URSUS
Karel IZERA - Moren
Tenhle zámek nepůjde otevřít tak snadno jako sundat obraz, který kryl tajnou skrýš ve zdi. Byla to mistrovská zámečnická práce a ten, kdo tenhle zámek udělal, určitě dostal náležitě zaplaceno. Teď uvidíme, kdo je lepší. Ještě jsem neviděl zámek, který bych neotevřel, a doufám, že ho jen tak neuvidím, zašeptal skoro neslyšně Ursus.
Jeho přezdívka vznikla za zvláštních okolností. Když byl malý kluk, utíkal před pekařem, z jehož krámku v boční uličce ukradl pecen chleba. Neustále se ohlížel za pekařem, a tak si nevšiml procesí věřících, kteří šli po hlavní třídě. Narazil do jakéhosi mnicha a srazil ho k zemi. S omluvou rychle vstal a pokračoval v útěku. Mnich ho nazval ursem a něco co si nebyl schopen zapamatovat. Jelikož té srážce bylo přítomno pár žebráků a zlodějíčků, začal mu každý brzy říkat URSUS, aniž by kdokoliv věděl, co to znamená. Když pak o pár měsíců později vstoupil do cechu zlodějů, zeptal se učeného muže, co to ursus znamená. Vysvětlil mu, že je to slovo je z latiny a znamená medvěd. Pak se již nebál, že byl uhranut. Navíc i postava jakoby se přizpůsobila přezdívce. Jeho ruce i hrudník by byly vhodné spíše pro zápasníka než pro zloděje, jímž je dnes. To je tím cvičením, lezením po laně a závoděním s ostatními.
Ursus zatřásl hlavou a vyhnal tak svoje vzpomínky pryč z hlavy. Teď byl v akci a potřeboval se maximálně soustředit. Proklepal si ruce a vytáhl ze záňadří malou lahvičku zabalenou v černém hadru a kus smotané kůže. Lahvičku vybalil a pořádně s ní zaklepal. Začala malinko žhnout. Ne tolik, aby osvítila celou místnost, ale dostatečně, aby viděl, co dělá. Bohu díky za tenhle alchymistický vynález, bez něhož by byl jako kočka v pytli. Nevadila mu tma, ale když musel odemknout malý zámek, potřeboval alespoň trochu světla. Teď, když už viděl, rozbalil smotanou kůži a vybíral si mezi desítkou paklíčů a dalších nástrojů. Když si vybral ten pravý, odložil zbytek na stolek vedle sebe a vytáhl z boční kapsy lahvičku s balónkem, do jakých si šlechtičny dávaly vonné olejíčky. Tahle věc stála balík, ale už se to nejednou zaplatilo. Do zámku pečlivě nastříkal zámečnický olej a opět vrátil lahvičku do boční kapsy. Místo ní vytáhl další ampulku, odzátkoval ji a nasypal si její obsah do dlaně. Fosforeskující prášek svítil jako desítky světlušek. Nastavil dlaň před zámek a pomalu foukal jakoby chtěl rozfoukat umírající oheň. Zrnka fosforeskujícího prášku se přilepila uvnitř zámku na čerstvě nastříkaný olej a osvětlovala celý vnitřek. Teď bylo vidět dovnitř jako do pokojíčku. Ursus si ho pořádně prohlédl z několika úhlů a potom přiložil vybraný nástroj. Několikráte zanadával, když mu nástroj uvnitř sjel po pružině a málem se zlomil. Uvolnil se, setřel si pot z čela a opět pokračoval ve své práci. Alespoň že má klid. Majitelé domu jsou na slavnosti u toho nového vévody a tak se nemusí bát vyrušení, ale přeci jen, služebnictvo tu je a tak raději potichu. Stejně by mě zajímalo, proč poslal Senlat na tuhle práci mě, pomyslel si. Proč mě stáhnul z toho přepadu, když na tohle je spousta kvalifikovanějších lidí, zabručel: to je teď jedno. Odemknu to, seberu ten svitek, co chtěl a zmizím. Něco se mi tady nezdá a rád už bych to měl za sebou. Zámek klapl, jak se mu podařilo odsunout západku. Vyhrál jsem! usmál se pro sebe Ursus a v duchu si připsal další čárku do seznamu otevřených zámků. Uvnitř byla hromada listin a několik nacpaných měšců. Úplně vzadu byla dřevěná šperkovnice. Ursus rychle rozhrnoval listiny, až konečně našel tu s pečetí labutě. Měli pravdu. Je tu jen jedna taková. Jak to, sakra, mohli vědět? Listinu mám a teď něco pro mě. No tak, nebuď upejpavej a vem si, co hrdlo ráčí. Oóóó, děkuji převelice. Vezmu a rád, usmíval se Ursus, když měnil hlasy v hraném rozhovoru. Do připravené mošny vysypal šperkovnici, která byla k jeho lítosti skoro prázdná. Vzali si většinu šperků na ples. Pak si do batůžku rovnal měšce s penězi.
Támhle je!!! Říkal jsem vám to!!! křikl někdo přes dlouhou chodbu. Ursus se tak lekl, až odskočil od trezoru a upustil mošnu. V rozrušení nad tím vším zlatem neslyšel otevírat dveře a jakýsi postarší sluha s lampou v ruce popoháněl dva mladíky. Dle ustrojení zřejmě stájníky, kteří se hnali chodbou s klacky v rukách a nebylo pochyb o tom, že mu na pomoc s lupem nejdou. I přes své počáteční překvapení se vzpamatoval celkem rychle, popadl mošnu, svitek zasunul za košili a rozeběhl se na opačnou stranu chodby, aby se dostal do místnosti, kde měl připravenou únikovou cestu. Hlavou mu proběhlo, co všechno tam nechal. Svítící lahvičku, svazek s nářadím a i tu kapsu s olejem a práškem. Zatraceně, dá mu dobře měsíc než si sežene novou výbavu. Už teď dnešní výpravy litoval, a to ještě není zdaleka u konce. Dveře se mu podařilo otevřít docela rychle, ale i tak ho doháněli, protože s tou těžkou mošnou se neutíkalo zrovna dobře. Dveře za sebou zabouchl, ale nepočítal, že je to zdrží na dlouho. Nenamáhal se s obíháním stolu a tak skočil rovnou na polstrovanou židli, pak na stůl, po kterém přeběhl na druhou stranu místnosti. Při představě, kolik ta polstrovaná židle stála a on si na ní jen tak dupne, se usmál, ale jen na chvíli, protože jeho pronásledovatelé byli zase za ním. Oni však museli stůl obíhat, přeci jen měli jisté zábrany k majetku jejich pána.
Okno, kterým vlezl dovnitř, bylo jen přivřené a jak ho Ursus prudce otevřel, vysypal s hlasitým třeskem půlku skleněné výplně. Když chtěl vlést na parapet, zjistil, že nemá šanci stihnout vyšplhat na střechu dříve než budou u něj. Proto spustil mošnu na zem a otočil se proti pronásledovatelům. Vytáhl z opasku delší dýku a připravil se k boji. První pacholek, který doběhl ke zloději, trochu zaváhal. Měl sice výhodu, že proti světlejšímu nebi viděl svého protivníka, ale viděl také dýku, které se zalekl. To byla jeho chyba. Ursus bojoval jako krysa chycená do kouta. Využil pacholkova zaváhání a podběhl pod jeho napřaženou holí. Cestou švihl rukou a dýku zarazil přímo mezi žebra. Trhl nahoru. Pacholek jen překvapeně zachrčel a skácel se k zemi. Druhý švihl holí zhora dolů a zasáhl Ursa rovnou do ramene. Ten zařval a upustil dýku. Pak pěstí zasadil nepříteli ránu takovou silou, že pacholek vrazil hlavou do vedlejší zdi a v bezvědomí se sesul na podlahu. Ursus zaklel, zaťal zuby a narazil ramenem do zdi, aby si ho vrátil do kloubní jamky. Zařval. Trochu nemotorně si navlékl popruh mošny přes dobré rameno a zvedl ze země zakrvácenou dýku. Očistil si ji o halenu mrtvého pacholka. Do místnosti vešel starý sluha s lampou. Ursus po něm hodil právě očištěnou dýku a ačkoliv házel na větší vzdálenost, než na jakou byl zvyklý, ke svému úžasu zasáhl břicho sluhy. Ten zakřičel, pustil lampu a couváním narazil do zdi, po které s nevěřícným výrazem v obličeji sjel na zem. Držel se za břicho a bolestivě kňoural. Lampa se nárazem o zem rozbila a lampový olej se vzňal zahajujíc smrtelné divadlo. Sluhovi chytily kalhoty a jeho už tak bolestivé skřeky ještě o stupeň zesílily. Ovšem kromě mávání rukama nebyl sto se více pohnout a brzy zmlkl úplně. Jediný koberec, který se táhl celou chodbou až do téhle místnosti, hořel jasným plamenem. Dál už to Ursus nesledoval. Dotáhl popruh mošny a když plameny začaly olizovat okovanou skříň a tapisérii, byl už na parapetu a po připraveném krátkém laně se vyšvihl na střechu. Zařval bolestí, jak se mu zabodlo tisíc jehel do ramene, ale nepustil se dokud nebyl úplně nahoře. 
Na ulici sledoval červenou záři linoucí se z okna muž vyšší postavy zabalen do pláště s kápí, ačkoliv nepršelo. Sledoval, jak velký chlap s námahou vylezl na střechu a držíc se za rameno, utíkal po doškové střeše. Přeskočil na další dům a pokračoval k jeho vzdálenějšímu okraji. Otočil se na kohosi ve tmě za sebou. Zpackal to. Zabte ho a jeho tělo nechte ležet. Jestli u sebe něco má, doneste mi to. Udělejte to tak, aby to vypadalo, že spadl ze střechy. Takže žádné bodné rány. Nemám zájem, aby ten nový vévoda prohledával město ve snaze dostat viníka. Takhle to bude vypadat, že se viník zabil svou nešikovností pádem ze střechy a nikdo nebude dále hledat. Běžte! Ze stínu se vynořily tři menší postavy v černých kalhotách a vestách. V rukou měly dlouhé zahnuté nože, které nyní zasunuly do pochev a vběhly do ulice, držíc se co nejvíce ve stínu.
Z okna se linula čím dál tím větší záře a osvětlovala tak protější domy. Muž v plášti se ještě chvíli díval do toho okna, ušklíbl se, otočil a zmizel v té boční uličce, ze které se vynořili jeho tři pohůnci.
Hospoda byla plná. Dnes se oslavoval nástup nového vévody. Starý vévoda zemřel na nějakou nemoc a jelikož neměl potomky, bylo dost těžké čekat na to, kdo jeho místo nahradí a jaký bude ke svým poddaným. Vypadalo to však, že je to muž, který ví jak spravovat město, a tak byl důvod k radosti. Byla tu i spousta lidí, kteří byli ochotni slavit i to, že přežili další den a nějaký nový vévoda je naprosto nezajímal. Ať už tak nebo tak, bylo tu lidí jako much a najít volné místo u stolu bylo velice obtížné. Vždy, když někdo opustil svoji lavici, mohl počítat s tím, že se na své místo již neposadí. U každého stolu se probíraly všední problémy a pomluvy se šířily rychleji než povodeň. Mladý Pedar měl v sobě pár piv a byl rád, že může být mezi ostatními muži kteří jím neopovrhují. Když naposledy opouštěl tohle město, byl jen pomocníkem kováře. Kovář měl vlastního syna, kterému hodlal předat živnost a tak by Pedar dělal neustále jen pomocníka, protože by nikdy neměl tolik peněz na otevření vlastního kovářství. To nechtěl a tak raději opustil město se skupinou vojáků směřujících na jih. Býti vojákem a válkou si také vydělávat, bylo oceňováno mnohými dívkami. A to si Pedar nyní přál nejvíce. Nechat se obdivovat spoustou dívek, které by se praly o jeho přízeň. Nikdo ale nevěděl, že ten meč co má u pasu, ukradl kupci, kterého přepadl ještě s pěti kamarády, když dezertoval a jeho parta přepadala, aby měla co k jídlu. Válka sice stále byla hrozbou, ale těchto končin se moc netýkala. Všude po lesích byla spousta zběhů, kteří přepadali pocestné aby měli co k jídlu. On byl jedním z nich. Občas si ale rád zašel do města, aby si mohl užívat s děvčaty a vymýšlet si pohádky o tom, že je posel s důležitým psaním pro vévodu a ten mu dal pár zlatek, aby si odpočinul, než se vrátí do své posádky na jihu. Většina lidí mu to věřila a rádi ho zvali, aby ukázali náklonnost k jeho počínání a uznání jeho odvahy. Teď už však bylo pozdě a Pedar nebyl zvyklý pít tolik, co dnes. Ovšem, stále se ještě držel na nohou a když se mu začalo dělat špatně, opustil raději hospodu a venku se nadechl svěžího podzimního vzduchu. Zima už byla cítit a bude třeba vymyslet, kde strávit kruté zimní období. Došel k rohu hospody a zahnul do boční uličky. Zastavil se u hromady odpadků. Kočka vyrušená jeho příchodem zavřískala a vystřelila kamsi do tmy. Pedar se za ní chvíli díval a pak se na tu hromadu vymočil. Rozhodl se, že se projde. Zadek ho bolel od celodenního posedávání v lokále, a tak by mu malá procházka nočním městem mohla provětrat hlavu.
Lampy nepravidelně rozeseté na budovách a vývěsní štíty hlásající nejrůznější obchody míjel bez zájmu. Přemýšlel nad tím, že se do lesa nevrátí. Co tam? Čeká ho jen krutá zima a jídla opravdu není mnoho. Možná by mohl požádat nového vévodu o místo v jeho sídle. Je mladý, silný a takové muže bude vévoda určitě potřebovat. Nebo by mohl možná...... něco přetrhlo jeho proud myšlenek. Zastavil se a zaposlouchal. Někde před sebou slyšel dusot nohou. Vytáhl nový meč a rozhodoval se. Kdyby to byl někdo důležitý, kdo tady potřebuje pomoc a já mu pomohl, mohl bych se dostat třeba do přízně v radě města nebo by mě konečně vzal starý Gared k biřicům. Pedar byl rozhodnut. Rozeběhl se vpřed. Doběhl za roh a uviděl hořící dům. Nasucho polkl. Tohle nečekal. Několik lidí na druhé straně už křičelo známé Hořííí, spaste duši!!! Ale to nebylo ty zvuky. Teď je slyšel zase. Z téhle malé uličky. Rozeběhl se do ní. Byla slepá. Na jejím konci spatřil v šeru několik postav jak mávají a tlučou do něčeho nebo někoho. Pedar vykřikl cosi nesrozumitelného a zaútočil. Z větší blízkosti už dokázal jasně rozpoznat tři menší tmavé postavy s obušky, kterak stojí nad nějakým tělem. Odhodily obušky a i v šeru zahlédl ostří zbraní. Ale nemyslel na nebezpečí. Viděl před sebou jen Gareda, velitele městských stráží, jenž mu podává ruku a nazývá jej hrdinou a zachráncem bezbranných. Ačkoliv prošel jen zběžným výcvikem s mečem a účastnil se jen dvou větších bojových akcí, s mečem to docela uměl a byl hrdej, že porazil i o dost zkušenější šermíře. Teď mu hlavou problikávala jedna šermířská akce za druhou, jak ho to učili. Rozhodně by byl lepší proti třem vrahům s dýkami, ale to by nesměl mít v sobě tolik piva, jenž mu zpomalilo reflexy a omezovalo myšlení. Několik rychlých výpadů, zamotala se mu hlava a musel ustoupit. Když ho jedna čepel řízla lehce do předloktí, úplně vystřízlivěl. Tohle nejsou normální rváči či žebráci, co přepadávají v uličkách. Tohle jsou profesionálové. Pohybovali se s neuvěřitelnou lehkostí a jedině Pedarův dlouhý meč je držel zkrátka. Věděl, že kdyby měl jen dýku, byl by mrtev. Srdce se mu rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a v puse měl najednou úplně sucho. Ruce se mu třásly a on jen stěží vykrýval rychle po sobě jdoucí série útoků. Neustále ustupoval a tím, že byla ulička úzká, ho chránila od okamžité smrti. Tihle by ho rychle obešli a ukončili jeho život. Takhle nemohli a úzká ulička jim dokonce bránila v sehraných útocích. Pedar byl i přes chladnou noc zpocený jako v létě v kovárně. Teď udělal jeden z útočníků o trochu delší výpad a minul. Pedar cítil, jak se jeho meč zakousl do masa a jeho protivník zaklel a ustoupil. Hned ho vystřídal druhý. Neustále na něj útočili dva. Přes svoji obranu řval o pomoc. Strach ze smrti se mu vrýval hluboko do srdce a zpomaloval jej. Ucítil něčí přítomnost za sebou, vyjekl a tnul po dalším útočníkovi, jenž se objevil za jeho zády. Jak se tam, proboha, mohl dostat? Odpověděl si sám: Nebyl to další útočník, ale jeden z městské gardy, která se tu objevila. Bylo jich pět. První dostal ránu Pedarovým mečem rovnou pod žebra a zachraptěl bolestí. Krev mu naplnila hrdlo a ačkoliv se pokoušel promluvit, nemohl. Jeho oči se rozšířily ve chvíli, kdy vydechl naposledy. Dva z dalších gardistů strhli Pedara k zemi, kde do něj tloukli jako do pytle.
Ursus se díval na mladíka, jenž zasáhl mezi něj a ty vrahy. Znal je. Byli to Senlatovi psi. Jeho osobní zabijáci. Proč je, proboha, poslal na mě? Vždyť jsem dělal, co chtěl. Měl jsem pro něj i tu listinu. Tak proč mě dal zabít? Kvůli tomu ohni? Vždyť se to nestalo poprvé a většinou mu to tolik nevadilo. Ursus se pokusil posadit. Měl zlomenou ruku a jedno oko oteklé tak, že na něj neviděl. Hlava mu třeštila bolestí. Sledoval toho kluka, jak se mu rozšiřují oči hrůzou, když poznal, že si vzal velké sousto. Neměl se do toho plést. Bude ho to asi stát život, ale mně pomohl. Mošna s věcmi byla dost daleko od něj. Hned pod provazem ze střechy. Nemůžu se k ní dostat, pomyslel si: je příliš daleko. Podíval se do malého výklenku těsně nad zemí. Bylo to okénko do sklepa. Docela malé, ale ne zase tak, aby se nedokázal protáhnout. Doplazil se k němu a zkusil mříž, která jej zakrývala. Povolila. Usmál se a sykl bolestí, jak se mu rozšklebil roztržený ret. Stará zlodějská poučka vždycky říkala: Když se nemůžeš dostat do domu přes okno, zkus sklep. Mříže tam většinou nikdo nekontroluje a za ta léta zvlhne zdivo okolo ní natolik, že mříž vyrazí i malé dítě. Byla to pravda. Mříž spadla s železným zařinčením na podlahu sklepa. Teď mu to bylo jedno. Ještě než se po hlavě spustil do otvoru ve sklepě, podíval se, jak si vede mladíček proti zabijákům. Viděl pouze, jak gardisté stáhli mladíka k zemi a zabijáci se hnali k provazu na střechu, po které by mohli zmizet. Víc už neviděl, protože se vrhnul do sklepení, kde náraz o podlahu přivolal sladké bezvědomí.
Pršelo. Bylo to obvyklé listopadové počasí, kde déšť střídá déšť a stromy ztratily listy jako kacíř víru v boha. Ačkoliv si mnoho lidí vážilo svého pohodlí doma a když nemuselo ven, nešlo. Dnes bylo na ulicích živo a nádvoří zaplňoval docela početný dav zvědavců. Kdesi v uličce nepřetržitě štěkal pes a několik jezdců projelo hlavní třídou rozstříkávajíc bláto z kaluží na okolo jdoucí lidi. Ti svorně nadávali a hrozili, ale ne zase příliš nahlas, protože kdo měl koně, měl i moc a té se každý bál.
Na náměstí stála čerstvě postavená šibenice, na které visela oprátka a pod ní byla malá stolička. Skoro každý, kdo šel kolem, se pomodlil a udělal znamení kříže. Lidé procházeli kolem se svěšenými hlavami a očima bloudili po zemi, jakoby i jen pohled na šibenici mohl přinést neštěstí. Několik dětí se bezstarostně honilo a proplétalo mezi přítomnými. Jedno dítě se v marastu smeklo a celé se do velké kaluže rozpláclo. Ostatní se mu smály a provokovaly jej. Na rohu náměstí se objevil průvod. Procesí pěti mnichů šlo před povozem, který táhl starý osel. Na povoze byla upevněna železná mříž, ve které seděl člověk se svěšenou hlavou. Ta se mu pohupovala, jak vůz pomalu kodrcal. Byl zabalen do starých hadrů a nedalo se poznat, zda je to muž či žena. Za povozem šlo asi deset gardistů v čele s velitelem Garedem, jenž měl zachmuřený výraz. Z radního domu vyšel na terasu vévoda se svou chotí a několika rádci. Sluhové roztáhli nad jejich hlavami jakousi markýzu modré barvy a ta je chránila před deštěm. Další sluhové donesli krásná polstrovaná křesla. Vévoda usadil nejdříve choť a pak usedl i sám. Na malou tribunu s šibenicí vystoupil muž v černých kožených kalhotách, rudé lněné košili s krátkými rukávy a nátepníky na rukou. Byl to vysoký širokoplecí muž s holou hlavou a zkaženými zuby. Když vstoupil na tribunu, lidé se pokřižovali. Báli se ho jako samotného satana. Muž nosící smrt. Muž, co se smrtí uzavřel smlouvu. Nenáviděný kat. Jeho oči byly ledové a každý se jeho pohledu vyhýbal. Nikde nebyl vítaný, a proto žil v domku za městem. Teď čekal na další oběť.
Vůz se pomalu blížil k tribuně a mniši prozpěvovali latinsky Domine Jesu Christe. Déšť pohlcoval jejich slova a jenom podtrhoval obrázek duše odsouzeného. Kdesi v davu muž schovaný v kápi před deštěm nebo možná i před zraky zvědavců sledoval osobu na voze. To už není ten mladíček, co mě zachránil. Tohle je lidská troska, která z něj zbyla, pomyslel si Ursus. Mladíček již vypadal po skoro měsíci věznění jako stařec. Jeho obličej, alespoň co zahlédl, byl samá podlitina, slepené mastné vlasy měl nakrátko ostříhané a i ti, co s ním popíjeli, jej nepoznávali. Dívali se mu do tváře, šeptali si modlitbičky či na něj hlasitě nadávali. Jak se lidé dokáží změnit. Jeden den by s vámi šli třeba i do pekla a druhý by vás osobně předali katu. Ursus nenáviděl tyhle lidi. Přetvářka jim byla vlastní. Mnoho z nich chlapce určitě zná, ale nikdo by to nepřiznal. Jen ať se podívají na to, co z něj zbylo.
Mladík sledoval lidi s nezájmem. Neměl už sil a možná byl i rád, že jeho utrpení skončí. Když se setkal s Ursovým pohledem, všiml si Ursus, že má jen jedno oko. Místo druhého oka zbyl jen zčernalý oční důlek a seškvařené maso okolo. Ursus se podvědomě zachvěl. Pedar jej však přejel pohledem a prohlížel si dál dav. Poznal mě nebo nepoznal? ptal se sám pro sebe Ursus a doufal, že nikoliv. Tehdy byla tma a nemohl mě tak vidět. Byl si téměř jist. Já si ho taky moc nepamatuji, ale jedno vím jistě. Takhle tehdy nevypadal. Pěkně ho zřídili. Určitě hledali tu listinu a peníze, které si určitě Senlatovi psi vzali s sebou. Chtěli to z toho kluka dostat, a proto ho trápili tak dlouho. Tak dlouho jak se Ursus dostával ze svých zranění. Jeho ruka i rameno už jsou již téměř v pořádku. Kdyby ho v tom sklepení nenašla ta stará vdova, byl by na tom mnohem hůř. Ona ho našla a pomohla mu vyléčit se. Doposud nevím, proč to dělala. Neřekla mi nic. Na nic se neptala a nic po mně nechtěla. Je to divné. Ale tenhle kluk očividně tolik štěstí neměl. A proč? Kvůli mě? Ne, já jsem se ho neprosil, aby mně přišel pomoci. Neprosil. Ano, zachránil mě, ale neprosil jsem se ho o to. Proč se do toho vůbec cpal, když to nebyla jeho věc? Teď to má. Co vlastně čeká? Že ho zachráním? Usekám desítce stráží hlavy a odnesu ho do bezpečí? Sakra, já za to nemůžu, že tě chytli. Já si to nevymyslel. A nakonec, já tě o tu pomoc nežádal, tak co? Nejsem ti nic dlužnej, mladej. Zatraceně, jak já nesnáším tuhle bezmocnost. Nesnáším ten déšť, co mě studí na ramenou, nesnáším tyhle lidi, kteří tady prahnou po představení, nesnáším toho vévodu, který si myslí, že když udělá veřejnou popravu, všichni si strachem nadělaj do kalhot. Nesnáším taky, když někdo má umřít kvůli mně. A taky nesnáším toho parchanta Senlata. Ten se mi ještě bude zodpovídat. Nebo nám, mladej. Ty jsi v tom teď taky. Takže si shrneme situaci: deset gardistů s Garedem v čele. To je oříšek. Gared je veterán několika válek a s mečem se mu tu nemůže nikdo rovnat. Hmm, támhle v okně je jeden gardista s kuší. To by nebyl problém. Myslím, že tam s mou malou skládací kuší dostřelím. Koně jsou uvázaní hned vedle té budovy. Tam je panstvo nechává vždycky, když jde k radním. Bývá u nich většinou jeden pacholek. To nebude problém. Ale ty chlapče nevypadáš, že by jsi byl schopen delší chůze. Budu tě muset nést a to bude zdržení. Pokud by se mi podařilo sebrat koně, mohl bych se už dostat skrz dav a k bráně dříve než by stačili spustit mříž. Horší to bude s tou gardou. Když jim pošlu v ústrety kata, tak by je to mohlo na chvíli zdržet. Ti mniši by šli taky využít. Nikdo z gardistů nepůjde proti mužům sukna. Tedy dobře. 
Když Pedara nešetrně vytáhli dva gardisté z klece, nebránil se. Neměl už sil. Bylo mu to jedno. To, co si vytrpěl za ten měsíc, se rovnalo jeho nejhorším nočním můrám. Přišel o oko a bolest cítil každým okamžikem svého žití. Už dávno se nebránil. Už dávno nekřičel, že je nevinen. Nikdo ho neposlouchal. Pořád chtěli vědět něco o nějakém svitku a na to jim on odpovědět nemohl. Nevěřili mu. Ale jak mohl říci něco, co nevěděl? Jeho duši už zlomili dávno. Neměl už snad ani slzy, aby mohl brečet. Kolikrát myslel na matku a jak mu bylo krásně, když spolu cestovali se skupinou komediantů, než se usadili v tomhle městě. Jak si tehdy, když umírala na černý kašel, myslel, že je mu nejhůř. Nebyla to pravda. Už se brzy setkáme, matko, běželo mu hlavou.
V těch gardistech poznal minimálně dva, se kterými popíjel pivo a dokonce jednomu i platil útratu. Teď se mu to zdálo jako nekonečná minulost. Jako něco, co se už nemůže vrátit. Něco neuvěřitelně vzdáleného. Gared dal pokyn k vynesení Pedara na tribunu a předání do rukou kata a jeho pohůnka. Gared. Jak ho tehdy obdivoval. A teď? Jak daleko byla jeho šance, že bude sloužit pod jeho vedením. To vše je pryč. A proč? Protože ve své naivní touze po slávě věřil v nemožné. Kdyby ten den raději nevycházel z hospody.
Kat a jeho pomocník převzali Pedara, který se nebránil. Když ho postavili na stoličku, pokusil se pořádně postavit. Teprve když mu přendávali smyčku přes hlavu, uvědomil si, že se blíží okamžik jeho smrti. Zmobilizoval poslední zbytky sil a pokusil se bránit. Ovšem hrubé ruce kata byly jako svěráky a brzy zjistil, že už mu není pomoci. Pokusil se vykřiknout cosi do davu, ale jeho hlas byl tak tichý, že ho přes déšť skoro nikdo neslyšel. Zvedl obličej k plačícímu nebi a nechal si stékat vodu i smývat špínu ze svých tváří. Smyčka, kterou mu stáhli kolem krku neškrtila. Ještě ne. Až za chvíli. Vzpomněl si na to, když jako malé dítě viděl prvně popravu oběšením. Tehdy s tím odsouzeným cítil a přísahal si, že už se na podobné věci nikdy dívat nebude. Tak a teď jsem já ten odsouzený. Já zde budu viset pár dní na tomhle provaze a lidé se budou křižovat jen mě uvidí, pomyslel si: budu zde viset a pode mnou moje výkaly a moč. Jeho jediné oko pohlédlo na malého chlapce, který stál na konci náměstí. V očích měl vyděšený a zároveň zvědavý výraz. Copak si teď ten kluk asi myslí? Lituje mě? Z Pedarova oka začala téct slza.
Vojáci se postavili před tribunu se svými halapartnami. Ursus se prodral blíže k tribuně. Odvázal si řemínek na meči, jenž ho držel v pochvě. Povolil trochu svůj velký plášť. Okem překontroloval střelce v okně naproti tribuně. Skrytě vytáhl z boční mošny malou ruční kuši a natáhl ji.
Mnich s tlustou knihou v ruce předstoupil před odsouzeného a začal předříkávat motlitbu za spásu jeho duše. Někteří lidé, kteří byli v prvních řadách se přidávali. Pedar motlitbu očividně neslyšel. Díval se kamsi do dálky. Když mnich dočetl, ustoupil stranou. Předstoupil herold, rozvinul svitek a začal číst obvinění. Žhářství, loupež, čtyřnásobná vražda a útok proti městské gardě. Jen těch pár obvinění Pedar zaslechl, ale ta slova jaksi procházela okolo něho. Nevnímal je. Věděl, že většina jsou jen lži. Bylo mu to jedno.
Herold se začal zadrhávat při četbě. Déšť rozpíjel písmena a činil tak lejstro nečitelné. Teď už nepršelo, ale lilo. Vévoda povstal, gestem utnul heroldovu řeč a dal pokyn katu.
To, jak kat podkopnul stoličku a jak se mladíkovo tělo zhouplo dolů, už Ursus neviděl. Odcházel boční uličkou. Za tohle mi zaplatíš. Za toho kluka a za mě. Máme si toho hodně co vysvětlovat. Zaplatíš, ty zkurvysynu. Voda stékající mu po tvářích nebyl déšť. Ta voda byla slaná. V tu chvíli se v něm něco zlomilo. Nemohl jsem ti pomoci, mladej. Zemřeli bychom oba. Nešlo to. Promiň. Nevím, proč jsi vlastně zemřel. Kvůli nějakému lejstru nebo bůh ví kvůli čemu, ale slibuji ti, že to zjistím a pomstím tě. Jsem Ursus a když si medvěd vyhlédne kořist, jde po ní. zatnul pěst a nesnažil se skrývat slzy a zlost.
Napsáno 20. 5. 2000
Karel IZERA - Moren
ICQ 3171730
moren@zubri.cz
Poděkování všem, kteří mi pomohli radou či korekcemi, zvláště Soně Vacovské za opravu tisíce a jedné chyby, neznámému kritiku na MAGEU, Víťovi Mazánkovi za pomoc při vzniku základního nápadu a na závěr Davidu Zítovi za rady v osnově příběhu.