O NAŠÍ ANABÁZI ZA SVOBODOU

Úvod

Když jsme navštívili Prahu po více než čtyřiceti letech od naší emigrace do ciziny v roce 1948, shledali jsme, že si prostý český občan a náš krajan vůbec nedovede představit, co jsme museli prožít, jaká vlastně ta naše emigrace byla, jak jsme se museli v neznámé cizině probíjet a jaké byly začátky našeho nového života. Také nebylo vůbec jednoduché se dostat v té době přes střežené hranice.

Emigranti z Československa, naši krajané, přijíždějící po tolika letech (většinou také po více než čtyřiceti) jsou velmi dobře oblečeni, vypadají spokojeně a zdravě, jsou usazeni v USA, v Kanadě nebo v Austrálii, dobře situovaní a ekonomicky zajištění. A jelikož směna tvrdé valuty západních zemí je nepoměrně výhodnější než koruna, kterou vládnou dnes čeští občané, jsou považováni ve své bývalé vlasti tito zámořští usedlíci, kdysi krajané, za zámožné a velmi šťastné. A tak se mnohým lidem v jejich bývalé vlasti zdá, že asi spíše odešli do ciziny za lepší ekonomickou existencí, než jim slibovala jejich socialistická vlast.

V těch letech dlouhého odloučení od vlasti bylo dopisování mezi emigranty v cizině a jejich přáteli nebo i rodinnými příslušníky, kteří doma zůstali, ztěžováno, překrucováno, znepříjemňováno a dokonce mnohdy i trestáno. Dopisy se také ztrácely, byly cenzurovány a ti, co si chtěli se svými přáteli v cizině dopisovat, byli často zváni na výslechy státní bezpečnosti. A tak taková korespondence postupně zkomírala, až většinou zcela pohasla.

Vydržela jen korespondence s nejbližšími přáteli nebo s příbuznými. Jako příklad bych chtěla uvést svoji maminku. Když jí na úřadě řekli, že jí nedoporučují, aby si se mnou dopisovala, protože jsem opustila republiku ilegálně, prohlásila: „Já si se svou dcerou budu dopisovat, i kdyby mě to mělo stát život! Jinak by totiž můj život neměl pro mne vůbec žádnou cenu!“

A tak tato naše korespondence přetrvala celých čtyřicet pět let. Ale i tak, kdykoliv jsem ve svém dopise něco o nové vlasti s nadšením popisovala, nebo se dotkla nějaké metafyzické otázky života, pak takový dopis vůbec nepřišel. Jistě skončil v tresorech censurního oddělení státní bezpečnosti

Náš prostý občan si dnes představuje, že emigrace do ciziny byla jednoduchá a snadná, spíš pohodlná, ale hlavně ekonomicky lukrativní. A taky, jak by si mohl někdo, kdo to vůbec neprožil, představit, jaké to asi bylo ocitnout se náhle v neznámé cizině? Kam jít? Kde se uchytit a riskovat, co bude s námi dál! Což je možné bez zkušeností vědět, jaké je to začínat, jak se říká od píky, v neznámé cizině bez znalosti cizího jazyka? A proto si myslím, že by bylo docela vhodné a také načase jednu takovou emigrantskou anabázi z roku osmačtyřicátého zcela pravdivě, upřímně a nezkresleně vylíčit.

Touha po svobodě je vrozena každému člověku, každému z nás. Je to projev lidského ducha. Čím více a déle žijeme v nesvobodě, tím více si uvědomujeme cenu svobody. Život bez svobody člověk nikdy zcela nepřijme.

Náš český národ ztratil mnoho svých synů a dcer v této touze po svobodě. Kolik jich dalo přednost utrpení v žalářích nebo i smrti před životem v nesvobodě! Kolik jich prožilo roky těžké existence ve vyhnanství v daleké cizině, odtržení od své rodiny, od své rodné řeči a od všeho, co znali, milovali a čeho si vážili, jen aby mohli žít ve svobodném světě, kde se dá svobodně myslet, mluvit a hledat pravda.

Ti, kteří zůstali doma v rodné zemi a snášeli utrpení, ponížení a útrapy, kterými jim nejdřív doba okupace hitlerovským režimem a potom komunistická éra obtížila život, nikdy se zcela nesmířili se ztrátou své svobody v myšlení, v jednání a v projevu.

Cítili kdesi v hloubi svého nitra svou nesvobodu. Někdy snad zalitovali, že si nezvolili těžkou a kamenitou cestu do neznámé ciziny.

Proto vás, své přátele a čtenáře, chci pozvat na tu cestu se mnou. Zvu vás, abyste v klidu svých večerních hodin v duchu prošli cestu naší anabáze, nelehkou cestu za svobodou.

Rozhodování

Vzpomínám si na den 15. března 1939, když jsme byli v Praze svědky vpádu německé armády s tanky a obrněnými vozy do naší vlasti a celého toho obludného systému „TŘETÍ ŘÍŠE“, který okupoval naši malou a bezbrannou českou vlast.

Ten den nás pustili z gymnázia brzy domů, a tak jsme v mrazivé sněhové vánici kráčeli zaraženi a smutni ulicemi vedle hrozivě vypadajících tanků a obrněných vozů, vedle po zuby ozbrojených vojáků na motorkách... Bylo mi dvanáct let. Člověk však vnitřně velmi rychle dozraje, když se stane svědkem historické katastrofy. Byla jsem si dobře vědoma dosahu takové politické události. Vždyť můj otec prožil celých sedm let svého mládí v Rusku jako legionář v bojích za náš mladý, svobodný stát, za naše Československo. A německé tanky, ty nevěstily nic dobrého, spíš tragedii a konec naší mladé svobodné vlasti. Příroda prolévala s námi slzy ve formě ledových sněhových krůpějí ve vichřici.

A pak už to šlo jedno za druhým. Zatýkání a věznění významných českých politiků a vlastenců. Následovaly měsíce i roky prožité v napětí a strachu z budoucnosti, v očekávání, co zlého, nepříjemného a těžkého nám německý okupantský režim položí do cesty a čím nás překvapí. Následovalo uzavření českých vysokých škol, zatýkání, zavírání a popravy českých studentů a mladých lidí, kteří demonstrovali otevřeně proti Němcům. Byla rozpuštěna a zakázána skautská organizace mládeže. Náš skautský tábor ve Skryjích u Rakovníka, kde jsme chtěli prožít krásné léto, musel být po jednom týdnu našeho pobytu rozpuštěn. Pak následoval zákaz veškerého sdružování v Sokole, kam jsme chodili sportovat a cvičit.

Na podzim téhož roku vypukla druhá světová válka. Německo přepadlo svého dalšího souseda - Polsko. Pak se začaly objevovat potíže v zásobování zbožím a potravinami, byly zavedeny lístky na hlavní potraviny. Přišel i zákaz tanečních zábav a společenský život byl omezen. Následoval zákaz jízdy všemi soukromými vozidly. Pak přišlo i nasazení českých mladých lidí, zejména studentů (ročníky 22, 23 a 24) na nucené práce, především ve zbrojovkách, pracujících pro německou Říši.

A pak si vzpomínám na veliké nedostatky v zásobování a velmi vysoké, skoro astronomické ceny masa a jiných potravin na černém trhu, na dlouhé fronty před obchody. A přišly další hrůzy. Zatmění oken. Bombardování Prahy. A takové bylo vlastně naše mládí, další posílání mladých lidí do Říše.

Když slyším píseň „Nikdy se nevrátí pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejhezčí...“, tak opravdu nevím, jestli mám plakat, nebo se smát! Došla jsem k závěru, že jestli to byla pohádka, tak to byla pohádka dost ošklivá.

Až konečně! Nastal krach německé Říše, vojenské moci a německé okupace v květnu 1945.

I když jsme již tušili, že komunistická strana je nebezpečně silná a její lidé byli rozmístěni na důležitých pozicích našeho československého státu od samého začátku.

Byly to krásné necelé tři roky svobody a nového života. Z nucených prací jsme se vrátili do škol. Znovu byly otevřeny české vysoké školy, university i techniky. A my všichni doma v Čechách jsme chovali naději, že demokracie zvítězí a svět se nám otevře. Stala jsem se studentkou filosofické fakulty pražské Karlovy university. Přes řeku Vltavu jsem obdivovala od naší fakulty nádherné Hradčany. Tyčil se přede mnou úchvatný Pražský hrad. Denně jsem vzdávala díky Bohu za to, že nebyl válkou ani Hitlerem zničen, a kochala se pohledem na tuto historickou jedinečnost.

V červnu roku 1947 jsme měli u sv. Jiří na Hradčanech s Petrem svatbu. I jako manželé jsme pokračovali dál ve svých studiích. Petr chodil na Vysokou obchodní školu a já jsem pokračovala na filosofické fakultě. Přitom jsme si adaptovali byt Petrových rodičů na Vinohradech, aby tam vyšel i pro nás aspoň malý byteček. Prozatímně jsme bydlili ve starém, ale romantickém domě pod Hradem, v bytě mé maminky. Svatební dary zůstaly převážně pro nedostatek místa nerozbaleny a uloženy kdesi ve sklepě.

Za této situace se přehouply Vánoce a nastal Nový rok 1948. Nálada byla nadějná, ale brzy začala většina lidí vidět, že sliby komunistů a jejich skutky jsou dvě různé věci. A vypadalo to tak, že v blížících se volbách v květnu 1948 komunistická strana ztratí a druhé demokratické strany budou silnější.

Přestěhovali jsme se do svého nového bytečku na Vinohradech a poprvé jsme se vykoupali v nové koupelně, když najednou přišel osudný 25. únor 1948! Přišlo to jako průtrž mračen, všechno najednou. Krize v československé vládě, resignace demokratických ministrů, komunistický „coupe d' état“ - puč.

Následovalo znárodnění všech podniků v Československu, které měly více než 50 zaměstnanců. Jednoho dne militantní skupiny lidových milic s červenými páskami LM na rukávech obsadily a zabraly úřady a podniky a začala komunistická přestavba. Buď se ti váhaví podrobili a vstoupili do jejich strany, a nebo museli odejít... Význační činitelé demokratických stran byli odstraněni. Dr. Drtina, ministr spravedlnosti, se neúspěšně pokusil o sebevraždu, mnozí další sami zmizeli.

Opozice se zmohla na velice málo. Řady studentů, mávající studentskými legitimacemi, demonstrovaly několik hodin a pak už bylo jen ticho. Věděla jsem, že budeme musit zmizet, nebo nás oba, mne i mého novomanžela, čeká jistá záhuba.

Proč jsem to tušila? Jak jsem to mohla vědět? Protože rodina mého manžela vlastnila podnik, založený v roce 1908, který se úspěšně rozrostl na skoro 200 zaměstnanců. Podnik i členové rodiny přežili i nacistickou okupaci, ač jim často bylo vyhrožováno zavřením, zkonfiskováním a převzetím podniku do německé správy a i jinými zákroky. Většina hrozeb se neuskutečnila.

Po roce 1945 byly odbory textilních dělníků ovládány většinou už komunisty. První znárodnění podniků bylo provedeno jen u těch, kde bylo více než 500 zaměstnanců. Tento krok věštil nepřátelství ke všem soukromým podnikům. Avšak zmenšit náš hlavní závod nebylo vůbec jednoduché. Odbory nedovolily nikoho propustit a nepovolily ani zavřít krámy, sloužící podniku a prodělávající. Naše rodina tedy doplácela ze svých soukromých úspor na ztráty v podniku, ale to odbory vůbec nebraly v úvahu. Bylo zcela jasné, že jde o všechno. Zápas o přežití! A tak se počet zaměstnanců snižoval, jen když zaměstnanec sám změnil zaměstnání, když se přestěhoval, nebo zemřel. Šlo to velmi pomalu. A tak únor 1948 zastihl náš podnik s počtem 120 zaměstnanců.

Očekávalo se, že hranice pro znárodnění podniků bude 250 nebo 200, ale možná i 150 zaměstnanců. Ale bylo to zcela nečekaných 50!, takže náš rodinný podnik byl znárodněn, jeho i rodinný majetek propadl státu!

Naděje na vyrovnání, kompenzaci, byla stanovena velmi podivným způsobem. Řekli nám, že bude-li později stát v dobré finanční situaci, tak bude poskytnuta náhrada těm podnikatelům, proti nimž nebudou mít žádné politické stížnosti nebo kteří nebudou mít žádné prohřešky.

Bylo jasné, že komunistická strana si na podnikatelích vždycky nějaký ten prohřešek najde, aby nebylo třeba vyplácet náhradu. Komunisté uměli vždy nějaký ten prohřešek najít anebo zorganizovat! To byl pro ně velice snadný úkol. Bez problému se dal najít vždy nějaký svědek, který odpřísáhne, že obviněný nebo obviněná řekli to nebo ono, třeba o Stalinovi.

Co to znamená křivě obvinit člověka pro toho, kdo vůbec nevěří v Boha? Je to pro něj jen pouhá hra se slovy, zejména když současně ví, že celý soudní aparát je na jeho straně, na vítězné straně komunistů!

A kdo bude v očích komunistů na mušce v naší kapitalistické rodině? Otec rodiny a zakladatel podniku zemřel už dávno po dlouhé nemoci. Petrova matka jako vdova táhla toto břemeno vedení podniku po mnoho let docela sama hlavně proto, aby zachránila živobytí pro rodinu a pro dobré a oddané zaměstnance, kteří pracovali v podniku po desítky let. Nebylo to pro ni lehké v době krize a ještě těžší za Hitlerovy nadvlády. Jediný schopný člen rodiny, který mohl dále vést podnik, byl můj manžel Petr.

Vzhledem k politické situaci byl však pro vedení podniku přijat schopný ředitel a můj manžel pokračoval oficielně ve svých studiích a na chod podniku jen dohlížel. Byli jsme si oba plně vědomi, že mladý „majitel“ Petr bude v budoucnu středem neblahé pozornosti komunistů.

A teď k otázce, kolik jsme toho věděli v roce 1948 o komunismu? Kdybych to chtěla říci jen jediným slovem, tedy: MOC!

Můj otec byl ruský legionář a prožil celkem sedm let v československých legiích v Rusku v bojích o nezávislost mladého Československa. Můj otec uměl dobře rusky a působil jako překladatel. Ruskému člověku velmi dobře rozuměl a přišel přímo do styku s nelidskými krutostmi, které se v Rusku odehrávaly, když se komunisté zmocňovali vlády. Zdůrazňoval, že Rusko se dočkalo demokracie za vlády Kerenského. Ale než se mohla nová vláda upevnit, byla svržena agresivními komunistickými revolučními tlupami, které se zmocňovaly vlády za jakoukoliv cenu nebo jakékoliv oběti. Jejich učení zdůrazňovalo třídní nenávist, závist a diktaturu proletariátu nad druhými vrstvami.

Otec se v Chabrinu v Mandžusku, kde naše legie přebývaly, zamiloval do mladičké hezké dívenky, mé budoucí matky. Byla původem ze zámožné polské rodiny, ale protože Rusko zabralo toto polské teritorium, vychodila ruské školy. Jako válečná nevěsta měla právo odplout se svým manželem po moři do naší vlasti. Proto byly dveře našeho domu vždy otevřeny ruským běžencům, a tak jsem byla často o nedělích obklopena rusky mluvícími emigranty, kteří uprchli ze „sovětského ráje“. Oba moji rodiče rádi zpívali ruské písně a balady. Mezitím jsem já v kuchyni poslouchala historky o životě v sovětském systému, o nemilosrdném zacházení s občany, o pronásledování vyšších vrstev a o těžkých hospodářských následcích nuceného vyvlastňování půdy z rukou malých rolníků na Ukrajině. Byly to smutné historky o nemilosrdných ukrutnostech.

Oslabené carské i demokratické „bílé“ bojové jednotky se v letech 1917-20 často ukrývaly za silné pozice československých legií na Magistrále a nechávaly naše legie v bitvách a přestřelkách bojovat za sebe. Profesor Masaryk, později president, byl politickým vůdcem čs. legií v Rusku, a když již bylo nové Československo uznáno celým demokratickým světem a začalo fakticky existovat, president Masaryk již neviděl účelnost bojů a lidských obětí v bojích našich legií s komunistickými jednotkami, Rudou armádou. Proto bylo rozhodnuto ustoupit do Mandžuska, nalodit čs. jednotky na lodě a přivézt je po moři kolem celé Asie zpět domů. Než k tomu však došlo, měl otec možnost sledovat nelidské krutosti, které prováděli komunisté na svých odpůrcích. Vedl je k tomu jejich názor, že člověk má cenu jen jako pracovní síla. Neuznávali v člověku jeho duši ani žádné jiné hodnoty. Proto i zavraždění svých odpůrců nazývali prostě likvidací.

Tyto události podnítily moji zvědavost. Oba moji rodiče měli živelný zájem o vše, co se dělo v Sovětech. A tak jsme poslouchali vyprávění emigrantů a pročítali všechno, co bylo o této zemi k dispozici. Vzpomínám si na knihu „Rusko za mřížemi“, ze které nám otec po večerech předčítával. Bylo to vyprávění o útěku ze sovětského koncentračního tábora a pak ze země samé tak rozsáhlé, že útěk trval měsíce za velkého strádání a utrpení.

V době totálního nasazení ve zbrojovce ve Kbelích na okraji Prahy jsem přišla do styku s mnoha dělníky s komunistickým přesvědčením. Vedla jsem s nimi i dlouhé debaty. Snažila jsem se je přesvědčit o právu jednotlivce na osobní názory a styl života. Ale narazila jsem u nich na nenávist k jakékoliv opozici a touhu zničit to, co neodpovídalo jejich přesvědčení. Argumentovala jsem tím, že každý člověk je jiná osobnost, má jinou koncepci života. Co jednoho člověka činí šťastným, pro druhého může být zcela bezvýznamné (například hra na klavír, návštěva divadla, opery apod.). Vycítila jsem, že jim opravdu nejde o rovnost lidí, o znalost, co lidé potřebují k životu a ke svému štěstí, ale že jim jde především o surovou a hrubou moc nad druhými lidmi. Zdálo se mi, že na dně toho leží u těchto lidí psychologický pocit méněcennosti, který si tato individua chtějí léčit jakousi pomstou na těch, kteří na tom byli do této doby lépe než oni sami.

Při studiu na filosofické fakultě jsem vedla podobné diskuse s komunistickými studenty, kterými tehdy naše fakulta oplývala. Tam se šlo při našich debatách do větších hloubek, mohlo se používat vybranějších slov, ale i u nich byla zakořeněna v jejich názorech velká třídní nenávist a hlavně nepřístupnost a lhostejnost k lidskému utrpení.

Pak tu byl další faktor. Asi tak v roce 1946, tedy když jsem byla ještě svobodná, prohlásila moje matka: „Tak to cítím, že tahle naše česká země prožije ještě mnoho let pod sovětským komunistickým systémem. Je to hrozný úděl být proti vládě své země, v níž žiješ, a v důsledku toho prožít celý svůj život ve strachu. Zkus si proto najít něco pozitivního v tom komunistickém socialismu, aby ses s ním mohla vyrovnat a slušně v něm žít!“

I rozhodla jsem se, že to zkusím. Začala jsem číst knihu „Základy leninismu“ od Stalina. Četla jsem a četla, ale s každou další větou jsem se viděla stále blíž velkému nebezpečí, které by na mě číhalo v takovém totalitním státě. Přežít by se tu dalo jen s ohnutou páteří a dělat jen to, co mi bylo přikázáno, a lhát, že se mi to líbí. A přitom žít ve strachu, že si systém na mě něco vymyslí, kde mne bude moci nevinně potrestat a příště třeba i obrat o majetek. Na druhé straně by bylo možné se stát jedním z usurpátorů a vzít na sebe jejich hříchy, jejich postoje k podřízeným lidem. A tak jsem stála před velkým dilema, které je vždy vážným problémem pro každého spravedlivého člověka, pro člověka s duchovními a morálními zásadami. Nakonec jsem knihu odložila s pocitem intuice, že bych v komunistickém režimu skončila v žaláři – anebo se zkřivenou páteří. Pak bych si asi jednou musela sama plivnout do tváře!

Možná, že to bylo v té době, kdy jsem si řekla, že pro svou vysoce individualistickou povahu a pro svoji inklinaci k duchovním a parapsychologickým studiím, či spíše pro touhu po nich, že udělám nejlépe, když na komunistický ráj čekat nebudu, má-li k nám přijít. Raději budu začínat třeba bez haléře někde daleko v cizině! I rozhodla jsem se, že v případě vítězství komunistického systému z naší svobodné, ale těžko se probíjející republiky k demokratickému systému, že z ní někam odejdu nebo odjedu.

V té době už se o mne vážně zajímal Petr. Petr z podnikatelské, tedy kapitalistické rodiny. Petr se mi líbil. Ba víc než to! Petr byl něco jako můj osud! I on mi najednou napsal, že přijde-li komunismus do naší vlasti, že bude muset odtud ještě naléhavěji odejít než já. Většina mladých žen tíhne více k domovu než k muži. A mají méně odvahy. To byl alespoň můj dojem. Uvažovala jsem, že bych ale mohla být Petrovi v takové době spíše nápomocná. Cítila jsem v sobě odvahu i sílu k odvážnému plánu. Něco mi stále připomínalo a opakovalo slova z bible: „Pronásledují-li tě v městě jednom, utec do druhého!“

Vzpomněla jsem si na osud židovských rodin, které uprchly před Hitlerem. Navzdory všem prvotním potížím v nových zemích byli na tom uprchlí Židé tisíckrát lépe, nežli kdyby se byli pokoušeli jen přežít onu dobu ve své vlasti, kde byli nenáviděni a kde se pak stali německému fašistickému režimu obětními beránky!

Ano, Židé za Hitlera měli tragický úděl! A zrovna tak v komunistickém režimu budou mít podobný tragický úděl lidé z kapitalistických rodin! To bylo moje přesvědčení. A před očima jsem už viděla, co je bude čekat: zabavení jejich osobního majetku, koberců, obrazů a cenností, domů, fabrik a pozemků. Když to nepůjde bez potíží, jistě si najdou nějakou formu obvinění, aby jim mohl být majetek zkonfiskován. Taky lze získat majetek vydíráním. A pak nějaké ty nucené práce, možná i vězení, práce v dolech a hlavně taková práce, kde by bylo možné člověka úplně ponížit, využít a pak ho zničit!

Zrovna sem patří dvě episody, které nám pomohly k našemu rozhodnutí. Bylo to krátce po naší svatbě. Stala jsem se svým způsobem najednou paní šéfovou. Svým způsobem říkám proto, že Petr ještě studoval a oficiálně podnik vedl pan ředitel. Ale zaměstnanci již tušili, že za scénou drží již otěže v rukou Petr, a tak si mě zvědavě oťukávali. V této nové roli jsem se necítila zcela jistě. Bylo mi teprve 23 let a většina zaměstnanců pracovala u firmy už 30 až 38 let, takže moje autorita nebyla jaksi zcela podepřená. Abych poznala blíže naše zaměstnance a jejich potřeby, rozhodla jsem se, že budu postupně pracovat ve všech odděleních. Ale nastala zajímavá situace, neboť odborová textilní unie rozhodla, že nemohu být přijata jako řádná pracovnice firmy. Jako důvod bylo uvedeno, že naše firma v posledním roce již nepřibírá nové zaměstnance, a tak ani já, manželka šéfa, nesmím být přijata a placena naší firmou. Pracovala jsem tam tedy bez platu! Nebylo to moc radostné poslání. Práce byla většinou manuální a staré pracovnice se dívaly na mou práci jako na vtírání a vyzvídání nebo i špehování. Většina zaměstnanců byla komunistického smýšlení. I rozhodla jsem se promluvit s tím nejradikálnějším zaměstnancem. Byl to náš topič, který obsluhoval kotle. Navštívila jsem ho v kotelně, kde pracoval, kontroloval teplotu vody a občas přikládal pod kotle uhlí.

„Pane Uhlíř,“ položila jsem mu náhle otázku, „vy jste zaměstnán u naší firmy už 35 let a máte o naší rodině dobré mínění, takže lze předpokládat na vaší straně jistou loyalitu k nám. Vy jste však také členem komunistické strany, jak jsem slyšela.“ „To je pravda,“ prohlásil hrdě pan Uhlíř. A pokračovala jsem v rozhovoru. „Tak co byste, pane Uhlíř, dělal v případě, kdyby k vám do dílny přišel váš vedoucí komunista a řekl by vám: Pověste svého šéfa tady na tom háku v kotelně! Co by bylo ve vás silnější? Loyalita k šéfovi nebo ke straně?“ Chtěla jsem mu též říci: Jak vám vaše křesťanské svědomí káže, ale pak jsem si uvědomila, že komunisté jsou bez výjimky atheisté, a proto náboženské zásady neuznávají.

Pan Uhlíř se zhluboka nadechl a pak hlasitě a důrazně prohlásil: „Mladá paní, kdyby mi můj vedoucí strany tohle řekl, tak bych svého šéfa tady na tom háku osobně pověsil!“ Bylo to pro mne silné kafe, tohle mi říct rovnou do očí, neboť jeho šéfem byl můj Petr. Ale já jsem mu odpověděla, doufám, že klidně: „Já vám, pane Uhlíř, za vaši upřímnou odpověď děkuji. Alespoň víme, jak se věci mají a s čím můžeme počítat!“

Druhá episoda se odehrála též krátce po naší svatbě v kanceláři odborové textilní unie, pod níž náš závod spadal. Tato unie nám svým jednáním házela klacky pod nohy a dělala všelijaké schválnosti. Bylo nám jasné, že počítají s tím a plánují, jak celý náš podnik spadne pod jejich správu, bude-li v budoucnosti znárodněn. Hlavní osobou tu byl pan Bendl. Patřil sice k národně socialistické straně, která byla v té době hlavní opozicí proti komunismu. I odebrala jsem se do této „jámy lvové“ a vyžádala jsem si rozhovor s panem Bendlem. Přišel ke mně vyschlý, pihovatý a jaksi neduživý muž s vlasy ryšavými jako liška. Chvíli jsem s ním hovořila a zdálo se mi, že ke mně pojal určité sympatie. A pak jsem se odvážila položit mu otázku a požadovat na ni pravdivou odpověď. „Proč vlastně, když je ze strany nám přátelské, podniká všechny možné kroky k tomu, aby nás znemožnil jako podnikatele?“ „Je to váš choť Petr! Nenávidím ho!“ pravil.

„Vždyť jste se snad ani moc osobně nesetkali. Proč máte k němu takové pocity, takovou nenávist?“ odvětila jsem. „Hleďte,“ vysvětloval pan Bendl, „Petr je ze zámožné rodiny. Nikdy neměl v ničem nedostatek. Hezky vypadá, hezky se obléká, dostalo se mu nejlepšího vzdělání a měl i nejlepší prospěch. Mohl jezdit na pěkné dovolené, byl vždy důležitý a teď má i hezkou paní. Čím si to takový člověk zasloužil? Ničím! Já jsem se musel od nejútlejšího dětství probíjet vším těžce. I vzdělání jsem si musel těžce vydřít po večerech, po práci. Všechno v životě mi jde těžce a s potížema!“

„Ale Petr přece za tohle nemůže,“ namítala jsem. „Nemůže, ale já to cítím jako nespravedlnost. Já takové lidi, jako je on, nesnáším,“ prohlásil pan Bendl. „A řeknu vám to docela otevřeně. Jestli jednou budu moct, roztrhnu Petra jako žábu!“

Po tomhle prohlášení jsem se zdvihla a řekla: „Děkuji vám za vaši upřímnost. Alespoň víme, na čem jsme,“ a mínila jsem to docela vážně.

Když komunisté 25. února provedli svůj puč a získali naprostou většinu ve vládě a v parlamentě, věděli jsme s Petrem oba, že setrvat ve starém domově by bylo pro nás tragické. Jediný náš náskok byl, že jsme znali komunismus a věděli, co komunisté dovedou. Naši občané si to všeobecně neuvědomovali. Slyšela jsem věty jako: „Vono se to časem všechno urovná, změní a přizpůsobí! Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří! U nás i takový reformy proběhnou daleko mírněji nežli v Sovětském svazu. Jsme přece inteligentnější a vzdělanější. Přežili jsme Rakousko i Hitlera, přežijeme i socialismus“!

Hned příští den jsem se odebrala na různé konzuláty cizích zemí zjistit, zda by bylo možné dostat vízum k návštěvě jiné země. I když jsem s tím ztratila tři dny, výsledek nebyl vůbec slibný. Na francouzském konzulátě jsem otevřeně slyšela přímo od pana konzula, který mluvil dobře česky, když nejdřív zavřel dveře a přesvědčil se, že nikdo neposlouchá, to, co jsem už ve skrytu očekávala. „Nemáte vůbec naději vyjet na vízum z naší republiky. Za prvé dostat vízum do jiné země, to trvá týdny a vy na to nemáte čas, a za druhé komunisté již vydali nové nařízení, že každý, kdo chce vyjet z republiky, musí mít zvláštní povolení (EXIT VIZUM) a to dávají jenom svým lidem. Vy dva nemáte vůbec naději je dostat. Lidé již utíkají přes hranice ilegálně a všude jsou již narychlo posílány další pohraniční hlídky. Utečte co nejdříve. Jedině na hranicích u Aše ještě tyto další hlídky nejsou.“

S tím jsem se vrátila domů k Petrovi. A hned jsme začali balit. Cítili jsme, že se musíme ještě rozloučit se svými matkami. Aby naše plány zůstaly utajeny, zvolili jsme si návštěvu Petrovi maminky na jeden večer. Řekli jsme jí, že teď pojedeme hledat práci na Slovensko. Petrova maminka svého mladšího syna Petra opravdu zbožňovala. Promlouvala z ní mateřská láska, když řekla: „Odejděte odtud, vás tu v budoucnosti nic dobrého nečeká!“ Věřím, že její srdce při těch slovech krvácelo. A krvácelo i potom, protože svého milovaného syna od toho večera už nikdy nespatřila!

S mou matkou, která byla již také vdovou, to bylo složitější. Báli jsme se, že by vyzradila vše, co by věděla, kdybychom jí řekli pravdu. Jeli jsme proto za ní vlakem. A také jsme nemluvili o ničem zvláštním. Přesto v jednu chvíli vyhrkla: „Ne, abyste utekli, já bych tu úplně osiřela.“ Ujistili jsme ji, že nehodláme jet daleko. Přesto jsem ji slyšela jednu chvíli prohlásit: „Řekni mi, jestli chcete utéct, a já Petra udám!“ Má matka myslela často takto nahlas. Řekla mnoho z toho, co jí přišlo na mysl. Brzy to však zase zapomněla. Přesto jsme se báli říci jakékoli nevhodné slůvko. A přece při loučení, když jsem stála na plošině vagonu a vlak se začal rozjíždět směrem ku Praze, byla jsem si vědoma, že vidím možná svou matku naposled na mnoho, mnoho let, možná ji už vůbec nespatřím. A náhle se moje matka rozběhla podél rozjíždějícího vlaku a zoufale volala moje jméno. Snad intuitivně vycítila, že mne vidí naposled. V té chvíli i mne kolem srdce oblila taková lítost a bolest, že jsem myslela, že to nevydržím. Byl to pocit, jako by mé srdce zůstalo v matčině nitru a vzrůstající vzdáleností mezi námi se napínala ta nitka citů až k prasknutí! Když mi zmizela z obzoru, zbyla už jen bolest.

Kdysi předtím nám jakýsi překupník z Aše, pan Mňourek, nabízel, že ví, jak lze přejet i s vozem přes hranice, a dal nám své telefonní číslo. A tak jsme usoudili, že je čas ho zavolat. Ozval se, řekl, že je vše při starém, jen ať přijedeme úplně „kliďánko“… bude na nás čekat doma asi v 10 hodin dopoledne příští den.

Petrově sestře jsme vzkázali, že v době naší nepřítomnosti za našeho pobytu na Slovensku by si mohla zabrat náš byt v Praze. Měla tři malé děti a potíže dostat dekret na byt.

Jedinou osobou, které jsme se svěřili se svými plány, byla naše pomocnice v domácnosti Květa. Byla to taková fortelná praktická osoba. Pomáhala v rodině již nějakých třicet let. Její reakce byla pro nás naprosto nečekaná. Začaly se jí třást ruce, doslova se zhroutila na blízkou židli a od té chvíle nebyla schopna nám s ničím už pomoct. Svými slzami nás už v duchu pohřbívala.

Na peníze, které byly uloženy v bankách, bylo již v tyto dny položeno moratorium, a tak ze všeho, co dvě generace našich rodičů pro nás nastřádaly, nebylo možné již nic odnést: domy, pozemky, bohaté knihovny, sochy, obrazy ani ty peníze. Sbalili jsme jen osobní potřeby, obleky, šaty, pár zlatých mincí z mé sbírky a peníze, které měl Petr v trezoru. I tak bylo naše malé autíčko narváno až po střechu. Mezi tím vším byly i nějaké ty nerozbalené svatební dary. Ještě večer za tmy jsme vyrazili a přespali jsme v Karlových Varech.

Příští den jsme vyrazili ještě brzo ráno na další cestu směrem k Aši. Všimli jsme si, že pohraničních četníků je tady víc než jindy. A tak nás napadlo, co bychom řekli, kdyby se nás ptali, kam jedeme s napěchovaným vozem, když máme pražské číslo? „Ale řekneme, že jedeme za prací v našem oboru do pohraničí, když nám náš podnik byl znárodněn. Takové továrny jsou v Aši zastoupeny, jak vím,“ řekl Petr. Náhle si Petr vzpomněl: „Nevíš, jak se jmenoval ten chlapík, co dostal místo ředitele v podniku z našeho oboru v Aši? Víš, ten, kterému před třemi roky znárodnili jeho továrnu v Jugoslávii, a tak se vrátil do Čech, do vlasti svých rodičů. Vždyť bývá zvykem navštěvovat odborníky ze svého oboru, když je někdo najednou sám v cizině.“ A já jsem si vzpomněla. Byla jsem tehdy ještě svobodná a na jedno odpoledne jsem byla u Petrovy rodiny na návštěvě. Při loučení jen tak z legrace pan Kolář, tak se jmenoval, řekl: „Tak, děti, až vám to tu taky znárodní, přijeďte za mnou do Aše a já vás zaměstnám!“

A hle, o dva roky později jsme tady. Náš podnik je znárodněn a my si to uháníme s naplněným autem k Aši. A Petr se svou úžasnou pamětí si vzpomněl na jeho jméno i na firmu, u které pan Kolář dostal ředitelské místo. Za malou chvíli nás už stavěl mladý četník. Mysleli jsme si, že dobře znějící odpověď ho uspokojí, ale neuspokojila ho. Nahlédl do našich řidičských průkazů a řekl významně: „Nejste vy z té pražské rodiny, co jim byl minulý týden znárodněn podnik?“ Museli jsme říci, že ano. „Tak mě následujte na policii.“ A tak jsme se ocitli na ašské policejní stanici v rukou detektivů. Ze situace jsme vyrozuměli, že za poslední týden mnoho československých občanů uteklo přes hranice, a proto byl jakýkoliv vůz s pražským číslem policii podezřelý. Natož pak vůz napěchovaný věcmi až po střechu. Tedy tato situace nebyla na současné poměry vůbec „kliďánková“! Výslech trval dlouhé hodiny. Náš policista, zřejmě též komunista, se též přesvědčil, že pan Kolář v ašském průmyslu opravdu působí a zavolal mu. A tak ho Petr požádal, zda by mohl také s panem Kolářem promluvit, připomněl mu přitom, zda si vzpomíná, jak nám při našem posledním setkání v Praze na rozloučenou řekl: „Až vám to, děti, tady znárodnějí, přijeďte za mnou do Aše a já vás zaměstnám? Náš podnik nám znárodnili, a tak jsme tady!“ A pan Kolář si rázem vzpomněl. A že za chvíli přijde.

Ale vyšetřovatel přišel s dalšími otázkami. Prý bylo hlášeno, že vůz německé značky přejel hranice do Německa. Značka našeho vozu byla německá – Olympia – a tak jsme byli v podezření. Nebo že by to byl vůz z Německa? Policista si tím nebyl docela jist. Naznačil nám, že musí mít naprostou jistotu, nežli nás pustí.

Další překážkou bylo, že prý si musí policie zjistit, zda závodní rada našeho znárodněného podniku v Praze na nás „něco“ nemá, nějakou politickou stížnost a tak. To nás hned zamrazilo v zádech. Naše závodní rada se totiž skládala ze tří komunistů a jednoho nekomunisty. Když zavolá jednomu komunistovi a řekne: „Zadrželi jsme vaše šéfy tady v Aši s plným autem věcí. Nemáte k nim nějaký dotaz nebo snad stížnost?“ co bude? Problém byl kromě toho v tom, že telefonní linka s Prahou byla jen jedna a dlouho se muselo čekat, snad i celé hodiny, na spojení. Mezitím minula doba oběda, ale o jídle nebylo ani zmínky. Další překážkou byl náš vůz napěchovaný po střechu věcmi. Prádlo a šatstvo bylo v lodních pytlech kvůli přenosnosti. Naše svršky prý musí být prohlédnuty a musí být zjištěno, zda v nich není něco závadného. Opět nás zamrazilo v zádech. Uvědomila jsem si, jak jsme byli naivní a nepřipravení na zostřenou situaci a na prohlídky na hranicích.

Měli jsme s sebou dva revolvery, na které jsme měli zbrojní pasy. A k nim bylo povoleno mít jen malé množství nábojů. My jsme však měli pod sedadlem 200 kusů patron! Za tohle jsme mohli být i trestáni! Pak jsme měli s sebou dopis podepsaný ministrem spravedlnosti Dr. Drtinou, že jsme odpůrci komunismu. Proč?

Protože jsme slyšeli, že čeští utečenci mohou být od hranic vráceni jako komunističtí agenti. Pak jsme měli celý seznam adres do zámoří, adres přátel a přítelů našich přátel, na které bychom se mohli v cizině obrátit. A také jsme měli na mapě vyznačeny zámořské cesty a pak i 10 kg technického drahého kovu. V té době to bylo všechno ilegální. Mysleli jsme si, že je to velká hodnota v případě, že by nebylo možné použít české peníze. Jaká to naivita! Jaká to neznalost poměrů v pohraničí! Teprve teď jsme si uvědomili, v jak těžké situaci se nacházíme. Sebemenší příčina mohla být pro policii důvodem pro naše zadržení na den nebo na dva a může se vyrojit další a další, nebo se najde někdo, kdo bude chtít Petra nebo nás oba „roztrhnout jako žábu!“ To všechno teď tížilo moje srdce. Můj rozum mi říkal: „Děvče, z této šlamastyky se nemusíme taky dostat!“ Přesto jsem před naším vyšetřovatelem podala obraz jistoty a sebedůvěry. Cennosti, adresy, dopisy a revolvery jsem měla ve své kabelce. Vždycky při vstupu do místnosti vyšetřujícího policisty jsem položila svou kabelku odvážně na stůl přímo před jeho oči. A to podle hesla, že pod lampou bývá největší tma.

Zřejmě jsme vyšetřovatele značně popletli. Nevěděl, zda nejsme nějací vlivní lidé z partaje, nebo zda jsme potenciální uprchlíci. Vyptával se proto na naše přátele. Oháněla jsem se vlivnými jmény i z řad komunistů. Pak se mne najednou zeptal, jestli mám legitimaci. Vytasila jsem se ochotně s legitimací ÚRA (ústřední rady odborů). Zeptal se nás dokonce, zda nechceme náhodou odjet do Německa. „Do rozbitých měst mezi naše nepřátele? Proč bychom tam jeli? Čeká nás přece dobrá existence přímo tady v Aši,“ namítali jsme zcela přesvědčivě. I tu najednou přišel pan vyšetřovatel s návrhem, abychom se zeptali dvou slovenských hochů, kteří tam také byli vyšetřováni, zda nechtěli utéct přes hranice. Mají prý plné batohy salámů a v nich nic víc! „Jestli z nich něco vyzvíte a budete tak dobří ke mně, já za to budu pak dobrý k vám!“ zakončil náš výslech.

Aniž bychom se s Petrem na sebe podívali, oba jsme věděli, že nemůžeme vykoupit svou svobodu neštěstím druhých lidí. A tak, když nás dali s oběma hochy do stejné místnosti s otevřenými dveřmi do místnosti vyšetřovatele, naznačili jsme hochům rukama a posuňky, že jsme odposloucháváni. Pak jsme se nahlas vyptávali, co hledají chlapci v Aši. Oba svorně prohlásili, že tu „prišli robiť, len robiť“. „A co ty vaše pingle plné salámů?“ ptali jsme se dál z povinnosti. „No jísť predsa musíme, keď robíme!“ A tak jsme pak nahlásili panu vyšetřovateli, že pořád jen říkají, že chtějí tu „robiť, len robiť“.

Mezi jednotlivými výslechy jsme posedávali v jakési čekárně mezi dalšími osobami, které byly úřadům také podezřelé. Jeden mladík docela apatického vzhledu nám sdělil, že byl chycen při přechodu hranic, a jeho kolega a partner byl přitom pohraniční hlídkou zastřelen. Naše situace vypadala velmi vážně. Tentýž mladík nás pak informoval, že jestliže náš případ nebude vyřízen do šesti hodin večer, automaticky to znamená, že budeme zadrženi policií do příštího dne. „A to znamená,“ dodal, „že každá vaše věcička musí být prohlédnuta a sepsána do protokolu,“ což pro nás znělo docela zlověstně.

Vážnost naší situace dopadla v té chvíli těžce na moji duši. V duchu jsem nás už oba viděla vězet po měsíce a roky v komunistickém vězení bez naděje na volnost, na život bez budoucnosti. Navíc jsme právě prožívali své líbánky, svoji zamilovanost. To znamená, že bychom trpěli dvojnásobně již jen pouhým odloučením od sebe, jeden od druhého!

Dovedla jsem si představit krutost a nemilosrdnost věznitelů, kteří nevěří ani na duši ani ve spravedlnost. A my jsme byli tak mladí! Sotva jsme vyvázli z gestapáckého světa, spadli jsme najednou do jiné propasti. Jedinou útěchou mi byly moje modlitby.

Konečně přišel pan Kolář a srdečně nás přivítal. Náčelníkovi policejní stanice řekl něco jako: „S takovými potížemi tady sháníme odborníky do tohodle zapadákova, a když konečně přijedou, tak vy mi je držíte tady na policii! Tak to spěchejte rychle vyřídit!“ A k nám dodal: „manželka již dělá vepřovou k večeři, tak si pospěšte!“

Snad to trochu pomohlo. Pan vyšetřovatel se pak rozhodl, že s námi půjde prohlédnout naše auto na dvoře policejní stanice. Zastrčil ruku do našeho prvního lodního pytle a tahal a tahal. Vytáhl moji podprsenku. To ho zahanbilo. Prohlásil, že prohlídky vůbec nemiluje. Tahání z druhého pytle mu vyneslo Petrovy hedvábné spodky z padákového materiálu. To už se zachmuřil. Při tahání z třetího pytle vytáhl moji další podprsenku. To všechno inspektorování ho rozzlobilo a prohlásil, že to necháme na později!

Zbývaly už jen dvě překážky. Záležitost s vozem německé značky. Ukázalo se, že to hlásil nějaký pohraniční železničář, a dohadování se provádělo přes vzkazy mezi jednotlivými stanicemi na téže trati. Po hodinách telefonování se nakonec vysvětlilo, že vůz z Německa přejel omylem na české území.

A teď zbýval jen rozhovor se závodní radou naší bývalé továrny v Praze. Moje hodinky už ukazovaly pět pryč, a tak nezbývalo do šesti mnoho času. Naše jediná naděje byla, že se podaří vyřídit náš případ do šesti hodin. A tak jsme se s Petrem zeptali, zda není možné do Prahy rychlejší spojení. „Je,“ pravil vyšetřovatel, ale stojí desetkrát tolik, co normální. To si policie nemůže dovolit, to byste museli sami zaplatit.“

Dělali jsme, že se vážně zamýšlíme nad takovým vydáním. Byli bychom s radostí vyklopili za naše vysvobození všechno, co jsme měli, včetně šperků, hned na místě, ale báli jsme se něco takového navrhnout! Bleskové spojení s Prahou přišlo opravdu hned! Slyšeli jsme, jak se náš vyšetřovatel vyptává, a pak sám naslouchá členovi naší závodní rady, jak ten odpovídá. Pak se k nám najednou otočil a se vší vážností nás informoval: „Máte to blbý, něco tam na vás v Praze mají!“ My jsme se mu s udivenou a nevinnou tváří zahleděli přímo do očí a divili jsme se: „Co by to, prosím vás, mohlo být? Jak by to vůbec bylo možné?“ Ale naše srdce nám spadla co nejhlouběji a naši mysl zalil studený mráz se slovy: Konec! Je konec všemu. Konec nadějí, plánů, mládí, života i našich snů!

Obličej pana vyšetřovatele se náhle roztáhl do úsměvu a řekl: „To byl jen žertík, nic tam na vás nemají! Všechno je v pořádku, můžete jít, manželé.“

Klopýtali jsme chodbami policejní stanice ven k vozu. Jako ve snu jsme nasedli do našeho auta a projížděli policejními vraty. Nechtělo se nám věřit, že nás pustili. V rychlosti jsem se podívala na své hodinky. Bylo za devět minut šest! Tedy jen devět minut do osudné uzavírací hodiny. Projížděla jsem ulicemi Aše, řídila vůz, ale vůbec jsem nevěřila, že jsem z té policejní kobky venku. To byl za námi strašidelný sen, ale naše mysli nevěřily, že tento zlý sen už opravdu skončil!

Byla jsem přesvědčena, že jsem si to propuštění z policejní stanice tentokrát vymodlila. A dodnes jsem toto své přesvědčení nezměnila.

Útěk přes hranice (stalo se 5.3.1948)

Když jsme přijeli po propuštění z policejní stanice v Aši k domku pana Mňourka, naší doporučené spojce pro převedení za hranice, byl pan Mňourek pryč! Jeho manželka nám řekla: „Když jste ráno nepřijeli, jak jsme se dohodli, odjel někam za jiným kšeftem!“

A tak jsme jeli za manželi Kolářovými, kteří nás uvítali s otevřenou náručí a dobrou večeří. Kolářovi s námi sympatizovali. Prožili si totiž podobnou situaci v Jugoslávii, když jim maršál Tito zabral jejich rodinný podnik, jejich jistotu a domov – náhle se ocitli sami na dlažbě. Kolářovi nám řekli, že v posledních deseti dnech uprchlo přes hranice mnoho českých lidí, snad tisíce, a že místní ašská policie dostala z Prahy důtku a příkaz, aby se snažila útěkům zabránit. Obzvláště vozy s pražskou poznávací značkou byly na mušce.

Společně s nimi jsme kuli plány, co udělat pro naši budoucnost. Pana Mňourka jsme odepsali. Jeho lehkomyslná informace po telefonu, že můžeme přijet „kliďánko“ s plným vozem byla nesprávná a pro nás málem tragická.

I rozhodli jsme se, že opravdu budeme realizovat předstíraný plán, že se v Aši usadíme, že Petr přijme odbornou práci v textilním oboru v závodech, kde je pan Kolář ředitelem. K tomu budeme hledat vhodný dům k bydlení, kupovat nábytek, a tak podobně. Blízkost hranic nám dříve či později umožní jedné noci přes ně zmizet.

Mezitím jsme byli pozváni, abychom u Kolářů bydleli jako hosté. Paní Milena byla obzvláště laskavá, srdečná žena plná radosti a lásky. Měli dva chlapce Mirka a Jiřího osmi a desetiletého.

Náš vůz jsme dali do jejich garáže a na radu hostitelů jsme se rozhodli, že v něm po Aši vůbec nebudeme jezdit, abychom svým pražským číslem nedráždili orgány veřejné bezpečnosti.

Hned druhý den ráno se šel Petr představit šéfům textilního závodu. Byl přijat s tím, že může nastoupit asi za dva týdny, vysvětlil totiž, že stěhování a hledání bytu i jeho zařizování mu zabere nějaký čas. V té době, v roce 1948, bylo v Aši a pohraničí po odsunu sudetských Němců mnoho domů volných a prázdných. Ale domy byly vydrancovány nebo poškozeny, takže potřebovaly dost oprav a také povolení od úřadů města a od různých výborů k nastěhování. My jsme však chtěli hlavně získat čas pro naše plány k útěku za hranice.

Navštívili jsme několik opuštěných domů, které přicházely v úvahu, a navštívili několik místních obchodů. A tu jsme zahlédli vysokého pána v tyrolském klobouku, sice kousek za námi, ale stále za námi! Ušli jsme na zkoušku delší vzdálenost a pak okukovali dlouho výkladní skříně v jedné ulici. Pán v tyrolském klobouku byl stále za námi. Opět nás zamrazilo v zádech! Tak tedy nejsme volni! Jsme pozorováni a hlídáni! Uvědomili jsme si, že nás policie může sebrat hned a na každém rohu, kdy na nás jistě něco najdou! I jen jako záminku!

V takovém duševním rozpoložení nejistoty a napětí, co bude s naší budoucností, jsme se dali zlákat a navštívili místní kartářku a jasnovidku. Říkalo se o ní, že je dobrá v předpovídání budoucnosti. Paní se dlouho přehrabovala v kartách a skládala je na stole, a pak nás ujistila, že se přes hranice dostaneme bezpečně, alespoň po druhém pokuse.

Také ta první země, kam přijdeme, nebude nikdy naším domovem, nebude se nám tam líbit. Pak pojedeme do další země, kde se usadíme a kde budeme šťastni! To nám na chvíli pomohlo se cítit lépe.

A pak jsme ještě společně navštívili přátele Kolářových, rodinu Hrubých. Pan Hrubý, hlava této rodiny, se nám svěřil, že hodlá též uprchnout za hranice. Plánují to však složitěji, ale pohodlněji. S přáteli, když všechny jejich rodiny budou s mnoha zavazadly ve vlaku a známý strojvedoucí bude řídit lokomotivu, přehodí někdo z nich výhybku a vlak pak vjede na starou kolej, která ještě nyní vede po německém území. Tyto koleje nejsou již používány, ale nikdy nebyly vytrhány a zlikvidovány.

K zdárnějšímu vyřizování potřebných věcí jim chybí jen vůz a víc finančních prostředků. Oba s Petrem jsme usoudili, že naše Olympie v Aši nám není již k ničemu dobrá a nabídli jsme ji levně přenechat Hrubým. „Ale my nemáme vůbec žádné peníze nazbyt,“ zněla jejich smutná odpověď. „Jakmile překročíme hranice a úřady to zjistí, zkonfiskují náš vůz a přidělí jej nějakému horlivému komunistovi!“ byla naše odpověď. A tak náš rozhovor skončil zajímavou výměnou. My jsme dali panu Hrubému náš vůz Olympia a on nám dal malý kompas. Všichni zúčastnění byli přesvědčeni, že kompas je to, co budeme pro přechod hranic nejvíce potřebovat.

A ještě jsme tuto obchodní úmluvu stvrdili tím, že jsme se dostavili do ašské advokátní kanceláře Dr. Ledera a sepsali advokátem ověřenou smlouvu, že pan Hrubý si od nás koupil vůz za 25.000 Kč. Dr. Leder sám však nebyl přítomen. „Pan šéf musel narychlo odjet do Prahy,“ vysvětloval nám jeho zástupce, který naši smlouvu vyřizoval a podepsal.

Toho večera se vrátil pan Kolář ze závodu s informací, že pro nás nalezl jednu možnou spojku. Znělo to slibně. Naše balíky měly být převezeny nákladním autem k Novotným, kteří jsou novými správci pily rovnou u česko-německé hranice. Pak k nim přijedeme na návštěvu jakoby objednat dřevo pro naši novou domácnost. Zůstaneme u nich až do noci. V noci pak od nich přejdeme hranice s pomocníky, kteří by nesli část našich zavazadel.

A tak jsme jeli jen beze všeho, najisto, do domku Novotných. Naše svršky tam měly být převezeny, nežli se setmí. (Za tmy byly nákladní vozy policii podezřelé.) Ale nákladní vůz večer nepřijel za soumraku ani pozdě v noci. Ráno u snídaně jsme slyšeli, že zrovna náš řidič viděl na silnici patroly, a tak radši nejel. U snídaně se hovořilo o tom, co bude dál, když jsme uviděli dva mladé členy pohraniční stráže s puškami na ramenou kráčet rovnou do domu Novotných.

První pokus o útěk

„Proboha“! zvolala jejich maminka, která vedla domácnost mladých manželů, „proč sem k nám jdou? Děti, běžte nahoru, zachumlejte se do peřin, kde jste spali, ať vás vůbec není vidět a ani nedýchejte! Třeba o vás nevědí. Já sama pak pro vás přijdu!“ A tak jsme se choulili v peřinách, jsouce blízko zadušení – kdyby snad ti členové pohraniční stráže dělali prohlídku domu, aby nás neobjevili.

A opět nám zbývaly jen modlitby a s nimi naděje, že tyto neuvěřitelně těžké dny nějak přežijeme. Petr navrhoval, abych všechny naše zámořské adresy na záchodě zahodila a spláchla a totéž provedla i s dalšími nebezpečnými listinami. Vím však, že jsem odmítla s tím, že buď přechod hranic dokážeme, a pak všechno z těch papírů nám může být dobré, a nebo uvízneme ve spárech komunismu, a pak o jeden papír víc nebo míň nám nepomůže!

Byly to dlouhé chvíle čekání, kdy naše nervy byly nataženy jako na skřipci. Z mírumilovných, bohabojných a zákony respektujících občanů – jsme se náhle cítili jako provinilci před zákonem, v roli prchajících kriminálníků. Každá ta minuta se zdála být hodinou a každá hodina nekonečností! Dusili jsme se v tom peří, až nám na čele vystupoval pot. Naše nepříjemné čekání se protahovalo do nekonečna. „Proč? Co se tam může takovou věčnost dít? Buď měly ty stráže přijít na prohlídku hned, nebo brzy odejít! Co jim však trvá celé hodiny? Co se vůbec dole děje? Co se tam může po celé hodiny dít?“ Všelijaké myšlenky a hlavně obavy háraly nám myslí.

Byli jsme s Petrem oba z těch všech obav napůl zcela zkoprnělí, když nás stará paní Novotná kolem poledne přišla z toho péřového vězení vysvobodit. „Co je? Co se dělo? Co se stalo?“ vyhrkli jsme na ni. „Vy tomu nebudete chtít ani věřit,“ uklidňovala nás paní Novotná. „Jeden z těch mladíčků, z těch členů pohraniční stráže, se bude ženit. Někde slyšel, že prodáváme jednu starší almaru. A tak se u nás zastavil, aby ji viděl. Oni stále ty hlídky musí chodit ve dvou, tak tedy přišli oba. Já jsem jim hned nabídla kafe a buchtu, abychom s nimi byli na přátelské noze. No a tak se jim s námi hezky povídalo a seděli a seděli a vůbec se nehejbali! Lidi, co já jsem si v duchu prožila strachu za ty tři, skoro čtyři hodiny, to si nedovedete ani představit!“ lamentovala stará paní Novotná. „Jo, co vy jste si prožila strachu! Ale dovedete si představit, jak nám tady bylo v těch peřinách?!“

Následkem toho však bylo, že paní Novotná řekla, že jak ona, tak i „její mladí“ nechtějí již nic mít s naším přechodem a útěkem. Ať jen jdeme zpátky a zkusíme to někde jinde. Vyklopili jsme jim však deset tisíc za tu noc a starosti s námi – i tak!

Druhý pokus

Pan Kolář nás přece jen nenechal v bryndě a vyjednal nám, že ten chlapík, který měl všechny naše balíky ve svém voze, pan Šejba, že je zaveze k nim domů do sklepa a my někdy odpoledne po obědě, pomalu polními a lesními cestami poputujeme do pily, kde on sám byl národním správcem. Tedy to další odpoledne jsme nikoho na cestě k nim nepotkali. De fakto vůbec nikoho kolem dokola.

Se Šejbovými byl domluven, samozřejmě za odměnu, následující plán: O půlnoci by se měl dostavit člen pohraniční stráže, zrovna ten, který bude mít té noci na témže úseku hlídku a ještě s dvěma pomocníky nám pomohou přenést naše věci a lodní pytle přes hranice. Každý z nich chtěl za pomoc deset tisíc korun. Ten člen stráže, že by měl dostat deset tisíc korun navíc s tou podmínkou, že až se zvečera dostaví si je vyzvednout, že nebudeme vidět jeho obličej ani se ho nezeptáme na jméno.

Sešli jsme se tedy za tmy ve sklepě. Dali jsme mu peníze a on se zeptal na počet zavazadel. Řekl, že máme být oblečeni do černých nebo tmavých kabátů, dvoje šaty obléct na sebe. Doporučil i vysoké boty. Bylo to období bez měsíce a tma byla dostatečná. V jednu v noci že pro nás přijdou. A tak jsme čekali v pokoji plni vzrušení, oblečeni, jak to chtěli. Pak minula jedna hodina a pak i druhá po půlnoci. Když se blížila skoro třetí hodina k ránu, sešla jsem tiše a docela potmě, aby světlo v okně budovu neučinilo nápadnou, dolů a zeptala jsem se tam stojícího pana Šejby: „Co se stalo? Proč pro nás nepřišli?“

„Taky se divím,“ říkal pan Šejba, „byl jsem se teď dívat na zahradě. Náš dům se zdá být jako obklíčený. Kolem domu jsem napočítal devatenáct ohníčků od zapálených cigaret!“ „Co to znamená?“ divila jsem se ustrašeně šeptem.

„Znamená to, že to máte blbý,“ prohlásil věcný pan Šejba. „Nikdy jsme v těchto místech nic takového neměli! To musí být aspoň takových 30 členů pohraniční stráže,“ znova konstatoval pan Šejba. „Jsou tu jen dvě možnosti: že jsou tu buď náhodně, nebo jelikož pohraniční stráž nemůže své hlídky rozmístit všude, tak je dává tu a tam, kde se jim to zdá být podezřelé. Je možné, že jsou tu náhodně! – A nebo druhá možnost je, že vás někdo vyzradil a oni vědí, že tu jste!“ dodal docela věcně.

„Tak proč nás dosud nepřišli zatknout dovnitř?“ namítala jsem a přitom mi naskakovala husí kůže na zádech i na hlavě. „Třeba vědí, že máte zbraně, a tak čekají na ranní světlo! Mezitím jim nemůžete utéct!“ dodal.

„Co můžeme udělat?“ ptala jsem se bezradně a beznadějně. „Nic, běžte si lehnout, uvidíme, co nám ráno přinese a jaká bude situace!“

Ale kdo by mohl za těchto okolností spát? V hlavách se nám vytvářely divoké sny a představy z filmů a detektivek, ba dokonce i z čarodějných pohádek. Nic z toho nebylo radostné ani hezké! Zbývaly nám zase jen modlitby jako poslední útočiště!

Ráno bylo slunečné a kolem domu nebylo ani stopy po pohraničních strážích. Pan Šejba to jen komentoval tak, že jsme měli štěstí, že všechny postavy ráno zmizely a že to asi byla jen náhodná posila pohraničních stráží. „Na toho našeho pohraničního strážce si už nedělejte naději, že by se objevil! Bůhví, co mu překazilo jeho plán! Na každý pád to bude trvat dost dní, nežli bude mít zase službu zrovna v tomto úseku. Já být vámi, tak nepočítám s tím, že by vám vaši zálohu chtěl vrátit!“

Matka pana Šejby nám připravila velice dobrou pozdní snídani. Dověděli jsme se také, že mladá paní Šejbová je právě v porodnici. Narodilo se jí děťátko. Přichystané lákavé jídlo nám vůbec nešlo do krku. Byli jsme oba s Petrem tak nervově rozechvělí, že jsme nemohli jídlo spolknout. Celý svět vyhlížel šedivě a beznadějně! Celý průběh té události kolem nás byl jako zlý neuvěřitelný sen! Navíc nám stará paní Šejbová mateřsky domlouvala: „Děti, vraťte se domů ke svým maminkám. Nějakou práci určitě naleznete a budete moct skromně žít v naší republice, když se dost přikrčíte! Představte si, jak by bylo vašim maminkám, kdyby jim policie ohlásila, že nalezla vaše mrtvá těla ležet na hranicích s prostřelenými lebkami! Jaké hoře byste jim oběma přichystali pro zbytek jejich života, i nám byste přinesli neštěstí… jste takoví krásní, mladí lidé, bylo by vás škoda! Vraťte se do Prahy!“

Do tohoto hovoru vpadl pan Šejba a hlásil, že nalezl nové spojení, novou možnost: „Je to jeden náš zaměstnanec na pile, ale jeho hlavní povolání je pašerák. Nosí občas do Německa zboží, kterého je tam nedostatek a zpět přinese něco, co se tu dá dobře prodat. Řekl, že by vás převedl, ale jen k pohraničnímu kameni a ani o krok dál a za odměnu deset tisíc korun. A s sebou si můžete vzít jen to, co sami unesete!“

Byla to nabídka už méně lákavá, ale hlavně slova matky Šejbové na nás tak zapůsobila, že jsme už ztratili odvahu a váhali, co bychom vlastně měli pro naši další existenci udělat! Jak se rozhodnout?

A pak se ozvaly zprávy z rádia: Ministr zahraničí Československé republiky pan Jan Masaryk byl nalezen mrtev to ráno před Černínským palácem v Praze, kde měl byt i kanceláře. Rádio to ohlásilo jako sebevraždu. Každého Čecha v tu chvíli však napadlo, že to spíše byla vražda! Ten den bylo 10. března 1948!

Podívali jsme se s Petrem na sebe a zároveň si mysleli: „Když se komunistické vedení státu nebálo odstranit ani Jana Masaryka, našeho nejváženějšího a nejobdivovanějšího politika, koho se budou bát odstranit v blízké i daleké budoucnosti? A i kdyby to byla sebevražda, jak těžký úděl mu nová komunistická vláda musela připravit, aby jeho tak silnou a optimistickou osobu dohnala k sebevraždě. Co můžeme my, dva kapitalisté, očekávat ve vlasti ovládané komunisty? Jen strach a ponížení!

Už teď, tedy pět dní po našem výslechu na policii, byli jsme oba blízko nervového zhroucení. Mně občas začaly jektat zuby z nervového rozrušení. Jak bych obstála vydržet toto napětí další týden, další měsíc nebo celý rok? Věděla jsem, že bych to nevydržela. Léta v komunistických vězeních nebo v táborech nucených prací byla pro mne jistou alternativou. Jak jsem se už zmínila, věděla jsem toho příliš mnoho o bolševickém ráji, než abych si mohla dělat nějaké iluze!

Možná, že by zavřeli jen jednoho z nás, spíše Petra, protože byl z kapitalistické rodiny. Ale v té době, kdy jsme byli oba tak moc zamilovaní – byla by to doba citového utrpení pro nás oba! A řekli jsme si s Petrem jednomyslně: „Jděme! A to každý jen s jedním balíkem a třeba jen k hraničnímu kameni!“

Třetí pokus

A tak jsme nabídku přijali. Zbytek odpoledne jsem strávila ve sklepě, kde ve velkém množství našich pokladů jsem musela vybrat jen asi takovou desetinu toho všeho do našich dvou ruksaků. Nesmělo to být těžké, abychom s tím vším mohli putovat mnoho kilometrů noční krajinou. Byl to o to těžší úkol pro mne, že jsme tři až čtyři roky předtím prožili nedostatek ve všem zboží ve válečných letech německé okupace. Za první tři roky jako členové nové Československé republiky jsme zažili sice lepší situaci, nicméně veškerý osobní majetek se dost těžko získával. Každá ta věcička byla mým pokladem a připomínala mi drahé nebo vzácné chvíle mého života. Nadto jsem musela uvažovat na osobní nezbytnosti příštích měsíců. K tomu jsem si vůbec nedovedla představit, kde budeme žít, či co budeme dělat! Připravila jsem ještě třetí pytel – kdysi to byl lodní pytel do kajaku. Co kdyby ten pašerák nám jeden pomohl nést, nebo my byli schopni ho pobrat? Bylo to tak říkajíc „pro strýčka Příhodu“. Všechno ostatní zůstalo v tom sklepě!

Petr odmítl se zúčastnit výběru. Byl v takovém duševním rozpoložení, že chtěl zachránit jen naše životy, jen naše holé životy. Říkal, že na všem ostatním mu vůbec nezáleží!

A tak oblečení do tmavých kabátů jsme se loudali pomalým krokem, schválně ještě za světla z hlavní budovy do jakési velikánské ratejny blízko strážní věže pily. Pořád jsme měli v plánu říci, že tady nakupujeme dříví do naší budoucí domácnosti v Aši. Snad tady bylo kdysi skladiště dřeva.

Naším úkolem bylo tam čekat od soumraku do jedenácti hodin v noci, kdy pro nás měl náš pašerák přijít. Naštěstí nám paní Šejbová dala s sebou velkou termosku s černou kávou s velkou dávkou karlovarské Becherovky. Po těch všech nervácích, ať již při výslechu na policii i v následujících pěti dnech nepodařených pokusů o útěk, byly naše nervy docela vyčerpané a otřesené. Chvílemi mi zuby jektaly, chvílemi se mi rozbolely celé dásně a někdy mi jaksi třeštila i celá hlava. Ale ta teplá černá káva s Becherovkou byl božský nápoj! Pomalounku se tímto blahodárným nápojem naše nervy uklidnily a začali jsme se cítit jako hrdinové ve vzrušujícím románu.

Čekání bylo nekonečné. Nikdy nezapomenu na to, co se nám tam stalo již za tmy v sedm hodin večer. Jak jsme tak seděli v té ratejně u velké stěny, Petr mi něco vypravoval. Přitom rozpřáhl prudce ruce se slovy: „Bylo to takhle obrovské“ – a jak zavadil rukama o tu stěnu za ním, ta obrovská stěna se celá zakymácela a pak pomalu, ale jistě se skácela na zem za nás. Přitom to vydalo tak obrovskou ránu a otřesnou ránu, jako by to byla rána z děla. My jsme se oba lekli, že by se v nás nikdo krve nedořezal! Museli jsme být leknutím zbledlí jako strašidla.

A tak jsme seděli dlouho ve tmě vystrašeni a čekali, co se stane. Kdo mohl tu ránu uslyšet? Ale obklopovala nás jen černá tma a naše srdce silně tloukla vzrušením. A pak se konečně, konečně přiblížila očekávaná jedenáctá hodina. Do té tmy přišel pro nás náš pašerák a odvedl nás do blízké hlídkové věže. Odtud se asi v dobách velkého provozu hlídaly rozsáhlé sklady pily s nařezaným zbožím a zásobami dřeva. Odtud to bylo k hraničnímu kameni „co by kamenem již dohodil“!

Při skrovném osvětlení jsme zjistili, že náš pašerák a průvodce je ten nejhubenější a nejdelší člověk, jakého jsme kdy viděli a patrně už neuvidíme! „Říkají mi všichni Had,“ prohlásil slavnostně, „a tak mi tak taky můžete říkat. Já jsem už vlastně zapomněl, jak se doopravdy jmenuju! A taky mám jiný jméno tady a jiný jméno na druhý straně hranic. Mám jednu přítelkyni Češku tady a druhou Němku na druhý straně. Mně se nemůže nic stát! Konec konců vždyť můžu zůstat i na druhý straně!“

Had nám pak přednesl svůj strategický plán: „Od věže k hraničnímu kameni to je asi 500 metrů. Já půjdu sám napřed. Vždycky když uvidím, že tato vzdálenost bude „čistá“, tedy bez hlídek, zvednu ruku a vy rychle přiběhnete a lehnete si na zem. Já pak půjdu kus dopředu o další štreku. Kdyby se do polovičky vzdálenosti k hraničnímu kameni tam náhodou ukázaly stráže, budu si hrát na opilýho, halasně se s nimi hádat – a vy byste se vrátili zpět do věže. Kdyby se v hlavním domě rozsvítilo okno, až budu za tou druhou polovičkou, to by znamenalo, že se tam náhle objevila hlídka. Pak budete muset utíkat již směrem ke hranici a za hranicí už dál. Mimo to vás upozorňuju, že proto budete přecházet přesně o půlnoci, protože přesně o půlnoci se mění pohraniční stráže, po dvanácti hodinách služby. Unavené stráže jdou domů a nové čerstvé nastupují do služby. Některé hlídky mají s sebou již psy, proto musíte být oba opatrní! Asi pět kilometrů na obě strany od nás jsou strážní střediska. My jsme vlastně úplně uprostřed. A tak je to skoro jistý, že ve chvíli, kdy budeme u hraničního kamene, pohraniční hlídky budou ve svých centrech.“

Had uvítal, že jsme měli s sebou zbraň. Požádal nás, abychom mu ji dali (tu druhou jsme už dali správci pily i s polovinou nábojů). Že nás bude ochraňovat, a kdyby přišlo do tuhýho, že se nebojí někoho zastřelit! „Vy se nebojíte vězení?“ – vyptávali jsme se zvědavě. „Ale vůbec ne!“ holedbal se Had. „Já už jsem byl kolikrát zavřenej, ani už nevím za co! Ale já jsem se jen tak nedal! Jak jsem tak hubenej, tak jsem se protáh´ mezi mřížema ze svý cely ven. A jak jsem si to tak štrádoval po silnici, najednou přede mnou pracovala vězeňská posádka a pan dozorce se divil, jak to, že jsem jen tak volně sám na silnici. A tak jsem mu to hned vysvětlil rukama. A ukázal nám, jak toho dozorce rukou pořádně praštil. A pak jsem si oblíknul uniformu dozorce a vedl jsem tu skupinu ve štráfatým ven!“ Nám se to zdálo neuvěřitelné. Připomínalo nám to „Povídky barona Prášila“, ale samozřejmě, že jsme uctivě a mlčky naslouchali dál Hadovu vyprávění.

Byli jsme moc rádi, že jsme svoje zbraně a s nimi i tu zodpovědnost mohli předat někomu jinému. Představa, že bychom s nimi měli někoho postřelit nebo dokonce zabít, byť i v sebeobraně, nám byla těžko představitelná. Mimo to jsme byli informováni, že jakmile vstoupíme na německé území, které bylo v té době a v těch místech pod americkou vojenskou správou, všechny zbraně i náboje musíme ihned odevzdat. Jakékoliv nošení zbraní tam bylo trestné. K čemu by nám byly vůbec platné?

Had měl s sebou asi šestnáctiletého chlapce, jakéhosi pomocníka. Oba k nám pojali sympatie. Radili nám velice otcovsky. Dali nám dokonce darem krabičky sacharinu, že je po nich v Německu poptávka. „Po českých korunách vám tam ani pes neštěkne,“ dodal zkušeně Had.

Měli jsme umluveno předat Hadovi deset tisíc korun u hraničního kamene. „Kdyby vás náhodou pohraniční stráže chytily nebo zastřelily, tak mi těch deset tisíc dávat nemusíte!“ prohlásil důstojně Had. „Já jsem sice pašerák a zloděj! Ale jsem poctivej zloděj,“ dodal k tomu žoviálně náš Had.

Tahle jeho zajímavá slova nám dodnes utkvěla v paměti. Předtím jsme si totiž mysleli, že všichni zloději jsou nepoctiví, ale tehdy jsme se poučili, že i zloději se dělí na poctivé a nepoctivé. Člověk se vždy může poučit!

Asi nás Hadovi bylo líto, že necháváme všechny naše „poklady“ včetně svatebních darů a našeho šatstva u Šejbů ve sklepě. A tak se nabídl, že nám, co bude moci, donosí do německé vesnice u hranic, kde bydlí jeho děvče. „Asi tak za měsíc se tam můžete zeptat a věci tam budou!“ slíbil.

Krátce před půlnocí jsme slezli s věže dolů a vyrazili do tmy, která by se dala, tak říkajíc, nožem krájet. Byla úplně bezměsíčná noc. Podle plánu šel Had tiše dopředu. Pak zamával a my napůl běželi a napůl klopýtali tmou k němu. „Lehněte na zem,“ velel. A tak to šlo cestou necestou. Díky Becherovce, kterou jsme popíjeli s černým kafem, celé to putování se nám zdálo jako neskutečný, dobrodružný sen. V jedné chvíli se Petr nemohl odlepit od země. Tak jsem se k němu doplížila. „Proč nejdeš,“ šeptala jsem.

„Támhle vidím před námi postavy!“ Byly to jen břízy. Jejich kmeny se bělaly ve tmě jako postavy v bílém rouše. Pak nás Had informoval, že jsme už za polovičkou a od teďka, kdyby něco, tak už musíme sami utíkat směrem k hranicím. „Já umím náramně dobře dělat opilýho a přitroublýho a já bych je zatáh´na druhou stranu!“ přesvědčoval Had. A my jsme mu to rádi věřili!

Dosáhneme cíle? Dosáhneme dnes v noci kýžené svobody? Dokážeme opravdu překročit hranice?“ uvažoval náš rozum naivně zbytečně sám pro sebe. Konečně, konečně po tom všem nervovém vypětí a po řadě dobrodružství jsme se doplížili až k pohraničnímu kameni. Na jedné straně byl český znak, na druhé německý. Ten kámen byl malý, lehce by se dal přehlédnout. Kdybychom měli čas na takové věci myslet, byli bychom jeho velikostí zklamáni. Předali jsme Hadovi deset tisíc korun a on nám dal třetí pytel, který pro nás donesl k hranici. Ukázal nám směr, kudy máme jít, popřál nám štěstí. Řekl jen, abychom se vyhnuli bažinám, a zmizel ve tmě.

Ten směr byl moc důležitý, protože německá hranice v těch místech tvořila jakýsi zářez do českého území. Jestliže by se nešlo přímo rovně na sever, mohl by uprchlík zabloudit zpět na české území.

A tak jsme chytili ten třetí balík, zhluboka se nadechli a vydali se ukázaným směrem do tmy.

Hranice

I při takové černé tmě a v úplně neznámém terénu šlo se nám radostněji. Tak jako by člověku spadl kámen s ramen – anebo přímo ze srdce! Nešli jsme dlouho, když jsme se každým krokem začali propadat! Byli jsme v bažinách!

A tak jsme dali hlavy dohromady. Petr svlékl svůj hubertus, kterým jsme se přikryli, aby nás nebylo vidět, a posvítili si na náš malý kompas, který jsme vyměnili za auto. Nastavili jsme tmavou ručičku kompasu na kýžený směr, kde byla bílá tečička a jíž jsme určili náš správný směr. Šlapali jsme si to noční tmou, až jsme se dostali z močálové krajiny na mírné pahorky.

V té době jsem si teprve uvědomila, že jsme už na svobodě. Jsme volni, jsme svobodni, zajásalo moje nitro. Naplnil mě pocit radosti! Jak je člověku volnost drahá! Sama jsem se divila. Zde jsme sami dva ve tmě, v neznámu! Za sebou zanecháváme svou milovanou vlast, své majetky nemovité i movité, svá vzdělání, která jsme nedokončili, a proto mizí s naším přechodem hranic. Zanecháváme tady taky své matky, sestry a bratry i drahé přátele a všechno, co nám za ta léta přirostlo k srdci – všechno pro jednu cennost zvanou svoboda!

A přesto jsem cítila ve svém srdci pocit radosti a štěstí, velikého štěstí. I řekla jsem si, že když v tuto hodinu mohu mít pocit štěstí, že si slíbím, že nikdy v blízkém a dalekém budoucnu pro peníze nebo i majetek se nikdy, nikdy nebudu trápit, nebo se rozčilovat! Pocit štěstí je tedy velice relativní, uvažovala jsem. Můžeme být šťastni pro to, co pro nás nejvíce znamená v našem životě a v dané chvíli!

I uvažovala jsem: „Kdyby nás úřady před dvěma roky nuceně posílaly do Německa, jako dnes třeba sudetské Němce, určitě bych byla v takovém případě vrcholně nešťastná – a ejhle, zde jsem teď šťastna při zdárném překročení hranic do Německa! I zvolala jsem na Petra: „Petře, polib mne, jsme na svobodě! Oslavíme to polibkem!“ Ale Petr odmítl. „Vůbec ještě nevíme, jestli jsme vyvázli, zda jdeme správným směrem a kde vůbec jsme!“ Putovali jsme tedy dále nějakými pastvinami a nízkým porostem. Záměrně jsme se vyhýbali cestám a silnicím i vesnicím. Všichni, kteří nám pomáhali uprchnout, prosili, abychom nikdy neprozradili, kudy jsme prošli hranici nebo kdo nám pomáhal. Proslýchalo se, že německé patroly za hranicemi na druhé straně, když zvěděly, kudy a s čí pomocí uprchlíci přešli, prodaly tyto informace za odměnu českým hlídkám. Ty pak zatkly pomocníky českých uprchlíků.

A tak nám bylo doporučeno se vyhnout, bude-li to možné, i německým vojenským či pohraničním hlídkám. Naším cílem byla americká policejní stanice v Selbu, vzdálená asi 16 km od českých hranic.

V jednom místě, když jsme byli už v otevřené kotlině, zahlédli jsme tmavou postavu, směřující z protějšího směru přímo k nám. V té veliké tmě se zdálo, že má na nás namířenou pušku. Co dělat? Naše revolvery zůstaly u Hada a jeho pomocníka. Byli jsme tedy zcela bezbranní. Srdce nám najednou začala silněji bít rozrušením. Vzpomněla jsem si na pašerácké scény z opery Carmen od Bizeta. Poznala jsem, že je to příjemnější dívat se z diváckého sedadla na pašeráky na jevišti, nežli se pohybovat černou nocí jako jeden z nich!

Zůstat stát nemělo cenu. A tak jsme vyrazili velkým obloukem okolo té temné postavy, snažíce si zapamatovat náš původní směr. Usoudili jsme, že to mohl být pašerák s kontrabandem do Čech. Zdálo se, že temná postava zůstala stát, ale stále mířila na nás. Až jsme jí konečně zmizeli z obzoru.

Za chvíli jsem opět nabyla kuráže a opět jsem se ozvala: „Petře, polib mě, jsme konečně na svobodě!“ Ale Petr, že nemáme jistotu, zda nejsme zpátky v Čechách. A tak jsme zamířili do nejbližší vesnice. Domky tu byly omšelé a starodávné. Nápis na ceduli na prvním rohu byl psán nečitelným švabachem. Pro jistotu jsme zaklepali odvážně na jedno nejbližší okno.

Po chvíli se okno otevřelo a z něj vyhlédla plešatá hlava typického Němce. „Was ist los?“ na nás vyhrkl. I zeptali jsme se: „Jsme v Československu či v Německu?“ „V Německu!“ Měli jsme z jeho odpovědi takovou radost, že jsme ho odměnili celým balíčkem cigaret, za to náhlé vzbuzení v nějaké ty dvě hodiny v noci. Rukou nám ukázal směr, kudy se dostaneme do Selbu.

A tak jsem teprve tehdy dostala svůj kýžený polibek na oslavu dosažené svobody!

Pak se nám šlo už radostněji. Ten třetí balík, či lodní pytel jsme střídavě každý z nás svírali v náručí. Byli jsme si vědomi, že každá věcička pro nás uprchlíky na cizí půdě a bez domova bude vzácná a užitečná.

A tak jsme šli a šli. Asi až po 16 kilometrech jsme dorazili do Selbu, do malého německého městečka. Zastavili jsme se u hlavního nádraží. Byly asi čtyři hodiny ráno. Tam jsme se obrátili na německého policistu se žádostí, aby nás odvedl na americkou vojenskou policii. Bylo to jen o několik bloků dále.

Na americké vojenské policii jsme zřejmě vzbudili senzaci. „Kdo že nás přivezl?“ My, že nás nikdo nepřivezl, došli jsme k nim sami pěšky! „Až od hranic?“ divilo se několik amerických úředníků zároveň. Jeden z nich se smál. „Máme čtyři pásy německé policie kolem nás a tito dva jdou pěšky od hranic jakoby nic až sem. Je vidět, že by sem mohla přijet celá divize cizího vojska ke dveřím a my nebudeme nic vědět!“

A tak jsme dosáhli té noci svého cíle – vstupu do svobodného světa!

V německém uprchlickém táboře

Na americké vojenské misi nás vyslýchali ještě hned k ránu. Ale my jsme zapomněli jména všech pomocníků i průvodců, jak to bylo jejich přáním. Ani místa přechodu jsme si nepamatovali. Říkali jsme, že jsme dlouho bloudili lesy a lukami, až jsme našli Selb.

A pak jsme dostali dvě skládací polní lůžka, deky a kus místa ve velké kanceláři, kde jsme si je mohli rozložit. Uprostřed místnosti byl velikánský stůl, možná, že to byl kulečník. Byl zcela pokrytý zbraněmi všeho druhu, stáří i velikosti. Zahlédla jsem tam i pušku s uřezanou hlavní a i historické zbraně s vyřezanými ornamenty. Místnost se zřejmě plnila uprchlíky od českých hranic po celou noc. První, co bylo požadováno od nového uprchlíka, bylo odevzdání všech zbraní, jak náš průvodce Had předpovídal. V pozdní ráno byla každá prostora americké vojenské mise zabrána lůžky uprchlíků z ašské oblasti. Sešlo se nás tam za jednu noc přes padesát.

Každý z nás, kdo překročil zdárně hranice, měl vzrušující historku k vypravování. Pro každého z nás to bylo největší dobrodružství našeho života! Všichni byli ještě opojeni zdarem svého přechodu a reakcí z odloženého strachu z polapení. To jsme zanechali kousek za hraničním kamenem.

Vzpomínám na jednoho krajana, který nám vypravoval, jak přijel až k pohraničním závorám. Pohraničním strážcům si stěžoval, že zabloudil! Dal si od nich složitě vysvětlovat, kudy má jet a jak má vycouvat. Nakonec členové pohraniční stráže ustoupili, aby se mohl úspěšně obrátit. A pak couvl a plným plynem místo vlevo se rozjel do zavřených pohraničních závor vpravo. Ty se přelomily jako třísky a on se již vyřítil na německou stranu silnice. Ještě slyšel české stráže křičet: „Tam ne, to je nesprávná cesta!“ Pak již vyběhli němečtí celníci ze svých budek, obklopili jeho vůz a volali na české stráže, že na jejich stranu se střílet nesmí a že ho nevydají!“

Čeští celníci nemohouce nic jiného, volali na něj urážlivé nadávky! Tento uprchlík byl „jednooký mezi slepými králem“. Ve voze měl mnoho potřebných svršků a věcí. Jevil se nám jako velký bohatec!

Pak jsme slyšeli například tuto příhodu:

Šlo o dvě dívky a jednoho mladého muže, učitele. Dívky si přály odejít přes hranice, ale bály se, že zabloudí v lesích. A tak se tento mladý učitel nabídl, že jim ukáže cestu a pak se sám před svítáním vrátí. A tak všichni tři šli v noci lesem. Šli a šli, až náhle se začalo rozednívat. Učitel si uvědomil, že je pozdě se vrátit ještě za tmy. Tak se ocitli všichni tři mezi námi. Ten učitel byl ze všech nejnešťastnější. Měl s sebou jen kapesník a pár korun. Ani zubní kartáček, strojek na holení, ani vlastní dokumenty. To všechno byly poklady, které se nedaly rychle nahradit.

Jeden uprchlík vypravoval zajímavou historku. Tento odhodlanec jel sám malým vozem zapadlými lesními cestami. Podařilo se mu projet mezní závorou československou hranici. Právě v prostoru mezi československými a německými závorami se vozík zastavil a naprosto odmítl pokračovat v cestě. Československé pohraniční stráže v té chvíli nebyly v dohledu.

I rozhodl se tento uprchlík, že vynese ven z vozu své nejnutnější svršky, které bude schopen unést, a že vůz podpálí. Začal svůj vůz polévat benzínem s tímto úmyslem, když se u závor objevily německé stráže. Ihned se nabídly a ochotně mu vůz pomohli vytlačit do bezpečné vzdálenosti od hranic na své německé území. Uprchlík pak dokázal motor opravit a pokračovat v jízdě až do uprchlického tábora.

Mezi námi se též ocitla selsky oblečená žena jen v bačkorách. Zeptala jsem se jí, proč chodí v bačkorách. Velice nešťastně se mi svěřila, že mají hospodářství hned u českých hranic. Občas přes ně přecházely v noci skupiny. „Včera v noci byla v té skupině známá herečka Jiřina Štěpničková se svým čtyřletým synkem. Všichni se již chystali vyrazit ke hranicím, když najednou slyším hlasy pohraničních stráží u vchodu do domu,“ vypravovala ta žena. „Byla jsem v té chvíli v kuchyni, kdesi v zadní části domu. Hned jsem věděla, že je zle! Někdo naši skupinu vyzradil a nás by zavřeli s nimi za převádění. A tak, jak jsem byla jen v bačkorách, jsem vyběhla do zahrady a přes luka za hranice. Vím, že se v takových chvílích nesmí ztratit ani minuta, nebo je pozdě. Můj manžel taky ihned všeho nechal a uprchnul!“

„A Jiřina Štěpničková tam zůstala?“ ptala jsem se smutně. Znala jsem se s ní osobně ze studentských plesů i z jiných míst. „S největší pravděpodobností ano! Protože zde na druhé straně není,“ zněla její skleslá odpověď.

Jeden mladík nám vyprávěl, jak putovali celou noc se dvěma kolegy za hraničním kamenem u Aše, až se rozednilo. Šli se pak zeptat do nejbližšího bydliště, kde jsou, a zjistili, že jsou zpátky v Československu, jen asi deset kilometrů více na sever. Asi chodili celou noc kolem dokola.

Naštěstí je nikdo nezastavil, a tak si den odpočinuli, nakoupili další zásoby, zeptali se podrobněji na cestu a další noc se pokusili o opětovné překročení hranic. Tu druhou noc uspěli a ocitli se s námi v americké vojenské misi v Selbu.

Každý měl svou historku zajímavého přechodu. Proti většině všech vypravování náš přechod hranic byl prozaický a dobře naplánovaný. Ráno jsme dostali snídani.

Pak nás americký šofér odvezl vozem – džípem do Hofu, do sběrného tábora pro uprchlíky.

Tím momentem skončil náš styk s americkým vedením. Byli jsme předáni do německého vedení i péče. Země sama i celé Německo bylo zpustošené, zchudlé a ožebračené válkou. Za tři roky od konce války se skoro nic nezlepšilo.

Náš sběrný uprchlický tábor byl za městem a v blátě. Jednoduché dřevěné baráky sloužily jako ubytovna. Každý z nás uprchlíků vypravoval vzrušující historku, jak přešel či přeběhl hranice. Bylo nás asi třicet na světnici. Já jako skautka jsem zabalila s sebou do ruksaku jeden příbor. Ale zrovna polévková lžíce se někde v tom ruchu ztratila. Když jsme se dočkali konečně prvního jídla, a to až příští den, přinesli to v obrovské bandasce plné něčeho, co bylo něco jako napůl polívka a německý „ajntopf“ či irský guláš. Ale jak může jíst třicet lidí najednou z obrovské bandasky? Petr objevil kulatou elektrickou lampu přišroubovanou u stropu nad námi. A tak ji šikovně odšrouboval a za nadšeného souhlasu všech spolunocležníků jsme ji povýšili na polévkový talíř. A teď já se vytasila se svou kávovou lžičkou. Nebylo však nic jiného čím jíst, a tak to bylo všemi uvítáno. Za odměnu jsem byla první na řadě v pojídání ajntopfu. Řada za mnou mě netrpělivě pobízela: „Jezte rychleji a hodně rychle! Máme hlad. Takhle se jídla vůbec nedočkáme.“ I Petr měl výhodu, že jsem měla kávovou lžičku! Byl druhý na řadě. Ti poslední měli určitě polívku už studenou.

Do této nálady se ozvalo zaklepání na dveře naší místnosti a dovnitř vstoupil slušný krajan, asi čtyřicetiletý. „Mohu vstoupit?“ optal se skromně. „Jsem doktor Leder z Aše. Rád bych se podíval na tuto „cimru“. Na týhle palandě jsem totiž spal po tři léta jako Žid – v koncentračním táboře! Tyhle ubikace sloužily jako koncentrační tábor za Hitlerovy německé Říše! Víte to, nebo ne?“ My to nevěděli, ale ty baráky na to vypadaly! „Vidíte, jak jsem blbej!“ dodal Dr. Leder, „tolik jsem toužil se odtud dostat, a teď sem sám utíkám z Aše – a jsem zase ve stejných místech – a ještě jsem celej šťastnej, že se mi to podařilo!“ pokyvoval hlavou nad svou vlastní pošetilostí či nad hrou osudu. „Nemáte advokátní kancelář v Aši?“ zeptal se Petr, „minulý týden jsme tam narychlo sepisovali smlouvu o prodeji našeho auta a úředník říkal, že pan šéf musel odjet narychlo do Prahy!“

„Jo, to byla moje kancelář!“ vypravoval Dr. Leder. Ale nebyl jsem v Praze, ale už tady. Minule, když přišel Hitler, jsem útěk pořád odkládal, až mě zavřeli jako Žida a bylo pozdě. Po léta jsem toho litoval! A tak teď, když moc uchvátili komunisti, než by mě zavřeli jako kapitalistu, řekl jsem si, že budu jeden z prvních, kdo uteče. Aby nebylo pozdě jako minule!“ Cítili jsme k Dr. Lederovi velké sympatie.

Příští den jsme byli naloženi do vlaků s nákladními vozy a nebo osobními vagóny do kupátek, kde většina oken byla nahrazena dřevěnými deskami. Pak s námi lokomotiva hrkala a šíbovala sem a tam nekonečné hodiny kamsi do vnitrozemí Německa. Celý den a celou noc. Teď, když již naše nervy pookřály a zuby nám přestaly jektat a mohli bychom jíst, nebylo vůbec nic k jídlu!

Další den – dle mého deníku dne 13. března – jsme byli v táboře, daleko od všeho, v polích, s dlouhou řadou srubů či monotonních domků. Jak jsme později zjistili, bylo to asi 3 km od města Schwabachu, jižně od města Norimberku (Nürnberg).

Tento tábor z dřevěných baráků patrně také sloužil v době Hitlerovy vlády jako koncentrační tábor. Po únorovém puči v roce 1948 v Československu utíkalo přes hranice každou noc několik tisíc občanů. Největší část do americké zóny Německa.

Kam bylo možno tyto lidi, kteří přišli tak náhle a neočekávaně, bez přípravy umístit? Prázdné ubikace po bývalých koncentračních táborech byly možným řešením alespoň po nějaký čas.

V německém táboře pro uprchlíky

Ve Schwabachu, jak jsme nazývali tento tábor, byly místnosti o něco menší. Rozdělili nás uprchlíky do místností po 16 osobách. Každá místnost měla osm dřevěných paland ve dvou patrech. Dostali jsme prázdné látkové slamníky a hromadně jsme se odebrali naplnit je slámou. Deky na přikrytí ani polštáře nebyly. A tak i ve Schwabachu i po několik dalších měsíců nám Petrův hubertus sloužil jako deka pro nás oba. Pod hlavu jsem si stočila pár textilií, které jsem nosila přes den a vytvořila jsem si tak svůj „polštář“. Petr neměl, co by tak zmuchlal dohromady, a tak si pod hlavu dal své vysoké boty, říkal jim „horolezecké“, protože je před přechodem používal v Tatrách pro výstup na Gerlachovku. Já jsem se v duchu divila, jak může tak klidně spát s tvrdými botami pod hlavou. Ale on si nikdy na svůj „polštář“ nestěžoval.

Horší to bylo s jídlem a jídelním nářadím. Celý první den nebylo nic k jídlu. Naštěstí jsme nalezli pár malých konzerv v našich batozích. Nikdo v táboře neměl talíře a lžíce nebo vidličky. Již jsme věděli, že nám jídlo mohou přivézt jako „ajntopf“ ve velkých bandaskách.

A tak, když jeden z našich řad nám ohlásil, že v blízkém lese nalezl haldu starých plechovek od konzerv, vydali jsme se v hloučcích do toho lesíka. Každý z nás si vybral nějakou tu prázdnou, byť i rezavou plechovku jako svou budoucí polévkovou misku nebo co by skleničku na čištění zubů. Byly to zřejmě zbytky z tábora po americké armádě z roku 1945.

Vím, že jsem v těch místech uvažovala, jaké prudké změny osud přinese člověku někdy do cesty! Nebyl to ještě ani rok od naší svatební hostiny s Petrem ve Valdštejnské hospodě blízko chrámu sv. Mikuláše. Tehdy jsme hostili přes dvacet účastníků, a to každého třemi hlavními chody, dorty, ovocem a šampaňským. To byl červen 1947 – a teď v dubnu 1948, tedy o deset měsíců později, si hledáme rezavou prázdnou konzervu jako misku na jídlo, o kterém ani nevíme, odkud ho přivezou.

Vzpomněla jsem si, jak o naší svatbě obě naše maminky ronily velké slzy pohnutím, když jsme je požádali o požehnání. Zeptala jsem se tehdy své maminky: „Proč, prosím tě, pláčeš? My jsme oba mladí, zdraví, vzhlední a máme se rádi. Jsme studenti na univerzitě, máme kde bydlet a nový byt si budeme adaptovat, nábytek a zařízení jsme dostali od vás, matek. Je toho tolik, že si vybíráme, co z toho si chceme vzít a finančně jsme zajištěni. Tak k čemu ty slzy při naší svatbě?“

A maminka mi odpověděla: „Když vy děti nevíte, co všechno vás na společné cestě životem čeká!“ A tak jsem si na její slova u těch rezavých konzerv vzpomněla!

Ovšem ty plechovky jsme si pak všichni vyčistili a vydrhli pískem, až se blyštily jako nové! Teprve pak, když jsme se rozhlédli v blízké vesnici, jsme si uvědomili, jak zdemolované, poničené a zubožené bylo Německo a jeho obyvatelé. Tři roky od skončení války uplynuly, ale v Německu to vyhlíželo, jako když válka skončila včera večer. Jeho obyvatelé byli chudáci.

V Čechách jsme si nebyli tohoto stavu našich poražených sousedů ani vědomi. Viděli jsme během války dobře oblečené německé vojáky a skoro do konce války i dobře zásobované. Nevěděli jsme, že němečtí obyvatelé a jejich země byla první obětí Hitlerovy agresivnosti, krutosti a bezohlednosti. Poznali jsme tuto situaci, když jsem se odebrala do blízké vesnice a u vrátek jsem jim nabízela sacharin za nějaký ten kastrol. Chtěli jsme si na kamnech v naší místnosti dohromady uvařit polévku nebo čaj. Místní obyvatelé, kteří vyšli k vrátkům, mi naznačili, že ač by byl sacharin vítán, že nemají žádnou nádobu nazbyt. I tam byl v té době nedostatek cukru a všech potravin. Říkali, že jejich domovy v jiných městech byly vybombardovány a tady sami začínají od píky zařizovat domácnost, a nebo už každou přebytečnou věc dávno vyměnili za něco k jídlu. Nakonec jsem přece sehnala jeden kastrol, ač v jednom místě zaletovaný, ale dal se používat.

Jídlo ve Schwabachu bylo přiváženo a rozdělováno mezi nás jednou denně. Třetí den jsme též dostali každý lžíci a vidličku. Pane, když není co jíst, ani čím jíst, každá ta věc nabude neskonalé důležitosti a ceny! Teprve tehdy tak nějak člověk porozuměl, jak Esau mohl za čočku prodat své prvorozenství mladšímu Jakubovi!

To jedno jídlo denně stačilo tak akorát zachránit nás uprchlíky před umřením. Většinu večerů a ráno jsme měli všichni hlad. My jsme v našich ruksakách našli nějakou tu táfličku čokolády nebo vůbec něco k snědku. Každý den jsme si trošku oddělili, aby se den dal lépe přežít.

Když jsme vyrazili pěšky po silnici do města Schwabachu, po cestě nás míjely vozy a náklaďáky amerických vojenských posádek. Často v nich byly s nimi blonďaté Němky v mladistvých a nejlepších letech. I z jejich tváří bylo vidět, že společně něco oslavují, jsou v podroušeném stavu a rozjaření – a hlavně, že jsou všichni sytí!

Poprvé v životě se mi stalo, že má mysl zvolala: “Jak tu tihle mohou okolo nás jezdit sytí a rozjaření, když my tu šlapeme po silnici hladoví s prázdnými žaludky? Proč nezastaví a nenabídnou nám alespoň kus chleba?“ Tahle situace se mi zdála silně nespravedlivá.

A pak jsem si uvědomila, že je to tím, že jsme uprchli do poraženého Německa, do země, kterou celý svět prudce nenáviděl. Nenáviděl ji tak moc, že na její zničení musel obětovat životy svých lidí, své bohatství a dopustit se vraždění, aby je a jejich sílu zničil. Teď každý, kdo se nalézal v této nenáviděné zemi a nebyl v uniformě vítězů, byl proklet i s nimi. Jak se dostat z takové země? Věděli jsme s Petrem, že v Německu nechceme zůstat navždycky, že se nechceme v Německu usadit a mít děti, ze kterých by byli jednou Němci. Ne, proto jsme nepotřebovali nasazovat životy při útěku! Ale kam se dostat, do které země odjet z této „jámy lvové“, kam jsme se dostali? ptali jsme se v duchu.

Ve Schwabachu mezi námi uprchlíky byla též jedna rodinka se svým psem Rekem. Přešel hranice jako člen rodiny. Byl to jejich miláček, vlčák. Jídla bylo tak málo, že všichni trpěli hladem. Rek dával své utrpení zjevně najevo tesklivým vytím. Nakonec se otec rodiny rozhodl, že nejlepší bude, když Rekovu utrpení učiní konec. Jako člen armády přinesl si s sebou revolver. Vzal si ho a vyrazil do lesů učinit Rekovu utrpení konec. Manželka a dcera celé odpoledne v táboře proplakaly. Oplakávaly Reka. Otec se dlouho nevracel. Teprve pozdě k večeru se otec vrátil – s Rekem! „Jak to,“ divili se všichni, i spolubydlící. „Ale,“ povídal otec rodiny, „nedokázal jsem Reka zastřelit. Tak jsem šel do města, prodal jsem svůj revolver a za to jsem nakoupil jídlo!“

Zbylo nám ještě hodně českých korun, ale v té době nikdo československé koruny nechtěl. Ani za jakýkoliv nevýhodný kurs pro nás. Co jsme slyšeli, bylo: „Zbláznili jste se? Co bych s československými korunami dělal? Každý odtamtud utíká a nikdo tam jít nechce! Je to jen kus papíru – dobrý na nic!“ a nebo to řekl ještě hruběji.

V jedné cimře jsem zahlédla krajanku plakat. Nedalo mi to a šla jsem se jí zeptat, proč pláče. Podívala se na mě překvapeně: „No přece pro tohle, jak tu žijeme!“ a ukázala kolem sebe. „Žijeme hůř nežli cikáni! Šestnáct lidí spí na místnosti, sprchy jsou venku a jen se studenou vodou a je nedostatek jídla. Máme s sebou dvě děti. Chudáci! Všichni jsme tu chudáci!“

Moje skautská výchova mě na takový život připravila. Viděla jsem v tom kus dobrodružství. Pro rodiče, kteří přešli hranice a octli se v uprchlickém táboře se svými dětmi, byla tato situace považována za tragedii. Ráda bych jí byla řekla něco potěšujícího, ovšem mnoho povzbuzujících faktů do budoucna jsem pro ni neměla!

V jednom z prvých dnů ve schwabašském uprchlickém táboře jsme zažili napínavé drama.

Všechny cennosti, které byly přenosné a malé, tedy prsteny a zlaté mince, jsme na radu manželů Hrubých všili do mé podprsenky. Tímto způsobem byly naše cennosti přímo na mém těle, vždy u mě, neviditelné druhým. A tak přešly bezpečně se mnou hranice. (Kdybychom však byli zadrženi při přechodu, tak by bylo toto umístění cenností proti nám!) Když jsme dostali přidělenou společnou palandu ve Schwabachu, z nějakého důvodu jsem si myslela, že nastala bezpečnější situace. Tak jsem všechny tyto cennosti spolu s veškerými penězi a dokumenty soustředila ve své hnědé kabelce. Položila jsem ji na naši palandu – a jen na několik vteřin jsem se otočila. A v příštím momentě byla kabelka pryč!

Uvědomila jsem si, že by to pro nás byla opravdová kalamita přijít v tomto úseku našeho života o všechny cennosti. „Něco musíme udělat – a to ihned! Teď hned!“ zašeptala jsem Petrovi. Nikdo totiž v posledních minutách ani nevyšel z místnosti, ani do ní nevstoupil! Petr souhlasil. Ihned jsme vyhlásili přítomným, že se stala krádež v naší „světnici“ a že ukradená kabelka musí být stále v místnosti. Naši spolubydlící ochotně souhlasili. Povětšinou to byly manželské dvojice, dva mládenci a jeden starší tulák, kterého jsem měla v podezření. Hned se rozhodlo, že nikdo z místnosti nesmí odejít a já jsem se postavila hned ke dveřím. Petr že prohlédne muže a já ženy. Petr sundal sako, hodil ho na naši palandu a vykasal si k tomu rukávy. Trochu se ještě diskutovalo, u koho se to prohlížení začne a ve kterém koutě. Řekla jsem si, že si zatím sednu na naši palandu, odhrnula jsem Petrovo sako – a ajta, kabelka tam ležela. Všem bylo jasné, že když zloděj viděl, že se svým lupem z místnosti nevyvázne, rychle se kabelky zbavil a hodil ji pod Petrovo sako! Celé drama se odehrálo snad v pěti minutách, ale námi oběma to pěkně otřáslo.

Od té doby jsme si byli vědomi, že ani mezi krajany nejsme bezpečni!

Moje cennosti po této zkušenosti opět zdobily vnitřní část mé podprsenky, a to ve dne i v noci. Moc soukromí jsme při 16 osobách v jedné místnosti stejně neměli, a tak všichni spolubydlící spali polooblečení. Někteří ani neměli druhé šatstvo nebo noční pyžamo na převlečení. Upřímně řečeno jsem opravdu děkovala osudu, že jsem svou kabelku nalezla!

Ve schwabašském táboře pro uprchlíky se život usadil k dennímu pořádku. Obyvatelé na světnicích se spřátelili a vytvořili jakési větší rodiny. Rozdělili si uklízení, péči o nošení dříví a topení v kamnech a podobné práce.

Občas jsme měli program zpestřený nějakou tou „šťavnatou“ zprávou ze sousedních místností.

Tak si pamatuji, jak jedna z těch dívek, které přešly pohraniční lesy s učitelem, který jim ukazoval cestu a mínil se vrátit zpět do Čech před úsvitem, přišla si do naší místnosti postěžovat. Nad jejím lůžkem spala její kolegyně, hezká bruneta, s jejich průvodcem, mladým učitelem. Všem jim tak bylo kolem dvaceti let. „A v té posteli vyváděli včera v noci tak moc, že prkna, tvořící dno palandy, se uvolnila a spadla zrovna na mne. Pak následovala moje kolegyně a nakonec na nás obě dopadl ten mizera učitel!“ Trpící dívka nám s rozhořčením ukazovala modřiny jak na tváři, tak i na rukou a na těle.

„Co tomu říkali, ostatní obyvatelé vašeho pokoje? Věděli o téhle nehodě?“ vyptávala jsem se zvědavě. „To se ví, že to věděli! Jednak to byla pořádná rána, když to všechno a všichni na mne spadli, a pak jsem se hrozně lekla, protože jsem spala, a křičela jsem a klela jako pohan na celé kolo. Bože, to jsem měla dopal! Tak to byla pěkná mela. Muselo se rozsvítit a složit prkna dohromady, aby zas všichni mohli spát. Myslím, že ti druzí osadníci z toho měli legraci! Ale já z toho mám jen modřiny!“ naříkala potlučená dívka.

Domácnosti beze stěn

Jak jsme bydleli pospolitě šestnáct lidí, sdílejících osm paland, osm postelí v jedné místnosti, sdíleli jsme také intimní rozhovory mezi manželi. Tak nějak jsme očekávali romantická slova mezi manželskými dvojicemi. Ve skutečnosti jsme byli svědky daleko více manželských svárů a hádek. Některé si dodnes pamatuji:

„Lidi, lidi – to jsem tedy na tom prodělal, vzal jsem si tě, protože jste měli velký statek a majetek. A teď statek i majetek je fuč a mám na krku jen tebe!“ lamentoval mladý manžel. A všichni jsme slyšeli její odpověď: „Tak když sis mne vzal jen pro peníze, dobře se ti stalo! A jsem docela ráda, že se to stalo! Dobře ti tak!“ Jiného manžela, trochu staršího, jsme slyšeli namítat k jeho mladé hezké choti: „Nechoď nikam s tou mládeží!“ Když ona rázně odvětila, že se jde opalovat a basta fidli, křičel tento rozhořčený manžel: „Lidi, ona se jde opalovat s dvěma klukama a nemá na sobě kalhoty! Já to vím!“ My jsme se v duchu divili, co chtěl takovým prohlášením získat. Ale nikdo se do manželských sporů nevměšoval. Prostě naše domácnosti neměly stěny, a tak rodinné chování bylo obnaženo všem okolo.

Život v táboře

Vzpomínám, že my s Petrem jsme neměli v té době spory. Přišli jsme o všechno a začínali bez ničeho, o co se tedy hádat? Jediné, co nám zbylo, bylo to, že jsme měli jeden druhého. Proč se z toho neradovat?

V městě Schwabachu se skoro nic nedalo koupit i tak, protože ceny na černém trhu, který tam bujel v té době, byly vysoké, pro nás uprchlíky nedosažitelné. Ke koupi bylo jen pivo a podivná zmrzlina, která chutnala jako pěna, udělaná z nekvalitní zubní pasty. Dali jsme si tedy pivo v místní hospodě. Okolo vrchní nosil lákavé večeře. Bojácně jsme se zeptali vrchního, zda bychom nemohli dostat trochu nějakého jídla, když zaplatíme víc. „Máte potravinové lístky?“ zeptal se vrchní. „Nemáme,“ byla naše odpověď. My ani nevěděli, že v Německu jsou ještě tři roky po válce potravinové lístky! Zavedl nás k nějakému vedoucímu, který slíbil, že když počkáme až po podávání večeří, že něco pro nás obstará. A tak jsme v té chodbě čekali asi od sedmi hodin večer. Bylo dobře po deváté, když nám přinesl trochu zatuchlých makaronů. Vím, že jsem to odmítla jíst. Petr to však zkroušeně zkonzumoval!

Později jsme se dověděli, že českých uprchlických táborů, roztroušených po celém Německu, bylo na desítky. Většinou to byly bývalé vojenské ubikace, bývalá kasárna. Po roce 1945 Německo likvidovalo armádu, nebo ji zmenšilo na minimum. Taková, jako ta, ve kterých jsme byli umístěni, byly ve městech Murnau, Walka, Regensburg, Krabenhoch, Ludwigsburg a Luitpold, kde byli ubytováni uprchlíci i smíšených národností.

V ty dny jsme se teprve dověděli, že za překročení hranic československá vláda vyhlásila trest 5 let nebo více. Pro muže, kteří dosud nesplnili vojenskou službu, byl vyhlášen trest dvaceti let žaláře a na uprchlíky byly vydávány zatykače. Bylo to platné již v době, kdy jsme překračovali hranice! Byli jsme rádi, že jsme to v době plánovaného útěku v Aši ještě nevěděli. Byli jsme tedy ve větším nebezpečí, nežli jsme si byli vědomi. Strach a napětí, které jsme si prožili, byly víc než dostatečné!

Pak jsme se dověděli, že máme jako uprchlíci naději na kennkartu, něco jako občanský průkaz, a s tím pak i na malý příděl potravinových lístků.

Můj deníček z té doby (16. března 1948) zaznamenává, že jsem podnikla cestu asi s třemi krajany z našeho tábora – říkali jsme tomu tenkrát lágr – do Mnichova. Po zkušenosti s mou zmizelou kabelkou jsme došli k názoru, že nechávat naše tři zavazadla samotná je riskantní a rozhodli jsme se, že jeden z nás bude zavazadla hlídat a druhý pojede hledat východisko, jak se dostat dál z Německa.

A tak jsem se ocitla v Mnichově. Putovali jsme s krajany dlouho ulicemi. Tam jsme teprve viděli, jak byla německá města zničena. Bloky činžovních domů ležely ještě v ruinách od doby bombardování. Veřejná doprava dosud nebyla řádně obnovena, krámy zely skoro prázdnotou. Byty, hotely nebyly k mání, pokoje nebylo možno si najmout. Byla to zoufalá situace. Pro nás uprchlíky bez peněz a bez přátel dvojnásobně neutěšená. Můžete se dnes zeptat: „A což hledat práci? Na to jste nepomysleli?“ Byla to tehdy prekérní situace. Jednoměsíční plat v továrně za manuální práci vynesl méně než na jedny boty, možná jen na polovičku nových bot na černém trhu – na běžném trhu nebylo k mání nic. A to nemluvíme o vydání za bydlení, dopravu a stravu!

Prostě práce tehdy nebyla odpovědí pro naše poměry. Nová země byla řešením!

Jeden z krajanů znal dobrou rodinu, mluvící česky. Znal ji ještě z Londýna, z doby válečného československého odboje. Byli to dobří přátelé našeho československého presidenta Dr. Beneše. Proto byli dobří ke všem Čechům. Igensovi byli původem Litevci. Z Londýna se v roce 1945 usadili rovnou v Mnichově. Jeden z naší skupiny krajanů je znal, a tak jsme došli k nim do bytu. Paní Igensová byla k nám velmi laskavá, plná porozumění. Nabídla nám každému velký talíř teplé polévky. Ta polévka měla nebeskou chuť!

Asi to byla její laskavost a samozřejmě i náš hlad, že na ten talíř dobré polévky nikdy nezapomenu! Vrátila se nám i chuť do života a sebeúcta k sobě samým. (Dodnes nosím paní Igensovou v srdci a každé vánoce jí posílám blahopřání i zprávu o nás.) Paní Igensová nám dala praktické rady pro život v Německu. Doporučila nás také krajanovi Markovi, který se sice sám nedostavil, ale slíbil, že daruje poštovní známky na všechny dopisy, které budeme posílat z uprchlického tábora ve snaze nalézt práci a umístění pro české uprchlíky v zámoří. Pan Marek pracoval totiž u americké agentury FBI (CIA).

Potřebovala jsem zůstat přes jednu noc v Mnichově, abych mohla vyřizovat na úřadech záležitosti pro nás. A tak mne Tereza, pomocnice od Igensů, odvedla do bytu laskavé Němky paní Buchnerové. Umluvili jsme se, že se k ní vrátím v devět hodin večer.

V devět večer jsem zaklepala na dveře u Buchnerů. Namísto vpuštění dovnitř mi paní Buchnerová omluvně vysvětlovala, že má snoubence ze Sudet, který řekl, že Čech nebo Češka nesmí k nim překročit práh, že Češi ho vykázali z jeho bydliště v Sudetech! Namítla jsem svou skromnou němčinou, že nikoho v Mnichově nemám a hotelové pokoje k pronajmutí neexistují. Kam bych v noci šla já sama v cizím městě? Asi jí mne bylo líto, a tak zaváhala a pak řekla: „Víte co, přijďte o hodinu později, on můj snoubenec už bude spát a já vás dám do dalšího pokoje a on ani nebude nic vědět! A ráno vstává velice brzy a vypadne v několika minutách. Tak přijďte v deset znova.

Nemohla jsem se urazit, že mne sudetský Němec nechtěl nechat přespat v bytě. Musela jsem vděčně vzít, co bylo!

Povídání o jednom vajíčku

Po návratu jsme se s Petrem pustili do práce. Cítili jsme, že musíme nabídnout své schopnosti a energii, abychom pomohli všem našim krajanům, a to jak jen budeme moci, abychom se všichni umístili ve slušných zemích, hlavně v zámoří a nalezli tak novou existenci.

Jeden z krajanů měl v táboře psací stroj a byl ochotný jej půjčit. Od Igensů jsme dostali dopisní papíry a obálky, a tak jsme začali s Petrem psát na všechny adresy v zahraničí, které jsme s sebou měli a které i další krajané v táboře sehnali. Petr diktoval a já psala a psala.

Vím, že tyto české dopisy začínaly: „Píšeme Vám z uprchlického tábora ve Schwabachu v Německu. Je nás tu tisíce všech různých povolání, zručnosti i věku. Obracíme se na Vás s prosbou o umístění co největšího počtu krajanů k Vám. Přijmeme pro začátek rádi skromné podmínky!“ Napsané dopisy pak jeden z tábora odnesl k panu Markovi u CIA k odeslání.

Vím, že jeden z nich byl též k Baťovi do Jižní Ameriky. Zažili jsme v tom však dvě zklamání, takže se chci o nich zmínit.

Ta první příhoda byla pro vajíčko. Pro jedno vajíčko. Ovšem, když jde o jedno vajíčko mezi hladovými lidmi, jde o hodně!

Ti krajané, ti uprchlíci, kteří přicházeli bez ničeho, jen tak s rukama v kapsách, jako by šli na procházku, měli přechod snazší. Nemuseli se bát, že když budou chyceni, že jim lze něco dokázat! Prostě mohli říct, že zabloudili v lese na procházce.

Ti, kteří si nesli něco s sebou, vlastně táhli s sebou svoje „corpus delicti“, důkaz, že mysleli na přechod a tedy na budoucnost mimo domov, čili na útěk.

A tak ti uprchlíci, co přešli bez čehokoliv, měli začátky v táboře opravdu těžké. Německo, zničené, vybrakované a zchudlé, nemohlo nic poskytnout mimo nejnutnějších ubikací a jídla na přežití. A pak kde vzít holicí strojek, rezervní prádlo na převléknutí, zubní pastu nebo mýdlo? Nebo na lístek na dráhu?

Tehdy v Československu kolovaly v novinách černě vylíčené zprávy o uprchlických táborech v Německu. O chabém ubytování, o nedostatku jídla, o potížích při existenci bez peněz, o krádežích mezi krajany a o těžké situaci při výjezdu do hospodářsky bezpečných zemí.

A všechno to byla pravda. I když většina krajanů doma ve vlasti těmto článkům nevěřila, bohužel tyto články popisovaly smutnou pravdu.

Tak si vzpomínám na jednoho krajana. Přešel přes hranice sám a skoro nic neměl s sebou. Měl jedině svůj pas, osobní dokumenty, trochu německých marek, trochu švýcarských franků a asi deset dolarů. A několik adres přátel ze zámoří. Nebylo to moc, ale umožnilo mu to mít naději, že se může pohybovat sem a tam ve městech a jít si za svou emigrací. Tento mladý muž se jednou po ránu vrátil zpět ze společných umýváren (se studenou vodou) ze své ranní toilety se zoufalou zprávou. Jeho kolega a mladý krajan, který se k němu v posledních několika dnech přidružil, ve chvíli, kdy si namydlil obličej a oplachoval se vodou, mu vytáhl jeho náprsní tašku ze saka se vším, co právě vlastnil a opatroval – a zmizel. Bylo to jen několik málo minut z celého dne, kdy své sako sundal a pověsil ho na hřebík vedle, aby si ho neumáčel, a tak svou náprsní tašku dal kousek dál od své hrudi!

Všichni jsme s ním sympatizovali, ale nemohli jsme mu nějak moc pomoci, protože jsme na tom všichni byli bledě. Někdo pak přišel se zprávou, že zahlédli onoho mladíka hned o půl hodiny později po činu nasedat do vlaku ve Schwabachu na nádraží. Zřejmě měl tenhle svůj lup dobře strategicky naplánovaný!

Nejbolestnějším bodem tohoto pobytu byly záchody. Byla to jakási bouda s dlouhým sedátkem, ve kterém bylo osm otvorů, jeden vedle druhého, pro osm žen a za stěnou pro muže. Žádné soukromí. Tohle byl asi pozůstatek z doby, kdy bouda sloužila pro koncentrační tábor. Na tuhle mizérii jsem si nikdy nezvykla a nedokázala jí úspěšně použít. Radši jsem mašírovala, i v dešti, asi jeden kilometr dál, kde byla jedna opuštěná boudička, značně špinavá, tak až k ní! Bůhví pro koho tam byla postavená. Snad pro stráže.

Na druhé straně jako plus musím říci, že nás tam nikdo nedržel ani nehlídal. A tak každý z uprchlíků, který měl nějaké příbuzné nebo známé v Německu, mohl odejet k nim na návštěvu nebo i natrvalo.

I jedna dvojice z naší „cimry“ našla své vzdálené příbuzné a odjela. Nebyli si jisti, zda se vrátí do tábora nebo ne, ale vzali si všechny své věci pro jistotu s sebou. Den po jejich odjezdu přišel do místnosti jeden člověk z kuchyně a ptal se, kolik nás je v místnosti? Šestnáct? Mohu dát každé dvojici jedno vejce. A dal nám celkem osm vajec. A tak nám zbylo jedno vejce navíc! Jedno celé vejce! Když lidem po většinu času kručí v žaludku hladem, jedno vejce je vzácnost!

Zrovna den před tím se osazenstvo naší místnosti rozhodlo, že budeme mít jednoho mluvčího, zvoleného za naší skupinu – jako vedoucího, který rozhodne za všechny pro zájem celku. Každý týden někoho jiného. Tyto první demokratické volby zvolily Petra jako presidenta! Mohli této funkci dát skromnější titul, třeba jako vedoucí nebo ředitel, ale byl zvolen za presidenta! A pak se obyvatelé naší místnosti jednomyslně usnesli, že to vajíčko se ponechá v místnosti, že je nevrátíme do kuchyně, jak se patřilo. Ale co s ním? Jak to jedno vajíčko rozdělit? Myslím, že jsem navrhla, že půjčím svůj kastrol, že věnujeme hrstku rýže a k dobru všech uvaříme polívku a do ní rozkvedláme to významné vajíčko.

A tu se ozvala dvojice – Urbovi - , která spala na palandě hned vedle krajanů, kteří odjeli, než bylo vajíčko vyfasováno. „To vajíčko patří nám,“ naprosto jistě prohlásili manželé Urbovi. Druzí se ozvali: „Z jakého důvodu? Smíme to vědět?“ „My jsme Krausovým půjčili naše jídlo a oni nám to slíbili vrátit, jakmile budou moci! Tak tohle vajíčko bude správná splátka od nich nám!“ trvali rozzlobeně na svém. Druzí krajané namítali, že kdo tohle ví, že vůbec něco Krausovům půjčili! Tohle by mohl říci každý. A nikdo to nemůže potvrdit!

Ale dvojice Urbových trvala na svém, a to vehementně! Druzí nesouhlasili. A tak se obrátili na Petra, že jako president této cimry na tento týden musí rozhodnout. Petr váhal – a pak rozhodl, že alternativa polívky poskytne výhodu všem a že se tedy vajíčko využije na vaření společné polévky. Jak jsem se už zmínila, sehnala jsem k tomu účelu velký kastrol a věnovala i rýži. K večeru se vařilo: Polívka byla výtečná a velice zpestřila náladu toho večera. Manželé Urbovi však polévku odmítli a urazili se. Od té doby s námi nemluvili. Ba co více, chodili po druhých cimrách a všude vypravovali, že jim Petr ukradl jejich vajíčko! Tak to bylo první zklamání!

Druhé zklamání se týkalo psaní dopisů krajanům do celého světa, na něž jsme měli adresy. Pan Marek je slíbil oznámkovat a odeslat dál do světa. Strávili jsme s Petrem asi pět dní skládáním a psaním dopisů na psacím stroji v té nejlepší snaze nalézt umístění pro co nejvíce krajanů z našeho uprchlického tábora.

Ale nějak jsme tím nezískali žádné nadšení ani ocenění od našich krajanů. Právě naopak. Začali jsme z mnoha stran slyšet, že tu práci děláme ze sobeckých důvodů, abychom se vyškrábali po hřbetech svých krajanů nahoru, abychom prý mohli po přečtení odpovědi získat ty nejvýhodnější nabídky.

A tak jsme se rozhodli, že zanecháme dobročinné činnosti pro krajany a věnujeme svou energii a čas na hledání země a práce v některé demokratické zemi za mořem jen pro nás dva.

Bylo to na jedné cestě po silnici do městečka Schwabachu, když jsme uviděli proti nám kráčet dva světlovlasé mládence. Jejich tváře nám byly povědomé! Najednou jsme si vzpomněli! Ano, byli to ti dva slovenští mládenci s baťohy, plnými salámů, s nimiž jsme byli konfrontováni na ašské policii! Jejich tváře se roztáhly do širokých úsměvů, když nás též poznali. Pak jsme se s nimi zastavili a rozjařeně jsme se všichni vzájemně vítali: „To jsme rádi, že jste se dostali šťastně přes hranice! Ani nevíte, jak jsme rádi, že jsme vás tu potkali,“ ujišťovali jsme je.

„My jsme hned věděli, že chcete frnknout za hranice, jak jsme na vás jen koukli!“ odpovídali mládenci. „A taky jsme rádi, že se vám to podařilo!“ „A vy pořád chcete robiť a robiť! Ale v jiné zemi a za lepších podmínek!“ smála jsem se já. „Ba veru tak,“ souhlasili mládenci a všichni jsme si nadšeně potřásli rukama. Potom jsme pokračovali dále svými různými cestami, ale celý den nás cosi hřálo u srdce. Celý den se zdál jasnější a radostnější!

Vzpomínám si, že jsme se jedno odpoledne zúčastnili ve městě Schwabachu české přednášky, jako i mnoho Čechů z našeho tábora. Opravdu si dnes nepamatuji, o čem se tam mluvilo nebo kdo mluvil. Co si však pamatuji, a pamatuji si to intenzivně dodnes, bylo, že na konci této přednášky nám zahráli, a velmi líbezně, naši československou hymnu!

A tehdy jsem si uvědomila, že jsme opustili naši milovanou vlast a že ji tím opouštíme pravděpodobně navždycky! Protože což víme, kam nás osud zanese? Za zvuku naší české hymny, za tklivé melodie písně „Kde domov můj“ se odehrálo naše citové rozloučení s naším rodištěm, s naší vlastí a domovem, s našimi přáteli i s dobou dětství a mládí.

Snad právě proto, že přechod hranic sám byl naplněn dobrodružstvím a strachem, napětím a touhou uniknout ze spárů komunistické agrese, že jsme to nevnímali, a tak jsme neměli čas se rozloučit se svou vlastí, a vším, co pro nás znamenala. Až teď! Při zvucích naší národní hymny se naše srdce naplnila bolestí nad ztrátou všeho toho, co jsme dosud milovali! Kdy, kdy a kde uslyšíme opět naši bolestně krásnou hymnu? Její slova: „Kde domov můj?“ tak patřila do našich úst. Jako by doslova mluvila k nám a za nás!

Před očima se mi objevily hluboké české lesy, kde jsme jako skauti tábořili, naše české řeky, na kterých jsem tak ráda plavala, Beskydy, Tatry, které jsme s chutí slézali, a naše líbezná města plná historie, a nejvíc ze všeho Praha, stověžatá, nádherná a jedinečná.

A pak se mi před mým duševním zrakem zjevovaly krásné momenty a vzpomínky z mého dětství a mládí. První pohledy s vrchu Žižkova na město Prahu, rozkládající se v údolích a na návrších, na můj první bál v paláci Lucerna, na první schůzku s hochem na Petříně, na západ slunce na Lysé hoře v Beskydech, na zpěvy nás skautů v tichu rakovnických lesů u táboráku, na rozjařenou oslavu konce války na Václavském náměstí, na momenty nadšení v Národním divadle při zvucích našich českých oper (Prodané nevěsty, Jakobína, V studni) a na tolik jiných povznášejících a nezapomenutelných okamžiků z mého života – všechny prožité v naší drahé české vlasti!

Naše oči se zalily slzami a ty nebyly k zastavení. A tu jsem si uvědomila, že v těch momentech, jako tak mnoho krajanů kolem mě, říkám „sbohem“ své milované vlasti! A sbohem též všemu, co jsme znali a co jsme dosud milovali: svým přátelům, svým láskám, oblíbeným místům, stylu života a naší mateřské řeči: Vždyť se česky nehovoří nikde jinde na celém světě!

Kam nás osud zavěje? Kam se můžeme dostat bez peněz, bez znalosti jazyka, bez povolání a bez přátel? Udělali jsme krok do neznáma, krok do tmy!

Všechno to, co bylo krásné, všechno, co jsme měli rádi, čemu jsme se obdivovali a co bylo pro nás významné, jsme opustili. I naše životní cíle: dokončit universitní vzdělání, založit teplý domov, mít děti – všechno jsme zanechali v jednom momentě za pohraničním kamenem! Ale víc nežli osobní ztráty jsem cítila velkou bolest v srdci nad tím, že ztrácím svou vlast nebo moje vlast ztrácí nás! Je pravda, že život v naší české zemi byl těžký a trpký – hlavně ve válečných letech – ale byla to naše krásná vlast! Náhle jsem pocítila v plné síle, jak moc jsem ji milovala a miluji. Kolébku našeho národa, našeho jazyka, naší hudby a též našeho života!

Ovšem, ta naše vlast, naše demokratická republika, milující osobní i národní svobodu – tu svobodu, pro kterou můj tatínek bojoval sedm let na Sibiři a riskoval svůj život – ta republika Masarykova zemřela komunistickým převratem 25. února 1948! V cizině nebo doma, život již nikdy nebude stejný jako před tím. Oplakávám tedy konec naší demokratické svobodné republiky? Asi taky!

Hlavně však mé srdce a mé slzy říkaly „sbohem“ mé české vlasti a mému životu v ní. Naše hymny dozněly a my vykročili do tmy noci i do neznáma, do ciziny…

Expedice na belgický konzulát

Německo na jaře roku 1948, to byla zoufalá země. Ještě tři roky po skončení války celé bloky domů stále ležely v troskách. Veřejná doprava buď ještě nebyla vůbec obnovena nebo byla jen částečná. Jídla byl nedostatek a většina toho, co bylo, bylo schované v obchodech pod pultem a prodávalo se jen známým a jen „pod rukou“, a jistě za vyšší, než byly stanovené ceny.

K marce měli lidé nedůvěru, a proto její inflace dosahovala enormní výše. Lidé raději hromadili zboží, než aby šetřili peníze, pokud vůbec měli co hromadit. Proslýchalo se, že bude nová marka. Jen nikdo nevěděl, kdy a jak to bude a co se za starou marku pak dostane. Jelikož mzdy za oficielní práci byly státem stanoveny velmi nízké vzhledem k probíhající inflaci, lidé nechtěli ani moc pracovat, dokud je k tomu hlad doslova nedonutil.

Řekli jsme si, že jsme se jako všichni uprchlíci i my dva s Petrem ocitli „v jámě lvové“ podle biblického vyprávění o Danielovi. Taky jsme říkali, že jsme se dostali „z bláta do louže“. V Čechách byl pro nás život nebezpečný. V Německu to byl život zoufalý! Alespoň ekonomicky – ale i lidsky! Navíc jsme byli obklopeni lidmi, kteří hovořili jen německy, tedy jazykem, jenž v té době byl v našich myslích spojen s německou okupací naší vlasti, se strachem z gestapa, s ponížením, s arogancí a nespravedlností. Vždyť nás dělily jen tři roky od konce války. Rozhodli jsme se svorně, že nechceme, aby naše děti jednou vyrostly v Německu jako Němci. A tak jsme se snažili za každou cenu, abychom se pokusili nalézt cestu do jiné země! Ale jak a kam? Jak se může uprchlík, bezdomovec, vůbec někam dostat? České koruny ztratily jakoukoliv hodnotu mimo vlastní zem. Možná, že nějaká směnná hodnota pro českou korunu v roce 1948 existovala, ale naše koruny nikdo nechtěl, ať jsme se ptali, kde jsme mohli. Pracovat se uprchlíkům nevyplatilo, protože platy byly směšně nízké vzhledem k inflačním cenám, za které se dalo potřebné zboží jedině obstarat. Taky jsme si uvědomili, jak jsme byli pro emigraci nepřipraveni, nepřipraveni pro boj o existenci v nových zemích.

Oba s Petrem jsme byli zaměřeni na akademické vzdělání a věčně jsme něco studovali. Klasickou řečtinu, latinu, český těsnopis. Petr věnoval tři poválečná léta studiu na Vysoké škole obchodní. Mimo jiné vysokoškolské předměty studoval franštinu. Avšak v žádném jiném jazyce nebyl schopen projevit své znalosti než v češtině. Tady v Německu jsme si uvědomili, jak málo je ve světě čeština jako jazyk používaná a známá. Španělé mají celou Jižní Ameriku, kde se mohou ihned jazykově uplatnit, Angličané se dohovoří ve Spojených státech amerických, v Kanadě a v Austrálii, Francouzi v části Kanady, Portugalci v celé Brazílii, ale my Češi, Slováci a také Poláci a Ukrajinci jsme jinde než ve své vlasti jazykově zcela ztraceni. A já jsem se ještě tři roky na universitě věnovala studiu ruštiny, staroslověnštiny, filosofii, noetice a logice. To přece nemělo žádný význam pro praktickou existenci v cizí zemi. Se ztrátou možnosti použít v cizině rodného jazyka ztratili jsme i schopnost vyjádřit a použít všechno, co jsme se dosud naučili! Proč jsme se nikdy nenaučili něčemu praktickému? Nějaké to řemeslo. Bože, jak jsme my oba i naši rodiče byli v tomto ohledu nepraktičtí! Bylo nám 27 a 24 let a my jsme neznali, jak se máme ve světě uživit! Ať už začneme kdekoliv znova, budeme muset nejenom se naučit ovládat jiný jazyk, ale naučit se i novému oboru!

Přátele jsme v celém Německu neměli a naše znalost němčiny byla jen velmi skrovná. „Tak jak se chceš, chudáku, dostat vůbec ven do jiné cizí země?“ háraly nám otázky myslí. Každý ten den byl zápasem o přežití! Čím naplnit žaludky, abychom si udrželi zdraví a sílu? Jasně jsme viděli, jak hubneme a jak jsou naše obličeje vyzáblé a vyjadřují jakýsi smutek. Jeden před druhým jsme sice udržovali optimistickou náladu, ale ve svém nitru každý cítil v plné síle zoufalost naší situace.

Doslechli jsme se, že lze odjet na jakýsi pracovní kontrakt do jiných zemí. Zaslechli jsme, že se tak lze dostat do Belgie. To znělo docela lákavě. Belgie zněla solidně. Seděním v lágru pro uprchlíky se nelze jistě dočkat východiska. Tak jsme došli k názoru, že se sami musíme vypravit hledat možnosti pro naši budoucnost.

Své balíky a tedy „naše poklady“ jsme s sebou nechtěli a nemohli tahat. Bylo tedy nutno, aby jeden z nás s nimi zůstal v táboře a druhý se vypravil hledat možnosti pro naši budoucnost.

A rozhodnutí vypravit se na průzkum padlo na mne. Možná, že jsem se i sama nabídla. Cena za jízdu vlakem byla nízká, protože byla stanovena úředně státem. A tak jsem se vypravila do Frankfurtu nad Mohanem. Desolátní stav německých měst jsem již popisovala. Proto jsem většinou putovala pěšky po rozbitých chodnících mezi spadlými zříceninami domů a budov. Zdálo se, že tam nikdo nic nedělá, nestaví. Na jaře roku 1948 nebylo na nic peněz ani lidí. A co ještě navíc bylo deprimující, to byl pohled na lidi na ulicích. Zdálo se nám, že muži středního věku tu chyběli, prostě nebyli. Bylo vidět jen starce a mladé hochy tak asi do 14 let věku. Pokud jsem zahlédla muže středního věku, byli poznamenáni válkou. Belhali se většinou na berlích, chyběla jim ruka nebo noha, nebo měli znetvořenou páteř nebo obličej se „zelenou pletí“. Čím se to stalo, nedovedla jsem si vysvětlit. Byli poznamenáni krutostí války. Německo, to byla země žen, vdov a opuštěných matek, které nesly tíhu celé rodiny a její existence, a dětí bez otců.

Z jejich obličejů bylo možno vyčíst strádání minulých let a tragedie, kterými museli projít. Každá ta rodina zaplatila svou osobní tragedií za plány svého agresivního vůdce Hitlera. Navíc prohráli válku a byli jako národ ztotožněni s Hitlerem. Ten naučil druhé národy Německo nenávidět. Taková byla nálada poválečného Německa. Velká města utrpěla bombardováním daleko větší škody než sám venkov.

Nepamatuji se na své první kroky ve Frankfurtu. Vím jen, že když se přiblížil večer, nebylo kam se jít vyspat. Hotely nebyly. Všechny předválečné hotely byly zabrány jako stálé byty pro obyvatele, kteří ztratili svá obydlí při náletech a teď bydleli tam, kde si našli střechu nad hlavou. Když uvážíme, že ve střední Evropě bývá v zimě několik měsíců opravdové zimy se sněhem a mrazy, tak si uvědomíme, že jakákoliv místnost k bydlení, byť sebemenší, je lepší než mrznout v noci venku na ulici.

A tak jsem se rozhodla, že přečkám tu noc na hlavním nádraží. Kdysi to byla rozlehlá obrovská impozantní budova – a stála nějak zjevně nepoškozena bombardováním, kterému ani Frankfurt neunikl. Chodila jsem chodbami nádraží, ale nenašla jsem žádnou lavici, na kterou bych si mohla sednout. Nakonec jsem se posadila na pult kdysi majestátního výčepu restaurace, nyní zcela opuštěného. Usoudila jsem, že v tom množství lidí najdu bezpečí i v pozdních nočních hodinách.

Když jsem pocítila, že se mi zavírají víčka spánkem, připustila jsem si, že i tak jen vsedě by na mne mohla padnout dřímota, a proto jsem si omotala řemínky od své kabelky pevně okolo rukou. Kabelku jsem pevně sevřela do náručí. Byly v ní naše „velké poklady“ těch dnů. A pak jsem si zřejmě na chvilku zdřímla. Náhle jsem ucítila u své ruky prudké trhnutí. Procitla jsem, ale ihned jsem zahlédla jen záda velkého člověka. Zřejmě se on pokusil mi vytrhnout mou kabelku z náruče přímo v běhu. Ale nepočítal s tím, že budu mít řemínky omotané pevně kolem rukou.

Stalo se to kolem jedenácté večer. Po této neblahé zkušenosti jsem usoudila, že nemohu doufat, že přečkám těch dalších 7 – 8 hodin noci, aniž bych neusnula. Ztráta kabelky a všech peněz, které v ní byly, by byla pro nás tragická. Kde bych mohla získat peníze jen na zpáteční lístek do lágru zpět k Petrovi? V ožebračeném městě, v ožebračené zemi, kdy každý byl v nějaké těžké nebo i zoufalé situaci. Proto srdce všech lidí tady byla obrněna velkou tvrdostí k druhým. Každý sebemenší peníz, který by dárce věnoval, znamenal pro něj sousto, které by si musel odepřít sám. A takové riziko ztráty jsem si nemohla dovolit.

Opět jsem se procházela po nádražních chodbách a vyptávala se, kde by bylo možné pro mne přečkat celou noc bezpečněji.

I dověděla jsem se, že nedaleko odtud je útulek Červeného kříže. Pouze zmrzačení mužové, ženy a děti tam mohli vstoupit. A tak jsem se ocitla té noci i já v útulku Červeného kříže. Nabídli mi křeslo v teplé místnosti a hlavně bezpečnost, neboť v místnosti byl jakýsi dozor. Byli tam nejchudší z chudých a nejubožejší z ubohých. Pohled na válkou zmrzačené muže mne naplnil bolestí. Teprve zde jsem si uvědomila, že navzdory všemu utrpení za hitlerovské okupace Čech a všem válečným obtížím byl náš český národ relativně ušetřen utrpení a bombardování ve druhé světové válce. A naši mužové byli ušetřeni bojů na frontě, protože hitlerovský režim nám nedůvěřoval. Navíc k tomu v poválečných letech 1945 – 48 přišla poválečná obroda. Zato německý národ si nesl svůj těžký osud, duchovní i hospodářský, v plné síle, především velkým zmrzačením a smrtí mužů středního věku na frontě, mimo jiné kalamity. Zalil mne pocit lítosti a soucitu nad jejich utrpením. A teď jsem tady i já jako jedna z nich. Nejchudší z chudých a nejopuštěnější z opuštěných!

Pohlédla jsem na protější stěnu místnosti útulku Červeného kříže, kde jsem seděla. Byla tam vytištěna slova básně:

Jak pravdivá slova, problesklo mi hlavou. Nebyl to ani rok od naší svatby. Tehdy jsme byli obklopeni přáteli, našimi matkami, já v krásných krajkových šatech jsem držela kytici, měli jsme slavnostní večeři s mnoha chody, kterou jsme vlastně oslavovali naše spojení pro další cestu životem. Moje maminka plakala dojetím. A tehdy jsem se jí, já nezkušená, ptala, proč vlastně pláče, když se máme rádi a jsme vším zajištěni. A vzpomněla jsem si na to, co mi maminka odpověděla: „Děvče, za život se toho tolik stane, čím vším musí člověk procházet, jaké ztráty vás společně potkají…“ Jaká to byla prorocká slova! Obavy maminky jsem pochopila až teď. Procítila jsem plně hloubku mateřských obav a jejích slov. Napadlo mě, že ta báseň snad byla napsaná přímo pro mne. Říkala slova, kterým jsem rozuměla dnes jako nikdy předtím. Mluvila od duše k duši, od srdce k srdci! A přece tam nebyl uveden autor básně! Asi ji napsal někdo bez domova, bez majetku, bez peněz a bez přátel. Někdo, kdo nevěděl, kde té noci bude moci složit svou hlavu. Nebo i zítra a pozítří. Tak jako já této noci, tak jako my s Petrem. Zalil mne pocit stesku po domově, po přátelích, po jistotě, po vlasti – po pohlazení. Najednou jsem pocítila osamělost a opuštěnost. Slzy mi zalily oči. Necítila jsem však lítost sama nad sebou, ale spíš lítost nad všemi opuštěnými, nešťastnými a bezradnými lidmi celého světa. Náhle jsem cítila, že jejich bolest je i mou bolestí, jejich opuštěnost i mou opuštěností, jejich bezradnost mou bezradností.

Nikdy předtím jsem si neuvědomila, kolik je takových lidí na světě. Až tato báseň mi prozradila, že náš život je jen poutí po světě a my jsme jen poutníky na cestě hledání smyslu lidského života. Někdy si říkáme, že hledáme štěstí. Ale co je to štěstí? Štěstí je pro každého něco docela jiného. Něco jiného v různých dobách, v různých etapách našeho života, různé věci, různé situace a různá přátelství.

Když je někdo nemocen, myslí si, že pro něj je největším štěstím být zdravý. Kdo je zdravý, myslí si, že štěstím je mít hodně peněz nebo věcí a majetku. A když to všechno už má, zjistí, že chce ještě víc blahobytu nebo něco docela jiného. Kdo nemůže cestovat, vidí štěstí v cestování, ale kdo musí cestovat, vidí v tom spíš jen námahu a potíže. Žena, která nemůže mít děti, považuje za nejšťastnější matky s dětmi. Matky si zas někdy stěžují na množství práce a nedostatek času. A tak to jde do nekonečna. Kdo je tedy opravdu šťasten na tomto světě?

Kolikrát jsme slyšeli někoho říct, že je opravdu šťasten? Teď a dnes!? Skoro nikdy!

Tak jako já sama. Kdy jsem se ve svém dětství a mládí radovala z toho, že mám teplý domov a hodné rodiče, dost jídla a hodně přátel? Považovala jsem to za docela samozřejmé.

Když mi bylo asi 15 let, hovořila jsem s jedním vysokoškolákem z techniky. Vysvětloval mi, jak je to těžké se sám uživit a přitom studovat. „Ty to máš lehké,“ poznamenal, „ty žiješ pod křídly svého tatínka a maminky.“ Zasmála jsem se z povinnosti, jako by to byl vtip, ale v duchu jsem si řekla: „To je ale praštěná poznámka, moji rodiče přece nemají křídla!“

Ani mne nenapadlo, že by to mohlo být něco záslužného, že je u nás doma vždy k dispozici jídlo a útulný domov se střechou nad hlavou. Že by to mohla být ta křídla, pod kterými jsem vyrůstala? Za to v období hladu a nejistot po našem překročení hranic jsem ta rodičovská křídla jak se patří docenila!

Dospěla jsem k názoru, že největším uměním života je vlastně umět se radovat z toho, co máme a co je naším požehnáním, právě teď, právě dnes! Umění žít je umění se radovat z toho, z čeho můžeme, byť tomu brání sebemenší překážka. Teď a dnes, a ne teprve, když to ztratíme. Teprv potom se ohlížet a doceňovat ztracené štěstí, ztracené hodnoty.

A z čeho se mohu radovat teď, když sedím sama v útulku Červeného kříže? A po uvážení jsem toho nalezla hodně: dobré zdraví, mládí, energii, chuť překonávat těžkosti života a navíc přátelství a lásku muže, kterého jsem si vybrala na cestu životem. A samozřejmě to, pro co jsme tak nedávno riskovali své životy: SVOBODU, která je jedním z nejcennějších darů na světě! A celé moje okolí začalo vyhlížet jaksi méně ponuře, ba docela radostněji!

Ráno jsem vyrazila hledat belgický konzulát. Dozvěděla jsem se, že jediný belgický úřad ve Frankfurtu je v budovách Mezinárodní repatriační mise. Vzpomínám si, že jsem procházela dlouhými chodbami kdysi patrně státních úřadů a jejich kanceláří. V roce 1948 byly tyto budovy a kanceláře zabrány vítěznými spojenci. Úkolem Mezinárodní repatriační mise bylo po válce vracet nalezený majetek a stroje, které za války německá vláda v okupovaných zemích zabrala a odvlekla do Říše, zpět původním majitelům v různých zemích.

Navštívila jsem belgickou misi a tam jsem se dověděla, že tato kancelář nemá s emigrací do Belgie nic společného. Že to vyřizuje belgický konzulát, který je ve francouzské zóně, a to ve městě Mainzu. Ten byl asi 60 km od Frankfurtu nad Mohanem. Ke vstupu do francouzské zóny bylo však nutné získat zvláštní povolení. Obyčejně se napřed podá žádost a na vyřízení se čeká den nebo i dva… Kráčela jsem zpět chodbami repatriační mise a uvažovala jsem, jak bych mohla takové povolení dostat.

A náhle jsem před sebou uviděla na jedné kanceláři nápis: „Československá repatriační mise“. I v tom momentě mne napadlo, že by bylo docela hezké promluvit si teď s někým česky z mé vlasti. Třeba mi tam poradí, kde je možno se najíst bez potravinových lístků. Ty jsme zatím nedostali. Neměli jsme ani kennkartu, německý občanský průkaz. „Nevědí stejně, kdo jsem,“ uvažovala jsem dál v duchu, „mohu jim přece říct, že jsem ve Frankfurtu na služební cestě. Před rokem jsem navštívila Švýcarsko, zastupovala jsem přece jednu českou sklářskou firmu…“ (ve skutečnosti to byla cesta do Alp za lyžováním na Klein Steidel a Jungfraujoch!)

Odvážně jsem vstoupila do české kanceláře. Byla tam jen jedna slečna, blondýnka, asi mého stáří. Zeptala jsem se, zda bych mohla mluvit s panem kapitánem. A slečna mi odvětila, že pan kapitán je právě na obědě a cože si já přeji s ním vlastně projednat? Řekla jsem, že jsem se zastavila, jen abych si s někým česky pohovořila a také abych se zeptala na nějakou dobrou jídelnu v okolí, kde se dá obědvat bez lístků za vyšší cenu. A slečna na mne hned rázně udeřila, že na jaké vlastně povolení jsem do Německa přijela. Řekla jsem, že jsem na obchodní cestě a že se tedy vrátím tak za hodinu, až bude pan kapitán zpátky z oběda. Slečna však reagovala neočekávaně. Prohlásila: „Já vás odtud nepustím. Myslím si, že jste uprchla z Československa. Chci, aby vás pan kapitán osobně viděl.“ Namítla jsem, že jsem se na tento úřad dostavila dobrovolně, a tak že mám také právo odtud dobrovolně odejít, když si to přeji. A nato tato slečna s blond vlasy náhle skočila ke dveřím, rozpřáhla ruce a rezolutně prohlásila: „Já vás odtud nepustím!“

Musím v tomto bodě sem vsunout drama, které se odehrálo týden předtím v New Yorku. Byly toho plné noviny po celém světě. Byla to zpráva o ruské emigrantce, madame Kasenkině, žijící v New Yorku. Proč byla pro Sověty tak významná, to už nevím. Za bílého dne byla v New Yorku na ulici přepadena a odvlečena na sovětský konzulát. Zde ji sovětští agenti plánovali vměstnat do velikánského kufru, který chtěli jako diplomatické zavazadlo převézt letecky do Moskvy, což ta paní zaslechla konzulární úředníky hovořit. Sovětský konzulát byl tenkrát v samém středu metropole na Páté avenue ve druhém patře. Aby se zachránila před odvlečením do sovětského Ruska, odhodlala se madame Kasenkina k zoufalému kroku. Buď tam bylo otevřené okno, nebo se jí ho podařilo otevřít, a tak v zoufalosti vyskočila z druhého patra přímo na dlažbu ulice. Záchranka ji pak odvezla do nemocnice jen se zlámanou nohou a s vnitřním zraněním. A tak se o plánovaném únosu dozvěděly americké úřady a odmítly ji vydat zpět sovětským úřadům. Byl z toho veliký politický skandál!

A tak v tom okamžiku, kdy mi blonďatá slečna zatarasila východ, viděla jsem v duchu před sebou případ madame Kasenkiny a hned mne napadlo: co když jsou ve vedlejší místnosti dva i tři silní chlapi? Co když bychom já i Petr byli pro komunisty v Československu vítaným odstrašujícím příkladem, že ze spárů bolševismu nelze tak snadno uniknout!? V této vteřině jsem si uvědomila, že tu jsme jedna žena proti jedné ženě. Má šance byla tedy dobrá! K úniku na svobodu na mezinárodní půdu mne tedy dělí jen ty dveře! Přiskočila jsem ke slečně u dveří, pevně jsem uchopila rukou její blonďatou kštici a celou jsem ji odstrčila vší silou od dveří. Otevřela jsem dveře dokořán a vylítla jsem na chodbu.

Jako závodnice jsem pádila opuštěnými chodbami k východu z budovy. Na nádvoří jsem se ještě rozhlédla, zda za mnou někdo neběží. Ale neběžel! Proklouzla jsem bránou kolem postavy v uniformě a teprve ve spletitých uličkách staré části města jsem se zastavila. Srdce mi tlouklo jako zvon, tváře mi jen hořely a lapala jsem po dechu.

„Možná, že jsem se vylekala zbytečně,“ uvažovala jsem, „ale možná, že jsem si dnes opět zachránila svobodu.“ Nestálo však zato riskovat, hazardovat se svobodou, s tím jediným bohatstvím, které jsme teď s Petrem měli, abych se zeptala slečny, zda to bylo míněno vážně nebo jen tak ze žertu. Spíše to byl velmi záludný plán, rozhodla jsem ve svých úvahách.

Když jsem už byla v té odvážné náladě, rozhodla jsem se provést rychlou akci za svým cílem. Zašla jsem znova na hlavní nádraží a zjistila jsem si, kdy jede rychlík do Mainzu ve francouzské zóně. Železničář ve vrátnici mne ubezpečil, že pro jízdu do francouzské zóny potřebuji propustku od francouzského úřadu. Můj rychlík do Mainzu stál na koleji hned vedle místního vláčku bok po boku a ten stavěl ve všech stanicích. Zjistila jsem si názvy jeho zastávek. Jedno jméno znělo jako Wallingen. I koupila jsem si lístek do nedalekého Wallingenu. K této jízdence nikdo ode mne propustku nevyžadoval. Pak jsem nastoupila do místní lokálky a čekala. Když byly asi dvě minuty do odjezdu rychlíku, přelezla jsem z lokálky do rychlíku zadem mezi vlaky.

Jelikož první zastávka rychlíku byla právě v Mainzu, kde byl belgický konzulát, měla jsem jistotu, že mne nikdo nemůže dříve z rychlíku vysadit. Pak se najednou rychlík se mnou rozjel. Když přišel pan průvodčí, podala jsem mu s nevinnou tváří lístek do Wallingenu. „Jste ve špatném vlaku,“ zabědoval. „Jak je to možné?“ reagovala jsem ohromeně. „Co mám udělat, abych se dostala do Wallingenu?“ Pan průvodčí mi německy vysvětlil, že musím vystoupit hned, jak rychlík poprvé zastaví, a nastoupit pak do prvního vlaku zpět směrem do Frankfurtu a tady pak nastoupit do správné lokálky na Wallingen! „Ale musíte mi zaplatit lístek za jízdu rychlíkem a to dvojnásobně, protože to je pokuta!“ S vážnou tváří jsem souhlasila a zaplatila. Za hodinu jsem už seděla na belgickém konzulátě. Tam jsem zjistila, že do Belgie by bylo pro nás možné se dostat jedině tehdy, kdyby byl Petr ochoten pracovat v dolech. A to by musel jen sám odjet napřed do Belgie a teprve za vlastní vydělané peníze by si mohl přivést svou ženu k sobě. Platební podmínky pro práci v dolech byly nadto velmi mizerné.

Vracela jsem se zpět do Frankfurtu v jakémsi divném vagóně, kde místo oken byly jen dřevěné desky a místo kupátek byly jen školní lavice. I vlaky nosily tehdy na sobě válečné jizvy!

Po této návštěvě byl plán emigrovat do Belgie vyškrtnut z našeho programu.

Vlak z Frankfurtu zpět do Schwabachu jezdil jen dvakrát denně asi v deset dopoledne a v pět odpoledne. Bylo již pozdě tento poslední vlak chytit. Rozhodla jsem se vyhledat jiný nocleh, než zase spát v sedě v útulku Červeného kříže. Vzpomněla jsem si, že jsem měla adresu jedné německé rodiny, která nechávala u sebe přespat uprchlíky kdesi ve Frankfurtu. Vyhledala jsem tento skromný byt a svou školní němčinou jsem požádala za dvacet marek o nocleh. Starší paní, jejíž obličej i šaty prozrazovaly bídu a utrpení válečných let, souhlasila. Dokonce mi nabídla i vodovou polévku. Přišla mi docela vhod. Co jsem ty dny, kdy jsem cestovala, jedla, je mi dnes již záhadou. Jen si vzpomínám, že jsme se tehdy vydávali na cesty z našeho tábora s jedinou kostičkou cukru, která nám většinou musela postačit jako výživa na celý den. Dostat jeden talíř polévky, jakéhosi ajntopfu, měl nárok jen ten, kdo se ten den zdržoval v táboře. Myslím si, že nejsprávnější název pro ten ajntopf by bylo české slovo „šlichta“. Ale v době těch hladových dnů se člověk na chuť a na obsah neohlížel a byl rád, že tu vůbec bylo něco k jídlu, co ho mohlo udržet při životě.

Za války jsme si mysleli, že jsme poznali, co je hlad. Teprve jako uprchlíci v Německu jsme však poznali, co hlad opravdu je! Hlad je tehdy, když vůbec není co jíst nebo když je jídla jen strašně málo. Když tělo začíná pozvolna hubnout, slábne a jaksi odumírá. Když člověk cítí, že tento stav, tento hlad vydrží jeho fyzická konstituce jenom po určitý čas. Kdyby taková situace měla trvat velmi dlouho, tak by člověk hladu dříve či později podlehl.

Bylo už pozdě, a tak ta laskavá paní vysvětlila, že mne nechá spát ve své posteli v ložnici s její dcerou. A ona se svým bratrem že přespí v kuchyni. Nevyptávala jsem se, ač jsem si nedovedla představit, jak a kde. Celý byt se totiž skládal jen z ložnice a kuchyně a tmavé předsíňky. Její bratr se prý vrátil z fronty s podlomeným zdravím, a tak nemohl pracovat. Ona sama, že je již stará na práci mimo domov venku a že musí pečovat o svou nemocnou dceru. Ta dcera byla zvláštní případ. Měla prý už malé děťátko, když jednoho dne vylezla na štafle, aby něco spravila na lampě u stropu. Štafle však pod ní ujely a ona spadla tak nešťastně, že si rozbila hlavu a poranila mozek. Od té doby vůbec nemluví a její pohyby jsou velice pomalé. Zřejmě došlo k poškození nervových drah v mozku. Když seděla u stolu proti mně, trvalo jí napíchnutí sousta na vidličku a jeho podání do úst asi tři minuty. Přitom už měla ústa otevřena a sliny jí vytékaly přímo do talíře. Působilo to na mne strašně. Pořád jsem měla strach, že ta dcera najednou od stolu vyskočí a provede něco příšerného. Třeba se pokusí mne zardousit! Ale stará paní mi řekla, že je stále taková a že není nebezpečná. Její dítě si vzali na vychování jiní příbuzní. To pronajímání jedné postele bylo jejich jediným výdělkem.

Ani v době války v Praze jsem nepřišla tváří tvář osobně do styku s takovou chudobou jako v tomto bytě.

A pak mně dali postel v jejich ložnici. Nemocná dcera ležela ve své posteli pár kroků ode mne a já nemohla dlouho usnout. Pořád jsem čekala, že vyskočí a něco provede. Brzo jsem však došla k názoru, že se potřebuji vyspat a rozhodla jsem se vložit svou bezpečnost do rukou Božích. Pomodlila jsem se a pak jsem tvrdě usnula.

Druhý den ráno jsem se vzbudila občerstvená po dlouhém hlubokém spánku v jednom kuse. Poděkovala jsem Bohu za bezpečné přespání, zaplatila jsem hodné paní víc a vydala se znova do ulic Frankfurtu.

„Tak jsi vždycky toužila po dobrodružství, děvče, tady máš teď jedno dobrodružství za druhým, takže si v tomto směru nemůžeš naříkat!“ domlouvala jsem sama sobě. „Taky se ti moc líbila kniha „Bez haléře kolem světa“ a ajta, osud ti taky dává možnost prožít podobný scénář. Je zajímavé, že když o takových všelijakých dobrodružstvích někoho jiného čte člověk v knize, tak mu to přijde zábavné a zajímavé. Když pak ale něco takového prožívá na své vlastní kůži, už mu to tak zajímavé nepřipadá. Spíš to pokládá za smutně nezábavné. A tak se snaž být ráda, že se ti splnilo přání prožít zajímavosti těchto dnů.“ A jak jsem si tak povídala sama se sebou, zase se mi můj život těchto dnů zdál opravdu zajímavější!

Hledání cest pro únik z Německa

Můj ranní vlak z Frankfurtu na Norimberk pro nějakou poruchu vůbec nejel a byl zrušen. Tak mi nezbylo nic jiného než počkat na odpolední vlak v pět hodin.

Tuto neradostnou zprávu jsem se dověděla u pokladny na nádraží. Na tuto zprávu reagoval u pokladny i jiný zklamaný německý občan středního věku. „To znamená čekat tady dalších šest hodin navíc,“ poznamenala jsem a ten pán s tím souhlasil. Kde se dá tady ve Frankfurtu příjemně čekat? zeptala jsem se ho. Rozhodli jsme se, že budeme čekat společně. Řekl mi, že byl advokátem a věděl, že na obvodu města hostuje cirkus při jakémsi městském karnevalu. Rozjeli jsme se tam elektrikou. Důvod, proč si na toho advokáta dosud pamatuji, byl náš vzájemný rozhovor během naší procházky mezi klecemi se lvy, tygry a opicemi. A taky jsme přitom nahlíželi do obydlí liliputánských rodin.

Vím, že jsem mu otevřeně řekla, že my, kteří patříme k národům, které byly obětí hitlerovské agrese, cítíme, že celý německý národ je dnes zodpovědný za všechny ty hrůzné gestapácké činy. A že celý německý národ si musel tuto hitlerovskou agresi přát, jinak by přece Hitler nemohl uspět ve své vládě nad celým národem!

„Každá společnost a každý národ má přece své dobré syny a své zlosyny!“ namítal advokát. Stále ještě plná rozhořčení nad krutostmi Hitlerovy strany a jeho nadvládou jsem prohlásila: „Když člověk ví, co je zlo, pak je jeho povinností veřejně mu odporovat i za cenu svého života, jinak musí padnout vina i na jeho hlavu. Neboť zlo je pácháno i v jeho jménu, ve jménu celého takového národa!“ pokračovala jsem. Můj advokát se zamyslel a pak namítal: „Ne každý člověk, ne každý občan má sílu veřejně odporovat zlu a obětovat svůj život, a třeba blaho a životy členů své rodiny. Takoví lidé, kteří to dokáží, se nazývají hrdinové. Ne každý dokáže být hrdinou! I výjimeční lidé to někdy nedokážou!“

„Když to nedokážou, tak jsou pak vinni jako ti uzurpátoři sami!“

„A což člověk jako je třeba váš president Beneš,“ namítl, „ten přece ví, co komunismus umí a že je někdy tak krutý a nebezpečný ke svým odpůrcům jako německý národní socialismus. A teď po válce spolupráci s komunismem schvaluje. Ale vždyť sám před léty na toto téma psal - a krásně ukazoval negativní stránky komunistické filosofie.“

A mě nezbylo, než připustit, že president Beneš schvaluje komunismus, a to ze strachu. Ze strachu o sebe a celý národ! Ze strachu z jejich síly a moci! I musela jsem připustit, že i hodně mých přátel se raději přikrčí, ztichne a bude prožívat život v bolševickém ráji a přikyvovat komunismu, aby si zachránili vlastní kůži nebo postavení nebo se udrželi na universitě nebo se vyhnuli utrpení a potížím. Sobě nebo i členům své rodiny. Vpravdě ne každý dokáže být hrdinou!

A můj advokát pak pokračoval ve vyprávění, jak se Hitlerova strana NSDAP pomalu, ale jistě zmocňovala moci od samého počátku nad postavením a životy občanů v německém národě. Některé občany přesvědčila, jiné zastrašila, další podvedla a zbytek donutila. Pak získali národní socialisté takové moci nad celým národem, že jejich odpůrci už neměli žádnou šanci. Skončili na frontě, kde jim hrozila smrt, nebo v žalářích, kde hrozilo totéž! „Německý národ a stát, to byla první oběť Hitlerovy expanze a vlády. Pak teprv následovalo Rakousko, národ český, holandský, polský a židovský,“ prohlásil advokát.

„Vždyť jste přece museli vědět o těch neuvěřitelných krutostech, spáchaných na vězních v koncentračních táborech jako byly Dachau, Terezín, Treblinka a Osvětim a podobná místa,“ pokračovala jsem. „Řeknu vám docela upřímně, že já jsem se o těchto nelidských krutostech dozvěděl až po válce. Ty vězně, kteří byli vyhublí až na kost, že vypadali jako živé kostry, jsem nikdy před koncem války neviděl! Zaslechli jsme, že existují koncentrační tábory a vězení. Ale něco tak hrůzného nebylo nikdy v historii známo, neřkuli plynové komory!! I kdyby to někdo sám viděl nebo o tom v Německu věděl nebo slyšel, netroufl by si o tom s nikým hovořit. Taková pouhá zmínka mohla znamenat smrt. Tady v Německu jsme nemohli nikomu důvěřovat. Národ byl rozpolcen. A upřímně řečeno, pokud jsme i něco takového zaslechli, nechtěli jsme tomu věřit!

Vy, Češi, jste si přece jen mezi sebou mohli více důvěřovat, a tak se mohlo více zpráv o Hitlerových zločinech dostat mezi lidi. Pro nás, slušné lidi z německého národa, to byl opravdový šok, přímo otřes, po válce slyšet, kolik vězňů bylo umořeno, utrýzněno a zabito v plynových komorách a vyhladověno do úplně nelidské podoby. Pro nás to bylo o to otřesnější, že hanba a ponížení za to padla na kulturní národ, že se něco tak otřesného mohlo stát ve dvacátém století právě v Německu! Je to hrozné! A myslím si, že ani za tisíc let nikdo z lidí na to nezapomene!“

Jméno toho advokáta si dnes už nepamatuji, ani si nevybavuji jeho podobu, ba ani si nevzpomínám, kde že to bydlel, ale jeho slova mi dodnes znějí v uších!

A v duchu se ptám sama sebe. Kdybych se narodila v Německu jako Němka a bylo mi v roce 1935 dvacet let, dokázala bych se postavit na odpor expanzivní politické straně i za cenu ztráty vlastního života? Podezřívala bych tuto stranu z jejích pozdějších zločinů? A musím se při této příležitosti přiznat, že mi zní v uších věta z Bible, přímo z úst Kristových: „Vy, kdož jste sami bez viny, hoďte po ní kamenem!“

Do Schwabachu jsem se té noci vrátila bez úhony. Byli jsme o jednu naději chudší, ale věděli jsme, že budeme musit vytrvale hledat dál. Hledat dále tu zemi a ta místa, kde bychom my, bezdomovci, bez haléře, bez prostředků, mohli investovat své životy a svou práci a přitom realizovat své sny!

Už jsem se zmínila o tom, že jsme v celém Německu nikoho neznali. Ale náhle se objevil jeden dobrý známý. Známý Petrovy rodiny po mnoho dřívějších let. Znali jsme ho my oba z řečnického kursu. Jeho podniky mu znárodnilo Československo již v roce 1946, protože továrny měly nad 500 zaměstnanců. Našel si nové postavení na Americkém spojeneckém vedení v oddělení pro repatriace a navracení strojů, zabavených v okupovaných zemích a zavlečených do Německa v době války. Působil v Mnichově. V tom dobrém postavení měl mimo dobrý plat zajištěno i bydlení a stravování v „PX“ jídelnách, vedených po americkém způsobu. Jeho rodina zůstala v Praze. Myslím, že mu o nás řekla paní Igensová.

Byla jsem právě v Mnichově sama, a tak jsem byla pozvána panem Hlávkou na oběd do „PX“ jídelny. To bylo něco! Cítila jsem se jako znovuzrozená. Cítila jsem se být opět členem lidské společnosti. Bylo to jako v krásném snu. Pan inženýr Hlávka mi dal naději, že nás příště pozve na oběd oba s Petrem, až přijedeme znova do Mnichova. Dostala jsem od něho papíry do psacího stroje. Použili jsme je pro napsání dopisů do ciziny, když jsme tak hledali práci pro naše uprchlíky, abychom se mohli dostat s některými do ciziny, do zámoří.

O něco později při naší návštěvě Mnichova nás pozval oba do téže jídelny. Byli jsme jako v sedmém nebi. Nejenom, že to dobré jídlo pro nás tolik znamenalo, ale byla v tom i skrytá naděje, zatím nevyslovená, že nám pan ing. Hlávka pomůže získat trochu jídla i jinak. Na našem stole byly košíky s chlebem a sušenkami k volnému použití návštěvníků a jejich hostů. Proto jsme si pár kousků chleba zabalili do papírového ubrousku, který jsem si dala do kabelky. Pan inženýr si toho všiml a zeptal se, na co chleby potřebuji. I museli jsme mu říct, že v lágru moc jídla není, a tak nám každý kousek chleba přijde vhod. Ale jeho reakce na to byla: „Děti, nepřehánějte to, tak zlé to přece být nemůže!“ Na to jsme oba s Petrem mlčeli. Snad jsme se i trochu styděli za to, do jaké bryndy jsme se dostali.

Pak nám pan ing.Hlávka ukázal s hrdostí svou kancelář, která byla v tom velkém americkém úřadě. Nato nás naložil do velkého amerického bouráku, který řídil jeho šofér. Cestou z Mnichova jsme si vzrušeně vyprávěli a povídali a snad jsme si dělali i naději, že nám v Mnichově ukáže něco zajímavého. Najednou vůz náhle zastavil a všichni jsme vystoupili. Stáli jsme před hlavním mnichovským nádražím. Pan inženýr nám potřásl oběma rukama a srdečně nám popřál do budoucna všechno nejlepší - a nasedl do svého vozu a zmizel nám s očí v pouličním ruchu Mnichova.

Najednou jsme tam zůstali stát zase sami opět opuštěni a osamoceni. Připadalo nám to jako probuzení z krásného snu do tvrdé skutečnosti. Do skutečnosti uprchlíků v cizí zemi, bez prostředků, bez přátel, bez jídla, bez majetku a bez naděje na novou budoucnost ve slušné zemi.

Náš jediný známý v té celé zemi, naše naděje a sympatie a na pomoc náhle zmizela z našeho života naprosto neočekávaně a navždy.

Hodně vzpomínek z prvních týdnů našeho pobytu v Německu se mi už vykouřilo z hlavy. Nahlédla jsem však do svého zápisníku a žasla jsem nad tím, co jsme se nacestovali vlakem z města do města, z místa na místo. Mnichov, Frankfurt, Stuttgart, Amberk, Schwabach a zase Mnichov. Hledali jsme zoufale možnou cestu ven, ven ze země, kterou jsme v době, kdy tam byla ohromná inflace ve válkou zpustošených městech, velký nedostatek jídla a nemožnost slušného ubytování nazvali „jámou lvovou“ podle biblického vyprávění, že Daniel upadl do jámy lvové. Zdálo se nám, že jsme i my jsme spadli do takové jámy. Nebezpečí, kterým jsme se dívali přímo do očí, byl hlad, zoufalost a bída. A tak jsme hledali nějakou cestu ven z té „jámy lvové“.

Naše časté cestování vlakem bylo způsobeno tím, že jsme někde zanechali svá zavazadla a opět se pro ně vraceli, přenášeli je na jiná místa jako kočka svá koťata a tahali se s nimi sem a tam.

Chci se na tomto místě zmínit ještě o jednom zklamání. Petr myslel na zadní kolečka. Když sehnal nějaké tvrdé valuty při své návštěvě Švýcarska v roce 1946, chtěl si otevřít v Bernu své konto. Bylo mu řečeno, že to není možné, neboť nemá trvalý pobyt ve Švýcarsku. A tu se mu nabídl jeden náš krajan, pracující na československém konzulátě v Bernu, že mu otevře konto na své jméno, ale že to konto bude výhradně Petrovo, že mu může věřit! Pan Kavka vypadal přesvědčivě, byl znám svou poctivostí a měl slušnou rodinu. Manželka s dvěma dětmi s ním žila v Bernu. Navíc dost času jezdil autem do Prahy s pracovníky konzulátu.

Po celé dva roky, co jsme s ním byli ve styku, byl úžasný a důsledný. Vždy koupil a přivezl, o co byl požádán, a vždycky podal vyúčtování do posledního centu. A byl velice ochotný.

Když jsme se ocitli v německém lágru po našem přechodu hranic, jeden z prvních dopisů byl adresován panu Kavkovi do Švýcar. Žádali jsme ho, aby nám co nejdříve poslal peníze, které tam má Petr u něho na kontě nebo alespoň nějakou částku pro začátek. Informovali jsme ho, že naše situace v zásobování je zoufalá.

Dostali jsme od pana Kavky jen dopis, v němž nám vysvětloval, že ve dnech komunistického puče v únoru 1948 ztratil práci na čs. konzulátě v Bernu. Jako cizinec nesměl ve Švýcarsku pracovat a do Prahy se vrátit nechtěl. Jeho manželka se prý z toho všeho rozstonala a potřebovala nemocniční péči. Nezbyla mu prý žádná jiná možnost než použít Petrovy peníze. Ale že je hodlá vrátit.

Obratem jsme mu napsali, že v táboře je opravdový hlad, ať nám tedy pošle alespoň deset nebo dvacet franků, že ho moc prosíme, teď hned! Netrpělivě jsme čekali na odpověď. Ta nepřišla. Byl nám vrácen jen náš dopis s poznámkou: Adresovaný odcestoval do Kanady, adresa neznáma.

Vzpomněli jsme si na povídku o Karlu IV., jak jednou přespával na cestách v zájezdní hospodě s chudým mužem, kterého podezříval, že nespí a že ho chce okrást, a tak mu rozšafně řekl: „Ty nemůžeš spát a já nemůžu spát. Já se bojím o tu svou hřivnu i o sebe. Co kdybychom to, co u sebe mám, rozdělili na polovic. Ty dostaneš půl a já si ponechám polovic. Oba budeme něco mít, oba můžeme být spokojeni a klidně spát až do rána. Tak i my bychom se byli spokojili s polovinou, ba dokonce i se čtvrtinou peněz od pana Kavky. Aspoň s něčím, co by nám pomohlo v těch nejmizernějších a nejhladovějších dnech. Ale pan Kavka se nám už nikdy z Kanady ani odjinud neozval. Myslím, že ho to muselo občas i po letech hryzat ve svědomí, že nás tak nechal na holičkách v našich nejtěžších dnech.

Čas od času jsem se Petra zeptala, zda by se nechtěl poptat po panu Kavkovi našich krajanů v Kanadě, vždyť skupina emigrantů z Československa v Kanadě nemůže být tak veliká, aby se tam v ní pan Kavka nenašel! Ale Petr to odmítl se slovy: „Když jsme ty peníze opravdu potřebovali, tak nám je neposlal. Teď, když to už tak moc nepotřebujem, teď si již o ně říkat nebudu!“

Asi se mu nechtělo připomínat si ty dávné pocity zklamání v člověka a krajana!

Putování do Oberdorfu

Čtyři týdny života v táboře pro uprchlíky nás přesvědčily, jak důležité pro život jsou denní potřeby člověka. Navíc v zemi, kde po bombardování a po prohrané válce byl zoufalý nedostatek všeho, od jídla přes šatstvo a špendlíky až do nejmenšího kousku papíru. To znamenalo, že získat nejmenší věc byl úkol nadmíru těžký.

Naše vzpomínky proto zalétaly zpět domů do Prahy, do našich bývalých domovů - a v duchu jsme procházeli našimi skříněmi, prádelníky a skleníky - a tu se nám zdálo, že množství těch cenností by bylo teď pro nás, chudáky z uprchlického tábora, veliké a nedozírné bohatství.

A pak jsme si vzpomněli na poslední slova pašeráka Hada před naším přechodem hranic, na jeho ubezpečení, že naše svršky, které ležely ve sklepě u Novotných a my je už nemohli ve dvou pytlích do rukou pobrat - že je přenese pro nás přes hranice a uloží je u své přítelkyně na německé straně ve vesničce Oberdorf. I kdyby jen část toho šatstva, věcí a svatebních dárků již přenesl, byla by to velká pomoc pro nás v našem zápase o přežití, uvažovali jsme s Petrem. Takové a podobné myšlenky nám háraly v hlavách. Protože někdo z nás dvou musel hlídat v lágru ty naše cennosti, rozhodli jsme se, že jeden z nás se vydá na cestu do Oberdorfu. Volba padla na mne. Cesta vlakem byla v té době laciná a pro nás dosažitelná.

Jednoho dne jsem vyrazila do města Hofu. Dokonce jsem našla ubytování v malém hotýlku „Kaiserhof“. Ráno jsem se vypravila hledat další cestu do vesnice Oberdorf, ale napadlo mne, že jet do takové blízkosti hranic, byť na německé straně, může být podezřelé nebo nebezpečné. Rozhodla jsem se tedy, že se raději zeptám na americké službě CIC, zda není nějaké nařízení proti takové cestě. Možná, že bych tam mohla dostat od tamních úředníků i radu, zda tam jede autobus, či kde by se dalo najmout taxi.

Dorozumívání bylo zprvu trochu krkolomné, ale dva úředníci byli ochotni mne vyslechnout a zdáli se být mému poslání i nakloněni.

Moje znalost angličtiny byla tenkrát opravdu v plenkách, ale úředníci mé situaci jakž takž porozuměli a po delší poradě se vynořil jeden z nich z kanceláře s nabídkou, že mne osobně ke kýženému domku v Oberdorfu doveze!

Jeho jméno jsem již dávno zapomněla, říkejme mu proto Mr. Dunn. Byl vysoký, příjemný, asi třicetiletý blondýn. Jízda autem do malé vesničky byla příjemná a pohodlná a trvala asi půl hodiny.

Mr. Dunn se divil, že vydávám tolik námahy pro několik našich svršků, které doufáme, že nám budou předány. A tak jsem se snažila vysvětlit, že všechno ostatní, co dvě generace nashromáždily, aby nám to předaly: pozemky, domy, obchod, knihy, sochy, obrazy, oblečení a rodinné cennosti - že to všechno jsme ztratili přechodem přes hranice - dokonce i své přátele. Že právě těch pár svršků je všechno, co doufáme s sebou vzít pro naši budoucí existenci. Že to má či by to mělo pro nás v nové vlasti jak materiální, tak i sentimentální cenu!

Po jednom dotazu se Mr. Dunn zastavil u kýžené malé vesnické chaloupky. Nabídl se, že se sám zeptá, zda pan Had přenesl nějaké naše věci ke slečně Köpelové. Přijala jsem jeho nabídku velmi ráda a zůstala ve voze. Mr. Dunn se vrátil s nepořízenou. Nic nebylo pro nás přeneseno. Nic tam nebylo!

Mr. Dunn viděl moje veliké zklamání. Zklamání v lidech a zklamání, že nemáme naději již nic z tolika našich věcí vůbec kdy dostat!

Na zpáteční cestě se moje konverzace s Mr. Dunnem zlepšila, i když mnoho vět bylo vysvětleno pomocí rukou nebo německých slovíček. Sem tam jsem se pokusila o vtip nebo vypravování.

Mr. Dunn zastavil u kanceláře CIC a řekl mi, abych počkala, že by mne zavezl zpět k nádraží v Hofu. Snad půl hodiny jsem čekala ve voze. Bylo ještě slunné odpoledne, a tak mne napadlo, že bych se mohla alespoň procházet po chodníku a mít tak trochu pohybu a sluníčka. Před stejnou budovou držel hlídku německý policajt. Několikrát po mně hodil zlověstným okem, když jsme se míjeli na chodníku. Vytušil, že jsem asi uprchlík, a zřejmě měl dopal, že jsem přijela s americkým autem služby CIC. Myslela jsem si, že na mne nemůže, když čekám na úředníka od CIC. Ale zmýlila jsem se! Německý policajt mne náhle oslovil, chtěl, abych se legitimovala. A než jsem se nadála, už mne odváděl na jejich německou policii.

A začalo vyptávání, proč jsem přijela a za jakým účelem, a to typickým německým komisním způsobem. Moje poslání nalézt své vlastní věci, které měly být přeneseny z české strany, se mu jevilo jako podezřelá akce. Předávali si mne od úředníka k úředníkovi. Opět jsem si náhle uvědomila (jako na policii v Aši), že mám u sebe věci, které by mohly být v této situaci nebezpečné. Mimo inflační německé marky (několik tisíc) měla jsem u sebe české koruny, několik švýcarských franků a dokonce i šest amerických dolarů. V zemi, kde papírové marky měly hodnotu jen o málo větší než byla hodnota papíru, na němž byly vytištěny, byla jiná měna vítaná a ochotně přijímaná při jakékoliv obchodní transakci. A my nevěděli, kdy a kde bude zapotřebí dát odměnu buď za nocleh, za přenesení našich věcí nebo za jídlo bez potravinových lístků při mém putování Německem. Kámen úrazu byl však v tom, že držení cizích valut bylo v té době v Německu protizákonné. Měla jsem tyto bankovky dobře uschovány proti krádeži v novinovém obalu své učebnice angličtiny. A tak při běžné prohlídce byl tento balíček lehce přehlédnut.

Bylo jasné, že němečtí policajti byli ke mně nepřátelsky naladěni a že mne buď budou z něčeho podezřívat nebo se budou snažit něco najít, z čeho by mne mohli obvinit. Možná, že měli vůbec na Čechy zlost, vždyť to nebylo tak dlouho, jen tak dva roky, co naše republika jim vrátila sudetské Němce. A těch bylo na desetitisíce! Pak mi oznámili, že mi ženská policistka provede důkladnou osobní prohlídku. Přitom byla každá moje věcička rozebrána a sepsána. A tak z učebnice angličtiny, tedy z jejího novinového obalu, se vysypalo něco, co vypadalo jako kopec různých mezinárodních bankovek! Konečně něco na mne německá policie měla! Přechovávání nedovolených měn! V zákulisí se zřejmě odehrávalo jakési drama, možná i boj mezi německou policií a americkou službou CIC. Město Hof bylo tehdy v americké okupační zóně Německa a zřejmě se přeli, pod jakou pravomoc jako český uprchlík spadám!

Za delší chvíli jsem se ocitla v sousední kanceláři služby CIC. Ovšem tentokrát jako obžalovaná a podezřelá osoba. Mr. Dunna jsem neviděla, vyslýchali mne jiní úředníci. Zřejmě mi byl zkonfiskován můj zápisníček z mé kabelky a byl pečlivě studován. Následovalo mnoho otázek. Nejpodezřelejší se jim zdálo, že mezi adresami a telefony byl též Mr. Marek z mnichovské služby CIC. Byl to ten Čech svým původem, který nám uprchlíkům slíbil věnovat známky na dopisy do zámoří, když jsme hledali možnost umístění našich krajanů - uprchlíků v cizině.

Dověděla jsem se, že jsem podezřelá ze špionáže a že pravděpodobný následek toho bude, že budu vyhoštěna jako nežádoucí element zpět do Československa.

Následovaly dlouhé hodiny čekání v různých místnostech. Ostatní osoby kolem mne, několik různých mužů, tu seděli s mrtvým výrazem v očích a našedlou barvou ve tvářích. Byli zřejmě v bezradné a beznadějné situaci jako já! Nikdo z nich nemluvil. Ani já se svou malou znalostí němčiny jsem nějak neměla náladu hovořit. A bylo to stejné jako tenkrát na policii v Aši, v kritickém okamžiku mého života. Šlo mi o všechno! Nejen o majetek, ale i o svobodu a celou mou další budoucnost! Budu-li vrácena do bývalé vlasti, přibude ke všemu i obžaloba z nedovoleného překročení hranic! To samo by znamenalo nejmíň pět let vězení. Co by si počal Petr sám v cizině? Věděla jsem, že by ho nic netěšilo. Ani vyjet do nějaké cizí země, ani začínat tam život sám!

Od naší svatby neuplynul ještě ani rok, a tak jsme byli stále ještě ve stavu duševní a citové náklonnosti a zamilovanosti. Kdo to prožil, ten ví, že nic člověka netěší podnikat samotného. Stane se polovinou jakési citové jednoty, citového celku. Neexistuje sám pro sebe, ale pro ten nový celek. Česky se tomuto stavu říká „líbánky“. Ale ani to nevystihuje správně ten pravý stav. Je to daleko víc než jen to líbání. Je to vlastnění jediné společné duše, z níž má každý svou polovinu. Kdybych já byla zavřena v Československu, Petr by procházel duševními mukami své viny nebo spoluviny, neboť jsem tu cestu podnikla pro společný účel! Snad mukami horšími než já ve vězení samém!

A pak už bych se ven a na svobodu nedostala vůbec. Buď by mi to podlomilo zdraví a nebo odvahu. To jsem věděla. Tím jsem si byla jistá!

A Petr by na mne čekal v uprchlickém lágru a nevěděl by, v jakém nebezpečí a duševním stavu se nalézám!

Zase mi nezbylo nic jiného než mé modlitby. Vášnivé a horoucí! Když se člověk tak modlí, alespoň nemůže myslit na ty všechny zoufalé eventuality, které na něj vystrkují hlavy ze všech koutů jeho bujné fantasie.

Byla jsem alespoň ráda, že jsem do Oberdorfu jela s americkým úředníkem a že jsem s nikým ohledně našich věcí nejednala sama osobně, aspoň v tom mne nikdo z ničeho nemůže obvinit!

Dopoledne uběhlo, nastalo odpoledne, dokonce už pozdní odpoledne. Žádné jídlo jsem nedostala a dokonce jsem ani neměla hlad. A pak se najednou objevil můj Mr. Dunn a vážně prohlásil, že mne musí dovézt na jiné místo. Opět mne vezl ve stejném voze, ale za docela jiných podmínek. Jako zatčená osoba jsem byla ve špatné, černé náladě. Zeptala jsem se ho, kam mne veze. Posuňkem odmítl odpovědět, a tak jsme jeli mlčky.

Někde uprostřed města se najednou zeptal: „Neříkala jste ráno, že vám jeden zpáteční vlak jede ve 12.10 a druhý v 17.20 odpoledne?“

„Ano, říkala,“ odpověděla jsem smutně.

„Je právě 17.10,“ pokračoval Mr. Dunn a podíval se na své hodinky. „Tak, kdybyste si pospíšila, tak byste ho ještě mohla stihnout!“

„Ale vždyť mi všechny moje peníze i dokumenty byly odebrány, bez nich přece nemohu cestovat,“ namítla jsem překvapeně a udiveně. „Je to tohle?“ zeptal se Mr. Dunn a vytáhl z náprsní kapsy svého kabátu mou koženou tašku, v níž byly složeny pečlivě nejen moje dokumenty, ale i všechny ty bankovky různých měn a podal mi ji. „Běžte rychle!“ dodal. S udivenýma očima nevěřícího Tomáše jsem chytila svou koženou náprsní tašku. Jediným pohledem do ulice jsem zjistila, že zastavil právě před budovou hlavního nádraží v Hofu.

Vylítla jsem z auta neuvěřitelnou rychlostí a řítila jsem se směrem k pokladně lístků. Musím s lítostí poznamenat, že jsem snad ani Mr. Dunnovi nepoděkovala a dokonce se na něj ani neohlédla. Musela jsem panu Dunnovi připadat jako ptáček, kterému náhle rozevřeme dlaň a on vylétne ze zajetí jako střela do vzduchu. Kdykoliv později jsem viděla nějakého ptáčka náhle vzlétnout na svobodu, vzpomněla jsem si sama na sebe, jak jsem tehdy vylítla z auta do ulic Hofu!

U pokladny na lístky byla dlouhá fronta, ale já jsem běžela přímo k okénku a tam napolovic k prodávající slečně a napolovic k čekajícímu zástupu jsem pronesla prosebně něco jako: „Můj vlak do Frankfurtu mi jede už za čtyři minuty a mohu ho chytit, jen když mi dovolíte si koupit lístek teď hned!“ Nikdo z čekajícího zástupu nehlesl jedinou námitku. S lístkem jsem se vyřítila na nástupiště, vyhledala jsem svůj vlak a pak jsem běžela podél vlaku až tam, kde kdesi v polovině vlaku ještě otevřené dveře držel průvodčí přímo pro mne.

Dopadla jsem na nejbližší lavici a popadala dech. Řekla jsem si v duchu: „Teprve teď budu přemýšlet a snažit se o vysvětlení, jak se mi podařilo uniknout z té prekérní situace!“ Ale logické vysvětlení jsem nenašla. Jen otázky. Nechal mne Mr. Dunn uprchnout? Nechala mne uprchnout americká služba CIC na vlastní vrub nebo ke vzteku německým úřadům? Byl můj únik ze zajetí tak neočekávanou odpovědí na mé modlitby? Anebo jsem byla oficiálně zproštěna obžaloby ze špionáže?

Celá ta událost se mi zdála být neskutečnou, ba nelogickou! Vždyť tohle mi nikdo nikdy nebude věřit! Nemá to cenu ani někomu vypravovat, co jsem zažila. Nikdo by mi nevěřil, že jsem prožila tak hroznou a děsivou epizodu, která skončila tak náhle a neuvěřitelně dobře!

Když jsem se konečně vrátila do schwabašského lágru a k Petrovi, a vypravovala jsem mu ten svůj zážitek - Petr se z toho doslova roznemohl. Představil si celou tu hrůzu, kterou bychom museli procházet, kdyby se hrozby návratu do Československa vyplnily. A několik dní se z toho nemohl vůbec vzpamatovat.

Výsledkem toho bylo, že jsme se s Petrem rozhodli, že na veškerý majetek, jak na hranicích, tak i doma úplně zapomeneme, ale soustředíme své síly, abychom se jakýmkoliv způsobem dostali daleko od Německa a i od své vlasti. Nejlépe daleko do zámoří.

Kdykoliv jsem si pak vzpomněla na svou expedici do Hofu, zalil mne pocit vděčnosti k Mr.Dunnovi. Patrně mi pomohl. Buď se za mne přimluvil a přesvědčil ostatní úředníky CIC, že jsem měla zájem jen o naše zanechané věci, a nebo si vzal na svůj vlastní „vrub“, že mě nechal v pravou chvíli uprchnout k mému vlaku. Můj vlastní závěr byl, že se asi nikdy správné odpovědi na tyto otázky nedovím.

Po této zkušenosti jsem byla už opatrná psát si něco důležitého do vlastních poznámek. Celé to drama jsme podrželi s Petrem jako tajemství. Stejně by nám to nikdo nevěřil! Po mnoho let jsme o tom s nikým nehovořili. Měla jsem chuť po letech pátrat po Mr. Dunnovi, poděkovat mu a třeba mu poslat i dárek. Ale třeba bych mu tím mohla i uškodit, a to nechtěně! A pak jsem si stejně nepamatovala jeho jméno.

Až jednou snad po třiceti letech jsem poprvé tuto událost vypravovala jedné nestranné osobě a zeptala jsem se: „Co si myslíte o tom všem a jak byste si vysvětlila, že mne Mr. Dunn pustil, abych mohla chytit svůj vlak v posledních minutách před odjezdem?“ A odpověď zněla: „Udělal to na svůj vlastní vrub! Prostě vás nechal utéct!“

Já si však myslím, že Mr. Dunn si nemohl v žádném případě vzít riziko mého „útěku“ na sebe. Už si nepamatuji ani pravé jméno ani vzhled Mr.Dunna, ale dodnes chovám v sobě pocit vděčnosti jak k němu, tak i k mému andělu strážnému.

Výlet do Amberku

Naše hledání vhodné země pro emigraci, našeho budoucího domova, pokračovalo. Belgii jsme z našeho programu definitivně vyškrtli. A pak i Kanadu, když jsme se dověděli, že berou v té době jen vyučené kožešníky a rovněž jen samotné muže. Ženy je budou moci do Kanady následovat, až si muž najde pro svou rodinu byt a když prokáže, že si už našetřil dostatečný obnos peněz na cestovné pro manželku a pro začátky jeho rodiny.

Zároveň jsme došli k názoru, že bychom v současné době potřebovali sebemenší obydlí, kde bychom mohli uzamknout naše věci a cennosti na zámek, a ne se jen střídat jako hlídací psi při střežení našich svršků.

Proto jsme se vypravili do Amberku. Byly tam kanceláře státních imigračních úřadů, které vydávaly nově příchozím i uprchlíkům osobní průkazy čili kennkarty. Pro nás to znamenalo, že se budeme moci prokázat dokladem, že jsme byli přijati státem jako jeho noví obyvatelé. Stejně důležité byly pro nás i potravinové lístky, na které jsme pak měli také nárok. Bylo jich žalostně málo na ten každý týden, ale i to málo bylo pro nás významné. Mohli jsme si pak zajít klidně do restaurace a s lístky zaplatit za jídlo oficiálně určené nízké ceny. Zatím jsme museli čekat a o jídlo prosit. Prodej bez lístků byl ilegální a místní lidé nám nedůvěřovali. Proto se báli s námi vůbec i jednat.

Protože jsme předem věděli, že celá ta úřední procedura, prověřování, sepisování, fotografování a konečně i vydání kennkarty bude trvat několik dní, vypravili jsme se tam se všemi svými zavazadly. V té době jsme už dokonce vlastnili i tři starší kufry, které jsme nějak koupili na jedné z našich expedic do Mnichova. V Amberku jsme byli umístěni do menších místností, kde bylo jen několik lůžek. Také jsme dostávali dvě až tři jídla denně. V té době již tam bylo tisíce uprchlíků, a to nejen z Čech a Moravy, ale i z druhých sousedních zemí i z Východního Německa. Mezi námi čekateli, nastalo jakési vzájemné přátelství a kamarádství. Tam jsme také poznali české uprchlíky jako Dr. Svobodu a paní Veselou, Janderovy, bratra a sestru Salzovy a další. Potkávali jsme se později i na jiných místech, a tak se k nim ve svém vyprávění později ještě vrátím.

Zajímavou postavou byl pan Velkoborský, též krajan, který byl zaměstnán u organizace IRO právě v té době a chlubil se tím, že byl mnoho let u cizinecké legie. Jako zaměstnanec IRO měl svou vlastní místnost, tedy byt. Když nás uprchlíky bez bydliště pozval k sobě na skleničku něčeho nebo na kávu, byla to pro nás čest a velké potěšení. Bylo to pane něco, trávit najednou příjemný večer, být součástí české domácnosti jednoho krajana. Pan Velkoborský měl již mladou ženu Martu, byla to Němka, která mluvila dobře česky, a tak jsme usoudili, že pochází asi z rodiny sudetských Němců. V té době bylo jaksi nemístné se ptát, zda ženy Američanů, nebo jejich přítelkyně jsou Němky. Totéž se týkalo i pracovníků úřadů, jako byla IRO. Nač bychom to tedy potřebovali vědět? Proč budit zbytečně jejich nevraživost při takové inflaci německých žen? Sobě bychom tím rozhodně neprospěli!

IRO byla mezinárodní organizace, která se měla starat o umístění uprchlíků a lidí zavlečených do Německa během války do nových zemí, které je byly ochotné přijmout. Pro nás byl zajímavý i další zaměstnanec IRO, pan Vladimír Sladký. Bylo mu 38 let, původem byl Čech, ale žil už mnoho let v cizině, že se díval na svůj původ dost indiferentně. Přesto mne a Petra pozval do svého pokoje s několika dalšími kamarády. Co nás u něho zaujalo, to byla jeho přítelkyně ruského původu, překrásná blondýna Ludmila. Bylo jí asi 32 let. Po několika skleničkách nám sličná žena prozradila, že je vdaná za staršího hodného pána a že s ním má jedenáctiletého syna. Pan Vladimír, oblečený v pěkné černé uniformě IRO, která dost přiléhala k jeho štíhlému a svalnatému tělu, se chlubil svou pěknou atletickou postavou a byl také na svou milenku jak se náleží hrdý. Po chvíli jsme se jí zeptali, zda její manžel ví o její návštěvě u atletického Vladimíra. A tak nám řekla, že její manžel ji každých šest neděl sám za Vladimírem přiveze a asi za pět dní si ji zase tady vyzvedne a odveze domů. Podivovali jsme se, zda je to vůbec možné a proč že to dělá. „Chce mě mít doma a říká, že mne miluje a že beze mne nechce žít! Pro mě je jako muž už moc starý. Když jsem mu jednou řekla, že bez fyzické lásky v mém věku nemohu žít, sám mi tyto návštěvy navrhl jako řešení. Mimo to je dobrým, starostlivým a zámožným otcem a můj syn potřebuje matku i otce!“ Kamarádi dosvědčovali, že mluví pravdu. A kdo jsme byli my, abychom protestovali? Synáček měl matku, manžel choť, Vladimír milenku a Ludmila byla se svým údělem spokojená. Usoudili jsme s Petrem, že kde není žalobce, není ani soudce, jak praví staré přísloví.

Lidé bez domova, běženci a uprchlíci v Německu se dělili na dvě skupiny. Tu první tvořili lidé, kteří zůstali v Německu v roce 1945 po konci války. Byli to převážně lidé zavlečení do Říše na nucené práce z Ukrajiny, Polska i ze Sovětského svazu. Sloužili zde za Hitlerova režimu jako kdysi otroci. Bylo jich mnoho, hádám že to bylo snad i sto tisíc. Když válka skončila, odmítla většina z nich se vrátit zpět do své vlasti, kde v té době vládli komunisté. Spojenci, Američané, Angličané a Francouzi to zprvu nemohli pochopit a vysvětlovali si tento jev jako neposlušnost. Považovali tyto lidi za pochybené charaktery a nutili tyto zavlečené „otroky“ k návratu do jejich vlasti. Ale teprve když se stali svědky mnoha sebevražd u Ukrajinců, Rusů a Poláků při organizování jejich návratu domů, zjistili, že příčina bude asi hlubší a vážnější. Tito lidé odmítali žít pod komunistickým režimem a dali přednost smrti před návratem do takové vlasti! Co si však počít s tolika tisíci takových běženců? A tak začali tento problém vyšetřovat a zjistili, že tito občané jsou ochotni začít novou existenci kdekoliv na zemi, kde však zrovna nevládne komunistický režim.

Po mnoha letech jednání bylo zjištěno, že některé země by potřebovaly imigranty do nezalidněných nebo jen málo zalidněných oblastí, kde by mohli žít a pracovat.

Byly to: Brazílie, Ecuador, Venezuela, Austrálie, Kanada a částečně i v menším počtu i USA. Tyto země byly ochotny zaplatit polovinu nákladů za lodní dopravu těchto potenciálních pracovníků do svých zemí. Tito lidé byli nazýváni „zavlečenými osobami“, což je anglicky „displaced persons“, tedy zkráceně DP, a tak se jim říkalo „dípíci“.

Německo bylo povinno „dípíky“ ubytovat a živit. Organizace IRO pak uhradila druhou polovinu nákladů na cestu do nové vlasti. Před repatriací však museli tito běženci slíbit a podepsat kontrakt, že budou pracovat v oborech, kde byl v té zemi nedostatek pracovních sil. Tedy v neatraktivních oborech jako při stavbě silnic, v lesích, nemocnicích pro duševně choré apod. Tento nedostatek pracovníků však vznikl tím, že tyto práce byly i přes značnou obtížnost špatně a nedostatečně placeny. A tak noví imigranti měli za úkol vyplnit tuto mezeru.

Rozběh této celé akce trval asi tři roky, a tak na jaře roku 1948, tedy v době velkého návalu prvních uprchlíků z Československa po únorovém puči, první dvě námořní lodi vypluly s imigranty do těchto nových zemí.

Po krátkém jednání a rozvažování byli čeští uprchlíci nazváni „refugees“ (= uprchlíci) a dostali stejná práva na emigraci z Evropy, ale nikoliv práva jejich ubytování a stravování. Zůstali v péči a zodpovědnosti Německa, které tehdy mělo málo peněz pro takovou pomoc. Ubytování pro uprchlíky bylo nalezeno v bývalých pracovních táborech nebo v jakýchkoliv dřevěných stavbách. Dípíci byli ubytováni již od konce války v bývalých kasárnách, zděných budovách, a byli lépe stravováni. A protože tu bydlili již tři roky, byli již takovému životu uzpůsobeni a znali cestičky, jak bylo možno si svůj životní standard zpříjemnit a zlepšit.

V Amberku jsme se dověděli, že se i pro nás otevřela možnost vycestovat do některé z těchto zemí, a to za cenu, že podepíšeme kontrakt, že budeme pracovat v oboru, který nám bude nabídnut. Vypadalo to, že by se nám mohlo podařit náš problém vyřešit. Jevilo se nám to jako nová oáza pro bloudící v poušti. Jako mana, seslaná pro nás přímo s nebe! Zaslechli jsme také, že komise pro výběr budoucích imigrantů do nových zemí už neočekávaně do některého střediska organizace IRO přijela, ale kdy to bylo a kde bude jednat, to bylo zatím tajemstvím. K dispozici měla IRO asi tři námořní lodě, válečné nákladní lodě, předělané na transport asi jednoho tisíce lidí. Čekatelů a kandidátů pro emigraci byly jen pro Austrálii desetitisíce, celkem statisíce. Podmínkou ovšem bylo, že tito dípíci a uprchlíci musí být zdraví a také ochotni manuálně v nových zemích pracovat. Taková cesta lodí trvala tenkrát asi měsíc jedním směrem, s nutnými opravami a zásobováním bylo možno každou loď během roku využít asi čtyřikrát.

Další zajímavou dvojicí, kterou jsme v Amberku poznali, byli manželé Bílinští. S nimi jsme si moc dobře rozuměli a spřátelili jsme se. Oba byli Ukrajinci. Ke konci našeho pobytu v Amberku nás ujistili, že kdybychom někdy potřebovali ubytování, že bychom mohli za nimi přijet do jejich ukrajinského střediska v Mainz-Kastellu u Wiesbadenu. Bydlili v bývalých kasárnách, které byly ve velmi dobrém stavu, kde byl i čilý společenský život a bylo možno si přilepšit při zásobování.

Vedoucí ubytovny v Amberku nás ubezpečil, že po skončení úředního jednání v Amberku nám a asi dvaceti dalším uprchlíkům vyjednal nové ubytování v jiném středisku pro uprchlíky. Proto jsme manželům Bílinským poděkovali za ochotu a řekli jim, že již máme další ubytování zajištěno. Jeli jsme skoro přes celou americkou zónu Německa do slíbeného střediska, jehož jméno se nám už dávno vykouřilo z paměti. Bylo již hezky po soumraku, když jsme tam dojeli. Utaháni těžkými zavazadly a kufrem, kde byl náš veškerý majetek, jsme dorazili k bráně právě v okamžiku, abychom uslyšeli jako i všichni ostatní „homeless“ (bez přístřeší), že to musel být nějaký omyl, že v celém táboře není jediné lůžko volné.

Začalo se již smrákat a my jsme tam stáli hladoví a utahaní a nevěděli jsme, kudy kam. Náš bývalý Schwabach byl až někde daleko na druhé straně Německa. Mimo to jsme se tam již odhlásili a na naší palandě spí dnes už někdo jiný. A jak jsem už dříve zjistila, po celém Německu nebylo možno sehnat pro přespání žádný hotelový pokoj.

V nastalém příšeří jsme si svorně sedli na náš jediný solidní kufr a probírali jsme možnosti, kde by se dalo přespat. Velký výběr nebyl. Jediné, o čem jsme věděli, bylo pozvání manželů Bílinských do ukrajinského lágru v Mainz-Kastellu. Můžeme je přepadnout jen tak v noci bez ohlášení? Telefony pro chudé lidi nebyly vůbec zavedeny! Tak nám nezbyla žádná jiná možnost!

Potmě jsme odtahali naše zavazadla a kufr na nádraží a odjeli v noci a bez večeře do Wiesbadenu. Někdy kolem půlnoci jsme dorazili na nádraží v Mainz-Kastellu. A opět jsme se tahali s kufrem a pytli. Bratrsky jsme se střídali s nošením toho nejtěžšího. A taky jsme si všimli, oč máme oba méně síly, než když jsme před těmi šesti nedělemi překračovali pohraniční lesy u Aše do Německa.

Tak někdy po jedné v noci jsme se doploužili ke kasárnám, kde byl ukrajinský lágr. Ve vrátnici byla hlídka a pouštěla dovnitř jen ty, kdo se prokázali jakousi průkazkou. To nás pochopitelně zarazilo. Neměli jsme co ukázat. Pustila by nás stráž v noci dovnitř na návštěvu nebo by šla manžele Bílinských budit? Jistěže nikoliv! Co teď? Sedět u vrátnice až do rána? Kam tedy jít? Rozhodli jsme se, že se do ukrajinského tábora vkrademe zadem. Slušně by se řeklo, že jsme se tam jen vloudili.

Kolem kasáren byla vysoká cihlová zeď, jejíž výšku ještě zdůrazňoval nahoře dvojitý ostnatý drát. Společně jsme ukuli plán, že se pokusíme vylézt na plot uprostřed a protáhnout mezi ostnatým drátem na zdi. Já, kdysi nadšená skautka, jsem se rychle vyšplhala na plot. Podařilo se mi zvětšit vzdálenost mezi ostnatými dráty a prolézt na vnitřní stranu zdi. Stejným otvorem jsme pak prostrčili s velkým úsilím náš kufr a další zavazadla. Daleko komplikovanější již byl horolezecký výkon Petra. Lezl totiž na zeď v chundelatém hubertusu, který nám v noci sloužil co by jediná naše deka na spaní. Asi v polovině jeho akrobatického výkonu se mu ostnaté dráty zapíchly shora do hubertusu. Byla tma jako v pytli, a tak se vyprošťování stalo velmi složitou aférou a rozmotat se z toho nemělo úspěch. Čím déle visel Petr mezi nebem a zemí, tím více klel a šťavnatě nadával. Pak mu noha najednou uklouzla a napíchl se i na spodní ostnatý drát. V tom momentě jsem si uvědomila trapnost naší situace, že se vkrádáme do ukrajinského lágru, kde nás nikdo nečeká a možná nás tam ani nepřijme. V té černé tmě mám teď manžela napíchnutého na plotě a ten se nemůže pohnout ani sem ani tam. A já jsem se v tom momentě začala smát a smát a vůbec jsem nemohla ten svůj smích zastavit. Možná, že jsem měla spíš brečet! Ale Petrovi v té chvíli do smíchu určitě nebylo. Už ani nevím, jak jsme se z té prekérní situace dostali. Myslím, že jsme s Petrem rozepnuli hubertus a Petr se z toho mizerného kabátu vysvlékl, a když už byl na vnitřní straně plotu, pomalu jsme postupně vyprošťovali tu chundelatou látku ze všech těch pichláků. Ale tím ještě naše putování neskončilo. Vlekli jsme se s naší bagáži kasárenskými chodbami a přemýšleli, jak teď v noci nalézt mezi stovkami spících Ukrajinců manžele Bílinských.

Štěstí nám však přálo. Asi čtvrtý osamělý jedinec, který mašíroval noční chodbou na záchod si ulevit, znal Bílinských. „To je přece náš příštipkář, náš švec,“ konstatoval nadšeně. Naši ukrajinští přátelé byli celí vykulení, když jsme je v 1.30 v noci vytáhli z postelí. Byli však oba duše dobré, a tak nám uvolnili jednu malou postel, ale deku pro nás neměli. K dobru nám zase přišel zachráněný chundelatý hubertus! Ještě že se nám ho podařilo vyprostit ze spárů toho ostnatého drátu!

Už jsem si myslela, že máme alespoň na tu noc vyhráno. Ale chyba lávky! Mýlila jsem se. To nejnepříjemnější překvapení pro mě osobně přišlo hned, jakmile se v pokoji u Bílinských zhaslo. Ucítila jsem náhle píchnutí do ramene, jako by mne někdo píchl elektrickou jehlou. Krátce nato následovalo píchnutí do boku.

Sáhla jsem si na postižená místa a nahmatala jsem napuchlinu asi velikosti dlaně a ta mi prozradila, že si na mé krvi pochutnávají velké štěnice. A pak následovala další píchnutí. Ležela jsem v posteli beze spánku, rozjitřená odporem k neviditelným upírům v té noční tmě a zoufale jsem přemýšlela, co podniknout. Nemohla jsem přeci naše dobrotivé hostitele opět budit pro rozsvícení světla a řešením štěnicového problému.

A vyjít sama na chodbu, abych se vyhnula ležení ve tmě, to jsem si opět netroufala, abych nepotkala nějakého hladového a nevybouřeného Ukrajince na těch temných chodbách. Byla jsem mladá, v nejlepších letech, nechtěla jsem proto pokoušet osud!

Navíc mě ještě žralo to, že ty mizerné štěnice pily jen mou krev a o krev zbývajících tří osob v místnosti včetně Petra zřejmě vůbec nestály. Zbytek noci jsem proležela beze spánku a jen jsem se v tichu otřásala ošklivostí a strachem, kde že mne v příštím okamžiku štěnice zase poštípou. Štípaly mne až do rána. Asi dvacetkrát. Jediné, co bylo potěšující, že opuchliny na mém těle za takovou půlhodinu vždy skoro zmizely. Zbyla po nich jen taková nepatrná červená tečička, které si ani nikdo nevšiml. Tak to bylo moje setkání se štěnicemi. Nebylo moc příjemné.

Jak jsem tak ležela beze spánku, vzpomínala jsem na naše maminky. Co by tomu asi řekly, kdyby věděly, v jaké šlamastyce právě jsme. Braly by naši situaci tragičtěji než my s Petrem? Určitě! Usoudila jsem, že by lomily rukama a se slzami v očích by bědovaly: Děti, kam jste to dotáhly! Bez jídla, bez bytu, bez peněz! Moje máti by mi určitě přikázala, abych se vrátila domů. Politice moc nerozuměla a na všechno se dívala z materiálního a praktického hlediska okamžité situace. Petrova matka rozuměla naší situaci daleko lépe. Ta věděla, že jsme neutekli kvůli jídlu, oblečení nebo bydlení. Ta dobře věděla, že to byl strach z toho, co by nám, odpůrcům komunismu a příslušníkům kapitalistické třídy mohl v budoucnosti komunistický režim přinést: potíže, zákaz studia na vysoké škole, nasazení do pracovních táborů, výslechy, možná i vězení, anebo život prožitý ve strachu. Vlastně nebylo žádného omezení, do jaké hloubky utrpení bychom za takového režimu mohli upadnout. A to nejen po materiální stránce, ale zejména po citové a morální! Útěchou mi bylo právě to, že naše maminky i naši přátelé neměli ani ponětí, v jaké neradostné situaci se právě nalézáme.

Ještě by se mohl někdo zvědavě zeptat: „A co další noci u Bílinských? Také tě ten hmyz trápil?“ Zajímavé bylo, že další noci již nebyly zdaleka tak zlé. Asi se mně ty mizery už nasytily, nebyla jsem pro ně již senzací, tak mě nechaly alespoň vyspat!

Bílinských nám mohli nabídnout jen talíř polévky z červené řepy, zvané boršč, a to jen jednou denně. Byl kyselý a plavaly v něm právě jen ty malé kousky řepy, jinak nic. Ani malý kousek brambůrku! To nemohlo hlad na dlouho zažehnat. Příští den byla právě sobota, pak přišla neděle a pak zase svátek, a tak jsme museli čekat celé tři dny, než se kancelář lágru otevře. Mezitím jsme neměli přísun jídla, ani nebylo možno si něco koupit. S Bílinskými jsme jeli na výlet na zábavní lodi po Rýnu. Hlady nám v břichu opravdu kručelo. Celá krajina se nám zdála šedivá, smutná a beznadějná. V krámech nebylo nic k dostání. Jen jeden krámek s nápisem „Zmrzlina“ prodával v kornoutcích něco, čemu se tak nesprávně říkalo. Byla to spíš uměle oslazená napodobenina ušlehaného bílku s příchutí zubní pasty. Ani to nepotěšilo, ani to nenasytilo. Dále jsme navštívili s našimi přáteli cirkus. Ještě dnes znova vidím, jak akrobati lítali na hrazdě a tygři před námi proskakovali hořícím kruhem. Tajně jsem zašeptala Petrovi do ucha, že ta podívaná na skákající tygry mi připadá jako to nejhloupější pod sluncem, když se při tom člověku žaludek svírá hladem!

Jak nám Bílinských poradili, hned po svátku jsme se rozjeli do Zeisheimu do židovského obchodního střediska. Jeho obyvatelé tu čekali na přesídlení do Izraele. Mezi uprchlíky bylo známo, že se tam bez bázně prodává veškeré zboží, hlavně jídlo, na černém trhu. Němci jistě taky prodávali a kupovali na černém trhu za volné vysoké ceny. Ale to, že jsme byli pro ně cizinci - uprchlíci, budilo u nich nedůvěru a nechtěli nám nic prodat. Přesně totéž se nám stalo vizitkou v Zeisheimu. Zvenku nenasvědčovalo na domech nic, že by tam mohly být krámy. Když jsme si ale získali důvěru jednoho židovského obchodníka, zavedl nás dolů do sklepa a tím byl velký obchod se vším možným, se spoustou nejrůznějšího zboží. Samozřejmě salámy, sýry, různé chleby, pečeně a jiné dobroty.

Nejdřív jsme mu prodávali naše věci, které jsme už nepotřebovali, například teplé rukavice, šály, šatstvo a pár zlatých mincí, které jsem dlouho nosila zašité v podprsence. Pak jsme za získané peníze zase kupovali jídlo. Petr se ukázal jako velký talent ve smlouvání. Avšak náš židovský obchodník s pejzy byl na smlouvání opravdový génius. Já jsem na takové dohadování o ceně neměla tu správnou náturu. Skončilo to tím, že Petr, než zaplatil dlouhý sloupec cifer za vybrané potraviny, řekl: „Musím si na vás, mazané obchodníky, dát pozor, abyste mi k tomu součtu cifer nepřipočítali i datum!“ I začali jsme dlouhý sloupec čísel přepočítávat. A opravdu! Datum, uvedené nahoře nad sloupcem, bylo přidáno k součtu! Ten obchodník jen věcně poznamenal, že to byl „poctivý“ omyl. Ani se nezačervenal, ani neomluvil. A my jsme jen přikývli, že mu to věříme. Chtěli jsme si přece ještě nakoupit jídlo a salámy, na které se nám již v ústech sbíhaly sliny.

Pak jsme navštívili kancelář ukrajinského lágru a tam nám řekli, že toto středisko je vskutku jen pro lidi ukrajinského původu. „Ale vždyť tam máte taky několik českých lidí,“ namítali jsme. „Ano, máme,“ řekl úředník, „ale jen v těch případech, kdy jeden z manželů je Ukrajinec!“

Když nás zde odmítli přijmout, dostal jeden náš krajan pan Buka nápad, že by nám obstaral v soukromí pokojík, v blízkosti Mainz-Kastellu, tedy ukrajinského lágru. „Máte ještě pár věcí, a tak to vydání jistě unesete. A přitom budete blízko nás a nebude vám proto smutno a taky budete vědět všechno, co se bude dít kolem emigrace do zámořských zemí!“

A opravdu nám obstaral pokojíček, pár minut pěšky od kasáren u vdovy Hefnerové. Byl to pokojíček malý, ve válce poškozený, ale pro nás to byl pokojíček, seslaný nám ze samého ráje!

Paviáni a Pavián

Leč osud nás neopustil. Pomoc přišla ve formě pana inženýra Podhorského.

Pracoval ve stejném oddělení jako ing. Hlávka. Jeho podniky u Prahy byly taktéž v roce 1945 znárodněny. Zaslechl o nás buď u Igensů, kde se Češi často vídávali, nebo od svého krajana a kolegy ing. Hlávky. A to, co bylo hlavní, že měl dobré srdce a veselou povahu.

Velmi brzy nás vyhledal a pohostil v amerických PX-jídelnách. U stolu s námi obědval i jeho šéf a starší pán, Američan, Mr. Forbes. Pamatuji se na něj dobře, protože se snažil mne učit jíst pouze vidličkou a předkrájet si maso na kousky dopředu na talíři, což je americký způsob. Učil mne to jako malé dítě. Považoval nůž za nebezpečnou zbraň, která by měla být držena v ruce jen co nejméně a jen tehdy, když je to naprosto nezbytné. Mně se pouhou vidličkou špatně jedlo a mimo to jsem se cítila zahanbena pozorností celého stolu. Mimochodem chci poznamenat, že jsem si na americký způsob jedení s předkrájením masa nezvykla. U nás doma jsme byli zvyklí používat nůž nejen na krájení, ale i třeba na přihrnování zeleniny nebo omáčky na vidličku. Musím k tomu říct, že již nikdy nikdo se neodvážil mne v tomto ohledu kritizovat. Je to v duchu amerického chování: nekritizovat a nechat žít každého občana způsobem jemu vlastním. Jednou jsem pak náhodou četla na toto téma článek, který vysvětloval, že způsob používat k jídlu jen pravou ruku při jídle pochází z doby pionýrů amerického západu, kdy lovec a pionýr potřeboval mít levou ruku ve střehu na pušce, aby mohl zastřelit nebezpečného indiána nebo divoké zvíře, které ho ohrožovalo. Autor článku nazval tento americký způsob primitivním a necivilizovaným. A to byla pro mne odpověď na toto dilema. Rozhodla jsem se jíst vždy jen evropským způsobem.

Inženýr Podhorský byl postarší žoviální pán. Pohostil nás nejen v amerických PX-jídelnách, ale přijal nás s otevřenou náručí do svého srdce, jako bychom byli jeho děti nebo alespoň jeho neteř a synovec. Od samého našeho prvního setkání nám říkal: „Paviáni, Paviáni sem, Paviáni tam.“ Také prohlásil: „Vás mladé paviány rádo vezme na emigraci hodně zemí. A to je teď pro vás to nejdůležitější. Nalézt dobrou zemi, která by vás přijala a poskytla vám slušnou existenci a měla význam pro vaši další budoucnost.“

Souhlasil s námi, že bude dobré si vybrat z našich možností zem, kde se mluví anglicky, která má pevnou a permanentní vládu. Výběr byl možný mezi Brazílií, Argentinou, Ecuadorem a Austrálií. Vybrali jsme si tedy Austrálii. Navíc jsme jako uprchlíci měli možnost se připojit k emigračnímu programu D.P. (dípíků), kde polovinu cestovních nákladů platila Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO) a druhou polovinu pak platila země, kam se emigrovalo.

Bylo to však jen za příslib dvouletého kontraktu: pracovat v takových povoláních a lokalitách, kde byl nedostatek pracovních sil.

Pavián tedy prohlásil, že musíme jít rovnou za tímto cílem a neztrácet čas. Proslechlo se, že australská přijímací komise je právě v Nellingenu. A proto nás naložil do vozu, který řídil jeho šofér, a za pár hodin jízdy jsme dorazili do kýženého města a ocitli jsme se ve velkých prostorách organizace IRO, kde se měl nábor několika set budoucích emigrantů odehrávat.

Naše informace byly potvrzeny. Ano, australská komise tu opravdu ještě je, ale dnes v poledne skončila svou funkci a již balí své seznamy a kartotéky a vrací se do svého trvalého působiště.

V nellingenském centru IRO jsme jako první osobu potkali důležitě vyhlížející dámu. Na náš dotaz nám řekla, že nábor byl již uzavřen a že nemáme naději dostat kladnou odpověď na naši přihlášku.

Příští ráno náš Pavián promluvil přímo s australským konzulem. Ten by nás byl docela rád ještě na emigraci přibral, ale ukázalo se, že ona důležitá dáma byla vedoucí náborové kanceláře IRO, která vzhledem k tomu, že nás už osobně odmítla, trvala na svém, že nás už nevezme. Pan konzul, když poznal, že s Mrs. Herres nic nesvede, alespoň nám prozradil, kde bude příští lokalita pro nábor. Řekl nám, že to bude v Butzbachu u Frankfurtu. A že on tam přijede až za tři týdny, ale my jako žadatelé že tam můžeme jet hned.

A to byla pro nás velice cenná informace, která byla držena jako velké tajemství. Ale bylo nám dovoleno tuto zprávu i předat. Za týden na to jsme se ocitli tedy v Butzbachu, v příštím náborovém středisku IRO pro emigraci do Austrálie.

Doufám, že jsme svoji vděčnost panu ing. Podhorskému, kterému jsme důvěrně říkali mezi sebou Pavián, projevili dostatečně. Jeho inspirace, pomoc i rada nám definitivně ušetřila několik hladových měsíců dalšího pobytu v Německu.

On sám se nedostal do USA hlavně proto, že neabdikoval včas ze své pozice, ale prodlužoval svůj závazek, co nejvíce měsíců mohl, a pak již měl poškozený status pro emigraci do USA, kam si přál se dostat.

Když mu přijela manželka z Čech, emigrovali pak do Brazílie do Sao Paolo. Léta jsme si s Paviánovými dopisovali. Dozvěděli jsme se, že začali podnikat ve svém průmyslovém oboru, v němž byl Pavián dobrým znalcem. Při nízkých mzdách pracovních sil v Brazílii se zdálo, že úspěch bude samozřejmý - ale nebyl. Brazilci se mu projevili jako nespolehliví a nepřesní dělníci. V některých dnech přišla do práce jen čtvrtina dělníků, jindy i třetina a ty dělníky, kteří pracně zaučil na práci na některém určitém stroji, ty mu pak konkurence přeplatila a přetáhla. Nakonec ve svém podniku nechali své investice a podnik zavřeli. Psali jsme si s nimi do samého konce jejich pobytu v Sao Paolo.

I když jim to dnes už nemohu říci osobně, vzdávám našemu Paviánovi vřelé díky za jeho účinnou pomoc! Zasloužil by si od nás medaili!

Do Butzbachu jsme se v patřičný den už vypravili sami vlakem. Jako aspiranti na imigraci do Austrálie jsme měli nárok na ubytování i stravu v tomto rozsáhlém středisku IRO. A tak jsme tam oznámili, že jsme přijeli do Butzbachu pro nábor do Austrálie. Jeden z úředníků namítal, že nemají vůbec ponětí, zda a kdy komise pro nábor přijede společně se zástupci mezinárodní pomocné komise.

A tu jsme my sami radostně oznámili, že australská komise přijede o 10 dní později a že tedy mohou celé to středisko připravovat na náborovou akci. Řekla bych, že nám věřili jen tak napůl, ale netroufli si nás odmítnout. Přijeli jsme do Butzbachu již hodně pozdě v noci. Skladiště se zásobami byla již zavřena a příslušný úředník prý někam odjel. Přidělili nám sice k přespání nějakou noclehárnu se šesti lůžky, ale nedostali jsme ani polštáře ani deky. A tak Petr spal zase s tvrdou aktovkou pod hlavou a já jsem měla vlastní loket místo polštáře. Tentokrát jsme neměli s sebou Petrův chlupatý hubertus, a tak nám místo deky posloužil nějaký svetr nebo kus textilie.

Příští ráno jsme byli oficiálně přijati do střediska IRO. Od toho dne již byla naše existence radostnější. Mohli jsme doufat v naši lepší budoucnost. Ale i tak bylo pro nás těžké si představit, že budeme žít tak daleko od všeho, co známe. Austrálie je totiž úplně na druhé straně zeměkoule. Budeme tedy žít u protinožců! Neměli jsme vůbec představu, jak Austrálie vypadá. Jaký bude život? V čem se liší od naší vlasti? V čem se jí podobá? Jaké to bude hovořit anglicky? A jak dlouho nám to potrvá, než se to naučíme? Bude se nám tam líbit? Nebude se nám stýskat? Zvykneme si? A za jak dlouho? Zvykneme si tam vůbec někdy?

Kdybychom vyjížděli ze slušného domova, tak bychom se určitě do takové nejistoty nepustili. Ani tu nebyl nikdo, kdo by nám mohl na naše otázky odpovědět! Ale z rozbitého a válkou zničeného Německa, kde bychom byli dlouho nazýváni jen uprchlíky, byli bychom dlouhá a dlouhá léta, možná i celý život, jen cizinci. Museli jsme vzít, co bylo! I tu tajuplnou Austrálii.

Též jsme se vyptávali, jaké by byly naše vyhlídky na emigraci do Spojených států (USA). A jelikož jsme neměli dosud podanou žádost o emigraci, řekli nám, že minimálně bychom museli čekat dva roky, možná i déle. Ta napjatá politická situace, která znervózňovala zejména Petra, přispěla rychle k tomu, že jsme se rozhodli žádat o emigraci do Austrálie. Zdálo se to být daleko realističtější a rychlejší!

A tak již příští ráno nám byla v Butzbachu přidělena lůžka v pokoji s dalšími asi 24 žadateli. Byli jsme zaregistrováni a pak jsme procházeli povinnými testy, prohlídkou u lékaře, rentgenem, krevní zkouškou a dalšími formalitami. Bylo především nutno prokázat, že jsme dobrého zdraví. Nemocní např. tuberkulózou nebo jinými vážnými nemocemi byli odmítnuti. Tím, že jsme byli úplně prvními, kdo přijeli do střediska IRO v Butzbachu, jsme šli také ke všem zkouškám bez jakéhokoliv čekání. Tuto výhodu jsme ocenili později, když jsme viděli dlouhé řady čekatelů ve frontách, které vyhlížely na mnoho hodin čekání. Oproti uprchlickému táboru se ve středisku IRO podávala tři jídla denně a dokonce nám nabízeli některé činnosti jako zábavy a biografy za mírný poplatek. A byly tu i třídy pro výuku cizím jazykům. Noví žadatelé přijížděli denně ze všech koutů Německa. Většina z nich byli Ukrajinci, Poláci, Jihoslované, Rusové a Turci. Mnozí z nich již čekali na emigraci do zámořské země tři roky od skončení Druhé světové války. Připočte-li se k tomu doba jejich nuceného pracovního nasazení za války, tak museli čekat v Německu na tuto příležitost mnoho dlouhých let. Nás proto považovali tito žadatelé za neobyčejně šťastné kandidáty pro krátkost našeho čekání.

V noclehárně mne začaly sužovat opět nezvaní hosté - štěnice. Zdálo se, že tito odporní tvorové milovali ze všech lidí v Butzbachu nejvíc moji krev! Nikoho v noci nerušili ani nebudili, jenom mne! Často jsem ležela v černé noci na svém lůžku beze spánku. Obavy a představy, kam mne tento neviditelný nepřítel kousne, kde mi ruka nebo jiné místo na těle napuchne, mi měnila ty noci na útrapy. Nemohla jsem v pokoji plném spících lidí rozsvítit světlo a budit je a po chodbách jsem si také netroufala jako mladá dívka sama chodit, aby mi tam nikdo z mužů neublížil. Co mi tedy zbývalo?

Po několika dnech, jak mi Petr poradil, jsem ohlásila na vedení střediska, že mne v noci trápí hmyz. A než jsme se vrátili to dopoledne do naší světnice, kdosi posypal na zem i lůžka bohatě chemický prášek DDT. Celý pokoj vyhlížel jako zasněžený. Zdali to DDT mělo hubit štěnice, to nevím. Měla jsem o tom vážné pochyby, protože po jedné posteli lezla štěnice tím práškem docela svižně dál. Zato naši spolubydlící hlasitě hubovali a jadrně nadávali na toho „mizeru“, který tuhle spoušť způsobil svým nesmyslným jednáním. Někteří měli na svých lůžkách rozhozeny jablka nebo jiné potraviny, a tak na tu sněhovou kalamitu nadávali. Já jsem samozřejmě byla zticha jako pěna, ani jsem nedutala a coby ten „mizera“ jsem se nikdy nepřihlásila. Nicméně to DDT trochu pomohlo.

Z těch dob si rádi vzpomínáme na jednu zajímavou episodku. Do hlaholu té naší místnosti č. 30 se jedno odpoledne ozvalo hlasité zaklepání na stůl a k tomu oznámení v několika jazycích: „Dámy a pánové, dovoluji si vám tímto oznámit, že jsem se přistěhoval do vaší místnosti. Dovolte mi, abych se vám při této příležitosti představil. Jmenuji se Jiří Boumork!“ a na ten jediný stůl položil tento pán velice uhlazeného zevnějšku a v nejlepších letech malou krabičku. Když jsme si ji mohli prohlédnout, zjistili jsme, že v ní byl kartáček na zuby, zubní pasta a holicí strojek. Na první pohled jsme uhodli, že tento pán je Čech. Hned jsme se ho zvědavě zeptali, proč takové hlučné oznámení a představení? A on odvětil: „Vždycky, když jsem se v minulosti stěhoval, bylo to v nákladním autě a byla s tím i fůra práce. A teď mi přišlo hloupé vstoupit do místnosti jen tak a být sem i přestěhován jen s tím, že jsem si přinesl sám veškerý svůj majetek do této místnosti: kartáček, zubní pastu a holicí strojek!“ Pan Boumork totiž přešel hranice s rukama v kapsách, aby, kdyby byl chycen, mu nikdo nemohl dokázat, že se neztratil v lesích, ale že chtěl utéct přes hranice. Následkem toho pak bylo, že nebylo co stěhovat! Jeho majetek se rovnal skoro nule!

Tentýž večer jsme se šli podívat na film, který byl promítán přímo ve středisku IRO. Lístky stály několik desítek marek. Blízko vchodu do sálu jsme opět potkali pana Jiřího. „Jak jste to šťastní lidé, že si to můžete dopřát,“ komentoval, „vidíte, já na ten lístek nemám,“ stěžoval si pan Jiří. „Pojďte s námi dovnitř,“ poradila jsem mu. Je tu tolik stovek lidí kolem dokola, že nikdo neví, kdo je kdo, a ani neví, kde je jeho číslo sedadla, a až film začne, tak si prostě můžete sednout a dívat se!“ A tak se pan Jiří k nám připojil a uváděl. Druhý den nám hlásil, že ten plán dobře fungoval, že se mu film líbil a dokonce že mu někdo děkoval, jakou dobrou práci v kině udělal.

V půli dubna jsem měla narozeniny. Nikdy na ten den v roce 1948 nezapomenu. Když jsme se ten den vraceli do střediska IRO, vytáhl Petr z kapsy malinký hřebínek a popřál mi k mým čtyřiadvacátým narozeninám. Zkroušeným hlasem se omlouval, že to je jediný dárek, který pro mne mohl nalézt a který byl tehdy v dosahu našich finančních možností. A že je to dárek z lásky a že mi jednou koupí něco cennějšího a většího. Já se z toho dojetím málem rozplakala a Petr skoro taky. Dlouho, ba léta jsem ten hřebínek opatrovala jako diamant!

A pak nám bylo oběma oznámeno, že jsme byli k emigraci do Austrálie přijati a že nás čeká transport do nové vlasti. Pan konzul přijal v ty dny asi 1200 zájemců o emigraci do Austrálie. Ale jelikož jsme měli status „uprchlíků“ („refugees“), neměli jsme nárok na ubytování a stravování u IRO! Ta měla být připravena k transportu pro naše pořadí až za určitou dobu, třeba za jeden či dva měsíce. V té době vyčkávání jsme nemohli být v Butzbachu a měli jsme se vrátit zpět, až přijde ten správný čas.

Pokojík vdovy Hefnerové

Pokojík v Mainz-Kastellu u Wiesbadenu, který nám našel krajan Buka z ukrajinského centra a byl poblíž něho, to bylo naše první ubytování se zámkem od našeho útěku přes hranice. Pokojík měl díru v podlaze a díru ve stropě, následek po šrapnelu z dělostřelby. Díra v podlaze byla asi 30 cm široká a zakrýval ji už vyšlapaný koberec. Museli jsme si pamatovat přesně to místo kam šlápnout, jinak bychom ztratili rovnováhu a upadli na zem.

V té době skoro nepršelo, takže jsme nezkusili, jak moc do té díry ve střeše zatéká. Činže za ten pokojík byla nezvyklá. Vdova Hefnerová odmítala peníze, ale činže zněla: jeden balíček amerických cigaret a dvě táfličky čokolády za každý týden. Důvodem bylo, že činže byly kontrolovány, neboť byly stanoveny státem. Peněžní částka za pokojík od nás by byla pravděpodobně vyšší než za celý byt. Pak by taková činže byla nazvána přečinem a trestána! Avšak dárek amerických cigaret byl nepostižitelný a vdova Hefnerová je mohla prodat na černém trhu za nějakých 500 starých marek nebo i víc. To jí pak umožnilo, že nemusela chodit do práce, aby uživila sebe a své dvě děti. Za týden práce v továrně by si byla vydělala asi stejnou částku. Dvě táfličky čokolády byly prý pro její dva syny, asi 9 a 11 let staré.

Pobydlili jsme si u ní asi 9 až 10 týdnů, a to ke spokojenosti obou stran. Jednou jsme se jí nenápadně zeptali, proč si nedá spravit ten strop a hlavně tu díru v podlaze, vždyť by ta oprava nemohla být tak drahá! Ale vdova Hefnerová nám vysvětlila, že právě pro ty dvě díry je její byt takzvaně „válečně poškozený“, a proto byla i činže snížena na zlomek své ceny. Kdyby prý ty díry dala spravit, tak by jí činži zvýšili skoro pateronásobně. Proto musí ty díry ponechat tak, jak jsou, pro případ, kdy přijde jednou za čas státní kontrola. A tak jsme bydlili spokojeně nadále v pokojíku s dvěma válečnými dírami. Hlavní však bylo, že jsme si mohli pokojík s našimi věcmi zamknout a putovat i do blízka i do daleka s Petrem ve dvou.

Kdykoliv se nás některý Ukrajinec zeptal, kde bydlíme, a my jsme mu to vysvětlili, vždy konstatoval: „Aha, v tom pokoji pro americké matrace! “ Až nás napadlo se ho zeptat, co to znamená. Vysvětlili nám, že americké matrace je název pro sličné Němky, které si tam vodili američtí vojáci pro krátké potěšení za americké dolary. Vzhledem k tomu, že v poválečném Německu byl zoufalý nedostatek mužů a také nedostatek veškerého zboží i cizích valut, zatím co američtí vojáci toužili po ženské společnosti, kvetl tento druh vzájemné pomoci v té době ve velice bujné a velké míře. Musíme přiznat, že to, že naše postel byla tedy takto zneuctěna, to nám po našem pobytu v lágrech a v té době vůbec nevadilo.

Postel to byla tak úzká, že jsme oba s Petrem museli spát vždy položeni jedním směrem, nalepeni na sebe jako sardinky. Když to už jeden nemohl vydržet spát ve stejné pozici, musel toho druhého vzbudit a oba jsme se museli obrátit do jiné pozice a pokračovat ve spaní. Kupodivu nám to v té době tolik nevadilo, neboť jsme byli stále ještě v období „líbánek!“

Paní Hefnerová pro nás neměla žádnou deku nazbyt, a tak nám zase sloužil náš osvědčený chlupatý hubertus jako deka. Jeho velikost však byla dána jeho tvarem, a proto nám pod hubertusem čouhaly ven buď nohy, ruce nebo zase ramena. Doplňovali jsme proto naši přikrývku trpělivě buď svetříkem, ručníkem nebo něčím, co bylo po ruce. K ránu jsem i tak měla nohy studené jako led, protože svetry i ručníky snadno sklouzly a ráno většinou byly na podlaze.

Přes tyto potíže v ubytování rádi vzpomínáme na toto pokojné období našeho pobytu v Mainz-Kastellu. Naší starostí bylo jen sehnat dost jídla, abychom ty dny čekání přežili. Sem tam jsme našli i cestu k zahradníkovi a koupili si trochu brambor a jarní karfiól a nebo jsme konzumovali to, co nám zbylo z naší výpravy do Zeisheimu. Tak jsme to plácali, jak se to dalo, ze dne na den.

Vdova Hefnerová udržovala zvláštní rituál před uložením svých synů do postele. Myla jim sama ruce, krk, obličej a část hlavy za ušima. Důvod, proč si tyto chvíle dodnes pamatuji, je, že v tom momentě, když si vzala na mušku svého staršího syna, ten začal řvát jako tur na plné kolo. A neskončil své řvaní, dokud nebyl docela utřen ručníkem. V té době si mladší potomek nevšímavě hrál u stolu, nebo si něco maloval. Vyjadřoval naprostou netečnost k utrpení svého bratra. Pak vdova Hefnerová chytila toho druhého kluka a energicky ho mydlila mýdlem a drbala mu tatáž místa. V té době zatím i starší ratolest přestala řvát a spokojeně se věnovala nějaké činnosti, zatímco ten mladší synek otevřel pusu dokořán a řval s takovou intenzitou, že neinformovaný kolemjdoucí by si mohl představit, že se tu někdo pokouší svou oběť zamordovat!

Tento nezvyklý obřad se odehrával večer co večer ve stejné intenzitě bez jakékoliv jiné varianty. Byli jsme němými svědky tohoto dramatu, pokud jsme trávili ten večer doma. Jsouce v té době bezdětní, netroufli jsme si dávat nějaké rady nebo se moc vyptávat, i když to řvaní nám je dodnes záhadou!

V té době přišel na naši adresu, jako první odezva na naše dopisy přátelům do Švýcar, balík s jídlem. Naše radost z tohoto balíku byla nepopsatelná. Vzpomínám si, že si Petr dal ten balík na hlavu a tančil samou radostí jakýsi indiánský tanec uprostřed pokoje. Zpíval k tomu něco jako: „Představ si, že máme co jíst až do čtvrtka“ na melodii „Šla Nanynka do zelí“. Připadali jsme si úžasně šťastní a bohatí. Celý svět vyhlížel radostněji a my jsme se vzájemně objímali v rozjařeném nadšení!

Do Mainz-Kastellu nás taky přijel navštívit pan ing. Šulc, svědek z naší svatby, který taky opustil Československo. Jako manžel Rusky, která unikla komunismu v Sovětech, věděl, co by ho, kapitalistu, čekalo pod bolševickou vládou. Pobyl u nás pár dní. Ani nevím, kde spal nebo jak se k nám do pokoje vměstnal. Vím jen, že jsme společně oslavili první výročí naší svatby jakousi slavnostní večeří. Měli jsme dokonce každý i kus šunky. Inženýr Šulc nás káral, že tak plýtváme jídlem! Byl to ještě zbytek z té naší výměny v židovském Zeisheimu.

Svým způsobem to bylo šťastné období našeho života. Nemohli jsme moc toho dělat, protože pracovat se nevyplatilo, a tak jsme čekali, až v ukrajinském lágru bude vyvěšena zpráva, že transporty pro Austrálii jsou už na programu vyrazit do sběrného střediska v Butzbachu.

Petr denně sledoval napjatou mezinárodní situaci a politiku. V Mainz-Kastellu u Wiesbadenu jsme slyšeli neustále vzlétávat americká letadla od hranic do Berlína každou minutu z americké zóny Německa. Bylo to napjaté období. Hrozil konflikt mezi Východem a Západem. Snad si někteří přátelé na tu dobu ještě vzpomínají. Sověti uzavřeli na německém území koridor do Západního Berlína, ačkoliv Berlín byl z poloviny pod kontrolou západních mocností. Lidé čekali, že vojenský konflikt mezi západními velmocemi a Sovětským svazem může vypuknout každým dnem. Z hukotu letadel byl nervózní zejména Petr. Co by nás a všechny uprchlíky čekalo, kdyby sovětská vojska vtrhla neočekávaně do americké zóny Německa? Spojenci řešili situaci letecky, aby se vyhnuli konfliktu a přitom mohli zásobovat Západní Berlín alespoň částečně jídlem a nejnutnějšími potřebami. Americká vojenská letadla létala bez ustání do Berlína asi 18 hodin denně se zásobami. Skoro každou minutu jedno letadlo. Náš pokojík byl nedaleko letiště. My jsme si v té době jen přáli, abychom se již mohli vypravit na cestu na jižní polokouli!

Lodi do Austrálie, určené pro naše transporty, měly zpoždění. Slyšeli jsme, že byly pro další opravy a adaptace vráceny do loděnic. Byly to válečné nákladní lodě, upravené pro hromadnou dopravu budoucích usedlíků z Evropy do zámoří. Museli jsme s Petrem přežít další období v Německu. Trochu jídla jsme si pořídili za oficiální ceny. Měli jsme totiž v té době již potravinové lístky, byť jen s chudobným přídělem. Někdy jsme dostali i zeleninu u místního zahradníka. Pomalu jsme prodávali zlaté mince, vystřižené z mé podprsenky. Já jako nadšený numismatik a sběratel mincí od svých deseti let jsem si stěžovala, že je mi to zatěžko. Ale Petr mne ujistil, že až se nám bude dařit zase lépe, že mi ty všechny mince nahradí. A musím dodat již zde, že svůj slib splnil!

Pomalu jsme se naučili, jak žít a prožívat každý den, a pomalu jsme si vyšlapali i cestičky, jak co sehnat - a náhle přišla velká změna.

Již dlouho se o tom mluvilo, tak dlouho, že tomu už nikdo nevěřil - a náhle byla zavedena nová německá měna, nová marka. Stará marka se stala od toho dne najednou neplatná a každému občanovi, žijícímu v Německu, bylo vyměněno za staré marky jen malé množství za nové marky. Myslím, že to bylo 50 marek. To další si už každý musel opatřit sám! Buď prací nebo prodejem zboží.

Náhle se objevilo zboží v krámech, které předtím zely prázdnotou; tedy zboží bylo, ale pod pultem! Pro Německo byla tato nová marka požehnáním. Nám (s Petrem) již nestálo zato hledat práci a pracovat. Čekali jsme, že každým dnem můžeme dostat avízo o odjezdu našeho transportu do Butzbachu a odtud do Austrálie.

Proto jsme se omezili jen na blízké okolí a společenský život v ukrajinském středisku, na přátele, kteří nám otevřeli svá srdce a své příbytky, nabídli svá přátelství a své sympatie. Mezi ně patřili manželé Bukovi. Otevřeli nám svůj domov, strávili jsme u nich mnoho příjemných večerů. On byl svalnatý čtyřicátník z Čech, jeho manželka byla mladá krásná Ukrajinka. V éře staré inflační marky se stal pan Buka úspěšným podnikatelem. Koupil stará auta, opravil je nebo je dal opravit a pak je prodal se ziskem. Koupil celé tele nebo prase, dal je zaříznout a zpracovat na malé porce a uzené výrobky a ty rozprodával opět se ziskem. Pro obyvatele ukrajinského centra pak ceny byly „bratrské“, a tedy přijatelné i nám, uprchlíkům.

Nová marka znamenala pro něj a podobné podnikatele konec výnosného zaměstnání. Musím zde připomenout, že ukrajinské středisko bylo v provozu tou dobou již třetím rokem od května 1945. Další nám přátelskou rodinou byli starší manželé Ruskinovi. Ona byla Češka a její manžel byl inženýr ruského původu. Byli bezdětní. Žili oba dlouhá léta v Praze, ale z oprávněné obavy, aby s příchodem sovětské armády nebyl chycen a předán do komunistické ruské persekuce, uprchli do Německa, a tak tu v uprchlickém centru v Mainz-Kastellu prožili tři roky. U manželů Ruskinových jsme byli vítáni kdykoliv. Byl to trochu jako náš domov nebo spíš připomínka domova. Manželé neustále vypravovali o svém synu Janovi. Teprve ke konci našeho pobytu jsme se dověděli, že ho „adoptovali“,ale jen citově bez oficiální procedury.

Nadále jsme se vídali i s manželi Bílinskými, ač ne již tak často. Když mluvili ukrajinsky, tak jsme jim většinou rozuměli, hlavně já. Hodně ukrajinských slov je stejných jako ruská slova nebo slovenská, ale i česká. Pomohlo, že jsem uměla obstojně rusky. Bílinských také rozuměli většině našich slov, a kde to nešlo, pomohli jsme si německým slovníkem. Němčina však nikomu z nás nepřirostla k srdci, a tak hovory s nimi měly své omezení.

Jednoho večera přišel pan Bílinský nás navštívit sám do bytu vdovy Hefnerové. Hned bylo zjevné, že je rozjitřen. Ukázalo se, že měl nedorozumění se svou chotí. Když jsme se snažili ho nějak uchlácholit, náhle ze sebe vyhrkl: „Anna není moje manželka! Nikdy jsme neměli svatbu, ani jsme nebyli spolu oddáni!“ A když jsme se chtěli dovědět více, tak vypravoval, že se jednoho dne ke konci války oba ocitli v ukrajinském sběrném táboře. On ztratil svou manželku i dceru během války a Anna přišla o manžela a o tři děti ve válečných kalamitách. A tak, jak byli sami, stejné národnosti a stejného jazyka a podobného věku a neměli žádné dokumenty, nechali se zapsat jako manželé. Nikdy jsme o tom nikomu neřekli! Kolem nás bylo hodně dvojic, které dělaly totéž! A jak byl ve sdílné náladě, tak nám tento náš host pověděl něco o svém mládí.

Když mu bylo přes třináct let, velice si přál naučit se hrát na kytaru. A tak mu jeho rodiče našli ochotnou učitelku, asi šestadvacetiletou, a platili za vyučování, a to dvakrát týdně po jedné hodině učení. Hned při první hodině paní učitelka shledala svého žáka, vysokého blondýna, velice přitažlivým. Od pohlazení přes polibek byl už jen krůček k hlubší známosti. Učitelka také zjistila, že její žák je velmi talentovaný, i když to nebylo zrovna při hře na kytaru. Hodiny byly přesně dodržovány, rodiče platili, ale mladý žák byl z toho učení zcela vyčerpán. Ve škole při vyučování usínal, z vyčerpání se mu stále zavíraly oči.

Ale když rodiče na studenta uhodili, musel s pravdou ven. To byl konec učení hraní na kytaru.

„Tak vidíte,“ zakončil své vyprávění pan Bílinský, „teď víte, proč jsem se nikdy nenaučil hrát na kytaru!“ Pak se uklidnil a vrátil se domů.

Příště a potom už vždy vystupovali s Annou jako manželé. Proto jsme nikdy ani slovem nehlesli o jeho návštěvě u nás a o jeho nezvyklé zpovědi. Nikdo se o tom nedověděl.

Hospodářská obroda Západního Německa se odehrávala dramaticky. Najednou bylo kolem dokola k dostání dost zboží za nové marky. A lidé byli náhle ochotni pracovat, opravovat, dodávat a podnikat, jak si to před měnovou reformou nikdo nedovedl ani představit. Krámy se začaly opravovat, lakovat a zlepšovat, zbořené domy odklízet a nahrazovat novými. Člověk si mohl skoro myslet, že se ocitl v jiné zemi.

Ale pro nás uprchlíky byla situace docela obrácená. Nová hospodářská situace nás ochromila. Uvědomili jsme si, že inflační Německo mělo pro nás své výhody. Tak například oficiální jízdné na dráze, oficiální ceny za jídlo v restauraci a cokoliv bylo za státní cenu, to bylo pro nás velice mírné a dostupné. Alespoň pro nás uprchlíky, kteří jsme mohli něco prodat, jako boty, rukavice či cigarety a jiné zásoby, které jsme si přinesli přes hranice.

V té době jsme žili v očekávání naší cesty lodí přes moře do nové země. Navštěvovali jsme vláčkem blízký Wiesbaden a filosofovali jsme o naší budoucí zemi. Tak nějak jsme si nedovedli představit sami sebe v zemi za mořem!

Přes ukrajinské středisko k nám doléhaly různé fámy. Jako, že Češi a jiní uprchlíci na rozdíl od „dípíků“ nebudou připuštěni do prvních lodí, že nikdo z pasažérů nesmí mít na lodi dolary, libry nebo jinou tvrdou měnu, že kdyby byly u něho nalezeny tyto bankovky, bude z lodi v prvním přístavu vyloučen a poslán zpět. Další fáma tvrdila, že až pojedeme kolem jugoslávského pobřeží, že Tito vyšle své lodi, a kolik uprchlíků zajme nebo zabere, podle toho dostane za každou hlavu pět dolarů odměny, když je předá zpět původnímu komunistickému státu, té které země. A mnoho jiných výmyslů! Petr jim říkal „latriny“! Nebyli jsme si však jisti, zda na něčem není také kus pravdy.

Abychom však nic neriskovali - a cítili jsme, že jsme už riskovali dost a zbytečně, rozhodli jsme se, že obnos, který jsme měli v amerických dolarech, plných 12 USD, utratíme za něco pro nás užitečného. Pěkný fotoaparát, zrcadlovku, jsme zanechali v pytlích ve sklepě u Novotných se všemi ostatními věcmi. Ale cesta přes moře si rozhodně zasluhovala, aby byla zachycena nějakou tou fotografií, a tak jsme se rozhodli, že to naše bohatství věnujeme na zakoupení malého fotoaparátu. A to hned, jakmile se dozvíme, že naše transporty mají vyjet z Mainz-Kastellu do Butzbachu, do sběrného tábora pro emigranty do Austrálie.

Trochu zde předběhnu časový sled vyprávění, ale tato poznámka se k mému vyprávění právě do těchto míst hodí.

O několik let později jsme zaslechli o našem krajanu panu Bukovi, že napřed sám odcestoval do Kanady a ve snaze rychle našetřit obnos, který by umožnil příjezd i jeho mladé choti, vzal si riskantní zaměstnání - mytí oken na vysokých mrakodrapech. Při tom byl zavěšen se střechy na jakémsi výtahu. Manželka za ním přijela a on pokračoval v tomtéž riskantním podnikání. Po dvou letech práce se lano s výtahem utrhlo, pan Buka se zřítil dolů na ulici a byl na místě mrtev. Myslím, že se to stalo v Torontu.

Cesta do Butzbachu

Jednoho slunného dne jsme se přece jen dočkali. Bylo to v pátek odpoledne ke konci července. Pro nás to byla zpráva, otřásající naším světem, napsaná na vyhlášce, vyvěšené v ukrajinském lágru v Mainz-Kastellu.

Oznamovala, že všichni vybraní a přijatí kandidáti pro imigraci do Austrálie budou převezeni z ukrajinského střediska IRO do Butzbachu. A to hned v pondělí ráno v 11.00 hodin, dne 28.7.1948, rovnou z centra tábora.

Hned jsme začali horečně pakovat a připravovat se na naši „velikou cestu přes moře“. Je mi dnes neuvěřitelné, že námi vybraný obchod s fotopotřebami ve Wiesbadenu byl zavřen o sobotách i o nedělích, a tak naše jediná možnost k zakoupení fotoaparátu a filmů byla v pondělí ráno, v den odjezdu našeho transportu do Butzbachu.

Shodli jsme se proto na následujícím plánu. Petr vyrazí hned v 7 hodin ráno v pondělí z Mainz-Kastellu vláčkem do Wiesbadenu. V osm hodin ráno, kdy se obchody obyčejně otvírají, koupí v obchodě fotoaparát a filmy. Jízda vláčkem do Wiesbadenu trvá asi 20 až 25 minut a stejnou dobu zpět, a tak by mohl být zpátky v našem pokojíku snad ještě před devátou. V nejhorším případě před desátou dopoledne. V 10:30, a to nejpozději, odneseme naše tři kufry do střediska a v 11 hodin odjedeme společně směrem za novým životem do Butzbachu.

Plán byl docela realistický, a tak jsem trpělivě, možná i trochu netrpělivě, čekala na Petrův návrat s aparátem v pokojíku u vdovy Hefnerové. Devátá hodina minula, pak taky desátá a Petr nikde. V 10.30 jsem se musela rozhodnout, co budu dělat bez Petra. Rozhodla jsem se, že se sama i s kufry přemístím do ukrajinského střediska. Vdova Hefnerová zavolala sousedovic synky a ti mi za mírný peníz pomohli s kufry. Postavila jsem se přímo na chodník, určený pro náš autobus či náklaďák a vyhlížela jsem Petra. Minula i jedenáctá! Autobusy nepřijely, přišlo jen oznámení, že celý náš transport bude opožděn. „To je dobře,“ řekla jsem si, „alespoň bude moct Petr stihnout náš transport.“ Ale to mne již začala trápit otázka, kde že Petr může být. Mezi osmou a jedenáctou to jsou proboha už plné tři hodiny! Nákup a jízda vláčkem, ať trvá hodinu, ať víc než hodinu - ale Petr by tu už měl být zpátky!

Autobusy nepřijely ani ve 12 hodin, ani v 12.30, ani ve 13 hodin! Ale ani Petr se neukázal! To již byla moje mysl plná hrůzných představ, co se jen Petrovi mohlo stát? Porazilo ho auto? Nebyl vyhozen z vláčku a leží někde v nemocnici se zlámanými údy? Byl unesen komunisty a bude zavlečen zpátky do komunistické vlasti? Ztratil snad paměť a bloudí tam uličkami Wiesbadenu a neví, kudy kam? Proboha, je tu ještě nějaká jiná alternativa, nějaká jiná možnost, kde by mohl být? S hrůzou jsem si uvědomovala, že nemáme žádnou osobu nebo adresu v Německu, kde bychom se mohli sejít nebo si předat vzkaz v případě, že bychom se jeden druhému ztratili.

Do Československa jsme se báli v každém případě psát nebo volat, abychom svým příbuzným neublížili. A také nikde ve světě jsme neměli smluvené místo, byt, telefon nebo člověka, na kterého bych se mohla obrátit o pomoc nalézt Petra.

Po jedné hodině už začaly přijíždět autobusy a nabírat desítky, snad i stovky emigrantů na převoz do Butzbachu. A já tam stála osamělá s našimi kufry, stále doufající, že se Petr nějakým zázrakem náhle ukáže celý a zdráv, třeba s nějakým neuvěřitelným vysvětlením a my budeme moci konečně spolu nastoupit a jet za naší budoucností. Hádám, že jsem se modlila za život Petra a za naši společnou budoucnost a za to, aby mne neopustila zdravá mysl. Bylo už 14.00 hodin, když přijel poslední vůz a když nám oznámili, že ten náklaďák je již poslední vozidlo, jedoucí do Butzbachu. Již jsem si nemohla představovat, že se Petr jako zázrakem dostaví ze své expedice do Wiesbadenu, a doufat v to! Musela jsem se rozhodnout! Zůstat v Mainz-Kastellu a hledat zde Petra, třeba volat policii nebo navštívit místní nemocnice, poptávat se na nádraží nebo ve fotografickém krámě - a nebo odjet do Butzbachu s našimi kufry a odtud hledat Petra?

A tak jsem učinila rozhodnutí! Pojedu do Butzbachu! Konec konců to je, co jsme oba plánovali. V tom posledním náklaďáku bylo už jen místo k stání. Stála jsem u našich kufrů a balancovala jsem na napěchované plošině. Krajina, kterou jsme míjeli, byla zelená, kvetoucí a hornatá i úrodná, většinou venkovská. Jak jsem se na tuto cestu těšila! Po stagnaci minulých měsíců se měly splnit naše odvážné sny a my jsme se měli rozjet do světa za novou existencí, za novou zemí, za naší společnou budoucností... a teď po hodiny a hodiny, kdy náklaďák nás všechny napěchované pasažéry házel se strany na stranu a motor i nerovná silnice nás systematicky natřásaly a harcovaly s námi - má mysl a mé nitro bylo v černé truchlivé náladě! Jak mohu ještě doufat, že kdy uvidím svého Petra živého a zdravého? Petr přece věděl, jak důležité bylo, aby se dostavil do ukrajinského střediska do 11 hodin dopoledne. Co ho vůbec mohlo zdržet, aby se neukázal ani o celé tři hodiny později? To přece nemůže být něco nepodstatného!

Krajina, kterou jsme míjeli, se mi zdála být šedivá, ba skoro černá. Tak jako by to někdo zastřel černým závojem. Všechny ty louky, stromy i oblohu. Barvy se změnily v šedivý tmavý stín. Truchlila jsem uvnitř své bytosti. Neviditelné slzy dopadaly na mé srdce. Nemyslím, že bych byla po celou dobu jízdy s někým promluvila. Jednak rachot náklaďáku nedovolil jakoukoliv konverzaci, a pak lidé kolem mne, když už něco říkali, tak to bylo v cizím jazyce. Nebylo, co bych vůbec chtěla říct! Pochopil by někdo okolo mne vůbec hloubku mého zklamání, zoufalství a mé tragické nálady? Nedovedla jsem si představit, kdy že Petra najdu nebo jak bych v to mohla doufat! Ale nedovedla jsem si taky představit život bez něho! Od toho dne, kdy jsme se setkali na Lysé hoře v Beskydech, můj život, má mysl a veškeré dění a zájmy se točily kolem něho, kolem jeho zájmů. Byly to plné čtyři roky života. Jiné události byly mnou hozeny na vedlejší kolej, jako bombardování Prahy, konec války, vjezd sovětské armády do Prahy, vytvoření nové republiky, můj návrat na střední školu, úmrtí mého otce, zápis na universitu, návštěvy přednášek a piteven a i přestup z mediciny na filosofickou fakultu. A to právě proto, abych mohla zůstat blíže Petrovi. Ode dne chystání svatby, společných cest po naší republice a do Tater a pak i svatby samé, byl Petr středem mého zájmu. On byl středem mého světa a já středem jeho světa, jak se to u zamilovaných lidí stává. Stali jsme se jedinou bytostí. Cítili jsme stejně, rozhodovali jsme se společně. Byli jsme každý polovinou rodinného celku. Co si počnu já sama v tom velikém cizím světě?

A náš náklaďák harcoval po silnici hodiny a hodiny až do samé tmy. Nohy mne musely tou dobou už bolet, ale já jsem nic necítila. Tak jako bych ani nic fyzického nebyla schopna cítit! Měla jsem dojem, jako by mnohé na mně odumřelo. Ke konci jízdy jsem už necítila vůbec nic, ani strach, ani bolest, ani mne nic nenapadalo. Cítila jsem se napůl mrtvá, nebo i víc než napůl - a jaksi uvnitř mne zela velká prázdnota. Tak jako by mi někdo ukradl nejen srdce, vnitřnosti i mysl - z mé osoby zůstala jen prázdná skořápka a uvnitř už vůbec nic. Jen černá tma! Zase mi nezbylo nic, než se usilovně modlit o pomoc, jediná to moje útěcha v ty těžké momenty, v těch těžkých hodinách:

„Jen abych nějak a někdy našla svého Petra živého a zdravého - ať s jakýmkoliv, sebehloupějším, nejnemožnějším a nejneuvěřitelnějším vysvětlením...“

Vůbec nic mne nenapadalo osobně, jak by to bylo možné!

Mého anděla strážného však jistě něco napadne.

Ať to bude sebeneuvěřitelnější - za vlasy přitažené vysvětlení - jen aby se někde Petr živý a zdravý přede mnou bez úhony objevil!

Konečně náš náklaďák dorazil do sběrného střediska IRO v Butzbachu. Bylo již tma. Tak někdy mezi osmou a devátou večer. Vlekla jsem se s našimi kufry jako bez ducha. Snad jen proto, že na voze nebylo možno zůstat nebo že všichni slézali dolů a nějaké ochotné ruce mi pomáhaly sundávat naše kufry s vozu dolů. Vlekla jsem se mezi davy emigrantů do nějaké haly, kde čekaly stovky dalších lidí na nově příchozí.

A náhle mne silná ruka chytila za paži a slyšela jsem najednou Petrův hlas, jak rozčileně a káravě na mě lamentuje:

„Proboha, děvče, jak to, že teprve teď jsi se ukázala?!“

Byla to otázka, ale také pokárání. V jeho hlase bylo poznat, že si též prožil své obavy, strach i zoufání.

„Kde ses mi ztratila?!“

Zastavila jsem se a užasle jsem zase já zvolala:

„Jak to, že já jsem se ti ztratila?“ a důraz byl na slově „já“. „Já bych zase ráda věděla, kde ses mi ty ztratil!“

Petr měl již přidělená lůžka v jedné z místností. A tak jsme se s kufry do té místnosti dovlekli, a když jsme se tam posadili, chtěla jsem slyšet jeho vysvětlení, jeho vypravování, kde byl a kudy se sem dostal. Ještě jsem se ze svého zlého snu nemohla vzpamatovat. Vždyť jsem ho tak napůl v duchu už oplakala za celý ten den. A z jeho znovuvzkříšení jsem se ještě nevzpamatovala!

A Petr vypravoval: Když ráno dojel v osm hodin do Wiesbadenu k obchodu s fotoaparáty, zjistil, že obchod bude otevřen až v deset hodin dopoledne. Rozhodl se, že tam tedy počká, protože se mu jedna hodina k návratu zdála být dostatečná. Když se obchod otevřel, tak se k pultu navalilo mnoho jiných zákazníků, kteří se překřikovali, takže nebyl hned obsloužen a vypravil se s aparátem a filmy na nádraží kolem půl jedenácté. Vláček zpět do Mainz-Kastellu taky nejel hned, protože to už bylo mimo dobu špičkového provozu. A pak z nádraží musel běžet asi taky deset minut. Namířil si to rovnou do ukrajinského střediska, protože věřil, že se tam nějak dopravím.

Vbíhal právě do vstupní brány střediska v 11.02 hod. I volal proto na uniformovaného strážce u brány: „Co transporty na Butzbach, už jely?“ A strážce v bráně mu odpověděl: „Všechny už odjely!“ Šokován tou informací se Petr zoufale zeptal: „A jak se já tedy dostanu do Butzbachu?“ V tom okamžiku vyjížděl z brány právě džíp, ve kterém seděl americký generál nebo podobný potentát s mnoha hvězdičkami na rameni. Strážce se ho hned ochotně zeptal, zda jede do Butzbachu a zda by se tento ztracený uprchlík s ním mohl do Butzbachu svézt. Ohvězdičkovaný generál ochotně přikývl a ukázal na sedadlo vedle šoféra. Petr mu však namítl, že se musí napřed podívat dovnitř ukrajinského střediska, zda tam na něj náhodou nečeká jeho manželka. Ale generál odmítl čekat. Řekl: „Buď si nasednete teď hned, nebo tu zůstaňte! Já čekat nemohu!“

A pod tímto nátlakem se Petr rozhodl. Vsedl do generálského džípu a již si to svištěli velikou rychlostí německou krajinou. Celá cesta do Butzbachu jim trvala méně než tři hodiny. Tedy daleko míň než polovinu času, který na to potřeboval rozrachocený náklaďák.

V Butzbachu však nikdo nevěděl, které transporty už dorazily a odkud přijely. Alespoň Petr nevěděl, koho by se měl zeptat. Proto mu nezbylo nic jiného než čekat od těch dvou hodin odpoledne, kdy generálův džíp dorazil do svého cíle, až do noční tmy a stát pořád v přijímací hale, kde všechny autobusy a náklaďáky vyklopily své pasažéry, a čekat a pozorovat, kdy se tu objeví a zda se objeví jeho žena mezi těmi davy přibyvších emigrantů.

Když pak Petr seděl přede mnou živ a zdráv a vypravoval mi, jak skočil do džípu a ujel do Butzbachu - chtělo se mi na něj se rozzlobit. Ale pak jsem si vzpomněla na své modlitby na cestě do Butzbachu... ano, bylo to vysvětlení za vlasy přitažené, skoro nejapné. Ale mé vroucí přání bylo splněno a Petr seděl vedle mne živ a zdráv a bez úhony. Rozhodla jsem se namísto litování či vyčítání poděkovat osudu za své splněné přání a radovat se z našeho shledání! Vím jen, že ten malý fotoaparát opravdu nestál za to velké hoře, které nám oběma způsobil!

To je konec mého vyprávění o tom, jak jsem málem ztratila svého Petra, skoro ho již oplakala - a jak jsem ho zase šťastně našla!

Vyrážíme na dalekou cestu přes moře

Po druhé jsme se ocitli ve středisku IRO v Butzbachu. Setkali jsme se tam opět s panem Boumorkem. Pobyl si ve středisku IRO celý ten měsíc čekání. Byl zaměstnán jako uvaděč v biografu a také pomáhal v dalších činnostech tábora. Také jsme se tam seznámili a spřátelili s manželi Řehákovými, kteří byli našeho věku. Byl to velice pohledný párek. Robert připomínal svým vzhledem pana Dvorského, šaramantního, známého pražského kapelníka. Jeho velmi jemná choť, paní Yvona, byla původem Švýcarka. Hned jsme to však nezjistili, neboť mluvila velmi dobře česky. Až když tu a tam řekla náhle nějaké hrubší slovo, které užívají obvykle mezi sebou jen muži při rozhovoru, vyšlo to najevo. Robert nám s překvapením vysvětlil, že Yvona se naučila česky jen od něho a dodal: „Já jsem si vůbec neuvědomil, že ženy vlastně používají jiné výrazy, jiný jazyk, a proto mluví Yvona, jak mne slyší!“ Ona neví, že určitá slova v češtině užívají jen chlapi a ne dámy! My jsme se snažili nedat na sobě nic znát, když takové slovo použila.

O Robertovi jsme se pak dověděli, že trávil válečná léta v německém koncentračním táboře, protože se ve svých 18 letech projevil nepřátelsky proti Němcům a ihned ho za to zavřeli. Jeho matka se za jeho život neustále modlila a věřila, že ho tím zachránila. Unikl totiž tolikrát smrti, že toto bylo jediné vysvětlení. Po osvobození naší vlasti pracoval u UNRY. Jezdil s nákladními vozy po celé Evropě pro tuto mezinárodní organizaci. A také do Švýcar. Tam poznal Yvonu. Oba se do sebe zamilovali a vzali se.

Když pak uprchli z Československa přes hranice, ocitli se v uprchlických táborech v Německu a Yvona napsala domů do Bernu, zda se může vrátit se svým chotěm domů. Její otec se mezitím znovu oženil a odepsal, že Yvona může přijet, ale bez manžela. Yvona se pak rozhodla raději strádat s milovaným Robertem v Německu, nežli žít sama ve Švýcarsku u rodičů. Považovala projev svého otce za bezohlednost. Velice jsme se jí obdivovali.

První dva vlaky emigrantů do Austrálie vyjížděly ihned. Náš odjezd opět odložili o dva týdny. V duchu jsme se s Petrem obávali, že náš odjezd budou odkládat donekonečna. Ale přece jen jsme se dočkali.

Dle mého deníku to bylo 11. srpna, kdy i nás naložili do náklaďáku a pak i do vlaku v Butzbachu. A odpoledne se náš transportní vlak konečně rozjel! Jeli jsme dlouho. Bylo nás celkem asi 700 exulantů, nacpaných v staromódních kupátkách jako herynci. Zamířili jsme přes Frankfurt rovnou na jih, na Mnichov a Augsburg. Mohli jsme spát jen v sedě, mizerně a trhaně. Ráno jsme již projížděli Rakouskem. V Innsbrucku na zastávce jsme se mohli nadechnout čerstvého vzduchu. K večeru se již náš vláček šplhal do vysokých hor, do Alp, a přitom funěl a hekal a tak vyhrožoval, že to snad ani nevyjede! Druhou noc jsme již projížděli Itálií, horami a tunely. Ve Veroně se náš vlak stočil na západ. To jsem už spala v síti pro zavazadla. Po 44 hodinách jízdy nás náš vláček dovezl za Turin do Collegna.

Byli jsme umístěni v budovách bývalého blázince, který byl v té době zcela prázdný. Dověděli jsme se, že za vlády Mussoliniho byli všichni duševně choří pacienti „zlikvidováni“. Získali jsme s Petrem vlastní světničku, ale bez kliky a bez zámku. Krmili nás tam převážně makarony, nudlemi a vermičelemi, neboť nám vařili Italové. Také jsme se pustili s krajany na výlet do okolí a přišli jsme do starodávného italského městečka Rivole, s uzounkými a klikatými uličkami.

Nezvyklou podívanou byly pro nás italské záchody. V celé vykachlíkované místnůstce byla jen díra v podlaze a dvě ťapky podél ní, kam musel odvážlivec umístit své nohy. Po použití se přivalila ze všech stran voda a zalila celé dno mimo ty dvě ťapky, než zmizela se vším do té díry. Upřímně řečeno, nikdy jsme si na tyto „hygienické“ záchody nezvykli, neboť nás z nich bolely kolena i nohy!

Po šesti dnech pobytu v tom bývalém blázinci nás vlak opět převážel na východ do Benátek. Nalodění takových 900 pasažérů trvalo celé hodiny. Italové nás pozorovali a z dálky nám hrozili pěstmi. Zřejmě mezi nimi bylo i hodně komunistů. Naše loď nesla hrdý název S. S. PROTEA. Ač patřila řeckému majiteli, plula pod panamskou vlajkou. Její plavba byla první plavbou po adaptaci z nákladní lodě pro transport lidí. O nějakém pohodlí se nedalo vůbec mluvit. Střed lodi byl upraven na jednu velikou ložnici pro 220 žen. Muži byli rozstrkáni do všech možných koutů a komůrek na zádi i přídi lodi. Tam se to totiž více houpalo!

Příští ráno, dne 20. srpna 1948, naše loď vyplula od břehů Itálie a Evropy. Když jsme se dívali na nám se vzdalující evropský kontinent, cosi zvláštního obklopilo naše nitra. Byli jsme rádi, že jsme už na moři, a přece tu byla lítost, byla tu něha, bylo tu loučení s kolébkou našeho mládí! Nikdy předtím jsme nevnímali Evropu jako jeden celek, až teď, když se tato mateřská pevnina vzdalovala našim očím. Náhle jsme cítili lásku a respekt k místům našeho původu. Mávali jsme šátečkem ke břehům a říkali: „Sbohem, můj domove, sbohem naše kolébko! Zda tě kdy ještě uvidíme? Zda se kdy budeme moci vrátit?“

Obyčejně na člověka na druhé straně cesty někdo čeká. Kdo ale čeká na nás? Nikdo! Na celém tom australském kontinentu neznáme živou duši! „Jedeme do neznáma!“ řekli jsme si.

Na lodi S. S. PROTEA

Naše loď proplouvala pozoruhodnými historickými kanály města Benátek. Pak jsme vpluli do Jadranského moře. V těch místech byla plavba klidná, skoro romantická. Hlavně o večerech. Hladina moře vyhlížela při měsíčním svitu jako ze skla. Cesta k měsíci se zdála být do kopce. Měsíc svítil jen nízko nad obzorem. Skoro jsme měli chuť vstoupit na tu skleněnou cestu a kráčet po ní k té stříbrné třpytivé kouli! První ostrov, kolem kterého jsme proplouvali, byla Kréta, plná vysokých hor, připomínajících naše Tatry.

Pak byla zastávka v Port Saidu v Egyptě. V době čekání lodě v přístavu nás obklopily malinké obchodnické bárky a jejich obchodníčci nám nabízeli všelijaké zboží. Vyhodili silné lano do výše paluby a po něm se brzy vyšplhal egyptský košík. A nastal výměnný obchod. Nikdo z nás neuměl arabsky a obchodníci zase neuměli evropské jazyky, ale výměnný obchod přesto úspěšně pokračoval.

Nejúspěšnějším byl vytáhlý Čech, Honza z Klatov. Na všechny obchodníky volal dolů „seňorita“ (španělsky = slečna) a zdálo se, že jim to nevadilo. Egyptští obchodníci na vodě vítali veškeré zboží na výměnu. Nikdo z nás emigrantů neměl totiž peníze v tvrdé měně. A tak se vyměňovaly svetry, blůzy, tašky, hřebeny, pera a obzvláště klobouky byly vysoko ceněny a byla po nich veliká poptávka. Nahoru po laně pak šlo ovoce, banány, kokosy - ale i koberečky s vetkanými egyptskými vzory a pyramidami, velbloudy, sfingami a palmami.

Nikdy nezapomenu, jak jeden z krajanů se obzvláště kochal pohledem na takový nově získaný kobereček s pyramidami. A vytahoval se, že má z nás všech na lodi nejvzácnější suvenýr z Egypta. A pak si Petr důkladně prohlédl zadní stranu tohoto přehozu a našel tam cedulku: vyrobeno ve Vizovicích, made in Czechoslovakia. Novopečený majitel koberce byl úplně zdrcen tím objevem!

Plavba Suezským kanálem byla zajímavá. Břehy po obou stranách byly na dosah ruky a jejich obyvatelé, hlavně děti, nám zuřivě mávaly. Fotografovali jsme. Právě jsme dokončili film a Petr se vzdálil, aby dal do fotoaparátu nový. Míjeli jsme zajímavé břehy a Petr nikde a nikde. Až pozdě k večeru, když jsme již pluli Rudým mořem, jsem potkala Petra na palubě. „Ani mi to nepřipomínej,“ řekl Petr, „stala se mi nehoda!“ Dalo mi to velkou práci dostat z něho, co se mu vlastně stalo. Když tak běžel po palubě, aby vyměnil film, tak si jeden z albatrosů, kterých lítalo nad našimi hlavami v Port Saidu hodně, tak říkaje ulehčil, a to všechno dopadlo Petrovi rovnou do vlasů! „Ty nemáš ponětí, co toho bylo! Úplně mi to zableptalo všechny vlasy. Tak jsem letěl pod sprchy. Ale ze sprchy tekla jen studená mořská voda a ta substance z albatrosa byla nějaká mastná a vůbec se to nechtělo rozpustit! Navíc mu ta slaná voda přišla do očí a ty ho začaly řádně bolet. A tak tu prevítskou hmotu myl a myl, zapatlal si tím ruce i košili a to svinstvo ne a ne dostat z vlasů pryč. A přitom nic neviděl, jen oči ho pálily jako čert! Skončilo to tím, že měl vztek nejen na všechny albatrosy, na Port Said a na Rudé moře, ale i na celý ten svět! Dlouho jsem mu tuto epizodu nesměla připomínat, ani nikomu vypravovat.

V Rudém moři začalo být pořádně horko. Dostali jsme žízeň, ale na lodi byl k dispozici po celou dobu jízdy jen čaj nebo voda z aluminiových konvic. Jediný lodní kiosk měl na prodej šťávy, a to jedině za dolary! Takže fáma, že nesmíme mít u sebe na lodi dolary, byla zcela mylná!

Zrovna nám jeden námořník z lodní posádky na palubě vypravoval, že v těchto místech se moře nazývá „Dívčí sen“. Jednou se tu totiž nějaký Jugoslávec rozběhl po palubě... a k našemu překvapení a úžasu skočil přes palubu do moře. Spáchal sebevraždu! Námořník dodal, že se to v těchto místech svobodným mužům často stává. Loď musela zastavit a vrátit se do míst, kam vyskočil. Po dvou hodinách hledání vylovili toho nešťastníka mrtvého. Přes noc ho zašili se zátěží do pytloviny, která měla sloužit jako rakev. A brzy ráno ho po malém obřadu pohřbili tak, že ho spustili na dno Rudého moře. Slyšela jsem tam Ukrajince se divit, proč tu loď zastavovali, sebevraha hledali a vytahovali z moře, jenom aby ho tam příští ráno zase znovu hodili?

V Rudém moři pak nastala velká horka, taková horka, která jsem nikdy předtím nezažila. Možná to bylo skoro 50°C (120 F), třeba i víc. A to ve stínu! Naše loď začala haprovat, až se zastavila docela. Dověděli jsme se, že se lodní pumpy přehřály a zavařily se. Když loď stála, cítili jsme to vedro ještě intenzivněji. Po soumraku doplula naše loď rychlostí 6 km/hod. do blízkého přístavu v Port Sudanu na opravu lodních pump. Lidé na lodi prožívali tu zastávku s velkými obavami a se strachem. Z nedostatku pitné vody, z nedostatku vzduchu v kabinách, z nedůvěry ve spolehlivost této lodi S. S. PROTEA, zda se s námi tato loď vůbec nepotopí. V noci se dalo spát pro velké horko jen na podlaze paluby. Za takových nocí byly všechny paluby pokryty matracemi a lidskými těly, takže nebylo ani místečka, kam by se dalo šlápnout!

I další ráno v Port Sudanu po dobu opravy lodi jsme zažili vysoká horka. Pot z nás stékal doslova potůčky. Některé ženy z toho horka docela omdlévaly. Tak jsem potkala i Roberta s výrazem mučedníka v obličeji, který nesl svou omdlelou Yvonu v náručí, zvadlou a bez známky života. Byl to pohled jako z filmu. Nesl ji pod sprchy. Alespoň ta voda byla přece studená. Doufal, že ji to přivede zpět k životu. A opravdu ji to vzkřísilo k vědomí.

Já jsem se udržovala v kondici tím, že jsem si každou půl nebo třičtvrtě hodiny pouštěla ve sprše na šíji studenou vodu. V naší ženské noclehárně bylo hodně nemluvňat. V každé denní nebo i noční době nějaké nemluvně ječelo! Své manžely jsme potkávaly jen na koridorech lodi. Každý vhodný prostor lodi byl použit pro lůžka pasažérů, takže nikde nebylo místo k rekreaci a odpočinku.

Černí obyvatelé na březích kanálu

Sudánci, které jsme viděli na břehu, byli oblečeni do kaftanů, připomínajících bílé noční košile. Teoreticky měli pracovat na pobřežních kolejnicích, ale doopravdy jen vejrali na naši loď, plnou Evropanů. Kvůli pro nás nezvyklému horku jsme byli oblečeni co nejméně. Muži jen v trenýrkách, ženy v šortkách a opalovačkách. A to bylo pro černé Sudánce něco zcela neobvyklého. Jejich ženy byly zahaleny až po paty do kaftanů s dlouhými rukávy. Dokonce i obličeje měly zahaleny něčím, rozhodně bych to nenazvala závojem. Rozhodně ne! Ale kouskem hadru, v nejlepším případě kouskem látky. A tak ti Sudánci na nás rozparáděně ječeli a naznačovali nám, že naše oblečení jim připadá dost svůdné, ba vyzývavé. Naznačovali to svýma rukama i celým tělem, zcela výmluvně a jasně! A tak jsme se my ženy nakonec raději uklidily do bezvzdušných prostorů lodi. Ven z lodi nebyl nikdo z emigrantů puštěn. Asi se báli, že by jim někdo mohl v Sudánu zůstat a tak uniknout dvouletému pracovnímu kontraktu! Bůh ví proč?

Příští večer naše loď pokračovala ve své plavbě Rudým mořem. Bylo to posledního srpna. Cestou nás doprovázeli elegantní delfíni, kteří rádi ve třech vyskakovali jako na povel z vody nad vlny. O dva dny později jsme projeli úžinou Babel Mandeb a další den zakotvili v Adenu v Arábii. Tam se na loď nahrnulo spousta arabských obchodníků s množstvím různého zboží. Na naší lodi se neprodávalo, jenom se vyměňovalo. Také jsme si mohli pohovořit s několika obchodníky. Jeden z nich se nám představil jako Abdul Kader Said. Ukázal nám jejich bankovky, přinesl i místní známky a podepsal se nám do deníčku. Od něj jsme se dověděli, že v Adenu jsou ještě harémy a v některých že je až 1000 žen. Zámožní obchodníci mají každý tři až čtyři manželky. „Jenom chudí mužové mají jen jednu ženu,“ a ukázal přitom na Petra. Nevím, zda Petr v té chvíli nezalitoval, že není Arabem, protože vůbec nic neřekl. Z Adenu jsme vypluli přímo do Indického oceánu. Ve dne i v noci bylo zase úmorné vedro. Kolem nás jen voda a voda. Všichni jsme se neustále potili tak moc, že po každém usednutí na lavičku po nás zůstala loužička. Při jídle nám z čela a vlasů po nose rovnou do talíře padaly kapičky našeho potu. V důsledku toho se všechny naše póry rozbolely, zčervenaly, protože krystalky soli, které se z potu vylučovaly, píchaly jako jehličky. Všichni jsme vypadali, jako bychom měli vyrážku po celém těle s výjimkou obličeje.

A k tomu všemu se začala naše loď vážně kymácet na otevřeném moři. Tím se začala u některých lidí silně projevovat mořská nemoc. Petr patřil taky mezi tyto postižené. Ti ostatní se jen necítili dobře!

Navíc k tomu všemu, my s Petrem jsme měli jen jedny polobotky od té doby, co jsme přešli hranice. Lehké sandály jsme si s sebou nevzali. Kdo by také za studené noci při útěku na takové věci myslel? Paluba byla po většinu dne rozpálená jako kamna, a tak se po ní bosky chodit vůbec nedalo. Ty polobotky byly to jediné, co jsme měli, a tak nám skoro přirostly na nohy. Zrovna tak jsme zapomněli na Petrovy ponožky. Ty, co měl na sobě při přechodu hranic, byly ty jediné, které měl po celou tu dobu. Věčně jsem je prala a štupovala takovou bavlnkou nebo nití, kterou mi kdo dal. Nemohla jsem si v barvách vybírat, a tak jsem je štupovala tím, co bylo po ruce. Až na lodi se jeho ponožky rozzářily všemi možnými barvami, jako by to byl nějaký gobelín. Byla to změť barev a delikátních stehů, a když Petr zeptal, jakou barvu ty jeho ponožky původně vůbec měly, tak to z nás už nikdo nevěděl a poznat se to nedalo.

O večerech se naše česká skupina scházela v uličkách lodi a při kytaře jsme zpívali české písně. Dalším světlým bodem této plavby byla dobrá informace či pomoc proti hmyzu. Poptávala jsem se kdekoho, kdo by mi poradil v mém boji proti kousnutí malých nepřátel všeho druhu. Zdaleka tak nekousaly druhé lidi jako zrovna mne. Jen moje krev jim chutnala a lákala je! Mezi námi uprchlíky byl český doktor a ten mi poradil, abych zkusila kafr. Dejte si ho do kapes, mezi prádlo, natřete se jím. Nám lidem voní docela příjemně, byť pronikavě. Ale hmyz všeho druhu to strašně nenávidí. Vyhnou se vám potom na sto honů,“ řekl.

Později jsem si jeho radu ověřila a kafr si koupila. Fungovalo to neuvěřitelně dobře. Vyřešilo to můj problém s hmyzem - a to provždy!

Dne 9. září jsme se dověděli, že den předtím zemřel československý president Dr. Edvard Beneš. To jsme se již blížili do přístavu Colombo na Cejloně.

Když jsme přistáli, opět se navalili na loď obchodníci všeho druhu. Nastalo vyměňování. Spřátelili jsme se s jedním, Mohamedem Jusufem. Řekl nám, že jeho velká rodina (tj. několik spolu spřátelených rodin) vlastní 6 slonů, 2 auta a kokosový háj. Neuměl však psát. Zval nás na návštěvu k nim do domu, ale my jsme zase nesměli loď opustit. Také nám řekl, že je zamilován do své 16-ti leté snoubenky. Ale ode dne zásnub ji nesmí po tři měsíce vůbec spatřit. Velice hrdě, on i jeho bratr, kterého si odpoledne přivedl, prohlásili, že chtějí mít jen jednu ženu jako my Evropani, protože vidí, že je mnoho svárů a potíží v rodinách, kde žije více žen jednoho muže pohromadě.

V Colombu jsme též zažili náhlý tropický liják. Jednu minutu bylo slunečno a sucho a najednou, kde se vzal, tu se vzal, přišel temný mrak a s nebe spadlo náhle tolik vody, jako by se na nás vyvalila s nebe celá řeka. Taky díky vysokým teplotám, slunci a spoustě lijavců se na Cejloně (dnes Sri Lance) sklízí úroda několikrát do roka.

Pak jsme opět pluli dál. A překročili jsme rovník. Podle pohanské tradice námořníci zlili každého vodou, každého, koho na palubě viděli. Tak prý Poseidon, bůh moře, křtí své pasažéry. Tento úsek plavby trval lodi 12 dní a tu jsme si teprve uvědomili, že na naší zeměkouli je víc vody a moří než souše. Jedinými našimi průvodci byli ptáci albatrosi. Kroužili graciézně a vytrvale nad naší lodí. V noci jsme viděli skákat a plout kolem lodi elektrické ryby. Vypadaly jako rudí ďáblové, místy byly rychlejší než naše loď.

Za rovníkem nastalo chladno. Nechtělo se nám věřit, že jsme ještě v blízkosti rovníku. Abychom volný čas užitečně využili, učili jsme se anglicky, ale při tom houpání lodi to do hlavy nějak nešlo. A to houpání se stále zvětšovalo. Ke křiku nemluvňat se přidaly ještě i zvuky zvracení a nářků - v každou denní i noční hodinu. Pro některé pasažéry byla mořská nemoc tak silná a zlá, že přestali vůbec jíst a pít. Paní na lůžku pode mnou naříkala, že plavbu asi vůbec nepřežije, že umře dřív, než se dopravíme k suché a pevné zemi!

Emigranti na naší lodi projevovali čím dál tím víc nespokojenosti s vedením lodi. Opravdu, během celé dlouhé plavby nebylo vidět žádné známky, že by vedení mělo zájem na spokojenosti pasažérů. Veškeré žádosti o zlepšení situace byly prostě odmítány. Na co byla největší stížnost, bylo, že jídlo a cigarety určené organizací IRO pro pasažéry této lodi byly v přístavech prodány a peníze za ně utržené skončily v kapse eskortního vedoucího, velitele lodi a v kapsách jeho pomocníků. Jasně jsme v přístavu v Adenu my pasažéři lodi viděli, jak byly velké bedny s cigaretami spouštěny ven z lodi. Příděly cigaret byly na lodi během jízdy silně omezeny. Tento zásah nesli těžce především kuřáci. My nekuřáci jsme pak neměli možnost si vyměňovat cigarety za nějaké ovoce v přístavech. Ovoce nám na lodi nebylo vůbec podáváno.

A tak, když na žádnou naši stížnost nebylo pozitivně reagováno, chodili někteří pasažéři pod okny eskortního vedoucího s nápisem: Whitler = Hitler. Jmenoval se totiž Mr. Whitler. A právě pro tu demonstraci nám jeho jméno dobře utkvělo v paměti.

Setkání

O mnoho desetiletí později v Kalifornii, kdy jsme už byli majiteli úspěšného podniku, byli jsme s Petrem pozváni jednou dodávkovou společností na oběd. Bývá to tak zvykem, když chce firma získat majitele nebo ředitele firmy za své zákazníky. Vytvoří to totiž příjemnou pohodu a příležitost si přitom pohovořit o obchodních podmínkách.

A tak k nám tato firma poslala svého zástupce, již postaršího penzistu, který si touto funkcí přivydělával něco ke své penzi. Hned u dveří závodu jsem měla dojem, že jsem toho postaršího pána již někde viděla. Dnes byl jen jaksi menší a shrbenější. On si však nepamatoval na žádného z nás obou.

Během oběda přišla řeč na poválečná léta v Evropě. „A co jste dělal vy v letech 1948-50?“ zeptali jsme se. „Já byl eskortním vedoucím IRO na lodích z Evropy do Nového světa!“ hlásil pan obchodní zástupce. „Jo, to byly krásné doby,“ dodal přitom s povzdechem. „A byl jste ženat?“ vyptávali jsme se dál.

„Jó, já byl ženat a měli jsme děti. Vždycky jednou za pár měsíců jsem přijel domů. A když jsme neměli nemluvně doma nebo na cestě, tak jsem jedno započal. Manželka měla plné ruce práce, a tak mne nechala jezdit po světě, jak jsem chtěl. Jó, to byla krásná doba!“

„A jakže se jmenujete?“ zeptal se Petr.

„Whitler,“ odpověděl.

A Petr pokračoval: „Že jste byl v roce 1948 eskortním vedoucím na lodi S. S. PROTEA z Benátek do Austrálie? “

„Jó, to byla ta cesta, kde mi pasažéři nosili pod okny mé kabiny cedule s nápisem: Whitler = Hitler.“ A Mr. Whitler se při těch slovech srdečně zasmál, jako by to byl povedený vtip. „A jak to, že o tom toho tolik víte?“ divil se pan Whitler.

„My jsme jeli na té lodi jako emigranti do Austrálie v srpnu a v září 1948.“

A pak jsme se na sebe s panem Whitlerem zadívali. Na obou stranách nám proběhlo v myslích přirovnání našich rolí a postavení tehdy a dnes! Mr. Whitler, tehdy mocný vládce nad námi v oněch dnech na lodi a my běženci z komunismu, přišláplí životem a situací, neschopní si po celou dobu plavby koupit na lodi skleničku ovocné šťávy!

„Hleďme, hleďme!“ podivil se pan Whitler, „tak vy jste byli mezi těmi stovkami uprchlíků! A co jste dnes ze sebe udělali! Kdo by to byl tenkrát do vás řekl! “ a zavrtěl v nevíře hlavou.

A plavba pokračuje

Na každý pád, dni na lodi se nám zdály být nekonečně dlouhé. Uvědomila jsem si, že se naše existence na lodi moc nelišila od pobytu vězňů v žaláři. V omezeném prostoru na lodi, za nevalné stravy a jediného nápoje k dispozici, poloteplého čaje s aluminiovou příchutí, jsme přežívali dny na moři něco jako trest v očistci za nespáchané činy. Někdy jsem měla dojem, že snad ta plavba nikdy neskončí, že se po celý další zbytek života budeme plavit po slané vodě - bez naděje a bez konce!

Pasažéři se bavili mezi sebou drobnými pomluvami. My s Petrem jsme jim také byli na mušce. Říkali o nás, že jsme bratr a sestra, ale že žijeme jako manželé. Že jsme si prý podobni jako sourozenci! My jsme si však s Petrem nepřipadali vůbec podobní!

Navíc Petra začal sužovat zub moudrosti. Začal mu růst, ale mezi posledním zubem a čelistí již pro něj nebylo místo.

Zubař na lodi nebyl, a tak nezbylo nic jiného, než tu hryzavou bolest vydržet.

Česká skupina se rozpadla na dva tábory. Jeden z emigrantů měl totiž v Sydney bratra československým konzulem. Proto si druzí krajané od toho slibovali, že pro ně pan konzul vymůže velké výhody. Jako že je zprostí dvouletého pracovního kontraktu.

My s Petrem jsme nahlas usoudili, že konzul jiné země do takových záležitostí zasahovat vůbec nemůže. To konzulova bratra velmi rozzlobilo a přestal na nás mluvit. A ti druzí krajané si nechtěli konzulova bratra rozzlobit, a tak na nás také přestali mluvit. Jako jediní přátelé nám tedy zůstali manželé Řehákovi. Nám to tak nějak ani nevadilo.

Naše loď S. S. PROTEA měla za cíl zakotvit v Sydney, v největší australské metropoli na východě Austrálie. Avšak jednu loď organizace IRO, vyslanou před námi, zastihl hurikán a zavlekl ji až na sever k Nové Guineji. Tato loď měla přistát původně v Melbourne. Musel to být pro pasažéry velmi strašný zážitek být vlečeni hurikánem do neznámých moří. Když se to tedy stalo, naštěstí bez ztráty životů, a loď byla již hodně na východ od Austrálie, vedení rozhodlo, že bude jednodušší, když doveze emigranty této lodi do Sydney - a naši loď předirigovali do Melbourne. A tak jsme po krátké zastávce v Perthu, prvním australském přístavu, pokračovali přímo do Melbourne. Je to ve státě Victoria, na samém jižním okraji australského kontinentu. Naše plavba lodí trvala tedy plných 40 dní. Přistáli jsme 29. září 1948. Při vystupování měl každý z nás na klopě velkou ceduli se svým jménem. V Austrálii bylo právě jaro, obrácené podnebí, než je na severní polokouli. Nasedli jsme do vlaku a po průjezdu Melbournem jsme jeli sedm hodin povětšině savanou a po 350 km jsme dojeli do suchého vnitrozemí. Naším novým sídlištěm se stal Bonegilla Camp. Byli jsme tedy v zemi naší nové budoucnosti, v Austrálii.

Práce v instituci pro duševně choré

Doufali jsme s Petrem, že se nám podaří pracovat někde poblíž sebe, abychom se aspoň tu a tam mohli vidět. Podařilo se nám to tím, že jsme si oba podali žádost o práci ve stejné instituci, v Kew Mental Asylum čili v blázinci, a byli tam také přijati. Do tohoto ústavu byly dány do péče případy duševně chorých pacientů, u nichž se lékaři vzdali naděje na jejich vyléčení. Čili to byl ústav pro beznadějné případy. V tomto ústavu v Kew na periférii Melbournu bylo umístěno kolem 1700 případů. Třetinu tvořily děti, většinou mentálně poškozené již od narození, další třetina byla mužská a třetina ženská oddělení.

Petr byl přidělen do prádelen. Zde vytvářeli kádr pracovních sil pacienti s lehčím onemocněním, ale nízkou inteligencí. Vedoucími různých oddělení pak byli stálí zaměstnanci ústavu. Pod každého vedoucího spadalo takových pět až dvanáct bláznů. Petr hned od začátku prohlašoval, že on tam tedy je vrchní blázen!

Zdravotní dispozice pacientů byla mírná, ale jejich inteligence se různila a dosahovala úrovně tak tří-, pěti- až osmiletých dětí. Tito pacienti dodržovali určitou disciplínu, protože nechtěli přijít o svou práci v prádelnách. Jednak dostávali malé kapesné za svou práci, což považovali za své privilegium, o které nechtěli přijít. Sama práce a jiné prostředí jim pak přineslo rozptýlení do jejich monotónního života.

Já jsem byla přidělena jako ošetřovatelka do ženské části asylu. Ubytování pro personál bylo v hlavní impozantní budově, postavené někdy v 19. století. V rozlehlých místnostech byly ubytovány vždy dvě ošetřovatelky dohromady. Domácí ošetřovatelky se považovaly za následovnice Florence Nightingalové a věřily, že to je jejich celoživotním posláním, a proto zůstaly svobodné. Byli jsme proto obklopeny zatvrzelými starými pannami, povětšinou zatrpklými svým životním údělem. Tyto staré ošetřovatelky nevražily na nás, provdané Evropanky, protože máme své manžely a že, ač jsme tu nové v této zemi a v tomto povolání, pobíráme stejný plat jako ony. Kdyby tato tak nezvykle těžká práce byla dobře placena, tak bych tomu rozuměla. Ale za celý týden práce jsme k ubytování a ke stravě obdržely jen 4 libry, což bylo skutečně velice málo. Směny byly od 6 ráno do 6 hodin večer s jednou hodinou volna na oběd a na večeři po čtyři dny v týdnu. Řekla bych, že nebylo co nám závidět, na co nevražit.

Ženská část asylu byla rozdělena asi do 8 oddělení po 80 pacientkách. Dvě ošetřovatelky obstarávaly směnu na takovém oddělení po celý dlouhý den a ještě se musely vystřídat po dobu oběda a večeře, což znamenalo, že dozor na oddělení v té době měla jen jedna sestra. Pacienti v takovém ústavu trpěli vším možným. Od mírných případů duševně omezených lidských tvorů, debilů až do imbecilů, postižených většinou již od narození. Další skupinu tvořili pacienti, kteří žili až do určitého věku normálním životem, ale pak najednou začali být vlivem buď fyzického, nervového, psychického nebo i jiného poškození duševně choří a nemohli žít nadále se svou rodinou a mezi civilním obyvatelstvem. Byli nebezpeční sobě i druhým. Mezi ně patřily případy schizofrenie, různých fobií, manických depresí, hysterie, hypochondrie, amnesie, psychopatie a dalších případů veškerého protispolečenského chování. Projevy vizuálních halucinací byly na denním pořádku. Také případy schizofrenie, manických depresí a hysterických záchvatů všeho druhu byly neustále naším problémem. Určité procento pacientů trpělo kromě duševní choroby i přehnanou sexualitou (sexuálním exhibicionismem), takže nemohli svobodně žít mezi normální lidskou společností. Patřily sem i případy katatoniků a případy s fixními představami všeho druhu.

První dojem při vstupu do takového oddělení asylu byl pro mne nezapomenutelný! Bylo tam asi 70 až 80 šílených, debilů, blouznivců a všelijak duševně postižených. K tomu navíc část z nich byla postižena i fyzickou deformitou. Zdravému člověku při prvém pohledu na tyto pacienty naskočí husí kůže po těle. Jednak dostane strach sám o sebe a jednak pocítí hrůzu a soucit s tolika ubožáky a zmetky lidské společnosti. V té změti tvorů, kteří měli být důstojnými občany lidské společnosti, uviděl člověk najednou tolik utrpení a ponížení, o kterém neměl vůbec ponětí, že někde existuje!

Všechny ty tvory měly na starosti dvě ošetřovatelky. Ty je měly vysvléct z jejich nočních úborů a obléct do jejich vlastních nebo erárních šatů, obout, učesat a umýt. To by zabralo už samo dost práce, ale mnoho pacientek se bránilo svlékání nebo i oblékání, jako kdyby je někdo okrádal o jejich cenný majetek. Křičely a praly se s námi. Některé z nich svíraly v ruce nějakou hračku, nechtěly ji pustit a rukáv se nedal bez odebrání té hračky vůbec obléknout. O to se strhla srdcervoucí bitva! Většina pacientek však byla apatická. Nechaly se sice oblékat, ale samy zůstaly ve stavu naprosté pasivity. Třeba šaty navlečené jim přes hlavu, když jsme my musely najednou pomoci jinde, zůstaly tak navlečené na půl hlavy až do té doby, než jsme se mohly této pacientce znova věnovat. Jiné pacientky musely být drženy ve svěracích kazajkách. To byla blůza z tvrdého kalika, u níž byly rukávy jakoby všity do kapes a uzávěr kazajky byl na klíč na zádech.

Pak byly všechny pacientky vedeny nebo i taženy do jídelny na snídani. Snídaně sama byla aférou. Jako ošetřovatelky jsme si musely být vždy vědomy toho, že některá žena by se mohla náhle rozvztekat a hodit po nás vší silou hrnek nebo talíř. Pokud nám zbyla ještě nějaká ta minuta, postavily jsme se ke stěně, abychom nebyly napadeny zezadu a abychom měly přehled na všechny naše pacientky. Mezi jídlem a spaním trávily pacientky volný čas na velkém otevřeném dvoře, který mělo každé oddělení samo pro sebe.

Ten první den služby v ústavě byl pro mne otřesným zážitkem. Člověku se chtělo plakat za všechny ty duše, které se dostaly do zoufalé a strašné existence pro duševně choré. Některé z nich byly i krásné ženy. Jedna mladá kráska celý den prožívala nějakou svou tragedii. Hovořila s postavami svého dramatu, přela se s nimi nebo jim domlouvala. Vůbec nevnímala své okolí ani nás, ošetřovatelky. Den za dnem, týden po týdnu, rok co rok!

Jiné ženy se praly se svými iluzorními nepřáteli, hubovaly je a hádaly se s nimi. Další plakaly a jiné se zase hystericky smály. Katatonické případy stály nebo seděly bez hnutí v jednom postoji v naprosté zdánlivé apatii k okolí! Několik sebevražedných případů vůbec odmítalo jídlo. Přály si zemřít. Ty jsem musela s donucením krmit. To znamenalo záludně jim vpáčit lžíci mezi zuby a tímto otvorem jim cpát rozemleté maso i ostatní jídlo do úst. A pak je nutit, aby to spolkly. Někdy jsme musely být na takovou práci dvě. Jedna držela pacientce ruce, kterými nás jinak vší silou odstrkávala nebo škrábala, a druhá ji krmila. A přitom jsem se v duchu divila, jak to na tom světě divně chodí! Někde na zemi chřadnou a umírají lidé z nedostatku jídla a tady v melbournském asylu cpeme jídlo násilím do krku lidem, kteří by raději zemřeli, než aby trávili své dny v beznadějném stavu v asylu.

Jedním z mých prvních překvapení byla Mrs. Mc. Namara. Dostala jsem za úkol ji po koupeli odvést dlouhými chodbami do jejího samostatného pokoje č. 21. Pomyslela jsem si, že to je velmi lehký úkol vést ji za ruku do pokoje. Ale uprostřed cesty se mi náhle vysmekla a než jsem se nadála, rozbila sklo u poplachové skříňky na stěně chodby a zmáčkla knoflík poplachu. Toho jsem se vůbec nenadála, ba vůbec jsem nevěděla, že tam poplachové zařízení je. Nastal úžasný poprask.

Sirény, křik a pobíhání vedoucích. Když zjistili, že to byla moje pacientka, kdo vyvolal falešný poplach, zavolala si mne vedoucí oddělení, zakoulela zlostně očima a zasykla: „To nemůžete dávat lepší pozor?!“ a jaksi směrem ke stropu pro sebe zakvílela: „Tyhle nové Australanky nejsou k ničemu dobré!“

K tomu bych chtěla jen dodat, že v Austrálii nebylo zvykem dávat novopečeným zaměstnancům jakékoliv direktivy, návody nebo ponaučení. Na všechny naše otázky jen odpovídaly: „Však samy uvidíte!“ Tento zvyk byl i v ostatních oborech i v průmyslu.

Další den následovalo koupání všech našich pacientek v 10 hodin dopoledne. Samotné mytí pacientek připadlo vždy na nejnovější pracovnici, tedy na mne. K tomu musím ještě dodat, že melbournští měli ještě hodně zvyků a pravidel, které byly nám Evropanům nepochopitelné. V Melbournu prakticky nikdy nepadal sníh. To je pravda, ale neznamenalo to, že by tam bylo pořád nějak obzvlášť teplo. V době jejich zimy, tedy od května do září, byly většinou velmi chladné dny, i když nikdy pod nulou. Asi proto, že se tehdy topilo jen v krbech a všude byl strach z otravy kysličníkem uhelnatým, všechny místnosti v celé zemi státu Victoria musely mít ve stěnách a u stropu otevřené světlíky pro přístup čerstvého vzduchu. A ve všech státních institucích jako byl Asyl, musela všechna okna mít nezavíratelnou část pro větrání.

Nevím, zda si dovedete představit tu zimu a průvan, který protahoval místnostmi v dobách větrných bouří a dešťů uvnitř obytných místností! V koupelnách této instituce, což byly velké cementové ratejny, byly dokonce u stropu asi 3/4 metru vysoké otevřené otvory kolem dokola místnosti. Vítr tam protahoval i za teplých dní. Za větrných dnů to byla úplná ledárna s větrným fukejřem! A do téhle „ledárny“ mi ošetřovatelky postavily do řady svlečené a zcela nahé pacientky k umytí celého těla a i hlavy, včetně vlasů. Některé pacientky se třásly zimou jako osiky. A k tomu ještě zněl rozkaz, aby se každé z nich napustila nová teplá voda do vany! Po umytí první ženy jsem důvěřivě vypustila teplou vodu a pak jsem zjistila, že z kohoutku už tekla jen studená voda! Když jsem pak pacientku rvala do studené vody, ta se bránila a křičela: „Vy musíte být šílená - strkat mě do tak studené vody!“ A já jsem s ní v duchu musela souhlasit!

„Proč není teplá voda?“ ptala jsem se zoufale a bezradně své spolupracovnice. „Protože všech osm oddělení koupe své pacienty ve stejnou dobu a ve stejné dny!“ zněla odpověď. „A mají tu jen jeden velký kotel pro ohřívání vody!“ Tak to byla Austrálie!

Když pak teplá voda opět začala téct, už jsem ji nevypouštěla a jen po troškách jsem připouštěla novou teplou vodu, a tak šlo koupání daleko rychleji. V jedné chvilce jsem se ohlédla za sebe a zahlédla jsem scénu příhodnou pro Dantův očistec. Asi třicet nahých, věkem i neduhy zkroušených žen se svíjelo zimou ve stoje na jedné noze na studené cementové podlaze. Třicet jich čekalo na vykoupání! Ale proč byly všechny vysvlečeny najednou? Není třeba vysoké znalosti matematiky, abych věděla, že když se mi podaří vykoupat jednu ženu asi za tři minuty, když budu neuvěřitelně spěchat, poslední z čekajících se tady bude svíjet zimou nahá celých 90 minut, jedenapůl hodiny! Proč to? Později jsem našla dvě ošetřovatelky, které mé pacientky před koupelí svlékaly, a zeptala jsem se jich, proč je svlékaly všechny najednou? A ty mi svorně odpověděly: „Abychom si mohly v klidu zahrát partičku karet!“

Kdybychom byli měli kam utéct, kam odcestovat, či kam se uchýlit, určitě bychom to s Petrem byli udělali - ale nebylo kam - a nechtěla jsem být dál od Petra, než to bylo nezbytně nutné. A tak jsme oba setrvávali.

Každý den přinesl nějaké překvapení... Tak se nějaká pacientka náhle rozčílila a vrhla se na nejbližší pacientku. Kterákoliv z nás ošetřovatelek jsme ihned musely útočnici zkrotit. Její hněv se ihned přenesl na ošetřovatelku. Požádala jsem proto Petra, aby mne naučil pár obratných chvatů a taktiku ze sebeobrany džuda. Opravdu mi přišly všechny vhod skoro každý den!

Možná, že by se mohl někdo podivit, jak mohou jen dvě ošetřovatelky zvládnout pořádek na oddělení s osmdesáti duševně chorými ženami, z nichž mnohé trpěly zuřivými záchvaty. V takovém případě přispěchaly vždy ostatní ošetřovatelky nebo i zaměstnankyně na pomoc, ať se měly nebo neměly mezi sebou rády, nebo i kdyby se byly v tom okamžiku o něco přely.

Pacientky si naopak mezi sebou nikdy nepomáhaly. Bylo docela typické, že zatímco jedna pacientka kvílela, plakala nebo zuřivě zápasila s ošetřovatelkami, druhá, která stála jen krok od ní, si zpívala tenounkým hláskem nadšené árie a usmívala se na aplaudující publikum, které však viděla jenom ona!

Tyto zápasy s některými pacientkami byly na denním pořádku. Skoro denně jsem měla natrženou erární zástěru nebo stržený ošetřovatelský čepec. Měly jsme tam mladou dívku, Evelyn, asi šestnáctiletou; její pubertální síly ji naplnily energií, kterou si vybíjela svou zuřivostí. Problémem pro nás ošetřovatelky byl ten fakt, že duševně choří buď vůbec necítí bolest a nebo ji v době záchvatu nevěnují pozornost. Proto jsme my musely být velmi opatrné, abychom jim nezlámaly ruku, nebo nepoškodily krční obratle. Zuřivá pacientka naopak nebrala zřetel vůbec na nic a na nikoho a přitom do ní vjela přímo nadlidská síla. Tahle Evelyna řádila tak, že skončila často s úplně roztrhanými šaty, z nichž se občas vynořilo překrásné dívčí tělo. Často jsme si musely přivolat pomoc. Po tomto zuřivém zápase jsme byly my čtyři ošetřovatelky umolousané a vyčerpané na celý zbytek dne.

Další dny koupání přinesly nové překvapení. Vzpomínám si na jednu pacientku Karen. Když seděla ve vaně, sáhla po velkém kusu jádrového mýdla a než jsem se nadála, vstrčila si je celé do pusy a za dalších pár vteřin je stačila celé spolknout. Byla to taková mýdlová cihla, bez vůně, kterou kdysi také moje babička používala při velkém prádle. Tohle jsem tedy nečekala! Obrátila jsem se na ni káravě a s výčitkou: „Čím budu teď těch dalších 25 pacientek mýt?“ Místo odpovědi jí vycházely z pusy velké mýdlové bubliny. Zřejmě si myslela, že to byl dobrý žertík a smála se tomu!

My zaměstnanci jsme měli u klíčů speciální klíč, kterým jsem musela uzavřít teplou i studenou vodu a všechny vrata i dveře oddělení a musela jsem mašírovat přes dvory a chodby útulku až do hlavní budovy, kde měla svou kancelář vedoucí ženského oddělení. Říkalo se jí „matrona“. Matrona se nad mým hlášením velice zachmuřila. Zřejmě tu ztrátu mýdla považovala za větší škodu než stav mýdlem nasycené pacientky. Nové mýdlo mi vydala, ale neodpustila si poznámku: „Tyhle nové Australanky nic neumějí, na nic nedají pozor!“ a přitom se zadívala truchlivě do stropu! Kdo však kdy zažil, aby mu někdo snědl před očima mýdlo! A k tomu tak velikou cihlu šedozelené barvy bez chuti a bez vůně!

Pamatuji se ještě na jeden zážitek z koupání. To jsem myla starší ženu Jean. Zprvu do vany nechtěla, bránila se. Pak se jí to však zalíbilo, když zjistila, že je voda příjemně teplá, zase nechtěla z vany ven. Zkoušeli jste někdy vytáhnout z vany proti její vůli mokrou a trochu namydlenou osobu? A tak vám musím prozradit, že se vám mokrá a trochu namydlená kůže vysmekne z ruky jako ryba, ať ji chytíte, kde chcete! Navíc Jean přitom začala rozdováděně máchat rukama, vytvořila ve vaně velké vlny, které mě několikrát zlily tak, že jsem byla celá mokrá až na kůži, jako bych se sama koupala, ale v šatech! Zkoušela jsem ji vytáhnout ze všech stran, ale marně. A navíc jsem pospíchala, neboť jsem měla na jednu pacientku jen tři minuty času.

A tak jsem si došla k vedoucí toho oddělení pro radu. Vedoucí přišla celá nakvašená. Chytila Jean za vlasy a jedním mohutným pohybem ji vytáhla z vany ven! Byla jsem o jednu zkušenost moudřejší. Je to pravda, ale nevím, zda budu moci tento poznatek někdy v budoucnu ještě použít!

Vzpomínala jsem, že jsem se po odchodu Němců a dokončení střední školy nadšeně zapsala na lékařskou fakultu. Fascinovaly mne návštěvy v pitevně a ještě více lekce v Kateřinkách, kdy nám posluchačům byly demonstrovány případy z „mentální patologie“. Shledávala jsem to nadevše zajímavé. Lákala mne myšlenka, že takové případy, které nám profesoři předvedli: manické deprese, hypochondrie, paranoidní schizofrenie, katatonické nebo hebefrenní a neurotické hysterie - by mohly být léčitelné pomocí drog!

Měli jsme tehdy dlouhý rozhovor s Petrem, a pro možnost společné budoucnosti jsem v poslední den možné změny studia přešla na jinou fakultu bez ztráty celého semestru. Přesedlala jsem na filozofickou fakultu. V koutku svého srdce jsem však litovala, že jsem opustila tak zajímavý a fascinující obor. Toužila jsem toho poznat daleko víc z oboru „mentální patologie“!

Že by mě můj dobrý osud tímto způsobem teď dopřával poznat ty zajímavé případy z prvé ruky? Že by moje práce v melbournském asylu byla odpovědí na moje tajná přání? Ať tak či onak. Jisté je, že jsem si zajímavosti duševních chorob užila v Melbournu až do sytosti! Ale být ošetřovatelkou nebo lékařem, který jaksi jen zpovzdálí doporučuje formu léčení, je velký rozdíl!

V lékařských knihách jsou jednotlivé duševní nemoci rozškatulkovány do jednotlivých zcela jasných kategorií: schizofrenie, hysterie, organická manická nebo depresivní psychóza, somatomorfní poruchy (úzkostné fóbické stavy) nebo druhy psychopatie a jiné další. Po takovém jedenapůl roce denního styku s duševně chorými pacienty bych řekla, že symptomy jejich duševního onemocnění nebyly tak zcela vyhraněné, ale většina pacientů jich měla víc najednou. Alespoň ty naše případy z asylu, nad nimiž již lékaři lámali hůl!

Jelikož průměrný občan nikdy nevkročí do takových míst a nemá proto ponětí o podobných případech, myslím si, že to může být i zajímavé něco se dovědět o životě a o událostech v takovém prostředí.

Tak si vzpomínám na Veroniku, mohutnou asi čtyřicetiletou pacientku. Celé dny prostála na dvoře u plotu, držela se příček a hořekovala a plakala. První den jsem se jí soucitně zeptala, proč tak pláče? Mezi vzlykáním mi prozradila, že jí její lékař dal špatnou medicínu. Následkem toho že ztratila menstruaci. I zeptala jsem se jí: „Vy tedy oplakáváte ztrátu menstruace? A já znám desítky žen, které by se z toho jen radovaly!“ Veronika mi však odpověděla novým zakvílením a novým nářkem. Když přišla doba oběda, bylo mou povinností dostat Veroniku do jídelny, ale ta se nechtěla plotu pustit a hořekovala dál. Tak jsem jí už bez soucitu navrhla, že může hořekovat i plakat i u jídla v jídelně. Nepomohlo to. Nezbylo mi tedy nic jiného než ji společně s pomocí jiné kolegyně odtrhnout od plotu a dostrkat do jídelny. Veronika naříkala nejen nad obědem, ale vrátila se k plotu a pokračovala ve svém žalozpěvu dál, nejen celé odpoledne, ale i další dny, další týdny a měsíce! Vzdala jsem se toho jí něco vymlouvat a také jsem ztratila soucit a sympatie k ní, když jsem ji snad po čtyřicáté trhala od plotu a strkala do jídelny.

A co ten případ s Klárou! Klára byla drobná starší paní asi 65-letá. Vždycky byla milá a poslušná, ačkoliv to, že měla svůj izolovaný pokoj, naznačovalo, že mívá občas záchvaty. Jednou jsem ji ukládala ke spánku a ve své kapse jsem nahmatala malý bonbon. I nabídla jsem jej Kláře. Oči se jí rozzářily radostí a zvolala plná vděčnosti: „Miláčku, vy patříte do nebe!“ Tu větu pak ještě několikrát opakovala, než jsem odešla. O tři dny později jsem brzy po ránu mašírovala kolem její budovy na službu v jiném oddělení. Když jsem míjela její otevřené okno vysoko nade mnou, slyšela jsem její hlas zase opakovat tutéž větu: „Miláčku, vy patříte do nebe!“ A tuto větu pak opakovala mnohokrát. Co mne však ještě více dojalo, bylo to, když jsem se od jedné starší ošetřovatelky dověděla, že Klára byla před léty velice schopná a inteligentní žena. Měla krásnou rodinu a pracovala pro jednu velkou firmu za vysoký plat jako nákupčí. V době přechodu něco ovlivnilo její psychiku tak, že už nebyla schopna žít mimo ústav. Když jsem se zamyslela nad jejím případem, naplnilo mne to pocitem pokory. Kdo z nás má právo se vyvyšovat nad druhé? Kdo z nás ví, co ho na cestě životem čeká?

Vzpomněla jsem si také na krále Kroisa, nejbohatšího krále své doby v Lydii. Umíraje v roce 546 před Kr. v bolestech a ponížení v rukou nepřítele řekl: „Nikdo nemůže říct, že byl opravdu šťasten, dokud nezemřel!“

Dalším zajímavým případem byla Mary. Byla to už stará žena. Jeden večer, když jsme kolem osmé večer svlékaly pacientky na oddělení č. 5 a svazovaly jsme jejich prádlo do ranečků, aby je ranní ošetřovatelky snadno nalezly, padla na mne zvláštní nálada. Venku hučela meluzína a drobně pršelo. Vítr profukoval místností, neboť všechna okna byla vždy částečně otevřena podle úředního nařízení. V krbu praštěla polena a plápolal oheň. V tom průvanu sálalo teplo jen tak do vzdálenosti 2 m, zbytek zmizel v průvanu. K čemu takového dřeva a topení, když ty místnosti stejně není možno vyhřát?! Přesto moje oči zalétaly k plamenům v krbu. V tom ponurém prostředí kasárenských budov se strohou atmosférou a se zjevy osob duševně postižených, které vydávaly skřeky a různé výkřiky i spílání, ty plameny byly jediným projevem krásy, která upoutala mé oči. A plameny tančily jako měnivé jazyky exotických tvarů a měnily své barvy. Ze zářivě žluté do oranžové, od orchideově růžové až k uhrančivě rudé. Každou vteřinu měnily své tance, až zmizely vzhůru do neznáma. Jaký to umělecký výtvor! Když jsem sbalila šatstvo Mary do uzlíčku, otočila jsem se, abych jí oblékla noční košili. Ale Mary nebyla nikde! Ještě před chvilkou tu stála přede mnou a brumlala si něco jako: Bíbrdy, bábrdy, bum. A najednou není nikde k nalezení.

Přece nemohla zmizet jako pára nad hrncem! zauvažovala jsem. Prošla jsem nenápadně všechny místnosti a ložnice, kam měli pacienti přístup - ale Mary nikde. Vždyť byla docela nahá! Kam se mohla podít? probíhaly mi myšlenky hlavou. Trochu jsem se styděla, že mi mohla moje pacientka zmizet tak beze stopy, ale řekla jsem si, že ještě s hlášením té události počkám. Stejně vedoucí jenom dostanou na nás imigrantky zlost. Napřed vyčerpám všechny možnosti. Pomohla jsem dalším ženám se svlékáním a po skončení všech úkolů jsem znovu prošla všemi možnými prostorami. Musím k tomu dodat, že všechny dveře asylu byly bez klik a otevíraly se klíčem, který měli jen zaměstnanci, nikdy pacienti. Nakonec mne napadlo prohledat i rozsáhlý dvůr, ponořený zcela do úplné tmy. Nebylo nic vidět, ale zaslechla jsem ono povědomé „bíbrdy, bábrdy, bum“. Až se Mary ke mně najednou sama přiblížila. Ve větru a v mrholení deště si to mašírovala nahá Mary kolem dokola temného dvora! Je možné, že by necítila melbournskou zimu? Jak se sem vůbec dostala? Věděla jsem, že mi to nikdy neprozradí. Vzala jsem ji jemně za ruku a dlouhými chodbami jsem ji odvedla na její lůžko.

Nás imigrantek, bývalých uprchlíků a běženců, které pracovaly v instituci pro duševně choré, bylo asi 15. Byly jsme z různých evropských zemí: Z Ukrajiny, Polska, Litvy, Lotyšska, jen já jediná jsem byla Češka. Pro všechny z nás to byla těžká existence a smutné životní období. Během dne nám vůbec nezbyl čas myslet na sebe, ale o večerech jsme si na svých pokojích často zaplakaly. Bylo to všechno dohromady. Stesk po domově a přátelích, smutek z deprimující atmosféry a z práce v tom divném institutu. Z pocitu chudoby a z odloučení od vlastních manželů, ale ponejvíce z nevraživého postoje Australanů k nám emigrantům. Australané v letech 1948-50 měli snahu se považovat za nadřazenou vrstvu oproti nám Evropanům. Když však zjistili, že Evropané jsou nejen většinou inteligentnější a pracovitější a víc toho znají, než oni sami, jejich pocit ohrožení značně zesílil. Začali se bát o svá pracovní místa, o byty a o všechno možné. Uvědomila jsem si, že jejich záporné pocity k nám byly daleko silnější než pocity průměrného Němce po prohrané válce a po odsunu sudetských Němců z našeho pohraničí. Časem jsem dospěla k názoru, že v pozadí těchto pocitů tehdejších obyvatel Austrálie, zvláště ve státě Victoria, se skrýval jejich komplex méněcennosti. Jak se to projevovalo v praxi? Naše australské spolupracovnice odmítaly sedět s námi při obědě ve společné jídelně u jednoho stolu, ani se s námi soukromě nestýkaly. Byla jsem jediná z celé té nové skupiny, kdo se vytrvale a denně učil angličtině z české učebnice, a proto jsem se snažila navázat s místními dívkami konverzaci. V tu chvíli ony jako by oněměly. Nanejvýš mi odpovídaly jen jedním slovem. Z toho bylo zřejmé, že si nepřály, abychom se naučily mluvit anglicky. Když jsme si vysloužily na některém oddělení senioritu, jakmile tam přišly nové nezaučené pracovnice, tak některé Australanky hned běžely do kanceláře vedoucí instituce a prohlašovaly, že pod emigrantkou nikdy pracovat nebudou!

Někdy v červnu dalšího roku, v době australské zimy a největších dešťových plískanic Petrovi určili náhle jeho týden dovolené. Vedení institutu vědělo, že nemůžeme dát výpověď jako protest. I přihlásila jsem se u své vrchní vedoucí, matrony, s tím, že bych si též ráda vzala svůj týden dovolené, abychom ji mohli s Petrem trávit společně. „Kam chcete odjet?“ ptala se zvědavě vedoucí. Chceme vidět Sydney, největší australské město v sousedním státě, New South Wells. Plánujeme cestu autokarem podél mořského pobřeží a zpět. Vezmeme si právě jen 7 dní.

„Vy imigranti šetříte, že?“ ptala se dále vedoucí. V domnění, že je to chvalitebná vlastnost, jsem řekla že ano. Nato se vedoucí rozzlobila a prohlásila: „Šetříte, abyste nás mohli vykoupit z našich domovů, otevřít si zde obchody a továrny - převzít celou Austrálii do svých rukou, že jo!“

Plat, který jsme pobírali v té instituci duševně chorých, byl nevelký. Z pěti liber nám zbyly po odečtení poplatku za bydlení a stravu tři libry. Matrona, tedy vedoucí, mi rozhodně nemohla závidět ani moji současnou mzdu ani mé postavení. Její plat byl mnohem vyšší. Co nám však záviděla, byla naše snaživost a naše budoucnost!

Když jsem si šla koupit do obchodu v Melbournu své první sandály, které jsem ukrutně potřebovala, cena tří liber se mi zdála příliš vysoká. „Proboha, je to pět dní úmorné práce od rána do noci, tucet zápasů se šílenými, práce v nevraživém prostředí a mnoho dramatických událostí během dne! To všechno za jedny sandály nestojí!“ Proto jsem couvla a řekla: „Za to mi sandály nestojí! Nechci je!“ Petr měl však jiný názor, víc pragmatický. Připomněl mi, že oba prakticky žijeme s jedním párem bot od překročení čs. hranic, včetně toho strašného horka za dnů v Rudém moři a že nové boty nebo sandály zoufale potřebujeme, ať už stojí, co stojí.

Vím, že jsem si jeden večer sedla ke stolu a počítala jsem, zda by bylo možné při našich platech v institutu si šetřit na sebemenší autíčko. Vyšel mi dlouhatánský počet let, asi dvacet. K tomu jsme potřebovali do naší společné domácnosti nábytek, zařízení, šatstvo a nádobí. Všechny tyhle věci denní potřeby byly v Austrálii velmi drahé.

Jeden takový večer jsem se zastavila u jiné sestry, spolupracovnice, Ukrajinky. Našla jsem ji v slzách. „Proč pláčete?“ zeptala jsem se. „Tak jsem si vzpomněla na ten den, den, kdy jsem ztratila svoje tři děti i manžela!“

„V jeden den? Jak se to stalo?“ vyptávala jsem se. „Byla jsem ze selské usedlosti na Ukrajině. Celá naše vesnice odporovala odebrání naší půdy do komunistického kolchozu. Jednoho dne z čista jasna přišla vojenská posádka a řekla, že všichni, celá vesnice, musíme ihned jít někam na východ. Kdo by nešel, toho že hned zastřelí. A tak jsme začali pochodovat i s manželem a s našimi třemi dětmi. Mohli jsme si vzít jen to, co sami uneseme. Šli jsme dlouhé týdny, nikdy nám neřekli, kam jdem, prý až někam na Ural. Po více než jednom měsíci pochodu začaly být noci chladné a pak i sněžilo. Spalo se jen tak na zemi, kam se došlo. A to jedno ráno, když jsem se vzbudila, všechny tři děti byly mrtvé, zmrzly. I manžel už se nevzbudil! Škoda, že jsem tu noc neusnula s nimi! Co já tady sama na světě?!“

„A jak jste se dostala do Austrálie?“ vyptávala jsem se dál.

„Když jsme tolik lidí ztratili nemocemi, mrazem a podvýživou, nechali nás ti vojáci už v jednom místě. Krátce na to nás zabrala německá armáda, a pak nás poslali na práce do Německa. A když skončila válka, žila jsem v uprchlickém táboře. No a... vloni jsme se dostali do transportu do Austrálie.“

„Vy teď máte ale manžela,“ pokračovala jsem.

„Ano, mám. Je taky Ukrajinec a taky ztratil celou rodinu v době války. A tak jsme se dali dohromady. To víte, láska to nebyla, jen potřeba nebýt sama v tom velikém a cizím světě. A teď jsme v tomhle prokletém místě a ani se svým mužem žít nemůžu a večer si popovídat v rodném jazyce! O večerech se cítím moc sama. Bydlím s australskou ošetřovatelkou, je to slušné děvče. Ale co je to platno, když si s ní ani slovo nerozumím!“ My jsme si spolu rozuměly, ač ona mluvila ukrajinsky a já česky.

Snažila jsem se ji potěšit nadějí na lepší zítřky, ale bylo to nepřesvědčivé, znělo to chabě. „Vždyť mě je už přes čtyřicet let, a tak jsme oba již na rodinu staří! A ty Australanky jsou na nás jako zmije. Nerozumí nám, jakým utrpením jsme prošly, než jsme se dostaly do slušné země. A teď nás dají mezi samé idioty a šílence. Kdo se může takhle radovat ze života, řekněte mi? Když si tak zapláču sama na pokoji, uleví se mi. Stejně si však myslím, že jsem měla tehdy zůstat na té zmrzlé zemi se svými dětmi. Bylo by mi dnes lépe!“ Objaly jsme se v porozumění a beze slov.

My s Petrem jsme se oba při setkání snažili hovořit optimisticky a radostně. Dodávali jsme odvahu jeden druhému, i když jsme se potkávali jen v parku nebo šli spolu do biografu. Jinak to prostředí a podmínky byly deprimující. Doslechli jsme se, že v té době jeden svobodný mladý imigrant, který také pracoval v tom asylu v mužském oddělení, vyskočil z okna. Spáchal sebevraždu. Ta existence v asylu ho tak deprimovala, že ztratil chuť dál žít a věřit v budoucnost.

Když jsem psala domů mamince, v té době pod jiným jménem, nikdy jsem se o našem smutném osudu nezmiňovala. O nás bylo v dopisech vždy jen to nejlepší a nejradostnější, co jsem mohla najít! Po všechna další desetiletí jsem své zážitky a dojmy z ústavu duševně chorých nikomu nevypravovala. Tu a tam jsme se zmínili jen o veselých příhodách z Petrova oddělení.

Rozhodla jsem se však vylíčit toto období našeho života, abych podala pravdivý obraz našim krajanům u nás doma, jaká ta emigrace v té době opravdu byla. Emigrace nebyla cestou za pohodlím a za lepší existencí. Dlouho a dlouho nebyla. Moc let padlo na potíže moci se usadit ve slušné zemi. A taky snaze vybudovat si tu nejskromnější existenci. Naše oddělené bydlení, nás manželských dvojic, mělo však jednu dobrou stránku. Málo jsme se viděli s našimi manželi, ale právě proto jsme se stali opět něčím jako snoubenci. Vodili jsme se za ruce v parku za slunečných dnů a ve chvílích společného volna. A často bylo vidět tyto imigrantské manželské dvojice, jak se u vrat na rozloučenou dlouze a vroucně líbají.

Však nám to dal jeden starší pacient patřičně najevo. Zahlédl nás při loučení s Petrem u plotu. Huhňavým hlasem a posuňky volal: „Haba, haba.“ To znamenalo v jejich nářečí něco jako „milenci“ s nepatrně neslušným nádechem. Petr se k němu otočil a řekl: „To je moje žena, moje choť!“ Ale ten neškodný blázen trval na svém. Po chvíli vzájemné konverzace zase ze sebe huhňavě vyrazil: „Koukej chlapče, já jsem blázen, ale nejsem zase tak blbej, abych nevěděl, že kdyby tohle byla tvoje žena, tak byste bydleli pohromadě!“ „Vidíš,“ obrátil se Petr na mě, „že ten blázen je rozumnější než vedení této instituce!“ Rozdělili nás odděleně do ubytoven vždy po dvou osobách. Nedalo by jim to tak moc práce najít pro nás, manželské dvojice, ubytování v některé části rozsáhlých parků, které obklopovaly celou instituci! Vedení se však nesnažilo učinit nám život radostnější nebo snesitelnější. Vědělo, že nemůžeme dát v době kontraktu výpověď!

V prvním a v druhém roce po útěku přes čs. hranice začali jsme my dva s Petrem, ale i většina nás uprchlíků, prožívat úzkostlivé sny. Zdávalo se nám noc co noc, že se pokoušíme přejít hranice, ale nemůžeme, ztrácíme se ve tmě, zapadáme do bažin, pohraniční hlídky nás obkličují, nebo voláme o pomoc, ale marně! V několika snech jsem dokonce řídila vůz při jízdě Prahou. A já řídila vůz setmělými ulicemi, slzy mi stékaly s očí po tvářích a já bědovala: Proč jsem se jen vrátila do Prahy? Teď se už nedostanu ven, všechno je ztraceno! Zaboha jsem si však nemohla vzpomenout, jak jsem se opět ocitla v Praze! V jednom snu jsme se pokoušeli přejít hranice mezi domky malé vesničky. Náhle jsme byli obklíčeni ruskými vojáky. Bez výstrahy jeden voják na mě vystřelil, rovnou do srdce. Viděla jsem plamen vycházející z pušky a padala jsem na zem. V duchu jsem litovala: Jaká škoda, že umírám tak mladá! Ten sen byl tak živý, že se mi vynořoval v mysli po mnoho dnů znovu a znovu. Jevil se mi jako skutečná událost.

Zajímavý byl i další sen. To jsme opět s Petrem přecházeli čs. hranice ve tmě a bloudili jsme planinami a pak jsme začali zapadat do bažin. Tentokrát s námi byla naše bývalá sekretářka, slečna Opletalová. Pak jsme dokonce ztratili směr a bloumali jsme ztraceni ve tmě - a po dlouhou dobu. Když jsem se pokoušela Petrovi vylíčit tento sen, tak mne nevrle přerušoval: „Ani mi to nepřipomínej“ nebo „já vím, já vím“! I ptala jsem se ho, jak to ví? A tu mi Petr řekl, že měl tentýž sen! Stejné temné pustiny, stejné bažiny a také přítomnost slečny Opletalové! Nikdy jsme nerozluštili, jak je to možné!

Když jsem se krajanům později zmínila o svých úzkostlivých snech, všichni souhlasili, že se jim nejen ty první roky, ale léta zdály takové sny plné strachu a úzkosti z doby útěku přes hranice.

Dva roky práce v institutu pro duševně choré byly dlouhé dva roky. Přesto musím přiznat, že jsem si odtud přinesla pro život velice cenné ponaučení. Ponaučení, jak moc si musíme vážit svého zdravého rozumu, neboť to je jeden z nejdůležitějších darů přírody. Docenila jsem právě tady naše české úsloví: „Aby nás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!“

Mnoho z těch případů duševních nemocí byl následek duševního utrpení. Když takové osoby daly volný průchod svému utrpení, rozhořčení nebo žalu, pak setrvávaly v tomto stavu, ten žal a utrpení zabraly pak celou jejich mysl a jako rozbitá gramofonová deska pak jejich mozek opakoval do nekonečna tuto bolestivou scénu nebo tragické věty.

Ráda jsem si v té době připomněla moudrost mé matky. Říkávala: „I za největšího neštěstí musíme umět zapomenout a najít v sobě vnitřní sílu hledět vpřed, začít novou budoucnost, nový život! Hlavně se nepoddávat žalu, hněvu nebo sebelítosti víc, než je to absolutně nutné!“

A na zakončení této kapitoly bych trpělivým čtenářům ráda přidala, co si krajané mezi sebou vypravovali z příhod v takových institucích!

V jednom ústavě pro duševně choré se lékaři rozhodli, že zkusí novou metodu při léčení fixní ideje pacienta. Řekli si: Kdybychom mezi sebou konfrontovali dva pacienty se stejnou fixní ideou, na příklad, že jsou Napoleonem, a dali je oba dohromady do jedné místnosti, pak by zde byla velká možnost, že jeden z nich by mohl pochopit, že jen jeden z nich může být Napoleonem!

I hledali dva stejné případy a nalezli dva admirály Nelsony. Dali tyto dva pacienty do jedné místnosti na celý jeden nerušený týden. Poslední den se sešlo několik chtivých odborníků, aby byli osobně přítomni vyhodnocení pokusu. Vyzvali tedy první případ, aby vyšel z místnosti. První pacient vykročil honosným krokem. „Řekni nám, kdo jsi,“ vyzvali ho lékaři. Muž dal levou ruku na prsa a prohlásil důstojně: „Jsem admirál Horatio Nelson, vítěz od Trafalgaru.“

I vyzvali druhého pacienta: „Řekni nám, kdo jsi ty?“ Druhý pacient se zatvářil koketně a stydlivě prohlásil: „Já jsem lady Hamilton!“

Další zajímavé případy z Asylu

Mezi zajímavé případy této instituce patřila Queen Anna, královna Anna. Imposantní bělovlasá dáma kolem šedesátky byla přesvědčena, že patřila do britské královské rodiny. Z politických důvodů se jí rodina zbavila a dala ji zavřít do dalekého útulku v asylu. Královna Anna se chovala vznešeně a odmítala konat jakoukoliv práci, která by se nehodila pro osobu jejího vznešeného původu. A tak jsme jí my všechny říkaly královna Anna a ona to přijímala se vší vážností svého původu!

U jedné večeře jsme my tři Evropanky, já, Jihoslovanka a Ukrajinka, obskakovaly své pacienty. Královna Anna se na nás dívala, jak zápolíme s těžkými případy, a náhle se zeptala: „Kolik vám, prosím vás, platí za tuto těžkou a nechutnou práci?“ My jsme se zasmály, ale odpověděly jsme jí po pravdě, že to je asi půl libry za den. Královna Anna zakroutila v nevíře hlavou a pravila: „Taková krásná děvčata v nejlepším věku - a za tak těžkou práci dostanou jen půl libry denně! Já mám neteř a ta, když jde večer ke King Gross (což je jako v pražské hantýrce k Prašné bráně), tak si přinese 10 liber za půl hodiny. Někdy si vydělá dvacet i třicet liber za večer; a vy se tady dřete za takový mizerný peníz! A o mně říkají, že nemám zdravý rozum a vy, že ho máte! Tak nevím, nevím, kdo má víc toho zdravého rozumu!“

My, děvčata, jsme se na sebe podívala, zasmála se a souhlasila, že něco na tom je, co královna Anna říká!

Za ten rok a půl našeho působení v Kew-Asylu jsem viděla mnoho mladých ošetřovatelek nastoupit do práce a hned druhý den dát zas hned výpověď. Prohlásily, že práce tam je pro ně deprimující nebo že není pro ně vhodná nebo že je moc těžká. A pravda to byla! Ten první den byl ten nejtěžší ze všech!

Staré české přísloví, že člověk si zvykne i na šibenici, se dalo na tento útulek aplikovat. Člověk si zvykl na vzhled těch duševně postižených tvorů, zvykl si i na jejich fyzické nedostatky a začal v nich vidět a pociťovat nemocí či životem uťáplé duše. Mnoho z nich mělo své světlé chvilky a pak se s nimi dalo hovořit. Projevili porozumění i trpělivost. Tehdy jsem mohla vytáhnout svůj slovníček a učit se novým anglickým slovům a jejich významu. Byl to rozdíl od chování australských ošetřovatelek, které byly většinou bez vzdělání a znalostí a zakrývaly tuto slabinu svým hrubým chováním.

Po delší době jsme se my imigrantky shodly, že zatím co my chováme soucit, sympatie a dokonce i lásku k většině pacientek, australské spolupracovnice nás naplňují nevraživostí a neláskou.

Využívaly každé příležitosti, aby nám pobyt a práci znepříjemnily a ztížily.

Ošetřovatelky byly ubytovány v hlavní budově instituce. Moje místnost byla veliká. Měla i velký krb, který jsme skoro nikdy nepoužily. V tomto pokoji jsme byly ubytovány vždy po dvou. Moje spolubydlící byla hezká a mladá Angličanka Hazel. Věděla jsem o ní jen to, že podniká se svou přítelkyní Jane, hezkou blondýnkou, cestu kolem světa. Pracovaly spolu několik měsíců v nemocnicích v Kanadě a po Austrálii plánovaly cestu do Nového Zélandu, stále pracujíce po nemocnicích.

Hazel byla milé děvče, ale málokdy jsem ji viděla. Jednak jsme měly služby v jiné dny a pak toho bylo moc málo, co by nás v té chladné místnosti drželo. Jednou jsem si všimla, když jsem stála uprostřed místnosti, že se mi v průvanu zdvihají vlasy. Zauvažovala jsem, jak může být takový průvan v pokoji, kde jsou uzavřena všechna okna. A pak jsem zjistila, že dekorační mřížky v každém rohu u stropu zakrývají veliké větrací šachty - a že i ozdobný kruh nad lustrem zakrývá velkou díru s přívodem vzduchu, kudy sem táhne! Našla jsem si transparentní papír a přilepila jsem ho šikovně na vnitřní stranu všech mřížek. Od té chvíle začalo být v místnosti příjemně a všichni, kdo pak do místnosti vstoupili, říkali: „U vás je tak útulno, čímpak to asi je?“

A já ani muk.

Hazel spala ve své posteli tak málokdy, že jsem se často divila, kdeže asi bývá. Příbuzné v Melbourne neměla, motely byly daleko a drahé. Až jednou asi tak v jednu hodinu v noci vlítla do mého pokoje mladá ošetřovatelka v noční košili. Byla velice rozzlobená a nadávala velmi květnatě a pak skočila do prázdné postele Hazel. Přes den mi vrtalo hlavou, kde Hazel vlastně spala. Příští noc, když se tatáž scéna opakovala, jsem se na to zeptala mladé ošetřovatelky.

„Ta tvoje tmavovlasá Hazel je přítelkyní a milenkou Jane, mojí světlovlasé spolubydlící. Hazel zůstává s Jane v posteli v našem pokoji. Dělají však přitom takový rámus, že já se nemohu pořádně vyspat. A tak jsem si řekla, že Hazel musí někde mít svoji postel prázdnou, našla jsem ji, a proto si tady radši v klidu dospávám noc!“

Ženské oddělení č. 7 mělo největší část duševně chorých, které navíc trpěly epileptickými záchvaty. Tehdy v padesátých letech ještě nebylo pro ně mnoho léků k dispozici. Většinou chodily s ochrannou přilbou na hlavě. Kdo nebyl sám svědkem epileptického záchvatu na vlastní oči, tak mu mohu jen říci, že to je odstrašující scéna. Zachvátí to svou oběť v jakémkoliv okamžiku, mrští to s ním na zem a nešťastnice tluče kolem sebe rukama, nohama i hlavou, ať je, kde je! Ta přilba je měla ochránit před zraněním hlavy. Naší povinností ošetřovatelek bylo ihned jim přispěchat na pomoc a postarat se, aby si neublížily, ale hlavně aby měly možnost dýchat! Jejich jazyk se totiž mohl v ústech tak vzpříčit, že jim mohl zabránit volnému dýchání. V tomto oddělení jsem takových záchvatů, kromě jiných potíží, zápasů a tahanic zažila asi tři až čtyři denně. Byly to velmi těžké pracovní dny!

Ještě těžší to však bylo na oddělení č. 8. To byla nemocnice v asylu. Sem se soustřeďovaly pacientky, které kromě duševní choroby trpěly ještě jinou fyzickou nemocí, vyžadující lékařskou péči. Tam jsem si připadala jako mezi úplnými zatracenci nebo jako v očistci. Byly to případy, kdy například pacientka musela brát určité koupele na svou infekci. Přitom se zoufale této léčivé proceduře bránila. Křičela, že ji chceme touto koupelí usmrtit. Pro ni to byl boj na život a na smrt!

A což teprve takové případy, kdy tvorové, patrně již od narození s jakoukoliv špatnou mozkovou činností, byli udržováni naživu umělou výživou a opatrováním po desítky let! To byly doslova jen kostry potažené kůží, vážící kolem asi 25 kg! Ležely na zemi a vydávaly zvuky jako raněné zvíře. Uvažovala jsem, proč takové bytosti jsou udržovány naživu? Uvědomila jsem si, že žijeme v křesťanské zemi, kde žádný lidský život nemá z nás nikdo právo ukončit! Co bych asi dělala já, kdyby toto rozhodnutí bylo na mně? Taky bych se jistě neodvážila vzít na sebe rozhodnutí o ukončení takového života.

A tak my ty ubohé bytosti krmily, myly a ošetřovaly den za dnem. Čeho jsem se však při službě na osmém oddělení nejvíce bála, to byla zvláštní žádost ošetřovatelky Galy. Byla to mladá polská židovka, velmi korpulentní. Přijela sem s námi na stejné lodi se svým choťem. Každý z nás Čechů se ve skrytu duše divil, jak se mohla tak korpulentní žena vůbec provdat, ale jednoho dne nám sama Gala prozradila, že její choť prohlásil, že Gala je „od pasu nahoru nejhezčí ženou na celé lodi. Ty ostatní ženy že jsou moc vyzáblé a připomínají mu dobu hladu!“ V našem českém kroužku jsme si tento výrok opakovali jako dobrý vtip!

Tato Gala pracovala denně na tomto oddělení. Velmi ráda mne uvítala mezi své pomocnice. Když nám zbyla chvilka klidu, vytasila se na mne se svou žádostí - a sice kolem úst a pod bradou jí vyrůstaly mohutné černé vousy. Byly to úplné štětiny. Chtěla na mně, abych jí je jednu po druhé pinzetou vyškubávala. Muselo ji to vytrhávání moc bolet, ale ona přitom ani okem nemrkla. Řekla, že ani její manžel o nich nic neví. Zato pro mne bylo toto vytrhávání a působení bolesti tak zatěžko, že, věřte nebo nevěřte, jsem se této práce více bála než služby samé!

V tomto období, asi dva roky po opuštění naší vlasti, se nám nejvíce stýskalo po domově a po vlasti. Ten stesk po domově přišel tak náhle a v plné síle jako bolení zubů. Jenže člověka bolelo u srdce, a ne zuby. Bylo to jako nějaká elektřina působící bolest, probíhající mezi mým nitrem a tou naší vzdálenou vlastí. Postrádala jsem všechno. Své přátele, svou rodinu, lekce na fakultě, malebné pražské uličky, potkávání náhodných známých v centru Prahy, české písně, českou stravu, českou řeč, návštěvy našich her a oper v divadlech, český způsob myšlení i hovoru! Za takových 8 - 10 minut tato citová bolest přešla - a já jsem se opět ocitla v chladném a cizím anglosaském světě a můj postoj k němu byl prostým pragmatismem. Tady jsem a tady musím žít, ať se mi to líbí nebo ne! Ovšem tyto záchvaty stesku po domově a po světě, který jsme opustili, byly časté. Asi tak jednou denně nebo několikrát za týden, a to trvalo dobře po dva až tři roky.

V té době jsem se otevřeně sama sebe ptala, když vím, jak tvrdá je emigrace, když vím dnes, jak těžce se začíná v cizích zemích bez peněz, bez znalosti jazyka, bez přátel a bez povolání - zda bych se opět rozhodla uprchnout, kdybych se opět mohla vrátit do března 1948. Po hlubokém rozjímání jsem nezapochybovala, že naše rozhodnutí by bylo stejné. Nesrovnávala jsem svět, jaký jsme znali a milovali - ale domov, který by nás, kapitalisty, čekal pod komunismem, a na druhé straně tvrdou emigraci. A vždy to vyhrála emigrace a život na svobodě.

S čím jsme my, ošetřovatelky, přišly v institutu do styku, byly též případy syfilidy v posledních stadiích. Tyto staré ženy, velice často patrně bývalé prostitutky, byly ve vyšším věku duševně choré. Navíc měly i jiné příznaky. Viděla jsem, že okolí jejich očí se jaksi rozpouštělo.

Na jeden takový případ se dobře pamatuji. Unikla jsem totiž té kalamitě jen o vlásek. Jmenovala se Hermína. Přinesla jsem jí do jejího kamrlíku nápoj. Osamělý pokoj znamenal, že byla občas nebezpečná. Prohodily jsme spolu pár slov a Hermína mne požádala o cigaretu. Řekla jsem jí, že žádnou nemám, že nekouřím. Tohle ji děsně namíchlo a začala divoce nadávat a sahala po plném nočníku pod svou postelí. Neztratila jsem ani vteřinu, přiskočila jsem ke dveřím a odemkla je ještě včas svým klíčem, připevněným k pasu. A za vteřinu na to, kdy jsem dveře zabouchla, uslyšela jsem ránu, jak nočník dopadl na dveře, a šplouchání, jak se nevábný obsah nočníku rozprskl po dveřích. Zkrátka, unikla jsem o vlásek! Na štěstí úklid a manuální práce vykonávaly pacientky, když byly ve svém zdravém období.

Jen pro zajímavost se zmíním o případech pacientek, které vypadaly jako zdravé, rozumné ženy, pracovaly a přitom hovořily, hádaly se nebo i bojovaly a zápasily se svými „nepřáteli“! Pozorovala jsem jejich debaty, zněly logicky a přesvědčivě. A tak jsem se jedné z nich zeptala: „Tvůj nepřítel se tobě jeví jako skutečný, ale my ho nevidíme.“ A ona odpověděla: „V tom je právě ten problém, že nikdo jiný ho nevidí!“

Dožila jsem se i jiných překvapení, když jsem oblékala pacientku, která si jedním trhnutím na sobě roztrhla spodní prádlo ze silného kalika, dřív než jsem jí mohla obléknout svěrací kazajku.

Nebo, když jsem přišla do styku s pacientkou, která zavraždila svého manžela a unikla trestu, protože byla prohlášena za duševně chorou. Jednou jsem se jí zeptala: „Jseš si vědoma toho, že jsi zabila svého muže? Lituješ toho?“ A ona docela střízlivě, leč hněvivě odsekla: „Toho mizeru? Kdyby byl tady, tak ho zase oddělám!“

Ještě jedna vzpomínka mne napadá. V oddělení č. 4 jsem každé ráno oblékala a večer převlékala pacientku Irmu. Po většinu času za dne seděla a skuhrala. Při svlékání se bránila a používala záludných chvatů rukou tak, že jsme od ní my, ošetřovatelky, měly ruce hodně poškrábané, a to každý den ráno i večer. Až jeden den, když byl den návštěv, se nechala bez protestů obléknout do svých civilních šatů. Přišel ji navštívit její manžel. Po dvou hodinách se vrátila jako změněná. Byla plně při svých smyslech a hovořila se mnou jako duševně zdravý člověk. Ukázala jsem jí své poškrábané ruce a zeptala jsem se jí, zda ví, že to všechno je od ní, když ji ráno oblékáme.

„To je mi líto, má drahá, že jsem to způsobila já. Omlouvám se. Já o tom nevím!“ a vzala moje ruce do svých a jemně je políbila. Během převlékání do ústavního obleku bylo slyšet z jejích úst tu a tam bezbarvé sténání. Než jsem sbalila její oděv do uzlíčku, byly její oči již bezduché, jako by se její duše, osobnost i srdce vytratily z jejího těla. Z úst jí vycházelo jen její obvyklé sténání, připomínající raněnou zvěř. Tento případ bych nazvala depresivní psychózou. Kde byl její intelekt, její osobnost? Byla jsem ráda, že jsem alespoň na pár chvil byla svědkem metamorfózy Irmy na člověka, jakým kdysi bývala.

Z období své práce v ústavě duševně chorých jsem si odnesla jeden cenný poznatek. A to, že náš zdravý rozum je jedním z nejcennějších darů, které musíme opatrovat a vážit si jich! Jak? Nepoddávat se silným negativním pocitům jako žalu, hněvu, žárlivosti, ba ani ne touze a sžíravé lásce!

Člověk má raději obrátit své myšlení jiným směrem a říci si, že hořekovat může opět radši tehdy, až čas pomůže zahojit tu bolestivou duševní ránu. Lidem, kteří věří v Boha a vyšší spravedlnost, se všechny rány osudu snášejí lehčeji na každý pád!

K mým ošetřovatelským úkolům na oddělení č. 2 patřil též úkol, abych každý večer, než se pacientky uloží ke spánku, navštívila každý izolovaný pokoj a do patřičné sklenice uložila pacientův umělý chrup. Austrálie byla tehdy zemí umělých chrupů. Dokonce tam vládlo i úsloví: Nejlepší zuby jsou umělé zuby! Nebolí a nekazí se! Při první možné příležitosti zubaři pravé zuby s lehkým srdcem vytrhali. Skoro každá australská ošetřovatelka, ať již mladá nebo stará, nosila umělý chrup. Třeba se mnou hovořila v koupelně a najednou její hlas dostal huhňavý nádech. I otočila jsem se, abych viděla, co se jí stalo, a vidím, jak drží svůj umělý chrup a čistí si jej v ruce kartáčkem. Přitom se mnou klidně konverzovala dál. Já jsem z toho měla zlé sny. Zdálo se mi, jak se mi ve snu jeden můj zub za druhým láme jako kus tvarohu a já pláču a pláču a nemohu svůj pláč zastavit.

To mne lekalo. Co když ztratím všechny své zuby, když budu jíst jejich stravu? Kdekoliv jsem o tom začala hovořit, každá kolegyně poznamenala, že „umělý chrup je ten nejlepší chrup“ a vyndala si své zuby z úst ven.

Konečně jsem dostala do svého pokoje novou spolubydlící. Ke své radosti jsem zjistila, že má dosud všechny své zuby, a tak jsem se jí svěřila se svými myšlenkami: „Musí to být strašné, ztratit v mládí všechny své zuby!“

„Proč?“ divila se Pamela.

„No, například, když chce dívka políbit svého hocha, jak by jí bylo, když by byla bezzubá?!“

„Můj snoubenec má něco přes dvacet a má umělý chrup. A vůbec mi to nevadí. On si prostě chrup nevyndává ani na noc!“

Po této konverzaci jsem už raději s Australankami žádné diskuse o zubech nezaváděla!

Stalo se mi taky, že jedna milá mladá pacientka se mi obdivovala, jaký mám krásný umělý chrup. Zasmála jsem se a odvětila jsem jí, že to jsou moje zuby a nikoliv umělý chrup. A pacientka mi řekla, že tomu nevěří, že to není možné. Když jsem se nedala, řekla mi, že mi to uvěří jedině tehdy, když jí dovolím, aby si na mé zuby sáhla. Nakonec jsem jí to dovolila. Zacloumala mi se zuby a zatřásla hlavou nad tou zvláštností! Zkrátka Austrálie v padesátých letech byla zemí umělých chrupů!

Umělé chrupy byly drahé a stávalo se, že si je v noci pacienti zlomili nebo je rozbili. Proto jsme je před spaním sbíraly do sklenic!

A ještě mám živě před očima scénu, jakoby vystřiženou z fantastického filmu. Klusala jsem těmi rozlehlými tmavými chodbami, v tu večerní dobu zcela opuštěnými, a na podnose jsem nesla v nejrůznějších sklenicích 24 chrupů. Při každém mém kroku se ty chrupy ve vodě rozevřely a pak zase zavřely, tedy jako by se všechna ta ústa ve sklenicích otevřela a pak na mne vycenila zuby! Jak říkám, byl to nezapomenutelný zážitek, při němž mi naskakovala husí kůže na zádech.

Také jsem se již zmiňovala o nezvyklém postoji australských ošetřovatelek k manželství. Projevilo se to nejlépe v následující epizodě.

Jedna lotyšská ošetřovatelka byla přemístěna do jiné místnosti v budově instituce. Na stěhování svých kufrů si pozvala na pomoc svého manžela. Přišel s jejím devatenáctiletým synem. A tu hned jedna ze sousedních ošetřovatelek spěchala k představené žalovat, že paní Kaukaskas měla ve svém pokoji muže! Příští ráno byla paní Kaukaskas povolána na koberec.

„Měla jste včera na pokoji svého manžela?“ zněla otázka velmi výhružně.

„S mými kufry mi pomáhal při stěhování jen můj dospělý syn!“ zněla její odpověď.

„Ach promiňte. To je něco zcela jiného. To je všechno v pořádku!“ omlouvala se vedoucí instituce.

Někdy jsem se ptala sama sebe, co mi dodávalo kuráž a chuť do života v těch dobách těžké a deprimující práce? Myslím si, že hodně síly mi dodávala filozofie mé matky, kterou jsem slýchávala již od dětství. Říkávala: „Vždy a všude se objeví nějaký ten Džingischán, Nero nebo Napoleon a způsobí úžasné utrpení, války a nespravedlivosti na světě. Avšak úkol ženy, ve všech dobách a ve všech situacích, je úkol udržovatelky života. Bůh jí svěřil, aby rodila děti, a tím ji obdařil vnitřní silou a úkolem překonat všechno, co jí osud hodí do cesty. I kdyby všechno kolem dokola bylo zničeno, shořelo a lidé padali, úkolem ženy je to všechno překonat za všech okolností a nalézt sílu žít dál a darovat život novým potomkům. Tajemství úspěchu je v tom, neohlížet se zpět, nelitovat toho, co bylo - a myslet jen na budoucnost s jistotou, že Prozřetelnost ji povede správným směrem.

Tato filozofie mě připravila na neuvěřitelně tvrdé dny v Melbourne.

Mimo to je vždy dobře věřit na šťastnou hvězdu a hledět s důvěrou vstříc lepším zítřkům!

Petrova práce v prádelně

Vlastně měl Petr štěstí, že byl pro práci v blázinci určen do prádelny. Byl ušetřen zápasů i styku s těžkými případy duševně postižených pacientů a při práci samé mu pomáhali pacienti s nižší inteligencí.

Svoji práci v prádelně měl Petr od počátku rád, alespoň mi to říkal. Prohlašoval, že je tam vrchním bláznem, neboť měl 10 pacientů - bláznů pod sebou, byl jejich vedoucím.

Tito pacienti byli ponejvíce postiženi nízkou inteligencí již od dětství. Jejich duševní vývoj se zastavil na schopnostech tří až pěti nebo sedmiletého dítěte. Byli to tak zvaně „pomalí“ až debilní či imbecilní pacienti. K fyzické práci jim tato inteligence stačila. Byli schopni se naučit jednoduchým pravidlům a zapamatovat si je. Práce mimo jejich oddělení v instituci byla pro ně privilegiem a ctí. Malinkaté kapesné, které dostávali, bylo pro ně dost významné. Měli však určitou vychytralost, takže si na ně vedoucí musel dávat pozor.

V prádelně asylu se pralo jak ložní tak i veškeré prádlo 1700 pacientů, takže toho špinavého prádla byly denně stohy! A když se řekne „špinavé prádlo“, lze si představit to nejšpinavější ze všeho špinavého.

Co Petrovi v této situaci pomohlo, byla vzpomínka na přísloví jeho maminky, úspěšné podnikatelky a velice pracovité ženy, a to bylo: „Kdybys kanály čistil a enóna vynášel, děláš poctivou práci. Klobouk dolů před tebou. Kdyby ses ve zlatě válel, ale nic nedělal, tak jsi u mě jen lenoch a povaleč.“ Když Petr od dětství slýchal tuto průpovídku, tak si nemyslel, že zrovna touto prací si zaslouží, aby jeho maminka před ním smekala svůj klobouk, ale rozhodně mu toto přísloví moc pomohlo. Jak jsem se už zmínila, Australané dávali neradi nějaké instrukce. A tak pro práci v té velké prádelně dostal Petr jen ponaučení, že pacienti všechno dobře znají, a tak dávej jen pozor, aby nedělali nějakou neplechu. V tom případě je kopni do zadní části! Tedy Petr dohlížel.

Pacienti nakládali a vykládali prádlo do velkých praček až na 100 kg prádla a vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Jen jedna věc se zdála být Petrovi divná. Při poslední fázi máchání jeden blázen nabral šmolku do koflíčku a hodil ji do pračky. A pak to udělal druhý, třetí a další. Dokonce přicházeli pacienti z druhých místností a přidávali své koflíčky šmolky. Proto se Petr vydal za vedoucím prádelny a hlásil, že do jedné pračky bylo nalito najednou 15 koflíků šmolky.

Vedoucí se rozzlobil: „Mizerové mizerní! Všechno dělají sami, jen tu šmolku, jeden koflík na 100 kg prádla, dává sám dohlížitel! Já vám tohle zapomněl říct! Podívejme se na ty kujóny nevycválaný. Oni pochopili, že vy to nevíte, a tak si na vaše konto pěkně zašmolkovali!“

Jak Petr správně předvídal, všechno prádlo jak ložní, tak i ručníky a košile vyšlo z této první pračky ne modré, ale tmavomodré.

Ještě po celý zbytek času našeho působení v této instituci Petr jasně věděl, který ručník nebo prostěradlo bylo práno v té úplně první pračce při jeho nástupu do funkce vedoucího. Bylo to všechno ještě za 18 měsíců modré!

Každý den se v prádelnách událo něco neobvyklého. Petr vzpomínal na malého Freda, bojácného a málomluvného. Jednoho dne se znenadání přiřítily tři obrovské hasičské vozy, na nichž bylo asi po dvaceti hasičích na každém voze v impozantních uniformách. Nejúžasnější na nich byly hasičské přilby, blyštící se zlatem a s obrovským obloukem, který zdobil vrch hasičské helmy. Připomínaly helmy bojovníků římských legií.

Nastal poprask a chaos v revíru prádelny, neboť byla postavena poněkud stranou od ostatních budov. Hasiči se ptali: „Kdo tedy rozbil sklo a způsobil tím falešný poplach?“ Až nakonec se zeptali plachého Freda: „Byl jsi to ty?“

Fred neuměl zapírat, a tak se přiznal: „Byl jsem to já!“

„Proboha, proč?“ vyptával se ho Petr. „Chtěl jsem vidět zase ty krásné, zlaté a třpytivé helmy! Už se mi po nich stýskalo!“

Neměli však srdce potrestat drobného Freda! Konečně pacienti se těšili i privilegiu nezodpovědnosti za své činy.

Petr bydlel „v chaloupkách“, v části, kde byli většinou ubytováni zaměstnanci dětských oddělení. Jeho spolupracovník v prádelně se jmenoval Gordon Anthony. Byl příjemný a na Australana velice vzdělaný. Musím však dodat: když byl střízlivý! Výplaty byly rozdávány každý pátek odpoledne. Pátek večer, to byl čas, pro který Gordon Anthony žil.

Gordon bojoval za druhé světové války v australské armádě. Osud ho zavál s armádou do mnoha evropských měst. Velice něžně a rád vzpomínal na Paříž - a taky na Káhiru. Tam si našel roztomilou milou.

Vypravoval Petrovi, jak při jedné takové návštěvě u ní, zrovna v nejsladších momentech, zahoukala siréna, oznamující nálet německých letadel. To znamenalo, že všichni obyvatelé vysokého činžáku mají ihned běžet do sklepa do protileteckého krytu. A tu se jeho roztomilá milá přiznala, že je vdaná, a proto se v krytu s Gordonem nemůže ukázat!

Od toho momentu se jejich přání rozcházela. Gordon byl toho názoru, že si tedy alespoň nemusí kazit své krásné zážitky, zatím co jeho milá viděla v duchu jen bomby padající na činžák, začala hystericky křičet a utekla.

„Byla to škoda,“ litoval Gordon, „kdyby nebylo těch sirén v tak významném momentě, mohl jsem ji navštěvovat ještě dlouhou dobu. Takhle se skončením náletu skončila i moje romantická známost.“

„Byl jste ženat?“ vyzvídal Petr.

„Byl, ale když jsem se vrátil z války, moje vlastní žena mi oznámila, že si našla jiného. Proto jsme se rozvedli. Od té doby piju, když můžu!“

Jedno páteční odpoledne se vrátil Petr do jejich společného pokojíku o něco dříve a zastihl Gordona Anthonyho, jak rozhazoval drobné mince nad sebe do vzduchu. Mince se na zemi rozkutálely do všech možných koutů po celé místnosti.

„Co to děláte?“ divil se Petr.

„Šetřím,“ zněla odpověď.

„Takhle se šetří?“ kroutil hlavou Petr.

„To je tak,“ vysvětloval Gordon, „já vím, že dnes večer budeme oslavovat s přáteli moji výplatu tak dlouho, dokud mi zbude poslední penny. A tak by mi nic nezbylo na celý týden. Ale takhle ve středu nebo ve čtvrtek, když dostanu žízeň na dobré pivečko, kleknu si na zem a prohledám všechny kouty našeho pokoje a každá ta mince je pak jako dar, seslaný mi z nebe. Panečku, to si libuju, jak mi to pivečko chutná.“

„A to se nebojíte, že vám ty mince seberu?“ vyptával se Petr. „To já už mám vyzkoušený, že vy nic neseberete, co není vaše!“

A pravda to byla. Petr všechny takto těžce ušetřené peníze, patřící Gordonovi, nechal ležet tam, kam se zakutálely! Říkal si: „Dobrý spolubydlící je za všechny prachy!“

Jednou z vedoucích prádelny byla starší dáma zlatého srdce Miss Gladys Dormanová, původem z Anglie, pracovala již třicet let v tomto ústavu. Samozřejmě byla svobodná. Hned od prvního dne si Petra oblíbila. Pečlivě mu chystala hrníčky čaje, které se v Austrálii podávaly neobyčejně často během dne. Byl to tak zvaný „Tea time“ - přestávka na čaj. Čaj byl tak silný, že vypadal spíš jako káva s malou kapkou mléka.

Tuhle silnou chuť čaje jsme si oba ředili velkou dávkou mléka. Proto Miss Dorman tvrdila, že Petr pije mléko s čajem místo čaje s mlékem.

Hned v prvních dnech se zeptal Petr, protože neznal ještě dost dobře anglicky, svého spolupracovníka Billa, jak by se dalo říct Miss Dormanové: „Jste skvělá, díky vám ze srdce“ jinými slovy. Bill dal Petrovi instrukce, a když Petr tato slova ze sebe vykoktal Miss Dormanové, zadívala se tato laskavá dáma na Petra a zeptala se ho smutně, co jí vlastně chce říci?

„Chci vám poděkovat těmi nejhezčími slovy.“

„Že jsem si to myslela, Petře!“ pokývala hlavou Miss Dormanová. „To, co jste mi řekl, bylo v nejvulgárnějších výrazech něco jako: Vy zatracený levobočku! Kdo vám to poradil?“

Když se Petr přiznal, že to byl Bill, Miss Dormanová poradila Petrovi, aby nikomu v takových radách nevěřil, především ne Billovi.

Od té doby nosil s sebou Petr neustále česko-anglický slovníček. A než pak něco řekl, vždy se přesvědčil o správném významu potřebných slov. Tedy, dal se napálit jen jednou!

Jedním z hlavních pravidel prádelny bylo, že vyprané deky a prostěradla, sušená na slunci, se musí začínat věšet od nejzazší šňůry na kopci u prádelny, aby byl dobrý přehled na pracující pacienty, dodala Miss Dormanová. Úplně první den, dřív než se Petr nadál, první deky již visely na nejbližší šňůře u prádelny. A tak se šel Petr podívat, co se tam děje.

A opravdu, hned za první dekou, která zakrývala výhled na celý palouček, už tam postarší pacient sváděl mladičkou pacientku. Stačila k tomu jen nestřežená minuta! Pacienti takovéto instituce nemají žádné životní starosti ani ohledy, nemají také žádné jiné zábrany. Přirozené pudy jsou u nich silně vyvinuty, a proto je nad nimi nutný neustálý dohled. Neztrácejí čas žádnou konverzací ani váháním - a jdou rovnou k cíli. A tak navzdory všem klíčům, zamykání všech dveří a vrat, oddělujících ženská a mužská oddělení, narodilo se každý rok v této instituci takových 4 - 7 novorozeňat pacientkám. Podle zákonů dědičnosti, jsou-li oba rodiče duševně poškozeni, bývá novorozeně také duševně choré. To znamenalo, že stát musí o každého z nich pečovat od kolébky až do hrobu po dobu až 70-80 let!

Ač se oficiálně v prádelnách pracovalo do 16 hodin, zdraví civilní zaměstnanci praštili s prací už ve 14 hodin odpoledne. To prý aby měli čas se vykoupat a převléknout a tak odcházet domů přesně v 16 hodin. I kotelna přestala topit už ve 14 hodin! Petr dbal, jak to bylo v jeho povaze, aby on i jeho oddělení mělo dobrý výkon. A opravdu také mělo.

Bill Petrovi nadhazoval, že takhle se u státních institucí nesmí pracovat. Musí se prý práce nechávat nedodělaná, což znamenalo nechávat stohy špinavého prádla fermentovat přes víkend zcela nevyprané a stěžovat si ředitelství, že je k dispozici nedostatek praček a že je proto nutné koupit další stroje!

Petr byl toho názoru, že se všechna práce dá stihnout i do těch 14 hodin, když se ukáže snaha. Pochvalu za to sice od nikoho nedostal, hřál ho jen pocit dobře vykonané práce. Čeho se však nenadál, že se přece vyjádření tohoto nesouhlasu dočkal. Jednoho pátečního odpoledne Bill napadl Petra zezadu se slovy: „Já ti dám za vyučenou! Kazíš nám ostatním pracovní standard tou svou mizernou pílí! Pak i my ostatní musíme více pracovat!“ Petr se jen tak nedal a byla z toho pěkná pranice! Petr pak šel rovnou k soudu a podal na Billa žalobu, že jím byl napaden. Co pak následovalo, bylo pro nás Evropany neočekávané. Po několika dnech, když se pověst o tom roznesla na pracovišti, vedoucí a spolupracovníci Petrovi domlouvali, aby žalobu odvolal. „Takový mužský pranice se v Austrálii neberou tak vážně. Konec konců nikdo z vás nepoužil nic jiného než pěsti, tak to tedy není žádná vážná záležitost, proto byste měl svou žalobu odvolat,“ doporučovali mu.

„Jakápak mužská pranice,“ namítal Petr. „Bill mne napadl, a to ještě k tomu zezadu! Tak to bylo hrubé napadení!“

„No, ale vy jste mu taky pěkných pár vrazil,“ připomínali spolupracovníci.

„Musel jsem se přece bránit! A fakt zůstává faktem, že mne napadl,“ trval na svém Petr.

Nakonec ze spolupracovníků vylezlo, že Bill byl na dva roky podmínečně propuštěn z vězení a že při jakémkoliv dalším provinění by si musel odsedět i ty dva podmíněné roky! Proto nemělo domlouvání konce. Až Petr slevil s tím, že se mu Bill musí jak veřejně přede všemi, tak i písemně omluvit a slíbit, že to již nikdy víc neudělá. A taky dát něco na Červený kříž jako dobrý skutek. Pak teprve žalobu odvolal.

Tentýž Bill se pak k Petrovi choval vzorně. Dokonce se mu i svěřoval se svými problémy a událostmi. Jedno ráno přišel Bill do práce s červenýma očima, celý nevyspalý. „Co se stalo, že jste se pořádně nevyspal?“ zeptal se ho mezi prací Petr.

„Ale celou noc mi manželka nadávala a pak jsme se hádali a nakonec jsem se s ní musel usmiřovat. Tak jsem se vůbec nevyspal!“ stěžoval si Bill.

„A o co jste se vůbec hádali?“

„To bylo tak: Manželka vzala naše prádlo do obchodní prádelny. A jak tam čekala, až se prádlo dosuší, dala se do řeči s jednou ženskou. A co čert nechtěl, byla to zrovna Marša, se kterou jsem kdysi chodil. A tak se jí ze zvědavosti zeptala, kolik má dětí.

„Tři,“ povídala Marša. „Dvě se svým mužem a jedno s tím vaším!“

A ta moje se navztekala a přišla domů celá rozkohoutěná a nabroušená. Trvalo mi to celou noc, než jsem jí to vymluvil a ji si usmířil. To byla noc! Na tu hned tak nezapomenu,“ vzdychal Bill.

„A je to pravda, že měla jedno dítě s vámi?“ napadlo se zeptat Petra. „Je,“ přiznal klidně Bill, „ale já byl tehdy moc mladý, a proto jsem se nechtěl ženit. Jenže manželce jsem se k tomu nikdy nepřiznal!“

Snad by mohlo být ještě pro čtenáře zajímavé zmínit se o několika drobnostech. Že jsme si my oba časem pacienty docela oblíbili a dívali se na ně jako na děti. Děti, které potřebovaly pomoc, porozumění a sympatie. A člověk si musel dát pozor na to, co jim říká. Tak Petr jim ukazoval takové legrace, žertíky, které se naučil ve druhé obecné. Dělal, že si chce utrhnout palec, palec pak schoval a ukázal ruku z jiného úhlu, z něhož se jevila ruka bez palce. Příští den našli v prádelně pacienta pomocníka, jak se snaží s velkou námahou si opravdu utrhnout palec svůj vlastní!

Jiný den pacient Chuck nechtěl v prádelně pracovat. Najednou přiskočil ke stěně a vytáčel na vymyšleném telefonu číslo a stěžoval si hlavnímu vedoucímu doktoru Robertsonovi, že už je přepracován a že toho už ten den udělal nad hlavu! Petr na to také přiskočil ke stěně a vytočil na druhém, vymyšleném telefonu číslo a stěžoval si doktoru Robertsonovi, že Chuck je líný celý den a vůbec pořádně nepracuje! A tohle pomohlo! Chuck se lekl, zavěsil vymyšlený telefon a běžel honem k pračce a po celý zbytek dne pracoval jako kat!

Zajímavé bylo pozorovat postoj a pochopení pacientů k práci. Každé oddělení posílalo denně do prádelny určitý počet různého prádla. Následující den si pak stejný počet těch kterých kusů opět vyzvedlo. Přesto byla nutná kontrola. Po přijetí všeho prádla pacienti je brali kus po kuse do ruky a vedoucí odškrtával podle seznamu jednotlivé kusy. Jednou během této kontroly byl Petr odvolán a řekl pacientovi Markovi, aby s prací na něj počkali. Když se však Petr vrátil k seznamu, zjistil, že Marek zdvihal a přehazoval kus po kuse špinavé prádlo, deky a prostěradla, z jedné kupy na druhou a byl již o několik set kusů dál. On totiž Marek nikdy nepochopil, proč tuto špinavou práci dělá, nepochopil, že se provádí kontrola dodávky v počtech kusů. Pro něj to bylo jen zdvíhání a přehazování z hromady na hromadu!

Jindy opět Petr přistihl pacienta, jak se snažil přes drátěný plot se pomilovat s jinou ochotnou pacientkou. Ať dělali, co mohli, nešlo to. Petr je samozřejmě rozdělil do různých oddělení, ale později se přiznal, že mu jich bylo opravdu líto. „Vždyť té radosti mají na tomto světě opravdu tak málo,“ vysvětloval.

A na závěr této kapitoly by se hodilo uvést několik anekdot, které se v blázinci o bláznech vypravují.

Tak řekl jeden duševně chorý druhému pacientovi: „Hele, já rozsvítím večer baterku nahoru do stropu a ty po tom paprsku vylezeš nahoru!“

„Jó, hele, vylezu... a ty mi pak najednou zhasneš a já tam budu musit zůstat, než mne sundají! To tak!“

Dávali si dva pacienti hádanky. I schoval ten první obě ruce za záda a ptá se: „Jestlipak uhodneš, co držím v ruce?“

Druhý mu říká: „Máš tam autobus!“

První pacient se velmi rozzlobí a řekne: „Já s tebou nehraju, ty ses díval!“

Vedoucí vede skupinu pacientů do prádelny s nákladem prádla. I uvidí jednoho člověka, jak se shýbá u jedněch dveří a bedlivě naslouchá u klíčové dírky nějakým zvukům. Když se se svou skupinou vracel, ten člověk tam ještě stál. Viděl ho tam ještě i v poledne. A k večeru to už vedoucímu nedalo, když tam ten člověk pořád ještě stál, přistoupí k tomu muži a ptá se, co tam tak zajímavého slyší. A muž mu řekne: „Poslechněte si to sám!“

Vedoucí přiložil ucho ke klíčové dírce a poslouchá. Po chvíli toho nechá a řekne: „Já tam vůbec nic neslyším! Je tam úplné ticho!“

„No vidíte!“ odvětí muž, „a představte si, že to už trvá od samého rána!“

Když se místní starosta v Kew dověděl, že se jejich ústav snaží zlepšit život svých duševně chorých pacientů, rozhodl se pomoci. Rozvířil kampaň pro stavbu terapeutické plovárny v této instituci. Když už byla stavba plovárny v poslední fázi, rozhodl se pan starosta, že se podívá na vlastní oči, jak stavba postupuje. Již z dálky žasl, jak šikovně a zkušeně skáčou pacienti jeden za druhým do bazénu. Někdy vytvořili pacienti i dlouhou frontu na čekání. I nemohl pan starosta zadržet svůj obdiv a pravil k vedoucímu instituce: „Není-liž to úžasné, jak šikovně ti vaši pacienti skákají do bazénu!“

„Naprosto s vámi souhlasím, pane starosto,“ přikyvoval vedoucí, „a to si představte, jak tam teprve budou skákat, až v tom bazénu bude opravdu voda!“

Vyprávění o Kolierce

Po takovém roce a půl práce a pobytu v Kew instituci jsme zaslechli, že si některé imigrantské dvojice našly a najaly pokojíček ve městě, to jest přímo v Melbourne.

I pozeptali jsme se, zda by se dalo něco takového v mezích našich skromných poměrů a výdělků nalézt. Ozval se jeden ze spolupracovníků, že nás doporučí k takové domácí ve Fitzroyi. Její podmínkou však je, že musíme být římskými katolíky, chodit v neděli do kostela a že nesmíme mít děti ani děti čekat!

A tato paní Kollierová trvala na tom, že mne musí napřed osobně vidět, aby se přesvědčila, že nejsem „v naději“. Po její „inspekci“ jsme byli s Petrem přijati za nájemníky. Za zařízený skromný pokojíček, používání malinké sekce kuchyně a za použití záchodu na dvorečku požadovala paní domácí 30 šilinků za měsíc, což bylo v našich možnostech.

Pro nás to byl krok kupředu! Byli jsme tou dobou již tři roky svoji - a konečně jsme se zase dočkali společného bydlení. Ráda bych řekla, že jsme tam žili šťastně, ale Kolierka, jak jsme jí říkali mezi sebou, měla setsakramentskou náturu, která dovedla člověku zkazit radost ze života a pocit štěstí.

Ale přece jen jsme bydleli spolu pohromadě a mohli jsme si celé večery povídat a vypravovat - a to bylo pro nás to nejdůležitější! Několik měsíců jsme dojížděli do práce do institutu v Kew. Ale zaslechli jsme, že naše odstěhování do soukromí naše představená i vedení ústavu nelibě nesou. Že prý nás po ránu nemůže náhle vzbudit v den našeho volna, abychom zaskočili za indisponovanou pracovnici.

V té době nastala mírná ekonomická deprese ve státě Victoria i v celé Austrálii. Proto, když jsme v té době požádali o propuštění ze závazku v tomto ústavu, bylo nám vyhověno a byli jsme propuštěni i ze samého kontraktu! Ze svých studií v Praze jsme nemohli nic použít. Nedokončili jsme studium, jak na Vysoké škole obchodní, tak i na filozofické fakultě. Mimo to nám chyběla dobrá znalost angličtiny.

V té době jsme si také vzpomněli, že někteří naši kolegové a kolegyně v Praze na Vysoké obchodní nebo Karlově universitě budou již končit svá universitní studia. Budou promováni na doktory nebo profesory. Dosáhnou titulů komerčních inženýrů.

A my jsme se v téže době potýkali s holou existencí a s novým jazykem - bez bytu i přátel - daleko od vlasti. De facto na druhé straně naší zeměkoule!

Litovali jsme? Žili jsme za tak jiných okolností, v tak jiném prostředí a v úplně jiné zemi, že jsme si sebe zpět ve školních lavicích nedovedli vůbec představit. Cítili jsme se jako na jiné planetě nebo v jiném století. Taky jsme se právě v té době dověděli, že dekrety doktorů medicíny z pražské Karlovy university nejsou uznány k praktikování medicíny ani v Austrálii ani ve Spojených státech. Ne že by někdo pochyboval o vysokých kvalitách vědomostí doktorů z pražské university, ale čistě z konkurenčních důvodů. Chtěli a chtějí mít na těchto místech své vlastní syny a dcery! Imigranti musí dosáhnout dekretu absolvováním místních universit. To znamená procházet znovu všemi zkouškami a navíc v novém a neznámém jazyku. Tato informace ulomila hroty všem možnostem pocitů lítosti!

Petr si našel práci u malé barvířské firmy. Věděl toho hodně z oboru chemie a barvení. Jeho znalosti však byly z 90% jen teoretické. A tak musel začít úplně od píky. Byl jediným zaměstnancem tří partnerů s výjimkou jednoho učně. Naučil se u nich praktické stránce barvení. Celkově měl své šéfy docela rád.

Já jsem se rozhodla pro obor šití. Zakotvila jsem v továrně na dámské prádlo. Naše platy nebyly o moc vyšší než v ústavu v Kew, ale zato naše existence byla daleko mírumilovnější a zajímavější. V těch poměrech byly ceny všeho zboží pro nás dost vysoké. Žili jsme velice skromně a snažili jsme se šetřit. Šlo to moc pomalu.

Ale vraťme se zase k paní Kolierce, u které jsme bydlili. Tak na příklad, pokud jsme večer hospodařili s Petrem v kuchyňce, oddělené přepážkou od druhých nájemníků, bylo nám nařízeno, abychom mluvili jen anglicky, aby nám paní Kolierka rozuměla. To bylo proto, že by si jinak myslela, že si něco povídáme o ní! Při našich rozhovorech nás často přerušovala a pletla se nám do řeči. Takový typický příklad byl, když jsme se ptali ostatních nájemníků v domě, kde je telefon, který bychom mohli použít. Paní Kolierka nám vskočila do řeči a prohlásila: „Nejbližší telefon je na našem rohu v obchodě s novinami. Ale ten vy nemůžete použít, protože vás majitel nezná a nechává jej používat s laskavostí jen starým známým nájemcům domu, jako jsme my! Vy jste tady jen podnájemníky! Vás by telefonovat nenechal!“

Jindy se vrátila z práce celá nakvašená. Musela stát 20 minut v autobuse, protože byl přeplněný pasažéry. Halasně si stěžovala v kuchyni svému dospělému synovi: „A to je všechno vina státu, že přibírá do Austrálie moc imigrantů. Pak nejsou v autobuse volná místa pro vlastní Australany.“ Petr jí namítl, že imigranti také platí lístek jako každý jiný, a proto by bylo možno, aby město pořídilo více autobusů. Na to Kolierka, že se ho nikdo neptal na jeho názor, že mluvila jen se svým vlastním synem!

Časem jsme s Petrem zjistili, že všechny kuchyňské šuplíky byly v naší nepřítomnosti v domě revidovány. I vložili jsme mezi naše vidličky a nože jednoduché výpisky z bible (Matouš, kap.VII. verš 3.): „Kterak vidíš smítko v oku bližního svého, ale v oku svém břevna nevidíš! Pokrytče, vyjmi nejprv břevno z oka svého a pak prohlédneš, abys vyňal smítko z oka bližního svého!“

Toho večera byla paní Kolierka ve velmi špatné náladě. Třískala nádobím a zlostně hubovala na celý svět. Ale nechtěla otevřeně přiznat, že četla tu biblickou větu v našem šupleti, která na ni tak dobře přiléhala. A tak nám to nedalo se jí zeptat: „Proč jste dnes v tak špatné náladě?“

„Však vy víte!“ odsekla.

Nedělní návštěva kostela byla povinná. Byli jsme do této aktivity tak očividně nuceni, že jsme časem našli velkou útěchu v návštěvě krajanů Bukových v neděli mezi 10 a 11 hodinou, kteří bydleli poblíž nás, že jsme tomu říkali, že chodíme „za kostel“!

Ale i navzdory jejím pilným návštěvám v kostele, paní Kolierka se každý den hlasitě hádala se svým synem Rogerem. Padala silná slova z obou stran a k tomu i výčitky za sebemenší vydání nebo i laskavost. To vzbudilo moji zvědavost natolik, že jsem jednoho dne uvedla Ježíšova slova: „Každý dobrý strom dobré ovoce nese. Špatný strom pak, špatné ovoce nese. A tak po ovoci poznáte je!“ (Matouš, kap.IX., verš 17.) - podle Kralické bible. A přímo jsem se jí zeptala, jakže si srovnává svou zbožnost s neustálým hašteřením a vyčítáním, které vede se svým synem. A ona mi odpověděla: „Dennodenně každý z nás páchá přečiny a hříchy vědomky nebo nevědomky. Tomu se nelze ubránit. A proto nezáleží na našich činech, ale na tom, v co věříme. Já věřím pevně ve správnou víru a jako taková dojdu spasení. A to je to nejdůležitější.“

Nikdy nezapomeneme na jedno nedělní odpoledne. Paní Kolierka se vrátila z kostela velmi nakvašená a opět nahlas a velmi halasně vypravovala, jak hned vedle ní v kostelní lavici seděl velmi dobře oblečený pán, zřejmě zámožný občan. „A představte si tu bezohlednost ke kostelu, ke knězi a k celé církvi - on dal do košíku na milodary jen dvě penny (asi jako dnes korunu). Jaká to hamižnost, jaká to ubohost! Vždyť je to vlastně urážka církve!“ zlobila se paní Kolierka a znovu a znovu probírala tento přečin ze všech možných zorných úhlú. Její lamentování trvalo přes celou dobu oběda. Až mě napadlo se jí zeptat velmi poklidně: „A kolik dáváte vy, Mrs. Collier, do toho košíčku v kostele?“ A její hrdá odpověď zněla: „Já vždy dám alespoň tři penny!“

Návštěvy hostů jsme měli zakázány. „Proč?“ divili jsme se. „Protože by mi poškrábali svýma botama nové linoleum na schodech!“ vysvětlovala naše paní domácí.

V den mého volna, kdy však Petr pracoval, jsem se těšila, že si poslechnu hudbu z velkého staromódního rádia, umístěného v našem pokoji. Zjistila jsem však, že hlavní vypínač elektřiny byl vypnut. A taky, že byl mimo můj dosah. A tak jsem se večer vyptávala, jak se dá elektřina v domě zapnout.

„Nechci, aby se v době mé nepřítomnosti mohlo pouštět rádio! Moji podnájemníci musí šetřit proudem a vyhnout se zbytečnému plýtvání!“ oznámila nám paní Kolierka. Petr jí nabídl, že propočítá vydání spojené s elektrickým proudem potřebným pro rádio a taky za žárovku pro svícení v našem koutku kuchyně. Měla jen 25W a dávala jen velmi chabé světlo - a že rozdíl, ba i více jí připlatíme. Ale uslyšeli jsme od ní: „Tohle taky nedovolím, protože nechci, aby někdo jiný rozhodoval o záležitostech mého domu!“

A tak jsouce jen chudí imigranti bez možnosti si dopřát lepší bydlení, museli jsme se podřídit přísnému režimu tohoto domu. U paní Kolierky jsme vydrželi bydlet asi jeden a půl roku.

Dalo by se předpokládat, že Australané budou rádi, že do jejich země přibudou mladí a zdraví lidé, plní chuti do práce. Pár let předtím podlehl jejich kontinent náporu Asiatů v Druhé světové válce. Jejich osud visel na vlásku. Jen pomoc a zásah USA je zachránil. Australských občanů bylo v té době jen 6 milionů oproti 50 milionům Japonců, hladových po neosídlených prostorách australského kontinentu. Zatímco vlády australských států si přály, aby došlo k růstu obyvatelstva, a vítaly evropské imigranty, samo obyvatelstvo k nim, a tedy i k nám, mělo záporné nebo smíšené pocity. Měli jednak strach z konkurence a pak nám i hodně záviděli. Projevovalo se to tak, že když jsme si v tramvaji s Petrem tiše, skoro šeptem spolu povídali česky, uviděli jsme nejenom zlostné pohledy okolních cestujících, ale mnohdy nám i řekli: „Přestaňte mluvit tou vaší mizernou řečí a mluvte jako my!“ Problém byl v tom, že my jsme zprvu neuměli anglicky a později jsme toho neuměli dost, abychom se sami přitom pobavili. Nebo jsme i zaslechli: „Jděte zpátky, odkud jste přišli!“ Při každém takovém nelaskavém projevu jsme měli menší a stále menší chuť se stát Australany, australskými patrioty. Kdybychom měli možnost se vrátit do své vlasti, jako měli Angličané, Irové nebo Italové, byli bychom se určitě vrátili, ale my jsme nemohli. Cítili jsme, že komunistický režim v naší vlasti by byl pro náš návrat velmi nebezpečný. Být tu exulantem byl úděl psance a vyhoštěnce. Možná, že se najde pro nás jiná země, kde budeme šťastni a cítit se vítáni, ptali jsme se často jeden druhého.

Naši čeští přátelé Bukovi již měli svůj vůz a tak nám navrhli, že nás vezmou na výlety mimo Melbourne. Platili jsme jim jen polovinu nákladů za benzin. Díky tomu jsme viděli pár pěkných míst kolem Melbourne. Taky jsme si s nimi udělali týdenní výlet na západní pobřeží do Appollo Bay. Jak víte, Vánoce jsou v Austrálii dobou nejteplejšího léta. Vánoční svátky a Nový rok spojený s „vedřinami“, čili horkem a prázdninami, měly za následek, že všechny školy, podniky a továrny se v té době zavřely. A všichni obyvatelé australských měst vyrazili v těch dvou týdnech do letovisek a do přírody. Ale uznejte sami, stojí za to stavět hotely nebo motely jen na čtrnáct dní v roce? Jistě odpovíte, že to za to nestojí! A přímý následek toho byl, že nastal neuvěřitelný nedostatek hotelů a ubytování kdekoliv mimo města v době prázdnin a dovolených.

A tak i my jsme použili osvědčené řešení takové prázdninové situace. Spali jsme ve stanu u moře v Appollo Bay. Majitelem toho statku, kde jsme stanovali, a samozřejmě i pozemků, byl pan Karlson, původem Švéd. Byl to sympatický starší pán. Když se nás jednou při procházce u moře zeptal, jak se nám líbí Austrálie, řekli jsme mu pravdu: „Austrálie se nám líbí, ale australští obyvatelé jsou k nám nevraživí, ba i nepřátelští!“ Proč bychom to neřekli, byl to Švéd, tak tu pravdu jistě unese! Ale na co jsme docela zapomněli, bylo, že manželkou pana Karlsona byla Australanka. To jsme si teprve uvědomili, když se k nám hnala po louce. Čekali jsme to nejhorší, když na nás již z dálky volala: „Já vám povím, proč jsou na vás Australané oškliví!“ Mlčky jsme čekali, co se z toho vyklube. A byli jsme překvapeni, když jsme s Petrem slyšeli: „Je to proto, že jste moc fajnoví, moc jemní! My Australané máme rádi tvrdé, nepoddajné lidi. Lidi, kteří se nedají, kteří umí ukázat, kdo tu má navrch! Musíte si u nich vydobýt respekt! Musíte je umět hned na začátku kopnout do lýtka! A uvidíte, jak budou hned zpívat jinou písničku!“ Když viděla, jak je to pro nás neuvěřitelné, vyzvala nás: „Jen to zkuste sami!“

A od toho dne jsme začali být k Australanům tvrdí. A opravdu to fungovalo. Tak třeba jedna spolucestující v tramvaji, když zaslechla naši češtinu a hodila po nás zlým pohledem, já jsem hned na to řekla nahlas: „Co to má znamenat, paní, že se na nás tak zle díváte?“ A již jsem se začala zvedat, jako bych se na ni chtěla sápat. Ta dotyčná paní rázem zjihla a laskavým hlasem mne ujišťovala, abych jí prominula, že je krátkozraká a dobře nevidí. A vůbec nic tím nemínila, jen tak daleko dobře neviděla a poprosila o prominutí. Pro jistotu se na mě ještě hezky usmála!

A v obchodech, když nás správně neobsloužili, ihned jsme žádali zavolat ředitele firmy. A jednali jsme autoritativně. Rázem všichni zjihli, ředitel i obsluhující nás ujistili o své snaze nám ve všem vyhovět i o tom, že k nám mají respekt. Fungovalo to jako kouzelná hůlka nebo kouzelné zaklínadlo. Ale buďme si upřímní. Nám se to nelíbilo a sami sobě jsme se nelíbili v té tvrdé roli.

Petr si to vysvětloval tak, že je to kus australské mentality. Jistě je vám známo, že první přistěhovalci do Austrálie byli vězni, političtí i jiní, na jedné straně a na druhé straně dozorci vězňů z Anglie. První loď s 540 muži a 160 ženami na palubě, což byli vězni, a s 250 ostatními osobami pod vedením kapitána Arthura Filipa dorazila do přístavu Port Jackson v lednu roku 1788. Kapitán Filip se též stal guvernérem této nové osady. Vězňové byli posíláni do Austrálie až do roku 1868. Z té doby je známa i vyhláška, vyvěšená u londýnského mostu v Anglii, kterou Australané rádi citují: „Kdo bude přistižen, že poškozuje nebo popisuje tento most, bude potrestán tak, že bude deportován na doživotí do Austrálie!“ Tedy mentalita těch lidí byla: vězeň kontra dozorce. Buď jsi vězeň, nebo žalářník! Buď jsi pán, nebo otrok! Když jsi otrok, musíš se patolízat a usmívat se! Nezasloužíš si úcty ani soucitu. A nebo jsi pán a musíš to svým chováním jaksepatří ukázat. Ukázat, že si zasloužíš respekt a úctu, tedy i bázeň. Dodnes jsme pro to nenalezli lepší vysvětlení. Ovšem mluvíme zde o Melbournu a jeho obyvatelích roku 1950! Město Sydney mělo a má jiný ráz než Melbourne. Pozdější desetiletí také změnily mentalitu a smýšlení australského obyvatelstva.

Když jsem se zmínila o tom, že nám tehdy rodilí Australané záviděli a přitom se nás emigrantů báli, musím to ještě blíže vysvětlit. Průměrná australská rodina se tehdy skládala z pracujícího muže a ženy, která byla doma. Když měli děti, obstarávala žena domácnost a děti. Když neměli děti, byla stejně doma, kouřila, popíjela čaj, vedla plané řeči se sousedkami a svůj mateřský pud vybíjela na kočkách a psech. Nikdy nenapadlo ani jednoho z nich věnovat alespoň neděle velebení domu nebo zahrady. Přemírné pití alkoholu bylo běžnou zábavou a naplněním života.

Zdálo se nám, že takto žili všichni Australané kolem nás. Jistě byl tento názor ovlivněn tím, že jsme se v té době pohybovali mezi sociálně nejslabšími vrstvami melbournského obyvatelstva.

Evropští emigranti naopak oba v rodině pracovali. A šetřili a vydávali peníze velice opatrně a rozvážně. O víkendech pracovali buď na zvelebení svých bytů nebo i domů a zahrad. Během prvních dvou let měli více majetku nebo i lepší postavení než původní australské obyvatelstvo. Taky se nám zdálo, že Australané neradi malovali byty nebo i budovy. Ani je to nenapadlo, že by se budova nebo jen místnost měla znovu vymalovat. A jednou jsem se zeptala Australanů, kdy asi tak byla ta sousední budova naposledy malovaná a jakou měla původní barvu. „Byla už tehdy černo-šedivá jako je teď?“

A sousedi zahájili debatu, aby se dohadovali o té původní barvě domu. Nakonec to vyhrála jedna sousedka, která tvrdila, že v té ulici už bydlí čtyřicet let a ta budova byla už tehdy černo-šedivá, jen těch šmouh od deště na ní bylo míň!

To zase my s Petrem, ať jsme bydleli kdekoliv, všude jsme si svůj byt vymalovali. Nemohli jsme vystát ty tmavé stěny! Nedalo mi to a když mi paní Kolierka věnovala barvu, sama jsem kuchyň vymalovala v den svého volna na bílo. A to byl také jeden krok kupředu!

V novém zaměstnání

U firmy Dowd, podniku na výrobu prádla, jsem se vypracovala na jednu z nejrychlejších pracovnic. Potom jsem zatoužila naučit se ještě více. Vypravila jsem se do podniku na šití šatů v centru Melbourne. Přijímali jen zkušené švadleny na šití šatstva, a tak jsem se představila jako zkušená pracovnice z tohoto oboru.

Svůj první den jsem musela mít oči i uši otevřené. Typicky po australsku jsem nedostala žádné ponaučení, ani mi je nikdo nenabídl. Ale ze svazku asi šesti nastřihaných dámských šatů, skládajících se z nějakých 140 kousků, jsem přece jen pozdě odpoledne dala jedny šaty dohromady. Bylo to i pro mne neuvěřitelné! Nikdy předtím jsem žádné šaty neušila. Moje matka, která si uměla pro sebe šaty ušít a šila i pro svou rodinu, mne nikdy k šicímu stroji nepustila. Později jsem se jí v dopisech zeptala na důvod. A tu se maminka přiznala, že s otcem tajně doufali, že ze mne bude lékařka, advokátka nebo profesorka a báli se, že by se mi mohl obor švadlenský zalíbit a ze studií mne odradit!

Další šaty dát dohromady bylo už lehčí, i když se styl dámských šatů měnil. Začala jsem pracovat na systému výplaty „od kusu“. Přesně jsem si propočítala, za jak dlouho má být zakázka hotova podle svého posledního výkonu a pak jsem začala závodit sama se sebou, se svým předcházejícím výkonem. Bylo to jako sázet na koně, jenže tím závodícím koněm jsem byla já sama. A taky jsem byla i výhercem! Pracovní den mi pak uběhl jako voda!

My pracovnice, které jsme pracovaly „od kusu“, jsme měly daleko větší výdělky než pracovnice placené „ve mzdě“ za hodinu. Vím, že to dělalo dvojnásobek i trojnásobek proti výdělku za hodinovou mzdu. Bylo to však drženo jako velké tajemství, aby se to ostatní pracovnice nedověděly. Naproti mně šila starší paní May-Louisa, původem z Irska, se kterou jsme se spřátelili. Když uslyšela o naší přísné domácí, May-Louisa nám nabídla, abychom se přestěhovali do jejich domu v Hartwellu. Činže za byt byla o něco větší, 2 libry, ale za to bychom měli k dispozici dvě místnosti zcela zařízené, obývací pokoj a ložnici sami pro sebe. Kuchyň, koupelnu a zahradu bychom užívali společně. S radostí jsme tuto nabídku přijali a přestěhovali jsme se do Hartwellu.

Opět to byl krok dopředu. I pohled na zahrádky kolem dokola domu, v němž jsme bydlili s May-Louisou a jejím choťem Eliotem, nám činil velké potěšení.

V té době jsme měli již našetřeno tolik, že jsme si mohli pořídit malé autíčko, Austina. A právě tohle autíčko se stalo kamenem úrazu pro Eliota. Teprve když jsme s nimi bydlili v jednom domě, tak jsme zjistili, že jsou oba celoživotní alkoholici, zejména Eliot.

Jakmile přišel pátek a Eliot dostal šek za týdenní práci, nakoupil flašky levného muškátu. Víno pak nalili do velké skleněné nádoby s uchem, která byla asi vyráběna pro jiný účel. Pak začali pít. Myslím, že ani nevečeřeli. Zalezli do svých místností a nebyli vůbec k vidění. Kolem půlnoci vycházely z jejich místnosti nelidské skřeky. Zprvu jsme si mysleli, že se někdo rdousí, nebo že to venku někde skučí uvěznění vlci nebo šakalové - ale byly to skřeky našich domácích a spolubydlících.

V pondělí ráno šli May-Louisa a Eliot do práce, jako by se vůbec nic nestalo. Jenom byli bez peněz a těšili se na novou výplatu, aby si mohli koupit jídlo do domácnosti. Časem jsme se dověděli i jejich životní historii. Naši spolubydlící vyrůstali oba v Irsku. Ve svých dvaceti letech se Eliot zoufale zamiloval do mladší krásné sestry May-Louisy, do Moniky. Když ho Monika odmítla a oznámila mu, že si bere někoho jiného, Eliot tentýž den požádal o ruku její starší sestru May-Louisu. Udělal to ze vzdoru, aby Moniku ranil. May-Louisa byla nejen o šest let starší než on, ale byla i špatně urostlá, maličká a trochu přihrblá. Této starší sestře Moniky nebylo nic dáno z Moničiny krásy. Byla však velmi inteligentní a měla i dobré srdce. Do Austrálie spolu emigrovali hned krátce po své svatbě. Navíc Eliot byl vysoký a statný muž, a tak se svou maličkou chotí nešli fyzicky dobře dohromady. Manželské povinnosti způsobovaly May-Louise bolest. Ve věku čtyřiceti let oznámila svému choti, že ona se svými manželskými povinnostmi končí, že již na to nemá věk. V Irsku prý takové názory dosud panují. Ale Eliotovi bylo v té době teprve 34 let! A od té doby začal zapíjet své životní hoře vínem. A May-Louisa se nezlobila. Byla de facto ráda, že si našel nějakou náhradu za svou ztrátu. To vše vysvětlovalo, kam se jejich úspory za ta léta poděly. I ptala jsem se jí: „To jste nechtěli mít rodinu, děti?“

„Ale chtěli,“ pravila May Louisa. „Samy nepřišly, tak mě doktor poslal do nemocnice na vyšetření, co by se dalo udělat. Měla jsem smůlu. V ten den byla v nemocnici exkurze 12 mediků, studentů medicíny. A ten můj doktor, aniž by se mne zeptal, nechal moje útroby vyšetřit těm všem dvanácti medikům. I když jsem měla obličej zakrytý, ten den byl pro mne tak otřesný a ten zážitek tak krutý, že jsem do té nemocnice již nikdy více nešla, ani ke svému doktorovi. Tak jsme možná právě proto děti neměli!“ A taky za ta léta nic neušetřili. Všechno šlo na víno. Ani ten dům nebyl jejich, byli v nájmu!

A to byl asi důvod, proč naše malé autíčko naplnilo Eliota lítostí. Jeden takový pátek jsme ho slyšeli v jeho pokoji plakat a doslova naříkat, jak je ten svět nespravedlivý, jak někteří lidé mají moc a druzí jsou věčně chudí. Byly to pro nás zajímavé zážitky, ale těžké žít v blízkosti těžkých alkoholiků. Když byl Eliot střízlivý, byla z něj osobnost skromná, tichá, neafektovaná a laskavá. Když se napil, změnil se tak podstatně, že nám to připomínalo román a hru o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi. Stal se agresivním, zlostným, velikášským, nepřátelským a velmi silným. Často nad svým osudem plakal. Nejvíce nad tím, že v jeho čtyřech letech, kdy měl krásné zlaté kudrny, po náhlé smrti jeho matky nová macecha mu dala jeho kudrny ostříhat! Oplakával něco, co se stalo před padesáti lety! Nikdy jsme nepochopili, proč vlastně pil, když ho tento stav činil tak nešťastným!

Naši přítomnost v jejich domě nesl nelibě v době svého pití. Prováděl nám pak různé zlomyslnosti. Nasadila jsem si třeba do kořenáčů malé rostlinky a postavila je na zápraží. Ve stavu opilosti moje rostlinky vytrhal a zahodil. Také nám špendlíkem poškrábal auto kolem dokola.

Začátkem roku 1951 mi jedna krajanka nabídla místo ve svém malém podniku na šití exkluzivních šatů. V té době jsem již byla zručná švadlena. Po večerech jsem chodila do kurzu na stříhání šatů různých stylů. Tento obor mne velice těšil a práce mi šla hezky od ruky.

Začala jsem šít pro krajanku paní Polarovou. Nabídla mi nejvyšší hodinovou gáži, ale už si nepamatuji kolik. Navíc jsem měla možnost velkých přesčasů. Také jsem u ní hodně pracovala o sobotách. Pomýšlela jsem v té době na to, že bych si mohla otevřít i vlastní módní salon. Polarovi mi dokonce nabízeli, že mi na splátky odprodají starší šicí stroje a že mne budou zásobovat nastříhaným materiálem. A že si mohu zaučit nové pracovní síly. Mohu taky začít podnikat ve vlastním bytě.

Proč se to neuskutečnilo? Petr se necítil šťastně v zemi, kde starší občané mají silně negativní pocity vůči imigrantům. Proto jsme si podali žádost o imigrační vízum do USA, ale bylo nutno čekat možná dost dlouho, než přijde.

Proti švadlenskému salonu v našem bytě měl Petr silné námitky. Že by domov nebyl domovem, že by bylo všude plno nití a žádný pořádek! Že by nám nezbyl čas k odpočinku a k pohodě.

A pak tu byla ještě nevyslovená námitka, že jsme měli načase pomýšlet na rodinu. Uvažovala jsem, že kdyby podnik závisel na mých schopnostech, na mém čase a na mé píli - a do toho bych nesla břemeno mít děti... a přitom měla chotě, který má k mému podnikání záporný postoj... bylo by to nad mé síly, a proto jsem se rozhodla počkat, až budeme moci začít podnikat na Petrových schopnostech, znalostech a píli.

Když jsem se už zmínila o paní Polarové, zmíním se též o jejích zajímavých osudech. Vrátila se jediná z jejich rodiny z německého koncentračního tábora, kam byli deportováni jako židovská rodina, v roce 1945 do Prahy. Otec, matka i mladší sestřička se nevrátili. Ale i všichni její ostatní příbuzní se nevrátili, a tak neměla v Praze nikoho. V jejich bytě bydleli již jiní neznámí lidé, kteří ani jméno jejich rodiny vůbec neznali.

Hrozně toužila se setkat s někým, kdo alespoň znal její rodinu. A tak si vzpomněla na Tonču, dívku, která v jejich rodině sloužila. Podařilo se jí sehnat Tončinu adresu a přišla ji neočekávaně navštívit. Byla to nyní paní Tonča, neboť byla v té době již provdána. Projevila radost, že se paní Polarová, tehdy ještě svobodná, vrátila, byť jediná z celé rodiny. Paní Polarová se jí svěřila, že jí nic po rodičích nezbylo ani na památku a že velmi touží mít věci, které by jí připomínaly její rodiče a jejich rodinný život.

„Vám, Toničko, svěřila něco z našeho zařízení, aby měl někdo z naší rodiny, kdyby se vrátil, něco do začátku,“ řekla jí paní Polarová. Tonča slíbila, že jí něco připraví, jen ať si přijde zítra, aby měla čas to nachystat. Mezitím si paní Polarová všimla, že v obývacím pokoji visely krajkové záclony od její maminky a na postelích byl krajkový přehoz jejich rodiny.

I přišla si pro věci druhý den. Paní Tonča ji tentokrát ani nepozvala dovnitř, ale hned ve dveřích jí strčila do rukou balíček. A že hned někam spěchá.

Když paní Polarová rozbalila ten balíček ve svém pokoji - našla v balíčku jen několik starších potrhaných kusů prádla, o nichž pochybovala, že by vůbec kdy její rodině patřily. A vypravovala mi: „Byla to pro mne velká bolest si uvědomit, že jediná žijící osoba, která si na moji rodinu pamatovala, se ke mně takto zachovala. Tehdy jsem se rozhodla, že budu raději emigrovat do jiné země, když to bude možné. Pak se mi naskytla možnost odjet do Austrálie.

Jako radu do dalších let radila paní Polarová i mně: „Nejlepší je nedělat si naděje, že někdy něco dostaneme zpátky, když si to druzí mezi tím už přisvojili! Uvidíte, že i vám nikdo nic z vašeho nevrátí, až se jednou vrátíte do vlasti!"

Pak pokračovala dál ve svém vyprávění: „Na to se ozvala jediná moje starší teta, která přežila válku ve Švýcarsku. Byla bezdětná, a proto se rozhodla, že nejen šperky a cennosti, které jí moji rodiče poslali, ale i šperky své i celé rodiny předá mně.

Na mé cestě do Austrálie jsme se ještě setkaly ve Frankfurtu, kde jsem celý ten poklad od ní dostala. Upřímně řečeno, měla jsem o něj strach a nevěděla jsem, jak jej zabezpečit. Cestovala jsem úplně sama a bylo mi 19 let. Jela jsem druhou třídou. Jak jistě víte, jsou tam plyšové polštáře, které se dají vyndávat. A tak mě napadlo, že do té díry zastrčím ten svůj poklad, dám polštář na to a tak budu spát. Nikoho to přece nenapadne, že vezu tolik cenností a kde je mám. Pak jsem usnula. Vzbudila jsem se náhle až v Římě, kde jsem měla přesedat. Nikdy předtím jsem v Římě nebyla a měla jsem starost, jak v tom chaosu najít nosiče a jak nalézt další spojení.

Teprve v dalším vlaku jsem si najednou vzpomněla na svoje cennosti, které zůstaly v kupátku minulého vagonu pod polštářem při cestě do Říma!

Za jízdy se nedalo nic dělat, až opět na nádraží mé cílové stanice jsem telegrafovala do Říma ohledně svého zapomenutého balíčku s rodinnými cennostmi.

Nikdo nic nenašel. Ten můj vagon prý hned odjel zpět a přední vagony se staly zadními vagony našeho dalšího vlaku. Tak ani vysoké železniční autority nenašly vagon, kde byly klenoty zapomenuty! To víte, že mě srdce bolelo! Ale nemohla jsem vůbec nic dělat. Moje loď do Austrálie byla již připravena k odjezdu, a tak jsem raději nasedla a jela. Když si však uvědomím, že teta opatrovala a schovávala ty rodinné cennosti po celých sedm let pro mne a já je všechny tak lehce a brzy ztratila - tak je mi z toho nanic!

Své tetě jsem nikdy o té ztrátě nenapsala. To by jí jistě utrhlo srdce!“ zakončila paní Polarová své vypravování.

A obě jsme byly z toho smutné!

V Sydney

Na jaře roku 1952 jsme cítili, že náš pobyt v Hartwellu u May-Louisy a Eliota již dovršil svou míru. Nadto jsme zaslechli, že víza do USA jsou vyřizována rychleji v Sydney než v Melbourne. Začátkem května jsme se rozloučili se svými českými přáteli, napakovali autíčko našimi svršky a pustili se do New South Wellsu a do Sydney. Měli jsme zajednanou část bytu u krajanů v Kiribili, hned vedli slavného sydneyského mostu.

Pár dní, kdy jsme sháněli nová zaměstnání, nám ukázalo, že situace je úplně jiná než v New South Wellsu, nežli ve státě Victoria. V mém oboru dámského krejčovství nebylo skoro nic. Petr též měl těžkosti najít něco vhodného v oboru barvírenství. Nejtvrdším oříškem však bylo ubytování. Dostat sebemenší byteček znamenalo zaplatit současně i odstupné bývalému obyvateli. Říkali tomu „keymoney“ (cena za klíče), což bylo protizákonné. Cena odstupného se pohybovala od ceny našeho autíčka nahoru! Komu by se chtělo dát dlouholeté úspory za klíče a ještě se vystavit nebezpečí, že nás někdo udá a my o byt přijdeme? Hledali jsme tedy jinou možnost.

Objevili jsme, že lze koupit obchod i s bytem. Cena za zaběhnutý krámek skrývala v sobě i cenu za byt. Hlavně však to byla oficiální cena, tedy zcela legální. Zajímavá byla i naše zkušenost s možností získat půjčku na takový obchůdek. Navštívili jsme jednu finanční instituci se žádostí o půjčku na obchod s potravinami. Jejich úředník Mr. Cole nás dlouho přesvědčoval, že půjčku od nich naprosto nemůžeme dostat. Nejsme pro ně dostatečnou jistotou a ani obor není jistý a není k dispozici dostatek financí.

Příští den jsme si našli inzerát, který sliboval obstarat finance. Zažili jsme překvapení, že agent z inzerátu nás zavedl do stejné finanční instituce, do stejného patra i kanceláře, kterou jsme navštívili den předtím, dokonce i k stejnému panu Coleovi. Ani on, ani my jsme mrknutím oka nedali znát, že se už známe. Náhle jsme byli dobrou jistotou my i potravinářský obor a i krámek sám! Tentýž den jsme podepsali koupi i půjčku. Prodali jsme svoje autíčko a ještě jsme museli dát do zastavárny naše prsteny na půjčku pro zboží do krámu. Úrok v zastavárně byl krvavých 33%. Snad největší výhoda byla v tom, že činže za krámek i byt byla jedna libra za měsíc. Dům totiž spadal pod ochranu nájemníků a činže se zastavila na hodnotě, která platila před deseti lety. Ten náš budoucí obytný dům s obchodem byl svým způsobem legrační budova. Byl to rohák ve vysokém svahu v Surry Hill, v blízkosti středu města. V každém patře byly jen dvě místnosti.Ve výšce ulice byl krám, lépe řečeno spíš jen krámek a kuchyně. Ve sklepě byly dvě místnosti - skladiště a WC, též vestavěné do příkrého svahu ulice. V prvním poschodí byly dvě ložničky. Z těch ložnic se dalo vylézt na střechu, která sloužila jako dvoreček. Takže se ten byt rozkládal de facto ve čtyřech podlažích.

Znamenalo to hodně běhání po schodech, ale pro nás to byl významný krok kupředu. Navíc jsme se těšili z toho, že budeme samostatní podnikatelé. Malí - ale svobodní, a navíc celý ten rozstrkaný byteček že bude jen pro nás dva s Petrem, i se schody pokrytými linoleem!

Jeden týden nás pan Kross zaučoval do oboru, jak bylo ujednáno po přebrání krámku, že nám bude radit a my jej budeme opět hostit třikrát denně. Jednou nás Krossovi pozvali na oběd. Měli jsme své pochybnosti o australské kuchyni, ale u Krossů oběd předčil všechna naše očekávání. Poznamenala jsem předtím paní Krossové, že Petr je v jídle dost vybíravý a poprosila ji, aby nám tedy raději předem sdělila, co chystá k obědu. A paní Krossová přišla s pozváním na biftek, makarony a rajská jablíčka. To znělo výborně, takže jsme s nadšením pozvání k prvému obědu přijali.

A tak první den, hned po půldenní perné práci v krámě, jsme usedli v kuchyni ke stolu. Do velkého polévkového talíře nám paní Krossová nalila jakousi růžovou bleptaninu s plovoucími tmavohnědými kousky čehosi. Když jsme to ochutnali, zjistili jsme, že tekutá substance byla naprosto bez chuti a bez poznání své identity. Ty tmavé kusy byly tvrdé jako podešev a nedaly se rozkousat, ať jsme se snažili a mleli čelistmi, jak dlouho jsme to vydrželi. Petr odvážně prohlásil, že tohle jíst nebude, ač riskoval, že nám odmítnou krámek prodat, a já jsem zas byla náramně zvědavá, jak k té polévce paní Krossová dospěla. Všichni jsme měli hlad, a tak se rozhodla, že se přinese něco hotového. Nejpopulárnější a přitom levné byly fish and chips, což je ryba a smažené hranolky. Popravdě to byl žralok, a ne ryba, ale zákazníkům to znělo takhle lépe! Austrálie je obklopena Indickým oceánem na západě a Tichým oceánem na východě, a proto má k dispozici hodně žraloků! Na každý pád nám to chutnalo výborně.

Později mi paní Krossová prozradila, že to byl pokus o něco nového. Vzala zmrzlý biftek, který stěží rozkrájela na menší kousky, vložila to do papiňáku, zalila vodou a přidala balíček makaronů a několik rajských jablíček, pak hrnec uzavřela a nechala to všechno dlouho vařit. To vysvětlilo vše. Z makaronů zbyla jen ta nechutná kaše, z rajských jablíček byla ta růžová barva a biftek zůstal tvrdý jako podešev. Rozhodně vám nedoporučuji, abyste to znova zkoušeli napodobit. Na vysvětlenou bych ještě chtěla dodat, že Australané jídlo při vaření ani nesolili ani nepřidávali žádné koření. Byli zvyklí své jídlo až na talíři zasypat solí a pepřem tak silně, že na talíři nebylo k rozeznání, co to vlastně jedí. Pak z toho množství pepře a soli měli bolesti žaludku - a na to si zase brali prášky!

Mimo balení cukru, soli, rýže, tehdy se to balilo přímo na pultě, nandavání zmrzliny do kornoutků, nás pan Kross učil, jak máme zacházet s australskými zákazníky. „Žádné usmívání, žádné laskavosti a vítání - to by si o vás mysleli, že jste něco provedli nebo že máte špatné zboží nebo zafixlované ceny! Musíte se k pultu postavit jako Napoleoni a odpovídat zákazníkům jen tak na půl huby a pak vznešeně ukázat na to kýžené zboží! A pak se zákazníci budou snažit k vám chodit!“ radil nám otcovsky pan Kross. A každé slovo, které nám řekl, byla sama pravda!

Krámek veliký jako dlaň byl otevřen 7 dní v týdnu od 7 hodin ráno do 10 hodin večer. Jen v neděli byl od 11 do 17 hodin zavřen (hodiny na kostel). Prvního června v roce 1952, právě v tu dobu, kdy bylo zavřeno, zkušený odhadce sepsal zásoby, které byly v krámu, a v pět hodin se už krámek znovu otevíral už v naší režii.

Pustili jsme se do práce a nezastavili jsme se každý den až pozdě v noci. Vždycky bylo víc práce, nežli jsme stačili zvládnout. Byl to vlastně jeden dlouhý týden, trvající skoro dva roky neustálé práce.

Přesto to bylo radostné období našeho života. Když jsme se chtěli společně projít na čerstvém vzduchu, muselo to být až někdy v noci mezi 11 a 12 hodinou! Sydney měla hodně horkých dnů, pro nás až nezvykle horkých. Procházeli jsme se v noci pod Jižním křížem a Petr vypravoval o hvězdách, o vesmíru, historii a filozofii. Petr byl totiž obdařen úžasnou pamětí! Pamatoval a pamatuje si celé pasáže z knih, které četl nebo se z nich učil kdysi v tercii nebo v kvartě, jako by je četl právě včera.

Bydlení a práce v krámku v Surry Hills nám připomínalo Malou Stranu a Nerudovku. Svým způsobem i lidé tam byli maloměstští, jakoby vystřižení z jiného století. Mnoho zákazníků mělo u nás úvěr, hlavně ti, o nichž jsme věděli, že svoje dluhy platí.

Náš krámek měl také telefon, jediný v ulici, a tak jsme slýchávali i mnohá tajemství. Když zákazníci zjistili, že jejich senzace nepředáváme dále, mluvili před námi pak už zcela otevřeně. I když jsme měli hodně přátelských zákazníků, přesto se někdy projevil vůči nám imigrantům nepřátelský postoj. Jednou ráno jsme našli okno naší výkladní skříně rozbité vhozenou cihlou do okna. Jindy byl opět Petr přepaden na ulici výrostkem, který přitom křičel něco o imigrantech. Ovšem my jsme se nedali!

Mám za to, že moje povídání je dosti dlouhé, a proto budu již stručnější.

Jen dva bloky domů do kopce nad naším krámkem stála ženská nemocnice a porodnice. A tak mi denně zákaznice s velkými břichy na cestě do kopce připomínaly, že je i čas pro nás pomýšlet na rodinu. Některé ty zákaznice „v naději“ byly 20 let staré a mně se blížila už třicítka.

A tak do toho bytečku nad krámkem jsme přinesli v březnu roku 1954 naši prvorozenou dcerušku. Byla malinkatá, ale roztomilá.

Spávala na dvorečku na střeše. V té době jsem potkala v Sydney manžele Bílinské. Ano, byli to ti, k nimž jsme před lety přelézali plot do ukrajinského tábora v jednu hodinu v noci! Bílinští měli velkou radost z naší malinké holčičky a z toho, že ji mohli vidět.

Náš krámek jsme za našeho působení zvelebili, zkrášlili a i obrat a počet zákazníků zvětšili. Po narození dcerušky bylo tolik pracovních hodin v krámě a péče o dítě pro mě již moc. Náš krámek v Surry Hills jsme po dvou letech prodali. Rozhodli jsme se vzít si dovolenou a nalézt obchod s menším obratem a doufali jsme, že s ním bude i méně práce.

Proto jsme koupili krámek s menším obratem v Newtownu. Zjistili jsme však, že ač obrat byl menší, práce bylo stejně a stejně dlouhé byly i hodiny práce v obchodě. Za tři měsíce se nám podařilo krám opět prodat za totéž a po měsíci jsme si pořídili větší rohový krám ve Waterloo. Pro dcerušku jsme si našli obětavou a schopnou chůvu jen přes den a opět se pustili plnou parou do práce. Krám ve Waterloo se točil na plné obrátky. Bylo to právě ve Waterloo, když byl naší holčičce jeden rok, když nám pošťák doručil zprávu, že naše vízum do USA bylo vyřízeno kladně!

Čekali jsme na ně plných sedm let našeho života. Pane, to je něco let, když se čeká den za dnem a měsíc za měsícem, až se to čekání protáhne na celých sedm let!

Závěr

Ráda bych zakončila své vypravování tím okamžikem, kdy jsme se konečně dočkali možnosti vstupu do vytoužené země, kde úsměv se oplácí zase úsměvem a kde jsou lidé na sebe hodní.

Mysleli jsme si, že tím bude končit naše anabáze, ale nekončila. Nastalo další putování, tentokrát s dítětem v náručí, nové hledání existence i nových oborů působnosti a nové začínání v nám neznámých místech. Chci však k tomu našemu putování světem zdůraznit to, že si nestěžuji.

Píši tyto stránky, abych ukázala, že uchytit se v nových zemích byl tvrdší oříšek, než jsme čekali. Že to znamenalo mnoho let strádání, uskromňování se a hlavně mnoho let intenzivní a usilovné práce nás obou, nežli jsme se uchytili, zvykli si a než se nám ta nová země stala domovem.

Rozhodně emigrace bez přátel, bez pracovního oboru, bez peněz a bez znalosti živých jazyků nebyla by pro každého z našich krajanů. Kdyby nebylo bytelného zdraví nás obou, velkého životního elánu, přizpůsobivosti a správné životní filozofie, pak by nás tvrdé poměry a nezvyklé překážky na cestě byly jistě zmohly.

Poprvé po letech jsme mohli s chotěm Petrem navštívit Prahu, náš starý domov, v srpnu 1987 po třiceti devíti letech od našeho opuštění vlasti. Jaké byly naše pocity a naše dojmy po tolika letech odloučení?

Našla jsem mezi svými staršími dopisy líčení svých dojmů z těchto dnů. Snad budou tyto řádky pro vás zajímavé. Zde je máte:

Když jsem po tolika letech odloučení kráčela opět pražskými ulicemi, cosi tklivého háralo mým nitrem. Něco jako melancholická melodie z filmu „Třetí muž“! To jest pocity sladké a smutné zároveň. V téže chvíli pocity šťastné a bolestné. Tak blízké mému srdci a přece mně samé nepochopitelné. Ta místa mi byla tak blízká a přece na tisíce světelných roků vzdálená!

Jako ve snu jsem kráčela těmi drahými a tak známými místy - a náhle jsem věděla, že jsem tudy kráčela snad tisíckrát v minulých desetiletích ve svých vzpomínkách a ve svých snech.

Ve skutečnosti ulice byly skoro nezměněné. Mnohé z nich byly zcela beze změny, jen omítka se stěn opadala a slunce vyšisovalo veselé barvy a deště jen přidaly šmouhy na zdech. Někde zedníci postavili ochranná lešení, která tam stála po léta a léta, a domy čekají na opraváře jaksi trpělivě a marně.

Jsou místa v Praze, která získala na kráse. Václavské náměstí, Příkopy, Karlův most, Můstek, Staroměstské náměstí, Národní třída, Vodičkova ulice a Karlovo náměstí. Tato místa se stala jakýmsi kamenitým parkem, kde namísto stromů rostou domy a bloky staveb, kde sice holubi nesbírají zrnka, ale lidé olizují kornouty zmrzliny skoro na každém rohu. A lavičky rostou uprostřed ulice místo keříků.

„Co člověk cítí, když se vrací po tolika letech do Prahy?“ ptala jsem se sama sebe a sama jsem si odpověděla. „Cítí, že ji nikdy neopustil. Že ji vždycky a všude nosil s sebou uvnitř v srdci a v paměti. Byla mu měřítkem, když vjížděl do každého toho města ať velkého nebo malého v jakémkoliv světadílu. Praha byla měřítkem jejich velikosti, výstavnosti, čistoty, civilizovanosti, přátelskosti nebo odměřenosti oproti naší Praze!“

A teď náhle člověk stojí tváří v tvář Praze našich vzpomínek, Praze, jaká byla skoro před čtyřiceti léty! Stojí tu Praha dneška. Je to pravá Praha nebo jen sen? Která je skutečná a která je jen vzpomínkou?

Stojím před Národním museem, před Národním divadlem, před sochou sv. Václava a děkuji, že náš sen ještě žije a je stále tak krásný jako ve dnech našeho mládí. A opět se ptám sama sebe: „Proč je to tak důležité, aby tyto symboly našeho života zůstaly pro nás nepoškozené?“ A už to vím: Protože v těch letech našeho mládí, v tvrdých válečných dobách pod útlakem Třetí říše byly naše životy a naděje na přežití válečných let osobně spjaty s životem celého národa, s jeho přežitím, s jeho bytím či nebytím! A ten „zlý sen německé okupace“ jsme přežili my, náš národ a já osobně...!

A bylo to zde u sochy sv. Václava, kde jsem si po skončení války uvědomila, jak šťastný je to pocit zírat na naše národní památky a vidět je celé, nepoškozené a v plné kráse! Bylo to zde, kde jsem se neubránila slzám štěstí!

Jaký je ten člověk divný tvor, když ve chvílích velkého štěstí roní slzy! Anebo jsou pocity z velkého štěstí a z uvědomění si požehnání osudu tak veliké, že ho až naplňují jakýmsi strachem ze své velikosti, a proto roní slzy? Kdo nám to však kdy zodpoví? I tentokrát jsem se zastavila před Národním museem na Václavském náměstí a přešla jsem k soše sv. Václava. Desítky mladíků a dívek postávaly, někteří posedávali na schodech a pojídali dobroty a opalovali se na sluníčku, které ten den požehnaně hřálo. Chtěla jsem jim říci: „Vy ani nevíte, jaké je to požehnání být denním hostem těchto krásných míst.“ Ale z jejich výrazu spokojenosti bylo pak možno vyčíst, že se cítí u sv. Václava jako doma. Jako doma u láskyplné matky anebo otce. Mimo to se taková slova na ulici neříkají. Lidé by si mysleli, že to jeden nemá v hlavě v pořádku. A tak jsem si znovu uvědomila, že v tomto městě jsem taky byla ne desetkrát, ale snad tisíckrát! Že jsem ho neopustila, ale vždy ho nosila v sobě! A tak člověk jde tou dnešní Prahou a rozhlíží se a vnímá ty změny. Něco jej potěší a něco i zarmoutí. Potěší jej zkrášlená historická místa, zarmoutí jej padající omítky se starých domů, zvláště těch historických. Ale kdo může zastavit čas?

Mohu jen říci, že cítím, že jsem Prahu nikdy neopustila. Vždy a všude jsem ji nosila s sebou ve svém srdci! Že Praha vždy byla, je a bude naším domovem, domovem všech Pražanů a všech Čechů, ať již bydlí v Praze a nebo jsou roztroušeni po celém světě!

O co těžší má člověk prožitky při putování po světě, o to více si váží krás své staré vlasti, o to ji více miluje, a o to cítí více pouta ke svým krajanům.

A tímto vyznáním své staré lásky bych ráda zakončila své vypravování s přáním všeho nejlepšího všem krajanům v mé vlasti.

Moji přátelé doma ve staré vlasti jistě pochopí, že jsem tyto řádky pro ně psala s velkou láskou i obětavostí, neboť jsem mnoho tvrdých situací musela znovu ve své paměti prožít.

Psala jsem to proto, abych jim dala pravdivý obrázek, jak takové putování světem opravdu vypadalo a jak jsme ho prožili. Jen si přiznejme pravdu, kolik z nich, alespoň někdy, byť i na prchavé okamžiky, by se snažilo si představit, jaké by to asi bylo, kdyby oni sami byli opustili vlast a vydali se do světa. A z toho mého vypravování vyplývá i odpověď na jejich otázky a představy.

Moje vypravování je i můj dárek Vám, moji přátelé a krajané. Dárek, který Vám dávám z lásky! Dala jsem vám přitom i kus svého srdce!

V SYDNEY
Zážitky z let 1951 až 1955

Sydney

Byl to opět krok do neznáma, když jsme sbalili všechny naše věci, vměstnali je všechny do našeho malého autíčka a pustili se z Melbourne do Sydney.

Hlavní inspirací nám bylo přesvědčení, že emigrační visum do USA je vyřizováno rychleji v Sydney než v Melbournu.

Měli jsme již zajištěný pobyt u krajanů, hned u sydneyského mostu. Chtěli jsme sdílet byt s krajany, aby jim velká činže nebyla břemenem.

Přesto nás čekalo překvapení. Naše již osvědčené specializace z Melbourne, obor šití šatů pro konfekci pro mě a obor barvírenství v textiliích pro Petra, ve kterých jsme již byli zkušení a dobře placeni, nebyly skoro vůbec v Sydney zastoupeny. Alespoň jsme v telefonním seznamu nic nenalezli.

V těch letech byly v Austrálii státem určeny minimální hodinové mzdy. Ty byly běžné ve skoro všech oborech a moc se nelišily směrem nahoru. Proto se hlavní zájem a starost soustřeďovaly na zajištění samostatného bydlení. Alespoň u nás dvou. V tom roce (1951) jsme již byli čtyři roky sezdaní a cítili jsme, že je na čase mít vlastní byt. A tak jsme se rozhodli soustředit svou vynalézavost a nalézt způsob k získání vlastního bytu. Rozhodli jsme se hledat hokynářský krámek s příslušným bytem. Mínili jsme, že to bude můj obor a zodpovědnost. Petr se pak může dále pídit po barvírně, která by ho zaměstnala.

Naše autíčko reprezentovalo 800 liber, neboť bylo ihned prodatelné za stejnou cenu jako nové. Zeptáte se proč? Protože čekací lhůta byla až dva roky ode dne objednávky vozu, a tak netrpěliví zájemci v té době rádi zaplatili i větší částku, jen aby měli vůz hned. Navíc při objednávce se skládala třetina ceny a při dodávce sto procent ceny. Mnozí zájemci, když měli neočekávaně peníze k dispozici, chtěli vůz hned.

Bylo jasné, že našich 800 liber nestačí na zakoupení většího krámu, jen toho nejmenšího a ještě že je třeba půjčky. Banky ba i soukromé instituce nás odmítly, nebyli jsme jim dosti zárukou.

Nalezli jsme však inzerát, kde bylo uvedeno, že „půjčka na obchod je zaručena“, a nad to, že obchod je s bytem.

Krámek byl maličký, v roháku na strmé ulici ve středu Sydney, zvané Foveaux Street na rohu Korben Street, leč dobře zavedený. Měl otevřeno dlouhé hodiny od 7 ráno do 10 večer denně, jen v neděli byl zavřen od 11 dopoledne do půl páté odpoledne (pro návštěvu kostela). Během dne to byl spíše potravinový obchod a po večerech spíše „sweetshop“, čili obchod se sladkostmi. Se zmrzlinami, limonádami, cukrovinkami a pečivem.

Byt byl rozložen do tří pater, budova byla zastaralá a neudržovaná, avšak činže byla neuvěřitelně nízká. Za krám i byt byla 1 libra a 15 šilinků měsíčně. Navíc výdělek byl nadějný, asi tak dvojnásobný, než by nám daly mzdy z obou našich povolání. A tak jsme ani neváhali.

Kross nás zaučuje do hokynářství

Majitel hokynářského krámku nám byl představen jako Jack Kross. Jeho choť se jmenovala Evelyna a vyhlížela asi o osm let starší, asi tak pětačtyřicetiletá. Byla to ženská princmetálová s nabroušeným jazykem. Ani ne tak na nás jako na Jacka.

Jack Kross byl příjemný člověk, a jestli se nemýlím, měl nás rád. Když poznal, že jsme v potravinářském oboru zcela nezkušení a rádi si dáme poradit, zaujal k nám otcovský postoj. Učil nás vážit a balit a nandávat zmrzlinu a vše jiné, co bylo zapotřebí. Učil nás, jak se zákazníky zacházet. Se zákazníky ze sydneyské Surry Hills. Naše jednání s lidmi prozrazovalo, že jsme ze střední vzdělané vrstvy, ze střední Evropy. Věřili jsme, že úsměvem a ochotou získáme svět podle hesla „s kloboukem v ruce projdeš celý svět“. Nebylo to to, co na zákazníky ze Surry Hills platilo. „Takhle byste nikam nepřišli,“ prohlásil pan Kross rezolutně. A pak nám „zahrál“ správný přístup obchodníka ke vstupujícímu zákazníkovi: postavil se hrdě vedle zboží s výrazem ve tváři „jen si něco zkuste a uvidíte“. Když bude nějaké zdravení, pak nechte zákazníka pozdravit vás! Když se zákaznice k ničemu neměla, po několika vteřinách řekl výhružným hlasem „Yes?“ nebo „What do you want?“ (co chcete?). Když se zákaznice zeptala, třeba jakou čokoládu může mít, odstoupil či přistoupil Jack Kross k té sekci a ukázal na řady čokolád. Výraz v jeho obličeji vyjadřoval netrpělivost a příměs nudy. Zákaznice si rychle vybrala, zeptala se na cenu a zmizela. Když žádané zboží nebylo vedeno, nijak se neomlouval, ale suše prohlásil „není“. Zákaznice se pak skromně zeptala, co podobného, či ve větší či menší velikosti může dostat a nabídnuté vzala a rychle odešla. „Můžeme ukázat více přátelství a ochoty?“ dotazovali jsme se. Jack Kross radil: „Přátelství a laskavost ukázat těm, které znáte a docení to.“ A měl pravdu.

Vypsal nám vrcholné částky, do kolika můžeme hnát účty na dluh tomu kterému zákazníkovi. Je to léty a léty vyzkoušená metoda praktického jednání s těmito lidmi! Do uvedených částek můžete svým zákazníkům opravdu důvěřovat, ale nad ně nikoliv. Musíte uvážit, že tito lidé nemají týdně více peněz k dispozici na jídlo, než vydělávají. Nevydělávají tolik. Jsou jako děti, chtěli by utratit víc. Musíte myslet za ně, musíte mít silnou vůli za ně a říct „ne“, radil otcovsky. „Jacku, a co jim řekneme?“ ptali jsme se.

„Neřeknete nic, prostě jen zavrtíte rezolutně hlavou své ne.“ To byly zlaté rady, každé slovo byl diamant! Všichni zákazníci zaplatili Jackovi Krossovi a vybírali si na nový účet již od nás po předání obchodu. „Všichni, jen ne Eva Spitwall,“ dodával Jack. A to již před časem Jack Kross napsal na vrch u stěny: „Nedůvěřujte Evě Spitwall!“

„Co když to uvidí?“ namítali jsme. „Jen ať to vidí!“ řekl Kross. „Měla v tomto krámu úvěr otevřený a užívaný po léta. Jednou ho překročila přes maximum a drobek. Pak po výplatě svého manžela v pátek nepřišla zaplatit, jak je zvykem. Po další týdny a měsíce jsem ji viděl chodit po druhé straně chodníku. Chodila nakupovat ke konkurenci - za hotové. My si s druhými obchodníky povíme jména nespolehlivých zákazníků, a tak jí jiný obchodník úvěr nedal. Tohle mě žralo, že utrácí za hotové, ale u konkurence, protože jíst stejně musela, že?

A pak jsem ji uviděl jít po našem chodníku a tak jsem jí zaskočil cestu. A řekl jsem jí: „Vím, že starý dluh již zaplatit nechcete. Co kdybych vám ho celý odpustil a od teďka budete u mě opět kupovat, ale jen za hotové. Já se o starém dluhu nezmíním a vy o nový účet na dluh nepožádáte!“ Pak jsme si na to plácli. A od té doby sem opět chodí, i když ne pořád.

Vyptávali jsme se, zda se to vůbec vyplatí mít otevřené účty pro tolik zákazníků. Bylo to asi 30 rodin, možná i více. „Vyplatí,“ soudil Jack Kross. Oni vám celou výplatu prakticky vyklopí každý pátek a pak chodí pro všechno jen k vám, na ceny se ani neohlížejí, protože jinde jim bez peněz nic nedají. Je to chudá čtvrť. Lidé tu žijí takříkajíc „z ruky do huby“. Vědí, že nemají a neznají luxus jiných vrstev, a tak si zase dopřejí na jídle a nápojích.

Za ten týden, kdy jsme se u Krossů zaučovali do hokynářského řemesla, jsme se nenápadně dozvěděli, že Krossovi se nikdy nevzali. Paní Evelyna byla vdaná za staršího a zámožnějšího muže, když poznala Jacka. Byla v bezdětném manželství nespokojená. Dohodli se s Jackem, že Evelyna dá do společného obchodu peníze a to jim umožní společnou domácnost a bydlení. Umluveno bylo, že po skončení tohoto podnikání, tedy po prodeji tohoto obchodu, Evelyna dostane své peníze zpět. A výdělek i zisk si rozdělí na polovinu. K tomu lze připomenout, že rozvody byly v těch letech v Austrálii prakticky nemožné a že bytová otázka byla ožehavá. Díky zákonům na ochranu nájemníků, trvajícím skoro dvacet let, volné byty vůbec nebyly. Činže byly směšně malé, proto nikdo nové domy nestavěl a nikdo se ze starých bytů nestěhoval. Staří majitelé domů často domy opouštěli - věnovali je městu - neboť městské poplatky, daně a poplatky za vodu a popel převyšovaly již činži samu a na opravy budovy nezbylo vůbec nic.

Lidé obcházeli rozvodové obtíže tak, jak to udělali Evelyna a Jack. Evelyna zašla na úřad a požádala o změnu svého jména na „Kross“ - jméno muže, se kterým chtěla žít. Tato změna byla relativně lehce a rychle povolena. A tak se z této dvojice stali legálně Mr. a Mrs. Kross, když se přestěhovali do nového prostředí, kde je nikdo neznal. To nebylo tak těžké v Sydney, kde žilo dva a půl milionu obyvatel. Nám se svěřil s touto situací Jack Kross. Nevím, zda to svěřil ještě někomu jinému mimo nás.

Bytová situace pro dvojici nebo rodinu se tedy dala řešit tak, jak jsme i my učinili. Dvojice se vkoupila do obchodu s bytem, v ceně za zavedenost krámu, což byla oficiální cena. Byla v tom skryta i cena za bytové příslušenství. Zakoupení se do bytu samého - placení odstupného bývalému nájemníkovi - se v Austrálii jmenovalo „keymoney“ (peníze za klíč), ale bylo to protizákonné. Za slušný moderní byt by se požadovaná částka rovnala ceně nového malého auta. Všechny naše úspory čtyřleté práce by byly zakopány v odstupném. My bychom se pak museli bát, zda nás při dalším prodeji někdo neudá a my bychom o draze našetřené peníze přišli a ještě bychom mohli být trestáni.

Přebírání krámku ve Foveaux ulici

Paní Evelyna Krossová byla irského původu a irských mravů. Uměla rýpat kousavými poznámkami do bolavých míst. Tohoto svého daru používala hlavně na Jacka Krosse. Byly to takové slovní jehličky, někdy i dýky, které rozsívala štědře. V anglickém světě se tomuto způsobu říká: „mental cruely“ (duševní týrání). Zní to totiž nezasvěcenému uchu jako nevinná poznámka, ale svou oběť to zasáhne do bolestivého místa.

Vzpomínám obzvláště na jeden moment, kdy se Evelyna Krossová opřela významně do dveří mezi kuchyní a krámem, přejela očima zbožím naplněné regály krámku a prohlásila významně a neočekávaně: „Jak zajímavé, že všechny moje peníze jsou rozstrkané do těhle regálů!“

To aby zdůraznila, že to byly její osobní peníze, které je dva vkoupily do společného krámku. Pohlédli jsme na Jacka, který sice nereagoval ani slůvkem, ale z bledého výrazu jeho obličeje jsme vytušili, že ťala do živého. Všechnu práci v obchodě s nekonečnými hodinami zřejmě hodila na Jacka.

Bylo tehdy zvykem, že zavedení majitelé jeden týden zaučovali kupující do oboru i do znalosti cen, zákazníků a stávajících poměrů, jakož i do zásobovacích podmínek. Aby se neztrácel čas, majitelé hostili zájemce a ti zase bývalé majitele po další týden zaučování.

Z této doby si vzpomínáme na následující epizodu. Když nám paní Evelyna nabídla, že nám příští den připraví oběd, poukázala jsem, že Petr je vybíravý v jídle. Hostitelka nám tedy navrhla, že nám připraví steak, což je hovězí maso s makarony a s rajskými jablíčky. To znělo lákavě, a tak jsme nadšeně pozvání přijali.

Byli jsme zabráni obsluhou v obchodě, takže jsme přípravám oběda na příští den nevěnovali pozornost. Když nás paní Evelyna pozvala k obědu do kuchyně, užasli jsme nad jejím výtvorem. Před každým z nás stál velký polévkový talíř naplněný růžovou tekutinou. V této zakalené substanci plavaly černé kousky, pravděpodobně masa. I chopila jsem se první odvážně lžíce a nabrala podezřelou „polévku“ na lžíci s jedním hranatým kouskem masa a vložila to srdnatě do úst. Polévka neměla žádnou chuť. Bylo to nemastné, neslané, absolutní „nic“. Ten černý kousek byl tuhý a tvrdý jako kus dřeva. Snažila jsem se jej rozkousat, ale kousek odolával všemu mému úsilí. Naše celá budoucnost závisela na tom, že vyjdeme s manželi Krossovými, a proto má snaha byla skoro nadlidská. Čím více jsem kousala, tím houževnatější ten kousek byl. Připomínal mi spíše tvrdou žvýkačku. Byl též naprosto bez chuti. V té chvíli Petr též experimentoval s obsahem svého talíře. Po chvíli prohlásil resignovaně: „Tohle se nedá jíst! Co to vlastně je?“ Byli jsme si vědomi, že riskujeme ztrátu koupě celého krámku i s bytem, pro nás tak důležitým pro budoucnost. V nastávajícím hrozivém tichu se Jack přidal k nám. Prohlásil: „To se nedá jíst!“

Evelyna zeskromněla, neprotestovala.

Byli jsme všichni čtyři hladoví, a tak jsme se shodli, že jeden z nás skočí pro „fish and chips“, což byly mořské ryby s hranolky a kečupem. Toto jídlo bylo levné a hotové v několika minutách v obchodech ve všech australských městech. Vždyť Austrálie je obklopená mořem kolem dokola.

Volba padla na mě. Když jsme si pochutnávali společně na mořských rybách, mimochodem zabalených do starých novin, troufli jsme se zeptat paní Evelyny, jak vytvořila svůj obědový výplod.

Přiznala se, že chtěla pro nás něco „kromobyčejně lákavého“, ale nevyzkoušeného. Nakrájela zmrzlé hovězí maso s velkým úsilím na čtverce a hodila to do vařící vody do papiňáku. Do vařící vody přidala několik rajských jablíček a půl libry makaronů. Výsledek byla růžová polévka. Makarony se rozvařily na úplnou kaši a z rajských jablíček zbyla jen ta růžová barva. Co bylo moc pro makarony a rajské, bylo zcela málo pro zmrzlé hovězí maso, které zůstalo tvrdé jako podešev.

Tento „kromobyčejně lákavý oběd“ způsobil alespoň to, že jsme na něj nikdy nezapomněli!

Jak se blížil den předání krámku do našich rukou, tak jsme viděli, že ještě budeme muset přijít s penězi za inventuru - za zboží v krámě, které nám zůstane. My však již žádné peníze neměli.

Poprvé, a doufáme naposled v našem životě, jsme se rozhodli dát něco do „frcu“ - do zástavy. Volba padla na diamantový prsten, dědictví po Petrově otci, který jsme přenesli přes hranice z vlasti a opatrovali jako oko v hlavě. Prodat jsme ho nechtěli. Byl to kus domova, kus naší tradice. V zastavárně v Sydney nám nabídli 120 liber půjčit na 33% úroků za jeden měsíc. Což byly úroky krvavé.

Tu první zářijovou neděli v roce 1951 ve dvě hodiny odpoledne, na minutu přesně, se dostavili dva odborní potravinářští znalci. Bylo to jejich povolání - odhadování cen v krámech při změně majitele.

Prakticky nás bývalé i budoucí majitele vystrčili ven, abychom se jim nepletli do cesty. Muselo se nechat na nich, jak co odhadnou, na nezaujatých profesionálních odhadcích.

Ve čtyři odpoledne, když se krámek otevřel pro zákazníky, bylo to pod naším jménem. Peníze půjčené ze zastavárny na zboží nestačily, a tak Jack Kross slíbil počkat pár týdnů s poslední částkou.

Měli jsme vlastně v plánu, že jen já budu pracovat v krámku a Petr bude hledat práci někde v Sydney jako barvíř. Šli jsme do tohoto dobrodružství, hlavně abychom získali byt na bydlení bez rizika a drahé činže.

Ukázalo se však, že ve Foveaux hokynářství a „sladkostech“ bylo práce i výdělku více nežli pro jednoho, tedy pro dva.

Bylo to vzrušující dobrodružství pro nás dva být majiteli hokynářského krámku v Sydney.

Za prvé - celá atmosféra byla jako vystřižena z minulého století. Staré, maličké baráčky, mačkající se v prudkém kopci jeden ke druhému. Domečky či činžáčky, často i vícepatrové, měly velice úzký rozměr do hlavní ulice, asi čtyři až deset metrů, zatím co do hloubky domů se táhly i přes tři pokoje. Vzhledem k tomu, že domky byly jeden k druhému přilepeny, nebylo v těchto příbytcích dost světla. Jen přední nebo zadní strana domu měla okna.

Byl to anglický styl příbytků chudých vrstev v Anglii v 18. a 19. století a následkem toho celého anglosaského světa.

I ten krámek ve Foveaux č. 86 byl maličký, jaký se dnes již nevidí. Ovšem náš krámek a bydlení se těšil té výsadě a výhodě, že to byl rohový dům, a proto měl hodně oken a více světla. Zdál se nám jako palác!

Nám s Petrem celá scéna připomínala Nerudovku na Malé Straně. I ti chudí zákazníci v Nerudově románu, jako vystřižení z povídky „U snědeného krámu“ Ignáta Hermanna.

Když nám krámek předali, pustili jsme se spolu s plnou vervou do hokynářské zlepšovací práce - a upřímně řečeno, nezastavili jsme se až o dva a půl roku později. Byl to jeden dlouhatánský pracovní týden trvající skoro tři roky.

Jelikož Evelyna Krossová nebyla ani pilná, ani pro práci nadšená hospodyně, všechny kouty obydlí potřebovaly zlepšení. Jack Kross si opět všímal jen obchodu, na opravy domu i krámu neměl a neobětoval mu ani minutu svého času. Majitel domu, prý osmdesátiletý pán, neměl ani energii ani peníze cokoliv opravit či zlepšit. My to plně chápali vzhledem k miniaturní činži, kterou z domu dostával. Slíbili jsme si, že mu alespoň budovu zvelebíme, což přispěje nejen k našemu pohodlí a pokroku, ale i zdvihne cenu budovy pro majitele.

Na schodech do sklepa chyběly některé schody. Některé stěny zvenčí měly houbu prostupující celou pískovcovou stěnu. Celá budova zevnitř i zevně potřebovala natřít „jako prase drbání“.

Za první peníze, které nám vybyly po vyplacení rodinného prstenu ze zastavárny a splacení dluhu Jacku Krossovi, jsme nakoupili dobré barvy a laky a Petr ve volnějších chvílích, kdy si krámek nevyžadoval nás oba, začal čistit stěny, chemicky napouštět proti zhoubné a páchnoucí houbě a lakovat stěny a rámy bytu na krémově světlé.

Byla pravda, že jsme měli otevřený krám a pracovali v něm tolik hodin denně a týdně, že nám nezbyl čas jít kamkoliv za zábavou či za známými. Do krámku však přicházelo tolik zajímavých lidí i emigrantů, že jsme měli zajímavostí a zajímavých konverzací během dne při naší práci nad hlavu. Navíc jsme mohli pozvat do kuchyně, která nám sloužila též jako obývací pokoj hned vedle krámu, kohokoliv, kdo nám byl příjemný a měl čas, a pobesedovat s ním.

Pak jsme se buď střídali v obsluze zákazníků nebo jeden z nás pracoval to celé odpoledne v krámku a druhý z nás si povídal.

Celé období našeho života ve Foveaux je období, na které rádi vzpomínáme. Zákazníci, alespoň hodně z nich, se stali našimi přáteli. A zajímavosti, které se udály v tomto malém světě, naplnily naše dny. Náš krámek byl středem místního dění, centrem místních obyvatel.

V tomto „jevišti událostí“ jsme byli jediným místem s telefonem. Všechny důležité rozhovory, zprávy a úmluvy k záletům se odehrávaly v našem krámku. Když zákazníci zjistili, že žádné senzační zprávy, informace ani tajemství, které slyšíme, nepodáváme dále, začali se cítit v obchodě jako doma. Denně mezi coca-colovou bednou a pultem probíraly místní matrony lokální senzace, tajemství a osobní zážitky, což by se dalo též nazvat „místní klepy“. Mezi sebou s Petrem jsme z toho všeho měli velkou legraci, ale dál jsme nepodali ani slovo, ani mrk! Zákazníci nás za to milovali.

Vrhli jsme se do nové role hokynářů s opravdovou vervou.

Celou první noc jsem nespala. Možná, že to bylo rozrušení z nové situace, vlastního bytu po třech letech nejistot a určitě též z hluku, který v noční době způsobovaly vozy měnící rychlosti na prudkém svahu Foveaux Street. Druhou noc už jsem spala tvrdým spánkem. I po další týdny a měsíce jsem se nikdy nebudila a hluk nevnímala.

Každou volnou minutu jsme věnovali opravě bytu a domu. Dům byl nasáklý houbou, kterou jsme těžkým a vytrvalým způsobem chemicky ničili. Pak jsme postupně dům na všech poschodích uvnitř malovali.

Některé schody chyběly. Petr je rukou nezkušenou nahrazoval. Ve velkém černém krbu se Petr rozhodl vytvořit knihovničku. Vyšla křivě, tak jsme ji zakryli záclonkami.

Na vymalování zevně budovy jsme vyzráli. Zjistili jsme, že dáme-li na plochu vymalovat „KINKARA TEA“, vymaluje nám ta která firma solidně každou další plochu na domě. Zadali jsme (dobrými olejovými, vodu nepropustnými barvami) všechny prostory na domě různým ochotným firmám. A pořád slíbení malíři nepřicházeli - až se jednoho dne všech 11 firem, s 11 lakýrnickými mistry a 11 pomocníky u nás sešli. Lezli jeden přes druhého a všichni měli z té chumelenice obrovskou legraci. Léta v oboru - a tak se vzájemně znali, někteří po leta letoucí. Někteří byli pomocníci druhých z oboru, ale vždy pracovali na různých místech Sydney. Až toho významného dne se všichni u nás sešli, pracovali a kapali si vzájemně na hlavu z jednoho výsuvného lešení na druhé. Žádný z nich nechtěl ustoupit, nebo odejít z tak družné sleziny a spolupráce. My vybíhali z obchodu a napájeli je coca-colou a krmili je i jinými dobrotami. Taky jsme jim udělali jejich společný snímek fotoaparátem. Nežli se soumrak snesl nad sydneyskými ulicemi, naše budova s krámkem zářila všemi pestrými barvami, ponejvíce světlými.

Zákazníci si mohli ukroutit krky údivem. Kdo viděl stará britská městečka - mačkající se příbytek vedle příbytku, ví, že vše se odehrávalo v šedivých, tmavých, černých a začmoudlých tónech. A tak tomu bylo i v Surry Hill. Takové domky nebyly malovány po desetiletí, jen šedly a tmavly s každou dekádou svého věku. Jednou mi to nedalo a zeptala jsem se místní staré občanky, pamatující dávné doby Foveaux ulice: „Byly domky vždy tak tmavé i na samém začátku, či jen díky času tak zešedly? Vy si je snad pamatujete asi 40 let, že?“

„A víte, že si je jiné nepamatuji?“

„Myslíte tedy, že již na samém začátku je majitel namaloval tmavošedivé nebo černé?“ dorážela jsem dále.

„Já myslím,“ dodávala stará sousedka, „že je na samém začátku někdo namaloval černé, aby se sazemi nemohly ušpinit!“

„Taky mi to tak připadá!“ dodala jsem já.

Sousedka ani nepostřehla, že to myslím ironicky. Asi se jim ty tmavé ulice líbily. Mně se zdály odstrašující, depresivní, hrozné.

A teď si představte, že ten náš roháček s vchodem do krámku se toho dalšího rána blýskal všemi nejpestřejšími barvami a vyzývavě nesl ze všech stran obrovský kornout růžovožluté zmrzliny, bílý balíček čaje s červeným nápisem KINKARA a lákavé čokoládové balíčky.

Ať byl občan v kterékoli části Foveaux ulice, ženoucí se vysoko do kopce od hlavního nádraží ve středu města do Korunní třídy, jeho oči se musely chytit na ten nápis. Jako když moucha sedne na lepkavou mucholapku a nemůže se od ní odlepit. Mohlo se jim to hrozně moc nelíbit, ba i je to rozzlobit, a nebo zase se jim to mohlo líbit, ale v žádném případě nemohli z nápisů oči spustit.

A to Petr říkal: „To se patří mít takové nápisy na takovém krámku (jako když člověk plivne, jak se říká), aby na sebe upozornil, aby bil do očí, aby ho žádný kolemjdoucí nemohl přehlédnout.“

A taky ano. Jak se tak neznámí kolemjdoucí pachtili do kopce, povětšinou v horkých letních a jarních dnech, kterými Sydney oplývala (a asi oplývá), tito chodci dostali v blízkosti našeho krámku náramnou žízeň. I zastavili se na oranžádu nebo coca-colu.

Matky kupovaly svým dětem kornout se zmrzlinou a komentovaly: „Já nevím, co to do toho mého kluka náhle vjelo. Začal řvát jako tur, že chce zmrzlinu, a nehnul se, až ji dostal do kornoutu dvojitou porci!“ Kluk se mezitím oblizoval spokojeně okraje kornoutu od roztékající se zmrzliny. My s Petrem jsme věděli proč. To byly ty šťavnaté barevné reklamy nad krámem, které lákaly duše ke zmrzlinovému hříchu, neboť oči z nich nebylo možno spustit, dokud se těla nenasytila.

Práce bylo tolik, že jsme nevěděli, kde začít. Z každého koutu to na nás volalo po práci a zlepšení a zapřáhlo nás to oba od prvního ranního šera až hluboko do noci. Jak jsem se zmínila, krámek byl otevřen od 7 ráno do 10 večer, často i déle, a to 7 dní v týdnu. Jen pět hodin v neděli bylo zavřeno (pro návštěvu kostela). Po zavření byl teprve čas sečítat kasu i na jiná nutná opatření.

Rozhodli jsme se však dát přednost obsluze zákazníků - to je nejdůležitější ze všeho.

Bylo jaksi nepsaným zákonem od Jacka Krosse, že ceny zboží nebyly označené. Obchodník je musel nosit v hlavě. Dávalo to možnost přizpůsobení se kapse zákazníka.

Ihned jsem si vytvořila „tahák“ podle rozložení zboží v krámku a to byla naše záchrana. Jack slíbil asistovat v prvním týdnu našeho působení, ale přišel jen asi dvakrát na jeden a půl dne. Bylo těžké ho nutit na víc, a tak jsme se museli sami ohánět.

Petrovi dělala potíž fyzická stránka nového povolání. Zmrzlina mu často zůstala v naběračce a ač křehký kornout silou úderu rozmáčknul, zmrzlina vyletěla jiným směrem a dopadla na regál. Rýže, sůl, cukr, krupice a jiné sypké zboží tehdy bylo váženo do pytlíků rovnou v krámě a zatočeno rychlými zručnými pohyby tak, že na stranách pytlíku to vytvořilo tenké růžky. Když se nezatočilo rychle a mrštně, krupice nebo sůl se rozsypala po všech pultech. A toto se podařilo Péťovi na začátku často.

Následkem bylo, že krámek byl zprvu nazýván „Ishkas Shop“ (krám Išky).

Věděla jsem, že se Péťa dříve či později úspěšně zapracuje do nového oboru a nemýlila jsem se.

Petr se za čas nejen orientoval cenově, ale obsáhl i ceny dodavatelské. Časem věděl, kde nakoupit které zboží, abychom dosáhli výhodnější ceny a velkonákupní ceny. Pamatoval si ceny dodávek a ostatní podmínky.

Tehdy jsme se naučili jednat s lidmi nízké výdělečné schopnosti, čili v chudých vrstvách.

První taková lekce přišla, když na dně plechovky se sladkým pečivem Petr nalezl pár přelomených kousků. Bez uvažování je podal prvnímu klukovi u dveří jako dárek.

„To jste neměl dělat!“ prohodil Jack Kross, který byl ten den naším poradcem. „Proč ne?“ divil se nezkušeně Petr. „Však uvidíte,“ řekl Kross. A taky ano. Během několika minut byl krámek doslova obležen řvoucími kluky. „Chceme taky sladké pečivo - za nic!“ křičeli jeden přes druhého hlasy oprávněných žadatelů. Kluků přibývalo jak uvnitř krámu, tak i na chodníku každou vteřinu a zaplnili vchod tak, že se dospělý zákazník nebyl schopen do krámu dostat.

Jack Kross vyřešil situaci tak, že rezolutně vyšel ven a oznámil všem klukům, že „bez peněz se už nikomu nic nedá“. A pohrozil další silnou akcí. Kluci se rozcházeli zdráhavě a dlouho ještě vykřikovali všelijaká slova. Jak to Kross řešil s rozbitým a zlomeným pečivem? ptali jsme se bezradně, „jsou přece neprodejné,“ namítali jsme.

„Nabídněte je dětem za poloviční cenu a přidejte jim kolik chcete, když přinesou sebemenší peníz.“

A to se osvědčilo ke spokojenosti všech. Nejen to, jedna z matek ze sousedství, paní Turvey, dala každému ze svých čtyř ratolestí po dvou penny na snídani a ony letěly k nám vybrat si je v nalomeném pečivu. „Proč?“ ptali jsme se jejích sousedek. „Aby se nehádaly mezi sebou! Vy máte váhy a to je symbol spravedlnosti v rozdělování, a jí to zjednoduší snídani!“

Surry Hills - po převzetí

Domečky v Korben ulici byly uzounké, tísnily se jeden vedle druhého až k nevíře. Právě proto však ze sousedních domácností bylo jen pár kroků k nám do krámu. Matky využívaly této situace a posílaly znovu a znovu své malé děti pro nákup k nám. Děti si více než jednu nebo dvě věci nepamatovaly a důvodem byla též možná ztráta peněz. A tak jsme měli stálý provoz i s malinkými zákazníky. Někdy si takový špunt přišel i čtyřikrát pro další vajíčko nebo dvě se slovy: „Maminka potřebuje další do těsta!“

Svoji zkušenost v obchodním světě projevil Petr hned po převzetí kontrolou dodávek do obchodu. „Nemůžeme vše dokázat za první den, a tak zkontrolujeme jednoho dodavatele denně,“ rozhodl moudře. A tak jsme si zjistili, že všichni dodavatelé bývalé majitele krámku systematicky okrádali.

Chleby a pekařské zboží mělo nařízenou novou cenovou kontrolu. Výdělek na jednom chlebu byl proto jen půl penny, úplně nepatrný peníz. Přesto vést chléb bylo kvůli zákazníkům nutné. Každý den se šofér zastavil u krámku s novým pekařským zbožím a odvezl si chleby staré.

Staré zboží bylo odečteno z účtu. To byla teorie. Po zkontrolování účtů jsme zjistili, že šofér staré chleby k účtu přičetl! Čili na chlebu nejen nebyl výdělek, ale i značný prodělek!

Zavolali jsme obchodníkovi o pár ulic nad námi, který se stal naším kamarádem, a ten láteřil: „Představte si, že mě ten lump pekařská takhle okrádá po tři léta, den za dnem, co tu v krámě jsem! Půl roku staré dodací listy jsou svědkem. Doznal to pro celé tři roky. Když jsme to sečetli, tak se ukázalo, že žádné peníze nemá. Všechno utratil. Když prý ho neudám, tak mi celou částku nahradí tím, že mi denně bude dávat chleby zadarmo, až to vše uhradí! Lump jeden. Vím, kde na to vezme. Bude okrádat druhé krámy!“

Ukázali se další dodavatelé, jeden po druhém, že nám „zapomněli“ dát objednané a zaplacené krabice se zbožím. Někteří je i přivezli a po zaplacení, neb se platilo hned a hotově, zas některé plechovky odnesli, jako že je mění za správné. Když však byl krámek plný zákazníků a my se koncentrovali na obsluhu, „zapomněli“ pak krabice nahradit.

Nebyly to dodávající firmy, ale šoféři, kteří zboží dodávali a takto si zvyšovali svůj plat.

Vzpomínám na dodávkového šoféra uzeného masa, maďarského žida. Hlásil se k nám jako rodný bratr, protože jsme ze stejných míst střední Evropy. „To je přece ze stejné kultury,“ prohlašoval nadšeně.

Když jsme se po jeho odchodu dostali k pečlivému převážení jeho dodávky - zjistili jsme, že na všech objednávkách chybělo 30% zboží, což bylo zrovna procento našeho slíbeného výdělku.

I zavolali jsme závod a zjistili, kde se nalézal, a přivolali ho zpět. Dodací list a dodané zboží leželo netknuté na svém místě. Po převážení masných výrobků, kdy bylo jasné, že jsme byli ošizeni, prohlásil vítězně: „To se mi na vás líbí, že se nedáte! Chytili jste mě! Holt jste šikovní inteligentní lidé!“ Chybějící nám přinesl, ale dodal rozjařeně: „Musíte si mě holt hlídat! Nemůžete vinit člověka, že to zkusil!“ Rozhodně neprojevil ani špetku zahanbení.

Časem všichni naši dodavatelé došli k názoru, že nás dva šidit nemohou, a tak to přestali zkoušet. Mohli jsme tedy naše kontroly provádět jen namátkově.

Když jsme u toho objednávání, vzpomínám si na první objednávání sladkých sušenek, kterých bylo na takových 20 druhů a byly u Foveaux zákazníků velmi oblíbené zboží. Těsně před převzetím krámu pan Kross již neobjednával žádné druhy sušenek, aby při předávání krámu byla inventura jednodušší a menší.

Proto jsem hned pondělní ráno po převzetí volala do továrny a udělala velkou objednávku. Slečna na telefonu řekla, že do naší oblasti dodávají až za tři týdny. Já jí vysvětlila, že jsme skoro bez jejich zboží a že jsme noví majitelé. Skoro jsem ji prosila, aby nám dodali objednávku hned, že bychom se v novém krámku nemohli dobře zavést. Slečna stála na svém, že až za tři týdny. A tak jsem jí řekla přísně: „Chci mluvit s vaším ředitelem!“

Po malém odmlčení slečna odvětila: „Tak když je to tak, pošleme vám objednávku první ráno, hned v pondělí!“ A tak se stalo.

Problémem Sydney, ba i celé Austrálie v letech 1930-1960 byly zákony kolem pití alkoholu, ponejvíce piva. Public houses - pivnice - se dle tehdejších zákonů musely zavírat o šesté večer. Bylo to míněno tak, aby občané nestrávili večery v pivnicích při popíjení alkoholu.

Skutečnost však dopadla jinak. Muži nejenom zůstali lační piva, ale ve strachu, aby o toto privilegium nepřišli, spěchali z továren a zaměstnání bez večeře rovnou do pubů. Jelikož zaměstnání končila většinou kolem páté, snažili se ve zbylé půlhodince nalít do sebe na lačný žaludek co nejvíce sklenic. Stalo se to nejen módou, ale tito muži často závodili, kdo vypije nejvíce do šesti večer.

Navíc v těchto pubech nebyly židle a muži museli stát a prodírat se k pultu mezi desítkami pijáků.

Židle a stolečky v téže budově byly jen v sekci pro ženy, kam muž směl jen v doprovodu ženy. Což nám Evropanům znělo neuvěřitelně.

Výsledek byl úplná katastrofa. Piva vypitá v rychlosti na lačný žaludek měla velký efekt na mozky mužů. O šesté hodině výčepníci nemilosrdně vystrčili vrávorající zákazníky před dveře a vrata výčepů. Mnoho z nich dopadlo na dlažbu i do ulic. Hodně jich bylo opilých namol, obzvláště o šesté večer a o pátcích, kdy hlavy rodin nesly domů výplaty. Často byly tyto vrávorající postavy zajety vozy, kterým se neočekávaně zapletli do cesty.

Jeden kazatel z Anglie na návštěvě v Sydney napsal do novin, že za celý svůj život neviděl tolik opilců na ulici, co viděl za jeden pátek v Sydney.

Policejní vozy spěchaly k takovým pivnicím a sbíraly opilce pro jejich vlastní bezpečí, odvezly je na policii a po vyspání je pouštěli střízlivé či skoro střízlivé ráno do ulic.

My měli tu smůlu, že na dalším rohu od našeho krámu byl hotel, který obsahoval pivnici. Tehdy hotelovou licenci dostal jen ten šťastlivec, který otevřel pivnici - pivovary byly velice majetné a politicky vlivné.

A tak se po šesté večer tito náhodní nešťastlivci zatoulali i do našeho krámu. Jednou se přišoural jeden vyzáblý a drobný ochmelka a skromně požádal o sklenici mléka (chtěl patrně dostat více energie). Jedna sklenička stála 10 penny, vpravdě to nepatrný peníz. A jak ji vzal do ruky nad skleněným pultem, ruka se mu roztřásla a začal rozbryndávat mléko po skle, pultech i podlaze. Byl to jasný případ „delirium tremens“.

Měli jsme tolik pracovních hodin v krámku, že jsme se střídali někdy ráno i odpoledne ve službě. To odpoledne jsem byla v obchodě ještě sama.

Tohle cmrndání mléka mě rozzlobilo a vyzvala jsem nachmeleného zákazníka, aby sklenici postavil. Když však pokračoval dál, vzala jsem mu sklenici z ruky a postavila na pult. Vyzvala jsem ho důstojným a klidným hlasem, jak nejlépe jsem uměla, aby krám opustil. Nachmelený zákazník ale stál jako přikovaný k zemi. Výzvu jsem několikrát opakovala, ale marně. Nechtěla jsem, aby naši střízliví zákazníci našli náš krámek v tak zpustošeném stavu. Ale kolem dokola nebyl nikdo, kdo by mi pomohl.

I vzala jsem ho doslova za límec, vyzdvihla ho do vzduchu - patrně můj oprávněný hněv mi dodal síly - a doslova jsem ho vynesla ven na ulici. A postavila ho ke zdi. V této chvíli se právě vracel Petr ze své odpolední pauzy. Když zahlédnul moji činnost, usmál se zeširoka a řekl s hrdostí: „Vzal jsem si křehké děvčátko, a ejhle, umí i vynést mužského v zubech, když je to zapotřebí!“

Naši zákazníci

K našim oblíbeným zákazníkům patřila paní Joyce Suttonová. Bylo jí tehdy asi 26 až 30 let, byla menší a baculatá, vyhlížela starší. Podezřívali jsme ji s Petrem, že podvědomě nechtěla být přitažlivější pro svého staršího chotě. Měla tři malé holčičky a bydlela o dva domky od nás na Foveaux ulici v maličkém substandardním domečku. Nikdy nás k sobě nepozvala dovnitř. Náš krámek byl každé dopoledne pro ni a její přítelkyně místním salonem, středem společenských debat. Zatím co tato skupinka usrkávala ve stoje coca-colu, svěřovaly si tyto matrony svá nejhlubší tajemství. Sdílely dohromady smysl pro humor, hlavně k událostem kolem svých sousedů. Chyceny v skromných domácnostech a ještě skromnějších finančních poměrech, v manželstvích s nudnými partnery bez ctižádosti a pracovitosti. Ty chvíle smíchu nad denní tragikomedií lidských životů ze slamového světa, ve kterém žily, byly jediné povyražení, které tyto mladé ženy měly. Mohu ještě dodat, že Joyce Suttonová byla sice malé postavy a zaoblených tvarů, ale dosti vysoké inteligence a hlavně byla obdařena velkým smyslem pro humor. Její choť si rád přihnul, a tak tím směrem šly všechny přebytečné peníze, byly-li kdy nějaké nazbyt.

V Austrálii nebylo ještě zvykem v letech padesátých, aby ženy pracovaly mimo domov. Obzvláště pak, když doma měly děti a nebyly v žádném oboru. Výhled na zlepšení hospodářské situace nebyl tedy žádný. Obdivovali jsme tyto ženy, že za takové situace braly život s humorem. Petr měl a má velký smysl pro legraci, a tak jejich diskutování opepřil občas nějakým tím přijatelným žertíkem nebo povídkou. To u nich uhodilo na správnou strunu.

Z těchto debat jsme se dozvěděli, že každý z jejich manželů občas, nebo aspoň jednou přišel až v noci v nachmeleném stavu, v černé náladě, a svůj nehostinný postoj ke světu i k sobě si chtěl vylít na své rodině. Ty maličké slamově zařízené domácnosti přecpané dětmi určitě ke zlepšení nálady nepřispívaly. Tyto manželky se uchylovaly, a zdálo se, že s gustem, k jedinému, co mohly a měly k dispozici: zavolaly policii. Ta podroušené viníky odvezla na policii a nechala je na stanici vyspat se z kocoviny do příštího dne. Pak měla příslušná manželka na vybranou. Podat žalobu, nebo od ní upustit a vystřízlivělého chotě si odvést domů. Vystřízlivělý choť měl jen dvě možnosti, zůstat na policii, nebo se pokorně vrátit domů. Neměl ani, kam by se jinam mohl uchýlit. A tak episoda končila výhodně pro choť, neboť záleželo na jejím rozhodnutí.

Ta naše skupinka žen si o takových zážitcích vypravovala s cynickým gustem. Snad jim to pomáhalo vyrovnat se s tím. Nám s Petrem bylo nepředstavitelné, jak manželské vztahy mohou fungovat dále po takových episodách, ale nám taková mentalita byla vůbec záhadou.

Peníze nazbyt našich australských zákazníků byly utraceny povětšinou za coca-coly, zmrzliny, čokolády a cigarety. Při nákupu takovýchto pamlsků dodávali, že nemají žádné luxusy (koupelna, lednička, telefon, obývací pokoj, pračka i sušák patřily u nich pod pojem „luxusu“), a tak si za to musí dopřát tolik pochoutek. My zase viděli, že nemají žádné z těchto zařízení, které dělají život pohodlnější, protože všechny přebytečné peníze utratí za hlouposti, dobroty a cigarety. Platy v Sydney byly tehdy stanoveny u neodborných zaměstnání kolem 8 - 10 liber pro ženy a 11 - 15 liber pro muže týdně. Opravdu to nebylo mnoho.

Avšak všechny emigrantské rodiny v Austrálii pracovaly intenzivně, muži i ženy šetřili přímo vášnivě. Do dvou či tří let si kupovaly levně auta, nábytek nebo i domek. Měly vklad na rodinný domek, vkupovali se do obchodů, někteří si zakládali vlastní živnost.

Australanům to bylo nevysvětlitelné. Nikdy si nespočítali, že dvě až tři libry týdně, utracené za kuřivo a sladkosti, je 150 liber ročně, za tři roky 450 liber. Za tento obnos se již dalo vkoupit do domu nebo koupit starší vůz, pořídit pračku, radio, lednici. Když v rodině pracovala i žena, pak celý druhý plat mohl být dán na úspory a rodina se rychleji blížila ke svému cíli.

Pracovat ke stanovenému cíli přinášelo navíc evropským emigrantům naději na lepší zítřek a dávalo jim to radost ze spolupráce. Činilo je to partnery v dobrodružství za nadějnější zítřek.

V australských rodinách každý táhnul ten provaz života jiným směrem. Muži celkem liknavě, ne-li neradi pracovali. Říkali: „Co se mám namáhat, stejně stará všechno utratí!“ Velmi často i odmítali povýšení, že nechtějí zodpovědnost.

Ženy a manželky neustále lamentovaly, že muž dostatečně nevydělává, a proto je rodina chudá a nic nemá. Při hádkách mužům tento argument ostře vytýkaly. Muži potom svoji hořkost zapíjeli pivem. Jejich hovory u piva se točily kolem jejich ženských „upírů“. Ženy vinily ze své chudoby muže a muži ženy. A tak to šlo kolem dokola.

Z vyprávění našich zákaznic jsme se dozvěděli, že paní Joyce Suttonová vyrůstala s „nemožnou matkou“, která pro svoji dceru neměla porozumění. Joyce kolem šestnácti let utekla z domova. Netrvalo dlouho a dostala se do prekérní situace. V touze po vlastním domově si vzala staršího muže a v rekordním čase přivedla na svět tři roztomilé dcerušky. O své plodnosti se jednou vyjádřila, že „se koukne na mužské kalhoty a příští týden už je těhotná!“

Tu její „ukřičenou“ matku jsme též jednou měli možnost poznat. To už jsme dopředu věděli, že se něco chystá. Mladší bratr Joyce - Ben, právě dosáhl osmnácti let. Ben plánoval útěk z mateřské náruče. Nechal se naverbovat do australského námořnictva. Tuto situaci však do poslední chvíle před matkou tajil ze strachu z jejího křiku a hysterického výstupu. Ta poslední chvíle nastala v sobotu odpoledne ve čtyři hodiny, kdy musel odjet do výcvikového města pro námořnické nováčky. Věděl, že to odpoledne bude matka na návštěvě u Joyce. V té chvíli se obě nalézaly v našem malém krámečku. Ben k nám přišel, u našeho pultu matku políbil a řekl: „Je mi už 18 let, a tak o sobě mohu rozhodovat sám. Dal jsem se k námořnictvu. Právě odjíždím na výcvik. Díky a sbohem, matko!“

A vyřítil se z krámku jako střela. Než jsme se nadáli, matka cosi zvolala a ve vteřině její doslova obrovské tělo leželo vedle pultu na zemi. Byla enormních rozměrů. A rázem z prostoru našeho malého krámku, z části určené zákazníkům, byla většina možné plochy pokryta tím enormním tělem.

Obchod se zastavil, protože potenciální zákazníci nemohli k pultu přistoupit. I vběhla jsem do kuchyně, naplnila první džbán, co byl po ruce, studenou vodou a bez váhání jsem ho celý chrstla omdlelé do obličeje.

Studená voda měla účinek. Matka se promptně probrala z mdlob, s pomocí všech okolo se dokázala postavit a podpírána dcerou se odbelhala lamentovat domů.

Krámek se uvolnil pro další zákazníky a díky senzaci se obchod točil zase jako řemen.

Thelma Lace

Další popíječka coca-coly z ranní skupiny byla paní Thelma Lace. Velice rozšafná matrona blížící se čtyřicítce. Byla spíše hubenější. Proto se nám nechtělo věřit, že mívala až 220 liber (= 110 kg). Bylo to v době, kdy její muž narukoval na frontu a ona zůstala doma sama s malými dětmi. Začala prý nabírat na váze. „Byla jsem obluda. Stala jsem se neschopnou se o sebe postarat. Do toho ostrého kopce u vašeho krámu mě musely dvě ženy, z každé strany jedna, podpírat, abych vůbec ten kopec vylezla, když jsem musela k doktorovi. To byla hrůza! Doktor usoudil, že jsem jídlo brala jako kompenzaci své opuštěnosti,“ vypravovala nám Thelma Lace. „Jak jste tu váhu ztratila?“ vyptávali jsme se s Petrem.

„Představte si, že mi doktor doporučil dietu. Jen vajíčka vařená natvrdo, vitamíny a vodu. Nic víc. Střídal to s pomerančovou dietou. Jen pomeranče a vitamíny. Celé týdny. Brzy se vám to jedno jídlo zprotiví a nemůžete víc jíst, jen z prostého hladu. Tak jsem váhu pohodlně a systematicky ztrácela, až jsem dosáhla dnešní váhy a tu si již držím. Stačí, když si vzpomenu na utrpení ve stavu obludné tloušťky a hned mě chuť k jídlu přejde,“ uzavřela své vyprávění paní Lace (vysloveno „Lejs“).

My s Petrem na to, že si ji vůbec nedovedeme představit. Za pár dní se paní Thelma vytasila s fotografií z „tlustého“ období. Vyhlížela opravdu jako obluda, těžko k poznání od své nynější podoby. Nezbylo nám nic jiného, než jí uvěřit.

Jednoho dne jsme měli příležitost slyšet epizodu z jejího života. Vypravovala to svým přítelkyním a my jsme pracovali v obchodě a předstírali, že neposloucháme.

„Bylo to hned na začátku války v 39. roce a Bruce (manžel) byl ve vojenské službě v jiném městě (jako Bonegilla). Byla jsem si jista, že ten víkend Bruce nepřijede domů. A tak pohodlně ležím v posteli (bylo kolem poledne) s Johnem - mým sousedem - v nádherném duševním rozpoložení. Byli jsme zrovna v tom nejlepším, když jsem zaslechla vrznout vrátka. Tak čistě ze zvědavosti odtáhnu roletu, abych se podívala, a on to Bruce sám. Přijel na víkend.

Lidi, ten šok, to bylo k nevíře! Člověk o tom čte v románech a říká si, že jemu se to stát nemůže!

No, vyskočili jsme bleskově z postele. John chytil kalhoty a vylít přes kuchyň zadem na dvorek. Ani nevím, kde si ty kalhoty nandal. V tom momentě, kdy Bruce vzal za kliku, John už přeskakoval plot. To by byl býval rámus, zvláště kdyby Bruce věděl, že v té posteli byl jeho soused a kamarád!

Bruce hned na mě: „Jak to, že jsi v poledne ještě v posteli?“

A já, že mi není dobře, že jde na mě chřipka, tak jsem si přispala. „A jak to, že jsi nenapsal, že přijedeš?“

„Chtěl jsem tě překvapit, Thelmo!“

„Tos mě tedy překvapil! To tedy zase jo!“ To víte, srdce mi tlouklo jako zvon a trvalo mi nějakou chvíli se z toho leknutí vzpamatovat! Na ten den tedy hned tak nezapomenu!“ uzavřela své vyprávění paní Lace.

„Choť se tedy nikdy tohle nedozvěděl?“

„Nikdy!“

„To jste tedy měli oba velké štěstí!“ konstatovaly sousedky. A my s Petrem s nimi tajně souhlasili.

Thelma Lace měla dvě desetileté dcerky, syna Buddy (asi 14 let) a nejmenšího asi čtyřletého synka Jima.

Jindy paní Thelma vypravovala: „Když se nám Jim narodil a přinesli jsme ho domů ještě celého rudého se svraštěnou kůží na obličejíčku, Buddy si ho dlouho pozorně prohlížel ze všech stran.

Až mi to nedalo a říkám: „Buddy, tak co říkáš novému bratříčkovi?“ Buddy dlouho mlčel a pak smutně začal: „Na co jsme si potřebovali pořizovat zrovna teď nemluvně? Teď je taková senzace televizor. Pojď, mami, koupíme si za ty peníze radši televizi a Jima pošleme zpátky, odkud přišel!“

Povzdychla jsem si a řekla: „Jo, to by bylo, Buddy, moc těžký. Pochybuji, jestli by to vůbec šlo!“ A při tom zůstalo.“

Mezi tajemstvími, která si naše „štamgastky“ svěřovaly, byly též zážitky při vlastních potratech. Nejvíce o nich mluvila Thelma Lace. Netroufli jsme se ptát, jaký způsob volily, ale zaslechli jsme, že použily všelijaké zoufalé prostředky včetně drátového věšáku a různých chemikálií. Když ženy mluvily na toto téma, daly hlavy dohromady, a tak jsme my vůbec nic neslyšeli!

Jeden večer, kdy u nás kroužek coca-coly opět popíjel, zastavil se pan Bruce a objednal si zmrzlinu. „Musím si přeci taky někdy něčím osladit svůj hořkej a ubohej život!“ dodal na vysvětlenou. Petr za pultem se významně podíval na velké břicho, které se řečníkovi dmulo zpod košile, a řekl našemu zákazníkovi: „Ale, ale, pane Lace, vy si přece nemůžete naříkat na podvýživu!“ Přítomní v krámku se začali významně pochichtávat. Bruce sledoval Petrův pohled a vysvětloval, ukazuje na své vypouklé břicho: „Jo, vy myslíte tohle, to je plný piva, ale pod tím je jen a jen lítost (sorrow)!“

Na tohle se ozvala jeho choť srkající coca-colu, s upřeným pohledem pod jeho břicho. „Tenhle název jsem pro tohle ještě neslyšela, ale řekla bych, že jsi tomu dnes dal vhodné jméno!“

Sousedky, vědoucí kolikrát Thelma prošla bolestnými a ilegálními potraty, vyprskly v nekontrolovatelný řehot. Pan Lace nevěděl co odpovědět a taky by jeho odpověď pro samý řehot nebyla slyšet - zmizel do ulice jako duch.

Paní Maggy

Dále do ranní debatní skupiny patřila paní Maggy. Paní Maggy měla hezký obličej orámovaný již našedlými kadeřemi. Tělo měla obtloustlejší a kulhala. Neměla děti, ale její srdce patřilo kočkám. To byly její děti. Hodně dětí. Měla jich šestnáct. Bydlela jen o dva nudlovité domky od nás. Pracovala někde pár hodin a všechny její vydělané peníze padly na jídlo kočkám a na kouření. Cigarety při malých australských platech byly drahý špás. Kouřili s panem Maggy oba. Pan Maggy byl řidič autobusů a pracoval hodně hodin, ale po nákupu krmení pro kočky a cigaret jim z platů nikdy nic extra nezbylo. My jsme znali finanční situaci všech těch rodin kolem nás. Když totiž nezaplatili do puntíku svůj týdenní dluh, tak nám vysvětlovali, kam peníze dávají. A my se museli tvářit velice vážně, až nepřístupně, protože jinak by zákazníci s dlužnými částkami nikdy nepřišli!

Ve dnech, kdy paní Maggyová pracovala a nezúčastnila se ranní konference, ostatní dámy byly toho názoru, že šestnáct koček na její malý dům je moc. Nikdo z nich však neměl odvahu jí to říci do očí.

Já si neuvědomovala, jak moc je to koček, až jednou, když paní Maggyová stonala a vzkázala mi, přinesla-li bych jí nákup domů. A tak jsem s nákupem do jejího domu vstoupila.

Můj dojem byl nezapomenutelný. Především ten puch, ten kočičí puch, mě obklopil absolutně a neúprosně. Nebylo co dýchat. Místo vzduchu tam byl jenom kočičí puch. Zřejmě nebyly kočky vybíravé, kam umístit loužičku, či hromádku. A tak celý dům byl jeden pronikavý puch. Kočky byly kolem dokola na nábytku, na skříních, na stolech, na židlích, v mé cestě na zemi.

Dodala jsem potraviny a snažila se něco odpovědět na vděčná slova paní Maggy, ale v duchu mi vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. A moje mysl byla schopna jen na „Ven, ven na čerstvý vzduch, než se zalknu!“ Vypadla jsem tak říkajíc jako zralá švestka. Kdyby se mě někdo zeptal, tak bych mohla tvrdit, že těch koček, celkem nehezkých a vyjukaných mou návštěvou, muselo být aspoň padesát!

Mojí návštěvou a dodávkou jsme nějak padli paní Maggy do srdce. Následovalo období, kdy se paní Maggy tvořily po těle velké vředy. Prý velice bolestivé. Nebylo známo, z čeho se jí tvoří. Pak lékařka paní Maggyové navrhla, aby si jeden takový obrovský vřed dala vyoperovat. Paní Maggyová se operace strašně bála. Nemajíc v Sydney příbuzné, vyzvala mě, abych ji k lékařce vzala a podpořila ji svou přítomností.

A tak jsem šla s tou kočičí mámou k lékařce na operaci. Bylo to jen do ordinace. Od toho momentu, kdy lékařka vzala skalpel do ruky, má pacientka začala řvát jako tur, tak silným hlasem, že musel být slyšet celé bloky domů daleko. Lékařka na to vůbec nedala a srdnatě pokračovala v práci, až všechen hnis vymačkala.

Já jsem se za paní Maggy styděla. Její řvaní mi šlo na nervy a úplně mě znavilo. Abych pravdu řekla, ani jsem před tím nevěděla, že pacient může mít k dispozici při operaci tolik elánu a hlasu.

Od té doby jsem již další takovou samaritánskou službu na sebe nevzala.

Jak jsem se zmínila, pan Maggy byl řidič autobusů. Občas si v přestávce oběda zaskočil domů a k nám pro balíček cigaret a pak obrovský autobus doslova zalehl malou Korben uličku. Zakryl takových pět až šest obydlí svým obrovským trupem.

Musím se ještě zmínit o situaci týkající se cigaret. V Austrálii byl ve válečných letech nedostatek mnoha druhů zboží, a proto bylo dáváno na příděl. Také byl nedostatek cigaret a situace trvala ještě v letech 51 - 53.

Cigaretové balíčky byly přidělovány do krámů přesně tak, jak zněly objednávky v roce 45. Majitel krámu se stal přidělovatelem cigaret. Kuřáci si nás vážili. Drželi se jako zákazníci a dávali si pozor, aby nepřetáhli úvěr a neztratili tak své právo na příděl cigaret. Sami kuřáci si cigarety objednávali pod titulem krabičky „hřebíky do rakve“. Ani tento odstrašující titul je od kouření neodradil. Hádám, že cigarety byly také k dostání na černém trhu za více peněz. Proto naše levnější ceny byly doceněny.

Po večeři se náš hokynářský krámek změnil na obchod se sladkostmi. Zákazníci přišli na zmrzlinu, koktejly, cukroví, sladké pečivo, čokolády a na různé kombinace nápojů. A také na kus řeči se sousedy. Protože ať se potkal kdokoliv v krámku, každý s každým se znal a moc toho o něm věděl.

Paní Turvey a její rodina

Paní Turvey patřila u nás v krámku do odpolední skupiny žen usrkávajících coca-colu.

Byla z nich nejchudší, nejdětnatější a nejhubenější, skoro kost a kůže. Vždy v něčem černém, tiskla při rozhovorech se sousedy nejmladší dítě na jeden svůj bok. Její postava se pod tíhou dítěte zkřivila jako paragraf, což nebylo divu při její hubenosti. Černé, vždy jen rovné, dozadu učesané vlasy jí věčně padaly do obličeje. Dnes si již nejsme jisti, kolik dětí celkem měla. Asi šest. Bylo to rozhodně více, než měla mít nebo než stačila obstarat, ohlídat a nasytit.

Jejího muže jsme v krámku nikdy neviděli. Jen jsme ho zahlédli na ulici, protože Turveyovi bydleli pár domů od nás. Byl též hubený, shrbený a utahaný - to byl náš dojem. Oba Turveyovi byli silní kuřáci a Turvey sám i pijan, jak jsme slyšeli. Paní Turvey měla první dceru za svobodna. Vyrůstala patrně s babičkou. Paní Turvey si asi proto musela vzít za manžela, co zbylo. Znali jsme jejich jedenáctiletého syna Alvina, který se sám honil, aby si nějaké to penny vydělal. Měl dospělý výraz v obličeji a působil více dojmem starce v nevyspělém těle, než mladého hošíka.

Pak byla sedmiletá Melody, tři a půl-letý Neal, dvouletá Majka a konečně baby boy, který doslova vyrostl přilepený na boku své matky.

Krmit každý den rodinu u snídaně, dalo by fyzicky moc námahy. Paní Turvey to rozřešila tak, že každému dítěti vrazila do ruky „thrupence“, což byly tři centy, a poslala je k nám do krámu, kde si koupily úlomky pečiva a sušenek. Byly šťastné pro svoji bohatou nadílku.

Nemohli jsme projevit svůj nesouhlas nad takovouto nevýživnou snídaní. Člověk snad ani nemá právo takovou radost dětem kazit.

Jack Kross hned ze začátku referoval, že paní Turvey není ani dobrá, ani šikovná hospodyně a rodinnou finanční situaci nezvládá. „Kupuje impulzivně a nemoudře.“

Jako důkaz uváděl, že jednou byla doma úplně bez peněz a bez jídla a v obchodě již i překročila hladinu úvěru. „Kdyby ji člověk nechal, tak by si na úvěr nabrala víc, ale to by nikdy nebyla schopna ani ochotna zaplatit. Její obchodník prostě nesmí jít výše s úvěrem!“

Tak se paní Turvey rozhodla, že dá do zástavy pěkné hodiny, jediný to luxusní kus v celém bytě!

Sebrala hodiny a šlapala s dětmi do města, prodat je nebo zastavit. Dostala za ně jen asi 11 liber. To víte, že takové obchody dají prodávajícím jen tak čtvrtinu či pětinu skutečné ceny. Paní Turvey to vzala. Když se vracela, viděla za výkladem krásně načančaný smetanový dort za skoro 9 liber. Neodolala, koupila ho a hned se do něj s dětmi pustila. Po cestě stále uždibovaly, ona i děti. Když se vrátila zpět do Korben ulice, děti měly opět hlad a z peněz za hodiny nezbylo téměř nic. Za tyto peníze mohla v našem krámku nakoupit fůru výživného jídla, které by rodinu nasytilo na více dní. „Holt není dobrá hospodyně,“ uzavřel povídání pan Kross.

Zaslechli jsme při ženských debatách, že paní Turvey přišla mnohokrát do jiného stavu v dobách, kdy to zoufale nechtěla. Její způsob potratů, protože si nemohla dovolit návštěvu u doktora, byl zoufalý. Použila narovnaný drát od ramínka a sama si propíchla dělohu. Pak ji krvácející a v bezvědomí museli přijmout ve státní veřejně financované nemocnici. Nám s Petrem se z toho všeho dělalo nanic. Zkrátka byla to pathetická osoba.

Nejmladší dítě vždy tiskla paní Turvey k sobě, jako by se s ním nemohla ani na vteřinu rozloučit. Zdálo se nám, že se takové dítě ani nenaučí chodit. Jakmile se jí však narodilo další, od toho momentu staršímu batoleti moc pozornosti nevěnovala. Vídali jsme je na ulicích ponechané samo sobě i v době oběda a jiného času k jídlu.

Pan Kross nám řekl, že na začátku jejich působení se jim snažili dávat větší porce, ale celkově to rodině nepomohlo. Paní Turvey vykouřila víc cigaret nebo si častěji přispala a rodina i děti byly ve stejné situaci. Musí se s nimi proto jednat jako s druhými zákazníky!

Nám se moc líbil Neal. Na začátku našeho působení ve Foveaux krámku mu byly sotva tři roky. Ale již tehdy si přišel s několika penny koupit cukroví dle svého výběru. Jednou Petr rychtoval regály v prostoru pro zákazníky. Do prázdného krámu vstoupil Neal. Měl jedno penny. To tehdy bylo směnitelné jen za jeden bonbónek. Petr se nahnul přes pult a vyndal Nealovi vybraný bonbon. Ale Neal, tehdy ještě málo artikuloval, odmítl uzavřít obchod. Ukazoval, že se patří, aby se Petr přemístil za pult a jedině odtud že se dá koupě uzavřít. Petr mu vyhověl, přijal přes pult jedno penny a podal Nealovi stojícímu na špičkách bonbon do natažené ručičky. I tak sahal hluboko pod pult. Neal byl přece po předání krámku do našich rukou náš první zákazník. A tak to jeho „prvé“ penny bylo pro štěstí přilepené na stěně krámu po celou dobu našeho působení.

Na pultě ležel zvonek a přišel-li zákazník do prázdného krámu, zazvonil, aby nás přivolal. Vzdáleni jsme občas museli být, protože jediná toaleta v domě byla ve sklepě právě na opačném konci domu. A my se střídali ve službě v obchodě. Museli jsme - při 100 pracovních hodinách týdně.

A tak jedno takové nedělní dopoledne, před zavřením krámu na „kostelní hodiny“, když Petr zrovna navštívil tu vzdálenou místnost, zvoneček čile zazvonil. Petr byl přerušen tak říkajíc „v nejlepším“.

I řítil se po schodech nahoru. V krámku našel malého Neala. Byl oblečen do nedělních šatů, vymydlený, čistý a učesaný - přišel se ukázat! Teprve teď bylo vidět, jaké je to krásné dítě. Opravdu neuvěřitelný rozdíl proti jindy ušmudlanému klučíkovi v beztvarých kusech oděvu. Nechtěl koupit nic, jen se nám přišel ukázat. Petr se ani zlobit nemohl, že byl právě proto vyrušen!

Když jsem se na scéně objevila i já, malý Neal nám předal své přání. Přišel zůstat s námi!

Ve své malé hlavičce si dal dohromady, že v naší domácnosti nejsou děti, pokojů je více a jídla dost, asi jsme se mu líbili, a tak se rozhodl, že tuto nabídku udělá, až bude čistý a nedělně oblečený. Byli jsme dojati. Měli jsme Neala opravdu rádi a líbil se nám.

Nebyli jsme si jisti, zda by se ho jeho rodiče vzdali, a my sami nebyli připraveni na rodičovské povinnosti. Navíc při 100 pracovních hodinách týdně v krámě! A tak jsme ho pohladili po vláskách, řekli jsme, že by ho rodiče stejně nedali, dali mu pár sladkostí a poslali ho domů.

Hřeje nás to u srdce dodnes. Byl to vlastně ten největší kompliment, jaký může tříleté dítě složit bezdětným manželům, jako jsme byli my.

Bobby a kráječ salámů

Bylo to jednoho odpoledne, krátce po našem převzetí obchodu. Krámek byl plný zákazníků, když nám opravář vracel nabroušený kráječ salámů. Abychom neztratili zákazníky, rychle jsme opraváři zaplatili a on postavil nabroušený přístroj na nejbližší volné místo, což byla coca-colová lednice. Až obsloužíme zákazníky, plánovali jsme přístroj uklidit z dosahu lidí. Ale než jsme se k tomu dostali, vběhl do krámu pětiletý Bobby.

„Jé, co je tohle?“ vykřikl vzrušeně a hnal se k přístroji. „Je to ke krájení?“ a přiložil svůj tlustý paleček na ostří nově nabroušeného kotouče, aby se přesvědčil. Ostří ihned zajelo do poloviny jeho palečku a ve vteřině krev stříkala všemi směry. Vše se odehrálo v několika vteřinách, nežli bys řekl „švec“! Nechali jsme posledního zákazníka stát a lítli jsme Bobbymu na pomoc. Já ho hned vzala pod vodovod v kuchyni a ošetřovala jeho ránu. Petr ihned stroj odnesl z dosahu dětí a zákazníků. Bobby neuronil ani slzu. Klidně pozoroval, jak jsem mu paleček utáhla a zafačovala. Pochválili jsme Bobbyho za statečnost a poradili, aby příště nezkoušel ostří na své vlastní části těla. Za jeho statečnost a abychom ulehčili pocitu viny, naložili jsme mu pytlíček cukroví a pečiva.

Čekali jsme, že se toho večera Bobbyho rodiče přijdou vyptávat, nebo i hubovat nám, ale nikdo se neukázal.

Asi za deset dní se Bobby opět ukázal v obchodě s palečkem již zahojeným namířeným vyzývavě nahoru. Hnal se opět ke coca-colové krabici. „Kde je ten kráječ na maso?“ ptal se dychtivě.

Ironicky jsem se zeptala: „Chceš se opět říznout do palečku?“

K našemu překvapení odpověděl: „Ano, když mi za to dáte pytlíček cukroví, tak samozřejmě!“

Pepíček a peníze

Na konci Korben ulice byl malý žlutý domek. Z něj denně přicházel asi šestiletý Pepíček nakupovat drobnosti do domácnosti. V těch dobách a místech bylo zvykem nakupovat jen tolik, kolik bylo v té chvíli zapotřebí. Většina domácností neměla lednice. Posílala své děti často během dne k nám, protože jsme byli blízko. Děti k nám chodily rády. Jednoho dne se Pepíček přiřítil celý rozčilený, skoro křičel. Dědeček Harry že tluče babičku a ta ho poslala k nám, abychom zavolali na pomoc policii.

To pro nás bylo velké dilema. Můžeme věřit dítěti? Můžeme si na sebe vzít tu zodpovědnost a volat policii? Na druhé straně představa ženy, která nás prosí o pomoc, když ji třeba silný muž bije, nás trápila. Pepíček do našich bolestných úvah volal: „Rychle pomozte babičce, prosím! Prosím!“

Právě v té chvíli vstoupila do krámu naše dopolední patronka paní Suttonová. Znala všechno sousedstvo a jejich problémy jako své boty. Tak jsme se na ni obrátili o pomoc v našem ožehavém rozhodování. Skoro jsme se na ni vrhli s překotným vypravováním.

A opravdu paní Suttonová si hned věděla rady. „Kdepak volat policii. Několik majitelů tohoto krámu před vámi, takhle přesně, na naléhavou žádost dítěte policii zavolali. Když za deset minut přijela k dvojici, kde žena volala o pomoc, tak manželé čekali před domem a drželi se za ruce. Svůj dramatický spor zcela zapřeli. Policajti měli zlost a zastavili se v krámě, aby majiteli vynadali. Prohlásili, že hlášení dítěte není před zákonem dostatečně závažné k volání policie. „Musíte ubližování jedné osoby na vlastní oči vidět, abyste vy sami mohli učinit hlášení. Nebo žena sama musí přiběhnout a sama podat hlášení!“ nařídili.“

Byli jsme paní Suttonové vděční, že nám pomohla rozřešit naše morální dilema.

Pepíček se už to odpoledne nevrátil a další dny přišel nakupovat „jakoby nic“, takže bylo jasné, že se rodinné poměry toho večera mírumilovně vyřešily.

Jednoho dne si Petr, který měl čich jako policejní pes, začal stěžovat, že v našem krámku něco silně páchne záchodovou vůní. Očichal všechny kouty, až přišel na to, že pach vychází z pokladny. V pokladně nalezl desetilibrovou bankovku, kterou krátce před tím přinesl šestiletý Pepíček.

Za chvíli se Pepíček opět přihnal, objednal něco malého jako tři vajíčka a předložil nám opět smrdutou, relativně velkou bankovku.

Stáli jsme před ožehavou otázkou: máme povinnost a chceme přijímat od zákazníků smrduté bankovky? Zamysleli jsme se nad tímto problémem. Petr opakoval matčina slova: „Poctivé peníze nikdy nesmrděj!“ Slova to římského císaře Tiberia. I rozhodli jsme se další peníze neodmítat, ale vždy zabalit do plastikového sáčku a v pondělí s takovými bankovkami spěchat do banky.

Nedalo nám to a zeptali jsme se Pepíčka, jak se on nebo jejich rodina k takovým bankovkám dostala? Pepíček byl ochotný vypravovat s dětskou horlivostí. Babička vlastnila domácnost a pečovala o Pepíčka. K babičce se před časem nastěhoval její přítel Harry. Patrně pod jeho vlivem se babička rozhodla prodat držení svého bytu. Nabízené odstupné bylo příliš lákavé, i když protizákonné. Něco jako polovina jí bylo vyplaceno dopředu, vše v bankovkách. To byl velký balík peněz pro vždy chudou osobu či rodinu. Potom se babička s dědečkem Harrym pohádala, jak s penězi naložit. V jednom bodě hádky se babička opravdu namíchla a celý balík bankovek hodila do plného nočníku. Za chvíli si to rozmyslela a bankovky ze smrduté směsi vyndala. Pak se z nich pokusila pach vyprat v mydlinkové vodě a rozvěsila je na šňůru pomocí kolíčků.

Když puch z bankovek nezmizel, ale zaplnil celý dům, rozhodla se je udat. Když zjistila, že je neodmítáme, posílala Pepíčka celé odpoledne pro něco malého nakoupit, aby se jich zbavila.

V pondělí ráno jsme spěchali do banky uložit náš stržený kapitál. Obyčejně to byly obrovské měděné mince (penny), těžké jako hrom. Za víkend jsme jich nasbírali několik set. Jít s nimi do banky vyžadovalo silnou osobu. Navíc jich bylo 12 do jednoho šilinku a 20 šilinků do jedné libry. To vyžadovalo extra počítání pozdě večer po zavření krámu, aby člověk věděl, kolik liber jsme za víkend, nebo den přijali.

Za několik neděl se přiblížil den, kdy Pepíčkova babička s celou rodinou měla opustit starý domov. Pepíček se s námi přišel oficiálně rozloučit podáním ruky. Neradi jsme ho ztráceli.

Jaké však bylo naše překvapení, když se o tři hodiny později Pepíček opět objevil v našem krámu.

„Tak vy jste se neodstěhovali?“ divil se Petr.

„Neodstěhovali!“ přikyvoval Pepíček.

„Co se stalo?“ vyptával se Petr.

„No my s babičkou, s dědečkem a kufry odjeli na nádraží. Tam řekl dědeček Harry babičce: „Dej mi peníze, jdu koupit lístky na vlak.“ Babička začala oddělovat dědečkovi peníze na lístky, ale on povídal: „Dej mi je všechny, já se ti o ně postarám!“ Tak mu babička dala všechny peníze a on šel koupit lístky.

Petr dokončil jeho vypravování. „A dědeček Harry se už pak neukázal ani s lístky, ani bez lístků!“

Pepíček jen přikývl hlavou. Babičce nezbylo nic jiného než se vrátit do svého domku, protože bez peněz by ani nikam odjet nemohla.

„Noví nájemníci se tam ještě nenastěhovali, dům byl ještě prázdný?“

Pepíček přikývnul hlavičkou. Dědeček se tedy opravdu o peníze „postaral“.

Bylo nám líto nových plánovaných nájemníků, kteří patrně přišli o své peníze. Jelikož to bylo protizákonné dávat peníze „za klíč“ a záloha byla vyplacena v bankovkách (nikdy šekem), byl takový případ u soudu nežalovatelný a nedokazatelný.

Pro nás měla tato epizoda dobré zakončení, protože Pepíček zůstal i nadále naším častým zákazníkem.

Madsonových rodinná situace

Rodina Madsonových obývala rohový dům rovnou naproti nám - na rohu ulic Foveaux a Korben. Že to byla rodina s komplikacemi, jsme se dozvěděli náhodou, smůlovatou náhodou.

Australská vláda chtěla ulehčit živobytí nejchudší vrstvě Australanů. Nařídili zákonem, že výdělek při prodeji jednoho bílého chleba nesmí být vyšší než půl penny. Pekárny byly nuceny prodávat chléb takřka bez výdělku. Když se chleba neprodal čerstvý, byl těžce prodatelný. Pekárna brala zpět jiné produkty, ale chléb ne. Proto musel být ráno zákazníkem závazně objednán, jinak obchod od pekárny chleby nevzal.

Za těchto poměrů přišla večer do krámu příjemná, asi sedmnáctiletá dívka a zeptala se líbezným hlasem, zda máme chleba.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Petr.

„Madsonová,“ zněla odpověď.

Petr se podíval do seznamu zamluvených chlebů a zajásal: „tady to mám - Madsonovi.“ Podal příjemné dívce již nakrájený chleba a vzal od ní peníze.

Neuplynulo ani 20 minut a přišla paní středního věku a chtěla „její“ chleby.

„Jak se jmenujete?“ tázal se Petr.

„Madsonová.“

„Již jsem vám chleba poslal po vaší dceři,“ vysvětloval Petr.

„Jak byla stará?“ tázala se podezíravě střední „Madsonová“.

„Asi sedmnáctiletá.“

„To jsem si myslela,“ rozzlobila se tahle střední Madsonová. „To je moje neteř a ta patří do jiné domácnosti! Já si tu ráno zamluvila chleba a teď ho chci! Za to ručím, že horní Madsonovi si ráno chleba nezamluvili!“

Na regále již však žádný chleba nezbyl. „Zeptejte se, ať vám dají půlku chleba, co si vzali!“ radil Petr.

„To nemůžu!“ durdila se střední Madsonová, „my s nimi nemluvíme!“

„Ale znáte je, ne?“ vyptával se Petr.

„To se ví, že je znám, vždyť Magdalena je moje vlastní sestra!“

„A vy s ní nemluvíte?“

„Nemluvím a teď mi sežrala i můj zamluvený chleba! Jde mi čím dál tím víc na nervy!“ po významném odmlčení dodala tahle paní. „A příště chleba, který si zamluvím, prodejte večer jen mně!“ pohodila zlostně svou blonďatou hřívou a odešla, jak by napsal Karel Čapek, krokem tříčtvrtečním!

Záhadná situace rodiny Madsonovy nám byla vysvětlena příští ráno našimi coca-colovými sousedkami. „A to vám o nich Jack Kross nic neřekl?“ divily se tyto dámy upřímně. „Jak jen tohle mohl opomenout?“

„Ta, co chleba koupila, byla dcera Madsonů?“ vyptával se Petr. „Ano,“ zněla odpověď.

„A ta paní, co se zlobila, to byla paní Madsonová, manželka?“

„Ne, to byla jeho milá, se kterou žije!“

„A kdo je ta Magdalena, na kterou se zlobila, že jí vzala chleba?“

„To je její sestra, manželka pana Madsona!“

„Proč spolu nemluví?“

„To je dlouhá historie. Radši začneme od začátku!“

A tak jsme se dozvěděli, že pan Madson byl původem ze Švédska, vzal si Australanku Magdalenu a měli spolu dcerušku, dnes sedmnáctiletou Adelu. Pan Madson byl pracovitý, ale přeci jen před několika lety ztratil v Sydney práci a jinou v té době nemohl nalézt. Nakonec našel práci v jiném australském státě, v Queenslandu, takže byl nucen žít vzdálen od své rodiny. Když se po dvou letech vrátil do Sydney, byl zdrcen, když zjistil, že se jeho manželka zhlédla ve svém podnájemníkovi, o deset let mladším mladíkovi. Nejen že přiznala, že s Garym žila, ale dokonce prohlásila, že se ho nevzdá a že pana Madsona už nechce. Pan Madson byl mírné povahy a z odmítnutí byl zničen.

O problémech s rozvody jsem se již zmiňovala. Madsonovi se dohodli, pan Madson se nastěhoval do dolního patra domu a jeho žena se svým milým a s dcerou bydleli v horní části domu. Dcera dala přednost zůstat s matkou.

Nedlouho na to přijela mladší rozvedená sestra paní Madsonové, Marie, ke své sestře na nějakou dobu na návštěvu. Netrvalo dlouho a zželelo se jí opuštěného pana Madsona, žijícího v dolním patře. Slovo dalo slovo, vznikly mezi nimi sympatie a Marie se nastěhovala do dolního patra k panu Madsonovi. A tak to několik let zůstalo.

To byla situace, za které jsme my s Petrem převzali naproti Madsonovům obchod. To, že členové domu spolu nemluvili, bylo dobré alespoň k tomu, že se spolu nehádali.

Přesto se tam odehrávaly dramatické epizody. My sami jsme jednoho dne byli svědky sváru na prvním balkoně. Slyšeli jsme ženské výkřiky a šumpelení, něco skoro jako pračku. Kroužek popíjejících dam nám příští den drama naproti vysvětlil.

Na balkonku spávala dozrávající dcera paní Magdaleny. V Sydney byly v létě hodně horké a dusné noci. Proto hodně lidí rádo spávalo na balkoně, na čerstvém vzduchu. Někteří i po celý rok. Říkali tomu „sleepout“, což je něco jako „venku spaní“. Stačilo jen dát jakousi plachtu či žaluzii od stropu dolů. Balkon byl tak chráněn před slunečním žárem, deštěm i zvědavýma očima zvenčí.

Milý paní Magdaleny byl značně mladší než ona a měl i oči pro mladistvé vnady. Našim dámám nebylo známo, zda docházel za dceruškou již před tím, či se tak stalo poprvé. Když se paní Magdalena vrátila o něco dříve z práce, nalezla milého Garryho, jak se miliskuje na balkoně s její dcerou. Hrozně ji to dopálilo a svoji zlost si vylila na Garrym. Chytila, co měla po ruce. Byly to nůžky. Vší silou je vrazila do bránícího se Garryho. V té chvíli bylo těžko rozpoznat, kdo se s kým pral, či kdo co na koho vykřikoval. Na každý pád to byla slova silného obsahu.

My s Petrem jsme v té době ještě nebyli v anglickém názvosloví tak zběhlí, takže nám z té dramatické scény mnoho uniklo. Proto bylo nutné vysvětlení našich zákaznic. Bylo na nich vidět, že je epizoda jejich sousedů nermoutí, ale dalo jim to materiál k živé debatě. U coca-coly se pochichtávaly, několikrát se za ten den z toho všeho zakuckaly, až se rozkašlaly!

Kdykoli se v příštích dnech objevili členové této komplikované domácnosti u nás v krámku, chovali se důstojně, tak říkajíc „jakoby nic“. Bylo z toho vidět, že byla situace vyřešena. Garry musel sekat latinu, jinak by dostal vyhazov a bytová situace v Sydney byla velice těžká.

Asi po roce jsme byli svědky další události. Marie, družka pana Madsona, otěhotněla. Jak jsme se později dočetli v novinách, pan Madson se rozhodl požádat o rozvod. Chtěl být novorozeněti řádným otcem.

Den po soudním rozvodovém řízení jsme se dočetli do detailu, jak řízení probíhalo. Paní Madsonová neměla námitek k rozvodu, takže se očekávalo, že rozvod bude povolen. Madsonovi už spolu nežili více než sedm let, což byla soudní podmínka. Soudce se však náhodou dozvěděl, že obě rodiny žijí ve stejném domě. A když zjistil, že se i vždy dohodnou, jak společně uhradí poplatky za činži, vodu i za elektřinu, mocně se rozčílil a prohlásil rozhořčeně: „Jaký jsou tohle lidi ty Madsonovi, když mohou žít pod jednou střechou! Pan Madson s milou dole a paní Madsonová nahoře s milencem a dokonce se ani neperou a nehádají. Protože pan Madson, když se o nevěře své ženy dozvěděl, ani nevrazil jejímu milému jednu do huby! Takoví lidé si nezaslouží rozvod! Rozvod je odměna jedné strany, které bylo ublíženo a která žije vzorným příkladem. Zde jsou vinni oba, radosti rozvodu si nezaslouží. Jejich žádost o rozvod je zamítnuta!“

My jsme to nemohli pochopit a naši sousedé také ne. Manželství Madsonových již neexistovalo po více než sedm let. Oba si rozvod přáli a neměli problém s rozdělením majetku. Pan Madson přiznal své otcovství k budoucímu děcku paní Marie. Jeho vlastní dcera už byla skoro dospělá a pracovala. On sám byl blízko padesátky, a tak chtěl dítě zabezpečit.

Přišel k nám příští den a smutně přiznával, že tenhle australský způsob myšlení mu je nepochopitelný. Znamenalo to být nucen setrvávat oficiálně v manželství, které neexistovalo. Jeho žena byla ta, která manželství skončila, nechtěla ho za manžela a sama to otevřeně přiznala. „Co mi zbývá?“ rezignovaně kladl otázku sám sobě. „Ten soudce chtěl slyšet, že jsem se s Garrym pral a spílal mu. Jako bych tím něco vyřešil. To je jejich australský způsob myšlení. Co jedině zmohu, je, že budu dobrým otcem svému dítěti, až se narodí. To víte, že když jsem byl ženou odmítnut, že si vážím lásky Marie i toho, že si přeje dát mi v pozdním věku děťátko. Že mi tolik důvěřuje, toho si vážím!“

My si pomysleli, že pan Madson byl džentlmen a měl dobrý charakter a že dotyčný soudce myslel nelogicky a pokřiveně.

Když se děťátko narodilo - byla to roztomilá holčička - nosil nám ji hezky oblečenou čas od času ukázat. Chtěl se pochlubit. Bylo jasné, že svou malou dcerušku opravdu otcovsky miloval.

A jaký je tvůj názor, milý čtenáři?

Frankie a Tom

Jednoho dne do našeho krámku zabloudil Tom. Bylo mu přes 75 let. Ač fousatý, bylo vidět, že byl kdysi fešák. Svěřil se Petrovi, že má na sebe zlost, že svou měsíční penzi propil a teď má hlad a peníze jsou fuč. Slovo dalo slovo a nakonec jsme se dohodli, že bude Tom pro nás dělat drobné práce, jako uklízení, malování stěn, uspořádání regálů a skládání krabic a odměnu si bude vybírat v naturáliích. Když něco zbude, bude to zapsáno jako „credit“, který si v obchodě vybere podle potřeby. Museli jsme mu slíbit, že i kdyby se zlobil, nebo prosil a naléhal, vydáme mu jen zboží a nikdy peníze, které by mohl propít!

Tak začala naše známost s Tomem. Byl příjemný a vtipný, a tak se nám s ním dobře pracovalo. Při takovém jednom nakupování u nás, když si vybíral svou odměnu ve zboží, vstoupila do krámu naše sousedka Frankie.

Byla to žena mohutných rozměrů a zlatého srdce. Mohlo jí být něco přes sedmdesát. To víte, že jsme se jí nikdy na její věk nemohli zeptat, a tak jsme zůstali u toho hádání. Měla domek hned pod námi na Foveaux ulici. Kamenný a veliký. Byla sice jen nájemnicí, ale při těch ochranářských zákonech to bylo, jako by ho vlastnila, ba ještě lepší. Musím však dodat, že Frankie měla zlaté srdce, když byla v dobré náladě a hlavně když měla peníze. Pak měla srdce „grófa“. Vstoupila do krámu i se svým psíkem Pepe v náručí. Již ve dveřích prohlásila: „Dvojitou porci zmrzliny dejte mně, Pepovi a každému dítěti v krámě, i které se tu nachomýtne. I každému zákazníkovi, který stojí o to, aby dostal od Frankie zmrzlinu!“ Lidi přestali nakupovat a začala zmrzlinová „fiesta“. My s Péťou jsme nandavali obrovské kornouty zmrzlin jeden za druhým a celý krám lidí vyvolával své oblíbené druhy zmrzlin. I děti na chodníku byly přizvány na zmrzlinové hody. Ratlík Pepe dostal papírový talířek a pochutnával si na dvojité porci s takovou chutí, až se celý z toho požitku třásl. Před tím jsem ani nevěděla, že psi mají rádi zmrzlinu! Frankie byla královnou okamžiku a královnou fiesty. Pak si poručila nejvybranější dobroty a s plnou náručí jídla triumfálně, s nádechem královny toho dne opustila krám. Řekla jsem, že Frankie měla zlaté srdce, když měla náladu. Měla však taky nabroušený jazyk a uměla být baba princmetálová, když ji někdo namíchnul. Zaplať Pánbůh, my jsme to nikdy nebyli.

Vylíčila jsem Frankii, když byla „grófem“, po doručení jejího měsíčního šeku. Ke konci období, když jí došly peníze, přifuněla do krámu s plnou náručí prázdných flašek. Museli jsme je pečlivě spočítat, protože na některých byla záloha 10 penny, na jiné 5 penny a na některých jen 3 penny. Cokoliv vyšlo, to byla částka, za kterou s naší pomocí musela najít něco k jídlu. K obědu nebo k večeři. Usilovně jsme hledali, až jsme něco našli. To byla doba, kdy Frankie byla zkroušená, pokorná a skromná. Kdyby nebylo fyzické podoby a psíka Pepe, člověk by si myslel, že to byly dvě úplně jiné osoby. Byla nám předána Krossem jako zákaznice „přísně jen za hotové“, neboť „credit“ v minulosti se neosvědčil. Nerada platila dluhy.

A tak jsme zůstali při tom, že Frankie mohla nakoupit jen za tolik, kolik měla s sebou peněz nebo prázdných lahví!

To jedno odpoledne si právě u nás vybíral Tom Bradwell jídlo a zboží, když vstoupila Frankie, aby si koupila jen nějakou maličkost. Neznali se, a jelikož se vzájemně zvědavě prohlíželi, tak jsme je jeden druhému představili. Za chvíli na to si Tom koupil hrstku malinkých cukrátek, takové miniaturky zvané konverzační cukrátka - ve tvaru srdíčka, psaníčka, nebo holubičky. Pak si pečlivě vybral jedno, na kterém bylo vytištěno „Ty jsi můj typ“ a významně požádal Petra, aby je věnoval Frankii. Frankie je přečetla, a jestli se nemýlím, trochu se začervenala a objednala si též hrstku těchže bonbonků. Po chvíli vybrala jedno cukrové psaníčko a dala ho Petrovi k předání Tomovi. Byl na něm nápis „Já tě baštím“. Tomovi po přečtení zajiskřily oči. Pro fousy nebylo vidět, zda se též zarděl, ale není to vyloučeno. I vybral si opět cukrátko s nápisem: „Buď můj Valentýnek“, opět k předání Petrem Frankii. Čili Petr se stal poslíčkem lásky, což ho docela bavilo, protože uznával heslo - láska kvete v každém věku. Mezitím přicházeli jiní zákazníci, které jsme oba obsluhovali, zatím co se Frankie a Tom zcela oddali své sladké poštovní hře.

Pokud se pamatuji, tak se tato hra v našem krámku opakovala ještě jednou. To už si posílali srdíčka s nápisy „Ty a žádná jiná“ nebo „Jsi sladká jako cukr“ přes „Láska je dar“ až do „Buď můj“.

Další den nám naše dopolední coca-colové zákaznice prozradily senzaci Surry Hills - Tom se nastěhoval k Frankii do domu.

Tom pak přišel do krámu celý rozzářený a liboval si, že se má dobře. Že Frankie dobře vaří. Místo jídla si začal vybírat na své konto holicí strojek, žiletky, karty a jiné drobnosti. My se s ním radovali z jeho nového blahobytu. Ten „tokající stav“ zamilovaného páru trval tak měsíc, možná i šest neděl.

A pak se jedno ráno hned po otevření krámu Tom u nás objevil hladový, co prý by mohl dostat k jídlu. „Co se stalo?“ divili jsme se.

„My se včera v noci s Frankií pohádali!“ vypravoval Tom. „A ona mě pak vyhodila z postele, pak z domu a oba kufry vyndala před dům!“ To nám vysvětlilo hluk všeho druhu a peprná slova v našem sousedství předešlé noci. „A máte ty kufry?“ ptali jsme se Toma.

„Nemám,“ říkal zkroušeně. „Já šel hledat, kde bych mohl přespat, a když jsem se vrátil, oba moje kufry byly pryč!“

„Tak nemáte vůbec nic?“ ptali jsme se.

„Vůbec nic, ani kapesník. Ta jedna lodní bedna byla těžká jako hrom, měl jsem ji snad 30 let - i tu mi ukradli!“ žaloval na svůj osud Tom.

Odpoledne nám však Tom přišel hlásit, že se nad ním Frankie slitovala a že ho vzala na milost, že opět u ní bude bydlet.

„I bez kufrů?“ ptali jsme se. „I bez kufrů,“ zněla odpověď. A tak to nějakou dobu vydrželo. Jak dlouho, to si už nepamatuji, ale vím, že to byla zajímavá láska.

Spitwell aféra

Již jsem vás seznámila s paní Spitwell. To byla zákaznice, která svůj účet Krossovi nezaplatila. A my dostali ostré ponaučení nikdy jí na dluh nedávat. Byla však naší občasnou zákaznicí nadále. Její domácnost byla v Korben ulici jen asi pět domů od nás.

Její manžel, hubený, vytáhlý mladík se smutným protáhlým obličejem pracoval u australské Navy - námořního loďstva.

Jedno pondělní ráno hned po otevření krámu se objevil u nás v obchodě. Chtěl cigarety. Petr prohodil, zda mu tak časný začátek práce nevadí. Pan Spitwell (přeloženo plivni si do studně) zabručel něco, jako že už si zvykl.

Za chvilku Eva Spitwell volala od nás telefonem. Nechtěně jsme zaslechli zakončení jejího rozhovoru: „pobřeží je již čisté“ (the coast is clear). Obrátila se na nás, nedali-li bychom jí na dluh nějakou šunku a pár dobrot. Dodala, že peníze právě nemá, ale že nám je do hodiny přinese. Pamatujíce na ponaučení Jacka Krosse, řekli jsme, že jí to dáme, až peníze přinese!

O patnáct minut později u nás nakupoval bonboniéru nesmělý mladý námořníček a vyptával se, kde bydlí Spitwellovi v Korben ulici. Tak jsme si dali dohromady, odkud hříšná Eva očekávala peníze.

O dvacet minut později se pan Spitwell objevil v krámě opět. „Vždyť jste říkal, že jdete brzy ráno do služby. Jak to, že jste už zpátky?“ vyzvídali jsme opravdově překvapeni.

„Ale představte si,“ komentoval Spitwell otráveně, „že je dneska nějaký státní svátek! Já na to úplně zapomněl! Tak službu nemám!“

Prodali jsme mu další balíček cigaret a on promptně vyrazil ke svému domu.

Stáli jsme s Péťou zaraženi. Cítili jsme v celém těle nadcházející drama, které v této chvíli viselo nad domem Spitwellů. Můžeme nějak zabránit hrozící bouřce? Máme právo nějak zasáhnout a rodinnému dramatu zabránit? Bylo nám líto mladého námořníka i hubeného Spitwella a konec konců i hříšné Evy! Uvědomili jsme si, že protože domky kolem nemají telefony, vlastně nijak nadcházející bouřce zabránit nemůžeme.

Trvalo to dobře přes hodinu, než se u nás objevil jeden člen ranního dramatu. Byl to pan Spitwell. Chytil telefon a vylejval si své rozhořčení vypravováním událostí nějakému svému příteli. To už jsme špicovali uši, abychom alespoň něco slyšeli. Byli jsme zvědaví jako opice, co se u Spitwellů toho rána odehrálo.

Zaslechli jsme něco jako: „A představ si, že když jsem ji chytil, začala křičet, a kde se vzali tu se vzali její tři bratři, kteří bydlí hned vedle a ztloukli mě, jak se patří. Jsem samá modřina a všechno mě bolí!“

Bylo zřejmé, že vytáhlému Spitwellovi bylo do pláče. A komu by taky za takových okolností nebylo! Všímali jsme si své práce v krámě a dělali jakoby nic. Jako bychom o ničem nevěděli, ale naše srdce byla naplněna sympatiemi k pobitému manželovi.

A to byla další epizoda ze života rodin na Korben ulici.

Život však šel dál a nějak se to vše urovnalo a manželství i domácnost Spitwellů fungovala i nadále.

Vypravování o Kamilovi

Již jsem se zmínila, jak dlouhých 100 hodin jsme pracovali týdně. Abychom si zmírnili dlouhý počet pracovních hodin, střídali jsme se. Brzy po ránu v otevřeném krámu. Také ve volném odpoledni několikrát v týdnu. Umožnilo nám to návštěvu městských lázní.

Jedno odpoledne, když jsem byla v krámě sama, přišla dodávka coca-coly. Petr mi uložil, abych hlásila 14 prázdných basiček od coca-coly k předání. Zálohy na lahvích se braly vážně, protože výdělek byl na každém nápoji menší než záloha sama. Prázdné lahve jsme měli ve sklepě. Když jsem byla sama v krámě, nemohla jsem asistovat při předání ve sklepě. I hlásila jsem statnému závozníkovi, že ve sklepě je 14 basiček flaštiček. Závozník se vrátil ze sklepa a rezolutně prohlásil: „třináct“. Já zcela přesvědčena o Petrově přesnosti stála na svém „čtrnáct“!

„Třináct,“ opakoval tvrdohlavě závozník. Tu se mi zazdálo, že zdatný závozník má cizí přízvuk. „Z které země jste?“ zeptala jsem se.

„Z Československa,“ zněla mému uchu líbezná odpověď.

„Z Prahy?“ ptala jsem se už česky.

„Z Prahy,“ odvětil mladý muž příjemně překvapen. „V tom případě čtrnáct basiček je v pořádku, protože na tom nezáleží,“ dodal s úsměvem. Jmenoval se Kamil.

„Čím jste byl v Praze?“ ptala jsem se zvědavě.

„Třetím rokem na medicíně na Karlově univerzitě. A čím jste byla vy?“ následovala otázka.

„Třetím rokem na filosofické fakultě Karlovy univerzity!“

Oba jsme se zasmáli, jakými životními zvraty jsme v posledních letech prošli.

Po dobu našeho působení ve Foveaux ulici Kamilovy dodávky coca-coly a rozhovory, které k nim patřily, byly příjemným osvěžením v naší denní pracovní rutině. Možná, že je na místě zalétnout do jiného času a místa.

O dva či tři roky později jsme tančili v sanfranciské české sokolovně. K mému velkému překvapení jsme v urostlém muži, který mě požádal o tanec, poznali našeho bývalého závozníka Kamila ze Sydney. „Čím se zabýváte teď v Kalifornii?“ vyptávala jsem se zvědavě.

„Akorát jsem o měsíc zmeškal možnost stát se pilotem, bylo mi 39 let. Tak jsem se stal instruktorem pilotů u největší U. S. letecké linky. A čím jste vy teď?“

„My jsme převzali delikatesní obchod na hlavní třídě San Franciska,“ hlásila jsem já.

Kamil ve své kapacitě učitele pilotů musel každý měsíc nalétat 20 000 mil. Docela se mu hodilo, že české taneční zábavy v San Francisku byly od jeho domácí základny v Denveru vzdálené asi 2500 mil. Rád hrál na různé hudební nástroje, a tak hrával po mnoho následujících let v české kapele při občasných zábavách. V jeden takový večer chtěl Petr s přicházejícím Kamilem navázat rozhovor a zeptal se: „Tak jaké bylo ráno v Denveru?“

„To vám bohužel nemohu říci. Abych měl více nalétaných mil, letěl jsem z Denveru do San Franciska druhou stranou zeměkoule. Spal jsem proto tuto noc v New Delhi. Mohu vám tedy říci, jaké ráno bylo v New Delhi! Bylo krásně slunečno, 80 °F.“

Drobné epizody

V Surry Hills krámku se událo několik zajímavých epizod, na které dodnes vzpomínáme.

Občas k nám zaběhnul Číňan středního věku. Slyšeli jsme o něm, že vlastní malý noční klub v okolí. Jednoho dne přiběhl rozčileně a vyvolával: „Gambu, Gambu, Gambu,“ a při tom jako na vysvětlenou sekal rukou do své druhé dlaně rychle a vehementně. Neměli jsme ponětí, co by si chtěl koupit. Nabízeli jsme mu šunku, pečivo, pepsi-colu i sýr, ale naše snaha a naše nabídky ho ještě více rozrušily a začal vyvolávat: „Kat, kat, kat“ (v angličtině řezat nebo krájet). Nabídli jsme mu i nůž, což Číňana jen podráždilo a o to více a rychleji se tloukl do rukou, jako by řezal neobyčejnou rychlostí italský salám. To již všichni zákazníci, kteří do našeho krámku mezitím přišli, neodolali a začali s vášnivým zaujetím hádat, co za tím může být. Začala létat slova jako kartáč, žvýkací guma, pařezy na pálení, sekera, kulma na vlasy. Náš Číňan byl v té době už pěkně vzteklý. Skoro sípal a opakoval roztřeseným hlasem „kat, kat, kat“ a přitom se tloukl jednou rukou do druhé. Naznačoval, že to v krámku určitě máme, že to viděl. Zákazníci přímo žhnuli zvědavostí, co to pro Pána jen může být. Začali se přít mezi sebou, dokonce se byli ochotni jeden s druhým vsadit, o co jde.

Číňan vylítnul z krámu a prohlašoval výhružně, že to přinese, aby nám dokázal, že to máme.

Nebylo nám jasné, zda se zlobí na nás, na krám rozjitřených zákazníků, na sebe nebo na celý svět.

Asi po patnácti minutách se vítězoslavně vrátil. Třímal v ruce sadu karet. Chtěl tedy koupit hrací karty! Řekne se to anglicky cards. Ty divoké pohyby rukou nám měly naznačit míchání karet. To jsme tedy nepochopili.

Zbytek našich zákazníků si oddechl, když porozuměli. Číňan dostal hrací karty, zákazníci se uklidnili a začali si mezi sebou spokojeně povídat. De fakto je celá epizoda spřátelila!

Maltézi

Hned o dva domy od nás bydlela v malém domečku v Korben ulici maltézská početná rodina. Měli celkem sedmnáct dětí. Člověk by si představoval, že rodina se sedmnácti dětmi bude mít doma čurbes. Ale opak byl pravdou. Byla to nejspořádanější rodina v ulici. Tajemství jejich úspěchu bylo, že jejich děti spolu pracovaly v domácnosti, v domě i v rodině. To jsme samozřejmě nevěděli hned od začátku. Znali jsme z jejich rodiny jen šestiletého Toniho, který k nám vytrvale chodil nakupovat jen velké oranžády. Viděli jsme ho sbírat prázdné lahve, u nás je zpeněžil a tak si obstarával drobné na ledacos.

Jen jednou dováděl s druhými kluky a zlobil. Petr pohrozil, že to poví jeho tatínkovi. Toni hned přestal a žadonil, abychom to na něj otci neřekli, a hned dělal dobrotu.

Ostatní jídlo prý nakupovali pečlivě tam, kde bylo co nejlevnější zboží. Zdálo se, že maltézská rodina měla vždy peníze, na co potřebovala. Jejich děti byly pečlivě vymydlené, dobře oblečené i nakrmené. Občas jsme zahlídli sedmiletou Martu pečující o nejmladší ratolest.

Až jednoho dne přišel do krámu Toni a s vážným výrazem nám oznámil, že se přišel s námi rozloučit. „Vy se stěhujete pryč?“ divili jsme se.

„Ne, my se nestěhujeme, ale můj starší bratr Andy včera našel práci, když dokončil školu druhého stupně (ve 14 letech),“ vysvětloval Toni.

„No a?“ vyptávali jsme se dále.

„No a tak se všechny naše rodinné povinnosti posunou. Já už nebudu nakupovat, ale budu v celém domě pomáhat se zametáním. Marie přebere moji práci - nakupování.“

A tak jsme se dozvěděli, že další funkce v domácnosti jsou stlaní postelí, umývání nádobí, pomáhání s vařením a přípravou v kuchyni, servírování tří jídel denně a tak podobně. Když nejstarší z dětí začalo pracovat, všechny šarže domácí pomoci postoupily do dalšího kola. Navíc jsme se dověděli, že pracující ratolest musela rodičům odevzdat jednu třetinu platu, jako pomoc domácnosti. Druhá třetina platu musela být uložena na konto nového pracujícího člena - a nebyla k vybrání až po jeho 18 roce věku. Poslední třetina týdenního platu byla volně k vybrání dle jeho výběru. Nebylo to tak moc, ale po čtyřech letech šetření mladý Maltézan či Maltézanka byli schopni se vkoupit do svého domu (obvykle na 15 procent zálohy), nebo auta.

Ostatní mladí Australané, pracující v našem okolí, utráceli své vydělané peníze za coca-coly, zmrzliny a cigarety a v 18 letech, po třech, nebo čtyřech letech práce neměli vůbec nic.

Mohli jsme se jen obdivovat této maltézské rodině.

Stříbrný nátěr

Když jsme úspěšně ozdobili horní část domu lákavými obrázky zmrzlinových kornoutů a podobného zboží, bylo jasně vidět, že i spodní část domu potřebuje též nalakovat. Hlavně aby chránila zdivo od dešťů a nepříznivého počasí.

I hledali jsme vhodného a cenově dostupného lakýrníka. Až jednoho dne přišel černý Američan Harry s nabídkou, která pro nás zněla lákavě. Díky prudkému kopci, na kterém naše budova stála, nevyžadovala spodní část budovy práci na vysokých žebřících. Dohodli jsme se na přijatelné ceně a barvě. Jinak jsme si oddychli, neboť vše ostatní bylo starostí Harryho.

Příští ráno se k nám dostavil letitý soused a dožadoval se Harryho štětců a laků. Že prý byl sjednán Harrym k lakování.

Když se Harry nedostavil, objevil se tento letitý a zavalitý muž s kyblíkem stříbrné barvy a s zubním kartáčkem. Ano, doslova se zubním kartáčkem a začal natírat balkon sousedícího domku. Znáte ty ornamentální balkonky z krouceného železa do nekonečných zákrutů. Domy v devatenáctém století byly takto zamořeny v celém anglickém světě. Asi to v době britského rozmachu, když byly nové, ozdobně nalakované, opravdu vypadalo dekorativně. V pozdější době - zrezivělé a ošuntělé - vypadaly jako ostuda, alespoň v našich očích.

„Tohle snad není pravda,“ lamentovala jsem směrem k Petrovi. „Máme přece domluven žluto-béžový nátěrový lak Sttarrym! Navíc tahle pavlač vůbec nepatří k našemu domu! A zubním kartáčkem by se stěny musely malovat celé týdny, aby byla celá budova pokryta lakem!“

Petr však navrhoval, abychom letitého muže nerušili, ani nevarovali. „Jeho rodina jsou občas naši zákazníci, tak proč ho rozčilovat! Nás se neptal a my s ním nic nesjednávali,“ komentoval.

Lakování sousední pavlače ornamentálních tvarů zubním kartáčkem pokračovalo hlemýždím krokem. Letitý pán hodinu po hodině, i v sydneyském prudkém poledním slunci, vytrvale mastil zrezivělé kroucené železo

Měla jsem cukání letitého muže informovat, že je jeho práce marná a na nesprávném místě, ale Petr byl proti tomu. Čím více lakování pokračovalo, tím těžší bylo tento úkol splnit.

Na sklonku dne se jedna strana balkonku sousedů, asi jeden metr na jeden metr, stříbrně skvěla v zapadajícím slunci. Bylo to jako pěst na oko, na tom sousedů tmavém domku.

Příští den, i mnoho následujících dnů se neukázal ani Harry, ani letitý pán. Pak přišel den, kdy od stříbrného zábradlí k nám do krámku zalétaly silné hlasy letitého pána a Harryho. Dovedli jsme si velice dobře představit obsah jejich výměny názorů.

O nějaký den později se objevili dva svalnatí muži na visacím zařízení na naší budově a obrovskými štětci dlouhými pohyby natírali systematicky stěny podkladovým i konečným lakem. Ve dvou dnech byla celá práce skončena. Budova vypadala větší než kdy před tím a skvěla se světlem a čistotou v jinak pošmourné uličce. Harrymu jsme vyplatili smluvenou částku a nadýmali jsme se pýchou nad výsledkem.

Po celé dva další roky, kdykoliv jsme se ocitli v Korben ulici, svítila na nás stříbrně jedna strana pokrouceného zábradlí sousedního balkonku.

Museli jsme se v duchu usmívat při pomyšlení, kolika lidem to asi vrtalo hlavou, jak se rezavé zábradlí dostalo k té své jediné stříbrné straně.

Asi to nikdo nikdy neuhodl.

„Daigos“

Asi ani nevíte, co „Daigo“ znamená! „Daigo“ byl a stále je název Itala v Austrálii. Vzniklo to z překrouceného španělského názvu „Diego“ (znamenající „Ital“). Mělo to hanlivý nádech. Pro Brity byl název „Pommies“. To mělo své kořeny v „pom granade“, což je druh narudlého tropického ovoce. Bledí angličtí emigranti po pár týdnech ostrého australského slunce dostali silný růžový nádech do tváří, a tak si vysloužili tuto přezdívku.

Ještě jsme slýchali v Melbourne i v Sydney název „Bolts“. Patřil emigrantům z baltických států - tedy Litevcům, Lotyšům a Estoncům.

Australané ale neměli nejmenší ponětí o zeměpisném rozvrstvení evropských národů a používali takovéto názvy bez výběru na každého emigranta, kdekoliv se jim to hodilo. Australané si dokonce ani neuměli představit, že tolik různých národností a jazyků je zastoupeno na relativně malé ploše Evropy.

Pak se stalo, že hrstka výrostků občas vstrčila hlavu do našeho krámku a zakřičeli „Daigos“, zasmáli se a utekli. Když se to opakovalo častěji, obzvláště v přítomnosti našich zákazníků, začalo nás to otravovat. Nejčastěji jsme viděli mezi nimi asi třináctiletého výrostka, kterého volali Chuck. Často otravoval i sám. Sem tam jsme i my něco odpověděli, jako „jestli nepřestaneš, tak to povíme tvému otci!“ Chuck však zaječel, že otce nemá a že jeho starší bratr mu nikdy nic neudělá. Rozhodli jsme se vzít situaci do vlastních rukou. Chuck však vždy po zařvání ihned utekl.

Jelikož jsme skoro vždy stáli za pultem a odtud se muselo vběhnout do druhé části krámu a pak teprve vyběhnout ven, ztratili jsme tím čas a Chucka už nebylo možné dohonit. Měl rychlé nohy.

I vymysleli jsme si novou strategii. V případě zařvání „Daigos“ jeden z nás zůstane klidně za pultem a druhý ihned sejde do sklepa, zadními vrátky vystoupí dole do ulice a podél domu nepozorován postoupí až nahoru k rohu, až ke vždy otevřeným dveřím našeho krámku. Naše šance na dopadení provinilce budou pak daleko lepší.

A tak se tedy stalo. Když se odehrál další vpád do našeho krámku, Petr stál právě za pultem a já jsem scházela do sklepa. Seběhla jsem dolů do ulice, přiblížila jsem se nepozorována až ke dveřím krámku a vyrazila jsem na překvapeného Chucka. Chytila jsem ho ještě v půli Korben ulice a nabančila jsem mu, jak se patří.

Pamatuji se na úžas v jeho očích, který prozrazoval něco jako: „Taková dáma, kdo by hádal, že utíká rychleji než kluk!“ Zakončila jsem scénu výhružkou: „Ještě jednou se tu takhle ukážeš a dostaneš zase!“

Kluk s řevem odběhl a že na nás přivede svého bratra. Výstup se odehrál pozdě, při západu slunce, a v době zavírání krámu se starší bratr s Chuckem opravdu objevil.

Byli jsme již na něho připraveni.

Vysvětlili jsme staršímu bratrovi, jak jeho nezletilý bratr pokřikuje „Daigos“ do našeho krámu, často v přítomnosti nakupujících zákazníků, a jak nám říká, že otce nemá a jeho bratr že ho nikdy nepotrestá. Že je mu jedno, co Chuck dělá.

Vysvětlovali jsme mu: „Je to vlastně pro vás výhoda, že jsme to chtěli vyřídit sami, protože by nám zbývalo volat policii a podat žalobu. Pak byste měli velké opletačky se zákonem a všelijaké další potíže.“

Co jiného se dá dělat s útočným ofensivním třináctiletým výrostkem? Starší bratr nevěděl nic o vyvolávání jmen a jiných taškařicích v našem krámku. Obrátil se tedy na mladšího bratra a zeptal se: „Je to pravda, že jsi na majitele tohoto krámu vyvolával „Daigos“?“

Chuck se v tomto momentě naštval na svého staršího bratra, kopnul ho vztekle do holeně a zakřičel: „Tak na čí straně vlastně jsi?“

Tohle staršího bratra přesvědčilo o nevycválanosti Chucka a notně ho to dopálilo. Dal mu pořádnou nakládačku rovnou před našima očima. Pak se nám za bratříčka omluvil a požádal si o prodej australských cigaret, o které byla jinak nouze. Moc rádi jsme mu je prodali za režijní cenu. Potom oba odešli. Zaslechli jsme ještě: „Počkej, ty to doma ještě slízneš!“, než zmizeli ve tmě ulice.

Ráda dodávám, že se Chuck ani jeho dorostenecká tlupa už nikdy u našeho krámku neukázali.

A ještě raději dodávám, že od té doby jsem už v podobné situaci nikdy nemusela použít své běhy a pěsti.

O syrovém vajíčku

Týdny i měsíce míjely v našem krámku ve Foveaux ulici rychle. Byli jsme v práci a obsluze zákazníků zapřaženi od nejrannějších hodin do pozdních hodin nočních. Zavírací hodina byla v deset večer, ale v horkých nocích zákazníci tloukli na dveře i po desáté a žadonili o studené nápoje nebo zmrzlinu. Byli jsme totiž v ulici jediní s lednicemi. Oba s Petrem jsme měli vrozený smysl a pochopení pro obchod, proto jsme zákazníkům rádi vyhověli, kdykoli jsme mohli. Teprve pak nás čekalo počítání obrovských mincí a šilinků, než jsme zjistili, kolik australských liber jsme vlastně za den stržili. Navíc měděné penny bylo obrovské a těžké. Když se jich shromáždilo několik set za den, vláčeli jsme příští den do banky opravdu těžkou tašku. Nepřestali jsme se divit, proč to měděné penny bylo tak veliké (něco jako česká pětikoruna dnes).

Litovali jsme konduktéry v australských tramvajích, kteří tehdy nosívali celou svou pokladnu na břiše.

O horkých nocích jsme teprve po zavření obchodu kolem jedenácti v noci vykročili do sydneyských ulic na romantické procházky. Dívali jsme se rádi na temné nebe nad námi a pozorovali Jižní kříž a hvězdy nad hlavou. Petr byl od mládí fascinován astronomií a díky své výtečné paměti mi pak neúnavně vypravoval o záhadách vesmíru.

Oba jsme vyrůstali v Praze pod Mléčnou dráhou, s miliardami hvězd nad námi, a ač jsme byli fascinováni krásou Jižního kříže, přišla nám oběma australská obloha jaksi okradená o hvězdy.

Když jsme se již zmínili o těžkých mincích v australské měně kolem roku 1950, tak si vzpomínáme, co jsme s naší pokladnou kvůli tomu zkusili.

Naše pokladna byla tehdy v samých začátcích prachobyčejné šuple s přihrádkami. Hned pod tou „pokladnou“ byla umístěna veliká krabice s mnoha patry čerstvých vajec. Když prodávající energicky prudce vytáhl šuplík, celá ta peněžní nálož vylítla ven. Jak se těžké mince s gustem vysypaly dolů, rovnou každá z nich do velkého vajíčka a svou silou prorazily skořápky jako nožem. Výsledkem bylo, že ani to vajíčko ani ten peníz nebyly pak dobré. Mince byly ulepené obsahem vajíčka a vajíčka bylo nutno rozbít, aby se člověk dostal k té těžké a nevzhledné měděné minci.

Můžete mi věřit, že jsme v té době měli často vaječnou amoletu k obědu i k večeři. Amolety se zavařeninou, se zeleninou, se šlehačkou, s povidly i v jiných kombinacích nám v té době už lezly krkem.

Jednou Petra tato vaječná kalamita tak dohřála, že zahromoval (v češtině) a chytil zcela zdravé a celé vajíčko a vší silou je mrsknul na podlahu. Ono to tedy bylo k vzteku, ale zasažená vajíčka mincemi alespoň držela svůj tvar a trpělivě počkala, až jsme je v kuchyni vyklopili do misky. Toto Petrovo se rozprsklo vyčítavě na tmavé dřevěné podlaze a zůstalo tam nevkusně ležet.

Byla jsem sice v té době ještě novomanželka snažící se vyjít vstříc choti za každou cenu. Ale tohle rozplizlé syrové vajíčko na podlaze na mě bylo moc. „Proč to mám uklízet já, nevinná oběť zlosti!?“ ptala jsem se v duchu sebe samé. Uvědomila jsem si, že Petr vyrůstal v domácnosti, kde byli služební duchové. Nikdy tedy asi neutíral syrový bílek z podlahy a asi tedy neví, co to je za „unapetitlich“ žaludek obracející úkol! I rozhodla jsem se ke strategickému ústupu. Rychle jsem vyběhla po schodech do horního patra ložnice a věnovala se práci tam.

Když jsem se po dlouhé době vrátila, podlaha již byla čistě uklizena, ale v krámě bylo zlověstné ticho.

Teprve o mnoho neděl později Petr k vaječné epizodě dodal: „Tohle čištění syrového vejce z podlahy byla jedna z nejhorších prací, co jsem kdy musel dělat! Ten syrový bílek člověku připomíná smrky! Pořád se to rozlejzá do všech stran po podlaze a vysmekává. To je hrozná práce! Ke konci toho úklidu jsem si umínil, že už syrové vejce nikdy o podlahu nerozbiju! Alespoň ne schválně!“ A to jsem tedy chtěla slyšet! A musím potvrdit, že Petr tento slib sobě samému opravdu dodržel!

Gramofonová deska

Tato kapitola je tedy o gramofonové desce, kolem které se to seběhlo.

Během sydneyského léta - v měsících leden až březen (ve dne teplota dosahovala tak 41 stupňů Celsia, v nocích 30 stupňů) - jsme mohli spát, jen když byla okna dokořán. Pak zase byly zvuky od sousedů slyšet velice silně. Té jedné horké noci, v domě skoro naproti nám bylo velice intenzivně slyšet hádající se hlasy, jeden mužský a jeden ženský. Začalo to v osm večer a s malými přestávkami to pokračovalo až do půlnoci. Do toho se mísily hněvivé hlasy sousedů, kteří dvojici okřikovali slovy jako: „Dejte už pokoj, ať můžeme spát!“, „Zavřete ty vaše klapačky!“, „Jestli nepřestanete, tak vám přijdeme ukázat, zač je toho loket!“ a tak podobně.

Kolem půlnoci se ozval křupavý zvuk a pak už zavládlo ticho až do rána.

Druhý den naše dopolední patronky, usrkávající coca-colu, probíraly celou hádavou epizodu našich sousedů. Teprve pak jsme se dozvěděli, že manželé McCorry se hádali kvůli gramofonové desce, kterou pan McCorry koupil a se kterou jeho paní těžce nesouhlasila. Nesouhlasila s obsahem, s jejím eventuálním použitím, ani s cenou. Jelikož se oba manželé prudce rozcházeli ve svých názorech, vznikla tak tato ohnivá debata.

Naše patronky probíraly hádku ze všech možných aspektů i náhledů.

Pak paní Suttonová zakončila debatu svými rozhodnými slovy: „Já jen opravdu lituji, že paní McCorry nerozbila tu osudnou desku o hlavu svého chotě namísto o půlnoci hned v osm večer! Mohli jsme všichni té noci spát o tři hodiny déle!“ A všichni okolo, včetně nás, s tím bez debaty souhlasili!

Milovník hudby

Jedna taková drobná epizodka byla o hudebníkovi. Starší pán vážného vzezření, i když trochu ošumělého saka se zastavil v našem krámku.

Nikdy jsme ho před tím neviděli. Petr právě stál za pultem a naše tři patronky v té chvíli svorně popíjely coca-colu.

Starší pán se naklonil důvěrně k Petrovi a tiše se ho zeptal: „Jste milovníkem hudby?“ Petr beze slov přikývnul.

„Položte zde na pult desetipenny,“ řekl starší pán. Snad ze zvědavosti, co bude následovat, Petr položil stříbrný peníz na určené místo. Starší pán pak vytáhl ze záňadří jakousi píšťaličku a nakloniv se ještě blíže k Petrově uchu, tak, aby zjevně nikdo jiný nemohl mít benefit z následujícího koncertu, zapískal na ni: „Píp, píp, píp.“ Tři tóny, nic víc. Pak se hluboce uklonil, smetl stříbrný peníz s pultu a zmizel z krámku tak říkajíc jako pára nad hrncem.

Následoval moment ticha pro překvapené zúčastněné v krámku a pak zazněl burácející smích všech tří dam.

Smály se tak vehementně, hlasitě a vášnivě, že nemohly přestat. Paní Suttonová pak prohlásila, že toto byl ten nejkratší koncert, který kdy slyšela - a že si musí jít domů převléknout prádlo - tak ji tato scéna ohromila.

Iška - sběratel mincí

Nevím, zda jsem se kdy zmínila, že jsem od mých asi deseti let byla nadšeným sběratelem mincí. Prvé trofeje byly carské ruské bankovky 500 rublů s carem Petrem Velikým ve formě vodotisku na obrovské bankovce s překrásnou výzdobou z roku 1900 a storublová bankovka s Kateřinou Velikou, ruskou carevnou po Petru II., též impresivní důkaz kdysi velkého imperia.

Nalezla jsem tyto bankovky na půdě našeho rodinného domku na Jahodnici mezi suvenýry mého otce z doby jeho anabáze Ruskem a Sibiří až do Manžurie. Bojoval jako legionář nově se tvořící Československé armády (pod Masarykovým vedením) v první světové válce. Přinesla jsem ty trofeje s půdy dolů a ukázala je otci, abych se ho zeptala, co tyto bankovky byly a jsou. Jeho oči se rozzářily a jeho obličej vyjádřil nadšené pohnutí. „Jo, tyhle bankovky, kdybych já byl měl v době ruského zajetí před rokem 1920, to by bylo opravdu něco!“ odpověděl skoro s dojetím!

„Co by sis za ně mohl koupit?“ vyptávala jsem se zvědavě dále.

„Hodně věcí!“ povzdychl. „Byl bych žil jako král po celý dlouhý měsíc!“ Na jeho tváři jsem mohla vidět, že mnoho toho, co by mu to mohlo poskytnout, objevilo se v jeho představách. Já na druhé straně - v mé mladistvé nezkušenosti jsem si nedovedla představit zcela dobře, jak si mladý muž žije jako král! A tak jsem se pro jistotu zeptala: „Jakou hodnotu mají tyto bankovky dnes?“ Otcovy oči pohasly a se značnou dávkou zklamání zdůraznil: „To je právě to - dnes nemají vůbec žádnou cenu! Vůbec nic se za ně nedá koupit!“ a dodal ještě prozaicky, „snad cenu papíru!“

Já se znovu podívala na nalezené bankovky a zdálo se mi, že při pohledu na ně si dovedu představit všechnu tu slávu, bohatství a moc, kterou takové císařství ve své době reprezentovalo. Zazdálo se mi, že v mysli dovedu navštívit tu vzdálenou zemi. Jako bych tam opravdu na skok byla - alespoň v mých představách. I zeptala jsem se otce, zda by mi bankovky dal. Otec mávnul rukou a řekl: „Jen si je vezmi. Já jsem ani nevěděl, že je ještě mám!“ Dal mi i několik mincí z Číny a Japonska, které při návratu z Manžurie a Vladivostoku do vlasti mu nějak zůstaly v kufru.

Ve mně se v té chvíli zrodil sběratel mincí. Má touha vidět svět a cestovat vykrystalizovala v touze podržet ty malé kousíčky kovu nebo papírové svědky dalekých zemí a kultur ve své ruce. Přišlo mi to jako pozdrav, můj osobní pozdrav z dalekých míst a ze vzdálených dob. Jako příslib, že ta vzdálená místa jednoho dne uvidím.

Bylo též fascinující objevit na zeměkouli nebo v atlasu ta exotická místa, odkud mé „pozdravy“ pocházely. Dokonce mi to přišlo, jako bych v těch místech alespoň duchem na chviličku byla. Nebo kdysi dávno.

Našim hostům, kteří navštívili mé rodiče a náš dům, jsem se pak sama ráda se svou sbírkou pochlubila a to mělo za následek, že mi pak hosté přinášeli své náhodně získané mince, i celé jejich sbírky. Tak moje kolekce potěšitelně vzrůstala.

Samozřejmě, že když jsme v roce 1948 jako novomanželé, po komunistickém převratu v naší vlasti, náhle opustili vše, můj „poklad“, moje sbírka, zůstala ve vlasti též.

A potom nečekaně začaly do našeho krámku ve Foveaux ulici přicházet děti s mincemi z Hong-kongu, Japonska, Malajska, Judie i jiných různých zemí.

Nebylo to celkem moc divné. Sydney bylo město námořníků a námořní základna a mnoho starších bratrů našich malých zákazníků se vracelo z cest ze vzdálených plaveb se zapomenutými mincemi po kapsách.

Když mi tito občánkové nabídli cizí mince, neodolala jsem a vždy jsem je odměnila cukrovím nebo pečivem podle jejich přání. Když se to rozkřiklo, přinášely mi děti nejrozličnější peníze z okolních zemí.

A pak jsem zaslechla jednoho chlapečka, jak polohlasně informuje jiného caparta: „Dej tuhle minci Išce. Ona neví, že to nejsou peníze!“

Povýšila jsem jednu větší plechovku na sběratelskou nádobu a hromadila jsem v ní nové mincovní trofeje. Na to jediné nebyl v době naší hokynářské epochy v Sydney čas.

Pozdější kolekce byla základem mé nové numizmatické sbírky.

„Kills bad breath“

V našem malém hokynářském krámku v Sydney, který jsme převzali se všemi běžnými zásobami, byla též cukrátka zabalená v obalu s nápisem „Kills bad breath“. To znamenalo „Zabíjí špatný dech“. Trochu jsme se tomu nápisu podivili, a tak nám bývalý majitel krámku vysvětlil, že to hlavně pomáhá odstranit pach dechu po kouření nebo požívání česneku. „Moc to pomůže,“ dodal.

Všechno cukroví se prodávalo denně, ale toto zůstávalo bez povšimnutí zákazníků. I rozhodli jsme se s Petrem, že když někdo bude mít zájem, nabídneme cukrátka hodně levně, aby se prodala.

A pak přišli do krámku tři chlapečci ve věku asi od čtyř do šesti let. Jeden z nich třímal v ručičce dvě velké měděné mince - dvě penny. Chtěl své bohatství dělit mezi všechny tři. Většina cukrátek stála jedno penny, a tak jsme poukázali, že by se těžko dělili na tři díly, a nabídli jsme, jako zdatní obchodníci, všechna cukrátka s tajuplným nápisem za ty dvě penny.

Po delší debatě se naši malí zákazníci rozhodli naši nabídku přijmout.

Už jsme na tento obchodní tah zapomněli, až jsme si všimli, že jsou někdy mezi zákazníky dvě až tři děti, které se občas zatočí kolem dokola a pak se zhroutí na zem a opět zase vstanou. Pak se další dítě zatočí, než klesne na zem. Když byli dospělí zákazníci všichni obslouženi, zeptali jsme se chlapců, na co si vlastně hrají?

Chlapci nám ochotně předváděli. První chlapeček dýchl na druhého, ten obrátil oči vzhůru a začal se točit jako omámený, až se potácivě sesul na zem jako mrtvý. Výstup se pak opakoval s druhým a třetím kloučkem.

„Co vám dává pocit, že můžete dechem někoho zabít?“ divili jsme se.

Hošíci nadšeně ukazovali nám známý nápis „zabíjí špatný dech“. „Vidíte, že špatný dech zabíjí! Tady je to napsáno černé na bílém!“ nadšeně ukazovali chlapci papírek z cukrátka.

I později jsme je zahlédli na ulici předvádět svůj dechový rituál. Asi cukrátka neměla valnou sladkou chuť, a tak si hošíci vymysleli tuto hru, aby ze svého nákupu měli alespoň nějaký užitek.

Jisté bylo, že si za dvě penny tito hošíci užili hodně legrace!

Věruška

Hned nad Foveaux ulicí vedla kolmo široká ulice Krown Street, kde byla ženská nemocnice a porodnice. Mnoho žen, čekajících svoji prvou i další ratolest, vystupovalo kolem našeho obchůdku do příkrého kopce. Rády se u nás zastavily na občerstvení. Takže jsem dennodenně vídala matróny se zaoblenými bříšky i jejich roztomilé dětičky, které s nimi cupaly.

Mnoho z těch nastávajících maminek mi hlásilo svůj věk - devatenáct, dvacet roků, nebo trochu více po dvacátém roce. Můj věk byl mezi 28 a 29 a přišla jsem si hříšně letitá na první dítě. Začala jsem Petrovi nadhazovat, že nám nadešel čas stát se rodiči. To hlavní - vlastní domácnost a prostor - jsme konečně měli.

Při stálé práci mi měsíce „v naději“ rychle uběhly. Příchod našeho děcka byl odhadován na konec března. Začátkem března však díky stálému pohybu v obchodě a sydneyskému horku, neboť začátek roku je australské léto, začala jsem se cítit velice těžce. Abych Péťu připravila na možnost dřívějšího porodu, řekla jsem jedno ráno: „Dnes se cítím špatně, jako celá rozlámaná!“ a můj choť odpověděl: „Ty taky? Já se cítím dnes špatně!“ A tak jsem radši mlčela. Když jsme krám v deset večer dne 6. března zavřeli, bolesti se zvětšily a dostavovaly se v pravidelných intervalech. I zavolali jsme mému doktorovi Lyonovi. Na jeho radu jsme sebrali připravený kufírek a vydali se na cestu do ženské porodnice poblíž. Petrovi se podlamovala kolena. Ulice vedla do příkrého kopce, a tak jsme se pomaloučku nejistým krokem šourali do porodnice. Hned si mě tam nechali. Tehdy nebylo zvykem nechávat manžely v místnosti při porodu dětí, a tak se musel Petr vrátit domů.

Já jsem na porodním stole ihned únavou a vysílením usnula a spala až do následující noci, kdy začal porod.

Můj porod se odehrál 18 dní před plánovaným datem. Můj zamluvený soukromý pokoj (pro jednu nebo dvě rodičky) nebyl proto k dispozici.

A tak jsem se ocitla ve velkém sále, kde bylo asi tak sto rodiček a tolik novorozeňat. Celý obrovský prostor byl rozdělen bílými závěsy kolem každé postele na malé pokojíčky. Hluk tam byl neustále. Moji malou dcerušku mi v prvních pěti dnech nepřinesli. Narození bylo zaznamenáno 8. března 1954 ve dvě hodiny ráno. Pro nás toto datum bylo vždy spojeno s narozeninami presidenta Masaryka 7. března. Austrálie totiž byla o několik hodin před evropským časem. Váha naší malé dcerušky při narození byla dvě a půl kila, byla předčasně narozená. Umístili ji do zvláštního oddělení, odkud nemluvňata nesměla být přenášena.

Mně nedovolili vzdálit se z lůžka, ale doktor určil, že se plných osm dní musím zotavovat z těžkého porodu. Měla jsem podezření, že v jiných zemích mohou rodičky dříve přecházet po porodu, byť i komplikovaném.

Bylo mi nařízeno dítě kojit. Jelikož naši dcerušku nedovolili lékaři přinést ke kojení ke mně, přinesly mi sestry jakýsi přístroj, který odsával mé mléko do nádobky. Byl to balonek s násoskou. Velice drasticky vysával mléko, takže jsem měla prsa rozbolavěná a krvácející. Tohoto odsávání jsem se až bála, bylo to pro mě bolestivé.

Ležela jsem tam opuštěná a osamocená. Připadala jsem si jako svobodná matka, kterou společnost odsoudila.

Tato australská porodnice měla zvláštní pravidlo, že myla novorozeňata od půlnoci do ranních hodin. Vše bylo umístěno ve stejném sále.

Mytí v tak nezvyklou noční dobu nemluvňata logicky vyrušilo ze spánku a rozplakalo je. Vyrušilo by to a rozplakalo i zdravé a dospělé lidi! Každé z nich plakalo, křičelo a naříkalo v jiné tónině, a tak jejich společné nářky naplnily halu jakousi biblickou lamentací. Jak si představuji, něco jako v Dantově pekle. Až neuvěřitelně hluboké hlasy u novorozeňat se mísily s pisklavými křiky a se vzlykáním překvapených tvorečků a neustávaly po celé hodiny. A jelikož další nové oběti byly uprostřed noci nečekaně vyrušeny z hlubokého spánku, nové výkřiky a nová volání o pomoc drásaly tmu okolo nás.

Já na to reagovala tak, že mi to vyvolalo bolesti nedávných let, válečných hrůz druhé světové války (tehdy 9 let od skončení) a připomnělo krutost leteckých náletů na bezbranné občany, volání raněných o pomoc, hrůzy války, hrubosti převratu, násilí a hrabivost násilníků. Plakala jsem v těch hodinách, kdy nebylo možné spát, nad celým lidstvem, nad jejich poskvrněnými dušemi i nad údělem, který lidé lidem způsobují.

Marně mi rozum říkal, že mytí malým dětem neublíží, ba prospěje, že spánek během dne dohoní, že nemají celkem nic jiného na programu než se nasytit a pak spát 20 až 22 hodin denně. Moje city byly plné bolesti nad ranami, které člověk člověku zasadil v minulých letech. A já byla za těch let druhé světové války členem a svědkem a opět svědkem a obětí komunistické revoluce a zabírání majetků a ohrožování svobody a existence českých občanů.

Nářek a pláč nemluvňat ztichly až asi tak ve čtyři, v půl páté. Teprve pak bylo možné rodičkám, kterým pláč nemluvňat nedal usnout, na zbytek noci upadnout do hlubokého spánku. Náhle však jsme byly probuzeny v půl šesté prudkým světlem bijícím do očí všech pacientů v sále. Byl nám přinesen ranní čaj a poručeno jej vypít. Byla bych ráda obětovala ranní čaje za zasloužený spánek, ale světla nás bila neúprosně do očí. Po tomto prudkém probuzení následoval čas umývání, převlékání a česání a pak i snídaně. Když jsem se konečně po všem tom systematickém vyrušování vzdala veškeré naděje na další spánek, náhle všechna prudká světla zhasla a zůstala jsem v pološeru. Sáhla jsem konečně po knize, že si budu číst. Světla však bylo tak málo, že se číst nedalo. Ptala jsem se později uhoněné ošetřovatelky, proč v půl desáté zhasli. „Protože je venku už dost denního světla a naše porodnice musí šetřit!“ vysvětlovala. Jenže okna byla na druhém konci sálu a k nám se denní světlo nedostalo!

Hned další den jsem zjistila, že potřebuji nutně lék. Sestřička mi ho odmítla dát s tím, že musím počkat tři dny. Doktor mi je předepíše, když bude vidět, že ho opravdu budu potřebovat. To byl hrůzně dlouhý čas. Telefony k dispozici nebyly, abych mohla požádat Petra, aby mi ho přinesl, neb jsme lék měli doma.

Rozhodla jsem se jednat. Slezla jsem tajně z lůžka a vyhlížela na ulici, kde jsem zahlédla děti našich zákazníků jít domů ze školy. Napsala jsem malé psaníčko pro Petra s prosbou o lék, a když jsem známé dítě zahlédla, zavolala jsem je a hodila mu psaníčko z okna. Děcka radostně volala, že psaníčko Petrovi donesou.

O trochu později jsem se dozvěděla, jak se dařilo Petrovi v našem malém krámku na Foveaux ulici v době mého pobytu v porodnici.

Tak nějak psychicky prožíval se mnou celé to stadium rození. Cítil se zcela vykolejený z normálního běhu událostí. Třetí den od mého odchodu do porodnice přišla paní Suttonová, naše věrná zákaznice, a povídala: „Tak vás tu Petře pozoruji, už po tři dny vůbec nic nejíte. Vyhlížíte jako duch. A taky nemáte ani čas si něco uvařit, když jste v krámě sám a pořád obsluhujete zákazníky. Přinesla jsem vám oběd. Já vás zaskočím v krámě a vy se najezte. Já to umím, taky jsem panu Krossovi v tomto krámku občas vypomohla, když to bylo zapotřebí!“

Petr vděčně uvařený oběd snědl, a když můj dopisek předaný dětmi dostal, přišel mě navštívit do porodnice. Petr uvítal dcerušku s otevřenou náručí. Dokonce přiznal, že má malé holčičky radši než chlapečky. Přinesl mi kýžený lék a viděl jako první naši maličkou dcerušku v „premature“ sekci novorozeňat (pro předčasně narozené). Velice jsem mu to záviděla. „Jak je možné, že já, matka, která děcko po devět měsíců nosila ve svém těle, v bolestech ho rodila, jsem své dítě ještě neviděla?“ Petr mě ujistil, že naše dceruška má překrásný obličejíček jako panenka. Společně jsme plánovali její jméno. Měli jsme připravené jen jméno Petr. Pro dívku přicházela v úvahu jména Blanka, Věra, Helenka, Daniela, Marta, Margarita, Alenka, Lydie, Rosalie a taková jména, která by byla známá jak v anglosaském, tak i v českém světě. Nakonec jsme se rozhodli pro Věrušku, Georginu a Miladu (po Petrově matce), neb v anglosaském světě je zvykem dát dítěti více křestních jmen.

Teprve pátý nebo šestý den, když Věruška přibrala další unce na váze, přinesli mi moji krásnou holčičku ke kojení. Bylo to pro mě vysvobození z bolestivé procedury odsávání mléka primitivní aparaturou. Novorozená maličká Věruška byla jemná jako kolibříček. Rozpraskané prsní bradavky a bolavá místa se rychle zahojila a Věruška začala přibývat na váze dvě unce denně.

Na vedlejším lůžku ležela apaticky mohutnější žena. Zeptala jsem se jí, proč vůbec nemluví.

„Právě je mi 40 let. Toto těhotenství byla moje poslední naděje porodit dítě. Narodilo se bez známky života. Byl to těžký porod. Tak se se situací vyrovnávám jak zdravotně, tak psychicky. S manželem jsme se brali před čtyřmi lety, oba jsme byli dlouho svobodní. Oba jsme toužili mít dítě… Vidíte, celý rok odříkání, obětí a zdravotních problémů a teď to zklamání!“ postěžovala si má sousedka. „Je to pro mě obzvláště těžké, když je okolo mě tolik novorozeňat a vidím tolik šťastných rodiček při kojení. A některé o děcko ani nestojí.“ Dokončila a upadla opět do výmluvného ticha.

Z druhé strany ležela na lůžku mladší dívka asi devatenáctiletá. Přišla ji navštívit jen její matka. Pak se mi svěřila, že se se svým hochem rozešla. Když se dozvěděl, že je těhotná, ani se neozval. Rozhodla se dítě i tak mít. Nevěděla však, zda je nemá dát k adopci. Rána po zklamání v muži, který byl otcem dítěte, byla ještě živá.

Po asi třech či čtyřech dnech se můj doktor Lyon objevil u mého lůžka. Prohlédnul mě a prohlásil, že se mé stehy léčí, ale z lůžka že ještě nesmím, až po osmi dnech. Řekla jsem: „Doktore, objednala jsem si u vás syna a vy jste mi dodal dcerušku!“

I odvětil: „Špatný doktor! Příště změňte doktora!“ Dnes již mohu prozradit, že jsem příště změnila doktora, ale nepomohlo to.

Sestřička, mladá dívka, která nám přinášela novorozeňata ke kojení, prohlásila, když mi podávala Věrušku: „Já vám tu vaši holčičku jednou unesu!“

„Co byste s ní dělala?“ ptala jsem se překvapeně.

„Měla bych ji doma jako panenku. Hrála bych si s ní, protože je líbezná! Je ze všech nejkrásnější!“

A měla pravdu. Věruška měla líbezný obličejíček od samého začátku. A byla droboučká jako panenka. Nemohli jsme se dočkat, kdy si ji odneseme domů.

Pobyt v ženské porodnici na Krown Street mnoho nestál, jen asi 16 australských liber, a pobyt v ní tedy nebyl žádný med, ale také mnoho nám nepočítali. Myslela jsem si o jejich službách velice málo a dnes si myslím ještě méně. Hlavně umývání novorozeňat od půlnoci do ranních hodin ve stejném sále spících rodiček je mizerná situace.

Nebo zákaz opuštění lůžka až osm dní po porodu je neuvěřitelná situace. Později rodičkám doporučovali chodit hned na druhý den po porodu. Lidské tělo je stvořeno k pohybu a čím dříve se přizpůsobí své požadované funkci, tím lépe.

Hlavní přínos do naší rodiny a do našeho života byl, že jsme si z porodnice přinášeli naši roztomilou Věrušku.

Osmý den konečně doktor svolil, že mohu slézt z lůžka a jít domů. Petr si pro nás dvě s Věruškou osobně přišel. Bylo zrovna nedělní poledne, doba, kdy byl náš krámek na několik hodin zavřen.

Domů jsme šli pěšky, neboť jsme byli vzdáleni jen dva bloky.

Cítím ještě dnes tu povznesenou náladu za slunečného březnového poledne. Byl to takový pocit, jako bychom si v náručí odnášeli velký poklad. Naši krásnou maličkou prvorozenou dcerušku s obličejíčkem malé princezny.

Držela jsem ji v náručí a skoro jsem se bála dýchat, aby ta krásná malinká a křehká holčička nebyla vyrušena.

V rodičovské a kupecké roli zároveň

Mysleli jsme si, že život a práce poběží stejným tempem po narození našeho pokladu, naší Věrušky, ale nebylo tomu tak.

Péťa mi slíbil, že budu moci, jak pan doktor nařídil, zůstat odpočívat alespoň jeden týden po návratu z porodnice.

Hned na druhý den, když se nám do krámku navalilo hodně zákazníků najednou kolem poledne, zavolal Péťa zoufalým hlasem: „Proboha, přijď mi pomoct do krámu alespoň na minutu!“

A minuta se protáhla na hodinu a pak na celé odpoledne a příští dny na celé dny.

Těch 99 až 100 hodin týdně, kdy byl náš krámeček otevřen, byla intenzivní práce sama. Dr. Lyon mi dal instrukce krmit naši malou Věrušku každé tři hodiny ve dne v noci. Věrušce trvalo plnou hodinu vypít svoji potřebnou dávku. Tím byl můj spánek dvakrát za noc přerušen a místo sedmi hodin spánku zbylo jen pět. Kojení bylo též velice vyčerpávající, takže jsem v následujících měsících byla jen napůl živá a věčně unavená.

Dodnes lituji, že jsem doktorovy instrukce brala vážně. Věruška často při kojení usnula. Potom se probudila hladová a do dalšího kojení zbylo mnoho času. Byla jsem později svědkem toho, jak děcko dostalo výživu, kdykoliv chtělo, a žádné potíže nenastaly.

Naše malinká Věruška se stala miláčkem našich zákazníků. Dětičky v krámě si ji půjčovaly „pochovat“ v náručí. Věruška byla povětšinou ve velice radostné náladě. Vyhlížela jako miniaturní panenka.

Jeffry Lace, tehdy asi sedmiletý synek paní Lace, požádal svou maminku, aby si o naši Věrušku řekli. „Co bys s ní dělal?“ ptala se ho jeho maminka. „Hrál bych si s ní a říkal bych jí Tracy!“ Tracy byl jeho oblíbený kreslený seriál o věhlasném detektivovi.

Paní Lace navrhla, aby se Jeffry zeptal rovnou nás. Jeffry se však vrátil s nepořízenou. „Já jsem si netroufnul se Petra a Išky zeptat, protože se mi jméno Tracy zazdálo tak hrubý!“ svěřil se své mamince.

A tak si naše Věruška podržela své jméno do dnešních dnů.

Křtiny se odehrály v katedrále sv. Marie v samém středu velkoměsta Sydney. Za kmotru jsme vybrali Slovenku Kristinku Filipkovou, protože tolik toužila mít dítě, ale myslela si, že jsou již s chotěm Janem staří, oba měli přes čtyřicet let.

Za kmotra jsme vybrali našeho dávného krajana Zdenka Lenfelda, který na tuto oslavu přiletěl z Melbourne. Všichni jsme plánovali emigrovat do USA, do Kalifornie. Též jsme uspořádali asi s dvaceti krajany hostinu v pěkné restauraci ve středu Sydney.

Pamatuji si, jak při návratu z oslavy, která se protáhla, mi mlíčko začalo vytékat na šaty, neb jsem přetáhla čas krmení. Než jsme dojeli domů, mlíčko již teklo tak, že slavnostní šaty byly úplně zničeny. Oslava však dopadla dobře.

I tak jsme se rozhodli náš krámek prodat, vzít si asi měsíc dovolené a pak koupit podobný s menším obratem a tím i méně práce, než Věruška povyroste.

O náš krámek jevili zájem krajané Hartwellovi, a tak byl prodej rychlý. Nábytek jsme tam nechali. Noví majitelé měli obchod s větším obratem, byt vyspravený, nalakovaný zevnitř i zvenku a činži velice malou.

Od září 1951, kdy jsme obchod převzali, do dubna 1954 se nám to místo stalo domovem, zákazníci přáteli.

Po týdenním zaučování manželů Hartwellových přišla neděle, kdy nás odhadci zboží poslali z krámu i z domu ven a my naložili naše pozemské statky a naši Věrušku a opouštěli místo našeho prvního domova v emigraci.

Naši zákazníci lemovali ulice a mávali nám šátečky na rozloučenou. Přáli nám štěstí a úspěch a volali: „Budete nám chybět!“, „Je nám líto, že nás opouštíte!“ a „Nikdy na vás nezapomeneme!“ Ani jsme nečekali takové velké loučení. Naše vytrvalé zákaznice si utíraly slzy, a tak i my jsme byli více než dojati.

Asi jeden měsíc jsme bydleli u Linhartů v Marrickville (část Sydney). Ovšem dovolená to v pravém smyslu slova nebyla, protože bylo stále hodně práce hlavně pro mě a pobyt v jedné místnosti byl pro nás nezvyklý.

Jednu epizodku z tohoto pobytu v Marrickvillu chci zachytit. Další pokoj vedle nás obývali manželé Rejnovi. Choť byl pracovitý Polák asi čtyřicetiletý a mladší hezká blondýnka, manželka, asi pětadvacetiletá Němka Lucie, která ani nepracovala, choť ji doslova zbožňoval.

V té době mi maminka poslala knížku v češtině „Milostné avantýry hraběte Dona Juana“. Prohlásila jsem tak nějak, že teď nemám ani čas, ani náladu na „avantýry hraběte“. K našemu údivu paní Lucie jevila o knihu veliký zájem a měla neobyčejnou radost, když jsem jí ji dala. Že prý čeština je podobná polštině a ona se chce učit polsky.

Za pár dní poté zastavila paní Lucie Petra v hale, aby jí půjčil peníze na taxi, které již stálo před domem. Její manžel že půjčku vrátí, až se vrátí z práce, že potřebuje odjet hned teď. Její manžel peníze vrátil, ale hned chtěl vědět, kam jeho choť jela. Ukázalo se, že si odvezla všechny své svršky i cenné věci z jejich domácnosti a suvenýry. Když se ani do tří dnů nevrátila, zdeprimovaný choť poznal, že ho opustila s Čechem, jak se doslechl. Oba zmizeli někde v Queenslandu v opačné části Austrálie.

Všichni v domě cítili s opuštěným manželem. Ten došel k názoru, že si ho vzala, aby mohla z rozbitého a válkou zdemolovaného Německa vyemigrovat do Austrálie. Nám to objasnilo, proč paní Lucie stála o „Milostné avantýry hraběte Dona Juana“ v češtině.

Asi jeden měsíc jsme pobyli u Linhartů, jak jsem se již zmínila, a pak jsme si pronajali další potravinářský krámek v jiné sydneyské části v Newtownu (37. Bedfords).

Krámek v Newtownu (37. Bedford ulici)

Krámek byl větší a byt za ním byl menší než ve Foveaux ulici, ale za to v jedné rovině. Věděli jsme, že měsíční obrat byl menší, než ve Foveaux ulici. Představovali jsme si, že v něm proto bude méně práce. Ale skutečnost byla jinačí. Práce v něm bylo též nad hlavu, jen byl menší obrat. Teprve pak jsme si uvědomili, že hned vedle vedla železnice, která oddělovala krám od poloviny možných zákazníků. Bylo nám tam smutno, postrádali jsme naše původní zákazníky - přátele. Vzpomínám na jeden takový den, kdy jsem se v opuštěném krámku dívala na naše batole - Věrušku - a s úzkostí si uvědomila, že jsme vlezli do špatně jdoucího obchodu. V duchu jsem si řekla: „Chudák Věruška. Do jaké zoufalé díry jsme to naše děťátko zatáhli! Tady není žádná budoucnost ani pro nás, ani pro ni!“

Navíc si Petr nedovedl představit, že moje pracovní schopnost při péči o dítě byla zmenšená. Kojila jsem Věrušku v těch měsících každé tři hodiny ve dne v noci, vařila, dbala o domácnost, ale práce v obchodě se nezmenšila. Větší krám požadoval, aby bylo vystaveno více zboží a zákazníci se trousili ve všech čekaných i nečekaných momentech.

Jedno takové poledne, když jsem vařila oběd a kojila Věrušku, oznámila jsem Petrovi, že nebudu moci zaskakovat do obchodu pro obsluhu zákazníků. Ale když další zákazník, dožadující se obsluhy, zazvonil v krámě, ozval se Petr se střechy a prohlásil, že nesleze „ani za živého Boha“ a Věruška byla právě uprostřed svého krmení!

I musela jsem se rozhodnout hned a na místě. Dám přednost potřebám dítěte a zahájím rozvodovou akci, nebo pošlu obchod a zákazníka k vodě a tím i naši existenci?

A tak jsem vyškubla prs dítěti z pusinky a rozhodla jsem se počítat, kolikrát přeruším krmení dítěte v zájmu zachování manželství a existence, a šla jsem obsloužit zákazníka. Bylo to tenkrát 17-krát, nežli Petr slezl se střechy!

Tentýž večer jsme učinili pevné rozhodnutí: prodat obchod se slabým obratem a vkoupit se do dalšího s dobrým obratem a dobrým výdělkem a radši si vzít pomoc na opatrování Věrušky, či ji dát přes den do opatrování zodpovědné pracovnici.

Považovali jsme krám v Newtownu za „lemon“ (citron), což byl anglosasky název pro špatnou koupi.

Báli jsme se, že to vůbec nebude prodatelné. Zavolali jsme však nejschopnějšího agenta potravinářských krámů v Sydney a svěřili jsme mu tento úkol.

Mr. Benton řekl, že nám krám prodá za totéž, co jsme do obchodu investovali plus jeho provizi, s podmínkou, že vůbec nebudeme hovořit s novým kupcem. Ani v týdnu zaučování. „Co když se nás bude na něco ptát? Co pak?“ ptali jsme se.

„Odpovíte stručně, nejlépe jedním slovem a pak zmlknete!“

Bylo to proto, že agent dal náš obchod do prodeje s tím, že my, jako špatně anglicky mluvící obchodníci, neznající australskou mentalitu, jsme v obchodě ztroskotali.

Během zaučování jsme tedy vytrvale mlčeli a prodej se zdařil. Měsíc po zakoupení obchodu jsme Newtown obchod předali novému majiteli.

Krám ve Waterloo

Po dvou týdnech v apartmentu v Radwicku jsme si koupili rohový krámek ve Waterloo, ve 117 Wellington ulici.

Byt byl v jedné rovině, jen ložnice byly v prvním poschodí a otevírací hodiny obchodu byly jen do šesti večer.

Nalézt pečovatelku pro Věrušku přes den netrvalo dlouho. Jmenovala se Dorothy a měla tříletého synka, který naši Věrušku zbožňoval. V té době už Věruška pila z flaštičky a Dorothy o ni vzorně pečovala. Krám jsme koupili od manželů Hudsonových, původem z Anglie.

Obchod ve Wellingtonově ulici šel jako řemen od prvého dne. Prodávali jsme též ovoce a zeleninu a dodávali zboží do domů. Byli jsme zapřaženi v obchodě od rána až do zavření. Pak nám přinesla pečovatelka Věrušku domů.

Byli jsme v novém obchodě velice šťastni. Byl hlavním krámem poživatin v okolí s dlouholetou tradicí. Ovšem byl to krám starého typu, kde zboží bylo za pultem a obchodník musel zboží nalézt a položit na pult, uzenky sám nakrájet a zabalit. Jen zeleninu a ovoce si zákazníci sami přinesli z vyložených beden před krámem.

Obyvatelé této části Waterloo v Sydney neměli vozy, a tak krátká vzdálenost z jejich domu k nám byla považována za velkou výhodu. Proto jsme byli v obchodě zapřaženi prakticky bez přestání.

Zákazníci a zákaznice byli přátelští, ale ani nebyl čas je lépe poznat tak, jako se to stalo ve Foveaux ulici.

Naše Věruška nám tehdy doslova rostla před očima. Procházela obdobím lezení, což v jejím případě byl způsob, že si sedla na jednu nožičku a pomocí druhé se odšupovala v naší velké kuchyni pokryté linoleem z jednoho kouta do druhého. Připadalo nám to, jako když jezdí na sáňkách!

Každá taková zdolaná vzdálenost byla uvítána radostně, ba i s jásotem, neb Věruška byla dítětem plným veselí, radosti a chuti do života a zvědavosti na vše, co ji obklopovalo.

Aby Věruška nemohla při svém cestování vlézt do krámu a dalších prostor, postavili jsme do dveří pekařský tác. I viděli jsme, jak se Věruška pracně vzpříčila po tácu nahoru - a pak se podívala na nové prostory - krámek - a v úžasu a překvapení nad novým objevem vydala hluboký vzdech „ach“ nad otevřeným novým světem prostoru a poznání.

Kopřivka

Jeden zážitek z té doby z Wellingtonské ulice si dodnes pamatuji. Ložnice byly v prvním patře nad krámem. Tam jsem ležela při jedné mé chřipce, která mě několik dní sužovala.

Jak mi nebylo dobře, nic jsem nejedla, jen mi Péťa čas od času přinesl čaj s citronem. A tak jsem pila čaj a sem tam jsem snědla pomeranč nebo grapefruit. Jsou prý v něm vitamíny a to má při chřipkách pomoci.

Bylo to již pozdě večer, v neděli kolem desáté, když jsem uviděla zvláštní věc na svém těle. Právě jsem si převlékala potem prosáklou noční košili a náhle jsem viděla na těle a na obličeji naskákat desítky malých puntíčků. Pak se puntíčky začaly rozšiřovat ve větší kolečka stále rostoucí ve větší a větší skvrny. Bylo neuvěřitelné, jak se skvrny a napuchliny rozšiřovaly nezadržitelně na mnohých místech mého těla, až se všechny spojily na celkové napuchnutí obličeje i těla. Jelikož jsem toto nikdy předtím nezažila, vzbudilo to ve mně úžas a strach. Petr přiběhl na mé volání a společně jsme se snažili nalézt příčinu. Teprve pak jsem si uvědomila, že jsem v posledních dnech vůbec nic nejedla, jen grapefruity a pomeranče, a pila čaj s citronem. Společně jsme došli k názoru, že to byla maximální kopřivka.

Kam jít, či hledat doktora pozdě v noci v neděli?

A tu Péťa došel k názoru, že bude dobré opřít se o znalost chemie ze školních lavic. Vzpomněl si, že protijed na kyseliny je bikarbonát - soda, používaná jako prášek do pečiva.

I nalil mi plný džbán nápoje s rozpuštěným bikarbonátem a pila jsem to sklenku za sklenkou, zatím co jsem postižená místa na těle natírala tou samou tekutinou. Zkoušela bych v tu chvíli cokoli na světě, tak jsem byla z toho rozrušená.

A před mýma očima se neuvěřitelně rychle skvrny na mém těle rozdělily a pak se začaly zmenšovat a zmenšovat, až všechny napuchliny i puntíky zmizely a já zůstala bez nejmenší známky po kopřivce.

Bylo to úplně k neuvěření! Skoro jsem tomu sama nevěřila, že před malou chvílí jsem vyhlížela příšerně.

Celé drama se odehrálo v takových dvaceti minutách. Kdo by uvěřil, že zrádná kopřivka může na těle vypadat tak výhružně! Kdybych to na vlastní kůži nezažila, nevěřila bych tomu!

Vzali jsme si z celé epizody dobré poučení a vždycky při chřipkách či jiných neduzích jsme vždy něco zajedli při moc kyselém ovoci, nebo rozředili větším množstvím čisté vody.

Hasiči

Jednou v sobotu, když bylo v našem wellingtonském krámě plno lidí, jsme si všimli, že se v kuchyni škvírami v prknech valí ven silný kouř. A protože škvíry byly velké i kouře bylo hodně, ptali jsme se zákazníků, co máme dělat, že žádný oheň nikde nevidíme a nemáme čas pátrat po příčině čoudu?

Jedna paní se ozvala: „K čemu jsou hasiči?“, nežli aby oni pátrali po příčině nebezpečného kouře. Všechny domečky tady okolo jsou maličké, dřevěné, hustě vedle sebe namačkané, a tak musí být lidé opatrní.

A tak jsme neváhali a zavolali hasiče a dali jim naši adresu. Co následovalo, jsme nečekali. Během několika dalších minut se s obrovským rámusem do našich celkem malých uliček přiřítily tři obrovské hasicí vozy s vysutými žebříky a z každého z nich se vyrojilo takových šest dost starých hasičů s obrovskými břichy. Úplně zalehly uličky ze všech stran našeho obchodu.

Naši zákazníci se k nám doslova řítili nakupovat, až vytvořili zástup, čekající na ulici na obsluhu. Objevilo se spoustu vřískajících kluků, kteří začali lézt všude, kde se dalo.

Také jsem zahlédla na obrovském voze stojícího tlustého hasiče s velkým břichem (kdyby byl ženská, řeklo by se - těhotná, tak v šestém měsíci) a s holí v ruce mrskal přes prsty kluky, kteří se věšeli z venku na stěny hasičského vozu. Jen si vybíral, kdo bude další na řadě. Asi se kluci chtěli do vozu vyšplhat!

Další hasičský tlusťoch stál v naší kuchyni u okna a mrskal hůlkou přes prsty kluky, kteří chtěli vlézt oknem do naší kuchyně.

V krámě jsme my prodávali a obsluhovali zákazníky, až se z nás kouřilo! Ale po ohni nikde ani stopy, jen dým a kouř se valil hustěji a hustěji ze škvír.

Jeden další tlusťoch-hasič odebral dvě prkna z podlahy a nakukoval do prostoru pod nimi. V hlíně byl vidět slehlý jakoby hrobeček jako po dítěti nebo po psovi. To však tlusťocha nezajímalo. Do tohoto frmolu do krámu přispěchala jedna sousedka z našeho bloku a cpala se davem k pultu, že ví, co způsobuje ten kouř! Honem jsme nastražili uši a slyšeli jsme:

„Na konci našeho bloku, kde domečky jsou maličké, namačkané, je nový majitel domku. Bývalí majitelé si již před lety koupili pračku, a proto přestali používat kotel. Pod kotlem se rozdělal oheň a v něm se tehdy prádlo vyvařovalo. Aby pod komínem nad kotlem nehučel vítr, jak to způsobovalo průvan, komín zazdili.

A teď se minulý týden přistěhovala nová rodina. Když objevili kotel na prádlo, rozhodli se, že ho po staru použijí a rozdělali v něm oheň.“

„A co my s tím máme společného?“ vyptávali jsme se s Petrem.

„No, a když byl komín zazděný, tak kam měl jít kouř? Plazí se pod podlahami z jejich domu až do vaší kuchyně a mezi škvírami vaší podlahy ven!“

„Takže žádný nebezpečný oheň není tady ani jinde,“ konstatovali jsme. Obchod se točil jako řemen. Zákazníci stáli stále ve frontě až na ulici a my krájeli salámy a prodávali jako mourovatí.

Za další půlhodinku všichni hasiči odjeli i se svými obrovskými monumentálními stroji.

A my nikdy nezapomeneme na tlusté hasiče, jak vyhazovali kluky uličníky ze svých hasicích strojů a stříkaček.

Vízum

Ke konci roku 1954 nám Dorothy vypravovala, že její tříletý synek si stále říká o sestřičku, jako je Věruška, a o víkendech Věrušku postrádá. Za pár měsíců se nám Dorothy svěřila, že očekává další rodinu. Na jaře nám přestala Věrušku hlídat (a za dalších půl roku nám napsala, že se jejich přání splnilo a že se jim narodily holčičky - dvojčátka a že je Jeffry v sedmém nebi).

Jednoho dne se konečně splnilo to, na co jsme tak dlouho, plných sedm let čekali.

Dopadlo to tak, že Petr začátkem roku 1955 otevřel poštu a náhle zahlaholil, že přišla dobrá zpráva, a než jsem pochopila, o co jde, vyhodil mě vysoko do stropu - jenže tam byl nízký strop, a tak jsem se pořádně a velice bolestivě praštila do hlavy. Dopis oznamoval, že emigrační vízum do USA nám bylo konečně uděleno. Měli jsme asi jen deset neděl času do vstupu do USA.

A tak nám nezbývalo nic jiného, než krámek tak dobrý rychle prodat a zajistit si lodní lístky na loď „Orion“ ze Sydney do San Franciska. Loď měla po cestě zastávky na Suvě na ostrově Fidži, v Honolulu na Hawaii a ve Vancouveru ve státě British Columbia v Kanadě, než přistála u břehů Kalifornie. To byl též kus zajímavého světa k vidění.

I sbalili jsme své svršky a pustili se na cestu do nového světadílu a za novou životní etapou. To byl konec března 1955.

I tak, když naše loď Orion odrážela od australského břehu v Sydney - cítili jsme, že jsme v Austrálii zanechali též kus našeho srdce!