Stará paní z obrázku

Lydie Junková

Zveřejněno s laskavým souhlasem autorky
Zdroj: Neviditelný pes, http://pes.internet.cz

Podzim očesával listí, jediná vysoká borovice nemohla zachránit léto.Domek pod ní připomínal spíš chaloupli z pohádky. Za sklem malých oken ještě kvetly růžové pelargónie, na zápraží stála úhledná lavička, z komína se plížil úzkým pramínkem kouř. Vysoký muž v sportovní bunděn se zastavil před prahem a vzápětí, snad ho už vyhlížela, se objevila ve dveřícvh stará paní..Celým svým vzezřením připomínala obrázek za staré knížky..

"Poručík Gall," představil se muž.

Podala mu ruku, suchou a měkkou. "Vy jste z kriminálky,já vím, syn mi volal," řekla. "Prý se znáte?"

"Chodili jsme spolu na práva. Byli jsme kamarádi."

"Tak pojďte dál! To jsem ráda, že nepřijel nikdo cizí."

Pokoj, do kterého vešel z úzké chodbičky, připomněl poručíkovi obraz od Vlamincka;. ještě měla ta stará paní mít krajkový čepeček a posadit se ke stolu s háčkováním...

"Vím zhruba, co se vlastně stalo," řekl nad hrnkem bílé kávy, který před něj postavila. " Ale potřebuji to slyšet přímo od vás, paní Rajtová."

Poposedla na dřevěné lavici, smetla z vyšívaného ubrusu neviditelné smítko. "Víte, pane poručíku, v poslední době se tady začaly dít hrozně divné věci: v noci mě budilo nějaké bouchání, něco vrzalo a někde poblíž jako kdyby vyl pes. Dívala jsem se už všude, na půdu, do komory, ale nikde jsem nic nenašla." Sepjala ruce na stole. "Já nejsem právě pověrčivá, ale ono to bylo den ode dne horší."

"Mluvila jste o tom s někým?" zeptal se.

"Nejdřív jsem o tom řekla hajnému. Ale ten se smál, prý abych na noc nejedla nic těžkého. Syna jsem nechtěla plašit, má dost svých starostí. Tak jsem se o tom pak zmínila panu doktoru Hroudovi.""

"A kdo je ten pán?"

"Znám ho už asi rok. Jezdívá sem na houby a párkrát jsem ho potkala v lese. Jednoho dne jsme se dali do řeči, slovo dalo slovo ... A jednou, když začalo pršet, tak jsem ho pozvala dovnitř. Občas se potom zastavil na kus řeči. Vyprávěl mi moc zajímavé věci. O světě a tak vůbec. To víte, já nemám moc příležitosti si s někým popovídat. Natož s někým tak vzdělaným a sečtělým." 

"Znáte jeho jméno?"

"Aby ne! Představil se mi hned zkraje. Jmenuje se doktor Hrouda a je psycholog. Pořád jsem se rozmýšlela, jestli bych mu měla povědět o tom rámusu. Až si jednou sám všimnul, že jsem nějaká nevyspalá. Tak jsem mu nakonec řekla, co se tu v noci děje."

"A co on ?"

"Nejdřív se dost divil, až jsem si pomyslela, že mě má za pověrčivou bábu. Ale potom se nabídl, že by tu třeba někdy přespal, aby to zažil na vlastní kůži, jak povídal. Vzadu v domku je malý přístěnek, je tam zima, ale jemu to nevadilo. Že prý je starý sportovec.Tak tu párkrát zůstal přes noc.Udělala jsem mu k večeři bramboráky, moc mu chutnaly." "Jak byl starý? A jak vůbec vypadal?" zeptal se poručík. "Může mít tak ke čtyřicítce," přenesla se stará paní do současnosti,"je trochu prošedivělý a má dost husté vousy. Vypadá jako nějaký prorok." "Kdy tu byl naposled?" "No - asi tak týden předtím, než se to stalo," řekla stará paní stísněně. Teprve teď si Viktor Gall uvědomil, že někde pod tím laskavým a mírným zevnějškem je pořádně vyplašená. "A co říkal tomu nočnímu rámusení?" "To bylo právě zvláštní... Vyložil mi, že existují nějaké mimozemské síly, o kterých my lidé mnoho nevíme. A že někdy - jak to jen povídal - s námi zkoušejí navázat

spojení." "Trochu podivný způsob," poznamenal poručík. "Člověk by čekal nějakou modernější techniku." "Já jsem tomu nejdřív také nechtěla věřit. Ale pan doktor mi vysvětlil, že pro ně je to hrozně těžké se nám nějak projevit.Právě proto, že oni jsou vysoce vyspělí, je to pro ně nesnadné -" "Komunikovat s primitivy." "Právě," řekla s povzdechem stará paní, "prý na ně nejsme připravení." "Takže to prostě můžeme těžko pochopit." 

"Já vím, vám se to zdá být směšné," podotkla. Vůbec nebyla zpozdilá nebo nechápavá. "No, já nevím. Pan doktor by vám to vysvětlil líp, než já. Ale proč se ho na to vlastně nezeptáte sami?" "To samozřejmě uděláme," usmál se poručík, " vždyť on je svým způsobem svědek. Ale teď mi ještě povězte, jak to bylo s tou loupeží." "Když já toho vlastně moc nevím..." Trochu se jí teď třásl hlas, ale držela se. "Od té doby, co tu občas přespal pan doktor, jsem byla klidnější. V noci jsem se už ani

nebudila. A i ten rámus potom jako by ustal. Až tu poslední noc se mi zdálo, že slyším nějaký škrabot, ale zase jsem usnula. Ale ráno -" teď už se neudržela. Vráskami jí z očí putovaly drobné slzy; stírala si je hřbetem ruky. "Víte, kdyby mi ten zloděj sebral jenom peníze, bože, to by mi tak nevadilo,stej ně jich moc nemám. Ale ty starodávné pendlovky... kdybyste slyšel, jak krásně bily každou hodinu! Strašně mi tu chybějí. A stará kořenka ještě po mojí mamince a ..."

"Neplačte, pokusíme se aspoň něco najít," řekl poručík Gall .

"Ze všeho nejhorší jsou všecky ty starožitnosti - zlacené hrníčky, památky na světovou výstavu z konce minulého století, porcelánové sošky a -" mávla rukou. "Byly to jediné památky po mém muži. On je sbíral až do své smrti. Umřel mi, nejsou to ani dva roky... Tady nejde o peníze! Ten zloděj mi vzal kus života."

"Váš syn mi řekl, že uděláte seznam, co všechno vám tu ukradli."

Vstala, šla ztěžka k sekretáři, sklopila desku. Teprve nyní bylo vidět, jak už je doopravdy stará. "Tady jsem všecko sepsala," podala mu dva listy papíru. "U každé té věci je také popis, jak vypadala."

"Máte pěkný rukopis!" pochválil ji Viktor Gall; rád by ji byl aspoň něčím potěšil.

"Já jsem původně měla být učitelkou," usmála se koutkem úst. "Jenomže to nevyšlo. Ale měla jsem hodného muže a děti...Měli jsme ještě dcerušku, ale ta umřela maličká."

Viktor Gall si prohlédl celý domek, vylezl i na půdu, nakonec nakoukl do přístěnku, odkud vedly jedny dveře přímo na dvorek. "Pošlu vám sem naše specialisty, aby se pokusili nalézt nějaké stopy."

"Myslíte otisky prstů?" zeptala se.

"Nejenom to. Dokáží toho najít mnohem víc, " usmál se.

Dívala se za ním, jak nastupuje do vozu.

"Žádný doktor jménem Hrouda nepřichází v úvahu," hlásil hned druhý den podporučík Křížek." Psychologové stejného jména sice existují, ale jednomu je k sedmdesátce, jeden zase sotva dokončil školu a potom nějaký Alois Hrouda, ale ten už je přes rok v Kanadě."

"Já jsem to tušil!" řekl poručík Gall. "Tihle proroci a hlasatelé tajemných sil jsou buď cvokové, nebo podvodníci. A podezřelí jsou mi všichni." Viděl před sebou laskavou vrásčitou tvář, šedivé vlasy, bezbranný modrý pohled. Za ta léta u kriminálky pořád ještě nebyl dost otrlý.

"Nedávno jsem četl," prohodil podporučík Křížek, "že každý kriminálník vlastně trpí nějakou psychickou vadou.To by pak nikdo nebyl trestně odpovědný! "

"A místa soudců by prostě zabrali psychiatři," opáčil Viktor Gall . "Naštěstí už někdy v polovině minulého století stanovili na základě jednoho proslulého soudního případu jakousi normu: musí se jasně prokázat, že právě v okamžiku páchání trestného činu byl pachatel pod vlivem duševního defektu nebo duševní nemoci, které mu zabránily pochopit, co dělá. A že dělá něco špatného. Jenomže to naprostá většina těch lidí ví až moc dobře."

Ve dveřích se objevil mladý strážmistr. Nepředpisově, ale zato horlivě ohlásil, že nese zprávu z laboratoře.

"Ten zloděj nebyl právě opatrný," konstatoval kapitán Doubek, když ji dočetl. "Nenechal tam sice otisky prstů, nanějaké pachové stopy je také už moc pozdě, ale po celém domku jsou trasologické stopy, které pak vedou dozadu, přes dvorek, do hustého křoví. A tam musela stát motorka."

"Jinak nic nenašli?" zeptal se poručík.

"Ještě nemají hotovou celou analýzu. Ale počkej! Je tu dodatek. Na dvorku objevili nějaký zapadlý útržek, pravděpodobně z časopisu. Sice utrpěl deštěm, ale podařilo se jim rozluštit několik slov a jakž takž překreslit jakýsi vtip.Podívej se na to!"

"Něco mi to připomíná," řekl Viktor Gall. "Kde jsem to jen viděl?"

"Že by na tom tvém internetu?"

"Máš pravdu!" vyskočil Viktor Gall. "Dokonce jsem si něco otiskl . Sjedu pro to domů."

Za hodinu byl zpátky. "Bude to pravděpodobně ono: jen se mrkni," ukazoval kapitánovi. "Tady je článek o jedné americké galérii, kde jsou vystaveny vize o mimozemských jevech v umění. Vidíš tady ten obrázek? "

"Vidím obludku," řekl kapitán. "A na tom nalezeném útržku asi nebude vtip, ale vyobrazení návštěvníků odjinud. Tady ta kresba -" porovnal ji se zprávou, "je tomu vážně podobná. A jmenuje se to : Visitors... Dole je datum z letošního roku."

"A nevytrousil to v domku syn té paní Rajtové?" zeptal se podporučík Křížek uvážlivě.

Za pár minut na tuto otázku dostali odpověď. "On nic takového nečte!" Poručík Gall položil sluchátko. "Myslel si, že jsem se pomátl."

"Jenomže - najít toho Hroudu bude fuška," mínil opět rozšafný Křížek.

"Máme už určitý duševní portrét," řekl optimisticky poručík, "a není to zrovna hezký obrázek: zaprvé je to člověk, který si tu akci musel velice pečlivě naplánovat a připravit si pro provedení patřičné podmínky, za druhé je veden zištnými motivy a hlavně je naprosto bezcitný a bezohledný. Přitom to není nevzdělanec nebo primitiv; navíc má jistý přehled o uměleckých předmětech, ví, co má ukrást a jistě také, jak či kde to zpeněžit."

"A nemůže to být nějaký šílený, zuřivý sběratel?" nadhodil Křížek.

"Pochybuju, že ten by postupoval tak rafinovaně."

"Úplně vyloučit tu verzi ale nemůžeme!" podotkl kapitán suše. "V každém případě se pozeptáme, jestli se něco z těch starožitností někde neobjevilo. Zveřejňovat to zatím nebudeme, jenom bychom ho varovali."

"Neřekl bych vám to ," řekl na rovinu informátor, "kdyby se nejednalo o takovou krysu. Že krade docela bez pardónu, to jsem teda věděl a nic mi po tom není. Ale on klidně obere i svý parťáky. Je strašně mazanej." Zřejmě s ním měl svoje účty. "Zeptejte se na téhle adrese -" načmáral na útržek papíru pár slov. "Třeba tam něco nabídnul. Ale já padám. Toho frťana jsem si dal na vás, pane poručík." Byl to správný tip. Drobný mužík s chytrýma liščíma očkama se bránil jen chvíli. "Nevěděl jsem, že jde o kradený věci!" tvrdil důrazně. "Ten pan doktor mi namluvil, že je má po svý babičce -" Otevřel skříň s policemi a vytáhl starodávné pendlovky. "Nebyl to žádný doktor psychologie, ale pouhý nedostudovaný ekonom," řekl poručík Gall o pár dní později staré paní Rajtové.

Nevěřícně vrtěla hlavou: "Takový slušný pán..."

"Když jsme mu předestřeli fakta, sice ještě zapíral, ale brzo toho nechal. On si umí spočítat, co je reálné! Zaručeně sámnevěří na žádné mimozemské síly. Ten rámus po nocích tu totiž vyráběl sám. Narafičil to setkání v lese a počítal s tím, že ho jednou pozvete sama dovnitř, aby si obhlídnul situaci."

"Ale jak se dověděl, že tu mám takové cenné věci?" "Říkala jste mi, že váš muž sbíral starožitnosti. Hrouda se o něm asi dověděl. A nebyl to pro něj problém zjistit si adresu. Naštěstí ještě nestačil nic rozprodat. Chystal se teprve vyjet za hranice," řekl poručík. "Takže se mi něco vrátí?" hlesla. 

"Doufám, že dostanete zpátky úplně všechno. Jen to bude ještě pár dní trvat."

I bez krajkového čepečku a háčku s pletením patřila spíš do nějakého obrazu.Stála na prahu, staré pomněnkové oči zamžené slzami. Viktor Gall nasedl do vozu, díval se, jak zvedla ruku na rozloučenou. Měl pocit, že opuští svět, jaký snad jinde už ani neexistuje...