Smrt v zámku

Lydie Junková

Zveřejněno s laskavým souhlasem autorky
Zdroj: Neviditelný pes, http://pes.internet.cz

V rozlehlém sále s nízkou renesanční klenbou, nad spodní částí dřevěného ostění, visel obraz v kulatém zlaceném rámu; hleděla z něj zamžená oválná tvář s mírným, něžným úsměvem. Přímo pod ním ležela na pravém boku postava s obličejem otočeným k podlaze a napůl ponořeným do velké kaluže zaschlé krve, dosahující až k ostění.

"Zdejší kastelán, Zdeněk Šálek," hlásil mladý strážmistr. "Nebyl tady ani dva roky."

"Kdo ho našel?" zeptal se kapitán Horník.

"Průvodkyně. Hned po ránu, když nastoupila službu, Naštěstí ještě předtím, než se objevili první návštěvníci."

"Můžeme s ní mluvit?"

"Těžko. Ona se úplně sesypala. To víte - mladá žába. Studentka. Doktor jí píchnul injekci a teďka spí."

"V krvi na podlaze byly zajištěny dvě stopy obuvi v délce 22 cm," četl poručík Zich z protokolu o ohledání místa činu. "Jedna z nich obsahuje dostatek charakteristických znaků pro druhovou a individuální identifikaci a je tudíž upotřebitelná..." podal kapitánovi hustě popsaný list papíru.

"Podle předběžného zjištění chybí šest obrazů a dvě sošky,samé vzácné věci. A dovnitř se dostali snadno," ukázal k oknu. "Vidíte ten vysoký strom? Z něj vylezli na střechu přístavku a po ozdobné mříži na balkon."

"Kastelán už dlouho naléhal, aby ten strom byl poražen," hlesl stísněně starosta obce. "Jenomže památkáři -" mávl rukou."A teď máme škodu, která se nedá penězi vyčíslit. Odnesli dvě holandské krajiny a čtyři obrazy z benátského cyklu. To je slavná sbírka vedut. Víc vám řeknou znalci."

Nejdříve však přišli na řadu jiní odborníci,ti, kteří se zabývali mrtvým tělem.

. ..Na hlavě se nalézají tři rány v měkkých lebních přikrývkách, z nichž dvě způsobily zlomeniny lební klenby a spodiny, zlomeninu nosní chrupavky a probití spánkové kosti s rozsáhlým zhmožděním levého spánkového laloku...Na pravé horní končetině je tržná rána na malíkové straně a uzavřená zlomenina kostí dolní třetiny předloktí...Jako nástroj bylo pravděpodobně použito železné tyče nebo podobného kovového předmětu... konstatovala suchým jazykem expertíza.

"Asi nastavoval proti úderům do obličeje ruce," usoudil kapitán. "Zřejmě je překvapil, a proto nesměl zůstat naživu."

Podle trasologických stop pod oknem a na pískovcové cestě byli pachatelé dva. Na cestě vedoucí od silnice k zadní bráně zámeckého parku byly nalezeny otisky pneumatik po dvoustopém vozidle. Byly však nepoužitelné, protože v noci se nad obcí přehnala prudká bouřka.

"Lupiči museli jít najisto: vzali jen ty nejcennější věci," mínil zachmuřeně správce zámku. "A určitě nešlo o náhodně odcizené předměty. Divím se, že nesebrali ještě další dvě sošky."

" Podle pitevního protokolu zemřel kastelán mezi dvanáctou a druhou hodinou. Máte ponětí, proč se vydal do zámku v noci? Okna místností, kam lupiči vnikli, vedou dozadu, do zámeckého parku. Nemohl ze svého bytu nic vidět!" řekl poručík Zach.

"To já nevím!"

"Zřejmě jim narušil připravený plán," řekl kapitán Horník. "Podle mne to byla loupež na objednávku."

Byly stanoveny i další verze a pátrání se vydalo po jimi vytýčených kolejích. Policie začala prověřovat stovky podezřelých osob, které již šlechtila obdobná trestná činnost a byli toho času na svobodě, experti zkoumali specifické znaky vloupání, zda nevykazují rukopis určitých pachatelů; pod drobnohledem se ocitli překupníci uměleckých předmětů a jejich možní dodavatelé, jakož i případní zájemci o umělecké sbírky. Pátrání se přeneslo také do zahraničí, avšak zatím nevykázalo použitelné výsledky. Jenom spis postupně přibýval na objemu.

Ani mladá průvodkyně, Eva Hladká, k vyšetřování ničím použitelným nepřispěla: stála na svém, že o ničem neví.

"Byl to hrozně hodný člověk," plakala, "pomáhal mi, jak mohl. Já ještě studuju a nemám žádné zkušenosti. Tak mi radil, co mám povídat návštěvníkům, aby je to upoutalo."

"Nevšimla jste si, že by se některý z návštěvníků choval podezřele?" otázal se poručík Zich.

"Jak podezřele?"

"Třeba přišel víckrát. Nebo se zajímal, jak jsou vystavené předměty zajištěny!"

Dívka si otřela oči. "Chodí sem různí lidé. Výpravy, školáci. Zvlášť teď o prázdninách je tu pořád dost lidí - těžko si někoho pamatovat...Ale počkejte! Je to asi týden, co sem přišli dva Němci. Já německy neumím, tak se jim věnoval pan Šálek.Zmínil se potom, že měli o sbírky ohromný zájem. Hlavně o některé obrazy! Jenomže o které, to už si nevzpomenu."

"To je všecko?" otázal se poručík.

"Už vím jen to, že přijeli červeným autem, myslím, že fordem. Já bych si toho nevšimla, ale oni si klidně vjeli až do zámeckého parku! ."

"Jak ti dva vypadali?"

"Jak? No jeden byl mladší, tak kolem třiceti. Ten druhý byl starší, obtloustlý - jo a měl brýle."

"Chodíval kastelán někdy v noci do zámku?"

Dívka pokrčila bezradně rameny. O tom nic nevěděla: "Já totiž v noci hrozně tvrdě spím," zašeptala, jako by to bylo neodpustitelné provinění.

"Nezmínil se aspoň někdy, že tam třeba chodí hlídat?"

Zase měla slzy na krajíčku: "Já - opravdu nic nevím!" Nadechla se, otřela si oči a poněkud klidněji dodala: "Něco nadhodil o těch dvou Němcích -"

"Byli mu podezřelí?" vpadl nedočkavě poručík Zich, jehož trpělivost už ztrácela dech..

"To neříkal. Spíš něco o tom, že ti by si za ty své marky nejradši všecko odvezli ."

I bylo zahájeno pátrání po voze s německou poznávací značkou, pravděpodobně fordu, pravděpodobně s dvoučlennou posádkou. Takové byly nalezeny dva, v obou po dvou Němcích, jenomže se v inkriminovanou dobu prokazatelně nacházely úplně jinde, než v okolí zámku.

Kapitán vydal příkaz, aby je .pro jistotu sledovali; na hraničních přechodech byly vydány podrobné instrukce, avšak verze o účasti zahraničních zájemců se při pátrání dlouho neohřála: o všechny šance ji nemilosrdně připravil zámecký zahradník. Ve své výpovědi totiž uvedl:

...Pan Šálek nebyl na zámku dlouho, ale o sbírky se staral jako nikdo. Je mi známo, že naléhal na starostu obce, aby je dal lépe zabezpečit...Asi před třemi týdny jsem při návratu z místního hostince zahlédl kastelána, jak obchází zámek, což bylo někdy kolem půlnoci. O této záležitosti jsem s ním mluvil pouze zběžně, na můj dotaz, koho tam honil, neuvedl nic určitého, pouze se zmínil, že se mu to všecko nelíbí. Že zná lidi, kteří by chtěli přijít lacino k velkým penězům. A že se před ničím nezastaví. Poněvadž však nikoho nejmenoval, a já jsem byl přesvědčen, že přehání, dále jsem se ho na celou záležitost nevyptával a rovněž nemám tušení, koho tím myslel....

Nedalo se vyloučit, že kastelán měl na mysli určité osoby a ty že mohly pocházet nejen z jeho nynějšího, ale rovněž tak z dřívějšího působiště. Nebylo však reálné přeměřovat tak širokému okruhu možných adeptů velikost bot.

Kapitán Horník si vždycky potrpěl na to, čemu říkal atmosféra prostředí. Dokonce tomu dával často přednost před nejrůznějšími technickými vymoženostmi. Poručík Zich, ačkoli mu netrpělivost nabízela zcela novou verzi celého případu, si ji prozatím nechal pro sebe a mlčky následoval svého šéfa do zámeckých komnat, ve kterých byly shromážděny sbírky. Oba se zastavili před obrazem, znázorňujícím scény ze života zámecké šlechty. Postavy byly malebně a efektně rozmístěny kolem krbu. Kapitána Horníka zřejmě obraz upoutal, vůbec se od něj nemohl odtrhnout. Vysílal k němu snad jakési tajemné poselství?

Poručíka notně překvapilo, jak sebou uvážlivý šéf náhle trhnul a spěšně se hrnul do sálu, kde se odehrála tragédie. Krb v něm nebyl, zato kachlová kamna.

"Vidíš tu někde pohrabáč?" otázal se kapitán.

Poručík prohledal tepaný kovový koš, ve kterém se nacházelo různé náčiní, potřebné k obsluze kamen. "Nikde tu není!" konstatoval. Atmosféra místa zapůsobila už i na něj.

"Tak vidíš," děl kapitán Horník. "A na tom obraze právě je!"

Byl to správný postřeh, ale co dál? Oba se pustili do usilovného pátrání, avšak hledaný předmět nikde.

"Kamna bez pohrabáče?" mumlal podrážděně poručík, jehož trpělivost opět narazila na své meze. Zastavil se před starobylou renesanční truhlicí, umístěnou pod jedním z oken. V zámku trčel klíč. Poručík po něm bez skrupulí sáhl. Otočil jím. Otevřel víko. Kapitán vytáhl kapesník a vyndal pohrabáč. Na pohrabáči byly viditelné stopy zaschlé krve.

Expertíza prokázala, co stejně už leželo na dlani: že jde o krev zabitého kastelána. "Otisky prstů na něm nejsou, pachatel měl zřejmě rukavice," doplnil expert.

Jedna ze záhad byla tudíž vysvětlena, avšak hrnuly se další otazníky. Zvláště jeden z nich

se dral do popředí: jak to, že lupiči, ač zřejmě nečekaně zaskočeni, našli tak pohotově a chladnokrevně za kamny předmět, kterým jeden z nich na kastelána zaútočil?

"Kdo by o tom pohrabáči nevěděl, sotva by ho tak rychle našel!" řekl kapitán. "Takže to tady museli dobře znát! "

Toto zjištění jim přihrálo až pod nos zcela novou verzi: kdo mohl být tak perfektně obeznámen nejen s poměry na zámku, ale dokonce i s rozmístěním konkrétních předmětů, jež ani nesouvisely se sbírkami?

V úvahu přicházeli všichni zámečtí zaměstnanci , ti však jeden po druhém odpadali jako zralé švestky ze stromu, jak se poněkud netradičně vyjádřil poručík Zich.

"Jeden jako druhý mají alibi. Anebo by s tím pohrabáčem nedokázali vyvinout takovou sílu. Ten kastelán přece nebyl žádná sušinka!" vypočítával nespokojeně.

Vydali se tudíž za jeho předchůdcem. "Mohl to tady mít zmapované, potom dát výpověď a -"

"Nefantazíruj!" mírnil ho kapitán Horník. A měl pravdu.

Starší šedovlasý pán, byť ochotný a přívětivý, vzhledem ke své tělesné konstituci rovněž zklamal veškeré naděje. "Moje žena chodívala do zámku se mnou. Ale naše děti? Syn se o umění nikdy nezajímal a dcera se provdala do Olomouce...Pana Šálka jsem samozřejmě znal," vrtěl sklíčeně hlavou, "byl to moc slušný a vzdělaný člověk. Nechápu, kdo mu to mohl udělat!"

"Měl nějakou známost?" otázal se ho kapitán.

"Nemám ponětí! Ale co pan správce? Ten by mohl něco vědět."

Ukázalo se však, že kastelán byl - co se týče soukromého života - velký tajnůstkář. Jenom pokladní, starší, křehká osůbka, trochu nerozhodně a zdánlivě od věci poznamenala: "Nezeptali jste se slečny průvodkyně, kdo sem za ní chodí? Viděla jsem ji párkrát v parku s nějakým mužem."

"Jak vypadal?" otázal se poručík.

"To nevím, já jsem krátkozraká. Ale myslím, že šel se slečnou jednou také dovnitř..."

"Bůhví, co viděla," remcal poručík. "Ale jestli s někým chodila po parku, musel by ho zahlédnout také zahradník!"

Bodrý muž v tomto ohledu zklamal. "Já za nikým neslídím!" ohrazoval se. "Jednou jsem vyhnal nějakýho chlapa, co se ometal mezi rododendrony, ještě jsem myslel, že je chce ukrást."

"Rododendrony?" podivil se poručík.

"Prosím vás! Lidi dneska ukradnou všecko! Třeba starou konev!" .

"Jak ten muž vypadal?"

"Byl dost vysoký. Na hlavě měl čepici s kšiltem, neviděl jsem mu do obličeje."

"Se slečnou průvodkyní jste ho pohromadě neviděl?"

"No to teda ne! Co by s ním měla ta děvenka společnýho!"

Dívka se také rozhořčila, s nikým po parku nechodila, bůhví, koho paní pokladní viděla! Rozrušením se jí třásl hlas.

"Není ještě v pořádku," mínil kapitán, když odešla.

"Mne nepřesvědčila!" namítl poručík. "Vy jste moc útlocitný!"

Nakonec měl ten drsňák pravdu. Po konfrontaci s pokladní ztratila dívka jistotu. "Chodil sem za mnou - můj přítel," přiznala. "On je totiž- ženatý," opět se rozplakala, to jí šlo nejlíp. "Má strašně žárlivou manželku, nemáme jinak, kde bychom se scházeli..." Odmítla sdělit jeho jméno. "To je moje - soukromá věc!"

"Nebude tak těžké to zjistit," domlouval jí kapitán.

"Ale nesmíte nás prozradit!" prosila "Jmenuje se - Ivan Holeček. Ale on není zdejší!"

"Zbytečně zapíráte," řekl dotyčnému muži druhý den nato poručík Zich.. "Podešve vašich bot odpovídají stopám, které byly zajištěny v krvi na podlaze!"

Muž zbledl, začal se třást. "Ale já jsem ho nezabil!" vykřikl zoufale.

"A kdo tedy ?"

Po delším zdráhání Holeček vyslovil jeho jméno.

"Ani se nedivím, že se ho bojíte," podotkl kapitán. " Miloslav Bartoš je nebezpečný recidivista, má na krku dvě vloupání, ale nic mu prozatím nedokázali. Surovec a násilník. Proč vy jste se s ním vůbec dal dohromady?"

"Slíbil mi - nějaké peníze - že jenom vezmeme pár sošek."

"Takže jste využil své známosti s průvodkyní - proto jste se s ní asi začal stýkat!" řekl poručík Zich.

"Ne, ne! To bylo dávno předtím - Eva nemá o ničem tušení! Přísahám!"

"To vy jste vytáhl na kastelána ten pohrabáč?"

"On nás překvapil! Chtěl jsem ho jen postrašit, ale - Bartoš mi ho vytrhl z ruky - a než jsem se vzpamatoval..." Holeček si zakryl obě oči.

Všechno konečně nabylo obrátek.

"Váš komplic tvrdí, že vás vůbec nezná!" řekl kapitán den nato Ivanu Holečkovi.

"Cože! On by to chtěl shodit na mně? Tak já vám řeknu, kam schoval - ty obrazy!"

V označené skrýši zbyly už jen tři, zato na nich našli otisky prstů, které prokazatelně Holečkovi nepatřily .

Když ho konfrontovali s Bartošem, div se na sebe nevrhli. Oba se navzájem obviňovali ze zabití kastelána. Rozsoudil je teprve expert.

"Zranění způsobená tím pohrabáčem mohl udělat pouze levák, Pravou rukou provedena být nemohla.," prohlásil ," o tom nemůže být nejmenších pochyb."

Ivan Holeček, na rozdíl od recidivisty Bartoše, levákem prokazatelně nebyl.

"Jestlipak všechny ty peníze stojí zato," řekl kapitán, když ukládal spis do trezoru. "Lidi jsou pošetilí," povzdychl si.

"Mně se na tom zámku moc líbilo," prohlásil poručík. "Hned bych šel dělat kastelána. A věděl bych, jak si dát pozor."