Smrtelný pád
Lydie Junková
"Že by tam skočil sám?" uvažoval mladý nazrzlý strážmistr, "já bych řekl, že mu někdo pomohl!" 
"Jiná možnost asi nebude, Filipe," odbyl to snaživé přemýšlení vyhublý dlouhán v šedavé bundě. 
"Jenomže sebevrah by si snad vybral strmější sráz, pane majore!" 
Filip Dudek byl, jak správně soudíte, poněkud obtížná povaha. 
"Pokud rovnou neskočí z dost vysokého patra." Major Kalina svraštil výrazné černé obočí. "Máš na skladě další moudrost?" 
Pokud ji měl, pak se s ní strážmistr zatím nevytasil; major byl známý drsňák, dokázal zavřít ústa i vyšším šaržím, než byl sám. 
"Půjdete to s poručíkem Bolkem omrknout," rozhodl nyní.."Ale nevracejte se mi s prázdnou!" Jinou možnost to vylučovalo.. 
Pokud spoléhali na sousedy, dělali chybu. Nevypadlo z nich nic, co by stálo za zmínku; určitě nestáli o žádné oplétačky. 
"Škoda, že už se nepoužívají mučidla," řekl strážmistr procítěně. 
Náhoda, který bývá čirým nedopatřením milosrdná , jim pro útěchu přihrála povídavého staříka, který na zahradě za domem sbíral spadaná jablka."Já tady bydlím už dlouho a Karešovy dobře znám," pustil se ochotně do řeči. "On byl takovej přátelskej, občas mi nabídnul cigaretu.To paní Karešová je spíš nemluvná, vypadá jako zakřiknutá. Jenomže zakřiknutá ona zrovna není." Odkašlal si a změnil tón: "Vy nekouříte?" 
"Bohužel," odtušil poručík, předstíraje politování. 
"Tak je zakřiknutá, nebo není?" vpadl zato neomaleně Filip Dudek, kterému takové klábosení šlo na nervy. 
Poručík Bolek po něm loupl očima. "Povězte mi, čím vám byl pan Kareš tak sympatický?" zeptal se staříka. 
"No sympatický - jak se to vezme! Občas jsem taky slyšel, jak na tu svou pořádně křičí." 
"A ona na něj ne?" nevydržel to opět strážmistr Dudek. 
"Kdeže, ta a křičet! Ale zato, když na vás koukne, šmankote," děda se uvážlivě podrbal za uchem, "no, nechtěl bych s ní bejt na kordy!." 
"A manželé Karešovi nějaké spory měli?" chopil se přihrávky Bolek 
"Těžko povědět! Žádný hádky jsem teda neslyšel. Když byli venku, jako před lidma, docela se k sobě měli." 
"Ten dědek je schizofrenik," bručel nespokojeně strážmistr, sotva nasedli do vozu. 
"Nezoufej!" Poručík nastartoval. "To by bylo moc brzy." 
Major Kalina se v té době nalézal v pohodlném, širokém křesle; či spíše v něm trčel jako osamělý vykřičník. 
Žena, která seděla u oválného stolku proti němu, vyhlížela nenápadně,. příjemně a spořádaně. Velké modré oči za brýlemi s jemnou obroučkou sice slabounce mrkaly, ruce položené v klíně však působily klidně. 
Upravené kaštanové vlasy, jemné náušnice, proužkovaná halenka ; středoškolská kantorka lepší třídy. Major však věděl, že pracuje jako překladatelka a že v odborných kruzích má tu nejlepší pověst. . "Nechci vás rozrušit," začal na svůj vkus neobyčejně šetrně, " avšak jistě -" 
"Ptejte se, nač chcete," přerušila ho bezbarvě, "já chápu, je to nutné." Slabounce, táhle vzdychla. "Pokud vás zajímá naše manželství - tak vám mohu sdělit, že jsme neměli žádné vážnější neshody..." 
"Rád věřím," přikývl major Kalina, . "přesto vám musím položit otázku, kde jste byla v době onoho nešťastného pádu." 
"U své známé. Je profesorkou angličtiny, pomáhala mi s překladem. Jmenuje se Diana Macková. Můžete se jí zeptat." 
"I kdyby měla motiv, má nezpochybnitelné alibi, " vykládal major zhruba o hodinu později poručíkovi, který seděl proti němu u strohého psacího stolu v neméně strohé místnosti; Dudek seděl vedle trezoru, připraven kdykoli dodat debatě spád. "Paní Macková mi řekla, že byly celé odpoledne až do večera spolu." 
"Věděla už o Karešově smrti?" otázal se poručík Bolek. 
"No to by mě taky zajímalo!" přidal se nyní zaujatě strážmistr . 
"Neměla údajně tušení! Když jsem ji informoval, div se neskácela." 
Z Kalinova hlasu čišel mráz na vzdálenost několika metrů.. 
Dramatický okamžik poručík pro jistotu přerušil. "Už nám poslali pitevní nález, " řekl.. "Aspoň to hlavní: zlomenina spodiny lebeční, odtržené srdce... mnohočetné zlomeniny končetin a pánve," četl. 
"Musel být okamžitě mrtvý. Ještě se tu píše o krvácení a zhmožděninách. Asi jak se ve vzduchu otáčel a narážel do té šikmé stěny." 
"Tak o mrtvole už víme dost, ale co o tom živém?" meditoval Dudek.. 
"Tys měl studovat filosofii nebo něco stejně užitečného,"podotkl major. 
Filip Dudek ignoroval poručíkův výstražný pohled: "Ale vzdělání není k zahození ani u policie!" Vzápětí se přece jen trochu zarazil. 
Major Kalina snad minutu zkoumal jeho obličej, trochu široký nos, nazelenalé oči - jako by toho hubatého mladíka viděl poprvé. "Jistě jsi ve škole míval sníženou známku z mravů," řekl suše. Svraštil obočí , zabubnoval prsty na stůl a nečekaně dodal:."To já jsem měl jednou dokonce trojku. Ale to už je dávno. A navíc to bylo nedorozumění." 
Poručík a strážmistr na sebe pohlédli, ale ani nehlesli. 
Téhož večera shlížel major Kalina z vrcholku skalnatého kopce. Svah pod ním se tvářil strmě, avšak po několika metrech si to rozmyslel, protáhl se šikmo do délky a hluboko dole se potopil do řídkých křovin, za kterými probleskovala voda. Jednotvárný, temný hukot divoké říčky bylo slyšet až nahoru. Nad lány holých polí táhly tmavé mraky a hltaly poslední chabé paprsky slunce, zapadajícího za protilehlé vrchy. 
Rychle se smrákalo. Někde vzadu, v hustém smrčí, zapraskala náhle větev. Major se otočil, dva tři rychlé kroky od okraje svahu; byla to instinktivní, živelná reakce. Po dlouhé době se mu vybavila situace, kdy poprvé v životě vytáhl pistoli na člověka, který na něj mířil brokovnicí. Naštěstí byl rychlejší, než útočník: poranil ho na ruce, puška padla na zem. Žádné potoky krve, jen povrchové škrábnutí. Přesto na ten okamžik nerad vzpomínal - a také už málokdy.. 
Muselo to být už dobrých třicet let...Major stál nehybně za stromem, ale už se nic neozvalo. Kamenitou stezkou se vydal dolů z kopce, k úzké asfaltce, kde nechal stát vůz. Celou cestu měl nepříjemný pocit, že ho sledují něčí 
pozorné oči. 
Poručík Bolek se usadil proti tlustému, břichatému muži s kudrnatou čupřinou nad čelem. Ta jediná připomínala pohledného mladíka, s kterým se kdysi skamarádil na právech.. 
"Ty ses moc nezměnil!" zahlaholil doktor Švec. "Jak je to vlastně dlouho, co jsme se neviděli? Dobře deset let!" 
"To ještě přidej," řekl Bolek. "Proč jsi mi vlastně volal, Luďku?" 
"No jo, policajt! Neztrácí čas! Totiž -jde o tu smrt Rudolfa Kareše. " 
"Ty tu rodinu znáš?" 
"Jenom jeho syna Radka z prvního manželství. Moje žena s jeho matkou chodila kdysi do Sokola. Zkrátka - od Radka jsem se dověděl, jak Kareš špatně skončil." 
"Jak se syn na to neštěstí tvářil?" 
"Prý by se vůbec nedivil, kdyby fotra z té skály někdo shodil." 
"Fotra!" 
"On na něj nemá zrovna nejlepší vzpomínky." 
"Jak věděl o té skále?" 
"To nevím. Snad z novin. Ale počkej, snad si nemyslíš -" . 
"Já přece nemyslím, to by sis mohl pamatovat!" Oba se zasmáli, ale zdaleka ne tak spontánně jako kdysi. "Ondřeji, jestlipak ses oženil?" změnil přesto doktor Švec téma. 
"Zkomplikovat si život trvalým vztahem? A dětmi?" 
"To já mám dva kluky!" zavzdychal doktor Švec nostalgicky. 
"Co víš o tom Radkovi?" vrátil ho poručík k věci. 
"Studuje na technice. Počítače. Pokud vím, tak mu to jde dobře." 
"Druhou Karešovu manželku neznáš?" 
"Kdepak! Nikdy jsem ji ani neviděl. Jen jsem slyšel, že má s Karešem také trable. První žena se s ním totiž rozvedla, protože jí zahýbal." 
"Žárlivost? Normální motiv!" vyjádřil se znalecky Dudek- "A k tomu překladatelka! V románech se to hemží návody, jak se někoho zbavit!" 
"Na to by úplně stačila televize," zarazil ho major Kalina. "A potom - ona překládá odbornou literaturu, fyziku, chemie a podobně." 
"Takže by ho spíš otrávila," usoudil nezničitelný strážmistr. 
"Když jsi tak nápaditý, vydáš se znovu do terénu. A nevracej se, dokud nezjistíš něco konkrétního! Fantazírování už bylo dost.." 
"Ale co mám zjistit?" 
"Fakta o záletech Rudolfa Kareše..Ale ne abys udělal nějaký malér! Ostudy má policie dost i bez tvého přičinění.." 
Poručík Bolek zachytil majorův pohled.."Já půjdu s Filipem," dovtípil se. 
"Vy máte nějaký plán?" naléhal nedočkavě Filip. "Mohl bych se nenápadně seznámit s tím Radkem a něco z něj šikovně vytáhnout-" 
"Nejlíp by bylo zeptat se ho rovnou!" přerušil ho poručík Bolek, "Já se nedivím, že jdeš Kalinovy na nervy. Pro jistotu zůstaneme zatím pohromadě!" 
Výprava to byla komplikovaná a obtížná - a pokud byste čekali, že z ní přivlekli pachatele v poutech, zažili byste šeredné zklamání. I kdyby měl Radek chuť zprovodit svého nemilovaného otce ze světa, rozhodně to nebyl on, kdo tímto způsobem obtížil své svědomí: v dobu časově příslušnou se totiž prokazatelně potil na zkoušce z fyziky. 
Dalším cílem byla sousedka Diany Mackové.."Nic na ni nezkoušej!" Varoval Dudka poručík. " Ani nemukneš, rozumíš?" 
Avizovaná dáma je přijala přátelsky, zřejmě to pro ni znamenalo příjemné rozptýlení. Kráčela před nimi do pokoje, rukávy divoce květovaného županu jí vlály jako prapory spravedlnosti.. Vznešeným pohybem pokynula oběma kriminalistům, aby se posadili,sama se důstojně rozložila proti nim do poněkud omšelého ušáku. "Mezi náma,"spustila bez velkého pobízení, "on byl Kareš pěknej - jak bych to řekla -" Decentní výrazy nebyly zřejmě její koníček. 
Strážmistr se nadechl, avšak Bolek ho předešel: "Jen na rovinu, paní Bartošová, pomáháte přece při vyšetřování!" 
"Nežinýrujte se," zamumlal Filip Dudek, téměř udušený vynuceným mlčením. 
Miladě Bartošové se naopak ulevilo, takže se rozjela naplno, dychtivostí se téměř třásla.. "Ta paní Karešová se u sousedky, jako u paní Diany - ukázala, co já vím, jen párkrát. Zato on tu byl pečenej vařenej!. I když v 
poslední době už chodil míň. Chudák ta jeho ženská..." To chutné sousto se jí přímo rozplývalo na jazyku. 
V krátké pauze, kdy se musela přece jen nadechnout, vzmohl se poručík na otázku: "Myslíte si, že paní Karešová o jeho návštěvách věděla?" 
Podle toho, jaký na něj Milada Bartošová vrhla pohled, mohl si tuhle slabomyslnost klidně ušetřit. Policie tím u ní rozhodně nestoupla v ceně. 
Doprovodila je na práh bytu, významně zakoulela očima směrem k sousedním dveřím, na kterých se skvěla mosazná vizitka: prof. Diana Macková, .a prohlásila vznešeně,, jako by je zvala k audienci :"Kdyby něco, klidně zesejc. přijďte !" 
Majora hned tak něco nevyvedlo z míry, avšak tentokrát se to Dudkovi málem podařilo, když prohlásil hned na prahu:, že je nezbytné hlídat Mackovou.. 
"Co to meleš?" užasl poručík Bolek. 
"Poněvadž teď je přece na řadě ona!" 
"Bude házet další oběti ze skály?" otázal se Kalina. 
"Jak to?" vykřikl Filip. ""Karešová přece shodila ze skály manžela a teď se bude chtít pomstít také Mackové!" 
Major si odkašlal. "Ty myslíš, že ji také vyláká na ten kopec?" 
"Může ji zabít i jinak!" 
"Jenomže zapomínáš, že Karešová nemohla pracovat s Mackovou na překladu a v tutéž dobu strkat svého manžela ze skály! " Major Kalina zesílil hlas; to bylo špatné znamení. Celé to najednou vyhlíželo mizerně. 
Filipův bláznivý nápad sice padl, avšak žádný přijatelnější ho nenahradil. 
Ani náhoda se tentokrát neobtěžovala; nepřihrála žádné aspoň trochu slibné stopy. Poručík Bolek bedlivě studoval všechna hlášení, expertízy, laboratorní analýzy. "Na oděvu mrtvého nic použitelného nenašli," 
konstatoval chmurně. 
Filip se na své židli vedle trezoru zavrtěl, ale kupodivu mlčel.. 
Major seděl u stolu a vytrvale kreslil cosi podobného křížovce. "Smrt nastala mezi pátou a šestou večer," bručel. "Ty dvě ženy byly pohromadě asi od jedné do pěti. Karešová by mohla pod ten kopec dorazit nejdříve za hodinu, cesta nahoru trvá dobrých třicet minut. 
"Ale jak tam dostala Kareše?" řekl poručík Bolek. "Proč on tam vůbec lezl? Že by se vydal na procházku a pachatel ho sledoval?" 
"Mohl mít na kopci s někým sraz!" přidal se strážmistr Filip. "Třeba s nějakou ženskou!" 
"Proč ne hned se dvěma?" odsekl nerudně Bolek. 
"Počkat!" řekl major Kalina. "Ondřeji, jedeme za Karešovou!" 
Nad oválným stolkem opět ta příjemná, nevtíravá tvář. "Paní Karešová," řekl major Kalina, "vy jste věděla, že váš manžel udržuje intimní vztah s Dianou Mackovou?" 
Zavřela oči, zatápala rukou po opěradle, jako by hledala pevný bod v nepřátelském prostoru. 
"Nemusíte ani odpovídat. Rozhodla jste se, že s mužem, který vás tak zradil, skoncujete. Jednou provždy." 
"To není pravda!" vykřikla. "Já jsem - Já bych mu nikdy neublížila! A vždyť přece víte, že jsem -" 
"Už tu lež neopakujte ! Vy jste u paní Mackové v tu dobu vůbec nebyla. Vaše alibi tím padlo." 
Vytřeštila oči; za skly brýlí se zdály ještě větší. "Já jsem Rudolfovi nic neudělala!" zasípala a zalapala po dechu. 
"Proč jste tedy potřebovala to alibi?" přidal se poručík Bolek. 
"Měla jsem hrůzu z toho, jak se mě budete vyptávat! Chtěla jsem se tomu vyhnout," řekla najednou tiše, bylo jí stěží rozumět. 
"A že jste požádala právě Mackovou!" podotkl major. 
"To ne - ona mi to alibi sama nabídla.. "Asi že měla - špatné svědomí." 
"Takže jste u ní nebyla. A motiv k činu byl opravdu silný: chtěla jste zabránit tomu, aby vás manžel opustil - a šel za ní." 
"Ale Rudolf mi přisahal, že mě neopustí!" 
"A vy jste tomu uvěřila?" 
Vyskočila, běžela k sekretáři, ze zásuvky vytáhla strojem psaný list. "Tady - podívejte se, co jí napsal: že je konec, že už jí má dost... To je kopie - toho dopisu!" 
"Ukažte!" Major přelétl těch pár řádek, které stavěly všechno naruby. 
"Možná, že to vůbec neodeslal," řekl poručík Bolek. "Chtěl vás jen upokojit !" 
"A co je tohle?" Podala jim stvrzenku doporučeného dopisu., ruka se jí třásla. "Rudolf mě požádal, abych to dala sama na poštu..." Rozplakala se, tichounce, nezadržitelně. 
Major Kalina vstal, dlouhý, hubený, prst osudu. "Uklidněte se, paní Karešová. A pojeďte, prosím, teď s námi." 
Dveře s naleštěnou mosaznou vizitkou se váhavě otevřely. "Co - co si přejete?" zeptala se škvírou Diana Macková. 
Když se představili, neochotně je vpustila dovnitř. Tvářila se bohorovně, teprve když se za nimi vynořila Karešová, viditelně znejistěla. Obě dvě na sebe pohlédly, beze slova. První sklopila zrak Diana Macková. 
"Víme už, že jste v inkriminovaný večer nebyly spolu, alibi bylo smyšlené.Proč jste ho paní Karešové vůbec nabídla?" otázal se major. 
"Cítila jsem se vina - chtěla jsem ji -" Nešlo jí to z úst. 
"Ochránit?" doplnil poručík Bolek. 
"Ano, ano," zablekotala, oběma rukama si stiskla spánky. 
"Nikoli! Vy jste naopak chránila sebe! Věděla jste, že budete v podezření!" řekl major ostře. 
"Ale proč? Já jsem přece neměla důvod!" zaječela. "Rudolf - Rudolf si mě chtěl vzít!" 
Karešová se opřela o zeď, ale nepromluvila. 
"Vzít? Právě naopak! Chtěl vás opustit! Nechte toho ! Máme kopii dopisu, který vám poslal." 
"Proto musel spadnout z té skály," dodal poručík Bolek. "Zřejmě jste ho tam pod nějakou záminkou vylákala." 
Ještě se nadechla k protestu: nic takového by - 
"Nechte toho!" řekl major Kalina, " vy jediná jste měla přímý motiv. Příliš silný, než abyste mu nepodlehla." 
Seděla nyní bez hnutí, jako bez života. Pohled strnulý, dva tmavé terče v bílém poli tváře. Už se nebránila. "Zradil mě," řekla bezvýrazně. Snad si ani neuvědomila, že mluví nahlas. 
"Nenáviděla ho, protože jí vzal veškeré naděje. Co potom zbude z citů!" mínil poručík Bolek, když všichni tři nasedli do vozu. 
"Nenávist je párový kůň lásky," ozval se strážmistr Filip. 
"Jak jsi na to přišel, prosím tě?" . 
"Četl jsem to v jedné detektivce." 
Major jen potřásl hlavou, ale nic nenamítal.