Clevelandská záhada

Pepa Josef

spolupráce Eduscho.
HTML verze originálu je na adrese {www.mujweb.cz/www/Pepa.Josef}

Ohio, Cleveland City, 1:13 p.m. - pondělí


"Pojďte, tady to je!" řekl školník a vedl nás do místnosti.
Vstoupili jsme do třídy jedné základní školy v Clevelandu. Hned nás uhodilo do očí podivné zvlnění parapetu pod okny. Prostorová deformace. Opatrně jsme přistoupili blíž. Cítila jsem se trochu nesvá. Kromě mých stálých kolegů Brada a Sandyho jsem s sebou měla skupinu nováčků - svých studentů, mezi nimiž byla i má dcera Jean. Chtěla studovat poruchy prostoru už od šesti let a bylo marné jí to vymlouvat. Ale teď mám o ni strach.
"Je to tu už od čtvrtka, děti měly naštěstí volno, protože se tu musela bourat zeď kvůli potrubí," informoval nás školník.
Otočila jsem se ke studentům. Byla to má první třída, co vedu fakultu prostorové fyziky. Jsem zvědavá, cosi o tom myslí.
"Co si myslíte, že to jako je?" začal se vtírat školník.
"Na to bych se chtěla zeptat svých studentů, když dovolíte!" Dneska jsem dost podrážděná. Měl by si dát pozor. Ale ještě k tomu všichni mlčí jako zařezaní. Dochází mi trpělivost, zvyšuju hlas. 
"Jak dlouho ještě budu čekat?... A co třeba porucha horizontální příčky v důsledku bourání toho potrubí?" Hloučkem proběhne souhlasné zamručení a všichni vyjdou ven. Vyměnili jsme si s Bradem a Sandym pohledy. 
" Ještě jsme neskončili!" řekl Brad směrem ke dveřím a spolu se Sandym šli za studenty. 
"Zůstaň tady a ani se nehni!" zasyčím ještě na Jean, která zůstala jako jediná, a vyjdu na chodbu, za nimi, abych si to se studenty vyřídila. Brad už vedl studenty zpět, když se ozval podivný dutý zvuk. Někdo ze studentů vykřikl. Prudce jsem se ohlédla do místnosti a uviděla jsem, že se deformace rozšířila a Jean ....... ach můj bože ..... Deformace pohltila polovinu místnosti i s Jean! Stála jsem tam jako opařená. Jean byla o něco blíže oknům než při mém odchodu. Zasažená místa byla rozmazaná a tetelila se. 
"Jean!" vykřikla jsem, ale ta se ani nepohnula. Byla jako socha. Vtom se znovu ozval dutý zvuk a deformace se začala s hučením rozpínat. Všichni rychle ustoupili a Sandy mě strhnul zpět. Deformace zachvátila již téměř celou místnost. 
"Utíkejte, utíkejte!!" vykřikl někdo ze studentů a všichni kromě Sandyho a Brada začali utíkat chodbou pryč. Školník začal couvat.
"Ehm...já......ještě musím něco nutného zařídit." řekl a dal se na ústup. 
Místnost se zaplnila ječivým zvukem protipožárního alarmu. Chvíli na to se ozval dupot nohou a kolem nás se přeřítilo stádo žáčků. Pištění děvčátek si nezadalo s alarmem. Současně jsme zaslechli volání školníka o vyklizení školy. Zatracenej chlap. Mohl se aspoň zeptat. To vše mi jen prolétlo hlavou, hlavní teď bylo pomoci Jean. 
"Možná bychom se mohli podívat o patro níž," slyšela jsem Brada a následovala jsem ho jako stroj. 
Sešli jsme po schodech do přízemí a vešli do jedné z učeben. Ta vypadala vcelku normálně. Stěny, parapet, podlaha, strop ....... Bože můj, strop! Strop se celý tetelil! 
"Vypadá to na nějaký fázový posun hmoty ........" řekl Sandy, ale vtom se opět ozval dutý zvuk a celá budova se zachvěla.
Poděšeně jsem se rozhlédla po místnosti a s hrůzou jsem zjistila, že deformace se rozšířila i do této místnosti. Brad, který stál více vzadu než já se Sandym, byl pohlcen a s ním i celá zadní část místnosti včetně dveří, které byly otevřené. Bože, je to jako zlý sen. Vyměnili jsme si se Sandym pohledy. 
"Měli bychom zavčas odejít!" řekla jsem a šla jsem ke dveřím. 
"Počkej!" řekl Sandy a zachytil mě za rukáv. 
"Nejdřív to musíme s něčím vyzkoušet!" řekl a rozhlížel se po místnosti. Pak vzal ze stolu nějakou knihu. Otočil se ke dveřím a hodil ji směrem na chodbu. 
To, co se pak stalo, nás velmi ohromilo. Kniha letěla a blížila se k hranici tetelícího se vzduchu. Začala do něj vlétat, když se ozval náš známý dutý zvuk, kniha ustrnula v letu a visela ve vzduchu. 
"Musíme utéct oknem!" řekl po chvilce Sandy. 
Otočili jsme se k oknům. Obešly mě mdloby. Celá stěna oken byla pohlcena deformací. Jen stěna napravo od dveří nebyla ještě zasažena. Okamžitě jsme k ní přeběhli. Sandy vzal nějakou tyč.
"Jestli se odsud nedostanem, tak je s náma ámen!" řekl a začal zuřivě bušit tyčí do stěny.
Začala jsem si hledat také nějaký nástroj. Uviděla jsem velké kladivo. Konec topůrka však ležel v deformaci. Otočila jsem se na Sandyho. Ten stále bušil do stěny. Zlehka jsem se dotkla kladiva. Vytáhla jsem ho ven. Konec topůrka zůstal v deformaci. Byl to naprosto čistý řez. Krásně hlaďoučký a .......
"Pojď mě pomoct" řekl Sandy.
Šla jsem k němu. Sandy si vzal moje kladivo a začal s ním mocně bušit do obnažených cihel. Mezi údery kladiva jsem uslyšela tiché sirény a troubení.
"Hasiči! Slyšíš?!" Sandy přestal tlouct do stěny a zaposlouchal se. Vtom se ozval dutý zvuk. Přitiskla jsem se ke stěně a k Sandymu.
Deformace se přiblížila k nám. Měli jsme jen málo místa. Sandy začal ještě zuřivěji bouchat do stěny. Sirény se blížily až bylo poznat, že zastavily u školy. Sandy stále bušil do stěny. Některé cihly začaly povolovat. Vzala jsem tyč a snažila jsem se je vypáčit. Vtom se ozvalo bušení i z druhé strany. Za chvíli byl ve stěně otvor, kterým se dalo uniknout.
"Běž!" řekl Sandy a postrčil mne do otvoru. 
S pomocí hasičů jsem prolezla. Hned za mnou šel Sandy. Byl už skoro ven, když se ozval dutý zvuk. Hasiči na sebe nechápavě pohlédli a školník, který z povzdálí sledoval děj, ještě o krok ustoupil. Sandy rychle prolezl otvorem. Stěna nebyla zasažená. Klečel na kolenou a chtěl se postavit. Padá a hasiči ho zachytávají. "Ježíši Kriste!" Sandymu chybí kus nohy asi tak od kotníku!
Hasiči ho posadili na zem v opačném koutu místnosti. Sandy se podíval na svůj pahýl. Bylo to zajímavé, vůbec netekla krev a ani nevypadal, že by ho to bolelo.
"Zavolejte rychle záchranku!" řekl jeden z hasičů a školník se rozběhl pryč. Určitě byl rád, že zde nemusí být. 
"Jane, ......" zavolal mě slabým hlasem Sandy.
"Ano Sandy, jsem tu"
"Jane ......" řekl slabým hlasem Sandy a omdlel. 
"Sandy!" vzkřikla jsem a rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni hasiči se na mě dívali. 
"Záchranka už jede!" s těmito slovy vstoupil školník do místnosti.
"To taky slyším!" pomyslela jsem si, ale neměla jsem sílu ani náladu se se školníkem bavit. Jako by to vycítil a odešel. Sanitka zastavila před školou. 
"Uhněte, z cesty!" slyšela jsem saniťáky.
Tři muži se vřítili do místnosti. Školník za nimi. Jeden přiskočil k Sandymu a měřil mu tep.
"Nosítka!" zařval a druzí dva kvapně odběhli.
"Vy jste doktor?" zeptal se školník a s úsměvem pohlédl na hasiče.
Doktor na tuto hloupou otázku nezareagoval.
"Co mu je?" zeptal se doktor a přejížděl pohledem Sandyho.
Všichni mlčeli. Doktor se náhle zarazil a hleděl na Sandyho nohu. Potom letmo pohlédl na nás a začal si se zájmem prohlížet ránu. Přišli s nosítky. Vtom se ozval dutý zvuk a budova se zachvěla. Deformace se zřejmě rozšířila do jiné části budovy. 
"Co se mu proboha stalo?!" Zeptal se doktor.
"Jó, tady se dějou divný věci" odpověděl školník.
"Jedeme!" řekl doktor a saniťáci naložili Sandyho na nosítka a nesli ho pryč.
Šla jsem za nimi. Uslyšela jsem opět sirény. Prodrali jsme se davem čumilů. Už i zvenčí bylo vidět, že budova není v pořádku. Kolem omítky se v zasažených místech tetelil vzduch. Dorazila policie.
"Co se tady děje?" zeptal se velitel.
"To vám řekne tady paní doktorka!" slyšela jsem školníkův hlas. Doprčic. 
Sandyho zrovna nakládali do sanitky.
"Jedete s námi?" zeptal se mě doktor.
"Paní doktorko!" přiběhl policista. "Co se tady děje?"
"Je to nějaká deformace hmoty, vyžeňte odsud ty lidi a teď mě omluvte!" vychrlila jsem na něj a na poslední chvíli jsem naskočila do sanitky. 
"Kam jedete?" zeptal se ještě policista.
"Do Washingtonovy nemocnice!" řekl řidič předtím než zapnul ječivou sirénu.
Pak jsme bleskurychle vyrazili vpřed. Hned v první zatáčce se Sandy probral. Musela jsem ho držet, aby nespadl z nosítek. 
"To bude v pořádku!" řekla jsem a zachytila jsem se stojanu na kapačku.
Sakra. Proč ten řidič jede jak blázen!? Pohlédla jsem okýnkem ven. Zrovna jsme se s troubením vyhýbali žlutému taxíku. Sandy se posadil na nosítkách.
"Už tam budeme, není to daleko." uklidňovala jsem ho.
"Vůbec to nebolí a ..... já hýbu prsty! Cítím to! Jako bych tu nohu měl!" vykřikl Sandy.
Doktor se otočil.
"Nemáme jet radši do cvokhauzu?"
"Ne!" odbyla jsem ho. "A nemusíte ...." Sakra, vysypala se na mě lékárnička když jsme přejeli přes obrubník. "..... jet tak rychle!"
"Eh, dyť už jsme tu!" zabručel řidič a se skřípotem zabrzdil před nemocnicí. 
Vyběhli dva zřízenci a otevřeli dveře. Zarazili se, když viděli Sandyho sedět. Pohlédli na sebe a pak si všimli Sandyho nohy. Ten si mezitím lehl. Ihned ho vzali a nesli dovnitř. Jeli dlouhou chodbou a zručně se proplétali mezi lidmi. Šla jsem za nimi až k velkým dveřím. Tam zastavili a jeden vešel dovnitř.
"Co s ním budete dělat?" zeptala jsem se ho. 
"Já nic, za chvíli přijde doktor." Odpověděl.
"Jaký zvláštní případ? Říkal jste amputace, ne?!" slyšela jsem zpoza dveří, ale to už se z nich vyhrnul malý tlustý mužík v bílém plášti. Sandy se na mne prosebně podíval. 
"Tak, mladý muži ....he.............??!? Jak se mu to stalo?" obrátil se s dotazem na zřízence.
Ti jen pokrčili rameny.
"Víte, je to opravdu zvláštní případ." Zachraňovala jsem trapnou situaci.
"A vy jste kdo?" otočil se na mě.
"Doktorka Dixonová ze Státní geofyzikální univerzity a tohle je můj kolega."
"Tak jak se mu to stalo?!" opakoval otázku.
"No víte, byli jsme pozváni na prohlídku posunu horizontální příčky, ale byla to nějaká neznámá deformace, asi fázový posun hmoty, pohltilo to dva lidi a .........." vstoupili mě slzy do očí.
Doktor na mě vypleštil oči a nechápavě zamrkal.
"No a kde máte ten .....ehm .. zbytek?" zeptal se a teď jsem pro změnu nechápavě vypleštila oči já.
"Myslím kus té nohy." Dodal.
"Tu to pohltilo."
Doktor se rozpačitě podrbal za uchem a pak se náhle rozhodl. "Tak jedeme na sál!" řekl a zřízenci se chopili vozíku se Sandym. Šla jsem za nimi, ale jeden ze zřízenců mne vystrčil ze dveří s tím, že dál už nemůžu. Seděla jsem na chodbě a myslela na Jean. Bylo mi do breku. Zanedlouho se prudce otevřely dveře.
"Doktorko! Pojďte se na něco podívat." Řekl zřízenec a držel mi dveře. 
Vešla jsem dovnitř a zřízenec mne vedl dlouhou chodbou k otevřeným dveřím. V místnosti seděl doktor a držel se za hlavu.
"Já to nechápu! Pojďte se podívat." Řekl a ukazoval na tabuli s nějakým rentgenem. 
"Tohle je rentgen té jeho nohy. Podívejte!"
Hleděla jsem upřeně na rentgen, než jsem pochopila, že .......
"Ježíšikriste...!" uklouzlo mi, když jsem si uvědomila, že je na rentgenu celá noha!
"A to ještě není všechno!" ohromoval mě doktor a ukázal mi další rentgen.
"Tady jsem mu řekl, aby jako skrčil prsty a ..."
Pohlédla jsem na další rentgen. Moc se v nich nevyznám, ale ty skrčené prsty tam byly jasně vidět.
"Noha tam prostě není, ale na rentgenu se zobrazuje. Neteče mu ani žádná krev. Je to prostě záhada!"
Vtom se otevřely dveře a vešel Sandy s berlami. Nohu měl zavázanou. 
"Ovázal jsem mu to jen kvůli infekci a taky ..... no, však znáte lidi."
Náhle do místnosti vstoupil zřízenec se dvěma policisty.
"Hledáme Vás už půl hodiny, to víte, hledat doktorku v nemocnici.....!" oslovil mne jeden z policistů.
"Musíte jet s námi ke škole." dodal druhý.
Podívala jsem se na Sandyho.
"Jedeme!" řekl.
Policisté se na něj otočili.
"To je můj kolega." Dodala jsem na vysvětlenou a pomalu jsme vyšli. 
Šli jsme pomalu, protože Sandymu to s berlami moc nešlo. Došli jsme k policejnímu autu a nastoupili jsme. Řidič pustil sirénu a vyrazili jsme vpřed.
"Víte, ono se to zase rozšířilo .....a taky musíte něco říct tisku." Řekl řidič a obratně se proplétal v hustém provozu.
Dorazili jsme ke škole. A opravdu. Deformace se rozšířila už do poloviny budovy. Hned jsem si všimla něčeho podivného. Vystoupili jsme z auta. Otočila jsem se na Sandyho.
"Vidíš to co já?" zeptala jsem se ho a Sandy jen souhlasně pokyvoval hlavou.
Polovina budovy byla pohlcena, ale některým místům se deformace jakoby vyhnula. Takových míst bylo na první pohled vidět asi dvacet. Přistoupil ke mně starší policista.
"Paní doktorko, čeká tady televize, měla byste jim něco říct. Ale moc je nestrašte a taky neříkejte o těch dvou, co tam zůstali." Řekl a ukázal směrem k velké dodávce se satelitem na střeše.
Jen jsem pokývala hlavou a znovu si uvědomila, že tam zůstala Jean.......
Šla jsem směrem k dodávce a Sandy šel za mnou. 
"Vy ste ta doktorka, jó?" zeptal se mě nějaký ne asi příliš vzdělaný muž, který vytahoval kameru z dodávky. Ale to už přišla reportérka, kterou z televize nejvíc nesnáším.
"Dobrý den doktorko ..........?"
"Jsem doktorka Jane Dixonová ze Státní geofyzikální univerzity a tohle je můj kolega Alexander Williams." Opakovala jsem větu z nemocnice.
"Ano......, Charlie jdeme na to!" řekla a hned vyběhl muž s kamerou, který mě předtím oslovil.
Reportérka si stoupla s mikrofonem vedle mne, kamera cvakla........ 
"Právě jsme přijeli k základní škole na Madison Road, kde došlo k jakémusi záhadnému poškození budovy, ale více nám již poví doktorka Dixonová ze Státní geofyzikální univerzity v Clevelandu. Doktorko, víte vůbec co se tu stalo?"
"Byli jsme pozváni na prohlídku posunu horizontální příčky na této škole, ale je to nějaká neznámá deformace prostoru, pravděpodobně fázový posun hmoty." Na tuto věc se ptají všichni. Taky, na co jiného........
"Co to znamená "fázový posun hmoty"?" zeptala se s důrazem na fázový.
"Tyto anomálie byly zatím pozorovány pouze dvakrát na kvantových urychlovačích částic po dobu jedné setiny sekundy. Jsou nejspíše vyvolány nějakým neznámým zářením. Já na tohle nejsem úplný odborník."
"Je to nebezpečné?"
"Jestli myslíte záření, tak nevím, ale nemyslím si, že by deformace mohla být nebezpečná, ovšem v tomto rozsahu se to nedá přesně určit. S přihlédnutím k rychlosti šíření si ale myslím, že není nebezpečná."
"Došlo k nějakému zranění dětí?"
"Ne, nedošlo k žádným zraněním, ale teď mne omluvte. Podrobnosti vám poví můj asistent doktor Williams."
Sandy se na mne vyděšeně podíval. Ale v tom ho už nechám. Mám slzy na krajíčku.........
"Doktore Williamsi, zjistili jste už, jak tuhle deformaci zlikvidovat?"
"E.....,ehm, zatím jsme na nic nepřišli, ale budeme ji dále zkoumat. Možná přizveme i další odborníky a jsem si jistý, že na něco přijdeme." Slyšela jsem ještě za svými zády. Počíná si docela dobře.
Šla jsem ke vchodu do budovy. 
"Stůjte!........... Hej ženská, stůjte sakra!" otočila jsem se a to už u mě stál nějaký policista.
"Co tady děláte? Sem nesmíte. Běžte pryč!" osopil se na mne.
"Já jsem doktorka Dixonová!" odpověděla jsem a ukázala jsem mu průkazku univerzity.
"Ehm......... promiňte................moc mě to mrzí." Vytáčel se a měl se k odchodu.
Vtom se ozval dutý zvuk. Deformace zachvátila už velkou část budovy. Z davu, který policie držela dál od budovy, to zašumělo. Šla jsem k nejbližšímu policejnímu autu. Všimla jsem si, že mě z povzdálí zabírá kamera. Zašklebila jsem se na ni a oslovila policistu.
"Myslím, že je načase zavolat dalším odborníkům ze Státního Výzkumného Institutu Anomálních jevů do Washingtonu!"


Washington D.C., 5:48 p.m.



"Pane profesore! Máte jít hned k řediteli, jsou tam už všichni!"
"Dobře Johne, co se vůbec děje?" řekl profesor a šel za Johnem.
"Volala nějaká doktorka z Clevelandu, něco se tam děje!"
"Aha." Odpověděl profesor a vešel do místnosti. Všichni už seděli u konferenčního stolu. Ředitel počkal, až si profesor sedne. Pak povstal a spustil.
"Pánové, volala mi jistá doktorka Dixonová ze Státní geofyzikální univerzity v Clevelandu, prý se tam stala zvláštní věc, nějaká zvláštní porucha prostoru." 
"Jaká porucha?" zeptal se jeden z mužů.
"Nevím zatím víc než to, co jsem už řekl. Však ona Vám to už vysvětlí. Za chvíli bude volat znovu."
Všech pět mužů se pohodlněji usadilo v křeslech, i ředitel se posadil. Asi po minutě trapného ticha se rozdrnčel telefon. Ředitel ho rychle tlačítkem pustil.
"Haló, tady je doktorka Dixonová!"
"Ano doktorko, jsme tu všichni. Posloucháme." Řekl ředitel.
"Pánové, byla jsem se se svou třídou podívat do jedné základní školy na posun horizontální příčky. Ukázalo se ovšem, že je to nějaká deformace hmoty. Jelikož se to šíří s hučením, domnívám se, že je to fázový posun hmoty. Také....." řekla jsem jim, ale přerušili mne.
"To není možné!" ozývali se jeden přes druhého.
"Také!....nám to pohltilo dva lidi. Mého kolegu a........" překřikovala jsem je. Náhle zmlkli. 
"Takže bychom měli asi přijet?" Zeptal se někdo z nich.
"No....ono se to rozšířilo skoro do celé budovy a mám obavy, že se to bude šířit dál. Více informací vám bohužel poskytnout nemůžu."
"Budeme tam co nejdříve!" řekl ředitel a vypnul telefon.
"Tak jste to slyšeli. Pojede doktor Shadwell, doktor Owen, doktor Harvey a doktor O´Brien. Také se k Vám připojí profesor Redfield, který dorazí co nevidět. Jeden z těchto jmenovaných přiveze vzorky, zbytek na nich bude pracovat zde v laboratoři. Letadlo odlétá za dvě a půl hodiny. Máte nějaké připomínky?" oznámil ředitel, ale v místnosti bylo ticho. 
"Vzorky povezete zvláštním letadlem, chci je tu mít co nejdříve!" dodal a všichni opustili místnost. Šli se připravovat na cestu. Speciální přístroje a nádoby na vzorky byly nutnou výbavou.


Ohio, Cleveland City, 6:08 p. m.

Sotva jsem vystoupila z policejního auta, hned ke mně přiběhla reportérka a kameraman a začali natáčet.
"Proč jste nám zatajila ty dvě úmrtí?!" spustila na mě.
"Jaká úmrtí?"
"Následkem té deformace!" Teď mně došlo, která bije. Školník! Parchant jeden.
"Tak za prvé, nevíme, jestli jsou mrtví, a za druhé, bylo to na žádost policie, aby nevznikla neopodstatněná panika!" vymlouvala jsem se 
"Takže si stále myslíte, že to není nebezpečné?" Asi si myslí, že se teď přiznám ke lži.
"Je to nebezpečné pouze v přímém styku! Jinak ne."
"Je pravda, že jedna z obětí je vaše dcera?" To mne dopálilo.
"Kdo vám to řekl?!" rozohnila jsem se.
"Od důvěryhodného svědka ještě víme, že zranění doktora Williamse bylo způsobeno také touto deformací." Řekla na kameru.
"Kdo vám to řekl?!" opakovala jsem otázku.
"Děkuji Vám za rozhovor, doktorko Dixonová!" řekla a šla s kameramanem pryč.
Zatracenej školník až se mně dostane pod ruku.........
Byla jsem nesmírně naštvaná i na tu babiznu. Zatraceně. Nemůžu vůbec myslet!


Ohio, Cleveland City, 9:23 p. m.

"Doktorko, odborníci právě přistáli!" informoval mne policista od auta.
"Díky." Poděkovala jsem za informaci.
Jsou to čtyři hodiny, od doby, kdy jsem je zavolala. Deformace zatím pohltila celou budovu, a teď už je hodinu klid. Musím pořád myslet na Jean. Stále věřím v její záchranu, jinak bych se už dávno zhroutila. Také myslím na příčinu toho, že mnoho malých míst budovy je nezasaženo. Musím si vše vyjasnit. Školník říkal, že tam kde to vzniklo bourali potrubí, ale...........potrubí......To je skvělý nápad.
"Sandy, ...........Sandy!" zavolala jsem ho a šla rychle k lavičce, kde odpočíval. Zkonzultovala jsem s ním svůj nápad. Byl nadšen a já šla za policistou.
"Sežeňte rychle školníka!"
"Ale on šel už domů!" oponoval policista.
"Tak jeďte za ním, vytáhněte ho třeba i z vany a řekněte, že potřebuju plány budovy!" rozčílila jsem se.
Policista jen pokrčil rameny, nasedl s kolegou do auta a odjel.
Sedla jsem si na lavičku za Sandym. Ten spokojeně oddychoval. Sedla jsem si opatrně vedle něj. Pozorovala jsem západ slunce a čekala na školníka.........
* * * * * * * * * *



Probudil mne podivný hlomoz a klení. Sandy se také probudil. Školník! Vyměnili jsme si se Sandym pohled, který řekl vše. 
"Kde ta ženská je! Vytáhne mě z postele a zmizí......" slyšela jsem z povzdálí hlas školníka.
"Tady pane školník." řekla jsem příjemným hlasem s notnou dávkou ironie.
"Erm ..... Ty plány mám vzadu v dílně." řekl ospale školník, když jsem k němu došla. 
Modlila jsem se, aby dílna nebyla pohlcena. Plány jsem nutně potřebovala na potvrzení mé domněnky. Zatím jsme obešli z povzdálí budovu. Zabočili jsme z ulice do zahrady. Byla tu tma. Policista, který šel s námi, vytáhl baterku. Ve tmě se rýsoval malý domek. Školník k němu opatrně došel a zkontroloval, jak daleko je od budovy pohlcené deformací. Pak odemčel zámek a rozsvítil. Celý domek byla vlastně jedna velká dílna. Panoval tam nepořádek a chaos. Nic, co bych od školníka neočekávala. 
"No,.... někde je tady mám, .....ale....." řekl zkroušeně školník a začal prohledávat první skříňku, kterou měl hned po ruce. Po jejím zběžném prohledání přistoupil k další skříňce a děj se opakoval. Pohlédla jsem na policistu. Ten se očividně bavil. Ostatně, kdybych ty plány nepotřebovala, bavila bych se také.
Školník zatím začal prohledávat další skříňku. Pak vytáhl šuplík a vysypal jeho obsah na už tak přeplněný stůl. Několik věcí za něj zapadlo. Školník zaklel a pak vytáhl z věcí na stole nějaký papír. 
"Tady to je!" řekl a položil papír na binec na stole. Přistoupila jsem blíž. Abych se přiznala, moc se v plánech nevyznám.
"Tady jak je ten flek od kafe je hlavní vchod?" zeptala jsem se školníka. Ten jen přikývl. 
"A tady, jak je ta mastná skvrna, jsme teď." Vložil se do "hovoru" policista, který jen ztěží zadržoval smích.
"Máte někde zakresleny rozvody elektřiny, vody a tak?" zeptala jsem se po chvíli, když jsem je na plánu marně hledala. 
"Ten plán jsem tady měl..... ale......" kroutil se školník.
"Můžu hádat?.......Dávno jste ho ztratil!" usadila jsem ho.
Vtom se ozval dutý zvuk. Školník se poděšeně rozhlédl a pak vyběhl z místnosti, jak když střelí. 
Vyšla jsem ven. Policista posvítil směrem k budově školy. Blízká jabloň se tetelila. Zhasla jsem a zavřela dveře. Pak jsem spěchala za policistou, který svítil baterkou. 
Cestou jsem potkala Sandyho.
"Díky bohu. Už jsem myslel, že ......., viděl jsem školníka, ten už je teď za horama!" oddychl si Sandy.
"Rozšiřuje se to i mimo budovu. Ale jen pomalu." Dodala jsem na vysvětlenou. Pomalu jsme šli před budovu, když v tom jsem uslyšela sirény. Přidali jsme do kroku a přišli jsme právě včas. Zrovna přijeli odborníci z Washingtonu. Vystoupili z aut a užasle se dívali na budovu školy. Přišli jsme se Sandym k nim. 
"Já jsem doktorka Dixonová a tohle je můj asistent doktor Williams." Představila jsem nás. 
Byli poněkud zaskočeni a stále pozorovali budovu. Potom jeden přistoupil k nám a spustil.
"Doktorko Dixonová, jsem doktor Henry Shadwell. Jsem pověřen vedením tohoto týmu. Omluvte naše chování, jsme poněkud zaskočeni, to víte něco takového.....!" řekl a ostatní čtyři stále pozorovali po očku budovu. Potom nám podal ruku.
"Tohle je doktor Paul Harvey..." představil nám Shadwell prvního, který nám podal ruku.
"Doktor John O´Brien ....... doktor Richard J. Owen .......a profesor Milton Redfield ..."
"Pane profesore! Jsem tak ráda, že Vás vidím!" vykřikla jsem, protože jsem v něm poznala svého učitele z univerzity.
".... Ó Jane, jsi to ty? Byla jsi má nejlepší studentka!"
"Díky pane."
Přiklonil se ke mě blíž.
"Říkej mi Milte!" řekl přátelsky. Měla jsem velkou radost, že je zde. "Nerad Vás ruším, ale měli bychom co nejdříve odeslat vzorky. A taky bych chtěl vědět jak je to s těmi pohlcenými lidmi." Přerušil nás Shadwell a já měla po dobré náladě. Mlčela jsem. Všichni čekali co řeknu a nic. Pak trapnou situaci zachránil Sandy.
"Víte...," řekl tiše "...zůstal tam jeden náš kolega a ..... Janina dcera." říkal stále tišeji a nakonec se na mne podíval. Všichni se cítili trapně a nejvíce asi doktor Shadwell. Profesor Redfield, vlastně Milt, mne obejmul kolem ramen.
"Promiňte." Řekl tiše Shadwell.
"Měli bychom si to prohlédnout." Navrhla jsem a pokynula jsem k budově abych odstavila toto téma.
Všichni šli mlčky k budově. Venku se dávno setmělo a teď tu bylo jen sporé osvětlení pouličních lamp. Zastavili jsme se asi 4 metry od obvodové zdi. Všichni si se zájmem prohlíželi tetelící se zdivo. 
"Víte," začala jsem po chvíli "Nejdřív to začalo v jedné místnosti v prvním patře." Řekla jsem a pokynula směrem, k oknům oné místnosti. Byla ale taková tma, že bylo stejně jedno, kam ukazuji. "Tam se to podle školníka objevilo už ve čtvrtek."
"Dnes je pondělí, to je pět dní! Jak to že se to začalo rozšiřovat až dnes?" zeptal se doktor Harvey. Tedy myslím, že to byl on. Ta otázka mě docela zaskočila. Odpověď na ni jsem totiž neznala. 
".......No to nevím, ale kdoví jak to bylo, ten školník je dost divnej chlap." Odpověděla jsem a na chvíli jsem se odmlčela. 
"Určitě jste si všimli, že některé malé části budovy nejsou zasaženy." Řekla jsem po chvíli, když doktor Harvey něco pošeptal kolegovi a ukázal směrem na jedno z nezasažených míst.
"Napadlo mě asi před půl hodinou, že deformace asi nepohlcuje potrubí. Chtěla jsem si to ověřit na plánu budovy, ale školník plán se zakreslením potrubí ztratil."
"Třeba ho budou mít na katastrálním úřadě, nemyslíš?" řekl Milt a měl pravdu.
"To je pravda, řeknu policistům, aby tam hned ráno zajeli."
"Doktore Owene, měli bychom odebrat nějaké vzorky, abyste s nimi mohl zaletět do Washingtonu na expertýzu. Nejprve však provedeme měření." Řekl Shadwell.
Všichni se otočili s šli k jedné z dodávek, která s nimi přijela. Šla jsem se Sandym za nimi. Otevřeli dveře a začali vytahovat nějaké přístroje. Poznala jsem přístroj na měření radioaktivity. Ostatní jsem neznala. 
"Nejprve změříme stupeň radiace." řekl Shadwell. Pomocníci začali vytahovat velkou bednu. Byl to nesmírně citlivý přístroj vyrobený na zakázku speciálně pro Institut.
Pomocníci se chopili elektrické šňůry a bezradně se rozhlíželi kolem. Do školy by se nikdo neodvážil.
Vědci začali připravovat přístroj, Shadwell nervózně podupával a pak začal obcházet všechny přístroje. Pomocníci se ale nějak neměli ke šňůře.
"Tak co je!" spustil na ně Shadwell.
Vtom k nám přistoupil policista, který byl se mnou a se školníkem v dílně a oslovil mne.
"Nerad ruším, ale jestli nemáte generátor, tak jsem myslím jeden viděl vzadu v dílně." Skvěle. Chtěla jsem mu poděkovat, ale Shadwell mne předešel.
"Díky, moc jste nám pomohl. Mohl byste tam prosím zavést tam ty dva?" řekl Shadwell a pokynul k pomocníkům u policejního auta.
"Jistě" řekl policista a odešel k pomocníkům. Chvíli jim něco vysvětloval, pak pomocníci vzali z dodávky dlouhé svinuté kabely a odešli s policistou za školu. 
"Dávejte pozor!" zavolala jsem za nimi a vzpoměla jsem si na Jean. Bylo mi do breku.
Všichni mlčeli. Jen doktor Owen šeptal cosi kolegovi. Za chvíli se objevili pomocníci. Vítězoslavně mávali se šňůrou. 
"Nejprve změříme radiaci!" dával jim instrukce Shadwell. "Víte, je to asi nejrychlejší měření, které budeme dělat." vysvětloval svoje rozhodnutí.
Pomocníci už odsunuli přístroj stranou a zapnuli ho.
"Musíme s tím jít blíž, až úplně k zasažené stěně." řekl Shadwell.
Pomocníci dotáhli přístroj opatrně až k jednomu zasaženému místu. Shadwell se vydal za nimi. Všichni ho následovali, samozřejmě i já se Sandym. Shadwell začal něco vyťukávat na klávesnici přístroje. Pak přístroj začal tichounce hučet. Shadwell čekal. Pak se něco objevilo na monitoru.
"To není možné. Muselo se to poškodit cestou!" rozčiloval se Shadwell.
"Co se děje?" zeptal se některý z doktorů.
"Radiace je prý pod citlivostí tohoto přístroje. Normálně je však mnohem vyšší a u těchto úkazů ještě slabě zvýšená." vysvětloval Shadwell.
"Muselo se to asi cestou pokazit. Tede, pomoz mi to překalibrovat!" dodal.
Zvláštní. Za chvilku přiběhl jeden z pomocníků s malým kufříkem. Ostatní zatím něco vzrušeně diskutovali. Začíná to jít mimo mě. Jsem děsně unavená.
Shadwell něco ťukal na klávesnici a pak vytáhl z kufříku nějakou brožuru. Pak zase něco vyťukal a přístroj začal hučet. Potom se zase něco zobrazilo na monitoru.
"To není možné, přístroj je v pořádku! Zkusím to znovu. Zřejmě ......" divil se Shadwell, ale přerušilo ho ostré zakvílení pneumatik. Všichni jsme se otočili. Před školou zastavila dvě černá auta. Vystoupilo z nich asi 6 mužů. Přijížděla další auta. Dodávky. Policisté znervózněli.
"Hej, co tady chcete!? Sem je vstup zakázán!" zastoupil mužům cestu k nám jeden policista.
"FBI. Tento případ přebíráme my." řekl jeden z mužů nevrle, odstrčil policistu a všichni zamířili svižným krokem k nám. Z dodávek, kterých už bylo asi 5 začali vyskakovat vojáci se samopaly. Sakra, co to má být!
Došli k nám.
"FBI" řekl jeden z mužů stručně a mávl nám pod nosem průkazem. Další muž prohlédl měřící přístroj. Pak zakýval že nic na muže, který nás oslovil. Ostatní začali balit vybavení, které si odborníci přivezli.
"Co to má znamenat?!" vzpamatoval se Shadwell.
"Letadlo vám letí za hodinu. Nic jste neviděli!" řekl muž a pokynul k autům odborníků. Tak moment. Jaký nic jste neviděli!? A co Jean!
"Tak moment. Jakým právem nás odsud vyháníte?!" rozohnila jsem se.
"Doktorka Dixonová?" zeptal se klidně muž.
"Ano!" Sakra. Vědí toho nějak moc!
"Paní doktorko, běžte domů a zapomeňte na to. S vaší dcerou to dobře dopadne!" řekl vlídně. K čertu, jak si může být tak jistý? Určitě v tom má prsty armáda. Myslím v tom, co se tady stalo.
"Vy o tom něco víte, že?! Myslím něco víc než my?" začala jsem se rozčilovat. Aby taky ne. Mám tam dceru a prý běžte domů!
"Nemůžu vám říct víc, než že bude vaše dcera v pořádku. A zapomeňte na to. Nic jste neviděla." řekl a odváděl mne k autu. Trochu mne uklidnila ta jeho jistota o tom, jak to dopadne.
Sandy šel za námi.
"Doktor Williams?" oslovil ho někdo, koho jsem neviděla, protože jsem byla k Sandymu zády.
"Ano,....jistě." odpověděl překvapeně Sandy. Co mu můžou chtít?
"Budete muset jít s mámi!" řekl muž.
Otočila jsem se. U Sandyho byli dva chlapíci a odváděli ho pryč. Pohledem jsme se rozloučili. Dějí se tady moc divné věci.
"Proč jste do televize prozradila, že to někoho pohltilo? Policie Vás jistě požádala ....." zeptal se mne agent u policejního auta, které se chystalo k odjezdu.
Nastala chvíle pomstít se školníkovi. Ať si to taky vyžere.
"To prozradil školník, policie vám řekne, kde bydlí!" Tak to by bylo. Určitě ho pěkně zpracujou....
"Aha, promiňte ..." omluvil se muž a přistoupil k policejnímu autu. Pak se na něco ptal policistů.
"Díky. Paní doktorko, pojďte, odvezou vás domů." zavolal mne k autu. Aspoň něco.
"...A kdyby vás otravovala televize, vyhoďte je a pošlete k nám. Nic nevíte. Díky." řekl a zabouchl za mnou dveře policejního auta. To mě docela vyhovovalo.
Policejní auto vyjelo. Vojáci vyváděli z domů lidi a vodili je do autobusů, které mezitím přijely. Udělali nám místo a my jsme odjeli. Opouštěli jsme místo, které jistě změnilo můj život.
"Kde to vlastně bydlíte?" otočil se na mne jeden z policistů. Byl to ten samý, který byl v dílně. Mám na něj nějak štěstí.
"Na Sunset avenue" řekla jsem a v tu chvíli řidič prudce zatočil do jedné z bočních ulic. Noční Cleveland je nádherný. Neměla jsem ale čas ani chuť pozorovat jeho krásy. Hlavou se mi honilo množství myšlenek........


Ohio, Cleveland City, 10:53 p. m.

".......paní doktorko, no tak, vzbuďte se!"
Otevřela jsem oči. Byla jsem v policejním autě před svým domem.
"Promiňte, ale už jsme tady." řekl policista.
Začala jsem vylézat z auta. Policista si nervózně odkašlal a pak se zeptal: "Co si myslíte, že se tam stalo?"
"Sprostě nás vyhodili, protože v tom má určitě prsty armáda a ..."
"To ne, to nemyslím, i když mě to taky štve," přerušil mě. "Víte, zajímalo by mě, co to je ta anomálie. Říkala jste cosi o fázovém posunu hmoty..." začal opatrně.
"Ano, ale vysvětlování je nadlouho. A teď, když jsem mimo, se o tom moc víc nedovím. Ledaže by jste ..."
"Jasně, chápu. Mám také nějaké informace. Teď ale ne." přerušil mne a kývl hlavou směrem k autu.
"A mohli bysme se někde sejít?" naléhala jsem.
"Zítra ve tři tady v parku, a dávejte pozor!" špitl.
"Jasně, kdyby Vás otravovali, zavolejte!" řekl potom nahlas a mrkl na mě. Pak zamířil k autu.
Já jsem šla domů. Odemkla jsem byt. Všechno mi tam připomínalo Jean. Dostala jsem strašlivou žízeň. Napila jsem se vody a sedla jsem si na gauč. Dnes se toho tolik stalo. Jsem z toho všeho tak unavená....... 


Ohio, Cleveland City, 10:13 a. m. - úterý

Probudilo mě drnčení telefonu. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.
"Ano?!" řekla jsem nevrle do sluchátka.
"Jane?" ozvalo se z telefonu opatrně.
"Ano?" řekla jsem už o poznání vlídněji.
"Tady Milt. Jane, nechci Ti dělat starosti, ale to co se tady děje je velmi podivné!" To mi ostatně nesdělil nic nového.
"Máš na mysli něco konkrétního?" zeptala jsem se.
"No, chtěl jsem Ti jen říct, že radiace tam byla nejspíš pod hranicí citlivosti přístroje. Ten byl totiž v naprostém pořádku. Jistě Ti nemusím říkat, že je ten přístroj velmi citlivý a tedy ........"
"Ano, Milte, já vím!" přerušila jsem ho. Moc dobře vím, že ten přístroj zachytí běžnou radiaci, která je všude. Tady zřejmě ne .....
"... víš, volám teď z Washingtonu, docela hrubě nám vyhrožovali, abysme do toho případu nestrkali nos. Přišlo to nejen z FBI, ale taky shora v Istitutu. A navíc mám takový pocit, že mě sledují." Sakra, musím si dát odpoledne velký pozor. "... Jinak jsem se ptal, jak to dopadne s Tvojí dcerou ....... no, víš, jsem si docela jistý, že bude v pořádku. Oni o tom vědí mnohem víc než my." Tak to je jediná dobrá zpráva. Jinak bych asi zešílela ...... "A, Jane, budu muset končit, prosím Tě, drž se stranou."
"Milte, ................, dobrá, počkám, jak to dopadne." Chtěla jsem se zmínit o plánované odpolední schůzce s oním policistou. V poslední chvíli jsem se zarazila. Co když nás odposlouchávají?
Milt mi slíbil, že se ještě ozve.
Ihned jsem rozšroubovala sluchátko. Moc se v té technice nevyznám, ale zdálo se mi, že je "čisté". Na jak dlouho. Když sledují Milta ve Washingtonu, to by v tom byl čert, kdyby nesledovali i mě.
Dostala jsem hlad. Udělala jsem si jídlo a spřádala jsem plán na odpoledne.


Ohio, Cleveland City, 2:25 p. m.

Opatrně jsem se vykradla z bytu. I když bylo docela teplo, byla jsem dost oblečena. Vyšla jsem opačným směrem než stálo černé auto, které jsem poslední dvě hodiny pozorovala o okna. Šla jsem směrem k metru. Na křižovatce jsem se nenápadně otočila. Černé auto se zrovna rozjíždělo. Bingo!
Zahnula jsem za roh a rychle jsem zamířila k průchodu mezi domy, který vede k metru. Běžela jsem. Zmizela jsem mezi domy dříve než auto vyjelo zpoza rohu. Pokračovala jsem rychlou chůzí k metru. Seběhla jsem schody. Byl nejvyšší čas. Souprava se právě chystala k odjezdu.
* * * * * * * * * *



Vystoupila jsem o pět zastávek později stylem, který je k vidění v každém druhém filmu. Těsně před zavřením dveří jsem na poslední chvíli vyskočila ven. Nikdo jiný takhle nevystoupil a metro odjelo. Vyšla jsem ven. Náměstí se hemžilo lidmi. Rychle jsem se ztratila v davu. Přešla jsem náměstí a zamířila ke stanovišti taxíků. Byl nejvyšší čas, bylo třičtvrtě na tři. Nenápadně jsem vklouzla do prvního taxíku.
* * * * * * * * * *



Vystoupila jsem několik ulic od mého domu. Zamířila jsem do parku. Pomalu jsem ho procházela. Seděl na lavičce.
"Dobrý den!"
"Dobrej," řekl policista a ani nezvedl hlavu od novin. "Počínáte si docela dobře, předpokládám, že jste se jich zbavila."
"Jistě," řekla jsem. Docela mě překvapilo, jak je informovaný.
"Pozoruju to tady už od jedný, vrátili se zpět a byli docela naštvaní. Měla byste si najít nějakou výmluvu." pokračoval policista.
"Chtěla jsem Vás požádat o pomoc," přešla jsem k věci.
"To jsem pochopil. Mě ten případ taky zajímá, i když to pro nás oficiálně skončilo." No vida. To se dalo čekat, že z toho policii vyšachujou.
"Jo, mimochodem, já jsem Harry."
"Jane" řekla jsem a podali jsme si ruku.
Zmínila jsem se o mém dopoledním telefonátu s Miltem.
"Jo, to jste udělala dobře, to že nemáte nic ve sluchátku, to nic neznamená, teď se dělá odposlech přímo ze sítě." To jsem netušila.
"Víte," začala jsem váhavě, "nezajímá mě to jen z pracovního hlediska, samozřejmě chci vědět, co udělají s mou dcerou. Prostě si myslím, že mám právo vědět, co se děje."
V následujících minutách jsem se dozvěděla, že Harry má dva semestry prostorové fyziky.
"Taky nemám rád, když nás ti nafoukanci vyhazujou," zamračil se. "Víte, už se mně to jednou stalo, asi před dvěma lety. To jsem tenkrát sloužil v Youngstownu, a bylo to v opuštěné konzervárně za městem, proto to nevyšťáral tisk ani televize. Taky nás tenkrát vyhodili lidi z FBI. Takže už se o to pochopitelně začínám zajímat," dodal. 
Přikývla jsem. "Myslím, že se tady děje něco moc divného. Bohužel, nemám takové možnosti jako vy."
"Pokusím se něco zjistit," řekl váhavě, "ale nic neslibuju, nechci přijít o místo. Mohl bych se ovšem podívat do policejního počítače."
Chápu, musíte být opatrný, chtěla jsem říct, ale zůstala jsem jen s pusou dokořán. Z křoví naproti se totiž ozvalo slabé zapraskání a současně se mi zdálo, jako by se tam mihlo něco bílého. Harry pevně sevřel rty. Vypadal odhodlaně, ale viděla jsem mu na očích, že má strach. Riskoval víc než já.
Zatím co jsem přemýšlela, vrhl se Harry zkušeně do křoví. Napadlo mě, abych si neznámého nadešla z druhé strany, ale bylo to už zbytečné. Slyšela jsem praskání lámaných větví a potom nějaké zaklení. Vzápětí se z křoví vydrápal poškrábaný Harry a vlekl za sebou nějakého neméně poškrábaného muže. Tvářil se vážně, ale viděla jsem, že se mu ulevilo.
"Novinář," řekl. A pak dodal tiše: "Nedělám to sice rád, ale v nejhorším ho zpracuju."
Udělalo se mi špatně, ale přikývla jsem a začala si neznámého prohlížet. Mohlo mu být tak osmadvacet let, byl v džínsách a tričku. Prohlížel si svůj fotoaparát. Kromě toho jsem zaregistrovala malý magnetofon, který ještě stále nahrával. Všiml si mého pohledu, zašklebil se a vypnul ho.
"Tak jo, kámo," řekl pomalu Harry, "buďto se dohodnem, nebo odsud jen tak neodejdeš."
Napadlo mě, že by nám mohl pomoci. A nijak jsem netoužila vidět, jak ho Harry "zpracovává".
"Snad bychom se mohli dohodnout na spolupráci," navrhla jsem rychle. 
"To je správný slovo, doktorko. Mohl bych vám být prospěšnej. Musíte mi ale slíbit, že co vypátráme nesdělíte žádnejm novinám ani televizi. Jen tak z toho vytřískám pořádnej balík a jsem ochotnej do toho jít s váma. Jinak budu muset splnit svou občanskou povinnost a ohlásit všechno FBI."
Harry se podrážděně vztyčil, ale stáhla jsem ho zpět.
"Nemusíte se bát, tisk ani televize nás nezajímají." To tak, to by se té hnusné reportérce líbilo! "Chceme hlavně zjistit pravdu."
"O.K. Jdu do toho s váma. Ale nevíte, jaký mě to stojí přemáhání nevyhovět svýmu občanskýmu cítění." zazubil se.
Přikývla jsem, i když se mi už začínal hnusit. Bože, to bude spolupráce! Řekla jsem Harrymu o magnetofonu. Vytáhl kazetu a strčil si ji do kapsy.
"Nechte si ty kecy o občanským cítění. Říct to federálům nemůžete. Jediný co byste z toho pak vytřískal by byly pletky s FBI. Oni zas nejsou tak blbí. Hlavně nechcou, aby do toho 'kdokoli' strkal nos!" reagoval Harry na přitroublé poznámky o občanském cítění.
"A máme taky podmínku!" pokračoval tvrdě Harry. "Zveřejníte to až bude po všem a taky žádný narážky na informátory z řad policie. Jane, teda paní doktorka tam taky nebude figurovat!" prohlásil Harry.
"Jak chcete. Stejně to bude skvělej sólokapr!" ušklíbl se novinář. Myslím, že se mu nedá moc věřit, ale co se dá dělat.
"To bych prosil!" řekl Harry. "Protože jestli v tom vašem článku něco takovýho bude, tak si vás podám!"
* * * * * * * * * *



Novinář se jmenoval Mark Rochowiak, a byl, jak hrdě prohlásil, "nezávislý", to znamená bez práce. Domluvili jsme se, že se oba pokusí zjistit něco o té konzervárně, a já že prostuduji všechno o fázovém posunu hmoty. Rochowiak prozradil, že zná někoho, kdo by se s Harryho pomocí mohl nabourat do sítě FBI. Sejít jsme se měli druhý den v druhém městském parku ve dvě odpoledne. V případě poplachu jsme se měli ohlásit trojitým cinknutím telefonu. A to dvakrát po jedné minutě. Podle Harryho je to bezpečné, odposlech začíná až po zvednutí sluchátka. Rozloučila jsem se s Harrym a odešli jsme každý jiným směrem, i když mi Harry naznačil, že bude Rochowiaka sledovat, aby se přece jenom o něco nepokusil. Chvíli jsem se ještě pro jistotu motala po městě a přemýšlela o Jean, Bradovi a Sandym. Napadlo mě, že bych se mohla zastavit u Sandyho rodičů. Bydlí tady ve městě. Rychle jsem mávla na projíždějící taxík.


Ohio, Cleveland City, 5:13 p. m.

Když jsem přijela domů, nenápadně jsem se rozhlížela, ale ono černé auto jsem nikde neviděla. Zato stála nedaleko bílá dodávka, ve které byli dva muži a jedli hamburger. Lhostejně se na mě podívali a zdálo se, že mi nevěnují žádnou pozornost. Přesto jsem si raději zapamatovala jejich obličeje a onu dodávku. Na levé straně měla škrábanec zvláštního tvaru. Pak jsem zvedla telefon a zavolala jsem Bradově ženě. Pochopitelně už všechno věděla. Záměrně jsem se zmínila o tom, že jsem byla u Sandyho rodičů. Ať z toho odposlechu zjistí, kde jsem byla odpoledne. Pak jsem chvíli jen tak seděla. Napadlo mě, že bych se mohla podívat po nějakých knihách, ve kterých bych našla něco o fázovém posunu hmoty. Byla jsem však dosti skeptická. Pochybuji, že najdu něco bližšího. Touto činností jsem strávila zbytek odpoledne. 

Ohio, Clevland City, 8:15 a. m. - středa

Přes noc jsem dostala skvělý nápad. Tedy, ještě se uvidí, jestli skvělý, ale každopádně je nadějný. Rychle jsem zhltla nějaký ten kus žvance, hodila na sebe šaty a vyrazila ke škole. Perfektní je na tom to, že vůbec nemusím jít kanálama, aby mě nemohli sledovat. Klidně ať si mě sledujou. Rozhodla jsem se, že pojedu metrem, aby to měli chlapci těžší. Zamířila jsem z domu přímo k metru. Po chvíli kolem projela ona bílá dodávka. Bylo to jasné. Sledují mě.
V metru jsem nikoho nápadného neviděla. Vystoupila jsem na zastávce, kde vystupuju každý všední den a to už několik let. Vyšla jsem ven a zamířila k univerzitě. Hned na chodbě jsem potkala ředitele.
"Jane, máš přeci volno." řekl překvapeně.
"Jo, ale chtěla bych od příštího týdne nastoupit a musím si nachystat pár věcí." odpověděla jsem.
Ředitel jen pokrčil rameny. "Tak fajn." A zamířil do ředitelny.
Jo, fajn, jde to skvěle. Já jsem zamířila do své pracovny. Zavřela jsem dveře a pustila počítač. Byla jsem nedočkavá jak malé děcko.
* * * * * * * * * *



Když jsem asi o hodinu později chtěla odejít ze školy, spatřila jsem ve vstupní hale reportérku. Před školou stálo televizní auto. Zapadla jsem za roh. Kruci! Slyšela jsem, jak se reportérka dohaduje s vrátným.
"Tak moment, říkáte, že nebere telefon, ale ze školy ještě neodešla?" ostře vyjela reportérka.
"Jo, přesně tak." odpověděl otráveně vrátný.
"Jdu za ní, Charlie, počkej zatím tady." Chceš říct pohlídej to tady, pomyslela jsem si. Neměla jsem důvod déle čekat. Otočila jsem se a kvapně odešla do zadní části univerzity, na dvůr a branou ven. Štěstí v neštěstí. Ostatně mě docela potěšilo, že se reportérka hnala do školy zbytečně. Zajímalo by mě, jak dlouho mě bude po budově hledat. Navíc mě těšilo, že jsem se zkontaktovala s výtečným švédským odborníkem. Ten mě přislíbil, že se pokusí zajistit nějaké informace.
* * * * * * * * * *



Zbytek odpoledne jsem strávila v městské univerzitní knihovně. Nenašla jsem však nic, co by odpovídalo stavu školy na Madison Road. Docela mě to překvapilo. Byla jsem přesvědčená, že jde o nějaký druh fázového posunu hmoty. Budu muset počkat, co sehnali Harry a Rochowiak.
Domů jsem se dostala unavená a vyhladovělá. Dodávku jsem nikde neviděla a neměla jsem sílu "hledat" jiné podezřelé objekty.


Ohio, Clevland City, 1:45 p. m. - čtvrtek

Konečně jsem dorazila do parku. Minulou hodinu jsem strávila snahou zmizet FBI. Teď jsem byla přesvědčená, že mě nikdo nesledoval. Uviděla jsem Harryho, jak přichází z jedné boční cestičky. Vůbec si mě nevšímal, ale všimla jsem si neznatelného gesta rukou, abych ho následovala. Šla jsem ve velké vzdálennosti za ním. Mířil do odlehlé části parku.
Na lavičce seděl Rochowiak a potutelně se usmíval.
"Brej den, doktorko, měla byste si sednout, máme pro vás náramně zajímavý informace," řekl a posunul se na lavičce. Harry stál vedle a vypadal velmi ustaraně. Sedla jsem si.
"Tak už mě nenapínejte!" řekla jsem po chvíli ticha.
"Napřed vy, doktorko, zjistila jste něco?" odpověděl Rochowiak typickým novinářským způsobem.
Podlédla jsem na Harryho. Ten jen bezmocně pokrčil rameny.
"Dobrá, ale moc toho není. Spojila jsem se s jedním chlapíkem z Evropy, který mi slíbil, že mi pomůže. Je to odborník na takovéto záležitosti a pokusí se sehnat víc informací."
"Fajn, odkud přesně ten chlapík je?" snažil se nenuceně vyzvědět Rochowiak. Jeho zájem se mi přestával líbit.
"To je jedno." odbyla jsem ho. "Potom jsem celé odpoledne strávila v knihovně. Vím bezpečně, že nejde o žádný známý fázový posun hmoty. Všechny se vyznačují celkem hodně zvýšenou radiací, a navíc se ani nemohou vyskytovat v takovém rozsahu. Pak je tady plno dalších odlišností," řekla jsem. "Jinak zatím nic nemám. Taky se mě snažili zastihnout z televize."
"Tady Harry mě posledně taky sledoval, že? Až domů!" řekl najednou jedovatě Rochowiak.
"Kdo ti má věřit?" odpověděl stejně jedovatě Harry.
"Nechte toho a radši mě řekněte, co jste zjistili"
"Díval jsem se do počítače, ale všechny informace jsou blokované. O té konzervárně jsem taky nic nezjistil, udělali z toho obyčejnou nehodu. Měl bych se tam zajet podívat," řekl Harry o něco příjemnějším hlasem.
"To ste se teda moc nepředvedli, to já mám něco mnohem lepšího." reagoval Rochowiak. "Tak zaprvé jsem byl v Youngstownu u té konzervárny," řekl a pohlédl posměšně na Harryho. "Úplně to tam zlikvidovali, kdyby mě místní neřekli, kde ta konzervárna stála, nemohl bych to najít. Je tam místo toho normální louka. Poptával jsem se po okolí lidí a řekli mě, že to tam armáda úplně zlikvidovala asi tejden potom, co se to tam před osmi lety stalo. A teď se držte, pojedeme z kopce!" překvapoval nás Rochowiak.
"Našel jsem tam chlapíka, kterej tam přespával, když se to stalo."
Doslova jsme mu viseli na rtech. Rochowiak pokračoval: "No co koukáte, víc nevím, chtěl po mě pětset babek, prej za to riziko, když mě to řekne. Musel jsem mu slíbit, že se o něm nikde nezmíním. Hele, nemáte náhodou pětset babek?" řekl Rochowiak a bylo vidět, jak moc ty peníze chce. "Říkal, že když mu je do čtyřiadvaceti hodin donesu, že mě řekne víc."
"Nic ti nedáme, mohl sis to klidně vymyslet, abys z nás ty prachy dostal!" usadil ho Harry.
"Hovno! Ten dědek fakt něco ví!" vybuchl Rochowiak.
"Co když má pravdu?" předběhla jsem Harryho, který chtěl reagovat podobně ostře jako novinář.
"Já mu teda nevěřím!" řekl opovržlivě Harry.
Vytáhla jsem z kabelky peněženku a podala jsem Rochowiakovi pětset dolarů. "Ale doufám, že z toho něco bude!" řekla jsem mu k tomu tvrdě.
Rochowiak se rozzářil jako sluníčko: "Dík, doktorko, nebudete toho litovat!"
"Vyhozený peníze." zabručel znechuceně Harry.
"Ještě dneska za ním zajedu a zjistím, co pro mě má. Jo mimochodem, ten můj kámoš už na něčem pracuje. I když se na nás Harry vyprd." dodal Rochowiak.
"Na čem pracuje?" zeptal Harry.
"Hele, až něco zjistím, dám vědět," odbyl ho Rochowiak, "teď si ještě musím zařídit pár věcí a pak zajedu do Youngstownu." mávl rukou na pozdrav a odcházel pryč.
"Nakonec je ještě dobře, že jsme se s ním spolčili, zjistil toho víc než my dva dohromady." Řekla jsem k Harrymu.
"Hmm, už taky musím jít," řekl nakvašeně, "a stejně se mi nelíbí. Tak nashle."
Ještě chvíli jsem tam seděla. Pak mě napadlo, že jsme si vlastně nedomluvili další schůzku. Vyběhla jsem za nimi, ale oba už byli pryč. Kolem procházeli dva muži. Měla jsem pocit, že jsou od FBI. Vůbec si mě nevšímali. Vlastně, v každém třetím člověku jsem viděla agenta. Podezřívala jsem v podstatě všechny. Žít takhle několik měsíců, zbláznila bych se.


Ohio, Cleveland City, 6:50 p. m.

Byla jsem doma a civěla jsem do zdi. Náhle se rozdrnčel telefon. Málem jsem ho ihned zvedla, ale neudělala jsem to. Srdce jsem měla až v krku. Zazvonil znovu. Čekala jsem. Zvonění se opět opakovalo. Čekala jsem. Jestli zazvoní počtvrté, zvednu to. Visela jsem očima na telefonu. Každou chvíli by měl znovu zazvonit. Nic. Začala jsem nervózně přecházet po pokoji. Mohl to být taky omyl. Jestli to bylo znamení, mělo by se po minutě opakovat. Pohlédla jsem na hodiny. 30 sekund. Hypnoticky jsem pozorovala vteřinovku. Trhla jsem sebou, když telefon znovu začal zvonit, o něco dříve než jsem čekala. Telefon třikrát zazvonil a umlkl. Ani nevím jak, ale za chvíli jsem už pádila směrem k metru. Často jsem se ohlížela.
* * * * * * * * * *



V metru jsem si uvědomila, že jsem úplně zapomněla vyslat potvrzující signál zpátky, Harrymu i Rochowiakovi. Tak zněla naše domluva. Sakra!
Plná obav jsem zšeřelým parkem mířila na smluvené místo. Nejen že jsem nevyslala potvrzující signál, ale ještě jsem asi o 20 minut přetáhla hodinový limit na příchod. Měla jsem pocit, že mě stále sledují, proto jsem se zdržela. Mílovými kroky jsem uháněla na schůzku. Najednou se z keře u cesty ozvalo jakési zasyčení. Zastavila jsem se.
"Tady. Jestli nikdo nejde, vlezte sem..." ozval se tlumený hlas ze křoví. Odhadla jsem, že to bude Rochowiak, ale nebyla jsem si úplně jistá.
Rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Brilantně jsem zmizela v keři. Jestli venku bylo šero, tak tady byla úplná tma. Opatrně jsem rukama tápala kolem sebe. Náhle mě někdo zezadu lehce uchopil za rameno. Málem jsem vykřikla.
"Jenom klid, to jsem já." Byl to Rochowiak.
"Vy jste nevolala Harrymu?" zeptal se nervózně.
"Ne .... já jsem zapomněla na potvrzující signál. A vůbec, proč se tady schováváme?" přišlo mi to divné.
"Uf, a vůbec, kde jste tak dlouho? Už jsem myslel, že vás zbalili. Když jsem neviděl toho zatracenýho Harryho, myslel jsem si, že se tady někde schovává." vychrlil šeptem.
Trochu jsem se rozkoukala ve tmě. Viděla jsem, jak je Rochowiak zřízený.
"Proč by mě měli sbalit a proč by se Harry .... ?" šeptala jsem udiveně, ale Rochoviak mě skočil do řeči. "Protože Harry v tom jede taky!"
Překvapeně jsem na něho hleděla.
"Přemejšlejte, jak jste na něho vůbec narazila?" pokračoval.
Stručně jsem mu to sdělila. Neměla jsem sílu myslet. Obvinění mě připadalo jako blbost.
"Není vám to divný, že byl tak vochotnej? Nastrčenej agent! Svině!" přestával se ovládat.
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.
"Co se vůbec stalo? To jste volal vy?" zeptala jsem se ho šeptem.
"Jo, tak poslouchejte. Posledně jsem odsud šel k tomu mýmu kámošovi. To co mě řekl vám povím pozdějc. I když je to důležitý." Polkla jsem slinu.
"Od něj jsem jel taxíkem rovnou do Youngstownu. Vylezl jsem na okraji města a šel jsem hned k boudě toho dědka. Najednou vidím, jak z boudy vyběhne nějakej chlapík, sedne na motorku co měl za boudou a uhání pryč jen se za ním práší. Doběh jsem do boudy. Dědek tam visel voběšenej. Ještě se houpal. Hrůza. No, ..."
"Ježišmarja ..." vyklouzlo mě bezděčně.
"..jo, vyběh jsem z boudy a už tam přijížděli policajti. Samozřejmě jsem se snažil zmizet. Myslel jsem, že jen tak jedou kolem a že nemůžou nic vědět, ale oni hned vylezli a začli po mě bez vejstrahy střílet. Zmizel jsem jim ve křu, zdrhám furt pryč, oni dou po mě."
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. A to doslova. Nebyla jsem schopna slova.
"To čumíte co? ... pardon ... Jo ... tady máte těch pětset babek ..." vytáhl z kapsy jakousi sežmoulanou kuličku. Bylo to těch pět stovek, co jsem mu dala.
"Nechte si to." řekla jsem nepřítomně.
"Děkuju, ještě se musím vzpamatovat z toho, že jsem vůbec vyvázl."
Potom mě dovykládal celý příběh. Bylo to neuvěřitelné. Vyvázl životem jen tak tak.
"Tak, a teď mě to vysvětlete. Kdo všechno věděl o Youngstownu? Jak to že ti policajti po mě jen tak bez důvodně stříleli?" zašeptal.
Mlčela jsem. Jednak jsem byla částečně v šoku, jednak jsem nevěděla, co na to říct.
"Tak já vám to řeknu. Věděl jsem o tom já, vy a Harry. Já jsem na sebe tu boudu neušil. Vy asi taky ne, že? No, takže nám zbejvá ..."
"Harry!" vypadlo ze mě.
"Ticho!" okřikl mě šeptem. "Jasně! Byla to na mě bouda! Musí bejt s nima spolčenej!" začal se rozčilovat. Teď jsem ho zas musela uklidnit já..
"A to ještě není všecko. Až jsem se dostal do Clevelandu, chtěl jsem jít varovat toho svýho kámoše, co mě dal ty zajímavý informace. .... Já vám to ještě neřek?"
zavrtěla jsem hlavou.
"... Dobrá, za chvilku .... Jo, došel jsem k jeho baráku, ale byli tam stěhováci nebo co. Něco tam nakládali. Už jsem chtěl jít normálně blíž, ale najednou vyšel ten kámoš ještě se třema chlapíkama. Byl takovej vylekanej, celej bledej. Nasedli to auta a rozjeli se hned za těma stěhovákama. Ti chlápci byli určitě policajti. Na to já mám čuch."
"To je strašný!" zděsila jsem se ještě víc, když se na chvíli odmlčel.
Pohlédla jsem na hodinky. Devět pryč. Necítila jsem nohy. Teprve teď jsem si uvědomila, že je už skoro úplná tma.
"Co vám ten kámoš řekl?" zeptala jsem se.
"Dostal se do databáze ministerstva obrany. Asi jste nevěděla, že ty poruchy byly vojenskej pokus. Neměl úplný detaily, říkal, že na tom ještě bude pracovat. Prej před 12 lety zkoušeli nějaký záření, který by zastavilo střely s jadernejma hlavicema. Zkoušeli to na nějaký vojenský základně kdesi v Arizoně. Něco se jim zvrtlo a byli rádi, že to nějak zlikvidovali. Vobjevilo se jim tam to, co tady v tý škole. Prej to uměj zlikvidovat, ale nesmí to bejt moc rozlezlý. Hned ten pokus zastavili a výzkum zrušili. Jenže za těch dvanáct let se to pak vobjevilo ještě víc než čtyřicetkrát různě po celejch státech a asi třikrát taky v Brazílii. Vždycky se to dozvěděli včas a zlikvidovali to. No, ten kámoš říkal, že se pokusí zjistit další detaily. Teď už nic nezjistí, když ho zabásli. Ale já to tak nenechám. Budu pátrat dál, dokud něco nezjistím!"
Takže v tom má přece jenom prsty armáda.
"Hele, doktorko, já už musím jít, měl bych se teď někam ztratit, do bytu jít nemůžu."
"Jo, ..." vypadlo ze mě. Byla jsem z toho úplně hotová. Tolik informací najednou bylo na mě moc.
Rochowiak byl najednou pryč. Dostala jsem strach. O půl desáté v keři v jednom z městských parků nebývám až tak často. Prodrala jsem se ven z keře. Za chvilku jsem byla ven z parku. Mávla jsem na taxík. Ztěžka jsem dopadla na zadní sedadlo.
Taxíkem jsem dojela o ulici dále než bydlím. Sáhla jsem do kapsy kabátku pro peněženku. V kapse bylo něco, co tam nepatřilo. Zaplatila jsem taxík a vytáhla jsem z kapsy malinkatou věcičku. Podobalo se to baterii do hodinek, ale mělo to asi centimetr v průměru. Z druhé strany to mělo miniaturní dírečky ... ŠTĚNICE!!! Málem jsem vykřikla.
Chtělo se mi ji na místě rozdupat. Pak jsem ji jen chtěla hodit do popelnice. Nakonec jsem ji hodila do kanálu. Naštvaná na celý svět jsem se blížila k domovu. Bezděčně jsem zvedla oči vztekle zabodnuté do chodníku. V mém obývacím pokoji svítilo světlo!!!
Na chvíli jsem strnula. Pak jsem se opatrně plížila k oknu. Už jsem chtěla nakouknout dovnitř, když se náhle rozletěly vchodové dveře. Chtěla jsem uskočit pryč, ale stála jsem jak přibitá. Ve dveřích se objevil nějaký černoch v tmavomodrém obleku.
"Nepůjdete dál?!" vyštěkl nevrle.
Chviličku jsem zaváhala. Pak jsem chůzí robota zamířila do domu. Černoch za mnou zabouchl dveře. Vešla jsem do obýváku. Kolem gauče přecházel starší chlápek. Ostře si mě změřil.
"Kde jste, hergot!" zaklel.
Pohlédla jsem doprava, poté, co se tam něco pohnulo. Dnes již podruhé mě klesla dolní čelist. 


Ohio, Cleveland City, 8:10 a. m. - Pátek

Běžela jsem tmavými mokrými ulicemi. Slabě pršelo. Za mnou zněly několikeré kroky. Přibližovaly se. Schovala jsem se za popelnicemi u nějakého obchodu. Na zemi byla krev. Kroky se stále přibližovaly. Málem jsem vykřikla. Přestávala jsem dýchat a krčila jsem se promočená za popelnicemi. Náhle byly kroky kousek ode mne. Ve sporém osvětlení pouličních lamp jsem rozpoznala pět vojáků. Měli v rukou samopaly a spěšně pokračovali dále ulicí. Notnou chvíli jsem se ještě krčila za popelnicemi, neměla jsem odvahu vylézt. Po chvíli jsem opatrně povstala. Déšť houstnul. Na protější straně ulice jsem něco spatřila. Na stříšce před obchodem visel oběšený člověk. Spěšným krokem jsem vyrazila na opačnou stranu než vojáci. Zahnula jsem za roh. Přímo proti mě se řítilo policejní auto.
* * * * * * * * * *



Probudila mě příjemná vůně kávy. Slunce už dávno svítilo do pokoje. Převalila jsem se v posteli a otevřela jsem oči.
"Dobré ráno, mami," řekla Jean, která právě vešla do pokoje. Přinesla mi kávu na stolek u postele.
Šťastně jsem se na ni usmála.
"Říkala jsem Sandymu, že do devíti nikdy nespíš. Nechtěl mi věřit." řekla a usmála se.
Vstala jsem z postele. Vzala jsem kávu ze stolku a přešla jsem s ní do kuchyně. U stolu seděl Sandy a četl si noviny.
"Ahoj, Jane." pozdravil mě.
"Ahoj," řekla jsem a položila jsem kávu na stůl.
Zašla jsem do předsíně k telefonu. Vyťukala jsem Harryho číslo. Lekla jsem se, když se z telefonu ozval hlas z kazety. "Volané číslo neexistuje ...... volané číslo neexistuje ..."
Zkusila jsem číslo vyťukat znovu. Dávala jsem si pozor, jestli jsem nějaké číslo nespletla. Opět mě přivítal stejný hlas. Zkusila jsem vyťukat Rochowiakovo číslo. Nečekala jsem, že bude doma.
"Volané číslo neexistuje" ozvalo se opět z telefonu. Zvláštní.
"Jane, víš že nás Brad pozval dnes k nim na oběd?" ozval se z kuchyně Sandy.
"Ano, a Jean tvrdí, že nemá co na sebe." řekla jsem a zamířila jsem zpět do kuchyně.
Sedla jsem si vedle Sandyho ke své kávě. Řekla jsem mu o telefonu.
"Jane, udělej pro mě něco. Víš, co včera říkal McGurk. Přestaň po tom pátrat." řekl prosebně.
"Dobrá." řekla jsem nepříliš přesvědčivě.
Odložil noviny a šel si nalít čaj. Něco mě na novinách upoutalo. Pohlédla jsem na ně. Upoutala mě tvář na jedné fotografii, měla na sobě několik šrámů. Rochowiak. Přečetla jsem titulek nad fotografií: "Neznámý muž stržen metrem. Včera mezi jedenáctou a dvanáctou hodinou v noci strhla souprava metra na trase D neznámého muže ..... "


Aljaška, diamantový důl Victory, 4:20 p. m. - o půl roku později

Garry zastavil se starou fordkou u rozpadající se dřevěné boudy. S námahou vylezl po šestihodinové cestě z auta. Tahle práce ho už přestávala bavit. Už tři roky kope s Tomem ve starém diamantovém dole. Našli zatím jen několik velmi malých diamantů za několik set dolarů. Tom stále věří, že najde velký diamant a nabalí si pak nějakou kočku a roztočí to v Las Vegas.
"Hej, Tome, jsem tu!" zakřičel a začal vykládat bedny se zásobami. Další měsíc zase nemusí jet do civilizace. Vešel do boudy. Tom tam nebyl. Položil bednu se zásobami a šel pro druhou. To je Tomovi podobný. Někde se fláká a on aby se s tím tahal sám. Uslyšel podivný dutý zvuk. Vyšel ven a zamířil ke vchodu do pozemí. Obešel vyvezenou hromadu hlíny.
Práce k ničemu, pomyslel si, ale příroda je tady překrásná. Rozhlédl se. Pohlédl ke vstupu do podzemí a všiml si, že se kolem rezatého vozíku na hlušinu tetelí vzduch.
"Tome!" vykřikl a rozběhl se k vozíku.
Překrásnou přírodou se opět ozval dutý zvuk.