OSUDOVÁ HRA
Linda Howardová
PROLOG
Návrat domů do Wyomingu vyvolával v Chanceovi Mackenzieovi zvláštní směsici pocitů, od radosti až po sklíčenost. Vždycky byl radši sám, nemusel se tak bát o nikoho jiného a stejně tak nebyl nikdo, kdo by si dělal starosti o něj. Podle toho si vybral i svou práci, jako tajný agent musel být tajnůstkářský, rezervovaný, nesměl nikomu věřit a nikoho si pustit k tělu.
Ale s jeho rodinou to bylo něco jiného. Nikdy ho nenechali stáhnout se do sebe, i když si nebyl jistý, jestli by to udělal, i kdyby mohl. Vracet se do jejich všezahrnujícího objetí ho lákalo i děsilo zároveň, stejně jako způsob, jakým s ním jednali, jak si z něj utahovali -utahovali z člověka, kterého se někteří z nejnebezpečnějších lidí zaslouženě báli - jak ho objímali, líbali, otravovali, křičeli na něj a... jak ho milovali, jako by byl jako všichni ostatní. Věděl, že není - nikdy na to nemohl zapomenout, vždycky věděl, že není jako oni. Ale něco ho k nim táhlo zpátky, znovu a znovu, jako by podvědomě toužil po věcech, kterých se tak bál. Láska ho děsila. Brzy a tvrdě se poučil, že se může spolehnout jenom na sebe.
Za přežití vděčil své houževnatosti a inteligenci. Nevěděl, kolik mu je, kde se narodil, nebo jestli měl vůbec nějaké jméno - nevěděl nic. Nepamatoval se na matku, otce, na nikoho, kdo se o něj staral.
Ale pamatoval se, jak kradl jídlo, když byl ještě tak malý, že se musel stavět na špičky, aby vůbec dosáhl do regálu. Měl teď kolem sebe spoustu dětí, takže v porovnání s nimi odhadoval, že mu v té době mohly být sotva tři.
Vzpomínal si, jak spal v příkopech, když bylo teplo, a schovával se v polorozpadlých barácích, garážích, po obchodech a vůbec kde se dalo, když byla zima nebo pršelo. Pamatoval se, jak kradl oblečení, aby měl co na sebe, někdy jednoduše tak, že někoho zmlátil a šaty z něj stáhl. Byl vždycky silnější než ostatní kluci v jeho věku a věděl, jak se prát.
Pamatoval se, jak se k němu jednou přidal potulný pes, černobílý vořech. Všude za ním chodil a na noc se stočil do klubíčka a přitulil se k němu. Chance si vzpomínal, jak byl za to teplo vděčný. Taky si pamatoval, jak jednou z odpadků za restaurací ukradl steak a pes ho kousl a jídlo mu vytrhl. Chance měl ještě na levé ruce jizvy od jeho zubů. Pes se najedl a pro Chancee to znamenalo další hladový den. Neobviňoval psa, protože měl stejný hlad jako on. Ale odehnal ho od sebe, protože pro něj bylo těžké udržet naživu sebe, natož ještě se starat o dalšího strávníka. A navíc, když došlo na boj o přežití, každý byl sám za sebe.
Mohlo mu být tak pět, když dostal tuhle lekci, ale zapamatoval si ji na celý život.
Ale svou práci dělal tak dobře právě proto, že dokázal přežít a vyznat se snad kdekoliv, takže musel uznat, že mu jeho dětství přeci jen k něčemu bylo. Stejně
by ho ale nepřál ani psovi, i kdyby to měl být ten čokl, který ho pokousal.
Jeho skutečný život začal ve chvíli, kdy ho Mary Mackenzieová našla v příkopě u silnice. Měl horečku a ukázalo se, že má zánět plic. Z příštích dnů si toho kvůli nemoci moc nepamatoval. Ale věděl, že je v nemocnici, a dostal hrozný strach, protože to znamenalo, že se dostal do spárů systému. Byl přesvědčený, že s jeho svobodou je konec. Neměl žádné papíry a bál se, že na něj přijde někdo ze sociálních úřadů. Něčemu takovému se celý život vyhýbal a snažil se vymyslet, jak utéct, ale v horečce nedokázal jasně přemýšlet a byl moc slabý na to, aby se mohl hýbat.
Ale pamatoval si konejšivý hlas a dotyky anděla s šedýma očima a stříbřitě hnědými vlasy. Taky tam byl nějaký vysoký, snědý muž, indián, který klidně a pořád dokola mluvil o tom, čeho se Chance bál ze všeho nejvíc. „Nedáme tě," slyšel ho Chance říkat, kdykoli se na chvíli probral z horečnatého spánku.
Nedůvěřoval jim, nevěřil ujištěním toho velkého muže. Z jeho řeči pochopil, že on sám je míšenec, ale to neznamenalo, že by těmhle lidem měl věřit víc, než tomu nevděčnému zlodějskému psisku. Ale na útěk nebo i jen odpor byl moc nemocný a zesláblý, a zatímco byl tak bezbranný, Mary Mackenzieová ho svázala oddaností, ze které se mu už nepodařilo osvobodit.
Nenáviděl cizí dotyky - pokud k němu byl někdo dost blízko, aby se ho mohl dotknout, mohl na něj stejně dobře i zaútočit. Ale sestry a doktory od sebe odehnat nemohl. Věděl, že kdyby s nimi bojoval, snadno by ho přemohli. A musel zůstat volný, aby mohl utéct, až se dostatečně uzdraví a nabere sílu.
Ale zdálo se mu, že ona tam byla pořád, i když věděl, že někdy z nemocnice odcházet musela. Když měl horečku, omývala mu obličej chladným ručníkem a dávala mu do pusy ledovou drť. Česala mu vlasy a hladila ho po čele, když ho hlava bolela tak, že měl pocit, že se mu rozskočí.
Dotýkala se ho pořád a vždycky věděla, co právě potřebuje. Urovnala mu polštář dřív, než si vůbec uvědomil, že je mu nepohodlně, nastavila topení dřív, než mu začalo být moc horko nebo chladno, masírovala mu záda a nohy, když ho při horečce bolelo celé tělo. Děsilo ho to, ale Mary využila jeho stavu k tomu, aby ho přemohla svou laskavostí, jako by mu za těch pár dní chtěla vynahradit všechny ty roky prázdnoty.
Nebyl si jistý, kdy se to stalo, ale někdy během těch horečkou zamlžených dní si uvědomil, že se mu líbí, když ho chladnou rukou hladí po čele a mluví k němu uklidňujícím hlasem. Když se mu jednou zdálo něco ošklivého a probudil se strachem, zjistil, že ho objímá, jeho hlavu má položenou na svém rameni, jemně ho hladí ve vlasech a tiše k němu mluví - a znovu usnul, uklidněný a s pocitem... bezpečí.
Pořád ho překvapovalo, jak je malá. Měl zato, že někdo s tak pevnou vůlí by měl mít tak dva metry deset a vážit přes sto kilo. Odhadla, že je mu tak čtrnáct, ale i tak byl víc jak o hlavu větší než ona. Ale na tom nezáleželo, byl proti ní bezmocný, stejně jako všichni ostatní.
Ať dělal co dělal, nemohl se zbavit závislosti na mateřské péči Mary Mackenzieové, i když věděl, že je tak víc zranitelný. Nikdy se o nikoho nestaral, protože instinktivně věděl, že by se tím moc oslabil. Ale teď ho opatrnost ochránit nedokázala - než ho pustili z
nemocnice, zamiloval se do Mary Mackenzieové s bezvýhradností a slepou bezmocností malého dítěte.
Z nemocnice odjel s Mary a tím vysokým mužem, Wolfem. Chance si nedokázal představit, že by ji tak brzy opustil, a tak se rozhodl, že se pokusí snést i zbytek rodiny. Jen na chvíli, sliboval si, jen do doby, než se úplně uzdraví.
Vzali ho na Mackenzieovu horu, do svého domova, do své náruče, a do svých srdcí. Ten den u cesty umřel bezejmenný chlapec, a namísto něj se narodil Chance Mackenzie. Když jeho nová sestra Maris trvala na tom, aby si vybral datum svých narozenin, vybral si den, kdy ho našla Mary.
Do té doby neměl nic, ale teď byl najednou zaplavený... vším. Vždycky měl hlad, ale teď mohl mít spoustu jídla. Nikdy se nemohl učit, a teď si mohl vybrat ze spousty knih, protože Mary byla učitelka duší i tělem a doslova do něj cpala vědomosti tak rychle, jak je jen dokázal vstřebat. Byl zvyklý ustlat si kdekoliv a kdykoliv mohl, ale teď měl svůj vlastní pokoj, svou vlastní postel, každodenní povinnosti. Měl nové oblečení, které Mary koupila jen pro něj. Před ním ho na sobě neměl nikdo jiný, a nemusel ho ukrást.
Ale co bylo nejdůležitější: vždycky byl sám, a teď měl kolem sebe celou rodinu. Měl otce a matku, čtyři bratry, sestřičku, švagrovou, malého synovce. A všichni se k němu chovali, jako by s nimi byl od narození. Pořád ještě snášel dotyky jen stěží, ale všichni Mackenzieové do jednoho se dotýkali rádi a hodně. Mary - máma - ho neustále objímala, čuchala mu vlasy, líbala ho na dobrou noc. Maris ho dokázala potrápit stejně jako své bratry, objímala ho svýma hubenýma rukama kolem pasu a říkala mu: „Jsem tak ráda, že jsi náš!"
To ho vždycky vyděsilo, a nervózně se díval po Wolfovi, který byl v čele celé té smečky, a který byl teď i jeho otec. Co si mohl myslet, když viděl svou nevinnou dceru, jak objímá někoho jako je on?
Chance vždycky přemýšlel, jestli ho jeho vědoucí oči dokážou prohlédnout, jestli vidí krev na jeho rukou, jestli dokážou objevit vzpomínku na muže, kterého zabil, když mu bylo kolem deseti.
Ale Wolf věděl moc dobře, koho si do rodiny přivedl, koho přijal za svého syna, a koho, stejně jako Mary, miloval.
Čtrnáct let života Chancee naučilo, jak je život nebezpečný. Naučilo ho, že je lepší nikomu nedůvěřovat a nikoho nemilovat, protože láska ho oslabovala, a slabost ho mohla stát život. To všechno věděl, ale nedokázal Mackenzieovy přestat milovat. Tahle slabina v jeho ochranném štítu ho nikdy nepřestávala děsit, a přece jedině se svou rodinou se dokázal úplně uvolnit, protože věděl, že s nimi je v bezpečí. Byl dospělý muž, který se o sebe dokázal víc než dobře postarat sám, a nemohl se od nich držet stranou, protože jejich lásku potřeboval, stejně jako oni tu jeho.
Nesnažil se je od sebe odstrkovat, místo toho dělal všechno pro to, aby byli v bezpečí. Pořád mu to ztěžovali - jeho bratři se ženili a přiváděli do rodiny švagrové, které miloval, protože byly součástí rodiny. A pak tu byly děti. Když přišel do rodiny, byl tu jen John, první syn Joea a Caroline, kterému bylo sotva pár měsíců. Ale synovců přibývalo a Chance se, stejně jako zbytek rodiny, nechal pohltit tím martyriem, které zahrnovalo uspávání nemluvňat, měnění plenek, krmení a baculaté ručky, které hledaly oporu při prvních krůčcích... a každá ta ručka ho chytila i za srdce. Byl proti nim naprosto
bezbranný. Měl teď dvanáct synovců, a jednu neteř, která mu dávala zabrat snad ze všech nejvíc.
Návrat domů ho vždycky znervózňoval, ale stejně se nemohl dočkat, až zase bude se svou rodinou. Bál se o ně a bál se o sebe, protože nevěděl, jestli by bez nich dokázal žít. Rozum mu říkal, že by se od nich měl odpoutat, ale jeho srdce ho vždycky znovu přivedlo domů.
PRVNÍ KAPITOLA
Chance miloval motorky. Miloval ten pocit naprosté svobody, rychlost a sílu, vítr ve vlasech a pocit naprostého splynutí se strojem.
Nebezpečí bylo sexy. Chanceův bratr Josh přiznal, že se vzruší pokaždé, když přistává se stíhačkou na letadlové lodi. „Je to skoro jako orgasmus," komentoval to. Joe, který se stíhačkami strávil většinu svého života, na to neodpovídal, ale bylo jasné, že přesně ví, o čem Josh mluví.
Zane i Chance měli nebezpečnou práci, ve které šlo skoro pokaždé o život. Když se Chance vrátil z akce, jediné, po čem toužil, byl sex. Zoufale toužil po hebkém ženském těle, které by mu pomohlo zbavit se všeho napětí. Ale jeho potřeba musela počkat. Počkat do té doby, než bude v bezpečí, a dokud se nenajde nějaká vhodná příležitost a ochotná utěšitelka.
Ale teď tu byl jen on a jeho motorka, sladká vůně čerstvého horského vzduchu a zvláštní směsice radosti a strachu, která ho ovládla pokaždé, když se vracel domů. Kdyby matka věděla, že na harleyi jezdí bez helmy, nasekala by mu jako malému klukovi. Proto helmu vozil s sebou, pečlivě připevněnou pod sedadlem. Když se
blížil k ranči, nikdy si ji nezapomněl nasadit. Otec se napálit nenechal, ale neřekl ani slovo, protože věděl moc dobře, co to pro Chancee znamená.
Když přejel přes vrchol kopce, otevřel se mu pohled na široké údolí, ve kterém stál Zaneův dům. Byla to prostorná budova s pěti ložnicemi a čtyřmi koupelnami, ale přesto nevypadala nijak nápadně. Zane dům postavil tak, aby nepřitahoval nežádoucí pozornost. Zdál se menší, než ve skutečnosti byl, což bylo tím, že některé místnosti byly pod zemí. Byl situovaný lak, že měl neomezený výhled do všech stran, a navíc Zane využil přirozeného reliéfu krajiny lak, že k domu vedla jediná přístupová cesta. Kolem domu byly instalované detektory pohybu, takže Chance věděl, že ve chvíli, kdy se dostane na příjezdovou cestu, v domě už o něm určitě vědí.
Po několika minutách byl Chance u cíle, vypnul motor a chvíli ještě zůstal sedět na motorce, rukou si prohrábl rozcuchané vlasy a počkal, až se mu trochu zpomalí tep. Pak nohou uvolnil stojan, motorku o něj opřel a sesedl z ní. Ze zavazadlového prostoru vytáhl tenké desky a zamířil ke krytému vchodu.
Byl teplý letní den uprostřed srpna a nebe bylo prii zračně modré. Koně se spokojeně pásly v ohradě, jen pár z nich se zvědavě přiblížilo k plotu a velkýma tmavýma očima pozorovalo hlučný stroj, blížící se po příjezdové cestě k domu. Barriiny květiny byly obsypané včelami a ve stromech neúnavně cvrlikali ptáci. Wyoming. Domov. Na Mackenzieovu horu odtud nebylo daleko, k místu, kde mu darovali... život a všechno na světě, co pro něj bylo důležité.
„Je otevřeno," ozval se Zaneův klidný hlas z domácího telefonu vedle dveří. „Jsem v kanceláři."
Chance otevřel, vstoupil a dlouhou halou prošel k Zaneově kanceláři. Za ním se ozvalo tiché klapnutí, jak se zámek automaticky zavřel.
Dům byl ztichlý, což znamenalo, že Barrie a děti jsou pryč. Věděl, že kdyby byla Nicky doma, s křikem by se mu už dávno vrhla do náruče, něco by brebentila a při tom by oběma rukama svírala jeho obličej, aby se tak ujistila, že jí věnuje dostatečnou pozornost. Ne že by se jinak opovážil nevšímat si jí. Nicky byla jako malá nálož nestálé trhaviny - bylo dobré mít ji pořád na očích.
Dveře do Zaneovy kanceláře byly kupodivu zavřené. Chance se na chvíli zastavil a pak bez zaklepání vstoupil.
Zane seděl za stolem, počítač měl zapnutý a okna otevřená. Věnoval bratrovi jeden ze svých vzácných, vřelých úsměvů. „Dej si pozor, kam šlapeš," řekl mu. „Jsou tu špunti."
Chance se automaticky rozhlédl po podlaze, ale po dvojčatech nebylo nikde ani stopy.
„Kde?"
Zane se v židli trochu zaklonil, podíval se kolem sebe a hledal své děti. Když je našel, ohlásil mu: „Pod stolem. Když slyšeli, jak tě pouštím dovnitř, tak se schovali."
Chance udiveně povytáhl obočí. Pokud věděl, tak jeho desetiměsíční synovci neměli ve zvyku před nikým se schovávat. Když se rozhlédl pozorněji, uviděl čtyři baculaté dětské ručky na zadním okraji Zaneova stolu.
„Moc jim to schovávání nejde," odtušil. „Vidím jejich ruce."
„Nebuď na ně tak přísný, teprve se učí. Začali s tím teprve minulý týden. Hrajou si na útok."
„Útok?" Chance jen stěží potlačoval smích, když se zeptal: „Co mám tedy dělat?"
„Zůstaň, kde jsi. Vyrazí z úkrytu tak rychle, jak jen se dovedou batolit, a popadnou tě za kotníky." „A co kousání?" „Ještě ne."
„To jsem rád. A co se mnou budou dělat, až mě zajmou?"
„Tak daleko se ještě nedostali. Teď se jim podařilo dostat na nohy a tak tam stojí a hihňají se. Možná se ti posadí na nárty, aby ses nemohl hnout, ale mnohem radši běhají a sedět se jim moc nechce."
Útok začal.
I přes Zaneovo varování byl Chance trochu překvapený. Na batolata byli pozoruhodně tiší. Vyrazili zpod stolu s neuvěřitelnou rychlostí, kývali se ze strany na stranu, jak se k němu blížili na malých nožičkách, a nakonec se mu s vítězoslavným zařičením přisáli ke kotníkům.
Jeden se mu na chvíli usadil na botě, ale pak se rozmyslel, přetočil se a začal se mu škrábat po noze nahoru. Dětské ručky se mu omotaly kolem kolen a oba malí dobyvatelé zakvičeli radostí. Zane s Chancem vybuchli smíchy.
„Klobouk dolů," řekl obdivné Chance. „Jsou to malí dravci."
Hodil desky na Zaneův stůl a sehnul se, aby ty malé válečníky vzal do náruče. Cameron a Zack se na něj smáli ještě skoro bezzubými úsměvy a okamžitě ho svými baculatými ručkami začali tahat za nos a uši, zkoumali límec jeho košile a náprsní kapsu. Připadal si, jako by na něj útočily dva obrovské, svíjející se želatinové bonbony.
„Prokrista," řekl udiveně. „Oni váží snad tunu." Nečekal, že by za dva měsíce, kdy je neviděl, tak vyrostli.
„Jsou skoro tak velcí jako Nicky." Dvojčata byla silná a statná, už teď na nich bylo vidět, že z nich vyrostou praví Mackenzieové.
„Kde jsou Barrie a Nicky?" zeptal se Chance. Rád by viděl svou hezkou švagrovou a uličnickou neteř.
„Měli jsme malý problém s botami. Nechtěj o něm slyšet."
„Problém s botami?" neodolal Chance zvědavosti. Posadil se do velké, pohodlné židle naproti Zaneově stolu a batolata si pohodlně usadil na klín. Jeho uši je přestaly zajímat, a tak si mezi sebou začali žvatlat.
Zane si dal ruce za hlavu a pomalu se protáhl. „Začalo to tím, že jsme Nicky nechali koukat na Čaroděje ze země Oz. A pak jsme ji nechali samotnou s těmi úžasnými lakovkami, co je tak zbožňovala."
Chance okamžitě pochopil. „Čím se je pokusila obarvit?"
„Rtěnkou, čím jiným."
Všichni Mackenziové měli ve svém životě nějakou příhodu se rtěnkou. Byla to rodinná tradice, se kterou začal John, když ve svých dvou letech s oblíbenou rtěnkou své matky přebarvil vyznamenání na Joeově uniformě.
„Nemohli jste to prostě otřít?" Dvojčata se začala neklidně vrtět, a tak se předklonil a posadil je na zem.
„Zavři dveře," řekl Zane, „nebo nám utečou."
Chance se zaklonil, natáhl dlouhou ruku a zabouchl je těsně před tím, než se k nim oba malí uličníci dostali. Když zjistili, že ven nemůžou, žuchli na plenkami obalené zadečky a chvíli zvažovali situaci. Pak se podél zdi vydali na průzkum místnosti.
„Mohl jsem tu rtěnku otřít," pokračoval Zane, „kdybych o tom věděl. Ale Nicky se rozhodla, že si boty očistí sama. Strčila je do myčky na nádobí."
Chance vybuchl smíchy.
„Barrie jí včera koupila nové boty. Nicky se na ně jen podívala, prohlásila o nich, že jsou škaredé, a odmítla si je i jen zkusit."
„Přesněji řečeno," opravil ho Chance, „řekla, že jsou škaledé."
Zane se toho okamžitě chytil. „Ale er už jí jde mnohem lip. Procvičuje ho tak, že si ho pořád dokola opakuje na opravdu důležitých slovech, jako třeba hračky."
Zane přejel pohledem po místnosti, aby zkontroloval dvojčata. Jako kdyby na to čekali, nejdřív Cam a pak i Zack se zastavili, krátce zapištěli a s očekáváním pozorovali svého otce.
„Čas k jídlu," řekl Zane, otočil se za sebe a z male lednice za stolem vytáhl dvě láhve. Jednu podal Chanceovi. „Popadni jednoho."
„Připravený jako vždycky," komentoval to Chance. Přešel k dvojčatům, sehnul se a vzal jedno do náruče. Pak se podíval na zamračený obličejíček, aby se ujistil, že má opravdu Zacka.
Chance si nebyl jistý, jak dvojčata dokázal rozpoznat, protože obě děti si byly tak podobné, že jejich dětský lékař navrhl, aby jim na krk dali jmenovky. Ale měly tak rozdílné povahy, že si je v rodině nikdy nikdo nepopletl.
„Musím být připravený. Barrie přestala kojit minulý měsíc, a hrozně neradi čekají na jídlo."
Zackovi velké modré oči byly přilepené na láhvi v Chanceově ruce. Jakmile se mu dostala nadosah, hrábl
po ní, přitáhl si ji k hladové otevřené pusince a zuřivě se přisál k dudlíku. I když se očividně rozhodl, že láhev bude držet Chance, chtěl se ujistit, že mu nikdo ji nevezme, a tak se oběma ručkama pevně chytil za Chanceovo zápěstí a nohama se mu zahákl za předloktí. Pak se pustil do pití, a spokojeně si při tom pobrukoval.
Jeho jemné černé vlasy šimraly do ruky. Dotýkat se dětí bylo pro Chancee čiré potěšení, i když ze začátku mu to tak nepřipadalo. Poprvé držel v náruči Johna, který se mohl ukřičet, jak ho bolely rostoucí zoubky.
V té době byl Chance u Mackenzieových teprve několik měsíců, a pořád si na ně nemohl zvyknout. S vypětím všech sil se mu podařilo ovládnout instinkt napadnout každého, kdo se ho jen dotkl, ale pořád se fyzickému kontaktu vyhýbal, jak jen mohl.
Na návštěvu zrovna přijeli Joe s Caroline a z jejich výrazu bylo jasné, že za sebou mají dlouhou cestu. I Joe, který se obvykle ničím nedal vyvést z míry, byl naštvaný, protože se už několik hodin snažil bezvýsledně uklidnit svého syna. Caroline byla vyčerpaná, protože na tuhle situaci byla její logika krátká. Blonďaté vlasy měla rozcuchané a v jejím výrazu se mísila starost se vztekem.
Když procházela kolem Chancee, najednou se otočila a dala mu křičící nemluvně do náruče. Polekaně se pokusil odtáhnout, ale než se mohl vzpamatovat, to ječící, kroutící se stvoření ho úplně ovládlo. „Tady," řekla Caroline s úlevou a s naprostou důvěrou. „Nějak ho uklidni."
Chance zpanikařil. Divže dítě neupustil. Nikdy předtím žádné nedržel a nevěděl, jak s ním má zacházet. Stejně tak byl ohromený, že Caroline svěřila svého milovaného syna právě jemu, parchantovi z ulice, kterého Mary - máma - přivedla k sobě domů. Copak
tihle lidi neviděli, co je zač? Muselo jim přece dojít, kde žil, a že by pro ně bylo bezpečnější, kdyby si ho od sebe drželi co nejdál. Ale zdálo se, že nikomu nepřijde ani v nejmenším divné, že má dítě u sebe, i když byl tak vystrašený, že ho od sebe držel skoro na délku rukou.
Díkybohu, v domě se rozhostilo ticho. John byl tak zmatený, že zapomněl křičet. Se zájmem Chancee pozoroval a kopal při tom nohama. Chance si ho automaticky v rukou přehodil a dal si ho do náruče, jak to viděl u ostatních. Nemluvně bylo celé uslintané. Chance vzal slintáček, který mělo uvázaný kolem krku, a opatrně ho s ním otřel. John toho využil, chytil ho za palec, přitáhl ho k sobě a strčil si ho do pusinky. Chance sebou trhl bolestí, když se mu dásně s dvěma zoubky zakously do prstu, ale neuhnul, dokud ho nezachránila Mary s mokrým ručníkem, který nemluvně mohlo žvýkat.
Chance čekal, že ho Mary dítěte zbaví, protože se obvykle nemohla dočkat, až ho vezme do náruče. Ale zdálo se, že všem vyhovuje, když ho má u sebe on -dokonce i Johnovi. Po chvíli se Chance uklidnil natolik, že se začal procházet po domě a ukazoval svému malému kamarádovi všechno, co se mu zdálo zajímavé.
Od té chvíle se Chance svých synovců a neteří nemohl nabažit. Se Zaneovými dětmi to bylo ještě horší, protože z nich byl úplně unesený. „Mimochodem, Maris je těhotná." Chance se zeširoka usmál. Jeho sestřička byla vdaná už celých devět měsíců a byla celá nervózní, když hned nepřišla do jiného stavu.
„Kdy se to má narodit?" Vždycky si dokázal udělat čas, aby byl doma, když se narodil nový Mackenzie. Tohle bude sice MacNeil, ale to bylo vedlejší.
„V březnu. Maris prohlásila, že se do té doby zblázní, protože ji Mac ani na chvíli nespustí z očí."
Chance se zasmál. Mac byl kromě jejího otce a bratrů jediný muž, kterému nedokázala nahnat strach, což byl taky jeden z důvodů, proč ho tak milovala. Jestli se Mac rozhodl, že na ni bude dohlížet, tak rozhodně neměla žádnou šanci cokoliv na tom změnit.
Zane kývl směrem k deskám na stole. „Povíš mi o
tom?"
Chance věděl, že Zane chce slyšet víc, než jen co bylo ve spise. Ptal se, proč s ním sem Chance přijel sám, když ho mohl klidně poslat přes počítač. Jako jediný, kromě Chancee samotného, znal plány svého bratra, takže věděl, že by měl být ve Francii. Taky ho zajímalo, proč mu Chance neřekl o změně ve svém programu, a dokonce mu ani nedal vůbec vědět, že přijede.
„Nechtěl jsem riskovat, že by se o tom kdokoliv dozvěděl."
Zane udiveně zvedl obočí.
„Bezpečnostní problémy?"
„Nic, o čem bych věděl," odpověděl Chance. „Ale, jak už jsem řekl, o tomhle se nikdo jiný nesmí dozvědět ani slovo."
„To mě tedy doopravdy zajímá." Zaneovy modré oči se zaleskly zvědavostí.
„Crispin Hauer má dceru."
Zane se ani nehnul, ale bylo vidět, že zpozorněl. Crispina Hauera měli na mušce už několik let, ale pořád jim unikal. Potřebovali najít způsob, jak se k němu dostat, nějaké zranitelné místo, které by mohli využít, nebo návnadu, která by ho vlákala do pasti. Měli záznam svatby, která se konala v Londýně před více než pětatřiceti   lety,   ale   Hauerova   manželka, Pamela
Vickeryová, zmizela neznámo kam. Došli k závěru, že zemřela krátce po svatbě, buď rukou Hauera, nebo jeho nepřátel. „Kdo to je?" zeptal se netrpělivě Zane. „A kde je?"
„Jmenuje se Sonia Millerová, a je tady, ve Státech." „To jméno znám," řekl Zane zamyšleně. Chance přikývl.
„Pracuje jako kurýr, byla u té údajné krádeže balíku v Chicagu minulý týden."
„Myslíš, že to bylo naplánované?"
„Jsem si tím skoro jistý. Když jsem ji prověřoval, našel jsem dost zajímavých věcí."
„Hauer musel vědět, že ji budou prověřovat, když přijde o zásilku. Proč by tak riskoval?"
„Možná si nemyslel, že bychom něco mohli najít. Byla adoptovaná. Jako její rodiče jsou uvedení Hal a Eleanor Millerovi, a ti jsou nevinní jako lilie. Nikdy bych se nedozvěděl, že ji adoptovali, kdybych si nenechal na počítači ukázat její rodný list. Hádej co -Millerovi nikdy děti neměli. Malá Sonia byla bez rodného listu. Tak jsem se v tom trochu pošťoural a našel jsem adopční spis -"
Zane udiveně zvedl obočí. Otevřené adopce způsobily tolik problémů, že se přešlo na uzavřené spisy. Když se vzal v úvahu ještě zákon o ochranně soukromých dat a všechna možná bezpečnostní opatření, bylo zatraceně těžké spisy objevit, natož se k nim dostat. „Nenechal jsi za sebou stopy?"
„Nic, co by je dovedlo zpátky k nám. Naboural jsem se do systému daňového úřadu a soubor jsem si stáhl."
Zane se usmál. Kdyby si toho někdo všiml, asi by tomu ani nevěnoval pozornost. Lidi z daňového nikdo nechtěl otravovat.
Zack dopil svou láhev. Uvolnil svůj stisk a hlava mu klesla na Chanceovu ruku, jak ho začala přemáhat ospalost. Chance si ho zvedl k rameni a poplácal ho po zádech. „Slečna Millerová pracuje jako kurýr něco přes pět let. Má byt v Chicagu, ale moc často v něm není. Musí to být naplánované už dlouho. Myslím, že s otcem pracuje od začátku."
Zane přikývl. Museli počítat s nejhorším, to byla koneckonců jejich práce.
„Napadá tě něco?" zeptal se, vyndal Camovi láhev z pusy a zvedl si ho k rameni.
„Musím se k ní dostat. Musí mi důvěřovat."
„To bude dost těžké."
„Mám plán," řekl Chance a zazubil se, protože většinou tohle říkal Zane.
Zane mu úsměv oplatil a pak se zarazil, když se z bezpečnostního zařízení ozvalo tiché zapípání. Podíval se na monitor.
„Připrav se," poradil s úsměvem Chanceovi. „Barrie a Nicky j sou doma."
O pár vteřin později se hlavní dveře rozletěly a po domě se rozlehl křik. „Stlejda Dance! Stlejda Dance, stlejda Dance, stlejda Dance!" Vřískot byl doprovázený hlasitým dupotem malých nožek, který se zesiloval, jak se Nicky blížila ke kanceláři. Chance se zaklonil a otevřel dveře těsně před tím, než se do nich jeho neteř vřítila.
Vrhla se na něj a jemu se podařilo zachytit ji volnou rukou a usadit si ji na klín. Nicky nejdřív vlepila pusu Zackovi, poplácala ho po zádech, a pak se obrátila k Chanceovi.
„Zůstaneš tu dýl?" dožadovala se a nastavila mu tvář k políbení. Dal jí pusu a polechtal ji nosem na obličeji a
na krku, až se začala hihňat. „Jen pár dní," odpověděl k jejímu zklamání. Zamračila se, ale pak usoudila, že je třeba přejít k důležitějším věcem. Obličej se jí rozzářil. „Můžu se plojet na tvojí motolce?"
Chance zvážněl a přísně řekl: „Ne. Nebudeš na ní jezdit, sedět, opírat se o ni, ani na ni dávat své hračky, pokud nebudu s tebou." U Nicky si člověk musel dát pozor na všechno. Málokdy neposlechla přímý rozkaz, ale byla mistr v hledání škvír. Napadla ho další možnost. „A ne abys na ni dávala Zacka nebo Cama." Pochyboval, že by je uzvedla, ale nechtěl nic riskovat.
„Děkuju ti," řekla Barrie, která Chancee slyšela. Políbila ho na tvář a vzala od něj Zacka.
„Úkol splněn?" zeptal se Zane a podíval se na svou ženu s úsměvem, který prozrazoval, jak moc se mu líbí.
„Ne bez scén a dlouhého přesvědčování. Ale - ano, úkol splněn." Odhrnula si z očí pramen rezavých vlasů. Jako vždycky vypadala elegantně, i když na sobě měla jen béžové plátěné kalhoty a jednoduchou bílou blůzu bez rukávů.
Nicky se pořád nechtěla vzdát svého nápadu s motorkou. Chytila jeho obličej do obou rukou a zblízka se na něj podívala. Skoro vybuchl smíchy, když viděl její dychtivý výraz.
„Nechám tě plojet na svojí tlojkolce," řekla. Evidentně se rozhodla pro taktiku něco za něco.
„Tak tohle mi chybělo," řekl pobaveně Zane. Barrie se tiše smála.
„Ty mi nabízíš, že se můžu projet na tvojí trojkolce?" opakoval Chance. „Ale na to jsem moc velký. A ty jsi zas moc malá na to, abys jezdila na motorce."
„Tak kdy na ní budu moct jet?" zatvářila se nešťastně.
„Až budeš mít řidičák."
To ji umlčelo. Neměla nejmenší tušení, co to takový řidičák je, a kde by ho mohla sehnat. Strčila si prst do pusy a chvíli zvažovala svou situaci. Chance chtěl její pozornost obrátit jinam, a tak řekl: „Podívejme se! Nemáš nové boty?"
Její obličej se jako mávnutím kouzelného proutku ro zjasnil. Přetočila se tak, aby mohla jednu nohu zvednout, a dala mu ji tak blízko k obličeji, že ho skoro kopla do nosu. „Sou hlozně klášný," libovala si. Vzal nohu do své velké ruky a obdivné si prohlížel lesklé černé lakovky.
„Páni, lesknou se tak, že se v nich vidím," řekl předstíral, že si v nich prohlíží svoje zuby. Nicky se rozhihňala.
Zane se postavil. „Dáme kluky spát, zatím se tu nějak zabavte."
Bavit Nicky nebyl žádný problém, nikdy se nenudila. Chance si hrál s jejími černými vlasy, zatímco mu vyprávěla o svých nových botách, o dědových koních a o tom, co řekl táta, když se praštil do ruky kladivem. Chance se neubránil smíchu.
„Ale já to žíkat nesmím," řekla a smutně se na něj odívala. „Je to stlašně škaledý slovo."
„Jo," řekl s nucenou vážností. „To tedy je."
„Nesmím žíkat ani sakla nebo zatlačené nebo -"
„Tak bys to neměla říkat ani teď." Chanceovi se podařilo dodat svému hlasu patřičnou přísnost, když měl co dělat, aby se nerozesmál.
Vypadala zmateně. „Ale jak ti pak můžu žíct, co to je za slova?"
„Zná je táta?"
Zakývala hlavou.
„Zná je všecky."
„Tak já se ho na ně zeptám, abych věděl, co nelam říkat."
„Tak jo." Povzdychla si. „Ale neplašť ho moc silně." „Proč bych ho měl praštit?" „Protože to slovo žíká, jen když se plášti kladivem do pistu. Žíkal mi to."
Chanceovi se stěží podařilo zakamufloval smích kašlem.
„Teta Malis bude mít děťátko," pokračovala Nuky ve výčtu novinek.
„Já vím. Řekl mi to tvůj táta."
Nicky se zamračí la, protože nemohla hýl první, od koho se Chance tu novinu dozví. „Ohžebí se na jaže," ohlásila mu.
Tentokrát už se smíchu neubránil. Přitáhl tu malou uličnici k sobě, postavil se a začal se točit dokola. Nicky se ho držela kolem krku a pištěla radostí. Chance se smál, až mu z očí tekly slzy. Bože, jak já to dítě zbožňuju, pomyslel si.
Nicky se najednou znovu zamračila a hlasitě si povzdychla. „Kdy je jalo? Je to už blzy?"
„Moc brzy ne," řekl vážně. Pro dítě znamenalo sedm měsíců věčnost.
„Budu už stalá?"
Nasadil soucitný obličej a přikývl. „Budou ti už čtyři."
Vypadala vystrašeně a rezignovaně zároveň. „Štyži," řekla smutně. „Avávakají."
Když se přestal smát, otřel si slzy a zeptal se: „Kdo tě naučil říkat avávakají!"
„John," odpověděla okamžitě.
„Naučil tě ještě něco?"
Přikývla.
„A co? Vzpomeneš si na něco?"
Přikývla. „Řekneš mi to?"
Zamyšleně se podívala ke stropu a chvíli ho studovala. Pak se na něj zkoumavě podívala. „Necháš mě plojet na motolce?"
To snad ne, ona smlouvá! pomyslel si nevěřícně. Skoro se děsil představy, jaká asi bude v šestnácti.
„Ne," řekl rozhodně. „Kdyby se ti něco stalo, tvoji rodiče by brečeli, babi s dědou by brečeli, já bych brečel, teta Maris by brečela, Mac by brečel. Jeho litanie na ni udělala dojem, a tak ho zastavila dřív, než mohl vyjmenovat všechny členy rodiny. „Když můžu jezdit na koni, stlejdo, tak ploč nemůžu jezdit na motolce?"
Páni, ta je ale neodbytná. Kde jsou sakra Zane a Barrie? přemýšlel zoufale. Měli přece už dost času, aby dvojčata uložili.
Zane se objevil teprve po dalších deseti minutách.
Chance se na svého bratra zamračil. Strávil deset linut přesvědčováním Nicky, aby mu prozradila, co naučil John, ale jeho neteř trvala na svém původním návrhu. „Už bylo na čase," zabručel.
„Já se snažil," zaprotestoval Zane a pohladil svou dceru po lesklých vlasech. „Bavila jsi strejdu Chancee?"
Přikývla. „Žekla jsem mu to stlašně škaledý slovo, cos žekl, když ses plaštil kladivem do palce."
Zane se na ni přísně podíval. „Jak jsi mu ho mola říct, když ho máš zakázané?"
Strčila si prst do pusy a nevinně se podívala ke stropu.
„Nicky." Zane ji vzal Chanceovi z náruče. „Řekla jsi
to slovo?"
Vystrčila spodní ret a pak přikývla.
„V tom případě dnes nebude žádná pohádka na dobrou noc. Slíbila jsi mi, že ho nebudeš říkat."
„Je mi to hlozně líto," řekla, objala ho kolem krku a položila mu hlavu na rameno.
Jemně ji pohladil po zádech. „To já vím, zlato, ale lib je slib." Postavil ji na zem. „Běž za mámou."
Když odeběhla, neubránil se Chance otázce: Proč jí místo toho nezakážeš televizi?"
„Nechceme z televize udělat něco zvláštního, co je jenom za trest, nebo za odměnu. Proč? Zajímá tě, jak být dobrým rodičem?"
Chancee ta představa vyděsila. „Ani náhodou."
„Fakt? No, být tebou, tak bych si nebyl tak jistý."
„To nech na mně." Kývl směrem ke spisu na Zaneově stole. „Máme tady ještě nějakou práci."
DRUHÁ KAPITOLA
Teď konečně chápu, co jsou to Murphyho zákony, pomyslela si Sunny Millerová rozmrzele, když sedě-i v hale letiště v Salt Lake City a čekala, až ohlásí její let -jestli ho ovšem ohlásí, při svém dnešním štěstí v to už ani skoro nedoufala. Od rána se dotrmácela už na páté letiště a do Seattlu jí pořád ještě zbývalo přes patnáct set kilometrů. Měla letět přímo z Atlanty do Seattlu, ale kvůli technickým problémům let zrušili.
Uklidňovalo ji jedině to, že aspoň jede správným směrem a že tohle má být její poslední přestup.
I když podle toho, jakou měla celý den smůlu, čekávala, že se letadlo zřítí.
Byla unavená a celý den nejedla nic jiného než buráky, ale bála se odejít z haly, protože se jí zdálo docela pravděpodobné, že by letadlo mezitím mohlo vzlétnout. Nepříjemných překvapení měla už za ten en dost. Začínala Murphyho zákony nenávidět ložná i proto, že dokonale fungovaly.
S představou přesně mířené rány do nosu jejich autora se jí vrátila obvyklá dobrá nálada, a tak se pohodlně usadila v plastové sedačce a vytáhla knížku. Byla unavená, hladová, ale nechtěla se tomu poddat.
Jestli byla v něčem dobrá, bylo to zvládání přesně takových situací. Některé cesty proběhly bez nejmenších problémů, u jiných se kazilo snad všechno, co se pokazit mohlo. Ale pokud ty špatné nepřevažovaly, dokázala se s nimi vypořádat.
Ze zvyku si nechávala popruh svého kufříku z měkké kůže přehozený napříč přes rameno, takže jí zavazadlo nemohl nikdo jednoduše vyškubnout.
Po tom, co se minulý měsíc stalo v Chicagu, byla Sunny o hodně opatrnější a kufřík nepouštěla z ruky. Neměla nejmenší tušení, co v něm je, ale to bylo jedno. Měla jen za úkol dostat ho bezpečně z místa A na místo B. Když jí minulý měsíc v Chicagu kufřík vytrhl nějaký grázl se zelenými vlasy, byla stejně naštvaná jako ponížená. Vždycky si dávala pozor, ale očividně ne dost velký, a teď už jí firma tolik nedůvěřovala.
Vystrašilo ji, že mohla být tak nepozorná. Odmala věděla, že musí být opatrná a připravená na všechno, že musí v každé chvíli vědět, co se kolem ní děje. Nic by se nestalo, kdyby si tohle všechno pamatovala. Dobře věděla, že si nemůže žádnou chybu dovolil, i malá nepozornost ji mohla stát život.
Vzpomínka na nehodu z minulého měsíce ji znervózňovala. Vrátila knížku do příručního zavazadla a radši se soustředila na lidi kolem sebe.
Od rána skoro nic nejedla a už jí pořádně kručelo v břiše. V příruční tašce měla jídlo, ale to bylo jen pro případ nouze, a ten ještě zdaleka nenastal. Sledovala odletovou čekárnu, kde dva zřízenci trpělivě odpovídali na dotazy netrpělivých cestujících.
Z kyselých výrazů pasažérů, kteří se odevzdaně vraceli na svá sedadla, jí bylo jasné, že se ještě dlouho
nic nestane. Měla by tedy mít dost času sehnat si něco k
jídlu.
Podívala se na hodinky: tři čtvrtě na dvě místního času. V Seattlu musela být do devíti hodin ticho-mořského času, což by normálně nebyl nejmenší problém, ale pokud by věci pokračovaly podle stejně katastrofálního scénáře jako doposud, přestávalavěřit, že se jí balík podaří doručit včas. Nechtěla tli myslet na to, že bude muset zavolat do kanceláře a nahlásit další neúspěch, i když tentokrát by to nebyla její chyba. Ale jestli letadlo co nejdřív nevzlétne, věděla, že bude muset něco udělat.
Rozhodla se, že pokud se zpráva o zpoždění letu nezmění do té doby, než se vrátí s jídlem, pokusí se zajistit si jinou linku, i když ani to ji nijak nelákalo, bylo jí ale jasné, že pokud něco nevymyslí, čeká ji velmi nepříjemný telefonát se šéfem.
Do jedné ruky vzala kufřík, do druhé příruční zavazadlo a vydala se letištní halou. Ze spojovací chodby po její levici se hrnuli pasažéři letadla, které právě přistálo, a proto přešla víc napravo, aby se chumlu vyhnula. Nijak si tím nepomohla, někdo ji strčil do ramene a ona se instinktivně otočila, aby se odívala, kdo to byl.
Za ní ale nikdo nestál. Blesková reakce, vypěstovaná za dlouhé roky ohlížení přes rameno, jí zachránila život. Automaticky kufřík sevřela ještě pevněji v okamžiku, kdy ucítila, že někdo škubl za popruh, který se jí svezl z ramene.
Sakra, přeci se to nestane znovu!
Uhnula stranou, rychle se otočila a máchla svou těžkou příruční taškou po útočníkovi. Zahlédla při tom pár divokých tmavých očí a ošklivou, zarostlou mi. Větší
nebezpečí ale zaregistrovala v jeho rukou. V jedné držel nůž, kterým se předtím snažil přeřezat popruh, druhou už sahal po kufříku a snažil se jí ho vytrhnout. Nebyl připravený na její reakci, taška ho zasáhla do ramene, takže na chvíli ztratil rovnováhu, ale své sevření neuvolnil.
Sunny ani nenapadlo křičet, nebo být vyděšená, na obojí byla moc naštvaná a také by se tím jen rozptylovala. Místo toho se znovu rozmáchla svou taškou, tentokrát mířila na ruku držící nůž.
Kolem sebe slyšela zvýšené hlasy a zmatené pokřikování, jak se jim lidé snažili vyhnout a místo toho způsobili jen chaotickou strkanici. Jen pár lidí vidělo, co se vlastně stalo. Většina nic nepostřehla, všechno se seběhlo příliš rychle. Nemohla se spolehnout na ničí pomoc, a tak se snažila nevěnovat okolí pozornost a soustředila se na toho lumpa, co se jí pokoušel vzít kufřík.
Znovu ho zasáhla, ale nůž měl pořád v ruce.
„Děvko," vyštěkl a zaútočil na ni nožem.
Podařilo se jí uskočit, ale kufřík z hladké kůže jí při tom vyklouzl z ruky. Útočník toho okamžitě využil a vítězoslavně jí ho vytrhl. Pak se rychle obrátil a dal se na útěk.
Sunny vykřikla: „Zastavte ho!" a rozeběhla se za ním. Její dlouhá sukně měla na levé straně velký rozparek, takže jí v běhu nebránila, ale pobuda měl náskok a hlavně delší nohy. Příruční taška jí tloukla do nohy a strašně ji zpomalovala, ale Sunny se ji neodvážila odhodit. Tvrdohlavě pokračovala v pronásledování toho lumpa, i když věděla, že je to k ničemu. Zoufalstvím se jí stáhl žaludek. Modlila se, aby si někdo z davu zahrál na hrdinu a zloděje zastavil.
Nemusela se modlit dlouho.
Vysoký štíhlý muž, který stál skoro na konci letištní haly, se obrátil, a jakoby mimochodem se ohlédl v jejím směru. Zloděj byl skoro u něj a Sunny se už už nadechovala k dalšímu zoufalému: „Zastavte ho!", ale k výkřiku se nedostala.
Vysoký muž okamžitě pochopil situaci a s neuvěřitelnou elegancí se otočil a kopl lumpa do pravého kolena. Ten se ve vzduchu přetočil a přistál na zádech s rukama nad hlavou. Kufřík mu vypadl z ruky a doklouzal napříč halou až k protější stěně, od které se odrazil a znovu se lidem připletl do cesty.
Sunny se po něm okamžitě vrhla a popadla ho dřív, než se k němu mohl dostat jiný zlodějíček s nenechavými prsty. Pořád při tom ale sledovala, co se
děje.
Dalším z těch rychlých, elegantních pohybů se vysoký muž sehnul a sedl si lumpovi rozkročmo na břicho. Pak mu zkroutil obě ruce za hlavou a přidržel je jednou rukou.
„Auu!" zaskučel zloděj. „Ty parchantě, takhle mi zlomíš obě ruce!"
Nepříliš lichotivé oslovení se muži zjevně nelíbilo, jeho sevřeni ještě zesílilo. Zloděj znovu zaskučel, tentokrát ale beze slov.
„Dej si pozor na jazyk."
Sunny se zastavila vedle něj. „Dejte si pozor," varovala ho a snažila se popadnout dech. „Měl nůž."
„Viděl jsem ho. Spadl támhle." Muž nevzhlédl, ale kývl hlavou doleva. Zatímco mluvil, vytáhl pásek z lumpových kalhot a svázal mu ruce v zápěstích. „Zvedněte ho, než ho někdo popadne a zmizí. Vezměte ho do dvou prstů a jen za rukojeť.''
Vypadalo to, že dohře ví, co dělá, a tak ho Sunny bez vyptáváni poslechla. Vyndala z kapsy papírový kapesník a opatrné nůž zvedla, přesně podle instrukcí Dávala si při tom pozor, aby na rukojeti nenechala žádné otisky prstů.
„Co s tím mám dělal?"
„Držte to, dokud nedorazí policie." Otočil se i nejbližšímu zaměstnanci letecké společnosti, který nervózně přešlapoval, jako by si nebyl jity, co má vlastně dělat „Zavolali jste policii, nebo ne?"
„Ano, pane," odpověděl zřízenec vzrušeně.
Sunny si klekla vedle svého zachránce. „Děkuju vám," řekla. Ukázala na kufřík. „Uřízl popruh a vytrhl mi ho."
„Rád jsem pomohl," odpověděl a s úsměvem se na ni otočil, takže si ho mohla poprvé dobře prohlédnout.
Skoro to bylo i naposledy. Žaludek se jí sevřel. Rozbušilo se jí srdce. Plíce se jí stáhly. Páni! napadlo ji. Pokusila se nenápadně popadnout dech.
Byl to asi ten nejhezčí chlap, kterého kdy viděla. Měl černé vlasy, trochu moc dlouhé a neupravené, které mu sahaly k límci obnošené hnědé kožené bundy, hladkou, dobronzova opálenou kůži a hnědé oči se zvláštním zlatavým nádechem, rámované hustými černými řasami. Jako by to nebylo málo, měl tenký rovný nos, výrazné lícní kosti a tak pravidelně vykrojené rty, že skoro neodolala pokušení jednoduše se k němu nahnout a políbit ho.
Už věděla, že je vysoký, a teď zjistila, že má široká ramena, ploché břicho a štíhlé boky. Matka příroda na něm opravdu nešetřila. Zdál by se jí skoro moc hezký na to, aby mohl být skutečný, nebýt jeho odtažitého výrazu
a úzké, půlkruhové jizvy na jeho levé lícní kosti. Jizva ale z jeho přitažlivosti nijak neubírala, spíš naopak.
Byla tak vyvedená z míry, že si až po několika vteřinách uvědomila, že i on pozoruje ji. Cítila, jak jí rozpaky rudnou tváře. Nepamatovala se, že by někdy na někoho tak nepokrytě zírala.
Ale teď neměla na obdivné pohledy čas, a tak se s nemalým úsilím donutila přesunout svou pozornost k důležitějším věcem. Kufřík dostala zpátky, ale měla nový problém: věděla, že by měla zůstat, dokud nedorazí policie, aby proti zloději mohla svědčit. Ale nemohla si dovolil nestihnout letadlo a s tou spoustou otázek a formulářů, kterým by musela čelit, by se jí to docela dobře mohlo stát.
„Zatraceně," zaklela. „Jestli nestihnu letadlo... "
„Kdy vám letí?" zeptal se její hrdina.
„Nevím. Let byl zpožděný, ale můžou ho ohlásit každou chvíli. Dojdu se zeptat, za chvíli se vrátím."
Souhlasně přikývl. „Pohlídám zatím vašeho přítele a vyřídím to s policií."
„Bude to jen chvilka," ujistila ho a rychlým krokem zamířila k odletové čekárně. Přepážka byla zavalená naštvanými cestujícími, zdálo se, že jejich nálada za těch pár minut co byla pryč dosáhla téměř hodu varu. Podívala se na ceduli. Dřívější ZPOŽDĚNO bylo teď nahrazeno rozhodným ZRUŠENO.
„Sakra," ulevila si polohlasně. „Sakra, sakra, sakra." poslední šance, jak se včas dostat do Seattlu, býla pryč. V další zázrak se neodvažovala doufat.
Potřebuju si zavolat, projelo jí hlavou. Unaveně se vrátila do haly a zjistila, že dva lidé z letištní ochranky zatím zloděje postavili na nohy a odvedli ho do kanceláře.
Její hrdina na ni čekal, a když ji zahlédl, řekl něco mužům z ochranky a pak jí šel pomalu naproti.
Neubránila se dalšímu obdivnému pohledu. Jeho oblečení bylo celkem normální - černé triko pod starou koženou bundou, vybledlé džíny a ošoupané kanady - ale nosil ho s elegancí a sebevědomím, které říkaly, že se v něm cítí naprosto pohodlně.
Sunny na chvilku zalitovala, že ho už nikdy neuvidí, ale rychle tu myšlenku zahnala. Nemohla riskovat nic, co by hrozilo vážnějším vztahem, ať už s ním nebo s kýmkoliv jiným. Možná se někdy usadí a najde si někoho, koho by mohla milovat a provdat se za něj, možná bude mít i děti. Ale ne teď. To by bylo moc nebezpečné.
Když k ní došel, položil jí ruku na rameno a zeptal se: „Jak to vypadá s vaším letem?"
„Nijak. Zrušili ho," odpověděla odevzdaně. „Musím být dnes večer v Seattlu, ale pochybuju, že to ještě stihnu."
„Tak si letadlo najměte," navrhl jí, když šli ke kanceláři, ve které seděl zloděj. Ta představa ji rozesmála.
„Už vidím šéfa, jak za letadlo nadšeně platí. Ale možná nebude mít na výběr. Můžu mu to navrhnout, stejně mu musím zavolat."
„Jestli mu to pomůže, tak já jsem vám teď k dispozici. Čekal jsem na zákazníka, který měl dorazit letadlem z Dallasu, ale ten nepřijel a ani se neozval, takže jsem volný."
„Vy jste pilot, opravdu?" Nemohla tomu uvěřit. Zírala na něj jako na přízrak. Vypadalo to, že se ten druhý zázrak přeci jen stal.
Podíval se na ni s širokým úsměvem a podal jí ruku. „Chance McCall - pilot, postrach zlodějů a všeuměl - k vašim službám."
Zasmála se a stiskla mu pravici. Všimla si při tom, že si dává pozor, aby její prsty nezmáčkl moc pevně. Když uvážila, jakou musí mít sílu, byla mu za to vděčná. Jiní muži nebyli tak ohleduplní.
„Sunny Millerová, opožděný kurýr a oběť zlodějů. Ráda vás poznávám, pane McCalle."
„Chancei," řekl prostě. „Vím, že byste to měla navrhnout vy, ale byl bych rád, kdybychom si mohli tykat."
Jeho přímost ji okouzlila. Usmála se na něj a řekla: „Taky bych byla ráda."
Chance jí úsměv oplatil. „Takže - Sunny - měli bychom to tu vyřídit polom můžeš zavolal šéfovi. Uvidíme, jestli se mu tvůj návrh bude zamlouvat."
Otevřel jí dveře a vešel za ní do kanceláře, ve které byli dva lidé z ochranky, žena oblečená v přísném šedém saku a zloděj, připoutaný k židli. Zíral na Sunny, jako by to všechno byla její vina, a ne jeho.
„Ty děvko -" vyjel na ni.
Chance McCall natáhl ruku a chytl ho za rameno.
„Možná jsi mi předtím nerozuměl, takže ti to zopakuju ještě jednou. Dej si pozor na to, co říkáš." Nebyla to hrozba, ale rozkaz.
Zloděj se na židli neklidně zavrtěl a podíval se na něj. Nejspíš si vzpomněl, jak snadno si s ním předtím poradil. Pak se ohlédl po dvou letištních policistech, jako by očekával, že zakročí. Oba muži ho pobavené sledovali se založenýma rukama. Když viděl, že se od nich pomoci nedočká, rozhodl se pro mlčení.
Zdálo se, že žena v šedém s Chanceovým postupem nesouhlasí, ale očividně chtěla celou věc odbýt co nejrychleji, a tak si toho nevšímala.
„Jsem Margaret Fayneová, velící letištní policie. Předpokládám, že budete chtít vznést obvinění."
„Ano," odpověděla Sunny.
„Dobře," slečna Fayneová souhlasně přikývla. „Budu od vás potřebovat výpovědi."
„Jak dlouho to bude trvat?" zeptal se Chance. „Slečna Millerová a já máme naspěch."
„Pokusím se to zkrátit, jak jen to bude možné," ujistila ho slečna Fayneová.
Ať už to bylo tím, že slečna Fayneová byla nadmíru schopná, nebo se prostě jen stal další zázrak, během půlhodiny bylo veškeré papírování odbyto a Sunny a Chance McCall mohli odejít.
Čekal vedle ní, když volala do kanceláře, aby ohlásila, co se stalo. Šéf jejím návrhem nebyl nijak nadšený, ale nakonec souhlasil.
„Jak že se jmenuje ten pilot?" zeptal se.
„Chance McCall."
„Počkejte, prověřím si ho."
V počítačích firmy byla rozsáhlá databanka leteckých společností. Piloty bylo třeba prověřovat, protože některé společnosti se zabývaly spíš drogami než cestujícími, a kurýrní firma si nemohla dovolit neopatrnost.
„Kde je jeho domácí základna?"
Sunny zopakovala otázku Chanceovi.
„Phoenix," odpověděl.
„Našel jsem ho. Zdá se v pořádku. Kolik bude za let chtít?" Sunny se zeptala.
Panu Beeshamovi se odpověď moc nelíbila. „To je trochu hodně."
„Nikoho jiného nemáme."
„Co je to za letadlo? Nechci dát tolik peněz za nějaký nespolehlivý vrak, který vás tam stejně nedostane včas."
Sunny si unaveně povzdechla.
„Asi bude lepší, když si promluvíte přímo s ním. Ušetří to čas."
Podala s omluvným úsměvem sluchátko Chanceovi. „Chce vědět, jaké máte letadlo."
Chance od ní vzal sluchátko. „McCall." Chvíli poslouchal. „Je to cessna. Při výkonu na sedmdesát pět procent má dolet přibližně třináct set kilometrů, to je šest hodin letu. Jednou budu muset doplnit palivo, nejlíp na půli cesty, třeba v Redmondu v Oregonu. Můžu jim dát vědět předem, takže všechno bude připravené a moc se nezdržíme." Podíval se na hodinky a pak dodal: „S hodinou navíc, kterou získáme překročením časového pásma, by to mohla stihnout - bude to ale taktak."
Ještě chvíli poslouchal a pak sluchátko vrátil Sunny. „Jak jste se rozhodl?"
„Máte to mít. Tak už proboha jeďte."
Zavěsila a vítězoslavně se podívala na Chancee. „Povolil to! Jak dlouho bude trvat, než se dostaneme do vzduchu?"
„Když ti ponesu tašku a poběžíme... patnáct minut."
Sunny svou tašku nikdy nepouštěla z ruky. Nechtělo se jí odmítat jeho laskavost, ale věděla, že nemůže riskovat. „Není těžká," zalhala. „Můžeme jít."
Její odpověď ho udivila, ale nic neřekl a místo toho se otočil a vyrazil přes rušnou letištní halu. Po chvíli vyšli z budovy a zamířili k hangárům se soukromými
letadly. Horké odpolední slunce pražilo do betonu, pálilo do obličeje a nutilo ji mhouřit oči. Chance si nasadil sluneční brýle, shodil ze sebe bundu a nesl ji v levé ruce.
Sunny se neubránila uznalému pohledu na jeho široká ramena a svalnaté tělo, rýsující se pod černým tričkem. Podívat se snad můžu, napadlo ji. Kdyby všechno bylo jinak - ale nad tím nemělo cenu uvažovat, musela se vypořádat s realitou.
Zastavil se u jednomotorového letadla s šedými a červenými pruhy. Když naložil její tašku a kufřík a zajistil je popruhy, pomohl jí do sedadla druhého pilota. Sunny se připoutala a se zájmem se rozhlédla kolem sebe. Nikdy předtím neletěla soukromým letadlem. Přes své malé rozměry bylo překvapivě pohodlné. Sedadla byla potažená šedivou kůží a na podlaze byl koberec ve stejné barvě.
Chance obešel letadlo, ještě jednou ho zkontroloval a pak vylezl na sedadlo vedle tlí a připoutal se. Nasadil si sluchátka a zatímco mluvil s kontrolní věží, mačkal tlačítka na palubní desce. Motor se kašlavě rozeběhl a vrtule na přídi letadla se začala točit, nejdřív pomalu, postupně ale začala nabírat rychlost, až se z ní nakonec stala jen stěží viditelná šmouha.
Ukázal na druhá sluchátka a Sunny si je nasadila. „Přes sluchátka se uslyšíme lip," ozval se jí jeho hlas do ucha, „ale nemluv, dokud nevzlétneme."
„Ano, pane," odpověděla s předstíranou vážností. Krátce se na ni podíval a usmál se.
Do vzduchu se dostali během několika minut. Země se rychle vzdalovala a pod nimi se rozprostřelo velké, třpytící se jezero. Na horizontu bylo vidět ostré zuby vrcholků hor.
„Páni," vydechla ohromeně a rukou si zaclonila oči.
„V přihrádce před tebou jsou ještě jedny sluneční brýle," řekl. Otevřela ji a vylovila levné, ale vkusné dámské brýle s tmavě červenou obroučkou. Je ženatý? projelo jí hlavou. Byla si jistá, že má aspoň přítelkyni. Nejenže byl hezký, ale zdál se i sympatický. To byla kombinace, které se dalo jen těžko odolat.
„Patří tvojí ženě?" zeptala se, nasadila si brýle a ulehčené si oddechla, když ji slunce přestalo nepříjemně oslňovat.
„Ne, zapomněla je tu jedna pasažérka."
Z jeho odpovědi nebyla o moc chytřejší. Rozhodla se, že se zeptá přímo, i když se divila sama sobě, proč se o něj vlastně tak zajímá. Stejně ho pak už nikdy neuvidí. „Jsi ženatý?"
„Ne," odpověděl a znovu se na ni usmál. Přes brýle mu neviděla do očí, ale cítila na sobě jeho pronikavý
pohled. „A ty?"
„Ne."
„Dobře," řekl.
TŘETÍ KAPITOLA
Chance ji pozoroval přes tmavá skla svých brýlí a snažil se odhadnout, jak na jeho slova reagovala. Plán zatím vycházel lip, než doufal. Přitahoval ji, ani se nesnažila to skrýt. Stačilo toho využít a získat její důvěru. To by za normálních okolností mohl být problém, ale on měl v plánu dostat ji do situace, která měla k čemukoliv normálnímu na hony daleko. Chtěl, aby věděla, že její život závisí na něm.
K jeho překvapení se na něj ani nepodívala a předstírala, že jeho odpověď přeslechla. Napadlo ho, že se v ní zmýlil, a že ji nepřitahuje. Pak si ale vzpomněl na její pohled v letištní hale. Věděl, že by na něj tak nepokrytě nezírala, kdyby se jí nelíbil.
Nejvíc ho ale překvapilo, jak se líbila ona jemu. Nic takového nečekal, ale tenhle druh chemie se vymykal jakékoliv logice. Věděl, že je hezká. V materiálech, které se mu o ní podařilo shromáždit, byla i její fotka. Už na ní musel obdivovat její jasné šedé oči a zlatavě blonďaté vlasy. Ale fotka mu nemohla ukázat, jak svůdná doopravdy je.
Ještě jednou se na ni podíval. Byla středně vysoká a na jeho vkus možná trochu moc štíhlá, skoro průsvitná. Skoro.
Její zdánlivá bezbrannost už asi zmátla hodně lidí. Rozhodně zmátla Wilkinse. Chance musel potlačit úsměv. Když odešla do odletové čekárny a snažila se zjistit, kdy ohlásí let do Seattlu - který nechal zrušit on -Wilkins mu řekl o jejich zápasu. Naštvaně mu vyprávěl, jak se po něm ohnala svou taškou, která musela vážit snad tunu, protože ho málem srazila na zem.
Teď už Wilkins spolu se „slečnou Fayneovou" a dvěma „policisty" byli z letiště dávno pryč. Skutečná letištní policie o celé akci věděla a měla se držet zpátky. Všechno proběhlo naprosto hladce.
Co v té tašce má? přemýšlel. Držela se jí, jako by v ní byly korunovační klenoty. Překvapilo ho, jak je těžká, moc těžká na to, aby v ní bylo jen náhradní oblečení na jeden den, třeba i s fénem a celou krabicí líčidel. Taška vážila dobrých dvaadvacet kilo, jestli ne víc. No, brzo zjistím, co v ní je, pomyslel si.
„Co bys provedla s tím chlápkem, kdybys ho chytila?" zeptal se.
„Nevím," odpověděla a zamračila se. „Věděla jsem jen, že nemůžu dovolit, aby se to stalo znova."
„Znova?" Sakra, chce mi snad říct o Chicagu? projelo mu hlavou.
„Před měsícem na letišti v Chicagu mi kufřík ukradl nějaký pitomec. Stalo se mi to poprvé, a kdyby se to opakovalo v tak krátké době - vyhodili by mě. Bože, sama bych se vyhodila, kdybych byla šéf."
„Toho zloděje v Chicagu jsi nechytla?"
„Ne. Byla jsem zrovna u výdeje zavazadel. Prostě kufřík popadl a zmizel dřív, než jsem stačila něco udělat."
„A co hlídači? Nepokusili se ho chytit?" Podívala se na něj přes horní obroučku slunečních býlí. „To nemyslíš vážně, že ne?" Zasmál se. „Asi ne."
„Kdybych přišla o další kufřík, byl by to konec, aspoň pro mě. A společnosti by to taky moc neprospělo."
„Dozvíš se někdy, co v kufříku je?"
„Ne, a ani to nechci vědět. Nezáleží na tom. Možná jen někdo posílá dvacet deka salámu svému umírajícímu strýčkovi. Nebo to můžou být diamanty za miliardu dolarů - ne že by někdo posílal diamanty kurýrní službou, ale asi už máš představu."
„Co se stalo, když jsi přišla o zásilku?"
„Firma ztratila spoustu peněz. A taky zákazníka."
„Co se stalo tobě? Nějaké postihy?" Věděl, že žádné nebyly.
„Ne. Svým způsobem bych se cítila lip, kdyby mi dali aspoň pokutu."
Je zatraceně dobrá, pomyslel si obdivné. Nebo mluví pravdu a s tou záležitostí v Chicagu nemá nic společného. Připustil, že je to možné, ale na tom nesešlo. Ať už v té krádeži měla prsty, nebo ne, byl vděčný, že k ní došlo, protože ho na ni upozornila a dala mu tak náskok před Crispinem Hauerem.
Ale nemyslel si, že by byla nevinná. Nejspíš v tom byla namočená až po uši. Byla lepší, než čekal, za svůj výstup by si zasloužila Oscara - byla tak dobrá, že by skoro uvěřil, že netuší nic o svém otci. Kdyby nebylo té záhadné tašky. Byl vycvičený tak, aby si byl schopen ze zdánlivě nepodstatných detailů poskládat smysluplný
obrázek. A brzy poznal, že nejvíc skrývají lidé, kteří se snaží ukázat v nejlepším světle.
Ptal se sám sebe, co o něm říká to, že byl ochoten vyspat se s ní jen proto, aby získal její důvěru. Ale asi bylo lepší nad tím moc nepřemýšlet. Někdo musel být ochotný dělat špinavou práci, věci, kterých by se normální lidé lekli, někdo musel normální lidi chránit. Sex je... jen sex, pomyslel si. Dokázal dokonce vyloučit emoce do té míry, že se na úkol začal těšit.
Úkol? Koho se snažil napálit? Nemohl se dočkat, až se s ní vyspí. Přitahovalo ho její pevné, opálené tělo a jasné šedé oči. Ty oči ho fascinovaly, připadaly mu jako světlounce modré broušené diamanty. Ale nejvíc ho přitahovala její otevřenost a veselost. Mohla by si nechat patentovat titul „Miss sympatie". Jak mohla takhle vypadat, sladká jako med, a přitom pracovat s jedním z nejhledanějších teroristů?
Pohrdal jí za to, čím byla. Ale zároveň ho tahle nebezpečná hra vzrušovala, dostat ji do postele a získat její důvěru pro něj byla neodolatelná výzva. Věděl, že až bude s ní, nebude myslet na ty stovky nevinných lidí, které zabil její otec, ale jen na spojení jejich těl. Nedovolí si myslet na nic jiného, leda že by se prozradil nějakým pohledem. Ne, bude se s ní milovat, jako kdyby našel lásku svého života, protože jedině tak ji může oklamat.
To mu šlo dobře, přesvědčit ženu, že po ní touží jako po ničem jiném na světě. To mu připomnělo, jak úplně přešla jeho první pokus o sblížení. Lehce se pro sebe usmál. Opravdu si myslela, že to zabere?
„Nepůjdeš se mnou dnes na večeři?"
Trhla sebou, jako by nad něčím přemýšlela.
„Cože?"
„Večeře. Dneska. Až doručíš zásilku." „Aha. Ale -mám ho doručit v devět. Bude už pozdě a-"
„A budeš sama, já budu taky sám, a něco jíst musíš. Slibuju, že nebudu kousat. Možná budu oddaně koukat, ale nebudu kousat."
K jeho překvapení vybuchla smíchy.
Očekával všechny možné reakce, ale tahle k nim nepatřila. Ale její smích byl tak nenucený a přirozený, že se sám neubránil úsměvu.
„Oddaně koukat, ale ne kousat. To bylo dobré. To si musím zapamatovat," poznamenala.
Když neřekla nic dalšího, uvědomil si, že ho znovu ignoruje. Zakroutil hlavou. „Zabírá tahle taktika u většiny mužů?"
„Jaká taktika?"
„Že je ignoruješ, když tě pozvou na večeři. Odplazí se se sklopenýma ušima?"
„Nevšimla jsem si," odpověděla a naoko se zamračila. „Děláš, jako bych mužům lámala srdce po stovkách."
„Vypadá to tak. Ale my chlapi se jen tak nedáme. Můžeme uvnitř smrtelně krvácet, ale dokážeme to zakrýt tak, že si toho nikdo ani nevšimne." Usmál se na ni a řekl: „Pojď se mnou na večeři."
„Jsi tvrdohlavý, viď?"
„Pořád čekám na odpověď."
„Tak tedy - ne."
„Spatná odpověď. Zkus to znovu." Mírnějším tónem pak dodal: „Vím, že jsi unavená. Ale je to jen jídlo, Sunny. Nechci po tobě, abys se mnou celý večer tancovala. To počká na naše druhé rande."
Znovu se zasmála.
„Tvrdohlavý a ještě k tomu sebevědomý. Ale moje odpověď je pořád stejná. Nechodím s nikým na rande."
Tentokrát nebyl překvapený. Byl ohromený. To byla poslední věc, kterou by čekal, že od ní uslyší. Copak jsem se tak přepočítal? napadlo ho. „Vůbec? Nebo jen s
muži?"
„Vůbec," odpověděla a bezradně pokrčila rameny. „Vidíš, snažila jsem se tě ignorovat, protože jsem nechtěla vysvětlovat něco, co stejně nemůžeš pochopit. Ne, nejsem lesbička, muže mám ráda, ale nechodím s nimi. Konec vysvětlení."
Úlevou se mu skoro zatočila hlava. „Když máš muže ráda, tak proč s nimi nechceš chodit?"
„Vidíš?" dožadovala se zklamaně. „Nepochopil jsi
to."
„Sakra, to sis myslela, že to tak lehce vzdám? Něco mezi námi je, Sunny. Víš to stejně dobře jako já. Nebo to chceš taky ignorovat?"
„Přesně to mám v úmyslu."
Napadlo ho, jestli si uvědomila, co právě přiznala. „Znásilnili tě?"
„Ne!" skoro vykřikla. „Prostě... nechci... s nikým
chodit."
Viděl, jak se jen stěží ovládá, aby nevybuchla. Usmál se na ni a řekl: „Sluší ti to, když jsi naštvaná."
Zamračila se a pak se rozesmála. „Jak mám být naštvaná, když máš takové řeči?"
„Nejsi naštvaná, to je celé."
„Hm, zabralo to. Ale nezměnilo to moje rozhodnutí. Omlouvám se," odpověděla vážně. „Mám... mám pro to své důvody. Nech to být. Prosím."
„Dobře," řekl a na chvíli se odmlčel. „Pro teď."
Hlasitě zažívala a znovu ho tím přinutila k úsměvu. „Proč si trochu neodpočineš? Určitě jsi unavená a máme před sebou ještě dlouhou cestu."
„Dobrý nápad. Když budu spát, nebudeš mě moct rozčilovat," poznamenala kysele a uvelebila se v sedadle. Chance se natáhl za sebe a vytáhl přikrývku. „Tady. Můžeš to použít jako polštář, aby tě nebolelo za krkem."
„Díky." Sundala si sluchátka a složila si deku mezi hlavu a rameno.
Chance už nepromluvil. Občas se na ni podíval, aby zjistil, jestli už usnula. Po necelých patnácti minutách začala pravidelně oddychovat. Počkal ještě pár minut a potom letadlo stočil k západu, přímo proti zapadajícímu slunci.
ČTVRTÁ KAPITOLA
„Sunny," k uchu jí dolehl neodbytný, nepříliš zřetelný hlas. Pak jí někdo položil ruku na rameno a zatřásl s ní. „Sunny, vzbuď se."
Otevřela oči a protáhla se, aby uvolnila ztuhlé svaly. „Už jsme tam?"
Chance ukázal na sluchátka na jejím klíně, a když si je Sunny nasadila, tiše řekl: „Máme problém."
Zvedl se jí žaludek a srdce se jí na chvíli zastavilo. Zhluboka se nadechla. „Co se děje?" zeptala se překvapivě klidným hlasem. Rozhlédla se ve snaze vypátrat problém v nepřehledné změti ciferníků v kokpitu, i když neměla nejmenší tušení, co který ukazuje. Pak vyhlédla z okýnka na zvlněnou krajinu pod nimi, zbarvenou do ruda zapadajícím sluncem.
„Kde jsme?"
„V jihovýchodním Oregonu."
Motor zakašlal, jako by měl každou chvíli vysadit. Zdálo se jí, že její srdce má v úmyslu přesně to samé. „Myslím, že chyba je v přívodu paliva," odpověděl dodatečně na její první otázku.
Jen klid, napomínala se. Musím zachovat chladnou hlavu. Znova se zhluboka nadechla, jak jen jí to dovolily stažené plíce.
„Co budeme dělat?"
„Musíme najít místo k přistání dřív, než se zřítíme."
Vyhlédla postranním okýnkem. Vzhledem k jejich situaci nebyl pohled na zem nijak příjemný: zubaté horské hřebeny, obrovské masy kamení a ostře vyřezaná suchá říční koryta. „Sakra."
„Přesně. Místo na přistání hledám už nejmíň půl hodiny."
To není dobré, to vůbec není dobré, pomyslela si.
Motor znovu zaprskal. Celé letadlo se zatřáslo. Třásl se i její hlas, když se zeptala: „Odvysílal jsi volání o pomoc?"
Nevesele se usmál.
„Jsme uprostřed obrovské neobydlené oblasti, není tu rádiový signál. Několikrát jsem se pokusil s někým spojit, ale nikdo neodpověděl."
Čím dál lip. „Věděla jsem to. Měla jsem dneska takovou smůlu, že další let prostě nemohl dopadnout jinak."
Přes veškerou vážnost situace se nedokázal ubránit úsměvu, když viděl její mrzutý výraz. Natáhl se k ní a jemně ji stiskl za krkem. Při dotyku jeho velké, teplé dlaně sebou málem škubla.
„Ještě jsme nespadli a já se vynasnažím, aby k tomu nikdy nedošlo. Ale přistání možná nebude nejhladší."
Nebyla zvyklá, aby se jí někdo dotýkal. Naučila se obejít bez fyzického kontaktu. Chance McCall se jí během jediného odpoledne dotkl víckrát, než kdokoliv jiný za pět let. Rozkoš, která ji zaplavila, ji vyděsila tak,
že skoro zapomněla na jejich situaci - skoro. Znovu se podívala na pustou krajinu pod nimi.
„Dokdy se přistání nepočítá jako pád?" „Když to přežijeme, je to přistání." Stáhl svou ruku a Sunny tajně zalitovala toho ztraceného spojení. Kam až mohla dohlédnout, všude viděla jenom bezútěšnou pustinu. Šance, že se jim odtud podaří dostat pěšky, byla nepatrná. Jak dlouho bude trvat, než najdou jejich těla? Jestli je ovšem vůbec najdou. Sunny si vzpomněla na Margretu. Když o ní její sestra nebude mít žádné zprávy, automaticky ji napadne to nejhorší - ne že by tohle nebylo to nejhorší. Sunny se bála, že by mohla opustit svůj úkryt a udělat něco, co by mohlo stát život i ji.
Pozorovala Chanceovy silné ruce, jak obratně a jistě řídí letadlo. Jeho čistý profil byl vykreslený na pozadí zlatorudého nebe. Takové západy slunce byly jen v západních státech. Napadlo ji, že tenhle je možná její poslední. Byl by poslední člověk, kterého by v životě viděla, který se jí dotkl.
Cítila náhlou, hořkou vlnu vzteku nad tím, že nikdy nemohla žít jako všechny ostatní ženy. Nad tím, že nemohla přijmout jeho pozvání na večeři a celou cestu se na ni těšit, flirtovat s ním a možná i vzbudit touhu v těch zlatohnědých očích.
Motor zaprskal, chytil a pak znova zaprskal, tentokrát daleko výhružněji. Bože, my opravdu spadneme, blesklo jí hlavou. Nehty se jí zaryly do dlaní, jak se snažila potlačit panický strach. Ještě nikdy se necítila tak malá a bezmocná, tak zranitelná a křehká. Umřu tady, napadlo ji.
Letadlo sebou trhlo a otřáslo se.
Chanceovi se ho po chvíli podařilo vyrovnat. „Musím přistát, dokud letadlo můžu aspoň trochu ovládat," řekl. „Pokus se najít nějaké dobré místo."
Dobré místo? Nebylo tam žádné dobré místo. Potřebovali co možná nejrovnější plochu bez větších překážek, ale něco takového viděla naposled v Utahu.
Zvedl pravou klapku a naklopil letadlo tak, aby měl lepší výhled z postranního okýnka.
„Vidíš něco?" zeptala se Sunny. Hlas se jí lehce třásl. „Nic. Zatraceně."
Když přeletěli nad zubatým hřebenem pokrytým obrovskými balvany, otevřela se pod nimi dlouhá, úzká průrva. „Támhle!" řekl Chance a začal s letadlem klesat.
„Cože? Kde?" Sunny seděla strnule a skoro se ani neodvážila doufat, ale všechno co viděla, byla dlouhá, černá průrva.
„Ten kaňon. Nic lepšího nenajdeme."
Ten černý pruh byl kaňon? Neměl by kaňon být velký? Tohle vypadalo spíš jako vyschlé koryto řeky. Tam se jim přece v životě nemůže podařit přistát. Cítila, jak jí srdce stoupá do krku, a pevně se chytila za okraj sedadla. Letadlo pomalu klesalo.
Motor se zastavil.
Na chvíli je obklopilo ohlušující ticho.
Pak si uvědomila zvuk vzduchu, proudícího kolem kovového pláště letadla. Slyšela tlukot vlastního srdce, rychlý a těžký, slyšela svůj přerývaný dech.
Chance nic neříkal. Soustředil se na řízení letadla, snažil se ho udržet rovně a po vzdušných proudech letadlo pomalu směřoval k dlouhé, úzké průrvě.
Sunny se kousla do rtu, až jí do úst vytryskla krev, ale nijak se jí nedařilo potlačit panickou hrůzu, která ji zaplavovala. Chtěla zavřít oči, ale nemohla si pomoct.
Nechtěla umřít jako zbabělec. Chtěla se dívat do poslední chvíle, chtěla pozorovat Chancee, jak se je snaží bezpečně dostat na zem.
Letadlo se ponořilo do stínu a v kabině se skoro okamžitě znatelně ochladilo. Vůbec nic neviděla. Rychle si sundala sluneční brýle a Chance udělal to samé. S napjatým výrazem teď sledoval krajinu pod nimi.
Země jako by jim pospíchala naproti. Místo, kde chtěli přistát, bylo dostatečně rovné, ale rozhodně mělo daleko k pěkné, hladké přistávací ploše.
„Drž se," řekl klidně. „Pokusím se přistát v korytě řeky. Písek by nás měl zpomalit."
Koryto řeky? Měl nejspíš daleko lepší zrak než ona. Snažila se zahlédnout tmavou stuhu vody, ale nakonec si uvědomila, že koryto je vyschlé. Tvořila ho tenká, kroutící se linka, široká přibližně jako auto.
„Dobře," bylo jediné, co ze sebe dokázala dostat.
Stalo se to rychle. Najednou už nebyli ve vzduchu. Letadlo na zem dosedlo tak prudce, že vyletěla dopředu proti pásu, a ten ji okamžitě vrátil zpátky do sedadla. Pak se na chvíli znovu vznesli, jak kola nadskakovala na nerovném povrchu, a podruhé dosedli, tentokrát ještě prudčeji. Slyšela zaskřípání kovu. Pak se hlavou praštila o boční okýnko a na chvíli se jí zatmělo před očima. Neměla sílu udržet se rovně na sedadle, připadala si jako tričko plácající se ve větru na prádelní šňůře.
Další náraz jí málem vyrazil zuby. Letadlo se otočilo kolem své osy, nahnulo se na bok a zastavilo se. Chvíli neměla nejmenší tušení, co se kolem ní děje, všechno jí plavalo před očima. Nevěděla kde je, ani co se stalo. Pak uslyšela hlas, který ji vrátil do reality.
„Sunny? Sunny, jsi v pořádku?" ptal se Chance naléhavě.
Pokusila se vzpamatovat a odpovědět mu. Omámeně si uvědomila, že ji náraz v sedadle přetočil, a teď byla obrácená proti postrannímu okýnku, zády k Chanceovi. Cítila na sobě jeho ruce, slyšela jeho tiché klení, když rozepnul pás a opatrně si ji o sebe opřel.
Polkla a pokusila se promluvit.
„Nic mi není," podařilo se jí ochraptěle zašeptat, ale stačilo to, aby ho ujistila, že je naživu. Oba byli naživu. Dokázali přistát!
„Musíme ven. V nádrži může být díra," řekl, otevřel dveře a vyskočil ven. Vytáhl ji za sebou, jako by byla jen pytel mouky. Sama si tak připadala, ruce a nohy skoro necítila a celá se třásla.
Díra v nádrži. Když přistáli, motor už neběžel, ale ještě tam byla baterie a elektrický rozvod, ve kterém mohl vzniknout zkrat. Letadlo mohlo každou chvíli bouchnout.
A všechno v něm. S rostoucí hrůzou si uvědomila, co to vlastně znamená. V letadle byla její taška.
„Počkej!" vyjekla. Panika a nový nával adrenalinu jí vrátily sílu. Vykroutila se mu z ruky a chytila se za kliku u dveří. „Moje taška!"
„Zatraceně, Sunny!" vykřikl a pokusil se ji od kliky odtrhnout. „Zapomeň na tu pitomou tašku!"
„Ne!"
Vytrhla se mu a začala lézt zpátky do letadla. S přidušenou kletbou ji popadl kolem pasu a postavil ji na zem. „Dojdu pro ni! Dělej, vypadni odsud! Uteč!"
Vyděsilo ji, že by měl riskovat svůj život kvůli její tašce, zatímco ona by utekla pryč. „Dojdu pro ni já," řekla rozhodně, chytla ho za pásek a stáhla ho nazpátek.
„Ty uteč!"
Na několik vteřin doslova přimrzl na místě a šokované na ni zíral. Pak lehce zatřásl hlavou, natáhl se pro tašku a bez námahy ji vytáhl. Sunny ji od něj chtěla vzít, ale jeho pohled ji zastavil. Chytl ji za paži a s taškou v druhé ruce ji táhl od letadla. Boty se jí bořily do měkké půdy a nízké seschlé keře ji štípaly do kotníků, ale snažila se s ním držet krok.
Asi po padesáti metrech usoudil, že už jsou v bezpečí. Pustil tašku na zem, otočil se k ní a chytil ji oběma rukama, jako by s ní chtěl zatřást.
„Co sis sakra myslela?" začal naštvaně, ale pak se zarazil a zíral na její obličej. „Krvácíš," řekl ostře. Vytáhl kapesník a přitiskl jí ho na bradu. I přesto, že byl naštvaný, dotýkal se jí s neuvěřitelnou jemností. „Říkala jsi, že nejsi zraněná."
„Nejsem." Vzala si od něj kapesník a přidržela si ho u brady. Zdálo se, že krvácení ustalo. „Kousla jsem se do rtu," přiznala se. „Tedy, předtím, než jsi přistál. Abych nekřičela."
Nevěřícně se na ni podíval.
„Proč jsi nechtěla křičet?"
„Nechtěla jsem tě znervózňovat." Roztřásla se ještě víc. Pokusila se uklidnit, ale připadalo jí, že má kosti z želatiny.
Zvedl k sobě její obličej a chvíli ji pozoroval v houstnoucím šeru. Pak zaklel, pomalu se k ní nahnul a políbil ji. I přes zlost, kterou z něj cítila, byl jeho polibek lehký a jemný. Zalapala po dechu, omámená jemností jeho rtů, vůní jeho kůže. Chytla se ho za tričko a pevně se k němu přitiskla.
Zvedl hlavu a tiše řekl: „To je za statečnost. Na havarování s letadlem jsem si nemohl vybrat lepšího společníka."
„Na přistání," opravila ho. „Bylo to přistání."
Tím si vysloužila další polibek, tentokrát na spánek. Tiše vzdychla a znovu se o něj opřela. Vzal její obličej do dlaní a pozorně šiji prohlížel. Dotkl se bolavého místa na jejích rtech. Pak ji znovu políbil, ne jemně jako předtím, ale prudce a vášnivě.
Matně si vybavovala, že existují důvody, proč by to měla zastavit, ale nedokázala si na žádné vzpomenout. Místo toho se vytáhla na špičky a přitiskla své pootevřené rty na jeho. Byl cítit mužem, a sexem, ta vůně jí stoupala do hlavy jako šampaňské. Po těle se jí rozlila vlna vzrušení, zoufalého, toužebného vzrušení.
Jednou rukou ji objal a přitáhl ji k sobě ještě těsněji. Jeho polibky byly teď ještě hladovější. Zahákla mu ruce kolem krku a prohnula se, chtěla k němu být co nejblíž, chtěla cítit jeho svalnaté tělo na svém. Rozum jediným mávnutím odhodila za hlavu. Instinktivně se k němu tiskla boky a mezi stehny cítila tvrdost jeho vzrušení. Jeho ruka se jí pevně sevřela na ňadru a třela ho přes tenkou vrstvu oblečení.
Najednou se od ní odtrhnul. „To snad ne," zamumlal. Zvedl ruce, chytl ji za paže a uvolnil se z jejího objetí. „Zůstaň tady," řekl. „Ani se nehni. Musím zkontrolovat letadlo."
Chance kontroloval letadlo a celou dobu při tom hlasitě klel. Letadlo mělo vyztužený podvozek a byl si jistý, že se s ním nemohlo nic stát, ale nemohl nechat nic náhodě. Musel letadlo zkontrolovat, musel dál hrát svou roli.
Nechtěl ji hrát. Chtěl ji opřít o jeden z těch obrovských kamenů a stáhnout z ní kalhoty. Sakra! Co se to se mnou děje? přemýšlel naštvaně.
Za posledních patnáct let měl v náruči spoustu krásných, neodolatelných žen, a vždycky si dokázal zachovat chladnou hlavu. Sunny Millerová nebyla ani zdaleka ta nejkrásnější - vypadala spíš křehce než božsky, její oči se spíš smály než sváděly. Tak proč byl, sakra, tak nažhavený dostat se jí pod sukni?
Na žádném „proč" nezáleží, připomněl si. Dobře, nečekal, že ho bude přitahovat. Ale to mohl využít ve svůj prospěch. Nemusel nic předstírat, takže se zmenšovala šance, že by ho z něčeho podezírala.
Věděl, že v nebezpečí jsou všechny emoce daleko silnější, a zábrany menší. Prožili spolu životu nebezpečnou situaci, byli tu sami a jeden druhého očividně přitahovali. Ty první dvě okolnosti zařídil on -ta třetí byla bonus. Byla to situace jako vystřižená z nějaké psychologické studie. Zkoumání lidského chování ukazovalo, že když se muž a žena dostanou společně do nebezpečné situace a musejí se spolehnout jeden na druhého, rychle se sblíží.
Chance byl ve výhodě, protože věděl, že můžou bezpečně přistát, a že jim nejde o život. Sunny si myslela, že tu uvízli, ale on věděl své. Mohl dát kdykoliv znamení Zaneovi a ten je mohl okamžitě „zachránit", ale nechtěl to udělat do té doby, než se od Sunny dozví potřebné informace o jejím otci.
Všechno měl pod kontrolou. Nebyli v Oregonu, jak jí řekl. Byli v Nevadě, v úzkém slepém kaňonu, který prozkoumali a vybrali se Zanem, protože v něm bylo možné přistát, a bez pomoci se z něj nedalo dostat. Byli mimo obchodní letové dráhy, navíc vypnul radiolokační opakovač, takže věděl, že je nikdo nebude hledat, a byli daleko od své trasy. Byl si jistý, že je nikdo nenajde.
Rychle se stmívalo a nebylo už moc vidět, ale bylo jasné, že kdyby letadlo mělo vybouchnout, už by k tomu dávno došlo. Chance se vrátil k místu, kde seděla Sunny, s koleny přitisknutými k bradě a s velkou taškou vedle sebe. Když ho viděla přicházet, s námahou se postavila.
„Všechno v pořádku?"
„Všechno v pořádku. Palivová nádrž není poškozená."
„To je dobře," podařilo se jí usmát. „Nemělo by cenu opravovat palivové čerpadlo, kdybychom neměli žádné palivo."
„Sunny... jestli je to ucpaný přívod, dokážu to opravit. Jestli se ale rozbilo palivové čerpadlo, nemůžu dělat vůbec nic."
Rozhodl se jí hned říct, že odsud možná neodletí ráno.
Přijala tu zprávu beze slova, jenom se trochu schoulila a začala si třít ruce, aby jí nebyla zima. V poušti po západu slunce klesala teplota velmi rychle, což byl jeden z důvodů, proč vybral právě tohle místo. Budou se v noci muset k sobě přitisknout, aby přežili.
Sehnul se a sáhl po tašce. Pak ji vzal za ruku a zamířil zpátky k letadlu.
„Doufám, že v té zatracené tašce máš aspoň nějaký kabát, když už jsi kvůli ní riskovala život," zavrčel.
„Svetr," odpověděla nepřítomně s hlavou zvednutou k jasné obloze. V neomezeném výhledu jí bránily stěny kaňonu, které se temně tyčily po obou stranách. Zatřásla sebou a pokusila se soustředit na přítomnost. „Budeme v pořádku. Mám nějaké jídlo a -"
„Jídlo? Ty tam máš jídlo?" ukázal na tašku.
„Jen pár věcí pro případ nouze."
Jídlo byla poslední věc, kterou by čekal, že v tašce najde. Proč by si na jednodenní cestu brala zásoby jídla?
Když došli k letadlu, položil tašku na zem. „Vezmu jen pár věcí a pak najdeme nějaké místo, kde budeme moct přespat. Vejde se nám do tašky ještě něco, nebo je úplně plná?"
„Je plná," odpověděla jednoduše. Ale neočekával ani, že by ji otevřela tak ochotně.
Pokrčil rameny a vytáhl z letadla malý cestovní vak, nacpaný věcmi, které by se daly čekat u pilota nájemného letadla: toaletní potřeby, náhradní oblečení. Vlastně mu k ničemu nebyly, ale mohlo by jí být podezřelé, kdyby tašku v letadle nechal.
„Proč nemůžeme přespat tady?" zeptala se.
„Jsme v říčním korytě. Teď je suché, ale kdyby v horách začalo pršet, voda by nás mohla spláchnout."
Zatímco mluvil, vytáhl postupně baterku, přikrývku, a z kapsy na dveřích vedle řidiče pistoli. Zbraň si zastrčil za pásek a deku jí přehodil přes ramena. „Mám nějakou vodu," řekl a vyndal kanystr od mléka.
Zane objevil několik kaňonů, ve kterých mohl přistát s letadlem, ale tenhle byl jediný, ve kterém byla voda. Byl to jen malý potůček, vytékající ze skály na druhé straně kaňonu, ale to jim úplně stačilo. Jeho „objevení" měl naplánované na zítřek.
Podal jí baterku a zvedl obě tašky. „Veď nás," řekl jí a označil směr, kterým má jít. Jak se vzdalovali od písečného koryta, terén byl o poznání obtížnější. Sunny opatrně vybírala cestu a svítila při tom baterkou tak, aby Chance viděl, kam jde.
Sakra, zaklel v duchu, kdyby si aspoň na něco stěžovala, nebo byla naštvaná. Přál si, aby nebyla tak neodolatelná. Většina lidí by zpanikařila, nebo by se
pořád dokola ptala, kdy je zachrání, jestli se mu nepodaří letadlo opravit. Ale Sunny ne. Vypořádala se se situací, aniž by skoro cokoliv řekla. Vlastně neřekla vůbec nic. Radši se kousla do rtu, než aby ho rušila, když se snažil přistát.
Kaňon byl tak úzký, že jim netrvalo dlouho, než se dostali k jeho kolmé stěně. Chance vybral vcelku rovné místo, obklopené hromadou obrovských balvanů, které tvořily půlkruh.
„Tohle nás v noci ochrání před větrem." „A co hadi?" zeptala se s očima upřenýma na kameny.
„Možná tu budou," odtušil a položil obě tašky na lem. Našel snad slabinu, která ji k němu mohla přiblížit? „Bojíš se jich?"
„Jen těch lidských." Rozhlédla se kolem sebe, jako by hodnotila jejich situaci a po chvíli skoro veselým tónem řekla: „Měli bychom začít něco dělat, ať už se můžeme najíst. Mám hrozný hlad."
Dřepla si vedle své tašky a zadala kombinaci na jejím bytelném zámku. Ten se s tichým cvaknutím otevřel a Sunny tašku rozepnula.
Chance byl trochu zaražený tím, jak snadno se mu podařilo zjistit, co v tašce má, ale dřepl si vedle ní. „Co máš? Bonbony?"
Zasmála se. „Nic tak dobrého."
Vzal od ní baterku a posvítil do tašky. Věci v ní byly pečlivě naskládané a nebyl v ní kousek volného místa. Položila na zem vakuovanou plastikovou tašku. „Tak tady to máme. Musli tyčinky. Jedna denně člověku stačí k přežití. Mám jich tucet."
Jako další vytáhla mobilní telefon. Chvíli na něj strnule zírala, pak ho zapnula a s nadějí se na něj podívala. Chance věděl, že nebude mít signál, ale
nezastavil ji, i když ho zabolelo, když si uvědomil, jak bude zklamaná.
„Nic," řekla a trochu se v dřepu schoulila. Pak telefon vypnula a bez dalšího slova se vrátila k vybalování.
Vyndala bílou plastovou krabici označenou červeným křížem.
„Lékárnička," zamumlala a znova zalovila v tašce. „Tablety na čištění vody. Několik lahví vody a pomerančového džusu. Kapesní baterka. Sirky. Navlhčené kapesníčky. Lak na vlasy, deodorant, zubní pasta, kartáč na vlasy, kulma, fén, dvě deky -" na chvíli se zarazila, jak se snažila vytáhnout něco většího ze dna tašky „- a stan."
PÁTÁ KAPITOLA
Stan. Chance na něj nevěřícně zíral. Tenhle typ by čekal u někoho, kdo se chystá strávit dlouhý čas i divočině.
„Je malý," řekla omluvně. „Nemohla jsem s sebou táhnout nic těžšího. Ale myslím, že se do něj pohodlně vejdeme oba, jestli ti nevadí, že se budeme trochu mačkat."
Proč by si s sebou do letadla brala stan, kdyby počítala s tím, že stráví jednu noc v hotelu v Seattlu i pak poletí zpátky do Atlanty? Proč by se vláčela s tak těžkou taškou? Možná ji jen nechtěla dát z ruky, ale Chance pořád nechápal, proč ji s sebou vůbec vozila.
Něco tu nehraje, pomyslel si.
Jeho mlčení Sunny znervózňovalo. Podívala se na své věci, rozházené kolem sebe. Pak si natáhla svetr a posadila se, aby si navlékla ponožky. Ostatní oblečení nacpala zpátky do tašky. Horečně přemýšlela.
Z jeho výrazu jí přeběhl mráz po zádech. Vzpomněla si, s jakou lehkostí si poradil s tím lumpem na letišti. Nebyl to žádný obyčejný pilot a ona s ním bylá sama uprostřed pustiny.
Přitahoval ji od první chvíle, kdy ho uviděla, ale nemohla se tím nechat zaslepit natolik, aby si přestala dávat pozor. Byla zvyklá na život v nebezpečí, ale nedokázala určit, proč ji Chance vyděsil. Možná, že je to jen jeden z těch mužů,, kteří pobrali víc síly než ostatní, napadlo ji. Nebo ho najal můj otec.
Tahle představa ji vyděsila ještě víc. Ne, její otec nemohl vědět, že bude v Salt Lake City. Sama neměla nejmenší tušení, že tam dnes bude. Kdyby s tím měl něco společného, nasadil by na ni někoho v Atlante nebo v Seattlu.
Ta myšlenka ji uklidnila a její pozornost se znovu obrátila k Chanceovi. Vzpomněla si, jak ji odtáhl od letadla, když se bál, že by mohlo vybouchnout, a jak jí dal deku kolem ramen. Vybavila si, jak se k ní choval na letišti. Byl to silný chlap, zvyklý rozhodovat a riskovat.
Má vojenský výcvik, došlo jí najednou, a divila se sama sobě, že jí to předtím uniklo. Její život, a život Margrety, závisel na tom, jak se dokázala vyznat v lidech a jak byla opatrná. Překvapilo ji, jak moc se jí Chance líbí, a když zjistila, že on je na tom stejně, přestala úplně přemýšlet a dávat si pozor.
„Co má všechno tohle znamenat?" zeptal se tiše a ukázal na stan. „A nesnaž se mi namluvit, že jsi chtěla kempovat v hotelové hale."
Nemohla si pomoct. Když si představila, jak v hotelové hale rozkládá stan, neubránila se smíchu.
„Sunny," řekl varovně a jednou rukou ji jemně sevřel za krkem. „Řekni mi to."
Pořád se usmívala, ale zakroutila hlavou a odpověděla: „Uvízli jsme tady spolu, ale vlastně se neznáme. Až se odsud dostaneme, tak už se nejspíš nikdy neuvidíme. Takže není důvod, abychom se jeden
druhému svěřovali. Bude lepší, když si svoje tajemství necháme pro sebe."
Dlouze se nadechl, jako by se snažil potlačit zlost. „Dobře - pro teď. Stejně na tom asi nesejde. Jestli se mi nepodaří letadlo opravit, zůstaneme tu dlouho, i pak už to bude jedno."
Pozorovala jeho obličej a snažila se vyčíst něco z jeho klidného výrazu.
„To nezní moc vesele."
„To je pravda."
„Když zjistí, že jsme do Seattlu nedorazili, budou nás hledat. Máš v letadle signální světlo?" „Jsme v kaňonu."
Nemusel říkat nic dalšího. Stěny kaňonu by zastavily jakýkoliv signál, pokud by nešel přímo nad ně. Byli v hluboké, úzké brázdě, která ještě snižovala šanci, že by někdo jejich signál zachytil.
„Sakra," bylo jediné, co na to dokázala říct.
Tentokrát se zasmál on. Zakroutil hlavou, stáhl svou ruku a postavil se.
„Tohle je nejsprostší slovo, které znáš?"
„Jsme naživu. Vzhledem k tomu, co se nám mohlo stát, jsme na tom dobře, takže naše momentální situace si zaslouží jen sakra. Třeba se ti podaří letadlo opravit." Pokrčila rameny. „Horší slova si nechávám na vážnější příležitost."
Předklonil se a pomohl jí na nohy. „Jestli letadlo neopravím, tak ti s nimi pomůžu. Teď bychom ale měli postavit stan, než bude ještě větší zima."
Společně se pustili do práce. Mohla by stan postavit sama, uměla se stanem zacházet dobře, ale takhle to trvalo jen pár minut. Delší dobu jim zabralo odstraňování kamenů, aby tak pod stanem vytvořili co
nejrovnější povrch, ale stejně bylo jasné, že se v noci moc pohodlně nevyspí.
Když skončili, nedůvěřivě se na stan podívala. Byl dost dlouhý i pro Chancee, ale... Přeměřila očima jeho ramena a pak šířku stanu. Došla k závěru, že bude muset celou noc spát na boku - nebo na něm.
Tělem jí projela horká vlna. Srdce se jí rozbušilo při představě vynucené intimnosti nadcházející noci, kdy se bude tisknout k jeho silnému tělu a možná bude spát v jeho náruči.
Bylo jí jasné, že Chance nemohl při pohledu na stan dojít k jinému závěru, ale neřekl jediné slovo, což mu musela přičíst k dobru. Místo toho se sehnul, zvedl tašku s mušli tyčinkami a řekl: „Věděl jsem, že se mnou dnes budeš večeřet."
Znovu se začala smát, okouzlená jeho taktností a smyslem pro humor. Uvědomila si, že se do něj začíná zamilovávat.
Mělo ji to varovat, ale nevěnovala tomu pozornost. Ano, mohl jí ublížit, ale prožili spolu několik hrozných hodin a právě teď potřebovala jeho podporu. A zatím na něm nenašla jedinou věc, která by se jí nelíbila, nevadil jí ani ten náznak nebezpečí, který z něj neustále cítila.
Během jídla si dopřála radost z toho nového, nezvyklého pocitu. Když dojedli - tyčinky se sice daly pozřít, ale rozhodně nebyly chutné - a napili se vody, sbalili znova všechno do tašky a venku nechali jenom dvě přikrývky.
Chance se podíval na osvětlený ciferník svých hodinek.
„Je ještě brzo, ale měli bychom si vlézt do stanu. Venku zbytečně prochladneme. Natáhnu ve stanu svou deku a těmi tvými se přikryjeme."
Teď si poprvé uvědomila, že je jenom v tričku. „Neměl by sis do letadla dojít pro bundu?"
„Ve stanu bych ji na sobě mít nemohl. A navíc, není mi taková zima jako tobě. Obejdu se bez ní."
Sedl si a sundal si kanady. Pak je hodil do stanu a s dekou v jedné ruce vlezl dovnitř. Sunny se taky vyzula z bot, vděčná za teplé ponožky.
„Tak, pojď dovnitř," ozval se Chance. „Nohama napřed."
Podala mu boty, potom se posadila a nohama napřed se začala soukat do stanu. Chance ležel na své straně, takže jí nechával dostatečný prostor, aby se mohla otočit. Zapnul stan, vytáhl svou pistoli a položil si ji vedle hlavy. Sunny nebyla expert na zbraně, ale něco podobného už v ruce měla. Byla to pistole s větší ráží, nejspíš pětačtyřicítka. Pro Sunny byla moc těžká, takže se nakonec rozhodla pro menší pistoli.
Chance roztáhl obě deky, takže je přes sebe mohli přetáhnout, až jim bude zima. V malém prostoru stanu začala brzo cítit teplo jeho těla, takže přikrývku zatím nepotřebovala. Ale věděla, že v noci budou vděční za cokoliv, čím se budou moct přikrýt.
Oba se chvíli převraceli a pokoušeli se najít pohodlnou polohu. Protože byl větší než ona, snažila se nechat mu co nejvíc prostoru. Otočila se na bok a dala si ruku pod hlavu. „Připravená?" zeptal se.
„Hm."
Vypnul baterku. Ocitli se v naprosté tmě, jako by byli hluboko v jeskyni. „Díkybohu, že netrpím klaustrofobií," řekla.
„Ber to tak, že jsi v bezpečí," řekl. „Ve tmě se člověk může cítit bezpečně."
Cítila se bezpečně. Poprvé v životě si byla jistá, že nikdo, kromě muže vedle ní, neví, kde je. Nemusela kontrolovat zámky, hledat jiný východ a spát tak lehce, že jí občas připadalo, že nespí vůbec. Nemusela se bát, že ji někdo sleduje, nebo že někdo odposlouchává její telefon. Měla jedinou starost, a to o Margretu, ale na ni se teď snažila nemyslet.
Chance určitě zítra zjistí, že problém je v ucpaném přívodu paliva, uklidňovala se. Opraví ho a budou moct pokračovat v letu. Na doručení balíku do Seattlu už bude moc pozdě, ale ve srovnání s tím, co dnes prožili, jí to nepřipadalo důležité. Byla vděčná za to, že se jim nic nestalo a jsou relativně v pohodlí.
Najednou se cítila hrozně vyčerpaná. Dlouhá cesta a zpřeházené lety, nedostatek jídla, honička na letišti a nakonec skoro nesnesitelné napětí v těch několika posledních minutách v letadle - všechno na ni najednou dopadlo. Zažívala a pokusila se najít pohodlnější polohu. Šťouchla při tom ramenem do něčeho pevného a zaslechla, jak Chance tiše zasykl.
„Promiň," zamumlala. Ještě jednou se přetočila a neúmyslně do něj vrazila kolenem. „Je to tu tak malé, že by možná bylo lepší, kdybych spala na tobě."
Slyšela svá vlastní slova a zděšeně si uvědomila, že je vyslovila nahlas. Nadechla se k další omluvě.
„Nebo bych mohl být nahoře já."
Jeho slova jí omluvu zmrazila na jazyku. Vzduch se jí zadrhl v plicích a nemohl ven. Jeho slova jako by se odrážela od stěn stanu a ozvěnou jí zněla v hlavě. Najednou a s neuvěřitelnou pronikavostí vnímala každý kousek jeho těla.
„Řekla jsi ne?"
Plíce se jí roztáhly a dovolily jí zhluboka se nadechnout. „Neřekla jsem nic."
„O to mi právě jde," odtušil. Zdálo se, že se baví. „Dneska v noci si asi neužiju."
Jeho škádlení jí vrátilo sebevědomí. Ironicky odpověděla: „Asi ne. Příděl štěstí sis už pro dnešek vyčerpal."
„Tak snad zítra."
Vyprskla smíchy.
„Znamená ten smích, že jsem tě nevyděsil?" Měla bych být vyděšená, napadlo ji. Nebo aspoň opatrná.
Ale jediné, co cítila, bylo pokušení. „Ne, nevyděsil."
„Dobře." Zívl. „Takže mi můžeš půjčit ten svetr jako polštář a sama si můžeš položit hlavu na mé rameno. Bude to pro nás oba pohodlnější."
Zdravý rozum jí říkal, že má pravdu. Ale taky jí napovídal, že si říká o problémy, když bude spát jeho náruči. Věděla, že se o nic nepokusí, ale sebou si tak jistá nebyla. Byl neuvěřitelně sexy, psáno velkými písmeny -SEXY. Byl vtipný. Byl silný. Byl dokonce trochu nebezpečný. Co víc by si žena mohla přát?
„Nebojíš se, že se na tebe vrhnu?" zeptala se jen zpola žertem. „To o tom spaní nahoře jsem nechtěla říct. Skoro jsem už spala a prostě mi to vyklouzlo."
„Snad si s tebou dokážu poradit. Navíc jsi tak unavená, že usneš, jen co přestaneš mluvit."
Zívla. „Já vím."
„Tak si sundej ten svetr, ať už můžeš spát."
Ve stanu nebylo dost místa na to, aby se mohla úplně posadit, a tak jí ze svetru pomohl. Stočil ho a podložil si s ním hlavu. Pak ji k sobě jemně přitáhl a pravou rukou ji objal. Sunny se k němu těsně přitiskla a položila si hlavu na jeho rameno.
Byla překvapená, jak je tahle poloha pohodlná - a uklidňující. Pod pravou rukou, kterou natáhla přes jeho hrudník, cítila tlukot jeho srdce.
„Je to takhle lepší?" zeptal se tiše.
„Hmmm."
Levou rukou sáhl po jedné z dek a přikryl s ní Sunny až po ramena. Zakuklená v teple a tmě se poddala potěšení z jeho blízkosti. Ospalá touha se jí prolévala pod kůží, zahřívala ji a uvolňovala. Chtěla se o něj otřít jako kočka, ale ležela dál bez hnutí a soustředila se na rytmický tlukot jeho srdce.
Dotkl se jejích prsou, když ji líbal. Chtěla to cítit znovu. Chtěla ho, toužila po jeho dotycích, po jeho vůni, chtěla ho cítit v sobě.
Jestli se odsud zítra nedostaneme, napadlo ji v polospánku, vyspím se s ním dřív, než znovu zapadne slunce.
Sunny byla zvyklá budit se při nejmenším vyrušení. Taky se naučila odpočívat, když to bylo potřeba, protože nikdy nevěděla, kdy bude muset odněkud utéct. Na prstech jedné ruky by mohla spočítat noci, které od svého dětství prospala nerušeně.
Ale to ráno se vzbudila v Chanceově náruči s vědomím, že prospala celou noc. Jeho přítomnost nejenže ji nerušila, ale dokonce ji uklidňovala. Probudila ji jeho ruka, kterou jí jemně přejížděl po zádech.
Neležela úplně na něm, ale neměla k tomu daleko. Místo na rameni měla hlavu položenou na jeho hrudníku a do ucha jí zněl pravidelný tlukot jeho srdce.
„Dobré ráno," řekl rozespale a nepřestával ji hladit.
„Dobré ráno." Nechtělo se jí vstávat, i když věděla, že by měla. Bylo krátce po rozednění a přes hnědou látku
do stanu pronikalo bledé ranní světlo. Napadlo ji, že by se Chance měl podívat na palivové čerpadlo, aby se co nejdřív dostali do vzduchu a dali vědět Správě federálního letectví, že nehavarovali. To všechno věděla, ale nejradši by se vůbec nehýbala.
Vzal do ruky světlý pramen jejích vlasů a pozoroval ho, jak pomalu padá.
„Na tohle bych si dokázal zvyknout," řekl. „Říkáš to, jako bys nikdy předtím se ženou nespal."
„Nikdy předtím j sem nespal s tebou."
Chtěla se zeptat, v čem je jiná, ale možná bylo lepší to nevědět. Nemohla dovolit, aby to přerostlo něco víc. Musela věřit, že dokáže opravit letadlo, pak se po několika dalších hodinách rozejdou a už ho nikdy neuvidí. Tahle myšlenka jí nakonec dodala sílu k tomu, aby se od něj odtáhla. Upravila si oblečení, odhrnula vlasy z obličeje a rozepnula stan..
Studený ranní vzduch pronikl do jejich malého útočiště.
„Páni," řekla, aniž by věnovala pozornost jeho oznámce. „Dala bych si horké kafe. Nemáš náhodou nějaké v letadle?"
„Divím se, že ho nemáš v té své obrovské tašce."
Zasmála se a vylezla ze stanu. Podal jí svetr a boty a Sunny si je rychle navlékla.
Chance vyhodil ven své kanady a pak vylezl sám. Posadil se na zem a nazul si boty. „Sakra, je hrozná zima. Dojdu si pro bundu a rovnou se podívám na to lahvové čerpadlo. Můžeš se tu zatím porozhlédnout. Takhle brzo by tu ještě neměli být hadi, ale tejně si dej pozor."
Sunny vylovila z kapsy kalhot několik papírových kapesníků a vyrazila k hromadě balvanů. O deset minut
později, když vyslyšela volání přírody, si umyla obličej jedním z navlhčených kapesníčků, vyčistila si zuby a vykartáčovala vlasy.
Když si znova začala připadat jako člověk, vydala se na průzkum malého kaňonu, který jim zachránil život.
Byla to opravdu jenom brázda v zemi, široká ani ne padesát metrů v místě, kde přistáli. O půl kilometru dál se trochu rozšiřovala, ale povrch tam byl daleko hrbolatější. Koryto řeky bylo opravdu jediné místo, kde se jim mohlo podařit bezpečně přistát. Těsně za nejširším místem se kaňon stáčel prudce doleva, takže nemohla odhadnout, jak je dlouhý. Jeho dno bylo pokryté kamením a nízkými keři. V místech, kde déšť stékal po stěnách kaňonu do říčního koryta, byly vyryté hluboké rýhy.
Půda a skály byly zbarvené snad do všech odstínů červené, od rumělkové až po pískově růžovou. Ani keře se svou barvou moc neodlišovaly, byly vysušené a jakoby vybledlé od slunce. Zdálo se, že kromě nich tu není nic živého.
Neslyšela cvrlikání ptáků ani bzukot hmyzu. Určitě tu byli hadi a ještěrky, takže tu pro ně musela být i potrava, ale nikde se nic nehýbalo. Ta samota připadala Sunny skoro nesnesitelná.
Ohlédla se k letadlu a zjistila, že Chance se už pustil do jeho opravy. Strčila si prokřehlé ruce do kapes a zamířila k němu.
„Nemáš hlad?"
„S jídlem bych radši šetřil, dokud nezjistím, v čem je problém." Usmál se na ni a dodal: „Nic ve zlém, ale další z těch tvých musli tyčinek si vezmu, jen pokud to bude otázka života a smrti."
„A počítáš s tím, že se odsud brzo dostaneme, takže se budeš moct najíst na letišti." „Přesně tak."
„Taky je nemůžu ani cítit," přiznala se a stoupla si tak, aby viděla, co Chance dělá.
Se soustředěným výrazem ve tváři kontroloval palivové potrubí. Sunny si připadala zbytečná. Mohla by mu pomoct, kdyby opravoval auto, ale o letadlech nevěděla vůbec nic. „Můžu ti s něčím pomoct?" zeptala se nakonec.
„Ne, musím jen vyndat palivové trubky a zkontrolovat, jestli nejsou ucpané."
Čekala ještě několik minut, ale pak ji nečinné postávání začalo nudit. „Asi se půjdu projít a trochu to tu prozkoumám."
„Zůstaň na doslech," řekl nepřítomně.
Slunce začínalo pomalu oteplovat suchý pouštní vzduch. Podívala se na bezmračné nebe a nasála do plic čistý, chladný vzduch. Chtěla si udržet schopnost užívat si života, stejně jako se naučila používat humor k překonání stresu. Margretě se to tak dobře nedařilo, ale u ní to bylo ještě těžší. Měla problémy se srdcem, a i když se daly kontrolovat pomocí léků, znamenaly pro ni řadu omezení. Kdyby ji někdy našli, nebyla by schopná zmizet jim z dohledu jako Sunny. Byla závislá na doktorovi, který jí čas od času předepisoval nové léky. Kdyby si musela hledat nového lékaře, znamenalo by to spoustu dalších testů, a tím i spoustu peněz.
Proto Sunny svou sestru nikdy neviděla. Bylo bezpečnější, když nebyly spolu. Dokonce neměla ani Margretino telefonní číslo. Margreta jí jednou týdně volala na mobil, v určený čas a pokaždé z jiného
automatu. Kdyby Sunny chytili, nemohli by z ní dostat žádné informace.
Margreta bude volat za čtyři dny, napadlo Sunny. věděla, že pokud by telefon nezvedla, měla by Margreta zato, že ji chytili. Pak by popustila svůj úkryt i pokusila by se ji najít podle záznamů jejich hovorů. Sunny se neodvažovala myslet na to, co by se mohlo stát. Bála se toho, že by Margreta ve vzteku mohla úplně zapomenout na opatrnost.
Čtyři dny, opakovala si. Musí to jít opravit. Prostě musí.
ŠESTÁ KAPITOLA
Sunny pamatovala na Chanceovo varování a nešla daleko. Vlastně nebylo ani co objevovat, všude byly jenom seschlé keře, písek a kamení. Poušť měla zvláštní, divoké kouzlo, ale když v ní byla uvězněna, nějak ho nedokázala ocenit. S přibývajícím teplem se objevily ještěrky. Několikrát viděla, jak rychle zmizely ve štěrbině mezi kameny, když se k nim přiblížila. Nedaleko od ní se snesl pták, ulovil pár much a zase se vznesl na svobodu. Příkré stěny kaňonu pro něj nic neznamenaly, zatímco pro ni byly nepřekonatelnou překážkou.
Začínala mít hlad a při pohledu na hodinky zjistila, že je pryč už přes hodinu. Co trvá Chanceovi tak dlouho? přemýšlela. Jestli jsou ucpané přívodové trubky, už by to měl mít opravené.
Obrátila se na zpáteční cestu. Viděla Chancee, jak se pořád motá kolem motoru letadla, což znamenalo, že ještě asi nic nenašel. Projelo jí ostré bodnutí strachu, ale podařilo sejí ho potlačit. Nechtěla předbíhat událostem. Byla zvyklá řešit problémy, až když se skutečně objevily. Jestli se Chanceovi nepodaří letadlo opravit, budou muset najít jiný způsob, jak se z kaňonu dostat.
Druhý konec kaňonu je možná otevřený, takže z něj budou moct jednoduše vyjít. Nevěděla, jak daleko jsou od nejbližšího města, ale byla ochotná to zjistit, ať už jí to bude stát jakékoliv úsilí. Všechno jí připadalo lepší, než sedět v téhle díře a nic nedělat.
Když se blížila k letadlu, Chance zvedl ruce, aby věděla, že ji vidí, a pak se obrátil zpátky k motoru.
Něco se pohnulo v písku u jeho nohou.
Zdálo se jí, že omdlí. Před očima se jí zatmělo a jediné, co byla schopná vidět, byl had, kroutící se ne-3ezpečně blízko u jeho levé boty. Srdce se jí na chvíli zastavilo a pak začalo prudce bít.
Neměla nejmenší představu o pohybu nebo čase. Jediné, co vnímala, byl tenký proužek v písku, který se neustále zvětšoval a blížil. Chance se na ni ohlédl a ustoupil od letadla. Když had ucukl, Sunny ho rychle sevřela a odhodila ho co nejdál od místa, kde stáli. Had se zakroutil mezi kameny a zmizel v hustém křoví.
„Jsi v pořádku? Neuštknul tě? Nejsi zraněný?" ptala se ho pořád dokola, pak si klekla a začala mu osahávat nohy, hledala jakoukoliv stopu po krvi, malou trhlinku v džínách, cokoliv, co by mohlo znamenat, že ho had uštknul.
„Jsem v pořádku. Jsem v pořádku. Sunny! Neuštknul mě."
Když se mu ji podařilo překřičet, postavil ji na nohy a trochu s ní zatřásl, aby upoutal její pozornost. ,Podívej se na mě!" vykřikl, a když se jejich oči setkaly, dodal klidnějším hlasem: „Nic se mi nestalo."
„Určitě?" Pořád se ho dotýkala, hladila ho po tváři a po rukou, i když věděla, že tak vysoko se had dostat nemohl. Nedokázala se uklidnit. „Nenávidím hady,"
řekla roztřeseným hlasem. „Děsí mě. Byl - byl přímo pod tvou nohou. Skoro jsi na něj šlápnul."
„Sšš," konejšil ji a přitáhl ji k sobě. „Už je to v pořádku. Nic se nestalo."
Chytla se jeho trička a zabořila mu hlavu do hrudi. „Ježíši," zašeptala. „Bylo to hrozné." Zvedla hlavu a vyděšeně na něj zírala. „Sáhla jsem na něj!" Podívala se na svou ruku a natáhla ji od sebe co nejdál. „Pusť mě, musím se umýt. Hned!"
Jakmile ji pustil, vyběhla ke stanu, vytáhla jeden z navlhčených kapesníčků a začala si s ním dlaň zuřivě drhnout.
Chance se potichu zasmál a šel za ní. „Co se děje? Hadi nemají vši. A taky jsi včera tvrdila, že se jich nebojíš."
„Lhala jsem. A nezajímá mě, co mají a co ne, jen ať jsou ode mě co nejdál." Když se jí zdálo, že si ruku důkladně vyčistila, dlouze vydechla a trochu se uklidnila.
„Proč jsi na mě jednoduše nezakřičela?" zeptal se mírně.
Bezvýrazně se na něj podívala. „Protože jsem nemohla." Křičet ji ani nenapadlo. Celý život ji učili, že v nebezpečných situacích musí být zticha, protože křikem by prozradila svou polohu. Ostatní lidé ječet mohli, ale jí její otec nikdy nedovolil, aby byla jako ostatní.
Vzal ji za bradu a zvedl k sobě její obličej. Dlouhou chvíli ji pozoroval a pak se k ní sklonil.
Líbal ji vášnivě a hladově a jazykem jí pronikal do úst. Bezmocně se k němu přitiskla, chytla se ho za ramena a vracela mu polibky se stejnou vášnivostí, se stejnou nenasytností. Chtěla víc. Připadalo jí, jako by
celý život hladověla a nikdy jí nebylo dopřáno hlad utišit. Vpíjela z něj do sebe život - a chtěla víc.
Nevěděla, jestli by dokázala polibek přerušit, kdyby to neudělal on. Narovnal se a stál před ní se zavřenýma očima a s vážnou tváří.
„Chancei?" promluvila váhavě.
Skoro neslyšně zaklel. Pak otevřel oči a upřeně se na ni podíval. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to už podruhé zastavil," řekl naštvaně. „Aby bylo jasno, nejsem tak namyšlený. Sakra, ať to jde všechno k čertu -" zarazil se a zhluboka se nadechl. „Není to ucpaný přívod paliva. Problém je nejspíš v čerpadle. Máme ještě na práci jiné věci. Nemůžeme se tím teď zdržovat."
Margreta, projelo Sunny hlavou. Kousla se do rtu, aby nevykřikla, a beze slova se na něj podívala.
Nechtěla se jen tak vzdát. Měla ještě čtyři dny. „Můžeme jít pěšky?"
„V poušti? A v srpnu?" Podíval se směrem k hornímu okraji kaňonu. „Kdyby se nám podařilo odsud dostat, museli bychom cestovat v noci a přes den se někde schovat. Odpoledne teplota stoupne až k padesáti stupňům."
Při jeho slovech si poprvé uvědomila, že na sobě pořád má vlněný svetr. Bylo jí nesnesitelné vedro. Zdálo se jí, že už teď je nejmíň čtyřicet stupňů. Svlékla se a odhodila svetr na svou tašku. „Co musíme udělat?"
Oči mu zajiskřily obdivem. „Půjdu na průzkum. Na téhle straně se z kaňonu nedostaneme, ale možná to půjde o něco dál."
„Co mám dělat já?"
„Podívej se po něčem na oheň. Větve, listy, cokoliv, co bude hořet."
Vyrazil ve směru, kam předtím šla ona. Sunny zamířila na opačnou stranu. Na konci kaňonu křoví houstlo a vypadalo to, že tam najde dostatek dříví. Nechtělo se jí přemýšlet nad tím, jak dlouho jim dřevo vydrží, nebo jak dlouho v kaňonu ještě zůstanou. Jestli se jim odsud nepodaří dostat, stejně jim nakonec dojdou zásoby a umřou.
Chance se zamračeným výrazem zamířil ke vzdálenému konci kaňonu. Štvalo ho, že jí musí lhát. Bez mrknutí oka dokázal lhát teroristům, pobudům i prezidentům, ale lhát Sunny mu připadalo čím dál těžší. Úzkostlivě si bránil svoje city, tu část svého já, kterou ukazoval jen své rodině, ale Sunny se mu dostala pod kůži. Byla jiná, než čekal. Začínal si myslet, že se svým otcem nemá nic společného. Na to byla moc příjemná. Teroristé nebyli příjemní.
Ta příhoda s hadem s ním otřásla víc, než dal najevo. Nebylo to tím hadem - měl kanady, a navíc neslyšel chřestění, takže had nejspíš ani nebyl jedovatý -ale její reakcí. Nikdy nezapomene na její výraz, když se k němu vrhla jako anděl pomsty. Sama přiznala, že má z hadů panický strach. Kolik odvahy ji asi muselo stát zvednout toho hada holou rukou?
Pak si vzpomněl, jak se ho dotýkala a hledala uštknutí. Doteky snášel jen od blízkých lidí a při sexu. Pozornost se naučil přijímat od své rodiny, protože máma ani Maris ho nenechaly na pokoji. Rád si hrál se svými synovci - a s neteří - ale jeho rodina byla jediná výjimka. Až doteď. Než poznal Sunny. Její dotyky mu nevadily. A spát vedle ní bylo ještě daleko příjemnější. Chtěl se jí dotýkat, chtěl ji cítit. Nejradši by z ní strhal oblečení, stáhl ji pod sebe a dlouze a vášnivě se s ní pomiloval.
Přál si, aby byla někdo jiný. Možná by ji vzal na jih Francie, nebo na Karibské ostrovy, kamkoliv, kde by mohli ležet nazí na pláži a milovat se na slunci. Místo toho jí ale musel dál lhát, protože ať už se svým otcem pracovala nebo ne, nic to neměnilo na skutečnosti, že ho k němu mohla dovést.
Teď už plán změnit nemohl. Nemohl najednou letadlo jednoduše „opravit". Děkoval bohu, že Sunny letadlům nerozumí, protože jinak by mu nikdy neuvěřila, že se něco stalo s přívodem paliva. Skylane měl náhradní palivové čerpadlo, pro případ nouze. Ne, musím tu maškarádu hrát dál, rozhodl se, přešlé jak jsem si ji naplánoval. V sázce toho je příliš noc, a nakonec, možná vůbec není tak nevinná, jak vypadá.
Naplánovali to se Zaneem do nejmenších detailů. Muselo to vypadat, že jsou ve vážné, ale ne neřešitelné situaci, aby neměla podezření. Byla tam potrava, i když se nedala získat moc lehce. Byla tam voda, ale jen tenounký pramínek. Nevzal si s sebou žádné zásoby, jenom deku, vodu, pistoli a věci, které se v letadle daly čekat. Sakra, byla daleko lip vybavená než on, a to ho zaráželo. A její tajnůstkářství kolem toho zatraceného stanu se mu vůbec nelíbilo.
Došel ke vzdálené straně kaňonu a ujistil se, že se nic nezměnilo od doby, kdy tam byl se Zaneem. Neobjevila se žádná neočekávaná trhlina, která by jim umožnila dostat se ven. Slabý pramínek vody pořád stékal po skále. Okolo bylo vidět zaječí stopy a ptáky, takže měli i potravu. Chystal se, že vyrobí několik pastí, aby šetřil s municí.
Všechno vypadalo přesně jako dřív. Plán vycházel. Přitažlivost mezi nimi byla silná a věděl, že mu už dlouho nebude odolávat, jestli vůbec. Zatím se ho ani v
nejmenším nepokusila zastavit. A až s ní bude spát, získat její důvěru už nebude těžké. Přál si, aby jí sám mohl věřit - všechno by tak bylo o hodně jednodušší -ale nemohl se nechat ukolébat hezkou tvářičkou.
Když uběhlo dost času, obrátil se na zpáteční cestu. Viděl, že Sunny ještě pořád sbírá dřevo. Když k ní přišel blíž, s nadějí se na něj podívala.
Zakroutil hlavou. „Kaňon je slepý. Nedostaneme se z něj," řekl bezvýrazně. „Dobrá zpráva je, že jsem našel vodu."
Naprázdno polkla.
„Nemohli bychom odsud vylézt?"
„Stěny kaňonu jsou moc strmé a navíc hladké." Dal si ruce v bok a rozhlédl se kolem sebe. „Bylo by lepší, kdybychom se posunuli blíž k vodě. Našel jsem převis, který nás ochrání před sluncem. Půda je tam písčitější, takže to bude pohodlnější."
Beze slova přikývla a začala skládat stan. Pracovala rychle a energicky, ale viděl, že se jen stěží ovládá. Pohladil ji po ruce. „Budeme v pořádku," ujistil ji. „Musíme jen vydržet do té doby, než někdo uvidí kouř a přiblíží se, aby se podíval, co se tu děje."
„Jsme uprostřed pustiny," řekla roztřeseným hlasem. „Sám jsi to řekl. A já mám jen čtyři dny, než -"
„Než co?" zeptal se, když se zarazila.
„Nic. To je jedno." Nepřítomně zírala na oblohu, která postupně bělela v rostoucím slunečním žáru.
Co se stane za čtyři dny? uvažoval. Měla něco udělat? Byl naplánovaný teroristický útok? Proběhl by i bez
ní?
Za zákrutou pokračoval kaňon ještě další půl mile a byl natočený tak, že v něm bylo víc stínu než v místech,
kde přistáli. Postupně se jim podařilo přemístit všechny věci. Sunny se snažila vypustit všechno z hlavy, nemyslet na Margretu a plně se soustředit na práci.
Bylo poledne a slunce jim stálo přímo nad hlavou. Horko ji ubíjelo a byla vděčná, když se mohla schovat do stínu jejich nového tábořiště. Převis se ukázal větší, než čekala, byl přes tři a půl metru široký a dva a půl metru hluboký. V zadní části byl vysoký jen něco přes metr, ale vepředu se v něm Chance mohl pohodlně narovnat.
„Počkám, až se trochu ochladí, a zatím si odpočinu," řekl. „Nevím jak ty, ale já umírám hlady. Mohli bychom si dát napůl jednu tyčinku a k večeři se pokusím ulovit zajíce."
Sunny beze slova přikývla.
Ztratila úplně chuť k jídlu, ale stejně z tašky vyndala energetickou tyčinku a rozpůlila ji. Neřekla mu, že jeho „půlka" je větší, připadalo jí přirozené, že potřebuje víc jídla, protože je větší. Jedli vestoje a pozorovali přitom vybledlé barvy kaňonu.
„Pořádně se napij," řekl. „To vedro vysouší i ve stínu."
Poslušně vypila celou láhev vody, aspoň jí to pomohlo spolykat musli tyčinku. Nevýrazná hmota ji skoro dusila a při každém soustu se musela nutit k polykání. Nakonec do sebe jídlo po malých kouscích dostala.
Po jídle Chance vytvořil malý kruh z kamení a připravil v něm dřevo a listí na oheň. Chvíli nato už se nad ohništěm vinul tenký proužek kouře. Nezabralo mu to víc než pět minut, ale když se vrátil pod převis, měl tričko úplně promočené potem.
Podala mu láhev s vodou. Zhluboka se napil a pak se natáhl a sevřel ji kolem pasu. Přitáhl ji k sobě a vtiskl jí
lehký polibek na čelo, nic víc, jenom jako by jí říkal, že všechno bude v pořádku. Objala ho a pevně se k němu přitiskla. Právě teď jeho sílu zoufale potřebovala. Už dlouho se o nikoho opřít nemohla, vždycky to byla ona, kdo musel být silný. Vždycky se snažila udržet si nadhled, počítat s jakýmkoliv problémem, ale tohle ji ani ve snu nenapadlo, a teď nevěděla, co dělat.
„Potřebuju si něco promyslet," řekla nahlas.
„Sšš. Na nic teď nemysli. Nejdůležitější je, abychom přežili."
Musela uznat, že má pravdu. O Margretě teď nemělo smysl přemýšlet. Zatracený kaňon, nadávala v duchu. Včera jim zachránil život, ale teď se proměnil ve vězení, ze kterého se nemohli doslal. Musela ale hrát s kartami, které doslala do ruky. Ne zbývalo jí než doufal, že Margreta neudělá nic nerozvážného. Nevěděla, jak se jí podaří její sestru znova najít, ale s tím by se dokázala vyrovnat, kdyby věděla, že je naživu a v bezpečí.
„Máš rodinu? Někoho, kdo by si o tebe mohl dělat starosti?" zeptal se.
Málem jí vyhrkly slzy, ale zadržela je a jenom zavrtěla hlavou. Mám rodinu, odpověděla mu v duchu, ale Margreta si nebude dělat starosti. Jednoduše bude předpokládat to nejhorší.
„A co ty?" zeptala se a najednou si uv ě domil, že je na nejlepší cestě zamilovat se do muže, o kterém vlastně nic neví.
Zavrtěl hlavou. „Pojď, sedneme si." Neměli nic, co by mohli použít jako sedadlo, a tak se posadili na zem. „Odpoledne vyndám dvě sedadla z letadla, takže to tu budeme mít trochu pohodlnější," řekl. „Ale abych odpověděl na tvou otázku - ne, nemám nikoho. Rodiče
jsou mrtví a sourozence nemám. Vlastně mám strýčka, z tátovy strany, a máma měla nějaké bratrance a sestřenice, ale nikdy jsem se s nimi neviděl."
„To je smutné. Rodina by měla být pohromadě." Pokud to jde, dodala si pro sebe. „Kde jsi vyrůstal?"
„Všude možně. Táta nikde moc dlouho nevydržel a hlavně v práci ne. A co tví rodiče?"
Odpověděla až po chvíli, s tichým vzdychnutím. „Adoptovali mě. Byli to hodní lidé, stýská se mi po nich." Vyryla něco prstem do písku. „Budou nás vůbec
hledat?"
„Už nás nejspíš hledají. Problém je v tom, že nejdřív prohledají území, nad kterým jsme podle plánu měli
letět."
„Byli jsme mimo trasu?" zeptala se mdle. Před chvílí si myslela, že horší už to být nemůže.
„Odchýlili jsme se od ní, když jsme hledali místo k přistání."
„Jak dlouho nás budou hledat? Než odvolají pátrání?"
Neodpověděl, jenom se pátravě podíval na oblohu. „Dokud si budou myslet, že ještě můžeme být naživu."
„Ale jestli si myslí, že jsme havarovali -"
„Dřív nebo později s hledáním přestanou," řekl tiše. „Možná za týden, možná za dva, ale nakonec přestanou."
„Takže pokud nás nikdo nenajde, řekněme, do deseti dnů -" nedokázala větu dokončit.
„Nesmíme to vzdávat. Může nás náhodou objevit nějaké soukromé letadlo."
Neřekl jí, že ta možnost je zanedbatelná, ale ani nemusel. Sama viděla, jak vypadá terén, ve kterém přistáli, a nedoufala, že by je někdo v tomhle malém kaňonu mohl najít.
Přitáhla si kolena k bradě, objala je oběma rukama a toužebně pozorovala pomalu stoupající šedý dým.
„Vždycky jsem si přála dostat se na místo, kde by mě nikdo nemohl najít. Vůbec mi nedošlo, že tam nebude pokojová služba."
Zasmál se a pohodlně si natáhl nohy. „Tebe nic na dlouho nerozhází, viď?"
„Snažím se o to. Nejsme na tom zrovna skvěle, ale pořád jsme ještě naživu. Máme jídlo, vodu i úkryt. Mohlo by to být horší." Protáhla se a zažívala. „Jak můžu být unavená? Spala jsem celou noc."
„To je tím vedrem. Proč si neodpočineš? Já se postarám o oheň."
„Jak to, že nejsi ospaly?"
Pokrčil rameny. „Jsem na to zvyklý."
Sunny se nechtělo rozbalovat stan, a tak si jen dala za sebe svou tašku a opřela se o ni. Chance po ní hodil svetr, který srolovala a dala si ho pod hlavu. Usnula během několika minut, ale nesnesitelné vedro ji každou chvíli budilo. V polospánku vnímala Chancee, který kolem ní čas od času prošel. Nemohla se zbavit myšlenek na Margretu. Ale byla tak vyčerpaná a zesláblá, že vstát jí připadalo moc obtížné.
Když se konečně úplně probudila, byla snad ještě unavenější a malátnější. Bylo jí horko a oblečení se jí lepilo na tělo. Odpoledne pokročilo, klesající slunce se barvilo do ruda a vzduch se pomalu začal ochlazoval.
Chance seděl na skále se zkříženýma nohama a se zkušenou obratností vytvářel past. Na soustředěném obličeji se mu odráželo bledé podvečerní světlo. Sunny připadal ten výjev povědomý, jako z nějakého filmu, a po chvilce přemýšlení vyhrkla: „Ty jsi napůl indián,
viď?"
Beze slova přikývl.
„A bývalý voják." Ani nevěděla, proč to řekla. Možná ji na to přivedla zručnost, s jakou past stavěl.
Překvapeně se na ni podíval. „Jak to víš?"
Pokrčila rameny. „Jen hádám. Podle toho, jak jsi zacházel s pistolí, jako bys ji používal denně. Teď ta past. A taky když jsi říkal, že jdeš na průzkum."
„Spousta lidí umí zacházet se zbraní. A pro lidi, co tráví hodně času v přírodě, nejsou pasti nic zvláštního."
„Prozradil tě tvůj slovník," řekla vítězoslavně. „Řekl jsi zbraně místo pistole, což by udělala většina lidí."
Znovu ji odměnil zářivým úsměvem. „Vzdávám se. Máš pravdu, strávil jsem nějakou dobu v uniformě." „U jaké jednotky?" „Průzkumníci."
To vysvětlovalo jeho dovednosti. O průzkumnících toho moc nevěděla, ale věděla, že patří k elitním jednotkám.
Odložil stranou dodělanou past a začal vyrábět další. Sunny ho chvíli pozorovala. Chtěla taky s něčím pomoct, ale tady by mu spíš překážela. Povzdychla si a rukou si ze sukně smetla špínu. „Je tu dost vody na vyprání oblečení? Mám na sobě to samé už dva dny."
„Voda tu je, ale nemáme nic, do čeho bychom ji mohli nabrat." Natáhl nohy a s nedbalou elegancí se ostavil. „Pojď za mnou."
Vyšli zpod převisu. Trmácela se za ním po kamenitém svahu, rozžhavená skála ji pálila ze stran do nohou a nedovolovala jí opřít se o ni rukama. Když e dostali do stínu, rozdíl byl doslova hmatatelný.
„Tady." Ukázal na tenký pramínek vody, stékající o hladké skále. Rostlo tu víc keřů a zdálo se, že je u o dobrých dvacet stupňů chladněji.
Sunny si povzdychla. Naplnit lahve nemohlo trvat víc než několik minut. Mohli se tu i umýt. Ale prát a oblečení bylo něco jiného. Nebylo tu žádné jezírko, ve kterém by ho mohla namočit. Voda se okamžitě vsakovala do vysušené půdy.
Mohla ji napouštět do lahví na pití a oblečení potupně vydrhnout. „To bude trvat věčně," uzavřela své uvažování nahlas.
Flegmaticky se usmál, stáhl si přes hlavu tričko podal jí ho. „Času máme dost, nebo ne?"
Skoro po něm tričko hodila. Nebyla prudérní, polonahých chlapů už v životě viděla dost, ale ještě neviděla jeho. Byl lehce opálený a pod hladkou kůží se mu rýsovaly pevné svaly. Chtěla se ho dotknout. Toužila cítit jeho kůži pod svými prsty.
Jeho obličej zvážněl a oči mu potemněly. Přejel jí rukou po tváři a jemně ji chytil za bradu. „Ty přece víš, co se mezi námi stane," řekl tichým, zastřeným hlasem.
„Ano," podařilo se jí zašeptat. Krk se jí stáhl, celé její tělo reagovalo na jeho dotyk. „A chceš to?"
Ani nedokázala říct, jak moc. Podívala se do těch zlatohnědých očí a zachvěla se. „Ano."
SEDMÁ KAPITOLA
Nikdy jsem vlastně nežila naplno, napadlo Sunny, když čistila, jak se dalo, jeho oblečení a rozkládala ho na skálu, aby uschlo. Možná se z kaňonu nikdy nedostanou, nebo může trvat týdny, než je zachrání. Mezitím mohla Margreta udělat naprosto cokoliv a neexistoval žádný způsob, jak by tomu Sunny mohla zabránit. Poprvé v životě musela myslet jen na sebe a na to, co sama chce. A to bylo jednoduché: chtěla Chancee.
Musela čelit faktům.
To jí vždycky šlo, vlastně celý život nedělala nic jiného. Věděla, že tu můžou umřít. A kdyby k tomu mělo dojít, nechtěla se až do konce nesmyslně držet zásad, které sice fungovaly v civilizaci, ale tady jí byly k ničemu.
Chtěla se s ním milovat, cítit ho v sobě a pevně ho obejmout, chtěla mu říct, že ho miluje. Nikdy neměla nikoho, komu by mohla dát všechnu svou lásku, a teď se jí naskytla příležitost, kterou si nechtěla nechat ujít.
Věděla, že ho přitahovala už dřív, stejně jako on přitahoval ji. Kdyby se bez problémů dostali do Seattlu, dokázala by odmítnout jeho pozvání na večeři a jednoduše odejít. Tím by to bylo skončené, nikdy by se o
něm nedozvěděla víc. Možná se znali jen dvacet čtyři hodin, ale zdálo se jí, že za těch pár hodin prožila víc než za celý svůj život.
Dozvěděla se o něm věci, které by za normálních okolností zjišťovala týdny. Týdny, které by si nikdy nepovolila. Ze všech věcí, které se o něm dozvěděla, nenašla jedinou, která by se jí nelíbila. Byl to muž, který se nebál riskoval, jinak by jí na letišti nepomohl. Dokázal se o sebe postarat a byl k ní ohleduplnější, než kdokoliv, koho za svůj život poznala. A navíc byl lak sexy, že ji vzrušoval pohled na něj.
Kdyby jiný muž slyšel to, co řekla jemu, okamžitě by se na ni vrhl. Ale ne Chance. Ten ji místo toho něžně políbil a řekl: „Dojdu k letadlu pro zbytek věcí, abych se mohl převléknout a dát ti své věci na vyprání."
„Páni, díky," podařilo se jí odpovědět.
Zamrkal na ni.
„Kdykoliv."
Byl to muž, který dával přednost práci před svým vlastním potěšením. A tak tu teď seděla a drhla jeho oblečení. Nebyla to zrovna ta nejromantičtější činnost na světě, ale na druhou stranu to bylo něco, co ještě posilovalo pouto, které mezi nimi vznikalo.
Když vyčistila jeho oblečení, po chvilce váhání se vysvlékla ze svého. Cítila na pokožce teplý pouštní vítr, lechtal ji na spodní straně kolen a na prsou, bradavky jí ztuhly. Nikdy předtím venku nahá nebyla, a teď si připadala náležitě dekadentně.
Co když mě vidí Chance? napadlo ji. Ale i kdyby ji tak viděl a při pohledu na její nahé tělo by neodolal, stejně by došlo jen k tomu, k čemu stejně dřív nebo později dojde. Ne že bych si myslela, že by neodolal, pomyslela si ironicky. Neoznačila by svoje křivky
zrovna slovem neodolatelné. Na druhou stranu, když měl muž před sebou nahou ženu, kterou mohl mít - mohlo by se to stát.
Vylila na sebe plnou láhev vody, nabrala do hrsti písek a začala se s ním čistit. Pak láhev několikrát naplnila a písek ze sebe opláchla. Když skončila, cítila se o hodně lip a kůži měla dětsky jemnou.
Nahá a mokrá cítila slabý vítr, který příjemně hladil. Neměla ručník, a tak čekala až oschne, zatímco si vyprala své vlastní oblečení. Pak na sebe natáhla béžové džíny a zelené tričko, které s sebou vždycky vozila. Vybrala si přírodní barvy úmyslně, mohla se tak lip ztratit v krajině, pokud by se potřebovala ukrýt.
Podprsenku měla ještě mokrou, a tak si ji už neoblékla. Jemné, bavlněné tričko ji teď těsně obepínalo a jasně odhalovalo tvar jejích prsou. Přemýšlela, jestli si toho Chance všimne.
„Hej," ozval se za ní tichým hlubokým hlasem.
Vylekaně se po něm otočila. Stál nehybně asi deset metrů od ní, s přivřenýma očima a napjatým výrazem. Oči mu okamžitě sjely k jejím prsům. Hm, nejspíš si všiml, napadlo ji.
Bradavky jí ještě ztuhly, jako by se jich dotkl.
Naprázdno polkla a snažila se uklidnit. Nakonec, jejích prsou se už dotýkal a povolila mu daleko víc též to.
„Jak jsi tu dlouho?"
„Chvíli," odpověděl zastřeným hlasem. „Čekal sem, až se objevíš, ale tys nepřicházela. Ale měl sem tu pěkný
výhled."
V krku jí vyschlo. „Děkuju."
„Máš ten nejkrásnější zadeček, jaký jsem kdy viděl."
Polilo ji horko. „Nesnaž se mi lichotit, ty -" řekla vážně. „Kdy se budu moct podívat já?"
„Kdykoliv, zlato." V jeho hlase slyšela jasný příslib. „Kdykoliv," zopakoval a pak se smutně usmál. „Kdykoliv, jen ne teď. Musíme odsud odnést to oblečení. Chci tu postavit past. A kdyby tu byly nějaké neznámé věci, zvířata by sem nepřišla."
Nedalo se zrovna říct, že by ho touha připravila o rozum, ale v téhle situaci potřebovala právě jeho spolehlivost a praktičnost.
Začal z kamenů sbírat oblečení a Sunny mu šla pomoct.
Když šli zpátky k převisu, Sunny se zeptala: „Jak dlouho to tak trvá, než se do pasti něco chytí?"
Pokrčil rameny. „Může to trvat třeba deset minul. Nebo několik dní."
Modlila se za tu první variantu. Vidina další musli tyčinky ji ani v nejmenším nelákala.
Když došli „domů", rozložili oblečeni znovu na kameny. Věci, které prala jako první, byly už skoro suché. Suchý pouštní vzduch byl stejně výkonný jako elektrická sušička. Když skončili, Chance sebral své dvě ručně vyrobené pasti a ještě jednou je zkontroloval. Sunny ho pozorovala, jak se zaujetím obrací pasti v ruce.
„Ty si to tady užíváš, viď?" zeptala se. Ani ji to nepřekvapovalo.
Nepodíval se na ni, ale lehce se usmál. „No, asi mě to zas až tak neštve. Jsme živí. Máme jídlo, pití i střechu nad hlavou. A jsem sám se ženou, kterou chci od první chvíle, kdy jsem ji uviděl."
Vytáhl z kapsy polámanou čokoládovou tyčinku, opatrně ji rozbalil a pak ji nalámal na malé kousky, které dal do pastí.
Když to Sunny viděla, úplně zapomněla na jeho poslední poznámku.
„Ty chceš tu tyčinku použít jako návnadu?" ptala se nevěřícně. „Dej mi ji! Můžeš místo ní použít jednu z těch mých."
Pokusila se mu zbytek tyčinky vytrhnout, ale Chance před ní uhnul.
„Ta tvá tyčinka by jako návnada nezabrala. Žádný zajíc, který si jen trochu váží svého života, by se ani nedotkl."
„Jak dlouho už tu sušenku schováváš?"
„Neschovávám ji. Našel jsem ji v letadle, když jsem m byl pro zbytek věcí. Navíc je úplně rozteklá."
„Výmluvy," odsekla. „To čokoládě neuškodí."
„Aha," kývl a zeširoka se na ni usmál. „Takže ty jsi jedna z nich."
„Koho tím myslíš?"
„Čokoholiky."
„To není pravda," protestovala s vystrčenou bradou. „Jsem sladkoholik."
„Tak proč sis do té svojí tašky zabalila tyčinky, co chutnají jako sušená podrážka, a nevzala sis žádné
sladkosti?"
Zamračeně se na něj podívala. „Protože by mi nezachránily život. Kdybych měla celou tašku sladkosti, snědla bych je všechny první den. A co pak?" Zkoumavě se na ni podíval. „Kdy už mi konečně řekneš, proč jsi s sebou na jediný den táhla tašku s takovým vybavením?" Jeho tón byl veselý, ale Sunny postřehla změnu v jeho náladě. Myslel svou otázku smrtelně vážně, a Sunny nedokázala přijít na to, proč mu na tom tak záleží. Chápala by zvědavost, e tohle šlo daleko za ni.
„Jsem paranoidní," odpověděla stejně veselým tónem. „Děsí mě, že by se něco stalo, a já na to nebyla připravená."
Ani se nehnul. „Hlouposti. Nesnaž se mě odbýt takovým výmyslem."
„Jen jsem chtěla být zdvořilá a nechtěla jsem ti přímo říct, že ti to může být ukradené." „To už je lepší." „Co? Že jsem hrubá?"
„Upřímná," opravil ji. „Jestli mi něco nechceš říct, tak fajn. Nelíbí se mi to, ale aspoň je to pravda. V téhle situaci si musíme důvěřovat. Musíme si všechno říkat na rovinu, i když to třeba nebude moc příjemné."
Zkřížila si ruce na prsou a podívala se na něj přimhouřenýma očima, jako by mu říkala: Tohle ti nezbaštím.
„I když jsi vyloženě dotěrný? Ani náhodou. S nažíš se mě jen donutit, abych si tu vylila srdce." „A funguje to?"
„Chvíli jsem měla výčitky svědomí, ale pak jsem si uvědomila, že je to pitomost."
Bylo vidět, že se snaží ovládnout, ale koutky mu škubaly a za chvíli se začal smát. Odevzdaně zakroutil hlavou.
„S tebou to ještě budu mít těžké," řekl, sebral ze země pasti a pustil se k vodnímu prameni. „Jak to?" zavolala za ním.
„Protože se bojím, že se do tebe zamiluju," odpověděl přes rameno, a rychlým krokem prošel kolem okraje převisu a zmizel jí z dohledu.
Sunny zavrávorala a opřela se o stěnu, aby nespadla. Doopravdy to řekl? Myslel to vážně? Řekl by to, kdyby mu na mně vůbec nezáleželo? uvažovala Sunny.
Srdce jí divoce tlouklo. Dokázala se ve svém životě vypořádat s věcmi, o kterých jiné lidi nenapadlo ani přemýšlet, ale když došlo na vztah s mužem, byla žalostné nezkušená. Nikdy si k sobě žádného muži nepustila moc blízko, protože byla celý život na útěku a nemohla si dovolit výčitky. Ale tentokrát set nemohla. A měla daleko větší problém než tance, protože ona se do něj už zamilovala.
Ten pocit v ní vyvolával zvláštní směsici neskonalo štěstí a stejně tak velké hrůzy. Zamilovat se do j byla poslední věc, kterou měla v úmyslu, ale teď bylo pozdě dělat si s tím starosti. Něco uvnitř jí povídalo, že patří k němu. Byl to muž, kterého těla. Představoval všechno, o čem kdy snila.
Najednou se cítila nepříjemně nezbranná. Bála se, už dál nedokáže bojovat s city, které se jí až do té by dařilo potlačovat. Připadala si, jako by se vyvála do neznámého, neprozkoumaného teritoria. Chtěla se nějak chránit, ale všechny štíty, které po celé ty roky používala, jí najednou nemohly pomoct. Věděla, že se spolu v noci budou milovat, a tím se oři i její poslední obranná zeď. Sex pro ni byl víc, ž jen sex - byl to závazek a odevzdání se.
Věděla ale, že milování s ním může znamenat ještě něco úplně jiného. Nebrala antikoncepci, a i když Chance u sebe možná měl pár kondomů, nevydrží jim dlouho. Co kdybych otěhotněla a nikdo by nás nezachránil? napadlo ji. Musela doufat, že tu nezůstanou věčně, ale rozum jí říkal, že je nikdo najít nemusí. Ale kdyby byla těhotná a zachránili je, bylo by to možná ještě horší. Neměla tušení, jak by dítě ochránila. Nějak si nedokázala představit, že by s Chanceem a dítětem mohli žít spokojeně jako každá jiná rodina. Nic by se nelenilo,
byla by pořád na útěku, protože jedině k mohla být v bezpečí.
Nejbezpečnější a nejrozumnější bylo držet si ho i sebe dostatečně daleko. Ale zdálo se jí, že rozum až dávno opustil. Připadala si, jako by plavala moc daleko na volné moře, a teď se nedokázala vrátit zpátky. Nezbývalo jí, než nechat se unášet proudem, ať už to bylo kamkoliv.
Aspoň se snažila. Snažila se vynadat si za to, jak byla nezodpovědná, když byla ochotná tak riskovat. Nemohla otěhotnět, a obzvlášť ne v téhle situaci. Ano, musela přiznat, že spousta žen po celém světě otěhotněla a rodila v primitivních podmínkách. Ale to bylo tím, že z nějakých důvodů neměly na výběr. Ona na výběr měla. Stačilo jen říct „ne" a ignorovat všechny ženské instinkty, které v ní křičely „ano, ano".
Když se Chance vrátil, stála ještě pořád na stejném místě. Okamžitě zpozorněl a sáhl po pistoli.
„Co se děje?"
„Co když otěhotním?" zeptala se bez vytáček a mávnutím ruky přejela jejich okolí. „To by byla šílenost."
Vypadal překvapeně. „Ty nebereš prášky?" „Ne, a i kdybych brala, tak bych jich tu neměla dost."
Chance se poškrábal na bradě a snažil se vymyslet, jak z téhle situace bezpečně vybruslit. Věděl, že tu nebudou dlouho, jen do té doby, než od ní získá potřebné informace, ale to jí říct nemohl. Proč, sakra, nebere nějaké prášky? uvažoval.
„Mám pár kondomů," řekl nakonec.
Ironicky se na něj usmála. „Kolik? A co budeme dělat, až nám dojdou?"
Už se dostal tak daleko a teď nechtěl riskovat, že by se znovu stáhla. Musel si vybrat mezi její důvěrou a možností, že se s ní nebude moct milovat. Objal ji a přitáhl k sobě. Měla pevné tělo, ale zaoblené na těch správných místech. Nemohl z hlavy vyhnat obraz, který se mu naskytl, když se myla: štíhlý pás, útlé boky, pevnou, úžasně tvarovanou křivku jejího zadečku. Nohy měla štíhlé a hladké, přesně jak čekal, když si představil, jak ho objímají kolem pasu, kalhoty mu začaly být těsné. Držel ji u sebe tak blízko, si toho nemohla nevšimnout, ale nesnažil se k ní tisknout ještě víc - ať si myslí, že jsem džentlmen, uvažoval. Sám o tom věděl své, ale to se ona nesměla dozvědět.
Políbil ji na čelo a rozhodl se, že bude riskovat. „Budeme dělat, co budeš chtít ty," ujistil ji. „Chci - ty to víš. Mám tady asi tři tucty kondomů -" Vyškubla se mu a vyděšeně na něj zírala. „Tři tucty s sebou jen tak nosíš tři tucty kondomů?"
Znovu bojoval se smíchem. Dokázala ho rozesmát rychleji, než kterákoliv jiná žena, kterou znal.
„ Do zásoby," vysvětloval.
„Mají datum spotřeby, toho sis nevšiml?"
„Jo, ale nekazí se tak rychle jako mlíko. Vydrží několik let."
Podezřívavě se na něj podívala. „Jak dlouho ti vydrží šestatřicet kondomů?"
Povzdychl si. „Delší dobu než si myslíš." „Šest měsíců?"
Rychle si to v hlavě spočítal. Šest měsíců, třicet šest kondomů... musel by mít sex víc jak jednou týdně. Kdyby měl přítelkyni, tak by to bylo slabé, ale když byl sám...
„Podívej," řekl co nejzklamanějším hlasem, „s tebou by ty tři tucty vystačily tak na týden."
Viděl, že teď počítá ona. Když došla k výsledku, vypadala neodolatelně zmateně. Vjel jí rukou do vlasů a přidržel si ji, aby ji mohl políbit. Ruce jí vylétly nahoru, jako by ho od sebe chtěla odstrčit, ale zdálo se, že nad nimi nemá kontrolu. Vnikl jí do úst jazykem, pomalu a hluboko, a cítil, jak mu odpovídá a tiskne se k němu svými rty. Pod tenkou látkou trička cítil její ztuhlé bradavky, a najednou se jich chtěl dotknout, mít je ve své dlani. Vklouzl jí rukou pod tričko dřív, než o tom dokázal přemýšlet. Její prsa byla pevná, pokožka jako chladivé hedvábí, které se rozpalovalo pod jeho dotykem. Bradavky jí ztuhly ještě víc, když po nic přejel dlaní. Prohnula se mu v náruči a z hrdla se jí vydralo tiché, přidušené zasténání.
Chtěl ji jen políbit, ale její vůně mu stoupla do hlavy jako stará whisky a najednou ji chtěl mít celou, chtěl ji vidět a dotýkat se jejího nahého těla. Jedním rychlým pohybem jí vytáhl tričko až k ramenům a přehnul si ji přes ruku. Sehnul se k jejím prsům a vzal do úst ztuhlou bradavku, obkroužil ji špičkou jazyka a nasál ji. Slyšel její výkřik, divoký, toužebný výkřik vzrušené ženy. Cítil, že mu zatíná nehty do ramen, ale ta bolest byla nepatrná, a nesrovnatelná s touhou, která ho pohltila. Krev mu hučela v uších a prudce tepala v žilách.
Se zapřením se natáhl zpátky a narovnal se. Ovládl se jen díky tvrdému výcviku, který podstupoval celý svůj dospělý život, když trávil roky ve špinavé, tajné a nikdy nekončící válce. Neochotně se odtáhl od jejích prsou. Zachvěla se mu v náruči a zasténala, bezmocná v jeho objetí, a jeho ovládání se rozpadlo v prach.
Nemohl už dál čekat.
Rychle se sehnul a popadl deku, která ležela na zemi, pak jí pravou ruku zahákl pod koleny, zvedl ji a vynesl na sluneční světlo. Zlaté paprsky zapadajícího slunce se jí vpíjely do hedvábné pokožky a třpytily se jí ve vlasech. Její prsa měla barvu té nejsladší smetany ozdobené malými narůžovělými květy bradavek.
„Jsi nádherná," vydechl přerývaně.
Postavil ji na nohy.
Zavrávorala a sledovala ho krásnýma očima omámenýma touhou. Roztáhl deku a natáhl se po ní dřív, než ta touha stačila pohasnout.
Stáhl jí tričko přes hlavu a odhodil ho na deku, pak zahákl prsty za pásek jejích džínsů. Obratně ho rozepnul, zatáhl za zip a džíny se jí svezly po stehnech ke kolenům.
Chytla ho oběma rukama za předloktí. „Chancei?" Její hlas zněl nejisté, jako by váhala. Jestli se teď rozmyslí -
Políbil ji, dlouze a hluboce a přejel jí rukou po bradavce. Znovu ze sebe vydala krátké zasténání a zvedla se na špičky, aby se k němu mohla přitisknout. Shrnul jí džíny ke kotníkům, objal ji oběma rukama a položil ji na deku.
Zalapala po dechu a hlava se jí zvrátila dozadu.
„Tady? Teď?"
„Nemůžu už čekat." To byla pravda. Nemohl čekat do tmy, až se spolu způsobně nasoukají do stanu, jako by hráli podle nějakého předem napsaného scénáře. Chtěl ji teď, nahou, vzrušenou a úplně spontánní. Stáhl jí kalhotky a osvobodil ji ze spletence džínsů a spodního prádla.
Zdálo se mu, že ani ona už nechce čekat. Vytáhla mu tričko z kalhot a vyhrnula ho nahoru. Netrpělivě ho
popadl za lem a přetáhl si ho přes hlavu, pak jí roztáhl nohy a opatrně se na ni spustil svou vahou.
Na chvíli úplně oněměla a jen na něj tiše zírala. Vylovil z kapsy kondom, který si tam dal dřív, a nadzdvihl se, aby si mohl rozepnout a stáhnout džíny. Pak si kondom natáhl jediným rychlým, zkušeným pohybem. Když na ni znovu nalehl, zapřela se mu rukama o ramena, jako by mezi ním a sebou chtěla ponechat aspoň trochu místa. Ale i ta trocha byla moc. Chytil ji za obě zápěstí a ruce jí zvedl za hlavu, kde je přitiskl k dece. Pak do ní pomalu vstoupil.
Sunny se bezmocně zachvěla v jeho náruči. Nikdy se necítila tak zranitelná, a tak živá. Nekrotil svou vášeň, ani se nesnažil být jemný, jak čekala. Bral si ji bez zábran a pohlcoval ji silou své touhy. Tiskl se k ní celým svým svalnatým tělem, a ona čekala, až ho bude moct přijmout. Touha ji spalovala a otupovala. Chtěla ho prosit, aby si pospíšil, ale plíce jí vypověděly službu. Cítila ho mezi svými stehny, a jak do ní pomalu vstupuje.
Celé tělo se jí stáhlo. Když přirazil ještě víc, projela jí bodavá bolest.
Chtěl se stáhnout, ale ona ho nenechala, nedokázala by snést ztrátu všeho, co jeho dotyk sliboval. Dokázala si upřít tolik věcí, ale ne tohle, ne teď. Zaklínila své nohy za jeho a zdvihla k němu své boky.
Z hrdla se jí vydral slabý výkřik. Šok ji zbavil síly a bezvládně klesla na deku.
Chancee nad sebou viděla jako obrovskou tmavou siluetu, rozmazanou nepotlačitelnými slzami. Šeptal jí do ucha uklidňujícím hlasem a pronikal do ní ještě hlouběji.
Uvolnil její ruce ze svého sevření a oběma pažemi ji objal. Sunny se ho zachytila za ramena a pevně se ho držela.
Ze začátku se pohyboval pomalu. Líbal ji a pomalu ji vzrušoval svým jazykem. Dotýkal se jejích bradavek a lehce ji kousal do krku. Jeho dotyky ji vyburcovaly k odezvě, instinktivně k němu zvedla své boky a pohybovala se s ním. Pořád se ho držela za ramena, ale teď už spíš z touhy než ze zoufalství. Proběhla jí vlna rozkoše a slyšela se hlasitě vykřiknout.
Roztáhl jí nohy ještě víc a tvrdě přirazil. Vyvrcholila v jediné oslepující explozi. Z hrdla se jí vydral krátký, přerývaný výkřik. Nedokázala se uklidnit, nemohla se nadechnout. Chtěla to skončit, a chtěla víc. A pak, když jeho tělo ztuhlo a začalo se třást, pak už nechtěla nic.
OSMÁ KAPITOLA
Panna. Sunny Millerová byla panna. Snažil se přemýšlet nad tím, jaké to může mít důsledky, ale žádný z nich mu teď nepřipadal důležitý. Daleko důležitější bylo, jak utěšit ženu, která se poprvé milovala na dece natažené na holé zemi, za denního světla a s mužem, který si ani nesundal boty.
Ležel vedle ní, natažený na zádech. Otočila se na bok zády k němu a schoulila se do klubíčka. Viděl, jak se třese. Sám byl jako omámený, nemohl se skoro hýbat, nemohl dýchat. Napadlo ho, jak se musí cítit ona, když i jeho to zasáhlo tak silně. Na co asi myslí? Očekávala tu bolest, nebo ji šokovala?
Když zjistil, že je panna, a chtěl to ukončit, zahákla mu nohy kolem pasu a donutila ho, aby pokračoval. Viděl šokovaný výraz v jejím obličeji, když do ní vnikl, cítil, jak se celá chvěje. Snažil se být jemný a zdržet své vlastní vyvrcholení, dokud nebyla připravená i ona. Pak už ho nic nemohlo zastavit.
Musela mít nějaký vážný důvod, když až do svých devětadvaceti zůstala pannou. Poddala se mu z vlastní vůle, ale viděl, že to rozhodnutí nebylo jednoduché. Cítil se zahanbený, poctěný a vyděšený. Mohlo by ho
uklidnit, že měla orgasmus, ale na to se už moc vyznal v ženách. Neměla tolik zkušeností, aby se dokázala lehce vypořádat s takovým náporem. Potřebovala obejmout, dokud se nepřestane třást a neuklidní se.
Jemně ji chytil za ruku a přetočil ji na záda. Nebránila se, ale cítil, jak je ztuhlá. Byla bledá, jen oči jí neobvykle zářily, jako by plakala. Položil si ji na ruku a naklonil se nad ní, s veškerou pozorností a opatrností, kterou v tu chvíli potřebovala. Podívala se na něj, ale rychle uhnula očima a začervenala se.
Okouzlilo ho to. Jemně ji pohladil po břiše a špičkami prstů jí přejel po ňadrech.
Napadlo ho, že by měl něco říct, ale nevěděl co. Dokázal se díky své výmluvnosti dostat do pevností, drogových doupat i vládních kanceláří. Vždycky věděl, co je potřeba říct, aby dostal, co chtěl. Ale se Sunny to bylo jiné. Ani hodiny plánování ho nemohly připravit na její třpytivé oči, zářivý úsměv a odzbrojující smysl pro humor.
Ale teď byla tichá a skoro sklíčená, jako by litovala toho, co se mezi nimi stalo. A on to nedokázal snést. Za ty roky už spal se spoustou žen, které se ho marně snažily udržet u sebe. A teď nedokázal snést, když se ho jedna žena nepokusila zadržet. Z nějakého neznámého důvodu se od něj odtáhla. Neschoulila se mu v náruči, místo toho se stáhla za neviditelnou zeď, kterou okolo ní cítil už od začátku.
Ta představa ho skoro dusila. Projelo jím bodnutí majetnického vzteku. Je moje, pomyslel si, a já ji nenechám odejít.
Svaly se mu napnuly novým přívalem vzrušení, nalehl na ni a jedním pohybem do ní vstoupil. Prudce se nadechla, šok z jeho vniknutí ji probral z otupělosti.
Opřela se mu oběma rukama o hrudník a zaryla mu nehty do kůže, ale nesnažila se ho odstrčit. Skoro automaticky zvedla nohy a zahákla mu je kolem boků. Chance ji chytl za stehna a přitáhl si je k pasu.
„Zvykni si na to," řekl, ostřeji než zamýšlel. „Na mě. Na tohle. Na nás. Protože já tě nenechám odejít."
Rty se jí chvěly, ale dívala se přímo na něj. „Ani pro svoje dobro?" zašeptala.
Na zlomek vteřiny se zarazil a přemýšlel, jestli tím naráží na svého otce.
„Zvlášť kvůli tomu ne," odpověděl a začal jí rukou jemně přejíždět po břiše. Tohle byla jen její chvíle, a on ji vzrušoval s dovedností, která sahala daleko za hranice sexu. Výcvik v bojových uměních ho naučil, jak někoho zmrzačit pouhým dotykem a jak zabíjet jedinou ranou, ale taky mu odhalil všechny mimořádně citlivé části lidského těla. S náležitou pozorností se věnoval jamkám pod jejími koleny, klenbám jejích chodidel, spodní části zadečku. Pomalu pod ním ožívala, začala se pohybovat s ním a zvedla k němu své boky. Jemně ji pohladil po spodní části zad a ona se prohnula a přijala ho hlouběji do sebe.
Zasténala, rty se jí rozevřely a víčka jí klesla. Tváře jí hořely, rty měla nateklé a rudé. Jemně, velmi jemně ji kousl do krku.
Nahlas vykřikla a prudká vlna ji rychle vynesla na vrchol. Stejně tak jeho. Nechtěl vyvrcholit, ale její rozkoš ho úplně pohltila a připravila ho o kontrolu.
Chtěl přestat, ale tělo ho neposlouchalo. Místo toho tvrdě přirazil a nechal v sobě vybuchnout orkán vášně. Slyšel, jak se mu z hrdla vydral přidušený výkřik. Pak se zastavil čas a on na ni bezvládně klesl celou svou vahou.
Kaňon už byl ve stínu, když ji zabalil do deky a odnesl zpátky pod převis. Během dne pod převis nesvítilo slunce, ale skála pohlcovala teplo, takže v noci bylo v jejich výklenku podstatně tepleji než venku. Sunny spokojeně zažívala a položila mu hlavu na rameno. „Můžu chodit," zaprotestovala slabě.
„Tady hraju chlapa já," umlčel ji. „Nepokaz to."
Zaklonila hlavu, aby na něj viděla. „No, myslím, že to ani nehraješ, že ne?"
„Ne," přiznal a Sunny se zasmála.
V ospalém odpoledni úplně ztratil pojem o čase. Slunce bylo už nízko nad obzorem, takže osvětlovalo jen horní okraj kaňonu. Skála se koupala v záplavě rudozlatých slunečních paprsků a nebe nabralo nachovou barvu.
„Půjdu zkontrolovat pasti, dokud je ještě vidět," řekl, když ji opatrně položil na zem. „Zůstaň tady. Budu za chvíli zpátky."
Když zmizel z dohledu, vydržela Sunny sedět klidně asi dvě vteřiny, a pak vyskočila na nohy. Rychle se umyla a oblékla, protože bez oblečení si připadala zranitelná. Měla nepříjemný pocit, že po dnešním odpoledni už nebude nic jako dřív. Nebyla připravená na takovou smršť pocitů. Toužila po rozkoši, ale namísto toho našla něco tak silného, že to nedokázala ovládnout.
Ale hlavně nedokázala zapomenout, jak se choval Chance - jako válečník, kterého v něm vždycky cítila.
Tušila to už dřív, když se někdy na chvíli přestal ovládat a síla jeho osobnosti se přes hradbu jeho sebekontroly dostala na povrch. V těch okamžicích jí to mělo dojít - nikdo si okovanými vraty nechrání prázdnou místnost. Až do dnešního odpoledne netušila, co by se stalo, kdyby se ta potlačovaná síla uvolnila.
Po zádech jí přeběhl mráz, když si vzpomněla na ty dlouhé vášnivé hodiny na dece. Byla bezmocná a naprosto oslepená silou svých pocitů. Od začátku věděla, že ji přitahuje jako nikdo jiný před ním, ale teď ji její vlastní pocity smetly jako povodňová vlna. Nebyl jediný, kdo byl zvyklý se ovládat - celý její život závisel na kontrole nad situací. S Chanceem zjistila, že není schopná ovládnout jeho ani sebe.
Nikdy v životě nebyla víc vyděšená.
To, co k němu cítila dřív, bylo úplné nic proti tomu, jak ho viděla teď. Nebylo to jen sexem. Ne, bylo to něčím v jeho povaze, něčím, co se před ní snažil skrýt. Věděla teď, že lásku k němu mu může vzít snad jen smrt.
Její intuice jí říkala, že Chance patří k zvláštnímu druhu, je to válečník. Měl v sobě něco divokého a nemilosrdného, byl to muž, který se nebál riskovat, aby ochránil to, co miluje. Byl úplným opakem jejího otce, který zasvětil celý svůj život ničení.
Sunny ve spoustě věcech ve svém životě neměla na výběr. Její matka se jí a Margrety vzdala, aby je zachránila, ale nebyla schopná úplně se od nich odloučit. Místo toho jim předala všechny své těžce nabyté zkušenosti, naučila je, jak se schovávat, jak zmizet - a pokud by to bylo nutné, jak bojovat. Pamela Vickery Hauerová se z nutnosti stala odbornicí na svůj vlastní druh boje.
Když bylo Sunny šestnáct, Pamelu opustilo štěstí. Hauer měl své lidi všude a měl k dispozici tolik prostředků, že bylo jen otázkou času, kdy svou manželku najde. Když ji nakonec zahnal do slepé uličky, radši se zabila, než aby riskovala, že z ní dostanou informace o jejích dcerách.
To bylo Sunnyino dědictví, život na útěku a vzpomínka na statečnou matku, která se zabila, aby ochránila své děti. Nikdo se jí neptal, jestli si takový život přeje -neměla na výběr, a tak se od něj snažila získat co nejvíc.
Nevybrala si ani život bez Margrety, to byla volba její sestry. Margreta byla starší, měla své vlastní démony, se kterými se potýkala, své vlastní bitvy, které se snažila vyhrát. Takže Sunny přišla i o svou sestru, a když zemřeli Millerovi, zůstala úplně sama.
Nebyla si jistá, jestli by se dokázala vzdát i Chancee. Byla tak vyděšená, protože když byla s ním, ohrožovala jeho život. Ale věděla, že je houževnatý a silný, a že se o sebe dokáže postarat.
Zhluboka se nadechla a pokusila se zahnat nepříjemné myšlenky. Rozhodovat se bude, až se dostanou z kaňonu. Pokud se odsud dostanou.
Nevydržela klidně sedět, a tak zkontrolovala vyprané oblečení a zjistila, že už je suché. Sebrala ho z kamenů, a i když jí to trvalo jen chvíli, při zpáteční cestě už skoro neviděla na cestu.
Chance si s sebou nevzal baterku, blesklo jí hlavou. Byla bezhvězdná noc, a jestli se nevrátí během několika minut, neuvidí už vůbec nic.
Oheň udržovali celý den tak, aby z něj bylo co nejvíc kouře a spotřebovalo se co nejmíň dřeva, ale teď na něj rychle přihodila několik větviček. Suché dřevo chytlo okamžitě a převis ozářilo naoranžovělé světlo. Doufala, že ho Chance uvidí. Zahrabala v tašce a vytáhla baterku, aby ji měla po ruce, kdyby ho musela jít hledat.
Setmělo se rychle, jako by matka příroda přikryla kaňon svým závojem. Sunny si stoupla na okraj převisu. „Chancei!" zavolala a pak se odmlčela a poslouchala.
Noc nebyla němá. Bylo slyšet tichý šelest a cvrkot, tichou řeč nočních tvorů, kteří se vydali za potravou. Foukal lehký vítr, ve kterém se ozývalo chrastění suchých keřů. Sunny pozorně naslouchala, ale odpověď se neozývala.
„Chancei!" zkusila to znovu, tentokrát hlasitěji. Nic. „Sakra," zamumlala si pro sebe a s baterkou v ruce vyrazila k vodnímu prameni.
Čas od času zavolala Chanceovo jméno a byla čím dál nervóznější, když se neozýval. Proč se neozve? přemýšlela. Teď už ji musel slyšet.
Najednou se jí kolem pasu ovinula pevná paže a přitiskla ji na stejně pevné tělo. Polekaně vykřikla, ale umlčely ji teplé rty. Zaklonila hlavu a chytla se ho za rameno. Dával si na čas, škádlil ji jazykem a líbal tak dlouho, až se uvolnila a skoro mu roztála v náruči.
Když se od ní odtáhl, přerývaně dýchal. Sunny měla zato, že by si měla stěžovat na špatné zacházení. „Vyděsil jsi mě," pokusila se o naštvaný tón.
„Zasloužila sis to. Říkal jsem ti, aby ses ani nehnula." Znovu ji políbil, jako by si nemohl pomoct.
„To je za trest?" zamumlala.
„Asi jo," odtušil a Sunny na spánku cítila jeho úsměv.
„Polib mě ještě."
Poslechl ji a Sunny cítila, jak se jí po těle rozlévá vzrušení. Z jejich předchozího milování ji ještě bolelo celé tělo, ale znovu už po něm toužila. Znovu chtěla cítit sílu jeho mohutného těla, přijmout ho do sebe a pevně ho obejmout.
Po chvíli se od ní odtrhl, ale srdce mu divoce bušilo a přes kalhoty cítila jeho vzrušení.
„Slitování," vydechl. „Nebudu mít příležitost umřít hlady. Umřu vyčerpáním."
Zmínka o hladu jí připomněla pasti a prázdný žaludek. „Chytil jsi zajíce?" zeptala se s nadějí v hlase.
„Zajíce ne, jen tohohle podvyživeného ptáka."
Zvedl volnou ruku a ukázal jí něco, co vypadalo spíš jako opelichaná ptačí kostra, ne větší než průměrné kuře.
Sunny zakručelo v břiše. „No, mám takový hlad, že bych snědla možná i toho hada."
Chance se zasmál, chytl ji za ruku a společně se vydali zpátky k tábořišti.
„Mimochodem, proč jsi na mě volala?" zeptal se po chvíli.
„Jestli sis nevšiml, tak už je tma. A ty sis s sebou nevzal baterku."
Tiše nevěřícně hvízdl. „Tys mě šla zachránit?"
Sunny byla v rozpacích. No jistě, jako bývalý průzkumník dokázal najít cestu zpátky i potmě. „Nepřemýšlela jsem," přiznala.
„Přemýšlela jsi moc," opravil ji a přitiskl ji k sobě.
Když došli do tábořiště, oheň ještě pořád slabě hořel. Chance položil úlovek na kámen, vytvořil z dvou větví rožeň, pak vybral ještě jeden tenký klacek a kapesním nožem ho na jedné straně ořezal. Ptáka na něj nabodl a dal ho nad oheň, na který přiložil trochu dřeva. Brzy se kaňonem linula lákavá vůně pečeného masa, ze které se Sunny začaly sbíhat sliny.
Přitáhla si blíž k ohni plochý kámen a sedla si na něj. Byla u ohně dost blízko, takže na rukou cítila jeho teplo. Rychle se ochladilo, zdálo se skoro nemožné, že před pár hodinami ještě bylo nesnesitelné vedro.
Oranžové světlo plamenů se mu odráželo na obličeji. Všimla si, že se umyl, vlasy měl ještě pořád
trochu vlhké. A taky se oholil. Sunny se pro sebe usmála.
Chance vzhlédl od ohně a podíval se na ni. „Jsi v pořádku?" zeptal se tiše.
„Je mi dobře." „Teče ti krev?"
„Už ne. Tekla mi jenom trochu, ze začátku," dodala rychle, když viděla, jak se mu obličej stáhl starostí.
„Přál bych si, abych to věděl dřív."
Sunny si přála, aby to nevěděl teď. Nechtěla rozebírat, proč byla ve svých devětadvaceti panna.
„Proč?" zeptala se nesouhlasně. „Byl bys za džentlmena a přestal bys?"
„Sakra, to ne," odpověděl. „Jen bych se zachoval trochu jinak, to je všechno."
Nechápavě ho pozorovala. „Jak by ses choval?"
„Bral bych na tebe větší ohled."
„Byl jsi ohleduplný víc než dost," ujistila ho s úsměvem.
„Mohlo to pro tebe být příjemnější."
„A co pro tebe?"
Podíval se na ni svýma tmavýma očima a smutně se usmál.
„Zlato, kdyby to pro mě bylo ještě příjemnější, moje srdce by to nevydrželo." „Nápodobně."
Znovu se obrátil k ohni. „Podruhé jsem neměl kondom." „Já vím."
Jejich pohledy se setkaly a chvíli se na sebe dívali v tichém porozumění. Mohla otěhotnět. Oba to věděli.
„Kdybychom tu nemazli -" začal, ale pak se zarazil a jen pokrčil rameny. „Tak?"
„Tak by mi to nevadilo."
Projela jí vlna vzrušení a musela se držet, aby na něj neskočila. Zatracené hormony, pomyslela si. Jediná jeho
zmínka o tom, že by s ní chtěl mít dítě, ji málem připravila o zdravý rozum.
„Ani mně," přiznala a sledovala jeho reakci. Bylo vidět, že je na tom stejně jako ona.
Když usoudil, že maso je dostatečně propečené, sundal bodák z rožně, přistrčil si ještě jeden balvan hned vedle Sunny a sedl si na něj. Kapesním nožem odřízl plátek masa a podal jí ho.
„Opatrně, nespal se," varoval ji, když se po mase nedočkavě natáhla.
Chvíli si plátek přehazovala z jedné ruky do druhé a snažila se ho foukáním ochladit. Když už ho mohla udržet, uždíbla z něj opatrně první kousek. Chuťové buňky jí explodovaly chutí dřeva, kouře a pečeného masa. „Páni, to je dobrota," libovala si a pomalu žvýkala, aby si jídlo co nejvíc vychutnala.
Chance si uřízl plátek i pro sebe a když si poprvé kousnul, zatvářil se stejně spokojeně jako Sunny. Dával si pozor, aby maso dělil spravedlivě, až se Sunny neudržela a přestala jíst, i když měla ještě hlad. Byl o tolik větší než ona, že kdyby oba snědli stejné množství jídla, přišel by zkrátka.
Chanceovi bylo jasné, co má v úmyslu. „Už zase se o mě staráš," odtušil. „Kazíš mi pověst. Správně se mám starat já o tebe."
„Jsi o hodně větší než já. Potřebuješ víc jídla."
„O jídlo se postarám já, zlato. Neumřeme hlady. Zvířat je tu dost, a zítra se podívám po nějakých jedlých rostlinách. Myslím, že jsem tu viděl nějaké opuncie."
„Ptáci a křoví. Hubněte s námi," zavtipkovala.
Chance se zasmál. Přesvědčil ji, aby snědla ještě trochu masa, a pak dojedli jednu ze zbývajících mušli
tyčinek. Hlad se jim podařilo utišit, a tak se začali chystat na noc.
Chance uhasil oheň a Sunny zatím postavila stan. Když si vyčistili zuby a naposledy před spaním vyslyšeli volání přírody, nabídl jí: „Nechceš si vzít na noc moje tričko? Vypadalo by na tobě jako noční košile spíš než to tvoje."
V jeho pohledu nezachytila ani nejmenší náznak mírnosti. Tep se jí zrychlil a cítila, jak se jí tělem rozlévá vzrušení. Stačí, aby udělal tak málo, napadlo ji. Dokázal ji vzrušit jediným pohledem. Nechtěla o to přijít. Nechtěla přijít o něj. Byl to On, s velkým písmenem, podtrženo a zvýrazněno.
Musela vypadat sklíčeně, protože najednou byl u ní, podepřel ji rukou kolem pasu a jemně, ale neúprosně ji vedl ke stanu. Bude ohleduplný, uvědomila si, ale nenechá se odmítnout.
Naprázdno polkla a pokusila se získat ztracenou rovnováhu. „Ale takhle ti bude zima -"
„Ty si děláš srandu, viď?" S úsměvem se na ni podíval. „Nebo sis myslela, že už jsme pro dnešek skončili?"
Nemohla si pomoct a musela mu úsměv oplatit. „To mě ani nenapadlo. Jen jsem si myslela, že ho budeš potřebovat po tom."
„Myslím, že ne," odpověděl a rychle jí rozepínal džíny.
Oba byli nazí a ve stanu v rekordním čase. Chance vypnul světlo, aby šetřili baterie, a pohltila je úplná tma. Sunny zjistila, že když se nemohla spolehnout na zrak, zostřily se jí ostatní smysly. Když ji hladil, cítila mozoly na jeho rukou, vnímala opojnou vůni jeho kůže, cítila jeho pevné svaly pod svými pátravými prsty. Jeho chuť
ji opíjela, každý jeho polibek byl jako malá slavnost. Mnula mu bradavky a cítila, jak pod jejími prsty tuhnou. Milovala jeho hlasité zasténání, když ho vzala do ruky.
Přidušeně zaklel a jediným pohybem ji převrátil na záda. Rozměry stanu byly malé, ale jemu se tu změnu polohy podařilo provést s obvyklou lehkostí.
Nasadil si kondom a vklouzl do hebkého místa mezí jejími stehny. Stěží potlačila výkřik. Nejdřív se pohyboval pomalu, až si na něj zvykla, a pak začal přirážet rychleji a prudčeji. Když vyvrcholil, trochu se stáhl a poddal se slastné křeči, která ovládla jeho mohutné tělo.
Když pak leželi vedle sebe, přetáhl jí přes hlavu svoje tričko. Bylo jí velké, a kdyby jí ho nevyhrnul k pasu, sahalo by jí až po kolena. Přitáhl si ji k sobě, s jednou rukou na jejím zadečku, aby ji měl u sebe co nejblíž. Pod hlavu si dal její svetr a Sunny se opřela o
něj.
„Sunny je tvoje pravé jméno, nebo je to přezdívka?" zeptal se ospale s obličejem zabořeným do jejích vlasů.
Sunny zaváhala. Nikdy své pravé jméno nikomu neřekla. Ale pak si uvědomila, že teď na tom vůbec nezáleží. „Přezdívka," odpověděla. „Ve skutečnosti se jmenuju Sonia, ale nikdy jsem to jméno nepoužívala. Sonia Ophelia Gabrielle."
„Dobrý bože." Políbil ji. „Sunny ti sluší víc. Takže ty máš čtyři jména."
„Hm. Ale ta prostřední nikdy nepoužívám. A co ty? Jaké máš druhé křestní jméno?"
„Žádné nemám. Jsem jen Chance."
„Fakt? Nelžeš mi, protože je to nějaké hrozné jméno, něco jako Eustace?"
„Na mou čest."
Zavrtěla se a uvelebila se pohodlněji. „Tak tím se to vyrovnává. Já mám čtyři jména, ty máš dvě - takže dohromady máme v průměru tři."
„To je teda něco," řekl s potlačovaným smíchem.
Sunny ho odměnila lehkým, ale účinným štípnutím, při kterém nadskočil. Jeho pomsta skončila o hodně později použitím dalšího kondomu.
Sunny usínala s vědomím, že teď, s Chanceem, je slastnější, než kdy byla v celém svém životě.
DEVÁTÁ KAPITOLA
Ráno našli pasti prázdné. Sunny stěží potlačila zklamání. Po tak nádherné noci měl následovat stejně úžasný den. Teplé, syté jídlo by byl perfektní začátek.
„Nemohl bys zastřelit nějaké zvíře?" zeptala se, zatímco žvýkala musli tyčinku bez chuti. „Máme už jenom osm tyčinek." Kdyby každý snědl jednu denně, došly by jim během čtyř dnů.
Chance se rozhlédl po kaňonu, jako by hledal cestu ven. „V pistoli mám patnáct nábojů a nemám žádný náhradní zásobník. Měli bychom se střelivem šetřit, protože nemůžeme odhadnout, jak dlouho tu zůstaneme. A navíc, devítimilimetrová kulka by králíka roztrhala na kusy a z ptáka by docela určitě nezbylo vůbec nic."
Podívala se na svou tašku.
„Pomohla by osmatřicítka?"
„Ta je trochu slabší, tak na něco menšího. Jo, nejspíš by pomohla."
„Jednu mám," řekla tiše.
Rychle se k ní otočil. „Cos to říkala?"
Kývla směrem ke své tašce.
„Ze tu mám osmatřicítku."
Sledoval její pohled, pak se na ni znovu podíval. „Nechtěla bys mi říct," řekl co nejklidněji, „jak to, že máš u sebe zbraň? Jak ses na letišti dostala přes kontrolu?"
Nechtěla prozrazovat svá tajemství, ani Chanceovi. Celý život před něčím utíkala a naučila se být opatrná. Už tak mu ze sebe dala víc, než komukoliv jinému. Na druhou stranu, byli v tom společně.
„Mám na ni zvláštní pouzdro."
„Kde?" vyštěkl. „Viděl jsem, jak z tašky všechno vyndáváš a žádného pouzdra - proboha. Je to v tom laku na vlasy, viď?"
Neklidně přešlápla. Proč je vlastně naštvaný? divila se. I kdyby si bůhvíjak potrpěl na pravidla a opatření, měl by být rád, že mají zbraň navíc. Narovnala se a řekla: „A ve fénu."
Stál nad ní jako anděl pomsty. „Jak dlouho pašuješ v letadlech zbraně?"
„Od začátku," řekla chladně a postavila se. Nelíbilo se jí, že se na ni dívá jako na zlobivé děcko. „Od šestnácti."
Přešla ke své tašce a vyndala fén a lak na vlasy. Chance se k ní sehnul a vytrhnul jí sprej z ruky. Sundal víčko, prozkoumal rozprašovací hubici a pak ji namířil od sebe a zmáčknul. Vyšla z ní jemná sprška laku.
„Je v tom doopravdy lak na vlasy," řekla. „Ale je ho tam jen málo." Vzala od něj sprej a zručně odšroubovala spodní dno. Do ruky jí vyjelo krátké pouzdro. Dala ho stranou, vytáhla z tašky fén a rozložila ho se stejnou obratností. Když měla všechny části pistole vyndané, složila zbraň během několika vteřin dohromady, jako by to dělala každý den. Pak ji nabila, obrátila a podala mu ji pažbou napřed.
Vzal ji do své velké ruky, ve které se mu skoro ztrácela. „K čemu máš sakra pistoli?" vykřikl.
„K tomu samému co ty, nejspíš." Otočila se od něj, takže neviděla jeho šokovaný výraz. „Mám ji na sebeobranu. Proč ji máš ty?"
„Najímá si mě spousta různých lidí, většinu z nich neznám. Někdy létám do úplně opuštěných oblastí. Na zbraň mám povolení. A co ty?"
„Já ne," odpověděla. Nechtěla mu lhát. „Ale cestuju sama a neznám lidi, kterým zboží doručuju. Musela bych být blázen, kdybych se nechránila." To byla pravda.
„Proč tedy nemáš na pistoli povolení, když máš tak dobrý důvod k jejímu nošení?"
Připadala si jako u výslechu a to se jí vůbec nelíbilo. Jak mu má vysvětlit, že nikdy nežádala o povolení nosit zbraň, protože na sebe nechtěla upozornit, nechtěla být v žádných záznamech.
„Mám pro to své důvody," odsekla.
„Do kterých mi nejspíš nic není, co?" Prudce se otočil a odkráčel směrem k pastím.
„Jen si jdi, aspoň tu bude chvíli klid," vykřikla za ním. Bylo to dětinské, ale pomohlo jí to.
Protože neměla nic lepšího na práci, vydala se opačným směrem k letadlu, aby nasbírala nějaké dříví na oheň.
Chance zkoumal malou pistoli ve své ruce. Nikdy takovou neviděl, což bylo tím, že nebyla vyrobená sériově, ale na zakázku. Nebylo na ní žádné sériové číslo, žádné jméno, žádný údaj o místu nebo datu výroby. Nebylo možné ji vystopovat.
Nemohl přijít na žádný dobrý důvod, proč by ji u sebe Sunny měla mít, ale napadlo ho několik špatných.
Po včerejšku si byl skoro jistý, že je nevinná, že není nijak zapletená se svým otcem. Teprve teď si uvědomil, že zaměnil zdrženlivost s poctivostí. Když žena nespala s každým na potkání, nemuselo to ještě znamenat, že je nevinnost sama.
Sakra, zaklel polohlasně. Musel přiznat, že se mu Sunny dostala pod kůži. Proklouzla jeho obranným pásmem, o kterém by mohl přísahat, že je neproniknutelné. Podařilo se jí to tak snadno, jako by nikdy ladné neexistovalo. Chtěl ji, a tak skoro přesvědčil mi sebe, že je nevinná.
Skoro. Věděl o ní spoustu věcí, které vůbec nedávaly smysl, a teď se ještě objevila tahle pistole, kterou pašovala ukrytou v účinných, i když jednoduchých pouzdrech. Detektory na letištích v její tašce mohly odhalit kov, ale i kdyby jí zkontrolovali zavazadla, našli by jen obyčejný fén a lak na vlasy.
Odsunul zlost stranou, aby se mohl soustředit na svůj úkol. Doufal, že všechno nepokazil, když se s ní pohádal. Byl tak rozčarovaný, že se nedokázal ovládnout. A měl za to, že předchozí noc jejich hádku víc než vyvážila. Její nezkušenost s muži hrála proti ní-zkušená žena by jejich milování brala s větší rezervou a opatrností a nenechala by se tak ovládat. Pořád měl ještě v ruce všechny trumfy, a brzo je chtěl použít.
Došel k vhodnému místu v kaňonu a schoval se do stínu tak, aby měl dobrý rozhled, takže by se k němu Sunny nemohla dostat, aniž by si toho včas nevšiml. Vytáhl z kapsy tužkovou laserovou baterku, dlouhou asi šest centimetrů. Když ji zapnul, vycházel z ní neobyčejně jasný tenký pruh světla. Namířil ho na protější horní okraj kaňonu a začal vysílat signál podle kódu, který měli se Zaneem domluvený. Dával Zaneovi
zprávy každý den, aby ho ujistil, že jsou v pořádku, a dal mu vědět, že je zatím ještě nemá zachraňovat.
Za chvíli uviděl krátké zablikání, které znamenalo, že Zane zprávu dostal. Úkol byl splněn, a tak si Chance našel příhodný úkryt, odkud by mohl pozorovat pramínek vody. Přes noc se do pastí nic nechytilo, takže se musel spolehnout na pistoli. Byl ochotný umřít hlady, aby dosáhl svého, ale jen pokud by to bylo nutné. Jestli se tu ukáže nějaký zajíc, smrt hlady bude historií.
Sunny procházela mezi keři, sbírala klacky na oheň a pozorovala při tom stěny kaňonu. Hledala nějakou trhlinu nebo zvířecí stezku, cokoliv, co by je mohlo vyvést ven z kaňonu. Kdybychom tu tak měli horolezeckou výbavu, zalitovala. Lano, skoby, cokoliv. Když si balila svou tašku, snažila se myslet na všechny možné problémy a eventuality, ale možnost, že by mohla uvíznout ve slepém kaňonu, ji nějak nenapadla.
Stěny kaňonu byly kolmé, jen na několika místech se svažovaly. Eroze do kamene vydlabala tenké brázdy, které vypadaly jako stružky vody. Na místech, kde se ze stěn odrolily kusy skály, se tvořily haldy drobnějšího kamení. Prošla kolem několika takových hromad a nakonec se u jedné zastavila.
S nepatrným záchvěvem naděje zkoumala rozházené kusy skály. Vzala do ruky kámen velký jako pěst a přejela palcem po jeho povrchu. Pískovec, projelo jí hlavou. Měl krásnou narůžovělou barvu. A byl měkký.
Chtěla mít jistotu, a tak kámen prudce hodila na skálu. Rozpadl se na malé kousíčky.
V tomhle místě byla skalní stěna skoro kolmá. Vydala se podél stěny a hledala místo, kde se skála
aspoň trochu svažovala. Jenom trochu, říkala si pro sebe. Stačil by nepatrný sklon.
Tady. Jeden zářez se tu stáčel dozadu a když se přes kameny a keře dostala dost blízko, zjistila, že je to přesně místo, které hledá. Přejela rukou po skále a zkoumala její povrch. Možná to půjde, pomyslela si, možná to půjde...
Běžela zpátky do tábořiště a vylovila z tašky kulmu. Chance se jí neptal, ale pistole nebyla jediná zbraň, kterou s sebou měla. Odšroubovala spodek rukojeti a vyndala z ní nůž. Měl tenkou čepel, vyrobenou spíš k řezání než k sekání, ale ostrou a takřka nezničitelnou.
Uvědomovala si, že je to čiré šílenství. Ale aspoň se o něco pokusím, pomyslela si, místo toho, abych tu seděla a čekala na záchranu, která možná nikdy nepřijde.
Napadlo ji, že bude potřebovat rukavice, aby si ochránila ruce. Otevřela lékárničku a vyndala z ní obinadlo. Ovázala si s ním dlaně a konce přilepila náplastí. Není to zrovna ideální ochrana, ale snad to pomůže, pomyslela si. Nebyla si jistá, jestli je to dostatečná ochrana před puchýři, ale pokud by jim to pomohlo dostat se z kaňonu, byla ochotná je riskovat.
S nožem v ruce se vrátila na vybrané místo a snažila se vymyslet nejlepší způsob, jak svůj plán provést. Uvědomila si, že bude potřebovat nějaký kámen, pokud možno co nejhrubší, aby neklouzal. Rozhlédla se kolem sebe a po chvíli pátrání jeden takový našla.
Vrazila špičku nože do měkkého pískovce, do druhé ruky vzala kámen a vší silou s ním praštila do rukojeti. Pak nůž vytáhla, posunula ho víc doprava a znovu do něj bouchla. Potřetí ho nastavila v pravém úhlu k původnímu záseku a praštila do něj seshora. Ze skály se
uvolnil kus pískovce ve tvaru klínu a vytvořil tak úhledný stupínek.
„To by šlo," řekla Sunny nahlas a pustila se do práce.
Skoro o dvě hodiny později se kaňonem rozlehlo ostré prásknutí výstřelu z pistole, které ji tak vylekalo, že skoro spadla. Pevně se zachytila skály a tvář přitiskla k jejímu hrubému povrchu. Nebyla moc vysoko, jen nějaké tři metry nad zemí, ale dno kaňonu bylo poseté ostrými kameny a pád by se neobešel bez vážných zranění.
Setřela si z tváře pot. Teplota nezadržitelně stoupala a skála ji začínala pálit do rukou.
S hlasitým vzdychnutím zvedla ruku s kamenem a naslepo se rozpřáhla. Musela se tisknout ke skále, aby udržela rovnováhu, takže nemohla moc mířit. Někdy zasáhla cíl a nůž se zakousl hlouběji do skály, někdy se ale netrefila a bolestivě se praštila do ruky. Určitě existoval lepší způsob, jak to udělat, ale Sunny na žádný nemohla přijít. Byla expert ve využití dostupných věcí a věřila, že si dokáže poradit i tentokrát. Chtělo to jenom opatrnost a trochu trpělivosti.
„Dokážu to," opakovala si pro sebe.
Chance odnesl staženého a vykuchaného zajíce zpátky do tábořiště. Našel taky pár opuncií a odřízl z nich dva plody. Několikrát se přitom popíchal, když odstraňoval ostny. Cestou se trochu uklidnil. No dobře, tak mě podvedla, uvažoval. Ale to nic nemění na mém plánu. Jenom se nesmím nechat obalamutit tou její andělskou tvářičkou. Nemusí se do mě zamilovat, stačí, když si bude myslet, že mě miluje. A to zařídit dokážu.
Vlezl pod převis a chvíli tam jen stál, vděčný za úlevu, kterou poskytoval stín. Sunny tu nebyla. Otočil se a zkoumal kaňon, ale nikde ji nezahlédl. Ani se tomu
nedivil, protože na sobě měla zelené tričko a béžové džíny. Najednou si uvědomil, jak důmyslné její oblečení je. Určitě si ho vybrala proto, že je v něm tak dobře maskovaná.
„Sunny!" zavolal. Jeho vlas se mu vrátil ozvěnou a ztichl. Chvíli poslouchal, ale žádná odpověď nepřicházela.
Sakra, kde zas je? rozčiloval se v duchu.
Oheň byl vyhaslý, takže musela být pryč už delší dobu. Sehnul se a přidal na něj několik větviček, pak vzal zajíce a nabodl ho na rožeň. Oheň byl moc slabý na to, aby ho opekl, ale kouř od něj odháněl hmyz. Opuncii zabalil do kapesníku a donesl ji pod převis, aby nezůstávala v tom žáru na slunci.
Nejdřív uviděl otevřenou lékárničku.
Žaludek se mu sevřel strachy. Z gázy byl sundaný papírový obal a ve víku od krabice ležela použitá náplast.
Zaujal ho ještě jeden detail. Vedle lékárničky ležela rozložená kulma.
Přidušeně zaklel. Sakra, měl si na ni vzpomenout. Mohlo mu být jasné, že má ještě jinou zbraň. Pistole by se do kulmy nevešla, ale nůž ano.
Nikde neviděl žádnou krev, ale podle všeho se nějak zranila. Kde ksakru je? uvažoval.
„Sunny!" zakřičel, když znovu vylezl na slunce. Odpovědělo mu jen ticho.
Sehnul se k zemi a zkoumal půdu. Její stopy byly všude, ale všímal si jen těch nejčerstvějších, které vedly k její tašce a pak ven do kaňonu. Mířila k letadlu.
Kdyby nemohl jít po jejích stopách, vůbec by ji nenašel. Byla skoro na konci kaňonu, daleko za letadlem. Ve skalní stěně byly stovky zářezů a Sunny byla
zachycená v jednom z nich, přibližně čtyři metry nad zemí.
Chance si nebyl jistý, jestli je víc ohromený, vystrašený, naštvaný, nebo jen neuvěřitelně rád, že se jí nic nestalo. Beze slova ji pozoroval, jak se natáhla nad sebe a zasekla do měkké skály malý nožík. Potom, s obličejem pořád přitisknutým k horké skále, zvedla kámen a použila ho jako kladivo. Namísto do nože se trefila do ruky a zaklela tak, že Chanceovi udiveně vylétlo obočí.
Dlaně měla ovázané pruhy gázy. Nevěděl, jestli si ruce ovázala kvůli tomu, že se zranila, nebo aby se chránila před poraněním. Věděl jenom to, že kdyby spadla, nejspíš by to nepřežila. Měl sto chutí jednu jí vrazit.
Potlačil nutkání zakřičet na ni. Jenom by ji tím znervóznil. Místo toho se krátce rozhlédl kolem sebe a pak si přes uschlé keře a kamení pomalu propracoval cestu až pod ni, aby ji mohl zachytit, kdyby padala.
Pak na ni co nejklidněji promluvil. „Sunny, jsem přímo pod tebou. Můžeš dolů?"
Zastavila se uprostřed pohybu, s pravou rukou napřaženou k další ráně. Odpověděla mu, aniž by se na něj podívala: „Snad ano. Určitě to bude lehčí, než dostat se sem nahoru."
Věděl docela přesně, co se snaží udělat, ale byl tím tak ohromený, že se pro jistotu zeptal: „Co to děláš?"
„Vysekávám do skály záchyty, abychom odsud mohli vylézt." Její hlas zněl naštvaně, jako by si sama uvědomovala, že je to v podstatě nemožné.
Zaťal pěsti a snažil se ovládnout. Podíval se nad sebe na plochou skálu. Těch pár metrů, které zatím
zdolala, tvořilo slabou desetinu celkové vzdálenosti - a to byla ta nejlehčí část.
Položil ruce na skálu, ale ta byla tak horká, že je okamžitě strhnul zpátky. Strach mu znovu sevřel žaludek. Chtěl na ni zakřičet, že tohle je ten nejpitomější nápad, o kterém kdy slyšel, místo toho ale řekl: „Miláčku, ta skála je moc horká. Slez dolů, ať se nespálíš."
Zasmála se, ale bez obvyklé veselosti. „Pozdě."
„Hoď ten nůž dolů a slez z té zatracené skály," Chance ztrácel trpělivost.
K jeho překvapení nůž skutečně odhodila, a za ním i kámen, který držela v pravé ruce. Všechny svaly v těle se jí napnuly, jak se snažila dosáhnout na nižší záchyty a začala se propracovávat dolů.
Byl naštvaný, ale měl o ni strach. Sunny byla optrná a dávala si na čas, i když věděl, že ji skála pálí do prstů. Už na ni nemluvil, jenom čekal, i když ne moc trpělivě, až se ji bude mít nadosah.
Když se k němu dostala, chytl ji za chodidlo a vedl jí nohu k dalšímu záchytu. „Díky," vydechla a přesunula i druhou nohu.
To stačilo. Chytl ji kolem kotníků a stáhl ji ze skály. Vyjekla a snažila se chytit balanc, ale Chance ji nehodlal jen tak pustit. Ještě ani nepopadla dech, když ji obrátil a přehodil si ji přes rameno.
„Pusť mě!" snažila se protestovat.
„Buď už, prosím tě, zticha," umlčel ji, pak se sehnul pro její nůž a vyrazil k tábořišti.
„Vyděsila jsi mě k smrti."
„Dobře ti tak." Chytla se ho kolem pasu, aby se přestala kymácet. Jenom doufal, že mu nevytrhne pistoli a nezastřelí ho. Měla k ní nebezpečně blízko.
„Sakra, já to myslím vážně!" Měl ruku skoro na jejím zadečku. Přemáhalo ho pokušení. Měl o ni hrozný strach a teď za to chtěl náhradu. Posunul ruku výš a na chvíli se podal představám, ve kterých ji viděl s džínami u kolen a na svém klíně.
Uvědomil si, že jí rukou přejíždí po zaoblených křivkách zadečku, a jen nerad se vzdal své představy. Ale až jí ošetří ruce a pořádně jí vynadá za to, jak riskovala, měl v úmyslu všechno si to vynahradit.
Nechápal, jak po ní mohl pořád tolik toužit. Tohle nebyla součást plánu - tohle byla posedlost. Kdyby byla Sunny zkušenější, věděla by, že muž se se ženou nemiluje pětkrát během jedné noci jen proto, že je kmáni.
Sám vě d ě l, že když se muž se ženou miloval tak často, chtěl dát zbytku světa vědět, že je jen jeho.
Tohle nebude fungovat, rozčiloval se v duchu. Nemůže. Musí se dát dohromady a soustředit se jen na práci.
Když se blížili k tábořišti, slyšel ji, jak zhluboka nasává vzduch. „Zbláznil ses?" ptala se nevěřícně.
„Počkej. Co je to za vůni? To voní jako... jídlo."
Nemohl se ubránit úsměvu, když odpovídal: „Střelil jsem zajíce."
Zavrtěla se mu na rameni a otočila se, aby viděla na oheň. Její nadšený výkřik mu málem prorazil ušní bubínky, a ještě mu rozšířil úsměv. Pořád ho něčím překvapovala, nikdy předtím nepotkal nikoho, kdo by si dokázal víc užívat života.
Pod převisem ji posadil na zem a klekl si vedle ní, pak vzal obě její ruce do svých a obrátil je dlaněmi nahoru. Stěží se ubránil výkřiku. Prsty měla popálené od horké skály a rozškrábané do krve.
Když viděl, co si udělala, znovu ho popadla zlost. Prudce se postavil.
„Taková pitomost! Co sis sakra myslela? No, jak to vypadá, spíš jsi nemyslela vůbec! Zatraceně, Sunny, riskovala jsi život kvůli téhle -"
„Nebyla to pitomost," vykřikla a vyskočila na nohy, aby mu viděla do obličeje. „Věděla jsem, co riskuju. A taky vím, že je to moje jediná naděje, jak se dostat t tohohle zatraceného kaňonu dřív, než bude pozdě!"
„Pozdě na co?" vyštěkl a sarkasticky dodal: „Máš snad o víkendu rande?"
„Jo! Náhodou mám!" Odmlčela se a ztěžka se nadechla. „Má mi volat moje sestra."
DESÁTÁ KAPITOLA
Sestra? Chance na ni zíral. Při svém vyšetřování nenarazil na žádné informace o sestře. „Říkala jsi, že nemáš rodinu." Klidně se na něj podívala. „No, mám sestru." „Riskovala bys život pro jedno zavolání?" Přece jenom je naplánovaná nějaká teroristická akce, pomyslel si a při tom ho zamrazilo v zádech. Proto s sebou pořád tahala stan.
„Pro tohle bych ho riskovala." Otočila se k němu zády. „Musím to zkusit. Margreta mi volá na mobil každý týden v tu samou dobu. Jenom díky tomu víme, že ta druhá je ještě naživu."
Obrátila se zase k němu a vykřikla: „Když se mi nedovolá, bude si myslet, že jsem mrtvá!"
Chance už zase nevěděl, na čem je. Margreta? Je to snad nějaké krycí jméno? Tápal v paměti, ale nemohl si vzpomenout na nikoho jménem Margreta. Sunny působila se svými obavami zatraceně
přesvědčivě.
„Proč by si měla myslet, že jsi mrtvá?" zeptal se. „Klidně bys mohla být někde, kde není signál - jako třeba tady. Co je ona vlastně zač, nějaký cvok?"
„Vždycky se ujišťuju, že jsem tam, kde signál mám. A neboj, ona není cvok!" odsekla naštvaně. „Má stejný problém jako já, je dcerou našeho otce!"
Tep se mu zrychlil. A je to venku, jenom tak. Ani to z ní nemusel nijak složitě dostávat, vztek to udělal za něj. „Vašeho otce?" zeptal se opatrně.
Slzy se jí zatřpytily v očích a stékaly jí po tvářích. Vztekle si je utřela.
„Ano, našeho otce," řekla hořce. „Utíkáme před ním celý život."
Teď byl Chance zmatený ještě víc. Moc jednoduché, varoval sám sebe. Nevypadá moc zaujatě. „Jak to myslíš, utíkáme?"
„Myslím tím utíkáme. Schováváme se. Náš drahý otec je terorista. Jestli nás někdy najde, tak nás zabije."
Chance našel v lékárničce ubrousek napuštěný lihem a opatrně jí s ním očistil ruce. Uklidnil podrážděná rudá místa mastí na popáleniny a odřeniny potřel antibiotickou mastí. Gáza, kterou si Sunny omotala kolem rukou, sice chránila její dlaně, ale prsty měla zubožené.
Cítila se trochu zmatená. V jednu chvíli na sebe ječeli a potom byla najednou v jeho objetí. Cítila, jak mu zběsile buší srdce.
Od té doby se k ní choval stejně něžně jako se matka chová ke svému dítěti. Choval ji v náruči, vysoušel jí slzy. Sunny ho bez protestů nechala dělat všechno, co chtěl. Vlastně ani nebylo proti čemu protestovat. Bylo jí prostě příjemné opírat se o něj.
Nechal ji sedět na kameni, zatímco přikládal na oheň a otáčel králíka na rožni. Potom se vrátil pod převis a u zdi rozprostřel přikrývku, na kterou Sunny položil. Pak
se opřel zády o zeď a přitáhl ji k sobě, takže mu částečně ležela v klíně. Lehce jí políbil na tvář. Slabě se usmála.
„Co to mělo být? Polibek na posilněnou?"
Palcem jí otřel spodní ret a tvářil se přitom podivně soustředěně, jako by ji zkoumal. „Něco takového."
„Promiň, že jsem na tebe tak křičela. Obyčejně zvládám věci lip."
„Řekni mi, co se děje," řekl potichu. „Co znamená to všechno kolem tvého otce?"
Opřela se mu hlavou o rameno. „Je těžké tomu věřit, co? Je vůdcem teroristické skupiny, která spáchala spoustu odporných věcí. Jmenuje se Crispin Hauer."
„Nikdy jsem o něm neslyšel," lhal Chance.
„Působí hlavně v Evropě, ale celá ta síť se roztahuje až do Států. Má svého člověka dokonce i v FBI," dodala hořce. „Proč myslíš, že nemám zbrojní pas na tuhle pistoli? Nevím, kdo z FBI je jeho člověk, ani jak vysoko je postavený. Ale vím určitě, že se může dostat k informacím, které Hauer chce. Nechtěla jsem být v žádné databázi pro případ, že by zjistil, kdo mě adoptoval a jaké jméno teď používám."
„Takže on neví, kdo jsi?"
Zatřásla hlavou. Celý život v sobě potlačovala a dusila strach a starosti, a teď je ze sebe potřebovala dostat ven. „Má matka vzala Margretu a opustila ho ještě před tím, než jsem se narodila, takže jsem ho nikdy neviděla. Byla se mnou v šestém měsíci, když od něj utekla."
„A co potom dělala?"
„Dokázala se mu ztratit, na to je Amerika naštěstí dost velká. Pořád se stěhovala, měnila si jméno, platila hotově penězi, které vzala z jeho trezoru. Myslela si, že
mě porodí sama v pokoji v motelu. Ale já jsem si dávala načas a ona věděla, že něco je špatně. Margreta měla hlad, bála se a plakala, a tak máma zavolala záchranku."
Chance si kolem prstu omotal pramen jejích vlasů. „A bylo něco špatně?"
„Byla jsem obráceně, nohama napřed, takže hrozilo, že se udusím. A tak jsem přišla na svět císařským řezem. Máma měla v sobě léky proti bolesti, když se jí zeptali na otcovo jméno, nebyla schopná žádné vymyslet a prostě řekla jeho. A tak jsem se dostala do systému a on o mně ví." „Jak to víš, že ví?"
„Už mě jednou málem chytil." Otřásla se a Chance ji přitáhl blíž k sobě. „Poslal na nás tři chlapy. Byly jsme, myslím, v Indianapolisu. Bylo mi pět a jely jme s mámou někam autem. Zrovna jsme uvízly v zácpě. Máma viděla, jak ti chlapi vystupují z auta.
Už předtím nás naučila, co máme dělat, když nám řekne, abychom běžely pryč. Vytáhla nás z auta a zakřičela Utíkejte! Já jsem utíkala, ale Margreta začala brečet a chytila se mámy. Tak ji máma vzala a běžela s ní pryč. Dva z těch chlapů se pustili za nimi a ten třetí utíkal za mnou." Zase se začala třást.
„Schovala jsem se v malé uličce pod odpadky. Slyšela jsem, jak mě volá takovým mírným hlasem, jako kdyby zpíval. Sonio, Sonio. Pořád dokola. Čekala jsem snad věčnost, než konečně odešel." „Jak tě máma potom našla? Nebo ji snad chytili?" „Ne, máma s Margretou jim taky utekly. Máma totiž měla dobrou paměť na polohu ulic. Ať byla kdekoli, věděla, jak odtamtud utéct." To si Chance uměl dobře představit. „Zůstala jsem ve své skrýši. Máma nám říkala, že i když si třeba myslíme, že ti zlí lidé už jsou pryč, tak tam pořád mohou být. Číhají a čekají, až vylezeme. Takže
jsem si myslela, že na mě číhají, a tak jsem čekala a ani jsem se nehnula. Nemyslím si, že to bylo v zimě, protože jsem na sobě neměla kabát, ale v noci mi byla hrozná zima. Měla jsem strach a hlad a nevěděla jsem, jestli mámu ještě vůbec někdy uvidím. Ale zůstala jsem tam a nakonec jsem ji uslyšela, jak mě volá.
Musela si všimnout, kterým směrem jsem utíkala, a vrátila se pro mě zpátky, když už to bylo bezpečné. To jediné, co jsem věděla, bylo, že mě najde. Po tom strašném zážitku si uvědomila, že s ní nejsme v bezpečí, a tak začala hledat někoho, kdo by nás adoptoval."
Chance se zamračil. O žádné další adopci kromě té její záznam nenašel. „Ta samá rodina si vás vzala obě
dvě?"
„Ano, ale adoptovali jenom mě. Margretu ne." Mluvila velmi potichu. „Margareta... si všechno pamatuje. Kromě mámy ztratila úplně všechno, takže na ní visela daleko víc než já. Vlastně se dokážu přizpůsobit skoro všemu díky tomu, za jakých okolností jsem vyrůstala."
Tím myslela, že se naučila nevázat se na nic a na nikoho. Se svou veselou povahou si uměla najít radost a krásu všude, kde mohla. Držel ji co nejblíž u sebe, aby se k němu mohla přitulit.
„Ale... říkala jsi, že se tě snažil zabít. Zní to spíš, jako by tě hodně chtěl zpátky."
Potřásla hlavou. „Snažil se dostat zpátky Margretu. Mě neznal. Byla jsem jen prostředkem k tomu, aby mámu donutil vrátit mu Margretu. To je i teď ten jediný důvod, proč mě hledá. Chce najít Margretu. Kdyby mě chytil a zjistil, že nevím, kde je, byla bych pro něj naprosto bezcenná."
„Ty nevíš, kde je?" Chancee to překvapilo.
„Je to tak bezpečnější. Neviděla jsem ji už léta." Z jejího hlasu bylo poznat, že touží sestru vidět, i když si to možná ani neuvědomuje. „Má moje číslo na mobil, tak mi jednou týdně volá. Když zvedám její telefony, tak ví, že jsem v pořádku." „Ale ty nevíš, jak se s ní spojit?" „Ne. Nemůžu jim přece říct něco, co nevím. Často se stěhuju, takže mobil je pro nás nejlepší. Držím si ten nejlevnější byt v Chicagu, jaký jsem našla, ale nežiju tam. Je to spíš taková návnada."
„Jak by tě teď mohl najít, když sis změnila jméno? Jestli neví, kdo tě adoptoval, jak by mohl zjistit, jak se jmenuješ?" Dokonce i on ji našel jen díky té příhodě v Chicagu. Ukradli jí balík, který měla doručit, a on to prověřoval. Ještě než to stihl dopovědět, uvědomil si, že to určitě prověřoval ještě někdo další - ten Hauerův člověk v FBI. Podařilo se mu dostat až k těm adopčním záznamům?
„To nevím. Vím jen, že se nemůžu cítit v bezpečí, dokud neuslyším, že zemřel."
„A co tvoje máma? A Margreta?"
„Máma je mrtvá." Sunny se odmlčela. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala: „Chytili ji. Radši spáchala sebevraždu, než aby jim o nás cokoliv řekla."
Znovu se odmlčela a Chance jí dal čas, aby smutek aspoň trochu zahnala. Nakonec řekla: „Margreta používá jiné jméno, ale nevím jaké. Má slabé srdce, takže by jí časté stěhování nedělalo dobře, a žije pořád na jednom místě."
Margreta vede docela normální život, pomyslel si Chance, zato Sunny se musí pořád stěhovat a ohlížet se, jestli ji někdo nesleduje. Na to je koneckonců zvyklá odmalička. Ale co všechny ty roky, které strávila s Millerovými? Byl její život aspoň chvíli normální?
Na tyhle otázky odpověděla sama. „Chybí mi domov," řekla smutně. „Ale když zůstaneš na jednom místě, poznáš spoustu lidí a navážeš vztahy. Nemohla bych tak riskovat život někoho jiného. Nemůžu se vdát a mít děti. Kdyby mě Hauer někdy našel... " Hlas se jí zlomil. Při pomyšlení, co by byl Hauer schopný udělat někomu koho milovala, se otřásla.
Jedna věc tu nedává smysl, pomyslel si Chance. Hauer je zlý, pomatený a prohnaný a udělal by cokoliv, aby našel svoji dceru. Ale proč jen Margretu a Sunny ne?
„Proč je tak upnutý na tvou sestru?" „Copak to nechápeš?" zeptala se drsně a zase se začala třást. „Máma ho našla, jak s ní dělá... ty věci. Margretě byly jen čtyři. Očividně ji už nějakou dobu zneužíval. Máma už předtím částečně věděla, co je vlastně zač, ale nemohla se odhodlat k tomu, aby ho opustila. Když ho našla s Margretou, tak už neměla na vybranou." Skoro neslyšně zašeptala: „Margreta si všechno pamatuje."
Chanceovi se udělalo špatně od žaludku. Kromě toho, že byl Hauer zlý, vraždící bastard, byl to taky zvrhlík. Zabít ho by bylo málo; zasluhoval by rozsekat na kousky - a pomalu.
Sunny byla vyčerpaná fyzickou prací i psychickým vypětím a teď pomalu usínala. Chance ji držel a byl rád, že konečně odpočívá. Bylo sice třeba přiložit do ohně, ale co? Pro něj bylo důležitější, že byl u ní. Taky si potřeboval promyslet pár věcí.
Věřil každému jejímu slovu. Na to, aby cokoli jen předstírala, byly její city příliš skutečné a upřímné. Poprvé za celou dobu všechno dávalo smysl a jemu se ohromně ulevilo.
Teď už věděl, že je Sunny nevinná. Neměla se svým otcem vůbec, nic společného, nikdy ho ani neviděla a
celý život před ním utíkala. Proto s sebou tahala ten stan a základní zásoby pro přežití; byla připravená kdykoli zmizet a žít někde v lese, dokud si nebyla jistá, že je bezpečné se zase vynořit a začít /novu budovat svůj život.
Nemohla Hauera nijak kontaktovat. Pokud by někdo chtěl dostat Hauera přes Sunny, musel by ji použít jen jako návnadu. A bylo jasné, že by nemohl počítat se Sunnyinou pomocí.
Musel bych to udělat bez jejího souhlasu, pomyslel si Chance nekompromisně. Vůbec se mu nelíbilo pomyšlení, že by ji měl využít, ale sázky byly moc vysoké na to, aby couvl. Nemohl nechat Hauera, aby si jen tak vyléval zlost na celý svět. Kdyby se jim ho nepodařilo chytit, zabil by ještě spoustu nevinných lidí.
Chanceovi bylo jasné, že nemá smysl dál tu zůstávat, už zjistil všechno, co potřeboval. Zane se ale neměl ukázat dřív než zítra ráno, takže tady budou ještě chvíli trčet. Srovnal si Sunny v náruči a zabořil tvář do jejích vlasů. Má teď alespoň dost času, aby naplánoval celou akci - a spotřeboval co nejvíc kondomů.
„Nech mě být," vyjela na něj Sunny druhý den ráno a při tom ho od sebe odstrčila, aby ji nemohl políbit. „Nešahej na mě, ty jeden protivo."
Chance vyprskl smíchy a Sunny ho na oplátku zatahala za chlupy na prsou.
„Au!" Odtáhnul se od ní tak daleko, jak jen mu malý prostor stanu dovoloval. „To bolelo."
„Výborně! Jsem tak polámaná, že asi nebudu moct chodit." Její ruka se vymrštila a znovu ho zatahala za chlupy na prsou. „To jen abys věděl, jak se cítím."
„Sunny," řekl výhružně.
„Neříkej mi tak," varovala ho, když se snažila natáhnout na sebe oblečení. Začal se vyhýbat jejím loktům a kolenům a jeho ruce vklouzly na některé velmi zajímavé partie jejího těla. „Nech toho! Myslím to vážně, Chancei! Nemám náladu na žádné další hrátky."
Jemu se ale nechtělo dělat nic jiného, než ji škádlit, tak se zaměřil na jedno obzvlášť zajímavé místo. Sunny zavřískala a vystřelila ven ze stanu. Chance se se smíchem svalil na záda, a v tu chvíli se Sunny vrátila a chrstla na něj studenou vodu.
„Tady to máš," řekla, zjevně potěšená jeho vyjeknutím. „Studená sprcha byla přesně to, co jsi potřeboval." Potom utekla.
Jestli si myslela, že za ní nepoběží jen tak, jak ho bůh stvořil, tak se přepočítala. Když probíhal kolem jejich zásob, sáhl po lahvi se studenou vodou a po necelých padesáti metrech ji dohnal. Kdyby se nesmála jako blázen, tak by mu mohla utéct. Jednou rukou ji držel a druhou jí na hlavu vyléval celý obsah lahve. Voda byla celou noc venku, takže byla úplně ledová, a Sunny ječela, chichotala se a opírala se o něj, protože smíchy nemohla skoro ani stát. „Takže ty nemůžeš ani chodit, co?" „Já jsem nechodila," zaculila se a odhrnovala si mokré vlasy z obličeje. Chance se otřásl, když na něj dopadly studené kapičky.
„Sakra, to je ale zima," řekl. Slunce moc nesvítilo, mohlo být kolem desíti stupňů.
Plácla ho přes zadek. „Tak si vezmi něco na sebe. Kde si myslíš, že jsi? Na nuda pláži?"
Vzal ji kolem ramen a šli spolu zpátky do tábořiště. Okouzlovala ho její hravost. Ksakru, vlastně ho okouzlovala celá, od smyslu pro humor až po důvtip. A ten sex - bože, ten sex s ní byl prostě neuvěřitelný.
Nepochyboval, že byla rozlámaná, protože on na tom byl stejně. Minulá noc zkrátka patřila mezi ty, na které se nezapomíná.
Včera odpoledne po probuzení se necítila ve své kůži, což byl docela přirozený důsledek toho, jak s ní zacloumal nával emocí. Raději moc nemluvil a dopřál ji nějaký čas na zotavenou. Šli spolu zkontrolovat pasti, ale nic v nich nenašli, takže povečeřeli jen zajíce a šli si lehnout. Celou noc se snažil zvednout jí náladu a nakonec se mu to povedlo.
„Co tvoje ruce?" zeptal se. Vzhledem k tomu, že ho tahala za chlupy na prsou a plácala přes zadek, tak ta antibiotická mast musela dělat zázraky.
Ukázala mu je. Spálená místa už nebyla rudá a konečky prstů se zacelily. „Než začnu, tak si je omotám leukoplastí."
„Než začneš s čím?"
Podívala se na něj s neskrývaným překvapením. „S vysekáváním záchytů do skály, s čím jiným?"
To ho úplně omráčilo. Zíral na ni a nemohl věřit svým uším.
„To snad nemyslíš vážně, že se chceš zase drápat na tu zatracenou skálu!"
Povytáhla obočí. „Jo, přesně to chci."
Zaskřípal zuby, protože jí nemohl říct, že budou dnes „zachráněni". V žádném případě ale nechtěl, aby se vyčerpala vysekáváním děr do skály.
„Já to udělám," zabručel.
„Já jsem menší," namítla. „Pro mě to nebude tak nebezpečné."
Zase se ho snažila chránit. Pocit neschopnosti cokoli s tím udělat ho přiváděl k zoufalství. „Ale bude," vyštěkl. „Podívej, jednoduše není možné, abys za dva
dny stihla vysekat do skály tolik úchytů, kolik je potřeba. Kolik jsi jich udělala včera, nějakých tři a půl metru? I kdybys tolik udělala každý den, trvalo by ti týden, než by ses dostala nahoru. Pokud bys ovšem nespadla a nezlomila si vaz."
„Tak co mám podle tebe dělat?" spustila na něj.
„Vzdát to?"
„Dneska nebudeš dělat nic. Tvoje ruce se musí zahojit a ty s nimi nebudeš nic dělat, i kdybych tě měl přivázat ke skále. Je to jasné?"
Vypadala, jako by se chtěla hádat, ale rozmyslela si to. Jednak byl o dost větší než ona, a taky jí bylo jasné, že to, co řekl, myslí naprosto vážně. „Tak dobře," zamumlala. „Ale jen pro dnešek."
Doufal, že své slovo dodrží. Věděl totiž, že ji bude muset nechat o samotě, až půjde na místo, kde si se Zanem dávali znamení. Bude to muset risknout, ale jestli ji najde na skále, až se vrátí, tak jí to pěkně spočítá.
Rozklepal se zimou, a tak se rychle oblékl. Z králíka od večeře nic nezbylo, museli posnídat jen vodu a mušli tyčinku. Chance si slíbil, že zítra ráno bude mít k snídani slaninu, vejce a pořádný hrnek kafe.
„Jdu zkontrolovat pasti," řekl, i když mu bylo jasné, že v nich nic nenajde. Když je kontroloval včera odpoledne, už věděl, že odsud dnes vypadnou, a tak je nenápadně uvolnil, aby se do nich nic nechytilo. „Dávej pozor na oheň a dohlídni, aby nepřestal kouřit. Když budeš dneska hezky odpočívat, tak ti odpoledne vyperu oblečení." To byl naprosto neškodný slib, vzhledem k tomu, že tou dobou budou už někde úplně jinde.
„Platí," řekla, ale jemu bylo jasné, že myslí na Margretu.
Nechal ji sedět u ohně a vydal se ke smluvenému místu. Bylo to dobrých deset minut cesty, a tak Chance radši běžel, aby Sunny nezůstala moc dlouho sama se svou vynalézavostí. Vyndal z kapsy laser, kterým zamířil na okraj skály a začal signalizovat, že je načase dostat je odsud pryč. Zane obratem signalizoval zpátky a žádal o potvrzení předchozího signálu. Chance svou zprávu zopakoval a tím byla celá záležitost vyřízená.
Strčil si laser zpátky do kapsy. Nevěděl, jak dlouho bude Zaneovi trvat, než se mu je podaří vyzvednout, ale předpokládal, že to bude brzo. Jak znám Zanea, určitě už má všechno připravené, pomyslel si.
Když se vracel do kempu, přeletělo mu nad hlavou malé dvoumotorové letadlo. Chance se zazubil. Zane je opravdu pašák!
Rozběhl se, protože tušil, že Sunny bude celá bez sebe. Slyšel ji křičet ještě dřív, než ji uviděl. Přiběhla mu naproti a skoro skákala radostí. „Viděl mě!" křičela a smála se a plakala zároveň. „Zamával křídly! Vrátí se pro nás, že jo?"
Vrhla se mu do náručí a on ji pevně sevřel. Nemohl odolat a dlouze a vášnivě ji políbil. „To víš, že se vrátí," řekl. „Pokud si ovšem nebude myslet, že jsi mu mávala jen tak na pozdrav." Nešlo nevyužít další příležitosti, jak ji poškádlit, zvlášť, když si vzpomněl, jak ho tahala za chlupy na prsou, a jak ho oblažila tou studenou sprškou.
V tu ránu se jí úsměv z tváře vytratil a vypadala teď sklíčeně. „Jen to ne," zašeptala.
Neměl to srdce ji dál napínat. „To víš, že se vrátí," uklidňoval ji. „To, že zamával křídly, byl signál, že tě viděl a že nám sem pošle pomoc."
„Jsi si tím jistý?" zeptala se a polykala přitom slzy.
„Slibuju."
Znovu ji políbil a přestal, až když se uklidnila a pevně ho objala kolem krku. Myslel si, že po minulé noci na sex nebude mít pěknou chvíli ani pomyšlení, ale ona ho vyvedla z omylu.
Zalapal po dechu a jemně ji odstrčil. „Nech mě chvíli vydechnout, ty divoško. Musíme si sbalit."
Zářivě se na něj usmála a on celý pookřál.
Posbírali všechny své věci a Chance vrátil Sunny její pistoli. Sledoval, jak ji rozebírá a jednotlivé části ukládá na bezpečná místa. Potom šli zpátky k letadlu a čekali.
Konečně přišla záchrana v podobě helikoptéry. Listy vrtule rozvířily vzduch a celým kaňonem se rozlehl hluk. Chvíli se nad nimi vznášela, a potom se spustila na zem jako velký komár. Vzduchem vířil písek a šlehal je do tváří. Sunny se krčila za Chanceem.
Z helikoptéry vyskočil muž kolem šedesátky s přátelským výrazem a šedivějícím plnovousem. „Hej, lidi, potřebujete pomoct?"
„To si pište," odpověděl Chance.
Muž přišel blíž a podal mu ruku. „Jsem Charlie Jones z Civilní vzdušné hlídky. Hledáme vás už několik dní. Nečekali jsme, že byste mohli být tak daleko na
jihu."
„Rozbilo se nám palivové čerpadlo, tak jsem musel změnit kurs a najít místo na přistání."
„V tom případě jste měli docela štěstí. Tahle oblast je dost hornatá. S největší pravděpodobností jste našel jediné místo v okruhu sta kilometrů, kde se dá přistát. Tak pojďte. Určitě byste si rádi dali sprchu a něco k
jídlu."
Chance podal Sunny ruku. Chytila se ho, znovu se na něj zářivě usmála, a pak spolu zamířili k helikoptéře.
JEDENÁCTÁ KAPITOLA
V Sunny se mísila úleva s lítostí. Cítila úlevu, protože nezmešká Margretin telefonát, a zároveň lítost a smutek, protože těch několik dní - nejkrásnějších dní v jejím životě - bylo nenávratně pryč. Jakmile se vrátí do civilizace, začnou zase platit stará pravidla hry.
Chance nemohl být s ní, protože by tak ohrozila jeho život. A to by si nikdy neodpustila. Dal jí dvě noci slasti a vzpomínky na celý život. To bude muset stačit bez ohledu na to, že už teď ji zabíjí představa, že od něj odejde a už ho nikdy neuvidí. Alespoň teď věděla, jaké to je milovat muže. Těch pár dní s ním by nevyměnila za nic na světě bez ohledu na cenu, kterou bude muset zaplatit za samotu.
Celou cestu ho držela za ruku. Přistáli na malé, neudržované přistávací ploše a široko daleko stála jen jedna nevelká budova z vlnitého plechu. Byla úplně zchátralá, ale po třech dnech strávených pod skálou připadala Sunny jako luxusní hotel.
Podél jedné strany letištní plochy stálo sedm letadel různých typů i stáří. Charlie Jones přistál s helikoptérou na betonové plošině za plechovou budovou. Ze zadních dveří vyšli tři muži a mířili k nim.
Charlie si sundal sluchátka a vyskočil z helikoptéry. „Tak jsem je našel," zavolal radostně směrem k přibližující se trojici.
Pak se obrátil k Chanceovi a Sunny: „Ti dva nalevo se mnou létají. Saul Osgood, ten úplně nalevo, si dnes ráno všiml kouře z vašeho ohně a zaznamenal vaši polohu. Ten uprostřed je Ed Lynch a ten s těma rukama od oleje je Rabbit Warren, náš mechanik." Charlie je vzájemně představil.
Chance řekl Saulovi, co se jim stalo. Saul potřásl hlavou, „Když jsem uviděl vaše letadlo v tom malém úzkém kaňonu, nemohl jsem tomu uvěřit. To snad byl zázrak, že jste to místo vůbec našel. A to přistání... " Znovu potřásl hlavou. „Takže si myslíte, že to bylo palivové čerpadlo?" zeptal se Rabbit Warren, když šli k hangáru.
„Všechno ostatní bylo zkontrolované." „Je to skylane, že jo?"
„Jo, je." Chance mu řekl, o jaký model letadla přesně jde, a Rabbit se zamyšleně podrbal na bradě.
„Možná, že tu takovou pumpu mám. Loni tu byl jeden chlápek, co létal se skylane. Objednal si nějaké náhradní díly, a pak zmizel a už se nevrátil. Jdu se podívat, jestli se vy dva můžete dát do pořádku."
Pokud dát se do pořádku mělo cokoli společného s koupelnou, tak byla Sunny každopádně pro, a Chance jí dal samozřejmě přednost.
Když se oba vysprchovali, tak si dali chlazený džus z omláceného automatu. Vedle něj stál ještě automat se sladkostmi a jinými dobrotami. Sunny hladově zkoumala jeho obsah.
„Máš ještě nějaké drobné?" zeptala se Chancee.
Zalovil rukou v kapse a ukázal Sunny její obsah. Vybrala si dva čtvrťáky, vhodila je do automatu a zmáčkla tlačítko. Ven vypadl sýr a krekry.
„Myslel jsem si, že si vybereš spíš nějakou sladkou tyčinku," řekl Chance, když hodil do automatu další čtvrťáky a vyndal sáček oříšků.
„To až potom." Sunny povytáhla obočí. „Snad sis nemyslel, že se spokojím se sýrem a krekry?" Do kanceláře vešel Ed Lynch. „Nepotřebujete si někdo zavolat? Už jsme upozornili Správu federálního letectví a odvolali pátráni, ale jestli chcete zavolat někomu z rodiny, tak si klidně poslužte."
„Musím zavolat do práce," řekla Sunny a ve tváři se jí objevil kyselý výraz a mírné obavy. Měla dobrý, moc dobrý důvod, proč nedoručila svou zásilku. Ale to klienta nezajímalo.
Sunny tedy telefonovala a Chance se mezitím šel podívat za Rabbitem, který právě dělal, že hledá náhradní palivové čerpadlo. Jsou fakt dobří, pomyslel si Chance. Jsou tak přirození, že by klidně mohli hrát na jevišti. Celý život se vlastně vydávají za někoho jiného, stejně jako já.
„Všechno je v pořádku," řekl Chance potichu. „Až nás Charlie vezme zpátky do kaňonu, tak můžete zmizet."
Z provizorní police, na které se hromadilo nářadí a součástky, vytáhl Rabbit krabici celou zamazanou od oleje. Přes Chanceovo rameno zkontroloval, jestli Sunny opravdu telefonuje.
„Tentokrát jste vybral opravdu těžký úkol, šéfe," řekl Rabbit s obdivem. „Je to jedna z nejmilejších tvářiček, jaké jsem kdy viděl."
„Není jen hezká," řekl Chance a vzal si od Rabbita krabici. „A navíc s tím vším nemá nic společného." Rabbit povytáhl obočí. „Takže to všechno bylo na nic." „Ne, všechno pokračuje podle plánu. Jediná věc, která se změnila, je její role v tom všem. Teď už není klíč, ale návnada. Utíká před Hauerem celý život. Když bude Hauer vědět, kde je Sunny, tak vyleze ze svého úkrytu. Dejte vědět ostatním, že na ni musíme dávat velký pozor. Hauer už jí v životě ublížil dost."
A já jí ublížím ještě víc, pomyslel si Chance smutně. Věděl, že když Sunny použije jako návnadu pro Hauera, bude to znamenat definitivní konec jejich vztahu. Už od začátku mu ale bylo jasné, že to bude jen krátkodobá záležitost. Nemohl se na nikoho vázat, stejně jako ona. Sunnyina situace se mohla změnit, když se jejího otce podaří odstranit, ale Chanceova ne. Na obzoru se určitě brzo objeví další hrozba a Chance bude povolán do nové akce.
Byl jejím prvním milencem, ale to neznamenalo, že bude i posledním.
Ta představa v něm vyvolala vlnu vzteku. Sakra, kdyby tak byla jeho. Ale nebyla. Nepatřila nikomu, jen sama sobě. Když najde svoje štěstí s někým jiným, bude šťastný i on.
Chance se ale necítil šťastný. Chtěl ji celou jen pro sebe, její smích i její vášeň. Pocit, že ji mít nemůže, ho už teď užíral. Ale Sunny si zasluhovala víc než bastarda s krví na rukou. Byla... byla prostě nádherná tělem i duší.
Sunny dokončila telefonát a vyšla z kanceláře. Chance slyšel klapnutí dveří a otočil se, aby mohl sledovat, jak se k němu blíží. Ten pohled si vychutnával.
„Všichni jsou rádi, že se nám nic nestalo. Ale zákazník pořád chce svou zásilku, takže musím jet do Seattlu."
Přistoupila k němu, jako kdyby se znali už léta, a on ji stejně automaticky chytil kolem štíhlého pasu a zvedl krabici.
„Hádej, co mám."
Zářivě se usmála. „Klíče k našemu království." „Skoro ses trefila. Charlie mě vezme zpátky k letadlu, takže budu moct vyměnit to palivové čerpadlo. Chceš letět se mnou nebo tady zůstaneš a počkáš, až se vrátím?"
„Poletím s tebou," řekla bez rozmýšlení. „Sice toho o letadlech moc nevím, ale aspoň ti budu při prác i dělat společnost. Vrátíme se sem ještě vůbec?"
„Jasně. Musíme přece někde natankovat."
„V tom případě si tady nechám tašku, jestli to Rabbitovi nebude vadit." Podívala se tázavě na Rabbita.
„Samozřejmě že ne, madam. Dejte si ji do kanceláře. Dám na ni pozor."
Sunny odešla pro svou tašku. Chance si uvědomil, že se asi cítí v bezpečí, jinak by svou tašku nepustila z ruky. V těch několika posledních dnech se určitě cítila volná, zbavená věčného strachu. Kromě starostí o Margretu, samozřejmě.
Chance si taky užil každou minutu jejich malého dobrodružství. Se Sunny se cítil tak dobře jako nikdy předtím. A rozkoš, kterou mu poskytlo milování s ní, byla tak intenzivní, že ho málem oslepila.
Později odpoledne přistál Charlie s helikoptérou znovu v kaňonu. Zkušeným pohledem pilota se podíval na oblohu. „Myslíte, že stihnete to čerpadlo vyměnit než bude tma?"
„Bez problému," řekl Chance. Oba totiž věděli, že ve skutečnosti bylo čerpadlo naprosto v pořádku. Chvíli bude prostě předstírat, že něco spravuje.
Vyskočili z helikoptéry a Chance se natáhl pro tašku. „Uvidíme se za pár hodin."
„Když se neukážete na přistávací ploše, tak víme, kde jste," zasalutoval Charlie na pozdrav.
Sklonili hlavy před náporem větru od vrtule vznášející se helikoptéry. Sunny si odhrnula vlasy z obličeje a rozhlédla se po kaňonu.
„Tak jsme zase zpátky doma," zasmála se. „To je zvláštní, jak to tady teď vypadá příjemně, když vím, že tady nezůstaneme trčet."
„Bude mi to chybět," zamrkal na ni Chance a odnesl tašku s náhradním čerpadlem k letadlu. „Dnes večer budeme mít možnost zjistit, jestli je v posteli větší legrace než ve stanu."
K jeho překvapení se zatvářila smutně. „Chancei... až budeme odsuď pryč... " Potřásla hlavou. „Už to nebude bezpečné."
Chvíli ji pozoroval. Pak se k ní otočil čelem a dal si ruce v bok.
„Jestli chceš říct to, co si myslím, tak na to zapomeň. Mě se jen tak nezbavíš."
„Vždyť víš, v jaké jsem situaci! Nemám na vybranou."
„Ale já ano. Nejsi pro mě jen hračka, se kterou jsem si užil jen proto, že se mi připletla do cesty. Záleží mi na tobě, Sunny," řekl jemně. „Kdykoli se ohlédneš přes rameno, tak mě uvidíš za sebou. Tak si na to zvykni."
V jejích jasných očích se zaleskly slzy. „Nemůžu," zašeptala. „Protože tě miluju. Nechtěj po mně, abych riskovala tvůj život. To nezvládnu."
Stáhl se mu žaludek. Chtěl to zařídit tak, aby se do něj zamilovala, a povedlo se mu to. Styděl se a bylo mu ze sebe špatně, protože se ji chystal zradit.
Znenadání ji držel v náručí a jeho rty se tisknuly k jejím. Strašně moc ji chtěl políbit, jako by to byla celá věčnost, co se nelíbali, a ne jen pár hodin. Reagovala okamžitě a naprosto upřímně. Postavila se na špičky, aby se jejich boky dotýkaly. Když na jazyku ucítil sůl z jejích slz, odtáhl se a otřel jí dlaní tváře.
Opřel se svým čelem o její. „Na něco zapomínáš," zašeptal.
„Na co?" popotáhla.
„Byl jsem průzkumník, zlato. Je o něco těžší zabít nič než obyčejného člověka. Potřebuješ někoho, kdo l i bude hlídat záda, a já to zvládnu, tak o tom přemýšlej. Asi se to už dostalo do zpráv. Až se dostaneme do Seattlu, tak nebuď překvapená, když tam na nás bude čekat televizní štáb. Budeme oba v televizi. Kromě toho nahlásili naše zmizení Správě federálního letectví, takže novináři budou mít informace o nás obou. Když se Hauerův člověk v FBI dozví, kdo jsi, tak po mně Hauerovy gorily půjdou tak jako tak, zvlášť, když tě nebudou moct najít."
Sunny zbledla. „Televize?" Věděla, jak nebezpečné je pro ni objevit se na televizní obrazovce, i když by šlo třeba jen o regionální zpravodajství.
„Jsme v tom spolu." Zvedl její ruku ke svým ústům, políbil ji na kloubky, a pak se na ni usmál. „Naštěstí pro tebe, umím být docela zlý, když chci. Naneštěstí pro ně, samozřejmě."
Nedokážu změnit jeho názor, pomyslela si Sunny ještě ten den večer, když se sprchovala v hotelovém
apartmá. Chance ho zamluvil, protože mělo víc než jeden východ. S televizním štábem měl úplnou pravdu. Vlastně se štáby, opravila se v duchu Sunny. Nic moc zajímavého se zrovna v Seattlu nedělo, tak novináři skočili po dobrodružném příběhu se šťastným koncem. Problém byl v tom, že na místě byly i štáby celostátních televizí.
Vyhýbala se kamerám jak jen to šlo, ale reportéři se na ni zaměřili a místo aby pokládali otázky Chanceovi, ptali se na všechno jí. Myslela, že aspoň reportérky se vrhnou na Chancee. Ten ale nasadil výraz nahánějící hrůzu, takže se k němu nikdo neodvážil přiblížit.
Na kameru ale na žádné otázky neodpověděla. Nakonec jim dala alespoň stručné vyjádření mimo kameru, jak jí Chance potichu navrhl.
Naštěstí přistáli dost pozdě, takže se reportáž nedostala ani do nočních zpráv. Pokud se ale do rána nestane něco zajímavějšího, dozví se o nich miliony lidí po celé zemi.
Musela předpokládat, že její identita byla odhalena. To znamenalo, že bude muset odejít z kurýrní služby, změnit si jméno a přestěhovat se. Vždycky věděla, že se to může kdykoli stát, a připravovala se na to jak psychicky, tak fyzicky. Změna jména neznamenala, že se změní celá její osobnost. Byl to jen prostředek, který jí měl pomoct v útěku před otcem.
Jediným skutečným problémem byl Chance. Ať se snažila sebevíc, nemohla mu jeho rozhodnutí nijak vymluvit. Zkoušela se mu ztratit na letišti. Když se otočil, chtěla rychle nasednout do taxíku. Ale než stačila dát řidiči adresu, na kterou měla doručit zásilku, seděl už vedle ní. Než vešli do hotelu, nehnul se od ní ani na
krok, a ona nepochybovala, že kdyby teď otevřela dveře, určitě by ho našla nataženého na posteli.
V tomhle ho ale podcenila. Jakmile si začala mydlit vlasy, Chance odrhnul závěs u sprchy a vlezl dovnitř, jak jinak než nahý.
„Řekl jsem si, že budu šetřit vodou a osprchuju se s tebou," řekl nenucené.
„Nebo se spíš bojíš, že ti uteču, až budeš sám ve sprše," řekla Sunny a otočila se k němu zády.
Poplácal ji po zadečku. „Ty mě znáš tak dobře."
Snažila se potlačit úsměv. Sakra, proč se k sobě musíme tak hodit? uvažovala. Už dost lidí si dokázala obtočit kolem prstu, ale s Chanceem se jí to nepovedlo.
Chtěla si propláchnout vlasy, a tak natočila trysku na svou hlavu. Všechnu vodu měla teď jen pro sebe. Počkal, až si šampon opláchne, a pak zvednul trysku zase nahoru. Voda vystříkla Sunny přímo do obličeje. Vyjekla a strčila do něj loktem.
„Tohle je moje sprcha a já jsem tě sem nezvala. Budu si tu trysku natáčet jak budu chtít a ty na ni nešahej."
V tu chvíli si uvědomila, že ho neměla provokovat. „Opravdu?" zeptal se pobaveně. Než se Sunny nadála, oba se smáli a pošťuchovali a v koupelně to vypadalo jako po potopě. Jejich mokrá, nahá těla po sobě klouzala a marně se snažili popadnout jeden druhého.
Chanceovy ruce byly všude: na jejích prsou, na zadečku, klouzaly jí mezi nohama. Sunny se jen smála a snažila se je odstrčit. Jejich zápas měl na oba dva předvídatelné účinky. Sunny se podařilo na chvíli se zmocnit trysky a namířila proud vody Chanceovi přímo do tváře. Když mu uhýbal, Sunny proklouzla kolem a vyskočila ven ze sprchy. Ještě stačila sáhnout po ručníku
a zabalila se do něj. V tu chvíli se ale Chance vyřítil ze sprchy a zabouchl dveře, zrovna když se k nim natahovala.
„Nechal jsi puštěnou vodu," obvinila ho a pokoušela se ho obejít.
„Já jsem tu sprchu nepustil," řekl a stáhnul z ní ručník.
„Podlaha je už úplně mokrá."
„Stejně to tu potřebovalo vytřít."
„Nepotřebovalo!" Sunny si odrhnula z očí pramen mokrých vlasů. „Vyhodí nás odsud. Vyplavíme pokoj pod námi a oni nás odsud vyhodí."
Chance ji chytil a otočil, takže měla obličej přímo před kohoutkem.
„Tak to vypni, když ti to dělá takovou starost."
Udělala to, protože nesnášela, když se plýtvá vodou. A navíc tam byl už tak dost velký nepořádek. „Doufám, že jsi spokojený."
„To rozhodně ne." Otočil si ji čelem k sobě a trochu ji odtáhl, aby si mohl prohlédnout celé její tělo. „Už jsem ti dneska řekl, že jsi zatraceně sexy?"
„Dneska? Neřekl jsi mi to ještě nikdy!"
„Ale řekl." „Neřekl. Kdy?"
„Minulou noc. Dokonce několikrát."
„To se nepočítá. Každý přece ví, že nemůžeš věřit tomu, co muž říká, když je... ehmm, když je v..."
„V tobě?" doplnil ji s pobaveným úsměvem.
Pokusila se vypadat povzneseně.
„Chtěla jsem říct v krajní situaci, ale to se asi vztahuje jen na umírání."
„Ale byla jsi blízko." Podíval se na její prsa a z tváře mu zmizel úsměv, který teď nahradil úplně jiný výraz.
Jednou rukou ji pořád pevně držel a druhou ji hladil, až se dostal na její prsa a sevřel je. Oba sledovali jeho dlouhé prsty, jak cestují po bledých oblinách.
„Jsi sexy," zašeptal hlubokým hlasem. „A krásná. Tvoje prsa jsou sametově hebká a růžová, dokud nepolíbím bradavky. Ty potom ztvrdnou a celé zčervenají, jakoby prosily, abych je ochutnal."
Při jeho slovech se jí bradavky smrštily a jejich konečky se zbarvily doruda. Zasténal a sklonil svou tmavou hlavu. Když ji líbal na prsa, kapičky vody z jeho vlasů jí dopadaly na kůži. Chance ji pořád jednou rukou držel kolem pasu. Sunny se ho pevně chytila za ramena, aby se mohla zaklonit ještě víc dozadu. Nevěděla, jak dlouho ještě vydrží stát.
„A tvůj zadeček," zašeptal. „Máš ten nejkrásnější zadeček." Otočil ji zády k sobě, aby ji po něm mohl pohladit. Dlaněmi opisoval její křivky, až se Sunny roztřásly nohy, takže se musela opřít o toaletní stolek. Deska z ušlechtilého mramoru byla skoro dva metry dlouhá a na celé protější straně bylo velké zrcadlo. Sunny se v odrazu nahé ženy málem nepoznala. Z jejích mokrých vlasů kapala na zem voda. V její tváři se zračila žádostivost, měla přivřené oči a červené tváře.
Když Chance zvedl hlavu, jejich pohledy se v zrcadle střetly a v tu chvíli to mezi nimi zajiskřilo. „A tady," zašeptal a sklouzl rukou na její bříško a mezi nohy. Sunny zasténala a zhroutila se Chanceovi do náruče.
„Jsi tak hebká a stažená," pokračoval ve své erotické litanii. „Stěží se do tebe můžu dostat. Ale když se mi to povede, zastaví se mi srdce a nemůžu dýchat. Už si myslím, že umřu, ale neumřu, protože je to příliš krásné, aby to mohlo skončit."
Jeho prsty klouzaly dál a dál a dva z nich se dostaly až dovnitř.
Sunny se prohnula. Slyšela se vykřiknout.
„Ještě ne, ještě ne," řekl Chance naléhavě. Nechal své prsty vyklouznout ven, jemně ji ohnul a ruce jí položil na toaletní stolek. „Drž se, miláčku."
Sunny nevěděla, jestli tím myslel toaletní stolek, nebo to, že má ještě vydržet. Obojí jí přišlo nemožné. „Nemůžu," zaúpěla. „Chancei, prosím, já už nemůžu!"
„Jsem tu," řekl a sklonil se nad ní. Svými svalnatými stehny jí roztáhl nohy a pak do ní hladce, ale tvrdě vstoupil svým mužstvím. Instinktivně se předklonila ještě víc dopředu, aby mohl proniknout co nejhlouběji. Začal přirážet a zanedlouho se ze Sunnyina hrdla vydral výkřik rozkoše, když celé její tělo zachvátila křeč. Chance vyvrcholil jen o chvilku později a vzápětí se zhroutil na její záda.
Sunny zavřela oči a pokoušela se nadechnout. Bože, miluju ho tak moc, až to bolí, pomyslela si. Nejsem dost silná na to, abych ho poslala pryč. Nedokážu se ho vzdát. Ještě ne, ale brzy. Budu to muset udělat, abych ho ochránila.
Ještě jeden den, pomyslela si a v očích se jí zatřpytily slzy. Ještě jeden a pak půjdu.
DVANÁCTÁ KAPITOLA
Ani za dalších dvanáct dní se ho Sunny nepodařilo setřást. Možná to bylo tím, že ztratila cvik, nebo se prostě nedal tak snadno oblafnout. Nakonec, byl to přece bývalý průzkumník.
Ze Seattlu odjeli druhý den brzo ráno. Sunny byla moc opatrná na to, aby se vracela do Atlanty - ranní zprávy už byly plné jejich „romantického dobrodružství", přesně jak se obávala. Chanceovo jméno bylo několikrát zmíněno, ale nějakou zvláštní náhodou se v žádném záběru vůbec neobjevil jeho obličej. Její tvář už ale znaly celé Státy.
Senzacechtiví zpravodajové jedné televizní stanice je dokonce vystopovali v hotelu, probudili je ve tři ráno a žádali je o rozhovor.
„Jděte se vycpat," zavrčel Chance rozespale do sluchátka a zavěsil.
Rozhodli se, že bude nejlepší, když se na čas někam ztratí. Ještě před rozedněním se odhlásili z hotelu a odjeli na letiště. Letadlo bylo natankované, takže mohli okamžitě vzlétnout. Chance nevyplňoval letový plán, takže nikdo nemohl zjistit, kam mají namířeno. Nevěděla to ani Sunny, dokud nepřistáli v Boise v Idahu.
Sunny s sebou kvůli takovým situacím vždycky vozila dost peněz v hotovosti, a Chance, jak se zdálo, na tom byl
stejně. Při doplňování paliva musel sice použít kreditní kartu, takže za sebou nechávali stopu, ale ta mohla prozradit jenom to, kde naposledy tankovali, a nedalo se podle ní určit, kam letí.
Chanceova přítomnost jí narušila plán. Věděla jak zmizet, když je sama. Chance situaci jen komplikoval.
Z telefonního automatu v Boise zavolala do Atlanty a dala výpověď, spolu s instrukcemi o tom, do které banky mají zaslat její poslední výplatu. Mohla si tak peníze vyzvednout, kdykoliv je potřebovala.
Někdy přemýšlela nad tím, jestli není přehnaně opatrná, pokud se týkalo možnosti, že ji někdo pozná. Její matka byla mrtvá už víc než deset let a existovalo jen pár lidí, kteří by byli schopni vybavit si, jak jí byla podobná. Taková šance byla skoro nulová.
Ale byla naživu jen díky tomu, že byla zvyklá ani tak nepatrnou možnost nebrat na lehkou váhu. Nakonec, stejně nepatrná byla šance, že by mohla otěhotnět - a teď čekala na menstruaci, která se neobjevovala. Milovali se bez ochrany dvakrát, jen dvakrát: jednou v kaňonu a podruhé v hotelové koupelně v Seattlu. Ale i to mohlo stačit.
Chanceovi nic neřekla. Mohlo se klidně stát, že se jí menstruace zpozdila. Taky měla hrozný strach, že s letadlem spadnou - možná za to mohlo to vypětí.
Ne, nemělo cenu nic si nalhávat. Byla těhotná. Nesvědčilo o tom nic jiného než zpožděná menstruace, ale něco jí říkalo, že je to pravda.
Bylo by tak jednoduché nechat Chancee, aby všechno zařídil. Byl v tom dobrý, a Sunny musela myslet na tolik věcí. Nemyslela si, že by si všiml, jak nepozorná byla těch několik posledních dní.
S Margretou mluvila dvakrát a řekla jí, že se chce schovat. Věděla, že si bude muset založit nové konto pod jiným jménem a s novým číslem. Chtěla Margretě říct o všem, co se děje, ale
její sestra, jako obvykle, hovor brzo ukončila. Sunny to chápala.
Pro Margretu bylo těžké vypořádat se s čímkoliv, co se týkalo jejich otce. Možná jednou budeme moct žít normální život, napadlo Sunny. Možná se Margreta jednou dokáže přenést přes to, co jí udělal a bude šťastná.
A pak tu byl Chance. Teprve s ním si uvědomila, že zatím vůbec nežila. Zdálo se jí, že si vede celkem dobře, ale teď zjišťovala, že její dřívější život byl jakoby jednobarevný, zatímco teď byl vyvedený v těch nejzářivějších barvách. Každou noc spala v jeho náruči. Jedla s ním, hádala se s ním, smála se s ním, dělala plány - nic dlouhodobého, ale přeci jen plány. Každý den se do něj zamilovávala čím dál víc, i když si myslela, že už to není možné.
Věděla, že nemůžou věčně jen tak bezcílně létat z místa na místo. Už proto, že to bylo drahé. Ani ona ani Chance za celou dobu nevydělali žádné peníze. Potřebovala sehnat papíry se svým novým jménem, potřebovala si najít práci, zařídit konto -a zajistit porodníka. To všechno stálo spoustu peněz.
Sunny se divila, jak to dokázala zvládnout její matka, s jedním dítětem v náruči a druhým na cestě, navíc bez jakýchkoliv dovedností, které měla ona. Pamela musela roky žít ve strachu, ale Sunny šiji pamatovala, jak se smála, a hrála si s nimi. Sunny jen doufala, že dokáže být alespoň z poloviny tak silná jako její matka.
V těch dnech byla plná naděje. Doufala, že ji nikdo nepozná. Doufala, že dítě bude zdravé a šťastné. A nejvíc ze všeho doufala, že bude moct žít s Chanceem, že bude nadšený z dítěte a že mu na ní opravdu záleží. Nikdy jí sice neřekl, že ji miluje, ale slyšela to v jeho hlase, viděla v jeho očích, cítila v jeho dotecích, když se milovali.
Všechno bude v pořádku, přesvědčovala se. Musí být.
Chance přistál na malém letišti v Des Moines. Podíval se na Sunny, která tvrdě spala. Nebudil ji, protože věděl, k čemu brzy dojde.
Plán vycházel perfektně. Zařídil, aby se Sunny objevila v televizi, a návnada zabrala okamžitě. Jeho lidi zaznamenali příjezd dvou Hauerových mužů do země a od té doby je neustále sledovali. Chance za sebou nenechával moc jasné stopy. To by bylo moc nápadné. Ale pokud je někdo chtěl opravdu najít, mohl je sledovat. Hauer je chtěl víc než najít. Jeho muži se za nimi už týden drželi s jednodenním zpožděním a Chance to tak chtěl nechat, dokud se neobjeví sám Hauer.
Před dvěma dny konečně dorazily zprávy, na které čekal. Hauer se jednoduše ztratil. Nikdo ho už celé dny neviděl a povídalo se, že je ve Státech a plánuje něco velkého.
Hauerovi se nějakým způsobem podařilo nepozorovaně dostat z Evropy do Států, ale Chancee už to nijak nepřekvapilo, protože věděl, že mu pomáhá někdo z FBI.
Hauer byl moc chytrý na to, aby se otevřeně připojil ke svým mužům, ale Chance věděl, že bude někde poblíž. Pokud by Sunny zajali, chtěl by svou neposlušnou dceru vyslýchat sám.
Chance by ho radši zaškrtil holýma rukama, než by dovolil, aby se něco takového stalo.
Ale musel je nechat, aby si mysleli, že ji mají, nesměli vědět, že je celou dobu sledují jeho muži. Chance jenom doufal, že ho hned ze začátku nezastřeli, aby se ho zbavili. Kdyby byli Hauerovi muži chytří, použili by ho proti Sunny. Už dřív se ukázalo, že chytří jsou. Věděl, co riskuje.
Ať už se stane cokoliv, jeho mezihra se Sunny večer skončí. Pokud by všechno proběhlo podle plánu, oba přežijí a Sunny bude moct konečně začít svobodně žít. Jenom doufal, že ho nebude nenávidět. Snad pochopí, že to všechno udělal jen kvůli tomu, aby zajal jejího otce.
Dojel s cessnou až před hangár a vypnul motor. Sunny spala dál. Napadlo ho, že už ji obral o dost spánku a teď ji konečně dohonila únava. Za poslední dva týdny se nasytil sexu, ale i když se s ní už miloval tolikrát, chtěl ji pořád znova a znova. Vzrušil se, už jen když na ni myslel.
Jemně s ní zatřásl. Otevřela ospalé oči a podívala se na něj s takovou důvěrou a láskou, že ho zamrazilo. Posadila se, protáhla a rozhlédla se kolem sebe. „Kde to jsme?"
„Des Moines," odpověděl a rozpačitě dodal: „Říkal jsem ti přece, kam letíme."
„Máš pravdu," řekla se zívnutím. „Jsem jen hrozně ospalá. Páni, já jsem fakt usnula. Ve dne většinou nespím. Ale poslední dobou ani v noci. Nevíš, čím to může být?"
„Nemám nejmenší ponětí," odpověděl nevinně. Otevřel dveře a vylezl ven, pak se otočil a podal jí ruku. Když se dostala ven, chytl ji do náruče a postavil na zem. Podíval se na blankytně modré nebe a protáhl se. „Je hezky. Co bys řekla na
piknik?"
„Co?" Podívala se na něj, jako by mluvil čínsky. „Piknik. Sedíš na zemi, jíš rukama, lovíš divokou zvěř a tak, přece to znáš." „Zní to zajímavě. Ale to už jsme dělali, nebo ne?" Zasmál se. „Ale teď to bude podle pravidel - kostkovaný ubrus, pečené kuře, prostě všechno, co k tomu patří."
„Dobře, jsem pro. Kde ten náš piknik uspořádáme? Vedle přistávací plochy?"
„Rejpalko. Najmeme si auto a někam si vyjedeme."
Oči se jí rozzářily, když si uvědomila, že to myslí vážně. „Kolik máme času? Kdy odlétáme?"
„Můžeme tu zůstat několik dní. Iowa je pěkná a já bych si docela rád odpočinul od toho věčného sezení v letadle."
Zařídil všechno na letišti, pak odešel do půjčovny aut a vrátil se s klíčky od dodávky.
„Tys najal dodávku!" utahovala si z něj Sunny, když uviděla zeleného explorera. „Proč jsi nepůjčil něco stylového, třeba červeného sporťáka?"
„Protože měřím přes sto devadesát," odsekl. „Do sporťáku se nenacpu."
Sunny si koupila malý batůžek, aby se nemusela tahat se svou obrovskou taškou. Přendala do něj všechny potřebné věci, toaletní potřeby a náhradní oblečení, což na jejich jednodenní zastávky úplně stačilo. Pistoli měla pořád u sebe, složenou dohromady, pokud nemuseli projít kontrolou. Chance neprotestoval. Sám zbraň nikdy neodkládal. Položila batoh na podlahu auta, sedla si do sedadla spolujezdce a začala mačkat všechna tlačítka, na která dokázala dosáhnout.
Chance si vlezl za volant. „Skoro se teď bojím nastartovat. Může se stát cokoliv."
„Zbabělce," popichovala ho. „Co by se tak mohlo stát?"
„Díkybohu, že explorery nemají katapultovací sedadla," zabručel a otočil klíčkem v zapalování. Motor chytil okamžitě. Současně začalo hlasitě hrát rádio a zapnuly se stěrače. Sunny se začala smát a Chance se natáhl k rádiu a ztlumil ho na přijatelnou míru.
Chance si s autem půjčil i mapu, i když už předem prosně věděl, kam pojedou. Majitel půjčovny mu cestu popsal velmi podrobně, takže bylo jisté, že si ji bude pamatovat, až se na ni budou ptát Hauerovi muži.
Sám celou oblast důkladně prozkoumal ještě předtím, než začal svůj plán realizovat. Mířili do vcelku opuštěné oblasti, takže nehrozilo, že by se lam mohli připlést nevinní civilisti. Byla tam i skrýš pro jeho muže, kteří už tam nejspíš čekali. A hlavně, Hauer a jeho lidi se tam nemohli dostat bez povšimnutí.
Chance měl okolo tolik lidí, že nemohl proklouznout ani mravenec. Navíc věděl, že tam někde je i Zane. Obvykle v
terénu nepracoval, ale teď tu byl, aby kryl záda svému bratrovi. Chance mu byl za to vděčný, věřil mu víc než celé armádě.
Zastavili v supermarketu a nakoupili jídlo na pikni k. Měli tam dokonce i deku s červenobílými kostkami. Koupili smažené kuře, bramborový salát, jablečný koláč a nějakou zelenou hmotu, které Sunny říkala pistáciový salát. Pak koupili malou přenosnou lednici s ledem a nějaké džusy, které do ní naskládali. Nakonec v supermarketu strávili skoro hodinu, a když se z něj konečně dostali, byl Chance o dobrých sedmdesát dolarů lehčí.
„Máme jablečný koláč," stěžoval si. „Na co potřebujeme ještě jablka?"
„Budu je po tobě házet," odpověděla. „Nebo ti je budu sestřelovat z hlavy."
„Jestli se ke mně jen přiblížíš s jablkem v ruce, budu křičet," varoval ji. „A co ta nakládaná řepa? Viděla jsi někdy někoho jíst nakládanou řepu?"
Pokrčila rameny. „Někdo ji jíst musí, jinak by ji neprodávali."
„Tys ji někdy měla?" zeptal se podezřívavě.
„Jednou. Byla hrozná."
„Tak proč jsi ji sakra kupovala?" vykřikl.
„Chtěla jsem, abys ji ochutnal."
Nevěřícně zakroutil hlavou. Myslel si, že už ji zná, ale občas ho naprosto vyvedla z míry. Beze slova narovnal jídlo do kufru forda.
Ježíši, bude mi chybět, napadlo ho.
Stáhla okýnko auta a nastavila obličej větru. S úsměvem pozorovala všechno, co míjeli. I benzínová pumpa jí připadala zajímavá, stejně jako ta stará paní a její pes, který byl tak tlustý, že přes břicho skoro nedosáhl nohama na zem. Smála se tomu ještě po pěti minutách.
Bylo horké srpnové odpoledne. Sjel ze silnice, zastavil a ukázal k řadě stromů, vzdálených asi sto metrů. „Mohli bychom jít támhle. Vidíš, jak ty stromy rostou v řadě? Možná, že tam je potok."
Rozhlédla se kolem sebe. „Neměli bychom někoho požádat o povolení?"
Udiveně zvedl obočí. „Vidíš někde nějaký barák? Koho se chceš zeptat?"
„Hm, tak dobře, ale jestli se něco stane, bude to na tebe."
Vyndal z auta ledničku a většinu jídla. Sunny popadla batůžek, deku a nakládanou řepu.
„Tohle radši vezmu sama. Mohl bys to náhodou upustit."
„Taky bys mohla vzít ještě něco," zabručel.
Natáhla se a nahlédla do koše s jídlem. Úplně navrchu byl jablečný koláč. „Ne, ten určitě neupustíš."
Byl nevrlý celou cestu k vybranému místu. Tohle byl jejich poslední společný den, poslední den, kdy si z něj mohla utahovat a kdy mohl vidět její úsměv, slyšet její smích.
„Je tu potok!" vykřikla, když došli k řadě stromů. Opatrně položila sklenici s nakládanou řepou a roztáhla deku jediným rychlým, úsporným pohybem. I bukal lehký vítr, a tak deku zatížila batůžkem na jedné straně a sklenicí řepy na druhé.
Chance položil lednici a jídlo na zem a natáhl se na deku.
„Jsem moc unavený na to, abych se teď dokázal bavit," stěžoval si.
Sklonila se k němu a políbila ho. „Myslíš, že nevím, co máš zalubem? Určitě se ti něco dostane do oka a budeš chtít, abych se na to hodně, hodně zblízka podívala. Pak budeš chtít namasírovat záda, takže si budeš muset svléknout triko. A pak budeme najednou oba nazí a už bude čas jet a k jídlu se vůbec nedostaneme."
Tázavě se na ni podíval. „Ty to máš celé naplánované,
viď?"
„Do nejmenšího detailu." „To se mi líbí."
Natáhl se po ní, ale Sunny mu se smíchem vyklouzla. Zvedla sklenici s řepou a významně se na něj podívala.
Otráveně se svalil zpátky na deku. „To snad ne. Nechtěj po mně, abych to teď ochutnával."
„Ne, chci to ochutnat sama, ale je to moc utažené."
„Říkala jsi, že ti řepa nechutná."
„Nechutná. Chci zjistit, jestli je pořád stejně hrozná, jako když j sem ji měla naposledy." Podala mu sklenici. „Když mi ji otevřeš, tak si budeš moct dát kuře a salát, abys nabral sílu, než tě vyždímám a pověsím na šňůru."
Posadil se a vzal od ní sklenici.
„O tom si můžeš nechat zdát, ty malá ještěrko." Skoro bez námahy sklenici otevřel.
Sunny se po ní natáhla. Chytila ji za uvolněné víčko a sklenice jí vypadla z ruky. Chance se pro ni rychle sehnul, aby se řepa nedostala na deku. V tom okamžiku strom vedle něj vybouchl a o zlomek vteřiny později uslyšel zvuk výstřelu.
Otočil se, strhl Sunny k zemi a překulil se za nejbližší strom.
TŘINÁCTÁ KAPITOLA
„Nehýbej se!" vyštěkl Chance a přitlačil jí hlavu zemi.
Sunny by se nemohla pohnout, ani kdyby chtěla, byla ochromená strachem a uvědomovala si jenom , že její nejhorší noční můra se splnila. Její otec je našel a Chance byl jenom překážka, kterou bylo nutné zničit. Ta kulka nebyla určená jí. Kdyby tu sklenici neupustila a Chance by se pro ni nesehnul, ta rána by ho zabila.
„Parchant," slyšela ho zavrčet. „Ostřelovač." Deset centimetrů od její hlavy se do hlíny zaryla další kulka. Do obličeje jí vletěly hrudky hlíny a ostré kamínky. Chance ji doslova odhodil na stranu a sám se převalil za ní. Dopadla tvrdě do kaluže stojaté vody.
Dostali se až k potoku, kde jim břehy poskytovaly lepší úkryt. Rychle se přetočil a lehl si na břicho pistolí v ruce. Sunny se podařilo zvednout na kolena a přes mělký potok se připlazila vedle něj. Tohle není pravda, opakovala si pro sebe. Tohle nemůže být pravda. Jak nás mohl najít?
Zavřela oči a pokusila se potlačit panický strach. Byla Chanceovi nanic, pokud se nedokázala ovládnout. O život jí šlo už mockrát, ale zatím se o sebe vždycky dokázala postarat. Ale nikdy jí před očima skoro nezabili někoho, koho milovala. Nikdy předtím nebyla těhotná, nikdy neměla tolik co ztratit.
Drkotaly jí zuby. Pevně stiskla čelisti k sobě.
Najednou střelba utichla. Slyšela, jak kolem po silnici projelo auto a divila se, proč nezastavilo. Ale proč by vlastně mělo? Ze silnice si nikdo ničeho nemohl všimnout. Všude bylo úplné ticho, nebylo slyšet ani bzukot hmyzu nebo zpěv ptáků. Zdálo se, že ustal i vítr.
Výstřel přišel od cesty, ale neviděla nikoho přijet. Sami sotva dorazili. Vypadalo to, jako by tam ten někdo, kdo se je pokoušel zabít, na ně čekal. Ale to bylo nemožné, nebo ne? Vůbec piknik dopředu neplánovali a tohle místo vybrali čirou náhodou. Mohli stejně tak dobře jet někam jinam, třeba do nějakého parku.
Napadlo ji, že ostřelovač nemusí mít s jejím otcem nic společného. Možná to byl jen nějaký bláznivý farmář, který nesnese nikoho na svém pozemku.
Kdybych jen s sebou měla svůj mobil, zalitovala. Ale Margreta měla volat až za několik dní. A i kdyby si ho vzala, ležel by teď v batohu, který byl na dece. Měla v něm i svou pistoli, která by sice proti ostřelovači moc nezmohla, ale cítila by se s ní aspoň o trochu bezpečněji.
Chance nestřílel, věděl ještě lip než ona, že je to zbytečné.
Sledoval pozorně okolí a hledal cokoliv, co by prozradilo polohu útočníka: odraz slunečních paprsků na hlavni, barevné oblečení, neopatrný pohyb. Ale nic z toho neobjevil.
Musíme počkat na tmu, napadlo ji. Jestli vydržíme... jak dlouho? Další hodinu? Nejvíc dvě. Až bude tma, budeme se moct korytem potoka dostat nepozorovaně pryč. Jestli budeme žít tak dlouho, prolétlo jí hlavou. Ostřelovač byl ve výhodě. Měl daleko lepší úkryt než oni.
Uvědomila si, že se jí znova rozdrkotaly zuby. Chance se po ní krátce ohlédl.
„Jsi v pořádku?" zeptal se.
„J-jen vyděšená," podařilo se jí ze sebe dostat.
„Jo. To jsem taky."
Nevypadá vyděšeně, pomyslela si. Spíš naštvaně. Pohladil ji po ruce. „Díkybohu za tu řepu," řekl.
Skoro vykřikla. Řepa. Líbilo se jí dobírat si ho k vůli ní, ale pravda byla taková, že na ni měla hroznou chuť. Chtěla ji. Mohla by sníst na posezení celou sklenici. Začíná to tak brzy v těhotenství? přemýšlela. Jestli ano, tak potom by měl děkovat ne za řepu, ale za jejich dítě. Litovala, že mu to neřekla hned. Teď mu to říct nemůže, taková zpráva by ho moc rozrušila.
Jestli to přežijeme, nenechám si to pro sebe už ani minutu, rozhodla se.
„To nemůžou být Hauerovi muži," vyhrkla. „Nemohli tu být před námi. Sami jsme do poslední chvíli nevěděli, kam pojedeme. Musí to být nějaký šílený farmář nebo - nebo prostě blázen, který střílí na všechno, co se pohne."
„Miláčku." Znova se jí dotkl. „Nikdo takový to není."
„Jak to můžeš vědět?"
„Je to profesionál."
Nic dalšího říkat nemusel. Věděla, že to je pravda, byl vytrénovaný na to, aby to poznal.
Zavřela oči a snažila se sebrat odvahu k tomu, co musela udělat. Její matka umřela, když bránila ji n Margretu. Doufala, že dokáže být taky tak statečná. O Margretě nic nevěděla, takže její sestra byla v bezpečí. A kdyby svou smrtí mohla zachránit Chancee, tak by to stálo za to... Jej í dítě by umřelo s ní.
Jen ať si nemusím vybírat, modlila se. Dítě, nebo jeho
otec.
Kdyby šlo jen o ni, tak by se nerozmýšlela ani vteřinu. Chance jí ve dvou týdnech dal celý život, ukázal jí lásku a štěstí. Klidně by svůj život vyměnila za jeho.
Dítě, nebo jeho otec. Dítě, nebo otec.
Ta věta jí zněla v hlavě jako nekonečná ozvěna. Milovala je oba. Jak by si mezi nimi mohla vybrat? Věděla, že to nedokáže, nikdo by neměl nutit ženu, aby dělala takové rozhodnutí. Nenáviděla svého otce ještě víc, nebýt jeho, tak se nic takového nemuselo stát. Nebyl to její otec, nikdy se jako otec nezachoval. Byl zrůda.
„Dej mi svou pistoli," slyšela se promluvit, i když svůj hlas vůbec nepoznávala.
„Cože?" Zíral na ni, jako by přišla o rozum.
„Dej mi tu pistoli," opakovala. „On - oni - nevědí, že ji máme. Nestřílel jsi. Dám si ji dozadu za kalhoty a půjdu -"
„Nikam nepůjdeš! Jestli si myslíš, že -"
„Ne, poslouchej!" naléhala. „Oni mě nezastřelí. Chce mě živou. Až se k nim dostanu na dostřel -"
„Ne!" Popadl ji za triko a přitáhl ji k sobě. „Jestli se jen pokusíš vstát, tak přísahám, že ti jednu vrazím. Říkám to dost jasně? Nenechám tě tam jít. "
Pustil ji a Sunny se svezla na zem. Věděla, že ho nedokáže přemoct. Byl moc silný a rychlý.
„Musíme něco udělat," zašeptala.
Už se na ni nepodíval, jenom řekl: „Budeme čekat. Nic jiného dělat nemůžeme. Dřív nebo později ten bastard vyleze."
Čekat. To ji napadlo jako první. Počkat do tmy a pak odsud nepozorovaně vyklouznout. Ale jestli tu měl Hauer víc mužů, mohli se k nim jednoduše dostat zezadu -
„Můžeme se hýbat?" zeptala se. „Po proudu, proti proudu - to je jedno." Zavrtěl hlavou. „To je moc riskantní. Potok je moc mělký. Když se pohneme, tak se nebudeme mít de krýt."
„Co když je jich tam víc?" „Je jich tam víc." Vypadalo to, že si je jistý. „Nejmíň čtyři, možná pět. Doufám, že jich je pět. Čím víc, tím lip."
Udělalo se jí mdlo. Zavřela oči a snažila se nevolnost potlačit.
Lehce jí přejel prsty po tváři. „Hlavu vzhůru, miláčku. Čas hraje pro nás."
Teď není čas na vysvětlování, přemýšlel Chance. Nemohl si dovolit nepozornost. Jestli měl pravdu a mají proti sobě pět Hauerových chlapů, mohli je kdykoliv obklíčit. S jednou pistolí a se Sunny vedle sebe by nemohl odrazit útok víc než ze dvou stran. Ze třetí by ho dostali - a nejspíš i Sunny.
Jeho muže někdo poslal úplně někam jinam. Proto nikdo neopětoval palbu. Zrádce musí být někdo velení, napadlo ho. Velitel týmu, nebo ještě výš. Najdu ho. Já ho najdu. Za posledních pár let se stalo několikrát, že je někdo zradil, ale nikdy se jim zrádce nepodařilo vystopovat. Jednou málem přišla o život Zaneova žena Barrie. Chance se toho bastarda snažil najít už čtyři roky, ale pořád se mu ztrácel. Ale ne tentokrát. Jeho muži budou vědět, kdo jim dal jiné rozkazy. Ať už to byl kdokoliv, chtěl Chancee Mackenzieho zabít sám a byl ochotný při tom riskovat, že ho odhalí. Určitě tu někde byl. S Hauerovými muži byli tři. Hauer byl čtvrtý. Aby se mohl dostat do země a volně se tu pohybovat, musel mu někdo pomáhat zevnitř - agent FBI. Ten tu možná byl taky. To znamenalo, že jich tu bylo celkem pět.
Ale udělali jednu zásadní chybu. Nepočítali s jedním esem, které si nechával v rukávu: se Zaneem. Neměli tušení, že tu je, dohodl se s ním mimo jakýkoliv záznam. Kdyby Zaneovu pomoc nepotřeboval, nikdo by se nikdy nedověděl, že tu vůbec byl. Chanceovi muži byli dobří - první třída - ale nebyli jako Zane. Nikdo nebyl jako on.
Zane byl vynikající stratég, vždycky měl plán, a záložní plán. Nejspíš už dávno zjistil, co se děje, a převelel Chanceovi muže na správné místo, ať už byli kdekoliv. Teď už jen záleželo, jak jsou daleko. Zane byl teď někde okolo,
přemisťoval se a zjišťoval, kde je Hauer se svými muži. Každá další minuta hrála v Chanceův prospěch.
Nic z toho ale Sunny vysvětlit nemohl, ne teď, i když ho bolelo vidět ji tak vyděšenou a bezmocnou. Celý život se snažila, aby ji nikdo nepřistihl nepřipravenou, a teď se jí to stalo. Sám to zařídil.
Nedokázal na to skoro ani myslet. Děsila se té zrůdy, která ji neúnavně pronásledovala celý život, ale byla ochotná vzdát se svému otci, aby tak zachránila jeho. Za těch pár dní pro něj riskovala svůj život už tolikrát. Její odvaha ho ohromovala, a zahanbovala.
Neklidně se rozhlížel, jak se snažil hlídat všechny strany. Minuty pomalu míjely. Slunce už zapadlo, ale pořád ještě bylo dost světla. Věděl, že s houstnoucí tmou se Zane dostává do svého živlu. Možná už zneškodnil jednoho z nich, možná dva -
Koutkem oka zahlédl, jak se zpoza jednoho stromu vynořila černá silueta, a o chvíli později mířila Sunny na hlavu hlaveň automatu. Muž nic neřekl, jenom s úsměvem sledoval Chancee.
Chance opatrně položil svou pistoli na trávu. Kdyby byla ta zbraň namířená na něho, spolehl by se na své reflexy. Ale Sunnyin život riskovat nemohl. Jakmile odtáhl ruku od pistole, zamířil muž na něj.
„Překvapený?" zeptal se tiše. Sunny zavrávorala a kolena se jí podlomila. Chance ji zachytil a přidržel. Z muže při tom ani na chvíli nespustil oči. Moc dobře ho znal.
„Ani ne," odpověděl. „Věděl jsem, že tu někdo takový je."
Sunny se nevěřícně dívala z jednoho na druhého. „Ty ho znáš?" zeptala se mdle.
„Jo." Nadával si v duchu za to, že byl tak neopatrný. Mohl tušit, že se k nim zrádce dokáže přiblížit nepozorovaně, když věděl, že je to někdo z jeho lidí.
„Jak - jak to?" vykoktala.
„Děláme spolu už roky," Melvin Darnell se nepřestával usmívat. Chlapík Mel. Ostatní mu tak říkali, protože se dobrovolně hlásil na všechny mise bez ohledu na to, jak byly nebezpečné. Dobrý způsob, jak se dostat k informacím, napadlo Chancee.
„Nechal ses od Hauera podplatit," řekl Chance. A zakroutil hlavou. „To je ubohé."
Ne, spíš výnosné. Má lidi všude. V FBI, na ministerstvu spravedlnosti, v CIA... dokonce i tady, přímo pod tvým nosem." Mel pokrčil rameny. „Co dodat? Dobře platí."
„Špatně jsem tě odhadl. Nikdy jsem si nemyslel, že si libuješ v mučení. Nebo vezmeš do zaječích, až se k ní dostane?" Chance kývl směrem k Sunny.
„Dobrý pokus, Mackenzie, ale máš smůlu. Je to její otec. Chce jen zpátky svou holčičku." Mel se zašklebil na Sunny.
„Jsi naivní. Myslíš, že by byla tak vyděšená, kdyby ji chtěl jen poznat?"
Mel se po ní znova podíval. Byla strachy úplně ztuhlá, z obličeje se jí ztratila všechna barva. Pokrčil rameny. „Tak jsem se spletl, no a? Je mi celkem jedno, co s ní udělá."
„Nevadí ti, že zneužívá děti?" Jen ať nepřestává mluvit. Potřebujeme získat čas, uvažoval horečnatě Chance. Zane potřebuje čas.
„Vzdej to," řekl Mel vesele. „Mohl by to být klidně Hitler. Hlavně když platí. Jestli si myslíš, že budu mít výčitky svědomí, tak jsi to ty, kdo je tady naivní."
Za Melem se něco pohnulo. Blížili se k nim tři muži, ani se nesnažili skrýt, jako by si byli jistí, že už jim nic nehrozí. Dva na sobě měli obleky a jeden plátěné kalhoty a volnou košili. Dva z nich měli zbraně. Jeden z mužů v obleku byl určitě z FBI a ten ve volných kalhotách byl nejspíš jeden z Hauerových poskoků. Muž uprostřed měl na sobě dvouřadové hedvábné italské sako, byl lehce opálený a světle hnědé vlasy
měl pečlivě sčesané dozadu - Hauer. Na tváři měl spokojený úsměv.
„Drahoušku," řekl žoviálně, když k nim došel. „Jsem tak rád, že tě konečně potkávám. Otec by měl znát své děti, nemyslíš?"
Sunny neodpovídala. Sledovala svého otce s neskrývanou hrůzou a odporem. Chance se na ni s obavou podíval. Když si myslela, že už nemá co ztratit, mohla udělat cokoliv. Pevně ji chytil za ruku a přál si, aby zůstala stát na místě.
„Myslela jsem, že jsi větší," řekla nakonec.
Crispin Hauer zrudl vzteky. Skutečně nebyl vysoký, měřil něco přes sto sedmdesát, a navíc byl drobný. Chance žasl, jak neomylně dokázala urazit jeho ego.
„Prosím, vylez z toho bahna. Tedy pokud se dokážeš odtrhnout od svého milence. Doporučoval bych ti to. Rána do hlavy je nepříjemná věc. Nechtěla bys přeci mít kousky jeho mozku na oblečení, že ne? Slyšel jsem, že to nejde vyprat." Obrátil se k Sunny s křivým úsměvem.
Sunny se nehýbala.
„Nevím, kde je Margreta," řekla. „Můžeš mě klidně zabít, stejně ti nemůžu nic říct."
Zakroutil hlavou v předstíraném soucitu. „Měla bys sis vymyslet něco lepšího." Podal jí ruku. „Můžeš vylézt sama, nebo ti pomůžou mí muži."
Brzy bude tma, uvažoval Chance. Kdyby Sunny dokázala svého otce ještě zdržet, Zane by měl dorazit každou chvíli.
„Ještě vám někdo chybí," řekl, aby odvrátil jejich pozornost od Sunny. „Je vás přece pět, nebo ne?"
Agent FBI a Hauerův poskok se ohlédli. Zdálo se, že je překvapilo, když za sebou nikoho nenašli. Mel nespouštěl oči z Chancee. „Nenechte se vystrašit," řekl. „Ještě tu musíme něco vyřídit."
„ N e n í vám divné, kam se poděl?" zeptal se Chance potichu.
Na to ti kašlu. Ať jde třeba k čertu," řekl otráveně Mel.
„To by stačilo," ozval se znova Hauer. „Sonio, pojď nahoru. Nechtěj, abych pro tebe musel posílat své lidi. "
Sunny ho sjela pohrdavým pohledem od hlavy až k patě. Pak zakroutila hlavou a řekla: „Malý, ošklivý opičák. Nechápu, jak si tě máma mohla vzít."
Hauer zrudl a nasupeně vyvalil oči.
„Ty děvko!" vykřikl a vyškubl zbraň z ruky svého poskoka.
Jen o vteřinu později Hauerovi na prsou vykvetl obrovský rudý květ, který doprovodil tichý mlaskavý zvuk. Hauer se zastavil, jako by narazil do skleněné zdi.
Mel dokázal, že má vynikající reflexy, a vynikající výcvik. Zlomek vteřiny před tím, než se k nim donesl zvuk výstřelu, se jeho prsty sevřely na spoušti. Vytáhl svou vlastní zbraň, i když věděl, že nebude dost rychlý. V tu chvíli se na něj vrhla Sunny a povalila ho stranou. Její výkřik skoro zanikl v ohlušujícím rachotu Melovy pistole. S neuvěřitelnou rychlostí se zvedla a snažila se vyškrábat po břehu nahoru, aby Melovi zabránila v dalším výstřelu. Ale Mel už k němu nedostal příležitost. Zaneova druhá střela ho zasáhla doprostřed hrudníku.
Pak vypuklo hotové peklo. Chanceovi muži, kteří se konečně dostali na své pozice, začali pálit na zbylé dva muže. Chance popadl Sunny a znovu ji stáhl do koryta. Zakryl ji svým tělem a držel ji u země do té doby, než se ozvalo Zaneovo: „Zastavit palbu!" a rozhostilo se ticho.
Sunny si sedla stranou té hororové scény, která teď byla osvětlená obrovskými reflektory. Jeden z mužů jí přinesl košík, na který si mohla sednout. Oblečení měla
mokré a byla jí nesnesitelná zima. Špinavé šaty se jí lepily na tělo, takže jí nepomohla ani deka, pod kterou se choulila.
Bylo jí mdlo, pohlcovala ji otupující bolest, ale s vypětím všech sil se snažila sedět zpříma. Na košíku se ale udržela jen z posledních sil.
Ti muži okolo byli profesionálové. S tichou obratností si poradili s těly, která vyrovnali do úhledné řady. Byli zdvořilí k místním strážcům pořádku, kteří dorazili se vší parádou, s houkajícími sirénami a blikajícími světly, i když nikdo nepochyboval o tom, kdo to tu skutečně vede.
A Chance byl jejich velitel.
Ten chlap, co se k nim dostal jako první, mu říkal „Mackenzie". A když se s ním bavil někdo z místních, oslovoval ho „pane Mackenzie". Slyšel na to jméno, takže nemohlo jít o omyl.
Nedařilo se jí uspořádat myšlenky, ale jedna skutečnost se nad tím vším zmatkem vznášela s dotěrnou jasností: celý tenhle výstup byl předem připravený, byla to past - a ona byla návnada.
Znovu si v hlavě promítla všechno, co se jí stalo za těch posledních pár dní. Najednou jí to bylo jasné. Dokonce se jí zdálo, že poznala toho zloděje z letiště v Salt Lake City. Byl teď umytý a uhlazený jako ostatní, ale byla si skoro jistá, že je to on.
Všechno bylo naplánované, uvědomila si. Všechno. Nevěděla, jak to dokázal, ale nějak se mu podařilo zmanipulovat její lety tak, že se v určitý čas dostala do Salt Lake City. Tam čekal ten falešný zloděj, a taky on, aby ji mohl zachránit. Byla to neuvěřitelně pečlivě propracovaná hra, která vyžadovala mimořádné schopnosti, peníze a hlavně úžasnou vynalézavost.
Určitě si myslel, že pracuju pro svého otce,napadlo ji. Všechno se to stalo po tom incidentu v Chicagu, který k ní Chancee nejspíš dovedl. Jaký měl plán? Chtěl, aby se do něj zamilovala a pak mu otce pomohla zničit? To mu očividně nevyšlo. A když se dozvěděl, jak svého otce nenávidí, poopravil svůj plán a použil ji jako volavku.
Výborná taktika, pomyslela si pohrdavě. A vynikající herecký výkon. Zasloužil by si za něj Oscara.
S letadlem nic nebylo. Neušlo jí, jak dobře načasované bylo jejich „zachránění". Charlie Jones je čirou náhodou objevil zrovna ráno po tom, co Chanceovi prozradila všechno o svém otci.
Neměl s ní ani moc práce. Úplně ji omámil svým šarmem. Byl pro ni světlo ve tmě, kometa, která prosvětlila její osamělý život, a ona se mu vzdala bez nejmenšího náznaku odporu. Musel si o ní myslet, že je ten největší hlupák na světě. Ale ve skutečnosti byla ještě hloupější, než si kdy mohl myslet, protože nosila jeho dítě.
Přes pole se na něj podívala, jak tam tak stál ve světle reflektorů a bavil se s nějakým vysokým, nebezpečně vypadajícím mužem. Bolest se ještě prohloubila, až už ji skoro nemohla snést.
Její kometa pohasla.
Chance se už po několikáté ohlédl po Sunny, která se svezla na převrácený koš a zabalila se do deky. Byla bledá a unavená. Ale teď se jí věnovat nemohl. Měl moc práce, bylo potřeba vyřídit všechny záležitosti s místní policií, odklidit těla, zahájit prověřování agentur, ve kterých měl podle Mela Hauer špehy.
Nebyla hloupá, uměla si všechno dát dohromady. Viděl, jak ještě zbledla, když nevyhnutelně došla k jedinému závěru, ke kterému dojít mohla.
Jejich pohledy se potkaly. Stáli od sebe jen deset metrů, ale teď se mu to zdálo jako deset kilometrů. Jeho výraz zůstával klidný. Stejně by nedokázal vymyslet žádnou omluvu, kterou už sama nezvážila. K tomu co udělal, měl dobré důvody. Ale zneužil ji a riskoval její život. Klidně by mu odpustila, že ji kvůli němu málem zabili. Ale dobře věděl, že mu nezapomene ten zbytek, na to, jakým způsobem ji využil.
Připadalo mu, jako by se od něj vzdalovala, světlo z jejích očí pomalu zmizelo. Odvrátila od něj hlavu -
Zvedl se mu žaludek.
Otřesený a s výčitkami svědomí se obrátil zpátky k Zaneovi. Jeho bratr se na něj s pochopením podíval. „Jestli ji chceš," řekl, „tak ji nenech odejít."
Bylo to tak jednoduché, a tak složité. Nenechat ji odejít. Jak by mohl, když si zasloužila někoho daleko lepšího než byl on?
Ale nemohl se té myšlenky zbavit. Nenechat ji odejít. Znovu se po ní ohlédl.
Ale Sunny tam nebyla. Koš tam zůstal, ale Sunny byla pryč.
Chance doběhl k místu, kde seděla, a rozhlédl se kolem sebe ve snaze zahlédnout její světlé vlasy. Nikde je neviděl. Sakra, před chvílí tu ještě byla. Jak mohla tak rychle zmizet?
Snadno, napadlo ho. Trénovala to celý život.
Podíval se na zem a snažil se najít nějaké stopy, ale tráva už byla tak udupaná, že nenašel vůbec nic. Na košíku se ve světle něco tmavě zalesklo.
Chance se sehnul a přejel rukou po povrchu koše. Na prstech mu zůstala tmavá skvrna. Krev. Sunnyina krev.
Připadal si, jako by mu jeho vlastní krev najednou do poslední kapky vyschla. Můj bože, postřelili ji, napadlo ho. A neřekla ani slovo. Ve tmě si nikdo krve na jejím oblečení nevšiml. Ale to už musí být... jak dlouho? Celou tu dobu tam seděla a krvácela a nikomu o tom neřekla.
Proč?
Protože od něj chtěla dostat pryč. Kdyby věděli, že je zraněná, musela by do nemocnice, musela by ho znovu vidět.
Když se od něj odvrátila, myslel si, že mu už hůř být nemůže. Ale to nebylo nic proti tomu, jak se cítil teď. Na chvíli ho ochromila vlna zoufalého strachu, srdce se mu zastavilo. „Poslouchejte!" vykřikl. Všichni do jednoho se k němu obrátili. „Neviděl někdo, kam šla Sunny?"
Muži kroutili hlavami a rozhlíželi se kolem sebe.
Chance na ně začal chrlit rozkazy. „Nechte všeho a roztáhněte se po okolí. Najděte ji. Krvácí. Postřelili ji a ona o tom nikomu neřekla." Zatímco mluvil, přešel po osvětlené ploše a zmizel ve tmě. Věděl, že se nemohla dostat daleko, ne za tak krátkou dobu. Musel ji najít. Jinou možnost by nesnesl.
ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
Chance nervózně přecházel po chodbě nemocnice. Nevydržel sedět. Zdálo se mu, že kdyby přestal chodit, nejspíš by spadl a už by nevstal. Netušil, že se někdy bude tak bát. O sebe nikdy takový strach nemel, ani v těch nejhorších situacích, dokonce ani když mu do obličeje mířila pistole, ale bál se o Sunny. Nezbavil se toho strachu od chvíle, kdy ji našel uprostřed pole v kaluži krve.
Děkoval bohu, že měli po ruce doktory, jinak by umřela ještě na tom poli. Nedokázali zastavit krvácení, ale podařilo se jim ho aspoň zpomalit, aby ji mohli bezpečně dostat do nemocnice.
Tam se kolem ní shlukl celý houf doktorů a sester dlouhých pláštích a už ho k ní nepustili.
„Jste její příbuzný, pane?" zeptala se ho jedna s e s tra , když ho vystrkovala z ošetřovny.
„Jsem její manžel," slyšel se odpovědět. Za žádnou cenu nechtěl dovolit, aby o ní rozhodoval někdo jiný. Zane, který byl celou dobu s ním, na sobě nedal znát žádný překvapení.
Víte, jakou má krevní skupinu, pane?"
Jak by mohl. Nevěděl ani spoustu dalších věcí, na které se ho ptali. Ale byl tak otupený, že otázky skoro nevnímal. Sestra se ho dál už neptala a řekla mu, že se vrátí později, až jeho manželku stabilizují. Byl jí za ten optimismus vděčný. Zaneovi se zatím podařilo získat kopii spisu o Sunny, takže Chance měl brzy dost informací, aby mohl sestře odpovědět na všechny dotazy.
Za nějakou dobu vyšel z místnosti chirurg. Měl na sobě zelený plášť, který byl teď od krve.
„Vaše žena se na chvíli probrala," řekl tichým hlasem, plným účasti. „Nebyla úplně při vědomí, ale ptala se na dítě. Víte, jak dlouho je těhotná?"
Chance zavrávoral a nahmatal rukou zeď, aby nespadl. „Ona je těhotná?" zeptal se chraptivě.
„Chápu." Doktor okamžitě pochopil. „Myslím, že na to přišla teprve nedávno. Provedeme nějaké testy a uděláme všechno, co bude v našich silách. Teď ji bereme na operační sál. Sestra vám ukáže, kde můžete počkat." Obrátil se a odešel.
Zane se obrátil k Chanceovi. „Tvoje?"
„Jo."
Zane se neptal, jestli si je jistý a Chance mu za to byl vděčný.
Těhotná? Jak? ptal se Chance sám sebe. Věděl jak. S mučivou přesností si vzpomínal, jak se s ní miloval bez ochrany. Stalo se to dvakrát - jen dvakrát - ale k početí dítěte je i jednou dost.
Najednou do sebe zapadla spousta nepatrných detailů. Vzpomněl si, jak byla Sunny odpoledne ospalá, a jak trvala na té řepě. Ta zatracená řepa, pomyslel si. Teď už věděl, proč na ni měla takovou chuť.
Věděl úplně přesně, kdy se to stalo. Bylo to ještě v kaňonu, když se s ní to odpoledne podruhé miloval na
dece. Dítě by se mělo narodit někdy v půlce května... jestli to Sunny přežije.
Musí žít. Tu druhou možnost by nesnesl. Miloval ji tolik, že na to nemohl ani pomyslet. Ale viděl její zranění a věděl, že je na tom špatně.
„Chceš abych zavolal mámě a tátovi?" zeptal se Zane.
Chance věděl, že kdyby řekl ano, okamžitě by všeho nechali a přijeli by. Přijela by celá rodina. Na nic by se ho neptali, ale snažili by se mu co nejvíc pomoct.
Zavrtěl hlavou a skoro neslyšně řekl: „Ne. Ještě ne." Jestli Sunny... jestli dojde k nejhoršímu, pak je bude potřebovat. Teď se zatím ještě držel. Jakžtakž.
Znovu začal přecházet po chodbě. Ježíši, tam bylo krve, vzpomněl si Chance a otřásl se. Jak se dokázala udržet na nohou tak dlouho? Odpovídala na otázky, říkala, že je v pořádku, dokonce se i trochu prošla, než jí někdo přinesl ten košík, aby si na něj mohla sednout. Byla tma a Sunny přes sebe měla přehozenou deku -proto si jejího zranění nikdo nevšiml.
Teprve po necelých šesti hodinách se doktor znovu objevil. Bylo to těch nejdelších šest hodin v Chanceově životě. Doktor vypadal vyčerpaně a ztrhaně. Chanceovi se při pohledu na něj rozlil po zádech studený pot. Ne.
Ne -
„Myslím, že to zvládne," řekl doktor a usmál se. Podle hrdosti v jeho hlase bylo Chanceovi jasné, jak těžká bitva se na operačním sále odehrála.
„Musel jsem odstranit část jater a tenkého střeva. Krvácení způsobila právě rána v játrech. Museli jsme jí vyměnit skoro všechnu krev, než se nám ji podařilo stabilizovat." Přejel si rukou po obličeji. „Na chvíli jsme si mysleli, že už jsme ji ztratili. Došlo k zástavě srdce,
ale podařilo se nám ji vrátit zpátky. Teď už jsou všechny reakce v normálu. Měla štěstí."
„Štěstí," opakoval Chance, omámený dobrými zprávami na jedné straně a rozsáhlostí zranění na straně druhé.
„Nezasáhla ji celá kulka, jenom střepina. Nejspíš z nějaké odražené střely."
Chance věděl, že ji nepostřehli, když byla s ním v korytu řeky. Muselo se to stát, když ho odstrčila a Darnell vystřelil. Darnell očividně minul a kulka se nejspíš odrazila od nějakého kamene a roztříštila se.
Sunny ho chránila. Znovu.
„Musíme ji ještě nějakou dobu sledovat, jestli se neobjeví druhotná infekce. Opravdu si ale myslím, že teď už jí nic nehrozí. Za týden odsud bude moct odejít."
Chance se opřel zády o zeď a předklonil se. Točila se mu hlava.
„Děkuju vám," řekl doktorovi.
„Nechcete si odpočinout?" zeptal se doktor.
„Ne, je mi dobře. Bože! Je mi výborně. Bude v pořádku!"
„To bude," řekl doktor a znovu se zazubil.
Sunny se probírala jen pomalu. Nejdřív vnímala jen útržky, slyšela vzdálené šumění hlasů prokládané tichým pípáním. Nevěděla kde je, neuvědomovala si, že leží.
Když se znovu probrala, cítila pod sebou jemnou bavlnu a zjistila, že je to prostěradlo.
Pak se jí podařilo nepatrně pootevřít oči, ale viděla jenom rozmazané fleky.
V určitou chvíli si uvědomila, že je v nemocnici. Cítila bolest, ale jenom vzdáleně.
Účinek uspávacího prostředku a prášků pomalu slábl a postupně se jí začala vracet vláda nad vlastním tělem. Podařilo se jí dostat ze sebe jedno slovo. „Dítě?"
„Vaše dítě je v pořádku," odpověděla sestra. To jí úplně stačilo.
Měla hroznou žízeň. Její další slovo bylo: „Vodu," a dostala do pusy malé kousky ledu.
Ale jak se jí vracelo vědomí, objevila se znovu i bolest. Byla nesnesitelná, ale Sunny ji skoro uvítala, protože byla důkazem toho, že je naživu.
Nejčastěji k ní chodila usměvavá sestřička Patty. Jednou přišla do jejího pokoje a řekla jí s významně zdviženým obočím: „Je tu někdo, kdo by vás chtěl vidět."
Sunny prudce zakroutila hlavou, což byla chyba. Tělem jí projela bodavá bolest. „Žádné návštěvy," podařilo se jí říct.
Zdálo se jí, že na jednotce intenzívní péče strávila roky, ale když se zeptala Patty, zjistila, že tam je asi třicet šest hodin.
„Brzy vás přesuneme do soukromého pokoje. Už ho pro vás připravujeme," řekla jí sestra.
Když ji převáželi, byla už natolik při vědomí, že mohla sledovat míjející světla na stropě. V jednu chvíli zahlédla vysokého černovlasého muže a rychle otočila hlavu.
Přemístění do soukromého pokoje se ukázalo jako vcelku složitá operace. Bylo u ní třeba čtyř lidí a trvala přes půl hodiny. Když bylo všechno přestěho vané, Sunny byla úplně vyčerpaná. Čerstvě ustlaná postel byla příjemná a chladná. Hlava postele se dala nadzvednout, takže si Sunny mohla aspoň trochu sednout. Připadala si tak o moc lip a už ne tak bezmocně.
V pokoji byly květiny. Byly to červenožluté růže, které svou výraznou kořeněnou vůní přehlušovaly nemocniční pach dezinfekce a čisticích prostředků. Sunny je dlouho pozorovala, ale nezeptala se, od koho
jsou.
„Nechci žádné návštěvy," řekla sestrám.
K jídlu jí donesli ovocnou želatinu a slabý čaj. Druhý den si mohla dát trochu polévky a na čtvrt hodiny ji posadili do židle vedle postele. Byla ráda, když se mohla znovu postavit na nohy, i když to bylo jen na pár sekund, než ji z postele přemístili na židli. Ještě lip se cítila, když jí pomáhali zpátky na postel.
V noci vstala z postele sama, i když jí to trvalo mnohem déle a nebylo to nic příjemného, a přešla několik metrů. Musela se při tom držet okraje postele, ale udržela se na nohou.
Třetí den jí znovu donesli květiny. Tentokrát to byla klívie. Nikdy žádné květiny nepěstovala. Pořád cestovala a nemohla by se o ně starat. Zírala na kytku a pomalu si uvědomovala, že teď si bude moct pořídit všechny kytky, které jen bude chtít. Všechno se změnilo. Crispin Hauer byl mrtvý a ona s Margretou byly volné.
Myšlenka na sestru ji znovu vyděsila. Co je za den? Snažila se vzpomenout. Kdy měla Margreta volat? A kde je vůbec její telefon?
Odpoledne čtvrtého dne se otevřely dveře a dovnitř vešel Chance.
Otočila hlavu a dívala se z okna. Vlastně ji překvapilo, že jí nechal tak dlouhou dobu na uzdravení. Snažila se ho k sobě nepustit tak dlouho, jak jen to šlo, ale tušila, že než všechno skončí, musí se ještě něco stát.
Celou dobu se soustředila na zranění, aby se tak nemusela věnovat tomu, co se dělo v ní. Teď se všechno
vydralo napovrch. Snažila se zůstat klidná. Nemělo by cenu ztropit scénu, jenom by se ponižovala.
„Nechal jsem si u sebe tvůj mobil," řekl, přešel kolem postele a postavil se před ní k oknu. Kdyby se na něj nechtěla dívat, musela by znovu otočit hlavu. Ale věděl, že bude chtít slyšet víc. „Včera volala Margreta."
Sunny zaťala pěsti. Margreta určitě zpanikařila, když místo mě uslyšela mužský hlas, napadlo ji.
„Řekl jsem jí, že tě postřelili, ale že budeš v pořádku, a že Hauer je mrtvý. Slíbil jsem jí, že ti dneska přinesu telefon, aby ti mohla zavolat a všechno si ověřit. Nic neříkala, ale ani nezavěsila."
„Děkuju," řekla Sunny. Udělal to nejlepší, co mohl.
Uvědomila si, že je nějak jiný. Nebylo to jen oblečením, i když teď měl na sobě černé plátěné kalhoty a bílou košili a ne staré džíny, kanady a tričko. Bylo to jeho chováním. Jistě, teď už nebylo třeba hrát si na okouzlujícího pilota. Byl sám sebou.
Teď viděla konečně to, co předtím jenom tušila. Byl to muž, který vedl tajné komando, a měl obrovský vliv. Viděla to teď jasně v každém jeho pohybu, slyšela v jeho autoritativním hlase.
Přistoupil blíž k posteli, takže se skoro opíral o jeli okraj. Pak jí s největší opatrností položil ruku na břicho.
„Naše dítě je v pořádku," řekl.
On to ví, blesklo jí hlavou. V šoku na něj zírala. Pak si ale uvědomila, že mohla počítat s tím, že mu to doktoři řeknou.
„Řekla bys mi to sama?" zeptal se a pozorně ji při tom sledoval svýma zlatohnědýma očima.
„Nepřemýšlela jsem o tom," odpověděla popravdě. Sama se s tím ještě pořád vyrovnávala - plánovat zatím nic nedokázala.
„To všechno mění."
„Fakt," řekla. Nebyla to otázka. „Řekl jsi mi aspoň něco, co byla pravda?" Zaváhal.
„Ne."
„S čerpadlem nic nebylo." „Ne."
„Nejmenuješ se Chance McCall." „Mackenzie," řekl. „Chance Mackenzie." „No, tak aspoň něco," řekla trpce. „Aspoň křestní jméno bylo opravdu tvoje." „Sunny... nedělej to."
„Nedělej co? Nemám se snažit přijít na to, jak velký blázen jsem byla? Byl jsi vůbec u průzkumníků?"
Rezignovaně vzdychl. „Byl jsem u námořnictva. U výzvědné služby."
„Zajistil jsi, aby zrušili všechny mé lety."
Přikývl.
„Ten zloděj byl jeden z tvých lidí."
„Jeden z nejlepších. Stejně tak i ti lidi z ochranky."
„Věděl jsi, že tam bude můj otec. Všechno jsi to měl naplánované."
„Věděli jsme, že nás sledují dva jeho muži, od té chvíle, co ses objevila televizi."
„To jsi zařídil taky."
Neodpověděl.
„Proč jsme letěli přes celé Státy? Proč jsme prostě nezůstali v Seattlu? Bylo by to jednodušší."
„Muselo to vypadat důvěryhodně."
Nasucho polkla. „Ten den... ten piknik. Miloval by ses se mnou před svými lidmi? Aby to vypadalo důvěryhodně?"
„Ne. Musel jsem si s tebou začít, ale bylo to... soukromé."
„Za to bych ti asi měla poděkovat. Takže, děkuju. A teď vypadni."
„Nikam nejdu." Sedl si na židli vedle postele. „Jestli jsi už skončila s tím výslechem, měli bychom se dohodnout na pár věcech."
„Nechci se na ničem dohadovat. A nechci tě už nikdy vidět."
„Je mi to líto, ale tohle se ti nesplní. Mě se nezbavíš, miláčku, protože to dítě, co nosíš, je moje."
PATNÁCTÁ KAPITOLA
Sunny propustili z nemocnice osm dní po střílení. Mohla sice chodit, ale byla zesláblá. Navíc mohla nosit jen noční košili a župan, které jí koupil Chance, protože nic těsnějšího na sobě nesnesla. Neměla nejmenší ponětí, co bude dělat. Nebyla ve stavu, kdy by mohla letět do Atlanty, ale někde bydlet musela. Když se dozvěděla, že ji brzo propustí, zavolala do hotelu a objednala si pokoj.
Ze začátku doufala, že by za ní Margreta mohla přijet a zůstat s ní, dokud se neuzdraví. Jejich otec byl mrtvý, takže se už nemusely schovávat. Ale i když se zdálo, že je Margreta šťastná a že se jí ulevilo, do Des Moines přijet nechtěla. Vyměnily si telefonní čísla, ale to bylo všechno - a Margreta se od té doby neozvala.
Sunny ji chápala. Margreta vždycky měla problémy v jednání s lidmi, v navazování vztahů. Jejich kontakt na dlouhou vzdálenost jí nejspíš úplně vyhovoval, a nic víc nechtěla. Sunny si uvědomila, že nikdy nebude mít sestru, po které tolik toužila.
Bylo jí strašně smutno. Bylo jí tak zle, jako ještě nikdy v životě.
Věděla, že to částečně způsobuje těhotenství. Dokázala se rozbrečet i nad úplnou hloupostí, jakou byl třeba televizní program o zahrádkářství.
Jedna sestra jí řekla, že její deprese souvisí s uzdravováním. Až bude moct vstát z postele a bude jí lip, určitě zmizí.
Ale největší depresi měla z Chancee. Chodil za ní každý den, a jednou s sebou dokonce přivedl vysokého, nebezpečně vypadajícího muže, kterého si všimla tu noc, kdy ji zranili. K jejímu překvapení jí ho Chance představil jako svého bratra, Zanea. Zane jí s neobyčejnou jemností potřásl rukou, ukázal jí fotky své hezké ženy a tří rozkošných dětí, a půl hodiny jí vyprávěl historky o své dceři Nicky.
Když Zane odešel, cítila se Sunny ještě hůř. Zane měl to, po čem vždycky toužila: rodinu, kterou miloval, a která milovala jeho.
Chance při svých návštěvách nikdy nemluvil o tom, co se stalo. Udělal, co udělal, a teď už na tom nemohl nic změnit. Ani se nepokoušel omluvit, což sice neochotně, ale přeci jen musela respektovat. Místo toho mluvil o své rodině ve Wyomingu, o horo, kterou všichni pořád pokládali za svůj domov, i když tam žili už jen jejich rodiče. Měl čtyři bratry a jednu sestru, dvanáct synovců -a jednu neteř, pověstnou Nicky, kterou očividně zbožňoval. Jeho sestra byla cvičitelkou koní, provdaná za jednoho z jeho agentů. Jeden bratr byl rančer, který si vzal vnučku z rodiny jejich starého nepřítele. Další bratr byl bývalý pilot stíhačky, ženatý s doktorkou ortopedie. Zane měl za manželku dceru velvyslance a Joe, jeho nejstarší bratr, byl generál Joseph Mackenzie, předseda generálního štábu náčelníků.
Připadalo jí, že to snad ani nemůže být pravda, i když se zdálo, že je to všechno skutečné. Pak si ale vzpomněla, jak přesvědčivý herec Chance je, a znovu ji přemohla hořkost.
Nijak se jí nedařilo smutek překonat. Ať už se snažila jakkoli, nemohla změnit skutečnost: Chance ji nemiloval. Všechno to byla jen hra.
Bylo to, jako by v ní něco umřelo. Necítila vůbec nic, jenom prázdnotu. Pokoušela se to skrýt, přesvědčit se, že ten pocit zmizí, až jí bude lip, ale každý den jí bylo hůř.
Když ji propouštěli, přivezli jí kolečkové křeslo, a Sunny si objednala taxi, aby na ni za čtvrt hodiny počkalo před vchodem. Pomalu se svezla do křesla, na klín si nechala dát tašku s pár kusy svého oblečení a navrch opatrně postavit květináč s klívií.
„Neměla bych podepsat propouštěcí papíry?" zeptala se.
„Ne, myslím že ne," odpověděla sestra. „Můžete klidně odejít. Váš manžel už všechno zařídil za vás."
Sunny málem vykřikla, že žádného manžela nemá. Ani jednou se jí o tom nezmínil, a sama vůbec nepomyslela na to, jak bude moct pobyt v nemocnici zaplatit. Ale teď si uvědomila, že Chance opravdu všechno zařídil.
Možná si myslel, že je to to nejmenší, co pro ni po tom všem může udělat. A tak ji překvapilo, že nepřijel, když tolik stál o dítě a trval na tom, že ji bude navštěvovat.
Ale v tom ho podcenila. Když ji služba dovezla ke dveřím, uviděla pod krytým vchodem známého tmavě zeleného forda. Chance vylezl zpoza volantu a šel jí naproti.
„Už jsem si zavolala taxi," řekla.
„Smůla," odpověděl úsečně. Vzal její oblečení a kytku a dal je do auta. Pak otevřel dveře pro spolucestujícího.
Sunny se v kolečkovém křesle posunula dopředu a chystala se vstát. U normální židle to pro ni už nebyl problém, ale s křeslem to bylo obtížnější. Chance se na ni rozzlobeně podíval, pak se sehnul a vzal ji do náruče. Bez nejmenších obtíží ji posadil do auta, jako by nevážila ani pět kilo.
„Děkuju," řekla zdvořile. Nemělo cenu být nepříjemná, a jeho pomoc jí ušetřila hodně bolesti a času.
„Není zač." Připoutal ji bezpečnostním pásem a ujistil se, že ji popruhy nedřou do rány. Pak zavřel dveře, přešel na stranu řidiče a posadil se za volant.
„Zamluvila jsem si pokoj v hotelu," řekla. „Ale nevím, kde to je, takže tě nemůžu navigovat."
„Do žádného hotelu nepůjdeš," odtušil.
„Někam jít musím," ohradila se. „Nemůžu řídit, a nezvládla bych cestu letadlem, takže hotel je jediné možné řešení."
„Není. Beru tě s sebou domů."
„Ne!" vykřikla.
Nemohla by s ním být už ani hodinu.
„Nemáš na výběr," řekl neústupně. „Pojedeš se mnou - i kdybys kopala a křičela celý den."
To znělo lákavě. Páni, to znělo lákavě. Odolala té představě jen kvůli bolesti, kterou by si tím způsobila.
Po chvíli si všimla, že míří na letiště.
„Kam jedeme?"
Netrpělivě se na ni podíval.
„Už jsem ti to říkal. Sakra, Sunny, víš přece, že nebydlím v Des Moines."
„Tak dobře, vím, kde nebydlíš. Ale ne ví m, kde bydlíš," řekla a neodpustila si poznámku: „A i kdybys mi to řekl, nejspíš by to nebyla pravda."
Tentokrát se stěží ovládl. „Wyoming. Beru tě domů do Wyomingu."
B ěhem letu skoro nepromluvila, jenom když to b y l o n e z bytně nutné. Chance ji pozoroval skrz tmavé brýle. Na nic si nestěžovala a nic po něm nechtěla, i když věděl, že musí být unavená.
Vypadala tak křehce. Zdálo se mu, že ji odfoukne nejmenší závan větru. Ve tvářích neměla žádnou barvu a zhubla nejmíň o pět kilo. Doktor ho ujistil, že se uzdravuje rychle. Těhotná byla jen krátce, takže ještě nemohli provést žádné testy, ale udělali všechno, co bylo v jejich silách, a dítě prý bude určitě v pořádku.
I když se Chance na dítě těšil, bál se, že jí těhotenství vezme moc síly a zpomalí její uzdravení. Potřebovala teď všechnu pomoc, ale tělo podporovalo především rostoucí dítě. Musel tedy zajistit, aby se o ni někdo mohl starat dvacet čtyři hodin denně, jedině tak mohla mít všechno, co potřebovala. Proto ji vzal na Mackenzieovu horu.
Samozřejmě, že zavolal domů a řekl jim, že Sunny přiveze. Vysvětlil jim celou situaci, řekl jim, že je těhotná a že si ji chce vzít, ale že je na něj ještě pořád naštvaná a nechce mu odpustit. Věděl, že před sebou má těžký úkol, jestli bude chtít znovu získat její důvěru. Ale jakmile ji jednou bude mít ve Wyomingu, bude mít dost času na to, aby ji přesvědčil.
Mary byla jako obvykle nadšená. Byla si jistá, že mu Sunny odpustí, a protože se ho pořád snažila přesvědčit,
aby se už konečně oženil a dal jí další vnoučata, připadala si naprosto spokojená.
Chance chtěl udělat všechno proto, aby spokojená skutečně byla, protože chtěl to samé, co ona. Vždycky přísahal, že se nikdy neožení a nebude mít děti, ale osud rozhodl za něj. Vidina manželství se mu nelíbila - ne, děsila ho tak, že o ní se Sunny vůbec nemluvil. Nevěděl, jak jí má všechno říct. A nebyl si jistý, jestli ho Sunny neodmítne.
Ale řekla mu, že ho miluje, a to mu dávalo naději. Neřekla mu to od té doby, kdy zjistila, jak ji využil, ale věděl, že u Sunny to nic neznamená. Jestli v ní zbyla jen jiskřička lásky, jestli ji úplně neuhasil, najde způsob, jak ji znovu rozdmýchat.
Přistál na malé přistávací ploše na Zaneově pozemku a srdce se mu rozbušilo, když viděl, co na ně čeká. I Sunny se zdála rozrušená. Narovnala se v sedadle a poprvé od doby, kdy ji postřelili, zahlédl v jejím obličeji náznak živého zájmu. „Co se děje?" zeptala se.
Chanceovi se zlepšila nálada a s úsměvem odpověděl: „Vypadá to jako oslava na uvítanou."
U přistávací plochy se shromáždil celý Mackenzieův klan. Josh a Loren přijeli se svými třemi syny ze Seattlu. Byli tu Mike a Shea a jejich dva chlapci. Zane a Barrie, každý s jedním z dvojčat v náruči. A Joe, v uniformě letectva, na které bylo víc odznaků a vyznamenání, než by mělo být přípustné. Vedle něj stála Caroline, která vypadala jako vždy elegantně a navíc na svůj věk zatraceně dobře. Bylo s nimi i jejich pět synů, a nejstarší John tentokrát nebyl jediný, kdo si sebou přivedl přítelkyni. O kus dál stála Maris s Macem, který ji ochranitelsky objímal. Uprostřed celého gangu byli
máma a táta, a Nicky pohodlně uvelebená ve Wolfových rukách.
Všichni do jednoho, dokonce i nemluvňata, drželi balonky.
„Páni," vydechla ohromeně Sunny. Bylo to poprvé za poledních osm dní, kdy viděl její úsměv.
Vypnul motor a vystoupil, pak letadlo obešel, rozepnul Sunny bezpečnostní pásy a vzal ji do náruče. Byla tak zmatená, že mu dala ruku kolem krku.
To musel být signál. Wolf se sehnul a postavil Nicky na nohy. Ta se okamžitě rozeběhla k Chanceovi a v běhu skákala a křičela jeho jméno.
„Stlejda Chance, stlejda Chance, stlejda Chance!" Ostatní se pohnuli za ní.
Během několika vteřin byli obklopení celou rodinou. Pokoušel se Sunny každého zvlášť představit, ale bylo tam tolik hluku a překřikování, že se mu nepodařilo dokončit jedinou větu. Vděčně sledoval své švagrové, které se k ní chovaly, jako by ji znaly odjakživa. Muži flirtovali. Mary zářila. A nad tím vším byl slyšet Nickyin pisklavý hlásek.
„To jsou klásný šaty." Ukázala na hedvábný župan a zazubila se na Sunny.
John se sehnul a zašeptal Nicky něco do ucha. „ Krásný," opravila se s náležitým důrazem na r. „To jsou krásný šaty."
Všichni se smáli a Nicky zčervenala.
„Určitě jsi vyčerpaná," řekla Mary svým příjemným hlasem s jižanským přízvukem. „Nemusíš se o nic starat, drahoušku. Už jsem ti v domě připravila postel. Chancei, doveď ji k autu, a buď na ni opatrný."
„Ano, mami," řekl.
„Počkej," vykřikla najednou Nicky. „Zapomněla sem na ceduli!"
„Na jakou ceduli?" zeptal se Chance a jemně Sunny přetočil, aby viděl na svou neteř.
Zalovila v kapse svých červených šortek a vytáhla zmuchlaný kus papíru. Špičkami prstů ho roztáhla, aby ho mohla podat Sunny.
„To sem dělala sama," oznamovala hrdě. „Babi mi jen pomáhala."
Sunny papír rozbalila.
„Použila sem čelvenou kšídu," vysvětlovala dál. „Plotože je nejheščí."
„To určitě je," souhlasila Sunny. Nahlas polkla. Chance viděl, jak se jí třesou ruce.
Nápis byl kostrbatý a nakřivo, každé písmeno bylo jinak velké.
„Vítej doma, Sunny", četla Sunny nahlas. Oči jí zvlhly. „To je ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděla," řekla, a pak se obrátila k Chanceovi, zabořila mu obličej do košile a rozplakala se.
„No jo," řekl Michael. „Je těhotná."
Nedokázal určit, kdo si koho zamiloval víc, jestli Sunny Mackenzieovi, nebo naopak. Jakmile ji usadil doprostřed obrovské postele, kterou pro ni Mary přichystala, Sunny se tam uvelebila jako královna na trůně. Naskládala si pod sebe polštáře a brzy okolo sebe měla všechny ženy a většinu menších dětí - seděly na posteli, na zemi, nebo na židlích. Dvojčata se systematicky propracovávala z jednoho konce postele na druhý a pak zase zpátky, držela se při tom deky a žvatlala si mezi sebou. Shea na zemi lechtala Benjiho,
který, jakmile přestala, začal okamžitě pištět: „Ještě!
Ještě!"
Nicky seděla se zkříženýma nohama na posteli, v ruce měla svou „čelvenou kšídu" a soustředěně pracovala na dalším nápisu, tentokrát pro Barrie.
Loren, která byla doktorkou, chtěla vědět všechno o Sunnyině zranění a jejím současném stavu. Caroline se Sunny konzultovala módu, učesala jí vlasy a stočila jí je na temeni. Maris jí vyprávěla o svém vlastním těhotenství, a Mary na to všechno dohlížela.
Chance nechal svou rodinu se Sunny a odešel do stáje. Byl nervózní, ustaraný a měl strach. Potřeboval být chvíli v klidu a sám. Až se večer všechno uklidní, chtěl si s ní promluvit. Věděl, že už to nemůže dál odkládat. Zoufale se modlil, aby mu odpustila, nedokázal si život bez ní už představit. Když se o něj opřela, málem se mu zastavilo srdce, protože se otočila k němu a ne od něj.
Znovu se smála, Její smích byl ten nejsladší zvuk, jaký kdy slyšel, úplně ho odzbrojoval. Nedovedl si představit, že ho už nikdy neuslyší.
Opřel se rukama o dveře jednoho kotce a položil si na ně hlavu.
Musí mi odpustit, opakoval si. Musí.
„Je to těžké, viď?" ozval se za ním Wolf. Stoupl si vedle Chancee a také se opřel o dveře. „Myslím milovat ženu. A zároveň je to ta nejlepší věc na světě."
„Nikdy mě nenapadlo, že se to stane," řekl Chance namáhavě. „Dával jsem si na to takový pozor. Žádná svatba, žádné děti. Se mnou to mělo skončit. Ale ona mě zaskočila. Zamiloval jsem se do ní tak rychle, že jsem neměl čas utéct."
Wolf se narovnal a pozorně se na něj podíval. „Co tím myslíš, že to mělo skončit s tebou? Proč nechceš děti? Zbožňuješ je."
„Jo," řekl Chance tiše. „Ale to jsou Mackenzieové."
„Ty jsi taky Mackenzie."
Chance se poškrábal na krku. „V tom je ten problém. Nejsem pravý Mackenzie."
„Chceš jen tak vejít do domu a říct té úžasné ženě, že nejsi její syn?" zeptal se Wolf přísně.
„Proboha, to ne!" Věděl, že víc by jí ublížit nemohl.
„Jsi můj syn. Ve všem podstatném jsi můj."
Chance se cítil zahanbený. Znovu se opřel o dveře. „Nikdy jsem nepochopil, jak jste mě mezi sebe mohli tak lehce přijmout. Ty víš, jak jsem žil. Nebyl jsem nic víc než divoké zvíře. Máma o tom nevěděla, ale ty ano. A stejně jsi mě zval k sobě domů, věřil jsi mi a nechal jsi mě být s mámou a s Maris -„
„A ta důvěra byla oprávněná, nebo ne?" zeptal se
Wolf.
„Ale nemusela být. Nemohl jsi to vědět." Chance se odmlčel. „Když mi bylo tak deset, tak jsem zabil člověka," řekl „To je to divoké dítě, které sis převedl domů. Kradl jsem, lhal jsem, mlátil ostatní děti a bral si od nich všechno, co jsem chtěl. Nemůžu to změnit. Mám to v sobě."
Wolf se na něj ostře podíval. „Jestli jsi v deseti musel zabít člověka, předpokládám, že si to ten bastard zasloužil."
„Jo, zasloužil." Chance zaťal pěsti. „Musím to říct Sunny. Nemůžu ji požádat o ruku a neříct jí, koho si bere a co dám jejím dětem." Trpce se zasmál. „Až na to, že vlastně nevím, co to vlastně je. Neznám svou rodinu. Vím jen, že má matka brala drogy a -„
„Už nic neříkej," zastavil ho Wolf.
Chance se na něj podíval, na jediného otce, kterého kdy znal, a na muže, kterého si vážil jako nikoho jiného na světě.
„Nevím, kdo byli tvoji rodiče," řekl Wolf. „Ale znám tebe a můžu ti říct, že jsem se ještě nikdy v nikom nespletl. Víš, čeho jsem v životě litoval nejvíc? Že jsem ě nenašel dřív. Že ses mě nedržel, když jsi udělal prvních pár kroků. Že jsem s tebou nemohl být, když ti rostly zuby, nebo když jsi byl nemocný. Když ses k nám dostal, už jsem nic z toho nemohl udělat, protože jsi mě nenechal. Nechtěl ji, abychom set ě dotýkali, a já se to snažil respektovat.
Ale jedno ti říct musím. Jsem na tebe hrdý jako n a nic jiného ve svém životě, protože jsi jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy poznal. Kdybych si mohl vybrat ze všech dětí na světě, stejně bych znovu adoptoval tebe."
Chance zíral na svého otce se slzami v očích. Wolf Mackenzie objal svého dospělého syna a přitiskl ho k sobě tak, jak to chtěl udělat celé ty roky. „Vybral bych si tebe," opakoval.
Chance vešel do ložnice a tiše za sebou zavřel. U Sunny už nikdo nebyl, všichni se rozjeli domů, nebo zůstali na noc u Zanea nebo Michaela. Sunny vypadala unaveně, ale už nebyla tak bledá.
„Jak ti je?" zeptal se tiše.
„Jsem hrozně unavená," řekla. Otočila hlavu na druhou stranu. „Ale už je mi lip."
Sedl si na kraj postele, opatrně, aby do ní nestrčil. „Musím ti něco říct," začal.
„Jestli to je vysvětlení, tak se neobtěžuj," odsekla. „Využil jsi mě. Dobře. Ale, proč jsi to proboha musel
hnát tak daleko? Víš, jak mi je? Připadám si jako naprostý blázen, že jsem se do tebe zamilovala, když pro tebe to všechno byla jen hra. Zvedlo ti to sebevědomí -"
Položil jí ruku na pusu a zhluboka se nadechli „Takže, zaprvé: miluju tě. To nebyla hra. Zamiloval jsem se do tebe v okamžiku, kdy jsem tě poprvé uviděl. Snažil jsem se to zastavit, ale -" Zarazil se a vrátil se k důležitějším věcem.
„Miluju tě tolik, že mě to až bolí. Nejsem pro tebe dost dobrý a vím to -"
Zamračeně mu odstrčila ruku. „Cože? Tedy, souhlasím, že po tom, co jsi udělal, ale - vůbec nechápu, o čem mluvíš."
Vzal ji za ruku a ulevilo se mu, když mu ji nevytrhla.
„Jsem adoptovaný," řekl. „To je v pořádku. To je úplně v pořádku. Ale neznám své pravé rodiče a nic o nich nevím. Oni - ona - vyhodila mě na ulici a vykašlala se na mě. Vyrůstal jsem na ulici, jak se dalo. Nepamatuju si, že bych byl někde doma, až do svých čtrnácti, kdy mě adoptovali.
Klidně můžu být z té největší chátry na zemi, a nejspíš i jsem, jinak by mě nenechali skoro umřít ve stoce. Chci strávit zbytek života s tebou, ale jestli si mě vezmeš, musíš vědět, kdo jsem."
„Cože?" zeptala se znovu, jako by nemohla pochopit to, co jí říká.
„Měl jsem tě požádat o ruku dřív," řekl. „Ale -sakra, jak jsem mohl po někom chtít, aby si mě vzal? Jsem jak sázka do loterie. Nevíš, co se mnou dostaneš. Chtěl jsem tě nechat jít, ale pak jsem se dozvěděl o dítěti a už jsem to nedokázal udělat. Jsem sobec, Sunny. Chci to všechno, chci tebe i dítě. Jestli se nebojíš riskovat -"
Odtáhla se od něj s nevěřícným a naštvaným pohledem. „Já tomu nemůžu uvěřit," vyhrkla a vrazila mu facku.
Nebyla ještě úplně při síle, ale stejně mu dokázala dát docela velkou ránu. Chance se ani nehnul. Srdce cítil až v krku. Kdyby ho chtěla praštit znovu, nebránil by se. Měl za to, že by si to zasloužil.
„Ty blázne!" vykřikla. „Proboha, můj otec byl terorista!" To je zase moje dědictví. A ty si tady stěžuješ, že neznáš svoje rodiče. Dala bych všechno za to, abych neznala svého otce!
Já tomu prostě nevěřím! Myslela jsem si, že mě nemiluješ! Všechno by bylo v pořádku, kdybych věděla, že mě miluješ!"
Chance málem začal křičet. Zíral na ten krásný, rozzlobený obličej a cítil, jak mu ze srdce spadl obrovský balvan. Chtělo se mu smát.
„Miluju tě tolik, že z toho asi zešílím. Takže, vezmeš si mě?"
„Musím," řekla naoko nevrle. „Někdo se o tebe musí postarat. Ale něco ti řeknu, Chancei Mackenzie. Jestli si myslíš, že si dál budeš lítat po světě a necháš po sobě střílet, tak jsi na pořádném omylu. Zůstaneš doma se mnou a s dítětem. Rozumíš?"
„Rozumím," odpověděl. Nakonec, Mackenzieové vždycky dělali všechno pro to, aby jejich ženy byl šťastné.
EPILOG
Sunny byla vyčerpaná dlouhým porodem a strachem, který prožila, když nastaly problémy. Pod očima měla kruhy, ale Chanceovi snad ještě nikdy nepřipadala krásnější. Vzpomněl si na její vzrušený obličej, když jí dal dítě poprvé do náruče. Byl si jistý, že na ten pohled do, smrti nezapomene. Nemocniční personál se z pokoje postupně vytratil, a teď v něm byl jen on, jeho žena a jejich dítě.
Podíval se na zmuchlaný a vyčerpaný obličejík svého syna. Nemluvně spalo tak tvrdě, jako by právě uběhlo maratón, s ručkama pevně stisknutýma v pěstičky. Na hlavě mělo jemné černé chmýří, a i když věděl, jak těžké je odhadnout barvu očí u novorozence, doufal, že by mohly být stejně zářivě šedé jako Sunnyiny.
Ve dveřích se objevila Zaneova hlava. „Ahoj," řekl tiše. „Poslali mě na výzvědy. Ještě pořád spí?"
Chance se podíval na svou ženu, oddechující stejně klidně jako dítě. „Neměla to lehké."
„No, vždyť ten cvalík taky váží čtyři a půl kila. To se nedivím, že s ním potřebovala pomoct." Zane vešel do pokoje a stoupl si vedle Chancee. „Ukaž, nech mě ho
pochovat. Musí se začít seznamovat s rodinou." Zkušeně vzal dítě do náruče. „Já jsem tvůj strejda Zane. Mě uvidíš často. Mám dva kluky, kteří se už třesou na to, až si s tebou budou moct hrát. A tvoje teta Maris - tu uvidíš za chvilku - má chlapečka, který je jen o trochu starší než ty. Budeš mít spoustu kamarádů, tedy jestli vůbec někdy otevřeš oči a rozhlédneš se kolem sebe." Nemluvně se ani nehnulo.
„Člověk rychle zapomene, jak jsou malincí," řekl Zane tiše a pohladil chlapečka svou velkou rukou po hlavičce. Podíval se na Chancee a usmál se. „Vypadá to, že jsem pořád jediný, kdo dokáže udělat holku."
„No, tohle byl teprve můj první pokus."
„A bude i poslední, jestli všichni budou vážit přes čtyři kila," ozvalo se z postele. Sunny si povzdychla, odhrnula si vlasy z očí a usmála, když uviděla svého syna. „Půjč mi ho," řekla a natáhla k Zaneovi ruce.
Zane dal dítě Chanceovi, ten ho donesl k Sunny a dal jí ho do náruče. Vždycky ho okouzlil způsob, jakým spolu matka a novorozeně komunikovali, jakési zvláštní tiché porozumění, které nedokázal pochopit.
„Cítíš se na společnost?" zeptal se Zane. „Máma už se nemůže dočkat, až bude moct malého pochovat."
„Je mi dobře," odpověděla Sunny, i když Chance věděl, že to tak není. Políbil ji, a i teď cítil vzrušení, i když jejich syn byl starý teprve několik hodin. Sunny zčervenala a s úsměvem ho od sebe odstrčila. „Jdi ode mě, ty milovníku," provokovala ho se smíchem.
„Jak se bude jmenovat?" chtěl vědět Zane. „Už se vás na to ptáme měsíce, ale vy nám nechcete nic říct. Dlouho už s tím tajnosti dělat nemůžete."
Chance přejel prstem po baculaté tváři svého syna a pak ho i se Sunny objal a přitiskl k sobě. Nic lepšího ho snad v životě už ani potkat nemohlo.
„Wolf," řekl. Je to malý Wolf."