Báječní zloději
Lydie Junková 
Jen velice pomalu a neochotně stáhl poručík nohu se stolu a s ostentativně nasupeným výrazem spustil posléze i druhou. "Co se zase děje?" zavrčel,."někomu ukradli trenky?" 
"Kdepak, jenom auťák," odpověděl bodře jeho nadřízený. 

"A komu?"
Kapitán nakoukl do papírů. "Nějakému doktoru Koulovi."
"A to je kdo?"
"Já ho znám jenom podle jména. Bývalý ministerský ouřada, pokud si vzpomínám, dost velké zvíře. Teď už je nějaké dva tři roky v penzi. Bydlí na okraji Prahy, mají tam někde vilu a auto." 

"Snad m ě l i auto," podotkl pedantsky poručík.
"Třeba mu ho najdeme," odtušil kapitán; nijak se přitom nesnaže nabít hlas optimismem; naopak, vůbec neskrýval značné pochybnosti. "Prostě za nimi zajeď. Slíbil jsem, že se do toho pustíme hned! Tadyhle máš jejich adresu." 

Poručík vydal zvuk, vyjadřující krajní odpor, avšak bez odmluvy zvedl dlouhou hubenou kostru, oblékl si bundu, ve které vyhlížel jako lepší bezdomovec a nespěchavě se loudal z místnosti. Na prahu se ještě zastavil. "Ten auťák jim určitě najdeme!" ušklíbl se a v zápětí jeho zrzavá hlava zmizela za dveřmi. 

Za necelou hodinu zaparkoval motorku za plotem úpravné zahrady. Před brankou ho zastavily rozčilené hlasy, takže chvíli s potměšilým zájmem naslouchal divoké slovní potyčce. 

"To je zkrátka tím, že jsi zas nechal klíčky ve voze! Jako obvykle!" ječel pronikavý ženský soprán. 

"Byl přece před garáží, za vraty!" bránil se přeskakující baryton. "Nikdy ti to nevadilo!" 

"Za vraty! Za vraty!" pokračovala árie vysokým cé.. " Jenomže ty jsi určitě taky nezamknul!" 

"Jak to můžeš vědět?" 

"A jak by se dostal dovnitř? Přece je nevypáčil!" 

Poručík, který se už začínal nudit, vystrčil zrzavou hlavu nad plot. Protáhl se neuzamčenou brankou, pozdravil a otázal se: "Mohl bych vás na chvilku vyrušit?" 

Všimli si ho teprve, když otázku mnohem hlasitěji zopakoval.
Zmlkli a zírali: tělnatý, středně vysoký pán s pleší a stejně korpulentní, o něco menší paní s odbarveným mikádem. 

"Mám to potěšení s panem a paní Koulovými?" Poručík se snažil o zdvořilost, kterou necítil. 

"Ji -jistě," zakoktal tlouštík. " Já jsem doktor Koula. A tohle je moje -" 

"Choť, těší mě!" skočil mu poručík do řeči. Už stěží potlačoval nevoli, kterou v něm provokovali někteří osudem mu vnucení bližní. Ač byl vcelku humánně založen, a dokonce z jakýchsi mladických ideálů se kdysi neprozřetelně upsal policii, některé jedince toho zparchantělého druhu popravdě řečeno snášel jen se zaťatými zuby. S nikým o tom nemluvil; jenom kapitán o jeho pocitech určitě něco věděl, nikdy však toto téma nerozebírali. "Děláme svoji práci," říkával občas kapitán, když někdy vycítil zvláště silné.rozčarování a roztrpčení svého podřízeného. Byl o dobrých dvacet let starší a podobné stádium už měl dávno za sebou. 

Po dobré půlhodině zmateného vysvětlování, rytmicky přerušovaného sopránovými výkřiky, učinil si poručík obrázek o tom, co se u Koulových vlastně přihodilo. 

Auto, černý ford , stálo původně nezamčené před garáží, byly v něm nejen klíčky , ale také veškeré doklady včetně řidičského průkazu; tudíž někdo, pravděpodobně znalý poměrů, využil nepřítomnosti manželů Koulových, vešel nikým nerušen nezamčenými vraty, vlezl do nezamčeného vozu, vycouval ze vrat a klidně zmizel. Sousedé, jak poručík poté zjistil, nic nezpozorovali, poněvadž vysoké vzrostlé keře lemující téměř celou zahradu kolem vily, asi pro uchování důstojného úřednického soukromí , naprosto znemožňovaly vidět cokoli, co se dělo za vraty. 

"Najdete nám ho?" bědovala paní Koulová, cupujíc si mikádo,. "já musím totiž zítra jet nakupovat a ke kadeřnici!" 

"Zítra?" opakoval ohromeně poručík, který byl sice zvyklý na ledacos, zejména na to, co se blížilo naprosté pitomosti, ale v tomto okamžiku sváděl bitvu mezi touhou zařvat, nebo se rozesmát. Nakonec zachoval klid.. "Zítra asi nikam nepojedete. Leda taxíkem. Pokud vaše auto najdeme -" dal si práci , aby v jeho hlase zazněla ostentativní pochybnost, "bude to nějaký čas určitě trvat." Poté se uklonil a důstojně odkráčel dlouhými kroky. Zrzavá hlava zmizela v hustých keřích před plotem a vzápětí nato zaburácela rozjíždějící se motorka. 

Druhý den dopoledne, právě, když barvitě líčil kapitánovi celou situaci, ozval se telefon. 

"To byl doktor Koula," řekl udiveně kapitán, sotva položil sluchátko. "Představ si, ten jejich ford - už ho zas mají doma!" 

Zrzavé obočí vylétlo do půli čela. "Cože?" 

"Jo. To auto jim někdo sám vrátil! A ještě s omluvou." 

"S jakou omluvou?" 

"Měli tam dopis, aby prominuli, že dotyčný potřeboval nutně někam zajet, že to byla otázka života, tak něco.- . A že jim za tu nepříjemnost - a aby mu prominuli, považ - dává dva lístky do Národního. Na nějakou operu!" 

"Takže to založím ad akta," řekl radostně poručík, který se z překvapení až neuvěřitelně rychle vzpamatoval. 

Jenomže život nebývá tak jednokolejný, tak jednoduchý. Naopak, je naprosto svévolný a nevypočitatelný : nabídne vám něco k věření, avšak sotva mu to zbaštíte, předvede vám vzápětí, že je dokonale protivný, zlomyslný starý šprýmař. 

Třetí den nato se tudíž telefon ozval znovu. Ozýval se z něj rozčilený doktor Koula. Kapitán překvapeně naslouchal jeho zmatenému výkladu, do kterého pronikalo hlasité bědování, připomínající spíše zoufalé vytí. 

Poručík zaslechl pouze úryvky a napjatě čekal , co se doví. 

"Tak s tímhle jsem se setkal poprvé v životě," vrtěl nevěřícně hlavou jeho nadřízený. "Stručně řečeno:: Koulovi odjeli navečer spokojeně do divadla, opera trvala skoro tři hodiny, pak se ještě chvíli bavili se známými - zkrátka byla skoro půlnoc, když dorazili domů. Ve vile se svítilo -" 

"Takže si vjeli do vlasů, kdo z nich zapomněl zhasnout!" vpadl nedočkavě poručík. 

"To nevím," uculil se kapitán. "Důležité je něco jiného: někdo je kompletně 

vykradl. Zmizelo všechno, včetně části nábytku. Ti zloději tam museli přijet náklaďákem!" "Báječní zloději! S těmi lístky do divadla si zajistili dost času, aby to zmákli. Perfektní organizace!" 

"Ještě je obdivuj!" 

Poručík vzápětí zmírnil své nadšení: "Takže to budeme přece jen muset vyšetřovat," konstatoval. "Ale je to tedy případ!" 

Závěr:
Takové nemožné výmysly! rozhořčuje se dopálený čtenář. Je to přitažené za vlasy - a ještě ke všemu to nemá ani konec! 

Což je naprostá pravda: případ konce nemá, jelikož nebyl prozatím došetřen.. Ano, čtete správně: tato podivná příhoda se SKUTEČNĚ STALA, a to v současné době a v Čechách. Pachatelé jsou na svobodě, někde běhají. 
Patrně sotva hodlají svůj nápad zopakovat. Ovšem, kdo ví...Tudíž si pro jistotu dávejte snad raději pozor na hodné , báječné zloděje...