sestřelených Corsairů, kapitán Vivian Moses, se pokusil nouzově přistát na rýžovém poli, ale po nárazu při přistávacím manévru ztratil vědomí a utopil se. 13. srpna položilo 98 Superfortressů koberec 3084 pum na oblast domnělého soustředění Severokorejců severozápadně od Wengwanu. Nálet byl proveden na základě informací podaných americkou výzvědnou službou, podle které měl prostor sloužit jako shromaždiště 40 000 komunistických vojáků. Na plochu o rozloze 5,6 x 12 km zaútočilo 12 letek B-29 přibližujících se v letových hladinách 1520 a 3050 metrů. Celá operace, které osobně velel generál OďDonnell, ale skončila obrovskou blamáží, když letecký i pozemní průzkum provedený po akci zjistil, že v daném prostoru nikdy žádné komunistické jednotky nebyly. Úder směřoval do prázdna. Komunisté zaútočili na pusanský perimetr z Kuwi. Obrana tzv. Pusanské kapsy se od konce července do poloviny září stala pro spojenecké letectvo prioritním úkolem. Například 26. července bylo nad tuto ohroženou oblast směřováno 540 vzletů z 600, nebo 2. září to bylo všech 700 bojových vzletů provedených toho dne. Značné ztráty při těchto akcích utrpěly hlavně Mustangy. Zatímco se hospodářství KLDR pod údery bombardérů B-29 nezadržitelně rozpadalo a začínalo být čím dál tím více závislé na dodávkách z ČLR a SSSR, jediný z primárních strategických cílů uvnitř KLDR zůstal nedotčen. Tímto cílem byl přístav Rašin, který se pohromě díky blízkosti ruských hranic zatím vyhýbal. Po nesčetných urgencích z MacArthurova hlavního stanu State Department nálet na Rašin nakonec neochotně schválil, ale úředníci ve Washingtonu neopomněli k příslušnému souhlasu přidat dodatek, že Rašin může být bombardován pouze za ideální viditelnosti a pozitivní identifikace cíle. Onen omezující dodatek se ale v kolotoči na FEAF Bomber Command (P) ať již plánovaně, či náhodou ztratil, a tak 12. srpna bombardovaly Superfortressy Rašin, ukrytý pod milosrdným příkrovem mraků, pouze pomocí AN/APQ-13 a výsledky se při nejlepší vůli nedaly označit za uspokojivé. Část pum dopadla na městskou zástavbu a druhá část dopadla úplně mimo město i přístav. Z Washingtonu okamžitě přišel příval důrazných upozornění na zapomenutý omezující dodatek, a když 22. srpna muselo 64 B-29 místo Rašinu opět kvůli nepřízni počasí pumami zasypat náhradní cíle v Čchongdžinu, utřeli si ve Washingtonu zpocená čela a 1. září Rašin k MacArthurově značné nelibosti definitivně vyškrtli ze seznamu cílů pro strategické bombardování. I tak do poloviny září zničily Superfortressy 55 % průmyslových objektů na území KLDR. 27. srpna dva Mustangy omylem zaútočily na letiště An-tung, ležící za řekou Jalu, tedy v zakázané zóně! Po 3. červenci a 14. srpnu to bylo již třetí narušení vzdušného prostoru ČLR. 22. září dokonce kvůli navigační chybě bombardoval jeden B-29 od 98. BG(M) seřazovací nádraží v An-tungu. Po podobných incidentech byli piloti znovu a znovu napomínáni a byl jim neustále připomínán přísný zákaz napadání jakéhokoliv cíle za řekou Jalu. Ovšem každý zákaz se dá obejít a piloti občas porušovali i tento. Byli to hlavně piloti Sabrů (po přesunu těchto stíhaček na bojiště), kteří čas od času "na zapřenou" pronikali za řeku, kde na vlastní pěst pořádali hony na komunistické letouny. Esem se chce stát každý stíhač, a když chyběly příležitosti ke vzdušným vítězstvím, muselo se osudu trochu pomoct. Tajně sestřelovat MiGy do Mandžuska létali i tak známí stíhači jako např. Gabreski, Jones, Mahurin, Whisner, Kinchenloe nebo Jabara. Záznamy o sestřelech získaných při těchto akcích ale pochopitelně v žádné statistice nenalezneme. V noci z 31. srpna na 1. září se zvedla severokorejská armáda, jejíž ztráty byly doplněny čerstvými odvody, k mohutné ofenzivě proti Pusanské kapse. Následovaly nelítostné boje a generál Walker 5. září dokonce uvažoval o vydání rozkazu ke všeobecnému ústupu 8. armády. Během následujících tří dnů byly ale naštěstí jednotky KLDR za mohutné podpory dělostřelectva, tanků a hlavně letectva vrženy zpět, do výchozích pozic. Mustangy, Invadery, Corsairy a Shooting Stary odvedly obrovský kus práce.40 Jak řekl sám Walker: "Kdybychom neměli stálou leteckou podporu 5. AF, nebyli bychom schopni udržet se, a určitě bychom museli Koreu opustit." Napětí v oblasti se ale neprojevovalo jen na Korejském poloostrově. V pondělí 4. září se na americký torpédoborec třídy Gearing USS DD-833 Herbert J. Thomas, hlídkující poblíž ostrova Chaj-jang-tao západně od korejského pobřeží, "pověsil" ruský dvoumotorový bombardér A-2041 pilotovaný nadporučíkem Konstantinem Karpolem. Posádka torpédoborce požádala vlastní letecké síly o pomoc a ve 12:44 hod. sestřelil Karpola kapitán E. Laney pilotující jednoho z roje F4U-4 Corsairů od VF-53, které pod vedením Lt. Richarda D. Dawnese odstartovaly z paluby USS CV-45 Valley Forge. Piloti VF-53 poslali údajně tento den do vln Žlutého moře ještě jeden ruský letoun, potloukající se nepříjemně blízko amerických válečných plavidel. Tentokrát se mělo jednat o bombardér Tu-2. 5. září vznikla pod velením veterána bojů nad severní Afrikou (tehdy příslušník slavné 112. sqn. RAF), S/Ldr. S. van Bred-Therona, 2. squadrona SAAF "Flying Cheetahs", jihoafrická peruť vyzbrojená Mustangy, operující v rámci 18. FBW USAF. 22. listopadu (podle některých zdrojů již 18. listopadu) přelétli Jihoafričané své Mustangy na letiště Pchjongjang-východ (K-24) v severní Koreji. Pod náporem "Chinks" se posléze 2. sqn. SAAF musela přesunout na letiště Čchinhae (K-10). Od počátku září se nad Inčchonem začaly několikrát denně objevovat průzkumné RF-80 z 8. TRS a F-4U 5P od VC-61, ve snaze zásobovat hlavní stan zprávami o nejčerstvější situaci v prostoru dějiště nadcházející vyloďovací operace. Od 5. září na oblast Soul-Inčchon opakovaně útočily jak letouny 5. AF, tak B-29. Task Force 77 tvořily v tomto období kromě doprovodných plavidel tři velké americké letadlové lodi: USS Philippine Sea, USS Valley Forge a čerstvě přibyvší letadlová loď třídy Essex USS CV-21 Boxer s 2. AG na palubě (tato letecká skupina se skládala z VF-63 a VF-64 vybavených Corsairy).42 Letecké jednotky operující z palub lodí této formace měly za úkol letecké krytí oblasti vylodění a údery na týl nepřítele a jeho zásobovací cesty. Letouny podpůrné skupiny Task Group 90. 5, skládající se z menších, doprovodných letadlových lodí USS Sicilly a USS Badoeng Strait, byly pověřeny přímou podporou invazních vojsk. Britská letadlová loď HMS Triumph spolu s doprovodnými plavidly (TF 91) měla zabránit případnému napadení invazního loďstva z volného moře. Na leteckém zabezpečení operace "Chromite" se podílely i Marinery od VP-42 a VP-47, Sunderlandy od 88. a 209. sqn. a P2V-3 Neptune od VP-6 (Neptuny vyzbrojené šesti kanony ráže 20 mm a až šestnácti raketami HVAR byly občas používány i jako bitevní nebo noční bombardovací letouny). 15. září odstartovalo k podpoře vylodění u Inčchonu 82 Superfortressů, ale nepřízeň počasí způsobila, že byly nuceny své pumovnice vyprázdnit nad sekundárními cíli v Pchjongjangu a Wonsanu. Vojáci invazních vojsk se museli spokojit pouze s podporou Corsairů MAG-33. Až 18. září, za konečně bezvadného počasí, shodilo 42 B-29 z 92. BG(M) a 98. BG(M) na hlavy komunistických vojáků v prostoru Inčchon-Soul koberec 1600 pum o hmotnosti 227 kg. 17. září se nepřítel konečně odhodlal k odvetné akci. Na invazní loďstvo zaútočily tři severokorejské Jaky-9. Letíce v nízké letové hladině a do poslední chvíle se tak držíce ve spásném krytu nízké oblačnosti, dostaly se severokorejské letouny přímo ke kotvišti křižníků. Poté co Jaky vylétly z mraků, soustředili se komunističtí piloti na těžký křižník USS CA-124 Rochester a britský lehký křižník třídy Fiji, HMS Jamaica. Zatímco Jamaicu se komunistům zasáhnout nepodařilo, Rochester inkasoval dva zásahy pumou. Výbuch první pumy zdemoloval jeřáb pro hydroplán a druhá puma zničila postavení jednoho z protiletadlových děl na přídi. Jeden z Jaků byl sestřelen palbou protiletadlového dělostřelectva lodi, zbývající dva unikly.43 16. září zaútočilo osm F4U z VMF-214 na kolonu šesti T-34 přesouvajících se směrem k Inčchonu. Při akci byl sestřelen Corsair pilotovaný Cap. Williamem F. Simpsonem, který zahynul. Po operaci "Chromite" 17. září znovuobsazené letiště Kimpo (1. pluk USMC na něm ukořistil dva Il-10 a jednoho Jak-9P) se opět mělo stát domovem pro americké letecké jednotky. Již 18. září v Kimpo přistál vrtulník HO3S-1 z VMO-6, na jehož palubě přicestoval generál Shepherd. Téhož dne na letiště přibyl pozemní personál MAG-33, aby je připravil pro přijetí prvních letounů USMC. 19. září se do Kimpo na rozkaz velitele 1. MAW, generálmajora Fielda Harrise, přesunulo 24 nočních stíhačů F7F-3N Tigercat od VMF(N)-542 "Flying Tigers" a o něco později dorazily i Corsairy F4U-4 od VMF-212 "Lancers" a VMA-312 "Checkerboards". Corsairy se hned následujícího dne zapojily do akcí na podporu spojeneckých vojsk ženoucích komunisty zpět na sever, zvláště pak podporovaly vojáky Námořní pěchoty v bitvě o Soul. Pozadu nezůstávaly ani Corsairy startující z letadlových lodí. Například 21. září zlikvidovaly F4U od VMF-323 velké množství živé síly protivníka v oblasti Yongdung-po a kryly přepravu přes řeku Han. Díky rychlému postupu spojenců se VMA-312 po 13. říjnu přesunula z Kimpa na polní letiště Wonsan. Kimpo se pak stalo důležitým letištěm s nepřetržitým "příjmem" transportních Skymasterů a hlavně nových C-119 Boxcar, přivážejících zásoby a válečný materiál. Na zpáteční cestě do Japonska byli na palubách transportních letounů odváženi ranění. 21. září přišlo US Navy o svého prvního Panthera. Šlo o stroj F9F-2B náležící VF-111, pilotovaný Lt. Carlem C. Dacem. Panther byl zasažen protiletadlovou palbou. Poručík Dace pochopitelně nejevil přílišné nadšení nad vyhlídkou komunistického zajetí a ze všech sil se snažil svůj poškozený stroj dostat nad moře. Nakonec svého zmrzačeného Panthera nad moře přece jen dovlekl, katapultoval se a po několika hodinách pobytu ve vodě byl vyloven posádkou jednoho ze spojeneckých torpédoborců křižujících v této oblasti. Dace byl sestřelen během dvouhodinového útoku spojeneckých letadel na dva kilometry dlouhý konvoj severokorejských nákladních automobilů u Tedžonu. Při této akci bylo zničeno 87 vozidel. Ve stejný den jako poručík Dace byl nad komunistickým územím sestřelen další pilot námořnictva, poručík Thomas Coleman. Pro sestřeleného pilota přiletěl se svým vrtulníkem poručík Arthur R. Bancroft z VMO-6. Severokorejcům se ale podařilo palbou vrtulník zničit a oba trosečníky nakonec zachránil nadporučík Robert A. Longstaff, který pro Colemana a Bancrofta přistál v husté palbě zbraní komunistů. 29. září byl zabit další příslušník VMO-6, pozorovatel z OY-2, Cap. Edwin E. Rives, zatímco pilota letounu, poručíka Thomase D. Odenbaugha, se komunistům podařilo zajmout. 23. září zahynul v Corsairu MAG-33 Maj. Robert Floeck. Na druhé straně se pilotům VMF-323 podařilo zničit čtyři tanky, za což se komunisté revanšovali poškozením pěti útočících letounů. Následujícího dne slavili severokorejští protiletadlovci u Soulu další úspěch, když se jim podařilo sestřelit Tigercat od VMF(N)-542. O tvrdosti bojů o Soul a přesnosti palby severokorejských protiletadlových baterií svědčí i další ztráta, tentokrát z 25. září. Tento den byl nejprve nad západním okrajem města palbou ze země se svým strojem sestřelen příslušník VMF-214, podplukovník Walter E. Lischeid, který ve svém F4U také zahynul. Během následujících dvou hodin byli sestřeleni i podplukovník Richard W. Wyczawski, příslušník VMF-212, a podplukovník Max J. Volcansek z VMF(N)-542. Oba ale měli větší štěstí než Lischeid a vyvázli pouze se zraněním. O dalšího pilota přišlo letectvo USMC 1. října, kdy VMF-312 podporovala postup 7. pluku Námořní pěchoty na Ujdžongbu. Palba z ručních zbraní protivníka sestřelila Corsair pilotovaný nadporučíkem Robertem O. Crockerem. Pilot zahynul. Od zahájení operace "Chromite" po osvobození Soulu bylo sestřeleno 11 letounů 1. MAW. Koncem měsíce, přesněji 26. září, bylo prakticky ukončeno strategické bombardování KLDR. Tehdy osm B-29 od 92. BG(M) zničilo pumami o hmotnosti 454 kg transformační stanice a tlakové potrubí čchosenské hydroelektrárny. Generál Stratemeyer poté prohlásil, že další nálety tohoto typu již nejsou zapotřebí. Pro masové nálety B-29 již na území KLDR žádné důstojné cíle prostě neexistovaly. Superfortressy po tomto datu vzlétaly pouze k náletům proti dopravní síti a různým nahodilým cílům. Koncem září a počátkem října tak B-29 létaly jen na "pohodové" mise, které samy posádky nazývaly "rozvoz mléka". Tak se mohlo stát, že jedna "superpevnost" od 19. BG(M) proháněla při letu několik metrů nad zemí severokorejský vlak, ostřelujíc jej kulomety svých spodních střeleckých věží, zatímco jiná B-29 téže jednotky plýtvala 113kg pumami na zoufale šlapajícího severokorejského vojáka na bicyklu. Posádka dalšího Superfortressu, tentokrát od 92. BG(M), si za cíl pro změnu vybrala motospojku. Zatímco strategické letectvo své akce silně omezovalo, piloti taktického a stíhacího letectva byli neustále plně vytíženi. Dennodenně se nad ustupujícími severokorejskými divizemi objevovaly stovky spojeneckých letadel a ke ztrátám způsobených pozemními jednotkami sboru OSN se přidávaly i ztráty způsobené letectvem. A ty narůstaly obrovským tempem. V této době vykonávaly jednotlivé perutě kolem 750 bojových vzletů měsíčně. Zároveň s přesunem spojeneckých vojsk k severu bylo na jihu znovu uvedeno do provozu (zatím alespoň provizorně) několik polních letišť, které byly připraveny přijmout čerstvě přisunuté letecké jednotky. Tak například 28. září přistály v Tegu Shooting Stary od 49. FBG. F-80 začaly v září vůbec poprvé s nočními operacemi, což si vynutila situace, kdy zoufalí Severokorejci přesouvali posily i válečný materiál na frontu již téměř výhradně v noci. 30. září zaznamenaly dvě vítězství nad komunistickými letouny Shooting Stary od 8. FBG. Bylo to čtvrté a páté vítězství pro 8. FBG tento měsíc. Prvních tří sestřelů dosáhli její piloti již 9. září. V neděli 8. října do korejských vod připlula letadlová loď USS CV-32 Leyte a posílila tak TF 77, operující u východního pobřeží poloostrova v oblasti Wonsanu. Na její palubě bázovaly letouny F9F-2 Panther od VF-31, F4U-4 Corsair od VF-32 a VF-33 a AD-3 Skyraider od VA-35 (všechny perutě byly sdruženy ve 3. AG). Letadlovou loď HMS Triumph zároveň vystřídala HMS Theseus. Když HMS Triumph 21. září připlula do Sasebo, byly na její palubě pouhopouhé tři nepoškozené Seafire a šest Firefly. Účinnost protiletadlové palby Severokorejců tedy rozhodně nebylo dobré podceňovat. 8. října v 16:17 hod. se nad ruským letištěm Dlouhá říčka nedaleko Vladivostoku, 90 km za hranicemi KLDR, přehnaly dva Shooting Stary od 49. FBG a pokropily řady seřazených ruských letounů palbou ze svých kulometů. Ať již byly pohnutky mladých pilotů jakékoliv, naplánovali si svůj výlet za hranice dost nešťastně, neboť téhož dne podepsal Mao rozkaz ke vstupu čínských "lidových dobrovolníků" do KLDR. V Moskvě pak následujícího dne převzal americký velvyslanec ruskou nótu, ve které sovětská vláda důrazně požadovala přísné potrestání všech viníků a záruky, že se akce podobného charakteru nebudou v budoucnu opakovat. Průšvih obrovských rozměrů odsunul na vedlejší kolej sám generál MacArthur, který měl podle Washingtonu posoudit vinu mladých pilotů a určit trest. MacArthur na zprávu o celém incidentu reagoval stylem pro něj typickým: "No a co má jako být?" Ruská strana se omezila pouze na výše zmíněnou nótu, neboť sama měla máslo na hlavě a nehodlala případ dál rozmazávat. Navíc domnívat se, že se čínská a potažmo i ruská strana začaly v konfliktu angažovat pouze kvůli několika poškozeným nebo zničeným letadlům na bezvýznamném letišti kdesi u Vladivostoku, by bylo, mírně řečeno, naivní. Jediný důvod, který oba komunistické giganty přivedl na korejské válčiště, byla hrozba totální potupné porážky jejich nadutého odchovance a chráněnce Kim Ir-se na. 10. října provedly svůj první nálet v Koreji letouny 17. CAG. Cílem byl železniční most u Changyan. Z tohoto náletu se nevrátil Sea Fury pilotovaný Lt. S. Leonardem, který byl sestřelen protiletadlovou palbou. Pilot byl vyzvednut posádkou záchranného vrtulníku. 17. CAG bázovala pod velením Lt/Cdr. Fredericka Stovin--Bradforda na palubě HMS Theseus. Jednotka se skládala z 807. squadrony FAA vyzbrojené 21 Hawkery FB. 11 Sea Fury, vzlétající k bojovým letům pod vedením Lt/Cdr. M. P. G. Smithe, a 810. squadrony mající ve výzbroji 12 dvoumístných stíhaček Fairey AS. Mk. 5 Firefly, které velel Lt/Cdr. K. S. Pattison. Začátkem října byla všechna plavidla TF 77 přesunuta k východnímu pobřeží Korejského poloostrova v rámci příprav na vylodění spojeneckých jednotek u přístavu Wonsan. Rozsáhlá minová pole ve vodách okolo Wonsanu likvidovaly Marinery a Sunderlandy. Ty, při letu několik metrů nad hladinou, přiváděly jednotlivé plovoucí miny k výbuchu palbou palubních kulometů. 10. října město i přístav obsadily jednotky ROKA. O den později zničily Corsairy od VMA-312 spolu s Panthery od VF-31 (bázující na palubě USS Leyte) v oblasti Wonsanu přes 100 severokorejských nákladních automobilů. 13. října se na letišti ve Wonsanu objevili příslušníci technického zabezpečení MAG-33, aby letiště připravili pro přijetí VMF-214, VMF-323 a VMA-312, které následovaly po několika dnech. Koncem října na letišti přistály i stroje od VMF(N)-513. 26. října se na pobřeží konečně vylodili příslušníci USMC, okamžitě vyrazili k severu a navázali kontakt s nepřítelem. Zvláště 5. pluk USMC se do konce měsíce dostal daleko dopředu a Corsairy MAG-33 se musely opět přesunout, tentokrát do Jonpo. 12. října se stěhovali piloti i stroje 77. squadrony RAAF. Z Iwakuni AFB se celá jednotka přemístila na letiště Pchohang v Koreji. Tam se připojila k 39. FIS a 40. FIS od 35. FIG. Nové uskupení operovalo pod názvem 6150. TSW.44 17. října se vyznamenali piloti Shooting Starů. Na trati mezi Sariwonem a Mirjokem nachytala čtyřka F-80 dlouhou vlakovou soupravu taženou třemi lokomotivami, přivážející posily na frontu. Střely M-2 Ball ráže 12,7 mm rozstřílely vlak i s posilami a válečným materiálem k nepotřebě. 20. října proběhl v oblasti Sukčchon-Sunčchon severně od Pchjongjangu výsadek 187. ARCT, jenž měl zablokovat cestu ustupujícím komunistům. 187. ARCT byl vysazen ze 76 C-119 od 314. TCW a 40 C-47 od 21. TCS. Během dvou hodin letouny opustilo 2860 mužů a 301 tun materiálu, včetně 12 houfnic ráže 105 mm. Seskokovou zónu "vyčistilo" a v průběhu akce zajišťovalo 75 F-51, 62 F-80 a 5 B-26. 26. října přistály na základně Miho v Japonsku B-26 od 452. BG(L). Ta sestávala z 728., 729. a 730. BS. Čtvrtá 731. BS byla určena k doplnění stavu 8. a 13. BS od 3. BG(L) z Iwakuni. I když měly Invadery od 452. BG(L) za sebou třiatřicetihodinový let z USA, již druhý den vzlétly jejich unavené posádky ke svému prvnímu operačnímu letu nad Koreou. Stejný den, kdy 452. BG(L) prodělala svůj křest ohněm (tedy 27. října), začaly Kadenu a Jokotu opouštět první B-29 od 22. BG(M) a 92. BG(M). Stratofortressy těchto dvou jednotek, které byly v době (jak se zdálo) blížícího se totálního vítězství OSN v Koreji již v podstatě zbytečné a jejich udržování na základnách zbytečně nákladné, se na osobní intervenci velitele SAC, generála Curtise LeMaye, vracely na své domovské základny March AFB a Fairchild AFB v USA. Situaci ale diametrálně změnil a euforii spojenců zchladil zásah čínských "lidových dobrovolníků". V listopadu, po zahájení čínsko-severokorejské ofenzivy (již počátkem měsíce hlásili piloti VMF(N)-542, útočící na cíle v Sinidžu a okolí, zvýšený pohyb nebývalého množství nákladních automobilů, přesouvajících se z Mandžuska přes řeku Jalu do severní Koreje), se nad frontou začaly stále častěji objevovat Skyraidery startující z letadlových lodí uskupení TF 77 a napadat čela postupujících komunistických armád. Ale již 30. října zaútočily Corsairy VMA-312 na seskupení asi 500 komunistických vojáků (Číňanů?) u Hagaru. Letadlové lodě vysílaly v tomto období své letouny také k nepřetržitému, čtyřiadvacetihodinovému vzdušnému krytí příslušníků 1. divize USMC, obklíčených u vodního rezervoáru Čchosen. Ve vzduchu nad nešťastnými mariňáky bylo tak husto, že v třeskutém mrazu trpěli i "Chinks" okolo. Ti se v noci totiž nemohli kvůli hrozbě okamžitého a zuřivého vzdušného útoku ani ohřát.45 Do akcí se postupně zapojily i letouny z lodí USS CV-47 Philippine Sea, USS CV-45 Valley Forge, USS CV-32 Leyte, USS CVE-116 Badoeing Strait, USS CV-37 Princeton (k TF 77 se připojila 5. prosince), USS CVE-118 Sicilly (7. prosince) a USS CVL-29 Bataan (17. prosince). 1. prosince se 1. divize USMC vydala na strastiplnou cestu z obklíčení. Během cesty se o jejich zásobování staraly C-46, C-47 a C-119 z CCC. Denně mariňákům shazovaly skoro 300 tun zásob. 7. prosince shodilo osm C-119 koloně zablokované u průsmyku Fun-chi-lin na žádost velitele 1. ženijního praporu USMC podplukovníka Johna H. Partridge osm dílů ocelového mostu M-2 (každý díl vážil 1125 kg). Po několika hodinách usilovné práce byla šestimetrová propast zabraňující postupu přemostěna a mariňáci mohli dál pokračovat v úniku z obklíčení. O evakuaci raněných a přísun materiálu se během přesunu staraly i vrtulníky od VMO-6 (jen z provizorního letiště v Judam-ni evakuovaly piloti této jednotky 152 zraněných). Již odpoledne 1. prosince se na z poloviny dokončeném letišti v Hagaru podařilo přistát posádce jednoho C-47, který po půlhodině odlétl s 24 raněnými mariňáky. Tento den se dalším třem Skytrainům podařilo ze stejného letiště evakuovat dalších 60 zraněných. Veškeré letecké akce nad kolonou kryly Sabry 4. FIW. Do Jonpo byly zároveň převeleny mariňácké Corsairy od VMF-212 a Corsairy a Tigercaty od VMF(N)-542. Po čtyři dny (10.-14. prosince) operovala z letiště Jonpo i VMF-311, první peruť USMC vyzbrojená Panthery F-9F 2B. 14. prosince se VMF-311 přesunula na letiště K-9 (Pusan-východ), kde se tato jednotka spojila s 35. FIG. Zároveň s ústupem z území KLDR byly i ostatní letecké jednotky USMC přemisťovány na jiné základny a letadlové lodě. Na palubu USS Sicilly tak byla 7. prosince přebázována VMF-214 a 12. prosince na palubu USS Bataan přeletěly Corsairy VMA-312. Při akcích na podporu mariňáků se ve statečnosti překonávali jak piloti letadel přímé letecké podpory a bombardérů, tak piloti záchranných vrtulníků. Nezřídka platili za snahu zachránit své spolubojovníky cenu nejvyšší. Tak jako 1st/Lt. Robert A. Longstaff, který ve svém vrtulníku zahynul 2. prosince ráno při pokusu přistát pro těžce raněného příslušníka USMC během bojů o uvolnění průsmyku Toktong, při nichž prapor Číňanů blokoval cestu do Hagaru. 4. prosince byl při útoku na pozice "Chinks" u Hagaru-ni sestřelen F4U-4 od VF-32, pilotovaný Ens. Jesse L. Brownem, prvním pilotem USN černé pleti. Corsairy tehdy společně se Skyraidery AD-1 od VA-35 vzlétly na další z letů na podporu obklíčených mariňáků. Brownův Corsair nouzově přistál na území obsazeném nepřítelem, asi 5 km od vlastních pozic, ale jeho pilot se jej přesto nepokoušel opustit. Celou situaci sledoval 1st/Lt. Thomas J. Hudner a rozhodl se svému příteli pomoci. Přistál se svým F4U vedle Brownova letounu a snažil se jej z rozbitého Corsairu, který právě začínal hořet, vyprostit. Zámek kabiny se naneštěstí zasekl a Hudner, aby svého přítele zachránil před plameny, musel kabinu obkládat sněhem. Když zjistil, že sám nic nesvede, spojil se rádiem ve svém letounu s velitelem perutě Lt. Cdr. Richardem Cevolim a požádal jej o přivolání záchranného vrtulníku s hasicím a vyprošťovacím zařízením. Poté se opět snažil zachránit Browna. Jeho snaha bohužel vyšla naprázdno. Vrtulník sice přiletěl, ale pro Browna to již bylo pozdě. Poručík Brown v kabině svého Corsairu zahynul. Poručíku Hudnerovi byla za jeho čin udělena Congressional Medal of Honour. Během tohoto hektického prosince se nad příslušníky USMC objevila jedna novinka. Transportní peruť Námořní pěchoty VMR-152 vyčlenila čtyři Skymastery R5D-3, na kterých byly dodatečně instalovány vysílačky pro spojení s pozemními jednotkami i ostatními letouny. Tyto letouny se pak od 6. prosince nepřetržitě střídaly v letech nad bojujícími mariňáky a na zjištěná ohniska nepřítele naváděly bitevní a bombardovací letouny. Zbytek letounů VMR-152 dál plnil transportní úkoly. Tyto letouny shodily mariňákům od 1. listopadu do Vánoc 2268 tun zásob a evakuovaly přes 4000 raněných. Většina raněných byla evakuována z provizorního letiště v Koto-ri, které muselo být pro příjem velkých letounů upraveno během několika hodin. Kromě tradičně používaných letounů se na evakuaci podílely i dva letouny General Motors TBM-3E Avenger (obávaný torpédový letoun z druhé světové války) zapůjčené od doprovodné perutě 1. MAW. Avengery pilotovali Cap. A. T. McCaleb, příslušník VMO-6 a 1st/Lt. T. Clark z VMF(N)-513. Do 12. prosince se v Avengerech dostalo do bezpečí 102 nejvážněji zraněných příslušníků 1. divize USMC. Stejně jako při podpoře spojenců v bojích o Pusanskou kapsu, tak i při martyriu 1. divize USMC si letectvo vysloužilo vděčnost mužů na zemi. Nejlépe to vystihl generálmajor Oliver P. Smith, velitel divize probíjející se z obklíčení, v dopise generálmajoru Harrisovi, veliteli 1. MAW: "V nekonečných nocích a sněhových bouřích se mnoho mariňáků modlilo, aby už byl den nebo jasné počasí, kdy, jak věděli, zase uslyší ten očekávaný hukot vašich letadel, rozsévajících mezi nepřítelem zkázu." Nyní se ale vraťme o více než měsíc zpět. 1. listopadu ve 13:45 hod. zaútočilo na šestku Mustangů, tvořící krytí Invaderům útočícím na letiště v Sinidžu u řeky Jalu, šest proudových letounů se šípovitými křídly a rudými hvězdami. Tyto letouny odstartovaly z kteréhosi čínského letiště za řekou, tedy z oblasti, kam měli spojenečtí letci přísný zákaz létat. Na korejském nebi se tak poprvé objevil nový fenomén: ruský proudový stíhač druhé generace MiG-15. Letecká válka nad Koreou vstoupila do další fáze. Zdrcující převaha spojeneckého letectva skončila. Při prvním střetnutí k žádným ztrátám nedošlo (MiGy pravděpodobně patřily k 28. GIAP/151. GIAD), a tak byla událost poněkud zastíněna úspěchem dvou Mustangů od 67. FBS/18. FBW. 24 km jižně od Sinidžu napadly tři Jaky letící z Mandžuska jeden T-6 Texan při misi FAC a několik B-26 od 730. BS. První Jak zasypal projektily ze svého "dvojčete" střelec jednoho Invaderu, ale to už se na scéně objevily Mustangy. Piloti Cap. Alma R. Flake a Cap. Robert D. Thresher pak sestřelili ve vzdušném boji každý po jednom Jaku-3 (Jak-9?). Flake zaskóroval ještě následujícího dne sestřelem Jaku-9. Další devítku přidal 1st/Lt. James I. Glessner na F-51D od 12. FBS/18. FBW. 2. listopadu se navíc opět vyznamenaly posádky B-26. Po jejich zásahu proti "lidovým dobrovolníkům" u Čchongdžu zůstalo na zemi ležet přes 500 "Chinks". 6. listopadu přišli Severokorejci o další dva Jaky-9, přičemž 1 a 1/2 sestřelu bylo přiznáno Cap. Howardovi I. Pricemu z 67. FBS a 1st/Lt Henrymu S. Reynoldsovi byla asistence při likvidaci druhého Jaku ohodnocena na 1/2 sestřelu. O "čínské" MiGy-15 z 1. listopadu se zatím v hlavním stanu vojsk OSN v Tokiu nikdo moc nestaral, a to ani když se Lt. Col. Clure Smith, velitel 25. FIS/51. FIW, vrátil z bojového letu se svým F-80C se snímky MiGu-15 pořízenými palubní kamerou. Ač byla na vlnách VKV spojeneckých vysílaček čas od času zachycena ruština, obecně se předpokládalo, že se jedná o ruské poradce a že na MiGách létají Číňané. To se ještě Čína v letecké části konfliktu neangažovala a názor štábních důstojníků byl proto takový, že Číňané si koneckonců mohou létat, na čem chtějí, a že incidenty tohoto charakteru se i pro budoucnost omezí na oblast řeky Jalu. Dnes již ovšem víme, že do června 1951 bychom v kabinách MiGů-15 nad Koreou našli pouze ruské piloty. 64. IAK (tvořený v různém období různými jednotkami) velel v tomto období generálporučík Ivan Vasilevič Bělov46 a zpočátku byli piloti i stroje této jednotky rozmístěni na čínských leteckých základnách Šen-jang, An-šan a Liao-jüan. Z důvodu značné vzdálenosti od frontové linie na Korejském poloostrově (tyto základny se nacházely okolo 200 kilometrů od čínsko-korejské hranice) přestěhoval se 64. IAK na základny ležící v těsné blízkosti hranice, z nichž největší byl An- -tung. Další, dílem i čínské MiGy, byly rozmístěny v Tung-fengu, Ta-pchu, Ta-tungu, Kuan-tienu a Feng-čchengu.47 Pod velení 64. IAK spadala pak ještě, kromě radiotechnických pluků vybavených radary (včetně amerických a britských pocházejících ještě z druhoválečných dodávek), i 87. divize protiletadlového dělostřelectva a 10. světlometný pluk, soustředěné těsně za hraniční řekou v oblasti An-tungu. K dalšímu střetnutí s patnáctkami došlo právě 6. listopadu, kdy MiGy, které vzlétly z letiště v An-tungu, zaútočily na Mustangy 35. FBS. Střetnutí se opět obešlo beze strát na obou stranách. V kabinách MiGů samozřejmě seděli Rusové z 64. IAK. Následujícího dne se krátce po 13:00 hod. z letiště Kimpo zvedla čtyřka F-51D od 36. FBS s úmyslem zaútočit na komunistické cíle v prostoru Sinidžu - Idžu u řeky Jalu. Z An-tungu vzlétly Mustangům naproti čtyři MiGy, jejichž piloti pravděpodobně počítali se snadným sestřelem vrtulových veteránů z předchozí války. Rusové se ale přepočítali. Palbu zahájily rychle se přibližující MiGy z příliš velké vzdálenosti. Během šarvátky, která se vzápětí strhla, poškodil jednu z patnáctek jako první Cap. Howard Tanner a o chvíli později schytaly svou porci projektilů ráže 12,7 mm ještě další dva MiGy. To již bylo příliš a Rusové se odpoutali z boje, sledováni vděčnými zraky pilotů Mustangů, kteří museli mít pocit, že se znovu narodili. Jaké ale bylo překvapení Američanů, když o chvíli později udiveně sledovali, jak vedoucí roje MiGů provádí nad řekou Jalu na znamení jakéhosi imaginárního víťězství bezvadný "victory roll". Všechny Mustangy se v pořádku vrátily na Kimpo a tam se ani pilotům, ani pozemnímu personálu přes veškerou snahu nepodařilo na oněch čtyřech F-51 najít sebemenší poškození, neřku-li snad zásahy. 7. listopadu navštívilo 70 Boeingů B-29 Sinidžu a na cíl se sesypalo 584 tun převážně zápalných pum. Následující den, tedy 8. listopad 1950, se zapsal do historie jako den prvního střetnutí proudových letadel. Z Kimpa odstartovala toho dne čtyřka F-80C Shooting Star od 16. FIS/51. FIW. Mezi nimi byl v kokpitu letounu č. 49-0713 nazvaném "Elene" (patřícím jinak 1st/Lt. Jacku Smithovi) i 1st/Lt. Russel J. Brown, příslušník 26. FIS. F-80 dostaly za úkol krýt Superfortressy, jež měly u Sinidžu napadnout most přes řeku Jalu. Na akci se podílely i Mustangy a Shooting Stary jiných jednotek, jež se již postaraly o neutralizaci děl severokorejské protivzdušné obrany. V prostoru hraniční řeky se ale F-80C od 16. FIS střetly s šesti MiGy-15 (podle některých zdrojů sedmi), které se o chvíli předtím zvedly z An-tungu. Pět MiGů se Shooting Starům podařilo obrátit na útěk, šestý ale zaváhal a doplatil na to. "Sakra, dostanu ho!" zahulákal poručík Brown do vysílačky a vzápětí se vrhl na zoufale kličkující MiG. S převahou výšky zaútočil, zmáčkl spoušť a zasypal rychle se vzdalujícího Rusa dlouhou dávkou ze svých palubních kulometů. Dokázal patnáctku zasáhnout tak, že se vzňala, explodovala a v plamenech zřítila k zemi. Podle ruských zdrojů se střetnutí zúčastnily pouhé čtyři MiGy z 28. GIAP a jejich piloti po návratu nahlásili sestřelení nejméně jednoho F-80. Vlastní ztráty Rusové nepřiznávají, pouze jeden poškozený MiG podle nich nouzově přistál na letišti v Mukdenu. Jak znělo "předlistopadové" podání prvního souboje proudových stíhaček, můžeme zjistit v pasáži o bojovém využití MiGu-15 v publikaci Jiřího Vraného a Jana Krumbacha: Ilustrovaná historie letectví, svazek 1., Praha 1985. Na straně 19 se ve zmíněné práci dočteme toto: "1. listopadu bylo... šest Mustangů F-51, hlídkujících podél řeky Jalu na čínsko-korejské hranici, napadeno skupinou MiGů-15, které se tak poprvé objevily na válečném nebi. A 8. listopadu již názorně dokumentovaly svou převahu nad letouny protivníka v prvním souboji tryskových stíhačů, který dějiny zaznamenaly. Odehrál se opět u řeky Jalu, kde F-80C Shooting Star 51. stíhacího křídla USAF narazily na skupinu migů, přilétajících z Mandžuska. ,Patnáctky' se vrátily ve stoupavém letu směrem od slunce zpět, pak opět ve veliké výši přeletěly řeku, spustily se střemhlavým letem na Shooting Stary a sestřelily je. Američtí letci se katapultovali, pouze poručík R. J. Brown stačil zapálit jeden mig, jehož pilot se chybným manévrem sám dostal do zorného pole jeho zaměřovače." Podobné ukázky komunistické propagandy, jež naprosto překrucovala skutečnost, rozhodně nebyly důstojné tak výkonného a pro protivníka nebezpečného letounu, jakým ve své době MiG-15 beze vší pochybnosti byl. Tato urputná snaha za žádnou cenu nepřipustit ani náznak pochybností o kvalitě sovětské techniky se dnes již naštěstí jeví jen jako ubohá, trapná a směšná. O den později narazil na skupinku patnáctek osamělý RB-29 od 91. SRS. Jeho piloti byli posléze nuceni s rozstříleným letounem nouzově přistát a pět členů posádky zaplatilo setkání s MiGy životem. Palubní střelec S/Sgt. Harry J. Lavene během boje jeden z MiGů sestřelil.48 Další MiG šel k zemi po zásazích ze zbraní Pantheru od VF-111 "Sundowners" z paluby USS Philippine Sea, pilotovaném velitelem této jednotky Lt/Cdr. Williamem T. Amenem. K boji s osmnácti MiGy od 139. IAP došlo poté, co námořní letectvo vyslalo F4U-4 Corsairy perutí VF-113 a VF-114 a AD-4 Skyraidery od VA-115 k útoku proti mostům přes řeku Jalu v oblasti Sinidžu. Panthery od VF-111 a VF-112 měly úderné síly krýt. Sestřelený MiG pilotoval M. Gračov. Rusové naproti tomu tvrdí, že sami sestřelili šest amerických letounů, z toho tři měl sestřelit sám Gračov. A do třetice, další MiG tento den uzemnili dva piloti z USS Valley Forge. 9. listopadu se MiGy od 67. IAP a 72. GIAP střetly ještě se skupinou B-29. Po jednom sestřelu Superfortressu nahlásili kapitán A. Borodunov ze 72. GIAP a poručík N. Podgornyj ze 67. IAP. Američané tento den ale přišli pouze o výše uvedenou RB-29 od 91. SRS. Následujícího dne napadly ruské MiGy Superfortressy od 307. BG(M) při útoku na Idžu. Sestřelen byl jeden z amerických letounů. Objevení se MiGů-15 na korejském nebi znamenalo pro posádky Superfortressů katastrofu, a to zrovna v době, když se mezi cíle jejich útoků kvůli přívalu Číňanů dostaly mosty přes hraniční řeku a přilehlé komunikace, tedy vše ležící v nepříjemné blízkosti čínských letišť, odkud MiGy beztrestně startovaly. Tato oblast byla mezi všemi spojeneckými piloty brzy známá pod přezdívkou "MiG Alley". Mezi nejméně oblíbené cíle v Aleji MiGů patřily zejména mosty u Sinidžu, Idžu, Namsan-ni, Hesandžinu, Manpchodžinu a Čchongsongdžinu. Jak již bylo výše uvedeno, kvůli přílivu "lidových dobrovolníků" z Číny nabyly mosty přes řeku Jalu klíčové důležitosti a USAF začal opět sužovat starý "mostový syndrom". Například nálet proti šesti nejdůležitějším hraničním mostům ze 7. listopadu v žádném případě velení neuspokojil, zvláště, když posádkám Superfortressů rozhodně úkol neusnadňoval fakt, že dostaly striktní zákaz bombardovat čínské území. Docházelo i k takovým absurditám, že zasažitelná mohla být jen polovina mostu (ta korejská), zatímco druhá polovina, čínská, byla nedotknutelná. B-29 proto nemohly bombardovat most nalétávajíce po jeho podélné ose, ale musely nalétávat napříč. Když k tomu připočteme "podporu" ruských MiGů a práci opravářských čet (ke každému mostu či jinému důležitějšímu objektu přidělených), kterým stačila i krátká přestávka v bombardování, aby poškozený most znovu uvedli do provozuschopného stavu (a bombardovat se mohlo znovu), dospějeme k závěru, že se po posádkách B-29 chtělo téměř nemožné. B-29 tak začaly proti mostům raději používat těžší pumy o váze 908 kg a 1816 kg. 19. BG(M) dokonce přišla s částečně řiditelnými pumami VB-2 Azon II o hmotnosti 454 kg a VB-3 Razon o hmotnosti 908 kg.49 Koncentrace protiletadlové palby v Koreji však byla taková, že řiditelné pumy byly místo z letové hladiny 4000 metrů shazovány z výšky 7000 metrů (to byla ostatně výška, ze které byly na mosty svrhávány i obyčejné pumy), což značně snižovalo jejich účinnost. Pumy Azon II i Razon byly navíc příliš malé a na vyřazení mostu bylo zapotřebí tří až čtyř zásahů. Tak se také mohlo stát, že i když bylo do konce roku použito 489 řiditelných pum, zničily tyto prostředky pouhých 15 mostů (při ztrátě jedné B-29 a vážném poškození několika dalších tak bylo zničeno 65 % cílů). V listopadu se do bojů zapojila první noční bombardovací jednotka letectva KLDR. Původně letka, později pluk, disponovala Polikarpovy Po-2 LNB a vedl ji Pak Den-sik. Po-2 se k cíli většinou přiblížil letem ve výšce 1300-1400 metrů, poté ubral obrátky motoru, nebo jej zcela vypnul, klouzavým letem se dostal nad cíl a z výšky 800-900 metrů jej bombardoval. Útoky bombami z přízemní výšky byly nebezpečné i pro samotnou posádku "bombardéru". První akcí Kukuruzniků byl nálet na letiště v Pchjongjangu v noci 28. listopadu. Poškozeno tehdy bylo jedenáct Mustangů od 8. FBG, z toho poškození tří bylo natolik vážné, že je ustupující jednotky OSN musely zanechat na letišti a zničit. Další nálet provedly Po-2 1. prosince v 01:10 hod. a poškozen byl jeden C-47. Nálety stejného charakteru pokračovaly i nadále. 15. listopadu si mezi B-29 opět "zařádily" ruské MiGy. Stalo se tak při náletu těchto bombardérů na Sinidžu. Komunisté sestřelili po jednom stroji od 19. BG(M) a 307. BG(M). Posádky devětadvacítek pomstil 18. listopadu Lt/Cdr. W. E. Lamb na Pantheru, startující z paluby USS Valley Forge. Letounům z lodí Valley Forge a Leyte se v útoku proti cílům na severu snažily zabránit MiGy-15 z druhého břehu řeky Jalu. Jednu z dotírajících patnáctek dostal právě Lamb, krytý svým wingmanem, Lt. R. E. Parkerem. 19. listopadu odstartovali k prvnímu bojovému letu Jihoafričané z 2. sqn. SAAF. Jejich cílem byly zásobovací cesty protivníka. První ztrátu tato jednotka zaznamenala 5. prosince, kdy se zřítil Mustang zasažený úlomky a troskami explodujícího vlaku s municí, který sám zničil. 19. listopadu rovněž zaútočilo 50 Invaderů od 3. BG(L) a 452. BG(L) na kasárna v Masanu. Zápalné pumy napadený komplex z 85 % zničily. Od 26. listopadu začala situaci na frontě neuvěřitelně komplikovat čínská ofenziva. Ztráty spojenců při ústupu nebyly vyšší jen díky masivnímu leteckému krytí 8. armády a X. sboru. Nejvíce "na ráně" byla americká 2. pěší divize a hlavně její 38. pěší pluk. "Indiáni" vděčili za několikeré vyklouznutí z obklíčení především úsilí posádek Invaderů, které se vyznamenaly zvláště při záchraně pěšáků z 2. divize v průsmyku mezi Kunu-ri a Sunčchonem, kde na ně byla Číňany nastražena léčka. B-26 v tomto průsmyku ostřelovaly palubními zbraněmi a bombardovaly komunisty napalmem v takové blízkosti vlastních vojáků, že by to za jiné situace bylo pokládáno za nezodpovědný hazard. Invadery se také až do 1. prosince zásadní měrou podílely na vzdušném krytí evakuace X. sboru z Hamhungu, Kimčcheku a Wonsanu. Vrásky spojeneckému velení ale nedělali pouze "Chinks" na zemi, ale také Rusové ve vzduchu. MiGy-15 na korejském nebi, to bylo něco, na co nebyli Američané připraveni. Do té doby na obloze suverénně kralující Shooting Stary a Panthery se MiGům v žádném případě nemohly postavit (ojedinělé úspěchy těchto, ještě před několika málo lety vysoce moderních strojů, můžeme, spíše než čemukoliv jinému, připsat výcviku a vysoké úrovni pilotů). Brownův úspěch byl, objektivně řečeno, v podstatě výjimkou. A proto den, kdy poručík Brown poslal v plamenech k zemi onoho prvního MiGa, dostal 4. FIW (všichni piloti této jednotky měli za sebou jedenapůlroční zkušenosti s F-86 a řada z nich byla navíc esem z druhé světové války) rozkaz, přesunout se se svými F-86A Sabre do Japonska. 11. listopadu přeletěli piloti své Sabry do San Diega v Kalifornii a na základně námořnictva North Island čekali na transport na Dálný východ. Rozhodnutí vyslat na korejské válčiště nejlepší americké stíhačky té doby (se kterými se původně pro Koreu vůbec nepočítalo) si vynutila právě hrozba jménem MiG-15. Společně se Sabry se měly MiGům postavit i F-84D/E Thunderjet od 522., 523. a 524. FES/27. FEG. 27. FEG (jedna z nejlepších jednotek USAF, v jejíž řadách sloužilo na 50 veteránů z druhé světové války) nalodila své Thunderjety na palubu eskortní letadlové lodi třídy Casablanca USS CVE-92 Windham Bay a směřovala k Japonsku. Odtud byly F-84 přelétnuty do Koreje, aby čtyři z nich 6. prosince vzlétly z letiště v Tegu (K-2) ke své první bojové akci. Prvních 49 Sabrů 4. FIW na palubě eskortní letadlové lodě tř. Casablanca USS CVE-88 Cape Esperance se opozdilo o několik dní. Do Jokosuky dorazily 1. prosince a přesunuly se na Johnson AFB u Tokia. V Japonsku se navíc zjistilo, že Sabry byly během transportu špatně zabezpečené a většinu jich poškodila slaná voda. Na letišti v Kimpo přistálo prvních sedm strojů (ty jediné nepotřebovaly důkladnou revizi) 336. FIS 13. prosince (do čtrnácti dnů jich na K-14 bylo 32). 4. FIW pod velením Col. George F. Smithe tvořily 334. FIS "Pidgeons" (později přejmenovaná na "Eagles"), 335. FIS "Chiefs" a 336. FIS "Rocketeers". Ke svému prvnímu bojovému letu v Koreji odstartovaly Sabry 15. prosince, ale tehdy na MiGy ještě nenarazily. Setkání, které všichni s napětím očekávali, proběhlo až o dva dny později. 17. prosince ve 14:05 hodin se z Kimpa zvedla pod vedením velitele 336. FIS Lt. Col. Bruce Hintona čtyřka F-86A. Zbývající Sabry pilotovali poručíci Pitt, Janeczek a Bryce. Letouny se zformovaly do bojové formace a zamířily na sever k Sinidžu u řeky Jalu do nyní již nechvalně známé Aleje MiGů. Osm kilometrů od Sinidžu se ve výšce 9700 metrů střetly nejlepší stíhačky té doby. Rozpoutal se souboj čtyř Američanů na F-86 se čtyřmi Rusy pilotujícími MiGy, náležící k 29. GIAP/50. IAD. Ve střetnutí se vyznamenal plukovník Hinton, který nejprve jeden MiG poškodil a druhý o chvíli později dlouhou dávkou sestřelil. MiG, prošitý od sacího otvoru až po výstup trysky projektily ráže 12,7 mm, se zřítil na zasněženou krajinu, aniž se jej pilot, již po Hintonově dávce pravděpodobně mrtvý či těžce raněný, pokusil opustit. Hintonův Sabre přistál na své základně bez munice (plný palebný průměr amerického stroje činil 1802 náboje).50 Šest MiGů a čtyři Sabry, opět vedené plukovníkem Hintonem, se v Aleji znovu setkali 19. prosince. K souboji ale nedošlo, protože Rusové vysokou rychlostí proletěli bez jediného výstřelu americkou formací a ihned se stáhli za hraniční řeku. Podobný průběh mělo střetnutí z 21. prosince, kdy na hlídku osmi F-86 vedenou plukovníkem Eaglestonem a letící v hladině 6400 metrů zaútočily střemhlavým letem MiGy letící o 2500 metrů výše. Tentokrát již byli Američané připraveni a plukovník Eagleston se okamžitě za jednoho z prchajících Rusů "pověsil". Nastala divoká honička, kdy Eagleston v těsném závěsu za MiGem v krátkých dávkách pálil ze svých šesti Colt-Browningů M-3 a MiGa "dostal" teprve 45 metrů nad zemí. Tento MiG byl Eaglestonovi uznán jako pravděpodobně sestřelený. 6. prosince se šest MiGů od 29. GIAP vedených kapitánem S. Nieumienkem údajně střetlo s bombardéry B-29 a tři americké stroje se jim podařilo sestřelit. Palubní střelci Superfortressů přitom měli sestřelit MiG pilotovaný poručíkem Serikovem. Celý incident si ale patrně ruští piloti vymysleli, neboť americké zdroje se o ničem takovém nezmiňují a v oficiálních statistikách není z tohoto dne žádný sestřelený MiG zaregistrován. K dalšímu souboji mezi patnáctkami a šestaosmdesátkami došlo 22. prosince, kdy se v 11:20 hod. patnáct MiGů (podle jiných zdrojů bylo MiGů nejméně šestnáct) od 177. IAP/50. IAD, využívajíce výhody větší výšky, vrhlo na osmičku Sabrů vedených Col. Johnem C. Meyerem. Okamžitě po útoku šel v plamenech k zemi F-86 pilotovaný Cap. Lawrencem V. Bachem.51 Jeho pokořitelem byl N. E. Vorobjov. To ale bylo vše. Rozzuření Američané pak už Rusům nedali žádnou šanci. Na svou základnu se už nikdy nevrátilo šest MiGů sestřelených Col. Meyerem (24 sestřelů ve druhé světové válce), Lt. Col. Glennem T. Eaglestonem (18 a 1/2 sestřelu ve druhé světové válce) a Cap. Johnem M. Odiornem za 334. FIS, Cap. Jamesem O. Robertsem za 335. FIS, dále 1st/Lt. Arthurem OďConnorem za 336. FIS a Lt/Cdr. Paulem E. Pughem, pilotem USN, který byl u 4. FIW na stáži. Rusové z tohoto boje přiznávají pouze dva ztracené MiGy, a naopak si nárokují tři sestřelené Sabry. Šestnáct Sabrů a více než třicet MiGů (americké prameny uvádějí 36 MiGů) se opět střetlo 30. prosince. Lt/Cdr. Pugh sestřelil svou druhou patnáctku (toto vítězství ale USAF z nepochopitelných důvodů nikdy neuznalo) a budoucí první eso proudové éry, Cap. James Jabara, otevřel svůj účet v Koreji pravděpodobným sestřelem. Soupeři Američanů byli v této fázi letecké války příslušníci těchto ruských jednotek: 28. IAD (67. IAP, 139. GIAP), 50. IAD (29. GIAP, 177. IAP a v lednu 1951 ještě čínský 7. stíhací pluk) a 151. GIAD (28. a 72. GIAP). Všechny pluky byly ke korejské hranici přisunuty v listopadu, pouze 29. GIAP byl ze Šanghaje převelen až v prosinci. Do konce prosince odstartovali piloti 76 Sabrů od 4. FIW ke 236 bojovým letům a ze střetnutí s Rusy si Američané podle novějších, zrevidovaných údajů, nárokují 7 (dříve se uvádělo 8) sestřelených MiGů při ztrátě 1 Sabru. Jeden MiG se v prosinci navíc přiznává pilotu lehkého pozorovacího letounku Cessna L-19 Bird Dog, patřící USMC. Proudový stíhač, který srdnatě na Cessnu zaútočil, samozřejmě nedokázal kopírovat manévry, které se svým malým letounkem prováděl jeho pilot a roztříštil se o jeden z okolních kopců. Zatímco Sabry a MiGy sváděly nelítostné souboje v Aleji MiGů, fronta se pod čínským náporem posouvala čím dál tím více k jihu. Spojenecké letectvo tak přišlo o spoustu letišť, ale jeho letouny z těchto letišť operovaly do poslední chvíle před jejich obsazením Číňany. Když se fronta přiblížila ke Kimpu na 20-30 kilometrů, vykonávaly z něj Shooting Stary od 49. FBG a 51. FIG několik desítek bojových vzletů denně. Například 10. prosince zastavily F-80 z 7. FBS/49. FBG za použití napalmu rozsáhlý čínský útok, přičemž zničily pět tanků a zlikvidovaly na 3000 komunistických vojáků. Během prosince vykonaly letouny 7. FBS 817 bojových letů o celkové délce 1583 hodiny. Některé z letů na podporu pěších vojsk netrvaly vzhledem k blízkosti fronty déle než 10 minut! - ROK 1951 - 2. ledna odstartovaly z letiště Kimpo pod palbou blížící se čínské pěchoty poslední tam umístěné spojenecké letouny C-119 Boxcar. O několik hodin později postihlo Kimpo, nyní zaplněné stovkami komunistických vojáků, těžké bombardování. Sabry 4. FIW z Kimpa přelétly už dříve na Johnson AFB, ale již 14. ledna se část z nich vrátila do Koreje, na základnu Tegu. Odtud vykonaly Sabry okolo 150 letů na podporu pěších vojsk. Toto použití rychlých stíhaček však narazilo na stejné obtíže jako obdobný pokus s bombardéry B-29. Piloti Sabrů byli vycvičeni pro úplně jiné bojové úkoly, a proto jejich útoky proti pozemním cílům postrádaly větší účinnosti. Navíc byl 18. ledna při takovémto letu protiletadlovou palbou sestřelen F-86 pilotovaný 1st/Lt. Josephem H. Powersem. Stejně jako Sabry, stěhovaly se do Japonska i Shooting Stary. Perutě vyzbrojené těmito stroji ale nadále vykonávaly 700 až 750 bojových vzletů měsíčně. V Tegu byla navíc ponechána skupina mechaniků a ostatních členů pozemního zabezpečení z 49. FBG. Shooting Stary 7., 8. a 9. FBS/49. FBG pak každé ráno odstartovaly k bojovému letu z Japonska, po skončení mise přistály v Tegu, kde jim bylo doplněno palivo a munice, a F-80 opět letěly nad frontu. To se opakovalo ještě jednou a teprve po třetím letu nad frontou se Shooting Stary vrátily zpět na svou základnu Tsuiki v Japonsku. A na druhý den se kolotoč opakoval znovu. 13. ledna 1951 byla v Koreji poprvé použita "superbomba" VB-13 Tarzon, částečně řiditelné monstrum s vysoce destruktivním účinkem v cíli. B-29 od 19. BG(M) ji z výšky 4950 metrů svrhla na železniční most v Kangge, umožňující přísun čínských posil přes řeku Jalu. Tento most byl spojeneckým letectvem bezúspěšně napadán od září minulého roku. Nyní mohutná exploze pumy o váze 5443 kg zlikvidovala dva z mostních oblouků a most vyřadila. Bohužel v této době byla již řeka Jalu pokryta tak pevným ledovým krunýřem,52 že komunistům pouze stačilo položit na něj koleje a vlaky z Číny mohly do hloubi KLDR nerušeně proudit dál. Přesto ale spojenecké letectvo konečně dostalo zbraň schopnou spolehlivě zničit kterýkoliv most. Poslední Tarzon byl použit 12. dubna. Až do tohoto data zničily Tarzony šest mostů a vážně poškodily jeden. Ve dvou případech puma dopadla přesně, ale nevybuchla, v devatenácti případech puma cíl minula. Dvě pumy musely být kvůli technickým obtížím odhozeny předčasně. Jelikož se cíle nacházely téměř výhradně v Aleji MiGů a tyto nálety se začínaly kvůli ruským MiGům z 64. IAK velice prodražovat, generál James E. Briggs používání Tarzonů po 12. dubnu pozastavil. Na 19. ledna byl naplánován úder proti několikapatrové budově čínského velitelství v Pchjongjangu. Útok provedly dvě devítky Mustangů od 77. sqn. RAAF. Mustangy první sekce nesly po dvou pumách o hmotnosti 454 kg a čtyřech raketách HVAR. Stroje druhé sekce pak útočily napalmovými kontejnery a taktéž HVARy. Cílový objekt byl zničen, za což Australané zaplatili ztrátou jednoho F-51, jehož pilot, Lt. G. Harvey, padl do zajetí. Během celého ledna australské Mustangy navíc zničily nebo poškodily 1282 komunistických vozidel. 21. ledna se osm F-84E Thunderjet z 523. FES/27. FEG pod vedením Lt. Col. Williama E. Bertrama vypravilo navštívit most v Chď-oughďOn. Na sestavu zaútočilo šestnáct MiGů a výsledkem manévrového boje vedeného v malé výšce byl jeden sestřelený Thunderjet a jeden MiG, kterého poslal k zemi sám Bertram. Tentýž den se jižně od Sinidžu nechala čtyřka Shooting Starů zaskočit dvanácti MiGy-15. Výsledek boje bylo možno předpokládat předem. Na základnu se nevrátil jeden F-80, rozstřílený kanony N-37 a NS-23. S novým rokem se nad frontou stále častěji objevovaly Invadery. B-26 od 452. BG(L) útočily na komunistické pozice za denního světla, Invadery od 3. BG(L) v noci. 3. BG(L) své Invadery používala nejen k útokům pumami, napalmem a raketami HVAR, ale i k nasvěcování frontové oblasti osvětlovacími pumami Mark VIII. Tyto pumy dodala US Navy a původně pocházely z výzbroje létacích člunů Martin PBM-5 Mariner. Neboť praxe osvětlování frontové oblasti slavila veliké úspěchy, převzala 3. BG(L) z popudu jejího výkonného důstojníka, Col. Reginalda J. Clizbeho, jeden C-47 "Lightning Bug" (Skymaster) a ten pak v rámci experimentu s novou taktikou nočního boje pět hodin poletoval nad frontou a za tuto dobu svrhl v daném prostoru 129 osvětlovacích pum Mark VIII. Pro Invadery pak již nebylo žádným problémem postupně zlikvidovat třicet komunistických vozidel, jejichž překvapení řidiči s možností leteckého napadení v noci pravděpodobně vůbec nepočítali. Situace došla tak daleko, že Chinks začínali bezprostředně po zahájení "světelného" bombardování panikařit a v očekávání těžkého náletu opouštěli své úkryty. Tím zase poskytli snadný cíl spojeneckým kulometčíkům a mnoho jich na nápad plukovníka Clizbeho doplatilo životem. O činnosti 3. BG(L) se pak pochvalně vyjádřil zejména velitel americké 25. pěší divize, generál Kean. Vysoká efektivita nočních náletů Invaderů motivovala komunisty k provádění podobných akcí. Činnosti spojeneckého taktického letectva se svými nočními lety pokoušely konkurovat severokorejské Polikarpovy Po-2 (Američany přezdívané jako "Bedcheck Charlie"), které se od 10. ledna nad frontou objevily v nejméně devíti případech. Ovšem dávno vysloužilé dvouplošníky až na několik výjimek žádnou škodu nenadělaly.53 FEAF, pro snadnější plánování náletů, rozdělila v tomto období území KLDR do jedenácti zón s přesně určenými prioritními cíli. Ty v této době tvořilo 45 železničních mostů, 12 silničních mostů, 39 seřaďovacích nádraží a 63 skladiště. V jednom případě se v polovině ledna Invaderům od 452. BG(L) pokusil v náletu zabránit komunistický Jak, ale zahnala jej palba ze hřbetních otočných střelišť napadených B-26. Byl to možná tentýž Jak-3, který 26. ledna poslal v plamenech k zemi 1st/Lt. Jacob E. Kratt na Thunderjetu od 523. FES/27. FEG z Tegu. V kabině Jaku, který sám (!) odvážně zaútočil na skupinu Thunderjetů, zahynul severokorejský pilot Ong Chi-kim, propagandou opěvované eso, jehož jméno ale v žádné tabulce úspěšných pilotů nefiguruje. 23. ledna se k Sinidžu opět vydaly Thunderjety od 27. FEG. Cílem útoku 33 F-84E mělo být tentokrát letiště. Ovšem ve vzduchu byly i 33 MiGy z 50. IAD a tak se na korejském nebi zákonitě strhla veliká bitva. Poručík J. E. Kratt sestřelil dva komunistické letouny a kapitáni William W. Slaughter a Allen McGuire z 522. FES přidali taky každý po jednom (dva ze sestřelených MiGů a jeden mrtvý pilot patřily čínskému 7. stíhacímu pluku). Další tři MiGy byly pilotům Thunderjetů uznány za pravděpodobně sestřelené a čtyři za poškozené. Američané žádné ztráty neutrpěli. To ovšem komunistickým pilotům nevadilo a po návratu nahlásili sestřelení jedenácti (!) amerických strojů. Za leden vykonaly Thunderjety 27. FEG na 2000 bojových letů. Většinou šlo o doprovod bombardérů B-29 a útoky na pozemní cíle v hloubi komunistického území, k čemuž je předurčoval jejich dlouhý dolet. V lednu přelétly na Misawa AFB a Jokota AFB v Japonsku první proudové průzkumné RB-45C1 Tornado patřící SAC. Domovskými základnami Tornad od 322. SRS a 324. SRS byly Barksdale AFB a Lockbourne AFB. V Koreji operovaly v rámci 91. SRS. Tady pak Tornada za pomoci létacích cisteren KB-29 "slídily" nad celou severní polovinou Korejského poloostrova. K prvnímu střetu s MiGy došlo 9. dubna, ale Tornado se do Misawy šťastně vrátilo. Je zajímavé, že v případě osamocených fotoprůzkumných Tornad neměli komunističtí piloti štěstí, a i když na tento lákavý cíl zaútočili mnohokrát, ani v jednom případě nedošlo k jeho sestřelení. Například 9. listopadu 1951 se jedno RB-45 k určitě velikému pohnutí posádky setkalo ve výšce 12 000 metrů s devíti (!) MiGy-15. Američané v Tornadu pak mohli mluvit o velikém štěstí, ne-li přímo o zázraku, když se vrátili na svou základnu a na stroji nebylo ani škrábnutí.54 5. února šel k zemi další Jak-9, sestřelený Maj. Arnoldem Mullinsem z 67. FBS pilotujícího Mustanga. 11. února se pak vyznamenali piloti Mustangů a Shooting Starů, kteří přelétávajíce nad oblastí severně od linie Hengsong - Wondžu s příkladnou systematičností napadali vše, co by mohlo mít jakýkoliv vojenský význam. Ten den přišli Číňané o 236 vozidel a 83 další byla poškozena. Jen Shooting Stary F-80C od 49. FBS zničily na 40 těchto vozidel. Současně se zhroucením novoroční ofenzivy komunistických vojsk bylo několik Invaderů od 3. BG(L) vybaveno radiolokačními zaměřovači AN/APQ-13 a radiolokačními přijímači AN/APN-3 pro použití v soustavě SHORAN. Ještě větší účinnost při útocích na cíle za snížené viditelnosti a v noci umožňoval Invaderům od 8. března systém AN/MPQ-2. Ten se osvědčil zejména při operaci "Ripper", kdy B-26 23. března těsně před výsadkem 187. ARCT u Munsan-ni dokonale "vyčistily" seskokovou zónu "Tomahawk". Nevyhovující zaměřovače Norden M-9 byly zároveň demontovány a nahrazeny britskými Mark IX. Jako další novinku začaly letouny USAF používat protipozemní neřízené rakety "Tiny Tim" ráže 292 mm, dosud hojně využívané pouze námořním letectvem. 21. února se u 77. squadrony RAAF objevily první Gloster Meteory F. 8, které měly nahradit dosavadní F-51 Mustang. Australané ale ze svých nových strojů nijak zvlášť nadšeni nebyli. Původně totiž počítali se Sabry, které ale jejich vláda v rámci "šetření" nezakoupila. Při setkání s MiGem neměl pomalý a neobratný Meteor teoreticky téměř žádnou šanci (Rusové také tento typ, stejně jako americký Shooting Star, v žádném případě nepovažovali pro své MiGy za rovnocenného soupeře). O první stroj tohoto typu přišla 77. sqn. 7. května 1951, kdy jej byl jeho pilot nucen nad japonským pobřežím z důvodu vyčerpání paliva opustit. Než se 77. sqn. přezbrojila na nové stroje, provedly její Mustangy na 3800 operačních letů. Během devíti měsíců operací na F-51 ztratili Australané osm pilotů a osmnáct letounů z celkového počtu padesáti šesti nasazovaných Mustangů. 25. února byla během náletu na Sunčchon napadena osmi MiGy formace čtyř B-29 od 343. BS. Střelci ze Superfortressů po návratu ohlásili jeden sestřelený komunistický letoun. Beze ztrát se obešlo střetnutí skupiny B-29 s devíti MiGy o čtyři dny později (MiGy zaútočily poté, co se od Superfortressů oddělily doprovodné F-80). Během února a března byly z bojového pásma postupně stahovány stávající ruské letecké jednotky. V únoru to byly 28. IAD a 50. IAD a v březnu 151. IAD. Po dobu svého působení ohlásili piloti těchto jednotek 128 sestřelů spojeneckých letounů (3 vítězství nahlásili piloti čínského 7. stíhacího pluku ve svazku 50. IAD), z toho 15 Sabrů.55 Odsunuté jednotky údajně (podle ruských statistik) ztratily 13 letounů a 10 pilotů (počet ztrát bude ale i v ruských tabulkách vyšší, neboť údaje o ztrátách některých pluků nejsou k dispozici). Odsunuté ruské jednotky byly na podzim minulého roku do Mandžuska povolány v podstatě pod tlakem úspěšné ofenzivy vojsk OSN a v letectvu SSSR rozhodně nepatřily k nejlepším a nejpřipravenějším. Na jejich místo proto nastoupily jedny z nejlepších leteckých jednotek, jaké měla Moskva k dispozici. Všichni adepti přesunu na Dálný východ se museli přihlásit dobrovolně a přednostně byli vybíráni piloti s bojovými zkušenostmi. Do Číny se tak přesunuly letecké útvary, v nichž 90 % pilotů nasbíralo zkušenosti v bojích s Luftwaffe. Jednalo se o 176. GIAP pod velením kapitána S. Višnjakova a 196. IAP pod velením majora J. Pepeljajeva. Oba pluky dohromady tvořily 324. IAD, které velel generál Ivan N. Kožedub, nejlepší ruský stíhač druhé světové války s 61 sestřely. 324. IAD byla stažena z moskevské oblasti a na podzim 1950 byla převelena do Číny. 12. února přeletěly MiGy 196. IAP do Mukdenu a poté se přesunuly na letiště An-šan. Zároveň s 196. IAP se v An- -šanu objevil i 176. GIAP. Na této základně se piloti nově přibyvších pluků setkali s veterány leteckých soubojů s americkými Sabry. Na základě jejich referencí o vynikající úrovni amerických letců a o tom, že zkušenosti z druhé světové války zdaleka nemusí stačit k úspěšnému vedení boje s nimi, přikročili velitelé nových pluků k intenzivnímu výcviku. V tomto ohledu vynikal zvláště major Pepeljajev, který se nijak netajil tím, že připravenost a výcvik sovětských pilotů nepovažuje za dostačující, a který ze svého 196. IAP "udělal" nejobávanější jednotku 64. IAK na korejském nebi.56 V březnu pak ještě na letišti v Mukdenu přistály MiGy 303. IAD (17., 523. IAP a 18. GIAP), které velel generál G. Lobov. 303. IAD původně operovala v centrální části Ruska, v srpnu 1950 byla převelena na Dálný východ a v březnu se ocitla v Mukdenu. Počátkem dubna dostala rozkaz k přesunu na letiště An-tung 324. IAD, kde měli její piloti vystřídat 151. GIAD. Již při přeletu na nové letiště došlo k prvním kontaktům s Američany. Jeden z pilotů 196. IAP dokonce uviděl, příliš daleko na severu drze "čenichající", průzkumné Tornado. Ruský pilot okamžitě zaútočil, ale byl patrně hodně znervóznělý prvním setkáním s protivníkem a zapomněl odjistit zbraně. Posádka Tornada "ostřelovaného" zatím pouze fotokulometem už na nic nečekala a hodně rychle otočila svůj stroj na jih, do bezpečí. 1. března doplatily posádky B-29, letící na most v Kogunjongu, na špatnou koordinaci mezi nimi a doprovodnými Shooting Stary. Piloti 22 F-80C na místě srazu marně čekali na opožděné B-29. Nakonec je stav paliva přinutil vyklidit scénu. 18 Superfortressů přiletělo se značným zpožděním, nicméně v pořádku odbombardovalo cíl a nasadilo kurz na Jokota AFB. Pak ale na nekrytou sestavu bombardérů zaútočila devítka MiGů-15. Tři ze Superfortressů Rusové sestřelili a sedm poškodili. Na straně Američanů zaznamenal úspěch pouze palubní střelec S/Sgt. William H. Finnegan z 343. BS, který jeden MiG sestřelil. Tentýž den byl velice náročný i pro piloty Mustangů od 2. sqn. SAAF. Při 32 bojových letech zničili Jihoafričané při ztrátě dvou Mustangů 17 nákladních automobilů a 2 tanky. Sestřelené F-51 pilotovali kapitán Bondenhorst a poručík Ruiter. V únoru ztratila tato jednotka tři piloty. 77. sqn. RAAF ztratila za leden a únor sedm pilotů. 6. března se do Suwonu vrátily Sabry od 334. FIS a Tegu přivítalo F-86 od 336. FIS. 335. FIS zůstala ještě v Japonsku, kde operovala v rámci protivzdušné obrany ostrovů. 8. března použila Bomber Command (P) poprvé při nočním bombardování radiolokátory AN/MPQ-2. Přesnost i efektivita nočního bombardování se výrazně zlepšily a úspěchy začaly sklízet i nové typy hlavových nekontaktních zapalovačů, jež přiváděly tříštivé pumy k výbuchu 10 až 12 metrů nad zemí. Komunistickým pěšákům již nepřinášela úlevu (i když i předtím byl tento pojem spíše relativní) ani noc. V noci na 26. dubna zaútočily B-29 na shromaždiště Číňanů připravujících se k rannímu útoku a ráno leželo před americkými liniemi již jen 700 mrtvých Chinks. Při podpoře 2. pěší divize US Army bombardovaly B-29 Číňany pouhých 360 metrů od amerických pozic, za což si posádky bombardérů vysloužily od velitele divize, generála Ruffnera, slova plná uznání. 12. března došlo k souboji mezi F-80C od 8. FBG a přesilou MiGů-15 nad Namsi. Střetnutí skončilo překvapením pro obě strany. Rusové si kupodivu počínali tak nešikovně (snad proto, že vzhledem ke kvantitativní i kvalitativní převaze protivníka podcenili), že Shooting Stary nejenže neutrpěly sebemenší poškození, ale samy několikrát zasáhly MiGy plnou dávkou svých zbraní. Když se navíc dva z MiGů ve vzduchu srazily, ostatní Rusové raději vyklidili pole. 17. března přišla 36. FBS o jeden F-80 pilotovaný 1st/Lt. Howardem J. Landryem, jenž při vzdušném boji narazil na ruskou patnáctku, kterou stíhal, a oba stroje se v troskách zřítily k zemi. Došlo k tomu při souboji Shooting Starů s třemi MiGy nad Sončchonem. Celkově byl ale únor a březen na leteckou aktivitu obou stran dost chudý. Intenzita vzdušných střetnutí stoupla opět až v dubnu. Důvodem bylo posílení ruských leteckých jednotek ve východní Číně a zmodernizování, od 10. února znovuobsazených, letišť Suwon a Kimpo, umožňující starty Sabrů od 4. FIW. Přesvědčivé výsledky pokusu s C-47 "Lightning Bug" vedly Američany k rozhodnutí zapojit do akce dalších pět Skytrainů. Všech šest strojů, přezdívaných nyní "Firefly", startovalo pak v rámci 3. ABG spolu s Invadery od 3. BG(L) z letiště v Tegu k nočním honům na zásobovací konvoje a vlaky s municí a zásobami pro frontu. Operační prostor těchto "hunter-killer" týmů se nacházel v Aleji MiGů mezi Sinandžu a Sinidžu. Mezi další "povinnosti" posádek "Firefly" patřil rozsyp ocelových hřebíkových ježků na silnicích od řeky Jalu k Pchjongjangu, prováděný z extrémně nízké výšky. Byl to primitivní, ale vysoce účinný prostředek k rozvracení dopravy. Kvůli potížím se zpevňovanými startovacími a přistávacími drahami polních letišť se ve druhé polovině března stěhovala 3. BG(L) z Tegu na znovuobsazené letiště v Soulu a Kunsanu (K-8). Operační prostor "Firefly" se zároveň zúžil na oblast ohraničenou 39°30ď SŠ a frontou, což ovšem nevadilo, neboť sklady US Navy Invaderům od 3. BG(L) poskytly dostatek adaptérů umožňujících zavěšení osvětlovacích pum Mark VI nebo zápalných pum M-47. Invadery tak přestaly být na osvětlovacích C-47 závislé a "světlušky" začaly operovat s mariňáckými Corsairy F4U-5N a Tigercaty F7F-3N od VMF(N)-513 "Flying Nightmares". Počátkem května pak "Firefly" přešly pod nově aktivované 67. TRW. 23. března, v čase čínského ústupu, byl u Munsan-ni proveden výsadek 187. ARCT, který měl stejně jako 20. října minulého roku přetnout komunistům ústupové trasy a oddělit je od zásobování. 173 transportních C-46 a C-119 shodily u Munsan-ni 3487 výsadkářů a 483 tuny zásob a výzbroje. Nad místem výsadku po celou dobu patrolovaly Mustangy 77. sqn. RAAF. 30. března ze svých základen odstartovalo 36 Superfortressů a nabralo kurz k Aleji MiGů. Dvanáct strojů od 19. BG(M) zamířilo k mostu v Čchongsongdžinu, dvanáct B-29 od 98. BG(M) letělo na most v Manpchodžinu a konečně dvanáct B-29 od 307. BG(M) navštívilo most v Namsan-ni. Tento den přálo štěstí dvěma střelcům od 19. BG(M), konkrétně S/Sgt. Normanu S. Greenemu a T/Sgt. Charlesi W. Summerovi z 28. BS, kteří při střetnutí jejich formace s ruskými MiGy dva z útočníků sestřelili. Ve stejný den dosáhl prvního sestřelu v Koreji (na straně vojsk OSN) první neamerický pilot-stážista u 334. FIS, Kanaďan 1st/Lt. J. Levasque, který sestřelil na F-86A ruský MiG-15. 2. dubna zaútočily na železniční most u Kimčcheku dva námořní Panthery F9F od VF-191 z paluby USS Princeton, vyzbrojené dvěma pumami po 113 kg a dvěma po 45 kg. Byl to první útok proti pozemnímu cíli vedený americkými námořními proudovými letouny. 3. dubna vybojoval své první potvrzené vítězství nad MiGem Cap. James Jabara a další dvě patnáctky přidali jeho spolubojovníci z 4. FIW. Stalo se tak při prvním operačním letu pilotů nově přisunuté 324. IAD. Dva MiGy byly zničeny přímo na místě střetu, třetí, těžce poškozený, se rozbil při přistání. 7. dubna si piloti 30 MiGů "spravili chuť" sestřelem jedné B-29 od 307. BG(M). Superfortress patřila k formaci bombardérů z 98. a 307. BG(M), doprovázené 48 Thunderjety od 27. FEG a letící bombardovat mosty v prostoru Sinidžu - Idžu. Posádka Superfortressu musela svůj stroj opustit na padácích ještě nad územím nepřítele. 4. dubna padl velitel VMA-312, Maj. D. P. Framp. Ve funkci jej nahradil Maj. Frank H. Presley, ale již 20. dubna byl nový velitel "Checkerboards" zraněn. 12. dubna provedlo 39 bombardérů B-29 (některé zdroje uvádějí 48 B-29) další nálet na železniční most u Sinidžu. Formace se skládala z osmi Superfortressů od 19. BG(M), dvanáct strojů poskytla 307. BG(M) a devatenáct jich bylo od 98. BG(M). V prostoru cíle se na Američany vrhly MiGy-15 (americké prameny uvádějí 79 ruských strojů, generálporučík G. A. Lobov ve svých pamětech zmiňuje 36 MiGů) a do souboje se okamžitě zapojil i stíhací doprovod bombardérů tvořený Sabry od 334. FIS a 336. FIS a Thunderjety 27. FEG. Rusům se nakonec podařilo sestřelit tři a těžce poškodit šest (podle některých zdrojů sedm) Superfortressů. Tři z poškozených B-29 od 19. BG(M) nouzově přistály v Tegu a jeden, od 307. BG(M), v Suwonu. Igor Sejdov v časopise Mir aviaciji uvádí fantastický údaj: "...kolem dvaceti Superpevností, nepočítaje v to ztráty stíhacího doprovodu." Generál Lobov ve svých pamětech zase předkládá k věření, že se Rusové na základnu vrátili bez vlastních ztrát. Oficiální americké údaje hovoří o něčem jiném. Palubní střelci z B-29 si nárokují sestřelení šesti MiGů (některé zdroje uvádějí devět až deset sestřelů, ale také o výši tohoto údaje lze určitě pochybovat, neboť při takovém množství napadených vlastních a sestřelených nepřátelských strojů bývají hlášení palubních střelců často nepřesná,57 a čtyři jisté sestřely byly přiznány pilotům Sabrů. Po jednom sestřelu dosáhli Cap. Howard M. Lane z 336. FIS, Col. John C. Meyer (2. vítězství), Lt. Col. Bruce H. Hinton z 334. FIS (2. vítězství) a kapitán James Jabara z 334. FIS (3. vítězství). Dalších šest MiGů si Američané nárokují jako pravděpodobně sestřelené a sedm jako poškozené. Do 14. dubna zničily B-29 48 ze 60 mostů a 27 ze 39 seřaďovacích nádraží určených jim jako cíle na území KLDR. Ztraceno při tom bylo osm Superfortressů. Piloti Sabrů si zároveň za měsíc duben nárokují 14 sestřelených MiGů bez vlastních ztrát. 21. dubna zaútočily čtyři severokorejské Jaky-9 poblíž Chinnampa na dva F4U-4 Corsair od VMA-312 startující z paluby USS Bataan. Corsairy patřily za druhé světové války v Pacifiku k nejobávanějším spojeneckým stíhačkám a ani nyní, i když se komunistům podařilo zasáhnout letoun velitele dvojice, kapitána DeLonga, nezůstaly své pověsti nic dlužny. Cap. Phillip C. DeLong58 dvě z devítek sestřelil, jednu přidal 1st/Lt. Harold D. Daigh a čtvrtý Jak, poškozený Daighovou palbou, raději vyklidil pole (tento den vykonali piloti VMA-312 42 bojových letů a DeLong s Daighem letěli do oblasti Chinnampo na průzkumný let). Ovšem z oblohy padaly i letouny a vrtulníky USMC. Během prvních tří dubnových týdnů sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo komunistů 16 strojů s nápisem Marines na trupu, devět pilotů zahynulo a jeden byl zajat. Mezi ty, kteří měli štěstí, patří kapitán Waldemar Schmidt a desátník Robert Sarvia, posádka záchranného vrtulníku Námořní pěchoty, kteří letěli pro pilota USAF, sestřeleného 30 km za frontovou linií. Jejich stroj se dostal do husté palby, Schmidt byl nucen nouzově přistát, ale vrtulník byl zničen. Všechny tři trosečníky nakonec zachránil se svým strojem Cap. Frank W. Wilson, taktéž příslušník USMC. Záchranná akce proběhla za aktivní asistence stíhaček Námořní pěchoty. Ty i nadále neustále prováděly téměř výhradně lety "close air support" k podpoře vojáků v první linii. Například jen 23. dubna provedly stroje USMC 205 bojových letů. Spojenecké letectvo také v čím dál tím větší míře začalo používat napalm, jenž se ukazoval jako nejúčinnější prostředek k likvidaci živé síly protivníka. 23. dubna zpozorovala hlídka čtyř Shooting Starů od 35. FBS v údolí řeky Imdžin skupinu asi 200 čínských vojáků, připravujících si obranné postavení před příchodem spojeneckých oddílů. Osm napalmových kontejnerů svržených Shooting Stary dokázalo celé údolí proměnit v jedno velké moře plamenů a pozorovatel z "Mosquita" LT-6G, vyslaného o něco později do této lokality na průzkumný let, napočítal na spálené zemi 175 mrtvých těl. V tomto úseku už Číňané spojencům odpor nekladli. Nicméně ztráty byly i na straně spojeneckých "hloubkařů". Za duben bylo protiletadlovou palbou sestřeleno 13 Shooting Starů, 25 Mustangů a 2 Thunderjety. Koncem dubna byla z bojových operací stažena britská letadlová loď HMS Theseus a vystřídala ji HMS Glory, na jejíž palubě se pod velením Lt. Cdr. Sidney J. Halla nacházela 14. CAG. Ta se skládala z 804. sqn. FAA (21 Hawker FB. 11 Sea Fury) vedené Lt. Cdr. Johnem S. Baileyem a 812. sqn. FAA (12 Fairey AS. Mk. 5 Firefly), které velel Lt. Cdr. Francis A. Swanton. Hned první den nasazení zaznamenala 14. CAG první ztrátu, když byl sestřelen Lt. E. P. Stevenson. Větší štěstí měl 2. května Lt. W. R. Williams, který byl po svém sestřelení zachráněn. 22. dubna znovu skórovali piloti Sabrů (během dubna vykonaly Sabry 1073 bojových letů, při kterých sestřelily 14 MiGů při operačních ztrátách tří F-86). Po jedné patnáctce sestřelili Lt. Col. Glenn T. Eagleston, Cap. James Jabara, 1st/lt. Richard S. "Dick"Becker a 1st/Lt. William B. Yance. Po tomto sestřelu chyběl kapitánu Jabarovi k získání "titulu" prvního "esa proudové éry" již jen jediný MiG. Zároveň ale také končila jeho operační túra v Koreji. Proto si zažádal o prodloužení této lhůty, jeho žádosti bylo vyhověno a repatriace do Států byla odložena. 20. května odstartoval Jabara na letounu F-86A sériového čísla 49-1318 spolu se skupinou dalších 35 Sabrů a zamířil na sever do Aleje MiGů. Tam se Američané střetli s 15 MiGy. Kapitán Jabara dvě z ruských stíhaček sestřelil a stal se tak prvním "proudovým" esem světa a zároveň prvním esem USAF v korejské kampani.59 Koneckonců, létal přece na F-86, a to byl podle Jabary "nejlepší proudový letoun na světě", zatímco MiG-15 pouze "druhý nejlepší". Z tohoto boje si ještě jedno vítězství odnesl Cap. Milton E. Nelson z 335. FIS. Počínaje tímto dnem, začaly Invadery provádět padesát bojových vzletů denně, aby se podílely na zastavení jarní ofenzivy Číňanů. Zintenzivnění činnosti si vyžádalo přesun další perutě Invaderů na korejské bojiště. Od 23. května začala z Pusanu operovat 452. BG(L). Do června byly všechny B-26 této perutě upraveny pro noční operační činnost a prováděly výhradně již jen noční bojové lety. Peruť byla přeznačena na 452. BG(LNA). Postup Číňanů si vyžádal i první a zároveň poslední použití leteckých torpéd v Koreji. 1. května zaútočilo právě torpédy osm AD-4 Skyraider od VA-195 z letadlové lodě USS Princeton na hráz přehrady Hwačchon. Šest z osmi vypuštěných torpéd cíl zasáhlo a explodovalo, čímž prorazilo vrata propusti. Voda z přehrady měla zbrzdit komunistický postup v tomto úseku. Skyraidery doprovázelo dvanáct Corsairů, taktéž z Princetonu. Devátý květnový den proběhla velká akce v prostoru letiště Sinidžu, kde v dubnu odhalily průzkumné letouny na 38 z Mandžuska čerstvě přisunutých severokorejských letounů Jak-9, La-9, La-11 a Il-10. Těsně před 14:00 hod. se nad cílovou oblastí objevilo 312 (podle některých zdrojů 314) letounů 5. AF a 1. MAW. Podél hraniční řeky Jalu se míhaly formace Sabrů, Thunderjetů a Pantherů, aby přehradily cestu případnému zásahu MiGů, Shooting Stary 8. FBG, 49. FBG a 51. FIG spolu s Mustangy zpacifikovaly postavení protiletadlového dělostřelectva a konečně na cíl samotný zaútočily raketami, pumami a napalmem Corsairy a Mustangy. Z An-tungu se sice zvedlo asi padesát MiGů, ale Jalu jich přeletělo jen osmnáct a i ty velice rychle ustoupily před přesilou Američanů zpátky za řeku do bezpečí. Účinky tak masivního náletu byly devastující. Kromě veškerých severokorejských letadel bylo v Sinidžu zničeno 106 budov a 26 skladišť munice a pohonných hmot. Jedinou ztrátu Američanů přitom tvořilo jen poškození jednoho Thunderjeta, což svědčí o příkladné koordinaci mezi jednotlivými údernými skupinami a o precizním plnění daných úkolů. A určitě také o pořádné dávce štěstí na straně útočníků a smůly na straně severokorejských protiletadlovců. 26. května se vyznamenali piloti šestnácti Thunderjetů od 27. FEG, kteří během svých letů na podporu amerických pěšáků bojujících u Indže zlikvidovali na 700 Číňanů a kolem 50 jejich vozidel. Hned příštího dne jim na jejich základně v Itazuke osobně blahopřál novopečený velitel 5. AF FEAF, generál Edward J. Timberlake jr., který jim zároveň předal vyznamenání. Velitelé rojů Cap. Eugene H. MacMurray, Cap. John P. Torland, Cap. Edwin R. Dischinger a 1st/Lt. Guy B. Razetto obdrželi D. F. C., ostatní piloti účastnící se akce minulého dne dostali Air Medal. Thunderjety pak ještě ve spolupráci s Invadery USAF a Corsairy USMC zasáhly v rámci operace "Thunderbolt" proti útočícím vojákům čínské 50. armády (300 mrtvých útočníků), a jednotkám I. sboru US Army tak umožnily osvobodit Kimpo a Inčchon. Další podporu poskytly Thunderjety a Shooting Stary vojákům IX. a X. sboru v rámci operace "Killer" v oblasti Hengsongu a Čečchonu. Poslední květnový den zahájilo spojenecké letectvo operaci "Strangle" s cílem paralyzovat dopravu mezi 39. rovnoběžkou a frontou. Do konce června činily ztráty letadel vojsk OSN 81 strojů (z toho 38 bylo Mustangů), na čemž se nejvýraznější měrou podílela palba protiletadlových zbraní komunistů. 31. května se MiGy 64. IAK pustily do boje se dvěma B-29 od 28. BS letícími na most v Hesandžinu. 120 kilometrů jihovýchodně od Sinidžu se k bombardérům měly připojit doprovodné Sabry z 335. FIS. Ty však měly malé zpoždění a místo nich se na scéně objevilo dvanáct MiGů, které se okamžitě pustily do osamocených bombardérů. Za několik okamžiků ale naštěstí přiletěly i Sabry a karta se obrátila. Po jednom sestřelu MiGu dosáhli 1st/Lt. Otis Gordon a 1st/Lt. Bobbie L. Smith a také S/Sgt. Michel R. Martocchi, palubní střelec jednoho ze Superfortressů. Mezi sestřelenými Rusy byl i nadporučík Jevgenij Michajlovič Stělmach, který, než byl sám zasažen, poslal k zemi jednu B-29. Stělmach sice svůj MiG včas opustil na padáku, ale i když dopadl na území ovládané Číňany, měl smůlu. Za frontou, zrovna v úseku Stělmachova dopadu, operovala jednotka amerických Rangers. Stělmach se s nimi pustil do nerovného boje, ve kterém musel podlehnout. Po vystřílení veškeré munice si poslední kulku nechal pro sebe. Číňané, kteří na místo střetu později dorazili, našli již jen jeho mrtvé tělo. Stělmacha v tajnosti pochovali na hřbitově v čínském přístavu Ta-lien, tam, kde odpočívají i ostatní ruští vojáci, kteří padli v Koreji.60 V květnu vykonali piloti Sabrů 1306 bojových letů, při kterých sestřelili pět MiGů při operačních ztrátách tří F-86. 1. června se čtyři Superfortressy z 343. BS do "MiG Alley" vydaly znovu, tentokrát bombardovat starý známý most v Sinidžu. Tomu se ovšem snažilo zabránit 25 MiGů-15. Z tohoto boje si Američané nárokují čtyři sestřelené patnáctky, o které se podělili Cap. Richard O. Ransbottom a poručík USN Simpson Evans (u 336. FIS byl tento námořní pilot na stáži), zbývající dva MiGy sestřelili střelci z B-29, seržanti J. Davis a E. Kanop. Koncem května bylo rozhodnuto o stažení Thunderjetů 27. FEG z Koreje a o její nahrazení 49. FBG. Její piloti do této doby létali na Shooting Starech a první letka se na Thunderjety měla přeškolit k 1. červnu. K operačnímu nasazení měla být celá skupina způsobilá 1. srpna. Tento termín byl jen mírně překročen. 27. FEG se pak vrátila na svou domovskou základnu Bergstrom AFB v Texasu, kde byla přezbrojena na nové Thunderjety F-84G. Thunderjety, které v Itazuke zbyly po 27. FEG, převzala 136. FBG (vznikla sloučením perutí ANG: 111. FS z Ellington Field v Houstonu, 154. FS z Adams Field v Little Rocku a 182. FS z Brooks AFB v San Antoniu). Rozkaz k přesunu do Japonska dostala tato skupina 1. května. Do té doby byli její piloti na základně Langley AFB ve Virginii přeškoleni z F-51D na F-84E. V říjnu se 136. FBG stěhovala z Itazuke do Tegu. V červnu se Rusové v Koreji "vytasili" s dalším nepříjemným překvapením. Na Dálný východ začala ve stále větším množství přicházet zdokonalenější verze MiGů: MiG-15bis. Ten původní standardní patnáctku mírně převyšoval v rychlosti, dostupu, stoupavosti a hlavně vyšší kadencí palubních kanonů. To pilotům Sabrů dost komplikovalo život, protože i původní patnáctka měla, co se týče rychlosti a dostupu, nad svým americkým protivníkem mírně "navrch", ale tuto převahu byly Sabry schopny eliminovat mnohem lepší manévrovatelností v malých a středních výškách. Když do Koreje začaly přicházet první Sabry verze E, rozdíly se téměř vyrovnaly, ale "bisy", to byla pro Američany čára přes rozpočet. Proto začaly být do F-86E montovány silnější motory a později začaly být v Koreji používány mnohem výkonnější F-86F, které rozdíly prakticky setřely. Výraznou převahu nad MiGem-15 a MiGem-15bis měl ale až F-86F s křídly vybavenými aerodynamickými plůtky na jejich náběžné hraně (tzv. ď6-3ďkřídla), což výrazně zlepšilo manévrovací schopnosti Sabru. Přesto ale zůstalo pravidlem, že při souboji MiGu se Sabrem rozhodovaly první chvíle střetnutí. Když nedošlo k sestřelu při první zteči, "šel" MiG většinou do vyšších letových hladin, kdežto F-86 začal klesat, tudíž každý mířil tam, kde mu jeho letoun dával mírnou převahu. Ovšem technické parametry lišící se od sebe tak málo, to nebylo něco, co by pravidelně pomáhalo vítězit ve vzdušných soubojích. Ty rozhodovalo bojové mistrovství, výcvik a připravenost pilota a v tomto ohledu na tom byli mnohem lépe Američané. Těm navíc pomáhala důvěra ve svůj stroj, což se nedalo říct o komunistických pilotech a jejich MiGách. Snaha vyrobit za každou cenu co největší množství letadel vedla k dosti pochybné kvalitě výrobků. MiG-15 byl sice robustní letoun, který snesl značné bojové poškození, ale jeho piloti měli například problémy s motory, se zamrzáním nepříliš prostorné kabiny a s omezeným výhledem z ní, s neúčinnými brzdicími štíty, úplně chyběly sloty na křídle, ruští piloti navíc ani nebyli vybaveni anti-g kalhotami (to působilo nemalé obtíže při prudkých manévrech v boji) a stále létali pouze v kožených leteckých kuklách. Američané naproti tomu již tehdy používali kapalný kyslík s ohříváním ve vyvíječi, protistřepinové přilby, vytápění a klimatizaci pilotní kabiny, automatické a poloautomatické systémy ulehčující pilotovi práci v kabině (velikou předností Sabru byl například jeho radarový dálkoměr, který automaticky korigoval měření vzdálenosti vzdušného cíle v zaměřovačích A-1CM a A-4, zatímco u MiGu se tato vzdálenost určovala opticky a údaje musel pilot ručně zanášet do poloautomatického zaměřovače ASP) a hlavně nemuseli svůj čas utrácet při politických školeních a mohli se plně věnovat zdokonalování svého pilotního umění a samozřejmě zábavě a odreagování se. Piloti 64. IAK měli navíc přikázáno používat při radiokorespondenci v rámci utajení korejštinu (!) a to společně s dalšími a dalšími zdánlivými drobnostmi tříštilo jejich soustředění a neblaze se projevovalo na bojové morálce a výsledcích. To ovšem nic nemění na tom, že Rusové a jejich MiGy byli pro Američany důstojnými a nebezpečnými protivníky, což se tak kategoricky nedá říct o Číňanech (ti usedali do kabin svých MiGů s naprosto nedostatečným výcvikem a při střetu se Sabry byly jejich šance na vítězství a mnohdy i na holé přežití sraženy na minimum) a Severokorejcích. V létě se na bojišti jako posila 64. IAK objevil pod velením čínského generála Lu Čchana (jeho ruským poradcem byl generál Galunov) i společný čínsko-korejský letecký sbor: tzv. Sjednocená letecká armáda (dále jen SLA) a usadila se na nových letištích Dagushan a Mjaogou. SLA byla složena ze dvou čínských stíhacích divizí disponujících MiGy-15 a několika severokorejských leteckých jednotek vyzbrojených letouny Jak-9P, La-9, La-11 a Il-10. Čínským divizím veleli generálové Si Buan a Fan Čchan a severokorejským formacím generál Van Len (jeho poradcem byl plukovník Petračov). Veškerým komunistickým leteckým jednotkám v Číně velel generál Stěpan Krasovski (za druhé světové války velel 2. letecké armádě). Čínské MiGy se nad Koreou začaly objevovat již v červenci a byly naprosto odlišnou taktikou snadno rozlišitelné od Rusů. Číňané si moc dobře uvědomovali, že při přímém střetnutí s Američany by kvůli svému nedostatečnému výcviku s největší pravděpodobností podlehli, a snažili se proto v maximální možné míře využít výhod nabízených jejich stroji. Létali proto ve skupinách čítajících pravidelně několik desítek letounů na maximální hranici svého dostupu, což jim zaručovalo bezpečí před Sabry. Ve vhodném okamžiku se Číňané střemhlavým letem spustili dolů na americké letouny a po jediném průletu vysokou rychlostí, kdy se snažili zasáhnout cíl okamžitě, nastoupali zpět do maximální výšky a opět čekali na vhodnou příležitost ke zteči. Nejjistěji se ale čínští letci ve vzduchu cítili v přítomnosti svých ruských kolegů, což však zase kvůli jazykové bariéře naráželo na problémy s velením. 13. června byl ze Sansčchilipu do mandžuského An-šanu přesunut i právě dobudovaný noční stíhací pluk 351. IAP/32. IAD mající ve výzbroji letouny La-11. 351. IAP, kterému velel podplukovník Ivan Efimov, se skládal z 1. eskadrily pod velením majora Smirnova, 2. eskadrily vedené P. F. Dušinem a 3. eskadrily, které velel major B. N. Kultyšev. První ztrátu tato jednotka zaznamenala v červenci, když se při cvičném letu zabil I. V. Gurilov. První vítězství pro 351. IAP získal na podzim 1951 sestřelem B-26 Invaderu nadporučík V. Kurganov z 2. eskadrily. Pilot byl za svůj úspěch vyznamenán Řádem rudého praporu.61 14. června se do boje zapojila 303. IAD generála Lobova. Tato akce však ještě žádný efekt nepřinesla. Značnou aktivitou byly zato vyplněny 17., 18. a 19. červen. 17. června sestřelili piloti 4. FIW jeden MiG (první ztráta 303. IAD) a šest dalších poškodili. Následujícího dne šel sice při střetnutí 40 MiGů a 32 Sabrů k zemi jeden F-86, ale spolu s ním i pět MiGů. Tento den skórovaly i dvě budoucí esa: ve dvou případech 1st/Lt. Ralph D. "Hoot" Gibson z 335. FIS a v jednom Maj. Richard D. Creighton z 336. FIS. 19. června pak budoucí eso 17. IAP poručík N. Sutjagin sestřelil svůj první Sabre a Američané se tentokrát museli spokojit se čtyřmi, pouze pravděpodobnými, sestřely. O tři dny později se F-86 4. FIW a MiGy-15 17. IAP střetly v prostoru Sinidžu, kde na tamější letiště útočila formace F-80 doprovázená právě Sabry. V nastalé bitvě dosáhl sestřelu Sabru Ivan Tuljajev a dva F-86 si nárokoval poručík Sutjagin (Američané ale z tohoto boje přiznávají pouze jeden ztracený Sabre). Jedním sestřeleným MiGem jim kontroval 1st/Lt. Charles O. Riester z 336. FIS. 24. června zaútočily MiGy na skupinu Shooting Starů od 51. FIG, ale střetnutí se obešlo beze ztrát. 25. června sestřelil další MiG Cap. Milton E. Nelson a následujícího dne se s piloty 64. IAK střetly F-84E Thunderjet od 182. FBS/136. FBG. Čtyři roje Thunderjetů tehdy v rámci prvního bojového letu celé skupiny letěly zaútočit na letiště v Čongdžu, kde bylo zjištěno větší množství severokorejských letounů. Díky společnému úsilí dvou pilotů 182. FBS, 1st/Lt. Arthura E. Olighera a Cap. Harryho L. Underwooda, byl jeden z MiGů sestřelen. Oficiálně prohlášena za operačně způsobilou jednotku byla ale 136. FBG až 30. června. I při vysoké frekvenci soubojů "tryskáčů" se dokázali prosadit piloti pístových vrtulových letounů. V noci ze 16. na 17. června zaútočily na Suwon dva severokorejské Polikarpovy Po-2. Jeden z nich, pilotovaný poručíkem La Woon-jungem, shodil dvě pumy na "zahřadované" Sabry, jeden z nich (od 335. FIS) zničil a osm dalších poškodil. Druhý Kukuruznik bombardoval automobilový park 802. technického leteckého praporu. 20. června byly jihokorejské jednotky v oblasti Sinidžu napadeny osmi Iljušiny Il-10 doprovázenými Jaky-9. Jednu z doprovodných stíhaček sestřelil 1st/Lt. James B. Harrison na F-51 z 67. FBS a k zemi šly i dva bitevníky. V noci 21. června se cílem náletu Po-2 stalo soulské nádraží. O tři noci později pak palubní zbraně Invaderu od 8. BS/3. BG(L) pilotovaného Cap. Richardem M. Heymanem doslova rozstřílely jeden ze severokorejských Polikarpovů Po-2, které předtím napadly letiště v Suwonu a poškodily tam deset letounů. Dalšího Polikarpova sestřelil hodinu po půlnoci 30. června asi 20 km severně od Kimpo dvoumotorový, radarem vybavený noční stíhač Grumman F7F-3N Tigercat od VMF(N)-513 letectva USMC. "Pomalý, dobře ovladatelný dvouplošník bylo téměř nemožné přesně zaměřit. Než jsem si ho srovnal, musel jsem ho třikrát obletět. Když se mi to však povedlo, zničující palba mého stroje rychle vykonala své dílo, takže se s ohnivým výbuchem roztříštil o svah nějaké hory," vzpomíná na událost pilot noční stíhačky. Posádku Tigercatu tvořili pilot Cap. Edwin B. Long a radarový operátor W/O. R. C. Buckingham. Letounový park VMF(N)-513 tvořily kromě Tigercatů také radarem vybavené F4U-5NL Corsair. Na tomto letounu sestřelil v noci na 12. července Polikarpova přímo nad Soulem Cap. D. L. Fenton. Každopádně tíhu války na korejském nebi stále nesly na svých bedrech piloti 4. FIW. Zatímco během května sestřelily Sabry pouze pět MiGů, v červnu toto číslo stouplo na deset při ztrátě pěti F-86, z čehož ale jen dva měly na svědomí MiGy. Tohoto skóre dosáhli piloti Sabrů při 1250 bojových letech. Úspěchy Sabrů ovšem nijak nepomohly Lt. J. H. Sharpovi a I. G. B. Welsovi, posádce AS. Mk. 5 Firefly od 812. sqn. FAA, kteří byli 30. června protiletadlovou palbou sestřeleni při útoku na pozemní cíle u Chinnampo a oba zahynuli. 5. července byla na korejské válčiště převelena 116. FBG. V říjnu předcházejícího roku aktivovaná 116. FBG byla další z jednotek ANG, které přešly pod velení 5. AF FEAF. Nová skupina se skládala ze 158. FBS z Georgie, 159. FBS z Floridy a 196. FBS z Kalifornie. 10. října 1950 přelétli její piloti své stávající Shooting Stary na George AFB v Kalifornii, kde se přeškolili na F-84E Thunderjet. 75 Thunderjetů od 116. FBG bylo ze dvou letadlových lodí v Japonsku vyloženo 24. a 27. července. Dvě letky Thunderjetů nové skupiny se usadily v Misawa AFB a jedna v Čitose. 116. FBG tak posílila protivzdušnou obranu severního sektoru Japonska. 6. července se nad bojujícím poloostrovem poprvé objevil "létající tanker" KB-29M z Jokota AFB, a doplnil palivo čtyřem RF-80 plnícím průzkumnou misi. Byla to první akce podobného charakteru provedená v bojové zóně. Bojové lety nad KLDR probíhaly podle již "zaběhaného" schématu. V této době (stabilizace fronty) se severokorejské letectvo stále častěji pokoušelo přesunout své letecké svazky z Mandžuska zpět na území KLDR. Spojenci tomu čelili vysíláním vyššího počtu průzkumných letadel, a jakmile byly na některém letišti objeveny nově přisunuté severokorejské letouny, následoval letecký útok. Kromě těchto misí vzlétaly spojenecké taktické, strategické a stíhací bombardéry k více méně pravidelnému bombardování komunikační a železniční sítě a neustále byly napadány mosty. Tomu se snažily zabránit MiGy 64. IAK a SLA vzlétající z druhé strany řeky Jalu, ty však zpravidla narážely na hlídkující Sabry atd. atd. 8. července byla skupina Mustangů od 2. sqn. SAAF vracející se z náletu na letiště Kangdong napadena dvacítkou čínských MiGů-15. Jihoafričané se díky divokému manévrování nízko nad zemí ubránili do doby, než přiletěla hlídka, jimi na pomoc přivolaných, F-86. Američané si z Číňanů těžkou hlavu vůbec nedělali, a než se patnáctky v panice rozprchly, bez vlastních ztrát tři z nich sestřelili. Svého prvního sestřelu MiGu v Koreji přitom dosáhl Col. Francis S. Gabreski (eso z druhé světové války s 28 sestřely) a svůj druhý sestřel v Koreji přidal 1st/Lt. Richard S. Becker. Příštího dne si na své konto dalšího MiGa připsal Cap. Milton E. Nelson z 335. FIS (3. vítězství). Stalo se to při akci šesti Superfortressů od 19. BG(M), letících bombardovat letiště v Sinidžu, jejichž palubní střelci ohlásili další dva sestřelené MiGy. 11. července se skupina jednadvaceti Shooting Starů, majících v úmyslu odhodit své bomby na letiště v Sinidžu, nechala zaskočit třiceti MiGy. F-80 se po útoku MiGů rychle zbavily bomb a snažily se co nejrychleji zmizet. Jejich ústup krylo třicet čtyři Sabrů stíhací ochrany. Jeden MiG explodoval ve vzduchu, z druhého se jeho pilot katapultoval a třetí se i s pilotem v kabině roztříštil pod místem střetnutí. Jednoho z nich dostal kapitán Nelson (4. vítězství) a druhého 1st/Lt. Ralph D. Gibson, taktéž z 335. FIS (3. vítězství). Dalšího MiGa na konto 4. FIW připsal Lt. Col. G. L. Jones. Piloti Sabrů vykonali v červenci 734 bojové lety, při kterých sestřelili sedm MiGů, při ztrátě dvou F-86, z čehož jen jeden je započítán do bojových ztrát. Od této doby se MiGy-15 přestaly omezovat pouze na Alej MiGů, ale objevovaly se i v oblastech jižně od Pchjongjangu, z čehož měly určitě největší "radost" posádky Superfortressů. Tyto MiGy ale pravděpodobně nepatřily 64. IAK, ale čínsko-korejské SLA. 29. července opět zaznamenal sestřel MiGu pilot Shooting Staru. Úspěšným střelcem byl 1st/Lt. William W. McAllister od 16. FIS. Ve stejný den prožily svůj křest ohněm Meteory 77. squadrony RAAF, když zaútočily na pozemní cíle mezi Songčchonem a Čongdžu. Od 12. srpna se nad Koreou začaly objevovat pro radioelektronický boj speciálně upravené a elektronikou "přecpané" supertajné a hlavně superdrahé RB-50G od 343. SRS/55. SRW startující z japonské Jokoty. Jejich úkolem bylo shromažďování a analyzování údajů o zdrojích vyzařování elektromagnetických vln s určováním pracovních kmitočtů zjištěných radioelektronických prostředků a zaměřování přijatých signálů k jejich přesné lokalizaci. Podle zjištěných údajů mohli potom spojenci zahájit účinné radioelektronické rušení radiolokátorů komunistické protivzdušné obrany. Na 14. srpna byl velením FEAF naplánován úder proti průmyslovým čtvrtím Pchjongjangu. Náletu se zúčastnily Sabry, které měly zadržet případný pokus MiGů o narušení akce, dále Shooting Stary určené k umlčení hlavní protiletadlového dělostřelectva a hlavně Thunderjety, Invadery a Superfortressy, jež měly provést samotný útok. Případně sestřelené piloty nebo celé posádky měly z nepřátelského území vyzvednout vrtulníky Sikorsky H-19 a tři létací čluny SA-16 Albatros, piloty důvěrně přezdívané jako "Dumbo". Záchranné stroje v oblasti operovaly "pod dohledem" amerických i jihoafrických Mustangů. Akce proběhla bez problémů a sestřelen byl nad řekou Taedong paradoxně jen pilot jednoho z F-51D, které měly krýt záchranné vrtulníky nebo Albatrosy. Lt. Ralph P. Clark z 12. FBS/18. FBG byl pak z řeky bez problému vyloven a zachráněn posádkou jednoho "Dumba", když nad ním předtím hlídkovali jeho kamarádi z perutě a jeden z nich byl nucen raketou HVAR zničit člun plný Číňanů, mířící ke Clarkovi. Po více než měsíční odmlce se Američané a Rusové v kabinách nejmodernějších stíhaček své doby střetli 18. a 24. srpna. V prvním případě poslal dvě patnáctky v plamenech k zemi 1st/Lt. Richard S. Becker a také ve druhém případě sestřelili piloti 4. FIW dva MiGy. Jednoho z Rusů dostal i velitel této jednotky, Col. Benjamin S. Preston. V srpnu se zároveň Sabry 4. FIW přesunuly ze Suwonu do Kimpa. To jim dovolilo v Aleji MiGů operovat delší dobu. Za srpen dokázali piloti F-86 při 940 bojových letech sestřelit jen čtyři MiGy, ovšem sami přišli o jediný Sabre (započítaný navíc pouze do operačních ztrát). Ke svazu TF-77 se u východního pobřeží Koreje 23. srpna připojila americká letadlová loď USS CV-9 Essex. Na její palubě bázovaly proudové McDonnell F2H-2 Banshee od VF-172, kterýžto typ se tak poprvé objevil na korejském válčišti. O dva dny později se Banshee spolu s třiadvaceti Panthery podílely na stíhací ochraně pětatřiceti (podle jiných zdrojů 39) Superfortressů od 19., 98. a 307. BG(M), letících bombardovat nádraží v přístavu Rašin. Američané žádné ztráty neutrpěli, zato nádraží bylo 291 tunami pum zcela zničeno (zničeny byly 2 km kolejí, 18 výhybek a další zařízení). Vždy ale taková "pohoda" nad severní Koreou nepanovala. Během léta bylo 13 B-29 poškozeno protiletadlovou palbou. Radarem řízená palba protiletadlových baterií ohrožovala dokonce i Superfortressy letící ve výšce 20 000 stop (6096 metrů) a více. 29. srpna se australské Meteory poprvé střetly s MiGy-15. Osm Australanů tehdy nad Čongdžu narazilo na dvacet čtyři MiGů-15bis od 523. IAP/303. IAD pod vedením kapitána G. U. Ochaje. Přes drtivou převahu Rusů byl sestřelen pouze F. 8 pilotovaný W/O. Ronem Guthriem, který padl do zajetí. Časopis Krylja rodiny č. 3/1991 popisuje souboj mezi MiGy a Meteory, který se odehrál "jednoho dne" na korejském nebi u Tejsju. Absence data a jiných zpřesňujících údajů je bohužel v materiálech východní provenience v podstatě pravidlem, přesto by se mohlo jednat o souboj z 29. srpna. Podle autora článku Vladimíra Kazakova sestřelili letci 64. IAK pět australských Meteorů, z kteréhož počtu dva údajně padly za oběť kapitánu Ochajovi a po jednom Meteoru nahlásili piloti Tuljajev, Razovin a Serov. 30. srpna začala v Koreji operovat vrtulníková jednotka HMR-161 letectva USMC disponující patnácti vrtulníky Sikorsky HRS-1 (S-55). HMR-161 operovala z Pusanu a své lety podnikala na podporu v horách bojující 1. divize USMC. Náplň činnosti pilotů vrtulníků tvořil odvoz raněných z bojové linie a zásobování bojujících jednotek.62 Září začalo pro Američany velice dobře. Hned první zářijový den sestřelil jednoho MiGa Maj. Winton W. Marshall pilotující Sabra a následujícího dne šli během střetnutí 22 Sabrů a 40 MiGů k zemi další čtyři Rusové. Vítězství byla připsána na konta Col. F. S. Gabreského (2. vítězství), Maj. W. W. Marshalla (2. vítězství), Cap. Richarda S. Johnse a Cap. Ralpha D. Gibsona (4. vítězství). 5. září byla dvanácti MiGy napadena šestice australských F. 8, doprovázejících dvojici fotoprůzkumných RF-80. K sestřelu nedošlo (vzhledem k poměru sil mohli Australané mluvit o velikém štěstí), jen F/Lt. Blyth lehce poškodil jednu z dotírajících patnáctek. Devátý zářijový den měli důvod k oslavě kapitáni R. S. Becker a R. D. Gibson, kteří sestřelili každý po jednom MiGu, a stali se tak druhým a třetím esem USAF v korejské válce. Ztráty tento den ovšem utrpěli i Američané, když šestka patnáctek vedených gen. mjr. Lobovem (na "čísle" mu letěl poručík A. Kaljužnyj, který měl společně s Lobovem "zaučit" čtveřici mladých pilotů) zaútočila na sestavu 64 Shooting Starů, z nichž jednoho se právě Lobovovi podařilo sestřelit. Zbytek Američanů unikl nad moře, kam za nimi MiGy již nesměly. Zanedlouho po tomto souboji byl generál Lobov jmenován velitelem 64. IAK a velení nad 303. IAD převzal plukovník A. Kumaniškin. 12. září se v prostoru Pchjongjang - Andžu strhla velká bitva mezi 150 F-80C a asi 80 MiGy-15. Rusové nahlásili 15 sestřelů, což ovšem Američané nepotvrdili. 19. září vzlétly ke svému druhému bojovému letu 227kg pumami obtížené Thunderjety čerstvě přezbrojené 49. FBG (tato jednotka původně disponovala Shooting Stary). Jejich cílem byl železniční uzel jižně od Sukčchonu na spojnici mezi Pchjongjangem a Sinidžu. Ovšem jakmile formace F-84E minula Soul, zaútočily na ni čínské MiGy. Thunderjety okamžitě odhodily bomby a snažily se probít zpátky na jih. V tomto boji získal Cap. Kenneth L. Skeen, velitel 9. FBS, jediné vítězství 49. FBG v celé kampani. 21. září si jeden primát připsala HMR-161, jejíž vrtulníky provedly poprvé v bojové zóně přesun větší jednotky. 224 plně vyzbrojených mužů průzkumné roty 1. divize USMC bylo na přímý rozkaz generálmajora Geralda C. Thomase (který vystřídal ve funkci velitele 1. divize generálmajora Smithe) během čtyř hodin vysazeno na kótě "884", poblíž východního okraje sektoru fronty svěřeného Námořní pěchotě. Přesun po zemi by za normálních okolností trval 15 hodin. Nad ránem 23. září byl opět úspěšný Tigercat od VMF(N)-513 "Flying Nightmares". Pilot Maj. E. A. VanGundy a radarový operátor M/Sgt. T. H. Ullom sestřelili kolem 04:00 hod. 150 metrů nad letištěm Kimpo Polikarpova Po-2, pokoušejícího se bombardovat tam umístěné Sabry od 4. FIW. 25. září museli Rusové po střetnutí s piloty 4. FIW odepsat dalších pět MiGů. Jednu patnáctku dostal Maj. Richard D. Creighton z 336. FIS (2. vítězství), dva MiGy sestřelil 1st/Lt. Booth T. Holker z 335. FIS a zbývající dva Rusy si na konto připsala 334. FIS. Tím byla kvóta soubojů za září vyčerpána. Američané v tomto měsíci přiznávají operační ztráty šesti F-86 (jen tři Sabry se započítávají do ztrát bojových) při 1119 bojových letech, jednoho F-51, F-80 a F-84. Sabry zároveň sestřelily třináct MiGů. Říjen, podobně jako září, začal lépe pro Američany. 1. října šly k zemi dvě patnáctky sestřelené Lt. Col. George L. Jonesem a 1st/Lt. Raymondem O. Bartonem. Následujícího dne musela šest MiGů odepsat SLA. Šestičlenná čínská formace od 4. stíhací letecké divize (IAD) totiž narazila na dvanáct Sabrů 4. FIW a průběh boje byl dost jednoznačný. Za 334. FIS skóroval Cap. George W. Dunn, který kromě "svého" MiGa sestřelil ještě jednoho ve spolupráci s 2nd/Lt. Charlesem R. Spathem. Další MiGy připadly Col. F. S. Gabreskému (3. vítězství), Lt. Col. G. L. Olaovi, Cap. Paulu W. Bryceovi a z 336. FIS 1st/Lt. Lloydu J. Thompsonovi. O tři dny později získal své třetí vítězství nad MiGem i Maj. Richard D. Creighton. 3. října se dvanáct Shooting Starů F-80C od 8. FBG pod vedením Col. Jamese B. Tiptona vydalo na Sever s úmyslem zaútočit na železniční trať severně od Kunu-ri. Při zpáteční cestě Shooting Stary narazily na skupinu MiGů-15, jejichž piloti přibližující se F-80 vůbec nezaregistrovali. Výsledkem srážky s překvapenými MiGy byly dva pravděpodobně sestřelené komunistické letouny. 5. října byla letadlová loď HMS Glory vystřídána australskou HMAS Sydney. CAG (velitel Lt. Cdr. Michael F. Fell) na její palubě byla tvořena 805. sqn. s Hawkery FB. 11 Sea Fury (velitel Lt. Cdr. Walter G. Bowles), 808. sqn. taktéž s FB. 11 Sea Fury (velitel Lt. Cdr. John L. Appleby) a 817. sqn. vyzbrojenou Fairey AS. Mk. 5 Firefly (velitel Lt. Cdr. Ronald B. Lunberg). 18. října letěli Australané do první akce: bombardování železničních mostů a tunelů v severní části KLDR. 10. října měli důvod k oslavám u 64. IAK. Kapitáni G. I. Ges, S. M. Kramarenko, S. P. Subbotin a N. V. Sutjagin, nadporučíci B. A. Obrazov a F. A. Šebanov a generálmajor G. A. Lobov byli dekorováni Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.63 Z této pocty se ale dlouho neradoval nadporučík Šebanov, který zemřel 26. října. Kvůli absolutnímu nedostatku pramenů a literatury ruské provenience se můžeme jen domnívat, že padl v souboji s poručíky Evansem a Mitsonem, piloty 336. FIS, kteří toho dne sestřelili dva MiGy-15. Možné ovšem také je, že zemřel na následky zranění utrpěného v některém z předchozích dnů. Šebanov měl odlétáno kolem 150 bojových letů a na svém kontě měl 6 sestřelených spojeneckých letadel. Ovšem již šest dní po slavnosti šlo k zemi pod zásahy kulometů Sabrů od 4. FIW devět MiGů-15. Svého druhého a třetího vítězství v tomto boji dosáhl Maj. Franklin L. Fischer a druhého vítězství Col. Benjamin S. Preston. 11. října provedli spojenci další masivní přesun jednotky do bojové zóny pouze na palubách vrtulníků. 12 vrtulníků přepravilo během 156 letů za 5 hodin 50 minut 958 plně vyzbrojených mužů 3. praporu 7. pluku USMC. Stroje od HMR-161 se vyznamenaly i 15. října, když šest z nich přepravilo obklíčené jednotce ROKA 19 000 nábojů a do bezpečí evakuovalo 24 raněných Jihokorejců. Nový rekord v počtu přepravených vojáků byl vytvořen 10. listopadu, kdy 5. pluk USMC vystřídal na frontě 1. pluk USMC. Téměř 2000 mužů (1000 v každém směru) bylo přepraveno během 10 hodin. 21. a 22. října provedlo spojenecké letectvo první útoky proti právě budovaným, zcela novým letištím na severu KLDR. Jedno letiště komunisté budovali nedaleko města Saamčchan, druhé letecký průzkum objevil jižně od Tedžonu a třetí asi 5 kilometrů severovýchodně od Namsi. 23. října ráno odstartovaly z Kadeny Superfortressy od 98. a 307. BG(M) a nabraly kurz na Namsi. Cílem bylo opět nově rozbudované letiště. Kolem 09:00 hod. se k bombardérům připojil stíhací doprovod tvořený pětapadesáti F-84 od 136. FBG (přímé krytí) a čtyřiatřiceti F-86 od 4. FIW (výškové krytí). V 09:15 hod. na americkou formaci zaútočilo čtyřiačtyřicet (podle některých zdrojů více než padesát) MiGů-15 z 303. a 324. IAD. MiGy vysokou rychlostí proletěly kolem Thunderjetů, aniž jejich překvapení piloti stačili jakkoliv zareagovat, a vrhly se přímo na Superfortressy. Než se do boje vmísily Sabry horního krytí, šly tři B-29 k zemi. Jeden bombardér se navíc rozbil při nouzovém přistání na zpáteční cestě a další tři stroje sice doletěly až do Kadeny, ale po přistání byly rovnou odtaženy na místní vrakoviště. Také ostatní B-29 si ze střetnutí odnesly nějaký ten šrám. Ztracen byl i jeden F-84. 55 amerických pilotů a členů posádek zahynulo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné, 12 Američanů utrpělo různá zranění. Američané si nárokují dva MiGy sestřelené Sabry z 336. FIS, přičemž svého čtvrtého MiGa sestřelil Maj. Richard D. Creighton, další dvě patnáctky sestřelili piloti 154. FBS: 1st/Lt. Farrie D. Fortner a Lt. USN Walter M. Schirr (u 154. FBS byl zrovna na stáži) a tři sestřelené MiGy nahlásili palubní střelci Superfortressů od 344. a 371. BS (údaj o 11 MiGách sestřelených jistě a dalších čtyřech pravděpodobně, myslím, vůbec nemusíme brát vážně). Rusové naproti tomu tvrdí, že sestřelili 12 B-29 a 4 F-84 a sami že ztratili jediného MiGa, kterého měl americký Sabre ke všemu sestřelit nad územím ČLR. Jak se navíc nechal slyšet generálmajor Lobov, toto datum "neznamenalo nic víc a nic méně, než naprosté zhroucení strategického letectva USAF." To bylo sice velice přehnané tvrzení, nicméně velitelství FEAF bylo nuceno velice vážně zvažovat další možnosti denního nasazení bombardérů B-29 doprovázených Thunderjety. Následujícího dne se šestnáct pilotů 64. IAK pod vedením podplukovníka S. Višnjakova střetlo s šestnácti Gloster Meteory od 77. sqn. RAAF, desíti Sabry (některé zdroje mylně uváději Thunderjety) a osmi Superfortressy od 98. BG(M) letícími na železniční most u Sunčchonu. Rusové sestřelili jeden B-29 a jeden Meteor. Své bojové skóre v korejské kampani si při tomto bojovém letu sestřelem MiGu otevřel Col. Harrison R. Thyng (nyní 335. FIS, později štáb 4. FIW), eso z druhé světové války a budoucí eso i v Koreji. Celá akce byla podle generála Lobova předem připravena a měla Australany "potrestat" za pomoc jihokorejské straně a za spojenectví s Američany. Ovšem i při hodnocení tohoto souboje se musíme spokojit s diametrálně odlišnými závěry. Generál Lobov uvádí sestřel dvanácti Meteorů (čímž by 77. sqn. v podstatě přestala existovat), naopak Australané přiznávají ztrátu jediného F. 8. 25. října byl flakem zasažen Sea Fury pilotovaný Lt. C. M. Wheatleyem. Pilot se svým poškozeným strojem přistál v Kimpo. Méně štěstí měl následujícího dne pilot 808. sqn. Lt. N. V. Knappstein. Tentýž den zaútočilo pět australských Firefly na tunely jižně od Sariwonu. Sestřelen byl stroj pilotovaný Sub. Lt. N. D. MacWilliamem. Akce na záchranu obou pilotů se vyvíjela velmi dramaticky, až byli oba Australané zachráněni helikoptérou USN. Po celou dobu akce kroužili nad prostorem jejich kolegové v kabinách Sea Fury a krajané od 77. sqn. RAAF na Meteorech, kteří odráželi všechny pokusy komunistických vojáků dostat se k sestřeleným letcům dříve než zachránci. 27. října došlo k velikému střetnutí nad Žlutým mořem. Vzhledem ke skutečnosti, že se dvacet pět MiGů pustilo do souboje s šestnácti Meteory a třiceti dvěma Thunderjety nad mořem, můžeme soudit, že v jejich kabinách seděli tentokrát Číňané. Meteory a Thunderjety tvořily doprovod osmi Superfortressům od 19. BG(M) letících bombardovat Sinidžu. Ale i přes značnou koncentraci letounů se pilotům MiGů, kromě těžkého poškození jedné B-29, střelecky vůbec nedařilo. Nevyznamenali se ale ani spojenečtí stíhači, pouze F/O Reading jednoho z protivníků lehce poškodil. Sestřely zato hlásili palubní střelci Superfortressů. Dva sestřely byly přiznány Sgt. Marku A. Golfovi, po jednom S/Sgt. Michaelu S. Martocchiovi a Pfc. Harry E. Ruchovi (všichni 28. BS), jeden sestřel byl přiznán Cpl. Leonardu B. Eversoleovi (3. BS) a poslední Sgt. Leemanu M. Tankersleyovi (93. BS).64 Za poslední týden se MiGům podařilo sestřelit sedm Sabrů, pět Superfortressů, dva Thunderjety, jeden Meteor a jeden fotoprůzkumný Shooting Star. 28. října sestřelil svůj první MiG 1st/Lt. Robert H. Moore z 336. FIS. Sabry tento den jako obvykle "čistily" cestu Superfortressům, které letěly bombardovat cíle uvnitř Aleje. Osm B-29 od 98. BG(M) z Jokoty letělo na most v Songčchonu. Byl to poslední denní nálet Superfortressů v Aleji MiGů. O dva dny později formaci 21 B-29 letící na Namsi napadlo 44 patnáctek, které odstartovaly z An-tungu a Mjaogou. Thunderjety a Shooting Stary doprovázející bombardéry měly v nastalém boji dost práce, aby samy vyvázly, a podle toho také vypadal výsledek. Řádění MiGů padlo za oběť dvanáct B-29 (většinou těžce poškozených) a čtyři F-84. Sestřelen byl pouze jeden z Rusů. Říjen vůbec nebyl pro posádky Superfortressů šťastným měsícem. Pět B-29 bylo sestřeleno a osm dalších, těžce poškozených, muselo být odtaženo na vrakoviště příslušných letišť. V tomto měsíci byly MiGy ve vzduchu hlášeny v 2573 případech, z toho 2166krát se střetly s letouny vojsk OSN. Ovšem ani pro 4. FIW neskýtal říjen příliš důvodů k oslavám. I když její piloti sestřelili při 1622 bojových letech 24 MiGů, sami ztratili 8 Sabrů (z toho bojové ztráty tvořily sedm strojů), což bylo zatím nejvíce F-86 ztracených v jednom měsíci. Situace 4. křídla začala být velice vážná, protože proti lavině komunistických MiGů mohl 4. FIW každý den postavit jen asi polovinu ze svých 44 Sabrů. Přesně tolik byl při nejlepší vůli schopen pozemní personál křídla, při naprostém nedostatku náhradních dílů, udržet v provozu. Neudržitelnost situace nejlépe dokumentovala depeše, kterou velitel 4. FIW, plukovník Thyng, 1. listopadu zaslal (ignoruje služební postup) přímo na velení USAF. Thyng v ní mimo jiné píše tuto alarmující větu: "Nemohu dále nést odpovědnost za udržení vzdušné převahy v severozápadní Koreji." Ale již na přelomu října a listopadu se podle rozkazu generála Vandenberga z 22. října začala na zbrusu nové Sabry F-86E přezbrojovat 51. FIW bázující na základně K-13 (Suwon), jehož piloti původně létali na Shooting Starech. 75 nových F-86E se do Koreje dostalo na palubách eskortních letadlových lodí třídy Casablanca USS CVE 86 Sitkoh Bay a USS CVE 88 Cape Esperance. 51. FIW se skládal z 16. FIS, 25. FIS a 39. FIS. Jako první byly Sabry "éčky" vyzbrojeny 16. a 25. FIS, které své F-80 předaly 8. FBG. Přezbrojenou 51. FIW dostal pod své velení Col. Francis S. Gabreski (spolu s několika zkušenými piloty byl k 51. křídlu převelen z 4. FIW) a poprvé ji vedl do akce 1. prosince. Objevením se F-86 nového křídla stoupl počet letounů tohoto typu v Koreji na 165, z toho počet strojů první linie byl 127. Rusové v tomto období disponovali asi 270 MiGy rozdělenými v šesti stíhacích plucích. Navíc se, jak již bylo výše uvedeno, v polovině roku na frontě objevilo několik čínských stíhacích pluků ze svazku SLA, taktéž vyzbrojených nebezpečnými MiGy. Na nové F-86E se v říjnu začal přezbrojovat i 4. FIW.65 2. listopadu sestřelil svého prvního MiGa Lt. R. A. Pincoski na Sabru od 334. FIS (některé zdroje uvádějí, že se na sestřelu podílel i Col. George L. Jones, pozdější eso 335. FIS). Jednalo se o stý letoun tohoto typu sestřelený v korejské kampani. Na americké straně bylo naproti tomu do konce října do operačních ztrát započítáno 28 F-86A. 4. listopadu sestřelil svého prvního MiGa Cap. William F. Guss, příslušník USMC, který právě absolvoval stáž u 336. FIS. 5. listopadu se na základnu nevrátil F-84 pilotovaný velitelem 136. FBG, Col. A. G. Prendregastem. Ztrátu tento den zaznamenali i Australané na HMAS Sydney. Sestřelen byl Lt. K. E. Clarkson. 8. listopadu si své skóre budoucího esa otevřel Maj. William T. Whisner z 334. FIS a druhou hvězdu symbolizující další sestřelenou patnáctku si pod kabinu svého F-86 mohl namalovat již následujícího dne. Osmý listopadový den dosáhli dvou potvrzených vítězství nad patnáctkami i piloti Shooting Starů od 80. FBS/8. FBG, kteří se s MiGy střetli jižně od Kunu-ri. Právě 40 kilometrů dlouhý úsek železniční trati mezi Kunu-ri a Sunčchonem se v rámci operace "Strangle" stal v listopadu a prosinci nejčastějším cílem bojových letů pilotů Shooting Starů. 5. listopadu byl protiletadlovou palbou sestřelen Thunderjet pilotovaný velitelem 136. FBG, plukovníkem Albertem C. Prendergastem. Stalo se to při jednom z letů, při kterých Thunderjety 49. a 136. FBG od září do listopadu decimovaly silniční dopravu na zbytcích severokorejských komunikací. Od sestřelu ruského A-20 v září minulého roku panoval mimo nebe nad Korejským poloostrovem relativní klid. Ten byl narušen až 6. listopadu, kdy se do oblasti Vladivostoku zatoulal Lockheed P2V-3 Neptune náležící VP-6. Na svou základnu se již nevrátil. 8. listopadu se také ruským protiletadlovcům podařilo poprvé v noci sestřelit bombardér B-29. Stalo se to při náletu Superfortressů na Sinidžu. Rusové na druhé straně řeky Jalu se mermomocí snažili zabránit "superpevnostem" v jejich nočních náletech, ale noční stíhací pluk 351. IAP vyzbrojený La-11 na takový úkol prostě nestačil. Svědčí o tom i případ z "počátku prosince", kdy jedna B-29, zachycená v průsečíku světelných kuželů, bez problému uletěla Lavočkinu pilotovanému majorem Karelinem. Karelinovi a druhému z pilotů, který té noci vzlétl, majoru Galyševskému, dokonce hrozil vojenský soud, kterým vyhrožoval sám generál Lobov. Zástupce velitele pluku, major Karelin, se nakonec musel osobně ospravedlňovat před hlavním leteckým poradcem SSSR v Číně, generálplukovníkem Krasovským. Ten posléze musel uznat bezvýslednost nočního nasazení La-11 proti B-29 a zasadil se o vyzbrojení 351. IAP výkonnými MiGy-15bis s radionavigačním systémem OSP a varovací stanicí Siréna. První bisy obdržel 351. IAP ještě v prosinci. Narůstal také počet radiolokačních prostředků 64. IAK.66 13. listopadu se u 64. IAK opět rozdávaly Zlaté hvězdy. Titulem Hrdina Sovětského svazu byli tentokrát vyznamenáni nadporučík D. A. Samoljov, kapitáni G. U. Ochaj, M. S. Ponomarojev a L. K. Ščukin, majoři S. A. Bachajev a D. P. Oskin a podplukovník A. P. Smorčkov. 18. listopadu šla k zemi jediná patnáctka, kterou společnými silami sestřelili piloti Thunderjetů od 111. FBS/136. FBG 1st/Lt Kenneth C. Cooley a 1st/Lt. John M. Hewett. Z tohoto boje se ale nevrátil i jeden Thunderjet. Co se však nepovedlo ve vzduchu, vynahradili si spojenečtí piloti při útoku na letiště. Čtyřka Sabrů, hlídkující 18. listopadu uvnitř Aleje MiGů, objevila na příhraničním letišti v Idžu asi dvanáct "zahřadovaných" MiGů-15. Cap. K. D. Chandler a Lt. D. V. Ragland okamžitě přešli do přízemního letu a spustili do MiGů palbu ze svých palubních kulometů, zatímco jejich kolegové nad letištěm útok zajišťovali proti případnému překvapení ze vzduchu. Celkem se Chandlerovi a jeho wingmanovi podařilo zničit čtyři MiGy a čtyři další poškodit. Zbylé patnáctky následujícího dne přelétly zpět do Mandžuska. Kapitán Chandler navíc ohlásil sestřel letounu, který identifikoval (s největší pravděpodobností chybně) jako MiG-9. 27. listopadu se slavilo u 336. FIS. Maj. Richard D. Creighton se sestřelem pátého MiGu stal v pořadí již čtvrtým "proudovým" esem USAF v Koreji. Téhož dne sestřelil své první dva Rusy Maj. George A. Davis z 334. FIS (eso z druhé světové války) a za 336. FIS skóroval ještě 1st/Lt. William R. Dawson. Dalšího dne sestřelil dalšího MiGa Maj. Winton W. Marshal z 335. FIS a o sestřelení druhého se podělil s 2nd/Lt. Samuelem A. Groeningem. 30. listopad byl bezesporu "černým dnem" severokorejského letectva. Dvanáct dvoumotorových bombardérů Tupolev Tu-2 (Tu-2 se do bojových akcí poprvé zapojily 6. listopadu, kdy zaútočily na ostrov Taehwa-do ve Žlutém moři), doprovázených šestnácti Lavočkiny La-9 (nebo La-11) a s horním krytím tvořeným šestnácti MiGy-15, se s nákladem výbušnin vydalo směrem k frontě, ale k cíli Severokorejci nedoletěli. Celou formaci napadlo jednatřicet Sabrů 4. FIW pod vedením Col. Benjamina S. Prestona a to, co následovalo, snad ani nejde nazvat soubojem. Drama trvalo několik málo minut. Preston sám sestřelil jeden La-9. Piloti 334. FIS se pak podělili o pět Tu-2, z kteréhož počtu tři dostal Maj. George A. Davis, který se tak rázem stal esem. Ony další dva Tu-2 sestřelili Cap. Raymond O. Barton a 1st/Lt. John J. Borke. Za 336. FIS skórovali 1st/Lt. Robert W. Akin a 1st/Lt. Douglas K. Evans, každý jedním Tu-2. 335. FIS se střetla s doprovodnými stíhačkami. 1st/Lt. John W. Honaker sestřelil jednoho Lavočkina, Maj. Winton W. Marshal dalšího a navíc přidal i Tupoleva. Těmito dvěma sestřely se dostal do skupiny vyvolených stíhačů pyšnících se titulem "eso". Souboj mezi doprovodnými MiGy a Sabry skončil jednou sestřelenou patnáctkou a dvěma šestaosmdesátkami. V listopadu sestřelili piloti Sabrů celkem 25 komunistických letadel, z toho 14 MiGů, a sami ztratili tři své stroje. To vše při 1003 bojových letech. První prosincový den se vyznamenal pilot F-80C od 36. FBS/8. FBG, 2nd/Lt. Robert E. Smith, kterému se podařilo sestřelem MiGu-15 dosáhnout pro svou peruť osmého vítězství. Byl to zároveň poslední sestřel dosažený do konce kampaně na Shooting Staru. Naopak konto Meteorů v Koreji otevřeli tento den piloti 77. sqn. RAAF letící na Sunčchon. Na Sever letělo celkem čtrnáct Meteorů, z nichž dva zůstaly v oblasti Pchjongjangu jako hlídka a zbylých dvanáct zamířilo ke svému cíli do hloubi severokorejského území. Stalo se to, co se stát muselo. Na Meteory, letící ve výšce 5800 metrů ve formaci tří rojů po čtyřech letounech, zaútočila skupina asi čtyřiceti ruských MiGů-15. Sestřeleni byli tři Australané: Sgt. Vance Drummond a Sgt. Bruce Thompsonem,67 kteří padli do zajetí, a Sgt. Ernst Armitt, jenž zahynul. Na druhé straně jeden MiG rozstřílel svými čtyřmi kanony ráže 20 mm F/O. Brucce Gogerly. Útočící Rusové patřili ke skupině šestnácti MiG-15bis od 176. GIAP. Tato skupina byla vydělena speciálně pro boj s australskými Meteory, které sice již nestačily na plnění úkolů "plnohodnotných" stíhačů, zato se však velice osvědčily jako stíhací bombardéry a bitevní letouny. Jednotka operovala pod velením podplukovníka S. Višnjakova. Do konce roku padl ještě jeden australský pilot. 7. prosince byl v prostoru Chopa-sok sestřelen Sea Fury pilotovaný Sub. Lt. R. P. Sinclairem. Pilotovi se sice podařilo padající letoun opustit, ale narazil do rotujících ocasních ploch svého Sea Fury a zahynul. Druhý prosincový den odstartovalo z letiště K-2 šestnáct Thunderjetů od 159. FBS/116. FBG ke svému prvnímu bojovému letu v Koreji. Jednotka se do Tegu z Japonska v rámci "Skat Mission" přesunula koncem listopadu a jejím prvním cílem byl železniční uzel ve Wonsanu. Dalších dvanáct F-84 letělo na Wonsan ještě téhož dne odpoledne. Thunderjety od 159. FBS se nad Wonsanem objevily ještě následujícího dne ráno i odpoledne. I k těmto náletům se z Tegu zvedlo po dvanácti strojích. 2. prosince otevřel účet nově přezbrojené 51. FIW 1st/Lt. Paul E. Roach sestřelem MiGa-15. Ve stejný den skórovali ještě piloti 4. FIW. Za 335. FIS to byli Maj. Zane S. Amell a Cap. Michael J. Novak a za 334. FIS pak Maj. James F. Martin a Cap. Nelton R. Wilson. 5. prosince opět úřadovala esa 4. FIW Maj. G. A. Davis a Maj. W. W. Marshal. První z nich sestřelil dva MiGy a druhý svůj bojový účet (6,5 sestřelu) uzavřel sestřelem jednoho. 6. a 11. prosince šly pak k zemi další čtyři patnáctky. 6. prosince se z Tegu do Misawy po provedení 44 bojových akcí vrátily Thunderjety 159. FBS, aby je po šesti dnech vystřídala 158. FBS a několik pilotů výběru 136. FBG. Během týdne podnikli ve svých F-84 na 114 operačních letů (z toho 88 připadá na piloty 158. FBS), během nichž přerušili dvanáct železničních tratí, zničili 23 budov, sestřelili jeden MiG a další tři poškodili. V prosinci se na korejském nebi objevil zcela nový "warbird": dvoumístný stíhač "pro každé počasí" Lockheed F-94B Starfire (adaptace dvoumístného cvičného T-33A, vycházející koncepčně z F-80), vybavený vyhledávacím a střeleckým radiolokátorem. Jako první byla na nový letoun přezbrojena 68. F(AW)S, kde Starfiry nahradily dosavadní dvoutrupé F-82G Twin Mustang. V prosinci byly dva F-94 z Itazuke přelétnuty do Suwonu, kde byly včleněny do systému lokální obrany. Po masakru z 30. listopadu dopadla na hlavy komunistů další rána 13. prosince. Pro piloty 4. FIW byla ale tato třináctka šťastná. Při vzdušné bitvě mezi 145 až 150(!) čínskými MiGy-15 a Sabry 4. FIW a 51. FIW dosáhli 13 sestřelů ze 14 právě piloti 4. FIW. Nejúspěšnější byla 334. FIS s osmi sestřely. Z tohoto počtu čtyři komunistické stroje sestřelil major Davis (jako první pilot USAF v Koreji tak překročil hranici 10 sestřelů a jeho skóre činilo 12 vítězství), dva Cap. Theodor S. Coberly a po jednom přidali 1st/Lt. Alfred W. Dymock a 1st/Lt. Richard A. Pincoski. Za 336. FIS bodovali Cap. Kenneth D. Chandler, 1st/Lt. John P. Green, 1st/Lt. Claude C. Mitson a Col. Benjamin S. Preston a za 335. FIS pak 1st/Lt. John W. Honaker. Za 51. FIW se do listiny střelců jedním MiGem zapsal 1st/Lt. Anthony Kulengoski z 25. FIS. O den později sestřelil další patnáctku velitel 4. FIW, plukovník Thyng, a následujícího dne, tedy 15. prosince, dosáhl Cap. Paul C. Mitchell ze 158. FBS/116. FBG na F-84E posledního sestřelu tímto typem v korejské válce. Obětí byl opět MiG-15. 25. prosince se konečně výrazně prosadili piloti 51. FIW, když příslušníci 25. FIS, 1st/Lt. C. F. Brossard a 2nd/Lt. K. A. Sheal, oba pilotující F-86E, sestřelili po jednom MiGu-15. 26. prosince připsal na konto 25. FIS další MiG pilot 1st/Lt. Paul E. Roach. Byl to poslední MiG sestřelený tento měsíc. 28 z 31 MiGů sestřelených v prosinci při vzdušných bojích mají "na svědomí" piloti Sabrů. Sami pak ztratili sedm strojů. F-86 se v prosinci objevily v Aleji v rekordních 2066 případech, což činí více než 66 bojových vzletů denně. V roce 1951 si piloti 4. a 51. FIW při 12 230 bojových letech nárokují sestřel 133 komunistických letadel, z toho 122 ruských a čínských MiGů-15. Američané za tento rok přiznávají 38 ztracených Sabrů (z toho 23 F-86 tvoří ztráty bojové). - ROK 1952 - Počátkem ledna byla z moskevské oblasti do Mandžuska převelena 97. IAD pod velením plukovníka A. P. Ševcova. 97. IAD se skládala z 16. IAP a 148. GIAP a její přesun si vyžádala situace u 64. IAK, značně prořídlého dosud proběhlými boji se Sabry. Jedna eskadrila, sestavená z pilotů, kteří měli zkušenosti z nočního létání na MiG-15, byla od 97. IAD převelena k nočnímu stíhacímu pluku 351. IAP. Tam tato jednotka působila pod velením kapitána V. V. Zatykina a během necelých tří měsíců, než byla převelena nazpět, působili její piloti nejen jako instruktoři, ale sami také prováděli noční hlídkové lety. Žádný střet s letounem koaličních vojsk během této doby nebyl zaznamenán. Zároveň došlo k reorganizaci 351. IAP, když ze tří eskadril tohoto pluku byly vytvořeny jen dvě po dvanácti letounech: 1. eskadrila pod velením majora B. D. Kultyševa, vyzbrojená MiGy-15, a 2. eskadrila létající pod velením majora P. F. Dušina stále s La-11. Vzhledem k nemožnosti zajišťovat noční ochranu všech přidělených objektů pouhými dvanácti MiGy-15, byla v květnu z pilotů 133. IAD opět vytvořena 3. eskadrila, disponující MiGy-15bis. Základ 3. eskadrily 351. IAP položili piloti 2. eskadrily 147. IAP a jejím velitelem se stal major Triškin. 6. ledna dosáhli šesti vítězství nad MiGy piloti 51. FIW. První sestřely v Koreji tento den zaznamenali Maj. Van E. Chandler z 25. FIS a Col. Walker M. Mahurin ze štábu 51. FIW, oba esa druhé světové války. Další druhoválečné eso, Maj. William T. Whisner z 25. FIS, dosáhl v Koreji svého třetího sestřelu. 7. ledna podstoupil jeden ze svých posledních bojů 196. IAP. Soupeřem byli piloti 25. FIS/51. FIW. V kabině jednoho ze sestřelených MiGů byl plukovník B. Abakumov, eso s pěti sestřely. Zraněný letec byl okamžitě dopraven do nemocničního zařízení v týlu. 11. ledna poslali piloti 51. FIW k zemi čtyři MiGy-15. O vítězství se podělili Col. Gabreski, Maj. Whisner, 1st/Lt. Thiel M. Reeves a 1st/Lt. Earl S. Payne. Následujícího dne skóroval jedním MiGem Lt. Col. George L. Jones z velitelství 51. FIW a dalšího MiGa si na konto připsal již 15. ledna. 19. ledna sestřelil svůj první MiG 1st/Lt. Iven C. Kincheloe, budoucí eso 25. FIS. Další den šly k zemi další dva MiGy, sestřelené piloty 51. FIW. Jednoho MiGa dostal 1st/Lt. L. D. Juhlin a svého prvního vítězství v Koreji dosáhl Maj. Donald E. Adams, budoucí eso 16. FIS. Dalšího MiGa major Adams přidal 23. ledna. 25. ledna padaly z korejské oblohy trosky devíti MiGů-15 zásluhou pilotů 51. FIW i 4. FIW. Za 4. FIW skórovali každý jedním MiGem Cap. Robert T. Latshaw z 335. FIS (první vítězství tohoto budoucího esa v Koreji) a 1st/Lt. R. H. Moore z 336. FIS. Na konto 51. FIW po jednom MiGu připsali Cap. Mose W. Gordon a Maj. William F. Sheaffer, oba z 16. FIS, a 1st/Lt. F. J. Gateln, 1st/Lt. W. M. Guither, 1st/Lt. Anthony Kulengoski a 1st/Lt. W. C. Hofner, všichni z 25. FIS. V lednu vykonali piloti Sabrů 2340 bojových letů, při kterých sestřelily 31 MiGů, z toho 25 ruských stíhaček připadá na nové F-86E z 51. FIW. MiGy se revanšovaly pěti sestřelenými Sabry z celkem jedenácti strojů tohoto typu ztracených v lednu. Pro nedostatek vhodných letišť s dostatečně dlouhou zpevněnou vzletovou a přistávací drahou opět přišla na přetřes otázka dostatečného doletu proudových Thunderjetů. 119. FBG byla proto vyčleněna k účasti na experimentálním projektu "High Tide", při kterém se její piloti učili z cisternových letounů KB-29M tankovat se svými Thunderjety palivo za letu. KB-29M pocházely ze stavu 43. ARS, Detachment 4, a po dobu trvání experimentu je dočasně převzala 91. SRS z Jokoty. Thunderjety verze E byly vybaveny tankovacími nástavci vyčnívajícími z vnitřních stran špiček koncových křídelních nádrží. Tím ovšem byla dána i největší nevýhoda tohoto projektu, protože palivo se dalo doplňovat pouze do těchto nádrží o objemu 870 l. Thunderjety pozdější verze G již disponovaly tankovacím ráhnem umístěným u kořene levé poloviny křídla. Účast na projektu ve druhé polovině února přechodně přerušila 158. FBS, jejíž Thunderjety přelétly na letiště v Tegu a připojily se k soustředění letounů 5. AF FEAF, určených k masivnímu úderu proti železničním spojům severovýchodně od Pchjongjangu. Do konce března bylo k doplňování paliva za letu připraveno 77 pilotů. V únoru do oblasti konfliktu již podruhé připlula britská letadlová loď HMS Glory, která tak vystřídala HMAS Sydney. Její paluba byla stále domovem Sea Fury FB. 11 od 804. sqn. FAA a Firefly AS Mk. 5 od 812. sqn. FAA (té ale nyní velel Lt. Cdr. J. M. Culbertson). Již 13. února byl sestřelen Lt. R. J. Overton z 804. sqn., ale naštěstí se jej podařilo zachránit, stejně jako jeho kolegu Lt. J. F. Frasera 1. března. Poručík Overton ale již tolik štěstí neměl při bojovém letu 15. března, kdy byl jeho Sea Fury nad Chinnampo sestřelen a Overton padl. K poslední bojové akci vzlétli Britové z paluby HMS Glory 18. dubna. Letadlové lodě Commonwealthu obyčejně operovaly u západního pobřeží Korejského poloostrova ve Žlutém moři, zatímco letadlové lodě 7. válečné flotily USA křižovaly v Japonském moři. V neděli 10. února vedl Maj. George A. Davis, úřadující eso USAF v Koreji, 18 Sabrů, doprovázejících stíhací bombardéry při jejich útoku proti železniční síti v oblasti Kunu-ri. Ještě před příletem k řece Jalu opustily Američany dva Sabry, z nichž pilot jednoho měl problémy s přívodem kyslíku a druhý, Davisův wingman, hlásil potíže s přetlakováním kabiny. V cílové oblasti, při hlídkování v letové hladině 38 000 stop, spatřila americká formace skupinu 12 MiGů-15bis ze 148. GIAP. Davis se svým novým wingmanem, poručíkem "Skosh" Littlefieldem, se s výhodou větší výšky vrhl na Rusy a hned v prvních vteřinách souboje Davis jednoho z komunistů sestřelil. Ač se za jeho F-86A dostaly další MiGy, pokračoval Davis ve zteči a po zásazích z jeho zbraní explodovala druhá patnáctka. Bylo to jeho 14. a zároveň i poslední letecké vítězství v korejské válce.68 Pak se přece jen trefil i Rus za ním, Davisův Sabre se po zásazích 23milimetrových a 37milimetrových granátů zřítil k zemi a po nárazu do svahu jakéhosi kopce asi 30 mil jižně od řeky Jalu explodoval. Tak vzpomíná na smrt svého velitele poručík Littlefield, letící onen osudný den jako Davisův wingman: "Když jsme dokončili pravou zatáčku a zamířili na sever, George zahlédl hluboko pod námi tři roje MiGů letící na jih přes řeku. Držely se v těsné formaci křídlo na křídle, celkem jsme jich napočítali dvanáct. Zaútočili jsme na ně zezadu zprava s výškovou převahou. George vypálil dávku na čtvrtý MiG v posledním roji. Viděl jsem, jak se z letounu začalo kouřit a oddělil se od formace. George vytáhl letadlo pravou zatáčkou, vysunul brzdicí štíty, otočil zpět doleva a zahájil další útok... Při druhém náletu jsme však poslední dva roje předletěli a zamířili na první. Nechali jsme si tak sedm MiGů za zády. George si opět vybral čtvrtý letoun a zahájil na něj palbu. V tu chvíli však začaly střílet také MiGy za námi. Viděl jsem, jak stroj, který si George vybral, začal kouřit, ale skoro ve stejném okamžiku dostal George zásah. ,Vypadl' mu podvozek a zdálo se mi, že slyším stisknutí tlačítka v rádiu, jako by chtěl ještě něco říci, ale z jeho úst už nic nevyšlo. Jeho letadlo se pak naklonilo a nekontrolovaně se řítilo k zemi. Ještě jsem jej zkoušel volat rádiem, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Několik MiGů opustilo formaci a začalo nás pronásledovat. Zaregistroval jsem několik jejich výstřelů, ale soustředil jsem se hlavně na to, abych neztratil Georgův stroj z dohledu... Georgův letoun sice nad zemí vyrovnal skoro do horizontálního letu, ale narazil do malého kopce." (M/Gen. USAF Blesse, F. C. : Pozor na šesté! Ohlédnutí stíhacího pilota, Ostrava 1995, str. 53-54) Za tento boj byla Davisovi posmrtně udělena Congressional Medal of Honour. Dodnes se vedou spory o to, kdo vlastně byl Davisův přemožitel. Komunistická propaganda dlouhou dobu uváděla, že sestřel Davisova Sabru bylo čtvrté vítězství čínského stíhače Chang Či- -weie. Až veterán bojů v Koreji Ivanovič Škodin tvrdí, že Davise sestřelili Rusové. Pozdější šetření ukázala, že vítězi byla pravděpodobně dvojice vedená M. Averinem. Historka s Chang Či-weiem byla prostý důsledek utajování přítomnosti ruských stíhačů v konfliktu. V únoru opustila Mandžusko Kožedubova 324. IAD a Kumaniškinova 303. IAD. Piloti 324. IAD tvrdí, že za dobu svého působení v Koreji sestřelili 215 letounů protivníka (z toho 107 vítězství si nárokuje 176. GIAP a 108 sestřelů 196. IAP), sami přiznávají ztrátu nejméně 29 letounů (nejméně proto, že 176. GIAP ztrátu vlastních letounů neuvádí, takže jsme nuceni vycházet z předložených údajů o počtu ztracených pilotů, kterých tento pluk přiznává 5) a 10 pilotů. 303. IAD si nárokuje 302 vítězství (na 17. IAP připadá 108 sestřelů, na 18. GIAP 92 sestřelů a na 523. IAP 102 sestřelů) při ztrátě nejméně 39 letounů (opakuje se situace jako u předešlé divize, když u 17. IAP musíme vycházet z údajů o ztracených pilotech, kterých tento pluk uvádí 4) a 17 pilotů. Za toto období "vyprodukoval" 64. IAK svá největší esa: plukovníka Pepeljajeva ze 196. IAP (23 vítězství, podle oficiálních zdrojů jich bylo ale jen 20),69 kapitána Sutjagina z 17. IAP (21 vítězství), majora Ščukina z 18. GIAP (15 vítězství), kapitána Kamarenka ze 176. GIAP (13 vítězství), majora Oskina z 523. IAP (14 sestřelů, podle jiných zdrojů 11, nebo taky 15 vítězství) atd. Generál Kožedub šanci k rozmnožení svých vítězství z doby druhé světové války nedostal. Kreml mu účast na bojových letech zakázal, neboť nechtěl riskovat případnou ztrátu "živoucí legendy". Bohužel i tady se projevuje starý rozpor mezi hlášením ruských pilotů a oficiálními údaji americké strany. Američtí piloti si například za dané období nárokují 167 sestřelených MiGů a Rusové se přiznávají ke ztrátě pouhých 68 strojů tohoto typu. Zde se však ještě nemusí nutně jednat o vědomé klamání (nebo alespoň ne v příliš velkém rozsahu), protože do počtu vítězství Američanů jsou započítány i sestřely MiGů ze SLA. Horší už je situace s ruskými nároky na vzdušná vítězství. Zatímco Rusové udávají v období od dubna 1951 do února 1952 sestřel 275 letounů nepřítele, Američané přiznávají pouze 54 ztracených letounů F-86 Sabre, z čehož ještě navíc jen 30 Sabrů bylo ztraceno v boji. Když například uvážíme, že součet Sabrů údajně sestřelených J. Pepeljajevem (12, podle některých zdrojů až 13) a N. Sutjaginem (15) téměř dosahuje počtu za dané období v boji ztracených F-86, nutně se musíme zamyslet nad věrohodností předkládaných faktů. Závěry nechť si každý vyvodí sám. Jako náhrada za odvelené stíhací pluky se v únoru do Mandžuska přemístily 190. IAD složený z 256., 494. a 821. IAP a 216. IAD složený z 676. a 878. IAP. V březnu pak ještě 518. IAP/282. IAD. Čerstvě přibyvší letecké pluky však zdaleka nedosahovaly kvalit stažených jednotek. Úroveň výcviku byla nevalná, o čemž svědčí i to, že některé jednotky byly na nové letouny přezbrojeny teprve nedávno a mnoho pilotů mělo v kabině MiGu-15 nalétáno pouhých 50 hodin. Není proto divu, že ztráty rostly rychleji než dosud. Taktika pilotů 64. IAK se v tomto období začala nápadně podobat taktice čínských pilotů MiGů ze SLA. Výpravy za řeku Jalu obvykle podnikaly dvě skupiny MiGů, nezřídka i po 75 letounech. Letící maximální rychlostí v maximální výšce, setkaly se v oblasti Pchjongjangu a opět se vracely k řece Jalu, doufajíce v občasný sestřel nějakého toho poškozeného spojeneckého letounu. Často se ovšem stávalo, že Rusové narazili na Sabry a to pak došlo ke klasickému "psímu" souboji, kdy se ale MiGy pokoušely co nejrychleji dostat do bezpečí za řeku, přičemž jejich ústup kryla třetí, k tomu určená, skupina MiGů. 17. února přišel 64. IAK o čtyři MiGy, když dva sestřelili piloti 25. FIS a dva piloti 335. FIS. O tři dny později se o jeden sestřel MiGu podělili Col. Francis S. Gabreski (štáb 51. FIW) a Maj. William T. Whisner (25. FIS). Další patnáctku svým prvním sestřelem v Koreji na konto křídla připsal Maj. Van E. Chandler z 25. FIS. Následujícího dne šly k zemi další dvě patnáctky, přičemž jednou z nich si bojový účet otevřel Cap. Brooks J. Liles z 336. FIS. 23. února se sestřelem jednoho MiGu stal sedmým esem USAF v Koreji a prvním esem 51. FIW major Whisner (jeho poslední vítězství). 27. února svého třetího a zároveň posledního MiGa dostal major Chandler (7 sestřelů ve druhé světové válce) a prvního vítězství naopak dosáhl Maj. Felix Asla z 334. FIS. V únoru sestřelili piloti Sabrů při 2500 bojových letech celkem 17 MiGů při ztrátě pěti F-86 (z toho dva stroje jsou započítány do ztrát bojových). Od 3. března začali piloti F-80C vzlétat k bojovým letům v rámci operace "Saturate". Jednalo se o krajně nebezpečné, ale i maximálně účinné údery proti pozemním cílům v blízkosti frontové linie. Plán operace pocházel z hlavy plukovníka J. H. Daughertyho, šéfa zpravodajské služby 5. AF. Podle něj se koncentrované údery měly soustředit na přerušení komunikací a spojovacích linek na několika málo místech, které však byly vybrány se zřetelem na nepříznivé podmínky pro práce vedoucí k jejich znovuzprovoznění. Vybrány byly čtyři železniční tahy: Kunu-ri - Huičchon, Sunčchon - Samdong-ni, Sinandžu - Namsi-dong a Pchjongjang - Sunčchon. Denní nálety měly provádět stíhací bombardéry a noční pak Invadery B-26. Jen během 11. března podnikly F-80C od 8. FBG celkem 254 bojové lety do oblasti západně od Mulgae-ri, kde vystřílely celkem 63 900 nábojů ráže 12,7 mm, a na nepřátelská postavení a jiné důležité cíle dopadlo celkem 154,2 tuny bomb a napalmové kontejnery o celkovém obsahu 127 176 litrů této zápalné bojové látky. Šest MiGů-15 smetli piloti 51. FIW z korejské oblohy 5. března. Sedmou patnáctku přidal 1st/Lt. Robert H. Moore z 336. FIS (3. sestřel). O pět dní později dosáhli piloti obou křídel stejného skóre, po třech sestřelených MiGách. Svůj třetí MiG dostal Col. Harrison R. Thyng ze štábu 4. FIW a tři vítězství měl na kontě i Cap. Ralph E. Banks z 336. FIS, když v tomto souboji sestřelil dva Rusy. 11. března museli Rusové díky 4. FIW odepsat další čtyři MiGy a následujícího dne další čtyři. 12. března se o vítězství podělili Maj. Felix Asla, Cap. Ralph E. Banks a 1st/Lt. Charles B. Christison (všichni 336. FIS) a Cap. Conrad E. Mattson (335. FIS), který tak sestřelil svůj druhý MiG. 4. FIW skóroval i o čtyři dny později a opět čtyřmi patnáctkami. 19. března pak svůj druhý MiG sestřelil Cap. Robert T. Latshaw z 335. FIS. 20. března konečně odpověděl 51. FIW, když piloti 16. FIS sestřelili dva MiGy. Jeden dostal Donald E. Adams. Svého prvního MiGa navíc tento den sestřelil Cap. Robert J. Love z 335. FIS a dalšího přidal již 24. března. Třetího vítězství dosáhl sestřelem patnáctky z 25. března Cap. B. J. Liles z 336. FIS. 20. března zaútočilo osm Mustangů z 2. sqn. SAAF pod velením Commandanta R. Cliftona na železniční trať mezi Kuangdongem a Sunčchonem. Při akci byli ale Jihoafričané zaskočeni šestkou MiGů a jeden F-51, pilotovaný Lt. Dave Taylorem, byl zasažen. Jeho F-51 se odpoutal z boje a odlétal, přičemž se za ním táhla stuha černého kouře a glykolu. Pilota už nikdo nespatřil. Jediný úspěch na straně Jihoafričanů zaznamenal Lt. Hans Enslin, kterému byl jeden MiG přiznán jako poškozený. V noci na 25. března zaútočilo 41 Superfortressů proti mostu v Pchjongjangu, který jejich náklad bomb zcela vyřadil z provozu. O tři noci později dopadl naprosto stejně most v Sinandžu, jen s tím rozdílem, že nálet tentokrát provedlo 47 Superfortressů a mostu nechybělo 68 metrů délky jako v předcházejícím případě, ale 97 metrů. V noci na 31. března byl nákladem pum z třinácti B-29 rovněž zcela zničen most v Sing-hung-ni. Nálety proti mostům byly v této době vedeny z výšek 5000 až 8000 stop (1524-2438 metrů). Posádkám B-29 se podařilo 143 přesných zásahů. Více než 400 bojových letů bylo také směřováno proti komunistickým leteckým základnám. V březnu nahlásili piloti 4. a 51. FIW 39 MiGů sestřelených při ztrátě pouhých tří svých strojů (operační ztráty tvoří čtyři F-86) během 3359 bojových letů. Na svou základnu se nevrátily také dva Thunderjety. Deset MiGů šlo k zemi po přesných zásazích zbraní Sabrů 4. a 51. FIW 1. dubna. Obě křídla si připsala po pěti sestřelech. U 4. FIW se vyznamenala 335. FIS, když čtyři z oněch pěti sestřelů, které šly na konto 4. křídla, dosáhli právě její piloti. Po svém třetím MiGu sestřelili 1st/Lt. Billy B. Dobbs a Cap. Robert J. Love, druhý MiG dostal 1st/Lt. Robert W. Smith a první 1st/Lt. James H. Kasler. Onoho pátého vítězství dosáhl Cap. Robert H. Moore z 336. FIS. Za 51. FIW skóroval jedním MiGem sám jeho velitel Col. Francis S. "Gaby" Gabreski, který se tak stal osmým esem, a po dvou sestřelech přidali i piloti 25. FIS: Cap. Iven C. Kincheloe a Maj. William H. Wescott. Další, již čtvrtou, patnáctku kapitán Kincheloe uzemnil následujícího dne, zatímco Cap. R. T. Latshaw z 335. FIS dostal třetí. 3. duben byl šťastným dnem pro kapitána Roberta H. Moora z 336. FIS, který se sestřelem MiGu stal devátým esem USAF na korejské obloze. 4. dubna sestřelil dalšího Rusa Cap. Conrad E. Mattson z 335. FIS a 6. dubna šly k zemi tři MiGy, z nichž jednoho sestřelil Cap. Iven C. Kincheloe (25. FIS), který se tak stal desátým esem USAF v Koreji, svého druhého MiGa dostal Cap. Phillip E. Colman (335. FIS) a svého čtvrtého vítězství dosáhl 1st/Lt. Billy B. Dobbs (335. FIS). 7. dubna dosáhl pravděpodobného sestřelu MiGu-15 kanadský stážista u 16. FIS Fl/Lt. G. H. Nichols. 6. dubna zaútočilo na železnici severně od Sunčchonu dvanáct Mustangů 18. FBW. Jedna čtveřice byla tvořena Jihoafričany, vedenými Second Lieutenantem A. S. Raem. Na formaci se pokoušely zaútočit čtyři patnáctky, ale Jihoafričané odhodili bomby a obrátili se proti nim. Rae snad jednu z komunistických stíhaček zasáhl, ale výsledek si nemohl ověřit. MiGy totiž stejně rychle jako přiletěly, tak i z místa střetu zmizely. 13. dubna sestřelili piloti 51. FIW celkem sedm MiGů, přičemž svého posledního (6. samostatného) vítězství dosáhl velitel křídla, plukovník Gabreski, a dvě patnáctky sestřelil Maj. William H. Wescott z 25. FIS. 18. dubna se svým čtvrtým sestřelem MiGu mohl pochlubit velitel 4. FIW Col. Harrison R. Thyng. O tři dny později uzemnili piloti Sabrů dalších osm MiGů, z nichž dva vynesly kapitánu Robertu J. Loveovi z 335. FIS titul 11. esa USAF v Koreji. Svého čtvrtého MiGa sestřelil Cap. Brooks J. Liles z 336. FIS a druhého 1st/Lt. James H. Kasler z 335. FIS. 26. duben přinesl titul esa majoru Wescottovi z 25. FIS a poslední dubnový den musel 64. IAK odepsat dalších šest MiGů. Svých čtvrtých vítězství tento den dosáhli kapitáni R. T. Latshaw a C. E. Mattson, oba z 335. FIS. V dubnu dosáhli piloti Sabrů během 3783 bojových letů sestřelů již 44 MiGů při ztrátě čtyř Sabrů. Američané navíc přišli o jeden Shooting Star. MiGy na jaře 1952 již nebyly tím největším problémem, který by sužoval velení FEAF i samotné piloty. Protiletadlová palba v Koreji dosahovala již nějakou dobu takové intenzity, že veteráni z bojových letů nad Evropou z doby druhé světové války přirovnávali akce nad Severem k letům nad nejlépe chráněnými cíli Třetí říše a okupované Evropy. Jen v dubnu byly flakem sestřeleny 243 letouny a dalších 290 bylo vážně poškozeno. Kompenzační dodávky ze Spojených států zdaleka nedosahovaly požadované výše, a tak měly jednotlivé skupiny a křídla neustálé potíže s udržením bojeschopnosti svých perutí. Počty letounů u nich ani přibližně neodpovídaly předepsaným tabulkovým stavům. O protiletadlové palbě v Koreji se jeden z pilotů Sea Fury a přemožitel MiGa, Cdr. Peter"Hoagy" Carmichael, vyjádřil slovy: "Největší starosti nám dělalo protiletadlové dělostřelectvo. Člověk od něho neměl ani na chvíli pokoj. Zčásti bylo řízeno radarem, zčásti optickým zaměřovačem. Používali proti nám protiletadlová děla ráže 12,7 mm (kulomety) až 88 mm současně s hromadnou palbou pušek a jiných ručních zbraní. Většina protiletadlových děl byla velmi dobře ukryta, například v nějakém domě nabo ve vesnici, často spolu s optickými výškoměry, počítači předstihu, dokonce i s radary. Používali proti nám klamných cílů, například maket protiletadlových zbraní, a měli vynikající palebnou kázeň." Koncem dubna se k západnímu okraji fronty přesunula MAG-12. VMO-6 a HMR-161 dále operovaly v úzké součinnosti s vojáky 1. divize USMC, kterou následovaly při všech jejích pohybech, zatímco velitelství 1. MAW a MAG-33 zůstaly v oblasti Pchohangu. 1. MAW nadále operovalo jako součást 5. AF. Ve velení 1. MAW vystřídal 11. dubna brigádní generál Clayton C. Jerome dosavadního velitele křídla, generálmajora Christiana F. Schilta (v zimě pak na post velitele 1. MAW nastoupil generálmajor Vernon E. Megee). 22. dubna obdrželi (samozřejmě ve vší tichosti) Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu podplukovníci Jevgenij G. Pepeljajev a Grigorij I. Pulov. Tentýž den zaregistrovali piloti skupiny Sabrů od 51. FIW, hlídkující v prostoru Sinidžu, na tamním letišti 24 severokorejských letounů, hlavně Jaků-9P. Dva Sabry, pilotované Maj. E. W. Harrisem a Cap. I. G. Kinchenloem, na letouny okamžitě zaútočily a zničily po jednom severokorejském letounu a jeden MiG-15 byl pravděpododně poškozen. Útoku Sabrů obou křídel bylo letiště v Sinidžu vystaveno ještě 4. a 13. května. 4. května, kromě letounů zničených na letištní ploše, šly k zemi ještě čtyři MiGy, které za 335. FIS sestřelili kapitáni Philip E. Colman a Clifford D. Jolley a poručík James H. Kasler a za 16. FIS pak kapitán Richard H. Schoeneman. Při náletu 13. května svým čtvrtým MiGem skóroval opět Cap. P. E. Colman a svůj první MiG dostal Maj. Lewis W. Powers, taktéž z 335. FIS. Pravděpodobný sestřel MiGu byl přiznán dalšímu příslušníku RCAF, kteří čas od času přicházeli na stáž k americkým bojovým jednotkám, F/O. S. B. Flemingovi (přidělen k 336. FIS). Bohužel z akce se nevrátil plukovník Walker M. "Bud" Mahurin ze štábu 4. FIW, který byl sestřelen a zajat. O sestřel pěti MiGů se 3. května opět společně postarali piloti 4. i 51. FIW. Maj. Donald E. Adams z 16. FIS skóroval dvěma patnáctkami, což mu vyneslo titul esa, a svého pátého vítězství a titulu esa dosáhl i Cap. Robert T. Latshaw z 335. FIS. O sestřel dalších dvou MiGů se rozdělili Lt. Col. James A. Raebel z 25. FIS (3. vítězství) a Cap. Robert J. Love z 335. FIS. 4. května se skupina australských Meteorů vedená Fl/Lt. Erikem Ramseyem zapletla v oblasti Pchjongjangu do šarvátky s MiGy-15. Pravděpodobného sestřelu MiGu v tomto souboji dosáhl P/O. John Surman (v červnu Surmana sestřelí protiletadlové dělostřelectvo). O čtyři dny později se opět v okolí Pchjongjangu strhla další bitva mezi australskými Meteory a MiGy. Tentokrát jistého sestřelu dosáhl P/O. Bill Simmonds, když jím ostřelovaný MiG spadl do vývrtky a jeho pilot se katapultoval. Tentýž den, čili 8. května, zaútočily Shooting Stary společně s Thunderjety proti zásobovacímu depu Suan. Stíhací doprovod obstaraly jako obvykle Sabry. USAF v rámci této akce provedla 485 bojových vzletů. V květnu vystřídala britskou letadlovou loď HMS Glory v rámci své první mise na dálněvýchodním válčišti HMS Ocean (obě tř. Colossus). 17. CAG (velitel Cdr. A. F. Black) na její palubě se skládala z 802. sqn. FAA (velitel Lt. Cdr. S. F. F. Shotton) vyzbrojené Sea Fury FB. 11 a 825. sqn. FAA (velitel Lt. Cdr. C. K. Roberts), jejíž piloti létali na Firefly AS Mk. 5. Hned při prvním bojovém letu nad ostrovem Amgak byl protiletadlovou palbou sestřelen a padl Lt. K. MacDonald. Vzhledem ke krajně neuspokojivým výsledkům nových stíhacích pluků na korejském nebi byl 64. IAK v květnu posílen o 133. IAD, složený ze 147. IAP (velitel podplukovník N. Studilin),70 415. IAP (podplukovník P. Ševeljev) a 726. IAP. Od 10. května začaly Invadery od 452. BG(LNA) operovat pod hlavičkou "nově" vytvořené jednotky: 17. BG(L). Její perutě byly zároveň přeznačeny na 34., 37. a 95. BS. Podobným způsobem byla 731. BS u 3. BG(L) přečíslována na 90. BS. Během následujících měsíců byla ale 3. BG(L) kvůli zatím nejvyšším ztrátám (2,6 letounu na 100 vzletů) dočasně stažena z bojových operací. 17. BG(L) dál pokračovala ve svých útocích proti železničním a silničním spojům. 11. května narazil při hlídkovém letu nad Japonským mořem na dva MiGy létací člun PBM-5 Mariner náležící USN. Piloti MiGů však neměli dobrou mušku a napadený Mariner se vrátil na svou základnu. 15. května sestřelil další dva MiGy šestadvacetiletý poručík James H. Kasler z 335. FIS a stal se momentálně nejmladším esem USAF v Koreji. Shodou okolností svého pátého MiGa dostal o pouhých pět dní později velitel 4. FIW, plukovník Thyng, a stal se naopak nejstarším esem USAF v Koreji. Bylo mu čtyřiatřicet let. Zároveň 15. května zlikvidovaly Shooting Stary a Thunderjety, kryté Sabry, opravárenský komplex Tang-dong. 16. května se Američané opět po delší přestávce střetli ve vzduchu se severokorejskými letouny. "Popravčí četu" tvořili piloti 16. FIS/51. FIW: 1st/Lt. James A. McCulley, který sestřelil Jak-3, a Cap. Richard H. Schoeneman, jehož obětí byl Il-10. 19. května se na palubu letadlové lodi HMS Ocean nevrátil jeden Firefly, který komunistická protiletadlová palba sestřelila při podpoře 825. sqn. FAA útoku spojeneckých pozemních sil. Firefly AS Mk. 5 s posádkou tvořenou Lt. Cdr. T. J. C. Williamson-Napier a I. L. Edwards havaroval severně od Kesongu. 22. května přestala po náletu Shooting Starů, Thunderjetů a Sabrů existovat zbrojovka Kijang-ni. 25. května sestřelil svůj první MiG Cap. Frederick C. Blesse z 334. FIS, budoucí eso s desíti sestřely. Toho dne šly k zemi ještě další tři patnáctky, z nichž jednu (svou poslední) dostal 1st/Lt. J. H. Kasler. 27. května sestřelil svůj poslední MiG i Maj. Donald E. Adams z 16. FIS (6,5 vítězství). Jeden MiG šel k zemi i po přesných zásazích zbraní Sabra pilotovaného Lt. Col. Francisem J. Vetortem z 335. FIS poslední květnový den. 29. května provedly Thunderjety 116. FBG první akci nad Severem, při které doplňovaly palivo za letu. Dvanáct F-84 přelétlo z Misawy na Itazuke AFB a odtud pak ověšené pumami zamířily Thunderjety k Sariwonu, jižně od Pchjongjangu. Tankovací zóna se nacházela v oblasti Tegu. Celá akce byla zopakována o devět dní později (tentokrát se tankovalo nad Cušimským zálivem) a následovaly i údery proti Hedžu a Pchjongjangu 22. června a 4. července (tankování proběhlo nad základnou Miho). Během května sestřelili američtí piloti 34 (podle jiných zdrojů jen 32) komunistických letounů (z toho 27 MiGů) při operačních ztrátách desíti Sabrů (z toho šest F-86 tvoří ztráty bojové), tří Thunderjetů a jednoho Mustanga. Sabry vykonaly v květnu do té doby rekordních 5190 bojových letů. 30. května byl jmenován nový velitel 5. AF. Stal se jím Lt. Gen. Glen O. Barcus. 2. června odstartovala z Tegu skupina Thunderjetů ze 7. FBS/49. FBG a zamířila ke spojnici železniční tratě Sinidžu - Čongdžu. Po odbombardování cíle a úniku z dosahu zuřivě pálícího flaku se na odlétající F-84 z pozice pěti hodin vrhla čtyřka MiGů-15. Jeden z Thunderjetů se pilotům patnáctek podařilo zasáhnout. Při provádění únikového manévru se Lt. Leonardu A. Guitonovi podařilo dostat za jednoho z MiGů a za palby ze všech svých zbraní jej chvíli držel uprostřed svého zaměřovače. Kouřící MiG ale Guitonovi cíl příliš dlouho neposkytoval a zmizel stoupavým letem do mraků. Tato patnáctka byla Guitonovi přiznána jako poškozená. 4. června byli sestřeleni další dva piloti z 802. sqn. FAA, ale podařilo se je zachránit. 24. června ztratila 802. sqn. při bojové akci v prostoru řeky Taedong svého nového velitele, Lt. Cdr. R. A. Dicka. O další dva dny později se čtveřice Firefly stala obětí útoku čtyř MiGů. Tři britské letouny byly zasaženy palbou ruských stíhaček, z toho posádka jedné byla nucena nouzově přistát. Ale vraťme se zpět na počátek června. První sestřely MiGů v novém měsící přinesl až 6. červen. Toho dne 64. IAK díky 4. FIW ztratil pět a díky 51. FIW tři MiGy. Do listiny úspěšných střelců se za 4. FIW zapsali Maj. Felix Asla z 336. FIS (4. vítězství), 2nd/Lt. James F. Low z 335. FIS (2. vítězství), Cap. J. J. Lewis, 1st/Lt. John H. Moore a 1st/Lt. Robert F. Ronca a za 51. FIW pak Cap. F. H. Barrett, Cap. P. R. Henderson a 1st/Lt. R. L. Koenig. Ve stejný den zaútočily Thunderjety 7. FBS/49. FBG k úderu proti cílům v oblasti Čongdžu. Po úspěšném provedení úkolu nabraly F-84 kurz ke své základně, ale na scéně se objevily tři patnáctky a jedna z nich se pověsila za Thunderjet pilotovaný poručíkem W. J. Heathem. Než se Heath vzpamatoval, vystřílel Rus v MiGu do jeho letounu veškerou munici, kterou měl v zásobnících svých kanonů. Jaké ale muselo být překvapení ruského pilota, když děravý a "očesaný" Thunderjet nejenže nehořel ani nepadal, ale naopak pomalou zatáčkou nabral kurz k Tegu a bohorovně odlétal. Stejně mrtvičné stavy musel během letu do bezpečí zažívat i poručík Heath, protože když na K-2 přistál, napočítal ve svém letounu více než osmdesát děr, na pravém křídle se granát z MiGu podepsal rozervaným otvorem o rozměrech 30 x 50 cm a vzpěra podvozku byla téměř ustřelena. V noci 10. června se pilotům MiGů a Lavočkinů nočního stíhacího pluku 351. IAP podařilo při náletu čtyř Superfortressů proti železničnímu mostu v Kwaksanu dva z útočníků sestřelit. Rusové zaútočili poté, co se B-29 dostaly v oblasti Sinidžu do průsečíku světelných kuželů asi dvanácti světlometů naváděných radarem. Jeden Superfortress explodoval ve vzduchu a druhý dopadl na území KLDR. Třetí zasažená B-29 nouzově přistála v oblasti Kimpa.71 B-29 pocházely od 19. BG(M). 11. června spadly na oplátku dva MiGy, které z korejské oblohy sundal 1st/Lt. James F. Low z 335. FIS (3. a 4. vítězství). 15. června se poručík Low díky sestřelu další patnáctky stal esem. 13. června se stal novým velitelem 51. FIW Col. John W. Mitchell.72 Vystřídal tak ve funkci plukovníka Gabreského. 20. června přidal kapitán "Boots" Blesse k MiGovi z 25. května své druhé vítězství. Obětí byl tentokrát severokorejský La-9: "Klesal jsem až k zemi, vysunul jsem brzdicí štíty a se staženým plynem jsem stoupal a ztrácel rychlost. Nepřátelský pilot mě uviděl a začal s Lavočkinem ostře točit. Následoval jsem jej a dostal se za něj asi na 120 metrů... Začal jsem po něm střílet a samozřejmě jsem jej nechtěl předletět. Byl by pro mě velice nebezpečný, protože jeho letoun měl lepší obratnost i všechno ostatní, kromě zrychlení. Ale ani zrychlení by mi nebylo v tu chvíli výhodou, protože než bych znovu získal rychlost, dostal bych určitě nezapomenutelnou lekci. Když jsem po něm vystřelil, inkasoval několik zásahů a z jeho ,Lavočky' letící asi 50 metrů nade mnou vyšlehly plameny. Vtom se mi kabina pokryla olejem, jako by ji někdo přikryl plachtou. Nic jsem neviděl, věděl jsem jen, že ,Lavočku' předlétávám. Díval jsem se dozadu, zápasil s pomalu letícím letadlem a doufal, že je s ním konec. Měl jsem strach, aby nedostal zásah pouze do olejové nádrže, protože by po mně mohl začít střílet. Zasunul jsem štíty a dal plný plyn. Při rychlosti kolem 350 knotů začal vzduch ofukovat kabinu a olejový závoj zmizel. Zatím La-9 spadla do strmé spirály a narazila do země. Celá moje akce byla vedena proti všem zásadám, které nás učili. Zpomalit letadlo při souboji bylo velice nebezpečné, pokud člověk přesně nevěděl, co nepřítel dělá... Z pohledu ostatních to bylo bláznovství. Z mého pohledu to však bylo dobře vypočtené riziko, o kterém jsem si myslel, že se vyplatí. Přinejmenším se jednalo o tenkou hranici mezi pitomostí a výkonem, který tě proslaví jako výborného pilota." Tak popisuje Blesse ve svých pamětech sestřel, o který se před ním marně pokoušelo několik ze skupiny šestnácti Sabrů, a který se právě jemu povedl díky onomu "dobře vypočtenému riziku". Tentýž den sestřelily ještě dva Lavočkiny piloti 336. FIS: 1st/Lt. George J. Wood a Col. Royal N. Baker, který tak zaznamenal první ze svých třinácti vítězství v korejské kampani. 21. června šly pod palbou kulometů Browning M-3 k zemi další dva MiGy. O dva dny později provedlo USAF ve spolupráci s leteckými složkami USN a USMC dosud největší akci proti cílům v komunistickém vnitrozemí, konkrétně proti přehradnímu masivu Supchung na hraniční řece Jalu. Jednalo se o nálet na hydroelektrárnu v Suiho, kterého se zúčastnilo 35 Pantherů, 35 Skyraiderů, 79 Thunderjetů a 45 Shooting Starů pod ochranou 84 Sabrů, nálet na Fusen, kterého se účastnily další desítky Mustangů, Pantherů, Corsairů a Skyraiderů, a útok proti hydroelektrárně Čchosen, ke které se vypravily Corsairy USMC (letounům MAG-12 velel Col. Robert E. Galer a MAG-33 pak Col. John P. Conchon). Dopad celé velkolepé akce byl značný. Nejenže vybrané cíle byly zničeny nebo alespoň na dlouhou dobu vyřazeny (například jen na Suiho dopadlo 145 tun bomb), ale došlo i k vážné "výměně názorů" mezi nejvyššími politickými a vojenskými činiteli ČLR, KLDR a SSSR kvůli absolutní nečinnosti 64. IAK a SLA tento den a neschopnosti útoku čelit. Protivníkem Američanů totiž bylo jen protiletadlové dělostřelectvo (letiště An-tung, na kterém bázovaly 193 ruské MiGy se přitom nacházelo pouhých 80 kilometrů od napadené oblasti), kterému se poštěstilo sestřelit pouhé dva letouny USN, jejichž piloty se navíc podařilo zachránit. Velitel 64. IAK, generál Lobov, šel "na kobereček" a měl co dělat, aby vysvětlil, že MiGy jemu svěřených stíhacích pluků stejně jako MiGy SLA nemohly kvůli nepříznivému počasí nad svými základnami odstartovat. Nehledě na to, že případná vzdušná bitva by s největší pravděpodobností podstatně zredukovala početní stavy jak létajícího personálu, tak letounového parku 64. IAK a SLA. Do konce června byla obloha v Aleji taky téměř bez MiGů, a tak se Američanům, i když útoky proti elektrárnám trvaly až do 27. června, podařilo sestřelit již jen pouhé dvě patnáctky. Také červenec byl na souboje s MiGy velice chudý. 4. FIW byl již sice kompletně přezbrojen na Sabry verze E, ale jeho piloti měli jen málo příležitostí vyzkoušet si své nové stroje přímo v akci. Rusové a Číňané se sice čas od času v Aleji objevili, ale k souboji se nechali přinutit málokdy. Až paradoxně na americký svátek, 4. července, došlo k několika soubojům, které komunisty stály třináct sestřelených MiGů. Sedm z nich si připsali piloti 4. FIW a šest 51. FIW. Za 4. FIW skórovali Lt. Col. Carrol B. McElroy, Cap. James A. Horowitz, Cap. Clifford D. Jolley a 2nd/Lt. James F. Low (všichni z 335. FIS) a dále Col. Royal N. Baker, Maj. Lewis W. Powers a 1st/Lt. Gerald E. Lyvere (všichni z 336. FIS). U 51. FIW sestřelu dosáhli Cap. Alvis R. Moran (16. FIS), Cap. Francis A. Wiliams a 1st/Lt. Sabin L. Anderson (oba z 25. FIS) a 1st/Lt. Francis A. Humphreys a 1st/Lt. Frank O. Keller (oba z 39. FIS) a poslední MiG sestřelil Cap. Raymond W. Staudte (štáb 51. FIW). Šokovaní piloti MiGů se pak stali ještě opatrnější a do konce měsíce se Američanům podařilo dostat již jen tři patnáctky. Jednu z nich sestřelil 14. července Fl/Lt. Lawrence E. Spurr, příslušník RCAF, přidělený na stáž k 25. FIS. V červnu navíc sestřelil komunistický Jak i pilot VMF(N)-513, Lt. John W. Andre, létající na Corsairu F4U-5N.73 Zatímco boji se Sabry se MiGy vyhýbaly, staly se v červenci jejich oblíbeným cílem průzkumné letouny. Jeden RB-29 od 91. SRS se ze svého letu nevrátil 3. července a 17. července jeden ruský MiG zaútočil na RB-26 hlídkující nad Žlutým mořem. 31. července se pak nad Žlutým mořem další MiG pokoušel sestřelit jednoho PBM-5S2 ze stavu VP-731. Pilot Marineru měl štěstí a se svým strojem i přes několikeré zásahy ze zbraní MiGu přistál na Tchaj-wanu. V polovině června rozhodlo FEAF vystavit území KLDR (hlavně jeho severní oblasti) rozsáhlému bombardování cílů pro chod hospodářství životně důležitých, a přinutit tak komunisty k urychlení protahujících se mírových rozhovorů. První akce nové operace proběhly v podstatě již 23. června. V polovině července pak 171 letounů uskutečnilo nálet na cementárnu v Sungho-ri. V noci 10. července zaútočily B-29 od 19. BG(M) na Kwaksan. Dva sestřely Superfortressu si té noci nárokoval major Karelin a jeden sestřel kapitán Zachman Ichcangaliev. Američané potvrdili ztrátu pouze dvou B-29, třetí stroj byl pouze poškozen. Každopádně se jednalo o první sestřel Superfortressu pro 351. IAP. 11. července pak B-29 bombardovaly 30 cílů v samotném Pchjongjangu. V noci z 19. na 20. července byla opět napadena čchosenská hydroelektrárna a o devět dní později se terčem pro bombometčíky 63 Superfortressů staly objekty kovozpracujících závodů v Sinidžu. Pustošivé nálety postihly i vojenské tábory a základny v oblasti Pchjongjangu.74 Mezi civilním obyvatelstvem se začínala šířit panika, umocněná "letákovými" nálety před každým konvenčním útokem. Ani tvrdé postihy za držení či šíření letáků nezabránily určitému počtu obyvatelstva tajně opouštět ohrožený Pchjongjang. 10. července došlo k další "papírové" změně v nasazení leteckých jednotek. Protože podle federálního zákona měly být 116. FBG a 156. FBG dočasně staženy z dálněvýchodního válčiště, ale Thunderjety a jejich zkušené piloty nemohlo FEAF v Koreji postrádat, byla situace vyřešena pouhým přečíslováním 116. FBG na 58. FBW (69., 310. a 311. FBS) a 136. FBG byla přeznačena na 474. FBG (428, 429. a 430. FBS). 15. července přilétly na japonská letiště Misawa a Čitose nové Thunderjety pro 58. FBW a 474. FBW. Thunderjety za podpory "létacích tankerů" absolvovaly cestu z Turner AFB v Georgii a Travis AFB v Kalifornii přes Hickham Field na Havaji, Midway, Wake, Eniwetook, Guam a Iwo Jimu až do Japonska za deset dní. V červenci začal do akcí v úplné sestavě vzlétat 51. FIW, když třetí (a poslední) z jeho perutí, 39. FIS, obdržela letouny F-86 Sabre, a to rovnou nejmodernější a nejvýkonnější verze F. Nový F-86F-1 díky novému, výkonnému motoru J45-GE-27, rázem srovnal všechny rozdíly v technických parametrech F-86A a E a MiGu- -15bis, který tak ztratil veškeré výhody, kvůli kterým mohli piloti Sabrů čas od času jen bezmocně "skřípat zubama". Zároveň prodloužení doletu o cca 200 kilometrů (bylo toho dosaženo zvětšením obsahu přídavných nádrží) znamenalo prodloužení pobytu v "MiG Alley". Tři měsíce po 39. FIS začaly F-86F přicházet i k 4. FIW, konkrétně nejprve k 335. FIS. V červnu vykonaly Sabry 2778 bojových letů, při kterých sestřelily dvacet MiGů při ztrátě šesti vlastních letounů (čtyři F-86 tvořily ztráty bojové). V červenci se Sabry objevily nad Severem v 2423 případech, sestřelily osmnáct MiGů a šest F-86 se na své základny nevrátilo (pět Sabrů bylo započteno do bojových ztrát). V srpnu a září se zdálo, že se komunističtí piloti za každou cenu snaží dohnat vše, co v červenci zameškali. Přes hraniční řeku přelétaly celé armády patnáctek a v Aleji docházelo k pravým vzdušným bitvám, při kterých se střetávaly desítky a desítky Sabrů a MiGů. 1. srpna padly za oběť pilotům 4. FIW čtyři MiGy a o tři dny později jeden. 5. srpna si další úspěch na své konto zapsali kanadští stážisté u amerických perutí, když F/O. Claude A. LaFrance z 39. FIS sestřelil jednu patnáctku. Kromě toho další čtyři MiGy poslali k zemi jeho američtí kolegové. O jeden letoun ale toho dne přišlo letectvo USMC. Sestřelen byl Col. Robert E. Galer, velitel MAG-12, letící v čele formace 31 letadel své skupiny. Galer se zachránil na padáku, ale ještě zdaleka neměl vyhráno, protože dopadl na území ovládané nepřítelem. Poté co unikl po něm pátrajícím komunistickým vojákům, přivolal záchranný vrtulník a odlétal z nebezpečné oblasti. Palba komunistů ale přece jen vrtulník poškodila natolik, že měl jeho pilot plné ruce práce, aby jej "dotáhl" na palubu mateřské lodi křižující ve vodách u Wonsanu. 6. srpna zaútočila skupina MiGů-15bis z 494. IAP/190. IAD na formaci Thunderjetů. Než ale Rusové dosáhli jakéhokoliv úspěchu, byli sami zaskočeni několika Sabry. Za sestřel jednoho F-86 zaplatili vysokou cenu: sedm vlastních MiGů-15 (některé zdroje hovoří jen o šesti sestřelených ruských patnáctkách). Dva z MiGů si na konto připsal Cap. William J. Ryan z 334. FIS a svého třetího vítězství dosáhl major Blesse. Tentýž den se k útoku na most a železniční uzel u Sapjongu vydala formace šesti rojů Thunderjetů složená z vybraných strojů od 49., 58. a 474. FBG. Nad cílem ovšem číhaly MiGy a Američané měli co dělat, aby se odpoutali z boje a zmizeli. Těsně nad zemí prchal z místa střetnutí i Thunderjet pilotovaný podporučíkem Williamem L. Fornesem z 69. FBS/49. FBG. Jeho letoun byl ale předchozím divokým manévrováním poškozen a navíc se pravděpodobně od přehřátého kulometu M-3 vznítilo střelivo a následná exploze odervala levé křídlo. Fornes se sice zachránil na padáku, ale následujícího dne byl zajat. 7. srpna šly k zemi další čtyři patnáctky, z nichž dvě byly přiznány Cap. Cliffordu D. Jolleyovi z 335. FIS. Příštího dne dosáhl Jolley sestřelem svého pátého MiGu statusu esa. Tentýž den sestřelil ještě jednoho Rusa Maj. Philip H. VanSickle z 335. FIS (na kontě měl již tři sestřelené Japonce z druhé světové války). Od 8. srpna začaly palubní letouny 17. CAG podnikat bojové lety v prostoru Hanchon - Chinnampo - Pchjongjang. 9. srpna se na takovou výpravu vydala čtveřice Sea Fury 802. sqn. FAA. Ve stejný den ke svému prvnímu bojovému letu vzlétlo i osm čínských MiGů z jednotky vytvořené speciálně pro boj se spojeneckým palubním letectvem. Obě skupiny se setkaly severně od Chinnampo a došlo k boji, ve kterém si ale Číňané počínali tak nešikovně, že jich bojiště opouštělo jen sedm. A to navíc dva z MiGů odlétali poškození. Prvního vítězství vrtulového letounu s pístovým motorem nad MiGem-15 se podařilo dosáhnout Lt. P. Carmichaelovi pilotujícím Sea Fury č. WJ 232. Později toho samého dne poškodil Lt. M. H. McEnery další MiG a příštího dne ještě dva. Osmička MiGů opět napadla čtyřku Sea Fury vedených znovu poručíkem Carmichaelem a opět to byli Číňané, kdo se první odpoutal z boje. 20. srpna došlo k dalšímu většímu střetnutí MiG versus Sabre a po jednom sestřelu zaznamenali majoři Edward P. Ballinger a Frederick C. Blesse (oba z 334. FIS) a poručík William A. Korbel (39. FIS). 18. srpna čtrnáct B-29 napadlo a zničilo zbrojovku v Nakwonu, jihovýchodně od Sinidžu. Další nálet, tentokrát proti pětačtyřiceti cílům v Pchjongjangu, oznámily americké letáky severokorejskému obyvatelstvu na 29. srpna. Ke zpacifikování protiletadlového dělostřelectva (jehož stav byl od minulého náletu zdvojnásoben) byly určeny Thunderjety a Mustangy, o vzdušné krytí se postaraly Sabry a Meteory, které hlídkovaly severně od řeky Čchongčchon. "Oslepit" ruské radiolokátory dostaly za úkol rušicí Skyraidery. Ve třech vlnách, v 09:30, 13:30 a 18:30 hod., se nad svými cíli objevily Thunderjety a Mustangy FEAF, Corsairy a Panthery USMC a Banshee, Panthery a Corsairy USN startující z palub letadlových lodí USS CV-21 Boxer a USS CV-9 Essex. V noci pak zaútočily Superfortressy od 19. BG(M). Spojenecké letouny v rámci tohoto ničivého náletu vykonaly 1403 vzlety. 30. srpna ztratil 64. IAK pět (podle některých zdrojů devět) MiGů, přičemž svého třetí vítězství dosáhli každý sestřelem jednoho MiGu kapitáni Francis A. Williams a Paul R. Henderson, oba z 25. FIS. Jednoho MiGa sestřelil i kanadský stážista u 334. FIS Fl/Lt. Ernest A. Glover. 3. září letěly B-29 k dalšímu cíli, tentokrát Supchungu, ale nepřízeň počasí způsobila, že musel být bombardován náhradní cíl, v tomto případě Čchosen. 4. září se do Aleje vypravily Sabry 334. a 335. FIS z 4. FIW a 16. a 25. FIS z 51. FIW. Výsledkem vzdušných soubojů bylo třináct sestřelených MiGů. Tento den se vyznamenali hlavně piloti 335. FIS, kteří na bojové konto své peruti připsali šest Rusů. Za 335. FIS každý dvěma MiGy skórovali 1st/Lt. Justin W. Livingston a 1st/Lt. Ira M. Porter. Z 334. FIS dosáhli úspěchu Cap. Leonard W. Liley (2. vítězství) a major Blesse, který tímto svým vítězstvím dosáhl hranice pěti sestřelů a stal se esem. O pět MiGů se podělili piloti 51. FIW, přičemž jednoho MiGa dostal 1st/Lt. Robert L. Sand (3. vítězství) z 16. FIS a zbývající čtyři hvězdičky si pod kabiny svých Sabrů namalovali piloti 25. FIS. Již následujícího dne přišli komunisté o další čtyři MiGy, které si mezi sebe rovným dílem rozdělili piloti obou křídel Sabrů. 7. září sestřelil svého prvního MiGa 1st/Lt. Cecil G. Foster z 16. FIS (budoucí eso s devíti sestřely) a jeho kolegové poslali k zemi další dva. Příštího dne dosáhl svého šestého a sedmého vítězství sestřelem dvou MiGů major Blesse. Jeden MiG sestřelil 8. září i Fl/Lt. Ernest A. Glover a příštího dne přidal dalšího. Se svými třemi ověřenými sestřely MiGů se tak Glover stal nejúspěšnějším pilotem Commonwealthu na korejské obloze.75 "Výjimku" v černé sérii 64. IAK tvořily dny jako například 9. září, kdy piloti osmnácti MiGů-15bis z 726. IAP ohlásili sestřel čtrnácti Thunderjetů při ztrátě tří vlastních letounů a dvou pilotů. Tento údaj byl sice nahlášen na vyšší místa a pravděpodobně vyvolal uspokojení nad impozantním poměrem vzdušných vítězství, ale pravda byla poněkud jiná. 82 Thunderjetů tento den pod záštitou Sabrů zaútočilo na objekty vojenské akademie v Sakčchu. 175 MiGů, které se pokoušely nálet překazit, sice sestřelilo tři Thunderjety a většinu ostatních přinutily náklad bomb předčasně odhodit, ale pak byly náležitým způsobem "potrestány" doprovodnými Sabry a čtyři z ruských strojů (některé zdroje hovoří o nejméně šesti sestřelených MiGách) skončily v troskách na zemi. V noci na 12. září se naplnil i osud Supchungu, který bombardování před devíti dny unikl. Devětadvacet "superpevností" vysypalo na cíl pumy o hmotnosti 908 kg. Akce se zúčastnilo i šest, pro radioelektronický boj speciálně upravených, B-29. Palbě komunistického protiletadlového dělostřelectva padl za oběť jeden Superfortress. Týden po bombardování Supchungu padaly bomby z pumovnic B-29 na severokorejské pozice v Jonpo, Tongčchonu a Čchigjongu u Hamhungu. 14. září sestřelili po jednom MiGu Cap. Leonard W. Lilley z 334. FIS (3. vítězství), Cap. Norman L. Box (3. vítězství) z 25. FIS a Maj. John J. Hockery (eso z druhé světové války s šesti sestřely). 15. září si piloti Sabrů nárokovali dalších osm MiGů. Po jedné patnáctce sestřelili Maj. Herman W. Visscher (eso z druhé světové války s pěti sestřely) a 1st/Lt. Calvin G. Davey (oba z 25. FIS), Maj. Alex J. Gillis (stážista od VMF-311) a Cap. Clifford D. Jolley (oba z 335. FIS), dále Maj. Frederick C. Blesse a 1st/Lt. Charles G. Cleveland (oba z 334. FIS), Cap. Robinson Risner (336. FIS) a Lt. Col. Carrol B. McElroy. 16. září sestřelili piloti Sabrů celkem pět MiGů, přičemž svého čtvrtého vítězství dosáhl Cap. Leonard W. Lilley z 334. FIS. Major Blesse, jeho kolega z perutě, sestřelil následujícího dne svého již devátého MiGa. 16. září se pilotům CAG-17 podařilo zničit železniční most na hlavním tahu mezi Pchjongjangem a Chinnampo. Při poslední bojové misi této skupiny byl protiletadlovou palbou sestřelen Sea Fury pilotovaný Lt. D. G. Matherem. Pilot musel nouzově přistát v "zemi nikoho", odkud jej zachránila helikoptéra. V polovině září byly 24 Thunderjety od 58. FBG díky relativně nízké aktivitě MiGů při obraně pozemních cílů na Severu vyslány k jindy téměř sebevražednému útoku na překladiště a sklady v Sinidžu. Pro všechny případy se kolem Thunderjetů zdržovaly Sabry, jejichž bojechtiví piloti si ten den ale nevystřelili. MiGy se podle očekávání vůbec neobjevily. Nálet tudíž proběhl bez komplikací, a když Thunderjety opouštěly cílovou oblast, zahalovaly napadené objekty oblaka dýmu, ze kterých šlehaly plameny. Na 21. září naplánovala USAF nálet na muniční továrnu v Pukčchongu. Útok měly jako obvykle provést F-84 Thunderjety, tentokrát od 474. FBG vedené Col. Williamem W. Ingenhuttem, doprovázené Sabry z 4. FIW. Hladký průběh náletu se pokoušely narušit MiGy náležící SLA, ale po ztrátě čtyř svých kolegů Číňané vyklidili bojiště. Dvacátým esem USAF v Koreji se v průběhu tohoto souboje díky sestřelu dvou MiGů stal Cap. Robinson Risner z 336. FIS. O pět dní později, 26. září, šly k zemi dva MiGy sestřelené 1st/Lt. Cecilem G. Fosterem z 16. FIS a jeden sestřelený 1st/Lt. Charlesem G. Clevelandem z 334. FIS. Svého čtvrtého MiGa poručík Cleveland přidal již 28. září a dva MiGy tento den ještě sestřelil major Gillis z 335. FIS (stážista od VMF-311). Do moře spadl ale i Gillisův F-86 a jeho pilot sám si ve vodách Žlutého moře musel na záchranný vrtulník počkat čtyři hodiny. Poslední dva "zářijové" MiGy spadly na zem následujícího dne. V noci na 27. září zaútočilo dvanáct Superfortressů proti mostům v Jongmi-dong, Hičchonu a Sawandong. V noci z 30. září na 1. října zlikvidovaly Superfortressy chemickou továrnu v Namsan-ni u řeky Jalu. Nálet provedlo pětačtyřicet B-29 a tři letouny plnily úkoly radioelektronického boje. Superfortressy bombardovaly cíl v řadě s minutovými intervaly. Námořní Banshee a Sabry USAF pak doprovázely deset B-29 od 98. BW při denním náletu na Kowon.76 Během posledních dvou hektických měsíců ztratila obě křídla vyzbrojená Sabry šest těchto letounů (čtyři F-86 tvoří ztráty bojové) při 3010 bojových letech v srpnu a dvanáct (devět F-86 tvoří ztráty bojové) při 3586 zářijových bojových letech. Piloti 4. a 51. FIW ale za stejné období nahlásili 96 (podle některých zdrojů vychází tento součet "pouze" na 94, případně 91 vítězství) sestřelených MiGů. "Nejplodnější" v tomto ohledu bylo září, kdy bylo sestřeleno 63 (případně 59) MiGů. Září bylo také měsícem, kdy Invadery 3. a 17. BG(L) začaly přechodně vzlétat k denním akcím bombardovat cíle v proudu. K nočním útokům nadále vzlétalo pouze po jedné letce od každé skupiny. Ovšem B-26 se brzy začaly opět plně věnovat tomu, co jim šlo nejlíp, a noční akce obnovily v původní míře. Během září a října nahlásily posádky Invaderů zničení 2502 vozidel protivníka. 3. října sestřelily americké Sabry další tři MiGy. Desáté vítězství si tento den odnesl major Blesse, který se po majoru Davisovi stal druhým pilotem USAF, jenž v Koreji dosáhl této hranice. Byla to ale poslední patnáctka, kterou Blesse v korejské kampani sestřelil, a zařadil se na 6.-11. příčku v žebříčku amerických es na korejském nebi. 4. října sestřelil svého prvního MiGa Cap. Manuel J. "Pete" Fernandez z 334. FIS, budoucí třetí nejúspěšnější eso USAF v Koreji (14,5 sestřelu). 7. října byl 6 mil od ostrova Hokkaidó ruskými MiGy napaden a sestřelen další průzkumný RB-29A ze stavu 91. SRS. Tentýž den narazili na čínské MiGy piloti mariňáckých F4U-4B Corsairů z VMA-312 (startující v tomto období z paluby USS Sicilly). Setkání proběhlo u ostrova Čcho-do. K souboji tentokrát ještě nedošlo. 9. října se mariňáci se čtyřmi MiGy setkali opět, tentokrát u Chinnampo a k souboji opět nedošlo. Corsairy dokázaly MiGům uniknout. Souboj s MiGy piloty Corsairů čekal až 10. října. Dva F4U z VMA-312, pilotované kapitánem Jesse G. Folmarem a poručíkem Williamem L. Danielsem, útočící proti komunistickým pozicím na řece Taedong, napadly dvě čínské patnáctky. Mariňáci ihned přerušili svůj útok a obrátili se proti MiGům. Rozpoutal se se vší zarputilostí vedený souboj, který, jak se zdálo, museli Američané nutně prohrát. Přesto se Folmar s Danielsem nehodlali jen tak vzdát. Jako zázrakem první skóroval Cap. Jessie Folmar, zasahujíce pětivteřinovou dávkou všech zbraní svého F4U jeden MiG. Čínský letoun začal okamžitě hořet a jeho pilot se katapultoval.77 Na scéně se ale objevily další čtyři MiGy a Folmar sám musel po chvilce svůj rozstřílený Corsair, kterému navíc 37mm granát téměř ustřelil křídlo, opustit na padáku. Ke své jednotce se vrátil později. K poslednímu střetu čtyř čínských MiGů s mariňáckými Corsairy došlo 29. října opět u Chinnampo, ale k souboji nedošlo, protože Corsairy takticky "zkrátily frontu" a vytratily se z nebezpečné oblasti letem těsně nad zemí. Dalšími vrtulovými veterány, kteří se v říjnu střetli s MiGy, byly jihoafrické Mustangy. 12. října čtyři F-51 od 2. sqn. SAAF odstartovaly k průzkumnému letu do prostoru Samdong - Kowon. Nedaleko Kowonu Jihoafričany zaskočila čtyřka MiGů. Vzápětí byl palbou jednoho z nich zasažen Mustang pilotovaný Lieut. T. R. "Chick" Fryerem. Pilot se musel zachránit na padáku a upadl do komunistického zajetí. V srpnu byl stav 133. IAD posílen 578. IAP. V září se pak na letištích v Mandžusku usadila 32. IAD, skládající se z 244., 535. a 913. IAP. Této divizi velel plukovník G. Grochovieckij. Přesunem 32. IAD k frontě disponoval 64. IAK již patnácti stíhacími pluky vyzbrojenými nebezpečnými MiGy-15bis. Spolu se samostatně operujícím nočním stíhacím 351. IAP (přidělenému 32. IAD) to bylo kolem 500 stíhacích letounů. Další stíhací divize disponující MiGy-15 mohla do boje vrhnout čínsko-severokorejská SLA, a i když to byla zatím záležitost pouze čínských pilotů, na zapojení do bojů se začaly připravovat i první severokorejské stíhací pluky, vyzbrojené rovněž MiGy. Této skutečně impozantní síle se muselo postavit pouhých 150 Sabrů verzí E a F. Přese všechnu tuto obrovskou převahu, po "výprasku", jakého se jim dostalo v srpnu a září, piloti MiGů nijak nehořeli touhou utkávat se se Sabry v přímých střetnutích a opět se vrátili ke své taktice letů maximální rychlostí v maximální výšce (i když jim to už před Sabry verze F neskýtalo žádnou ochranu, šance na únik tu byla pořád ještě mnohem větší než o dva tři kilometry níž), přičemž se při vhodných situacích vrhali dolů na bitevníky, bombardéry a stíhací bombardéry. 9. října si na své konto připsal druhého a třetího MiGa pilot 335. FIS, Cap. Karl K. Dittmar. O dva dny později, 11. října, sestřelily 335. a 39. FIS každá po třech patnáctkách. Svého posledního (sedmého) vítězství v tomto dni dosáhl Cap. Clifford D. Jolley z 335. FIS, zatímco budoucí eso Cap. Clyde A. Curtin svůj bojový účet otevřel. Jeden z MiGů se na svou základnu nevrátil zásluhou S/Ldr. Jamese D. Lindsaye, kanadského stážisty u 39. FIS. Po vylodění spojeneckých vojsk u Kodžo rozšířily Thunderjety v polovině října seznam svých cílů o Kumgangskou politickou školu v Odong-ni (tu napadlo společně s Invadery 84 Thunderjetů všech tří skupin a cílový objekt byl zničen z 90 %), průmyslové objekty v severovýchodní části KLDR (nedaleko hranic se SSSR) a zdecimovaly živou sílu nepřítele na shromaždištích u Kangge a Wonsanu. 12. října zaútočila čtyřka MiGů na formaci čtyř Mustangů od 2. sqn. SAAF, vykonávající průzkumný let mezi Samdongem a Kowonem. Sestřelen byl F-51 poručíka T. R. "Chicka" Freyera, který se zachránil na padáku a upadl do zajetí. Tentýž den ale šly k zemi i čtyři MiGy, které padly za oběť pilotům 51. FIW. 22. října sestřelil svůj další MiG Maj. Robinson Risner (povýšen byl teprve nedávno) a dvě patnáctky srazili z korejské oblohy již následujícího dne Cap. Houston N. Tuel z 336. FIS a Cap. Murray A. Winslow z 335. FIS. 25. října si své třetí vítězství vybojoval Col. Royal N. "King" Baker z 4. FIW. Druhý MiG toho dne společně sestřelili 1st/Lt. Joseph E. Fields a Fl/Lt. Graham S. Hulse (příslušník RAF na stáži u 336. FIS). O den později, 26. října, dva sestřelené MiGy říjnové skóre uzavřely. V říjnu se MiGům podařilo sestřelit jeden F-84 Thunderjet. Naopak, při ztrátě sedmi Sabrů (pět, případně čtyři F-86 mají na svědomí MiGy) se pilotům 4. a 51. FIW podařilo v říjnu během 4320 bojových letech "sundat" 27 patnáctek. V listopadu se do korejských vod přesunula britská letadlová loď HMS Glory, která tak nastoupila svou třetí bojovou túru. Na její palubě ale oproti dřívějšku došlo k několika změnám. 804. sqn. byla nahrazena 801. sqn. FAA létající pod velením Lt. Cdr. P. B. Stuarta na Sea Fury FB. 11 a 812. sqn. nahradila 821. sqn. FAA, jejíž Firefly AS Mk. 5 vodil do boje Lt. Cdr. J. R. N. Gardner. Od počátku listopadu začaly v rámci VMF(N)-513 k bojovým akcím vzlétat nové proudové noční stíhací letouny Douglas F3D-2 Skyknight vyzbrojené čtyřmi kanony ráže 20 milimetrů a vybavené soustavou tří radarů (byly to AN/APG-26 pro zaměřování a automatické sledování palby, AN/APS-21 pro vyhledávání cíle s dosahem až 24 km a zadní, výstražný radar AN/APS-28, s dosahem do 6 km). Na Skyknighty byla tato peruť přezbrojena již v létě, když prvních čtrnáct F3D-2 spolu se skupinou příslušníků technické obsluhy a pilotů pod velením Col. Petera D. Lambrechta dorazilo do Kunsanu 26. května. Jeden z nich, pilotovaný Maj. Williamem Strattonem a naváděný na cíl radarovým operátorem M/Sgt. Hansem Hoglindem, již 2. listopadu krátce po půlnoci sestřelil třemi krátkými dávkami nad Sinidžu komunistickou proudovou stíhačku, kterou oba Američané identifikovali jako Jakovlev Jak-15.78 Vítězný Skyknight startoval ze základny VMF(N)-513, kterou byl již zmíněný Kunsan (K-8). Dalšího úspěchu tato jednotka dosáhla 8. listopadu. Přibližně v 01:30 hod. byl F3D-2, v jehož kabině na místě pilota seděl Cap. Oliver R. Davis a jako radarový operátor W/O. Dramus Fressler, pozemní kontrolou naveden na MiG-15. Fressler jej dostal na obrazovku, když byl vzdálen 16 kilometrů od jeho Skyknightu a pohyboval se v letové hladině o dva kilometry nižší než americký letoun. Američané se k MiGu dostali nezpozorováni a komunistický pilot na svou nepozornost zaplatil cenu nejvyšší. Jedna krátká dávka stačila, aby se nepřátelský stíhač vzňal a po následné explozi, již neovládán, dopadl na zem. Čas sestřelu: 01:37 hod. Ruští noční stíhači mohli odpovědět v noci 18. listopadu při náletu "superpevností" od 98. BW na Sončchok/Kwasan. Ruské MiGy se tehdy snažily v záři světlic, které shazovaly, odhalit a napadnout jednotlivé stroje pod nimi prolétajícího proudu amerických bombardérů. Jeden B-29 jen tak tak unikl čtyřem MiGům, které jej palbou pronásledovaly až nad Korejský záliv, k ostrovu Čcho-do. K bojům na noční korejské obloze v tomto období se váže ještě jedna velice zajímavá historka. V noci 7. listopadu odstartoval pilot 1. eskadrily 351. IAP, nadporučík I. P. Kovalev, k bojovému letu, během kterého byl pozemní radiolokační stanicí naveden na americký Starfire. Během klesání k F-94 se Kovalev zcela spolehl na hlas ve vysílačce a na své přístroje, a Američané také asi zrovna neměli svůj den. Tak se mohlo stát, že v 00:49 hod. došlo ve výšce 10 000 metrů ke kolizi obou letounů. MiG-15 se břichem jednoduše otřel o F-94 a oba letouny začaly hořet. Kovalev se z kabiny svého MiGu bez problémů katapultoval a po dopadu na zem byl čínskými vojáky dopraven do An-tungu. Dokonce i za tento velice svérázný taran obdržel nadporučík Kovalev Řád rudého praporu. Američané svůj letoun taktéž opustili a byli zachráněni helikoptérou. 17. listopadu došlo k dalšímu souboji mezi Sabry obou křídel a MiGy. Esem se v tomto souboji stal velitel 4. FIW, plukovník Baker. Za 4. FIW dále skórovali Maj. William L. Cosby z 336. FIS a Lt. Col. Chester L. Van Etten. 51. FIW sestřelila taktéž tři MiGy, z čehož jeden byl přiznán majoru Edwinu L. Hellerovi z 16. FIS a po jednom sestřelu dosáhli dva piloti 39. FIS: 2nd/Lt. Stuart L. Brown a Lt. Col. George I. Ruddell. 18. listopadu operoval v Japonském moři, asi 200 kilometrů od Vladivostoku, operační svaz TF 77. Poté co se na matnicích radiolokátorů objevily čtyři (podle jiných zdrojů osm) rychle se přibližující kontakty, byl vyhlášen poplach. Když se neidentifikované letouny přiblížily na vzdálenost 100 kilometrů od operačního svazu, byly z paluby USS CV 34 Oriskany katapultovány čtyři F9F-5 Panther od VF-781 a letěly oněm čtyřem "kontaktům", ze kterých se nakonec vyklubaly MiGy-15bis od 781. IAP79 letectva Tichomořské flotily, vstříc. Během pět minut trvajícího souboje Panthery dva ze čtyř MiGů sestřelily, smrtelně raněný pilot třetího sice uletěl, ale musel se svým, pravděpodobně těžce poškozeným strojem, nouzově přistát na mořském břehu nedaleko Vladivostoku. Na svou základnu se vrátil pouze jeden z Rusů. Jeden sestřel byl přiznán Lt. E. R. Williamsovi, jeden Lt. J. D. Middletonovi. Onoho třetího MiGa (z místa souboje zmizel rychlým únikem do mraků, ale zanechával za sebou výraznou kouřovou stopu) podle všeho dostal Lt. D. M. Rowlands. Pilot čtvrtého Pantheru, poručík Elwood, ten den neměl štěstí. Posila čtyř F2H-2 Banshee od VF-11 a čtyř F9F-2 Panther od VF-721 z paluby USS CV 33 Kearserge dorazila na místo střetnutí (jihovýchodně od Kanguy), když již bylo po všem. Tentýž den "dostali do těla" Britové z HMS Glory. Při útoku na železniční most byl sestřelen a zahynul Lt. R. N. Jones. Sestřelena byla ještě jedna Sea Fury, jejíž pilot se ale zachránil. Protiletadlovou palbou bylo navíc poškozeno dalších devět Sea Fury a šest Firefly. 18. listopad byl naopak šťastným dnem pro kapitána Leonarda W. Lilleye z 334. FIS, který si vybojoval titul esa. Dalších pět MiGů skončilo na zemi 20. listopadu. Dva z nich sestřelil Cap. Paul E. Jones z 39. FIS a jednoho MiGa si na své konto budoucího třetího nejlepšího esa připsal "Pete" Fernandez. Následujícího dne se piloti Sabrů postarali o sestřel dalších čtyř patnáctek. 22. listopadu dostal svého šestého MiGa Cap. Cecil G. Foster z 16. FIS, a naopak svého prvního sestřelu dosáhl Maj. Louis A. Green, velitel 336. FIS. Bojové konto si o čtyři dny později otevřel i 1st/Lt. Harold E. Fischer z 39. FIS, budoucí eso s 10 sestřely. Tento den skóroval svým již druhým MiGem i kanadský stážista u 39. FIS: S/Ldr. James D. Lindsay. V listopadu vykonaly Sabry 2635 bojových letů, sestřelily 28 MiGů a čtyři F-86 byly ztraceny. Během předposledního měsíce roku 1952 vzlétli piloti Shooting Starů k celkem 2374 bojovým letům určeným výhradně na podporu spojeneckých pěších vojsk. 22. listopadu při jednom z těchto letů zahynul velitel 80. FBS, Maj. Charles J. Loring jr. Tento den vedl své Shooting Stary k úderu proti postavení komunistického dělostřelectva. Při útoku inkasoval jeho F-80C zásah a sám major Loring byl těžce zraněn. Vysílačka ještě odvysílala jeho krátkou zprávu, že pokračuje v letu přímo do cíle, což se také stalo. Major Loring byl jako další pilot v korejské kampani posmrtně vyznamenán Congressional Medal of Honour. Na konci listopadu se opět po delší době prosadili ruští noční stíhací piloti. Při nočních náletech amerických B-29 na Kwasan a Čchoak-tong 18. a 30. listopadu padly jejich spolupráci s obsluhami protiletadlových děl za oběť dva Superfortressy od 98. BG(M) a 19. BG(M). Ve druhém případě MiGy navíc dvě B-29 poškodily. Velmi prospěšným spojencem byl pro piloty MiGů měsíc v úplňku. V jeho svitu se Rusům velké bombardéry hledaly mnohem snadněji. Američané se snažili za každou cenu riziko ohrožení posádek Superfortressů snížit. Nálety proti jednotlivým cílům byly prováděny nepravidělně, letouny často měnily výšku i rychlost, byly rušeny radarové stanice navádějící protiletadlové dělostřelectvo a vyhledávací reflektory, silně bráněné cíle byly napadány pouze za bezměsíčných nocí atd. atp. Přesto se ale ruským nočním stíhačům podařilo od listopadu 1952 do ledna 1953 sestřelit pět B-29. 2. prosince sestřelil další patnáctku 1st/Lt. James F. Low z 335. FIS a 4. prosince sestřelil svého osmého MiGa major Robinson Risner z 336. FIS. Svou obět Risner doslova štval až k letišti Tafung-kou v Mandžusku a sestřelil jej až nad přistávací dráhou. Během honičky ale vyčerpal téměř všechno palivo a musel se nad mořem ze svého F-86E katapultovat. Major Risner se bohužel utopil, ještě než stačil přiletět záchranný vrtulník. 7. prosince poslali piloti Sabrů k zemi sedm MiGů. Velitel 4. FIW "Royal" Baker sestřelil jednoho z MiGů sám a druhého ve spolupráci s 1st/Lt. Johnem H. Ludwigem z 335. FIS. Lt. Col. Louis A. Green a Cap. Houston N. Tuel, oba z 336. FIS, dosáhli v tomto souboji každý již svého druhého sestřelu. Další dva MiGy dostali stážista Fl/Lt. J. M. Nicholls (příslušník RAF přidělený k 335. FIS) a 1st/Lt. Cecil G. Foster z 16. FIS. 8. prosince byl pak sestřelen a zajat kanadský pilot Sabru, S/Ldr. Andrew R. McKenzie.80 K zemi šel ovšem i jeden MiG, který společnými silami sestřelili Maj. James E. Heller a 1st/Lt. Gene H. Woodworth. Následujícího dne ztratil protivník opět jen jednu patnáctku, o což se přičinil britský stážista u 336. FIS: Fl/Lt. Graham S. Hulse. Situace se opakovala i 10. prosince a jediným MiGem si bojové konto rozšířil 1st/Lt. James F. Low. Vpravdě historický sestřel zaznamenala v noci 10. prosince VMF(N)-513. Jednalo se o první sestřel dosažený bez vizuálního kontaktu vzdušného cíle, jen za pomoci radaru. Postarala se o něj posádka F3D: pilot 1st/Lt. Joseph A. Corvi a radarový operátor Sgt. Dan George. V prostoru Sinandžu tehdy George na svém radaru zachytil odraz nepřátelského letounu a navedl na něj svého pilota. Protože Corvi svůj cíl stále neviděl, spustil jednoduše palbu na nepřátelský letoun, který viděl pouze na radaru. "Nevěděli jsme, jestli jsme ho sestřelili, dokud mi můj operátor neohlásil, že kolem nás letí křídlo a hořící úlomky," řekl později poručík Corvi. Obětí kanonů jejich Skyknightu se stal starý známý Po-2. Protože zánik nepřátelského letounu v podstatě neviděli, byl Corvimu a jeho operátorovi tento sestřel uznán pouze jako pravděpodobný. Od prosince se posádky spojeneckých nočních stíhaček mohly na korejské obloze setkat i s jednomotorovými Jakovlevy Jak-18, které Severokorejci využívali obdobným způsobem jako Po-2. 16. prosince se s MiGy setkali piloti 4. FIW a konečně se jim podařilo "uhrát" slušnější výsledek než v předcházejících dnech. Jednoho MiGa "napůl" sestřelili Col. Royal N. Baker a Cap. Jack E. Mass z 335. FIS. Další čtyři patnáctky si mezi sebe rozdělili piloti 334. FIS: Cap. Manuel F. Fernandez a Cap. Leonard W. Lilley a piloti 335. FIS: Cap. Clyde A. Curtin (2. vítězství) a 1st/Lt. Ira M. Porter (3. vítězství). 17. prosince zpozorovali v Aleji operující piloti Sabrů dva, na čínské straně řeky Jalu letící, dvoumotorové proudové bombardéry Iljušin Il-28. Těmito na svou dobu velice moderními stroji byly v průběhu roku vyzbrojeny některé čínské bombardovací pluky, ale na korejském nebi se naštěstí neukázaly. Rusové pravděpodobně Číňanům bojové nasazení těchto bombardérů zakázali, aby vyloučili možnost jejich případného sestřelení, nebo toho, že by mohly padnout do rukou Američanů (stejně "hákliví" byli i Američané na své Starfiry). To také bylo jediné štěstí, protože maximální rychlost byla u nových Iljušinů jen o málo nižší než u Sabrů a činila z tohoto letounu velice nebezpečnou zbraň. Strach o spojenecká letiště v Koreji, která mohla být tímto novým bombardérem velice účinně napadána, potom ještě dlouhou dobu nedával spát nejednomu štábnímu důstojníkovi. 18. prosince sestřelil 1st/Lt. James F. Low svůj poslední "korejský" MiG-15. Celkovým počtem devíti potvrzených vítězství se zařadil na 12.-13. místo v žebříčku nejúspěšnějších stíhacích es USAF v Koreji. O tuto příčku se dělí s kapitánem Fosterem z 16. FIS. Tentýž den přišla 801. sqn. FAA o další Sea Fury, sestřelené při útoku na komunistické cíle v prostoru Changyon. O dva dny později se na palugu HMS Glory nevrátila "světluška" pilotovaná Lt. P. G. Foogdenem. 25. prosince padl další pilot 821. sqn. FAA, Lt. R. E. Barret, jehož Firefly AS. 5 byl sestřelen protiletadlovou palbou při útoku na most severně od Hedžu. Pro větší účinnost nočních úderů Invaderů došlo v prosinci k obnovení operace "Spotlight": spolupráce B-26 s osvětlovacími "Firefly" C-46 a C-47 od 6167. ABG a průzkumnými RB-26C od 67. TRW. Jen v noci z 30. na 31. prosince Invadery napadly a zničily pět vlakových souprav i s lokomotivami. 22. prosince připsali piloti 51. FIW na bojový účet svého křídla další dva MiGy a následujícího dne jednoho. Na Boží hod sestřelil svého druhého MiGa Maj. James P. Hagerstrom, létající momentálně za 335. FIS. Další dva MiGy smetli 28. prosince z korejské oblohy 1st/Lt. Harold E. Fischer a 2nd/Lt. Biffle O. Pittman, oba z 39. FIS. Byly to poslední dva MiGy sestřelené v roce 1952. V prosinci sestřelili piloti Sabrů během 3418 bojových letů celkem 28 MiGů při ztrátě pěti F-86 (bojové ztráty činily pouhé dva Sabry). Během celého roku 1952 se bojové skóre Sabrů rozšířilo o 380 sestřelených nepřátelských letounů (z toho 375 MiGů), zatímco vlastní operační ztráty činily 80 Sabrů, z čehož 53 letounů F-86 tvoří ztráty bojové. V roce 1952 vykonali piloti 4. a 51. FIW 39 342 bojových letů. - ROK 1953 - Od ledna 1953 se na obloze severní Koreje začaly konečně objevovat i MiGy-15bis pilotované severokorejskými piloty.81 Spojenečtí letci se navíc opět začali střetávat s MiGy, jejichž čím dál tím lépe vycvičení piloti pro ně poznenáhlu opět začínali znamenat opravdovou hrozbu. A to jak Rusové, tak i Číňané. Přesto byl první MiG sestřelen již 2. ledna. Během prvního lednového týdne byla pak ale sestřelena již jen jedna patnáctka. Další přidala až v noci 12. ledna posádka nočního stíhacího F3D-2, pilotovaného Maj. Elswinem P. Dunnem a radarovým operátorem M/Sgt. Lawrencem Fortinem. Na počátku roku 1953 měla Námořní pěchota v Koreji již čtyřiadvacet Skyknightů, a mohla je proto vysílat jako doprovodné stíhačky na ochranu Superfortressů při jejich nočních letech nad Sever.82 10. ledna večer vzlétly Superfortressy od 307. BW k náletu proti Andžu. Prostředky radioelektronického boje sice "oslepily" komunistické radiolokátory, ale ještě tady byl flak a světlomety. V průsečíku kuželů světlometů nakonec uvízla jedna B-29, kterou "pocuchala" protiletadlová děla a pak její trápení ukončily MiGy (jedná se pravděpodobně o sestřel dosažený majorem Galyševským z 351. IAP). 12. ledna pak B-29 letěly pod záštitou Skyknightů napadnout cíle v prostoru Sinandžu. Bombardéry se sice pokusily napadnout MiGy, ale F3D byly na svém místě. Po ukončení náletu odlétly B-29 zpět na své základny, zatímco americké noční stíhačky se v prostoru, kde se to MiGy jen hemžilo, ještě zdržely. Také Dunna s Fortinem se pozemní stanoviště v Čcho-do pokoušelo několikrát navést na nějakou tu patnáctku, ale vždy bezvýsledně. Teprve po určité době se před jejich Skyknightem objevil jeden MiG s rozsvícenými pozičními světly. Po pozitivní identifikaci cíle a potvrzení pozemní kontroly, že v daném prostoru se další spojenecké letouny nenacházejí, major Dunn zaútočil. Pětiminutová honička s MiGem zavedla Dunna s Fortinem až nad nedávný cíl Superfortressů, Sinandžu. Tam se jejich Skyknight náhle dostal do oslepujícího průsečíku nejméně šesti světlometů a okamžitě na sebe přilákal palbu protiletadlového dělostřelectva. Přesto Dunn svého protivníka, který se je pravděpodobně snažil do léčky protiletadlových děl vlákat, sestřelil. Byl to již čtvrtý MiG-15 sestřelený nočním stíhacím Skyknightem. Ve stejnou noc ale docílili sestřelu i Rusové, když nadporučík J. Z. Chabijev, pilot 1. eskadrily 535. IAP, ve 21:15 hod. sestřelil v oblasti An-tungu průzkumný RB-29 od 91. SRS, letící pravděpodobně fotografovat výsledky náletu na hydroelektrárnu Supchung. Z posádky se zachránilo jedenáct mužů, kteří padli do zajetí. Byli mezi nimi i velitel 581. křídla 13. letecké armády, plukovník A. Knox, a samotný velitel 91. SRS, major W. H. Baumer. Chabijev byl za tento sestřel vyznamenán Řádem rudého praporu. Již následujícího dne šly k zemi dva MiGy, přičemž prvního sestřelil velitel 4. FIW "King" Baker a druhého společnými silami sundali Lt. Col. George L. Jones (u 335. FIS v Koreji absolvoval svou druhou operační túru) a Col. James K. Johnson (také 335. FIS). Tyto dva sestřely jako by předznamenaly zvýšení letecké aktivity nad Severem právě od poloviny ledna. 5. ledna byl protiledadlovou palbou sestřelen pilot 801. sqn. FAA, Lt. D. G. Mather. Pilot padl do zajetí. Při pátrání po něm přišla peruť ještě o Sub. Lt. J. M. Simondse a Sub. Lt. B. E. Raynora. 14. ledna sestřelily Sabry obou křídel celkem osm patnáctek. Čtvrté vítězství tento den dobyl Cap. Manuel J. Fernandez a sedmého (a zároveň posledního) MiGa dostal Cap. Leonard W. Lilley. Naproti tomu první sestřel patnáctky zaznamenal pozdější nejlepší "MiG Killer" na korejském nebi, 1st/Lt. Joseph M. McConnell z 39. FIS. Během dalších tří dnů dostali američtí stíhači každý den po jednom MiGu. V noci 17. ledna se s MiGem utkala posádka Skyknightu od VMF(N)-513, tvořená pilotem Cap. Georgem Krossem a radarovým operátorem M/Sgt. J. A. Piekutowskim, letící jako doprovod bombardérů B-29 při jejich nočním útoku na cíle poblíž řeky Jalu. Výstražný radar AN/APS-28 Krossova Skyknightu se porouchal zrovna ve chvíli, kdy pozemní stanice vysílala varování a zprávu o aktivitě MiGů poblíž formace Superfortressů. F3D zrovna hlídkoval v letové hladině 9000 metrů, o něco výše, než letěly bombardéry, když na něj dopadla salva granátů vystřelená jedním z MiGů. Kross nakonec střemhlavým letem unikl a se svým poškozeným strojem přistál na základně v Kunsanu. Posléze se ukázalo, že jen několik centimetrů chybělo jednomu z granátů, aby zničil motor, a piloti by se navíc kvůli poškození únikových dvířek nemohli ani katapultovat. 20. ledna šly k zemi dva MiGy zásluhou Richarda J. Condricka z 39. FIS a Cap. Roberta Wadeho, stážisty USMC u 16. FIS. 21. ledna přišli komunisté o sedm MiGů. Po osmém sestřelu dosáhli tento den "King" Baker a Maj. Risner. Druhé vítězství získal 1st/Lt. J. M. McConnell a své první dva MiGy v Koreji sestřelil Cap. D. D. Overton z 16. FIS. Jednu patnáctku uzemnil i velitel 51. FIW, plukovník John W. Mitchell. 22. ledna pak samotná 51. FIW dosáhla pěti vítězství, z nichž čtyři šly na konto 16. FIS. Za tu skórovali kapitáni Cecil G. Foster a Dolphin D. Overton, každý jedním MiGem, a velitel 16. FIS, Lt. Col. Edwin L. Heller, dvěma. Kolo války se ale točilo neúprosně dál a koncem měsíce byl Lt. Col. Edwin Heller sám sestřelen. Jeho přemožitel od 913. IAP/32. IAD, kapitán Karpov, se ale z úspěchu dlouho netěšil, neboť během tohoto šíleného kolotoče zahynul při souboji se Sabry o několik dní později. 16. FIS o sobě opět dala vědět již 23. ledna, kdy po jednom MiGu dostali její piloti Maj. Harold J. Herrick a Cap. Dolphin D. Overton, který tak zaznamenal již své čtvrté vítězství. Další patnáctku tento den přidal 1. st/Lt. Harold E. Fischer z 39. FIS. 24. ledna sestřelili po svém pátém letounu piloti H. E. Fischer a D. D. Overton. Kapitán Overton se tak stal "nejrychlejším" esem v Koreji, když oněch pět sestřelů získal v rozmezí pouhých čtyř dnů. Svého devátého (a posledního) vítězství v Koreji dosáhl tento den Cap. Cecil G. Foster z 16. FIS. 23. ledna vykonal poslední operační let jeden z tahounů války na korejském nebi. Byl to F-51D Mustang od 67. FBS/18. FBW. Mustangy uskutečnily v Koreji 62 607 operačních vzletů, při nichž svrhly 12 909 tun bomb, 15 221 tun napalmu a odpálily 183 034 protizemních neřízených raket. Ve vzdušných bojích sestřelili piloti Mustangů devět nepřátelských strojů (žádný MiG-15), 11 letounů zničili pravděpodobně a 27 poškodili. 28 komunistických letadel zničily Mustangy na zemi. O život přišlo 131 pilotů Mustangů, 133 bylo pohřešováno a 41 jich padlo do zajetí. V noci 28. ledna byla nad Kimpodongem sestřelena jedna B-29 od 19. BG(M). Jednalo se o poslední noční sestřel Superfortressu (i když ruští piloti z 351. IAP hlásili sestřely B-29 i v únoru). Vítězem byl v tomto případě s největší pravděpodobností Major I. Galyševskij. Ještě téže noci se Američané komunistům revanšovali a skórovala opět VMF(N)-513, když pilot jednoho z jejích Skyknightů, Cap. James R. Weaver, sestřelil jeden MiG-15. Velitel této noční stíhací perutě USMC, Lt. Col. Robert F. Conley,83 sundal další patnáctku v noci posledního lednového dne. Byl to šestý MiG sestřelený v Koreji Skyknightem a zároveň poslední (desátý) sestřel dosažený nočním stíhacím letounem USMC vůbec. Mezi těmito dvěma sestřely se o likvidaci dalších dvou MiGů zasloužil 1st/lt. J. McConnell. Jeho MiGy šly k zemi 30. a 31. ledna. 30. ledna došlo zároveň k poslednímu sestřelu bombardéru Tu-2 v této válce. Postaral se o to 1st/Lt. Raymond J. Kinsey z 4. FIW. V Jižní Koreji musel tentýž den nouzově přistát B-29 od 307. BW, rozstřílený nad Undjong-ni. 31. ledna pak pilot Cap. Ben Fithian a radarový operátor 1st/Lt. Sam Lyons, letící na F-94B Starfire, sestřelili komunistický vrtulový letoun (pravděpodobně se jednalo o La-9) a zaznamenali tak první vítězství pro 319. (AW)FIS. K tomuto sestřelu došlo vlastně "náhodou". Fithian s Lyonsem měli tu noc (na základně Suwon) pohotovost a byli nuceni vzlétnout kvůli jednomu Shooting Staru od 8. FBW, kterého měli doprovodit na přistání. Po úspěšném provedení úkolu požádala posádka Starfiru o navedení do severní Koreje (jejich letoun byl zatím příliš zatížen palivem, než aby mohli bezpečně přistát). V této době již FEAF omezovala svá striktní nařízení ohledně nasazení Starfirů nad Severem, a proto bylo oběma pilotům vyhověno. Před nimi letící F-94 kontakt nenavázal, a proto jej pozemní naváděcí stanice v Čcho-do nasměrovala zpět na jih. Poté se soustředila na navedení Fithianova Starfiru. Cíl se nacházel padesát kilometrů od americké noční stíhačky, která letěla v letové hladině 7500 metrů. První radarový kontakt nepřátelského letounu dostal Lyons na obrazovku svého radaru asi patnáct až pětadvacet kilometrů západně od Pchjongjangu. Nepřátelský letoun byl vzdálen osm kilometrů a letěl ve výšce asi 350 metrů. Po opatrném přiblížení ve výši korun stromů a s vysunutými brzdicími klapkami kapitán Fithian zahájil palbu. Když byli Američané od cíle vzdáleni asi 180 metrů, severokorejský letoun se vzňal a zřítil. Pilot se nepokusil zachránit. V lednu bylo zaznamenáno kolem 2200 akcí MiGů, z toho asi v 650 případech došlo k souboji. Výsledkem bylo 37 sestřelených MiGů a 2 Sabry. Sabry přitom vykonaly 3429 bojových letů a kromě oněch dvou F-86 sestřelených MiGy byly ztraceny ještě dva stroje tohoto typu. V únoru se na korejské bojiště vrátil 8. FBW (35., 36. a 80. FBS), jehož piloti konečně vyměnili Shooting Stary za vysněné F-86F-30. Jednotce nyní velel Col. W. B. Wilmet. Poslední bojový let na F-80C vykonali piloti 8. FBW ještě 30. dubna. Kompletně bylo křídlo přezbrojeno na Sabry až 4. června. Další bojové křídlo, jehož piloti "přesedlali" na F-86F, byl i 18. FBW (12. a 67. FBS a 2. sqn. SAAF), bázující zatím na základně Hengsong (K-46). 18. FBW byl nejprve převelen do Osanu (K-55) a jako první obdržela nové F-86F 28. ledna 12. FBS. Do 31. března disponoval 18. FBW již 25 Sabry. V Koreji tak již operovala čtyři křídla vyzbrojená nejlepšími americkými stíhačkami té doby. Ovšem z pilotů nově přezbrojených útvarů se výrazněji prosadil jen Maj. James P. Hagerstrom z 67. FBS. První "únorové" MiGy byly sestřeleny již druhého dne nového měsíce. Na konto si je připsali Col. James K. Johnson a Maj. Foster L. Smith z 334. FIS. Další z pilotů 334. FIS, Cap. Ryland T. Dewey, své bojové skóre rozšířil 7. února o jednoho z MiGů toho dne sestřelených. 6. února narazila nad Japonským mořem čtyřka Firefly od 821. sqn. FAA, vracející se z bojového letu, na dvojku čínských patnáctek. Jedna ze "světlušek" na palubu HMS Glory již nedoletěla. 14. února sestřelil svůj desátý MiG Col. Royal N. Baker a stal se tak třetím pilotem USAF, který v korejské kampani dosáhl této hranice. Následujícího dne poskytlo osmdesát Sabrů stíhací krytí skupině dvaadvaceti Thunderjetů od 474. FBG letících bombardovat objekty přehrady Suiho (na jaře 1953 převažovaly již u většiny jednotek vyzbrojených Thunderjety stroje verze F-84G). V přízemním letu se F-84 přehnaly nad cílem a umístily své 454kg bomby naprosto přesně do úseku generátorů. To se pochopitelně nelíbilo třiceti MiGům a došlo k souboji s doprovodnými Sabry, které se rezolutně postavily mezi unikající Thunderjety a rozzuřené MiGy. Na konci střetnutí bylo letectvo protivníka lehčí o čtyři proudové stíhačky. Mezi vítěznými americkými piloty byli i Col. James K. Johnson z 335. FIS a 1st/lt. Harold E. Fischer z 39. FIS. Oba tak o další krůček postoupili k metě dvojnásobného esa. 16. února rozšířil Fischer své skóre o další dva MiGy a sestřelem jedné patnáctky se stal esem poručík McConnell. O dva dny později se jako další "korejské" eso zapsal do tabulek USAF Cap. Manuel J. "Pete" Fernandez, který tento den vedl do Aleje hlídku čtyř Sabrů od 334. FIS. Při souboji nad přehradou Suiho sestřelili Američané bez vlastních ztrát čtyři MiGy. Dva z nich si připsal právě "Pete" Fernandez. Po jedné patnáctce dostali 1st/Lt. Ivan J. Ely a 1st/Lt. Donald H. Hooten. Piloti 4. FIW sestřelili tento den ještě další tři Rusy, přičemž jednoho z poražených si na konto připsal plukovník Johnson. James Johnson skóroval i následujícího dne, tedy 19. února, a spolu s ním sestřelil jednoho MiGa i "King" Baker. 21. února šly k zemi dva MiGy, z nichž jednoho z korejské oblohy srazil Maj. Vermont Garrison z 335. FIS.84 22. února vzlétl z letiště Osan ke svému prvnímu bojovému letu na novém F-86F sám velitel Jihoafričanů, Commandant Ralph Gerneke. 18. února byl z Mandžuska stažen 351. IAP. 14. července byl pak jeho nejlepší pilot, major A. M. Karelin, za dosažení pěti (někteří autoři mu mylně přisuzují až devět) nočních vítězství nad letouny OSN vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu, a navíc mu byl udělen Leninův řád. Od července 1951 do února 1953 nahlásili piloti 351. IAP sestřel celkem devíti B-29, jednoho RB-50 a pěti B-26. To vše při ztrátě dvou vlastních letounů a jednoho pilota. Odsunutou jednotku nočních stíhačů vystřídal 298. IAP, který po 351. IAP převzal letouny. Nový pluk, kterému velel podplukovník Vasiljev, se do operační činnosti 64. IAK zapojil v březnu. Ve stejný den, kdy byla 351. IAP stažena z válečné zóny, provedly Thunderjety 49., 58. a 474. FBW, Shooting Stary 8. FBW spolu s Corsairy a Skyraidery z MAG-33 první nálet na objekty pěchotní a tankové školy v Kangso. Další nálet následoval hned příštího dne, tedy 19. února. Americké letouny provedly celkem 379 vzletů, při kterých zničily 243 budovy. 25. února dosáhl svého devátého sestřelu 1st/Lt. Harold E. Fischer z 39. FIS. Další sestřel přidal i Maj. James P. Hagerstrom, čerstvě jmenovaný velitel 67. FBS. V únoru vykonaly Sabry 2652 bojových letů. Při nich jejich piloti sestřelili 25 MiGů při ztrátě čtyř F-86. Jeden Sabre je započten do nebojových ztrát. 8. března poslal k zemi svého dvanáctého MiGa plukovník Baker. Další MiGy spadly zásluhou poručíka McConnella a majora Herricka, který tak vybojoval své druhé a zároveň poslední vítězství. Následujícího dne si druhé vítězství zapsal major Mitchell a sedmé kapitán "Pete" Fernandez. Třináctý březnový den bombardovaly "superpevnosti" Pungwa-dong, asi 5 km od Sinidžu. Poté, z nedostatku jiných cílů, opět přešly k náletům proti železniční síti, mostům a komunikačním uzlům. Tyto nálety prováděly B-29 pod názvem "Spring Thaw". Tak například 21. března bombardovalo osmnáct Superfortressů mosty v Jongmi-dong. Počátkem dubna pak B-29 soustředily svou pozornost na mosty v Čchongčchonu. 13. března se výrazněji projevili i piloti 67. FBS, když sestřelili tři MiGy. Prvního má "na svědomí" Col. Maurice L. Martin, druhého Maj. James P. Hagerstrom a o sestřel třetího se Hagerstrom rovným dílem rozdělil s Cap. Elmerem N. Dunlapem. Další čtyři MiGy sestřelené toho dne připadají na konto 4. FIW. Své bojové skóre jedním z nich uzavřel Col. Royal N. "King" Baker, druhého dostal 1st/Lt. William F. Loyd (336. FIS), třetího společnými silami sestřelili Maj. Eugene M. Sommerich a anglický stážista S/Ldr. Graham S. Hulse85 (oba 336. FIS) a čtvrtý MiG šel k zemi po přesných zásazích zbraní Sabrů pilotovaných Maj. Raymondem E. Evansem a Cap. Lonnie R. Mooreem (oba 335. FIS). 14. března se pak piloti obou stíhacích křídel vrátili na své základny se vzájemně nerozhodným výsledkem: dva MiGy si připsali piloti 4. i 51. FIW. Za 4. FIW se do listiny střelců opět zapsal "Pete" Fernandez z 334. FIS a 1st/Lt. W. W. Fellman z 336. FIS. U 51. FIW pokročil o krůček blíže k titulu nejlepšího pilota USAF v Koreji poručík McConnell z 39. FIS a jeho kolega od perutě, Col. Robert P. Baldwin, přidal onoho druhého MiGa. 13. března došlo k prvnímu střetnutí mezi jihoafrickými Sabry a komunistickými MiGy. Piloty 18. FBW vedl na bojový let sám velitel křídla Col. Maurice L. Martin. Nad řekou Jalu se Sabrům připletly do cesty dvě patnáctky, na které Martin se svým wingmanem, Jihoafričanem Cap. Eddie A. C. Pienaarem, okamžitě zaútočil. Martin vystřílel veškerou svou munici do jedné z patnáctek, ale dorazit ji musel až Pienaar. Přesto bylo vítězství přiznáno veliteli křídla. 21. března padalo z korejské oblohy celkem sedm MiGů. Dva z nich na konto své i 334. perutě připsal kapitán Fernandez (jeho 9. a 10. sestřel) a desáté vítězství oslavoval i Harold E. Fischer, čerstvě povýšený do hodnosti Captain. Svých třetích vítězství tento den dobyli Cap. Murray A. Winslow (335. FIS) a Cap. Houston N. Tuel (336. FIS). Zbývající dva MiGy společnými silami sestřelili Lt. Col. George L. Jones, Maj. Raymond E. Evans, Maj. Jack E. Mass a 2nd/Lt. Joe B. Farris, všichni z 335. FIS. Další MiG šel k zemi až 26. března po souboji s Maj. Vermontem Garrisonem, ale již následujícího dne jej následovaly další tři patnáctky, aby tak rozšířily řadu vítězství 67. FBS. Dvě z nich dostal Maj. J. P. Hagerstrom, jenž se tak stal jediným pilotem "nestíhací" jednotky, který se mohl honosit titulem eso. Konec března byl rušný i pro piloty 77. sqn. RAAF. 26. března ztratila peruť Sgt. Petera Chalmerse, který byl sestřelen protiletadlovou palbou. Následujícího dne vedl velitel Australanů, W/Cdr. John Hubble, hlídku čtyř svých Meteorů na bojový let do prostoru Pchjongjang - Sariwon. Nad křižovatkou u Nam-čon-jomu se čtveřice rozdělila a zatímco Hubble následován Fl/Lt. Sainy Reesem letěli k severu, dvojice vedená Sgt. Georgem Halem (jako jeho wingman letěl Sgt. David Irlam) zamířila k Sariwonu. Halova dvojice letící v letové hladině 3000 metrů se ve 14:20 hod. znenadání stala terčem útoku dvou MiGů (podle jiného zdroje se Hale s Irlamem střetli se dvěma MiGy pronásledujícími dva průzkumné RF-80). Jako první byl zasažen Meteor pilotovaný Irlamem, ale vzápětí se do výhodné pozice dostal Hale a dávka ze čtyř 20mm kanonů jeho "Halestormu" (přezdívka Halova F. Mk. 8, č. A77- -851), kterými jednoho MiGa zasáhl asi z 50 metrů, boj rázem rozhodla ve prospěch Australanů. Zatímco zasažený, kouřící MiG padal k zemi, střílel Hale na dalšího. Ten již ale na nic nečekal a rychlým letem se snažil dostat z bojiště, přičemž se za ním táhla stuha bílého kouře. Ve vzduchu začalo být poněkud těsno, když se na místě střetnutí objevila další dvojka patnáctek, a navíc přiletěli svým kolegům na pomoc i Hubble a Rees, ale po malé výměně střeliva mezi Meteory a MiGy zamířili komunističtí piloti, z nichž patnáctka jednoho byla pravděpodobně poškozena Reesem, na svou základnu do Mandžuska a Australané se rozlétli na opačnou stranu na letiště Kimpo. Byl to poslední souboj Australanů na korejském nebi a důvody k oslavám byly hned dva. Prvním byl MiG sestřelený Halem a druhým důvodem byl samotný návrat seržanta Irlama. Mechanici v jeho Meteoru napočítali 112 děr. 28. března se sestřelem dvou MiGů stal devětadvacátým esem USAF v Koreji velitel 4. FIW, Col. James K. Johnson, který navíc šestého MiGa přidal již následujícího dne, kdy se třicátým esem USAF v Koreji naopak stal Lt. Col. George L. Jones a svým čtvrtým MiGem uzavřel své bojové skóre Cap. Murray A. Winslow. V březnu vykonali piloti Sabrů 3632 bojových letů, při kterých sestřelili 34 MiGů, které se jim revanšovaly třemi sestřelenými F-86. Další dva Sabry jsou započítány do nebojových ztrát. Leden, únor i březen byly zároveň měsíci, kdy proběhla konfrontace mezi ruským a americkým letectvem mimo bojovou oblast vymezenou vzdušným prostorem nad Korejským poloostrovem a přípobřežními vodami. Nejprve 12. ledna byl nad Japonským mořem sestřelen RB-29A, pak 15. února proháněli piloti dvou F-84 až nad ostrov Hokkaidó dvě sovětské vrtulové stíhačky, přičemž jednu z nich poškodily, a o měsíc později, 15. března, došlo k incidentu východně od pobřeží Kamčatky. Protagonisty byly tentokrát ruský MiG-15 a americký RB-50 ze stavu 55. SRW. Koncem března a počátkem dubna začala SLA využívat své MiGy-15 i k vzdušnému krytí nejbližšího týlu komunistických vojsk, snažících se ještě před podepsáním dohody o příměří dosáhnout co možná největších územních zisků. Vybavené přídavnými nádržemi, objevovaly se čínské a severokorejské MiGy čím dál tím častěji i v oblastech vzdálených pouhých 50 kilometrů od frontové linie. Ke vzdušným střetnutím nejčastěji docházelo nad Sariwonem, Chinnampo a Sinmakem. Rusové ze 64. IAK svou činnost nadále omezovali pouze na oblast Aleje MiGů, ale stávali se čím dál tím bojovnějšími a agresivnějšími. Jako by naděje na blížící se konec války u komunistických pilotů opět probouzela před časem vyhaslé sebevědomí a nadšení ze vzdušného boje. V dubnu se o tom přesvědčili např. dvojnásobné eso 39. FIS kapitán Fischer nebo poručík McConnell. Přestože bojechtiví piloti MiGů, kterých byla nyní plná obloha, velice často sami iniciovali boj, nezřídka docházelo i k takovým situacím, kdy se pilot patnáctky, které "na ocase" seděl Sabre, sám katapultoval, ještě než F-86 zahájil palbu. Blížící se konec války měl pravděpodobně vliv i na mladé a nezkušené piloty, kteří se nechali strhnout všeobecným šílenstvím a pachtěním se za sestřely a značně přecenili své možnosti. Zchladit horkou hlavu pak již stačil jen pohled na Sabra "visícího" na šesté hodině. Rychle se blížící konec války ale působil i na americké stíhače. Mezi nimi a jejich perutěmi vždy existovala určitá rivalita, hlavně co se týče vybojování titulu esa (tato rivalita mnohdy vedla i k provádění vyloženě zakázaných akcí, jakými byly například "černé" lovy na MiGy za řekou Jalu), a nyní se rozhořelo nebývalou silou soupeření o titul nejlepšího esa korejské války mezi těmi šťastnějšími, nebo alespoň o získání samotného titulu esa mezi těmi, co zatím příliš štěstí neměli. Lety do Mandžuska se tak staly naprosto běžnou věcí. Samozřejmě to vedlo to k dalšímu zintenzivnění letecké války nad Severem. Například jeden z důstojníků Hellerovy 16. FIS na pravidelné porušování zákazu ze strany pilotů vzpomíná: "Když se vraceli, měli po každém bojovém letu začernalá ústí palubních zbraní. To znamená, že stříleli na MiGy při každém vzletu. Nebylo to možné, ledaže by byli na opačné straně hranice." Jiný z příslušníků 51. FIW vzpomíná na jeden film pořízený v tomto období palubní kamerou Sabru. Byl na něm zachycen sestřel patnáctky: "MiG-15 už měl vysunutý podvozek a bylo vidět, jak se právě chystá přistát na hlavní ranveji v An-tungu. Půlpalcové střely mu odřízly pravé křídlo, až dělal přemety ve vzduchu, a přitom bylo zřetelně vidět vysunutý podvozek." A do třetice ještě jeden hlas z řad 51. FIW, kritizující piloty 16. FIS: "Bylo to jedno z těch období, kdy byl kdekdo posedlý MiGy. Byli ochotni riskovat a porušovat pravidla". Piloti 4. FIW nazývali své tajné výlety za řeku Jalu "Maple Special". Na jeden takový výpad do Mandžuska doplatil jednoho dne (přesné datum se mi nepodařilo zjistit) i sám velitel 16. FIS, Lt. Col. Edwin Heller. Při tomto letu dosáhl svého šestého a sedmého sestřelu (samozřejmě neoficiálního) Cap. Dolphin D. Overton (muselo to tedy být těsně po 24. lednu). Sestřelen byl bohužel i Heller. Kanonová dávka z patnáctky poškodila jeho Sabru motor, řízení a vystřelovací sedačku. Zároveň utrpěl Heller frakturu pravé ruky. Jen zázrakem se velitel 16. FIS dostal z neovladatelně padajícího letounu a zachránil se na padáku. "Podívali jsme se na mapu a zjistili, kde je. Bylo to 240 km severně od řeky Jalu, takže jsme se o jeho záchranu ani nepokoušeli," vyjádřil se jeden z příslušníků záchranné letecké hlídky. Celý souboj i Hellerův seskok sledovali z blízko jedoucího vlaku komunističtí míroví vyjednavači: východoevropští diplomaté.86 Celá událost měla nakonec ještě nepříjemnou dohru. Nanejvýš rozzuřený plukovník Mitchell udělal svým pilotům na několik dní ze života peklo. Mitchellovi zase "umyl hlavu" velitel 5. AF, generál Barcus. Nakonec to vypadalo, že největší problémy bude mít kapitán Overton, který onen osudný let absolvoval společně s Hellerem. Mitchell mu dokonce vyhrožoval odnětím statusu esa a odvelením z Koreje. To sice vyšší velení neschválilo, ale onen šestý a sedmý sestřel nebyl Overtonovi pochopitelně započítán a Overton sám nakonec USAF opustil. Ostatní stíhače ovšem toto pozdvižení od letů do Mandžuska neodradilo a "černé" MiGy padaly z oblohy vesele dál. Zároveň s blížícím se koncem války "rozjela" USAF v Koreji projekt "GUNVALL". Jednou z oblastí, která piloty Sabrů určitým způsobem znevýhodňovala před jejich protivníky v MiGách, byla výzbroj jejich strojů. Šest kulometů ráže 12,7 mm se sekundovou dávkou 110 projektilů mělo přece jen (relativně) menší účinnost než dva kanony ráže 23 mm a jeden 37 mm (první z nich měl kadenci 18-20 granátů za vteřinu a druhý 6-7 granátů za vteřinu). Zkrátka, stíhací letouny vyzbrojené kulomety, jež na rozdíl od USN upřednostňovala USAF, již patřily do minulosti. To, že v daleko větší míře z oblohy padaly MiGy, a ne Sabry, rozhodně nebylo zásluhou bůhvíjak účinné palby kulometů M-3. Patnáctka navíc snesla značné bojové poškození a často se stávalo, že i palbou "půlpalčáků" zle pochroumaný MiG se dokázal vyvázat z boje a odletět. "Střely z amerických půlpalcových Browningů se od našich letounů odrážely jako hrách. Naše stroje se běžně vracely domů po čtyřiceti až padesáti zásazích," nechal se svého času slyšet Jevgenij Pepeljajev a my nemáme důvod mu nevěřit. Naproti tomu se občas stávalo, že i dva či tři dobře "posazené" granáty z kanonu N-37 dokázaly Sabre, nebo kterýkoliv jiný spojenecký letoun, sestřelit. Na jaře se proto v Koreji objevilo několik Sabrů F-86F-2,87 experimentálně vyzbrojených čtyřmi kanony T-160 ráže 20 mm. Některé "kanonové" Sabry byly přiděleny 4. FIW a na jednom z nich dosáhl například 7. dubna svého posledního sestřelu Lt. Col. George L. Jones ze 335. FIS.88 Stejného dne, tedy 7. dubna, dostali dva MiGy i piloti "klasických" F-86F od 51. FIW: Col. Robert F. Baldwin a Maj. Roy L. Reed (pilot USMC na stáži u 39. FIS). Sestřelen byl bohužel i Sabre pilotovaný kapitánem Haroldem E. Fischerem (eso 39. FIS s desíti sestřely). Fischer se zachránil na padáku a po přistání za řekou Jalu padl do komunistického zajetí.89 Stíhači z 51. křídla se pilotům MiGů za Fischera revanšovali o čtyři dny později. Po jednom MiGu si připsali 1st/Lt. Thomas F. Kozak (39. FIS), Lt. Col. George I. Ruddell (velitel 39. FIS) a Col. John U. Mitchell (velitel 51. FIW). Příštího dne, 12. dubna, šlo k zemi dalších sedm MiGů. Mezi úspěšnými střelci byli např. Lt. Col. George I. Ruddell (3. sestřel), Maj. Roy L. Reed (2. sestřel) a Cap. Joseph M. McConnell (8. sestřel). Jeden MiG dostal i Cap. Lonnie R. Moore z 335. FIS pilotující kanonový F-86F-2. Palbou MiGů byl ale zasažen i McConnellův Sabre F-86E "Beatious Butch" č. 51-2753 a kapitán McConnell se musel nad Čínským mořem katapultovat.90 Záchranná služba spojenců ale jako vždy fungovala bezvadně a po chvíli McConnella vyzvedl vrtulník S-55 od 3. ARS. Na tomto místě bych chtěl věnovat několik slov systému záchrany amerických letců sestřelených nad nepřátelským územím či nuceným opustit svůj stroj nad mořem. V Koreji bylo k tomuto účelu vyčleněno několik jednotek: mariňácká VMO-6, námořní HU-1 (startující z paluby lehké letadlové lodi tř. Independence USS CVL-29 Bataan) a konečně 2. ARS a 3. ARS náležící USAF. Záchranné perutě používaly jednak vrtulové letouny jako SB-17, SB-29, SA-16, C-46, SC-47 (záchranné perutě USAF), tak i helikoptéry, které měly v Koreji bojovou premiéru. Sestřelené letce zachraňovaly posádky vrtulníků HSS-1, HO3S-1, HO5S-1, HRS-2, S-55, H-5, H-19 atd. Do konce války vděčí posádkám záchranných vrtulníků, letadel a doprovodných bojových letounů za záchranu přes 900 spojeneckých pilotů. Ti vzlétali k bojovým letům vybaveni přenosným radiomajákem pro navedení záchranného stroje, speciálním zrcadlem pro přesnou lokalizaci místa, kde se sestřelený letec nacházel. V případě nedobrovolného přistání na mořské hladině mohl pilot sedačku přeměnit na vor s provizorní plachtou a místo přistání pro snadnější identifikaci ze vzduchu mohl označit speciální barvou. K výbavě každého pilota patřily kromě osobní zbraně např. odsolovací a dezinfekční prostředky do vody, skládací puška, konzervy, mapy vytištěné na plátně a množství dalších věcí potřebných pro přežití. Ruští piloti, jak podotýká generál Lobov, naproti tomu před bojovým vzletem obdrželi kromě osobní pistole se dvěma zásobníky už jenom plechovku kondenzovaného mléka a pár tabulek čokolády. Jejich havarijní a záchranná služba navíc ještě mnoho let nedosahovala takové úrovně jako americká v Koreji. Je sice pravda, že piloti 64. IAK a SLA operovali téměř výhradně nad vlastním územím, ale tento problém se netýkal jen sovětských leteckých sil operujících v Koreji, nýbrž celkového vztahu ruské armády ke svým vojákům. 13. dubna zvítězil nad dalším MiGem velitel 67. FBS, Maj. James P. Hagerstrom. 16. dubna sestřelili po jednom MiGu Cap. McConnell a Col. James K. Johnson. Následujícího dne šlo k zemi pět MiGů, z toho čtyři zásluhou pilotů 51. FIW, a čestný úspěch pro "konkurenční" 4. FIW vybojoval Cap. "Pete" Fernandez ze 334. FIS. 15. dubna se s patnáctkami opět utkali Jihoafričané. Cap. Pienaar a Lieut. John J. Koekemore narazili na dvojku MiGů-15 v prostoru Pchjongjang - Kunu-ri. Po krátkém boji se MiGy odpoutaly z boje a zmizely směrem k Hamhungu. Jeden z nich odlétal "pocuchán" projektily z kulometů Pienaarova Sabru. V noci 23. dubna zaútočily na letiště Kimpo severokorejské Po-2. Bomby svržené těmito letounky poškodily pět průzkumných RF-80. 23. dubna se se čtyřmi neidentifikovanými letouny utkala dvojice Hawkerů Sea Fury od 801. sqn. FAA z paluby HMS Glory, přičemž jeden z nepřátelských letounů byl poškozen. O dva dny později ztratila 801. peruť dvě Sea Fury, které byly sestřelené protiletadlovým dělostřelectvem při útoku proti pozemním cílům. Jednalo se o poslední operační ztráty letounů startujících z paluby HMS Glory. 24. dubna zvýšil své skóre kapitán McConnell. 30. dubna pak šly k zemi zásluhou pilotů 39. FIS poslední dvě patnáctky z 27 sestřelených tento měsíc. Těchto sestřelů dosáhli piloti Sabrů během 5346 bojových letů. Ztraceno bylo sedm Sabrů, z toho pět v boji. Činili se ovšem i piloti USMC. 1. MAW, bojující stále jako součást 5. AF, provedlo v dubnu 3850 bojových letů.91 Velice výkonná byla i samotná VMF-115. Například 17. dubna startovali její piloti k 262 letům (v květnu provedli piloti VNF-115 3359 a v červnu pak dalších 3276 bojových letů). 26. dubna odstartovaly dvě B-29 k letu, při němž jejich posádky podél řeky Jalu rozhazovaly více než milion letáků, na kterých byla v korejštině, čínštině a ruštině vytištěna výzva adresovaná komunistickým pilotům. Leták piloty vyzýval k dezerci a přelétnutí na kterékoliv spojenecké letiště s letounem MiG-15. Dezertérovi sliboval leták politický azyl a odměnu 50 000 USD.92 Na samý počátek května naplánoval velitel stíhacího velitelství (Fighter Command) 5. AF USAF, Lt. Gen. Glenn O. Barcus, demonstraci síly 5. letecké armády - nálet na objekty vysílače stanice Radio Pchjongjang. Celou akci vyprovokovala právě nevídaná aktivita této stanice, která neustále chrlila do světa zprávy o náletech "amerických pirátů" na školy a nemocnice a o barbarském zabíjení nevinných žen a dětí. Není divu, že se činnost tohoto vysílače začala generálu Barcusovi zajídat. Prostřednictvím rozhlasu oznámil nálet s týdenním předstihem: vysílač bude zničen v rámci oslav 1. máje. Akci provedly pod osobním Barcusovým velením stíhací bombardéry F-86 od 8. a 18. FBW. Proti případnému zásahu MiGů se měly postavit Sabry 4. a 51. FIW. Po skončení náletu Barcus opět pomocí rozhlasu varoval Severokorejce před šířením lživých zpráv o bojové činnosti 5. AF. 3. května v 23:30 hod. sestřelili jeden nepřátelský vrtulový letoun pilot Lt. Stanton G. Wilcox a jeho radarový operátor, 2nd/Lt. I. L. Goldberg, posádka Starfiru F-94B od 319. (AW)FIS. Z bojového letu se ale na svou základnu již nevrátili a jejich osud je dodnes zahalen tajemstvím. Všeobecně se ale usuzuje, že po sestřelu Po-2 nebo Jak-18 se Starfire v minimální výšce nad terénem a při malé rychlosti jednoduše "prosedl" a havaroval. Není vyloučena ani srážka se smrtelně zasaženým nepřátelským letounem či s jeho troskami. V květnu z výzbroje FEAF zmizely letouny, které na počátku této války, řečeno bez nadsázky, "držely frontu". FEAF si nadále podržela jen průzkumné RF-80A/C a dvoumístné cvičné T-33, používané ke kondičním a navigačním letům a k letům pro potřeby VIP. Během korejské kampaně provedly Shooting Stary 97 126 vzletů (podle jiných zdrojů 98 515 operačních letů, ale to se pravděpodobně jedná i o lety průzkumné), svrhly 33 266 tun pum, 8327 tun napalmu, odpálily 80 935 neřízených protizemních raket a vystřílely 588 344 000 kusů nábojů ráže 12,7 mm. Na konto F-80 dále připadá 6 sestřelených MiGů-15, 31 sestřelených letounů jiných typů, 37 letounů sestřelených pravděpodobně, 21 nepřátelských letounů zničených na zemi a 57 letounů poškozených. Nejúspěšnějším pilotem na F-80 se s čtyřmi sestřely stal Lt. Col. William T. Samwaus od 8. FBW. Vlastní operační ztráty činí 227 strojů, z toho 15 sestřelily MiGy (14 F-80 a 1 RF-80). První MiG v novém měsíci šel k zemi až 8. května a to pod zásahy zbraní Sabru pilotovaného kapitánem Fernandezem. Následujícího dne byly sestřeleny MiGy dva a jednoho z nich si připsal Col. James K. Johnson. 10. května se sestřel proudové stíhačky MiG-15 povedl Cap. Johnu R. Phillipsovi pilotujícímu spolu s radarovým operátorem 1st/Lt. Billy J. Attem F-94B Starfire od 319. (AW)FIS. Američani ve Starfiru se střetli se dvěma patnáctkami, z nichž jednu nad Pukčinem sestřelili. Další dva sestřely získali piloti 4. FIW. Jednu patnáctku sestřelil "Pete" Fernandez sám a druhou ve spolupráci s Maj. Fosterem L. Smithem z 335. FIS. 10. května zaútočilo osm sekcí Thunderjetů od 58. FBW pod velením plukovníka Victora E. Warforda proti přehradnímu masivu Supchung na řece Jalu. 13. května pak devětapadesát F-84G bombardovalo přehradu Toksan, severně od Pchjongjangu. Záplavová vlna smetla 700 budov, úsek železniční magistrály "George" a voda zaplavila i letiště Suman. 13. května svým jedenáctým MiGem skóroval Cap. Joseph M. McConnell a další patnáctku dostal Cap. Robert W. Kittrick z 336. FIS. Příštího dne otevřel své bojové skóre 2nd/Lt. Edwin "Buzz" E. Aldrin z 16. FIS, budoucí druhý pozemšťan na Měsíci.93 15. května byly zásluhou pilotů 51. FIW sestřeleny další tři MiGy. Po jednom sestřelu zaznamenali Col. John W. Mitchell, Maj. L. K. Brueland94 a Cap. Joseph M. McConnell. Tři dny po útoku na Toksan zničilo šestatřicet F-84G během devadesáti vzletů přehradu Čchosen. Voda z protržené hráze strhla tři mosty a odnesla několik úseků železniční magistrály "Fox". Celkem vykonaly Thunderjety v Koreji 86 408 bojových letů, svrhly 50 427 tun pum, 5560 tun napalmu a odpálily 22 154 protizemních raket. Na kontě vzdušných vítězství Thunderjetů je osm MiGů-15 a jeden Jak-3. Dalších 13 letounů sestřelili piloti F-84 pravděpodobně a 83 další letouny byly Thunderjetům přiznány jako poškozené. Při plnění svých povinností zahynulo 98 pilotů F-84, 121 bylo prohlášeno za nezvěstné a 11 jich padlo do zajetí. 16. května šlo k zemi dokonce jedenáct MiGů. Dva dostali piloti 39. FIS McConnell a Maj. John F. Bolt,95 stážista z USMC, a jednoho uzemnil velitel 67. FBS major Hagerstrom. Zbývajících osm MiGů si nárokovali piloti 4. FIW. Např. svého celkově sedmého sestřelu dosáhl čerstvě povýšený Maj. James Jabara (334. FIS), absolvující v Koreji druhou operační túru. Po svých třetích sestřelech docílili 1st/Lt. Walter W. Fellman a Cap. Peter J. Frederick (oba 336. FIS). Na čelo tabulek nejúspěšnějších stíhačů USAF v Koreji se sestřelem jednoho MiGu přechodně vyšvihl kapitán Fernandez. Následujícího dne bylo sestřeleno dalších pět MiGů. Jednoho z nich dostal Maj. Vermont Garrison a o dalšího z nich se podělili Col. James K. Johnson a stážista z USMC, Cap. Dewey F. Durnford. 17. května připlula z japonského přístavu Saseko do korejských vod letadlová loď HMS Ocean. Byla to její druhá operační túra a vystřídala loď HMS Glory. Na její palubě se nacházely obvyklé Sea Fury a Firefly. Sea Fury patřily 807. sqn. FAA, bázující na palubě pod velením Lt. Cdr. T. L. M. Brandnera, a Firefly 810. sqn. vodil do boje Lt. Cdr. A. W. Bloomer. Jedinou operační ztrátou leteckých jednotek z HMS Ocean byla smrt Lt. J. A. Evanse, pilotujícího AS. 5 Firefly. Z 810. sqn. FAA byly zároveň vyčleněny tři AS. 5, které operovaly z letiště K-6 (Pchjongtchek), a jejich úkolem bylo noční stíhání obtížných Polikarpovů Po-2 a Jakovlevů Jak-18. Tyto Firefly však do konce války žádný úspěch nezaznamenaly. 18. května sestřelili Američané dvanáct MiGů, z čehož tři šly k zemi pod zásahy zbraní McConnellovy F-86F-1-NA č. 51-2910 přezdívané "Beautious Butch II". Byl to čtrnáctý, patnáctý a šestnáctý (tentokrát ale již poslední) McConnellův MiG. Všech tří vítězství docílil kapitán McConnell během dvou bojových letů. Dvou sestřelů v tomto dni docílil Lt. Col. Louis A. Green z 336. FIS (3. a 4. sestřel) a sestřelem jednoho MiGu se 18. května jednatřicátým esem USAF v Koreji stal velitel McConnellovy 39. FIS, Lt. Col. George I. Ruddell. Hned následujícího dne byli dva zatím nejúspěšnější stíhači korejského střetnutí, kapitáni McConnell a Fernandez (o něco později se mezi ně dostane major Jabara, který odsune Fernandeze na třetí příčku), posláni zpět do Spojených států. Američané nechtěli své nejlepší "MiG Killers" ztratit tak jako majora Davise. 21. května svrhly Superfortressy padesát šest pum na hráz přehrady Kuwonga na řece Taedong, severně od Pchjongjangu. Tato akce byla součástí rozsáhlé kampaně, během které B-29 v součinnosti s letouny ostatních složek vojenského letectva USA rozvracely systém dvaceti přehrad, sloužících k zavlažování rýžovišť, produkujících 3/4 celkové severokorejské produkce této plodiny. Důsledkem likvidace přehrad byly i záplavové vlny, což se neblaze projevilo i na železniční a silniční síti, a zaplavena byla dokonce i některá letiště. Při prvním náletu proti přehradě Kuwonga se "ujaly" čtyři pumy a hráz byla poškozena. Pět přímých zásahů během dalšího náletu o osm dní později pak přehradu úplně vyřadilo. Musela být vyprázdněna a ocitla se tak zcela mimo zavlažovací systém. 23. května přišli komunisté o další dvě patnáctky, z nichž jednu sestřelil major Garrison. Zato o tři dny později se piloti Sabrů postarali o likvidaci dvanácti MiGů. Za 51. FIW skóroval jedním MiGem jen Lt. Col. George I. Ruddell. Zbývajících jedenáct vraků patnáctek "vyrobili" piloti 4. FIW. Tři MiGy padly za oběť pilotům 335. FIS: dva sestřelil Maj. Jack E. Mass (4. vítězství) a jednoho 1st/Lt. Merton E. Ricker (3. vítězství). Dalších sedm MiGů si připsala 334. FIS. Za zmínku stojí dva sestřely majora Jabary, kterých docílil při bojovém letu čtyř F-86 od 334. FIS k Jalu. Poblíž Idžu spatřil Jabara formaci šestnácti MiGů mířících přes řeku. Američané okamžitě zaútočili a rozbili sevřený tvar patnáctek. Jabara se hned vrhl na dva MiGy, které nestačily dost rychle uletět. Prvního vehnal do vývrtky (z níž už nevyšel) a druhého prostě sestřelil. Bylo to jeho osmé a deváté vítězství. Květnové skóre 29. května sestřelem dvou MiGů uzavřeli Lt. Col. George I. Ruddell a 2nd/Lt. Robert H. Erdmann (16. FIS). V květnu se piloti Sabrů postarali o sestřel 56 MiGů, při ztrátě pouze jednoho F-86. Dalších deset Sabrů ale museli jejich piloti opustit na padácích z důvodu vyčerpání paliva. To byl jen další důsledek honby za titulem eso. Během tohoto měsíce odstartovaly F-86 k 6721 bojovým letům. Štvanice na MiGy trvající již několik měsíců měla ale vyvrcholit v červnu, předposledním měsíci leteckých bojů nad Koreou. Prvního MiGa v červnu poslala k zemi dávka ze čtyř kanonů Sabru F-86F-2 pilotovaného Cap. Lonnie R. Moorem z 335. FIS již první den nového měsíce. 5. června sestřelili piloti Sabrů osm MiGů. Z toho šest patnáctek patřících SLA se na své letiště Feng- -čcheng nevrátilo po souboji se Sabry 4. FIW, který se odehrál nad ústím řeky Jalu. Dva MiGy sestřelil velitel 335. FIS, Maj. Vermont Garrison, další sestřelil Cap. Lonnie R. Moore a čtvrtou patnáctku na konto 335. FIS společně připsali kapitán Moore a 2nd/Lt. William E. Schrimsher. Dva MiGy rozšířily bojové konto 336. FIS. Zbývající dvě patnáctky sestřelené toho dne dostali piloti 25. FIS. Dalších šest MiGů bylo zničeno 7. června. Svého druhého vítězství tento den dobyl čerstvě povýšený 1st/Lt. Edwin E. Aldrin. Čtyři MiGy sestřelili piloti 4. FIW, přičemž dva z nich uzemnil Cap. Ralph S. Parr96 z 335. FIS. Šestým MiGem sestřeleným tento den uzavřel bojové skóre své jednotky (čtyři vítězství) velitel 319. (AW)FIS, Lt. Col. Robert V. McHale,97 pilotující samozřejmě F-94B. Jako jeho radarový operátor s ním při bojovém letu kabinu Starfiru sdílel Cap. Samuel Hoster a jejich oběť (poslední MiG sestřelený v noci) šla k zemi ve 23:40 hod. u řeky Jalu. 10. června se Maj. James Jabara stal dvojnásobným esem, když sestřelil svého desátého a jedenáctého MiGa. Další patnáctku z korejské oblohy smetl Cap. Ralph S. Parr. 13. června sestřelil jeden MiG-15 1st/Lt. D. Forbes pilotující Sabre z 12. FBS/18. FBW. Získal tak pro 18. FBW sedmé a poslední vítězství, přičemž pro 12. FBS to bylo vítězství druhé. 16. června se na své základny zásluhou pilotů 51. FIW nevrátily čtyři patnáctky. Mezi vítěznými piloty byli i Col. R. P. Baldwin a Maj. S. L. Bettinger. V noci ze 16. na 17. června se několik Po-2 a Jak-18 pokoušelo bombardovat skladiště pohonných hmot v Inčchonu. Jeden z vracejících se "Bedcheck Charlie" (s největší pravděpodobností to byl Po-2) se stal obětí palby Skyraideru AD-4NL z VMC-1, pilotovaného majorem G. Linnemeierem. Radar obsluhoval V. Kramer. Jednalo se o jediné vítězství Skyraideru v Koreji. 18. června se stali esy Cap. Lonnie R. Moore (33. eso USAF v Koreji), který sestřelil jeden MiG, a Cap. Ralph S. Parr (34. eso), který dostal dva. Oba kapitáni bojovali v kabinách Sabrů za 335. FIS. Dvanáct MiGů měl po tomto dni na kontě James Jabara. Dva MiGy-15 poslali k zemi ještě Col. Robert P. Baldwin (velitel 51. FIG) a Fl/Lt. R. T. F. Dickinson, britský pilot na stáži u 25. FIS. 25. FIS o sobě dala vědět i následujícího dne, a to prostřednictvím 1st/Lt. Henryho Buttelmana. Toto budoucí eso se sedmi vítězstvími sestřelilo tento den svůj první MiG. Zatímco Buttelman své bojové skóre otevřel, Lt. Col. G. I. Ruddell jej naopak sestřelem osmého MiGa uzavřel. 19. června šly k zemi ještě čtyři patnáctky. Jednou z nich rozšířil seznam svých úspěchů Cap. Ralph S. Parr. O tři dny později měli nad svými kolegy z 4. FIW navrch piloti z 51. FIW. Ze sedmi MiGů sestřelených toho dne jich totiž na jejich konto připadlo šest. Pětatřicátým esem USAF v Koreji se stal Col. Robert P. Baldwin. Po jednom MiGu mimo jiné přidali i 1st/Lt. Henry Buttelman a Maj. John F. Bolt. Deset (podle některých zdrojů osm) patnáctek šlo k zemi 24. června a šťastnějšími byli tentokrát piloti 4. FIW, kteří jich uzemnili šest. Dva z MiGů padly za oběť majoru Fosteru L. Smithovi z 335. FIS. Svou sedmou patnáctku tento den sestřelil Maj. Vermont Garrison a zároveň byl povýšen do hodnosti Lieutenant Colonel. Jednu z patnáctek poslal k zemi i Maj. John F. Bolt, stážista USMC u 39. FIS a budoucí eso s šesti sestřely (svého prvního MiGa si připsal 11. června). Další MiG si Lt. Col. Vermont Garrison nárokoval již 26. června. Následujícího dne spadly dva MiGy, a to zásluhou 1st/Lt. Henryho Buttelmana z 25. FIS a Fl/Lt. Johna H. J. Lovella, pilota RAF, který byl u stejné jednotky na stáži. Po 18. červnu se jednání o míru v Pchanmundžomu dostala do hluboké krize. Hrozilo rozšíření války za hranice obou korejských států a americká strana v případě dalších obstrukcí kolem uzavření míru ze strany komunistů velice vážně uvažovala o bombardování mandžuských letišť, blokádě čínského pobřeží a ve skladech na Okinawě byly dokonce připraveny jaderné pumy pro Superfortressy od 19. BG a 307. BW. Měsíc pak vyvrcholil opravdovým masakrem MiGů 29. a zvláště 30. června. Nejprve 29. června uzemnili piloti 51. FIW pět patnáctek. Jednu z nich sestřelil Fl/Lt. John H. Granville-White, stážista RAF u 39. FIS, který tak dosáhl posledního britského sestřelu v korejské kampani. Další hvězdičku si pod kabinu svého F-86F mohl předposlední červnový den nakreslit 1st/Lt. Henry "Hank" Buttelman z 25. FIS. Opravdovým černým dnem pro komunistické stíhací letectvo byl pak 30. červen, kdy piloti Sabrů překonali všechny své dosavadní rekordy a k zemi poslali šestnáct MiGů-15. Čtyři MiGy rozšířily bojové skóre 51. FIW, přičemž jeden z nich si připsal Lt. Col. Earle P. Maxwell z 16. FIS, další Maj. John F. Bolt z 19. FIS a jedna patnáctka znamenala titul šestatřicátého a zároveň nejmladšího (bylo mu 23 let) "korejského" esa pro 1st/Lt. Henryho Buttelmana. Posledního vítězství pro Kanadu v Koreji zároveň dosáhl S/Ldr. John MacKay, stážista u 51. FIW. Ze 4. FIW se vyznamenala zejména 334. FIS, jejíž piloti sestřelili plnou polovinu z MiGů přiznaných jejich křídlu. Dva MiGy například sestřelili Maj. J. Jabara a Cap. Ralph S. Parr, jednoho Lt. Col. William C. Cosby (3. vítězství). U "sousední" 335. FIS skórovali Lt. Col. Vermont Garrison a Cap. Lonnie R. Moore. Další MiG spadl zásluhou spojeného úsilí Cap. Georga W. Lowea a 2nd/Lt. C. E. Lefeverse z 336. FIS. Dvojnásobným esem se tento den stal Col. James K. Johnson z 335. FIS. V červnu vykonala všechna čtyři křídla Sabrů rekordních 7696 bojových letů (více než 256 vzletů denně), při kterých se v 501 případě střetly s MiGy a 77 (podle některých zdrojů 78) jich F-86 sestřelily. Komunističtí stíhači tento měsíc dostali 14 Sabrů. Devět dalších bylo zahrnuto do nebojových ztrát. Každopádně červen byl pro piloty Sabrů nejúspěšnějším měsícem. V noci ze 29. na 30. června sestřelil své první komunistické letouny Lt. Guy P. "Lucky Pierre" Bordelon, pilotující F4U-5N (BuNo 124 453) od VC-3.98 Právě 30. června byl Bordelon pozemním stanovištěm naveden na kontakt, ze kterého se po 45 minutách "slídění" malou rychlostí a s vysunutými klapkami vyklubal Jak-18, letící ve výšce 250 metrů. Přesná dávka ze zbraní Corsairu srazila Jak do moře. O chvíli později byl Bordelon naveden na další Jak-18. Po sekundové dávce začal komunistický letoun hořet, ale jeho zadní střelec opětoval palbu a Bordelon jej dorazil až druhou dávkou. Další dvě vítězství si "Lucky Pierre" připsal v noci 1. července. Tehdy Bordelon hlídkoval v oblasti Soulu a byl radarovou stanicí ve městě, spolu s ostatními nočními stíhači, naveden na skupinu přibližujících se komunistických letounů. Bordelon sám dostal "na starost" tři z útočníků. Jako lovec si vyhlédl kořist a sledoval ji více než 50 kilometrů. Jak se nakonec ukázalo, soupeřem mu tentokrát nebyl téměř bezbranný "Bedcheck Charlie", ale stíhací La-11. Bordelon přesto nezaváhal a dlouhou dávkou ustřelil "lavočce" křídlo. To už ale pro něj měla obsluha radaru další cíl. Při jeho pronásledování se poručík Bordelon dostal až nad území obsazené nepřítelem. Desetiminutový hon ale přinesl ovoce. I když se pilot opět v La-11 pokoušel pronásledovatele zmást změnami směru, výšky a rychlosti letu, Corsair se neúprosně blížil. Již po prvních výstřelech začal Lavočkin hořet a do moře jej pak srazila dlouhá dávka všech čtyř kanonů ráže 20 mm Bordelonova F4U-5N. 10. července o sobě opět daly vědět Superfortressy. Šestnáct B-29 od 98. BW bombardovalo cíle v Sinandžu. Následujícího dne šestnáct B-29, tentokrát od 307. BW, zamířilo k mostům přes řeku Jalu v Jongmi-dong. Až do podepsání příměří se pak posádky "superpevností" věnovaly devastaci severokorejských letišť (v té době mělo letectvo KLDR k dispozici 73 stálé základny). Od 18. července létaly B-29 na tyto lety s kombinací tříštivých pum M-81 a skříňových zápalných pum M-20 v pumovnici. Zvlášť dobrou práci odvedly B-29 ve spolupráci s F-86 nad letištěm Idžu, kde se jim podařilo zničit přes jedenadvacet MiGů-15. V této činnosti (útoky proti severokorejským letištím) Superfortressům vydatně pomáhaly i letouny US Navy. Svou práci odváděly tak důkladně, že 27. července odpoledne nezjistily průzkumné letouny 67. TRW na území KLDR jediné provozuschopné letiště. Superfortressy FEAF Bomber Command (Provisional) uskutečnily v Koreji 21 328 vzletů, při nichž jejich posádky svrhly 167 000 tun bomb. Z celkového počtu vzletů jich 1995 připadá na průzkumné lety a při 797 letech byly shazovány letáky. Operační ztráty zahrnují celkem 34 Superfortressy. K ukončení jedné operační túry každého člena posádky B-29 bylo zapotřebí absolvování 35 operačních letů. Bojová činnost stíhacích jednotek obou stran byla na počátku července zmařena nepřízní počasí, a tak se další souboje proudových stíhaček odehrály až 11. července. Letka F-86F od 39. FIS se tehdy střetla sa čtyřkou ruských MiGů, které odstartovaly z An- -tungu. V souboji sestřelil svůj pátý a šestý MiG Maj. John F. Bolt. Stal se tak jediným esem USMC na korejském nebi. Souboje ale pokračovaly i následujícího dne. Jednoho ze dvou MiGů sestřelených toho dne 25. FIS si nárokoval pozdější astronaut, Maj. John H. Glenn. Další patnáctky si toho dne připsali Maj. Stephen L. Bettinger z 336. FIS, Cap. Ralph S. Parr z 334. FIS a Cap. Lonnie R. Moore z 335. FIS, který dosáhl dokonce dvojnásobného vítězství. 15. července se sestřelem MiGa stal druhým a zároveň posledním trojnásobným esem USAF v Koreji major Jabara. Druhého MiGa-15 toho dne sestřelil Cap. Clyde A. Curtin. 16. července spadlo zásluhou Sabrů dalších pět MiGů. Dva z nich poslal k zemi Maj. Stephen L. Bettinger a jeden Maj. Lowell K. Brueland. Svého předposledního MiGa sestřelil o dva dny později Cap. Lonnie R. Moore. Smůlu měl Maj. Foster L. Smith z 335. FIS, který sestřelil také jednoho, ale jeho skóre pak až do konce války činilo 4,5 sestřelu. Ještě 14. července se u 64. IAK rozdávala vyznamenání. Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR byli dekorováni kapitáni Arkadij S. Bojcov a Michaij I. Michin a majoři Anatolij M. Karelin a Stěpan I. Naumenko. Brzy ráno 16. července sestřelil svůj pátý komunistický letoun jediný spojenecký pilot, který dosáhl statusu esa a nelétal přitom na Sabru. Byl jím Lt. Guy P. Bordelon. Také jeho poslední obětí byl La-11.99 Posledním "úspěšnějším" dnem korejské kampaně byl pro piloty Sabrů 19. červenec. Tehdy šlo pod zásahy zbraní šestaosmdesátek k zemi deset MiGů. Dvě z patnáctek rozšířily konto Lt. Col. Jacka R. Besta a 1st/Lt. Franka D. Fraziera. Dva MiGy padly za oběť Cap. Clydovi A. Curtinovi, který se tak stal předposledním, osmatřicátým, esem USAF korejské války. Konto 335. FIS rozšířili ještě tři MiGy, které sestřelili Lt. Col. Vermont Garrison, 1st/Lt. Robert J. Stroizer a Cap. Lonnie R. Moore, který se tímto sestřelem stal dalším dvojnásobným esem v Koreji. Poslední tři MiGy tento den dostali piloti 25. FIS: Maj. John H. Glenn, 1st/Lt. "Hank" Buttelman a 1st/Lt. J. D. Parker. 20. července padly Američanům z 336. FIS za oběť tři MiGy. Dva z nich sestřelil Maj. Thomas M. Sellers, stážista z USMC. Své páté vítězství získal Maj. Stephen L. Bettinger a stal se tak posledním (čtyřicátým) spojeneckým esem na korejské obloze.100 Sám byl ale při tomto letu také sestřelen a padl do komunistického zajetí. Zároveň se tedy stal posledním zajatým pilotem USAF v Koreji. Neboť jeho poslední sestřel viděl pouze jeho wingman (který jej nahlásil) a chyběli další dva svědci, nebyl major Bettinger veden jako eso až do svého propuštění ze zajetí 2. října 1953. 21. července vzlétla k průzkumnému letu do prostoru Wonsan - Pchjongjang čtyřka jihoafrických Sabrů. Lt. Georg Thom, účastnící se svého 72. bojového letu, zahlédl skulinou v mracích na jedné komunikaci několik nákladních automobilů. Thom na komunisty zaútočil, ale přesná a silná protiletadlová palba jej sestřelila. Poručík Thom se katapultoval a padl do komunistického zajetí. Moc dlouho si v něm ale nepobyl. Vrátil se již po sedmi týdnech.101 22. července sestřelil jednu patnáctku 1st/Lt. Sam P. Young, pilot 25. FIS. Jak se později ukázalo, byl to poslední MiG-15 sestřelený ve válce v Koreji. V červenci provedli piloti Sabrů 5841 bojových letů, během kterých sestřelili 32 komunistických letounů, z toho 31 MiGů a sami ztratili 10 F-86, z toho čtyři v boji. Celkem vykonaly Sabry na korejské obloze 87 117 bojových letů, dosáhly při nich 810 sestřelů komunistických letounů, z toho 792 MiGů-15. 119 dalších nepřátelských letounů bylo pilotům F-86 přiznáno jako pravděpodobně sestřelené, 818 jako poškozené a 4 komunistické letouny byly zničeny na zemi. Při útocích proti pozemním cílům svrhly Sabry 7508 tun bomb, 148 tun napalmu a odpálily 270 protizemních raket. V Koreji zahynulo 47 pilotů Sabrů, 65 jich bylo pohřešováno a 6 padlo do zajetí. 27. července před polednem bylo podepsáno příměří, jež mělo vejít v platnost od desáté hodiny večerní. Dopoledne navázala nedaleko Jalu vizuální kontakt se skupinou dvanácti zeleně kamuflovaných MiGů hlídka několika F-86, ale než se stačili piloti Sabrů přiblížit, MiGy je zpozorovaly, obrátily se a uletěly za řeku. Ještě odpoledne toho dne zamířila nad Sever skupina průzkumných letounů doprovázená Sabry od 335. FIS. Průzkumné letouny měly zjistit, zda komunistická strana dodržuje jeden z bodů dohody, který jí zakazoval přísun dalších jednotek a válečného materiálu přes řeku Jalu na území KLDR. Při zpáteční cestě uviděl Cap. Ralph S. Parr ruský transportní letoun Iljušin Il-12, letící ve výšce 3000 metrů na korejské straně Jalu. Parr za stříbrně se lesknoucím letounem okamžitě slétl, ještě jednou se ubezpečil, že Rus skutečně letí nad územím KLDR a sestřelil jej. Stal se tak posledním dvojnásobným esem USAF v Koreji. Byl to zároveň vůbec poslední sestřel korejské války.102 K poslednímu bojovému letu odstartovaly Sabry 51. FIW ještě pozdě odpoledne. Aby ihned poté, co vstoupí v platnost příměří, nemohli komunisté do KLDR přisunout své MiGy-15, bombardovaly ještě poslední den války "superpevnosti" B-29 letiště v Saamčchanu a Tedžonu. Za stejným posláním vzlétly k bojovému letu i Thunderjety, které zaútočily na letiště Čchunggangdžin, Kangge a Sunan. V 15:30 hodin se z průzkumného letu ověřujícího účinky útoků na severokorejská letiště vrátil RB-29 od 91. SRS, pilotovaný posádkou Lt. Denvera Cooka. Ve 20:00 hod. se z posledního bojového letu 2. sqn. SAAF vrátil Sabre pilotovaný Lieut. Lenem Williamsem. Půl hodiny před zastavením palby byla z letounu B-26 svržena poslední puma z výzbroje leteckých jednotek sil OSN použitá v této válce. Ještě těsně před desátou hodinou večerní prodlévaly v severokorejském vzdušném prostoru dvě B-29 od 98. BW a dvě RB-29 od 91. SRS. Úkolem jejich posádek byl shoz propagačních letáků. Ve 22:01 hod. vstoupilo v platnost příměří mezi znepřátelenými stranami na zemi, vodě i ve vzduchu. Sovětské stíhací pluky, které tvořily protivníky spojeneckým leteckým jednotkám od února 1952, nahlásily do konce války 440 sestřelů, z toho 348 Sabrů, při ztrátě nejméně 206 vlastních MiGů, (nejsou k dispozici informace o ztrátách 821. IAP/190. IAD) a nejméně 73 pilotů (821. IAP/190. IAD opět své ztráty neuvádí). Američané za stejné období přiznávají 130 ztracených F-86 (z toho 79 Sabrů tvoří ztráty bojové) a nárokují si 614 sestřelených MiGů, a to jak ruských, tak i čínských a severokorejských. V den, kdy vstoupilo v platnost příměří, stálo na spojeneckých letištích v Koreji a Japonsku 297 F-86 Sabre a 214 F-84 Thunderjet. Na druhé straně řeky Jalu bylo připraveno skoro 950 MiGů (přes 400 ruských, 400 čínských a 125 severokorejských). Podle těchto počtů si můžeme udělat obrázek, jaké intenzity dosáhla vzdušná válka nad Korejským poloostrovem. Přesto, přes výraznou převahu komunistického letectva, nebe nad Koreou v posledních měsících patřilo Sabrům. Nikdo nepochyboval, kdo je faktickým vládcem ve vzduchu. Poněkud překvapivě to uznal i vedoucí severokorejské delegace, generál Nam Ir, který při podepsání dohody o příměří vyjádřil uznání absolutní letecké převaze, kterou měli Američané po celou dobu války. Letouny FEAF vykonaly během korejské války celkem 720 980 vzletů a svrhly 386 037 tun pum. Celkově svrhly letouny OSN na 588 000 tun bomb a více než 32 000 tun napalmu. Letecké složky vojsk OSN ztratily v Koreji nejméně 2866 bojových letounů (spolu s neoperačními ztrátami kolem 4000), z toho 1466 strojů připadá na operační i neoperační ztráty FEAF, 814 letounů pak ztratilo USN, 368 USMC a letecké formace ostatních spojenců přišly o 152 strojů. Z celkové sumy 185 letounů tvoří ztráty neoperační. Při leteckých bojích bylo sestřeleno celkem 173 letounů103 (110 F-86, 18 F-84, 16 B-29, 14 F-80, 10 F-51, 4 F. Mk. 8 a 1 F-94) a dalších 447 spojeneckých letounů si připsali komunističtí protiletadlovci (172 F-51, 122 F-84, 113 F-80, 19 F-86, 13 F. Mk. 8, 4 B-29 a 4 F-82). 504 položek zahrnuje seznam letounů ztracených za neznámých okolností, nebo důvod jejich ztráty jednoduše nebyl uveden. Kromě vítězství dosažených Sabry (o kterých se zmiňuji na jiném místě této práce) si nárok na 27 sestřelů uplatňovali střelci z B-29,104 17 sestřelů nárokovali piloti F-80, piloti F-51 pak 12, F-84 10, F-94 4, F-82 3 a B-26 1. V Koreji dále FEAF přišlo o 1729 letců, z toho 1144 zahynulo, 306 bylo zraněno, 30 pohřešováno a nenalezeno, 214 padlo do zajetí a po podepsání příměří bylo repatriováno a 35 pilotů USAF pravděpodobně navždy zmizelo v Rusku či v Rudé Číně. Piloti 64. IAK a SLA si nárokují sestřel 1341 spojeneckých letounů, z toho 1088 sestřelů nahlásili Rusové a 253 sestřelů Číňané a Severokorejci. Statistické údaje 64. IAK uvádějí sestřel 651 F-86, 178 F-84, 121 F-80, 69 B-29, 30 F-51, 23 F. Mk. 8, 12 F-94, 2 F-82 a 2 RB-45. Piloti SLA si nárokují 181 sestřelených F-86, 30 F-80, 27 F-84, 12 F-51, 2 F. Mk. 8 a 1 F-94. Plný počet údajně sestřelených B-29 není uveden, ale zvláště u tohoto typu je patrný obrovský nepoměr mezi údaji bojujících stran. Ke vzdušným střetnutím, incidentům a sestřelům na obou stranách docházelo v tomto neklidném regionu i po 27. červenci 1953, ale to už je jiná kapitola. NĚKTERÉ ZKRATKY UVEDENÉ V TEXTU Poznámka: Pro část vojenských termínů v angličtině neexistuje adekvátní český ekvivalent. Překlad anglického obsahu zkratek do českého jazyka je pro lepší srozumitelnost volný či zčásti upravený. ADCOM - Advanced Command and Liaison Group in Korea - předsunutá velící a styčná skupina v Koreji AF - Air Force - letecké síly AFB - Air Force Base - základna leteckých sil ANG - Air National Guard - letectvo národní gardy ARCT - Airborne Regimental Combat Team - plukovní výsadková bojová skupina AVG - American Volunteer Group - americká dobrovolnická skupina BC(P) - Bomber Command (Provisional) - prozatímní velitelství bombardovacího letectva BG(M) - Bombardment Group (Medium) - bombardovací skupina (bombardérů střední třídy) BG(L) - Bombardment Group (Light) - bombardovací skupina (lehkých bombardovacích letounů) BS - Bomber Squadron - bombardovací peruť CAG - Carrier Air Group - přepravní letecká skupina CCC - Cargo Combat Command - velitelství bojového transportního letectva DFC - Distinguished Flying Cross - záslužný letecký kříž FAA - Fleet Air Arm - letecké síly britského námořnictva F(AW)S - Fighter (All Weather) Squadron - stíhací peruť pro každé počasí FBG - Fighter Bomber Group - stíhací bombardovací skupina FBS - Fighter Bomber Squadron - stíhací bombardovací peruť FBW - Fighter Bomber Wing - stíhací bombardovací křídlo FEAF - Far East Air Force - dálněvýchodní letecké síly FEG - Fighter Escort Group - stíhací doprovodná skupina FEW - Fighter Escort Wing - stíhací doprovodné křídlo FIG - Fighter Interceptor Group - stíhací přepadová skupina FIS - Fighter Interceptor Squadron - stíhací přepadová peruť FIW - Fighter Interceptor Wing - stíhací přepadové křídlo FS - Fighter Squadron - stíhací peruť FS(P) - Fighter Squadron (Provisional) - prozatímní stíhací peruť GIAP - Gvardiejskij Istrebitelnyj Aviacyonnyj Polk - gardový stíhací letecký pluk HEAT - High Explosive Anti-Tank - vysoce explozivní protitanková raketa HMAS - His Majestyďs Australian Ship - australská válečná loď HMS - His Majestyďs Ship - (britská) válečná loď HVAR - High Velocity Aircraft Rocket - (protizemní) letecká raketa IAD - Istrebitelnaja Aviacyonnaja Divizja - stíhací letecká divize IAK - Istrebitelnyj Aviacyonnyj Korpus - stíhací letecký sbor IAP - Istrebitelnyj Aviacyonnyj Polk - stíhací letecký pluk KMAG - Korean Military Advisory Group - korejská vojenská poradní skupina LCVP - Landing Craft for Vehicles and Personnel - výsadková loď pro vozidla a vojsko LSD - Landing Ship, Dock - doková výsadková loď LSMR - Medium Rocket Landing Ship - střední výsadková loď vyzbrojená raketomety MAG - Marine Air Group - letecká skupina námořní pěchoty MAW - Marine Air Wing - letecké křídlo námořní pěchoty MPB - Marine Provisional Brigade - prozatímní brigáda námořní pěchoty PRS - Photo Reconnaisance Squadron - peruť fotografického průzkumu RAAF - Royal Australian Air Force - královské australské letecké síly RAF - Royal Air Force - královské (britské) letecké síly RCAF - Royal Canadian Air Force - královské kanadské letecké síly ROKA - Republic of Korea Army - armáda Korejské republiky ROKAF - Republic of Korea Air Force - letecké síly Korejské republiky RS - Rescue Sqadron - průzkumná peruť SAAF - South African Air Force - letecké síly Jižní Afriky SAC - Strategic Air Command - velitelství strategického letectva SHORAN - Short Range Navigational - zařízení pro přesnou navigaci SRS - Strategic Reconnaisance Squadron - peruť strategického průzkumu TADC - Tactical Air Direction Centre - centrum velení leteckých operací TCG - Tactical Control Group - skupina taktické kontroly TCS - Tactical Control Squadron - peruť taktické kontroly TCW - Tactical Control Wing - křídlo taktické kontroly TF - Task Force - operační svaz TRS - Tactical Reconnaisance Squadron - peruť taktického průzkumu USAF - United States Air Force - letecké síly Spojených států amerických USS - United States Ship - plavidla Spojených států amerických USMC - United States Marine Corps - sbor námořní pěchoty Spojených států amerických USN - United States Navy - námořnictvo Spojených států amerických VA - /Attack Squadron/ - bitevní peruť VC - Composite /Squadron/ - smíšená peruť VF - Fighter /Squadron/ - stíhací peruť VMA - Marine /Attack Squadron/ - bojová peruť námořní pěchoty VMF - Marine Fighter /Squadron/ - stíhací peruť námořní pěchoty VMF(N) - Marine Fighter /Squadron/ (Night) - noční stíhací peruť námořní pěchoty VMO - Marine Observation /Composite Squadron/ - smíšená pozorovací peruť námořní pěchoty VMR - Marine Reconnaisance /Squadron/ - průzkumná peruť námořní pěchoty VP - Long Range Heavy Photographic - peruť dálkového fotografického průzkumu WRC - Weather Reconnaisance Squadron - peruť meteorologického průzkumu Základny spojeneckého letectva Jižní Korea 1. Čchunčchon (K-47) 2. Hengsong (K-46) 3. Soul (K-16) 4. Kimpo (K-14) 5. Suwon (K-13) 6. Osan (K-55) 7. Pchjongtchek (K-6) 8. Tedžon (K-5) 9. Kunsan (K-8) 10. Tegu-západ (K-37) 11. Tegu (K-2) 12. Pchohang (K-3) 13. Pusan-východ (K-9) 14. Pusan (K-1) 15. Čchinhae (K-10) 16. Sačchou (K-4) 17. Čedžu (K-40) 18. Kangnung (K-18) Japonsko 19. Čitose 20. Misawa 21. Matsušima 22. Tačikawa 23. Johnson 24. Jokota 25. Atsugi 26. Komaki 27. Itami 28. Miho 29. Iwakuni 30. Hofu 31. Brady 32. Ashiya 33. Itazuke Okinawa 34. Kadena Základny komunistického letectva 1. Vladivostok 2. Hörjong 3. Čchongdžin 4. Hoemun 5. Kildžu 6. Hesandžin 7. Kangge 8. Koto-ri 9. Hamhung 10. Jonpo 11. Sondok 12. Wonsan 13. Pyongang 14. Sinmak 15. Hedžu 16. Anak 17. Sariwon 18. Kwangdžu 19. Pchjongjang 20. Kangdong 21. Pchjongjang 2. 22. Pchjongjang-východ 23. Sunan 24. Pyong-ni 25. Ogyo-ri 26. Sinandžu 27. Andžu 28. Saamčchan 29. Teačchon 30. Namsi 31. Sinidžu 32. Sinidžu 2. 33. Idžu 34. Dagushan 35. Tafung-kou 36. An-tung 37. Kuan-tien 38. Feng-čcheng 39. Pulandian 40. Denschačche 41. Sansčchilipu 42. Ta-lien (Dalnyj) 43. An-šan 44. Liao-yang 45. Mukden OBSAH ÚVOD 7 CESTA K VÁLCE 9 VÁLKA 19 LETECKÁ FÁZE VÁLKY V KOREJI 51 ROK 1950 51 ROK 1951 94 ROK 1952 130 ROK 1953 163 NĚKTERÉ ZKRATKY UVEDENÉ V TEXTU 192 ÚVOD Na místo carského imperialismu nastoupil ještě ctižádostivější, ještě hrozivější imperialismus vládnoucích kruhů nynějšího Sovětského svazu. Z poselství prezidenta Harry S. Trumana Kongresu z 8. ledna 1951 Lze buď zvítězit, podrobit se nepříteli a přistoupit na jeho podmínky, anebo - což považuji za nejhorší ze všech možností - pokračovat ve válce do nekonečna, čili ani nezvítězit, ani neprohrát. Generál Douglas MacArthur Byla neděle ráno 25. června 1950 a nad 38. rovnoběžkou rozdělující Korejský poloostrov se místy převalovala mračna, ze kterých čas od času zahřmělo. Zemi občas zkropila dešťová přeháňka. Najednou se ke hřmění přidal zvuk nový, i když velice podobný. Hodinky severokorejských i jihokorejských důstojníků ukazovaly 04:00 hodiny. Na území jižně od 38. rovnoběžky začala dopadat lavina, s ohlušujícím rachotem vybuchujících dělostřeleckých granátů. Za chvíli se přes slabě hájenou hranici převalily první vlny severokorejských vojáků podporovaných tanky. Začala korejská válka. Proč ale tato válka vlastně začala a jaká byla cesta k jejímu vzniku? Kdo tento konflikt vyvolal? 39 let neznala naše veřejnost (a nejen naše) jinou pravdu než oficiální moskevskou verzi. Polemizovat o pochybné věrohodnosti tohoto, nejen z vojenského hlediska absolutně nesmyslného tvrzení nebylo radno. Zde jsou alespoň dvě ukázky východní interpretace vývoje k 25. červnu: "Nalezené dokumenty a materiál nezvratně dokazují, že američtí imperialisté spolu s lisynmanovskou klikou připravovali napadení severní Koreje a rozpoutání občanské války již na červenec-srpen 1949. Tehdejší pokus žalostně ztroskotal. Ve zběsilé snaze o dosažení svého zločinného cíle pustili se s novou intenzitou do válečných příprav. Vraždami, terorem a masakrováním obyvatelstva, které se nechtělo podvolit jejich imperialistickému otrokářství, ženoucímu je do občanské války, odstraňovali s nevídanou surovostí a krutostí vše, co jim mohlo stát v cestě. V květnu 1950 se cítili již dosti připraveni a silní, a proto dali povel žoldnéřským lisynmanovským hordám překročit 38. rovnoběžku a napadením Korejské lidově demokratické republiky rozpoutat občanskou válku." Druhá ukázka pochází z referátu Kim Ir-se na na III. zasedání Ústředního výboru Korejské strany práce dne 22. prosince 1950: "Američtí imperialisté a Li Syn-manova klika byli pevně přesvědčeni o tom, že jsou uchystáni k válce, s jejímiž přípravami začali už dávno, a počítali s tím, že náhlým vpádem na území severně od 38. rovnoběžky jediným úderem rozbijí naši mladou lidovou armádu a uskuteční tak své útočné plány. Avšak krutě se přepočítali. Naše slavná lidová armáda zahájila z příkazu vlády republiky obranné boje, a nejenže odrazila nečekaný útok loutkových Li Syn-manových vojsk na sever od 38. rovnoběžky, ale přešla ihned k protiofenzivě. Loutková armáda se začala rozkládat na celé frontě. Uplynuly sotva tři dny od začátku války, když udatná lidová armáda osvobodila Soul, z něhož si nepřítel vytvořil opěrný bod." Představa, kterak Američané ponoukají své mizerně vyzbrojené jihokorejské "loutky" k útoku na po zuby ozbrojený Sever, se jeví jako dosti absurdní. Dlužno poznamenat, že i v současné době se v analýzách ruské provenience projevuje starý "sovětský" syndrom. Autoři těchto prací jen velmi neochotně ustupují od, pro ně tak pohodlných, dogmatických frází a s velkým sebezapřením se situují do pozice nezávislého pozorovatele, který formuluje úvod k dané problematice stylem, jako že v podstatě dodnes není jasné, kdo to tehdy vlastně začal. Opravdu není lehké překročit svůj stín a v Rusku to vždy platilo a platí dvojnásob. CESTA K VÁLCE 6. srpna 1945 vybuchla nad Hirošimou první bojově nasazená jaderná puma. 9. srpna si podobné peklo vytrpělo Nagasaki. 8. srpna vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a o den později, ve čtvrtek 9. srpna 1945, se vojska ruského 1. dálněvýchodního frontu zapojila do boje s Kuantungskou armádou v Mandžusku a Koreji. Ze západu na Japonce zaútočila vojska Zabajkalského frontu. Do bojů se zapojila i Mongolská rudá armáda (jejíž bojová hodnota však byla velice pochybná) a o den později také oddíly čínské komunistické Národně osvobozovací armády. Všechny komunistické jednotky podléhaly velení generála Alexandra Michajloviče Vasilevského. Na Jaltě si Stalin na Američanech za poskytnutí svých vojsk pro boj s Japonci vymínil několik ústupků v poválečném uspořádání Dálného východu. Ať již se jednalo o úpravy hranic ve prospěch SSSR (např. připojení jižní části Sachalinu) či o revizi stavu platného po porážce Ruska v roce 1904. Bez povšimnutí nezůstal ani přístav Ta-lien a s ním svázané železniční linky, na jejichž přednostní využívání si Moskva činila nárok. Ruské válečné loďstvo pak smělo využívat pronajatý Port Arthur. Stalin si pochopitelně hodlal ponechat také Kurilské ostrovy. Je příznačné pro tehdejší dobu a charakteristické pro osobu tehdejšího prezidenta USA, že Stalinovi ve všech bodech bez námitek vyhověl. Již zde, ve chvíli, kdy byla Čína v podstatě vydána na pospas komunistům a Sovětskému svazu bylo umožněno, aby se v oblasti východní Asie pevně usadil, lze vystopovat zárodek budoucí korejské tragédie. 15. srpna překročila 393. divize 1. dálněvýchodního frontu korejské hranice. 16. srpna se u korejského Čchongdžinu tato divize spojila s výsadkem Tichomořského loďstva. Ve stejný den osvobodili američtí výsadkáři ze zajateckého tábora u Mukdenu v Mandžusku generála Wainwrighta, zajatého po dobytí Filipín japonskou armádou. 21. srpna obsadili Rusové přístav Wonsan a 24. srpna Pchjongjang. Na 38. rovnoběžce pak podle dohody mezi Američany a Stalinem z 15. srpna svůj postup zastavili. Obsazování Koreje se v uniformě majora Rudé armády zúčastnil i třiatřicetiletý Kim Sung-ghu, známější pod jménem Kim Ir-sen. Inferno zápalných pum sypoucích se z pumovnic "létajících superpevností" B-29, atomové hřiby nad Hirošimou a Nagasaki, drtivé údery Rusů v Mandžusku a hrozící invaze Američanů na samotné mateřské ostrovy Japonsko nakonec srazily na kolena a v neděli 2. září 1945 přijal generál Douglas MacArthur na palubě bitevní lodi USS Missouri kotvící v Tokijském zálivu japonskou bezpodmínečnou kapitulaci. Tímto aktem byl zpečetěn i osud japonských vojáků v Mandžusku a Koreji. 8. září se v Inčchonu u Soulu pod velením generála Johna R. Hodgese vylodily první americké jednotky. Tím byla japonská kapitulace na nyní již rozděleném Korejském poloostrově završena. Demarkační linie na 38. rovnoběžce byla Rusy záhy přeměněna na hranici mezi dvěma státy a jakž takž uspokojivě fungující spolupráce mezi spojenci z doby právě skončené války se začala velice rychle měnit v nenávistnou rivalitu a nepřátelství. USA konečně dospěly k názoru, že smířlivá politika vůči Sovětskému svazu se naprosto míjí účinkem a je třeba začít stavět ruské rozpínavosti hráze. Praxe v následujících desetiletích však až na občasné čestné výjimky připomínala bohužel spíše ono nešťastné usmiřování. Ve dnech 16. až 25. prosince 1945 dospěly americká a ruská strana k dohodě o zřízení společné komise pro Koreu. Ta se měla skládat ze zástupců vrchního velení amerických vojsk v Jižní Koreji a vrchního velení sovětských vojsk na Severu. Komise měla vytvořit podmínky pro vznik dočasné celokorejské vlády s paritním zastoupením všech představitelů korejského politického života. Své návrhy měla komise konzultovat s korejskými demokratickými stranami a sociálními organizacemi. Tento orgán zahájil svou práci 20. března 1946, ale je logické, že se jeho členové nebyli schopni a asi také ani ochotni shodnout ani v těch nejzákladnějších otázkách. O necelé dva měsíce později, 8. května, tak komise svou činnost přerušila. Na Severu byl ihned po obsazení této části Koreje Rusy dosazen na post nejvyšší jim věrný Kim Ir-sen. Ten začal ihned podle pokynů svých chlebodárců a pomocí nově založených "lidových výborů" čistit severní polovinu Koreje od všech "reakcionářů", "nepřátel lidu" atd. Tento postup byl ostatně po druhé světové válce všude tam, kam dosáhly dlouhé prsty Moskvy, stejný. Jak napsal prezidentu Trumanovi jeho osobní zástupce pro otázky reparací Edwin A. Pauley, který jako jeden z mála směl mezi 29. květnem a 3. červnem navštívit Rusy obsazenou zónu Koreje, "Rusové vědomě zabraňují společné rusko-americké akci, která by směřovala k nastolení komisařské správy a k vytvoření prozatímní vlády. Jejich propaganda je zaměřena výhradně na podporu komunistické strany a pocitu loajality vůči Moskvě. Severokorejské ulice jsou posety plakáty s podobiznami Lenina a Stalina a všudypřítomné nápisy hlásají hesla jako: Sovětská vláda je nejvyšší formou demokracie! Sláva Rudé armády roste každým dnem! Ať žije Stalin, tvůrce našich vítězství!" atd. atp. Na Jihu se situace vyvíjela nesrovnatelně složitěji a rozhořel se zde mocenský boj mezi množstvím větších či menších politických stran. Nakonec se na čelní místo prodral Li Syn-man. V roce 1912 musel pro svou protijaponskou činnost opustit Koreu a o čtrnáct let později se usadil v USA, kde studoval na Harvardské a Princetonské univerzitě. V letech druhé světové války se ve věcech své rodné vlasti dosti zásadně angažoval a vystupoval v roli představitele reorganizované exilové prozatímní vlády. Nyní si předsevzal opětné sjednocení násilně rozdělené vlasti i lidu a vyhnání nenáviděných komunistů. Vzhledem k nebezpečně se vyvíjející situaci v tomto kousku světa přijalo Valné shromáždění OSN během svého zasedání 14. listopadu 1947 rezoluci 112/II o zřízení komise OSN pro Koreu (UNTCK), jež měla zajistit uspořádání celokorejských svobodných a demokratických voleb. Podmínky umožňující činnost komise ale vytvořila pouze Jižní Korea, kde se volby do Národního shromáždění 10. května 1948 také uskutečnily. Li Syn-manova strana získala 55 mandátů ze 190. Na parlamentu, jenž z těchto voleb vzešel, pak bylo zvolit prezidenta - tím se 20. července 1948 stal Li Syn--man - a vyhlásit Korejskou republiku. Platnost a regulérnost voleb v jižní části Koreje potvrdila rezoluce OSN 195/III z 12. prosince 1948 a světové společenství touto rezolucí také uznalo existenci Korejské republiky. Kim Ir-sen si naproti tomu 25. srpna zorganizoval své vlastní volby do Nejvyššího lidového shromáždění. Poté tento orgán přijal ústavu, ustanovil vládu a Kim Ir-sen sám se jako jediný kandidát nechal zvolit do funkce předsedy Rady ministrů. 9. září 1948 vyhlásil Pchjongjang Korejskou lidově demokratickou republiku. Sovětský svaz se po válce velice pevně usadil na obsazených územích a Stalin, zaštítěn masou svých tanků v Evropě i Asii, dával jasně najevo, že se v žádném případě nehodlá jen tak vrátit, kam patří. Naopak. Kam během války stoupla noha ruského pěšáka, tam musela sahat hranice držav obrovského a nevypočitatelného sovětského impéria. A Stalin i jeho následovníci se všemožně snažili tuto oblast pokud možno ještě co nejvíce rozšířit. Politika nekonečných Rooseveltových ústupků Stalinovi se začala nevyplácet a Amerika za své chyby měla dlouho a draze platit. Přesto se 1. března 1949 v Tokiu vyjádřil generál MacArthur při rozhovoru s novináři o americké politice v Asii v tom smyslu, že Korea je zcela mimo sféru amerických obranných zájmů v tichomořské oblasti. 12. ledna 1950 vydal podobné prohlášení státní tajemník USA Dean Acheson, podle kterého byli Američané ochotni v této části Asie zaštítit pouze Japonsko, Okinawu a Filipíny a z ochranného deštníku tím vyloučil jak Koreu a Indočínu, tak poněkud překvapivě i Tchaj-wan. Dohady, z hlavy kterého z komunistických vůdců vzešel plán na vojenské obsazení Korejské republiky, se různí. S návrhem vojenského řešení korejské otázky vyrukoval pravděpodobně Kim Ir--sen. Otázkou ovšem zůstává, jak se k vizi konfliktu na Dálném východě stavěl Stalin. Jedna z hypotéz operuje se Stalinovými obavami z růstu Mao Ce-tungových odstředivých tendencí a z případného posilování jeho vlivu v oblasti. Zástupná válka a ekonomické zatížení i politické komplikace s ní spojené by pak mohly Čínu a pochopitelně i Koreu těsněji připoutat k Moskvě. Zvláště když se podle oficiálních amerických prohlášení zdálo, že druhá strana pro záchranu Jižní Koreje nehne prstem, a jak Mao Ce-tung, tak Kim Ir-sen možnost amerického zásahu neustále bagatelizovali. Druhá verze staví na možnosti, že se Kim Ir-sen nehodlal podřídit Stalinově instrukci o pouhém menším, zastrašujícím výpadu na jih, díky kterému by Pchjongjang mohl se Soulem jednat z pozice síly. Severokorejský vůdce neuposlechl a rozhodl se na vlastní pěst dobýt si další panství na jihu. "Milovaný vůdce", jak se Kim Ir-sen nechal titulovat, měl vždy sklony k velikášství a ve vítězném tažení na jih viděl jedinečnou příležitost předvést se světu jako geniální stratég a vojevůdce, za kterého se ostatně vždy považoval. Zvláště když uboze vyzbrojené jihokorejské jednotky nepředstavovaly pro jeho po zuby ozbrojené vojáky žádné soupeře. Každopádně, přezíravé podcenění amerických možností a jejich reakce se Moskvě a zvláště Pchjongjangu nevyplatilo. Jediný, kdo ze situace jakž takž něco vytěžil, byli nakonec Číňané, jejichž drzá anexe Tibetu v říjnu 1950 ve všeobecném zmatku korejské války zapadla a svět ji nakonec přijal jako hotovou věc. Ale ať už to bylo jakkoli, když se situace začala onomu rudému triumvirátu vymykat z rukou, Stalin s povděkem sledoval stále hlubší zaplétání se Číny do nekonečného, vleklého a nákladného konfliktu a začal se pokrytecky situovat do role mírotvůrce. Svět se tvářil, jako že tomu v podstatě věří, a Mao Ce-tung si z role "strůjce války" těžkou hlavu už vůbec nedělal. Tyto šachy Stalin rozehrál přesto, že jak Severokorejci, tak Číňané by své pozice bez neustálých obrovských dodávek ruských letadel a zbraní pravděpodobně neudrželi a na korejském nebi by bez ruských stíhacích pilotů (oficiálně neexistujících) bez nejmenšího omezení kralovaly letouny označené bílou hvězdou. Zatím se ale útok na Korejskou republiku teprve připravoval. 14. února 1950 podepsali zástupci SSSR a právě ustavené ČLR novou smlouvu o vojenské pomoci a spolupráci a Rusové se zavázali předat přístavy Ta-lien (Dalnyj) a Port Arthur do roku 1952.1 Jak v ČLR, tak v KLDR působilo pod velením generála Zacharova značné množství ruských vojenských poradců, neúnavně pracujících na vytvoření a výcviku armád nových spojenců Moskvy. Obě armády byly od základu reorganizovány podle sovětského vzoru, samozřejmě s určitým přihlédnutím k místním specifikům. Negramotným rolníkům tak byla dána k dispozici relativně moderní ruská výzbroj a na poradcích a výcvikových instruktorech bylo, naučit tuto masu, ve které byla od mala dušena jakákoliv snaha o individualismus (o to byl tento úkol lehčí), se zbraněmi zacházet. S výsledkem své práce mohli být opravdu spokojeni. Severokorejské útoky a protiútoky v roce 1950 a čínské až do konce války velice připomínaly východní frontu v letech 1941 až 1945. A tomu také odpovídaly ztráty. Ruská armáda oficiálně opustila KLDR k 25. prosinci 1948. V zemi ale zůstalo ještě kolem tisíce vojenských poradců a několik tisíc civilních expertů. Ti měli k dispozici solidní kádr více než 25 000 veteránů válečného tažení čínské komunistické armády. Armáda samotná se poprvé uvedla na veřejnosti přehlídkou 8. února 1948, tedy sedm měsíců před oficiálním vznikem KLDR (!). Kim Ir-sen k 25. červnu 1950 disponoval 112 000 muži rozdělenými do deseti pěších (dle ruské terminologie střeleckých) divizí (z tohoto počtu se čtyři nacházely v různém stupni dobudovávání), dvou samostatných mechanizovaných pluků, jednoho motocyklového pluku a samostatné tankové brigády. Ta měla k dispozici 258 tanků T-34/85 a samohybných děl Su-76 (některé zdroje hovoří o 157 tancích).2 Armáda měla dále ve výzbroji 1643 děl různých ráží, minomety a raketomety (kaťuše). Elitním útvarem ozbrojených složek KLDR byla brigáda pohraniční stráže spadající pod ministerstvo vnitra, jejíž stav byl 18 000 mužů. Dalších 55 000 mužů bylo v záloze připraveno okamžitě zaplnit případné ztráty prvoliniových jednotek. Nezanedbatelnou sílu tvořili také příslušníci guerillových jednotek, kteří byli po vycvičení v KLDR vysíláni přes 38. rovnoběžku na jih.3 Letectvo KLDR, kterému velel generálmajor Wang Yon, disponovalo 239 letouny, z toho 172 bylo bojových (některé zdroje uvádějí jen 132 letouny). Celkově byly tyto síly rozčleněny do tří pluků: stíhacího, bitevního a školního. V první fázi se počítalo se sjednocením používaných typů na Jakovlevy Jak-9 verzí P a U a Lavočkiny La-9 a La-11 u stíhacího pluku a letounů Iljušin Il-10 u bitevního pluku. Původně obdrželo severokorejské letectvo část bojových letounů přímo od ruských leteckých jednotek dislokovaných na území KLDR do roku 1948. Například 582. IAP/70. IAD bázující v Pchjongjangu se po přezbrojení na La-5 FN a La-7 zbavil stávajících Jaků-7 právě jejich předáním letectvu KLDR a při svém stažení zpět do Ruska předal Severokorejcům i část nových Lavočkinů. Nasazení Jaků-7 a Lavočkinů-7 při bojích na korejském nebi tedy nelze úplně vyloučit, i když je vysoce pravděpodobné, že v červnu 1950 již tyto typy v rámci modernizace výzbroje uvolnily místa modernějším verzím Jaků a Lavočkinů. Jakovlevy Jak-9 P a Iljušiny Il-10 obdržela KLDR v roce 1949. Druhou fázi, modernizaci severokorejského letectva, mělo představovat co nejrychlejší přezbrojení na proudové MiGy-15. Na obloze severní Koreje (a po 25. červnu 1950 i na jihokorejském nebi) bylo dále možno spatřit typy Jak-18, Po-2, Jak-11, An-2, Li-2 a Il-12. Tajným Stalinovým rozkazem bylo navíc vytvořeno vojskové těleso - 64. IAK (smíšený letecký sbor), oficiálně neexistující ruská jednotka, jejíž piloti bojovali s letouny OSN prakticky po celou dobu korejského střetnutí. Letectvo KLDR mělo k dispozici na 30 letišť a základen, z nichž některé vybudovali již Japonci. Hlavními leteckými základnami byly Hedžu, Chinnampo a Sinandžu na západním pobřeží, Kosong, Wonsan, Kowon, Hamhung, Hungnam a Čchongdžin na východním pobřeží a Sariwon, Pyonggang, Pchjongjang, Kichang a Kangge v centrální části KLDR. Námořnictvo disponovalo 32 bojovými plavidly, většinou minolovkami a dělovými čluny. K dispozici bylo dále množství dopravních a pomocných plavidel (přesto mi údaj 196 plavidel uváděný některými zdroji připadá jako dost nepravděpodobný). Celkově měl tedy Pchjongjang k dispozici více než 188 000 mužů ve zbrani. Na korejsko-čínské hranici byla navíc připravena masa čínských "lidových dobrovolníků", kteří měli v případě potřeby přispěchat Kim Ir-senovi na pomoc.4 A druhá strana? 24. srpna 1948 byla mezi Korejskou republikou a USA parafována dohoda o pomoci Spojených států při vytvoření jihokorejských ozbrojených sil. Poslední američtí vojáci opustili Jižní Koreu 29. června 1949. Na místě zůstalo pod velením generála W. L. Robertse 482 amerických poradců soustředěných v poradní skupině KMAG. Zatímco ale na sever země proudilo z Ruska ohromné množství válečného materiálu, Američané byli na vojenské dodávky nesrovnatelně skoupější. Opatrní "Yankees" měli obavu z hrozby příliš radikálního řešení korejského problému prosazovaném Li Syn-manem a už vůbec neschvalovali jeho autoritářský styl jednání, režim poznamenaný korupcí a občas ne příliš demokratické metody. Přesto skýtal alespoň nějaké záruky budoucího demokratického vývoje na jihu země, zatímco Kim Ir-sen na severu nezaručoval nic jiného než neustálou hrozbu a na rozdíl od Li Syn-mana se nějakým demokratickým metodám vyhýbal úplně. Přesto se Američané obávali vypuknutí konfliktu a ze strachu před tím, aby Li Syn-mana náhodou nenapadlo Washington obejít a vzít řešení korejské krize do vlastních rukou, rozhodně nijak nepospíchali s vybavením jihokorejské armády odpovídajícími ofenzivními zbraněmi. Například žádost jihokorejského ministra obrany Sin Sung-moa z října 1949 o dodávku 188 tanků M-26 Pershing odmítlo KMAG s nejapnou výmluvou, že pro použití tanků není v Koreji vhodný terén. O osm měsíců později jihokorejští vojáci jen bezmocně přihlíželi pronikání severokorejských tankových klínů do hloubi své země. Zcela neuspokojivě byly řešeny i problémy s dodávkami munice pro pěchotní zbraně a o vybavení jihokorejského letectva se Američané nestarali vůbec. Jihokorejská armáda měla k červnu 1950 na 98 000 mužů rozdělených do osmi divizí pěchoty a dvanácti samostatných pěších brigád s nenaplněnými stavy. Z tohoto množství naprosto nepřiměřená část, více než 33 000 mužů, fungovala jako "štábní krysy", jejichž bojová hodnota byla prakticky nulová. Tyto síly mohly počítat s podporou 89 houfnic M-2 A1 ráže 105 mm, které měly k dispozici pouhých 200 (!) nábojů. Obrněný pluk měl ve výzbroji 27 kolových obrněných vozů M-8 Greyhound a několik polopásových vozidel M-3 A1 Halftrack. Třetina vozového parku byla pro nedostatek náhradních dílů nepojízdná. Zásoba pěchotní munice postačovala na tři dny. Protitankové zbraně u pěších útvarů zastupovaly nepříliš účinné bazooky M-18 ráže 2,36 palce. Hranici "bránily" pouhé čtyři divize. Zbytek armády stíhal po horách diverzantské skupiny. U policejních útvarů, které se měly v prvé řadě zabývat likvidací záškodníků, sloužilo 50 000 mužů. Jihokorejské letectvo (ROKAF), jehož vznik se datuje k 10. říjnu 1949, mělo sice v dubnu 1950 ve svém stavu 1859 osob, ale jen 39 relativně kvalitních pilotů, z nichž někteří létali i za japonské okupace. Tito ovšem měli k dispozici pouze osm Piperů L-4 Grasshopper, pět Stinsonů L-5 Sentinel a tři North Americany T-6 Texan, tedy samé lehké, cvičné a kurýrní letouny, jejichž nasazení do bojové akce se za absence vlastní stíhací ochrany rovnalo vraždě pilota. Návrh generála Claire Chennaulta5 na vytvoření efektivního a plně akceschopného jihokorejského letectva o síle 99 pístových letounů, z čehož hlavní údernou sílu by tvořilo 25 North Americanů F-51 Mustang (snad nejlepší spojenecká stíhačka druhé světové války), byl generálem MacArthurem okamžitě zamítnut. Stávající jihokorejské letouny operovaly ze dvou stálých základen v Kimpu a v Soulu, a dále mohly využívat i detašovaná letiště v Suwonu, Kwangdžu, Kunsanu a Tegu. Není se tedy čemu divit, že ROKAF nedokázalo, a po pravdě řečeno se ani nesnažilo, zabránit občasnému narušení jihokorejského vzdušného prostoru letouny protivníka, který si byl své převahy velice dobře vědom. Stejně politováníhodný pohled jako ostatní složky armády skýtaly i jihokorejské vojenské námořní síly, kterým velel admirál Son Won-il. Těsně před vypuknutím konfliktu byl stav námořnictva 7500 mužů, majících k dispozici jedinou menší dělovou loď Päktusan (ex Ensign Whitehead) a tři hlídkové čluny typu PC, které začali Američané dodávat od roku 1950. Do stavu námořnictva byl započítán také pluk námořní pěchoty a devět praporů pobřežní stráže. Teprve za války začaly od Američanů přicházet fregaty druhoválečného typu Tacoma (modifikovaná třída River): Apnox (ex PF-48 Rocford) o výtlaku 1430 t a Du Man (ex PF-49 Muskonee) o výtlaku 1445 t a do roku 1952 pak následovaly Tae Tong (ex Tacoma), Naktong (ex Hoquiam) a Im Chin (ex Sausalito). Jihokorejské vody brázdilo před 25. červnem 1950 několik dalších desítek menších plavidel. Jednalo se zejména o 22 výsadkových lodí LST, pět výsadkových lodí pro pěchotu LSSL, z nichž některé byly použity i jako dělové čluny, a od roku 1948 dodávaly USA do Jižní Koreje i minolovky typu YMS (celkem 21 jednotek). Severokorejským útokem se k lepšímu změnila i situace s dodávkami válečných plavidel z USA. Týden před 25. červnem 1950 navštívil J. F. Dulles při své cestě do Japonska Jižní Koreu. Cílem této zastávky bylo ubezpečit Li Syn-mana o tom, že plánovaná smlouva mezi USA a Japonskem nijak nepoškodí zájmy Korejské republiky. Při této příležitosti si Dulles prohlédl hraniční linii na 38. rovnoběžce, což bylo později komunisty předkládáno jako důkaz amerických "příprav na válku". Stupidnější argument již komunistická propaganda vskutku nemohla vyprodukovat. VÁLKA 25. června 1950 po 04:00 hodině překročila severokorejská armáda pod velením Choi Yung-kuna po předchozí mohutné dělostřelecké přípravě 38. rovnoběžku a valila se dále na jih. Zákeřný a ničím nevyprovokovaný (ale rozhodně se nedá říct že nečekaný) útok zastihl Jižní Koreu zcela nepřipravenou a znamenal pravou katastrofu. Také pro jejího amerického spojence byl útok naprostým překvapením. Hlavní směry komunistického náporu směřovaly od Kesongu na Soul a na Čchunčchon. Komunisté postupující na Soul byli sice na nějakou dobu zdrženi překonáváním jihokorejské obranné linie na řece Imdžin, drženou 1. pěší divizí ROKA, ale v noci na 26. června se odpor Jihokorejců zhroutil. Sousední 7. divize ROKA pod náporem tanků T-34, proti kterým byli jihokorejští vojáci bezmocní, ustoupila již první den války. Krátce po desáté hodině padl Pekčchon a komunistické tanky se valily dále na jih. Severokorejský blitzkrieg se zdál nezadržitelný. 1. severokorejská operační skupina pod velením Kim Cheka, skládající se ze čtyř divizí (1., 3., 4. a 6.) a tankové brigády, dobyla poloostrov Ongdžin a město Kesong a dále pokračovala podél údolí Ujdžongbu přímo na Soul. 2. severokorejská operační skupina pod velením Khan Gena, tvořená 2., 5. a 7. pěší divizí, útočila ve východní části fronty za podpory výsadků z moře. Ty proběhly u Kangnungu a ještě o 45 km jižněji u Samčchoku již 25. června. Tyto síly se spojily s partyzány, zablokovaly přípobřežní silnici k jihu a odřízly 8. jihokorejskou divizi, která se tak musela probíjet přes hory do vnitrozemí. Tam, na středním úseku fronty, se první den dařilo 6. jihokorejské divizi zadržovat postup dvou divizí severokorejských. I přes tento dílčí úspěch ale musela být 6. divize, vzhledem k celkově kritické situaci na frontě a u Soulu, urychleně stažena, neboť jí hrozilo obklíčení. Další severokorejské výsadky z moře totiž následovaly 26. června u Uldžinu a 27. června severně od Jongdoku a Pchohangu. 26. června se podařil dobrý lov posádce člunu PC-701, když poblíž Pusanu potopila severokorejskou loď o výtlaku asi 1000 BRT i s 600 vojáky námořního výsadku na palubě. Komunisté se 28. června vylodili také na západě u Inčchonu, a tím byl osud Soulu zpečetěn. 27. června stály na jeho předměstích jednotky 3. a 4. pěší divize severokorejské armády a tanky 105. obrněné brigády. V tentýž den bylo z hlavního města evakuováno vrchní velitelství ROKA a vláda. Ta se uchýlila do Tedžonu. V Soulu samotném i na ústupových cestách na jih docházelo k nepopsatelným scénám. Všude se tísnily davy vyděšených uprchlíků, snažících se zachránit ze svého skromného majetku co se dá, a proudem civilistů se prodírali zcela demoralizovaní vojáci. Všichni měli jediný cíl - na jih! Chaos a hysterii ještě více vystupňovalo to, že jihokorejští ženisté, kteří zcela podlehli všeobecné panice, vyhodili všechny tři mosty přes řeku Han do povětří i s uprchlíky přes ně přecházejícími. Poslední z mostů byl zničen 28. června v 02:15 hodin a při jeho demolici zahynulo 500 až 800 lidí. Vojenské jednotky i civilisté, kteří ještě zůstali na severním břehu, se tak ocitli v pasti. Na severním břehu zůstaly ještě tři divize ROKA a téměř všichni Američané z KMAG. Během prvních dvou dní byl veškerý odpor Jihokorejců pod 38. rovnoběžkou zlomen a komunistický postup na jih nezadržitelně pokračoval. Jednou z příčin drtivého severokorejského nástupu byla podpora jediného pancéřového svazku armády KLDR, 105. obrněné brigády. Taktickým vzorem pro komunistickou ofenzivu byl mohutný frontální útok za podpory dělostřelectva. Cílem útoku bylo prolomení obranné linie a po provedení obchvatu obklíčení a likvidace nepřítele. V čele tohoto útoku postupovaly před pěchotou tanky, aby prorazily obranné pozice "načnuté" dělostřeleckou přípravou. Poté opět nastoupilo dělostřelectvo a minomety a zaměřily svou palbu na předem určené cíle v hloubi protivníkovy obrany. Tanky zatím pronikaly stále dál, likvidujíce velitelská stanoviště, jednotlivá hnízda odporu a odřezávajíce ústupové cesty. 105. obrněné brigádě (od 5. července divizi) velel veterán z ruské fronty, generálporučík Ju Kjong-su. Dlužno poznamenat, že tato taktika měla veliký úspěch, když stála komunistům v cestě slabá jihokorejská armáda. Později, při taktické převaze koaličních vojsk, se komunisté uchýlili k "osvědčené" taktice "lidských vln". Ale nepředbíhejme. Ve chvíli severokorejského útoku bylo ve Washingtonu 15:00 hodin 24. června. Prezident Truman i státní tajemník Acheson užívali volna mimo hlavní město a ironií osudu je, že tajemník obrany Louis Johnson se spolu s předsedou Sboru náčelníků štábů, generálem Omarem Bradleyem, vraceli z inspekční cesty právě po Dálném východě. Do Washingtonu mířil i velitel KMAG, generál Roberts. Přestože první zprávy z Koreje, přicházející po deváté hodině večer, byly značně chaotické a dlouho nikdo nevěděl, zda se opět nejedná jen o nějakou tu běžnou pohraniční potyčku se severokorejskými diverzanty, byla reakce Američanů překvapivě rychlá. První zpráva dorazila do State Department ve Washingtonu 24. června v 21:26 hodin (washingtonského času). Byla to depeše od amerického velvyslance v Soulu Johna J. Muccia a americký velvyslanec v ní vyjádřil obavu, že se může jednat o "generální ofenzivu proti Korejské republice". Depeši přijal Achesonův tajemník pro Dálný východ Dean Rusk a ihned informoval prezidenta i Pentagon. Truman se okamžitě vrátil do Washingtonu a svolal poradu, které se zúčastnil předseda Sboru náčelníků štábů generál Omar N. Bradley, US Army zastupoval generál Lawton J. Collins, USAF Hoyte S. Vandenberg a za US Navy byl přítomen admirál Forrest P. Sherman. Na poradě převládl názor, že Koreu nelze nechat na pospas komunistické agresi a byl položen základ známé teorii domina. V podstatě, pokud by Američané bez boje odevzdali Koreu, žádný malý národ v oblasti by si nemohl být před komunistickou agresí jist. Zvláště problém Tchaj-wanu a Indočíny by se, pokud by Západ v případě Koreje couvl, neuvěřitelně zkomplikoval a daly by se očekávat tragické důsledky. Jak známo, s jídlem roste chuť. John F. Dulles se dokonce v případě nečinnosti Západu a světového společenství obával vyústění celé situace ve třetí světovou válku. Doporučoval proto okamžitý zásah ve prospěch Korejské republiky, a to bez ohledu na případné komplikace ze strany Ruska. Již v neděli 25. 6. (washingtonského času) požádaly USA o svolání Rady bezpečnosti OSN. Sám generální tajemník světové organizace, Nor Trygve Lie, označil komunistickou agresi za "válku proti Spojeným národům". OSN měla již odpoledne k dispozici zprávy S/1495 od USA a S/1496 dodanou UNTCK, týkající se severokorejského útoku. Vzápětí byla svolána schůze RB OSN. Rada bezpečnosti označila útok na Korejskou republiku za porušení míru a rezolucí S/1501 vyzvala k okamžitému zastavení nepřátelství a stažení bojujících jednotek do postavení před 25. červnem. Pro tuto rezoluci, vyzývající také členské státy OSN k poskytnutí pomoci při její realizaci, hlasovali zástupci svobodné Číny (Tchaj- -wan), Francie, USA a Velké Británie. Ze stálých členů Rady bezpečnosti nebyl přítomen ruský zástupce Jakov A. Malik, který byl trucujícím Stalinem 13. ledna odvolán na protest proti odmítání OSN poskytnout místo stálého člena RB komunistické Číně. Z nestálých členů RB hlasoval pro přijetí rezoluce Ekvádor, Egypt, Indie, Kuba a Norsko. Jugoslávie se hlasování zdržela. Na druhém konci světa se zatím zástupce velitele USAF na Dálném východě (FEAF) generál Earle E. Partridge (velitel FEAF, generál George E. "Strat" Stratemeyer, trávil s rodinou víkend v Nagoji) pokoušel zorganizovat evakuaci amerických občanů z ohrožené oblasti. Pod vedením plukovníka Johna M. Priceho začaly 26. června od 03:30 hodin přistávat na letišti Kimpo vojenské dopravní letouny Douglas C-54 Skymaster a C-47 Skytrain provádějící evakuaci amerických občanů a pracovníků OSN. 27. června reagoval prezident Truman na vyústění korejské krize těmito slovy: "Útok na Koreu činí zcela nepochybně zřejmým, že komunismus, který doposud používal k ovládnutí nezávislých národů subverzi, postoupil teď dál a hodlá použít ozbrojenou invazi a válku." Prezident dále ohlásil, že americkým námořním a leteckým silám vydal rozkaz poskytnout jihokorejským jednotkám přímou pomoc.6 Tchaj-wan byl požádán o upuštění od jakýchkoliv akcí proti kontinentální Číně, aby nebyla Mao Ce-tungovi poskytnuta záminka pro ozbrojený zásah. 7. válečná flotila USA dostala zároveň rozkaz přesunout se do Tchajwanského průlivu, čímž byl Čankajšek zaštítěn proti případnému útoku komunistů. Souběžně s těmito akcemi se okamžitě rozběhly tolik odkládané dodávky zbraní a válečného materiálu Li Syn-manově armádě. Ve stejný den přijala RB OSN vzhledem k ignorování předcházející rezoluce severní Koreou rezoluci č. 83. Tou vyzvala všechny členské státy OSN k poskytnutí takové pomoci Korejské republice, která by odvrátila ozbrojený útok KLDR a pomohla by nastolit v této části světa opět mír. Akce KLDR byla označena za agresi bez vyprovokování a bez varování. Proti rezoluci hlasovala Jugoslávie a Egypt s Indií se hlasování zdržely (Indie o dva dny později svůj názor změnila a rozhodnutí RB podpořila). I když se severokorejská vojska za minimálního odporu jihokorejské armády rychle probíjela k jihu, na nejvyšších místech v Moskvě, na rozdíl od Pchjongjangu, příliš slavnostní nálada nepanovala. Především rychlá reakce USA byla úplně jiná, než s jakou komunističtí stratégové počítali. A také, i když situace Korejské republiky byla velice vážná, nebyl Li Syn-man rozhodně sražen na kolena. Spíše naopak. Akce jeho komunistického rivala ze Severu mu najednou zajistila obrovskou podporu nejširších mas obyvatelstva, do té doby znechuceného a otupělého politikařením, rozhádaností a zkorumpovaností politické scény.7 Jižní Korea navíc ve svém boji nezůstala sama. "Teorie padajícího domina" přestala být neznámým pojmem a postoj Západu výstižně charakterizoval generál Omar Bradley. Podle něj bylo třeba postavit hráz komunistické expanzi a napadení Jižní Koreje k "postavení" takové hráze poskytlo výbornou příležitost. 28. června oznámil britský premiér Clement R. Attlee, že se jeho země rozhodla poskytnout armádě Korejské republiky námořní, leteckou i pozemní vojenskou podporu. Stejné rozhodnutí učinil o dva dny později pod tlakem katastrofických zpráv z korejského bojiště i prezident Truman. Ovšem americké letecké síly se bez oficiálního rozkazu z Washingtonu zapojily do bojových akcí již 26. června a americké námořnictvo 29. června. Teprve 30. června v 09:30 hodin zplnomocnil Truman generála MacArthura k okamžitému zapojení pozemních, leteckých i námořních sil USA do válečných operací na straně napadené Korejské republiky a admirál F. P. Sherman obdržel rozkaz neprodleně zahájit blokádu severokorejských přístavů a pobřeží. Generál MacArthur měl ovšem v této chvíli k dispozici pouhé čtyři divize, jejichž stavy byly navíc naplněny pouze z 60-70 %, dále námořní operační svaz Task Force 96 (TF 96), skládající se z 1 lehkého křižníku, 4 torpédoborců, 1 australské fregaty, 1 ponorky a 10 minolovek. Soudný čtenář si tedy jistě udělá úsudek, jak to asi s americkými "přípravami na válku" ve skutečnosti vypadalo. 29. června odlétl MacArthur do Koreje, kde ze svého osobního Skymasteru C-54 zvaného "Bataan" pozoroval hroutící se frontu na řece Han. O vývoji situace se vyjádřil slovy, že "všechno půjde přesně tak, jak se Severu zachce, nebude-li skutečně mít proti sobě... (jeho) americká vojska." Ve stejném duchu se nesl závěr velitele ADCOM, brigádního generála Johna H. Churche. Pouze letectvo a námořnictvo podle obou generálů na odražení severokorejské agrese nestačí. Americké námořnictvo přitom zasáhlo do bojů již 29. června, kdy jeho lodní děla začala s ostřelováním na jih postupujících severokorejských jednotek. Američané a Britové však nezůstali sami. Podporu napadené Korejské republice nabídlo celkem 39 členských států OSN a jeden nečlenský. Přímou vojenskou pomoc poskytlo 16 států. Kromě USA to byla především Velká Británie, která dodala tři pěší brigády, obrněnou brigádu, půl pluku dělostřelectva a do oblasti přesunula britské dálněvýchodní loďstvo. Austrálie poskytla dva pěší prapory a leteckou jednotku, Nový Zéland pluk dělostřelectva, Kanada a Turecko dodaly pěší brigádu, Belgie, Etiopie, Francie, Thajsko a Řecko poskytly po praporu pěchoty, Filipíny prapor pěchoty a obrněnou rotu, Jihoafrická unie leteckou jednotku a Kolumbie, Nizozemí a Lucembursko pak menší jednotky pěchoty. I když ve vojenské oblasti se jednalo o pomoc v podstatě symbolickou, morální dopad tohoto výrazu solidarity byl nedocenitelný. USA zajišťovaly 50 % pozemních, 86 % námořních a více než 93 % leteckých sil koaličních vojsk. Ostatní státy OSN se na skladbě spojeneckých jednotek podílely téměř 10 % v pozemních silách, 7 % v námořnictvu a více než 5 % v letectvu. Zbytek připadal na armádu Korejské republiky. Rozhodně nezanedbatelná byla i pomoc v dodávkách potravin, léků, uhlí, ale také v pronájmech přístavů, překladišť a dopravních prostředků. Z členských zemí OSN se na této pomoci podílely Argentina, Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Tchaj-wan, Dánsko, Ekvádor, Etiopie, Filipíny, Francie, Chile, Indie, Island, Izrael, Jihoafrická unie, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Libanon, Libérie, Mexiko, Nikaragua, Nizozemí, Norsko, Nový Zéland, Pákistán, Panama, Paraguay, Peru, Řecko, Salvador, Švédsko, Thajsko, Turecko, Uruguay, USA, Velká Británie a Venezuela. Z nečlenských zemí pak Japonsko. Proti výše zmiňované rezoluci OSN samozřejmě protestoval Sovětský svaz (jehož zástupce v OSN stále ještě absentoval) a vzápětí se patolízalsky přidalo Československo a Polsko. Československý ministr zahraničí Viliam Široký dokonce napsal generálnímu tajemníkovi OSN dopis obsahující mimo jiné tato slova: "Rozhodnutí přijatá bez účasti dvou stálých členů Rady bezpečnosti, Sovětského svazu a Číny, ale za přítomnosti zástupce kuomitanské skupiny, který není oprávněn zastupovat Čínu... jsou nezákonná." Tonoucí se stébla chytá. Mao Ce-tung navíc vyrukoval s licoměrným prohlášením, podle něhož by se asijské záležitosti měly ponechat Asiatům. To by byl jistě velice rozumný názor hodný realizování. Ovšem ne za předpokladu neustálého zasahování do "asijských záležitostí" a podněcování problémů ze strany Moskvy. Nehledě na to, že nelze pochybovat o tom, koho si Mao představoval na postě nejvyššího arbitra v oblasti. Vždyť byl doslova a do písmene vlastníkem největší země Dálného východu. Za dané situace vyzněla jeho slova jako neuvěřitelně drzá provokace. 7. července pak RB OSN na své 476. schůzi přijala rezoluci, kterou žádala členské státy OSN, jež na základě předcházející rezoluce poskytly své jednotky, aby tyto podřídily jednotnému velení Spojených států. Korejská republika samozřejmě s rezolucí vyjádřila souhlas8. Hlasování se již tradičně zdrželi zástupci Jugoslávie, Egypta a Indie. V červenci dokonce indický premiér Néhrú prostomyslně vyzval Radu bezpečnosti, aby se pokusila spíše s nepřátelskými akcemi v Koreji skoncovat, než pomáhat jedné straně proti druhé. Néhrúovi patrně uniklo, že rezoluci vyzývající obě strany k zastavení bojů a stažení na původní čáru dotyku přijala RB na 473. schůzi již den po severokorejském útoku, ale tato nebyla respektována. Skutečně není jasné, jak mohl být Néhrú po daném vývoji událostí tak neuvěřitelně naivní. Na tom, že Korejská republika dnes ještě vůbec existuje, má obrovskou zásluhu především rychlé rozhodnutí Rady bezpečnosti. Té především (a také neúčasti sovětského zástupce) patří dík za to, že se nenechala podobnými zmatenými, rádoby uvážlivými a líbivými "radami" vyvést z míry a stála na svém stanovisku. Praxe "strkání hlavy do písku" je ve druhé polovině 20. století bohužel rozšířenější, než byla kdykoliv předtím. Den po přijetí výše uvedené rezoluce byl generál Douglas MacArthur jmenován velitelem nově ustavených sil OSN v Jižní Koreji. O týden později převzal MacArthur z rukou generála Lawtona Collinse vlajku OSN. Průběh samotné korejské války se dá rozdělit do čtyř fází. První z nich zahrnuje časový úsek od 25. června do 15. září 1950. V této době provedli Severokorejci čtyři z plánovaných pěti operací. První z nich, Soulská, proběhla mezi 25. červnem a 29. červnem 1950. Druhá operace, Suwonská, trvala od 30. června do 6. července. Tedžonská operace proběhla mezi 7. a 20. červencem 1950 a Naktongganská operace v období mezi 21. červencem a 20. srpnem 1950. Při poslední z plánovaných operací první fáze, Pusanské, počítal Sever s úplným rozdrcením jihokorejské armády a armády OSN. Kim Ir-sen měl vítězství na dosah. O tom ale později. Nejdříve se pokusím vylíčit události prvních čtyř operací. Po dobytí Soulu tedy severokorejská armáda bez problémů postupovala na jih, tlačíce před sebou zcela dezorganizované a otřesené zbytky jihokorejských jednotek. Osou severokorejského postupu byla silnice Soul, Tedžon, Tegu, Pusan. Počínaje 1. červencem začaly být na korejské válčiště přepravovány první bojové jednotky US Army, tzv. Task Force Smith, o síle 540 mužů. Jednalo se o polovinu 1. praporu 21. pěšího pluku 24. pěší divize.9 Praporu velel podplukovník Charles B. Smith. Zbytek divize měl Smithovu jednotku následovat a přesunout se do Koreje, jen co bude k dispozici dostatečný počet lodí a letadel. Letouny C-54 Skymaster, C-46 Commando a C-47 Skytrain přistávaly s posilami na letišti v Pusanu. Task Force Smith byl nasazen 5. července u Osanu, 13 kilometrů jižně od Suwonu, proti severokorejské 3. pěší divizi, ale okamžitě utrpěl takové ztráty, že v podstatě přestal existovat jako bojeschopná síla.10 Jeho zbytky se pak stáhly do Tedžonu, kde se začlenily nazpět do řad "mateřské" 24. pěší divize US Army. Bohužel, nejen Jihokorejcům, ale i Američanům chyběly kvalitní protitankové zbraně a pod náporem 1., 2. a 3. severokorejské divize podporovaných tanky a samohybnými děly 105. tankové divize byli nuceni pomalu ustupovat na jih k přísavu Pusan.11 Při bojích provázejících tento ústup ztratil 23. července v Tedžonu kontakt se svými jednotkami i velitel 24. pěší divize, generál William F. Dean. Do pátrání po generálu Deanovi se aktivně zapojil i generál E. E. Partridge, který na letounu T-6 Texan vykonal několik desítek letů. Tato snaha ale vyšla naprázdno. Po 36 dnech ukrývání padl Dean do severokorejského zajetí. (Příslušné orgány KLDR se více než rok neobtěžovaly druhou stranu či mezinárodní Červený kříž informovat o tom, že tohoto vysokého důstojníka drží v zajetí. Deanovi bylo jako prvnímu spojeneckému vojákovi v korejské kampani uděleno nejvyšší americké vyznamenání: Congressional Medal of Honour.) Postupem času se na pravém křídle Američanů jakž takž zkonsolidovaly zbytky jihokorejských divizí, 1., 6. a divize "Capital". Dále k východu, v horách, zdržovala severokorejský postup 8. jihokorejská divize, ale u pobřeží se 3. divize pokoušela komunisty zadržet zcela neúspěšně. V západním sektoru fronty se během bojů vytvořila trhlina, do které byl okamžitě vražen klín dvou severokorejských divizí, a to 4. a 6. Američanům tak hrozilo nebezpečí obklíčení. Obě severokorejské divize beze zbytku využily nabízené možnosti a z prostoru Kimdže a Čondžu vyrazily 23. července dále k jihu, 24. července dobyly Popsongo na západním pobřeží a dále Kwangdžu a Imsil. Následujícího dne obsadili Severokorejci přístav Mokpcho, Posong a Kure, 26. července padl Sunčchon a Hadong a 27. července pak přístav Josu. Tím se Severokorejci dostali na jižní pobřeží Korejského poloostrova. Odtud začaly komunistické jednotky od západu ohrožovat poslední ohnisko spojeneckého odporu, tzv. Pusanskou kapsu. Obsadit celý poloostrov hodlali komunisté do 15. srpna, tedy do Dne osvobození (od japonské nadvlády). Během komunistického postupu na Pusan konečně do Koreje dorazily tolik potřebné posily. 14. července se v pusanském přístavu vylodili vojáci 25. pěší divize US Army a okamžitě byli nasazeni jako podpora 24. pěší divizi. O čtyři dny později, tedy 18. července, se na východním pobřeží vylodila 1. jezdecká divize US Army,12 jež byla nasazena na středním úseku fronty u Kumčchonu, odkud hrozilo obklíčení 24. pěší divizi. 26. července se v Pusanu vylodil posílený 29. pěší pluk US Army, přepravený z Okinawy, a zaujal postavení na linii obrany pusanského perimetru. Mezi 29. plukem a ostatními americkými jednotkami ale vznikla mezera, která byla bleskově proražena a rozšířena severokorejskými jednotkami, jež vzápětí zaútočily na Tegu. Američanům se severokorejský nápor nepodařilo zadržet a opět museli ustoupit. MacArthurova žádost o vyslání 82. výsadkové divize na korejské válčiště zůstala bohužel nevyslyšena. Výsadkáři z 82., která se tak osvědčila v Normandii nebo u Arnheimu, zůstali ve strategické záloze. Novopečený velitel americké 8. armády, která v této době zahrnovala všechny americké a jihokorejské jednotky, generál Walton H. "Bulldog" Walker13 (velitelem 8. armády byl jmenován 12. července), byl pod severokorejským náporem nucen stáhnout svá vojska na obrannou linii na řece Naktong. Zkrácením fronty se ale uvolnila část sil, jež tak mohly být nasazeny na nejohroženějších úsecích. Také díky tomu se na linii Masan-Tegu-Jongdžon u Pusanu podařilo komunistický postup zastavit. "Bulldog" Walker byl pevně rozhodnut pusanský perimetr stůj co stůj udržet. Byl se svými vojáky odhodlán bojovat do posledního muže a poslední kulky. Jak sám prohlásil, u Pusanu "neexistoval žádný únik dunkerqueského typu a stejně tak nepřicházela v úvahu potupná kapitulace". Generál Walker měl počátkem srpna k dispozici 47 000 amerických a 45 000 jihokorejských vojáků. Ti byli rozmístěni po obvodu Pusanské kapsy a očekávali poslední - a nikdo nepochyboval, že zdrcující - komunistický nápor. Počet severokorejských tanků byl sice radikálně zredukován proběhlými boji a zvláště činností spojeneckého letectva, nicméně fanatické odhodlání komunistům nechybělo. Zároveň s probíhajícími, se vší zarputilostí vedenými boji přicházely do Koreje další a další posily. Začátkem srpna byl z Havajských ostrovů přisunut 5. pluk USMC, následovala 2. pěší divize,14 5. pěší pluk, 39. pěší pluk, 1. provizorní brigáda USMC (do které byl 5. pluk USMC ihned včleněn)15 a britská 27. pěší brigáda z Hongkongu. Co ale bylo snad nejdůležitější, místo lehkých tanků M-24 Chaffee začaly na korejské bojiště ve stále větších počtech přicházet tanky M-4 A3 Sherman s dělem ráže 76 mm a hlavně M-26 Pershing s kanonem ráže 90 mm (prvních čtrnáct M-26 se nacházelo ve výzbroji 5. pluku USMC a celkově disponovala 1. MPB praporem těchto tanků). Především Pershingy a nové bazooky M-20 ráže 3,5 palce spolehlivě ničily, na bojišti do té doby bezkonkurenčně kralující, severokorejské T-34. Po objevení se Pershingů a bazook M-20 se zbylé komunistické tanky velice rychle stáhly do defenzivy tak kontrastující s jejich nedávnou aktivitou. Během srpna 1950 se v Koreji vylodilo šest amerických praporů středních tanků (Pershingy, Shermany a jeden prapor tanků M-46 Patton).16 Do konce srpna bylo v Pusanské kapse natěsnáno více než 500 amerických středních tanků a počátkem září již činil vzájemný poměr v těchto zbraních 5 : 1 ve prospěch vojsk OSN. 29. srpna připlula z Hongkongu do Koreje letadlová loď HMS Unicorn, na jejíž palubě se nacházely další britské jednotky. Během následujících pěti týdnů se počet britských vojáků v Koreji zvýšil na 4000. Na bojiště je provázela slova velitele britských dálněvýchodních jednotek, generálporučíka Sira Johna Hardinga: "Střílejte rychle, střílejte přesně a střílejte, abyste zabili." Během Tedžonské operace bylo 13. července z dosavadního pomocného velitelského stanoviště severokorejského generálního štábu zřízeno samostatné frontové velitelství a z vojsk KLDR byly tak vytvořeny dvě samostatné armádní skupiny. Ty nyní zaútočily na jednotky OSN koncentrované ve stísněném prostoru Pusanské kapsy, prostoru 180 km dlouhém a 90 km širokém. 8. srpna překročily zbylé T-34 podporující 3. pěší divizi (soulská) řeku Naktong a zaútočily na pozice jihokorejské 1. pěší divize. 7000 Jihokorejců pod velením generála Paik Sun-jupa hájilo dosti širokou frontu, a to bez podpory těžkých zbraní. Za nimi bylo již jen Tegu a nakonec - Pusan a moře. Jihokorejci se bránili se zarputilou houževnatostí, ale ustupuje krok za krokem před lidskými vlnami komunistů, musel generál Paik 15. srpna požádat o posily. Ty tvořil 27. pluk 25. divize US Army a 10. pěší divize ROKA. Takto posílení obránci pak během krvavých řeží postupně opět obsadili všechny ztracené pozice 1. pěší divize ROKA. Paikova divize při tom ztratila 2300 mužů (mrtví a ranění), ale na straně komunistů byly ztráty mnohem vyšší. Jen mrtvých bylo napočítáno 5700. Severokorejské vrchní velení se pak rozhodlo zaútočit na široké frontě a na několika málo místech komunisté linie vojsk Spojených národů skutečně prorazili a dostali se do hloubky 10-20 kilometrů. To však ale bylo vše. Ve druhé polovině srpna se do té doby nezadržitelný severokorejský postup definitivně zastavil. Ztráty byly strašlivé. Například u Jongpcho zastavili vojáci 1. jezdecké divize útok severokorejské 10. pěší divize, přičemž z 1700 Severokorejců, kteří překročili Naktonggang, přežilo boj jen 200 mužů. Poslední velký útok proti pusanskému perimetru proběhl 9. září u Jongsanu. Komunisté zaútočili postupně v pěti vlnách, z nichž jen první tři měly zbraně. Vojáci zbývajících dvou útočných vln sbírali při útoku zbraně v hromadách svých mrtvých spolubojovníků skosených kulomety 2. pěší divize. To však nebyla jediná rána, která na komunisty dopadla. Ještě v průběhu ústupových bojů vznikl ve spojeneckém štábu plán na provedení velké výsadkové operace v týlu nepřítele, která dostala krycí název "Chromite". Jejím provedením byl pověřen X. sbor o síle 25 000 mužů, složený z oddílů 1. divize USMC a 7. pěší divize US Army. X. sboru velel generálmajor Allan E. Almond. Jako místo provedení výsadku byl vybrán Inčchon na západním pobřeží Korejského poloostrova. Vypracování podobného plánu bylo generálu MacArthurovi umožněno pouze díky stálému přísunu posil a válečného materiálu. Spojenecké zásobovací trasy přes Pacifik byly dvě: severní, vedoucí ze Seattlu přes Dutch Harbor a Kisku na Aleutách do Pusanu (tato trasa byla dlouhá 5500 námořních mil), a jižní, začínající v San Francisku a pokračující přes Havaj a Midway opět do Pusanu (tato trasa byla o něco delší a měřila 6900 námořních mil). Přestože oběma trasami proudilo na Dálný východ obrovské množství válečného materiálu, neměl MacArthur při prosazování svého smělého plánu snadnou pozici. Proti operaci se vyslovil Sbor náčelníků štábů a zvlášť ostře proti ní vystupoval jeho šéf, generál Omar N. Bradley, který již před časem dost překvapivě označil námořní a vzdušné výsadky v době atomových zbraní za přežitek. Dále Bradley nevěřil, že by MacArthur byl schopen v tak krátkém čase "Chromite" uspokojivě naplánovat a shromáždit potřebné množství vojska a výzbroje. Admirálové Joy, Sherman a Doyle naopak vyjadřovali obavy z toho, že by invazní loďstvo, připlouvající k plážím přes průliv Létajících ryb, mohlo být snadno zdecimováno palbou severokorejských pobřežních baterií. Tvrdohlavý MacArthur, operující s momentem překvapení, si ale nakonec na prezidentu Trumanovi 28. srpna souhlas s provedením akce vymohl. Příprava operace byla svěřena zkušeným veteránům vyloďovacích akcí z předchozí války. Viceadmirál Arthur D. Struble (za druhé světové války se zúčastnil 22 výsadkových operací, mimo jiné v Normandii, na Leyte atd.) odpovídal za přesun invazního loďstva do oblasti vylodění, kontradmirál James H. Doyle (velel invazním silám na Guadalcanalu a na Šalamounových ostrovech) dostal za úkol vypracovat plán vlastního vylodění a veliteli 1. divize USMC, generálu Oliveru P. Smithovi (za druhé světové války velel pluku USMC při bojích na Palau a Okinawě), byla svěřena příprava plánu bojových operací po vylodění. Pro zahájení operace byl vybrán jediný den v září, kdy příliv v místě konání akce dosahuje výše postačující k vylodění, a tím dnem bylo 15. září. Plán operace zahrnoval i provádění dezinformační kampaně a klamných akcí. Od 5. září útočily americké letouny v rámci dezinformační kampaně na přístavy Kunsan a Nampcho na západním pobřeží a přístav Wonsan na východním pobřeží. Mezi 9. a 13. září útočily americké letouny na komunikace a železnice do vzdálenosti 50 km od Kunsanu. 12. září byl v této oblasti vysazen klamný výsadek složený ze 124 příslušníků speciálních oddílů a 100 vojáků USMC. Den před vyloděním u Inčchonu ostřelovalo oblast přístavu Samčchok na východním pobřeží 33 torpédoborců, těžký křižník USS CA-75 Helena a bitevní loď USS BB-63 Missouri. Britské lodě pak ostřelovaly přístav Nampcho u Pchjongjangu. V noci mezi 14. a 15. září byla provedena poslední klamná operace, výsadek několika desítek vojáků severně od Pchohangu. Na přelomu srpna a září začalo v přístavech Pusan, Jokohama, Sasebo a Kóbe naloďování vojsk a bojové techniky na transportní a bojová plavidla.17 V malých skupinách opouštěly lodě invazní flotily od 5. září přístavy a s eskortou válečných plavidel a bojových letadel mířily ke shromaždištím s krycími názvy "Iowa" (pro lodě z Jokohamy, Sasebo a Kóbe) a "Arkansas" (pro plavidla z Pusanu). Obě části invazní flotily se pak 13. a 14. září setkaly v zóně "Kalifornia", asi 30 námořních mil od Inčchonu. Spolu s americkými plavidly se operace účastnily 4 lodě britské, 4 jihokorejské, 3 kanadské, 2 australské, 2 novozélandské a 1 holandská. Velením invazní flotily (Joint Task Force 7) byl pověřen viceadmirál Arthur D. Struble. 230 plavidel invazního loďstva bylo zatím před Inčchonem připraveno k zahájení akce. Prvním cílem invazních vojsk byl opevněný ostrov Wolmi-do. Útočnou skupinu tvořenou muži 3. praporu 5. pluku USMC, která se měla ostrova zmocnit, vysadily na břeh invazní pláže "Zelená" v 06:33 hodin tři torpédoborce přestavěné na rychlé přepravní lodě a jedno vyloďovací plavidlo typu LSD (Landing Ship Dock). LSD přepravovalo i čluny LCVP (Landing Craft for Vehicles and Personnel) používané k vylodění vozidel a mužstva. Tankové přepravní lodě dopravily první den akce na ostrov 10 tanků. Dvacet minut před vyloděním Američanů zasypalo Wolmi-do dva tisíce raket ráže 127 mm, vypálených ze tří raketových lodí LSMR (Medium Rocket Landing Ship). Předinvazním ostřelováním a bombardováním otřesení komunisté nekladli příliš houževnatý odpor. Již v 06:55 hod. vztyčil průzkumník 3. čety, roty "G", seržant Alvin E. Smith americkou vlajku na vrcholku kóty "106" a v 11:15 hodin drželi mariňáci ostrov pevně ve svých rukou. 17 Američanů utrpělo zranění, což byly na Wolmi-do jediné ztráty USMC. Operaci sledoval z můstku výsadkové lodi USS AGC-7 Mount McKinley, oděn do slavnostní vycházkové uniformy, i generál MacArthur. Ve 14:30 hodin se děla plavidel invazní flotily obrátila proti Inčchonu a zahájila palbu. Do poslední minuty před vyloděním bombardovaly a palubními zbraněmi ostřelovaly pozemní cíle v blízkosti invazních pláží letouny F-4U Corsair. V 17:24 hodin se na pláži "Červená", severně od Wolmi-do, vylodily první jednotky 1. a 2. praporu 5. pluku USMC. Na pláži "Modrá", jižně od ostrova, se pak vojáci 1., 2. a 3. praporu 1. pluku USMC začali vyloďovat v 18:00 hodin. Zatímco na "Červené" šlo všechno podle plánu a námořní pěchota dosáhla určených cílů kolem půlnoci, na "Modré" vládl již po vylodění zmatek. Kouř hnaný sem z hořícího Inčchonu spolu s prudkým deštěm snížil viditelnost na minimum, což nesmírně ztěžovalo hladké provedení výsadku. Lodě zůstávaly "viset" na mělčinách, vojáci se brodili po krk ve vodě ke kouřem zahalenému břehu a do toho všeho se ozývala palba nepřítele i vlastní, přehlušovaná čas od času řevem motorů přelétávajících Corsairů. Přesto se "Modrá" ocitla v rukou Američanů 16. září hodinu po půlnoci. 1. pluk USMC vzápětí zahájil postup k řece Han a dále na Yongdung-po, zatímco 5. pluk vyrazil na sever a poté stočil svůj postup k východu, aby ze severu mohl napadnout Soul. První den se u Inčchonu vylodilo 13 000 mužů s veškerou výzbrojí a výstrojí, z nichž 196 padlo. Z 2000 obránců se jich 300 dostalo do amerického zajetí. Zbytek byl pobit a jen několika málo šťastnějším se podařilo uprchnout. Zároveň s postupem X. sboru na Soul vyrazila 16. září z Pusanské kapsy 8. armáda a hnala před sebou šokované a naprosto překvapené severokorejské vojáky. Nyní to byli vojáci OSN, kteří útočili zaštítěni pancíři svých tanků. V čele 8. armády postupující od Pusanu se před 1. jezdeckou divizí valily tanky 70. tankového praporu. Čtvrtý den po vylodění obklíčil X. sbor Soul. Karta se obrátila. Teď to byli komunisté, svíraní ze dvou stran spojeneckými vojsky, kteří hledali spásu v bezhlavém útěku. Postup vojsk OSN byl bleskový a již 26. září osvobodili vojáci X. sboru Soul.18 Ve stejný den se u Osanu, tam, kde před dvěma a půl měsíci Severokorejci poprvé narazili na americkou 24. pěší divizi a porazili ji, setkaly jednotky 8. armády a X. sboru. Jednalo se konkrétně o 3. prapor 7. pluku 1. jezdecké divize (tzv. Task Force Lynch, pojmenovaný podle svého velitele, podplukovníka Jamese H. Lynche) a čelní jednotky americké 7. pěší divize. Ke spojení hlavních sil spojenců došlo následujícího dne v 08:26 hodin. Během čtrnácti dní se frontová linie opět vrátila na 38. rovnoběžku. Severokorejci byli zdrceni, konsternováni a dezorientováni z tak náhlého obratu situace. Nad hlavami se jim proháněla pouze americká letadla a na zemi je deptaly pouze americké tanky. Jejich vlastní letectvo již prakticky neexistovalo a tanky je již také nepodporovaly.19 Navíc proti nim stál celý svět. Při postupu k 38. rovnoběžce a hlavně při osvobozování Soulu se spojenecká vojska neustále střetávala s výsledky činnosti komunistů na jimi "osvobozeném" území. Hromady mrtvol "nepřátel lidu" a "kontrarevolucionářů" probouzely u jihokorejských vojáků touhu po pomstě.20 Američané navíc v příkopech u cest a v polích nacházeli své umučené kamarády, kteří padli do rukou Severokorejců při červencovém a srpnovém ústupu. To vše, zároveň s panickou hrůzou Američanů z "asiatských sebevrahů" (negativní zkušenost z bojů za druhé světové války v Tichomoří), vedlo k tomu, že zvláště Jihokorejci, ale i Američané, se zajatými komunisty rozhodně nejednali v rukavičkách. V Pekingu i Moskvě zatím se značným znepokojením sledovali, kterak se jejich společný plán hroutí a vojáci geniálního stratéga z Pchjongjangu jsou hnáni opovrhovanými Američany dále na sever. V Mandžusku se ve stále větší koncentraci začali soustřeďovat čínští vojáci a koncem září dosáhl jejich počet 450 000 mužů! Po dosažení 38. rovnoběžky vyzvalo 1. října 1950 velení vojsk OSN severokorejskou stranu k podepsání úplné a bezpodmínečné kapitulace. Rada bezpečnosti se rozhodla tento neklidný kousek světa definitivně uklidnit. 7. října schválilo V. zasedání Valného shromáždění OSN rezoluci, zmocňující svá vojska k obsazení KLDR, k dohledu nad volbami a zřízení prozatímní civilní správy severní Koreje. Proti tomuto rozhodnutí sice tradičně protestovali SSSR a jeho satelité, ale jejich odpor byl marný. 1. října překročily 38. rovnoběžku jihokorejské jednotky a o týden později, po schválení příslušné rezoluce, je následovali Američané. 16. října provedli Američané další výsadkovou operaci, tentokrát u Wonsanu. 19. října obsadily síly OSN Pchjongjang. Výsadek 4000 mužů 187. ARCT provedený 20. října u Sukčchonu a Sunčchonu zablokoval komunistům únikové cesty na sever od města a do zajetí se tak dostaly tisíce severokorejských "Gooks". Největší ryba ale Američanům unikla. Kolona evakuující samotného Kim Ir-se na projela místem výsadku těsně před akcí. Postup na sever se stále zrychloval. Již 25. října dosáhly u Čchosanu čelní jednotky jihokorejské 6. divize, bojující ve svazku 8. armády, hraniční řeky Jalu. Za řekou již byla Čína. V noci téhož dne se Jihokorejci poprvé střetli s oddíly čínských "lidových dobrovolníků". Z jihokorejského 7. pěšího pluku čítajícího 3552 vojáků se zachránilo pouze 875 mužů. 25. října se pod palbu čínských minometů dostali severně od Unsanu i vojáci 1. pěší divize ROKA. Postup 8. armády se o Číňany definitivně zarazil 27. října a vojáky X. sboru potkalo toto "štěstí" 29. října. Přesto nemělo být objevení se Číňanů zase až takovým překvapením. Již v noci z 2. na 3. října informoval o tomto nebezpečí po rozhovoru s náčelníkem generálního štábu čínské armády, generálem Nich Jen-čungem, indický velvyslanec Sardár N. Pannikar. Varování se ozvalo i od premiéra Čou En-laje. O čínských vojácích soustředěných za řekou Jalu se jejich pozdější velitel, generál Pcheng Te-huai (budoucí ministr obrany ČLR), vyjádřil, že dokáží Spojené národy v Koreji vymazat z mapy. Američané ale s možností čínského útoku nepočítali. Ještě 15. října generál MacArthur při jednání s prezidentem Trumanem na atolu Wake prohlásil, že v čínskou intervenci nevěří. Nyní proti překvapeným Američanům a Jihokorejcům stály nepřehledné zástupy Číňanů. Svým pojetím boje se Číňané zcela ztotožnili s ruským stylem z doby druhé světové války. Nedostatky v taktice a výzbroji nahrazovali masovým nasazením svých vojáků, spoléhajíce se pouze na to, že nepřítele udolají svým počtem. Čínské "lidové dobrovolníky" v této fázi vedl velitel 4. polní armády ČLR, generál Lin Piao. 30. října zaplavila masa Číňanů pozice jihokorejské 6. divize u Jongpo. Karta se opět obrátila. Nepřehledné zástupy "Chinks" se měly v nejbližších týdnech valit Korejským poloostrovem jako vlna tsunami, drtíc vše, co jí stojí v cestě. 6. listopadu obdržela Rada bezpečnosti MacArthurovu zprávu o vpádu armády ČLR na korejské území a následných bojích s vojsky OSN. Peking na to po šesti dnech s bohorovným klidem reagoval prohlášením, že účasti "lidových dobrovolníků" na "osvobozenecké válce korejského lidu" nebude bránit. Haagská konvence totiž zbavuje jakékoliv odpovědnosti neutrální stát, jehož občané se dobrovolně účastní vojenských akcí na straně a pod kontrolou jednoho z válčících států. Toto prohlášení, kterým čínská strana pouze dokazovala, že Radu bezpečnosti považuje za spolek naivních prosťáčků, by za méně dramatických okolností jistě vyvolalo na patřičných místech vlnu veselí. Stávající situace ale moc podnětů ke smíchu nenabízela. Čínští "lidoví dobrovolníci" totiž nebyli ničím jiným než kompletně vyzbrojenými divizemi Čínské lidové osvobozenecké armády s plnými stavy mužstva a důstojnického sboru. Ovšem protesty a nějaká ta rezoluce v OSN (ze které si Mao stejně nic nedělal), to bylo vše, co mohlo světové společenství proti tomuto bezprecedentnímu činu podniknout. Nad Dálným východem se totiž jako stín vznášela hrozba třetí světové války. Pod tímto deštníkem pak bylo umožněno na korejském válčišti působit nejen Číňanům, ale i Rusům. Závěrečná ofenziva vojsk OSN byla zahájena 24. listopadu, ale v mraze a přívalech sněhu se změnila v pouhou iluzi, i když se spojenci u Hesanu a Čchongdžinu na východě dostali až k řece Jalu. O dva dny později se "Chinks" pohli k jihu a Američané vzápětí utrpěli porážku u Kunu-ri (20 mil jižně od Ulsanu) a u jezera Čangdžin. Proti 8. armádě na severozápadě vyrazilo 18 divizí 4. polní armády ČLR a X. sbor na severovýchodě inkasoval náraz 12 divizí 3. polní armády ČLR a zbytků armády KLDR. U vodního rezervoáru Čchosen krylo ústup ozbrojených sil OSN za cenu vlastního obklíčení necelých 15 000 příslušníků 1. divize USMC pod velením generála O. Smithe. Mariňáci se potom za nepředstavitelných útrap museli probíjet do bezpečí. 1. prosince se pod ochranným deštníkem letectva USMC, USN i USAF pohla k přístavu Hamhung více než 8 kilometrů dlouhá kolona skládající se z více než 1000 vozidel. Příslušníci 1. divize USMC s sebou vzali veškerou bojovou techniku a kvůli raněným bylo prvním cílem kolony provizorní letiště v Koto-ri, odkud byla většina raněných evakuována letecky. 8. prosince mariňácká kolona Koto-ri opustila a zamířila přímo do Hamhungu. Týden pak probíhala evakuace přístavu, opět pod patronací leteckých sil USMC i pěších oddílů americké Námořní pěchoty. Poslední mariňáci byli z Hamhungu evakuováni 24. prosince. Přese všechny útrapy nebyla jejich oběť marná. Příslušníci USMC opět jednou dokázali, že ne nadarmo jsou považováni za nejefektivnější složku amerických ozbrojených sil, a během ústupu vojsk OSN od korejsko-čínské hranice vázali více než desetinásobnou převahu osmi divizí Rudé Číny, které tak nemohly být nasazeny na ohrožených úsecích fronty. Absence jednotného a koordinovaného velení 8. armády a X. sboru usnadnila Číňanům oba svazky rozetnout. U Čchongdžinu hrozilo X. sboru dokonce obklíčení. 193 lodí evakuovalo na jih během čtrnácti dní 105 000 vojáků a 98 000 korejských uprchlíků. Zdálo se, že Číňany nemůže nic zastavit. 5. prosince vojska OSN vyklidila Pchjongjang. Do 15. prosince byla provedena evakuace vojáků OSN z Wonsanu a do 24. prosince, jak již bylo výše zmíněno, z Hamhungu. O den později stanuli "Chinks" na 38. rovnoběžce. Šokující zvrat situace dohnal MacArthura tak daleko, že zcela vážně uvažoval o použití 30-50 taktických jaderných pum proti vybraným cílům v Mandžusku a podél řeky Jalu hodlal vytvořit nepřekročitelný pás radioaktivního zamoření. Pokud by nedosáhl podpory v otázce použití jaderných zbraní, doporučoval zničit mosty přes řeku Jalu silným konvenčním bombardováním a stejným způsobem napadnout zásobovací sklady a jiné strategicky významné cíle uvnitř Mandžuska či rovnou celé ČLR. K tomuto úkolu měl být nasazen celý potenciál SAC (Strategic Air Command). Konvenční bombardování bez omezení výběru cílů v oblasti řeky Jalu a v Mandžusku by snad mělo jistý úspěch, ale rozšíření letecké války nad území celé ČLR s omezenými silami, kterými v té době SAC disponovalo, se přece jen jeví jako dost nereálný plán. Obrovská Čína, to nebylo Japonsko nebo Německo, nehledě na téměř jisté oficiální zapojení ruského letectva do tohoto střetnutí, což by dozajista mělo nedozírné následky. To však zdaleka nebylo vše. MacArthur dále prosazoval námořní blokádu pobřeží ČLR a z Tchaj-wanu chtěl do Koreje přesunout Čankajškovu armádu. Jen těžko si lze představit, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby MacArthur své návrhy prosadil. Na druhé straně je třeba chápat pocity velitele odpovědného za osud 180 000 mužů, kteří, jak se v prvních chvílích zdálo, jsou odsouzeni k nevyhnutelné záhubě. Ve Washingtonu ovšem MacArthurovy návrhy vyvolaly pouze zděšení. Strach z radikálního MacArthura, jehož heslo znělo: "Vítězství nelze ničím nahradit," a který v té době již navíc chápal korejskou válku jako svůj osobní boj proti světovému komunismu, vedl washingtonské špičky k rozhodnutí o jeho odvolání. K tomu ale mělo dojít později. Teď ve Washingtonu jednoho z nejschopnějších vojáků tohoto století ještě potřebovali. Kdo jiný než MacArthur by byl schopen zastavit komunistický postup? Čtyři dny po tragické smrti "Bulldoka" Walkera (zahynul 23. prosince ve svém džípu při autonehodě), 27. prosince 1950, převzal velení nad 8. armádou generál Matthew Ridgway.21 Toto rozhodnutí se MacArthurovi bohatě vyplatilo. Oblíbený Ridgway vzal situaci pevně do svých rukou. Spojenecká vojska sice ještě ustupovala, ale Ridgwayovým nástupem se situace opět začala obracet k lepšímu. Jedno z prvních opatření, které Ridgway podnikl, byl přísun co největšího počtu těžkých děl a houfnic, kterými hodlal rozbít kompaktní, ale těžkou technikou nijak zvlášť neoplývající masu čínských vojsk. Na Nový rok 1951 prolomili Číňalé pozice vojsk OSN na 38. rovnoběžce a válka se opět přenesla na území Korejské republiky. Během novoroční ofenzivy padl 4. ledna komunistům znovu do rukou Soul, když předtím spojenci museli vyklidit linii "Charlie", vytvořenou k obraně hlavního města. O tři dny později obsadili Číňané Wondžu. Fronta se tak posunula na spojnici měst Pchjongtchek, Wondžu a Samčchok. Další obranná linie "Dog" byla vytvořena mezi Wončchonem a Jongwolem. 13. ledna adresovalo panikařící spojenecké velení na Sever nabídku příměří, ale komunisté ji přezíravě odmítli. Bohudík, již o dva dny později začali Číňané, nyní již notně zdecimovaní boji a zimou, kolísat v bojích u Tanjangu, jižně od Wondžu. Čínský postup tak skončil na ose Ansong, Wondžu, Tanjang a Tonghe. Dál se Číňané už nedostali. Celá ofenziva je i tak přišla dost draho. Jen za leden přišel Peking o 38 000 mužů, z čehož dobrá polovina připadá na konto spojeneckých letců. Koaliční vojska se ihned chopila příležitosti, 17. ledna osvobodila Suwon a 25. ledna zahájili Američané první ofenzivní akci: operaci "Thunderbolt". 10. února obsadili spojenci Inčchon a strategicky důležité letiště Kimpo. Opětný zlom na bitevním poli jako by předznamenal politický direkt udělený Pekingu na půdě OSN. 1. února byla ČLR přes zuřivý odpor Moskvy a jejích satelitů označena za agresora. Pro rezoluci hlasovalo 44 států, 7 bylo proti a 9 států se zdrželo hlasování. 13. února se Číňané ještě pokusili o protiofenzivu, ale již za dva dny byli na hlavu poraženi u Čipjongi. 21. února zahájila vojska OSN operaci "Killer". Pro zastrašení čínských vojáků obdržely v této době americké tanky tvořící čela postupujících spojeneckých útočných klínů tzv. "tygří" marking. Na čelní ploše korby byla namalována "tygří" tlama s vyceněnými zuby a věž obdržela "oči". V tomto období totiž končil lunární rok a zároveň se v orientálním kalendáři uzavíral rok tygra. Jaký to vše mělo vliv na morálku Číňanů, lze jen těžko posoudit, ale pohled na valící se řadu "tygrů" plivajících oheň musel být rozhodně impozantní.22 Před náporem spojenců vycouvali Číňané až k řece Han. Operace "Ripper" je zatlačila ještě více k Soulu a hlavní město samotné se dočkalo osvobození 15. března. 21. března byli komunisté vytlačeni z Čchunčchonu a o den později stanuli vojáci OSN opět na 38. rovnoběžce. 23. března provedli Američané u Munsan-ni, severně od Soulu, opět s cílem odříznout ustupující Číňany od zásobování, další výsadek 187. ARCT. 29. března Číňané trucovitě odmítli MacArthurovu nabídku ke schůzce, jež by měla nalézt cestu k uzavření míru. Pátý dubnový den odvolal Truman generála MacArthura z postu vrchního velitele vojsk OSN v Koreji a toto místo zaujal 11. dubna generál Ridgway. Jeho dosavadní funkci přejal generál James Van Fleet. MacArthur se do Spojených států vrátil 17. dubna a jeho příjezd do San Franciska provázely nadšené ovace. Generál byl oslavován jako národní hrdina. V Kongresu pak podrobil Trumanovo zasahování do válečného úsilí spojenců na korejském bojišti, až příliš ovlivňované politickými okolnostmi a mezinárodními komplikacemi (ať již zdánlivými či skutečnými), tvrdé kritice: "Bylo o mně řečeno, že jsem ve skutečnosti válečným štváčem. Má to hodně daleko k pravdě. Vím toho o válce tolik, že již žije málo mužů, kteří toho vědí stejně tolik co já, a nic ve mně nevzbuzuje takový odpor... Ale jestliže jsme vrženi do války, neexistuje žádná jiná možnost, než použít jakékoliv dostupné prostředky a dovést válku do zdárného konce. Cílem války je vítězství, nikoli protahování nerozhodnosti. Ve skutečnosti ve válce neexistuje nic jiného nežli vítězství. Jsou lidé, kteří by z různých důvodů akceptovali Rudou Čínu. Nechtějí si vzít k srdci příklady z minulosti, nechtějí si vzít ponaučení z toho, že kompromisy vyvolávají nové a krvavější války..." O sedmnáct let později bude z podobného konfliktu podobným způsobem odvolán podobně nesmlouvavě jednající generál. Jenže generála Westmorelanda opouštějícího vietnamské bojiště bohužel žádné ovace nečekaly. Sovětskému svazu, nebo Rusku vůbec, se taktika zuřivě vrčícího a kolem sebe mlátícího medvěda naneštěstí téměř vždy vyplatila. V dějinách vztahů obou supervelmocí najdeme jen málo případů neústupného postoje Američanů při řešení různých krizí, kterých bylo po druhé světové válce požehnaně. Nyní na tuto opatrnickou taktiku doplatil MacArthur. Ale zpět ke Koreji. 22. dubna 1951 zahájilo 700 000 vojáků ČLR a KLDR, nyní pod vedením generála Pcheng Te-huaie, novou jarní ofenzivu. Do boje vrhli komunisté 57 divizí čínských a 18 divizí a 6 brigád severokorejských. Ještě před 22. dubnem se Ridgwayova armáda v rámci operace "Rugged" vydala na sever vstříc Číňanům. Prudké boje vypukly na řece Imdžin a 8. armáda byla nucena ustoupit asi o 30 kilometrů. Postup komunistů byl zastaven v bojích probíhajících mezi 29. dubnem a 1. květnem severně od Soulu na tzv. "Bezejmenné linii". V noci z 15. na 16. května se komunisté vzchopili k další ofenzivě, ale i hutná masa Číňanů, neustále vystavená těžkému bombardování a bojující s mnohem lépe vycvičenými Američany a svůj domov bránícími Jihokorejci, začínala konečně kolísat a jevit známky totální vyčerpanosti. Územní zisk nové ofenzivy byl nepatrný a ofenziva sama zhasla 17. května při bojích na řece Hongčchon. Jen toho dne vystříleli spojenečtí dělostřelci na 38 000 granátů. Komunistické armády stály tyto akce 290 000 lidí. 21. května zahájily síly OSN protiofenzivu a během týdne zahnaly komunisty k Indže na linii "Kansas", kde stanuli první červnový den, a poté až k Hwačchonu, mírně nad 38. rovnoběžkou severně od Čchunčchonu, a na linii "Wyoming". Další boje posunuly frontu k Čchorvonu, Pchjongangu a Kumhwě (tzv. "Železný trojúhelník"). Fronta se pak ustálila a charakter bojů se z manévrového změnil na vyčerpávající poziční zákopovou válku. Již se nebojovalo o desítky a stovky čtverečních kilometrů a velké civilizační a průmyslová centra, ale výsledkem krvavých střetnutí bylo většinou jen dobytí či udržení bezvýznamného vršku, údolí, vesnice nebo kousku země o rozloze několika desítek či stovek čtverečních metrů. Patová situace na bojišti tak konečně vytvořila podmínky pro "mírové aktivity" a z Pekingu a Moskvy začaly koncem června přicházet signály, které naznačovaly, že by druhá strana v zásadě nebyla proti určitým krokům vedoucím k ukončení války. V tomto duchu se také neslo prohlášení Jakova Malika pronesené na půdě OSN 23. června. Oba komunistické kolosy nicméně ješitně čekaly, až s touto nabídkou přijdou spojenci. Alespoň by to vypadalo, jako že Američané prosí o mír (tento nesmysl, ač to dnes může znít jakkoliv absurdně, byl také v literatuře komunistické provenience nesčetněkrát použit). Tak 29. června 1951 Ridgway komunistům konečně nabídl přímá jednání o zastavení palby a uzavření příměří. 1. července vyjádřil s jednáním souhlas i samotný vládce severní Koreje, v této době již americkými pumami totálně přeorané. 8. července 1951 začala v Kesongu jednání o zastavení palby. Delegace ČLR a KLDR vedli generálové Nam Ir a Hsiou Feng, delegaci vojsk OSN pak admirál Joy. 23. srpna 1951 byla jednání přerušena a k obnovení rozhovorů došlo 25. října 1951 v neutrálním pásmu v Pchanmundžomu. 4. března 1952 odstartovala Čína velkou propagandistickou kampaň, při níž vyrukovala vůči vojskům OSN s obviněním z použití bakteriologických zbraní. OSN obvinění odmítla s dodatkem, že komunistická vojska nejsou patrně v dobrém zdravotním stavu vzhledem k nedostatečně fungujícímu zdravotnickému a zásobovacímu zabezpečení. Čína i severní Korea svá obvinění ještě několikrát opakovaly, ale inspekci Červeného kříže, mající případné nasazení těchto zbraní vyšetřit, nikdy na své území nevpustily. Již tak zdlouhavá a úmorná jednání se ocitla na mrtvém bodě po 19. dubnu 1952, kdy delegace vojsk OSN oznámila, že ze 132 474 zajatců23 projevilo souhlas s návratem do KLDR a ČLR jen 70 000 komunistických vojáků (z toho jen 5100 ze zajatých Číňanů). Zbytek hodlal zůstat v Jižní Koreji či emigrovat do Japonska nebo na Tchaj-wan. Takový vývoj situace nemohli v Pekingu a Pchjongjangu strávit. Dále čínská strana tvrdila, že v zajetí drží jen 11 559 válečných zajatců, z toho 3198 Američanů. Spojenci byli naopak přesvědčeni, že komunisté vězní 11 500 Američanů a 88 000 Jihokorejců (přesnější počet byl kvůli otřesnému zacházení komunistů se zajatci, popravám zajatců přímo v poli a vysoké úmrtnosti v zajeteckých táborech prakticky nezjistitelný). V květnu se zdálo, že se rozhovory úplně zhroutí. Američané začali kvůli obstrukcím druhé strany velice rychle ztrácet trpělivost a teprve tuny bomb a napalmových kontejnerů dopadajících v červenci a srpnu 1952 na hydroelektrárenské a tovární komplexy, železniční uzly i samotný Pchjongjang přesvědčily komunisty o nutnosti rozhovory obnovit. Devastující účinek těchto náletů se ani trochu nelíbil Kim Ir-senovi, jenž dal Stalinovi otevřeně najevo svou nelibost nad neschopností sovětského letectva zabránit zničení zbylých klíčových průmyslových a hospodářských objektů. 28. dubna 1952 se generál Eisenhower vzdal funkce vrchního velitele NATO kvůli kandidatuře na úřad prezidenta USA. Ve funkci jej vystřídal generál Ridgway. Od něj zase velení nad jednotkami OSN převzal 12. května generál Mark W. Clark. Eisenhower osobně příliš nadšení nad stylem vedení války v Koreji neprojevoval. Zvláště poukazoval na to, že OSN ztrácí smysl, pokud hlavní tíhu války nesou na svých bedrech USA: "Nechceme, aby Asie pohlížela na bílého člověka ze Západu jako na svého nepřítele. Je-li třeba tam vést válku, nechť je to válka Asijců proti Asijcům za naší podpory té strany, která hájí věc svobody." To je sice pravda, ale generál Eisenhower zapomněl, nebo spíše kvůli volbám chtěl zapomenout na to, že v Koreji spolu neválčí jen oba korejské státečky, ale na straně jednoho z nich bojuje i čínský kolos, a Rusové se ve válce více neangažují jen díky americké přítomnosti. Zkrátka a dobře, takové protivníky by Jižní Korea nemohla sama odrazit ani s bůhvíjakou americkou podporou. A navíc právě vzhledem k přítomnosti (i když poněkud nepovedeně utajované) ruských pilotů, prohánějících na korejském nebi své MiGy-15, kulhá i termín "válka Asijců". Na samém svém počátku se mocenský boj v Koreji změnil na střetnutí mezi světovým komunismem a demokratickým světem, na zástupnou válku obou supervelmocí, na první, "testovací" konflikt studené války. 4. listopadu 1952 byl Eisenhower zvolen novým prezidentem Spojených států amerických a o měsíc později, 5. prosince, navštívil Koreu, aby osobně na místě posoudil, jak řešit patovou situaci v jednání. O další čtyři měsíce později, 5. března 1953, zemřel generallisimus Stalin a události přece jen dostaly rychlejší spád. Stalinovou smrtí se při jednání rázem otevřely nové perspektivy. To však neznamená, že by na bojišti byl bůhvíjaký klid. Například 28. května ráno se Číňané pokoušeli prorazit frontu na úseku hájeném americkou 25. pěší divizí. Pěšáci z "Tropic Lightning" ale útok za vydatného přispění letectva udusili v samém počátku. Ještě v červnu a červenci došlo sice na frontě k pokusu čínské strany o zvrat situace, ale v podstatě se jednalo pouze o plané gesto. Do 14. července se šest divizí "Chinks" u Kumsongu snažilo útočit proti jihokorejskému II. sboru. Tam měli o něco větší úspěch než proti Američanům, ale po devíti dnech tvrdých a nelítostných bojů se situace opět stabilizovala. Poslední výpad na jih provedli komunisté údolím řeky Pukhan. Během týden trvajících těžkých bojů získali Číňané pás země o hloubce 5,8 kilometrů a šířce 12,8 kilometrů, ale tento úspěch byl vykoupen strašlivými ztrátami. Zvláště posádky bombardérů B-29 Superfortress zlikvidovaly ohromné množství útočníků deštěm bomb M-83, určených speciálně k likvidaci živé síly. Jen v červenci ztratili komunisté na 66 000 mužů. Během posledních čtyř měsíců války bylo ale také zabito či zraněno na 64 703 vojáků OSN, přičemž značnou část ztrát má na svědomí čínský útok proti Jihokorejcům bránícím se v Kumsongském výběžku. Během stejného období vystříleli dělostřelci OSN na 7000 dělostřeleckých granátů. Frontová linie byla už příliš stabilizovaná a obětovat další tisíce životů kvůli zisku několika kilometrů čtverečních si pak už nedovolili ani Číňané. To vytvořilo podmínky pro podpis dohody o zastavení palby. 20. července 1953 byla po nekonečných průtazích stanovena demarkační čára mezi oběma stranami, odpovídající současnému stavu fronty, mírně nad 38. rovnoběžkou, s dvoukilometrovou demilitarizovanou zónou po obou stranách této linie. OSN a KLDR podepsaly v Pchanmundžomu dohodu o příměří prostřednictvím svých zástupců, generálů Williama K. Harrisona a Nam Ira, s konečnou platností v pondělí 27. července 1953. Do tohoto dne zahynulo v bojích 447 000 vojáků sboru OSN (z toho 33 629 Američanů padlo v boji a dalších 20 617 při nehodách a na nemoce a odhadem 2730 Američanů nepřežilo komunistické veznění)24 a 547 000 utrpělo různá zranění (z toho 103 284 Američanů). Drtivou většinu ztrát na straně OSN tvoří ztráty jihokorejské (46 812 zabitých, 66 436 pohřešovaných a 159 722 zraněných). Ztráty na druhé straně dosahují podle odhadů 1 400 000 až 1 700 000 mrtvých a raněných komunistických vojáků (KLDR měla 214 899 mrtvých, 101 680 pohřešovaných a 303 685 raněných, zatímco čínská strana měla 401 401 mrtvých, 21 211 pohřešovaných a 486 995 zraněných). Korejskému poloostrovu přinesla skoro 37 měsíců trvající zbytečná válka nezměrné utrpení. Rozsáhlé plochy země byly spáleny ohněm, dělostřelbou, bombardováním. Celé oblasti byly vylidněny. Mnoho měst a vesnic bylo válkou naprosto zničeno. Odhaduje se, že na 3 000 000 civilních obyvatel obou korejských států utrpělo různá zranění nebo zahynulo. Poslední podpis na poslední, osmnácté kopii dohody v 10 hodin 12 minut definitivně ukončil tři roky zbytečného krveprolévání. Zastavení palby vstoupilo v platnost ve 22:00 hodin.25 Zbraně po celé délce fronty poprvé od 25. června 1950 utichly. LETECKÁ FÁZE VÁLKY V KOREJI - ROK 1950 - První Jaky-9P se nad základnou Kimpo (K-14) objevily při průzkumném letu v poledne 25. června. Okolo 15:00 hodiny ostřelovaly čtyři Jaky letiště v Soulu (K-16) a podařilo se jim zničit několik jihokorejských L-4 a T-6 (některé zdroje hovoří až o sedmi strojích). Zároveň další Jaky zaútočily na Kimpo, kde zničily kontrolní věž a skladiště paliva. Velitel FEAF, generál G. E. "Strat" Stratemeyer, měl ve chvíli severokorejského útoku k dispozici 1172 letouny, z čehož 47 % bylo zařazeno u operačních jednotek. Nad Koreou mohl nasadit především Lockheedy F-80 Shooting Star od 49. FBG z Misawa AFB (49. FBG se skládala ze 7., 8. a 9. FBS), 35. FIG z Jokota AFB (39., 40. a 41. FIS) a 8. FBG z Itazuke AFB (35., 36. a 80. FBS). Další dvě skupiny Shooting Starů se nacházely na Naha AFB na Okinawě (51. FIG) a Clark AFB na Filipínách (18. FBG). Do 35. FIG byly navíc začleněny průzkumné RF-80A od 8. TRS. Na Itazuke AFB mělo svůj domov 32 dvoutrupých North Americanů F-82G Twin Mustang z 4., 68. a 339. F(AW)S a dále 26 rychlých lehkých bombardérů Douglas B-26 Invader od 3. BG(L), rozdělených do 8. a 13. BS. Na základně Andersen Field na Guamu bázovalo 22 bombardérů Boeing B-29A Superfortress ze stavu 19. BG(M).26 Kadena AFB na Okinawě hostila 6 průzkumných RB-29A od 31. SRS. Kromě výše uvedených bojových letounů FEAF disponoval Stratemeyer v dané oblasti ještě 24 letouny meteorologického průzkumu WB-29A od 512. WRS z Jokoty, 4 pátracími a záchrannými SB-29A a 23 SB-17G z 3. RS. Tato jednotka se dále dělila na Detachment "A" bázující na Johnson AFB v Nagoji, Detachment "B" bázující v Jokotě, Detachment "C", který měl základnu v Misawě, a Detachment "D" z Ashiya AFB. Kromě několika dalších podpůrných jednotek uzavíralo tuto řadu 24 Douglasů C-54 Skymaster od 374. TCG (6., 21. a 22. TCS) bázujících v Tačikawě. První americká letecká hlídka se nad bojujícím poloostrovem objevila 25. června v podvečer, když velitel 8. FBG Col. John M. "Jack" Price zvedl z Itazuke své Shooting Stary k hlídkovému letu nad Soul. K prvnímu vzdušnému boji tohoto konfliktu došlo 26. června v prostoru Soul - Inčchon. Dva F-82 Twin Mustangy od 68. F(AW)S pod vedením Lt. Williama G. "Skeeter" Hudsona, startující z Itazuke AFB, zde narazily na severokorejské La-7 (La-9). Twin Mustangy okamžitě odhodily přídavné nádrže a vrhly se na Lavočkiny. Severokorejci znervóznělí tak rychlým nástupem sice odpověděli palbou, ale rychle se stáhli. První souboj tak skončil bez vítěze. Ale již následujícího dne, tedy 27. června, proběhl souboj na jehož konci bylo severokorejské letectvo "lehčí" o sedm letadel. Na letiště Kimpo se tehdy pokusilo zaútočit osm severokorejských šturmoviků Il-10 s doprovodem stíhaček Jak-9P (podle jiných zdrojů Jak-7U) a La-7 (La-9). Nad letištěm právě kroužily F-82G od 68. F(AW)S, když se z nízkých mraků vyhouply dvě severokorejské stíhačky a pustily se do Twin Mustangu s posádkou tvořenou pilotem 1st/Lt. Charlesem B. Moranem a radarovým operátorem Fredem Larkinem. V bojovém zápalu si Severokorejci ke své smůle nevšimli, že se F-82 pilotovaný nám již známým poručíkem Hudsonem a radarovým operátorem Carlem Fraserem pověsil za prvního z nich. Když to Severokorejec v Jaku zpozoroval a pokusil se o únik do mraků, bylo již pozdě. Hudson za ním ze svých šesti Colt-Browningů M-3 ráže 12,7 mm poslal dvě dávky. První zasáhla zadní část trupu nepřátelského letounu, druhá zapálila palivovou nádrž a ustřelila pravé křidélko. Poté šel hořící Jak k zemi. Posádka Twin Mustangu č. 46-383 přezdívaném "Bucket OďBolts" tak v 11:30 hod. zaznamenala první sestřel korejské války. Moran s Larkinem svého pronásledovatele setřásli a navíc jej po provedení únikového manévru i sestřelili. O další sestřel se postaral velitel 339. F(AW)S, Maj. James W. "Poke" Little, který prováděl nad Kimpo běžný hlídkový let. Jakmile zachytil Moranovo hlášení o objevení se severokorejských letounů, slétl se svým F-82 dolů pod mraky právě včas, aby se dostal za jednoho Lavočkina a sestřelil jej. Tím ovšem pro ten den dramatické události nad Kimpo zdaleka nekončily. O několik hodin později se do boje vložily i proudové F-80 od 35. FBS/8. FBG "Panthers". Ty svou pozornost soustředily na čtyři Iljušiny Il-10 útočící na Kimpo, kde právě probíhala vykládka materiálu z amerických transportních letadel C-54 Skymaster od 374. TCG (jedno z nich se komunistům podařilo zapálit). 1st/Lt. Robert H. Dewald a Cap. Raymond E. Schillereff sestřelili každý po jednom Il-10 a dva šturmoviky si připsal 1st/Lt. Robert E. Wayne. Tento úspěch amerických pilotů byl vykoupen ztrátou jednoho F-82.27 27. června ve 20:30 hodin se ze startovací dráhy v Ashiyi AFB u Itazuke na ostrově Kjúšú zvedla čtyřka B-26 s úmyslem shodit svůj náklad pum na hlavy postupujících komunistů "někde v Koreji". Kvůli nepřízni počasí se ale Invadery musely vrátit zpět. FEAF mělo v okamžiku vypuknutí konfliktu k dispozici pouhých 26 výkonných dvoumotorových Invaderů B-26 verzí B a C.28 Tyto letouny byly pod velením Col. Thomase B. Halla soustředěny u 3. BG(L). 3. BG(L) se dále dělila na 8. BS bázující na základně Ashiya AFB a 13. BS bázující původně na Johnson AFB u Tokia. 24. června byly shodou okolností Invadery ze základny Johnson přesunuty do Itazuke. Vzhledem k neúspěchu prvního pokusu proběhl debut Invaderů nad Koreou 28. června, kdy 12 B-26 odstartovalo v 07:30 hod. ze základny Ashiya a zamířilo k železničnímu seřadišti v Munsanu. Intenzivní protiletadlová palba nad cílem pak jednomu z přízemní výšky útočících Invaderů ustřelila motor a jeho pilot musel nouzově přistát na letišti v Suwonu (K-13). I další těžce poškozený Invader se dovlekl nad svou základnu, ale třetí zasažený B-26 i se svou zraněnou posádkou na poškození a špatné počasí doplatil, když se při pokusu o přistání roztříštil uprostřed přistávací dráhy. Všichni tři členové posádky zahynuli. Ještě tentýž večer pak dalších devět B-26 zaútočilo severně od Soulu na kolony postupujících komunistů. Tento den zažilo letiště v Suwonu, kromě nouzového přistání Invaderu, ještě ostřelování kulomety a kanony Jaků, a to hned dvakrát. Ve 13:00 hodin to byl útok čtyř severokorejských stíhaček a v 19:00 hodin šesti strojů. V noci z 27. na 28. června přelétly z Guamu na Kadena AFB na Okinawě čtyřmotorové Boeingy B-29 Superfortress od 19. BG(M). Ještě tentýž den odstartovaly čtyři z nich k náletu na cíle v Koreji (Okinawu dělí od Soulu vzdálenost 1037 km). První dvě B-29 se zaměřily na dopravní spoje mezi Soulem a Kapjongu a další dvě dostaly mlhavou instrukci vysypat svůj náklad bomb na jakýkoliv cíl mezi Soulem a Inžongbu, který za to bude stát. Někdo se může nad takto formulovaným rozkazem pozastavit, ale je třeba si uvědomit, že byl 28. červen, komunisté se nezadržitelně drali na jih, všude panoval zmatek a chaos a MacArthur o nasazení B-29 rozhodl rychle, na vlastní pěst a bez oficiálního požehnání z Washingtonu. Katastrofický vývoj situace zkrátka vyžadoval, aby "něco" podnikl. K dalším leteckým soubojům došlo 29. června. Udály se při akcích severokorejských letadel, opět bombardujících a ostřelujících Suwon. Severokorejci se tento den nad Suwonem objevili šestkrát. Jejich akce více méně úspěšně narušovaly hlídkující Shooting Stary a v dopoledních hodinách se poručíkům Williamu T. Norrisovi a Roy W. Marschovi, pilotům F-80C, podařilo dva z útočících komunistických letounů sestřelit. K zemi šly La-9 a Il-10. Šturmovikům sa ale podařilo zničit i jeden C-54. Ve čtvrtek 29. června slavili nad Suwonem úspěch i piloti stíhacích F-51D Mustangů. Za 80. FBS skórovali Lt. Orrin R. Fox dvěma sestřelenými Jaky-9 a Lt. Harry T. Sandin jedním. Čtvrtý Jak-9 ve stejném souboji sundal z jihokorejské oblohy 1st/Lt. Richard J. Burns od 35. FBS/8. FBG na F-80C. Celé efektní představení proběhlo před zraky samotného MacArthura a ostatních vysokých důstojníků, kteří právě měli improvizovanou poradu v místní škole. Téhož dne dopadly na seřazovací nádraží v Soulu 227kg pumy z pumovnic dvou B-29. Dalších šest Superfortressů letících v kilometrové výšce zasypalo pumami stejné ráže letiště Kimpo, nyní již obsazené komunisty. Těsně po ukončení útoku se obrovské bombardéry z Kadeny pokusili potrestat piloti dvou severokorejských stíhacích letounů (jeden ze strojů byl Jak-9P, druhý nebyl identifikován). Střelci z B-29 se však nehodlali vzdát jen tak bez boje a zasypali dotírající Severokorejce krupobitím projektilů ráže 12,7 mm. Komunistické piloty brzy přestalo bavit hrát si na hrdiny a vyklidili bojiště. Za oním neidentifikovaným letounem se táhla stuha kouře a navíc zřetelně zaostával za svým kolegou v Jaku. Dalších patnáct B-29 pak ještě tentýž den s nevalným výsledkem bombardovalo mosty přes řeku Han. V 16:15 hodin odstartovalo z Ashiya AFB osmnáct Invaderů s nákladem střepinových pum a jejich posádky nabraly kurz k letišti v Pchjongjangu. V 18:03 hod. byly první stroje nad cílem, na který zaútočily v řadě s minutovými intervaly. Cap. H. Lobdell jako vůbec první americký pilot zaútočil na cíl v hloubi KLDR a náklad tříštivých pum z jeho Invaderu přeoral startovací dráhu a zapálil tři z pěti Jaků, které se pokoušely odstartovat. Další bombardování postihlo hangáry, letouny i budovy technického zabezpečení. Děla protivzdušné obrany se ozývala jen sporadicky. B-26 od 3. BG(L) byly totiž první spojenecké letouny, které se objevily nad územím KLDR, a moment překvapení vyšel dokonale. Jediný dotírající Jak-3 uzemnil střelec S/Sgt. Nyle S. Mickley. Druhý ze dvou Jaků, které unikly Lobdellovým bombám, se ani nepokoušel zaútočit. Na zemi bylo zničeno 25 severokorejských letounů. Den poté se posádky Invaderů blýskly při útoku na shromaždiště nepřítele severně od Soulu. Osmnáct B-26 dokázalo nadělat mezi Severokorejci pěkný zmatek a zvláště jeden roj od 13. BS si "zařádil" nad kolonou tanků a obrněných i nákladních vozidel, čekajících, až ženisté zpevní jeden z mostů přes řeku Han. Jako při cvičných střelbách se všechny tři Invadery spustily nad zablokovanou kolonu a z přízemního letu ostřelovaly pevnými kulomety i kulomety ze svých hřbetních střeleckých věží, natočenými dopředu, panikařící komunisty proudy střel ráže 12,7 mm. Toto byl poslední bojový let, na který Invadery 3. BG(L) startovaly ze své staré základny. Jejich novou základnou se stala Iwakuni AFB. 30. června zahájila svou činnost 1. FS ROKAF. Tato jihokorejská jednotka byla vybudována v rekordně krátké době. Jen několik hodin po zahájení severokorejského útoku bylo deset nejlepších jihokorejských pilotů převeleno na letiště Suwon, kam 26. června dorazilo pod vedením Maj. D. Hesse devět amerických pilotů - instruktorů ze 36. FBS. Spolu s nimi se na základně objevilo 10 F-51 Mustangů. Po bleskovém provizorním přeškolení na nový typ letounu byli Jihokorejci přese všechny nedostatky okamžitě zapojeni do bojových akcí.29 Stejný den, tedy 30. června, opět skórovaly Shooting Stary od 36. FBS/8. FBG z Itazuke AFB. Nad Suwonem se pustily do souboje s Jaky-9 a po jednom sestřelu zaznamenali Lt. Charles A. Wurster a Lt. John B. Thomas. Rozkaz zasáhnout do bojů dostali 30. června také příslušníci 77. squadrony RAAF. Mustangy této jednotky bázovaly pod velením W/Cdr. Louise "Lou" T. Spence DFC. na základně Iwakuni v Japonsku. 2. července letěli Australané na svůj první bojový let (jednalo se o doprovod letounů C-47 Skytrain se zraněnými vojáky) a 3. července se osm australských F-51D zapojilo do akcí přímé letecké podpory. Přelétávajíce po ose Suwon - Osan napadaly vše, co se na zemi pohnulo. Australanům se tento den podařilo zničit dvě lokomotivy, nákladní automobil a šest dalších vozidel. Naneštěstí zmatek na cestách způsobil, že zaútočili i na zdecimované, ustupující Jihokorejce. 7. července utrpěla 77. sqn. první ztrátu. Protiletadlovou palbou byl sestřelen Mjr. G. Strout letící na Mustangu č. 68-757. 9. září se pak z bojového letu nevrátil velitel australské jednotky. Byl sestřelen protiletadlovou palbou v prostoru Angang-ni. Velení jednotky převzal S/Ldr. Richard Cresswell.30 K 77. squadroně byli na stáže přidělováni i piloti RAF startující jinak z letadlové lodi HMS Triumph. Ale vraťme se zpět na počátek července. 1. července začaly být na korejské bojiště přepravovány první jednotky US Army, tzv. Task Force Smith. Šest Skymasterů, které měly přepravu na starosti, ale již první den kompletně poničilo přistávací dráhu letiště v Pusanu (K-1) a musely být nahrazeny lehčími C-46 Commando a C-47 Skytrain. Počátkem července se do bojových akcí zapojily i létací čluny PBM-5 Mariner z VP-47. Nejprve byly využívány jako pozorovací letouny a také doprovázely stroje se zásobami pro frontu. Velice rychle ale přešly k akcím pro ně typickým. Během července zaminovaly Marinery většinu severokorejských přístavů ve Žlutém moři. Postupem času byly k těmto akcím kromě VP-47 nasazovány i VP-40 a VP-42. V Japonském moři plnily stejné úkoly britské Sunderlandy od 88., 205. a 209. squadrony RAF. 3. července vydal náčelník štábu USAF, generál Hoyt S. Vandenberg, rozkaz, na základě kterého se na Kadena AFB přesunuly čtyři letky B-29 z 22. BG(M) a na Jokota AFB v Japonsku byly převeleny tři letky B-29 od 92. BG(M). Tyto letouny byly vyjmuty z pravomoci velitelství strategického letectva (SAC) a nadále spadaly pouze pod FEAF. Tentýž den spojenci zároveň provedli další úder proti cílům v severní Koreji. Tentokrát se jej však neúčastnily pouze americké letouny. Nálet provedlo osm z dvanácti britských Supermarine Seafire F. Mk. 47 od 800. squadrony FAA a osm z dvanácti Fairey Firefly AS. 5 od 827. squadrony FAA, startujících z paluby letadlové lodi HMS Triumph (Seafirům na Triumphu velel Lt/Cdr. P. B. Jackson a Firefly měl "na starosti" Lt/Cdr. B. C. Lyons), dále síly 5. AG: F4U Corsairy od perutí VF-53 a VF-54 a AD-4 Skyraidery od VA-55. Stíhací doprovod poskytly těmto silám proudové F9F-3 Panther od VF-51 a VF-52. Americké letouny startovaly z paluby USS CV-45 Valley Forge. Úder byl veden proti pchjongjangskému letišti, nádraží, mostům v okolí a cílům podobného charakteru v Onjong-ni. Ens. E. W. Brown a Lt. Leonard Plog na Pantherech od VF-51 "Screaming Eagles" při této misi sestřelili každý po jednom Jaku-9.31 Další Jak-9 sestřelil 17. července Cap. Francis B. Clark pilotující F-80C od 35. FBS/8. FBG. 19. července šly k zemi další tři Jaky-9. O sestřely se opět podělili piloti Shooting Starů, tentokrát od 36. FBS/8. FBG: Lt. Elwood A. Kees, 1st/Lt. Robert D. McKee a 1st/Lt. Charles W. Wurster. K sestřelu z 30. června tak poručík Wurster přidal své druhé vítězství. Vybíjení Jaků se opakovalo i následujícího dne. Lt. David H. Goodnough na F-80C od 35. FBS/8. FBG a Cap. Robert L. Lee pilotující F-80C, pro změnu od 36. FBS/8. FBG sestřelili každý po jedné devítce. Shooting Stary z 8. FBG (v červenci vykonaly 70 % bojových letů nad Koreou právě F-80C) byly v této části konfliktu nejčastěji vysílány na mise až po řeku Han a k Soulu bez nákladu pum a raket, ale s plnými zásobníky munice ráže 12,7 mm a maximálně "naložené" palivem. Ve výšce 3000 metrů pak hlídkovaly nad daným prostorem 15 až 20 minut. V případě objevení se severokorejských letounů došlo k boji, v opačném případě (a těch byla většina) se F-80 snesly nad Soul, vyprázdnily zásobníky ostřelováním severokorejských kolon směřujících na jih a vrátily se do Itazuke. 10. července se tak hlídce F-80 od 8. FBS podařilo u jednoho mostu zničeného americkým 34. pěším plukem nachytat zablokovanou komunistickou kolonu. Shooting Stary okamžitě zaútočily a zároveň přivolaly všechny poblíž operující spojenecké letouny. Rozpoutal se masakr. Během hodiny zničili američtí piloti 7 pásových vozidel, 117 nákladních automobilů, 38 tanků (proti těm se velice osvědčily zejména útoky raketami HVAR32 a napalmem) a na místě zůstalo ležet i několik set Severokorejců. Mnoho z komunistických vojáků zemřelo zbytečně, neboť severokorejští a později i čínští velitelé v podobných situacích přikazovali svým vojákům zůstat na místě a střílet na útočící letouny pěchotními zbraněmi. Podobné "volné lovy" jako Shooting Stary v tomto prostoru podnikaly i Invadery 3. BG(L). Jen mezi 7. a 9. červencem zničily B-26 v prostoru Soul - Pchjongtchek 197 nákladních automobilů a 44 tanků. I když situace na bojišti dospěla do kritického stadia, intenzita vzdušných střetnutí klesla k nule. Naprosto jiná situace ale panovala u bombardovacího letectva, jehož piloti si na nedostatek vzrušení rozhodně nemohli stěžovat. 8. července začalo v Jokotě pod velením generála Emmetta "Rossie" OďDonnella působit velitelství FEAF Bomber Command (Provisional). Vzhledem ke kritické situaci u Tedžonu přešly, počínaje 10. červencem, všechny B-29 od náletů v hloubce až 90 kilometrů za frontovou linií k misím přímé letecké podpory, kdy podle požadavků návodčího bombardovaly v proudu z letové hladiny 3000 metrů. Hned první nálet nové fáze, kdy 10. července deset B-29 od 19. BG(M) bombardovalo cíle u Tedžonu, nebyl úspěšný. Nepřesné bombardování mělo málem tragické důsledky pro americké pěšáky v první linii. Posádky Superfortressů totiž byly cvičeny pro atomové útoky nebo strategické bombardování a s přímou podporou pěších vojsk neměly žádné zkušenosti. Aby se podobným nepříjemným incidentům zabránilo, bylo v Tedžonu instalováno pozemní naváděcí stanoviště "Angelo". Nicméně 11. června dokázaly posádky osmi B-29 při bombardování Wondžu, Činčchonu a Pchjongtcheku, že své práci rozhodně rozumí. 12. července se bombami naložené "superpevnosti" z Kadeny vydaly navštívit cíle ležící 32 až 80 kilometrů za frontou. Nejdůležitějším cílem byl tento den přístav, letiště a rafinérie ropy ve Wonsanu. Další B-29 útočily proti zásobovacím trasám a komunikačním uzlům v okolí Wonsanu a oblasti Činčchonu a Pchjong-tcheku, a dále proti místům koncentrace nepřítele v Jongwolu a Marichanu. Jedna osamělá B-29 byla sestřelena severokorejským Jakem-9P.33 13. července pak náklad 227kilogramových pum svržených Superfortressy od 22. BG(M) a 92. BG(M) dopadl na Wonsan. 14. července vedly Superfortressy od 92. BG(M) opět úder přímé podpory pozemních vojsk, když zaútočily na komunistické cíle v předměstí Čchongdžu, severně od Tedžonu. Jednotlivé B-29 nalétávaly na cíl v devítiminutových intervalech. Při náletu následujícího dne požadoval pozemní návodčí již třicetiminutové intervaly. Tato role ovšem Superfortressům příliš nesvědčila a díky osobní intervenci generála Stratemeyera nařídil MacArthur opětné nasazení B-29 k izolaci prostoru bojové činnosti bombardováním cílů v zóně až 90 kilometrů za frontou. B-29 tak opět soustředily svou pozornost na mosty, letiště a nádraží. Již 16. července se snesl příval bomb z pumovnic 47 Superfortressů od 19. BG(M) a 22. BG(M) na hlavní nádraží v Soulu. Do 24. července dokázaly posádky "superpevností" zničit 58 mostů a 31 poškodit. Útoky B-29 na letiště Kimpo, Pchjongjang a Sondok připravily Kim Ir-senovy orly o 64 % bojových letounů. 15. července byl dvěma severokorejskými Jaky těžce poškozen jeden ze čtyř B-26 útočících na pozemní cíle. Jeho pilot musel nouzově přistát v Tedžonu. Lehké bombardéry a letouny přímé letecké podpory FEAF v této době uštědřovaly při útocích na cíle těsně za frontou komunistům ránu za ranou. Efektivita těchto útoků byla velmi vysoká, což s povděkem kvitovali zejména k smrti vyčerpaní jihokorejští a američtí vojáci v první linii, kteří zatím od komunistů inkasovali jeden úder za druhým. Neméně důležité byly ovšem i útoky na zásobovací linky nepřítele. Mezi Soulem a Tedžonem byla zásluhou posádek Invaderů a Mustangů železnice přerušena na devíti místech, silniční síť směrem k řece Naktong byla rozkouskována do devadesáti tří úseků a nepouživatelnými se stalo 140 mostů, můstků i malých lávek přes ty nejmenší říčky a potoky. Polovina Invaderů od 3. BG(L) v této době navíc podnikala noční lovy, při kterých posádky B-26 vyhledávaly a likvidovaly pontonové mosty, přepravy a pod rouškou tmy se přesunující konvoje. 18. a 19. července provedlo letectvo OSN další útoky proti severokorejským letištím. 18. července byla napadena letiště v Pchjongjangu a Onjong-ni, následujícího dne letiště v Jonpo. Během těchto útoků bylo na zemi zničeno 32 letounů a dalších 13 bylo poškozeno. 19. července ráno pak průzkumný RF-80A od 8. TRS objevil v oblasti Pchjongjangu nové letiště, na jehož ploše pod maskováním "sedělo" 25 letounů. Odpoledne na tento cíl zaútočilo osm Shooting Starů ze svazku 8. FBG. Během náletu zničily Shooting Stary 14 severokorejských letounů a zbytek padl za oběť následujícího rána útočícím Invaderům. Po těchto úderech se zbytky severokorejského letectva přesunuly na území Rudé Číny. 23. července zaútočily letouny startující z paluby USS Valley Forge proti rafinérii ve Wonsanu. I když většinu práce nad Koreou v tomto období odvedly Shooting Stary, začalo se přece jen ukazovat, že jsou příliš rychlé jak pro útoky proti pozemním cílům v členitém terénu poloostrova, tak i pro boj s komunistickými vrtulovými letouny. Proto padlo rozhodnutí nahradit část F-80 za vrtulové letouny, které by byly při útoku proti pozemnímu cíli přece jen efektivnější. Původně navrhovaný F-47 Thunderbolt nebyl k dispozici v požadovaném množství, a tak volba padla na osvědčený F-51D (v operační službě a u ANG jich sloužilo ještě přes 800). 15. července bylo 145 Mustangů a 70 nejlepších pilotů z ANG naloděno na palubu letadlové lodi USS CV 21 Boxer a vysláno do Koreje. Tentýž den začala z Tegu operovat 51. FS(P), v jejíž výzbroji se nacházely F-51, které v Japonsku zůstaly po vyzbrojení 1. FS ROKAF. K jejich pilotování byli vybráni nejlepší piloti 18. FBG. USS Boxer dorazila do Japonska už 23. července (cestu přes Pacifik absolvovala za rekordních osm dní) a nastal kolotoč. První z jednotek přezbrojených na Mustangy přivezenými na Boxeru (40. FBS/35. FIG) začala z Pchohangu (K-3) operovat již počátkem srpna. O několik dní později k ní dorazila ještě 39. FBS (12. října se přidala i 77. sqn. RAAF). Další z přezbrojených jednotek, 68. FBS/18. FBG, se v Tegu připojila k 51. FS(P) a celá jednotka byla přeznačena na 12. FBS. Na Mustangy taktéž přezbrojené 35. a 36. FBS/8. FBG zůstaly na základně Tsuiki v Japonsku. Z F-80, které zůstaly, byla vytvořena 49. FBG a z Okinawy byla do Itazuke zároveň převelena 51. FIG. 30. července provedlo 47 Superfortressů od 22. BG(M) a 92. BG(M) první strategické bombardování území KLDR, operaci "Nannie Able". Při akci, jejímž cílem byl průmyslový Hungnam, byly využity nové radiolokační zaměřovače AN/APQ-13. Operace "Nannie Baker" se o dva dny později, tedy 1. srpna, zúčastnilo 46 B-29 a v rámci "Nannie Charlie" odhodilo 3. srpna pumy na cílovou oblast 49 B-29. Výběr cílů pro strategické bombardování dostala na starost 548. TRS, která měla z archivu SAC na Guamu k dispozici fotosnímky z druhé světové války. Čerstvé snímky dodávaly průzkumné RB-29 od 31. SRS. Mezi primární cíle se dostal Pchjongjang díky svým zbrojovkám, skladům válečného materiálu, seřaďovacímu nádraží a železničním opravnám, dále Wonsan se svým moderním přístavem a rafinériemi ropy, Hungnam se strojírenským a chemickým průmyslem, Čchongdžin s hutěmi, slévárnami a železničním překladištěm a nakonec Rašin, veledůležitý přístav se zásobami ropy, ležící pouhých 27 kilometrů od ruských hranic (a 96 km od Vladivostoku) na severovýchodě KLDR. Na listině sekundárních cílů se ocitlo 13 položek, mezi jinými města Sinidžu a Hamhung, přístavy Nampcho a Kimčchek, soustava hydroelektráren Kesong, Toksang, Čchosen, Toksan a Kuwonga ve vnitrozemí a přehrada s hydroelektrárnou Supchung v citlivé oblasti řeky Jalu. Každému "ostrému" náletu na cíle v blízkosti městských aglomerací měl ale ke smůle posádek Superfortressů předcházet nálet "papírový", kdy mělo být civilní obyvatelstvo letáky upozorněno na blížící se nebezpečí. Severokorejci se tak z nejpovolanějšího zdroje vždy spolehlivě a včas dozvěděli, co se na ně chystá, a muži uvnitř B-29 si mohli být jisti, že je bude čekat vřelé přivítání v podobě namířených hlavní, těsně před náletem upozorněného, a tudíž posíleného protiletadlového dělostřelectva. Navíc humanitou oplývajícímu spojeneckému velení naprosto unikal fakt, že jejich ušlechtilé pohnutky stejně nejsou k ničemu, neboť severokorejskému obyvatelstvu, včleněnému do systému civilní obrany, bylo pod hrozbou drastických trestů znemožněno ohroženou oblast opustit. Nehledě na fakt, že za držení, nebo ještě hůře šíření, letáků hrozily tresty nejvyšší. Další nepochopitelné nařízení (nepochopitelné proto, že ve svých důsledcích šetřilo nepřítele a tím vlastně podkopávalo snažení mužů v první linii) se vztahovalo k bombardování cílů zápalnými pumami, které se, ať již se to někomu líbí či ne, velice osvědčily při bombardování Japonska a nezanedbatelnou měrou přispěly k jeho konečnému sražení na kolena. State Department obávající se, že by v citlivém asijském prostředí mohlo dojít k propagandistickému zneužití tohoto typu náletů, podmínil použití zápalných prostředků při útocích na městské aglomerace udělením zvláštního povolení. 1. srpna vydal generál Hoyt S. Vandenberg rozkaz k přesunu dalších B-29 náležících SAC do oblasti korejského bojiště. Dvě letky od 98. BG(M) z Fairchild AFB se přesunuly do Jokoty a Kadena AFB se stala domovem tří letek od 307. BG(M) z MacHill AFB. Koncem prvního srpnového týdne tak mělo FEAF Bomber Command (P) k dispozici patnáct letek B-29 rozdělených mezi 19., 22., 92., 98. a 307. BG(M). Tentýž den byla zformována první jednotka leteckých návodčích: 6147. TCS, disponující letouny T-6 Texan (vojáky přezdívané "Mosquito"). Posádku "Mosquita" tvořil pilot USAF a za ním sedící pozorovatel z US Army. Jeho úkolem bylo navádění bitevních letounů na pozemní cíle, případně navádění a korigování dělostřelecké palby. Později byly u 6147. TCS používány Texany verze LT-6G, vybavené speciálními radiostanicemi umožňujícími spojení s pozemními jednotkami a raketnicemi pro kouřové rakety značkujícími cíle. Od září začala operovat 6148. TCS a v listopadu 6149. TCS, obě disponující letouny stejného typu. Jako další posila do korejských vod 1. srpna připlula letadlová loď USS CV-47 Philippine Sea. K ní se připojily doprovodné letadlové lodi USS CVE-116 Badoeng Strait a USS CVE-118 Sicilly. Na palubě USS Philippine Sea bázovaly letouny 11. AG: Panthery F9F-2 od VF-111 a VF-112, Corsairy F4U-4 od VF-113 a VF-114 a Skyraidery AD-4Q od VA-115. Kromě nich byla na této letadlové lodi umístěna peruť nočních stíhačů VC-3 s F4U-5N, průzkumná peruť VC-61 se svými F4U-5P a peruť VC-11 se Skyraidery AD-4Q/W fungující jako letouny včasné výstrahy a letouny určené pro radioelektronický boj. Paluba a podpalubní hangáry USS Badoeng Strait byly domovem mariňáckých Corsairů F4U, F4U-4 a F4U-4B ze stavu VMF-323 "Death Rattlers". Jednotce velel major Arnold A. Lund. USS Sicilly hostila VMF-214 "Black Sheep" s letouny F4U-4B Corsair pod velením podlukovníka Waltera E. Lischeida. Obě jednotky určené k podpoře 1. MPB byly sdružené v MAG-33 pod velením brigádního generála Thomase J. Cushmana.34 Corsairy z paluby USS Sicilly podnikly první bojový let 3. srpna, kdy raketami a napalmem zaútočily na komunistické pozice u Čindžu.35 VMF-323 se do bojů zapojila o tři dny později. Z japonské Itazuky začaly v tomto období k bojovým letům vzlétat radarem vybavené noční stíhačky F4U-5N náležící VMF(N)-513 "Flying Nightmares". "Noční můry" se mimo jiné věnovaly i likvidaci severokorejských konvojů, přesouvajících se v týlu komunistických vojsk pod ochranou noci (mezi 3. srpnem a 15. září uskutečnila VMF(N)-513 50 bojových letů). Této jednotce velel Maj. Hunter J. Reinburg (jednotka zanedlouho obdrží i dvoumotorové F7F-3N Tigercat). Na akcích USMC se podílela i VMO-6 vyzbrojená vrtulníky HO2S-1, HO3S-1, HO5S-1, HTL-4, OE-1 a lehkými spojovacími letouny Vultee OY-2.36 Vrtulníky prokazovaly neocenitelné služby při zásobování pozemních jednotek a při evakuaci raněných,37 OY-2 zase na pozemní cíle naváděly Corsairy podporující mariňáky v první linii. Piloti Corsairů od MAG-33 byli při útocích z přízemní výšky schopni s neuvěřitelnou přesností zasahovat i bodové cíle ve vzdálenosti pouhých 250 metrů (!) od vlastních vojáků (pro srovnání, USAF považovala za minimální bezpečnou vzdálenost 1 km, ale tato byla samozřejmě v případě potřeby často zkracována). Spolupráce pozemních složek USMC s leteckými byla pověstná. Například v noci na 16. srpna dobyli příslušníci 1. MPB u Minyangu tzv. "Bezejmenný pahorek". Od rána byli ale vystaveni divokým protiútokům nepřítele. Když vyčerpaní mariňáci odráželi třetí severokorejský útok, objevily se na scéně Corsairy MAG-33 a zaútočily na komunisty napalmem. Ti tento nápor nevydrželi a obrátili se na útěk k řece Naktong. Piloti Corsairů jim ale odřízli cestu a po několika desítkách minut apokalypsy zůstalo mezi "Bezejmenným pahorkem" a řekou ležet na 1200 mrtvých těl Severokorejců a zničená technika. Ve stejný den dobyli vojáci 2. praporu 5. pluku USMC za podpory tanků kótu "102" u Obong-ni. V poledne na ně zaútočily oddíly severokorejské 4. pěší divize a několik tanků. Na útočníky se okamžitě vrhla hlídka mariňáckých F4U, zničila dva T-34 a palbou palubních zbraní přitiskla k zemi pěchotu. Severokorejci byli nakonec za vydatného přispění Corsairů, koordinujících své útoky s palbou děl a tanků USMC, od kóty "102" s obrovskými ztrátami odraženi. Během prvního měsíce svého operačního nasazení vykonaly Corsairy MAG-33 celkem 1168 bojových letů. Příslušníci americké Námořní pěchoty tvořili společně se svými letouny a tanky hroznou zbraň a generál Walker je nasazoval na těch nejohroženějších úsecích fronty.38 Od 2. srpna se B-29 právě posílené FEAF BC(P) začaly v rámci akce "Interdiction Campaign no. 1" zaměřovat na paralyzaci zásobovacích linek mezi 38. a 37. rovnoběžkou. Hlavním cílem byly kromě železničních uzlů 44 mosty a 13 dalších objektů klíčového významu. Superfortressy z Kadeny a Jokoty vzlétaly k těmto akcím naložené čtyřmi pumami o váze 227 kg a cíle bombardovaly z výšky 3050 metrů. Bohužel mnoho mostů, většinou postavených ještě Japonci, bombám této ráže odolávalo a stejně neúčinné byly i pumy o hmotnosti 454 kg.39 Vrásky na čele spojeneckých plánovačů v Jokotě dělal hlavně železniční most přes řeku Han západně od Soulu. B-29 od 19. BG(M) se jej snažily zničit pumami o hmotnosti 454 kg, poté 908 kg a nakonec bylo se stejnou marností použito i pum o hmotnosti 1816 kg. Slabé místo neodhalila ani v Japonsku získaná stavební dokumentace nebo rady japonských odborníků. Vše vyřešil geniálně jednoduchým nápadem až generál Stratemeyer. Posádka bombardéru, která by most zničila, měla obdržet jako odměnu kartón bourbonu Jack Daniels. Zničení provokativně odolávajícího mostu se tak pro posádky bombardovacích letounů stalo prestižní záležitostí a věcí osobní cti. 19. srpna odstartovalo z Kadeny devět Superfortressů a nabralo kurz na Soul. Jejich posádky měly jediný cíl: vysloužit si oněch 12 lahví bourbonu a pokrýt se tak slávou vítězů. Na cíl se sesypalo 54 tun výbušnin a zjizvený a potlučený most inkasoval několik přímých zásahů. Přesto vzdorující kolos nadále odolával. Zatímco zklamané posádky obrovských bombardérů mířily zpátky na Okinawu, směřovali už k mostu další zájemci o lákavou odměnu. Tentokrát to bylo 34 Corsairů a Skyraiderů z paluby USS Philippine Sea. Mostem otřáslo osm přímých zásahů a jeden z mostních oblouků se konečně zřítil do řeky. Následujícího dne brzy ráno opět navštívily most Superfortressy od 19. BG(M). Jejich posádky s krajní nelibostí shledaly, že se přes noc zřítil další mostní oblouk, poškozený minulého dne Skyraidery. Svůj vztek nad rozplývající se vidinou prémiového bourbonu si pak letci vybili na zbývajícím oblouku, který takovýto nápor pochopitelně nevydržel. 19. BG(M) ale zkrátka nepřišla. Na osobní MacArthurovu přímluvu musel generál Stratemeyer sáhnout hlouběji do kapsy a jeden karton Jacka Danielse putoval na palubu USS Philippine Sea a druhý na "Stratovo" zdraví vypili v důstojnickém klubu na základně Kadena. Do konce srpna bylo mezi Soulem a Naktonggangem, kde zrovna probíhala fronta, zničeno 66 % všech mostů (ze 44 mostů označených za cíle s nejvyšší prioritou jich bylo zcela zničeno 37 a zbývajících 7 bylo označeno za nepoužitelné). 3. srpna o sobě dali vědět piloti 67. FBS/18. FBW, když dva z nich sestřelili dva severokorejské Jaky. O týden později si tato jednotka připsala na konto další Jak-3. Pátý srpnový den vedl major Sebille, velitel 67. FBS, své Mustangy k řece Hamčang. Tam měli zaútočit na komunistické pozice a postavení protiletadlového dělostřelectva. Při útoku byl Sebilleho F-51D č. 44-74394 zasažen protiletadlovou palbou. Jeho wingman posoudil poškození letounu jako vážná a naléhal na velitele, aby se vrátil zpět na základnu. Sebillův Mustang se místo toho opět obrátil k cíli a v posledním sebevražedném útoku, sám inkasující další a další zásahy, spustil do komunistů palbu ze svých šesti palubních kulometů. Maj. Louis J. Sebille byl jako první letec v korejské kampani vyznamenán nejvyšším americkým vyznamenáním Congressional Medal of Honour. 28. září svého velitele pomstil sestřelem dalšího komunistického letounu poručík R. Hall. 11. srpna si první bojovou ztrátu zapsala MAG-33. Do města Kosong se tehdy probojovali příslušníci 11. pluku USMC podporovaní tanky M-26 a Corsairy náležícími VMF-323. Při akci zlikvidovali mariňáci ve spolupráci s Corsairy 31 nákladních vozidel, 24 džípů a 45 motocyklů severokorejského 83. motocyklového pluku. Bohužel již v první fázi útoku sestřelili komunisté dva ze čtyř prvních útočících F4U. Pilota prvního z nich, poručíka Doyla Colleho, zachránil svým osobním vrtulníkem HO2S-1 sám velitel 1. MPB, brigádní generál Edward A. Craig. Pilot druhého ze sestřelených Corsairů, kapitán Vivian Moses, se pokusil nouzově přistát na rýžovém poli, ale po nárazu při přistávacím manévru ztratil vědomí a utopil se. 13. srpna položilo 98 Superfortressů koberec 3084 pum na oblast domnělého soustředění Severokorejců severozápadně od Wengwanu. Nálet byl proveden na základě informací podaných americkou výzvědnou službou, podle které měl prostor sloužit jako shromaždiště 40 000 komunistických vojáků. Na plochu o rozloze 5,6 x 12 km zaútočilo 12 letek B-29 přibližujících se v letových hladinách 1520 a 3050 metrů. Celá operace, které osobně velel generál OďDonnell, ale skončila obrovskou blamáží, když letecký i pozemní průzkum provedený po akci zjistil, že v daném prostoru nikdy žádné komunistické jednotky nebyly. Úder směřoval do prázdna. Komunisté zaútočili na pusanský perimetr z Kuwi. Obrana tzv. Pusanské kapsy se od konce července do poloviny září stala pro spojenecké letectvo prioritním úkolem. Například 26. července bylo nad tuto ohroženou oblast směřováno 540 vzletů z 600, nebo 2. září to bylo všech 700 bojových vzletů provedených toho dne. Značné ztráty při těchto akcích utrpěly hlavně Mustangy. Zatímco se hospodářství KLDR pod údery bombardérů B-29 nezadržitelně rozpadalo a začínalo být čím dál tím více závislé na dodávkách z ČLR a SSSR, jediný z primárních strategických cílů uvnitř KLDR zůstal nedotčen. Tímto cílem byl přístav Rašin, který se pohromě díky blízkosti ruských hranic zatím vyhýbal. Po nesčetných urgencích z MacArthurova hlavního stanu State Department nálet na Rašin nakonec neochotně schválil, ale úředníci ve Washingtonu neopomněli k příslušnému souhlasu přidat dodatek, že Rašin může být bombardován pouze za ideální viditelnosti a pozitivní identifikace cíle. Onen omezující dodatek se ale v kolotoči na FEAF Bomber Command (P) ať již plánovaně, či náhodou ztratil, a tak 12. srpna bombardovaly Superfortressy Rašin, ukrytý pod milosrdným příkrovem mraků, pouze pomocí AN/APQ-13 a výsledky se při nejlepší vůli nedaly označit za uspokojivé. Část pum dopadla na městskou zástavbu a druhá část dopadla úplně mimo město i přístav. Z Washingtonu okamžitě přišel příval důrazných upozornění na zapomenutý omezující dodatek, a když 22. srpna muselo 64 B-29 místo Rašinu opět kvůli nepřízni počasí pumami zasypat náhradní cíle v Čchongdžinu, utřeli si ve Washingtonu zpocená čela a 1. září Rašin k MacArthurově značné nelibosti definitivně vyškrtli ze seznamu cílů pro strategické bombardování. I tak do poloviny září zničily Superfortressy 55 % průmyslových objektů na území KLDR. 27. srpna dva Mustangy omylem zaútočily na letiště An-tung, ležící za řekou Jalu, tedy v zakázané zóně! Po 3. červenci a 14. srpnu to bylo již třetí narušení vzdušného prostoru ČLR. 22. září dokonce kvůli navigační chybě bombardoval jeden B-29 od 98. BG(M) seřazovací nádraží v An-tungu. Po podobných incidentech byli piloti znovu a znovu napomínáni a byl jim neustále připomínán přísný zákaz napadání jakéhokoliv cíle za řekou Jalu. Ovšem každý zákaz se dá obejít a piloti občas porušovali i tento. Byli to hlavně piloti Sabrů (po přesunu těchto stíhaček na bojiště), kteří čas od času "na zapřenou" pronikali za řeku, kde na vlastní pěst pořádali hony na komunistické letouny. Esem se chce stát každý stíhač, a když chyběly příležitosti ke vzdušným vítězstvím, muselo se osudu trochu pomoct. Tajně sestřelovat MiGy do Mandžuska létali i tak známí stíhači jako např. Gabreski, Jones, Mahurin, Whisner, Kinchenloe nebo Jabara. Záznamy o sestřelech získaných při těchto akcích ale pochopitelně v žádné statistice nenalezneme. V noci z 31. srpna na 1. září se zvedla severokorejská armáda, jejíž ztráty byly doplněny čerstvými odvody, k mohutné ofenzivě proti Pusanské kapse. Následovaly nelítostné boje a generál Walker 5. září dokonce uvažoval o vydání rozkazu ke všeobecnému ústupu 8. armády. Během následujících tří dnů byly ale naštěstí jednotky KLDR za mohutné podpory dělostřelectva, tanků a hlavně letectva vrženy zpět, do výchozích pozic. Mustangy, Invadery, Corsairy a Shooting Stary odvedly obrovský kus práce.40 Jak řekl sám Walker: "Kdybychom neměli stálou leteckou podporu 5. AF, nebyli bychom schopni udržet se, a určitě bychom museli Koreu opustit." Napětí v oblasti se ale neprojevovalo jen na Korejském poloostrově. V pondělí 4. září se na americký torpédoborec třídy Gearing USS DD-833 Herbert J. Thomas, hlídkující poblíž ostrova Chaj-jang-tao západně od korejského pobřeží, "pověsil" ruský dvoumotorový bombardér A-2041 pilotovaný nadporučíkem Konstantinem Karpolem. Posádka torpédoborce požádala vlastní letecké síly o pomoc a ve 12:44 hod. sestřelil Karpola kapitán E. Laney pilotující jednoho z roje F4U-4 Corsairů od VF-53, které pod vedením Lt. Richarda D. Dawnese odstartovaly z paluby USS CV-45 Valley Forge. Piloti VF-53 poslali údajně tento den do vln Žlutého moře ještě jeden ruský letoun, potloukající se nepříjemně blízko amerických válečných plavidel. Tentokrát se mělo jednat o bombardér Tu-2. 5. září vznikla pod velením veterána bojů nad severní Afrikou (tehdy příslušník slavné 112. sqn. RAF), S/Ldr. S. van Bred-Therona, 2. squadrona SAAF "Flying Cheetahs", jihoafrická peruť vyzbrojená Mustangy, operující v rámci 18. FBW USAF. 22. listopadu (podle některých zdrojů již 18. listopadu) přelétli Jihoafričané své Mustangy na letiště Pchjongjang-východ (K-24) v severní Koreji. Pod náporem "Chinks" se posléze 2. sqn. SAAF musela přesunout na letiště Čchinhae (K-10). Od počátku září se nad Inčchonem začaly několikrát denně objevovat průzkumné RF-80 z 8. TRS a F-4U 5P od VC-61, ve snaze zásobovat hlavní stan zprávami o nejčerstvější situaci v prostoru dějiště nadcházející vyloďovací operace. Od 5. září na oblast Soul-Inčchon opakovaně útočily jak letouny 5. AF, tak B-29. Task Force 77 tvořily v tomto období kromě doprovodných plavidel tři velké americké letadlové lodi: USS Philippine Sea, USS Valley Forge a čerstvě přibyvší letadlová loď třídy Essex USS CV-21 Boxer s 2. AG na palubě (tato letecká skupina se skládala z VF-63 a VF-64 vybavených Corsairy).42 Letecké jednotky operující z palub lodí této formace měly za úkol letecké krytí oblasti vylodění a údery na týl nepřítele a jeho zásobovací cesty. Letouny podpůrné skupiny Task Group 90. 5, skládající se z menších, doprovodných letadlových lodí USS Sicilly a USS Badoeng Strait, byly pověřeny přímou podporou invazních vojsk. Britská letadlová loď HMS Triumph spolu s doprovodnými plavidly (TF 91) měla zabránit případnému napadení invazního loďstva z volného moře. Na leteckém zabezpečení operace "Chromite" se podílely i Marinery od VP-42 a VP-47, Sunderlandy od 88. a 209. sqn. a P2V-3 Neptune od VP-6 (Neptuny vyzbrojené šesti kanony ráže 20 mm a až šestnácti raketami HVAR byly občas používány i jako bitevní nebo noční bombardovací letouny). 15. září odstartovalo k podpoře vylodění u Inčchonu 82 Superfortressů, ale nepřízeň počasí způsobila, že byly nuceny své pumovnice vyprázdnit nad sekundárními cíli v Pchjongjangu a Wonsanu. Vojáci invazních vojsk se museli spokojit pouze s podporou Corsairů MAG-33. Až 18. září, za konečně bezvadného počasí, shodilo 42 B-29 z 92. BG(M) a 98. BG(M) na hlavy komunistických vojáků v prostoru Inčchon-Soul koberec 1600 pum o hmotnosti 227 kg. 17. září se nepřítel konečně odhodlal k odvetné akci. Na invazní loďstvo zaútočily tři severokorejské Jaky-9. Letíce v nízké letové hladině a do poslední chvíle se tak držíce ve spásném krytu nízké oblačnosti, dostaly se severokorejské letouny přímo ke kotvišti křižníků. Poté co Jaky vylétly z mraků, soustředili se komunističtí piloti na těžký křižník USS CA-124 Rochester a britský lehký křižník třídy Fiji, HMS Jamaica. Zatímco Jamaicu se komunistům zasáhnout nepodařilo, Rochester inkasoval dva zásahy pumou. Výbuch první pumy zdemoloval jeřáb pro hydroplán a druhá puma zničila postavení jednoho z protiletadlových děl na přídi. Jeden z Jaků byl sestřelen palbou protiletadlového dělostřelectva lodi, zbývající dva unikly.43 16. září zaútočilo osm F4U z VMF-214 na kolonu šesti T-34 přesouvajících se směrem k Inčchonu. Při akci byl sestřelen Corsair pilotovaný Cap. Williamem F. Simpsonem, který zahynul. Po operaci "Chromite" 17. září znovuobsazené letiště Kimpo (1. pluk USMC na něm ukořistil dva Il-10 a jednoho Jak-9P) se opět mělo stát domovem pro americké letecké jednotky. Již 18. září v Kimpo přistál vrtulník HO3S-1 z VMO-6, na jehož palubě přicestoval generál Shepherd. Téhož dne na letiště přibyl pozemní personál MAG-33, aby je připravil pro přijetí prvních letounů USMC. 19. září se do Kimpo na rozkaz velitele 1. MAW, generálmajora Fielda Harrise, přesunulo 24 nočních stíhačů F7F-3N Tigercat od VMF(N)-542 "Flying Tigers" a o něco později dorazily i Corsairy F4U-4 od VMF-212 "Lancers" a VMA-312 "Checkerboards". Corsairy se hned následujícího dne zapojily do akcí na podporu spojeneckých vojsk ženoucích komunisty zpět na sever, zvláště pak podporovaly vojáky Námořní pěchoty v bitvě o Soul. Pozadu nezůstávaly ani Corsairy startující z letadlových lodí. Například 21. září zlikvidovaly F4U od VMF-323 velké množství živé síly protivníka v oblasti Yongdung-po a kryly přepravu přes řeku Han. Díky rychlému postupu spojenců se VMA-312 po 13. říjnu přesunula z Kimpa na polní letiště Wonsan. Kimpo se pak stalo důležitým letištěm s nepřetržitým "příjmem" transportních Skymasterů a hlavně nových C-119 Boxcar, přivážejících zásoby a válečný materiál. Na zpáteční cestě do Japonska byli na palubách transportních letounů odváženi ranění. 21. září přišlo US Navy o svého prvního Panthera. Šlo o stroj F9F-2B náležící VF-111, pilotovaný Lt. Carlem C. Dacem. Panther byl zasažen protiletadlovou palbou. Poručík Dace pochopitelně nejevil přílišné nadšení nad vyhlídkou komunistického zajetí a ze všech sil se snažil svůj poškozený stroj dostat nad moře. Nakonec svého zmrzačeného Panthera nad moře přece jen dovlekl, katapultoval se a po několika hodinách pobytu ve vodě byl vyloven posádkou jednoho ze spojeneckých torpédoborců křižujících v této oblasti. Dace byl sestřelen během dvouhodinového útoku spojeneckých letadel na dva kilometry dlouhý konvoj severokorejských nákladních automobilů u Tedžonu. Při této akci bylo zničeno 87 vozidel. Ve stejný den jako poručík Dace byl nad komunistickým územím sestřelen další pilot námořnictva, poručík Thomas Coleman. Pro sestřeleného pilota přiletěl se svým vrtulníkem poručík Arthur R. Bancroft z VMO-6. Severokorejcům se ale podařilo palbou vrtulník zničit a oba trosečníky nakonec zachránil nadporučík Robert A. Longstaff, který pro Colemana a Bancrofta přistál v husté palbě zbraní komunistů. 29. září byl zabit další příslušník VMO-6, pozorovatel z OY-2, Cap. Edwin E. Rives, zatímco pilota letounu, poručíka Thomase D. Odenbaugha, se komunistům podařilo zajmout. 23. září zahynul v Corsairu MAG-33 Maj. Robert Floeck. Na druhé straně se pilotům VMF-323 podařilo zničit čtyři tanky, za což se komunisté revanšovali poškozením pěti útočících letounů. Následujícího dne slavili severokorejští protiletadlovci u Soulu další úspěch, když se jim podařilo sestřelit Tigercat od VMF(N)-542. O tvrdosti bojů o Soul a přesnosti palby severokorejských protiletadlových baterií svědčí i další ztráta, tentokrát z 25. září. Tento den byl nejprve nad západním okrajem města palbou ze země se svým strojem sestřelen příslušník VMF-214, podplukovník Walter E. Lischeid, který ve svém F4U také zahynul. Během následujících dvou hodin byli sestřeleni i podplukovník Richard W. Wyczawski, příslušník VMF-212, a podplukovník Max J. Volcansek z VMF(N)-542. Oba ale měli větší štěstí než Lischeid a vyvázli pouze se zraněním. O dalšího pilota přišlo letectvo USMC 1. října, kdy VMF-312 podporovala postup 7. pluku Námořní pěchoty na Ujdžongbu. Palba z ručních zbraní protivníka sestřelila Corsair pilotovaný nadporučíkem Robertem O. Crockerem. Pilot zahynul. Od zahájení operace "Chromite" po osvobození Soulu bylo sestřeleno 11 letounů 1. MAW. Koncem měsíce, přesněji 26. září, bylo prakticky ukončeno strategické bombardování KLDR. Tehdy osm B-29 od 92. BG(M) zničilo pumami o hmotnosti 454 kg transformační stanice a tlakové potrubí čchosenské hydroelektrárny. Generál Stratemeyer poté prohlásil, že další nálety tohoto typu již nejsou zapotřebí. Pro masové nálety B-29 již na území KLDR žádné důstojné cíle prostě neexistovaly. Superfortressy po tomto datu vzlétaly pouze k náletům proti dopravní síti a různým nahodilým cílům. Koncem září a počátkem října tak B-29 létaly jen na "pohodové" mise, které samy posádky nazývaly "rozvoz mléka". Tak se mohlo stát, že jedna "superpevnost" od 19. BG(M) proháněla při letu několik metrů nad zemí severokorejský vlak, ostřelujíc jej kulomety svých spodních střeleckých věží, zatímco jiná B-29 téže jednotky plýtvala 113kg pumami na zoufale šlapajícího severokorejského vojáka na bicyklu. Posádka dalšího Superfortressu, tentokrát od 92. BG(M), si za cíl pro změnu vybrala motospojku. Zatímco strategické letectvo své akce silně omezovalo, piloti taktického a stíhacího letectva byli neustále plně vytíženi. Dennodenně se nad ustupujícími severokorejskými divizemi objevovaly stovky spojeneckých letadel a ke ztrátám způsobených pozemními jednotkami sboru OSN se přidávaly i ztráty způsobené letectvem. A ty narůstaly obrovským tempem. V této době vykonávaly jednotlivé perutě kolem 750 bojových vzletů měsíčně. Zároveň s přesunem spojeneckých vojsk k severu bylo na jihu znovu uvedeno do provozu (zatím alespoň provizorně) několik polních letišť, které byly připraveny přijmout čerstvě přisunuté letecké jednotky. Tak například 28. září přistály v Tegu Shooting Stary od 49. FBG. F-80 začaly v září vůbec poprvé s nočními operacemi, což si vynutila situace, kdy zoufalí Severokorejci přesouvali posily i válečný materiál na frontu již téměř výhradně v noci. 30. září zaznamenaly dvě vítězství nad komunistickými letouny Shooting Stary od 8. FBG. Bylo to čtvrté a páté vítězství pro 8. FBG tento měsíc. Prvních tří sestřelů dosáhli její piloti již 9. září. V neděli 8. října do korejských vod připlula letadlová loď USS CV-32 Leyte a posílila tak TF 77, operující u východního pobřeží poloostrova v oblasti Wonsanu. Na její palubě bázovaly letouny F9F-2 Panther od VF-31, F4U-4 Corsair od VF-32 a VF-33 a AD-3 Skyraider od VA-35 (všechny perutě byly sdruženy ve 3. AG). Letadlovou loď HMS Triumph zároveň vystřídala HMS Theseus. Když HMS Triumph 21. září připlula do Sasebo, byly na její palubě pouhopouhé tři nepoškozené Seafire a šest Firefly. Účinnost protiletadlové palby Severokorejců tedy rozhodně nebylo dobré podceňovat. 8. října v 16:17 hod. se nad ruským letištěm Dlouhá říčka nedaleko Vladivostoku, 90 km za hranicemi KLDR, přehnaly dva Shooting Stary od 49. FBG a pokropily řady seřazených ruských letounů palbou ze svých kulometů. Ať již byly pohnutky mladých pilotů jakékoliv, naplánovali si svůj výlet za hranice dost nešťastně, neboť téhož dne podepsal Mao rozkaz ke vstupu čínských "lidových dobrovolníků" do KLDR. V Moskvě pak následujícího dne převzal americký velvyslanec ruskou nótu, ve které sovětská vláda důrazně požadovala přísné potrestání všech viníků a záruky, že se akce podobného charakteru nebudou v budoucnu opakovat. Průšvih obrovských rozměrů odsunul na vedlejší kolej sám generál MacArthur, který měl podle Washingtonu posoudit vinu mladých pilotů a určit trest. MacArthur na zprávu o celém incidentu reagoval stylem pro něj typickým: "No a co má jako být?" Ruská strana se omezila pouze na výše zmíněnou nótu, neboť sama měla máslo na hlavě a nehodlala případ dál rozmazávat. Navíc domnívat se, že se čínská a potažmo i ruská strana začaly v konfliktu angažovat pouze kvůli několika poškozeným nebo zničeným letadlům na bezvýznamném letišti kdesi u Vladivostoku, by bylo, mírně řečeno, naivní. Jediný důvod, který oba komunistické giganty přivedl na korejské válčiště, byla hrozba totální potupné porážky jejich nadutého odchovance a chráněnce Kim Ir-se na. 10. října provedly svůj první nálet v Koreji letouny 17. CAG. Cílem byl železniční most u Changyan. Z tohoto náletu se nevrátil Sea Fury pilotovaný Lt. S. Leonardem, který byl sestřelen protiletadlovou palbou. Pilot byl vyzvednut posádkou záchranného vrtulníku. 17. CAG bázovala pod velením Lt/Cdr. Fredericka Stovin--Bradforda na palubě HMS Theseus. Jednotka se skládala z 807. squadrony FAA vyzbrojené 21 Hawkery FB. 11 Sea Fury, vzlétající k bojovým letům pod vedením Lt/Cdr. M. P. G. Smithe, a 810. squadrony mající ve výzbroji 12 dvoumístných stíhaček Fairey AS. Mk. 5 Firefly, které velel Lt/Cdr. K. S. Pattison. Začátkem října byla všechna plavidla TF 77 přesunuta k východnímu pobřeží Korejského poloostrova v rámci příprav na vylodění spojeneckých jednotek u přístavu Wonsan. Rozsáhlá minová pole ve vodách okolo Wonsanu likvidovaly Marinery a Sunderlandy. Ty, při letu několik metrů nad hladinou, přiváděly jednotlivé plovoucí miny k výbuchu palbou palubních kulometů. 10. října město i přístav obsadily jednotky ROKA. O den později zničily Corsairy od VMA-312 spolu s Panthery od VF-31 (bázující na palubě USS Leyte) v oblasti Wonsanu přes 100 severokorejských nákladních automobilů. 13. října se na letišti ve Wonsanu objevili příslušníci technického zabezpečení MAG-33, aby letiště připravili pro přijetí VMF-214, VMF-323 a VMA-312, které následovaly po několika dnech. Koncem října na letišti přistály i stroje od VMF(N)-513. 26. října se na pobřeží konečně vylodili příslušníci USMC, okamžitě vyrazili k severu a navázali kontakt s nepřítelem. Zvláště 5. pluk USMC se do konce měsíce dostal daleko dopředu a Corsairy MAG-33 se musely opět přesunout, tentokrát do Jonpo. 12. října se stěhovali piloti i stroje 77. squadrony RAAF. Z Iwakuni AFB se celá jednotka přemístila na letiště Pchohang v Koreji. Tam se připojila k 39. FIS a 40. FIS od 35. FIG. Nové uskupení operovalo pod názvem 6150. TSW.44 17. října se vyznamenali piloti Shooting Starů. Na trati mezi Sariwonem a Mirjokem nachytala čtyřka F-80 dlouhou vlakovou soupravu taženou třemi lokomotivami, přivážející posily na frontu. Střely M-2 Ball ráže 12,7 mm rozstřílely vlak i s posilami a válečným materiálem k nepotřebě. 20. října proběhl v oblasti Sukčchon-Sunčchon severně od Pchjongjangu výsadek 187. ARCT, jenž měl zablokovat cestu ustupujícím komunistům. 187. ARCT byl vysazen ze 76 C-119 od 314. TCW a 40 C-47 od 21. TCS. Během dvou hodin letouny opustilo 2860 mužů a 301 tun materiálu, včetně 12 houfnic ráže 105 mm. Seskokovou zónu "vyčistilo" a v průběhu akce zajišťovalo 75 F-51, 62 F-80 a 5 B-26. 26. října přistály na základně Miho v Japonsku B-26 od 452. BG(L). Ta sestávala z 728., 729. a 730. BS. Čtvrtá 731. BS byla určena k doplnění stavu 8. a 13. BS od 3. BG(L) z Iwakuni. I když měly Invadery od 452. BG(L) za sebou třiatřicetihodinový let z USA, již druhý den vzlétly jejich unavené posádky ke svému prvnímu operačnímu letu nad Koreou. Stejný den, kdy 452. BG(L) prodělala svůj křest ohněm (tedy 27. října), začaly Kadenu a Jokotu opouštět první B-29 od 22. BG(M) a 92. BG(M). Stratofortressy těchto dvou jednotek, které byly v době (jak se zdálo) blížícího se totálního vítězství OSN v Koreji již v podstatě zbytečné a jejich udržování na základnách zbytečně nákladné, se na osobní intervenci velitele SAC, generála Curtise LeMaye, vracely na své domovské základny March AFB a Fairchild AFB v USA. Situaci ale diametrálně změnil a euforii spojenců zchladil zásah čínských "lidových dobrovolníků". V listopadu, po zahájení čínsko-severokorejské ofenzivy (již počátkem měsíce hlásili piloti VMF(N)-542, útočící na cíle v Sinidžu a okolí, zvýšený pohyb nebývalého množství nákladních automobilů, přesouvajících se z Mandžuska přes řeku Jalu do severní Koreje), se nad frontou začaly stále častěji objevovat Skyraidery startující z letadlových lodí uskupení TF 77 a napadat čela postupujících komunistických armád. Ale již 30. října zaútočily Corsairy VMA-312 na seskupení asi 500 komunistických vojáků (Číňanů?) u Hagaru. Letadlové lodě vysílaly v tomto období své letouny také k nepřetržitému, čtyřiadvacetihodinovému vzdušnému krytí příslušníků 1. divize USMC, obklíčených u vodního rezervoáru Čchosen. Ve vzduchu nad nešťastnými mariňáky bylo tak husto, že v třeskutém mrazu trpěli i "Chinks" okolo. Ti se v noci totiž nemohli kvůli hrozbě okamžitého a zuřivého vzdušného útoku ani ohřát.45 Do akcí se postupně zapojily i letouny z lodí USS CV-47 Philippine Sea, USS CV-45 Valley Forge, USS CV-32 Leyte, USS CVE-116 Badoeing Strait, USS CV-37 Princeton (k TF 77 se připojila 5. prosince), USS CVE-118 Sicilly (7. prosince) a USS CVL-29 Bataan (17. prosince). 1. prosince se 1. divize USMC vydala na strastiplnou cestu z obklíčení. Během cesty se o jejich zásobování staraly C-46, C-47 a C-119 z CCC. Denně mariňákům shazovaly skoro 300 tun zásob. 7. prosince shodilo osm C-119 koloně zablokované u průsmyku Fun-chi-lin na žádost velitele 1. ženijního praporu USMC podplukovníka Johna H. Partridge osm dílů ocelového mostu M-2 (každý díl vážil 1125 kg). Po několika hodinách usilovné práce byla šestimetrová propast zabraňující postupu přemostěna a mariňáci mohli dál pokračovat v úniku z obklíčení. O evakuaci raněných a přísun materiálu se během přesunu staraly i vrtulníky od VMO-6 (jen z provizorního letiště v Judam-ni evakuovaly piloti této jednotky 152 zraněných). Již odpoledne 1. prosince se na z poloviny dokončeném letišti v Hagaru podařilo přistát posádce jednoho C-47, který po půlhodině odlétl s 24 raněnými mariňáky. Tento den se dalším třem Skytrainům podařilo ze stejného letiště evakuovat dalších 60 zraněných. Veškeré letecké akce nad kolonou kryly Sabry 4. FIW. Do Jonpo byly zároveň převeleny mariňácké Corsairy od VMF-212 a Corsairy a Tigercaty od VMF(N)-542. Po čtyři dny (10.-14. prosince) operovala z letiště Jonpo i VMF-311, první peruť USMC vyzbrojená Panthery F-9F 2B. 14. prosince se VMF-311 přesunula na letiště K-9 (Pusan-východ), kde se tato jednotka spojila s 35. FIG. Zároveň s ústupem z území KLDR byly i ostatní letecké jednotky USMC přemisťovány na jiné základny a letadlové lodě. Na palubu USS Sicilly tak byla 7. prosince přebázována VMF-214 a 12. prosince na palubu USS Bataan přeletěly Corsairy VMA-312. Při akcích na podporu mariňáků se ve statečnosti překonávali jak piloti letadel přímé letecké podpory a bombardérů, tak piloti záchranných vrtulníků. Nezřídka platili za snahu zachránit své spolubojovníky cenu nejvyšší. Tak jako 1st/Lt. Robert A. Longstaff, který ve svém vrtulníku zahynul 2. prosince ráno při pokusu přistát pro těžce raněného příslušníka USMC během bojů o uvolnění průsmyku Toktong, při nichž prapor Číňanů blokoval cestu do Hagaru. 4. prosince byl při útoku na pozice "Chinks" u Hagaru-ni sestřelen F4U-4 od VF-32, pilotovaný Ens. Jesse L. Brownem, prvním pilotem USN černé pleti. Corsairy tehdy společně se Skyraidery AD-1 od VA-35 vzlétly na další z letů na podporu obklíčených mariňáků. Brownův Corsair nouzově přistál na území obsazeném nepřítelem, asi 5 km od vlastních pozic, ale jeho pilot se jej přesto nepokoušel opustit. Celou situaci sledoval 1st/Lt. Thomas J. Hudner a rozhodl se svému příteli pomoci. Přistál se svým F4U vedle Brownova letounu a snažil se jej z rozbitého Corsairu, který právě začínal hořet, vyprostit. Zámek kabiny se naneštěstí zasekl a Hudner, aby svého přítele zachránil před plameny, musel kabinu obkládat sněhem. Když zjistil, že sám nic nesvede, spojil se rádiem ve svém letounu s velitelem perutě Lt. Cdr. Richardem Cevolim a požádal jej o přivolání záchranného vrtulníku s hasicím a vyprošťovacím zařízením. Poté se opět snažil zachránit Browna. Jeho snaha bohužel vyšla naprázdno. Vrtulník sice přiletěl, ale pro Browna to již bylo pozdě. Poručík Brown v kabině svého Corsairu zahynul. Poručíku Hudnerovi byla za jeho čin udělena Congressional Medal of Honour. Během tohoto hektického prosince se nad příslušníky USMC objevila jedna novinka. Transportní peruť Námořní pěchoty VMR-152 vyčlenila čtyři Skymastery R5D-3, na kterých byly dodatečně instalovány vysílačky pro spojení s pozemními jednotkami i ostatními letouny. Tyto letouny se pak od 6. prosince nepřetržitě střídaly v letech nad bojujícími mariňáky a na zjištěná ohniska nepřítele naváděly bitevní a bombardovací letouny. Zbytek letounů VMR-152 dál plnil transportní úkoly. Tyto letouny shodily mariňákům od 1. listopadu do Vánoc 2268 tun zásob a evakuovaly přes 4000 raněných. Většina raněných byla evakuována z provizorního letiště v Koto-ri, které muselo být pro příjem velkých letounů upraveno během několika hodin. Kromě tradičně používaných letounů se na evakuaci podílely i dva letouny General Motors TBM-3E Avenger (obávaný torpédový letoun z druhé světové války) zapůjčené od doprovodné perutě 1. MAW. Avengery pilotovali Cap. A. T. McCaleb, příslušník VMO-6 a 1st/Lt. T. Clark z VMF(N)-513. Do 12. prosince se v Avengerech dostalo do bezpečí 102 nejvážněji zraněných příslušníků 1. divize USMC. Stejně jako při podpoře spojenců v bojích o Pusanskou kapsu, tak i při martyriu 1. divize USMC si letectvo vysloužilo vděčnost mužů na zemi. Nejlépe to vystihl generálmajor Oliver P. Smith, velitel divize probíjející se z obklíčení, v dopise generálmajoru Harrisovi, veliteli 1. MAW: "V nekonečných nocích a sněhových bouřích se mnoho mariňáků modlilo, aby už byl den nebo jasné počasí, kdy, jak věděli, zase uslyší ten očekávaný hukot vašich letadel, rozsévajících mezi nepřítelem zkázu." Nyní se ale vraťme o více než měsíc zpět. 1. listopadu ve 13:45 hod. zaútočilo na šestku Mustangů, tvořící krytí Invaderům útočícím na letiště v Sinidžu u řeky Jalu, šest proudových letounů se šípovitými křídly a rudými hvězdami. Tyto letouny odstartovaly z kteréhosi čínského letiště za řekou, tedy z oblasti, kam měli spojenečtí letci přísný zákaz létat. Na korejském nebi se tak poprvé objevil nový fenomén: ruský proudový stíhač druhé generace MiG-15. Letecká válka nad Koreou vstoupila do další fáze. Zdrcující převaha spojeneckého letectva skončila. Při prvním střetnutí k žádným ztrátám nedošlo (MiGy pravděpodobně patřily k 28. GIAP/151. GIAD), a tak byla událost poněkud zastíněna úspěchem dvou Mustangů od 67. FBS/18. FBW. 24 km jižně od Sinidžu napadly tři Jaky letící z Mandžuska jeden T-6 Texan při misi FAC a několik B-26 od 730. BS. První Jak zasypal projektily ze svého "dvojčete" střelec jednoho Invaderu, ale to už se na scéně objevily Mustangy. Piloti Cap. Alma R. Flake a Cap. Robert D. Thresher pak sestřelili ve vzdušném boji každý po jednom Jaku-3 (Jak-9?). Flake zaskóroval ještě následujícího dne sestřelem Jaku-9. Další devítku přidal 1st/Lt. James I. Glessner na F-51D od 12. FBS/18. FBW. 2. listopadu se navíc opět vyznamenaly posádky B-26. Po jejich zásahu proti "lidovým dobrovolníkům" u Čchongdžu zůstalo na zemi ležet přes 500 "Chinks". 6. listopadu přišli Severokorejci o další dva Jaky-9, přičemž 1 a 1/2 sestřelu bylo přiznáno Cap. Howardovi I. Pricemu z 67. FBS a 1st/Lt Henrymu S. Reynoldsovi byla asistence při likvidaci druhého Jaku ohodnocena na 1/2 sestřelu. O "čínské" MiGy-15 z 1. listopadu se zatím v hlavním stanu vojsk OSN v Tokiu nikdo moc nestaral, a to ani když se Lt. Col. Clure Smith, velitel 25. FIS/51. FIW, vrátil z bojového letu se svým F-80C se snímky MiGu-15 pořízenými palubní kamerou. Ač byla na vlnách VKV spojeneckých vysílaček čas od času zachycena ruština, obecně se předpokládalo, že se jedná o ruské poradce a že na MiGách létají Číňané. To se ještě Čína v letecké části konfliktu neangažovala a názor štábních důstojníků byl proto takový, že Číňané si koneckonců mohou létat, na čem chtějí, a že incidenty tohoto charakteru se i pro budoucnost omezí na oblast řeky Jalu. Dnes již ovšem víme, že do června 1951 bychom v kabinách MiGů-15 nad Koreou našli pouze ruské piloty. 64. IAK (tvořený v různém období různými jednotkami) velel v tomto období generálporučík Ivan Vasilevič Bělov46 a zpočátku byli piloti i stroje této jednotky rozmístěni na čínských leteckých základnách Šen-jang, An-šan a Liao-jüan. Z důvodu značné vzdálenosti od frontové linie na Korejském poloostrově (tyto základny se nacházely okolo 200 kilometrů od čínsko-korejské hranice) přestěhoval se 64. IAK na základny ležící v těsné blízkosti hranice, z nichž největší byl An- -tung. Další, dílem i čínské MiGy, byly rozmístěny v Tung-fengu, Ta-pchu, Ta-tungu, Kuan-tienu a Feng-čchengu.47 Pod velení 64. IAK spadala pak ještě, kromě radiotechnických pluků vybavených radary (včetně amerických a britských pocházejících ještě z druhoválečných dodávek), i 87. divize protiletadlového dělostřelectva a 10. světlometný pluk, soustředěné těsně za hraniční řekou v oblasti An-tungu. K dalšímu střetnutí s patnáctkami došlo právě 6. listopadu, kdy MiGy, které vzlétly z letiště v An-tungu, zaútočily na Mustangy 35. FBS. Střetnutí se opět obešlo beze strát na obou stranách. V kabinách MiGů samozřejmě seděli Rusové z 64. IAK. Následujícího dne se krátce po 13:00 hod. z letiště Kimpo zvedla čtyřka F-51D od 36. FBS s úmyslem zaútočit na komunistické cíle v prostoru Sinidžu - Idžu u řeky Jalu. Z An-tungu vzlétly Mustangům naproti čtyři MiGy, jejichž piloti pravděpodobně počítali se snadným sestřelem vrtulových veteránů z předchozí války. Rusové se ale přepočítali. Palbu zahájily rychle se přibližující MiGy z příliš velké vzdálenosti. Během šarvátky, která se vzápětí strhla, poškodil jednu z patnáctek jako první Cap. Howard Tanner a o chvíli později schytaly svou porci projektilů ráže 12,7 mm ještě další dva MiGy. To již bylo příliš a Rusové se odpoutali z boje, sledováni vděčnými zraky pilotů Mustangů, kteří museli mít pocit, že se znovu narodili. Jaké ale bylo překvapení Američanů, když o chvíli později udiveně sledovali, jak vedoucí roje MiGů provádí nad řekou Jalu na znamení jakéhosi imaginárního víťězství bezvadný "victory roll". Všechny Mustangy se v pořádku vrátily na Kimpo a tam se ani pilotům, ani pozemnímu personálu přes veškerou snahu nepodařilo na oněch čtyřech F-51 najít sebemenší poškození, neřku-li snad zásahy. 7. listopadu navštívilo 70 Boeingů B-29 Sinidžu a na cíl se sesypalo 584 tun převážně zápalných pum. Následující den, tedy 8. listopad 1950, se zapsal do historie jako den prvního střetnutí proudových letadel. Z Kimpa odstartovala toho dne čtyřka F-80C Shooting Star od 16. FIS/51. FIW. Mezi nimi byl v kokpitu letounu č. 49-0713 nazvaném "Elene" (patřícím jinak 1st/Lt. Jacku Smithovi) i 1st/Lt. Russel J. Brown, příslušník 26. FIS. F-80 dostaly za úkol krýt Superfortressy, jež měly u Sinidžu napadnout most přes řeku Jalu. Na akci se podílely i Mustangy a Shooting Stary jiných jednotek, jež se již postaraly o neutralizaci děl severokorejské protivzdušné obrany. V prostoru hraniční řeky se ale F-80C od 16. FIS střetly s šesti MiGy-15 (podle některých zdrojů sedmi), které se o chvíli předtím zvedly z An-tungu. Pět MiGů se Shooting Starům podařilo obrátit na útěk, šestý ale zaváhal a doplatil na to. "Sakra, dostanu ho!" zahulákal poručík Brown do vysílačky a vzápětí se vrhl na zoufale kličkující MiG. S převahou výšky zaútočil, zmáčkl spoušť a zasypal rychle se vzdalujícího Rusa dlouhou dávkou ze svých palubních kulometů. Dokázal patnáctku zasáhnout tak, že se vzňala, explodovala a v plamenech zřítila k zemi. Podle ruských zdrojů se střetnutí zúčastnily pouhé čtyři MiGy z 28. GIAP a jejich piloti po návratu nahlásili sestřelení nejméně jednoho F-80. Vlastní ztráty Rusové nepřiznávají, pouze jeden poškozený MiG podle nich nouzově přistál na letišti v Mukdenu. Jak znělo "předlistopadové" podání prvního souboje proudových stíhaček, můžeme zjistit v pasáži o bojovém využití MiGu-15 v publikaci Jiřího Vraného a Jana Krumbacha: Ilustrovaná historie letectví, svazek 1., Praha 1985. Na straně 19 se ve zmíněné práci dočteme toto: "1. listopadu bylo... šest Mustangů F-51, hlídkujících podél řeky Jalu na čínsko-korejské hranici, napadeno skupinou MiGů-15, které se tak poprvé objevily na válečném nebi. A 8. listopadu již názorně dokumentovaly svou převahu nad letouny protivníka v prvním souboji tryskových stíhačů, který dějiny zaznamenaly. Odehrál se opět u řeky Jalu, kde F-80C Shooting Star 51. stíhacího křídla USAF narazily na skupinu migů, přilétajících z Mandžuska. ,Patnáctky' se vrátily ve stoupavém letu směrem od slunce zpět, pak opět ve veliké výši přeletěly řeku, spustily se střemhlavým letem na Shooting Stary a sestřelily je. Američtí letci se katapultovali, pouze poručík R. J. Brown stačil zapálit jeden mig, jehož pilot se chybným manévrem sám dostal do zorného pole jeho zaměřovače." Podobné ukázky komunistické propagandy, jež naprosto překrucovala skutečnost, rozhodně nebyly důstojné tak výkonného a pro protivníka nebezpečného letounu, jakým ve své době MiG-15 beze vší pochybnosti byl. Tato urputná snaha za žádnou cenu nepřipustit ani náznak pochybností o kvalitě sovětské techniky se dnes již naštěstí jeví jen jako ubohá, trapná a směšná. O den později narazil na skupinku patnáctek osamělý RB-29 od 91. SRS. Jeho piloti byli posléze nuceni s rozstříleným letounem nouzově přistát a pět členů posádky zaplatilo setkání s MiGy životem. Palubní střelec S/Sgt. Harry J. Lavene během boje jeden z MiGů sestřelil.48 Další MiG šel k zemi po zásazích ze zbraní Pantheru od VF-111 "Sundowners" z paluby USS Philippine Sea, pilotovaném velitelem této jednotky Lt/Cdr. Williamem T. Amenem. K boji s osmnácti MiGy od 139. IAP došlo poté, co námořní letectvo vyslalo F4U-4 Corsairy perutí VF-113 a VF-114 a AD-4 Skyraidery od VA-115 k útoku proti mostům přes řeku Jalu v oblasti Sinidžu. Panthery od VF-111 a VF-112 měly úderné síly krýt. Sestřelený MiG pilotoval M. Gračov. Rusové naproti tomu tvrdí, že sami sestřelili šest amerických letounů, z toho tři měl sestřelit sám Gračov. A do třetice, další MiG tento den uzemnili dva piloti z USS Valley Forge. 9. listopadu se MiGy od 67. IAP a 72. GIAP střetly ještě se skupinou B-29. Po jednom sestřelu Superfortressu nahlásili kapitán A. Borodunov ze 72. GIAP a poručík N. Podgornyj ze 67. IAP. Američané tento den ale přišli pouze o výše uvedenou RB-29 od 91. SRS. Následujícího dne napadly ruské MiGy Superfortressy od 307. BG(M) při útoku na Idžu. Sestřelen byl jeden z amerických letounů. Objevení se MiGů-15 na korejském nebi znamenalo pro posádky Superfortressů katastrofu, a to zrovna v době, když se mezi cíle jejich útoků kvůli přívalu Číňanů dostaly mosty přes hraniční řeku a přilehlé komunikace, tedy vše ležící v nepříjemné blízkosti čínských letišť, odkud MiGy beztrestně startovaly. Tato oblast byla mezi všemi spojeneckými piloty brzy známá pod přezdívkou "MiG Alley". Mezi nejméně oblíbené cíle v Aleji MiGů patřily zejména mosty u Sinidžu, Idžu, Namsan-ni, Hesandžinu, Manpchodžinu a Čchongsongdžinu. Jak již bylo výše uvedeno, kvůli přílivu "lidových dobrovolníků" z Číny nabyly mosty přes řeku Jalu klíčové důležitosti a USAF začal opět sužovat starý "mostový syndrom". Například nálet proti šesti nejdůležitějším hraničním mostům ze 7. listopadu v žádném případě velení neuspokojil, zvláště, když posádkám Superfortressů rozhodně úkol neusnadňoval fakt, že dostaly striktní zákaz bombardovat čínské území. Docházelo i k takovým absurditám, že zasažitelná mohla být jen polovina mostu (ta korejská), zatímco druhá polovina, čínská, byla nedotknutelná. B-29 proto nemohly bombardovat most nalétávajíce po jeho podélné ose, ale musely nalétávat napříč. Když k tomu připočteme "podporu" ruských MiGů a práci opravářských čet (ke každému mostu či jinému důležitějšímu objektu přidělených), kterým stačila i krátká přestávka v bombardování, aby poškozený most znovu uvedli do provozuschopného stavu (a bombardovat se mohlo znovu), dospějeme k závěru, že se po posádkách B-29 chtělo téměř nemožné. B-29 tak začaly proti mostům raději používat těžší pumy o váze 908 kg a 1816 kg. 19. BG(M) dokonce přišla s částečně řiditelnými pumami VB-2 Azon II o hmotnosti 454 kg a VB-3 Razon o hmotnosti 908 kg.49 Koncentrace protiletadlové palby v Koreji však byla taková, že řiditelné pumy byly místo z letové hladiny 4000 metrů shazovány z výšky 7000 metrů (to byla ostatně výška, ze které byly na mosty svrhávány i obyčejné pumy), což značně snižovalo jejich účinnost. Pumy Azon II i Razon byly navíc příliš malé a na vyřazení mostu bylo zapotřebí tří až čtyř zásahů. Tak se také mohlo stát, že i když bylo do konce roku použito 489 řiditelných pum, zničily tyto prostředky pouhých 15 mostů (při ztrátě jedné B-29 a vážném poškození několika dalších tak bylo zničeno 65 % cílů). V listopadu se do bojů zapojila první noční bombardovací jednotka letectva KLDR. Původně letka, později pluk, disponovala Polikarpovy Po-2 LNB a vedl ji Pak Den-sik. Po-2 se k cíli většinou přiblížil letem ve výšce 1300-1400 metrů, poté ubral obrátky motoru, nebo jej zcela vypnul, klouzavým letem se dostal nad cíl a z výšky 800-900 metrů jej bombardoval. Útoky bombami z přízemní výšky byly nebezpečné i pro samotnou posádku "bombardéru". První akcí Kukuruzniků byl nálet na letiště v Pchjongjangu v noci 28. listopadu. Poškozeno tehdy bylo jedenáct Mustangů od 8. FBG, z toho poškození tří bylo natolik vážné, že je ustupující jednotky OSN musely zanechat na letišti a zničit. Další nálet provedly Po-2 1. prosince v 01:10 hod. a poškozen byl jeden C-47. Nálety stejného charakteru pokračovaly i nadále. 15. listopadu si mezi B-29 opět "zařádily" ruské MiGy. Stalo se tak při náletu těchto bombardérů na Sinidžu. Komunisté sestřelili po jednom stroji od 19. BG(M) a 307. BG(M). Posádky devětadvacítek pomstil 18. listopadu Lt/Cdr. W. E. Lamb na Pantheru, startující z paluby USS Valley Forge. Letounům z lodí Valley Forge a Leyte se v útoku proti cílům na severu snažily zabránit MiGy-15 z druhého břehu řeky Jalu. Jednu z dotírajících patnáctek dostal právě Lamb, krytý svým wingmanem, Lt. R. E. Parkerem. 19. listopadu odstartovali k prvnímu bojovému letu Jihoafričané z 2. sqn. SAAF. Jejich cílem byly zásobovací cesty protivníka. První ztrátu tato jednotka zaznamenala 5. prosince, kdy se zřítil Mustang zasažený úlomky a troskami explodujícího vlaku s municí, který sám zničil. 19. listopadu rovněž zaútočilo 50 Invaderů od 3. BG(L) a 452. BG(L) na kasárna v Masanu. Zápalné pumy napadený komplex z 85 % zničily. Od 26. listopadu začala situaci na frontě neuvěřitelně komplikovat čínská ofenziva. Ztráty spojenců při ústupu nebyly vyšší jen díky masivnímu leteckému krytí 8. armády a X. sboru. Nejvíce "na ráně" byla americká 2. pěší divize a hlavně její 38. pěší pluk. "Indiáni" vděčili za několikeré vyklouznutí z obklíčení především úsilí posádek Invaderů, které se vyznamenaly zvláště při záchraně pěšáků z 2. divize v průsmyku mezi Kunu-ri a Sunčchonem, kde na ně byla Číňany nastražena léčka. B-26 v tomto průsmyku ostřelovaly palubními zbraněmi a bombardovaly komunisty napalmem v takové blízkosti vlastních vojáků, že by to za jiné situace bylo pokládáno za nezodpovědný hazard. Invadery se také až do 1. prosince zásadní měrou podílely na vzdušném krytí evakuace X. sboru z Hamhungu, Kimčcheku a Wonsanu. Vrásky spojeneckému velení ale nedělali pouze "Chinks" na zemi, ale také Rusové ve vzduchu. MiGy-15 na korejském nebi, to bylo něco, na co nebyli Američané připraveni. Do té doby na obloze suverénně kralující Shooting Stary a Panthery se MiGům v žádném případě nemohly postavit (ojedinělé úspěchy těchto, ještě před několika málo lety vysoce moderních strojů, můžeme, spíše než čemukoliv jinému, připsat výcviku a vysoké úrovni pilotů). Brownův úspěch byl, objektivně řečeno, v podstatě výjimkou. A proto den, kdy poručík Brown poslal v plamenech k zemi onoho prvního MiGa, dostal 4. FIW (všichni piloti této jednotky měli za sebou jedenapůlroční zkušenosti s F-86 a řada z nich byla navíc esem z druhé světové války) rozkaz, přesunout se se svými F-86A Sabre do Japonska. 11. listopadu přeletěli piloti své Sabry do San Diega v Kalifornii a na základně námořnictva North Island čekali na transport na Dálný východ. Rozhodnutí vyslat na korejské válčiště nejlepší americké stíhačky té doby (se kterými se původně pro Koreu vůbec nepočítalo) si vynutila právě hrozba jménem MiG-15. Společně se Sabry se měly MiGům postavit i F-84D/E Thunderjet od 522., 523. a 524. FES/27. FEG. 27. FEG (jedna z nejlepších jednotek USAF, v jejíž řadách sloužilo na 50 veteránů z druhé světové války) nalodila své Thunderjety na palubu eskortní letadlové lodi třídy Casablanca USS CVE-92 Windham Bay a směřovala k Japonsku. Odtud byly F-84 přelétnuty do Koreje, aby čtyři z nich 6. prosince vzlétly z letiště v Tegu (K-2) ke své první bojové akci. Prvních 49 Sabrů 4. FIW na palubě eskortní letadlové lodě tř. Casablanca USS CVE-88 Cape Esperance se opozdilo o několik dní. Do Jokosuky dorazily 1. prosince a přesunuly se na Johnson AFB u Tokia. V Japonsku se navíc zjistilo, že Sabry byly během transportu špatně zabezpečené a většinu jich poškodila slaná voda. Na letišti v Kimpo přistálo prvních sedm strojů (ty jediné nepotřebovaly důkladnou revizi) 336. FIS 13. prosince (do čtrnácti dnů jich na K-14 bylo 32). 4. FIW pod velením Col. George F. Smithe tvořily 334. FIS "Pidgeons" (později přejmenovaná na "Eagles"), 335. FIS "Chiefs" a 336. FIS "Rocketeers". Ke svému prvnímu bojovému letu v Koreji odstartovaly Sabry 15. prosince, ale tehdy na MiGy ještě nenarazily. Setkání, které všichni s napětím očekávali, proběhlo až o dva dny později. 17. prosince ve 14:05 hodin se z Kimpa zvedla pod vedením velitele 336. FIS Lt. Col. Bruce Hintona čtyřka F-86A. Zbývající Sabry pilotovali poručíci Pitt, Janeczek a Bryce. Letouny se zformovaly do bojové formace a zamířily na sever k Sinidžu u řeky Jalu do nyní již nechvalně známé Aleje MiGů. Osm kilometrů od Sinidžu se ve výšce 9700 metrů střetly nejlepší stíhačky té doby. Rozpoutal se souboj čtyř Američanů na F-86 se čtyřmi Rusy pilotujícími MiGy, náležící k 29. GIAP/50. IAD. Ve střetnutí se vyznamenal plukovník Hinton, který nejprve jeden MiG poškodil a druhý o chvíli později dlouhou dávkou sestřelil. MiG, prošitý od sacího otvoru až po výstup trysky projektily ráže 12,7 mm, se zřítil na zasněženou krajinu, aniž se jej pilot, již po Hintonově dávce pravděpodobně mrtvý či těžce raněný, pokusil opustit. Hintonův Sabre přistál na své základně bez munice (plný palebný průměr amerického stroje činil 1802 náboje).50 Šest MiGů a čtyři Sabry, opět vedené plukovníkem Hintonem, se v Aleji znovu setkali 19. prosince. K souboji ale nedošlo, protože Rusové vysokou rychlostí proletěli bez jediného výstřelu americkou formací a ihned se stáhli za hraniční řeku. Podobný průběh mělo střetnutí z 21. prosince, kdy na hlídku osmi F-86 vedenou plukovníkem Eaglestonem a letící v hladině 6400 metrů zaútočily střemhlavým letem MiGy letící o 2500 metrů výše. Tentokrát již byli Američané připraveni a plukovník Eagleston se okamžitě za jednoho z prchajících Rusů "pověsil". Nastala divoká honička, kdy Eagleston v těsném závěsu za MiGem v krátkých dávkách pálil ze svých šesti Colt-Browningů M-3 a MiGa "dostal" teprve 45 metrů nad zemí. Tento MiG byl Eaglestonovi uznán jako pravděpodobně sestřelený. 6. prosince se šest MiGů od 29. GIAP vedených kapitánem S. Nieumienkem údajně střetlo s bombardéry B-29 a tři americké stroje se jim podařilo sestřelit. Palubní střelci Superfortressů přitom měli sestřelit MiG pilotovaný poručíkem Serikovem. Celý incident si ale patrně ruští piloti vymysleli, neboť americké zdroje se o ničem takovém nezmiňují a v oficiálních statistikách není z tohoto dne žádný sestřelený MiG zaregistrován. K dalšímu souboji mezi patnáctkami a šestaosmdesátkami došlo 22. prosince, kdy se v 11:20 hod. patnáct MiGů (podle jiných zdrojů bylo MiGů nejméně šestnáct) od 177. IAP/50. IAD, využívajíce výhody větší výšky, vrhlo na osmičku Sabrů vedených Col. Johnem C. Meyerem. Okamžitě po útoku šel v plamenech k zemi F-86 pilotovaný Cap. Lawrencem V. Bachem.51 Jeho pokořitelem byl N. E. Vorobjov. To ale bylo vše. Rozzuření Američané pak už Rusům nedali žádnou šanci. Na svou základnu se už nikdy nevrátilo šest MiGů sestřelených Col. Meyerem (24 sestřelů ve druhé světové válce), Lt. Col. Glennem T. Eaglestonem (18 a 1/2 sestřelu ve druhé světové válce) a Cap. Johnem M. Odiornem za 334. FIS, Cap. Jamesem O. Robertsem za 335. FIS, dále 1st/Lt. Arthurem OďConnorem za 336. FIS a Lt/Cdr. Paulem E. Pughem, pilotem USN, který byl u 4. FIW na stáži. Rusové z tohoto boje přiznávají pouze dva ztracené MiGy, a naopak si nárokují tři sestřelené Sabry. Šestnáct Sabrů a více než třicet MiGů (americké prameny uvádějí 36 MiGů) se opět střetlo 30. prosince. Lt/Cdr. Pugh sestřelil svou druhou patnáctku (toto vítězství ale USAF z nepochopitelných důvodů nikdy neuznalo) a budoucí první eso proudové éry, Cap. James Jabara, otevřel svůj účet v Koreji pravděpodobným sestřelem. Soupeři Američanů byli v této fázi letecké války příslušníci těchto ruských jednotek: 28. IAD (67. IAP, 139. GIAP), 50. IAD (29. GIAP, 177. IAP a v lednu 1951 ještě čínský 7. stíhací pluk) a 151. GIAD (28. a 72. GIAP). Všechny pluky byly ke korejské hranici přisunuty v listopadu, pouze 29. GIAP byl ze Šanghaje převelen až v prosinci. Do konce prosince odstartovali piloti 76 Sabrů od 4. FIW ke 236 bojovým letům a ze střetnutí s Rusy si Američané podle novějších, zrevidovaných údajů, nárokují 7 (dříve se uvádělo 8) sestřelených MiGů při ztrátě 1 Sabru. Jeden MiG se v prosinci navíc přiznává pilotu lehkého pozorovacího letounku Cessna L-19 Bird Dog, patřící USMC. Proudový stíhač, který srdnatě na Cessnu zaútočil, samozřejmě nedokázal kopírovat manévry, které se svým malým letounkem prováděl jeho pilot a roztříštil se o jeden z okolních kopců. Zatímco Sabry a MiGy sváděly nelítostné souboje v Aleji MiGů, fronta se pod čínským náporem posouvala čím dál tím více k jihu. Spojenecké letectvo tak přišlo o spoustu letišť, ale jeho letouny z těchto letišť operovaly do poslední chvíle před jejich obsazením Číňany. Když se fronta přiblížila ke Kimpu na 20-30 kilometrů, vykonávaly z něj Shooting Stary od 49. FBG a 51. FIG několik desítek bojových vzletů denně. Například 10. prosince zastavily F-80 z 7. FBS/49. FBG za použití napalmu rozsáhlý čínský útok, přičemž zničily pět tanků a zlikvidovaly na 3000 komunistických vojáků. Během prosince vykonaly letouny 7. FBS 817 bojových letů o celkové délce 1583 hodiny. Některé z letů na podporu pěších vojsk netrvaly vzhledem k blízkosti fronty déle než 10 minut! - ROK 1951 - 2. ledna odstartovaly z letiště Kimpo pod palbou blížící se čínské pěchoty poslední tam umístěné spojenecké letouny C-119 Boxcar. O několik hodin později postihlo Kimpo, nyní zaplněné stovkami komunistických vojáků, těžké bombardování. Sabry 4. FIW z Kimpa přelétly už dříve na Johnson AFB, ale již 14. ledna se část z nich vrátila do Koreje, na základnu Tegu. Odtud vykonaly Sabry okolo 150 letů na podporu pěších vojsk. Toto použití rychlých stíhaček však narazilo na stejné obtíže jako obdobný pokus s bombardéry B-29. Piloti Sabrů byli vycvičeni pro úplně jiné bojové úkoly, a proto jejich útoky proti pozemním cílům postrádaly větší účinnosti. Navíc byl 18. ledna při takovémto letu protiletadlovou palbou sestřelen F-86 pilotovaný 1st/Lt. Josephem H. Powersem. Stejně jako Sabry, stěhovaly se do Japonska i Shooting Stary. Perutě vyzbrojené těmito stroji ale nadále vykonávaly 700 až 750 bojových vzletů měsíčně. V Tegu byla navíc ponechána skupina mechaniků a ostatních členů pozemního zabezpečení z 49. FBG. Shooting Stary 7., 8. a 9. FBS/49. FBG pak každé ráno odstartovaly k bojovému letu z Japonska, po skončení mise přistály v Tegu, kde jim bylo doplněno palivo a munice, a F-80 opět letěly nad frontu. To se opakovalo ještě jednou a teprve po třetím letu nad frontou se Shooting Stary vrátily zpět na svou základnu Tsuiki v Japonsku. A na druhý den se kolotoč opakoval znovu. 13. ledna 1951 byla v Koreji poprvé použita "superbomba" VB-13 Tarzon, částečně řiditelné monstrum s vysoce destruktivním účinkem v cíli. B-29 od 19. BG(M) ji z výšky 4950 metrů svrhla na železniční most v Kangge, umožňující přísun čínských posil přes řeku Jalu. Tento most byl spojeneckým letectvem bezúspěšně napadán od září minulého roku. Nyní mohutná exploze pumy o váze 5443 kg zlikvidovala dva z mostních oblouků a most vyřadila. Bohužel v této době byla již řeka Jalu pokryta tak pevným ledovým krunýřem,52 že komunistům pouze stačilo položit na něj koleje a vlaky z Číny mohly do hloubi KLDR nerušeně proudit dál. Přesto ale spojenecké letectvo konečně dostalo zbraň schopnou spolehlivě zničit kterýkoliv most. Poslední Tarzon byl použit 12. dubna. Až do tohoto data zničily Tarzony šest mostů a vážně poškodily jeden. Ve dvou případech puma dopadla přesně, ale nevybuchla, v devatenácti případech puma cíl minula. Dvě pumy musely být kvůli technickým obtížím odhozeny předčasně. Jelikož se cíle nacházely téměř výhradně v Aleji MiGů a tyto nálety se začínaly kvůli ruským MiGům z 64. IAK velice prodražovat, generál James E. Briggs používání Tarzonů po 12. dubnu pozastavil. Na 19. ledna byl naplánován úder proti několikapatrové budově čínského velitelství v Pchjongjangu. Útok provedly dvě devítky Mustangů od 77. sqn. RAAF. Mustangy první sekce nesly po dvou pumách o hmotnosti 454 kg a čtyřech raketách HVAR. Stroje druhé sekce pak útočily napalmovými kontejnery a taktéž HVARy. Cílový objekt byl zničen, za což Australané zaplatili ztrátou jednoho F-51, jehož pilot, Lt. G. Harvey, padl do zajetí. Během celého ledna australské Mustangy navíc zničily nebo poškodily 1282 komunistických vozidel. 21. ledna se osm F-84E Thunderjet z 523. FES/27. FEG pod vedením Lt. Col. Williama E. Bertrama vypravilo navštívit most v Chď-oughďOn. Na sestavu zaútočilo šestnáct MiGů a výsledkem manévrového boje vedeného v malé výšce byl jeden sestřelený Thunderjet a jeden MiG, kterého poslal k zemi sám Bertram. Tentýž den se jižně od Sinidžu nechala čtyřka Shooting Starů zaskočit dvanácti MiGy-15. Výsledek boje bylo možno předpokládat předem. Na základnu se nevrátil jeden F-80, rozstřílený kanony N-37 a NS-23. S novým rokem se nad frontou stále častěji objevovaly Invadery. B-26 od 452. BG(L) útočily na komunistické pozice za denního světla, Invadery od 3. BG(L) v noci. 3. BG(L) své Invadery používala nejen k útokům pumami, napalmem a raketami HVAR, ale i k nasvěcování frontové oblasti osvětlovacími pumami Mark VIII. Tyto pumy dodala US Navy a původně pocházely z výzbroje létacích člunů Martin PBM-5 Mariner. Neboť praxe osvětlování frontové oblasti slavila veliké úspěchy, převzala 3. BG(L) z popudu jejího výkonného důstojníka, Col. Reginalda J. Clizbeho, jeden C-47 "Lightning Bug" (Skymaster) a ten pak v rámci experimentu s novou taktikou nočního boje pět hodin poletoval nad frontou a za tuto dobu svrhl v daném prostoru 129 osvětlovacích pum Mark VIII. Pro Invadery pak již nebylo žádným problémem postupně zlikvidovat třicet komunistických vozidel, jejichž překvapení řidiči s možností leteckého napadení v noci pravděpodobně vůbec nepočítali. Situace došla tak daleko, že Chinks začínali bezprostředně po zahájení "světelného" bombardování panikařit a v očekávání těžkého náletu opouštěli své úkryty. Tím zase poskytli snadný cíl spojeneckým kulometčíkům a mnoho jich na nápad plukovníka Clizbeho doplatilo životem. O činnosti 3. BG(L) se pak pochvalně vyjádřil zejména velitel americké 25. pěší divize, generál Kean. Vysoká efektivita nočních náletů Invaderů motivovala komunisty k provádění podobných akcí. Činnosti spojeneckého taktického letectva se svými nočními lety pokoušely konkurovat severokorejské Polikarpovy Po-2 (Američany přezdívané jako "Bedcheck Charlie"), které se od 10. ledna nad frontou objevily v nejméně devíti případech. Ovšem dávno vysloužilé dvouplošníky až na několik výjimek žádnou škodu nenadělaly.53 FEAF, pro snadnější plánování náletů, rozdělila v tomto období území KLDR do jedenácti zón s přesně určenými prioritními cíli. Ty v této době tvořilo 45 železničních mostů, 12 silničních mostů, 39 seřaďovacích nádraží a 63 skladiště. V jednom případě se v polovině ledna Invaderům od 452. BG(L) pokusil v náletu zabránit komunistický Jak, ale zahnala jej palba ze hřbetních otočných střelišť napadených B-26. Byl to možná tentýž Jak-3, který 26. ledna poslal v plamenech k zemi 1st/Lt. Jacob E. Kratt na Thunderjetu od 523. FES/27. FEG z Tegu. V kabině Jaku, který sám (!) odvážně zaútočil na skupinu Thunderjetů, zahynul severokorejský pilot Ong Chi-kim, propagandou opěvované eso, jehož jméno ale v žádné tabulce úspěšných pilotů nefiguruje. 23. ledna se k Sinidžu opět vydaly Thunderjety od 27. FEG. Cílem útoku 33 F-84E mělo být tentokrát letiště. Ovšem ve vzduchu byly i 33 MiGy z 50. IAD a tak se na korejském nebi zákonitě strhla veliká bitva. Poručík J. E. Kratt sestřelil dva komunistické letouny a kapitáni William W. Slaughter a Allen McGuire z 522. FES přidali taky každý po jednom (dva ze sestřelených MiGů a jeden mrtvý pilot patřily čínskému 7. stíhacímu pluku). Další tři MiGy byly pilotům Thunderjetů uznány za pravděpodobně sestřelené a čtyři za poškozené. Američané žádné ztráty neutrpěli. To ovšem komunistickým pilotům nevadilo a po návratu nahlásili sestřelení jedenácti (!) amerických strojů. Za leden vykonaly Thunderjety 27. FEG na 2000 bojových letů. Většinou šlo o doprovod bombardérů B-29 a útoky na pozemní cíle v hloubi komunistického území, k čemuž je předurčoval jejich dlouhý dolet. V lednu přelétly na Misawa AFB a Jokota AFB v Japonsku první proudové průzkumné RB-45C1 Tornado patřící SAC. Domovskými základnami Tornad od 322. SRS a 324. SRS byly Barksdale AFB a Lockbourne AFB. V Koreji operovaly v rámci 91. SRS. Tady pak Tornada za pomoci létacích cisteren KB-29 "slídily" nad celou severní polovinou Korejského poloostrova. K prvnímu střetu s MiGy došlo 9. dubna, ale Tornado se do Misawy šťastně vrátilo. Je zajímavé, že v případě osamocených fotoprůzkumných Tornad neměli komunističtí piloti štěstí, a i když na tento lákavý cíl zaútočili mnohokrát, ani v jednom případě nedošlo k jeho sestřelení. Například 9. listopadu 1951 se jedno RB-45 k určitě velikému pohnutí posádky setkalo ve výšce 12 000 metrů s devíti (!) MiGy-15. Američané v Tornadu pak mohli mluvit o velikém štěstí, ne-li přímo o zázraku, když se vrátili na svou základnu a na stroji nebylo ani škrábnutí.54 5. února šel k zemi další Jak-9, sestřelený Maj. Arnoldem Mullinsem z 67. FBS pilotujícího Mustanga. 11. února se pak vyznamenali piloti Mustangů a Shooting Starů, kteří přelétávajíce nad oblastí severně od linie Hengsong - Wondžu s příkladnou systematičností napadali vše, co by mohlo mít jakýkoliv vojenský význam. Ten den přišli Číňané o 236 vozidel a 83 další byla poškozena. Jen Shooting Stary F-80C od 49. FBS zničily na 40 těchto vozidel. Současně se zhroucením novoroční ofenzivy komunistických vojsk bylo několik Invaderů od 3. BG(L) vybaveno radiolokačními zaměřovači AN/APQ-13 a radiolokačními přijímači AN/APN-3 pro použití v soustavě SHORAN. Ještě větší účinnost při útocích na cíle za snížené viditelnosti a v noci umožňoval Invaderům od 8. března systém AN/MPQ-2. Ten se osvědčil zejména při operaci "Ripper", kdy B-26 23. března těsně před výsadkem 187. ARCT u Munsan-ni dokonale "vyčistily" seskokovou zónu "Tomahawk". Nevyhovující zaměřovače Norden M-9 byly zároveň demontovány a nahrazeny britskými Mark IX. Jako další novinku začaly letouny USAF používat protipozemní neřízené rakety "Tiny Tim" ráže 292 mm, dosud hojně využívané pouze námořním letectvem. 21. února se u 77. squadrony RAAF objevily první Gloster Meteory F. 8, které měly nahradit dosavadní F-51 Mustang. Australané ale ze svých nových strojů nijak zvlášť nadšeni nebyli. Původně totiž počítali se Sabry, které ale jejich vláda v rámci "šetření" nezakoupila. Při setkání s MiGem neměl pomalý a neobratný Meteor teoreticky téměř žádnou šanci (Rusové také tento typ, stejně jako americký Shooting Star, v žádném případě nepovažovali pro své MiGy za rovnocenného soupeře). O první stroj tohoto typu přišla 77. sqn. 7. května 1951, kdy jej byl jeho pilot nucen nad japonským pobřežím z důvodu vyčerpání paliva opustit. Než se 77. sqn. přezbrojila na nové stroje, provedly její Mustangy na 3800 operačních letů. Během devíti měsíců operací na F-51 ztratili Australané osm pilotů a osmnáct letounů z celkového počtu padesáti šesti nasazovaných Mustangů. 25. února byla během náletu na Sunčchon napadena osmi MiGy formace čtyř B-29 od 343. BS. Střelci ze Superfortressů po návratu ohlásili jeden sestřelený komunistický letoun. Beze ztrát se obešlo střetnutí skupiny B-29 s devíti MiGy o čtyři dny později (MiGy zaútočily poté, co se od Superfortressů oddělily doprovodné F-80). Během února a března byly z bojového pásma postupně stahovány stávající ruské letecké jednotky. V únoru to byly 28. IAD a 50. IAD a v březnu 151. IAD. Po dobu svého působení ohlásili piloti těchto jednotek 128 sestřelů spojeneckých letounů (3 vítězství nahlásili piloti čínského 7. stíhacího pluku ve svazku 50. IAD), z toho 15 Sabrů.55 Odsunuté jednotky údajně (podle ruských statistik) ztratily 13 letounů a 10 pilotů (počet ztrát bude ale i v ruských tabulkách vyšší, neboť údaje o ztrátách některých pluků nejsou k dispozici). Odsunuté ruské jednotky byly na podzim minulého roku do Mandžuska povolány v podstatě pod tlakem úspěšné ofenzivy vojsk OSN a v letectvu SSSR rozhodně nepatřily k nejlepším a nejpřipravenějším. Na jejich místo proto nastoupily jedny z nejlepších leteckých jednotek, jaké měla Moskva k dispozici. Všichni adepti přesunu na Dálný východ se museli přihlásit dobrovolně a přednostně byli vybíráni piloti s bojovými zkušenostmi. Do Číny se tak přesunuly letecké útvary, v nichž 90 % pilotů nasbíralo zkušenosti v bojích s Luftwaffe. Jednalo se o 176. GIAP pod velením kapitána S. Višnjakova a 196. IAP pod velením majora J. Pepeljajeva. Oba pluky dohromady tvořily 324. IAD, které velel generál Ivan N. Kožedub, nejlepší ruský stíhač druhé světové války s 61 sestřely. 324. IAD byla stažena z moskevské oblasti a na podzim 1950 byla převelena do Číny. 12. února přeletěly MiGy 196. IAP do Mukdenu a poté se přesunuly na letiště An-šan. Zároveň s 196. IAP se v An- -šanu objevil i 176. GIAP. Na této základně se piloti nově přibyvších pluků setkali s veterány leteckých soubojů s americkými Sabry. Na základě jejich referencí o vynikající úrovni amerických letců a o tom, že zkušenosti z druhé světové války zdaleka nemusí stačit k úspěšnému vedení boje s nimi, přikročili velitelé nových pluků k intenzivnímu výcviku. V tomto ohledu vynikal zvláště major Pepeljajev, který se nijak netajil tím, že připravenost a výcvik sovětských pilotů nepovažuje za dostačující, a který ze svého 196. IAP "udělal" nejobávanější jednotku 64. IAK na korejském nebi.56 V březnu pak ještě na letišti v Mukdenu přistály MiGy 303. IAD (17., 523. IAP a 18. GIAP), které velel generál G. Lobov. 303. IAD původně operovala v centrální části Ruska, v srpnu 1950 byla převelena na Dálný východ a v březnu se ocitla v Mukdenu. Počátkem dubna dostala rozkaz k přesunu na letiště An-tung 324. IAD, kde měli její piloti vystřídat 151. GIAD. Již při přeletu na nové letiště došlo k prvním kontaktům s Američany. Jeden z pilotů 196. IAP dokonce uviděl, příliš daleko na severu drze "čenichající", průzkumné Tornado. Ruský pilot okamžitě zaútočil, ale byl patrně hodně znervóznělý prvním setkáním s protivníkem a zapomněl odjistit zbraně. Posádka Tornada "ostřelovaného" zatím pouze fotokulometem už na nic nečekala a hodně rychle otočila svůj stroj na jih, do bezpečí. 1. března doplatily posádky B-29, letící na most v Kogunjongu, na špatnou koordinaci mezi nimi a doprovodnými Shooting Stary. Piloti 22 F-80C na místě srazu marně čekali na opožděné B-29. Nakonec je stav paliva přinutil vyklidit scénu. 18 Superfortressů přiletělo se značným zpožděním, nicméně v pořádku odbombardovalo cíl a nasadilo kurz na Jokota AFB. Pak ale na nekrytou sestavu bombardérů zaútočila devítka MiGů-15. Tři ze Superfortressů Rusové sestřelili a sedm poškodili. Na straně Američanů zaznamenal úspěch pouze palubní střelec S/Sgt. William H. Finnegan z 343. BS, který jeden MiG sestřelil. Tentýž den byl velice náročný i pro piloty Mustangů od 2. sqn. SAAF. Při 32 bojových letech zničili Jihoafričané při ztrátě dvou Mustangů 17 nákladních automobilů a 2 tanky. Sestřelené F-51 pilotovali kapitán Bondenhorst a poručík Ruiter. V únoru ztratila tato jednotka tři piloty. 77. sqn. RAAF ztratila za leden a únor sedm pilotů. 6. března se do Suwonu vrátily Sabry od 334. FIS a Tegu přivítalo F-86 od 336. FIS. 335. FIS zůstala ještě v Japonsku, kde operovala v rámci protivzdušné obrany ostrovů. 8. března použila Bomber Command (P) poprvé při nočním bombardování radiolokátory AN/MPQ-2. Přesnost i efektivita nočního bombardování se výrazně zlepšily a úspěchy začaly sklízet i nové typy hlavových nekontaktních zapalovačů, jež přiváděly tříštivé pumy k výbuchu 10 až 12 metrů nad zemí. Komunistickým pěšákům již nepřinášela úlevu (i když i předtím byl tento pojem spíše relativní) ani noc. V noci na 26. dubna zaútočily B-29 na shromaždiště Číňanů připravujících se k rannímu útoku a ráno leželo před americkými liniemi již jen 700 mrtvých Chinks. Při podpoře 2. pěší divize US Army bombardovaly B-29 Číňany pouhých 360 metrů od amerických pozic, za což si posádky bombardérů vysloužily od velitele divize, generála Ruffnera, slova plná uznání. 12. března došlo k souboji mezi F-80C od 8. FBG a přesilou MiGů-15 nad Namsi. Střetnutí skončilo překvapením pro obě strany. Rusové si kupodivu počínali tak nešikovně (snad proto, že vzhledem ke kvantitativní i kvalitativní převaze protivníka podcenili), že Shooting Stary nejenže neutrpěly sebemenší poškození, ale samy několikrát zasáhly MiGy plnou dávkou svých zbraní. Když se navíc dva z MiGů ve vzduchu srazily, ostatní Rusové raději vyklidili pole. 17. března přišla 36. FBS o jeden F-80 pilotovaný 1st/Lt. Howardem J. Landryem, jenž při vzdušném boji narazil na ruskou patnáctku, kterou stíhal, a oba stroje se v troskách zřítily k zemi. Došlo k tomu při souboji Shooting Starů s třemi MiGy nad Sončchonem. Celkově byl ale únor a březen na leteckou aktivitu obou stran dost chudý. Intenzita vzdušných střetnutí stoupla opět až v dubnu. Důvodem bylo posílení ruských leteckých jednotek ve východní Číně a zmodernizování, od 10. února znovuobsazených, letišť Suwon a Kimpo, umožňující starty Sabrů od 4. FIW. Přesvědčivé výsledky pokusu s C-47 "Lightning Bug" vedly Američany k rozhodnutí zapojit do akce dalších pět Skytrainů. Všech šest strojů, přezdívaných nyní "Firefly", startovalo pak v rámci 3. ABG spolu s Invadery od 3. BG(L) z letiště v Tegu k nočním honům na zásobovací konvoje a vlaky s municí a zásobami pro frontu. Operační prostor těchto "hunter-killer" týmů se nacházel v Aleji MiGů mezi Sinandžu a Sinidžu. Mezi další "povinnosti" posádek "Firefly" patřil rozsyp ocelových hřebíkových ježků na silnicích od řeky Jalu k Pchjongjangu, prováděný z extrémně nízké výšky. Byl to primitivní, ale vysoce účinný prostředek k rozvracení dopravy. Kvůli potížím se zpevňovanými startovacími a přistávacími drahami polních letišť se ve druhé polovině března stěhovala 3. BG(L) z Tegu na znovuobsazené letiště v Soulu a Kunsanu (K-8). Operační prostor "Firefly" se zároveň zúžil na oblast ohraničenou 39°30ď SŠ a frontou, což ovšem nevadilo, neboť sklady US Navy Invaderům od 3. BG(L) poskytly dostatek adaptérů umožňujících zavěšení osvětlovacích pum Mark VI nebo zápalných pum M-47. Invadery tak přestaly být na osvětlovacích C-47 závislé a "světlušky" začaly operovat s mariňáckými Corsairy F4U-5N a Tigercaty F7F-3N od VMF(N)-513 "Flying Nightmares". Počátkem května pak "Firefly" přešly pod nově aktivované 67. TRW. 23. března, v čase čínského ústupu, byl u Munsan-ni proveden výsadek 187. ARCT, který měl stejně jako 20. října minulého roku přetnout komunistům ústupové trasy a oddělit je od zásobování. 173 transportních C-46 a C-119 shodily u Munsan-ni 3487 výsadkářů a 483 tuny zásob a výzbroje. Nad místem výsadku po celou dobu patrolovaly Mustangy 77. sqn. RAAF. 30. března ze svých základen odstartovalo 36 Superfortressů a nabralo kurz k Aleji MiGů. Dvanáct strojů od 19. BG(M) zamířilo k mostu v Čchongsongdžinu, dvanáct B-29 od 98. BG(M) letělo na most v Manpchodžinu a konečně dvanáct B-29 od 307. BG(M) navštívilo most v Namsan-ni. Tento den přálo štěstí dvěma střelcům od 19. BG(M), konkrétně S/Sgt. Normanu S. Greenemu a T/Sgt. Charlesi W. Summerovi z 28. BS, kteří při střetnutí jejich formace s ruskými MiGy dva z útočníků sestřelili. Ve stejný den dosáhl prvního sestřelu v Koreji (na straně vojsk OSN) první neamerický pilot-stážista u 334. FIS, Kanaďan 1st/Lt. J. Levasque, který sestřelil na F-86A ruský MiG-15. 2. dubna zaútočily na železniční most u Kimčcheku dva námořní Panthery F9F od VF-191 z paluby USS Princeton, vyzbrojené dvěma pumami po 113 kg a dvěma po 45 kg. Byl to první útok proti pozemnímu cíli vedený americkými námořními proudovými letouny. 3. dubna vybojoval své první potvrzené vítězství nad MiGem Cap. James Jabara a další dvě patnáctky přidali jeho spolubojovníci z 4. FIW. Stalo se tak při prvním operačním letu pilotů nově přisunuté 324. IAD. Dva MiGy byly zničeny přímo na místě střetu, třetí, těžce poškozený, se rozbil při přistání. 7. dubna si piloti 30 MiGů "spravili chuť" sestřelem jedné B-29 od 307. BG(M). Superfortress patřila k formaci bombardérů z 98. a 307. BG(M), doprovázené 48 Thunderjety od 27. FEG a letící bombardovat mosty v prostoru Sinidžu - Idžu. Posádka Superfortressu musela svůj stroj opustit na padácích ještě nad územím nepřítele. 4. dubna padl velitel VMA-312, Maj. D. P. Framp. Ve funkci jej nahradil Maj. Frank H. Presley, ale již 20. dubna byl nový velitel "Checkerboards" zraněn. 12. dubna provedlo 39 bombardérů B-29 (některé zdroje uvádějí 48 B-29) další nálet na železniční most u Sinidžu. Formace se skládala z osmi Superfortressů od 19. BG(M), dvanáct strojů poskytla 307. BG(M) a devatenáct jich bylo od 98. BG(M). V prostoru cíle se na Američany vrhly MiGy-15 (americké prameny uvádějí 79 ruských strojů, generálporučík G. A. Lobov ve svých pamětech zmiňuje 36 MiGů) a do souboje se okamžitě zapojil i stíhací doprovod bombardérů tvořený Sabry od 334. FIS a 336. FIS a Thunderjety 27. FEG. Rusům se nakonec podařilo sestřelit tři a těžce poškodit šest (podle některých zdrojů sedm) Superfortressů. Tři z poškozených B-29 od 19. BG(M) nouzově přistály v Tegu a jeden, od 307. BG(M), v Suwonu. Igor Sejdov v časopise Mir aviaciji uvádí fantastický údaj: "...kolem dvaceti Superpevností, nepočítaje v to ztráty stíhacího doprovodu." Generál Lobov ve svých pamětech zase předkládá k věření, že se Rusové na základnu vrátili bez vlastních ztrát. Oficiální americké údaje hovoří o něčem jiném. Palubní střelci z B-29 si nárokují sestřelení šesti MiGů (některé zdroje uvádějí devět až deset sestřelů, ale také o výši tohoto údaje lze určitě pochybovat, neboť při takovém množství napadených vlastních a sestřelených nepřátelských strojů bývají hlášení palubních střelců často nepřesná,57 a čtyři jisté sestřely byly přiznány pilotům Sabrů. Po jednom sestřelu dosáhli Cap. Howard M. Lane z 336. FIS, Col. John C. Meyer (2. vítězství), Lt. Col. Bruce H. Hinton z 334. FIS (2. vítězství) a kapitán James Jabara z 334. FIS (3. vítězství). Dalších šest MiGů si Američané nárokují jako pravděpodobně sestřelené a sedm jako poškozené. Do 14. dubna zničily B-29 48 ze 60 mostů a 27 ze 39 seřaďovacích nádraží určených jim jako cíle na území KLDR. Ztraceno při tom bylo osm Superfortressů. Piloti Sabrů si zároveň za měsíc duben nárokují 14 sestřelených MiGů bez vlastních ztrát. 21. dubna zaútočily čtyři severokorejské Jaky-9 poblíž Chinnampa na dva F4U-4 Corsair od VMA-312 startující z paluby USS Bataan. Corsairy patřily za druhé světové války v Pacifiku k nejobávanějším spojeneckým stíhačkám a ani nyní, i když se komunistům podařilo zasáhnout letoun velitele dvojice, kapitána DeLonga, nezůstaly své pověsti nic dlužny. Cap. Phillip C. DeLong58 dvě z devítek sestřelil, jednu přidal 1st/Lt. Harold D. Daigh a čtvrtý Jak, poškozený Daighovou palbou, raději vyklidil pole (tento den vykonali piloti VMA-312 42 bojových letů a DeLong s Daighem letěli do oblasti Chinnampo na průzkumný let). Ovšem z oblohy padaly i letouny a vrtulníky USMC. Během prvních tří dubnových týdnů sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo komunistů 16 strojů s nápisem Marines na trupu, devět pilotů zahynulo a jeden byl zajat. Mezi ty, kteří měli štěstí, patří kapitán Waldemar Schmidt a desátník Robert Sarvia, posádka záchranného vrtulníku Námořní pěchoty, kteří letěli pro pilota USAF, sestřeleného 30 km za frontovou linií. Jejich stroj se dostal do husté palby, Schmidt byl nucen nouzově přistát, ale vrtulník byl zničen. Všechny tři trosečníky nakonec zachránil se svým strojem Cap. Frank W. Wilson, taktéž příslušník USMC. Záchranná akce proběhla za aktivní asistence stíhaček Námořní pěchoty. Ty i nadále neustále prováděly téměř výhradně lety "close air support" k podpoře vojáků v první linii. Například jen 23. dubna provedly stroje USMC 205 bojových letů. Spojenecké letectvo také v čím dál tím větší míře začalo používat napalm, jenž se ukazoval jako nejúčinnější prostředek k likvidaci živé síly protivníka. 23. dubna zpozorovala hlídka čtyř Shooting Starů od 35. FBS v údolí řeky Imdžin skupinu asi 200 čínských vojáků, připravujících si obranné postavení před příchodem spojeneckých oddílů. Osm napalmových kontejnerů svržených Shooting Stary dokázalo celé údolí proměnit v jedno velké moře plamenů a pozorovatel z "Mosquita" LT-6G, vyslaného o něco později do této lokality na průzkumný let, napočítal na spálené zemi 175 mrtvých těl. V tomto úseku už Číňané spojencům odpor nekladli. Nicméně ztráty byly i na straně spojeneckých "hloubkařů". Za duben bylo protiletadlovou palbou sestřeleno 13 Shooting Starů, 25 Mustangů a 2 Thunderjety. Koncem dubna byla z bojových operací stažena britská letadlová loď HMS Theseus a vystřídala ji HMS Glory, na jejíž palubě se pod velením Lt. Cdr. Sidney J. Halla nacházela 14. CAG. Ta se skládala z 804. sqn. FAA (21 Hawker FB. 11 Sea Fury) vedené Lt. Cdr. Johnem S. Baileyem a 812. sqn. FAA (12 Fairey AS. Mk. 5 Firefly), které velel Lt. Cdr. Francis A. Swanton. Hned první den nasazení zaznamenala 14. CAG první ztrátu, když byl sestřelen Lt. E. P. Stevenson. Větší štěstí měl 2. května Lt. W. R. Williams, který byl po svém sestřelení zachráněn. 22. dubna znovu skórovali piloti Sabrů (během dubna vykonaly Sabry 1073 bojových letů, při kterých sestřelily 14 MiGů při operačních ztrátách tří F-86). Po jedné patnáctce sestřelili Lt. Col. Glenn T. Eagleston, Cap. James Jabara, 1st/lt. Richard S. "Dick"Becker a 1st/Lt. William B. Yance. Po tomto sestřelu chyběl kapitánu Jabarovi k získání "titulu" prvního "esa proudové éry" již jen jediný MiG. Zároveň ale také končila jeho operační túra v Koreji. Proto si zažádal o prodloužení této lhůty, jeho žádosti bylo vyhověno a repatriace do Států byla odložena. 20. května odstartoval Jabara na letounu F-86A sériového čísla 49-1318 spolu se skupinou dalších 35 Sabrů a zamířil na sever do Aleje MiGů. Tam se Američané střetli s 15 MiGy. Kapitán Jabara dvě z ruských stíhaček sestřelil a stal se tak prvním "proudovým" esem světa a zároveň prvním esem USAF v korejské kampani.59 Koneckonců, létal přece na F-86, a to byl podle Jabary "nejlepší proudový letoun na světě", zatímco MiG-15 pouze "druhý nejlepší". Z tohoto boje si ještě jedno vítězství odnesl Cap. Milton E. Nelson z 335. FIS. Počínaje tímto dnem, začaly Invadery provádět padesát bojových vzletů denně, aby se podílely na zastavení jarní ofenzivy Číňanů. Zintenzivnění činnosti si vyžádalo přesun další perutě Invaderů na korejské bojiště. Od 23. května začala z Pusanu operovat 452. BG(L). Do června byly všechny B-26 této perutě upraveny pro noční operační činnost a prováděly výhradně již jen noční bojové lety. Peruť byla přeznačena na 452. BG(LNA). Postup Číňanů si vyžádal i první a zároveň poslední použití leteckých torpéd v Koreji. 1. května zaútočilo právě torpédy osm AD-4 Skyraider od VA-195 z letadlové lodě USS Princeton na hráz přehrady Hwačchon. Šest z osmi vypuštěných torpéd cíl zasáhlo a explodovalo, čímž prorazilo vrata propusti. Voda z přehrady měla zbrzdit komunistický postup v tomto úseku. Skyraidery doprovázelo dvanáct Corsairů, taktéž z Princetonu. Devátý květnový den proběhla velká akce v prostoru letiště Sinidžu, kde v dubnu odhalily průzkumné letouny na 38 z Mandžuska čerstvě přisunutých severokorejských letounů Jak-9, La-9, La-11 a Il-10. Těsně před 14:00 hod. se nad cílovou oblastí objevilo 312 (podle některých zdrojů 314) letounů 5. AF a 1. MAW. Podél hraniční řeky Jalu se míhaly formace Sabrů, Thunderjetů a Pantherů, aby přehradily cestu případnému zásahu MiGů, Shooting Stary 8. FBG, 49. FBG a 51. FIG spolu s Mustangy zpacifikovaly postavení protiletadlového dělostřelectva a konečně na cíl samotný zaútočily raketami, pumami a napalmem Corsairy a Mustangy. Z An-tungu se sice zvedlo asi padesát MiGů, ale Jalu jich přeletělo jen osmnáct a i ty velice rychle ustoupily před přesilou Američanů zpátky za řeku do bezpečí. Účinky tak masivního náletu byly devastující. Kromě veškerých severokorejských letadel bylo v Sinidžu zničeno 106 budov a 26 skladišť munice a pohonných hmot. Jedinou ztrátu Američanů přitom tvořilo jen poškození jednoho Thunderjeta, což svědčí o příkladné koordinaci mezi jednotlivými údernými skupinami a o precizním plnění daných úkolů. A určitě také o pořádné dávce štěstí na straně útočníků a smůly na straně severokorejských protiletadlovců. 26. května se vyznamenali piloti šestnácti Thunderjetů od 27. FEG, kteří během svých letů na podporu amerických pěšáků bojujících u Indže zlikvidovali na 700 Číňanů a kolem 50 jejich vozidel. Hned příštího dne jim na jejich základně v Itazuke osobně blahopřál novopečený velitel 5. AF FEAF, generál Edward J. Timberlake jr., který jim zároveň předal vyznamenání. Velitelé rojů Cap. Eugene H. MacMurray, Cap. John P. Torland, Cap. Edwin R. Dischinger a 1st/Lt. Guy B. Razetto obdrželi D. F. C., ostatní piloti účastnící se akce minulého dne dostali Air Medal. Thunderjety pak ještě ve spolupráci s Invadery USAF a Corsairy USMC zasáhly v rámci operace "Thunderbolt" proti útočícím vojákům čínské 50. armády (300 mrtvých útočníků), a jednotkám I. sboru US Army tak umožnily osvobodit Kimpo a Inčchon. Další podporu poskytly Thunderjety a Shooting Stary vojákům IX. a X. sboru v rámci operace "Killer" v oblasti Hengsongu a Čečchonu. Poslední květnový den zahájilo spojenecké letectvo operaci "Strangle" s cílem paralyzovat dopravu mezi 39. rovnoběžkou a frontou. Do konce června činily ztráty letadel vojsk OSN 81 strojů (z toho 38 bylo Mustangů), na čemž se nejvýraznější měrou podílela palba protiletadlových zbraní komunistů. 31. května se MiGy 64. IAK pustily do boje se dvěma B-29 od 28. BS letícími na most v Hesandžinu. 120 kilometrů jihovýchodně od Sinidžu se k bombardérům měly připojit doprovodné Sabry z 335. FIS. Ty však měly malé zpoždění a místo nich se na scéně objevilo dvanáct MiGů, které se okamžitě pustily do osamocených bombardérů. Za několik okamžiků ale naštěstí přiletěly i Sabry a karta se obrátila. Po jednom sestřelu MiGu dosáhli 1st/Lt. Otis Gordon a 1st/Lt. Bobbie L. Smith a také S/Sgt. Michel R. Martocchi, palubní střelec jednoho ze Superfortressů. Mezi sestřelenými Rusy byl i nadporučík Jevgenij Michajlovič Stělmach, který, než byl sám zasažen, poslal k zemi jednu B-29. Stělmach sice svůj MiG včas opustil na padáku, ale i když dopadl na území ovládané Číňany, měl smůlu. Za frontou, zrovna v úseku Stělmachova dopadu, operovala jednotka amerických Rangers. Stělmach se s nimi pustil do nerovného boje, ve kterém musel podlehnout. Po vystřílení veškeré munice si poslední kulku nechal pro sebe. Číňané, kteří na místo střetu později dorazili, našli již jen jeho mrtvé tělo. Stělmacha v tajnosti pochovali na hřbitově v čínském přístavu Ta-lien, tam, kde odpočívají i ostatní ruští vojáci, kteří padli v Koreji.60 V květnu vykonali piloti Sabrů 1306 bojových letů, při kterých sestřelili pět MiGů při operačních ztrátách tří F-86. 1. června se čtyři Superfortressy z 343. BS do "MiG Alley" vydaly znovu, tentokrát bombardovat starý známý most v Sinidžu. Tomu se ovšem snažilo zabránit 25 MiGů-15. Z tohoto boje si Američané nárokují čtyři sestřelené patnáctky, o které se podělili Cap. Richard O. Ransbottom a poručík USN Simpson Evans (u 336. FIS byl tento námořní pilot na stáži), zbývající dva MiGy sestřelili střelci z B-29, seržanti J. Davis a E. Kanop. Koncem května bylo rozhodnuto o stažení Thunderjetů 27. FEG z Koreje a o její nahrazení 49. FBG. Její piloti do této doby létali na Shooting Starech a první letka se na Thunderjety měla přeškolit k 1. červnu. K operačnímu nasazení měla být celá skupina způsobilá 1. srpna. Tento termín byl jen mírně překročen. 27. FEG se pak vrátila na svou domovskou základnu Bergstrom AFB v Texasu, kde byla přezbrojena na nové Thunderjety F-84G. Thunderjety, které v Itazuke zbyly po 27. FEG, převzala 136. FBG (vznikla sloučením perutí ANG: 111. FS z Ellington Field v Houstonu, 154. FS z Adams Field v Little Rocku a 182. FS z Brooks AFB v San Antoniu). Rozkaz k přesunu do Japonska dostala tato skupina 1. května. Do té doby byli její piloti na základně Langley AFB ve Virginii přeškoleni z F-51D na F-84E. V říjnu se 136. FBG stěhovala z Itazuke do Tegu. V červnu se Rusové v Koreji "vytasili" s dalším nepříjemným překvapením. Na Dálný východ začala ve stále větším množství přicházet zdokonalenější verze MiGů: MiG-15bis. Ten původní standardní patnáctku mírně převyšoval v rychlosti, dostupu, stoupavosti a hlavně vyšší kadencí palubních kanonů. To pilotům Sabrů dost komplikovalo život, protože i původní patnáctka měla, co se týče rychlosti a dostupu, nad svým americkým protivníkem mírně "navrch", ale tuto převahu byly Sabry schopny eliminovat mnohem lepší manévrovatelností v malých a středních výškách. Když do Koreje začaly přicházet první Sabry verze E, rozdíly se téměř vyrovnaly, ale "bisy", to byla pro Američany čára přes rozpočet. Proto začaly být do F-86E montovány silnější motory a později začaly být v Koreji používány mnohem výkonnější F-86F, které rozdíly prakticky setřely. Výraznou převahu nad MiGem-15 a MiGem-15bis měl ale až F-86F s křídly vybavenými aerodynamickými plůtky na jejich náběžné hraně (tzv. ď6-3ďkřídla), což výrazně zlepšilo manévrovací schopnosti Sabru. Přesto ale zůstalo pravidlem, že při souboji MiGu se Sabrem rozhodovaly první chvíle střetnutí. Když nedošlo k sestřelu při první zteči, "šel" MiG většinou do vyšších letových hladin, kdežto F-86 začal klesat, tudíž každý mířil tam, kde mu jeho letoun dával mírnou převahu. Ovšem technické parametry lišící se od sebe tak málo, to nebylo něco, co by pravidelně pomáhalo vítězit ve vzdušných soubojích. Ty rozhodovalo bojové mistrovství, výcvik a připravenost pilota a v tomto ohledu na tom byli mnohem lépe Američané. Těm navíc pomáhala důvěra ve svůj stroj, což se nedalo říct o komunistických pilotech a jejich MiGách. Snaha vyrobit za každou cenu co největší množství letadel vedla k dosti pochybné kvalitě výrobků. MiG-15 byl sice robustní letoun, který snesl značné bojové poškození, ale jeho piloti měli například problémy s motory, se zamrzáním nepříliš prostorné kabiny a s omezeným výhledem z ní, s neúčinnými brzdicími štíty, úplně chyběly sloty na křídle, ruští piloti navíc ani nebyli vybaveni anti-g kalhotami (to působilo nemalé obtíže při prudkých manévrech v boji) a stále létali pouze v kožených leteckých kuklách. Američané naproti tomu již tehdy používali kapalný kyslík s ohříváním ve vyvíječi, protistřepinové přilby, vytápění a klimatizaci pilotní kabiny, automatické a poloautomatické systémy ulehčující pilotovi práci v kabině (velikou předností Sabru byl například jeho radarový dálkoměr, který automaticky korigoval měření vzdálenosti vzdušného cíle v zaměřovačích A-1CM a A-4, zatímco u MiGu se tato vzdálenost určovala opticky a údaje musel pilot ručně zanášet do poloautomatického zaměřovače ASP) a hlavně nemuseli svůj čas utrácet při politických školeních a mohli se plně věnovat zdokonalování svého pilotního umění a samozřejmě zábavě a odreagování se. Piloti 64. IAK měli navíc přikázáno používat při radiokorespondenci v rámci utajení korejštinu (!) a to společně s dalšími a dalšími zdánlivými drobnostmi tříštilo jejich soustředění a neblaze se projevovalo na bojové morálce a výsledcích. To ovšem nic nemění na tom, že Rusové a jejich MiGy byli pro Američany důstojnými a nebezpečnými protivníky, což se tak kategoricky nedá říct o Číňanech (ti usedali do kabin svých MiGů s naprosto nedostatečným výcvikem a při střetu se Sabry byly jejich šance na vítězství a mnohdy i na holé přežití sraženy na minimum) a Severokorejcích. V létě se na bojišti jako posila 64. IAK objevil pod velením čínského generála Lu Čchana (jeho ruským poradcem byl generál Galunov) i společný čínsko-korejský letecký sbor: tzv. Sjednocená letecká armáda (dále jen SLA) a usadila se na nových letištích Dagushan a Mjaogou. SLA byla složena ze dvou čínských stíhacích divizí disponujících MiGy-15 a několika severokorejských leteckých jednotek vyzbrojených letouny Jak-9P, La-9, La-11 a Il-10. Čínským divizím veleli generálové Si Buan a Fan Čchan a severokorejským formacím generál Van Len (jeho poradcem byl plukovník Petračov). Veškerým komunistickým leteckým jednotkám v Číně velel generál Stěpan Krasovski (za druhé světové války velel 2. letecké armádě). Čínské MiGy se nad Koreou začaly objevovat již v červenci a byly naprosto odlišnou taktikou snadno rozlišitelné od Rusů. Číňané si moc dobře uvědomovali, že při přímém střetnutí s Američany by kvůli svému nedostatečnému výcviku s největší pravděpodobností podlehli, a snažili se proto v maximální možné míře využít výhod nabízených jejich stroji. Létali proto ve skupinách čítajících pravidelně několik desítek letounů na maximální hranici svého dostupu, což jim zaručovalo bezpečí před Sabry. Ve vhodném okamžiku se Číňané střemhlavým letem spustili dolů na americké letouny a po jediném průletu vysokou rychlostí, kdy se snažili zasáhnout cíl okamžitě, nastoupali zpět do maximální výšky a opět čekali na vhodnou příležitost ke zteči. Nejjistěji se ale čínští letci ve vzduchu cítili v přítomnosti svých ruských kolegů, což však zase kvůli jazykové bariéře naráželo na problémy s velením. 13. června byl ze Sansčchilipu do mandžuského An-šanu přesunut i právě dobudovaný noční stíhací pluk 351. IAP/32. IAD mající ve výzbroji letouny La-11. 351. IAP, kterému velel podplukovník Ivan Efimov, se skládal z 1. eskadrily pod velením majora Smirnova, 2. eskadrily vedené P. F. Dušinem a 3. eskadrily, které velel major B. N. Kultyšev. První ztrátu tato jednotka zaznamenala v červenci, když se při cvičném letu zabil I. V. Gurilov. První vítězství pro 351. IAP získal na podzim 1951 sestřelem B-26 Invaderu nadporučík V. Kurganov z 2. eskadrily. Pilot byl za svůj úspěch vyznamenán Řádem rudého praporu.61 14. června se do boje zapojila 303. IAD generála Lobova. Tato akce však ještě žádný efekt nepřinesla. Značnou aktivitou byly zato vyplněny 17., 18. a 19. červen. 17. června sestřelili piloti 4. FIW jeden MiG (první ztráta 303. IAD) a šest dalších poškodili. Následujícího dne šel sice při střetnutí 40 MiGů a 32 Sabrů k zemi jeden F-86, ale spolu s ním i pět MiGů. Tento den skórovaly i dvě budoucí esa: ve dvou případech 1st/Lt. Ralph D. "Hoot" Gibson z 335. FIS a v jednom Maj. Richard D. Creighton z 336. FIS. 19. června pak budoucí eso 17. IAP poručík N. Sutjagin sestřelil svůj první Sabre a Američané se tentokrát museli spokojit se čtyřmi, pouze pravděpodobnými, sestřely. O tři dny později se F-86 4. FIW a MiGy-15 17. IAP střetly v prostoru Sinidžu, kde na tamější letiště útočila formace F-80 doprovázená právě Sabry. V nastalé bitvě dosáhl sestřelu Sabru Ivan Tuljajev a dva F-86 si nárokoval poručík Sutjagin (Američané ale z tohoto boje přiznávají pouze jeden ztracený Sabre). Jedním sestřeleným MiGem jim kontroval 1st/Lt. Charles O. Riester z 336. FIS. 24. června zaútočily MiGy na skupinu Shooting Starů od 51. FIG, ale střetnutí se obešlo beze ztrát. 25. června sestřelil další MiG Cap. Milton E. Nelson a následujícího dne se s piloty 64. IAK střetly F-84E Thunderjet od 182. FBS/136. FBG. Čtyři roje Thunderjetů tehdy v rámci prvního bojového letu celé skupiny letěly zaútočit na letiště v Čongdžu, kde bylo zjištěno větší množství severokorejských letounů. Díky společnému úsilí dvou pilotů 182. FBS, 1st/Lt. Arthura E. Olighera a Cap. Harryho L. Underwooda, byl jeden z MiGů sestřelen. Oficiálně prohlášena za operačně způsobilou jednotku byla ale 136. FBG až 30. června. I při vysoké frekvenci soubojů "tryskáčů" se dokázali prosadit piloti pístových vrtulových letounů. V noci ze 16. na 17. června zaútočily na Suwon dva severokorejské Polikarpovy Po-2. Jeden z nich, pilotovaný poručíkem La Woon-jungem, shodil dvě pumy na "zahřadované" Sabry, jeden z nich (od 335. FIS) zničil a osm dalších poškodil. Druhý Kukuruznik bombardoval automobilový park 802. technického leteckého praporu. 20. června byly jihokorejské jednotky v oblasti Sinidžu napadeny osmi Iljušiny Il-10 doprovázenými Jaky-9. Jednu z doprovodných stíhaček sestřelil 1st/Lt. James B. Harrison na F-51 z 67. FBS a k zemi šly i dva bitevníky. V noci 21. června se cílem náletu Po-2 stalo soulské nádraží. O tři noci později pak palubní zbraně Invaderu od 8. BS/3. BG(L) pilotovaného Cap. Richardem M. Heymanem doslova rozstřílely jeden ze severokorejských Polikarpovů Po-2, které předtím napadly letiště v Suwonu a poškodily tam deset letounů. Dalšího Polikarpova sestřelil hodinu po půlnoci 30. června asi 20 km severně od Kimpo dvoumotorový, radarem vybavený noční stíhač Grumman F7F-3N Tigercat od VMF(N)-513 letectva USMC. "Pomalý, dobře ovladatelný dvouplošník bylo téměř nemožné přesně zaměřit. Než jsem si ho srovnal, musel jsem ho třikrát obletět. Když se mi to však povedlo, zničující palba mého stroje rychle vykonala své dílo, takže se s ohnivým výbuchem roztříštil o svah nějaké hory," vzpomíná na událost pilot noční stíhačky. Posádku Tigercatu tvořili pilot Cap. Edwin B. Long a radarový operátor W/O. R. C. Buckingham. Letounový park VMF(N)-513 tvořily kromě Tigercatů také radarem vybavené F4U-5NL Corsair. Na tomto letounu sestřelil v noci na 12. července Polikarpova přímo nad Soulem Cap. D. L. Fenton. Každopádně tíhu války na korejském nebi stále nesly na svých bedrech piloti 4. FIW. Zatímco během května sestřelily Sabry pouze pět MiGů, v červnu toto číslo stouplo na deset při ztrátě pěti F-86, z čehož ale jen dva měly na svědomí MiGy. Tohoto skóre dosáhli piloti Sabrů při 1250 bojových letech. Úspěchy Sabrů ovšem nijak nepomohly Lt. J. H. Sharpovi a I. G. B. Welsovi, posádce AS. Mk. 5 Firefly od 812. sqn. FAA, kteří byli 30. června protiletadlovou palbou sestřeleni při útoku na pozemní cíle u Chinnampo a oba zahynuli. 5. července byla na korejské válčiště převelena 116. FBG. V říjnu předcházejícího roku aktivovaná 116. FBG byla další z jednotek ANG, které přešly pod velení 5. AF FEAF. Nová skupina se skládala ze 158. FBS z Georgie, 159. FBS z Floridy a 196. FBS z Kalifornie. 10. října 1950 přelétli její piloti své stávající Shooting Stary na George AFB v Kalifornii, kde se přeškolili na F-84E Thunderjet. 75 Thunderjetů od 116. FBG bylo ze dvou letadlových lodí v Japonsku vyloženo 24. a 27. července. Dvě letky Thunderjetů nové skupiny se usadily v Misawa AFB a jedna v Čitose. 116. FBG tak posílila protivzdušnou obranu severního sektoru Japonska. 6. července se nad bojujícím poloostrovem poprvé objevil "létající tanker" KB-29M z Jokota AFB, a doplnil palivo čtyřem RF-80 plnícím průzkumnou misi. Byla to první akce podobného charakteru provedená v bojové zóně. Bojové lety nad KLDR probíhaly podle již "zaběhaného" schématu. V této době (stabilizace fronty) se severokorejské letectvo stále častěji pokoušelo přesunout své letecké svazky z Mandžuska zpět na území KLDR. Spojenci tomu čelili vysíláním vyššího počtu průzkumných letadel, a jakmile byly na některém letišti objeveny nově přisunuté severokorejské letouny, následoval letecký útok. Kromě těchto misí vzlétaly spojenecké taktické, strategické a stíhací bombardéry k více méně pravidelnému bombardování komunikační a železniční sítě a neustále byly napadány mosty. Tomu se snažily zabránit MiGy 64. IAK a SLA vzlétající z druhé strany řeky Jalu, ty však zpravidla narážely na hlídkující Sabry atd. atd. 8. července byla skupina Mustangů od 2. sqn. SAAF vracející se z náletu na letiště Kangdong napadena dvacítkou čínských MiGů-15. Jihoafričané se díky divokému manévrování nízko nad zemí ubránili do doby, než přiletěla hlídka, jimi na pomoc přivolaných, F-86. Američané si z Číňanů těžkou hlavu vůbec nedělali, a než se patnáctky v panice rozprchly, bez vlastních ztrát tři z nich sestřelili. Svého prvního sestřelu MiGu v Koreji přitom dosáhl Col. Francis S. Gabreski (eso z druhé světové války s 28 sestřely) a svůj druhý sestřel v Koreji přidal 1st/Lt. Richard S. Becker. Příštího dne si na své konto dalšího MiGa připsal Cap. Milton E. Nelson z 335. FIS (3. vítězství). Stalo se to při akci šesti Superfortressů od 19. BG(M), letících bombardovat letiště v Sinidžu, jejichž palubní střelci ohlásili další dva sestřelené MiGy. 11. července se skupina jednadvaceti Shooting Starů, majících v úmyslu odhodit své bomby na letiště v Sinidžu, nechala zaskočit třiceti MiGy. F-80 se po útoku MiGů rychle zbavily bomb a snažily se co nejrychleji zmizet. Jejich ústup krylo třicet čtyři Sabrů stíhací ochrany. Jeden MiG explodoval ve vzduchu, z druhého se jeho pilot katapultoval a třetí se i s pilotem v kabině roztříštil pod místem střetnutí. Jednoho z nich dostal kapitán Nelson (4. vítězství) a druhého 1st/Lt. Ralph D. Gibson, taktéž z 335. FIS (3. vítězství). Dalšího MiGa na konto 4. FIW připsal Lt. Col. G. L. Jones. Piloti Sabrů vykonali v červenci 734 bojové lety, při kterých sestřelili sedm MiGů, při ztrátě dvou F-86, z čehož jen jeden je započítán do bojových ztrát. Od této doby se MiGy-15 přestaly omezovat pouze na Alej MiGů, ale objevovaly se i v oblastech jižně od Pchjongjangu, z čehož měly určitě největší "radost" posádky Superfortressů. Tyto MiGy ale pravděpodobně nepatřily 64. IAK, ale čínsko-korejské SLA. 29. července opět zaznamenal sestřel MiGu pilot Shooting Staru. Úspěšným střelcem byl 1st/Lt. William W. McAllister od 16. FIS. Ve stejný den prožily svůj křest ohněm Meteory 77. squadrony RAAF, když zaútočily na pozemní cíle mezi Songčchonem a Čongdžu. Od 12. srpna se nad Koreou začaly objevovat pro radioelektronický boj speciálně upravené a elektronikou "přecpané" supertajné a hlavně superdrahé RB-50G od 343. SRS/55. SRW startující z japonské Jokoty. Jejich úkolem bylo shromažďování a analyzování údajů o zdrojích vyzařování elektromagnetických vln s určováním pracovních kmitočtů zjištěných radioelektronických prostředků a zaměřování přijatých signálů k jejich přesné lokalizaci. Podle zjištěných údajů mohli potom spojenci zahájit účinné radioelektronické rušení radiolokátorů komunistické protivzdušné obrany. Na 14. srpna byl velením FEAF naplánován úder proti průmyslovým čtvrtím Pchjongjangu. Náletu se zúčastnily Sabry, které měly zadržet případný pokus MiGů o narušení akce, dále Shooting Stary určené k umlčení hlavní protiletadlového dělostřelectva a hlavně Thunderjety, Invadery a Superfortressy, jež měly provést samotný útok. Případně sestřelené piloty nebo celé posádky měly z nepřátelského území vyzvednout vrtulníky Sikorsky H-19 a tři létací čluny SA-16 Albatros, piloty důvěrně přezdívané jako "Dumbo". Záchranné stroje v oblasti operovaly "pod dohledem" amerických i jihoafrických Mustangů. Akce proběhla bez problémů a sestřelen byl nad řekou Taedong paradoxně jen pilot jednoho z F-51D, které měly krýt záchranné vrtulníky nebo Albatrosy. Lt. Ralph P. Clark z 12. FBS/18. FBG byl pak z řeky bez problému vyloven a zachráněn posádkou jednoho "Dumba", když nad ním předtím hlídkovali jeho kamarádi z perutě a jeden z nich byl nucen raketou HVAR zničit člun plný Číňanů, mířící ke Clarkovi. Po více než měsíční odmlce se Američané a Rusové v kabinách nejmodernějších stíhaček své doby střetli 18. a 24. srpna. V prvním případě poslal dvě patnáctky v plamenech k zemi 1st/Lt. Richard S. Becker a také ve druhém případě sestřelili piloti 4. FIW dva MiGy. Jednoho z Rusů dostal i velitel této jednotky, Col. Benjamin S. Preston. V srpnu se zároveň Sabry 4. FIW přesunuly ze Suwonu do Kimpa. To jim dovolilo v Aleji MiGů operovat delší dobu. Za srpen dokázali piloti F-86 při 940 bojových letech sestřelit jen čtyři MiGy, ovšem sami přišli o jediný Sabre (započítaný navíc pouze do operačních ztrát). Ke svazu TF-77 se u východního pobřeží Koreje 23. srpna připojila americká letadlová loď USS CV-9 Essex. Na její palubě bázovaly proudové McDonnell F2H-2 Banshee od VF-172, kterýžto typ se tak poprvé objevil na korejském válčišti. O dva dny později se Banshee spolu s třiadvaceti Panthery podílely na stíhací ochraně pětatřiceti (podle jiných zdrojů 39) Superfortressů od 19., 98. a 307. BG(M), letících bombardovat nádraží v přístavu Rašin. Američané žádné ztráty neutrpěli, zato nádraží bylo 291 tunami pum zcela zničeno (zničeny byly 2 km kolejí, 18 výhybek a další zařízení). Vždy ale taková "pohoda" nad severní Koreou nepanovala. Během léta bylo 13 B-29 poškozeno protiletadlovou palbou. Radarem řízená palba protiletadlových baterií ohrožovala dokonce i Superfortressy letící ve výšce 20 000 stop (6096 metrů) a více. 29. srpna se australské Meteory poprvé střetly s MiGy-15. Osm Australanů tehdy nad Čongdžu narazilo na dvacet čtyři MiGů-15bis od 523. IAP/303. IAD pod vedením kapitána G. U. Ochaje. Přes drtivou převahu Rusů byl sestřelen pouze F. 8 pilotovaný W/O. Ronem Guthriem, který padl do zajetí. Časopis Krylja rodiny č. 3/1991 popisuje souboj mezi MiGy a Meteory, který se odehrál "jednoho dne" na korejském nebi u Tejsju. Absence data a jiných zpřesňujících údajů je bohužel v materiálech východní provenience v podstatě pravidlem, přesto by se mohlo jednat o souboj z 29. srpna. Podle autora článku Vladimíra Kazakova sestřelili letci 64. IAK pět australských Meteorů, z kteréhož počtu dva údajně padly za oběť kapitánu Ochajovi a po jednom Meteoru nahlásili piloti Tuljajev, Razovin a Serov. 30. srpna začala v Koreji operovat vrtulníková jednotka HMR-161 letectva USMC disponující patnácti vrtulníky Sikorsky HRS-1 (S-55). HMR-161 operovala z Pusanu a své lety podnikala na podporu v horách bojující 1. divize USMC. Náplň činnosti pilotů vrtulníků tvořil odvoz raněných z bojové linie a zásobování bojujících jednotek.62 Září začalo pro Američany velice dobře. Hned první zářijový den sestřelil jednoho MiGa Maj. Winton W. Marshall pilotující Sabra a následujícího dne šli během střetnutí 22 Sabrů a 40 MiGů k zemi další čtyři Rusové. Vítězství byla připsána na konta Col. F. S. Gabreského (2. vítězství), Maj. W. W. Marshalla (2. vítězství), Cap. Richarda S. Johnse a Cap. Ralpha D. Gibsona (4. vítězství). 5. září byla dvanácti MiGy napadena šestice australských F. 8, doprovázejících dvojici fotoprůzkumných RF-80. K sestřelu nedošlo (vzhledem k poměru sil mohli Australané mluvit o velikém štěstí), jen F/Lt. Blyth lehce poškodil jednu z dotírajících patnáctek. Devátý zářijový den měli důvod k oslavě kapitáni R. S. Becker a R. D. Gibson, kteří sestřelili každý po jednom MiGu, a stali se tak druhým a třetím esem USAF v korejské válce. Ztráty tento den ovšem utrpěli i Američané, když šestka patnáctek vedených gen. mjr. Lobovem (na "čísle" mu letěl poručík A. Kaljužnyj, který měl společně s Lobovem "zaučit" čtveřici mladých pilotů) zaútočila na sestavu 64 Shooting Starů, z nichž jednoho se právě Lobovovi podařilo sestřelit. Zbytek Američanů unikl nad moře, kam za nimi MiGy již nesměly. Zanedlouho po tomto souboji byl generál Lobov jmenován velitelem 64. IAK a velení nad 303. IAD převzal plukovník A. Kumaniškin. 12. září se v prostoru Pchjongjang - Andžu strhla velká bitva mezi 150 F-80C a asi 80 MiGy-15. Rusové nahlásili 15 sestřelů, což ovšem Američané nepotvrdili. 19. září vzlétly ke svému druhému bojovému letu 227kg pumami obtížené Thunderjety čerstvě přezbrojené 49. FBG (tato jednotka původně disponovala Shooting Stary). Jejich cílem byl železniční uzel jižně od Sukčchonu na spojnici mezi Pchjongjangem a Sinidžu. Ovšem jakmile formace F-84E minula Soul, zaútočily na ni čínské MiGy. Thunderjety okamžitě odhodily bomby a snažily se probít zpátky na jih. V tomto boji získal Cap. Kenneth L. Skeen, velitel 9. FBS, jediné vítězství 49. FBG v celé kampani. 21. září si jeden primát připsala HMR-161, jejíž vrtulníky provedly poprvé v bojové zóně přesun větší jednotky. 224 plně vyzbrojených mužů průzkumné roty 1. divize USMC bylo na přímý rozkaz generálmajora Geralda C. Thomase (který vystřídal ve funkci velitele 1. divize generálmajora Smithe) během čtyř hodin vysazeno na kótě "884", poblíž východního okraje sektoru fronty svěřeného Námořní pěchotě. Přesun po zemi by za normálních okolností trval 15 hodin. Nad ránem 23. září byl opět úspěšný Tigercat od VMF(N)-513 "Flying Nightmares". Pilot Maj. E. A. VanGundy a radarový operátor M/Sgt. T. H. Ullom sestřelili kolem 04:00 hod. 150 metrů nad letištěm Kimpo Polikarpova Po-2, pokoušejícího se bombardovat tam umístěné Sabry od 4. FIW. 25. září museli Rusové po střetnutí s piloty 4. FIW odepsat dalších pět MiGů. Jednu patnáctku dostal Maj. Richard D. Creighton z 336. FIS (2. vítězství), dva MiGy sestřelil 1st/Lt. Booth T. Holker z 335. FIS a zbývající dva Rusy si na konto připsala 334. FIS. Tím byla kvóta soubojů za září vyčerpána. Američané v tomto měsíci přiznávají operační ztráty šesti F-86 (jen tři Sabry se započítávají do ztrát bojových) při 1119 bojových letech, jednoho F-51, F-80 a F-84. Sabry zároveň sestřelily třináct MiGů. Říjen, podobně jako září, začal lépe pro Američany. 1. října šly k zemi dvě patnáctky sestřelené Lt. Col. George L. Jonesem a 1st/Lt. Raymondem O. Bartonem. Následujícího dne musela šest MiGů odepsat SLA. Šestičlenná čínská formace od 4. stíhací letecké divize (IAD) totiž narazila na dvanáct Sabrů 4. FIW a průběh boje byl dost jednoznačný. Za 334. FIS skóroval Cap. George W. Dunn, který kromě "svého" MiGa sestřelil ještě jednoho ve spolupráci s 2nd/Lt. Charlesem R. Spathem. Další MiGy připadly Col. F. S. Gabreskému (3. vítězství), Lt. Col. G. L. Olaovi, Cap. Paulu W. Bryceovi a z 336. FIS 1st/Lt. Lloydu J. Thompsonovi. O tři dny později získal své třetí vítězství nad MiGem i Maj. Richard D. Creighton. 3. října se dvanáct Shooting Starů F-80C od 8. FBG pod vedením Col. Jamese B. Tiptona vydalo na Sever s úmyslem zaútočit na železniční trať severně od Kunu-ri. Při zpáteční cestě Shooting Stary narazily na skupinu MiGů-15, jejichž piloti přibližující se F-80 vůbec nezaregistrovali. Výsledkem srážky s překvapenými MiGy byly dva pravděpodobně sestřelené komunistické letouny. 5. října byla letadlová loď HMS Glory vystřídána australskou HMAS Sydney. CAG (velitel Lt. Cdr. Michael F. Fell) na její palubě byla tvořena 805. sqn. s Hawkery FB. 11 Sea Fury (velitel Lt. Cdr. Walter G. Bowles), 808. sqn. taktéž s FB. 11 Sea Fury (velitel Lt. Cdr. John L. Appleby) a 817. sqn. vyzbrojenou Fairey AS. Mk. 5 Firefly (velitel Lt. Cdr. Ronald B. Lunberg). 18. října letěli Australané do první akce: bombardování železničních mostů a tunelů v severní části KLDR. 10. října měli důvod k oslavám u 64. IAK. Kapitáni G. I. Ges, S. M. Kramarenko, S. P. Subbotin a N. V. Sutjagin, nadporučíci B. A. Obrazov a F. A. Šebanov a generálmajor G. A. Lobov byli dekorováni Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.63 Z této pocty se ale dlouho neradoval nadporučík Šebanov, který zemřel 26. října. Kvůli absolutnímu nedostatku pramenů a literatury ruské provenience se můžeme jen domnívat, že padl v souboji s poručíky Evansem a Mitsonem, piloty 336. FIS, kteří toho dne sestřelili dva MiGy-15. Možné ovšem také je, že zemřel na následky zranění utrpěného v některém z předchozích dnů. Šebanov měl odlétáno kolem 150 bojových letů a na svém kontě měl 6 sestřelených spojeneckých letadel. Ovšem již šest dní po slavnosti šlo k zemi pod zásahy kulometů Sabrů od 4. FIW devět MiGů-15. Svého druhého a třetího vítězství v tomto boji dosáhl Maj. Franklin L. Fischer a druhého vítězství Col. Benjamin S. Preston. 11. října provedli spojenci další masivní přesun jednotky do bojové zóny pouze na palubách vrtulníků. 12 vrtulníků přepravilo během 156 letů za 5 hodin 50 minut 958 plně vyzbrojených mužů 3. praporu 7. pluku USMC. Stroje od HMR-161 se vyznamenaly i 15. října, když šest z nich přepravilo obklíčené jednotce ROKA 19 000 nábojů a do bezpečí evakuovalo 24 raněných Jihokorejců. Nový rekord v počtu přepravených vojáků byl vytvořen 10. listopadu, kdy 5. pluk USMC vystřídal na frontě 1. pluk USMC. Téměř 2000 mužů (1000 v každém směru) bylo přepraveno během 10 hodin. 21. a 22. října provedlo spojenecké letectvo první útoky proti právě budovaným, zcela novým letištím na severu KLDR. Jedno letiště komunisté budovali nedaleko města Saamčchan, druhé letecký průzkum objevil jižně od Tedžonu a třetí asi 5 kilometrů severovýchodně od Namsi. 23. října ráno odstartovaly z Kadeny Superfortressy od 98. a 307. BG(M) a nabraly kurz na Namsi. Cílem bylo opět nově rozbudované letiště. Kolem 09:00 hod. se k bombardérům připojil stíhací doprovod tvořený pětapadesáti F-84 od 136. FBG (přímé krytí) a čtyřiatřiceti F-86 od 4. FIW (výškové krytí). V 09:15 hod. na americkou formaci zaútočilo čtyřiačtyřicet (podle některých zdrojů více než padesát) MiGů-15 z 303. a 324. IAD. MiGy vysokou rychlostí proletěly kolem Thunderjetů, aniž jejich překvapení piloti stačili jakkoliv zareagovat, a vrhly se přímo na Superfortressy. Než se do boje vmísily Sabry horního krytí, šly tři B-29 k zemi. Jeden bombardér se navíc rozbil při nouzovém přistání na zpáteční cestě a další tři stroje sice doletěly až do Kadeny, ale po přistání byly rovnou odtaženy na místní vrakoviště. Také ostatní B-29 si ze střetnutí odnesly nějaký ten šrám. Ztracen byl i jeden F-84. 55 amerických pilotů a členů posádek zahynulo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné, 12 Američanů utrpělo různá zranění. Američané si nárokují dva MiGy sestřelené Sabry z 336. FIS, přičemž svého čtvrtého MiGa sestřelil Maj. Richard D. Creighton, další dvě patnáctky sestřelili piloti 154. FBS: 1st/Lt. Farrie D. Fortner a Lt. USN Walter M. Schirr (u 154. FBS byl zrovna na stáži) a tři sestřelené MiGy nahlásili palubní střelci Superfortressů od 344. a 371. BS (údaj o 11 MiGách sestřelených jistě a dalších čtyřech pravděpodobně, myslím, vůbec nemusíme brát vážně). Rusové naproti tomu tvrdí, že sestřelili 12 B-29 a 4 F-84 a sami že ztratili jediného MiGa, kterého měl americký Sabre ke všemu sestřelit nad územím ČLR. Jak se navíc nechal slyšet generálmajor Lobov, toto datum "neznamenalo nic víc a nic méně, než naprosté zhroucení strategického letectva USAF." To bylo sice velice přehnané tvrzení, nicméně velitelství FEAF bylo nuceno velice vážně zvažovat další možnosti denního nasazení bombardérů B-29 doprovázených Thunderjety. Následujícího dne se šestnáct pilotů 64. IAK pod vedením podplukovníka S. Višnjakova střetlo s šestnácti Gloster Meteory od 77. sqn. RAAF, desíti Sabry (některé zdroje mylně uváději Thunderjety) a osmi Superfortressy od 98. BG(M) letícími na železniční most u Sunčchonu. Rusové sestřelili jeden B-29 a jeden Meteor. Své bojové skóre v korejské kampani si při tomto bojovém letu sestřelem MiGu otevřel Col. Harrison R. Thyng (nyní 335. FIS, později štáb 4. FIW), eso z druhé světové války a budoucí eso i v Koreji. Celá akce byla podle generála Lobova předem připravena a měla Australany "potrestat" za pomoc jihokorejské straně a za spojenectví s Američany. Ovšem i při hodnocení tohoto souboje se musíme spokojit s diametrálně odlišnými závěry. Generál Lobov uvádí sestřel dvanácti Meteorů (čímž by 77. sqn. v podstatě přestala existovat), naopak Australané přiznávají ztrátu jediného F. 8. 25. října byl flakem zasažen Sea Fury pilotovaný Lt. C. M. Wheatleyem. Pilot se svým poškozeným strojem přistál v Kimpo. Méně štěstí měl následujícího dne pilot 808. sqn. Lt. N. V. Knappstein. Tentýž den zaútočilo pět australských Firefly na tunely jižně od Sariwonu. Sestřelen byl stroj pilotovaný Sub. Lt. N. D. MacWilliamem. Akce na záchranu obou pilotů se vyvíjela velmi dramaticky, až byli oba Australané zachráněni helikoptérou USN. Po celou dobu akce kroužili nad prostorem jejich kolegové v kabinách Sea Fury a krajané od 77. sqn. RAAF na Meteorech, kteří odráželi všechny pokusy komunistických vojáků dostat se k sestřeleným letcům dříve než zachránci. 27. října došlo k velikému střetnutí nad Žlutým mořem. Vzhledem ke skutečnosti, že se dvacet pět MiGů pustilo do souboje s šestnácti Meteory a třiceti dvěma Thunderjety nad mořem, můžeme soudit, že v jejich kabinách seděli tentokrát Číňané. Meteory a Thunderjety tvořily doprovod osmi Superfortressům od 19. BG(M) letících bombardovat Sinidžu. Ale i přes značnou koncentraci letounů se pilotům MiGů, kromě těžkého poškození jedné B-29, střelecky vůbec nedařilo. Nevyznamenali se ale ani spojenečtí stíhači, pouze F/O Reading jednoho z protivníků lehce poškodil. Sestřely zato hlásili palubní střelci Superfortressů. Dva sestřely byly přiznány Sgt. Marku A. Golfovi, po jednom S/Sgt. Michaelu S. Martocchiovi a Pfc. Harry E. Ruchovi (všichni 28. BS), jeden sestřel byl přiznán Cpl. Leonardu B. Eversoleovi (3. BS) a poslední Sgt. Leemanu M. Tankersleyovi (93. BS).64 Za poslední týden se MiGům podařilo sestřelit sedm Sabrů, pět Superfortressů, dva Thunderjety, jeden Meteor a jeden fotoprůzkumný Shooting Star. 28. října sestřelil svůj první MiG 1st/Lt. Robert H. Moore z 336. FIS. Sabry tento den jako obvykle "čistily" cestu Superfortressům, které letěly bombardovat cíle uvnitř Aleje. Osm B-29 od 98. BG(M) z Jokoty letělo na most v Songčchonu. Byl to poslední denní nálet Superfortressů v Aleji MiGů. O dva dny později formaci 21 B-29 letící na Namsi napadlo 44 patnáctek, které odstartovaly z An-tungu a Mjaogou. Thunderjety a Shooting Stary doprovázející bombardéry měly v nastalém boji dost práce, aby samy vyvázly, a podle toho také vypadal výsledek. Řádění MiGů padlo za oběť dvanáct B-29 (většinou těžce poškozených) a čtyři F-84. Sestřelen byl pouze jeden z Rusů. Říjen vůbec nebyl pro posádky Superfortressů šťastným měsícem. Pět B-29 bylo sestřeleno a osm dalších, těžce poškozených, muselo být odtaženo na vrakoviště příslušných letišť. V tomto měsíci byly MiGy ve vzduchu hlášeny v 2573 případech, z toho 2166krát se střetly s letouny vojsk OSN. Ovšem ani pro 4. FIW neskýtal říjen příliš důvodů k oslavám. I když její piloti sestřelili při 1622 bojových letech 24 MiGů, sami ztratili 8 Sabrů (z toho bojové ztráty tvořily sedm strojů), což bylo zatím nejvíce F-86 ztracených v jednom měsíci. Situace 4. křídla začala být velice vážná, protože proti lavině komunistických MiGů mohl 4. FIW každý den postavit jen asi polovinu ze svých 44 Sabrů. Přesně tolik byl při nejlepší vůli schopen pozemní personál křídla, při naprostém nedostatku náhradních dílů, udržet v provozu. Neudržitelnost situace nejlépe dokumentovala depeše, kterou velitel 4. FIW, plukovník Thyng, 1. listopadu zaslal (ignoruje služební postup) přímo na velení USAF. Thyng v ní mimo jiné píše tuto alarmující větu: "Nemohu dále nést odpovědnost za udržení vzdušné převahy v severozápadní Koreji." Ale již na přelomu října a listopadu se podle rozkazu generála Vandenberga z 22. října začala na zbrusu nové Sabry F-86E přezbrojovat 51. FIW bázující na základně K-13 (Suwon), jehož piloti původně létali na Shooting Starech. 75 nových F-86E se do Koreje dostalo na palubách eskortních letadlových lodí třídy Casablanca USS CVE 86 Sitkoh Bay a USS CVE 88 Cape Esperance. 51. FIW se skládal z 16. FIS, 25. FIS a 39. FIS. Jako první byly Sabry "éčky" vyzbrojeny 16. a 25. FIS, které své F-80 předaly 8. FBG. Přezbrojenou 51. FIW dostal pod své velení Col. Francis S. Gabreski (spolu s několika zkušenými piloty byl k 51. křídlu převelen z 4. FIW) a poprvé ji vedl do akce 1. prosince. Objevením se F-86 nového křídla stoupl počet letounů tohoto typu v Koreji na 165, z toho počet strojů první linie byl 127. Rusové v tomto období disponovali asi 270 MiGy rozdělenými v šesti stíhacích plucích. Navíc se, jak již bylo výše uvedeno, v polovině roku na frontě objevilo několik čínských stíhacích pluků ze svazku SLA, taktéž vyzbrojených nebezpečnými MiGy. Na nové F-86E se v říjnu začal přezbrojovat i 4. FIW.65 2. listopadu sestřelil svého prvního MiGa Lt. R. A. Pincoski na Sabru od 334. FIS (některé zdroje uvádějí, že se na sestřelu podílel i Col. George L. Jones, pozdější eso 335. FIS). Jednalo se o stý letoun tohoto typu sestřelený v korejské kampani. Na americké straně bylo naproti tomu do konce října do operačních ztrát započítáno 28 F-86A. 4. listopadu sestřelil svého prvního MiGa Cap. William F. Guss, příslušník USMC, který právě absolvoval stáž u 336. FIS. 5. listopadu se na základnu nevrátil F-84 pilotovaný velitelem 136. FBG, Col. A. G. Prendregastem. Ztrátu tento den zaznamenali i Australané na HMAS Sydney. Sestřelen byl Lt. K. E. Clarkson. 8. listopadu si své skóre budoucího esa otevřel Maj. William T. Whisner z 334. FIS a druhou hvězdu symbolizující další sestřelenou patnáctku si pod kabinu svého F-86 mohl namalovat již následujícího dne. Osmý listopadový den dosáhli dvou potvrzených vítězství nad patnáctkami i piloti Shooting Starů od 80. FBS/8. FBG, kteří se s MiGy střetli jižně od Kunu-ri. Právě 40 kilometrů dlouhý úsek železniční trati mezi Kunu-ri a Sunčchonem se v rámci operace "Strangle" stal v listopadu a prosinci nejčastějším cílem bojových letů pilotů Shooting Starů. 5. listopadu byl protiletadlovou palbou sestřelen Thunderjet pilotovaný velitelem 136. FBG, plukovníkem Albertem C. Prendergastem. Stalo se to při jednom z letů, při kterých Thunderjety 49. a 136. FBG od září do listopadu decimovaly silniční dopravu na zbytcích severokorejských komunikací. Od sestřelu ruského A-20 v září minulého roku panoval mimo nebe nad Korejským poloostrovem relativní klid. Ten byl narušen až 6. listopadu, kdy se do oblasti Vladivostoku zatoulal Lockheed P2V-3 Neptune náležící VP-6. Na svou základnu se již nevrátil. 8. listopadu se také ruským protiletadlovcům podařilo poprvé v noci sestřelit bombardér B-29. Stalo se to při náletu Superfortressů na Sinidžu. Rusové na druhé straně řeky Jalu se mermomocí snažili zabránit "superpevnostem" v jejich nočních náletech, ale noční stíhací pluk 351. IAP vyzbrojený La-11 na takový úkol prostě nestačil. Svědčí o tom i případ z "počátku prosince", kdy jedna B-29, zachycená v průsečíku světelných kuželů, bez problému uletěla Lavočkinu pilotovanému majorem Karelinem. Karelinovi a druhému z pilotů, který té noci vzlétl, majoru Galyševskému, dokonce hrozil vojenský soud, kterým vyhrožoval sám generál Lobov. Zástupce velitele pluku, major Karelin, se nakonec musel osobně ospravedlňovat před hlavním leteckým poradcem SSSR v Číně, generálplukovníkem Krasovským. Ten posléze musel uznat bezvýslednost nočního nasazení La-11 proti B-29 a zasadil se o vyzbrojení 351. IAP výkonnými MiGy-15bis s radionavigačním systémem OSP a varovací stanicí Siréna. První bisy obdržel 351. IAP ještě v prosinci. Narůstal také počet radiolokačních prostředků 64. IAK.66 13. listopadu se u 64. IAK opět rozdávaly Zlaté hvězdy. Titulem Hrdina Sovětského svazu byli tentokrát vyznamenáni nadporučík D. A. Samoljov, kapitáni G. U. Ochaj, M. S. Ponomarojev a L. K. Ščukin, majoři S. A. Bachajev a D. P. Oskin a podplukovník A. P. Smorčkov. 18. listopadu šla k zemi jediná patnáctka, kterou společnými silami sestřelili piloti Thunderjetů od 111. FBS/136. FBG 1st/Lt Kenneth C. Cooley a 1st/Lt. John M. Hewett. Z tohoto boje se ale nevrátil i jeden Thunderjet. Co se však nepovedlo ve vzduchu, vynahradili si spojenečtí piloti při útoku na letiště. Čtyřka Sabrů, hlídkující 18. listopadu uvnitř Aleje MiGů, objevila na příhraničním letišti v Idžu asi dvanáct "zahřadovaných" MiGů-15. Cap. K. D. Chandler a Lt. D. V. Ragland okamžitě přešli do přízemního letu a spustili do MiGů palbu ze svých palubních kulometů, zatímco jejich kolegové nad letištěm útok zajišťovali proti případnému překvapení ze vzduchu. Celkem se Chandlerovi a jeho wingmanovi podařilo zničit čtyři MiGy a čtyři další poškodit. Zbylé patnáctky následujícího dne přelétly zpět do Mandžuska. Kapitán Chandler navíc ohlásil sestřel letounu, který identifikoval (s největší pravděpodobností chybně) jako MiG-9. 27. listopadu se slavilo u 336. FIS. Maj. Richard D. Creighton se sestřelem pátého MiGu stal v pořadí již čtvrtým "proudovým" esem USAF v Koreji. Téhož dne sestřelil své první dva Rusy Maj. George A. Davis z 334. FIS (eso z druhé světové války) a za 336. FIS skóroval ještě 1st/Lt. William R. Dawson. Dalšího dne sestřelil dalšího MiGa Maj. Winton W. Marshal z 335. FIS a o sestřelení druhého se podělil s 2nd/Lt. Samuelem A. Groeningem. 30. listopad byl bezesporu "černým dnem" severokorejského letectva. Dvanáct dvoumotorových bombardérů Tupolev Tu-2 (Tu-2 se do bojových akcí poprvé zapojily 6. listopadu, kdy zaútočily na ostrov Taehwa-do ve Žlutém moři), doprovázených šestnácti Lavočkiny La-9 (nebo La-11) a s horním krytím tvořeným šestnácti MiGy-15, se s nákladem výbušnin vydalo směrem k frontě, ale k cíli Severokorejci nedoletěli. Celou formaci napadlo jednatřicet Sabrů 4. FIW pod vedením Col. Benjamina S. Prestona a to, co následovalo, snad ani nejde nazvat soubojem. Drama trvalo několik málo minut. Preston sám sestřelil jeden La-9. Piloti 334. FIS se pak podělili o pět Tu-2, z kteréhož počtu tři dostal Maj. George A. Davis, který se tak rázem stal esem. Ony další dva Tu-2 sestřelili Cap. Raymond O. Barton a 1st/Lt. John J. Borke. Za 336. FIS skórovali 1st/Lt. Robert W. Akin a 1st/Lt. Douglas K. Evans, každý jedním Tu-2. 335. FIS se střetla s doprovodnými stíhačkami. 1st/Lt. John W. Honaker sestřelil jednoho Lavočkina, Maj. Winton W. Marshal dalšího a navíc přidal i Tupoleva. Těmito dvěma sestřely se dostal do skupiny vyvolených stíhačů pyšnících se titulem "eso". Souboj mezi doprovodnými MiGy a Sabry skončil jednou sestřelenou patnáctkou a dvěma šestaosmdesátkami. V listopadu sestřelili piloti Sabrů celkem 25 komunistických letadel, z toho 14 MiGů, a sami ztratili tři své stroje. To vše při 1003 bojových letech. První prosincový den se vyznamenal pilot F-80C od 36. FBS/8. FBG, 2nd/Lt. Robert E. Smith, kterému se podařilo sestřelem MiGu-15 dosáhnout pro svou peruť osmého vítězství. Byl to zároveň poslední sestřel dosažený do konce kampaně na Shooting Staru. Naopak konto Meteorů v Koreji otevřeli tento den piloti 77. sqn. RAAF letící na Sunčchon. Na Sever letělo celkem čtrnáct Meteorů, z nichž dva zůstaly v oblasti Pchjongjangu jako hlídka a zbylých dvanáct zamířilo ke svému cíli do hloubi severokorejského území. Stalo se to, co se stát muselo. Na Meteory, letící ve výšce 5800 metrů ve formaci tří rojů po čtyřech letounech, zaútočila skupina asi čtyřiceti ruských MiGů-15. Sestřeleni byli tři Australané: Sgt. Vance Drummond a Sgt. Bruce Thompsonem,67 kteří padli do zajetí, a Sgt. Ernst Armitt, jenž zahynul. Na druhé straně jeden MiG rozstřílel svými čtyřmi kanony ráže 20 mm F/O. Brucce Gogerly. Útočící Rusové patřili ke skupině šestnácti MiG-15bis od 176. GIAP. Tato skupina byla vydělena speciálně pro boj s australskými Meteory, které sice již nestačily na plnění úkolů "plnohodnotných" stíhačů, zato se však velice osvědčily jako stíhací bombardéry a bitevní letouny. Jednotka operovala pod velením podplukovníka S. Višnjakova. Do konce roku padl ještě jeden australský pilot. 7. prosince byl v prostoru Chopa-sok sestřelen Sea Fury pilotovaný Sub. Lt. R. P. Sinclairem. Pilotovi se sice podařilo padající letoun opustit, ale narazil do rotujících ocasních ploch svého Sea Fury a zahynul. Druhý prosincový den odstartovalo z letiště K-2 šestnáct Thunderjetů od 159. FBS/116. FBG ke svému prvnímu bojovému letu v Koreji. Jednotka se do Tegu z Japonska v rámci "Skat Mission" přesunula koncem listopadu a jejím prvním cílem byl železniční uzel ve Wonsanu. Dalších dvanáct F-84 letělo na Wonsan ještě téhož dne odpoledne. Thunderjety od 159. FBS se nad Wonsanem objevily ještě následujícího dne ráno i odpoledne. I k těmto náletům se z Tegu zvedlo po dvanácti strojích. 2. prosince otevřel účet nově přezbrojené 51. FIW 1st/Lt. Paul E. Roach sestřelem MiGa-15. Ve stejný den skórovali ještě piloti 4. FIW. Za 335. FIS to byli Maj. Zane S. Amell a Cap. Michael J. Novak a za 334. FIS pak Maj. James F. Martin a Cap. Nelton R. Wilson. 5. prosince opět úřadovala esa 4. FIW Maj. G. A. Davis a Maj. W. W. Marshal. První z nich sestřelil dva MiGy a druhý svůj bojový účet (6,5 sestřelu) uzavřel sestřelem jednoho. 6. a 11. prosince šly pak k zemi další čtyři patnáctky. 6. prosince se z Tegu do Misawy po provedení 44 bojových akcí vrátily Thunderjety 159. FBS, aby je po šesti dnech vystřídala 158. FBS a několik pilotů výběru 136. FBG. Během týdne podnikli ve svých F-84 na 114 operačních letů (z toho 88 připadá na piloty 158. FBS), během nichž přerušili dvanáct železničních tratí, zničili 23 budov, sestřelili jeden MiG a další tři poškodili. V prosinci se na korejském nebi objevil zcela nový "warbird": dvoumístný stíhač "pro každé počasí" Lockheed F-94B Starfire (adaptace dvoumístného cvičného T-33A, vycházející koncepčně z F-80), vybavený vyhledávacím a střeleckým radiolokátorem. Jako první byla na nový letoun přezbrojena 68. F(AW)S, kde Starfiry nahradily dosavadní dvoutrupé F-82G Twin Mustang. V prosinci byly dva F-94 z Itazuke přelétnuty do Suwonu, kde byly včleněny do systému lokální obrany. Po masakru z 30. listopadu dopadla na hlavy komunistů další rána 13. prosince. Pro piloty 4. FIW byla ale tato třináctka šťastná. Při vzdušné bitvě mezi 145 až 150(!) čínskými MiGy-15 a Sabry 4. FIW a 51. FIW dosáhli 13 sestřelů ze 14 právě piloti 4. FIW. Nejúspěšnější byla 334. FIS s osmi sestřely. Z tohoto počtu čtyři komunistické stroje sestřelil major Davis (jako první pilot USAF v Koreji tak překročil hranici 10 sestřelů a jeho skóre činilo 12 vítězství), dva Cap. Theodor S. Coberly a po jednom přidali 1st/Lt. Alfred W. Dymock a 1st/Lt. Richard A. Pincoski. Za 336. FIS bodovali Cap. Kenneth D. Chandler, 1st/Lt. John P. Green, 1st/Lt. Claude C. Mitson a Col. Benjamin S. Preston a za 335. FIS pak 1st/Lt. John W. Honaker. Za 51. FIW se do listiny střelců jedním MiGem zapsal 1st/Lt. Anthony Kulengoski z 25. FIS. O den později sestřelil další patnáctku velitel 4. FIW, plukovník Thyng, a následujícího dne, tedy 15. prosince, dosáhl Cap. Paul C. Mitchell ze 158. FBS/116. FBG na F-84E posledního sestřelu tímto typem v korejské válce. Obětí byl opět MiG-15. 25. prosince se konečně výrazně prosadili piloti 51. FIW, když příslušníci 25. FIS, 1st/Lt. C. F. Brossard a 2nd/Lt. K. A. Sheal, oba pilotující F-86E, sestřelili po jednom MiGu-15. 26. prosince připsal na konto 25. FIS další MiG pilot 1st/Lt. Paul E. Roach. Byl to poslední MiG sestřelený tento měsíc. 28 z 31 MiGů sestřelených v prosinci při vzdušných bojích mají "na svědomí" piloti Sabrů. Sami pak ztratili sedm strojů. F-86 se v prosinci objevily v Aleji v rekordních 2066 případech, což činí více než 66 bojových vzletů denně. V roce 1951 si piloti 4. a 51. FIW při 12 230 bojových letech nárokují sestřel 133 komunistických letadel, z toho 122 ruských a čínských MiGů-15. Američané za tento rok přiznávají 38 ztracených Sabrů (z toho 23 F-86 tvoří ztráty bojové). - ROK 1952 - Počátkem ledna byla z moskevské oblasti do Mandžuska převelena 97. IAD pod velením plukovníka A. P. Ševcova. 97. IAD se skládala z 16. IAP a 148. GIAP a její přesun si vyžádala situace u 64. IAK, značně prořídlého dosud proběhlými boji se Sabry. Jedna eskadrila, sestavená z pilotů, kteří měli zkušenosti z nočního létání na MiG-15, byla od 97. IAD převelena k nočnímu stíhacímu pluku 351. IAP. Tam tato jednotka působila pod velením kapitána V. V. Zatykina a během necelých tří měsíců, než byla převelena nazpět, působili její piloti nejen jako instruktoři, ale sami také prováděli noční hlídkové lety. Žádný střet s letounem koaličních vojsk během této doby nebyl zaznamenán. Zároveň došlo k reorganizaci 351. IAP, když ze tří eskadril tohoto pluku byly vytvořeny jen dvě po dvanácti letounech: 1. eskadrila pod velením majora B. D. Kultyševa, vyzbrojená MiGy-15, a 2. eskadrila létající pod velením majora P. F. Dušina stále s La-11. Vzhledem k nemožnosti zajišťovat noční ochranu všech přidělených objektů pouhými dvanácti MiGy-15, byla v květnu z pilotů 133. IAD opět vytvořena 3. eskadrila, disponující MiGy-15bis. Základ 3. eskadrily 351. IAP položili piloti 2. eskadrily 147. IAP a jejím velitelem se stal major Triškin. 6. ledna dosáhli šesti vítězství nad MiGy piloti 51. FIW. První sestřely v Koreji tento den zaznamenali Maj. Van E. Chandler z 25. FIS a Col. Walker M. Mahurin ze štábu 51. FIW, oba esa druhé světové války. Další druhoválečné eso, Maj. William T. Whisner z 25. FIS, dosáhl v Koreji svého třetího sestřelu. 7. ledna podstoupil jeden ze svých posledních bojů 196. IAP. Soupeřem byli piloti 25. FIS/51. FIW. V kabině jednoho ze sestřelených MiGů byl plukovník B. Abakumov, eso s pěti sestřely. Zraněný letec byl okamžitě dopraven do nemocničního zařízení v týlu. 11. ledna poslali piloti 51. FIW k zemi čtyři MiGy-15. O vítězství se podělili Col. Gabreski, Maj. Whisner, 1st/Lt. Thiel M. Reeves a 1st/Lt. Earl S. Payne. Následujícího dne skóroval jedním MiGem Lt. Col. George L. Jones z velitelství 51. FIW a dalšího MiGa si na konto připsal již 15. ledna. 19. ledna sestřelil svůj první MiG 1st/Lt. Iven C. Kincheloe, budoucí eso 25. FIS. Další den šly k zemi další dva MiGy, sestřelené piloty 51. FIW. Jednoho MiGa dostal 1st/Lt. L. D. Juhlin a svého prvního vítězství v Koreji dosáhl Maj. Donald E. Adams, budoucí eso 16. FIS. Dalšího MiGa major Adams přidal 23. ledna. 25. ledna padaly z korejské oblohy trosky devíti MiGů-15 zásluhou pilotů 51. FIW i 4. FIW. Za 4. FIW skórovali každý jedním MiGem Cap. Robert T. Latshaw z 335. FIS (první vítězství tohoto budoucího esa v Koreji) a 1st/Lt. R. H. Moore z 336. FIS. Na konto 51. FIW po jednom MiGu připsali Cap. Mose W. Gordon a Maj. William F. Sheaffer, oba z 16. FIS, a 1st/Lt. F. J. Gateln, 1st/Lt. W. M. Guither, 1st/Lt. Anthony Kulengoski a 1st/Lt. W. C. Hofner, všichni z 25. FIS. V lednu vykonali piloti Sabrů 2340 bojových letů, při kterých sestřelily 31 MiGů, z toho 25 ruských stíhaček připadá na nové F-86E z 51. FIW. MiGy se revanšovaly pěti sestřelenými Sabry z celkem jedenácti strojů tohoto typu ztracených v lednu. Pro nedostatek vhodných letišť s dostatečně dlouhou zpevněnou vzletovou a přistávací drahou opět přišla na přetřes otázka dostatečného doletu proudových Thunderjetů. 119. FBG byla proto vyčleněna k účasti na experimentálním projektu "High Tide", při kterém se její piloti učili z cisternových letounů KB-29M tankovat se svými Thunderjety palivo za letu. KB-29M pocházely ze stavu 43. ARS, Detachment 4, a po dobu trvání experimentu je dočasně převzala 91. SRS z Jokoty. Thunderjety verze E byly vybaveny tankovacími nástavci vyčnívajícími z vnitřních stran špiček koncových křídelních nádrží. Tím ovšem byla dána i největší nevýhoda tohoto projektu, protože palivo se dalo doplňovat pouze do těchto nádrží o objemu 870 l. Thunderjety pozdější verze G již disponovaly tankovacím ráhnem umístěným u kořene levé poloviny křídla. Účast na projektu ve druhé polovině února přechodně přerušila 158. FBS, jejíž Thunderjety přelétly na letiště v Tegu a připojily se k soustředění letounů 5. AF FEAF, určených k masivnímu úderu proti železničním spojům severovýchodně od Pchjongjangu. Do konce března bylo k doplňování paliva za letu připraveno 77 pilotů. V únoru do oblasti konfliktu již podruhé připlula britská letadlová loď HMS Glory, která tak vystřídala HMAS Sydney. Její paluba byla stále domovem Sea Fury FB. 11 od 804. sqn. FAA a Firefly AS Mk. 5 od 812. sqn. FAA (té ale nyní velel Lt. Cdr. J. M. Culbertson). Již 13. února byl sestřelen Lt. R. J. Overton z 804. sqn., ale naštěstí se jej podařilo zachránit, stejně jako jeho kolegu Lt. J. F. Frasera 1. března. Poručík Overton ale již tolik štěstí neměl při bojovém letu 15. března, kdy byl jeho Sea Fury nad Chinnampo sestřelen a Overton padl. K poslední bojové akci vzlétli Britové z paluby HMS Glory 18. dubna. Letadlové lodě Commonwealthu obyčejně operovaly u západního pobřeží Korejského poloostrova ve Žlutém moři, zatímco letadlové lodě 7. válečné flotily USA křižovaly v Japonském moři. V neděli 10. února vedl Maj. George A. Davis, úřadující eso USAF v Koreji, 18 Sabrů, doprovázejících stíhací bombardéry při jejich útoku proti železniční síti v oblasti Kunu-ri. Ještě před příletem k řece Jalu opustily Američany dva Sabry, z nichž pilot jednoho měl problémy s přívodem kyslíku a druhý, Davisův wingman, hlásil potíže s přetlakováním kabiny. V cílové oblasti, při hlídkování v letové hladině 38 000 stop, spatřila americká formace skupinu 12 MiGů-15bis ze 148. GIAP. Davis se svým novým wingmanem, poručíkem "Skosh" Littlefieldem, se s výhodou větší výšky vrhl na Rusy a hned v prvních vteřinách souboje Davis jednoho z komunistů sestřelil. Ač se za jeho F-86A dostaly další MiGy, pokračoval Davis ve zteči a po zásazích z jeho zbraní explodovala druhá patnáctka. Bylo to jeho 14. a zároveň i poslední letecké vítězství v korejské válce.68 Pak se přece jen trefil i Rus za ním, Davisův Sabre se po zásazích 23milimetrových a 37milimetrových granátů zřítil k zemi a po nárazu do svahu jakéhosi kopce asi 30 mil jižně od řeky Jalu explodoval. Tak vzpomíná na smrt svého velitele poručík Littlefield, letící onen osudný den jako Davisův wingman: "Když jsme dokončili pravou zatáčku a zamířili na sever, George zahlédl hluboko pod námi tři roje MiGů letící na jih přes řeku. Držely se v těsné formaci křídlo na křídle, celkem jsme jich napočítali dvanáct. Zaútočili jsme na ně zezadu zprava s výškovou převahou. George vypálil dávku na čtvrtý MiG v posledním roji. Viděl jsem, jak se z letounu začalo kouřit a oddělil se od formace. George vytáhl letadlo pravou zatáčkou, vysunul brzdicí štíty, otočil zpět doleva a zahájil další útok... Při druhém náletu jsme však poslední dva roje předletěli a zamířili na první. Nechali jsme si tak sedm MiGů za zády. George si opět vybral čtvrtý letoun a zahájil na něj palbu. V tu chvíli však začaly střílet také MiGy za námi. Viděl jsem, jak stroj, který si George vybral, začal kouřit, ale skoro ve stejném okamžiku dostal George zásah. ,Vypadl' mu podvozek a zdálo se mi, že slyším stisknutí tlačítka v rádiu, jako by chtěl ještě něco říci, ale z jeho úst už nic nevyšlo. Jeho letadlo se pak naklonilo a nekontrolovaně se řítilo k zemi. Ještě jsem jej zkoušel volat rádiem, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Několik MiGů opustilo formaci a začalo nás pronásledovat. Zaregistroval jsem několik jejich výstřelů, ale soustředil jsem se hlavně na to, abych neztratil Georgův stroj z dohledu... Georgův letoun sice nad zemí vyrovnal skoro do horizontálního letu, ale narazil do malého kopce." (M/Gen. USAF Blesse, F. C. : Pozor na šesté! Ohlédnutí stíhacího pilota, Ostrava 1995, str. 53-54) Za tento boj byla Davisovi posmrtně udělena Congressional Medal of Honour. Dodnes se vedou spory o to, kdo vlastně byl Davisův přemožitel. Komunistická propaganda dlouhou dobu uváděla, že sestřel Davisova Sabru bylo čtvrté vítězství čínského stíhače Chang Či- -weie. Až veterán bojů v Koreji Ivanovič Škodin tvrdí, že Davise sestřelili Rusové. Pozdější šetření ukázala, že vítězi byla pravděpodobně dvojice vedená M. Averinem. Historka s Chang Či-weiem byla prostý důsledek utajování přítomnosti ruských stíhačů v konfliktu. V únoru opustila Mandžusko Kožedubova 324. IAD a Kumaniškinova 303. IAD. Piloti 324. IAD tvrdí, že za dobu svého působení v Koreji sestřelili 215 letounů protivníka (z toho 107 vítězství si nárokuje 176. GIAP a 108 sestřelů 196. IAP), sami přiznávají ztrátu nejméně 29 letounů (nejméně proto, že 176. GIAP ztrátu vlastních letounů neuvádí, takže jsme nuceni vycházet z předložených údajů o počtu ztracených pilotů, kterých tento pluk přiznává 5) a 10 pilotů. 303. IAD si nárokuje 302 vítězství (na 17. IAP připadá 108 sestřelů, na 18. GIAP 92 sestřelů a na 523. IAP 102 sestřelů) při ztrátě nejméně 39 letounů (opakuje se situace jako u předešlé divize, když u 17. IAP musíme vycházet z údajů o ztracených pilotech, kterých tento pluk uvádí 4) a 17 pilotů. Za toto období "vyprodukoval" 64. IAK svá největší esa: plukovníka Pepeljajeva ze 196. IAP (23 vítězství, podle oficiálních zdrojů jich bylo ale jen 20),69 kapitána Sutjagina z 17. IAP (21 vítězství), majora Ščukina z 18. GIAP (15 vítězství), kapitána Kamarenka ze 176. GIAP (13 vítězství), majora Oskina z 523. IAP (14 sestřelů, podle jiných zdrojů 11, nebo taky 15 vítězství) atd. Generál Kožedub šanci k rozmnožení svých vítězství z doby druhé světové války nedostal. Kreml mu účast na bojových letech zakázal, neboť nechtěl riskovat případnou ztrátu "živoucí legendy". Bohužel i tady se projevuje starý rozpor mezi hlášením ruských pilotů a oficiálními údaji americké strany. Američtí piloti si například za dané období nárokují 167 sestřelených MiGů a Rusové se přiznávají ke ztrátě pouhých 68 strojů tohoto typu. Zde se však ještě nemusí nutně jednat o vědomé klamání (nebo alespoň ne v příliš velkém rozsahu), protože do počtu vítězství Američanů jsou započítány i sestřely MiGů ze SLA. Horší už je situace s ruskými nároky na vzdušná vítězství. Zatímco Rusové udávají v období od dubna 1951 do února 1952 sestřel 275 letounů nepřítele, Američané přiznávají pouze 54 ztracených letounů F-86 Sabre, z čehož ještě navíc jen 30 Sabrů bylo ztraceno v boji. Když například uvážíme, že součet Sabrů údajně sestřelených J. Pepeljajevem (12, podle některých zdrojů až 13) a N. Sutjaginem (15) téměř dosahuje počtu za dané období v boji ztracených F-86, nutně se musíme zamyslet nad věrohodností předkládaných faktů. Závěry nechť si každý vyvodí sám. Jako náhrada za odvelené stíhací pluky se v únoru do Mandžuska přemístily 190. IAD složený z 256., 494. a 821. IAP a 216. IAD složený z 676. a 878. IAP. V březnu pak ještě 518. IAP/282. IAD. Čerstvě přibyvší letecké pluky však zdaleka nedosahovaly kvalit stažených jednotek. Úroveň výcviku byla nevalná, o čemž svědčí i to, že některé jednotky byly na nové letouny přezbrojeny teprve nedávno a mnoho pilotů mělo v kabině MiGu-15 nalétáno pouhých 50 hodin. Není proto divu, že ztráty rostly rychleji než dosud. Taktika pilotů 64. IAK se v tomto období začala nápadně podobat taktice čínských pilotů MiGů ze SLA. Výpravy za řeku Jalu obvykle podnikaly dvě skupiny MiGů, nezřídka i po 75 letounech. Letící maximální rychlostí v maximální výšce, setkaly se v oblasti Pchjongjangu a opět se vracely k řece Jalu, doufajíce v občasný sestřel nějakého toho poškozeného spojeneckého letounu. Často se ovšem stávalo, že Rusové narazili na Sabry a to pak došlo ke klasickému "psímu" souboji, kdy se ale MiGy pokoušely co nejrychleji dostat do bezpečí za řeku, přičemž jejich ústup kryla třetí, k tomu určená, skupina MiGů. 17. února přišel 64. IAK o čtyři MiGy, když dva sestřelili piloti 25. FIS a dva piloti 335. FIS. O tři dny později se o jeden sestřel MiGu podělili Col. Francis S. Gabreski (štáb 51. FIW) a Maj. William T. Whisner (25. FIS). Další patnáctku svým prvním sestřelem v Koreji na konto křídla připsal Maj. Van E. Chandler z 25. FIS. Následujícího dne šly k zemi další dvě patnáctky, přičemž jednou z nich si bojový účet otevřel Cap. Brooks J. Liles z 336. FIS. 23. února se sestřelem jednoho MiGu stal sedmým esem USAF v Koreji a prvním esem 51. FIW major Whisner (jeho poslední vítězství). 27. února svého třetího a zároveň posledního MiGa dostal major Chandler (7 sestřelů ve druhé světové válce) a prvního vítězství naopak dosáhl Maj. Felix Asla z 334. FIS. V únoru sestřelili piloti Sabrů při 2500 bojových letech celkem 17 MiGů při ztrátě pěti F-86 (z toho dva stroje jsou započítány do ztrát bojových). Od 3. března začali piloti F-80C vzlétat k bojovým letům v rámci operace "Saturate". Jednalo se o krajně nebezpečné, ale i maximálně účinné údery proti pozemním cílům v blízkosti frontové linie. Plán operace pocházel z hlavy plukovníka J. H. Daughertyho, šéfa zpravodajské služby 5. AF. Podle něj se koncentrované údery měly soustředit na přerušení komunikací a spojovacích linek na několika málo místech, které však byly vybrány se zřetelem na nepříznivé podmínky pro práce vedoucí k jejich znovuzprovoznění. Vybrány byly čtyři železniční tahy: Kunu-ri - Huičchon, Sunčchon - Samdong-ni, Sinandžu - Namsi-dong a Pchjongjang - Sunčchon. Denní nálety měly provádět stíhací bombardéry a noční pak Invadery B-26. Jen během 11. března podnikly F-80C od 8. FBG celkem 254 bojové lety do oblasti západně od Mulgae-ri, kde vystřílely celkem 63 900 nábojů ráže 12,7 mm, a na nepřátelská postavení a jiné důležité cíle dopadlo celkem 154,2 tuny bomb a napalmové kontejnery o celkovém obsahu 127 176 litrů této zápalné bojové látky. Šest MiGů-15 smetli piloti 51. FIW z korejské oblohy 5. března. Sedmou patnáctku přidal 1st/Lt. Robert H. Moore z 336. FIS (3. sestřel). O pět dní později dosáhli piloti obou křídel stejného skóre, po třech sestřelených MiGách. Svůj třetí MiG dostal Col. Harrison R. Thyng ze štábu 4. FIW a tři vítězství měl na kontě i Cap. Ralph E. Banks z 336. FIS, když v tomto souboji sestřelil dva Rusy. 11. března museli Rusové díky 4. FIW odepsat další čtyři MiGy a následujícího dne další čtyři. 12. března se o vítězství podělili Maj. Felix Asla, Cap. Ralph E. Banks a 1st/Lt. Charles B. Christison (všichni 336. FIS) a Cap. Conrad E. Mattson (335. FIS), který tak sestřelil svůj druhý MiG. 4. FIW skóroval i o čtyři dny později a opět čtyřmi patnáctkami. 19. března pak svůj druhý MiG sestřelil Cap. Robert T. Latshaw z 335. FIS. 20. března konečně odpověděl 51. FIW, když piloti 16. FIS sestřelili dva MiGy. Jeden dostal Donald E. Adams. Svého prvního MiGa navíc tento den sestřelil Cap. Robert J. Love z 335. FIS a dalšího přidal již 24. března. Třetího vítězství dosáhl sestřelem patnáctky z 25. března Cap. B. J. Liles z 336. FIS. 20. března zaútočilo osm Mustangů z 2. sqn. SAAF pod velením Commandanta R. Cliftona na železniční trať mezi Kuangdongem a Sunčchonem. Při akci byli ale Jihoafričané zaskočeni šestkou MiGů a jeden F-51, pilotovaný Lt. Dave Taylorem, byl zasažen. Jeho F-51 se odpoutal z boje a odlétal, přičemž se za ním táhla stuha černého kouře a glykolu. Pilota už nikdo nespatřil. Jediný úspěch na straně Jihoafričanů zaznamenal Lt. Hans Enslin, kterému byl jeden MiG přiznán jako poškozený. V noci na 25. března zaútočilo 41 Superfortressů proti mostu v Pchjongjangu, který jejich náklad bomb zcela vyřadil z provozu. O tři noci později dopadl naprosto stejně most v Sinandžu, jen s tím rozdílem, že nálet tentokrát provedlo 47 Superfortressů a mostu nechybělo 68 metrů délky jako v předcházejícím případě, ale 97 metrů. V noci na 31. března byl nákladem pum z třinácti B-29 rovněž zcela zničen most v Sing-hung-ni. Nálety proti mostům byly v této době vedeny z výšek 5000 až 8000 stop (1524-2438 metrů). Posádkám B-29 se podařilo 143 přesných zásahů. Více než 400 bojových letů bylo také směřováno proti komunistickým leteckým základnám. V březnu nahlásili piloti 4. a 51. FIW 39 MiGů sestřelených při ztrátě pouhých tří svých strojů (operační ztráty tvoří čtyři F-86) během 3359 bojových letů. Na svou základnu se nevrátily také dva Thunderjety. Deset MiGů šlo k zemi po přesných zásazích zbraní Sabrů 4. a 51. FIW 1. dubna. Obě křídla si připsala po pěti sestřelech. U 4. FIW se vyznamenala 335. FIS, když čtyři z oněch pěti sestřelů, které šly na konto 4. křídla, dosáhli právě její piloti. Po svém třetím MiGu sestřelili 1st/Lt. Billy B. Dobbs a Cap. Robert J. Love, druhý MiG dostal 1st/Lt. Robert W. Smith a první 1st/Lt. James H. Kasler. Onoho pátého vítězství dosáhl Cap. Robert H. Moore z 336. FIS. Za 51. FIW skóroval jedním MiGem sám jeho velitel Col. Francis S. "Gaby" Gabreski, který se tak stal osmým esem, a po dvou sestřelech přidali i piloti 25. FIS: Cap. Iven C. Kincheloe a Maj. William H. Wescott. Další, již čtvrtou, patnáctku kapitán Kincheloe uzemnil následujícího dne, zatímco Cap. R. T. Latshaw z 335. FIS dostal třetí. 3. duben byl šťastným dnem pro kapitána Roberta H. Moora z 336. FIS, který se sestřelem MiGu stal devátým esem USAF na korejské obloze. 4. dubna sestřelil dalšího Rusa Cap. Conrad E. Mattson z 335. FIS a 6. dubna šly k zemi tři MiGy, z nichž jednoho sestřelil Cap. Iven C. Kincheloe (25. FIS), který se tak stal desátým esem USAF v Koreji, svého druhého MiGa dostal Cap. Phillip E. Colman (335. FIS) a svého čtvrtého vítězství dosáhl 1st/Lt. Billy B. Dobbs (335. FIS). 7. dubna dosáhl pravděpodobného sestřelu MiGu-15 kanadský stážista u 16. FIS Fl/Lt. G. H. Nichols. 6. dubna zaútočilo na železnici severně od Sunčchonu dvanáct Mustangů 18. FBW. Jedna čtveřice byla tvořena Jihoafričany, vedenými Second Lieutenantem A. S. Raem. Na formaci se pokoušely zaútočit čtyři patnáctky, ale Jihoafričané odhodili bomby a obrátili se proti nim. Rae snad jednu z komunistických stíhaček zasáhl, ale výsledek si nemohl ověřit. MiGy totiž stejně rychle jako přiletěly, tak i z místa střetu zmizely. 13. dubna sestřelili piloti 51. FIW celkem sedm MiGů, přičemž svého posledního (6. samostatného) vítězství dosáhl velitel křídla, plukovník Gabreski, a dvě patnáctky sestřelil Maj. William H. Wescott z 25. FIS. 18. dubna se svým čtvrtým sestřelem MiGu mohl pochlubit velitel 4. FIW Col. Harrison R. Thyng. O tři dny později uzemnili piloti Sabrů dalších osm MiGů, z nichž dva vynesly kapitánu Robertu J. Loveovi z 335. FIS titul 11. esa USAF v Koreji. Svého čtvrtého MiGa sestřelil Cap. Brooks J. Liles z 336. FIS a druhého 1st/Lt. James H. Kasler z 335. FIS. 26. duben přinesl titul esa majoru Wescottovi z 25. FIS a poslední dubnový den musel 64. IAK odepsat dalších šest MiGů. Svých čtvrtých vítězství tento den dosáhli kapitáni R. T. Latshaw a C. E. Mattson, oba z 335. FIS. V dubnu dosáhli piloti Sabrů během 3783 bojových letů sestřelů již 44 MiGů při ztrátě čtyř Sabrů. Američané navíc přišli o jeden Shooting Star. MiGy na jaře 1952 již nebyly tím největším problémem, který by sužoval velení FEAF i samotné piloty. Protiletadlová palba v Koreji dosahovala již nějakou dobu takové intenzity, že veteráni z bojových letů nad Evropou z doby druhé světové války přirovnávali akce nad Severem k letům nad nejlépe chráněnými cíli Třetí říše a okupované Evropy. Jen v dubnu byly flakem sestřeleny 243 letouny a dalších 290 bylo vážně poškozeno. Kompenzační dodávky ze Spojených států zdaleka nedosahovaly požadované výše, a tak měly jednotlivé skupiny a křídla neustálé potíže s udržením bojeschopnosti svých perutí. Počty letounů u nich ani přibližně neodpovídaly předepsaným tabulkovým stavům. O protiletadlové palbě v Koreji se jeden z pilotů Sea Fury a přemožitel MiGa, Cdr. Peter"Hoagy" Carmichael, vyjádřil slovy: "Největší starosti nám dělalo protiletadlové dělostřelectvo. Člověk od něho neměl ani na chvíli pokoj. Zčásti bylo řízeno radarem, zčásti optickým zaměřovačem. Používali proti nám protiletadlová děla ráže 12,7 mm (kulomety) až 88 mm současně s hromadnou palbou pušek a jiných ručních zbraní. Většina protiletadlových děl byla velmi dobře ukryta, například v nějakém domě nabo ve vesnici, často spolu s optickými výškoměry, počítači předstihu, dokonce i s radary. Používali proti nám klamných cílů, například maket protiletadlových zbraní, a měli vynikající palebnou kázeň." Koncem dubna se k západnímu okraji fronty přesunula MAG-12. VMO-6 a HMR-161 dále operovaly v úzké součinnosti s vojáky 1. divize USMC, kterou následovaly při všech jejích pohybech, zatímco velitelství 1. MAW a MAG-33 zůstaly v oblasti Pchohangu. 1. MAW nadále operovalo jako součást 5. AF. Ve velení 1. MAW vystřídal 11. dubna brigádní generál Clayton C. Jerome dosavadního velitele křídla, generálmajora Christiana F. Schilta (v zimě pak na post velitele 1. MAW nastoupil generálmajor Vernon E. Megee). 22. dubna obdrželi (samozřejmě ve vší tichosti) Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu podplukovníci Jevgenij G. Pepeljajev a Grigorij I. Pulov. Tentýž den zaregistrovali piloti skupiny Sabrů od 51. FIW, hlídkující v prostoru Sinidžu, na tamním letišti 24 severokorejských letounů, hlavně Jaků-9P. Dva Sabry, pilotované Maj. E. W. Harrisem a Cap. I. G. Kinchenloem, na letouny okamžitě zaútočily a zničily po jednom severokorejském letounu a jeden MiG-15 byl pravděpododně poškozen. Útoku Sabrů obou křídel bylo letiště v Sinidžu vystaveno ještě 4. a 13. května. 4. května, kromě letounů zničených na letištní ploše, šly k zemi ještě čtyři MiGy, které za 335. FIS sestřelili kapitáni Philip E. Colman a Clifford D. Jolley a poručík James H. Kasler a za 16. FIS pak kapitán Richard H. Schoeneman. Při náletu 13. května svým čtvrtým MiGem skóroval opět Cap. P. E. Colman a svůj první MiG dostal Maj. Lewis W. Powers, taktéž z 335. FIS. Pravděpodobný sestřel MiGu byl přiznán dalšímu příslušníku RCAF, kteří čas od času přicházeli na stáž k americkým bojovým jednotkám, F/O. S. B. Flemingovi (přidělen k 336. FIS). Bohužel z akce se nevrátil plukovník Walker M. "Bud" Mahurin ze štábu 4. FIW, který byl sestřelen a zajat. O sestřel pěti MiGů se 3. května opět společně postarali piloti 4. i 51. FIW. Maj. Donald E. Adams z 16. FIS skóroval dvěma patnáctkami, což mu vyneslo titul esa, a svého pátého vítězství a titulu esa dosáhl i Cap. Robert T. Latshaw z 335. FIS. O sestřel dalších dvou MiGů se rozdělili Lt. Col. James A. Raebel z 25. FIS (3. vítězství) a Cap. Robert J. Love z 335. FIS. 4. května se skupina australských Meteorů vedená Fl/Lt. Erikem Ramseyem zapletla v oblasti Pchjongjangu do šarvátky s MiGy-15. Pravděpodobného sestřelu MiGu v tomto souboji dosáhl P/O. John Surman (v červnu Surmana sestřelí protiletadlové dělostřelectvo). O čtyři dny později se opět v okolí Pchjongjangu strhla další bitva mezi australskými Meteory a MiGy. Tentokrát jistého sestřelu dosáhl P/O. Bill Simmonds, když jím ostřelovaný MiG spadl do vývrtky a jeho pilot se katapultoval. Tentýž den, čili 8. května, zaútočily Shooting Stary společně s Thunderjety proti zásobovacímu depu Suan. Stíhací doprovod obstaraly jako obvykle Sabry. USAF v rámci této akce provedla 485 bojových vzletů. V květnu vystřídala britskou letadlovou loď HMS Glory v rámci své první mise na dálněvýchodním válčišti HMS Ocean (obě tř. Colossus). 17. CAG (velitel Cdr. A. F. Black) na její palubě se skládala z 802. sqn. FAA (velitel Lt. Cdr. S. F. F. Shotton) vyzbrojené Sea Fury FB. 11 a 825. sqn. FAA (velitel Lt. Cdr. C. K. Roberts), jejíž piloti létali na Firefly AS Mk. 5. Hned při prvním bojovém letu nad ostrovem Amgak byl protiletadlovou palbou sestřelen a padl Lt. K. MacDonald. Vzhledem ke krajně neuspokojivým výsledkům nových stíhacích pluků na korejském nebi byl 64. IAK v květnu posílen o 133. IAD, složený ze 147. IAP (velitel podplukovník N. Studilin),70 415. IAP (podplukovník P. Ševeljev) a 726. IAP. Od 10. května začaly Invadery od 452. BG(LNA) operovat pod hlavičkou "nově" vytvořené jednotky: 17. BG(L). Její perutě byly zároveň přeznačeny na 34., 37. a 95. BS. Podobným způsobem byla 731. BS u 3. BG(L) přečíslována na 90. BS. Během následujících měsíců byla ale 3. BG(L) kvůli zatím nejvyšším ztrátám (2,6 letounu na 100 vzletů) dočasně stažena z bojových operací. 17. BG(L) dál pokračovala ve svých útocích proti železničním a silničním spojům. 11. května narazil při hlídkovém letu nad Japonským mořem na dva MiGy létací člun PBM-5 Mariner náležící USN. Piloti MiGů však neměli dobrou mušku a napadený Mariner se vrátil na svou základnu. 15. května sestřelil další dva MiGy šestadvacetiletý poručík James H. Kasler z 335. FIS a stal se momentálně nejmladším esem USAF v Koreji. Shodou okolností svého pátého MiGa dostal o pouhých pět dní později velitel 4. FIW, plukovník Thyng, a stal se naopak nejstarším esem USAF v Koreji. Bylo mu čtyřiatřicet let. Zároveň 15. května zlikvidovaly Shooting Stary a Thunderjety, kryté Sabry, opravárenský komplex Tang-dong. 16. května se Američané opět po delší přestávce střetli ve vzduchu se severokorejskými letouny. "Popravčí četu" tvořili piloti 16. FIS/51. FIW: 1st/Lt. James A. McCulley, který sestřelil Jak-3, a Cap. Richard H. Schoeneman, jehož obětí byl Il-10. 19. května se na palubu letadlové lodi HMS Ocean nevrátil jeden Firefly, který komunistická protiletadlová palba sestřelila při podpoře 825. sqn. FAA útoku spojeneckých pozemních sil. Firefly AS Mk. 5 s posádkou tvořenou Lt. Cdr. T. J. C. Williamson-Napier a I. L. Edwards havaroval severně od Kesongu. 22. května přestala po náletu Shooting Starů, Thunderjetů a Sabrů existovat zbrojovka Kijang-ni. 25. května sestřelil svůj první MiG Cap. Frederick C. Blesse z 334. FIS, budoucí eso s desíti sestřely. Toho dne šly k zemi ještě další tři patnáctky, z nichž jednu (svou poslední) dostal 1st/Lt. J. H. Kasler. 27. května sestřelil svůj poslední MiG i Maj. Donald E. Adams z 16. FIS (6,5 vítězství). Jeden MiG šel k zemi i po přesných zásazích zbraní Sabra pilotovaného Lt. Col. Francisem J. Vetortem z 335. FIS poslední květnový den. 29. května provedly Thunderjety 116. FBG první akci nad Severem, při které doplňovaly palivo za letu. Dvanáct F-84 přelétlo z Misawy na Itazuke AFB a odtud pak ověšené pumami zamířily Thunderjety k Sariwonu, jižně od Pchjongjangu. Tankovací zóna se nacházela v oblasti Tegu. Celá akce byla zopakována o devět dní později (tentokrát se tankovalo nad Cušimským zálivem) a následovaly i údery proti Hedžu a Pchjongjangu 22. června a 4. července (tankování proběhlo nad základnou Miho). Během května sestřelili američtí piloti 34 (podle jiných zdrojů jen 32) komunistických letounů (z toho 27 MiGů) při operačních ztrátách desíti Sabrů (z toho šest F-86 tvoří ztráty bojové), tří Thunderjetů a jednoho Mustanga. Sabry vykonaly v květnu do té doby rekordních 5190 bojových letů. 30. května byl jmenován nový velitel 5. AF. Stal se jím Lt. Gen. Glen O. Barcus. 2. června odstartovala z Tegu skupina Thunderjetů ze 7. FBS/49. FBG a zamířila ke spojnici železniční tratě Sinidžu - Čongdžu. Po odbombardování cíle a úniku z dosahu zuřivě pálícího flaku se na odlétající F-84 z pozice pěti hodin vrhla čtyřka MiGů-15. Jeden z Thunderjetů se pilotům patnáctek podařilo zasáhnout. Při provádění únikového manévru se Lt. Leonardu A. Guitonovi podařilo dostat za jednoho z MiGů a za palby ze všech svých zbraní jej chvíli držel uprostřed svého zaměřovače. Kouřící MiG ale Guitonovi cíl příliš dlouho neposkytoval a zmizel stoupavým letem do mraků. Tato patnáctka byla Guitonovi přiznána jako poškozená. 4. června byli sestřeleni další dva piloti z 802. sqn. FAA, ale podařilo se je zachránit. 24. června ztratila 802. sqn. při bojové akci v prostoru řeky Taedong svého nového velitele, Lt. Cdr. R. A. Dicka. O další dva dny později se čtveřice Firefly stala obětí útoku čtyř MiGů. Tři britské letouny byly zasaženy palbou ruských stíhaček, z toho posádka jedné byla nucena nouzově přistát. Ale vraťme se zpět na počátek června. První sestřely MiGů v novém měsící přinesl až 6. červen. Toho dne 64. IAK díky 4. FIW ztratil pět a díky 51. FIW tři MiGy. Do listiny úspěšných střelců se za 4. FIW zapsali Maj. Felix Asla z 336. FIS (4. vítězství), 2nd/Lt. James F. Low z 335. FIS (2. vítězství), Cap. J. J. Lewis, 1st/Lt. John H. Moore a 1st/Lt. Robert F. Ronca a za 51. FIW pak Cap. F. H. Barrett, Cap. P. R. Henderson a 1st/Lt. R. L. Koenig. Ve stejný den zaútočily Thunderjety 7. FBS/49. FBG k úderu proti cílům v oblasti Čongdžu. Po úspěšném provedení úkolu nabraly F-84 kurz ke své základně, ale na scéně se objevily tři patnáctky a jedna z nich se pověsila za Thunderjet pilotovaný poručíkem W. J. Heathem. Než se Heath vzpamatoval, vystřílel Rus v MiGu do jeho letounu veškerou munici, kterou měl v zásobnících svých kanonů. Jaké ale muselo být překvapení ruského pilota, když děravý a "očesaný" Thunderjet nejenže nehořel ani nepadal, ale naopak pomalou zatáčkou nabral kurz k Tegu a bohorovně odlétal. Stejně mrtvičné stavy musel během letu do bezpečí zažívat i poručík Heath, protože když na K-2 přistál, napočítal ve svém letounu více než osmdesát děr, na pravém křídle se granát z MiGu podepsal rozervaným otvorem o rozměrech 30 x 50 cm a vzpěra podvozku byla téměř ustřelena. V noci 10. června se pilotům MiGů a Lavočkinů nočního stíhacího pluku 351. IAP podařilo při náletu čtyř Superfortressů proti železničnímu mostu v Kwaksanu dva z útočníků sestřelit. Rusové zaútočili poté, co se B-29 dostaly v oblasti Sinidžu do průsečíku světelných kuželů asi dvanácti světlometů naváděných radarem. Jeden Superfortress explodoval ve vzduchu a druhý dopadl na území KLDR. Třetí zasažená B-29 nouzově přistála v oblasti Kimpa.71 B-29 pocházely od 19. BG(M). 11. června spadly na oplátku dva MiGy, které z korejské oblohy sundal 1st/Lt. James F. Low z 335. FIS (3. a 4. vítězství). 15. června se poručík Low díky sestřelu další patnáctky stal esem. 13. června se stal novým velitelem 51. FIW Col. John W. Mitchell.72 Vystřídal tak ve funkci plukovníka Gabreského. 20. června přidal kapitán "Boots" Blesse k MiGovi z 25. května své druhé vítězství. Obětí byl tentokrát severokorejský La-9: "Klesal jsem až k zemi, vysunul jsem brzdicí štíty a se staženým plynem jsem stoupal a ztrácel rychlost. Nepřátelský pilot mě uviděl a začal s Lavočkinem ostře točit. Následoval jsem jej a dostal se za něj asi na 120 metrů... Začal jsem po něm střílet a samozřejmě jsem jej nechtěl předletět. Byl by pro mě velice nebezpečný, protože jeho letoun měl lepší obratnost i všechno ostatní, kromě zrychlení. Ale ani zrychlení by mi nebylo v tu chvíli výhodou, protože než bych znovu získal rychlost, dostal bych určitě nezapomenutelnou lekci. Když jsem po něm vystřelil, inkasoval několik zásahů a z jeho ,Lavočky' letící asi 50 metrů nade mnou vyšlehly plameny. Vtom se mi kabina pokryla olejem, jako by ji někdo přikryl plachtou. Nic jsem neviděl, věděl jsem jen, že ,Lavočku' předlétávám. Díval jsem se dozadu, zápasil s pomalu letícím letadlem a doufal, že je s ním konec. Měl jsem strach, aby nedostal zásah pouze do olejové nádrže, protože by po mně mohl začít střílet. Zasunul jsem štíty a dal plný plyn. Při rychlosti kolem 350 knotů začal vzduch ofukovat kabinu a olejový závoj zmizel. Zatím La-9 spadla do strmé spirály a narazila do země. Celá moje akce byla vedena proti všem zásadám, které nás učili. Zpomalit letadlo při souboji bylo velice nebezpečné, pokud člověk přesně nevěděl, co nepřítel dělá... Z pohledu ostatních to bylo bláznovství. Z mého pohledu to však bylo dobře vypočtené riziko, o kterém jsem si myslel, že se vyplatí. Přinejmenším se jednalo o tenkou hranici mezi pitomostí a výkonem, který tě proslaví jako výborného pilota." Tak popisuje Blesse ve svých pamětech sestřel, o který se před ním marně pokoušelo několik ze skupiny šestnácti Sabrů, a který se právě jemu povedl díky onomu "dobře vypočtenému riziku". Tentýž den sestřelily ještě dva Lavočkiny piloti 336. FIS: 1st/Lt. George J. Wood a Col. Royal N. Baker, který tak zaznamenal první ze svých třinácti vítězství v korejské kampani. 21. června šly pod palbou kulometů Browning M-3 k zemi další dva MiGy. O dva dny později provedlo USAF ve spolupráci s leteckými složkami USN a USMC dosud největší akci proti cílům v komunistickém vnitrozemí, konkrétně proti přehradnímu masivu Supchung na hraniční řece Jalu. Jednalo se o nálet na hydroelektrárnu v Suiho, kterého se zúčastnilo 35 Pantherů, 35 Skyraiderů, 79 Thunderjetů a 45 Shooting Starů pod ochranou 84 Sabrů, nálet na Fusen, kterého se účastnily další desítky Mustangů, Pantherů, Corsairů a Skyraiderů, a útok proti hydroelektrárně Čchosen, ke které se vypravily Corsairy USMC (letounům MAG-12 velel Col. Robert E. Galer a MAG-33 pak Col. John P. Conchon). Dopad celé velkolepé akce byl značný. Nejenže vybrané cíle byly zničeny nebo alespoň na dlouhou dobu vyřazeny (například jen na Suiho dopadlo 145 tun bomb), ale došlo i k vážné "výměně názorů" mezi nejvyššími politickými a vojenskými činiteli ČLR, KLDR a SSSR kvůli absolutní nečinnosti 64. IAK a SLA tento den a neschopnosti útoku čelit. Protivníkem Američanů totiž bylo jen protiletadlové dělostřelectvo (letiště An-tung, na kterém bázovaly 193 ruské MiGy se přitom nacházelo pouhých 80 kilometrů od napadené oblasti), kterému se poštěstilo sestřelit pouhé dva letouny USN, jejichž piloty se navíc podařilo zachránit. Velitel 64. IAK, generál Lobov, šel "na kobereček" a měl co dělat, aby vysvětlil, že MiGy jemu svěřených stíhacích pluků stejně jako MiGy SLA nemohly kvůli nepříznivému počasí nad svými základnami odstartovat. Nehledě na to, že případná vzdušná bitva by s největší pravděpodobností podstatně zredukovala početní stavy jak létajícího personálu, tak letounového parku 64. IAK a SLA. Do konce června byla obloha v Aleji taky téměř bez MiGů, a tak se Američanům, i když útoky proti elektrárnám trvaly až do 27. června, podařilo sestřelit již jen pouhé dvě patnáctky. Také červenec byl na souboje s MiGy velice chudý. 4. FIW byl již sice kompletně přezbrojen na Sabry verze E, ale jeho piloti měli jen málo příležitostí vyzkoušet si své nové stroje přímo v akci. Rusové a Číňané se sice čas od času v Aleji objevili, ale k souboji se nechali přinutit málokdy. Až paradoxně na americký svátek, 4. července, došlo k několika soubojům, které komunisty stály třináct sestřelených MiGů. Sedm z nich si připsali piloti 4. FIW a šest 51. FIW. Za 4. FIW skórovali Lt. Col. Carrol B. McElroy, Cap. James A. Horowitz, Cap. Clifford D. Jolley a 2nd/Lt. James F. Low (všichni z 335. FIS) a dále Col. Royal N. Baker, Maj. Lewis W. Powers a 1st/Lt. Gerald E. Lyvere (všichni z 336. FIS). U 51. FIW sestřelu dosáhli Cap. Alvis R. Moran (16. FIS), Cap. Francis A. Wiliams a 1st/Lt. Sabin L. Anderson (oba z 25. FIS) a 1st/Lt. Francis A. Humphreys a 1st/Lt. Frank O. Keller (oba z 39. FIS) a poslední MiG sestřelil Cap. Raymond W. Staudte (štáb 51. FIW). Šokovaní piloti MiGů se pak stali ještě opatrnější a do konce měsíce se Američanům podařilo dostat již jen tři patnáctky. Jednu z nich sestřelil 14. července Fl/Lt. Lawrence E. Spurr, příslušník RCAF, přidělený na stáž k 25. FIS. V červnu navíc sestřelil komunistický Jak i pilot VMF(N)-513, Lt. John W. Andre, létající na Corsairu F4U-5N.73 Zatímco boji se Sabry se MiGy vyhýbaly, staly se v červenci jejich oblíbeným cílem průzkumné letouny. Jeden RB-29 od 91. SRS se ze svého letu nevrátil 3. července a 17. července jeden ruský MiG zaútočil na RB-26 hlídkující nad Žlutým mořem. 31. července se pak nad Žlutým mořem další MiG pokoušel sestřelit jednoho PBM-5S2 ze stavu VP-731. Pilot Marineru měl štěstí a se svým strojem i přes několikeré zásahy ze zbraní MiGu přistál na Tchaj-wanu. V polovině června rozhodlo FEAF vystavit území KLDR (hlavně jeho severní oblasti) rozsáhlému bombardování cílů pro chod hospodářství životně důležitých, a přinutit tak komunisty k urychlení protahujících se mírových rozhovorů. První akce nové operace proběhly v podstatě již 23. června. V polovině července pak 171 letounů uskutečnilo nálet na cementárnu v Sungho-ri. V noci 10. července zaútočily B-29 od 19. BG(M) na Kwaksan. Dva sestřely Superfortressu si té noci nárokoval major Karelin a jeden sestřel kapitán Zachman Ichcangaliev. Američané potvrdili ztrátu pouze dvou B-29, třetí stroj byl pouze poškozen. Každopádně se jednalo o první sestřel Superfortressu pro 351. IAP. 11. července pak B-29 bombardovaly 30 cílů v samotném Pchjongjangu. V noci z 19. na 20. července byla opět napadena čchosenská hydroelektrárna a o devět dní později se terčem pro bombometčíky 63 Superfortressů staly objekty kovozpracujících závodů v Sinidžu. Pustošivé nálety postihly i vojenské tábory a základny v oblasti Pchjongjangu.74 Mezi civilním obyvatelstvem se začínala šířit panika, umocněná "letákovými" nálety před každým konvenčním útokem. Ani tvrdé postihy za držení či šíření letáků nezabránily určitému počtu obyvatelstva tajně opouštět ohrožený Pchjongjang. 10. července došlo k další "papírové" změně v nasazení leteckých jednotek. Protože podle federálního zákona měly být 116. FBG a 156. FBG dočasně staženy z dálněvýchodního válčiště, ale Thunderjety a jejich zkušené piloty nemohlo FEAF v Koreji postrádat, byla situace vyřešena pouhým přečíslováním 116. FBG na 58. FBW (69., 310. a 311. FBS) a 136. FBG byla přeznačena na 474. FBG (428, 429. a 430. FBS). 15. července přilétly na japonská letiště Misawa a Čitose nové Thunderjety pro 58. FBW a 474. FBW. Thunderjety za podpory "létacích tankerů" absolvovaly cestu z Turner AFB v Georgii a Travis AFB v Kalifornii přes Hickham Field na Havaji, Midway, Wake, Eniwetook, Guam a Iwo Jimu až do Japonska za deset dní. V červenci začal do akcí v úplné sestavě vzlétat 51. FIW, když třetí (a poslední) z jeho perutí, 39. FIS, obdržela letouny F-86 Sabre, a to rovnou nejmodernější a nejvýkonnější verze F. Nový F-86F-1 díky novému, výkonnému motoru J45-GE-27, rázem srovnal všechny rozdíly v technických parametrech F-86A a E a MiGu- -15bis, který tak ztratil veškeré výhody, kvůli kterým mohli piloti Sabrů čas od času jen bezmocně "skřípat zubama". Zároveň prodloužení doletu o cca 200 kilometrů (bylo toho dosaženo zvětšením obsahu přídavných nádrží) znamenalo prodloužení pobytu v "MiG Alley". Tři měsíce po 39. FIS začaly F-86F přicházet i k 4. FIW, konkrétně nejprve k 335. FIS. V červnu vykonaly Sabry 2778 bojových letů, při kterých sestřelily dvacet MiGů při ztrátě šesti vlastních letounů (čtyři F-86 tvořily ztráty bojové). V červenci se Sabry objevily nad Severem v 2423 případech, sestřelily osmnáct MiGů a šest F-86 se na své základny nevrátilo (pět Sabrů bylo započteno do bojových ztrát). V srpnu a září se zdálo, že se komunističtí piloti za každou cenu snaží dohnat vše, co v červenci zameškali. Přes hraniční řeku přelétaly celé armády patnáctek a v Aleji docházelo k pravým vzdušným bitvám, při kterých se střetávaly desítky a desítky Sabrů a MiGů. 1. srpna padly za oběť pilotům 4. FIW čtyři MiGy a o tři dny později jeden. 5. srpna si další úspěch na své konto zapsali kanadští stážisté u amerických perutí, když F/O. Claude A. LaFrance z 39. FIS sestřelil jednu patnáctku. Kromě toho další čtyři MiGy poslali k zemi jeho američtí kolegové. O jeden letoun ale toho dne přišlo letectvo USMC. Sestřelen byl Col. Robert E. Galer, velitel MAG-12, letící v čele formace 31 letadel své skupiny. Galer se zachránil na padáku, ale ještě zdaleka neměl vyhráno, protože dopadl na území ovládané nepřítelem. Poté co unikl po něm pátrajícím komunistickým vojákům, přivolal záchranný vrtulník a odlétal z nebezpečné oblasti. Palba komunistů ale přece jen vrtulník poškodila natolik, že měl jeho pilot plné ruce práce, aby jej "dotáhl" na palubu mateřské lodi křižující ve vodách u Wonsanu. 6. srpna zaútočila skupina MiGů-15bis z 494. IAP/190. IAD na formaci Thunderjetů. Než ale Rusové dosáhli jakéhokoliv úspěchu, byli sami zaskočeni několika Sabry. Za sestřel jednoho F-86 zaplatili vysokou cenu: sedm vlastních MiGů-15 (některé zdroje hovoří jen o šesti sestřelených ruských patnáctkách). Dva z MiGů si na konto připsal Cap. William J. Ryan z 334. FIS a svého třetího vítězství dosáhl major Blesse. Tentýž den se k útoku na most a železniční uzel u Sapjongu vydala formace šesti rojů Thunderjetů složená z vybraných strojů od 49., 58. a 474. FBG. Nad cílem ovšem číhaly MiGy a Američané měli co dělat, aby se odpoutali z boje a zmizeli. Těsně nad zemí prchal z místa střetnutí i Thunderjet pilotovaný podporučíkem Williamem L. Fornesem z 69. FBS/49. FBG. Jeho letoun byl ale předchozím divokým manévrováním poškozen a navíc se pravděpodobně od přehřátého kulometu M-3 vznítilo střelivo a následná exploze odervala levé křídlo. Fornes se sice zachránil na padáku, ale následujícího dne byl zajat. 7. srpna šly k zemi další čtyři patnáctky, z nichž dvě byly přiznány Cap. Cliffordu D. Jolleyovi z 335. FIS. Příštího dne dosáhl Jolley sestřelem svého pátého MiGu statusu esa. Tentýž den sestřelil ještě jednoho Rusa Maj. Philip H. VanSickle z 335. FIS (na kontě měl již tři sestřelené Japonce z druhé světové války). Od 8. srpna začaly palubní letouny 17. CAG podnikat bojové lety v prostoru Hanchon - Chinnampo - Pchjongjang. 9. srpna se na takovou výpravu vydala čtveřice Sea Fury 802. sqn. FAA. Ve stejný den ke svému prvnímu bojovému letu vzlétlo i osm čínských MiGů z jednotky vytvořené speciálně pro boj se spojeneckým palubním letectvem. Obě skupiny se setkaly severně od Chinnampo a došlo k boji, ve kterém si ale Číňané počínali tak nešikovně, že jich bojiště opouštělo jen sedm. A to navíc dva z MiGů odlétali poškození. Prvního vítězství vrtulového letounu s pístovým motorem nad MiGem-15 se podařilo dosáhnout Lt. P. Carmichaelovi pilotujícím Sea Fury č. WJ 232. Později toho samého dne poškodil Lt. M. H. McEnery další MiG a příštího dne ještě dva. Osmička MiGů opět napadla čtyřku Sea Fury vedených znovu poručíkem Carmichaelem a opět to byli Číňané, kdo se první odpoutal z boje. 20. srpna došlo k dalšímu většímu střetnutí MiG versus Sabre a po jednom sestřelu zaznamenali majoři Edward P. Ballinger a Frederick C. Blesse (oba z 334. FIS) a poručík William A. Korbel (39. FIS). 18. srpna čtrnáct B-29 napadlo a zničilo zbrojovku v Nakwonu, jihovýchodně od Sinidžu. Další nálet, tentokrát proti pětačtyřiceti cílům v Pchjongjangu, oznámily americké letáky severokorejskému obyvatelstvu na 29. srpna. Ke zpacifikování protiletadlového dělostřelectva (jehož stav byl od minulého náletu zdvojnásoben) byly určeny Thunderjety a Mustangy, o vzdušné krytí se postaraly Sabry a Meteory, které hlídkovaly severně od řeky Čchongčchon. "Oslepit" ruské radiolokátory dostaly za úkol rušicí Skyraidery. Ve třech vlnách, v 09:30, 13:30 a 18:30 hod., se nad svými cíli objevily Thunderjety a Mustangy FEAF, Corsairy a Panthery USMC a Banshee, Panthery a Corsairy USN startující z palub letadlových lodí USS CV-21 Boxer a USS CV-9 Essex. V noci pak zaútočily Superfortressy od 19. BG(M). Spojenecké letouny v rámci tohoto ničivého náletu vykonaly 1403 vzlety. 30. srpna ztratil 64. IAK pět (podle některých zdrojů devět) MiGů, přičemž svého třetí vítězství dosáhli každý sestřelem jednoho MiGu kapitáni Francis A. Williams a Paul R. Henderson, oba z 25. FIS. Jednoho MiGa sestřelil i kanadský stážista u 334. FIS Fl/Lt. Ernest A. Glover. 3. září letěly B-29 k dalšímu cíli, tentokrát Supchungu, ale nepřízeň počasí způsobila, že musel být bombardován náhradní cíl, v tomto případě Čchosen. 4. září se do Aleje vypravily Sabry 334. a 335. FIS z 4. FIW a 16. a 25. FIS z 51. FIW. Výsledkem vzdušných soubojů bylo třináct sestřelených MiGů. Tento den se vyznamenali hlavně piloti 335. FIS, kteří na bojové konto své peruti připsali šest Rusů. Za 335. FIS každý dvěma MiGy skórovali 1st/Lt. Justin W. Livingston a 1st/Lt. Ira M. Porter. Z 334. FIS dosáhli úspěchu Cap. Leonard W. Liley (2. vítězství) a major Blesse, který tímto svým vítězstvím dosáhl hranice pěti sestřelů a stal se esem. O pět MiGů se podělili piloti 51. FIW, přičemž jednoho MiGa dostal 1st/Lt. Robert L. Sand (3. vítězství) z 16. FIS a zbývající čtyři hvězdičky si pod kabiny svých Sabrů namalovali piloti 25. FIS. Již následujícího dne přišli komunisté o další čtyři MiGy, které si mezi sebe rovným dílem rozdělili piloti obou křídel Sabrů. 7. září sestřelil svého prvního MiGa 1st/Lt. Cecil G. Foster z 16. FIS (budoucí eso s devíti sestřely) a jeho kolegové poslali k zemi další dva. Příštího dne dosáhl svého šestého a sedmého vítězství sestřelem dvou MiGů major Blesse. Jeden MiG sestřelil 8. září i Fl/Lt. Ernest A. Glover a příštího dne přidal dalšího. Se svými třemi ověřenými sestřely MiGů se tak Glover stal nejúspěšnějším pilotem Commonwealthu na korejské obloze.75 "Výjimku" v černé sérii 64. IAK tvořily dny jako například 9. září, kdy piloti osmnácti MiGů-15bis z 726. IAP ohlásili sestřel čtrnácti Thunderjetů při ztrátě tří vlastních letounů a dvou pilotů. Tento údaj byl sice nahlášen na vyšší místa a pravděpodobně vyvolal uspokojení nad impozantním poměrem vzdušných vítězství, ale pravda byla poněkud jiná. 82 Thunderjetů tento den pod záštitou Sabrů zaútočilo na objekty vojenské akademie v Sakčchu. 175 MiGů, které se pokoušely nálet překazit, sice sestřelilo tři Thunderjety a většinu ostatních přinutily náklad bomb předčasně odhodit, ale pak byly náležitým způsobem "potrestány" doprovodnými Sabry a čtyři z ruských strojů (některé zdroje hovoří o nejméně šesti sestřelených MiGách) skončily v troskách na zemi. V noci na 12. září se naplnil i osud Supchungu, který bombardování před devíti dny unikl. Devětadvacet "superpevností" vysypalo na cíl pumy o hmotnosti 908 kg. Akce se zúčastnilo i šest, pro radioelektronický boj speciálně upravených, B-29. Palbě komunistického protiletadlového dělostřelectva padl za oběť jeden Superfortress. Týden po bombardování Supchungu padaly bomby z pumovnic B-29 na severokorejské pozice v Jonpo, Tongčchonu a Čchigjongu u Hamhungu. 14. září sestřelili po jednom MiGu Cap. Leonard W. Lilley z 334. FIS (3. vítězství), Cap. Norman L. Box (3. vítězství) z 25. FIS a Maj. John J. Hockery (eso z druhé světové války s šesti sestřely). 15. září si piloti Sabrů nárokovali dalších osm MiGů. Po jedné patnáctce sestřelili Maj. Herman W. Visscher (eso z druhé světové války s pěti sestřely) a 1st/Lt. Calvin G. Davey (oba z 25. FIS), Maj. Alex J. Gillis (stážista od VMF-311) a Cap. Clifford D. Jolley (oba z 335. FIS), dále Maj. Frederick C. Blesse a 1st/Lt. Charles G. Cleveland (oba z 334. FIS), Cap. Robinson Risner (336. FIS) a Lt. Col. Carrol B. McElroy. 16. září sestřelili piloti Sabrů celkem pět MiGů, přičemž svého čtvrtého vítězství dosáhl Cap. Leonard W. Lilley z 334. FIS. Major Blesse, jeho kolega z perutě, sestřelil následujícího dne svého již devátého MiGa. 16. září se pilotům CAG-17 podařilo zničit železniční most na hlavním tahu mezi Pchjongjangem a Chinnampo. Při poslední bojové misi této skupiny byl protiletadlovou palbou sestřelen Sea Fury pilotovaný Lt. D. G. Matherem. Pilot musel nouzově přistát v "zemi nikoho", odkud jej zachránila helikoptéra. V polovině září byly 24 Thunderjety od 58. FBG díky relativně nízké aktivitě MiGů při obraně pozemních cílů na Severu vyslány k jindy téměř sebevražednému útoku na překladiště a sklady v Sinidžu. Pro všechny případy se kolem Thunderjetů zdržovaly Sabry, jejichž bojechtiví piloti si ten den ale nevystřelili. MiGy se podle očekávání vůbec neobjevily. Nálet tudíž proběhl bez komplikací, a když Thunderjety opouštěly cílovou oblast, zahalovaly napadené objekty oblaka dýmu, ze kterých šlehaly plameny. Na 21. září naplánovala USAF nálet na muniční továrnu v Pukčchongu. Útok měly jako obvykle provést F-84 Thunderjety, tentokrát od 474. FBG vedené Col. Williamem W. Ingenhuttem, doprovázené Sabry z 4. FIW. Hladký průběh náletu se pokoušely narušit MiGy náležící SLA, ale po ztrátě čtyř svých kolegů Číňané vyklidili bojiště. Dvacátým esem USAF v Koreji se v průběhu tohoto souboje díky sestřelu dvou MiGů stal Cap. Robinson Risner z 336. FIS. O pět dní později, 26. září, šly k zemi dva MiGy sestřelené 1st/Lt. Cecilem G. Fosterem z 16. FIS a jeden sestřelený 1st/Lt. Charlesem G. Clevelandem z 334. FIS. Svého čtvrtého MiGa poručík Cleveland přidal již 28. září a dva MiGy tento den ještě sestřelil major Gillis z 335. FIS (stážista od VMF-311). Do moře spadl ale i Gillisův F-86 a jeho pilot sám si ve vodách Žlutého moře musel na záchranný vrtulník počkat čtyři hodiny. Poslední dva "zářijové" MiGy spadly na zem následujícího dne. V noci na 27. září zaútočilo dvanáct Superfortressů proti mostům v Jongmi-dong, Hičchonu a Sawandong. V noci z 30. září na 1. října zlikvidovaly Superfortressy chemickou továrnu v Namsan-ni u řeky Jalu. Nálet provedlo pětačtyřicet B-29 a tři letouny plnily úkoly radioelektronického boje. Superfortressy bombardovaly cíl v řadě s minutovými intervaly. Námořní Banshee a Sabry USAF pak doprovázely deset B-29 od 98. BW při denním náletu na Kowon.76 Během posledních dvou hektických měsíců ztratila obě křídla vyzbrojená Sabry šest těchto letounů (čtyři F-86 tvoří ztráty bojové) při 3010 bojových letech v srpnu a dvanáct (devět F-86 tvoří ztráty bojové) při 3586 zářijových bojových letech. Piloti 4. a 51. FIW ale za stejné období nahlásili 96 (podle některých zdrojů vychází tento součet "pouze" na 94, případně 91 vítězství) sestřelených MiGů. "Nejplodnější" v tomto ohledu bylo září, kdy bylo sestřeleno 63 (případně 59) MiGů. Září bylo také měsícem, kdy Invadery 3. a 17. BG(L) začaly přechodně vzlétat k denním akcím bombardovat cíle v proudu. K nočním útokům nadále vzlétalo pouze po jedné letce od každé skupiny. Ovšem B-26 se brzy začaly opět plně věnovat tomu, co jim šlo nejlíp, a noční akce obnovily v původní míře. Během září a října nahlásily posádky Invaderů zničení 2502 vozidel protivníka. 3. října sestřelily americké Sabry další tři MiGy. Desáté vítězství si tento den odnesl major Blesse, který se po majoru Davisovi stal druhým pilotem USAF, jenž v Koreji dosáhl této hranice. Byla to ale poslední patnáctka, kterou Blesse v korejské kampani sestřelil, a zařadil se na 6.-11. příčku v žebříčku amerických es na korejském nebi. 4. října sestřelil svého prvního MiGa Cap. Manuel J. "Pete" Fernandez z 334. FIS, budoucí třetí nejúspěšnější eso USAF v Koreji (14,5 sestřelu). 7. října byl 6 mil od ostrova Hokkaidó ruskými MiGy napaden a sestřelen další průzkumný RB-29A ze stavu 91. SRS. Tentýž den narazili na čínské MiGy piloti mariňáckých F4U-4B Corsairů z VMA-312 (startující v tomto období z paluby USS Sicilly). Setkání proběhlo u ostrova Čcho-do. K souboji tentokrát ještě nedošlo. 9. října se mariňáci se čtyřmi MiGy setkali opět, tentokrát u Chinnampo a k souboji opět nedošlo. Corsairy dokázaly MiGům uniknout. Souboj s MiGy piloty Corsairů čekal až 10. října. Dva F4U z VMA-312, pilotované kapitánem Jesse G. Folmarem a poručíkem Williamem L. Danielsem, útočící proti komunistickým pozicím na řece Taedong, napadly dvě čínské patnáctky. Mariňáci ihned přerušili svůj útok a obrátili se proti MiGům. Rozpoutal se se vší zarputilostí vedený souboj, který, jak se zdálo, museli Američané nutně prohrát. Přesto se Folmar s Danielsem nehodlali jen tak vzdát. Jako zázrakem první skóroval Cap. Jessie Folmar, zasahujíce pětivteřinovou dávkou všech zbraní svého F4U jeden MiG. Čínský letoun začal okamžitě hořet a jeho pilot se katapultoval.77 Na scéně se ale objevily další čtyři MiGy a Folmar sám musel po chvilce svůj rozstřílený Corsair, kterému navíc 37mm granát téměř ustřelil křídlo, opustit na padáku. Ke své jednotce se vrátil později. K poslednímu střetu čtyř čínských MiGů s mariňáckými Corsairy došlo 29. října opět u Chinnampo, ale k souboji nedošlo, protože Corsairy takticky "zkrátily frontu" a vytratily se z nebezpečné oblasti letem těsně nad zemí. Dalšími vrtulovými veterány, kteří se v říjnu střetli s MiGy, byly jihoafrické Mustangy. 12. října čtyři F-51 od 2. sqn. SAAF odstartovaly k průzkumnému letu do prostoru Samdong - Kowon. Nedaleko Kowonu Jihoafričany zaskočila čtyřka MiGů. Vzápětí byl palbou jednoho z nich zasažen Mustang pilotovaný Lieut. T. R. "Chick" Fryerem. Pilot se musel zachránit na padáku a upadl do komunistického zajetí. V srpnu byl stav 133. IAD posílen 578. IAP. V září se pak na letištích v Mandžusku usadila 32. IAD, skládající se z 244., 535. a 913. IAP. Této divizi velel plukovník G. Grochovieckij. Přesunem 32. IAD k frontě disponoval 64. IAK již patnácti stíhacími pluky vyzbrojenými nebezpečnými MiGy-15bis. Spolu se samostatně operujícím nočním stíhacím 351. IAP (přidělenému 32. IAD) to bylo kolem 500 stíhacích letounů. Další stíhací divize disponující MiGy-15 mohla do boje vrhnout čínsko-severokorejská SLA, a i když to byla zatím záležitost pouze čínských pilotů, na zapojení do bojů se začaly připravovat i první severokorejské stíhací pluky, vyzbrojené rovněž MiGy. Této skutečně impozantní síle se muselo postavit pouhých 150 Sabrů verzí E a F. Přese všechnu tuto obrovskou převahu, po "výprasku", jakého se jim dostalo v srpnu a září, piloti MiGů nijak nehořeli touhou utkávat se se Sabry v přímých střetnutích a opět se vrátili ke své taktice letů maximální rychlostí v maximální výšce (i když jim to už před Sabry verze F neskýtalo žádnou ochranu, šance na únik tu byla pořád ještě mnohem větší než o dva tři kilometry níž), přičemž se při vhodných situacích vrhali dolů na bitevníky, bombardéry a stíhací bombardéry. 9. října si na své konto připsal druhého a třetího MiGa pilot 335. FIS, Cap. Karl K. Dittmar. O dva dny později, 11. října, sestřelily 335. a 39. FIS každá po třech patnáctkách. Svého posledního (sedmého) vítězství v tomto dni dosáhl Cap. Clifford D. Jolley z 335. FIS, zatímco budoucí eso Cap. Clyde A. Curtin svůj bojový účet otevřel. Jeden z MiGů se na svou základnu nevrátil zásluhou S/Ldr. Jamese D. Lindsaye, kanadského stážisty u 39. FIS. Po vylodění spojeneckých vojsk u Kodžo rozšířily Thunderjety v polovině října seznam svých cílů o Kumgangskou politickou školu v Odong-ni (tu napadlo společně s Invadery 84 Thunderjetů všech tří skupin a cílový objekt byl zničen z 90 %), průmyslové objekty v severovýchodní části KLDR (nedaleko hranic se SSSR) a zdecimovaly živou sílu nepřítele na shromaždištích u Kangge a Wonsanu. 12. října zaútočila čtyřka MiGů na formaci čtyř Mustangů od 2. sqn. SAAF, vykonávající průzkumný let mezi Samdongem a Kowonem. Sestřelen byl F-51 poručíka T. R. "Chicka" Freyera, který se zachránil na padáku a upadl do zajetí. Tentýž den ale šly k zemi i čtyři MiGy, které padly za oběť pilotům 51. FIW. 22. října sestřelil svůj další MiG Maj. Robinson Risner (povýšen byl teprve nedávno) a dvě patnáctky srazili z korejské oblohy již následujícího dne Cap. Houston N. Tuel z 336. FIS a Cap. Murray A. Winslow z 335. FIS. 25. října si své třetí vítězství vybojoval Col. Royal N. "King" Baker z 4. FIW. Druhý MiG toho dne společně sestřelili 1st/Lt. Joseph E. Fields a Fl/Lt. Graham S. Hulse (příslušník RAF na stáži u 336. FIS). O den později, 26. října, dva sestřelené MiGy říjnové skóre uzavřely. V říjnu se MiGům podařilo sestřelit jeden F-84 Thunderjet. Naopak, při ztrátě sedmi Sabrů (pět, případně čtyři F-86 mají na svědomí MiGy) se pilotům 4. a 51. FIW podařilo v říjnu během 4320 bojových letech "sundat" 27 patnáctek. V listopadu se do korejských vod přesunula britská letadlová loď HMS Glory, která tak nastoupila svou třetí bojovou túru. Na její palubě ale oproti dřívějšku došlo k několika změnám. 804. sqn. byla nahrazena 801. sqn. FAA létající pod velením Lt. Cdr. P. B. Stuarta na Sea Fury FB. 11 a 812. sqn. nahradila 821. sqn. FAA, jejíž Firefly AS Mk. 5 vodil do boje Lt. Cdr. J. R. N. Gardner. Od počátku listopadu začaly v rámci VMF(N)-513 k bojovým akcím vzlétat nové proudové noční stíhací letouny Douglas F3D-2 Skyknight vyzbrojené čtyřmi kanony ráže 20 milimetrů a vybavené soustavou tří radarů (byly to AN/APG-26 pro zaměřování a automatické sledování palby, AN/APS-21 pro vyhledávání cíle s dosahem až 24 km a zadní, výstražný radar AN/APS-28, s dosahem do 6 km). Na Skyknighty byla tato peruť přezbrojena již v létě, když prvních čtrnáct F3D-2 spolu se skupinou příslušníků technické obsluhy a pilotů pod velením Col. Petera D. Lambrechta dorazilo do Kunsanu 26. května. Jeden z nich, pilotovaný Maj. Williamem Strattonem a naváděný na cíl radarovým operátorem M/Sgt. Hansem Hoglindem, již 2. listopadu krátce po půlnoci sestřelil třemi krátkými dávkami nad Sinidžu komunistickou proudovou stíhačku, kterou oba Američané identifikovali jako Jakovlev Jak-15.78 Vítězný Skyknight startoval ze základny VMF(N)-513, kterou byl již zmíněný Kunsan (K-8). Dalšího úspěchu tato jednotka dosáhla 8. listopadu. Přibližně v 01:30 hod. byl F3D-2, v jehož kabině na místě pilota seděl Cap. Oliver R. Davis a jako radarový operátor W/O. Dramus Fressler, pozemní kontrolou naveden na MiG-15. Fressler jej dostal na obrazovku, když byl vzdálen 16 kilometrů od jeho Skyknightu a pohyboval se v letové hladině o dva kilometry nižší než americký letoun. Američané se k MiGu dostali nezpozorováni a komunistický pilot na svou nepozornost zaplatil cenu nejvyšší. Jedna krátká dávka stačila, aby se nepřátelský stíhač vzňal a po následné explozi, již neovládán, dopadl na zem. Čas sestřelu: 01:37 hod. Ruští noční stíhači mohli odpovědět v noci 18. listopadu při náletu "superpevností" od 98. BW na Sončchok/Kwasan. Ruské MiGy se tehdy snažily v záři světlic, které shazovaly, odhalit a napadnout jednotlivé stroje pod nimi prolétajícího proudu amerických bombardérů. Jeden B-29 jen tak tak unikl čtyřem MiGům, které jej palbou pronásledovaly až nad Korejský záliv, k ostrovu Čcho-do. K bojům na noční korejské obloze v tomto období se váže ještě jedna velice zajímavá historka. V noci 7. listopadu odstartoval pilot 1. eskadrily 351. IAP, nadporučík I. P. Kovalev, k bojovému letu, během kterého byl pozemní radiolokační stanicí naveden na americký Starfire. Během klesání k F-94 se Kovalev zcela spolehl na hlas ve vysílačce a na své přístroje, a Američané také asi zrovna neměli svůj den. Tak se mohlo stát, že v 00:49 hod. došlo ve výšce 10 000 metrů ke kolizi obou letounů. MiG-15 se břichem jednoduše otřel o F-94 a oba letouny začaly hořet. Kovalev se z kabiny svého MiGu bez problémů katapultoval a po dopadu na zem byl čínskými vojáky dopraven do An-tungu. Dokonce i za tento velice svérázný taran obdržel nadporučík Kovalev Řád rudého praporu. Američané svůj letoun taktéž opustili a byli zachráněni helikoptérou. 17. listopadu došlo k dalšímu souboji mezi Sabry obou křídel a MiGy. Esem se v tomto souboji stal velitel 4. FIW, plukovník Baker. Za 4. FIW dále skórovali Maj. William L. Cosby z 336. FIS a Lt. Col. Chester L. Van Etten. 51. FIW sestřelila taktéž tři MiGy, z čehož jeden byl přiznán majoru Edwinu L. Hellerovi z 16. FIS a po jednom sestřelu dosáhli dva piloti 39. FIS: 2nd/Lt. Stuart L. Brown a Lt. Col. George I. Ruddell. 18. listopadu operoval v Japonském moři, asi 200 kilometrů od Vladivostoku, operační svaz TF 77. Poté co se na matnicích radiolokátorů objevily čtyři (podle jiných zdrojů osm) rychle se přibližující kontakty, byl vyhlášen poplach. Když se neidentifikované letouny přiblížily na vzdálenost 100 kilometrů od operačního svazu, byly z paluby USS CV 34 Oriskany katapultovány čtyři F9F-5 Panther od VF-781 a letěly oněm čtyřem "kontaktům", ze kterých se nakonec vyklubaly MiGy-15bis od 781. IAP79 letectva Tichomořské flotily, vstříc. Během pět minut trvajícího souboje Panthery dva ze čtyř MiGů sestřelily, smrtelně raněný pilot třetího sice uletěl, ale musel se svým, pravděpodobně těžce poškozeným strojem, nouzově přistát na mořském břehu nedaleko Vladivostoku. Na svou základnu se vrátil pouze jeden z Rusů. Jeden sestřel byl přiznán Lt. E. R. Williamsovi, jeden Lt. J. D. Middletonovi. Onoho třetího MiGa (z místa souboje zmizel rychlým únikem do mraků, ale zanechával za sebou výraznou kouřovou stopu) podle všeho dostal Lt. D. M. Rowlands. Pilot čtvrtého Pantheru, poručík Elwood, ten den neměl štěstí. Posila čtyř F2H-2 Banshee od VF-11 a čtyř F9F-2 Panther od VF-721 z paluby USS CV 33 Kearserge dorazila na místo střetnutí (jihovýchodně od Kanguy), když již bylo po všem. Tentýž den "dostali do těla" Britové z HMS Glory. Při útoku na železniční most byl sestřelen a zahynul Lt. R. N. Jones. Sestřelena byla ještě jedna Sea Fury, jejíž pilot se ale zachránil. Protiletadlovou palbou bylo navíc poškozeno dalších devět Sea Fury a šest Firefly. 18. listopad byl naopak šťastným dnem pro kapitána Leonarda W. Lilleye z 334. FIS, který si vybojoval titul esa. Dalších pět MiGů skončilo na zemi 20. listopadu. Dva z nich sestřelil Cap. Paul E. Jones z 39. FIS a jednoho MiGa si na své konto budoucího třetího nejlepšího esa připsal "Pete" Fernandez. Následujícího dne se piloti Sabrů postarali o sestřel dalších čtyř patnáctek. 22. listopadu dostal svého šestého MiGa Cap. Cecil G. Foster z 16. FIS, a naopak svého prvního sestřelu dosáhl Maj. Louis A. Green, velitel 336. FIS. Bojové konto si o čtyři dny později otevřel i 1st/Lt. Harold E. Fischer z 39. FIS, budoucí eso s 10 sestřely. Tento den skóroval svým již druhým MiGem i kanadský stážista u 39. FIS: S/Ldr. James D. Lindsay. V listopadu vykonaly Sabry 2635 bojových letů, sestřelily 28 MiGů a čtyři F-86 byly ztraceny. Během předposledního měsíce roku 1952 vzlétli piloti Shooting Starů k celkem 2374 bojovým letům určeným výhradně na podporu spojeneckých pěších vojsk. 22. listopadu při jednom z těchto letů zahynul velitel 80. FBS, Maj. Charles J. Loring jr. Tento den vedl své Shooting Stary k úderu proti postavení komunistického dělostřelectva. Při útoku inkasoval jeho F-80C zásah a sám major Loring byl těžce zraněn. Vysílačka ještě odvysílala jeho krátkou zprávu, že pokračuje v letu přímo do cíle, což se také stalo. Major Loring byl jako další pilot v korejské kampani posmrtně vyznamenán Congressional Medal of Honour. Na konci listopadu se opět po delší době prosadili ruští noční stíhací piloti. Při nočních náletech amerických B-29 na Kwasan a Čchoak-tong 18. a 30. listopadu padly jejich spolupráci s obsluhami protiletadlových děl za oběť dva Superfortressy od 98. BG(M) a 19. BG(M). Ve druhém případě MiGy navíc dvě B-29 poškodily. Velmi prospěšným spojencem byl pro piloty MiGů měsíc v úplňku. V jeho svitu se Rusům velké bombardéry hledaly mnohem snadněji. Američané se snažili za každou cenu riziko ohrožení posádek Superfortressů snížit. Nálety proti jednotlivým cílům byly prováděny nepravidělně, letouny často měnily výšku i rychlost, byly rušeny radarové stanice navádějící protiletadlové dělostřelectvo a vyhledávací reflektory, silně bráněné cíle byly napadány pouze za bezměsíčných nocí atd. atp. Přesto se ale ruským nočním stíhačům podařilo od listopadu 1952 do ledna 1953 sestřelit pět B-29. 2. prosince sestřelil další patnáctku 1st/Lt. James F. Low z 335. FIS a 4. prosince sestřelil svého osmého MiGa major Robinson Risner z 336. FIS. Svou obět Risner doslova štval až k letišti Tafung-kou v Mandžusku a sestřelil jej až nad přistávací dráhou. Během honičky ale vyčerpal téměř všechno palivo a musel se nad mořem ze svého F-86E katapultovat. Major Risner se bohužel utopil, ještě než stačil přiletět záchranný vrtulník. 7. prosince poslali piloti Sabrů k zemi sedm MiGů. Velitel 4. FIW "Royal" Baker sestřelil jednoho z MiGů sám a druhého ve spolupráci s 1st/Lt. Johnem H. Ludwigem z 335. FIS. Lt. Col. Louis A. Green a Cap. Houston N. Tuel, oba z 336. FIS, dosáhli v tomto souboji každý již svého druhého sestřelu. Další dva MiGy dostali stážista Fl/Lt. J. M. Nicholls (příslušník RAF přidělený k 335. FIS) a 1st/Lt. Cecil G. Foster z 16. FIS. 8. prosince byl pak sestřelen a zajat kanadský pilot Sabru, S/Ldr. Andrew R. McKenzie.80 K zemi šel ovšem i jeden MiG, který společnými silami sestřelili Maj. James E. Heller a 1st/Lt. Gene H. Woodworth. Následujícího dne ztratil protivník opět jen jednu patnáctku, o což se přičinil britský stážista u 336. FIS: Fl/Lt. Graham S. Hulse. Situace se opakovala i 10. prosince a jediným MiGem si bojové konto rozšířil 1st/Lt. James F. Low. Vpravdě historický sestřel zaznamenala v noci 10. prosince VMF(N)-513. Jednalo se o první sestřel dosažený bez vizuálního kontaktu vzdušného cíle, jen za pomoci radaru. Postarala se o něj posádka F3D: pilot 1st/Lt. Joseph A. Corvi a radarový operátor Sgt. Dan George. V prostoru Sinandžu tehdy George na svém radaru zachytil odraz nepřátelského letounu a navedl na něj svého pilota. Protože Corvi svůj cíl stále neviděl, spustil jednoduše palbu na nepřátelský letoun, který viděl pouze na radaru. "Nevěděli jsme, jestli jsme ho sestřelili, dokud mi můj operátor neohlásil, že kolem nás letí křídlo a hořící úlomky," řekl později poručík Corvi. Obětí kanonů jejich Skyknightu se stal starý známý Po-2. Protože zánik nepřátelského letounu v podstatě neviděli, byl Corvimu a jeho operátorovi tento sestřel uznán pouze jako pravděpodobný. Od prosince se posádky spojeneckých nočních stíhaček mohly na korejské obloze setkat i s jednomotorovými Jakovlevy Jak-18, které Severokorejci využívali obdobným způsobem jako Po-2. 16. prosince se s MiGy setkali piloti 4. FIW a konečně se jim podařilo "uhrát" slušnější výsledek než v předcházejících dnech. Jednoho MiGa "napůl" sestřelili Col. Royal N. Baker a Cap. Jack E. Mass z 335. FIS. Další čtyři patnáctky si mezi sebe rozdělili piloti 334. FIS: Cap. Manuel F. Fernandez a Cap. Leonard W. Lilley a piloti 335. FIS: Cap. Clyde A. Curtin (2. vítězství) a 1st/Lt. Ira M. Porter (3. vítězství). 17. prosince zpozorovali v Aleji operující piloti Sabrů dva, na čínské straně řeky Jalu letící, dvoumotorové proudové bombardéry Iljušin Il-28. Těmito na svou dobu velice moderními stroji byly v průběhu roku vyzbrojeny některé čínské bombardovací pluky, ale na korejském nebi se naštěstí neukázaly. Rusové pravděpodobně Číňanům bojové nasazení těchto bombardérů zakázali, aby vyloučili možnost jejich případného sestřelení, nebo toho, že by mohly padnout do rukou Američanů (stejně "hákliví" byli i Američané na své Starfiry). To také bylo jediné štěstí, protože maximální rychlost byla u nových Iljušinů jen o málo nižší než u Sabrů a činila z tohoto letounu velice nebezpečnou zbraň. Strach o spojenecká letiště v Koreji, která mohla být tímto novým bombardérem velice účinně napadána, potom ještě dlouhou dobu nedával spát nejednomu štábnímu důstojníkovi. 18. prosince sestřelil 1st/Lt. James F. Low svůj poslední "korejský" MiG-15. Celkovým počtem devíti potvrzených vítězství se zařadil na 12.-13. místo v žebříčku nejúspěšnějších stíhacích es USAF v Koreji. O tuto příčku se dělí s kapitánem Fosterem z 16. FIS. Tentýž den přišla 801. sqn. FAA o další Sea Fury, sestřelené při útoku na komunistické cíle v prostoru Changyon. O dva dny později se na palugu HMS Glory nevrátila "světluška" pilotovaná Lt. P. G. Foogdenem. 25. prosince padl další pilot 821. sqn. FAA, Lt. R. E. Barret, jehož Firefly AS. 5 byl sestřelen protiletadlovou palbou při útoku na most severně od Hedžu. Pro větší účinnost nočních úderů Invaderů došlo v prosinci k obnovení operace "Spotlight": spolupráce B-26 s osvětlovacími "Firefly" C-46 a C-47 od 6167. ABG a průzkumnými RB-26C od 67. TRW. Jen v noci z 30. na 31. prosince Invadery napadly a zničily pět vlakových souprav i s lokomotivami. 22. prosince připsali piloti 51. FIW na bojový účet svého křídla další dva MiGy a následujícího dne jednoho. Na Boží hod sestřelil svého druhého MiGa Maj. James P. Hagerstrom, létající momentálně za 335. FIS. Další dva MiGy smetli 28. prosince z korejské oblohy 1st/Lt. Harold E. Fischer a 2nd/Lt. Biffle O. Pittman, oba z 39. FIS. Byly to poslední dva MiGy sestřelené v roce 1952. V prosinci sestřelili piloti Sabrů během 3418 bojových letů celkem 28 MiGů při ztrátě pěti F-86 (bojové ztráty činily pouhé dva Sabry). Během celého roku 1952 se bojové skóre Sabrů rozšířilo o 380 sestřelených nepřátelských letounů (z toho 375 MiGů), zatímco vlastní operační ztráty činily 80 Sabrů, z čehož 53 letounů F-86 tvoří ztráty bojové. V roce 1952 vykonali piloti 4. a 51. FIW 39 342 bojových letů. - ROK 1953 - Od ledna 1953 se na obloze severní Koreje začaly konečně objevovat i MiGy-15bis pilotované severokorejskými piloty.81 Spojenečtí letci se navíc opět začali střetávat s MiGy, jejichž čím dál tím lépe vycvičení piloti pro ně poznenáhlu opět začínali znamenat opravdovou hrozbu. A to jak Rusové, tak i Číňané. Přesto byl první MiG sestřelen již 2. ledna. Během prvního lednového týdne byla pak ale sestřelena již jen jedna patnáctka. Další přidala až v noci 12. ledna posádka nočního stíhacího F3D-2, pilotovaného Maj. Elswinem P. Dunnem a radarovým operátorem M/Sgt. Lawrencem Fortinem. Na počátku roku 1953 měla Námořní pěchota v Koreji již čtyřiadvacet Skyknightů, a mohla je proto vysílat jako doprovodné stíhačky na ochranu Superfortressů při jejich nočních letech nad Sever.82 10. ledna večer vzlétly Superfortressy od 307. BW k náletu proti Andžu. Prostředky radioelektronického boje sice "oslepily" komunistické radiolokátory, ale ještě tady byl flak a světlomety. V průsečíku kuželů světlometů nakonec uvízla jedna B-29, kterou "pocuchala" protiletadlová děla a pak její trápení ukončily MiGy (jedná se pravděpodobně o sestřel dosažený majorem Galyševským z 351. IAP). 12. ledna pak B-29 letěly pod záštitou Skyknightů napadnout cíle v prostoru Sinandžu. Bombardéry se sice pokusily napadnout MiGy, ale F3D byly na svém místě. Po ukončení náletu odlétly B-29 zpět na své základny, zatímco americké noční stíhačky se v prostoru, kde se to MiGy jen hemžilo, ještě zdržely. Také Dunna s Fortinem se pozemní stanoviště v Čcho-do pokoušelo několikrát navést na nějakou tu patnáctku, ale vždy bezvýsledně. Teprve po určité době se před jejich Skyknightem objevil jeden MiG s rozsvícenými pozičními světly. Po pozitivní identifikaci cíle a potvrzení pozemní kontroly, že v daném prostoru se další spojenecké letouny nenacházejí, major Dunn zaútočil. Pětiminutová honička s MiGem zavedla Dunna s Fortinem až nad nedávný cíl Superfortressů, Sinandžu. Tam se jejich Skyknight náhle dostal do oslepujícího průsečíku nejméně šesti světlometů a okamžitě na sebe přilákal palbu protiletadlového dělostřelectva. Přesto Dunn svého protivníka, který se je pravděpodobně snažil do léčky protiletadlových děl vlákat, sestřelil. Byl to již čtvrtý MiG-15 sestřelený nočním stíhacím Skyknightem. Ve stejnou noc ale docílili sestřelu i Rusové, když nadporučík J. Z. Chabijev, pilot 1. eskadrily 535. IAP, ve 21:15 hod. sestřelil v oblasti An-tungu průzkumný RB-29 od 91. SRS, letící pravděpodobně fotografovat výsledky náletu na hydroelektrárnu Supchung. Z posádky se zachránilo jedenáct mužů, kteří padli do zajetí. Byli mezi nimi i velitel 581. křídla 13. letecké armády, plukovník A. Knox, a samotný velitel 91. SRS, major W. H. Baumer. Chabijev byl za tento sestřel vyznamenán Řádem rudého praporu. Již následujícího dne šly k zemi dva MiGy, přičemž prvního sestřelil velitel 4. FIW "King" Baker a druhého společnými silami sundali Lt. Col. George L. Jones (u 335. FIS v Koreji absolvoval svou druhou operační túru) a Col. James K. Johnson (také 335. FIS). Tyto dva sestřely jako by předznamenaly zvýšení letecké aktivity nad Severem právě od poloviny ledna. 5. ledna byl protiledadlovou palbou sestřelen pilot 801. sqn. FAA, Lt. D. G. Mather. Pilot padl do zajetí. Při pátrání po něm přišla peruť ještě o Sub. Lt. J. M. Simondse a Sub. Lt. B. E. Raynora. 14. ledna sestřelily Sabry obou křídel celkem osm patnáctek. Čtvrté vítězství tento den dobyl Cap. Manuel J. Fernandez a sedmého (a zároveň posledního) MiGa dostal Cap. Leonard W. Lilley. Naproti tomu první sestřel patnáctky zaznamenal pozdější nejlepší "MiG Killer" na korejském nebi, 1st/Lt. Joseph M. McConnell z 39. FIS. Během dalších tří dnů dostali američtí stíhači každý den po jednom MiGu. V noci 17. ledna se s MiGem utkala posádka Skyknightu od VMF(N)-513, tvořená pilotem Cap. Georgem Krossem a radarovým operátorem M/Sgt. J. A. Piekutowskim, letící jako doprovod bombardérů B-29 při jejich nočním útoku na cíle poblíž řeky Jalu. Výstražný radar AN/APS-28 Krossova Skyknightu se porouchal zrovna ve chvíli, kdy pozemní stanice vysílala varování a zprávu o aktivitě MiGů poblíž formace Superfortressů. F3D zrovna hlídkoval v letové hladině 9000 metrů, o něco výše, než letěly bombardéry, když na něj dopadla salva granátů vystřelená jedním z MiGů. Kross nakonec střemhlavým letem unikl a se svým poškozeným strojem přistál na základně v Kunsanu. Posléze se ukázalo, že jen několik centimetrů chybělo jednomu z granátů, aby zničil motor, a piloti by se navíc kvůli poškození únikových dvířek nemohli ani katapultovat. 20. ledna šly k zemi dva MiGy zásluhou Richarda J. Condricka z 39. FIS a Cap. Roberta Wadeho, stážisty USMC u 16. FIS. 21. ledna přišli komunisté o sedm MiGů. Po osmém sestřelu dosáhli tento den "King" Baker a Maj. Risner. Druhé vítězství získal 1st/Lt. J. M. McConnell a své první dva MiGy v Koreji sestřelil Cap. D. D. Overton z 16. FIS. Jednu patnáctku uzemnil i velitel 51. FIW, plukovník John W. Mitchell. 22. ledna pak samotná 51. FIW dosáhla pěti vítězství, z nichž čtyři šly na konto 16. FIS. Za tu skórovali kapitáni Cecil G. Foster a Dolphin D. Overton, každý jedním MiGem, a velitel 16. FIS, Lt. Col. Edwin L. Heller, dvěma. Kolo války se ale točilo neúprosně dál a koncem měsíce byl Lt. Col. Edwin Heller sám sestřelen. Jeho přemožitel od 913. IAP/32. IAD, kapitán Karpov, se ale z úspěchu dlouho netěšil, neboť během tohoto šíleného kolotoče zahynul při souboji se Sabry o několik dní později. 16. FIS o sobě opět dala vědět již 23. ledna, kdy po jednom MiGu dostali její piloti Maj. Harold J. Herrick a Cap. Dolphin D. Overton, který tak zaznamenal již své čtvrté vítězství. Další patnáctku tento den přidal 1. st/Lt. Harold E. Fischer z 39. FIS. 24. ledna sestřelili po svém pátém letounu piloti H. E. Fischer a D. D. Overton. Kapitán Overton se tak stal "nejrychlejším" esem v Koreji, když oněch pět sestřelů získal v rozmezí pouhých čtyř dnů. Svého devátého (a posledního) vítězství v Koreji dosáhl tento den Cap. Cecil G. Foster z 16. FIS. 23. ledna vykonal poslední operační let jeden z tahounů války na korejském nebi. Byl to F-51D Mustang od 67. FBS/18. FBW. Mustangy uskutečnily v Koreji 62 607 operačních vzletů, při nichž svrhly 12 909 tun bomb, 15 221 tun napalmu a odpálily 183 034 protizemních neřízených raket. Ve vzdušných bojích sestřelili piloti Mustangů devět nepřátelských strojů (žádný MiG-15), 11 letounů zničili pravděpodobně a 27 poškodili. 28 komunistických letadel zničily Mustangy na zemi. O život přišlo 131 pilotů Mustangů, 133 bylo pohřešováno a 41 jich padlo do zajetí. V noci 28. ledna byla nad Kimpodongem sestřelena jedna B-29 od 19. BG(M). Jednalo se o poslední noční sestřel Superfortressu (i když ruští piloti z 351. IAP hlásili sestřely B-29 i v únoru). Vítězem byl v tomto případě s největší pravděpodobností Major I. Galyševskij. Ještě téže noci se Američané komunistům revanšovali a skórovala opět VMF(N)-513, když pilot jednoho z jejích Skyknightů, Cap. James R. Weaver, sestřelil jeden MiG-15. Velitel této noční stíhací perutě USMC, Lt. Col. Robert F. Conley,83 sundal další patnáctku v noci posledního lednového dne. Byl to šestý MiG sestřelený v Koreji Skyknightem a zároveň poslední (desátý) sestřel dosažený nočním stíhacím letounem USMC vůbec. Mezi těmito dvěma sestřely se o likvidaci dalších dvou MiGů zasloužil 1st/lt. J. McConnell. Jeho MiGy šly k zemi 30. a 31. ledna. 30. ledna došlo zároveň k poslednímu sestřelu bombardéru Tu-2 v této válce. Postaral se o to 1st/Lt. Raymond J. Kinsey z 4. FIW. V Jižní Koreji musel tentýž den nouzově přistát B-29 od 307. BW, rozstřílený nad Undjong-ni. 31. ledna pak pilot Cap. Ben Fithian a radarový operátor 1st/Lt. Sam Lyons, letící na F-94B Starfire, sestřelili komunistický vrtulový letoun (pravděpodobně se jednalo o La-9) a zaznamenali tak první vítězství pro 319. (AW)FIS. K tomuto sestřelu došlo vlastně "náhodou". Fithian s Lyonsem měli tu noc (na základně Suwon) pohotovost a byli nuceni vzlétnout kvůli jednomu Shooting Staru od 8. FBW, kterého měli doprovodit na přistání. Po úspěšném provedení úkolu požádala posádka Starfiru o navedení do severní Koreje (jejich letoun byl zatím příliš zatížen palivem, než aby mohli bezpečně přistát). V této době již FEAF omezovala svá striktní nařízení ohledně nasazení Starfirů nad Severem, a proto bylo oběma pilotům vyhověno. Před nimi letící F-94 kontakt nenavázal, a proto jej pozemní naváděcí stanice v Čcho-do nasměrovala zpět na jih. Poté se soustředila na navedení Fithianova Starfiru. Cíl se nacházel padesát kilometrů od americké noční stíhačky, která letěla v letové hladině 7500 metrů. První radarový kontakt nepřátelského letounu dostal Lyons na obrazovku svého radaru asi patnáct až pětadvacet kilometrů západně od Pchjongjangu. Nepřátelský letoun byl vzdálen osm kilometrů a letěl ve výšce asi 350 metrů. Po opatrném přiblížení ve výši korun stromů a s vysunutými brzdicími klapkami kapitán Fithian zahájil palbu. Když byli Američané od cíle vzdáleni asi 180 metrů, severokorejský letoun se vzňal a zřítil. Pilot se nepokusil zachránit. V lednu bylo zaznamenáno kolem 2200 akcí MiGů, z toho asi v 650 případech došlo k souboji. Výsledkem bylo 37 sestřelených MiGů a 2 Sabry. Sabry přitom vykonaly 3429 bojových letů a kromě oněch dvou F-86 sestřelených MiGy byly ztraceny ještě dva stroje tohoto typu. V únoru se na korejské bojiště vrátil 8. FBW (35., 36. a 80. FBS), jehož piloti konečně vyměnili Shooting Stary za vysněné F-86F-30. Jednotce nyní velel Col. W. B. Wilmet. Poslední bojový let na F-80C vykonali piloti 8. FBW ještě 30. dubna. Kompletně bylo křídlo přezbrojeno na Sabry až 4. června. Další bojové křídlo, jehož piloti "přesedlali" na F-86F, byl i 18. FBW (12. a 67. FBS a 2. sqn. SAAF), bázující zatím na základně Hengsong (K-46). 18. FBW byl nejprve převelen do Osanu (K-55) a jako první obdržela nové F-86F 28. ledna 12. FBS. Do 31. března disponoval 18. FBW již 25 Sabry. V Koreji tak již operovala čtyři křídla vyzbrojená nejlepšími americkými stíhačkami té doby. Ovšem z pilotů nově přezbrojených útvarů se výrazněji prosadil jen Maj. James P. Hagerstrom z 67. FBS. První "únorové" MiGy byly sestřeleny již druhého dne nového měsíce. Na konto si je připsali Col. James K. Johnson a Maj. Foster L. Smith z 334. FIS. Další z pilotů 334. FIS, Cap. Ryland T. Dewey, své bojové skóre rozšířil 7. února o jednoho z MiGů toho dne sestřelených. 6. února narazila nad Japonským mořem čtyřka Firefly od 821. sqn. FAA, vracející se z bojového letu, na dvojku čínských patnáctek. Jedna ze "světlušek" na palubu HMS Glory již nedoletěla. 14. února sestřelil svůj desátý MiG Col. Royal N. Baker a stal se tak třetím pilotem USAF, který v korejské kampani dosáhl této hranice. Následujícího dne poskytlo osmdesát Sabrů stíhací krytí skupině dvaadvaceti Thunderjetů od 474. FBG letících bombardovat objekty přehrady Suiho (na jaře 1953 převažovaly již u většiny jednotek vyzbrojených Thunderjety stroje verze F-84G). V přízemním letu se F-84 přehnaly nad cílem a umístily své 454kg bomby naprosto přesně do úseku generátorů. To se pochopitelně nelíbilo třiceti MiGům a došlo k souboji s doprovodnými Sabry, které se rezolutně postavily mezi unikající Thunderjety a rozzuřené MiGy. Na konci střetnutí bylo letectvo protivníka lehčí o čtyři proudové stíhačky. Mezi vítěznými americkými piloty byli i Col. James K. Johnson z 335. FIS a 1st/lt. Harold E. Fischer z 39. FIS. Oba tak o další krůček postoupili k metě dvojnásobného esa. 16. února rozšířil Fischer své skóre o další dva MiGy a sestřelem jedné patnáctky se stal esem poručík McConnell. O dva dny později se jako další "korejské" eso zapsal do tabulek USAF Cap. Manuel J. "Pete" Fernandez, který tento den vedl do Aleje hlídku čtyř Sabrů od 334. FIS. Při souboji nad přehradou Suiho sestřelili Američané bez vlastních ztrát čtyři MiGy. Dva z nich si připsal právě "Pete" Fernandez. Po jedné patnáctce dostali 1st/Lt. Ivan J. Ely a 1st/Lt. Donald H. Hooten. Piloti 4. FIW sestřelili tento den ještě další tři Rusy, přičemž jednoho z poražených si na konto připsal plukovník Johnson. James Johnson skóroval i následujícího dne, tedy 19. února, a spolu s ním sestřelil jednoho MiGa i "King" Baker. 21. února šly k zemi dva MiGy, z nichž jednoho z korejské oblohy srazil Maj. Vermont Garrison z 335. FIS.84 22. února vzlétl z letiště Osan ke svému prvnímu bojovému letu na novém F-86F sám velitel Jihoafričanů, Commandant Ralph Gerneke. 18. února byl z Mandžuska stažen 351. IAP. 14. července byl pak jeho nejlepší pilot, major A. M. Karelin, za dosažení pěti (někteří autoři mu mylně přisuzují až devět) nočních vítězství nad letouny OSN vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu, a navíc mu byl udělen Leninův řád. Od července 1951 do února 1953 nahlásili piloti 351. IAP sestřel celkem devíti B-29, jednoho RB-50 a pěti B-26. To vše při ztrátě dvou vlastních letounů a jednoho pilota. Odsunutou jednotku nočních stíhačů vystřídal 298. IAP, který po 351. IAP převzal letouny. Nový pluk, kterému velel podplukovník Vasiljev, se do operační činnosti 64. IAK zapojil v březnu. Ve stejný den, kdy byla 351. IAP stažena z válečné zóny, provedly Thunderjety 49., 58. a 474. FBW, Shooting Stary 8. FBW spolu s Corsairy a Skyraidery z MAG-33 první nálet na objekty pěchotní a tankové školy v Kangso. Další nálet následoval hned příštího dne, tedy 19. února. Americké letouny provedly celkem 379 vzletů, při kterých zničily 243 budovy. 25. února dosáhl svého devátého sestřelu 1st/Lt. Harold E. Fischer z 39. FIS. Další sestřel přidal i Maj. James P. Hagerstrom, čerstvě jmenovaný velitel 67. FBS. V únoru vykonaly Sabry 2652 bojových letů. Při nich jejich piloti sestřelili 25 MiGů při ztrátě čtyř F-86. Jeden Sabre je započten do nebojových ztrát. 8. března poslal k zemi svého dvanáctého MiGa plukovník Baker. Další MiGy spadly zásluhou poručíka McConnella a majora Herricka, který tak vybojoval své druhé a zároveň poslední vítězství. Následujícího dne si druhé vítězství zapsal major Mitchell a sedmé kapitán "Pete" Fernandez. Třináctý březnový den bombardovaly "superpevnosti" Pungwa-dong, asi 5 km od Sinidžu. Poté, z nedostatku jiných cílů, opět přešly k náletům proti železniční síti, mostům a komunikačním uzlům. Tyto nálety prováděly B-29 pod názvem "Spring Thaw". Tak například 21. března bombardovalo osmnáct Superfortressů mosty v Jongmi-dong. Počátkem dubna pak B-29 soustředily svou pozornost na mosty v Čchongčchonu. 13. března se výrazněji projevili i piloti 67. FBS, když sestřelili tři MiGy. Prvního má "na svědomí" Col. Maurice L. Martin, druhého Maj. James P. Hagerstrom a o sestřel třetího se Hagerstrom rovným dílem rozdělil s Cap. Elmerem N. Dunlapem. Další čtyři MiGy sestřelené toho dne připadají na konto 4. FIW. Své bojové skóre jedním z nich uzavřel Col. Royal N. "King" Baker, druhého dostal 1st/Lt. William F. Loyd (336. FIS), třetího společnými silami sestřelili Maj. Eugene M. Sommerich a anglický stážista S/Ldr. Graham S. Hulse85 (oba 336. FIS) a čtvrtý MiG šel k zemi po přesných zásazích zbraní Sabrů pilotovaných Maj. Raymondem E. Evansem a Cap. Lonnie R. Mooreem (oba 335. FIS). 14. března se pak piloti obou stíhacích křídel vrátili na své základny se vzájemně nerozhodným výsledkem: dva MiGy si připsali piloti 4. i 51. FIW. Za 4. FIW se do listiny střelců opět zapsal "Pete" Fernandez z 334. FIS a 1st/Lt. W. W. Fellman z 336. FIS. U 51. FIW pokročil o krůček blíže k titulu nejlepšího pilota USAF v Koreji poručík McConnell z 39. FIS a jeho kolega od perutě, Col. Robert P. Baldwin, přidal onoho druhého MiGa. 13. března došlo k prvnímu střetnutí mezi jihoafrickými Sabry a komunistickými MiGy. Piloty 18. FBW vedl na bojový let sám velitel křídla Col. Maurice L. Martin. Nad řekou Jalu se Sabrům připletly do cesty dvě patnáctky, na které Martin se svým wingmanem, Jihoafričanem Cap. Eddie A. C. Pienaarem, okamžitě zaútočil. Martin vystřílel veškerou svou munici do jedné z patnáctek, ale dorazit ji musel až Pienaar. Přesto bylo vítězství přiznáno veliteli křídla. 21. března padalo z korejské oblohy celkem sedm MiGů. Dva z nich na konto své i 334. perutě připsal kapitán Fernandez (jeho 9. a 10. sestřel) a desáté vítězství oslavoval i Harold E. Fischer, čerstvě povýšený do hodnosti Captain. Svých třetích vítězství tento den dobyli Cap. Murray A. Winslow (335. FIS) a Cap. Houston N. Tuel (336. FIS). Zbývající dva MiGy společnými silami sestřelili Lt. Col. George L. Jones, Maj. Raymond E. Evans, Maj. Jack E. Mass a 2nd/Lt. Joe B. Farris, všichni z 335. FIS. Další MiG šel k zemi až 26. března po souboji s Maj. Vermontem Garrisonem, ale již následujícího dne jej následovaly další tři patnáctky, aby tak rozšířily řadu vítězství 67. FBS. Dvě z nich dostal Maj. J. P. Hagerstrom, jenž se tak stal jediným pilotem "nestíhací" jednotky, který se mohl honosit titulem eso. Konec března byl rušný i pro piloty 77. sqn. RAAF. 26. března ztratila peruť Sgt. Petera Chalmerse, který byl sestřelen protiletadlovou palbou. Následujícího dne vedl velitel Australanů, W/Cdr. John Hubble, hlídku čtyř svých Meteorů na bojový let do prostoru Pchjongjang - Sariwon. Nad křižovatkou u Nam-čon-jomu se čtveřice rozdělila a zatímco Hubble následován Fl/Lt. Sainy Reesem letěli k severu, dvojice vedená Sgt. Georgem Halem (jako jeho wingman letěl Sgt. David Irlam) zamířila k Sariwonu. Halova dvojice letící v letové hladině 3000 metrů se ve 14:20 hod. znenadání stala terčem útoku dvou MiGů (podle jiného zdroje se Hale s Irlamem střetli se dvěma MiGy pronásledujícími dva průzkumné RF-80). Jako první byl zasažen Meteor pilotovaný Irlamem, ale vzápětí se do výhodné pozice dostal Hale a dávka ze čtyř 20mm kanonů jeho "Halestormu" (přezdívka Halova F. Mk. 8, č. A77- -851), kterými jednoho MiGa zasáhl asi z 50 metrů, boj rázem rozhodla ve prospěch Australanů. Zatímco zasažený, kouřící MiG padal k zemi, střílel Hale na dalšího. Ten již ale na nic nečekal a rychlým letem se snažil dostat z bojiště, přičemž se za ním táhla stuha bílého kouře. Ve vzduchu začalo být poněkud těsno, když se na místě střetnutí objevila další dvojka patnáctek, a navíc přiletěli svým kolegům na pomoc i Hubble a Rees, ale po malé výměně střeliva mezi Meteory a MiGy zamířili komunističtí piloti, z nichž patnáctka jednoho byla pravděpodobně poškozena Reesem, na svou základnu do Mandžuska a Australané se rozlétli na opačnou stranu na letiště Kimpo. Byl to poslední souboj Australanů na korejském nebi a důvody k oslavám byly hned dva. Prvním byl MiG sestřelený Halem a druhým důvodem byl samotný návrat seržanta Irlama. Mechanici v jeho Meteoru napočítali 112 děr. 28. března se sestřelem dvou MiGů stal devětadvacátým esem USAF v Koreji velitel 4. FIW, Col. James K. Johnson, který navíc šestého MiGa přidal již následujícího dne, kdy se třicátým esem USAF v Koreji naopak stal Lt. Col. George L. Jones a svým čtvrtým MiGem uzavřel své bojové skóre Cap. Murray A. Winslow. V březnu vykonali piloti Sabrů 3632 bojových letů, při kterých sestřelili 34 MiGů, které se jim revanšovaly třemi sestřelenými F-86. Další dva Sabry jsou započítány do nebojových ztrát. Leden, únor i březen byly zároveň měsíci, kdy proběhla konfrontace mezi ruským a americkým letectvem mimo bojovou oblast vymezenou vzdušným prostorem nad Korejským poloostrovem a přípobřežními vodami. Nejprve 12. ledna byl nad Japonským mořem sestřelen RB-29A, pak 15. února proháněli piloti dvou F-84 až nad ostrov Hokkaidó dvě sovětské vrtulové stíhačky, přičemž jednu z nich poškodily, a o měsíc později, 15. března, došlo k incidentu východně od pobřeží Kamčatky. Protagonisty byly tentokrát ruský MiG-15 a americký RB-50 ze stavu 55. SRW. Koncem března a počátkem dubna začala SLA využívat své MiGy-15 i k vzdušnému krytí nejbližšího týlu komunistických vojsk, snažících se ještě před podepsáním dohody o příměří dosáhnout co možná největších územních zisků. Vybavené přídavnými nádržemi, objevovaly se čínské a severokorejské MiGy čím dál tím častěji i v oblastech vzdálených pouhých 50 kilometrů od frontové linie. Ke vzdušným střetnutím nejčastěji docházelo nad Sariwonem, Chinnampo a Sinmakem. Rusové ze 64. IAK svou činnost nadále omezovali pouze na oblast Aleje MiGů, ale stávali se čím dál tím bojovnějšími a agresivnějšími. Jako by naděje na blížící se konec války u komunistických pilotů opět probouzela před časem vyhaslé sebevědomí a nadšení ze vzdušného boje. V dubnu se o tom přesvědčili např. dvojnásobné eso 39. FIS kapitán Fischer nebo poručík McConnell. Přestože bojechtiví piloti MiGů, kterých byla nyní plná obloha, velice často sami iniciovali boj, nezřídka docházelo i k takovým situacím, kdy se pilot patnáctky, které "na ocase" seděl Sabre, sám katapultoval, ještě než F-86 zahájil palbu. Blížící se konec války měl pravděpodobně vliv i na mladé a nezkušené piloty, kteří se nechali strhnout všeobecným šílenstvím a pachtěním se za sestřely a značně přecenili své možnosti. Zchladit horkou hlavu pak již stačil jen pohled na Sabra "visícího" na šesté hodině. Rychle se blížící konec války ale působil i na americké stíhače. Mezi nimi a jejich perutěmi vždy existovala určitá rivalita, hlavně co se týče vybojování titulu esa (tato rivalita mnohdy vedla i k provádění vyloženě zakázaných akcí, jakými byly například "černé" lovy na MiGy za řekou Jalu), a nyní se rozhořelo nebývalou silou soupeření o titul nejlepšího esa korejské války mezi těmi šťastnějšími, nebo alespoň o získání samotného titulu esa mezi těmi, co zatím příliš štěstí neměli. Lety do Mandžuska se tak staly naprosto běžnou věcí. Samozřejmě to vedlo to k dalšímu zintenzivnění letecké války nad Severem. Například jeden z důstojníků Hellerovy 16. FIS na pravidelné porušování zákazu ze strany pilotů vzpomíná: "Když se vraceli, měli po každém bojovém letu začernalá ústí palubních zbraní. To znamená, že stříleli na MiGy při každém vzletu. Nebylo to možné, ledaže by byli na opačné straně hranice." Jiný z příslušníků 51. FIW vzpomíná na jeden film pořízený v tomto období palubní kamerou Sabru. Byl na něm zachycen sestřel patnáctky: "MiG-15 už měl vysunutý podvozek a bylo vidět, jak se právě chystá přistát na hlavní ranveji v An-tungu. Půlpalcové střely mu odřízly pravé křídlo, až dělal přemety ve vzduchu, a přitom bylo zřetelně vidět vysunutý podvozek." A do třetice ještě jeden hlas z řad 51. FIW, kritizující piloty 16. FIS: "Bylo to jedno z těch období, kdy byl kdekdo posedlý MiGy. Byli ochotni riskovat a porušovat pravidla". Piloti 4. FIW nazývali své tajné výlety za řeku Jalu "Maple Special". Na jeden takový výpad do Mandžuska doplatil jednoho dne (přesné datum se mi nepodařilo zjistit) i sám velitel 16. FIS, Lt. Col. Edwin Heller. Při tomto letu dosáhl svého šestého a sedmého sestřelu (samozřejmě neoficiálního) Cap. Dolphin D. Overton (muselo to tedy být těsně po 24. lednu). Sestřelen byl bohužel i Heller. Kanonová dávka z patnáctky poškodila jeho Sabru motor, řízení a vystřelovací sedačku. Zároveň utrpěl Heller frakturu pravé ruky. Jen zázrakem se velitel 16. FIS dostal z neovladatelně padajícího letounu a zachránil se na padáku. "Podívali jsme se na mapu a zjistili, kde je. Bylo to 240 km severně od řeky Jalu, takže jsme se o jeho záchranu ani nepokoušeli," vyjádřil se jeden z příslušníků záchranné letecké hlídky. Celý souboj i Hellerův seskok sledovali z blízko jedoucího vlaku komunističtí míroví vyjednavači: východoevropští diplomaté.86 Celá událost měla nakonec ještě nepříjemnou dohru. Nanejvýš rozzuřený plukovník Mitchell udělal svým pilotům na několik dní ze života peklo. Mitchellovi zase "umyl hlavu" velitel 5. AF, generál Barcus. Nakonec to vypadalo, že největší problémy bude mít kapitán Overton, který onen osudný let absolvoval společně s Hellerem. Mitchell mu dokonce vyhrožoval odnětím statusu esa a odvelením z Koreje. To sice vyšší velení neschválilo, ale onen šestý a sedmý sestřel nebyl Overtonovi pochopitelně započítán a Overton sám nakonec USAF opustil. Ostatní stíhače ovšem toto pozdvižení od letů do Mandžuska neodradilo a "černé" MiGy padaly z oblohy vesele dál. Zároveň s blížícím se koncem války "rozjela" USAF v Koreji projekt "GUNVALL". Jednou z oblastí, která piloty Sabrů určitým způsobem znevýhodňovala před jejich protivníky v MiGách, byla výzbroj jejich strojů. Šest kulometů ráže 12,7 mm se sekundovou dávkou 110 projektilů mělo přece jen (relativně) menší účinnost než dva kanony ráže 23 mm a jeden 37 mm (první z nich měl kadenci 18-20 granátů za vteřinu a druhý 6-7 granátů za vteřinu). Zkrátka, stíhací letouny vyzbrojené kulomety, jež na rozdíl od USN upřednostňovala USAF, již patřily do minulosti. To, že v daleko větší míře z oblohy padaly MiGy, a ne Sabry, rozhodně nebylo zásluhou bůhvíjak účinné palby kulometů M-3. Patnáctka navíc snesla značné bojové poškození a často se stávalo, že i palbou "půlpalčáků" zle pochroumaný MiG se dokázal vyvázat z boje a odletět. "Střely z amerických půlpalcových Browningů se od našich letounů odrážely jako hrách. Naše stroje se běžně vracely domů po čtyřiceti až padesáti zásazích," nechal se svého času slyšet Jevgenij Pepeljajev a my nemáme důvod mu nevěřit. Naproti tomu se občas stávalo, že i dva či tři dobře "posazené" granáty z kanonu N-37 dokázaly Sabre, nebo kterýkoliv jiný spojenecký letoun, sestřelit. Na jaře se proto v Koreji objevilo několik Sabrů F-86F-2,87 experimentálně vyzbrojených čtyřmi kanony T-160 ráže 20 mm. Některé "kanonové" Sabry byly přiděleny 4. FIW a na jednom z nich dosáhl například 7. dubna svého posledního sestřelu Lt. Col. George L. Jones ze 335. FIS.88 Stejného dne, tedy 7. dubna, dostali dva MiGy i piloti "klasických" F-86F od 51. FIW: Col. Robert F. Baldwin a Maj. Roy L. Reed (pilot USMC na stáži u 39. FIS). Sestřelen byl bohužel i Sabre pilotovaný kapitánem Haroldem E. Fischerem (eso 39. FIS s desíti sestřely). Fischer se zachránil na padáku a po přistání za řekou Jalu padl do komunistického zajetí.89 Stíhači z 51. křídla se pilotům MiGů za Fischera revanšovali o čtyři dny později. Po jednom MiGu si připsali 1st/Lt. Thomas F. Kozak (39. FIS), Lt. Col. George I. Ruddell (velitel 39. FIS) a Col. John U. Mitchell (velitel 51. FIW). Příštího dne, 12. dubna, šlo k zemi dalších sedm MiGů. Mezi úspěšnými střelci byli např. Lt. Col. George I. Ruddell (3. sestřel), Maj. Roy L. Reed (2. sestřel) a Cap. Joseph M. McConnell (8. sestřel). Jeden MiG dostal i Cap. Lonnie R. Moore z 335. FIS pilotující kanonový F-86F-2. Palbou MiGů byl ale zasažen i McConnellův Sabre F-86E "Beatious Butch" č. 51-2753 a kapitán McConnell se musel nad Čínským mořem katapultovat.90 Záchranná služba spojenců ale jako vždy fungovala bezvadně a po chvíli McConnella vyzvedl vrtulník S-55 od 3. ARS. Na tomto místě bych chtěl věnovat několik slov systému záchrany amerických letců sestřelených nad nepřátelským územím či nuceným opustit svůj stroj nad mořem. V Koreji bylo k tomuto účelu vyčleněno několik jednotek: mariňácká VMO-6, námořní HU-1 (startující z paluby lehké letadlové lodi tř. Independence USS CVL-29 Bataan) a konečně 2. ARS a 3. ARS náležící USAF. Záchranné perutě používaly jednak vrtulové letouny jako SB-17, SB-29, SA-16, C-46, SC-47 (záchranné perutě USAF), tak i helikoptéry, které měly v Koreji bojovou premiéru. Sestřelené letce zachraňovaly posádky vrtulníků HSS-1, HO3S-1, HO5S-1, HRS-2, S-55, H-5, H-19 atd. Do konce války vděčí posádkám záchranných vrtulníků, letadel a doprovodných bojových letounů za záchranu přes 900 spojeneckých pilotů. Ti vzlétali k bojovým letům vybaveni přenosným radiomajákem pro navedení záchranného stroje, speciálním zrcadlem pro přesnou lokalizaci místa, kde se sestřelený letec nacházel. V případě nedobrovolného přistání na mořské hladině mohl pilot sedačku přeměnit na vor s provizorní plachtou a místo přistání pro snadnější identifikaci ze vzduchu mohl označit speciální barvou. K výbavě každého pilota patřily kromě osobní zbraně např. odsolovací a dezinfekční prostředky do vody, skládací puška, konzervy, mapy vytištěné na plátně a množství dalších věcí potřebných pro přežití. Ruští piloti, jak podotýká generál Lobov, naproti tomu před bojovým vzletem obdrželi kromě osobní pistole se dvěma zásobníky už jenom plechovku kondenzovaného mléka a pár tabulek čokolády. Jejich havarijní a záchranná služba navíc ještě mnoho let nedosahovala takové úrovně jako americká v Koreji. Je sice pravda, že piloti 64. IAK a SLA operovali téměř výhradně nad vlastním územím, ale tento problém se netýkal jen sovětských leteckých sil operujících v Koreji, nýbrž celkového vztahu ruské armády ke svým vojákům. 13. dubna zvítězil nad dalším MiGem velitel 67. FBS, Maj. James P. Hagerstrom. 16. dubna sestřelili po jednom MiGu Cap. McConnell a Col. James K. Johnson. Následujícího dne šlo k zemi pět MiGů, z toho čtyři zásluhou pilotů 51. FIW, a čestný úspěch pro "konkurenční" 4. FIW vybojoval Cap. "Pete" Fernandez ze 334. FIS. 15. dubna se s patnáctkami opět utkali Jihoafričané. Cap. Pienaar a Lieut. John J. Koekemore narazili na dvojku MiGů-15 v prostoru Pchjongjang - Kunu-ri. Po krátkém boji se MiGy odpoutaly z boje a zmizely směrem k Hamhungu. Jeden z nich odlétal "pocuchán" projektily z kulometů Pienaarova Sabru. V noci 23. dubna zaútočily na letiště Kimpo severokorejské Po-2. Bomby svržené těmito letounky poškodily pět průzkumných RF-80. 23. dubna se se čtyřmi neidentifikovanými letouny utkala dvojice Hawkerů Sea Fury od 801. sqn. FAA z paluby HMS Glory, přičemž jeden z nepřátelských letounů byl poškozen. O dva dny později ztratila 801. peruť dvě Sea Fury, které byly sestřelené protiletadlovým dělostřelectvem při útoku proti pozemním cílům. Jednalo se o poslední operační ztráty letounů startujících z paluby HMS Glory. 24. dubna zvýšil své skóre kapitán McConnell. 30. dubna pak šly k zemi zásluhou pilotů 39. FIS poslední dvě patnáctky z 27 sestřelených tento měsíc. Těchto sestřelů dosáhli piloti Sabrů během 5346 bojových letů. Ztraceno bylo sedm Sabrů, z toho pět v boji. Činili se ovšem i piloti USMC. 1. MAW, bojující stále jako součást 5. AF, provedlo v dubnu 3850 bojových letů.91 Velice výkonná byla i samotná VMF-115. Například 17. dubna startovali její piloti k 262 letům (v květnu provedli piloti VNF-115 3359 a v červnu pak dalších 3276 bojových letů). 26. dubna odstartovaly dvě B-29 k letu, při němž jejich posádky podél řeky Jalu rozhazovaly více než milion letáků, na kterých byla v korejštině, čínštině a ruštině vytištěna výzva adresovaná komunistickým pilotům. Leták piloty vyzýval k dezerci a přelétnutí na kterékoliv spojenecké letiště s letounem MiG-15. Dezertérovi sliboval leták politický azyl a odměnu 50 000 USD.92 Na samý počátek května naplánoval velitel stíhacího velitelství (Fighter Command) 5. AF USAF, Lt. Gen. Glenn O. Barcus, demonstraci síly 5. letecké armády - nálet na objekty vysílače stanice Radio Pchjongjang. Celou akci vyprovokovala právě nevídaná aktivita této stanice, která neustále chrlila do světa zprávy o náletech "amerických pirátů" na školy a nemocnice a o barbarském zabíjení nevinných žen a dětí. Není divu, že se činnost tohoto vysílače začala generálu Barcusovi zajídat. Prostřednictvím rozhlasu oznámil nálet s týdenním předstihem: vysílač bude zničen v rámci oslav 1. máje. Akci provedly pod osobním Barcusovým velením stíhací bombardéry F-86 od 8. a 18. FBW. Proti případnému zásahu MiGů se měly postavit Sabry 4. a 51. FIW. Po skončení náletu Barcus opět pomocí rozhlasu varoval Severokorejce před šířením lživých zpráv o bojové činnosti 5. AF. 3. května v 23:30 hod. sestřelili jeden nepřátelský vrtulový letoun pilot Lt. Stanton G. Wilcox a jeho radarový operátor, 2nd/Lt. I. L. Goldberg, posádka Starfiru F-94B od 319. (AW)FIS. Z bojového letu se ale na svou základnu již nevrátili a jejich osud je dodnes zahalen tajemstvím. Všeobecně se ale usuzuje, že po sestřelu Po-2 nebo Jak-18 se Starfire v minimální výšce nad terénem a při malé rychlosti jednoduše "prosedl" a havaroval. Není vyloučena ani srážka se smrtelně zasaženým nepřátelským letounem či s jeho troskami. V květnu z výzbroje FEAF zmizely letouny, které na počátku této války, řečeno bez nadsázky, "držely frontu". FEAF si nadále podržela jen průzkumné RF-80A/C a dvoumístné cvičné T-33, používané ke kondičním a navigačním letům a k letům pro potřeby VIP. Během korejské kampaně provedly Shooting Stary 97 126 vzletů (podle jiných zdrojů 98 515 operačních letů, ale to se pravděpodobně jedná i o lety průzkumné), svrhly 33 266 tun pum, 8327 tun napalmu, odpálily 80 935 neřízených protizemních raket a vystřílely 588 344 000 kusů nábojů ráže 12,7 mm. Na konto F-80 dále připadá 6 sestřelených MiGů-15, 31 sestřelených letounů jiných typů, 37 letounů sestřelených pravděpodobně, 21 nepřátelských letounů zničených na zemi a 57 letounů poškozených. Nejúspěšnějším pilotem na F-80 se s čtyřmi sestřely stal Lt. Col. William T. Samwaus od 8. FBW. Vlastní operační ztráty činí 227 strojů, z toho 15 sestřelily MiGy (14 F-80 a 1 RF-80). První MiG v novém měsíci šel k zemi až 8. května a to pod zásahy zbraní Sabru pilotovaného kapitánem Fernandezem. Následujícího dne byly sestřeleny MiGy dva a jednoho z nich si připsal Col. James K. Johnson. 10. května se sestřel proudové stíhačky MiG-15 povedl Cap. Johnu R. Phillipsovi pilotujícímu spolu s radarovým operátorem 1st/Lt. Billy J. Attem F-94B Starfire od 319. (AW)FIS. Američani ve Starfiru se střetli se dvěma patnáctkami, z nichž jednu nad Pukčinem sestřelili. Další dva sestřely získali piloti 4. FIW. Jednu patnáctku sestřelil "Pete" Fernandez sám a druhou ve spolupráci s Maj. Fosterem L. Smithem z 335. FIS. 10. května zaútočilo osm sekcí Thunderjetů od 58. FBW pod velením plukovníka Victora E. Warforda proti přehradnímu masivu Supchung na řece Jalu. 13. května pak devětapadesát F-84G bombardovalo přehradu Toksan, severně od Pchjongjangu. Záplavová vlna smetla 700 budov, úsek železniční magistrály "George" a voda zaplavila i letiště Suman. 13. května svým jedenáctým MiGem skóroval Cap. Joseph M. McConnell a další patnáctku dostal Cap. Robert W. Kittrick z 336. FIS. Příštího dne otevřel své bojové skóre 2nd/Lt. Edwin "Buzz" E. Aldrin z 16. FIS, budoucí druhý pozemšťan na Měsíci.93 15. května byly zásluhou pilotů 51. FIW sestřeleny další tři MiGy. Po jednom sestřelu zaznamenali Col. John W. Mitchell, Maj. L. K. Brueland94 a Cap. Joseph M. McConnell. Tři dny po útoku na Toksan zničilo šestatřicet F-84G během devadesáti vzletů přehradu Čchosen. Voda z protržené hráze strhla tři mosty a odnesla několik úseků železniční magistrály "Fox". Celkem vykonaly Thunderjety v Koreji 86 408 bojových letů, svrhly 50 427 tun pum, 5560 tun napalmu a odpálily 22 154 protizemních raket. Na kontě vzdušných vítězství Thunderjetů je osm MiGů-15 a jeden Jak-3. Dalších 13 letounů sestřelili piloti F-84 pravděpodobně a 83 další letouny byly Thunderjetům přiznány jako poškozené. Při plnění svých povinností zahynulo 98 pilotů F-84, 121 bylo prohlášeno za nezvěstné a 11 jich padlo do zajetí. 16. května šlo k zemi dokonce jedenáct MiGů. Dva dostali piloti 39. FIS McConnell a Maj. John F. Bolt,95 stážista z USMC, a jednoho uzemnil velitel 67. FBS major Hagerstrom. Zbývajících osm MiGů si nárokovali piloti 4. FIW. Např. svého celkově sedmého sestřelu dosáhl čerstvě povýšený Maj. James Jabara (334. FIS), absolvující v Koreji druhou operační túru. Po svých třetích sestřelech docílili 1st/Lt. Walter W. Fellman a Cap. Peter J. Frederick (oba 336. FIS). Na čelo tabulek nejúspěšnějších stíhačů USAF v Koreji se sestřelem jednoho MiGu přechodně vyšvihl kapitán Fernandez. Následujícího dne bylo sestřeleno dalších pět MiGů. Jednoho z nich dostal Maj. Vermont Garrison a o dalšího z nich se podělili Col. James K. Johnson a stážista z USMC, Cap. Dewey F. Durnford. 17. května připlula z japonského přístavu Saseko do korejských vod letadlová loď HMS Ocean. Byla to její druhá operační túra a vystřídala loď HMS Glory. Na její palubě se nacházely obvyklé Sea Fury a Firefly. Sea Fury patřily 807. sqn. FAA, bázující na palubě pod velením Lt. Cdr. T. L. M. Brandnera, a Firefly 810. sqn. vodil do boje Lt. Cdr. A. W. Bloomer. Jedinou operační ztrátou leteckých jednotek z HMS Ocean byla smrt Lt. J. A. Evanse, pilotujícího AS. 5 Firefly. Z 810. sqn. FAA byly zároveň vyčleněny tři AS. 5, které operovaly z letiště K-6 (Pchjongtchek), a jejich úkolem bylo noční stíhání obtížných Polikarpovů Po-2 a Jakovlevů Jak-18. Tyto Firefly však do konce války žádný úspěch nezaznamenaly. 18. května sestřelili Američané dvanáct MiGů, z čehož tři šly k zemi pod zásahy zbraní McConnellovy F-86F-1-NA č. 51-2910 přezdívané "Beautious Butch II". Byl to čtrnáctý, patnáctý a šestnáctý (tentokrát ale již poslední) McConnellův MiG. Všech tří vítězství docílil kapitán McConnell během dvou bojových letů. Dvou sestřelů v tomto dni docílil Lt. Col. Louis A. Green z 336. FIS (3. a 4. sestřel) a sestřelem jednoho MiGu se 18. května jednatřicátým esem USAF v Koreji stal velitel McConnellovy 39. FIS, Lt. Col. George I. Ruddell. Hned následujícího dne byli dva zatím nejúspěšnější stíhači korejského střetnutí, kapitáni McConnell a Fernandez (o něco později se mezi ně dostane major Jabara, který odsune Fernandeze na třetí příčku), posláni zpět do Spojených států. Američané nechtěli své nejlepší "MiG Killers" ztratit tak jako majora Davise. 21. května svrhly Superfortressy padesát šest pum na hráz přehrady Kuwonga na řece Taedong, severně od Pchjongjangu. Tato akce byla součástí rozsáhlé kampaně, během které B-29 v součinnosti s letouny ostatních složek vojenského letectva USA rozvracely systém dvaceti přehrad, sloužících k zavlažování rýžovišť, produkujících 3/4 celkové severokorejské produkce této plodiny. Důsledkem likvidace přehrad byly i záplavové vlny, což se neblaze projevilo i na železniční a silniční síti, a zaplavena byla dokonce i některá letiště. Při prvním náletu proti přehradě Kuwonga se "ujaly" čtyři pumy a hráz byla poškozena. Pět přímých zásahů během dalšího náletu o osm dní později pak přehradu úplně vyřadilo. Musela být vyprázdněna a ocitla se tak zcela mimo zavlažovací systém. 23. května přišli komunisté o další dvě patnáctky, z nichž jednu sestřelil major Garrison. Zato o tři dny později se piloti Sabrů postarali o likvidaci dvanácti MiGů. Za 51. FIW skóroval jedním MiGem jen Lt. Col. George I. Ruddell. Zbývajících jedenáct vraků patnáctek "vyrobili" piloti 4. FIW. Tři MiGy padly za oběť pilotům 335. FIS: dva sestřelil Maj. Jack E. Mass (4. vítězství) a jednoho 1st/Lt. Merton E. Ricker (3. vítězství). Dalších sedm MiGů si připsala 334. FIS. Za zmínku stojí dva sestřely majora Jabary, kterých docílil při bojovém letu čtyř F-86 od 334. FIS k Jalu. Poblíž Idžu spatřil Jabara formaci šestnácti MiGů mířících přes řeku. Američané okamžitě zaútočili a rozbili sevřený tvar patnáctek. Jabara se hned vrhl na dva MiGy, které nestačily dost rychle uletět. Prvního vehnal do vývrtky (z níž už nevyšel) a druhého prostě sestřelil. Bylo to jeho osmé a deváté vítězství. Květnové skóre 29. května sestřelem dvou MiGů uzavřeli Lt. Col. George I. Ruddell a 2nd/Lt. Robert H. Erdmann (16. FIS). V květnu se piloti Sabrů postarali o sestřel 56 MiGů, při ztrátě pouze jednoho F-86. Dalších deset Sabrů ale museli jejich piloti opustit na padácích z důvodu vyčerpání paliva. To byl jen další důsledek honby za titulem eso. Během tohoto měsíce odstartovaly F-86 k 6721 bojovým letům. Štvanice na MiGy trvající již několik měsíců měla ale vyvrcholit v červnu, předposledním měsíci leteckých bojů nad Koreou. Prvního MiGa v červnu poslala k zemi dávka ze čtyř kanonů Sabru F-86F-2 pilotovaného Cap. Lonnie R. Moorem z 335. FIS již první den nového měsíce. 5. června sestřelili piloti Sabrů osm MiGů. Z toho šest patnáctek patřících SLA se na své letiště Feng- -čcheng nevrátilo po souboji se Sabry 4. FIW, který se odehrál nad ústím řeky Jalu. Dva MiGy sestřelil velitel 335. FIS, Maj. Vermont Garrison, další sestřelil Cap. Lonnie R. Moore a čtvrtou patnáctku na konto 335. FIS společně připsali kapitán Moore a 2nd/Lt. William E. Schrimsher. Dva MiGy rozšířily bojové konto 336. FIS. Zbývající dvě patnáctky sestřelené toho dne dostali piloti 25. FIS. Dalších šest MiGů bylo zničeno 7. června. Svého druhého vítězství tento den dobyl čerstvě povýšený 1st/Lt. Edwin E. Aldrin. Čtyři MiGy sestřelili piloti 4. FIW, přičemž dva z nich uzemnil Cap. Ralph S. Parr96 z 335. FIS. Šestým MiGem sestřeleným tento den uzavřel bojové skóre své jednotky (čtyři vítězství) velitel 319. (AW)FIS, Lt. Col. Robert V. McHale,97 pilotující samozřejmě F-94B. Jako jeho radarový operátor s ním při bojovém letu kabinu Starfiru sdílel Cap. Samuel Hoster a jejich oběť (poslední MiG sestřelený v noci) šla k zemi ve 23:40 hod. u řeky Jalu. 10. června se Maj. James Jabara stal dvojnásobným esem, když sestřelil svého desátého a jedenáctého MiGa. Další patnáctku z korejské oblohy smetl Cap. Ralph S. Parr. 13. června sestřelil jeden MiG-15 1st/Lt. D. Forbes pilotující Sabre z 12. FBS/18. FBW. Získal tak pro 18. FBW sedmé a poslední vítězství, přičemž pro 12. FBS to bylo vítězství druhé. 16. června se na své základny zásluhou pilotů 51. FIW nevrátily čtyři patnáctky. Mezi vítěznými piloty byli i Col. R. P. Baldwin a Maj. S. L. Bettinger. V noci ze 16. na 17. června se několik Po-2 a Jak-18 pokoušelo bombardovat skladiště pohonných hmot v Inčchonu. Jeden z vracejících se "Bedcheck Charlie" (s největší pravděpodobností to byl Po-2) se stal obětí palby Skyraideru AD-4NL z VMC-1, pilotovaného majorem G. Linnemeierem. Radar obsluhoval V. Kramer. Jednalo se o jediné vítězství Skyraideru v Koreji. 18. června se stali esy Cap. Lonnie R. Moore (33. eso USAF v Koreji), který sestřelil jeden MiG, a Cap. Ralph S. Parr (34. eso), který dostal dva. Oba kapitáni bojovali v kabinách Sabrů za 335. FIS. Dvanáct MiGů měl po tomto dni na kontě James Jabara. Dva MiGy-15 poslali k zemi ještě Col. Robert P. Baldwin (velitel 51. FIG) a Fl/Lt. R. T. F. Dickinson, britský pilot na stáži u 25. FIS. 25. FIS o sobě dala vědět i následujícího dne, a to prostřednictvím 1st/Lt. Henryho Buttelmana. Toto budoucí eso se sedmi vítězstvími sestřelilo tento den svůj první MiG. Zatímco Buttelman své bojové skóre otevřel, Lt. Col. G. I. Ruddell jej naopak sestřelem osmého MiGa uzavřel. 19. června šly k zemi ještě čtyři patnáctky. Jednou z nich rozšířil seznam svých úspěchů Cap. Ralph S. Parr. O tři dny později měli nad svými kolegy z 4. FIW navrch piloti z 51. FIW. Ze sedmi MiGů sestřelených toho dne jich totiž na jejich konto připadlo šest. Pětatřicátým esem USAF v Koreji se stal Col. Robert P. Baldwin. Po jednom MiGu mimo jiné přidali i 1st/Lt. Henry Buttelman a Maj. John F. Bolt. Deset (podle některých zdrojů osm) patnáctek šlo k zemi 24. června a šťastnějšími byli tentokrát piloti 4. FIW, kteří jich uzemnili šest. Dva z MiGů padly za oběť majoru Fosteru L. Smithovi z 335. FIS. Svou sedmou patnáctku tento den sestřelil Maj. Vermont Garrison a zároveň byl povýšen do hodnosti Lieutenant Colonel. Jednu z patnáctek poslal k zemi i Maj. John F. Bolt, stážista USMC u 39. FIS a budoucí eso s šesti sestřely (svého prvního MiGa si připsal 11. června). Další MiG si Lt. Col. Vermont Garrison nárokoval již 26. června. Následujícího dne spadly dva MiGy, a to zásluhou 1st/Lt. Henryho Buttelmana z 25. FIS a Fl/Lt. Johna H. J. Lovella, pilota RAF, který byl u stejné jednotky na stáži. Po 18. červnu se jednání o míru v Pchanmundžomu dostala do hluboké krize. Hrozilo rozšíření války za hranice obou korejských států a americká strana v případě dalších obstrukcí kolem uzavření míru ze strany komunistů velice vážně uvažovala o bombardování mandžuských letišť, blokádě čínského pobřeží a ve skladech na Okinawě byly dokonce připraveny jaderné pumy pro Superfortressy od 19. BG a 307. BW. Měsíc pak vyvrcholil opravdovým masakrem MiGů 29. a zvláště 30. června. Nejprve 29. června uzemnili piloti 51. FIW pět patnáctek. Jednu z nich sestřelil Fl/Lt. John H. Granville-White, stážista RAF u 39. FIS, který tak dosáhl posledního britského sestřelu v korejské kampani. Další hvězdičku si pod kabinu svého F-86F mohl předposlední červnový den nakreslit 1st/Lt. Henry "Hank" Buttelman z 25. FIS. Opravdovým černým dnem pro komunistické stíhací letectvo byl pak 30. červen, kdy piloti Sabrů překonali všechny své dosavadní rekordy a k zemi poslali šestnáct MiGů-15. Čtyři MiGy rozšířily bojové skóre 51. FIW, přičemž jeden z nich si připsal Lt. Col. Earle P. Maxwell z 16. FIS, další Maj. John F. Bolt z 19. FIS a jedna patnáctka znamenala titul šestatřicátého a zároveň nejmladšího (bylo mu 23 let) "korejského" esa pro 1st/Lt. Henryho Buttelmana. Posledního vítězství pro Kanadu v Koreji zároveň dosáhl S/Ldr. John MacKay, stážista u 51. FIW. Ze 4. FIW se vyznamenala zejména 334. FIS, jejíž piloti sestřelili plnou polovinu z MiGů přiznaných jejich křídlu. Dva MiGy například sestřelili Maj. J. Jabara a Cap. Ralph S. Parr, jednoho Lt. Col. William C. Cosby (3. vítězství). U "sousední" 335. FIS skórovali Lt. Col. Vermont Garrison a Cap. Lonnie R. Moore. Další MiG spadl zásluhou spojeného úsilí Cap. Georga W. Lowea a 2nd/Lt. C. E. Lefeverse z 336. FIS. Dvojnásobným esem se tento den stal Col. James K. Johnson z 335. FIS. V červnu vykonala všechna čtyři křídla Sabrů rekordních 7696 bojových letů (více než 256 vzletů denně), při kterých se v 501 případě střetly s MiGy a 77 (podle některých zdrojů 78) jich F-86 sestřelily. Komunističtí stíhači tento měsíc dostali 14 Sabrů. Devět dalších bylo zahrnuto do nebojových ztrát. Každopádně červen byl pro piloty Sabrů nejúspěšnějším měsícem. V noci ze 29. na 30. června sestřelil své první komunistické letouny Lt. Guy P. "Lucky Pierre" Bordelon, pilotující F4U-5N (BuNo 124 453) od VC-3.98 Právě 30. června byl Bordelon pozemním stanovištěm naveden na kontakt, ze kterého se po 45 minutách "slídění" malou rychlostí a s vysunutými klapkami vyklubal Jak-18, letící ve výšce 250 metrů. Přesná dávka ze zbraní Corsairu srazila Jak do moře. O chvíli později byl Bordelon naveden na další Jak-18. Po sekundové dávce začal komunistický letoun hořet, ale jeho zadní střelec opětoval palbu a Bordelon jej dorazil až druhou dávkou. Další dvě vítězství si "Lucky Pierre" připsal v noci 1. července. Tehdy Bordelon hlídkoval v oblasti Soulu a byl radarovou stanicí ve městě, spolu s ostatními nočními stíhači, naveden na skupinu přibližujících se komunistických letounů. Bordelon sám dostal "na starost" tři z útočníků. Jako lovec si vyhlédl kořist a sledoval ji více než 50 kilometrů. Jak se nakonec ukázalo, soupeřem mu tentokrát nebyl téměř bezbranný "Bedcheck Charlie", ale stíhací La-11. Bordelon přesto nezaváhal a dlouhou dávkou ustřelil "lavočce" křídlo. To už ale pro něj měla obsluha radaru další cíl. Při jeho pronásledování se poručík Bordelon dostal až nad území obsazené nepřítelem. Desetiminutový hon ale přinesl ovoce. I když se pilot opět v La-11 pokoušel pronásledovatele zmást změnami směru, výšky a rychlosti letu, Corsair se neúprosně blížil. Již po prvních výstřelech začal Lavočkin hořet a do moře jej pak srazila dlouhá dávka všech čtyř kanonů ráže 20 mm Bordelonova F4U-5N. 10. července o sobě opět daly vědět Superfortressy. Šestnáct B-29 od 98. BW bombardovalo cíle v Sinandžu. Následujícího dne šestnáct B-29, tentokrát od 307. BW, zamířilo k mostům přes řeku Jalu v Jongmi-dong. Až do podepsání příměří se pak posádky "superpevností" věnovaly devastaci severokorejských letišť (v té době mělo letectvo KLDR k dispozici 73 stálé základny). Od 18. července létaly B-29 na tyto lety s kombinací tříštivých pum M-81 a skříňových zápalných pum M-20 v pumovnici. Zvlášť dobrou práci odvedly B-29 ve spolupráci s F-86 nad letištěm Idžu, kde se jim podařilo zničit přes jedenadvacet MiGů-15. V této činnosti (útoky proti severokorejským letištím) Superfortressům vydatně pomáhaly i letouny US Navy. Svou práci odváděly tak důkladně, že 27. července odpoledne nezjistily průzkumné letouny 67. TRW na území KLDR jediné provozuschopné letiště. Superfortressy FEAF Bomber Command (Provisional) uskutečnily v Koreji 21 328 vzletů, při nichž jejich posádky svrhly 167 000 tun bomb. Z celkového počtu vzletů jich 1995 připadá na průzkumné lety a při 797 letech byly shazovány letáky. Operační ztráty zahrnují celkem 34 Superfortressy. K ukončení jedné operační túry každého člena posádky B-29 bylo zapotřebí absolvování 35 operačních letů. Bojová činnost stíhacích jednotek obou stran byla na počátku července zmařena nepřízní počasí, a tak se další souboje proudových stíhaček odehrály až 11. července. Letka F-86F od 39. FIS se tehdy střetla sa čtyřkou ruských MiGů, které odstartovaly z An- -tungu. V souboji sestřelil svůj pátý a šestý MiG Maj. John F. Bolt. Stal se tak jediným esem USMC na korejském nebi. Souboje ale pokračovaly i následujícího dne. Jednoho ze dvou MiGů sestřelených toho dne 25. FIS si nárokoval pozdější astronaut, Maj. John H. Glenn. Další patnáctky si toho dne připsali Maj. Stephen L. Bettinger z 336. FIS, Cap. Ralph S. Parr z 334. FIS a Cap. Lonnie R. Moore z 335. FIS, který dosáhl dokonce dvojnásobného vítězství. 15. července se sestřelem MiGa stal druhým a zároveň posledním trojnásobným esem USAF v Koreji major Jabara. Druhého MiGa-15 toho dne sestřelil Cap. Clyde A. Curtin. 16. července spadlo zásluhou Sabrů dalších pět MiGů. Dva z nich poslal k zemi Maj. Stephen L. Bettinger a jeden Maj. Lowell K. Brueland. Svého předposledního MiGa sestřelil o dva dny později Cap. Lonnie R. Moore. Smůlu měl Maj. Foster L. Smith z 335. FIS, který sestřelil také jednoho, ale jeho skóre pak až do konce války činilo 4,5 sestřelu. Ještě 14. července se u 64. IAK rozdávala vyznamenání. Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR byli dekorováni kapitáni Arkadij S. Bojcov a Michaij I. Michin a majoři Anatolij M. Karelin a Stěpan I. Naumenko. Brzy ráno 16. července sestřelil svůj pátý komunistický letoun jediný spojenecký pilot, který dosáhl statusu esa a nelétal přitom na Sabru. Byl jím Lt. Guy P. Bordelon. Také jeho poslední obětí byl La-11.99 Posledním "úspěšnějším" dnem korejské kampaně byl pro piloty Sabrů 19. červenec. Tehdy šlo pod zásahy zbraní šestaosmdesátek k zemi deset MiGů. Dvě z patnáctek rozšířily konto Lt. Col. Jacka R. Besta a 1st/Lt. Franka D. Fraziera. Dva MiGy padly za oběť Cap. Clydovi A. Curtinovi, který se tak stal předposledním, osmatřicátým, esem USAF korejské války. Konto 335. FIS rozšířili ještě tři MiGy, které sestřelili Lt. Col. Vermont Garrison, 1st/Lt. Robert J. Stroizer a Cap. Lonnie R. Moore, který se tímto sestřelem stal dalším dvojnásobným esem v Koreji. Poslední tři MiGy tento den dostali piloti 25. FIS: Maj. John H. Glenn, 1st/Lt. "Hank" Buttelman a 1st/Lt. J. D. Parker. 20. července padly Američanům z 336. FIS za oběť tři MiGy. Dva z nich sestřelil Maj. Thomas M. Sellers, stážista z USMC. Své páté vítězství získal Maj. Stephen L. Bettinger a stal se tak posledním (čtyřicátým) spojeneckým esem na korejské obloze.100 Sám byl ale při tomto letu také sestřelen a padl do komunistického zajetí. Zároveň se tedy stal posledním zajatým pilotem USAF v Koreji. Neboť jeho poslední sestřel viděl pouze jeho wingman (který jej nahlásil) a chyběli další dva svědci, nebyl major Bettinger veden jako eso až do svého propuštění ze zajetí 2. října 1953. 21. července vzlétla k průzkumnému letu do prostoru Wonsan - Pchjongjang čtyřka jihoafrických Sabrů. Lt. Georg Thom, účastnící se svého 72. bojového letu, zahlédl skulinou v mracích na jedné komunikaci několik nákladních automobilů. Thom na komunisty zaútočil, ale přesná a silná protiletadlová palba jej sestřelila. Poručík Thom se katapultoval a padl do komunistického zajetí. Moc dlouho si v něm ale nepobyl. Vrátil se již po sedmi týdnech.101 22. července sestřelil jednu patnáctku 1st/Lt. Sam P. Young, pilot 25. FIS. Jak se později ukázalo, byl to poslední MiG-15 sestřelený ve válce v Koreji. V červenci provedli piloti Sabrů 5841 bojových letů, během kterých sestřelili 32 komunistických letounů, z toho 31 MiGů a sami ztratili 10 F-86, z toho čtyři v boji. Celkem vykonaly Sabry na korejské obloze 87 117 bojových letů, dosáhly při nich 810 sestřelů komunistických letounů, z toho 792 MiGů-15. 119 dalších nepřátelských letounů bylo pilotům F-86 přiznáno jako pravděpodobně sestřelené, 818 jako poškozené a 4 komunistické letouny byly zničeny na zemi. Při útocích proti pozemním cílům svrhly Sabry 7508 tun bomb, 148 tun napalmu a odpálily 270 protizemních raket. V Koreji zahynulo 47 pilotů Sabrů, 65 jich bylo pohřešováno a 6 padlo do zajetí. 27. července před polednem bylo podepsáno příměří, jež mělo vejít v platnost od desáté hodiny večerní. Dopoledne navázala nedaleko Jalu vizuální kontakt se skupinou dvanácti zeleně kamuflovaných MiGů hlídka několika F-86, ale než se stačili piloti Sabrů přiblížit, MiGy je zpozorovaly, obrátily se a uletěly za řeku. Ještě odpoledne toho dne zamířila nad Sever skupina průzkumných letounů doprovázená Sabry od 335. FIS. Průzkumné letouny měly zjistit, zda komunistická strana dodržuje jeden z bodů dohody, který jí zakazoval přísun dalších jednotek a válečného materiálu přes řeku Jalu na území KLDR. Při zpáteční cestě uviděl Cap. Ralph S. Parr ruský transportní letoun Iljušin Il-12, letící ve výšce 3000 metrů na korejské straně Jalu. Parr za stříbrně se lesknoucím letounem okamžitě slétl, ještě jednou se ubezpečil, že Rus skutečně letí nad územím KLDR a sestřelil jej. Stal se tak posledním dvojnásobným esem USAF v Koreji. Byl to zároveň vůbec poslední sestřel korejské války.102 K poslednímu bojovému letu odstartovaly Sabry 51. FIW ještě pozdě odpoledne. Aby ihned poté, co vstoupí v platnost příměří, nemohli komunisté do KLDR přisunout své MiGy-15, bombardovaly ještě poslední den války "superpevnosti" B-29 letiště v Saamčchanu a Tedžonu. Za stejným posláním vzlétly k bojovému letu i Thunderjety, které zaútočily na letiště Čchunggangdžin, Kangge a Sunan. V 15:30 hodin se z průzkumného letu ověřujícího účinky útoků na severokorejská letiště vrátil RB-29 od 91. SRS, pilotovaný posádkou Lt. Denvera Cooka. Ve 20:00 hod. se z posledního bojového letu 2. sqn. SAAF vrátil Sabre pilotovaný Lieut. Lenem Williamsem. Půl hodiny před zastavením palby byla z letounu B-26 svržena poslední puma z výzbroje leteckých jednotek sil OSN použitá v této válce. Ještě těsně před desátou hodinou večerní prodlévaly v severokorejském vzdušném prostoru dvě B-29 od 98. BW a dvě RB-29 od 91. SRS. Úkolem jejich posádek byl shoz propagačních letáků. Ve 22:01 hod. vstoupilo v platnost příměří mezi znepřátelenými stranami na zemi, vodě i ve vzduchu. Sovětské stíhací pluky, které tvořily protivníky spojeneckým leteckým jednotkám od února 1952, nahlásily do konce války 440 sestřelů, z toho 348 Sabrů, při ztrátě nejméně 206 vlastních MiGů, (nejsou k dispozici informace o ztrátách 821. IAP/190. IAD) a nejméně 73 pilotů (821. IAP/190. IAD opět své ztráty neuvádí). Američané za stejné období přiznávají 130 ztracených F-86 (z toho 79 Sabrů tvoří ztráty bojové) a nárokují si 614 sestřelených MiGů, a to jak ruských, tak i čínských a severokorejských. V den, kdy vstoupilo v platnost příměří, stálo na spojeneckých letištích v Koreji a Japonsku 297 F-86 Sabre a 214 F-84 Thunderjet. Na druhé straně řeky Jalu bylo připraveno skoro 950 MiGů (přes 400 ruských, 400 čínských a 125 severokorejských). Podle těchto počtů si můžeme udělat obrázek, jaké intenzity dosáhla vzdušná válka nad Korejským poloostrovem. Přesto, přes výraznou převahu komunistického letectva, nebe nad Koreou v posledních měsících patřilo Sabrům. Nikdo nepochyboval, kdo je faktickým vládcem ve vzduchu. Poněkud překvapivě to uznal i vedoucí severokorejské delegace, generál Nam Ir, který při podepsání dohody o příměří vyjádřil uznání absolutní letecké převaze, kterou měli Američané po celou dobu války. Letouny FEAF vykonaly během korejské války celkem 720 980 vzletů a svrhly 386 037 tun pum. Celkově svrhly letouny OSN na 588 000 tun bomb a více než 32 000 tun napalmu. Letecké složky vojsk OSN ztratily v Koreji nejméně 2866 bojových letounů (spolu s neoperačními ztrátami kolem 4000), z toho 1466 strojů připadá na operační i neoperační ztráty FEAF, 814 letounů pak ztratilo USN, 368 USMC a letecké formace ostatních spojenců přišly o 152 strojů. Z celkové sumy 185 letounů tvoří ztráty neoperační. Při leteckých bojích bylo sestřeleno celkem 173 letounů103 (110 F-86, 18 F-84, 16 B-29, 14 F-80, 10 F-51, 4 F. Mk. 8 a 1 F-94) a dalších 447 spojeneckých letounů si připsali komunističtí protiletadlovci (172 F-51, 122 F-84, 113 F-80, 19 F-86, 13 F. Mk. 8, 4 B-29 a 4 F-82). 504 položek zahrnuje seznam letounů ztracených za neznámých okolností, nebo důvod jejich ztráty jednoduše nebyl uveden. Kromě vítězství dosažených Sabry (o kterých se zmiňuji na jiném místě této práce) si nárok na 27 sestřelů uplatňovali střelci z B-29,104 17 sestřelů nárokovali piloti F-80, piloti F-51 pak 12, F-84 10, F-94 4, F-82 3 a B-26 1. V Koreji dále FEAF přišlo o 1729 letců, z toho 1144 zahynulo, 306 bylo zraněno, 30 pohřešováno a nenalezeno, 214 padlo do zajetí a po podepsání příměří bylo repatriováno a 35 pilotů USAF pravděpodobně navždy zmizelo v Rusku či v Rudé Číně. Piloti 64. IAK a SLA si nárokují sestřel 1341 spojeneckých letounů, z toho 1088 sestřelů nahlásili Rusové a 253 sestřelů Číňané a Severokorejci. Statistické údaje 64. IAK uvádějí sestřel 651 F-86, 178 F-84, 121 F-80, 69 B-29, 30 F-51, 23 F. Mk. 8, 12 F-94, 2 F-82 a 2 RB-45. Piloti SLA si nárokují 181 sestřelených F-86, 30 F-80, 27 F-84, 12 F-51, 2 F. Mk. 8 a 1 F-94. Plný počet údajně sestřelených B-29 není uveden, ale zvláště u tohoto typu je patrný obrovský nepoměr mezi údaji bojujících stran. Ke vzdušným střetnutím, incidentům a sestřelům na obou stranách docházelo v tomto neklidném regionu i po 27. červenci 1953, ale to už je jiná kapitola. NĚKTERÉ ZKRATKY UVEDENÉ V TEXTU Poznámka: Pro část vojenských termínů v angličtině neexistuje adekvátní český ekvivalent. Překlad anglického obsahu zkratek do českého jazyka je pro lepší srozumitelnost volný či zčásti upravený. ADCOM - Advanced Command and Liaison Group in Korea - předsunutá velící a styčná skupina v Koreji AF - Air Force - letecké síly AFB - Air Force Base - základna leteckých sil ANG - Air National Guard - letectvo národní gardy ARCT - Airborne Regimental Combat Team - plukovní výsadková bojová skupina AVG - American Volunteer Group - americká dobrovolnická skupina BC(P) - Bomber Command (Provisional) - prozatímní velitelství bombardovacího letectva BG(M) - Bombardment Group (Medium) - bombardovací skupina (bombardérů střední třídy) BG(L) - Bombardment Group (Light) - bombardovací skupina (lehkých bombardovacích letounů) BS - Bomber Squadron - bombardovací peruť CAG - Carrier Air Group - přepravní letecká skupina CCC - Cargo Combat Command - velitelství bojového transportního letectva DFC - Distinguished Flying Cross - záslužný letecký kříž FAA - Fleet Air Arm - letecké síly britského námořnictva F(AW)S - Fighter (All Weather) Squadron - stíhací peruť pro každé počasí FBG - Fighter Bomber Group - stíhací bombardovací skupina FBS - Fighter Bomber Squadron - stíhací bombardovací peruť FBW - Fighter Bomber Wing - stíhací bombardovací křídlo FEAF - Far East Air Force - dálněvýchodní letecké síly FEG - Fighter Escort Group - stíhací doprovodná skupina FEW - Fighter Escort Wing - stíhací doprovodné křídlo FIG - Fighter Interceptor Group - stíhací přepadová skupina FIS - Fighter Interceptor Squadron - stíhací přepadová peruť FIW - Fighter Interceptor Wing - stíhací přepadové křídlo FS - Fighter Squadron - stíhací peruť FS(P) - Fighter Squadron (Provisional) - prozatímní stíhací peruť GIAP - Gvardiejskij Istrebitelnyj Aviacyonnyj Polk - gardový stíhací letecký pluk HEAT - High Explosive Anti-Tank - vysoce explozivní protitanková raketa HMAS - His Majestyďs Australian Ship - australská válečná loď HMS - His Majestyďs Ship - (britská) válečná loď HVAR - High Velocity Aircraft Rocket - (protizemní) letecká raketa IAD - Istrebitelnaja Aviacyonnaja Divizja - stíhací letecká divize IAK - Istrebitelnyj Aviacyonnyj Korpus - stíhací letecký sbor IAP - Istrebitelnyj Aviacyonnyj Polk - stíhací letecký pluk KMAG - Korean Military Advisory Group - korejská vojenská poradní skupina LCVP - Landing Craft for Vehicles and Personnel - výsadková loď pro vozidla a vojsko LSD - Landing Ship, Dock - doková výsadková loď LSMR - Medium Rocket Landing Ship - střední výsadková loď vyzbrojená raketomety MAG - Marine Air Group - letecká skupina námořní pěchoty MAW - Marine Air Wing - letecké křídlo námořní pěchoty MPB - Marine Provisional Brigade - prozatímní brigáda námořní pěchoty PRS - Photo Reconnaisance Squadron - peruť fotografického průzkumu RAAF - Royal Australian Air Force - královské australské letecké síly RAF - Royal Air Force - královské (britské) letecké síly RCAF - Royal Canadian Air Force - královské kanadské letecké síly ROKA - Republic of Korea Army - armáda Korejské republiky ROKAF - Republic of Korea Air Force - letecké síly Korejské republiky RS - Rescue Sqadron - průzkumná peruť SAAF - South African Air Force - letecké síly Jižní Afriky SAC - Strategic Air Command - velitelství strategického letectva SHORAN - Short Range Navigational - zařízení pro přesnou navigaci SRS - Strategic Reconnaisance Squadron - peruť strategického průzkumu TADC - Tactical Air Direction Centre - centrum velení leteckých operací TCG - Tactical Control Group - skupina taktické kontroly TCS - Tactical Control Squadron - peruť taktické kontroly TCW - Tactical Control Wing - křídlo taktické kontroly TF - Task Force - operační svaz TRS - Tactical Reconnaisance Squadron - peruť taktického průzkumu USAF - United States Air Force - letecké síly Spojených států amerických USS - United States Ship - plavidla Spojených států amerických USMC - United States Marine Corps - sbor námořní pěchoty Spojených států amerických USN - United States Navy - námořnictvo Spojených států amerických VA - /Attack Squadron/ - bitevní peruť VC - Composite /Squadron/ - smíšená peruť VF - Fighter /Squadron/ - stíhací peruť VMA - Marine /Attack Squadron/ - bojová peruť námořní pěchoty VMF - Marine Fighter /Squadron/ - stíhací peruť námořní pěchoty VMF(N) - Marine Fighter /Squadron/ (Night) - noční stíhací peruť námořní pěchoty VMO - Marine Observation /Composite Squadron/ - smíšená pozorovací peruť námořní pěchoty VMR - Marine Reconnaisance /Squadron/ - průzkumná peruť námořní pěchoty VP - Long Range Heavy Photographic - peruť dálkového fotografického průzkumu WRC - Weather Reconnaisance Squadron - peruť meteorologického průzkumu Nakladatelství Votobia doporučuje: Miroslav Šnajdr Airacobra / USAAF 1914-1944 Publikace je věnována bojové činnosti kontroverzní stíhačky v americkém letectvu. Popisuje střetnutí nad Novou Guineou, Guadalcanalem, Aleutami, Marshallovými ostrovy, Afrikou a Středomořím. Obsahuje podrobný popis vývoje i jednotlivých verzí. Věnuje se hodnocení typu v americkém letectvu. Zahrnuje také nejdůležitější fakta o užití Airacober v sovětském, britském, australském, italském, francouzském a portugalském letectvu. Součástí knihy je mnoho snímků, řada map a barevné kamufláže Zbyňka Války. Miroslav Šnajdr Palubní stíhači Jejího Veličenstva I Úvodní část trilogie věnované britskému námořnímu stíhacímu letectvu za druhé světové války. Autor v tomto svazku popisuje bojové akce britských námořních stíhačů v Atlantiku, Severním a Středozemním moři, nad britskými ostrovy, Norskem, Afrikou a Balkánem od vypuknutí konfliktu do prosince 1941. Publikace obsahuje monografie užívaných stíhacích letadel, řadu map, nákresy letadel i lodí a barevné kamufláže z dílny Zbyňka Války. Miroslav Šnajdr Palubní stíhači Jeho Veličenstva II Druhá část trilogie věnované britskému námořnímu stíhacímu letectvu zahrnuje období od ledna 1942 do září 1943, tedy přelom druhé světové války. Autor popisuje akce britských námořních stíhačů z letadlových lodí i pozemních základen v Atlantiku, Středomoří, Tichomoří a Indickém oceánu. Kniha zahrnuje monografie v daném období užívaných stíhacích typů. Text doplňuje mnoho fotografií, map, nákresů letadel i lodí a barevné kamufláže Zbyňka Války. Zbyněk Válka Stíhací letadla / 1939-1945 / Japonsko - USA Na stručné historii více než čtyřiceti typů stíhacích letadel je zachycen rychlý rozvoj stíhaček v letech druhé světové války. Bohatá obrazová příloha. Zbyněk Válka Stíhací letadla / 1939-1945 / Anglie - Německo Přehled nejvýznamnějších stíhacích letadel dvou velkých rivalů. Kniha zachycuje jejich vývoj od dvouplošných strojů až po první bojově nasazená proudová a raketová letadla. Barevné ilustrace a fotografie. Ladislav Beneš Nedokončený deník čs. stíhače RAF Literárně zpracovaný deník čs. stíhacího pilota, důstojníka britského královského letectva, příslušníka 145. stíhací perutě RAF F/O Jiřího Macháčka. Kniha líčí jeho osudy po 15. březnu 1939 až do jeho smrti v roce 1941, kdy se jeho letoun zřítil do vod kanálu La Manche. Josef Doubek Joe - Navigátor od Třistajedenáctky Paměti čs. letce, který působil za války jako navigátor u 311. čs. bombardovací perutě. Doubek v knize zachycuje nejen období druhé světové války, ale i své osudy po jejím skončení, kdy z politických důvodů opustil po r. 1948 Československo a byl znovu přijat do RAF. Daniel Kamas Válka ve Vietnamu Válka ve Vietnamu byla bezpochyby jedním z nejvážnějších válečných konfliktů druhé poloviny 20. století. Kniha popisuje nejdůležitější a největší bojové akce, podrobně mapuje účast pozemních i leteckých sil USA a celou problematiku zasazuje do mezinárodněpolitických souvislostí. Jiří Šiška Rudé hvězdy válečného nebe Kniha se zabývá doposud málo probádaným tématem, a to leteckou válkou na východní frontě v letech 1941-1945. Převážně je sestavena z autentického vyprávění samotných aktérů těchto dějů, válečných veteránů Rudé armády. První část líčí osudy bitevního letce Ivana G. Dračenka, který svých bojových úspěchů dosáhl na obávaném typu letounu Iljušin Il-2, nepřítelem přezdívaným "létající tank". Druhá část vypráví o skupině mladých žen, příslušnic 46. nočního bombardovacího pluku, které se aktivně zapojily do válečné vřavy s lehkými nočními bombardéry Polikarpov Po-2. Jaroslav Špaček Historie 51. vrtulníkového pluku 51. vrtulníkový pluk Dr. Edvarda Beneše, který ještě nedávno sídlil na prostějovském letišti, se nesmazatelně zapsal do dějin československého a následně i českého letectví. Byl zřízen v roce 1974 rozkazem prezidenta republiky Ludvíka Svobody, zrušen pak v roce 1994. Autor nás seznamuje nejen s běžným provozem pluku, ale i jeho cvičnými bojovými úkoly, výcvikem letců a konečně také s jednotlivými typy vrtulníků, které se tu během dvaceti let vystřídaly (Mi-1, Mi-2, Mi-4, Mi-8, Mi-17, Mi-24D). Ladislav Beneš Československé vrtulníky známé i neznámé Kniha je určena čtenářům, kteří se zajímají o vrtulníkovou techniku, letectví a jeho historii. Autor, přímý účastník a svědek konstruování československých vrtulníků, nás podrobně seznamuje s jednotlivými prototypy a jejich vývojem. Text je doplněn bohatým fotografickým materiálem, výkresy a diagramy, které většinou nebyly ještě nikde publikovány.