Nedorozumění 1

Lydie Junková

Zveřejněno s laskavým souhlasem autorky
Zdroj: Neviditelný pes, http://pes.internet.cz

Motto: Nic není v životě jisté, natož pak láska

Neznámý autor

Od rána stoupala ze země slabounká mlha,ovíjela se kolem nízkých keřů, nenápadně se sunula vzhůru po rozvětveném kmeni akátu, bledý terč bez záře v ní visel nevysoko nad obzorem. Marie se opatrně zvedla z ušáku,vzala tác s nádobím od snídaně a odnesla ho do kuchyně. Tam jako obvykle vzorný pořádek, naleštěný dřez, na bílých dlaždicích ani poskvrnky. Opláchla talířek a šálek, utřela je a uklidila. Měli by si vzít paní na výpomoc, Vladimír nemůže mít donekonečna všechno na krku: z práce teď chodívá pozdě a večer padá únavou. Vzpomněla si, jak jí vždy imponovala jeho nezdolnost, zdál se být přímo nezničitelný. Občas jeho tempu nestačila. Putovali spolu kdysi po horách,on vždycky vepředu jako vojevůdce nebo dobyvatel, svým způsobem to bylo totéž. Bývaly to dlouhé výpravy, když už nemohla dál, posadili se na balvan a shlíželi do protáhlých údolí, k namodralým vrškům, které v dálce splývaly s oblohou... Jednou jí dokonce navrhl: Chceš, já tě ponesu! A než se vzpamatovala, zvedl ji a nesl, hrozně se tomu smál, zvlášť když se bránila a křičela, aby ji hned pustil...Chvíli se tehdy na něj zlobila,ale zároveň ji těšila jeho síla - - prostě mladá a romantická holka...

Marie se pomalu vrací do pokoje, nějak ji ty vzpomínky zmohly. Zaváhá nad psacím stolem, nerozhodně obrací pár stránek rukopisu -- Nakonec s rozečtenou knížkou zpátkyv ušáku, ale slova jsou němá, jako by byla psána v neznámém jazyce. Na pořádnou práci se nesoustředím, z románů je mi nanic, pomyslí si rozmrzele. Nějaký blázen prohlásil,že život je jako vzrušující román --ale to neznal ten můj. Život román jako množinka mikropříhod, naprosto bezvýznamných dějů: brzy po ránu budík,lehké dupnutí bosých nohou, tekoucí voda v koupelně,holící strojek, cinknutí příboru. Vladimír ve dveřích: Nepotřebuješ něco?...Spěšné kroky,klapnutí dveří, zvuk motoru jako rozmazaná tečka za ránem...Večer pak vrací skoro totéž, jen v obráceném pořadí: Nazdar, jak ses měla, koupil jsem ti šunku, chtěla bys omeletu? Ano, omeletu nebo cokoliv jiného...Román se skládá ze známých zvuků,koukání z okna, z šunkových omelet a hromádek slov. Vzrušující četba pro náročné čtenáře. Ale bývalo to snad předtím vzrušující? Takový mírný,urovnaný život jako navlékání korálků v předem stanoveném pořadí: tři roky s Hankou doma -- šťastná, až ji to samu překvapilo. Domnívala se nejdřív, že jí bude chybět fakulta: ačkoliv se tam sotva ohřála, líbilo se jí celé to prostředí, všude plno lidí. Ovšem s Haničkou se jí po ničem nestýskalo -- jak také? Vladimír byl jako proměněný, jezdil brzo domů,vozil dárky, dům přetékal hračkami a všelijakými hezkými zbytečnostmi. A všechno to zvěčňoval v záplavě fotek, Hanička ze všech stran, vleže, vsedě, potom už bez kočárku, na pískovišti, které pro ni upravil na zahradě... Kde jsou vlastně všecka ta alba? vzpomíná Marie, musí se Vladimíra zeptat. Vybavila se jí fotografie, kde spolu poprvé vedli Hanku do školky: křečovitě se jich obou držela za ruce, spíš ji nesli, nechtěla se jich pustit. Ale za pár dní si zvykla a tak se Marie mohla s klidem vrátit na fakultu. Střídavě pak pro ni chodili do školky, někdy přijeli na výpomoc Vladimírovi rodiče, někdy její maminka - to než táta onemocněl, pak už se od něj nemohla hnout. Zkrátka taková normální, spořádaná rodina -- až na to zaváhání... Ale to už se vstřebalo -- nebo snad ne tak docela?

Za oknem se zatím nepozorovaně roztáhla protivná mlha, šedivý svět, svět bez tvarů... Marii až zamrazí. To šedavé prázdno tehdy nekladlo odpor, jenom neochotně uhýbalo před vozem. ,,Nejedeš moc rychle?" ptala se několikrát...Tahle věta v ní zůstala trčet jako na válečku ze staré hrací skříně.

Mlha za oknem teď působí útočně, neodbytně, zdá se, že prostupuje sklem,valí se na ni. Vyplouvají z ní ty zlé chvíle, bolest, beznaděj, zoufalství. Jako by znovu slyšela ty vleklé, protivné útěchy,uvidíš,zas budeš v pořádku, ty stereotypní, dobře míněné doktorské řeči, rehabilitace dělá zázraky, musíte cvičit,hlavně cvičit! Třikrát týdně ji Vladimír vozil na léčebné procedury,podřizovala se jim, ale nenáviděla je, chvílemi nenáviděla celý svět, byla sama, Haničku si odvezli Vladimírovi rodiče, to snad bylo na tom nejhorší.

Trvalo to nekonečně dlouhé měsíce, v nich každé ráno dvacet minut v předepsaném tempu, nádech a výdech,jen trpělivost, jen Vydržet. Veliká, převratná událost, když se konečně směla na podzim přestěhovat aspoň na pár hodin denně do ušáku, odkud viděla údolí, zalesněné stráně a za nimi vršky nízkých kopců ...Krajina se rozevírala jako vějíř, před okny začínal kouskem zeleně natřeného plotu, nejdále, až nahoře pod obzorem, se odrážela od světlounkého nebe nepravidelná hmota lesa. Marie vytáhla z truhly starobylý dalekohled; jeho tři mosazné díly musela opatrně vysouvat z popraskaného koženého pouzdra. Krajina v něm přispěchala k ní, kousek po kousku, vytrhovala ji z trudné melancholie, uklidňovala ji, když se vracely bolesti.

Zato její vnitřní krajina byla zrádná. Rozvěsila si v ní řadu zákazů vstupu, jeden se týkal Vladimíra. Možná to vůči němu bylo nespravedlivé: staral se o ni opravdu obětavě - - ale nebylo to snad způsobeno tím, že měl výčitky svědomí? Sám se někdy obviňoval: Měl jsem jet pomaleji, nakonec ho musela ještě utěšovat: Ten náklaďák přece vyrazil z vedlejší silnice... Bývalo jí ho až líto, nechtěla, aby se trápil, stejně se už nic nedalo vzít zpátky.

Marie se násilně vymaní ze zrádného okruhu. Mlha za oknem zatím propustila nažloutlé slunce, krajina se vrací, ale už se neubrání stmívání. Rozsvítí se první světla, za chvilku -- Nebouchly teď dveře auta? Ale ne, vždyť Vladimír dnes přijde Později! Aby se zabavila, uchýlí se Marie k náhradnímu večernímu programu. Na rozlehlém jevišti důvěrně známé krajiny bliknou nad protější strání reflektory nějakého vozu: z rychlosti jejich pohybu, podle počtu vteřin, jež napočítá, než neviditelný řidič dorazí k předem určeným bodům, hodnotí Marie jeho kvality. Podle tohoto jednoduchého algoritmu dokáže sledovat i dvě tři auta najednou. Nikdo o téhle hře nemá tušení, sama ji považuje za směšnou...

Kdesi poblíž se zuřivě rozštěkal pes, k němu se přidává sousedův pudl. Na kopec v dálce se pozvolna sunou světla: linkový autobus - - takže je krátce po osmé. V zatáčce na protilehlé straně vějíře, nad souhvězdími bledých výbojek, blikly náhle silné reflektory. Stejnoměrnou rychlostí zdolávají protáhlý kopec, nahoře přidají na tempu, pak ale před lesem nečekaně zpomalí a zůstanou trčet namístě. Autobus zatím pomalu zvládá serpentiny. V domku stojícím ve stráni těsně pod silnicí se v té chvíli rozsvítí žlutavé světlo. Tři světelné body v prostoru. V ten okamžik se reflektory u lesa dají zase do pohybu, prudce a rychle, za padesát vteřin dorazí až k tomu domku -- Je to vůbec možné? A neviditelný řidič se dál řítí ke křižovatce, kde zatím zastavil autobus, divoké reflektory se jen mihnou za jeho koncovými světly, ten blázen snad ani nepřibrzdil, nejdřív lelkuje u lesa a teď má najednou strašlivě naspěch.

A Vladimír stále nejde! Škoda. Už několikrát pomyslela na to, že by si měli udělat hezký večer, dávno si spolu nepovídali --jako kdysi! Nemohla nepostřehnout, jak se mezi nim rozpíná divné odcizení... Ale on se zase zdržel! Nebudu na něj už čekat, rozhodne se Marie, najednou na ni doléhá únava. Jak dlouho mohou kdy vydržet dobré úmysly? Už v polospánku zaslechne zvuk motoru, bouchnutí vrat od garáže, spěšné kroky, klíč v zámku. Marie neotevře oči, je pozdě, chce spát..

Pootevřeným oknem svítí ráno do pokoje mírné říjnové slunce. Skupinka vrabců rozhoupala větvičky akátu, z parapetu je netečně pozoruje siamka Inufrína.

Marie si na stolek vedle ušáku rozložila rozepsaná skripta. Siamka plavně seskočí z okna a snaží se jí vyhoupnout na klín.

,,Počkej, všechno mi shodíš!" směje se Marie.

Klinkavý zvuk zvonku, u vrátek stojí listonoš. ,,Paní doktorko, rekomando!" volá.

To už je půl jedenácté? Marie mávne z okna rukou. Pošťák se zatím opřel o sloupek, nohu na podezdívce, na ni si položil těžkou brašnu; ví, že to chvilku potrvá.

,,Copak mi nesete, pane Hudečku?" Marie přebírá pár obálek a doporučené psaní z fakulty.

,,Už jste slyšela, co se stalo včera v noci?" ptá se dychtivě pošťák. Ani nečeká na odpověď. ,,Všude už je toho plno!"

,,A čehopak?" opáčí Marie.

,,No že dneska ráno našli tamhle nahoře, u lesa," volná ruka mávne k obzoru, ,,mrtvou ženskou! Prej nějakou mladší, ale zatím se neví, jestli ji oloupili nebo --" Muž se zarazí, ,,No však víte, jak to dnes chodí, paní doktorko! Ale na znásilnění to prej nevypadá," repetí vzápětí už bez zábran, ,,byla jako normálně oblíknutá, zapnutej kabát, dlouhý kalhoty."

Marie nic neříká, brašna se tudíž sune zpátky na rameno.

,,A prej tam ležela už někdy od večera!" přikvačí vtom na pomoc sousedka, ve spěchu si teprve dopíná svetr.,,A že má bejt z tý osady za kopcem, no víte přeci, jak se tam jde po silnici od křižovatky anebo zkratkou okolo majáku! A taky se říká, že ji měl zabít vlastní manžel, poněvadž se mu tahala s jinejma. Co když ji třeba včera večír s někým nachytal?"

Ty knoflíky si zapnula špatně! všimne si Marie. Vybírá ze schránky ranní noviny a dává se na ústup. Ti dva její odchod ani nepostřehnou, informační tok přechází v rozhořčený duel, detaily se v něm neshodují, každý z nich to ví jinak a hlavně Líp, než ten druhý.

Jenom když mohou cupovat nějakou senzaci, pomyslí si rozladěně Marie. S úlevou se složí i s poštou do svého ušáku. Na ulici mezitím dorazily posily, pootevřeným oknem zaléhá neuspořádaný chór.

,,Jeden aby se bál vystrčit nos!" ječí rozčilený soprán, vzápětí pohlcený nerozlišitelnou změtí hlasů. ,,Já bejt soudcem, tak je dám všecky pověsit!" proráží ji zvučný baryton. Všecky? A koho vlastně? Marie se zvedne a přirazí okno.

Některé lidi přímo přitahuje představa násilí. Přitom by sami údajně nezařízli ani kuře -- hlavně, když to někdo udělá za ně. Oko za oko, život za život, pradávná krevní msta primitivů. Vůbec neberou v úvahu, že zastrašení stejně nefunguje, že stejně nikoho neodradí: kdo jedná v náhlém afektu, ten rozumně neuvažuje a kdo vraždí za peníze, nevzdá se výnosné živnosti.

Hlasy z ulice zní zavřeným oknem už jenom tlumeně. Marie si prohlíží poštu, zajímá ji pouze dopis z fakulty...Potvrzujeme dohodnutý termín odevzdání skript. Originál laskavě odevzdejte...

Laskavě odevzdám, snad to stihnu, uvažuje Marie. Podvědomě však pociťuje divný neklid, nejde jí z hlavy ta mrtvá na kopci. Možná, že se tam stalo jen nějaké neštěstí - Nebo se snad někdo zbláznil? Musí v tom přece být kus šílenství připravit jiného člověka o život! Kam až vlastně mohou dospět lidské vztahy? Nejdřív se milují, umřeli by jeden bez druhého, přisahají si lásku až za hrob. Kam se to poté všechno poděje? City se vytratí jako dým z uschlého listí, který už jenom dusí. ..

Moment! Marie sebou takřka škubne. Co ty reflektory na kopci před lesem -- včera v noci? Potom ta zdivočelá jízda... Jak dlouho tam vlastně postával? Dobrých patnáct minut -- Ale to by bylo dost času na -- Pomyšlení, že snad z dálky sledovala vraždu, Marii vezme dech. Že ji to nenapadlo hned! Vždyť ten vůz se opravdu vyřítil, jako by někdo za volantem zešílel!

Zhluboka se nadechne, začíná ji bodat v kříži. Jako vždycky, když ji něco vyvede z míry.

Hlasy už venku úplně utichly. Nejsem už jako oni? Vysedávám tu v bytě sama, snažím se nějak proplout vyprázdněným časem, na práci se nemohu soustředit -- nezačínám podvědomě hledat nějaký ventil?

,,Ale co s tím můžeš dělat?" podiví se večer Vladimír, když vyslechne líčení té události. ,,Podíváš se náhodou z okna, někde na kopci postává nějaké auto, to se pak rozjede -- Co na tom?"

,,Ale našli přece tu mrtvou - někde v těch místech!"

,,V jakých místech? Bůhví, kam jsi se koukala!"

,,Jenomže já jsem se nedívala jen náhodou," namítá Marie. Teď nezbývá než s barvou ven.

,,Propána!" Vladimír zřejmě nevěří svému sluchu. Div si nepoklepe na čelo.

,,Ale měla bych něco udělat!" řekne Marie v návalu nepochopitelného podráždění. ,,Vždyť bych mohla uvést okolnosti, které by- -"

,,Které by co?"

,,Pomohly najít vraha!"

,,Ale jak víš, že to byl vrah?" vybuchne Vladimír.

,,Měla bych to oznámit!" trvá Marie na svém.

,,Prosím tě, chceš si snad udělat ostudu? Myslíš si, že se policajti neobejdou bez tebe?" Vladimír se zarazí, leč jen na okamžik.,,A celá ta tvoje hra se světly! Nikdy jsi mi o tom neřekla! Co si o nás budou myslet?"

,,V nejhorším snad o mně!"

,,Nechytej mě za slovo!" Vladimír se přehrabuje v ledničce, jako kdyby v ní hledal posilu. Třískne pak vztekle dvířky.,,Ty vážně nechápeš, že by ses mohla ztrapnit? Zesměšnit?" Rozběhne se k oknu a zase zpátky. Stojí nad ušákem.

,,Vysokoškolská kantorka!" zasyčí.

,,Prosím tě, už raději mlč," řekne Marie tiše, ale důrazně. Co znamená to jeho nepochopitelné podráždění? Anebo má Vladimír pravdu a ve mně jen kvasí chuť mu odporovat -- za každou cenu? Nevzpomíná si, že by se někdy tak škorpili; ale tohle není jen povrchní hádka o hloupost... Večeřeli téměř mlčky. K případu na kopci už nepadlo ani slovo.Vladimír se pak stáhl do pracovny, má ještě nějakou práci, vysvětlil neutrálně.

Může to být všechno úplně jinak, uvažuje Marie později, když si v koupelně před zrcadlem rozčesává vlasy. Možná,že připadám trapná a směšná právě Vladimírovi, ačkoliv to hodil na policajty. Co si vlastně dnes myslí o mně, o celém našem soužití? Naše rozhovory se točí kolem běžných, bezvýznamných záležitostí, jako kdyby nás už nic vážnějšího nespojovalo. ..

A mělo by -- po dvaceti letech manželství? Někde vespod, skrytý, nečekaný a zákeřný zavrtěl se pichlavý osten nejasné, nesrozumitelné nechuti. ..

x x x Když Marie druhý den ráno otevřela oči, zjistila, že ji už předběhlo slunce. Na stolku vedle rádia našla lístek od Vladimíra. Kromě obvyklých pokynů týkajících se jídla na něm stálo: Nechtěl jsem tě budit, když jsi tak pěkně spala!

Musel sám hodně brzo vstát, aby jí připravil oběd - a ještě to, co má ráda! Dělá, co může a já si na něj vymýšlím samé nesmysly, vyčetla si. Začínám být opravdu egocentrická, jako bývají dlouhodobě nemocní. Měla bych aspoň být vlídná! Vlídná a vděčná! Ačkoliv -- konec konců má Vladimír co napravovat. Marie potřese hlavou, jakoby se tím mohla zbavit toho zmateného kolotoče protichůdných pocitů. Takřka uvítá, když zaslechne zvenku hlas sousedky. Nakonec to není zlá paní, pomyslí si Marie a otevře okno dokořán. Asi se doví, že ani o žádnou vraždu nešlo. Bohužel to byla lichá naděje.

,,Už zavřeli toho recidivistu!" vrhá se sousedka od plotu přímo k věci. ,,To on měl zabít tu ženskou! Víte přece, kterýho myslím, ne?"

Marie má chuť zabouchnout okno, ale místo toho jen mlčky zavrtí hlavou.

,,No přeci toho chlapa, jak už byl kolikrát zavřenej --kvůli nějakejm krádežím! Bydlí támhle - -" sousedka mávne paží směrem ke stráni.

,,Myslíte v tom domku pod silnicí?" zeptá se Marie, už vtažena proti své vůli do celého toho neštěstí.

,,No bodejťže! Vždyť vy tam z okna musíte vidět! No když se kouknete rovnou před sebe, nebo spíš doleva!" Sousedka se namáhá, jakoby Marii kromě poraněné páteře také zeslábl zrak. Teď aspoň tak nehaleká, zřejmě jí došel dech. A také se už rychle loučí a pílí se svou novinkou o dům dál.

Marie zavře okno. Nakonec tu mrtvou ženu nezná, ani toho muže z domku, natož aby věděla, kdo seděl v tom voze u lesa. Uchýlí se zpátky do ušáku, zimomřivě si přitáhne přes kolena pléd. Jakoby se náhle ochladilo. Vztáhne ruku po rozepsaném rukopisu, ale nedokončí pohyb. Vlastně by měla být ráda, že už se to vysvětlilo a že zatkli pachatele! Avšak pocit úlevy někde otálí, naopak, případ ji znovu přitahuje k sobě, je do něj už beznadějně zapletena. Snaží se logicky rozebrat,čím to může být... Vladimír bude mít rozhodně navrch, měl přece jen asi pravdu.

Marie se pomalu zvedá, dokonce sáhne po holi, připravené v koutě za ušákem. Cítí se podivně nejistá. Opatrně jde ke knihovně, která zabírá celou stěnu až skoro ke stropu.

Nerozhodně probírá očima řady knih, všechno by to potřebovalo přerovnat, znovu uspořádat, doplnit lístky katalogu. Vladimír přemístil technickou literaturu do horních regálů, aby měla Marie svoje knížky na dosah. Tehdy mu ještě pomáhala Hanka, vzpomíná Marie něžně, vyrovnávali s tátou vysoké sloupce knih vedle sebe na podlahu. Vždyť vám to spadne, namítala chabě, také to spadlo, knížky se pomíchaly. Od té doby tu stojí Hérodot vedle Palackého a Aristoteles sousedí s Komenským. Potřebujeme opravdu někoho na výpomoc, vrací se Marie ke své utkvělé myšlence, na Vladimíra je toho moc.

Jako by ho přivolala, zazvonil telefon. ,,Jak se ti dnes daří?" ptá se Vladimír.,,Co děláš?"

Marie vyrukuje s novinkou, kterou se dověděla od sousedky.

,,To ho chytli nějak rychle! Aspoň vidíš, že se bez tebe obešli," směje se Vladimír. ,,No nic ve zlém!"

Zase ta přímo nutkavá potřeba mu odporovat. ,,Zatím můžou mít jenom podezření, protože byl už předtím ve vězení!"

,,Jen si zas nevymýšlej!" V hlase už nezní smích.

,,Neboj se!" Marie se snaží nalézt důvod svých pochybností - - a najednou jim rozumí. Nechce to ale vysvětlovat po telefonu. "Povím ti to, až přijdeš."

,,Já se ale dnes trochu zdržím. Večeři máš v ledničce."

,,Já vím, šunku." Poněkud chladně si řeknou nashledanou.

Marie odhrne záclonu a podívá se na osamělý domek ve stráni. Ano, nemýlila se! Jasně se jí nyní vybavuje sled včerejších událostí: někdo tam rozsvítil v době, kdy u lesa ještě stál ten vůz s rozsvícenými reflektory. Oba zdroje světla od sebe značně vzdálené - a z toho něco plynulo...

Náhle pocítila Marie únavu, podivnou slabost. Ten muž z domku tam u lesa být nemohl! Ale co jí nakonec bylo po nějakém --V skrytu duše věděla, že její neklid se týká spíš Vladimíra, protože jemu se určitě nebude líbit, co ona teď udělá. Musí udělat.

Její rozhodnutí bylo vlastně připraveno všemi předchozími Úvahami. Stačilo jen vklouznout do připravených bot a dát se do pohybu. Zalistovala v telefonním seznamu a vytočila číslo. Na druhém konci si někdo poznamenal její údaje, vzal na vědomí sdělení, že ona sama nemůže nikam chodit, zapsal si její adresu a oznámil, že se ohlásí sami.

Ohlásili se velice brzo. V odpoledním tichu zaslechla prudce zabrzdit vůz, jako kdyby někdo v poslední chvíli zaregistroval číslo domu.

Díky zřejmé rutině a zdvořilosti příchozího se úvodní formality odbyly hladce. Marie byla za léta na fakultě zvyklá na kritické oči posluchačů, což jí při běžném styku s lidmi dodávalo příjemnou sebejistotu, jenomže teď to moc nefungovalo. Neklidně poposedla - vždyť tenhle mladý člověk, který se představil jako poručík Gall, ji vlastně podrobí jakémusi výslechu, byť byla pouhým nepřímým svědkem. Nezvyklá situace - a také podvědomě čekala někoho staršího, usedlejšího, něco ve stylu komisaře Maigreta.. .Tenhle je příliš mladý, až moc pohledný, vůbec nevypadá jako kriminalista. Měla to zapotřebí? Vladimír měl přece jen pravdu: zesměšním se.

Měl snad takový postřeh? Nebo si byl prostě vědom toho, že už sama jeho profese může u druhých lidí vyvolávat nejistotu? ,,Jsme vám vděčni, i já osobně, že jste nás zavolala, paní doktorko," začal takticky.,,Asi vám bude milejší,když mi nejdříve sama vylíčíte, co jste nám chtěla sdělit. Já se vás pak případně na něco zeptám, když z vlastní viny" usmál se, ,,něco nepochopím."

Byl to zdvořilý úsměv, bez jakékoli stopy ironie; přesto jí ten mladík připadal poněkud domýšlivý. Nebo přinejmenším neúměrně sebevědomý. Ačkoliv bude o pár let starší, než vypadal na první pohled : nejméně ke třicítce.

Pár vteřin na něj mlčky zírala a v duchu zvažovala, jak zareaguje na její hru se světly: tu dětinskost bohužel vynechat nemohla.

Poručík Gall zůstal však naprosto vážný, z jeho soustředěného výrazu se nedalo nic vyčíst. Trochu se mračil, dvě kolmé rýhy mezi obočím. Někoho jí připomínal. . .

Na pohovce se s tichým zavrněním protáhla siamka Inufrína.

Ukrutně a neslušně zívla, vznešeně se narovnala, potom pružně seskočila a plavně se nesla k nim. Těsně před poručíkem se zastavila a upřela na něj svůj nebesky modrý kočičí pohled.

Zírali na sebe, oba téměř stejnou barvu očí. Marii popadla nesnesitelná chuť je vyhodit. Vlastně jenom jeho.

,,Není vám k smíchu," řekla útočně, ,,že dospělý člověk vysedává po večerech u okna a baví se pozorováním světel?"

Poručík se sklonil, pohladil siamku a ta mu vyskočila na klín.

Důkaz nepochybné a naprosto zarážející přízně.

,,Takhle já to nevnímám," odpověděl vážně. Inufrína mu začala na klíně hlasitě příst. ,,Nás zajímá všechno, co může pomoci k objasnění trestného činu." Znělo to trochu škrobeně. ,,Zvláště když jde o zabití. Nebo možná o vraždu."

Marii připadalo, že jí uštědřil jakési napomenutí. ,,Ovšem,"

opáčila stroze. "Máte obtížné povolání."

,,Možná, že kdyby si lidé víc hráli, měli bychom my méně práce. A mohli bychom si také najít příjemnější písek na hraní!" zasmál se poručík Gall. Siamka uraženě zamňoukala a seskočila mu z klína. ,,Musíme ověřit, zda v tom domku pod silnicí nemohl rozsvítit někdo jiný."

,,A do té doby bude ten člověk pořád - -" Marie hledala vhodný výraz.

,,Ve vyšetřovací vazbě. Je nutno vyloučit, aby případně zahladil nějaké stopy nebo se pokusil ovlivnit svědky.

Neboli, jak oni tomu říkají, aby se zametlo."

,,Vy ovládáte jejich hantýrku?"

,,Kdepak, jen pár slov! Dokonalý argot zná pouze málokdo.

Je to docela zajímavý slovník - - bohužel na právech se nevyučuje." Podíval se z okna. ,,Ještě bych si rád něco objasnil: nezpozorovala jste nějakou jinou okolnost, která by mohla hrát roli? Třeba si vzpomenete na způsob jízdy toho vozu."

,,Jel zprvu úplně normálně, až do té doby, než zastavil u lesa. Ale potom vyrazil jako o závod - - přímo zběsile. Musí to rozhodně být výborný řidič. Jezdila jsem totiž také - - až do svého úrazu asi před půldruhým rokem." Odmlčela se.

,,Ještě mě něco napadá: zda v tom voze neseděli dva lidé.

A zprvu neřídil ten druhý. Nebo ta druhá? Nevím."

,,Vy jste dobrá pozorovatelka!" podotkl poručík a uznale se na ni zadíval.

,,Do kopce jelo to auto stejnoměrnou rychlostí - - a je tam pořádné stoupání, poměrně táhlé. A řidič jakoby ani neřadil."

,,Takže vůz se silným motorem. Vy jste se minula povoláním!"

,,Chcete se na to podívat?" Marie vstala a šla do ložnice pro svůj starobylý dalekohled. Když se vrátila, dival se poručík z okna. Chtěl ji ušetřit rozpaků pro její pomalou chůzi?

,,To je ale vzácný kousek," řekl s obdivem. Bez potíží přišel na to, že se zaostřuje otáčením nejužšího dílu. Chvilku sledoval vůz, který se dral se zřetelnými obtížemi do kopce.

Šeřilo se,reflektory v dálce slabě blikaly, rozsvěcely se pouliční lampy. ,,Zatím ani nevíme, kde oběť zemřela," řekl a obrátil se k Marii. Složil opatrně dalekohled a položil ho na stolek. ,,Od krajnice vedly do houští, kde ji našli, hluboké otisky bot. Pravděpodobně ji tam někdo nesl už mrtvou."

,,A že by proto stálo to auto skoro dvacet minut na silnici?"

uvažovala Marie. ,,Anebo se nepohodli až tam nahoře a on -- Jak vůbec zemřela?"

,,Smrt nastala po úderu do spánku. Není vyloučeno, že ji vůbec nechtěl zabít. Jen uhodil příliš silně...," řekl.

,,Nesmíme vždycky hned předpokládat to nejhorší."

Marie chápala, že ji nemůže seznamovat s podrobnostmi.

,,Bydlela prý v té osadě za letadlovým majákem. Tak se mu tady říká."

,,Ano. Byla vdaná, dvě malé děti. Její muž tvrdí, že šel v deset hodin spát. Teprve ráno prý zjistil, že není doma.

Udělal poplach, ale mezitím ji už objevil hajný - - respektive jeho pes."

,,Kdo mohl mít zájem ji zabít? Není ale vyloučeno, že muž na ni žárlil. .. Třeba mu byla nevěrná, on ji sledoval a -- To jsou ovšem fantazie laika." Co tady proboha vymýšlím? pomyslela si vzápětí.

,,Je to jedna z možných verzí případu," řekl poručík vážně.

,,Vy jistě znáte z historie spoustu takových tragických příběhů - - s nejroztodivnějšími motivy. Jen provedení se liší: kdopak by dneska zazdíval zaživa!" zasmál se.

Ani ji nepřekvapilo, že zná její profesi. Z ničeho nic si uvědomila, koho jí připomněly ty dvě kolmé rýhy mezi obočím: podívala se dozadu za něj, kde stála mezi knihami mramorová soška Michelangelova Davida. Vzdáleně se mu opravdu podobal, zejména to čelo a nos; spodní část obličeje se lišila, poručík měl poněkud širší ústa a bradu a výraznější čelisti.

A zejména neměl prak. Rozsvítila stojací lampu vedle ušáku, snad aby přerušila další srovnávání. Světlo poněkud změkčilo jeho rysy: byl to velice poutavý obličej, o tom se nedalo pochybovat. Poručík teď vstal, na okamžik na ni shlížel shůry, měla pocit, že jí chce ještě něco povědět.Ale zřejmě si to rozmyslel.,,Už jsem vás asi dost unavil," řekl. ,,Děkuji vám za trpělivost."

Podala mu klíče: ,,Mohl byste za sebou zamknout vrátka a hodit je pak do schránky?" Zmáhala ji únava.

,,Samozřejmě!" Vzal od ní klíče a šel ke dveřím. Na prahu se otočil. ,,Možná, že vás budu ještě obtěžovat nějakými dotazy," řekl.

Ujistila ho, že jí to nebude ani v nejmenším vadit. Ani to nebyla zdvořilostní fráze. Přesto, že předmět jejich rozmluvy byl tísnivý, svým způsobem oživil čtyři stěny, ve kterých byla uvězněna. Kdy si vůbec s Vladimírem někam vyjeli? vzpomínala. Bylo to už hezkých pár týdnů, co byli na výletě za městem. V hezkém zářijovém dni zastavil u borového lesíku, šel se podívat, zda nerostou houby, Marie udělala pár kroků po cestě, opírala se o hůl, nic ji nebolelo. Kolem vonělo jehličí, půda pod nohama byla měkká a vlídná, cítila se na chvíli šťastná. Vladimír dokonce přinesl z houští pár hub a radostně jí je ukazoval.

Jako kdysi. . . Náhle si uvědomila skutečnost: určitě se jí bude vyptávat, kde se vzaly klíče ve schránce. Napadlo ji, že by se mohla vymluvit na Terezu, ale vzápětí to zavrhla: neuchýlí se přece najednou ke lžím! Nebude Vladimírovi nic tajit - - Udivující myšlenka na sebe nedala dlouho čekat: co je mu vlastně po tom? Ovšem logicky vzato, přihlížejíc k jeho postoji k celé té záležitosti, mu do toho není vůbec nic. Poslouchala, jak se venku rozjíždí prudce vůz, jak ten zvuk postupně slábne, až zase převáží obvyklé, téměř nudné ticho.

x x x Později, kdykoliv se k tomu Marie v duchu znovu a znovu vracela, nemohla si nikdy jasně vybavit, jak vlastně vznikl ten konflikt.

Vladimír se toho večera vrátil dost pozdě, zato s plnou nákupní taškou. Sedla si v kuchyni na pojízdnou otáčecí židli a snaživě vykonávala drobné práce, které jí přidělil: krájela zeleninu, slzela nad cibulí, ale měla z toho dobrý pocit, že mu aspoň pomáhá. Oba se těšili na pořádnou večeři, Marie měla dokonce nezvyklou chuť k jídlu. Když Vladimír dopékal plátky masa, chystala se mu v klidu vyložit, proč musela zavolat na kriminálku a ubezpečit ho, že všechno proběhlo hladce.

Tuk na pánvičce slabě prskal, maso báječně vonělo, nebyla jaksi ta pravá chvíle začít s vysvětlováním. K večeři se ta informace hodila ještě méně, oběma jim chutnalo, nechtěla nic kazit. Nakonec s ní vyrukovala až po televizi, když skončily noční zprávy. Snažila se to odbýt několika strohými větami. ,,Teď už se nás to přestalo týkat a bude klid,"

skončila optimisticky.

Vladimír ji vyslechl mlčky, avšak zarazil ji jeho podivný, až strnulý výraz. Díval se na ni jako na nějakou cizí osobu, nebo přinejmenším jako na někoho, koho vlastně moc nezná. Předklonil se v křesle a zakašlal. ,,Napadlo tě vůbec, co děláš?" řekl najednou tiše, ale skoro zuřivě.

Vůbec nechápala, oč mu jde. ,,Budiž," řekla přesto smířlivě, ,,ale přece si nebudeme kvůli tomu kazit zbytek večera. Jen si uvědom, že tu byla úplně nová, důležitá okolnost: světlo v tom domku - -"

,,Víš co," přerušil ji prudce. ,,Já ti teda něco povím o těch tvých nových okolnostech: ty si prostě o sobě moc myslíš. Že jsi bůhvíjak chytrá. A chceš se za každou cenu uplatnit - -"

,,Jaké uplatnit, prosím tě?" bránila se chabě.

,,Protože nemáš co dělat! Tak si prostě vymýšlíš nesmysly!

Z ničím nepodložených dohadů vykonstruuješ nějakou bláznivou tragédii, vůbec nevíš, oč jde, ale chceš hodit vinu na někoho - - kdo tam možná čirou náhodou postával s vozem! Nemá s tím vším třeba nic společného! A ty jen svedeš celé pátrání na falešnou stopu!"

,,Ale to přece není pravda - -" pokusila se ještě.

Jenomže Vladimír nebyl k zadržení, vůbec ji neposlouchal.

"Vždyť nemáš vůbec potuchy, co se tam stalo, jak k tomu došlo!" vykřikl. ,,Někdy může být oběť horší než -- " mávl rozčileně rukou. Konečně se vzmohla na slovo. ,,Proč se tak vzrušuješ?"

Snažila se mluvit smířlivě. ,,Vůbec ti nerozumím: já přece nikoho neobviňuji - - jak bych mohla! A policajti jistě nejsou tak pitomí, aby si všechno důkladně neověřili a - -"

Opět ji nenechal domluvit. ,,Tak proč ses do toho pletla?"

Zapaloval si doutník, ale nějak se mu to nedařilo, chvěly se mu ruce. ,,Myslíš si, že bůhvíjak vidíš do věcí, ale ty o normálním životě nemáš páru!"

Ještě stále se snažila ze všech sil ovládnout a získat kontrolu nad tím zmateným bojištěm, kde se všecko pomíchalo, děla střílela někam do oblak a pěchotu popadl tanec svatého Víta. Ještě doufala, že do toho chaosu lze vnést pořádek...

,,Chtěla jsem jim pouze sdělit, že ten zadržený člověk má zřejmě alibi! To snad je normální!" zdůraznila. Pěchota poněkud srovnala řady.

,,Normální? Normální člověk si podle mne hledí svého, neplete se, kam nemusí a kam taky nepatří...." Zdálo se, že děla ukončila pomatenou kanonádu, nebo že jim spíš došla munice; avšak najednou zamířila přesně: ,,A hlavně se normální lidi zabývají něčím užitečným, nevysedávají u okna a nešpehují, kde se objeví jaké auto!"

To už bylo příliš: ,,Poslyš, ty asi nevíš, co mluvíš!" vyletěla. ,,Já jsem snad z vlastní vůle přivázaná k tomu oknu? Mne to snad baví, že nemůžu pořádně chodit?"

,,Takže ty mi chceš vyčítat, že jsem tě zničil? Sama jsi tvrdila, že to nebyla moje vina! Ale já jsem dobře věděl, že mi to nikdy nezapomeneš! Že mě nenávidíš od té chvíle, co -- co se to stalo! Jako bych tu bouračku byl udělal naschvál!" Zdálo se, že už ani neví, co mluví.

Musím se uklidnit, domlouvala si Marie, tohle k ničemu nevede.

,,Já ti přece nic nevyčítám," řekla tiše. ,,Ale uznej aspoň, že jsem jednala v nejlepším úmyslu -- Že to byla moje povinnost!" Nadechla se. ,,Uvědom si přece, že ta žena je mrtvá!"

,,Ale co je tobě do toho!" vyjel hrubě. Nemohl, nebo prostě nechtěl přestat? Ovšem proč? Marii se bezděčně vybavila tvář zdvořilého poručíka, zaujatého nevděčným zjišťováním nějaké kruté pravdy. Právník by se určitě dokázal živit příjemnějším způsobem! Přestože si uvědomovala nevhodnost, neoprávněnost jakýchkoli srovnávání těch dvou mužů, jejich přímo hloupou povrchnost, zvedl se v ní silný odpor k Vladimírově sobecké lhostejnosti, kterou už znala, kterou většinou tolerovala, ale která ji tentokrát až nepochopitelně dráždila. A on ještě ke všemu nepřestal s tou svou neblahou písničkou!

,,Co je ti do nějaké mrtvoly? Ani nevíš, jestli si to ta ženská nezavinila sama! Co když toho člověka zahnala do kouta, že už nevěděl, kudy kam? A jistě je už dost potrestaný tím, co se stalo! A ty mu poštveš na krk policajty!"

,,Ideální postoj občanské zodpovědnosti! Lidi prostě sympatizují s těmi horšími!" rozkašlala se rozhořčením. Přitom si uvědomovala, jak nemožně didakticky se vyjadřuje. ,,Ale že třeba zavřeli nevinného člověka, to tě nezajímá!"

,,Nějaký kriminálník!"

,,Čím dál, tím líp! Protože někdo něco ukradl, už má cejch.

A ty z něj uděláš loupežného vraha, který číhá u silnice na lidi. Měl bys trochu uvažovat: proč by mu lezla do rány?

Vystupovala z auta? Ostatně znásilněná nebyla," dodala v rozhořčení už naprosto nelogicky...Kde se v ní bere ta zlost a proč se tím tak zabývá? Bylo tu vůbec nějaké rozumné vysvětlení?

Vladimír seděl strnule na gauči, už jí neodporoval.

Nepřítomně zíral na koberec, ale snad vůbec nevnímal.

Bůhví, co má v duchu před očima, napadlo Marii. Třeba se mu nechce přiznat, že neměl pravdu. . .

V tom ji naprosto zklamal. ,,Dej mi už,prosím tě, pokoj s těmi svými dedukcemi! Měla by sis je šetřit pro minulost a nechat živé na pokoji. V té historii aspoň nemůžeš nic pokazit." Mluvil teď pomalu, s rozmyslem. Chtěl ji jenom ranit, nebo to bylo jeho vnitřní přesvědčení?

Ať tomu bylo jakkoli, jeho slova ji zasáhla jako hluboká, nezhojitelná urážka. Ale možná, že jenom přilil pár posledních kapek do dávno nashromážděných spodních vod? Ustavičně přemáhaná a tajená nejistota nekonečných týdnů a měsíců, život takřka bez pohybu mimo prostředí, na které byla zvyklá, vtíravé, neodbytné pocity sklíčenosti z každodenního stereotypu, ty strnulé hodiny před nehybnou krajinou, ano, b y l a nehybná, všechno byl pouhý sebeklam. . .

Řekla pak ještě něco? Odpověděl jí Vladimír? Už na to nechtěla myslet. Na celou tu scénu, trapnou a ponižující. Dlouho nemohla usnout, nakonec spolkla prášek, avšak někdy uprostřed noci se přesto vzbudila. Vladimír ležel podle svého zvyku na boku, obrácen k ní, ruku pod hlavou. Jak dobře znala tu tvář, z které spánek setřel výraz, vzpomněla si na dobu jejich začátků, tehdy vydržela ležet dlouhé chvíle vedle něj a s něhou jej pozorovat, připadalo jí, že hlídá spánek dítěte, ačkoliv byl o pět let starší než ona a vyhlížel mužně, naprosto dospěle. Stále stejné vykrojení horního rtu, rovný nos, mírně vystouplé lícní kosti, široké čelo -- Teď už na něm bylo dost vrásek. Marii se vrátil soucit s tou tváří vydanou jí ve spánku na pospas, ale zároveň se ozvala nespokojenost: jak může tak klidně spát, jako by se nic nestalo? Nikdy dřív se takhle nestřetli, jejich drobné neshody nestály za řeč. A co tehdy? . . .Když se o tom dověděla, byla jako bez sebe, snad chtěla i umřít, nebo si myslela, že už umřela, ale Vladimír prosil úpěnlivě za odpuštění, už se to nestane, věř mi, nic to pro mne neznamenalo . . .Snad před ní i klečel na kolenou, nechtěla si vybavovat podrobnosti. Ale na světě už byla Hanička a tak nakonec opravdu zapomenuto a odpuštěno, jako kdyby se vstřebal neškodný hematom. A od té doby se už nikdy nic - - Marie se nadechla. Opravdu nestalo? Komu vlastně patří ta tvář vedle ní, co o něm vlastně ví? Nikdy mu do práce nevolá, protože ji ani nenapadne ho kontrolovat. Prostě mu věří. .. Skutečně? ozval se potměšilý hlásek. Není to podvědomý strach, abys na něco nepřišla?

Narovnala si polštář, otočila se na druhou stranu, zády k Vladimírovi. Co vlastně máme ještě společného, pomyslela si nešťastně, jaké sdílíme zájmy? Naším základním poutem je v posledních letech jenom Hanka . . .

Náhle se Marie zastyděla: já se tu zabývám svými nicotnými problémy a ona už za pár měsíců čeká dítě! Budeme mít vnouče-- já a Vladimír! A snad je to dobře. . . Nebyla si však jistá, jestli Vladimíra nějak zvlášť potěší, že se stane v šestačtyřiceti dědečkem. Nějak si ho v té roli nedokázala vůbec představit.

Přesto jí nyní celé jejich nedorozumění připadalo najednou hloupé, bezvýznamné, naprosto směšné. Zhasla světlo, zavřela oči, pokusila se znovu usnout.

Ráno ji ani nepřekvapilo, když našla v ledničce připravenou snídani, pečlivě přikrytou ubrouskem.Zbývalo jenom udělat si čaj. A usoudit, že to má být jakési přiznání viny - - či dokonce žádost o odpuštění?

Šla se do koupelny upravit. Ze zrcadla nad umyvadlem na ni hleděla pobledlá paní s hustými černými vlasy, se stíny pod tmavýma očima. Ačkoliv z duše pohrdala takovými úvahami, přesto se ji vnutila otázka, do jaké míry je pro Vladimíra dosud přitažlivá. Noční můra pohotově zatřepala křídly.

Po snídani se Marie pustila do práce. Opravila část rukopisu a podařilo se jí přidat dalších pár stránek, šlo to jako po másle. Jak by také ne, renesance byla její koníček.

Vyrušil ji až listonoš. Kromě několika účtů přinesl i nové zprávy o případu na kopci. Neměla sílu, aby ho zarazila, nikdy nedokázala lidi stroze odmítnout, ani když jí vnucovali, oč vůbec nestála.

,Ta ženská se měla nedávno vychloubat, že má kolem prstu omotanýho nějakýho pracháče se zahraničním bourákem. Předtím se ale prej zapletla i s tím kriminálníkem!" drmolil pošťák, brašna ho viditelně vůbec netížila. ,,Ten kvůli ní dokonce krad, asi ho k tomu dohnala!"

Marie se už ke skriptům nevrátila. V hlavě se jí opět usídlil ten podivný, tísnivý případ, marně ho zaháněla rozumnými argumenty. Z podvědomí se znovu a znovu draly nepříjemné pocity, afekty, kterým se vždycky bránila; fantastická představa oné noční scény, které byla nepřímým svědkem.

A docela přesně jeden jediný záběr: autobus stojící v zastávce, zdivočelé reflektory, které ho míjely.

Plynulo z toho už zcela logicky, že si jich mohl všimnout řidič autobusu. Nebo snad někdo z cestujících, kteří tam vystupovali třeba postřehl vůz či dokonce poznávací značku -- na zastávce je přece sloup veřejného osvětlení. Není možné, aby ta bláznivá jízda nevzbudila něčí pozornost!

Nemuseli zahlédnout řidiče,ale mohli zaregistrovat aspoň typ auta a jeho barvu.

Poručík jí dal pro všechny případy telefon, kdyby si ještě na něco vzpomněla -- a tohle byla důležitá okolnost. Naprosto nečekaně se na ni ovšem vyrojily Vladimírovy odmítavé poznámky. Co když má svým způsobem pravdu: přijdou na to i bez ní! Rozhodně si to musí ještě důkladně rozmyslet: měla by - - a možná na základě mylné úvahy, pověsit někomu na paty kriminálku? Těžké rozhodování: na jedné straně bylo určitě správné zasáhnout, aby nedrželi pod zámkem nevinného člověka - - ale přispět tím k honu na neznámého, který třeba také nic neprovedl? Do toho tápání se zčistajasna vmísilo jakési nejasné varování.. .Ale před čím?

Představa pronásledování ji vrátila o mnoho let zpátky. Byly vánoce, trávila je u dědy na hájovně. Šli spolu na procházku, všude ticho, nikde se nic nehýbalo. Zastavili se na nevysokém kopci. Do dálky se táhla mírně zasněžená pole, vršek brázd byl holý, jen mezi nimi se nakupil sníh. A potom se najednou vynořily postavy, které vytvořily nepravidelný kruh. Děda jí vysvětlil, že tomu se říká kruhová leč. Drobnou zvěř, která v tom kruhu uvízla, vytlačují honci směrem ven, k řadě střelců, stojících zády ke středu, s puškou připravenou k ráně. Podívala se dědovým dalekohledem. Zajíci se marně pokoušeli spasit se zběsilým útěkem, marně kličkovali, nikde žádný úkryt, nikde záchrana.

Nelíbilo se jí, jak zasažení ušáci dělali na oranici divoké přemety, strašně je litovala...A teď by se měla sama připojit k honu? Samozřejmě, že tady šlo o něco úplně jiného, že celé to přirovnání beznadějně kulhalo: v tomhle případě tu nebyla nevinná, bezmocná zvěř, nýbrž člověk, který někoho jiného připravil o život, který je si vědom nebezpečí a určitě se bude všemi způsoby bránit dopadení, pokusí se zajistit si alibi, zahladit stopy - -a může v tísni spáchat další zločin.

Možná, že je vychytralý, násilnický a nezaslouží si žádné ohledy ...Avšak pokud se do toho jen připletl někdo, kdo nic neprovedl? Bylo to beznadějně zamotané.

Pokusila se vžít do situace člověka, který třeba ani zabít nechtěl, jak říkal poručík. A Vladimír to doplnil: mohl se dostat do slepé uličky, co když ho ta žena dohnala k zoufalství? Dávný problém viny a neviny, nešťastné náhody nebo zlého úmyslu...A možná, že má ten nešťastník ženu a děti?

Na to se zákon neohlíží, pochopitelně ani nemůže. Mrtvou už stejně nikdo nevzkřísí a naopak budou postiženi jenom další nevinní. Kdo zabrání tomu, aby děti nepokřikovaly: tvůj táta je kriminálník? Otřásla se. Byl to komplikovaný, svým způsobem necitelný svět, stále drsnější a nemilosrdnější. Běda, když začneš někomu překážet - - nebo když se čirou náhodou připleteš k nějakému vyřizování účtů! Nic nevymyslím, povzdechla si v duchu Marie. Přinutila se vzít do ruky rozečtenou knihu, nesoustředěně přelétla očima pár řádek, převrátila několik stránek. Ale k čemu byl nějaký vymyšlený osud? Byl jí cizí a stejně nezapudil dilema, ve kterém uvázla: nedokázala smířit mravní zásady, které jí vštěpovali v dětství, to jednostranné, téměř starozákonní pojetí dobra a zla, s altruismem a tolerancí, které měla asi vrozeny. Potíž je zřejmě v tom, že mezi některými zásadami je zkrátka a dobře rozpor: když je do nás vtloukali, nenapadlo nikoho, aby nám vysvětlil, kdy máme které z nich dát přednost. Nebo to sami také nevěděli...

Raději si šla do kuchyně uvařit kávu. Sotva však zapnula konvici s vodou, začal v pokoji vyzvánět telefon. Než k němu dojde, stejně dotyčný zavěsí. Nezavěsil. ,,Volám z vaší čtvrti, paní doktorko," řekl poručík. ,,Neobtěžovalo by vás, kdybych se na chvilku zastavil? Potřebuji si totiž ještě něco ověřit."

Ovšemže obtěžovalo! měla chuť vykřiknout, už mi sem nechoďte, nechci s vámi už mít nic společného! Samozřejmě to nevyslovila nahlas. Místo toho slyšela samu sebe, jak mdle prohlašuje: ,,Ale ano, přijďte, když je to nutné."

Položila sluchátko, měla chuť smést telefon na zem. Ani to neudělala. Co by tím také zmohla proti osudu?

x x x Když se usadil proti ní, vypadal poručík úplně obyčejně, pohledný, usmívající se mladý člověk. Jenom můj vlastní vnitřní nesoulad z něj udělal nepříjemného vetřelce, pomyslela si Marie.

,,Co se mě vlastně chcete zeptat?" zeptala se vlídně. ,,Nemáte asi moc času."

Mírně upil kávy, kterou jí pomohl přinést z kuchyně.,,Otázek mám jen několik - a času dost! Byli jsme na dnešek na nohou celou noc, takže mám napracováno."

,,Z vás musí mít rodina radost!"

,,Naštěstí žádnou nemám, v tom směru jsem bez problémů,"zasmál se. ,,Ale teď vážně, když dovolíte. Probíral jsem všechny okolnosti, které jste mi zatím sdělila. A také jsme se tu a tam poptali, to je samozřejmé," pohlédl na ni zkoumavě. ,,Možná, že se vám ještě něco vybaví. Jde mi o to auto, totiž o způsob, jakým projíždělo křižovatku a ty serpentiny. Neviděla jste tu někdy v okolí podobně bravurního řidiče?"

Marii se ulevilo, že se poručík zatím neptá na zastávku autobusu. ,,Nevzpomínám si. Jen jednou navečer se tamtudy řítil taxikář - projel pak naší ulicí. Možná, že někde poblíž bydlí." Zarazila se, náhle jí došel smysl té otázky.

Pokýval hlavou. ,,Myslíme oba na totéž: řidič byl téměř s jistotou někdo, kdo tu silnici dobře zná, protože po ní občas projíždí. Bylo by logické, že tu buď bydlí, nebo sem za někým jezdí. Ví, kde je jaká zatáčka či jiná záludnost... Nemusel to ovšem být právě zdejší taxikář! Ten bydlí o dvě ulice nad vámi."

Až ji zamrazilo -- uvědomila si najednou sílu té mašinérie, se kterou má co do činění. A poručík je navíc nepříjemně bystrý -- jako by jí viděl až do žaludku. Rozladilo ji to.

,,Objevili jste vůbec nějaké svědky?" zeptala se téměř útočně.

,,Tady v okolí jsme zatím mnoho nezjistili," odpověděl neurčitě. ,,Ověřili jsme si na pracovišti, s kým se ta žena stýkala, jaké měla zvyky, zájmy a tak dál -- prostě běžná rutina."

,,A pomohlo vám to?"

Stáhl obočí, rýhy na jeho čele se trochu prohloubily.,,My bereme všechny informace s rezervou. Co člověka přežívá, mohou být pouze dohady, zkreslené vzpomínky, ale i nepravdy. Když někdo umře, ztratí se s ním nenávratně také jeho vztahy, city, myšlenky, touhy. Jistě mi rozumíte. Pravda, vztahy lze v jistém slova smyslu rekonstruovat, ovšem do jaké míry přesně?"

,,Ano, vždyť živí mají často příliš mnoho důvodů, aby se pravdivé rekonstrukci bránili!" podotkla Marie; ty úvahy ji zaujaly.

,,Právě. Něco vynechají, něco přidají," souhlasil poručík.

,,O té mrtvé mluví někteří s despektem, jiní ji zase litují. Jedno je však jisté: pro muže musela být rozhodně velice přitažlivá," dodal po krátkém zaváhání.

"Přitažlivost bývá relativní, kdo se někomu líbí, nemusí na jiného zapůsobit. Nebo snad existuje jakási absolutní přitažlivost?"

Poručík se předklonil a opřel si lokty o kolena, takže měl teď hlavu ve stejné úrovni jako Marie.,,Připadám si jako student u zkoušky!" řekl. ,,A nerad bych u vás propadl, zřejmě jste mi nastražila léčku. Přitažlivost je nesporně podmíněná individuálním založením, ale i kulturním prostředím a odlišnými estetickými normami. Tak například --"

"Uhýbáte otázce!" řekla Marie přísně. Probudila se v ní nejen kantorka, ale nečekaně vystrčila růžky i jakási pohoda, skoro dobrá nálada. Přistoupil na tu hru: ,,Dobrá, přiznám barvu," usmál se. ,,Určitě existují jedinci, jejichž -- možno-li říci akční rádius, nebo prostě okruh přitažlivosti -- je v poměru k ostatním značně široký. Avšak rozhodně nikoli absolutní. Pokud jde o ženy, nejnebezpečnější jsou podle mého především ty, které kromě fyzické přitažlivosti vládnou zvláštním duševním magnetismem." Zdálo se, že se poručík dobře baví. ,,Teď bychom mohli přejít k důvodu vaší návštěvy," prohlásila Marie. Měla pocit jakési nepatřičnosti, který by nedokázala pojmenovat.

,,Ta je složitá," přizpůsobil se okamžitě. ,,Co se týče mých otázek, mám především jednu: když se ten náš řidič řítil ke křižovatce, nepotkal se s jiným vozem?"

"To určitě ne, toho bych si všimla." Střelba se nebezpečně blížila k cíli.

,,A co autobus?"

,,Ten projížděl silnicí až poté, když vůz už zmizel z křižovatky." Svým způsobem nelhala, jen uhnula před přesnějším vylíčením událostí. Uvěřil mi? přemítala v duchu trochu neklidně. Jelikož se však v té záležitosti už rozhodla, nehodlala pokračovat.

,,Potřebovali bychom najít někoho, kdo viděl to auto zblízka,"

řekl poručík. ,,A mohl nám ho případně popsat. Typ, barvu, možná zahlédl i řidiče." Zase ten jeho zkoumavý pohled. ,,Vy jste ho bohužel pozorovala jen zdálky."

Vůbec jí nedělalo dobře, že před ním něco tají -- dělá přece jen svoji práci. Zatímco ona dává přednost nějakým svým pocitům... ,,Vybral jste si nesnadné povolání," podotkla stísněně.

,,Nestěžuji si. Ačkoliv nebýt otce, tak jsem se na práva nikdy nedal."

,,Nýbrž?"

,,Odjakživa jsem měl zálibu v architektuře. Ale jako úplně malý kluk jsem chtěl být farářem."

,,To je zvláštní nápad!"

,,Děda z matčiny strany byl evangelický farář. Jezdíval jsem k nim na prázdniny. A měl jsem ho moc rád."

Než stačila Marie cokoli podotknout, rozklinkal se v předsíni zvonek. Už podle způsobu zvonění bylo jasné, že u vrátek stojí Tereza. ,,Přišla mi přítelkyně," vysvětlila Marie. ,,Ale počkejte - - je přece zamčeno! Jak jste se vlastně dostal dovnitř?"

,,Přeskočil jsem vzadu plot. Nechtěl jsem, abyste se kvůli mně namáhala. Mám jít otevřít?"

,,Hoďte klíče oknem,jsou na stole. Tereza je na to zvyklá."

Zůstala sedět a přihlížela, jak poručík zápolí se záclonou.

,,Můžu jí vůbec prozradit, proč jste vlastně tady?" zeptala se pro jistotu.

Otevřel okno a hodil klíče přes plot. ,,Zajisté!" odpověděl, ,,jak jinak byste mě chtěla vysvětlit?"

Tereza se zastavila na prahu s rukou na klice, ale vzápětí bez rozpaků vešla.

Marie oba představila a zvědavě pozorovala, jak se poručík tváří. Jestliže existoval někdo s přitažlivostí blížící se absolutnu, potom to byla tahle její přítelkyně. Poručík se usmíval naprosto společensky, zatímco Tereza se pochopitelně chovala, jako by o té jeho návštěvě věděla předem.

Čekala jsem něco mimořádného? pomyslela si Marie, něco jako explozi? Prozatím zůstali oba celí. Poručík přenesl k ušáku další křesílko a ochotně se nabídl, že uvaří kávu. Zřejmě chtěl Marii poskytnout čas k vysvětlování.

,,Ten se tu nějak vyzná," podotkla Tereza, sotva za sebou zavřel. ,,No jo, policajt." Kupodivu to nebylo řečeno s despektem. ,,Ale mohla bys mi stručně sdělit, proč ses zapletla s kriminálkou?"

Pozorně vyslechla strohá základní fakte, ale už se k nim nestačila vyjádřit, poněvadž se poručík objevil na prahu s kávou. ,, Dokonce jste našel i cukřenku!" podotkla.

,,Já jsem zvyklý prohledávat cizí byty!" ušklíbl se přátelsky poručík. Elegantně rozdal šálky s vonícím nápojem.

Chvíli pak probírali případ, který se odehrál na kopci.

Marie s podivem shledávala, že ty události se poněkud posouvají a dostávají jiný rozměr, že se vzdalují a ztrácejí na významu.

Způsobila to přítomnost Terezy, její střízlivý pohled na věci, anebo poručík všechno trochu zamlžoval? Co to ti dva hráli vlastně za podivnou hru? Jakoby se přetahovali o pomyslné lano...

,,Lidé se svým způsobem z cizích tragédií těší," vykládala zatím Tereza se zaujetím, ,,majíce radost ,že se nic zlého nepřitrefilo jim. Když dopadne nějaká rána na ně, potom se ptají: proč zrovna já mám takovou smůlu? Vůbec nechápou, že z hlediska celku není naprosto podstatné, komu se něco neblahého přihodí! V Americe si dokážou dokonce vypočítat, jaká je pravděpodobnost, že je někdo zavraždí. Nebo že oni sami připraví někoho o život, a to dokonce podle určitých sociálních kategorií: třeba finanční magnát nebo filmová hvězda, prezident, taxikář, kantor nebo gangster."

,,Tereza je překladatelka," vložila se do debaty Marie, ,,ale podle mého soudu by raději měla psát romány."

,,Mají to v Americe spočítáno pro všechna povolání?" zajímal se poručík.

,,Možná, že ano," odpověděla Tereza. ,,Snad by se něco našlo i pro vás! Ale u nás se zatím musíte spokojit s kartářkou nebo s hvězdopravcem. Vyjde to nastejno: všeobecné hlouposti a nesmysly vám namluví oba."

Podívala se na poručíka, on na ni. "Riziko ostatně vzniká při každé činnosti, nikdy nevíte, co vás , třeba ani ne vlastní vinou, potká. V žádné situaci, v žádném okamžiku není člověk bezpečný před --"

,,Nástrahami osudu," vpadl poručík.

,,A nemusí jít výhradně o ztrátu života!" řekla Tereza, ,,někdy je dokonce horší ztráta rozumu a soudnosti."

Znovu se na sebe zadívali, ani si nepovšimli, že Marie se už neúčastní hovoru. Vždycky jsem Terezu ujišťovala, že mi nevadí její egocentrismus, přemítala. A nešlo jen o něj! Když se Tereze zachce, kořist jí sama vběhne do drápů. Ačkoliv poručík jako kořist zrovna nevypadá. Utkali se dva lovci? Marie vstala, aby odnesla tác s nádobím, ale Tereza jí ho vzala z ruky.

Marie měla chuť prudce se ohradit: nedělej ze mě chudinku! Avšak mlčela.

Poručík otevřel Tereze dveře. Jestlipak si už všiml nejkrásnějších nohou z fakulty? Marie se vzápětí zastyděla, bože, co mě to popadlo! Kde se ve mně berou ty pitomosti?

Poručík už se neposadil. ,,Na jednu služební návštěvu už toho bylo až příliš," řekl. ,,Prožil jsem krásné odpoledne, to se mi hned tak nepoštěstí -- když jsem v práci."

Za chvíli klapla venku vrátka a ozval se motor vozu.

Tereza vyhlížela oknem za ním. ,,To je ale kus!" Povytáhla tmavé obočí a sedla si zpátky do křesílka.

,,Terezo!" Marie nemilovala takové výroky. Neměla ráda ani leccos jiného - - ovšem měla ráda Terezu, jednou provždy, už od těch dob, kdy spolu sedávaly v jedné školní lavici, četly si básničky a vymýšlely romantické útěky za hranice...Byla toho spousta, co je od těch dětských let pojilo, na tom se nemohlo nikdy nic změnit. Marie byla v citech vždycky konzervativní, nebýt toho, možná by s Vladimírem - - Slabě povzdechla.

,,Vysvětli mi teď pořádně, oč vlastně jde!" vpadla jí do toho přemítání Tereza, ta nesnesitelná jediná přítelkyně. ,,Já dohromady ničemu nerozumím!"

,,Ani to na tobě nebylo znát!" Přesto se Marie pustila do obšírného výkladu - - a nevynechala ani neshodu s Vladimírem.

,,To je mu podobné," komentovala to Tereza; odjakživa neměla Vladimíra nijak zvlášť v lásce, ačkoli Marii vlastně nikdy nevysvětlila, co se jí na něm nezdálo. Teď vstala z křesílka a pustila se do procházky pokojem, byl to její způsob, jak se soustředit. ,,Mně se to celé nějak nezdá," prohlásila posléze. Zastavila se u knihovny, opřela se o ni rukou, druhou si podle svého zvyku dala v bok. Vyhlížela jako nádherná bohyně války. ,,Jediný světlý bod je ten poručík," dodala zřetelně měkčím tónem.

,,To jsem postřehla," konstatovala Marie.

,,A co vlastně?"

,,Víš moc dobře!" Nepotrpěly si, od té doby, co dospěly,na nějaké ženské svěřování. Marie neměla celkem,o čem by vyprávěla, zatímco Tereze bylo naprosto jasné, o čem má za sebe pomlčet. Neprobíraly žádné drby, neluštily cizí problémy, nepletly se do záležitostí jiných lidí, protože je to prostě nebavilo.

,,Já si někdy myslím," prohlásila Tereza nečekaně, ,,že si mě pěstuješ, protože tím tajně uspokojuješ své špatné sklony."

Nevšímala si Marie, která se na ni ohromeně zadívala. ,,Ani Si neuvědomuješ, že se v mně vlastně vidíš - jako rodiče,kteří dostrkali svého potomka na nějaké vysněné místo, kterého by sami nikdy nedosáhli, poněvadž nemají třeba ostré lokty nebo dost otrlou povahu - - A potají jsou celí bez sebe z jeho úspěchů..."

,,Přestaň, víš sama, že mluvíš hlouposti: každý žije svůj vlastní život - - a na ten tvůj bych já nestačila. A vůbec, dnes nemám na žertování náladu. Všechno mě už unavilo kolem té mrtvoly. A také kolem tvých ctitelů!" dodala Marie náhle, sama se tomu podivila.

,,Proč neřekneš rovnou milenců?" Terezu hned tak něco nevyvedlo z míry.

,,Záleží na pojmenování?"

,,A jak! Copak nevíš sama, jak důležité je nazvat věci pravým jménem? Teprve potom je pořádně v i d í š! Ale ty jsi samá mlha, libuješ si v tlumeném světle, protože v něm nejsou vidět kouty plné smetí a špíny."

Mlha...Marie se zvedla a šla narovnat astry ve váze, uhladila rukou ubrus. Mlha ji bude pronásledovat pořád, už se jí nikdy nezbaví... ,,Proč mi to všechno vůbec vykládáš?" zeptala se Terezy.

,,Snažím se ti vysvětlit, že ty snášíš puch pouze zdálky, ošklivé věci jen na dištanc. Historický bordel ti nevadí, ale kolem sebe bys chtěla jen pořádek, čisťounko, útulné prostředí s mírnými a půvabnými postavami. Ty jsi takový Boticelli všedního dne, hezoučké figurky z Alegorie jara - a to mu křivdím: pomíjím jeho portréty."

,,Terezo!" vzdychla Marie.

,,Proč jsem se vlastně nezaměřila na tvého oblíbence?" vedla Tereza svoji. ,,Michelangelo, no ovšem! V Sixtinské kapli sis málem lehla na podlahu, od jeho Posledního soudu tě museli odtáhnout násilím. Ale ten divoký zmatek, to potlačované úpění, napětí ve svalech strnulých v křeči, ty pudy, vášně, pošklebky, grimasy strachu a hrůzy - to všecko ty sneseš jenom namalované! Kolem sebe chceš mít lidi pěkně srovnané v šuplíčkách, když se krabičky rozsypou, je malér. Protože z nich ledacos vypadne...Proto ty nejsi připravená na to, co přichází!"

,,A na co mě těmi tirádami chceš připravit? Já --"

Avšak tohle už měl být den pouhých náznaků a nedokončených vět.

V předsíni klaply dveře, Vladimír. ,,Nazdar, Terezo," řekl přátelsky. ,,Jsem rád, že ses přišla na Marii podívat. Je tady moc sama." Zvedl tašku, kterou držel v ruce. ,,Koupil jsem kotlety, půjdu je hodit na pánev."

Společně se navečeřeli. Terezina přítomnost překlenula včerejší nedorozumění, jako by ho nebylo. Vladimír žertoval a vyprávěl všelijaké historky z podniku. Tereza se smála, avšak Marii neušlo, že Vladimíra nenápadně pozoruje, jako by na něm chtěla objevit - - ano, ale co vlastně? Něco neobvyklého?

Pozdě v noci, když Vladimír už klidně oddychoval, odložila Marie rozečtenou knížku a zhasla. Ale jakoby tím otevřela scénu, plnou podivných postav: stále se jí před zrakem míhaly ty zmatené události, stále se jí vybavovaly poručíkovy otázky. Byly jasné a srozumitelné, ale skrývalo se v nich zároveň něco nepříjemného, pouze tušeného, co se nenápadně blížilo ...Přece nebudu věřit na předtuchy, jako nějaká svíčková bába! Zavřela oči, otočila se na bok. Už skoro usínala, avšak v polospánku sebou najednou škubla: netýkalo se to divné a nepříjemné Vladimíra? Vybavil se jí pohled, jakým ho pozorovala Tereza... Ale co na něm bylo jiného než kdy dřív? Chodivá pozdě domů, avšak to nebylo nic nového. Jeho chování? Někdy bývá roztržitý, všechno jakoby dělal mechanicky, někdy snad ani nevnímá, co mu říkám...A není zvláštní, jak se zastával toho pachatele: třeba ho ta ženská k něčemu dohnala? Jak na to vůbec přišel? Anebo je to prostě běžné mužské uvažování? A on má na krku ne zcela zdravou manželku, v práci určitě starosti, doma to není nejveselejší, potom, co odjela Hanka k babičce, uvědomovala si Marie, je u nás vlastně nuda. Monotónní život bez jakéhokoliv potěšení...

A copak já se nějak bavím? pomyslela si nespokojeně. Třeba to všechno pramení ze mne, dopadá na mě stereotyp, podvědomě hledám únik z té nespokojenosti, z té prázdnoty - a Vladimír je hned na ráně. Musím s tím přestat! Nikdy dřív jsem na něm neustále nehledala chyby.

Byl to však marný boj. Tísnivá tma za okny, vzdálené záblesky světel klouzající po stropě, ticho neuklidňovalo, ale sesouvalo se na ni jako tlustá houně, pod kterou se začínala dusit. Kde byly všechny hodnoty, na kterých si zakládala, které ji držely nad vodou po celé ty dlouhé měsíce, důvěra v sebe, ve svůj zdravý rozum? Něco si o sobě namlouvá: je jenom obyčejná hysterka, která se čtyřicítkou ztrácí jistotu, nedůvěřuje si a v jakési depresi podezřívá manžela - - ale z čeho vlastně? Ano, jen si to musí přiznat: žárlí na svého pohledného mužského, že se třeba sblížil s nějakou jinou ženou!

Posadila se a spustila nohy na zem. Šla se do kuchyně napít vody. Jsou to jen nešťastné reminiscence na to, co se stalo před dlouhými lety! Sedla si mechanicky ke stolu,opřela si lokty o stůl. Vždyť to je celkem pochopitelné, že na to nemohla úplně zapomenout! Snažila se mobilizovat svůj rozum: nebudu se chovat jako pomatená ženská z špatného románu!

Ale kdesi v hloubce, pod složitou strukturou obranných mechanismů, se zrádně a nebezpečně svíjela krutá, nepotlačitelná úzkost.

x x x Několik dní vytrvale pršelo, krajina pozbyla barev. Marie dokončila další kapitolu skript, zbývaly už jen drobné úpravy. Historické děje ji jako obvykle uklidnily, dávaly věcem jiný rozměr. Podívala se z okna. Také kapky deště stékající po skle jakoby definitivně smyly noční můry, zbytečná podezřívání, za která se Marie zastyděla sama před sebou. Rozhodla se, že zavolá Hance. Po několika marných pokusech se konečně dovolala do Brna.

,,Byt doktora Rejska," ohlásil se neznámý ženský hlas.

,,Tady je Hančina matka - ona není doma?"

,,Oni odjeli s panem doktorem k jeho rodičům. Já jsem její kamarádka. Bydlím tady, aby je nikdo nevykradl."

,,A kdy se mají vrátit?"

,,Příští neděli. Mám Hance něco vyřídit?"

,,Ano, aby hned zavolala, až se vrátí." Marie poděkovala a zavěsila. Odcizila se nám, pomyslela si tesklivě. Z minulosti, jako by právě čekala na vhodnou příležitost, vyplula nostalgická vzpomínka na jejich společné výlety. Výpravy k babičce a dědovi, nezapomenutelné letní dovolené. Hanka zbožňovala moře, celé dny trávili na pláži, Marie víc pod slunečníkem, zato Vladimír byl u každé vody ve svém živlu.

Potom, aby udělali mámě radost, putovali zas po historických památkách, stanovali v kempech nebo kde se dalo. Někdy to bývalo dobrodružné...Třeba když jednou v noci potmě odbočili před Římem na nějakou polní cestu, zastavili u vysokého stohu a ráno zjistili, že přistáli uprostřed selského dvora. Do okna vozu, kde spali, se díval kůň, o kousek dál šumělo moře. Ale tady nás aspoň nemohl nikdo přepadnout! smál se Vladimír, vždycky hledal ve všem tu příjemnější stránku. Hanka se radovala, maminko, podívej, koza! A hospodář jim nakonec přinesl domácí chleba s krajáčem voňavého mléka.

Vzdálené zážitky ochotně připlouvaly jeden za druhým...

Nezapomenutelné tmavomodré nebe nad Delfami, snad nikde jinde už neviděli tak obrovitý, jasný měsíc, takřka se dotýkající země. Pojďte si sáhnout, jestli studí! volala Hanka...

,,Mohli bychom si zas jednou pustit diapozitivy," navrhla Marie večer Vladimírovi. Trochu udiveně se na ni podíval, ale pak ochotně rozvinul plátno a setřel prach z promítačky. Před skvěle barevnými, zpola zapomenutými záběry nemohla se však Marie zbavit pocitu, že se dívá na život, který už dávno pominul a nemá s dneškem nic společného. Ve vzpomínkách jí byl podivně bližší.

,,Podívej, tady měla Hanka ty nové plavky!" řekl Vladimír.

,,Opravdu?" Marie pochybovala , že by si něco takového pamatoval, snad jí chtěl udělat radost. Když opět rozsvítili, všimla si Marie, že Vladimír vypadá nezvykle unaveně. Mechanicky skládal diapozitivy zpátky do zásobníku.

,,Počkej, dáváš Řecko mezi Itálii!" upozornila ho mírně.

Přesto sebou škubl, jako kdyby ho přistihla -- ale při čem?

Nejistě na ni pohlédl, Marie měla dojem, že jí chce snad něco povědět, ale že se k tomu nemůže odhodlat.

,,M8š starosti?" zeptala se. Svinul plátno a postavil ho zpátky do kouta vedle sekretáře.

,,Nic zvláštního," zamumlal a mávl rukou. Tvářil se ale podivně.

,,Není ti něco? Ve tvém věku už bys měl nárok!" pokusila se Marie o žert, sama cítila, jak mizerný.

Také podle toho zareagoval:,,Chceš tím říct, že už jsem starý?" V hlase mu znělo napětí, možná i zlost. ,,A teď bych potřeboval-- Musím si ještě něco sepsat," dodal.

Všechno se najednou zase pokazilo. Ale nešlo jen o tenhle večer. Ten se zdál být pouhým projevem něčeho mnohem hlubšího, co se skrytě drželo kdesi u dna, odkud se Marii také zrádně a nečekaně vynořila potlačovaná vzpomínka -- na tu záležitost před mnoha lety...

Bezděčně a zřejmě naprosto neúmyslně ji na ni tehdy upozornil Vladimírův bývalý kolega ze studií,¨jejich společný kamarád. Marně se pak snažil všecko zaretušovat...

Historka to byla hloupá a banální, zdravotní sestra ze špitálu, kde Vladimír ležel s podrážděným žlučníkem: z operace nakonec sešlo, zato slečna skončit nechtěla, zřejmě se někde párkrát setkali a ona potom začala vyvádět. Snad doufala, že se kvůli ní Vladimír rozvede...Celé to bylo krajně nechutné. Hlavně to, že se Vladimír vůbec zapletl s takovou vulgární holkou. Nechutné byly potom i Vladimírovy nejapné výmluvy, prosby o odpuštění a přísahy, že už se nikdy nic takového nestane. Když už nevěděl kudy kam, protože Marie odmítala smířit se s takovou zradou, začal se Vladimír odvolávat na Hanku, přece ji nepřipravíš o tátu, jak by k tomu přišla, nejsou jí ani čtyři...

To jediné byl skutečný argument -- a nakonec všechny ty sliby a zřejmě upřímná lítost Marii udolaly, z domova byla zvyklá na vzájemnou toleranci, ačkoliv ne tohoto druhu, také ji ještě dlouho hnětla lítost a zlost, ale Vladimír jí od té chvíle nedal už nejmenší záminku k podezření: věnoval se Haničce, pomáhal v domácnosti - stal se z něj přímo vzorný manžel...

Tak dost! poručila si Marie, rozhořčená i sama na sebe, už na to nebudu myslet, je to pryč a co tedy blázním?

Další dny se opět navíjely v obvyklém pořádku: společně napsali Hance, Vladimír si v dopise jako vždy stěžoval: máma mi nechala málo místa. Pochopitelně se v dopise nezmínili o událostech na kopci. A možná stejně pochopitelně se jich už ani slovem nedotkli jeden před druhým; popravdě v tom bylo něco nepřirozeného.

Svým způsobem stejně nepřirozené bylo ticho, které se kolem toho případu rozprostřelo jako mlha: listonoš už kolik dní nezvonil, poštu házel do schránky, sousedka nepřibíhala s novinkami, ulice byla jako vylidněná. Nebyl však stav onoho vnějšího ticha zkresleným obrazem mlčení mezi ní a Vladimírem?

Marie se dokonce přistihla , že někdy bezděčně a kradmo sleduje Vladimírovo chování, jeho gesta, výraz obličeje -- Několikrát se chystala, že s ním promluví, jenomže o čem vlastně? Trávil po večerech hodně času nad nějakými nákresy, nosil si domů práci i na víkend, vysedával nad ní dlouho do noci.

Jednou se Marie vzbudila, bylo k jedné, a šla se do kuchyně napít mléka. Pootevřenými dveřmi pracovny ho zahlédla, jak sedí u stolu, zamyšlený, shrbený, nehybně zíral do zdi. Vůbec Marii nepostřehl. Až když vešla dovnitř, otočil hlavu a usmál se, ale jako někdo, kdo o tom ani neví. Připomínal sochu s prázdnými očními důlky. Ať myslel na cokoliv, Marie pochopila, že na to nyní myslí neustále. Na nic se ho neptala, věděla, že by to bylo zbytečné.

Vrátila do ložnice. Není v tom opravdu nějaká žena? Ta otázka ji musela nezbytně napadnout. Pokud to byla pravda, potom to muselo být vážné...Nejhorší na tom je, že teď, po té nešťastné havárii, by se neodhodlal mě opustit, pomyslela si. A přitom by to možná rád udělal! Žije se mnou jenom z pocitu povinnosti, snad i špatného svědomí, jako ve vězení, do kterého se sám odsoudil? To byla nesnesitelná představa...

x x x Druhý den ráno byl svět opět méně dramatický, noční můry se stáhly. Marie se vrátila ke své práci: sedmnácté století se však umíněně zpěčovalo, působilo ploše. Polovičku textu Marie vyškrtala, ale tím se rukopis nijak nevylepšil. Vybavilo se jí,jak jednou nevykynulo těsto a místo bábovky vyklopila z formy nějaký nepoživatelný cucek. V takovém rozpoložení nemělo smysl pokračovat, měla by si udělat přestávku. Otevřela okno. Přímo před očima se jí odehrála jedna z náhlých, udivujících proměn krajiny.

Od západu se z lehké, nažloutlé pěny vytrhl nejdříve úzký šedavý chvost, který se neuvěřitelně rychle natáhl přes celou oblohu, jen daleko nad obzorem ponechal úzkou světlou škvíru. Do popředí se majestátně prodíral nabobtnalý temný mrak, začalo z něj drobně poprchávat, tím nejprotivnějším ze všech dešťů. V nevlídné šedi se ztrácel celý protější kopec, případ s mrtvou ženou snad nikdy neexistoval...

Přitom pachatel si možná klidně žije, jako by se nic nestalo, napadlo Marii. A neměla na tom sama také podíl? Proč zamlčela, že se ten vůz řítil kolem autobusu, když z něj lidé vystupovali? Byla to vtíravá otázka, žila v ní, připravena ve vhodný okamžik zaútočit. Výčitky svědomí? Marie měla náhle dost té šedi, toho beztvarého prázdna. Potřebovala slyšet něčí hlas. Vyťukala známé číslo, ale telefon nikdo nezvedal: Tereza nebyla doma. Marie nerozhodně obrátila pár stránek v bloku. Vyťukala jiné číslo. Opět dlouhé a monotónní vyzvánění. Už chtěla položit sluchátko, když se ohlásil.

,,Máte pro nás něco nového?" zeptal se.

A měla vůbec? Najednou ji zas popadla nerozhodnost. ,,Dobře, že jste se ozvala," pokračoval poručík. ,, Já bych byl stejně přišel. Budu u vás nejdéle za půl hodiny."

Podívala se na hodinky. Že ho vůbec volala! Neuvážená rozhodnutí bývají zákeřná! Opravdu už nevydržím sama, uvažovala nespokojeně -- bez Hanky, bez Vladimíra nebo Terezy? A není to tím, že já sama jako bych se bortila na kusy, jako bych už nebyla sama sebou? Zhluboka se nadechla. Nečekaně pocítila rozechvění, jaké už dávno nezažila: nebezpečně se podobalo téměř radostnému očekávání...Ale co mu vlastně řeknu, napadlo ji vzápětí v návalu paniky, jistě si už všecko zjistili sami a já se opravdu zesměšním. Pomyslí si, proč jsem raději nezavolala psychiatra.

Půlhodina ještě neuplynula, když venku zabrzdil vůz. Nadechla se znovu, zhluboka. Pak otevřela okno a hodila mu klíče. Než přišel od vrátek, postavila v kuchyni na kávu. Dokonce vytáhla becherovku.

,,Ale,ale!" řekl káravě. ,,Snad nechcete pokoušet řidičovu morálku?"

,,Ta je pro mne," odpověděla.

,,A mohl bych místo kávy dostat čaj? Já mám tmavý čaj hrozně rád." Usadil se proti ní ke stolku. ,,Lžičku nepotřebuji," pronesl skoro pedantsky, ,,já čaj nesladím."

Jako by tímto věcným sdělením protrhl veškeré napětí, situace se najednou zdála být úplně přirozenou. Stejně lehce zahájil konverzaci, jako by se setkali dva dobří známí: ,,Zatím vyšlo najevo," s chutí se napil vonícího nápoje, ,,že zhruba v tu dobu, kdy se na kopec řítil ten vůz, přijížděl zezdola, od města, linkový autobus. Já jsem se tam byl znova podívat."

Zkouší mě, co já na to, nebo mi to jen oznamuje? blesklo Marii hlavou. Upila maličko becherovky. ,,Ten autobus bývá nahoře okolo devíti hodin padesáti minut. To víte, dívám se dost často." Usmála se. ,,Avšak toho večera se poněkud opozdil. Odjížděl už ze stanice, když se to auto řítilo kolem. Možná, že ho někdo z cestujících, co tam vystoupili, mohl zahlédnout."

Okamžik mlčel. Pochopitelně mu došlo, že se to mohl dovědět už dřív. ,,Uvědomila jste si to až dodatečně, že?" řekl bez jakéhokoli náznaku výčitky.

Marie si přála, aby se i se svým ušákem propadla podlahou.

Byla by uvítala i slabší zemětřesení. ,,Vy stejně nespoléháte na nerozhodné svědky!" pronesla útočně.

,,Ovšemže nikoli!" Marie nevěřícně poslouchala, jak bere poručík zcela nenuceně vinu na sebe. ,,Já vás úplně chápu: zřejmě jsem někde udělal chybu. Šel jsem na vás moc zhurta, nebral jsem v úvahu, že lidé nejsou na takové zlé záležitosti zvyklí. Jak také! Musíme s tím v naší profesi počítat. Pokud to nerespektujeme, nevzbudíme důvěru."

Chtěl jí zřejmě poskytnout příležitost, aby se uklidnila.

Nebo to, co říkal, myslel naprosto vážně? Vůbec se v něm nevyznám, přiznala si Marie. Nakonec vyrukovala s pravdou:,,Já vám prostě nehodlám držet pušku, když je zajíc na dostřel!" řekla stroze. ,,Zalícit si už musíte sami."

,,Jak jste přišla právě na takové přirovnání?" podivil se, ,,je poněkud drsné." V očích mu zasvítilo sytější modří.

,,Rozhodně by mě mrzelo, kdybyste nabyla přesvědčení, že pro mne je nějakým zvláštním potěšením, když pachatele dopadnu.

Je to ve skutečnosti velice rozporuplné uspokojení. Pokud to vůbec lze takhle nazvat."

,,Pachatelé nejsou vždycky notoričtí zlosyni, že?"

podotkla jaksi na usmířenou.

,,Právě. To asi znáte z historie," odtušil. ,,Ale musí se přinejmenším zabránit dalšímu neštěstí, které by takový člověk mohl způsobit - - dalším lidem, nebo i sobě." Odmlčel se. ,,Nejhorší je pro mne vědomí, že se v mnoha případech dalo tomu nejhoršímu zabránit. Že k tomu zlu nemuselo vůbec dojít. Kdyby si lidé všímali toho, co mají na dosah!"

,,A kdyby si nehleděli především jen sami sebe," dodala, ,,popravdě řečeno, takhle jsem o tom doposud neuvažovala."

,,Není to také vaše povolání!" zase to byl ten zdvořilý, ohleduplný mladý muž. "A já jsem s tím měl počítat."

Chvilku mlčeli, každý asi z jiného důvodu.

,,My jsme už dokonce mluvili s řidičem toho autobusu," řekl poté poručík. ,,Vypověděl, že auto mělo tmavou barvu, snad tmavomodrou. A že to mohl být ford." Vstal a odnesl tác s prázdnými šálky do kuchyně.

,,Za všechno vám děkuji," řekl pak na prahu. ,,Jen seďte, klíčky dám zase do schránky."

Kývla mu hlavou na rozloučenou. Ticho zas postupně převládlo, byl to marný pokus ho prolomit. Seděla, na nic nemyslela, nebo se o to aspoň pokoušela. Něco ji dál zneklidňovalo...

O něco později, za pár minut nebo za hodinu? ji napadly ty obludné souvislosti. Jako by dostala zezadu ránu do hlavy.

Za oknem se v dešti začala zmítat neklidná černá hladina, ze které se pomalu vysouval jakýsi zrůdný obraz, kolem něj plavaly na hladině odporné leklé ryby, všechno se to valilo přímo na ni, nějaká síla ji vtahovala do slizkého černého jícnu, tiskla ji dolů, ke dnu...

Zvonění,dlouhé, neodbytné... Přiměla se zvednout telefon.

Hlas říkal z velké dálky:,,Marie! Už tě volám podruhé! Proč nebereš telefon? Slyšíš , Marie?" dotazoval se Vladimír.

,,Ano," odpověděla.

,,Co je s tebou? Stalo se ti něco?"

,,Ano," opakovala.

,,Prosím tě, tak mluv přece! Co se děje?" naléhal Vladimír.

Mlčela. Nedalo se to vyslovit nahlas.

,,Marie , slyšíš mě? Počkej, já přijedu hned domů. Za dvacet minut - -"

,,Nechoď!" vykřikla. Málem se dusila. ,,Já - nechci nic slyšet!"

,,Ale co - -já ti vůbec nerozumím! Uklidni se, až přijdu --"

,,Nechoď sem! Já tě nechci vidět! Už nikdy!" drmolila. ,,Jdi pryč, já tě nesnesu!" Položila sluchátko, svezlo se na stolek. Ozývaly se z něj chraptivé zvuky. Teprve teď zavěsila pořádně.

Dělalo se jí mdlo, třásly se jí ruce. Chtěla se jít napít, ale zatočila se jí hlava, tápavě hledala rukou oporu...

,,Marie! No tak, Marie!"

Někdo ji držel za ruku. S námahou otevřela oči.

,,Marie! Prober se!" Ruka i hlas patřily Tereze. Dávala jí něčeho napít. Marie několikrát polkla. Cítila příjemné, uklidňující teplo. Také Terezin hlas byl takový... ,,Stavil se u mě Vladimír, že ti není dobře, on že musí narychlo někam odjet a tak abych prý jela za tebou. Nechal mi svoje klíče. Hrozně spěchal, takže jsem se ho nestačila na nic zeptat. A teď tě tady najdu v mdlobách na gauči. Co se ti vlastně stalo?"

,,Je to strašné," vyrazila ze sebe.

,,Napij se ještě kapku!" řekla Tereza.,,A jestli teď nemůžeš, povíš mi to později. Do ničeho se nenuť! Posloucháš mě vůbec?"

,,Pomoz mi, chtěla bych se posadit," zašeptala Marie. Ještě se jí točila hlava. Tereza jí pomohla vstát a dovlekla ji k ušáku. ,,Neboj se,nic nemůže být strašné moc dlouho. Každý den, každou hodinu to bude o trochu lepší."

Marie se opřela dozadu, do toho bezpečí, kde už neplavaly žádné leklé ryby. Ale ta hrůza se stále krčila pod hladinou. ,,Možná, že je to všecko nesmysl," zašeptala. Zoufale si teď přála tomu uvěřit. ,,Možná, že jsem si jen něco vsugerovala..." Zavřela oči.

,,Tak mi to už pověz," vyzvala ji Marie mírně. ,,Třeba se ti uleví."

Marie začala, tiše, váhavě, ale pak se dala do vyprávění...

Mluvila o řidiči autobusu, o vozu se silným motorem, který vypadal jako ford, ale stejně tak dobře to mohl být opel, tmavomodrý, jaký stojí u nich dole, v garáži...,,Ten večer se Vladimír vrátil pozdě, vlastně byla už noc, já jsem už spala. Od té doby nevytáhl opla z garáže, prý na něm prokluzuje spojka. Ale proč ho tedy nedal do opravy, jak by to udělal normálně? Jindy nedá bez auta ani ránu..."

,,To přece ještě nemusí nic znamenat," řekla Tereza poněkud ohromeně. ,,Vymýšlíš si neskutečné důvody!"

,,Ale proč mě od začátku přemlouval, abych se do té záležitosti nepletla? Abych nikomu nehlásila, co jsem viděla! A proč se mu tak ulevilo, když potom vzali do vazby toho člověka z domku?" Marie potřásla hlavou, zase se na ni valily ty černé vlny, měla pocit, že je zavřená v obrovské škebli, ve které hučí příliv. Když se opět probrala, ležela na gauči pod dekou, v protějším koutě tlumeně svítila nad ušákem stojací lampa, zakrytá nějakým šátkem. V ušáku podřimovala Tereza.

,,Kolik je hodin?" zeptala se Marie. Tereza se okamžitě napřímila a vstala. ,,Půl šesté," odpověděla. ,,Alespoň jsi se prospala." Vstala a zhasla světlo. ,,Udělám něco k jídlu, zatím lež."

Marie ležela nehybně, s otevřenýma očima, příliv už nehučel.

V obdélníku okna skomírala hvězda.

Tereza přišla z kuchyně s kávou a sušenkami. ,,Nic jiného jsem nenašla. Nebo bys chtěla namazat chleba?" otázala se věcně.

Marie se posadila a napila se kávy. Byla silná, dělala jí dobře. ,,Budeš mě teď chvilku poslouchat?" zeptala se Tereza. ,,Já ti něco povím. Ale vezmi si nejdřív aspoň sušenku," nakázala přísně. ,,Kdoví, jak dlouho jsi nejedla! Nebudu tě zase křísit!"

Marie poslechla. ,,Teď dávej pozor," začala Tereza. ,, Já jsem na to myslela skoro celou noc. A dospěla jsem k přesvědčení, že ty tvé nápady jsou prostě nesmysl. Nepřerušuj mě! Především si uvědom, že nic konkrétního nevíš. Jsi jako v nějakém transu! Možná, že jsi se ještě úplně nevzpamatovala z té havárky, bylo to velké trauma. Jinak si to nedovedu vysvětlit! Hysterická jsi přece nikdy nebyla."

,,Třeba to přijde s věkem - -"

,,S věkem! Já si myslím, že na tebe toho postupně dopadlo víc: manželský stereotyp, Vladimír bývá otrávený, ty jsi tu pořád sama, z toho se rodí deprese. A do toho nevpadne nic potěšujícího, ale jako naschvál nějaká vražda. Ke všemu jsi přesvědčená, že jsi ji zdálky sledovala...To by porazilo i silnější náturu, nakonec se ti ani nedivím. Posloucháš mě vůbec?"

Marie kývla. ,,Aspoň něco!" Tereza ukousla sušenku. ,,Střízlivě vzato, stát se může ledacos. I zdánlivě neuvěřitelné věci. Člověk se do něčeho připlete, vyděsí se, začne se chovat jako nepříčetný.

Třeba někoho porazil autem, protože ho prostě přehlédl,..Ale že by hned odtáhl mrtvolu a ujel? To už je přitažené za vlasy."

,,Ovšem úplně vyloučit to nemůžeš!" řekla Marie. ,,Ty víš, že nemám Vladimíra nijak v lásce," podotkla Tereza suše. ,, Je to jednokolejný mužský, směs egocentrismu, ješitnosti a lhostejnosti, prostě normální chlap. Ale jako vraha, který ženskou praští do hlavy a uklidí ji do křoví, si ho nedovedu představit! Ne, to je úplný nesmysl."

"Neříkáš to jen, abys mě uklidnila?"

"Ale k čemu by to bylo? A co bych asi říkala potom?"

,,Třeba mě na to chceš připravit - Myslíš si, že po kouskách to líp snesu."

,,Jistě, každý den ždibeček, to není špatný nápad. Třeba s tím vydržíme roky."

,,Ale proč tedy nepřišel domů?"

,,Po tom všem, co jsi mu řekla? Kdoví, jak si to vyložil!

Ostatně - - já mu zavolám do práce, že už tě ten amok přešel.

Vsadím se, že nikam neodjel, jen se přede mnou ostýchal, či co."

Telefon vytrvale vyzváněl; bylo půl deváté, když ho konečně někdo zvedl. ,,Že si vzal dovolenou?" opakovala Tereza. ,,A nevíte, na jak dlouho? Dobře, děkuji." Položila sluchátko.

,,Tak se nám to vyjasňuje," oznámila. ,,Dovolenou si vzal na týden."

,,A co je na tom jasného?" namítla Marie.

,,Kdyby z tvých zmatených výkřiků usoudil, že na něj prasklo něco tak hrozného, asi by v divokém zmatku někam prchnul nebo by se šel rovnou utopit. A nehlásil by , že si bere dovolenou!"

,,Ale kam mohl jít?"

,,Jen se o něj nestrachuj, ten se má moc rád!"

,,Ale proč si tu dovolenou vůbec bral?" ,,Propána," řekla Tereza.,,Prostě se naštval! Mužský jsou přece taky praštěný," zdůraznila. ,,Kupříkladu můj tchán, jak se v rodině traduje, se náramně rozlítil, když si jeho manželka dala podle módy ustřihnout své dlouhé vlasy. A tak se sebral a tradá prvním vlakem do Paříže -- byl totiž u dráhy."

,,A za jak dlouho se vrátil?"

,,No vidíš! Akorát za týden. Tak dlouho mu ten vztek vydržel.

Není to poučné?" smála se Tereza.

,,Nevymyslela sis to?" zeptala se Marie.

,,Tak se zeptej mého muže! Jiří, jak víš, nikdy nelže. A vůbec, možný je kdejaký nesmysl, všichni jsou nějak cáklí. Podívej se na sebe! Člověk, který v životě neprovedl žádnou pitomost, patří do vitríny."

Tentokrát listonoš zase jednou zazvonil: přinesl telegram. Stálo v něm: Jedu k bratrovi. Více v dopise. Vladimír."

Podívaly se na sebe. ,,Živ a zdráv," poznamenala Tereza. ,,Kde vůbec bydlí ten jeho bratr?"

,,V Olomouci. Ale co mi chce vysvětlovat?"

,,Bože, to je přece jednoduché! Jak a proč se rozčílil, jak je všecko proti němu a podobně. Ty ale opravdu neznáš mužské! Strašně rádi něco vysvětlují, zvlášť pokud chtějí něco zamlžit. Počkej! Přece na lačný žaludek nezačneme hned s becherovkou! Já teď udělám něco k jídlu a ty mi budeš pomáhat."

,,Co jsi vlastně řekla doma?" zeptala se Marie, zatímco přičinlivě míchala jíšku.

,,Že musím narychlo něco přeložit, což je taky pravda. U nás je stejně babička, ta se postará o Jiřího. On má stejně nějaký zamotaný případ, tak mě nebude postrádat."

Po obědě se pustily do překladu. Byl to celkem nudný německý román plný různých symbolů. ,,Dokonce i zadek tu znamená nějaký symbol," vykládala Tereza. ,,Ale pár snobů to bude číst, poněvadž v Německu to je bestseller."

K večeru si udělaly přestávku. Krajina za oknem působila pustě. ,,Letos padá listí nějak brzo," mínila Tereza, ,,podzim byl strašně krátký."

Marie čekala, až se rozsvítí první světla. Když se na ně bude dívat s Terezou, ztratí se to tísnivé kouzlo. Vladimír se za pár dní vrátí a všecko bude jako dřív. Jako dřív? Copak je možné vrátit se do těch let, kdy si byli vzájemně blízcí?

,,Manželství je instituce na výrobu nedorozumění," podotkla zničehonic Tereza. ,,Od jisté doby v něm každý z partnerů mluví o něčem jiném. Jeden o bolavém zubu, druhý o nějaké patálii s vozem. Když si toho vzájemně nevšímají, mluvíme o harmonickém manželství. V opačném případě nastává stádium otevřené disharmonie. Nedopadne to nejhůř,když ona ho praští šroubovákem, on jí na oplátku vyrazí zub; nakonec si zas padnou do náruče. V horším případě manželství tak či onak skončí. Život je nudný jako většina románů."

,,Tak proč nenapíšeš nějaký napínavější?"

,,Já nemám trpělivost vymýšlet příběhy a k nim nějakou omáčku, nezbytnou výztuž. Jinak by stačilo napsat: Muž.Restituce. Skála. Pád. Mrtvola. Dědici. Spor. Další mrtvoly atak dál. Ale kdo by to potom četl?"

Marie se zasmála. V dálce zablikala bledá souhvězdí světel -- ale už se jí netýkala.

,,A doopravdy psát," rozhorlila se najednou Tereza.,,Víš, co to obnáší? Psát, škrtat, mořit se, přepisovat, trhat stránky, pořád dokola? A mít neustále pocit, že to není ono? Dávat ustavičně pozor, aby se hrdina moc nezapletl, tahat ho z bryndy, do které jsi ho nejdřív dostala, vymýšlet pro něj zábavu, hlídat ho, aby nechytil nějaký virus a nezemřel v nevhodném okamžiku, pořád ho načechrávat, aby se líbil, hledat pro něj nějakou ženskou a starat se, aby s ní vydržel - - To je práce pro nádeníky. Mám dost svých starostí. Včetně tebe."

,,Ty si tak můžeš stěžovat! Jiří je moudrý, chytrý, vzdělaný, ponechává ti volnost - -" ,,Na tom jsme se také hned od začátku dohodli. Měla sis vzít někoho takového! Vůbec nevadí, že je o patnáct let starší. Jenomže - - co ty bys s nějakou volností asi podnikla?" rozesmála se Tereza. ,,Fakt je, že já si Jiřího vážím a že se máme rádi," dodala vážně. ,,On také ví, v čem se na mne může spolehnout."

,,Jste prostě onen vzácný případ, kdy se dva lidé k sobě hodí."

Tereza se na ni překvapeně zadívala. ,,Myslíš si, že ty a Vladimír...Trochu pozdě!"

,,Víš, že mi zdaleka nebylo dvacet, když jsme se seznámili!"

,,A on vypadal báječně, já vím. Pořád je to moc hezký chlap.

A to ostatní -- to sis prostě dobájila. Ženy si vytvářejí ideál muže a spletou si s ním toho, kdo se jim namane do cesty. A když se pak projeví rozdíl mezi ideálem a skutečností, snaží se dotvořit mužského podle svých představ. Snaží se ho vecpat do nějakého kadlubu, hlava nehlava, třeba násilím. Tím nemyslím tebe: v tobě se to odehrávalo hlavně uvnitř, skrytě."

,,Ty to zjednodušuješ! Kdo může za rozdíl mezi iluzí a skutečností? Když člověk po někom touží, předvádí se bezděčně z těch lepších stránek. Je v tom atavismus, pozůstatek přírodních zákonů, barvy svatebních tanců. Když touha pohasne, barvy zešednou."

,,Pochybuji, že v tom je člověk vždycky nevinně, jako živočich! A co se týče těch lepších stránek: pokud vím, měl Vladimír v době, kdy jste se seznámili, nějakou známost!"

Tereza měla pravdu...Setkali se s Vladimírem poprvé na lyžařském zájezdu. Vánice zahnala spoustu lidí na horskou boudu, bylo tam plno, kdosi ji pustil sednout, ocitla se u stolu s cizí partou. Všichni si pak domluvili na druhý den společný výlet. Marie moc lyžovat neuměla, ale chtěla jet, protože jeden z mladíků se jí líbil: vysoký, ramenatý, tmavovlasý. Až dodatečně jí došlo, že k němu patří jedna z těch cizích dívek. Když jí nabídl, že ji naučí lyžovat, zaváhala: A nebude to někomu vadit? Se smíchem to popřel a potom spolu jezdili ze svahu, až skončila v nějakém dolíku. Namohla si šlachu a druhý den musela zůstat sama v podnikové chatě. Přikládala do kamen a snažila se namluvit sama sobě, že ho nečeká...Přišel před polednem, slyšela, jak na verandě oklepává z bot sníh, srdce jí tlouklo až v krku. Vešel, usmál se bílými zuby v opálené tváři, sedl si k ní na lavici u kamen, políbil ji, nic takového nikdy nezažila, držel ji za ruce, jsi neuvěřitelně krásná, černovlásko, vyprávěl jí o sobě, celou dobu seděli vedle sebe na lavici, dokud se s rámusem nepřihnali ostatní...

,,Jak dlouho jste spolu vlastně chodili, než jste se vzali?" vstoupila do toho vzpomínání Tereza.

Jak dlouho? Několik dní po tom zájezdu se vůbec neozval, čekala nedočkavě, rozechvěle, s pochybnostmi...Pak zatelefonoval. Scházeli se skoro denně, vozil ji na motorce na výlety. Za nějaký čas odjeli na dva dny do malého penzionu za Prahou, nakonec z toho byl týden, fakulta nefakulta, stejně už končil semestr... ,,Asi rok," odpověděla Marie. ,,Vlastně spíš jedenáct měsíců."

,,Ale brát jste se nemuseli!" podotkla Tereza.

To skutečně nemuseli...Marii se vybavilo, nač nerada vzpomínala: Vladimír jí jednoho dne svěřil, že dívka, která s ním tehdy přijela na hory, mu prý napsala, že s ním čeká dítě.

Je to její vina! tvrdil, je starší než já a ujišťovala mě, že se nemůže nic stát. Nikdy prý jí nic nesliboval a od toho zájezdu už se nesešli. Později Marii s úlevou sdělil, že si dala udělat potrat. Něco se trochu pokazilo, ale Marie posléze usoudila, že Vladimír opravdu za nic nemohl. A hlavně ocenila, že se jí ke všemu přiznal. Tenkrát si nepřipustila, že věci nebyly tak jednoznačné. Nebo si to prostě v slepé zamilovanosti vůbec neuvědomila...

,,Ty jsi byla až trestuhodně nevinná," řekla Tereza.,, A není vyloučeno, že pořád ještě jsi."

Jakého Vladimíra jsem to vlastně viděla po celá ta léta? Ptala se v duchu sama sebe Marie. Jakého jsem to znala, jakého znám podnes? Světla nad protilehlou strání útočně a nepříjemně zablikala.

,,Pojď spát," řekla Tereza, naštěstí tu ještě byla. ,,Zítra je také čas na přemýšlení."
1 1