"Lady Be Good" - ztracený bombardér

   Čtyři sta čtyřicet mil na jih od Benghází, v samém srdci vyprahlé jednotvárné pustiny tvořící Libyjskou poušť, leží zničený vrak válečného bombardéru.
   Je to Consolidated B-24 Liberator. Nese číslo 64
   a sluncem vybledlý nápis "Lady Be Good".
   Jednoho dubnového dne roku 1943 se vznesl z letiště v Solúku, ležícím na pobřežním pásmu na jih od Benghází, aby zaútočil na nepřátelské cíle v Itálii - a plných šestnáct let o něm nikdo neslyšel.
   Pak, na konci léta 1959, dorazila na velitelství amerického letectva (USAF) v Wheelus Fieldu v Libyi zpráva, že expedice hledající nová naleziště ropy zahlédla v poušti vrak velkého letadla, který podle označení pocházel z druhé světové války. Na místo dopravním letadlem G-47 odlétla pátrací jednotka, aby vrak prozkoumala. Její členové se vydávali za svým úkolem s chmurným vědomím, že uvnitř vraku zřejmě naleznou pozůstatky členů osádky, kteří spolu s bombardérem před tolika lety zmizeli.
   C-47 v pořádku přistál a letečti průzkumníci se náhle ocitli v nehybném horku a naprostém tichu pouště. Okamžitě identifikovali letoun jako liberator, a když procházeli podéljeho zbytků, naskytl se jim neuvěřitelný obraz. Na kovových částech letadla nebylo ani stopy po rzi. Suchý pouštní vzduch, připomínající pec,je dokonale zakonzervoval. Vypadalo to, jako by letadlo bylo vyrváno času a uloženo zde teprve den před jejich příchodem.
   Leželo na břiše, pravé křídlo mírně zdviženo, levé zabořené do písku. Zadní část trupu a ocas byly ulomeny a ležely stranou. Jeden z hvězdicových motorů Twin Wasp byl roztržen. Přistávací kolo na pravoboku se uvolnilo, ale pneumatika byla stáleještě nafouknutá.
   Všude kolem ležely roztroušené trosky: kyslíkové láhve, ocelové helmy, zdravotnické potřeby, pásy s náboji a části leteckého oblečení.
   Výzkumníci opatrně nahlédli dovnitř trupu.
   Oddechli si, když nenalezli žádná mumifikovaná těla členů osádky. Vnitřek byl dokonale prázdný.
   Vyšplhali dovnitř, aby letadlo důkladně prozkoumali, což v nesnesitelném vedru nebylo vůbec jednoduché. Vyzkoušeli rádiový přijímač a zjistili, že je stále funkční. Objevili vakuové nádoby s horkou kávou, která byla i po tolika letech poživatelná.
   Palivo v nádržích bylo téxněř vyčerpáno. Tři ze čtyř motorů musely být vyřazeny z provozu za letu, protože lopatky vrtule se otočily hranami proti směru přívodu vzduchu, což zabraňovalo čelnímu odporu. Čtvrtý motor zřejmě v době nehody ještě pracoval.
   Ted' již bylo jasné, že osádka opustila letadlo seskokem pomocí padáku. V posledních okamžicích letadlo totiž letělo s automatickým pilotem nesporně proto, aby bylo stabilní, zatímco je osádka opouštěla.
   Jedna otázka však nedávala spát nikomu.
   Liberator nevykazoval žádné stopy poškození způsobené bojem a posádka jej zjevně opustila z důvodů vyčerpání paliva. Co ale dělal zde, stovky mil od míst, kde měl být?
   Zpět na základně průzkumníci vypracovali zprávu o tom, co zjistili na místě, a poslali ji do Washingtonu. Ve válečných záznamech USAF byly vyhledány podrobnosti o bombardéru a jeho osádce - ajejich posledním letu.
   B-24 Liberator číslo 64 a jeho osádka pod velením nadporučíka Williama J. Hattona z New Yorku se poprvé setkali v březnu 1943 na letecké základně Morrison na Floridě. Dalšími členy osádky byli poručík Robert F. Toner z North Attleboro z Massachusetts, poručík David P. Hays z Lee's Summit v Montaně, poručík John S. Woravka z Clevelandu v Ohiu, seržant Harold S. Ripslinger ze Saginawu v Michiganu, seržant Robert E. Lamotte z Lake Lindenu v Michiganu, rotný Guy E. Shelley z New Gumberlandu v Pensylvánii, rotný Vernon L. Moore z New Bostonu v Ohiu a rotný Samuel R. Adams z Eureky v Illinoisu.
   Byli to právě tito muži,již letadlo nazvali "Lady Be Good" a toto jméno sami namalovali na jeho špičku. Téměř okamžitě byli odveleni do zahraničí a vydali se za oceán, aby se přidali ke 37. bombardovací skupině v libyjském Solúku.
   Dne 4. dubna 1943 byli Hatton ajeho osádka vysláni, aby splnili svůj první bojový úkol. Jejich B-24 se stal součástí útočné formace směřující na nepřátelská letiště u Neapole, nějakých 750 mil daleko. Odlet byl plánován na 13.30, aby bombardéry přilétly ke svému cíli za soumraku, nazpátek se vracely za tmy a zpět v Solúku byly kolem půlnoci.
   Záznamy ukazují, že jedenáct bombardérů dospělo ke svému primárnímu cíli, zbytek bombardoval sekundární. Některé z nich byly poškozeny ajiné měly na zpáteční cestě potíže s motory. Pouštní písek, kcerý byl všudypřítomný, se pro letecké motory příliš nehodí. Přesně o půlnoci byly všechny letouny kromě jednoho v bezpečí základny. Chyběla pouze "Lady Be Good".
   Několik minut po půlnoci kontrolní věž v Benině obdržela zprávu od chybějícího letounu.
   Hatton informoval kontrolního důstojníka, že nebyl schopen lokalizovat mateřské letiště díky hustým mrakům nad severoafrickým pobřežím a že si dělá starosti o tenčící se zásoby paliva.
   Požádal o sdělení polohy, aby se mohl vrátit zpět do Beniny.
   Beninská věž mu požadované informace poskytla - "Lady Be Good" však nikdy ke svému cíli nedospěla. Následujícího dne se letadlo a osádku vydala hledat pátracíjednotka, ale po bombardéru a osádcejako by se země slehla. Mělo se za to, že letadlo havarovalo a zmizelo ve vodách Středozemního moře.
   Teprve po více než šestnácti letech, kdy se letečtí průzkumníci pokusili složit mozaiku příběhu posledního letu "Lady Be Good", pravda vyšla najevo a odkryla tragický řetězec náhod. Když poručík Hatton požádal o rádiovou informaci, byl bombardér již daleko na jihovýchod od Beniny a mířil neúprosně do Libyjské pouště.
   Prvním článkem tragického řetězu byla změna počasí. Vítr se stočil na severovýchod a zesílil, o čemž posádka nevěděla. Rychlost letadla nad zemí závisí na směru a rychlosti větru, s nímž se setkává, takže s neočekávaně silným větrem vanoucím ve směru letu se letadlo pohybovalo na jih daleko rychleji, než si kapitán uvědomoval.
   Druhým faktorem byla vlastní rádiově zaměřená poloha. Naváděcí zařízení bylo v roce 1943 značně primitivní, neboť spoléhalo na otáčení smyčkové antény. Když byla anténa nastavena tak, aby zachycovala rádiový signál z letadla s maximální intenzitou, poloha se zobrazovala na ukazateli směru ve stupních. Ta byla řídícím důstojníkem v Benině, který informoval Hattona, že se bombardér nachází ve směru 330 od Beniny -jinými slovy někde na severozápadě od letiště - zaznamenána správně. Jakmile navigátor bombardéru obdržel tuto informaci, bývalo by stačilo, aby vyrovnal magnetickou odchylku a rychlost vzduchu a mohl přivést letadlo zpět nad letiště, kde by bylo navedeno skrz mraky k bezpečnému přistání.
   Stala se však osudová chyba. Skutečná poloha bombardéru byla 150 od Beniny -jinými slovy na jihovýchod. Na kompasu jsou tyto dvě polohy přesně protilehlé. S vybavením, které měla obsluha kontrolní věže v Benině k dispozici, neměl nikdo možnost zjistit, co se stalo. Všichni stále věřili, že bombardér se blíží k letišti od Středozemního moře. Neměli důvod si myslet něcojiného a naváděcí signál zněl přesně stejně pro 150o,jako by zněl pro 330o.
   A tak "Lady Be Good" neodvratně směřovala do pouště, k místu katastrofy. Můžeme sejen dohadovat, co se honilo v hlavách nešťastné osádky v těch zoufalých, nekonečných hodinách, které následovaly. V určitém okamžiku se poručík Hatton jistě rozhodl, že s ubývajícím palivem jim zbývá pouzejedna možnost.Jelikož nebyla naděje na bezpečné přistání v temnotě pouště, dal příkaz k opuštění letadla.
   Mnoho let poté, když byl nalezen vrak "Lady Be Good", USAF zahájilo pozemní průzkum oblasti, aby zjistilo, co se stalo s osádkou. Nakonec průzkumná jednotka nalezla v mělké proláklině asi osm mil na severozápad od místa neštěstí první klíč: tři letecké boty uspořádané do tvaru šipky.
   Průzkumníci se vydali směrem, kterým ukazovala, a nalezli další součásti oblečení, všechny ukazující směrem, kterým se letci vydali. Museli doufat, že záchrana přijde brzy, žejejich letadlo bude rychle lokalizováno. Možná žeje poháněla vpřed víra, že středozemní pobřeží je jen několik mil vzdálené, víra podporovaná poslední, osudovou rádiovou zprávou.
   Není známo, zda všichni členové osádky přežili.
   O kus dál nalezli průzkumníci prázdný nábojový pás ráže 45, jako kdyby někdo vypálil z pistole v posledním pokusu udat svou polohu ostatním členům osádky.
   Průzkumnájednotka pokračovala ve své neveselé pouti,jež byla nyní značena pruhy látky z padáků, které jistě osádka používala k ochraně před nesnesitelným pouštním sluncem za dne a do kostí pronikající zimou v noci. Nakonec na okraji ohromné žhnoucí pustiny zvané Velké písečné moře tato poui skončila. Někde tady osádka "Lady Be Good" vydechla naposledy a písek neustále se přelévající a měnící v poryvech pouštního větru pokryl poslední místojejího odpočinku.

   Ponorka, která se sama potopila

   USS Tang patřila k prvním velkým oceánským    ponorkám,    které během klíčového období války v Pacifiku - v době, kdy americké operační svazy letadlových lodí vyplouvaly na dlouhou a nebezpečnou cestu přes oceán k Japonským ostrovům - způsobily katastrofu japonských lodí.
   Tchajwanský průliv byl jejím oblíbeným místem a právě zde se Tang nalézala i na úsvitu 25. října
   1944. Byla to její pátá válečná hlídka za osm měsíců operační činnosti od spuštění na vodu a její velitel, námořní kapitán Richard H. O'Kane, měl proč být sám se sebou spokojen.
   O dvě noci dříve během hladinového útoku na japonský konvoj zničil tři tankery a dva transporty. Pak, během pozdního odpoledne pětadvacátého, zaměřil radarem další dva konvoje, pronásledoval je celou noc a za úsvitu na ně zaútočil.Jeho torpéda zasáhla a poškodila jednu z doprovodných válečných lodí, pak další salva zasáhla
   7024tunovou obchodní lod' Macumoto Maru, která explodovala a začala se potápět. Tím se počet lodí potopených za její osmiměsíční kariéru vyšplhal na 24 a výtlak dosáhl 93 184 tun. Žádná jiná ponorka amerických námořních sil se nemohla chlubit takovým úspěchem, ba dokonce ani žádný jiný typ americké válečné lodi.
   Po této akci zbylo Tang pouze jedno torpédo.
   O'Kaneův výkonný důstojník, kapitánporučík Bill Leibold, žertovně navrhl, aby si je ponechali jako suvenýr, ale O'Kane se již rozhodl, že je použije proti doprovodnému plavidlu, které poškodil během dřívějšího útoku. Převedl ponorku na jiné místo, usadil se za torpédovým hledáčkem na můstku a nastavil úhel vychýlení torpédového prostoru. Pak dal povel k odpálení. Ted', pomyslel si, může ponorka vyklouznout z nebezpečných vod a vrátit se na svou základnu v Pearl Harboru.
   Na můstku bylo s O'Kanem dalších osm mužů.
   Najednou jeden z nich vykřikl a ukázal před sebe.
   Několik párů očí sledovalo fosforeskující dráhu torpéda mířícího přímo na ponorku. O'Kane neváhal a okamžitě vydal několik rozkazů k úhybnému manévru. Ponorka zrychlila a kormidelník otočil naplno doprava.
   Přestože byl O'Kane velice zaneprázdněn, našel si čas zamyslet se, odkud útok pochází. Nikde v okolí se nenalézala žádná japonská válečná lod' kromě té, již právě napadl a která byla zjevně mimo provoz, a nepřerušovaný zvukový signál dokazoval, že v okolí není ani žádná nepřátelská ponorka. Tang disponovala nejmodernějším detekčním zařízením, a proto bylo nemyslitelné, že byji útok zaskočil.
   A přece tu bylo torpédo a stále více se přibližovalo. O'Kane si byl jist, že je mine. Úhybný manévr prováděl již mnohokrát.
   Pak ale přišel šok. Blížící se torpédo se nepohybovalo přímo. Kroužilo kolem ponorky ve velkých kruzích, které se však postupně zmenšovaly.
   Ponorka byla v pasti.
   Muži v jejích jednotlivých částech si neuvědomovali rozehrávající se drama. To o sobě dalo znát ohromným výbuchem někde na zádi. Okamžitou reakcí těch, kdož přežili, bylo, že ponorka najela na minu. Muži ve třech zád'ových odděleních nedostali sebemenší možnost na záchranu.
   Mnoho z nich však upadlo nárazem do bezvědomí ještě dříve, než se dovnitř dostala voda a zaplavilaje.
   Nahoře na můstku měl O'Kane před zásahem torpéda právě tak čas vykřiknout příkaz k uzavření věže. Pak jej náraz spolu s osmi dalšími shodil do moře. Někteří muži byli zraněni a nemohli si sami pomoci. Nikdo neměl záchrannou vestu.
   Během několika sekund zůstali ve vodě jen čtyři naživu: O'Kane, Leibold, kapitánporučík Larry Savadkin, palubní inženýr, a radista Floyd Gaverly.
   Několik vteřin před zásahem vyšel nahoru, aby ohlásil poruchu na nějakém svém zařízení.
   Tang, do níž se valily tuny vody, se rychle potápěla zádí napřed. Dalším překvapením bylo, že narazila na dno v hloubce 180 stop. Značná část její prohnuté části vyčnívala nad hladinu.
   O'Kaneův pohotový rozkaz k uzavření věže bezpochyby zachránil nejeden život, ale situace mužů uvnitř byla zoufalá. Několikjich bylo vážně zraněno a v předním akumulátorovém oddělení vypukl požár. Byl rychle uhašen, ale vnitřek ponorky se nepřestával plnit kouřem z doutnajících kabelů.
   Jedním z uvězněných mužů byl lodní mechanik Glayton Oliver, který se probral z bezvědomí poblíž ovládacího zařízení druhé vyrovnávací nádrže. Věděl, že lod' musí mít kýl více méně v rovině, aby bylo možno použít k záchraně námořníků Momsenův dýchací přístroj. Pomocí ovládacího zařízení napustil do vyrovnávací nádrže vodu a lod' si začala sedat. Pak zničil ve velíně dokumenty a spolu s několika ostatními se vydal do předního torpédového oddělení.
   Mezitím japonské doprovodné válečné lodě spustily namátkový útok hlubinnými náložemi v blízkosti konvoje, který Tang napadla. Žádná z nich se však nedostala dostatečně blízko, aby ponorku poškodila, ale útok trval čtyři hodinya pro muže zraněné a nemocné byl tak dlouho trvající podtlak nesnesitelný. Někteří upadli do bezvědomí. Neměli jinou volbu než odkládat pokus o únik, neboť i na dálku by je podvodní vlny zničily.
   Když útok skončil, třicet trosečníků v čele s torpédovým důstojníkem, kapitánporučíkem Jimem Flanaganem, se začalo připravovat na opuštění ponorky. Flanagan dal příkaz, aby první čtyři nastoupili do únikové komory, byl jim předán plovoucí gumový nafukovací člun a únik mohl začít.
   O třicet minut později byla komora vyprázdněna a otevřena. Tři muži zůstávali stále uvnitř, ale napůl utopení a stěží při vědomí. Pouze jednomu se podařilo vystoupit a později se Flanagan dozvěděl, že ani on nedosáhl hladin.
   Flanagan dal příkaz k dalšímu pokusu.
   Tentokrát se do komory namačkalo mužů pět.
   Vyplavení a odčerpání vody trvaly v tomto případě pětačtyřicet minut, a když vše skončilo, Flanagan zjistil, že přežili tři muži. Dva byli stále uvnitř.
   V té chvíli byl již Flanagan u konce svých sil a dohled nad únikovou operací převzal jiný důstojník, poručík Pearce. Pod jeho velením nastoupili do komory čtyři muži, a ačkoliv se všem podařilo opustit únikovou šachtu, pouze jeden přežil výstup na hladinu.
   Pearce přesvědčoval vyčerpaného Flanagana, aby se pokusil o únik se čtvrtou skupinou. Když se Flanagan namáhavě protahoval tunelem vedoucím z únikové komory na povrch, kde byl připevněn k bóji, ucítil pod sebou sérii otřesů. Před opuštěním ponorky si všiml, že se oheň v akumulátorovně opět rozhořel a je tak prudký, že nátěr na vnitřní straně přepážky oddělující přední torpédové oddělení, kde běsnil oheň, se odlupuje.
   A co bylo ještě horší, gumová těsnicí vložka vodotěsných dveří se pod vlivem silného horka začala kroutit. Za chvíli přestane těsnit a pro ty, kteří zůstali uvězněni v troskách ponorky, nebude úniku.
   Z osmaosmdesáti důstojníků a členů posádky ponorky přežilo pouze patnáct a ti byli zachráněni japonskou lodí. Byl mezi nimi i O'Kane, Leibold, Flanagan a Oliver. Pro tyto muže očistec teprve začínal. Dostali se do zajateckého tábora na Tchaj-wanu (Formose), kde museli snášet otřesné chování Japonců - někteří pocházeli z torpédované nákladní lodi Macumoto Maru a byli v táboře proto, aby vykonali na Američanech pomstu.
   Japonci se potopením ponorky Tang, která jim byla tak dlouho trnem v oku, neopomněli náležitě pochlubit. Mezitím si důstojníci amerického námořnictva lámali hlavu nad jejím osudem. Jak skutečně došlo k jejímu zániku, zůstalo záhadou až do posledních dnů války.
   Když 29. srpna 1945 zajatecký tábor v Omori, kde byli drženi trosečníci z Tangu, osvobodily americké jednotky, z původních patnáctijich zde nalezly pouze devět. Byl mezi nimi i námořní kapitán O'Kane a kapitánporučík Flanagan. O'Kanea později vyznamenali Čestnou medailí Kongresu USA.
   A byl to právě on, kdo odkryl tajemství potopení ponorky Tang. Potopilo ji její vlastní poslední torpédo. Trubici opustilo v pořádku, ale cosi se pokazilo na řídicím přístrojí, a tak se obrátilo a zamířilo na své mateřské plavidlo.
   Bill Leibold měl pravdu. Měli si ponechat poslední torpédo jako suvenýr.

   Podivný případ Rudolfa Hesse

   Po desáté hodině večer dne 10. května 1941 zaznamenala radarová stanice protivzdušné obrany na severovýchodním pobřeží Anglie neidentifikovaný letoun blížící se k hranicím britského vzdušného prostoru. Jakmile dosáhl pobřeží, prudce klesl, aby nabral na rychlosti, přeletěl skotskou hranici a zamířil nízko téměř přímo na západ. Ze základny britského letectva v Prestwicku vyrazily dvě noční stíhačky Defiant, aby zastavily narušitele, ten ale letěl tak rychle, že se jim jej nepodařilo dohonit.
   Záhadné letadlo, Messerschmitt 110, přeletělo město Kilmarnock, ležící pětadvacet mil jižně od Glasgowa. Když přilétlo k moři, pilot otočil na jih a několik mil sledoval pobřeží, dokud se neobrátil zpět do vnitrozemí. Pak nabral výšku 6500 stop, poblíž vesnice Eaglesham seskočil padákem a byl zadržen. Letadlo havarovalo poblíž. To bylo 23.09.
   Později té noci podplukovníka, vévodu z Hamiltonu,jenž odpovídal za operace v sektoru v Turnhousu, poblíž Edinburghu, probudila překvapující zpráva, že s ním chce hovořit německý pilot.
   V roce 1936 navštívil vévoda, známý svým kolegům jako "Douglo", berlínskou olympiádu a setkal se s několika piloty luftwaffe. Pečlivě si poznamenal jejich jména, ale jméno člověka, který se nyní dožadoval jeho pozornosti, Alfred Horn, mezi nimi nebylo.
   "Douglo", který ničemu nerozuměl, se dostavil do kasáren Maryhill v Glasgowě, kde byl vězeň držen. Následujícího dne se vrátil do Turnhousu a zjistil, že jej přijeli navštívit dva piloti 602. stíhací perutě, jíž dříve velel. Byli to kapitáni George Chater a Sandy Johnstone. Zneklidněný "Douglo" si je vzal stranou.
   "Nemyslete si, žejsem se zbláznil," řekl jim, "ale myslím si, že Rudolf Hess je v Glasgowě!"
   Rudolf Hess nebyl nikým menším než Hitlerovým zástupcem. Nemohla to být pravda, ale byla. Oficiální zpráva vévody z Hamiltonu o setkání s Hessem zněla:
   "Vstoupil jsem do místnosti zadrženého v doprovodu vyšetřujícího důstojníka a vojenského důstojníka konajícího službu.
   Zadržený, kterého jsem nikdy do té doby neviděl, mě okamžitě požádal, zda by se mnou mohl hovořit o samotě. Já jsem pak požádal důstojmky, aby se vzdálili, což učinili.
   Němec začal tím, že mě viděl na berlínské olympiádě v roce 1936 a že jsem obědval v jeho domě. Řekl: Nevím, zda mě poznáváte, ale jsem Rudolf Hess. Dále řekl, že vykonává mírovou misi a že Hitler nechce porazit Anglii, ale přál by si válku skončit. Jeho přítel, Albrecht Haushofer, mu řekl, že jsem Angličan, který by podle jeho mínění mohl pochopit jeho (Hessovo) stanovisko.
   Následně se pokusil si se mnou dojednat schůzku v Lisabonu. (Albrecht Haushofer, intelektuál a Hessův blízký přítel, se pokusil spojit s vévodou přes Lisabon v září 1940.
   Dopis byl však zachycen britskou zpravodajskou službou.) Hess dále pokračoval, že se pokusil letět do Dungavelu (domov vévody z Hamiltonu) a že toto je jeho čtvrtý pokus, poprvé se vydal v prosinci. Třikrát se vrátil vzhledem ke špatnému počasí. O svou misi se nepokoušel v době, kdy Británie slavila úspěchy v Libyi, neboť by to mohlo být považováno za slabost, ale nyní, když Německo dosáhlo úspěchů v severní Africe a Řecku,je rád, že je tady. . .
   Dále řekl, že vůdce byl přesvědčen, že Německo válku vyhraje, možná brzy, ale jistě během jednoho, dvou nebo tří let. Chtěl zastavit nesmyslná jatka, k nimž byjinak došlo.
   Ptal se mě, zda bych mohl shromáždit vedoucí členy mé strany k projednání celé záležitosti s ohledem na mírové návrhy.
   Odpověděl jsem mu, že nyní je v této zemi pouze jedna strana. On pak řekl, že by mi mohl sdělit,jaké jsou Hitlerovy mírové podmínky. Především by trval na závazku, že naše dvě země již nikdy nevstoupí do válečného konfliktu.
   Zeptal jsem se ho, jak by to bylo možno zařídit, a on odpověděl, že jednou z podmínek by samozřejmě bylo, že Británie by se vzdala své tradiční politiky oponenta nejsilnější evropské mocnosti. Já jsem mu odpověděl, že když ted' uzavřeme mír, budeme opět ve válce do dvou let. Zeptal se proč, na což jsem odpověděl, že kdyby byla mírová dohoda možná, mohla být uzavřena ještě dříve, než začala válka, ale jelikož Německo dalo přednost válce před mírem v době, kdy jsme jej nejvíce chtěli zachovat, nedával bych mírové dohodě nyní příliš naděje...
   Z fotografií v tisku a z popisu Albrechta Haushofera jsem nabyl dojmu, že vězeň je skutečně sám Hess.
   Vévodovo přesvědčení sdílela i většina historiků, jež zkoumala Hessův případ od konce války, ačkoliv jsou i tací, kteří stále tvrdí, že muž, který seskočil padákem ve Skotsku, byl Hessův dvojník, a nikoliv Hess sám. Tato teorie je v rozporu s historickými fakty. Kdyby byl letec Hessovým dvojníkem, Hitler a další vůdčí osobnosti nacistické hierarchie by o tom jistě museli vědět - Hitlerova reakce tomu však neodpovídá. Jeho tlumočník, Dr. Paul Schmidt, vzpomíná, že to bylo, ;jako by bomba zasáhla Berghof". Polní maršál Keitel nalezl vůdce, jak přerovnává věci ve své pracovně a mumlá si, že se Hess zbláznil. Šok byl hluboký a opravdový.
   Skutečná záhada zahalující Hessův případ jsou vlastně záhady tři. První z nich je vlastní let.
   Hess neoblomně tvrdil, že vzlétl z Augsburgu v Bavorsku a letěl přímo do Skotska. To však nemohla být pravda. Letadlo, které havarovalo ve Skotsku, byl Messerschmitt 110D, jenž má normální dolet 565 mil a maximální dolet s přídavnými palivovými nádržemi 850 mil. Vzdušná vzdálenost z Augsburgu do Glasgowaje 911 mil.
   Téměř není sporu o tom, že Hess skutečně vylétl z Augsburgu. Později tuto skutečnost potvrdilo mnoho svědků a po válce byla objevena fotografie ukazující jeho vzlétající letadlo. Ale fotografie rovněž ukázala, že letadlo nebylo vybaveno přídavnými palivovými nádržemi. A i kdyby bylo, stejně by nemohlo dolétnout až do Skotska.
   Takže Hess musel někde přistát, aby mohl natankovat. Nejpravděpodobnějším místem je Álborg v Dánsku a zde vzniká druhá otázka: pomáhal aktivně Hessovi někdo, kdo byl obeznámen s tím, co Hess podniká?
   Je velice pravděpodobné, že Hess nejednal sám, a může být důležité, že jeho přítel, Albrecht Haushofer, byl zavražděn v čistkách, které následovaly po pokusu o "bombové spiknutí", usilující o Hitlerův život v červenci 1944. Vědělo se, že Haushoferje ve spojení s admirálem Canarisem, hlavou německé vojenské rozvědky neboli abwehru. Canaris po nějakou dobu mlčky nesouhlasil s Hitlerovou politikou, a ačkoliv se sám přímo "bombového spiknutí" neúčastnil, značnou měrou spiklencům pomohl. Zaplatil za to v koncentračním táboře na jaře 1945, kdy byl popraven.
   Možnost, že byl Canaris nějakým způsobem zapojen do Hessova výletu do Skotska tři roky před "bombovým spiknutím", nelze zcela vyloučit. Hitler byl udržován v nevědomosti o mnohých záležitostech, které se v abwehru děly. Obávaly se jej německé vojenské kruhy a Canaris měl schopnost otevírat mnohá tajná dvířka tím, že znal nejednoho příslušníka vyšší moci. Zda napomohl i Hessově misi, či nikoliv, zůstane tajemstvím, které si vzal s sebou do hrobu.
   Druhou stránku této záhady představoval sám její aktér. Jak celý svět věděl, Rudolf Hess byl po svém zadržení v Británii souzen na norimberském procesu a odsouzen k doživotnímu vězení ve Špandavě. Existují záznamy o tom, že během doby, kdy ho věznili, měl nejbohatší lékařskou dokumentaci ze všech válečných zločinců. Jinými slovy, byl to hypochondr. Pokaždé když do vězení nastoupil nový lékař, pokoušel se přilákat jeho pozornost řadou předstíraných onemocnění, nicméně lékařům se nepodařilo nalézt nic, co by s ním bylo po fyzické stránce v nepořádku.
   K jednomu z jeho výmyslů patřilo, že trpí záchvaty amnézie, nemůže si vzpomenout na známé události a vybavit tváře bývalých přátel.
   Tato jeho tvrzení dodávala věrohodnost dohadům, že muž ve Špandavě není vůbec Rudolf Hess, ale jeho náhradník, že skutečného Hesse zavraždili již v roce 1941, když byl jeho plán letět do Británie odhalen, a že jeho dvojníka vyslali na misi místo něj. To by však bylo zcela protismyslné počínání.
   Ve Špandavě Hess zůstával fanaticky pyšný na svůj titul vůdcova zástupce. Zcela se stáhl a vybudoval si kolem sebe ochrannou duševní zed'.
   Zoufale se bál všeho, co byji mohlo narušit. Často, když byl venku na vycházce a nad hlavou mu přeletělo letadlo, zacpával si uši a křečovitě zavíral oči,jako by odmítal věřit, že vně pochmurných zdí věznice existuje ještě jiný svět.
   Třetí otázkou je, zda měl Hess v Anglii spojence. Vévoda z Hamiltonu jistě nebyl jedním z nich, skutečností však zůstává, že v nejvyšších kruzích britské vlády i jí blízkých byli tací, kteří by rádi napomohli skončení války uzavřením dohodnutého míru s Německem. Je-li tomu skutečně tak, budou fakta zveřejněna teprve v roce 2041, neboť určité vládní dokumenty o Hessově případu zůstanou uzavřeny podle pravidla sto let, které platí pro některé zvláště citlivé informace.
   A zde je závěr, záhada uvnitř záhady. Dne 17. srpna 1987 Rudolf Hess, nemocný a nemohoucí třiadevadesátiletý muž, spáchal sebevraždu oběšením. Ačkoliv téměř nebyl schopen stát a jeho prsty by stěží zavázaly jednoduchý uzel na kusu provazu, jeho hlava spočívala ve zručně uvázané oprátce. Člověk nemusí ani příliš pátrat, aby zjistil, že Hess byl zavražděn, ale z jakého důvodu, není dosud jasné.
   Avšak co se týče letu do Británie a množství dohadů, které kolem něj vznikly, bude možná nejlépe, necháme-li na závěr promluvit tehdejšího britského předsedu vlády, Winstona S. Churchilla:
   "Nikdy jsem této aféře," napsal, "nepřikládal velký význam. "

   Osamělý běžec

   Dne 9. dubna 1945, pouhý měsíc před koncem války, byla v koncentračním táboře v Dachau příslušníky SS brutálně zavražděna skupina vězňů a jejich těla spálena v pecích krematoria. Na tom by nebylo nic překvapivého, neboť v Dachau se to dělo téměř každou hodinu den za dnem.
   Stejně tak nepředstavovala nic pozoruhodného ani jedna z obětí, dvaačtyřicetiletý tesař Georg Elser. Byl to nevýznamný muž, a přesto ho v Dachau drželi jako "prominentního" politického vězně. Byl to malý zázrak, neboť Georg Elser se zapletl do spiknutí,jež mohlo změnit běh dějin.
   V listopadu 1939, v prvních okamžicích druhé světové války, se Elser přiblížil nebezpečně blízko atentátu na Hitlera.
   Spiknutí bylo nesmírně jednoduché. Dne 8. listopadu, v den výročí "pivního puče" v Mnichověkterý začal jako nacistický pokus o převzetí moci a skončil uvězněním Hitlera a jeho nohsledůměl vůdce v téže pivnici jako každý rok přednést oslavný projev za účasti "staré gardy", veteránů nacistické strany. Ačkoliv puč skončil fiaskem, v očích Hitlerových následníků z něj učinil vlastence a hrdinu a nacistická propaganda jej beze zbytku využila ke svým cílům. Výroční projev byl dokonalou příležitostí, jak Hitlera a jeho věrné zlikvidovat.
   Plán vypracoval dvaapadesátiletý Karl Kuch, vůdce tříčlenné německé komunistické buňky.
   S plnou podporou svých nadřízených v Moskvě začal Kuch spřádat plány na uložení výbušniny, v pivnici již v prvních měsících roku. Ale 29. května - na Svatodušní pondělí - dostal Kuch zprávu, že je mu gestapo na stopě. Dospěl k závěru, že je nejvyšší čas, aby opustil Německo a rychle se přesunul na jih, směrem k hranici se Švýcarskem.
   Na hranice se však již nedostal. Jeho auto na nebezpečném úseku silnice ve Švábských Alpách vyjelo z vozovky, havarovalo a v jeho troskách zahynul Kuch i se svou ženou, která jej doprovázela.
   Kuchův zástupce, číšník Ketterer, se stáhl do ilegality a zcela zanechal přípravy atentátu. Ne tak třetí člen buňky - Georg Elser.
   Elser, který se narodil 4. ledna 1903 , prožil neutěšené dětství v rodině, jíž vládl neustále opilý a hrubý otec. Byl zachráněn svým strýcem, který jej vychoval a poslal na technickou školu. Vyučil se řemeslu a stal se uměleckým truhlářem. Vedl si velice dobře, neboť byl zručným řemeslníkem, ale v roce 1937 se poprvé ve svém životě stal nezaměstnaným.
   Nezaměstnaní v Německu představovali ve třicátých letech ideální cíl komunistické propagandy a Elser se pomalu nechal unášet příležitostnými komunistickými mítinky. V Konigsbronnu vstoupil do skupiny vedené Karlem Kuchem a pomáhal tisknout a rozšiřovat komunistické letáky. Kuch rovněž Elserovi zajistil práci, když ho ve své firmě, která vyráběla klavíry, nechal zhotovovat dřevěné bedny.
   Když se Elser dozvěděl o Kuchově smrti, rozhodl se, že bude dále připravovat plán atentátu sám.
   Nanejvýš pečlivě po více než tři měsíce vyráběl bombu z výbušnin,jež kradl v blízkém lomu.
   Nechybělo mnoho a byl by skončil špatně. V létě
   1939 Eugen Elser, Georgův strýc, který pracoval za domem na zahradě, zaslechl slabý výbuch a viděl svého synovce, jak utíká ze zahradního domku obklopen mrakem kouře. Eugen na něj zakřičel a ptal se, co se děje. Georg odpověděl, že jen prováděl "malý pokus".
   Během výroby bomby Elser často zašel do pivnice, aby se seznámil s jejím vnitřním uspořádáním a získal důvěru personálu. Od číšnice se mu podařilo vyzvědět informaci, která byla pro jeho plán klíčová: kde přesně bude Hitler během svého projevu k veteránům stát. Pódium stálo poblíž silného sloupu. Ten měl asi tři stopy v průměru a byl postaven ze železobetonu, obloženého dřevem.
   Jednou v noci v srpnu 1939 se Elser skryl na toaletě sousedící s pivnicí a nechal se zde zamknout.
   Nikdo si nevšiml jeho nepřítomnosti, když se hlučný dav veselých kumpánů ubíral k domovu.
   Elser pak vyšel z úkrvtu a pilou vyřízl v dřevěném obložení otvor, upevnil na vyříznnté dřevo panty a vytvořil tak malá dvířka. Ve slabém světle, které v pivnici panovalo, nebylo možno rozeznat, že není vše zcela tak, jak má být. Zdivo, jež z otvoru vyňal, vložil do krabice a později vyhodil.
   Od poloviny srpna do 6. listopadu pracoval takto v pivnici téměř každou noc. Nedovolil si použít kladivo, což činilo jeho úkol nadmíru obtížným. K odstranění betonu musel ve sloupu vyvrtat díry a kusy zdiva odsekávat dlátem.
   Vypočítal si, že dvacet liber dynamitu postačí na to, aby se sloup skácel, ale otvor musel být dostatečně velký, aby skryl celý mechanismus bomby, který byl poměrně objemný.
   Dne 5. listopadu se přípravy nachýlily ke konci.
   Výbušnina byla vložena do sloupu, zbývalo pouze připojit výbušný mechanismus.
   Večer 5. listopadu 1939, asi v půl desáté, si Elser přinesl do pivnice časovací hodiny. Tancovalo se a on vyšel na galerii, kde nebylo mnoho lidí. Když tanec končil, sešel dolů a ukryl se v tmavém koutě poblíž sloupu. Tam počkal, dokud všichni neodešli, světla nebyla zhasnuta a pivnice uzamčena.
   Po půlhodině přešel ke sloupu, otevřel malá dvířka a nainstaloval mechanismus, přičemž zkontroloval, zda oboje hodiny jdou přesně. Když skončil, bylo asi 6 hodin ráno 6. listopadu. Pivnici opustil obvyklou cestou, únikovým východem v kuchyni.
   Během celého příštího dne Elser neměl stání.
   Funguje ještě mechanismus bomby? Není tikání hodin příliš hlasité? Tu noc opět vklouzl do pivnice a u sloupu se zaposlouchal. Tikání slyšel až ven.
   Jen aby se přesvědčil, že je vše v pořádku, otevřel kapesním nožem dvířka a podíval se dovnitř.
   Hodiny šly stále dokonale přesně.
   V poledne 8. listopadu nastoupil do vlaku jedoucího do Kostnice. Doufal, že večer překročí švýcarské hranice. Ty se nacházelyjen několik stovek metrů od stanice. Byla tma a stačilo jen přelézt zeď dětského hřiště, přeběhnout několik zahrad a mohl se ocitnout ve Švýcarsku.
   Smůla však jeho útěk překazila. Když přebíhal dětské hřiště, zastavil se u otevřeného okna.
   Někdo v pokoji zapnul rádio, aby si poslechl Hitlerův projev. Elser se rovněž zaposlouchala byl náhle chycen německou pohraniční hlídkou. Uvěznili ho a předvedli na blízkou strážnici.
   Hlídka uvnitř si jej zatím nevšímala, všichni pozorně naslouchali Hitlerovu projevu.
   Elser rovněž poslouchal, nejprve zcela tiše. Pak v 8.55 začal být nervózní. Projev se chýlil ke konci daleko dříve než v předchozích letech. Normálně by Hitler pokračoval ještě dobrou půlhodinu. Na to Elser všechno vsadil. Bomba měla vybuchnout v 9.20.
   V 9.05 Adolf Hitler pivnici opustil. V té době byl již Elser na cestě do hlavního stanu gestapa.
   V 9.20, přesně na čas, bomba vybuchla. Jedna z číšnic, Maria Strobelová, si zapamatovala, co se stalo v několika následujících vteřinách:
   "Výbuch jsem neslyšela. Jen jsem ucítila vzduchovou vlnu, která mě vrhla skrz létací dveře, téměř až k východu. Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem mezi rozbitým nábytkem, pivními sudy a strhanými tapetami. Byla jsem téměř pohřbena spadlým zdivem a udušena hustým kouřem prachu.
   Slyšela jsem křik. Za mnou zela ve stropě pivnice ohromná díra.
   Spadlý strop pohřbil většinu lidí v pivnici pod troskami. Sedm lidí zahynulo, třiašedesát bylo zraněno.
   Gestapo se zuřivě pokoušelo na Elserovi vyzvědět jména jeho společníků, ale nepodařilo se.
   Ministr propagandy Goebbels neváhal a za skutečného viníka označil britskou tajnou službu.
   Po nějakou dobu jednala britská a německá tajná služba na neutrální půdě v Holandsku.
   Němcům se podařilo poskytnout Britům určité množství falešných informací, včetně jmen členů německé armády, kteří údajně spiknutí proti Hitlerovi vedli. Kapitán Payne Best, důstojník britské zpravodajské služby v Holandsku, se několikrát pokoušel navázat spojení s velitelem tohoto záhadného opozičního hnutí a setkal se přes německo-nizozemské hranice s několika německými důstojníky, kteří tvrdili, že jej zastupují. Ve skutečnosti byli loajální a 9. listopadu 1939 se Němcům podařilo unést nejen Besta, ale i jeho kolegu, majora Stevense.
   Best, Stevens a jejich řidič byli převezeni do Sachsenhausenu, kde rovněž nějakou dobu pobýval Elser. Tam se je Němci pokoušeli přesvědčit, aby přiznali, že za Elserovým pokusem o Hitlerův život stojí britská zpravodajská služba, ale bezúspěšně. Jak Walter Schellenberg - hlava německé kontrarozvědky během války - později přiznal, neexistovala mezi nimi žádná spojitost.
   Skutečná záhada obklopující Elsera spočívá ve skutečnosti, že byl tak dlouho ponechán naživu.
   Na Hitlerův osobní příkaz ho v Dachau zařadili do skupiny zvláštních věznů a nakládali s ním poměrně dobře, neboť mohl pracovat jako tesař, a dokonce na krátkou dobu opouštět tábor.
   Elserův příběh - že pracoval sám - nemusí být zcela pravdivý. Možná že Hitler sám věděl, nebo se alespoň domníval, že Elser byl loutkou, za jejíž provázky tahali jiní - možná vůdcovi nejbližší partneři. Hitler se třeba domníval, že časem Elser dobrovolně prozradí jejich jména.
   Ať však byla pravda jakákoliv, zemřela spolu s tesařem výstřelem z kulometu toho dubnového rána roku 1945.

   Tragédie Cap Arcony

   Ráno 3. května 1945 byla obloha nad severním Německem a Baltským mořem nepropustně zatažená.
   Němci špatnou viditelnost vítali, neboť to znamenalo alespoň krátkou přestávku v náletech spojeneckých stíhacích bombardérů, které nyní již několik dní bez milosti likvidovaly lodě tísnící se v severoněmeckých přístavech nebo hromadící se na volném moři. Lodě,jež většinou směřovaly do Norska, kde si chtěli Němci udělat poslední zastávku, byly plné vojenského vybavení a obsluh všeho druhu.
   Většinu těchto útoků prováděla 2. taktická letecká armáda RAF, ačkoliv se jich účastnilo i velitelství pobřežního letectva RAF a americká 9. letecká armáda. Němci se však nejvíce obávali britských stíhacích bombardérů Hawker Typhoon.
   Letouny Typhoon, vybaveně 20mm kanónem, mohly nést na palubě až 1000 liber bomb nebo osm raketových projektilů. Plná salva těchto raket měla stejnou ničivou sílu jako dělostřelectvo jednoho boku bitevního křižníku a byla schopna roztrhnout lod' napůl.
   Od chvíle spojeneckého vylodění v Normandii v červnu 1944 letouny Typhoon pronásledovaly ustupující německé síly napříč Evropou a způsobovaly jim nesmírné škody. Nyní nastorzpily do poslední akce, jež definitivně stáhne oponu za Hitlerovou tisíciletou říší.
   Odpoledne 3. května se počasí vyjasnilo a 2. taktická letecká armáda vyslala své perutě letadel Typhoon proti nepřátelským lodím v Liibeckém zálivu, kde bylo průzkumnými letouny zjištěno několik velkých lodí. Byly to čtyři perutě stého třiadvacátého křídla. Stá čtyřiaosmdesátá, 263. a 198. perutě byly vybaveny leteckými rychlopalnými kanóny a raketami, zatímco 197. peruť nesla na palubě rychlopalné kanóny a bomby.
   A právě tato posledně jmenovaná peruť provedla první útok na to, co piloti popsali jako "dvorrkomínovou nákladní parní lod' o výtlaku
   10 000 tun kotvící v Liibeckém zálivu". Ve skutečnosti šlo o lod' Deulschland, určenou na přepravu cestujících, o výtlaku 21 046 tun, která byla právě přestavována na nemocniční lod'. Piloti však v té době neměli žádné prostředky,jak to zjistit, neboť lud' nesla pouze malé označení červeného kříže na jedné straně komína. V době útokrr bylo na palubě pouze 80 členů posádky a malá skupina zdravotního personálu čítající 26 lidí.
   Lod' zasáhly čtyři rakety, z nichž jedna nevybuchla. Další založila malý požár, který však byl záhy uhašen. Nikdo neutrpěl zranění. Skupina zdravotníků pak odešla na břeh a kapitán,jenž měl v úmyslu se vzdát, dal příkaz vyvěsit na boky lodě bílá prostěradla a připravit záchranné čluny pro případjejího urychleného opuštění.
   Druhý útok provedlo devět letounů Typhoon sté osmadevadesáté perutě. Velel jim plukovník Johnny Baldwin,jenž rovněž velel i stému třiadvacátému křídlu. Útok směřoval na dvě plavidla, velký dvoukomínový parník a menší lod' kotvící poblíž. Tentokrát byl zničující. Větší lod' zasáhlo něco kolem čtyřiceti raket, šedesátilibrová bojová hlavice pronikla dovnitř, kde vybuchla. Lod' se okamžitě ocitla vjednom plameni. Třicet dalších raket zasáhlo menší plavidlo, které se silně naklonilo a začalo se v oblacích kouře potápět.
   Třetí útok uskutečnila dvoustá třiašedesátá peruť. A opět se cílem stala lod' Deutschland.
   Jakmile se přiblížila letadla, posádka nasedla do záchranných člunů a zamířila ke břehu, kam také bez úhony dorazila. Deutschland vzplál a po několika minutách jej potopily bomby z letounů sté sedmadevadesáté perutě.
   Piloti RAF se vydali na cestu na své mateřské základny podél Labe. Příští den liibecký přístav obsadily britské jednotky a veškerá hrůza toho, co se stalo, vyšla najevo.
   Celá lod' byla do posledního místečka zaplněna, nikoliv však německými jednotkami směřujícími do Norska - ale tisíci vězňů koncentračního tábora.
   Jak se válka v Evropě nezvratně chýlila ke konci, Heinrich Himmler, říšský vůdce SS, vydal rozkaz, že vězni koncentračních táborů nesmějí padnout do rukou Spojenců. Ti, kteří ještě mohli jít, měli být přesunuti mimo spojeneckou bojovou linii a zbytek povražděn.
   V Neuengamme poblíž Hamburku, kde polovinu vězňů tvořili Rusové nebo Poláci, bylo tisíc zavražděno okamžitě. Mnoho ze zbývajících
   20 000 rychle rozvezli do nejrůznějších míst, ale několik tisíc na konci dubna přecejen v Liibecku zůstalo. Asi 2300 se jich nalodilo na nákladní lod' Athen o výtlaku 1936 tun, jejímuž kapitánovi členové SS pohrozili smrtí, nebude-li s nimi spolupracovat, a pak se přeplavili na tříkomínový zaoceánský parník.
   Jednalo se o Cap Arconu o výtlaku 27 561 tun.
   Před válkou, kdy byla známa jako Královna jižního Atlantiku, zajišťovala luxusní přepravu mezi Hamburkem a Rio de Janeirem. Její kapitán, Heinrich Bertram, vzdoroval SS celý den.
   Nakonec se dostavil důstojník SS s rozkazem, aby Bertrama zastřelil, neuposlechne-li příkazu. Bertramovi tedy nezbylajiná možnost a po následující čtyři dny byla lod' pěchována 7000 vězňů z Nerrengamme jako sardinkami - lod', která ve své válečné roli transportního plavidla mohla poskytnout ubytování a hygienické zázemí pro
   700 lidí. Kromě vězňů se nalodilo i 500 jejich hlídačů z řad SS.
   Mezitím se 3000 dalších vězňů nalodilo na druhé plavidlo, dopravní lod' Thielbeck o výtlaku
   2815 tun. Na obou lodích byli vězni drženi po řadu dní ve tmě a zápachu výkalů téměř polomrtvi hladem. Dále dva velké vlečné čluny naplnili několika stovkami mužů, žen a dětí z tábora ve Stutthofu.
   Druhý květnový den se uskutečnil převoz vězňů mezi loděmi Cap Arcona, Thielbeck a Athen.
   Následující ráno 4150 z nich zůstalo na parníku a 2750 na Thielbecku. Další 2000 byly na lodi Athen, jejíž kapitán se rozhodl vrátit do přístavu. Hlídka SS protestovala, ale podle některých zpráv podlehla posádce plavidla.
   Lod' se vydala do Neustadtu. Jeden z těch, kdo katastrofu přežili, Mikelis Mezmalietis, vzpomíná, co se stalo pak.
   Ráno 3. května se ozval strašlivý výbuch. Po chvíli jeden z nejsilnějších vězňů, který byl nahoře, seběhl dolů a oznámil nám, že Američané bombardovali Cap Arconu a potopili ji. Každý, kdo se mohl hýbat, se pokoušel dostat k jedinému východu. Za okamžikjsme ucítili, že se lod' dala rychle do pohybu a pak se zastavila.
   Nikdo drahnou dobu nepromluvil. Pak všichni, kdo mohli, vstali a utíkali ven, zvláště německá posádka. Přistáli jsme totiž v Neustadtu. Já jsem se nedokázal pohnout, a tak jsem byl ponechán svému osudu. Po delším čase jsem se po čtyřech doplazil na horní palubu...
   Odpoledne téhož dne se na lod' dostavili dva silní vězni, aby zjistili, co mohou odnést. Nepocházeli z mé lodě. Jak se později ukázalo, byli to francouzští studenti. Velice je překvapilo, že mě zde nalézají.
   Hledali další, ale nikdo jiný už tu nebyl.
   Pak mě odnesli z lodě do kasáren v Neustadtu, kde mě umyli a uložili do prázdné postele ve svém pokoji.
   Dalším vězňům, kteří unikli z lodi Athen, se podařilo navázat spojení s předsunutými hlídkami britské armády. To byli ti šťastnější.
   Na palubě zasažené hořící Cap Arcony více než
   4000 vězňú uhořelo nebo se udusilo hustým kouřem. Jen několik se zachránilo skokem do moře, odkudje zachránily rybářské lodě. Asi 350, mnohým s těžkými popáleninami, se podařilo uniknout dříve, než je parník naložil a odvezl na pobřeží, jen proto, aby byli zastřeleni nebo ubiti k smrti jednotkami SS a fanatickými příslušníky Hitlerjugend.
   Ze 2750 vězňů na Thielbecku se pouze padesát dostalo bezpečně na pobřeží. Většinu z nich potkal stejný osud jako jejich spoluvězně na Cap Arconě. Jaký osud čekal na stovky vězňů na obou vlečných lodích, nikdo neví a asi se ani nikdy nedozví. Když připluli Britové, nalezli vlečné lodě vytažené na břeh. Pláže byly posety mrtvými.
   Dospělí byli zastřeleni, děti utlučeny pažbami pušek.
   Jedním z prvních starších britských důstojníků, kteří spatřili tuto strašlivou scénu, byl brigadýr Mills Roberts, velící první brigádě coznmandos.
   Zatímco v hrůze hleděl na ta jatka, přišel se mu vzdát polní maršál Erhard Milch, bývalý generál luftwaffe, který byl ze svého místa propuštěn a později obviněn za deportace odsouzených na nucené práce. Milch pozdravil nacistickým pozdravem, maršálskou hůl v napřažené ruce.
   Britský brigadýr mu ji vytrhl a rozbil o hlavu.
   Muž zodpovědný za masakr, Max Pauly - velitel koncentračního tábora v Neuengamme - byl později souzen jako válečný zločinec v Hamburku a pověšen spolu s několika svými podřízenými. To měl být konec aféry Gap Arcony, ale nebyl.
   Tézněř čtyřicet let po této události se v německém tisku objevila řada článků, v nichž se uvádělo, že skutečná fakta skrývající se za potopením lodí Cap Arcona a Thielbeck byla po čtyři desetiletí pečlivě skrývána. Jedním z tvrzení bylo, že britská zpravodajská služba věděla, že plavidla jsou naložena vězni z koncentračních tábora, a nic s tím neudělala. Dále se zde uvádělo, že RAF, které vědělo, co lodě převážejí, dovolilo, aby se staly cílem pilotů jen proto, aby ještě před koncem války získali nějaké zkušenosti.
   Tato tvrzení se však v žádném případě nezakládají na pravdě. Ve skutečnosti totiž Britové jasně varovali, že veškeřé lodě v Baltském moři budou bombardovány, pokud neponesou zřetelný znak červeného kříže. Žádná z uvedených lodí tako vto znak nenesla a britské letectvo nemělo důvod věřit, že na svých palubách vezou něcojiného než vojenské jednotkv - a možná členy nacistického velení - do Norska. Ve skutečnosti není nemožné, že lodě byly použityjako skladiště vězňů v naději, že budou spojeneckvmi leteckými útoky potopeny, čímž by dokončilv špina ,ou práci za nacistv.
   Aťje však pravdajakákoliv,jedna záhada obklopující celou událost stále přetrvá -á. Mikelis Mezmalietis, kterv přežil ižtok na lod' Athen,    pověděl, jak byly palubv lodí napěchovány tunami zásob - cukrem, rvží, moukou a makax-cíny. Lod' .4then měla zůstat v doprovodu obou zbývajících plavidel. Pro koho bvlv tedv tvto zásoby určeny?
   Jejich množství daleko pře  ,šovalo potřebu k nasvcení posádek lodí a hlídek SS.
   Jedinvxn možným    světleníxnje, že měly udržet vězně při životě, zatímco budoLx příslušníci SS jedná -at se Spojenci, abv se zachránili - tragičtí pěšáci v poslední zoufalé hi-e s   ch vx-ahů, kteří nexnohli ztratit nie kx-omě s vch životů.

   Záhadná smrt krásné rusovlásky

   Ve válce v Evropě existovala dvě neutrální centra, kde se často scházeli diplomaté válčících zemí.Jedním byl Lisabon, hlavní město Portugalska, a druhým Stockholm, hlavní město Švédska.
   Se Švédskem byly obě nepřátelské strany v denním kontaktu, neboť zde probíhal čilý obchodní ruch. Docházelo k častým osobním schůzkám, na tu i onu stranu putovaly tajné depeše a Stockholm neustále žil špionáží. Hlavní město bylo rovněž křižovatkou pošty en route, určené do táborů válečných zajatců. Letci ve Švédsku často přistávali nebo se jim sem podařilo doletět, když unikali německým stíhačkám.
   Mnoho norských a jiných letců používalo Švédsko jako alternativní cestu do Anglie namísto toho, aby riskovali nebezpečnou cestu v malých lod'kách přes Severní moře. V březnu 1942 projevil prezident Roosevelt svou aktivní podporu Královskému norskému letectvu v Londýně a poskytl Norům dva letouny Lockheed Lodestar, jimiž bylo padesát jejich krajanů dopraveno ze Švédska do Skotska. Někteří z nich čekali na tuto příležitost bojovat v řadách Spojenců celých osmnáct měsíců.
   Kromě toho Británie dostávala ze Švédska řadu strojírenských výrobků, jako například kuličková ložiska, ocel, jemné pružiny a elektrické odpory.
   Němci byli ve  védsku jejími obchodními konkurenty a po náletu amerického letectva na Schweinfurt v roce 1943 přilétli do Švédska dva britští vládní představitelé ve dvou letadlech de Havilland Mosquito,jež byla zvláště upravena tak, aby se do bombového prostoru vešel jeden cestující. Měli za úkol vyjednávat o koupi kompletní švédské výroby základních kuličkových ložisek, především proto, aby v jejich získání zabránili Němcům, což se jim také podařilo. V témže roce se Stockholm - jediné město severní Evropy, v němž stále ještě svítila světla - stal evropským ohniskem intrik. Postupně, jak válka vstupovala do své rozhodující fáze, začala být v nejexkluzívnějších nočních barech a restauracích tajně osnována spiknutí a spiknutí proti těmto spiknutím.
   Na tuto blyštící se a klamavou scénu někdy na počátku roku 1943 vstoupila krásná rudovláska jménem Jane Horneyová. Jako vír prolétla nočním životem Stockholmu. Její vláda nekorunované královnv švédské společnosti trvala jen dva roky, ale stačila zlomit srdce nejednomu zahraničnímu diplomatu.
   A když byla zavražděna, vzala si s sebou záhadu, která dodnes není uspokojivě vyřešena.
   Jane Horneyová bvla Švédka, ačkolie se proslýchalo, že se narodila v Británii. Ve skutečnosti nikdo doopravdy neznal její pravý původ. Vše, co o ní lidé věděli, bylo, že se během několika týdnů stala zářícím světlem stockholmského nočního života a že se vjejím doprovodu objevovali pouze vážení diplomaté nebo známí příslušníci tajných služeb půltuctu států.
   Ať hrála jakoukoliv hru, byla nebezpečná.
   Dlouho předtím dospěli Britové k přesvědčení, že je německou agentkou. Stejně tak Dánové, z nichž mnozí nalezli ve Švédsku útočiště, když byla jejich země v roce 1940 okupována. Začaly prosakovat zprávy, že Jane pomohla Němcům vystopovat a zadržet určité klíčové osobnosti dánského hnutí odporu.
   Britové ani Dánové však nevěděli, že se Němci domnívají, že je britskou agentkou - nebo že je přinejmenším agentkou dvou stran.
   V průběhu roku 1943 se její činnost ještě zkomplikovala. V létě se seznámila s novým přítelem, čtyřiapadesátiletým Horstem Hilbertem, Němcem žijícím v Dánsku a řídícím Skandinávský telegrafní úřad. Byl majorem abwehru, německé vojenské zpravodajské služby, vysokým důstojníkem šestého odboru, majícím na starost činnost skandinávské rozvědky.
   Na podzim roku 1943 Jane často jezdila do Dánska navštěvovat Gilberta. Zvláštní na tom bylo to, že necestovala normálními dopravními linkami, ale tajnou přepravní službou, kterou dánské hnutí odporu zavedlo pro dopravu zbraní a zajatců přes Kattegat a Skagerrak.
   Pak přišla nová známost. Jane se seznámila s několika vysoce postavenýzni dústojníky nenáviděného gestapa. Patřil k nim agent jménem Hoffmann, který organizoval protiodbojové akce.
   Rozšiřující se okruh jejích přátel zahrnoval i SS-obersturmbannfuhrera Seibolda, hlavu šestého odboru.
   Na počátku roku 1944, vybavena zvláštním pasem, který jí umožňoval překračovat hranice okupovanvch zemí bezjakýchkoliv obtíží, několikrát odcestovala do Německa a při návratu do Švédska prozradila místním úřadům tajné informace o německém zpravodajském systému ve Skandinávii, což ztížilo její situaci ještě více.
   V březnu 1944 se nejnovějším přítelem Jane stal důstojník britské zpravodajské služby, major spojený s britským velvyslanectvím ve Stockholmu.
   Nikdo neví, zda byl vyslán do Stockholmu se zvláštním úkolem se s ní seznámit, faktem je, že to udělal. Jane se do něj bláznivě zamilovala. Po několik měsíců byli nerozlučnými milenci a pak major najednou celou záležitost ukončil. Možná že se již dozvěděl vše, co se dozvědět chtěl, a dostal příkaz své poslání ukončit. V každém případě byla Jane zlomená a na několik týdnů ze Stockholmu zmizela.
   Když se opět vrátila, zdálo se, že věnuje Němcům více pozornosti než dosud - zda to bylo díky nešťastné události s britským důstojníkem, se již nikdy nedozvíme.
   Dánský odboj zpozorněl a jeho agenti nespouštěli Jane z dohledu, fotografovali ji i ty, s nimiž se setkala. Na podzim ji švédská tajná služba na základě informací dánských kolegů zadržela a začala vyslýchat.
   Dne 13. října 1944 ji po třech týdnech propustili. Švédové informovali Dány, že byla zproštěna jakéhokoliv podezření, a Dánové navenek vyjádřili své uspokojení. Nicméně stále věřili, že Jane Horneyováje nebezpečnou špiónkou ve službách nacistů, a na počátku ledna 1945 připlula do Švédska různými trasami sedmičlenná exekuční skupina. Kruh kolem krásné rudovlásky, která tak dlouho okouzlovala stockholmskou společnost, se uzavíral.
   Dne 16. ledna doprovázeli Jane na stockholmské hlavní nádraží dva dánští agenti.Jak se s ní setkali nebo jak ji přesvědčili, aby s nimi cestovala, nikdo neví. Cestovali nočním vlakem do Malmo, kde si rezervovali pokoj v Grand Hotelu.
   Hotelový personál později policii vypověděl, že v hotelu bydlely dvě výrazné ženy se zrzavými vlasy a že obývaly sousední pokoje. Jedna z nich byla později viděna,jak nastupuje v Malmo do vlaku na Stockholm. Zdálo se, že součástí pracného utajení bylo i to, že si tato neznámá zrzka vyměnila šaty s Jane a dlouhou dobu se za ni vydávala - alespoň tak dlouho, dokud se Dánům nepodařilo dostat skutečnou Jane ze Švédska.
   V noci 19. ledna se Jane a její dánský doprovod nalodily na lod' do Dánska. V půli cesty však byla Jane spolu se dvěma či třemi muži vysazena na dánskou rybářskou lod'. Několik členů posádky dopravní lodi to vidělo, ale příliš si toho nevšímali, neboť takovéto tajné přestupy byly na denním pořádku. Teprve když je později vyslýchala policie, uvědomili si, že se tenkrát stalo něco podezřelého.
   Když se převozní lod' dala opět do pohybu, byla Jane Horneyová kdesi v temnotě chladnokrevně zavražděna a její tělo vhozeno do ledových vod.
   Jeden z dánských agentů, kterého později zadržela švédská policie, se k tomuto činu doznal, a ačkoliv později své přiznání popřel a Švédům pak nezbylo než jej pro nedostatek důkazů propustit, není pochyb o tom, že k vraždě došlo.
   Ale zmizení Jane Horneyové bylo pouhým počátkem záhady. Jakmile válka skončila, Švédové, stejně jako Dánové, najednou její spis uzavřeli. Britové tvrdili, že o ní nikdy neslyšeli, a bývalí členové německé tajné služby zarytě mlčeli.
   Pokračující ticho mohlo znamenat, že Jane byla skutečně významnou agentkou, nebo dokonce agentkou dvou států. Anebo zde existuje prozaičtější, ale o to tragičtější vysvětlení - že Jane pouze milovala dobrodružství, že to byla dívka, jež žila svůj život naplno na úkor všech těch příslušníků tajných služeb, kteří se ji pokoušeli využít, ale jichž nakonec využila ona. Musela však zemřít, neboť se stala překážkou.

   Skryté poklady druhé světové války

   Dobyvačné armády nemívají úctu k majetku, a když v roce 1940
   nacisté zabrali značnou část Evropy, nebyli výjimkou. Jelikož ovládali většinu nejvýznamnějších kulturních center Evropy, rozpoutalo se systematické plenění, jež bylo možno srovnat snad jen s působením barbarských kmenů v poraženém Římě.
   Například Hermann Goring, hlavní velitel luftwaffe, naplnil své pohádkové sídlo v Karinhallu obrazy, sochami a tapisériemi ze všech okupovaných území. Na počátku roku 1945, kdy mu byly v patách sovětské jednotky, naložil tento lup na nákladní vozy a zamířil do relativního bezpečí Bavorska, kde ho nakonec americké jednotky odhalily.
   Většina dalších uloupených cenností byla objevena a vrácena pravoplatným vlastníkům, ale až dodnes se proslýchá, že značně velký poklad, hlavně zlaté cihly, stále leží ukryt ve vodách jednoho či více rakouských jezer. Rovněž kolují zprávy, že ho zde uložil sturmbannfuhrer Otto Skorzeny, který vedl během války německá komanda. Skorzeny byl odvážným velitelem, jenž velel komandu, které zachránilo italského vůdce Benita Mussoliniho v září 1944, poté, co byl na počátku spojenecké invaze do Itálie svržen a uvězněn.
   Mussoliniho drželi v zajetí v jednom hotelu na vrcholu Gran Sasso d'Italia, nejvyššího pohoří Abruzzských Apenin. Skorzeny a jeho muži provedli bleskový, útok na jeho skrýš, přemohli Mussoliniho stráže a dopravili duceho do bezpečí v lehkém letounu Storch. Skorzeny rovněž velel německým speciálním jednotkám. Ty operovaly za spojeneckými liniemi během ofenzívy v Ardenách v zimě 1944 až 1945 v přestrojení za Američany.
   Není pochyb, že Skorzeny během války nashromáždil velké množství cenného majetku, a několik let po válce se objevily v tisku zprávy několika mužů, kteří sloužili podjeho velením, že byli při tom, když Skorzeny zlato ukrýval. Od té doby se mnoho lidí pokoušelo určit místo jeho uložení, ale marně.
   Možná že zde existuje jednoduché vysvětlení tohoto neúspěchu. Skorzeny sám byl zadržen Američany na konci války a v roce 1947 postaven před americký tribunál v Dachau, vyšetřující válečné zločiny. Ten ho zprostil viny a po několika letech ve fašistickém Španělsku se Skorzeny odstěhoval do Jižní Ameriky, kde si brzy založil prosperující továrnu na výrobu cementu. Možná že svůj pobyt ve Španělsku využil k výletům do Rakouska, aby si vyzvedl svůj poklad dřív, než to učiní někdo jiný, a následně tohoto kapitálu použil na financování své podnikatelské činnosti.
   Rozsáhlá sbírka nacisty ukořistěného bohatství byla objevena Američany na konci války v opuštěných dolech v Quedlinburgu, několik mil na jih od Magdeburku. Poklad se skládal ze středověkých uměleckých děl, včetně zlatých a stříbrných krucifixů, křišťálových nádob a stříbrného relikviáře vykládaného vzácnými kameny a emaily, liturgického slonovinového hřebene, nejrůznějších vzácných darů patřících válečníkům, kteří vládli v Německu v devátém a desátém století - a možná nejcennějšího z nich - nádherně ilustrované verze čtyř evangelií ve zlaté a stříbrné vazbě zdobené drahokamy, pocházející z devátého století.
   Quedlinburský poklad vyzvedl poručík americké armády jménem Joe T. Meador. Meador se účastnil vylodění v Normandii v červnu 1944 a pak si se svou dělostřeleckou jednotkou probíjel cestu přes Francii, aby nakonec obsadil Quedlinburg.
   Byl přidělen k jedné ze tří skupin hledajících zbraně, rádiové vysílačky a další vybavení, které by mohli nacističtí odbojáři proti Spojencům použít.
   Poklad byl odhalen náhodou, když opilý voják spadl do důlní šachty. Meadorova jednotka dostala důležitý úkol střežit poklad do té doby, dokud nebude odpovídajícím způsobem katalogizován a identifikován.
   Ale Meador, muž znalý, umění, měl jiné plány.
   Tiše odstranil celý poklad kus po kusu a jednoduše jej poštou poslal domů.
   Americká armáda, zmatena jeho ztrátou, začala vyšetřování, které však skončilo v roce 1949, kdy se Quedlinburg stal součástí východního Německa.
   Mezitím Meador, který se vrátil do civilního života, provozoval železářství v malém farmářském městečku Whitewright v Texasu, dále miloval umění a pěstoval orchideje.
   Zemřel v roce 1980 ve věku čtyřiašedesáti let a brzy poté se mezi obchodníky středověkým uměním v New Yorku, Londýně, Mnichově a Curychu začalo šuškat, že se na trhu brzy objeví "něco výjimečného". V dubnu 1990 soukromá západoněmecká organizace s názvem Kulturní nadace Států vyhlásila, že objevila jedno z chybějících uměleckých děl - čtyři evangelia - po zaplacení "nálezného" ve výši tří miliónů dolarů právníkovi spravujícímu jmění bývalého amerického vojáka z Texasu. Obchod byl tajně uzavřen ve Švýcarsku s bavorským obchodníkem uměním, který již vlastnil další kus nalezeného pokladu - rukopis z roku 1513 ceněný na 500 000 dolarů.
   Další šetření ukázala, že město Whitewright je úkrytem celého pokladu. Jednotlivé kusy byly schovány na nejrůznějších místech. Některé se našly v Meadorově obchodě, jiné v soukromých domech a další v bezpečnostních schránkách.
   Celkem byly nalezeny dvě třetiňy pokladu a všechny kusy v dokonalém stavu. Kromě toho němečtí a američtí právníci odkryli nový úkryt uměleckých děl, která neměla s quedlinburským nic společného a zjevně byla uloupena ve Francii a dalších částech Německa.
   Tak se po mnoha letech jedna tajemstvím opředená část ztracených pokladů druhé světové války dostala na světlo světa. Příběh však nekončí, neboť stále jsou podnikány pokusy o nalezení třetí, chybějící části quedlinburského pokladu.
   Na druhé straně světa uloupil neméně skvostné bohatství i japonský generál Tomojuki Jamašita, jehož vojáci ovládali Filipíny s velkou brutalitou celé tři dlouhé roky, než vláda nad ostrovy znovu přešla do rukou Američanů.
   Jamašita, známý rovněž podjménem "malajský tygr" pro rychlost, s jakou jeho jednotky zabraly Malajský poloostrov na počátku války -jehož jménoje spojováno s divokým drancováním a krutým mučením zajatců, se oproti mnoha vysoce postaveným japonským důstojníkům nechal Spojenci chytit živý.
   Byl souzenjako válečný zločinec a v únoru 1946
   pověšen. S sebou na onen svět si vzal i své tajemství, jež se od té doby snaží rozluštit nejeden dobrodruh: místo odpočinku domněle největšího světového pokladu.Jamašita vytěžil kapitál z válečného chaosu tím, že naloupil nezměrné bohatství, včetně zlatých a stříbrných tyčí a drahých kamenů, z chrámů celé jihovýchodní Asie.
   Dříve než se Jamašita v roce 1945 vzdal Spojencům, údajně ukryl celý svůj poklad na ostrově Lubang ve Filipínském souostroví. Od skončení války se jej pokoušely nalézt desítky bývalých japonských vojáků, stejně jako oficiální filipínská pátrací skupina. V roce 1972 tehdejší prezident Ferdinand Marcos přikázal vytvořit speciální armádní komando, které by mělo za úkol hledat poklad na Lubangu a dalších ostrovech, ale vojáci nenašli zhola nic, stejně jako všichni ostatní.
   Pak, v roce 1974, zcela nové světlo na celou záležitost vrhlo náhlé objevení muže,jenž byl nazýván posledním válečníkem japonského císaře - poručíka Hirua Onady, který bojoval celých 29 let po válce ve víře, že ještě neskončila, a v průběhu střetnutí s filipínskou policií a při výpravách za potravou do okolních vesnic zabil celkem 39 lidí.
   Ačkoliv to Onada nikdy nepřiznal, existují důkazy o tom, žc byl zřejmě posledním členem elitní skupiny japonských armádních jednotek vyslaných na Filipíny samotným Jamašitou v závěrečné fázi války s jediným cílem: ochránit poklad.
   V roce 1944 prošel kursem v Nakanó Gekku, japonské vojenské zpravodajské škole, což byl rutinní postup u všech japonských důstojníků, kteří se chystali na nějaký speciální úkol. A téměř bez výjimek každý důstojník,jenž prošel touto školou a který nebyl zabit v boji, spáchal při porážce Japonska sebevraždu.
   Touto výjimkou byl však Onada, jenž možná dostal zvláštní rozkaz provést tento úkol, i kdyby japonská armáda přestala existovat. Někteří filipínští činitelé se domnívají, že se poručík nakonec vzdal ne proto, že již svou situaci nemohl unést, ale proto, že se bál, že by jednoho dne mohl nechtěně dovést vládní jednotky k místu úkrytu.
   Když se Onada vzdal, prezident Marcos zavedl přísné kontroly zaměřené na omezení pohybu turistů po Lubangu. Marcos odešel, ale kontroly jsou stále na místě.Je-li poklad skutečně na světě, filipínská vláda je rozhodnuta jej nalézt jako první.

   Tajemství něměcké atomové bomby V posledních měsících války, po zničení měst Hirošima a Nagasaki, se v několika novinách světa objevily senzační zprávy, které tvrdily, že použité zbraně nebyly vyvinuty ve Spojených státech, ale v Německu.
   Rovněž se zde uvádělo, že v době, kdy se válka v Evropě chýlila ke konci, byla na dánském ostrově Bornholm pod dohledem SS vystavěna továrna na výrobu atomových bomb. Až dodnes však převládá názor, že když válka končila, bylo Německo na samém prahu výroby provozuschopné atomové bomby. Faktajsou však o něco méně dramatická.
   Většina spekulací má svůj původ v samotném Německu, počínaje Hitlerovým tvrzením, že nacisté mají připravenou superzbraň, jež vyhraje válku v jediném okamžiku. V závěrečných dnech války pak činitelé nacistické strany obcházeli v Mnichově dům od domu a rozhlašovali, že co nevidět bude atomové zbraně použito.
   Skutečností zůstává, že skupina německých vědců pod vedením význačného fyzika profesora Otty Hahna se intenzívně věnovala jadernému výzkumu od roku 1937 a v teoretické oblasti byla daleko před ostatními.Je ironií, že výsledky svých výzkumů publikovala jako vědeckou práci, kterou si prostudovali vědci v Británii a Spojených státech. Kdyby válka vypukla již v roce 1938, tyto materiály by nikdy nebyly zveřejněny.Jejich tajemství by zůstalo výhradním vlastnictvím Němců, a ačkoliv by se Spojenci nepochybně intenzívně věnovali svému vlastnímu jadernému výzkumu, zůstává otázkou, zda by vyrobili atomovou bombu tak brzy.
   V roce 1939 si byl Otto Hahn vědom toho, že jeho objevy, budou-li aplikovány v praxi, mohou vést ke štěpení - rozštěpení atomu uranu. Bylo to několik dní před tím, než si uvědomil, jaké katastrofální důsledky by to mohlo mít. Po letech, když se ve spojeneckém zajetí poprvé doslechl, že jeho vynález byl uveden do praxe v podobě bomby, která zničila Hirošimu, svěřil se svým spoluvězňům, že v roce 1939 nemohl po mnoho dní spát a že dokonce uvažoval, že si vezme život.
   Vysocí činitelé na německém ministerstvu války si byli vědomi vojenských možností jaderné síly již několik měsíců před vypuknutím války. Byl uvalen zákaz na vývoz uranových komponentů z Německa. Přesto však výzkum zaměřený na vojenské využití jaderného štěpení zůstal jen nevýznamnou, decentralizovanou záležitostí.
   Uranu nebyl dostatek. Jedním z hlavních zdrojů tohoto prvkrz bylo Belgické Kongo, a proto pro Němce znamenalo nečekané vítězství, když se jim po dobytí Nizozemska podařilo v létě 1940 získat velké zásoby uranu dovezené do Belgie.Ještě před tím, v dubnu, napadli Norsko, což jim zajistilo přístup k norské elektrárně společnosti Hydro-
   -Electric Company ve Vemorku, pracující na bázi hydrolýzy vodíku. To představovalo důležitý krok kupředu, neboť továrna byla jediným evropským zdrojem těžkého vodíku, známého spíše pod označením těžká voda. Němci počítali s jeho využitím jako "usměrňovače" ve svém experimentálním atomovém reaktoru. Těžká voda je jednou z látek zpomalujících neutrony, které se používají k bombardování atomů uranu při štěpném procesu. Dalším je grafit, který byl později použit Spojenci.
   Němci by rovněž použili grafyt, nebýt chybných výpočtů jednoho profesora Heidelberské univerzity, který použil "nezvratných důkazů" k tomu, aby ukázal, že by to nefungovalo. Proto se Němci dali na těžkou vodu a utrpěli vážnou porážku, když továrnu ve Vemorku na počátku roku 1943
   sabotovala skupina norských commandos.
   K chybnému předpokladu heidelberského profesora jménem Bothe došlo v roce 1940. O dva roky později dohlížel na druhé straně Atlantiku italský fyzik Enrico Fermi v Chicagu na první jadernou reakci - a použitým usměrňovačem byl grafit.
   V Německu probíhala většina praktického jaderného výzkumu v Ústavu císaře Viléma v Berlíně nebo v Lipsku, kde se nalézal velký výzkumný ústav. A právě v Lipsku byl postaven první německý jaderný reaktor a v květnu 1942
   provedeny první pokusy. Reaktor byl primitivní, zkušební a určen k tomu, aby vědcům umožnil provést měření, která by vedla ke stavbě funkčního reaktoru, v němž by se uskutečnilo štěpení jaderného materiálu.
   V té době klíčoví členové německého vojenského vedení, aniž by si plně uvědomovali celý rozsah problému, začali být přesvědčeni, že provozuschopnou atomovou bombu lze vyrobit v krátké době, nejpozději do konce roku 1942. Vědci donucení provést odhad něčeho, co sami ještě neznali, stanovili, že jaderná zbraň bude objemná, o váze pět až šest tun a délce asi 24 stop.
   Takovou zbraň tedy mohlo nést jen značně velké letadlo.
   V té době byly největšími bombardéry luftzuaffe Focke-Wulf Kondor a Heinkel 177. Kondor sloužil především k dlouhým průzkumným letům a neměl velkou kapacitu na přepravu bomb, tudíž dostal přednost Heinkel 177. V létě 1942 jedno z těchto letadel přiletělo do továrny na výrobu letadel Letov v Praze, kde mu byla vyměněna křídla a začalo se pracovat na rozšíření bombového prostoru.
   Naštěstí pro celý zbývající svět vojenské úřady přecenily vědecké schopnosti svých vědců a účinnost jejich zařízení. V červnu 1942 uranový reaktor v Lipsku explodoval a způsobil další vážné zdržení vývoje jaderné zbraně. Kromě toho se německá města ve stále větší míře stávala terči těžkých leteckých útoků nočních náletů RAF a několik továren zapojených do jaderného výzkumu bylo zničeno nebo poškozeno.
   Největší nedostatek však představovala absence centrálního řízení celého projektu. Neexistovalo rozhodnutí o vládní podpoře jaderného programu a žádosti o zvýšení přidělovaných prostředků byly chabě zamítány. Kromě toho veškerý německv vědecký výzkum prodělal v roce 1942 velkou reorganizaci a atomový projekt se dostal na vedlejší kolej.
   Až do této doby zůstávali němečtí vědci v určitých ohledech v jaderném výzkumu před Spojenci. Nyní tuto výhodu ztratili, a jelikož Amerika naopak začala do výroby jaderné bomby investovat velké ekonomické a průmyslové zdroje, něxnecký výzkum značně zaostával.
   Na počátku roku 1944 existovalo v Německu deset středisek - továren a laboratoří zabývajících se atomovým výzkumem - roztroušených po celé zemi od Hamburku na severu po Mnichov na jihu.
   V této době začala být německá města bez přestáuí napadána bombardéry RAF a USAF, proto padlo rozhodnutí soustředit jaderný výzkum do okolí Stuttgartu. Toto staré město nebylo strategickým cílem a spojenecké letectvo je nechávalo v klidu.
   Němci dosud soustřeďovali své úsilí na vývoj jaderné reakce, ale nyní se rozhodli vybudovat dokonalejší atomový reaktor v rozšířeném vinném sklepě ve skále poblíž švábské vesničky Haigerloch. Místo leželo v úzkém, sevřeném údolí mezi dvěma strmými kopci. Žádný bombardér by se sem nedostal.
   Na konci února 1945, když se již spojenecké armády urychleně blížily z východu i ze západu byl reaktor v Haigerlochu připraven pro velký pokus, který,jak všichni doufali, přinese spolehlivou jadernou reakci. Němci nevěděli, že téhož dosáhl Fermi již v roce 1942, pevně věřili, že oni budou první.
   Krychle uranového paliva uložili do reaktorové nádoby a velký slitinový příklop vložili na místo.
   Dopprostřed reaktoru zasunuli neutronový zdroj který byl pomalu zaléván těžkou vodou, a zároveň probíhalo měření neutronové aktivity v různých vzdálenostech od jádra reaktoru.
   Experiment selhal a k dalšímu již nikdy nemělo dojít. V březnu Spojenci překročili Rýn a ruská armáda na východě dosáhla Odry.
   Situace uvnitř Německa byla nyní značně chaotická.
   Vědcům teď nezbývalo než čekat na nevyhnutelný konec. Dne 23. dubna 1945 vstoupily do Haigerlochu americké jednotky. Doprovázela je speciální skupina, mající za úkol shromáždit německé vědce a poslat všechny dokumenty týkající se jaderného projektu do Spojených států.
   V Praze zatím Heinkel 177 stále bez křídel a značně poškozen po náletu bezútěšně spočíval na letištní ploše. Stal se mlčenlivou památkou na poslání, které se neuskutečnilo.
   Někteří však tvrdili, že mohlo, kdyby byla učiněna správná rozhodnutí již v roce 1942.
   Adolf Hitler se strašlivého použití prvních jaderných bomb na světě nedožil. Ironií osudu však zůstává, že se o ně značnou měrou zasloužili ti, které vyhnala do Ameriky předválečná vlna antisemitismu,jejímž iniciátorem byl.

   Osud Martina Bormanna

   Ještě mnoho let po skončení války spolková německá vláda a židovské organizace zabývající se vyhledáváním nacistických válečných zločinců nabízely značné finanční částky za jakoukoliv informaci, jež by vedla k nalezení a odsouzení jednoho z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Jmenoval se Martin Bormann.
   Bormann, syn vojáka z povolání, se narodil 17. června 1900. Po ukončení zemědělské školy v Meklenbursku se stal ředitelem velkostatku poblíž Berlína. Ve dvaceti letech vstoupil do protižidovské organizace a o sedm let později, když se Hitler nezadržitelně šplhal k moci, se stal fanatickým členem nacistické strany.
   Tento malý, podsaditý a ramenatý muž se vytrvale zavrtával jako mol do nacistické strany, kráčeje za svými vlastními cíli a ambicemi. Stal se velitelem stráže Rudolfa Hesse, zástupcem fuhrera, a když v květnu 1941 Hess zběhl do Británie, stal se hlavou stranické kanceláře. V roce 1943 dosáhl všemocného postavení sekretáře a hlavního poradce samotného Hitlera.
   Jako Hitlerův společník a blízký důvěrník byl Bormann v samém srdci krutostí a neslýchaných zvěrstev nacistů. Mezi lety 1939 a 1942, zatímco byl stále Hessovým podřízeným, spolupracoval na masových vraždách nejméně 100 000 "nežádoucích" - duševně chorých a vězňů koncentračních táborů. V letech 1941 až 1945 podle oficiálního prohlášení vydaného veřejným žalobcem spolkové země Hesensko se aktivně podílel na vyvražďování židovských, polských, českých a ruských válečných zajatců,jež nacisté považovali za méněcenné rasy. Tímto způsobem, jak se uvádí v prohlášení, Bormann "s plným vědomím ze zavrženíhodných, krutých a zlovolných důvodů způsobil smrt nejméně pěti miliónů lidí".
   V dubnu 1945 byl Martin Bormann jedním ze zmenšující se skupiny věrných přívrženců, kteří se rozhodli zůstat s Hitlerem až do hořkého konce.
   Berlín se stal přízračným místem smrti, ohně a zkázy, zcela obklopen ruskými jednotkami, které si vytrvale probojovávaly cestu do středu města.
   Když Hitler 30. dubna spáchal sebevraždu, byli Bormann a Joseph Goebbels, ministr propagandy, jedinými členy nacistické "staré gardy", která zůstávala v Fuhrerbunkeru.
   Goebbels se rozhodl zemřít spolu s celou svou rodinou, ale pro Bormanna byla sebevražda tím posledním, na co pomýšlel. Měl v plánu dostat se ven z umírajícího Berlína a to mohl provést dvěma způsoby. Jednak uvažoval o vyslání generála Krebse, náčelníka generálního štábu pozemních vojsk, k ruskému generálu Čujkovovi, aby jim umožnil volný, průchod z Berlína výměnou za to, že se vzdají říšského kancléřství. Čujkov však zůstával neústupný, s ničím jiným by nebyl tak spokojen jako s bezpodmínečnou kapitulací kancléřství a všech uvnitř.
   Druhou možností bylo probít se ruským obklíčením pod rouškou tmy a nějak se dostat do Šlesvicka-Holštýnska, kde se německé síly pod velením velkoadmirála Karla Donitze, jehož Hitler jmenoval svým následníkem, stále ještě držely.
   V půl páté odpoledne l. května 1945 shromáždil Bormann zbylé osazenstvo Fuhrerbunkeru a prozradil mu svůj únikový plán. Většina jej považovala za šílenost, ale někteří souhlasili, že s ním půjdou. Po chvíli, zatímco všude kolem vybuchovaly granáty a obloha nad Berlínem houstla kouřem boje, oslovil Bormann skupinu velitelů SS v zahradě kancléřství a vydal rozkaz k rozpuštění takzvaných vervolfů, kteří měli za úkol po porážce Německa rozšiřovat zmatek a paniku mezi spojeneckými armádami. Očitý svědek, rozhlasový komentátor Hans Fritsche, si všiml, že Bormann měl na sobě šedou polní uniformu s výložkami generála SS.
   V osm hodin večer se ti vězni Hitlerova bunkru, kteří se rozhodli probít ruskými liniemi, vykradli z kancléřství. Skupinu tvořil Bormann, státní sekretář Naumann, Artur Axmann, vůdce Hitlerovy mládeže, Hitlerův řidič Erich Kempka a lékař SS, doktor Stumpfegger.
   Probíjeli si cestu hromadami trosek a nakonec se dostali až k weidendammskému mostu, který spojoval oba břehy řeky Sprévy. Bormann zařídil, že mohli překročit řeku pod ochranou několika tanků patřících k jedné z tankových jednotek SS, jež stále ještě fanaticky bojovaly.
   Na to, co se stalo pak, existují dva rozdílné názory, jež se objevily ve výpovědích dvou členů Bormannovy únikové skupiny na norimberském procesu. První z nich poskytl Kempka, Hitlerův řidič.
   Kolem nás projelo několik tanků následovaných obrněnými vozy pěchoty. Tanky si probíjely cestu zátarasy na mostě.
   Bormann právě doběhl k prvnímu tanku, když byl zasažen protitankovou střelou vypálenou z blízkého okna a vybuchl. Tam, kde se nalézal Martin Bormann, zůstal jen sloup ohně. Mě samotného vrhl výbuch k zemi a ztratil jsem vědomí. Když jsem přišel k sobě, nebyl jsem schopen slova.
   Kempka potvrdil, že viděl Bormannovo tělo svíjet se v plamenech. Podle jeho názoru není možné, že by Bormann přežil.
   To však nebyla jediná verze Bormannova osudu.
   Další svědek, Artur Axmann, vypověděl zcela jiný příběh.
   Municí naložený tank Tiger vybuchl.
   Tlaková vlna mě odhodila značně daleko.
   Instinktivně jsem se skryl v kráteru bomby Totéž udělalo i několik dalších. Byl tam Bormann s Hitlerovým lékařem, Dr.
   Stumpfeggerem, státním sekretářem Dr.
   Naumannem, Goebbelsovým adjutantem Schwagermannem a mým vlastním adjutantem, Weltzinem. Všichni vyvázli bez zranění. Seděli jsme v kráteru a pokoušeli se přijít na to, jak nejlépe uniknout z Berlína.
   Skupina se vrátila na nádraží Friedrichstrase, vyšplhala na koleje a překročila řeku ve tmě po železničním mostě. Za nějakou dobu doběhli až k nádraží Lehter, které již zabraly sovětské jednotky. Kdvž Bormann a ostatní vyšplhali na nástupiště, padli přímo do náruče ruské hlídky.
   Již dříve jsme si strhali výložky, říká Axmann. "Rusové nás považovali za příslušníky domobrany. Nabídli nám cigarety.
   Najednou se Bormann s doktorem Stumpfeggerem dali do běhu směrem k Invalidenstrase. Rusové zpozorněli a my jsme ucítili nebezpečí, že by nás mohli zadržet. Pomalu jsme se vzdalovali.

   Rusové se ani nepokusili Axmanna a jeho kumpány - Naumanna, Schwagermanna a Weltzina -, kteří pokračovali podél Invalidenstrase směrem ke čtvrti Moabit, zastavit. Naumann a Schwagermann najednou zmizeli v nějakém křoví. Axmann a jeho adjutant pokračovali sami, ale obrátili se, když uslyšeli rachot tanků před sebou.
   "Na zpáteční cestě o Invalidenstrase, vypovídá Axmann, "jsme se dostali do prudké palby. Brzy nato jsme překročili koleje na nádraží Lehrter a viděli dva muže ležící na zemi. Poklekli jsme vedle nich, abychom se podívali, zda můžeme pomoct.
   Byl to Martin Bormann a Dr. Stumpfegger.
   Chyba byla vyloučena, viděli jsme jim zřetelně do tváří. Leželi na zádech, nohy a ruce roztažené.
   Dotkl jsem se Bormanna, ale nijak nezareagoval. Sklonil jsem se nad ním, ale známky života jsem nenalezl. Na jeho těle nebyly stopy zranění nebo krve. Možná že si vzali jed. Najednou spustila palba a my jsme museli odejít.
   Axmannova wpověd' byla zpochybňována nejen proto, že patřil k prominentním členům nacistické strany, ale jelikož jeho adjutant, Weltzin, později zemřel v ruském zajetí, nebyl nikdo, kdo by ji mohl potvrdit nebo vyloučit.
   Daleko později řada civilních svědků potvrdila, že viděla dvě těla, která byla později pohřbena.
   Datum pohřbu bylo stanoveno na 8. květen.
   Jedno z těl identifikovali jako Dr. Stumpfeggera díky osobním dokumentům, jež u něj nalezli, a berlínský poštovní úřad doručil tuto zprávu jeho ženě v srpnu 1945.
   Nic však nedokazovalo totožnost druhého mrtvého a nikdo ze svědků jej nepoznal. Určitu dobu po válce probíhaly pokusy nalézt skutečný hrob, což však bylo prakticky nemožné, neboť tvářnost poválečného Berlína, povstávajícího z trosek, se radikálně změnila.
   Mezitím byl Martin Bormann v nepřítomnosti souzen v Norimberku a odsouzen k smrti. S postupem let se čas od času objevovaly zprávy, že ho viděli v nejrůznějších zemích Jižní Ameriky.
   Většinou šlo jen o výmysly, ale jeden muž byl nezvratně přesvědčen o tom, že Bormann přežil.
   Byl to Simon Wiesenthal, bývalý vedoucí Židovského dokumentačního střediska ve Vídni.
   Podle Wiesenthala hledal Bormann útočiště v Paraguayi, kde měl několik úkrytů.Jeden z nich se údajně nalézal na jihovýchodě země, poblíž řeky Paraná, odkud by mohl rychle uniknout v případě ohrožení do Brazílie.
   Jak šel čas, ztrácely úřady o Martina Bormanna zájem a v roce 1973 jej západoněmecká vláda oficiálně prohlásila za mrtvého. Jejich rozhodutí se ukázalo být opodstatněným, když o několik let později výkopové práce v Berlíně odkryly lebku a kostní zbytky patřící podle zubních záznamů prokazatelně Bormannovi.
   Přesto nad případem Bormann i nadále visí otazník. Možná že i navzdory důkazům byl velkou rybou, které se podařilo uplavat.

   Katastrofa v Bombaji

   Na počátku roku 1944, přestože se průběh války začal neúprosně vyvíjet v neprospěch japonského panství v Pacifiku, Japonci i nadále okupovali Barmu a chystali se k rozhodnému kroku přes indické hranice. Kdyby sejim podařilo porazit Spojence, nic by již jejich armádám nebránilo v tom, aby zaplavily úrodné nížiny Bengálska a snadno dobyly přístav Kalkatu.
   Japonský útok, který začal v únoru 1944, si kladl za svůj primární cíl dobýt Imphál a Kóhimu na úpatí Ásámu. Japonci předpokládali, že příchod monzunů zabrání jakémukoliv účinnému zásahu spojeneckých vojsk. První útok vedlo šest britských divizí a rozvinul se v zuřivou bitvu. Ačkoliv Spojenci měli japonskou ofenzívu pod kontrolou, byla situace po několik týdnů kritická.
   Během této rozhodující fáze se Britové spoléhali především na neustávající tok materiálních zdrojů životně důležitým přístavem Bombají na západním pobřeží Indie. Byly tu překládány vojenské zásoby z obchodních lodí do letadel a vlaků,ježje pak rozvážely po celé Indii.
   V pátek 14. dubna 1944 přístav Bombaj do posledního místečka zaplnila obchodní plavidla všech možných národností. Nedlouho předtím připlula i SS Fort Stikine, nákladní loď o výtlaku
   7142 tun, která opustila Liverpool o sedm dnů dříve naložená municí, výbušninami, zásobami a letadlem. Rovněž na palubě nesla zlatou cihlu o hodnotě dvou miliónů liber, určenou na podporu indického hospodářství.
   Kolem půl druhé odpoledne se přístavní dělníci, kteří vykládali loď, vrátili po polední přestávce, aby pokračovali v práci. Když vstoupili na loď, kdosi si všiml kouře vycházejícího z druhého nákladového prostoru na straně blíže přístavní hrázi a vyhlásil poplach.
   Jakmile přístavní dělníci urychleně opustili lod', hasiči natáhli přes přístavní hráz hadice a začali čerpat vodu na místo, odkud vycházel kouř přímo z ventilátorů. Byla snaha se spojit s vedením hasičů, ale díky jakýmsi zmatkům a dočasnému přerušení spojení si velitelství hasičů neuvědomilo, že lod'je plná výbušnin. Proto na místo vyslali jen slabou posilu.
   Mezi zbožím na palubě Fort Stikine se nalézalo i značné množství rybího hnojiva. Z nějakého důvodu, snad že s rostoucí teplotou vydávalo odpuzující zápach, dostali přístavní dělníci příkaz vrátit se na lod' a nejprve vyložit tuto část nákladu.
   Smrtící náklad výbušnin zůstal prozatím nedotčen.
   Zdroj ohně se nyní již podařilo identifikovat.
   Oheň se vznítil mezi asi 9000 žoky bavlny naloženými na loď v Karáčí. Přímo pod žoky bavlny byly uskladněny bedny s granáty a municí do menších zbraní a na žocích leželo několik tisíc kubických stop dřeva, zatímco horní část druhého nákladového prostoru obsahovala výbušniny.
   Od prvního okamžiku, kdy byl oheň zpozorován, uplynula téměř hodina a teprve nyní si velení hasičů uvědomilo, že mají co do činění s plovoucí bombou. Všechna dostupná čerpadla převeleli na místo, ale v té době sejiž oheň vymkl kontrole.
   Důstojník z armádních skladů sešel dolů, aby si prohlédl výbušný náklad. Vrátil se s chmurným výrazem ve tváři a podal hlášení veliteli lodě, kapitánu A. J. Naismithovi. Doporučil mu, aby loď okamžitě potopil.
   Byl tu však jeden problém. Vzdálenost mezi kýlem lodi a dnem přístavu činila pouhé čtyři stopy. I kdyby ji její posádka potopila, nenabere ani tolik vody, aby se zaplavila spodní část druhého nákladového prostoru. Jediným možným řešením bylo odvézt ji na otevřené moře a potopit tam. Toto řešení však vyžadovalo čas a ten hasiči rozhodně neměli.
   Pak následovala hodina váhání a nerozhodného přešlapování. Přístavní dělníci pokračovali ve vykládání rybího hnoje a dalšího zboží. Nikdo se nepokusil evakuovat okolní přístav, ve skutečnosti málokterá posádka vedle stojících lodí si uvědomovala, že Fort Stikine nese na palubě výbušný náklad. Lodě převážející výbušniny byly označeny červenými vlajkami signalizujícími nebezpečí.
   Takovouto vlajku však Fort Stikine neměla.
   Na jednom z poblíž stojících plavidel, norské nákladní lodi Belray, mladý schopný námořník Roy Hayward, který bojoval s ohněm během náletů na Londýn, uviděl plameny vycházející z lodě, jež najednou změnily barvu na žlutohnědou, a pochopil, co to znamená. Tuto barvu způsobilo hoření výbušnin. Varovně vykřikl a skryl se za dělo své vlastní lodi.
   Za okamžik z hořící lodě vyšlehl sloup ohně doprovázený hrozivou explozí. Výbuch prošel horizontálně postranní částí lodě až na přístavní hráz, kde zapálil skladiště a ostatní budovy. Roztřepené kovové části vymrštěné jakoby z ohromného děla srážely vše, cojim přišlo do cesty.
   Když došlo k výbuchu, stál kapitán Naismith spolu se svým hlavním důstojníkem na přístavní hrázi. Žádného z nich již nikdo nespatřil, oba prostě zmizeli. Třetí muž, jenž stál s nimi, námořní trosečník z bombajské pobočky společnosti Lloyd's, měl výbuchem servány šaty do poslední nitky. Jakoby zázrakem nebyl jinak zraněn.
   Na samotné lodi zahynulo 66 hasičů a 80 jich utrpělo zranění.
   Přímo za zádí Fort Stikine kotvila loď Japalanda o výtlaku 5000 tun. Velká vlna vzniklá explozí zdvihla její příď šedesát stop nad hladinu. Loď se několikrát otočila jako dětská káča a přídí dopadla najednu z budov přístavu.
   Letící kovové úlomky a trosky z Fort Stikine způsobily smrt mnoha námořníků na okolních lodích, včetně Belray. Roy Hayward, zděšený, ale nezraněný, se okamžitě vztyčil a dal se do záchranných prací, pomáhal zraněným na břeh, odkud byli všemi dostupnými prostředky převáženi do nemocnice.
   Během záchranných prací došlo ke druhému, daleko většímu výbuchu, který roztrhl již poškozenou Fort Stikine. Ohromný sloup ohně a kouře vylétl do výše několika tisíc stop a vynesl s sebou tuny kovu - včetně zlatých cihel -, jež spadly na přístav a přilehlé město. Hořící bavlna, síra a pryskyřice vylétávaly do skladišť a obytných domů na vzdálenost více než půl míle, všechno zapalovaly, takže přístav byl celý obklopen ohněm.
   Velitel bombajských hasičů Norman Coombs zachoval chladnou hlavu a účinně uprostřed této spouště zasahoval. Přikázal bombajským vojenským jednotkám, aby se pustily do boje s ohněm v přístavu, a jeho vlastní lidé se vydali na pomoc městu.
   V nemocnici St. George potřebovalo chirurgický zákrok více než 250 obětí a 200 dalších bylo ošetřeno s menšími zraněními. Nikdy se nepodařilo určit přesný počet mrtvých, neboť někteří prostě zmizeli. Některé zdroje uvádějí až 1200
   mrtvých.
   Po několik dní se tisíce vojáků, námořníků a letců pokoušely přemístit výbušniny ze zasažených doků do bezpečí. Přitom se vydávaly velkému nebezpečí, neboť munice neustále ve zbytcích hořících skladišť vybuchovala. Během noci a následujícího dne bylo šestnáct dalších lodí, z nichž mnohé obsahovaly výbušniny, odtaženo na otevřené moře.
   Materiální škody dosáhly ohromných rozměrů.
   Nejméně 27 lodí bylo potopeno, zničeno ohněm nebo vážně poškozeno a všechny budovy doků rozmetány. Tři závěsné mosty na vstupu do přístavu byly částečně vyrvány ze svých základů a rozprášeny do všech stran. Na 10 000 britských a indických vojáků i civilistů šest měsíců odstraňovalo trosky a uvádělo přístav opět do provozu.
   Zničení Bombaje patřilo k jednomu z nejpřísněji utajovaných válečných tajemství. Teprve roky po válce oficiální zdroje uveřejnily podrobnosti o způsobených škodách, a to jen velice opatrně.
   Během dlouhotrvajícího zkoumání příčin požáru na Fort Stikine se nikdy nepodařilo dát jednoznačnou odpověď, ačkoliv nejvíce přicházela v úvahu sabotáž. V té době působila v Indii celá řada projaponských frakcí, a jelikož japonská armáda klepala na indická zadní vrátka, musely se britské úřady potýkat s narůstající nespokojeností civilistů, nemluvě o aktivním zasahování do válečných operací.
   Jak se ukázalo, znamenala japonská ofenzíva proti severovýchodní Indii naprostou katastrofu.
   KdyžJaponci odmítli přijmout porážku u Imphálu a Kóhimy a stáhnout se do Barmy, byla jejich armáda během léta 1944 doslova smetena, čímž se otevřela cesta pro anglo-indickou ofenzívu, jež následujícího roku znovu získala Barmu.
   V roce 1947, když se Británie stahovala z nezávislé Indie a britská vláda měla zájem na pokračování dobrých vztahů s novou indickou vládou, bylo zkoumání příčin záhadné katastrofy potichu zanecháno.

   Záhada tichomořské války

   Dne 18. dubna 1943 narazily stíhačky Lockheed P-38 Lightning americké 339. stíhací perutě, operující z ostrova Guadalcanal nad atolem Kahil, na japonskv bombardér Micubiši Betty, a sestřelily jej, přičemž přišli o život všichni členové posádky včetně jedné velice důležité osoby - admirála Isorokua Jamamota, vrchního velitele japonského císařského námořnictva a nejvyššího velitele všech japonských sil v Pacifiku.
   Jamamoto, arehitekt útoku na Pearl Harbor a stratég stojící za všemi japonskými bleskovými útoky v prvních měsících války, v Tichomoří, si s sebou odnesl i hádanku, která nedá historikům spát ještě dnes. Bylo plánování ofenzív v Pacifiku výhradně jeho prací, nebo se spoléhal na strategické válečné plány navržené americkými a britskými námořními experty v letech před válkou?
   Dříve než se pokusíme zodpovědět tuto otázku, bude zajímavé prozkoumat další aspekt počátku války v Tichomoří, který vzrušoval odborníky ještě dlouho poté. Když Japonci zaútočili na Tichomoří, učinili tak zcela bezehybně, s dokonalou znalostí rozmístění amerických námořních sil a letišť. Některé informace zcela jistě dodali jejich agenti, ale většina zpravodajských údajů mohla být získána jedině dokonalou prací průzkumných letadel - a přece Američané nevěděli, že se něco takového děje, až do vypuknutí války,.
   Teprve po ní, když spojenečtí experti dostali možnost prozkoumat japonské vojenské archívy, se dozvěděli plnou pravdu. Celé měsíce před tichomořskou ofenzívou křižovala tajná letecká jednotka japonského císařského námořnictva oblohu nad americkými základnami a shromažďovala rozsáhlý fotografický materiál.
   Tajnou jednotku s označením třetí letecký sbor tvořily tři eskadry o celkovém počtu 36 průzkumných bombardérů Micubiši G3M2 Nell s dalekým doletem. V dubnu 1941 byly tyto letouny tajně smontovány, v Takau na ostrově Tchaj-wanu (Formosa). Sem byly jednotlivě přepraveny z Kisarazu poblíž Tokia. Neměly maskování a nenesly žádné výsostné znaky.
   Dne 18. dubna 1941 se třetí letecký sbor vydal za svým prvním úkolem. Byl dlouhý 1200 mil a zaměřoval se na fotografování přístavů, letišť a vojenských kasáren v Legazpi, na jihovýchodním výběžku Luzonu na Filipínách. Letoun provedl úspěšný přelet nad strategickým cílem ve výšce 28 000
   stop, aniž by byl zpozorován.
   Dne 23. dubna uskutečnily letouny G3M2 1400
   mil dlouhý let přes oceán na letiště Peleliu na Palauských ostrovech na východ od Filipín.
   Odsud provedly, několik tajných průzkumných letů nad ostrovem,Jolo a strategickými cíli na Mindanau. Později, když operovaly z Truku na Karolínách, rekognoskovaly Rabaul.
   V červnu se část třetího leteckého sboru přesunula na Tinian a začala provádět velice opatrné přelety nad strategicky významným ostrovem Guam v maximální výšce 29 500 stop. V průběhu tří dnů se jí podařilo detailně fotografovat celý ostrov. Jeden z letounů byl zpozorován, neboť vláda Spojených států protestovala, že stroj, o němž se domnívala, že je japonský, přelétl ve velké výšce nad ostrovem. Američané nedali najevo domněnku, že jde o průzkumný letoun, a Japonci samozřejmě incident popřeli. Nicméně dospěli k závěru, že je nutné tajné lety nad Pacifikem přerušit, ačkoliv další průzkumné lety se uskutečnily ještě před japonskou invazí v červenci 1941 nad Francouzskou Indočínou.
   Poté byl třetí leteckv sbor rozpuštěn a přeměněn na stíhací jednotku. Do té doby již poskytl japonskvm námořním činitelirm veškerý fotografický materiál, který potřebovali. Admirál Jamamoto nyní mohl uvést svúj ďábelsky dokonalý plán v život.
   Jamamoto měl dvě vlastnosti, které byly u japonských dirstojníků vzácné. První z nich spočívala v tom, že dokonale rozuměl japonskému vojenskému myšlení, a druhá, že dovedl číst a psát anglicky. Na počátku dvacátých let působil jako japonský námořní atašé ve Washingtonu a během té doby měl mnoho příležitostí číst knihy a články o námořní strategii psané západními odborníky.
   Jedním z těchto článků byl i vyjímečný dokument nazvaný Námořní moc v Pacifiku britského námořního korespondenta a bývalého důstojníka zpravodajské služby Hectora Bywatera. Část tohoto materiálu byla věnována vzorci, polde něhož by se mohla budoucí válka v Pacifiku vyvíjet,a pozdější události ukázaly jak neobyčejně přesné jeho předpovědi byly. Tento článek poprvé vyšel v Londýně v roce  1925 a následně byl přeložen  do několika jazyků, včetně japonštiny, a stal se doporučenou četbou ve školách pro námořní důstojníky nejsilnějších světových mocností.
   Brzy po jeho prvním uveřejnění byl materiálnebo alespoň jeho část týkající se vedení budoucí války v Tichomoří- rozšířen a aktualizován do celé knihy.
   Bywaterova hypotetická válka v Pacifiku nezačíná překvapivým útokem na Pearl Harbor, ale rozsáhlým střetnutím mezi japonskými a americkými flotilami u Filipín. Bywater předpokládal, že nejdůležitější použitou zbraní se stanou lodní děla, ale rovněž předpověděl použití letadlových lodí.
   To by samo o sobě nebylo příliš pozoruhodné, protože od poloviny dvacátých let měli Britové, Američané i Japonci své zárodečné letadlové lodě a účinná demonstrace toho, co letadlo může provést s válečnou lodí,již proběhla v červenei 1921, když smíšené síly, amerických armádních a námořních bombardérů potopily několik ukořistěných německých lodí, včetně bitevní lodi Ostfrieslund.
   Co však vzbudilo obdiv, byla přesnost Bywaterova podání následujícího japonského útoku na Guam a Filipíny. Bywater předpokládal, že se Guam stane cílem leteckého a námořního bombardování, po němž se japonské síly vylodí obchvatným manévrem na východní a západní straně ostrova. Američané nedokáží odolávat účinnému odporu a budou brzy nuceni kapitulovat. Téměř přesně tak se to v prosinci 1941 stalo.
   Podobnost mezi Bywaterovým podáním japonské invaze na Filipínách a skutečnými událostmi je skutečně zarážející. Bywater předpovídal, že útok začne masívními údery prováděnými letouny z letadlových lodí směřujících na západ - což se také stalo. Pak měla následovat invaze vedená ze tří stran: ze zálivu Lingayen a zátoky, Lamon na Luzonu a zátoky Sindangan na Mindanazi.
   Vylodění na Luzonzz proběhlo přesně tak, jak Bywater předpovídal:Japonci se po vylodění vydali do vnitrozemí, do Manily, ze dvou stran. Pouze vylodění v zátoce Sindangan proběhlo jinak.
   Místo vylodění na tomto místě, na západním pobřeží Mindanaa, k němu došlo v zálivu Davao na jihovýchodním výběžku ostrova - jednom z míst prozkoumaných letouny třetího leteckého sboru.
   Bywater rovněž předvídal, že Američané nakonec znovu dobudou Tichý oceán pomocí silného námořnictva a že budou prostřednictvím série pečlivě plánovaných "žabích skoků" nezadržitelně postupovat na Japonsko. Taktéž předpověděl,jak, Japonci tváří v tvář porážce vrhnou do bitvy všechny dostupné zdroje - včetně sebevražedných pilotů.
   Rozsáhlé námořní střetnutí,jež konečně otřese japonským snem o vítězství v Pacifiku, psal Bywater, se uskuteční tam, kde válka začalau Filipín.Je zvláštní, že ve své rozhodující námořní bitvě nedocenil roli letectva. Když k ní doopravdy v roce 1944 došlo, nepřátelské síly se soustředily na boj svých letounů z letadlových lodí a hladinové flotily se jen zřídkakdy přibližovaly na dostřel.
   Celkem vzato se zdá, že Bywaterovy předpovědi a strategie přijatá Jamamotem na počátku války v Pacifku si jsou tak podobné, že to nemůže být náhodné. Bywater také předpověděl, že torpédové bombardéry budou hlavní silou námořní války, v čemž měl úplnou pravdu.
   Kdyby Jamamoto potřeboval nějaké potvrzení této teorie, byli to Britové, kteří mu je poskytli.
   V listopadu 1940, více než rok před japonským útokem na Pearl Harbor, provedlo dvacet torpédonosných a bombardovacích dvouplošníků Swordfish britského královského námořnictva brilantní noční útok na italskou flotilu v Tarentu, kde byla zničena jedna z nejmodernějších bitevních lodí a dva těžké křižníky. Bitevní lod' a jeden křižník zůstaly mimo provoz po několik měsíců, druhý křižník se již nikdy na moře nevrátil.
   Příklad Tarenta Jamamoto využil při plánování svého útoku na Pearl Harbor. Stejně tak se nechal inspirovat manévry amerického námořnictva, které se uskutečnily na Havaji v roce 1932 a při nichž sami Američané předvedli, jak by se mohly letadlové lodě nepozorovaně přiblížit k Pearl Harboru a za svítání provést zničující útok na základnu.
   Zda se však Jamamotova grandiózní strategie v Pacifku skutečně zakládala na knize neznámého Angličana, zůstane navždy jednou z největších záhad druhé světové války.

   Osud Amelie Earhartové

   Ze všech záhadných událostí vzešlých z druhé světové války jen velmi málo vzbudilo takový veřejnv zájem - a dalo podnět k tolika divokým příběhům - jako osud známé americké aviatičky Amelie Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana, kteří zmizeli při posledním úseku plánovaného letu kolem světa v roce 1937. Ačkoliv k tomu došlo ještě před vypuknutím války, jejich pravděpodobný osud v rukách Japonců dal následně podnět k mnoha válečným spekulacím.
   Earhartová s Noonanem se vznesli na svém dvoumotorovém letounu Lockheed Electra z Lae na Nové Guineji v 10 hodin dopoledne 2. července 1937 a zamířili na ostrov Howland, ležící uprostřed Pacifiku ve vzdálenosti 2556 mil.
   Během závěrečné etapy, letu byla posádka electry v neustálém spojení s americkým námořním kutrem Itasca, kotvícím u pobřeží Howlandu, který poskytoval letounu navigační pomoc. V 7.42
   ráno 3. července - s časovým posunem na obou stranách mezinárodního časového pásma - kutr obdržel od Amelie Earhartové rádiovou zprávu.
   "Musíme být nad vámi," říkalo se v ní.
   "Nevidíme vás. Dochází nám palivo. Letíme ve výšce 1000 stop."
   Po šestnácti minutách přišla další zpráva.
   "Létáme v kruhu nad vámi. Neslyšíme vás.
   Přelaďte na 7500, ihned nebo za dohodnutou půlhodinu."
   Radista na Ithace vyslal zaměřovací signál na dohodnuté frekvenci 7500 kilocyklů. Pilotka electry ohlásila, že jej přijala, ale že není schopna určit polohu. "Prosím, určete polohu a ohlaste ji ústně na frekvenci 3105," požádala.
   Radista vysílal ústně polohu letadla v pětiminutových intervalech. V 8.45 Amelia Earhartová odpověděla. Jsme v poloze 157-337. Letíme z jihu na sever. Přijímáme na frekvenci 6210 kilocyklů. "
   To bylo naposledy, kdy se Amelia ozvala. Nyní již posádka Ithaky věděla, že se electra dostala mimo kurs a je nenávzratně ztracena. Jejich výpočty ukazovaly, že letadlo má zřejmě dostatek paliva asi na další tři hodiny letu a pak, nepodaří-li se jí nouzově přistát na některém z ostrovů, nezbude Amelii nic jiného než přistát na moři.
   Dny po zmizení electry byly svědky nejrozsáhlejší průzkumné operace na moři v historii amerického námořnictva, vedené posádkou Ithaky, která se vydala plnou parou na severozápad hledat ztracený letoun.
   Téhož dne vyrazil z Pearl Harboru americký námořní pátrací létací člun Gatalina, jenž se měl připojit k hledání v prostoru Howlandu. Pilot hlásil, že počasí na sever od Howlanduje mezi 2000
   a 12 000 stopami špatné, padá sníh, prší a je bouřka. Vrátil se na základnu následujícího rána, aniž cokoliv spatřil.
   Do pátrání, jež pokrylo více než 250 000 čtverečních mil středního Pacifiku, se nakonec zapojila jedna letadlová a jedna bitevní lod', čtyři torpédoborce, minolovka a větší množství menších plavidel. Letadlová loď USS Lexington dorazila na místo pátrání teprve 13. července, neboť se plavila ze Santa Barbary v Kalifornii, ale jakmile tak učinila, její kapitán okamžitě vyslal šedesát letounů. V následujících pěti dnech prohledaly
   151 000 čtverečních mil oceánu bez výsledku.
   Podivné zvěsti začaly kolovat ještě dříve, než bylo pátrání odvoláno. Proslýchalo se, že Earhartová s Noonanem se svou electrou, vybavenou kamerami, měli za úkol "náhodně" se odch lit od kursu a přeletět Japonci ovládané Mariany, které Japoncům přiřkla Versailleská smlouva z roku 1919 a kde údajně probíhala čilá vojenská výstavba. Něco však nevyšlo a electru Japonci sestřelili, její posádku zabili nebo vzali do zajetí.
   Fred Noonan byl oficiálně prohlášen za mrtvého 26. června 1938 a Amelia Earhartová 1. ledna
   1939. Prohlášení o Ameliině smrti dalo vzniknout, jak zřejmě bylo možno očekávat, další vlně nezaručených zpráv, že stále ještě žije a že byla ve skutečnosti viděna na mnoha místech od Karolíny po Tokio.
   Tytéž nezaručeně zaručené zprávy se objevovaly v pravidelných intervalech i po následujících třiadvacet let. Pak v létě 1960 vyplul případ tajné průzkumné cesty opět na světlo světa. Dne 1. května toho roku byl průzkumný letoun U-2 pilotovaný Garym Powersem sestřelen poblíž Sverdlovsku v Sovětském svazu. Špionážní historky byly v té době v módě Tento poslední příběh, který se objevil i v životopisu Amelie Earhartové, tvrdil, že v roce 1937
   jela jedenáctiletá dívka Josephine Blanková na kole podél pobřeží a vezla oběd svým příbuzným, kteří pracovali na tajné japonské základně námořního letectva v přístavu Tanapag na ostrově Saipan - japonském námořním velitelství na Marianách -, když jí najednou nízko nad hlavou přeletělo stříbrné dvoumotorové letadlo a zabořilo se do vod přístavu.
   Když Josephine dojela do přístavu, uviděla skupinu domorodců obklopující dva bílé cizince, muže a ženu. "Oba byli vyhublí a vypadali unaveně," řekla na tiskové konferenci v červenci 1960.
   "Žena byla nakrátko ostříhána jako muž a jako muž byla i oblečena, Muž, jak si matně vzpomínám, měl nějaká zranění na hlavě." Dále řekla, že japonská hlídka, která přijela na místo, aby oba zadržela,jí řekla, že to jsou američtí letci, a později zaslechla, že byli oba popraveni.
   Na téže tiskové konferenci oznámili, že trosky zmizelé electry byly snad nalezeny potápěči na dně tanapagského přístavu. Jako důkaz byl předložen generátor údajně pocházející z Ameliina letadla,jak se vyjádřil její technický poradce, Paul Mantz. Když ho dostali k dispozici představitelé Bendix Corporation, kteří vyráběli generátory pro tyto typy letadel, kategoricky popřeli, že by byl jejich, a prohlásili, že to je kopie, již vyrobili Japonci.Jak se zdálo, všichni přehlíželi tu skutečnost, že Japonci během války používali řadu letadel typu Electra vyráběných v licenci, a proto generátor mohl pocházet z jednoho z nich.
   Ačkoliv tvrzení, že byl Ameliin letoun nalezen, bylo brzy vyvráceno, poskytlo úrodnou půdu pro další spekulace. Nejztřeštěnější z nich tvrdila, že electra, která havarovala v horách Kalifornie v roce 1961, byla do posledního detailu shodná s electrou Ameliinou, shodovalo se údajně i sériové číslo. A vysvětlení? Earhartová s Noonanem při své cestě kolem světa použili několika shodných letounů téhož typu, aby zmátli každého, kdo by se zajímal o skutečný účel jejich cesty. (Způsob, jakým by toho bylo dosaženo,jejen velice obtížné si představit. ) Co se týče domněnky, že electra skutečně plnila tajný výzvědný úkol, je to příběh vymyšlený v každém detailu. Můžeme připustit, že mohla být opatřena výzvědnými kamerami, neboť takto vybavený letoun patřící britskému průmyslníkovi Sidneymu Cottonovi uskutečnil řadu tajných letů nad Německem ještě před vypuknutím války. Ale z taktického hlediska nedává smysl, že by Earhartová s Noonanem plnili nějaký takovýto úkol.
   Žádná z japonských základen, které posádka electry údajně fotografovala, nebyla ani vzdáleně poblíž trasy jejího letu. Saipan, oblíbený cíl, ležel téměř 2000 mil severně. Kruhová vzdálenost - nejkratší trasa mezi dvěma body na zemském povrchu - ze Saipanu na ostrov Howland je 2700 mil.
   Spojte si tyto dvě vzdálenosti dohromady a dostanete vzdálenost, která daleko přesahuje možnosti Ameliina letadla, i kdyby bylo přeměno na létající palivovou nádrž.
   Kdyby vláda Spojených států chtěla uskutečnit tajné přelety nad Marianami - a je nutno vzít v úvahu, že v roce 1937 válka s Japonskem nebyla považována za vážnou možnost -, bylo by daleko logičtější, kdyby použilá výzvědných letounů se základnou na Filipínách, nebo dokonce Guamu, americké základně ležící nejblíže japonským državám.
   Kdyby Noonan udělal navigační chybu, musela by být neobyčejně velká a představovat odchýlení
   90o od požadovaného směru, kdyby se měli dostat nad Japonci ovládané území. Ale Noonan byl velice zručný navigátor. Použil by k určení polohy electry navigace podle polohy hvězd, a i kdyby bylo počasí špatné,je velice nepravděpodobné, že by během celonočního letu neuviděl jedinou hvězdu. Tak velkou navigační chybu šlo bezpečně rozeznat.
   Co se tedy mohlo stát? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Earhartová a Noonan se během posledního úseku svého transoceánského letu na ostrov Howland ztratili, začalo jim docházet palivo a byli zřejmě nuceni sestoupit do nižší výšky, aby se vyhnuli turbulenci způsobené elektrickými výboji. Možná že zachytili navigační signál z Ithaky, ale stejně jako o šest let později bombardér "Lady Be Good", ztracený v Libyjské poušti, přeletěli zdroj signálů a vzdalovali se od něj.
   A tak je pohltily vlny Tichého oceánu. Je načase, aby jejich duše došly klidu.

   Vlak do stanice Smrt

   Italská vesnice Balvano, ležící podél horské silničky, která se vine krajem Kampánie mezi Salernem a Potenzou, je malebná, i když ničím významná jako tucty dalších takovýchto vesniček rozesetých v horáchjižní Itálie. Neobvyklýje zde pouze hřbitov, daleko větší než kdekoliv jinde v okolí.
   Při bližším zkoumání zjistíme hrůzyplnou skutečnost. Jsou zde tři masové hroby, jež obsahují kolem 600 mrtvých. Všichni zahynuli za tajuplných okolností na úsvitu 3. března 1944.
   Spojencům, kteří se vylodili na italské pevnině v září 1943, se po těžkých bojích podařilo zatlačit německá vojska polního maršála Kesselringa až k nové obranné linii na půli cesty poloostrovem.
   I přes značné úsilí sejim zatím nepodařilo linii prolomit a těžké boje probíhaly zvláště u místa zvaného Monte Cassino.
   Na jihu se spojenecké okupační síly tvrdošíjně snažily znovuobnovit pořádek, komunikace a zajistit pravidelný přísun potravin a dalších životně důležitých zásob Italům, kteří se během zvláště tuhé zimy dostali často až na hranici hladovění. Úřady musely bojovat s bujícím černým trhem šířícím se z Neapole, kde bylo možno od Spojenců volně nakoupit cigarety a čokoládu a ty pak na venkově vyšmelit za vejce a maso. Téměř každý zásobovací vlak směřující z a do Neapole byl tedy nacpán k prasknutí stovkami překupníkůmužů, žen i dětí.
   Potravinový vlak, který se vydal ze Salerna večer
   2. března 1944, se skládal ze 47 vagónů, z nichž asi dvacet bylo otevřených. Po cestě do hor, do Potenzy, nabral jako vždy obvyklý náklad překup níků třesoucích se ve vlhku a zimě. Když dorazil do Persana, ležícího na půli cesty, vezl asi 600 černých pašažérů spolu s asi 100 či 200 řádnými:
   Nahoře v horách v Romagnanu, asi 30 km před cílem, připojil vlak dopředu další lokomotivu. Po určitém zdržení opustil městečko a supěl strmě vzhůru, ale po několika kilometreeh byl nucen zastavit, protože vepředu blokovala trať lokomotiva mající jakousi mechanickou závadu.
   Nastupování do vlaku při jízdě bez placení představovalo neustálý problém. Vlaky, jejichž lokomotivy byly poháněny nekvalitním uhlím, které poskytovalo jen určitou, sníženou energii, se po horských tratích pohybovaly jen velice pomalu, zvláště bylo-li stoupání příkré. Hordy překupníků si jednoduše na těchto místech počkaly a naskočily. Když je vojenská policie nebo karabiniéři na jedné z četných zastávek donutili vystoupit,jednoduše se přesunuly o kousek výš po směru jízdy, kde opět mimo zastávku nastoupily.
   Vlak se zastavil asi v polovině dlouhého horského tunelu nedaleko vesnice Balvano. Teprve po třičtvrtěhodině se dal opět do pohybu. Většina pasažérů to nezpozorovala, protože spala. To bylo několik minut před jednou hodinou po půlnoci.
   Zastávka v Balvanu ležela půl míle za tunelem.
   Výpravčí uviděl,jak se vlak těžkopádně sune nahoru, neboť stoupání bylo stále značné, a telegrafoval tuto informaci do následující zastávky na trati, do Bella-Mura. Ještě viděl,jak vlak zmizel v dalším dlouhém tunelu, zvaném Galleria delle Armi, a vešel dovnitř, do tepla hořících kamen.
   Vzdálenost mezi zastávkou Balvano a Bella-
   -Muro nebyla delší než pět mil, tedy asi 20 minut jízdy rychlostí, kterou v daném úseku vlak jel. Do Bella-Mura však vlak nikdy nedorazil. Ve skutečnosti se nikdy neobjevil ani na vzdáleném konci Gallerie delle Armi.
   V Bella-Muru se výpravčí podivoval, že vlak nejede, nic však v této věci nepodnikl. I kdyby se z nějaké příčiny zastavil, nikomu by nepřekážel, neboť příjezd žádného vlaku s potravinamijiž tu noc plánován nebyl. Věděl, že je to nákladní vlak, a v žádném případě nepomyslel, že by mohl být napěchován cestujícími. Výpravčí v Balvanu byl rovněž zmaten.Jeho kolegové po trati mu měli telegrafovat, že vlak bezpečně dojel. Žádný signál nepřišel, ani on však nic neudělal.
   Poplach vyhlásil teprve krátce po páté hodině ranní, když na zastávku dorazil muž s hroznou zprávou, že vlak uvízl v tunelu a většina - ne-li všichni - cestujících je mrtva.
   Nakonec se na místo dostavila policie a železniční úředníci a naskytl se jim strašlivý pohled.
   Světlo jejich svítilen odkrylo desítky mrtvých ležících podél kolejí. Mrtvá těla položili najednu stranu kolejí a poslední vagón připojili k lokomotivě, kterou přijeli. Vlak odtáhli zpět do Balvana a zde také zjistili celou hrůzu toho, co se stalo.
   Všechny vagóny byly plné mrtvých. Zdálo se, že zemřeli pokojně, nevykazovali známky jakéhokoliv zápasu. Několik jich ještě dýchalo a ti byli urychleně převezeni do nemocnice vojenskými vozidly, která přijela na místo neštěstí z Potenzy.
   Většina přeživších se nalézala v posledních třech vagónech, jež byly nejblíže čerstvému vzduchu vně dlouhého tunelu.
   Co se přesně v tunelu tenkrát stalo, se asi nikdy přesně nedozvíme, neboť strojvedoucí a pomocníci z obou lokomotiv zahynuli. Většina těch, kteří přežili - a jejich počet nebyl nikdy zcela přesně určen, neboť jakmile se vzpamatovali, ve strachu před trestem zmizeli -, si nic nebo téměř nic z celé nehody nepamatovala, ačkolivjeden či dva tvrdili, že vlak po určitou vzdálenost klouzal nazpět.
   Nejpravděpodobnějším vysvětlením katastrofy bylo, že někde uprostřed tunelu lokomotiva již nemohla vyvinout dostatečnou sílu k pohonu přetíženého vlaku, začala ztrácet rychlost a klouzat zpět. A právě v tomto okamžiku protichůdné kroky obou strojvedoucích definitivně zpečetily osudy stovek lidí ve vlaku.
   Když vyšetřovací skupina ještě v tunelu vylezla na lokomotivy, zjistila zvláštní věc. Zatímco ovládací prvky přední lokomotivy byly nastaveny na zpětný chod a brzdy vypnuty, druhá měla zabrzděno a byla připravena na plný chod vpřed. Oba strojvedoucí, každý se svým vlastním názorem na to, jak vlak zachránit, jednali nezávisle na sobě a jediné, co sejim podařilo, bylo, že vlak znehybnili úplně.
   Kouř a jedovaté výpary - většinou kysličník uhelnatý - plazící se tunelem dílo dokonaly. Většina cestujících zemřela ve spaní, aniž se dozvěděli, co se s nimi děje. Ti štastnější byli na zadním konci vlaku, kde ve vzduchu ještě zůstalo trochu kyslíku.
   Když plyny dorazily až k nim, probudili se, kašlali, zápasili o dech a několika se podařilo vypotácet na čerstvý vzduch.
   Konečný počet mrtvých, který rovněž nebyl nikdy zcela přesně určen, se pohybuje mezi 500
   a 600.
   Skutečně podivnou stránkou celé tragédie je, že tento případ nebyl nikdy vyšetřován. Stejně tak si nikdo nepoložil otázku, proč se něco takového ještě nikdy předtím nestalo.
   Ve skutečnosti se stalo - ačkoliv ani Italové, ani Spojenci si toho nebyli vědomi. Přesně o dva měsíce dříve, 3. ledna 1944, zemřelo asi 500 až 800 lidí udušením v tunelu Torro v Leónu ve Španělsku.
   Případ byl na rozkaz diktátora Franka utajen a podrobnosti se začaly objevovat teprve po válce.
   Podobný přístup byl zvolen i v případě italského neštěstí, údajně z morálních důvodů. Možná že zde existoval daleko prozaičtější důvod: ochránit neznámé úředníky Spojenců, kteří byli v depu odpovědni za dodávku nebezpečně nekvalitního uhlí pro železnice.
   Po tomto neštěstí italské železniční úřady urychlily pohyb vlaků horskými tunely a zavedly nová bezpečnostní opatření. Pro truchlící rodiny těch
   600 zemřelých však přišla příliš pozdě.

   Záhada Leslieho Howarda

   Zpráva Morseovou abecedou, jež přišla do signalizační stanice ve Whitchurchi v Somersetu čtyřiapadesát minut po poledni 1. června 1943, byla věcná svou jednoduchostí, oproštěná od hrůzy, která jistě vedla ruku radisty.
   "GKH od G-AGBB. Útočí na mě nepřátelské letadlo."
   Zoufalá zpráva přicházela z dvoumotorového letounu Douglas DC-3, registrovaného pod hlavičkou British Overseas Airways Corporation a v daném případě řízeného posádkou pilotů z KLM (Koninklijke Luchtvaart Maatschappijnizozemské Královské letecké společnosti). Byli čtyři - pilot, druhý pilot, radista a letový inženýra třináct cestujících.
   Letoun DC-3 se vznesl z Portely, letiště v Lisabonu, hlavním městě neutrálního Portugalska, v 9.35 britského letního času toho červnového rána a směřoval na letiště BOAC ve Whitchurchi. Na letu nebylo nic neobvyklého, letouny DC-3 létaly mezi Anglií, Portugalskem a Gibraltarem téměř denně.
   Lety představovaly vždy nebezpečí, neboť vedly přes Biskajský záliv, ležící nepříjemně blízko Němci okupovaných letišť v oblasti Bordeaux. Ale letouny byly celé natřeny světle modrou barvou, nesly červené, bílé a modré identifikační pruhy na křídlech a jejich civilní registrační označení bylo namalováno velkými, dobře čitelnými písmeny.
   Někdy letadla pronásledovaly německé letouny, ale ty vždy ztratily zájem, jakmile zjistily, že se jedná o letoun civilní. Až dodnes. .
   Ale proč pouť letounu G-AGBB, let 2L272, dopravního letadla s označením "Ibis" na špici, skončila náhlou tragédií kdesi nad Biskajským zálivem? Mezi cestujícími nebyl nikdo, z jehož smrti by nepřítel mohl mít užitek. Nebo byl?
   V posledním okamžiku před odletem došlo ke změnám na seznamu cestujících. Původně zde byla jména čtrnácti osob umístěných podle důležitosti. Nejprve byli uvedeni vládní činitelé nebo VIP (velmi důležité osoby), jejichž místa určilo britské vyslanectví v Lisabonu, pak následovali cestující, kteří se dostali na přední místa vždy dlouhého čekacího seznamu, přičemž výjimky se udělovaly ženám s dětmi nebo dětem cestujícím bez doprovodu.
   Na poslední chvíli byla dvě jména za seznamu vyškrtnuta - jméno malého chlapce Dereka Partridge a jeho chůvy Dory Roweové. Třetí cestující, otec A. S. Holmes z římskokatolické anglické koleje, rovněž neodlétl, neboť byl z naléhavého důvodu předvolán na britské vyslanectví.
   To jim zachránilo život.
   Dva noví cestující, kteří se takto dostali na seznam, se zaregistrovali pod jménem L. Howard a A. Chenhalls. L. Howard byl ve skutečnosti uznávaný britský herec Leslie Howard, zatímco druhý muž byl Alfred Chenhalls, který řídil Howardovy obchodní záležitosti.
   Několik minut poté, co "ibis" vzlétl z Portely řízen zkušeným kapitánem Quirinem Tepasem, vzlétlo i osm stíhaček s dlouhým doletem Junkers Ju 88 G6 z letiště luftwaffe v Kerlinu, západně od Bordeaux. Letouny Ju 88 patřily k páté letce 40. bombardovací eskadry neboli zkráceně V/KG 40, jednotce vytvořené v září 1942 zvláště za účelem boje proti operacím velitelství pobřežního letectva RAF zaměřeným na německé ponorky v Biskajském zálivu.
   Do jara 1943 zasahovala V/KG 40 jen zřídka, ale pak docházelo mezi jejími Ju 88 a letouny Beaufighter a Mosquito ke střetům často. V inkriminovaný den bylo z Kerlinu vypraveno osm junkersů pod velením poručíka Bellstedta s úkolem ochránit dvě ponorky vracející se na základnu po ukončení jejich působení v Atlantiku - nebo alespoň takto zněla oficiální zpráva.
   Německá formace zpozorovala "ibis" ve 12.45, jak letí nad mraky v zářivém slunci, a obrátila se, aby jej prozkoumala. Vojenské transportní letouny, jako americké C-47 a britské dakoty - obě varianty civilních DC-3, byly legitimními cíli, ale na rozdíl od "ibisu" byly vždy maskované a nesly označení svých letectev. Za daného počasí nebylo příliš pravděpodobné, že by Bellstedt a jeho piloti zaměnili světle modrý letoun za jedno z těchto letadel.
   Nicméně Bellstedt se přiblížil a zahájil palbu.
   Pět dalších junkersů následovalo jeho příkladu.
   Pod palbou se nepancéřované palivové nádrže vzňaly, letadlo se zřítilo do moře a vybuchlo. Bylo vidět několik osob, jež vypadly zjeho trupu, když se rozlomilo. Jak bylo možno očekávat, nikdo havárii nepřežil.
   Zdánlivě neopodstatněné zničení letadla je záhadou, která zůstává nevyřešena do dnešních dnů. Jedno možné vysvětlení poskytl sám ministerský předseda Winston Churchill,jenž se o něm zmiňuje ve čtvrtém svazku své Druhé světové války (Karta se obraci):
   "Eden (Anthony Eden, ministr zahraničních věcí) a já jsme letěli spolu domů přes Gibraltar (po návštěvě severní Afriky).
   Jelikož má přítomnost v severní Africe byla všem známa, byli Němci navýsost bdělí, což vedlo k tragédii, která mě uvádí v zoufalství. Z lisabonského letiště mělo právě odstartovat pravidelné obchodní letadlo, když tu vešel silnější muž s doutníkem a zdálo se, že i on nastoupí. Němečtí agenti proto signalizovali, že jsem na palubě.
   Ačkoliv tato dopravní letadla létala běžně mezi Portugalskem a Anglií již po mnoho měsíců, Němci okamžitě uskutečnili svůj válečný plán a toto bezbranné letadlo nemilosrdně sestřelili. Zahynulo třináct cestujících, mezi nimi i známý britský herec Leslie Howard, jehož talent a šarm se nám zachovaly v mnoha vynikajíeích filmech, v nichž hrál. Brutalitu Němců lze snad srovnat jen s hloupostí jejich agentů. Je těžké pochopit, že bych s těmi všemi možnostmi, které jsem měl k dispozici, letěl v neopancéřovaném letadle z Lisabonu domů za bílého dne a bez doprovodu. My jsme se samozřejmě Gibraltaru vyhnuli a za noci jsme bezpečně dolétli domů.
   Možná že tomu tak bylo, ale mnozí se domnívali, že skutečným cílem byl Leslie Howard. Filmy, v nichž hrál - a které všechny režíroval a byl jejich producentem -, měly pro spojeneckou propagandu nenahraditelnou hodnotu. Howard například ztvárnil ve filmu Prvni z několika, vážícím se k příběhu o známých spitfirech,jež sehrály tak významnou roli v bitvě o Británii, postavu britského konstruktéra letadel R.J. Mitchella. Není nejmenších pochyb, že tacíjako Dr. Goebbels, německý ministr propagandy, by rádi Howarda viděli mrtvého.
   Ale existuje i další možnost. V letounu DG-3
   cestoval německý žid, Wilfrid Israel,jehož rodina vlastnila obchodní dům v Berlíně, dokudjí nebyl nacisty odebrán. Pod smyšlenou totožností se Israel několikrát vrátil do Německa a pomáhal dalším židovským rodinám v útěku.
   V Londýně založil Židovskou uprchlickou misii a byl na černé listině Němců jako britský agent.
   Při své návštěvě Portugalska v roce 1943 zde měl zorganizovat přesun 1500 židů do Palestiny. Podle některých teorií Němci věřili, že si Israel vybírá vědce se speciální znalostí raket a atomového výzkumu a zapojuje je do práce pro Spojence.
   Možná že to pravda byla, a je známo, že někteří z těch, kdo pracovali na projektu Manhattanspojeneckém projektu atomové bomby -, byli vybráni právě Israelem.
   Pravdu se z německých zdrojů již nikdy nedozvíme, neboť všechny záznamy o operacích luftwaffe byly zničeny na konci války na přímý rozkaz Hermanna Goringa, hlavního velitele německého letectva. Dochovaly se pouze nic nevypovídající zlomky a ti, kdož tuto ostudnou operaci v červnu
   1943 provedli,jsou mrtvi, většinou byli zabiti ještě před koncem války.