Hledání ve tmě

Lydie Junková

Zveřejněno s laskavým souhlasem autorky
Zdroj: Neviditelný pes, http://pes.internet.cz

Temný hřeben oblého vrchu se zřetelně rýsoval proti šedomodrému nebi, za ním se pozvolna vysouval hutný a těžký mrak. Udýchaně vydechl. Rozhlédl se kolem, všude pusto , liduprázdno. Odkopl nohou větvičky a posadil se na široký pařez; měl ho vyhlédnutý už dávno. Pušku si položil přes kolena. Před sebou měl dva rozložité smrčky; když se trochu naklonil, měl báječný výhled na protáhlou louku, která se na druhém konci šplhala až k pásu drobného kamení, kde se její zeleň rozpouštěla v šedohnědé suti. Sem se chodíval navečer pastvit srnec s krásně tvarovaným parožím, silný šesterák. Sledoval ho už nejméně tři týdny, ale vždycky se vyskytnul někdo v okolí, většinou turisté, anebo musel zase sám odejít. Až dnes si připravil dostatečný časový prostor: ohlásil doma manželce, že odjíždí na služební cestu a vrátí se až pozdě večer.

Zvedl dalekohled, zavěšený na krku, a pomalu, bedlivě

zkoumal celé okolí. Nikde ani noha. Jenom naproti na úbočí, stoupajícím poměrně ostře vzhůru, zahlédl na okamžik pohyb: něco se mihlo v pásmu kosodřeviny. Že by srnec? Ten přece přicházel pokaždé z opačné strany! Zamnul si oči a upřeně pozoroval stráň. Užuž se klonil k názoru, že se mu něco zdálo, když náhle zaregistroval vzpřímenou postavu. Znovu dal k očím dalekohled - a opravdu: nějaký člověk v tmavé bundě! Teď už se vynořil celý a drápe se šikmo vzhůru, je tam úzká vyšlapaná stezka. Ten mi tady scházel! Vždyť nebudu moci vystřelit! uvažoval rozladěně. Nervózně se podíval na louku nad sebou, srnce nebylo prozatím vidět. Co když mi ho vyplašil! Naštěstí vítr vane směrem k tomu bláznovi; kam se vůbec žene teď, navečer? Na nejbližší chatu jsou to skoro dvě hodiny!

Vtom se objevil srnec; jakoby ho jediným tahem

vystřihl z temně zeleného smrčí, ostražitě se rozhlíží, jistí... Co ten člověk nahoře, na úbočí? Bundu už nebylo vidět, zřejmě zašel za ohbí cesty. Jak může být odsud daleko? Mohl by zaslechnout výstřel?

Srnec se poklidně pastvil, pomalu, velice pomalu se

blížil na vzdálenost jistého zásahu. Nemohl z něj spustit oči, v celém těle známé chvění... Sáhl po pušce, zastudila ho v dlani. Opatrně zvedl hlaveň, opřel ji o větev těsně u kmene smrku, zalícil, napjatý, soustředěný, už nemyslí na blázna v bundě, vidí jen srnce, který teď stojí mírně na koso, vnímá jen komoru v kříži dalekohledu, hluboký vdech a výdech, stiskne spoušť.

Lesní stěna vrací úsečný třesk výstřelu. Srnec se

vzepjal a zlomil takřka na místě. Klid, ticho, už

žádný pohyb.

Vybil kulovnici a opřel ji o strom. Opět zapátral

po okolí, pozorně, není žádný spěch. K srnci se nevydal přímo přes louku, ale obloukem podél smrčí, táhnoucího se vzhůru. Těch osmdesát, sto metrů se zdálo být nekonečných. Konečně! Tady leží. Okamžik zůstal stát v obdivu nad nevšední krásou parůžků, ale vzápětí se vzchopil. Sklonil se, zvedl srnce, mírně hekl, přehodil si ho přes rameno a stejnou cestou obešel louku zpátky k pařezu.. Položil úlovek na zem a vydechl. Vytáhl nůž a dal se do práce, zručně a hbitě.

Náhle zaslechl, že někdo volá. Trhnul sebou a

narovnal se. Větvemi smrku nebylo v okolí nikoho vidět. Má snad halucinace - z toho napětí a vzrušení? Ne! Hlas se ozval znovu, nyní už rozuměl i slovům: volání o pomoc, jasné a zřetelné.

Chlap v bundě! napadlo ho, čert mi ho byl dlužen,

co teď? Srnce tady nemůže nechat. V cizím revíru - a navíc v době hájení! Co když tudy půjde zítra hajný se psem? Už jednou mu málem vletěl do rány, tenkrát se sice vykroutil, ale bylo to jen o vlásek a hajný vyhrožoval, že příště už mu neunikne, že ho dopadne - A je to starý lišák, zkušený, vytrvalý! Ne, nejméně ze všeho by potřeboval, aby měl na krku nějaké vyšetřování, zrovna nyní, když se syn chystá na školu! K tomu pořádná ostuda. A navíc manželka! Až se otřásl, když si představil, jak by vyváděla, jak by ječela, že je nenapravitelný pytlák, zapletla by do toho i nebožtíka tátu, máš být po kom!

Rozhodně musí co nejrychleji odsud. Znovu popadl

nůž a nasadil ho na kůži. Ale v tom okamžiku zase to volání, úpěnlivé, opakované, neslo se večerním tichem, jakoby ho okolní kopce podávaly jeden druhému. Roztřásly se mu ruce. Se zaťatými zuby ukončil vývrh, vnitřnosti zabalil do igelitového pytle, ten zakopal a zakryl větvemi a několika balvany.

Sebral pušku a pověsil si ji přes rameno, srnce si

hodil na záda a klopýtavě se vydal dolů ze stráně. Už si nevšímal toho hlasu, postupně stejně slábnul, až utichl docela. A možná, že už ani nevolá, třeba si nějak poradil, třeba to nebylo nic vážného. Ostatně, je teplo, ani v noci není velká zima, až přijede domů, hned někomu zavolá, samozřejmě anonymně, že se něco přihodilo pod Střelákem. Nejde přece o žádnou tragédii, propasti ani hluboké jámy tam nahoře nejsou.

K vozu, zaparkovanému na postranní cestě pod kopcem,

došel zpocený, takřka zchvácený. Přesvědčil se, že poblíž nikdo nebyl: poznal by to podle stop v měkké půdě. Uložil úlovek do kufru a rychle se rozjel.

Za necelou půl hodiny dorazil na svoji starou chatu v sousedním revíru. Odnesl srnce do sklepa a pověsil ho za čelist na skobu. S obdivem si znovu prohlédl parůžky; takové ve sbírce ještě nemá. Vypreparuje je později, v klidu. Škoda, že se jimi nemůže nikomu pochlubit!

Oddychl si, už se upokojil. Převlékl se do jiných

šatů, sundal si pohorky a tlusté ponožky. Pečlivě za sebou zamkl sklep. Podíval se na hodinky : půl deváté, dorazí domů včas, aby se manželka neplašila a nezačala obvolávat známé, jestli o něm někdo neví. Jel rychle po úzké okresce, kolmice stromů, rýsující se ve světle měsíce, se vrhaly dozadu , za něj, stále rychleji, mezi nimi se míhala přízračná zeleň luk. Náhle ucítil slabounký náraz, ozvalo se zapištění, zřejmě mu vběhl pod kola zajíc: další nepříjemnost! Zastavil, vrátil se, ale nic nenašel, na kole žádné stopy.

Manželka na něj čekala s večeří, rozvleklé povídání,

bože, ona snad nepůjde nikdy spát!

Nesoustředěně jí odpovídal na otázky, jednu chvíli

se na něj udiveně podívala: Co je to s tebou? Pojď silehnout, jsi přetažený!

Protivně měkká matrace, nemožně naducaná peřina, jak

kdy mohl pod tou tíhou usnout? Konečně manželčino pravidelné oddechování, raději ještě chvilku počká. Posléze vstane z postele, potichu jde do kuchyně, natočí si vodu a napije se. Ano, táta byl pytlák, to je pravda, máme to v rodině, kdo za to může - jenže táta by nikdy nikoho nenechal bez pomoci!

V duchu slyší zase to táhlé, naříkavé volání. Kam

jsem se to dostal? Jak člověk jedinkrát sleví, slevuje potom už napořád... Rozhodne se teď rychle.Kvapně se oblékne,

pospíchá, ani za sebou nezamkne domovní dveře,

sedne do vozu, divoce se rozjede. Auto nechá stát pod kopcem, už se ani nenamáhá, aby s ním zajel někam stranou. Začíná drobně pršet, na kamenité cestě mu kloužou polobotky, ale dere se pořád výš, cesta necesta rovnou vzhůru.

Konečně se dostane až na louku, kde zastřelil

srnce, neuplynuly hodiny, ale snad celé dny. Déšť ustává, mraky se trhají, škvírami váhavě prosvítá střep měsíce. Krajina se rozzáří a zešedne zároveň, ale aspoň je trochu vidět.

Nad loukou se pustí rovnou do příkrého svahu,

oběma rukama se chytá trsů trávy a křovin, rozdírá si dlaně, ale nedbá, drápe se dál až na stezku, po které šel ten člověk. Vydá se po ní, skoro utíká, zakopne, upadne, na koleně si roztrhl kalhoty, ale to je teď jedno, záleží jen na tom, aby našel toho v bundě. Proč vlastně už nevolá? No ovšem, to je nesmysl, kdo by vydržel křičet tak dlouho. Ale co to? Ze stezky se rozbíhají dvě pěšiny, měsíc si s ním hraje na schovávanou, chvílemi není vidět na krok. Zkusí jít po té dolní cestičce, ta by měla vést přímo k horské boudě. Řídký měsíční svit se mihotá po trávě, keře ztrácejí a opět nabývají tvar. Pěšina znenadání končí, zřejmě si ji spletl. Rychle se vrací a vydá se teď přímo vzhůru, supí, potí se, začíná ho bolet naražené koleno, opojení z lovu je pryč, snad nikdy nebylo, puška, rána, srnec, všechno ztratilo význam.

Napadne ho, aby zavolal sám, křičí, je tady

někdo? Ozvěte se! Sám neví, co všechno vyřvává do té proklaté noci, ale nikdo se neozývá...

Temný hřeben ční posupně a nepřátelsky proti

světlejšímu nebi, kosodřevina protahuje zlé stíny, ten člověk třeba leží v některém z nich, co když jsem ho minul, možná je v bezvědomí.. Postřelená zvěř často zapadne do křovin a bez psa ji nikdo nedohledá. Začne znovu volat, hlasitě, divoce, zoufale, dere se pořád dál do svahu.

Nad ním se náhle vynoří pruh světla, jako by

ho někdo za hřebenem vystřelil; je to možné, že už je blízko boudy? Asi mají rozsvícený reflektor. Než dorazí až na hřeben, trvá mu to ještě nejméně půl hodiny. Koleno ho bolí už prudce, k boudě má teď nejvýš sto, dvě stě metrů, ale snad tam ani nedojde. Konečně je u ní! Dveře jsou dokořán a z ostře narýsovaného obdélníku světla mu jde někdo naproti.

Poznává ramenatého vedoucího, dobře se znají.

Jen stěží vnímá jeho udivené otázky, z posledních sil se vbelhá dovnitř.

Blázinec, vrtí hlavou vedoucí, jsi dneska

už druhý případ! Ale pro tebe snad nemusím přivolat pomoc! To ten první na tom byl hůř.

Představ si, objevili jsme ho čirou náhodou! 

Mě totiž rozbolel zub, prášky mi nepomáhaly, tak jsem běhal kolem boudy a pak taky kus cesty až ke Střeláku, když najednou slyším někoho křičet. Běželi jsme s kuchařem za tím hlasem a našli jsme tam chlapa skoro v posledním tažení, nebýt nás, bylo by asi do rána po něm. Měl totiž kromě zlomeniny i otevřenou tržnou ránu - aspoň doktor říkal, že mohl vykrvácet. Ani jsme se nedověděli, kam vlastně šel. Ale poblíž toho místa, kde vletěl do nějakého dolíku a kde zůstal ležet, prý někdo vystřelil, někdo tam byl a musel ho slyšet, jak křičí, ale nepřišel mu na pomoc,ale tomu já nemůžu ani uvěřit, tady na horách přece takoví syčáci nejsou! Ale hlavně, že ty jsi v pořádku!

Něco zamumlá.Jsem v pořádku, ujišťuje sám sebe

v duchu, jenom na to hledání nikdy nezapomenu a pušku - už nevezmu do ruky! Zhluboka , s ulehčením vydechne. Ale proč vlastně? Tře si bolavé koleno, nepřítomně pozoruje hřbet ruky. Nakonec se zase nic tak hrozného nestalo... Opravdu nestalo?
1 1