Všimla si vysokého, osmahlého a bezesporu pěkného muže, který právě vstoupil do restaurace, v níž seděla. Sledovala, jak se ladným pohybem prodírá přeplněnou místností mezi úslužným personálem. Její zrak se soustředil i na jeho společnici. „Ovšemže, blondýnka, " problesklo jí hlavou, „opět blondýnka. Cožpak se už nikdy nezmění? "
Pohledla pres stůl na svého partnera. Byl též blonďák. Jenže tvář, na níž se právě dívala, tvořila - až na jeden detail - úplný protiklad s tváří blondýnky na druhém konci místnosti.
Tím společným detailem byla krása.
Zamyšleně studovala krásu svého partnera. Jeho tvář si pozornost plně zasloužila. Čelist, prozrazující mužnost a rozhodnost, byla v určitém rozporu s jeho měkce vykrojenými rty, naznačujícími sklon k humoru, i měkkým pohledem jeho zelených očí. Tato tvář byla předurčena k tomu, aby nedala mnoha ženám v noci spát, a aby se vkrádala do jejích srdcí. Byl vysoký, atletické postavy, širokých ramen a jeho chůze byla pružná. Měl husté, světle hnědé vlasy, protkané stříbrnými nitkami. Ve svých pětatřiceti letech to byl neobyčejně silný, rozhodný a houževnatý muž.
Opět se zahleděla na osmahlého muže na druhém konci místnosti a usmála se.
„Čemu se směješ?" zeptal se jí společník.
Věnovala jeden měkký úsměv i jemu. Úsměv, na první pohled nevinný jako tichý horský opar.
„Proč se směješ?" trval na svém a v jeho hlubokém, příjemném hlase zazněla úzkost smíšená s rozhodnostím, nedat se vyvést z míry.
„Nejsem blondýnka a nemám modré oči."
„A proto se směješ?" Roztržitě hleděl na svůj pohár překvapený její odpovědí.
Věnovala mu ještě jeden, mnohem zářivější pohled. „Briane, jsi skvělý. Nedovedu si vůbec představit, jak bych bez tebe mohla v posledních týdnech existovat."
Její lichocení však s Brianem Ashfordem nijak viditelně nepohnulo.
Zamračil se. „Reno, něco se s tebou děje," řekl drsným hlasem. „Už jednou jsi mi řekla, že jsem skvěly a na druhy den jsem musel za tebe složit kauci, aby tě pustili z vězení!"
Serena Jamesonová mu svojí štíhlou rukou naznačila, že o nic nešlo.
„Bylo to takové malé nedorozumění."
„Takže tomu ty říkáš malé nedorozumění? Vždyť jsi tomu policistovi, který tě musel strčit do basy, málem vyrazila oko!"
Serena se na něj opět usmála jedním ze série svých sladce nevinných úsměvů. Na něj však už neplatily. „Vždyť on chtěl zatknout Sama, a to jsem přece nemohla připustit!"
Brian si povzdechl. „Ano, já vím. On měl problémy a ty ses kvůli tomu dostala do maléru, jen abys mu pomohla. To jsi celá ty! Jde z tebe hrůza, víš o tom?"
„Ale vždyť se nic tak strašného nestalo, tak... "
„Ne, nic strašného se nestalo.., ale jenom tento týden. A co ten minulý a předminulý? Reno, pokud se Ještě dočkám setkáni s tvým otcem, tak se mu hluboce omluvím. Byl jsem totiž přesvědčen, že jeho požadavek, aby tě někdo doprovázel na cestě z Evropy do New Yorku, a potom dál na Západní pobřeží, nemá opodstatnění."
„Briane... "
„Nikdy jsem však nepředpokládal," nedal se přerušit, „že šest neděl ve společnosti krásné, šestadvacetileté ženy by mohlo skrývat tolik nebezpečí. Říkal jsem si, že to bude legrácka. Vyřídím cestovní formality, podívám se do světa a budu dávat pozor, aby dcera geniálního tatínka někde nezakopla a nezlomila si na takovém výletě, řekněme nohu. Jak snadné, jednoduché, bezpečné ... "
„Briane... "
„Nikdo mě ale neupozornil, že jsi ochotná za kdekoho cedit vlastní krev. Nikdo mě také neupozornil, že za tvým nevinným úsměvem se skrývá srdce ke všemu odhodlaného bojovníka. A už
vůbec nikdo mi neřekl, že dcera geniálního tatínka po něm zdědila obrovský kus mozku, ale ani za mák zdravého rozumu. A ještě něco -netušil jsem, že se každou chvíli dostáváš do malérů, že kterých ti musím pomáhat."
Serena se tvářila uraženě. „To není pravda, Briane."
Brian se zahleděl s němou prosbou do stropu a snad ještě výš,jako by někomu nebo něčemu adresoval svůj povzdech: „Já to snad nepřežiju!"
Serena se natáhla přes stůl a uklidňovala ho poklepáváním po ruce. „Nemusíš se bát. Otec tě nebude z ničeho vinit, ať se stane cokoliv. Už si zvykl na moje maléry."
Brian si prohrábl rukou svoje husté, světlé vlasy. „Něco ti řeknu. Žádný normální člověk si nemůže zvyknout na tvoje chování," řekl jí bez obalu. Potom pokýval hlavou, jako by to chtěl blíže objasnit. „Chápu, že tvůj otec je pro moji firmu nenahraditelný. Pokud ten superpočítač, na jehož vývoji právě pracuje, bude fungovat, tak to může být úplná počítačová revoluce. Ani mně by nemuselo být proti srsti vzít si dovolenou a dělat ti doprovod na tvých cestách po světě. Dokonce by mě to mohlo i těšit, nebýt dvou znepokojujících možností."
„Jakých?" zeptala se zamyšleně a přitom se ho stále dotýkala. Počkal, až k němu obrátí zrak. „Za prvé, ž kvůli tobě přijdu o život já anebo za druhé, že zabiju já tebe."
Serena odtáhla ruku a obdařila ho okouzlujícím úsměvem. „To je ale pořádný nesmysl!"
Očima přivolala číšníka. Naučila se to od otce. „Prospělo by ti, kdyby ses pořádně vyspal."
Jako kdybych stárnul a potřeboval pravidelný odpočinek, pomyslel si rozmrzele. Reno, Reno, povzdechl si, když se u stolu objevil číšník.
Se ,sladce roztouženým úsměvem, který platil na všechny muže, oslovila Serena obsluhujícího: „Byl byste tak laskav a zanesl láhev kvalitního šampaňského ke stolu pana Longa a zapsal to na můj účet?"
„Zajisté, slečno Jamesonová."
Brianovi neuniklo, že na číšníka velice zapůsobila. Byl poněkud rozrušený, ale její přání si poznačil. Serena ještě dodala: „Kdyby se snad ptal, od koho to je, tak mu jenom řekněte, že od jedné ctitelky, prosím vás.
Číšník odešel a na tváři mu zůstal přihlouplý úsměv.
„Co to má všechno znamenat," zeptal se Brian odměřeně. „Kdo to má být, ten Long?"
Její velké šedé oči se na něj nevinně zahleděly. „Joshua Long," šeptla. „Pokud sis nevšiml, tak bydlí v tomto hotelu."
Brian se rozhlédl po místnosti a zamračil se. Zamračil se ještě víc ve chvíli, když zjistil, komu je ta drahá láhev určena. „To jméno mi něco říká." Rychle pohlédl na Serenu. „Určitě ho znám. Už to mám! Vždyť to je ten největší zhýralec tohoto století!"
„Noa není to vzrušující?"
Podíval se na ni a vytušil, že se s ni něco děje. „Co máš k čertu za
lubem?"
Serena se opět zatvářila dětsky nevinně a opětovala jeho upřený pohled. „Víš, Briane... přesvědčil jsi mě... skutečně potřebuji někoho, kdo by se o mne staral."
„Nevím, kam míříš?" Z jeho hlasu zazněla zlá předtucha.
„Napadlo mě, že bych se měla vdát," řekla nedbale, jako kdyby nahlas uvažovala, které víno se hodí k určitému jídlu.
Brian se k ní obrátil a ukázal prstem směrem ke stolu, u kterého seděl Long.
Přikývla. „Mám takový zvláštní pocit, že by věděl, jak na mne, co tomu říkáš?"
Brian ignoroval její otázku a sám se zeptal: Myslíš, že by si dostatečně uvědomil, co by ho s tebou čekalo?"
Pokud se jí jeho sarkastická poznámka dotkla, nedala to na své pěkné tváři znát. „Ještě ne, ale jsem přesvědčena, že se s tím rád smíří, uvidíš."
„Reno, zítra bychom měli pokračovat v cestě do Flagstaffu," připomenul jí opatrně.
„Pokud se ti chce, tak můžeš," řekla nepřítomným hlasem a znova upřela svůj pohled ke stolu na druhém konci místnosti, „mně se tady líbí. Asi tu ještě pár dní zůstanu."
„Reno... " Brian se zvedl současně s ní, ale poněkud se zdržel vypisováním šeku.
Serena už odešla od stolu a ze dvou východů, které v místnosti byly, si vybrala ten vzdálenější, aby mohla projít kolem stolu, u kterého seděl Joshua Long.
„Potvora!" řekl pro sebe potichu Brian. Sledoval její plavné, půvabné pohyby a bylo mu jasné, že takové chůzi nemůže odolat žádný muž.
Long odvrátil pohled od své společnice a uznale pozoroval Serenin pohybový koncert. Brianovi nemohl ujít zkoumavý výraz v chladných očích tohoto člověka ve chvíli, když na něj Serena vyslala jeden ze svých vyzývavých pohledů.
Brian si okamžitě uvědomil svoje poslání, chytil ji pod paží a chvatně ji vyvedl z restaurace.
„Všechno jsi mi pokazil!" ozvala se mrzutě, když už stáli ve výtahu. Hladila si paži, za kterou ji ještě před chvílí pevně držel a vyčítavě se na něj podívala. „Jsi hrubián!"
„Nepřipustím, aby ses zase dostala do nějakého maléru," řekl chladně, „a už vůbec ne s tímhle Joshuou Longem. Když jsme se setkali v Londýně, tak jsi byla svobodná a svobodná budeš i tehdy, až tě budu odevzdávat tvému otci v Kalifornii."
„Jen ty mě pěkně odevzdej, " šeptla, „jako nějaký balík, pevně převázaný provazem."
Cosi zvláštního v jejím hlase, jinak něžném a příjemném, upozornilo Briana, že jde o varovný signál, který už několikrát za posledních pár týdnů zazněl. Raději to všechno zahrál do autu. „Tak jsem to nemyslel, promiň.
„Ne?" Její na pohled klidné, šedivé oči se do něj na chvíli zavrtaly. „Já mám pocit, že ano."
Nenapadla ho žádná rozumná odpověď. Když vystoupili z výtahu a kráčeli po chodbě k jejímu pokoji opatrně pronesl: „Myslel jsem si, že jsme se za těch několik týdnů spřátelili, nebo se mýlím?"
Pohlédla na něho. „Minimálně šestkrát jsi mi vyhrožoval, že mě zabiješ. Pokud to byl projev přátelství..."
Brian si odkašlal. „Jde o to, že přátelé se navzájem chrání a já bych nebyl tvým přítelem, kdybych dovolil, aby ses zapletla s
člověkem, jako je Long. Zodpovídám za tebe tvému otci. Jsem přesvědčen, že Long by ti mohl ublížit."
Serena se zastavila u dveří svého pokoje a vybrala z kabelky klíč. „Briane, dokážu se o sebe postarat sama. Správně jsi podotkl, že už mám šestadvacet a jsem světa znalá." Zastrčila klíč do zámku, odemkla a ještě jednou se mu podívala přímo do očí. „Uvědom si, že už nepotřebuji žádného anděla strážného."
Brian zaťal zuby. „Nevím, zda sis všimla, že Joshua Long neseděl u stolu sám. Nic ti to neříká?"
Chvíli přemýšlela a potom řekla: „Nemíním si ničit vlasy barvením na blond. Zdá se, že ho budu ještě muset naučit milovat brunety."
„Budeš z něj nešťastná!"
„Ty ovšem zapomínáš, že mě nechce do své pavučiny chytit on, ale já jeho. Přeji ti dobrou noc!"
Odhodila kabelku na širokou postel a chvíli zůstala stát v šeru, které panovalo v pokoji. Pozorovala svůj obraz v zrcadle nad toaletním stolkem. Její šedé oči se v zamyšlení setkaly s pohledem v zrcadle. Pokračovala ve studiu svého zevnějšku. Podrobně a kriticky.
Husté vlasy měla vyčesané nahoru. Byly tmavohnědé, až černé a ve světle se leskly jako měď. Tvář měla drobnou, s jemně formovanými rysy. Velké, klidné šedé oči jí dodávaly výraz bezbranného kotěte. Byla štíhlá a celkově působila křehce. Její půvabná útlá postava byla dokreslena bezchybnými liniemi, zvýrazněnými přiléhavou noční toaletou modré barvy. Šaty měly hluboký výstřih a celkově se o nich dalo říct, že to byl kus krejčovského umění. Povzdechla si a zavrtěla hlavou. Vůbec netoužila po něčem, co jí nebylo dáno, ale teď by jí bylo vyhovovalo, kdyby byla o něco vyšší a byla aspoň přírodní blondýna. Opět si vzdychla při pomyšlení na plavovlásku, se kterou se Joshua Long objevoval v posledních třech dnech poblíž hotelu. Podívala se na hodiny na nočním stolku a sedla si na postel. Měla by zavolat otci a promluvit si s ním ještě dřív, než to udělá Brian. Znala svého otce příliš dobře a byla přesvědčena, že Brianovi nedovolí, aby ji proti její vůli donutil odjet do Kalifornie. Vždy otce informovala o svých
plánech a ani tentokrát neudělá výjimku. Objednala si přes recepci hovor a za chvíli už slyšela nevýrazný, ale laskavý otcův hlas. „Ahoj, zlato! Brian tě ještě nezabil?"
Rozesmála se a pohodlně se uložila do polštářů. „Ne, tati, ještě ne, ale párkrát už mi to sliboval."
„Něco o tom vím. Volá mi snad každý druhý den," konstatoval Stuart Jameson neosobně. „Zřejmě si myslí, že se budu zlobit, když tě neuchránil před vězením a před Mississippi.
„Je dost nudný," řekla Serena stroze.
„Reno, přestaň už ho trápit," napomenul ji přísně otec. „Já jsem měl šestadvacet let nato, abych se naučil tě zvládnout a on tě sotva zná."
„Přesto dělá pokroky," zastávala se ho. „To je jenom pud sebezáchovy, to mi věr." Zasmála se. „Ne, fakt, vcelku se drží. Mám dojem, že ti dnes večer bude volat." „Co se zas stalo?"
„Ale nic," řekla mírně. „Zatím nic. Jenom jsem mu oznámila, že se asi vdám. Brian se však domnívá, že jsem si nevybrala toho správného muže.
Stuart Jameson si za ta léta zvykl na její náhlé rozmary a výstřelky, proto nedal najevo žádné překvapení. Jenom se ze slušnosti zeptal: „Takže ty se budeš vdávat?"
„Napadlo mě, že už je načase."
„A můžeš mi říct, koho ti to Brian nedoporučuje?"
„Joshuu Longa."
Ve sluchátku zavládlo ticho. Až po nějaké chvíli se otec zeptal: „Joshuu Longa? Ale vždyť ten je přece v Denveri. Vy jste porad ještě tam?
„Ano. Ano. To je odpověď na obě tvé otázky." „Pokud jsem to dobře pochopil, tak ty jsi řekla Brianovi, že ses rozhodla provdat se za Joshuu Longa?" „A on ti to uvěřil?"
„Víš, on mě ještě moc dobře nezná," vysvětlovala Serena klidně. „Zatím... "
„To je jasné," zamručel otec. „Moment, nech mě chvíli přemýšlet... A Brian je zásadně proti této svatbě, je to tak?"
„Jó, zcela zásadně," řekla nejistým hlasem. „Myslím si, že to však jednou pochopí."
„Budeš muset trochu pomoct."
„Zřejmě ano," souhlasila.
Nastalo ticho a potom se ozval smích. „Víš, když jsi byla malá, tak jsem se domníval, že jsi zdědila po mně rozum a po matce její temperament. Později jsem si tento názor poopravil. Zdědila jsi sice matčin temperament a snad i můj mozek, ale k tomu ještě i lstivost dvou pirátů a tři politiků, kteří se vyskytovali v našem rodokmenu."
„Tak to ti pěkně děkuji," řekla už vážným hlasem a její nálada byla rázem pryč. „Tati, volali ještě?"
Stuart Jameson poněkud ochladl, ale jeho hlas zněl povzbudivě. „Z New Yorku žádné telefonáty, zlatíčko. Řekl bych, že už mi dají pokoj. Brian už to ví?
„Ne, ještě jsem neměla příležitost mu to říct. Ale už je načase. Bude se velice zlobit, až se dozví, že o tom celou tu dobu nevěděl."
„Mám takový pocit," řekl Stuart Jameson suše, „že ty už najdeš nějaký způsob, jak ho zmanipulovat."
„Budu se snažit. Nemáš nic proti tomu, abychom se tady ještě nějaký čas zdrželi?"
„Ne, nemam, ale dávej na sebe pozor, holčičko."
„Neboj se." Serena se usmála. „Takže my tady ještě zůstaneme."
I Stuart Jameson se usmál: „Nebudu tě shánět, dokud sama nepřijedeš. Nemám ti začít hledat nějaký svatební dar?"
„Není třeba. Stačí, když mi půjdeš za družbu."
„Doufám, že víš, do čeho se pouštíš. Jinak se budu muset připravit na tvůj pohřeb, protože jeden z nich tě určitě zabije."
„Vím, tati, do čeho jdu, neboj se. Tak ahoj!"
„Měj se, zlato!"
Ve chvíli, když pokládala sluchátko, ozvalo se silné zaklepání na dveře. S úsměvem na tváři je otevřela. Za nimi stál vysoký, osmahlý a bezesporu pěkný muž, opírající se o veřeje.
„Děkuji vám za šampaňské," řekl místo pozdravu a jeho modré oči se zajiskřily.
Jen tak v košili se Brian neustále procházel po svém pokoji. Zmocňovalo se ho pokušení zavolat Stuartu Jamesonovi, pověřenému vedením oddělení výzkumu a rozvoje firmy Ashford Electronic a podělit se s ním o nahromaděné dojmy. Měl však důvod, proč mu nezavolal. Obával se, že by se mu starý Jameson vysmál.
Brian se už dávno vzdal pokusů o pochopení způsobu jeho myšlení
Na jedné straně souhlasil se Sereniným plánem cestovat po Státech, ale na druhé straně mu dával jednoznačně najevo, že když na jeho dceru někdo, nedohlédne, nebude se moct soustředit na svoji práci. Nebyl sice typem člověka, který se snaží za každou cenu prosadit svoje, ale také nikdy zbytečně nemarnil čas.
To byl důvod, proč Brian podlehl jeho silnému otcovskému citu a rozhodl se doprovázet Serenu na cestě z Evropy a po Americe. Stuart Jameson jeho nabídku okamžitě přijal, jenom poznamenal, že věří v bezpečnost své dcery pod jeho dozorem. V úplnou osobní bezpečnost.
Jeho poznámku si Brian vysvětlil po svém. Jameson vůbec nepředpokládal, že jeho dcera a elektronický magnát by se mohli stát milenci. Nemělo to vyznít jako nějaké varování. Stuart Jameson mluvil otevřeně a k věci, nebo neřekl nic. Pokud prohlásil, že jeho dcera bude s Brianem v bezpečí, tak o tom byl skálopevně přesvědčen.
Nebylo to ani tak dávno, kdy Brian vyhlížel svoji svěřenkyni, která na něho měla čekat na londýnském letišti Heatrow. V duchu si připomínal Jamesonovu poznámku o důvěře a bezpečnosti. Tehdy ještě netušil, kolik může mít Serena let. Předpokládal, že se vrací po ukončení studií v Evropě zpět domů. Když ji konečně objevil sedět mezi zavazadly, ihned si uvědomil, že tato osůbka je malá jenom ve
fyzickém slova smyslu. Na lidi tak vůbec nepůsobila, zejména ne na muže.
Seděla na velkém kufru a se zaujetím sledovala, jak se dva muži, jeden Francouz a druhý Angličan, zlostně dohadují o tom, který z nich bude mít tu čest odnést její zavazadla na stanoviště taxíků. Oba byli oblečeni do perfektně nažehlených obleků.
Určitě se takto za normálních okolností nechovají, pomyslel si Brian. Už toto první setkání s ní ho mělo varovat, co ho může čekat.
Vtom už Rena spatřila přicházejícího Briana a blahosklonně propustila své dva rozkohoutěné rytíře. Okamžitě ho poznala. „Viděla jsem vaši fotografii novinách," oznámila mu vesele.
Mezitím se oba kavalíři vzdálili.
„Vy byste je nechala ten duel dobojovat?" zeptal se jí cestou do hotelu, ve kterém se měli zdržet několik dní.
Nevinně se na něho usmála. „Ovšemže ne."
Nevysvětlila mu sice, jak by tomu zabránila, ale dnes už věděl, že by to pro ni nebyl velký problém.
Po třech týdnech, kdy ji doprovázel, se situace okolo ní stávala kritickou Brian zjistil, že ať už si Serena Jamesonová usmyslí cokoli, vždy to má katastrofální následky. Zachránil ji před vězením, když se předtím strefila policistovi pěstí přímo do oka. Vylovil ji ze špinavých vod Mississippi. „Ale já jsem se vždy těšila, že si v ní jednou zaplavu. " Byl svědkem jejího nedomyšleného nápadu zřídit vyvařovnu polévek pro bezdomovce v jistém velkoměstě a obnovit sirotčinec v dalším. Vlastníma rukama ji vynesl z davu demonstrantů, ke kterým se přidala poté, co deset minut poslouchala zanícený projev jejích vůdce na rohu ulice. Měl sto chutí ji svázat a poslat letadlem do Kalifornie, ale na druhé straně byl zvědavý, co je schopna vyvést příště.
Zajímavé na těchto jejích malérech bylo to, že se do nich nedostávala úmyslně. Brian přemítal a dál chodil sem a tam po pokoji. Prý má příjemnou a klidnou povahu, má dobré srdce, je zdvořilá... ale kdesi pod nánosem vštěpované slušnosti dřímala duše pilota kamikadze...
Dokázala uhodit policistu jenom proto, že chtěl uvěznit starého tuláka, se kterým se právě seznámila. Vzápětí si bez problémů
uvázala zástěru a v kuchyni jednoho opuštěného baráku vydávala polévku místní chudině. Stalo se to jedno odpoledne, kdy ji Brian jenom na chvíli nechal bez dohledu. Byla schopna přesvědčit dezorientované obchodníky, aby naložili svá auta konzervami pro vyvařovnu a finančně přispěli na různé pochybné dobročinné akce. Během plavby proti proudu řeky Mississippi si úplně klidně zaplavala vedle parníku jenom proto, že na to měla chuť. Jednou se nabídla, že bude hlídat tři malé děti, aby si jejích matky mohly odpočinout. Dokázala Briana rozdrtit při pokeru způsobem, za který by ji angažovali do kteréhokoli kasina na světě a hned nato ho zatáhnout do kina, aby si tam poplakala nad smrtí hlavního hrdiny. Jednou navštívila zanedbaný sirotčinec, a tak se tam rozzuřila, že se za ni musel červenat. Po chvíli si sedla mezi houf dětí a učarovala jim vyprávěním krásné pohádky.
Zdálo se mu, že za ty tři týdny, které s ní strávil, si pořádně neodpočinul, dokonce se nemohl ani pořádně nadýchnout. Byl to zvláštní pocit. Cosi mezi okouzlením a hrůzou, něco, co mu nedalo spát, ale zároveň ho obveselovalo, i když si to otevřeně nepřiznal. A teď ženská záhada, tajemná, laskavá, soucitná, sladká a zároveň neúprosná žena soustřeďuje svoji pozornost na plejboje a dokonce snad pomýšlí na vdavky. Trochu složité. Unaveně prošel otevřenými skleněnými dveřmi na balkón. Vstoupil do teplé noci, opřel se o zábradlí a nepřítomně těkal zrakem po zahradě. Pojednou ztuhl. Zpozoroval dvojici, která se procházela po jedné z klikatých cestiček. Muž byl vysoký, ale v osvětlení, instalovaném do hustého pěstovaného křoví, ho nebylo možné poznat. Ženu poznal okamžitě. Její tmavomodrou večerní robu by rozeznal kdekoliv Pevněji sevřel zábradlí a vůbec si neuvědomil zaklení, které mu uniklo z úst: „Hrom aby do té ženské..." Ona skutečně chce uskutečnit svůj plán. Pokouší se dostat toho prohnaného sukni čkáře!
Brian neměl tušení, jestli se Serena přijde nasnídat společně s ním, jak tomu bylo dosud. Šel poněkud dřív, především proto, že prakticky celou noc nespal.
V pět hodin ráno se zlostně díval na východ slunce. Bylo to krátce poté, co už byl zcela vyčerpán stálým opakováním, že Serena je přece dospělá žena. Není mu vůbec nic do toho, kdy se vrátila do svého pokoje, i kdyby to bylo před svítáním. Pokud se vrátila v době, kdy on sledoval velkolepý východ slunce, tak ji nemohl slyšet. Dveře nechal celou noc pootevřené Samozřejmě jen tak, náhodou.
Po dobu holení a sprchování měl dostatek času na přemýšlení. Po třech týdnech, během nichž mu Serenina přítomnost drásala nervy, mohl sotva cítit něco jiného než silný pocit zodpovědnosti.
Není ani zdaleka schopna se postarat sama o sebe. Vždyť je jako týdenní kotě. Při těchto úvahách se málem pořezal do ucha. Soustředil se víc na holení, ale přemýšlel o ní dál. Serena se přece ve svých šestadvaceti letech při potulkách světem musela mnohému naučit. On však toho o ní moc neví, jen se pokouší ji poznat. Při oblékání a po cestě dolů schody si však musel, byť nerad, připustit, že zodpovědnost, kterou cítil vůči jejímu otci, vůbec nesouvisí s úzkostí, která se ho zmocňovala. Trpce si musel přiznat, že ve skutečnosti jde o něco jiného, že to není jenom pocit zodpovědnosti, který se v něm ozývá.
A to všechno proto, že strávila noc s jiným mužem. Pocítil velkou úlevu, když ho hosteska uvedla ke stolu, kde už na něj čekala Serena. Pozdravil ji a zamračil se. „Dobré jitro, Briane."
Serena byla veselá, oči jí zářily, jako by spala celých osm hodin.
Brian však věděl, že se jenom přetvařuje. S očividným sebeovládáním si přisedl, nechal si od číšníka nalít kávu a potom ho gestem poslal pryč.
Mladý číšník odešel, aniž se stačil zeptat, co si dají k jídlu.
„Tak už jsi spokojená?" zabručel.
„Proč se ptáš?" odpověděla Rena nevinnou otázkou a popíjela kávu.
Brian si poněkud pozdě uvědomil, že sedí v restauraci, která se rychle zaplňovala hotelovými hosty a ztišil hlas. Jeho zabručení, i když tlumené, bylo přesto slyšet.
„Protože Long získal s tvým přispěním další skalp do své sbírky," odsekl tichým, ale jedovatým hlasem.
„Nevím, co máš namysli?"
K čertu, Sereno..."
„Zdá se, že máš o mně velmi špatné mínění," skočila mu do řeči. Její hlas byl neobyčejně tichý a bylo z něj cítit cosi, co ihned rozptýlilo jeho hněv.
„Chceš říct, že ses s ním nevyspala?" zeptal se přímo.
Nesměla by to být Serena, aby se nezačervenala a nevzala takovou otázku jako nevhodnou. „Ne, nespala jsem s ním. Něco po půlnoci jsem se vrátila do svého pokoje."
Brian pozoroval její skloněnou hlavu a pojednou měl pocit, že ublížil bezbranné a křehké bytosti. Bez vyzváni se ji omluvil. „Promiň," řekl tise, myslel jsem zřejmě víc na Longovu pověst než na tvoji.   úroveň. Ještě jednou, promiň."
„Co ty vlastně o mne vis?" Bylo jisté, že mu jen tak lehce neodpustí. Její šedé oči byly plné slz a v jejím pohledu bylo hodně smutku.
„Nedívej se tak na mne, prosím tě," vyhrkl.
Ohlédla se za číšníkem. „Co kdybychom se konečně nasnídali?" navrhla mírným hlasem.
Číšník, neschopny odolat jejímu pohledu, zůstal stát u jejích stolu. Brian udělal aspoň to málo, co v tu chvíli mohl. Nechal ji, aby si sama vybrala. Díval se na její tmavé vlasy a uvědomil si, že svým ukvapeným výrokem nenávratně ztratil něco velice vzácného. Toto konstatování ho zabolelo. Trápilo ho zjištění, že už se na něj nikdy tak nevinně a s důvěrou nepodívá, a že bude od této chvíle váhat, zda se ho má dotknout. Svým obviněním ztratil její důvěru. A je po všem, pomyslel si. Nebo snad ne? Serena byla ta nejušlechtilejší duše, jakou kdy potkal a snad. snad jeho chyba není nenapravitelná. Natáhl se přes stůl a vzal její štíhlou ruku do svých
dlaní. „Reno," něžně ji oslovil, „je mi to skutečně moc líto. Jenže po těch tvých včerejších řečech jsem byl přesvědčen, že se chceš za každou cenu provdat za Joshuu Longa... a to mě naštvalo. Mám strach, že ti ublíží, a to nemohu připustit. Bojím se o tebe. Tolik na moji omluvu. Můžeš mi odpustit?" „Ano, ale musíš mi pomoct."
„Samozřejmě," slíbil spěšně, i když ho vnitřní hlas varoval před jakýmkoli uspěchaným závěrem. Bože, ty oči, pomyslel si celý uchvácený, ty proklaté oči!
Hlasem sladkým jako med a jemným jako samet, Serena řekla: „Nauč mě, jak mám svést muže."
Nejasně si uvědomil, že to řekla úplně normálním tonem, jen tak mimochodem. Vyznělo to věcně a úplně normálně. Vyjádřila to tak nevinně, že v prvním okamžiku Brian neshledával žádný zásadní důvod, proč by jí v tomto směru nemohl dělat učitele. Zhluboka se nadechl a opatrně začal: „Víš, Reno, jsou věci, o kterých se prostě nemluví."
„A proč ne?"
Prohrábl si rukou vlasy. „Velmi dobře víš proč. Musíš to přece vědět. Když mě žádáš, abych tě naučil svádět muže, tak to je jak... " Při pohledu do jejích zkoumavých očí se Brian zarazil, jako by zapomněl, co vlastně chtěl říct. Odkašlal si a začal znova. „Máš šestadvacet let," začal neosobně. „Strávila jsi čtyři roky v Evropě. Je to tak?" Serena přikývla a obočí měla stále nadzdvihlé v jakési nevyslovené otázce. „Určitě jsi už měla někdy s někým rande..." Počkal až přikývne a potom přikývl též. „Takže musíš vědět, jaký vliv máš na muže, Tedy na většinu mužů."
„Ale ty jsi můj přítel," vyslovila námitku, jako by chtěla zvýraznit rozdíl.
Když to vyslovila, měl pocit, že se vznáší, ale rychle se vrátil do reálné situace. „Kdybych tě měl učit, jak máš svádět muže, musel bych v roli sváděného vystupovat já!
Serena hned neodpověděla.
Mezitím číšník servíroval na stůl jídlo.
Po nějaké chvíli Serena svým typickým věcným způsobem žertovně konstatovala: „Pokud jde o mne, je to v pořádku. Ale nedovedu si dost dobře představit Joshuovy pocity, kdyby mě v posteli identifikoval jako pannu. Takže proto potřebuji, abys mě naučil, jak mam svést muže. Protože jsme přátele, budeš ke mne pochopitelně něžný, jinak... "
„Sereno!"
Udiveně zvedla oči a Brian v nich spatřil smutek. „Aha, ehm, chápu, skutečně to chápu. Už mi nemusíš nic říkat."
„Myslím," procedil mezi zuby, „že vůbec nic nechápeš." „Zřejmě se ti nelíbím, pochopila jsem."
„Tak to vůbec není," snažil se ji přesvědčit. Dost nešikovně a nepřesvědčivě. „Jsem za tebe přece zodpovědný. Nemohl bych se tvému otci podívat do očí, kdybych. no, kdybych svedl jeho jedinou dceru."
„Vždyť by se to přece vůbec nemusel dozvědět," prohlásila dychtivě a téměř prosebně.
Brian si ji dlouho prohlížel a konečně si uvědomil, s kým to vlastně má co do činění Se ženou, která málem vyrazila policistovi oko, se ženou, která s požitkem skočila do vln Mississippi, se ženou, která - a teď to měl pocítit na vlastní kůži - povznesla význam fráze „ocelová ruka v sametové rukavici" do nových, závratných výšek. Vzal si vidličku a začal jíst. Ale dlouho ho nenechala.
„Že mě chceš?!" zeptala se Serena s dětskou naivitou. „Teda chci říct, že nebudeš příliš šokovaný, když mě uvidíš nahou?"
Brianovi zaskočil v krku kousek koláče, proto rychle vzal šálek s kávou, aby ho zapil. „Mohla bys, prosím tě, mluvit trochu tišeji?"
„Tak dobře. Vyvolává to v tobě hrůzu?"
První reakce, kterou v něm její slova vyvolala, nebyla hrůza. Nepokládal však stůl v restauraci za to nejlepší místo, kde by se měli bavit o takových věcech. „Sereno," řekl hlasem, který jeho přátelé přirovnávali ke zvuku cirkulárky při řezání dříví, „pokud ještě řekneš jenom jediné slovo, které nesouvisí se snídaní, tak za sebe neručím!"
Chvíli ho pozorovala, provokativně si odkašlala a dál se věnovala
jídlu.
Brian jedl automaticky. Jeho na pohled klidná tvář byla dílem tvrdého sebeovládání a byla v přímém rozporu s jeho myšlenkovým pochodem a představivostí. Uvědomoval si, že Serena se nachází někde úplně jinde, někde mimo tohoto dění. Nebyla jenom nejzáhadnější ženou, kterou kdy střetl a s jakou neměl žádné zkušenosti, ale byl si stále vědom, že je dcerou člověka, kterého si nesmírně váží a který jemu, na oplátku, bezvýhradně věří. Protože se chovala vrtošivě a přitom dětsky nevinně, bral ji takovou, jaká je a viděl ji jenom v tomto zorném. Avšak jejího včerejšího nepochopitelného rozhodnutí si musel Brian, ač neochotně, připustit, že se na ni musí začít dívat především jako na ženu. Když dospěl k tomuto poznání, s bolestí v srdci si uvědomil, že ho vlastně přitahuje. Ne, to nebylo to správné slovo - ona ho fascinuje. Když se na něj usmála, téměř zapomněl, jak se jmenuje. Nemusel se na ni ani dívat a stejně viděl její drobnou tvář, hypnotizující oči a štíhlé tělo, které si už při jejích slovech představoval vysvlečené do naha. Nahá Serena... Můj ty bože, zasténal v duchu. Dokázal si ji představit tak živě, že se celé jeho tělo napnulo a krev v žilách začala divoce pulzovat. Srdce mu silně bušilo až v hrdle, dech se mu zrychlil a musel se přemáhat aby odolal prudké, primitivní touze strhnout ji do náručí a... Otřásl se, jako by ho někdo polil ledovou vodou. Ale vždyť ona přece touží po Joshuovi Longovi! Jeho pouze požádala, aby ji naučil svést muže, protože Long by přece s pannou do postele nešel.
Jak to - s pannou?
Brian cítil, že má sevřené hrdlo a nemohl pořádně dýchat. Musel se ovládnout, aby neodstrčil talíř příliš prudce. Zadíval se na její skloněnou hlavu. Už jí vůbec k čertu došlo, co od něho vlastně žádá?
Mlčky dojedli. Ani při podpisování šeku Brian nepromluvil a společně vstali od stolu v jakémsi tichém porozumění. Brian nenašel odvahu, aby ji vzal pod paždí, nebo vůbec nějak se jí dotkl. Serena kráčela vedle něho tiše a pokorně přes halu až k výtahu. Když z něj vystoupili a ona odemkla pokoj, naznačila mu, aby šel dovnitř.
Brian už se nemohl dočkat, až zavře dveře a hned ironicky poznamenal: „Takže takovou strategii sis zvolila? Chceš vlákat Longa do té své pavučiny... nazvala to tak, ne? A na mně si to celé chceš vyzkoušet, mám pravdu?"
Serena si sedla na okraj postele a podívala se na něj. Ve volných kalhotech a průsvitné blůzce vypadala svůdně jak zralá žena, a zároveň nevinně jako nezkušená dívka.
Brian jenom s velkou námahou přemáhal svoji touhu.
„Mám v plánu se učit," řekla klidným hlasem. „Pokud mě ty nebo někdo jiný bude chtít učit."
Brian přistoupil k velkému oknu a zahleděl se ven. Nedokázal dál snášet její pohled. „A o kolik lekcí bys měla zájem?" vyštěkl zlostně. „Kolik by to mělo být nocí? Kolikrát se se mnou hodláš vyspat, než přejdeš k němu?"
„Já předpokládám, že to závisí od toho, jak rychle se budu učit, ne?" odpověděla zamyšleně, aniž by byla nějak zjevně zaskočena jeho tvrdými otázkami.
Otočil se a pohlédl na ni. Ruce měl hluboko vražené do kapes u kalhot. „Řekni mi," chrlil ze sebe slova a přitom stál jako přikovaný, „napadlo tě vůbec, že k tomu, aby se dva lidé spolu vyspali, potřebují jistou dávku. touhy, vzájemné touhy jednoho po druhém? Vím, že chceš Longa, ale zatím ses mi ani jediným slovem nezmínila o tom, že bys také chtěla mne!"
Serena překvapením zamrkala a suše dodala: „Abych ti řekla pravdu, nejsem si tím tak zcela jistá. Vždyť ty ses mě za celou tu dobu co se známe ani nepokusil políbit. Myslím si, že tak zkušený muž, jako jsi ty, by přece měl vědět... jak na ženu, ne?" Z jejího hlasu bylo cítit narůstající touhu.
Brian si uvědomoval, že by měl okamžitě odejít. Měl by celou situaci vzít jako dobrý vtip a vzdálit se. Serena s největší pravděpodobností to tak i myslela. Nejraději by se začal smát a navázal nezávaznou konverzaci.
Nemohl. Nedokázal odejít a vzít to celé jako vtip. Už proto ne, že mu na ní velmi záleželo, i proto, že mu nabídla to, po čem toužil každičký nerv jeho těla. V jeho životě nebylo mnoho žen. Věděl o tom, že s ženám líbí, že je přitahuje, a že se v jeho přítomnosti cítí dobře. Nikdy vsak nenavazoval dlouhodobější vztah. Nechtěl žádné závazky, ani žádné sliby, spojené s lítostí, proč to muselo skončit.
Tak proč 'teď váhám, ptal se sám sebe v duchu. Musí tu být nějaký důvod. To, že je taková záhadná, ho spíš přitahovalo než
odpuzovalo. Určitě neváhá proto, že je dcerou Stuarta Jamesona. Je přece dospělá, má svoje roky a Jameson není ten typ, co do všeho strká nos. Hleděl na Serenu, zatímco ona trpělivě čekala na jeho odpověď. Snažil se ignorovat signály, které do mozku vysílalo jeho
tělo.
„Neudělám to." Byl sám překvapen, že to dokázal říct. Serena chvíli mlčela a v její drobné tváři se nepohnul ani sval. Potom mlčky přikývla a vstala. „Tak dobře."
„Co... co chceš dělat?" zeptal se, protože to tak nemohl nechat.
„No budu se přece učit," odpověděla prostě.
„Mohu vědět u koho?"
„Tím se netrap, to je moje věc."
„K čertu, Sereno... " Ani si dost dobře neuvědomil, jak se to stalo, ale vtom byl u ní a pevně ji držel za ramena. „Jestli o tom nevis, tak se řítíš do pořádného maléru. Vždyť co je to za bláznivý nápad spávat s jedním chlapem, abys potom dokázala svést jiného! Proboha, to je přece šílenství!"
Upřeně se dívala do jeho zlostných očí. „Skutečně? Jsem si jista, že za daných okolností ne. Já se to prostě potřebuji naučit, ať už se ti to líbí, nebo ne. Jednoduše to chci. Vzhledem k tomu, že vím, že ty o nějaký vážnější vztah nemáš zájem, domnívala jsem se, že bys mohl být dobrým učitelem."
„Proč si myslíš, že já nemám... "
„Řekl jsi mi to," přerušila ho klidně. „Tehdy, když jsme se seznámili."
Vůbec si na to nevzpomínal, ale pokračoval ve svém kurátorském přesvědčování. „To není podstatné.
„To naopak je podstatné! Měla jsem totiž dojem, že se chceš se mnou vyspat, i když jsi mi to nikdy neřekl. Jenom se vyspat, nic víc. A já se chci naučit, jak uspokojit muže. Takže nevidím nic špatného na tom... abychom my dva spolu něco měli. Josh zítra asi na týden odjíždí, potom se vrátí, a zůstane zde ještě asi čtrnáct dní, takže než se vrátí, mohli bychom.. "
Tělo zvítězilo nad rozumem, který se sice ještě snažil předejít pohromě, ale už bylo pozdě. Brian ji k sobě přivinul, jeho ruce sklouzly po zádech dolů, pevně ji přitiskl a téměř nahlas vzdychl,
když se její poddajné tělo okamžitě prohnulo pod jeho náporem. Byl zmatený a překvapený silou touhy, která se v něm probudila. Když ho potom i ona objala kolem pasu a něžně mu hladila záda, pokusil se o poslední zoufalý návrat k rozumnému chování.
„Reno," oslovil ji zastřeným hlasem, „po ničem tak netoužím jako po tom, abych tě mohl položit na postel a..." Zarazil se a přivřel oči, aby se ovládl.
Serena se však k němu opět přitiskla, úplně přirozeně a se zřejmou snahou ho svést. Vyvolala v něm nával touhy, který mu bránil dýchat. Když se konečně odvážil otevřít oči, setkal se s jejím pohledem plným něhy a zvláštní radosti.
„Nemusíš mě líbat," zašeptala, „ale i tak tě chci, vím to. Věděla jsem to od prvního okamžiku, kdy jsme se setkali na londýnském letišti."
Brian se zhluboka nadechl a sklonil hlavu. Nedokázal se už víc ovládat. Jeho rty hledaly její ústa, a když je pootevřela, aby umožnila vstup jeho zvídavému jazyku, byl ztracen. Poslední zbytky zdravého rozumu byly pro tuto chvíli utlumeny.
Posouval ruku nahoru, až se zabořil do jejích hustých tmavých vlasů. Stále ji objímal a jeho rty i jazyk lačně dobývaly ta krásná ústa. V jeho objetí se kroutila a prohýbala jako kočka. Tento mnohoznačný pohyb, kterým vyvolala v jeho těle nevýslovnou touhu, vrátily Briana okamžitě do reality. Bojoval těžký boj s touhou, která byla silnější než kdykoliv předtím, přesto však odtrhl svá ústa od jejích a odstrčil ji od sebe. Dal do toho tolik síly, že ztratila rovnováhu a padla na postel. Dlouho se na ni díval. Snažil se nabrat dech a ignorovat lákavý obraz, který mu skýtal pohled na ležící Serenu. Její oči byly ztemnělé touhou. Náhle si uvědomil, jaké křehké je jeho odhodlání a navzdory její neskrývané reakci rázně opustil pokoj. Svůj odchod zvýraznil tichým klením a prudkým zabouchnutím dveří.
Serena dlouho hleděla na zavřené dveře a její dech se pomalu uklidňoval. Protáhla se jako spokojená kočka. To je zvláštní,
pomyslela si, jak jinak se náhle cítím. Každý nerv jejího těla jako by prošel změnou, procitl a ožil. Byl to nádherný pocit.
Lehla si na záda a zahleděla se do stropu. Zamračila se. Bude to zřejmě komplikované, uvažovala. Ale nic přece není jednoduché. Svět je složitý, lidé jsou složití... takže i strategie musí být složitá.
Jiná žena v její situaci by po takovém odmítnutí rezignovala, ale Serena ne. Složité věci ji vždy přitahovaly a byla přesvědčena, že někdy je třeba je zamotat ještě víc a až potom trpělivě oddělovat jednotlivé nitky.
Brian se pokusil zbavit svého erotického napětí na tenisovém kurtě. Po velkém fyzickém vypětí se mu to částečně podařilo a zbytek z něj vyplavila sprcha. Potom šel prověřit Serenin pokoj a když zjistil, že tam není, sešel dolů do hotelové haly. Náhle ho zachvátila úzkost, Před hotelem postával u černé limuzíny Joshua Long. Měl na sobě perfektní oblek a bylo zřejmé, že je přichystaný na cestu. Vedle něho stála Rena a o něčem spolu mluvili. Při hovoru Long pozorně nakláněl hlavu a jeho ostře řezanou tvář dokresloval zlotřilý úsměv.
Brian si stačil všimnout, že je Serena převlečená. Dospěl ke skličujícímu závěru - zatímco pro něj byly dobré i volné kalhoty, při lovu na Longa si oblékla přiléhavé hedvábné šaty, zvýrazňující to, na co se měl Long dát nachytat. Její vzhled opět vyburcoval Brianovy smysly a pečlivě skrývanou touhu. Stál a čekal, jestli ten osmahlý frajer Serenu na rozloučenou políbí, a on to udělal! Přestože polibek byl zřetelně letmý a náznakový, Brianovi stoupl tlak. Limuzína odjela a Serena se vrátila do haly. Na rtech jí pohrával lehký úsměv. Když spatřila Briana, zamířila k němu a rychle se pokusila úsměv zakrýt. Nepodařilo se jí to. Brian zuřil.
„Doufám, že dnes se mnou nebudeš chtít večeřet," řekla ironicky. „Josh sice musel odjet do města, má tam odpoledne nějakou schůzku, ale večer se vrátí a chtěl by se mi věnovat... "
Brian ji přerušil netrpělivým gestem. Nemel chuť poslouchat, že ti dva spolu chtějí večeřet. To, co chtěl - Tedy - vlastně musel udělat, bylo uvést jejích vztah do původních kolejí. Věděl, že jiné
východisko nemá. Buď jak buď. Ale ještě předtím se stane jejím prvním milencem. Dočasným učitelem, jak ona chce. Když si uvědomil, že vlastně podvědomě souhlasí s jejím plánem div mu nepraskla žluč. Tuto reakci se ještě bude muset snažit prozkoumat. „Musíme si promluvit," řekl. „Souhlasím, pojďme nahoru... "
„Ne" Vzal ji za loket a odvedl do opačného rohu haly k baru, kde se dalo příjemně posedět. Sedl si na jednu volnou barovou stoličku a naznačil Sereně, aby zaujala místo na vedlejší.
„Nepůjdeme ani do mého ani do tvého pokoje."
Serena si sedla a sledovala ho, jak si posunul stoličku směrem k ní. „Briane, ty si nevěříš? Snad se mě nebojíš?"
V tu chvíli jako kdyby ho něco osvítilo. Pod všemi těmi nánosy nevinnosti se mu objevila ta pravá Serena. Zjistil to z jejích očí. Mihlo se v nich něco, co tam nikdy předtím nepostřehl. Ihned pochopil, oč jde. Představila se mu jako žena, která přesně ví, co chce. Stoprocentní žena. Z tohoto poznání ho zachvátila závrať a prudký pocit touhy po ní.
Byla to žena v plném rozkvětu a hleděla na něho jako na muže, po kterém zatoužila.
Toto poznání proniklo jeho tělem jako elektrický proud.
Náhle však její tvář dostala opět klidný výraz.
„Tuším, že bys mě nejraději zaškrtil," začala. „Určitě se bojíš, že by ses neovládl, kdybychom byli sami, že?"
Brian věděl, a byl o tom přesvědčen, že Serena změnila význam otázky úmyslně. Nemohl to nechat jenom tak. „Máš pravdu, skutečně si nevěřím," vyjádřil se konečně. „Nejhorší na tom je, že ty to víš. K čertu, ty velice dobře víš, jaký máš na mne vliv."
Na její tváři se objevil úsměv. Byl to úsměv padlého anděla.
Brian si nerad připustil, že tento úsměv by probral k životu i začarovaný les.
„ Vůbec nechápu, proč se tak bráníš?" řekla tiše. „Chováš se tak, jako kdybych tě naváděla k vraždě. Přitom vím, že mě chceš, a také vím, že já chci tebe. Takže v čem je problém?"
Brian si uvědomil, že v tuto chvíli objevila jeho nejtajnější myšlenky. Když už se jí to ale podařilo, nemínil s tím nic dělat.
„Řeknu ti v čem je zásadní problém - připadáš mi tak nějak studená a bezcitná," řekl, jako by touž chtěl mít za sebou. „Rozhodneš se svést Longa, a potom ho dostat před oltář. A mne k tomu potřebuješ jenom proto, abych tě připravil, jak toho dosáhnout. To je ovšem chladný a do jednotlivých detailů vypočítaný záměr. Tak by však sex nikdy neměl vypadat."
Serena se nezdála být ani trochu uražená jeho nelichotivým hodnocením, kterým vykreslil její chování a cíle jejího snažení. Místo toho se pobaveně zachichotala. „Když vycházím z toho, co o tobě až dosud vím," řekla vesele, „tak ty jsi ten poslední, od koho bych čekala takové odmítavé stanovisko."
„Proč ode mne... " podíval se na ni ostrým pohledem. „Co tím chceš říct?"
„Domnívám se totiž, že na rozdíl od Joshe, ty určitě nedodržuješ nějakou zvláštní, přísnou, dámskou dietu - chci tím říct, že nejsi jako on, Tedy jenom na blondýnky. Aspoň nic takového jsem si nevšimla."
Brian stiskl zuby a prudce se ohradil: „Já ovšem svoje vztahy k lidem chladnokrevně a vypočítavě neplánuji."
„Ale co, skutečně?" Její pohled byl neobyčejně pronikavý. „Vždyť jsi mi říkal, že každý vztah skončí ještě dřív, než začne. To je podle mě zase skeptické a bezcitné."
Nedokázal hned správně zareagovat a to ho mrzelo. Je skutečně bezcitný? To není pravda. Já se jenom snažím sám sebe poznat, abych nejen věděl jaký jsem, ale také čeho chci v životě dosáhnout... a potom, potrpím si na vyzrálé vztahy."
„To je ovšem skvělé," souhlasila s náznakem ironie. „Myslím, že tím je řečeno všechno, a vlastně nic." Dříve, než mohl vybuchnout, dodala smířlivým hlasem: „Tak, a 'teď se pokus aplikovat tato svoje slova na moji situaci."
Tímto požadavkem byl zřejmě zaskočen. „To je... "
Podařilo se jí dostat ho do rohu, ale pokusil se aspoň zachovat zdání důstojnosti. „Reno, chystáš se zneužít sex k tomu, abys dostala Longa před oltář, a pokud to není bezcitné a vypočítavé, tak potom už nevím... "
„Ale to se mýlíš," namítala a andělsky se usmála, „sex je jenom nezbytnou součástí nějakého vztahu a vůbec ho nemíním používat jako zbraň nebo odměnu. Takže vidíš, jak se mýlíš. Já chci na Longa jenom udělat dojem. Pokud jde o svatbu, tak na tu mám připraveny jiný plán. Úplně jiný.
„Jaký je to plán?" zeptal se. Když spatřil její líbezný úsměv, vráska na jeho čele se prohloubila. Reno, snad bys ho nechtěla...?"
„Myslíš chytit ho do pasti? Samozřejmě, že ne. Aby sis o mne nemyslel jenom to nejhorší, tak můžeš byt klidný. „Já si též myslím, že by se manželství mělo začínat ve dvojici a ne v trojici. Dělám v tom směru jisté opatření."
„Ty zřejmě ani nevíš, o čem mluvíš," poznamenal jízlivě.
Naklonila se k němu a její ruka spočinula zcela lehce na jeho koleně. Brianovi tento dotek pronikl až do morku kostí. „Nemusíš se o mě bát," zašeptala. „Pokud chceš, tak můžeš odjet do Kalifornie. Já tady mohu zůstat sama. Otec to pochopí."
Ustaraný a rozzlobený Brian si chvíli pohrával myšlenkou takového úniku z nastalé situace. To by však byl útěk a toho nebyl schopen. Bylo by bláhové se domnívat, že Serena už nic nevyvede. Pokud zůstane bez dozoru, tak bylo nad slunce jasně jsi, že se zase zaplete do nějakého maléru. Když si ještě uvědomil, že by za nějaký čas Serena přitáhla do Kalifornie s manželem na řetízku, přesně tak, jak si to naplánovala, hluboce se ho to dotklo. Nedal na sobě nic znát, ale byl už rozhodnut - nemůže ji opustit. „Ne, ne, musím dodržet dohodu, kterou jsem uzavřel s tvým otcem. Zůstanu zde a dám na tebe pozor."
Sedla si do původní polohy a pomalu odtahovala ruku z jeho kolena. „Takže zůstaneš, ale pomoct mi nechceš, že?"
„Sereno, ty víš... "
Vím, toužíš po mne."
„To teď není důležité," pokusil se protestovat, když se nejdřív zhluboka nadechl.
Zamračila se. „Začínám to chápat. Raději lovíš sám."
„Ne, to není přesně ono. Skutečně by mi to lichotilo... za normálních okolností, ale ty tu nejsou."
Serena ho očividně neposlouchala. Zamyšleně, jakoby mimochodem, prohodila: „Tak mi nezbývá nic jiného, než abych se pokusila svést i tebe."
Brian tiše zaklel. „Proboha, vždyť ty jsi skutečně nebezpečná žena!"
„Mohla by to zároveň být výborná úvodní lekce," pokračovala Serena ve svých úvahách.
„Tak už dost! Prosím tě, bud tak laskavá a přestaň, ano?!"
Na Sereniných rtech se objevil úsměv, připomínající úšklebek rozpustilého skřítka. Záblesk v jejích očích ho definitivně odzbrojil.
„Pokusím se tě svádět zcela proti tvojí vůli, chceš?"
"To je přece šílenství!"
„Víš, co se říká, když někdo odporuje, pronesla šeptem, „že to jenom podporuje chuť do dalšího boje. Pokud ti mohu radit, tak začni utíkat, dám ti náskok."
Víceméně pro sebe, Brian zabručel: „Domníval jsem se, že si beru na zodpovědnost dívku, jejíž největší chybou je skutečnost, že ji vychovával střelený tatík. Pravda je však poněkud jiná. Mám co do činění s hasnou, vtipnou a cílevědomou zenou, která se rozhodla, že si právě na mně vyzkouší umění, jak.. svádět muže. A to všechno jenom proto, aby potom mohla získat někoho úplně jiného." Podíval se na ni a kroutil hlavou. „Mám takový pocit, jako kdyby už i mně přeskočilo kolečko v hlavě."
„Takže mi to dovolíš?" zeptala se s nadějí v hlase.
„Ne, to tě nesmí ani napadnout!" téměř zařval. Potom se rychle ohlédl po několika udivených tvářích hostí a ztišil hlas.
„Muselo mi přeskočit, protože jinak bych tě už dávno svázal, jako balík, zalepil ti ústa a poslal do Kalifornie ke tvému milovanému tatínkovi!"
„Tak se mi zdá, že máš poněkud zvláštní náladu, že?"
Na tuto její ironickou otázku se neobtěžoval vůbec odpovědět.
„Ani nevíš, jak tě chci!"
Tato tlumená slova jím pronikla jako rozžhavený nůž, jež pálil a způsobil bolest. Její šedé oči, plné toužebného očekávání, ho úplně vyvedly z míry. V tu chvíli si opět uvědomil, jak nebezpečná pro něj může Serena být. Když se na něj podívala, nic jiného na světě pro něj
nemělo smysl. Cítil pouze neodolatelnou touhu, kterou v něm dokázala vyvolat několika něžnými  slovy  a oddávajícím se pohledem. „Ty přece chceš Longa," řekl zastřeným hlasem. Usmála se. „Jenomže teď pravě chci tebe.
Brian vstal, i když jeho tělo protestovalo, že se chystá opustit ji. „Vůbec se nemusíš učit jak svádět muže, stačil jí ještě před odchodem říct. „Vždyť ty už jsi teď v této oblasti absolutní hvězda!"
Briana poněkud překvapilo, když zjistil, že Serena na ohlášenou večeři s Longem nesla. Místo toho zaklepala na dveře jeho pokoje a požádala ho, aby s ní povečeřel.
V první chvíli se téměř nedokázal ovládnout. Srdce se mu třepalo jako ryba na suchu. Když konečně popadl dech a byl schopen něco říct, vůbec ho nepřekvapilo, že jeho hlas zněl tak nepřirozeně.
Měla na sobě úchvatné stříbrné šaty, s hlubokým výstřihem na zádech. Šaty byly bez opasku a jejích dlouhá sukně byla na boku rozstřižená téměř až do pasu. Materiál, že kterého byly šaty ušité, vypadal jako ta nejjemnější pavučina. To podtrhovalo její záměr -obnažit štíhlou postavu a dát vyniknout každé křivce, každé oblině jejího krásného těla. Neměla podprsenku, takže bylo možno pozorovat i ten sebemenší pohyb jejích prsou. Byli už ve výtahu, když Brian, poněkud opožděně zareagoval: „Řeknu ti, že jdeš tvrdě na věc!"
„Na jakou věc?"
Protože nebyli ve výtahu sami, Brian raději dál nerozváděl svoji repliku. Uspokojil se pouze krátkým pohledem, kterým si ji přeměřil a otočil se k neznámému pánovi, který jel s nimi.
Ten vyjeveně civěl na Serenu, ale když zachytil Brianův ledový pohled, rychle odvrátil zrak.
„Jsi až nepříjemně podezřívavý," řekla bez hněvu a usmála se na něj hned, jakmile vystoupili z výtahu., „Jsem ráda, že mohu využít podobnou příležitost, abych si oblékla něco z toho, co jsem si koupila v Paříži."
„Máš snad na mysli to, co máš na sobě?" zeptal se hněvivě. „To snad jsou šaty?"
„A co by to podle tebe mělo být?"
„Zbraně, trhaviny..." A tiše zabručel: „Proč už přímo na Longa nestřílíš?
„Ale, nóóó, co to s tebou je? Nemluv v hádankách. Já přece na nikoho nestřílím.
Dělalo mu dobře, že je do něj zavěšená tak přitažlivá žena. Brian ji vedl halou do restaurace. Vůbec ho už nepřekvapovalo, že se za nimi - tedy za Serenou - obracely hlavy s obdivnými pohledy. Číšník je mezitím dovedl ke stolu. O pár stolů dál seděl i Long s oslnivou blondýnou.
Serena se tvářila, jako když ho nevidí.
„Ale střílíš," pokračoval Brian, když číšník odešel. „Přece na něj, anebo to má patřit jí?"
„Myslím, že si dám kuře," pronesla jakoby mimochodem Serena po prohlédnutí jídelního lístku. „Mohlo by být dobré. Co si dáš ty?"
„Sereno..." Počkal, až k němu vzhlédla svýma šedýma očima a pokračoval: „Mohla bys mi říct, koho z nás dvou máš vlastně na dnes večer v plánu?"
Odložila jídelní lístek a naklonila se k němu. Položila ruku na jeho zaťatou pěst a řekla měkce: „Briane, pro mne jsi jediným mužem v tomto sále." Při vyslovení jeho jména použila nenapodobitelný půvab a něhu.
Naprosto přesně věděl, a jednoznačně si to uvědomoval, že to říká naschvál, a že to je součást nějakého jejího plánu. Přesto se však nedokázal uklidnit a raději uvolnil ruku z jejího sevření a začetl se do jídelního lístku. „Sereno, ty jsi úplný postrach chlapů!"
Serena se opřela o opěradlo, rozesmála se a jeho poznámku nechala bez komentáře. Naopak, začala lehkou konverzaci v nezávazné společenské rovině, přesně tak, jak to měla ve zvyku po celou dobu uplynulých tří týdnů.
Brian se konečně trochu uvolnil a snažil se reagovat nenuceně. Nebylo to však pro něj vůbec jednoduché, zejména když byl jeho zrak upoutáván přitažlivým obsahem jejího výstřihu. Při racionální úvaze dospěl - závěru, že zkušený, šestatřicetiletý muž se přece nemůže dostat do takové situace. Vedle této rafinované svůdkyně si připadal jako pubertální školák. Začal dokonce pochybovat i o správnosti svého IQ testu. Podle něj byl totiž hodnocen jako nadprůměrně inteligentní. Je nepochopitelné, jak rychle může v určité situaci člověka zradit jeho inteligence.
Serena se naproti tomu chovala zcela normálně a klidně. Nezavdala mu žádnou příčinu k tomu, aby ji mohl z něčeho
podezřívat. Ani se nepokoušela s ním flirtovat. Mluvila tiše a klidně. Teprve v okamžiku, když jim číšník přinesl dezert, se Brianovi rozbřesklo v hlavě.
„Promiň, co jsi to před chvílí řekla?" zeptal se, opatrně. Její nevinné oči se na něj usmály. „No, řekla jsem ti přece, že Bishopovi jdou zítra do města a já jsem jim slíbila, že jim pohlídám děti."
Zhluboka se nadechl. „Můžeš mi říct, kdo jsou ti Bishopovi a kolik dětí vlastně budeš hlídat?"
„Ale Briane, určitě už jsi je viděl. Jsou tady tak dlouho jako my. Mají pokoj na konci chodby a pokud jde o děti, jsou dvě - chlapec a děvčátko."
Upamatoval se. Šlo o dvě světlovlasé děti ve věku šest a osm let. Vypadaly sice jako andílci, ale vyváděly jako čerti. Zaměstnanci hotelu se už před těmito příšerkami třásli hrůzou. Takže ty dvě děti... a Serena? Brianův pohled se soustředil na lákavě vyhlížející jahodový koláč, který měl před sebou, ale hned ho přešla chuť. Odsunul talíř stranou.
Serena se ušklíbla. „Nemusíš mi pomáhat, zvládnu to klidně sama. Je to jenom několik hodin... "
„Všechny války taky začínaly a končily během několika hodin Reno, skutečně to musí být?"
„Slíbila jsem jim to."
„Oni tě o to požádali?" Brian se sice zeptal, ale odpověď už znal předem.
„Nepožádali, ale vím, že neměli vůbec žádnou možnost být aspoň na chvíli sami. Snažili se k dětem získat hotelovou pečovatelku, ale ta je stále zaneprázdněná."
Postřehl v jejích očích záblesk smíchu a uvědomil si, že Serena velice dobře ví, proč je pečovatelka neustále zaneprázdněná, když jde o Bishopovy děti.
Znova si povzdechl. „To je ovšem skvělé! To snad není pravda! Ale pamatuj si, pokud bych tě měl spolu s dětmi tahat z basy, tak tě radši zabiju!"
„Bereš to moc tragicky, to nesmíš." Serena klidně dojedla svůj dezert, zatímco on na ni jenom udiveně hleděl. Mohla jíst za tři, a přitom nepřibrala ani gram.
„Určitě jsem si za tyto tři týdny uhnal žaludeční vředy," zabručel. „Ty už nebudeš?" zeptala se Serena a se zalíbením si prohlížela jeho koláč.
Mlčky k ní přisunul talířek s dezertem a obdivně sledoval, jak v ní mizí. „Prosím tě, kam to dáváš?" zeptal se udiveně s otupělým výrazem ve tváři.
Usmála se. „Otec vždycky říkal, že mám nějaký zvláštní metabolismus. Jednou mi řekl, že ho prozkoumá, výsledky svého výzkumu zveřejní a zbohatne."
„Už je přece dost bohatý," neodpustil si ironickou poznámku Brian.
„Chce být ještě víc a kromě toho si vzal do hlavy, že získá Nobelovu cenu."
„Nikdy nehovoříš o své matce," změnil náhle téma, aniž věděl proč.
Serena hned neodpověděla. Potom odložila napůl snědený zákusek a pohlédla mu přímo do očí. „Maminku zabili před šestnácti
lety."
Opětoval její pohled a spíš z tónu jejího hlasu, než ze slov vytušil, že smrt Sereniny matky obestírá nějaká záhada. Instinktivně ji vzal za ruku. „Co se stalo?"
Serena si druhou rukou pohrávala se sklínkou. „Nerada o tom mluvím," řekla tiše. „Vyhodnotili to jako nehodu, ale je zřejmé, že měli spadeno na otce."
„Cože?" Cítil, jak mu po zádech přešel mráz.
„Matka jela nakupovat a vzala si otcův vůz. Otec v té době nebyl doma, musel narychlo někam služebně odcestovat, a tak jeho auto zůstalo doma. Odjela v něm... chtěla jenom něco nakoupit... Bydleli jsme v horách a cesta dolů do města byla... byla dost nebezpečná. Auto se zřítilo ze strmého srázu. Policie dospěla k závěru, že matka nezvládla řízení."
Brian jí stiskl ruku. „Pokud jsem tě dobře pochopil, tak ty nevěříš, že to byla nehoda."
„Správně jsi to vystihl. Otec tehdy pracoval ve vládním, výboru pro zvláštní výzkum. Byl pověřen zpracováním speciálního projektu... nebo něčím podobným. Proto výbor vyslal k prošetření
nehody vlastni vyšetřovací komisi, která nesouhlasila se závěrem místní policie. Ta tvrdila, že brzdové lanko se přetrhlo při pádu. Komise se domnívala, že někdo počítal s tím, že v autě bude otec a jenom jeho neplánovaný odjezd ho zachránil před jistou smrtí. Postihlo to matku. Nepodařilo se zjistit, zda někomu šlo o ohrožení životů skupinky lidí, kteří s otcem odjeli, nebo zda chtěl kdosi zlikvidovat jeho, člověka, který se nedal koupit. Ať už to bylo jak chtělo, na jistou dobu jsme dostali policejní dozor."
„Nepodařilo se zjistit, kdo za tím vším stál?"
„Ne. Otec pracoval v oblasti fyziky, takže to mohl. být kdokoliv. Gang, konkurenční podnik nebo i cizí stát..." Lehce si povzdechla. „Za nějaký čas mi otec řekl, že si mohou dát všechna ta opatření za klobouk a přešel pracovat do soukromého sektoru. Pro něj to nebyl žádný problém, aby změnil oblast působení.
Nejdřív pracoval ve strojírenství, potom se specializoval na elektrotechniku a technologii výroby počítačů. Dál už to znáš."
Brian chvíli mlčky seděl a přemýšlel o muži, kterého znal dva roky, a o němž se právě dozvěděl věci, podle kterých usoudil, že ho vlastně prakticky nezná.
Věděl, že to je vysoký, stále ještě šarmantní muž se šedivými vlasy a laskavýma šedomodrýma očima, který o své minulosti mluvil velmi málo. „Neměl jsem tušení..." zamumlal Brian.
Serenin pohled byl upřen do dálky. „Nikdy o tom nehovoří. Jeho vztah k matce byl zvláštní. Bral si ji jako vdovu. Provdala se velmi mladá a její první manžel po několika letech manželství zemřel. S otcem se poznala o několik let později. Zamiloval se do ní na první pohled. Byla drobné postavy, citlivá a ke každému se chovala laskavě. Byla dost bohatá - dostala velké věno a hodně zdědila po svém zesnulém manželovi. Otec měl sice jméno, ale finančně na tom nebyl kdovíjak. Býval z toho nervózní." Serena se náhle smála. „Dovedeš si představit mého otce nervózního?"
„Za normálních okolností to je běžná lidská vlastnost." Brian se usmál, ale pod vlivem jejích slov se opět zamračil. „Reno, i když jsi mi říkala, že už delší dobu není terčem nějakých útoků, nebál se tě poslat samotnou do Evropy?"
Uvědomil si, že se Serena opět přenesla do minulosti. „Ovšemže se bál. Stále se bojí. Ale ani jeden z nás přece nemohl zůstat za nějakým vysokým plotem. Chtěla jsem vidět Evropu a otec to pochopil. Považoval to za jednu z možností, jak mohu odejít ze scény. „Pokud se o mně nepíše v novinách, tak jsem v bezpečí jako kdokoliv jiný v těchto těžkých časech."
Potom mi ale neni jasné, zeptal se Brian, proč trval Stuart na tom, aby tě někdo doprovázel na cestě z Anglie a při cestě po Státech?"
Přestala se usmívat a zahleděla se na sklenku, kterou stále držela v ruce. Potom mu jemným hlasem. odpověděla: „Ten projekt, na kterém pro tebe dělá, a pokud se podaří, vyvolá v oblasti výpočetní techniky převratné změny, to snad víš, že?"
„Ano." Náhle začal chápat souvislosti a zamrazilo ho na zádech.
„Nemusíš mít obavy, jsem přesvědčena, že tobě se nemůže nic stát. Otec ti to měl říct. Existuje mnoho společností zvučných jmen, které by se chtěly dostat na samý vrchol výpočetní techniky. To však je hudba budoucnosti... Člověk s takovou reputací, jakou má můj otec v této oblasti, navíc když pracuje pro podnik, zabývající se vývojem - a přesně to je tvůj podnik - to přece musí něco signalizovat."
„Reno, ty mi něco zamlčuješ!
Pečlivě zvažujíc každé slovo, Serena řekla: „Otec se neobává o moji bezpečnost. Navíc najímání tělesných strážců by mohlo být nápadné a zbytečně by to upozorňovalo na moji osobu. Jde tedy skutečně jenom o výlet bez předem vytyčené trasy a otec nechtěl, abych byla sama."
„Sereno... "
Povzdechla si. „Briane já ti to tedy řeknu. Otec měl několik telefonátu, to je všechno. Pokaždé to byl mužský hlas. Táta mě vždy varoval a já jsem potom změnila hotel. Jenže druhý den ten člověk volal znovu a oznámil mu název hotelu, do kterého jsem se přestěhovala."
„Proboha,Sereno... "
„Otec už si na to zvykl a naučil se s tím žít. Já též. Hlas v telefonu mu chce zřejmě naznačit, že mě v případě potřeby najde. Během posledních několika měsíců dostal otec několik zajímavých nabídek.
Snaží se zjistit, kdo za tím vším stojí. Asi někdo, kdo má o něj zájem a tímto způsobem ho upozorňuje, aby si velmi dobře rozmyslel, než odmítne jeho další nabídku."
Brian se při své podnikatelské činnosti s průmyslovou špionáží už setkal, ale toto postranní, nebezpečné manipulování s lidmi a s jejích činností přesahovala rámec jeho zkušeností. „Měla bys být na nějakém bezpečném místě," řekl tichým hlasem a propletl své prsty s
jejími.
Vždyť já jsem v bezpečí." Usmála se a pokračovala: „Toulám se z místa na místo v pronajatých autech, jezdím po anonymních dálnicích a vedlejších cestách, kde není velká frekvence. Nikdy nejsem na jednom místě dlouho, aby po mně nezůstala stopa. Nejdůležitější na tom je, že takto umožňuji otci a jeho pomocníkům, aby vypátrali nějakou stopu po záhadném muži z telefonu. Než se vrátíme do Kalifornie, bude už otec vědět, kdo má o něj takový zájem a proč. Potom už bude moct něco podniknout."
„Proč jste mi o tom nic neřekli hned ze začátku?" zeptal se Brian zlostně.
Serena chvíli váhala s odpovědí. „Nezlob se, ale to jsem zavinila já. Víš, neznala jsem tě a mezi námi - nikdy jsem se nespoléhala na cizí pomoc, ani jsem od nikoho nežádala ochranu. Otec chtěl, aby se vědělo, že se mnou cestuješ. Proto tě požádal, abys za mnou jel přímo do Londýna, aby tak získal čas, potřebný pro vyřízení záležitosti, které ho zatěžovaly. Pamatuješ, že když jsme přiletěli do New Yorku, přihlásili jsme se v jednom hotelu na čtyři dny, ale odjeli jsme dřív? Tím, se stalo, že o nás ztratili přehled. Otci sice zavolali, že jsem v New Yorku, ale pak už se o mně v dalších dvou telefonátech vůbec nezmínili."
Brian jen kroutil hlavou a pak se nedůvěřivě zeptal: „Ale proč já, propánakrále?" Vždyť když chtěl, aby se vědělo, že necestuješ sama, tak snad si mohl vymyslet nenápadného tělesného strážce s malou bouchačkou, případně se dvěma pořádnými kolty, ne?"
„Nesnáším jakékoliv zbraně," odpověděla Serena tvrdě. „A kromě toho jakkoli nenápadný tělesný strážce je právě svojí nenápadností tak nápadný, že tím přímo provokuje. A to potom vyvolává otázku -proč ta malá potřebuje hlídajícího psa? Třeba to je někdo komu
místní plátek rad zaplatí za to, aby o mne mohl něco napsat - a tak dále, a tak podobně. Teď, když mě někdo uvidí, může si pomyslet, že ta malá cestuje s pěkným chlapem, který si zaslouží několik řádků na titulní stránce, zejména když pro něj zcela náhodou pracuje můj otec." V očích se jí zaleskl uličnický. plamínek a ona k tomu ještě lísavě dodala: „A kromě toho je to muž, o kterém je široko daleko známo, že to není žádná padavka. Má přece atletickou postavu, je nositelem černého pásu v karate a má licenci na všechny druhy soukromých letadel. Dokonce má několik vojenských vyznamenání... "
Brian měl dojem, že má ústa dokořán a spodní čelist že mu visí až na prsa.
„Kromě toho má rád modrou barvu," pokračovala Serena něžným hlasem, „pije skotskou, ale má raději víno, kávu má rád silnou a bez mléka. Dává přednost italské kuchyni, bydlí v pěkném domě a svoji domácnost udržuje v bezvadném pořádku. Buď je to důsledek vojenské výchovy, anebo za to vděčí matce skotsko-irského původu a svému německo-anglickému otci, který jako generál ve výslužbě, ještě dnes dokáže vyluštit křížovku v Sunday Times za necelou hodinu.
„Sereno, nechtěla bys chvíli..."
„Jejích po všech stránkách dokonalý syn," pokračovala zcela nevinně, „dokáže též luštit obtížné křížovky i jiné hádanky, protože jeho IQ ho řadí mezi malé genie.
„Takže mezi malé..." podíval se na ni a zeptal se: „Ty snad víš,
jaké mám IQ?"
„Jsme na tom stejně," zašeptala bez uzardění.
Brian si podle svého zvyku povzdechl. „Mohla bys mi říct," snažil se co nejzdvořileji zeptat, „jak ses dostala k těmto informacím o mně? Vůbec si totiž nevzpomínám, že bych vypisoval nějaký dotazník."
„Tak všelijak."
„To ovšem neni odpověď."
„Zeptala jsem se otce."
„Stuart se mnou nikdy nikde nebyl, takže nemůže vědět, jakou barvu mám rád. Začni od začátku."
„Dobře, začnu u otce. Je velice moudrý, i když na to vůbec nevypadá. A potom, člověk v jeho postavení... víš, ještě dřív, než s tebou podepsal smlouvu, zjistil o tobě všecko, co se mu podařilo sehnat. Má to zvyku.   po těch zkušenostech."
Brian se ze všech sil snažil uspořádat si všechny informace, které se během dnešní večeře dozvěděl „Když dovolíš, pokusím se to všechno shrnout. Kdosi se snaží získat za každou cenu tvého otce -čistými nebo nečistými prostředky. Pod těmi čistými mám mysli finanční nabídky, na jejíchž výši se ani nechci ptát a za nečisté musím považovat ty, mezi něž p tvůj případný únos nebo fyzické ohrožení. Je to tak?"
„To je prostě úžasné! Jsi absolutní mistr logiky," řekla s obdivem.
Brian její ocenění zjevně ignoroval. „Abys nebyla tak na očích, tak tě otec pošle na cestu kolem světa zatímco on usilovně pátrá po těch vyděračích."
„Docela pěkně jsi to zrekapituloval."
„Jinými slovy - ty měníš místo svého pobytu a tvůj otec, spolu se záhadnými pomocníky, hledá stejně záhadné osoby, patřící do uvedeného děje. Přitom mě oba taháte za nos, pokud možno tmavými uličkami plnými těch nejhorších hrdlořezů... " V tom rozčílení ztratil Brian myšlenkovou nit svého hodnocení a proto rychle přešel k závěru. „Navzdory všemu chceš tady, v Denveru, zůstat ještě další tři týdny!? Nic horšího už tě nemohlo napadnout."
„Asi ne," odpověděla se smíchem.
Brian bezmocně zavrčel.
„Nepůjdeme se projít do zahrady?" změnila rozhovoru. „V tomhle oblečení? Cožpak už tě omrzel život?" „Nejsem choulostivá na nachlazeni."
„Neměl jsem na mysli nachlazení," řekl zlostně. Vypsal šek a rychle následoval Serenu, která doslova proplouvala restaurací. Jinak se to nedalo nazvat. Když procházeli kolem Longa a jeho plavovlasé společnice, Brian si všiml, že muž hodil po Sereně zpoza nadzvednutého obočí jiskrný pohled a v jeho očích se mihl záblesk pobavení. Protože Serena byla k němu v tu chvíli otočená zády, nemohl zjistit, jak se zatvářila. Domyslel si, že musela Longa obdařit svůdným pohledem, aby je oba měla tam, kde je chtěla mít. Briana se
zmocňovala sklíčená nálada. Jako správný chlap si kdesi na dně duše uvědomoval, že jeho sklíčenost roztrpčeni mají svůj původ v jejím lhaní a zneužívaní jeho dobroty. Navíc ho ještě znepokojovala myšlenka na možný únos Sereny. K tomu všemu se začala do jeho srdce vkrádat žárlivost. Toužil po ní tak, že vůbec nebyl schopen střízlivě uvažovat. Neměl chuť procházet se diskrétně osvětlenou zahradou, když se však do něj Serena zavěsila a on spatřil zblízka její vlasy a stříbrné šaty, které téměř nic nezahalovaly, nezmohl se na odpor.
„Všiml sis, že se spolu skoro vždycky hádáme v restauraci?"
„Nemyslím, že se hádáme. Pokud jde o mne, chtěl jsem si pouze všechno shrnout, abych měl ve všem jasno a pochopil to," opravil ji.
Chvíli se procházeli bez jediného slova. Potom náhle Serena zůstala stát a začala si ho prohlížet, jako by ho nikdy předtím neviděla. Zdála se mu jakási nesvá a bledá, což však mohlo být způsobeno stříbrným svitem měsíce a tlumeným osvětlením. Neobyčejně vážným hlasem ho oslovila: „Briane, vrať se do Kalifornie."
Ohromilo ho to víc, než byl ochoten si připustit. V její drobné tváři zahlédl výraz zranitelnosti, ktery u ní až dosud nezpozoroval.
Zvedla k němu hlavu a měkce zopakovala svojil výzvu: „Vrať se domů, prosím. O mne se nemusíš bát. Otec mi oznámil, že už je klid a nehrozí mi žádné nebezpečí. Ať to byl kdo chtěl, už prý s tím přestal. Měl jsi se mnou i tak dost trápení."
„Řekl jsem ti," ani si neuvědomil, že jí položil ruce na obnažená, opálená ramena, „že tady zůstanu s tebou."
„Já vím, žes to řekl," přiznala s malým úšklebkem. „Tehdy jsi ovšem nevěděl, co za tím vším vězí. Zasloužíš si vysoké ocenění. Za ty tři týdny jsem tě provedla peklem." Přerývaně se zasmála. „Žvanila jsem nesmysly a vyváděla jako smyslů zbavená. To všechno vím." Brada jí klesla a v jejích gestech byl něco dětsky zmateného. „Někdy se mi podařilo všechno pořádně zamotat a výsledkem byl dokonalý zmatek," přiznala zkroušeně, „ale úmysl v tom nebyl. Aspoň ne vždy."
„Reno -"
Netrpělivě mu skočila do řeči. Mluvila rychle a nervózně.
„U všech čertů, cožpak nechápeš, že se snažím tě varovat! Jsem samá lest a úskok. Vždy prosadím, co chci. Ty mne ještě neznáš...
„Ale znám," přerušil ji něžně. „Jsi laskavá, dobrosrdečná a šlechetná. To je mé poznání."
Zvedla hlavu a stroze odpověděla: „Ty mě vůbec neposloucháš!"
On ji ale poslouchal, jenom byl překvapen, když zjistil, že vzpomínka na matku a její násilnou smrt v ní otevřely dosud nezacelenou ránu. To vše se teď zračilo v jejích očích. Brian už v minulosti cítil neurčitou potřebu ji chránit, a ani teď tomu nebylo jinak. Nyní však už z toho nebyl podrážděný, nyní už ne. Chtěl by ji přivinout do náručí a objímat ji, jenže ten pocit nějak podivně osciloval mezi touhou po ní a zuřivostí, kterou nikdy předtím nepociťoval. Vzal její tvář do svých dlaní. „Proč mi to říkáš právě teď?" zeptal se něžně a hleděl do jejích vlhkých tmavých očí. „Cítíš aspoň trochu viny za to, že jste mě otcem oklamali a bez mého vědomí mě obsadili do role hlídajícího psa? Pokud ano, tak to můžeš klidně pustit z hlavy. Odpouštím ti a neopustím tě!"
Její hlas byl v rozporu se smutkem, který se jí stále zračil v očích. „Ty už jsi zapomněl, že se zajímám o Joshe? Co když mi tady překážíš?"
Tato slova ho měla ranit nebo aspoň rozhněvat. Brian se však snažil pochopit, proč je vlastně vyslovila. Zdálo se mu, že má před sebou zcela jinou Serenu, než tu, kterou až dosud znal. Něco mu říkalo, že toto je její pravá podoba. Přetvařovala se úmyslně? Nechtělo se mu to věřit. „Máš to marné, neodejdu. Pokusil se o úsměv. „I kdybych chtěl odejít... tak prostě nemohu... a nechci!"
Na chvíli přivřela oči a zvláštně zabarveným hlasem ho oslovila: „Milý Briane, co bys dělal, kdybych ti teď řekla, že tě miluji?"
Cítil, jak se mu sevřelo srdce. „Znova bych ti musel připomenout, že se chystáš na Longa."
„Měl bys nad tím vším lépe pouvažovat." Po těchto slovech ho objala kolem pasu a přivinula se k němu svým teplým tělem.
V tu chvíli ovšem nemohl nad něčím uvažovat. Musel myslet jenom na její dotyky a něhu, která sálala z jejího těla. Pohled jejích záhadných šedých očí ho mátl a snad měl i varovat, aby odolal jejímu
svádění. Kdyby bylo jeho tělo z kamene, snad by se mu to podařilo. Jenže nebylo...
„Reno... " sklonil hlavu a jeho rty hledaly její ústa, aby s setkaly v nádherném dotyku.
Reagovala ihned, celou svou bytostí. Jako by se přeměnila na vroucí pramen, který právě vyrazil z hlubin země, plný sálající touhy.
Tento pocit ho celého pohltil, každičký kousek jeho těla volal o pomoc. V dlaních cítil hebkou pokožku jejích zad a na hrudi tlukot jejího srdce. Prudce po ní zatoužil.
Líbala ho stejně vášnivě jako on ji. Náhle se však od něho odtrhla. Jak tam tak stála s dmoucí se hrudí a blýskajícíma se očima, bylo v ní cosi pohanského. „Jen neztratit rozvahu," vzdychla a v jejím hlase bylo cítit hněv a zmatek. „Ke všem čertům! Musím to přece zvládnout!" Hned nato se otočila a ztratila se mezi křovím cestičky, vedoucí k hotelu.
Brian zůstal stát, celý rozpálený a v jeho hlavě vířil zmatek a údiv. Až po chvíli vykročil k hotelu. Zadíval se na budovu a zůstal stát jako opařený...
Do hotelové haly vešla Serena rychlým krokem. Objevila tam Joshuu a oslovila ho hlasem, křehkým jako křišťál. „Co to má znamenat? Mám se domnívat, že jsi ji nepozval, aby tady zůstala na noc? To je překvapení!"
„Nemusí přece každou noc skončit v mé ložnici," odsekl ostře. Chvíli se na ni díval, potom vzal do dlaní její studenou ruku a zasunul si ji pod paždí. „Pojď, doprovodím tě do pokoje."
„Děkuji." Dívala se přímo před sebe a celou cestu nepromluvila. Beze slova odemkla svůj pokoj a podívala se na něj.
„Což kdybychom si před spaním dali trochu drinku?" zeptal se tiše.
Přikývla a pozvala ho dál. Potom zavřela dveře. Mezitím Long popošel k oknu a zahleděl se ven. Měla čas na přípravu nápoje. Nezeptala se ho, co si dá, ale rovnou nalila do sklenek čistou skotskou. Jeden pohár mu podala, posadila se na postel a jedním douškem odpila polovinu obsahu sklenky.
Joshua, stale ještě zahleděny ven z okna, se ozval: „Mám dojem, že hlídací pes vycenil zuby, že?"
Serena se dívala na svůj pohár a neodpověděla. Joshua poodešel k toaletnímu stolku a opřel se o něj.
„Sereno?"
Bez zjevného zájmu se k němu obrátila.
„Zdá se, že jsi chytila tygra za ocas. Mám pravdu?"
Serena se zamračila. „Chceš se mi posmívat?" zeptala se mrazivým hlasem. Jen si posluž!
„Zlobíš se, že ses zamotala do vlastních intrik?" zeptal se jí vážně. „Je to poněkud zvláštní, ale mně se to nezdá moc komické. Co se vlastně stalo?"
Serena dopila whisky a zamyšleně se dívala na prázdný pohár. „Ani pořádně nevím. Při večeři se mě zeptal na mámu. Všechno jsem mu vyžvanila, úplně všechno."
„Řekla jsi mu i o Stuartových problémech?"
„A co on na to?"
„Velice se rozzlobil. Dělá si starosti a navíc má. pocit, že jsme zneužili jeho důvěru."
„Kvůli tomu ho nelze odsuzovat."
„Ovšemže ne," povzdechla si a dodala: „Řekla jsem mu... zkrátka v zahradě jsem mu řekla, aby se vrátil do j Kalifornie."
Joshuovy modré oči se zúžily. „To vůbec není v tvém stylu," pronesl zamyšleně. „A jak to dopadlo? Odjede?"
„Ani ho to nenapadne. Sám víš, jak čestný muž to je. Slíbil otci, že mě přiveze do Kalifornie, tak to splní."
„Ty si myslíš, že to je skutečně ten pravý důvod?" zeptal se Joshua ironicky. „Zůstane tady jenom proto, aby dodržel daný slib?"
„Nemusíš si dělat starosti. Láska ke mně ho tady nedrží," odpověděla roztrpčeně. „Hrom aby do toho! Ten chlap je trochu tvrdší oříšek na rozlousknutí než ty."
„Takže tím chceš vysvětlit fakt, že se ti ho nepodařilo chytit do té tvé pavučiny, je to tak?"
Serena mávla rukou v bezmocném gestu. „Domnívala jsem se, že je to vcelku dobry nápad. Na chvíli se zamyslela a potom pokračovala: „Vypadalo to tak, jenže po třech týdnech mi bylo jasné... vlastně, pochopila jsem... dotklo se mě, že mne považuje za nerozumné dítě. Dítě!" dokončila zlostně svůj výjev.
„Nesouhlasil bych s tím," poznamenal Joshua, „že tě lidé považují za dítě. Nepřipadáš jim tak už od svých sedmi let. Brali tě vždy jako protivnou holku, ale jako dítě ne."
„Připouštím, že jsem mu způsobila spoustu starostí, přiznala Serena. „Pořádně jsem přitom kalila vodu. Ale chtěla jsem se přesvědčit, jestli to všechno zvládne."
„A zvládl to?"
„Myslím, že na jedničku. Dokonce i když na mne křičel, bylo to na úrovni." Náhle se zasmála a dodala: „Ale měl jsi vidět výraz jeho tváře, když za mne musel zaplatit kauci, aby mě dostal z basy!"
„S tebou je to vždycky všechno složité," uzavřel Joshua tuto část hovoru.
„Já vím," povzdechla Serena. Nastalo ticho, protože se ponořila do myšlenek.
Ticho přerušil Joshua. „A to divadýlko funguje?. Mám na mysli to divadýlko žárlivosti."
Serena na něho pohlédla. „To právě nevím a strašně ráda bych věděla, co s tím mám dál dělat."
„Cože?" zasmál se. „Chceš mi snad říct, že se nestal obětí té zelenooké příšery zvané žárlivost? Je to snad možné, že by netoužil mě rozdupat na padrť, když ohrožuji tvoji nevinnost?"
„Myslím, že asi dvakrát k tomu neměl daleko, odpověděla zamyšleně, „jenže vždy zvítězil jeho smysl pro zodpovědnost."
„Takže ta zelenooká příšera nemá šanci?"
Odpověděla až po chvíli. „Myslím, že ne. Přitahuji ho, jistě mu nejsem zcela lhostejná. Snad ti nemusím dělat přednášku o síle hormonů."
„Ne," reagoval Joshua suše, takovou přednášku skutečně nepotřebuji."
„Noa... nejvíc ho rozzuřilo, když jsem ho požádala, aby mě naučil, jak tě mam svést."
„Aby tě naučil CÓÓ?"
Serena se vyhnula jeho užaslému pohledu. „Pokládala jsem to za dobrý nápad, aspoň tehdy."
Joshua zakoulel očima. Položil si otázku, zda si i Brian Ashford uvědomuje, jakými blázny se stávají muži v Serenině blízkosti.
Konečně na ni opět pohlédl. „Moje milá Sereno, začal afektovaně, ty bys potřebovala chlapa, který by tě pravidelně mlátil, nejméně dvakrát denně."
Serena se snažila vyčíst z výrazu jeho tváře, jak to myslí. „To je psina, Brian reagoval téměř podobně, i když poněkud jinými slovy. Jednou jsem se mu při nějaké příležitosti zmínila, že jsem dosud neměla muže a on... "
Joshua zavřel oči a hodně dlouho polohlasně nadával.
„Ty myslíš, že jsem mu to neměla říct?" reagovala s nestrojeným údivem.
„Asi budu muset zavolat Stuartovi," zavrčel Joshua. „Už mám dost těch tvých pitomostí!" „Joshi... "
„Sereno," přerušil ji dřív, než byla schopna něco říct a podíval se na ni pohledem člověka, který ví, že všechna vysvětlování jsou v daném případě stejně zbytečná. Uvědomuješ si ty vůbec, co děláš? Žádáš od normálního muže, aby byl tvým prvním milencem a zároveň aby tě naučil, jak si máš získat lásku jiného muže! Řekni mi, ale upřímně, nenapadlo tě přitom, že ho to mohlo dotknout?"
Chvíli přemýšlela, a potom se na něj nejistě podívala. „Asi máš pravdu, protože mi řekl, že to je chladnokrevná vypočítavost, a že sex by takový nikdy neměl být."
„Cos mu na to řekla?"
„Řekla jsem mu, že se chová stejně. Vždyť také navazuje jenom krátkodobé známosti, od kterých od samého začátku ví, že z nich nic nebude. Hájil se tím, že ví, co chce a má zájem na vyzrálém vztahu. Chtěla bych, aby tento vyzrálý vztah získal ke mně."
Joshua si povzdechl. „Sereno..."
„Já vím, hodláš mi vysvětlit, v čem je rozdíl."
„Ty ho zneužíváš," reagoval okamžitě. „Aspoň on si to tak může vysvětlovat."
Serena zhluboka vydechla a bezradně rozhodil rukama.
„Tak se mi zdá, že jsem se do té prokleté pavučin zamotala sama! Když mi řekl, že mě nic takového učit nebude, nikterak mě to netrápilo. Bylo mi prostě jasné že mě nechce. Jenže potom se něco stalo v té zahradě. Nevím, jak se to mohlo stát, ale jednoduše se to
stalo. Ztratila jsem hlavu. Podívala jsem se na něho a... nemohla jsem uvažovat. Bylo to poté, když jsem mu řekla, aby se vrátil do Kalifornie. Taky jsem chtěla vědět, jak zareaguje, až mu řeknu, že ho miluji." „Co ti na to řekl?"
„Zeptal se mě, proč tedy chci svést tebe. Odpověděla jsem mu, že by nad tím měl sám pouvažovat. Serena pohlédla na Joshuu bezradným pohledem. „Bože můj, proč jsem to udělala?" Zmocnil se jí opět smutek a obava, že nitky jejích složitých planu se pořádně zamotaly a ztratila nad nimi přehled a kontrolu.
Joshua se k ní naklonil. „Jak se tak na tebe dívám, as nevíš, jak se z toho dostat, že?"
Bezmocně pokrčila rameny. „Já... proboha, já hloupá husa jsem mu řekla, že po nikom jiném netoužím. Teď bych odtud nejraději zmizela. Nechci ho ani vidět. Bojím se. Nevím proč, ale mám strach."
Joshua pokyvoval souhlasně hlavou, jako by se její slova přesně shodovala s jeho nejtajnějšími myšlenkami. „Když jsem tě viděl v hale, zdála ses mi poněkud vylekaná. Tušil jsem, že se ti něco stalo,
fakt."
„Jak tě něco takového mohlo napadnout?"
Usmál se. „Nesmíš zapomenout, že tě pozoruji. Vidím, jaký vliv máš na lidi ve svém okolí. Nedokázala bys někomu ublížit, ba musím přiznat, že bys dokázala komukoli pomoci najít správnou cestu, kterou hledá."
Serena se na něj podívala s úzkostí v očích. „Pro mne skutečně nejsou lidé jenom vzduch."
„To je pravda," souhlasil Joshua. „Zajímáš se o lidi mnohem víc než kdokoli jiný. S tím se nedá nic dělat. Když se k tomu ještě připočítá to, co jsi zdědila po svých rodičích, tak z toho vyjde obraz prvotřídní intrikánky." Ušklíbl se a pokračoval: „Je to téměř neuvěřitelné. Má to však jeden háček - až dosud jsi z toho nic nevytěžila ve svůj prospěch. Až teprve teď."
„Takže co s tím?"
„Je jasné, že už nemůžeš couvnout. Jsi v tom až po uši. Bylo složeno mnoho básní, které vyjadřují pocity člověka, když se zamiluje. Jako první v takové situaci lže rozum."
„Nezvládnu to," řekla pomalu.
Joshua přikývl. „Jsem stejného názoru a řeknu ti otevřeně, že jsem podobný vývoj očekával. Pokud bys chtěla v tomto malém spiknutí pokračovat, a přitom chtěla ovládnout Ashforda i svoje city k němu, nemáš šanci. Bylo by to přesně to, co tvrdí Brian - chladnokrevná vypočítavost. Mně se však zdá, že dochází k nějaké změně. Snažíš se sice ovládnout své city, ale ty se nikdy neřídily nějakou logikou... "
Serena se na něj upřeně zahleděla. „Joshi... odjedeš?"
Vstal, odložil sklenku a usmál se na ni. „Nehodlám ti dělat nárazník, to snad víš," řekl tiše. „Nebyl jsem. proti tomu, abys s mojí pomocí zinscenovala to divadýlko žárlivosti, přestože mi bylo jasné, že to nebude fungovat. Ty jsi tím ovšem byla nadšena. Silně pochybuji, že na Ashforda zapůsobí ten rozruch, který, vyvoláváš okolo své osoby. Pochybuji, že ti skočí na špek a bude mě pokládat za svého soka. Ne, ne, holčičko, co sis navařila, to si i sněz!"
„Takže odjíždíš?"
Joshua přikývl. „Ráno."
Její bystré šedé oči na něm na okamžik spočinuly „Ale z města neodjíždíš, že?
V prvním okamžiku se zdálo, že tato otázka Joshuu podráždila. „Řekl jsem ti přece, že mám práci... "
„A já dokonce vím jakou." Usmála se - napůl vážně, napůl vesele.
„I otec se choval jakoby nic. Předstíral překvapení když jsem mu řekla, že jsi tady. Podle všeho tvůj pobyt v hotelu vůbec není náhodný. Řekla jsem mu, že budeme s Brianem tady. Věděla jsem, že nás nikdo neodposlouchává, proto jsem přesvědčena, že ti hned telefonoval a poslal tě sem. Zřejmě jako posilu, že?"
Joshua si povzdechl a překřížil ruce na svých mohutných prsou. „Chtěl, abych byl po ruce, kdyby něco. A to je všechno, Reno."
Dlouze se na něho zahleděla a pak neobvykle rázně řekla: Teď asi neni právě vhodný čas na nějaké moje intriky. Táta má zřejmě starosti."
Joshua chvíli mlčel, ale protože znal Serenu příliš dobře, věděl, že nemá cenu lhát. „Ano, má starosti. i já je mám. Při pátrání po někom, kdo za tím vším stojí, Stuart zjistil, že tě sledovali na každém kroku, až někam do středního Texasu."
Poprvé od chvíle, kdy se to všechno začalo, pocítila Serena mrazeni. „Informoval se někdo tady v hotelu?"
Souhlasně přikývl. „Stuart tady rozvinul nějakou akci. Vypustil zprávu, že jsi včera podvečer odletěla s Ashfordem z Denveru do Phoenixu. Dříve nebo později však na tuto lež stejně přijdou. Auto z půjčovny může být v danou chvíli kdekoliv, třeba i někde na silnici, použité jako návnada."
Podvědomě schoulila ramena. „Joshi, i když musíš odjet, slib mi, že nebudeš daleko... kdyby něco."
„Pokud budeš muset z jakéhokoli důvodu z hotelu odejít," poučoval ji důrazně, „tak mi nejdřív zavolej." Vybral z kapsy svoji vizitku. „Číslo máš na druhé straně. Pokládám též za nutné, abys o tom všem informovala Ashforda, aby věděl, že situace je mnohem vážnější, než jsme si mysleli."
Serena se křečovitě zasmála. „Právě teď, když jsem si myslela, že už bude od všeho pokoj, tak abych zvedla padací most á byla ve střehu. Čert aby to vzal!"
„To ale ještě není všecko," řekl a tvářil se, že nevidí její tázavý pohled. „Velice dobře vím, že nesnášíš... "
„Typické hlídací psy," doplnila větu za něj zlostným hlasem.
„Nedá se nic dělat, Stuart na tom trvá. Ten chlap je profesionál, perfektní slídič a má v této oblasti bohaté zkušenosti. Bude sledovat dění v hotelu. Jsem přesvědčen, že ani ty nepoznáš, že je tady."
„Chceš se vsadit?"
„No tak dobrá, řekněme, že si ho všimneš. Má však přesné instrukce. Nebude nad tebou stále lítat jak anděl strážný a nebude mít pořád ruku na pažbě svého koltu, to ti slibuji."
„Brian Z toho bude mít velkou radost," poznamenala jízlivě.
„Proto ti říkám, abys ho se vším seznámila."
„Ty jsi dobrý!" Tvářila se hrozivě. „Nejsem si totiž vůbec jistá, jestli mu to chci všechno říct!"
„A kdy si myslíš, že by bylo nejlepší mu to říct?" zeptal se.
Serena uvažovala. „Asi až při prvním výročí svatby," přiznala se.
Tiše se zasmál. „Což o to, naplánováno to máš dobře. Jenže ty tvoje intriky ti zatím nijak slibně nevycházejí - nebo snad ano?"
Zvedla k němu oči a v její tváři se zračila jakási skrývaná zranitelnost. Stejná, které si už všiml Brian v zahradě.
„Momentálně ne. Mám takový zlý pocit, že mi nic nevychází. Joshi, ten člověk mě začne nenávidět. Neodjede ani když zjistí, že je situace vážná. Zůstaň tady, a k tomu mě ještě bude nenávidět!"
Joshua ji vzal za ruce a umožnil jí vstát z postele.
„Já si o tom dovolím pochybovat. Tebe by mohl nenávidět jenom nějaký primitiv a tím podle mne Ashford není."
Povzdechla a obdařila ho přátelským pohledem. „Máš o něm lepší mínění než on o tobě. Nejslušnější výraz, který pro tebe má, je zhýralec. "
Joshua se ušklíbl a jeho pěkná tvář překvapivě zjemněla.
„Střílel vedle. Já jsem přece učiněný beránek."
Serena se zamyslela. „Snad bych toho mohla nějak využít. Do té doby, než se dozví pravdu. Někdy se musí problém nejdřív zkomplikovat, abychom ho později pochopili a dokázali vyřešit."
Joshua její slova nijak nepřekvapila a proto se snažil vyhnout nějaké konkrétní odpovědi. „Tušil jsem, že tě něco podobného napadne. Podívej se, Reno, až tak moc mi nevadí, že se mnou tak cvičíš, ale musel bych být hlupák, abych Ashfordovi umožnil se mnou zatočit. A on, pokud se nedozví pravdu, to s největší pravděpodobností udělá."
„Pokud ho napadneš ty, nikdy ti to neodpustím," řekla prudce.
V jeho očích se objevil záblesk ironie. „Holčičko, jestliže mě Ashford napadne... "
„Joshi, neblázni, prosím tě! Oba jste mistři v karate. Pokud jeden z vás neustoupí, odnesete si to stejným dílem."
Joshua zvedl prosebně oči k nebi a s povzdechem řekl: „Tak dobře, jak chceš, ale myslím, že by to mohl být vcelku slušný soupeř. No co se dá dělat, aspoň se trochu uvolni napětí."
Serena ho znova vyzvala: „Slibuješ mi to?"
„Slibuji," odpověděl suše. Ale pokud začne, tak mu to vrátím. Mimochodem, co snídává? Hřebíky?"
Podívala se na něj, ale bylo zřejmé, že je stale pohroužena do svých problémů. „Jak vypadá ten tvůj ďábelsky svůdný úsměv?" zeptala se zcela nečekaně.
Joshua se rozesmál a jeho smích zněl jak fontán veselosti.
„To přece není to, co chci," řekla trochu rozmrzele.
„Holčičko, nechtěj," nepřestával se smát, „abych tu hrál nemožné výstupy. Ashford by mohl vytušit zradu."
„Z toho, co mi tu říkáš usuzuji, že to až tak nemožné není. Nemusí to tedy být ďábelské, ale ženy svádí odjakživa. Zkoumavě si ho prohlížela. „Ale proč stále jenom blondýnky?
„Snažím se vyhnout zejména brunetám," podíval na její tmavé vlasy, „nevím proč."
Doufám, že to není kvůli mne?" zeptala se ironicky.
Joshua už začala mrzet jeho zlomyslná poznámka jenom pokrčil rameny. Samozřejmě, že Serena nebyla příčinou jeho zvláštního vztahu k brunetkám, ale vůbec neměl chuť jí to teď vysvětlovat. Tato mimořádná žena se srdcem ze zlata... tato Serena, kdyby se dozvěděla o jeho slabosti, vůbec by neváhala ji proti němu využít. „To je tak," začal, „proč k němu nejsi upřímná? Nebylo by lepší říct mu pravdu?"
Pohodila vzdorně hlavou. „Už jsem ti to přece řekla. Až příliš se kontroluje. Hlavou proti zdi se jít nedá a jsem tu zeď nedokázala ani obejít, ani přelézt. Pro jsem se rozhodla překonat ji tak, jak se mi to nejlepší. Upřímná k němu budu až tehdy, až b: stát tváří v tvář na jedné straně té proklaté zdi."
Po chvíli se jí Joshua zeptal: „Ale co budeš dělat,, když si usmyslí, že už ho to přestalo bavit? Může se ti stát, že když se budeš snažit zdolat jeho ochranný val, můžeš přitom přijít o svůj vlastní. V takové situaci nebudeš mít kam ustoupit, uvědomuješ si to?"
„Uvědomuji." Stiskla mu ruku a usmála se... Usmála se způsobem, který Brian nesměl postřehnout, protože to byl úsměv plaché a zranitelné dívky. „To je... to je riziko a zároveň šance."
„Co když ti ublíží?"
„Tak to je dobré! To samé říká on o tobě."
„O tom nepochybuji." Povzdechl. „Snad proboha nemám takovou pověst, že sloužím jako strašák, kterého v případě potřeby používají
rodiče na zastrašení svých nezdárných dítek," pokračoval nostalgický.
Chvíli mlčky pozorovala jeho tvář a rty se jí chvěly. „Moc tě zneužívám?"
„Jenom tolik, kolik ti dovolím," odpověděl jemně.
„Ty, se svým měkkým srdcem, nemáš šanci donutit někoho, aby udělal něco proti své vůli. Dokážeš to však jiným způsobem a to je jedna z tvých mála předností, které máš."
„To jsem skutečně tak hrozná?" zeptala se s úsměvem.
Zašklebil se. „To víš, že ne... ty jsi ještě horší!"
Pokývala nespokojeně hlavou.
„Ale teď už vážně," řekl Joshua. „Rád bych ti řekl, že právě 'teď není vhodný čas na nějaké rafinovanosti, souhlasíš?"
Dost dlouhou dobu nepromluvila. Potom se na její tváři objevil zvláštní úsměv. „Tak dobře, řeknu Brianovi celou pravdu."
„Tak ty si nedáš pokoj?!" zvolal, protože jí viděl až na dno duše.
Serena na něj nevinně pohlédla. „Řeknu mu pravdu, fakt!"
„Ale jakou pravdu?" zeptal se podezřívavě.
Odpověděla poslušně jako děcko: „Řeknu mu, co všechno se odehrává okolo otce. Vysvětlím mu i svoje chování ve vztahu k tobě. Řeknu mu, že jsem to dělala všechno jenom proto, aby žárlil."
„Myslíš to vážně?" Podezření z jeho hlasu i výrazu tváře dosud nevyprchalo. Moc dobře ji znal.
„Co bych ještě mela udělat?" vyslovila otázku. Řeknu mu všechno na rovinu. Proč bych k němu nemohla být upřímná?"
Tušil, že má něco za lubem, ale nemohl přijít na to, co to může být. Bylo to pro něj zajímavé, ale zároveň zahanbující zjištění, když si uvědomil, že nedokáže sledovat její myšlenkové pochody. Mrzelo ho to stejně, jako kdyby je sledovat mohl. Stejně by s tím nic neudělal. „Takže mu skutečně řekneš všecko, celou pravdu?"
„Ano, ano, ano! Nic jiného jen čistou pravdu!" řekla slavnostně. „Přísahám!"
„Nemohu říct, že by mi to zlepšilo náladu," povzdechl si. Nepřekvapilo ho její rozhodnutí, přiznat se se vším Ashfordovi, ale bylo mu podezřelé, že jen tak lehce ustoupila. „Proč mu chceš říct pravdu právě teď?" zeptal se jí nečekaně a upřeně ji pozoroval.
Vždy k sobe byli upřímní a Serena nechtěla tuto zásadu porušit. „Prostě ho dál nechci podvádět." Trhaně se zasmála.
„Hodně jsem uvažovala nad tím, co se stalo v zahradě a zdá se mi, že právě tam je pes zakopaný. Když jsem se na něj podívala, bylo mi jasné, že mu musím říct pravdu."
Joshua si ohromeně uvědomil, že na Sereně je cosi čistého, nevinného. Pod rouškou intrik a úskoků se skrývala zranitelná žena. Když k tomuto závěru dospěl on, který ji zná mnohem déle než tři týdny, tak co si potom o ní má myslet Brian? „Uvědomuješ si, že se mu tím vydáváš na milost a nemilost," řekl úzkostlivě. Už jenom to chybělo, aby se Serena, vždy plná rozmarných nápadu a spletitých uskoku, právě teď zamilovala a všechno se sesypalo jako domeček z karet. Nechtěl tomu uvěřit.
Serena jakoby mu četla myšlenky z tváře. Nebylo to ani moc těžké. „Nastal čas, kdy si musíme nalít čistého vína, Joshi. Už na to sama nestačím. Myslím, že i ty sdílíš můj názor. Nejsem si totiž jista, zda zvládnu sama sebe. Když jsem s ním, cítím se úplně ztracená. Nejdřív jsem si myslela, že počkám, až překonám ty jeho obranné bariéry, a potom že mu všechno řeknu na rovinu. Teď si zas myslím, že by to nebylo fér."
„Reno, rád bych ti pomohl, aspoň odstranit všechny... všechny ty komplikace, které tě ohrožují zvenku. Jenom sama se sebou budeš mít dost práce, k tomu ještě Ashford, a kromě toho abys byla ve stálém střehu kvůli otci. Nevím však, jak bych ti mohl pomoct." Na chvíli se zamyslel a potom pokýval hlavou. „Nenapadá mě nic jiného, než abych tady zůstal a na všechno dohlédl."
„Ale vždyť jsi chtěl ráno odjet," připomenula mu jeho původní rozhodnutí.
„Máš pravdu," přisvědčil. „Bylo to částečně způsobeno tím, že naše společné divadýlko, ve kterém měla hrát hlavní roli žárlivost, nám nevyšlo, a také proto, že jsem se chtěl pokusit zjistit, jestli Stuartovi nepřátelé skutečně ztratili tvoji stopu - nebo zda je to jenom přetvářka."
„Jenže otec chtěl, abys za mnou přišel sem do hotelu, to nemůžeš popřít," trvala na svém Serena.
„To je pravda," souhlasil Joshua, „řekl mi, že by bylo nejlíp, kdybych byl...," řekl blízko tebe. „Myslím, že bude nejlepším řešením, když tady přece jenom zůstanu. Zejména teď, když ses rozhodla říct Ashfordovi pravdu."
Joshua se podíval na hodinky a dodal: „Tak se měj a nezapomeň -dnes večer."
Zamračila se a kňouravým hlasem se přiznala: „Myslela jsem si, že využiji tvé nepřítomnosti k tomu, abych si trochu oddechla."
„Já skutečně nevím, co vlastně chceš," zlostným hlasem ji napomenul Joshua. „Vždyť jsi mi přece slíbila, že mu řekneš pravdu."
„Ano, já vím, ale musím svoji duši odhalit už dnes večer? "
Změřil si ji přísným pohledem. „Uleví se ti, když to budeš mít za sebou. Přece víš, že člověku spadne kámen ze srdce, když vyjde s pravdou ven."
„Zabije mě," Řekla tise.
„Jsi přece nachystána hrát roli lovce a ne oběti. Ashford to moc dobře ví."
Z hrdla se jí vydral povzdech. „Tak dobře, já mu to tedy řeknu. Pokud se mnou bude chtít mluvit, protože to vůbec není jisté," dodala zkormouceně.
„Neodkládej na zítra... znáš to rčení. Teď jdu, zaklepu u něj na dveře a řeknu mu, že s ním chceš mluvit."
„Jsi si jistý, že to je správné rozhodnutí? Vždyť vy dva se přece oficiálně neznáte. Kromě toho víš, co si o tobě myslí, naznačila jsem ti to... mohl... "
„Je to snad normální chlap, Reno. Prostě mu řeknu, že ho chceš
vidět."
„Mohla bych k němu jít raději sama?" „Vůbec nic se nestane...
Brian se nacházel ve zvláštním rozpoložení. Znepokojila ho zpráva o chlapech, kteří slídí po Sereně, a po té milostné scénce v zahradě jeho zmatek vyvrcholil. Tři týdny, které strávil v Serenině společnosti na něm zanechaly stopy a po dalších problémech, které s
ní zažil, měl sto chutí z toho šíleného vlaku vystoupit a všechno si v klidu promyslet.
I když působil navenek dojmem klidného a vyrovnaného muže, byl ve skutečnosti dost temperamentní. Jeho fyzické napětí bylo v takovém stavu, že kdyby se nekontroloval, mohlo by to vést k jisté nepředloženosti. Musel najít nějaký ventil, který by ho zbavil narůstajícího pnutí v jeho těle. Chodil sem a tam po pokoji, odhodil sako i kravatu a vyhrnul si rukávy. Nedokázal si vysvětlit ten náhlý zvrat v Serenině chování. Byl tím, zmaten. Proto, když uslyšel rázné zaklepání na dveře, ve kterých se hned nato objevil Joshua Long, vzkypěla v něm žluč. Jako by to ani nebyl on. Zdálo se mu, že to byl někdo úplně jiný, kdo nasadil přívětivý výraz a pozval hosta dovnitř.
Longa to zjevně překvapilo, ale vstoupil. Brianovi se pojednou zdálo, že má před očima červený závoj.
Pro Longa bylo chybou, že jej nemohl vidět. Až když se otočil, spatřil záblesk v Brianových očích, ale to už bylo pozdě. Ještě si stačil vzpomenout na Serenina varovná slova, ale myšlenku už nestačil dokončit...
„Pokud tady něco rozbijeme, tak to jde na můj účet," řekl Brian pomalu a to také bylo jediné varování.
Joshua Long zůstal ležet na zemi, přesně tam, kam dopadl po zásahu Brianovy pěsti. Pak se posadil, opatrně si začal rukou ohmatávat čelist a netečně se díval na Briana. „I přes všeobecný názor," pronesl trochu pod vlivem vzniklé situace, „že hotelový pokoj j ideální místo, kde může člověk složit kosti, tento náhled nesdílím. Jenže... "
Brian, kterému se po tomto činu značně ulevilo, byl svým útokem značně překvapen. Nemohl si vzpomenout, že by ho někdo. někdy dokázal vyprovokovat k použití fyzického násilí. Zachytil pohled ocelově modrých očí a instinkt mu našeptával, že se Long chystá vyrazit do protiútoku. Ten však seděl dál na zemi a třel si čelist. Jenom zázrakem se mu podařilo zachovat si důstojnost.
„Tak tohle má Serena u mě," pronesl se zamračeným výrazem tváře.
„Vstaňte," vyzval ho Brian.
„Rád bych si to s vámi rozdal, buďte bez obav," řekl Joshua srdečně. „Bohužel jsem slíbil Sereně, že. se; s vámi nebudu prát." V očích se mu objevil úsměv. „Ale klidně začněte... vlastně vy už jste začal. Ani jste mi nedal šanci, abych se tady trochu porozhlédl. To nebylo fér!"
Brian cítil, že je v absurdní situaci. Nevěděl, jestli se má smát a omluvit se, nebo chytit Longa za límec a pořádně ho zmlátit. Neudělal však ani jedno, ani druhé, jenom zopakoval svoji vyzvu: Řekl jsem vám, abyste vstal, vy... "
Joshua zvedl ruku na obranu a tvrdě pronesl: „Mám dojem, že byste si měl nejdřív promluvit se Serenou. Potom snad všechno pochopíte a třeba se mi i omluvíte za to, jak jste se tu ke mně choval. A už raději nevyslovujte to, co jste mi chtěl právě říct, dostali bychom se do velice nepříjemné situace!"
Briana polil studený pot. Slova, která ten chlap pronesl, mohou znamenat jenom jedno...
Joshua vstal, přitom však stále pozoroval Briana. Navyklým pohybem si upravil kravatu a řekl: „Pořádně jste se zmýlil. Buďte tak laskav a promluvte si s ní, ano? Čeká na vás ve svém pokoji."
Brian ho celý omámený následoval na chodbu. Tam se na něj Joshua naposled podíval. Byl to zkoumavý pohled plný pochopení. Nejdřív se zdálo, že chce ještě něco říct, ale pak jenom pohodil hlavou a zamířil k výtahu.
Brian došel ke dveřím Serenina pokoje a zůstal před nimi nerozhodně stát. Potom nadzvedl ramena, narovnal se a zaklepal.
Otevřela mu tichá, mírná, se vším jakoby smířená Serena. Ustoupila od dveří, aby mohl vejít.
„Vyřídil... řekl ti to Josh...?"
„Přišel mi oznámit, že se mnou chceš mluvit," řekl Brian pochmurným a drsným hlasem.
„Dáš si něco?" zeptala se. Bylo cítit, že je poněkud. rozpačitá, ale zároveň ve střehu.
Brian s rukama v kapsách se přinutil podívat se jí do očí. „Ne, děkuji. Cos mi chtěla říct?"
Serena vytušila, že si nebude chtít sednout. Opřela se o noční stolek a zkřížila ruce na prsou. „Abych ti řekla pravdu, je toho víc, o
čem chci s tebou mluvit." Znervózněla a přepadla ji slabost. Oprávněně se obávala, že ji začne nenávidět. Už teď se zdálo, jako by těžko snášel její přítomnost. Kromě toho jí připadal strašně neoblomně.
Bylo jí nevolno a bolelo ji celé tělo.
„Tak začni, poslouchám," řekl neosobním tónem.
Trhlo to s ní. „Josh ti nic neřekl?" zeptala se bázlivě. Zdálo se ji, že Brian zaťal zuby.
„Jenom to, že se mnou chceš mluvit."
Tak přece spolu mluvili! Napětí, které mezi nimi nastalo, začalo vzrůstat.
Zašeptala slabým hláskem: „Otec mi říkal, že dokážeš být pořádně tvrdý. Měla jsem s tím počítat."
„Sereno, nech toho a mluv k věci!"
„Dobrá." Podívala se na něj a vyzařovalo z ní vnitřní napětí. „Řekla jsem ti... dnes večer v zahradě jsem ti řekla... že jsem tě klamala. Je to pravda. Lhala jsem ti, tím nejhorším způsobem.
Brian se pokusil o úsměv, ale vyšlo mu z toho jenom zavrčení.
„Přestaň si sypat popel na hlavu! Pokusím se na to přijít sám. Byl jsem ti dobrý ke tvým spádům, abys mým prostřednictvím vyvolala v Longovi žárlivost."
Zamrkala. „Ne, právě naopak.
Brianovi se předchozí události usadily na skleslých ramenou.
„Cože?!"
Použila jsem Joshua a doufala jsem, že v tobě probudím žárlivost," přiznala se zkormouceně. „Lhala jsem, když jsem ti říkala, že se za něj chci provdat." Nehledíc na jeho šokovaný výraz, Serena pokračovala: Byl jsi po celou dobu našeho cestováni tak ovlivněný tím, že jsem dcerou Stuarta Jamesona, že ses na mne stále díval jenom jako na rozmazlené, protivné a značně rozmarné děcko, ano děcko! Jenomže pohár přetekl a já jsem se rozhodla ti předvést, že dokážu být i atraktivní ženou. Tehdy jsem si myslela, že to je dobrý nápad," ukončila svoji zpověď.
Brian z toho byl úplně vykolejený, jako by vůbec nevnímal, co mu říká. „Takže tys znala Longa ještě dřív, než přijel do hotelu?"
Přikývla provinile hlavou.
„Jak dlouho se znáte?"
Serena si opatrně odkašlala. „Odjakživa... od dětství." Když viděla, že to nechápe, pokusila se mu to vysvětlit. „Už jsem ti myslím říkala, že moje matka byla dvakrát vdaná. Josh je její syn z prvního manželství .
„On je tvůj nevlastní bratr?" zmohl se na otázku.
Jestliže nechtěla, aby ji tady hned uškrtil - a to jí skutečně hrozilo - musela rychle vysvětlovat dál. „Joshův otec byl velice bohatý a větší část svého majetku odkázal svému synovi. Po matčině smrti Joshe vychovávali v rodině jeho strýčka, který se věnoval obchodní činnosti u nich na Východě. S mým otcem se mají rádi, ale nic společného je nespojuje. O svém vztahu nikdy na veřejnosti nemluvili."
„Tím se vysvětluje, proč jsem nevěděl, že Long je Stuartův nevlastní syn a tvůj nevlastní bratr."
Brian k ní přistoupil, ale jenom proto, aby si sednul na postel. Díval se na ni. Přestože v šatech, které měla na sobě, vypadala velice přitažlivě, připadala mu te spíš jako nepříjemná, hádavá ženská. Uvažoval, jestli za to nenese zodpovědnost Long. Sám byl překvapen že se na ni vlastně nezlobí. Naopak, ulevilo se mu. Přesto neodolal pokušení a rozhodl seji trochu potrestat. „Takže ty jsi to jako rozjížděla na něj, abys ve mně vzbudila červíka žárlivosti, rozumím tomu dobře?" zeptal se, i když odpověď už znal. „Přitom jsi mě požádala, abych tě naučil svádět muže. Kdyby se ti podařilo se mnou něco mít, bylo by to dosti přesvědčil ve, protože Joshua by jako s patrnou do postele nesel Nebo i toto byla jenom lež?"
Věděla, co má na mysli. Pod jeho neúprosným pohledem sklopila oči a tiše řekla: „Ne, to nebyla lež. Skutečně jsem ještě muže neměla."
„Jsem přesvědčený, že kandidátů na defloraci bylo dost..." týral ji neúprosně. Hleděla na něho beze slova.
Cítil se pánem situace. Věděl, že tentokrát je on na koni a její šedé oči ho nemohou vyvést z rovnováhy, proto pokračoval: „Všechny ty tvoje řečičky, sladké a nevinné, byly jenom finta. Chtěla jsi mě dostat k oltáři, nebo šlo jenom o pokus k nějakému nezávaznému povyražení?"
Serena tiše povzdechla, ale vůbec se nepokusila, o obranu, ani o nějakou výmluvu. „K oltáři," přiznala se. „Rozhodla ses, že se za mě provdáš?" „Ano."
„A kdy ses dostala k tomuto rozhodnutí?" zeptal se. „V Londýně. Na letišti."
„Ale teď vážně," řekl stroze. „Můžeš mi říct proč?" „Protože jsem se do tebe zamilovala, " odpověděla na jeho otázku prostě.
Serenino vyznání zastihlo Briana nepřipraveného. Na chvíli zapomněl na její tichou otázku v zahradě. Ale i kdyby si na ni byl vzpomněl, ani ve snu ho nenapadlo, že mu takhle, bezprostředně, vyzná lásku Aspoň ne teď. Po těch několika minutách slušného, ale neúprosného výslechu to nebylo - aspoň jemu se to ta zdálo - v duchu zdravého rozumu.
„Doufám, že nečekáš, že ti to uvěřím?" začal oklikou.
„Ne," zareagovala, „vím, že jsem udělala hloupost Došlo mi to už večer v zahradě. Ale co je horší, podařilo se mi mezi nás postavit pořádnou zeď, kterou zřejmě nedokážeš překonat."
„Jakou zeď?" Díval se na její posmutnělou tvář. „Chceš tím snad říct, že i předtím jsem byl za jakousi zdí? A proto ses pokusila mě
obelhat?"
Serena pokrčila rameny. „Teď už na tom přece nezaleží. Máme to za sebou, Briane." Podívala se na hodinky. „Musím zavolat otci a informovat ho, do jaké trapné situace jsem se dostala. Protože mě dokonale zná, hned pochopí, že jsem to všecko spískala já. Tobě nebude nic vytýkat, když se vrátíš do Kalifornie. Tvůj smysl pro zodpovědnost tím vůbec neutrpí."
Počkal, až zvedne oči a potom jí tvrdě připomenul svoje slova: „Snad jsem ti to řekl dostatečně jasně, že tady zůstanu. Do Kalifornie se vrátím spolu s tebou, dřív ne."
Křečovitě se zasmála. „Tušila jsem, že to řekneš. Takže abys věděl co dál a mohl se podle toho zařídit. Nějakou dobu tady ještě zůstaneme. Je to otcovo přání. Potřebuje čas a já mu ho chci poskytnout. Ty si ale kvůli mně nemusíš dělat starosti. Je tady Josh a ten ještě najal jednoho slídiče, který bude dávat pozor na dění v hotelu."
Brianovi stále zněla v uších její slova - zamilovala jsem se do tebe - ale snažil se na to nemyslet. Pomalu se zvedl. „Je to zřejmě vážnější, než jsi mi původně řekla, že?
„Nebylo... aspoň ten večer, kdy jsem ti to vyprávěla, jsem netušila, že je to tak vážné. Dozvěděla jsem se až teď. Abych byla přesná, tak otec a Josh si myslí, že se ta záležitost stala vážnější, než se dalo čekat."
Povzdechla a uvědomila si, že je opět paní situace. „Proč si o tom nepromluvíš s Joshem? Ten ti řekne víc." Opět se podívala na hodinky. „Touto dobou by měl být v baru." Pak ještě sladkým hlasem dodala: „Každý večer tam hraje k tanci krásná blondýnka na
klavír."
„Promluvím s ním, ale nejdřív se mu musím omluvit," řekl drsně.
Serena překvapením zamrkala. „Za co?"
„Za to, že jsem ho uhodil," zabručel a vyšel z pokoje.
Přesně podle Serenina předpokladu sedel Joshua Long v baru. Plavovlasá klavíristka bavila svojí hrou několik pozdních hostí, kterým se ještě nechtělo spát. Brian spatřil Joshe sedícího v pohodlném boxu a zamířil k němu. „Rád bych se vám omluvil," řekl bez dlouhého úvodu.
„Zapomeňte na to," mávl rukou Joshua. „Nechcete si sednout? Mohli bychom si něco dát." Pokud by i byla Longova čelist trochu oteklá, mohl si toho všimnout jenom Brian. Joshua to nedával nikterak najevo.
Brian se posadil proti tmavovlasému muži. „Platím já. Něco vám dlužím." V duchu si pomyslel, že mu toho dluží dost.
Joshua se usmál, ale neřekl nic. Když objednával pití ani se nepodíval na tmavovlasou servírku, která je obsluhovala. Počkal, až si i Brian objedná a potom řekl nezaujatě: „Nic si z toho nedělejte. Já jsem se už též několikrát chytil do Sereniných osidel, takže vaše chování bylo zcela v normě."
„To se vždy takhle chová?" zeptal se Brian nedůvěřivě.
Joshua hned neodpověděl. Sáhl do vnitřní kapsy saka, vytáhl ze zlaté tabatěrky cigaretu a zapálil si. Až, potom se ušklíbl a odpověděl: „Pokud se nemýlím, tak její první velkou akcí byla záchrana čtyř koťátek. Založila v sousedství útulek pro zatoulaná zvířata, který funguje dodnes. Tehdy jí bylo sedm let."
Brian nad jeho slovy chvíli uvažoval. „To je sice zajímavé, ale já jsem měl spíš na mysli něco takového, co vymyslela na mne... vy jste věděl, že... chci říct, totiž... "
„Chcete se zeptat, zda jsem věděl, že se z vás chce provdat?" Joshua přikývl. „Ano, věděl jsem to. Mojí úlohou v této komedii, kterou sama režírovala, bylo, že jsem měl hrát atraktivního muže, který by vedle vás mohl obstát. Serena si mě totiž vždy velice snadno omotá kolem prstu. Obvykle ale nešlo nikdy o nic tak závažného.
Spiklenecky pohlédl na Briana. „Má vrozenou schopnost dělat lidi šťastnými. Má na to jedinou metodu - dokonale je dokáže zblbnout!"
Brian se vyhnul jeho pohledu a dál povíjel svůj nápoj. Nedokázal bojovat proti vlastní zvědavosti, ale zároveň nedovedl poručit svému mozku, aby konečně na chvíli vypnul. Po nějaké době řekl: „Dokáže ovládat lidi a manipulovat s nimi."
Joshua se okamžitě naladil na jeho myšlenkovou vlnu. „Zřejmě by se to nikdy nestalo tak výrazným rysem její osobnosti, nebýt matčiny smrti."
Brian zachytil tajemný výraz v jeho očích. „Slyšel jsem, že vaši matku zabili!"
Pomalu kývaje hlavou, Joshua řekl: „Zemřela za zvláštních okolností. Serena tehdy měla deset let. Pravdu jsme před ní nemohli zatajit. Věděla už dávno předtím, a byla k tomu vedena, že na světě existují zlí a krutí lidé, kteří ničí všechno, co se jim zamane. Byla to pro ni lekce, na kterou se nedá zapomenout."
Briana zamrazilo při pomyšlení, že desetileté dítě muselo prožít takovou událost. Tiše řekl: „Určitěji to muselo poznačit. I když zahrnuta bohatstvím, stala se nedůvěřivou, opatrnou a vylekanou dívkou. Má to svoji logiku, že?"
Joshua přikývl. „A teď si představte, že i navzdory všemu se stala ještě dobrosrdečnější, ještě víc - nevím, jak to říct - nezkaženou. To, co je na povrchu, je jenom maska, ale její nitro je stále zranitelné a téměř naivní."
Bylo to zvláštní, ale Brianovi to vůbec nepřipadalo paradoxní. Vnímal to citlivě, pravděpodobně proto, že byla řeč o Sereně. „O svých osvojených dětech vám zřejmě též nic neřekla."
Tento fakt nebyl vysloven jako otázka, ale Brian odpověděl tak, jako by byla: „Ne, neřekla."
„Pomáhá jim nejen finančně, ale píše jim, posílá jim dárky a když může, tak je i navštěvuje. Sleduje politické dění v každé zemi, ve které má „svoje" dítě. Bojí se o ně, ale hovoří o nich jenom zřídka. Obrázky, které jí děti posílají, má rozvěšené po všech stěnách svého
bytu."
„Tak to je ta maska," zabručel Brian.
Joshua ho chvíli pozorně sledoval a potom jemným hlasem dodal: „Ale je upřímná. Jenom kdyby zjistila, že někomu ublížili, nebo že se na někoho snaží nalíčit past, chová se jinak. I když se snaží klamat, tak jí z toho většinou vyjde zmatek a řada různých vytáček, kterým stejně nikdo nevěří. Nejpozoruhodnější je ale to, že skoro vždy má pravdu. Mezi námi řečeno, nikdy jsem; ji nepokládal za zlého člověka. Snad to tentokrát jenom trochu přehnala."
Brian však nabízenou udici nepřijal. Lekl se, co všechno by na ni mohl chytit. Proto raději změnil téma. „Jak by se dalo Stuartovi pomoct?"
Joshua se přizpůsobil změně rozhovoru a nahlas si povzdechl. „Poněkud se to komplikuje. Stuart stále nemůže zjistit, kdo za tím vším stojí v pozadí. Před několika dny jsme zjistili, že vás sledovali až někam do Wichity. Ani díky konexím, které Stuart má u špionážní služby, se nám nepodařilo nic zjistit. To jsou fakta, která nás nutí k ostražitosti."
„Pokud se jim podaří Serenu vypátrat," zeptal se Brian váhavě, „co podniknou?"
„Myslím, že se nebudou štítit ani únosu, protože „později by ji zase mohli ztratit z dohledu," odpověděl Joshua přímo. „Potom ji budou držet jako rukojmí a použijí ji k tomu, aby donutili Stuarta udělat to, co budou chtít."
Brian neměl důvod nevěřit jeho slovům. I když si nedovedl představit, jak by mohl v této věci pomoct, namítl: „Ale když donutí Stuarta, aby po únosu Sereny pracoval podle jejích pokynů, tak on se přece dozví, do za tím stojí a bude je moci žalovat pro těžký zločin... "
Joshua potřásl hlavou. „Ti chlapíci, kteří za tím vším jsou, se jen tak lehce nedají zkompromitovat. To by skutečně bylo příliš jednoduché. Ať je to kdokoliv, jsou to profesionálové. Mezi nimi a skutečnými organizátory v pozadí neexistuje obvykle žádné prokazatelné spojení. Ten, kdo chce získat Stuarta, ten to dělá ve vší počestnosti a nevystavuje se žádnému riziku."
„Teď už si vůbec nedovedu představit, jak chce Stuart ty lidi vypátrat?" zeptal se Brian ostře.
Joshua se jenom usmál. „Skutečně to chcete vědět?"
„Ano, chci!"
„Tak dobře. Probereme si celou situaci. Kdosi neznámý má zájem o Stuarta a chce ho dostat za každou cenu. My oba dobře víme, jaké svinstvo dnes představuje obchodování, ale vždy se snažíme respektovat jisté meze. Tito lotři však ne. Samozřejmě, že svým konáním nesledují všeobecné blaho lidstva."
Na chvíli se zamyslel a pak pokračoval: „I když Stuart odešel od špionážní služby už dávno, neztratili ho z dohledu. Ti lidé dobře vědí, jakým nebezpečím může být vědec takového kalibru, jako je Stuart. Zejména tehdy, kdyby pracoval pro lidi, kteří jsou nebezpeční. Takže jde o mnohem víc, než se původně zdálo. Právě teď se určitá skupina, lidí snaží zjistit, kdo se to na vás ve Wichitě ptal. Stopa je momentálně nejasná ale tito hoši nejsou na hlavu padlí. V okamžiku, kdy zjistí, pro koho ti lotři vlastně pracují, tak už mají v podstatě vyhráno. Už to chápete?"
Brian přikývl, že to chápe. „A co se stane potom?"
Joshua se nevýrazně usmál. Potom si pěkně zblízka posvítí na ty vážené a vlivné pány v pozadí. Mohli bychom to nazvat tak, jako že je budou znepokojovat, nebo chcete-li sekýrovat, a to pěkně potichu, v rámci: zákona. Po nějaké době začnou mít tito vlivní pánové určité problémy. Samozřejmě, obchodní. Úplně maličké problémy. Ale bude jich nekonečně mnoho. Obchody jim začnou upadat, až je... "
„Až je vytlačí konkurence." Brianovi začalo být všechno poněkud jasnější. Špionážní služba je docela pěkně a zcela legálně znemožní, takže si v obchodních kruzích ani neškrtnou."
Joshua přikývla dodal: „To je běžný postup. Zcela nenápadný. Ty poškrábeš na zádech mne a já zas tebe. Jsou v tomto ohledu absolutní mistři. Prostě člověka zlikvidují, že ani neví jak."
„Jak dlouho to může trvat?"
„Mnohem kratší dobu, než byste si myslel. Vypadnou z hry ještě dřív, než jim vůbec dojde, o co kráčí. A potom už jim zůstanou jenom oči pro pláč."
Nastalo ticho. Brian zavolal servírku a objednal další pití. Všiml si, že Joshua se opět na servírku ani nepodíval. Zdálo se mu to zvláštní, ale rozhodl se, že se ho na to raději nezeptá. Když je obsloužila a vzdálila se, vrátil se k problému, který ho trápil nejvíc. „Jaké jsou šance, že ti lidé najdou Serenu dřív, než se podaří v tom směru proti nim něco podniknout?"
Joshua mu odpověděl: „Jejích šance nejsou malé. Nám nezůstává nic jiného, než být ve střehu a čekat, až se to všechno vyjasní."
„K čertu, to ale je... neměli bychom ji někde ukrýt? Někam do bezpečí! Bylo vidět, že Brian je rozčilený.
„A k tomu ji ještě obklopit policisty, že?" Joshua s tím vyjádřil nesouhlas. „Především by s tím nesouhlasila ani Serena. Dosud má v paměti vzpomínky na ochranku po smrti matky. Ti lidé by změnili svůj dosavadní postup, zvýšili by bdělost a poté, kdybychom se domnívali, že už je všechno v pořádku a odvolali bychom ochranku, hned by zasáhli a dostali by ji."
Brian pochopil, že to má určitou logiku. Byl to jakýsi začarovaný kruh a to ho znepokojovalo.
Joshua tušil, co se v něm odehrává. „Asi jsem vás moc neuspokojil, ale ještě jsem vám zapomněl říct, že Serena se dokáže o sebe postarat. Stuart byl v tomto směru prozíravý a zabezpečil pro ni účast v celé řadě kurzů. Serena ovládá karate a dokonce i několik východních technik, určených především pro malé ženy. Verte mi, že ani ja si na ni netroufnu, a přitom mám černý pás v karate."
„Myslím, že jste mě trochu uklidnil," přiznal se Brian.
Joshua dopil a poslal směrem ke klavíristce lítostivý pohled. „Mám toho pro dnešek akorát dost. Celý den j sem byl na nohou a náš slídič už by měl být v pohotovosti. Myslím, že by se v noci nemělo nic stát. Doufám, že se nevrátíte do Kalifornie?"
Brian pokýval hlavou. „Zůstanu tady."
Vstali od stolu a vyšli z baru. Brian ještě přeběhl zrakem po hale, ale nikoho podezřelého nespatřil.
„Podívejte, tam v tom rohu," zašeptal pojednou Joshua.
Brian ho okamžitě spatřil. Byl to muž středních letech, docela obyčejný, běžný typ. Žoviálně se bavil se servírkou.
„Jste si jistý, že ten chlapík se hodí pro takovou práci?" zeptal se Brian, když už byli ve výtahu.
„Je to třída, můžete mi věřit."
Brianovi ani nic jiného nezbývalo, než věřit, že Serenin nevlastní bratr má pravdu, a že se v takových věcech vyzná.
Joshua měl pokoj o poschodí výš, než Brian, a tak se rozloučili ve výtahu. Když Brian zůstal sám, jeho myšlenky plynuly mnohem lehčeji. Stále ho ještě trápila Serenina bezpečnost, ale její slova „zamilovala jsem se do tebe" ho stále pronásledovala. Teď ho mrzelo, že se nezmohl na nic jiného, než na ta hloupá slova „snad si nemyslíš, že ti to věřím ". Měl z toho všeho smíšený pocit. Po tom, co mu o ní řekl Joshua, získal Brian téměř jistotu, že i kdyby na sebe vzala stovky různých masek, zůstane ve své podstatě zranitelnou ženou, které je možno lehce ublížit...
Zapomněl na všechny její podvody a výmysly. Zůstalo mu jenom malé děvčátko, které se stále nedokáže vyrovnat s tragickou minulostí, i zralá žena, která se na něj dívá tichýma očima a na svoji obranu neřekne ani slovo. Ani nevěděl, jak se to stalo a stál před dveřmi jejího pokoje. Slabě zaklepal. Zaslechl zvuk tichých kroků, pak bylo chvíli ticho a nakonec zachrastil pojízdný řetízek. Dveře se otevřely. Byl rád, že je tak opatrná. Měla na sobě oblečený fialový župan a jemu se až zatajil dech nad tím, jak dobře v něm vypadala. Sahal jí až na zem a vlasy měla rozpuštěné... Potom si ale všiml jejích červených opuchlých oči a srdce se mu sevřelo. Uvědomil si, že plakala.
Uvolnila řetízek a beze slova ho vyzvala, aby vstoupil. Zavřela dveře vešla za ním do pokoje. „Mluvil jsi s Joshuem?" zeptala se tiše.
Brian se k ní otočil. „Ano, všechno mi vysvětlil." „No a...?"
Pochopil, kam míří. „Zůstanu s tebou. Platí to, co jsem ti už řekl. Teď mnohem víc, než předtím."
Serena si zhluboka vydechla. Potom se váhavě zeptala: „Takže to bychom zatím mohli na ten čas... Já vím, že mi ty moje podvody jen tak lehce neodpustíš, ale snad bychom mohli zůstat aspoň přáteli."
„Jenom přáteli?"
„Já nevím.., ano."
Pohladil ji rukou po tváři. „S tím nemohu souhlasit, Reno."
Zpozoroval, že se její obličej stáhl napětím.
„Právě toho jsem se bála," zašeptala sklesle.
Brian pokračoval: „My dva nemůžeme byt jenom přáteli. Buď se náš vztah ještě více prohloubí, nebo se musíme rozejít. Jenom přáteli však zůstat nemůžeme."
Podívala se na něj a čekala, že bude pokračovat.
„Vrátit náš vztah do původních kolejí už nelze," řekl, „a jak se na to já dívám, tak jít dopředu a rozvíjet dál náš vztah, bude pořádná fuška. Pokud to ale chceš zkusit, zkusím to i já."
„Mluví z tebe jenom pocit zodpovědnosti za mne, a to já nechci, Briane."
„Řekla jsi to dobře. Cítím za tebe zodpovědnost," přiznal tiše své pocity. „Není to však proto, že bych tě stále považoval za dítě, ani proto, že jsi Stuartova dcera."
„Tak proč tedy?" vzdychla.
Dlouho nic neříkal, jenom na ni hleděl laskavým pohledem. „Sám nevím," řekl nakonec. „Možná, že je to proto, že mi i navzdory svým úskokům připadáš příliš zranitelná. Třeba i proto, že tyto tvoje úskoky na mne zabraly." Vyslovil to se zjevnou námahou.
„Máš pocit, že... "
„Že žárlím?" usmál se. „Joshe jsem jistě neuhodil z pocitu zodpovědnosti. Ale vím, že jsi dospělá žena a jakým právem bych se měl zlobit, že se ti líbí někdo jiný? Jenomže já jsem zuřil. Vůbec se nevyznám ve svém vztahu k tobě, ale jedno vím jistě - nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo."
Povzdechla si. „Nemyslíš, že by bylo nejlíp odtud vypadnout?"
Přikývl. „Souhlasím. Nevím sice, kde skončíme, ani ti nemohu nic
slíbit."
Nepotřebovala další vysvětlování. Brian jí dal novou šanci a Serena byla rozhodnuta, že od této chvíle bude jednat bez postranních úmyslů. To ovšem nevylučovalo možnost, že ji za nějakou dobu znova něco nenapadne...
Příští den se ukázal jako velice náročný, především kvůli dětem Bishopových. Brian úplně zapomněl, že mu Serena řekla, že rodičům slíbila postarat se o děti. Proč na to nezapomněla i ona!
Když se konečně probudil, našel vzkaz od Sereny, že má děti na starost celý den, a že je najde v hotelu nebo na zahradě.
Objednal si snídani na pokoj, protože se na to potřeboval posilnit.
Nejdřív byl rozhodnut, zůstat v pokoji celý den, ale potom ho přemohl pocit zodpovědnosti za Serenu. Když zjistil, že není ve svém pokoji, šel ji hledat - i tu čertovskou dvojici dětí.
Nevěděl, jak se má k Sereně chovat. Jejích včerejší rozchod byl velice rozpačitý a teď se z toho cítil nesvůj. Dosud neměl jistotu, jestli už jí odpustil tu komedii, kterou s ním sehrála a zda vůbec chce, aby se jejích vztah nadále rozvíjel.
Protože nepatřil mezi ty muže, jimž je jedno, jak se daná situace dále vyvine, byl tím poněkud otřesen.
Řekla mu, že se skrývá za nějakými stěnami, ale blíže to nespecifikovala.
Jenže jak mu bude moci Serena něco vysvětlit, když to on sám nedokáže ani popsat? Stále slyšel její výtku že se nechce do ničeho zaplést.
Vůbec si však nedovedl vzpomenout, kdy jí takového řekl.
Navíc, kdyby jí to řekl, k čemu by to vedlo? Proč by to dělal, když ji měl jenom doprovázet?
„Hrom do toho!" ulevil si nahlas, ale hned toho litoval, protože ho zmrazil pohled starší dámy, která s ním jela ve výtahu. Byl rád, když konečně mohl vystoupit. Byl v hale.
Jeho úleva však netrvala dlouho...
Serena seděla na lavičce v zahradě a proto velice dobře videla Briana, mířícího k ni, jak vleče malého Marka Bishopa jak snop
slámy. Jeho tvář vyjadřoval nekonečné utrpění, zatímco Mark byl tímto způsobem dopravy přímo nadšen.
„Tenhle malý prevít," informoval ji Brian, „nastražil u výtahu oko z provazu." Stále držel chechtajícího se Marka a druhou rukou vytahoval z kapsy doličný předmět." Nachystal to na nic netušící chodce a já jsem se skoro stál jeho první obětí," dokončil chladně svoji výpověď.
Serena se zahleděla do Markovy rozšklebené pihovaté tváře a s neskrývaným obdivem řekla: „To je úžasné, jak je šikovný, že? Když jsem byla v jeho věku, neměla jsem o kladení ok ani ponětí."
„To snad ani není pravda!" zuřil Brian. Zvedl Marka před sebe, jako by ho chtěl jít obětovat. „Vždyť mohl někomu škaredě ublížit!"
Serena stále zcela klidně oponovala: „Já si myslím, že tak daleko by to nenechal dojít, že Marku?"
„Jasnačka," zašveholil chlapec. Vůbec neprojevoval ani náznak obavy ze změny své polohy. „Hrál jsem si jen na zajatce a byl jsem na průzkumu," sděloval hrdě.
„Stojíš mi na skládačce!" ozval se pojednou pisklavý hlásek zpod Brianových nohou. Ustoupil stranou, posadil Marka na lavičku k Sereně a podíval se dolů. Malá, andělsky půvabná Lisa Bishopová na něho upírala své modré oči.
„Nemáš ji nechávat na zemi," odpověděl stroze.
„Ale vždyť já jsem ji tu nenechala!" odpověděla tónem, proti kterému nebylo odvolání.
Brian, který neměl téměř žádné zkušenosti s dětmi, se zatvářil bezmocně.
Serena se s chutí zasmála. „Lisa je velice inteligentní dítě. Dokáže poskládat až tisíc dílů skládačky. Ty jsi to v jejím věku dokázal?"
Brian odhadl, že Lisa má asi šest let a musel přiznat, že ne. To však neměl dělat.
„Musíš mi pomoct!" dožadovala se Lisa.
„Nechce se mi," odpověděl jí Brian a sedl si na opěradlo lavičky. Tvářil se přitom tak, že srdcervoucí prosbu jejích modrých očí prostě nevidí. Serena, která přesně věděla, jak dlouho bude Brian schopen této prosbě odolávat, mu vzala z rukou provaz a začala Markovi vysvětlovat, jak se plete košíček pro kočičku. Když potom
zaregistrovala Brianovu rezignaci, jen, tak pro sebe si zamumlala: „Čím starší, tím hloupější."
„Dej si bacha na jazyk," napomenul ji Brian nepřítomně, protože byl zcela zaujat jedním záhadným kouskem skládačky. Hned nato si musel dávat velký pozor, aby i on nezačal nahlas nadávat. Hlavní příčinou byl Mark, přestože se umazalo, že i za Lisinými nevinnýma očkama se skrývá pořádný rošťák. Přestože děti byly pod dozorem dvou dospělých lidí, nebránilo jim to v různých lumpárnách. Asi po deseti minutách se Sereně a Brianovi podařilo objevit Marka, jak si kousek od výtahu buduje z palem v květináčích, džungli. Z ní potom podnikal zběsilé výpady na nic netušící kolemjdoucí. Brianovo napomenutí si sice vyslechl, ale hned vyhlásil, že si chtěl vyzkoušet indiánský způsob přepadáváni. Mark patřil k tem dětem, které se nikdy neomlouvaly. Brian zuřil.
„Je úžasně chytrý, že?" reagovala Serena na Markovo chováni.
Brian dospěl k závěru, že Marka je třeba něčím, zaujmout. Koupil v hotelové prodejně suvenýrů skládací model letadla. Jak byl nepředvídavý se přesvědčil hned, když zjistil, že Mark v zápalu skládacího úsilí slepil tři popelníky k sobě a ty se teď nedali oddělit.
„Snad by se to lepidlo dalo rozpustit odlakovačem," navrhla Serena.
„Vždycky mi bylo jasné, že se musím vyhnout rodičovství," zmohl se Brian na odpověď, „až 'teď mi však došlo proč!"
Díky pudu sebezáchovy Mark usoudil, že Brianův výraz tváře nevěští nic dobrého. Pochopil, že jeho chování bylo nevhodné a začal se tvářit jak neviňátko.
Byl z něho úplný andílek. Jenže jakmile začal Mark sekat dobrotu, začala se předvádět Lisa. Nejdřív zmizela v zahradě, kde ji za nějakou dobu našli chytat zlaté rybičky v ozdobné fontáne. Pak ji zas objevili v krámku se suvenýry, jak znalecky zkouší své oblečení na plyšovém medvídkovi. Její řadění vyvrcholilo tím, že se jí podařilo proniknout za recepční pult, kde stlačila tlačítko, které, jak se ukázalo, nebylo ničím méně důležitým než hlavním vypínačem hotelového počítače. Takto jednoduše se jí povedlo dostat celý elektronicky systém hotelu do značného chaosu.
Po tom všem se Brian rozhodl přijmout ta nejtvrdší opatření. Vzal obě děti za ruce, řekl Sereně, aby na ně počkala v hale, a odvlekl je do svého pokoje. Když se za nějakou dobu všichni tři vrátili, Mark a Lisa se chovali podezřele krotce. Na Briana hleděli s respektem, ale současně s jistým odporem. Zbytek dne se chovali slušně. Večer si je vyzvedli rodiče. Vysvitlo, že po letech měli konečně jeden den pro sebe. Děti se vůbec nenamáhaly poděkovat, jenom afektovaně objaly Serenu. Mark chlapsky potřásl Brianovi rukou a Lisa ho objala. Trochu ho to vyvedlo z míry. V tom spěchu loučení si děvčátko trochu drsně přitiskl k sobě a celé mu to připadalo jako nepodařené divadelní, představení.
„Jak jsem tě tak sledovala, byl by z tebe docela dobrý otec," pronesla Serena zamyšleně po odchodu rodičů s dětmi.
„To mě nikdy nenapadlo," odpověděl Brian.
„Já vím."
Podíval se na ni. „Co víš?"
Povzdechla a opětovala jeho pohled. „Prostě to vím," trvala na svém a pokračovala: Je to zcela logické. Dokázala bych se úspěšně vsadit, že už během studií ses rozhodl založit si vlastní podnik. Že je to tak? Pak už jsi šel tvrdě za svým cílem. Povedlo se tito a m to svoji logiku. Vždyť za celé ty roky jsi neměl čas na nic jiného, než na své podnikatelské záležitosti. Abych ti neublížila, tak nějakou tu příležitostnou známost jsi absolvoval. To ti zřejmě při tom fofru vyhovovalo. "
„Co jsi mi chtěla naznačit tím fofrem?" zeptal se ohromeně. „Ale nic, to jsem se jenom tak podřekla."
„Čerta starého! Byl v tom úmysl, tak mi to laskavě vysvětli! Co jsi tím myslela?"
Serena se srdečně zasmála a v očích jí hráli všichni čerti. Tak dobře. začala. Ty jsi proste tak rozběhnutý, že se nedokážeš zastavit a zorientovat. Při tom jedeš stále po jedné koleji a jsi svázán předsudky. Jsem přesvědčena, že od středoškolských studií jsi neudělal, ani jeden nerozvážný krok, ba co dím, možná, že už od dětství!"
Brian pochopil, že si Serena vysvětluje jeho příslovečnou kázeň jako nějakou suchopárnost, a to ho pobouřilo. „Jak jsi na to přišla? To je přece nesmysl!" zabručel.
„Fakt?" Serena vstala z obruby fontány, na které seděli, a usmála se. Potom však pokračovala dál: „Některé statistiky uvádějí, že svobodný muž po třicítce si už na svoji samotu a svobodu zvykl a nebyl by ochoten tento stav změnit. Převládá názor, že hlavní příčinou je jeho zaměření se na vybudování vlastní kariéry. To se právě odehrává mezi dvacítkou a třicítkou. A tak se dostane do koleje, kterou si vlastně sám vyjezdil. Začne se utvrzovat v přesvědčeni, že pro takovou svobodu má pádný důvod. Přitom to není nic jiného než zvyk, a zvyky, jak známo, se jen tak lehce nemění. Přímo bych řekla, že se mění pouze za cenu velkých obtíží."
Brian se také zvedl a podíval se na ni. „Mám takový dojem, že tě začínám chápat," řekl. „Chceš mě vyprovokovat!"
Serena klidně pozorovala západ slunce a teprve po určité době mu odpověděla: „Vůbec ne, ani by mě to nenapadlo.., prostě jsem k tomuto závěru dospěla."
Tvrdohlavě opakoval: Chceš mě vyprovokovat." Bylo zřejmé, že je o tom přesvědčený. „Ty se domníváš... celé se mi to zdá nějak podivné... Říkáš, že jsem ve fofru a měl bych udělat nějakou hloupost, abych vybočil ze zaběhnuté koleje."
„Připadá mi to tak, jako kdybys mě chtěl obvinit z úskočnosti," řekla zamyšleně.
„Ale vždyť ty jsi úskočná! A lstivá... ale já s tím skoncuji!"
Serena se naplno rozesmála. „Co bys říkal tomu, kdybychom šli na večeři?"
Brian vytřeštil oči. „Cože?"
„Mám hlad."
Brianova jistota byla okamžitě pryč. Byl tak přel svědčený, že Serena stále kuje nějaké pikle, že je hledal v každém jejím slově. Ale co když to tak není?, Co když není taková potvora?
„Co budeme dělat po večeři?" zeptal se opatrně. „Mohli bychom si zahrát poker," navrhla mile, otočila se a zamířila k hotelu.
Během následujících dní si Brian nebyl jistý, zda Serena zanechala svých nástrah a úkladů, nebo zda hraje perfektní partii, jakou byla pověstná v pokru.
Ani slůvkem se už nezmínila o nějakém „fofru", dokonce nepadla ani poznámka o vdáváni. Nadále však chodila na večeři v dlouhé róbě. Každý se za ní otáčel a u stolů z toho důvodu vázla konverzace. Změnilo se i její chování.
Od jejich prvního setkání dávala najevo, že se jí líbí mužské dotyky. Brian se domníval, že to patří k jejímu flirtování a celkovému šarmu. Při procházkách se vždy zavěsila do jeho paže, a také když spolu hovořili, snažila se dotýkat jeho rukou. V těchto jejích gestech bylo cosi nevinného, ale přitom důvěrného. Brianovi teď její dotyky chyběly a byl by rád, kdyby se znova začaly vyskytovat. Jenomže k nim nedocházelo .- Serena se ho prostě přestala dotýkat. Dokonce už ho ani nedráždila flirtováním. Nekonaly se žádné provokativní poznámky ani otázky, nebyl žádný úsměv Mony Lisy a nedařilo se mu zachytit žádný tajemný pohled jejích zamlžených šedých očí. Chovala se nadále přátelsky, ale už ne intimně. Bavila ho vzpomínkami na rozpustilé historky z jejích minulých úkladů, vyprávěla mu o „svých" dětech, na které se jí často ptal. Hráli karty, bud: sami nebo s Joshuem, který se přitom na něčem velice bavil, ale nikdy jim neřekl na čem. Jedli vybraná jídla, podnikali procházky po zahradě, hráli tenis, jezdili na koni a vedli dlouhé rozhovory na různá témata.
Brian se často přistihl, že ji pozoruje se stále vzrůstajícím zájmem. Několikrát se pokusil ji něčím vyprovokovat, podpichoval ji různými poznámkami, ale ona tyto pokusy ignorovala nebo hladce změnila téma rozhovoru.
Kladl si otázku, zda se Serena po odhalení jejích úskoků nebude bránit dalšímu rozvoji jejích vztahu. Pokud je toto její chování jakýmsi novým druhem; nástrahy, musel s potěšením konstatovat, že začíná zabírat. V jediném jejím pohledu se zračilo přitažlivé a
okouzlující ženství, provokující jeho smysly a vnášející do jeho myšlenek zmatek. Svoji novou hru předváděla s dětskou upřímnosti a bez omlouváni.
Představoval si vývojovou křivku jejího života jako oblouk, začínající v dětství, klenoucí se údobím dozrávající ženy i s jejími návraty do dětských let a končící v současné době u veselé, přátelské ženy. Neměla zapotřebí se nějakými svůdnými pohledy a záhadnými úsměvy připomínat mužům. Dáma, která dokáže nosit velké večerní toalety se stejnou elegancí jako džínsy a volné kalhoty, to musí mít v sobě.
Přestože ho právě teď neobšťastňovala důvěrnými dotyky a neprovokovala různými řečičkami, spřádala své další úklady ve velkém stylu. Brian si uvědomoval, že v její přítomnosti cítí tlukot srdce, ba že mu dokonce bije rychleji a nepravidelně.
Vyhledával každou příležitost, aby se mohl Sereny dotknout. Trvalé vzrušení mu narušovalo pravidelný spánek a dělalo z něho snadno zranitelného ubožáka. Třetí den po jejím vyznáni se zeptal Joshua: „O co ji k čertu vlastně jde?"
„Nevím," odpověděl Joshua pobaveně. Bylo to v době, kdy seděli všichni tři v hale a hráli karty. Serena se na moment omluvila.
„Předpokládám," pokračoval Joshua, „že zas něco splétá. Přestože ji znám od malička, vždy mě dokáže něčím překvapit."
Brian na to měl jedinou odpověď - musel se napít. Vzal si svůj pohár a převrátil jej do sebe. Samozřejmě, že to nepomohlo a Brian to věděl už předem.
Serena se vrátila pravě v tu chvíli, kdy její nevlastni bratr odložil karty a pohlédl na hodinky. „Omluvte mě, prosím," řekl a vstal od stolu. „Mám schůzku."
„Klavíristka?" sondovala půdu Serena.
„Přiznám se bez mučení, že ano."
Serena jako by nezúčastněně prohodila: „Asi nevíš, že je docela běžné, že si některé ženy barví vlasy. Nejčastěji se přebarvují brunetky na blondýnky. To ale zřejmě není v daném případě důležité,
že?"
Joshua na ni pohlédl a potom zvláštním tónem poznamenal: „Říkal jsem, že mě vždy dokáže něčím překvapit." Potom bez dalšího komentáře odešel z haly.
„Věděla jsem, že na to rande půjde," poznamenala Serena.
Brian se na ni podíval. „Vůbec tomu nerozumím. Co to má všechno znamenat?"
„Zaměřuje se na... "
„Prosím?"
„Ty sis ještě nevšiml, že Joshua nebere na blondýnky, ale na brunetky? Domnívá se, že to nevím." Zručně zamíchala karty a usmála se.
Brian nechápavě zavrtěl hlavou. A co jako nemáš vědět?"
Serena si odkašlala, aby se vrátila do reality. „Víš, Joshua je jeden z mála mužů, kteří vědí, co chtějí. Mám na mysli to, že vždy ví, co chce a co ne. Vůbec nad tím neuvažuje, on to prostě ví. Chce si za každou cenu udržet nad sebou kontrolu." Zamyslela se, jako kdyby tímto zjištěním byla sama překvapena. „A právě v tom je mezi námi
rozdíl."
„Můžeš mi říct, co z toho vlastně vyplývá?" zeptal se Brian.
„Pro něho to znamená, že brunety jsou pro něj nebezpečné. Až se jednou pořádně zamiluje, bude to brunetka a on v tom bude vězet až po uši," dodala s naprostou jistotou.
„Vůbec nechápu, jak si tím můžeš být tak jistá?" zeptal se Brian a bylo zřejmě, že je úplně mimo.
„Prostě to vím. Ještě nikdy neměl brunetu, i když o něj měly mnohé zájem. On však - stejně jako ty - se vyhýbá delším, vážnějším známostem. Pamatuješ, jak jsi ho jednou nazval zhýralcem? Myslím, že to nebyl ten správný výraz. On se prostě snaží dokonale kontrolovat svůj život."
„Neuvažoval nikdy o založení vlastní rodiny?"
Serena se zasmála. „Nejsem sice jeho domácí psycholog, ale přesto ho dobře znám. Ví, že až jednou přijde ta pravá bruneta, bude to jeho zkáza. Já jenom doufám, že budu u toho, protože to tedy bude něco! Jen tak lehko se sice nepoddá, ale vsadila bych se, že ho dostane nějaká tmavovlasá krasavice."
Trvalo to chvíli, než se Brian ozval. „Mám pocit, že ani tobě se nelíbí, když nemáš všechno pod palcem. Tehdy večer v zahradě jsi mi řekla, že nechceš ztratit hlavu." Touto narážkou sledoval změnu tématu rozhovoru.
Podívala se mu zblízka do očí. „Jenže v tom je určitý rozdíl. Já už jsem hlavu ztratila," přiznala se. „Našla jsem to, co jednoho dne postihne i Joshe. Láska si nedá poroučet. Je to stejné jako s přírodními zákony."
Brian měl pocit, že by měl něco říct, nenacházel však vhodná slova.
Zavrtěla hlavou. „Domnívala jsem se, že to zvládnu za nás oba a že se i ty zamiluješ do mne. Poněkud jsem je zmýlila. Měl jsi opravdu pravdu, když jsi mi řekl, že mezi námi je toho už příliš mnoho nebo ještě moc málo.
Brian cítil, jak mu pojednou vyschlo v krku. „Jsi tak šlechetná nebo sis vytvářela jenom nějaké iluze?"
„Myslím, že ne. Jsem v podstatě realistka. Když se něco nevydaří, nedá se s tím nic dělat."
„Ale vždyť ty jsi přece chtěla, aby se náš vztah dále rozvíjel," připomenul jí nervózně.
„Já vím, jenže to nevyšlo."
„Proč to tak lehko vzdáváš?" Vůbec to nechápal, zejména když už věděl, že ho miluje. Odvrátila po hled, ale Brian přesto zahlédl v jejích očích náhlý záblesk bolesti. Nejvíc ho mrzelo, že před ním skrývala svoji zranitelnost.
„Co mi to vlastně chceš říct? Chceš zjistit, jestli jsi mi zlomil srdce? Jenomže srdce se nedá zlomit, on jenom bolí. Pokud to chceš vědět, tak mě bolí!"
Nebylo to sice přímé obvinění, ale Brian začal pociťovat výčitky svědomí.
Usmála se na něj svýma klidnýma šedýma očima. „Láska se přece nedá vynutit. Vidíš, a já bych bývala pro tebe udělala všechno. všechno na světě. Mám, zajímavý nápad. Budeme hrát takovou hru, která spočívá v tom, že se nechytíš v pasti. Budeme spolu mí poměr a budeme to pokládat za hru. Až to všecko skončí, tak nikdo z nás
nesmí plakat. Nemusíš se bát,  žádné sliby od tebe nebudu požadovat." „Reno."
„Asi jsem staromódní, když se domnívám, že je možné věřit na pravou lásku. Ale pokud si chceš hrát, tak to můžeme zkusit." Zahleděla se do karet, kte stále ještě držela v rukou. „Ty moc dobře víš, že ať by ode mne žádal cokoli, nejsem schopna říct ne."
Brian nedokázal odtrhnout oči od její skloněné hlavy.
„Nebudeš mi muset nic říkat, nebudeš se muset mě ani dotknout... Nesmí to však být v noci, v noci ne... ale, ráno, ráno pochopím, že je konec. Nemusíš se cítit vinen, protože víš, že já chci víc než pouhé dobrodružství na jedinou chvíli."
Po těchto upřímných, něžných slovech se mu opět prudce rozbušilo srdce a dech se mu zrychlil. Velice ho to trápilo, protože tvrdohlavější část jeho já stále odmítala se na někoho vázat. „Nechci ti ublížit," bylo to to jediné, na co se zmohl.
Sereniny oči potemněly. „Ale já ani nechci, aby mi někdo ubližoval. Já jenom nechci takhle dál žít. Ty bezesné noci mi už jdou na nervy." Zhluboka se nadechla. „Tak si tedy pojďme hrát. Snad nás to ani jednoho nepoznačí. Ani zítra ani za měsíc."
Brian se musel velice ovládat, aby nevyskočil a nestrhl ji do náručí. „Jak dlouho by podle tebe měla ta hra trvat?" zeptal se. „Mám strach, že bys mě jednou začala za můj čin nenávidět."
„Nemusíš se obávat," řekla Serena tiše. „Ani bych ničeho nelitovala. Briane, vždyť já jsem přece dospělá žena a vím, co ti říkám. Moc tě chci... k tomuto rozhodnuti jsem dospěla sama.
„Ale já tohle nemohu připustit," dostal ze sebe konečně Brian. Bylo vidět, jak těžký vnitřní boj se sebou svádí a jaké úsilí ho stojí jeho odmítnutí. Namáhavě se zvedl a odešel.
Když se po několika hodinách vrátil Joshua do haly, našel Serenu sedět u stolu samotnou. Měla před sebou pohár limonády a zamyšleně rozdávala karty nepřítomným hráčům. „Kde je Brian?" zeptal se Joshua a sedl si vedle ní do křesla.
„Asi ve svém pokoji." Pak se na něho podívala. Tak co, je ta klavíristka pravá blondýna?" „Neptal jsem se."
Serena se křečovitě zasmála, shrábla karty ze stolu, a začala je znova rozdávat k nové partii. Joshua ji pozorně sledoval a když skončila rozdávání, kriticky poznamenal: „Devítka nepatří do royal flushu, sestřičko." Serena jeho poznámku ignorovala. „Joshue, nastala předpokládaná situace."
Protože Joshua věděl, o co jde, pochopil, že nastaly komplikace. „Tak začni." Postřehl, že Serena hledá vhodná slova.
Potom pomalu začala. „Pokud dáš nějakému muži nebo ženě najevo, že cítíš moc, kterou nad tebou má, může se stát, že ti ublíží. Pokud ten dotyčný potom něco podnikne, je pravděpodobné, že ti to může při nést utrpení. Jenomže když oba chcete, aby k tomu došlo, ale jeden z vás tvrdošíjně vzdoruje, protože si uvědomuje možné následky a nechce tomu druhému ublížit - tak co potom?"
Joshua se okamžitě zorientoval a přikývl. „Je mi to jasné. A co
dál?"
Serena se na něj unaveně podívala. „Nedělej, jako kdybys nevěděl, jak mi je."
Usmál se. „Ja to chápu. Proste Brian odmítl vytěžit z vašeho vztahu fyzickou stránku, protože mu je jasné, že u tebe by to bylo natrvalo, a u něho ne."
Váhavě přikývla.
„To je mi ale konverzace! Navíc se sestrou!" řekl otcovským hlasem.
„Vždy jsme se spolu bavili o věcech, které se nás nějak dotýkaly," připomněla mu, tak mi „Teď pěkně poraď, co mám dělat."
Joshua chvíli s odpovědí čekal, protože tušil, že Serena si odpoví sama. Začala situaci rozebírat, aby ji lépe pochopila. „Zahnala jsem nás oba do kouta. Brian ví, že ho miluji a kromě toho chápe, jak se dívám na náš případný poměr. Pěkně jsem to zbabrala," konstatovala trpce. „Vůbec se nedivím, že by se cítil vinen, kdyby využil tu... fyzickou přitažlivost, která mezi námi vznikla. K čertu já ale nechci, aby měl nějaký pociť viny. Jenomže jak mu mám vysvětlit, že se
budu naopak cítit zklamaná, když já... totiž když my... ach, aby to ďas spral!"
Po chvilce mlčení se Joshua Sereny opatrně zeptal: „A řekla jsi
mu to?"
„Co jsem mu měla říct? Že se skutečně budu cítit zklamaná? To víš, že ne. Aspoň ne tak přímo. Řekni sám, ty by ses cítil vinen?"
Živě přisvědčil. „Ano, vinny a zodpovědný."
„Chycený do pasti," dodala roztrpčeně. Potom vzdorovitě dodala: „Nechápu, proč by si vlastně měl vyčítat, že mi ublížil, když já sama, jako nějaká masochistka, právě po tom toužím?"
Joshua odpověděl: „Protože to bude on, na koho to potom všechno spadne."
Její vzdor se začal vytrácet. Pokyvovala hlavou jako na znamení porážky. „Já to chápu. Vždyť jsem si to vlastně všecko navařila sama, ne?"
„Byla jsi upřímná a pokud chceš hrát i nadále fair play, nemohla jsi jednat jinak."
Serena si povzdechla. „Myslím si totéž." Posbírala karty a začala je automaticky míchat. „Jenže 'teď nevím jak dál," zamumlala. „Asi bych ho měla opít a pak mu vlézt do postele. Potom už by si snad nemusel nic vyčítat, co říkáš?"
Joshua zareagoval suše: „Pokud si myslíš, že alkohol je nějaký povzbuzující prostředek pro takové případy, tak jsi na velkém omylu. Ve skutečnosti má. alkohol účinky zcela opačné a u řady mužů vyvolává značné utlumení pohlavní aktivity."
„Ach... " pohlédla na něho, jako by chtěla ještě něco říct, ale pak zmlkla. Chvíli se roztržitě rozhlížela po salóně. „Překvapuje mě, že mě ještě nehledal. Od té doby, co jsem mu řekla o otcových problémech, mě nikdy nenechal tak dlouho samotnou, jedině když jsem byla bezpečně zamknutá ve svém pokoji."
Joshua chvíli váhal, ale potom jí přece jenom řekl „Nemusíš se bát, tak úplně samotnou tě nenechal ani tentokrát. Zastavil se v halě a dal tvému ochránce příslušné pokyny."
Usmála se a vstala. Karty nechala na stole. „Myslím, že je nejvyšší čas jít spát. Řekneš, prosím, Brianovi, že jsem v pořádku?"
„Nejen to," řekl Joshua rezolutně a také se zvedl o stolu.
„Hm..." pohlédla na něho zamyšleně. „Sejdeme se u výtahu. Ještě než půjdu nahoru, chci si o něčem promluvit s recepčním.
Joshua se jí chtěl nejdřív zeptat, oč běží, ale nechat to tak. Bylo mu jasné, že si kvůli tomu nebude kazit spánek. Nechtělo se mu o nějakém dalším problému přemýšlet. Rozhodl se, že bude lepší na nějaký čas vypadnout ze hry.
* * *
Když se Brian probudil, prodíralo se do pokoje přes závěsy denní světlo. Bylo ještě hodně brzy a on skoro celou noc nespal. Byl unavený a utrápený. Uvědomil si, že se probral pod vlivem nějakého erotického snu. Něčí ruce ho něžně objímaly a nos mu dráždil známý parfém... Otevřel oči, rozhlédl se a začal vnímat okolní svět. To, .co zaregistroval, mu vyrazilo dech...
„Neměl jsi zamčené dveře," špitla Serena přes stažené hrdlo. „Myslela jsem, že jsi to udělal naschvál."
Byl to fakt! Serena ležela v jeho posteli! Smysly začaly rozpalovat celé jeho tělo, neboť si uvědomil, že je zahalená jenom do přikrývky a odděluje je jenom trochu teplého vzduchu. Byla opřená o loket a pozorovala ho. Přikrývka nestačila zakrýt celá její ňadra. Bylo to něco nádherného...
„Sereno..." další slova už nedokázal vyslovit, protože bojoval s touhou, kterou tato jednoznačná akce vyvolala.
Natáhla ruku a dotkla se jeho hrudi. Namotávala si na prsty zlatavé chloupky a pohladila napnuté svaly pod nimi.
„Ne! Prosím tě, ne! Řekl jsem ti přece, že tě nenechám... " Ona však v tuto chvíli neměla ani nejmenší chuť na debatu. Místo toho prudce odhodila přikrývku, přivinula se k němu svým rozpáleným tělem a něžně ho políbila.
Brian pocítil tlak jejích ňader na svých prsou a bylo mu jasné, že je ztracený. Zasténal a objal ji. Byli si tak blízko, že blíž už si být nemohli. V tom okamžiku přeskočila jiskra. Silně si přivinul její štíhlé tělo k sobě, prsty zabořil do hustých lesklých vlasů a jeho rty divoce zaútočily. Vzepřel se na loktech a sklonil se nad ni.
Objala ho kolem krku a pootevřela ústa v lákavém pozvání. Zdálo se, že polibek je nekonečný. Zatím co její rty uspokojovaly palčivou
touhu jeho úst, podložil jednu ruku pod její záda a druhou si hřál s jejími vlasy. Jeho ústa však byla nenasytná a vydala se na nádhernou cestu po hebké pokožce jejího labutího krku.
Serena pohodila hlavou a na chvíli ztratila dech. Zachvěla se, sevřela jeho ramena a její dlaně začaly klouzat po mohutných svalech širokých zad. Ve zlomku vteřiny se ze svůdce stal svedený. Jeho živočišné teplo ji ochromovalo a napnuté tělo naplnila nezkrotná touha. Tlumeně vzdychla. Vypnula se nad ním a zabořila ňadra do hustého porostu jeho hrudi. Jako by jejím tělem proběhl elektrický proud. Bradavky jí ztuhly.
Při tomto dotyku se Brian zachvěl a znehybněl. Jenom jeho prsty dal zkoumaly její něžné tělo.
Vzdychala rozkoší a tělem jí proběhlo slastné chvě ní. Vždy se dokázala ovládnout, ale v tuto chvíli s připadala jako loutka, jejíž nitky ovládá slepá a zkrotná touha. Cítila, že ta zdánlivá bezmocnost je vlastně osvobozující. Nemyslela na budoucnost, jenom prožívala tu krásnou a opovážlivou bezstarostnost. Teď už věděla, že její rozhodnutí bylo správné. To, co vyvolává slastné pocity, nemůže být nic zlého.
„Proboha, Reno..." Nadechl se a jeho rty vypálily. úzkou cestičku mezi jejími ňadry. Potom je vzal pomalu do dlaní. Byly plné a zralé. Když je poté vášnivě, až bolestivě zkoumal svými nenasytnými ústy, vykřikla. Neodolatelná touha mít ho co nejblíž u sebe, ji poprvé přivedla k poznání, že i šílenství může být někdy plné rozkoše. Byla bezmocná a nemohla odolat té prudké touze být s ním. I kdyby věděla, že poté, co se jí zmocní, bude následovat smrt, nedokázala by se zříci toho sladkého vyvrcholení...
Brian hladil její štíhlý pás i oblé křivky boků. Vnořila mu prsty do vlasů a se zavřenýma očima se soustřeďovala na jeho ruku a ústa, hledající vodu na poušti jejích prsou... na žádostivý a stále se pohybující jazyk. Cítila jeho naléhavost při každém pohybu. Brianova ruka se pomalu posouvala k jejímu lůnu. Serena tlumeně vzlykla: „Briane..." V jejím hlase se promítala prosba s rozkoší.
„Jsi tak krásná," zašeptal, zvedl hlavu a v jeho zelených očích planula nevýslovná touha. „Tak teplounká..." Nepřestával se jí dotýkat, až sténala rozkoší. Když se nad ní vztyčil, instinktivně se k
němu přivinula a přimhouřenýma očima pozorovala jeho vzrušenou tvář. Dech se jí zrychlil. Pocítila dotyk jeho zbytnělého mužství, hledající si svoje místo. Brian ji začal vášnivě líbat. Chtěla si ho přitáhnout ještě blíž, ale on odmítal. „Ublížím ti," dostal ze sebe namáhavě. Oči se mu leskly žádostivostí. „Nechci ti ublížit." Potom je na chvíli zavřel. Proboha, co to žvaním! Vždyť tohle je přece teprve začátek...
Vyšla mu vstříc, protože vycítila, že slovy ho už nedokáže přesvědčit. Prohnula se v pase, objala napnuté svaly na jeho zádech a žádostivě se k němu přitiskla.
Zachvěl se. „Reno... "
Věděla, že po ní nezměrně touží a sama též cítila neovladatelnou žádostivost. 'Teď už je to všechno tady a ona nemůže dál nic předstírat. Něžně se ho dotkla a Brian bezmocně vzdychl. Náhle do ní jemně, ale rezolutně vnikl. Byla zaskočena bolestí, která jí pronikla lůnem. Oči se jí rozšířily a v šoku vykřikla. Když ale postřehla, že rozkoš v jeho očích vystřídala úzkost, zapomněla na bolest. Překvapena přijala do sebe tu naléhavou mohutnost, její neuvěřitelnou blízkost. Zaplavila ji vlna primitivního vlastnictví a vroucně ho. objala. Je jenom její! Její...
„Reno?" Byl to jenom hlasitý vzdech, znepokojený a nejistý. Odpověděla mu útokem svého těla, stejně panovačným, jako byl před chvílí ten jeho. Uvědomovala si, že se v ní pohybuje v pravidelném rytmu, pomalu a ohleduplně, aby jí nezpůsoboval bolest. Její, tělo přijalo tento slastný rytmus a už nic nemohlo, zadržet jejích nenasytnou touhu. Každý pohyb Jejího, těla, každý vzájemný dotyk stupňoval jejích vášeň.
Serena náhle pocítila nový, dosud nepoznaný silný tlak, který ji celou naplňoval. Pojednou se nemohla nadechnout, zdálo se jí, jako by byla ochromená a neznámá bolest proběhla jejím tělem jako blesk. Měla pocit, že pokud tlak neustoupí a bolest nepovolí, že to nevydrží. Zoufale se snažila pohnout, něčeho se chytit, aby uklidnila divoký rej svých pocitů. A náhle, zcela nečekaně, bolest vystoupila ze svých břehů v mohutné vlně a vzedmula její tělo v úchvatném okouzlení. Létala bez křídel, dýchala bez vzduchu, prostorem ji nesl pohádkový jednorožec. Dosud nikdy nebyla k žádné lidské bytosti
tak blízko, jako teď k Brianovi. Dále ho něžně přijímala a spíš cítila, než slyšela jeho hlasité projevy vášně, až dospěli ke vzájemnému radostnému zklidnění.
Jeho vyčerpané tělo na ni těžce spočívalo. Chvěl se a namáhavě dýchal. Potom zvedl hlavu a pohlédl na ni stale ještě vášnivým pohledem, ve kterém probleskovala znova probuzená žádostivost. Serenu zalila nová vlna vzrušení.
Brian tlumeně vzdechl a začal ji něžně líbat. Nejprv jemně a potom se stále víc narůstající touhou. Něžně se sni mazlil, jako by ji chtěl znova všechno naučit. Ústy sbíral z jejího těla sladký nektar. Vůbec nic neříkal, ale jeho laskáni probouzelo v Sereně nekonečnou rozkoš. Stačilo už to, že mohou takhle ležet vedle sebe. Bylo to neskutečné, fantastické!
Jejích pohledy se setkaly - tmavá zeleň a dýmová šeď zazněly ve shodném akordu. Brian pojednou skryl svoji tvář do jejích vlasů a povzdechl si. Serena ho pevně objala. Mela pocit, že na ni chvíli zapomněl, ale byl to jenom okamžik. Opět se začal laskat s jejím tělem a pocit chvilkové samoty se rozplynul. Vstal z postele, vzal ji do náručí a něžně políbil. V pokoji bylo pološero, protože okenní závěsy propouštěly jenom málo světla. I tak však mohla z jeho tváře vyčíst něhu. Byla šťastná.
Za chvíli už byli oba pod sprchou, stále v přítmí a tajemném mlčení. Byla to nová intimita, která nepotřebovala slova, objevující na jejích tělech dosud nepoznanou hladkost, vnímanou přes atmosféru mýdla, vody a tepla. Tahání se o ručníky, když se navzájem utírali a nekonečný smích, který dokresloval jejích pohodu. Potom ji Brian znova táhl do postele. Chvíli ji nechal samotnou a šel ke dveřím. Tiché klapnutí jí prozradilo, že dal světu venku za dveřmi na vědomí, že nechtějí být rušeni. Když se k ní vrátil, přitulila se k němu svým vláčným rozpáleným tělem. Položila si hlavu na jeho zarostlou hruda s úsměvem poslouchala tlukot jeho srdce, zatímco Brian ji hladil po zádech.
Ukojená pokojně usnula.
Zvonění telefonu násilně přetrhlo nit Sereniných nádherných snů. Natáhla ruku, aby jej zvedla. Hni jak se probudila, poznala, kde se nachází a kdo je s ni. Zasněně se podívala na muže spícího vedle ní. Ležel na břiše a jednu ruku měl majetnicky ovinutou kolem jejího pasu. Přiložila si sluchátko k uchu a ohlásila se. Chvíli bylo ticho a potom odměřený mužský hlas řekl: „To jsem si mohl myslet."
„Dobré jitro, Joshue," zašeptala.
„Jaké jitro, už je skoro poledne," oznámil zdvořile.
„Fakt? No to je skvělé!"
Ve sluchátku bylo slyšet jeho smích. „Tak dobře, už vás nebudu rušit. Jenom si vy dva dejte pozor, abyste, nezemřeli hladem. Jasné!"
Až teď si Serena uvědomila, že má strašný hlad. „Mohu tě ubezpečit, že hlady nezemřeme, bud klidný," odpověděla bratrovi.
„Uvidíme se... prostě až se uvidíme!"
„Tak se měj, Joshue. Serena přerušila jeho smích tím, že položila sluchátko. Potom vytočila číslo obsluhy na pokoj. Když se jí obsluha ozvala, rázně si poručila: „Nějaké jídlo a šampaňské, pro dva!"
Hlas se zdál být poněkud pomýlený, ale ochotný. „Samozřejmě, slečno. Bude to do pokoje pana...?"
„Ovšemže, do pokoje pana Ashforda, odpověděla Serena důležitě.
Na druhém konci drátu bylo cítit malé zaváhání. „K službám. Takže menu... ovšem nabízíme i pozdní snídani."
„Výborně," souhlasila Serena. „Bude to dlouho trvat?"
„Asi tři čtvrti hodiny, slečno."
„Prima," spokojeně konstatovala Serena a potichu podložila sluchátko. Když se otočila, Brian právě otvíral oči.
Pohled, který se snažil na ni zaostřit, byl zpočátku matný. Potom však jeho zelené oči ztmavly a rukou, kterou ji objímal, si ji přitáhl k sobě. „Jak to, že tě zas chci, i když jsem se ještě ani pořádně neprobral?" zeptal se chraptivým hlasem.
„To nevím, ale jsem moc ráda." Převrátila se k němu ovinula mu ruce kolem krku. Jejích rty se opět spojily.
„Musíme si pohovořit," zamručel do její teple pokožky. Položila mu ruku na záda a pocítila jakýsi povznášející pocit síly, když se pod jejím dotykem zachvěl.
„Ale až později... " řekla tlumeně, když přejížděla rukou po jeho žebrech, pokrytých pevným svalstvem. Její prsty si přitom hrály s jemnými chloupky.
„Později, později... to bude kdy! K čertu, Reno!" Jenomže to už nebylo zaklení, ale mazlivé oslovení, doprovázené majetnickými doteky a naléhavými polibky...
Číšník musel několik minut čekat za dveřmi. Přišel mu otevřít Brian, už oblečeny, podepsal učet a sam odvezl servírovací stolek do pokoje. Číšník se ani nepokoušel nabídnout své služby při otvírání šampaňského. Když zaslechl za dveřmi tlumený smích, pochopil, že udělá nejlíp, když co nejdřív zmizí.
Brian vjel se stolkem do pokoje a rozhrnul okenní závěsy: Světlo ho na chvíli oslepilo. Když si oči zvykly na denní svit, obrátil se a pohlédl na ženu, sedící na posteli v takové poloze, že si ihned uvědomil, pokud se Serena neobleče, tak jim jídlo beznadějně vychladne. Rozhlédl se po pokoji, aby zjistil, co měla na sobě, když k němu přišla. Našel kus hedvábné látky, vhodný tak nanejvýš pro trpaslíka. Zvedl jej, znechuceně si přeměřil jeho rozměry a zeptal se: „V tomhle úboru jsi mě šla ulovit?"
„Uhm," zakňourala a usmála se.
Brian si povzdechl, odložil ten zázrak na židli a vzal ze skříně jednu ze svých košil. „Dej si to na sebe abychom případně nemuseli vyhodit toto výborné jídlo."
Serena si oblékla košili, ale když si stahovala okraje přes pás, uličnicky zaváhala. „A co kdyby... "
„Sereno!"
Poslušně si košili pozapínala, ale v očích jí stále zářilo rozpustilé světýlko.
„Jsi taková žádoucní."
„Spisovně je žádoucí, ne žádoucní."
Brian však byl rozhodnutý, že pro tuto chvíli žádné slovní hříčky akceptovat nebude. Svoji pozornost plně soustředil na servírovací
stolek. Odhrnul ubrousek a byl ohromen. „Proboha, šampaňské! A to má být naše dnešní první jídlo."
„Šampaňské není k jídlu, ale na oslavu. Mm hlad a jsem šťastná -takže jídlo a šampaňské."
Zdálo se, že chce Brian něco říct, ale potom jenom pokýval hlavou a otevřel láhev. Serena se zatím uvelebila na okraji postele a přichystala talíře.
Po přípitku se pustili do jídla. Serena jedla jako obyčejně za dva.
„Tebe tak krmit," usmál se Brian, „to by mohlo docela vážně ohrozit státní rozpočet některé menší země." Když už bylo všechno nádobí zpět na stolku, ovšemže prázdné, Brian váhavě poznamenal: „Takže jako kdyby se nic nestalo, souhlasíš?"
Brian očekával její reakci. Nevěděl však, co má očekávat, zda slzy nebo výčitky.
Serena ho však opět překvapila. „Briane, já přece vím." Řekla to jemně a jako vždy se klidně usmívala. Ležela stočená do klubíčka na jeho posteli a v ruce. držela pohár se šampaňským. Vypadala tak rozkošně, že Briana ničil už jenom pouhý pohled na ni.
Zhluboka se nadechl. „Nemohu ti nic slibovat... "
„Vždyť já jsem s tím ani nepočítala."
Hledal slova, kterými by jí byl schopen vysvětlit, proč tomu tak je, ale zarazil še při zjištění, že neví, kdo nich vlastně to vysvětlení potřebuje víc. ,"Přece víš u všech čertu, zej sem ti nechtěl ublížit. Teď to bude pro nás oba mnohem složitější."
„Myslíš to tak, že mohu zapomenout na svoji první lásku, ale na prvního milence nikdy?" Pomalu pokyvovala hlavou. „Ne, Briane, kdybych tě nesvedla, bylo by to ještě horší. Cožpak to nechápeš? Do konce života bych se cítila ukřivděná," váhala a potom dodala: „Vím, že takhle se už nikdy nedokážu zamilovat."
Zasténal. „Proboha, nech toho, Sereno... "
„Ano, já vím," rty se jí zachvěly. „Nebylo to ode mne fér a teď nastal čas, abych pykala za svoje intriky. Chci však, abys věděl, že toto už není žádný podraz. Už o tom nechci víc mluvit. Když chceš odejít, je to tvoje věc. Přemlouvat tě nebudu. To, co jsem udělala, se stalo na základě mého vlastního rozhodnutí. Ty za to neneseš zodpovědnost, stejně jako nemůžeš za to, že jsem se do tebe zamilovala."
„Pokud si myslíš, že se necítím vinen, tak se hluboce mýlíš," Řekl prudce.
Tiše, ale důrazně pokračovala ve svém monologu.
„Chci jenom jedno. Věřím, že to, k čemu mezi námi došlo, je pro tebe stejně významné jako pro mne. Nedělám si žádné iluze a ani si nechci něco předstírat. To mi musíš věřit. Až to všechno skončí, nebudu ničeho litovat."
Brian jí chtěl věřit a nechtěl ji opustit právě teď, i když její reakce se zdála být jednoznačná. Ten pocit, když ji držel v náručí, se nedal ničím vymazat. Nikdy předtím nic tak hlubokého nezažil. Toužil po ní víc, než byl schopen po někom toužit. Této vášni nedokázal vzdorovat. Z vlastních zkušeností však věděl, že i ta nejsilnější touha může vyprchat, a to ho nesmírně trápilo. Měl totiž pocit, že právě její láska může brzo vyprchat.
„Briane," odložila poháry a přivinula se k němu. „Smiř se s tím, že podobné rozmary jsou ženskou výsadou, dobře?"
„Zřejmě nemám na výběr," zabručel.
„Ne," usmála se, „to skutečně nemáš. Všechny další možnosti jsem zrušila. Konečně, musíme o tom tolik mluvit? Myslím, že je to zbytečná ztráta času... " Brianovi nezůstalo nic jiného, než souhlasit.
Neuvažoval o budoucnosti, nemyslel na následky a trápení. Nestrkal hlavu do písku, ale bál se, že jeho vztah k Sereně nemá budoucnost. Přesto toužil vzít si, co se dá a držet se jí zuby nehty. Ke svému překvapení zjistil, že jeho okouzlení ze Sereny trvá i nadále. Dokonce vzrůstá. To „nesnesitelné" dítě, které už čtyři týdny doprovázel, očividně dospělo. Přitom však tato dospělá žena neztratila smysl pro cit k druhým, dokázala se vžít do jejích starosti a chápala jejích problémy.
V průběhu následujících dní si uvědomil, že Serena zná kompletní personál hotelu jmény, počínaje ředitelem a konče pokojskými a údržbáři. Jednou ráno telefonoval do svého podniku, aby zjistil, jaká je tam situace. Když skončil, šel ke dveřím Serenina pokoje aby zjistil, zda už dokončila stěhování. Věci měla ještě stále ve svém pokoji, ale noci trávila u něj. Otevřel dveře a chtěl strčit hlavu do místnosti právě ve chvíli, kdy odtud vycházela pokojská. Překvapilo ho, že hned za ní vyšla Serena. Měla na sobě dlouhý froté župan. Obě ženy zůstaly stát na chodbě a o něčem tiše rozmlouvaly. Brian si všiml,  že pokojská plakala.  Stale si utírala uslzené oči do
ušmudlaného kapesníku. Serena jí podávala nějaký předmět. Briana zatím ani jedna z žen neviděla.
Brian vystoupil zpoza dveří a zamířil k nim. Když ho zpozorovaly, pokojská uprostřed gejzíru plačtivých slov umlkla. Rozpačitě na něho pohlédla a odběhla.
Serena si stoupla na špičky a políbila Briana na bradu. „Promiň, čekáš dlouho?"
„Ne, právě jsem dokončil hovor s podnikem." Šel za ní do pokoje a přitom se kochal pohledem na ladné pohyby její štíhlé a souměrné postavy.
„O co tady jde?" zeptal se.
Serena se natáhla křížem přes pečlivě ustlanou postel a zašmátrala rukou v obrovském vaku na zemi.
Bylo to její hlavní zavazadlo na cestách a většinou ho nechávala na pokoji. „Na co ses ptal? Aha, no Peggy má nějaké problémy. Teď nevím kde... aha, už to mám." Sedla si a v ruce držela malý černý notýsek, ve kterém hned začala listovat.
Brian konečně odtrhl oči od jejích dlouhých půvabných nohou, které se odhalily, když si lehala křížem přes postel. Odkašlal si a opřel se o noční stolek. Stále nemohl pochopit, proč mu v její přítomnosti selhává logické myšlení.
„Pokojská má nějaké problémy?" zeptal se.
„Uhm," přisvědčila Serena a stale listovala v notýsku. „Už to mám!" Natáhla se pro telefonní sluchátko. „Bude to trvat Jen par vteřin, miláčku a hned se ti budu věnovat... haló, Matte?"
Brian poprvé zaregistroval, že i přesto, že je zaujatá jiným problémem, ho tak něžně oslovila. Polkl slinu. Serena by se nikdy nesnížila ani k tomu nejmenšímu projevu citového vydírání. Nikdy nedávala ani slovem, pohledem či gestem najevo, že patří k němu.
Přestal na to myslet a zaposlouchal se do závěrečné fáze rozhovoru.
„Cože jsem? Ach, promiň, že jsem tě probudila, nějak jsem ztratila pojem o času. Ovšemže je to důležité a přestaň už konečně řvát, probudíš Dianu! Cože? Už se stalo? Řekni ji, že mě to mrzí. Poslouchej, mam pro tebe případ. Jeden malý chlapec, jmenuje se Scotty Jenkins a je z Denveru. Řekla jsem jeho matce tvé jméno.
Ano, byla v nemocnici. Ne... Matte, jde o to, že lékařská zpráva ji vystrašila. Ne, ale mám pocit, že vyšetřující lékař se poněkud ukvapil. Možná... případně... mam dojem, že teď to neni potřebné. To už zařídí nadace. V pořádku. Vím, že už jsi jednou podobný případ měl s... " Serena se podívala na Briana a ztichla, aniž dokončila větu. „Matte, uděláš to pro mne? Děkuji. Ano. A promiň, že jsem tě probudila, moc meto mrzí. Zde je už ráno, neuvědomila jsem si, že ještě spíte. Takže jsme dohodnuti. Čau!"
Položila sluchátko, vstala z postele a usmála se na něho. „Nepůjdeme se trochu projet? Jezdecké holínky už jsem sice odložila, ale..." Chtěla kolem něho projít do koupelny, ale chytil ji za ruku.
„Co je s tím chlapcem?" zeptal se tiše. Svíral ji koleny, aby se mu nevysmekla a ona ho hned objala kolem krku.
„Má nějakou srdeční poruchu, chudáček. Peggy je z toho celá pryč. Všimla jsem si, že ji něco trápí, tak jsem ji pozvala dál. Potřebovala se vypovídat. Náhodou znám jednu nadaci, která financuje nemocniční a chirurgické náklady nemocných dětí. Matt je kardiolog a zároveň je jejím předsedou," dokončila informaci.
Brian stále upřeně sledoval její tvář. „A dále s tím něco udělat?"
„Operoval jich už víc," odpověděla vyhýbavě.
Nikdy se nepokládal za zbytečně citlivého, ale v posledních dnech se jeho citlivost značně prohloubila. „Skutečně?"
Chvíli se na něj dívala a potom zašeptala: „Mezi jiným i mne.
„Cože? Tebe?" Toto sdělení jím otřáslo. Naznačil jí, aby pokračovala.
Už je tomu dávno, byla jsem ještě dítě. Nic zvláštního to není. Narodila jsem se s malou srdeční vadou, kterou mi chirurgicky upravili. To je všechno." Její hlas zněl klidně a věcně.
„Nevšiml jsem si žádné jizvy," konstatoval.
„Na tom není nic zvláštního, všechny jizvy jsem si nechala odstranit, protože jinak bych vypadala jak automapa. Navíc jsem byla hrozné třeštidlo. Padala jsem se stromů jak shnilá hruška a domů jsem vždy chodila celá potlučená."
Přitáhl ji blíž k sobě a opřeli se o sebe hlavami. Nebylo mu bůhví jak. „Teď už jsi z toho venku?"
„Úplně. Srdíčko mam docela normální, řekla vesele. Políbila ho. Když byli sami, chovala se k němu koketně. „Tak co, jdeme si zajezdit?"
„Snad by bylo dobré... "
Serena ho umlčela dalším polibkem. „No vidíš, to je ten hlavní důvod, proč jsem ti nechtěla nic říct," řekla nežne. Neboj se, můj zdravotní stav je v naproste pořádku. Zeptej se Joshua nebo zavolej otci. Nestačí ti, že jsem tě včera porazila v tenise?"
Brianovi se začala pomalu rozjasňovat tvář. „Porazila jsi mě tím svým nechytatelným bekhendem."
„Takže co uděláme?" zeptala se svůdně.
Pevně ji objal. Ještě stále byl z jejího vyprávění šokován a cítil se jak po nějakém úderu do žaludku Neměl tu nejmenší chuť ji pustit a tvářit se jako by E nic nestalo. „Tak dobrá. Odpoledne si půjdeme zajezdit. Brnknu na recepci, aby nám připravili koně."
„Já se jdu konečně obléct," udělala na něj legrační grimasu a zamířila do koupelny. Brian si sedl na postel a vzal do ruky telefon.
Serena se tedy šla obléci do koupelny, což byl podle jeho názoru další nepatrný náznak toho, že se nepokouší si ho připoutat za každou cenu a všemi prostředky. Její tělo už pro něj nemělo žádná tajemství, a i když se před ním nikdy nestyděla, nebyla vyzývavá.
Pokud se před ním vysvlékala, bylo to jenom když začal on a reagovala bezprostředně na všechny jeho podněty. V posteli se mu vždy ochotně odevzdávala a pouze při těchto intimních situacích si dovolila dotknout se ho první a první ho políbit. Pokud se jí veřejnosti dotkl on, nebylo jí to nepříjemné, ale sama se ho mezi lidmi dotýkala jen velice zřídka a většinou v takové situaci, kdy ji něco vyvedlo z míry. Lze říct, že výsady milenky používala pouze v jeho náručí. Brian by jí nejraději řekl, aby je používala častěji, a chovala se k němu jako k milenci. Vždyť spolu sdíleli společný pokoj i společnou postel. Často jí chtěl říct, aby před ním neutíkala při oblékání do koupelny, ale dovolila mu učesat její krásné vlasy a zapnout knoflíčky na šatech. Fascinoval ho ten zvláštní, typicky ženský pohyb s nakloněnou hlavou při zapínání náušnic a chtěl, aby ho nechala opájet se těmi mimovolnými, bezstarostnými gesty milenky...
Nikdy jí však nic z toho neřekl, protože to byl on, kdo zavřel bránu k jejích budoucnosti. Serena to tak i přijala. Neměl žádné právo od ní něco požadovat.
Zaslechl, jak si Serena v koupelně prozpěvuje. Věděl, že až vyjde, bude perfektně připravená. Oblečená, s upraveným účesem, jemně namalovaná a přikrášlená šperky.
Byla to žena, která si všimne osobních starostí pokojské, zjistí příčiny a nabídne pomoc. Žena, dostatečně vnímavá, která dokáže odhadnout různé události, možné následky a podle toho pak jednat, bez ohledu na to, co jí to přinese za problémy.
Brian věděl, že už mu nikdy nedá šanci zjistit, že se jí něčím dotkl, nebo že ji čímsi ranil. Pochopil to při jich prvním společném ránu, kdy na jeho tváři spatřila bolest a ona nikdy nechtěla někoho udělat nešťastným.
Nemluvila o budoucnosti, nekladla žádné citové požadavky. Když občas hovořila o potěšení, které spolu nacházeli v intimních chvílích, sváděla to na hormony. Od toho prvního společného rána o lásce nemluvila.
Pokud byli spolu a on mohl s obdivem pozorovat její pěknou klidnou tvář nebo ji držet v náručí, byl šťastný. Ale když zůstal sám, pociťoval stísněnost a nejistotu, jeho mysl tápala ve tmě a narážela na cosi neznámého a nepochopitelného.
„Ty máš úžasnou výdrž," prohlásila náhle zcela od věci. „Nemáš hlad? To snad není možné - já hrozný!"
„Myslíš taky na něco jiného než na jídlo?" zeptal se a vstal z postele.
Vůbec se ji nedotkl komentář k její chuti do jídla. Z pokoje vyšla první. Měla na sobě džínsy tělové barvy a tenkou hedvábnou blůzku, která ladila s jejím šedýma očima. Vlasy měla zapletené do jednoduchého copu. Celé oblečení zdůrazňovalo její dokonalou postavu.
Brian se musel pozastavit nad faktem, že člověk potřebuje k životu vzduch. On v její přítomnosti prakticky ani nedýchal. Cestou k výtahu ji pevně držel za ruku. V tu chvíli, kdy se výtah zastavil v přízemi uvědomil si, že se jí chtěl na něco zeptat. „Ta nadace, o které jsi mluvila... "
„Proboha! Ještě žes mi to připomněl. Musím okamžitě zavolat řediteli. Počkáš mě u stolu, než to vyřídím?
Přikývl a Serena zamířila k telefonu u recepce. Brian se přesvědčil, že soukromý detektiv je na svém místě a vykročil směrem do restaurace. Vtom zpozoroval Joshua, který právě vycházel a zastavil se s ním. Po několika všeobecných větách se ho Brian přímo zeptal na uvedenou nadaci.
„Myslíte Sereninu?" zeptal se Joshua. „Ze všech sil pomáhá těžce nemocným dětem. Mne už dávno vyhodila a Stuarta potkal stejný osud. Všechno přirozeně začala s vlastními penězi, ale... "
„Chcete snad říct, že ta nadace patří jí?"
„Promiňte, ale myslel jsem, že to. víte." Joshua pohlédl na Briana zvláštním pohledem. „Víte, ona jich má několik a my dva se Stuartem ji pomáháme jen s administrativou. Serena uzavřela příslušné smlouvy a byla pochopitelně přesvědčená, že můžeme pomáhat každému dítěti, které si třeba jenom poraní koleno." Ušklíbl se.
Brian si nenápadně odkašlal. „Podívejte se, já vím, že Serena je mnohem chytřejší, než dává najevo, ale až kam ta její moudrost sahá, to si nedovolím odhadnout. Mám teď na mysli nadace, smlouvy, pojistky... "
Joshua si ho vážným pohledem přeměřil. Odkdy se stal Brian Sereniným milencem, vytvořila se mezi oběma muži příjemná atmosféra. Bylo to zřejmě tím, že Joshua byl Sereně zvláštním typem bratra a snad i tím, že se mu Brian od začátku zamlouval. Usmál se.
Oba dobře víme, že naše milá Serena je ženou mnoha tváří." Čekal na Brianův projev souhlasu a pak pokračoval: „Jedna z jejích podob se odráží v tom, že má velmi dobře vyvinutý smysl pro obchodování. Přál bych si mít ve svém pracovním kolektivu podobny typ. Snad víte, že studovala v Stanfordu a absolvovala školu mezi nejlepšími? Jako vedlejší předmět si zvolila studium tržní ekonomiky."
„A co měla jako hlavní obor?"
Joshua se zjevně bavil. „Těžko tomu budete věřit - elektroniku."
Brian si odfrkl. „U všech čertů!"
„Zdá se, že jste se jí na tyto věci neptal?"
„Nikdy na to nepřišla řeč." Brian bez ohledu na okolí nahlas klel. „Já, hlupák, si žiju v domnění, že slečinka se jen ták flinká po Evropě, z nedostatku jiné práce, pak se dozvím o těch „jejích" dětech a ke všemu, mi ještě i vy řeknete takové věci... poslyšte, co tam vlastně dělala?"
„Pokud je mi známo, tak založila dvě nadace a jsem přesvědčen, že se ve Švýcarsku našla nemocnice..."
„To se mi snad jenom zda!" Brian pomalu pronikal až na dno Sereniny záhadné duše.
Joshua vytáhl krabičku cigaret a zamyšleně pozoroval její lesklý povrch. „Používá mé právníky k tomu, aby dostala směnky z míst, kde byly vystaveny, organizuje přitom všelijaké dobročinné akce a já nevím co ještě... Od nich také vím, že to je pořádná fuška. Serena však dobře ví, co dělá. Vezměme oblast elektroniky: Přestože je v ni Stuart přece jenom lepši, dokázal by ji naučit jenom máloco. Na tomto úseku by mohla klidně pracovat jako vynikající konzultant. A nejen v něm... "
„Teď už ale přestaňte!" skočil mu Brian do řeči.
Joshua, překvapený jeho reakcí, dodal: „Ona se vám svými kvalitami nepochlubila?"
„Vůbec ne." Brian si rukou prohrábl vlasy. „Řekl bych, že je mlčenlivější než ryba."
Joshua se pokoušel skrýt úsměv. „Snad jste se neurazil?"
„To ne, ale mohla mi to říct. Aspoň pokud jde o její odbornost. Přece dobře ví, že je to i můj obor a určitě by mě to zajímalo. Tak proč mi o tom, k čertu nic neřekla?"
Joshua odložil krabičku cigaret zpět do vnitřní kapsy saka, aniž ji otevřel. „Třeba nechce, abyste si myslel, že se pokouší zjistit, v čem jste si rovnocenní. Musím jít, uvidíme se později."
Brian vešel do restaurace a čekal, až se objeví Serena. Poslední výrok Joshua pustil z hlavy, přece jí nemohlo jít o nějaké porovnávání jejích vzájemných kvalit v oboru, ale pokud jde o to další, určitě se jí bude mít na co zeptat.
Neptal se jí na nic, dokud nezačali pít kávu. Jen tak mimochodem prohodil: „Řekni mi něco o té své nadaci."
Serena otevřela ústa, potom je zas zavřela a podívala se na něj hluboce provinilým výrazem v očích. „Všimla jsem si, že jste se v hale potkali s Joshuem. Zřejmě ti něco řekl, že?"
„Ano."
Pohrávala si s ouškem šálku. „Ach Jo... "
Zatím se jí o tom zcela evidentně nechtělo mluvit, a to Briana rozčililo. „Nadace, dobročinnost, pojistky, směnky a co já vím co ještě... Stanford s vyznamenáním! Studium elektroniky! Sereno, vždyť ty ze mne zcela evidentně děláš blbce!"
„Proboha, to ne!"
„Já vím, že to je tvůj styl. Ze všeho si teď skládám mozaiku. Pochopil jsem, že svoje dobré skutky, ale i své vědomosti, úspěšně zatajuješ. Ale teď koukej vyjít s pravdou ven!"
Serena se usmála. Briane, vůbec jsem to nepokládal za důležité, ani tehdy, ani teď."
Uvědomoval si, že dává všanc jednu ze svých zásad. Pokud by přiznal, že Sereniny zkušenosti v oblasti ekonomiky i elektroniky jsou zásadního rázu, musel by připustit i to, že mezi nimi existují dva fungující mosty. Něco, co je poutá... Na chvíli, na malý zlomek. vteřiny měl pocit určitého zmatku. Zdálo se mu, že se všechno zastavilo na pokraji propasti, jako by i svět! zůstal na chvíli stát. Byl z toho rozrušený.
Serena, ať již úmyslně nebo ne, přerušila proud jeho. myšlenek. Rozhovořila se o nadaci, zejména o možnostech, které má Scotty Jenkins. Mluvila přirozeně, klidně a neřekla víc, než bylo nutné.
Brian přistoupil na konverzaci, odpovídal, ptal se, ale znova pocítil, že se dostal na pokraj... ale čeho? Nedokázal to definovat.
„Jsi odporný had a já s tebou už nechci nic mít!" Joshua se díval na svoji nevlastní sestru očima plnýma porozumění a vůbec se nebránil. „Když takový člověk, jako Brian, narazí na nějaký problém, obvykle se mu ho podaří vyřešit. Kdybych mu to neřekl já, obrátil by se na někoho jiného."
„S tím jsem nepočítala." Serena seděla na okraji ozdobné fontány a vzdychala. „Šel vrátit koně." Rozhlédla se po ztichlé zahradě a potom se podívala na Joshua. „Co klavíristka?"
„Nic, ale neodbočuj. Proč tě tak rozčiluje, že jsem odpověděl na několik nevinných otázek?"
„Vždyť se chováš jak slon v porcelánu a chceš mi tu něco povídat o nevinných otázkách?
Joshua si k ní přisedl. „Měl jsem neblahé tušení, žel to tak dopadne, a že se Brian stejně všecko dozví."
„A co?" zeptala se vyhýbavě.
„Ví, čím se zabýváš. Je to příliš nápadné, až podezřelé, když se snažíš nemít na něj žádné nároky."
„Zdá se mi to tak mnohem jednodušší, odpověděla mu rázně.
„Nedokážu to tak posoudit, koneckonců je to tvoje věc." Rozhovor se zdál být skončen. Joshua vstal. „Musím si ještě zavolat."
„Čau!" Dívala se za ním a s jistou dávkou ironie musela konstatovat, že ji její nevlastní bratr po tolika letech stále nezná. Na tváři se jí usadil úsměv, který ještě Brian zachytil, když se po chvíli vrátil. „Aha... Mona Lisa. Zas kuješ nějaké pikle?"
Záhadný úsměv se změnil na laskavý, uvítací. Když si k ní přisedl, odpověděla mu lehkým tónem: „Ani ne, jenom přemýšlím o Joshuovi. Nějak se začal vyhýbat té klavíristce. Myslím, že se obává, zda si nebarví vlasy."
Brian nevěděl, oč jde. Byl z toho trochu vedle.
Je to pravděpodobně bruneta v převlečení, vysvětlovala mu klidně, „a to ho znervózňuje."
„Nemohu se stále zbavit pocitu," reagoval Brian, „že komplexy a myšlenkové pochody nás mužů jsou pro vás, ženy, otevřenými knihami"
Serena dostala záchvat smíchu. Je zvláštní, že to říkáš právě ty."
Brian se na ni zamyšleně zahleděl. „Není mi to až tak jasné, Reno, snažím se tě pochopit, a to není nic jednoduchého."
Zmocnil se jí zvláštní pocit, že před ní neleží jenom otevřená kniha muže, ale ještě něco navíc. Dosud nikdy to nezažila. „Skutečně? A k čemu jsi dospěl?"
„Vycházím ze skutečnosti, že každý z nás má svůj vůdčí povahový rys. Máme jich sice víc, ale ten jeden vždy převládá." „Jaký je ten můj?" zeptala se přímo.
„V tom je právě kamen úrazu. Trpíš potřebou pomáhat lidem, ale nesdílím názor, že je to tvoje nejvýraznější vlastnost. Přiznala ses, že jsi sama svým pánem. Ani to však nepokládám za tvůj hlavní povahový rys."
„Všimla jsem si, když jsme si byli zajezdit, že nad něčím usilovně přemýšlíš. Teď už vím, co to asi bylo." „Takže už to víš," souhlasil.
Serena se rozhodla, že ho co nejrychleji odpoutá od těchto myšlenek. „Já ovšem vím, co je tvojí základní povahovou vlastností. Disciplína. Jsi velice pořádkumilovný člověk."
„Kdysi to možná byla pravda," zabručel.
Serena si odkašlala a zvedla se. „Nepůjdeme dovnitř? Musím okamžitě zalézt do vany, jinak se mnou zítra nic nebude. Odvykla jsem si jezdit."
„Fajn, vydrhnu ti záda," nabídl se Brian. Vzal ji ruku a společně zamířili do hotelu.
Serena nebyla naivní. Kromě jiných věcí věděla, že nejjednodušší způsob, jak překonat překážku je, obejit ji a pak se opět vrátit na cestu. Oběma bylo jasné, že Brian uvažuje nad různými lidskými vlastnostmi proto, aby objevil tu její nejvýraznější. Bylo zřejmé, že jej to jen otázka času, kdy se mu to podaří. Nemela zdání, co bude potom, ale věděla, že jakmile ji Brian prokoukne, bude po všem.
Otec na to přišel už před lety. Joshua to věděl, ale neuvědomoval si, že to ví. Proto ho tak často překvapovala svým jednáním.
Pokud to i Brian jednou pochopí, nebude ho už mít čím překvapit. To ji vzrušovalo. I když se obávala, co z toho může vzniknout, byla by ráda, kdyby ji Brian pochopil. Stejně na to jednou přijde, když si v hlavě srovná všechny dosavadní poznatky a uvědomí si motiv, který ovlivňuje její chování od okamžiku, co se znají. Je to vlastnost za všechny prachy!
Brian už se blížil k jejímu pochopení. V tuto chvíli však měl jiné problémy. Utíral její nádherné tělo a když skončil, políbil ji na břicho.
O něco později jí oznámil: „Najíme se na pokoji."
Serena se protáhla jak kočka a zívla. „Nechce se ti oblékat, co?"
„Nechce se mi hnout!"
Hrála si s chloupky na hrudi. „Současní američtí muži nějak rychle ztrácejí sílu," dobírala si ho.
„Je třeba mít skutečně moc odvahy říct něco takového o mne! Neházej mě do jednoho pytle s ostatními," namítl Brian.
„Vůbec se tě nebojím, i ty tam patříš."
Brian ji dost nešetrně převrátil na sebe a beze slova ji chvíli sledoval. „Je to tak," řekl pak pomalu, „té odvahy máš skutečně ažaž."
„Ten tón se mi vůbec nelíbí," řekla.
Nechtěl, aby mu unikla sledovaná stopa, a proto uklidňujícím hlasem konstatoval: „S tou odvahou to myslím tak, že jsi vytrvalá, hýříš životní energií a kuráží. Abych byl přesnější, tu kuráž používáš při svých intrikách."
Serena usoudila, že už zašel při odhalování její povahy příliš daleko. Využila svoji polohu a svůdně se prohnula. Políbila ho na bradu, aniž přitom přerušila milostné hrátky.
Brian stačil zasténat: „Nech mě! Téměř jsem na to přišel!
„Ale neříkej!" S potěšením konstatovala, že se příslušný organ jeho těla začíná probouzet k životu. Mam dojem, že jsi říkal něco v tom smyslu, že se nemůžeš ani hnout."
„Nevím, o čem to mluvíš," řekl a zhluboka se nadechl „Ach,
Sereno!"
„Copak, miláčku... " „U všech čertů!"
Ozval se telefon a Serena ho rychle zvedla a tiše zaklela. Bylo krátce před půlnocí a ona byla pořádně. ospalá. Pohlédla na Briana, který tvrdě spal.
„Haló?" ozvala se potichu.
Reno, zřejmě tě objevili, ozval se v telefonu klidným hlasem Joshua.
Znova se podívala na Briana. „Jak jsi na to přišel?"
„Je pravda, že se na tebe přímo nikdo neptal," řekl trpce, „ale zapomněl jsem na tvůj zlozvyk seznámit se hned se všemi zaměstnanci hotelu. Prostě ptali se na tebe v kuchyni."
„Chtěli můj popis?"
„Jako obvykle. Váhu a výšku. Řekli, že jsou od novin, a číšník jim to zbaštil i s navijákem."
Serena se kousla do spodního tu. „Co teď?"
Povzdechl. „Co už teď. Kostky jsou vrženy. Myslím, že prozatím ti nic nehrozí, zejména když jsi v Brianově pokoji. Od tohoto okamžiku však nesmíš být ani na chvíli sama. - ani na chvíli, rozuměla jsi?
„Jasně. Joshue, mám to říct Brianovi?"
„To musíš vědět sama."
Pro změnu vzdychla ona. „Tak dobře."
„Sereno, uvědom si, že jde do tuhého!"
„Neměj strach, zvládnu to."
Jeho hlas změkl. „Holčičko, vůbec nevím, co mají v úmyslu. Stuart si myslí, že hrají o čas, a proto se zřejmě rozhodnou tě unést. Snad ti nemusím říkat, jak by se Brian cítil, kdyby zjistil, že ti nemohl pomoci jedině proto, že o ničem nevěděl, že?"
„Tak dobře, ráno mu to řeknu."
„Pokud se ti do toho nechce, vyřídím to s ním sám."
„Nemusíš si dělat starosti, zvládnu to sama." Potom s pohledem upřeným na spícího milence otráveně dodala: „Všiváci zatracení!"
„Nikdo přece neříkal, že jsou to slušní hoši. Dobrou noc, sestřičko."
„Dobrou, Joshue." Serena chvíli ležela s rukama založenýma za hlavou a dívala se do stropu. Vždy raději počítej s tím, že se může něco stát, říkával jí otec. Byla to moudrá rada, ale v této situaci málo platná. Jak může člověk zabránit únosu, zejména když sám má být v roli uneseného...
„Proč se svití," zeptal se Brian ospale.
„Ráda se dívám na tvoji mužnou tvář, když spíš." Otočila se k němu.
„Dívala ses do stropu." „Teď se ale dívám na tebe."
„Mohu aspoň vědět, jestli to, na co se díváš, se ti líbí?"
„Jsi zvědavý?"
„Nejdřív odpověz."
„To, co vidím, se mi líbí!"
„No proto!" přiznal se ke své ješitnosti.
Serena se usmála. Zhasla světlo a přitiskla se k němu.
„Tvoje jméno je na tebe jako šité," řekl jí Brian na druhý den ráno.
„Co tě to napadlo?"
„Nechápu, jak můžeš být tak klidná?" (serene - v angl. jasný, klidný, pozn. překl.)
Serena už ho seznámila s obsahem jejího nočního rozhovoru s Joshuem a teď zápasila s pokušením svěřit se mu, že je na tom psychicky velmi zle. „A jaká bych podle tebe měla být?" odpověděla věcnou otázkou.
„Vlastně s tím ani nemohu nic dělat."
Brian se na ni díval a napadlo ho, jak neskutečně mladě vypadá v džínsách a vlněném pulovru. Moc jí to slušelo. Seděla v křesle u okna se zkříženýma nohama a sledovala ho svým obvyklým klidným pohledem.
Mohl s ní bez problému debatovat o počasí, stejně jako o po zuby ozbrojených chlapících, kteří tady někde číhají, aby ji ve správný okamžik unesli.
Náhle Brian drsně řekl: „Mám sto chutí zamknout dveře a držet tě tu, než se všechno uklidní. Obsluha až na pokoj není k zahození, co
říkáš?"
Bylo to takové pokušení, že se mu těžko odolávalo. Usmála se. Může to trvat i několik dni.
„Snad se nebojíš, že se ze mne zblázníš?"
„Už se stalo, ale je tady jiný problém. Se mnou není jen tak snadné vydržet."
Poněkud ho to překvapilo. „Zatím jsem s tím nemel problémy."
„Také nejsme v pokoji zamknuti." Vstala a usmála se. „A ani nebudeme. Odmítám se nechat zamknout kvůli své osobní bezpečnosti a už vůbec ne s tebou, i když je to na první pohled lákavě.
Podobnou reakci vlastně čekal. Povzdechl si. „Tak dobře, celý den s tebe nespustím oči."
„Proti tomu nic nenamítám."
Během dne Brian zjistil, že Serena je z nich tří - a když do toho zahrnul i soukromého detektiva - tak čtyř, nejméně znepokojená. Neměla žádné námitky proti stálé přítomnosti Briana a Joshue a netajila se tím, že ji to docela baví.
V jistém okamžiku je požádala, aby ji nechali chvíli samu. Byli právě všichni tři v hotelové prodejně suvenýrů, kde Serena chtěla něco koupit malému Scottymu, který byl v nemocnici.
„Proč?" Chtěl vědět Brian.
Krámek byl malý a oba statní muži ho téměř zaplnili.
„Protože nemám chuť stále si mezi vámi razit cestu oběma lokty. Nemůžete aspoň chvíli počkat venku?"
Joshua se zasmál a šel ke dveřím. Brian byl neústupnější. „Velice dobře víš, jaká je situace, jenomže ty se chováš tak, jako by se nic nedělo. Proč jsi taková?" Serena držela v ruce plyšového medvídka a uvažovala, zda ho má koupit. „Protože už zjistili, že o nich víme," řekla jen tak mimochodem, „a tak se stáhli."
„Myslíš, že se vrátí?"
Jsou přece profesionálové, Briane. Podala hračku prodavačce a požádala ji o dárkové balení. „Samozřejmě, že vědí, že jsme je objevili a dáváme si pozor. Jenže oni kalkulují s tím, že žádný člověk není stroj, a tak si počkají, až ochabne naše ostražitost."
A Pohlédl na ni. „Takže zas nějaké pikle, co? To je tvoje parketa,
že?"
„Na tom přece není nic, co by se nedalo pochopit," odpověděla lehkým tónem.
Brian se ušklíbl. „Takže teď jsme my dva s Joshuem jaksi mimo
hru?"
Serena chvíli váhala s odpovědí. Zdálo se, že se ho chce dotknout, ale nakonec to neudělala a řekla: „Vím, že máte o mne strach."
„Sereno, chtěl bych, abys..." Zarazil se a zamračeně se na ni podíval.
„Abych co?"
Vybuchl. „Sereno, mně by nevadilo, kdyby ses mě občas dotkla. Mám to rád." Natáhl ruku a odhrnul jí z tváře tmavou kadeř. Pak ji pohladil po krku. „Mám to moc rad."
Serena se ani nepohnula. „Dobře, Briane."
Chtěl ještě něco říct, ale prodavačka se mezitím vrátila s dárkem pro Scottyho.
Brian vyšel ven, kde už čekal Joshua.
„Stalo se něco?" zeptal se, když viděl, jak se Brian mračí.
„Ani ne. Rád bych však věděl, jestli měla Serena v dětství problémy se srdcem?"
„To nebyly problémy. Byla to srdeční vada. Už je to ale dvacet let v pořádku."
„Takže jí teď nic nehrozí?"
„Teď už ne, ale tehdy měla namále. Doktor řekl... "
„Co řekl?" nedočkavě ho přerušil Brian.
Joshua zaváhal a potom s povzdechem řekl: „Že smrti unikla jen o vlásek."
Brian se rozhlížel kolem sebe a potom tise, ale ostře prohlásil: „Já jenom žasnu, co všechno jste mi zatajili."
Joshua pozorně sledoval celý ten rozvíjející se vztah mezi ním a Serenou, proto ho ani nepřekvapil hněvivý tón v tiše proneseném konstatování. Být na jeho místě, reagoval by stejně. „Zkuste se nad tím zamyslet. Serena přišla na svět v prostředí, které většina lidí považuje za privilegované. Bohatství, pohodlí, milující rodina. Prvních deset let svého života však musela projít úplným peklem. Převáželi ji z nemocnice do nemocnice, podrobila se několika operacím. Když to konečně zvládla a mohla začít žít normálním životem, zavraždili ji matku a ona musela žít pod stálým dozorem. Jiný člověk by o tom třeba stále mluvil, ale Serena ne, je jiná. Snad jsme vám mohli, Stuart nebo já, něco říct o těchto jejích problémech, nepokládali jsme to však za důležité. Ani nás nenapadlo, že by tě mohla její minulost tolik zajímat." Ani si neuvědomil, že mu začal tykat.
„Jistě, ovšem, chápu... " přikyvoval Brian.
Joshua pokrčil rameny. „Poslední týdny byly poněkud rušné. Zpočátku jste si byli vcelku cizí, takže se mohla bez problémů
pohybovat z místa na místo a přitom na sebe neupozorňovat. Ona je už taková, sama vám o sobě nic neřekne. A potom, asi jste nebyli pro sebe ze začátku dost zajímaví."
„Jak jsi na to přišel?" přešel na tykání Brian. „Pro mne to bylo zajímavé od prvního okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Nikdy předtím jsem se nesetkal s tak záhadnou a nevyzpytatelnou ženou. U všech čertů, vždyť ona ještě ani teď není o nic méně záhadná než tehdy, a přestože o ni vím už o trochu víc, mám pocit, že ji stále ještě nerozumím."
Dřív, než mu stačil Joshua něco říct, Serena vyšla z obchodu a vesele se usmívala. „Dárek Scottymu pošlou. Což kdybychom si trochu pinknuli tenis? Joshue, kde máš tu svoji blondýnu?"
„To není žádná moje blondýna," pokusil se o námitku.
Na tuto jeho poznámku vůbec nereagovala. „Myslela jsem čtyřhru. Hraje vůbec tenis?"
„Pokusím se to zjistit," zabručel Joshua a vypravil se hledat klavíristku.
S jistým náznakem furianství vzal Brian Serenu do náručí a políbil
ji.
„Mám nějaký rest? Nebo mi něco ušlo?" zeptala se, když ji pustil.
„Myslím, že ne, a když, tak jenom docela maličko," odpověděl zamyšleně.
Pohlédla na něj. „Tak co má být?"
„Dostal jsem chuť tě políbit, můžeš mě zažalovat... "
Serena se neudržela a rozesmála se na celé kolo. „Tak to mě těší, ale... no nic, to nevadí. Nemáš nějak mimořádnou náladu?"
„Je to v normě." Brian ji objal kolem ramena vykročili k výtahu, aby se na pokoji převlékli.
Serena si už všechny svoje věci přestěhovala k Brianovi, protože by nebylo v dané situaci moudré, aby se zdržovala na pokoji, kde byla přihlášená.
Brian změnil téma rozhovoru. „Proč stále provokuješ Joshua tou blondýnkou?"
Nevinně na něho pohlédla. „Já? Vždyť si chci jenom zahrát tenis, nic víc."
Brian se tím neupokojil. „Proč stále tvrdíš, že ta žena je ve skutečnosti bruneta?" „Já to ale fakt nevím."
„A co když máš nějakou křišťálovou kouzelnou kouli...?" zeptal se s úsměvem.
„Takhle mluví člověk vědy? Trochu mě překvapuješ! „Sereno..."
Brian se Serenou čtyřhru vyhráli a příští den získala Serena nejvíc bodů i v golfu. Blondýnka golf nehrála. Jmenovala se Dale.
Sereně se to jméno zdálo pochmurné. Klavíristka se k nim přidala i na partii bridže. Serena ji opět přemluvila na čtyřhru. Obě ženy se spřátelily a často je bylo vidět spolu. Oba muži se vždy drželi v jejích blízkosti.
Joshua začínal kapitulovat.
„Hraješ si na sňatkového zprostředkovatele?" zeptal se Brian Sereny. Bylo brzy ráno a oni se ještě povalovali v posteli. Brian si totiž v průběhu posledních dní všiml, že Joshua má v tváři jakýsi oddaný výraz.
Serena zívla. „Ne," řekla ospale. „Právě naopak."
„Prosím?"
„Slyšel jsi dobře."
„Mel jsem dojem, že je ti Dale sympatická." „Neříkám, že ne, ale není to žena vhodná pro Joshua." „Co tě přivedlo k tomuto poznání?" zeptal se Brian. „Ty zlaté flitry, co jimi má pošité šaty, ve kterých nevystupuje... " Brian se zamyslel. „To má být dostatečná odpověď na moji otázku?"
Serena se opřela o loket a v ranním šeru ho pozorovala.
„Možná, že jó, možná, že né... Řekněme, že můj bratr není ten typ, který by se dal na něco takového nalákat. Samotný půvab a kouzlo,jakkoli krásné ženy, ho nemohou nadlouho upoutat."
Brian natáhl ruku a začal si hrát s pramínkem jejích vlasu.
„Tak už toho nechme. Podstatné je, že je nechceš dat dohromady, řekl s úlevou Brian.
Myslíš tím moje popichováni, že ve skutečnosti je Dale brunetka?"
Zavrtěl hlavou. „Ty snad nevěříš zkušenostem a názoru svého bratra? Pokud to není žena pro něho dostatečně vhodná, přijde na to sám."
„Posedlý člověk hotové neštěstí," konstatovala Serena. „Vidím na něm, jak úzkostlivě se snaží neztratit hlavu, až se najednou ocitne s chomoutem na krku s nějakou blondýnou, jenom aby už byl v přístavu. To přece nemohu připustit! Nebo ty myslíš, že ano?"
„Ovšemže ne. Jenomže on na mne dělá dojem rozumného člověka.
„S tím souhlasím... pokud se ovšem nejedná o brunety!" „Proto  mu  stále  naznačuješ,   že  Dale je  ve skutečnosti tmavovláska?"
„Byla bych nejraději, kdyby byl od ní na hony vzdálen, než aby se ukvapeně oženil. Jednou stejně potká tu svou pravou brunetu. Mám dojem, že to ani nebude tak dlouho trvat."
Brian už se k tomu dál nevyjadřoval. Jeho mozek byl zaměstnán jinými úvahami. Napadaly ho nove myšlenky a objevy. Dospěl ke zjištění, že touha nemusí jen tak rychle vyprchat. Mezi nim a Serenou určitě nezeslábla. Zjistil, že se mu líbí budit se každé ráno jejím boku. Uvědomoval si, že jednou z jejích nejvýraznějších vlastnosti je rozvážnost. A jak postup přicházel na další její charakterové rysy, cítil, že jí j začíná rozumět. Když k tomu přidal skutečnost, že i sám sobě začíná rozumět, byl to pro něj ten nejdůležitější objev.
„A máme je!" zvolal Joshua, když našel Briana a Serenu v zahradě. „Před chvílí volal Stuart, že vyšetřovací skupina konečně dospěla k cíli."
„Zjistili, kdo jde po otci?" zeptala se nedočkavě Serena.
„Ano. A právě teď se začíná roztáčet soukolí, které na těch správných místech vyvine potřebné tlaky."
„Takže můžeme pokračovat v cestě do Kalifornie?" zeptala se, aniž by pohlédla na Briana.
„Stuart mi řekl, že za pár dní. Musíme se jenom přesvědčit, jestli ti chlapíci jsou skutečně v situaci, kdy už vědí, že jim z toho nic nekouká."
„Už Stuart ví, kdo za tím vším stojí?" zeptal se Brian.
Joshua přikývl. „Zcela určitě." Podíval se na hodinky a sám pro sebe pokýval hlavou. „Teď mě ale omluvte, jdu si konečně vyřídit všechny schůzky, které jsem zmeškal. Uvidíme se u oběda." Po těchto slovech zamířil k hotelu.
„Nemůže se dočkat, až zmizí té své blondýně." Serena se podívala na Briana a všimla si, že si ji ohlíží. Ještě nikdy si ji tak důkladně neprohlížel. „Tak to vypadá, že je po všem," řekla s úlevou.
Brian souhlasně přikývl. „Už se zřejmě nemůžeš dočkat, až uvidíš tátu, že? Jak dlouho jste se neviděli?"
„Hodně dlouho."
„Jistě doufá, že budeš bydlet doma," konstatoval pevným hlasem Brian. Serena si dala s odpovědí načas. Došla až k venkovské dřevěné lavici a sedla si na ni. „V podstatě asi čeká, že si sama vyberu místo, kde budu chtít bydlet. Nebyla jsem doma hodně dlouho, Briane."
„Co tedy plánuješ dál?"
„Čekám, co mi navrhneš," řekla Serena a pokusila se o úsměv.
Brian si přisedl k ní. „Jak to myslíš?" zeptal se opatrně. Sereny se až bolestně dotklo, že o ni Brian nestojí a byla v pokušení nějak ho ranit. Pak ji ale přemohla zvědavost, zda se už dopátral jejího základního povahového rysu. Pokud se mu to podařilo, musel už přijít na několik souvislostí. „Zvykla jsem si spát s tebou," řekla opatrně.
„Co tomu řekne Stuart?"
Když se k němu obrátila, zahlédla v jeho zelených očích neklidný záblesk. Zpozorněla. „Mám dojem, že nic. Je to přece můj život a ne
jeho."
„No dobře."
Věděla, že ji pochopil, ale z výrazu jeho tváře nedokázala vyčíst, jak bude reagovat. Nestávalo se jí to často, ale dostala se do situace, kdy nevěděla jak dál.
Upřela pohled před sebe a hlasem, ktery měl znít jistě, mu položila otázku: „Briane, řekni mi na rovinu, je mezi námi konec?"
To by přece ani pro jednoho z nás nebylo dobré, co myslíš?" odpověděl jí zamyšleně otázkou.
Tak je to tedy. Jedinou replikou překazil připravenou velkolepou scénu, ve které se mělo odehrát jejích soukromé drama a které měla tak důkladně promyšlené. Ani se však nepokusila mu oponovat, vždyť měl pravdu. Přesto však postupovala dál po naznačené stopě jak lovecký pes. „Ty nikdy nic neslibuješ, to už jsem poznala. Ale kdybych... snad jsem tě k ničemu nenutila, že? Také jsem věděla, co dělám, vždyť už nejsem dítě. Od samého začátku jsi byl ke mně upřímný, a toho si vážím."
Zdvořile odpověděl: „Potěšení je na mé straně." Serena cítila podvědomě jeho pohled, ale neotočila se k němu. Měla pocit, že kdyby to udělala, opona by spadla. Uvědomovala si, že už na to přišel, anebo že je hodně blízko k poznání. Hlas jí přeskočil, když mu řekla: „Já... já se asi přestěhuji zpět do svého pokoje."
„A víš, že nemohu odolat pokušení nechat tě, abys to udělala? Jenomže potom bys celou tu proceduru svádění musela začít od začátku a já si nejsem jistý, zda by mě to ještě bavilo."
Tak konečně může spadnout opona, pomyslela si vzrušeně. Byl to však jenom konec dějství a ne celé hry. V duchu si nadávala, že tak podcenila Brianovu prchlivost. Už se to nesmí opakovat. Složila ruce do klína a konečně na něj pohlédla čistým pohledem. „Třeba by se to ale líbilo mně."
V očích mu blesklo uspokojení a nadzvedl obočí. „S něčím takovým přece musím počítat. Nebo ne?"
Serena pokrčila rameny. „Samozřejmě, taková možnost je tu vždy. Někdy je těch možností dokonce několik."
Přikývl a hluboce se zamyslel. „Pochopitelně musíš být připravená na všechno. Takže kdybych ti například oznámil, že je mezi námi konec, jistě bys to brala s jistým nadhledem, mám pravdu?"
„Nějakou dobu." „A co potom?"
„Asi bych byla moc smutná a bolelo by mě srdce." „A já bych se musel připravit na další kolo tvého svádění. Tak nějak si to představuješ?" ironicky se zeptal Brian. „Přesně tak."
„Je mi to jasné. Jenomže já jsem s něčím takovým počítal takže co
teď?"
Usmála se. „To teď záleží jenom na tobě. Já osobně odmítám věřit tomu, že bys chtěl, aby mezi námi nastal konec. Že nechceš?"
„Nechci," přiznal se Brian, „i přes to přese všecko!"
„Tak potom kde je problém?" šťastně se usmála Serena.
„Chtěl bych tomu všemu věřit, mám však takový nepříjemný pocit, že mi do složení celé té mozaiky kousek chybí."
Serena se opět radostně usmála.
Brian začínal pomalu chápat nedávná Joshuovy výroky o tom, že žít s pocitem, že vás stale někdo sleduje, je zneklidňující.
„Ještě stále je tvým nejvyšším cílem dostat se čepec?" zeptal se jí nečekaně. Serena se naklonila, vzala ho kolem krku a políbila.
„To ovsem není žádna odpověď," namítl.
„Briane," oslovila ho věcně. „Jsem... jsem pro tebe ještě dost přitažlivá?"
Posadil si ji na klín a vzrušeně řekl: „Ne. Totiž... ano...já jaksi..."
„Nechtěl by sis to raději nejdřív napsat a pak mi to přečíst?" posmívala se mu Serena.
„Ja sám nevím, co to se mnou je, odpověděl ji zmateně.
Serena přemáhala smích. „Briane, přece tě nemohu dotáhnout k oltáři spoutaného a se zavázanými ústy. Vždyť bys ani nemohl říct ano. Přece si tě nemohu vzít proti tvé vůli. Tak z čeho jsi tak nervózní?"
„Asi z tebe vystupuje nějaké fluidum, které oslabuje moji vůli, jinak si to nedovedu zdůvodnit."
Objala ho kolem krku. „Ale pánem svého osudu a kormidelníkem své duše jsi přece ty."
„Jenomže ty jsi zase čarodějnice, ovlivňující mé chováni."
„A je to snad zločin, když něco chci a důsledně za vytyčeným cílem jdu? No dobře, trochu jsem přitom kalila vodu, ale... "
„Jen trochu?" Byl z jejího hodnocení ohromen.
„Ale Briane, trochu se nad tím zamysli. Pokusy o vyvolání žárlivosti nezabraly, a když jsem ti pak důvěrně oznámila, že jsem ještě panna, tak jsi vůbec neměl chuť být tím prvním. Co jsem tedy měla dělat? Říct ti, že jde jen o dobrodružství? Tak prosím! Ale ani na to jsi nenaletěl!"
Ohradil se. „Takto vůbec nebylo! Řekla jsi jenom - pojďme si hrát a tvářila ses přitom jako žáček, který právě obdržel sardel z matiky. Což nechápeš, že jsem z toho všeho měl úžasný pocit viny?
„Právě proto jsem tě musela svést!"
Brian si uvědomil, že Serena má obdivuhodnou schopnost používat při přesvědčování logické argumenty. Radši jí to však neřekl.
„Potřebuješ ochranu."
„Ty bys měl zájem?"
„Ani mě nenapadne!"
Serena i přes tuto negativní odpověď klidně pokračovala: „Nechci nic jiného, než abys mě měl rád."
„Sereno, podívej se mi do očí a upřímně odpověz na jednu moji otázku: Skutečně to chceš?"
„Nejdřív mi odpověz na moji otázku."
Vůbec ho to nevyvedlo z míry. „Ty skutečně nechápeš, že se nechci ženit?"
„Ale ano," přisvědčila ochotně, „to chápu, ale pojďme kousek dál. A budeme nadále milenci?"
„Ty v sobě skutečně nemáš ani trochu studu?!" zvolal Brian. „Ne! Odpověz mi!"
Brian věděl, že pokud si chce zachovat renomé, měl, by říct ne. Jenže Serena mu seděla na kolenou, takže začal mít pochybnosti. Nakonec ze sebe dostal: „Ano... snad. Myslím, že můžeme pokračovat v našem vztahu."
„Děkuji ti," řekla pokorně.
Letmo ji políbil a přeložil na lavičku vedle sebe. „V jedné věci jsi mě dosud nepřesvědčila. Nedovedeš se pokořit."
„Ale pracuji na tom." Opět objevil stopu. Usmála na něj, protože jí bylo jasné, že ji Brian dosud dostatečně nezná. Ale stále víc se blížil k odhalení toho, co ji vedlo k takovému chování. Teď už jenom zbývalo, aby si ujasnila, co k tomu vedlo jeho a všechno bude v pořádku.
Brian ji zamyšleně sledoval. „Řekni mi, udělala jsi někdy ve svém životě něco bezděčně, nebo si všechno předem plánuješ?"
Obrátila k němu zrak a odpověděla: „Jednám vždy bezděčně, to jenom vzniklé situace jsou naplánované.
„To dost dobře nechápu."
„Například to, že jsem se do tebe zamilovala, bylo zcela bezděčné. I kdybych mela na vyber, sotva bych volila jinak. A když jsem se do tebe zamilovala, zcela přirozeně jsem musela situaci nějak zaranžovat."
Brian údivem zvedl oči. „TO snad ani nemůže být pravda!"
„Ale ano, já jsem upřímná."
„Tak tohle už jsem někde slyšel."
„Miluji tě, to mi musíš věřit. Ty to už ale víš."
Zmohl se jenom nato, že se na ni díval. A jak tak na ni hleděl, došlo mu v šokující jednoduchosti, že se do ní zamiloval - miluji ji! Pochopil, že miluje ten zdánlivě klidný zevnějšek teto zeny i vřící kotel emoci, ukrytý pod ním. Zamiloval se do jejího soucitu i potřeby ovládat jiné. Dokonce i do jejího sklonu k intrikaření. A také do rozkoše, která vzbuzovala jeho vlastní. Miloval její pohledy, kterými si zotročovala číšníky, poslíčky i nosiče, a též do hlasu, který zněl měkce a jemně. Byl okouzlen tím nezkrotným spratkem, kterého vylovil z kalných vod Mississippi, i tou odvážnou ženou, kterou v jedno brzké ráno vykupoval z rukou policie. Byl upoután ženou, která použila nevlastního bratra, aby v něm vyvolal pocit žárlivosti a okouzlen svůdnicí, která za tichého, probouzejícího se rána k němu přišla do pokoje. Připadalo mu to tak, že ji miluje už velice dávno. Chystal se jí to všechno říct, když v tom okamžiku se objevil poslíček se vzkazem, že má telefon.
Brian vstal a pohlédl na Serenu. „Počkám tu na tebe," usmála se.
Přikývl a zamířil k hotelu.
Serena osaměla. V duchu měla zlost. Srdce jí bilo jako na poplach. Aby se uklidnila, musela se několikrát zhluboka nadechnout. To náhlé ticho, které nastalo po jeho odchodu a jeho poněkud vyplašený výraz, co to má všechno znamenat?
Jedině.., že by... Hrom aby uhodil do toho neznámého, který musel volat právě v tuto chvíli. Nebylo to vůbec spravedlivé, odvolat Briana zrovna teď. Snažila si srovnat myšlenky, jak to všechno bude pokračovat... Samozřejmě, že se ještě mohlo všecko změnit, ale přesto byla jak u vytržení. Poprvé si mohla dovolit myslet na budoucnost, vytvářet si jasnější perspektivu. Byl to povznášející pocit a pokud by šlo všechno podle plánu...
Brian přistoupil k recepčnímu pultu a vzal do ruky sluchátko. „Prosím?" Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil že se mu nikdo nehlásí. Chvíli hleděl na sluchátko a pak oslovil recepčního: „Myslel jsem, že mě někdo volá."
„Ano, pane, volali vás. Nikdo to nebere?"
„Nikdo se neozývá." Zavěsil a pocítil neurčité znepokojení. Pokrčil rameny a chtěl se vrátit do zahrady.
Od výtahu se právě blížil Joshua. „Nepůjdeme na oběd, mám hlad
jako vlk?"
„Dobře, jenom skočím pro Serenu, je v zahradě." Náhle se mu začalo všecko rozjasňovat. Zůstal stát jak solný sloup. „Někdo mi volal," řekl Joshuovi, „ale když jsem se ozval, nikdo tam nebyl." V tu chvíli ho zalil studený pot a mozek začal pracovat na plné obrátky. Zmocnila se ho strašná nejistota.
„Já... " Joshua se při Brianových slovech zarazil a hleděl na jeho křídově bílou tvář. I on zbledl. „Nestačili je odvolat," zvolal. „Zřejmě vůbec nevědí, že je všechno prozrazené!"
Brian ho už neposlouchal. Vyběhl do zahrady. Srdce mu bušilo a myslel jenom na jedno - co je se Serenou?
Serena si neuvědomovala svoji samotu, protože byla zamyšlená. Náhle pocítila, že není sama. Zcela zapomněla, že odvolání slídilů
nějaký čas potrvá, a že zdaleka není mimo nebezpečí. Přestala být bdělá a ostražitá. Když na svých ramenou ucítila čísi ruce, instinkt jí prozradil, že to jsou nepřátelské ruce. Její tělo zareagovalo okamžitě a svíjelo se ve snaze zbavit se útočníků. Cítila, že ji chytilo několik rukou a přestože zoufale tloukla kolem sebe pěstmi, kdosi jí přitlačil na tvář vatu, napuštěnou chloroformem. Mozek ihned rozpoznal charakteristický pach, ale tělo už podléhalo. Zmalátněla, až nakonec zůstala zcela bezvládná. Dřív, než upadla do bezvědomí, stačila si pomyslet, že stráž odvolali příliš brzy.
Nebyla tam. Briana se zmocnil příšerný neklid, když zjistil, že tam Serena skutečně není. Společně se soukromým detektivem, který rovněž přestal být na chvíli ve střehu, prohledali celou zahradu a okolí. Marně. Joshua šel zatím telefonovat Stuartovi, informovat ho o tom, co se stalo. Nenašli žádné stopy, které by svědčily o tom, kam Serenu unesli.
Potom v Joshuově pokoji zaslechl, jak její bratr dává pokyny detektivovi, aby se pokusil zjistit, jestli někdo neviděl Serenu nasedat do nějakého auta, případně nějaké jiné informace. Když se Brian konečně dostal ke slovu, tichým hlasem se zeptal: „Co budeme
dělat?"
Joshua se na něj zamyšleně podíval. „Předně to nemůžeme ohlásit policii, ani FBI. To by znamenalo pro Serenu jistou smrt." Vytáhl z kapsy krabičku cigaret a otevřel ji.
„Dáš mi taky jednu?" zeptal se Brian.
„Myslel jsem, že nekouříš," překvapeně řekl Joshua a nabídl mu.
„Nekouřím, ale teď jsem dostal chuť." Brian si nechal připálit. Ruce se mu ani nezachvěly.
I Joshua si zapálil a oba se předbíhali ve vypouštění oblak dýmu. „A potom, pokud se nám neozvou, nemáme prakticky žádnou možnost něco podniknout."
A až se ozvou?
„Musíme počítat i se Sereninou pomocí. Jakmile zjistí, kde ji drží, bude se snažit dát nám to nějak vědět." „Co když se neozve nikdo?"
„Stále je naděje," řekl rychle Joshua, „že únosci se spojí se svými šéfy, aby jim oznámili, že úlohu splnili. Pokud budeme vycházet z předpokladu, že ještě nevědí o tom, že jsme je odhalili, tak budou volat Stuartovi a ten už se postará, aby pochopili situaci. Pokud už vědí, že o nich víme, je docela možné, že celou operaci zruší a Serenu propusti."
Chvíli mlčky kouřili a potom Brian chladně poznamenal: „Co když Serena zahlédla tváře únosců?"
Joshua na chvíli zaváhal. „To by nemělo vadit, pokud se obě strany dohodnou, že únos zůstane v tajnosti. Musíme doufat, že vraždy se neodváží."
Brian zamyšleně sledoval dýmající cigaretu. „Joshi, oprav mě, pokud se mýlím. Mezi těmi chlapíky a jejích šéfy mohou existovat určité třecí plochy."
Joshua s touto možností projevil souhlas. „Takže předpokládejme," pokračoval Brian v úvaze, „že se únoscům nebudou zamlouvat příkazy jejích šéfů. Je zřejmé, že oni strkají hlavu do oprátky a oni také za únos dostanou trest. Uvažujme dál. Co když vycházejí z teorie - mrtvý svědek žádný svědek a neuposlechnou příkaz?"
Joshua se zhluboka nadechl. „Nepřeháníš?" Brian čekal.
„Potom by už byla mrtvá," řekl Joshua dutě. „Ale ještě máme šanci. Tito proradní šéfové si své gorily vybírají velmi pečlivě a patřičně je platí. Nestrkali by přece takové peníze do nějakých primitivů. Pokud gorily plní příkazy, jsou dostatečně zabezpečeny. Jestliže by se vzepřely, pohrávají si sami se smrtí. A to tito chlapíci dobře vědí."
„Doufejme." Brian se opět soustřeďoval pohledem na cigaretu a pak ji zadusil. Zvláštním tónem, hlasu dodal: „Protože pokud to nevědí a my nedostaneme Serenu zpět živou a zdravou, tak už jim teď mohu slíbit, že se těžko dožijí možnosti vidět vězeňskou celu zevnitř."
Joshua pochopil Brianova slova zcela přesně. Vzpomněl si na tvrdost jeho pěstí. I když ho vzpomínka na nepříjemnou událost poněkud rozladila, bylo mu jas né, že Brian půjde po nich, a jakmile je objeví, tak už sotva kdy něco uvidí. Ani tu celu ne.
Serena se probrala do tmy. Bolela ji hlava, ústa měla vyprahlá a celé tělo měla v křeči, protože ležela v nepohodlné poloze. Byla svázaná a ústa měla přelepena širokou lepicí páskou. Vytušila, že leží v zavazadlovém prostoru auta. Chvíli se zkoušela uvolnit z pout, ale
brzy pochopila, že ten, kdo ji takto svázal, se ve svém řemesle vyzná. Vůbec se jí nedařilo nějak pouta uvolnit. Přestala se namáhat, aby zbytečně neplýtvala energií. Přestože byla v tak nezáviděníhodné situaci, pokoušela se přijít na to, kam ji asi vezou. Odmítala si připustit vážnost situace. Nesmí podlehnout panice, to by byl její konec. Samozřejmě, že v ní narůstala obava, tomu nedokázala zabránit ani sebevětším úsilím. Přesto se jí však podařilo tento nepříjemný pocit zahnat a soustředit se na okolní zvuky. Po chvíli auto zastavilo. Byla to garáž? Motor však běžel dál a k němu se přidal další zvuk... Pak se auto pohnulo a opět zastavilo. Kdosi vypnul motor a Serena zaslechla tlumené úsečné hlasy: Náhle se zvedla kapota kufru a oslepilo ji denní světlo. Slunce stálo vysoko na obloze, možná to už byl další den. Uvolnili jí pouta. Nohy a ruce však měla zcela zdřevěnělé.
„Tu pásku si nechte!" přikázal čísi ostrý hlas. „A, nesnažte se nám dělat problémy, jinak vás znova svážeme."
Když ji vytáhli z kufru, nezmohla se ani na sebemenší odpor. Dva muži ji podepřeli a vedli do nějaké budovy. Měla jenom malou chvíli na to, aby si ji ohlédla. Otupělé vnímání se probouzelo jen velice pomalu. Byla to stará, zchátralá budova, zjevně nepoužívaná. Zavedli ji do malé místnosti bez oken. Jediným zařízením byl rozviklaný stůl s telefonem, zářícím novotou, což v tomto prostředí působilo poněkud podivně. Serena si strhla pásku z úst hned, jak ji pustili. Zjevně si byli vědomi své převahy a proto nic nenamítali. Asi chtějí, abych promluvila, pomyslela si. Její mozek začal usilovně pracovat. Ruce i nohy už přicházely k sobě, ale stále ji v nich bodalo tisíce jehliček, takže byla prakticky bezmocná. Oba muži byli vysocí a urostlí, ale na další popis by si Serena netroufla. Měli neurčité vlasy a oči, stejně tak i tváře. Vypadali jako ubožáci, oblečení do té nejlacinější konfekce, která se snad prodávala na váhu. Oba ji pozorně sledovali, ale netvářili se nijak výhružně. Serena však zatím nezískala zpět ztracenou rovnováhu.
„Můžete být klidná, slečno Jamesonová," řekl jeden z únosců. Dělejte jen to, co vám řekneme a nesnažte se o nějakou hloupost.
Určitý čas spolu pobudeme, a to je všecko. Než se setmí, budete zpět v hotelu."
„Chceme jenom, abyste tam zavolala," navázal na prvního banditu stroze druhý.
„Řekněte panu Longovi a Ashfordovi, že jste v pořádku, a že vám zatím nic nehrozí. Zatím. Upozorněte je, ať je ani nenapadne volat policii. Váš život závisí na tom, co udělají." Celé to mělo vyznít výhružně, ale působilo to spíš vystrašeně.
Serena nasadila tak povýšenecký výraz, jakého ji byla schopna. „To vás bude strašně mrzet," řekla ledovým hlasem. Rozhodla se hrát vlastní Kru. „Až můj otec zjistí... "
„Přestaňte s tím a zavolejte do hotelu!" nařídil ji ostře jeden z gangsterů.
Serena přistoupila pomalým krokem ke stolu, zvedla sluchátko a vytočila číslo hotelu. Požádala, aby ji přepojili do Joshuova pokoje. Byla přesvědčena, že tam oba čekají na nějakou zprávu. Nemýlila se.
„Joshue?"
„Sereno!" Podle jeho hlasu bylo slyšet, jak se mu ulevilo a jak je vzrušený. „Jsi v pořádku? Můžeš mluvit?"
Podívala se na jednoho z únosců a vůbec ji neudivilo, že na ni míří samopalem. Přinutila se k ironickému úsměvu. „Ano, jsem v pořádku. Takový pocit jsem nezažila od návštěvy Jacksonu. Řekli mi," pokračovala klidně, „abych vás upozornila, že se nesmíte ukvapit. Především žádné zprávy policii. Můj život prý závisí jen na tom." Jeden z mužů k ní přistoupil a tak se Serena snažila ještě něco rychle říct. Doufala, že to nebudou její poslední slova. „Řekni Brianovi... "
Chlap jí vytrhl sluchátko a prudce ho odložil.
Litovala, že nemohla dokončit celou vetu, ale když si uvědomila, že únosci si nevšimli důležitého podtextu v jejím telefonátu, uklidnila se. Doufala, že Brian přijde na to, co mu chtěla naznačit.
Jeden z gangsterů se slušně uklonil. „Velmi dobře, slečno Jamesonová." Potom se podíval na svého společníka a řekl mu: „Vezmi ji ven, musím telefonovat." Serena se podřídila tlaku hlavně samopalu a vyšla ven z místnosti. Zjistila, že to je ohromná budova, jejíž vnitřek byl jenom velice spoře osvětlován malými špinavými
okny. Asi nějaký sklad, pomyslela si, když zůstali stát ve velké místnosti, která sousedila s tou, ve které byl telefon. Všimla si dřevěné židle, stojící pod žárovkou bez stínidla. Žárovka byla zavěšená na vysokém stropě. Vedle židle stál malý stolek s termoskou. Myšlenka na to, co v ní asi může být, se jí vůbec nelíbila.
Hleděla na gangstera arogantním pohledem, který ani nemusela v tomto případě předstírat. „A z toho mám pít? Doufám, že jenom žertujete?" Její cílená ironie se neminula účinkem.
Zamračil se na ni. „Sedněte si!" přikázal.
Serena nadzvedla obočí a opět ho podpíchla: „Vám by jenom prospělo stýkat se s oběťmi z lepších kruhů. A vůbec, já si vyprošuji, abyste se mnou jednal jako s nějakým psem." Překřížila ruce na prsou a probodla ho pohledem plným odhodlání a opovržení.
Brian stál vedle Joshua a během telefonátu se neodvážil cokoli říct, dokonce se ani nehnul. „Tak co je?" zeptal se, když Joshua dokončil hovor.
„Zatím je v pořádku, ale nesmíme aktivizovat policii. Podle jejího hlasu to zřejmě není tak hrozné.", Joshua mu zamlčel poslední Serenina slova, která někdo přerušil. Tato informace by v dané situaci Brianovi vůbec neprospěla.
„Stačila ti něco naznačit?"
Joshua se zamračil. „Ano, stačila, jenomže tomu nerozumím. Prý se tak cítila naposledy při návštěvě Jacksonu. To musí pro jednoho z vás něco znamenat, protože já jsem s ní nikdy v žádném Jacksonu nebyl. Ta narážka je tedy určená tobě. Který Jackson? V státe Mississipi?"
Teď se zamračil Brian. „Ne, tudy jsme neprojížděli.
Joshua si prohrábl husté tmavé vlasy. „Tak potom kde? Někde cestou jste museli v nějakém Jacksonu být, jinak být to přece nemohla říct. Nemělo by to smysl. Spoléhala se, že ti tím něco naznačí. Musíš si vzpomenout!"
„Moment," zvolal Brian, „Už to mám! Bylo to v Tennessee! Ano, Jackson v Tennessee. Byla to neplánovaná zastávka, jen na jeden den. Sjeli jsme z vytýčené trasy, protože Serena na tom trvala."
„Proč? Co tam bylo tak zajímavého?" Joshua se snažil uspořádat si myšlenky. „Co tam chtěla vidět?"
„Říkala... říkala, že ji vždy provokovala balada o Casey Jonesovi."
Po chvilce ticha Joshua poznamenal: „Myslím, že to byl nějaký strojvůdce."
„Železniční muzeum! A bylo to v Jacksonu!" řekl Brian a zrychlil se mu dech. „Nic jiného, co by nás mohlo zajímat, tam nebylo. Takže, Joshue, snad to máme. Tam, kde ji drží, musí jezdit vlaky!"
Oba muži se sklonili nad velkou mapou oblasti, která ležela na posteli a začali studovat rozmístění železničních tratí a překladišť.
Serena si nesměla připustit, že má strach. To by byla předzvěst konce a ona to dobře věděla. Snažila se zcela odreagovat od své ubolené duše a začala hrát velkou hru.
Její plán ještě nebyl kompletní, protože jí vlastně chyběly dva základní body - kdy a jak bude osvobozená. Jediné co věděla bezpečně, že ji v tom nenechají. Znala přece otce i Joshua, a znala taky Briana.
Najdou ji!
Určitě ji najdou. A až k tomu dojde, musí být připravená.
Zatím musí pečlivě hrát svoji roli. Každým opovržlivým pohledem, každým pyšným gestem a arogantním slovem dokreslovala obraz zkažené, zpupné a sebejisté dcery bohatého tatínka. Musela se jim jevit jako skleníkový květ, pečlivě pěstovaný jenom pro krásu a ozdobu a dokázat jim, že tento únos je pro ni jenom nepříjemné intermezzo, překážka, kterou velice brzy její milovaný taťka odstraní, a potom se těšte!
Hrála si na sužovanou, ale dostatečně drzou slečinku. Opovržlivě si stěžovala na prostředí, špínu a tmu a tvářila se otráveně a unaveně. Byla by se vsadila, že tito chlapíci o ní prakticky nic nevědí, a pokud ano, ta zde byly věci, o kterých prostě vědět nemohli, díky otcově prozíravosti.
Neměli ani tušení, jakého v ní mají protivníka a jakými reflexy a jakou rozvahou je obdařena.
Role, do které se obsadila, jí umožňovala zapomenout, že jí každou chvíli hrozí smrt. Věděla stejně jako Joshua, co tímto únosem sledují. Jeden z únosců sice volal nějakému šéfovi, ale určitě to nebyl ten nejvyšší. Jistě se však brzo dozví, že ji mají.
Tito dva chlapci teď zřejmě čekají na odpověď, že které by se dozvěděli, jestli to Stuart vzdal. Pak si řekla, že to určitě není možné, vždyť to jsou jenom vykonavatelé, malé ryby a jako takoví sotva vědí, oč, vlastně jde. Teď jenom čekají na pokyn, kdy mají svého zajatce propustit.
V koutku duše doufala, že se nemýlí. Ať už však její únosci znali celé pozadí únosu nebo ne, jejích boss určitě ví, anebo se to velice brzo dozví, že Stuart to nikdy nevzdá.
Možná se dozví, že po nich někdo jde, a že už jim je na stopě. A ta skutečnost, že ji unesli, jim na nic není. Ale kdyby ji zabili, odepsali by tím vlastně i sebe.
Nechtěla ani pomyslet na to, co by pak následovalo. Nejvyšší šéf by mohl jednoduše vydat příkaz a tito dva, pokud jsou natolik oddáni svým chlebodárcům a věří, že by je v tom nenechali, příkaz splní.
Takových variant však bylo mnoho.
Její věznitelé se také mohli rozhodnout, jestliže už dávno nebyli rozhodnuti, že pokud by ji nechali naživu, budou s ní jenom starosti. Zabijí ji, její tělo znetvoří, aby ji nikdy nemohli identifikovat...
Logicky si Serena byla jistá, že původní příkaz zněl unést ji, ale nechat naživu. Stuart by s nimi určitě nespolupracoval, kdyby zabili jeho jedinou dceru. Kromě ní už neměl totiž co ztratit.
Nepochybovala o tom, že v této situaci se však příkazy mohou radikálně lišit. Velký boss by se zákonitě dostal do obrovských problémů, kdyby připustil její vraždu. Naopak, když ji vrátí v pořádku, může tím jenom získat. Určitě po něm jdou a pokud ho ještě nedopadli, neznamená, že by za její život krutě nezaplatil.
Během těchto úvah dospěla k závěru, že její osud závisí, byť se to zdá poněkud kuriózní, na svědomitosti jejích únosců. Totiž - zda splní příkazy nebo ne.
Raději už na to nechtěla myslet, aby se z toho nezbláznila. A tak si chvílemi stěžovala, pak zas vyhrožovala a tlačila je do úzkých, jak se jen dalo.
Svoji roli hrála perfektně a nezbývalo jí nic jiného, než čekat, kdy ji Brian a Joshua najdou.
Joshua seděl za volantem a sledoval cestu, kterou se vypravili. Brian se díval do mapy a nahlas se orientoval. „Je tady pět hlavních nákladních železničních tratí," referoval. „Pokud si můžeme být jisti, že ji drží právě tady... Myslíš si, že je to možné?"
Joshua přikývl a ukázal prstem na mapu, kde měli tuto oblast vyznačenu červenou barvou. „Musí to být poblíž nákladní trati," prohlásil rozhodným hlasem, aby přesvědčil nejen Briana, ale i sebe. „Někde tady ji musí ukrývat. Skladiště a různé opuštěné budovy jsou pro ně bezpečnější než auto. Nejspíš to bude už nepoužívané překladiště, které není tak na očích náhodným chodcům a policii. Podle pramenů, které má k dispozici náš soukromý detektiv Paul, je zakroužkované překladiště jediné, jehož součástí jsou už i dlouho nepoužívané prázdné sklady. Všechno to sedí, Briane."
„Myslíš, že auto ukryli?"
„Zřejmě ano, ale to by neměl být problém. Paul se dozvěděl, že měli sedan modré barvy, a pokud ho někde nevyměnili.., stejně je však musíme najít."
„Řekl jsi Paulovi, aby se držel bokem?"
„Neboj se, ví, co má dělat. Bude nás krýt ve chvíli, kdy půjdeme dovnitř, ale až do momentu, dokud nebude Serena volná, nebude podnikat nic na vlastní pěst."
Dávno předtím si stanovili taktický postup celé operace.
Po chvilce ticha se ozval Brian: „Musíme předpokládat, že jsou ozbrojeni a snažit se řešit celou situaci bez střílení. Teď záleží na tom, jak se dostat dovnitř, na to místo, kde ji ukrývají. Budou se snažit ji použít jako štít a tím nás donutit, abychom do toho nešli." Dále už rozebíral celý plán jenom v duchu.
„Pokud bude Serena připravena na možnou akci z naši strany, tak se jim to nepodaří, reagoval Joshua klidně. „Pokud si pamatuji, tak až dosud se v žádné situaci nechovala pasivně. Můžeš se spolehnout, že to nenechá celé jenom na nás." Unaveně se smál. „Už jako dítě se obdivovala rytířům v brnění, ale vsadil bych se, že právě 'teď
přesvědčuje své únosce o tom, že je tou nejkřehčejší a nejrozmazlenější květinkou, která kdy vyrostla od dob války Severu proti Jihu."
Brian znervózněl. „Já vím... říkal jsi mi, že ovládá karate, ale pokud by se pokusila je zlikvidovat sama a udělá přitom nějaký neuvážený krok, tak... "
„Něco takového jí nehrozí. Nikdy nekoná neuváženě. Určitě ji napadne, že až se objevíme, tak k nám nemůže hned utíkat. Dostala by se do křížové palby, ze které se těžko někdo zachraňuje."
Brian se trpce usmál. „Připadá mi to tak, jako kdybys počítal s tím, že ještě bude schopna střízlivě uvažovat."
Joshua s plnou vážností odpověděl: „Už jsem ti říkal, že Stuart je velice prozíravý člověk. Už dávno předpokládal, že by se něco podobného mohlo přihodit, zejména po smrti matky. Proto nás oba od malička učil věci, o kterých se jiným dětem ani nesnilo. To drilování z dětství pomáhá Sereně v případě nutnosti myslet dopředu. Navíc s plnou zodpovědností. Dostali jsme se k tomu tak, že Stuart v určité situaci řekl - co byste dělali, kdyby? My jsme pak tu situaci museli řešit podle svých představ. Reně to šlo velice dobře. Obvykle dokázala vyřešit devět z deseti těchto situací a často přišla s takovým řešením, které neměl připravené ani Stuart." Joshua si povzdechl. „Samozřejmě netvrdím, že se jí někdy nezmocnila panika, nebo že neutrpěla šok. Jsem ale přesvědčen, že případné panice podlehne až bude po všem. Při stresových situacích si dokáže zachovat chladnou
hlavu."
Brian mu věřil. Teď už Sereně rozuměl a dobře ji chápal. Věděl, že žena, kterou tak miluje, není nikdy hysterická. Uvědomil si, jak velmi ji miluje...
Oba muži se zamysleli a v autě se rozhostilo ticho. Konečně objevili překladiště a v bezpečné vzdálenosti od budovy jej celé opatrně objeli. Potom Joshua zaparkoval svoje auto za polozřícenou zdi a kousek od něj zastavil svůj vůz i soukromý detektiv. Pozorně začali zkoumat komplex vzdálených budov. Byly to staré baráky, které nikdo nepoužíval. Náhle Brian ukázal rukou dopředu. „Podívej se tamhle! Nevidíš tam něco modrého? Na rohu té budovy!"
„Máš pravdu." V tom okamžiku Joshua několikrát za sebou zmačkl klakson auta.
Brian mu to chtěl nejprve vytknout, ale pak pochopil, co tím Joshua sleduje. Uvědomil si, že tento zvuk tu není vůbec nápadný, protože kolem dokola vládne čilý dopravní ruch a houkačky aut se ozývají velmi často. A potom - sled tónů klaksonů mu byl známý. „To je přece SOS. Myslíš, že Serena zná morseovku?"
„Vím to, a pokud můj signál slyšela, bude připravena na náš příchod."
„A když neslyšela?"
„Nesmíš zapomenout na její vpravdě kočičí reflexy. Teď už ale pojďme, musíme se dostat co nejdřív do budovy."
Serena zaslechla vzdálené zvuky klaksonu. Hodila jeden ze svých opovržlivých pohledů na své únosce a všimla si, že nic nepostřehli, anebo jim to nic neříkalo To bylo dobré. Už byla téměř u konce se zásobou svých jedovatých poznámek, při kterých stále chodila sem a tam. Chtěla, aby si oba muži zvykli na její stálé přecházení. Chodila, občas se na ně podívala, pak vzala do ruky termosku a hned ji zas položila zpět, fňukala nad zlomeným nehtem...
Oba muži ji sledovali lhostejným pohledem. Dospěla k závěru, že ani jeden by ji bezprostředně nezasáhl při pokusu o útěk. Neměla se však kam ukrýt, a tak si zvolila místo ve stínu u stěny a doufala, že ji nezradí vlastní rychlost. Zatím dál pokračovala v měření vzdálenosti mezi stolem a židlí a usilovně přemýšlela. Pozorně sledovala všechny podezřelé zvuky, až ji z toho rozbolely bubínky. Počítala s tím, že musí přijít nějaké varování, krátké jen zlomek vteřiny, a to musí využít k tomu, aby unikla z dosahu svých strážců. Když ten okamžik nastane, bude už připravena a okamžitě vyrazí vpřed.
V tom okamžiku zazvonil v druhé místnosti telefon a oba muži se otočili za zvukem. Téměř ve stejnou chvíli něco proletělo oknem dovnitř. Zařinčelo sklo, oba únosci se zalekli a toho využila Serena. Chytila termosku a praštila s ní po hlavě chlapa, který se k ní otočil. Všimla si ještě, že sahá po zbrani, na nic už nečekala a vrhla se
kupředu k tmavé stěně. Jak se hned ukázalo, podcenila svou rychlost i sílu.
Jenom zcela nejasně si uvědomovala, co se okolo ní děje. Výkřiky, údery, praskot, sténání a výstřely. Potom zaslechla zastřený hlas a cítila, že s ní někdo hýbá, dotýká se jí teplýma a něžnýma rukama a oslovuje ji. Nebyla schopna rozeznat slova a ani se o to nesnažila.
Instinkt ji říkal, zeje v bezpečí. Uklidněná zavřela oči. Opět s ni někdo začal hýbat. Slyšela další hlasy, ale něco mela s hlavou. Strašně ji bolela a to ji znervózňovalo. Chtěla si někomu postěžovat, ale z úst jí vycházel jenom neartikulovaný šepot. Zaslechla, jak kdosi říká „Dejte jí injekci proti šoku." Chtěla tomu neznámému říct, že v žádném šoku není, ať ji nechají, že chce trpět sama, ale nebylo jí to nic platné. Pocítila slabé píchnutí a za chvíli už jí bylo všecko jedno.
Probudila se svěží, jako by se nic nedělo. Sedla si na posteli a rychle a zcela srozumitelně řekla: „Čert aby to vzal!" Vtom ji překvapila prudká bolest a ona se oběma rukama chytila za hlavu. Nahmatala obvaz.
„Řekl bych... " Hlas přicházel z levé strany.
Opatrně otočila hlavu a spatřila Joshua, sedícího na židli u její postele. Vlastně u Brianovy, vždyť byla v jeho pokoji.
„Řekl bych," zopakoval Joshua suše úvod své myšlenky, „že to byla velká hloupost takhle se sama vyřadit z boje a ke všemu právě tehdy, když jsi měla sklidit úspěch... "
„Neuvědomila jsem si, že ta prokletá zeď je tak blízko," postěžovala si Serena, „a potom, byla tam tma jako v pytli, samý stín, těžko jsem se orientovala. Ke všemu jsem se vůbec necítila jako hvězda. Skutečnost je mnohem hrůzostrašnější než nějaká teorie, ,to můžeš věřit. Moc těžko se s tím člověk srovnává. Kde je vlastně
Brian?"
„Před chvílí jsem ho poslal dolů, aby přinesl něco k jídlu. Vysedával tu celé hodiny a už začal pomalu mluvit sám se sebou."
„Bože můj!" Snažila se připomenout si poslední události, ale měla všecko nějak rozmazaně. To udělala ta srážka se zdí. „Co se stalo s těmi gaunery?"
Joshuovi se moc nechtělo do vyprávění podrobností, ale musel se usmát nad výrazem, kterým Serena jmenova1a únosce.
„Mohu tě ujistit, že jsou v bezpečí. Rádně spoutaní a se zalepenými ústy čekají ve skladu s Paulem, až přijdou Stuartovi chlapi a vezmou si je do prádla. Pokud ovšem vůbec budou schopni nějakého projevu. Já osobně o tom silně pochybuji."
„Chceš říct, že nejsou zcela v pořádku?" zeptala se Serena a upravila si polštář pod hlavou. Zjistila, že ji někdo převlékl do fialové noční košile. Doufala, že to byl Brian.
Joshua se zašklebil. „Nejsem si tím zcela jistý."
„To vy dva s Brianem?" pokusila se hádat.
„Nedal mi moc šancí." Menší modřiny a odřené klouby jeho rukou však naznačovaly, že to přehání, ale tvářil se vážně.
Zamrkala. „Chceš říct, že Brian... "
„Vyváděl jak nepříčetný," odpověděl jí Joshua stručně.
Oči se jí rozšířily překvapením. „Cože? Brian?" řekla s údivem. „Nikdy jsem ho ještě neviděla rozčileného a měl k tomu tolik příležitostí. Vždyť jsem sním točila několik týdnů."
„Řekl jsem snad, že se rozčiloval?" Joshua se tvářil jak neviňátko.
„A co tedy?"
„Řekl jsem, že vyváděl, a to je rozdíl." Pak začal vyprávět.
„Vpadli jsme tam... a ty jsi ležela na zemi bez známky života. Snad se dá Brianovi odpustit, že se hned domníval, žes tebou nějak hrubě zacházeli, nebo že tě dokonce zabili. Podle toho se začal chovat. Jeden z těch lotrů se jen ohlédl a vypadal náramně vystrašeně. Ten druhý právě chytal letící termosku. Mimochodem, neměla jsi v tom prsty?" zeptal se jízlivě Joshua Sereny.
Praštila jsem ho těsně předtím, než jsem vyrazila.
„No to je krásné. Jak ji odhazoval, stačili jsme se zorientovat."
„A co bylo dál?" nedočkavě se zeptala Serena.
„No pak už to šlo všechno ráz na ráz. Brian zahlédl tvoje bezvládné tělo a to ho rozzuřilo. V životě jsem neviděl někoho tak rychlého. Jeden z těch chlapů začal střílet, ale netrefil. Brian mu
vyrval zbraň - ono to zní náramně jednoduše, ale bylo to něco - a pak už se do nich pustil. Pak jsem zjistil, že žiješ a řekl jsem mu to. On by je byl jinak schopen pozabíjet." Joshua zamlčel, že přitom málem přišel též k úrazu.
Serena se konečně začala usmívat. „Tak se mi zdá, že jeho zodpovědnost pracovala přesčas," zamumlala, „nebo to bylo něco
jiného?"
„Řekl bych, že spíš to druhé," konstatoval Joshua. „Ať je to jak chce, ty gaunery jsme přenechali Paulovi, tebe sbalili a převezli tě sem. Hotelový lékař vyloučil otřes mozku, ale doporučil spánek. Brian u tebe seděl tak dlouho, že jsem i k němu musel zavolat lékaře. Teprve před chvílí odešel."
„Volali jste otci?"
„Ze všeho nejdřív." Joshua se usmál. „Jak jsem předpokládal, zůstal klidný. Mluvil s ním i Brian, ale spíš na něj křičel a vůbec si nebral ubrousek před ústa. Vzal jsem mu sluchátko a vysvětlil Stuartovi, že jsi v pořádku, a že jsi mu, jako učiteli umění přežít, neudělala ostudu. Mám ti vyřídit, že tě miluje a prosí tě aby ses vrátila domů dřív, než se zase do něčeho zapleteš.
Serena se zhluboka nadechla. „Takže je po všem?"
„Po všem."
„Co říkal Brian?"
Joshua se šibalsky usmál. „No to víš, že něco říkal. Ale celou cestu sem to stále měnil. Snad by bylo líp si to vyslechnout od něho,
ne?"
„Asi to bude nejlepší." Usmála se, odhodila přikrývku a pomalu vstala. Chvíli zůstala stát, aby se zbavila závrati. Díky její tvrdé hlavě to netrvalo ani tak dlouho. „Mohu se ještě osprchovat, než mu řekneš, že už jsem vstala?"
Joshua se protáhl a také vstal. „To víš, že ano." Pak zamířil ke dveřím, chvíli zůstal stát a pak se otočil k Sereně. „Sereno... "
„Prosím, Joshue."
„Mělo tě napadnout, že ten tvůj původní nápad nebude k ničemu. Mám na mysli ten začátek s pokusem a vyvolání žárlivosti."
Serena se na něj podívala svýma jasnýma, trochu překvapenýma očima. „Joshue, a jak jsem to měla vědět?"
„No to je právě ono." Pokýval hlavou a vyšel z pot koje. S její odpovědí nebyl spokojen.
Serena si stoupla v dobré náladě pod sprchu. Cítila se povzneseně a nemohla se už dočkat, až uvidí Briana. Vyšla z koupelny, oblékla si čistou noční košili a začala si před zrcadlem toaletního stolku česat vlasy. Vtom vstoupil Brian.
Chvíli na sebe beze slova hleděli. Brian vypadal trochu unaveně a jeho klouby byly o něco odřenější než Joshuovy. Otok na pravé tváři svědčil o tom, že jeden z gangsterů se pokoušel bránit.
Rena odložila hřeben a něžně ho oslovila. „V dnešní době se už tak často nestává, aby muži zachraňovali ženy z nebezpečí. Nevím, jak ti mam poděkovat."
„Provdej se za mne," řekl hlubokým hlasem.
Polkla naprázdno a nepřirozeně se zasmála. „Ale vždyť ty přece nejsi typ na ženění, sám jsi mi to řekl. Proč ta radikální změna?"
Brian k ní pomalu přistoupil, vzal její tvář do dlaní a začal ji líbat. Serena vychutnávala se zavřenýma očima plamen touhy, který ji spaloval. Cítila, že ji vzal do náručí a udělal s ní několik kroků. Když otevřela oči, viděla, že se Brian opírá o zadní čelo postele a ona je schoulená v jeho klíně.
„Protože tě miluji," řekl něžně.
Serena si zhluboka vydechla, opřela se čelem o jeho bradu a objala ho kolem krku. Pak zvedla hlavu, usmála se na něj a zahleděla se do jeho zeleně svítících očí, „I já tě miluji."
„Vezmeš si mě?" zeptal se zastřeným hlasem.
„Víš určitě, že je to tvé přání? Dnes jsme toho zažili, víc než je zdrávo a nerada bych využila tvého rozpoloženi z cele situace.
„Neodpověděla jsi na moji otázku."
„Ovšemže se za tebe provdám, miláčku. A ráda!"
Zasmál se a odhrnul jí pramínek vlasů z tváře.
„Stejně jsi věděl, jak ti odpovím," poznamenala poněkud uraženě.
„Ano, věděl."
Usmála se a čekala. Byla si jista, že toho ví Brian ještě víc a chtěla to slyšet.
Brian ji pevně držel a opět ji políbil. Když se na ni podíval, jeho oči byly velmi jasné. „Dospěl jsem k určitým závěrům," začal. „K jakým?"
„Hodně jsem o nás dvou přemýšlel," pokračoval a šibalsky se usmál.
Serena ho pohledem přímo provokovala, aby už začal. „Tak nejdřív o tobě."
Souhlasně přikývl. „Takže začnu u sebe. Šok z toho, že už tě možná neuvidím, mi pomohl si uvědomit, jak velice mi na tobě zaleží. Byl jsem přesvědčen, že náš vztah nemá perspektivu. Stále jsem si kladl otázku, proč se mi budoucnost s tebou jeví jako holý nesmysl.
„A teď?"
„Jako kdybych všechno náhle pochopil. Mělas pravdu, když jsi hovořila o silných návycích v mé povaze. Po ukončeni školy jsem se rozhodl, že si založím vlastni podnik. Rozhodnutí to bylo pevné a logické. Soustředil jsem se na to a neměl jsem čas na nějaký hluboký vztah. Tím byl určen můj životní styl. Po nějakém čase se z něj stala vyježděná kolej, hloupý návyk." Pokýval hlavou, jako kdyby ho toto
zjištění samotného překvapilo. Ten návyk byl tak silný, že jsem si proste nemohl připustit, že tě miluji." Usrná1a se a z tváře jí zářila radost.
Brian ji políbil. „A tys to věděla. Celou tu dobu jsi to věděla. Vsadil bych se, žes to věděla už od toho dne... "
V jeho pohledu se objevila otázka. „Víš kdy jsem se do tebe zamiloval?"
Ani okamžik nezaváhala. „To ráno, když jsi mě vykupoval z vězení."
„Byl jsem přesvědčen, že jsi to postřehla. Tehdy jsem byl na tebe pořádně naštvaný."
„To jsi tedy byl." Zamilovaně se na něj usmála. „Vyváděl jsi jako tajfun, ale dřív, než jsi začal nadávat, vzals mě do náručí. Bylo to zcela spontánní gesto. Až později jsem si uvědomila jeho dosah."
„Takže jsi rozhodnuta si mě vzít?"
„Já jsem se do tebe též zamilovala," řekla tiše.
„Jenže já měl svůj zaběhnutý životní styl a nehodlal jsem ho měnit."
Přikývla. „Přesně tak a nic jiného sis nebyl ochotný připustit. Zdálo se mi, že nejlepším způsobem, jak tě na sebe upozornit,bude pořádně s tebou zatřást. Protože fyzicky bych to nebyla zvládla... "
„Zatřásla jsi mými city. Naznačila jsi mi, že chceš zbalit Longa, a já naletěl. Tím to ale neskončilo. Rozhodla ses jit ještě dál. Požádala jsi mě, abych te zasvětil do tajů svádění,a pak jsi mi s nevinnou tváří oznámila, že jsi ještě panna."
„Odmítls mě," připomenula mu.
„A ty jsi zase hovořila o nějaké ztrátě sebeovládání a kajícně ses doznala, že jsi hrála falešně. Pak ses ale přiznala, že mě miluješ a přestala jsi s koketováním. Tímhle rafinovaným způsobem jsi mě chytila do sítí, ze kterých už jsem se nedokázal vymotat."
„Ale s intrikařením jsem přestala," řekla nevinně.
Brian se usmál. „Moje milí, tomu přece sama nevěříš.
Serena vykouzlila svůj záhadný úsměv Mony Lisy. Brian pokračoval: „Ty jsi přece s intrikami nikdy nepřestala. Dál jsi se mnou jemně manipulovala, až jsem nebyl schopen vlastního úsudku. A pak už sis připravila všechny své zbraně. Náš vztah se dostal do
slepé uličky. Mohla ses cítit dotčená, ale vinen jsem byl pochopitelně já - a tak dále... Mohli jsme se také pokusit o přetvářku nebo si na něco hrát. A ty sis vymyslela právě tohle! Nemohl jsem potom kvůli tobě spát, ty jedna čarodějnice!"
„Nemohla jsem se ovládnout. Musela jsem tě svést," zašeptala.
„Musím přiznat, že velkolepým způsobem."
„Děkuji ti za uznání!"
Brian si odkašlal. „A potom v našem vztahu nastal zásadní zlom. Stali jsme se milenci. Abych se necítil vinen, vzala jsi všechno na sebe. Jak šlechetné... "
Serena se zasmála.
Brian pokračoval: „Takže mohla začít závěrečná fáze tvého plánu - nemít žádné nároky. Bylas tak nenáročná, že mi to začalo jít na nervy."
Serena se rozhodla přerušit jeho meditace. „Byla jsem přesvědčena, že člověk by si měl uvědomit, co vlastně chce. Pokud ovšem ví, co chce," řekla vážně.
„A tak jsi mi poskytla to, o čem ses domnívala, že právě to chci -krásný, nezávazný flirt."
„Vycítila jsem, že to je právě to, co chceš. Žádné závazky, žádné připoutání se k někomu."
„A to všechno se začalo odehrávat právě tehdy, kdy můj mozek začal, byť poněkud opožděně, opět fungovat."
„Co tě k tomu přimělo?" zeptala se.
Brian už nedokázal potlačit úsměv. „Skutečnost, že jsem se dozvěděl o tvých nadacích a brilantním obchodnickém mozku. Joshua, který mi velmi pomohl při sestavování mozaiky tvého života i tvé osobnosti, mi jednou naznačil, že jsi složena z mnoha vrstev a natřena několika nátěry. Pokoušel jsem se jednotlivé vrstvy rozlišit. Měl jsem však pocit, jako by byly různě popřehazované. Bylo mi jasné, že jsem začal z nesprávného konce. Joshua mi přitom řekl ještě jednu. věc, o které se domnívá, že tě charakterizuje - že jsi totiž ve své podstatě velice zranitelná."
„Ty si to také myslíš?" zeptala se se staženým hrdlem.
Ušklíbl se. „Ne, miláčku, já si to rozhodně nemyslím!"
Nejdřív se Serena snažila vypadat uraženě, ale pak se rozesmála. „Tak dobře, a co dál?"
Když jsem dospěl k závěru, že tvůj bratr tě nezná ani zdaleka tak, jak se domnívá, začal jsem si dávat dohromady souvislosti. Obraz začínal dostávat konkrétnější kontury.
„Jaké?"
„Především je to zkušenost, že tě tvůj otec důkladně připravil pro život. Neni přece blázen, aby očekával, že budeš celý život sedět vedle něho. Když se k tomu přidá tvoje vzdělání, transakce s nadacemi a co já ví ještě co... a nesmím ovšem zapomenout na tvoje společenské založení, logické myšlení a organizační talent, tak je obraz dokonán."
„Začínám ti pomalu rozumět."
„No a když to dáme všechno dohromady, tak nám vyjde jenom jeden závěr - že pro tebe není žádným problémem něco nebo někoho ovládnout. Jsi k tomu nadána neobyčejnou schopností chápat lidi, protože se o ně zajímáš a upřímně s nimi cítíš."
„Děkuji za vysoké mínění, které o mně máš."
„Nemáš zač. Od té doby jsem si začal jednotlivé vrstvy ukládat ve správném pořadí. Nesměj se!"
„Zdá se mi to poněkud směšné ale pokračuj."
„Začnu od začátku. Rozvaha. Mimochodem, ať tě dal křtít kdo chtěl, byl to geniální nápad."
„To musím říct tátovi."
„Řeknu mu to sám, a nejen to." Znova si odkašlal. „Takže -rozvážná a klidná. Potom je tu ten zájem o lidi a ochota jim pomoct bez ohledu nato, co tě to bude stát. Podle zásady - co mám, to dám. A pokud jsi něco z toho neměla, vždy sis dokázala cosi vymyslet."
„A myslíš, že mě prohlásí za svatou?"
„Vydrž, to nejhorší mám teprve před sebou."
„Už teď se bojím."
Brian ji políbil a pokračoval. „To nebyl jenom soucit. Pod ním bylo něco víc - tvůj sklon k intrikaření. Pro tebe bylo druhou
přirozeností pohybovat se obratně postranními uličkami stejně, jako pro Borgie servírovat otrávené jídlo."
„Nemám ráda taková přirovnání," poznamenala Serena.
„Říkám to, co si myslím.
Podívala se na něj. „Příště ti to tak lehce neprojde, to tě upozorňuji."
„Dám si pozor." Samolibě se zasmál. „Kde jsem přestal? Aha, už to mám! Intrikaření. Když to spojíme s nátěrem, který je pod tím, mám na mysli potřebu mít stále všecko pod kontrolou, tak nám vyjde skutečně příšerná kombinace. Zařizovala sis věci tak, jak jsi skutečně potřebovala. Manipulovala jsi s lidmi i se situacemi. Čím komplikovanější, tím lepší." Nadzvedl obočí. „Chceš mi snad k tomu něco říct?"
„Zatím ne, čekám, až dojdeš k mému základnímu povahovému rysu," odpověděla slušně.
„Vydrž, hned to bude. Pod nátěrem ovládání jsem objevil zranitelnost. Snad víš, jak jsi zranitelná?"
„Byla jsem tím sama překvapena."
„Ani se ti nedivím, ale je to tak. A teprve pod tím vším je podstata, zásadně ovlivňující veškeré tvé počínání, celou tvoji osobnost."
„Netroufám se zeptat... " Ani neměla důvod, protože věděla, že už Brian všechno ví.
Něžně se usmál. „Ty nedovedeš prohrávat''
Serena se usmála také. „Když mi bylo šest let, mluvil se mnou otec o půvabu prohry. Nikdy jsem se s touto jeho filozofií neztotožnila."
Zasmál se. „Pro tebe také nic jiného než výhra nemělo smysl. Ostatní už jsi zvládala hladce a vše ti téměř samo padalo do klína. Neobtěžovala ses nějakým jednotlivým úkladem, musela jich vždy být celá síť. Když jsem do ní padl já, zamotával jsem se čím dál tím víc, a ať jsem dělal cokoliv, nebylo z ní úniku. Vzala sis prostě do hlavy, že mě dostaneš, a už ses toho nevzdala. Každý krok, který jsi udělala, vycházel v tvém plánu z tohoto záměru. Uvědomoval jsem si, že hraješ nějakou hru, ale nedokázal jsem pochopit, co tě k tomu
vede."
„Láska," zašeptala. „Dělala jsem to vše ve jménu lásky. Dokázala jsem lhát a používat všechny svoje zbraně jen abych te získala. To všecko pro takovou maličkost - že jsem se do tebe tak velmi zamilovala."
„Jsi skutečně zvláštní žena," zamyšleně řekl Brian.
„Jedno mi ale vytknout nemůžeš. Nejsem vypočítavá," bránila se. „Já jsem se jenom snažila navozovat takové situace, ve kterých bys musel přemýšlet nad tím, co skutečně chceš. To byly ty moje něžné nástrahy... ve jménu mé lásky k tobě. Přitom jsem tě do ničeho nenutila. Rozhodl ses sam.
Brian se jí zahleděl do očí a potom s absolutním klidem pronesl: „Lásko moje, pojď, rozmotáme tu síť a slíbíš mi, že už nebudeš připravovat žádné další nástrahy bez mého předběžného souhlasu."
Serena se usmála. „Vždy budeš mým nejlepším přítelem. Ve jménu naší lásky se ráda vzdám všech svých tajemství a intrik. Už jsou zbytečné."
Vzal její tvář do svých teplých dlaní. „Miluji tě, Sereno."
„Já tě též miluji, Briane." Její tvář zářila štěstím. Nebyla by to však ona, kdyby hned vzápětí nedodala: „Nezavoláme obsluhu? Mám hlad jako vlk!"
Když dojedli, všiml si Brian vyvěšeného telefonu. „Proč jsi to udělala?" zeptal se udiveně.
„Protože si přece nepřejeme, aby nás někdo vyrušoval. Nebo snad
ano?"
Brian ji něžně přivinul do své náruče. „Ne. Ale proč si myslíš, že by nás nikdo neměl vyrušovat?" „Mám takové tušení, že... "
„Čím to je, že tvoje tušení lze obvykle považovat za absolutní jistotu?"
„Tak to tedy nevím."
Brian to nekomentoval, ale změnil téma. „Řekni mi," usmál se na ni, „ta dnešní ranní scénka v zahradě... Kdybych býval řekl, že je to konec, co bys dělala?"
„Asi bych... zřejmě bych něco vymyslela."
Dlouho se na ni díval a pak se smíchem řekl: „Bože můj, do čeho jsem se to zas zamotal?"
„No přece do osidel lásky, můj milý," začala se smát i Serena. „Ale můžeš být klidný, já taky. Víš, můj drahý, milovala jsem tě už tehdy, když ty jsi ještě ani netušil, že bys mě někdy mohl milovat."
Brian ji objal a jeho zelené oči ztmavly. „Reno, ještě nikdy jsem nebyl tak nádherně spoután láskou!"
Když spojovatelka řekla Joshuovi, že telefon do pokoje pana Ashforda je vyvěšený, ani se moc nedivil. Položil sluchátko a po krátké úvaze vytočil číslo domů.
Stuart už určitě o všem ví. Na Sereně mu záleží jako na nikom jiném. Možná, že už vybral i svatební dar. Mezitím, co poslouchal signál ve sluchátku, uvazoval o plavovlasé klavíristce. Co když to je přece jenom bruneta?
Serenina nevinná poznámka mu nedala pokoj...