Kočka s červenýma očima
Karel IZERA - Moren
"Nezapomeňte, pánové, že zde v tomto hraničním městě jsem skoro stejně tak dlouho, jako náš tragicky zesnulý vévoda. Proto, z výkonu mé funkce prvního poradce a z titulu barona, mám z vás největší právo převzít vévodův stolec. Samozřejmě do doby, než král určí, zda se na něj skutečně hodím či nikoliv... a navíc...."
"Jenže s úctou ke stáří a zkušenostem...
"Byl bych rád, abych mohl domluvit, ctěný barone. Podívejte se okolo..." Asi třicetiletý králův vyslanec se rozmáchl rukou, čímž zahrnul do pozornosti všechny přítomné v této poradní místnosti, která se nacházela skoro na vrcholu palácové věže.
U velkého dubového stolu seděl asi padesátiletý velitel vojenské posádky Frederick Gione, a jeho seržant Mellon, což byl asi sedmadvacetiletý, nicméně již hodně zkušený voják, který velel několika pohraničním šarvátkám za posledních pět let. Dále mladý baron Hertwyn, poradce ve věcech diplomatických, šedesátiletý, téměř již bezvlasý baron Jeremy Buccer, poradce vévody ve věcech obchodu, a dvacetiletý králův vyslanec Edetian de Gass, který se zde ve městě zdržoval už více než půl roku.
"Tito ctění pánové," pokračoval v proslovu Edetian de Gass, "čekají, že jim bude vládnout někdo, kdo má oporu v hlavním městě, které bude tomuto ku pomoci. Tu jim ale, barone Buccere, nemůžete zajistit. Já, díky mému bratranci, mohu." 
Na druhé straně stolu někdo zakašlal a přitáhl tak na sebe pozornost."Pánové, chápu, že je důležité, kdo bude tomuto městu a náležícím pozemkům vládnout a tak i já bych rád vyjádřil podporu někomu z vás. Sám si nedělám právo na vévodův stolec z nedostatku zkušenosti. Bez urážky k vám, drahý vyslanče, já bych dal přednost zkušenějšímu stáří. Tedy baronu Buccerovi. Věřím, že tento můj názor podpoří i otec Tackard jako zástupce duchovní moci zde ve městě. "
Po tomto proslovu se vyslanec zatvářil překvapeně a na tváři barona Buccera se objevil úsměv společně s pokynutím hlavy. Pak mu něco došlo a zeptal se: "Kde je vlastně otec Tackard? Poslal jsem pro něj."
"Je mi líto, že jsem se vám o tom nezmínil, ale poslal jsem ho, aby na náměstí uklidnil lid. Je ho tam více zapotřebí než zde," odpověděl baron Hertwyn.
"Jenže můj bratranec král..." začal opět vyslanec, ale jeho zvyšující se hlas přerušila rána do stolu.
Seržant Mellon povstal ze své sesle. Jeho mohutná postava, vypracovaná každodenním tréninkem, budila respekt. "Páni baroni, vyslanče, veliteli, omlouvám se za porušení etikety, kdy já jako neurozený mám čekat na vyzvání promluvit. Nejsem moc na řečnění, takže to zkrátím. Asi jste si to neuvědomili při své rozepři o vévodův stolec, ale venku je vojsko a čeká na to, aby zde všechno srovnalo se zemí, tak už u svatého Meredita něco dělejte!!!" Poslední slova skoro zařval takovým způsobem, že se vyslanec leknutím posadil a baron Buccer málem spadl ze své sesle. Jen baron Hertwyn probodával seržanta nenávistným pohledem a velitel Frederick se usmíval.
Když se baron Buccer vzpamatoval, vstal a obořil se na seržanta. "Jak to mluvíte s muži urozeného stavu!!! My dobře známe situaci a nepotřebujeme vaši nevychovanost."
"Ne, to nepotřebujete. Potřebovali byste pár facek a možná i více než to, Jeremy," ozval se ženský hlas ode dveří.
Přítomní povstali.
"Kdo se to..." Buccer se otočil na nově příchozí a pak strnul.
"Ano, jsem to já, drahý Jeremy Buccere. Margit. Čarodějka, nebo vědma, nebo cokoliv chceš, ale o to teď nejde. Jde o to, že ten mladík projevil dvakrát víc rozumu než vy, hašteřící se baroni."
"Kdo je ta ženská, barone?! Jaké má právo vejít sem bez pozvání a urážet nás?" zeptal se vyslanec.
"Jen mu to řekni, Jeremy, pověz mu, jaké mám na to právo."
Buccer se otočil na vyslance. Byl celý bílý jako stěna. Jakoby viděl smrt. "Paní Margit je zakladatelkou místní knihovny a byla blízkou přítelkyní matky zesnulého vévody. Vévoda jí udělil jistá privilegia, platící dodnes. Zasadil se o to, aby získala titul vévodkyně z Dol Anuru."
Vyslanec Edetian De Gass předstoupil a dvorně se uklonil. "Je mi ctí vás poznat, vévodkyně. Vaše pověst dosáhla i hlavního města i můj bratranec král se o vás několikrát zmínil. Jsem Edetian De Gass, vyslanec krále Greodorica IV."
Dáma, vypadající na šedesát, s dlouhými zrzavými vlasy smotanými do drdolu, vypadala při svém malém vzrůstu nepřesahujícím dvouruční meč skoro dětsky. Pokud jí ovšem někdo nepohlédl do očí a do tváře. Tvář měla ztahanou únavou a v očích zkušenosti a znalosti několika generací. Nikdo ani na chvíli nepochyboval, že tato malá vévodkyně je smrtelně nebezpečná a i seržant Mellon přijal její autoritu, sic se s ní setkal poprvé. Přitáhla si svůj cestovní plášť blíže k tělu a postoupila do místnosti.
"Slyšel jsem ale, že jistá tragická nehoda ve vaší knihovně vás připravila o život. Jsem moc rád, že tomu tak není a svět se neustále těší vaší přítomností."
"Nechte si svých lichotek, Edetiane. Na mě vaše řečičky neplatí. Pokud jim věří Greodoric a tady Jeremy, klidně, ale mě si kolem prstu neobmotáte. A mlčte už", ukončila rázně vyslancovu odpověď, ještě když se na ní teprve nadechoval.
"Ale jak se vám podařilo přežít ten hrozný výbuch? Část knihovny byla rozmetána a několik part dělníků ji muselo týdny rozebírat, aby se mohla opět postavit." Zeptal se baron Buccer, neustále bílý jako stěna a jeho ruce se klepaly tak, že se musel posadit a schovat je raději pod stolem.
"Ten výbuch necháme spát. Je to historie a nehodlám se k ní vracet. Alespoň ne dnes." Podívala se Buccerovi do očí, ten sklopil pohled a přikývl.
"Přejděme k důležitějším věcem. Na nádvoří jsem mluvila s otcem Tackardem, který má neustále jisté výhrady k mým schopnostem a víře, ale jinak je to milý chlapík, který má rozumné názory. Vévoda byl včera v noci zavražděn ve svém pokoji. Přesněji řečeno otráven. To vám neříkám proto, že by jste to nevěděli, ale jen shrnuji fakta. Tu samou noc překročila hranici východní armáda generála Sumaie a ráno dorazili k městu. Štěstí, že několik hlídek přežilo a stačilo varovat město včas a tak byla brána zavřena a jednotky velitele Frederica dokázaly první útok odrazit, ačkoliv za cenu velkých ztrát. Teď, dvě hodiny po prvním útoku, armáda staví tábor a vy se zde hádáte o vévodův stolec. Navíc jste povolali dva nejschopnější vojáky ve městě a necháte je zde sedět s naivní představou, že někoho z vás podpoří vojenskou silou a usadí na uvolněný stolec. Takže tady musí dřepět, místo toho, aby organizovali obranu na hradbách a připravovali se na další útok. Čekají na rozkazy nového vévody, ale než se zde vy dva kohouti poperete o vévodství, můžete zjistit, že je v troskách. TICHO!" Margit zvedla ruku a utnula tak protesty baronů, kteří se snažili hájit proti obviněním. "Vy, vyslanče Edetiane De Gassi, co víte o chodu města, jeho správě a fungování v obležení?"
"Noooo..." Vyslanec si odkašlal a nejistě spustil: "Studoval jsem v hlavním městě historii vojenství a teorii války. Co se týče řízení města, mám bohaté zkušenosti při řízení hlavního města po boku mého bratrance."
"Přestaňte pořád opakovat to, že váš bratranec je král. Neznamená to vůbec nic. Greodoricův rod je tak rozšířen, že snad každý pátý šlechtic musí být jeho bratrancem nebo vzdáleným příbuzným. Takže jestli tím chcete na někoho udělat dojem, zkuste to mezi kupci, ti snad před vámi sednou na zadek, ale já ne. Navíc, řídit hlavní město má za úkol vévoda Akvitánský, který si, jak ho znám, určitě nenechá do řízení nikým mluvit, ani Greodoricem. Natož vámi. Takže se prosím posaďte a snad najdeme společně něco, kde by jste mohl být užitečný, i když o tom pochybuji."
Edetian zrudl a v jeho očích se objevila hluboká nenávist, zatímco ostatní přítomní se velice bavili, jak je tento mladý vyslanec pokořen. Margit do něj zabodla svůj pohled. Chvíli mu odolával, ale nakonec sklopil oči a se zaťatými pěstmi se posadil.
"A ty, Jeremy. Znám tě od doby, co jsi byl malý kluk. Už tehdy jsem byla stará, a teď po letech ještě víc. Vím, že jsi mě nikdy neměl rád a já ti to nezazlívám. Je mnoho těch, kteří mě nemají rádi. Mnoho. Ale zkus se podívat na své schopnosti. Vždy jsi za vévodovy nepřítomnosti, a v posledních letech obzvlášť, řídil město. Musím uznat, že celkem správně. Ale nikdy jsi neřídil město, když bylo v obležení. Nevíš, co je potřeba. Kdy jsi naposled držel meč a bojoval?"
"Tak před dvanácti lety, má paní," odpověděl baron a nervózně si hrál s pečetidlem na svém prstenu.
"A chtěl by jsi řídit město při přípravě k boji. Kdyby byl mírový stav, neváhala bych a podpořila tvou volbu i třeba před samotným králem, ale teď nemohu. Znáš tu ale každého obchodníka a tvoje policie si vždy dokázala udržet pořádek mezi vrahy a zloději. Až bude po tomto obležení, doporučím tě na vévodův stolec."
"A koho by jsi tedy doporučila nyní na vladařské křeslo? Kdo má zasednout do křesla v čele stolu a řídit město v boji? Baron Hertwyn?"
"Kdepak. Baron Hertwyn je zde dle mých informací teprve pět let a nemá také tolik zkušeností v otevřeném boji. Prosím, následujte mě k oknu, pánové. Všichni."
Jeden po druhém vstali a šli za vévodkyní k největšímu oknu místnosti. Zde, díky výšce, byl nádherný výhled na město i za jeho hradby. Nyní bylo před polednem a stany a praporce nepřátelského vojska se rozkládaly všude kolem. Mnoho jezdců se zprávami jezdilo sem a tam a předávali rozkazy jednotkám. Vojáci seděli různě ve stínu stromů a schovávali se před sluncem, které jim rozpalovalo zbroje. Bylo jich na tisíce. Armáda vypadala jako moře za hradbami. Mnozí nasucho polkli, jelikož byli tak zaneprázdněni debatou, že si nenašli ani pořádně čas na prozkoumání nepřátelské armády. I na hradbách bylo živo a všichni, co měli ruce a nohy, nosili kameny na hradby a ve velkých kotlích se vařila olej a smůla. Ulice byly plné pobíhajících lidí, kteří se snažili pobrat veškerý majetek a přesunout se k východní bráně, která, jak doufali, bude ještě otevřená a budou moci opustit tuto potápějící se loď. Ale armáda už před hodinou dokončila úplné obklíčení a ani jedna z bran už nemohla být otevřena. Panika u bran se tak zvětšovala a lidé se dožadovali otevření a puštění ven, ačkoliv by šli na jistou smrt. Mezi lidmi pobíhali mniši v hnědých hábitech a snažili se nějak lidi uklidnit, ale dlouhodobě byla situace beznadějná.
"Už chápete nutnost organizace? Za chvíli už vznikne taková panika, že lidi násilím otevřou bránu a město tak padne samo. Musí se organizovat i městská posádka a vytvořit bojové čety z měšťanů."
"Budete tedy vést město vy?" zeptal se Buccer, který očividně začal cítit naléhavost situace.
"Nikoliv. Město budete řídit vy a tady mladý Mellon," odpověděla klidně.
"Cože?" vykřikli současně Buccer a Mellon.
"Já na to nemám zkušenosti. Nikdy jsem město neřídil a navíc nemám urozenou krev. Nemohu zastávat tak důležitý úřad. Pokud potřebujete bojové zkušenosti, tak ty má i tady velitel Frederic," začal se ihned ohrazovat seržant a očividně se cítil nesvůj.
"Mě do toho netahej, mladej, já budu rád se svými vojáky na hradbě a udělám vše pro to, aby ti parchanti za hradbou nikdy nepili naše pivo. Ale co se týče organizování, to jsem přeci vždycky nechával na tobě, ty máš na to hlavu, chlapče," poplácal seržanta jeho velitel.
"Přesně tak. V tom seržantovi se ukrývají ohromné organizační schopnosti a bojové zkušenosti. To je třeba využít." Potvrdila Fredericova slova Margit.
"Ale vždyť není urozeného stavu? To je proti všem světským i církevním zvyklostem. Nikdo neurozený nemůže sednout na vévodův stolec. Zapřísahám tě, čarodějko, to nemůžeš. Vévoda by se obrátil v hrobě," bránil se šokovaný baron Buccer.
"Vévoda ještě neleží v hrobě, ale v kapli a navíc jsem neřekla, že na něj usedne, tak se uklidni."
Baron se trochu zklidnil, ale očividně ho ta představa děsila.
"Ačkoliv je Mellon nadaný v organizaci, je spousta věcí, ve kterých je nezkušený. Někdo musí jednat se šlechtici a měšťany ve městě. Někdo, kdo už s nimi jednal a někdo, kdo má u nich důvěru. To jsi ty, Jeremy. Tedy vévodův stolec nyní připadne vám dvěma společně. Ačkoliv jsi dvakrát tak starší než Mellon, on je v některých věcech zkušenější a tedy by jsi ho měl respektovat. Překousni jeho neurozený stav a věř jeho zkušenostem. Když jsi starší a moudřejší, měl by jsi to vědět a dokázat respektovat."
"No, je to nevšední, aby mi radil někdo z neurozené krve... ale asi máš pravdu. A nechceš, Margit, spíše ty býti přes tuto krizovou situaci na vévodově stolci?"
Margit baronovu otázku přešla bez povšimnutí. "Ještě je tady jedna věc, kterou je třeba dořešit. Podívejte se na to vojsko. Co potřebuje vojsko, aby mohlo zdolat tyto městské hradby, které zde máme, Jeremy?"
"No, samozřejmě žebříky, kotvy, obléhací věže. Tedy myslím."
"Správně. Ale vidíte je snad někde?"
Baron si zaclonil oči s snažil se zaostřit zrak na detaily v řadách obléhatelů.
Místo něho však odpověděl Mellon: "všiml jsem si toho už dříve. Mám za to, že se do města musela dostat nějaká skupinka nepřátelských vojáků a ve správný okamžik otevřou brány. Nechal jsem vystřídat vojáky u všech bran za ty nejdůvěryhodnější, které máme. Ručím za to, že se jim to nepodaří. Budou muset užívat kotvy jako při prvním útoku a s tím si už nějak poradíme."
"Jsem ráda, že jsem se ve vás nezmýlila. Ale v tomto se mýlíte vy. Nemyslím, že jsou uvnitř nějací vojáci. To by otevřeli brány hned při prvním útoku. Hradby chtějí zdolat magií. Prověřila jsem jejich stany. Našla jsem tam deset válečných mnichů. Věřím, že brzy podniknou útok a mniši jim slíbili snadný průlom. Já se o ně postarám. Město ochráním před magií. Žila jsem zde dost dlouho, abych mohla o tomto městě mluvit i jako o svém městě a knihovna, kterou jsem zde založila čítá ty nejcennější exempláře, které se už ani nedají sehnat. Jsem na něj pyšná a slibuji, že NIKDO nebude tomuto městu činit škodu beztrestně." Ke konci zvedla hlas a oči jí zajiskřily zlobou a hrozbou. Všichni odstoupili. "A v téhle místnosti je někdo, kdo městu chce uškodit, někdo, kdo chce, aby město padlo, někdo kdo ZABIL vévodu!"
Všichni se začali podezřívavě prohlížet.
"To je nesmysl, otrávil ho jeho sluha. To ví všichni," ohradil se vyslanec.
"Edetian de Gass!", vyřkl své obvinění baron Buccer.
Oba vojáci tasili meče a vyčkávali.
"Já ne! To je nesmysl...já to nebyl. Proč bych to dělal? Pro boha trpícího, věřte mi, já to nebyl!" Velvyslance se začala zmocňovat hysterie a hlas mu přeskakoval. Couval před pohledy okolostojících.
"Barone Herwyne?" Margit se podívala ostře na barona, který stál bez pohnutí kus od stolu.
Pohledy ostatních se otočily k baronovi.
"Doufám, že pro to máš dobré vysvětlení, čarodějko. Toto obvinění by tě mohlo přivést pod katovu sekeru. Nikdo nemůže bezdůvodně obvinit barona z takto vážného zločinu. Ani tě nezachrání tvůj titul," bránil se chladně baron Herwyn.
"Mám vysvětlení. Někdo musel zajistit neschopnost obrany města pro případ útoku.Vévoda sice již byl v letech, ale za svůj život se účastnil několika obléhání hradů, takže kdyby zde byl, obléhatelé by měli značně těžší situaci. Tedy odstranění vévody byl první krok nápomoci nepříteli."
"Stále nikde neslyším důkaz, že bych to měl být já, kdo ho otrávil, kde berete tu jistotu..."
"Ještě jsem neskončila. Podle příznaků otravy, které mi popsal otec Tackard, mám za to, že se jedná o jeden z jedů, typických pro tropické oblasti východního Arsu. Shodou okolností, vy jako poradce pro věci diplomatické jste byl na jistém obchodně-politickém jednání v zemích východního Arsu. A cestou zpět jste projížděl zemí našeho současného nepřítele."
"Jenže jedy z Arsu jsou k dostání i na černém trhu v hlavním městě i jinde, a navíc já jako vyslanec mohu cestovat pod královskou ochranou. Stále nemáte žádný důkaz a už mě to vaše neopodstatněné obviňování unavuje. Měli bychom se raději starat o obranu našeho města a ne poslouchat tady ty zbytečné lži", navrhl Herwyn k Buccerovi.
"Pokračujte, vévodkyně, prosím," požádal Buccer Margit, nevšímajíc si Herwyna.
"Ano, máte imunitu. Jenže podle smluv z Vennerburgu, imunita platí jen pro diplomaty spřátelených nebo neutrálních zemí. Nepřátelské země nejsou povinny imunitu dodržovat a všichni diplomaté mají pět dní na opuštění nepřátelského území."
"No ale vždyť na nás zaútočili teprve ráno!"
"Jenže válečný kurýr s vyhlášením války dorazil ke králi před čtrnácti dny. A vy jste se vrátil minulý týden."
"Jakže? My jsme ve válečném stavu už čtrnáct dní a král nás neinformoval?" Baron Buccer byl očividně šokován. "A já doufal, že nám pošle na pomoc vojsko. Hned ráno jsem vyslal dva posly a tři poštovní holuby."
"Obávám se, Jeremy, že král má teď jiné starosti. Současně s tímto útokem jsou vedeny útoky ještě na pět dalších měst, z nichž dvě už padly."
Baron Buccer ustoupil ke stolu, kde si ztěžka sedl na vévodovu sesli. Tyhle novinky ho uvedly do zoufalství. Naděje na brzkou záchranu zmizela v nenávratnu.
"Navíc, barone Herwyne, byl jste to vy, kdo svolal tuto poradu, byl jste to vy, kdo poslal otce Tackarda do města, protože by zde mohl tuto vaši hašteřivou poradu ukončit. Byl jste to vy, kdo ponoukal vyslance Edetiana, že má právo na vévodův stolec, byl jste to vy, kdo se do porady nemíchal a jen občas přiostřil dýku sváru. A nakonec byl jste to vy, kdo zabil sluhu, který podával večer vévodovi večeři v soukromých komnatách. Zabil jste ho dřív, než mohl být vyslýchán, s vaší omluvou, že si nic jiného než smrt za otrávení vévody nezaslouží."
"Jak to můžete vědět! Vždyť jste tady nebyla, to všechno jste si vymyslela!!!", začal se baronův hlas třást a zvyšovat.
"Než jsem šla sem, promluvila jsem si s pár přáteli, kteří mi mohli podat dost přesvědčivý obraz událostí. Vy jste otrávil vévodu a vy jste zradil korunu, mé město a lid."
"Ty čubko, kéž by jsi se smažila v pekle!!!", zaryčel Herwyn a z rukávu vytáhl tenkou dýku, kterou hodil po čarodějce.
Frederic sekl mečem Herwynovi po hlavě, ale ten se sehnul a podběhl pod čepelí. Zamířil ke dveřím, kde stál zaskočený Edetian. Ani nevěděl proč, ale ohnal se po Herwynovi, který zatím vytáhl od pasu svůj meč a zabodl jej Edetianovi přímo do hrudi. Ten jen vykřikl cosi nesrozumitelného a skácel se k zemi, držíc si ránu, ze které mu unikal život. To už ale zasáhl Mellon, vykryl Herwynův útok a ramenem do něj narazil takovou silou, že Herwyn odletěl dva metry stranou a meč mu vypadl z rukou. Ihned byl ale na nohou a hodil jakýsi prášek směrem k Mellonnovi. Ten zaryčel bolestí, jak ho prášek oslepil a máchal směrem, kde tušil Herwyna. Ten už se ale odkutálel a opět stál na nohách. Jako neozbrojený čelil ozbrojenému Fredericovi a dokonce i Buccerovi, který se z prvního šoku vzpamatoval a naprosto rozzuřen tímto odhalením chtěl pomstít smrt svého přítele a vévody sám. Když Herwyn viděl rozzuřeného Buccera a odhodlaného Frederica, dvěma skoky se postavil na okraj okna.
"Stejně všichni chcípnete. Vy, město, i celá tahle směšná říše. Jděte do pekel," plivl na zem před útočícího barona a skočil.
Baron měl sotva čas se zastavit, aby neletěl za Herwynem. Frederic ihned přiskočil k Mellonovi a kouskem své košile mu otřel obličej. Naštěstí Mellon začal opět vidět. Byl trochu v šoku, jelikož se bál nejhoršího. Že oslepne.
Margit Herwynovu dýku odklonila kouzlem a ta nechala na stěně hluboký vryp a skončila na zemi.
Tenhle incident dodal Buccerovi ztracenou kuráž. "Tak a co teď," zeptal se jakoby všech, ale jeho dotaz směřoval převážně k Margit.
"Mě se neptej. Máš Mellona, aby ti radil při obléhání. Já se postarám o magii nepřátelských mnichů."
"Mellone? Povyšuji tě dočasně do stavu šlechtického a jmenuji tě bojovým velitelem města, který přejímá vedení nad městem v případě vojenského ohrožení."
"Děkuji, pane, je to pro mne čest," zasalutoval vzorově bývalý seržant.
Frederic se k němu naklonil "Já ti říkal, že z tebe ještě někdy něco bude, ty holomku jeden."
Mellon se usmál, ale ihned zvážněl. "V první řadě musíme zbourat skladiště v západní čtvrti. Ta jsou stavěna z kamene a ten budeme potřebovat všude na hradbách, hlavně u bran. Využijeme toho, že městem protéká řeka a musíme namokřit veškeré střechy alespoň dva bloky od hradeb. Je teplo a požár by nám tu udělal hodně problémů. Ať tesaři naštípají bidla na shazování žebříků z hradeb. Pivaři budou muset vypustit pivo a naplnit sudy vodou ze studní. Nevíme, jak dlouho budeme obléháni a na řeku se nelze spolehnout. Tu můžou přehradit nebo otrávit. Musejí se založit party na hašení požárů a mnichy využijeme do lazaretů, kde bude spousta raněných. Bude taky třeba sehnat hodně vápna a oleje. Mrtvoly pod hradbama se budou v tomhle horku rychle rozkládat a hnít. Ten puch bude nepříjemný i tak, ale horší by to bylo s nemocemi. Každý ve městě bude muset pracovat, nikdo nemůže zůstat v nečinnosti. Budeme muset vyčlenit několik budov pro hromadné stravování, spousta kluků bude využita jako poslíčci, nosiči vody a jídla, sběrači šípů a další pomocné práce. Bude třeba ženy a děti zaučit v opravě šípů, aby se všechny šípy mohly opět použít. Potřebuji taky četu, která stáhne všechno jídlo ve městě na jednu hromadu a budou se muset zavést příděly. Ty, Fredericu, rozděl prosím vojáky do dvou čet po celých hradbách. Musí se střídat. Budu taky potřebovat několik záložních oddílů, které by v případě potřeby posílily obranu v místě, kde bude hrozit průlom. Rozdej všechny zbraně a naverbuj každého, kdo bude schopen použít zbraň."
Frederic zasalutoval a vyběhl z místnosti.
Po chvilce do místnosti vběhlo několik pážat coby poslíčci a Mellon začal postupně rozdávat příkazy. Baron Buccer se připojil se svými radami, kde by mohl kdo co poskytnout a kde by bylo nejlepší zřídit lazaret a další důležité budovy. Vojáci pověření úkoly se rozeběhli po městě a srocující se davy u bran se začaly rozcházet, když jim někdo vysvětlil situaci a řekl, co mají dělat. Stačilo jim jen rozdat úkoly a velký mechanizmus se rozeběhl.
Margit stála na římse nejvyšší věže ve městě. Byla to věž chrámu svaté Genuiny, patronky řemeslníků. Nevnímala dění dole pod ní na ulici. Plně se soustředila. Bylo to náročnější, než si zprvu myslela. Slunce jí svítilo do obličeje a nepříjemně pálilo. Pomalu ale spletla magickou pátrací síť, kterou roztáhla nad celým městem. Pak už ji musela jen udržovat a čekat na útok. Musela nejdřív vědět, kam bude jejich útok směřovat a teprve potom mohla učinit protiútok. Udržování sítě tolik nevysilovalo a tak mohla části mysli dovolit, aby se toulala ve vzpomínkách.
Když sem přišla poprvé, bylo to jen malé město rozpínající se okolo hradu. Pár budov a městské zdi byly spíše ochranou proti útěku koní a krav, než před nájezdy nepřátel. Od té doby se město pěkně zvětšilo a zabíralo plochu, která kdysi sloužila jako pastviny. To bylo ale hodně dávno. Dobrých 180 let.
"Jsem stará?", zeptala se Margit nahlas sama sebe. Podle lidských měřítek jistě. Podle elfích teprve opouštím dětství. Ale já jsem člověk. Magická moc mi dala dar dlouhověkosti, ale taky si za to něco vzala. Lidi mě střídavě nenávidí a blahořečí. To záleží na tom, jestli jim pomáhám nebo škodím. Už dávno jsem se přestala starat o boje o moc či půdu, ale tohle město mám opravdu ráda. Tady jsem strávila dětství. A sem se zase ráda vracím. Jenže jak dlouho ještě? Budu žít jako moje učitelka 596 let? Je mi 192 let. Moc čarodějnic neznám. Tak čtyři. Kdysi nás bylo hodně, teď umíráme jedna po druhé a další se už nerodí. Jediná magie, která se teď provozuje častěji je mnišská, ale ta je tak slabá proti naší. Ale je jich víc. Jsou jich desítky, zatím co nás už je jen pár. Ženy mají daleko větší cit pro magii než muži. Dokáží ji více vstřebat a lépe s ní pracovat. Dobrých mágů je jen pár. To jsou ty výjimky potvrzující pravidlo. Dívky, které u sebe objeví moc, rychle ukamenují nebo upálí. Málokterá se naučí moc používat tak, aby se mohla bránit. Muže pošlou do klášterů k řádům bojových mnichů. Ženy jsou na tom hůř. Jsme sice dlouhověké, ale taky jsme zranitelné jako každý člověk. Chudák Anastázie. Před padesáti lety ji jakýsi sedlák probodl vidlemi za to, že prý mu zabila ženu. Ale ona se ji přitom snažila pomoci. Nikdy nepochopím tu lidskou nenávist vůči nám. Bojí se nás? Závidí nám? Spíš něco z obojího. Jak asi zemřu já? "Nezraň kočku s červenýma očima." To mi řekla moje učitelka. Proto jsem se zprvu koček bála, ale pak si taky jednu pořídila. Nikdy jsem ale kočku s červenýma očima nepotkala. A až ji uvidím, prostě odejdu a nechám ji na pokoji. Smrti se nebojím. Žiju už hodně dlouho a hodně jsem zažila. Mám bohatý život. A ty krásná odžitá léta mi ani smrt nevezme. Ale co ty spousty lidí co dnes zemřou. Na hradbách i pod nimi. Taková zbytečnost. Žijí jen tak krátce a nestačí vůbec nic poznat. Taková zbytečnost. Takové plýtvání životem. Je mi z toho smutno.
Důstojník v nádherné zbroji prošel stráží, která mu zasalutovala a odhrnula chlopeň stanu. Uvnitř bylo šero a děsné vedro. Mniši seděli na trávě v kruhu a tiše mumlali motlitby. Uprostřed hořela malá kamínka. Devět jich sedělo jen v bílých tenoučkých řízách, na kterých už byla vidět propocená záda.
"Generále, trvalo to sice dlouho, ale již jsme připraveni započít kouzlo," oslovil příchozího jediný stojící, asi padesátiletý mnich.
Generál Sumai byl muž okolo čtyřicítky, dobře stavěné postavy a zbroj měl vždy vyleštěnou do vysokého lesku. Byl to dokonalý stratég a zprvu se mu myšlenka použít magii na zbourání hradeb nezamlouvala, ale pokud to vyjde, ušetří životy stovek, ne-li tisíců svých vojáků a to stálo za ten pokus. Když to nevyjde, stejně vyhraje. Přijde sice o čas a vojáky, ale vyhraje. "Dobře, pusťte se do toho. Já připravím armádu a jakmile padnou hradby, zaútočíme. Jestli bude vaše magie úspěšná, věnuji vašemu řádu všechno zlato, co najdu v městské pokladně. To slibuji." S těmito slovy opustil stan a vydal rozkaz.
Mnich se jen usmál. Zaposlouchal se do zvuku trubek, svolávajících jednotlivá družstva a povzdechl si. Zasedl mezi své druhy a vydal pokyn ke spojení rukou a přihodil do ohně pár lístků opia. Štiplavý kouř zaplnil stan a všichni se ho zhluboka nadechli.
Margit to zprvu vnímala jako jemné pohlazení. Něco se zlehka dotklo její sítě a pak jí prošlo. Síť neměla magii zastavit, jen jí měla ukázat směr útoku. Tím byla největší městská brána. Ihned zrušila síť a našla magický pramen, který si osahával bránu jako malé dítě obličej své matky. Chvíli ji trvalo, než poznala podstatu kouzla. Původně očekávala, že se budou snažit použít ovlivňovací kouzla na vojáky u brány, aby ji otevřeli, ale brzy poznala, že kouzlo, které používají, je velice silné. Destrukční kouzla byla ta nejtěžší a ani ona se svými letitými zkušenostmi s magií by takové kouzlo nechtěla provádět. Kouzla menšího rozsahu se používají jako útočná pro souboje, kdy do dotyčného jakoby narazilo velké neviditelné beranidlo a mrštilo s ním vzad, někdy tak silně, že ho zabilo, ale kouzlo, které má rozložit přes deset metrů vysokou bronzovou bránu musí mít takovou sílu, že kdyby se pokusila svojí magií podepřít bránu, mohla by ztratit nárazem vědomí a ještě bránu vůbec neochránit. Musela tedy rychle najít jiný způsob, jak přerušit kouzlo.
Brána se začala chvět. Mellon zpozoroval útočníkovy přípravy a všichni byli na hradbách připraveni na odražení útoku. Když se ale začala velká bronzová brána třást, znejistěl. Všichni vojáci od brány ustoupili a jen sledovali, jak se třese a chvěje. Kdesi nahoře se uvolnil velký bronzový nýt a spadl s těžkým cinknutím na dlažbu před branou. Mellon se podíval ze svého stanoviště na kryté střeše jednoho vyššího domu, odkud měl přehled o situaci a zároveň byl blízko boje, na střechu chrámu, kde zahlédl malou postavičku. "No tak, čarodějko, bojuj!! Jestli padne brána jsme ztraceni, bojuj!!!"
Sumai vše sledoval ze sedla. Jakoby nezúčastněně. Bylo mu teplo a přes obličej mu stékal čůrek potu. Všichni byli netrpěliví a vyčkávali. I na tuhle dálku bylo vidět chvění brány. Vojáci nervózně tiskli a zase uvolňovali ruce na rukojetích svých zbraní. Nikdo nemluvil. Každý čekal na ten signál. Každý čekal na povel k útoku.
Margit se sevřelo srdce a klesla na kolena. Velká stříbrná spona jí spadla na římsu, zacinkala o ní a pak zmizela kdesi v hloubce pod věží. Vlasy se jí přilepily na obličej. Krev z rozkousnutých rtů ji kapala na halenku. Zatím ji nenapadlo, jak by mohla zrušit jejich kouzlo. Pokud přetrhne magickou tepnu, strhne tak kouzlo na sebe a zahyne. Mniši si odpočinou a pak to zkusí znovu, ale už by nebylo nikoho, kdo by se jim postavil. Podepřela tedy bránu svojí magií a rozdělila tak jejich útok i na sebe. Drtilo jí to vnitřnosti a věděla, že takhle dlouho nevydrží. Kdyby tak měla víc času, aby prozkoumala druhý konec magického toku. Třeba by na něco přišla. Pak to udělala. Zrušila obranu brány a sledovala magický tok ke zdroji. Do stanu, kde deset mnichů šeptalo své magické zaříkání. Brána se po uvolnění magické ochrany prohnula a několika místech praskla, ale stále držela. Sumai zvedl ruku a připravil se dát signál k útoku.
Mellon se pokřižoval a pot stékající mu po zádech ani nevnímal.
Pak se to stalo. Margit rozmetala veškeré hořící uhlíky a rozdmýchala oheň hořící uvnitř stanu. Mniši skoro do jednoho začali hořet. Ovšem jejich zbloudilé mysli to nebyly schopné zaregistrovat. Nevýhodou skupinových kouzel je, že jsou jako řetěz. Stačí, když povolí jedno oko řetězu a přetrhnete jej. Jeden mnich vykřikl bolestí, když mu chytly vlasy a vousy. Pustil se a začal se plácat, aby se uhasil. Tím porušil magickou soudržnost a všechny probudil z transu. Stan byl plný křiku a bolesti.
Sumai stál nad zbytkem shořelého stanu, ve kterém se daly rozeznat zkroucené ožehlé postavy mnichů. Ten žár byl magického původu, protože obyčejný oheň by něco takového nedokázal udělat.
"Generále!" oslovil zamyšleného Sumaie starší důstojník.
Sumai se k němu otočil. "Věděl jsem, že se máme na nějakou magii vykašlat. Je to k ničemu. Zrušte útok. Všechny jednotky do lesa. Do hodiny tu chci mít stovky žebříků. A jestli tady nebudou, Jumaii, tak půjdeš v první linii a jen s hákem. Za hodinu útočíme."
Margit začala dávivě kašlat, když vdechla trochu vody, kterou jí dával někdo pít. Ležela na posteli. Jedna dívka jí dala napít a pak šla posloužit dalším. Čarodějka byla k smrti unavená, ale přesto se posadila. Všude kolem běhala děvčata a každý kousek hadru byl použit na obvazování. Bylo tu i pár mrtvých. Útok už začal, pomyslela si. Vstala a vyšla ven. Hned poznala kde je. Vydala se směrem k hradbě.
Cestou zastavila běžícího kluka. "Jak dlouho už útočí?"
"Přes hodinu, paní," odpověděl klučina a rozeběhl se dál za svým úkolem.
Podle všeho co zatím viděla, vrhnul Sumai do boje veškeré síly, které měl. Asi je tlačen časem. Pokračovala dál. Už se cítila lépe a hlava ji už tolik nebolela. Vstoupila do jedné budovy a ačkoliv střecha byla níž než hradba, mohla vidět,jak se na hradbě bojuje. Pokud se někde podařilo útočníkům prorazit, ihned tam byly posily a průlom byl rychle zacelen. Chtěla se přidat do boje, ale nevěděla jak.
Sešla tedy zpět na ulici a rozhodla se vyhledat velitelské stanoviště a Mellona. Pak došlo k průlomu blízko ní. Nějaká skupinka si prorazila cestu a začala průlom zvětšovat. Něco přes deset bojujících se dostalo dolů do města, zatímco nahoře jejich spolubojovníci byli pomalu tlačeni zpět přes hradby. Těch deset se vydalo k bráně. Obránci u brány měli co dělat s obranou proti útočníkům s žebříky a likvidováním nosičů s beranidly. Rozhodný nečekaný útok zezadu by je mohl zlikvidovat, nebo alespoň zdržet natolik, aby brána padla.
Margit byla v uličce a viděla průlom i to, jak vojáci směřují k bráně. Sebrala svoji moc a vrhla zbylou silou tlakovou vlnu proti útočníkům. Hodila je na stěnu a dala tak čas vojákům, aby je zneškodnili. Až na jednoho, který se postavou dost podobal Mellonovi. Byl mohutně stavěný a jeho meč a štít byly smrtelnou mlýnicí. Kde mnozí končili na zemi, on si jen zpíval a smál se. Ačkoliv byl zraněn a všichni z jeho skupiny zemřeli, dokázal porazit obránce a pak se otočil na Margit. Ta proti němu vystřelila neviditelný šíp, který se zaryl obrovi do těla a povalil ho. Z rány mu vytékala krev. Zvedl se jako bůh války a pokračoval již vrávoravou chůzí k čarodějce. Vlasy měl spletené do culíků a nasáklé krví. Přední zuby měl vyražené. Proti Margit se tyčila hora. Margit neutíkala. Viděla deset vojáků za jeho zády, jak jí běží na pomoc. Stačí, když sešle z posledních sil alespoň na chvíli neviditelnost a uskočí. Oni ho poté zabijí. Ale byla tak unavená, tak unavená.
Obr se blížil. Když byl na dva metry vzdálen, zvedl štít s meč do bojové pozice. Margit ztuhla. Na otlučeném štítu měl nakreslenou kočičí hlavu s červenýma očima. "Nezraň kočku s červenýma očima," uviděla před sebou tvář své učitelky a jasně slyšela onu větu. V ústech měla náhle sucho a kolena se jí začala třást. Přeci jen nechtěla zemřít. Kdo by taky chtěl. Já nezemřu, řekla si a vyvolala neviditelnost. Uskočila stranou, ale osudu neunikla. Obr sekl svým mečem do vzduchu kde stála a znovu a znovu. Sekal jako šílený a řval, dokud mu čepel jednoho vojáka nezajela hluboko do břicha.
Margit ležela a ruce držela na hluboké ráně na hrudníku. Meč jí prorazil jednu plíci a těžko se jí dýchalo. Nevnímala vojáky, kteří se nad ní skláněli, nevnímala ani chladnou zem. Jen se chrčivě smála. Smála se ironii osudu. Celý život se vyhýbala kočce s červenýma očima, celý život.
Jeden z vojáků jí zatlačil oči.
"Tys ji znal?" zeptal se vysoký pihatý mladík staršího vojáka, který nad ní klečel.
"Ne."
"Ale viděls jak zmizela? Určitě to byla čarodějnice," pokřižoval se další.
"Aťsi, ale bojovala s námi, takže si zaslouží náš dík,".
"Nikdy jsem neviděl jak umírají čarodějky," prohodil kdosi vzadu.
"Jako každej, chlapče, jako každej. A pojďme, je nás třeba na hradbě."
Sumai dal pokyn k ústupu. S takovou obranou se už dlouho nesetkal. Ať městu velel kdokoliv, získal si jeho respekt. Ztratil na těch hradbách třetinu armády. Tohle město bude moc velké sousto.
A taky bylo.
9.5.2001
Karel IZERA - Moren
ICQ 3171730
moren@zubri.cz
Poděkování Petře Stanislavě Margit Brožové za gramatickou a slohovou úpravu, jelikož za původní rukopis by mi každá češtinářka dala krásnou pětku. Tedy od základky se to moc nezlepšilo. :)
A také Davidovi Hřebíkovi Zítovi za slohové a dějové připomínky.