Vaclav Havel Spisy VII. (souborné dílo) Projevy a jiné texty z let 1992-1999 Pohřeb kardinála Tomáška praha 12. 8. 1992 Vážení přítomní, muž, kterého dnes pohřbíváme, stál po celý život pevně na straně lidskosti a vzdoroval násilí, které se mu za to příslušně mstilo. V závěru jeho života se dílo, tímto postojem utvářené, vskutku vítězně naplnilo: byla to především jeho zásluha, že se v naší zemi občanský vzdor tak šťastně spojil se vzdorem duchovním a že výsledkem tohoto spojení byla vzpoura proti zlu, jejíž humánní tvář sklidila obdiv celého světa. Duchovní rozměr lidského života, který nám svým dílem znovu a znovu připomínal, spoluurčil charakter naší revolty, v jejímž ohnisku byla pravda a láska, porozumění a solidarita, obětavost a schopnost pokání a odpuštění. Když všechno viselo na vlásku, byla to jeho modlitba ke svaté Anežce, která ozářila uzlovou chvíli našich dějin a pomohla ji proměnit ve chvíli radostně vítěznou. Jeho duchovnost přitom byla čímsi jiným a čímsi víc než jen nějakým intelektualismem. Byla to prostá a samozřejmá duchovnost člověka pevně zakořeněného ve své zemi, cítícího se svým národem a sdílejícího nejlepší hodnoty jeho historie. Přemýšlím-li o smyslu jeho díla a o poselství, které z něj vychází, pak mne napadá, že to je výzva k jednotě duchovního a světského, náboženského a občanského, mravního a politického. Je to velká připomínka, že kdykoli v českých dějinách souzněl hlas moci duchovní s hlasem moci světské a obě tyto moci stály na straně národního společenství, prožívali jsme dobré chvíle. Ano, český stát vzkvétal vždy, když jeho politická existence měla duchovní rozměr a když v jeho řízení byla přítomna idea univerzální odpovědnosti. Tragické periody našich dějin byly naopak vždy provázeny nesváry, přízemností a nadvládou sobeckých a úzce skupinových zájmů. Život a práce toho, s nímž se dnes loučíme, nás tedy nabádají k tomu, abychom v dramatické době budování naší nové státnosti byli pamětlivi příkazu této jednoty. Dílo, které je před námi, se úspěšně dovrší jen tehdy, budou-li mezi jeho sudičkami takové hodnoty, jako je láska k bližnímu, smysl pro čest, pokora před řádem stvoření, tolerance, moudrá velkorysost i nezištná zásadovost. Vaše životní dílo a jeho šťastné vyvrcholení, pane kardinále, budiž přítomno v našem konání jako trvalá výzva k moudrosti a dobrotě. Akademie humanitních a politických věd paříž 27. 10. 1992 Vážený pane předsedo, díky za Vaše slova. Jsem potěšen a dojat hloubkou porozumění, které máte pro mé snažení i pro snažení mnoha mých spoluobčanů. Vážené kolegyně, vážení kolegové, pocta, které se mi dostalo tím, že jste mne zvolili mezi sebe, do slavné francouzské Akademie humanitních a politických věd, je pro mne v tuto chvíli velkou posilou a pro budoucnost velkým závazkem. Mám-li být totiž jedním z vás až do konce svých dnů, musím si to až do konce svých dnů zasluhovat. Slibuji vám, že se o to pokusím. Je mou milou povinností - v duchu krásné tradice této akademie - vzpomenout v tomto okamžiku s úctou svého předchůdce, italského ekonoma Giuseppe Ugo Papi, jehož životní dílo - rozvíjející se mimo jiné i v budování mezinárodních struktur hospodářské spolupráce - svým významem dalekosáhle přesáhlo hranice jeho vlasti. Dámy a pánové, přicházím mezi vás ze země, která dlouhá léta čekala na svou svobodu. Dovolte mi proto, abych využil této příležitosti k malé úvaze o fenoménu čekání. Čekat lze různě. Na jednom konci velkého spektra všech modalit čekání je čekání na Godota jako na zpředmětnění univerzální záchrany či spásy. Čekání mnoha z nás - lidí, kteří žili v komunistickém světě - bylo často nebo trvale velmi blízké této mezní poloze. Obklíčeni, sešněrováni a tak říkajíc vnitřně kolonizováni totalitním systémem, ztráceli lidé představu východiska, vůli něco dělat a pocit, že něco vůbec dělat lze. Ztráceli prostě naději. Neztráceli však a nemohli ztrácet potřebu naděje, protože bez naděje nelze smysluplně žít. Proto čekali na Godota. Nenesouce naději v sobě, očekávali ji od příchodu jakési nejasné záchrany zvenčí. Godot ale - aspoň jako ten, kdo je očekáván - nepřijde, protože prostě není. Je to jen zástupná naděje. Není to naděje, ale iluze. Je to produkt vlastní bezmoci. Záplata na díru v duši. Ovšem záplata veskrze děravá. Je to naděje lidí bez naděje. Na druhém konci spektra pak bylo čekání jiného druhu: totiž čekání jako trpělivost. Bylo to čekání založené na vědomí, že říkat pravdu a tím vzdorovat má smysl z principu, prostě proto, že to je správné, a že člověk nesmí kalkulovat s tím, zda to zítra nebo pozítří nebo kdykoli k něčemu povede. Toto čekání vyrůstalo z víry, že bez ohledu na to, zda se vzdorná pravda někdy zhodnotí či nikoliv, zda ně kdy zvítězí či bude posté potlačena, její opakování má smysl o sobě a přinejmenším znamená, že aspoň někdo nepodporuje vládu lži. Vyrůstalo ovšem také z víry - ale to až na druhém místě ů, že se semínko jednou zaseté přeci jen ujme a že může někdy vzklíčit. Neznámo kdy. Někdy. Třeba až tu budou už jiné generace. Tento postoj, nazvěme ho pro jednoduchost disidentský, předpokládal a pěstoval trpělivost. Učil nás čekání. Čekání jako trpělivosti. Čekání jako stavu naděje, nikoli výrazu beznaděje. Dalo by se říct, že zatímco čekání na Godota nemá smysl, je sebeobelháváním, a tudíž zbytečným ztrácením času, tento druhý typ čekání smysl má, není to sladká lež, ale trpký život s pravdou, a čas se jím neztrácí, ale naplňuje. Čekat na možné vzklíčení setby, která je ze své podstaty dobrá, je něco jiného než čekat na Godota. Čekat na Godota znamená čekat, zda před námi vyroste lilie, aniž jsme ji zaseli. Aby mi bylo dobře rozuměno: občané komunistického světa se nedělili na ty, co pouze čekali na Godota, a na disidenty. Všichni jsme byli občas a v jisté míře čekateli na Godota a občas a v jisté míře disidenty, někdo byl jen častěji a více jedním, někdo naopak tím druhým. Nicméně lze tuto zkušenost zjednodušit na poznání, že není čekání jako čekání. Nepřemýšlím o tom pochopitelně proto, že bych cítil tak silnou potřebu vracet se nostalgicky do minulosti. Přemýšlím o tom proto, abych zjistil, co tato zkušenost znamená pro přítomnost a pro budoucnost. Dovolte mi, prosím, abych byl na chvilku trochu osobní: ač vycvičen v disidentském typu trpělivé schopnosti čekat, založené na vědomí, že mé čekání má smysl, přesto jsem v posledních třech letech - tedy po naší pokojné antitotalitní revoluci - znovu a znovu propadal až zoufalé netrpělivosti. Trápil jsem se tím, že se vše mění až příliš pomalu, že má země stále nemá novou demokratickou ústavu, že se Češi a Slováci stále nemohou dohodnout, zda budou žít v jednom státě či ve státech dvou, že se nepřibližujeme dost rychle západnímu demokratickému světu a jeho strukturám, že nejsme stále schopni se nějak rozumně vyrovnat s vlastní minulostí, že všechny trosky starého režimu a všechnu tu morální bídu, kterou po sobě zanechal, odstraňujeme příliš pomalu. Toužil jsem zoufale po tom, aby aspoň něco bylo už hotovo. Abych si aspoň něco mohl odškrtnout jako problém takzvaně vyřešený a tím odstraněný. Aby má práce v čele našeho státu měla už konečně nějaký viditelný, nesporný, hmatatelný, nezpochybnitelný, a tudíž jaksi do sebe uzavřený výsledek. A stále jsem se jen velmi těžce smiřoval s tím, že politika je nikdy nekončící proces, podobně jako samy dějiny, proces, který vlastně nikdy nedovoluje říct, že je něco definitivně hotovo, uzavřeno, skončeno. Jako bych prostě zapomněl čekat, čekat tím způsobem, který má smysl. A teprve teď, kdy mám čas se na chvíli a s určitým odstupem nad tím vším zamyslet, začínám chápat, že jsem svou netrpělivostí vlastně podléhal přes ně tomu, co jsem průběžně podroboval kritické analýze, totiž zkázonosné nedočkavosti soudobé technokratické civilizace, vyrůstající z pyšného raciocentrismu, a jejímu bludnému domnění, že svět je pouhá křížovka, kterou je třeba rozluštit, že existuje jen jediný možný a správný - takzvaně objektivní - způsob jejího rozluštění a že záleží jen a jen na mně, kdy se mi to povede. I já ů aniž jsem si to uvědomoval - jsem de facto podléhal zvrácené představě, že jsem suverénním pánem nad skutečností, jehož jediným úkolem je skutečnost podle jakéhosi předem hotového receptu zlepšit. A že záleží jen na mně, kdy to udělám, a není tudíž důvodů, proč bych to nemohl udělat hned. Myslel jsem si zkrátka, že čas patří mně. Byl to ovšem velký omyl. Svět, bytí i dějiny mají svůj vlastní čas, do něhož sice můžeme tvořivě vstupovat, ale který nikdo z nás nemá celkově ve svých rukách. Svět a bytí neposlouchají beze zbytku příkazy technika či technického politika a nejsou tu jen proto, aby naplňovaly jejich předpoklady. Vzpírají se jejich času tak, jako se vzpírají svému plošnému výkladu. A tak, jako mají svá překvapení a svá tajemství, jimiž moderní - to znamená v podstatě osvícenský - rozum znovu a znovu zaskakují, mají i svůj vlastní klikatý pohyb. Chtít tuto nevyzpytatelnou klikatost odstranit nějakou monstrózní přehradou znamená riskovat mnohé, od ztráty podzemních vod až po tragické změny v biosféře. Uvažuji-li o své politické netrpělivosti, uvědomuji si s novou naléhavostí, že politik přítomnosti a bu doucnosti - dovolte mi užít slova postmoderní politik - se musí naučit v tom nejlepším a nejhlubším slova smyslu čekat. Tedy nikoli čekat na Godota. Jeho čekání musí být výrazem úcty k vnitřnímu pohybu a spádu bytí, k přirozenosti věcí, k jejich svébytnosti a svébytné dynamice, vzpírajícím se každé násilné manipulaci, musí vycházet z vůle otevřít dějům možnost, aby se vyjevily v tom, čím opravdu jsou, ve své podstatě. Jeho chování nemůže vyrůstat z neosobní analýzy, ale z osobního vhledu. Nemůže být založeno na povýšenosti, ale musí pramenit z pokory. Svět nelze mít pod totální kontrolou, protože to není stroj. A nelze ho jen na základě nějakého technického konceptu kompletně rekonstruovat. Utopisté, kteří si to myslí, rozsévají nakonec jen ještě hlubší utrpení. Rozum, odpoutaný od jedinečné lidské duše, je-li hlavním vodítkem politického počínání, vede nakonec jen a jen k násilí. Svět se vzpírá pořádku, vnucovanému mu mozkem, který zapomněl, že sám je jen skromnou součástí jeho nekonečně bohatého tvarosloví. A čím důkladněji a netrpělivěji je svět vměstnáván do racionálních kategorií, tím většími výbuchy iracionality nás překvapuje. Ano, i já - sarkastický kritik všech pyšných vysvětlovačů světa - jsem musel sám sobě připomenout, že svět nelze jen vysvětlovat, ale je třeba ho i chápat. Že nestačí vnucovat mu jen vlastní slova, ale je třeba i naslouchat mnohohlasu jeho často kontradiktorních sdělení a zaposlouchávat se do nich. Že nestačí jen vědecky popisovat mechaniku věcí a dějů, ale je třeba vnímat a osobně zakoušet jejich duši. Že nelze spoléhat jen na harmonogram, který jsme dali svému působení na svět, ale je třeba ctít i nekonečně složitější harmonogram, který si dává svět sám a který je součinitelem tisíců svébytných harmonogramů nekonečného množství přírodních, historických i lidských dějů. Nelze čekat na Godota. Godot nepřijde, protože není. Ale nelze si ani Godota vymýšlet. Typickým příkladem vymyšleného Godota, totiž Godota přicházejícího, a tudíž falešného, Godota, který nás měl údajně spasit, ale který nás dokázal jen hubit a decimovat, byl komunismus. S hrůzou jsem si uvědomil, že v mé netrpělivosti při obnově demokracie bylo vlastně cosi komunistického. Nebo obecněji: cosi racionalisticky osvícenského. Chtěl jsem postrkovat dějiny kupředu způsobem, kterým se pokouší dítě dosáhnout toho, aby květina rychleji rostla: tím, že za ni tahá. Myslím, že je třeba učit se čekání jako tvorbě. Je třeba trpělivě zasévat semena, poctivě zalévat půdu, kde byla zaseta, a dopřávat rostlinám přesně ten čas, který si samy určují. Jako neobelstíme rostlinu, neobelstíme ani dějiny. Ale i dějiny můžeme zalévat. Trpělivě a každý den. Nejen s porozuměním, nejen s pokorou, ale i s láskou. Jsem si jist, že naučí-li se politici a občané čekání v tom nejlepším slova smyslu, totiž čekání jako projevu noblesní úcty k vnitřnímu řádu věcí, do jehož hlubin nám nikdy není dáno úplně nahlédnout, a pochopí-li, že všechno na světě chce svůj čas a že ved le toho, co chtějí od světa a dějin oni, je důležité i to, co chtějí svět a dějiny samy, pak to nemůže s lidstvem dopadnout tak špatně, jak se občas zdá, že to s ním dopadne. Dámy a pánové, přijíždím ze země, která je plná netrpělivých lidí. Možná jsou netrpěliví proto, že tak dlouho čekali na Godota a teď si myslí, že Godot konečně přišel. Je to omyl stejně hluboký, jako byl ten, na němž bylo založeno jejich čekání. Žádný Godot nepřišel. A je to dobře, protože jakýkoli Godot by přišel, byl by pouze tím vymyšleným, tím komunistickým. Dozrálo jen to, co muselo dozrát. Možná by to bylo dozrálo dřív, kdybychom to byli lépe zalévali. A teď máme jediný úkol: plody, které tato sklizeň přináší, proměnit v novou setbu a tuto setbu opět trpělivě zalévat. Jsme-li si jisti, že jsme dobře zaseli a že dobře zaléváme, nemáme důvod k netrpělivosti. Stačí, když pochopíme, že naše čekání má smysl. Čekání, které má smysl, protože roste z naděje a nikoli z beznaděje, z víry a nikoli ze zoufalství, z pokory před časem světa a nikoli ze strachu z jeho vznešeného klidu, není provázeno nudou, ale napětím. Takové čekání je něčím víc než jen čekáním. Je to život. Život jako radostná spoluúčast na zázraku bytí. Děkuji vám za pozornost. Přijetí kandidatury na funkci prezidenta praha 16. 11. 1992 Blíží se okamžik, kdy bude přijata ústava samostatného českého státu a touto ústavou zřízen úřad prezidenta České republiky. Některé politické strany daly najevo, že mne navrhnou do této funkce. Cítím, že dozrál čas, abych se k tomuto návrhu vyjádřil. Po zralé úvaze jsem se rozhodl, že kandidaturu přijmu. Jak jsem řekl už mnohokrát, chci prosazovat hodnoty, v něž věřím, uvědomuji si svou odpovědnost za politické poměry v naší zemi, a chci mít proto na ně vliv. Úřad prezidenta, bude-li ústavou definován tak, aby měl příslušnou vážnost, by mi k tomu dával pochopitelně velkou příležitost. Česká republika prožívá nelehké chvíle. Občané nesou těžce, že přicházejí o svou dosavadní vlast, kterou jim bylo Československo, a mnozí mají strach z budoucnosti. Tato situace je výzvou pro nás všechny a chápu ji také jako výzvu pro sebe sama. Je třeba podporovat českou vládní koalici v jejím úsilí o to, aby dělení státu proběhlo pokojně, právně a kulturně a aby osudově nenarušilo dobré vztahy mezi oběma vznikajícími státy a jejich občany. Je třeba ji podporovat rovněž v její snaze upevňovat demokratický politický systém a pokračovat v od vážné transformaci celého našeho hospodářství, kterou jsme zahájili po svržení komunistického režimu. Je však třeba i něčeho víc. Je třeba vdechnout obnovovanému českému státu určitého ducha, založit ho na určitých širších a hlubších hodnotách, je třeba posílit sebevědomí jeho občanů. Jsem hluboce přesvědčen, že je v našem společném zájmu, abychom se všichni pokusili znovu oživit hodnoty, jimiž byly vždycky provázeny šťastnější chvíle našich dějin. Jde o takové hodnoty, jako je vzájemné porozumění, dobrá vůle k dělné spolupráci, pocit odpovědnosti za věci obecné, snášenlivost a velkorysost, schopnost moudrého nadhledu. Je třeba znovu a znovu si uvědomovat a připomínat mravní zdroje dobrého lidského soužití i veškeré politiky. Náš veřejný život je pln nervozity, je přepolitizován, je pln nevraživosti a malicherného soupeření. Tomu všemu musíme čelit. Nesmíme propadnout těm stavům ducha, kterým v těžkých historických okamžicích často propadáme, totiž poraženectví, malomyslnosti, provincialismu, sobectví, hašteřivosti a někdy až vzteklé nenávisti. Musíme naopak všemožně prohlubovat kulturu vzájemných vztahů, občanskou kulturu, kulturu svobodného hospodářského života a samozřejmě kulturu politickou. Rozdělení Československa a obnova českého státu není zdaleka jen operací technickou či administrativní. Je to velká operace mentální, duchovní a společenská. Ovzduší, v němž se uskuteční, předurčí náš život na dlouhá desítiletí. Je pro nás tedy životně důležité, abychom se pokusili právě v této době hledat v sobě a pěstovat kolem sebe solidaritu, svornost a humanitu a vdechovat je do společenského života země. Do našich duší se musí opět vrátit naděje. Jsem přesvědčen, že vstup do nové éry našeho státního života musí být provázen důrazem na rozvoj kultury a duchovního života obecně, iniciativní zahraniční politikou založenou na ideji nedělitelnosti lidských práv a svobod a na pocitu spoluodpovědnosti za věci lidského společenství, zesílenou starostí o bezpečnost občanů i státu, moudrou sociální politikou, trvalým ohledem na stav životního prostředí. Bude-li mít rozsáhlá proměna naší společnosti, kterou jsme zahájili před třemi lety, i v nové státoprávní situaci všechny tyto rozměry a budeme--li pamětlivi humanitních ideálů, které stály u zrodu Československa a provázely i naše nedávné sebeosvobození, pak se nemáme čeho bát. O úřad prezidenta jsem se rozhodl ucházet proto, abych výkonem svých pravomocí a svým veřejným působením pomáhal tomu, čemu bych pomáhal, i kdybych prezidentem nebyl: tvorbě stabilních poměrů prodchnutých duchem svobody, spravedlnosti, vzájemné důvěry a společné odpovědnosti. Čestný doktorát Vratislavské univerzity vratislav 21. 12. 1992 Vážený pane rektore, dámy a pánové, mám v Polsku mnoho přátel, kteří po léta vzdorovali komunistickému režimu jako takzvaní ädisidenti". Já sám jsem byl dlouho v podobném postavení. Scházeli jsme se, uvědomovali jsme si blízkost, ne-li totožnost svých východisek a cílů, cítili jsme se být na jedné lodi a snažili se všemi dostupnými způsoby si navzájem pomáhat a spolupracovat. Velké historické změny vynesly později mnohé z nás do světa vysoké politiky a my jsme byli nuceni převzít přímou odpovědnost za politický vývoj v našich zemích. V Československu a do jisté míry i v Polsku můžeme dnes - zhruba tři roky po těchto změnách - pozorovat zajímavý úkaz: lidé s disidentskou minulostí jsou často předmětem kritiky, ba i odporu, jejich minulost je jim mnohdy přičítána spíš k tíži než ku prospěchu, dávno už nejsou vnímáni jako hrdinové antitotalitních revolucí nebo dokonce spasitelé svých zemí a rozvoj demokratických poměrů je často zcela vytlačuje z politiky, aby otevíral pro stor lidem dosud méně známým, ale zato - ať už skutečně či jen domněle - realističtějším, a proto způsobilejším působit v každodenní praktické politice. Tento úkaz má mnoho různorodých důvodů a mohl by být námětem na obsáhlou esej, ne-li na celou knihu. Rád bych využil této chvíle, kdy jsem poctíván čestným doktorátem Vratislavské univerzity, tohoto významného duchovního střediska, k malé úvaze na téma, které s jevem, o němž jsem se zmínil, do jisté míry souvisí, totiž na téma äduchovnost a politika", respektive äduchovní rozměr politiky". Bývalým disidentům, nebo aspoň některým z nich, bývá totiž mimo jiné vyčítáno, že jsou snílky, idealisty či moralisty, nehodícími se do reálné politiky, protože jim - jako ve známé Baudelairově básni o básníkovi - brání v chůzi po této zemi äpár křídel olbřímích". Možná to o leckom platí, možná je tím leckomu křivděno. Ať tak či onak, téma duchovního či mravního rozměru politiky se tu neotevírá náhodou: politický obsah takzvaného disidentského postoje měl poněkud jinou povahu, jinou strukturu, jiné zdroje, než jaké mívá normální politická činnost ve svobodných poměrech. Proti nesmírné přesile totalitního systému tu stáli jednotlivci, kteří - navzdory všem rizikům, která s tím byla spojena, a navzdory nejistotě, zda to k nějaké reálné změně vůbec povede - znovu a znovu opakovali, že král je nahý. Původ tohoto jejich sisyfovského, ne-li téměř donkichotského postoje byl ze samé podstaty věci především v oblasti mravní či existenciální, totiž v zesíleném pocitu osobní odpovědnosti za svět. Ze samé podstaty věci mělo tedy politické působení disidentů daleko zřetelněji, než jak tomu je ve svobodných poměrech, právě to, co by se dalo nazvat duchovní či mravní dimenzí. Způsob myšlení a chování, struktura hodnot, míra nároků, styl práce, specifické pojetí toho, co se rozumí úspěchem a prohrou, prostě mnohé z toho, co z tohoto postoje vyrůstalo, se může právem jevit - přeneseno do reálné politiky v demokratických podmínkách - jako cosi nepatřičného, cizorodého, nepraktického, idealistického. Otázka, kterou si kladu, zní: znamená to, že chceme-li v praktické politice obstát, musíme na svou minulost zapomenout, rychle se zříci svého dosavadního způsobu uvažování a chování a zcela se adaptovat na jakési radikálně jiné poměry? Anebo je nová situace, v níž se ocitáme, naopak výzvou k tomu, abychom se pokusili praktickou politiku oživit a obohatit tím, že do ní vneseme něco z toho, co nám bylo dříve vlastní? Totiž že se pokusíme - samozřejmě způsobem, který je nové situaci přiměřený - posílit právě to, čeho se dnešní politice tak často nedostává: její duchovní a mravní rozměr? Jinými slovy: máme pod tlakem konvencí, stereotypů a modelů chování, jež v dnešní běžné politice převládají, rezignovat na imperativy, jimiž jsme se v minulosti řídili, a změnit tak sami sebe, anebo se máme naopak pokoušet - pod tlakem těchto imperativů - změnit politiku? Jak jistě tušíte, přikláním se k druhé alternativě. Samozřejmě: disidentovo patetické volání z temných hlubin totalitních poměrů je vskutku poněkud jiným žánrem lidské práce než například obtížné vy jednávání nějaké mezinárodní smlouvy. Tisíce forem práce, návyků a stylových prvků disidentského působení prostě nelze do praktické politiky přenést a pokoušet se o to by nejen nemělo žádný smysl, ale mohlo by to naopak napáchat mnoho zla. Jenomže já teď nemluvím o žánrech a formách. Mluvím o podstatě a obsazích. A i když riskuji, že tím poskytnu mnoha svým odpůrcům další argument pro tvrzení, že jsem nenapravitelný snílek, musím říct, že pokus vdechnout cosi z naší disidentské zkušenosti do praktické politiky by měl být podle mého názoru podniknut. Ale nejen to: myslím si dokonce, že je to naší povinností. Podstoupili jsme určitou zkušenost, učinili jakési poznání, a to nás - domnívám se - přímo zavazuje k tomu, abychom zhodnotili jejich smysl a obohatili jimi politiku. Možná to je riskantní a možná se to nepovede. Ale proč by se měli bát rizika a neúspěchu právě ti, kteří svého času zvítězili právě proto, že se jich nebáli? Jsou ovšem věci, které se snadno říkají, ale těžko dělají. Byl jsem dva a půl roku prvním nekomunistickým prezidentem své země po dlouhých desítiletích a zároveň jejím posledním prezidentem: Československo, jak zajisté víte, přestane za devět dní existovat. A vím tudíž lépe než kdo jiný, jak těžké je někdy pro politika stát za svými zásadami a ideály, ocitá-li se uprostřed dramatické hry svobodně se rozvíjejících politických sil a na křižovatce pestré palety všech možných i nemožných společenských tlaků. Říkám-li navzdory této své nedávné zkušenosti to, co říkám, snad mi bude věřeno, že to myslím vážně. Jak ale vtiskovat politice onen duchovní a mravní rozměr, který tu mám na mysli? Co to prakticky znamená? Myslím, že pro disidentská hnutí bylo charakteristické, že nebyla ideologická. Samozřejmě: někdo tíhl spíš doprava, jiný doleva, někomu byl blízký jeden názorový či politický proud, druhému jiný, nicméně nezdá se mi, že by právě toto bylo tím nejdůležitějším. Podstatné bylo něco jiného: odvaha společně a solidárně čelit zlu, vůle k domluvě a spolupráci, ochota nadřazovat zájem obecný a společný eventuálnímu zájmu osobnímu či skupinovému, pocit spoluodpovědnosti za svět a ochota osobně za své skutky ručit. Pravda a určité elementární hodnoty, jako je úcta k lidským právům, občanská společnost, vědomí nedělitelnosti svobody, vláda práva, byly tím, co nás spojovalo a co nám stálo za to znovu a znovu vstupovat do nerovného zápasu s mocí. Politikou s duchovním rozměrem nerozumím politiku, která je jen technologií soutěže o moc, jejíž horizont je omezen tím, čeho lze dosáhnout, a která sleduje především ten či onen partikulární zájem. Nerozumím jí ani politiku, které jde jen o to prosadit určitou ideologii či politickou koncepci, a nerozumím jí rozhodně politiku založenou na ideji, že cíl světí prostředky. Rozumím tím politiku, která vyrůstá právě z oné silně a zcela osobně pociťované odpovědnosti za svět. Politiku vyrůstající z vědomí, že nikdo z nás - jako jednotlivec - svět jako celek sice nezachrání, nicméně každý se musíme chovat tak, jako by to bylo v našich silách. Nemusím zajisté zdůrazňovat, že původ takto chápané odpovědnosti je metafyzický. Východiskem takové politiky tedy není ani vůle k moci, ani ideologický obraz světa, ale určitý mravní postoj. Vše další, celou tu bohatou paletu důrazů, principů, hodnot a cílů, kterou si lze pod pojmem politiky s duchovní dimenzí představit, lze vysvětlit a chápat jen jako důsledek tohoto velmi jednoduchého a srozumitelného základního postoje. Politiku, o jaké tu mluvím, nelze pochopitelně vtělit do žádného zákona, dekretu či vyhlášky, jež by ji zaručovaly, nelze doufat, že ji jakýkoli konkrétní nebo dokonce jednorázový politický akt může uskutečnit a naplnit v tom smyslu, že jeho provedením by byl cíl takové politiky splněn. Splněn může být jen cíl ideologie. Cíl takto chápané politiky není nikdy kompletně dosažitelný, protože tato politika není ničím jiným než permanentní výzvou, nikdy nekončícím úsilím, jež může pouze - a to ještě v tom lepším případě - zanechávat po sobě určitou dobrou stopu. Tu stopu lze pak najít, byť v nedokonalé podobě, samozřejmě v mnoha různých věcech, od ducha zákonů přes každodenní politická rozhodnutí až po celkové politické klima v prostředí, v němž a na něž působí. Existuje pochopitelně velké množství konkrétních hodnot, principů, idejí či opatření, jež mohou zásah či působení takové politiky prozradit, nicméně na nic z toho není tato politika redukovatelná. Není totiž identifikovatelná s jakýmkoli systémem tezí, jež by ji beze zbytku definovaly, jak je tomu u politiky ideologické. Spočívá v něčem nepoměrně subtilnějším a obtížněji uchopitelném: právě v duchu či étosu, který může z těch či oněch konkrétních politických činů více či méně vyzařovat, který však jimi není nikdy plně vyčerpán. Lze si představit například iniciativní zahraniční politiku, která prokazatelně nesleduje jen sobecké zájmy určité země, ale která naopak prozrazuje stopu onoho pocitu spoluodpovědnosti za osud celého lidského společenství, za jeho svobodu, pluralitu a mírový život. Lze si představit domácí politiku, jejíž integrační a stabilizační prvky, související s tvorbou prostoru vzájemného dorozumění, prozrazují totéž. Lze si představit politiku ekonomickou, ekologickou, sociální a pochopitelně i školskou a kulturní, z níž lze číst, že jejím autorům šlo víc o zájem obecný a trvalý než o zájem partikulární a okamžitý, že jim šlo o mnohorozměrnost společenského života, nikoli jen o jednu jeho dimenzi, že jim šlo víc o tvorbu podmínek lidských a lidsky snesitelných než o vlastní a rychlý politický profit nebo o naplnění toho či onoho ideologického postulátu, že v centru jejich zájmu je jedinečná lidská bytost a nikoli jen nějaká politická teorie. Lze si představit tisíce drobných, každodenních, nenápadných rozhodnutí nejrůznějšího druhu, jejichž společným jmenovatelem je právě jen duch a étos politiky, která si je vědoma globálního ohrožení lidského rodu, která však nepodporuje obecnou konzumní rezignaci, ale probouzí naopak hlubší zájem o stav světa a vůli čelit hrozbám, které se nad ním vznášejí. Především a hlavně si však lze představit, že tisíci vhodně volenými, dobře kombinovanými a správ ně časovanými veřejnými akty je pomalu, nenápadně, ale trvale posilováno dobré mravní klima v zemi, totiž klima sounáležitosti, tvořivosti, kooperace, snášenlivosti a prohlubující se občanské odpovědnosti. Spíš tedy než o soubor dogmat, postulátů a ideologických tezí tu běží o politický styl, o politickou atmosféru, o vnitřního ducha politiky. O to, aby politické konání mělo své lidské kontury a aby směřovalo k poměrům lidsky konturovaným, které nejsou poznamenány snahou sloužit lidstvu pouze službou tomu či onomu obecnému tvrzení o tom, co je v jeho zájmu. Neboť lidský zájem nelze vtěsnat do žádného jednoznačného tvrzení. Všechny obecné poznatky jsou sice důležité, ale jen tehdy, je-li jejich aplikace provázena věcmi zdánlivě tak banálními a zároveň tak tajemnými, jako je vcítění, smysl pro míru, vkus, přiměřenost, ohleduplnost, porozumění, solidarita. Opakuji znovu, že to všechno se snadno říká, ale těžko dělá. Jít touto cestou vyžaduje nekonečnou houževnatost, nekonečnou trpělivost, mnoho důmyslu, železné nervy, velkou obětavost a v neposlední řadě velkou odvahu. Vůbec netvrdím, že já sám po této cestě jít umím. Nicméně cítím, že v dnešním dramatickém, zmateném a všestranně ohroženém světě je třeba právě touto cestou jít. A cítím, že specifická disidentská zkušenost může - dobře promyšlena a zhodnocena - právě takovéto politice posloužit jako dobrá průprava, inspirace či jako dobrý zdroj měřítek. Zda se někomu z nás podaří své dávné zkušenosti takto v nové situaci zhodnotit a obo hatit tím obecné politické ovzduší dnešního světa, či zda se to nikomu nepodaří, to přirozeně nevím. To ukáže teprve čas. Vážení přítomní, vrcholí advent, čas soustředěného očekávání, čas velké naděje. Přeji nám všem, aby se naděje do našich životů skutečně vrátila. Očekáváme zrození. Kéž by se zrodil nový a dobrý duch i ve veřejném životě našich dvou bratrských zemí! Děkuji vám za pozornost. Role českého prezidenta praha 19. 1. 1993 Postavení prvního českého prezidenta se nebude lišit od postavení posledního československého prezidenta jen tím, že půjde o hlavu jiného státního útvaru. Bude se lišit i tím, že funkce českého prezidenta je podstatně jinak ústavně definována, než jak byla definována funkce prezidenta federálního. A do třetice se bude lišit i důsledkem radikálně změněné politické situaci v zemi: Česká republika po posledních volbách vstoupila do jiné fáze politického vývoje, než jakou procházelo Československo posledních dvou a půl let, totiž do fáze stabilizující se parlamentní demokracie, založené už zcela jasně na soutěži různě profilovaných politických stran a na zřetelně se vyhraňujícím systému dělby politické moci. Porevoluční éra tím definitivně skončila, a prezident se proto už nebude ocitat v podivné roli jakéhosi ävůdce národa" či symbolu nové epochy a nebude už nucen ani moci do všeho zasahovat, a být tudíž i za všechno odpovědný. Vzhledem k těmto okolnostem by bylo dost pošetilé žádat od kandidáta na úřad českého prezidenta, aby se vykázal nějakým svým vlastním a uceleným äpolitickým programem" jako programem legisla tivního a exekutivního vedení státu. Český prezident totiž nebude žádným šéfem exekutivy či vůdcem parlamentní většiny, ale pouze nepřímo voleným ústavním činitelem s velmi specifickým postavením a posláním. Jako takový bude mít sice nepochybně různé vlastní náměty, které bude svým vlivem prosazovat, ale rozhodně nemůže formou äpolitického programu" slibovat závazně jakákoli řešení ve věcech, o nichž mu prostě nepřísluší rozhodovat. Legitimně lze od něj žádat vlastně jen jediné: představu o smyslu ústavního a politického postavení prezidenta, o způsobech, jimiž by - kdyby byl zvolen - tento smysl naplňoval, a o hodnotách, které by se jako hlava státu snažil při výkonu svých pravomocí a ve svém veřejném působení hájit, střežit a prosazovat. Vláda se podle ústavy ujímá moci či ji ztrácí tím, že dostává či ztrácí důvěru Poslanecké sněmovny. Prezident je naopak volen oběma komorami parlamentu a není mu - což je ještě důležitější - ze své činnosti odpovědný, a tudíž jím odvolatelný. Co tato neodvolatelnost konkrétně znamená? V podstatě to, že se vlády mohou střídat, Poslanecká sněmovna může být rozpouštěna, volby mohou - v závislosti na proměňující se politické náladě společnosti - vynášet k moci nové politické garnitury, prezident však bude ve své funkci setrvávat po celé své pětileté funkční období. Eventuální politické změny nebude přitom jen pasivně přežívat, ale bude naopak jejich hlavním aktérem: v jeho pravomoci je totiž jmenovat vládu a za jistých okolností roz pouštět Poslaneckou sněmovnu. Takže právě v okamžicích politických změn či krizí jeho význam zřetelně vzroste, protože to bude především on, kdo bude v takových situacích zasahovat, krize překlenovat či je přímo řešit. Proto je ostatně neodvolatelný: kdyby i jeho pobyt ve funkci byl závislý na proměňující se politické situaci či náladě, stěží by mohl tento úkol plnit. Tato neodvolatelnost prezidenta kombinovaná se zmíněnými pravomocemi je podle mého názoru i klíčem k pochopení smyslu jeho zvláštní ústavní, a tudíž i politické role: měl by být garantem či prostředníkem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu (zastupuje stát navenek!), tedy určitou konstantou ústavního a politického systému, jakýmsi jeho äpevným bodem", instancí äposledního odvolání" či äposledního řešení", trvalou jistotou uprostřed dynamiky demokratického vývoje. Z takto pochopeného smyslu prezidentské funkce vyplývá pak docela logicky mnoho dalších věcí. Především asi to, že by se prezident měl orientovat hlavně na věci zásadního a dlouhodobého významu, dotýkající se samé existence a demokratické podstaty státu, stability jeho politického systému, hodnot, na nichž je stát založen, ústavnosti a ústavního pořádku a ovšem i autority státu navenek, a že by neměl příliš vstupovat do každodenních a pomíjivých politických pří a rozepří jako jeden z politických subjektů, které spolu soutěží či soupeří na politickém jevišti (proto by se také neměl příliš identi fikovat s žádnou z existujících politických stran). Výkon každodenní politiky ostatně přísluší vládě, respektive stranám, které tvoří vládní koalici, nikoli prezidentovi. Znamená to, že by se prezident zřejmě neměl vyskytovat denně na televizní obrazovce jako někdo, kdo řeší všechny možné i nemožné äotázky dne", ale že by měl být spíš jen cítěn v pozadí jako určitá záruka legitimity těchto řešení. Zcela se ävznášet nad vodami" ovšem nemůže ani prezident, takové počínání by bylo vposledku dost neodpovědné. Jeho kontakt s každodenní politikou by však měl mít opět poněkud specifickou povahu: měl by tu působit spíš jen jako nenápadný moderátor politických jednání, příležitostný hledač konsensu, skrytý stimulátor, tvůrce prostoru dorozumění, určitý integrující činitel, cosi jako strážce politické kultury. Spíš tedy než na sám ätechnický" obsah různých politických sporů by se měl soustředit na způsob či styl jejich řešení. Zjednodušeně řečeno: spíš než sám ährát" měl by hlídat pravidla hry. Jako ten, kdo se pohybuje do jisté míry vně světa politických stran a komu přísluší sledovat zájmy vskutku obecné a všem společné, by měl prezident podle mého názoru pečovat mimo jiné i o to, aby politické strany příliš nepodléhaly pokušení chápat stát jako svůj výsadní majetek a aby nezačínaly nenápadně dusit přirozené a svobodné společenské sdružování tím, že si ho začnou podmaňovat (což je proces, který lze u některých parlamentních demokracií pozorovat). Pro styk s politickými stranami by tedy neměl prezident zanedbávat styk se všemi dalšími organizacemi nezastupitelného významu (od církví až po odbory). Těmito kontakty s celkem občanské společnosti by měl trvale zdůrazňovat, že skutečná demokracie se může rozvíjet jen na půdě mnohovrstevnatého a vskutku nezávislého společenského sdružování a že jen pestrost a bohatost tohoto sdružování může posléze vytvářet vskutku inspirativní prostředí i pro politické strany, které jsou sice základním instrumentem demokracie, nikoli však jejím smyslem a cílem. Autorita prezidenta by tedy, jak patrno, měla být spíš ästátnická" a jaksi äobecně společenská" než bezprostředně äpolitická" a měla by v celém svém významu vystupovat do popředí až v mezních situacích, kdy by mohl prezident působit jako svého druhu rozhodčí, smiřovač či hledač východiska. Váha jeho slova by přitom měla vyrůstat především z vážnosti, kterou dá své funkci, méně už by měla být závislá na politických silách či seskupeních, jež ho právě podporují. Za důležitý úkol prezidenta bych na pozadí této všeobecné představy o jeho roli považoval starost o politickou atmosféru v zemi, o klima veřejného života. Jsem přesvědčen, že celková politická stabilita a spořádaný vývoj v zemi záleží na tomto klimatu víc, než si je leckdo ochoten připustit. Důrazy na mravní smysl občanství, mravní zdroje politiky, duchovní dimenzi společenského soužití, služebnou roli státu (kterou ovšem může stát plnit jen tehdy, těší-li se určité autoritě), apely na odpovědnost, výzvy k toleranci, snášenlivosti, vzájemnému porozu mění - to všechno bude, podle mého pevného přesvědčení, trvalou a důležitou povinností prezidenta, vyplývající přímo z jeho politického postavení. Účinek takovéto äpoliticko-osvětové" práce se nikdy nedostavuje hned, je nepřímý, dlouhodobý a mnohdy i velmi těžko prokazatelný. Tím spíš je právě toto úkolem toho ústavního činitele, který je relativně nejméně závislý na náladách chvíle. Celkově by se tedy měl prezident soustředit především na témata systémová, obecně hodnotová a tak říkajíc äklimatická", tedy přesně na to, co tak či onak souvisí se základními äexistenčními" otázkami státu, jeho demokratickou identitou a politickou stabilitou. Z konkrétních věcí, o něž by se měl prezident podle mne velmi intenzivně a trvale zajímat, jsou na prvním místě lidská práva. Zde se může velmi angažovat i přímo v jednotlivých případech, aniž by tím zasahoval do kompetencí jiných ústavních institucí nebo se nepřiměřeně zaplétal do politických sporů dne. Tento úkol vyplývá z povinnosti, kterou by rozhodně měla hlava státu mít: střežit a osvědčovat základní humanistické hodnoty, na nichž je stát založen. Společným jmenovatelem prezidentova působení nemůže být, jak jsem už naznačil, to, co se obvykle rozumí äpolitickým programem". Tedy soubor konkrétních cílů ve všech oblastech společenského života. Mít a prosazovat program v tomto smyslu přísluší politickým stranám a posléze vládě, která tento program vtěluje do svého programového prohlášení. U prezidenta by tímto společným jmenovatelem mělo být cosi podstatně jiného: společný duch. Měl by to být duch úcty k člověku a lidské důstojnosti, respektu k demokratické podstatě státu a jeho dlouhodobým zájmům, duch globální odpovědnosti za věci lidského společenství. Tohoto äducha" lze těžko zhmotnit do nějakého souboru tezí. Lze ho pouze prokazovat způsobem jednání a veřejného vystupování, přístupem k různým úkolům, äarchitekturou" veřejné činnosti, stylem práce, rozvrhováním důrazů. Každý prezident bude mít pochopitelně své velmi konkrétní názory na to, jak řešit ty či ony problémy, jak postupovat v těch či oněch oblastech, od zahraniční politiky až po politiku ekonomickou, sociální, školskou či bezpečnostní. Nikdo mu nemůže bránit v tom, aby své názory konkrétně artikuloval při svých jednáních a veřejných vystoupeních. Nicméně každý prezident by si měl sám ukládat v těchto věcech určitá omezení a dobře zvažovat, kdy, co a jakým způsobem má říct, aby nedestabilizoval situaci tím, že bude neorganicky vstupovat do sfér, které přesahují jeho bezprostřední kompetence, nebo tím, že bude zpochybňovat politický program těch, kteří dostali důvěru voličů ve všeobecných a přímých volbách. Najít správnou rovnováhu mezi povinností říkat pravdu podle svého nejlepšího svědomí a povinností respektovat demokratickou dělbu moci a politický mandát ostatních ústavních institucí nebude nikdy lehké a konečnou autoritou při tvorbě této rovnováhy bude zřejmě nakonec vždycky veličina tak änevědecká", jakou je obyčejný cit pro situaci anebo prostě vkus. Prezident má právo vracet parlamentu zákony k novému projednání. Je to právo důležité. Jeho smysl není jen v tom, že jde o pojistku proti možné svévoli parlamentu a že to je vlastně jediná pojistka či brzda, kterou má směrem k parlamentu výkonná moc. Důležitější je, že toto právo může prohlubovat spolupráci a dobrý vztah mezi prezidentem a parlamentem: parlament bude mít nepochybně zájem na tom, aby mu prezident nevracel zákony, proto ho bude s nimi zřejmě seznamovat ještě předtím, než je definitivně schválí, případně je s ním bude neoficiálně projednávat. Tím by mohl být prezident jaksi přibližován legislativnímu procesu, nepřímo do něj vtahován, zasvěcován do jeho atmosféry. Jeho podpis zákona pak nebude už zdaleka jen aktem čistě formálním, ale aktem skutečné identifikace se zákonem. Jako ten, kdo zastupuje stát navenek, bude tak daleko bezprostředněji ručit za zákonodárství své země a nebude se moci vymlouvat na to, že na zákony nemá vliv. Tak, jako suspenzivní veto může významně sbližovat prezidenta s parlamentem, může ho princip kontrasignace (důsledek toho, že z jeho činnosti je odpovědna vláda) významně sbližovat s vládou. On a vláda budou totiž v jistém smyslu na sebe navzájem odkázáni, prezident bude potřebovat ke spoustě svých úkolů spolupodpis vlády a vláda bude naopak k lecčemus potřebovat podpis prezidenta. Tím je vyloučeno nebezpečí dvojkolejnosti, obě instituce budou prostě muset spolu každodenně spolupracovat, i kdyby sebemíň chtěly. V některých oblastech - například v zahraniční politice nebo ve věcech ar mády - bude politika státu vlastně více či méně vektorem těchto dvou sil (o zahraniční politiku se sice stará ministr zahraničí v duchu vládní politiky, prezident však zastupuje stát navenek, a nese tudíž za tuto politiku odpovědnost, ministr obrany jedná opět v souladu s vládní vůlí, nemůže však dost dobře obcházet či nerespektovat vrchního velitele branných sil). Oběma zmíněnými principy (veto a kontrasignace) vytváří ústava dobrou příležitost k dělné spolupráci mezi prezidentem a parlamentem a prezidentem a vládou. Dík tomu může mít prezident - byť nepřímo - značný vliv na politiku státu. Nemyslím si však, že by měl tohoto vlivu nadužívat, paličatě prosazovat svou a vlastně tím znásilňovat či vydírat ty, kdo jsou přímými představiteli politické vůle občanů. Domnívám se pouze, že by v případě nutnosti mohl svého vlivu využít k tomu, aby proti eventuálnímu zájmu okamžitému a partikulárnímu, k němuž by mohly mít za jistých okolností (zvláště před volbami) sklon vláda i parlament, uplatnil zájem dlouhodobý a obecný. I takový vstup do situace by odpovídal oné roli, kterou by měl prezident podle mého mínění v budoucnosti sehrávat. Totiž roli strážce duchovních, mravních a politických hodnot, na nichž je stát založen, jeho dlouhodobých perspektiv, jeho mezinárodní prestiže, jeho schopnosti obětovat občas něco ze svých okamžitých zájmů zájmům obecným a zájmům budoucích generací. Můj dosavadní nedlouhý pobyt ve sféře ävysoké politiky" mne přesvědčil, že v demokracii nejméně padesát procent politiky tvoří psychologie. Politik může mít kolik chce pravomocí, kolik chce dobrých úmyslů, kolik chce pravdy, kolik chce odborných vědomostí a odborných poradců, kolik chce pracovitosti a zápalu pro věc - a to všechno dohromady mu stále ještě nemusí zajišťovat sebemenší vliv, natož úspěch, pokud neumí jednat s lidmi (jako jednotlivci i jako publikem) a nedokáže je získávat pro svou věc. Proto nebude mít ani český prezident situaci nikterak lehkou, jeho vliv na věci obecné rozhodně nebude automatický a své místo na slunci si bude muset dost pracně vydobývat autoritou své osobnosti a důvěryhodností své každodenní práce. Myslím si ale, že to je jedině ku prospěchu věci. Projev k občanům po inauguraci praha 2. 2. 1993 Milí přátelé, Češi, Moravané, Slezané, občanky a občané České republiky, historický a politický vývoj dospěl k okamžiku, kdy se dva národy, žijící dosud společně v Československu, vydaly vlastní cestou. V důsledku toho vstoupila před měsícem v život samostatná Česká republika. Horizont toho, čemu říkáme vlast, se nám tím významně zúžil. Nikdo z nás se s touto změnou asi nevyrovnával snadno. Svůj domov jsme tím však neztratili. Naopak: jeho nová státní podoba je pro nás výzvou k novému zamyšlení o samotné jeho podstatě a totožnosti, o jeho možnostech a vyhlídkách, o jeho nadějích. Je to zároveň výzva ke vskutku tvořivé práci: svůj proměněný domov si totiž musíme uspořádat tak, aby se nám v něm žilo co nejlépe a aby si nás vážili i ostatní. Česká republika má už svou demokratickou ústavu, má svůj parlament a vládu, vzešlé ze svobodných voleb, a od dnešního dne má i svého prezidenta. Je uznána mnoha státy světa i četnými mezinárodními organizacemi. Je to země svobodná, nezávislá a demokratická. To všechno je velmi důležité. Ale ještě důležitější je, že to je země bohatá svým duchovním i hospodářským potenciálem, země sice poničená předchozími režimy, ale země pracovitých a vynalézavých lidí, která se má oč opřít a na co navázat. Rozhodně jsme se tedy neocitli na pusté pláni a rozhodně nemusíme začínat od nuly. V naší ústavě se praví, že chceme navázat na všechny dobré tradice dávné české státnosti i státnosti československé. Jaké tradice tím má naše ústava na mysli? Uvažujeme-li o naší historii, záhy zjišťujeme, že z dramatických dějů, které ji tvoří, se vždy znovu v té či oné podobě vynořuje jeden osobitý a nepochybně světlý motiv, který k nám doléhá z díla osobností tak různých, jakými jsou například svatý Cyril a Metoděj, kníže Václav, Karel IV., Jan Hus, Jiří z Poděbrad, Komenský, Palacký, Masaryk i Patočka. Tímto motivem je víra v pravdu, za kterou je třeba osobně ručit, tedy v pravdu jako hodnotu mravní, vůle k porozumění, slušnosti a toleranci, úcta k člověku jako jedinečné bytosti a pokora před vznešeným řádem stvoření, pocit spoluodpovědnosti za obecné věci lidského společenství spojený s kritickým nadhledem a ovšem nezlomná vůle k míru a pokud možno nenásilným řešením všech sporů. Myslím, že dokážeme-li na tuto naši dobrou tradici navázat, nemáme se čeho bát. Nedávno jsme ji ostatně oživili a určitě to nebylo k naší škodě: lidský způsob, jímž jsme setřásli nelidský režim, sklidil všeobecné uznání. Revoluční doba však skončila a nastal čas každodenní všední a tvrdé práce. Pečovat dnes o to, v čem vidím naše dobré tradice, je nepoměrně těžší, než jak tomu bylo v okamžiku velkého dějinného zvratu a nadšení, které ho provázelo. O to je taková péče nutnější. Zkouškami, které nás ještě čekají, úspěšně projdeme a vskutku stabilních poměrů a skutečné prosperity se dožijeme jen tehdy, budou-li ohromné systémové změny, které uskutečňujeme, provázeny a prodchnuty duchem slušnosti, vzájemné úcty a solidarity. Budou-li, jinými slovy, provázeny a prodchnuty duchem těch ideálů a hodnot, které lze právem považovat za naše dobré tradice. Což zároveň znamená trvalý zápas s tradicemi špatnými. Například s bezpáteřnou přizpůsobivostí, provinciální malověrností, bezuzdnou hrabivostí a cynismem, vydávajícím se za realismus. Kdyby tyto vlastnosti měly ovládnout klima našeho společenského života, udusili bychom se v něm všichni bez rozdílu. Tvoříme nový právní řád, nový politický systém a nový systém hospodářský. Je to velké, náročné, ba až dramatické dílo. Toto dílo se v zásadě daří. Nemuselo by se však natrvalo dařit, kdyby nebylo provázeno starostlivou prací i na jiném, neméně náročném díle. Musíme souběžně obnovit zdravý systém vzájemného soužití v rodině, obci, podniku i národním společenství, prohloubit kulturu vzájemných vztahů, nově vybudovat stupnici životních hodnot a vskutku etický základ všech pravidel občanského a hospodářského života, včetně solidárního vztahu ke slabým a bezmocným. Jsem přesvědčen, že toto všechno si občané České republiky uvědomují. Věřím proto v její dobrou budoucnost. Věřím, že vyzbrojeni trpělivostí, prozíravostí a rozmyslem se vyrovnáme i s obtížemi, před něž nás velká společenská proměna, jíž procházíme, ještě postaví. Věřím, že se brzy staneme zemí obecně respektovanou pro svou slušnost, odpovědnost, odvahu a vynalézavost. Věřím, že se brzy staneme pevnou součástí rodiny vyspělých evropských demokracií. Věřím, že budeme dobře spolupracovat i se všemi našimi sousedy. Věřím, že udržíme vpravdě nejhlubší přátelské a kooperativní vztahy se sousedem nám nejbližším, se Slovenskou republikou, které přeji totéž, co si přeji pro nás: stabilitu, demokracii, prosperitu. Milí spoluobčané, slibuji vám, že budu dělat vše, co bude v mých možnostech a silách, abych přispěl ke klidnému životu nás všech a abych si zasloužil vaši důvěru. Slibuji vám, že udělám vše pro to, aby vaše děti - až vyrostou a převezmou správu věcí obecných - vzpomínaly na to, co jsme dělali my, v dobrém. Milí přátelé, chci být dobrým prezidentem České republiky. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky praha 23. 2. 1993 Pane předsedo, paní poslankyně a páni poslanci, vážená vládo, vážení přítomní, předstupuji-li dnes jako první prezident samostatné České republiky poprvé před vás, její první parlament, činím tak s plným vědomím zvláštní vážnosti této chvíle a zvláštní odpovědnosti, kterou mám k vám, kteří jste mne zvolili, i ke všem občanům naší republiky. Využiji této příležitosti k úvaze o naší nové státní existenci a o jejích vyhlídkách. To se mi však těžko může podařit, nerozhlédnu--li se nejprve po prostoru, v němž se ocitáme a v němž svůj stát budujeme. Od chvíle, kdy přetekl pohár občanské trpělivosti, veřejnost se vzbouřila proti totalitnímu režimu a tento režim se zhroutil, uplynuly tři roky. Tři roky plné dramatických změn. Dráty, jimiž jsme byli obklíčeni, jsme zrušili a naše země se otevřela demokratickému světu. Byla obnovena plná svoboda slova. Rozbili jsme všechny základní nástroje totalitní moci, od všemocné státní policie přes centrální řízení hospodářství až po všechny druhy manipulace společenského života. Zrodila se naše nová parlamentní demokracie. Z protoplazmy velkých antitotalitních hnutí se záhy vynořily obrysy nových politických stran, zatímco strany, které už existovaly, se začaly osvobozovat a transformovat. Po celé zemi rozkvetl svobodný spolkový život. Církve byly zbaveny státního dozoru. Lidská práva byla kodifikována jako trvalý základ demokratického právního státu. Byť pomalu a polovičatě, začaly být napravovány i křivdy minulosti, byly například přijaty hlavní rehabilitační i restituční zákony, dík čemuž se ukradený majetek počal vracet svým původním vlastníkům. Byla zahájena velká přestavba celého právního řádu. Přijali jsme koncepci bezprecedentní ekonomické reformy, směřující k obnově soukromého vlastnictví a trhu, a tuto reformu úspěšně uskutečňujeme. Vznikly tisíce soukromých podniků a miliony občanů vstoupily do velkorysého procesu privatizace. Byla zahájena transformace celého zemědělství. Iniciativní zahraniční politikou jsme dosáhli rychlého odchodu okupačních vojsk a významnou měrou jsme se zasloužili o zrušení Varšavské smlouvy i RVHP. Uzavřeli jsme asociační dohodu s Evropským společenstvím, záhy se stali členy Rady Evropy a obnovili či navázali přátelské vztahy s mnoha zeměmi světa. Založili jsme dobré kooperativní vztahy i s našimi bezprostředními sousedy, což přispělo k tomu, že se ve střední Evropě - na rozdíl od jiných částí postkomunistického světa - udržela i v nových podmín kách politická stabilita. Velmi brzy jsme se stali z bezvýznamného sovětského satelitu nezávislou, důvěryhodnou a obecně respektovanou zemí. I když dnes pochopitelně víme, co všechno jsme mohli udělat jinak a lépe, nemáme důvod mluvit o předchozí éře odmítavě. Položila základ všech systémových změn, které dnes uvádíme v život. Česká republika má rozhodně nač navázat. Jako občané jsme se vždycky ztotožňovali se státností československou. Československo jsme pociťovali jako svůj přirozený domov a sama myšlenka na jeho rozdělení byla tvrdým útokem na tuto naši identifikaci. Proto mnozí z nás vložili nemálo sil do pokusu přebudovat dosavadní formální federaci na federaci skutečnou a demokratickou, v níž by se všichni cítili dobře. Toto úsilí nevedlo k úspěchu. Historikové s odstupem času posoudí, zda bylo neúspěšné proto, že bylo nekoncepční, nedůsledné nebo v samých svých východiscích tak či onak vadné, anebo proto, že tváří v tvář slovenským tužbám úspěšné prostě být nemohlo. Ať tak či onak, po posledních parlamentních volbách bylo už zřejmé, že se náš dosavadní stát rozdělí. České politické reprezentaci patří uznání za to, že tak náročnou operaci, jako je rozdělení státu, se jí podařilo - v trvalé a trpělivé součinnosti se slovenskou stranou - provést pokojným, právním a spořádaným způsobem. Zakládá to důvěryhodnost obou nástupnických států i perspektivu jejich dobrých vzájemných vztahů. Rozdělení Československa bylo nepochybně pro mnohé z nás bolestivé. Přesto nebylo provázeno z české strany pocitem křivdy, bolestínstvím, výčitkami či dokonce odporem ke Slovensku a ke Slovákům. Pochopili jsme, že Slováci mají právo na samostatnost. I tato okolnost je nesmírně důležitá: kdyby náš rozchod byl provázen trpkostí, zatížilo by to nadlouho naše vztahy, což by se posléze obrátilo proti všem. Rozdělení Československa nás postavilo před úkol rychle položit některé základní kameny samostatné České republiky. Myslím, že i to se podařilo. Významně jste se o to zasloužili vy, poslanci bývalé České národní rady a dnešní Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nejen tím, že jste přijali příslušné zákony a schválili příslušné smlouvy, ale především tím, že jste přijali zákon nejdůležitější, totiž Ústavu České republiky. Je to dobrá ústava. Doufejme, že bude dobrým začátkem naší samostatné státní existence. Jak patrno, prostor, v němž začínáme nový český stát budovat, je slibný. Aspoň pokud jde o jeho exaktně zjistitelné ukazatele a doložitelná politická fakta, která ho vymezují. Jenže jak je tomu s tou jeho složkou, u níž se dá stěží něco exaktně měřit a prokazovat, ale která je neméně důležitá, protože teprve v ní se vlastně rozhoduje o tom, zda se cítíme ve své zemi dobře? Mám tím na mysli to, co by se dalo nazvat duší společnosti. V jakém je naše společnost vlastně duševním rozpoložení? Jinými slovy: jaké je v onom prostoru, o němž tu mluvím, ovzduší? Na tuto otázku pochopitelně neexistuje jedno značná odpověď. Zřejmé jsou však dvě věci. Za prvé fakt, že velká většina našich spoluobčanů pochopila smysl a nutnost všech společenských změn, které uskutečňujeme, a dala jim svůj souhlas, naposled v nedávných volbách. Je obdivuhodné, jak statečně, věcně a rozumně se lidé vyrovnávají s nejrůznějšími obtížemi, které vyplývají jak z rozdělení státu a jeho měny, tak z nového daňového systému, z úsporné rozpočtové politiky a vůbec ze všeho, co provází naši radikální ekonomickou reformu. Je obdivuhodné, jak rychle se ve společnosti probudil k životu potenciál podnikatelské tvořivosti a vůbec smysl pro tržní poměry. Zároveň je ale zřejmé, že ovzduší, v němž žijeme, příliš zdravé není. Komunistický režim po dlouhá léta systematicky budoval určitou sobě vlastní strukturu životních hodnot a jistot. Byla veskrze pochybná, zotročující, odcizující a nelidská, společnost však přesto byla donucena - tak říkajíc v rozporu se svým lepším já - si na ni zvyknout a osvojit si ji. Tato struktura se zhroutila. Struktura jiná a lepší však dosud neexistuje a ani existovat nemůže. Z pochopitelných důvodů: takové hodnoty, jako je občanské vědomí a sebevědomí, občanská odpovědnost, důvěra ve vlastní síly a plné vědomí ceny svobody i všech jejích důsledků, nelze prostě vyhlásit či zavést. Rodí se dlouho a obtížně, každý je musí sám v sobě složitě hledat a objevovat, jsou výsledkem dlouhodobého existenciálního a sociálního procesu, odnaučujícího lidi zvolna jejich starým návykům a životním orientacím a pěstujícího návyky a orientace úplně jiné. Ztráta starého a nepřítom nost nového probouzí ovšem v mnoha lidech pocit vzduchoprázdna, nezakotvenosti, prázdnoty a frustrace. Někteří těmto podvědomým stavům čelí tím, že volají po návratu vlády pevné ruky, která by zjednala zase pořádek. Jiní berou pořádek rovnou do vlastní ruky. U mnoha lidí vyvolává toto vnitřní vakuum dojem, že je všechno dovoleno, a že tudíž mohou dát volný průchod všem svým špatným vlastnostem. A mnozí se pokoušejí najít nějakého snadno rozeznatelného viníka své vlastní frustrace, aby si pak své otřesené sebevědomí léčili jeho pronásledováním. Velký vzrůst kriminality a organizovaného zločinu, kolektivní násilí, nesnášenlivost, rasismus, antisemitismus, xenofobie a lhostejnost k nim, šířící se korupce, zlatokopecká horečka a názor, že život je džungle a člověk člověku musí být vlkem - to jsou zřejmě jen nejznámější projevy onoho zvláštního stavu, do něhož se dostává společnost v situaci, kdy se zhroutil hodnotový svět totalitního státu a ještě nevyzrál hodnotový svět občanské společnosti. Tento stav má však i jiné projevy, jemnější, nenápadnější, ale možná o to nebezpečnější: rozmáhající se obecnou předrážděnost, atmosféru nedůvěry, podezírání a nekončícího obviňování či skandalizování, malodušnou nevraživost a zatuchlé zápecnictví, křiklounství, určené jen k přehlušení vlastních komplexů, prohlubující se cynismus, demagogii, zkratkovité myšlení, vulgaritu a občas až jakousi zbahnělost veřejného života. Právě tyto jevy se v poslední době, obávám se, povážlivě rozšířily. Není vyloučeno, že to je i daň, kterou platíme za spořáda né rozdělení státu. Určité trauma to přeci jen bylo a je možné, že tu jde o jeho nepřímý projev. Nebylo by to v naší novodobé historii poprvé, kdy zmenšení naší vlasti vyvolalo podobné duchy. Nelze se spokojit sociologickým vysvětlením této atmosféry a uchlácholit se nadějí, že to všechno je jen přechodné a dočasné. Nelze dokonce spoléhat ani na to, že lepší legislativa a kvalitnější výkon státní moci samy o sobě vše vyřeší. Je třeba čehosi víc: trpělivě vdechovat nového ducha do politiky a vůbec veřejného života, pěstovat jejich kulturu a znovu a znovu obnovovat jejich duchovní a mravní dimenzi. Obávám se, že málokdo z nás si uvědomuje, jak dalekosáhle politická atmosféra či politický styl ovlivňují celý veřejný život a kolik veskrze konkrétních důsledků může mít politika bez přiměřené míry vnitřní noblesy. Nemyslím si vůbec, že by politici či veřejní činitelé měli být mravokárci, moralisty a kazateli. Domnívám se jen, že by odpovědnost za věci obecné, kterou přijali, měli přijímat v její celistvosti. Jinak se může stát, že všechna namáhavá práce legislativy i exekutivy ztratí smysl, protože přestane dopadat do rodící se občanské společnosti a dotvářet ji, a rozpustí se v obecném mravním marazmu. Téma mravních východisek politiky a vůbec lidského konání se vynořuje v našich dějinách často, dalo by se dokonce říct, že je jedním z jejich vůdčích motivů. Pocit zvýšené spoluodpovědnosti za věci lidského společenství zde možná pramení ze zkušenosti, že pokojný život v našem prostoru je nemys litelný, není-li mír i kolem nás. Zřejmě to tedy bylo samo naše geopolitické postavení, které nás naučilo nezajímat se jen o nás samé a pěstovalo v nás smysl pro mravní rozměr politiky. Pro Masaryka byl etický základ demokracie samozřejmostí a nedávno to byl Jan Patočka, kdo znovu zreflektoval politický význam pravdy jako veličiny mravní. Stojíme-li dnes před úkolem formulovat hodnoty, na nichž by měl být založen náš nový stát, chceme--li tyto hodnoty proměňovat v živého ducha naší politiky a chceme-li tím přispívat k mravní rekonstituci naší společnosti, pak nemusíme chodit pro inspiraci daleko. Stačí, když v souladu s preambulí naší nové ústavy navážeme na naše vlastní dobré tradice. Nevznášejí se ve vzduchu, ani netlí jen v zaprášených svazcích knihoven. Jsou součástí genetické výbavy naší společnosti. Jako takové je lze vyprošťovat z hlubin společenského podvědomí, pěstovat je a rozvíjet. Smysl pro širší souvislosti patří neodmyslitelně k této tradici. Přičemž politika státu, který se nově konstituuje na samém sklonku dvacátého století, by měla být prodchnuta vědomím těchto souvislostí dvojnásob. Naši planetu dnes obepíná vlastně jediná globální civilizace. Dík tomu nežijí jednotlivé kultury už dávno ve vzájemné izolaci a jejich lokální konflikty nejsou už dávno jen lokální. Cokoli dobrého či špatného se děje kdekoliv, má své přímé či nepřímé důsledky všude. Přísně vzato, sdílíme jediný osud a čelíme témuž ohrožení. Sugestivní a zároveň ne bezpečně zestejňující tlak této civilizace se přitom dnes stále častěji složitě proplétá a sráží s emancipačními snahami stovek a tisíců kulturních okruhů, které ji tvoří. Nejrůznější národy, etnika a religiózní celky po celém světě povstávají na obranu své nezaměnitelné identity, často vybaveny touž standardní technikou, kterou jim dnešní civilizace nabízí. Jako by se důsledkem civilizačního vývoje stával prostor, v němž žijeme, stále těsnějším, což vyvolává stále větší vzájemnou nesnášenlivost všech, kteří ho obývají. Možná, že v kotli tohoto celosvětového zápasu se zvolna a těžce rodí nová éra. Éra multikulturního světa jako světa, který je schopen vstřebávat civilizaci vskutku pluralitním způsobem a v němž si jednotlivé kultury už navzájem nevnucují své kulturní modely jako ty lepší a jiným nadřazené, ale v němž se začínají navzájem chápat a učit se své globální koexistenci, vynucované potřebou společného boje proti společným ohrožením. Možná, že se tak zvolna rodí jakási planetární metakultura jako prostředí společné odpovědnosti za osud lidstva. Leckomu se může zdát, že úvahy tohoto druhu mají pramálo společného s každodenními starostmi dnešní České republiky. Já si to nemyslím. Stačí například analyzovat způsob myšlení, který vedl předchozí režim k politice, jež svými důsledky zničila severní Čechy, aby bylo zřejmé, že to byl především totální nedostatek vědomí širších souvislostí, přesahujících horizont jednoho lidského života či jedné lokality, který způsobil to, co se stalo a co je dnes veskrze vážnou starostí naší vlády. Ale nejen to: lze doložit, že nedostatek širší odpovědnosti, té, která by měla spolutvořit metakulturu dnešního světa, se může svými přímými či nepřímými důsledky neblaze dotýkat téměř všeho. Aby mi bylo dobře rozuměno: nevyzývám k tomu, abychom se pokoušeli mesianisticky řešit problémy, které jsou evidentně za hranicí našich možností, sil a vlivu. Domnívám se jen, že bychom určité věci měli prostě vědět. Bude-li naše každodenní politické rozhodování prodchnuto vědomím komplexnosti věcí tohoto světa, pokornou úctou k jejich řádu a pocitem širší odpovědnosti, která z toho vyplývá, bude to stačit. Bude to stačit k tomu, abychom o věcech, jimiž se bezprostředně musíme zabývat, nebo na něž máme vliv, rozhodovali lépe. A bude to stačit i k tomu, abychom si obzor vlastního vlivu sami z pohodlnosti nezužovali. Zajisté chápete, že přimlouvám-li se tu - jako ostatně už tolikrát v minulosti - za prohloubení duchovního a mravního rozměru politiky, tedy za oživení našich dobrých tradic, pak tím zároveň varuji před oživením našich tradic špatných: přízemnosti, provincialismu, šosácké přihrbenosti, poníženosti před mocnými a povýšenosti k bezmocným, úhybného myšlení, snahy proklouznout dějinami za každou cenu, i za cenu ztráty vlastní tváře. Jedním z úkolů, s nimiž jsme se během uplynulých tří let nedokázali vskutku důsledně a přitom civilizovaně vyrovnat, je pohled do tváře naší vlastní minulosti. Tento dluh přispívá k obecné nervozitě. A také v této oblasti se zatím prosazují spíš naše špatné tradice než naše tradice dobré. Jako odstrašující pří klad těchto špatných tradic mohou posloužit některé jevy z doby poválečné, od nemorálního stanoviska, daného větami typu äco bylo, bylo" nebo äco jsme si, to jsme si", přes stejně nemorální hony na čarodějnice, spojené s různými hanebnými excesy, až po kupčení s vlastní minulostí, kdy například pouhý konjunkturální příklon k nově nastupující totalitě proměňoval mnohé kolaboranty v odbojáře a skuteční odbojáři byli znovu pronásledováni, nejednou dokonce bývalými kolaboranty, ať už jako nepohodlní svědci jejich minulosti, nebo jako jejich živoucí výčitka svědomí. Něco takového se už nesmí opakovat. Je v zájmu hygieny našeho budoucího vývoje, aby vina a odpovědnost byly jasně a přesně pojmenovány, aby byl dán průchod spravedlnosti a naše společné povědomí si osvojilo princip, že žádný zločin ani žádná zásluha nesmějí zůstat zapomenuty. Je třeba oddělit vinu mravní, politickou a trestní a nalézt k nim adekvátní přístup. Je třeba, aby se všichni, kteří vzdorovali totalitní moci, dočkali satisfakce. Je třeba otevřít prostor i pro pokání a odpuštění. Musíme zabránit možnosti nového bezpráví a ponižování lidské důstojnosti a čelit nebezpečí, že různí náhle se objevivší mstitelé národa budou zase svévolně a bezostyšně osočovat ty, kteří se pokoušeli - ať už lépe či hůř - dělat něco pro návrat demokracie. Považuji za velmi důležité, že se Poslanecká sněmovna tímto úkolem znovu obírá a hledá způsob, jak se kulturně a zároveň důsledně vyrovnat s naší minulostí. Nepodaří-li se nám to, nemáme ani naději na kulturní budoucnost. Paní poslankyně, páni poslanci, všechny naše polistopadové vlády, parlamenty a ostatní orgány státu se právem zabývaly velkými systémovými změnami, kterými prochází naše hospodářství, jako svou nejdůležitější prioritou. Dnešní česká politická moc se navíc musela přednostně zabývat náročným procesem dělení státu. V návalu této práce nezbývalo pochopitelně mnoho času na klidné uvažování o některých koncepčních otázkách, přesahujících rámec změn makroekonomických či obecně systémových, tedy změn forem hospodářského života, a dotýkajících se - dovolíte-li mi tuto poněkud zjednodušující formulaci - i jeho samotného obsahu. Leccos v tomto směru muselo být řešeno ad hoc, na poslední chvíli, pod tlakem aktuální situace, tedy nikoli na pozadí jasného vědomí širších souvislostí a určitějších představ o žádoucích vývojových směrech. Celý život jsem kritizoval pýchu novověkého člověka, který si myslí, že jeho rozum je schopen všechno obsáhnout, pochopit kompletně život a svět, vymyslet jejich lepší podobu, odvodit z toho nějaký plán pro budoucnost, tento plán předat státu jako jeho nejvhodnějšímu uskutečňovateli a posléze ho - bez ohledu na skutečný běh života - vnucovat společnosti. Rozhodně se tedy nepřimlouvám za centrální plánování budoucnosti a rozhodně nepovažuji stát za tak jasnozřivý subjekt, že jedině on nejlépe ví, co život potřebuje a kam by se měl ubírat. Domnívám se pouze, že v životě národů a spo lečností bývají chvíle velkých historických zvratů či rozcestí, kdy jsou prostě donuceny přemýšlet o struktuře svých zdrojů a možností, o samotné své ekonomické totožnosti, o svých lepších či horších perspektivách, a ovšem i o ekonomických nástrojích, jimiž vývoj co nejlépe směřovat. Anebo si snad nezřizují lidé, národy a společnosti stát právě proto, aby jim pomáhal řešit věci, které nelze řešit bez domluvy a kooperace všech? Jsem přesvědčen, že i my se dnes ocitáme v přelomové situaci a musíme se zamyslet nad tím, kde stojíme, jaké máme šance a kudy bychom se měli ubírat. Není to úkol, který přísluší jen vládě nebo na který může stačit vláda sama. Je třeba něčeho víc: vytvořit koncepční prostředí. Totiž klima, které bude provokovat jednotlivce, nezávislá vědecká pracoviště, podnikatelské subjekty, zainteresovanou veřejnost, sdělovací prostředky a posléze i zastupitelské sbory a státní správu k tomu, aby uvažovali strategicky a víc se zamýšleli nad tím, co je dlouhodobě a z hlediska celku perspektivní a co nikoliv. Jsou otázky, kterým se prostě nevyhneme. Například: budeme zemí převážně tranzitní, a budeme proto podporovat modernizaci letišť, stavbu dálnic, připravovat se urbanisticky na budoucí stavbu rychlodrážních systémů a usnadňovat už teď rozvoj příslušné infrastruktury? Budeme se orientovat - v duchu některých prognóz světového vývoje - spíš k určité regionální autonomizaci hospodářského života, anebo půjdeme cestou rychlých vstupů do nadnárodních integrovaných celků? Do jaké míry vsadí me na turismus a podporu všeho, co z něj může udělat mocný zdroj prosperity? Opřeme se o potenciál dovednosti a vynalézavosti našich lidí a budeme podporovat především malé a střední výrobce a podnikatele? Jakou perspektivu má naše elektronika a radiotechnika? Jak se postavíme k našemu leteckému průmyslu? Jaké vývojové možnosti má těžký průmysl? A co téma v těchto dnech obzvlášť živé, totiž energetika? Nejde přece jen o to, zda dostavíme či nedostavíme Temelín. Jde o to, zda máme názor na budoucí vývoj naší energetiky jako takové. Na které energetické zdroje se pokusíme orientovat víc a na které méně? Jak budeme podporovat vše, co směřuje k energetickým úsporám? Jak podpoříme decentralizaci zdrojů a jejich konkurenci? Jak aspoň dočasně zvýhodníme všechny, kdo se vydají cestou budování lokálních a ekologicky přijatelných výrob energie? Jakým tempem ů v závislosti na celkové energetické koncepci - má postupovat útlum těžby v severočeské hnědouhelné pánvi a odsiřování, či naopak odstavování příslušných tepelných elektráren? Jakými ekonomickými nástroji lze podporovat tvorbu nových pracovních příležitostí pro horníky? Zdá se mi, že na žádnou z těchto otázek nelze odpovídat izolovaně, bez určitého názoru na hospodářskou, a tudíž i energetickou budoucnost naší země. Okolnost, že komunismus postavil celé naše hospodářství na hlavu, kombinovaná s okolností, že svou ekonomiku budujeme v rámci nového státního útvaru, nás staví podle mého názoru před úkol obohacovat naši ekonomickou reformu i o tento druh přemýšlení. Jeho případné výsledky pak mo hou být jedním z dobrých vodítek jak v ekonomickém rozhodování exekutivy, například při posuzování privatizačních projektů, tak při legislativní tvorbě jakožto tvorbě pravidel, jimiž se svobodná hra tržních sil řídí. Čímž se vlastně oklikou vracím ke svému starému tématu: není hry tam, kde není pravidel. A nemohou být dobrými pravidly ta, která nevyrůstají z určitého názoru na sám smysl dané hry. V našem případě z širší odpovědnosti za budoucí osud našeho společenství. I kořeny těchto pravidel tedy tkví ve sféře mravní. Ostatně bez určitého morálního klimatu nemají ani ta sebelepší pravidla valnou naději na to, že budou dodržována, a že se tedy nestanou jen hromadou popsaného papíru. Všichni víme, že demokratický, právní a prosperující stát je v dnešním světě myslitelný jen jako stát v nejširším slova smyslu kulturní. Tedy jako stát, který chápe přímo existenční význam, jaký pro jeho budoucnost mají takové oblasti, jako je školství, zdravotnictví, sociální péče, vědecký výzkum a kultura jako taková. Všichni víme, že i tyto oblasti se dnes u nás musí radikálně transformovat, odpoutat od státu, naučit se nespoléhat jen na to, že stát všechno automaticky zaplatí, a že se musí přizpůsobit úplně jiným podmínkám, než jaké měly dosud. To ale opět neznamená, že pouhé mechanické snížení státních dotací samo zařídí všechno ostatní. Tak bychom mohli docela snadno vylít s vaničkou i dítě. Jsem přesvědčen, že i zde se musí úsporné hospodaření s penězi daňových poplatníků odvíjet od konkrétních transformačních koncepcí. Nejprve je třeba vytvářet legislativní předpoklady k tvorbě a využívání pluralitních zdrojů, odpoutaných od státního rozpočtu anebo jen volně s ním spojených a jasně cílených, a potom teprve dotace snižovat. Jsou například školy, vědecké ústavy či kulturní instituce, které vědí, jak by se mohly v nových podmínkách ekonomicky udržet, kdyby k tomu měly zákonnou možnost. Vzít jim dotaci a nedat jim zároveň tuto možnost považuji za velmi nebezpečné. V této věci nám zůstala zákonodárná moc hodně dlužna. Dovolte mi, prosím, nyní několik vět o české zahraniční politice. Samostatná Česká republika, jak se dnes často zdůrazňuje, se ocitá ve srovnání s Československem zřetelněji v západní části Evropy, k jejímž duchovním tradicím a politickým hodnotám se proto právem hlásí ještě důrazněji, než jak jsme to činili dosud. Její zahraniční politika chce být přitom konkrétní, věcná, neokázalá, ale zároveň sebevědomá v tom smyslu, že se nemíní chovat k Západu jako ponížený prosebník, ale jako jeho rovnoprávná součást, která má v jeho rámci - tak jako kterákoli jiná - právo na vlastní názor. Cíle zahraničněpolitické koncepce naší vlády jsou dobré. Rád bych přispíval k tomu, aby střízlivost a uměřenost této politiky nevedla k postupné ztrátě jejího vnitřního étosu, a tím i ke ztrátě zajímavosti, a aby posléze neupadala do podezření, že realistické vědomí vlastních možností ji vede až na pokraj provincialismu. Rád bych přispíval k tomu, aby si česká zahraniční politika zachovávala integrálního ducha i dobrý styl, jakož i k tomu, aby bylo zřejmé, že je založena - v souladu s politickými hodnotami, k nimž se hlásí - na jasném vědomí spoluodpovědnosti za osud lidského společenství. Nebude-li toto dostatečně zřejmé, stěží si vydobude naše nová republika obecný respekt. Myšlenka, že nejsme prosebníky, ale partnery, kteří mají také co nabídnout a kteří se chtějí podílet rovnoprávně s jinými na společném rozhodování, provázela naši polistopadovou zahraniční politiku od samého počátku, a je tudíž dnes na co navázat. Domnívám se dokonce, že tento důstojný postoj bychom měli projevovat sice noblesně, ale ještě důrazněji. A to nejenom směrem k Evropskému společenství, jak to bylo ostatně už několikrát učiněno, ale i směrem k NATO. Nemůžeme se omezovat jen na opakované deklarování své touhy stát se brzy jeho řádným členem a jinak pro to nedělat nic. Tím bychom vyvolávali víceméně oprávněný dojem, že nám běží jen o ochranný deštník této aliance, aniž jsme sami ochotni se v jejím rámci nebo spolu s ní v něčem angažovat. Chceme-li něčí pomoc, musíme sami také něco nabídnout. Neumím si představit, že by o nás mohl být v brzké době zájem, pokud bychom se už teď viditelně nehlásili ke svému dílu spoluodpovědnosti za evropské věci a nedávali najevo své odhodlání dělat sami něco pro mír, svobodu a bezpečnost na našem kontinentě. Myslím si, že naše zahraniční politika by měla být opět iniciativní, ale zároveň už poučenější. Myslím si, že bychom se měli aktivně podílet na práci OSN i KBSE, že bychom se měli opět viditelně zapo jit do diskusí o evropské budoucnosti, že bychom měli na půdě Rady Evropy, jejímž členem se zřejmě brzy opět staneme, a dalších podobných organizací dát jasně najevo, že respekt k lidským právům, úctu k právnímu řádu a vědomí nedělitelnosti lidské svobody skutečně považujeme za samu osu těch hodnot, které sdílíme se Západem, a nikoli jen za jakousi nutnou nadstavbu či dekoraci, jejichž formální zdůrazňování by nám mělo usnadnit ekonomické začlenění do západního světa. Rovněž se nemůžeme podle mého názoru zříkat naší spoluodpovědnosti za stabilitu ve střední Evropě a našeho bytostného zájmu na stabilitě i v té její části, která je na východ od nás. Doufat, že Česká republika může být rychleji včleněna do západních ekonomických, politických a bezpečnostních struktur jen tehdy, vymaní-li se z prostředí, které ji obklopuje, a zapomene-li na ně, by bylo čirou iluzí. O jakousi novou výspu na pomezí dvou světů bude Západ stěží stát a ani v našem zájmu není být rizikovým pomezím západního světa či dokonce nárazníkem, za nímž je jen cosi, co se s trochou despektu nazývá Východ. Nedomnívám se vůbec, že musíme někomu přizpůsobovat svůj krok, nechat se kýmkoli svazovat či omezovat nebo se skrývat v houfu v naději, že jen v houfu lze čehokoli dosáhnout. Myslím si pouze, že nám nesmí být lhostejné, co se děje kolem nás, že jsme povinni se svými sousedy kooperovat, udržovat s nimi trvalý politický dialog, vyměňovat si zkušenosti, a pokud to bude pro všechny výhodné, koordinovat s nimi své kroky. Demokratičnost státu je posuzována vždycky také - a prá vem - podle toho, jak dotyčný stát dokáže vycházet - aniž by cokoli slevoval ze svých zásad a ze své identity - se svými nejbližšími sousedy. Přezíravost ke komukoli není vstupenkou nikam. Nemusím zajisté zvlášť zdůrazňovat, jak důležité v tomto směru je, abychom udržovali a rozvíjeli všechny dobré vazby, které nás spojují s naším sousedem nejbližším, se Slovenskou republikou. Přispějeme-li svým dílem ke klidnému vývoji ve střední a východní Evropě, pak nás to nejen nevzdálí Západu, ale naopak k němu přiblíží. Pocitem širší odpovědnosti, o níž jsem se tu už vícekrát zmínil a k níž nás dnešní neradostný stav světa naléhavě volá, by podle mého pevného přesvědčení měla být prodchnuta i naše zahraniční politika. Naše geografické postavení není neštěstí, ale naopak výzva k osobitým výkonům. Vážená Poslanecká sněmovno, na závěr bych se rád zmínil stručně o tom, jak rozumím ústavnímu a politickému postavení prezidenta České republiky. Český prezident není šéfem exekutivy či vůdcem parlamentní většiny, není to instituce, které občané svěřili ve všeobecných a přímých volbách rozhodující vliv na politiku státu a její bezprostřední výkon. Ty jsou svěřeny vládě kontrolované parlamentem. To ale neznamená, že prezident je pouhou formální dekorací státu. Je nepřímo voleným ústavním činitelem s velmi specifickým posláním a postavením. Jako ten, kdo jmenuje vládu, za jistých okolností rozpouští Poslaneckou sněmovnu a sám je po dobu svého funkčního období - nepočítám-li zvláštní případ velezrady - neodvolatelný, měl by podle mého mínění být především prostředníkem kontinuity státní moci, hlavně v případě střídání vládnoucích politických sil nebo v případě politických krizí, tedy určitou zárukou politické stability v zemi, představitelem identity a integrity státu, jakousi konstantou politického systému, jeho äpevným bodem" či instancí äposledního odvolání". Z tohoto jeho ústavního postavení vyplývá, že spíš než autorem konkrétních politických řešení by měl být zárukou jejich legitimity, ochráncem prostoru a pravidel jejich tvorby, strážcem politické kultury, která tuto tvorbu provází. Při výkonu svých pravomocí musí pochopitelně prezident úzce spolupracovat s vládou, nejen proto, že mnohé z jeho úkonů vyžadují spolupodpis ministerského předsedy, ale především proto, že jeho úkolem je ctít rozhodnutí občanů ve volbách, a tudíž i politiku, která z tohoto rozhodnutí vzešla. Pokud jde o parlament, domnívám se, že právo vracet zákony k novému projednání by mohlo přibližovat prezidenta parlamentu a vůbec celému legislativnímu procesu. Bude-li mít totiž prezident i parlament zájem na tom, aby se žádný zákon nevracel, pak se budou muset navzájem seznamovat se svými stanovisky dříve, než je zákon přijat. Podpisem zákona se navíc prezident nezavazuje pouze k jeho dodržování, jak je tomu v případě, že toto právo nemá, ale dává tím i najevo, že se zákonem souhlasí, a je tudíž schopen za ním opravdu s pře svědčením stát před domácí i zahraniční veřejností. Právo suspenzivního veta chápu tedy pozitivně: jako výzvu ke spolupráci mezi parlamentem a prezidentem, nikoli jako příležitost k jejich konfrontaci. Z ústavního postavení prezidenta podle mého přesvědčení vyplývá, že prezident se nemůže chovat jako politická strana, tedy jako jeden ze subjektů soutěžících o politickou moc, a že by pokud možno neměl vstupovat do každodenních politických pří, nebo se dokonce s nějakou existující stranou přímo identifikovat. Spíš by se měl soustředit na témata tak říkajíc systémová a obecně hodnotová, tedy na to, co tak či onak souvisí se základními existenčními otázkami státu, jeho demokratickou identitou a politickou stabilitou. Svého vlivu by měl využívat obezřetně, přičemž by se měl - jako ten, kdo není odkázán na proměňující se politické nálady voličů - orientovat spíš na zájmy všeobecné a dlouhodobé, související s duchovními a mravními hodnotami, na nichž je stát založen, jeho dlouhodobými perspektivami a jeho mezinárodní prestiží. Dámy a pánové, zajisté si spolu se mnou uvědomujete zvláštní odpovědnost, která na nás leží. Uvádíme v život nový ústavní systém nově konstituovaného státu, zakládáme nový politický systém a vazby, vztahy, zvyklosti a pravidla, která mu dáváme, předurčují možná jeho podobu na dlouhá léta a desítiletí. Nerozhodujeme tedy jen o tom, jaký obsah my sami dáme svým funkcím a institucím a jakou tvář vtiskneme své práci a svým vzájemným vztahům, ale do značné míry i o tom, jaký obsah a jakou tvář budou mít v době, kdy budeme už dávno vystřídáni našimi následovníky. Je to velká odpovědnost, ale zároveň historická příležitost, která jen tak často někoho nepotká. Přeji nám všem, abychom této příležitosti využili dobře, nezklamali ty, kteří nám důvěřují, a zůstali věrni všem dobrým předsevzetím, s nimiž jsme přijali svůj úkol. Děkuji vám za pozornost. Odhalení pomníku T. G. Masaryka Olomouc 7. 3. 1993 Vážení přátelé, pomník T. G. Masaryka, který tu dnes - ve výroční den Masarykova narození - odhalujeme, není ani jeho prvním, ani posledním pomníkem, který měl svou pohnutou historii. Dramatický běh posledních desítiletí způsobil, že se Masarykovy pomníky zanořovaly kamsi do skrýší či zcela mizely, pak se opět - byť často jen nakrátko - vynořovaly a objevovaly, aby posléze znovu a nadlouho mizely, objevovaly se, opět mizely a dnes byly už poněkolikáté zase objevovány a vztyčovány - tentokrát, doufejme, už natrvalo. Osud těchto pomníků opisuje osud Masarykových idejí: i ony se vynořují, zanořují a opět vynořují, jako by byly zvláštním vegetačním druhem, kterému se daří jen v určitém klimatu, ale který je schopen nepřízeň času a různé pohromy obdivuhodně přežívat kdesi v podzemí, aby při první příležitosti, kdy se klimatické podmínky jen trochu zlepší, vypučel a předvedl svou životaschopnost. Které ideje to jsou? A jsou i dnes skutečně živé? Těch idejí je samozřejmě mnoho. Ale jedna se mi zdá být ústřední. Prochází totiž celým Masaryko vým dílem, je východiskem či osou všeho jeho dalšího přemýšlení a je i klíčem k porozumění jeho celoživotnímu dílu, jeho postojům, jeho politice. Touto ideou je pevné přesvědčení, že skutečný zdroj politiky je a musí být ve sféře mravní, že i pravda je především kategorií mravní a že pravda je tím nejlepším základem politiky. Kdykoli se Masaryk zamýšlel nad českou otázkou, smyslem našeho sebeosvobozovacího zápasu, ba dokonce nad samým smyslem naší národní existence, vždy znovu se k této své ideji vracel, aby ji posléze uložil do základů nového československého státu jako jednu z jeho konstitutivních hodnot. Masaryk například píše: äNevolejme ani my dnes po češství, po slovanství, po vlastenectví, ale po pravdě, a pravdě vydávejme svědectví." äMusíme milovat pravdu, musíme statečně býti celými lidmi, zkrátka - musíme nalézti svou duši a věřiti v tu duši, a bude postaráno o všecko." äPotřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí. Musíme míti ideje světové, ideje netoliko pro sebe, ale pro všecky. Kdo se chce zachovati a udržeti, musí myslit, cítit a pracovat pro všecky, nejen pro sebe." Masaryk znovu a znovu dokládá na naší historii, že jsme byli silní, těšili se obecné vážnosti a svými výkony se zasluhovali o vlastní dobrý rozvoj vždy tehdy, kdy nám běželo o určité obecné hodnoty, o hodnoty vpravdě lidské, o hodnoty, které oslovovaly i ostatní, neboť se týkaly všech. A že jsme prohrávali naopak tehdy, kdy jsme z těchto hodnot slevovali, pokoušeli se myslet jen sami na sebe, propadali komplexu vlastní malosti a kdy jsme byli tak říkajíc sami sobě jediným programem. äByli jsme pochováni, když jsme přestali žíti tímto životem velikým," píše Masaryk. Anebo: äByl jsem vždy pro politiku kulturní, jak jsem říkal, pro demokracii opravdovou, nestačila mi politikaĎ úzce politická." Politika, demokracie, právo a materiální rozvoj nebyly Masarykovi hodnotami pro sebe, hodnotami samoúčelnými, ale nástroji k tomu, aby lidský život byl vskutku důstojný a spravedlivý a aby měl vůbec smysl. Proto tak často zdůrazňoval jejich etický základ. Masaryk ovšem nebyl pouhým teoretikem odpovědnosti či humanity, který cosi káže, aniž se cítí být povinen sám se svými teoriemi řídit. Byl to naopak obdivuhodně statečný a důsledný člověk, který mnohokrát neváhal riskovat odpor veřejnosti, svou popularitu i kariéru, ba dokonce i život ve jménu věcí, které považoval za správné. Mravní rozměr pravdy mu nebyl pouze nárokem kladeným na jiné, ale především nárokem kladeným na sebe sama. Myšlenku, že za pravdu je třeba osobně ručit, tedy sám osobně zaručoval. V tom byl osobností příkladně integrální. Je poselství Masarykova celoživotního díla skutečně dodnes živé? Nevylučuji, že se jeho slova mohou dnes zdát leckomu trochu staromódní, kazatelská nebo dokonce patetická. Na jejich aktuálnosti to ale podle mého mínění vůbec nic nemění. Ba naopak: právě dnes, kdy se znovu zamýšlíme nad smyslem a obsahem české státnosti a kdy velké civilizační rozpory soudobého světa vyzývají člověka k novému pochopení sebe sama a své odpovědnosti za svět, stává se Masarykův odkaz obzvlášť aktuální a vybízí nás k novému domýšlení. Zjednodušeně by se dalo říct, že tento odkaz je především výzvou k nelhostejnosti. Výzvou k tomu, abychom nebyli lhostejní k osudu svého bližního, který je v tísni, k osudu těch, kteří přijdou po nás, a k jejich duchovní přípravě na úkoly, které je čekají, k osudu našeho společného duchovního, kulturního a přírodního dědictví. Je výzvou k tomu, abychom se nebáli bojovat proti všem nepravostem, které kolem sebe pozorujeme, abychom se nebáli - i kdybychom měli být sami proti všem - říkat pravdu a stát si za ní, abychom nebyli lhostejní ani k tomu, co se děje za hranicemi naší země. Kdybych měl tuto výzvu nějak aplikovat na současnost, chápal bych ji například jako výzvu k poznání, že nezměrné utrpení našich bližních v nedaleké Bosně a Hercegovině se nás bytostně týká, že se musíme k němu jednoznačně vyslovit a pojmenovat hlavního viníka, že musíme přijmout svůj díl spoluodpovědnosti za mír a spravedlnost v Evropě, a v případě, že selžou všechna jiná řešení, podpořit v rámci svých možností i případné důraznější akce mezinárodního společenství. Jako ti, kteří se kdysi stali obětí hanebného mnichovského ústupku násilníkovi, musíme přece vědět lépe než kdo jiný, že před zlem se nesmí ustupovat, byť by nebylo pácháno přímo na nás. Naše lhostejnost k jiným může mít ostatně jediný možný následek: lhostejnost jiných k nám. Úvahy o mravní dimenzi politiky a o naší vyšší odpovědnosti bývají dnes podezírány z toho, že jsou jen jakýmsi mimoběžným blouzněním, intelektuálským filozofováním či elitářským moralizováním, odtrženým od praktických úkolů dneška a zdržujícím nás od jejich plnění. Nesdílím takový názor. Žádný z každodenních problémů, s nimiž se utkáváme, nemůžeme vskutku úspěšně vyřešit bez obecnějšího povědomí o jeho hlubinných kořenech a širokých souvislostech. A jak jinak můžeme toto povědomí pěstovat než novými a novými pokusy o jeho artikulaci? Ostatně i v tomto směru by nám mohl dnes Masaryk sloužit jako velký příklad. Nikdo se přece neodváží o něm tvrdit, že to byl pouhý blouznivec, že nebyl realistou a že neměl smysl pro každodenní namáhavou a konkrétní práci. Realismus a tvořivá práce byly přece jeho programem! To prokázal celým svým životem, ať už jako univerzitní profesor, poslanec, revolucionář či první československý prezident. Kdo čte například jeho korespondenci či záznamy jeho spolupracovníků, ten musí znovu a znovu žasnout nad tím, kolika často zcela detailními otázkami se dokázal zevrubně zabývat a kolik diplomatického umu dokázal vynaložit na to, aby dosáhl toho řešení, které považoval za správné. Možná to bylo právě jeho celostní chápání věcí, jeho smysl pro jejich souvislosti, jeho vůle k politice vskutku, jak říká, kulturní, jeho ničím nezviklatelná vůle k pravdě a jeho etické pojetí veškeré praktické práce, co bylo hlavním motorem jeho nevyčerpatelné činorodosti. Možná to byl právě jeho hluboký vztah k univerzu, který mu dával sílu jít na kloub každé jednotlivosti a řešit ji vskutku důsledně. Milí přítomní, občané Olomouce, jsem přesvědčen, že právě vy, jako obyvatelé tohoto dávného duchovního centra i centra vzdělanosti, máte porozumění pro živý obsah Masarykova díla a že tuto monumentální sochu nebudete vnímat jen jako pietní připomínku muže, který se zasloužil o stát, ale i jako připomínku velké výzvy k dnešku, která vyzařuje z jeho díla. A především jeho myšlenky, že za pravdou je třeba stát cele. Česká republika a Rakousko vídeň 15. 3. 1993 Vážený pane rektore, dámy a pánové, dějiny našeho společného středoevropského prostoru jsou plny paradoxů. Rád bych využil této příležitosti k tomu, abych poukázal na jeden z nich. Zdá se mi totiž, že dozrál čas k tomu, abychom ho pojmenovali a zamysleli se nad výzvou, kterou v sobě obsahuje. Všichni víme, kolik historických, společenských, duchovních a lidských vazeb spojuje občany Rakouské a České republiky. Stěží bychom hledali dvě země, v nichž se sice mluví různými jazyky, které si jsou ale přitom tak blízké svým duchovním klimatem, svými tradicemi, svým osudem. Navzdory tomuto evidentnímu faktu jsme po celé dvacáté století nedokázali k sobě nalézt - jako státy - takový vztah, který by aspoň částečně tuto naši niternou příbuznost vyjadřoval. Moderní dějiny si s námi krutě zahrály a způsobily, že jsme velmi dlouho žili spíš jen vedle sebe než skutečně spolu. V našich vzájemných vztazích bylo leckdy víc rozpačitosti, hořkosti, podezíravosti či závisti než skutečně tvořivé spolupráce. Když se zhroutila rakousko-uherská monarchie a vznikla Československá republika, převládala u nás pochopitelná euforie z nově nabyté samostatnosti a tvorby demokratického řádu. V této euforii se začasté stávalo slovo Rakousko synonymem minulosti a svržené nadvlády. Mnozí Rakušané prožili konec války naopak jako äposlední dny lidstva", vnímali Čechy jako ty, kdo zbořili významnou středoevropskou říši, a na sebevědomě se rozvíjející a ambiciózní Československo se dívali s pocitem výčitky a trpkosti. Nepochybně byl tento pocit ještě zesilován faktem, že mnoho Rakušanů se náhle stalo v Československu menšinou, jejíž postavení navíc nebylo v novém státě uspokojivě dořešeno. Pak přišel nacismus. Rakousko pohltila velkoněmecká říše, která si krátce nato podmanila i české země. Mnoho našich německy mluvících spoluobčanů se přidalo na Hitlerovu stranu a přispělo k našemu podmanění, což naše vztahy ještě hlouběji zranilo. Neblahé dílo dovršil poválečný odsun. My jsme upadli do sovětského područí a vlády se zmocnili komunisté. Ač jsme byli po válce formálně vítězným státem, ztratili jsme svobodu. Rakousko, které bylo státem okupovaným, si dokázalo svou svobodu naopak získat a uchránit a začalo budovat moderní demokracii. Po desítiletí jsme k němu vzhlíželi s přirozenou závistí jako ke svobodné a prosperující zemi v našem bezprostředním sousedství, jako k zemi, kterou jakoby dík podivné hře osudu, ale také dík pozoruhodné vůli Rakušanů k odporu nepotkalo to, co potkalo nás. Běžným úslovím po desítiletí u nás bylo: mohli jsme na tom být jako Rakousko. Když se v Československu podařilo svrhnout velmi rychlým a elegantním způsobem komunismus a stali jsme se zemí velmi populární, v Rakousku se objevily jisté obavy z toho, zda se Československo nepokusí převzít něco z dosavadní nezastupitelné role, kterou hrálo Rakousko na mezinárodní scéně. Naše cesty k vlastní demokratické identitě nebyly synchronní, jednou byl na tom lépe jeden, podruhé druhý. Nešli jsme a nemohli jsme jít týmž krokem, a proto jsme se na sebe v různých dobách dívali často bez zájmu, leckdy i nevlídně. Československo dnes už neexistuje. Náš pokus vybudovat společný federativní stát se nezdařil, naše národy se v klidu rozešly a vydaly se vlastní cestou. Češi se z tohoto vývoje pochopitelně příliš neradují, protože se identifikovali - zřejmě daleko silněji než Slováci - se státností československou. Zároveň ale nepropadají depresi. Přijali tento vývoj se svou osvědčenou věcností. Věcnost ostatně charakterizuje i politiku samostatné České republiky, která se nyní zamýšlí znovu nad svou identitou, nad svým geopolitickým postavením, nad svou rolí v nově se utvářející Evropě. Ale i Rakousko, přestože má pochopitelný náskok a nemusí se vyrovnávat s dědictvím komunismu, se nyní nově zamýšlí nad svou situací a nad svou rolí ve střední Evropě. Domnívám se, že jsme tím přímo vyzýváni k tomu, abychom otevřeli věcnou debatu o našich dosavadních vztazích i o naší budoucnosti v dnešní Evropě. Moderní evropské dějiny jsou dějinami hledání vlastní národní svébytnosti a demokratické identity. Tyto dva cíle se nejen nevylučují, ale naopak se navzájem podmiňují. Národní svébytnost je projevem a zároveň pochopením různorodosti života. Znamená svobodu národa založenou nikoli na pocitu jeho nadřazenosti, ale na vědomí jeho sounáležitosti s ostatními. Svobodný národ mohou tvořit jen svobodní lidé. Výrazem lidské svobody je demokracie. Proto skutečnou národní svébytnost zajišťuje jen demokratický a právní stát. Národní svébytnost obsahuje i míru historické paměti, která je pociťována současně jako hrdost na to, co národ dokázal, ale i jako stud za každé národní selhání. Nacionalismus naproti tomu se nestydí ani za minulost, ani za přítomnost. Za minulost ani za přítomnost proto nepřebírá žádnou odpovědnost. Obě naše země, i když každá jinak, prošly zkušeností nacismu. My jsme navíc podstoupili zkušenost komunismu, která je pro nás mnohem čerstvější ranou než pro Rakušany zkušenost nacismu. Nacionalismus a komunismus mají mnoho společného. Oba zjednodušují svět, dělí ho jen na přátele a nepřátele, na vyvolené a zavrženíhodné, na änás" jako ty lepší a na äně" jako ty horší. Nezkoumají individuální zásluhu ani individuální vinu, ale předem a plošně dělí společnost na zasloužilé a provinilé. Oba tím omezují svobodu člověka i národa. Není ostatně žádná náhoda, že se v naší části světa tolik komunistů tak rychle proměnilo v nacionalisty. Mentalita zůstala, jen prapor je jiný. Zápas o národní svébytnost byl v rakouském i našem případě úspěšný, když se důsledně opřel o hodnoty demokracie a svobody. Nezapomínejme ani dnes na tuto naši draze zaplacenou zkušenost, totiž zkušenost z plné odpovědnosti za sebe i za jiné. Shodneme-li se na tom, že po všech historických peripetiích se konečně ocitáme na téže cestě, na cestě rozvíjení své národní svébytnosti v demokratickém státě, pak nic nebrání tomu, abychom šli dál a reflektovali nepředpojatě jak vše dobré, tak vše špatné z historie našich vztahů a zamysleli se posléze nad tím, co všechno nás dnes spojuje a co bychom mohli dělat společně a k vzájemnému prospěchu. Myslím, že toho, co nás dnes může politicky spojovat, je dost. Obě naše země se zatím nalézají vně hlavních evropských integračních struktur. Obě ale chápou, že celoevropskou mírovou budoucnost je třeba odvíjet od těch struktur, které už existují a které se osvědčily. Orientují-li se západním směrem, není to ovšem jen proto, že na západ od nás se tyto struktury rozvíjejí, ale především proto, že se obě cítí být součástmi i spolutvůrci západní civilizace, a že tudíž sdílejí i hodnoty, z nichž západní integrace vyrůstá. Tato naše společná orientace může být vodítkem při nejrůznějších kooperačních projektech. Za druhé, obě země leží v samém centru střední Evropy, a pociťují tudíž svůj díl spoluodpovědnosti za dění v tomto regionu. Víme, že se tento prostor po pádu komunismu bouřlivě proměňuje, že hledá své nové bezpečnostní vazby, usiluje o svou integraci do existujících evropských struktur, ale zároveň hledá svůj vztah k východu i k jihu. Víme, že naše účast na evropských integračních procesech bez stability u nás a v našem bezprostředním okolí nedává smysl. Jak jsme schopni k ní přispět my? Jak by bylo možné naši spolupráci v tomto směru rozšířit a prohloubit? Můžeme se shodnout na společné představě o budoucí roli a možnostech KBSE? Jaké možnosti dává Středoevropská iniciativa? Jaké postavení a smysl by měla mít v rámci středoevropského prostoru v budoucnosti visegrádská skupina? Máme se v regionální spolupráci orientovat spíš na síť bilaterálních smluv a vztahů, anebo se pokusit o určitá multilaterální řešení? Můžeme se shodnout na společném postoji k jugoslávské krizi, případně na společných iniciativách? Dokážeme společně definovat svůj kooperativní vztah k další nám blízké zemi, totiž ke Slovinsku? Můžeme se shodnout na nějakém společném řešení velkého problému současnosti, totiž uprchlické otázky? Česká republika dobře ví, že se musí plně spolehnout sama na sebe a že integraci mezi vyspělé země západní Evropy jí zajistí jedině rychlost a úspěch zásadních změn, jimiž prochází. Zároveň se ale nezříká své míry spoluodpovědnosti za dění kolem sebe a v celé Evropě. Je naší historickou zkušeností, že vážnost u jiných a jejich případnou podporu můžeme nejlépe získat, nebude-li ani nám lhostejný osud jiných. Je to zkušenost vyplývající z našeho geopolitického postavení, jež nepochybně utvářelo jednu naši specifickou tradici, totiž zesílený důraz na mravní rozměr politiky. Cítím, že Rakousko, ač je zemí bohatou, je na tom v lecjakém ohledu podobně jako Česká republika: i ono hledá své nové postavení v proměňující se Evropě a nutně si klade - byť třeba v jiné podobě či jiným způsobem - podobné otázky, jaké si klademe my. Jak žít a jak se spojovat se sousedy? Jaký bude náš vztah k Německu? Čím je pro nás Evropa a co pro nás znamená Východ? Jak obstát ve zkoušce, které je Evropa vystavena hrůzami na Balkáně, jehož jsme jako Středoevropané sousedy? Jaká je v tom všem naše individuální i společná odpovědnost? Zdá se mi, že tato paralelita je jasnou výzvou ke společným diskusím, hledání společných stanovisek a především k daleko těsnější a téměř každodenní spolupráci v nejrůznějších oblastech. Tato spolupráce by se přitom, zdá se mi, neměla omezovat jen na vztahy mezi našimi dvěma zeměmi, ale měla by mířit i dál. Jsem přesvědčen, že spojíme-li své síly, jsme schopni dát leccos Evropě, tedy kontinentu, v jehož středu se společně ocitáme. Spolupráce, o níž tu mluvím, předpokládá ovšem i postupné odstraňování všech vědomých i podvědomých bariér, které historie mezi námi vybudovala. Je asi především úkolem vzdělanců, historiků, filozofů, spisovatelů, aby tyto bariéry pojmenovávali a analyzovali, a tak je pomáhali bořit. Na obou stranách, jak jsem už naznačil úvodem, existuje dost předsudků, trpkých reminiscencí a dluhů. Nevidím však důvodů, proč je postupně neodstraňovat. Existují ostatně v našich novodobých dějinách i inspirující motivy. Svět například nikdy nezapomene na statečnost, nesobeckou obětavost a odpovědnost Rakušanů po maďarské tragédii roku 1956, stejně jako my nezapomeneme, kolika z nás poskytlo Rakousko útočiště jak po sovětské okupaci, tak později. Mám v dobré paměti, co udělali Rakušané pro Chartu 77, a vždy jim budu za tuto pomoc vděčný. Mnozí Rakušané mají zajisté dodnes naopak v paměti, že to bylo předválečné Československo, které štědře poskytovalo útočiště všem, kdo byli pronásledováni politicky i rasově. Ale nejde jen o akty solidarity, jimiž jsme si navzájem pomáhali, když jsme byli v tísni. Jde ještě o cosi víc. Jde o to, že skutečně žijeme ve společném duchovním prostoru. Mohl bych jmenovat desítky rakouských, českých či česko-rakouských vzdělanců, kteří tento duchovní prostor spoluvytvářeli. Jako země, které byly odvždycky křižovatkami rozmanitých duchovních proudů, místem jejich setkávání i srážení, jako země, které byly zároveň od nepaměti i prostředím křížících se mocenských vlivů a ambic, byli jsme i prostorem mnoha velmi specifických intelektuálních výkonů a iniciativ. Často to bylo právě ve Vídni či v Praze, kde bylo reflektováno dřív než jinde potenciální ohrožení člověka. Není například vůbec náhoda, že první československý prezident T. G. Masaryk se právě zde, na Vídeňské univerzitě, před sto patnácti lety habilitoval svou známou knihou o sebevraždě, v níž dokazoval, že krize moderního člověka souvisí bezprostředně se ztrátou metafyzických jistot nebo prostě se ztrátou Boha. Nepoukazuje snad toto dílo velkého Moravana, napsané ve Vídni, k jednomu ze základních problémů dnešního světa? Jsem přesvědčen, že národy s tak příbuznou senzibilitou mají dnes šanci téměř historickou: znovu se navzájem nalézt, nalézt k sobě po desítiletích odcizení opět cestu a dát tomuto nálezu i politický výraz. Děkuji vám za pozornost. Univerzita George Washingtona washington 22. 4. 1993 Pane rektore, dámy a pánové, vzpomínám si na dobu, kdy se mi někteří přátelé a známí na ulici vyhýbali. Aniž jsem to od nich vyžadoval, vnímali mne totiž jako určitou výčitku svědomí a dobře věděli, že kdyby se se mnou zastavili, neubránili by se nutkání se mi omlouvat za to, že také nevzdorují režimu, anebo mi vysvětlovat, proč oni to dělat nemohou, anebo se obhajovat tvrzením, že disidentství beztak nemá žádný smysl. Takový typ rozhovoru byl ovšem pro obě strany obvykle dost trapný, a tak bylo nejlepší zůstat ho ušetřen. Druhým důvodem jejich počínání byla obava, že mne sleduje policie a že jim styk se mnou způsobí komplikace. A tak pro ně bylo snazší se mi vyhnout. Vyhnuli se tím nepříjemnému rozhovoru spojenému navíc s možností, že budou pronásledováni. Znamenal jsem pro tyto přátele zkrátka obtíž. A obtížím je třeba se vyhýbat. Po dlouhá desítiletí byl hlavním postrachem demokratického světa komunismus. Dnes - tři roky poté, co se začal lavinovitě hroutit - jako by ho začí nal střídat postrach jiný: postkomunismus. A mnozí, nejen na Západě, ale dokonce i na Východě, kteří se po léta těšili na pád komunismu jako na okamžik, kdy dějiny dostanou konečně rozum, se dnes začínají vážně obávat důsledků tohoto pádu a možná si leckdo z nich i vnitřně pozasteskne, že předtím byl svět přece jen o něco přehlednější a srozumitelnější. Nesdílím tento druh pocitů. Nemyslím si, že postkomunismus - jako důsledek porážky komunismu - smíme chápat jako pouhou obtíž světa. Nechápal jsem tak ostatně ani komunismus. I ten byl přece především výzvou. Výzvou k přemýšlení a k činům. Tím spíš je takovou výzvou postkomunismus. Kdo chápe určitý historický fenomén jako pouhou obtíž, chápe tak posléze i mnoho dalších věcí, od varování ekologů až po veřejné mínění, od rozmaru voličů až po morálku. Chápat svět a dějiny jako pouhou obtíž je snadné, a proto svůdné. Je to však zároveň velmi nebezpečné. Obtížím a překážkám se totiž vyhýbáme - tak, jak se mi vyhýbali někteří mí známí v éře komunismu. Postoj založený na pocitu, že svět či dějiny jsou pouhou hromadou obtíží, vede tedy nevyhnutelně k uhýbání před skutečností a posléze k rezignaci na ni. Vede k appeasementu. Případně až ke kolaboraci. Je to postoj, který může být ve svých důsledcích sebevražedný. Co se vlastně rozumí pojmem postkomunismus? V podstatě je to souhrnné označení pro poměry ve všech zemích, které se zbavily komunismu. Už v tomto házení všech do jednoho pytle je nebezpeč né zjednodušení. Je sice pravda, že se všechny vyrovnávají v podstatě s týmž úkolem: zbavit se neblahého dědictví komunismu, odstranit všechny škody, které napáchal, a vybudovat nebo obnovit demokracii. Zároveň jsou však mezi nimi z mnoha důvodů veliké rozdíly. Nebudu líčit všechny problémy, s nimiž se postkomunistické země utkávají, odborníci o tom zajisté už píší celé knihy. Zmíním se jen o některých základních příčinách oněch jevů, kterými některé postkomunistické země asi nejvíc zneklidňují demokratický Západ. Mezi takové jevy patří nacionalismus, xenofobie a vůbec nedobré mravní a duchovní klima, které - někde víc a někde méně - provází tvorbu nového politického a hospodářského systému. První z těchto příčin spatřuji v tom, že komunismus zdaleka nebyl pouhou diktaturou jedněch nad druhými. Byl to systém vskutku totalitní, který pronikal do všeho a všechno deformoval, včetně všech přirozených způsobů lidského soužití, a který hluboce poznamenal veškeré lidské chování. Po léta byla budována ve vědomí společnosti určitá specifická struktura životních hodnot a modelů chování. Byla to struktura sice zvrácená, odporující všem přirozeným intencím života, ale přesto si ji společnost osvojila, respektive byla donucena osvojit. S pádem komunistické moci a její ideologie se celá tato struktura pochopitelně zhroutila. Lidé si však nebyli schopni okamžitě osvojit a zažít strukturu novou, takovou, která by odpovídala elementárním principům občanské společnosti a demokracie. Lidská mysl a lidské návyky se ze dne na den nezmění, vybudovat úplně nový systém životních hodnot a vskutku se s ním ztotožnit chce prostě svůj čas. V situaci, kdy se něco zhroutilo a něco nového dosud neexistuje, se ovšem mnoho lidí ocitá ve stavu určité vnitřní prázdnoty, ba až frustrace. Což je stav, který je živnou půdou takových úkazů, jako je hledání zástupných viníků, radikalismus všeho druhu, potřeba skrýt se v anonymitě kolektivu, ať už skupinového nebo etnického, nenávist ke světu, potřeba sebepotvrzení za každou cenu, pocit, že nastala doba, která dovoluje vše, a s tím související nebývalý rozkvět sobectví, hledání kolektivního a snadno označitelného nepřítele, politický extremismus, nejprimitivnější kult konzumu, gründerská morálka, stimulovaná historicky bezprecedentní přestavbou vlastnických vztahů, atd. atd. Česká republika, tento nejzápadnější postkomunistický stát, je na tom po této stránce - dík svým dřívějším demokratickým tradicím a vůbec svému osobitému duchovnímu klimatu - ve srovnání s některými jinými zeměmi relativně dobře, nicméně i my procházíme touž velkou transformací, kterou procházejí všechny postkomunistické země, a můžeme tudíž o ní vypovídat na základě znalosti zevnitř. Další skutečnost, kterou je při analýze různých jevů postkomunistického světa třeba vzít v potaz, je bytostná tendence komunismu všechno zestejnit. Největším nepřítelem komunismu byla vždycky svébytnost, různost, odlišnost, prostě svoboda. Od Berlína až po Vladivostok byly ulice a budovy vyzdobeny týmiž rudými hvězdami, všude byly pořádány analogické slavnostní průvody, všude byla analogicky budována státní správa a vůbec celý systém centrálního řízení společenského a hospodářského života. Tento velký příkrov zestejnění, potlačující všechny národní, duchovní, sociální, obecně civilizační či náboženské odlišnosti, zakryl veškerou jinakost a vytvářel obludný klam, že jsme všichni stejní. Pád komunismu rozbil tento příkrov stejnosti a svět byl zaskočen explozí netušeného množství jinakostí, které se pod ním skrývaly. Každá z nich přitom - po dlouhodobém pobytu v příšeří - pocítila přirozenou potřebu ukazovat na sebe, zdůrazňovat svou nezaměnitelnost a svou odlišnost od ostatních. Odtud ona erupce různých druhů staromódního vlastenectví, obrozeneckého mesianismu, konzervativismu a leckdy i nenávisti ke každému, kdo se zdá zpronevěřovat svým kořenům nebo kdo se hlásí ke kořenům jiným. Touha obnovit a zdůraznit svou identitu a jinakost je i v pozadí vzniku četných nových států. Národy, které nikdy neměly vlastní státy, pociťují docela pochopitelnou potřebu zakusit vlastní samostatnost. A není jejich vinou, že k tomu dostávají příležitost o desítiletí či staletí později než národy jiné. S tím souvisí i další věc: komunismus zastavil na dlouhou dobu dějiny a s nimi i všechen přirozený vývoj. Zatímco západní demokracie měly dlouhá desítiletí na to, aby budovaly občanskou společnost a mezinárodní integrační struktury a aby se učily mírovému soužití a spolupráci různých národů, země, které ovládal komunismus, nemohly tímto tvořivým procesem projít. Jinakost národů a kultur by la zahnána kamsi do sklepení společenského života a tam zakonzervována, čímž jí byla odňata možnost svobodně se rozvíjet, získávat na čerstvém vzduchu svou moderní podobu a postupně vytvářet svobodný prostor jednoty v různosti. Přičemž mnohé národy, potlačené komunismem, se ani před jeho nástupem nemohly těšit ze svobody a neměly dořešeny mnohé základní otázky svého státního bytí. A tak dnes najednou překotně tryskají na denní světlo tisíce nedořešených problémů, které nastřádala předchozí historie a o nichž jsme si neprávem mysleli, že jsou dávno zapomenuty. Je vskutku překvapivé, jak ani po desítiletích falšování historie a ideologických masáží nic nezůstává zapomenuto: národy se rozpomínají na své dávné úspěchy i svá dávná utrpení, na své dávné utlačovatele i spojence, na své dávné státní útvary a jejich někdejší hranice, na své tradiční animozity i afinity, prostě na své donedávna pečlivě utajované či falšované dějiny. A tak mnohé končiny takzvaného postkomunistického světa dnes neopravují jen pořádek, kterému se říká jaltský, ale pokoušejí se opravit i různé chyby pořádku versailleského, ba snaží se jít ještě hlouběji do historie a využít největší svobody, jakou kdy měly, k její kompletní nápravě. Je to přání samozřejmě neuskutečnitelné, ale zároveň srozumitelné. Chceme-li porozumět problémům postkomunistického světa, nebo aspoň některým z nich, pak si musíme znovu a znovu uvědomovat ještě jednu věc: je snadné popřít všechny latentní problémy, ambice i zvláštnosti národů, násilím všechno ze stejnit, rozbít složitou a křehkou stavbu po staletí se vyvíjejících společenských, kulturních a hospodářských vztahů a institucí a všemu vnutit jediný primitivní model centrálního řízení v duchu jakési pyšné utopie. Je to stejně snadné jako jedním úderem kladiva rozbít kus starého intarzovaného nábytku. Obnovit to všechno, nebo to přímo vytvořit, je však nekonečně těžší. Tak, jako je nepoměrně těžší starožitný kus nábytku restaurovat poté, co byl rozbit. Pád komunistického impéria je zkrátka událostí podobně světodějného významu, jako byl kdysi pád říše římské. A má i podobné důsledky, dobré i velmi zneklidňující. Znamená významnou změnu celé tváře dnešního světa. Tato změna se rodí bolestně a vyžádá si dlouhý čas. Vybudovat na troskách komunismu nový svět bude úkolem možná stejně obtížným a dlouhodobým, jakým byla kdysi - po stěhování národů - tvorba křesťanské Evropy. Co máme dělat, nechceme-li chápat postkomunismus jen jako novou obtíž, před níž je nejlepší strčit hlavu do písku a věnovat se svým věcem? Myslím, že nejdůležitější je nespokojit se s pouhou registrací vnějších a víceméně měřitelných jevů, jako je například vývoj hrubého národního produktu, postup privatizace, stabilita politického systému a zjistitelná míra dodržování lidských práv. To všechno je samozřejmě důležité, ale je třeba čehosi víc: snažit se pochopit všechny hlubinné děje, které probíhají v lůně postkomunistických společností, vnímat jejich historický význam a všechny jejich globální souvislosti. Je třeba pochopit, že ne jde o nějaké kuriózní starosti vzdálené a ohraničené části světa, ale že jde o události týkající se všech a celé dnešní civilizace. Je třeba se ubránit pokušení přezíravého a lehce udiveného postoje, opřeného o podvědomý pocit nadřazenosti těch, kteří jsou na tom lépe. Tak, jako by se Češi neměli dívat pohrdlivě na starosti Tádžikistánu, neměl by se nikdo dívat pohrdlivě na starosti České republiky. Východiskem by tedy měl být hluboký vhled a hluboký pocit spoluodpovědnosti. Teprve na tomto pozadí lze hledat smysluplné způsoby pomoci. Zdá se mi, že výzva postkomunistického světa k tomuto přístupu je jen aktuální podobou výzvy hlubší a širší, totiž výzvy k novému typu sebepochopení člověka a z toho vyrůstajícího nového typu politiky. Dnešní planetární civilizace je, jak všichni víme, vážně ohrožována: pýcha novověkého člověka, který se cítí být vrcholem a pánem stvoření, nikoli tedy jen jeho pouhou součástí, s neuvěřitelnou rychlostí ničí jeho naděje na přežití. Neopřen o pokorný respekt k řádu bytí, nechá se dnešní člověk hnát svými partikulárními zájmy a není už schopen regulovat své chování způsobem, který by bral v úvahu zájmy obecné. Náš rozum je schopen barvitě líčit všechna nebezpečí, která ohrožují dnešní svět, od prohlubující se propasti mezi chudými a bohatými končinami světa přes populační explozi, možnost dramatické konfrontace různých rasových, kulturních a civilizačních okruhů, jejichž vyzbrojování nikdo nedokáže zabránit, přes nukleární hrozby až po drancování přírodních zdrojů, ničení druhové rozmanitosti přírody, tvorbu ozonových děr a nezastavitelné ohřívání zeměkoule. A je zneklidňující, že čím více o těchto nebezpečích víme, tím méně jsme schopni jim čelit. Vidím jedinou cestu z této krize: člověk by měl nově začít chápat sám sebe, své limity i své postavení ve světě, měl by nově pochopit svou odpovědnost, měl by opět nalézt svůj vztah k tomu, co ho přesahuje. Je třeba rehabilitovat lidskou subjektivitu, vysvobodit ji ze zajetí pouze racionálního způsobu vnímání světa, je třeba skrze tuto subjektivitu a její individuální svědomí nalézt nový vztah k bližním i k univerzu a k jeho metafyzickému řádu, který je zdrojem řádu mravního. Žijeme ve světě, v němž jsou naše osudy spolu svázány víc než kdykoli dosud, ve světě jediné planetární civilizace. Zároveň je to ale svět mnoha kultur, které se stále energičtěji vzpírají své civilizační unifikaci a které se stále zřetelněji brání vzájemnému pochopení a koexistují dnes vlastně už v latentní konfrontaci. Tento veskrze nebezpečný stav je třeba změnit. Prvním krokem v tomto směru nemůže být nic jiného než obsáhlý pokus těchto kultur navzájem se pochopit a pochopit vzájemně své právo na existenci. Na pozadí takového pochopení se může teprve utvářet jakási pluralitní metakultura dnešního světa jako ono sebezáchovné minimum, na němž se mohou všichni shodnout. V prostředí této metakultury se jedině může rodit nová politická odpovědnost jako odpovědnost globální. A teprve z této nově se rodící odpovědnosti může vyrůstat systém nástrojů, jimiž bude lidstvo schopno čelit všem hrozbám, které samo proti sobě vytváří. Nové politické sebepochopení, o němž tu hovořím, znamená, jak patrno, definitivně se rozejít s chápáním světa, dějin, cizích kultur, cizích národů a posléze i všech, kteří varují, jako se souborem obtíží, které se pletou pod nohy našemu poklidnému životu. Poklidný život na vrcholu sopky je stejně iluzorní jako představa, o níž jsem hovořil na počátku: že když se vyhneme na ulici známému disidentovi, vyhneme se tím problému komunismu a otázce, jak mu čelit. To, co se rozumí postkomunismem, chápu tedy vposledku jako jeden z mnoha apelů na soudobého člověka - bez ohledu na to, kde žije ů, aby se vzpamatoval do své globální odpovědnosti. Aby se do ní vzpamatoval dřív, než bude pozdě. Dámy a pánové, vážení přátelé, dnes dopoledne jsem měl tu čest účastnit se otevření Muzea holocaustu. Při té příležitosti jsem si znovu - jako už tolikrát v životě - kladl otázku: jak se to mohlo stát? Jak mohli lidé dvacátého století, znalí teorie relativity, kvantové mechaniky, pronikající do jádra atomu a zkoumající vzdálený vesmír, napáchat hrůzy, které nazvat zvířecími by znamenalo neuvěřitelně ukřivdit všem tvorům, kteří nejsou lidmi? Jak mohli dopustit, aby se to stalo? V souvislostech, o nichž tu dnes mluvím, mne napadá jeden aspekt tohoto tématu. Totiž selhání demokracií. Politika appeasementu. Ustupování zlu. To, čemu u nás říkáme mnichovanství. Neschopnost Evropy a světa včas rozpoznat rodící se zlo a včas mu zabránit, aby se rozvinulo do těch obludných rozměrů, do nichž se rozvinulo, je jen jinou podobou toho, co tu nazývám chápáním světa jako souboru obtíží. Jde o absenci širší odpovědnosti za svět. Češi mají v dobré paměti výrok jednoho demokratického státníka, který pronesl krátce předtím, než podepsal mnichovskou dohodu, tento skutečný začátek všech hrůz druhé světové války. Řekl tehdy, že jeho země nebude bránit stát, o němž mnozí ani nevědí, že existuje a kde leží. Je to typický příklad toho, jak sebevražedné je vyhýbat se obtížím. Nacismus vnímal tento politik jako obtíž, před kterou je třeba strčit hlavu do písku. Přejít tak říkajíc na druhou stranu ulice. A tak byl vyvolený národ vyvolen dějinami k tomu, aby přinesl oběť za nás všechny. Oběť, jejímž smyslem je varovat nás před lhostejností k věcem, o nichž se bláhově domníváme, že se nás netýkají. V dnešním světě se všechno týká všech. Komunismus se také týkal všech. A všech se rovněž týká, zda a jak se podaří vybudovat na jeho ruinách novou zónu demokracie, svobody a prosperity. Každá duchovní i materiální investice do postkomunistického světa, která nebude nahodilá, ale která bude založena na hlubokém porozumění dějům, jež v něm probíhají, se mnohonásobně vrátí celému světu. Ale nejen to: bude zároveň dalším krokem na trnité cestě lidského rodu k novému pochopení své odpovědnosti za svůj vlastní osud. Děkuji vám za pozornost. Státní svátek České republiky praha 8. 5. 1993 Milí spoluobčané, pravda, jak známo, osvobozuje a odvaha k pravdě je jedním ze základních zdrojů mravní obrody společnosti. Dnes si připomínáme konec evropské části nejstrašnější války lidských dějin a toto výročí - jako ostatně každé důležité výročí - by pro nás nemělo být jen příležitostí k stereotypně se opakující a obsahově prázdné oslavě, ale především výzvou k určitým duchovním aktům. Prvním z nich by měla být snaha poznat a říci si celou pravdu o této válce a o tom, jak se dotýkala nás. Je to úkol o to důležitější, že tato pravda byla u nás tak dlouho deformována a falšována. Je to úkol především pro historiky. Ale také pro politiky, učitele, novináře a pamětníky a skrze ně pro celou veřejnost. Dovolte mi, abych se zmínil aspoň o několika málo tématech, která stojí v této souvislosti za pozornost a jejichž rozbor by nejen pomohl šířit pravdu, což samo o sobě, jak jsem už řekl, má velký ozdravný smysl, ale přinesl by i významná poučení pro dnešek. Především se musíme i my znovu a znovu za mýšlet nad tím, jak se mohli dostat v Německu k moci nacisté v čele s pološíleným Hitlerem. Z dnešního hlediska považuji za nutné zdůraznit aspoň tři okolnosti, které v tom hrály nepochybně svou roli. Za prvé: německá společnost tento úkaz dlouho podceňovala a hitlerismus chápala většinou jako extrémní reakci na prakticky permanentní hospodářskou a sociální krizi, s níž se vlády výmarské republiky nedokázaly přiměřeně vypořádat, tedy jako jev víceméně přechodný, bezvýznamný a spíš jen kuriózní. Jeho nebezpečnost si začali mnozí uvědomovat až v době, kdy už bylo pozdě. Za druhé: vzrůst Hitlerovy síly a podpory přímo souvisel s impotencí tehdejší německé demokracie a s neschopností se proti bujícímu nacismu spojit. Neblahou úlohu v tomto směru sehrála i německá levice, především komunisté. A konečně za třetí: německá společnost a politické a hospodářské elity zcela podcenily zákeřně sugestivní moc diktátorovy nacionální, ale i sociální rétoriky a vůbec hypnotickou moc slova v moderní době. Jestli předchozí Hitlerovy expanze do Porýní a do Rakouska měly jen charakter určité zkoušky či přípravy, jejichž varovný smysl nemusel být každému na první pohled zřejmý, pak za skutečný začátek jeho expanzionismu a nepřímo tím i druhé světové války lze považovat Mnichov a krátce nato přepadení českých zemí. Celá tato historie je velikým dokladem toho, jak sebevražedná je politika appeasementu, to jest ustupování zlu, a jak děsivé důsledky pro celý svět má, zapomenou-li politici a celé národy, že ohrožení svobody jedněch ohrožuje svobodu všech. Na tvorbě atmosféry, která umožnila Mnichov a otevřela tím cestu ke všem hrůzám války, měl přitom velký podíl i předválečný pacifismus, založený na zvrácené ideji, že mír je třeba zachránit za každou cenu. Definujeme-li intelektuála jako toho, kdo víc než jiní vnímá širší souvislosti jevů a pociťuje širší odpovědnost, pak intelektuální pacifismus třicátých let je klasickým příkladem selhání intelektuálů. Další věcí, jež by stála za analýzu, byl dvojsmyslný vztah části Čechů, včetně těch, kteří působili v exilu, k některým členům protektorátního vedení státu, kteří byli po určitý čas, byť jen důvěrnými cestami, utvrzováni v přesvědčení, že dělají cosi pro záchranu národa a že představujíce takzvané menší zlo, čelí zlu většímu. Tento postoj posiloval v protektorátním vedení nutně pocit legitimity a zároveň bezděky přispíval k určité legitimizaci obecné pasivity, ne-li přímo kolaborantství. Výzvy k odboji spojené s nepřímou podporou kolaborantských postojů vyvolávaly mravní schizofrenii, která svými důsledky zasáhla vážně i poválečná desítiletí. Náš domácí i zahraniční odboj - ačkoli jeho komunistická část, nebo přesněji: část této části, byla po léta oslavována ů nebyl přitom vlastně dodnes patřičně doceněn. Možná jde - mezi jiným - o nepřímý a nevědomý důsledek toho, že větší část naší společnosti se s odbojem příliš neidentifikovala, ba mnohdy ho brala jako něco, co jen ohrožuje její bezpečnost. Donedávna byly před veřejností, a zvláště před mladými lidmi, zcela utajovány některé okolnosti našeho osvobození. Proto je dnes třeba jasně a veřejně říct, že stalinský Sovětský svaz sice osvobodil za cenu nesmírných, a leckdy dokonce zbytečných ztrát větší část naší země, ale že toto dílo bylo provázeno velmi nekalým úmyslem nahradit jedno podmanění podmaněním novým. Lze to doložit tisícerými fakty, včetně tlaku na americkou armádu, aby neosvobozovala Prahu. Západní spojenci nejsou ani v této věci zcela bez viny: jejich povinností bylo prohlédnout tyto Stalinovy plány a výrazněji jim čelit nejen v zájmu později porobených zemí, ale v zájmu obecném, tedy i svém. Dlouhá éra studené války, bipolárního světa a nesmyslného zbrojení má své kořeny už zde, na konci druhé světové války, kdy zcela oprávněný obdiv k hrdinství a obětem národů Sovětského svazu mnohým znemožňoval pochopit Stalinovy imperiální úmysly. A tak se opět objevil fenomén ustupování zlu a zakrývání očí před ním. Nástup komunismu u nás nepřipravovali jen komunisté, ale usnadnila ho svou politikou ústupků i demokratická část našeho poválečného politického vedení. Dokud nepochopíme, jak zhoubné je každé mnichovanství, byť by bylo vedeno jakkoli ušlechtilými motivy, nebudeme mít pevný a zdravý základ ani pro naše budoucí politické chování. Hluboká ztráta všech elementárních mravních hodnot, která provázela nacismus a válku, měla infekční povahu a neblaze zasáhla i naši společnost. Dokládá to mimo jiné fakt, že oč méně mnozí za války aktivně nacismu vzdorovali, o to energičtěji se po válce, kdy to už bylo bez rizika, mstili. Německý nacismus jsme dokázali odsoudit. Toto odsouzení však bude dovršeno teprve, až dokážeme analyzovat a odsoudit i to, čím mu demokraté usnadňovali ná stup, i to, v čem se sami nechali nakazit mravní rakovinou, kterou kolem sebe šířil. Odsuzujeme přece nacismus za jeho zvěrstva, nikoli za to, že vzešel z Německa. A jde-li nám skutečně o odsouzení zvěrstev, a nikoli národů, pak si musíme umět přiznat, že jich byli schopni i někteří Češi v době poválečné. A že tolerování či omlouvání těchto věcí vytvářelo příznivé společenské klima pro ty, kteří později páchali všechny zločiny komunismu. Není ostatně náhoda, že nejmenší chuť mluvit i o českých proviněních z doby poválečné mají ti, kteří mají největší sklon omlouvat i mnohé z toho, co bylo jménem světlejších zítřků pácháno později na naší společnosti. Myslím, že ty aspekty druhé světové války, které jsem tu jen stručně připomněl a jejichž hlubší zkoumání doporučuji, vybízejí k některým obecnějším závěrům. Lze říct, že druhá světová válka začala vlastně v naší zemi - tím, že jsme byli kdysi obětováni Hitlerovu expanzionismu - a že u nás nakonec i její evropská část skončila. Ale nejen to: právě u nás se možná rozhodlo o tom, že Evropa bude přeťata železnou oponou. Je totiž velkou otázkou, zda by se Evropa tak ostře rozdělila na demokratickou a komunistickou, kdyby byla po válce zachráněna československá demokracie. Naše postavení v samotném středu Evropy, způsobující, že jsme vždycky byli a ještě dlouho zřejmě budeme křižovatkou různých mocných geopolitických zájmů, je především pro nás samotné, ale i pro všechny, jimž záleží na mírové a demokratické budoucnosti Evropy, výzvou k hlubokému přemýšlení o naší orientaci, o našich bezpečnostních vazbách a především o hodnotách, na nichž musí být naše státní existence založena, nemáme-li se dočkat dalších historických zklamání, dalších šoků a dalšího utrpení. Naše zeměpisné položení nesmíme chápat jako neštěstí nebo obtíž, ale jako podnět k novým a obecně užitečným výkonům duchovním i politickým. Vážení občané, zmínil jsem se o tom, že ti, kteří aktivně čelili nacismu, ať už na zahraničních frontách nebo v domácím odboji, netvořili většinu našeho národa a že mnozí z nich se dlouho nedočkali přiměřeného uznání, pokud se ho vůbec dočkali. Mnozí z těchto lidí, kteří zachraňovali čest našeho národa a zasloužili se o to, že jsme se nakonec stali vítězným státem, byli po válce odmítáni a podezíráni a v éře komunismu dokonce pronásledováni a zavíráni. Náležité úcty se nedočkali ani mnozí z těch, kteří prošli koncentračními tábory nebo v nich zahynuli, zvláště Židé a nekomunisté. Pociťuji to jako jeden z nejnemorálnějších činů předchozího režimu. Myslím, že bychom všichni měli využít dnešního výročí k tomu, abychom jim poděkovali a zároveň se jim omluvili za všechno příkoří, jímž se jim naše země za jejich zásluhy a za jejich utrpení odvděčila. I tomu přece většina z nás mlčky přihlížela. A ještě něco bychom si asi měli dnes uvědomit: za co odbojáři vlastně bojovali a čemu tolik obětovali. Rozhodně to bylo cosi víc než jen spokojený a relativně blahobytný život, kterému nezáleží na ničem, co se ho bezprostředně netýká. Za takovou hodnotu se většinou do války ani do odboje neodchází. Tito lidé mohli vykonat to, co vykonali, jen a jen proto, že věřili v určité vyšší hodnoty, které stojí za oběti, že věřili v demokracii, humanitu a svobodu, že ctili demokratické instituce a právo, měli rádi svou zemi i své bližní a zájem vlasti dokázali nadřadit zájmům osobním. Myslím, že v dnešní době, kdy všichni věnujeme právem tolik pozornosti velké a nutné přestavbě vlastnických vztahů v naší zemi, a kdy tudíž snadno propadáme určitému materialismu, neuškodí, připomeneme-li si, že není hmotného rozvoje společnosti bez svobody a že není plného lidského života tam, kde je veškerá lidská péče omezena jen na starost o majetek. Takto krátkozraký postoj může ostatně snadno vést až ke ztrátě svobody a v důsledku toho nakonec i majetku, o čemž nás naše moderní dějiny dost výmluvně přesvědčují. Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu. Poselství, které k nám zaznívá z osudů našich hrdinů, je výzvou k tomu, abychom nebyli lhostejní. Poznání dějinné pravdy, byť jakkoli tvrdé, má pro nás tedy, jak patrno, dvojnásobně očistný význam: odkrytím našich selhání nás varuje před sebevražednou krátkozrakostí postojů založených na pouhé přizpůsobivosti, sobectví či dokonce pozdní zlobě, ale zároveň poukazem na všechny velké činy minulosti je nám zdrojem naděje, hrdosti a inspirace. Děkuji vám za pozornost. Svatojánská pouť v Nepomuku nepomuk 15. 5. 1993 Vážení přítomní, milí přátelé, dovolte mi, abych vás všechny co nejsrdečněji pozdravil zde, v Nepomuku, na závěr slavnostní mše, připomínající, že uplynulo šest set let od mučednické smrti Jana Nepomuckého, a abych vám poděkoval, že jste sem přijeli. Jan Nepomucký byl umučen mimo jiné proto, že byl věrný svému přesvědčení, svému poslání, své víře, své církvi, svému arcibiskupovi. Byl to tedy - jako více velkých postav naší historie - mučedník pravdy. Ale byl to též mučedník věrnosti. Pozoruhodné na jeho osudu je, že smrtí jeho mučednictví neskončilo. Ačkoli se záhy po své smrti stal pro náš lid uctívaným světcem, boj o jeho svatořečení, se všemi jeho peripetiemi, byl dlouhý a složitý. Složitá byla i později historie jeho uctívání. Jeho památka se stala nejednou a vždy neprávem předmětem nejrůznějších manipulací, naposled tehdy, kdy byl jeho kult podezírán z toho, že je uměle budován proto, aby vytěsnil z národní paměti vzpomínku na jiného velkého mučedníka pravdy, Jana Husa. Tento jeho trpký posmrtný osud je nám výzvou k tomu, abychom byli bdělí a vyvarovali se všech pokusů využívat číkoli mravní čistoty a hrdinství účelově a tím tyto hodnoty vlastně znehodnocovat. Nejlepší by ovšem bylo, kdybychom už nikdy žádné mučedníky pravdy neměli. Pravda by se měla stát přirozenou mízou našeho života, mízou, z níž čerpáme svou sílu. Ještě jednou vás srdečně zdravím a přeji vám vše dobré. Cena Athinai athény 24. 5. 1993 Pane prezidente, excelence, dámy a pánové, jako člověk, jehož životní snažení je svázáno se zápasem o demokracii v jeho zemi, jsem hluboce dojat tím, že se ocitám - poprvé ve svém životě - v Athénách, této kolébce demokracie, a že se tu ocitám navíc proto, abych tu přijal nejvýznamnější zdejší cenu, totiž cenu Athinai. To, co rozumíme demokracií, vzniklo v tomto městě a v této zemi před dvěma a půl tisíci lety. Nabízí se otázka, čím se dnešní obsah tohoto pojmu liší od obsahu, který měl tehdy, a co z této odlišnosti stojí za pozornost a může nás právě dnes zajímat. Řeknu přímo, v čem vidím já osobně odlišnost nejdůležitější: zatímco starořecká demokracie je neodmyslitelně svázána se slovem agora, tedy s institucí náměstí jako místa, kde se v rovnoprávném dialogu občanů hovořících spolu přímo a osobně, tak říkajíc z očí do očí, rodí politická rozhodnutí, dnes se přímý rozhovor mezi občany navzájem a mezi občany a politiky stává úkazem už jen zcela okrajovým. Nepoměrně větší váhu mají kontakty nepřímé, filtrované celým systémem mezičlánků, ba řekl bych přímo mezisvětů. Je to víc než pochopitelné: malé městské státy, jejichž plnoprávní občané se vešli na jedno náměstí a pravděpodobně se skoro všichni navzájem znali, jsou dnes vystřídány státy o mnoha desítkách či stovkách milionů lidí, dík čemuž musí být kontakt jedněch s druhými a všech s jejich politickými představiteli prostředkován desítkami rozmanitých instrumentů, od hierarchizovaného systému zastupitelské demokracie přes mocné megamašinerie masových politických stran až po zprostředkovatelský systém pro dnešní dobu nejtypičtější, to jest masové sdělovací prostředky. Svého politika mnozí lidé za těchto okolností už téměř nevnímají jako normální živou bytost, ale jako pouhý televizní stín, o němž nevědí, zda mluví spatra, či zda čte ze čtecích strojů televizních kamer cosi, co mu napsali jim zcela neznámí poradci a experti. Jako svého politika nevnímají občané už dávno jeho konkrétní lidskou bytost, kterou ostatně nikdy neviděli a nikdy neuvidí, ale její obraz, jak jim ho vytvářejí televizní, rozhlasoví a novinoví komentátoři. Chtějí-li se ho na něco zeptat, mohou tak učinit většinou jen písemně, s tím že jim za něj odpoví anonymní pracovník jeho úřadu. Rozhodnou-li se mu dát svůj hlas ve volbách, nemohou začasté volit jeho a jen jeho, ale musí volit nějakou politickou stranu a spolu s ní bezpočet dalších politiků, kteří je nezajímají, o nichž nic nevědí a na jejichž výběr nemají žádný vliv, neboť ho za ně dělají jim neznámé a jimi nezvolené stranické sekretariáty. Politika tak přestává být součástí jejich bezprostředního života, ale stává se pro ně především jakousi zvláštní televizní podívanou, komickou či grafickou, kterou jim nezbývá než pasivně sledovat. Stejně daleko mají politici k občanům: také ti jsou jim spíš jen vlastním stínem, zkolektivizovaným, zmasovělým, zanonymizovaným, promlouvajícím převážně už jen řečí čísel, která nabízejí průzkumy veřejného mínění. Sami politici přitom často nediskutují spolu navzájem, ale jen se svými masmediálními stíny. Mnohokrát jsem se na vlastní kůži například přesvědčil o tom, že nekonečně důležitější, než co jsem někde řekl, je, co o tom napsaly či nenapsaly noviny. Demokratická volba potom pochopitelně přestává být volbou mezi důvěrně známými a osobně ověřenými alternativami a stává se jen volbou mezi alternativami, které občanům nabízejí televizní režiséři. A pocítí-li občan touhu podílet se na rozhodování o osudech celku, tedy na politice, nezbývá mu než vstoupit do některé z existujících politických stran a dřív, než se může zabývat podle svého rozumu záležitostmi obce, musí se zajímat o svůj vzestup v dané straně. Je-li tato cesta pro někoho nepřijatelná, nemá v politice místo a musí se smířit s tím, že ve světě, založeném údajně na principu rovnosti občanských práv, je natrvalo neroven ostatním. Považuji za fantastické, že dnešní civilizace umožňuje, aby celý svět v téže vteřině viděl vše důležité, co se kdekoli děje, aby kdokoli s kýmkoli oka mžitě komunikoval, aby se kdokoli s kýmkoli během několika hodin setkal. Považuji rovněž za nesmírně důležité, že politika je pod kontrolou svobodného a nezávislého tisku. Vadí mi pouze depersonalizace a dehumanizace politiky, kterou civilizační vývoj způsobuje. Jako by se z politiky stále zřetelněji vytrácel normální lidský subjekt, osobně někomu konkrétnímu za něco ručící, s osobním svědomím a s osobní a nikým nezprostředkovávanou odpovědností. Politici jako by se stávali jen lidsky vyhlížejícími loutkami jakéhosi gigantického a v podstatě nelidského divadla, šroubky jakéhosi ohromného soustrojí, objekty jakéhosi velkého civilizačního samopohybu, nad nímž nemá vlastně už nikdo kontrolu a za nějž nikdo neodpovídá. Dnešní svět je, jak víme, mnohonásobně ohrožen. Ať o jeho ohrožení uvažuji z jakékoli strany, vždy znovu docházím nakonec k závěru, že jeho jedinou záchranou je velké probuzení soudobého člověka do jeho veskrze osobní a přitom globální odpovědnosti. Jedinou záchranu tedy vidím v demokracii, ale v demokracii rozpomínající se na svůj řecký prapůvod: tedy v demokracii založené na integrální lidské osobnosti, osobně ručící za osud obce. Věřím na pohled z očí do očí - tak, jak tomu bylo na agoře. A velkou výzvou dnešní doby je hledat takové formy demokracie, které by byly s touto dobou v souladu, ale zároveň oživovaly to, co stálo u zrodu demokracie a co tu nazývám pohledem z očí do očí. Moderní doba vrcholí, a nemáme-li zahynout na naši modernost, musíme rehabilitovat lidský rozměr občanství i politiky. Vidím v tom hlavní výzvu této doby. Výzvu pro třetí tisíciletí. Děkuji vám za pozornost. Projev k občanům města český těšín 15. 6. 1993 Vážení přítomní, občané a občanky Českého Těšína, vaše město - jak zdůraznil už váš pan starosta - je svébytnou východní výspou naší republiky, je městem pohraničním, městem složitého historického osudu, městem, kde žijí občané hlásící se k různým národnostem či etnickým skupinám, je městem, které má své specifické problémy. Domnívám se, že tento charakter Českého Těšína je velkou výzvou pro vás všechny. Je výzvou k tomu, abyste hledali ty nejlepší způsoby vzájemného soužití, vzájemného obohacování a skutečně tvořivé spolupráce. Odpovíte-li dobře na tuto výzvu, bude to znamenat, že víte, co to je občanská společnost, a že ji umíte budovat. Řekl bych dokonce, že to je možná právě vaše město, kde je dnes testována naše schopnost být vskutku občanskou společností, že je jedním z prubířských kamenů této naší schopnosti. Takže se možná právě zde rozhoduje o tom, jakou povahu bude mít naše společnost a náš stát. Věřím, že v této zkoušce obstojíte a že se tím zasloužíte o Českou republiku. Přeji vám v tomto díle úspěch, přeji vám mnoho štěstí a srdečně vás zdravím. Jmenování soudců Ústavního soudu praha 15. 7. 1993 Dámy a pánové, vážení přítomní, před chvílí složilo předepsaný slib dvanáct soudců Ústavního soudu, které jsem v souladu s Ústavou České republiky jmenoval poté, co s jejich jmenováním vyslovila souhlas Poslanecká sněmovna. Jmenoval jsem rovněž předsedu a jednoho místopředsedu tohoto soudu. Znamená to, že od dnešního dne v naší zemi existuje a může působit Ústavní soud. Do života tím vstupuje další z důležitých institucí právního státu, instituce, která je v demokratickém systému nejen nutná a užitečná, ale která je od něho dokonce neodmyslitelná. Stěží si lze totiž představit stát, který chce ctít zákonnost a chránit všechna práva a svobody občanů zaručovaná demokratickou ústavou a v němž přitom neexistuje nezávislá soudní instance, která v případě sporu s konečnou platností rozhoduje o tom, zda ten či onen akt moci zákonodárné či výkonné je v souladu s ústavou, a která může takový akt, shledá-li, že je protiústavní, anulovat. Ústavní soud je tedy jedním ze základ ních nástrojů ochrany ústavnosti, integrity právního řádu i ochrany ústavně zaručovaných práv občana. Je to vrcholek celé soudní moci jako jednoho ze tří základních pilířů demokracie, je to poslední a vrcholná pojistka společnosti proti případnému pochybení či selhání moci zákonodárné či moci výkonné. Na míře, v jaké společnost a stát ctí zákony, závisí míra svobody a jistoty každého občana. Jako jedna ze záruk zákonnosti je Ústavní soud tedy institucí, která slouží občanům. Blahopřeji všem soudcům Ústavního soudu k jejich jmenování, přeji jim úspěch v jejich svrchovaně odpovědné práci a Ústavnímu soudu jako celku přeji, aby si nepředpojatostí, kvalifikovaností a moudrostí svých nálezů brzy získal obecnou důvěru a autoritu. To nepřeji ostatně jen tomuto soudu, ale nám všem, neboť to je v našem společném zájmu. Bylo by lidsky docela pochopitelné, kdyby poslanci příliš nepospíchali s vyslovením souhlasu ke jmenování ústavních soudců jako těch, kteří mohou korigovat jejich zákonodárné akty. O to větší dík patří Poslanecké sněmovně za to, že svůj souhlas neodkládala, a jejím poslancům za to, že dokázali překročit horizont svých stranických sympatií či antipatií a shodnout se v zájmu dobré věci na podpoře navržených kandidátů. Snažil jsem se odpovědně vážit jejich kvality občanské i odborné i jejich schopnost stát se dělným týmem. Věřím, dámy a pánové, že jsme dnes vykonali další důležitý krok na cestě ke státu vskutku právnímu a spravedlivému, ke státu slušnému, ke státu vpravdě kulturnímu. 25. výročí srpnové okupace praha 20. 8. 1993 Milí spoluobčané, zásadní rozchod s komunismem, pro který se naše společnost rozhodla a který byl nedávno vtělen dokonce do zákona, má svůj docela srozumitelný důsledek i v tom, že pozornost k československým událostem roku osmašedesátého se dnes omezuje hlavně na kritiku polovičatosti a vnitřní rozporuplnosti programu a politiky tehdejšího reformně komunistického vedení státu. Proto neuškodí, když si v den pětadvacátého výročí přepadení Československa vojsky Varšavského paktu připomeneme i některé další prvky a rozměry tehdejších událostí. Především je třeba připomenout, že personální a koncepční změny, které proběhly počátkem roku 1968 ve vedení komunistické strany a státu, nebyly jen jakýmsi pučem v prostředí stranických špiček, ba že nebyly ani pouhým důsledkem stále sílícího tlaku reformních komunistů působících ve všech tehdejších mocenských strukturách. Toto dění bylo ve své nejhlubší podstatě důsledkem prohlubující se propasti mezi skutečným míněním a vůlí společnosti na jedné straně a oficiální politickou ideologií a praxí na straně druhé, stále zřetelněji se projevující společenské krize a stále zřejmější veřejné touhy po změnách. Není proto divu, že prostor rozšiřující se svobody, k němuž vedla politika takzvaného polednového vedení, začala naše společnost velmi rychle vyplňovat, a to začasté s energií a důsledností, které byly pro státní vedení překvapivé a mnohdy i nepříliš vítané. Noviny začaly psát pravdu, lidé se začali sdružovat v nezávislých organizacích a spolcích, začalo se probouzet a rozvíjet svobodné občanství i svobodné politické myšlení. Dík úsilí občanů nejrůznějších politických orientací se tak Československo stávalo uprostřed oceánu pochmurné šedi brežněvovského sovětského bloku ostrůvkem svobody a aspoň relativně důstojného života. To mu získalo záhy velký respekt v celém světě a Pražské jaro se stalo pro mnoho lidí na Východě i Západě velkým - leckdy až skutečnému stavu věcí nepřiměřeným - zdrojem naděje a inspirace. Pro Západ bylo zprávou, že pod komunistickým panstvím nežijí jen beznadějně zmanipulovaní otroci, ale že tu existuje velký, byť potlačovaný tvořivý potenciál, kterému stačí málo, aby se projevil a začal proměňovat v demokratické instituce a demokratické veřejné vědomí. Na Východě to byla inspirující výzva pro všechny síly odporu a vzdoru. Pravdivá reflexe vlastních dějin je jednou ze základních podmínek budování vskutku demokratického sebevědomí naší společnosti, a proto má smysl připomínat i ty rozměry dějinných událostí, které má leckdo z nás - ponořen do aktuální atmosféry - sklon zapomínat či odsouvat do příšeří. Když cizí vojska v noci z 20. na 21. srpna roku osmašedesátého přepadla naši zemi a odvlekla její politické představitele, stalo se v ní cosi, k čemu by se stěží hledala v moderních dějinách obdoba. Během několika hodin se naše společnost dokázala vskutku nečekaně sjednotit k pokojnému a důstojnému vystoupení na obranu nezávislosti státu a dosažených občanských svobod. Proti ohromným a po zuby ozbrojeným armádám se postavilo v podstatě veškeré civilní obyvatelstvo, které rozvinulo s obdivuhodnou inteligencí a imaginací tisícero způsobů, jak této síle nenásilně čelit, jak jí mařit její úmysly a jak ji v podstatě činit zcela neúčinnou. äDuch zvítězí nad hrubou silou" byl jeden z nesčíslných nápisů, které téměř přes noc vykvetly na ulicích našich měst. Sdělovací prostředky nejrůznějšími a někdy téměř neuvěřitelnými způsoby dokázaly obelstít okupanty, dál působit a integrovat celou společnost v důmyslném odporu proti mocenské zvůli agresora a několika jeho zdejších pomahačů. Země prostě odmítla vzít svou okupaci na vědomí. Tato situace, která nepochybně patří k uzlovým životním zážitkům celé jedné generace, netrvala a za daného stavu věcí ani nemohla trvat dlouho. Přesto je nám tehdejší velké, obdivuhodné a vpravdě statečné vzepětí naší společnosti dodnes živoucím důkazem všech dobrých sil, které v ní dřímají. Kéž by se aspoň část těchto dobrých sil, které jsou v každém z nás, dokázala trvale proměňovat ve službu společné věci. Náročné úkoly, před které nás staví dalekosáhlá transformace naší společnosti a budování demokratického státu, jsou výzvou k pěstování právě těch dobrých vlastností, které jsme v takových mezních situacích, jako byl srpen roku 1968 nebo listopad roku 1989, dokázali v sobě objevit a tak velkolepě rozvinout. Čím lépe budeme tyto dobré vlastnosti pěstovat, tím snadněji se vyrovnáme s velkými úkoly naší doby. Děkuji vám za pozornost. Odhalení pamětní desky Ludwigu Czechovi terezín 1. 9. 1993 Vážený pane spolkový kancléři, milí hosté, hezké a nevinné jméno Terezín obtěžkala moderní historie děsivými významy. Pojmy jako terezínské ghetto či terezínská Malá pevnost si dnes připomínáme jako temná zastavení evropských národů na jejich křížové cestě k demokracii a svobodě. Pro mnoho lidí byl Terezín přestupní stanicí na jejich pouti za jistou a krutou smrtí, pro jiné to byla stanice konečná. Konečnou stanicí byl Terezín i pro významného politika, dlouholetého předsedu sudetoněmeckých sociálních demokratů a člena několika našich předválečných vlád doktora Ludwiga Czecha. Zamýšlíme-li se dnes znovu nad minulostí i budoucností česko-německého soužití, pak si musíme připomenout i tohoto muže, který ztělesňoval všechny dobré stránky tohoto soužití. Úsilí tisíců sudetoněmeckých demokratů o dobrou spolupráci Čechů a Němců v novém československém státě bylo krutě ukončeno mnichovským diktátem. Prohraná bitva však nemusí být nutně bitvou zbytečnou a marnou. Lidé, jako byl Ludwig Czech, pomáhali utvářet naši moderní demokracii, spolutvořili její dobré tradice a ukazovali nám, že systém vskutku demokratický zajišťuje a musí ze samé své podstaty zajišťovat i důstojné postavení menšin. Jen v nedemokratických myslích či podmínkách je menšinová otázka důvodem k násilným konfrontacím. Dnes znovu budujeme demokratické struktury, snažíme se rozvinout demokratické vědomí a posilovat tím i mezinárodní důvěryhodnost České republiky. K tomuto úsilí neodmyslitelně patří, že se snažíme pravdivě popsat a pochopit i dramatickou historii vztahů mezi Čechy a Němci a otevřít novou kapitolu této historie. Budou-li naše vztahy vyrůstat ze vzájemného porozumění a respektu a budou-li se rozvíjet v prostředí společně sdílených hodnot občanské společnosti, pak nebude mít nikdo důvody k obavám, že ožijí zlí démonové minulosti. Šance, kterou máme před sebou, je historicky ojedinělá a je velkým úkolem naší generace, abychom ji nepromarnili. Podaří-li se to, pak nebyla ani práce doktora Ludwiga Czecha zbytečná. Děkuji vám za pozornost. Středoevropské justiční fórum kroměříž 20. 9. 1993 Vážení hosté, vážení přítomní, dovolte mi, abych vás i já uvítal v České republice a v krásné Kroměříži na jednání, které bude nepochybně velmi zajímavé. S radostí zjišťuji, že se tohoto fóra účastní zástupci přesně těch zemí, o nichž si už delší dobu myslím, že by měly v nejrůznějších oblastech co nejtěsněji spolupracovat. Svazují je nitky tisícerých společných či analogických tradic, které byly po staletí vytvářeny různě se proplétající společnou historií, ba někdy i existencí ve společných státních útvarech. Svazuje je, přes všechnu jejich rozmanitost, pobyt ve společném duchovním a kulturním prostoru. Ostatně jednou z důležitých charakteristik tohoto prostoru je právě dlouhodobá koexistence různých národních či kulturních identit a jejich trvalé vzájemné ovlivňování a prolínání. Svazuje je dnes ale ještě cosi víc než jen příbuznost historická a geografické sousedství. Svazuje je společná orientace ke společně sdíleným hodnotám, kterými jsou demokracie, občanská společnost, idea lidských práv, právní stát, tržní ekonomika. Svazuje je posléze i společný pocit příslušnosti k západoevropskému civilizačnímu okruhu a společné bytí v jeho východnější části, které se říká střední Evropa. A v neposlední řadě mají i příbuzné geopolitické postavení a z toho vyplývající analogické zájmy ve sféře bezpečnostní. Historie nás poučuje, že stěží může být trvalý mír v Evropě, není-li zaručen trvalý mír a stabilita právě v té její části, kde se naše země ocitají. Zatímco západní hranici západní Evropy tvoří oceán, naše část Evropy hraničí s tradičně neklidnějším evropským jihem a s velkým civilizačním okruhem euroasijského Východu. Proto je právě střední Evropa místem trvalých zkoušek západní schopnosti žít v bezpečí a míru a nalézat dobré vztahy s okolními civilizačními okruhy. Stačí ostatně pouhý pohled na mapu, abychom si uvědomili, že Polsko, české země, Slovensko, Maďarsko, Rakousko a Slovinsko tvoří jedno souvislé pásmo, jehož stabilita a bezpečnost je a musí být v bezprostředním a bytostném zájmu západní Evropy a všech jejích integračních struktur, včetně bezpečnostních. Týž pohled na mapu nám zároveň říká, že ve společném a bytostném zájmu celého tohoto pásma je mít dobré vztahy s Německem, evropskou mocností, která je tak říkajíc jednou nohou v Evropě západní a jednou nohou v Evropě střední, mocností, která je přímo předurčena k tomu, aby zprostředkovávala, i v zájmu vlastním, přibližování střední Evropy k Evropě západní. To všechno je v dnešní dynamicky se proměňující Evropě velkou výzvou právě pro země našeho regionu, aby hledaly ty nejlepší způsoby spolupráce a koordinace svých snah a aby všude, kde to je pro ně výhodné, spojovaly své síly na velkém díle evropského sjednocování. Domnívám se, že takové počiny, jako je toto fórum, jsou přesně tím, co k této prohlubující se přátelské spolupráci nejlépe směřuje: jde totiž o čin neokázalý, veskrze konkrétní, směřující k jasně definovanému tématu. Dovolte mi nyní několik obecnějších poznámek k samotnému předmětu vašich jednání, kterým je vklad středoevropského soudnictví k evropské právní kultuře. Prapůvod práva, a tudíž i soudnictví není v pouhé racionální kalkulaci, že je pro všechny příslušníky lidského společenství výhodné, řídí-li se jejich soužití určitými pravidly. Tento prapůvod je v řádu mravním, který má své metafyzické zakotvení. Vždyť všechny nejstarší zákoníky či kodexy byly součástí základních náboženských knih, měly své božské posvěcení, byly vnímány jako příkazy shůry a řád mravní a právní v nich splývaly. Myslím, že tyto kořeny má smysl si připomenout i dnes. Těžko totiž může dobře fungovat a být obecně respektován právní řád, který se neopírá o pevný fundament řádu mravního. Kde nebude společenské klima prozrazovat respekt k základním mravním imperativům, nutícím jednotlivce skrze jeho svědomí, aby se řídil určitými normami soužití s ostatními, tam nebude i ten nejdůmyslnější právní řád respektován, chráněn, uplatňován. Každý zákon lze obejít, každý zákon lze nedodržovat, každý zákon lze neaplikovat, každý zákon lze zneužít, není-li ve společnosti přítomna a všestranně posilována vůle k jeho dodržo vání a aplikaci, respekt k němu i k těm, kdo jsou vybráni, aby podle něj soudili. A odkud jinud lze toto vše čerpat než ze souboru imperativů, které každý z nás osobně zakouší, který společně sdílíme a který nazýváme mravním řádem? Většina zemí, které jsou zde zastoupeny, rekonstruuje po dlouhé době jeho nepřítomnosti či hlubokých deformací demokratický právní řád, založený na idejích právního státu. Je to velký úkol pro zákonodárce, soudce, právníky. Ale není to úkol jen pro ně. Budou-li se svým úsilím o právo sami a opuštěni, uprostřed lhostejné a zdemoralizované společnosti, mnoho toho nedosáhnou. Je to úkol pro celou společnost, pro politiky, pro učitele, pro nás všechny. Nestačí tedy jen vymýšlet a aplikovat moderní demokratické zákony. Je třeba všemožně posilovat takové společenské klima, které bude stále zřetelněji prozrazovat úctu k obnovovaným mravním hodnotám a z ní pramenící úctu k zákonům i k soudcům. Soudce nemůže být jen pouhým technickým nástrojem uplatňování zákona jako technického návodu k tomu, jak upravit vztahy ve společnosti. Musí být tím, kdo si svým rozumem osvojuje zákon i jeho ducha, kdo vnímá jeho smysl a umí ho interpretovat, kdo trvalou projekcí svého svědomí a svého smyslu pro spravedlnost do své aplikace zákona dokáže získávat autoritu nejen soudům a zákonům, ale vůbec samotným principům zákonnosti. Není náhoda, že soudcův výrok začíná větou äJménem republiky!". Jedním z důvodů, proč vůbec existuje stát, je jeho úkol chránit občanské společenství před těmi, kteří ohrožují život, bezpečí či majetek ostat ních, nebo kteří porušují základní pravidla lidského soužití. Moc zákonodárná i moc soudní přísluší státu a míra, v jaké plní své poslání, určuje tudíž i míru, v jaké lidé důvěřují svému státu. Není náhoda, že vztah ke státu a skrze něj k samotné vlasti v některých našich zemích tak upadal právě v době, kdy upadalo i právo a soudnictví. Domnívám se, že pro středoevropskou soudní tradici je charakteristické, že se ze soudnictví, aspoň v dobách, kdy nebylo znásilňováno totalitním systémem, nikdy nevytrácela osobní odpovědnost soudců, jejich právo a povinnost osobně ručit za výklad a aplikaci zákona a udržovat tak kontakt mezi právem a tím, z čeho vyrůstá a bez čeho nemůže dobře působit, totiž jeho mravními kořeny. Vážení přítomní, rád bych vám dal na závěr jeden konkrétní námět k zamyšlení. Možná by stálo za to, kdybyste se pokusili zasadit o vznik středoevropského informačního střediska, jehož posláním by bylo shromažďovat důležité zákony zemí, na tomto fóru zastoupených, i zemí Evropského společenství, překládat je do všech našich jazyků, a postupně budovat mezinárodní informační systém, který by umožňoval všem zájemcům rychle se seznamovat s legislativou různých zemí. Vím, jak naši poslanci začasté těžko shánějí právní normy jiných států a že si je často sami s velkými obtížemi překládají, a vím, jak často si naopak zahraniční politici od nás vyžadují pro informaci naše zákony. Myslím, že takovýto ser vis by uvítali nejen poslanci a politici, ale i odborná veřejnost, podnikatelé a mnozí další, kteří mají se zákony co do činění. Středisko tohoto typu by mohlo výrazně usnadnit výměnu zkušeností, zprostředkovávat vzájemné poučení a nepochybně by jeho práce přispěla k tak žádoucí vzájemné kompatibilitě právních řádů našich zemí i jejich kompatibilitě se západoevropskými právními standardy. Takový počin, kdyby se podařil, by byl dalším konkrétním a veskrze praktickým příspěvkem k regionální středoevropské spolupráci, která je, jak jsem se pokusil naznačit už na začátku, nejen v zájmu našich zemí, ale i v bytostném zájmu celoevropském. Děkuji vám za pozornost a přeji vašemu jednání úspěch! Projev k občanům brno 21. 9. 1993 Vážení spoluobčané, milí Brňané, byl jsem v Brně mnohokrát v životě, ať už jako přítel svých brněnských přátel, jako člověk, který má rád zvláštní atmosféru tohoto veskrze středoevropského města, jako autor her, které tu byly uváděny, jako celoživotní přítel a snad trochu i žák skvělého filozofa Josefa Šafaříka a posléze jako československý prezident. Dnes jsem tu poprvé jako prezident České republiky a jsem dojat vlídností, s níž jsem tu všude přijímán. Brno je druhé největší město naší republiky a já považuji za naprosto správné, že sem byly v nedávné době umístěny různé důležité republikové instituce. Sídlí zde Ústavní soud, instituce, jejíž význam si možná dnes ještě leckdo v plném rozsahu neuvědomuje, ale který, pevně věřím, bude brzy všem zřejmý: vždyť nastane-li jakýkoli zásadní spor týkající se samé podstaty našeho státního zřízení, totiž našeho ústavního systému, bude mít právě tento soud poslední a rozhodující slovo. Sídlí tu Nejvyšší soud České republiky. Možná tu bude sídlit i budou cí Státní zastupitelství. Se spravedlností souvisí konečně i přítomnost další centrální instituce, která je umístěna v Brně, totiž ministerstva pro hospodářskou soutěž, které dává pozor, zda někdo nezneužívá svého výsadního postavení v našem hospodářském životě. Lze bez nadsázky říct, že se toto město stává nejvyšším strážcem práva a spravedlnosti v naší zemi. Tím není přirozeně význam Brna vyčerpán. Jako město, které leží zeměpisně blíž Vídni a Bratislavě než Praze, je Brno přirozenou křižovatkou různých duchovních a kulturních proudů i obchodních cest, což je v poslední době příznačně vyjadřováno jeho veletržní činností. Brno je klidnější než Praha a zdá se, že tomu je tak mimo jiné i proto, že - jako významné centrum Moravy - v sobě nese i něco z klidné vytrvalosti a smyslu pro rovnováhu, které tak často charakterizují roli moravského živlu v naší pohnuté historii a v pohnuté historii střední Evropy. Brno je navíc městem originální kultury, které dalo naší zemi i světu kromě mnoha jiných i tak známé osobnosti, jakými jsou Gregor Mendel, Leoš Janáček či Milan Kundera. I v kultuře tohoto města jako by byl přítomen onen prvek klidného nadhledu, odstupu, humánního porozumění, který byl kdysi ztělesňován například Lidovým novinami, v Brně založenými a vydávanými. Brno bylo navíc městem, kde po staletí tvořivě spolužily různé národnosti a kde tudíž vznikaly a byly pěstovány základní hodnoty občanské společnosti. Myslím, že různé pokusy upozornit na Brno a na Moravu vyvoláváním nacionalistických démonů, jímž si několik nedávných vystrašenců léčí ve svobodných poměrech své narušené sebevědomí, spíš zrazují zdejší dobrou tradici, než že by ji naplňovaly. Svou autoritu, váhu a respekt si Brno nevybuduje tím, že bude volat po vlastních vládách a parlamentech, ale tím, že bude příkladem dnešní neklidné střední Evropě svým smyslem pro soužití a spolupráci a svým příspěvkem k evropským integračním snahám, založeným na ideji jednoty v různosti. Jako důležité regionální centrum, jako metropole mezinárodního hospodářského života, jako onen strážce práva a pěstitel občanského soužití a jako specifický kulturní bod na mapě Evropy může Brno dnes oslovit každého a jeho nejlepší cesta ke slávě je v sebevědomé tvořivé práci, navazující na jeho nejlepší tradice. Na ty tradice, které si oživujeme právě letos, sedm set padesát let od udělení městských práv městu Brnu. Vážení přátelé, v těchto dnech si připomeneme ještě jiné výročí. Uběhne pětapadesát let od zářijové mobilizace v roce 1938. Tato událost zůstává ve stínu mnichovského diktátu a zrady. Je to škoda. Protože to byla chvíle, kdy náš národ prokázal, že jde-li skutečně do tuhého, dokáže být jednotný, dokáže se postavit za svou věc a dát najevo své odhodlání přinést i oběti, vyžaduje-li to záchrana demokracie, svobody a státní nezávislosti, vyžaduje-li to boj proti nelidskosti, násilí a krutosti. Dnes naštěstí nehrozí nebezpečí, že nás někdo zvenčí připraví o naši svobodu. Přesto - a právě proto - bychom si měli znovu a znovu při pomínat, že za svou svobodu si ručíme především my sami. Podlehneme-li pocitu, že jelikož dnes už o nic nejde, nemusíme myslet na osud celku a můžeme se starat každý jen sám o sebe, velmi brzy na to hořce doplatíme, protože se o svou svobodu, bezpečnost a mír připravíme sami svou hádavostí, neúctou k právu, svým sobectvím. Morava dala světu Komenského, Masaryka a mnoho dalších velkých mužů, kteří nás učili lásce k bližnímu a odpovědnosti za osud lidského společenství. Je na nás, abychom dokázali dnes a denně proměňovat jejich poselství v život. Blahopřeji Brnu k jeho výročí a srdečně vás zdravím! 55. výročí Mnichova praha 29. 9. 1993 Milí spoluobčané, mnichovský diktát, jehož pětapadesáté výročí si dnes připomínáme, není zdaleka jen dávnou historickou událostí, kterou se zabývat přísluší dnes už jen dějepiscům. Naopak: právě v dnešní době dramatického hledání nové tváře Evropy ožívá zkušenost Mnichova nejen jako jevu, jehož důsledky, jak se najednou ukazuje, se v lecjakém ohledu dotýkají naší bezprostřední současnosti a na leccos z ní vrhají světlo, ale i jako jevu, který vyzařuje nejedním varovným poučením. Mnichov byl především velkým selháním moderní demokracie v celé Evropě. Ukázal, jak tvrdě se doplácí na politiku ustupování zlu a jak sebevražedná je myšlenka, že kompromisy s agresorem mohou zajistit mír. Mnichov ukázal, že demokracie nemůže obstát, je-li zredukována jen na soubor formálních pravidel a není-li opřena o hlubokou identifikaci s hodnotami, na nichž je založena, nevyrůstá-li z jasného pochopení svého mravního smyslu a zavazujícího obsahu a z nich vyplývající odpovědnosti a pevné vůle bránit ji od první chvíle, kdy je ohro žena. Snaha vyhnout se případným obětem politikou ústupků představuje tu nejjistější cestu k nutnosti přinést později oběti nekonečně větší. Myslím, že pro dnešní neklidnou Evropu, v různých místech rozdíranou uvolňujícími se temnými duchy nacionalismu, má toto poučení zásadní význam. Mnichov byl rovněž selháním meziválečného systému kolektivní bezpečnosti. To nás vyzývá k tomu, abychom věnovali maximální pozornost a péči budování pevných bezpečnostních vazeb na našem kontinentu, takových, které se nezačnou při první příležitosti hroutit. Chceme-li se chovat vskutku odpovědně, pak se nesmíme nechat ukolébat faktem, že nás nikdo bezprostředně neohrožuje, a podceňovat proto naše včleňování do systému kolektivní evropské bezpečnosti. Čím pevnější bude v době míru tento systém, tím pevnější a trvalejší bude i mír, který je jím zajišťován. Zkoumáme-li všechny souvislosti Mnichova, pak zjišťujeme, že jeho hlavní příčinou byl stále brutálnější nástup vystupňovaného a slepého nacionalismu jako pravého opaku ideje občanské společnosti. Byl to pochopitelně především výbojný nacionalismus Hitlerovy Třetí říše a nacionalismus jako choroba, která zasáhla naše německé spoluobčany, jejichž velká část se přidala k Henleinovi, přijala nacismus a pomohla posléze rozbít svůj stát a rozpoutat v něm brutální násilí. Ale svou roli sehrály i určité nacionální prvky přítomné v naší předválečné demokracii, totiž její nedůslednost v budování Československa jako státu všech jeho občanů. Jakkoli bylo pojetí republiky jako státu Čechoslová ků historicky pochopitelné a jakkoli malý byl asi jeho vliv na to, co se později stalo, neměli bychom si ve vlastním zájmu ani tento motiv zastírat. Dvě mobilizace, květnová a zářijová, které předcházely mnichovskému diktátu a které ukázaly, jak velké je odhodlání našich občanů bránit svou svobodu, jakož i statečný postoj těch našich německých spoluobčanů, kteří se odmítli přidat k Henleinovi a těžce na to později doplatili, jsou pozitivními úkazy, na které nesmíme zapomínat. Nicméně oč pevněji byla naše společnost tehdy odhodlána čelit zlu, o to větší byly zklamání, obecné rozčarování, frustrace a posléze demoralizace, které Mnichov vyvolal. Krátká existence takzvané druhé republiky byla jednou z nejtemnějších dob naší moderní historie. Byla to doba vítězství toho nejhoršího, co v duši naší společnosti dřímalo, doba poraženectví, národního egoismu, kultu malosti a čecháčkovství, byla to doba, kdy řeka našeho veřejného života byla zcela zkalena špinavým bahnem nevraživého provincialismu, kapitulantské adaptace na zlo, odporu ke všemu vznešenému a modernímu, včetně samotných humanistických a demokratických hodnot, na nichž bylo Československo založeno. Způsob opatrného chování větší části naší společnosti za okupace, naše mnohdy víc než sporné počínání bezprostředně po válce, naše vnitřní způsobilost přijmout bez velkého odporu totalitu komunistickou i poměrně široké podlehnutí iluzi, že poté, co nás zklamaly západní demokracie, musí být naše budoucnost spojena s příklonem ke stalinské totalitě, a nakonec způsob, jakým jsme byli ochotni tak dlouho komunismus snášet - to všechno lze vnímat - mimo jiné - jako řetěz nepřímých důsledků mnichovského traumatu. Poučení, které z toho vyplývá, je zřejmé: ustoupíme-li jednou zlu, nebo jsme-li donuceni mu ustoupit, pak si třeba na chvíli trochu pomůžeme, ale z dlouhodobého hlediska si tím daleko víc uškodíme: dopustíme tím totiž, že se zlo - byť v jiné podobě - nenápadně uhnízdí v našich duších. Zastávám názor, že je v bytostném, ba téměř existenčním zájmu našeho společenství říci si takovéto nepopulární věci, nevyhýbat se nepříjemným pravdám o sobě samých a neobelhávat se chlácholivými předsudky a bludy. V tomtéž zájmu je však i něco jiného: znovu a znovu si připomínat zásluhy těch, kteří odporovali jak nacismu, tak komunismu, ba kteří dokázali kritizovat i nedobré prvky naší demokracie a vůbec všechny nebezpečné národní iluze, a to i tehdy, kdy se takovým postojem stavěli proti většinovému mínění či náladě. Tito lidé udržovali kontinuitu dobrého ducha našeho národního společenství, kontinuitu pravdy a odvahy, kontinuitu odpovědnosti. Díky jim nemusíme dnes začínat velké dílo národní obrody od nuly. Děkuji vám za pozornost. Vrcholné shromáždění Rady Evropy vídeň 8. 10. 1993 Vážení prezidenti a předsedové vlád, vážené vrcholné shromáždění Rady Evropy, myslím, že se všichni - ať jsme ze západu, východu, jihu či severu Evropy - shodneme na tom, že společným základem všech evropských integračních snah je bohatství společně sdílených hodnot a ideálů. Patří k nim úcta k jedinečné lidské bytosti a její svobodě, princip občanské společnosti a právního státu, demokracie a pluralitní politický systém, tržní ekonomika, decentralizace a vůle ke koexistenci, vzájemnému porozumění a tvůrčí spolupráci různých národů, etnik a religiózních, kulturních či civilizačních okruhů v duchu univerzality, jednoty v různosti a společné odpovědnosti za mír, bezpečnost a svobodu všech. Tento duchovní základ evropské civilizace vyrůstá z tisíciletých dějin našeho kontinentu, z jeho četných vzájemně se ovlivňujících duchovních tradic, z jeho mnoha dobrých i trpkých zkušeností. Po pádu komunismu má náš kontinent jedinečnou šanci se na tomto základě postupně sjednocovat a posléze se stát - poprvé po velmi dlouhé době, ne-li vůbec poprvé v dějinách - jedním ze stabilizačních bodů soudobého světa. Přes obecnou shodu o hodnotách, na nichž by měla evropská integrace stát, naráží tato integrace dnes, čtyři roky po pádu železné opony, na velké množství překážek, a mnozí dokonce pochybují, že může být úspěšná, totiž že může vést k takové podobě Evropy, která by zaručovala, že se v ní všichni budou cítit dobře, nikdo se nebude cítit utlačován či ohrožován a nikdo nebude mít důvod ke konfrontacím. V čem je příčina tohoto rozporu? Jak je možné, že tak krátce poté, kdy se zhroutilo bipolární rozdělení Evropy, a v době, kdy se zdá, že všichni touží po tomtéž, pociťujeme najednou tolik pochybností? Proč to, co se počátkem roku 1990 zdálo být na dosah ruky, se dnes jeví tak vzdálené? Mám intenzivní pocit, že všechny velmi rozmanité příčiny tohoto stavu mají jedno společné: klamný dojem, že velký evropský úkol, který je před námi, je otázkou čistě technickou, čistě administrativní nebo čistě systémovou, a že tudíž stačí jen vymýšlet co nejdůmyslnější struktury, nové instituce a nové a nové právní normy a předpisy, že prostě stačí donekonečna jednat či přesněji řečeno se dohadovat o technických věcech, aniž se jednající partneři pokusí cokoli změnit sami v sobě a v navyklých pohnutkách a stereotypech svého jednání. A tak se nakonec samy hodnoty, které by měly být zajišťovány změnami systémovými, zcela ztrácejí v síti debat o těchto změnách. Tedy to, co by mělo být jen prostředkem, se stává hlavním tématem. Což nutně oslabuje i samu schopnost se domluvit. Všechny velké nadnárodní říše či aliance, které se v dějinách vyskytly, které se určitý čas udržely a které lidské dějiny ve své době něčím obohatily, měly nejen své nosné ideje, svůj vůdčí duchovní vzmach, ale vyznačovaly se i odhodláním za tyto ideje vskutku ručit a jejich praktickému naplnění i mnohé obětovat, protože bylo všem zřejmé, že tyto oběti stojí za to. Nešlo tedy jen o určité hodnoty, v něž se věřilo, ale i o hluboký a obecně sdílený pocit jejich mravní závaznosti. Obávám se, že přesně to dnešní Evropě povážlivě chybí. Dohadujeme se o kvótách, tarifech a výši úroků. Snažíme se prosazovat své dílčí a mnohdy velmi sobecké zájmy, ať už geopolitické, ideologické, hospodářské či jiné. Doufáme, že problém menšin vyřešíme tím, že se dohodneme, kolik hodin se ve škole musí děti učit své mateřštině či které silniční ukazatele musí být dvojjazyčné. A tak až příliš často podléháme představě, že nalezneme-li kompromisní formuli, s níž budou všichni souhlasit, bude vyhráno. Administrativní akty, všeobecné smlouvy a vzletné deklarace, vzešlé z dlouhých sérií expertních jednání, nás však stěží zachrání, nebudou-li výrazem společné evropské vůle. Jedině ta může totiž zaručovat, že nezůstanou jen cárem papíru. Velikost myšlenky evropské integrace na demokratických základech tkví mimo jiné v tom, že tato integrace by měla - a jedině tak k ní může vůbec dojít - překonat svou herderovskou ideu národního státu jako vrcholu a smyslu národní existence a umožnit tak všem národům plně realizovat svou národní svébytnost v rámci občanské společnosti budované nadnárodním společenstvím. Velikost této myšlenky je v tom, že udusí démony nacionalis mu, tyto hlavní strůjce novodobých válek, a že umožní národům žít v míru, bezpečí, svobodě a prosperitě dík tomu, že se vzdají něčeho ze svých okamžitých zájmů, aby za to pak byly mnohonásobně odměněny naplněním svých zájmů dlouhodobých. Lapidárně řečeno: dnešní Evropě chybí étos, fantazie, velkorysost, schopnost vidět za horizont okamžitých partikulárních zájmů, ať stranických či jiných, a odolávat tlakům nejrůznějších lobby, chybí jí hluboká identifikace se skutečným smyslem a cílem integračních snah. Jako by se jí prostě nedostávalo skutečné a hluboké odpovědnosti za sebe samu jako celek a tím i za vskutku perspektivní prospěch všech, kdo ji obývají a budou obývat. Což jsme skutečně nepoučitelní? Dvakrát ve dvacátém století celá Evropa tragicky doplatila na úzkoprsost a přízemnost svých demokracií. Poprvé, když tyto demokracie selhaly tváří v tvář nacismu, ustupovaly před ním, odmítaly cokoli obětovat odporu proti zárodkům tohoto zla, aby pak musely zaplatit milionkrát víc v boji proti jeho rozvinuté podobě. Podruhé, když dopustily, aby Stalin uchvátil polovinu našeho kontinentu a zastavil v ní dějiny, což se dnes tragickým způsobem vrací ne jenom těm, kteří se ze sovětské nadvlády vymanili, ale všem. Říká se ädo třetice všeho dobrého i zlého". Demokratická Evropa si už nemůže dovolit třetí selhání. Obávám se, že třetí selhání hrozí. Nemyslím tím pouze rozpačitou opatrnost a váhavé vyčkávání, jimiž se dnes vyznačuje postoj vyspělé západní Evropy k postkomunistickým státům, ale myslím tím především její dosavadní počínání ve zkoušce tak váž né, jakou je její vztah k dění v Bosně a Hercegovině a vůbec v celé bývalé Jugoslávii. Místo, aby smyslem mírových jednání byla veskrze náročná záchrana přesně těch hodnot, na nichž by měla budoucí Evropa stát, totiž občanské společnosti založené na mírové koexistenci různých etnik a kultur, stává se jejich obsahem stále zřetelněji dohadování o hranicích etnicky pročištěných státečků, jak je vytyčují boje nelegálních armád. Mezinárodně uznaný vícenárodnostní stát je parcelován podle diktátu zfanatizovaných válečníků. Takové počínání, byť jakkoli dobře míněné - což to Chamberlain rovněž nemínil dobře? - znamená ve svých důsledcích posvětit ideu äetnicky čistého státu" a popřít ideu občanské společnosti. Jednáme, jednáme, topíme se v kompromisech, překreslujeme mapy, odečítáme ze rtů etnických čističů jejich přání a stále povážlivěji přitom zapomínáme na fundamentální hodnoty, na nichž bychom rádi stavěli budoucí podobu vlastního kontinentu. Sami pod sebou si tím podřezáváme větev. Důvod tohoto smutného stavu je prostý: tkví v pocitu, že výzvu dějin lze obelstít, a v pštrosím přesvědčení, že nutnost velkorysého a obětavého angažmá lze nahradit pouhým smiřováním bojovníků a ustupováním jejich nárokům. Bývalá Jugoslávie je první velkou a dnes nejviditelnější zkouškou Evropy v éře zahájené koncem studené války. Ale není to pochopitelně její jediná zkouška. Další z nich tkví v otázce, jak se dokážeme vyrovnat s pokušením otevřít zadní vrátka démonu na cionálního kolektivismu zdánlivě nevinným důrazem na kolektivní práva menšin a na jejich právo na sebeurčení. Tento důraz, při prvním pohledu velmi bohulibý, může být ve svých reálných důsledcích zdrojem nového neklidu a napětí, protože jeho zákonitým důsledkem je pochybnost o integritě jednotlivých států a o nedotknutelnosti jejich současných hranic a tím vlastně i o oprávněnosti všech poválečných mírových dohod. Pokusy tohoto druhu jsou nebezpečné především proto, že místo do budoucnosti míří do minulosti, neboť problematizují sám princip občanské společnosti a nezadatelných práv jedince, jakož i jistotu, že jedině demokracie, individuální lidská práva a svobody a občanský princip mohou zaručovat vskutku plný rozvoj i té roviny lidské identity, kterou je národní příslušnost člověka. Takových zkoušek a nástrah je před dnešní Evropou bezpočet. Obstát v nich nelze na pozadí iluze, že se nemusíme zříct ničeho ze svých rozmanitých parciálních zájmů a že novou Evropu nemusíme přijmout jako radikální mravní imperativ, ale že stačí v rámci všech osvědčených praktik dosavadní politiky prostě smlouvat, dohadovat se, vymýšlet komise a jezdit z konference na konferenci s aktovkami plnými papíru, který do vznešených slov zabaluje povážlivě přízemní zájmy. Nezbaví-li se různé evropské státy svých podvědomých snah o dominantní postavení a tvorbu svých zájmových sfér a nevyvarují-li se pokusů obelstít dějiny tím, že evropská myšlenka se jim stane jen vznešenou kulisou, za níž si budou dál ohřívat pře vážně vlastní polívčičky, nezbaví-li se Západ protekcionistického egoismu a nepokusí-li se postkomunistické státy radikálně se vyrovnat se všemi temnými duchy, které čerstvě nabytá svoboda uvolnila, pak stěží dnešní Evropa odpoví na velkou výzvu doby a stěží naplní šanci, kterou před sebou má. Rada Evropy, tato nejstarší evropská instituce, má za cíl pečovat o hodnoty, z nichž by měl vyrůstat duch a étos evropské integrace, a promítat je do mezinárodních právních standardů. Je-li dnes, jak tvrdím, hlavním úkolem Evropy pochopit ducha svého sjednocování, pochopit mravní závazky, které z něj vyplývají, převzít skutečně, a nikoli jen naoko na sebe nový typ odpovědnosti za sebe samu, pak v tomto náročném díle může sehrát Rada Evropy nezastupitelnou roli. Česká republika by uvítala, kdyby se tak stalo, a je připravena udělat pro to vše, co je v jejích silách. Děkuji vám za pozornost. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky praha 12. 10. 1993 Vážená Poslanecká sněmovno, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se tu zamyslel nad tématem, které je dnes předmětem velmi živých rozprav nejen v naší republice, ale v celé Evropě i v Americe, totiž nad tématem smyslu a budoucnosti Severoatlantické aliance a jejího případného otevírání dalším zemím. S tím pochopitelně souvisí i otázka, proč se my sami ucházíme o členství v ní. Po pádu totalitního systému a v atmosféře obecného nadšení v naší zemi i na Západě se mnohým z nás zdálo, že se svět bude měnit velmi rychle a že se různé mezinárodní organizace demokratického světa budou téměř automaticky přizpůsobovat nové situaci. Doufali jsme tehdy, že NATO - vnímané do té doby hlavně jako nástroj obrany americko-západoevropské demokracie proti sovětské expanzi - pružně redefinuje sebe samo, přijme novou doktrínu a začne rychle přerůstat v bezpečnostní strukturu americko-celoevropskou. NATO sice navázalo s různými postkomunistickými zeměmi poměrně těsnou spolupráci, k zásadnějším změnám však nepřistoupilo. Začíná se o nich mluvit teprve dnes, téměř čtyři roky po pádu komunismu v Evropě, a to hlavně v souvislosti s lednovým summitem této organizace, který by se měl jejím novým posláním zabývat. Znovu se tu potvrdilo, že se dějinné změny uskutečňují přeci jen pomaleji a obtížněji, než jak by si leckdo v atmosféře převratných událostí přál. Náš úmysl ucházet se o členství v NATO je zakotven ve vládní koncepci zahraniční politiky, kterou jste přijali, je jednou z konstant naší diplomacie, která se systematicky promítá do práce ministerstva zahraničních věcí i dalších ústavních a politických činitelů a která se těší poměrně velké podpoře naší veřejnosti. Přesto se mi zdá, že neuškodí, když si právě v této době znovu připomeneme, proč vlastně o členství v NATO stojíme. Řekl bych, že tu hrají roli tři hlavní důvody. Za prvé: české země leží v samém centru Evropy, jsou tradiční křižovatkou různých evropských duchovních proudů i geopolitických zájmů a jejich tisíciletá historie ukazuje, že není většího evropského konfliktu či konfrontace, které by se jim vyhnuly. Mnohé války u nás začínaly či končily, evropské dějiny se právě u nás nejednou zauzlovaly i rozuzlovaly. Už sama tato zkušenost nás učí, že se nemůžeme starat jen sami o sebe, ale že se musíme ve vlastním zájmu zajímat o dění celoevropské, které se nás, ať chceme či nechceme, vždycky dotýká víc než mnoha jiných zemí. Proto svou spoluodpovědnost za evropskou bezpečnost pociťujeme obzvlášť naléhavě. Naše snaha začlenit se do Aliance není tedy jen sna hou mít mezinárodní bezpečnostní záruky, ale vyrůstá i z vůle přebírat svůj díl spoluodpovědnosti za obecný stav na našem kontinentě a vnášet do debat o jeho perspektivách a jejich obraně svůj osobitý hlas vyrůstající z našich osobitých zkušeností. Nechceme prostě jen brát a sami nic nedávat. Naopak: chceme se aktivně podílet na obraně evropského míru a demokracie. Příliš často jsme na vlastní kůži poznali, kam vede v politice lhostejnost k osudu druhých, než abychom byli náchylní jí sami podléhat. S tím souvisí druhý důvod: patříme a vždycky jsme patřili k západoevropskému kulturnímu okruhu a hlásíme se ke všem základním hodnotám euroamerické civilizace, k takovým hodnotám, jako je občanská společnost, parlamentní demokracie, pluralitní politický systém, právní stát založený na respektu k jedinečné lidské bytosti a jejím právům a svobodám, liberální tržní ekonomika. Zcela přirozeně tedy sdílíme přesně ty hodnoty, které má NATO za úkol bránit. Ba víc: tyto hodnoty nejen sdílíme, ale cítíme se být jejich spolutvůrci, kteří se k nim nepřihlašují zvenčí, ale kteří po staletí svým vkladem přispívali k jejich tvorbě a rozvoji. Proč bychom se tedy neměli podílet i na jejich společné obraně? Třetí důvod je tak říkajíc geopolitický: máme v dobré paměti zkušenost Mnichova, který nebyl jen selháním západních demokracií tváří v tvář nastupujícímu nacistickému zlu, selháním, za které pak musel Západ tvrdě zaplatit, ale který byl i krachem tehdejšího systému evropské kolektivní bezpečnosti. Tato zkušenost nám říká, jak důležité je, abychom - jako země ležící na tak exponovaném místě - byli pevně včleněni - v zájmu svém i obecném - do systému fungující kolektivní obrany. Tuto naléhavost si musí uvědomovat každé odpovědné vedení tohoto státu. Koketování s izolacionistickou myšlenkou jakési třetí cesty v podobě speciální neangažovanosti by právě pro naši zemi a právě v dnešní neklidné situaci, kdy Evropa dramaticky hledá svou novou tvář, bylo nejen velice krátkozraké z bezpečnostního hlediska, ale mohlo by nás i nebezpečně vyřadit z okruhu zemí, které se na tomto hledání podílejí v duchu společně sdílené odpovědnosti za společně sdílené hodnoty. Československo sehrálo svého času klíčovou roli při likvidaci Varšavské smlouvy, tohoto nástroje sovětské hegemonie. Toto naše úsilí bylo vedeno mimo jiné úmyslem odstranit nejen poslední překážku naší účasti na systému kolektivní obrany evropské demokracie, ale i úmyslem odstranit poslední překážku na cestě Severoatlantické aliance k její proměně ze struktury pouze západoevropské ve strukturu vskutku evropskou. Náš dnešní zájem o vstup do NATO je tedy jen logickým pokračováním politiky, kterou zahájilo Československo po svém sebeosvobození. Z toho, co jsem zatím řekl, je dostatečně zřejmé, že o našem eventuálním členství v NATO je možné uvažovat jen na pozadí širších úvah o samotném budoucím charakteru a smyslu této organizace. Ucházíme-li se o členství v NATO, musíme vědět, do jakého NATO chceme. Dovolím si tedy nyní několik poznámek na toto téma. S koncem studené války ztratilo NATO svého hlavního strategického protivníka. Proto dnes přemýšlí a musí přemýšlet o svém novém smyslu a zaměření. Podle mého názoru by mělo v budoucnosti plnit tři základní úkoly: za prvé být, tak jako dosud, jedním z garantů vnitřní stability demokratické Evropy. Za druhé být nástrojem její společné obrany proti eventuálnímu útočníkovi, ať už by přicházel z jakékoli strany. A za třetí sloužit ve spolupráci s OSN či na základě jí daného mandátu jako nástroj ochrany svobody, vlády práva a demokracie, jsou-li v jeho bezprostřední blízkosti vážně ohrožovány lokálními konflikty. Historické zkušenosti nás všechny dostatečně poučují o tom, jak pasivita i při zdánlivě okrajovém ohrožení demokratických hodnot či státní integrity a nezávislosti se posléze svými přímými i nepřímými důsledky obrací proti všem. Ve Washingtonské smlouvě, kterou bylo NATO ustaveno, se neříká, že jeho smyslem je obrana proti sovětské hrozbě, ale obrana demokracie. Nové pojetí Severoatlantické aliance a především její nová vojenská doktrína, jejímž pilířem už nemůže být předpoklad globální konfrontace v rámci rozděleného světa, nejsou tedy v rozporu s ideou, která stála u zrodu této aliance. Předpokládají pouze její novou praktickou aplikaci. Má-li ovšem NATO zůstat funkční, pak se nemůže otevřít naráz úplně všem: Evropa nepotřebuje NATO bezbřehé, všeobjímající, neoperativní, příliš vnitřně různorodé, a tudíž nestabilní. Proto bude muset NATO ve strategii svého rozšiřování diferencovat a toto rozšiřování určitým způsobem rozfázovat. Myslím, že pouhý pohled na mapu i do učebnice dějepisu jasně naznačuje, že si lze v budoucnosti stěží představit trvalý mír, bezpečnost a pořádek v Evropě, není-li zajištěn v Evropě střední. Středoevropské země nesvazuje jen pobyt ve společném duchovním a kulturním prostoru, po staletí vytvářeném různě se proplétající společnou historií, ale především velmi intenzivní pocit společného sdílení oněch evropských hodnot, o nichž jsem se už zmínil. Tyto země přitom tvoří určité souvislé pásmo, které je sice integrální součástí západoevropského kulturního okruhu, které však přitom hraničí na jedné straně s tradičně neklidnějším Balkánem a na druhé straně s velkým kulturním okruhem euroasijského Východu, kde je cesta k občanské společnosti a demokracii zatím z různých historicky srozumitelných důvodů poněkud komplikovanější. Střední Evropa je v důsledku toho dnes čímsi, co by se dalo nazvat první linií boje za demokracii a stabilitu v celé Evropě, a zároveň hlavním místem, kde je a zřejmě ještě nějaký čas bude zkoušena schopnost různých evropských kulturních okruhů soužít na základě společně přijímaných a svou podstatou univerzálních hodnot. Proto i z hlediska celoevropské bezpečnosti má tento prostor dnes téměř uzlový význam. Většina středoevropských zemí se o členství v NATO uchází a dobře ví proč. Tyto země se prostě hlásí tam, kam bytostně patří, hlásí se tam, kde vidí svou jistotu a mohou zároveň nabídnout svou efektivní spoluúčast. Proto si myslím, že středoevropské země by měly být logicky považovány - bez ohledu na to, která z nich k tomu bude zralá dřív a která později - za první kandidáty členství v NATO. NATO by se jejich přijímáním rozšiřovalo tím nejpřirozenějším směrem a způsobem. To ovšem v žádném případě neznamená, že další evropské postkomunistické země, budující demokracii a tržní ekonomiku, by měly mít cestu do NATO uzavřenu. Naopak: NATO by mělo svou spolupráci s nimi prohlubovat, počítat s nimi, hledat různé formy jejich případného přidružení jako předstupně pozdějšího členství a naplňovat tak svůj úkol přispívat k šíření demokracie a stability v Evropě. Ostatně čím dřív se otevře prvním novým členům a čím lépe se jejich integrace osvědčí, tím snadněji - po nabytých zkušenostech - může pak přijímat další uchazeče. Nemůže se však rozšiřovat jinak než postupně. Při volbě svého postupu by přitom mělo přihlížet nejen k bezpečnostním potřebám jednotlivých uchazečů a k celkové geopolitické logice, ale také - a to snad na prvním místě - k odhodlání nových demokracií hájit svobodu a právo. Vydá-li se touto cestou, bude to znamenat, že nalezlo odpověď na výzvu dnešní doby a má šanci přerůst v bezpečnostní systém vskutku celoevropský. V souvislosti s budoucností NATO se dnes hodně diskutuje o dalším smyslu americké přítomnosti v Evropě. Jsem přesvědčen, že je stále ještě nevyhnutelná. Na americký izolacionismus ve dvacátém století vždy doplatila nejen Evropa, ale i sama Amerika: oč menší bylo její angažmá v počátcích nějaké evropské - a posléze i světové - konflagrace, o to víc obětí musela přinést na jejím konci. Ani dnes, kdy se dramaticky utváří nová Evropa, se nemůže vzdát své spoluodpovědnosti za její budoucnost. Vždyť dnes - v době, kdy téměř všechno má svůj výrazně globální rozměr - běží víc než kdy dosud o novou šanci celé euroamerické civilizace. Podaří-li se dosáhnout toho, aby Evropa už nikdy nestrhávala celý svět do válek, ale aby z ní naopak vycházel mír a tolerance, prospěje to celému světu. Zdá se mi téměř nepředstavitelné, že by se právě Amerika, největší demokratická země na světě a přirozený civilizační partner Evropy, neměla na tomto velkém díle podílet. Složitější to zřejmě bude se vztahem NATO k Rusku a dalším zemím bývalého Sovětského svazu. V jádře se mi zdá, že jsou jen dvě možnosti: v Rusku zvítězí demokratické síly, které pochopí, že NATO není nepřítel Ruska, ale jeho velmi perspektivní partner, že přibližování jeho hranic k Rusku není přibližováním nepřítele, ale naopak přibližováním pásma demokracie a prosperity, a že takový proces je v jeho bytostném zájmu, protože může vést jedině k dalšímu sbližování a tak říkajíc k vyzařování demokracie a stability jeho směrem. Lze si ostatně představit i různé formy smluvně vyjádřeného partnerství mezi NATO a Ruskem. Druhou možností ovšem je, že v Rusku - nepochybně dočasně - zvítězí síly, které nejsou schopny zapomenout na imperiální ambice někdejšího Sovětského svazu, síly šovinistické, velkoruské, kryptokomunistické, kryptototalitní. Takoví ruští předáci by samozřejmě velmi protestovali proti tomu, aby se NATO rozšiřovalo o dřívější sovětské satelity a přibližovalo k ruským hranicím. Toto přibližování by totiž nevnímali jako přibližování demokracie a stability, ale jako přibližování zloducha jménem Západ. Myslím, že Západ by udělal vůbec nejosudnější chybu, kdyby takovému tlaku vyhověl. Byl by to neospravedlnitelný návrat k Jaltě a do dob studené války. Bylo by to skutečné selhání všech hodnot, o něž se Západ opírá. Znamenalo by to aktivní povzbuzení všech imperiálních ambicí, odepsání národů, které tolik investovaly do boje za svou svobodu, a výprodej svobody vlastní. Dilema tohoto druhu, kdyby nedej Bůh nastalo, by jen znovu a obzvlášť názorně odkrylo, že jde-li v moderních dějinách o Prahu, Varšavu či Budapešť, nikdy nejde jen o ně, ale vždy jde také o osud svobody na této planetě. Dámy a pánové, závěrem bych se rád vrátil opět do České republiky. I kdyby lednové politické rozhodnutí o další strategii Severoatlantické aliance bylo pro nás sebepříznivější, v žádném případě nebude znamenat, že se ze dne na den stane Česká republika řádným členem této organizace. V nejlepším případě by to byl začátek poměrně dlouhého a náročného procesu, který by byl sice provázen nadějí na pevné místo naší země v evropském bezpečnostním pořádku, který by však pro nás znamenal nemálo práce. Není vůbec snadné ani levné dosáhnout aspoň minimální nutné kompatibility naší armády s NATO, a to jak ve sféře její strukturální výstavby, operačních plánů, systému velení, spojovacích a zbraňových systémů a mnoha dalších věcí, tak ve sféře snad ještě důležitější, totiž v tom, co by se dalo nazvat vojenské myšlení, chápání armády a jejího smyslu, psychologické prostředí ve vojenských silách. Tyto rozsáhlé změny v naší armádě sice už začaly, budou však trvat ještě dlouho. Proměnit armádu zděděnou po totalitním státě v armádu vskutku demokratickou není úkol o nic snazší než ostatní velké úkoly naší společenské transformace. A tento úkol se rozhodně nemůže podařit, nevytvoříme-li pro něj příznivé celospolečenské klima, klima, které umožní všem plně chápat význam a důsledky našeho včleňování do struktur demokratického světa. Troufám si říct, že to předpokládá hlubokou změnu obecné mentality. Musíme se definitivně rozejít s pocitem, že jako malé zemi nám nepřísluší starat se o velké věci tohoto světa, který je beztak v rukách velmocí, že vlastní obrana je zbytečná, protože nás beztak každý přemůže, že starost o osud svobody v jiných končinách je luxus, který si nemůžeme dovolit. Opakuji, že členství v NATO není jen vstupem pod ochranný deštník, který nad námi drží někdo jiný, ale že je i velkým závazkem. Je to přihláška ke spoluodpovědnosti za věc svobody a demokracie a výraz odhodlání přinést jejich obraně v krajním případě i oběti. Paní poslankyně, páni poslanci, příprava České republiky na případný budoucí vstup do Severoatlantické aliance bude vyžadovat důkladnou politickou rozpravu, ústící do zásadních rozhodnutí, jakož i příslušnou přípravu legislativní. Prostorem této debaty i těchto rozhodnutí bude parlament. Proto jsem dnes - právě z této tribuny - toto téma otevřel. Přeji úspěch vašim jednáním a děkuji vám za pozornost. Slavnostní přísaha praha 28. 10. 1993 Vojáci, vojenská služba znamená pro mladé muže vždycky určité omezení jejich života a jejich svobody. Znamená pro ně žít rok ve ztížených podmínkách, mimo svůj domov. Klade zvláštní nároky na schopnost sebeovládání. Klade i nemalé nároky na jejich fyzické schopnosti. Zároveň to je ale pro mnohé z nich příležitost lecčemus novému se naučit. Ale nejen to: dík nárokům, které vojenská služba na člověka klade, je to pro vás i velká příležitost přijmout ji jako lidskou výzvu. Výzvu k tomu, abyste zmužněli, naučili se snášet nepříznivé podmínky, naučili se vytrvalosti, kázni, schopnosti soužít s ostatními a umět si vzájemně pomáhat. Kdo chápe vojnu jako rok ztraceného života, pro toho je to skutečně jen rok ztraceného života. Kdo ji však dokáže pochopit jako výzvu k práci na sobě, ten se z ní může vrátit obohacen. Vojenská služba je ovšem mimo toho všeho čímsi ještě důležitějším. Je jedním ze způsobů, jímž se prohlubuje vazba občanů k jejich zemi, vlasti, státu. Jsme dnes nezávislou svobodnou zemí. Všichni jsme rádi, že tomu tak je. Ale být svobodnou zemí skutečně mezinárodně respektovanou a vnitřně vzkvétající ů to není dar, který nám prostě spadl z nebe. Je to úkol pro nás všechny. A tento úkol můžeme dobře plnit jen tehdy, máme-li svou zemi rádi a jsme-li ochotni pro ni nejen pracovat, ale jejím zájmům i něco obětovat. Země, která se nedokáže bránit, je-li ohrožena, stát, který je občany vnímán jen jako soubor státních úředníků, společnost, která je složena jen z obyvatel, lhostejných k jejím zájmům jako celku, nemůže být životaschopná a těžko může žít v klidu, bezpečí a prosperitě. Naše armáda je důkazem naší vůle hájit hodnoty, které jsou nám drahé, a je zároveň školou odpovědného občanství. Za necelý rok se všichni vrátíte do civilu a vystřídají vás mladší. Jako ti, kteří rok sloužili v armádě, měli byste lépe chápat, že vlast není jen náhodným místem našeho pobytu a že být dobrým občanem svého státu neznamená jen stále něco od státu chtít a sami mu nic nedávat. Měli byste se vrátit jako lidé, kteří pochopili, že každý stát musí být schopen se bránit, a měli byste v naší společnosti obnovovat její důvěru v armádu i její hrdost na ni. Vím, že se to snadno říká, ale někdy těžko dělá. Příliš dlouho jsme byli satelitním státem a příliš dlouho naše armáda byla podřízena cizím zájmům, než aby to nezanechalo nedobré stopy na vztahu veřejnosti k ní. Úkol, který je před vámi, není tedy rozhodně snadný. Ale právě proto stojí za to, abyste ho na sebe vzali. Prohlubovat důvěru k naší armádě, úctu k ní a hrdost na ni není jen úkolem generálů a důstojníků. Je to úkol nás všech. A především vás jako občanů, kteří - jak pevně vě řím - dočasně oblékli uniformu nikoli jen proto, že museli, ale i proto, že pochopili smysl této povinnosti. Přeji vám, abyste vojnu prožili jako skuteční muži, kteří vědí, že slouží - v duchu přísahy, kterou složili - naší svobodné vlasti, to znamená nám všem. Přeji vám mnoho úspěchů na vojně i v dalším občanském životě! Státní svátek České republiky praha 28. 10. 1993 Vážené slavnostní shromáždění, vážení spoluobčané, dnes je tomu sedmdesát pět let, kdy povstal lid českých zemí, aby v souladu s mnohaletým úsilím svých politických vůdců vyhlásil samostatný stát. Politickou reprezentaci slovenskou, která se spolu s českými předáky účastnila odboje, záhy podpořila i slovenská společnost. Ten den vzniklo Československo. Stát, který se po dvacet let své meziválečné existence, přes různé rozpory, jimiž byl vnitřně zatížen, těšil obecné úctě jako jeden z ostrovů pořádku a demokracie v tehdejší neklidné Evropě. V preambuli naší ústavy se praví, že Česká republika se hlásí ke všem dobrým tradicím státnosti československé. Znamená to, že zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první Československá republika, tedy na všechny základní hodnoty, na nichž byla založena, jako jsou parlamentní demokracie, idea právního státu, orientace na západní liberální civilizaci. Ale nejen to: k těmto hodnotám patří i tolerance, slušnost, humanita a spoluodpovědnost za věci obecné. Tvůrci nové republiky vycházeli z naděje, že ideály francouzské a americké revoluce o občanské rovnosti se stanou základem nových vztahů mezi evropskými státy a národy. Masaryk nejednou vysvětloval, že naše otázka je otázkou lidskou. Chtěl tím říct, že nejlepším a vlastně jediným možným národním a státním programem je vytvářet dobré lidské společenství, ctící univerzálně platné morální a občanské zásady. Domnívám se, že dnes máme ty nejlepší předpoklady k tomu, abychom tyto dobré tradice rozvíjeli. Principy, na nichž stavíme Českou republiku, jakož i ideály, k nimž se upínáme, jsou totožné s principy a ideály, jimiž se řídili zakladatelé Československa. Plným právem se proto hlásíme k 28. říjnu jako ke svému státnímu svátku. A přece tu je určitý rozdíl. Československo už neexistuje. Nezanedbatelná část slovenské společnosti podpořila ve volbách politickou reprezentaci, která dala po složitých státoprávních jednáních přednost samostatnému státu před další existencí federace. Češi tuto vůli respektovali. Přesto nemá smysl si namlouvat, že se nic nestalo. Mnozí z nás, byť možná v podvědomí a nepřiznaně, pociťují rozdělení Československa jako neúspěch. Bylo by nepřirozené, kdyby tomu tak nebylo. Vždyť Češi - jako ti, kteří se tak výrazně zasadili za vznik Československa, po celou dobu jeho existence se s ním silně identifikovali a pociťovali za ně tudíž i silnější odpovědnost - stěží mohou být k jeho zániku lhostejní. Dějiny se však neřídí a nemohou řídit jen logikou citů. Pochopíme-li to, pak rovněž pochopíme, že se zraněním, kterým pro mnohé z nás bylo naše rozdělení, se nevyrovnáme ani tím, že ho budeme popírat či bagatelizovat, ani tím, že se jím budeme trvale dojímat, tesknit po tom, co už není, a trápit se otázkou, zda tomu, co nás zranilo, nešlo nějak zabránit. Jedinou cestou je mužný pohled do tváře pravdy a tvořivá práce na takové budoucnosti, která zcela přirozeně tuto ránu zacelí. Demokracie, víra v univerzální hodnoty, skutečné evropanství - v tom je naše budoucnost. Budeme-li velkorysí, odvážní a moudří, pak se nemáme čeho bát. Naším nepřítelem nejsou dějiny, které zúžily kulturní i zeměpisný rozměr naší vlasti. Naším nepřítelem by mohla být jen malomyslnost, poraženectví, nostalgie, přízemnost, provincialismus, izolacionismus. Kdybychom se uzavřeli sami do sebe, omezili svůj horizont a svou totožnost pouze svým češstvím, propadli sentimentálnímu vlastenčení, nedůvěře k jiným a pocitu, že se teď musíme věnovat jen sobě samým, ublížili bychom si tím víc, než kolik nám mohlo ublížit naše rozdělení. Československo existovalo necelé tři čtvrtě století. České země - se svou rozmanitě se proměňující státností - existují přes tisíc let. I na to bychom neměli zapomínat. V této dlouhé a nejednou dramatické historii byly doby, kdy jsme byli významným, vlivným a respektovaným evropským státem, sebevědomě spolutvořícím evropské dějiny a tvořivě obohacujícím duchovní i politický život našeho kontinentu. V takových dobách jsme netrpěli komplexem malosti a netrápili se tím, že jiné státy jsou větší. Byli jsme prostě sami sebou, rovni jiným, a podíleli se s nimi na společném díle. Česká republika se dnes opět stává váženým členem rodiny evropských států. Průběh a dosavadní výsledky její politické a hospodářské transformace jsou obecně uznávány. Chceme-li na této cestě úspěšně pokračovat, stačí, budeme-li klidně samozřejmí, slušní, spolehliví, otevření hlasu druhých a zároveň neokázale věrni sobě samým a všemu nejlepšímu, co v našem společenství je. Čím lépe se nám to bude dařit, tím lépe se nám bude hledět do tváře našich předků, včetně těch, kteří stáli u zrodu československé demokracie a kteří ji v různých dobách statečně a obětavě bránili. Naším národním programem nemůže být pouze naše národní existence. Musí jím být dobré lidské činy. Děkuji vám za pozornost. Městský soud v Praze praha 14. 12. 1993 Vážená paní předsedkyně, když jsem v minulosti stával před soudem jako obžalovaný, vždy jsem se snažil využít situace k tomu, abych vrhl před veřejností světlo na ty, kteří mne před soud postavili, a na poměry, z nichž jejich snažení vyrůstá a které zrcadlí. Nevím, jak soud rozhodne o žalobě, která je na mne podávána dnes, přesto však budu věren své tradici a pokusím se využít dnešního jednání k tomu, abych řekl několik poznámek k věci, která je předmětem žaloby, a k jejím širším souvislostem. Pánové Cibulka a Vydra se dožadují mého odsouzení za to, že jsem je prý poškodil na cti, protože jsem řekl, že zveřejnění seznamů údajných spolupracovníků StB v jejich revui Rudé krávo způsobilo četné lidské tragédie. Na svém výroku pochopitelně trvám a doložím ho několika příklady, abych potom tento čin jejich revue obecněji zhodnotil. Paní O. Š. mi napsala: äJenom cynik nebo primitiv může pokládat za tragédii pouze to, když někdo skočí z nuselského mostu nebo si dá na krk oprátku." Souhlasím s paní O. Š. Z dopisů, které mi došly, vyplývá, že zveřejnění seznamů skutečně vedlo k několika sebevražedným pokusům. Pan I. P. mne například upozorňuje na sebevražedný pokus chlapce, který v seznamu objevil jméno svého nemocného otce. Sebevraždu chtěla spáchat stará lékařka, kterou před čtyřiceti lety, když byla těhotná, donutili po mnohahodinovém výslechu k podpisu spolupráce, kterou nikdy nenaplnila. Od jejího sebevražedného úmyslu ji prý odvrátila právě má kritická zmínka o publikování seznamů. Z nepochopitelných důvodů - jak mi píše dr. K. S. - nevyšel její pokus o sebevraždu a skončila v psychiatrické léčebně. Tato paní říká, že i kdyby jen několik lidí jmenovaných v seznamu prožilo peklo, které prožila ona, bylo zveřejnění seznamu nenapravitelným zločinem. Pan A. M., jak mne informovala jeho snacha, dostal po zveřejnění svého jména těžký srdeční záchvat. Tento muž přitom, dodávám, prošel lustracemi jako bezúhonný. Předpokládám, že většina postižených netouží po další publicitě a se svými případy se mi nesvěřuje, nicméně i těch, kteří mi dali svou důvěru, je nemálo. Ale, jak správně píše paní O. Š., tragédií nelze rozumět jen sebevraždu či sebevražedný pokus. Škála neštěstí, kterou tyto seznamy způsobily, je veliká, a skutečně jen cynik nebo fanatik nepochopí, co například pro člověka, který byl celý život pronásledován komunistickým režimem a odseděl si dost let ve vězení, znamená, když náhle objeví - aniž se kdy čeho dopustil - své jméno na seznamu a jeho okolí s ním přestává mluvit. Takovému člověku se zhroutí svět. A to snad není lidská tragédie? Mnoho lidí charakterizuje svou situaci jako ävyobcování z obce", což byl, jak známo, ve starověku vůbec nejhorší trest. Jsou navždy očerněni a nenalézají žádnou možnost, jak se očistit. Mnoho z nich se nechalo lustrovat s negativním výsledkem (například pánové Z. P., J. N., H. W., J. N., Q. M., Z. W. N.), ale jejich osvědčení jim už není nic platné, nemohou ho nosit stále na čele. Mnozí lidé se ocitli na seznamu bez svého vědomí, mnozí jen proto, že přijali pozvání tajných policistů do restaurace, mnozí proto, že v těžkých chvílích, o jakých nemohou mít zde přítomní žalobci ani ponětí, týráni psychicky i fyzicky a nejrůzněji vydíráni, nejčastěji hrozbou, že budou postiženy jejich děti či příbuzní, podlehli a něco podepsali. Mnohdy ani nevěděli co a mnohdy tímto podpisem, před dávnými desítiletími, vše skončilo, protože pak se vzepjali k odporu a byli za to také náležitě postiženi. Pocit ävyobcování z obce" se znovu a znovu objevuje ve všech dopisech, které na toto téma dostávám, nebo v případech, o nichž jsem informován. Děti se stydí za své rodiče, rozpadají se rodiny, lidé se chovají k těm, kteří se ocitli na seznamech, jako k prašivým. Leckdo z těch, kdo mi píší, nemá možná zcela čisté svědomí a líčí se lepší, než je. Ale o to přece vůbec nejde. Jakým právem má být bez soudu a možnosti obhajoby, nadivoko a veskrze podezřelým způsobem odsouzen? Jakým právem mají trpět jeho děti a jeho příbuzní, kteří o jeho selhání nic nevěděli? Proč mají být zhanobeni lidé, kteří už nežijí a svůj příběh si odnesli do hrobu? Z mnoha dopisů též vyplývá, že zveřejnění se znamů mělo za následek ztrátu zaměstnání či konec vědecké dráhy. Lidé nebyli vyhozeni na základě řádných lustrací, ale jen proto, že zveřejnění jejich jména ochromilo jejich bázlivé nadřízené do té míry, že se s nimi raději rozloučili. Takové případy mi líčí v dopisech například učitel M. F., který se ocitl v seznamu - jak uvádí - jen proto, že podepsal papír, že odmítá s StB spolupracovat. Rezignovat na svou funkci museli či zaměstnání ztratili například M. V., O. Č., D. R., A. J., I. J. Na trvalé anonymní pronásledování, vyhrožování a štvaní spodinou, kterou revue Rudé krávo tak úspěšně mobilizuje, si stěžují I. P., I. B., H. M. a další. Všichni, které tu uvádím iniciálami, mi dali souhlas s uveřejněním svých plných jmen a nabídli své svědectví u tohoto soudu. Nevyhověl jsem jim a nevyhovím jim, protože odmítám převzít odpovědnost za další následky, které by pro ně tato publicita mohla mít. Vážená paní předsedkyně, naše společnost byla po desítiletí vystavena zvůli moci, která se neštítila užívat všech prostředků nátlaku, vydírala občany psychicky, fyzicky i existenčně. Rukojmími byly především děti, jejichž budoucnost byla podmiňována povolností rodičů. Náš národ - jako i jiné národy - není složen ze samých hrdinů, proto mnoho lidí se pokoušelo moc jen různě - lépe či hůř - oklamat, neupsat jí duši a uspokojit ji drobnými ústupky, například bezobsažnými hovory s vyšetřovateli. Ale i takové hovory mohly do stat bezpočet lidí do policejních seznamů. Průzkumy ukazují, že aktivních udavačů byla spíš menšina, většinu na seznamech tvoří lidé, kteří se provinili pouze pasivním kontaktem s Bezpečností, anebo kteří se neprovinili ani tím. Velké procento tvoří lidé pronásledovaní, lidé, již trpěli způsobem, který si stěží umí představit většina těch, kteří dokázali proklouznout předchozí érou tak, že nestáli Bezpečnosti ani za povšimnutí. Údajné seznamy údajných spolupracovníků StB mají veskrze nejasný původ, jsou plny různých chybných údajů, ba leccos nasvědčuje tomu, že jsou dílem obratných dezinformátorů z řad StB, a to jak těch, kteří je po léta sestavovali, tak těch, kteří je dali k dispozici tisku. Rozhodl jsem se proto vyzvat všechny příslušné úřady, aby pátraly po jejich původu a pohnaly k odpovědnosti všechny, kdo přispěli k jejich zveřejnění. Celou věc považuji za jeden z největších úspěchů StB, které se podařilo na dlouhá léta zamořit ovzduší demokratického státu, zmobilizovat všechnu spodinu, jejíž největší radostí je ubližovat jiným, cynicky jí nabídnout jako dobově příhodnou záštitu prapor bojového antikomunismu, zneurotizovat společenské klima a posléze zproblematizovat základní hodnoty, na nichž by měl být právní a demokratický stát založen. Samozvaní samosoudci, kteří sedí zde - na lavici žalobců ů, jsou jen pokračovateli komunistické ideologie nenávisti, msty a totalitního odporu k právu. Jejich revue je stoka, šířící lež a zlobu. Je to hanba našeho nezávislého tisku. Ženě jednoho ze zostuzených, když volala panu Cibulkovi a pokoušela se zjistit, proč jejího muže zostudil, řekl prý pan Cibulka: äVáš muž si může hodit mašli." Petře a Luboši, doufám, že nedosáhnete toho, aby si v této zemi už kdokoli musel z politických důvodů ähodit mašli". A stydím se za to, že vaše jména byla kdysi pod prohlášením Charty 77. Dovolte mi, paní předsedkyně, abych v této smutné souvislosti opakoval větu, kterou jsem před čtyřmi lety ukončil jeden ze svých projevů na Václavském náměstí a která se pak stala okřídleným terčem žertování všech zapšklých a zamindrákovaných lidí: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí! Spoluodpovědnost Západu praha 22. 12. 1993 Čtyři roky po pádu komunismu lze bez velké nadsázky říct, že tato světodějná událost přivedla demokratický Západ do pořádných rozpaků. Kdoví, zda leckterého západního politika v skrytu duše dokonce občas nenapadne, že podporovat (byť hlavně jen verbálně a morálně) sebeosvobozovací snahy v sovětském bloku byla přece jen chyba a že by možná bývalo lepší, kdyby Západ výrazněji podporoval další existenci komunismu. Vždyť svět byl dříve tak jednoduchý: byl tu jediný globální, z jediného centra řízený a víceméně srozumitelný protivník, kterému šlo v posledních letech (nepočítáme-li některé předvídatelné výjimky) vlastně o jediné: o zachování statu quo. Jeho existence přitom stmelovala i Západ, který se tváří v tvář tomuto svému globálnímu a jasně definovanému ohrožení mohl nakonec vždycky nějak dohodnout na společném postupu. To všechno s pádem komunismu pominulo a svět se stal najednou neobyčejně složitým a těžko srozumitelným. Starý pořádek se zhroutil, ale nový ještě nikdo nevytvořil. A äpostkomunistický svět" přitom zaplavuje Západ novými a novými překvapeními: dosud neznámé národy se probou zejí k životu a chtějí vlastní státy, zcela nepravděpodobní a bůhví odkud se vzavší lidé vítězí ve volbách, ba není jasno, zda týmž lidem, kteří se před čtyřmi lety tak překvapivě probrali z mrákot a svrhli komunismus, se po tomto systému dnes vlastně nestýská. Bezděčnou nostalgii Západu po starém pořádku lze dokonce tu a tam tušit i z tak vnějších věcí, jako je způsob označování našich zemí. Jsme a zřejmě ještě dlouho budeme - od České republiky až po Kazachstán - zeměmi äpostkomunistickými" a äbývalými členy bývalé Varšavské smlouvy". Ty pojmy jsem svého času také užíval, ale přiznám se, že jsem na ně stále alergičtější: komunismu jsme se přece tak obtížně nezbavovali proto, aby nám - byť s předponou - zůstával navěky přišit na kabátě, a Varšavskou smlouvu jsme přece tak obtížně nelikvidovali proto, aby na nás navěky lpělo stigma našeho někdejšího členství v ní! (Nedávno jsem - poněkud nediplomaticky - upozornil na to, že my USA také nenazýváme äbývalou anglickou kolonií".) Tyto pojmy prozrazují potřebu mít nás všechny nějak zařazeny a zároveň nedostatek schopnosti nalézt k tomu jiný klíč než ten, který je už znám z minulosti. Skutečně: když tak někdy pozoruji rozpaky a překvapení, s nimiž různí západní státníci poslouchají nejrozmanitější geopolitické a historické úvahy rozmanitých představitelů naší části Evropy, je mi jich trochu líto: Polák mluví stále o dělení Polska mezi Německem a Ruskem, málem jako by mělo zítra zase začít, Maďar mluví o Trianonské smlouvě jako o historické křivdě na jeho národu a o tom, že ohromná část Maďarů vinou této smlouvy nežije v Maďarsku, Čech mluví o nepřetržité řadě zrad Západu na jeho nebohé zemi a Slovák mluví o tom, jakou historickou křivdou bylo, že si nikdo nevšiml, že Slováci jsou národ. V takovou chvíli si říkám: oč snadněji se asi západním politikům žilo, když proti nim stála jakási homogenní sovětská masa a oni se nemuseli zabývat rozlišováním jedněch od druhých! Chápu dobře rozpaky, s nimiž Západ sleduje podivné (pro něj) starosti nejrůznějších äpostkomunistických" zemí a chápu dobře rovněž všechny skutečné (byť mnohdy i nevyslovované) důvody, které ho vedou k zdrženlivosti v jeho chování k nim. Přesto mám intenzivní pocit, že tato zdrženlivost je velmi neprozřetelná a že se může stát časem dokonce dost nebezpečnou. Neprozrazuje totiž jen střízlivou uvážlivost, jak by se mohlo zdát, ale i neschopnost porozumět podstatě nové situace, jakož i nedostatek fantazie a odvahy při hledání nových řešení, která by této situaci odpovídala. Nebude-li však Západ schopen se rychle a aktivně podílet - spolu se všemi dalšími demokratickými silami ve světě - na společné tvorbě nového pořádku evropských a euro-asijských věcí, na lepším pořádku, než byl ten bipolární, pak se může stát, že ho začne vytvářet někdo úplně jiný a že nepořádek, který vytvoří, bude možná ještě horší, než byl ten předchozí. Nemyslím ani tak na nějakého nového Stalina, spíš mám na mysli äpořádek", který by mohl vznikat z násilného střetání mnoha rozmanitých a nevyzpytatelných sil, které dnešní dezorganizovaný stav může probudit k životu nejen na Východě, ale i na Západě. Taková alternativa by nevyhnutelně vedla k novým konfliktům a novému utrpení, asi daleko větším, než byly ty předchozí. Ale nejen to: mohla by nakonec ukázat, že demokratický Západ ztratil schopnost reálně střežit a pěstovat hodnoty, k nimž se sám vytrvale hlásí, které se zavazuje hlídat a v jejichž zájmu vybudoval všechny své zbrojní arzenály. Takový stav by tudíž zdaleka nebyl jen krizí Východu, ale byl by i krizí Západu, krizí demokracie, krizí samotné euroamerické civilizace. Varovným příkladem nám tu budiž dění v bývalé Jugoslávii: to není přece jen krize Balkánu! Neschopnost Evropy i USA účinně zasáhnout na obranu základních civilizačních hodnot, tak drasticky ničených (navíc v prostoru, který byl vždycky integrální součástí Evropy jako politické reality), vypovídá přece cosi i o demokratickém světě! Voláme-li z našich zemí po novém pořádku, apelujeme-li na Západ, aby se před námi neuzavíral, a dožadujeme-li se radikální reflexe nové situace, pak - tvrdím ů nikoli pouze proto, že nám jde o vlastní bezpečnost a stabilitu, nikoli pouze proto, že cítíme, že tu jde i o bezpečnost Západu samého, ale z důvodu ještě hlubšího: máme starost o osud hodnot a principů, které komunismus popíral a v jejichž jménu jsme mu odporovali a posléze ho setřásli. Uznávám, že toto poněkud odvážné tvrzení vyžaduje vysvětlení. Nuže: mnohaletý život v komunismu nám přinesl některé zkušenosti, které nekomunistický Západ (ke svému štěstí) nemusel podstoupit. Pochopili jsme například (nebo aspoň někteří z nás, abych byl přesný), že skutečnými hodnotami jsou jen ty, pro něž je člověk schopen v případě nutnosti i leccos obětovat. (Český filozof Jan Patočka se v závěru svého života právě tomuto tématu nemálo věnoval.) Tradiční hodnoty západní civilizace, jako je demokracie, respekt k lidským právům a k řádu přírody, svoboda jedince a nedotknutelnost jeho vlastnictví, pocit spoluodpovědnosti za svět (to znamená vědomí, že je-li někde ohrožována svoboda, je ohrožována všude) - to všechno se nám stávalo hodnotami mravně, a tudíž i metafyzicky zaručovanými. Komunisté nás bezděky naučili chápat pravdu světa nikoli jako pouhou informaci o něm, ale jako postoj, jako závazek, jako mravní příkaz. Mám dojem, že právě toto vědomí dnešnímu Západu, tomu änepostkomunistickému" (ale stále zřetelněji bohužel i tomu äpostkomunistickému"), povážlivě chybí. K demokracii, lidským právům, řádu přírody, odpovědnosti za svět se pochopitelně dál a dál všichni hlásíme. Ale jakoby jen do té míry, do jaké to nevyžaduje žádnou oběť. Tím nemyslím samozřejmě jen oběť v podobě padlých vojáků. Takové oběti Západ jako celek dával a stále ještě dává (byť jednou možná smysluplněji, jindy méně smysluplně). Myslím tím oběť v nenápadnějším, ale nekonečně širším smyslu. Totiž oběť jako schopnost slevit něco v zájmu obecném ze své honby za zájmem vlastním. Pragmatismus politiků, kteří chtějí vyhrát i v příštích volbách, a nejvyšší autoritou jsou pro ně tudíž vůle a nálada poněkud rozmazlené spotřebitelské společnosti, znemožňuje těmto lidem ze samé své podstaty vnímat mravní, metafyzický a tragický rozměr vlastního programu. Kde jsou příčiny této rozmazlenosti západního světa? Je jich asi mnoho, od těch zcela nahodile politických až po tak říkajíc äfilozofické". Jako příklad oné änahodile politické" bych uvedl jeden klamavý pocit, který se zřejmě šíří v USA. Dík tomu, že pád komunismu byl mnohými interpretován jako americké vítězství ve studené válce, vznikl dojem, že je-li po vítězné válce, znamená to, že skončily starosti. Jenomže starosti nikdy nekončí. Vyhrál-li Západ ve studené válce, pak dnes stojí před úkolem snad ještě těžším, totiž vyhrát i mír. Ale jsou tu, jak jsem už řekl, i příčiny nepoměrně hlubší. Hospodářský rozvoj euroamerické civilizace, založené na rozvoji vědeckotechnického poznání, zvolna přestrukturoval samu hodnotovou stupnici člověka, v jehož počínání je respekt k metafyzickému horizontu jeho bytí stále zřetelněji vytěsňován novým božstvem: ideálem stále rostoucí výroby a spotřeby. Odtud všechen ten protekcionismus, ten strach z levného východního zboží, ten strach z jakéhokoli důraznějšího angažmá tam, kde se bezprostředně nevyplatí, odtud ta opatrnost, ten nedostatek fantazie a odvahy, odtud ta láska ke statu quo, která mnohé nakonec vede k tomu, aby tu část Evropy a světa, která se osvobodila od komunismu ve jménu demokracie, nazývali - nelze-li už říct äsoučasnými" - aspoň äbývalými členy bývalé Varšavské smlouvy", äbývalými členy RVHP", änezralými a nestabilními demokraciemi" a aby se pokud možno zabetonovávali v tom světě, na který si už zvykli. Liberální tržní ekonomika ano, ale jen pro nás. Bezpečnost ano, ale jen pro nás. Národní zájmy ano, ale jen ty naše. Ne, nemluví ze mne uraženost či zhrzená láska - o nezralosti české demokracie vím, s prominutím, víc než kdokoli ze Západu. Líčím prostě svá obecná pozorování, nic víc. Západní způsob ručení za západní hodnoty se mi zkrátka zdá být povážlivě ochladlý. Lze se za této situace divit, že v nejedné äpostkomunistické" zemi vítězí ve volbách äpostkomunisté"? Vždyť to může být i zásluhou änepostkomunistického" Západu, který dělá tolik pro to, aby äpostkomunistický Západ" či přímo äVýchod" byl zklamán atmosférou světa, k němuž se tolik v době odporu proti komunismu upínal! Aby mi bylo dobře rozuměno: nemyslím si vůbec, že hlavním úkolem demokratického Západu je vyřešit všechny problémy äpostkomunistického světa". Naše země (ať už ty, které se hlásí a evidentně patří k západnímu civilizačnímu okruhu, anebo ty, které patří k civilizačnímu okruhu ästředoasijskému" či jakémukoliv jinému) si musí své nesmírné problémy řešit především samy. äNepostkomunistický Západ" by však tomu neměl rozhodně přihlížet jako pouhý návštěvník zoologické zahrady či divák filmového hororu, který je zvědav, jak to dopadne, ale měl by tyto procesy vnímat přinejmenším jako něco, co se ho bytostně týká, co rozhoduje i o jeho osudu, co ho zavazuje k aktivnímu angažmá a vyzývá k nejedné oběti v zájmu snesitelné budoucnosti nás všech. Tvorba nového pořádku může mít desítky variant, je věcí vývoje a předpokládá hluboké porozu mění a velké rozlišovací schopnosti. S kategorií äbývalých členů bývalé Varšavské smlouvy" dnes už nikdo nikam nedojde, spíš jejím uplatněním napáchá jen další škody. Například: úplně jinou povahu a úplně jiný obsah musí mít - mluvíme-li o bezpečnostních vazbách - projekt Partnerství pro mír v případě různých středoasijských republik, které jsou dnes členy Společenství nezávislých států, a úplně jinou povahu a obsah musí mít v případě takových zemí, jako je Polsko, Maďarsko, Česká republika, Slovensko či Slovinsko, které celou svou historií, duchovními tradicemi, kulturou, atmosférou i geopolitickým postavením patří ke klasickému evropskému Západu a jejichž jakékoli oddělování od něj by bylo pro celou Evropu sebevražedné (což pochopí i středoškolsky vzdělaný znalec evropské historie). Projekt Partnerství pro mír nekritizuji, považuji ho naopak za velmi rozumné východisko (vyčítám--li mu něco, pak jen to, že nevznikl před dvěma nebo třemi lety). Tvrdím pouze, že všechno teď bude záležet na způsobu jeho naplňování; to bude teprve skutečný test Západu. Konkrétně: představuji si, že v případě středoevropských zemí (a později i dalších evropských zemí) by měl jasně a rychle mířit k plnému členství. NATO by tím postupně přerůstalo v bezpečnostní strukturu vskutku celoevropskou. Toto rozšiřování by však mělo probíhat na pozadí jasně definovaného a vskutku kooperativního vztahu s Ruskem (respektive SNS) jako velkou euroasijskou nukleární mocností, která je po všech stránkách v radikálně jiném postavení než malé středoevropské země. Východiskem tohoto specific kého vztahu by ovšem mohl být také projekt Partnerství pro mír. V tomto okamžiku mi však nejde o konkrétní projekty nové architektury atlanticko-evropsko-asijských vztahů, ale o něco jiného: o samotnou vůli änepostkomunistického Západu" takové projekty spolutvořit, o jeho ochotu naslouchat varovným hlasům, které z našich končin zaznívají, o to, aby vůbec pochopil, že velký úkol sebeobrany proti komunistickému nebezpečí byl dnes vystřídán úkolem ještě podstatně těžším: odvážně převzít v zájmu svém i všeobecném svou spoluodpovědnost za nové uspořádání věcí na celé severní polokouli. Kdybych měl stručně a zjednodušeně svá tvrzení shrnout: zdá se mi, že na takzvaném Východě se dnes rozhoduje o osudu takzvaného Západu. Zdá se mi, že nenalezne-li Západ klíč k nám, kteří jsme byli od něj násilně odříznuti (bez jeho valného odporu), anebo k těm, kteří se kdesi daleko rovněž vymanili z komunistického panství, ztratí tím nakonec klíč i sám k sobě. Bude-li například bezradně přihlížet ävýchodnímu" či balkánskému nacionalismu, dá zelenou svému vlastnímu potenciálnímu nacionalismu, s nímž se tak velkoryse dokázal vyrovnávat v éře ohrožení komunismem. Bude-li zavírat oči před postkomunistickou ekologickou katastrofou, přivodí si dříve či později ekologickou katastrofu vlastní a posléze i globální. Nepoučí-li se z naší zkušenosti, kam až vede pýcha člověka, vymýšlejícího racionální utopie o pozemském ráji, a bude-li setrvávat na svém antropocentristickém pojetí zeměkoule, doplatí na to sám a doplatí na to celá ze měkoule. Zůstane-li pro něj jeho konzumní blahobyt důležitější než všechny záruky tohoto blahobytu, záhy ho sám ztratí. Víc než kdy dosud v dějinách lidstva je dnes všechno navzájem propojeno. Proto hodnoty a perspektivy dnešní civilizace jsou podrobovány velké zkoušce všude. Dík tomu se o budoucnosti USA či Evropské unie rozhoduje v trpícím Sarajevu či Mostaru, v ničených brazilských pralesech, v bídě Bangladéše či Somálska. Teoreticky to dnes ví téměř každý. Ale jak se to promítá do praktické politiky? Do praktické politiky nás všech? Dnešní člověk už ví, že ho může zachránit jen nový typ globální odpovědnosti. Chybí mu jen maličkost: tuto odpovědnost vskutku mít. Novoroční projev praha 1. 1. 1994 Milí spoluobčané, když vstupovala před rokem do života samostatná Česká republika, pro většinu z nás to byl spíš důvod k zamyšlení než k oslavám. Ptali jsme se sami sebe: Co pro nás všechny - Čechy i Slováky - bude znamenat toto rozdělení našeho dosavadního domova? Co to bude znamenat pro střední Evropu? Máme to chápat jako úspěch našich reprezentací, nebo jako prohru v zápase o společný stát? Myslím, že první rok naší nové státní existence rozptýlil větší část loňských obav. Naše republiky se nezhroutily a střední Evropou naše rozdělení neotřáslo. Česká společnost přijala tuto změnu věcně a s pochopením, nepropadla malomyslnosti či poraženectví, na Slováky nezanevřela a bez dlouhého váhání přiložila ruku k dílu, aby pokračovala v tvorbě nových poměrů v rozměrech českého státu. Zranění, které mnohým z nás způsobilo rozdělení Československa, jsme záhy pochopili jako daň, kterou platíme za svou polistopadovou svobodu. Co toto rozdělení bude skutečně historicky znamenat a co přinese, záleží zase především na nás samotných. Smyslem evropského sjednocování je tvorba nového typu soužití a spolupráce všech jejích svébytných součástí. Fakt, že se tohoto sjednocování účastníme jako dva suverénní státy, spojované bohatstvím československé vzájemnosti, bychom tudíž měli přijmout prostě jako nově a jinak založenou výzvu k naplňování tohoto evropského cíle. Podaří-li se nám to, bude to znamenat, že jsme v této dějinné zkoušce úspěšně obstáli. Předpoklady k tomu máme. Nejdůležitějším z nich je, že Česká republika dokázala ihned po svém vzniku navázat na vše dobré z dávnějšího i čerstvého československého odkazu. Jasně jsme se přihlásili k humanistické a demokratické tradici naší novodobé historie, což jsme symbolicky vyjádřili i převzetím československého státního svátku, a bez přerušení jsme pokračovali ve velkém transformačním díle zahájeném po listopadu 1989. Dík tomu všemu dokázal náš parlament včas přijmout novou demokratickou ústavu, jakož i bezpočet dalších zákonů, pokračujících v zásadní přestavbě celého našeho právního řádu. Nový ústavní systém začal být naplňován a uváděn v život: brzy byl zvolen prezident a zřízen Ústavní soud a letos má být tento proces dovršen volbou Senátu. Naše vláda se těší trvalé podpoře parlamentu i většiny občanů. Česká republika, samozřejmě i dík spořádanému způsobu rozdělení Československa, byla v krátké době plně uznána mezinárodním společenstvím, ve své zahraniční politice se záhy postavila na vlastní nohy a způsobem přiměřeným nové situaci tvořivě navázala na iniciativní zahraniční politiku polistopadového Československa. Nejzřetelnějším úspěchem České republiky nepochybně je, že dokázala udržet tempo hospodářské transformace, neuchýlit se od její koncepce a prokázat, že postup, který byl po prvních diskusích přijat, byl správný. Jak je obecně známo, všechny hlavní makroekonomické údaje jsou dnes příznivé, základní instituce a vztahy tržní ekonomiky začínají působit, dobře pokračuje i privatizace: letos proběhne její druhá vlna, po které bude mít už naprostá většina podniků své nové konkrétní vlastníky. Kdy a jak rychle začne opět růst výroba, nezáleží proto už jen na hospodářské politice vlády, ale především na tvořivosti podnikatelské sféry. Celkově lze říct, že většina základních systémových změn v našem hospodářství je provedena, a jeho transformaci je proto dnes už možno považovat za nezvratnou. Vážení přátelé, vím dobře o všem těžkém a mnohdy i bolestivém, co ve vašem všedním životě způsobují velké změny, které dnes probíhají ve všech oblastech našeho života. Vím dobře o vašem strachu z rostoucí kriminality, vím o problémech, které mnohým z vás, zvláště těm starším, způsobuje přestavba sociální a zdravotní péče, vím o rizicích, s nimiž je spojeno vaše podnikání. O to víc si vážím toho, že většina z vás chápe dobrý smysl těchto změn, a trpělivosti, s níž se vyrovnáváte se všemi jejich tíživými prů vodními jevy. A vždy znovu obdivuji odvahu, s níž tolik z vás naplňuje nové poměry tvořivou prací. Rychlost a všechny dosavadní dobré výsledky naší společenské transformace proto nechápu jen jako úspěch vlády a parlamentu, ale především jako úspěch vás všech, občanů České republiky. Zajisté ode mne neočekáváte, že tu budu dnes podrobně probírat resort po resortu, mapovat situaci každého z nich a popisovat jeho úspěchy i nedostatky. Spíš a právem asi očekáváte několik poznámek k tomu, co nás v tomto roce čeká. Myslím, že společným jmenovatelem několika důležitých úkolů, jimiž bychom se měli teď zabývat, je tvorba skutečné, to znamená vskutku otevřené a vrstevnaté občanské společnosti. Velkorysé odstátňování, které probíhá v našem hospodářství, musí podle mého názoru rychle nalézt svůj protějšek i ve sféře občanského a veřejného života. Důvěru v jedince jako skutečného tvůrce hospodářské prosperity bychom měli vskutku cílevědomě a daleko nebojácněji než dosud rozšiřovat i o důvěru v jedince jako občana, schopného přebírat svůj díl spoluodpovědnosti za věci celku. Jsou samozřejmě úkoly, které může a musí plnit jen stát, má-li mít vůbec smysl. Možná je takových úkolů dokonce víc, než si naše vláda dnes připouští. Ale zároveň je mnoho jiných úkolů, které by mohli a měli v daleko větším rozsahu plnit občané sami a které mohou plnit dokonce lépe než stát. Jeho centrální rozum - i kdyby byl sebeosvícenější - nemůže totiž trvale nahradit pluralitní bohatství myšlenek, poznatků, zkušeností a nápadů jednotlivých lidí a jejich nejrůznějších přirozeně vznikajících společenství. Život je ze samé své podstaty nekonečně barevný a různotvárný, vždy znovu nás něčím překvapuje, vždy znovu vytváří nekonečně bohaté a trvale se proměňující tkanivo společenských vztahů, zájmů a aktivit, které prostě nelze z jednoho místa předvídat, natož plánovat či regulovat. Snažit se o to by znamenalo život jen dusit a riskovat tím konfrontaci s ním. Čím mnohotvárnější je občanská společnost, tím lépe odpovídá samé podstatě lidského života, tím lépe dovoluje všem dobrým rozměrům lidské bytosti, aby se projevily, a tím bohatší život posléze umožňuje. Demokracie je systém založený na důvěře v lidskou odpovědnost, kterou by měl probouzet a kultivovat. Demokracie a občanská společnost jsou tedy jen dvě strany téže mince. Ostatně nevidím v dnešní době, kdy je sama naše planetární civilizace ohrožena lidskou neodpovědností, jinou cestu k její záchraně než obecné probouzení a pěstování odpovědnosti člověka za věci tohoto světa. Rozvoj občanské společnosti záleží samozřejmě především na samotných občanech. Ale zdaleka ne jenom na nich. Co může v tomto směru udělat stát? Z mnoha možných příkladů uvedu aspoň dva, které se mi zdají v této chvíli obzvlášť aktuální. Hodně se dnes mluví o reformě veřejné správy. Myslím, že náš stát tu stojí před typickou výzvou této doby, výzvou, která má hlubší smysl, než by se na první pohled mohlo zdát. Odváží-li se včas a vskutku koncepčně decentralizovat sám sebe, snést různé typy svého rozhodování vždy na ten nejnižší stupeň, který je ještě schopen je účinně převzít, a dát větší prostor samosprávě - a to i na vyšší než jen obecní rovině ů, pak tím může k tvorbě skutečné občanské společnosti významně přispět. Vždyť bezpočet věcí, které se dnes řeší na ministerstvech, by mohli lidé daleko pružněji a s lepší znalostí všech konkrétních souvislostí řešit na úrovni krajů či přirozených regionů, mnoho věcí, jimiž se dnes zabývají okresy, by mohlo být rychleji a účinněji vyřizováno obcemi, a ještě smělejší decentralizace v přerozdělování by jen přispěla k tomu, aby toto přerozdělování vskutku citlivě reagovalo na mnohotvárné a z centra těžko dohlédnutelné potřeby života. Dobře založená samospráva - jako jeden z nástrojů občanské spoluodpovědnosti za věci veřejné - není pro ústřední moc komplikací, ale naopak ulehčením, vyvazujícím ji z vnucené hry na vševědoucnost. Jinou oblastí, v níž by měla být významně posílena občanská účast na veřejném životě, je rozsáhlá vrstva toho, co není sice většinou privátní, co by ale zároveň nemělo být státní, co není zaměřeno k zisku, ale co je zároveň pro společnost životně důležité. Mluvím o velké oblasti neziskových či veřejně právních organizací. Stovky škol, zdravotnických zařízení, kulturních institucí, fondů i nadací čeká na zákon či zákony, které by v nových podmínkách upravily jasně jejich postavení, vymezily jejich vztah k jejich zakladatelům, určily způsoby, jimiž mohou získávat prostředky ke své činnosti, jakož i pravidla jejich hospodaření, a ovšem i jeho veřejné kontroly. Rozkvět tohoto sektoru je další z neodmyslitelných součástí vyzrálé občanské společnosti. Ba víc: je to přímo ukazatel její vyzrálosti. Skutečná pluralita této oblasti závisí pochopitelně opět na pluralitě zdrojů, z nichž je živa. Stát by neměl být založen na představě, že on sám a jediný ví nejlépe, co společnost potřebuje, a že jedině on by tedy měl z centrálně vybíraných daní financovat tuto oblast. Centrální financování vede zákonitě i k centrálnímu řízení. I zde je třeba důvěřovat víc občanům a umožnit jim přebírat větší odpovědnost. Nejde o nic jiného než promyšleně delegovat část přerozdělovacích funkcí státu na jiné subjekty. Riziko, že se nebudou chovat vždy tak účelně jako stát, tu samozřejmě je. Je však mnohonásobně vyváženo faktem, že jedině velmi členitá struktura mnoha nezávislých zdrojů může živě zachycovat všechny rozmanitě se promeňující potřeby veřejného života a vnášet do něj skutečnou pluralitu a konkurenci. Ale nejde jen o to. Ještě podstatnější je, že rozšíření možností, o nichž tu mluvím, prohloubí ve společnosti i občanskou solidaritu, zájem o veřejné věci, zážitek účasti na nich, pocit odpovědnosti za celek, a tím nepřímo i dobrý vztah k vlastní zemi. Vážení přátelé, věřím, že chápete, o co mi jde. Není to ostatně nijak složité. Nebude-li prostě naše odvážná ekonomická reforma provázena dlouhodobou, cílevědo mou a vytrvalou péčí o dobrý rozvoj všech rovin občanské společnosti, náš život se záhy stane jednorozměrným, bude pustnout, omezí se na pouhou honbu za ziskem, provázenou apatickým vztahem k veřejným zájmům a opětovným spoléháním na stát jako toho, kdo všechno zařídí za nás. Moderní demokratický stát se nemůže skládat - zjednodušeně řečeno - jen ze státní správy, politických stran a soukromých podniků. Musí otevírat občanům pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti. Ve vrstevnaté občanské společnosti hrají svou nezastupitelnou roli samozřejmě nejen samosprávné orgány a neziskové organizace, ale i církve, odbory, nejrůznější občanská sdružení, spolky a kluby, přičemž to všechno dohromady vytváří teprve životodárné prostředí pro život politický a jeho hlavní údy, to jest politické strany. Skutečná občanská společnost je navíc tou nejlepší pojistkou proti různým druhům společenského napětí nebo politickým a sociálním otřesům: umožňuje totiž, aby se různé problémy řešily ihned a tam, kde vznikají, nehnisaly kdesi pod kůží společnosti a nakonec nepřerůstaly zbytečně do rozměrů, v nichž by mohly nebezpečně zasahovat život celospolečenský. Často dnes slyšíme slovo ästandardní": budujeme standardní tržní ekonomiku, standardní politický systém i standardní politické strany, přijímáme standardní zákony, normy i principy, sledujeme standardní reklamy. Nic proti tomu, znamená-li standardnost, že je něco osvědčené a dobré. Měli bychom si však dávat pozor na to, abychom nezačali vyznávat standardnost jako takovou, standardnost o sobě, a abychom posléze nepropadli bludu, že všechno standardní, to znamená obvyklé, je automaticky i dobré. Jsou věci, které ze samé své povahy nemohou být standardní a které standardizovat by neznamenalo nic jiného než je prostě zplošťovat či neodpustitelně zestejňovat. Vždyť život sám je úkazem bytostně nestandardním a já bych se děsil světa, který by na mně žádal, abych měl standardní ženu, standardní úsměv či standardní duši, nebo abych byl standardním spisovatelem či prezidentem. Ano, volám po standardní občanské společnosti. Ale co to znamená? Nic méně a nic víc než úctu ke všemu nestandardnímu, jedinečnému, osobitému, neobvyklému, nebo dokonce tak či onak provokujícímu. Znamená to prostě úctu k životu a jeho tajemství, důvěru v lidského ducha a příležitost pro všechny nestandardní bytosti, kterým činí radost dělat občas i něco, co činí radost jiným. Řeč o občanské společnosti je ovšem řečí o charakteru státu. Domnívám se, že český národ - tak jako jiné vyspělé evropské národy - už vyrostl z plenek svého novodobého národního probuzení a dozrál k poznání, že jeho češství nemůže být jediným či hlavním smyslem jeho existence a že jeho stát musí být něčím trochu jiným a trochu víc než pouhým vyvrcholením jeho národního bytí. K svému národu se při rozeně hlásíme, hlásíme se k jeho dějinám, jeho tradicím, jeho kultuře i jeho dobrým zvykům, máme rádi svou řeč, krajinu i města, které obýváme, duchovní klima své země. Stejně se ale hlásíme i k jiným rovinám své příslušnosti: ke své rodině, své církvi, své obci, svému povolání či podniku, svému spolku či politické straně, k společenství těch, s nimiž sdílíme společný názor na svět. Myslím, že většina z nás dnes už chápe, že žádná z těchto našich příslušností, byť by k tomu byla na rozdíl od jiných disponována sebelépe, nemůže být povýšena nad jiné a proměněna v jakýsi určující smysl státní existence. Kam až vede idea etnicky čistého státu, poznala Evropa za druhé světové války a v jiné podobě to dnes s bezmocnou hrůzou sleduje v bývalé Jugoslávii. Kam až vede idea státu ideologicky třídního, jsme dostatečně poznali v éře komunismu. V co až může ústit idea státu přísně religiózního, vidíme dnes v projevech fundamentalismu, prodírajícího se k moci v některých islámských zemích. Ideologie, která zakládá stát jen a jen na tom, čím se jedni liší od jiných, a tedy na tom, co lidi rozděluje, vždycky vede k násilí. Jedinou alternativou programově nacionálního státu, jak ho v různých podobách Evropa v posledních staletích vytvářela, je dnes stát založený na občanském principu jako na principu, který lidi spojuje a nikoli rozděluje, aniž tím samozřejmě potlačuje kteroukoli z jejich příslušností. Je tomu dokonce naopak: jde o jediný princip, který umožňuje, aby lidé svobodně a v míru s ostatními naplňovali všechny typy své příslušnosti. Vpravdě občanský stát, opřený o demokratický zákon, je založen na porozumění jiným, nikoli na odporu k nim. Budovat stát na občanském principu nelze ovšem jinak než budováním skutečné občanské společnosti. Myslím, že tato cesta by měla být i cestou České republiky. Není to cesta ke ztrátě národní či jakékoli jiné identity, ale naopak cesta k jejich pokojnému rozvoji. Evropa byla politickou realitou dávno před tím, než se v ní zformovaly národy v moderním slova smyslu. Její vnitřní pořádek vyplýval přitom vždycky z určitého systému mocenské rovnováhy. Tato rovnováha byla Evropě většinou vnucena těmi mocnějšími a dopláceli na ni ti méně mocní. Jednotlivé části Evropy si nikdy prostě nežily jen tak samy pro sebe, zcela nezávisle na ostatních. V dnešní době se Evropa pokouší dát sama sobě historicky nový druh pořádku, kterému se říká její sjednocování. Nejde o to, aby se všechny její národy, etnika, kultury či regiony rozplynuly v nějakém amorfním panevropském moři, nejde ani o to, aby vznikl jakýsi monstrózní nadstát. Jde o to, aby se vytvářel prostor těsné a rovnoprávné spolupráce nejrůznějších svébytných součástí Evropy. Jde tedy o budování Evropy, v níž by už nikdo mocný nemohl utiskovat kohokoli méně mocného, v níž by už nebylo možné řešit spory silou. Je to proces složitý a nepochybně bude provázen mnohými chybami. Je to však pokus úctyhodný. Základním principem, který tuto integraci vůbec umožňuje, je ovšem opět princip občanský jako zá ruka, že národní nevraživost už nikdy nezvítězí nad normální občanskou spoluprací. Mnoho rozrůzněných občanských společností evropských demokratických států spolutvoří velkou občanskou společnost evropskou. Nevidím pro nás jinou a lepší možnost než přijmout tohoto ducha občanské Evropy. Je to jediná alternativa, která nás může už natrvalo zbavit strachu z druhých. Vztah občanů a politiků je v demokratických poměrech vždycky dvojsměrný: politika zrcadlí vůli a nálady občanů a počínání politiků zároveň ovlivňuje počínání občanů. Úkolem politické moci, které jde o občanskou společnost, není tedy jen vydávání příslušných zákonů, ale i starost o to, co se rozumí politickou kulturou. Konkrétně řečeno: chtějí-li politici probouzet v občanech jejich nejlepší síly a vlastnosti, jejich vůli sloužit celku a jejich odpovědnost za něj, pak by sami měli méně myslet na to, jak se který z nich prosadí a jak se mu podaří dloubnout do druhého, ale víc na společnou věc. Dobré politické klima je jednou z důležitých podmínek dobrého klimatu společenského. Do našeho společenského klimatu by se totiž měl - po všech otřesech, které vyvolal šok z nově nabyté svobody - konečně zase vracet duch dobré vůle, tolerance, slušnosti, zájmu o druhé, víry v dobré lidské vlastnosti, úcty k životu, přirozené odpovědnosti, skromnosti a laskavého nadhledu. Čím lépe se to bude dařit, tím lépe se bude žít všem. Vážení spoluobčané, před čtyřmi lety jsem v tento den řekl, že naše země nevzkvétá. Co mohu říci dnes? Neodvážil bych se říci, že už vzkvétá. Rozhodně se ale nebojím říci, že na mnoha místech už začala rašit: výhonky něčeho nového, něčeho slibného, něčeho nadějeplného je možno vidět téměř všude. A pokaždé, když se setkám s lidmi, jejichž práce prozrazuje dobré podnikatelské nápady, solidaritu s trpícími, starost o naše kulturní dědictví či docela prostou úctu k přírodě, vzroste má víra v dobrou budoucnost této země. Všem takovýmto lidem patří dík. Dík tím větší, oč větší jsou nesnáze, které musejí překonávat. Vše nové a dobré, co začíná kolem nás klíčit, bychom měli pečlivě ošetřovat, denně zalévat, dobře střežit. Přeji vám v novém roce spokojenost v životě soukromém, úspěchy v práci a životě veřejném, dobrou mysl, vlídné okolí a hlavně víru, že naše společné snažení má smysl. Hezký nový rok! Setkání Billa Clintona se středoevropskými prezidenty PRAHA 12. 1. 1994 Vážení páni prezidenti, vážení páni premiéři a ministři, vážení přítomní, žijeme v době velké historické výzvy. S pádem komunismu skončilo rozdělení Evropy na Evropu demokratickou a tu, která byla podmaněna sovětským impériem, skončila definitivně studená válka a svět přestal trpět napětím mezi euroamerickou civilizací, založenou na úctě k lidské svobodě, a imperiálními ambicemi sovětského komunismu, napětím, které mohlo být lidstvu smrtelně nebezpečné. Nepřirozený evropský pořádek, založený na ozbrojené koexistenci její svobodné a nesvobodné části, se zhroutil. Dnes žijeme v době dramatického hledání nového pořádku, takového, v němž by nikdo už nebyl nikým podmaněn či ohrožován a který by umožňoval všem evropským národům a státům žít v atmosféře mírové spolupráce na pozadí mírového uspořádání celé severní polokoule. Cesta k tomuto novému pořádku je velkým, ba troufám si říct historickým úkolem této doby a této generace. Naše dnešní setkání chápu jako důležitý okamžik na této cestě. Návštěva amerického prezidenta v Praze, přijíždějícího bezprostředně ze summitu NATO v Bruselu, není jen návštěvou České republiky. Je zároveň návštěvou střední Evropy a já ji chápu jako důkaz toho, že Spojené státy americké i NATO si dobře uvědomují velký význam stability, bezpečnosti a míru v našem regionu pro mír v celé Evropě i pro bezpečnost Spojených států. Skutečně: dějiny nás dostatečně poučují o tom, že nevšímavost k tomuto prostoru se nikdy nikomu nevyplatila, že neklid zde vždy nutně přerůstal v neklid celoevropský, že naše ztráta svobody měla své neblahé důsledky pro všechny, že nezájem o náš osud či snaha nás obětovat iluzornímu míru vedly nakonec vždy k obecným katastrofám. Věřím, že Západ si toto dobře uvědomuje a že jeho snaha otevřít své politické a bezpečnostní struktury národům střední Evropy vychází nejen z respektu k jejich vůli a zájmům, ale i z jeho vlastní vůle a zájmu. Důkazem toho mi je i toto naše setkání. Dovolte mi nyní několik poznámek o postoji České republiky k hlavním tématům, kterým je toto setkání věnováno. 1) Naše země se cítí být legitimní součástí západní euroamerické civilizace a sdílí všechny její základní hodnoty. Necítí se být někým, kdo hledá svůj nový domov. My svůj domov máme a po tisíciletí jsme aktivně jeho duchovní i politické hodnoty spoluvytvářeli. Usilujeme-li dnes o to stát se řádným členem Severoatlantické aliance, pak tak činíme především proto, že se hlásíme k týmž civilizačním hodnotám, které ona chrání, a že se chceme na jejich ochraně podílet. Nejde tedy jen o to, že - jako malý stát na exponovaném místě - hledáme své spojence, bezpečnostní vazby a záruky, ale i o to, že se hlásíme ke svému dílu spoluodpovědnosti za osud svobody a demokracie na našem kontinentě, tedy k té odpovědnosti, na které je založena i Severoatlantická aliance. 2) Česká republika vítá projekt Partnerství pro mír jako dobré východisko na cestě Severoatlantické aliance k nalezení její nové identity a role v nových podmínkách. Víme, že západní civilizace je společenství z principu otevřené, a proto považujeme za logické a správné, že se Aliance touto formou aktivně otevírá všem evropským zemím a přejímá tím roli skutečného stabilizačního jádra evropské bezpečnosti. Zároveň na tomto projektu oceňujeme, že umožňuje individuální přístup k různým zemím. Vše podle našeho názoru záleží na tom, jakou konkrétní podobu a jaký obsah v případě různých zemí tento projekt získá. Česká republika chce udělat vše pro to, aby vztah mezi ní a Aliancí, založený na tomto projektu, byl co nejpevnější, aby umožňoval její rychlé přibližování Alianci a aby posléze vyústil v plné členství. Partnerství pro mír tedy nechápeme jako náhražku za plné členství nebo vrchol naší snahy o spolupráci, ale naopak jako její začátek a první krok na cestě do Aliance. 3) Česká republika si dobře uvědomuje, že není možné ani žádoucí izolovat Rusko a že mezi Aliancí a Ruskem jakožto velkou euroasijskou nukleární mocností musí být co nejlepší vztahy. To je v zájmu celého světa. My sami o dobré vztahy s Ruskem, Ukrajinou a dalšími zeměmi SNS systematicky usilujeme. Cesta ruské společnosti k demokracii a tržně založené prosperitě bude ovšem bolestná, složitá a dlouhá a možnost pozitivně ovlivňovat vnitřní vývoj v Rusku zvenčí je jen omezená. Úkolem této doby je proto nalézt takový vztah mezi Aliancí a Ruskem, který by odpovídal všem specifickým okolnostem ruského postavení i možného vývoje. Projekt Partnerství pro mír může být východiskem i tohoto zvláštního vztahu. Neměl by být zábranou rozšiřování NATO, ale spíš jeho přirozeným pozadím. Rozšiřování Aliance není přece přibližováním nepřítele k ruským hranicím, ale naopak přibližováním partnera a pásma stability a demokracie, tedy procesem, který je i v bytostném zájmu Ruska samého. Proto ty ruské hlasy, které by chtěly tomuto rozšiřování bránit, které je interpretují jako ohrožení, anebo které dokonce volají po jakési obnově sféry ruského vlivu ve střední Evropě, rozhodně odmítáme. Jsme nezávislý stát a o své příslušnosti a orientaci rozhodujeme sami. 4) I když bude pochopitelně záležet především na každé z našich zemí, s jakou energií a rychlostí bude vdechovat projektu Partnerství pro mír obsah odpovídající jejím zájmům a možnostem, považujeme za důležité pěstovat dobré vztahy mezi sebou navzájem, spolupracovat všude, kde to je pro všechny výhodné a v jejich společném zájmu, a tím udržovat dobré regionální klima. Dobré vztahy se sousedy jsou v bytostném zájmu každé z našich zemí i v bytostném zájmu Evropy jako celku. Vážení přítomní, jak jsme se shodli v hovorech s představiteli středoevropských zemí, které se účastní tohoto setkání, mají naše země ve věcech, o nichž jsem právě mluvil, velmi příbuzné názory. To je zajisté potěšující okolnost, která se obrací ve prospěch nás všech. Česká republika je připravena přijmout nabídku Severoatlantické aliance nazvanou Partnerství pro mír a zahájit ihned jednání o její konkrétní náplni. Jsme plně připraveni jednat o příslušných protokolech a nabídnout spolupráci ve všech oblastech, kde projekt spolupráci předvídá či navrhuje. Páni prezidenti, vážení přítomní, dovolte mi, abych na závěr vyslovil své pevné přesvědčení, že toto naše pražské setkání bude úspěšné, že se stane důležitým mezníkem na cestě k nové demokratické a vskutku mírové Evropě, spojené pevnou a přirozenou vazbou se svým nejpřirozenějším civilizačním partnerem, kterým je severoamerický kontinent, a že významně přispěje k tvorbě vskutku spravedlivého politického a bezpečnostního uspořádání na celé severní polokouli. Svého času vstoupilo do dějinného povědomí město Jalta jako symbol rozdělení Evropy. Byl bych šťasten, kdyby dnes do tohoto povědomí vstoupilo město Praha jako symbol evropského spojenectví. Děkuji vám za pozornost. Jmenování rektorů PRAHA 25. 1. 1994 Magnificence, páni rektoři, už potřetí plním čestný úkol prezidenta jmenovat nově zvolené rektory. Něčím je však dnešní událost přeci jen nová: jste prvními rektory jmenovanými po vzniku samostatné České republiky. Dovolte mi proto, abych využil této slavnostní příležitosti k několika poznámkám o úkolech, před nimiž budete stát. Naše vysoké školy prožívají, podobně jako celá naše země, hlubokou proměnu. A i když tato proměna bude trvat dlouho a lze říct, že jsme v mnoha ohledech teprve v jejích počátcích - vždyť i sama koncepce budoucí podoby našich vysokých škol se teprve rodí ů, přesto se za poslední čtyři roky událo nemálo dobrých věcí. Byla obnovena, zajištěna a je plně naplňována akademická svoboda, tento tradiční, přirozený a osvědčený předpoklad rozkvětu vysoké školy vskutku hodné toho jména. Bylo provedeno mnoho změn legislativních, organizačních a především personálních. Na vysoké školy se vrací výzkum a vědecké bádání, bez nichž je jejich roz květ nemyslitelný. Začalo na nich působit mnoho zahraničních učitelů i vědců a studuje na nich mnoho zahraničních studentů, mnozí naši studenti i učitelé působí naopak v zahraničí, dík čemuž se naše univerzitní obec opět stává plnohodnotnou součástí univerzitní obce světové. Jsou ovšem i věci - a vy o nich nepochybně víte lépe než já ů, které příliš důvodů k radosti nedávají. Zdaleka přitom nejde jen o omezené finanční prostředky, které náš stát z různých důvodů zatím na školství dává a může dávat. Vážnější je to, čeho jsem se už dotkl, totiž že stále ještě není definitivně hotova a obecně přijata celá nová koncepce našeho vysokého školství, a v důsledku toho nám stále chybí i nový vysokoškolský zákon. Samo institucionální postavení vysokých škol jako organizací, a tudíž i novým poměrům odpovídající způsob jejich financování nejsou dosud uspokojivě definovány, což je pochopitelně problém širší, přesahující rámec pouhého školství. Vinou tohoto dosud nevyjasněného stavu se objevují občas snahy o nepřiměřené vstupy státní správy do sfér, které by měly být výhradně v rukách škol samých. Odliv nadaných vědců a učitelů z vysokých škol - úkaz velmi alarmující - přímo souvisí s tímto nevyjasněným stavem a ovšem i s jeho organickou součástí, totiž s nedostatkem peněz a byrokratickým omezováním svobody v hospodaření s nimi, vyplývajícím z dnešního zastaralého právního stavu. Pevně věřím, že letos vstoupíme do nové fáze transformace vysokých škol, totiž do fáze, kdy se konečně začnou řešit i problémy, o nichž jsem prá vě mluvil. Bude velkým úkolem vás všech aktivně se na tom podílet. Vaší ctižádostí by mělo být, abyste na konci svého funkčního období mohli říct, že se během něho podařilo - za vašeho přispění - úspěšně provést všechny základní systémové změny, jejichž potřebu dnes všichni tak naléhavě pociťujeme. To se ovšem může stát jen tehdy, podaří-li se nám všem - politikům, učitelům, studentům a vůbec všem veřejně působícím lidem - dostatečně přesvědčit celou naši veřejnost i sebe samé navzájem o několika důležitých věcech, které sice dokáže verbálně zdůrazňovat kdekdo, ale které si skutečně vnitřně a závazně stále ještě mnozí z nás neosvojili. Především: jedním ze základních rysů člověka, něčím, co v jistém smyslu dělá vlastně člověka člověkem, je jeho touha po poznání, touha po pravdě. Rozvoj výchovy, vzdělání, lidské tvořivosti a lidského bádání je jedním ze způsobů, jimiž člověk tuto svou bytostnou potřebu naplňuje. Tím, že ji naplňuje, stává se lépe sám sebou a nutně humanizuje a kultivuje i svět, v němž žije. Vysokou školu tudíž nelze chápat pouze jako prostředí přípravy lidí na různá zaměstnání a vědecké bádání, nelze ji chápat pouze jako službu technickému a ekonomickému rozvoji. Jejím prvotním smyslem je naplňovat lidskou touhu po poznání. Poznání má smysl, i když nevede k vynálezu parního stroje či nové generace počítačů. Ostatně bezpočet zkušeností ukazuje, že takovéto pojetí smyslu vysoké školy či vědeckého pracoviště přináší - paradoxně - více prakticky aplikovatelných a zároveň vskutku důsažných poznat ků než to, které krátkozrace vidí smysl vědy jen a jen ve službě technické a ekonomické praxi. Druhou věcí, kterou je třeba znovu a znovu a pokud možno co nejhlasitěji opakovat, je fakt, že peníze investované do vzdělání nejsou žádnou smutně neproduktivní zátěží státního rozpočtu, ale že představují naopak jednu z vůbec nejvýnosnějších investic, pro jakou se můžeme jako společnost rozhodnout. Efekt této investice má jedinou nevýhodu: nepřichází hned. Ale budoucnost země záleží dnes víc než kdy dosud na vzdělanosti, rozhledu a tvůrčích schopnostech těch, kteří budou postupně přicházet do nejrůznějších oblastí společenského života. Ostatně zkušenosti některých zemí, které zaznamenaly v posledních desítiletích překvapivý rozvoj, právě toto potvrzují. V těchto zemích dokázali totiž svého času uvěřit v mnohonásobnou návratnost investic do vědy, školství a výzkumu. Třetí věcí, kterou bych tu rád zdůraznil, je stále zřejmější fakt, že vysoká škola budoucnosti by neměla být jen prostorem školení nejrůznějších specialistů v různých stále speciálnějších vědních oborech, ale že by měla znalosti speciálních témat daleko víc, než jsme si u nás zvykli, rozvíjet na pozadí systematicky pěstovaného smyslu pro obecné souvislosti. Jsem přesvědčen, že svěřit budoucí svět jen tisícerým úzce specializovaným týmům by mohlo být pro tuto civilizaci téměř sebevražedné. Znovu a znovu - a právě v důsledku rozvoje specializovaných věd - se potvrzuje, jak je v dnešní civilizaci vše navzájem propojeno a jak důležité je, aby tvorba nejrůznějších projektů či rozhodnutí vyrůstala z hlu bokého vědomí komplexnosti světa. Jen v prostoru takovéhoto vědomí se může obrozovat i širší odpovědnost za svět. Jen takové vědomí může zároveň pěstovat pokorný vztah k řádu bytí a čelit zaslepené megalomanii těch, kteří nevidí nic jiného než svou vlastní věc, a je jim tudíž lhostejné, co tato věc může vyvolat za obzorem svého jednodimenzionálního účelu. Takovéto pojetí ovšem znamená, že vysoká škola nemůže být jen místem, kde se někdo od někoho něco dozvídá, ale že musí být i prostorem výchovy, formování a zrání člověka, a tudíž i občana. K tomu samozřejmě nestačí jen zavést občanskou výchovu jako předmět mezi předměty. To vyžaduje prodchnout celou školu, styl její práce i její strukturu novým duchem. Duchem - zjednodušeně řečeno - skutečného humanismu. Učitel nemůže být pouhým expertem, musí to být osobnost, která vytváří kolem sebe takové silové pole, které podporuje zrání dalších osobností. Osobností s nadhledem, vědomých si obecných souvislostí věcí, osobností moudrých, čestných, velkorysých a vskutku tvořivých. Budoucí občanské, společenské a politické důsledky takového pojetí školy jsou zřejmé: naše společnost se bude postupně zbavovat provinciální podezíravosti ke všemu vskutku originálnímu či prostě velkému, těchto svých tradičních neduhů, začne daleko zřetelněji překračovat horizont svých lokálních a okamžitých zájmů, zbavovat se svých skrytých komplexů a získávat si obecný respekt tím, že si bude stále zřejměji počínat jako společenství, které na sebe a bez výhrad vzalo svůj díl odpovědnosti za obecné věci lidského společenství. Magnificence, blahopřeji vám k vašemu zvolení i jmenování a přeji vám mnoho úspěchů ve vaší práci, která nebude lehká, ale může být - právě proto, že své funkce přijímáte v době, kdy naše vysoké školství hledá svou novou tvář - nesmírně zajímavá. Přeji vám klid, dobré nervy, zdraví a hodně radosti z dobře vykonané práce. Děkuji vám za pozornost. Cena Indíry Gándhíové Dillí 8. 2. 1994 Dámy a pánové, vážení přítomní, když jsem před lety uslyšel jednou večer v rádiu zprávu, že paní Indíra Gándhíová byla úkladně zavražděna, byl jsem do té míry otřesen, že jsem na spánek neměl ani pomyšlení a svého rozrušení jsem se dokázal zbavit jediným způsobem: tím, že jsem usedl a napsal kratší esej o stavu dnešního světa. Jmenovala se Thriller. Zpráva o atentátu na jejího syna Radžíva mne zastihla už jako prezidenta mé země při návštěvě Osla, města, kde se udělují Nobelovy ceny míru, a ve společnosti paní Brundtlandové, nositelky ceny, jíž jsem dnes poctíván. Svou lítost a rozhořčení jsme tehdy prožívali společně a památku zavražděného jsme uctili chvílí společného ticha. Dvakrát v nedávných dějinách Indie, která tak výrazně přispěla k duchovnímu bohatství světa ideou nenásilného odporu proti bezpráví a ideou tolerance, zvítězily tedy násilí a nenávist. Bylo to však v obou případech vítězství velmi dvojsmyslné: smrt zavražděných, matky a syna, se stala apelem na svědomí světa. Dosah jejich smrti tak paradoxně dovršil jejich životní dílo v duchu Mahátmově. Jsem dojat a hluboce poctěn tím, že je mi dnes udělována cena Indíry Gándhíové. Vnímám tuto skutečnost jako poctu všem občanům naší země, kteří se po léta snažili nenásilně odporovat totalitnímu režimu, jakož i všem, kdo tento režim posléze svrhli, aniž při tom byla prolita jediná kapka krve, dík čemuž si naše antitotalitní revoluce vysloužila u světového tisku přívlastky äněžná" a äsametová". Jménem všech těchto svých spoluobčanů děkuji Indii za uznání, kterého se jim dnes mým prostřednictvím dostává. Dovolte mi, vážení přítomní, abych této slavnostní příležitosti využil k několika poznámkám o stavu dnešního světa, tedy abych na tuto velkou poctu reagoval podobným způsobem, jakým jsem kdysi reagoval na zprávu o smrti Indíry Gándhíové. Začnu dávnou vzpomínkou: když jsem v šedesátých letech cestoval po středoasijských republikách tehdejšího Sovětského svazu, měl jsem intenzivní dojem, že projíždím poslední velikou koloniální říší, a bylo mi zřejmé, že osvobozovací proces, který probíhá po celém světě, musí jednoho dne zasáhnout i tuto říši. Odhadoval jsem to tehdy na padesát let. Stalo se to už po pětadvaceti letech. Zmiňuji se o tom proto, abych zdůraznil vzájemnou souvislost dvou nejvýznamnějších událostí druhé poloviny dvacátého století, totiž dekolonizace a pádu komunismu. Pád komunismu má samozřejmě z hlediska světa mnoho významových dimenzí. Ale jednou z nich je i to, že jím byl dovršen proces dekolonizace. Není to však jediná souvislost mezi těmito dvěma světodějnými událostmi. Je tu ještě další souvislost, která z té první vyplývá nebo na ni navazuje. Dekolonizace, stejně jako pád komunismu, zcela průkazně proměňují náš svět ve svět multipolární. Jestli s dekolonizací totiž skončila dlouholetá éra evropské dominance na celé planetě, pak s pádem komunismu skončila jiná nespravedlnost, do níž ve dvacátém století ta první přerostla, totiž bipolární rozdělení světa. Obě tyto události - dekolonizaci a pád komunismu - lze tedy chápat jako dva velké a na sebe navazující kroky ke skutečné kulturní a politické pluralitě světa. A tak lze bez velké nadsázky říct, že teprve teď, na sklonku dvacátého století, začíná skutečně nová éra v novodobých lidských dějinách. Éra, kdy jedna kultura či dvě z ní vzešlé velmoci už přestávají dominovat všem a kdy se otvírá prostor skutečné mnohosti. Jaké konkrétní tvary a podoby tato nová epocha postupem času získá a jaký systém celosvětového uspořádání a soužití posléze vytvoří, to v tuto chvíli přirozeně nevíme. Víc o tom budou vědět naši potomci, kteří budou žít v jednadvacátém století. Multikulturnost a multipolarita nejsou ovšem samy o sobě žádnou historickou novinkou. Naopak: po dlouhá tisíciletí existovaly na naší planetě paralelně různé kultury a různé civilizace. Některé o sobě navzájem téměř nevěděly, některé si sebe prostě nevšímaly, některé spolu zápasily, některé se navzájem ovlivňovaly. Žádná z nich však nemohla sama o sobě určit či ovlivnit osud naší planety jako celku. Multikulturní éra, na jejímž prahu se dnes ocitáme, se od všech předchozích radikálně liší: vstupuje do života v rámci jediné globální civilizace, to znamená v situaci, kdy jakýkoli její dobrý či špatný projev může zásadně ovlivnit stav našeho světa jako celku. V tom je její naprostá historická originálnost, která z ní dělá zásadní předěl nejen v dějinách novodobých, ale v dějinách lidského rodu vůbec. Tato originálnost nadcházející epochy samozřejmě klade - a hlavně bude ještě klást - zcela nové a dosud neznámé nároky na lidstvo jako celek i na každého člověka jako jedince. Je to v podstatě historicky bezprecedentní výzva lidskému rodu. Tváří v tvář této výzvě může lidstvo úspěšně složit nejtěžší zkoušku, jaké bylo jako celek dosud podrobeno. Může ovšem v této zkoušce také hanebně selhat. Nemusím zajisté barvitě dokazovat, jak apokalyptické důsledky by takové selhání mohlo mít. Pokusím se jen velmi stručně charakterizovat základní obrysy situace, v níž do této éry vstupujeme. U zrodu dnešní globální civilizace byl nepochybně evropský novověk s jeho rozvojem racionálního poznání, ideou pokroku, rozvojem vědy a techniky. Tento evropský novověk přerostl rychle do fenoménu, který by bylo možno nazvat civilizací euroamerickou, a svým vlivem, ba mnohdy až dravou expanzí, vyrůstající však ze samé jeho duchovní povahy, obepnul posléze celý svět. Dík televizi a všem dalším komunikačním systémům je dnes lidstvo informačně propojeno lépe, než jak byl ještě nedávno propojen jeden malý stát. Celý svět je provázán tisícerými sítěmi ekonomických, obchodních a měnových vztahů, které vytvářejí základy jediného integrálního systému: cokoli se stane v jediné důležitější bance či na jediné důležitější burze kdekoli na světě, má okamžité důsledky všude. Totéž či analogické zboží, tytéž či analogické průmyslové technologie, tytéž či analogické dopravní prostředky či vůbec infrastrukturní systémy pokrývají dnes prakticky celou planetu. Ale nejen to: globalizace informační a ekonomická má nutně za následek i unifikaci sociálního chování, životních návyků, životního stylu, životního prostředí. Ve světových velkoměstech vyrostly podobné mrakodrapy, jsou na nich podobné reklamy, lidé v nejrůznějších končinách touží po témž životním standardu. Globalizace jako výsledek závratného civilizačního rozvoje znamená ovšem zároveň i globalizaci jeho odvrácené tváře, totiž všech velkých nebezpečí, která tento rozvoj přináší. Život na naší planetě, právě dík této globálnosti, je dnes ohrožen vážněji než kdykoli dosud. Neboť tak jako všechny civilizační vymoženosti mají nutně dnes globální charakter i všechny ekonomické, sociální, populační, ekologické a vůbec obecně civilizační hrozby. Lidstvo je dnes zkrátka na jedné lodi a téměř všechno, co se někde děje, se přímo či nepřímo dotýká všech. Tato naprosto nová civilizační situace klade nové nároky na lidského ducha, protože od něj vyžaduje něco, co na něm vlastně s takovouto naléhavostí nebylo ještě nikdy v dějinách vyžadováno, a co navíc zcela přesahuje duchovní rámec právě té civili zace, která tyto nároky vytváří: totiž zcela nový typ globální odpovědnosti. Není mým dnešním úmyslem vysvětlovat, proč tento nárok přesahuje standardní obzor dnešní racionalistické a - jak mnozí říkají - materialistické civilizace, ani tento nárok hlouběji analyzovat a přemýšlet o způsobech, jak mu vyhovět. V souvislosti mé dnešní úvahy stačí, že konstatuji jeho existenci. Oč mi teď běží, je pouze jeden aspekt dnešní situace. Totiž ten, o němž jsem se už zmínil: otázka multipolarity a multikulturnosti v podmínkách jediné globální civilizace. Jedním z vážných ohrožení dnešního světa jsou množící se a stupňující se konflikty mezi různými národy, etnickými skupinami, kulturami, náboženskými světy. I tyto konflikty jsou dnes obzvlášť nebezpečné, protože všechny obsahují velký expanzní potenciál. Stačí si jen uvědomit, že pro lecjakou z nesvářených stran není problémem sáhnout po atomové zbrani, anebo že jakýkoli lokální konflikt může dík televizi zmobilizovat okamžitě další miliony lidí, kteří by se v jiné epoše o něm s největší pravděpodobností vůbec nedozvěděli. Tyto konflikty mají zajisté bezpočet rozmanitých důvodů, od sociálních až po historické. V této souvislosti bych se zmínil o dvou důvodech jejich dnešního nebezpečného rozmachu. První důvod je spíš vnější: kolonialismus a hegemonie Evropy vytvářely ve světě určitý pořádek. Byl to sice pořádek nepřirozený, mnohdy vnucený násilím celým kontinentům, pořádek, který potlačoval svébytnost mnoha částí světa a vnucoval jim zcela cizí kulturu, nicméně určitý pořádek to byl a jako takový omezoval možnosti různých konfliktů. Jediný latentní konflikt - totiž konflikt mezi hegemonem a potlačovanými - vlastně vytlačil téměř všechny jiné konflikty. Totéž platí o éře bipolárního rozdělení světa. I toto rozdělení bylo jakýmsi pořádkem, přesněji řečeno pseudopořádkem, který byl světu vnucen a který nutně tlumil nejrůznější konflikty, které by asi - nebýt bipolárního rozdělení - vybuchovaly nepoměrně silněji. Dekolonizace a pád komunismu znamenaly tedy konec určitého umělého světového pořádku. Tento umělý pořádek nebyl však dosud nahrazen jiným pořádkem, přirozenějším. Dalo by se říct, že svět je v tuto chvíli v jakémsi přechodném stadiu, které umožňuje všem dosud latentním konfliktům, aby se naplno projevily. Rozmach těchto konfliktů má však podle mého názoru jeden další a podstatně hlubší důvod: je jím, poněkud paradoxně, právě okolnost, že náš svět je dnes obepínán v podstatě jedinou civilizací. Tato civilizace totiž nejen všechny sbližuje, ale - lze-li to tak říct - zároveň všechny stlačuje až příliš k sobě, což má svůj logický následek v růstu vzájemné nesnášenlivosti. Přirovnal bych to k pobytu dvou lidí v hotelu a ve vězeňské cele: v hotelu si zajisté nejdou tolik navzájem na nervy jako v cele, kde musí třeba i dlouhé měsíce trávit v bezprostřední fyzické blízkosti, aniž mají aspoň na okamžik možnost úniku do samoty. Zestejňovací a tak říkajíc änásilně sbližovací" charakter integrální civilizace, v níž se všichni - ať chceme či nechceme - ocitáme a z níž prakticky není úniku, indukuje zřejmě v zesílené míře pocit vzájemné äjinakosti". Je-li dušena svébytnost a identita různých kulturních okruhů, které jsou jakoby tisícero nepřímými civilizačními tlaky stlačovány k sobě a nuceny k víceméně uniformnímu chování, pak - jako srozumitelná reakce na tento tlak - se probouzí v různých komunitách zesílený důraz na to, co je jim vlastní a čím se liší od jiných, a v důsledku toho i jejich zesílený odpor k sobě navzájem. Čím důkladněji byly nejrůznější svébytné kultury světa vtaženy do jediného víru soudobé civilizace, tím silněji jako by se v nich dnes najednou probouzela potřeba hájit svou původní svébytnost, svou jinakost, svou autenticitu. Hájit ji však proti komu? Proti civilizaci jako takové? To lze opravdu těžko a stěží by to mělo nějaký smysl. A tak je autenticita bráněna proti nepříteli zástupnému, kterým je jiná autenticita. Znovu bych to přirovnal k poměrům ve vězení: když jsem tam kdysi byl, často jsem pozoroval, že vězňové vybíjejí svůj odpor k vězení jako takovému, eventuálně ke svým věznitelům, tím, že se bijí navzájem. Jaké je východisko z tohoto téměř bludného kruhu? Myslím, že dnešní svět - nemá-li se zmítat ve stále děsivějších konfliktech - má jedinou možnost: cílevědomě vdechovat civilizaci, která ho obepíná, ducha multikulturní koexistence. Národy, různá náboženství a kultury se nemusí vůbec sobě navzájem přizpůsobovat, stačí pouze, když se vezmou navzájem na vědomí jako legitimní a rovnoprávní partneři. Ba nemusí se ani navzájem chápat či si rozumět. Stačí, budou-li se navzájem respektovat. Budou-li respektovat a ctít navzájem svou jinakost. Ostatně může-li se někde rodit eventuální porozumění a pochopení, pak jedině v prostoru vzájemného respektu. Mnozí dnešní Evropané či Američané pociťují bolestivě fakt, že euroamerická civilizace zničila svébytnost mimoevropských kultur, zakoušejí to jako svou vinu a cítí potřebu tuto vinu odčiňovat jakýmsi vciťováním se do jiných, přizpůsobováním se jim, podbízením se, touhou jim tak či onak äpomáhat". To je podle mne falešná cesta, která může vést jen k dalšímu neštěstí. Byť skrytě a jaksi negativně, přesto v sobě obsahuje opět onen známý pocit nadřazenosti, paternalismu a jakéhosi osudového poslání pomáhat äzbytku světa". Tedy opět pocit jakési ävyvolenosti". Je to vlastně kolonialismus naruby. Je to intelektuálská křeč. Myslím, že si všichni nejlépe navzájem pomůžeme, když si nebudeme na nic hrát, zůstaneme prostě všichni sami sebou a budeme se jen navzájem ctít a respektovat. Takoví, jací jsme. Záchranu světa nelze začínat vymýšlením mechanismů soužití, to jest techniky světového pořádku. Začít lze jedině hledáním nového ducha a étosu tohoto soužití. Z něho teprve mohou postupně vyplývat a utvářet se techniky a mechanismy, to znamená mezinárodní organizace a smluvní systémy. Jedině na půdě respektu jedněch k druhým lze hledat to, co všechny spojuje, jakési společné celosvětové mini mum, jehož závaznost umožní lidstvu soužít na jedné planetě. Tato závaznost může být vskutku závazná jen tehdy, vyroste-li z klimatu rovnoprávnosti a společného hledání. Nelze už, aby ji jedni vnucovali jiným. Má-li ji někdo někomu vnucovat, pak jedině rozumná a odpovědnější většina lidstva nerozumné a méně odpovědné menšině, tak jak vedle sebe existují v každém národě a každé kultuře. Zdá se mi, že první známky onoho multikulturního klimatu, o němž tu mluvím, už dnes existují. Nejednou jsem pozoroval v různých částech světa, že dramatický a děsivý svár původní kultury s univerzální civilizací začíná najednou přerůstat do něčeho, co bych nazval amalgamizací kultur. Věci původně zcela nestejnorodé jako by najednou dokázaly existovat vedle sebe a vytvářet novou nezvyklou kvalitu. Jakousi postmodernistickou kulturu nekomentované a neinterpretované koexistence. Koexistence, která dostává svůj smysl a řád právě tím, že se žádný individuální osvícený duch nepokouší jim jednotící smysl a řád dát. Takové známky osobně pociťuji jako vlaštovky nového světového ducha. Totiž ducha mírové koexistence kultur v rámci jediné globální civilizace. Ducha multikulturního a vpravdě multipolárního světa. Ducha, z něhož by měl postupně vyrůstat nový světový pořádek. Takový, v němž budou sice velcí a malí, v němž však nebude nikdo nikomu překážet, natož kdokoli kohokoli jen z titulu své jinakosti dusit. Jak jsem už řekl, má-li náš svět odolat všem velkým ohrožením, která se nad ním vznášejí, musí lidstvo v sobě nalézt sílu k novému typu globální odpovědnosti. Klima multikulturní koexistence, podaří-li se je vytvořit, by mohlo být prvním projevem této nové odpovědnosti, a zároveň dobrým prostředím jejího rozvoje. Dámy a pánové, patřím k obdivovatelům Mahátmy Gándhího a troufám si tvrdit, že jakýsi odlesk jeho životního díla by bylo možné vystopovat i v tom, co jsme s mými přáteli dělali, když jsme v rámci Charty 77 usilovali o nenásilný odpor proti totalitnímu režimu v naší zemi. Tento rozměr našeho působení ovlivnil příznivě i průběh naší antitotalitní revoluce v roce 1989. Kdybych měl říct, co mne v Gándhího životě fascinovalo nejvíc, pak bych asi zmínil jeho postoj bezprostředně po získání nezávislosti vaší země, kdy se zcela sám postavil do cesty krvavým bojům mezi hinduisty a muslimy a kdy dokázal - například v Kalkatě, ale později i zde, v Dillí - tyto nelítostné boje zastavit a přimět znesvářené strany k tomu, aby se navzájem uchopily za ruce. Nemyslím si, že člověk je od přírody špatný a že násilí a zlo musí nevyhnutelně provázet lidské dějiny. V lidské duši jsou smíchány všechny možné vlastnosti a potenciální dispozice, od těch nejhorších až po ty nejlepší, a nesmírně tudíž záleží na tom, kterým z nich dají poměry průchod, které z nich političtí vůdci probudí k životu, o které z nich se ve své práci opřou. Gándhí - tváří v tvář neskutečnému výbuchu násilí a krutosti - dokázal oslovit to nejlepší ve svých spoluobčanech, dokázal probudit k životu jejich lepší vlastnosti a dokázal, že to dobré v nich zvítězilo nad tím špatným. Bylo to velké vítězství ducha nad hrubou silou, což je ostatně heslo, které bylo možno dvakrát v nedávné době číst na zdech českých měst, totiž v roce 1968 po sovětské okupaci a pak v roce 1989. Gándhího čin byl velkým vítězstvím lidského charismatu nad davovými vášněmi. Bylo to velké vítězství ideje nenásilí, snášenlivosti, tolerance, koexistence a porozumění. Bylo to velké vítězství toho, co bych nazval mravním minimem, spojujícím lidi všech kultur, nad vzájemným odporem, pramenícím z různosti víry a kulturní tradice. Tisíciletí se na ohromném indickém kontinentě formoval duchovní étos, který vyvrcholil dílem Gándhího. Toto dílo je velkým vkladem vaší země do novodobé historie světa, je to vklad inspirativní, jehož odlesky lze znovu a znovu spatřovat v nejrůznějších koutech zeměkoule. Jsem přesvědčen, že tvorba multikulturní civilizace, o níž jsem tu mluvil, tvorba poměrů založených na vzájemném respektu a toleranci různých kultur, jakož i tvorba nové lidské odpovědnosti, která jediná může zachránit tento ohrožený a zkoušený svět, budou mít v Gándhího díle vždycky jeden z důležitých zdrojů své životní mízy. Bez odkazu Gándhího a jeho indických předchůdců i následovníků by bylo v dnešním světě podstatně míň naděje. Děkuji vám za pozornost. Čestný doktorát Chulalongkornovy univerzity Bangkok 12. 2. 1994 Vážení přítomní, už mnohokrát - naposled před několika dny v Indii - jsem vyslovil názor, že poté, co se zhroutil kolonialismus a později i komunismus, který měl ostatně také některé rysy kolonialismu, vstupuje svět do nové éry, totiž do éry multikulturní a multipolární. Na rozdíl od všech analogických epoch v minulosti, totiž od epoch, kdy na světě také souběžně žilo více kultur či civilizací, žádná z nich však nemohla ovlivnit globální osud naší planety, éra, do níž dnes vstupujeme, se vyznačuje hlubokou propojeností všech jeho kultur, vyplývající z toho, že všechny dnes existují v rámci jediné globální civilizace. Jakýkoli eventuální konflikt těchto kultur může proto dnes - na rozdíl od dob minulých - zásadně ovlivnit osud lidstva jako celku. Velkým úkolem této doby je tudíž nalézt takový způsob koexistence různých světových kultur a mocností, který by neohrožoval osud světa. Jinými slovy: výzvou naší doby je vytvářet multikulturní a multipolární prostředí v podmínkách jediné globální civilizace. To se ovšem snadno řekne, ale velmi těžko uskutečňuje. Dovolte mi, abych dnešní příležitosti, kdy se mi dostává velké pocty tím, že mi je udělován čestný doktorát Chulalongkornovy univerzity, využil k několika stručným poznámkám na toto téma. Nelze podle mého názoru doufat, že pouhé vymýšlení a zdokonalování všech mechanismů, technik, systémů a forem celosvětové spolupráce stačí k záchraně světa proti všem nebezpečím, která mu dnes hrozí, od konfliktů kultur, národů či náboženských okruhů přes prohlubující se propast mezi zeměmi prosperujícími a takzvaně rozvojovými, populační explozi až po pestré spektrum různých ohrožení ekologické povahy. Ano, tvorba těchto systémových změn je veledůležitá, ale může být vskutku účinná jen tehdy, bude-li výrazem nového typu myšlení, bude-li prodchnuta novým duchem, bude--li odrážet nový étos. Myšlenka, jak známo, vždycky předchází čin. Tento nový duch musí vyrůstat z hlubokého pochopení všech širších souvislostí lidského počínání, z vědomí provázanosti všech věcí tohoto světa, z vědomí, že cokoli kdokoli někde činí, má dnes své přímé nebo nepřímé důsledky pro všechny. Lidstvo se poprvé ve své historii ocitá v situaci, kdy lze velmi konkrétně doložit, že lidské činy mají univerzální dosah. Všimněme si například tohoto: všechna náboženství jsou sice svou podstatou univerzalistická, všechna věří, že jejich bůh je bohem všech. A přesto můžeme pozorovat tolik konfliktů vyrůstajících z náboženských rozdílností. Mnoho lidí si zřejmě myslí, že je-li jejich bůh ten jediný pravý pro všechny, pak to znamená, že ti, co věří v jiného boha, jsou tmáři a škůdci. Náboženský univerzalismus je však dnes třeba pochopit tak říkajíc ekumenicky. Je třeba hledat a zdůrazňovat to, co je všem náboženstvím společné - a je toho nemálo! ů, o to se společně opírat a zároveň plně respektovat vše, čím se různá náboženství vzájemně liší, respektovat to jako přirozený důsledek plurality lidského světa. Není v podstatě lepších a horších náboženských kultur, jsou prostě jen kultury různé, protože i lidé jsou různí. Co tu říkám o náboženství, platí v jiné podobě i o všem ostatním, od rozmanitosti národních povah, historických a kulturních tradic, různých způsobů myšlení, různosti ideologické, různých tradic v sebeorganizaci společnosti. V tom všem je třeba hledat pro všechny přijatelné a evidentně dobré společné minimum a toto minimum v pokojném dialogu pěstovat při plném respektu ke všem odlišnostem a k rovnoprávnosti těch, kteří jsou jejich nositeli. Nastává prostě čas nového globálního univerzalismu, skromnějšího, ale perspektivnějšího, než byly ty, které se dosud expanzivně uplatňovaly jako návod - ať už přijímaný s chutí, či odporem - pro všechny. Jakousi osou tohoto nově se formujícího vědomí a zároveň tím, co by mělo pěstovat, kultivovat a rozšiřovat, je nový typ lidské odpovědnosti za svět. Lidstvo, to znamená každý člověk, by si měl stále zřetelněji uvědomovat, že mimo všech svých přirozených odpovědností, to znamená své odpovědnosti za svoji rodinu, obec, národní či kulturní společenství, za svůj podnik či stát, nese i odpovědnost za celý svět, na jejímž pozadí musí reflektovat všechny své ostatní, sobě přirozeně bližší, ale vždy jen nějak dílčí odpovědnosti. V čem může spočívat ono společné minimum jako východisko společné odpovědnosti? Myslím, že to je několik zcela elementárních a každému lidskému tvoru srozumitelných mravních zásad a několik všem ve své podstatě srozumitelných principů lidského soužití, které z těchto zásad vyrůstají. K těmto principům patří respekt k lidské svobodě a důstojnosti, to znamená k základním lidským právům, demokracie - byť by měla tisíce rozmanitých a velmi odlišných tváří ů, úcta k soukromému vlastnictví a vůbec k vlastnictví, péče o hmotný rozvoj všech lidských komunit a o elementární a obecně akceptovatelná sociální práva, jak vyplývají z práv lidských, pokorná úcta k řádu přírody a jeho tajemství, tolerance a víra v nenásilné řešení všech konfliktů, spojené s právem jedněch se takzvaně vměšovat - samozřejmě v rámci onoho všemi sdíleného společného minima - do věcí druhých v duchu naší společné odpovědnosti za svět. Bez neustálého citlivého pěstování, rozvíjení a prohlubování tohoto minima a bez bezvýhradné identifikace s ním si stěží umím představit, že naše dnešní civilizace nevyústí v příštím tisíciletí do velkých katastrof. Opakuji a znovu zdůrazňuji, že něco takového se může rodit jen a jen v prostředí naprosté rovnoprávnosti všech kulturních okruhů, v prostředí jejich obsáhlého dialogu, založeného na vzájemném respektu a důvěře, v prostředí skutečného a všemi upřímně přijatého a vnitřně osvojeného vědomí plurality, multikulturnosti a multipolarity dnešního světa. Vím, že to, co tu říkám, může znít jako pouhé snílkovství. Ano, dokud bude svět světem, bude lidstvo zmítáno nejrůznějšími rozpory, a dokud bude člověk člověkem, budou se uplatňovat vedle jeho dobrých vlastností i všechny jeho vlastnosti špatné. Z lidí nebudou nikdy andělé a zlo ze světa nevymizí. To ale neznamená, že nejsme povinni znovu a znovu přemýšlet o tom, jak udělat svět lepším, a znovu a znovu artikulovat určité ideály, upínat se k nim a působit v jejich duchu. Co bude kdy reálné a co nebude reálné nikdy a co se kdy změní k lepšímu, pochopitelně nevím. Bezpečně však vím, že má smysl o lepší svět usilovat. Z nového ducha světové spolupráce, jak o něm mluvím, by mohla postupně vyrůstat ů a v jistém smyslu už vlastně dnes vyrůstá - jakási nová politická metakultura. To znamená kultura rovnoprávné politické koexistence a kooperace nejrůznějších kultur dnešní multikulturní civilizace. Několik základních nástrojů, jejichž rozvíjení, posilování či transformace v duchu této rodící se politické metakultury by měly být úkolem nadcházejících desítiletí, už dnes existuje. Rozdělil bych je na systémy univerzální a integrační. K těm univerzálním patří samozřejmě na prvním místě OSN a všechny další celosvětové organizace, ať už s OSN propojené či nikoliv, a některé instituce hospodářské, jako je GATT, Mezinárodní měnový fond, Světová banka a podobně. Tyto nástroje civilizační spolupráce udělaly zajisté už mnoho dobrého, ale mají i mnoho různých problémů. Čím zřetelněji se bude vytvářet onen nový duch multikulturního světa, ono nové vědomí společného minima a ona zesílená odpovědnost za osud světa, a čím zřetelněji se začne tento duch proměňovat i ve viditelný rozvoj toho, co jsem nazval politickou metakulturou, tím větší bude naděje, že zmíněné mezinárodní instituce a struktury budou nabývat na významu, budou vskutku účinné a obecně respektované za svůj ohled k zájmům všech. Soužití na planetě předpokládá ovšem složitou architekturu, nelze vystačit pouze s univerzálními institucemi. V tomto ohledu velmi věřím v nejrůznější integrační seskupení, která v posledním století vznikla. Jejich význam podle mého mínění poroste, mnoho kompetencí budou různé státy ve svém vlastním zájmu na ně delegovat a mnoho problémů půjde s jejich pomocí snadněji řešit. Mluvím o takových strukturách, jako je například Evropská unie, ASEAN, APEC, OAS, OEDC, EFTA, NAFTA, NATO a četné další. Tyto instituce chápu jako velmi účelné mezičlánky v nově se rodícím systému celosvětové spolupráce. Jejich smysl překračuje pragmatický rámec výhod regionální spolupráce či obrany. Jsou to zároveň spolutvůrci politické metakultury světa, protože mnohé základní principy onoho společného minima, o němž jsem mluvil, kladou do svých základů, kultivují je a prosazují v okruhu své působnosti, a usnadňují tím mezinárodnímu společenství vzájemnou politickou komunikaci. Vážení přítomní, přijel jsem do vašeho království ze vzdálené, nepříliš velké středoevropské země. A přece jsou mezi našimi zeměmi některé podobnosti. Nejen ty vnější, jako například to, že budujeme demokratické instituce, odpovídající našim specifickým podmínkám. Hlubší podobnost vidím v tom, že tak, jako naše země byla tradiční křižovatkou různých evropských duchovních proudů a kultur, kde se po staletí dramaticky srážely i vzájemně inspirovaly různé živly etnické, od dávného spojení prvků keltských se slovanskými až po obohacující vliv živlu německého a židovského, jakož i různé vlivy duchovní, například katolicismus, pravoslaví, reformace, osvícenství a romantismus, i duchovní život vaší země byl tvořivě ovlivňován různými vlivy, od indického přes čínský až po barmský. Ani Česká republika, ani Thajsko nejsou sice velmocemi, ale právě dík tomu, o čem jsem se zmínil, by obě země měly mít zesílené porozumění pro multikulturnost dnešního světa a pro nutnost pokojného soužití a vzájemného respektu všech rozmanitých společenství žijících na naší planetě. Snad mělo tedy smysl, že jsem několik svých poznámek na toto téma pronesl právě já právě zde. Ještě jednou vám děkuji za poctu, které se mi dnes dostává. Věřím, že přispěje, tak jako celá má návštěva, k zájmu našich dvou zemí o sebe navzájem, k vzájemnému porozumění a samozřejmě i ke spolupráci v dnešním dramaticky se proměňujícím světě. Děkuji vám za pozornost. Návštěva u papeže vatikán 7. 3. 1994 Vaše Svatosti, dovolte mi především, abych se Vám svěřil s velkou a upřímnou radostí, kterou mám z toho, že jsem Vás mohl navštívit přímo zde, ve Vatikánu, a že jsem si s Vámi mohl pohovořit. Byl to už můj třetí rozhovor s Vámi a vyznačoval se tímtéž čím oba rozhovory předchozí: Vaše moudrost, ušlechtilost, rozhled a osobní charisma mne opět zvláštním způsobem ozářily a já získal najednou pocit, že jste mi dodal energii, vůli k další práci, víru, že tato práce má smysl, i schopnost radovat se z jejích výsledků. Děkuji Vám za to! Tentokrát jsem se s Vámi poprvé setkal jako prezident České republiky, nového státu, vzniklého po rozdělení Československa, ale zároveň státu, který se opírá o tisíciletou historii českého národa i o úctyhodnou historii jeho pradávné státnosti. Tato historie je neodmyslitelně svázána s křesťanstvím. Vždyť u samotných počátků prvního českého státu stály pozoruhodné osobnosti svatého Václava a svatého Vojtěcha. Václav, kníže a ädědic české země", mučedník a patron českého národa, byl jedním z prv ních a dodnes naším lidem snad nejváženějších vladařů, který svou vládu zakládal na myšlence dorozumění a míru se sousedy, tedy na myšlence neobyčejně aktuální i dnes, v době evropského sjednocování. Vojtěch, první pražský biskup české krve, se stal představitelem křesťanských civilizačních hodnot, které jako biskup a později misionář šířil nejenom v naší zemi. Dominantou Pražského hradu, tradičního sídla českých králů, který je dodnes sídlem hlavy našeho státu a který měl tu čest, že jste ho jako vůbec první papež v dějinách navštívil, je katedrála svatého Víta, toto centrum duchovního života v naší zemi. Myslím, že i toto jedinečné místní spojení sídel moci duchovní a světské symbolizuje onen plodný svazek křesťanství s českým státem. Je pro mne velikou ctí a zároveň velikým závazkem, že mohu stát v čele naší země právě v této době, kdy po desítiletích ateistického režimu obnovujeme náboženskou svobodu a vracíme všem církvím to místo ve společnosti, které jim přísluší. Česká republika nechce být státem založeným na určité ideologii. Chce být demokratickým právním státem, založeným na úctě k lidským svobodám a právům, chce být státem slušným, spravedlivým, kulturním, mírumilovným, chce být státem, který na sebe přebírá svůj díl spoluodpovědnosti za osud dnešního světa. Vím dobře, jak Vám tento osud tane na mysli, jak trpíte se všemi trpícími, jak znovu a znovu vyzýváte k mírovému řešení všech dramatických konfliktů dnešního světa, jak cílevědomě usilujete o vpravdě ekumenický dialog všech náboženských věr a jak těžce nesete, že to jsou začasté náboženské rozdíly, jejichž jménem dnes lidé spolu bojují. Navštívil jsem v poslední době nejposvátnější místa různých náboženství, islámu, buddhismu, hinduismu i judaismu, a vždy znovu jsem si v atmosféře těchto míst uvědomoval, že v základech všech náboženství je myšlenka tolerance, porozumění druhému, pomoci bližnímu, prostě myšlenka dobra, které Bůh od člověka očekává, a jakou zradou nejrůznějších náboženských ideálů je násilí, které na sobě navzájem páchají stoupenci různých věrouk. Myšlenku tolerantní koexistence nejrůznějších civilizačních, náboženských či kulturních okruhů, stejně jako myšlenku mírové koexistence všech národů a ras, se v rámci svých veskrze omezených možností pokouším všude šířit a zdůrazňovat v pevném přesvědčení, že to je myšlenka plně odpovídající humanistické a demokratické orientaci státu, který reprezentuji, jakož i v pevném přesvědčení, že velkým ohrožením, jimž musí dnešní lidstvo čelit, může úspěšně čelit jen tehdy, když si tuto myšlenku osvojí jako základní ideu lidského soužití na této planetě. Jsem šťasten, že jsem měl možnost se zde, ve Vatikáně, znovu setkat nejen s nejvyšším představitelem náboženství vskutku univerzálního, náboženství, v jehož klimatu jsem sám vyrůstal a v jehož klimatu se rodila jak má představa o životních hodnotách, tak můj vztah k univerzu, ale navíc s jedním z nejvzácnějších lidí, který hluboce prožívá dramata dnešního světa a který se pokouší čelit nejrůznějším druhům zla způsobem, který já sám považuji za nejlepší: totiž slovem, výzvou, apelem, zapalováním lidských srdcí. Vaše Svatosti, ještě jednou Vám děkuji za přijetí, děkuji Vám za Vaše požehnání a těším se, že Vás v dohledné době budeme moci opět přivítat v mé vlasti. Vaše návštěva v roce 1990 byla vpravdě historická, dodnes žije v obecné paměti, a já pevně věřím, že i Vaše příští návštěva bude mít takovýto význam. Naše společnost se vyrovnává s dědictvím komunismu, přebudováváme celý právní, hospodářský i sociální řád, lidé se učí být svobodní a odpovědní, a já se domnívám, že právě v takto nelehké době nám všem může nesmírně pomoci takové upozornění na transcendentální úběžník lidského snažení, jakým by byla právě Vaše návštěva. Děkuji za pozornost. Bůh s námi. Evropský parlament štrasburk 8. 3. 1994 Pane předsedo, paní poslankyně a páni poslanci, příležitosti promluvit na půdě Evropského parlamentu, za kterou jsem vám velmi vděčen a které si hluboce vážím, nemohu dost dobře využít jinak než pokusem odpovědět na tři otázky: za prvé proč se Česká republika, kterou tu zastupuji, uchází o brzké členství v Evropské unii, za druhé proč je v celoevropském zájmu, aby se Evropská unie rozšiřovala, a za třetí jaké obecnější úkoly podle mého názoru dnešní doba před Evropskou unii klade. Evropa je kontinentem sice neobyčejně členitým, rozmanitým a různotvárným - geograficky, národnostně, kulturně, hospodářsky i politicky ů, zároveň ale všechny její součásti jsou a vždycky byly svým osudem tak hluboce vzájemně provázány, že lze o tomto světadílu právem mluvit jako o jediné - byť složitě strukturované - politické entitě. Cokoli důsažnějšího v kterékoli oblasti lidského počínání se totiž kdekoli v Evropě dělo, mělo vždycky své přímé či nepřímé důsledky pro náš kontinent jako celek a dějiny Evropy jsou vlastně dějinami neustálého hledání a přetváření její vnitřní struktury a systému vztahů mezi jejími součástmi. A jestli dnes mluvíme o jediné evropské civilizaci či o společných evropských civilizačních hodnotách, dějinách, tradicích a osudu, pak mluvíme spíš o plodu této evropské integrity než o její příčině. Evropa měla proto také odnepaměti něco, co by se dalo nazvat jejím vnitřním pořádkem a co spočívalo v určitém systému politických vztahů, které ji obepínaly a které se pokoušely její přirozenou propojenost tak či onak institucionalizovat. Tento evropský pořádek ovšem vznikal většinou násilně: ti mocnější ho prostě vnucovali těm méně mocným, přičemž nekonečnou sérii evropských válek lze mimo jiné chápat i jako projev neustálé snahy daný stav měnit a jeden pořádek nahrazovat jiným. Od antického římského impéria přes Svatou říši římskou až po mocenské systémy vytvořené Vídeňským kongresem, Versailleskou smlouvou či posléze Jaltou - to vše byly jen různé historické pokusy dát evropskému soužití určitá pravidla hry. Tisíckrát v dějinách byla Evropa různě sjednocována či naopak dělena, tisíckrát si v ní jedni podmaňovali druhé a jedni druhým vnucovali svou verzi evropské civilizovanosti i sobě vyhovující politické vztahy, tisíckrát byla dramaticky hledána, nalézána, měněna a bořena její vnitřní rovnováha. A tisíckrát se mohl Francouz, Švéd, Němec nebo Čech starat jen sám o sebe, a přesto vždycky znovu jeho počínání svým významem a důsledky zasahovalo i ostatní. Myšlenka Evropské unie podle mého názoru tedy nespadla z nebe ani se nezrodila v laboratoři politic kých teoretiků či na rýsovacím prkně politických inženýrů, ale zcela přirozeně vyrostla z pochopení této evropské integrity jakožto osudového faktu a z úsilí mnoha generací Evropanů promítnout ji do určitého änadnárodního" evropského uspořádání. Jsme sice každý jiný, ale jsme na jedné lodi. O svá místa a o způsob své koexistence na této lodi se můžeme prát, ale můžeme se o nich také pokojně dohadovat. Evropskou unii chápu jako velkorysý pokus zvolit druhou z těchto možností a dát Evropě - vlastně poprvé v jejích dějinách - takový pořádek, který by vyrůstal ze svobodné vůle všech a byl založen na jejich vzájemném dorozumění a společné touze po míru a spolupráci. Pořádek vskutku stabilní a pevný, založený nejen na vojenských či politických smlouvách, které může kdykoli kdokoli porušit či nedodržet, ale na tak úzké spolupráci evropských národů a občanů, která by ze samé své podstaty možnost nových konfliktů omezovala, ne-li přímo vylučovala. Není to pouhý sen: od konce druhé světové války nás bude dělit brzy polovina století, po kterou celá západní Evropa úspěšně čelila hrozbě různých možných konfliktů právě tím, že krok za krokem vytrvale takovýto integrující systém budovala. Už to samo nám dostatečně ukazuje, že tento historicky nejmladší typ evropského pořádku není či nemusí být pouhou utopií, ale že může reálně fungovat. Evropskou unii nechápu jako nějaký monstrózní nadstát, v němž by se měla postupně rozpustit svébytnost všech přerozmanitých součástí Evropy, národů, států, etnik, kultur, regionů. Naopak: chápu ji jako systematickou tvorbu prostoru, umožňujícího různým svébytným součástem Evropy rozvíjet se svobodně a po svém v prostředí trvalého bezpečí a pro všechny výhodné kooperace, založené na principech demokracie, respektu k lidským právům, občanské společnosti a otevřené tržní ekonomiky. České země leží v samotném středu Evropy, někdy se dokonce cítí být přímo jejím srdcem, a proto byly vždycky obzvlášť exponovaným místem, kterému se nevyhnul žádný evropský konflikt, ba kde dokonce mnohé evropské konflikty začínaly či naopak končily. Vždycky jsme zkrátka byli, podobně jako některé další středoevropské země, dramatickou křižovatkou všech možných evropských duchovních proudů i geopolitických zájmů, a proto obzvlášť citlivě vnímáme fakt, že vše, co se děje v Evropě, se nás bytostně týká a že naopak vše, co se děje s námi, se bytostně týká celé Evropy. Jsme zkrátka jedním z obzvlášť zkušených svědků propojenosti Evropy jako politického faktu. Proto zesíleně pociťujeme svou spoluodpovědnost za evropské dění, a proto si také v zesílené míře uvědomujeme, jak velkou historickou šancí pro Evropu jako celek i pro nás v ní je idea evropské integrace. Myslím, že první otázku, na kterou jsem si předsevzal odpovědět, totiž proč se Česká republika chce stát členem Evropské unie, jsem tímto výkladem zodpověděl. Ano, jsme schopni vzdát se a rádi se vzdáme kousku své státní suverenity ve prospěch společně spravované suverenity Evropské unie, protože víme, že se nám to - tak jako ostatně všem Evropanům - mnohonásobně vyplatí: kus světa, v němž je nám dáno žít, má naději, že se z ringu věčně znesvářených vladařů, mocností, národů, sociálních tříd či náboženských doktrín, soupeřících o teritoria vlivu či nadvlády, promění postupně ve fórum věcného dialogu a dělné spolupráce všech svých obyvatel a ve společně sdílený, společně spravovaný a společně kultivovaný prostor jejich soužití a solidarity. Úvaha o propojenosti Evropy do značné míry, domnívám se, zodpověděla i otázku druhou, totiž proč by se Evropská unie měla postupně rozšiřovat. Evropa byla rozdělena násilně a uměle, a už proto se toto její rozdělení muselo dříve či později zhroutit. Dějiny nám tím hodily rukavici, kterou můžeme i nemusíme zvednout. Nezvedneme-li ji, pak velká šance na svobodně a v míru spolupracující kontinent může být promrhána. Věřit, že klid, mír a prosperita mohou natrvalo kvést jen v jedné části Evropy, bez ohledu na to, co se děje v té druhé, může jen bláhovec, který se nepoučil z tisíciletých evropských dějin. Éra studené války, kdy vnucená soudržnost sovětského bloku živila i soudržnost Západu, definitivně skončila a všichni si musíme uvědomit, že svět je dnes radikálně jiný než ještě před pěti lety. Vize Evropy jako stabilizačního bodu dnešního světa, který neexportuje do světa války, ale vyzařuje naopak ideu mírové spolupráce, se nemůže proměnit ve skutečnost, nebude-li se proměňovat Evropa jako celek. Hozenou rukavici je prostě třeba zvednout. Dění v bývalé Jugoslávii by mělo být vážným mementem pro všechny, kteří si myslí, že je v Evropě možné bez následků ignorovat to, co se děje u sousedů. Neklid, chaos a násilí mají infekční a ex panzní povahu. My, Středoevropané, jsme se o tom nesčetněkrát přesvědčili na vlastní kůži a je, myslím, naší povinností na tuto zkušenost znovu a znovu upozorňovat všechny, kdo měli to štěstí, že ji tolikrát nemuseli podstupovat. Západní Evropa zrála k dnešnímu stupni své integrace téměř padesát let. Je zřejmé, že nové členy, zvláště ty, kteří se zbavují všech následků komunistické vlády, nemůže Evropská unie přijmout přes noc, nemá-li vážně ohrozit křehké předivo, z něhož je utkána. Přesto je perspektiva jejího rozšiřování a rozšiřování jejího vlivu i ducha v jejím bytostném zájmu a v bytostném zájmu Evropy jako celku. Tento vývoj nemá prostě smysluplnou alternativu. Vše jiné by totiž bylo návratem do dob, kdy evropský pořádek nebyl dílem konsensu, ale násilí. A zlí démoni číhají. Vzduchoprázdno, rozklad hodnot, strach ze svobody, utrpení a bída, chaos - to je prostředí, kde se jim dobře vede. Myslím, že nesmí dostat šanci. Nevzejde-li totiž budoucí evropský pořádek z šířící se Evropské unie, založené na nejlepších evropských hodnotách a ochotné je hájit a vyzařovat, pak se může stát, že ho začnou organizovat nejrůznější pošetilci, fanatici, populisté a demagogové, čekající na svou chvíli a rozhodnutí rozvíjet naopak ty nejhorší evropské tradice, kterých je také bohužel nemálo. Paní poslankyně a páni poslanci, dovolte mi nyní, abych se věnoval třetí otázce, kterou jsem si položil. To jest otázce, jaké úkoly podle mého názoru dnešní doba před Evropskou unii staví. Je jich zajisté mnoho a všechny jsou obtížné. Jeden se mi však jeví jako obzvlášť důležitý a o tom bych se tu rád zmínil. Přiznám se, že když jsem si prostudoval Maastrichtskou smlouvu a ostatní dokumenty, na nichž je Evropská unie založena, měl jsem z té četby trochu dvojznačný dojem. Na jedné straně jde o dílo nepochybně úctyhodné. Člověku se téměř nechce věřit, že se podařilo tak složitě a rozmanitě členitému právnímu a hospodářskému řádu tolika různých evropských zemí dát společný rámec, vytvořit společná pravidla hry, vymyslet všechny legislativní, administrativní a institucionální mechanismy, které umožňují či budou umožňovat hladký chod tohoto velkého tělesa, a že se v politicky tak barevném prostředí podařilo dosáhnout shody v nesmírném množství konkrétních věcí a sladit velmi diferencované zájmy způsobem, který se nakonec obrátí ve prospěch všech. Je to, opakuji, naprosto obdivuhodné dílo lidského ducha a jeho racionálního umu. Do tohoto obdivu, ba téměř nadšení se mi však nezadržitelně a poněkud rušivě mísil i pocit jiný, méně radostný. Měl jsem dojem, že nahlížím do útrob naprosto dokonalého a nesmírně důmyslného moderního stroje, který studovat musí být velkou radostí pro každého obdivovatele technických vynálezů, ale že mi přitom - jako lidské bytosti, jejíž vztah ke světu není přeci jen kompletně vyčerpán obdivem k fungujícím strojům - cosi povážlivě chybí. Snad by se to dalo nazvat, poněkud zjednoduše ně, duchovní či mravní či citovou dimenzí. Osloven byl prostě můj rozum, nikoli mé srdce. Netvrdím samozřejmě, že pozitivní zážitek z Evropské unie lze hledat pouze v četbě jejích dokumentů a norem. To je jen formální rámec, který vymezuje určité životní podmínky, o které běží především. A výhodnost těchto podmínek nepochybně mnohonásobně přesahuje vše, co mohou člověku nabídnout suché úřední texty. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že v pocitu, jako bych byl konfrontován pouze s dokonalým strojem, je cosi signifikantního, že ten pocit přeci jen o čemsi vypovídá či cosi naznačuje či k něčemu vyzývá. Různé velké říše či složitěji strukturované nadstátní celky nebo společenství států, které z dějin známe a které svého času něco dobrého lidstvu přinesly, se nevyznačovaly jen tím či oním způsobem své administrace či organizace, ale byly vždy neseny nějakým duchem, ideou, étosem, ba nebál bych se říct charismatem, z nichž posléze jejich struktura vyrůstala. Aby takové útvary fungovaly a byly životaschopné, musely vždy nabízet a také nabízely lidem nějaký klíč k tomu, jak se s nimi citově identifikovat, nějaký ideál, který je mohl vnitřně oslovovat či zapalovat, nějaký soubor obecně srozumitelných hodnot, které mohli všichni naplno sdílet a které stály lidem dokonce i za to, aby útvaru, který je ztělesňoval, byli schopni i leccos obětovat, v krajním případě i vlastní život. Evropská unie je založena na velkém souboru civilizačních hodnot, jejichž kořeny jsou nepochybně v antice a v křesťanství a které se po dvě tisíciletí vyvíjely až do té podoby, kterou dnes vnímáme jako základy moderní demokracie, právního státu a občanské společnosti. Soubor těchto hodnot má svůj jasný mravní fundament a své zřetelné metafyzické zakotvení, a to bez ohledu na to, nakolik si je moderní člověk připouští či nikoliv. Nelze tedy říct, že by Evropská unie neměla svého ducha, z něhož vyrůstají všechny konkrétní principy, na nichž je založena. Zdá se jen, že tento duch je poněkud málo vidět. Až příliš jako by se skrýval za horami všech systémových, technických, administrativních, ekonomických, měnových a dalších opatření, do nichž se promítá. A tak nakonec může v mnoha lidech vznikat docela pochopitelný dojem, že Evropská unie - poněkud zvulgarizováno - spočívá jen v nekončících dohadech o tom, kolik mrkve smí někdo odněkud někam vyvézt, kdo toto množství stanovuje, kdo ho kontroluje a kdo eventuálně postihuje hříšníka, který dané předpisy poruší. Proto se mi zdá, že snad nejdůležitějším úkolem, který dnes před Evropskou unií stojí, je nová a vskutku zřetelná reflexe toho, co by se dalo nazvat evropskou identitou, nová a vskutku zřetelná artikulace evropské odpovědnosti, zesílený zájem o sám smysl evropské integrace, o všechny její širší souvislosti v soudobém světě a nová tvorba jejího étosu či - chcete-li - jejího charismatu. Četba Maastrichtské smlouvy, navzdory tomu, jak historicky významný dokument to je, stěží získá Evropské unii skutečně zapálené příznivce, respektive vlastence jako lidi, kteří budou tento složitý organismus zakoušet skutečně jako svou vlast či svůj domov, respektive jako jednu z vrstev svého domova. Má-li toto velké administrativní dílo, které by mělo evidentně usnadnit život všem Evropanům, vskutku vydržet a obstát v nejrozmanitějších zkouškách času, pak musí být daleko viditelněji tmeleno ještě něčím jiným než jen strukturou předpisů a norem. Daleko zřetelněji než dosud musí dávat najevo, že je též ztělesněním určitého vztahu ke světu, k lidskému životu a vůbec k řádu světa. Daleko zřetelněji než dosud musí zasahovat miliony evropských duší svou ideou, svým historickým posláním a vzmachem, jasnou artikulací hodnot, na nichž je založeno a které chce hájit a kultivovat. Musí se starat i o všechny své znaky a symboly jako viditelné nositele svého významu. Všem by prostě mělo být jasné, že tu nejde o nějaký slepenec států, vzniklý z čistě účelových a veskrze praktických důvodů, ale o dílo, které originálním způsobem naplňuje tužby mnoha generací osvícených Evropanů, kteří věděli, že evropský univerzalismus je či může být - promítnut do politické reality - rámcem odpovědnější lidské existence na našem kontinentě. Ale nejen to: že to je rovněž cesta ke vskutku partnerskému včlenění našeho kontinentu do multikulturního prostředí soudobé globální civilizace. Nemám pochopitelně v úmyslu Evropské unii radit, co má dělat. Mohu pouze říct, co bych jako Evropan uvítal, kdyby udělala. Uvítal bych například, kdyby Evropská unie přijala svou vlastní chartu, která by jasně definovala ideje, na nichž je založena, smysl, který má, a hodnoty, které chce ztělesňovat. Je jasné, že základem takové charty by nemohlo být nic jiného než určitý mravní kodex evropského občana. Všechny mnohasetstránkové smlouvy, na nichž je dnes Evropská unie založena, by tak byly zastřešeny nějakým velmi stručným, křišťálově čistým a všem srozumitelným politickým dokumentem, z něhož by bylo komukoliv na první pohled zřejmé, čím Evropská unie vlastně je. Kdyby bylo zároveň ještě zřetelnější, které konkrétní osobnosti tento útvar reprezentují a jeho hodnoty ztělesňují a zaručují, bylo by to určitě také k jeho prospěchu. Pochopí-li obyvatelé Evropy, že tu nejde o nějaké anonymní byrokratické monstrum, které je chce omezovat či jim dokonce upírat jejich svébytnost, ale jen o nový typ lidské obce, který jejich svobodu naopak významně rozšiřuje, pak se nemusí Evropská unie o svou budoucnost bát. Zajisté chápete, že mi nejde v tuto chvíli ani tak o ten či onen konkrétní námět, ale o něco hlubšího: totiž o to, jak zvýraznit duši Evropské unie a jak ji zpřístupnit všem. Zdá se mi totiž, že jde o projekt natolik historicky významný, že by bylo neodpustitelnou vinou dnešní generace, kdyby měl chřadnout a posléze zklamat naděje do něj vkládané jen proto, že by ve sporech o technických detailech své existence utopil sám její smysl. Dámy a pánové, přijel jsem ze země, která se nemohla s nepatrnou přestávkou téměř šedesát let těšit ze svobody a demokracie. Snad mi věříte, že to je právě tato historická zkušenost, která mi umožňuje hluboce prožívat převratný význam dnešní evropské integrace. A snad mi věříte, že to je právě hloubka tohoto prožitku, která mne nutí starat se o dobrý osud této integrace a uvažovat o tom, jak ho posílit a učinit nezvratným. Dovolte mi, abych vám na závěr poděkoval za to, že jste schválili Evropskou dohodu o přidružení České republiky k Evropské unii už dva týdny po jejím podpisu. Ukázali jste tím, že vám osud mé země není lhostejný. Děkuji vám za pozornost. Světový den divadla praha 27. 3. 1994 Poprvé v dějinách člověka je planeta, kterou obývá, obepínána jedinou globální civilizací, dík které cokoli se kdekoli stane, má své dobré či neblahé důsledky všude a pro všechny. Tuto civilizaci tvoří ovšem ohromné množství národů či etnik s velmi rozmanitými zvyky a tradicemi, mnoho velkých i malých kultur či kulturních a civilizačních okruhů, mnoho náboženských světů, mnoho typů politické kultury. A zdá se, že čím silněji je toto pestré společenství stlačováno soudobou civilizací k sobě a nuceno přijímat společné hodnoty a způsoby chování, tím víc sílí potřeba různých skupin hájit svou národní, rasovou, kulturní či obecně civilizační svébytnost a identitu. Mnoho nebezpečných konfliktů dnešního světa lze vysvětlit právě tím, že čím jsme si všichni blíž, tím víc vnímáme vzájemně svou jinakost. Navíc žijeme v čase, kdy se zhroutily různé umělé pořádky, ať už tvořené systémem koloniálním či bipolárním, svět se stává vskutku multikulturním a multipolárním a svůj nový, vskutku spravedlivý a dnešní době odpovídající pořádek teprve hledá. Z toho všeho vyplývá zvláštní dramatičnost dneš ního světa, který se na tolika místech vzpírá koexistenci jedněch s druhými a jehož jedinou šancí je právě a jen taková koexistence. Není pravda, že vlivem televize, filmu, videa a jiných velkých vymožeností této doby ztrácí divadlo na významu. Řekl bych, že je tomu právě naopak a že právě divadlo je lépe než co jiného způsobilé odkrývat vskutku apelativním způsobem vše temné, čemu svět propadá, i vše světlé, v čem spočívá jeho naděje. Divadlo je totiž v dnešní odlidšťující technické civilizaci jedním z důležitých ostrovů lidské autenticity, tedy přesně toho, co je třeba - nemá-li to s tímto světem dopadnout špatně - dnes všestranně chránit a pěstovat. Vždyť návrat nezaměnitelné lidské subjektivity, konkrétní lidské osobnosti a jejího konkrétního lidského svědomí je přesně tím, co tento svět megamašinerií a anonymních megaaparátů potřebuje. Čelit všem nebezpečím, která světu hrozí, může jen člověk, jeho obnovená odpovědnost, jeho vědomí souvislostí, tedy přesně to, v čem ho nenahradí ani ta nejlepší síť těch nejmodernějších počítačů. Nadějí světa je rehabilitace živoucí lidské bytosti. Ano, divadlo není vůbec jen žánr mezi žánry. Je to jediný žánr, kde je dnes a denně, teď a pořád, přítomen živý člověk, oslovující jiného živého člověka. Dík tomu není divadlo jen předváděním příběhů. Je místem lidského setkávání, prostorem autentické lidské existence, arciže existence, která přesahuje sebe samu, aby vypovídala o světě i o sobě samé, je místem živoucího, nezaměnitelného a ne přenosného rozhovoru o společnosti a jejích tragédiích, o člověku, jeho lásce i zlobě a nenávisti. Divadlo je duchovním ohniskem lidské obce, krystalizačním bodem jejího duchovního života, je prostorem její svobody i jejího dohovoru. V globální technické civilizaci, tvořené tolika svébytnými kulturami a ohrožované jejich konflikty, je divadlo - pevně věřím - dalekohledem do budoucnosti a konkrétním strůjcem naděje. Nikoli proto, že by jeho úkolem bylo líčit svět lepším, než je, nebo konstruovat vize jeho lepší budoucnosti, ale proto, že ztělesňuje hlavní naději dnešního lidstva, kterou je renesance živoucího lidství. Je-li totiž divadlo svobodným rozhovorem svobodných lidí o tajemství světa, pak je přesně tím, co ukazuje cestu lidskému rodu k toleranci, vzájemné úctě, úctě k zázraku bytí. Vyzývám vás, všechny divadelníky, abyste si vzpomněli v tuto chvíli na své kolegy v Sarajevu. Dělají totiž to, o čem tu mluvím: svobodou ducha, pěstováním rozhovoru, vytvářením prostoru konkrétní lidské komunikace čelí děsivé válce ve své zemi. Etničtí fanatici a násilníci vrhají svět do jeho nejtemnější minulosti. Divadelníci, kteří rozmlouvají se svými diváky o dramatech dnešního světa i dramatech lidských duší, ukazují k budoucnosti. Vedle té války, kterou nám zjevuje televize, probíhá v Sarajevu ještě jiná válka. Totiž neozbrojená válka mezi těmi, kteří nenávidí a zabíjejí jiné jen proto, že jsou jiní, a divadelníky, kteří zpřítomňují jedinečnost lidských bytostí a umožňují jim rozhovor. V této válce musí vyhrát divadelníci. Protože oni jsou těmi, kteří ukazují k budoucnosti jako pokojnému rozhovoru všech lidských bytostí i společenství o tajemstvích světa a bytí. Tito divadelníci slouží míru a připomínají nám, že divadlo má smysl. Litomyšlské znaky praha 28. 4. 1994 Uvažuji-li o nedávném setkání sedmi prezidentů v Litomyšli s odstupem času, uvědomuji si mimo jiné jednu zajímavou věc: jak málo - zahlceni bezpočtem konkrétních politických témat dne - vnímáme a doceňujeme to, co bych nazval äznakovou dimenzí politiky". Politické události, jak se znovu a znovu přesvědčuji, nespočívají zdaleka jen v tom, co kdo v jejich rámci řekne, konkrétního udělá či podepíše, ale - někdy méně a jindy především - i v tom, co na svém pozadí znamenají a jakou tak říkajíc neverbální zprávu svou pouhou jsoucností vydávají. Nebylo by asi velkým problémem, abychom v Litomyšli podepsali nějaké prohlášení, vyjadřující se obecně k různým tématům doby a vyhlašující různé dobré úmysly zúčastněných států. Ke stovkám podobných dokumentů, vesměs ani v celém rozsahu nepublikovaných a putujících po slavnostním podepsání rovnou do archivů, by přibyl další. Nikdo z nás ale nechtěl přijmout takovou poněkud pokryteckou hru na äkonkrétní úspěchy". Takový postup by mohl docela dobře zakrýt skutečný smysl tohoto setkání, a tím ho udělat nakonec zbytečným. Jeho skutečný smysl jsme totiž chtěli tentokrát uložit - a myslím, že se to podařilo - do něčeho jiného: do souboru několika důležitých, pro vnímavého pozorovatele nepřehlédnutelných a svým dlouhodobým dosahem zcela zásadních politických znaků. Znaků, které mohou cosi vypovídat právě proto, že jsou - jak přírodovědci říkají - äměkké", tedy do jisté míry rozostřené, živé a k něčemu živoucímu provokující. Pokus přeložit je do řeči úředního komuniké by byl asi nejlepší cestou k jejich vykastrování a umrtvení. Pokusím se popsat politické znaky, které jsem já osobně z této události vyčetl. 1) Sám fakt setkání zúčastněných prezidentů, jakož i to, co při něm různými slovy říkali, dává jasně najevo, že fenomén střední Evropy v myslích Středoevropanů stále žije a že se zúčastněné země ke svému středoevropanství hlásí. Litomyšlské setkání na tento fenomén zkrátka posvítilo jako na něco, co zdaleka nepatří jen do studoven kulturních historiků, ale co je tak či onak živě zakoušeno, a dnes dokonce zesíleně, protože žijeme v době, kdy se dramaticky mění politické uspořádání velké části světa a kdy zcela logicky mnohé státy a národy hledají svou autentickou svébytnost, a tím i příslušnost. Střední Evropu nelze sice nikterak přesně geograficky ohraničit a už vůbec není nějakou samostatnou politickou entitou, nicméně jako svébytný prostor, spojovaný příbuznými historickými, kulturními a sociálními tradicemi, tu zjevně existuje a z hlediska geopolitického dokonce opět - tak jako mnohokrát v historii - hraje nezanedbatelnou roli. Znovu jako by se totiž rozhodovalo o tom, kam bude patřit a jakou roli mezi Západem a Východem bude hrát. 2) Ze setkání rovněž jednoznačně vyplynulo, jakou odpověď zúčastněné státy mají na otázku po postavení a příslušnosti tohoto regionu v širším kontextu: žádný z nich si tu nepřeje vznik nového nárazníkového pásma jako domněle neutrální zóny mezi Západem a Východem (takové zóny bývají v případě konfrontace obvykle prvními bojišti), ani mostu mezi někým a někým jiným (i na mostech či o mosty se nejčastěji bojuje). A tím méně chtějí patřit do sféry ruského vlivu či být nějakým ruským äblízkým zahraničím", vyznačujícím se - zvláště v bezpečnostní sféře - určitými äspecifickými" vztahy či vazbami k Rusku. Nikdo se pochopitelně nevymezuje proti Rusku, nikdo nechce Rusko izolovat, všichni s ním chtějí mít naopak nejlepší myslitelné vztahy. Vztahy ovšem rovnoprávné, založené na ruském respektu k tomu, že jeho partner patří tam, kam se cítí patřit. Nevíme prostě, proč bychom měli být Ruskem vnímáni jako něco jiného než třeba Belgie či Norsko. Jinými slovy: střední Evropu chápeme jako integrální součást té Evropy, která se poněkud nepřesně nazývá Evropou západní či Západem, a zcela logicky se proto chceme integrovat do jejích bezpečnostních, politických a hospodářských struktur. Lišíme-li se něčím od jejích jiných součástí, pak pouze tak, jak se liší například Skandinávie od jižní Evropy, totiž nikoli sdílenými civilizačními, duchovními a politickými hodnotami (ty jsou všem společné), ale pouze odstínem a zabarve ním, které jim naše středoevropské kulturní prostředí dává (podobně jako jiné evropské regiony jim dávají zase svá vlastní zabarvení). Právě dnes, kdy se začínají v ruské zahraniční politice objevovat tóny prozrazující - byť třeba velmi diplomaticky a zastřeně - určitý zvláštní ruský nárok či zájem v prostoru bývalých sovětských satelitů, bylo nesmírně důležité, že Litomyšl vyslala právě tento společný středoevropský äsignál". (Mimochodem: žádný z českých komentátorů si nevšiml, že zněla-li při závěrečném ceremoniálu Beethovenova Óda na radost, nezněla pouze jedna krásná a slavná skladba, ale zněla zároveň - samozřejmě za souhlasu zúčastněných - hymna Evropské unie.) 3) Další znak, který Litomyšl přinesla: všechny zúčastněné země si navzájem sebe váží, jsou schopny spolu komunikovat, nejen bilaterálně, ale i společně, přičemž ani různé konkrétní sousedské spory, které mají a - jako všichni sousedé - asi vždycky mít budou, jim nemohou zabránit v tom, aby reflektovaly svůj bytostný zájem na dobrých politických vztazích mezi sebou, jakož i existenci zájmů společných. To přece u středoevropského regionu, tak složitě etnicky strukturovaného a tolikrát politicky rozdělovaného a vnitřně znesvářeného, je pozoruhodné. Kdo si myslí, že se ta či ona ze zúčastněných zemí povyšuje nad jiné, že se chce od svých sousedů oddělit či ji nezajímají dobré vztahy s jejím okolím, měl by přinejmenším tento znak zaregistrovat. A ještě něco: scházejí-li se u jednoho stolu představitelé pěti postkomunistických zemí, jednoho vlivného člena Evropské unie a NATO a jednoho poten ciálního člena Evropské unie a mluví-li spolu jako rovní s rovnými, pak i to je znak prozrazující určitý historický posun: už se nescházíme pouze my, tj. postkomunistické státy, abychom se tak říkajíc ädomlouvali na ně", tj. na Západ, ani se už nescházíme jenom jako dvě jednající strany, z nichž jedna bojuje v hovoru s druhou o své místo na slunci, ale scházíme se na základě úplně jiného klíče, klíče, který nepřihlíží ke komunistické minulosti jedněch a demokratické minulosti druhých. Scházíme se k debatě jako země, které se hlásí k určitému specifickému historicko-kulturnímu prostoru a které se hlásí k týmž základním politickým hodnotám. 4) Jiný důležitý znak vidím ve způsobu přítomnosti Německa. Myslím, že schůzka dala dost jasně najevo, že naše přihláška k západní Evropě neznamená naši přihlášku do jakési německé sféry vlivu a že ani zájem Německa na stabilitě, bezpečnosti a rozvoji jeho východních sousedů neznamená žádnou skrytou tvorbu sféry německého mocenského zájmu ve smyslu dávné koncepce äMitteleuropy". Nejde jen o to, že schůzka nevznikla z německé iniciativy a nekonala se v Německu, to je okolnost vskutku jen vnějšková, ale jde o to, jakou roli na ní Německo hrálo. Samozřejmě: Německo je hlavním, největším a nejvlivnějším sousedem většiny zúčastněných států. Všechny, bez ohledu na to, zda s Německem přímo sousedí či nikoliv, hledají svůj nový vztah k němu, tak jako ostatně i Německo hledá svůj nový vztah k nim. Byť stojí Německo ve střední Evropě jen tak říkajíc äjednou nohou", je to nepochybně nejmocnější z těchto zemí a jediná, která je od prvopočátku účastníkem všech evropských sjednocovacích procesů. Z toho všeho ale, jak bylo možno ze slov německého prezidenta zcela jasně vyrozumět, nevyplývá nic, co by se jen vzdáleně podobalo touze politicky dominovat. Prezident Weizsäcker až úzkostlivě dbal o to, aby bylo zřejmé, že dnešní demokratické Německo je Německem evropským, spojeným úzce s Francií, Anglií a všemi dalšími členy Evropské unie, a že podporuje-li tak intenzivně integraci svých východních sousedů do evropských struktur, činí tak v zájmu obecném, v zájmu těchto zemí, v zájmu Evropské unie i Severoatlantické aliance, prostě v zájmu Evropy, a nikoli proto, že by si ohřívalo nějakou vlastní mocenskou polívčičku v duchu své expanzionistické minulosti. Jeho snaha o rozšíření evropských struktur naším směrem nevyrůstá tedy jen z nechuti zůstat natrvalo jejich východní výspou, ale z toho, že ze své perspektivy silněji než jiní vnímá toto rozšiřování jako zájem celoevropský. Stručně řečeno: Německo není a nechce být ani poručníkem střední Evropy, ani tím, kdo nás od liberálního Západu (jako v minulosti) odděluje, ale naopak tím, kdo nás s ním bude nejzřetelněji propojovat. Kdosi psal, že Litomyšl byla holdem Richardu von Weizsäckerovi. Zajisté také a právem. Ale i v tom byl přítomen znak: tento ähold" byl zároveň výrazem důvěry v demokratické a vpravdě evropské Německo. 5) Kdo chtěl, ten zaregistroval ještě jeden znak Litomyšle: zřetelné povědomí všech přítomných o tom, jaké hodnoty nás se Západem spojují, respektive jaké hodnoty chceme obnovovat, pěstovat a roz víjet: nejen demokracii, tržní ekonomiku a právní stát, ale - a to považuji za obzvlášť důležité - občanský princip výstavby státu, občanskou společnost. V prostoru zmítaném v minulosti tolika národnostními konflikty, nacionalismy, drobnými expanzionismy a etnickými třenicemi je třeba cílevědomě jít občanským směrem jako jediným směrem, který nás může natrvalo vyvést z temnot nacionalistické zabedněnosti, této tvůrkyně nekonečného lidského utrpení. Přihláška k Evropě je tedy i přihláškou k rovnoprávné koexistenci národů, národností a etnik. Možná by se dalo říct, že čím rychleji půjdou touto cestou Středoevropané, tím rychleji se bude idea tolerance a solidarity šířit i dál, na jih i východ Evropy. Čím váhavější budeme, tím větší bude nebezpečí, že naopak začne infekce nacionalismu přeskakovat z východu a jihu i do našich končin. Když už tu medituji o našem nedávném setkání, musím připomenout ještě něco: älidskou dimenzi" politiky. Samotného mne to znovu a znovu překvapuje, ale je tomu tak: dobré osobní vztahy a skutečné osobní přátelství mezi politiky mají v politice větší význam, než se zvenčí zdá. V televizní debatě jsme všichni možná byli trochu opatrní, vědomi si odpovědnosti, kterou před miliony lidí neseme za každé slůvko. O to ale sdílnější, otevřenější a vřelejší byli všichni účastníci při svých neveřejných hovorech: za ty dva dny jsme navzájem opět lépe nahlédli nejen do svých duší, ale především do politických problémů, nadějí i obav svých zemí, jakož i do obrazů, které tyto země navzájem o sobě a svých politicích mají. A to je zisk neocenitelný. Zdá se, že nezůstalo jen u Litomyšle, ale že se prezidenti zúčastněných zemí budou v této sestavě (případně v sestavách různě obměňovaných) scházet pravidelně. Nový mezinárodní spolek z toho nevznikne, o něco takového nikomu také nejde. Kdyby z toho však vznikla určitá tradice, pak by to nepochybně mohl být další z instrumentů tvorby dobrých poměrů v Evropě. Státní svátek České republiky praha 8. 5. 1994 Páni generálové, páni důstojníci, veteráni, vážení spoluobčané, v naší části světa a občas i přímo v naší zemi se začínají objevovat hlasy upozorňující na různá možná vnější ohrožení a žádající na politicích větší starost o bezpečnost státu a rychlejší budování systému bezpečnostních vazeb s demokratickým světem. Tyto hlasy, byť jsou začasté nepřiměřené situaci, přeci jen o čemsi svědčí: o určitém neklidu, pocitu nejistoty a obavě z toho, že naše poměrně malá země, ležící navíc na tak exponovaném místě, je čtyři roky po obnovení své nezávislosti stále ještě příliš ve vzduchoprázdnu, protože stále ještě nemá dostatečně - to znamená institucionálně - stvrzenu svou příslušnost k Západu. Ten ji prý ve své opatrnosti, nechuti ke změnám a strachu z nových věcí zahrnuje zatím spíš neurčitými přísliby než zjevnými skutky a naši politici se s tím prý příliš snadno smiřují. Nebudu teď hodnotit míru oprávněnosti či neoprávněnosti takovýchto hlasů. Spíš upozorním na to, co my sami musíme dělat, chceme-li posilovat svou jistotu. Příslušná mezinárodní jednání, směřující k našemu brzkému a pevnému začlenění do politických, hospodářských a bezpečnostních struktur demokratického světa, vedeme téměř denně. Možná je můžeme vést s ještě větší naléhavostí. To samo ale zdaleka nestačí. Za podstatně důležitější považuji, abychom jako společnost uměli konkrétními činy projevovat svou ochotu, vůli a odvahu jak k obraně své vlastní svobody a nezávislosti, tak k účasti na společné mezinárodní obraně demokratických hodnot všude, kde jsou pošlapávány. Nikdo nám totiž nebude žádné bezpečnostní záruky dávat, nebude-li si jist, že jsme sami schopni se bránit a zároveň přijímat i onu širší odpovědnost, kterou žádáme od druhých. Mezinárodní spojenectví není a nemůže být založeno jednostranně, totiž tak, že jeden tu je od toho, aby všude pomáhal, a jiní tu jsou jen od toho, aby si nechali pomáhat. Jinými slovy: nemůžeme sami odmítat rizika a oběti a zároveň vyžadovat od jiných, aby něco riskovali nebo obětovali kvůli nám. Nelze se těšit z výhod svobody, nezávislosti a rozvoje, ale odpovědnost za jejich obranu delegovat na jiné. Myslím, že naše moderní historie nám nabízí dost důkazů toho, že svoboda není dar, za který bojují a který pak rozdávají jen mocní tohoto světa, ale že ji může získat či ubránit jen ten, kdo sám pro její získání či obranu něco dělá. Vůbec není například jisté, zda by se Masarykovi, Benešovi, Štefánikovi a jiným podařilo dosáhnout v závěru první světové války všeobecného uznání Československa jako samostatného státu, kdyby nebylo hrdinských a celým světem uznávaných výkonů našich legií. Vždyť to byly především ony, které ukázaly, že naše národy nejsou jen historickou reminiscencí a že jejich vůle k samostatnosti není jen výmyslem jejich politiků, ale že jsou živoucím organismem ochotným v případě nutnosti bojovat jak za svou vlastní svobodu, tak za věc spravedlnosti, práva a demokracie obecně. Stejně tak není vůbec jisté, zda bychom byli po druhé světové válce tak snadno přijati mezi vítězné státy, kdyby se velké diplomatické dílo Benešovo a našeho politického exilu neopíralo opět o obecně respektované činy všech našich zahraničních jednotek, jakož i domácího odboje. Od komunismu jsme se naštěstí - dík celému souboru historických okolností - nemuseli osvobodit se zbraní v ruce. Ale to vůbec neznamená, že máme navždy vystaráno a že se už nadále nemusíme o svou bezpečnost starat. V tak ideálním světě bohužel nežijeme a stěží asi někdy žít budeme. Ostatně k respektu, který náš stát dnes na mezinárodní scéně má, nemálo přispěla vůle angažovat se za spravedlnost a mír, kterou demonstrovaly naše jednotky v Perském zálivu a v bývalé Jugoslávii. Jejich působení navazuje - byť jiným způsobem - na výkony našich legií i našich vojsk bojujících na straně Spojenců za druhé světové války. Všichni naši předkové či současníci, kteří neváhali a neváhají nasazovat své životy v boji proti zlu, se zasloužili a zasluhují o vše dobré, z čeho jsme se v naší nelehké moderní historii mohli těšit a z čeho se dnes těšíme. Tito lidé proto zasluhují obecnou úctu a vděčnost. Už nikdy se nesmí stát, že kdokoli z těch, kteří riskují své životy za svou zemi, za svobodu a demokracii, se dočká tak hanebného zneuznání, jakého se dočkali mnozí vojáci našeho druhého odboje. Zdravím-li dnes, v den, kdy si připomínáme konec druhé světové války, v zastoupení všech svých spoluobčanů naše veterány, jak ty, kteří jsou přítomni v tomto sále, tak všechny ostatní, včetně těch, kteří žijí v zahraničí, zdravím je jako ty, kterým vděčíme za svou dnešní svobodu, i jako ty, kteří by měli být inspirativním vzorem celé naší armádě. A jmenuji-li dnes nové generály, činím tak v přesvědčení, že jsou si vědomi tohoto svého vzoru a že svou prací posílí důvěryhodnost naší armády. Velké změny, které se v ní udály v posledních letech, svědčí o loajalitě a profesionalitě vojáků z povolání. Věřím, že naše armáda bude úspěšně pokračovat v načatém díle. Na její věrnosti a důvěryhodnosti do značné míry závisí důvěryhodnost naší republiky, tedy důvěryhodnost nás všech. Bude-li naše armáda kdykoli připravena bránit hodnoty, z nichž se dnes těšíme, a bude-li tato její připravenost vyrůstat z obecné podpory společnosti, vědomé si toho, že se zlem je třeba bojovat i se zbraní v ruce, pak se nemusíme bát o svou bezpečnost a nemusíme se bát, že v případě ohrožení se nedočkáme solidarity jiných. Páni generálové, blahopřeji vám k vašemu jmenování! Váleční veteráni, děkuji vám! 110. výročí narození Edvarda Beneše kožlany 29. 5. 1994 Milí občané Kožlan, vážení přítomní, stodesáté výročí narození Edvarda Beneše si připomínáme v době, která konečně umožňuje historikům, aby svobodně, věcně, veřejně a s výhodou přiměřeného odstupu rozebrali a zhodnotili jeho životní dílo. Je to dílo pozoruhodné, veliké, bohaté na úspěchy i prohry, je to dílo, které dramaticky zrcadlí dramatické osudy našeho národa a světa v první polovině dvacátého století. Ale nejen to: je to dílo, které nám zajímavým způsobem rozkrývá nejen některé základní a dodnes aktuální otázky našeho moderního státního bytí, ale i základní dilemata politiky jako takové. Dík tomu věcné zhodnocení Benešovy životní a politické dráhy, kterého se nepochybně brzy dočkáme, bude čímsi víc než jen obohacením našeho historického sebeuvědomění. Bude to zároveň příspěvek k pochopení našeho věku i k pochopení údělu a specifické odpovědnosti, kterou v něm má politika. A bude to navíc i obraz jednoho z nejtěžších lidských osudů. Benešovy zásluhy, přestože se ocitají často ve stí nu jeho dilemat, proher nebo činů problematických, jsou nesporné a jednoznačné: byl to on, kdo po boku Masarykově a Štefánikově přesvědčil za první světové války svět o našem právu na svobodnou existenci v samostatném státě. Nesmírná píle, obdivuhodný rozhled, obětavost, vytrvalost a velké organizační, politické a diplomatické nadání, které jako mladý a do té doby téměř neznámý muž prokázal v době, kdy působil v našem prvním novodobém exilu, a potom při mírových jednáních, musí každého fascinovat. Masaryk věděl, co říká, když prohlásil, že bez Beneše bychom neměli republiku. Stejně tak zasluhuje hluboký obdiv jeho dlouholeté působení v čele zahraniční politiky samostatného československého státu. Beneš byl v meziválečném období hvězdou na evropském diplomatickém nebi, spoluvytvářel tehdejší Společnost národů, budoval mírové vazby mezi státy a varoval Evropu před rozmáhajícím se fašismem. S předvídavostí vnímavého Středoevropana tušil, k jakým hrůzám se schyluje, a burcoval, žel neúspěšně, apatický Západ. Možná právě dnes stojí za zaznamenání, že to byl především on, kdo - nejprve jako ministr zahraničí a pak jako prezident republiky a dědic odkazu Masarykova - otevřel v druhé půli třicátých let naši zemi všem svobodomyslným Němcům i Rakušanům, kteří zde nalezli snad nejvlídnější evropské útočiště. Kdo obviňuje Beneše z celoživotního a generalizujícího antiněmectví, neměl by na tuto důležitou kapitolu jeho politického působení zapomínat. Po Mnichovu, této těžké ráně, která jeho osobnost i politiku zřejmě natrvalo poznamenala, se neuchý lil Beneš zklamán a téměř všemi zrazen do ústraní, jak by to asi mnohý udělal, ale dal se záhy do nové práce. Začínaje zase téměř od nuly, zformoval náš druhý politický exil a stanul v čele druhého odboje jako jeho přirozený a všemi respektovaný vůdce. Mezinárodní diplomatické uznání československé exilové vlády a posléze fakt, že jsme byli zařazeni mezi vítězné státy - to bylo opět především Benešovo dílo. Do vlasti se po válce vrátil jako ztělesnění českého odporu proti fašismu, všemi uznávaná hlava osvobozeného státu a nejvýznamnější nositel jeho demokratické tradice. Pamatuji si dobře, jak si lidé po válce Beneše vážili a kolik nadějí do něj vkládali. Byl pro ně skutečnou zárukou naší svobody, naší demokracie, naší nezávislosti a našich dobrých perspektiv. Benešovo počínání v tragických mnichovských dnech a pak ve dnech únorového komunistického puče bude asi trvalým tématem českých diskusí. Vždycky jsem tíhl a dodnes tíhnu - z důvodů, které tu nemá smysl obšírně vysvětlovat - spíš ke kritickému názoru na jeho rozhodnutí v těchto osudových chvílích. Zároveň se ale přiznám, že čím jsem starší a čím víc zkušeností získávám, tím jsem ve svém kritickém posuzování opatrnější a zdrženlivější. Začínám totiž chápat, jak snadno se různá osudová politická rozhodnutí posuzují tomu, kdo je nikdy nemusel dělat, a jak děsivá je samota toho, na němž je, aby rozhodl, které z různých zel, mezi nimiž musí volit, je menší. Kdyby člověk, který se v takové situaci ocitá, mohl s určitostí dohlédnout všechny historické, politické a mravní důsledky al ternativ, před nimiž stojí, rozhodovalo by se mu snadno. Takovou možnost však politik nemá. Jeho volba je nezvratná, naplní se jen ta alternativa, pro niž se rozhodl, a nikdy nikomu, kdo už zná všechny důsledky jeho rozhodnutí, nevysvětlí, že důsledky jiného rozhodnutí by byly ještě horší. Převládá-li dnes názor, že Beneš se v obou nejtragičtějších chvílích svého života rozhodl špatně, pak je třeba ihned poukázat i na druhou půlku pravdy: hanebně by mu křivdil každý, kdo by z toho vyvozoval, že je hlavním, nebo dokonce jediným viníkem všech tragických dějů, které náš národ ve dvacátém století prožil. Bylo tomu jinak: dějiny, osud, mezinárodní situace, politici domácí i zahraniční a především my všichni, tedy naše novodobá společnost, jsme tomuto člověku vložili na bedra břímě, které prostě neunesl. Všichni věděli a všichni vědí, že tento fyzicky slabý politický praktik a politický myslitel nebyl Atlasem, schopným unést zeměkouli. Břímě osudového rozhodování mu přesto bylo vloženo do rukou, v určitých případech dokonce těmi, kteří měli rozhodovat spolu s ním a kteří se z toho vylhali ze strachu z váhy tohoto úkolu. Historici nepochybně vyváženě posoudí míru Benešovy odpovědnosti za vše dobré i špatné, co nás v posledních desítiletích potkalo. Mne osobně dnes daleko víc než neustálé kritizování Beneše za jeho kapitulace před zlem zajímá sám původ tohoto zla, jeho vývoj a společenské mechanismy jeho tolerování. A samozřejmě i úkaz nad jiné zajímavý a neustále poněkud opomíjený, totiž zvláštní schopnost nás všech promítat vlastní selhání do vybra ných obětních beránků a jejich trvalým kritizováním se sami před svým svědomím očišťovat. Spíš tedy než otázka, proč Beneš přijal nakonec mnichovskou dohodu a později demisi demokratických ministrů, mne zajímá otázka jiná: jak se stalo, že to udělat vůbec mohl a že to bez odporu prošlo. Jak bylo vlastně možné, že v obou případech bylo poslední a konečné rozhodnutí o věcech tak dalekosáhlého významu delegováno na jediného člověka a posléze pasivně přijato. Nechci tím jakékoli politické rozhodování jednotlivce relativizovat a odpovědnost za ně rozptylovat na všechny jeho spoluobčany. Patří k osudu politika, že musí občas rozhodovat za jiné a za svá rozhodnutí nést odpovědnost nejen před nimi, ale i před soudem historie. Upozorňuji pouze, že tento soud, má-li být spravedlivý, musí přihlížet i k tomu, zda se bezvýhradným delegováním veškeré odpovědnosti na jediného muže někdo nezbavuje i odpovědnosti své. Myslím, že k hygieně národního sebeuvědomění patří povinnost klást si i takto nepříjemné otázky. Ať tak či onak, dvě věci jsou jisté: za prvé, že náš druhý prezident byl velký muž, který se zasloužil o náš stát, a za druhé, že to byla postava, kterou dějiny několikrát postavily před dilemata tak těžká, jak těžké byly ony samy. Vyrovnávat se proto s Benešovými činy znamená vyrovnávat se se samotnou krutostí dějin. Pevně věřím, že skončil čas oněch strašných dilemat, před nimiž musel stanout Edvard Beneš. A pevně věřím, že kdybychom přece jen někdy před dilematy tohoto druhu museli stanout, pak Benešův lid ský a politický příběh nám bude zdrojem všestranného poučení. Tento příběh je totiž velkým dramatem moderní doby. A každé drama je výzvou člověku. Jak této výzvě porozumíme a co z ní pro sebe vyvodíme, je ovšem jen a jen na nás samotných. Děkuji vám za pozornost. Čestný doktorát Bukurešťské univerzity bukurešť 22. 6. 1994 Vaše Magnificence, především Vám děkuji za slova uznání, která mne těší a zároveň uvádějí do rozpaků, protože ve mně probouzejí pochopitelnou otázku, zda si je vskutku zasloužím. Dále Vám děkuji za poctu, kterou mi Vaše univerzita projevila udělením čestného doktorátu. Nechápu ji jako pouhý výraz zdvořilosti k hlavě spřáteleného státu, ale i jako výraz respektu k hodnotám, které se pokouším svými omezenými silami obhajovat. Vaše Magnificence, dámy a pánové, vážení přátelé, dovolte mi, abych dnešní slavnostní chvíle využil k malé úvaze o tématu, které mne v poslední době velmi zajímá, ba trápí, a které před námi otevřel dramatický vývoj posledních let v našich zemích a zvláštní pohyb v lidských myslích, který vyvolal. Tímto tématem je rozdíl mezi ideálem a iluzí. V pohnutých revolučních dnech roku 1989 jsem na jedné z ohromných pražských manifestací ukon čil svůj projev větou äPravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!". Z této věty se potom, ani nevím přesně jak, stal jakýsi slogan, v němž se nejen zhmotňoval zvláštní pokojný a humánní duch československé antitotalitní revoluce, ale který byl vnímán i jako politický program, jehož jménem byl svržen komunismus. Dnes, čtyři a půl roku poté, co jsem tu větu vyslovil, mi nemálo lidí v mé zemi zazlívá, že pravda a láska stále ještě nezvítězily nad lží a nenávistí, a činí mne za tento nezdar odpovědným. Při prvním pohledu by se mohlo zdát, že takové hlasy nestojí vůbec za pozornost, protože prozrazují totální naivitu těch, kdo vzrušené zvolání vyřčené ve vzrušených dnech berou doslovně, jako kdyby šlo například o roční rozpočet státu, který byl vyhlášen, a pak nebyl splněn. Já se ale domnívám, že hlasy tohoto druhu vůbec není dobré ironizovat nebo přezírat, protože vypovídají o něčem nesmírně důležitém. Totiž o tom, jak těžko a jak nerada lidská mysl rozlišuje mezi ideálem a iluzí. To, co jsem v roce 1989 řekl a co se pak stalo sloganem, nebylo vůbec jen nezávazné poetické zvolání. Byla to artikulace určitého ideálu, připomínka mravního imperativu, vyřčená tváří v tvář nemravnému režimu a zdemoralizované společnosti, byl to pokus o lapidární pojmenování směru, kterým by se měla společnost ubírat. U těch, kteří si stěžují, že tento slib nebyl splněn, získal ideál strukturu iluze: mají dojem, že nová demokratická moc měla zařídit vítězství pravdy a lásky, že to nezařídila, a že tudíž nesplnila svůj slib. Iluzi střídá deziluze jako její zákonitý následek. Řekl bych, poněkud zjednodušeně, že základní rozdíl mezi ideálem a iluzí tkví v tom, že zatímco ideál je strukturou veskrze otevřenou, iluze je naopak strukturou ze samé své podstaty uzavřenou. Ideál totiž není a nemůže být nikdy zcela exaktně vymezen, protože teprve život sám ho proměnlivým způsobem vymezuje. Není to konkrétní a zjistitelně dosažitelný cíl, o němž lze říct, že ho v ten a ten den bylo dosaženo, a že ho proto lze odškrtnout a zapomenout na něj jako na vyřízenou věc. Je to spíš směr, jímž se lze trvale ubírat, je to pomyslný bod, k němuž se lze trvale vztahovat, je to světlo, které je tu proto, aby nám umožňovalo orientaci nebo nás vedlo, a nikoli proto, abychom na ně dosáhli. Ideál se podobá horizontu: my se k němu sice přibližujeme, on se však zároveň vždy znovu posouvá dál. Vlastně jako by nás táhl za sebou. Ideál či ideály mívají navíc pluralitní povahu: jsou souborem hodnot, které nebývají navzájem na sebe převoditelné. S iluzí je tomu opačně: vyznačuje se snahou dát všemu společného jmenovatele a propojit všechno do jednoho uzavřeného a jasně hierarchizovaného systému, který nabízí přesně definovaný soubor dosažitelných cílů, včetně harmonogramu jejich dosahování. Z racionální hierarchizace tohoto systému pak logicky vyplývá i princip obecného spoléhání na profesionální garanty dané iluze: ti dole prostě věří, že ti nahoře uskuteční slibované a dají tím lidskému životu smysl. Smysl života se tak z vnitřní logiky iluze stává jakýmsi byrokratickým zadáním. V tisíci konkrétních každodenních činnostech lze, a je dokonce nutno si vytyčovat cíle a sledovat, jak jsou dosahovány. To je ale možné a vůbec smysluplné jen na pozadí určitého vztahu ke světu či k životu. Ten se však touto technikou utvářet už nedá. Pokoušet se o to znamená zjednodušovat si svět na pouhou křížovku a myslet si, že profesionální křížovkář, který byl pověřen odhalením její tajenky, odhaluje nám všem samo tajemství bytí. Jít touto cestou znamená beznadějně propadat iluzi. Komunistická ideologie měla strukturu iluze: celý svět se pokoušela vysvětlit z jediného bodu, všechno se pokoušela propojit a převést na jediného společného jmenovatele, včetně života a dějin. Život a dějiny jsou však vždy jedinečné, nelze je beze zbytku vysvětlit a předpovědět popisem nějakých obecných pravidel a režim založený na jistotě, že to lze, nutně vede nakonec k ničení života i dějin. Jak iluzorní bylo tvrzení, že zespolečenštění výrobních prostředků povede k prosperitě, spravedlnosti a štěstí, se dost jasně ukázalo. Stejně iluzorním se ukázal být i harmonogram cesty k lepšímu světu, který komunismus nabízel. Kdesi v pozadí všech nesmyslů a krutostí, k nimž komunismus vedl, byla tedy iluze, že svět jako celek lze teoreticky modelovat, z jeho modelu vyvodit vizi jeho nejlepší budoucnosti a tuto vizi pak už jen podle určitého programového předpisu rukou pověřeného činitele zavádět a uskutečňovat. Komunistická iluze se zhroutila. Lidé si však víc, než si sami uvědomují, na ni zvykli. Zvykli si žít v ní, s ní, vedle ní, případně za jejími zády. Byla to svým způsobem jistota, byť jistota nenáviděná, od níž se nakonec všechno tak či onak odvozovalo nebo k níž se všechno tak či onak vztahovalo. Po desítiletích takovéhoto života si lidé velmi těžko zvykají na život bez iluzí. Žít pouze s ideály se jim zdá být málo. Najednou je jim nabízen prostor příliš neurčitý, příliš těžko uchopitelný, příliš nepevný. Život v něm klade nebývalé nároky na samostatné myšlení a rozhodování a nebývale zesiluje odpovědnost člověka za sebe samého i za věci veřejné. Mám pocit, že se ocitáme ve fázi stesku po iluzi, nebo přesněji: po životě s ní. Proto se vynořuje a rychle šíří tolik nových iluzí, které se snaží zaplnit vzniklou mezeru, a objevuje tolik nových vůdců, hrajících si na garanty naplnění svých jednodimenzionálních vizí. A proto mají lidé sklon proměňovat i ideály v iluze a spoléhat se, že jim někdo shora zajistí život v pravdě a lásce, aniž to bude vyžadovat jejich vlastní přičinění. Iluze, která se snad nejčastěji prodírá na uprázdněné místo, je iluze nacionalistická. Totiž iluze, že když povýšíme svou národní příslušnost nad všechno ostatní a když se zbavíme své individuální odpovědnosti tím, že ji rozpustíme v národní kolektivitě, bude všechno dobré. Tato iluze ovšem nemůže vést k ničemu jinému než jen k nové deziluzi. Tragický příklad vidíme v dnešní Bosně a Hercegovině: menšina etnických fanatiků vytváří většinu veskrze frustrovaných. Zdá se mi, že nejdůležitějším a zároveň nejtěžším úkolem, před nímž dnes stojí všechny postkomunistické společnosti, je obnovit v lidech důvěru v hodnoty a ideály, aniž by k tomu potřebovali berličky iluzí. Kompletní výklad světa a kompletní recept na lidské štěstí nám nikdo nedá a nikdo ani dát nemůže. Světel, která nás mohou orientovat či vést, je však dost. Jen je třeba se dobře rozhlížet. Kolem sebe, ale i v sobě. Dovolíte-li, skončím poněkud provokativně, totiž zvoláním: äPravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!" Medaile svobody filadelfie 4. 7. 1994 Vážení přítomní, okolnost, že se mi před touto historickou budovou dostává tak vysoké pocty, jakou je Medaile svobody, chápu jako výzvu k tomu, abych vytkl i tomuto svému vystoupení vysoký cíl. Rád bych se tu dnes zamyslel nad stavem dnešního světa a jeho perspektivou. Ale to není vše: rozhodl jsem se pro věc z mého hlediska neméně náročnou, totiž že se vás pokusím oslovit ve vašem jazyku. Doufám, že mi budete rozumět. Jsou myslitelé, kteří tvrdí, že nastal-li novověk objevením Ameriky, pak v Americe novověk také skončil. Stalo se tak prý v roce 1969, kdy vyslala Amerika první lidi na Měsíc. Od tohoto historického okamžiku lze údajně datovat nový věk v životě lidstva. Myslím, že takový návrh má své opodstatnění. Mnoho věcí totiž nasvědčuje tomu, že se dnes ocitáme v přechodné dějinné fázi, kdy jako by něco odcházelo a něco jiného se bolestně rodilo, kdy něco jako by se drobilo, rozkládalo a vyčerpávalo a něco jiného nenápadně z těchto sutin povstávalo. Tento stav zásadní restrukturalizace hodnot není něčím historicky neznámým: má svou obdobu například v době helénské, kdy se ze zřícenin starověkého světa rodil středověk, i v renesanci, která otevírala brány novověku. Takováto přechodná období se vyznačují zvláštním míšením a prolínáním kultur, pluralitou či paralelitou duchovních světů, jsou to doby, kdy se hroutí všechny konzistentní hodnotové systémy, doby rozpomínání na časově odlehlé kultury či objevování kultur odlehlých prostorově, doby, kdy se víc cituje, napodobuje a rozvádí, než autoritativně vykládá či integruje. Nový smysl se zvolna rodí ze setkání či průniků mnoha různorodých elementů. Dnes se tomuto stavu ducha či lidského světa říká postmodernismus. Beduín na velbloudu v tradičním rouchu, pod nímž má jeansy, s tranzistorovým rádiem v ruce a reklamou na Coca-Colu na velbloudově zadku, je mi symbolem tohoto stavu. Neposmívám se tomu, ani neroním intelektuálskou slzu nad komerční rozpínavostí Západu, devastující cizí kulturu. Beru to jako typický projev této multikulturní éry, jako signál amalgamizace kultur, jako důkaz, že se cosi děje, cosi rodí, že jsme ve fázi střídání věků jako doby, kdy je všechno možné. Ano, všechno je možné, protože naše civilizace nemá svůj jednotný styl, svého ducha, svůj vkus. Souvisí to s krizí či přerodem novověké vědy jako základu novověkého pojetí světa. Závratný vývoj této vědy, založené na bezvýhradné důvěře v objektivní realitu, kompletně řízenou určitými obecnými a racionálně poznatelnými zákony, vedl ke vzniku soudobé technické civilizace. Je to první civilizace v dějinách lidského rodu, která obepíná celou zeměkouli a pevně navzájem propojuje všechna lidská společenství, uvrhujíc je do téhož globálního osudu. Ostatně právě dík této vědě mohl také člověk poprvé na vlastní oči spatřit Zemi z kosmu, tedy jako hvězdu na nebi. Vztah ke světu, novověkou vědou předurčovaný a vytvářený, jako by ale zároveň vyčerpával už své možnosti: je stále zřejmější, že se zvláštním způsobem míjí jak s nejvnitřnější povahou skutečnosti, tak s přirozenou lidskou zkušeností. A tak je dnes spíš zdrojem dezintegrity a otázek než zdrojem integrity a smyslu. Vyvolává až stav určité schizofrenie: člověk jako pozorovatel se zcela odcizuje sám sobě jako bytosti. Ukazuje se totiž, že vše, co klasická novověká věda popsala, byl jen povrch věcí, jen jedna dimenze skutečnosti, dimenze tím klamavější, čím dogmatičtěji byla považovaná za dimenzi jedinou, respektive za samu podstatu skutečnosti. Například o kosmu toho dnes víme asi nepoměrně víc než naši předkové, a přece se stále častěji zdá, že oni o něm věděli cosi podstatného, co nám uniká. Totéž platí o přírodě a koneckonců i o nás samých. Čím důkladněji jsou popsány všechny naše orgány a jejich funkce, jejich vnitřní struktura i biochemické reakce, které v nich probíhají, tím víc jako bychom se míjeli se samotným duchem, cílem a smyslem systému, který to dohromady tvoří a který zakoušíme jako naše nezaměnitelné já. A tak se dnešní člověk ocitá v poněkud paradoxní situaci. Na jedné straně se těší ze všech vymožeností soudobé civilizace, které mu tak významně usnad ňují jeho fyzický pobyt na této zemi. Na straně druhé však neví přesně, co sám se sebou, neví, k čemu se vztahovat, svět jeho zkušeností mu připadá chaotický, nesourodý, nepřehledný, v jeho zážitku světa jako by nebylo žádné integrující síly, jednotného smyslu, vskutku niterného porozumění jevům. Odborníci nám vysvětlí cokoliv z objektivního světa, svět našeho života je nám však stále méně pochopitelný. Žijeme prostě v postmoderním světě, kde je všechno možné, a kde tudíž není už téměř nic jisté. Tento stav má své společenské a politické konsekvence. Jediná planetární civilizace, k níž všichni příslušíme, nás staví tváří v tvář veskrze globálním výzvám. My však proti nim stojíme bezradní, protože naše civilizace ze samé své podstaty globalizovala jen povrch našeho života. Jeho nitro však žije po svém dál. A čím méně odpovědí dává éra racionálního poznání na základní otázky lidského bytí, tím hlouběji jako by se lidé, tak říkajíc za jejími zády, upínali k pradávným jistotám svého rodu. Důsledkem toho jednotlivé kultury - stlačovány navíc soudobou civilizací stále víc k sobě - si s novou naléhavostí uvědomují svou vnitřní svébytnost a vnitřní jinakost ostatních. Množí se konflikty kultur, které jsou dnes pochopitelně nebezpečnější než kdykoli dosud v dějinách. Konce racionalistické éry jsou katastrofální: vyzbrojeni týmiž supermoderními zbraněmi ů začasté od téhož dodavatele - a sledováni televizními kamerami, bojují spolu stoupenci různých kmenových kultů. Přes den pracujeme se statistikami, večer navštěvujeme astrology a strašíme se thrillery o upírech. Mezi racionálním a spirituálním, vnějškovým a niterným, objektivním a subjektivním, technickým a mravním, univerzálním a jedinečným zeje stále hlubší propast. Politici se právem trápí otázkou, kde nalézt klíč k přežití dnešní globální a přitom tak výrazně multikulturní civilizace, jaké obecně respektovatelné mechanismy mírové koexistence vytvářet a na jakém souboru principů je zakládat. Jde o otázky, které byly neobyčejně aktualizovány oběma nejdůležitějšími politickými událostmi druhé půle dvacátého století, totiž koncem koloniální nadvlády a pádem komunismu. Umělý celosvětový pořádek minulých desítiletí se zhroutil a nové, spravedlivější uspořádání se dosud nezrodilo. A tak tvorba nového modelu koexistence všech přepestrých kultur, národů, ras a náboženských okruhů v rámci jediné propojené civilizace se stává stěžejním politickým úkolem konce tohoto tisíciletí. Úkolem o to naléhavějším, čím vážnější jsou všechna další ohrožení soudobého lidstva, která jeho jednodimenzionální civilizační rozvoj přináší. Mnozí se domnívají, že se lze tohoto úkolu zhostit tak říkajíc technicky. To jest vymýšlením nových organizačních, politických a diplomatických instrumentů. Ano, je samozřejmě třeba vynalézat instrumenty přiměřené dnešnímu multikulturnímu věku. Jenomže takové snažení je předem odsouzeno ke krachu, nevyrůstá-li z něčeho hlubšího, totiž z obecně sdílených idejí a hodnot. I to mnozí pochopitelně vědí. A rozhlížejíce se po nejpřirozenějším duchovním zdroji tvorby nového světového systému, zcela samozřejmě upínají svůj pohled k oblasti, která je tradičním základem moderní spravedlnosti a velkou vymožeností novověku, totiž k souboru hodnot, které byly - mimo jiné - poprvé deklarovány v této budově. Běží o úctu k jedinečné lidské bytosti a jejím svobodám a nezadatelným právům, o princip právního státu a rovnosti občanů před zákonem, o zásadu, že veškerá moc pochází z lidu, prostě o ideové základy moderní demokracie. Možná to bude znít provokativně, ale já mám stále intenzivnější pocit, že ani to nestačí a že je třeba jít ještě dál a ještě hlouběji. Jde totiž koneckonců o řešení stále ještě tak říkajíc novověké, vzešlé z osvícenského klimatu a svázané s tím pojetím člověka a vztahem ke světu, který byl charakteristický pro euroamerický svět posledních dvou století. Dnes jsme však už jinde a čelíme jiné situaci, situaci, na kterou klasicky novověká řešení sama o sobě uspokojující odpověď nedávají. Vždyť sám princip nezadatelných lidských práv, kterými Bůh člověka vybavil, vyrůstá z typicky novověkého názoru, že člověk - jako ten, kdo umí poznávat přírodu a svět - je vrcholem stvoření a pánem světa. Tento moderní antropocentrismus zcela zákonitě vedl k tomu, že se posléze začal vytrácet z obrazu světa i ten, kdo člověka údajně jeho nezadatelnými právy vybavil: novověkou vědou byl totiž do té míry neuchopitelný, že byl postupně odsouván do sféry jakéhosi privátna, ne-li přímo do sféry privátních rozmarů - takzvaného osobního přesvědčení ů, tedy někam, kde už neplatí veřejná závaznost. Existence vyšší autority, než je člověk, začala prostě překážet lidskému rozletu. Idea lidských práv a svobod musí být neodmyslitelným prvkem každého smysluplného globálního uspořádání. Musí však být, zdá se mi, zakotvena jinde a jinak, než jak tomu bylo dosud. Nemá-li se stát jen heslem, kterému se polovina dnešního světa posmívá, nemůže být artikulována řečí odcházející éry. A nemůže plavat jako pouhá pěna na klesajících vodách důvěry v čistě vědecký vztah ke světu. Je to paradoxní, ale inspiraci k obnově ztracené integrity lze dnes nalézat mimo jiné opět ve vědě. Ve vědě nové, řekněme postmoderní, ve vědě, která ústí do myšlenek, jimiž v jistém smyslu už přesahuje sebe samu. Uvedu aspoň dva příklady. Prvním je známý antropický princip. Jeho tvůrci upozornili na to, že z nesčíslných alternativ svého vývoje si zvolil vesmír tu jedinou, která umožnila, aby v něm vznikl život. Důkaz, že cílem vesmíru od začátku bylo, aby sám sebe jednou spatřil našima očima, to ještě není. Ale jak jinak tuto věc vysvětlit? Myslím, že nás to přivádí k myšlence staré snad jako lidstvo samo: že nejsme vůbec nějakou nahodilou anomálií, mikroskopickým rozmarem jednoho smítka v nekonečných hlubinách vesmíru, ale že jsme s celým vesmírem tajemně propojeni jako ti, v nichž se zrcadlí nebo do nichž se promítá celý jeho vývoj. Dokud se zdálo, že jsme jakousi nešťastnou plísní na jednom tělese, létajícím mezi mnohými, která plesnivá nejsou, bylo to pro klasickou vědu vysvětlitelné. V okamžiku však, kdy se začíná zdát, že jsme takto hluboce svázáni s celým vesmírem, dostává se věda na samou hranici svých kompetencí: jsouc založena na hledání obecných zákonitostí, s takzvanou singularitou, totiž jedinečností, si neví rady. Vesmír je jedinečná událost a jedinečný příběh a my jsme jeho jedinečnou dosavadní pointou. Jedinečné události a příběhy jsou však doménou poezie, nikoli vědy. Formulací antropického principu stanula tedy dnešní věda na pomezí vzorce a příběhu, vědy a mýtu. Tím se ale paradoxně vrátila oklikou k člověku a nabízí mu - v novém rouchu - ztracenou integritu. Nabízí mu ji tím, že ho opět zakotvila v kosmu. Druhým příkladem je teorie Gaii. Tato teorie snáší důkazy, že bohatá síť vzájemných interakcí mezi organickou a neorganickou částí povrchu Země tvoří jeden konzistentní systém, jakýsi megaorganismus, živoucí planetu, Gaiu, nazvanou podle prabohyně přítomné jako archetyp země-matky snad ve všech náboženstvích. Podle teorie Gaii jsme tedy součástmi většího celku a náš osud nezáleží jen na tom, co uděláme sami pro sebe, ale i na tom, co uděláme pro Gaiu jako celek. Když ji budeme ohrožovat, zbaví se nás v zájmu hodnoty vyšší, totiž života jako takového. Čím jsou antropický princip a teorie Gaii inspirativní? Jednou jednoduchou věcí: obé člověku moderní řečí připomíná to, co dávno tuší, co dávno promítl do svých zapomenutých mýtů a co snad odvždycky v něm dříme v podobě různých archetypů. Totiž povědomí jeho zakotvenosti v zemi i ve vesmíru, povědomí, že tu není sám a jen pro sebe, ale že je integrální součástí vyšších tajemných cel ků, jimž je mu neradno se rouhat. Toto zapomenuté povědomí je zašifrováno ve všech náboženstvích, v různých podobách ho tuší všechny kultury, je to jedna z věcí, které zakládají porozumění člověka sobě samému, svému místu na světě a posléze i světu jako takovému. Jeden filozof kdysi řekl slavnou větu: äUž jenom nějaký Bůh nás může zachránit." Ano, skutečnou nadějí dnešního člověka je asi opravdu jenom obnovená jistota jeho pozemského i kosmického zakotvení a z ní vyrůstající vědomí i schopnost vlastní transcendence. Tisíckrát mohou politici opakovat na všech mezinárodních fórech, že základem nového světového uspořádání musí být obecný respekt k lidským právům - a nic to nebude platné, pokud nebude tento imperativ vyrůstat z respektu člověka k zázraku bytí, k zázraku vesmíru, k zázraku přírody, k zázraku vlastní existence. Skutečně si vážit sebe sama i svých bližních - a ctít tudíž i jejich práva - může jen ten, kdo je skloněn před autoritou vesmírného řádu a před autoritou stvoření a kdo si dokáže vážit práva být jejich součástí a účastníkem. Z toho logicky vyplývá, že vskutku spolehlivá cesta ke koexistenci, mírovému soužití a tvořivé spolupráci musí vycházet v dnešním multikulturním světě z toho, co je společným východiskem a předpokladem všech kultur a co je uloženo nekonečně hlouběji v lidských srdcích a myslích než nějaké politické názory, antipatie či sympatie: totiž z lidské transcendence. Transcendence jako chápající ruky podávané blízkému člověku, cizinci, lidské komu nitě, všem živým tvorům, přírodě, vesmíru. Transcendence jako hluboce a radostně prožívané potřeby být v souladu i s tím, co nejsme my sami, čemu nerozumíme, co se nám zdá vzdálené časově i prostorově, ale s čím jsme přesto tajemně spojeni, protože to spolu s námi tvoří jediný svět. Transcendence jako jediné skutečné alternativy zániku. V Deklaraci nezávislosti, přijaté před dvěma sty osmnácti lety v tomto sále, se praví, že Stvořitel dal člověku právo na svobodu. Zdá se, že svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal. Děkuji vám za pozornost. Ztráta paměti? praha 13. 9. 1994 Zhlédl jsem nedávno televizní debatu dvou inteligentních mužů, divadelníků, kterých si velmi vážím. Jeden z nich zastává vysokou politickou funkci a druhý nikoliv. Kus své pozornosti věnovali tito debatéři i mně, když odpovídali na otázku, co si myslí o mých vztazích s předsedou vlády a o názorových rozdílech mezi ním a mnou. Mluvili moudře a zajímavě, a přesto se mne po chvíli zmocnil zvláštní údiv, ba dalo by se říct, že jsem byl téměř šokován: oba tito lidé, ač důvěrně obeznámeni s během věcí v naší zemi i s mými názory, propadli jednomu ze soudobých novinářských klišé a shodli se jako na samozřejmosti na něčem, co začíná - je mi líto - hraničit s falšováním historie. Oba si totiž notovali v podivuhodně absurdním tvrzení, které by se dalo v kostce shrnout takto: Havel vymyslel jakousi politickou doktrínu zvanou änepolitická politika", která je založena na ideji neexistence politických stran, tuto doktrínu dal do vínku Občanskému fóru a Občanské fórum pak zkrachovalo, protože dotyčná doktrína se ukázala být utopií. Zvítězila realita, to jest systém politických stran, to jest politika nikoli nepolitická, ale politická. Havel - to už neřekli, do dávám to já - zůstává tedy v dnešní politice přítomen jen jako jakýsi smutný památníček dávno zkrachovavší doktríny. Ach bože, kolik nesmyslů lze vměstnat do jediného tvrzení! Nepřeceňuji své možnosti a nemyslím si, že nějakým dementi odstraním ze světa obecně zdomácnělý blud. Přesto bych rád pár věcí uvedl aspoň telegraficky na pravou míru. Začínají-li totiž obecným bludům podléhat i nejzasvěcenější vzdělanci, nelze k tomu už mlčet. 1) Pojmu änepolitická politika" jsem užil asi dvakrát, vždy v uvozovkách, před patnácti i více lety, když jsem se pokoušel různými napůl metaforickými výrazy vysvětlit smysl disidentského úsilí jako úsilí, které nevstupuje a nemůže vstupovat bezprostředně do politiky jako do sféry výkonu moci (v tomto smyslu je tedy änepolitické"), ale jehož morální étos a důsledně občanský rozměr přesto má ů v důsledku specifiky totalitních poměrů - svůj nepochybný politický efekt. Tento druh myšlenek, navazujících na Patočku, ovlivňoval možná určitým způsobem sebereflexi Charty 77. Toť vše. Tedy žádná doktrína či ideologie či návod, jak spravovat demokratickou společnost. A tím méně nějaký program Občanského fóra. Mělo-li s tím Občanské fórum aspoň vzdáleně něco společného, pak snad jen to, že ve svých počátcích v sobě neslo ducha tolerance a solidarity, které byly charakteristické pro Chartu 77. 2) Že jsem byl vždy proti hypertrofované roli politických stran, proti tomu, aby stát patřil stranám, a že jsem byl pro velmi pestře, vrstevnatě a proměnlivě strukturovanou občanskou společnost, v níž strany hrají právě jen tu roli, jaká je jim přiměřená, je pravda a myslím si to dodnes. S äantipolitickou politikou" v tom smyslu, jak jsem kdysi toho pojmu užil, toto mé přesvědčení ovšem nikterak nesouvisí. 3) Občanské fórum jsem vždycky chápal jako veskrze dočasné a improvizované revoluční společenství všech antitotalitních sil, které vzniklo jako mocná protiváha monolitní komunistické moci, které však mělo funkci pouze přemosťovací: jeho úkolem bylo rozbít totalitní nadvládu a otevřít prostor k demokracii, včetně tvorby různě orientovaných politických stran. Mnohokrát jsem řekl (i na kongresech OF), že čím kratší dobu bude OF existovat, tím lépe bude. Byl jsem dokonce zprvu i proti tomu, aby kandidovalo v prvních svobodných volbách a přijímalo tím na určitou dobu roli politické strany, kterou nebylo a být nemohlo. Jeho smyslem podle mne bylo tyto volby pouze umožnit a garantovat je jako skutečně svobodnou soutěž politických stran. Byl-li jsem utopista, pak jedině v tomto bodě: neuvědomil jsem si, že tak rychle, to jest během půl roku mezi revolucí a volbami, nemůže vykrystalizovat žádné smysluplné spektrum politických stran, a že tudíž nezbývá, než aby roli hlavní politické síly, usilující o demokracii a vstupující do voleb v roce 1990, hrálo ještě OF - s tím ovšem, že se brzy rozdělí do různých stran. Tehdy jsem také prosadil zkrácené dvouleté volební období. Věděl jsem, že OF se musí brzy rozdělit, že se musí zformovat normální strany a že by bylo nesmyslné, kdyby OF (plus VPN, jež byla podobným případem) ävládlo" po celé čtyři roky jako jakási strana-nestrana, vnitřně rozdělená do různých proudů. Prakticky by to nemohlo fungovat a nejspíš by si politická situace beztak vynutila dříve či později volby předčasné. Tato kalkulace se ukázala jako správná: OF se začalo skutečně rychle rozdělovat a dalších voleb, konaných po dvou letech, se už mohly účastnit plnohodnotné strany, které z něho vznikly. Bez OF by tedy, poněkud zjednodušeně řečeno, nebylo ani ODS, zvítězivší ve volbách roku 1992 a vzniklé původně z pokusu o transformaci OF ve stranu (prvním předsedou OF byl přece Václav Klaus!). Vítězství ODS nebylo tedy žádnou porážkou OF, které v té době už ani neexistovalo, ale naopak vítězstvím jedné jeho mocné a politicky vyhraněné části nad jeho částmi jinými a jinak politicky vyhraněnými (či nevyhraněnými). 4) Tvrzení, že OF zkrachovalo, je nesmyslné i z mnoha jiných důvodů. Spojí-li se lidé k určitému účelu (v daném případě k svržení komunismu a vytvoření předpokladů pro demokracii), pak dosažení daného cíle je zcela zřetelně jejich vítězstvím, jakož i fakt, že se po dosažení daného cíle mohou v klidu rozejít za svými věcmi. Prohrou OF by naopak bylo, kdyby existovalo dodnes ve své revolučně všeobjímající podobě a dodnes nebylo vystřídáno normálními stranami. Znamenalo by to totiž, že svůj cíl nesplnilo. Volby v roce 1990 vyhrály v českých zemích na celé čáře OF a na Slovensku VPN a dík tomu začalo systematické budování demokratického systému a klidná tvorba (či restrukturalizace) politických stran jako jeho součástí. To není krach, ale úspěch, za který by všechny strany, operující dnes na české i slovenské politické scéně, měly být OF a VPN vděčny. Ale nejen to: ačkoli OF nebylo žádnou vyhraněnou stranou a byli v něm lidé velmi různí, kteří se záhy stali vzájemnými politickými odpůrci, dokázala právě ävláda" OF a VPN vytvořit předpoklady pro všechny nejdůležitější transformační změny, především ekonomické, které se dnes v obou äpostčeskoslovenských" republikách uskutečňují. Vždyť všechny základní privatizační zákony byly přijaty za Čalfovy vlády, vždyť za ní proběhla malá privatizace a začala se uskutečňovat privatizace velká, za ní se chystal nový daňový systém, byly přijaty restituční zákony a vůbec se začal proměňovat celý náš právní systém. Tehdy se také obnovila mezinárodní pozice a autorita Československa jako vskutku nezávislého demokratického státu, pozice, na niž pak mohly obě republiky snadno navázat. Na to, že u moci byl konglomerát politicky tak rozdílných lidí, to nejsou výsledky špatné, a kdo mluví o nějakém krachu, ten zřejmě o naší polistopadové historii nic neví nebo vědět nechce. A spojování zániku OF s änepolitickou politikou" nedává už vůbec žádný smysl. V roce 1992 OF volby nevyhrálo, protože naštěstí už neexistovalo. Nicméně kdo z těch, kdo tvoří dnešní vládní koalici, nezačal svou politickou dráhu v OF? Mimo KDU-ČSL bychom těžko někoho takového našli. Shrnuto tedy: Havel nevymyslel žádnou politickou doktrínu änepolitické politiky" jako jakéhosi systému bez politických stran, nevnutil ji Občanskému fóru a Občanské fórum pak kvůli tomu nezkrachovalo. Ani jedna část takového tvrzení se nezakládá na pravdě. Občanské fórum splnilo svou funkci dobře, a když ji splnilo, přestalo existovat. Touto funkcí bylo mimo jiné vytvořit podmínky k vzniku pluralitního politického systému. Z jeho existence se dnes všichni těšíme (nebo přesněji: skoro všichni). A jestli Havel (navržený do své funkce dnešní vládní koalicí) je prezidentem, pak asi ne za to, že zkrachovala nějaká jeho politická doktrína. Je ovšem sám sebou a zůstane sám sebou i nadále, což mimo mnoha jiných věcí znamená, že i nadále bude vystupovat proti všem pokusům povýšit strany nad stát. Nepřítelem středních vrstev (jak ho charakterizoval jeden z debatérů) samozřejmě také není. Je pouze nepřítelem provinciální krátkozrakosti. Mimochodem: jedním z jejích projevů je i úkaz, kterému se říká ztráta paměti. 570. výročí smrti Jana Žižky z Trocnova přibyslav 18. 9. 1994 Občané Přibyslavi, vojáci, milí hosté zblízka i zdaleka, především bych vás všechny rád pozdravil a poděkoval vám, že jste se tu sešli, abyste si připomněli pětisté sedmdesáté výročí smrti slavného a obávaného husitského vojevůdce Jana Žižky z Trocnova. Tak jako v jiných zemích, které se zbavily komunismu, se i u nás dnes často hovoří o naší národní identitě, o našich dobrých a špatných tradicích, o naší národní povaze a v neposlední řadě o tom, zda svou účastí na evropských integračních procesech kus své totožnosti a svébytnosti neztratíme. Myslím, že po tolika letech nesvobody je zcela přirozené a prospěšné, že se o těchto otázkách začíná opět svobodně přemýšlet, hovořit a psát. A je naprosto namístě, že se začínáme opět svobodně rozpomínat na svou vlastní národní historii. Francouzský filozof kdysi napsal, že člověk je historií člověka. Myslím, že totéž platí i o nejrůznějších lidských společenstvích, obcích, regionech a posléze i o národech. Stěží můžeme cokoli rozumného říct o své národní iden titě, neznáme-li to, co ji vlastně tvoří, totiž naši národní historii. A stěží můžeme vůbec mluvit o tom, že nějakou národní totožnost máme, nezajímáme-li se o své dějiny, nepřipomínáme-li si je, nectíme-li je. Nejdůležitější v této souvislosti ovšem je, abychom se svou historií zabývali vskutku nepředpojatě, hledali její složitě strukturovanou pravdu, vymaňovali se ze všech národních bludů či novodobých mýtů a nepodléhali všem svodům vykládat historii účelově či tendenčně, tak, jak se nám právě hodí nebo jak se to hodí té či oné ideologii. Schopnost nepředpojatého pohledu na vlastní minulost je jedním z důležitých předpokladů národního zdraví. Kdo se živí lichotivými iluzemi či kdo naopak podléhá masochistické potřebě všechno znevážit, ten se nemůže dobře pohybovat ani na komplikovaném terénu současnosti, protože si ho vždy znovu plete s vlastními bludy. Naše historie byla v éře komunismu častým předmětem ideologického zkreslování a účelových výkladů. Odstranit všechny nánosy, které to zanechalo v lidských myslích, nebude lehké a je to velkým úkolem této doby. Připomínáme-li si tu dnes z iniciativy městečka Přibyslavi Jana Žižku, který zemřel nedaleko odtud, je to skvělým dokladem toho, že se naše společnost, aniž ji k tomu musí někdo shora dávat příkazy, sama vrací ke svým dějinám, zajímá se o ně a přemýšlí o jejich významných postavách. A Jan Žižka zcela nepochybně byl velkou postavou našich dějin, mužem, který je významně ovlivnil a který viditelně zasáhl i do dějin evropských. Neobyčejně oblíbeným objektem komunistického výkladu a účelového zkreslování dějin bylo ovšem, jak známo, i husitství, kterému byl - v duchu marxistického pojetí dějin - přičítán především význam sociálněrevoluční, zatímco jeho smysl nábožensko-reformní byl vydáván za pouhý vnější pláštík jeho sociálních cílů. Toto hnutí bylo idealizováno, mnohé jeho stinné stránky, včetně velké devastace země, kterou způsobilo, byly bagatelizovány, jeho historické důsledky byly líčeny jednostranně a husitství bylo vydáváno málem za první krok našeho národa k šťastnému životu v socialismu. Historici, kteří se snažili popisovat toto hnutí netendenčně, kteří vnímali všechny jeho vnitřní rozpory a interpretovali ho na pozadí celého dobového kontextu, byli vydáváni za reakcionáře. Idealizována byla proto i postava Žižkova, který byl vtěsnán do jednorozměrného obrazu bojovníka za sociální spravedlnost a nositele historického pokroku. Takový Žižka byl přirozeně zbaven všeho, co by mu mohlo v očích moderního člověka ublížit, a stával se tak vlastně někým jiným, než kým ve skutečnosti byl. Skutečný Žižka byl ovšem postavou nepoměrně komplikovanější a zřejmě zajímavější, postavou nepochybně rozporuplnou, v níž se svatý zápal božího bojovníka, bojujícího za pravou víru proti zlořádům světa, spojoval zřejmě s velkou mírou dobového fanatismu i krutosti. Byla to postava pevně vklíněná do své doby, do níž se dnes už těžko vžíváme, a všechny pokusy přizpůsobovat Žižku novodobé představě lidového vůdce jako sociálního revo lucionáře, bojujícího za spravedlnost a humanitu, nejsou ničím jiným než účelovou mytologizací. Žižka byl pravděpodobně geniální vojevůdce, charismatický muž, nezištně zapálený pro svou věc a ochotný této věci obětovat cokoliv. Jako obávaný vůdce vojsk, bojujících poprvé v Evropě v takovém rozsahu a tak úspěšně za reformaci, významně vstoupil do evropských dějin a přispěl k tvorbě nového duchovního klimatu, vedoucího později k větší pluralitě, toleranci a svobodě přesvědčení. Sám měl však asi k myšlenkám plurality, tolerance a svobody lidského ducha velmi daleko. Vskutku vyváženě zhodnotit Žižkovu osobnost, Žižkovy výkony i jeho historickou roli je úkolem historiků. Čím méně přitom budou ve své práci poplatni tradičním iluzím a účelovým výkladům, tím lépe poslouží našemu sebepoznání. A přeci tu je jeden motiv, kterým promlouvá vzpomínka na Žižku zcela zřetelně i k nám, lidem dvacátého století, a který je na první pohled zřejmý i laikovi. Tímto motivem je zkušenost, tak nápadně Žižkou zpřítomňovaná, že jedním ze základních předpokladů každého vojenského úspěchu je jasné vědomí hodnot, za něž je bojováno. Vojenská kázeň, prozíravost i statečnost bývají přímo úměrné míře, v jaké si vojáci i jejich velitelé uvědomují, za co bojují, a míře, v jaké věří ve smysl a cíl svého boje. Zdá se mi, že tato připomínka je právě dnes velmi aktuální, neboť leccos nasvědčuje tomu, že jsme čím dál tím méně schopni nazírat smysl vojenské obrany i jindy než jen bezprostředně tváří v tvář jasnému ohrožení své státní a národní existence. Jenomže čekat vždy znovu až na takový mezní okamžik a pak teprve v sobě mobilizovat morální vůli k obraně a boji prostě nelze. V takových chvílích bývá už obvykle pozdě. Dnes náš stát, naši svobodu a demokratické hodnoty, které naše společnost přijala, nikdo bezprostředně neohrožuje, a mnozí proto mají sklon považovat armádu za zbytečný luxus, výdaje na ni za vyhozené peníze, vojenskou službu za ztracený čas a vojenský výcvik za hloupost. Takový postoj je ovšem nesmírně nebezpečný a mohl by být i sebevražedný. Zdaleka ještě nežijeme ve světě, kde by lidské svobody, spravedlnost a občanské soužití byly takovou samozřejmostí, že je zbytečné myslet na jejich obranu. Vždyť válka běsní několik málo stovek kilometrů od Přibyslavi, několik málo stovek kilometrů odtud je vyvražďováno civilní obyvatelstvo, existují koncentrační tábory a jsou páchána neuvěřitelná zvěrstva! Velkým úkolem nás všech tedy dnes je nejen se těšit ze svých svobod, ale zároveň znovu plně pochopit, že musíme být schopni tyto svobody v případě nutnosti i bránit. To znamená uvěřit - po dlouhých létech, kdy k takové víře mnoho důvodů nebylo - opět ve smysl armády a budovat ji na pozadí jasného vědomí hodnot, k jejichž obraně je určena, a jasného vědomí, že tyto hodnoty zdaleka ještě nejsou takovou samozřejmostí, jakou se nám někdy zdají být. Dokonce bych řekl, že ani to nestačí. Tyto hodnoty si musíme nejen uvědomovat, ale musí nám na nich vskutku niterně záležet. Záležet natolik, abychom byli schopni i něco obětovat jejich případné obraně. Žižka a jeho bojovníci věřili, že brání pravdu boží, která jim byla nejdůležitější věcí na světě. Tato víra byla zdrojem jejich vojenského umění i jejich úspěchů. Hluboká víra v obecnou prospěšnost hodnot, které spolu s dnešní demokratickou Evropou sdílíme, a z ní pramenící odhodlanost jsou i dnes tím nejdůležitějším, co nám může zaručovat naši bezpečnost. I kdyby žádné jiné bezprostřední a jednoduché poučení z Žižkova odkazu nevyplývalo, i toto je dostatečným důvodem k tomu, abychom si ho připomínali a abychom si připomínali vojenské výkony, jimiž pod jeho velením naši předkové udivovali celou Evropu. Děkuji vám za pozornost. Cena Jacksona H. Ralstona stanford 29. 9. 1994 Vážený pane rektore, dámy a pánové, vážení přítomní, pocta, které se mi dnes dostává od vaší univerzity, tohoto významného intelektuálního centra, je pro mne výzvou k tomu, abych se poněkud odpoutal od politických starostí dne a pokusil se o několik poznámek na téma velmi obecné, totiž na téma civilizačního kontextu soudobé politiky. Četl jsem nedávno pozoruhodnou knihu z pera jednoho česko-amerického psychoterapeuta, v níž autor velmi podrobně a věrohodně popisuje různé metody, jimiž se mu po dlouhá léta daří vysvobozovat z lidského nevědomí zkušenosti a zážitky, o nichž málokdo donedávna tušil, že je lidská duše vůbec učinila, totiž zkušenosti z různých fází prenatální existence, kterými lidský plod prochází od svého početí až po narození. Autor pak dokládá, že bohatství těchto zážitků obdivuhodně koresponduje se všemi základními archetypy a archetypálními vizemi či příběhy, které nalézáme - pochopitelně v tisíci rozmanitých konkrétních podobách - ve všech prastarých mýtech, tradicích, pověstech a pohádkách a především ve všech náboženstvích. Kultury, které se zrodily před dávnými tisíciletími a rozvíjely své mýty i své nejrůznější rituální praktiky zcela nezávisle na sobě, operují s týmiž základními archetypy, jejichž předobrazy dnes věda objevuje v hlubinách lidského nevědomí jakožto naše prenatální zkušenosti. Nejde přirozeně vůbec o jediný nebo hlavní zdroj těchto archetypů a všech poselství, obsažených v nejrůznějších náboženstvích, spíš jde asi jen o inspiraci vedlejší, druhotnou a doplňkovou. Přesto mne toto zjištění neobyčejně zaujalo: ukazuje, že existují hlubinné a závažné zkušenosti, které jsou společné celému lidskému rodu, a jejichž stopy lze tudíž nalézt ve všech kulturách, byť by si byly sebevzdálenější a sebenepodobnější. O celé této věci mluvím pochopitelně jen jako o jednom příkladu, který mi dala má nedávná prázdninová četba. Z mnoha jiných moderních zkoumání a koneckonců i ze srovnání, kterých je schopen každý nepředpojatý laik, vyplývá, že toho, co je všem lidským kulturám a náboženstvím společné, respektive co je skryto kdesi hluboko v jejich zdrojích a základech, je nekonečně víc a že jde o principy, zkušenosti a tak říkajíc předvědecká poznání nepoměrně podstatnější, ale i záhadnější než ta, o nichž jsem se zmínil. Přičemž to bývá - poněkud paradoxně - nejednou právě soudobá věda, která tento fakt svými mezními výkony dnes potvrzuje a oklikou tak vrací lidské poznání k lecčemus, co lidstvo od nepaměti ve všech svých kulturách tušilo a co se ještě donedávna zdálo být v perspektivě novověké vědy jen souborem iluzí či pouhých metafor. Ukazuje se například, že jsou četné další a daleko obtížněji vysvětlitelné zkušenosti, které dřímají v našem kolektivním nevědomí a vždy znovu se v různých obměnách vynořují v kulturních výkonech lidstva a mnohdy i v individuálních lidských zážitcích, nepochopitelně přesahujících okruh toho, co mohl člověk sám poznat či geneticky převzít od svých předků. Spíš jako by to přebíral na způsob rádiové antény z jakéhosi fyzikálně nezjistitelného pole obsahujícího zkušenosti celého lidského rodu. Nebo jiná věc: ukazuje se, že celé dějiny kosmu a především života jsou tajemně zapsány ve vnitřní výbavě všech lidských tvorů, promítají se do lidských výtvorů a jsou opět čímsi, co nás všechny spojuje víc, než si myslíme. Nejpodstatnější se mi zdá být ale něco jiného: nemůže to být náhoda nebo jen jakási souhra bezpočtu bludů, cítí-li se po tisíciletí lidské bytosti nejrůznějších epoch a kultur tím či oním způsobem součástmi a účastníky téhož integrálního bytí, nesoucími v sobě kus jeho nekonečnosti a věčnosti, bytí, jehož jen velmi relativními aspekty jsou nejen kategorie prostoru a času, ale dokonce i kategorie hmoty a vědomí. Nevěřím, že jen náhodou a neprávem všechny kultury předpokládají existenci něčeho, co by se dalo nazvat äpamětí bytí", do níž se vše a napořád zapisuje, a s ní související nadosobní autority či struktury autorit či struktury principů, které člověka nejen přesahují, ale k nimž se trvale vztahuje a jež jsou i jediným a posledním vysvětlením úkazu tak zvláštního, jakým je lidská odpovědnost. A nevěřím, že tolik moderních vědců, kteří se ve své práci dotkli některých těžko našemu rozumu srozumitelných záhad vzniku a dějin kosmu, tajemství hmoty a časoprostoru, jakož i tajemství života, se nakonec - když začali mluvit o transcendentnu - prostě a jen pomátlo. Naopak: zdá se mi, že jejich filozofické reflexe jsou neodlučitelné od jejich poznání. Vím, co riskuji, když toto všechno zde říkám: že budu celou divizí scientistů či žurnalistů nazván mystikem, který zneužívá slovutného univerzitního fóra k šíření svých obskurních názorů. Nebudu se na tuto divizi zlobit, protože vím dobře, že v očích dnešního člověka úvahy tohoto druhu určitý přídech obskurnosti nevyhnutelně mají, což ostatně nejednou ztěžuje život i mně samotnému: vím, že jsem ke své vlastní škodě k mnoha věcem až příliš podezíravý. Riziko posměchu je mi však malým důvodem k tomu, abych smlčel to, o čem jsem znovu a znovu přesvědčován. Abych ale shrnul to, co jsem chtěl říct: zdá se mi, že jednou z nejpodstatnějších lidských zkušeností, která je vskutku univerzální a spojuje tudíž - nebo přesněji: mohla by spojovat - vlastně celé lidstvo, je zkušenost transcendentna v tom nejširším slova smyslu. Ve Spojených státech, ale zdaleka ne jenom tam, se dnes začíná diskutovat o konfliktu civilizací jako o nejpravděpodobnější alternativě budoucího vývoje lidstva. Nejsem si jist, zda je terminologicky správné užívat v této souvislosti pojem civilizace. Tím totiž obvykle rozumíme takové historicky i zeměpisně ohraničené vývojové éry, které se vyznačují vysokým stupněm autonomie. Civilizace v tradičním slova smyslu mívaly velmi omezené vzájemné kontakty, a pokud se navzájem ovlivňovaly, tak jen velmi zdlouhavě a nepřímo, ba mnohé o sobě navzájem vůbec nevěděly. Dnes je ale situace radikálně jiná, prakticky celý svět je propojen tisícerými politickými, hospodářskými a komunikačními nitkami a pouty, všichni o sobě víme a všichni sdílíme tisícero společných návyků, technologií, modelů chování, civilizačních forem a cílů. Připadá mi proto přiměřenější chápat dnešní svět jako jedinou globální civilizaci a konflikty, které v budoucnosti hrozí, bych nazýval spíš jen konflikty jednotlivých kultur či civilizačních okruhů. Ostatně jednou z bezpočtu příčin rostoucího napětí mezi těmito okruhy je nepochybně právě fakt, že jsou nuceny stále těsněji soužít v prostoru jediné civilizace, a že si tudíž stále zřetelněji uvědomují své vzájemné rozdíly či svou äjinakost". Svého času jsem to přirovnal k životu v cele, kde si jdou její obyvatelé pochopitelně daleko víc na nervy, než kdyby se vídali jen občas. Uvedu příklad: v dnešní Evropě, dík nedávnému osvobození velké části jejích národů, začíná najednou daleko zřetelněji než dosud vystupovat do popředí hranice mezi světem pravoslavného křesťanství a světem s tradicí katolickou či protestantskou. A cestuji-li třebas po Řecku, jasně cítím, že se oci tám v prostředí jiných historických, kulturních, politických, ba možná i civilizačních tradic, než jaké znám ze své vlasti. Přesto bych se vůbec neodvážil říct, že Řecko patří k jiné civilizaci než Česká republika. Tato terminologická oprava nemění ovšem nic na faktu, že rozdíly jednotlivých kultur či civilizačních okruhů dnešního světa hrají skutečně stále významnější roli a začínají se nebezpečně promítat do mezinárodní politiky. Tento pohyb byl neobyčejně urychlen pádem komunismu a koncem bipolárního rozdělení světa. Nepřirozený systém, který byl světu vnucen a který nutně překrýval či přímo potlačoval nejrůznější historicko-kulturní rozdíly, se zhroutil a tyto rozdíly se náhle projevily s téměř explozivní silou, a to nejen ve světě postkomunistickém, ale i na Západě, a dokonce i v mnoha dalších oblastech světa. A plně souhlasím s těmi, kteří právě v této skutečnosti spatřují zárodek jedné z nejvážnějších hrozeb lidstvu v nadcházející éře. Úkolem intelektuála je - mezi jiným - předvídat jako Kassandra různé hrozby, hrůzy a katastrofy. Úkolem politika je naslouchat všem varovným hlasům, různé hrozby si uvědomovat, ale zároveň v zesílené míře přemýšlet o tom, jak jim čelit nebo jak je odvrátit. Neumím si představit, že by politik mohl vzít jen tak na vědomí, že všechno dopadne špatně, a přesto být dál politikem. Proto i já dost často přemýšlím o tom, kde hledat cestu k odvrácení hrozby, která byla nazvána äkonfliktem civilizací". Na první pohled se zdá, že východisko je téměř banálně prosté a zřejmé: jedinou záchranou dnešního světa, kdy se naštěstí zhroutily obě největší a nejobludnější totalitní utopie, jaké kdy lidstvo poznalo, to jest nacismus a komunismus, je rychlé šíření základních hodnot Západu, tedy idejí demokracie, lidských práv, občanské společnosti a svobodného trhu. Nejdynamičtější civilizace posledního tisíciletí, vyrostlá z kombinace živlu antického, křesťanského a židovského, ta civilizace, která svou expanzí dala de facto charakter celé dnešní civilizaci globální, vytvořila a rozvinula tyto hodnoty a prokázala, že úcta k nim zaručuje relativně největší míru lidské svobody, spravedlnosti a blahobytu. Přesto tento návod, jakkoli v očích západního člověka nejlepší a snad vůbec jediný možný, značnou část světa neuspokojuje. Doufat za této situace, že se bude demokracie snadno šířit a že sama od sebe konflikt kultur odvrátí, by tedy bylo víc než bláhové. Lze například pozorovat, že verbálně tyto ideje mnozí politikové či režimy vyznávají, ve své praxi jsou však jejich aplikaci na hony vzdáleni, anebo jim dávají úplně jiný obsah, než jaký jim dává Západ. Velmi často také slyšíme, že jde o koncepty natolik svázané s euroamerickou duchovní tradicí, že jsou do jiných prostředí prostě nepřenosné, ba že jsou jen vzletným obalem velmi demoralizujícího a zhoubného ducha Západu. Hlavním zdrojem námitek se přitom zdá být to, co je v očích mnoha kulturních společenství vnímáno jako neodmyslitelný produkt či průvodní jev těchto hodnot: mravní relativismus, materialismus, popření jakékoli spiri tuality, pyšné pohrdání vším nadosobním, naprostá krize autority a z ní pramenící všeobecný rozklad, uspěchaný konzumerismus a nedostatek solidarity, sobecký kult osobního či skupinového hmotného prospěchu, absence víry ve vyšší řád věcí či prostě ve věčnost, expanzionismus, pohrdající vším, co se jakkoli vzpírá zestejňující bezduchosti a racionalismu soudobé technické civilizace. Lidé v mnohých částech světa jsou přitom jakoby rozdvojeni: na jedné straně touží po prosperitě a blahobytu, jaké vidí na Západě, na druhé straně odmítají import západních hodnot a životního stylu jako něco, co pochází od ďábla. A pokud se některé vzdálené kulturní světy na současnou technickou civilizaci adaptovaly a prosperují, pak se to nejednou děje způsobem, který západnímu demokratovi nahání husí kůži. Demokracie ve své dnešní západní podobě budí zkrátka v mnoha částech světa skepsi a nedůvěru. Přiznám se, že ani mne tento návod na záchranu světa, aspoň v podobě, v jaké je dnes nabízen, moc neuspokojuje. Nikoli proto, že by byl špatný a že bych dával přednost jiným hodnotám. Neuspokojuje mne proto, že je zoufale polovičatý. Vlastně to je jen půl návodu. A jsem přesvědčen, že nebýt této polovičatosti, nevyvolával by zdaleka tak velkou nedůvěru. Nemyslím si totiž, že příčina této nedůvěry tkví v jakémsi bazálním odporu větší části světa k demokracii jako takové a k hodnotám, které umožňuje naplňovat. Tkví v něčem jiném: v omezené schopnosti dnešního demokratického světa překročit svůj vlastní stín, respektive meze svého dnešního duchovního stavu a směřování, a oslovit tím lidstvo vskutku univerzálně. Vinou této neschopnosti přestává být demokracie vnímána jako systém otevřený, schopný nejlépe odpovídat na všechny základní nároky lidské bytosti, tedy jako soubor možností, které je třeba znovu a znovu hledat, redefinovat a naplňovat, ale je vnímána jako něco takto a jen takto daného a hotového, co lze vyvážet jako auta nebo televizory a co ti osvícenější kupují a ti méně osvícení nikoliv. Jinými slovy: zdá se mi, že chyba není nebo není pouze v zaostalých příjemcích vývozu demokratických hodnot, ale i v samotné dnešní podobě či chápání těchto hodnot, v civilizačním klimatu, s nímž jsou dnes buď přímo svázány, anebo v očích velké části světa svazovány, a ovšem i ve způsobu jejich vývozu, nepostrádajícím začasté rysy nadřazenosti a paušálního pohrdání všemi, kteří se zdráhají nabízené zboží automaticky přijímat. Co je tedy onou druhou, chybějící stránkou demokratického řešení? Co vlastně tomuto jedinému smysluplnému způsobu, jak čelit budoucím konfliktům kultur, chybí? V čem tkví onen zapomínaný rozměr demokracie, který by jí mohl dávat univerzální rezonanci? Jsem hluboce přesvědčen, že to není nic jiného a nic menšího než rozměr spirituální jako výraz toho, co - jak jsem se už pokusil naznačit - spojuje všechny kultury a vlastně celé lidstvo. A má-li demokracie nejen přežít, ale má-li se i úspěšně šířit a čelit tím konfliktům kultur, pak musí podle mého názoru znovu nalézt a obnovit své vlastní transcendentální kořeny a zdroje. To znamená obnovit úctu k onomu nehmotnému řádu, který není jen nad námi, ale který je i v nás a mezi námi, a který je jediným možným a osvědčeným pramenem úcty člověka k sobě samému, k druhým, k řádu přírody i řádu lidskému, a tedy i k autoritě pozemské. Ztráta této úcty vždy vede nevyhnutelně ke ztrátě úcty k čemukoliv, od zákonů, které si lidé sami dávají, až k životu bližních a naší živoucí planetě. Zrelativizování všech mravních norem, krize autority, redukce života na honbu za okamžitým hmotným prospěchem bez ohledu na její obecné důsledky, tedy přesně to, co je vytýkáno západní demokracii, nemá svůj prapůvod v ní, ale v tom, že moderní člověk ztratil, lze-li to tak říct, svou transcendentální kotvu, a tím i jediný skutečný zdroj své odpovědnosti a sebeúcty. A demokracie, jako zatím nejlepší známý způsob naplnění lidské odpovědnosti a sebeúcty, přichází vinou této ztráty o významný kus své věrohodnosti. Oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní, všeobecné hlasovací právo, vláda zákona, svoboda projevu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví a všechny další znaky demokracie jako systému, který by měl být nejméně nespravedlivý a nejméně schopen násilí, jsou jen technickými nástroji, jimiž člověk umožňuje sám sobě žít důstojně, svobodně a odpovědně. Lidskou důstojnost, svobodu a odpovědnost však samy o sobě ještě nezaručují. Zdrojem těchto základních potencí člověka je totiž něco jiné ho: jeho vztah k tomu, co ho přesahuje. Myslím, že otcové americké demokracie to dobře věděli. Kdybych přirovnal demokracii k životodárnému záření, pak bych řekl, že toto záření je z politického hlediska jedinou nadějí dnešního lidstva, ale že může lidstvo blahodárně zasáhnout jen tehdy, bude--li nějak rezonovat s jeho nejhlubší vnitřní výbavou. A patří-li k této výbavě zkušenost transcendentna v nejširším slova smyslu, tedy úcta člověka k tomu, co ho přesahuje, bez čeho by nebyl a čeho je bytostnou součástí, pak bude mít i demokracie univerzální šanci jen tehdy, bude-li prodchnuta duchem této úcty. Jinak řečeno: má-li se demokracie úspěšně šířit a má-li šířit ve světě občanské soužití a mír, pak se musí šířit jako úsilí o novou a vskutku univerzální artikulaci všelidské zkušenosti, na niž se i my, západní vzdělanci, dnes opět rozpomínáme, jež nás spojuje s mytologiemi a náboženstvími všech kultur a jež nám otevírá cestu k porozumění jejich hodnotám. Musí se šířit prostě jako prostor společného hledání obecného dobra. To ovšem předpokládá, že se nejdřív i naše vlastní demokracie promění opět v prostor hledání a tvorby, tvůrčího dialogu a naplňování společné vůle a odpovědnosti a že přestane být pouhým kolbištěm partikulárních zájmů. Planetární demokracie dosud neexistuje, ale prostředí pro ni naše globální civilizace už otevírá: je to sama Země, kterou obýváme, propojená s Nebem, které je nad námi. Jen v tomto prostředí lze nově vytvářet vzájemnost a sounáležitost lidského rodu v úctě a vděčnosti k tomu, co každého z nás - a všechny společně - překračuje. Autoritu světového demokratického řádu nelze prostě stavět na ničem jiném než na obnovené autoritě univerza. Předpokladem účinného šíření demokracie je tedy, jak patrno, její vlastní kritická sebereflexe, ústící do jejího zniternění. Ale nejen to: zdá se mi, že to je vůbec hlavní klíč k záchraně soudobé globální civilizace jako celku nejen před nebezpečím konfliktu kultur, ale i před mnohými dalšími nebezpečími, která jí hrozí. To se samozřejmě snadno říká, ale těžko uskutečňuje. Na rozdíl od mnoha ideologických utopistů, nejrůznějších fanatiků a dogmatiků a tisíců více či méně podezřelých proroků či mesiášů, kteří bloudí tímto světem jakožto smutný symptom jeho bezradnosti, nevlastním žádný konkrétní recept na to, jak dosáhnout, aby se mysl dnešního člověka vzpamatovala do své odpovědnosti ke světu a za svět. Dvě věci se mi však zdají být jisté. Za prvé: toto zniternění demokracie stěží může mít v dnešní době podobu nějaké nové věrouky jako souboru dogmat a rituálů. Taková cesta by měla spíš účinky právě opačné: ke všem navzájem nedůvěřivým kulturním proudům by jen přibyl další, navíc asi velmi umělý, protože nevyrostlý z živné půdy mýtotvorných ér. Nastane-li určitá renesance spirituality, pak bude mít daleko spíš podobu mnohovrstevnaté a multikulturní reflexe a z ní vyrůstajícího nového étosu, ducha či stylu politického a posléze obecně společenského chování. A druhá věc: při své fatální nepoučitelnosti bude lidstvo muset bohužel asi absolvovat ještě mnoho různých Rwand a Černobylů, než pochopí, do jak neuvěřitelných krátkozrakostí se může zaplést lidský tvor, který zapomněl, že není pánembohem. Vážení přátelé, děkuji vám za pozornost i trpělivost. A také samozřejmě za to, že se smím počítat mezi nositele Ceny Jacksona H. Ralstona. 55. výročí prvního transportu Židů ostrava 18. 10. 1994 Vážení přítomní, transport ostravských Židů do Niska - jako první transport tohoto druhu v Evropě ů byl jedním z uzlových okamžiků v dějinách největší hrůzy tohoto století. Byl to totiž okamžik, kdy ideologické prohlášení jedné skupiny občanů za lidi nižšího řádu, její znerovnoprávnění a její kruté perzekuce začaly přerůstat do její fyzické izolace a posléze systematického vyvražďování. Tento transport se uskutečnil krátce po začátku druhé světové války, ale kořeny situace, která ho umožnila, leží v událostech, které vzniku války předcházely. Mám na mysli Mnichov, obsazení našeho pohraničí a posléze okupaci Čech a Moravy, což byla poslední Hitlerova zkouška pevnosti evropské demokracie, její schopnosti se bránit a jejího smyslu pro solidaritu. V této své generální zkoušce evropská demokracie neobstála, Hitlera zadržet nedokázala, a tím ho, byť proti své vůli, utvrdila v jeho naději, že si už může dovolit cokoliv. Poslední příležitost dát mu najevo, že jeho šílené plány nemají naději na úspěch, byla promarněna, a pak bylo už jen otázkou času, kdy podpálí válečný požár a spolu s ním zahájí své dílo zkázy, jehož nejobludnějším projevem byl právě holocaust jako útok nejen na jedno lidské plemeno, ale na samu podstatu novověké civilizace a na samu lidskou existenci. Hořící synagogy v obsazovaném českém pohraničí, odkud byly tisíce našich občanů vyhnány a odkud tisíce dalších, především Židů, začaly v hrůze prchat do vnitrozemí, byly logickým důsledkem Hitlerova mnichovského vítězství. Okupace českých zemí byla pak už jen jeho přirozeným pokračováním. Naše podmanění utvrdilo nacisty definitivně v názoru, že mohou napadnout Evropu a zvítězit. Hovořím o tom proto, že se mi zdá důležité právě dnes zdůraznit, kde a na kom si nacismus - po předehrách, kterými bylo obsazení Porýní a anšlus Rakouska - naposled ověřoval, jak daleko může ve svém útoku na základní lidské hodnoty jít. Leckdos by totiž rád na to z účelových důvodů zapomněl. Na linii vedoucí od mnichovského diktátu přes okupaci našich zemí k ostravskému transportu navazuje s děsivou logikou další událost, jejíž výročí - padesáté - si v této době rovněž připomínáme, totiž vyvraždění takzvaného äčeského rodinného tábora" v Osvětimi-Birkenau, tato největší vražda, jaká byla v naší moderní historii na našich občanech spáchána. Ostravský transport byl tedy nejen důsledkem událostí, které mu předcházely, ale i předznamenáním všeho, co po něm následovalo, od potupných front před pražským Veletržním palácem přes transporty do Terezína a později do vyhlazovacích táborů až po celou apokalypsu holocaustu. Vážení přítomní, jsou dva hlavní důvody, proč si musíme všechny tyto hrozné děje znovu a znovu připomínat. Především nás k tomu vede docela prostá úcta k nekonečnému utrpení našich bližních a k jejich památce, naše přirozená povinnost ctít jejich oběti a udržovat tím ono zvláštní souručenství mrtvých a živých, předků a potomků, které je jedním ze základů existence každého zdravého lidského společenství, vědomého si své vlastní totožnosti, totožnosti opřené o jasné vědomí kontinuity a smyslu všeho dobrého i zlého, co mu bylo dáno prožít. Druhým důvodem je trvalé a nepřetržitě živé varování, které k nám zaznívá z osudu všech těchto obětí násilí, krutosti, fanatismu, zvrácené ideologie a lidské podlosti. Je to varování, že nebudeme-li čelit zlu v jeho prvopočátcích, při jeho prvních nenápadných projevech, pak riskujeme, že později mu buď už čelit nedokážeme, anebo mu budeme schopni čelit jen novými lidskými oběťmi. Nacismus byl poražen, ale bylo by bláhové si myslet, že duch rasismu, kolektivní nenávisti a ochoty malých lidských duší utvrzovat se ve svém významu pácháním zločinů na jiných vymizel z tohoto světa. Bylo by bláhové doufat, že si všichni lidé už vskutku vnitřně osvojili úctu k lidské bytosti, k lidské důstojnosti, k občanské rovnosti, a že v nikom nedřímají démoni nacionální pýchy a nacionální nenávisti. Odpor k lidem jiných národů, ras či náboženství, tato zoufalá náhražka individuálního lidského sebevědomí, latentně dříme ve světě kolem nás. Je třeba mu čelit i v jeho zdánlivě nevinných prvopočátečních projevech. Je třeba čelit dokonce i pouhé lhostejnosti k takovým projevům. Řeknu to ještě tvrději: kdesi hluboko v poslední nahodilé antisemitské poznámce či bezděčně rasistickém výroku je zaklet přízrak plynové komory či pogromu. A v každém ústupku násilníkovi je zakleto nebezpečí, že se roztočí nové kolo hrůz. Vážení přátelé, dnešní den je dnem smutku, dovolte mi proto, abych na závěr řekl: äBůh nechť vás utěší jako všechny, kdo truchlí nad Siónem a Jeruzalémem, Bůh nechť vezme do své náruče všechny, kteří nevinně zahynuli!" Státní svátek České republiky praha 28. 10. 1994 Vážení spoluobčané, dnešní státní svátek nám připomíná především onen velký den naší novodobé historie, kdy se zrodil samostatný a demokratický československý stát. Ale nepřipomíná nám jen tento den. Připomíná nám i celou dvacetiletou éru první republiky, republiky, k níž se dnes - v době naší obnovené demokracie - opět obracíme jako k jednomu ze svých inspiračních zdrojů. Uvažuji-li o tom, co bylo na první republice nejcennější, napadá mne, že to byl asi zvláštní a obdivuhodně silný způsob, jímž se většina veřejnosti i politických sil s novým státem a jeho politikou vnitřně ztotožňovala. Samozřejmě: i první republika měla spoustu svých problémů, od nedořešeného vztahu k vlastní mnohonárodní struktuře přes nezdravě rozbujelé partajničení až po stíny provincialismu, dopadající na její veřejný život. Nicméně kdesi za tím vším existoval vysoký stupeň obecného konsensu v základních otázkách státní existence, obecného souhlasu s idejemi, které byly dány Československu do vínku, i s cíli, které sledovalo. Dlouhá desítiletí takzvané drobné práce, jak to nazýval Masaryk, práce sebevzdělávací, sebeuvědomovací, práce na kultivaci všech oblastí národního života, se vyplatila: zralost, s níž většina občanů přijala nový stát za svůj a pochopila, co má pro jeho rozkvět dělat, byla jejich plodem. Mravní a duchovní hodnoty a ideály, na nichž byl první československý stát založen, jakož i vize jeho postavení, smyslu a budoucnosti v evropském kontextu, jak ji zformulovali tehdejší vůdčí duchové národa, padly zkrátka na dobře připravenou půdu, ujaly se a vytvářely onen nenápadný fundament, z něhož vyrůstalo vše dobré, čím se mohla první republika vykázat. Co to konkrétně bylo? Například: rozvinuté občanské vědomí, zájem lidí o veřejný život i o účast na něm, projevující se mimo jiné v pozoruhodně rozvinutém spolkovém životě, tradiční důraz na vzdělání a vůle k tvořivé práci, podnikatelský elán i podnikatelská kultura a etika, velká míra vzájemné tolerance i solidarity, celková slušnost poměrů. Ano, to všechno bylo pro atmosféru první republiky charakteristické a to všechno spoluvytvářelo neokázalé vlastenectví jejích občanů. Zajisté chápete, proč právě na tyto světlé stránky první republiky dnes upozorňuji. Domnívám se, že jsou přesně tím, na co bychom se měli rozpomenout právě dnes i my, kteří budujeme nový český stát. Nezadržitelně totiž končí čas revoluční transformace celého společenského, politického a hospodářského systému, čas fundamentálních systémových změn, čas hektické práce na nich. Končí prostě - pět let po listopadové revoluci - definitivně éra dramatické a leckdy poněkud překotné tvorby základních předpokladů nové a dobré budoucnosti našeho státu. V této uzlové chvíli máme jen dvě možnosti. Buď se spokojíme s tím, co se už stalo, hezky si to pochválíme a pak upadneme do poněkud duchaprázdného čekání, co dobrého či nedobrého všechny provedené systémové změny přinesou, věnujíce se přitom jen jakési údržbě státu či běžné péči o jeho pokud možno nekomplikovaný provoz. A snad jen když se nám bude zdát, že někde něco začíná doutnat, rychle to pro jistotu pokropíme. Ale máme i druhou, lepší možnost, možnost, za kterou se plně stavím a kterou doporučuji, možnost, k níž nás právě vzpomínka na nejcennější stránky první republiky a jejich kořeny prokazatelně vyzývá. Touto druhou možností je, že se znovu - v klidu, nehnáni už revolučním spěchem, ale o to soustředěněji a důkladněji - zamyslíme nad smyslem všech provedených změn, nad cíli, k nimž směřujeme nebo chceme směřovat, nad posloupností dalších, už jemnějších změn, které si zvolená cesta vyžádá. Stručně řečeno: jsme na křižovatce, která nás vyzývá k novému zamyšlení o samotném charakteru státu, který vytváříme. Jinými slovy: úkolem nadcházející doby není už pouhá obnova všech základních pravidel, nástrojů a institucí demokracie a tržní ekonomiky. To všechno je v podstatě obnoveno a naším budoucím úkolem nemůže být podle mne ani pouhá starost o jejich hladký chod. Je třeba něčeho víc: začít se vší vážností hovořit o tom, jakou povahu má mít demo kracie, kterou chceme pěstovat, z jakých kořenů má vyrůstat, jaký má být její duch a kudy a kam se má dál ubírat. A stejně tak je třeba se vší vážností přemýšlet o tom, co je vlastně nutné v poměrech obnovené tržní ekonomiky na nejrůznějších úrovních konkrétně dělat, aby její výsledky směřovaly k obecnému prospěchu. Potřebujeme prostě novou vizi. Vizi shrnující naše základní představy o tom, jaká by měla být v budoucnosti role občana, role samosprávy a role státu; jak by měla být strukturována naše občanská společnost; jak budeme kultivovat způsoby našeho občanského soužití; jaká by měla být politická a ekonomická identita a strategie našeho státu v evropských souvislostech. Nastal prostě čas, kdy musíme jasně vědět, jakým způsobem otevřít prostor ke skutečně plodné a všestranné účasti občanů na veřejném životě, prostor založený na důvěře v občany a jejich schopnost řešit mnohé problémy, které dosud, aniž by musel, řeší v jejich zastoupení stát. Nastal čas, kdy musíme vědět, co a jak máme dělat pro to, aby souběžně s rostoucí výrobou rostla i skutečná kvalita života a aby domácí i zahraniční podnikatelé nejen věděli, že jsou vítáni, ale aby se orientovali i na ty oblasti, kde jsme na tom nejhůř a kde potřebujeme investice nejvíc. Bez jasné představy o tom, jak stát usnadní situaci i drobným podnikatelům a jak podpoří rozvoj infrastruktur, a bez jasné a obecně srozumitelné koncepce v oblasti politiky sociální, zdravotní, zemědělské, energetické, bytové, vzdělávací, bezpečnostní, ekologické a dal ších se v budoucnu prostě neobejdeme. Lidé musí z vlastní zkušenosti poznat, že rozvoj tržní ekonomiky neslouží jen některým, ale všem. Nastal posléze i čas, kdy je nutné si znovu a jasně říct, jakou roli chce náš stát hrát na mezinárodním poli: zda chce být vskutku respektovaným, důvěryhodným a pro svou odpovědnost a smysl pro solidaritu vskutku vítaným členem demokratického společenství, či zda chce být státem, který je pro svůj namyšleně soběstředný postoj přijímán jen se zdvořilým chladem. Vize, o níž tu mluvím, musí samozřejmě vyrůstat z jasného vědomí duchovních a mravních hodnot, na nichž je naše mladá demokracie založena, a musí vést ke konkrétní koncepční práci, od níž se pak teprve může odvíjet celá další legislativní tvorba a posléze i sama praktická politika. To všechno může pak sloužit jako přirozený rámec či východisko klidného, trpělivého a každodenního kultivování všech oblastí a složek našeho společenského života, tedy oné masarykovské drobné práce. Bez této práce jsou všechny vize jen bláhovým sněním. Ale konkrétní práce, nezakotvená v určité představě o svém smyslu, bývá naopak jen pouhým těkáním. Jít cestou, za kterou se tu stavím, není v dnešním komplexně propojeném světě, plném nových civilizačních hrozeb, nikterak jednoduché. Ale to by nemělo být důvodem pro nikoho z nás, abychom se jí vyhýbali. Na takovou pohodlnost bychom doplatili zase jen my sami. Stojíme prostě tváří v tvář nové dějinné výzvě. Kéž bychom ji vyslyšeli přinejmenším tak dobře, jak vyslyšeli naši předkové, budující první republiku, výzvu doby své! Vážení přátelé, blahopřeji vám k dnešnímu státnímu svátku! Projev ke starostům měst před komunálními volbami praha 3. 11. 1994 Vážené starostky a primátorky, vážení starostové a primátoři, byli jste prvními svobodně zvolenými představiteli našich obcí a měst po dlouhých desítiletích. Byli jste zvoleni v revoluční době zásadních společenských změn. V době, kdy velkým úkolem nás všech bylo obnovit samosprávu jako integrální součást systému zastupitelské demokracie. Byli jste zvoleni a po čtyři roky jste pracovali v podmínkách dramaticky se proměňujícího právního řádu, což na vás zajisté kladlo nemalé nároky. Byli jste zvoleni v době, kdy se teprve rodil náš politický systém a kdy zdaleka ještě nebylo vykrystalizováno spektrum politických stran. Mnozí z vás byli například zvoleni za Občanské fórum a poté, co se rozdělilo do různých stran, museli jste se do nich rozdělit i vy. Byli jste zvoleni v době, kdy ještě doznívala nadšená revoluční atmosféra a kdy mnozí z nás přijímali veřejné funkce nikoli proto, že by se tak jednoznačně cítili být k nim povoláni, ale proto, že chtěli prostě přispět k rychlé proměně poměrů v naší zemi. Podobně jako já a mnozí další politici jste byli i vy nejednou nuceni učit se za běhu běžet. A ještě na něco by se nemělo zapomínat: ve srovnání s námi, působícími na celostátní úrovni, jste byli v daleko těsnějším kontaktu s každodenními starostmi jednotlivých občanů, a museli jste tudíž vysvětlovat smysl společenských změn v naší zemi tváří v tvář jednotlivcům, dožadujícím se vaší konkrétní pomoci, daleko častěji než my. A to je mnohdy podstatně těžší než oslovovat veřejnost v televizi či rádiu. Tyto všechny okolnosti zakládaly zvláštní náročnost úkolu, který jste přijali. Oč větší byla tato náročnost, o to větší úctu zasluhuje práce, kterou jste vykonali. Všichni naši spoluobčané žijí v obcích a městech, všichni tudíž přicházeli do styku s vámi a s vaší prací, všechny jste vlastně na své úrovni zastupovali. Myslím, že bez ohledu na to, jak ten či onen občan byl spokojen s prací toho či onoho z vás, a bez ohledu na to, jak vy sami jste spokojeni s tím, čeho jste dosáhli, obstáli jste jako celek skvěle, a zasluhujete tudíž uznání a poděkování nás všech. Děkuji vám tedy v závěru vašeho působení jménem celé naší společnosti. Těm z vás, kteří znovu kandidují, děkuji za to, že se nenechali všemi překážkami přechodné doby odradit od další účasti na veřejném životě, a přeji jim úspěch ve volbách a především v práci, která je čeká. Těm z vás, kteří mají pocit, že svou roli na poli veřejné správy už splnili a že by měli svá místa uvolnit jiným, povolanějším, přeji také mnoho úspěchů v jejich dalším životě. Ať už budou působit v kterékoli oblasti společenského života, zkušenosti, které získali, se jim nepochybně zhodnotí. Dovolte mi nyní, abych využil této příležitosti k malému zamyšlení nad tím, co čeká ty z vás, kteří budou znovu zvoleni do samosprávných orgánů, i ty, kteří do nich budou zvoleni poprvé. Čtyřleté funkční období nových zastupitelstev bude zřejmě ve znamení rozsáhlé reformy veřejné správy, o jejíž užitečnosti se vedly, jak víte, dlouhé politické diskuse, a jejíž koncepce se tudíž nerodila snadno. Nicméně i v této oblasti už začíná svítat: je naděje, že některé zákony, které začnou reformu uvádět v život, by mohl parlament v dohledné době přijmout. Smyslem této reformy je především prohloubit decentralizaci našeho státu. Je známo, že bezpočet konkrétních rozhodnutí lze daleko lépe učinit na úrovni odpovídající jejich dosahu než na úrovni celostátní. Na vyšších úrovních by se mělo zásadně řešit jen to, co nelze řešit na úrovních nižších. Ti, kteří žijí v určité lokalitě, ať už jde o obec, město či region, kteří se denně zabývají jejími problémy, a znají tudíž důvěrně celé složité předivo konkrétních vztahů, v jejichž průsečíku se ten či onen konkrétní úkol ocitá, a kteří jsou navíc odpovědni právě těm občanům, jichž se bude dané rozhodnutí bezprostředně dotýkat, mohou tento úkol plnit nepoměrně kvalifikovaněji než ti, kteří jsou celé věci vzdálenější. Ale nejen to: čím centralističtější je způsob řízení země, tím víc hrozí jejímu životu uniformita, pocházející z mechanického uplatňování týchž řešení všude. Decentralizace naopak vede nutně i k větší pestrobarevnosti, a tím i bohatosti života. A co je zvlášť důležité: občanům umožňuje větší a bezprostřednější vliv na věci veřejné, a tím posiluje i jejich pocit spoluodpovědnosti za tyto věci. Není pravda, že decentralizace vzdaluje občany jejich státu. Naopak: spoluodpovědnost za jeho chod pociťují v decentralizovaném prostředí daleko silněji, protože jsou daleko bezprostředněji do něj vtaženi, byť jen ve svém lokálním prostředí. Jinými slovy: obecná odpovědnost za naši vlast a hrdost na ni jsou nejlépe zakotveny v konkrétní odpovědnosti za mikrosvět, v němž žijeme. A skrze to, co dokážeme ještě obhlédnout a co přímo zakoušíme, se nejlépe přibližujeme tomu, co už tak snadno neobhlédneme a tak přímo nezakoušíme. Co tento decentralizační záměr bude v našem případě prakticky znamenat? Jak se má uskutečnit? Především by měl být dnešní systém značně neprůhledného propojení státní správy se samosprávou, který je pozůstatkem komunistického odporu k samosprávě jako autonomní složce veřejné správy, nahrazen systémem průhlednějším, který by jedno od druhého pokud možno co nejzřetelněji odděloval. Nejen organizačně, totiž tím, že by úřady státní správy podléhající vládě byly pokud možno odděleny od úřadů sloužících samosprávě, ale i rozpočtově: vztahy mezi rozpočty samospráv a státním rozpočtem, z něhož je placena i státní správa, by měly být vztahy vnějšími, podobně jako je tomu ve vztazích státního rozpočtu k jiným nestátním subjektům. Nemá-li být obec či kraj jen odnoží centrální správy, ale samostatnou veřejnou korporací, vybavenou vlastními pravomocemi, nechť nese i plnou odpovědnost za jejich výkon, tedy i za vlastní hospodaření. Pokud jde o budoucí strukturu veřejné správy, měla by - jak se mi to zatím jeví ů spočívat zhruba na těchto principech: 1) Některé nejmenší obce, které se poněkud zbrkle osamostatnily, aniž jsou disponovány k tomu, aby se samy spravovaly, bude třeba přivést k tomu, aby se opět připojily k větším obcím, k nimž se cítí organicky patřit. Nemělo by se tak stát ovšem administrativní cestou, ale zákonným vytvořením stejných podmínek pro všechny obce, podmínek, které by znemožňovaly, aby samostatnost obcí neživotaschopných byla financována z prostředků obcí funkčních či prostředků státních. 2) Některé větší obce, které na to mají příslušný potenciál, budou i nadále vykonávat přenesené funkce státní správy. A i když v nich nebude státní správa oddělena od samosprávy organizačně, to jest zřízením dvou úřadů, měl by být aspoň výkon jednoho od druhého zřetelněji oddělen. 3) Okresy zatím musí existovat jako hlavní dnes fungující jednotky územní státní správy, nicméně nevylučoval bych, že v dlouhodobém výhledu by se mohly funkce okresních úřadů postupně přesouvat jednak dolů, tedy na obce s větší či menší mírou přenesené působnosti, jednak nahoru, totiž na krajské či zemské úřady státní správy. Tím by se postupně stíral poněkud umělý rozdíl mezi okresními městy a mnoha městy dalšími, která dříve okresními bývala, nebo která by jimi dnes být mohla. Ve vzdálenější budoucnosti by tomu pak bylo zřejmě tak, že různá města a větší obce by vedle vlastní samosprávy měly právě tolik přenesených funkcí státní správy, kolik se ukáže v tom kterém případě možné a praktické. Takový vývoj by mohl postupně posilovat strukturální symetrii mezi státní správou a samosprávou. 4) Zřízení vyšších územních samosprávných celků - jako důležitý akt naplnění naší ústavy - by mělo, domnívám se, splňovat dva hlavní úkoly: za prvé vytvořit samosprávný stupeň, který by rozhodoval o určitém okruhu věcí, jež svou povahou nepříslušejí státní správě, ale samosprávě a jež zároveň přesahují svým významem a dosahem rádius jednotlivých obcí a měst. Dnes neexistuje samosprávný článek, kterému by bylo možno starost o tyto věci svěřit. Jde tu jak o některé funkce, které dnes plní poněkud nelogicky okresní úřady, tak - a to asi především - o funkce, které svým významem přesahují nejen rámec obce či města, ale dokonce i okresu a které je přitom nepraktické, nelogické a mnohdy přímo nesmyslné spravovat přímo z centra, navíc pouze centrální exekutivou, tedy opět vně systému samosprávy. Druhým důležitým úkolem, který by zřízení vyšších celků plnilo, by byla racionalizace výkonu státní správy: mnoho funkcí, které dnes plní ministerstva, respektive jejich dekoncentráty, by plnily krajské či zemské úřady jako úřady státní správy s všeobecnou působností. Je zřejmé, jak by to občanům i podnikům usnadnilo život: s mnoha věcmi by nemuseli jezdit až do Prahy či obcházet nepřehledně rozptýlené ministerské dekoncentráty. Krajské úřady by tedy převzaly jak prvoinstanční funkce, které dnes plní ministerstva, jež by se tím stala instancí až druhou, tak druhoinstanč ní funkce v poměru k okresům či pověřeným obcím, tedy funkce, které dnes plní rovněž ministerstva. Systém státní správy by se tak stal srozumitelným, logickým a ušetřil by mnoha lidem mnoho času. A ministerstva by se konečně mohla zmenšit a věnovat se naplno svým úkolům koncepčním, legislativním, metodickým a samozřejmě i správním, byť už jen ve výrazně omezené míře. Pokud jde o samosprávné orgány vyšších celků, není v této věci zatím nic rozhodnuto, ale já se přiznám, že bych uvítal, kdyby tyto celky jako jediný svůj volený orgán měly poměrně malá, zato však dělná zastupitelstva, deseti- až dvacetičlenná, v jejichž čele by byl už pouze jejich předseda. Samosprávné orgány vyšších celků nemají rozhodovat o mnoha věcech, zato však o věcech velmi důležitých pro daný region, vyžadujících obsáhlou a kvalifikovanou diskusi. A taková práce se dá daleko operativněji dělat v menším týmu. K ruce by tato zastupitelstva měla malé servisní úřady, placené přirozeně z jejich vlastních rozpočtů. Nemyslím si zkrátka, že by bylo dobré, kdybychom měli deset či patnáct dalších stočlenných parlamentů, které by si volily své rady a chovaly se k nim pak jako ústřední parlament k vládě. Nebudujeme přece spolkový stát! K celkové stabilitě politického systému by rovněž podle mého osobního názoru přispělo, kdyby volby do těchto zastupitelstev byly založeny na kombinovaném volebním systému. Mělo by to nejméně tři výhody: za prvé užší vazbu zastupitelů s daným regionem a jejich osobnější odpovědnost k vlastním voličům, za dru hé by to omezilo nebezpečí, že krajská zastupitelstva budou mít sklon kopírovat politické dění v pražském parlamentu na úkor starostí o problematiku regionální, a za třetí by to přispělo k vrstevnatosti našeho politického systému, k jeho vyváženosti, a tím i k určité rezistenci proti náhlým politickým otřesům či nečekaným vichřicím. Tolik tedy o struktuře, k níž naše reforma zřejmě míří, nebo k níž by podle mého mínění mířit měla. Jak všichni dobře víte, jde jen o nepatrný výsek celé této problematiky. Kdybych se však zabýval vším dalším, od kompetencí samosprávných útvarů přes jejich finanční zdroje až po pravidla jejich podnikání či zakládání neziskových organizací, nepochybně bych tím jen nosil dříví do lesa: co vše je třeba změnit, zlepšit či zjednodušit, víte vy sami nejlépe. Dámy a pánové, vážení přítomní, občas slýcháme či čteme, že naše veřejnost žádnou reformu či decentralizaci nepotřebuje, a tím méně nějaké vyšší územní celky. Docela to chápu: kdybych nebyl prezidentem a mnohokrát nemluvil s bezpočtem starostů, zastupitelů, přednostů okresních úřadů a odborníků na státní správu, kdybych se zkrátka o tyto věci nezajímal a pak náhle byl - kráčeje někde po ulici - dotázán zkoumačem veřejného mínění, zda potřebuji vyšší územní samosprávné celky, asi bych také odpověděl záporně a dodal, že úředníků je dost a beztak s jejich prací nejsem spokojen. A trvalo by asi delší čas, než by mi někdo vysvětlil, že důvodem mé nespokojenosti nejsou zdaleka jen osobní vlastnosti dotyčných úředníků, ale především značně zmatený, nepříliš funkční a zbytečně centralistický systém veřejné správy, a že právě proto potřebujeme jeho reformu. Vždyť je to v podstatě jednoduché: lidem běží o to, aby měli co nejméně trápení s úřady a aby viděli, že mají na věci veřejné vliv. Jak to politici zařídí, to už je tolik zajímat nemusí. Od toho si je přece zvolili, aby takové věci vymýšleli. Dámy a pánové, v jistém smyslu platí, že to, o čem se obecně rozhoduje na úrovni celostátní, naplňuje místní samospráva konkrétním životem, a její výkony jsou tedy do značné míry zkouškou centrální politiky, prokazující její úspěchy či eventuální neúspěchy. V komunálních volbách budou mít tedy občané nejen příležitost rozhodnout o tom, kdo je bude zastupovat na úrovni, kde se rozhoduje o věcech velmi těsně se dotýkajících jejich každodenního života, ale budou se moci vyslovit jak k dosavadní práci samospráv, tak vlastně i obecně k poměrům v naší zemi. Pevně věřím, že si to uvědomují, a že se proto ve velkém počtu voleb zúčastní. Vážení přítomní, děkuji vám ještě jednou za vykonanou práci a prosím vás, abyste mé poděkování tlumočili jak svým zastupitelstvům, tak všem svým kolegům, kteří tu dnes nebyli. Přeji vám vše dobré! Světový kongres PEN klubu praha 7. 11. 1994 Vážení přítomní, milé kolegyně a milí kolegové, vícekrát jsem byl ve svém životě poctěn pozváním na světový kongres Mezinárodního Pen klubu. Nikdy mi ale režim neumožnil, abych se ho účastnil. Musel jsem se dožít osmapadesáti let, musel být v mé zemi převrat, musel jsem se stát jejím prezidentem a kongres se musel konat v Praze, abych se poprvé ve svém životě mohl této významné události zúčastnit. Zajisté chápete, že se za těchto okolností nemohu ubránit určitému dojetí. A zajisté chápete, že nejdřív vás všechny musím v Praze uvítat jako váš kolega, který se raduje z toho, že se tu může setkat s tolika autory, kterých si po dlouhá léta váží, a teprve potom jako představitel České republiky, která je poctěna tím, že jste se sjeli v ní. Od vaší přítomnosti si slibuji, že vnese do našeho až příliš materialistického a občas i trochu provinciálního prostředí významné duchovní impulsy a že obrátí aspoň na chvíli pozornost mých spoluobčanů k tématům, která přesahují úzký obzor jejich každodenní péče o sebe samé. Vám naopak přeji, abyste se tu cítili dobře, aby vaše rozpravy byly zajímavé a plodné a abyste si nalezli trochu času i na toto magické město, jehož ulicemi chodívali svého času tak zajímaví lidé, jako byl například rabbi Löw, Tycho Brahe, Kepler, Arcimboldo, Meyrink, Kafka, Werfel či Jaroslav Hašek. Tento kongres má být věnován tématu tolerance, a bude se proto nutně zabývat i tématem intolerance. Dovolte mi tedy několik málo slov k těmto tématům. Národnostní, rasová, náboženská, sociální i politická intolerance provází lidstvo po dlouhá tisíciletí a je bohužel hluboce zakotvena v lidské duši i v duši celých lidských společenství. Jenomže tak jako mnoho jiných věcí i tento jev je dnes - kdy žijeme ve světě jediné globální civilizace - mnohonásobně nebezpečnější, než byl kdy dosud. Doby, kdy konflikty národů, říší, kultur a jednotlivých civilizací měly vždy pouze lokální dosah, jsou nenávratně pryč. Na dnešní přelidněné planetě, obepnuté hustou sítí politických, hospodářských, informačních i komunikačních vazeb, se nezadržitelně začíná všechno týkat všech ještě víc a ještě jinak, než tomu bylo donedávna. Nejrůznější hrůzy soudobého světa nás dnes totiž nezasahují jen morálně, jako zlo páchané lidskými bytostmi na lidských bytostech, ale stále víc se nás začínají dotýkat i tak říkajíc fyzicky, jako něco, co i nás přímo ohrožuje. Ano, žijeme v pozoruhodné době, kdy nejen všichni víme téměř ihned téměř o všem hrozném, co se na světě stane, a jsme tím hluboce otřeseni, ale kdy kterýkoliv místní konflikt má v sobě potenciální sílu rozdělit mezinárodní společenství a stát se krystalizač ním jádrem konfliktu nepoměrně širšího, v leckterém případě dokonce globálního. Kdo z nás například ví, k jak tragické konfrontaci tří kulturních okruhů by mohla vést dnešní válka v Bosně a Hercegovině, pokud k ní bude demokratický svět i nadále lhostejný tak jako dosud? Tento alarmující stav sice zatím větší části lidstva nedochází, zvláště pak té, která se dosud necítí žádnou ze soudobých civilizačních hrozeb bezprostředně ohrožena, nicméně je to právě tento stav, kdy lidská zloba přestává být pouhým útokem na naše city a stává se naším přímým ohrožením, který by mohl vést k tomu, že by se dnešní člověk opět vzpamatoval do své odpovědnosti za svět. Jak ho ale k tomu přimět? Jak mu vysvětlit, že každé násilí na člověku přestává být už pouhým důvodem k soucitu a začíná být reálným násilím na všech? Jak vysvětlit politikům i veřejnosti, že krátkozraká orientace na pouhý osobní či skupinový zájem, na zájem pouze okamžitý, vede do pekel? Myslím, že v této věci mohou a dokonce musí svou nezastupitelnou roli sehrát spisovatelé a vůbec intelektuálové jakožto lidé, jejichž povoláním, ba přímo posláním je, aby daleko intenzivněji než jiní vnímali obecné souvislosti věcí, pociťovali obecnou odpovědnost za svět a tuto svou niternou zkušenost veřejně artikulovali. Mají k tomu v podstatě dva nástroje. Prvním z nich je to, co tvoří nejvlastnější náplň jejich práce, totiž literatura nebo prostě psaní. Hluboká analýza všech spletitých kořenů, které má intolerance v našem individuálním i kolektivním ne vědomí i vědomí, nemilosrdný rozbor všech frustrací z osamělosti, vlastní nedostačivosti a ztráty metafyzických jistot jakožto jednoho ze zdrojů lidské agresivity, prostě ostré světlo vržené na bídu soudobé lidské duše - to je, myslím, to nejdůležitější, co mohou spisovatelé dělat. Není to ostatně nic nového: dělali to přece vždycky a není důvodů, aby to nedělali i nadále. Je tu však ještě jeden nástroj, nástroj, kterého sice tu a tam intelektuálové také užívají, ale podle mého mínění pořád ještě málo. Tímto druhým nástrojem je veřejná činnost intelektuálů jakožto občanů, jejich takzvané veřejné nebo - v nejširším slova smyslu - politické angažmá. Nezapírejme si, že většina z nás, spisovatelů, se v podstatě politiky štítí, vstup do ní chápe jako zradu své nezávislosti a odmítá ho pod záminkou, že úkolem spisovatele je pouze psát. Takovým postojem ovšem přistupujeme na zvrácený princip takzvané specializace, podle kterého tu jsou jedni placeni za to, aby psali o hrůzách světa a o lidské odpovědnosti, a druzí za to, aby hrůzám světa čelili a lidskou odpovědnost nesli. Je to princip jakési pochybné dělby údělu: jeden je tu od toho, aby rozuměl světu a mravnosti, aniž musí do světa zasahovat a mravnost uskutečňovat, druhý tu je od toho, aby do světa zasahoval a choval se mravně, aniž je povinen čemukoli z toho rozumět. Připomíná mi to specializaci vědců: jedni vynalézají freony a druzí zkoumají následky ozonových děr, které freony způsobily. Spisovatel štítící se politiky mi připadá jako vědec zkoumající následky ozonových děr, kterému vůbec nevadí, že jeho nadřízený vynalézá freony. Svého času jsem žádal jednoho svého přítele, skvělého člověka a spisovatele, aby přijal určitou politickou funkci. Odmítl to argumentem, že někdo přece musí zůstat nezávislý. Odpověděl jsem mu: jestli tohle řeknete všichni, tak se může stát, že nezávislý nebudete nikdo, protože tu nebude nikoho, kdo by vám vaši nezávislost umožnil a garantoval. Zkrátka a dobře: jsem přesvědčen, že dnešní svět, nad nímž se vznáší tolik civilizačních hrozeb a který je zároveň tak málo schopen jim čelit, přímo volá po tom, aby daleko silněji na politiku působili lidé, kteří cosi z tohoto světa pochopili a vědí, co s ním dělat. Tento pocit jsem měl, když jsem byl nezávislým spisovatelem, a můj pobyt v politice mi jen potvrdil jeho oprávněnost, protože mi ukázal, jak slabounce je v dnešní světové politice přítomen ten stav mysli, který umožňuje vidět dál než jen na okraj vlastní voličské obce a jejích momentálních nálad či za horizont příštích voleb. Nevyzývám vás k tomu, vážené kolegyně a kolegové, abyste se všichni stali prezidenty svých zemí, nebo abyste každý založil nějakou politickou stranu. Považoval bych za skvělé, kdybyste udělali něco jiného, méně nápadného, ale možná důsažnějšího: totiž kdybyste zvolna začali vytvářet jakési celosvětové lobby, zvláštní bratrstvo, či, smím-li užít toho slova, jakousi poněkud spikleneckou mafii, která přijme za svůj cíl nejen psát skvělé knihy nebo občasné manifesty, ale koordinovaně, solidárně a cílevědomě působit na dnešní politiku a její lidské vnímání - třeba i s osobním nasazením, jako bylo to, jež prokázala Susan Sontagová v Sarajevu - a nej různějšími vstupy do ní, viditelnými i neviditelnými, jí otevírat oči. Politici, aspoň ti moudřejší, takové působení neodmítnou, ale naopak uvítají. Jak já bych například uvítal, kdyby v mé zemi konečně zazněl vskutku silně, výmluvně a nepřeslechnutelně hlas mých kolegů, byť by byl k poměrům sebekritičtější! Hlas, který by nebyl pouhým hudrováním či pouhou ezoterickou reflexí, ale jasným společenským a politickým faktem. Milé kolegyně a milí kolegové, zdá-li se vám, že jsem této tribuny využil či zneužil k malému kázání, prosím, abyste mi to prominuli. A pokud jsem od vás žádal něco, co už dávno děláte, omlouvám se vám dvojnásob. A ještě o jednu věc prosím: nezapomeňte pozvednout svůj společný hlas na obranu našeho kolegy a přítele Salmana Rushdieho, na kterého stále ještě míří smrtonosný šíp, a na obranu nositele Nobelovy ceny Wole Soyinky, který sem nemohl přijet, protože mu to jeho vláda znemožnila. Vyjádřete, prosím, i naši společnou solidaritu se všemi bosenskými intelektuály, kteří vedou statečný a nerovný zápas kultury se zločinným fanatismem etnických čističů, těchto živoucích dokladů toho, kam až může vést lidská intolerance. Děkuji vám za pozornost a přeji vašemu kongresu úspěch! Den boje studentů za svobodu a demokracii praha 17. 11. 1994 Studentky a studenti, vážení hosté, vítám vás na Pražském hradě! Je to asi poprvé, kdy Vladislavský sál, místo, které je po staletí a právem pociťováno jako symbolické centrum naší státnosti, je naplněn studenty. Tato poněkud nezvyklá událost má své velmi srozumitelné důvody. K dobrým tradicím našeho národního společenství, jak je postupně formovala jeho pohnutá historie, patří i tradičně zesílený smysl našeho studentstva pro pravdu a spravedlnost a odvaha mnohých studentů v kritických chvílích tento smysl osvědčit. Přispíval k tomu zajisté i náš tradiční respekt ke vzdělání, související s tím, že to mnohokrát v našich dějinách byli právě vzdělanci, kteří museli víc, než je v jiných zemích obvyklé, udržovat kontinuitu národního vědomí a vyjadřovat národní vůli. Studentský smysl pro pravdu, spravedlnost, svobodu a lidskou důstojnost býval u nás jednou spojen se vzdorem proti moci, která tyto hodnoty potlačovala, jindy s podporou moci, která je zaručovala, jindy s obojím současně. Odpor studentů proti nacistické zvůli potrestaný zavřením vysokých škol v roce 1939 a vrcholící mohutnou účastí studentstva na pohřbu Jana Opletala se zapsal do moderních dějin, a když se stal později 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva, byl to velký projev obecného uznání tehdejším československým studentům. I v roce 1948 mnozí naši studenti rychle pochopili pravou podstatu únorových událostí a ve velkém počtu zamířili v oněch pohnutých dnech sem, na Pražský hrad. Na rozdíl od vás sem nedorazili a našemu společenství pak bylo dáno prožít dlouhou dobu nesvobody. Mám v živé paměti první a tvrdě potrestané výrazy studentské svobodomyslnosti z konce padesátých let i naše studentské hnutí z konce let šedesátých, postoje studentů v době Pražského jara a pak po okupaci. Byl jsem tehdy - ač starší než oni - se studenty v úzkém kontaktu, vystupoval na jejich stávkových shromážděních, spolupracoval s nimi. A musím říct, že ze všech společenských sil, které hrály v té době nějakou významnější roli, mi bylo tehdejší studentské hnutí snad nejbližší. Studentský odpor proti okupaci vyústil tehdy do události, z které se zatajil celému světu dech: byla jí oběť nejvyšší, kterou přinesl naší společné věci student Jan Palach. Historie zásadních vstupů studentstva do života naší společnosti prozatím vyvrcholila 17. listopadem 1989 a tím, co po něm bezprostředně následovalo. Byli to především studenti, kteří si svobodně připomenuli památku Jana Opletala, a byli to opět oni, kteří se - po tvrdém zásahu totalitní moci proti jejich pokojné manifestaci - jako první vzbouřili. Obdivuhodně rychle se zorganizovali, ihned vyhlásili protestní stávky, formulovali své požadavky a stali se tak rozbuškou, která podpálila československou pokojnou revoluci proti komunismu, revoluci, která nám všem vrátila svobodu a demokracii. Samozřejmě: příznivá mezinárodní konstelace, vysoký stupeň vnitřního rozkladu totalitní moci i rostoucí obecná občanská nespokojenost, dlouhodobá práce takzvané disidentské opozice, rychle probuzená solidarita divadelníků, středoškoláků, učňů a hned po nich stovek dalších skupin a vrstev obyvatelstva, organizátorská práce těch, kteří založili Občanské fórum, a mnoho dalších faktorů hrálo tehdy svou nezastupitelnou roli. Nikdo však nemůže popřít, že významnou roli na samotném začátku celého toho rychlého spádu událostí sehráli tehdejší studenti, že to byli především oni, kdo dali do pohybu sněhovou kouli, z níž se pak stala lavina, a že tedy opět - tak jako mnozí jejich předchůdci - prokázali v uzlové dějinné chvíli svou schopnost stát na straně pravdy a inspirovat celou společnost. Vy, kteří jste tu dnes přítomni, jste až na výjimky tehdejší události buď přímo nezažili, anebo jste je prožívali a účastnili se jich jako středoškoláci. Přesto, anebo právě proto bych byl rád, abyste svou dnešní přítomnost na Pražském hradě - v den pátého výročí začátku naší demokratické revoluce - chápali jako projev díku a uznání naší dnešní republiky studentskému stavu za to, co v různých dobách vykonal pro naši svobodu. Vážení přátelé, první dny a týdny po 17. listopadu 1989 se vyznačovaly velkým občanským vzepětím: většina z nás se radovala z toho, že končí pustá desítiletí bezčasí a nesvobody, že jsme se této změny dožili a že se na ní můžeme podílet. V lidech se náhle probudila opět naděje, zájem o věci veřejné, pocit sounáležitosti a solidarity, ochota cosi riskovat nebo i obětovat společnému cíli. Společnost - v duchu naší humanistické tradice - přijala ideu nenásilného vzdoru, nešlo jí o mstu či odplatu, ale o spravedlnost, o pravdu, o vítězství lidskosti a rozumu nad pýchou, nenávistí a nesmyslem. Byl to čas nepřetržitých a krásných překvapení, čas velkých improvizací, čas kolektivní fantazie. Lidé najednou zase uměli být spolu; bez dlouhého domlouvání bylo všem jasné, o co jde; shoda ve společně sdílených ideálech byla až fascinující. Tehdejší děje měly rysy mnoha různých kulturních žánrů, od antického dramatu až po pohádku. Bylo zvláštní a krásné, že celou revoluci provázela hudba, modlitba i spontánní výtvarný projev. My, kteří jsme byli v centru dění, jsme byli znovu a znovu zaskakováni rychlostí, s níž se nám před očima hroutil komunistický režim a celá gigantická struktura totalitního ovládání společnosti. Znovu a znovu jsme byli zaskakováni i tím, jak nás spád událostí nutil přecházet od pouhých protestů, kritiky či požadavků k přejímání moci do vlastních rukou. Nadšení veřejnosti z rychlého sledu změn bylo ohromné. Bylo samozřejmě i trochu nebezpečné: mnoho lidí svádělo k iluzi, že od této chvíle nebu dou mít už žádné starosti, a když se to pak nestalo, byli zklamáni a frustrováni. Ale i to asi patří k věci. Rozhodující podle mne bylo, že se dík šťastné souhře mnoha okolností a především dík velkému kulturnímu potenciálu, který v naší společnosti dřímal, podařilo v naší zemi něco zcela nevídaného: komunismus se zhroutil rychle a tak říkajíc spořádaně, bez enervujících přechodných fází perestrojkového typu, a nebylo za to nutno zaplatit krví. Československou revoluci obdivoval tehdy celý svět, což zjednalo naší zemi velkou autoritu na mezinárodním jevišti. Československá demokratická revoluce je dnes, po pěti letech, už minulostí. Její atmosféra se nevrátí, její průběh se stane předmětem historických studií a vzpomínky na ni součástí naší společné paměti. Přesto si myslím, že 17. listopad ještě velmi dlouho nebude a nemůže být jen takzvaným významným dnem, jak ho definuje oficiální kalendář, to jest jedním z výročí mezi mnoha jinými, která si připomínáme pouze proto, že nezapomínáme na vlastní historii a že ctíme její světlé okamžiky. 17. listopad - podobně jako 28. říjen - ze samé podstaty věci bude ještě dlouho čímsi víc: totiž výzvou k přemýšlení a k sebereflexi, živým impulsem k tázání po našem vztahu k hodnotám, jež pro nás ztělesňuje. Otázce, jak se daří naplňovat ony dobré, byť velmi obecné cíle a ideály, které naši společnost tehdy tak obdivuhodně spojovaly, se prostě nevyhneme. Pokusím se nabídnout vám na ni svou vlastní stručnou odpověď. Nejprve o tom, co se daří: Česká republika, jako jeden ze dvou následnických států Československa, je demokratickou zemí s fungujícím parlamentním systémem, založeným na pluralitě politických stran. Měli jsme už troje svobodné volby, čtvrtých - prvních v samostatné České republice - se účastníme zítra. Máme demokratickou ústavu a většinu ústavních institucí, s nimiž naše ústava počítá. Občané se těší ze všech základních občanských svobod, na nichž je demokratický stát založen, jako je svoboda projevu, svoboda sdružování, svoboda pohybu. Byla--li obnova demokracie jedním z cílů listopadové revoluce, pak můžeme s klidným svědomím říct, že tento cíl naplňujeme. Tisíc a jednu věc lze samozřejmě naší demokracii vytknout, ale které demokracii nelze nic vytknout? Vždyť demokracie není nikdy hotový stav, je to vždycky jen cesta. A my po této cestě jdeme a už z ní, jak pevně doufám, nesejdeme. Po několika měsících intenzivních diskusí byla přijata v roce 1990 koncepce naší ekonomické transformace a tato koncepce se rovněž uskutečňuje. Většina jejích základních kroků byla už provedena a lze říct, že v zásadě dnes žijeme opět v prostředí tržní ekonomiky a obnoveného soukromého vlastnictví. Otřesy, které dosud provedené kroky způsobily, byly přitom podstatně menší, než mnozí předpokládali. Za nejdůležitější ovšem považuji, že se překvapivě rychle a v překvapivě velkém rozsahu probudil k životu podnikatelský potenciál, který v lidech dřímal a s jehož probuzením naše transformace počítala. Bez toho by celá tato bezprecedentní operace nejen nemohla být úspěšná, ale vůbec by nemohla proběhnout. Stovky tisíc soukromých podnikatelů a miliony akcionářů jsou vlastně jejím nejdůležitějším aktérem. Ale nejen oni: platí to i o milionech zaměstnanců, kteří přijali soukromé vlastnictví a s ním duch výkonu a profesionality jako přirozený základ zdravé a prosperující ekonomiky. Mnoho lidí, kteří za tuto transformaci museli zaplatit ztrátou dřívějších existenčních jistot, pochopilo, že jejich oběť měla smysl. Myslím tedy, že ani v tomto bodě jsme nezůstali listopadovým očekáváním, mezi nimiž byla i vůle k obnově tržní ekonomiky, něco dlužni. Důležité samozřejmě i zde je, co budeme dělat dál, jak se dokážeme v novém prostředí pohybovat a jak rychle a vskutku koncepčně dokážeme všechny provedené systémové změny obracet ve skutečnou prosperitu celé společnosti. Kdo říká, že jsme kompletně opustili listopadové ideály, nemá pravdu. Budujeme přece ten politický a hospodářský systém, k jehož budování naše revoluce směřovala, a ve tvorbě jeho institucionálních, systémových, strukturálních a legislativních základů jsme nepochybně urazili úctyhodný kus cesty. Přesto, vážení přátelé, docela rozumím těm, kteří tvrdí, že se mnohá listopadová očekávání nenaplnila, nebo že jsme dokonce na leccos z listopadových ideálů zapomněli. Atmosféra, duch, étos a sám charakter listopadové revoluce byly totiž spojeny s velkým okruhem představ a nadějí v oné zvláštní sféře jevů, které přesahují pouhé proměny institucí, mechanismů a kompetenčních, vlastnických a všech dalších exaktně popsatelných společenských vztahů. Jde o jevy, které nelze vtělit do zákonů či vyhlášek nebo zobrazit souborem statistických údajů, které ale také spoluvytvářejí náš život a leckdy se dotýkají našich duší naléhavěji než to všechno, co je měřitelné a tak říkajíc vědecky popsatelné. Zajisté tušíte, o jaké oblasti mluvím. V atmosféře obecné pospolitosti a nadšení, charakteristické pro dobu listopadové revoluce, mnozí z nás doufali - a je to víc než pochopitelné ů, že se něco významně změní i v samotném způsobu našeho lidského soužití. Zdálo se, že lidé rychle vystoupí ze všech sobeckých ulit, do nichž je zahnal komunismus, a že všechen společenský život dostane najednou daleko lidštější obrysy, lidé přestanou být na sebe zlí a už natrvalo si ponechají aspoň něco z onoho pocitu bratrství, který v nich probudila revoluce. Zdálo se, že takové hodnoty, jako je solidarita, duchovní rozměr života, láska k bližnímu, tolerance, vůle se navzájem domluvit, obyčejná ohleduplnost, zažijí náhle jakousi renesanci. Plně chápu zklamání těch, kteří takovou renesanci v naší zemi nepozorují. A plně chápu, že oč víc - a leckdy s velkou dávkou naivity - v ni doufali, o to jsou dnes zklamanější. Pravda, k nějaké totální skepsi tu rozhodně důvody nejsou: lze přece jmenovat ohromné množství dobrých věcí, od projevů lidské solidarity až po všechny druhy neokázalé tvořivosti včetně poctivého podnikání, které můžeme kolem sebe pozorovat a které se rozvinuly a vůbec mohly rozvinout až ve svobodných poměrech! K radosti nad duchovním a morálním stavem naší společnosti však přesto důvody nemáme. Kriminalita pořád roste, byť dnes snad už o něco pomaleji; ukazuje se, že značná část naší společnosti je zasažena bacilem rasismu; mnoho lidí si myslí, že svoboda znamená právo páchat cokoliv a že trh se vylučuje s etikou, což je mimo jiné nesmírný omyl: trh se naopak bez etiky neobejde; šíří se drogové závislosti, kult násilí, obecná lhostejnost k osudu druhých; úcta k právu a vůbec právní vědomí jsou na úrovni nevalné; politická kultura a vůbec kultura veřejného života mají nejednou rysy téměř kocourkovské; hodně lidí, kterým se zhroutila dosavadní struktura jistot a kteří si nedokázali vytvořit strukturu novou či se s novou strukturou jistot identifikovat, podléhá frustraci a přijímá šálivou nabídku snadných řešení od různých extremistických pseudovůdců národa. Od Západu se daleko rychleji než občanské a politické kultuře učíme žít v duchaprázdném světě pitomých reklam a ještě pitomějších seriálů, nechávajíce si jimi bez odporu vyprazdňovat své životy i duše. Lze zajisté namítnout, že jde z velké části o jevy obecně civilizační a že není důvodů, proč by na tom měla být Česká republika líp než kdokoliv jiný. Já osobně takovou námitku nepřijímám: existují-li určité obecně civilizační hrozby, jimž je třeba čelit, pak jim nelze čelit jinak než tím, že každý začne sám u sebe. Česká republika tedy u České republiky. Zneklidňujícím jevům, o nichž tu mluvím, se pochopitelně snaží náš parlament, vláda, politické strany a četné další organismy znovu se rodící občan ské společnosti různými konkrétními způsoby čelit. Tu lépe, tu hůř; tu zřetelněji a viditelněji, tu méně zřetelně a méně viditelně; tu koncepčněji, tu jen improvizovaně; tu úspěšněji a tu neúspěšně. Všichni však jako bychom trochu zapomínali na jednu veledůležitou věc: sebedůmyslnější konkrétní způsoby, jak se s těmi či oněmi alarmujícími úkazy vyrovnávat, nemohou mít valnou naději na skutečně nesporný úspěch, nebudeme-li dělat nepoměrně víc pro celkové zlepšení klimatu v naší zemi. Jen v příznivých klimatických podmínkách mají ty či ony konkrétní kroky naději na úspěch, jen celková změna klimatu může vytvářet situace, kdy mnohé nedobré věci se dít nebudou - nikoli proto, že jim v tom ten či onen zákon či vyhláška zabrání, ale prostě proto, že je předem znemožní samo mravní ovzduší, v němž žijeme. Společenské klima je ovšem jedním z přesně těch úkazů, které se vyznačují ztíženou mírou exaktní uchopitelnosti, a tudíž i rezistencí proti všem jednoduchým institucionálním či systémovým návodům, jak je změnit k lepšímu. To, čemu se poněkud pateticky říká mravní obroda národa, nelze provádět týmž způsobem, jakým se například provádí ekonomická transformace. Tedy přijímáním určitých zákonů a budováním určitých institucí nebo projektem jakéhosi äsouboru opatření" či äharmonogramu kroků". Zřízením Ministerstva pro pěstování občanské odpovědnosti, Státního výboru pro slušnost či Nejvyššího úřadu pro pěstování naděje a dobré nálady bychom věru asi valných úspěchů nedosáhli. Lze tedy vůbec něco dělat? Anebo stačí nechat klima klimatem, nestarat se o ně a doufat, že běh času a další stabilizace politických i hospodářských poměrů se o jeho zlepšení samočinně postarají? Jsem hluboce přesvědčen, že spoléhat se na samočinný účinek stabilizujícího se politického a ekonomického systému nestačí a že je možné a nutné dělat víc. To, co tu poněkud zjednodušeně nazývám společenským klimatem, vytvářejí pochopitelně všichni občané a je to ovlivňováno tisíci nejrůznějších více či méně zjistitelných, ale mnohdy i téměř nezjistitelných faktorů. Vším, co s tím souvisí, se tu přirozeně zabývat nemohu. O jedné věci bych se však přeci jen rád zmínil. Totiž o tom, co by mohli dělat politici a vzdělanci, tedy ti, kteří mají z různých důvodů na obecné klima větší vliv než ostatní. Z možností, které mají, bych jmenoval aspoň některé, ty, které se mi zdají být v tuto chvíli nejdůležitější. 1) Nesmírný vliv na obecné společenské klima, větší asi, než si často uvědomujeme, má to, co se obvykle označuje jako politická kultura. Je velmi důležité, co jako politici říkáme veřejnosti, tedy do jaké míry zdůrazňujeme a vysvětlujeme obsah a význam všech základních duchovních, morálních a občanských hodnot, na nichž je naše demokratická společnost založena. Vytrvalé a citlivé prohlubování víry v tyto hodnoty, prohlubování založené na důvěře v občany a ve všechno dobré, co v nich je, a nikoli na přezíravosti plynoucí z presumpce jejich špatných úmyslů, není nikdy zbytečné a vždy by na ně měl při rozpravě o všech konkrétních politických otázkách vybýt čas. Nemyslím tím však jen toto, tedy obsah sdělovaného. Stejně důležitý, ne-li ještě důležitější je způsob tohoto sdělování a vůbec sám způsob politického chování, to znamená způsob přístupu k různým jevům, dobrým i špatným, které život přináší, způsob komunikace mezi ústavními institucemi, jednotlivými politiky navzájem i jejich komunikace s různými organismy občanské společnosti; stupeň jejich způsobilosti naslouchat druhým a nemlít si pořád jen tu svou; schopnost hledat vzájemnou shodu a volit vždy vhodný styl počínání, založený na korektnosti a noblese; odvahu ovládat se, vzdorovat pokušení být jízlivý a propadat svému odporu k protivníkovi; schopnost zbavit se pýchy a nebát se i sebeironie. Setkávají-li se občané u svých politiků s vlídností, laskavostí, srdečností, upřímností, ochotou slyšet i nepříjemné pravdy a přemýšlet o nich, s ohleduplností, tolerancí, úctou k druhým a desítkami podobných vlastností, pak to má i na jejich chování nesmírný vliv, větší, než sami vůbec tuší. Nalézají-li naopak u politiků lhostejnost nebo aspoň poněkud ležérní vztah ke špatným věcem či přímo ke zlu, anebo je-li vzájemná nevraživost tím hlavním, co z jejich počínání vnímají, okamžitě - byť opět nevědomě - to přijímají téměř jako výzvu k následování. 2) Za velmi nedobré považuji, chovají-li se občas politické strany tak, jako by měly monopol na poznání, na pravdu a na řešení čehokoliv. Myslím si, že politické strany nejsou samy sobě cílem, a do konce že moc, o kterou usilují, není sama sobě cílem, ale že jak strany, tak sama moc, kterou mají, jsou jen prostředky k prosazování určitých dobrých věcí. Pestrobarevný hlas vrstevnatého občanského prostředí, tlumočený jednotlivci i nejrůznějšími jejich skupinami či organizacemi, stejně jako hlas vzdělanců, odborníků, akademických kruhů, inteligence a intelektuálů, by proto neměly strany přezírat či chápat jako cosi méně hodnotného, protože s nimi přímo nespojeného, ale naopak jako životodárné prostředí své vlastní práce. Jejich úkolem je absorbovat bohatství těchto hlasů, orientovat se v nich, vybírat z nich vše, co ze své perspektivy považují za validní, a posléze proměňovat tuto vstřebanou sumu občanského poznání a občanské vůle do svých programů a své politiky. Strany, které si nevšímají - zahleděny samy do sebe - tohoto svého životodárného okolí, nutně začínají vnitřně chřadnout a pustnout, stávajíce se pouhými výtahy k moci. Ano, nechť strany artikulují své vize, nechť hledají to, co je jejich vizím společné a co by mohlo vytvářet základ jakéhosi obecného politického konsensu, ale nechť proboha nepropadají iluzi, že si na to vystačí samy, protože jen ony jsou disponovány k tomu, aby věděly, co a jak má být. Jsou tu proto, aby určitou širší občanskou vůli politicky artikulovaly a prosazovaly, nikoli proto, aby ji beze zbytku nahrazovaly vůlí svou či vůlí svých vůdců. Tato jejich otevřenost a úcta ke všemu, co stojí mimo ně, neznamená pochopitelně jakékoli podbízení. Naopak: největší úctu si - umí-li to - může politik vydobýt právě tím, že se nebojí prosazovat dobrou věc i proti převládajícímu předsudku a demonstrovat tím, že mu jde vskutku o ni, a nikoli jen o vlastní postavení. 3) S tématem politické kultury souvisí neméně důležité téma, totiž téma úcty k zákonu a vůbec právního vědomí. Oslabený vztah politika k právu má svůj zákonitý důsledek v tom, že i občané přestanou brát zákony vážně. Dá-li například někdo z nás najevo, že je celkem jedno, bude-li ta či ona další ústavní instituce existovat, či nikoliv, pak tím nepřímo povzbudí občana v přesvědčení, že je jedno, bude-li platit daně, či nikoliv. 4) Vím, že leckdos se mnou nebude asi souhlasit, ale já si myslím, že vzdělanci a politici, byť by byli jakkoli kritičtí, musí - chtějí-li přispět k něčemu dobrému - šířit kolem sebe naději. Nerozumím tím nějaké populistické a nesplnitelné sliby, sebeobelhávání či neustálé chválení všeho. Rozumím tím schopnost hledat dobrý směr a schopnost přesvědčovat veřejnost o tom, že cesta dobrým směrem je reálná, vnáší do lidských duší pocit smyslu a umožňuje člověku snášet i daleko nepříjemnější věci, než jaké je schopen snést ten, kdo naději nemá. Zklamání těch, kteří se domnívají, že se naše společnost nebo politika státu vzdalují listopadovým ideálům, vnímám - mimo jiné a možná především - jako výzvu nám, politikům a vůbec vzdělancům, abychom se snažili dělat daleko víc - ať už způsoby, o nichž jsem mluvil, nebo jakkoli jinak - pro zlepšování společenského klimatu v naší zemi. A jsem přesvědčen o tom, že mnoho konkrétních věcí v nejrůznějších sférách společenského i soukromého ži vota se bude daleko lépe dařit, bude-li se na nich pracovat v lepším ovzduší, v ovzduší prodchnutém dobrým duchem naděje. Vážení přátelé, na závěr bych se rád - tváří v tvář právě vám - zmínil o tom, jaký význam přisuzuji vzdělanosti. Řekl jsem to už vícekrát a rád to opakuji znovu: žádný z velkých problémů dnešního světa nelze řešit bez účasti vzdělanců. Ale nemyslím tím pouhé specialisty v těch či oněch vědních oborech. Myslím tím vzdělance jako lidi, kteří si uvědomují všechny širší a hluboké souvislosti jevů, a kteří proto pociťují i zesílenou odpovědnost za svět. Bez vědomí souvislostí dnes nelze řešit už téměř nic. Vždyť stovky problémů, které má dnes lidstvo samo se sebou, vznikly právě tím, že se v různých oblastech vlastní činnosti zběsile řítilo jediným směrem, vyrůstajícím z určitého speciálního poznatku, a že zaslepeno dílčím prospěchem, který mu z toho vzejde, zapomnělo přihlédnout i ke všem dalším vazbám, často nenápadným, nepřímým a až po dlouhé době se projevujícím, které daná činnost má. Domnívám se, že naše školy by měly nejen předávat informace, ale vychovávat k samostatnému, komplexnímu a odpovědnému myšlení a vytvářet prostor k růstu skutečných osobností, které budou schopny nejen se úspěšně vyrovnávat s problémy našeho světa a hledat cesty k jeho lepší budoucnosti, ale které budou schopny přebírat i plnou odpovědnost za všechny důsledky své práce, jakož vůbec za stav věcí, které je obklopují. Investice do takto pojatého školství se celé společnosti stonásobně vrátí, byť možná později a nepřímo. Slibuji vám, že udělám vše, co je v mých možnostech a silách, abych tvorbu takovéhoto školství podpořil. Studentky a studenti, vyspělou občanskou společnost, odolnou proti nejrozmanitějším ohrožením, si lze stěží představit bez všestranně vzdělaných lidí. A bez kritického zrcadla, které společenské situaci nastavují vzdělanci, si lze stěží představit dobré společenské klima. Osud naší země a kvalita občanského soužití záležejí tedy už dnes i na vás. A jak bude čas plynout, budou na vás záležet stále víc. Rád bych se dožil doby, kdy vaše generace, vyrůstající už ve svobodných poměrech, převezme správu veřejných věcí v naší zemi do svých rukou. A přeji si jediné: abyste byli věrni sami sobě, svému svědomí, všemu dobrému, co je ve vás, i všemu dobrému, co vytvořili vaši předkové, a abyste ctili to, co vás přesahuje, a pokoušeli se toho dotknout s pokorou vlastní skutečným vzdělancům! Blahopřeji vám k vašemu dnešnímu svátku a přeji vám mnoho úspěchů a radosti v práci i v životě! Vrcholné setkání KBSE budapešť 6. 12. 1994 Vážený pane předsedo, dámy a pánové, vážené shromáždění, scházíme se v době, kdy se blíží padesáté výročí konce druhé světové války, která znamenala nesmírné utrpení mnoha národů a v níž byl sice poražen fašismus, ale která měla nakonec za následek tragické rozdělení našeho kontinentu. Scházíme se zároveň v době pátého výročí pádu berlínské zdi a zhroucení totalitních systémů v naší části světa, a tím i konce tohoto jejího rozdělení. Domnívám se, že tato výročí nás přímo vybízejí k zamyšlení, jak se nám daří odpovědět na bezprecedentní výzvu této éry, totiž výzvu uspořádat poměry v Evropě nově a konečně opravdu spravedlivě. Ano, vlastně až dnes má Evropa reálnou šanci založit svůj pořádek na respektu k vůli všech jejích národů, na jejich rovnoprávné spolupráci, na takových hodnotách, jakými jsou demokracie, právní stát, občanská společnost, tržní ekonomika, odpovědnost za obecný osud lidského společenství a úcta k řádu přírody i mravnímu řádu v nás. Leccos se pochopitelně za posledních pět let podařilo: naše země rozvíjejí bohatou síť dobrých vzájemných vztahů v mnoha konkrétních oblastech, a to jak bilaterálně, tak na půdě různých mezinárodních organizací. Shodli jsme se i na mnoha obecných principech, jimiž se hodláme nadále řídit, ať už jsou vyjádřeny v Pařížské chartě či dalších dokumentech. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že realita nového a vskutku stabilního evropského uspořádání se rodí podstatně tíž, bolestněji a pomaleji, než většina z nás před pěti lety očekávala. Mnohé země, které se zbavily totalitních režimů, se stále cítí být nedostatečně zakotveny v pospolitosti demokratických států a leckdy jsou i zklamány zdrženlivostí, s níž jim tato pospolitost otevírá svou náruč. Nebezpečně se probouzejí k životu nejrůznější démoni, o nichž jsme se domnívali, že jsou už definitivně vypuzeni z mysli lidí i národů, a tito démoni nenápadně, ale systematicky rozleptávají principy, na nichž jsme začali stavět mírovou budoucnost Evropy. Až příliš často jako bychom naráželi na nedostatek velkorysosti, historického nadhledu, odvahy k novým řešením, skutečné prozíravosti. V bývalé Jugoslávii Evropané dále trpí a umírají, a umírá dokonce i naděje, že Evropa bude schopna tyto hrůzy ukončit. Nové konflikty, reálné i potenciální, se objevují v různých nástupnických státech bývalého Sovětského svazu i na jiných místech. A demokraté jako by - tváří v tvář této varovné situaci - přešlapovali na místě, ba jako by byli občas zcela bezradní a svou neschopnost shodnout se na jasných a odvážných řešeních maskovali hypertrofií slov. Času přitom není na zbyt: čím déle budou demokraté váhat s budováním nového evropského uspořádání, tím větší bude nebezpečí, že naši část světa začnou uspořádávat jiní: nacionalisté, šovinisté, populisté a extremisté, a že nám jednoho dne nezbude než se jen divit, jak tato velká šance byla promarněna. Co tedy dělat? Na čem novém je třeba se shodnout? Evropa je a vždycky byla v podstatě jedinou politickou entitou, byť nesmírně pestrou a rozmanitou. V minulosti bývalo její vnitřní uspořádání obvykle založeno na vůli těch mocnějších, kteří svou představu víceméně vnutili těm méně mocným. Dnes má Evropa šanci založit svůj pořádek, mír a budoucí stabilitu na rovnoprávném dorozumění všech. To je ovšem možné a myslitelné jen tehdy, budou-li splněny určité předpoklady. Snad nejdůležitějším z nich je vůle k vzájemnému porozumění a solidaritě a úcta k tradicím a identitě těch druhých, jakož i k normám, které platí pro všechny. Z tohoto porozumění a z této úcty by pak měl vyrůstat obecný respekt k právu různých zemí svobodně se rozhodnout o své budoucnosti. Nikdo nikomu nesmí bránit v tom, aby se ucházel o místo či členství v tom svazku, s nímž ho pojí civilizační, geografické, bezpečnostní, historické i kulturní vazby. Všechny státy by se přitom měly zbavit apriorního podezření, že příslušnost jiného státu k té či oné evropské instituci je ohrožuje nebo vůbec že existence jakékoli evropské instituce je namířena proti existenci instituce jiné či proti jinému státu. Kdyby se tento princip prosadil v politické praxi států KBSE, znamenalo by to významný krok vpřed. Tak pestrý kontinent, jakým je Evropa, může být dobře uspořádán jen tehdy, nalezne-li každý v jeho politické architektuře své nejpřirozenější místo. Mezi různými evropskými institucemi, organizacemi či svazky dominují dnes dva útvary: Severoatlantická aliance jako svazek některých demokratických evropských států s USA a Kanadou, tedy jako nesmírně důležité propojení Evropy s civilizačně jí tak blízkým severoamerickým kontinentem, a Evropská unie jako útvar pouze evropský, který míří k vysokému stupni integrace ekonomické i politické. Některé evropské státy, které nejsou členy těchto svazků, především pak ty, které donedávna patřily do sovětské mocenské sféry, mají s těmito dvěma útvary dnes dobré vztahy, přibližují se jim a usilují o své brzké včlenění do nich. Je to proces přirozený, vyrůstající z určité historické, kulturní a geografické logiky. V zájmu mírového uspořádání v Evropě by rozhodně nebylo, kdyby tomuto procesu kdokoliv bránil. Rusko má v Evropě své zcela specifické postavení. Je to ohromná euroasijská mocnost, která dnes prožívá dramatickou vnitřní transformaci. Bez velmi těsné a do jisté míry i institucionalizované spolupráce toho, čemu se říká Západ, s Ruskem, případně se Společenstvím nezávislých států jako další rodící se regionální strukturou, si nelze žádný smysluplný evropský pořádek představit. Má-li tato spolupráce ovšem fungovat, musí být založena rovněž na vzájemném respektu. Jakýkoli pokus jednoho upírat druhému jeho individualitu by nemohl vést k ničemu dobrému, stejně jako pokus jednoho určovat druhému, kde začíná a kde končí jeho gravi tační pole, anebo dokonce pokus obou se na něčem takovém - bez ohledu na mínění těch, jichž se to týká - spolu domlouvat. O to důležitější je budovat institucionální prostředí trvalé a každodenní komunikace těchto dvou celků. Není důvodů, proč by se evropský Východ s evropským Západem nenaučily spolu žít v míru a partnersky spolupracovat. A právě v tom má jedinečnou šanci Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Jinými slovy: KBSE - přesto, že vznikla v úplně jiné situaci - může hrát v procesu budování nového evropského pořádku svou nezastupitelnou roli, roli, kterou nemůže hrát žádná z jiných dnes existujících organizací. Totiž roli institucionálního rámce či prostoru permanentního společného rozhovoru a všestranné spolupráce všech evropských a s Evropou civilizačně a bezpečnostně svázaných států. A jestli prostor, obepínaný KBSE, je zcela přirozeně tvořen Západem a Východem, pak KBSE je zároveň tím možná nejpříhodnějším prostředím jejich sbližování a stále těsnější kooperace ve všech oblastech, kooperace, založené nejen na rovnosti všech, ale i na jejich vzájemné důvěře. Vznikla-li kdysi KBSE jako pokus o zmírnění napětí a spolupráci mezi dvěma mocenskými bloky, demokratickým a komunistickým, dnes se může stát rámcem spolupráce všech demokratických nebo demokracii budujících zemí Západu i Východu. A nejen to: může být, jak se ukazuje, i místem dialogu Západu a Východu s jejich nejbližšími sousedy, například Japonskem a státy Středomoří. A teď mi dovolte několik slov ke konkrétnějším otázkám, jimiž se tento summit zabývá. Z rozmanitých nástrojů kooperace v rámci KBSE se jeví v tuto chvíli jako obzvlášť důležité zejména dva, jež oba - nikoli náhodou - souvisejí s její bezpečnostní dimenzí. Prvním z nich je specifická role, kterou hraje KBSE v předcházení různým konfliktům tím, čemu se říká preventivní diplomacie, to jest vysíláním misí do míst potenciálního napětí či konfliktů, misí určených nejen k pozorování a analýze situace, ale i k tomu, aby doporučovaly státům KBSE určitá řešení, která by mohla případné konflikty odvrátit. V této oblasti už bylo vykonáno nemálo důležité, byť možná nenápadné práce, a rozhodně by v ní mohlo být vykonáno víc, kdybychom se rozhodli politicky, personálně i materiálně tuto činnost KBSE víc podporovat. Česká republika je pro tuto cestu. Druhým nástrojem, který KBSE má, kterého však zatím nevyužívá, přenechávajíc ho výhradně už tak přetížené OSN, je vysílání mírových sil do různých neuralgických míst. Domnívám se, že by bylo v obecném zájmu, kdybychom udělali vše pro to, aby v budoucnosti využívala KBSE i tohoto nástroje. Hodně se dnes mluví například o možnosti vyslat mnohonárodní mírové síly do Náhorního Karabachu. Bylo by skvělé, kdyby se podařilo v této věci dosáhnout shody. Mělo by to význam nejen praktický, totiž že by to mohlo výrazně přispět k mírovému řešení tamější situace, ale především obecně politický: všichni bychom tím mohli jasně prokázat svou spoluodpovědnost za mír v naší části světa a svou ochotu pro něj i něco konkrétního udělat. Umím si představit, že může nastat mimořádný případ, kdy KBSE vezme na vědomí, že se takového úkolu zhostí jediný účastnický stát a ona bude jeho akci pouze monitorovat. Rozhodně by však nebylo dobré, kdyby se z toho stalo pravidlo. Nemůžeme přece starost o mír v určitém regionu předem a natrvalo svěřit jen jednomu z nás, a vylhat se tím z vlastní odpovědnosti. Takový postup by nebyl ničím jiným než vytvářením předpokladů k novému dělení světa, k novým pochybnostem o úmyslech těch mocnějších, k nové nespokojenosti těch méně mocných. Dámy a pánové, věřím, že tato schůzka stvrdí obecnou shodu v mnoha konkrétních věcech a že celkově vyzní jako další dobrý krok na nelehké cestě k novému a lepšímu politickému uspořádání Evropy i světa. Česká republika, jako země ležící v samotném středu našeho kontinentu, které se nejen žádná větší evropská konfrontace nemůže vyhnout, ale v níž dokonce mnohé - jako například druhá světová válka - začínaly i končily, má na tomto novém pořádku bytostný zájem. Děkuji jménem České republiky Maďarské republice a jejím představitelům za uspořádání této schůzky i zajištění jejího zdárného průběhu. A vám děkuji za pozornost. Novoroční projev praha 1. 1. 1995 Milí spoluobčané, když jsem vás před pěti lety v tento den poprvé oslovil, řekl jsem, že do našich srdcí se opět vrátila naděje. Co to ale je naděje? Nic jiného a nic víc než orientace k určitým hodnotám, ideálům a cílům a víra v jejich dobrý smysl, a tudíž i v dobrý smysl všeho, co v jejich duchu dnes a denně děláme. Je to prostě výraz naší bytostné potřeby trvale se vzpínat k budoucnosti a znovu a znovu v ní hledat důvody, směr a smysl naší cesty životem. Naděje není jednou daný projekt, podle kterého pak už jen bezstarostně žijeme a pracujeme. Musíme ji trvale hledat, tvořit, formulovat a pěstovat. I naděje je práce. Práce možná obtížná, ale přesto stokrát radostnější než život bez ní, pro který má čeština výstižné slovo živoření. Cítím, že dnes, pět let po naší demokratické revoluci a dva roky po vzniku samostatného českého státu, dozrál čas k tomu, abychom - jako společenství a opřeni o všechny získané zkušenosti - svou naději s novou energií hledali a formulovali. Není sporu o tom, že východiskem hodnot, k nimž se jako společnost upínáme, a tedy i kompasem naší společné naděje je úcta k jedinečné lidské bytosti, k její důstojnosti, svobodám a právům, a z toho vyrůstající přesvědčení, že všichni si musí být před zákonem rovni, protože všichni vděčí za svůj život témuž zázraku stvoření, bytí či přírody, podle toho, jak to kdo chápe a nazývá. Všechny osvědčené principy demokratického politického systému, právního státu, tržní ekonomiky a občanské solidarity, tedy ty principy, které rozvinula euroamerická civilizace a které už pět let v naší zemi obnovujeme, vyrůstají z této základní hodnoty. Vše dobré, z čeho se dnes můžeme radovat, je výsledkem této obnovy. Vše špatné, co nás denně popouzí a deprimuje, má svůj původ naopak v našem společném, byť zajisté různě odstupňovaném nedostatku vůle a schopnosti se tímto kompasem vskutku důsledně řídit. Co je tedy třeba dělat, aby náš život byl daleko silněji než dosud prodchnut touto základní hodnotou, aby pronikala do všech žil společenského organismu a stávala se tak opět silným zdrojem naší naděje? Čím svobodnější má být občan a celá společnost, tím důležitější je, aby svoboda jednoho neohrožovala svobodu druhého, a aby tudíž lidské soužití mělo svá pevná a obecně respektovaná pravidla. Svobodně se projevovat, žít, pracovat i podnikat lze jen na základě jistoty, že nejvyšší autoritou v zemi je právo, které zavazuje všechny, od nejvyššího státního činitele přes policistu, státního zástupce a advokáta až po prostého občana. Základem právního státu je ústava jako zdroj celého jeho právního systému. Naše úcta k ústavě, kterou jsme si sami dali, je však stále nevalná. Svědčí o tom fakt, že některé ústavní instituce dodnes neexistují. Nevadí-li nám ovšem, že není naplněna naše ústava, pak nám stěží bude vadit, že neexistuje mnoho dalších důležitých zákonů, na které čekáme, anebo že jiné zákony, které máme, nejsou dodržovány. Před rokem jsem řekl, že si v brzké době zvolíme Senát. Senát dodnes nemáme. Vyzývám proto náš parlament, aby přijal příslušný volební zákon a umožnil tak jeho zvolení. Když vznikala naše ústava, slyšeli jsme od mnoha politiků, že Senát by měl být jakousi radou moudrých, která bude pojistkou proti eventuálním pochybením Poslanecké sněmovny. Vezměme ty, kteří to říkali, za slovo a žádejme naše politické strany, aby občanům navrhly do čestných senátorských funkcí lidi vskutku moudré, zasloužilé a vpravdě bezúhonné. Kdyby byl Senát tvořen nejvýznamnějšími osobnostmi našeho hospodářského, vědeckého, kulturního a vůbec veřejného života, těšícími se přímo vyjádřené důvěře občanů, mohl by se stát obecně uznávanou mravní a politickou autoritou, střežící dobrý směr našeho politického vývoje a posilující důvěru občanů ve stát, v jeho politiku i v jeho právní řád. Naše ústava také předvídá vznik vyšších územních samosprávných celků, a tudíž i reformu celé veřejné správy, reformu, která by měla vést k větší decentralizaci a k posílení samosprávného článku naší zastupitelské demokracie. Ani naplňování tohoto ústavního principu příliš nepokročilo. Žádám proto náš parlament, aby se shodl na zákonech, které tato reforma vyžaduje. Budeme-li si moci zvolit krajská či zemská zastupitelstva nejpozději s novou Poslaneckou sněmovnou v roce 1996, bude to dobré. Nepodaří-li se to, může to být velmi nebezpečné, protože to může vážně oslabit důvěru občanů v jejich politiky, ve schopnost politických stran plnit své závazky, a tím i důvěru v demokratické instituce samotné. Ústavou vše začíná, ale nejde pochopitelně jen o ni. Jsem zneklidněn průtahy spojenými s přípravou dalších důležitých právních norem, ať už jde o zákon proti praní špinavých peněz, zákon o střetu zájmů, zákon o neziskových organizacích, zákony uzavírající restituční proces. To všechno, jak víte, se připravuje, ale připravuje se to nepochopitelně dlouho. Nevzdávám se však naděje, že i všechny tyto důležité normy budou v tomto roce konečně už přijaty. Posilování vlády práva, právního vědomí a úcty k zákonu není jen věcí zákonodárců, ale i všech státních institucí, které o dodržování zákonů pečují a které je aplikují, především pak justice. Je třeba dělat vše pro to, aby rostla její vážnost. Závisí to na ní samé, ale v nemalé míře i na tom, jak k ní přistupují politikové a veřejnost. Rád bych se dožil toho, že soudy se budou těšit všeobecné úctě a důvěře, že nikdo nebude mít důvod ke zpochybňování jejich práce i jejich rozsudků a že sami soudci získají zdra vé sebevědomí. Strpí-li například, aby obžalovaní nosili v soudní budově na svých oblecích fašistické symboly a provolávali rasistická hesla, rozhodně tím k vážnosti naší justice nepřispějí. Jsou věci, které se v naší zemi dít nesmějí. Ale ani kultivace právního chování různých institucí sama o sobě nestačí, ba dokonce není ani dobře možná, pakliže se ve společenském ovzduší rozmáhá právní nihilismus, snaha obejít zákon a pohrdání policií i justicí. Tento stav je velkou výzvou všem politikům, učitelům, novinářům, kněžím a vůbec všem veřejně činným lidem. Úcta k právu má totiž vždycky mravní prapůvod a stěží ji lze posilovat, není-li současně kultivován stav obecných mravů. Kultivovat ho způsobem vlastního chování, výchovou, vysvětlováním a hlavně nekompromisním postojem k tak nebezpečným jevům, jakými jsou korupce, rasismus, kult násilí - to je velký úkol nejbližší budoucnosti. Mnozí z nás se do omrzení zaklínají ideou svobodného jedince. A přitom jako by téměř zapomínali, že nebude v naší zemi svobodných jedinců, nebude-li ctěn řád jejich soužití, vyrůstající z odpovědnosti jako jediné myslitelné záruky této svobody. Vážení přátelé, tržní ekonomika bývá někdy přirovnávána k řece, která sama ví nejlépe, jak a kudy má téci, a která je schopna nejlépe vytvářet obecný blahobyt. Žádné pokusy státu jít proti proudu této řeky nemohou vést k ničemu dobrému. S takovýmto přirovnáním lze zajisté souhlasit. Přesto existuje i v podmínkách tržní ekonomiky určitý okruh věcí, o které se nemůže postarat nikdo jiný než stát. Jedině stát totiž může citlivou regulací říčního toku odvrátit nebezpečí, že stoupne-li jeho hladina, zaplaví řeka široké okolí a začne ničit přírodu i lidská obydlí, jedině stát může ohlídat čistotu jejího dna a zabránit, aby se nezaneslo bahnem a ona se posléze nevydala úplně jiným směrem, než je žádoucí. Jinými slovy: i v té nejčistší tržní ekonomice hraje stát určitou roli, přinejmenším tím, že vytváří legislativu, která jí dává pravidla. Stát je ostatně i tím, kdo vybírá daně, aby pak získané prostředky rozděloval tam, kde jich je zapotřebí a kam je ekonomika sama dávat neumí či nemůže. Kdybych měl zůstat u zvoleného přirovnání, řekl bych, že žádná řeka nedokáže bez pomoci zvenčí dodávat domácnostem pitnou vodu či správně zavlažovat pole a sady, které ji obklopují. Stát už dávno neurčuje podnikům, co mají vyrábět, nezakládá je ani neruší, nepodporuje některé na úkor jiných, ba ani neurčuje, která odvětví je třeba za každou cenu rozvíjet a která je naopak třeba nechat odumřít. Je dobře, že tomu tak je, protože o tom všem je trh schopen rozhodovat daleko důmyslněji než ta nejosvícenější vláda. To, co stát dělá a co by mohl v budoucnosti dělat podstatně energičtěji a průhledněji, je něco jiného: vytváří nejrůznější rámce a dává podněty, které zajišťují, že ekonomika přesahuje to, čemu se říká její slepý běh, a slouží i těm obecným zájmům, kterým by bez těchto rámců a podnětů sloužit nikdy nedokázala. Stát, a zvláště stát ve fázi transformace, se prostě neobejde bez spousty rozhodnutí, která ekonomiku tak či onak stimulují, omezují či usměrňují. Neobejde se například bez jasné ekologické politiky, nutící ekonomiku, aby přihlížela k hodnotě lidského života, zdraví a nezničené země; bez jasné politiky ve sféře infrastrukturních sítí, jakými jsou například doprava a spoje; bez jasné politiky bytové, tak důležité pro rozvoj samotné tržní ekonomiky, vyžadující mobilitu pracovních sil; bez jasné politiky zemědělské a ovšem i energetické, směřující k diverzifikaci zdrojů a nutící spotřebitele k úsporám a výrobce k volbě vskutku efektivních a přitom ekologicky nejpříhodnějších technologií; bez jasné politiky vzdělávací, obsahující i jasný názor na význam výzkumu; bez obecně průhledné a vskutku humánní politiky sociální i zdravotní, jakož i bez mnoha dalších norem koncepčního charakteru. Co ale považuji za obzvlášť důležité: žádnou z těchto dílčích politik nelze vytvářet samostatně, nezávisle na těch ostatních, neboť vše to, o čem jsem mluvil, jakož i bezpočet dalších věcí, od fungování bankovního sektoru, úvěrové politiky, tvorby kapitálového trhu i politiky daňové, je provázáno tisícerými nitkami vzájemných souvislostí. Nikdo není pochopitelně schopen celé toto složité tkanivo beze zbytku popsat. Přesto se stát nemůže smysluplně chovat v kterékoli z těchto oblastí, nepokusí-li se aspoň v základních obrysech vnímat jejich propojenost a obecné souvislosti. Úkolem této doby je proto myslet vskutku synteticky a postupně tak vytvářet ucelenější představu o ekonomické identitě a budoucnosti naší země. Je třeba zamyslet se nad jejím geografickým a geopolitickým postavením a jejími strategickými zájmy a možnostmi; je třeba odhadnout, jak velký je onen těžko spočitatelný kapitál, který dříme v naší vzdělanosti a výzkumu, v charakteru naší krajiny, jejího osídlení i kulturního dědictví naší země, jakož i v naší obranyschopnosti, a rozhodnout o tom, jak ho cílevědomě rozvíjet. Je třeba provést základní inventuru a zhodnocení našich zdrojů, od těch obnovitelných až po ty neobnovitelné, od zdrojů lidských, vyrůstajících z určitých tradic, až po současný potenciál a strukturu našeho hospodářství jako celku. Je třeba se zamyslet nad mírou, v jaké jsme - jako malá země - odkázáni na export, a nad možnostmi, jak ho podpořit, stejně jako nad tím, jak usnadnit příliv takzvaně pravých, to znamená dlouhodobých, vskutku produktivních, a z hlediska společnosti tudíž nejvítanějších zahraničních investic. Je třeba prostě zvážit tisíc a jeden rozmanitých faktorů a celý soubor jejich vzájemných souvislostí, pokusit se aspoň přibližně spočítat, co bude či může být pro naši zemi v nadcházejících letech a desítiletích z hlediska jejího dobrého rozvoje a skutečné kvality života nejlepší, a z toho všeho vyvodit vizi jejího optimálního vývoje. Statistiky, propočty a vědecké argumenty spolu s fungujícím trhem budou užitečnými vodítky při tvorbě této vize. Jejím skutečným motorem však musí být něco jiného: názor na to, jakým státem chceme být a jak chceme žít, a vůle promítnout tento názor do konkrétních činů. Něco takového učinily v různých uzlových chvílích své moderní historie různé země a nikdy toho později nelitovaly, bez ohledu na to, za jak dlouho se jim to začalo vyplácet a kolikrát je v průběhu let donutil nevyzpytatelný běh života svou představu o sobě samých modifikovat. Vytvořit takovouto vizi nemůže být pouze úkolem vlády. Musí jít o výsledek obecného politického a vůbec společenského konsensu založeného na vůli, práci a dialogu mnoha hospodářských subjektů i subjektů občanské společnosti včetně rozmanitých vědeckých pracovišť. Vláda pak musí k takto vytvořené vizi při své práci přihlížet. Smyslem této vize není totiž jen nabídnout lidem určitou zřetelnější vyhlídku, ale především dát orientační pozadí nejrůznějšímu legislativnímu i exekutivnímu rozhodování: o mnoha věcech pak nebude nutné rozhodovat ad hoc, na základě vždy znovu otevírané a nutně jen dílčí či nahodilé diskuse, která může snadno vést k tomu, že ten či onen její závěr je v rozporu s úplně jiným závěrem, učiněným v jiné době a nad jinou věcí. Vše, co pozoruji, co slyším a co mi odkrývají rozmanité zkušenosti, mi potvrzuje, že toto je cesta, kterou musíme v nadcházející době jít. Ekonomika je jen jednou, byť veledůležitou složkou našeho života. Samotný charakter státu je však tvořen i množstvím dalších věcí. O jedné z nich jsem mluvil z tohoto místa před rokem, a proto se o ní zmíním jen stručně. Jde o to, co se nazývá občanskou společností. Vskutku dobrý život lidského společenství a skutečná stabilita poměrů záleží víc, než si občas připouštíme, i na tom, jak se člověk uskutečňuje jako tvor společenský, jak zasahuje do věcí veřejných a podílí se na odpovědnosti za ně, v jakém duchovním, kulturním a estetickém prostředí žije, v čem všem, co přesahuje rámec jeho obživy, nalézá sám sebe a svůj vztah ke spoluobčanům, ke své obci, svému regionu a skrze ně k celému státnímu společenství. Občanskou společností rozumím takovou společnost, která je otevřena nejrozmanitějším projevům lidského sdružování, založeného ať už na společných zájmech, cílech, názorech, zálibách, či na solidaritě a vůli něco dělat pro své bližní, a která dokáže sebe samu na tomto přirozeném základě strukturovat. Občanskou společnost - jakožto snad nejpevnější známý fundament každého stabilního demokratického pořádku, občanského soužití a relativní obecné spokojenosti - nelze vytvořit shora. Ta prostě vzniká, nebo nevzniká, rozvíjí se, nebo se nerozvíjí. Stát by pouze neměl jejímu rozvoji klást do cesty žádné překážky, a pokud tam nějaké leží, měl by je odstraňovat. Měl by pro občanskou společnost vytvářet prostor, což mimo jiné znamená i odvahu přenášet postupně různé přerozdělovací funkce, které zatím drží v ruce sám, na její rodící se organismy. Věřím, že naše země, v jejíchž moderních dějinách hrály občanské sdružování a občanská solida rita tak významnou roli, se rozpomene na tuto svou tradici, naváže na ni a moderním způsobem ji rozvine. Občanky a občané, dovolte mi na závěr několik vět o mezinárodním postavení České republiky. Doba obecné radosti z pádu železné opony a z toho, že jsme se všichni vydali cestou k demokracii, definitivně pominula a spolu s ní i víra, že tvorba nového pořádku na našem kontinentě bude snadným úkolem. Nastává čas obtížného zápasu o konkrétní podobu Evropy a o místo jednotlivých zemí v její budoucí architektuře. Za vzletnými prohlášeními lze opět cítit soutěž rozcházejících se zájmů a novou hru vzájemných ústupků mocných, prováděných přes hlavy těch méně mocných; národní košile začíná být leckomus opět bližší než občanský kabát; nekončící utrpení obyvatel Bosny a neschopnost mezinárodního společenství jim pomoci nastavuje tvrdé zrcadlo všem politikům a jejich úsměvy do televizních kamer jen špatně maskují jejich společný stud. Nemyslím si, že je vše ztraceno, a nepropadám skepsi. Konstatuji pouze, že reality dnešního světa jsou tvrdé a kladou zvýšené nároky na všechny, a tedy i na nás. Co bychom měli v nadcházející době dělat? Především musíme trvale pracovat na bezpečnostním zakotvení naší země v dnešním neklidně se proměňujícím světě. Svou jistotu vidíme, tak jako mnohé další středoevropské státy, v Severoatlantické alianci. Musíme se všestranně připravovat na své zamýšlené členství v ní, posilovat vlastní obranyschopnost, investovat materiální prostředky i lidské síly do příslušné transformace naší armády, prokazovat svou vůli ke spoluodpovědnosti účastí v mezinárodních mírových silách a znovu a znovu vysvětlovat našim západním partnerům, že je nejvyšší čas řešit bezpečnostní situaci ve středu našeho kontinentu, že za rok či dva by mohlo být pozdě a že toto řešení je v bytostném zájmu Evropy jako celku. Tragické omyly minulosti se už nesmějí opakovat. Souběžně s tím se musíme připravovat na své členství v Evropské unii. Tento bezprecedentní pokus založit politický pořádek a spolupráci v Evropě na vskutku spravedlivých základech, totiž na rovnoprávnosti všech, je velikou šancí pro Evropu, a tím i pro svět, a my nemůžeme stát stranou tohoto díla. Neznamená to jenom systematicky přizpůsobovat naši ekonomiku a celý náš právní řád pravidlům Evropské unie. Znamená to cosi víc: pěstovat v sobě své evropanství. Dobrými Čechy se nikdy nestali ti, kteří zahleděni do svého češství se uzavřeli do sebe a zapomněli na okolní svět. Nejlepšími Čechy byli vždy čeští Evropané. Půjde-li vývoj dobrým směrem a budeme-li si sami počínat odpovědně, máme naději, že už v tomto roce by mohla začít jednání o našem budoucím členství v NATO a v příštím roce by mohla začít jednání o našem postupném začleňování do Evropské unie. Naše integrace do těchto dvou základních evropských organizací nám stěží přinese okamžité a viditelné zisky. Dlouhodobě nám však může zaručit jistotu, stabilitu a tak pevné a dobré včlenění do civilizačního okruhu, k němuž se cítíme bytostně patřit, jaké jsme dosud v naší pohnuté historii neměli. Oba tyto základní cíle naší zahraniční politiky mají tedy vpravdě historický smysl a mohou být trvalým pramenem naší naděje i trvalým stimulem k práci na sobě samých. Blíží se padesáté výročí konce druhé světové války. Mezinárodní společenství by si mělo při této příležitosti připomenout, že tato válka patří definitivně do historie, že sice utrpení a zkušenosti, které přinesla tolika národům, nesmí nikdy vymizet z naší paměti, že však už nemá smysl se k ní politicky vracet a znovu pouštět do mezinárodní politiky a do mezinárodního práva démony, které tato válka vyvolala. Jednou už tomu všemu musí být konec. Tak, jako by se Evropa neměla politicky dělit na malé a velké, na mocné a méně mocné, neměla by se už dělit ani na dávné vítěze a dávné poražené, na dávné oběti a dávné utlačovatele. Její naděje není v její minulosti, ale v její budoucnosti. Věřím, že nadcházející rok přinese nové impulsy směřující k posílení důvěry a přátelství mezi námi a naším největším sousedem, Spolkovou republikou. Jsem přesvědčen, že odvalit všechny balvany, které historie nakupila do cesty našemu dobrému soužití, je velkým úkolem naší generace. Přirozeným prostředím jeho zdárného splnění by měla být naše společná evropská orientace a naše společné sdílení hodnot, z nichž vychází. V prostředí sjednocující se demokratické Evropy by měly vyprchávat všechny zbytky nedůvěry či strachu. Naše politika vůči Německu musí být otevřená, upřímná a zároveň zásadová a sebevědomá. Jen tak může sklízet respekt a nést plody. Rychlost a způsob naší integrace do evropských struktur bude pochopitelně ve velké míře záležet na Německu a na tom, jaké vztahy s ním dokážeme vytvořit. Spoléhat však pouze na Německo by bylo nejen politicky neobratné, ale i z principiálních důvodů velmi pochybné: chceme-li patřit do orchestru, nemůžeme komunikovat jen s jediným hráčem. I proto má veliký význam, abychom dále prohlubovali přátelské vztahy se Spojenými státy, dalšími evropskými mocnostmi, jakož i s nejbližšími sousedy v naší části Evropy, s nimiž nás spojuje tolik společných prožitků, problémů, starostí, cílů i nadějí. Dobrá politická kooperace s nimi se nám vždycky může jen vyplatit. Ostatně snaží-li se Evropa sjednocovat na principu shody a solidarity, posuzuje pochopitelně i ty, kteří se teprve chtějí stát její integrální součástí, podle jejich schopnosti domlouvat se s ostatními a chovat se k nim solidárně. Přemrštěný individualismus spíš odrazuje, než okouzluje. Přirozenou složkou naší zahraniční politiky samozřejmě musí být i dobré vztahy s Ruskem, touto ohromnou euroasijskou mocností, prožívající dramatickou proměnu, a úcta k jeho svébytným civilizačním tradicím. Odmítáme-li snahu Ruska rozhodovat o tom, do kterého bezpečnostního svazku smíme patřit, neznamená to, že v něm spatřujeme svého protivníka nebo že ho chceme izolovat. Trváme pouze na tom, aby respektovalo, že vskutku dob ré uspořádání může být jen takové, které vychází z práva národů svobodně o sobě rozhodovat. Myslím, že zcela zvláštní místo bude mít v naší politice vždycky vztah ke Slovensku. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom zapomínali, že Slováci jsou národem nám nejbližším, a kdybychom byli lhostejní k jejich osudu. Nemůžeme Slovensku radit, co má dělat. Ale svůj hluboký a bytostný zájem na tom, aby se typem své politické kultury nevzdalovalo světu, do něhož se spolu s námi cítí patřit, veřejně projevovat můžeme. Vážení spoluobčané, děkuji vám za vše, čím posilujete naši společnou naději! A pokud ji snad někteří ztrácíte, přeji vám, aby se opět začala vracet do vašich srdcí! Hezký nový rok! Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství praha 17. 2. 1995 Vaše Magnificence, dámy a pánové, vážení přítomní, naše generace žijí v době, která bude možná jednou chápána jako doba velkého dějinného zvratu či přelomu. Totiž v době, kdy se obtížně rodí nové mezinárodní uspořádání, kdy mnoho států nově hledá svůj charakter, svou totožnost a své mezinárodní postavení, kdy je hledán sám nový duch soužití lidí, národů, kultur a celých civilizačních okruhů na této planetě. Lze říct, že to je doba velkého rozcestí a velké výzvy. Je to nutně i doba nové reflexe, včetně reflexe historické, a doba nového bilancování. Nejde jen o to, že blížící se padesáté výročí konce druhé světové války vybízí k úvaze o tom, co jsme dnes - s odstupem času - schopni z této nejstrašnější války lidských dějin vyvodit. Nejde jen o to, že pětileté výročí pádu berlínské zdi, konce studené války a bipolárního rozdělení světa vybízí k úvaze, co tyto nedávné události přinesly, co znamenají a před jaké úkoly nás stavějí. Jde o víc: musíme všechny tyto děje vsadit do širšího a hlubšího dějinného kontextu a pokusit se výzvu této doby formulovat na pozadí jejich zásadní reflexe. Chci k tomu přispět několika poznámkami o česko-německých vztazích. Jsem rád, že tak mohu učinit na místě, které víc než kterékoli jiné připomíná staletou intelektuální koexistenci Čechů a Němců: na akademické půdě Univerzity Karlovy. Vztah k Německu a k Němcům je pro nás čímsi víc než jen jedním z mnoha témat naší diplomacie. Je to součást našeho osudu, ba přímo naší identity. Německo je naše inspirace i naše bolest; zdroj pochopitelných traumat i mnoha předsudků a bludů, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme; někdo vnímá Německo jako naši hlavní naději, jiný jako naše hlavní nebezpečí. Lze říct, že postojem k Německu a k Němcům se Češi nejen politicky, ale i filozoficky definují, a že typem tohoto postoje vymezují nejen svůj vztah k vlastní historii, ale také sám typ svého národního i státního sebepochopení. Pro Němce zajisté vztah k Čechům nemá tento zásadní význam, nicméně má pro ně přesto větší význam, než si někteří z nich asi přiznávají: je tradičně jedním z testů, který odkrývá i jejich sebepochopení. Vždyť vztah Německa k nám byl mnohdy přímo zrcadlem jeho vztahu k Evropě jako takové! Tento význam obzvlášť narůstá právě dnes, kdy i nově sjednocené Německo hledá svou novou totožnost a své nové postavení v Evropě a ve světě. Co to pro nás znamená? Nic víc a nic méně, než že bychom měli o česko-německém tématu mluvit veřejně, otevřeně, věcně a s plným vědomím, že mluvíce o něm, mluvíme sami o sobě. Česko-německý či německo-český vztah nabyl své dramatické a občas téměř drásavé podoby poměrně nedávno, totiž v průběhu posledních dvou století, to jest v době, kdy dostával stále zřetelněji nacionální rozměr či obsah. Tato moderní zkušenost často zakrývá či přehlušuje nepoměrně delší zkušenost předchozí historie, vyznačující se zvláštním druhem tvořivého soužití Čechů a Němců v jednom státním útvaru. Samozřejmě: ani toto soužití nebylo vždy idylické a snadné, nicméně v nejrůznějších konfrontacích, které byly později líčeny jako konfrontace ryze národní, šlo ve skutečnosti o docela jiné věci než o to, kdo patří k jakému národu. Byla to střetání náboženská, ideová či ideologická, mocenská, sociální a jiná, v nichž sice hrálo občas roli i to, odkud kdo pochází či jakým jazykem mluví, která však nebyla motivována rozdílným národním cítěním v tom smyslu, jak ho dnes chápeme. Po dlouhá staletí se přitom u nás oba živly - doplňovány ještě živlem židovským - nejrůzněji vzájemně prolínaly, inspirovaly a ovlivňovaly, takže lze hovořit až o jistém typu jejich symbiózy. Jejich rozmanitá utkání přitom nikdy neznamenala ohrožení této koexistence či nevěštila její konec, ale naopak tvořila její dějiny a nejednou stimulovala politické a kulturní výkony celého společenství obývajícího naši zemi. Skutečným subjektem českých dějin tedy bylo de facto toto specifické společenství, byť většinovou populací byla vždycky populace česká. Ostatně i mezinárodní postavení Českého království bylo po dlouhou dobu jiné, než jaké by odpovídalo soudobému postavení národního státu: šlo vždycky o zvláštní a velmi vlivnou součást univerzalisticky založené Svaté říše římské, součást, jejíž význam nevyplýval z velikosti jejího většinového národa, ale z docela jiných historických příčin, mezi nimiž hrál nepochybně svou roli i její - jak by se dnes řeklo - multikulturní charakter. Výrazné postavení českých králů ve sboru volitelů císaře tento význam výmluvně dokládá. Ojedinělý příběh téměř tisíciletého soužití Čechů a Němců v naší zemi, byť v posledních dvou stoletích stále komplikovanějšího a posléze zmařeného, zůstává integrální součástí našich dějin, a tudíž i naší soudobé identity jako občanů České republiky, a představuje hodnotu, na kterou nesmíme zapomínat. Mimo jiné i proto, že je to - s trochou nadsázky řečeno - hodnota velmi moderní, která nás může inspirovat i při tvorbě nového česko-německého vztahu. O éře stále dramatičtějšího vztahu mezi Čechy a Němci v naší zemi, jak se začal vyvíjet od počátku minulého století dík rostoucímu národnímu sebeuvědomování v novodobém smyslu, bylo už napsáno mnoho knih. Omezím se proto jen na rekapitulaci několika málo obecných faktů, které se mi zdají být nesporné a které by dnes asi měly být z české strany znovu zdůrazněny. 1) Tvrdí-li občas někdo, že Československá republika - jako výsledek sebeuvědomovacího a sebeosvobozovacího snažení Čechů a Slováků a jako produkt versailleského míru - byla omylem, který byl příčinou pozdějších katastrof, pak tím prozrazuje jen vlastní nevědomost. U zrodu republiky totiž nestál pouze realismus přihlížející k touze Čechů a Slováků rozvinout svou svébytnost, vymanit se z područí rakousko-uherské monarchie, neschopné dát jim ve svém rámci přiměřené postavení, a založit svou novou a životaschopnou státní existenci na svém spojení v jednom státě. Neméně důležité, ne-li ještě důležitější bylo něco jiného: že tu programově vznikl stát moderní, demokratický, liberální, založený na hodnotách, k nimž se dnes hlásí celá demokratická Evropa a v nichž spatřuje svou budoucnost. Jeho tvůrci předpokládali, že se bude - na pozadí stabilizující se situace vnitropolitické i mezinárodní - vyvíjet ve stát vskutku občanský, opřený o tvořivou kooperaci všech jeho občanů a o respekt jedněch k národní svébytnosti druhých. Československá republika pochopitelně měla chyby - své národnostní problémy nedokázala uspokojivě dořešit ů, nicméně příčina těchto chyb netkvěla v hodnotách, které jí byly dány do vínku jako směr, jímž se má ubírat, ale v neschopnosti některých politických sil vyrovnat se velkoryse a v duchu těchto hodnot s malými problémy doma dřív, než z nich nepřátelé svobody udělali velké problémy venku. To vše je známo a popsáno, nic to však nemění na faktu, že Československo patřilo - spolu s Francií, zeměmi dnešního Beneluxu, Švýcarskem a skandi návskými státy - k nemnoha vskutku demokratickým a spořádaným státům kontinentální Evropy. Dosvědčují to i hlasy takových osobností, jakou byl například Thomas Mann, jemuž Československo poskytlo - stejně jako tisícům dalších německých demokratů - azyl po Hitlerově nástupu. Hlásí-li se Česká republika ke své kontinuitě s Československem, pak to může svědčit jen a jen v její prospěch. 2) Spatřovat tragický konec tisíciletého soužití Čechů s Němci jen v poválečném vysídlení Němců znamená dopouštět se nebezpečného zjednodušení. Fyzickým koncem tohoto soužití ve společném státě odsun nepochybně byl, toto soužití tehdy skutečně zemřelo. Ale smrtící ranou, která to způsobila, bylo něco jiného: fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před demokracií, dialogem a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí, ztělesňovanými Hitlerovým nacionálním socialismem, a dovolávajíce se svého práva na vlast, své vlasti se ve skutečnosti zřekli. Popřeli tím, mimo jiné, i vynikající práci mnoha německých demokratů, kteří Československo jako svou vlast spoluutvářeli. Ať bylo řešení národnostní otázky v předválečném Československu jakkoli nedokonalé, nikdy nemůže ospravedlnit toto selhání. Neboť ti, kteří se ho dopustili, se postavili nejen proti svým spoluobčanům, proti Československu jako státu a proti svému občanství v něm, ale proti samotným základům lidskosti. Přiklonili se totiž ke zvrácené rasistické ideologii a začali ji sami a ihned také prakticky aplikovat. Je skvělé, že to mnozí potomci našich někdejších spoluobčanů německé národnosti pochopili a dnes obětavě a trpělivě usilují o smíření mezi našimi národy. Na poválečný odsun můžeme mít různé názory - a můj kritický názor je obecně znám ů, nikdy ho však nemůžeme vypreparovat z jeho dějinných souvislostí a oddělit ho od všech hrůz, které mu předcházely a které k němu vedly. Jestli jsem toto považoval ještě donedávna za věc do té míry samozřejmou, že jsem necítil potřebu ji znovu zdůrazňovat, dnes ji musím jasně říct, protože se v Německu opět ozývají lidé, kteří ji přehlížejí, nebo dokonce zpochybňují. Ostatně i v minulosti jsem nejednou řekl, že zlo má infekční povahu a že zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se - jako Češi ů hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní ničivé podobě - do naší země nepřinesli. 3) Má třetí poznámka, související s koncem česko-německého soužití, se týká Mnichova. Nejsem si jist, zda si někteří lidé, zvláště na německé straně, dostatečně uvědomují, že Mnichov nebyl jen jakýmsi nespravedlivým řešením jakési diskutabilní menšinové otázky, ale že to byla poslední a svým způsobem rozhodující konfrontace demokracie s nacistickou diktaturou, v níž demokracie před diktaturou kapitulovala, a tím jí otevřela cestu k onomu neuvěřitelnému a snad vůbec největšímu útoku na všech ny základní civilizační hodnoty a na samotnou podstatu lidského soužití, jaký byl kdy v dějinách podniknut. Mnichov byl pro Hitlera poslední zkouškou demokracie a její schopnosti bránit se. Mnichovskou kapitulaci demokratů pochopil jako znamení, že může rozpoutat válku. Tvrdě se přepočítal, demokracie se nakonec ubránila, ale za cenu nesmírných obětí, kterými by s největší pravděpodobností nemusela zaplatit, kdyby byla nepodlehla šalbě appeasementu a dokázala se Hitlerovi v době mnichovské krize vzepřít. Opět bych tu oddělil dvě stránky věci: jestli světová válka vojensky začala přepadením Polska, pak politicky nepochybně začala mnichovským diktátem. Ostatně neřekl už před lety jeden z velkých německých politiků, že právě Mnichov byl okamžikem, kdy se všechno zřítilo do propasti? Spoluúčast tolika našich bývalých německých spoluobčanů na přípravě i následcích Mnichova nelze tedy redukovat na boj o jejich menšinová práva. Nešlo tehdy přece ani o české Němce, ba dokonce ani o pouhé okleštění Československa jakožto předehru jeho pozdější okupace, ale o zcela nedvojsmyslné a mezinárodně provedené vyhlášení boje lidské svobodě a důstojnosti. Anebo nebyli snad prvními, komu se nacisté v Čechách pomstili, jejich němečtí odpůrci? Pro mnohé Němce, zvláště pro ty, kteří byli postiženi odsunem, není asi dodnes lehké si to přiznat, stejně jako pro mnohé Čechy, handicapované navíc desítiletími nesvobody, kdy toto téma bylo tabu, není lehké přiznat si, jak ublížili demokracii, a tím i sami sobě přijetím myšlenky poválečného vyhnání Němců z jejich domova. 4) Nacismus byl svého času popsán jako jeden z nejhrůznějších projevů kmenového pojetí státu jakožto společenství krve, tedy něčeho, proti čemu se prosazuje a s čím se utkává idea otevřené společnosti dva a půl tisíce let. Přijmeme-li tuto interpretaci, pak své úvahy o česko-německé minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a tedy i o česko-německém narovnání či smíření bychom měli rozvíjet na půdě společné shody, že jedinou alternativou budoucího vývoje a jedinou alternativou, která může k definitivnímu smíření vést, je společné budování otevřené společnosti a společný zápas o ni proti všem, kteří by chtěli - navzdory všem děsivým zkušenostem s moderním tribalismem - znovu šířit duchovní zplodiny nacionalismu. Takovíto nepřátelé otevřené společnosti existují bohužel na obou stranách naší hranice. Alternativa, kterou nabízejí oni, musí vždycky nakonec vyústit do konfrontace a přinést utrpení všem. Jedinou cestou pro demokratickou Českou republiku a demokratické Německo - a nejen pro ně - je proto nebát se jich a neustupovat před nimi. I demokraté musí občas zvolat ädost!". Z čeho je třeba při tvorbě nového vztahu mezi našimi národy vycházet? Kudy vede cesta? Především bychom se měli pokusit dohodnout se na tom, jakou roli vlastně přisoudíme minulosti. Zapomenout na ni v žádném případě nemůžeme. Tak, jako je konzistentní lidská osobnost, žijící ve shodě sama se sebou a odpovědná za sebe, nemyslitelná bez vědomí vlastní minulosti a kontinuity a bez odpovědného názoru na ni, není - samozřejmě v jiné podobě - bez něčeho podobného myslitelné ani odpovědné společenství, ať už definované národnostně nebo politicky. Svou minulost a své dějiny musíme znát a musíme si na ně tvořit svůj názor. To ale neznamená, že se musíme přestěhovat do svých dějin, zkoušet se proměnit ve své předky, znovu a znovu rekonstruovat situace, v nichž se ocitali, a napodobovat postoje, které zaujímali, znovu a znovu se sami trápit jejich utrpením či dojímat jejich úspěchy a z těchto pocitů posléze vyvozovat politické důsledky. Minulost nemůže být naším programem. Trvale se do ní přenášet a jaksi existenciálně se s ní ztotožňovat znamená ztrácet nadhled, schopnost jejího odpovědného posouzení i schopnost poučit se z ní. Vposledku takový kompletní sebepřenos do minulosti není ničím jiným než zvláštní formou obnovy kmenového pojetí národa jako entity s vlastní änadhistorickou" kolektivní änadsubjektivitou". Kam až toto pojetí vede, víme přece dobře: k principu nikdy nekončícího koloběhu krevní msty, kdy nové a nové generace vnuků trestají jiné vnuky za zločiny jejich dědů na vlastních dědech. Shoda v této věci by měla mnoho významných důsledků. Především by znamenala, že končí čas omluv a nastává čas věcného hledání pravdy. Význam omluv, které vyslovili představitelé demokratického Německa všem národům i vlastním občanům za to, co jim způsobil nacismus, byl veliký a otevřel dveře k novému soužití. K témuž cíli směřovalo i vše, co jsme na naší straně řekli o poválečném odsunu. Dnes jsme ale, domnívám se, už dál. Oč běží, je věcná a nepředpojatá analýza a schopnost čerpat z ní použitelná poznání. Stručně řečeno: je třeba už jednou jasně říct, co všechno patří do historie a s čím vším by se mělo jako s historií nakládat. Naše budoucnost opravdu není v naší minulosti. Oživovat ji znamená oživovat i všechny démony, kteří v ní dřímají. To ale není cesta. Tou je něco jiného: pochopit konečně nebezpečnost těchto démonů. Tento přístup k minulosti má ovšem i další praktické důsledky. Z českého hlediska je jedním z jeho důležitých a logických důsledků jednoznačné odmítnutí všech pokusů vydolovat z dávných historických událostí či nespravedlností celý soubor aktuálních politických či právních požadavků a nároků zpochybňujících samu půdu, na níž stojí poválečné evropské uspořádání. Hlasy, které se o to snaží, jsou sice nepočetné a okrajové, ale česká veřejnost je vnímá s obzvláštní citlivostí. Proto považuji za svou povinnost říct tu zcela jasně, že Česká republika je přímým spoludědicem československé státnosti, která se zrodila ze dvou hrozných válek, na jejichž rozpoutání neměli Češi žádný podíl. Naše republika proto nikdy nebude jednat o revizi jejich výsledků, o jakémkoli zásahu do kontinuity svého právního řádu, o jakémkoli způsobu opravování historie na úkor současníků. Ano, je-li tu dluh v podobě odškodnění zbývajících obětí nacistické zvůle, nechť je splacen. Ale nikdo nikdy nám nezaplatí v žádné měně a žádnou částkou všechno, co jsme my nebo naši předkové museli vinou nacismu prožít, nikdo nám nijak nenahradí desítky tisíc umučených a zavražděných, mravní, politické a hospodářské ztráty, které pro nás znamenal Mnichov, nacistická okupace, válka a všechny její poválečné politické následky. A my nejsme tak bláhoví, abychom dnešním generacím demokratického Německa zasílali účty za všechna dávná příkoří napáchaná částí jejich otců, dědů či pradědů, stejně jako nezasíláme národům bývalého Sovětského svazu účty za všechny škody, které na naší zemi a v našich duších napáchala desítiletí komunismu. Proto považujeme za ještě bláhovější všechny pokusy žádat od nás materiální či jinou formu nápravy poválečného odsunu. Nacismus, Mnichov, válka a všechny její trpké důsledky patří do historie a jediné, co můžeme a chceme dělat, je snažit se tuto historii pochopit a udělat vše pro to, aby se už nikdy neopakovala. Představitelé demokratického Německa dávno veřejně pojmenovali německou vinu za nacismus, aniž se pokoušeli o nemožné, totiž vrátit dějiny kamsi před druhou světovou válku. I my jsme se pokusili popsat svůj díl odpovědnosti za vše nedobré, co se dělo po válce, ale ani my nemáme sebemenší úmysl vracet dějiny zpět, rušit naše dávné a legitimně parlamentem schválené právní akty, které navíc dávno překryla historie celými vrstvami aktů jiných, rozpoutávat nové vichřice v oblasti vlastnických vztahů, a uvolňovat tím vším cestu běsům minulosti. Minulost nezměníme, z našich dějin a naší historické paměti neodstraníme ani třicetiletou válku, ani dvě světové války, ani to, co se stalo po té druhé jako její důsle dek. Říci si o tom všem pravdu je ale naší povinností k světu i k sobě samým, je to v bytostném zájmu naší národní a státní hygieny. Pokud jde o odsun, musíme si říkat nepříjemnou pravdu dokonce bez ohledu na to, jaké bláznivé důsledky z našich slov může někdo vyvozovat. Naše sebereflexe není totiž ničím jiným než dalším a ještě důslednějším odmítnutím právě těch principů, z nichž vycházejí všichni dnešní nepřátelé otevřené společnosti, pokoušející se svými nároky opět roztočit ďábelský kolotoč nekončícího kmenového účtování. Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či vystěhováni, jakož i jejich potomci, jsou u nás vítáni tak jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni, a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany. Nejsou možná příliš vzdáleny dny, kdy Češi i Němci - ocitajíce se společně ve vnitřně otevřeném prostoru Evropské unie - budou se moci bez překážek usazovat kdekoliv na jejím území a podílet se na budování takto svobodně zvoleného domova. Dobrý vztah mezi národy, a tedy i naše smíření mohou být založeny jen na kooperaci svobodných občanů, vzdorujících svodu houfovat se pod kolektivistickými prapory a vyvolávat v jejich stínu ducha kmenových konfrontací. Tak, jako by měl skončit čas omluv a zasílání účtů za minulost a začít čas věcné rozpravy o ní, měl by skončit i čas monologů a osamělých výkřiků a začít čas dialogu. Dialog ostatně už dávno začal, mezi občany, místními samosprávami, historiky, ba i mezi politiky. Přimlouvám se za jeho trvalé rozšiřování a prohlubování. Musí však jít opravdu o dia log. To znamená, že si prostě musíme vyměňovat informace, zkušenosti, poznatky, analýzy, náměty, programy, srovnávat je, hledat shodu a uskutečňovat vše dobré, na čem se domluvíme, aniž bychom se přitom jen náznakem cítili být navzájem svými rukojmími či rukojmími své neblahé historie. Jinými slovy: musí už definitivně skončit čas konfrontace a začít čas kooperace. Čím jednoznačněji se její účastníci na obou stranách budou hlásit k ideji občanského státu a občanské společnosti, tím lépe se jim bude spolupracovat. Německo má velký náskok. Nejen ve směru hospodářském, ale i proto, že mohlo - aspoň ve své západní části - po léta žít ve svobodě a budovat liberální demokratický stát, založený na všech osvědčených hodnotách západní civilizace a orientovaný vskutku evropsky. To znamená k ideálu Evropy jako politického tělesa řídícího se principem rovnosti velkých a malých a jejich rovnoprávné a mírové spolupráce v duchu společně sdílené úcty k lidským právům a svobodám, k demokracii, vládě práva, k pravidlům tržní ekonomiky, k ideji občanské společnosti. V České republice se na dlouhou dobu zastavil čas, ale to neznamená, že své zpoždění nemůžeme rychle dohnat, zvlášť když se opřeme o potenciál dobrých tradic z doby předválečné, které, jak se ukazuje, se nepodařilo ani během sedmapadesáti let zcela vyhubit. Předpoklady k dobré spolupráci tu tedy jsou. A pokud se objevují rušivé tóny, hlasy či nálady, pak je třeba na obou stranách proti nim daleko energičtěji než dosud vystupovat. Na straně německé to jsou hlasy - naštěstí ojedinělé a osamělé - pokoušející se rehabilitovat intelektuální kořeny toho, co způsobilo ně kdejší německou katastrofu, hlasy skrytých nostalgiků neschopných se rozloučit s ideou nacionálního státu jako vrcholu lidského snažení a s pocitem zvláštního německého poslání, opravňujícího Německo k nadřazeneckému vztahu k ostatním. Na straně české to je podivná a veskrze provinciální kombinace strachu z Němců a servility k nim a ovšem neschopnost mnohých vymanit se ze svěrací kazajky předsudků, jež byly tak dlouho ve společnosti pěstovány. Občas se mi zdá, jako by byl u nás zakonzervován stav mysli charakteristický pro dobu bezprostředně poválečnou a tento stav jako by byl podivně kompenzován potřebou äaspoň něco z Němců mít". A tak se nejednou můžeme setkat s lidmi, kteří své okolí straší - v duchu komunistické propagandy - německým nebezpečím, kteří ale zároveň mají na svých domech napsáno äZimmer frei" a vybírají i od Čechů nájemné v markách. Tedy na jedné straně silácká zvolání v duchu nacionální zaslepenosti a xenofobie, na druhé straně totální nedostatek elementární občanské hrdosti. A opět jsme u toho: potřeba nahradit kolektivismus komunistický kolektivismem nacionálním, vylhat se z individuální občanské odpovědnosti ponořením do anonymní příslušnosti ke smečce štěkající na všechny, kteří k ní nepatří - to je jedna varianta toho, proti čemu je třeba systematicky bojovat. Druhou variantou téhož jsou občasné známky jakési podvědomé víry v neomylný hlas krve, osudu, prozřetelnosti a národních mýtů, jakož i v právo žádat nemožné: totiž opravu dějin chápaných jako souvislá série křivd na vlastním kmeni. Vážení přítomní, dovolte mi, abych se vám poté, co jsem vylíčil rozmanitá nebezpečí, která číhají podél cesty k dobré česko-německé budoucnosti, a co jsem popsal ty, kteří jsou - aniž si to možná uvědomují - jejími nepřáteli, vyznal ze svého optimismu. Věřím v demokratické, liberální a evropské Německo. Věřím v Německo Theodora Heusse, Konrada Adenauera, Kurta Schumachera, Ludwiga Erharda, Willyho Brandta a Richarda von Weizsäckera. Věřím v miliony německých demokratů. Věřím v upřímnou snahu Německa rozvíjet a prohlubovat evropský sjednocovací proces založený na univerzalitě základních hodnot euroamerické civilizace, věřím v jeho snahu utvořit z Evropy kontinent míru, svobody, spolupráce, bezpečnosti a spravedlivých vztahů všech jejích států, národů a regionů. Věřím proto i v upřímnou vůli Německa podporovat rychlé včleňování střední Evropy do Severoatlantické aliance i do Evropské unie. Věřím prostě v jeho vůli být vlivným spolutvůrcem sjednocující se Evropy, a založit proto nově i své přátelské vztahy s Polskem, Českou republikou a dalšími novými demokraciemi, založit je stejně dobře, jako kdysi dokázalo založit své vztahy s Francií, Lucemburskem, Belgií, Nizozemskem a Dánskem. V této víře nejsem mezi svými spoluobčany osamocen. Důkazem toho je jednoznačná podpora, kterou náš stát od první chvíle dával - bez výhrad a podezření - demokratickému znovusjednocení Německa. Mnozí z nás už jako disidenti - začasté nepo chopeni i leckým v Německu - tvrdili, že nebude jednotné Evropy bez jednotného Německa a že se nezhroutí železná opona, nezhroutí-li se nejprve berlínská zeď. Věřím i v dobrý vývoj demokratické České republiky, věřím, že se bude rychle vyrovnávat s truchlivým dědictvím komunismu i předchozích historických traumat a že se bude postupně stávat plnohodnotným a odpovědným členem rodiny evropských demokracií. Věřím, že už v letošním roce bude vykonáno mnoho věcí, které prohloubí důvěru mezi našimi zeměmi a národy, přispějí k postupnému rozbíjení překážek a zábran, které naše vztahy komplikují, a pomohou odstraňovat všechny nánosy předsudků, bludů, iluzí a podezření, s nimiž se musíme utkávat. Věřím, že se dokážeme opřít o dobré základy, které jsme našemu soužití po roce 1989 dali, že využijeme možností, které nám nabízí naše mezistátní smlouva, a že budeme s novou energií a na všech úrovních rozvíjet započatou spolupráci. Věřím, že společné sdílení základních civilizačních hodnot, na nichž je budována dnešní Evropa, nám usnadní tuto práci a že v sobě nalezneme dost odvahy čelit všem, kteří by svou politickou orientací na neblahou minulost chtěli udělat tlustou čáru před naší dobrou budoucností. Věřím v sílu pravdy a dobré vůle jako hlavních zdrojů našeho vzájemného porozumění. Děkuji vám za pozornost. Gézská medaile vlaardingen 13. 3. 1995 Vaše Veličenstvo, Vaše královská Výsosti, pane ministerský předsedo, vážení hosté, po celý život jsem si nesmírně vážil všech, kteří se dokázali za druhé světové války postavit jako příslušníci domácího odboje proti přesile nacistické moci, a celý život jsem si kladl otázku, zda - postaven do téže situace jako oni - bych byl schopen téhož, čeho byli schopni oni: denně riskovat svůj život za hodnoty, v něž věřím. Odbojáři byli pro mne tedy vždycky tím nejvyšším a trvale mne zneklidňujícím měřítkem mravní síly, statečnosti a věrnosti člověka sobě samému. Nemusím snad proto zvlášť zdůrazňovat, jak si vážím pocty, která je mi dnes udílena. Vždyť tato medaile připomíná gézy, první skupinu statečných Holanďanů, kteří se vzepřeli zlu a z nichž tolik zaplatilo za tento čin svým životem. Gézové - tak jako ostatní holandští odbojáři, odbojáři v mé zemi i ve všech dalších zemích, které nacisté okupovali, jakož i odbojáři němečtí - nebyli jen nahodilými oběťmi zvůle, ale lid mi, kteří dobře věděli, co riskují, a přesto do svého boje šli, protože byli hluboce přesvědčeni, že zlu je třeba čelit od první chvíle a bez ohledu na stupeň naděje na okamžitý úspěch vlastního boje. Dospět k filozofickému přesvědčení, že odpor proti zlu má vždycky smysl, nevyžaduje od člověka mnoho. Prokázat ale toto přesvědčení vlastním životem a neslevit z něj ani tváří v tvář nebezpečí, s nímž je to spojeno, není rozhodně lehké, a proto je schopna jít touto cestou obvykle jen menšina. Smysl domácího odboje nevidím tedy jen v konkrétních výsledcích, jimiž tento odboj mařil nacistům jejich zhoubné dílo, ale především v tom, že znovu a znovu obnovoval měřítka, připomínal hodnoty, za něž má smysl za všech okolností bojovat, udržoval kontinuitu úcty k těmto hodnotám a pronášel pochodeň dobra temnou nocí, aby se ti, kteří se dožijí svítání, měli oč opřít, k čemu vztáhnout a na čem založit obnovu svobodných poměrů. Odbojáři byli tedy především světlonoši a zakladateli lepší budoucnosti. Pro mne osobně jejich dílo a jeho dlouhodobý smysl byly vždycky důkazem, že kořeny svobodné, demokratické a spravedlivé společnosti tkví hluboko ve sféře mravní a že bez mravního zakotvení není taková společnost vlastně ani myslitelná. Ba šel bych ještě dál a řekl bych, že je-li někdo ochoten nasadit svůj život v boji, u něhož vůbec předem neví, jak dopadne, nenasadit ho kvůli sobě, ale kvůli nejistému, leč možnému prospěchu těch, kteří přijdou po něm, nasadit ho tedy kvůli lidem a lidským hodnotám jako takovým, pak toto jeho rozhodnutí nemá svůj původ v mravnosti jako pouhé slušnosti, ale v mravnosti jako fenoménu metafyzickém. Odboj proti nacismu má pro mne ovšem ještě jeden další rozměr. Nebyl možný bez solidární pospolitosti těch, kteří se ho účastnili a kteří byli nejednou schopni nasadit či obětovat vlastní život za to, aby nebyl prozrazen jejich druh, zachraňovat svým mlčením při krutých výsleších své spolubojovníky, všestranně a riskantně si navzájem pomáhat. Šlo tu tedy o vskutku autentické lidské společenství, vyrůstající z individuální mravní vůle svobodných jednotlivců a založené na těch nejlepších lidských vlastnostech. Člověk je tvor společenský, může se však spolčovat různými způsoby. Tím nejcennějším typem lidské pospolitosti je ten, který spočívá na fundamentu svobodného rozhodnutí každého jeho člena prosazovat určité univerzální lidské hodnoty, na shodě jeho členů o tom, že sdílejí tyto hodnoty společně, a na odhodlání nejen existenciálně za tyto hodnoty ručit, ale za své ručení ručit i navzájem. V pozadí tohoto postoje je otevřenost druhým, láska k bližním, vzájemná úcta a důvěra, solidarita. Solidarita svobodných lidských bytostí. Nacismus ideově vyrůstal také z určitého typu pospolitosti. Byla to ale pospolitost takzvaných soukmenovců, totiž lidí, kteří byli ochotni se zříci své vlastní individuální odpovědnosti ve prospěch kolektivistické ideje jednoty krve a kteří se nechali omámit fanatickými vůdci, hypnotizujícími je zvrácenou ideou, že kolektivní odpovědnost za rozkvět vlastního kmene a expanzi jeho státu ospravedlňuje jakoukoli zpronevěru elementárnímu mravnímu cítění jedince. Lidé slabí, lidé, kteří si nevěří či o sobě pochybují, a potřebují proto jakési kolektivní sebepotvrzení, lidé, kteří se raději rozpustí v anonymitě davu, za nějž myslí jeho vůdce, než by přijali tíhu vlastního odpovědného rozhodování, lidé, kterým je milejší přijmout identitu smečky než obtížně hledat, tvořit a obhajovat svou identitu individuální - to byli ti, kteří umožnili, aby se v Evropě objevil nacismus. Podobné kořeny měl ostatně i kolektivismus komunistický. Oba zákonitě vyústily do totalitních systémů, pošlapávajících všechny elementární základy lidskosti. Lze tedy říct, že konfrontace odboje s nacismem byla konfrontací autentické lidské pospolitosti s pospolitostí zvrácenou, degenerovanou, falešnou, že to byla konfrontace solidarity svéprávných a odpovědných mravních bytostí s jakýmsi hrozným spiknutím lidí, kteří se své individuality zřekli a svou odpovědnost vyměnili za poslušnost fanatickému vůdci, apelujícímu především na to v nich, o čem sami nerozhodli, totiž na jejich národní příslušnost. V brzké době si budeme připomínat padesáté výročí konce druhé světové války. Nepochybně to bude příležitost znovu a znovu probírat a promýšlet všechny její aspekty a zkoumat, jakým poselstvím k nám dnes - po padesáti letech - promlouvá. Domnívám se, že vítězství nad nacismem mimo jiné znamenalo - aspoň pro západní část Evropy - vítězství úcty k jedinečné lidské bytosti, k jejím individuálním svobodám a právům, jakož i k její individuální odpovědnosti, a na tom založené vítězství ideje autentické lidské pospolitosti nad ničivou hrůzou jiného typu pospolitosti, totiž kolektivistické pospolitosti nesvobodných jedinců, kteří na svou individuální odpovědnost rezignovali. Padesáté výročí tohoto vítězství si navíc připomeneme v době, kdy dohrál svou pochmurnou historickou roli i kolektivismus komunistický. To, co ztělesňovali odbojáři, včetně gézů, tedy zvítězilo a stalo se východiskem budování demokratické Evropy i jejího sjednocování na občanské bázi. Hodnoty, za něž dokázali odbojáři umírat, se staly - také dík jejich obětem - základními kameny nových evropských poměrů a nových evropských institucí. Obzvlášť důležité přitom je, že na těchto hodnotách je založeno i dnešní demokratické Německo jako důležitý účastník a spolutvůrce evropského sjednocování. Jestli před padesáti lety zvítězili Spojenci nad Německem, pak dnes lze konstatovat, že zvítězilo i Německo nad Německem. Totiž demokratické a liberální Německo nad Německem nacionalistickým i komunistickým. Vstupujeme do éry, kdy musíme všichni společně přikládat ruku k dílu na tvorbě demokratické Evropy. Do éry, kdy se - jako státy - už nedělíme na dávné vítěze a dávné poražené, ale kdy máme před sebou všichni tutéž společnou cestu. A pokud jí něco stojí v cestě, pak jen dva nebezpečné jevy: prvním z nich je nově ožívající působení těch, kteří by v nových poměrech opět chtěli vztyčit prapor nacionálního kolektivismu a jít tak znovu proti proudu dějin i proti zájmům jedinečné lidské bytosti, druhým je slabost a lhostejnost demokratů, odmítajících novému nacionalismu či jeho náznakům zavčas a důrazně čelit, jak ji dnes nejzřetelněji dosvědčuje rozpačitost demokratického společenství ve vztahu k dění v bývalé Jugoslávii. Věřím, že i tyto překážky se podaří postupně překonávat. Věřím, že mravní síla, solidarita, hluboká odpovědnost za osud lidského společenství a schopnost čelit od první chvíle zlu ve jménu základních hodnot lidskosti, jež prokázali všichni, kteří působili za války v domácím odboji v různých evropských zemích, bude i v dnešním zápase za demokratickou Evropu sloužit jako inspirující příklad a zdroj síly. Děkuji vám za Gézskou medaili i za pozornost, s níž jste mne vyslechli. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky praha 14. 3. 1995 Vážený pane předsedo, vážené poslankyně a poslanci, vážená vládo, vážení hosté, touha překračovat horizont dané chvíle, vztahovat se k budoucnosti, hledat v ní určité cíle a pojímat ji nejen jako osud, ale i jako úkol vyrůstá ze samé podstaty lidského ducha. A jestli v naší společnosti dnes sílí potřeba pojmenovat nějak bod, v němž se ocitáme, a snad i potřeba nového výhledu a nové motivace, pak to rozhodně není náhoda. Určitá etapa skutečně končí. Ale co vlastně končí? Proč je otázka po budoucnosti kladena dnes častěji než třeba před rokem? Odhlédneme-li na chvíli od všech přirozených rozdílů mezi různými politickými subjekty a osobnostmi, které artikulovaly společenské úkoly posledních pěti let a které je uskutečňovaly, snadno u nich nalezneme poměrně širokou shodu v některých základních věcech, shodu odpovídající většinové vůli našich občanů. Těmito obecně přijatými úkoly byla obnova všech osvědčených demokratických institu cí, obnova prostoru svobodné občanské realizace, obnova tržní ekonomiky a soukromého podnikání. Dík této shodě byly během pěti let, které nás dělí od listopadu 1989, skutečně vytvořeny základní - tak říkajíc hrubozrnné - systémové předpoklady této obnovy: máme novou demokratickou ústavu, svobodně zvolený parlament, vládu, která se těší jeho důvěře, nezávislou justici, pluralitní politický systém, svobodu slova, shromažďování, cestování, máme desítky tisíc soukromých podnikatelů a miliony akcionářů, rozhodující část podniků má už své konkrétní vlastníky. Základní makroekonomické ukazatele, jako je míra inflace či míra nezaměstnanosti, jsou přitom velmi příznivé a poprvé od zahájení reformy byl zaznamenán opět hospodářský růst. Toho všeho se naší společnosti podařilo dosáhnout velmi rychle a bez zásadních otřesů. Jsou to výsledky nepochybně dobré a uznání za to zasluhují všichni naši občané a samozřejmě i jejich politická reprezentace, to znamená vy, poslanci, současná vláda i vlády předchozí, jakož i všichni ostatní, kteří vstoupili po listopadu do politického života. Snad ale právě fakt, že se tyto základní systémové změny tak rychle a dobře podařily, vyvolává otázku, co bude dál. Co tedy bude dál? Zřejmě vstupujeme do fáze, kdy se musíme velmi odpovědně a důkladně zabývat mnoha jemnějšími, ale nikoli proto méně důležitými úkoly, než jakými jsme se zabývali dosud. Úkoly, u nichž bude nepoměrně těžší hledat obecnou shodu. Je-li už ne zvratným faktem, že jsme demokratickým státem s tržní ekonomikou, pak se před námi otevírá jemnější otázka, jaký charakter bude v budoucnu náš demokratický stát mít, jakým směrem se bude ubírat, jakou roli sám sobě přisoudí, co bude podporovat a proti čemu bude zasahovat. Dosud jsme se zabývali základními formami politického, duchovního, občanského a hospodářského života. Teď se budeme muset daleko víc zabývat jeho skutečnou náplní a jeho dlouhodobými výhledy a hledat způsoby, jak vytvořené formy - s ohledem na stav jejich náplně ů zlepšovat. Odpověď na otázku, co bude dál, by měl hledat každý, kdo se k tomu cítí být povolán, a žádný rozumný hlas by neměl být okřiknut či neprozkoumán. Dovolte mi, abych se tu dnes zamyslel nad některými vybranými náměty ze světa úkolů, které jsou před námi. 1) Základem každého státu či jeho ideou je soubor hodnot, na nichž se jeho občané shodnou jako na principech svého soužití v něm. Hodnoty, na nichž je dnešní Česká republika založena, jsou obecně známy a jsou definovány naší ústavou. To ale neznamená, že tím vše končí. Naopak: je třeba si je znovu a znovu připomínat, nově a důkladněji promýšlet, promítat do výchovy a vzdělávání a vůbec do veřejného povědomí a mít je v patrnosti při výkonu moci zákonodárné, výkonné, soudní a v politické praxi obecně. Jestli dosud převažoval z pochopitelných důvodů v politické práci zájem o tvorbu či rekonstrukci základních institucí, mechanismů a technik fungující demokracie a tržní ekonomiky, pak dnes jsme povinni se daleko důkladněji zabývat jejich samotným smyslem, totiž hodnotami, jimž tyto instituce a mechanismy mají sloužit. Měla by skončit doba zjednodušených ideologických floskulí, nebo dokonce dogmat, a začít doba skutečné diskuse o duchovních kořenech, tradicích, principech a perspektivách naší nové státnosti a o tom, jak jim nejlépe sloužit. 2) Jedním z pilířů moderní demokracie a občanského státu, a tudíž i našeho ústavního, právního a politického pořádku je respekt k lidským právům. Nebylo náhodou, že to byla právě idea lidských práv, která u nás - podobně jako v dalších zemích bývalého sovětského bloku - spojovala ty, kteří otevřeně vzdorovali komunistické moci. Boj za lidská práva byl bojem za demokracii. A listopadový pád totalitního režimu byl především vítězstvím obecné touhy po těchto právech. Úcta k nim se stala i základem obecné shody v době polistopadové a určila směr rekonstrukce našeho právního řádu. Přesto by bylo nesmírně nebezpečné, kdybychom z toho vyvodili, že je vyhráno a že nadále se o lidská práva už nemusíme starat, protože je všechna máme. Respekt k lidským právům není akce, jejíž konec lze určit v čase, jako například privatizace, ale trvalý stav obecného ducha, který je třeba soustavně pěstovat a kultivovat. O žádné zemi na světě nelze říct, že je v ní porušování lidských práv vyloučeno, a nelze to říct ani o České republice. Ano, máme Listinu základních práv a svobod. Vy, zákonodárci, se snažíte uvádět všechny zákony do souladu s touto Listinou. Nad tím, jak to činíte, bdí ještě Ústavní soud. To všechno je dobré, ale stále to nestačí. Když pro nic jiného, tak proto, že smyslem zákona je, aby platil, byl dodržován, respektován a aplikován. Tak ale může působit jen v prostředí, které je tomu příznivé. Čili: péče o zákon musí být provázena péčí o prostředí, v němž má působit. Domnívám se, že jde o jednu z těch oblastí, kam bychom právě dnes měli upnout zesílenou pozornost. Lidská práva by se měla opět stát a už natrvalo zůstat živým politickým tématem. To znamená, že všichni politici by se měli o ně starat a tuto starost promítat do svého politického konání. Vytratí-li se tato starost z politiky, bude to mít nedobrý vliv na klima veřejného života a sama společnost - tedy subjekt nejdůležitější - začne v této věci lhostejnět, což by se nutně začalo dříve či později zpětně promítat do výkonu státní správy i justice a posléze by se to možná odrazilo i v samotné tvorbě práva. Žádný kritický hlas, ať přichází odkudkoli, bychom tedy neměli předem nervózně odmítat, ale měli bychom se mu naopak se vší vážností a nepředpojatě věnovat, a zjistíme-li, že je oprávněný, měli bychom ihned hledat cestu k nápravě. Pěstování úcty k lidským právům jako základnímu předpokladu důstojného lidského života by se mělo stát integrální součástí celého našeho výchovného a vzdělávacího systému. Musíme vážně a nepředpojatě přemýšlet i o možnostech systémového či institucionálního zlepšení péče o lidská práva. Spoléhat pouze na osvícené učitele, státní úředníky, policisty, státní zástupce či soudce podle mého názoru nestačí. Měla by existovat instituce, která by komplexně monitorovala stav v této oblasti a zavčas upozorňovala nejrůznější orgány, včetně parlamentu, na sféry možného ohrožení lidských práv a dávala těmto orgánům impulsy či náměty. Taková instituce by rovněž přezkoumávala konkrétní stížnosti občanů. Vím z praxe Kanceláře prezidenta republiky, že mnoho lidí se dostává do téměř bezvýchodné situace, v které jim nemůže v rámci svých rozhodovacích možností pomoci kterýkoli existující státní orgán, byť by pracoval sebelépe, protože jde často o problematiku, která se ocitá kdesi v průsečíku oblasti sociální, morální, právní, administrativní a psychologické. Proto vás prosím, abyste znovu zvážili možnost zřízení úřadu ombudsmana či jiné instituce, která by plnila tento úkol. Všichni přece víme, že se u nás bohužel stále setkáváme s projevy rasismu, antisemitismu, byrokratické přezíravosti k občanům, asociálního jednání, šikany, útisku a mnoha dalších nedobrých věcí, jejichž společným jmenovatelem je pohrdání lidskými právy. Smiřovat se s tím a doufat, že se situace samočinně uklidní, by bylo neodpustitelným selháním politiky. 3) Dalším rozměrem onoho souboru hodnot, na nichž dnes stavíme, je idea právního státu. Celý náš právní systém se dramaticky proměňuje, musíme rychle dohánět zpoždění, které způsobil komunismus, navíc musí naše zákony umožňovat bezprecedentní transformační proces, především ve sféře hospodářské, ale zdaleka ne jenom v ní. To všechno klade velké nároky na vládu a především na vás, kteří zákony přijímáte, a způsobuje, že nejednou musíte pod tlakem života týž zákon několikrát novelizovat. Každý to chápe, nicméně přece jen bychom neměli zapomínat na jednu věc: platí-li zásada, že neznalost zákona neomlouvá a že co není zakázáno, je dovoleno, pak to znamená, že právní systém musí být přehledný a srozumitelný. Jak vláda, tak poslanci by se proto měli v budoucnu ve zvýšené míře soustřeďovat na otázku, jak náš právní systém zpřehlednit, aby se v něm občan vůbec mohl vyznat. Základním zákonem je pochopitelně ústava. Vy, kteří tu sedíte, vstoupíte do paměti našeho společenství jako náš ústavodárný parlament. Pochybuji, že do ní chcete vstoupit i jako parlament, který nedokázal naplnit ústavu, kterou sám přijal. Proto se znovu přimlouvám za to, abyste se dohodli na volebním zákoně, který by umožňoval zvolit Senát. Samo ústavní postavení Senátu, jakož i fakt, že se do něho volí podle většinového principu, vybízí k tomu, aby strany či volební koalice navrhly do Senátu různé důvěryhodné představitele našeho veřejného, hospodářského i duchovního života, kteří sice nemusí být v obecném povědomí s těmito stranami bezprostředně svázáni a kteří se třebas ani nechtějí stát profesionálními politiky, jejichž výkony však budí obecný respekt. To by umožnilo vytvořit sbor lidí, kteří mají zájem na dobrém rozvoji naší republiky a jsou ochotni pro něj i něco dělat, aniž by kvůli tomu museli zpřetrhat své spojení se sférami, v nichž působí. Šlo by tedy o osobnosti, které by propojovaly každodenní občanský život s tímto svým politickým působením a které by dávaly šanci, že náš politický život nebude neprodyšně sevřen jen přísně stranickým principem. Senát by se tak mohl stát, smím-li se tak vyjádřit, ädruhým svědomím" parlamentu, schopným vnášet čas od času do parlamentní práce jiný pohled, než na jaký jsou ze samé podstaty věci odkázáni ti, kdo byli zvoleni především jako představitelé své strany. Mám stále intenzivnější pocit, že takovýto typ obohacení našeho politického systému by mohl významně posílit jeho obecnou důvěryhodnost. 4) Páteří každého dobře fungujícího a stabilního státu je dobře fungující, stabilní a efektivní státní správa. Jaká by měla být, víme všichni: nestranná, spolehlivá, výkonná, spravedlivá, nezkorumpovatelná, nepřebujelá, ochotná, protože založená na vědomí, že si ji občané platí proto, aby jim sloužila, a nikoli proto, aby se k nim chovala jako vrchnost; přitom by se ale měla těšit obecné vážnosti. Pevně věřím, že dlouho chystaný zákon o státní službě bude významným krokem tímto směrem. Úctyhodnější a lepší státní správu však automaticky ještě nezajistí. Její vývoj od stavu, který jsme zdědili, ke stavu, který by byl žádoucí, si vyžádá asi velmi dlouhou dobu, velkou pozornost a mnoho péče. Důležité je myslet i na budoucnost a vytvořit takové podmínky, které by způsobovaly, že nikdo nebude považovat povolání státního úředníka za něco méněcenného nebo veskrze nevýhodného, ale naopak za svého druhu vyznamenání, tak jak je tomu už v mnoha vyspělých zemích. 5) Mimo civilní státní správu má každý demokratický stát ještě dva další pilíře: policii a armádu. Trvalá důvěra občanů ve stát je tudíž závislá do značné míry na jejich důvěře v tyto tři jeho složky. Ale nejen to: důvěryhodnost kterékoli z těchto složek podmiňuje či ovlivňuje důvěryhodnost ostatních. Chceme-li proto dělat něco pro celkové posílení důvěry občanů ve stát, pak musíme souběžně posilovat důvěryhodnost všech těchto tří složek. Vyšší kriminalita způsobuje, že je dnes z pochopitelných důvodů největší pozornost věnována policii. Rád bych se proto zmínil o armádě, která, obávám se, zůstává pořád trochu ve stínu složek ostatních. Domnívám se, že za vskutku demokratickou společnost lze považovat pouze takovou, která je odhodlána v případě nutnosti svou svobodu i bránit. Základním nástrojem této obrany je armáda. Její stav a její bojeschopnost však nezávisejí jen na ní a bylo by krajně pošetilé, kdybychom se domnívali, že stačí přidělit armádě příslušnou částku ze státního rozpočtu, a tím je naše povinnost starat se o svou obranu splněna. Armáda je tvořena našimi spoluobčany a neocitá se někde mimo prostor a čas. Její stav je tudíž jen zrcadlem stavu společnosti, a chová-li se společnost ke své obranyschopnosti lhostejně, pak to nemůže mít jiný následek než i lhostejnou armádu. My lhostejnou armádu nemáme. Zvládla téměř nepozorovaně mnoho nesmírně obtížných úkolů, od rozdělení armády federální přes rozsáhlou změnu své dislokace, vycházející z nových zájmů našeho demokratického státu, až po svou strukturální trans formaci. Svým působením v zahraničí získala naší republice větší prestiž, než si většina našich spoluobčanů uvědomuje. Provedla rozsáhlou personální obměnu svého velitelského sboru. Domnívám se, že by za to všechno zasluhovala zřetelnější veřejné uznání, než jakého se jí dnes dostává. Vždyť téměř jediné, co dnes o armádě slyšíme, jsou stížnosti na to, že se v ní šikanuje, krade a že většina důstojníků sloužila i za komunismu. Nelze chtít od armády divy a zároveň jí dávat najevo, že je trpěna jen z nutnosti. Nezapomínejme, že i když nás v tuto dobu nikdo aktuálně neohrožuje, mohla by být apatie k obraně naší země právě v této době obzvlášť nebezpečná. Žijeme přece v čase, kdy se rozhoduje o našem bezpečnostním zakotvení v Evropě a ve světě na dlouhá desítiletí - a nikdo nám žádné bezpečnostní záruky nedá, neprojevíme-li sami vůli ke své obraně a vůli podílet se i na širší obraně hodnot, které sdílíme se světem, k němuž se cítíme patřit. Rád bych vás tedy požádal, abyste věnovali ve své práci příslušnou pozornost i naší armádě a především novým zákonným normám, na něž netrpělivě čeká a které jí v mnoha ohledech usnadní její nepříliš lehkou situaci. 6) Je-li páteří státu státní správa, pak páteří politického systému či jeho základním instrumentem v podmínkách politické plurality jsou politické strany. Nejsem žádným odpůrcem politických stran, jak se o mně občas tvrdí, domnívám se jen, že strany by měly hrát pouze tu roli, která jim přísluší: být prostředím, jež vstřebává nejrozmanitější impulsy a formuluje na jejich základě svůj politický pro gram, který pak nabízí voličům ve volbách, a tím jim usnadňuje rozhodování. Zároveň to je prostředí profilace politických osobností a nástroj domluvy podobně politicky orientovaných členů zastupitelských sborů mezi sebou i s jinými, nástroj významně usnadňující především parlamentní práci. Proti čemu vystupuji, je něco jiného: neprůhledné a nadměrné prorůstání stran a státní správy nebo stran a hospodářského života či veřejného života vůbec. Stát je jedna struktura a politický systém je struktura druhá, spíš jen podpůrná, totiž umožňující, aby politické vedení státu bylo v rukou lidí reprezentujících názory, jimž dávají voliči přednost. Každý pokus postavit strany nad stát či pojímat stát jako pouhou kořist stranického boje o moc považuji za nebezpečný a nevím, proč by slepá loajalita k vedení určité strany či zištná příchylnost k ní měla obecně a automaticky kohokoli zvýhodňovat před jinými. Netvrdím, že takové poměry u nás panují. Varuji jen před jejich hrozbou. Existuje přece dost příkladů z minulosti i přítomnosti, které ukazují, kam až může vést přebujelé äzestraničtění" veřejného života. V poslední době se hodně mluví o otázce financování politických stran. Dávám vám k úvaze jeden námět: zda by neměl být zákonem zřízen zvláštní fond - něco jako fond politické kultury ů, jehož prostřednictvím by strany dostávaly jak příspěvek ze státního rozpočtu, tak sponzorské dary konkrétně určené té které z nich. Takový systém by zajistil veřejnou průhlednost zdrojů stranických peněz a zároveň by mohl fungovat jako profesionální ná stroj ověřování jejich důvěryhodnosti, který by zbavil strany nutnosti plnit funkce, k nimž nejsou určeny. Dovolte mi, abych závěrem této pasáže vyjádřil jednu svou vážnou starost. Mám pocit, že v našem politickém životě se začíná příliš rychle rozmáhat něco, bez čeho se politika asi stěží obejde, co by však přece jen mělo být v obecném zájmu udržováno v patřičných mezích. Mám na mysli zápas o osobní či stranickou prestiž, zápas o publicitu, vzájemnou řevnivost a žárlivost, apriorní neochotu přijmout myšlenku jiného jen proto, že ji vyslovil první, nedostatek džentlmenské spolupráce. Tím nenarážím pouze na nepříliš dobré vztahy uvnitř vládní koalice, ale i na vzájemný vztah koalice a opozice. Je naprosto v pořádku, že na mnoho věcí mají různé strany a různí politici různé názory. Není ale vůbec v pořádku, když je mají různé jen proto, aby se navzájem odlišili. 7) Dámy a pánové, vedle toho, co zajišťuje pro společnost přímo stát a co patří do klasicky rozpočtové sféry a stěží může patřit jinam, jako je obranyschopnost země, vnitřní bezpečnost či výkon státní správy, je velká oblast veřejného zájmu či veřejných statků, které ve větší či menší míře sice zaručuje rovněž stát, které však nezaručuje přímo, ale tím, že určité funkce svěřuje jiným subjektům či deleguje na ně, přičemž tyto subjekty mu jsou pak příslušným způsobem odpovědny za jejich plnění. Je to osvědčený princip moderní demokracie, mezi jehož četné výhody patří především to, že umožňuje společnosti podílet se daleko svobodněji, pestřeji a iniciativněji na veřejných věcech, než jak jí to umožňuje stát autoritativní, a že tudíž prohlubuje vztah občanů k celému společenství a jejich spoluodpovědnost za jeho život. Navíc umožňuje, aby různé veřejné zájmy byly naplňovány daleko pružněji, rychleji a povolaněji, než kdyby je všechny musela plnit státní správa. Je--li tento princip spojen i s přenesením určitých přerozdělovacích procesů na jiné úrovně, než je centrální rozpočet, přináší i nemalé úspory prostředků. Čím centralističtější stát je, tím je i dražší a tím méně je citlivý k potřebám občanů. Jinými slovy: může-li kdokoli vykonávat něco lépe než stát, mělo by mu to být svěřeno. Poté, co byly provedeny zásadní systémové změny v celém hospodářství, jehož rozvoj byl vrácen do rukou svobodných jednotlivců, měli bychom jim daleko zřetelněji otevřít i tento prostor. Půjde už o ony jemnější změny, jejichž potřeba sice nemusí být na první pohled tak zřejmá, které však dlouhodobě ovlivní charakter státu možná stejně jako změny provedené v hospodářství. 8) Do této sféry patří především územní samospráva. O nutnosti reformovat veřejnou správu, posílit samosprávu, jasněji ji oddělit od státní správy a zřídit vyšší územní samosprávné celky se mluví několik let a tuto reformu předpokládá i naše ústava. Každý ví, že jsou věci, které svým významem přesahují hranice okresu a o nichž by navíc měl rozhodovat spíš samosprávný orgán než orgán státní správy. Mnoho věcí je dosud spravováno či vyřizováno centrem, ačkoli by mohly být lépe spravovány na nižší úrovni. Před více než rokem jste si vyžá dali od vlády celkovou koncepci této reformy, jakož i základní zákony, které ji umožní. Nechci teď hodnotit předlohy, které vám vláda poskytla. Chci jen říct, že nechápu, proč celá tato nesmírně důležitá věc není projednávána s intenzitou, kterou si zaslouží. To se má znovu stát předmětem volební kampaně? To se mají znovu rozvířit vášnivé a nepříliš věcné debaty o tom, zda máme mít tři země nebo třicet krajů, když se už zdálo, že politické strany dospěly i v této věci k jakés takés shodě? Jsou oblasti, v nichž nemohou být mnohé věci dořešeny, dokud nebudou přijaty zákony související s touto reformou, neboť na ní závisejí statut a vlastnictví mnoha veřejných statků, od silnic přes velké nemocnice až po různé kulturní instituce. Nepovažuji za dobré, že poté, co byla víceméně dovršena privatizace, zdá se mnohým, že další změny v jiných oblastech už nejsou zapotřebí, protože jejich příprava by znamenala nové komplikace, nové spory, nové úkoly. Buď je reforma veřejné správy nutná - a já osobně jsem o tom přesvědčen ů, nebo nutná není a vše má zůstat tak, jak je. Pak je to ale třeba jasně říct a zdůvodnit, případně novelizovat ústavu. Prodlužování dnešního nevyjasněného stavu a pouhé odkládání všech rozhodnutí je tou nejhorší a politicky nejnebezpečnější variantou. Prosím vás proto, abyste i k tomuto souboru úkolů znovu upnuli svou pozornost. 9) Zdá se, že živým tématem se dnes stává problematika profesní samosprávy, respektive profesních komor. Jsem přesvědčen, že i v této sféře lze nalézt vyvážený model, který by komorám svěřoval přesně ty kompetence, jež mohou plnit lépe než stát, a který by zároveň zajišťoval přiměřený způsob jejich odpovědnosti vůči státu za výkon těchto pravomocí. Neexistuje sice řešení jednotné a pro všechny komory stejné, některé věci jsou však jasné. Nedovedu si například představit, že by státní úředník měl rozhodovat o tom, který advokát smí vykonávat advokátskou praxi, a který nikoliv. Advokáti, kteří nejednou hájí své klienty proti státu, musí být na státu nezávislí a je věcí jejich vlastního zájmu i profesionální cti, aby si sami hlídali, jací lidé jejich profesi vykonávají. Stejně tak si neumím představit, že by rozhodování o tom, kteří lékaři jsou způsobilí samostatně vykonávat lékařskou praxi, mělo být výhradně v rukou státního úředníka. Ano, stát je za základní a dostupnou zdravotní péči odpovědný. To ale neznamená, že sám léčí. A tak jako deleguje léčení na lékaře, měl by na ně logicky delegovat i rozhodování - pochopitelně na základě přesně stanovených kritérií - o tom, kdo je schopen samostatně léčit, a kdo nikoliv. Samozřejmě, že stát by měl nad tímto rozhodováním bdít a působit i jako eventuální druhá instance. Ostatně stát má v této věci i jiné nástroje, jimiž může zabránit případnému omezování konkurence. Celkově se tedy domnívám, že by se mělo využít zkušeností ostatních zemí, přiklonit se k tomu, co se osvědčuje, a neexperimentovat na základě jakéhosi apriorního úsudku, že komory chtějí dezintegrovat stát. Odhlédneme-li od bezpočtu praktických důvodů, včetně důvodů ekonomických, které mluví ve prospěch ponechání určitých funkcí v rukou profesní samosprávy, pak pro to mluví i důvod zcela zásadní a veskrze politický: loajalitu ke státu nelze natrvalo zajistit tím, že se mu všechno podřídí, ale naopak tím, že se projeví co největší důvěra občanům. Kdo totiž vidí, že mu stát důvěřuje, důvěřuje i státu. 10) Nelze mluvit o oblasti veřejných zájmů či veřejných statků a nemluvit přitom o neziskových organizacích, jednom ze základních instrumentů smysluplné péče o tyto zájmy a tyto statky. Pokud mi je známo, je příslušný zákon připraven už v paragrafovém znění a já nepochybuji o tom, že vláda přihlédne k vašemu doporučení z konce minulého roku a v dohledné době vám tento zákon předloží. Pojem nezisková organizace není u nás příliš zažit, a proto si veřejnost možná neuvědomuje zásadní význam, který bude pro náš život vznik této kategorie subjektů mít. Zatím mají různé neziskové instituce sloužící obecnému zájmu - jako školy, nemocnice, sociální ústavy, divadla, muzea atd. atd. - velmi rozmanitý statut, od rozpočtových a příspěvkových organizací až po občanská sdružení. Tento systém je nepřehledný, neekonomický, zastaralý, poplatný minulé éře. Je třeba postupně co největší množství podobných institucí transformovat v neziskové organizace, které budou mít jednotný a obecně srozumitelný statut, jenž jim umožní přesně tu míru autonomní existence a vlastního hospodaření, která je té které z nich přiměřená, a dík jemuž budou tyto organizace veřejně kontrolovatelné. Jejich společným znakem je, že jsou financovány z více zdrojů, své eventuální zisky musí užívat pro účel, k němuž jsou zřízeny, a jsou osvobozeny od určitých daní či poplatků, mimo jiné proto, že je nesmyslné brát příspěvek z peněz daňových poplatníků a zároveň ho vracet formou daní, jak je tomu například u dnešních příspěvkových organizací. Osvobozením od určitých daní stát sice přichází o peníze, tyto peníze však jdou ve prospěch věcí, které by jinak stejně musel platit. Jsou však užity ekonomičtěji, přehledněji a za většího vlivu těch, kteří daný veřejný statek konkrétně spravují. Zakladatelem neziskové organizace může být stát, vyšší územní samosprávný celek, obec i kterákoli jiná právnická či fyzická osoba, přičemž příslušný zakladatel podle povahy věci a podle množství prostředků, jimiž danou organizaci dotuje, ovlivňuje - například skrze své zástupce v její správní radě - její chod a hospodaření. Na neziskové organizace může být převedeno vlastnictví dosud státní či obecní, ovšem s tím, že je určitým způsobem omezeno jejich právo s ním volně nakládat. Transformace jsoucích institucí v neziskové organizace si samozřejmě vyžádá určitý čas, bude probíhat podle jednotlivých transformačních projektů, nicméně celý tento proces by měl vyústit do naprosto průhledného stavu, který významným způsobem usnadní všem těmto institucím život i hospodaření a významným způsobem posílí jejich rozhodování o sobě samých. Domnívám se, že rozpočtových organizací by mělo zůstat co nejméně a měly by to být vskutku jen ty, které jsou a musí být přímo řízeny státem, jako je státní správa, armáda či policie, nebo které stát sice neřídí, ale přímo platí, jako jsou soudy. Nevidím důvodů, proč většina ostatních existujících institucí sloužících veřejným zájmům by neměla mít statut neziskových organizací, byť více či méně placených a kontrolovaných státem. Umím si představit například stav, kdy většina škol, především středních a vysokých, má tento statut, bez ohledu na to, zda jejich zakladatelem je stát, vyšší územní samosprávný celek, obec či soukromá osoba či jiný soukromoprávní subjekt. Umím si rovněž představit, že základní síť nemocnic a některých zdravotnických zařízení, která nelze s ohledem na odpovědnost státu za všeobecně dostupnou zdravotní péči i z jiných důvodů privatizovat, bude transformována na neziskové organizace, jejichž zakladatelem by byl stát, samosprávný útvar či jiný subjekt, podle jejich funkce a povahy. Analogická možnost se nabízí prakticky u všech kulturních či sociálních zařízení, jakož i u mnoha veřejných služeb. Jsem přesvědčen, že transformace celého neziskového sektoru bude znamenat další velký krok na cestě ke státu vskutku občanskému, který je založen na občanské odpovědnosti a na schopnosti občanské veřejnosti pečovat o veřejné zájmy bez prostřednictví či za omezeného prostřednictví státu. Kdyby byla tato transformace postupně doprovázena i zvyšováním odpisů z daní vázaných na příspěvky do určitých stanovených oblastí veřejného zájmu, to jest neziskovému sektoru, vydělali by na tom všichni a veřejné potřeby by byly plněny daleko pružněji i účelněji, než jak tomu je dnes, kdy tuto oblast buď dotuje stát či obec, anebo je odkázána na nahodilost sponzorských darů. Vedle neziskových organizací budou existovat samozřejmě vždycky další nevýdělečné organizace, které budou upraveny zvláštními zákony, jako například církve, politické strany, nadace, spolky a podobně. Vznik neziskových organizací a příslušné daňové změny by mohly usnadnit i tvorbu těchto dalších zákonů, neboť by bylo zřetelnější, v jakém právním prostoru se celá nezisková oblast či oblast veřejných statků nachází. 11) Velkou pozornost veřejnosti vyvolává transformace našeho školství i celé výzkumné základny. I tato transformace by nepochybně mohla probíhat lépe, kdyby jí bylo naše politické prostředí příznivější. Proto je třeba znovu a znovu opakovat, že rozumně cílené investice do školství, a to nejen od státu, ale i z dalších zdrojů, se celé naší společnosti mnohonásobně vrátí. Nároky na vzdělání v současném světě rapidně rostou a naše země může v budoucnosti vzkvétat jen za předpokladu, že už dnes bude považovat vzdělání za svou prioritu. Nejde přitom o pouhé rozmnožování odborníků v nejrůznějších oblastech. Jde o nepoměrně víc: škola byla u nás tradičně chápána jako základní prostor tvorby osobností, sebevědomých občanů s rozhledem, mravních bytostí, lidí, kteří mají rádi svou zemi a jsou připraveni pro ni něco dělat. Na tuto tradici bychom měli moderním způsobem navázat. Obnovit tuto funkci školy není jen úkolem ministerstva, učitelů a rodičů. Opět - jako u tolika jiných věcí - záleží na celé společnosti a v nemalé míře na všech politicích, aby toto pojetí brali skutečně za své a systematicky je rozvíjeli. 12) Poměrně složitá situace je v tuto chvíli ve zdravotnictví. Ze všeho, co jsem vyslechl, vysvítá podle mne jediné: že ministerstvo - ve věcném dialogu s lékařskou obcí i s veřejností - by se mělo znovu zamyslet nad celou koncepcí transformace zdravotnictví, pokusit se tuto koncepci vtělit do jednoduchého, krátkého, konkrétního, obecně přístupného a obecně srozumitelného textu, který by obsahoval i jasný časový výhled jednotlivých kroků. To, co lékařům i občanům zřejmě nejvíc chybí, je jasný výhled, jistota o tom, co je čeká, i o tom, kdy je to čeká. Znovu a jasně by se mělo říct, která zařízení či které činnosti přicházejí ještě v úvahu pro privatizaci, jakým způsobem bude tento proces probíhat a jak dlouho bude trvat, a která zařízení získají naopak neziskový statut. Mělo by být jasné, kdy který zákon bude předložen, kdy budou hotovy některé další podklady, jako například nové sazebníky, jak a kdy bude vyřešen problém financování lůžek v nemocnicích, léčebnách pro dlouhodobě postižené a ústavech sociální péče, jak bude zajištěno, aby se nerozpadaly po léta spolupracující speciální týmy, jak se zlepší pojišťovací systém, jak se zajistí, aby se lékař nemusel na úkor skutečné léčby jen honit za body, a aby tudíž nebyl nucen mít zájem spíš na nemocnosti než na zdraví pacientů, jak bude podporována prevence, jaké podmínky čekají privátní lékaře atd. atd. Je prostě třeba jasně vědět, co a kdy zdravotnictví čeká a jakými způsoby toho má být dosaženo. V centru celého systému by přitom měl být občan jakožto potenciální pacient a lékař, zdravotní sestra či zdravotník jako ti, kdo péčí o lidský život pečují o hodnoty, které žádný tržní výpočet není schopen stanovit. 13) Už od dob komunismu, kdy byla pojímána jako součást takzvané nadstavby, ocitá se kultura vždy a všude až na posledním místě a leckdo má sklon ji považovat za jakýsi luxus, ozdobu života, které lze dát pouze to, co zbude. Rád bych proto upozornil aspoň na to, že kultura je základním nástrojem sebeuvědomování společnosti. Míra našich úspěchů v kterékoli oblasti závisí na stavu našeho ducha, na našem sebepochopení, na způsobu, jakým jsme svobodni i odpovědni. Nelze se trvale zaklínat svobodným jedincem, a zároveň přehlížet sám prostor, kde si lidská bytost nejzřetelněji svou svobodu uvědomuje a artikuluje. Nelze spoléhat na rozum, kultivovanost, etiku, fantazii a sebevědomí občana, a zároveň přehlížet sféru, kde se právě toto rodí. Kultura nepatří ani do základny, ani do nadstavby. Kultura je všude a všechno ovlivňuje. Je možné, že tam, kde vzkvétá podnikání, vzkvétá i kultura. Ale je tomu zároveň i naopak: v prostředí kulturně rozvinutém se lépe rozvíjí i podnikatelský duch. Nestavím se samozřejmě za bezduché státní dotování kultury, které probíhá jen proto, že se to patří, a které nepřihlíží ke konkrétním výsledkům i možnostem. Domnívám se jen, že rozkvět kultury v nejširším slova smyslu je povýtce veřejným zájmem. Zmíním se o jediném příkladu: nejvíc peněz je potřeba k záchraně památek. Zdrojů může být mnoho. Stěží se ale budou občané skládat na památky a sotva budou jejich záchranu podporovat sponzoři, když převládne v politice státu nezájem o tyto hod noty a když sám k jejich podpoře nebude vydávat impulsy. Poměr k památkám není jen znamením poměru k vlastní minulosti, k hodnotám, které vytvořili naši předkové, a tím i úcty k sobě samým jako ke společenství. Je i známkou ekonomické prozíravosti: peníze investované do zachování krásy našich měst, zámků, hradů, kapliček, božích muk, parků, zahrad, alejí či celých krajinných celků se nikterak přímo a hned nevrátí a jejich návratnost nespočítá ani ten nejlepší počtář. A přesto je zřejmé, že se tyto peníze mnohonásobně vrátí. A to zdaleka ne pouze v ziscích z turistického ruchu nebo z toho, že krása naší země posiluje její mezinárodní prestiž, přitahuje investory, politiky, mezinárodní organizace. Nejvíc se zhodnotí v něčem jiném: v dobrém duchu našeho soužití, v kvalitě našeho vlastního života, v pokoře a úctě vůči lidské tvořivosti, které ušlechtilé prostředí v lidech probouzí, prostě řečeno v dobrém životním pocitu. Všichni přece víme, oč lépe se cítíme v nějakém citlivě kultivovaném parku či zahradě než v oněch těžko definovatelných prostorech, kterých je v našich městech a obcích plno a o nichž nevíme, zda jsou smetišti, sklady něčeho, kusem nezušlechtěné země, stavební parcelou či parkovištěm. Jak ale vypočíst hodnotu toho, že člověk žije v hezkém prostředí? Jak vypočíst hodnotu toho, že tváří v tvář baroknímu kostelu se lidská mysl bezděky upíná k vyšším hodnotám, prohlubuje se v ní úcta k harmonii všehomíra, posiluje se jeho mravní cítění? Jak vyčíslit hodnotu toho, že člověk vnímající kulturní prostor, který nám zachovala minulost, je schopen i dnes kolem sebe vytvá řet kulturnější prostředí, než jaké by vytvářel, kdyby tuto zkušenost neměl? 14) K oblastem, v nichž se komplikovaným způsobem snoubí zisková sféra s veřejným zájmem, patří bytová politika. Považuji za důležité, že se připravuje postupná deregulace nájemného, spojená s určitými sociálními opatřeními pro méně majetné rodiny, tedy tvorba trhu s byty, a že se připravují podmínky pro poskytování hypotečních úvěrů budoucím vlastníkům či nájemcům bytů. Zároveň se ale zanáším myšlenkou, zda by nějakým způsobem neměly být stimulovány i firmy, které budou stavět a udržovat byty či obytné komplexy. Zatím je pro domácí i cizí stavební firmy výhodné stavět hotely či vily pro majetnější občany, protože tyto investice se jim rychle vracejí. Vycházím však z jednoduché myšlenky, že domy či celé obytné komplexy musí nejprve stát a pak si v nich mohou občané teprve kupovat či pronajímat byty. Možná není v tomto okamžiku tato věc nejnaléhavější a možná dnešní problémy skutečně z větší části vyřeší volný trh s byty. Nesmíme však myslet jen na dnešek. Za několik let, zvlášť až začnou dožívat dnešní panelová sídliště, může být situace velmi vážná. Vždycky budou sociálně slabší vrstvy, které si nemohou dovolit milionové úvěry na stavbu rodinného domku nebo na koupi bytu, ba i nájemné bude při postupující liberalizaci pro mnohá mladá manželství dost vysoké. Nároky na kvalitu bydlení přitom zcela samozřejmě porostou a spoléhat na to, že nás bude ubývat, by bylo nejen nesmyslné, ale svým způsobem i nemravné. 15) Jednou z důležitých úloh státu je zprostředkovávat na principu společenské solidarity sociální zajištění občanů, kteří v příslušném věku skončí pracovní poměr nebo jejichž práceschopnost je omezena. Nový důchodový zákon bude zřejmě předmětem vašich živých debat a já pevně věřím, že posléze dospějete ke shodě. O čem bude třeba ještě přemýšlet, je známá otázka transformace sociálního pojištění a jeho oddělení od státního rozpočtu. Domnívám se, že by toto oddělení bylo dobré. A to přinejmenším ze tří důvodů. Za prvé by se tím zcela jednoznačně zdůraznilo, že důchody nejsou nějakým darem, který poskytuje stát občanům, ale že to jsou peníze, které si občané střádají sami pro sebe, aby měli z čeho žít, až nebudou pracovat, a kterými si vzájemně pomáhají: ti pracující platí těm, kteří už nepracují, aby jim zase platili ti, kteří budou pracovat, až oni sami už nebudou výdělečně činní. Za druhé by se tím navždy vyloučila všechna podezření, že část peněz ze sociálního pojištění užívá stát pro jiné účely. Za třetí by se tím umožnilo příslušnému státnímu fondu, aby získané prostředky způsobem zcela bezpečným a zákonem stanoveným rozmnožoval, což by se posléze mohlo obracet ve prospěch příjemců důchodů. Proč nevyužít i v této oblasti možností, které nabízí tržní prostředí? 16) Dámy a pánové, myslím, že Poslanecká sněmovna i vláda si dobře uvědomují, které další jemnější systémové změny v našem hospodářství je třeba dělat, aby se ty, které už byly provedeny, skutečně účinně zhodnotily. Připravují se, jak známo, další kroky na cestě k plné směnitelnosti naší koruny. Uvažuje se o tom, jak zprůhlednit a zpřehlednit finanční a kapitálový trh, jak podpořit export, který v případě naší země bude mít vždycky zásadní význam, jakými nástroji - tržnímu prostředí přiměřenými - podpořit hospodářský růst a restrukturalizaci a modernizaci našich podniků, jak přispět k tomu, aby se přicházející kapitál proměňoval do investic tak říkajíc skutečných a viditelných, jak usnadnit život drobným začínajícím podnikatelům, této páteři sociálně stabilní a prosperující společnosti. A přece tu je něco, na co se trochu zapomíná. Dík rozsáhlé, dobře koncipované a hlavně rychlé privatizaci se podařilo, že většina našich podniků má už své konkrétní soukromé vlastníky. Zdá se mi ale, že nestačí, když to prostě konstatujeme a dál se o nové vlastníky nezajímáme. Vždyť většina donedávna státního majetku patří jednotlivým akcionářům, kteří byli svého času velmi hlasitě osloveni investičními fondy. Kdo je ale oslovil od té doby? Nelze se za tohoto stavu věcí příliš divit, že většina lidí chápe své akcie prostě jen jako jakési losy a neuvědomuje si dostatečně, že se stali vlastníky, kteří nesou za své vlastnictví i určitou odpovědnost. Znovu a znovu by se tedy mělo občanům vysvětlovat, že jako držitelé akcií mají dvě základní možnosti: buď své akcie prodávat a přispět tím k určité koncentraci, a tím i zjednodušení a zpřehlednění vlastnictví, anebo hledat způsoby, jak svá vlastnická práva naplňovat, a přijímat tak spoluodpovědnost za rozvoj vlastněných podniků. Smyslem kuponové privatizace přece nebylo vytvořit nějakou jinou formu anonymního vše lidového vlastnictví, ale naopak všem, kteří o to mají zájem, umožnit účast na rozhodování o hospodaření a strategii konkrétních podniků. Není mým úkolem vymýšlet způsoby, jak posílit osobní vazbu mezi DIKy a podniky, cítím však, že něco by se v této věci mělo udělat, nemají-li managementy, investiční fondy a banky hrát roli jakýchsi zvláštních pseudovlastníků privatizovaných podniků a nemají-li se miliony drobných akcionářů považovat zase jen za pouhé pozorovatele dějů, na něž nemají žádný vliv. S vlastnictvím souvisí i problém ukončení restitucí. Toto téma se podobá brouku potápníkovi: periodicky se vynořuje nad hladinu, aby se po nějakém čase zase vytratilo do neznáma. Kdekdo říká, že je nevyhnutelně nutné konečně proces restitucí uzavřít a vlastnické vztahy tím dále stabilizovat, ale o tom, co a komu se ještě má vrátit, zřejmě dodnes žádná valná shoda nepanuje. Dokud ale nebude tento problém dořešen, nemáme právo říkat, že naše reforma skončila. Nejhorším možným způsobem vlastnictví je totiž vlastnictví nevyjasněné či blokované. Přimlouvám se proto, abyste nedovolili tomuto broukovi potápníkovi opětný návrat pod hladinu. 17) Stát v tržních poměrech nemůže řídit podniky, radit jim, co mají dělat, či vymýšlet konkrétní směry vývoje jednotlivých odvětví. Na tom se asi shodujeme všichni. O čem se vedou spory, je něco jiného: do jaké míry má či nemá mít stát v určitých vybraných oblastech, které bezprostředně souvisejí s veřejným zájmem či se strategickými zájmy země, nějaké koncepce či nikoliv. Slovo koncepce má dnes špatný zvuk, a když ho někdo použije, hned se na něho vrhá sbor propagandistů, obviňujících ho ze socialistických spádů. Myslím, že bychom se měli od tohoto planého ideologismu oprostit a začít konečně o tomto tématu hovořit věcně. Mít koncepci není žádná hanba. Jde jen a jen o to, jaká ta koncepce je. Dovolím si uvést jediný příklad: centrální nervový systém nejen celého našeho hospodářství, ale i vůbec našeho pozemského pobývání se skládá ze tří složek: energetiky, dopravy a spojů. Dva z těchto subsystémů - energetika a doprava - bezprostředně ovlivňují životní prostředí, tedy oblast, která je evidentně veřejným statkem či zájmem a jejíž dobrý rozvoj, jak je obecně známo, tržní prostředí samo o sobě nezajistí. Neumím si tudíž představit, že by stát neměl mít v celé této oblasti svou jasnou a dlouhodobou koncepci. Taková koncepce musí přesahovat plány jednotlivých resortů, musí vycházet ze zhodnocení stavu naší země, jejího hospodářství, jejích zdrojů, jejích dlouhodobých strategických zájmů, včetně zájmů zahraničněpolitických, musí být jasná, jednoduchá, všem srozumitelná. Nebude-li mít legislativa k dispozici - jako své orientační vodítko - takovou koncepci, pak bude nucena trvale improvizovat. Uvedu jen několik málo otázek, na něž by tato koncepce měla odpovídat. Například: jak přimět společnost a hospodářství k větším úsporám energie, tomuto základnímu úkolu moderní doby? Nepochybně asi odvážnou, i když zajisté postupnou a diferencovanou liberalizací cen energie. Ale to samozřejmě nestačí. Určitě lze přemýšlet o systémových opatřeních, ať už v oblasti daňové, úvěrové či jiné, která by podpořila různé moderní programy směřující k úsporám energie, od úsporných průmyslových technologií až po výrobu úspornějších spotřebičů a těsnicích systémů. Myslím, že bychom se měli definitivně rozloučit se zděděnou ideou, že křivka hospodářského růstu musí být věrně kopírována křivkou růstu spotřeby energie. Nebo: jakými legislativními či ekonomickými nástroji přimět energetiku a vůbec průmysl, aby volily technologie, které nejméně ničí životní prostředí? Jsem hluboce přesvědčen, že nestačí investovat miliardy do odstraňování následků, které napáchají zastaralé technologie. Proč špinit vzduch a vodu a pak je nákladně čistit, když už dnes existují technologie, které je nejen nešpiní, ale které jsou i výkonnější? Příklad: odlučovací zařízení u tepelných elektráren jsou nesmírně drahá a modernější technologie, schopné získat z paliva nepoměrně víc energie a přitom čisté, jsou ještě podstatně dražší. Jak vytvořit prostředí, v němž by se energetickým podnikům přesto vyplácelo jít druhou cestou? Klíč k řešení tohoto druhu úkolů není ve státních dotacích. Oč běží, je ekonomicky motivovat výrobce energie a vůbec průmysl ke vskutku ekologickému chování. Způsobit nejprve dětem v severních Čechách dýchací potíže a pak jim zaplatit krátkodobou rekreaci na čistém vzduchu není žádné perspektivní řešení. Rovněž by mělo být obecně známo, jakým způsobem stát hodlá umožnit či usnadnit rekultivaci krajiny, kterou zničila těžba uhlí či jiných nerostů, a odstraňovat škody na vegetaci, kterou způsobily nejrůznější emise. Nebo další otázka: jak budeme podporovat decentralizaci výroby energie a využívání jejích alternativních zdrojů? Proč by nemohl stát poskytnout daňové úlevy nebo dokonce prázdniny všem začínajícím soukromým výrobcům čisté energie, například budovatelům malých vodních elektráren? Vím, že nás to asi nezachrání, bylo by to ale důležité znamení, jímž by stát dával najevo celé společnosti, že mu na životním prostředí vskutku záleží. Jsem si jist, že peníze, o něž by přitom přišel na daních, by se mu mnohonásobně vrátily, byť opět nepřímo. Například tak, že zájem veřejnosti o životní prostředí by se neomezoval na občasné protesty ekologických iniciativ, ale promítal by se do konkrétní podnikatelské činnosti. Takových a podobných otázek, ať už se týkají ekologie, energetiky, dopravy či jiných oblastí hospodářského života, bychom si mohli položit mnoho. Odpovědi na ně musíme hledat všichni a společně. Teď o tom mluvím jen ve snaze rehabilitovat sám princip koncepční práce, přihlížející ke komplexnějším a globálnějším souvislostem různých jevů a úkolů. Jsem hluboce přesvědčen, že fáze, do níž vstupujeme, se bez toho neobejde. Půjde-li, jak jsem řekl úvodem, v nadcházejících letech o jemnější otázky samotného charakteru našeho státu, pak bude skutečně třeba všímat si v zesílené míře nejen obecných makroekonomických ukazatelů a systémových principů, ale i samotného konkrétního obsahu našeho hospodářského života a jeho dlouhodobých perspektiv, jakož i celého pestrého souboru vlivů, které mohou v budoucnosti významně zhor šovat, nebo naopak zlepšovat onu těžko uchopitelnou věc, které se říká kvalita života. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, náš stát neměl možná nikdy ve dvacátém století tak velkou šanci, že se bude v mírovém a bezpečném prostředí spořádaně vyvíjet, vzkvétat a umožňovat všem svým občanům - v míře, v jaké něco takového vůbec může nějaký stát umožňovat ů, aby žili vskutku spokojeně. První republika se musela potýkat s mnohými problémy, které dnes nemáme, a ocitala se ve veskrze nestabilním prostředí, ovlivňovaném jednou rodící se totalitou a zplodivším totalitu jinou, která ji posléze zničila. Naše poválečná republika byla tragicky ochromována tím, že stalinský Sovětský svaz na ni vykonával stále větší tlak, opíraje se přitom o množství svých zdejších přisluhovačů, jakož i o množství lidí, kteří otřeseni druhou světovou válkou hledali v nabízené socialistické utopii novou naději. Dnes je situace radikálně jiná: západní Evropa se nezmítá ve zmatcích, je stabilní, prosperuje a postupně se sjednocuje na demokratických a občanských principech. Demokracii budují - některé s většími problémy, některé s problémy menšími - i všechny státy donedávna komunistické. Česká republika nemá vážné problémy vnitřní ani ji nikdo zvenčí bezprostředně neohrožuje. Kdykoli si toto postavení a tyto naše šance připomenu, začnu se divit, proč je náš politický život poznamenán takovou nervozitou, tolikerým vzájem ným obviňováním, takovým nedostatkem tolerance spojeným s neustálým soupeřením, prestižním bojem o teritoria vlivu, vzájemnou nedůvěrou a různými typy nového ideologismu. Revoluční či porevoluční euforie se nevrátí a vrátit nemůže a nemá valného smyslu na ni nostalgicky vzpomínat a žehrat na dnešní poměry. Smysl má něco jiného: usilovat, aby se v politickém životě šířil skutečný smysl pro hodnoty, jimiž se chceme řídit, vůle se dorozumět, vzájemné pochopení, dobrá nálada. Všichni, kteří jsme se tak náhle ocitli v politice, si asi pořád ještě málo uvědomujeme, jak velký vliv má naše chování na celkovou atmosféru života u nás. Budeme-li pořád mluvit jen o penězích, nebudou se lidé starat o nic jiného než o peníze. Budeme-li předvádět apatický vztah k zákonu, bude k němu lhostejná i společnost. Nebude-li nám vadit, že porušujeme své sliby, budeme přispívat k tomu, že je budou porušovat i ostatní. Nebude-li nám vadit, že nejrůznější aféry či aférky nejsou nikdy pořádně objasněny, ukončeny a nejsou z nich vyvozeny důsledky, pak se zasloužíme o obecné šíření apatie. Nebudeme-li k sobě laskaví a ohleduplní a nebudeme-li si navzájem nepředpojatě naslouchat, pak stěží něco takového můžeme očekávat ve veřejném životě jako celku. Ano, politici jsou od toho, aby uskutečňovali demokraticky projevenou vůli občanů, a nikoli od toho, aby jim něco vnucovali. Nicméně pochybuji o tom, že většina voličů dala svůj hlas přízemnímu hašteření. Věřím, že nová etapa, do níž vstupujeme a v níž budeme muset - nehnáni už časem ů v klidu, věcně a postupně vytvářet konkrétnější obrysy naší nové státnosti, znovu a přesněji artikulovat její vůdčí ideje i své dlouhodobé cíle, bude provázena i lepší atmosférou politického života. Bez toho si ostatně ani neumím představit, že bychom se mohli dobře zhostit úkolů, které nás čekají. Naše společenství má mnoho rozmanitých tradic, lepších i horších. Jedna z našich dobrých tradic, na kterou by měla podle mého názoru navázat i naše dnešní politika, je úcta k pravdě, k jedinečné lidské bytosti, k její svobodě, víra v univerzální hodnoty, ochota jim nezištně sloužit, pokora před zázrakem světa a v neposlední řadě dobrá mysl. Přeji vám mnoho úspěchů ve vaší další práci pro naši zemi a přeji vám hodně dobré mysli! Čestný doktorát Masarykovy univerzity brno 23. 3. 1995 Vaše Magnificence, pane rektore, dámy a pánové, vážení přítomní, mám dnes tu čest promluvit na půdě univerzity, která proslula svou tradicí v pěstování právní vědy, a ve městě, kde sídlí Ústavní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství, tedy ve městě, které je sídlem nejvyšších justičních institucí naší republiky. Tyto okolnosti mne přímo vybízejí k tomu, abych využil dnešní příležitosti k osobní úvaze o právu. 1) Od chvíle, kdy se člověk začal stávat uvědomělou bytostí, začínal chápat, zprvu asi spíš jen instinktivně, že jeho soužití s ostatními je myslitelné jen tehdy, bude-li se řídit určitými pravidly. V těchto pradávných dobách neexistoval asi rozdíl mezi mravním a právním řádem: všechna nejstarší pravidla lidského chování a soužití, o jejichž existenci dnes víme, ať nepsaná či později psaná, byla výrazem určitých mravních norem, které lidé přijímali. Tyto normy byly přitom vnímány jako něco, co při chází shůry, jako příkazy zjevené, normy původu - jak bychom dnes řekli - metafyzického, tedy jako něco, co není dílem člověka, ale co člověk pouze zprostředkovává. Tisíciletí vývoje lidstva, provázená i bohatým vývojem jeho představ o původu, smyslu a charakteru pravidel jeho soužití, vyúsťují dnes do poměrně silného odlišování řádu mravního a právního, nemluvě o naprosto zásadním odlišení obou těchto řádů od řádu metafyzického. Zkoumání veskrze filozofické otázky, zda řád mravní má či nemá metafyzické kořeny, jsem už věnoval nemálo zájmu a mé úvahy vždy nakonec dospěly k odpovědi kladné. Nicméně tomuto tématu se dnes věnovat nechci. Svou pozornost omezím na souvislost mezi řádem mravním a právním. Zdá se mi totiž, že prohlubující se odcizování jednoho druhému je velmi nebezpečné a že úkolem naší doby je tuto souvislost znovu nalézat a opakovaně ji zdůrazňovat. Vždyť nebude-li právo vnímáno jako určité specifické a samozřejmě vždy jen dílčí ztělesnění obecných norem etického chování, pak se začne v očích lidí proměňovat v pouhý administrativní rozmar státní legislativy, tedy v nutné zlo, které nezasluhuje úctu a jehož nejrůznější obcházení nejen že není nemravné, ale je naopak známkou lidské tvořivosti. Ve světě takto pojímaného práva, totiž jako něčeho, co nesouvisí se slušností a morálkou, ztrácí ovšem právo účinnost: nejen že klesá respekt k němu, ale klesá nutně i respekt k těm, kteří ho tvoří a kteří ho aplikují, a posléze klesá - což je vůbec nejvážnější - jakákoli úcta k pravidlům lidského soužití, a tím i úcta k bliž nímu. Je třeba tudíž v politické práci i v práci osvětové a vzdělávací neustále vysvětlovat a zdůrazňovat, že nectít zákon, obcházet ho či nedodržovat je hanba a odsouzeníhodná neslušnost. Bez určité hladiny etických nároků společnosti na sebe samu nemůže prostě právní stát fungovat. Kořeny práva jsou mravní, a kdo se posmívá všem řečem o morálce, ten automaticky zpochybňuje základy právního státu. 2) S tím úzce souvisí i vztah práva a státu. V povědomí mnoha lidí, mimo jiné i proto, že po desítiletí žili v totalitních poměrech, v nichž právo začasté působilo jen jako pouhý nástroj vládnoucího režimu a soudní soustava jako jeho služka, přežívá pocit, že stát je nad právem a že právo je především prostředek, jímž si stát zajišťuje loajalitu a poslušnost občanů. Není tomu tak a jakékoli úsilí, které bude vynaloženo na to, aby si to občané uvědomili, není zbytečné a marné. Právo je nad státem a platí pro všechny, tudíž i pro stát, tedy pro státní správu stejně jako pro ministry, poslance či prezidenta. Právo je tu proto, aby usnadňovalo občanům jejich soužití a chránilo je proti bezpráví, je tu tedy především kvůli občanům, podobně jako sám stát. Demokratický systém určuje způsob, jakým se právo tvoří: do centra složité struktury společnosti staví parlament, který občané svobodně zvolili a který v jejich zastoupení a v jejich zájmu přijímá zákony. Vláda pak zákony aplikuje a nad jejich dodržováním bdí nezávislá justice. Nadřazenost práva státní moci je přitom jasně stvrzována principem nezávislosti justice: kdyby právo bylo podřízeno státu, pak by soud ci byli nejspíš jen pouhými vykonavateli státem vyhlášeného práva a jejich výkony by byly ovlivňovány či přímo řízeny politickou vůlí těch, kdo pro dané období vyhráli volby. Žijeme v civilizaci, která sice umožňuje komukoliv, aby věřil v božský původ pravidel lidského soužití, která však svěřuje tvorbu těchto pravidel parlamentu vzešlému z vůle občanů. Tento světský původ dnešního práva však neznamená, že právo slouží moci, byť demokratické. Naopak: tato moc slouží právu či měla by mu sloužit tak jako kdokoli jiný a měla by si být vědoma, že ona sama je odvozena od práva. Metaforicky řečeno: ačkoli je právo jejím dílem, měla by se k němu chovat tak, jak by se k němu chovala, kdyby bylo zjeveno shůry. 3) Odkud se bere tradiční představa o spravedlnosti či právu jako bohyni se zavázanýma očima? Toto podobenství nechce říct nic jiného, než že právo platí rovně pro každého a je vyšší autoritou než jakákoli světská moc, ať už svůj význam odvozuje od veřejné funkce či od společenského či majetkového postavení. V tomto smyslu lze s touto tradiční představou o slepotě práva zajisté souhlasit. Přesto bych si k tomu dovolil několik drobných poznámek. V právnické literatuře se často klade otázka po vztahu práva a spravedlnosti. Představa slepého práva může totiž vyvolávat dojem, že právo je slepé ke konkrétní lidské bytosti, k mravnímu řádu či mravnímu cítění, tedy že je to cosi odpoutaného od člověka či občana, slepého k němu a slepě zahleděného jen do sebe samotného. To ovšem může vést k pocitu, že právo je vlastně nad sprave dlností, které sice může dávat průchod, ale také nemusí. Myslím, že tato představa je mylná. Především proto, že smyslem zákona není v žádném případě služba sobě samému a tím méně něčí svévoli. Jeho smysl je právě opačný: sloužit spravedlnosti. Zákon a právo nejsou ničím jiným než trvale opakovaným, nikdy nekončícím a vždy jen nedokonalým pokusem člověka dobrat se spravedlnosti. Sám zákon a sami ti, kteří ho tvoří a aplikují, spravedlnost na zemi ještě pochopitelně nezajistí. Nicméně jsou tu proto, aby aspoň v rámci možností, které jim jsou ze samé povahy věci dány, k této spravedlnosti přispívali. Soudci - jako ti, kteří aplikují zákon nejviditelněji - k ní přispívají především tím, že ctí zákon a nestranně posuzují, co je s ním v souladu a co nikoliv, komu právo náleží, kdo ho porušil a kdo nikoliv. Ale nepřispívají k ní pouze tím. Tak jako každý, kdo stojí před soudem se svou věcí, je konkrétní a jedinečnou lidskou bytostí, je jí pochopitelně i každý soudce. A nesoudí-li nás computery či roboty, tedy instrumenty k jedinečné bytosti vskutku slepé, ale soudí-li nás konkrétní lidé, nemělo by to být vykládáno jako politováníhodný ústupek od oné známé Spravedlnosti se zavázanýma očima či jako jakési nedopatření či nedokonalost, ale naopak jako záruka, že právo je vskutku pokusem o spravedlnost, pokusem do té míry nedokonalým, že jeho výkon musí být svěřen někomu, kdo má na rozdíl od computeru i svědomí, tedy lidské bytosti. Vždyť zvážit všechny okolnosti, jejichž veskrze individuální a neopakovatelná povaha přesahuje vše, co lze vtělit do jakékoli normy, může jen bytost s hlubokým citem pro spravedlnost, tedy člověk se svědomím. To znamená člověk, který vidí účastníky pře stojící před ním, vnímá síť složitých psychologických a sociálních souvislostí, které hrály, hrají a budou hrát roli v jejich osudu, a snaží se aplikovat zákon jakožto vidoucí lidská bytost. 4) Velmi složité téma k přemýšlení je vztah práva a politiky. Nečetl jsem pochopitelně celá pohoří knih, které byly na toto téma napsány. Přesto se odvážím i k tomu něco říct, něco, co není sice opřeno o vědecká studia, co se však opírá o určitou míru osobních politických zkušeností. Myslím, že v podstatě platí či měla by platit tato zásada: politika je před právem a právo je nad politikou. Ústava, Listina základních práv a svobod, hlavní principy celého právního řádu - to všechno mohlo být přijato jen proto, že tomu předcházela obecná politická shoda o základech našeho demokratického státu, o hodnotách, na nichž má být založen, a o jeho celkové orientaci, shoda, která vycházela z převládající vůle našich občanů, jak ji vyjádřili ve volbách. V tomto smyslu tedy předcházela politika právo. Přijaté právní normy se však okamžikem svého přijetí staly závazné pro všechny, a dokud platí, nelze je účelově prohýbat či aplikovat v duchu těch či oněch politických zájmů nebo těmto zájmům podřizovat. V tomto smyslu je tedy právo nad politikou. Hlavním strážcem tohoto principu je přitom Ústavní soud, který bdí zejména nad tím, zda parlament, jako těleso par excellence politické, neporušuje - dík té či oné momentální politické většině, politickému zájmu, politickému kompromisu či dokonce politické náhodě - něco z toho, co bylo jednou zahrnuto mezi fundamentální principy státu jako státu právního. Hlavní náplní práce parlamentu jako zákonodárného sboru není ovšem neustálá tvorba či proměna toho, co nazývám fundamentálními principy. Většina přijímaných zákonů může mít desítky nejrozmanitějších podob, aniž by přitom kterákoli z nich byla s těmito principy v rozporu. Která z těchto podob zvítězí, je pak vskutku jen a jen věcí politické diskuse. Zajisté všichni vítáme, sleduje-li tato diskuse vždy a zásadně jen obecný zájem našeho společenství, ústí-li do výsledků odpovídajících vyzrálému pojetí spravedlnosti a není-li jen střetáním prestižních zájmů různých stran a jednotlivců a jakýmsi bojem o to, kdo zvítězí a získá tím u někoho body. Takový ideální stav však sotva kdy nastává, a tak nezbývá než znovu a znovu vytvářet politické klima, které by omezovalo partikularismus a stimulovalo politiky k tomu, aby hledali řešení nejméně sporná, nejspravedlivější a nejmoudřejší, respektující kvalifikované názory občanské i odborné. Avšak i zde platí, že právo je nad politikou: pakliže je jednou zákon přijat, musí být svatý, ať se komu líbí, či nikoliv. 5) Nedávno jsem se v Poslanecké sněmovně zmínil o úkolu pečovat v nadcházející době o přehlednost a srozumitelnost našeho právního řádu. Domnívám se, že to je úkol důležitější, než si leckdo asi myslí. Uvědomme si jen toto: dnes platí v naší zemi přes 5500 vyhlášených a registrovaných předpisů, z nichž mnohé dávno samozřejmě ztratily ja kýkoliv praktický smysl, aniž je ovšem kdy kdo zrušil. Jen během pěti let, která nás dělí od listopadu 1989, bylo u nás přijato přes 400 nových zákonů. V téže době však bylo přijato i přes 450 novel zákonů, přičemž jsou zákony, které byly měněny a doplňovány dokonce více než desetkrát. Mnohé zákony či novely přitom novelizovaly i četné jiné zákony, které tím byly novelizovány takzvaně nepřímo. Chápu důvody, které v této náročné transformační době k tomu všemu vedly. Přesto ale musím říct, že tento stav považuji za dost nebezpečný. Jeho logickým důsledkem totiž je, že je nad síly kteréhokoli občana i politika, aby věděl, co vlastně u nás přesně platí. Důsledkem takového stavu je postupné odcizování občanů právnímu řádu, který se stává vskutku srozumitelným vlastně jen omezené vrstvě odborníků. Tato prohlubující se propast mezi společností a právem má ovšem své další následky: je-li nebo měl-li by být právní řád jakýmsi výrazem či nedokonalým obrazem řádu mravního, tedy systémem obecně známých, obecně sdílených a obecně respektovaných pravidel lidského soužití, pak jeho rostoucí složitost a neprůhlednost nemůže vést k ničemu jinému než k mravnímu relativismu. Taková situace totiž přímo nutí občany, aby odpověď na otázku, co se smí a co nesmí, a co je tudíž slušné a co nikoliv, delegovali na své právníky a sami se o ni přestávali starat. Přítomní právníci se na mne zajisté nebudou zlobit, řeknu-li jednu provokativní věc: za jistých okolností může dokonce platit, že čím více právníků společnost potřebuje, tím je to s ní horší. Stav, kdy každý občan musí zaměstnávat několik právníků, aby byl schopen posoudit, zda někoho nezkracuje na jeho právech či zda je někdo nezkracuje jemu, nemusí být totiž nutně znamením rozvinutého právního státu, založeného na obecně sdíleném a vyzrálém právním vědomí, ale může být i projevem slábnoucího smyslu společnosti pro pravidla vlastního soužití, tedy známkou obecného úpadku mravů. S přehledností a srozumitelností právního systému souvisí otázka zdánlivě okrajová, pro mne osobně však rovněž významná, totiž problém právního jazyka. Neskrývejme si, že se zvolna ocitáme v situaci, kdy občan nepotřebuje právníka jen na to, aby za něj psal různá podání, žaloby a odvolání, ale i na to, aby mu text zákonů, jimiž se má řídit, jakož i smysl jeho vlastních podání překládal do normálního jazyka. Nejednou se mi stává, že chci-li pochopit, co říká zákon, který má být uplatněn v běžném životě a který podepisuji, musím se radit s právníky své kanceláře. Je-li ovšem společnost nucena přenášet v příliš velkém rozsahu pochopení práva na zvláštní vrstvu specialistů, ovládajících příslušný jazyk, může to znamenat ve svých důsledcích zase jen to, že na ni deleguje i rozhodování o etice svého vlastního chování. Dámy a pánové, děkuji vaší univerzitě za poctu, které si mi dnes od ní dostává. Vážím si jí tím víc, že se jí dostalo před časem mému příteli, velkému filozofovi Josefu Šafaříkovi, který kdysi velmi ovlivnil můj způsob uvažování o věcech tohoto světa. Doufám, že toto mé přiznání nebudete chápat jako pokus přenášet na Šafaříka odpovědnost za to, co jsem tu dnes řekl. Děkuji vám za pozornost. Autorita a demokracie v současném světě canberra 29. 3. 1995 Dámy a pánové, vážení přítomní, dovolíte-li, začnu malou osobní poznámkou: s výjimkou krátké doby koncem šedesátých let jsem vlastně celý život nemohl opustit svou zemi. Na tuto nesmyslnou situaci jsem si během dlouhých desítiletí do té míry zvykl, že jsem přijímal jako samozřejmé, že mi už nikdy v životě nebude dopřáno spatřit jiné kouty světa než ten, v kterém jsem se narodil. S tím, že někdy spatřím tak vzdálený kontinent, jakým je Austrálie, jsem samozřejmě nepočítal vůbec. Austrálie se tak v mé mysli zvolna přesunula do kategorie jakýchsi bájných a nedosažitelných světů, do nichž nelze vstoupit tak, jako nelze vstoupit na vzdálenou hvězdu či do jiného století. To vše se před několika lety náhle změnilo, svět se nám všem otevřel a já začal - jako hlava našeho státu - cestovat po celé zeměkouli. Hlavním poznáním, které jsem po tomto velkém zvratu učinil, bylo zjištění, že naše planeta je v podstatě malá a že odkudkoli kamkoli není vůbec tak daleko, jak jsem si podvědomě myslel. O to větší údiv ve mně znovu a znovu vyvolávala skutečnost, že lidé obývající tuto malou planetu nedokážou žít spolu a být spolu, ale vedou pořád bezpočet válek či mají bezpočet nejrůznějších konfliktů. Vždyť nejednou se stalo, že území, o něž se kdosi s kýmsi po staletí pře, jsem přelétl za několik málo minut! Pravda, státní cesty podnikám obyčejným letadlem, nikoli tedy kosmickou raketou, ale přesto začínám plně rozumět společnému zážitku všech kosmonautů, kteří se shodují v tom, že při pohledu na naši Zemi se jim všechny pozemské konflikty jeví jako nepochopitelně malicherné, nicotné a nesmyslné. Dovolte mi tedy, abych se tu s vámi - pomocí své nikterak australské, ale veskrze české angličtiny - podělil o některé myšlenky, které se mi honí hlavou, když uvažuji o tom, proč se lidé chovají tak nepochopitelně, a v čem hledat naději, že si budou počínat lépe. Po mnoho tisíciletí lidstvo žilo a vyvíjelo se na různých místech Země poměrně autonomně; vznikaly a zanikaly kultury a celé civilizace, které byly z našeho dnešního hlediska do sebe velmi uzavřené a navzájem izolované; jejich vzájemné styky byly minimální, pokud o sobě vůbec věděly; téměř žádná událost ze světa lidí nemohla zásadním způsobem a naráz ovlivnit lidský svět jako celek. Dnes je všechno jinak: v historicky poměrně kratičké době vznikla jedna globální civilizace, která pokrývá celou planetu, celou ji propojuje a všechny kultury či civilizační okruhy, které se tak dlouho vyvíjely autonomně, vměstnává do sebe a sobě přizpůsobuje. Zdá se mi, že velká část konfliktů či problémů dnešního světa s tímto faktem bezprostředně souvisí, protože je lze vysvětlit jako zápas různých kulturních identit nikoli s touto civilizací, ale za sebe samé, za záchranu či rozvoj toho, čím jsou a čím se navzájem liší, tedy toho, co se jim začíná ztrácet. Říká se, že žijeme v době, kdy každé údolí chce samostatnost. Někdy to tak opravdu působí a je to zřejmě docela srozumitelná reakce na integrační a unifikující tlak soudobé civilizace. Něco, co se utvářelo po tisíciletí, jako by se začínalo vzpírat a obávat nebezpečí, že se během několika let rozplyne v jakési celosvětové kulturní neutralitě. Smícháme-li všechny barvy, vznikne, jak známo, šedá. Kultury různých barev se možná vzpírají svému zešedivění promícháním v jediném civilizačním kotli. Jak lze tuto rozporuplnou situaci překonat? Kde hledat naději? Řešením rozhodně není slepá sázka na soudobou technickou a svou podstatou ateistickou civilizaci jako na něco, co je takzvaně pokrokovější než všechny rozmanité kulturní a civilizační tradice, jak se historicky utvářely, co je tudíž vyšší hodnotou než ony a jménem čehož je lze potlačovat a hubit jako element zdržující dějiny na jejich vítězné cestě. Člověk je mezi jiným i jeho vlastní minulost a bojovat s touto minulostí znamená vyhlásit válku i jemu. Stejně tak není ovšem řešením popřít tuto civilizaci, vzdát se všeho dobrého, co přinesla a přináší, a pokusit se o návrat kamsi do starých časů kmenového života. Jedinou smysluplnou cestou je cesta nejnároč nější: začít systematicky přetvářet naši civilizaci v civilizaci vskutku multikulturní, která umožní všem, aby byli sami sebou, ale zároveň nikoho nebude připravovat o možnosti, jež sama nabízí, a která bude hledat cesty nejen k tolerantnímu soužití různých kulturních identit, ale i k jasné artikulaci toho, co je spojuje a co se může stát jejich společně sdíleným souborem hodnot a norem, jež jim umožní tvořivé soužití. Jsem rád, že toto své hluboké přesvědčení mohu zopakovat právě zde, v Austrálii, tedy v zemi, která by mohla sloužit mnoha jiným jako příklad multikulturní demokracie, v zemi, která se snaží jít tou cestou, jež může znamenat východisko ze složité situace, do níž se dnes lidstvo dostává. Základní otázkou ovšem zůstává, kde hledat zdroje onoho společně sdíleného minima, jež by mohlo vytvořit rámec tolerantního soužití různých kultur v jediné civilizaci. Zde nestačí jen mechanicky převzít soubor imperativů, principů či pravidel, k nimž se dopracoval euroamerický svět, a bez dalšího je prohlásit za závazné pro všechny. Má-li totiž někdo přijmout tyto principy vskutku za své, opravdu se s nimi identifikovat a posléze jimi řídit, pak musí tyto principy rezonovat s něčím, co je už v něm a co je mu vlastní. Různé kultury nebo civilizační okruhy mohou totiž společně sdílet jen něco, co chápou vskutku jako společné, nikoli tedy něco, co prostě jen jedni nabídli nebo dokonce vnutili druhým. Pravidla lidského soužití na Zemi, mají-li fungovat, musí vyrůstat z nejhlubších zkušeností všech, nikoli jen některých. Musí být prostě formulována tak, aby souzněla s tím, co člověk - jakožto člověk, tedy nikoli jen jako příslušník té či oné skupiny - pochopil, co prožil, co zakusil. Myslím, že každý nepředpojatý člověk snadno zjistí, v jaké oblasti je třeba hledat. Srovnáme-li nejstarší mravní kánony, příkazy správného lidského chování a pravidla lidského soužití, pak zjistíme, že si jsou ve své podstatě nesmírně podobné. Začasté je až překvapující, že v tak rozmanitých místech a v tak rozmanitých časech, většinou zcela nezávisle na sobě, mohly vzniknout v jádře velmi shodné mravní normy. Ale to není jediné, co je na tom zajímavé. Druhá důležitá věc, která tu první možná do značné míry vysvětluje, je fakt, že mravní řád, který si daly různé civilizace či kultury do vínku a který pak různě rozvíjely, měl vždy transcendentní či metafyzický původ. Nenalezneme asi kulturu, která by nebyla založena na přesvědčení o tom, že existuje určitý vyšší, tajemný a nám nedostupný řád světa, vyšší úmysl, z něhož vše pochází, vyšší paměť, kam se vše zapisuje, vyšší autorita, které jsme nějak všichni odpovědni. Tento řád měl a má nepochybně tisíce konkrétních tváří - lidské dějiny znají mnoho rozmanitých bohů a božstev a jsou dějinami mnoha velmi navzájem odlišných religiozit, spiritualit, rituálů a liturgií ů, to však nic nemění na tom, že klíč k záhadě svého bytí, bytí přírody a kosmu, jakož i klíč k nárokům na svou odpovědnost nalézal člověk odnepaměti v tom, co ho přesahuje, co je nad ním a co je povinen ctít, nemá-li se celý jeho svět zhroutit. Toto východisko je přítomno ve všech našich archetypálních představách a zasutých vědomostech, je v nich přítomno dodnes, navzdory tomu, že moderní civilizace nás tak zřetelně tomu všemu odcizuje. Odcizuje nás jakékoli úctě k tajemství světa, ale zároveň nás dnes a denně přesvědčuje některými svými důsledky o tom, že ztráta této úcty vede k záhubě. To všechno nicméně jasně napovídá, kde hledat to, co nás spojuje: je to vědomí transcendentna. Nemám žádný konkrétní návod na to, jak toto vědomí, společné celému lidskému rodu, v dnešní době opět nějakým způsobem - této době přiměřeným a zároveň univerzálním, tedy všem přijatelným - oživit či vysvobodit z hlubin, do nichž bylo zatlačeno. Nicméně ať o těchto věcech přemýšlím kdekoli a v jakékoli souvislosti, vždy znovu, aniž bych tomu předem chtěl, dospívám k názoru, že jedinou cestu k soužití na této planetě a zároveň k záchraně lidského rodu před nejrůznějšími civilizačními hrozbami a ohroženími je třeba hledat zde. Totiž v jakési nové rekonstrukci lidského smyslu pro to, co člověka přesahuje a co dává smysl světu, který ho obklopuje, i jeho vlastnímu životu. Dostojevskij píše, že není-li bůh, je vše dovoleno. Zdá se mi, že dnešní civilizace se domnívá, že jí je vše dovoleno, protože ztrácí - zjednodušeně řečeno - smysl pro to, že svět má nějakého ducha. Uznáváme jen ducha svého. Ať byly jakkoli odlišné cesty, jimiž se ubíraly v dějinách různé civilizace, různá náboženství a různé kultury, vždy můžeme kdesi v nejhlubších vrstvách většiny z nich nalézt totéž základní poselství: že má člověk ctít boha jako to, co ho přesahuje, že se mají lidé ctít navzájem, že si nemají ubližovat. Jsem si jist, že reflexe tohoto poselství je jediným možným východiskem z krize, v níž se dnešní svět ocitá. Taková reflexe musí být ale prosta všech předsudků a musí být kritická bez ohledu na to, koho se eventuální kritika dotkne. Dámy a pánové, pokusím se dnes tuto myšlenku, možná až příliš obecnou, dokreslit jedním příkladem. Euroamerický novověk rozvinul poměrně konzistentní hodnotový systém lidského soužití, který dnes platí za jakýsi základ i soužití mezinárodního. K tomuto systému patří idea lidských práv a svobod založená na úctě k jedinečné lidské bytosti a její důstojnosti, patří k ní demokracie založená na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, politickém pluralismu a svobodných volbách, patří k ní respekt k soukromému vlastnictví a pravidla tržní ekonomiky. K tomuto systému se samozřejmě hlásím a hlásí se k němu i Česká republika. Zároveň se ale v různých částech světa, včetně pacifické oblasti, ozývají hlasy, které tyto hodnoty problematizují, prohlašují je za vynález jedné kultury, jejž nelze bez dalšího uplatňovat v kulturách jiných, a které samozřejmě poukazují na všechny krizové jevy Západu a dokládají na nich pochybnost či nedostatečnost těchto hodnot. Jedním z typických argumentů přitom bývá, že západní demokracie se vyznačuje hlubokou krizí autority a že bez respektu k autoritě zajišťující pořádek se každá společnost rozpadá. Ti, kdo toto říkají, zvláštním způsobem zároveň mají a nemají pravdu. Mají pravdu v tom, že západní svět trpí krizí autority. Skutečně jí trpí a jako člověk, který se poměrně nedávno ocitl ve světě vysoké politiky a vidí ji náhle zevnitř, se den co den od rána do večera setkávám s pozoruhodným faktem, že veřejnost, jiné politiky a samozřejmě i sdělovací prostředky zajímá daleko víc to, čím by mohli autoritu nějakého politika zpochybnit, než to, zda má smysl, aby nějakou autoritu vůbec měl. Mně osobně to nikterak nevadí, už proto, že nikdo nedokáže o mně pochybovat tak důkladně, jak o sobě pochybuji já sám, nicméně jako politická realita mne to dost zneklidňuje, protože zjišťuji, že bez určité autority politiků nemůže mít autoritu ani stát a jeho různé složky, což má samozřejmě své neblahé společenské důsledky. Je ale tato krize autority důsledkem demokracie? Vyplývá z ní, že autoritativní režim, diktatura nebo přímo systém totalitní jsou přece jen lepší? Samozřejmě nikoliv. Tato krize autority není ničím jiným než jedním z tisíců důsledků obecné krize spirituality dnešního světa. Soudobý člověk ztratil úctu k autoritě vyšší, řekněme nadpozemské, a proto nutně ztrácí úctu nejen k jakékoli autoritě pozemské, ale i ke svému bližnímu a posléze i sám k sobě. Ztráta transcendentálního úběžníku, k němuž se vše pozemské vztahuje, vede nevyhnutelně i k zhroucení pozemské struktury hodnot. Člověk ztratil to, co jsem si pro sebe kdysi nazval absolutním horizontem, a pro to se mu zrelativizovalo všechno. Necítí-li se schopen být odpovědný věčnosti a autoritě všudypřítomné, pak se nutně rozpadá jakákoli jeho odpovědnost. Tedy i odpovědnost k lidskému společenství a jeho autoritám. Čili: je to problém filozofický, nikoli politický. Přičemž pokleslá nebo chátrající autorita demokratická je stále tisíckrát lepší než veskrze umělá a násilím či ohlupováním vynucená autorita diktátora. Demokracie je totiž systém otevřený, a schopný tudíž jakéhokoliv zlepšování. Svoboda otevírá i prostor odpovědnosti. Není-li tento prostor dostatečně naplňován, není to nedostatek demokracie. Je to naopak její výzva. Diktatura žádný prostor k odpovědnosti neotevírá, a neotevírá tím ani prostor ke vzniku skutečné autority. Tento prostor naopak uzavírá tím, že ho zaplňuje pseudoautoritou diktátora. Potenciální diktátoři samozřejmě vědí o fenoménu krize autority v demokracii a čím hůř dokáže dnešní ateistický člověk vyslyšet výzvu demokracie a naplnit prostor, který otevírá, skutečnou a nezrelativizovanou odpovědností, tím hbitěji ho zaplňuje a posléze zcela ucpává svou hmotností diktátor jako údajný nositel odpovědnosti všech. Hitler, Lenin či Mao jsou typickými případy tohoto druhu. Tím, že tento prostor kompletně zaplní kompletně falešným obsahem, uzavřou ho, zničí, a tím zničí i demokracii. Jak to končí, víme všichni: hekatombami mrtvých, umučených a ponížených. Tedy: jestli demokracie otevírá cestu k tvorbě autorit, pak autoritativní režim tuto cestu uzavírá děsivým zátarasem: karikaturou autority. Existenciální revoluce, jak jsem si kdysi dovolil poněkud metaforicky nazvat jakési probuzení hlubší lidské odpovědnosti, založené na vztahu k absolutnu, má rozhodně lepší šance ve svobodných a demokratických podmínkách, na jejichž výzvu může odpovídat, než v poměrech, kde si veškerou svobodu i odpovědnost uzurpoval pro sebe diktátor a ostatním, chtějí-li být také odpovědni, nabídl prostor poněkud jiný: vězeňskou kobku. Západnímu světu nelze tedy vytýkat demokracii, která - byť zajisté v různých podobách - je dnes jedinou možnou cestou pro nás všechny. Lze mu vytýkat, že málo chápe a střeží tuto svou fantastickou vymoženost, není schopen - ochromován celkovou mravní krizí dnešní civilizace jako takové - využít možností, které mu jeho vynález dává, naplnit smysluplně prostor, který otevřel, a vždy znovu tím provokuje všechny šílence, aby ji ničili a rozpoutávali pak nejrůznější světové hrůzy. Co z toho vyplývá? Nikdo nemá důvod bát se demokracie jako systému, který zničí autority a způsobí obecný rozklad. Každý, kdo se chce bránit rozkladu, má možnost jít jinou cestou: přijmout demokracii jako výzvu k odpovědnosti a vdechnout jí nebo vrátit onen spirituální smysl či obsah, který v době svého zrodu měla. Je to nadlidský úkol, ale není nesplnitelný právě proto, že demokracie je systém otevřený. V jiných kulturních sférách, kde demokracie ještě málo zakotvila nebo nezakotvila vůbec, a kde tedy svobodný jedinec nebývá ničím a vůdce je naopak vším, se vůdcové začasté odvolávají na tisícileté tra dice autority ve svém prostředí a své diktátorství legitimují vůlí navázat na tyto tradice. Opět mají pravdu a mýlí se zároveň. Mýlí se, protože jejich údajné navazování na prastaré tradice není ve skutečnosti zase ničím jiným než jejich popíráním: odvolávajíce se na přirozenou autoritu, kterou v jejich kulturních systémech mívají vůdcové, nahrazují ji autoritou nepřirozenou. Místo autority dané charismatem jako niterně prožívaným a zároveň obecně přijímaným vyšším pověřením, autority - mimo jiné - mimořádně odpovědné vlastnímu úkolu, zavádějí veskrze sekularizovanou autoritu karabáče. Jestli tedy může - zjednodušeně řečeno - Východ přijímat od Západu demokracii a další hodnoty, s nimiž je neodmyslitelně spojena, jako prostor, v němž nově se probouzející smysl pro transcendenci může obnovovat autoritu, pak Západu se nabízí veliká šance učit se na Východě tomu, co skutečná autorita je, z čeho vyrůstá, jak si počíná, a šířit ji v prostoru lidské svobody, který vytvořila. Myslím v této chvíli mezi jinými na Konfucia, který přece tak krásně popisuje, co to skutečná autorita je. Jeho normy mají s představami dnešních mužů karabáče věru pramálo společného. Vždyť autorita - ať už otce rodiny či vládce státu - je mu metafyzicky zakotveným darem, který nečerpá svou moc ze síly svých mocenských nástrojů, ale ze své vystupňované odpovědnosti. Dotyčný také své charisma ztrácí ve chvíli, kdy se mu zpronevěří. Lze říct, že Východ i Západ, byť stavěné mnohými proti sobě, potkává v lecčems týž osud: zpronevěřu jí se svým vlastním nejhlubším a veskrze spirituálním kořenům. Kdyby k nim dokázaly upnout opět svůj zrak a nasávat z nich víc životodárné mízy, nejen že by na tom samy mohly být lépe, ale navíc by si rázem začaly lépe navzájem rozumět. Moje malá ukázka toho, co může dát Západ Východu a Východ Západu, potvrzuje za prvé, že cesta hledání společných principů a cílů může být užitečná pro všechny a je možná, aniž by kdokoli ztrácel přitom sám sebe. Za druhé potvrzuje, že toto hledání je myslitelné jen a jen v kontaktu s původními a dávno zapomínanými transcendentálními kořeny našich kultur. Rozhodně v mravním světě antiky, židovství a křesťanství, bez nichž by Západ stěží kdy dospěl k moderní demokracii, můžeme nalézt více shod s Konfuciem, než si myslíme a než si myslí ti, kteří odvolávajíce se na tradici konfuciánskou, odsuzují západní demokracii. Vážení přátelé, doufám, že navzdory mé české angličtině a hlavně poněkud zjednodušenému způsobu, jímž jsem se tu pokusil do několika vět zhustit něco ze svého přemýšlení o dnešním světě, jste pochopili, co jsem chtěl říct. Totiž že jedinou šanci dnešní civilizace vidím v jasném vědomí její multikulturnosti, v jejím radikálním zniternění a v jejím pokusu hledat společné spirituální kořeny všech kultur jako to, co spojuje všechny lidi. A na této bázi pak znovu a lépe artikulovat celý svět norem, které nám umožní žít v míru a spolu, aniž bychom se museli zříkat své svébytnosti. Že se tu může otevřít úplně nová éra vzájemné inspirace, je zřejmé. Předpokládá to ale skutečnou otevřenost, vůli si porozumět a schopnost vystoupit ze zajetí vlastních předsudků a návyků. Identita není přece vězení, ale výzva ostatním k dialogu. Zvu vás srdečně do České republiky, malé země ležící v samotném středu Evropy, a přeji si, abyste cestou nemuseli míjet žádná válčiště a abyste pociťovali totéž, co pociťuji při cestách já: že naše planeta je malá, zatím je docela hezká, a že největší nesmysl je, když ti, kteří jsou odsouzeni spolu na ní žít, to nedokážou, ačkoli láska k bližním je centrálním příkazem všech jejich navzájem znesvářených kultur. Děkuji vám za pozornost. Možnosti otevřené společnosti na konci 20. století wellington 31. 3. 1995 Vaše Magnificence, dámy a pánové, vážení přítomní, před časem mne v Praze navštívil starý moudrý muž, jemuž jsem s obdivem naslouchal. Krátce nato přišla zpráva, že tento muž zemřel. Jmenoval se Karl Raimund Popper, byl to světoběžník, který sledoval největší válku lidstva, rozpoutanou kmenovým běsněním nacistické ideologie, zde, na Novém Zélandě. Zamýšlel se tu o stavu světa a psal tu své nejdůležitější knihy. Ovlivněn nepochybně harmonickým soužitím lidí různých kultur na těchto ostrovech, kladl si otázku, proč se idea otevřené společnosti tak těžce prosazuje proti novým a novým vlnám tribalismu, a zkoumal duchovní zázemí a způsoby myšlení všech nepřátel otevřené společnosti. Dovolte mi, abych využil této slavnostní příležitosti k několika poznámkám na okraj Popperových myšlenek a vzdal tím hold tomuto nedávno zesnulému mysliteli. Jedním z objektů hluboké a bohatě doložené Popperovy kritiky bylo něco, co nazýval holistickým sociálním inženýrstvím. Mínil tím snahu člověka úplně a globálně změnit svět k lepšímu podle nějaké apriorní ideologie, založené na iluzi, že pochopila všechny zákonitosti historického vývoje a na pozadí této své znalosti je schopna celkově, tedy komplexně, tedy holisticky popsat stav, který bude jakýmsi vyvrcholením a naplněním těchto zákonitostí. Doložil názorně, že tento způsob myšlení a lidského konání nemůže vést k ničemu jinému než k totalitnímu systému. Přijíždím ze země, která žila několik desítiletí pod komunistickým režimem, a mohu tedy z vlastní zkušenosti potvrdit, že profesor Popper měl pravdu. Na začátku byla marxistická údajně vědecká teorie historických zákonitostí, z ní postupně vzešla komunistická utopie ráje na zemi a ta posléze vedla ke gulagům, nekonečnému utrpení mnoha národů, nekonečnému znásilňování lidské bytosti. Vše, co se jakkoli vymykalo té verzi světa, kterou komunismus nabízel, a co tedy tuto verzi problematizovalo a usvědčovalo z omylu, bylo nemilosrdně potíráno. Život sám ve své nezbadatelné a tajemné pestrosti a nevypočitatelnosti se pochopitelně nikdy nemohl vtěsnat do obhroublé marxistické klece a strážcům této klece nezbývalo než vše, co se do ní nevměstnalo, potlačovat a ničit. Myšlenka tak nakonec musela vyhlásit válku samotnému životu a jeho nejvlastnější podstatě. Mohl bych jmenovat tisíce konkrétních příkladů, které ilustrují, jak jménem abstraktní teoretické vize lepšího světa byly ničeny všechny přirozené projevy života. Nejde jen o to, čemu se říká porušování lidských práv. Jde o celkovou morální, politickou i hospodářskou devastaci společnosti. Jako alternativu tohoto holistického inženýrství popisuje Popper nutnost inženýrství postupného, které se snaží - na základě neustálého kontaktu s životem a neustále získávaných zkušeností - zlepšovat postupně jednotlivé instituce či mechanismy či techniky lidského soužití, zlepšovat je a měnit v duchu toho, co se vždy znovu ukazuje jako dobré, praktické, žádoucí, smysluplné, aniž by taková práce pyšně předpokládala, že její organizátoři pochopili kompletně svět, a kompletně tudíž vědí, jak ho změnit k lepšímu. V mé zemi, jako víceméně pochopitelná reakce na tragickou zkušenost s komunismem, se objevuje občas názor, že člověk nemá pokud možno svět měnit a zlepšovat vůbec, vymýšlet nějaké dlouhodobé koncepce, strategické plány, či dokonce vize, protože to všechno patří do zbrojnice holistického sociálního inženýrství. Je to samozřejmě hluboký omyl, který má paradoxně mnoho společného s oním fatalismem, který popisuje Popper u těch, kdož si myslí, že pochopili zákony historie a že jim slouží. V tomto případě má onen fatalismus podobu zvláštní představy, že společnost je jen jakýsi stroj, který stačí správně nastavit a který pak už jede sám, automaticky a donekonečna. Jsem odpůrcem holistického sociálního inženýrství. Ale nevylévám s vaničkou i dítě a nemyslím si vůbec, že by lidé neměli neustále hledat způsoby, jak zlepšovat svět svého soužití, byť by ho zlepšovali vždy jen částečně, jen v dílčích oblastech, vždy vyčkávajíce, jak se provedená změna osvědčí, a vždy připraveni znovu něco opravit, ukáže-li život, že to nebylo dobré. Toto své přesvědčení jsem nedávno vyslovil před jedním svým přítelem, filozofem, a on se trochu zarazil a začal mne přesvědčovat o tom, co já vůbec nepopírám: totiž že svět je svou podstatou holistický, že všechno v něm souvisí se vším, že cokoli uděláme kdekoli, má nekonečný - byť námi nedohlédnutelný - okruh důsledků všude, že to dokonce potvrzuje i současná postmoderní věda. Můj přítel mne touto poznámkou donutil doplnit to, co jsem řekl, a možná i to, co napsal Popper, tímto dodatkem: ano, společnost, svět, vesmír, samo bytí je skutečně jediným hluboce tajemným úkazem, vnitřně provázaným miliardami tajemných souvislostí. Něco jiného však je na jedné straně toto o světě vědět a pokorně to brát na vědomí a na straně druhé se pyšně domnívat, že člověk či lidský duch nebo rozum jsou schopni svět v této jeho celistvosti uchopit, popsat a z tohoto popisu odvodit vizi jeho lepšího stavu. Něco jiného je o provázanosti všech jevů vědět a něco jiného je domnívat se, že jsme ji poznali. Čili: myslím si spolu s Popperem, že politici, vědci, podnikatelé a vůbec občané by neměli propadat namyšlené představě, že jsou schopni svět uchopit jako celek a jako celek ho najednou změnit, ale že by ho měli zlepšovat velmi opatrně, citlivě a po částech, vždy s živým ohledem na to, co ta která změna přináší. Zároveň se ale domnívám - a v tom se možná od Popperova názoru trochu odchyluji ů, že by při této práci měli lidé mít trvale na paměti všechny jim dosud známé globální souvislosti jevů, jakož i existenci nekonečně většího okruhu souvislostí, které jim známy nejsou. Můj nedlouhý pobyt v takzvané vysoké politice mne dokonce o nutnosti takového přístupu téměř dnes a denně přesvědčuje: vždyť většině hrozeb, které se nad dnešním světem vznášejí, a značné části problémů, s nimiž zápasí, bychom mohli čelit nepoměrně účinněji, kdybychom byli schopni vidět aspoň trošku dál než jen na špičku vlastního nosu a kdybychom dokázali aspoň trochu přihlížet k souvislostem, které překračují horizont našich okamžitých či skupinových zájmů. Toto vědomí širších souvislostí nesmí mít samozřejmě nikdy podobu utopicky pyšného přesvědčení, že jsme jedinými majiteli celé pravdy o těchto souvislostech, ale musí naopak vyrůstat z hluboce pokorné úcty k nim a k jejich tajemnému řádu. V mé zemi se dnes vedou diskuse o významu či nebezpečnosti intelektuálů, o jejich závislosti či nezávislosti, o tom, do jaké míry a jak by se měli politicky angažovat. Jsou to debaty občas trochu pomatené, mimo jiné asi proto, že si každý představuje pod pojmem intelektuál něco jiného. Toto téma úzce souvisí s tím, o čem jsem právě mluvil. Pokusím se - čistě pro potřebu této chvíle - nějak definovat intelektuála. Podle mne je to člověk, který zasvětil svůj život přemýšlení o různých obecnějších otázkách tohoto světa a o různých širších sou vislostech věcí. To zajisté dělají i jiní lidé, nikoli jen intelektuálové. Intelektuálové to však dělají - lze-li to tak říct - profesionálně. To znamená, že to hlavní, co dělají, je, že studují, čtou, vyučují, píší, publikují, oslovují veřejnost. Toto jejich životní zaměření je začasté - i když zajisté nikoli vždy! - vede k tomu, že bývají k obecnějším otázkám jaksi senzitivnější, ba že často - i když opět zdaleka ne vždy! - pociťují jakousi širší odpovědnost za stav světa a za jeho budoucnost. Definujeme-li intelektuála takto, pak se nemůžeme divit, že mnozí intelektuálové jsou velkými škůdci světa: jejich zájem o svět jako celek a jejich zesílený pocit odpovědnosti za něj často způsobuje, že podlehnou pokušení zmocnit se světa jako celku, kompletně ho vysvětlit a nabídnout pak univerzální řešení jeho problémů. Jakási netrpělivost ducha a různé typy krátkého spojení způsobují, že to jsou obvykle intelektuálové, kteří vymýšlejí holistické ideologie a propadají svodu holistického sociálního inženýrství. Anebo nebyli snad ideoví předchůdci nacismu, tvůrci marxismu a první komunističtí vůdcové intelektuály par excellence? Nebyli původně intelektuály dokonce i nejrůznější diktátoři, ba někdy i teroristé, od vůdců někdejších německých Rudých brigád až po Pol Pota? A to nemluvím o velkém množství intelektuálů, kteří sice žádné diktatury nevymýšleli a nezaváděli, ale kteří znovu a znovu selhávali tváří v tvář jejich nejrůznějším podobám, protože se nechali rychleji než jiní uhranout vidinou univerzálního klíče k odstranění lidské bolesti. Vždyť se v této souvislosti dokonce vžil známý pojem äzrada vzdělanců"! Různá antiintelektuální tažení v mé zemi vždy znovu argumentují existencí tohoto typu intelektuálů a z jejich existence vyvozují svou jistotu, že intelektuál je lidstvu nebezpečný biologický druh. Ti, kdo toto tvrdí, dopouštějí se podobného omylu jako ti, kteří ze samého odporu k socialistickému plánování odmítají jakoukoli koncepčnost v čemkoli. Je totiž nesmyslné domnívat se, že každý intelektuál propadl utopismu či holistickému inženýrství. Ohromné množství intelektuálů v historii i současnosti dělá přesně to, co si myslím, že je třeba dělat: uvědomují si širší souvislosti věcí, cítí globálněji, cítí tajemnost této globality a pokorně se před ní sklánějí. Jejich zesílený pocit odpovědnosti za svět se nepromítá do identifikace s nějakou ideologií, ale do identifikace s lidskou bytostí, její důstojností a jejími perspektivami. Tito intelektuálové jsou budovateli solidarity mezi lidmi, pěstiteli tolerance, bojovníky proti zlu a násilí, zastánci lidských práv a jejich nedělitelnosti, jsou, jak se říká, äsvědomím společnosti". Vědomí globality, cit pro širší souvislosti jevů a z toho rostoucí zesílená odpovědnost za svět je pak vedou k tomu, že jim není jedno, jsou-li vyvražďováni lidé v nějaké neznámé zemi na druhé půlce zeměkoule nebo trpí-li tam děti hladem, že jim není jedno, zda se Země otepluje, či nikoliv, a zda budoucí generace budou schopny snesitelně žít, že jim záleží na budoucnosti vzdálených pralesů i na tom, zda zakrátko lidstvo zničí všechny své neobnovitelné zdroje, či nikoliv, či zda lidstvo po sléze zcela zblbne pod celosvětovou diktaturou reklamy, konzumu a televizních krváků. A jak je to vlastně s intelektuály a politikou? I kolem toho panuje spousta nedorozumění. Můj názor je prostý: na intelektuály utopisty je si třeba dávat dobrý pozor a pokud možno nepodléhat jejich svůdnému volání, a tím méně jim věřit, vstoupí-li do politiky. Těm ostatním, o nichž jsem mluvil, totiž těm, kteří prostě vědí o propojení všech věcí tohoto světa, stojí před světem pokorně, ale zároveň pociťují za něj zesílenou odpovědnost a snaží se bojovat za každou dobrou věc, by mělo být naopak velmi pozorně nasloucháno. A to bez ohledu na to, zda působí jako nezávislí kritici politiky a vůbec moci, které nastavují tak potřebné zrcadlo, anebo zda jsou přímo politiky. Tyto dvě role se velmi liší, v tom má můj přítel Timothy Garton Ash, s nímž na to téma už po léta debatuji, samozřejmě pravdu. Z toho ale vůbec nevyplývá, že bychom měli dveře politiky tomuto typu intelektuálů zabouchnout s tím, že jejich místo je na univerzitě či v novinách, a nikde jinde. Naopak: jsem hluboce přesvědčen, že čím víc takových lidí se ocitne přímo v praktické politice, tím lépe pro tento svět. Vždyť politika ze samé své podstaty nutí ty, kteří v ní působí, aby se starali spíš o věci významu krátkodobého, ovlivňující příští volby, než o to, co bude na Zemi za sto let, aby sledovali spíš zájmy skupinové než zájmy celého lidského společenství, aby říkali spíš to, co se všem líbí, než to, co lidé neradi slyší, aby dokonce zacházeli velmi opatrně i s pravdou. Tato situace ale není přece zna mením, že intelektuál nemá v politice co pohledávat, ale naopak výzvou k tomu, aby se jich v ní vyskytovalo co nejvíc! Vždyť kdo jiný by měl spíš rozhodovat o osudech této globálně propojené civilizace než ten, kdo si tuto propojenost nejhlouběji uvědomuje, kdo k ní nejvíc přihlíží, kdo nejhlouběji pociťuje odpovědnost za svět jako celek? Dámy a pánové, je nádherný pocit, že člověk může desítky tisíc kilometrů odtud, v České republice, přemýšlet o problémech dnešního světa, a to mezi jiným i nad četbou jistého vynikajícího filozofa, a že několik hodin po takovém přemýšlení se může o své myšlenky dělit s vnímavým publikem na Novém Zélandě, kde dotyčný filozof své knihy kdysi psal. Děkuji vám za tuto možnost a vaší univerzitě, Magnificence, děkuji za to, že se smím ode dnešního dne považovat za novozélandského doktora. Děkuji za pozornost. Sněm Svazu měst a obcí liberec 21. 4. 1995 Vážené starostky, vážení starostové a primátoři, vážení hosté, srdečně vás všechny zdravím na tomto prvním řádném sněmu vašeho svazu po nedávných komunálních volbách a srdečně vám všem blahopřeji k vašemu zvolení. Vidím mezi vámi mnohé, kteří zastávali své funkce už v předchozím volebním období. Je to neklamnou známkou přinejmenším dvou dobrých věcí. Za prvé toho, že jste měli v minulosti dobré výsledky, které vám zajistily další důvěru občanů, za druhé toho, že jste se nenechali odradit všemi těžkostmi, s nimiž byla a dodnes je práce pro obec spojena, a nepodlehli pokušení věnovat se něčemu méně nevděčnému. Myslím, že můj názor na význam samosprávy, obecní i regionální, je obecně znám, hovořil jsem o něm při mnoha příležitostech, zeširoka jsem se samosprávou a její zamýšlenou reformou zabýval například nedávno, když jsem na Pražském hradě krátce před komunálními volbami děkoval starostům za jejich práci v končícím období. Nebudu se proto opakovat a využiji dnešní příležitosti jen k jediné poznámce. Místní samospráva se v povědomí civilizovaného světa stala už dávno nedílnou součástí demokratického politického systému a ve všech demokratických státech se těší velké vážnosti a má v nich i velké pravomoci. Demokratický svět pochopil, že oč silněji se dík civilizačnímu vývoji a všem integračním procesům, které ho provázejí, vzdalují některé rozhodovací funkce občanům, o to důležitější je, aby jako přirozená protiváha této celosvětové tendence existovaly silné místní samosprávy. Nejde jen o to, že jsou schopny řešit bezpočet problémů, které se týkají určitého místa, přímo v tomto místě, na základě znalosti konkrétních poměrů a konkrétní vůle lidí, jichž se týkají, a že je proto řeší nepoměrně pružněji a kvalifikovaněji než různé centrální státní či nadstátní orgány. Jde i o to - a v této souvislosti především o to ů, že se dnes stávají stále zřetelněji jednou ze záruk, že se politika nevzdálí zcela občanům a nenápadně se nepřenese do jakýchsi nadoblačných televizních výšin a že lidé posléze neztratí o ni zájem a nepropadnou pocitu, že na věci veřejné nemohou mít ani v demokratických poměrech žádný konkrétní vliv. Rozvinutá samospráva je tudíž i zárukou živého vztahu občana k veřejným věcem, jeho živé účasti na nich i osobně prožívané odpovědnosti za ně. Jako taková není nástrojem dezintegrace státu, ale naopak jednou ze záruk jeho politické stability. Tím, že umožňuje lidem, aby se konkrétně podíleli na řešení věcí, které se jich týkají, zajišťuje, že se pod povrchem nezájmu či apatie ne shromažďuje skrytý potenciál nespokojenosti, který by mohl mít jednou nepředvídatelné důsledky - podobné, s jakými se lze čas od času setkávat v centralistických či autoritativních poměrech. Mají-li lidé možnost zavčas zasahovat do malých věcí, které spolutvoří klima jejich života, pak klesá nebezpečí velkých otřesů, k nimž by mohl vést pocit, že se o všem rozhoduje kdesi daleko od nich, ve sférách, do nichž nemohou pořádně nahlédnout. Řekl bych dokonce, že čím více prostoru dává stát občanům na místní úrovni, tím více jejich důvěry nakonec získává. Živá vazba občana k místu, v němž žije, je tím nejpevnějším základem či východiskem i jeho živé vazby k zemi, jejíž součástí toto místo je. Není proto náhoda, že jedním z hledisek, podle nichž je posuzována vyspělost a stabilita nových demokracií, je kvalita jejich místní samosprávy a míra významu, důvěry a pravomocí, kterou v nich má. Stát, který nedoceňuje samosprávu a domnívá se, že všechno musí řešit sám, nebudí dnes důvěru a nemá velké šance, že bude zavčas, rychle a plnoprávně včleněn do struktur demokratického světa. Jinými slovy: kvalita a funkčnost základních společenských vztahů v demokratickém státě a sama kvalita jeho zastupitelského systému je dnes posuzována mimo jiné a možná především podle toho, jakou roli v něm hraje komunální politika. Tento fakt je potvrzován i tím, že v roce 1985 vznikla známá Evropská charta místní samosprávy, ke které už přistoupily četné západoevropské státy. Pevně věřím, že v dohledné době k ní přistoupí i naše republika. Považuji v této souvislosti za velmi důle žité, že existuje váš svaz jako reprezentativní mluvčí české místní samosprávy a že se aktivně podílí na práci příslušných mezinárodních organizací. Nejen že tím získáváte cenné zkušenosti, ale posilujete tím, jak patrno, i mezinárodní postavení naší země. Dámy a pánové, často hovořívám o potřebě koncepčnosti při budování našeho státu, o potřebě mít určitou vizi jeho optimálního vývoje. Domnívám se, že právě vy byste mohli tomuto mému volání dobře rozumět, protože co jiného může být východiskem dobrého rozhodování o všech věcech, souvisejících s rozvojem jednotlivých obcí a měst, než jasná představa o tom, jak by měla v budoucnu vypadat, aby se v nich lidem dobře žilo a aby se jim v nich líbilo? Děkuji vám za pozvání a přeji vám všem mnoho úspěchů ve vaší práci! Konference SHAPEX Ž95 mons 27. 4. 1995 Pane generále Joulwane, vážení hosté, před několika lety, krátce poté, kdy jsem byl zvolen prezidentem svobodného Československa, měl jsem tu čest, že jsem mohl jako první představitel státu, který se zbavil komunismu, promluvit před Severoatlantickou radou v bruselském sídle NATO. Brzy nato mne potkal zvláštní a pro mne téměř neuvěřitelný úkol: na pražském posledním zasedání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy jsem oznamoval světu, že tento pakt byl právě zrušen. Dnes jsem prvním politikem ze země, která není členem NATO, který má tu čest promluvit na vašem shromáždění. Děkuji vám za vaše pozvání. Příležitost podělit se tu s vámi o své myšlenky je pro mne osobně dalším článkem v pozoruhodném řetězu událostí, které mi osud přisoudil prožívat. Když padla železná opona a začalo se hroutit bipolární rozdělení Evropy i světa, domníval jsem se - ovlivněn nepochybně radostnou atmosférou té doby ů, že Severoatlantická aliance, jako nejvýznam nější bezpečnostní organizace hájící hodnoty euroatlantického Západu, přeroste rychle ve strukturu celoevropskou a stane se tak jedním ze stavebních kamenů tvorby integrující se Evropy. Pád železné opony - jak se to tehdy jevilo - dával šanci, že se Evropa jako celek začne poprvé organizovat na principu rovnoprávné spolupráce všech, že všichni převezmou společně a nedílně odpovědnost za její demokratickou existenci a že se stane konečně kontinentem, který nevyváží do světa konflikty a války, ale který naopak vyzařuje do světa ducha míru. Záhy jsem ovšem poznal, oč je život složitější, než se v těch euforických dobách zdálo, a oč těžší a zdlouhavější bude cesta k onomu cíli, který se mi tehdy zdál být téměř na dosah ruky. Aby bylo jasné: nejsem touto zkušeností vůbec zklamán, jsem prostě jen poučenější. Nejsem a nemohu být zklamán z jednoho prostého důvodu: vím velmi dobře, že život nás vždy znovu něčím překvapuje, že nikdy není takový, jaký bychom si přáli, aby byl, že jeho nevyzpytatelnost a dramatický běh patří k samé jeho podstatě a že i to, co nás v něm znovu a znovu nepříjemně překvapuje a trápí, k němu patří. Toto vědomí nás přirozeně nemůže vyvazovat z povinnosti znovu a znovu, na pozadí reflexe jeho dramatického běhu, usilovat o to, aby byl lepší. Ano, je tomu tak: pádem železné opony neskončily dějiny, neskončilo lidské utrpení, neskončily konflikty, nezačal žádný pozemský ráj. Skončila pouze jedna historická éra. A úkolem naší generace je budovat vytrvale a trpělivě na jejích troskách základy éry nové, budovat je podle našeho nejlepšího vědo mí a svědomí, budovat je s odvahou, k níž taková historická chvíle vyzývá. Do jakého světa dnes tedy vlastně vstupujeme? Jaké nové světové uspořádání se rodí? Jakým směrem se má naše úsilí ubírat? Vše nasvědčuje tomu, že jsme na prahu éry, která by se dala nazvat érou jediné globální civilizace. Tato civilizace ovšem může přežít jen za jednoho předpokladu: že pochopí sebe samu jako civilizaci multikulturní a multipolární a že založí svou existenci na principu rovnoprávné kooperace všech civilizačních okruhů, kultur, regionů a kontinentů, které obepíná. To znamená, že musí hledat takové způsoby soužití, které odpovídají všemu dobrému, k čemu civilizační vývoj dospěl, korespondují se vším dobrým, co je v kořenech kultur, jež ji tvoří, a které jsou tudíž sdíleny všemi, a nikoli pouze vnucovány jedněmi druhým. Říkám to velmi stručně, a tudíž zjednodušeně, ale snad mi rozumíte: jedinou záchranu této civilizace vidím v novém typu univerzalismu. Snad by se dal tento univerzalismus metaforicky nazvat ekumenickým. To znamená, že všem musí být umožněno, aby byli sami sebou, zachovali si svou nezaměnitelnou identitu, ale aby zároveň byli schopni žít vedle sebe a spolu dík tomu, že sdílejí určité minimum společných a univerzálních hodnot, které si neosvojují z donucení, ale s nimiž se vskutku vnitřně identifikují, protože jsou ve své prapodstatě všem vlastní. Přirozeným projevem této nové éry je vznik a rozvoj různých více či méně integrovaných seskupení států, které si jsou geograficky, civilizačně, kulturně, historicky, politicky i hospodářsky blízké. Tyto struktury, domnívám se, by mohly v budoucnosti pomoci plnit přesně ty úkoly, které multipolární a multikulturní povaha této civilizace před nás klade: za prvé by mohly garantovat a kultivovat svébytnost různých oblastí světa, odlišující je od oblastí jiných, za druhé posloužit jako nástroj mírové vnitřní kooperace těchto oblastí a za třetí usnadnit a posílit kooperaci těchto oblastí a jejich součástí s oblastmi jinými. Evropa vyvážela v průběhu posledních staletí do světa mnoho dobrého i mnoho špatného. Dnes stojí, zdá se mi, na osudovém rozcestí, kdy se musí rozhodnout, jakou roli bude v nadcházejících desítiletích a staletích ve světě hrát. Možností má mnoho. Domnívám se, že jednou z nejlepších, která se jí nabízí a kterou by měla naplnit, je role vskutku příkladného integrovaného celku, který nemá žádné expanzionistické ambice, a nikoho tedy neohrožuje, který však dovede bránit sebe sama proti eventuálnímu ohrožení, který dokáže mírově řešit své nejrůznější vlastní vnitřní problémy, aniž by přitom slevoval z hodnot, k nimž se hlásí, a který se snaží co nejlépe spolupracovat se všemi jinými oblastmi světa, mezi nimiž bude asi natrvalo hrát nejvýznamnější roli severoamerický kontinent, s nímž pojí Evropu nejtěsnější civilizační vazba. Jakou roli v takovéto vizi budoucí Evropy může hrát Severoatlantická aliance? Co by měla dělat, aby byla na úrovni historických úkolů, před nimiž dnes stojíme? Zajisté už všichni tušíte, co teď řeknu: že jejím nejdůležitějším úkolem je odvážně se rozšiřovat o nové evropské demokracie. Omlouvám se, ale zklamu vaše očekávání: domnívám se, že rozšiřování Aliance, které samozřejmě chápu nejen jako vitální zájem našich zemí, ale především jako vitální zájem Aliance samé a vůbec Evropy jako takové, by mělo předcházet něco ještě důležitějšího: totiž nová formulace jejího vlastního smyslu, poslání a identity. Rozšiřování NATO by mělo být přirozeným důsledkem jeho nové sebedefinice, protože jen tak může mít smysl. Kdyby bylo NATO rozšiřováno jen mechanicky - na způsob klubu, který přijímá nové členy - nebo jen ze zdvořilosti k těm, kteří zrušili Varšavský pakt a pak se ocitli v bezpečnostním vakuu, moc dobrého by to asi nepřineslo. Rozšířené NATO bude totiž jiné než NATO nerozšířené, a to je třeba napřed vědět a počítat s tím v jeho nové sebedefinici. Jinak řečeno: NATO rozšířené fyzicky, ale nerozšířené mentálně a koncepčně, by nemohlo, obávám se, příliš dobře fungovat. NATO vzniklo kdysi především jako obranný svazek Západu před komunistickou hrozbou. Je tedy dítětem bipolárního rozdělení světa. Hrozba komunistického světa pominula, zhroutil se bipolární svět, Evropa už není uměle přeťata železnou oponou. Jaké nové poslání by tedy mělo NATO mít? Dovolte mi několik poznámek na toto téma: 1) NATO by mělo znovu a jasně deklarovat a do celé své strategie promítnout fakt, že je především nástrojem obrany euroamerického politické ho a kulturního prostoru a jeho hodnot proti jakémukoliv možnému ohrožení, ať už by přicházelo odkudkoli. Univerzalismus chráněných hodnot by ho měl přitom zavazovat k tomu, aby žádnou zemi, která v euroamerickém prostoru tyto hodnoty prokazatelně sdílí a chce se podílet na jejich obraně, předem neodmítalo, ať už z jakýchkoli důvodů. Takové počínání by totiž popíralo samu univerzální povahu hájených hodnot a proměnilo by NATO postupně jen v sentimentální vzpomínku na doby dávno minulé, v jakýsi spolek přátel z mládí či veteránů studené války. Skutečnou evropskou bezpečnostní rovnováhu by mezitím začali budovat jiní a na vlastní pěst, včetně některých členských zemí NATO. A byli bychom opět tam, kde máme šanci už nikdy nebýt: totiž v poměrech, kdy si mocní mezi sebou rozdělují sféry vlivu a domlouvají se na tom, jaký pořádek které části Evropy vnutí. Jak tato praxe obvykle končí, víme všichni: konfliktem. Čili: NATO by mělo jasně říct, že už není paktem některých států proti jejich víceméně zřejmému nepříteli, ale že se chce stát jedním z garantů bezpečného života euroamerické demokracie jako takové. 2) Takto pojaté NATO by mělo být schopno za určitých velmi přesně definovaných podmínek zasáhnout na obranu euroamerického politického prostoru a jeho hodnot i za svými vlastními hranicemi. A pokud bylo původně budováno tak, aby mohlo čelit globálnímu útoku předvídatelného nepřítele, pak z jeho nové sebedefinice by mělo logicky vyplynout, že se bude daleko víc orientovat na svou schopnost účinně čelit i těžko předvídatelným dílčím hroz bám prostoru, jehož bezpečnost, svobodu a stabilitu se cítí povinno chránit. 3) Nově sebepochopené NATO by také nesmělo chodit kolem Ruska jako kolem horké kaše, ale muselo by jasně říct, že jde o mocnost, s níž chce rovnoprávně spolupracovat, kterou tedy nechápe jako svého nepřítele, ale naopak jako zemi, s níž potřebuje udržovat strategické partnerství, jež může být v případě nutnosti i smluvně stvrzeno. Jako institucionalizovaný prostor dialogu a spolupráce NATO s Ruskem, SNS a dalšími zeměmi by pak mohla sloužit i OBSE. 4) Partnerství pro mír by nemělo fungovat ani jako automatický předstupeň plného členství, ani na druhé straně jako náhražka za ně, ale jako radiační pole, které NATO kolem sebe vytváří a jehož prostřednictvím posiluje celoevropský mír, tento svůj základní cíl. Možná to bude znít tvrdě, ale přiznám se vám ke svému pocitu, že neodváží-li se NATO brzy a jasně redefinovat své poslání a v duchu této své nové definice se rozšiřovat, může ztratit během několika let svůj smysl. Tím by ovšem promarnilo historickou šanci, která před ním stojí: stát se postupně hlavním garantem bezpečnosti, míru a demokratického vývoje v Evropě. A nyní tedy už k tématu, o němž jste asi předpokládali, že jím začnu, totiž k samotné otázce rozšiřování. Nové evropské demokracie, zrodivší se na troskách komunistického světa, usilují o členství v Evropské unii. Některé mají šanci stát se jejími členy dříve, jiné později, pro všechny to však bude cesta dlouhá a namáhavá. Padesátileté zpoždění se nedohání snadno. Nicméně cesta těchto zemí do Evropské unie, tohoto základu sjednocující se Evropy, je evidentně v zájmu celoevropském. Na evropské rozdělení, ať už jakékoli, vždy v historii doplatila nakonec Evropa celá, její sjednocování je tedy v bytostném zájmu všech evropských zemí. Cesta do Evropské unie však nemá žádnou zkratku. O to důležitější je, začne-li se brzy rozšiřovat NATO a nebude-li členství v něm vázáno na členství v Unii. Rozšíření NATO o nové demokracie posílí v těchto zemích pocit jistoty, bezpečnosti, příslušnosti k Evropě, odstraní pocit, že Západ zná pro nás jen hezká slova a skutečných skutků se bojí, nebo pocit, že jsme navždy odsouzeni do role demokracií méněcenných, které nemají právo být naplno včleněny mezi ty plnohodnotné. Jsem si jist, že členství v NATO by posílilo v nových demokraciích politickou stabilitu, oslabilo přirozenou nervozitu obyvatelstva, oslabilo hlas demagogů, populistů a nacionalistů a tím vším vytvořilo dobré podmínky k postupnému přibližování k Evropské unii a ke klidné práci na všem, co musíme udělat, abychom se členy Unie skutečně mohli stát. Zdá se mi prostě, že rozšíření NATO, provedené na pozadí jeho nové sebedefinice a na pozadí jeho strategického partnerství s Ruskem, by mohlo být prvním vskutku významným krokem k mírové, sjednocující se a vskutku bezpečné Evropě. Dlouhé váhání může vést naopak k nestabilitě a k růstu nacionalismu, jehož nejosvědčenějším psychologickým zdrojem je vždycky pocit zhrzenosti či nedostatečného ocenění, prostě pocit, že svět nás nebere vážně nebo že nás nechce. Kdyby takový vývoj, nedejbůh, nastal, pak by to dříve nebo později nutně rozkymácelo poměry v celé Evropě. Příklad konfliktů v bývalé Jugoslávii je snad dost velkým varováním pro všechny, kdo si myslí, že jsou evropské děje, které se netýkají celé Evropy. Je-li ohniskem či symbolem jugoslávské tragédie právě město Sarajevo, pak si neumím představit nápadnější způsob dějinného varování, kterého se tu Evropě dostává. Jinými slovy: bylo by velmi krátkozraké, kdyby NATO čekalo s přijímáním nových členů na dobu, až bude celá Evropa dokonale stabilní. Takové doby by se totiž nemuselo vůbec dočkat a za své čekání by mohlo posléze samo tvrdě zaplatit. Jak patrno, vnímám NATO jako instrument k šíření stability, nikoli jako čekatele na ni. Anebo nesehrálo snad svou významně stabilizační roli NATO už jednou, v prvních letech své existence, kdy se nemálo zasloužilo o definitivní konec staletých konfliktů mezi západními mocnostmi? Není i tato jeho zkušenost přímou výzvou k tomu, aby se pokusilo přispět i ke stabilitě celoevropské? Velmi živé a delikátní jsou otázky, koho přijmout dřív a koho později, a koho nepřijmout vůbec. Jako představitel jedné ze zemí, která o členství usiluje, nemohu pochopitelně dávat v této věci Alianci žádné rady. Omezím se proto na tři obecné poznámky: 1) Myslím, že každý soudný člověk, znající evropské dějiny i evropskou mapu, musí pochopit, že začít by se mělo ve střední Evropě, tomto tradičně neuralgickém místě a testovacím terénu evropské bezpečnosti a prostoru, který je NATO nejbližší geograficky i povahou své politické kultury. 2) Bude-li ovšem kdokoli přijat dřív než někdo jiný, mělo by být od začátku jasné, že nejde o akt nedůvěry k těm, kteří přijati ještě nejsou, nebo dokonce o znamení, že se s nimi nepočítá. Kdyby existoval dokonce nějaký dlouhodobý, byť zajisté jen přibližný harmonogram rozšiřování, vyplývající z určité srozumitelné logiky zahrnující i jasně formulované podmínky vstupu, pak by to nepochybně působilo uklidňujícím dojmem na všechny. 3) Někde bude muset rozšiřování končit, NATO se zajisté nemíní proměnit ani v nové OBSE, ani v OSN. Kde ale končí Evropa? Kde končí prostor euroamerické kultury? Těžká otázka, nicméně některé věci by měly být od začátku jasně řečeny. Především: ať bude NATO končit kdekoli, nebude to znamenat žádnou novou železnou oponu. Bude to prostě přirozená hranice dvou regionálních a věcně spolupracujících seskupení, či hranice jednoho seskupení se státem, který v žádném seskupení není. Dále by mělo být řečeno, že u všech zemí, tedy i u těch, které jsou tak říkajíc na pomezí, záleží především na tom, jak se samy rozhodnou a politicky vyvinou. Tyto země přece musí samy nejlépe vědět, kam se cítí patřit, a musí to také umět svou politikou a samotným typem své politické kultury viditelně prokázat. Třetí věc, která se mi zdá být zřejmá, je, že členem NATO nemůže dost dobře být Rusko. Jde přece o ohromnou euroasijskou mocnost, jeden z největších států světa, o mocnost do té míry osobitou a vlivnou, že si lze jen stěží představit, že by se mohla jakkoli smysluplně včlenit do bezpečnostní struktury, která vznikla na půdě jiných historických tradic a v jiném duchovním prostoru, a podřídit se jejímu způsobu rozhodování a vůbec práce, respektive zcela ji neochromit vahou vlastních zájmů a silou svého gravitačního pole. O to důležitější ovšem je budování vyváženého strategického partnerství mezi NATO a Ruskem. Dámy a pánové, vážení přítomní, dovolte mi na závěr několik slov o České republice. Četl jsem kdesi, že česká kotlina, obklopená horami, nemá celkem žádný vojenskostrategický význam. Na rozdíl od většiny z vás nejsem generálem, ale pouhým vojínem v záloze. Přesto si dovolím říct, že toto tvrzení mi připadá velmi podivné, rozpomenu-li se na historii své země. Nejen že téměř žádná významnější evropská válka se jí nevyhnula, ale mnohé v ní naopak začínaly či končily a slavnému Bismarckovi je dokonce přičítán výrok, že kdo je pánem nad Prahou, ten je pánem nad Evropou. A svým způsobem se nedivím, že jsme měli tak pohnutou historii: ležíce v samotném středu Evropy, vždycky jsme byli zcela logicky křižovatkou nejrůznějších duchovních proudů, mocenských zápasů i geopolitických zájmů, mnohdy i k naší škodě, a nikterak tomu nevadilo, že jsme v kotlině. Proč se o tom ale zmiňuji: abych vysvětlil, proč je právě česká společnost neobyčejně citlivá na všech ny otázky související s evropskou bezpečností a proč je v ní tak velký konsensus, pokud jde o úmysl včlenit se do Aliance. Se systémem bilaterálních spojeneckých smluv máme své trpké historické zkušenosti a v dobré paměti našeho národního společenství jsou i různé hry, které byly v minulosti hrány o náš osud bez naší účasti. Ale to jen tak na okraj. Nepoměrně důležitější je něco jiného: tisíc let jsme byli aktivní součástí Evropy, které se dnes říká západní, a podíleli se na tvorbě jejích hodnot - jsou u nás stejné katedrály, jaké jsou ve Francii, podobná městská jádra, jaká jsou v Německu, Karlova univerzita v Praze byla ve středověku jedním z ohnisek tehdejšího evropského duchovního života, reformace u nás začala dřív než ve velkých západoevropských zemích, první československý prezident byl všemi Evropany vážený Evropan. Naše vůle vstoupit do NATO má tedy hlubší příčiny než jen touhu zapustit kořeny své bezpečnosti do vskutku pevné půdy: chceme se podílet na obraně hodnot, které jsme po staletí spoluvytvářeli. Chceme se na nich vskutku podílet, to znamená nést svůj díl účasti na této obraně, nikoli jen doufat, že nás v případě ohrožení někdo ubrání. Hlásíme se prostě ke své spoluodpovědnosti za mír v Evropě i ve světě. Nic méně a nic víc. Prosím vás, abyste i mé dnešní poznámky, bez ohledu na to, zda s nimi souhlasíte, či nikoliv, chápali jako výraz tohoto pocitu spoluodpovědnosti. Děkuji vám za pozornost. Projev k veteránům druhé světové války praha 8. 5. 1995 Vojáci spojeneckých armád, příslušníci československých jednotek v zahraničí, účastníci domácího odboje, zahraniční hosté, občanky a občané, jsem hrdý na to, že mohu dnes - padesát let po osvobození naší země od nacistické nadvlády - poděkovat jménem České republiky všem, kteří se o toto osvobození zasloužili. Děkuji všem žijícím příslušníkům mnoha národů, kteří se účastnili osvobozovacích bojů na východní i západní frontě, za to, že nasazovali své životy v boji za obnovu demokratického Československa, za svobodu nás všech a za vítězství lidstva nad nacistickým násilím! Děkuji všem žijícím Čechům, Slovákům a dalším československým občanům různých národností včetně německé, kteří bojovali v zahraničních jednotkách po boku Spojenců za osvobození své vlasti! Děkuji všem žijícím účastníkům domácího odboje, že zachraňovali jménem všech ostatních a v jejich zastoupení čest našeho národa a významně tím přispěli k tomu, že jsme se stali jako stát členem vítězné koalice! V hluboké úctě se skláním před památkou tisíců dalších, kteří v tomto velkém boji za záchranu lidskosti padli, kteří byli popraveni či umučeni, nebo kteří se dnešního výročí už nedožili! Všem, kteří žijí, i všem, kteří už nežijí, patří dík dnešních generací, protože oni všichni čelili se zbraní v ruce nebo i bez ní zlu, které si chtělo podrobit celý civilizovaný svět. Nebylo jejich vinou, že tento boj nemusel stát tolik obětí, kdyby bývalo mezinárodní společenství před nacismem tak dlouho neustupovalo a dokázalo se mu vzepřít dříve. Nebylo rovněž jejich vinou, že Stalin nebyl žádným skutečným vojevůdcem a že obětoval zcela zbytečně a nesmyslně na východní frontě miliony vojáků, kteří při důmyslnějším vedení války vůbec padnout nemuseli. Nebylo posléze jejich vinou, že svoboda, kterou jsme získali, byla polovičatá a že neměla dlouhého trvání. Brzy po konci druhé světové války byla naše země znovu ovládnuta totalitou, tentokrát komunistickou, a muselo uběhnout přes čtyřicet nekonečných let, než jsme ji dokázali setřást a stali se skutečně svobodnými. Dnešní výročí si připomínáme v době, kdy jsme konečně svobodni úplně, a pevně věřím, že i natrvalo. Zasloužili se o to všichni, kteří bojovali proti nacismu, i všichni, kteří vzdorovali komunismu. Zasloužili se o to nejen konkrétními výsledky svého boje, ale ještě něčím dalším, něčím, co nelze odložit do učebnic dějepisu: totiž mravním příkladem, který dali nám i našim potomkům. Je to především zásluha všech, kdo bojovali v různých etapách moderní historie proti zlu, chápeme-li dnes lépe než kdy dřív, že zlu je třeba čelit od samotného počátku a vskutku důsledně a že jsou okamžiky, kdy člověk musí zapomenout v zájmu dobré budoucnosti celého společenství na svůj zájem osobní. Náš národ, chce-li si zachovat páteř, čest a úctu k sobě samému, nikdy nesmí zapomenout na hrdinství svých osvoboditelů, ani na hrdinství svých předků, jež prokázali, když vzdorovali násilí. Zároveň ale musí pochopit hloubku selhání těch svých početných příslušníků, kteří zlo trpně snášeli nebo mu dokonce napomáhali. Nikdy bychom se neměli přestat stydět za to, s jakou lhostejností velká část naší společnosti přihlížela tomu, jak hanebně komunistický režim zacházel jménem nás všech, tedy naší vlasti, s hrdiny či oběťmi druhé světové války. Vždyť ti, kteří se nejvíc zasloužili o naši svobodu, byli mezi prvními pronásledovanými! To považuji za jeden z největších zločinů komunismu, za zločin, jímž komunismus nejlépe odhalil, jaký sám je: noví potlačovatelé svobody museli přece nejdřív zúčtovat s těmi, kdo dokázali, že jim je svoboda statkem nejdražším! Chtěl bych tedy využít dnešní slavnostní chvíle k tomu, abych se jménem našeho národního společenství omluvil všem, kteří zachraňovali za druhé světové války jeho čest a pomáhali mu ke svobodě, za lhostejnost, s níž přihlíželo jejich poválečnému pronásledování. Přihrbená opatrnost, kterou mnozí z nás vynikali jak po Mnichovu a za nacistické okupace, tak za komunismu, nesmí už nikdy být naším národním programem. Oč se musíme opřít a na co musíme navázat, je něco jiného: láska ke svobodě a spravedlnosti, úcta k lidské důstojnosti a schopnost tyto city v krajním případě dosvědčit i vlastními činy, tedy přesně ty vlastnosti, které prokázali všichni, jimž dnes děkujeme nebo jejichž památku si připomínáme. A ještě něco je třeba říct: jestli v druhé světové válce zvítězili Spojenci nad Německem, pak v letech, která následovala, dokázalo zvítězit nad Německem i Německo samo, totiž nové Německo nad Německem starým. Dnešní Německo je důležitou součástí demokratické a sjednocující se Evropy, je to Německo, které se dávno rozešlo se svou nacionálně expanzivní minulostí, je to takové Německo, po jakém toužili stateční němečtí antifašisté. Rád bych proto využil této chvíle i k apelu na všechny své spoluobčany, aby nepodléhali protiněmeckým náladám, které by v nich rádi probouzeli někteří nepřátelé mírové a demokratické Evropy, a aby v sobě nalezli sílu odsoudit i všechny projevy bezpráví a krutosti, jimiž se kdysi mnozí z nás mstili Němcům za zhoubné dílo nacismu. Nacismus a nacistické Německo dávno odešly do historie. Do historie však neodešla a nesmí odejít statečnost těch, kteří nacismu vzdorovali, ani památka těch, kteří na nejrůznějších bojištích druhé světové války pokračovali v odvěkém zápase lid ského rodu se zlem, které sám plodí a kterému tak často podléhá. Veteráni druhé světové války a účastníci odboje, váš odkaz už nikdy nezradíme! Mezinárodní katalánská cena barcelona 11. 5. 1995 Vaše královské Veličenstvo, pane předsedo vlády, pane prezidente von Weizsäckere, pane Porcele, dámy a pánové, padesáté výročí konce druhé světové války mne přimělo znovu přemýšlet o pohnutých novodobých dějinách své země. A znovu jsem si při tom uvědomil, že vlastně ústředním motivem těchto dějin je téma věčně živé, které mne vždycky obzvlášť zajímalo, totiž téma vztahu morálky a politiky. Když mne tedy pan Pujol požádal, abych při dnešní slavnostní příležitosti řekl pár slov právě na toto téma, napadlo mne ihned, že bych se tu mohl nad ním zamyslet z hlediska moderních dějin své země. Tyto dějiny měly několik uzlových okamžiků, které postavily představitele našeho státu vždy znovu před totéž drtivé dilema: zda mají ublížit národu tím, že se podrobí něčímu diktátu, anebo tím, že se mu nepodrobí. Vždy se rozhodli pro alternativu první a já jsem si vždycky myslel, že to byla osudová chyba. Myslím si to dodnes, ale na rozdíl od dob, kdy jsem byl jen nezávislým pozorovatelem dějin, který nepoznal na vlastní kůži, jak těžké je rozhodování člověka obtěžkaného politickou funkcí a nesoucího přímou odpovědnost za osud svých spoluobčanů i jejich potomků, mám dnes nepoměrně větší porozumění pro tíhu, která ležela na aktérech těchto historických rozhodnutí. Přiznám se, že jsem se v poslední době mnohokrát pokoušel vžít do jejich situace, představit si, co bych dělal na jejich místě a zda bych opravdu byl schopen se rozhodnout ve prospěch té alternativy, kterou považuji za správnou, tak snadno, jak snadno jsem se k ní klonil v době, kdy jsem neměl zkušenost pobytu v politické funkci. První hrozné dilema prožil československý prezident Edvard Beneš v době mnichovského diktátu. Věděl dobře, že jde o agresi šílence, posvěcenou našimi tehdejšími spojenci, kteří tím zradili nejen smlouvy, které podepsali, ale i hodnoty, které vyznávali, a že z hlediska národní cti a záchrany mravní integrity našeho národního společenství by bylo správné se tomuto diktátu nepodrobit a rozhodnout se pro obranu země. Věděl ale zároveň, co by to mohlo znamenat: tisíce a tisíce mrtvých, zničenou zemi a její pravděpodobnou brzkou vojenskou porážku nepoměrně silnějším protivníkem. Věděl, že by jeho rozhodnutí bylo asi provázeno nepochopením a odporem demokratického světa, který by z něho udělal škůdce míru, provokatéra a hazardéra pošetile doufajícího, že strhne i další národy do války, jež vůbec není nutná. Rozhodl se pro kapitulaci bez boje, protože se mu zdálo, že to je odpovědnější než riskovat kapitulaci zaplacenou nesmírnými oběťmi. V podobné situaci se týž muž ocitl v únoru roku 1948, kdy se mohl vzepřít komunistickým pučistům podporovaným nejen mocným Sovětským svazem, ale i částí národa, a riskovat tím pravděpodobně krveprolití, na jehož konci by beztak bylo vítězství komunistů, ale kdy mohl také komunistům ustoupit bez vzdoru, a dobrovolně tak otevřít na dlouhá léta dveře jejich totalitní vládě. I tentokrát, starý, nemocný a zklamaný, zvolil kapitulaci. Potřetí českoslovenští představitelé kapitulovali po sovětské okupaci naší země v roce 1968, kdy - až na jednu vzácnou výjimku - všichni, odvlečeni do Sovětského svazu, po několika dnech ponižování a vyhrožování podepsali takzvané moskevské protokoly, jimiž de facto okupaci legalizovali a vytvořili tím první, nicméně rozhodující krok k tomu, co pak následovalo a co bylo dost zrůdně nazváno änormalizací". Jakékoli paralely mezi různými dějinnými situacemi mohou být pochopitelně zavádějící. Platí to i o případech, které tu zmiňuji: jiní lidé, vybaveni jinými zkušenostmi a v jiných poměrech mezinárodních i domácích, rozhodovali o poměrně odlišných věcech. O každém z těchto tří dilemat dnes existuje už celá knihovna svědectví, vzpomínek a historických analýz a každý, kdo se těmito třemi knihovnami obírá, ví dobře, jak levné by bylo klást obyčejné rovnítko mezi tyto tři temné chvíle našich novodobých dějin. Přesto nelze přehlédnout přinejmenším několik obecných podobností, které je spojují: 1) Ti, kteří se rozhodovali, nevěděli pochopitelně to, co víme my dnes, totiž jaké důsledky budou jejich rozhodnutí mít a vůbec kudy se budou poté, až se rozhodnou, dějiny ubírat. V této věci byli odkázáni jen a jen na vlastní odhady a dohady. V podstatě záleželo jen na hloubce jejich porozumění dané situaci a na jejich vlastní imaginaci, jaké důsledky přisoudí svému rozhodnutí, ať už bude takové, či onaké. Všichni věděli, že se rozhodují mezi dvěma zly, a všichni se pokoušeli odpovědně zvážit, které z nich je menší. 2) Všechna tato tři dilemata měla jeden společný znak: buď se ti, kteří do nich byli vrženi, rozhodnou pro řešení takzvaně mravnější, ale spojené s rizikem neodhadnutelných ztrát na životech a neodhadnutelného lidského utrpení, anebo se rozhodnou pro řešení takzvaně realističtější, ale slibující, že tolik přímých ztrát nezpůsobí. Vždy tu tedy stály proti sobě dvě dimenze politické odpovědnosti: na jedné straně odpovědnost za mravní integritu společnosti, na straně druhé odpovědnost za lidské životy. Je to dilema asi hrozné, které může těžko posuzovat někdo, kdo před ním sám nestanul. 3) Nikdo nevíme a nikdy se už nedozvíme, co by se bývalo stalo, kdyby se ti, kteří v těchto třech případech rozhodovali, rozhodli jinak, než se rozhodli. Dějiny se vyznačují tím, čemu fyzikové říkají singularita: mají jen jediný průběh, nenabízejí alternativy, které bychom mohli srovnávat, neexistuje v nich žádné äkdyby". Už proto je třeba daná rozhodnutí hodnotit velmi opatrně, zdrženlivě a vyvarovat se příliš jednoduchých soudů. 4) Všechna tato tři rozhodnutí měla velmi podobný následek: hlubokou traumatizaci společnosti a její dlouhodobou demoralizaci. Lze dokonce říct, že tento jejich důsledek je spojuje jakousi - byť možná jen tenkou - nitkou příčinné souvislosti či návaznosti: bez mnichovského traumatu by u nás pravděpodobně neexistovaly po válce tak relativně příznivé podmínky k ofenzivě komunistů, před níž nakonec demokraté ustoupili, a nebýt tak snadného vítězství komunistů v roce 1948, stěží by se asi reformní komunisté v roce 1968 tak snadno vzdali. Nemyslím si, že Češi, respektive Češi a Slováci, jsou mravně horší než kterýkoli jiný národ. Domnívám se pouze, že desítiletí, která nás dělí od mnichovského diktátu v roce 1938, se u nás vyznačují určitým specifickým typem mravní frustrace, na jejímž vzniku, průběhu a prohlubování se významně podílela tři politická rozhodnutí, o nichž tu mluvím. Naše demokracie či touha po ní se prostě třikrát bez boje vzdala, což se hluboce zapsalo do duše naší společnosti a neblaze ji to poznamenalo. Mohl bych tu jmenovat stovky konkrétních příkladů, kterými bych toto své tvrzení doložil, ale to není úkolem tohoto projevu. Jeho úkolem je něco jiného: ukázat, jak problematické je klást proti sobě politiku a morálku. Anebo nebyly snad důsledky rozhodnutí takzvaně méně mravného hluboce neblahé i v politickém ohledu? Neměla snad mravní traumata těmito rozhodnutími způsobená hluboké a dlouhodobé politické důsled ky? Nevíme, jaké důsledky by měla rozhodnutí opačná - totiž takzvaně mravnější. Poměrně dobře si však můžeme představit, že by zdaleka nemusela mít důsledky tak neblaze hluboké, tak dlouhodobé, tak osudové. S největší pravděpodobností by přinesla více okamžitých ztrát na lidských životech i majetcích a více fyzického utrpení. Neuvarovala by nás však od jiných ztrát, těch méně viditelných, hlubších a dlouhodobějších, totiž ztrát, k nimž vedly tak hluboké zásahy do mravní integrity národního společenství? Těžko lze vážit různé typy ztrát a posuzovat, kolik zmařených lidských životů stojí za dlouhodobé zdraví společnosti a její dlouhodobou imunitu proti novým zlům, a kolik jich za to už nestojí. Ať je tomu ale jakkoli, jedno je jasné: mravnost i nemravnost má své přímé politické důsledky a politická rozhodnutí mají naopak své přímé důsledky mravní. Proto se domnívám, že oddělovat politiku od mravnosti a tvrdit, že to jsou dvě různé věci, které spolu nikterak nesouvisejí, je nesmysl. Něco takového tvrdit, nebo dokonce praktikovat je - paradoxně - nejen hluboce nemravné, ale zároveň politicky zcela scestné. Mravnost je prostě všudypřítomná, podobně jako politika, a politika, která se odpoutá od mravnosti, je prostě jen politika špatná. Stále jsem ale neodpověděl na otázku, co bych dělal, kdybych byl na místě svých předchůdců a byl postaven před ona dilemata, před něž byli postaveni oni. Přiznám se, že nevím. Pouze si myslím, že bych se asi rozhodl jinak než oni. Přičemž vůbec nevylu čuji, že toto mé dnešní tvrzení je ovlivněno tím, že vím to, co oni nevěděli: totiž k čemu jejich rozhodnutí povedou. Případnější se mi proto zdá, když si položím jinou otázku: co bych dělal, kdybych se dnes ocitl v dilematu podobném těm, před nimiž stáli oni, a nevěděl a nemohl vědět - podobně jako to nevěděli oni ů, k čemu všemu mé rozhodnutí, ať už bude jakékoli, povede. Myslím, že bych se pokusil zvážit věcně všechny možné souvislosti svého rozhodování, že bych se poradil s mnoha lidmi, kteří se těší mé plné důvěře, provedl analýzu celé situace, pokusil se racionálně odhadnout různé myslitelné důsledky svého činu, a až bych toto vše měl za sebou a stále ještě nevěděl, co mám udělat, obrátil bych se zřejmě na jednu instanci, která sice vůbec nemusí být spolehlivá, ale která se mi už nejednou osvědčila jako relativně nejspolehlivější: totiž na své svědomí, na svůj mravní instinkt, na to ve mně, co mne - jak to aspoň já cítím - přesahuje. Všichni přece známe to, co se nazývá výčitkou svědomí. Onen podivný a nedobrý pocit, že jsme zradili cosi v sobě či cosi nad sebou, že jsme se ponořili do jakéhosi bahna či se něčím ošklivým zaleptali, onen pocit, že jsme udělali něco, co musíme stále někomu kolem sebe, někomu v nás či někomu nad námi vysvětlovat, spojený s pocitem, že čím déle to děláme, tím méně jsme o své věci sami přesvědčeni. Jde o stav hluboké existenciální tísně, jde o kontakt s tím, co někteří filozofové nazývají nicotou. A všichni naopak známe onen povznášející pocit, který máme, když se rozhodneme pro něco, co nám sice žádný viditelný prospěch nepřináší, ale o čem jsme si jisti, že to je v souladu s nároky, které na nás skrze naše svědomí klade to, co se nazývá mravním řádem světa. Nevím, zda tato má úvaha sklidí potlesk politiků. Ale nemohu si pomoci: zatím mne nic nepřesvědčilo o tom, že nejlepší politikou není udělat prostě to, co nám velí naše srdce. Vážení přítomní, děkuji vám za pozornost, s níž jste vyslechli tuto moji úvahu, a především děkuji Katalánsku za cenu, kterou mi dnes udělilo. Jsem šťasten, že jsem ji dostal spolu s mužem, kterého si nad jiné vážím. Odhalení památníku obětem cikánského tábora lety 13. 5. 1995 Vážení přítomní, od konce války uplynulo již půl století. Dodnes však stojíme v ustrnutí nad tragédií obětí genocidy, před památkou milionů bezbranných, kteří byli vyvražděni jen proto, že byli označeni za rasově nevyhovující, za méněcennou rasu. Holocaust jsme si dosud spojovali především s tragédií Židů, takže utrpení Romů, ač opakovaně připomínáno, jako by zmizelo z obecné paměti. A přitom jen v Osvětimi zahynulo na dvacet tisíc evropských Romů. Z téměř šesti tisíc českých a moravských Romů přežilo sotva tisíc osob. I Romové byli oběťmi holocaustu. Nedaleko hrobů, nad nimiž stojíme, ve sběrném cikánském táboře v Letech, zahynulo v průběhu devíti měsíců na přelomu let 1942 a 1943 více než tři sta vězňů, mužů, žen a zejména dětí. Zahynuli vinou strašlivých hygienických a ubytovacích podmínek, nedostatečné stravy, vysilující práce a především následkem epidemie tyfu. Sběrný cikánský tábor byl zřízen na rozkaz německých nacistických činitelů. Byli to však čeští čet níci, kteří tábor spravovali a vězně hlídali, byli to Češi žijící v okolí tábora, kdo využíval laciné pracovní síly cikánských vězňů. Jen málo z těchto Čechů přitom nalezlo dostatek soucitu a odvahy, aby zmírnilo jejich tragický úděl. Byli to však také čeští lékaři, kteří vězně léčili, a další Češi, kteří dokázali cikánské rodiny s nasazením života skrývat před deportacemi či adopcí zachraňovat cikánské děti. Tento památník je fragmentem koule, symbolu dokonalosti a celistvosti. Každá chybějící část narušuje harmonii tohoto tvaru. Podobné zákony platí i u lidské společnosti: chybí-li část celku, je porušen celek jako takový. Není občanského státu a není občanské společnosti, nejsou-li do nich pojaty všechny jejich části. Zde jsme patrně u kořene problému. Romové nebyli považováni za nedílnou součást české společnosti, byli vnímáni jako odlišné, cizorodé společenství. Tato jinakost vedla k nedůvěře, despektu a odmítání, jejichž obětí byly i ty cikánské rodiny, které se již přizpůsobovaly místním životním zvyklostem, životnímu způsobu většiny. Čeští a moravští Romové - nebo alespoň část z nich - se živili poctivým způsobem, žili usazeni mezi svými spoluobčany a vykročili již spolu s mnohými Čechy k uspokojivému soužití. Tato cesta však tragicky skončila genocidou celé populace Romů včetně dětí v plynových komorách v Osvětimi-Březince. A je naší povinností k těmto obětem i k sobě samým přiznat si, že určitý díl odpovědnosti na přípravě jejich osudu a za tuto hrůzu nesli i Češi. A jak to bylo dál, za komunismu? Manipulováni, organizovaně přesídlováni, vytrženi z rodových vazeb, byli Romové pod záminkou péče státu zbaveni odpovědnosti za svůj osud. Toto neblahé dědictví není v myslích obou součástí společnosti, tedy české většiny i romské menšiny, dodnes překonáno. Jsme znovu na počátku cesty. Učme se naslouchat Romům, porozumět jim, opusťme přesvědčení, že my jako většina v této společnosti jsme měřítkem všech hodnot a náš životní způsob a námi vyznávané hodnoty normou pro všechny. Soužití všech národností v jednom státě samozřejmě podmiňuje společné přizpůsobení obecně platným občanským normám. To ovšem není v protikladu k dalšímu rozvíjení kulturního a jazykového dědictví menšiny, které obohacuje celou společnost. Kvalita vztahu k etnickým menšinám, tedy k těm, které cítíme jako jiné, je mírou kvality našeho občanského vědomí. Nacistický totalitní systém Romy téměř vyvraždil. Totalitní komunistický režim se postaral, aby památka obětí Romů byla zapomenuta: místo tragédie v Letech bylo dokonce překryto vepřínem. Památka romských obětí však nezanikla, zbyl tu kříž, který podlehl času, a hroby. A ovšem paměť těch, kteří vědí, že tragédie Romů nesmí být zapomenuta. Známe tuto historii? Potřebujeme a chceme ji znát? Znalost vlastní historie je součástí identity každé společnosti. Nejde o jakousi samostatnou historii Romů. Jde o historii veškerých obyvatel tohoto území, naši společnou historii. Je třeba ji poznat, porozumět jí, nezapomenout. Osud obětí holocaustu pro nás zůstává trvalým varováním. Již vícekrát jsem hovořil o tom, že nebudeme-li zlu čelit již v jeho jen zdánlivě nevinných prvopočátečních projevech, přerostou ve fenomén skutečně vážný, nebezpečný, ohrožující celou společnost, a riskujeme, že později tomuto zlu již čelit nedokážeme, anebo mu budeme schopni čelit jen za cenu dalších lidských obětí. Bylo by velmi lehkomyslné spoléhat na to, že duch nesnášenlivosti, národnostní zášti a rasismu již neexistuje. I dnes můžeme občas zaslechnout volání äCikáni do plynu". I dnes můžeme pozorovat lhostejnost k těmto projevům, tichou podporu těch, kdo takto křičí, zbabělé diváctví a obnovené dělení lidí podle etnického původu. Tomu všemu je třeba znovu a znovu čelit, protože jde o osvědčené zázemí rasismu. Hrůzy, které plodí rasismus, známe. Nedopusťme, aby se opakovaly! Dnes splácíme svůj dávný dluh. Památník v podobě neúplného, rozbitého tvaru zůstane mementem, ale i výrazem úcty k obětem holocaustu Romů, kteří s námi společně sdíleli osud i v těch nejhorších dobách. Nacistický útok proti Romům byl útokem proti lidským bytostem, proti lidskosti, proti právu každého člověka na život. Zapomenout na tábor v Letech jakož i na podobný tábor v Hodoníně by znamenalo zapomenout na tento zločinný útok, a tím i na hodnoty, proti nimž byl veden. Děkuji vám za pozornost. Čestný doktorát Harvardovy univerzity cambridge 8. 6. 1995 Pane rektore, pane viceprezidente, dámy a pánové, seděl jsem nedávno vpodvečer pod širým nebem v jedné restauraci u vody. Seděl jsem na stejné židličce, jakou mají podobné restaurace u Vltavy v Praze, zněla tam tatáž rocková hudba, jaká zní dnes ve většině našich restaurací, viděl jsem reklamy, které znám rovněž od nás, a co je hlavní: byl jsem obklopen mladými lidmi, kteří byli podobně oblečeni, popíjeli podobné drinky a chovali se stejně nenuceně jako jejich vrstevníci v Praze. Jen pleť měli jinou a jejich oči byly šikmější. Bylo to totiž v Singapuru. Seděl jsem, přemýšlel a znovu - pokolikáté už! - jsem si uvědomoval pravdu téměř banální: že žijeme ve věku jediné globální civilizace. Její integrita netkví pochopitelně jen v podobném oblékání, podobných drincích, téže komerční hudbě, bzučící nepřetržitě po celém zemském povrchu, či v internacionálních reklamách. Tkví v něčem hlubším: dík novověké ideji trvalého pokroku a rozvoje a dík expanzionismu této ideji vlastnímu, jakož i dík závrat nému rozvoji moderní vědy, který z této ideje přímo vyrůstá, obrostla naše planeta během nemnoha desítiletí poprvé po stovkách tisíců let existence lidského rodu jedinou civilizací, a to civilizací v podstatě technickou. Celý svět je pokryt sítí milionů informačních či telekomunikačních nití, jakýmisi kapilárami, jimiž proudí bleskovou rychlostí nejen nejrůznější informace, ale i integrované modely sociálního, politického a hospodářského chování, právní normy, ba i miliardy dolarů, elektronicky bloudících světem, aniž kdokoli, kdo má s nimi co do činění, je kdykoli spatří v jejich fyzické podobě. Život lidského rodu je nejen dokonale propojen informačně, ale je v důsledku toho propojen i kauzálně, čehož poněkud anekdotickým příkladem - když už jsem začal Singapurem - budiž fakt, že dnes stačí, aby jeden důmyslný bankovní makléř provedl v Singapuru jakousi podezřelou transakci, a vzápětí se hroutí banka na druhém konci zeměkoule. Dík vymoženostem této civilizace dnes prakticky všichni víme, co je to šek, obligace, směnka či akcie, kdo či co je to CNN, Černobyl, Rolling Stones, Nelson Mandela či Salman Rushdie. Ale nejen to: kapilárami, které tuto civilizaci tak radikálně integrují, proudí po světě a na různých místech se více či méně zachycuje povědomí o určitých osvědčených způsobech lidského soužití, jako jsou demokracie, respekt k lidským právům, právní stát, zákony trhu. Tato globální civilizace se zrodila v novověku v prostoru evropské a posléze euroamerické kultury vyrostlé historicky především z kombinace tradice antické, židovské a křesťanské. Umožňuje lidem ů aspoň teoreticky - celosvětovou komunikaci, společnou a koordinovanou obranu proti nejrůznějším ohrožením, nebývalým způsobem jim usnadňuje či může usnadňovat pozemský život a otevírá jim dosud nevídané obzory v poznávání sebe samých i světa, v němž žijí. A přesto je s ní cosi v nepořádku. Dovolte mi, abych využil dnešní slavnostní chvíle k malé úvaze o věcech, o nichž přemýšlím často a k nimž se často při takových příležitostech, jakou je ta dnešní, vracím. Totiž o původu různých nebezpečí, která - navzdory soudobé globální civilizaci a začasté přímo v jejím důsledku - dnešnímu lidstvu hrozí, a především o způsobech, jak těmto nebezpečím čelit. Mnoho velkých problémů dneška pramení podle mého názoru z toho, že globální civilizace, o níž tu mluvím, přes svou všudypřítomnost a viditelnost, má povahu jen pouhé povrchové slupky celkového vědomí lidstva, lze-li takového pojmu užít. Je totiž něčím nesmírně čerstvým, mladičkým, novým a křehkým, co si lidský duch se závratnou rychlostí osvojil, aniž se tím ovšem nějak podstatně sám změnil. Lidstvo se vyvíjelo totiž po dlouhá tisíciletí v prostředí velmi různých civilizací a kultur, které postupně formovaly - a to velmi různě - způsoby lidského myšlení, vztah člověka ke světu, modely jeho chování i hodnoty, které vyznává. Takže soudobá celosvětová a víceméně jednotná civilizační slupka v podstatě jen skrývá či zakrývá nesmírnou rozmanitost kultur, národů, náboženských světů, historických tradic a historicky zformovaných životních postojů, které jsou tak říkajíc äpod ní". Přičemž to, co je ävespod", co je zakryto, se souběžně s rozvojem unifikující slupky začíná stále zřetelněji hlásit ke slovu a o své právo na život. A tak zároveň s tím, jak celý svět stále zřetelněji přijímá jednotné civilizační návyky, probíhá i jiný, protichůdný proces: ožívají dávné tradice, probouzejí se do nového způsobu bytí různá náboženství a různé kultury, hledají si prostor k životu a stále energičtěji zápasí o to, co je jim vlastní a co je odlišuje od jiných, a posléze i o politický výraz své svébytnosti. Často se říká, že žijeme v době, kdy každé údolí volá po své samostatnosti, nebo dokonce o ni bojuje. Mnohé národy či aspoň jejich části přitom bojují za právo na uctívání svých prastarých bohů a na dodržování jejich prastarých příkazů proti dnešní civilizaci či jejím hlavním nositelům zbraněmi, které jim právě tato civilizace dala. Radary, počítače, lasery, nervové plyny a možná v budoucnu i nukleární zbraně mají pomoci zachránit dědictví či hodnoty dávných dob před zkázou, kterou jim připravuje dnešní svět, týž svět, který jejich obránce těmito vymoženostmi vybavil. Ostatní dimenze této civilizace, jako je například demokracie či idea lidských práv, nejsou - na rozdíl od zmíněných technických vynálezů - na mnoha místech světa přijímány, neboť jde údajně o principy cizí místním tradicím. Jinými slovy: euroamerický svět vybavil jiné části zeměkoule nástroji, které mohou v celosvětovém měřítku účinně rozbíjet nejen ty osvícenské hodnoty, které umožnily - mimo jiné - vznik právě těchto nástrojů, ale které mohou zničit samo lidské soužití na Zemi. Co z toho všeho vyplývá? Podle mého přesvědčení tento stav věcí obsahuje naprosto jasnou výzvu nejen euroamerickému světu, ale celé dnešní civilizaci. Výzvu k tomu, aby sebe samu začala vskutku důsledně chápat jako civilizaci multikulturní a multipolární, jejímž smyslem není ničit svébytnost různých kulturních či civilizačních okruhů, ale umožňovat jim naopak, aby byly lépe samy sebou. Což je možné a vůbec myslitelné jen tehdy, přijmou-li všichni jakýsi základní kodex vzájemné koexistence, jakési společné minimum, které jsou schopni všichni sdílet a které umožní, abychom vůbec mohli natrvalo žít vedle sebe. Takový kodex ovšem nemá šanci, bude-li jen dílem jedněch, kteří ho vnutí druhým. Musí být výrazem autentické vůle všech, vyrůstající z jejich skutečných duchovních kořenů skrytých pod civilizační slupkou. Šířen pouhými cévami této slupky na způsob reklamy na Coca-Colu - prostě jen jako zboží, které jedni nabízejí druhým - stěží se opravdu hluboce a opravdu všude ujme. Je ale vůbec možné, aby se lidstvo vydalo touto cestou? Není to bohapustá utopie? Nevymkl se lidstvu jeho vlastní osud už do té míry z rukou, že je odsouzeno k postupnému zániku ve stále tvrdším a technicky dokonalejším zápase kultur a vinou své fatální neschopnosti spojit se tváří v tvář hrozícím katastrofám, ať už ekologickým, sociálním, populačním či obecně civilizačním? Nevím. Ale naději neztrácím. Tím spíš, že se znovu a znovu přesvědčuji o tom, že kdesi nejhlouběji v kořenech ne-li všech, tak aspoň převážné většiny kultur je zakleto něco velmi podobného, něco, co by mohlo být - kdyby k tomu všude existoval dostatek vůle - vskutku sjednocujícím východiskem onoho nového kodexu lidského soužití, takového kodexu, který by byl opravdu pevně zakotven v nejrozmanitějších tradicích lidského rodu. Úcta k tomu, co nás přesahuje, ať už tím myslíme tajemství bytí či mravní řád nad námi; určité imperativy, které k nám odkudsi z nebes či z přírody či z našich srdcí zaznívají; smysl pro věčné trvání našich skutků; úcta k bližním, k rodině, k určitým přirozeným autoritám; respekt k lidské důstojnosti a respekt k přírodě; smysl pro pospolitost a vlídnost k hostovi, který přichází s dobrým úmyslem - což to všechno nenalézáme někde v základech většiny náboženství a kultur, byť by to v nich mělo tisíc a jednu rozmanitou konkrétní podobu? Není skutečně tím, co může lidstvo různých kultur nejpevněji spojovat, společný prapůvod či lidský kořen jejich rozmanitých spiritualit, z nichž každá je jen jiným druhem lidského pochopení téhož celku skutečnosti? A nejsou snad základní příkazy této archetypální duchovnosti shodné s tím, co i dnešní bezvěrec - aniž přesně ví proč - považuje za správné či smysluplné? Nejde přirozeně o to nutit dnešního člověka, aby uctíval jakási pradávná božstva, klaněl se jim a do svého života imputoval rituály, kterým se dávno odcizil. Jde o něco jiného: aby různé podoby lidské spirituality pochopily svou hlubokou vzájemnou souvislost či příbuznost a rozpomenuly se na duchovní a mravní obsahy, které původně měly a které vyrůstají z téže základní niterné zkušenosti člověka. Věřím, že to je jediná cesta ke skutečné obnově odpovědnosti člověka za sebe a za svět. A zároveň jediná cesta k takovému hlubšímu porozumění mezi kulturami, které jim umožní vpravdě ekumenicky spolupracovat na novém světovém řádu. Civilizační slupka, která obepíná dnešní svět a vědomí lidstva, je, jak všichni víme, čímsi ze samé své podstaty velmi dvojsmyslným. Hodnoty, na nichž je založena nebo které šíří, sama totiž na každém kroku problematizuje. Tisíce fantastických civilizačních vymožeností, které nám tak skvěle slouží a jsou schopny obohacovat náš život, mohou stejně dobře náš život beznadějně ochuzovat, zplošťovat a ničit, a začasté to i dělají. Mnohé z nich, místo aby člověku sloužily, ho zotročují. Místo aby mu pomáhaly rozvíjet jeho identitu, odnímají mu ji. Není téměř vynálezu či objevu, od rozbití atomového jádra přes objev genů až po počítač či televizi, který by nemohl být obrácen proti člověku a využit v jeho neprospěch. Oč více možností mají dnes - jen ve srovnání s počátkem tohoto století - například teroristé! Oč snazší je dnes - jen ve srovnání s dobou první světové války - jediným náletem zničit celé velkoměsto! Oč snadněji by dnes, v době televize, mohl pomást duši celého národa nějaký zvrhlík typu Hitlera nebo Stalina! Kdy v minulosti měli lidé možnost během několika desítiletí měnit klima planety nebo ji tak rychle zbavovat jejího nerostného bohatství či bohatství rostlinných a živočišných druhů? Působí to dojmem, že v naší éře je nebývale rozvíjena jen jedna část lidského mozku, totiž ta racionální, která všechny ony mravně neutrální objevy dělá, a že druhá část, která by měla střežit, že tyto objevy budou vskutku sloužit člověku a nebudou ho naopak ničit, za tou první katastrofálně zaostává. Ano, je tomu tak: ať se zamýšlím nad kterýmkoli problémem dnešní civilizace, vždycky nakonec narazím na téma lidské odpovědnosti, která není schopna držet krok s civilizačním vývojem a zabránit mu, aby se neobrátil proti lidskému rodu. Svět jako by nám začínal prostě přerůstat přes hlavu. Není cesty zpátky a jen blouznivec si může myslet, že řešení spočívá v jakémsi zákazu civilizace. Úkolem nadcházející éry je něco jiného: radikální obnova lidské odpovědnosti. Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni. Toho lze podle mého hlubokého přesvědčení dosáhnout jediným způsobem: že se začneme zbavovat svého egoistického antropocentrismu, podle kterého jsme pány vesmíru a smíme si dělat, co nás napadne, a že nalezneme nový vztah a úctu k tomu, co nás nekonečně přesahuje: k vesmíru, k Zemi, k přírodě, k životu a ke skutečnosti. Jedině z pokorné úcty ke kosmickému řádu a z vědomí, že jsme jeho součástí, že se na něm podílíme a že naše činy nezapadají, ale zapisují se do věčné paměti bytí a zhodnocují se v ní, může vyrůstat i náš respekt k druhému člověku, k druhému národu, k jiné kultuře. Lepší alternativu budoucího osudu lidstva spatřuji tedy, jak patrno, v jakémsi zduchovnění naší civilizace. Nejde jen o to, aby pochopila svou multikulturnost a ve společných kořenech všech kultur nalezla inspiraci při tvorbě nového světového pořádku. Jde i o to, aby se na své duchovní kořeny rozpomenula především ta část světa, která tuto civilizaci světu dala, to znamená euroamerický kulturní okruh, a aby právě ona, která naučila lidstvo jeho zhoubné pýše, se mu stala příkladem v hledání nové pokory. Vést obecné úvahy tohoto typu není zajisté nijak zvlášť těžké a nejde ani o nic převratně nového. V popisování krize či bídy světa, který tvoříme a za který jsme spoluodpovědni, jsme my, soudobí lidé, mistry. S jeho napravováním už nám to tak dobře nejde. Co tedy konkrétně dělat? Nevěřím v nějaké univerzální klíče či všeléky, nejsem stoupencem toho, co Karl Popper nazýval holistickým sociálním inženýrstvím. Nevěřím na to tím spíš, že jsem celý svůj dospělý život musel prožít v poměrech pokoušejících se uskutečnit marxistickou holistickou utopii. O snažení tohoto druhu vím tedy své. To mne ale nevyvazuje z povinnosti přemýšlet o tom, jakým způsobem usilovat o to, aby svět byl lepší. Probudit v člověku novou odpovědnost za svět a schopnost chovat se tak, jako by měl na této Zemi pobývat navždy a jako by měl být jednou souzen za stav celého světa, nebude zajisté snadné. Kdoví, kolika strašlivými kataklyzmaty bude lidstvo muset projít, než se taková odpovědnost v širším měřítku probudí. To ale neznamená, že ti, kteří chtějí, nemohou začít hned. Je to velký úkol pro učitele, vychovatele, intelektuály, kněze, umělce, podnikatele, novináře a vůbec veřejné činitele všeho druhu. Především je to ale úkol pro politiky. Ti totiž mají, i v těch nejdemokratičtějších poměrech, nesmírnou moc. Možná větší, než si sami uvědomují. Ta moc není v jejich pravomocích, ostatně značně omezených. Je v něčem jiném: v bezděčném vlivu, který má jejich charisma na veřejnost. Domnívám se, že hlavním úkolem dnešních generací politiků není zalíbit se svými rozhodnutími či svými televizními úsměvy veřejnosti do takové míry, která by jim umožňovala vítězit v dalších a dalších volbách, a být tudíž na výsluní moci pokud možno až do konce svých dnů, ale něco podstatně jiného: přijímat na sebe spoluodpovědnost za dlouhodobé vyhlídky světa, v němž žijeme, a být příkladem této spoluodpovědnosti všem ostatním, kterým jsou trvale na očích. Jejich povinností je odvážně myslet dopředu, nebát se nepřízně davu, oduševňovat své konání, což je pochopitelně něco jiného než okázalá účast na modlitbách té či oné církve, znovu a znovu vysvětlovat veřejnosti i svým kolegům, že politika v dnešní době musí být něčím jiným a něčím víc než jen reflexí těch či oněch skupinových zájmů či odpovídáním na přání těch či oněch lobby. Politika je přece službou obci, je to tedy praktikovaná mravnost. A jak lépe lze dnes sloužit obci a prak tikovat mravnost než tím, že politik bude hledat v globální a globálně ohrožované civilizaci svou globální politickou odpovědnost, to znamená odpovědnost za samotné přežití lidského rodu? Nevěřím, že politik, který se vydá touto riskantní cestou, nemá naději na politické přežití. To je blud, vycházející z předpokladu, že občan je pitomec a že podmínkou politického úspěchu je přizpůsobit se jeho pitomosti. Není tomu tak. V každém člověku dříme svědomí, dříme v něm něco božího. A na to je třeba vsázet. Vážení přítomní, ocitám se na půdě možná nejznámější univerzity nejmocnějšího státu světa. Dovolte mi proto několik slov na téma politiky velmocí. Zdá se mi být zřejmé, že ti, kteří mají největší moc a vliv, nesou i největší odpovědnost. Spojené státy americké, ať se jim to líbí nebo nelíbí, jsou dnes asi nejvíc odpovědny za směr, kterým se bude náš svět vyvíjet. Proto by to měly být především ony, které tuto odpovědnost v celé její hloubce zreflektují. Izolacionismus se Spojeným státům nikdy nevyplatil. Kdyby bývaly dříve vstoupily do první světové války, zdaleka by za ni nemusely zaplatit tolika oběťmi. Totéž platí o druhé světové válce: vzpomínám si, že když se Hitler chystal přepadnout tehdejší Československo a provést tím poslední zkoušku nestatečnosti západních demokracií, psal váš prezident našemu prezidentovi apelativní dopis, v němž ho žádal, aby se, proboha, nějak s Hitlerem domlu vil. Kdyby býval tehdy nešálil sám sebe i celý svět iluzí, že se s tímto šílencem lze domluvit, a trochu vycenil zuby, možná nemusela být druhá světová válka a nemusely v ní padnout desítky tisíc mladých Američanů. Kdyby býval týž váš prezident, jinak vynikající muž, řekl před koncem druhé světové války jasné äne" Stalinovi rozhodnutému dělit svět, možná se nemusela odehrát studená válka, která stála Spojené státy stovky miliard dolarů. Prosím vás, neopakujte už tyto chyby! Vždycky jste na ně doplatili i vy sami! Ze své odpovědnosti, kterou máte jako nejmocnější stát světa, se prostě nevymaníte. A zdaleka přitom nejde jen o to čelit těm, kteří by chtěli opět dělit svět na sféry zájmů nebo kteří by si chtěli podřizovat jiné a slabší. Jde o nepoměrně víc: jde o záchranu lidského rodu. Jde tedy o to, o čem jsem už hovořil: pochopit dnešní civilizaci jako civilizaci multikulturní a multipolární, obrátit pohled k původním duchovním zdrojům lidských kultur a především kultury vlastní a z těchto zdrojů čerpat sílu k odvážnému a velkorysému budování nového světového pořádku. Byl jsem nedávno na jedné slavnostní večeři, pořádané u příležitosti významného výročí. Bylo na ní přítomno možná padesát, možná více hlav států. Nešlo o žádné politické jednání, ale o událost veskrze společenskou, totiž o protokolárně obvyklý projev pohostinné úcty k přítomným hostům, kteří se přijeli poklonit památce hrdinů a obětí největší války lidských dějin. Byl nám rozdán zasedací pořádek. A já s překvapením zjistil, že u stolu sousedícího s tím, k němuž byla usazena má česká maličkost, nesedí jen ti a ti jmenovaní představitelé těch a těch států, jako u stolů ostatních, ale že tam kaviár a šampaňské bude konzumovat navíc komunita, označená na zasedacím pořádku jako ästálí členové Rady bezpečnosti OSN a členové G 7". Měl jsem z toho smíšené pocity. Na jedné straně jsem si říkal, jak je to skvělé, že se ti nejmocnější a nejbohatší tohoto světa často vidí a že i při této večeři mají možnost se lépe poznávat a neformálně si spolu povídat, na druhé straně mi šel trochu mráz po zádech. Nemohlo mne totiž nenapadnout, že mezi všemi stoly tu je jeden stůl velmi zvláštní a obzvlášť důležitý, totiž stůl velmocenský. A nemohl jsem se ubránit poněkud zvrhlé myšlence, že nás ostatní - sedící u jiných stolů - si u tohoto zvláštního stolu budou opět nějak mezi sebe dělit či krájet spolu s ruskými rybičkami, aniž se nás zeptají na naše mínění. Možná to celé je bláznivý projev imaginace bývalého a snad i budoucího dramatika, ale chtěl jsem to tady říct. A to z jednoho prostého důvodu: abych zdůraznil strašlivý rozdíl, který je mezi odpovědností velmocí a jejich pýchou. Tvůrce onoho zasedacího pořádku, kterým asi nebyl žádný z přítomných prezidentů, nebyl totiž veden pocitem odpovědnosti za svět, ale obyčejnou pýchou silného. Pýcha je ale přesně tím, co vede svět do pekel. Navrhuji jinou alternativu: pokornou odpovědnost za svět. Koexistence národů a civilizačních, kulturních a náboženských okruhů má dnes jednu velikou šanci, která by měla být maximálně využita. Je jí vznik, tvorba a rozvoj nadnárodních či regionálních společenství. Takových společenství je dnes ve světě hodně a vyznačují se různým charakterem či různým stupněm integrace. Věřím v tuto cestu. Věřím ve význam organismů, které jsou kdesi na půli cesty mezi národním státem a světovým společenstvím a které mohou být důležitým prostředníkem celosvětové komunikace a kooperace. Domnívám se, že tento integrační trend je v dnešním světě, v němž - jak řečeno - každé údolí touží po samostatnosti, třeba maximálně podporovat. Nesmí to však být integrace samoúčelná, integrace pro integraci. Musí to být jeden z mnoha nástrojů umožňujících, aby každý byl sám sebou a zároveň všichni byli schopni vzájemné spolupráce. Tedy jeden z nástrojů umožňujících státům a národům, které si jsou geograficky, civilizačně, národnostně, kulturně či hospodářsky blízké a které mají společné bezpečnostní zájmy, aby se sdružovaly a lépe komunikovaly jak mezi sebou, tak s ostatním světem. Všechna takováto regionální společenství se přitom musí zbavit obavy z toho, že jiná podobná společenství jsou namířena proti nim. Regionální uskupení v prostoru podobných tradic a podobné politické kultury by měla být přirozenou součástí komplikované politické architektury dnešního světa a jejich vzájemná spolupráce přirozenou komponentou spolupráce celosvětové. Dokud si bude například Rusko myslet, že rozšiřování NATO o země, které se cítí patřit ke kulturně politickému prostoru, jehož obrana je cílem této aliance, je namířeno proti němu, je to známkou, že nepochopilo výzvu této doby. Nejdůležitější celosvětovou organizací je OSN. Myslím, že padesáté výročí jejího vzniku by mohlo být příležitostí k úvaze o tom, jak jí vdechnout nový étos, novou sílu, nový smysl a jak z ní udělat vskutku nejdůležitější prostor dobré spolupráce všech kultur dnešní planetární civilizace. Ani jedno, ani druhé, tedy ani posilování regionálních struktur, ani posilování OSN samo o sobě ovšem svět nezachrání, nebude-li obé prodchnuto oním obnoveným duchovním nábojem, v němž spatřuji jedinou naději, že lidský rod přežije další tisíciletí. Dotkl jsem se toho, co by měli dělat politici. Je tu však ještě jedna síla, která má na stav obecné mysli přinejmenším stejně velký vliv, jaký mají politici, ne-li vliv ještě větší. Touto silou jsou dnešní masová média. Jejich dvojsmyslnou moc jsem si v celém rozsahu uvědomil teprve ve chvíli, kdy mne osud vyslal do vysoké politiky. Tato dvojsmyslnost není jejich specialitou, je to jen součást či projev oné celkové dvojsmyslnosti dnešní civilizace, o níž jsem už hovořil. Dík televizi celý svět během jednoho večera ví, že existuje stát jménem Rwanda, kde lidé neskutečně trpí, a dík televizi je vůbec možné, aby se těmto trpícím aspoň trochu pomohlo. Dík televizi celý svět během několika vteřin ví, jaká hrůza se stala v Oklahomě, a je schopen ustrnout a pochopit to jako velké varování pro všechny. Dík televizi celý svět ví, že existuje mezinárodně uznaný stát jménem Bosna a Hercegovina a že mezinárodní společenství od chvíle, kdy tento stát uznalo, se ho neúspěšně pokouší rozdělit na několik pitvorných ministátů podle vůle jakýchsi bojovníků, které nikdy nikdo neuznal za legitimní představitele kohokoliv. To je báječná stránka dnešních masových médií, respektive jejich zpravodajské části. Dík lidstva patří všem statečným reportérům, kteří zcela dobrovolně riskují své životy všude, kde se něco zlého děje, aby burcovali svědomí světa. Je však i druhá, méně skvělá stránka televize. Totiž ta, která si v hrůzách světa jen a jen libuje či je neodpustitelným způsobem banalizuje a která nutí politiky, aby se stávali především televizními hvězdami. Ale kde je psáno, že dobrá hvězda může být i dobrým politikem? Znovu a znovu žasnu nad tím, do jaké míry jsem v rukách televizních režisérů a střihačů, jak můj veřejný obraz záleží daleko víc na nich než na mně samotném, jak důležité je, umím-li se náležitě v televizi usmívat či volit správnou kravatu, jak mne televize nutí vtělovat své myšlenky do vět pokud možno holých, do pouhých bonmotů, sloganů či výkřiků, jak snadno se můj televizní obraz liší od mé skutečné podoby. Žasnu nad tím a obávám se, že to není k ničemu dobré. Znám politiky, kteří se naučili už sami sebe vidět jen očima televizní kamery, a kterým tudíž televize vyvlastnila zcela jejich osobnosti. Tito lidé se proměňují v jakési televizní stíny sebe samých a já mám obavu, že bezděky i spí tak, aby to v televizi vypadalo dobře. Nehněvám se na televizi či na noviny, že zkreslují, co jsem řekl, anebo to zamlčují, anebo mne se střihávají do jakési podivné zrůdy. Nezlobím se na ně za to, že vzestup či pád politika závisí začasté víc na nich než na dotyčném politikovi. Zajímá mne na tom něco jiného: totiž odpovědnost těch, kdo mají masová média v rukách. I oni jsou totiž odpovědni za svět. I na nich záleží, jak to s lidstvem dopadne. A tak, jako rozbití atomového jádra může obohatit lidstvo o tisíc a jeden nový poznatek a tisíc a jednu obecně prospěšnou vymoženost, ale zároveň může vést k jeho zkáze, může mít podobně dobré i zlé následky i televize. Je totiž schopna závratnou rychlostí, nesmírně sugestivně a v rozsahu, který nemá obdoby, šířit jak ducha porozumění, lidskost, lidskou solidaritu a duchovnost, tak ohlupovat celé národy a kontinenty. A záleží-li jen na odpovědnosti člověka, jak využije objevu jaderné energie, tak záleží jen a jen na jeho odpovědnosti, jak využije toho, že může dík vynálezu televize vstoupit prakticky do každé domácnosti světa a do každé lidské mysli. Jestli bude náš svět zachráněn před vším, co ho dnes ohrožuje, záleží tedy především na tom, zda se lidský tvor vzpamatuje, zda pochopí míru své odpovědnosti a nalezne nový vztah k samotnému zázraku bytí. Svět je v rukou nás všech. Přesto ale někteří mají na jeho osud větší vliv než jiní. Čím větší vliv na něj někdo má - ať už je to politik nebo televizní komentátor ů, tím větší nároky jsou na jeho odpovědnost kladeny a tím méně by měl myslet jen na svůj osobní zájem. Dámy a pánové, dovolte mi na závěr malou veskrze osobní poznámku. Narodil jsem se v Praze a po desítiletí jsem v ní žil, aniž jsem směl řádně studovat nebo dokonce navštěvovat jiné země. Přesto se má matka nevzdávala jednoho svého tajného a zcela bláznivého snu, totiž že jednou vystuduji na Harvardu. Osud mi nedopřál, aby se tento její sen naplnil. Stalo se však něco jiného, něco, co by nikdy nenapadlo ani mou matku: stal jsem se na Harvardu doktorem, aniž jsem tam musel studovat. Ale nejen to: bylo mi dopřáno vidět Singapur, jakož i bezpočet dalších exotických míst, a pochopit, jak je tento svět malý a jak sám sebe trápí bezpočtem věcí, kterými by se trápit vůbec nemusel, kdyby lidé v sobě nalezli trochu víc odvahy, trochu víc naděje, trochu víc odpovědnosti, trochu víc vzájemného porozumění a lásky. Nevím, zda se na mne má matka dívá z nebe. Pokud ano, tuším, co si asi myslí: že se pletu do věcí, jimiž mají právo se obírat pouze lidé, kteří řádně vystudovali na Harvardu politické vědy. Doufám, že vy si to nemyslíte. Děkuji vám za pozornost. Otevření Paláce lidských práv štrasburk 29. 6. 1995 Pane generální tajemníku, Vaše Excelence, dámy a pánové, je pro mne velkou ctí, že mohu - jako představitel země, která v tuto dobu předsedá Výboru ministrů Rady Evropy - promluvit v tak významný den, jakým je dnešek. Totiž v den, kdy Rada Evropy otevírá tento Palác lidských práv, který, jak pevně věřím, se v krátké budoucnosti stane zhmotnělým symbolem hodnot, jejichž sdílení je motorem evropského sjednocování. Dovolte mi, abych této příležitosti využil k jedné obecné poznámce o lidských právech a k jedné konkrétní poznámce o těch, kteří tato práva ohrožují. My všichni, kteří jsme se v minulosti snažili vzdorovat v zemích bývalého komunistického bloku totalitnímu systému, jsme byli nazýváni buď disidenty, anebo bojovníky za lidská práva. První z těchto označení bylo dost nepřesné, to druhé - ačkoli poněkud patetické - bylo výstižnější. Východiskem našeho působení skutečně byla idea respektu k lid ským právům, jak jsou artikulována v různých mezinárodních úmluvách, a většina dokumentů, které jsme vydávali a za jejichž vydávání jsme byli perzekvováni, byla v podstatě jen kritikou masivního porušování lidských práv komunistickým režimem. Přesto se přiznám, že po celá dlouhá léta mého disidentského působení se mi s podivuhodnou pravidelností vracela na mysl jedna dost podivná, ba téměř kacířská otázka. Totiž otázka, proč se má člověk vlastně těšit těm či oněm lidským právům, kde je jejich prapůvod, kdo vlastně řekl, že tato práva člověk má, a odkud se bere naše samozřejmá jistota, že máme vůbec právo na nějaká práva. Odpovědi, které se dnes nabízejí a jsou obecně akceptovány, jako například, že jde o výsledek civilizačního vývoje lidského rodu a o výsledek lidské sebereflexe, vtělený pak do společenských smluv mezi lidmi, kteří se na těchto právech shodli jako na právech nezadatelných, přirozených či nezcizitelných, mne příliš neuspokojovaly. A čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem se přikláněl k názoru, že prapůvod těchto práv musí tkvít kdesi hlouběji než jen v nějaké dohodě. Prostě jsem byl stále méně schopen smířit se s představou, že takové věci, jako je například právo na život, svoboda přesvědčení, úcta k lidské důstojnosti nebo rovnost před zákonem, stojí za oběti jen proto, že se na nich někdo s někým domluvil jako na rozumných principech, vyhovujících lidským potřebám či praktických pro lidské soužití na Zemi. Nebojte se, nemám v úmyslu vás zdržovat či nudit popisem svých myšlenkových pochodů a výkladem svých filozofických názorů. Omezím se na prosté konstatování, že podle mého pevného přesvědčení má soudobé pojetí lidských práv sice podobu, kterou mu dává dnešní civilizační situace, ale že soubor hodnot a imperativů, jehož je výrazem, koření v něčem jiném: totiž v jakési hluboké, hluboce niterné a v podstatě archetypální zkušenosti člověka se světem a se sebou samým v něm. Vždyť už v dávných dobách, dlouho předtím, než se začal pojem lidských práv užívat, lidský duch pochopil, že vyšší řád bytí, jehož je součástí, ho určitým zvláštním způsobem zavazuje. Různé kultury v minulosti přisuzovaly či dodnes přisuzují tomuto závazku různou konkrétní povahu, ba leckdy i poněkud odlišný obsah, všechny se ale shodovaly či shodují v tom, že tento nárok či závazek přichází tak říkajíc zvenčí, neboť jeho pozadí má rozměr nekonečna a věčnosti. Jinými slovy: idea lidských práv je jen jedním ze soudobých civilizačních projevů toho, co by se dalo nazvat mravním řádem, jehož existence patří k základním zkušenostem člověka jako uvědomělé bytosti, zkušenostem s něčím, co ho přesahuje, či co je - poněkud zjednodušeně řečeno - mimo něj. Jsou prostě věci, které člověk nedělá jen proto, že se na nich shodl s jinými nebo že se mu to osvědčuje jako praktické. Myslím, že různé krizové jevy dnešního světa toto mé přesvědčení potvrzují. Nebo není snad společným zdrojem těchto jevů upadající lidská odpovědnost za svět, tedy přesně ta odpovědnost, která se vztahuje k vyšším autoritám, než k jakým se vzta huje prostá snaha držet se odhlasovaných norem? Nelze snad mnohé z těchto jevů vysvětlit prostě jen ochabující schopností člověka ctít nadosobní řád bytí a jeho ochabující schopností chovat se odpovědně i tehdy, kdy ho nikdo nevidí, a nikdo ho tudíž nemůže udat pozemským úřadům, pověřeným kontrolou dodržování těch či oněch dohodnutých pravidel? A není snad právě tato ochablost moderního ducha tím, co provokuje mnohé kulturní okruhy ke vzpouře proti různým soudobým standardům, jež se jim nezdají být dostatečně metafyzicky zakotveny, neboť nepočítají s žádnými božstvy? Hodně se mluví o otázce, zda lidská práva v té podobě, v jaké je dnes chápe euroamerický kulturní okruh, jsou vskutku univerzální, a lze tudíž na všech žádat jejich dodržování, anebo zda jde o produkt jedné kultury, který nelze vnucovat kulturám jiným, založeným na jiném pojetí světa a na jiných tradicích. Pakliže budeme chápat lidská práva jako pouhý produkt společenské smlouvy, je odpověď na tuto otázku jasná: nemáme sebemenší oprávnění žádat jejich dodržování na někom, kdo tuto smlouvu neuzavřel či se na její tvorbě nepodílel. Žádná skupina nemůže dost dobře tvrdit, že to, na čem se ona shodla, platí automaticky i pro všechny ostatní, neboť jen to, co ona považuje za správné, je vskutku univerzální, tedy správné pro všechny. Pakliže si ale přiznáme, že respekt k lidským právům jako politický nárok či imperativ je jen politickým výrazem závazků mravních, zakotvených v obecné lidské zkušenosti s absolutnem, zmizí důvod k jakékoli relativistické skepsi. Nic tím sice není ještě vyhráno, ale otevírá se aspoň cesta: univerzalitu lidských práv lze úspěšně hájit, bude-li hledán její vskutku univerzální duchovní kořen. Tedy pokusíme-li se společně hledat to, co je společné většině kultur, a pokusíme-li se nově zreflektovat nejhlubší východiska, z nichž naše rozmanité kultury vyrůstají. Tato východiska si jsou ve skutečnosti daleko bližší, než se dnes zdá. Čím houževnatěji se totiž držíme pouhého povrchu věcí, tím víc jinakost kultur zakrývá jejich hlubinnou příbuznost. Cesta ke skutečnému univerzalismu není tedy v kompromisech mezi různými soudobými jinakostmi, ale ve společném hledání společné prazákladní zkušenosti člověka s univerzem a se sebou samým v něm. Několik set kilometrů odtud zuří děsivá a nesmyslná válka a my všichni tomu bezradně přihlížíme a mlčky čekáme, kdo vyhraje. Zda Srbové, nebo ti ostatní. A přitom úplně zapomínáme, že to není pouhá válka mezi Srby a těmi ostatními, ale že to je především válka o naši vlastní budoucnost. Je to totiž válka těch, jejichž nejvyšší hodnotou je jejich kmenová jinakost, proti všem, kteří uznávají vyšší hodnoty, než je náhoda vlastní krevní skupiny. Je to válka vedená proti nám všem, proti lidským právům, proti soužití lidí různých národů či konfesí, je to válka proti občanskému principu, válka za to, co nás rozděluje, vedená proti tomu, co nás spojuje. Ano, v Bosně je vedena válka proti smysluplné lidské koexistenci, založené na univerzalitě lidských práv odvozované od univerzality prazákladní lidské zkušenosti s vesmírem. Je to útok nejtemnější minulosti na slušnou budoucnost. Je to útok zla na mravní řád. Tuto válku musíme zastavit. Nezastavíme ji beznadějným hledáním kompromisů mezi několika jinakostmi, kompromisů stvrzujících svými důsledky sám princip jinakosti jako princip nejvyšší. Zastavit ji a neprohrát v ní, lze-li to ještě, lze jediným způsobem: bude-li zlo nazváno zlem, viník viníkem, oběť obětí a bude-li konečně jasně řečeno, oč v této válce jde. Rada Evropy tuto válku ukončit nemůže. Ale státy, které Rada Evropy sdružuje, na to sílu mají. Povinností Rady Evropy jako tvůrkyně a strážkyně evropských i univerzálních hodnot je vrhnout na tuto válku světlo a nazvat ji pravým jménem. Jasně říct, že to je válka proti všem hodnotám, které Rada Evropy ve svých dokumentech artikuluje, o něž pečuje, které se snaží pěstovat a kultivovat. Prožíváme slavnostní chvíli. Neměl jsem v úmyslu ji kazit rušivými tóny. Šlo mi o něco jiného: zdůraznit, že nedaleko odtud je veden brutální útok přesně proti tomu, co má být v tomto paláci pěstováno a střeženo, chtěl jsem zdůraznit, že hodnoty, k nimž se hlásíme a které sdílíme, mají své nepřátele v naší těsné blízkosti. Necháme-li je vyhrát nad lidskou solidaritou a vůlí soužít, pak se objeví další a noví. Temné síly kmenové nenávisti dřímají leckde. Dopustíme-li, aby zvítězily na jednom místě, začnou se probouzet na mnoha dalších místech. Nesmíme dovolit, aby se něco takového stalo přesně ve chvíli, kdy má Evropa poprvé v celé své historii šanci, že založí svůj politický pořádek na principu mírové koexistence a rovnoprávné kooperace všech svých národů, na principech demokracie, respektu k lidským právům a právního a občanského státu. Evropa - podobně jako celý dnešní svět - se ocitá na velké historické křižovatce. Buď se jí podaří nalézt novou odpovědnost, vyrůstající z univerzální duchovní zkušenosti člověka a respektující mravní poselství, kterým k nám tato zkušenost promlouvá, anebo se dopustí téhož osudového omylu, na který už dvakrát v tomto století strašlivým způsobem doplatila, totiž že si bude zakrývat oči před rodícím se zlem nacionalismu, zlem, které má - jako každé zlo - infekční povahu. Vážení přítomní, dovolte mi, abych na závěr vyslovil svou pevnou naději, že lidský rozum, slušnost, solidarita a vůle k porozumění a slušnému soužití zvítězí nad vším, co je ohrožuje. Nepochybuji o tom, že Rada Evropy a její různé instituce, včetně těch, které budou sídlit v tomto paláci, se o to významnou měrou zaslouží. Nikoli mocenskými nástroji, ty k dispozici nemá, ale pokračováním ve velkém díle, které započala už před několika desítiletími a kterým je pěstování, prohlubování a šíření dobrého ducha spolupráce mezi národy. Děkuji vám za pozornost. Proč jsem vrátil lustrační zákon praha 7. 10. 1995 Nejprve něco z prehistorie: mám v živé paměti dobu, kdy probíhaly takzvané divoké lustrace a kdy jsem velmi hlasitě volal po nějaké právní úpravě celé této věci. Navrhl jsem tehdy určitý způsob, jak to udělat. Federální vláda se od mého návrhu odchýlila (podle mého mínění k horšímu) a od její předlohy se pak ještě odchýlilo Federální shromáždění při jejím přijímání (bohužel opět k horšímu). Přijatá podoba zákona, obecně nazývaného lustračním, se mi pak hrubě nelíbila z důvodů, které jsou známy z četných mých vyjádření, jakož i z mého (veřejně publikovaného) dopisu Alexandru Dubčekovi, tehdejšímu předsedovi FS. Navzdory svým výhradám jsem totiž tento zákon podepsal, mimo jiné proto, že jsem ještě neměl právo zákony vracet parlamentu: zákon by samozřejmě platil i bez mého podpisu. Jelikož jsem tehdy měl, na rozdíl od dnešního stavu, právo zákonodárné iniciativy, rozhodl jsem se pro účelnější cestu, než jakou by bylo jakési manifestační nepodepsání: v den, kdy jsem lustrační zákon podepsal, jsem předal předsedovi FS zmíněný dopis, který měl povahu návrhu zásad jeho novelizace. Vysvětlil jsem v něm, v čem vidím chyby přijaté podoby tohoto zákona, a navrhl jeho úpravu. Federální shromáždění, ač to byla jeho zákonná povinnost, se touto mou iniciativou neobíralo. Čili: vždycky jsem byl pro to znemožnit bývalým utlačovatelům, udavačům a vůbec lidem, kteří v totalitních poměrech prokazatelně politicky škodili či morálně selhali, aby zastávali významnější pozice v rodících se demokratických poměrech. Zároveň jsem ale měl vždycky vážné a důvodné výhrady proti způsobu, jakým se bývalé Federální shromáždění tohoto úkolu zhostilo. A co je nejdůležitější: vždycky jsem tento zákon, bez ohledu na jeho podobu, chápal jako akt veskrze revoluční, mimořádný, dočasný, omezený na určitou přechodnou dobu, totiž na dobu, než budou přijaty nové zákony, které budou už natrvalo a způsobem obvyklým v demokratických právních systémech upravovat předpoklady pro výkon různých funkcí (ve státní správě, ale zdaleka ne jenom v ní). Tak to zřejmě chápali i naši tehdejší zákonodárci, což lze odvodit z toho, že platnost zákona byla omezena na pět let. Jak se tento zákon osvědčil? Těžko říct, neboť žádný komplexní rozbor jeho praktických důsledků neexistuje a dost dobře ani existovat nemůže. V podstatě svou pozitivní roli zřejmě sehrál, i když na druhé straně nemohu skrýt, že určité konkrétní výhrady, které jsem k němu měl, se potvrdily jako oprávněné (svědčí o tom mimo jiné nález Ústavního soudu ČSFR, který některá jeho ustanovení zrušil, jakož i procesy, v nichž lidé pozitivně lustrovaní vyhrávají své spory s ministerstvem vnitra). Ať už je tomu ale jakkoli, na ten zákon jsme si všichni více méně zvykli, vycházejíce z veskrze pragmatické úvahy, že je lepší špatný zákon než vůbec žádný. Platnost tohoto zákona, která měla skončit 31. prosince 1996, Poslanecká sněmovna svou nedávnou novelou překvapivě prodloužila až do roku 2000. Tuto novelu jsem se rozhodl nepodepsat a včera jsem ji vrátil Poslanecké sněmovně. Hlavním důvodem mi tentokrát nebyly už jen různé nedokonalosti daného zákona, ale něco jiného: pakliže celých patnáct měsíců před koncem jeho platnosti pospícháme tuto platnost prodloužit, a to dokonce až do roku 2000, sdělujeme tím našim občanům i světové veřejnosti jednu zásadní a pro mne totálně nepřijatelnou novinku: že totiž nejen do patnácti měsíců, ale po daleko delší dobu nebudeme schopni upravit výběr lidí do státní správy, policejních funkcí, bezpečnostních služeb, podniků obchodujících se zbraněmi atd. přijetím příslušných änerevolučních" zákonů, v nichž bude zcela přesně a nezpochybnitelně definováno, co se rozumí občanskou bezúhonností či spolehlivostí. Přijetím této novely tedy de facto říkáme, že do roku 2000 (kdy bychom, mimo jiné, už docela rádi byli členy Evropské unie) nejsme schopni být normálním demokratickým právním státem. Co ale pak znamenají všechny naše sebevědomé řeči o tom, že máme nejstabilnější demokracii ze všech postkomunistických zemí, že se už ocitáme v posttransformační éře, že všechny základní systémové změny jsou u nás v podstatě hotovy a že se v lecčems můžeme úspěšně měřit s leckterými evropskými zeměmi, které nepostihl komunismus? Zkrátka a dobře: takto předčasné prodlužování platnosti právní normy, o jejímž revolučně výjimečném charakteru nikdo nepochybuje, mi připadá jako naprosto nepochopitelný výraz nedůvěry v naši vlastní schopnost tvořit normální právní pořádek. Neznám skutečné důvody toho, proč byla prodloužena platnost lustračního zákona už teď. Zřejmě chce náš parlament a především vládnoucí koalice dát před volbami najevo veřejnosti, že ani v budoucnosti, tj. po volbách, nemají být tolerováni zastánci starých pořádků na vlivných místech. Tento úmysl chápu dobře: ani já si něco takového nepřeji. Avšak způsob, jakým byl tento úmysl projeven, nemohu přijmout. Za prvé: předčasně prodlužujeme normu vzniklou v revoluční době a jen na tomto pozadí srozumitelnou a přijatelnou. Za druhé: šidíme sami sebe iluzí, že něčím takovým účinně zamezíme do konce tisíciletí nedobrému vlivu osob svázaných s minulým režimem na dění u nás, a tím si velmi laciným způsobem myjeme ruce a zároveň se zříkáme nelehkého úkolu skutečně něco proti tomu dělat. Lidí neblaze proslulých svou dřívější činností je bohužel stále na vlivných místech hodně, což mně i velké části naší veřejnosti právem vadí, tito lidé však působí v úplně jiných oblastech, než na které se vztahuje lustrační zákon. Za třetí a hlavně: nepřímo tím rezignujeme - navíc nesmyslně brzo - na svou schopnost nalézt v dohledné době rozumný způsob výběru lidí do různých funkcí, způsob, který by nikoli dočasně, revolučně a problematicky, ale natrvalo a vskutku dobře zajistil, že na správných místech budou správní lidé. Tato rezignace může doma i v zahraničí vyvolat jen pochybnost o naší způsobilosti být plnoprávným členem rodiny demokratických států. Stručně řečeno: přijatá novela lustračního zákona podle mého názoru neprospívá našemu státu. Proto jsem ji nepodepsal. Závěr Měsíce Bosny a Hercegoviny praha 13. 10. 1995 Vážený pane prezidente, vážený pane generální tajemníku, dámy a pánové, když sledujeme díla bosenských umělců a nasloucháme hlasu bosenských intelektuálů, pociťujeme potřebu se znovu tázat sami sebe, oč vlastně v této tak těžce zkoušené zemi běží, kdo s kým, proč a o co v ní bojuje a jak se toto dění dotýká nás všech. Pokusím se - nikoli poprvé - o svou vlastní odpověď na tyto otázky. Na první pohled se zdá, že tu proti sobě bojují různé národy, které spolu mají dávné historické účty a navzájem se nenávidí, a že smyslem jejich bojů je získat pro sebe co nejvíc území, na němž by si samy vládly a kde by je pokud možno svou přítomností nerušili ostatní. O toto veskrze povrchní pojetí celé věci se do jisté míry opírá či dlouho opíralo i mezinárodní společenství a jeho různí vyjednavači: ústředním pojmem jejich pokusů o mírové řešení byl totiž pojem äznepřátelené strany", čímž se mínily různé národy a jejich armády. Mezinárodní spo lečenství tím de facto přijalo čistě etnickou interpretaci tohoto konfliktu a v důsledku toho dalo všechny na tutéž úroveň. Tím vyvolalo nebo aspoň posílilo veskrze falešný dojem, že tu jde pouze o lokální konflikt několika hašteřivých národů, které lze usmířit tím, že jim bude navržen nějaký osvícený kompromis. Co tím kompromisem bude, bylo jasné: nová mapa, která vymezí jednotlivým äznepřáteleným stranám" tak důmyslně teritoria jejich suverenity, že pomine důvod k bojům. Neúspěch několikaleté dobře míněné a velmi intenzivní práce všech vyjednavačů neměl podle mého mínění svou příčinu v tom, že by tito vyjednavači neuměli kreslit mapy a vymýšlet kompromisy. Neměl dokonce příčinu ani v tom, že každý pokus o etnicky čistou mapu je předem odsouzen k nezdaru v zemi, kde etnická hranice prochází každým městem, každou vesnicí, každým domem, každou rodinou. Tento neúspěch měl příčinu v něčem jiném: tím, že vyjednavači, respektive ti, kteří je vyjednáváním pověřili, přijali koncepci äznepřátelených stran", to jest hašteřivých národů, tedy etnickou interpretaci konfliktu, a že se snažili proto konflikt urovnat opět etnicky, totiž nalezením spravedlivé etnické hranice, osvojili si vlastně bezděky zrůdnou ideologii těch, kteří celý konflikt rozpoutali, a tím opustili přesně ty civilizační hodnoty, které bylo jejich povinností bránit. Prokázali tím, že nepochopili, oč vlastně jde. Nechápe-li či nechce-li někdo chápat podstatu konfliktu, který má řešit, jaký pak div, že neuspěje? Oč tedy vlastně jde? Řekl bych, že to, co se napovrch jeví jako konflikt národů, je ve skutečnosti a ve své podstatě konfliktem dvou pojetí společnosti, státu a vůbec světa. Na jedné straně je moderní idea otevřené občanské společnosti, v níž dokážou vedle sebe a spolu žít a tvořivě spolupracovat lidé různých národů, etnik, náboženství, tradic a přesvědčení, a na straně druhé je archaická idea kmenového státu jako společenství lidí totožné krve. Tedy na jedné straně idea, která je jedním ze stavebních kamenů dnešního evropského sjednocování a zároveň jedinou nadějí dnešní globální a veskrze propojené civilizace na přežití, na straně druhé idea, která po staletí, ba tisíciletí kropila dějiny lidstva především krví, idea, jejímž dosud nejhrůznějším plodem byla druhá světová válka. Na jedné straně důraz na rovnost a stejnou důstojnost lidských bytostí a na straně druhé přesvědčení o výlučnosti těch, které náhoda jejich narození učinila příslušníky určitého kmene. Na jedné straně důraz na to, co všechny lidi spojuje, na jejich respekt k jinakosti druhých a na jejich solidaritu, na straně druhé důraz na to, čím se jedni od druhých liší a co je rozděluje. Na jedné straně úcta k jedinečné bytosti odpovědné za sebe samu, na straně druhé kult kolektivity, v jehož prostředí je podstatnější, k jaké smečce patřím, než jaký jsem. Zkráceně řečeno: na jedné straně naděje na smysluplnou budoucnost lidského rodu, na straně druhé pád do jeho nejtemnější minulosti. Konflikt v Bosně a Hercegovině jsem nikdy nechápal jako konflikt mezi srbským národem a ostat ními. Podle mého hlubokého přesvědčení tu jde o konflikt mezi principy, nikoli mezi národy. Anebo nevede snad ta základní a nejdůležitější hranice v celé bývalé Jugoslávii mezi etnickými fanatiky a přívrženci autoritativního nacionálně-kolektivistického státu a těmi, kteří chtějí žít v míru, v demokracii a v podmínkách občanské spolupráce? A není snad nekonečně důležitější než geografická hranice mezi etniky názorová, mentální a mravní hranice mezi organizátory etnických čistek, systematického znásilňování žen jiného národa, genocidního vyvražďování jeho příslušníků a teroristických útoků proti civilnímu obyvatelstvu a těmi, kteří chtějí žít prostě v míru s ostatními a jako lidé? Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti tu nejde o nic jiného než o konflikt civilizovaného občanského soužití, majícího v Bosně a Hercegovině svou zvláštní tradici, s nelidskostí, násilím a zlem etnického fanatismu. A považuji za urážku srbského národa a zpronevěru občanskému chápání společnosti, je--li zlo identifikováno se srbstvím. Ale za stejně zrůdné považuji, není-li zlo pojmenováno vůbec, protože by se to mohlo dotknout Srbů. Všechny národy mají své skutečné nebo potenciální Karadžiće a Mladiće. Získají-li tito lidé někde - v důsledku bezpočtu historických, sociálních a kulturních okolností - větší vliv než jinde, nevyplývá z toho, že národ, z něhož vzešli, je zločinný. Takoví lidé škodí všem, tedy i vlastnímu národu, jehož znásilněním ostatně jejich zhoubné dílo obvykle začíná. Jinými slovy: vyvarujme se všech pokusů činit za zlo odpovědny celé národy. To by byl totiž ten nej lepší způsob, jak přistoupit na ideologii etnických fanatiků. O to důsledněji však bojujme proti zlu, které etničtí fanatici páchají, ať už jménem kteréhokoli národa. Nebezpečná idea äznepřátelených stran" nemá ovšem jen svou filozofickou či morální dimenzi, spočívající v bezděčném přijetí etnického principu jako hodnoty nejvyšší a ve smazání rozdílu mezi útočníkem a jeho obětí. Má i svou dimenzi politickou: nelze přece klást rovnítko mezi legální armádou státu, který v jeho současných hranicích uznalo celé mezinárodní společenství, a pokoutně vyzbrojenými jednotkami, terorizujícími civilní obyvatelstvo jménem politické entity, kterou nikdy nikdo neuznal. A úplně absurdní už je, je-li někdo stavěn před mezinárodní tribunál jako válečný zločinec, a zároveň je s ním jednáno o rozdělení mezinárodně uznaného státu. Pevně věřím, že to vše, co tu říkám a co se mi vždycky zdálo být jasné, začínají dnes - bohužel s velkým zpožděním, které muselo být zaplaceno nezměrným lidským utrpením - chápat i mnozí další politici, dík čemuž se celé mezinárodní společenství začíná vzpamatovávat do své odpovědnosti. Ano, cílevědomě vyvolávaná nenávist mezi národy v Bosně a Hercegovině a vůbec v prostoru bývalé Jugoslávie pravděpodobně každým dnem roste. Páchá-li někdo zlo jménem určitého národa, vyvolává nenávist k danému národu. Zlo má přitom, jak zná mo, infekční povahu. Nenávist budí nenávist, krutosti jedněch vedou ke krutostem druhých. Princip kmenového státu a krevní msty zavléká národy do bludného kruhu nikdy nekončícího účtování. Řešením není přidat se na stranu jednoho národa proti druhému. Řešením je vystoupit se vší rozhodností proti všem, kteří nenávist v lidech vyvolávají a pěstují, a postavit se se vší rozhodností za ty, kteří chtějí protnout tento bludný kruh a obnovit mezi lidmi vzájemný respekt a vůli k soužití a spolupráci. Myslím, že všichni bosenští umělci, vědci, církevní a vůbec veřejní činitelé různých národností, kteří přijeli do České republiky na Měsíc Bosny a Hercegoviny, patří k těm, kteří tento bludný kruh chtějí rozetnout. Zasluhují proto naši úctu a všestrannou podporu. Nebojují totiž jen za sebe. Bojují za nás všechny. Bojují za civilizační hodnoty, které sdílíme a které nesmíme svou lhostejností zradit. Lhostejnost ústící ve zradu jsme přece ve své historii dobře poznali na vlastní kůži. Nedoplatili jsme na ni jen my, doplatil na ni celý demokratický svět, který musel zaplatit nekonečnými oběťmi za záchranu a obnovu své svobody. Nedopusťme, aby se něco tak neblahého opakovalo. Nedopusťme, aby ústupky zlu v jednom místě Evropy opět otevřely prostor zlu v globálním měřítku. To, co se děje a co hrozí v bývalé Jugoslávii, je zkouškou celé Evropy, je zkouškou vážnosti, s níž přijímá principy, které deklaruje a na nichž chce stavět svou lepší budoucnost. Prohraje-li princip občanského soužití svůj zápas o přežití v Bosně a Hercegovině, prohrál ho v celé Evropě. A to se nesmí stát. Děkuji vám za pozornost. Slavnostní zasedání Valného shromáždění OSN new york 24. 10. 1995 Pane předsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych tu řekl několik vět o své vizi OSN jednadvacátého století. Jsem hluboce přesvědčen, že kdesi v prazákladech pestré palety kultur, civilizačních okruhů i náboženských světů, jež tu zastupujeme, jsou zaklety tytéž základní mravní principy, nabízející klíč k lidskému soužití na této Zemi, a že naše nejhlubší zkušenost se sebou samými, se zázrakem naší existence i se zázrakem vesmíru, jehož jsme součástí, je nám všem společná. Nechceme-li, aby budoucnost lidstva byla ohrožena konfliktem jednotlivých civilizačních či kulturních okruhů, máme tudíž jedinou možnost: přesunout paprsek své pozornosti z toho, čím se lišíme, k tomu, co nás spojuje. V tom spatřuji jediný možný zdroj nového ducha a nového étosu celosvětové spolupráce, jakož i nově obnovené odpovědnosti člověka za svět. A v tom spatřuji i jediný možný duchovní základ další smysluplné existence OSN. OSN, jak se mi zdá, je zatím především prosto rem dohovoru jednotlivých států či jejich vlád, ale i střetání jejich zájmů, rivalit a prestiží. Přál bych si, aby OSN budoucnosti byla stále zřetelněji nástrojem služby všem obyvatelům naší planety, hledajícím cesty k jejich dobrému soužití. Nejde o to vyvlastňovat jim cokoli z jejich vnitřní identifikace se státem, jehož jsou občany, s národem, jehož jsou příslušníky, s náboženstvím či kulturou, v nichž jsou zakořeněni. Jde o to vytvářet svět, v němž by každý mohl být sám sebou, aniž by byl ohrožován druhým, a v němž by všichni cítili, že existují hodnoty všem společné, jež chránit a pěstovat je v jejich společném zájmu. Z tohoto ducha a z takto pojaté odpovědnosti by mohla vyrůstat i podoba OSN jednadvacátého století. Umím si představit, že jeho Valné shromáždění by se mohlo jednou podobat jakémusi parlamentu světa. Umím si představit, že Rada bezpečnosti může postupně přejímat i jiné úkoly, než které má dosud, a že se může jednou stát hlavním ohniskem operativního rozhodování světové organizace o všech základních věcech jejího zájmu. Jsem přesvědčen, že stálými členy tohoto tělesa v budoucnosti budou - vyváženěji než dnes - nejlidnatější a nejvlivnější státy světa, reprezentující různé kontinenty a civilizační okruhy, případně i některá integrovaná seskupení států sledujících společnou zahraniční politiku. Umím si také představit, že OSN jednou zřídí svou stálou mezinárodní jednotku schopnou zasáhnout proti agresorům, jakož i stálé jednotky dozírající na udržování míru, tedy jednotky spíš policejního typu. Celkově si myslím, že by se OSN jednadvacátého století měla zabývat jen tím, čím se nemůže zabývat nikdo jiný, a jen tím, co může skutečně ovlivnit; nemálo úkolů, které dnes přejímá, budou asi moci stále lépe plnit jiné organizace, ať už světové či regionální. O to lépe a pružněji by ovšem měla OSN plnit úkoly, které jsou jí vlastní. S tím souvisí další velké téma: odbyrokratizování celého systému OSN. Jsem si jist, že čím jednodušší bude její struktura a čím samostatnější a odpovědnější budou její pracovníci, tím nás všechny bude tato organizace méně stát. A kdo by ji měl vlastně v budoucnosti platit? Dnes je to samozřejmě těžko představitelné, ale ideální by bylo, kdyby jednou - nějakou mikroskopickou částkou svého výdělku - mohl na OSN přispívat co nejpřímější cestou každý obyvatel planety, aby bylo jasné, že tuto organizaci si zřídilo lidstvo pro sebe, a že tedy není jen záležitostí profesionálních diplomatů vyslaných různými vládami. Snad je z těchto několika vět zřejmé, že OSN příštího století si nepředstavuji jako nějaký monstrózní superstát, který je všem na obtíž, ale naopak jako pružný a dělný nástroj služby všem, prodchnutý společnou vůlí prospívat lidstvu jako celku. Vím, kolik důležité práce OSN za padesát let své existence vykonala. Přesto se mi zdálo být účelnější naplnit svých pět minut raději úvahou o její budoucnosti než vzpomínáním na její minulost. Shrnu, o čem přemítám: o Organizaci spojených národů, která nebude - tak jak tomu leckdy dnes je - organizací rozdělených národů a především rozdělených států, ale organizací spojených občanů světa, který je ohrožen a který lze zachránit jen spojením všech lidských sil. Děkuji vám za pozornost. Státní svátek České republiky praha 28. 10. 1995 Vážení přátelé, k lidské bytosti neodmyslitelně patří, že vždycky je či chce být nějak zakotvena ve světě, který ji obklopuje. Rodina, přátelé, určité duchovní a společenské prostředí, k němuž se cítíme patřit, obec, město, kraj či krajina, v nichž jsme vyrůstali a žili a na které jsme si zvykli, naše země a národ, jehož jsme příslušníky, prostě náš domov v nejširším slova smyslu - to všechno jsou naše kotvy v tomto světě. Ale nejen to: jsou to bytostné součásti naší identity, jsme to my sami. Jsme vrostlí do svého domova a náš domov je vrostlý do nás. Slova vlast, vlastenectví či vlastenec zní dnes poněkud starobyle a leckomu jsou možná i k smíchu. Má vůbec smysl jich ještě užívat, znamenají pro nás ještě něco? Záleží na tom, co jimi myslíme. Pokud jimi někdo míní slepou identifikaci s vlastním kmenem a přesvědčení o jeho výlučnosti či nadřazenosti ostatním, anebo znamenají-li pro někoho, že holá pospolitost krve je vyšší hodnotou než lidská individualita, pak si takový člověk beznadějně plete vlas tenectví s nacionalismem. Přičemž nacionalismus je v podstatě jen reliktem pradávného kmenového pojetí světa, tedy něčím, co je v hlubokém rozporu se základními civilizačními hodnotami dnešního světa a co může vést svými důsledky jen k lidskému neštěstí. Před vlastenčením nacionalisty lze tedy jen varovat, případně mu - začíná-li ohrožovat občanské soužití - čelit i silou. Pokud ale vlastenectvím rozumíme onen pocit duchovní a citové zakotvenosti ve vlastním domově, o němž jsem hovořil, a nebojácnou přihlášku k tomu, že náš domov je kusem nás samých, pak se vůbec nemusíme za své vlastenectví stydět. Naopak: v zájmu své vlastní integrity bychom se měli k němu plně hlásit a bez rozpaků je pěstovat. Vlastenectví v tomto druhém slova smyslu znamená vlastně jen několik veskrze přirozených a samozřejmých věcí: otevřené přiznání k tomu, že máme rádi místo, kde žijeme; že nám záleží na dobrém rozvoji tohoto místa; že rozumíme jeho osobitému duchovnímu klimatu i všemu, co k němu tradičně patří; že straníme všemu dobrému, co v něm je, a odporujeme tomu, co je v něm špatné; že máme jakýsi vhled do atmosféry, melodie a všech tajemství jazyka, jímž se v něm mluví; že cítíme souvislost mezi tím, oč se snažíme, a tím, oč usilovali naši předkové, jakož i tím, co odkážeme svým potomkům, tedy že se hlásíme k pospolitosti generací, která to, co rozumíme svým domovem, utváří. Není, jak známo, identity bez kontinuity. Chceme-li být dobře sami sebou, musíme mít určitý názor i na to, čím jsme byli, anebo o tom aspoň něco vědět. A co je nejdůležitější: měli bychom rozumět těm nejlepším hodnotám a ideálům, které v prostředí našeho domova vznikly, vědomě na ně navazovat a rozvíjet je způsobem odpovídajícím dnešnímu světu. Takových hodnot je v našem případě dost: od osobitého demokratismu českého prostředí přes jeho realismus, vůli k míru a pokojnému řešení sporů až po masarykovský humanismus, kterému otázka česká byla vždy především otázkou lidskou a který všechny politické imperativy odvozoval od imperativů mravních. Jak aktuální v dnešním veskrze propojeném světě, kde osud každého přímo či nepřímo souvisí s osudem všech ostatních, je tento Masarykův důraz na obecnou odpovědnost, spojený s jeho tradičním bojem proti českému egoismu, zápecnictví a provincialismu! Ale nejen to všechno je vlastenectví: patří k němu i úcta k těm, kteří v minulosti zápasili za svobodný a lepší život nás všech, a patří k němu posléze i vůle sami něco dělat ve prospěch naší země a v případě nutnosti jejímu prospěchu i něco obětovat, tak jak to dokázali mnozí před námi. Z velkého daru, kterým je život ve svobodné zemi a v zemi, která by měla být prosperující, se nelze jen radovat, ale je třeba trvale o něj pečovat a případně ho i bránit. Bez vůle k obraně svého domova a hodnot, které ho tvoří, se stěží můžeme natrvalo těšit ze své vlastní svobody. Myslím, že tento typ vlastenectví naše země dnes velmi potřebuje a že bychom se neměli vůbec zdráhat ho sami v sobě pěstovat. Svůj domov, svou zemi, svou vlast má nějakým způsobem a v nějaké míře rád asi každý z nás. Jak to je ale se státem? Máme ho rádi? Můžeme ho vůbec mít rádi? Patří vůbec stát do kategorie subjektů, k nimž lze mít nějaký niternější vztah? Představa jakési zamilovanosti občana do státu se zdá být při prvním letmém pohledu něčím vskutku dost absurdním. A přesto tvrdím, že určitá míra identifikace občana s jeho státem a z ní vyplývající loajalita k němu jsou nezbytné, mají-li se věci ubírat k lepšímu. Tvorba a pěstování takové identifikace, ba vůbec sama její možnost stojí a padá opět s jedinou a velmi prostou věcí: totiž s tím, co státem rozumíme, jak ho definujeme, jak ho chápeme. Je-li pro nás jen jakýmsi byrokratickým anonymním kolosem, který se nám plete do života tisícem různých předpisů a vyhlášek, pak věru lze těžko očekávat, že k němu vzplaneme vášnivou láskou a budeme připraveni přinášet jakékoli oběti, které si na nás vymyslí. Pochopíme-li ale, že stát - a myslím tím samozřejmě stát demokratický - je hlavním ochráncem naší vlasti, našeho domova, tedy oné části světa, v níž jsme zakotveni, v níž žijeme a která spolutvoří naši identitu, že je hlavním garantem našeho svobodného života v tomto domově a všech základních hodnot a pravidel, na nichž je založeno naše vzájemné soužití v něm, zkrátka že to je hlavní instrument služby občanům, určený k tomu, aby jim umožňoval v jejich společné vlasti žít spořádaně vedle sebe, pak se ovšem situace rázem mění a my začínáme chápat stát jako něco svého, něco, co bytostně potřebujeme a na čem nám musí záležet. Skutečný vlastenec by měl tedy nalézat i dobrý vztah ke svému státu. Což neznamená samozřejmě slepou úctu ke všemu, co kdokoli jménem státu dobrého či špatného udělá. Znamená to něco nepoměrně náročnějšího: přispívat všemožně k tomu, aby stát - jako naše společné dílo - skutečně sloužil co nejlépe všem svým občanům. Stát ovšem není pouhou technickou konstrukcí, kterou lze tak či onak technicky vylepšovat. Chceme-li, aby nám dobře sloužil, pak musíme dělat i něco pro to, aby samotným charakterem a stylem svého politického bytí budil obecnou důvěru, posiloval pocit jistoty a byl - mohu-li se tak vyjádřit - prostě lidem sympatický. Znamená to, že musí mít zřetelný a obecně přijímaný soubor svých politických cílů vyrůstajících z určitých hodnot a ideálů, že musí mít něco jako svého ducha, že musí prostě vědět, nejen proč tu je, ale i o co mu jde, kam míří, jaké jsou jeho cíle, jaký typ lidského soužití chce umožňovat a rozvíjet, jaké politické ovzduší chce mít a kolik důvěry chce svým občanům sám dávat. To všechno není jen úkol pro politiky. Je to úkol pro všechny. Do jaké míry budou totiž občané svému státu věřit a ztotožňovat se s ním, záleží především na tom, jakou mu sami dají tvář. Česká republika existuje jako samostatný stát necelé tři roky. Nevznikla však na zelené louce. Jak se praví v preambuli naší ústavy, navazuje na všechny dobré tradice moderní státnosti československé i pradávné státnosti české. Chceme-li proto v sobě obnovovat, pěstovat a prohlubovat dobrý vztah k našemu státu, nemusíme začínat od nuly. Máme na co navazovat, máme se o co opírat a co rozvíjet. Náš stát je mladičký, ale naše vlast má tisíciletou pohnutou historii, plnou velkých lidských vzepětí a výkonů, velkých katastrof a mnoha dramatických dějů. Má své hrdiny i své zrádce, své velké kulturní dědictví, své tradice, své nezaměnitelné duchovní klima. A chceme-li, aby lidé náš stát zakoušeli jako vskutku to, čím být má, totiž jako ochránce jejich domova a dobrého života v něm, pak musíme - mimo tisíce jiných věcí - pěstovat i úctu k tradičním znakům státnosti. Znak je jedním ze základních způsobů lidské komunikace, protože odnepaměti slouží člověku jako specifický nositel duchovních a emotivních významů, včetně těch, které mají společenský rozměr. Státní svátek, hymna, vlajka i státní řády patří mezi znaky státnosti. Skrze ně dává stát najevo, že není jen souborem státních úřadů, ale ochráncem, ba v jistém ohledu i reprezentantem či ztělesněním naší vlasti, našeho domova, naší identity. A oceňuje-li stát hrdinské činy či duchovní výkony svých občanů, pak to neznamená, jak tomu bylo v minulé éře, že tím oceňuje jejich pouhou loajalitu k jeho momentálním vládcům, ale znamená to, že je oceňuje jménem vlasti a všech, kteří ji sdílejí, za to, co pro ni skutečně vykonali. Dnes uděluje Česká republika poprvé svá nejvyšší vyznamenání. Oceňuje činy a práci všech, kteří zasvětili svůj život boji za svobodu a demokracii v naší zemi. Oceňuje práci těch občanů jiných zemí, kteří po dlouhá léta nezištně a leckdy i za cenu vel kých rizik pomáhali rozvoji svobodného myšlení u nás. Oceňuje zároveň ty naše spoluobčany, kteří svými výkony v různých oblastech společenského života přispěli k obecnému prospěchu lidstva, a tím i k dobrému jménu naší země ve světě. Oceňuje posléze i výkony těch, kteří se neodmyslitelným způsobem zapsali do dějin duchovního života naší země, významně ovlivnili její kulturní ovzduší, a tím nepřímo i její schopnost rezistence proti hlouposti a zlu. Blahopřeji všem žijícím vyznamenaným a skláním se před památkou těch vyznamenaných, kteří se dnešního dne nedožili. Všem občanům České republiky blahopřeji k dnešnímu státnímu svátku! Čestný doktorát Technické univerzity drážďany 30. 10. 1995 Pane rektore, dámy a pánové, pocta, které se mi dnes dostává, má pro mne zvláštní cenu, protože ji přijímám v zemi, která je s osudem mých spoluobčanů i s osudem mým svázána víc než mnohé jiné. Nemám tím na mysli pouze pradávné a velmi živé sousedské vztahy mezi Čechami a Saskem, ale především příbuznost osudů východního Německa a českých zemí ve dvacátém století: sotva jsme byli zbaveni nacistické nadvlády, byť vy jako stát poražený a my jako stát vítězný, stali jsme se vy i my na dlouhá desítiletí obětí nadvlády komunistické. Vy i my tudíž dobře víme, co to byl komunismus a jak dovedně dokázal křivit páteře a ničit lidské duše. My jsme kdysi se zatajeným dechem sledovali berlínské povstání, vy jste zase se zatajeným dechem sledovali pokus o polidštění komunismu v naší zemi v roce 1968 a trpce nesli jeho potlačení a především fakt, že se na něm podílela i armáda bývalé NDR. Když pak v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikala různá disidentská hnutí, pociťovali jejich účastníci u vás i u nás hlubo kou vzájemnou solidaritu. Vím, že i v Lipsku, Drážďanech a Berlíně byli lidé, kteří se za mne modlili, když jsem byl ve vězení, a nikdy jim za to nepřestanu být vděčen. Vy i my jsme společně věděli či tušili, že má-li jednou padnout železná opona, musí současně padnout i berlínská zeď, a naopak že padne-li jednou tato zeď, padne i železná opona. A to se skutečně stalo: nezapomenu, jak Pražané nosili čaj někdejším občanům NDR, když masově tábořili na zahradě velvyslanectví Spolkové republiky v Praze, a jak jim nadšeně mávali, když je posléze odvážely autobusy do západního Německa. Když jsem toto viděl, bylo mi jasné, že i v naší zemi to už nemůže trvat dlouho. Brzy poté přišla naše listopadová revoluce. Přišla téměř v tutéž chvíli, kdy se hroutila zeď mezi Němci a kdy náměstí velkých i malých měst NDR byla plná lidí. Ideály, které tehdy sdíleli na náměstích Sasové a Češi, byly totožné: svoboda, demokracie, právní stát, občanské soužití. I atmosféra našich náměstí byla podobná: spojovala nás naděje, vůle angažovat se za společnou věc, solidarita a snaha chápat se i navzájem. Důsledkem toho byl i fakt, že reprezentace naší polistopadové republiky jako jedna vůbec z prvních v Evropě podpořila myšlenku německého znovusjednocení. Myslím, že mnoho nenápadných, ale o to úctyhodnějších příkladů spolupráce mezi Čechy a Sasy, které můžeme dnes sledovat, včetně intenzivní spolupráce akademických obcí, má své kořeny mimo jiné a možná hlavně ve vzájemném porozumění vytvořeném společnou historickou zkušeností. Od velkých chvil, které jsem tu vzpomenul, nás dělí šest let. Vy jste - jako jedna z nových spolkových zemí - už součástí integrující se demokratické Evropy, my se zatím ocitáme v jakémsi jejím předpokoji. To však nic nemění na tom, že naše společná zkušenost má u vás i u nás své analogické dozvuky. Dovolte mi proto, abych využil dnešní slavnostní chvíle k malému zamyšlení nad fenoménem, kterému se říká postkomunismus. Co se tím pojmem vlastně rozumí? Pakliže se nějaká země nazývá postkomunistickou, může se tím myslet pouhý vnější fakt, že v nedávné době byla ještě zemí komunistickou. Užívá-li někdo slova postkomunistický v tomto smyslu, nemáme ani my, ani vy důvod se ohrazovat proti tomu, jsme-li takto označováni. Východ Německa i české země skutečně byly ještě před šesti lety pod komunistickou nadvládou. Adjektivum postkomunistický může ovšem znamenat i leccos jiného. Může být například označením země, která prožívá dramatické proměny, jež po pádu komunismu musí nutně nastat a které vždycky mají určitý revoluční charakter. Jde o fázi bouřlivého vznikání nových politických stran, obnovování stran dříve zakázaných či obrodu stran, jež existovaly i za komunismu, tedy o fázi, kdy se tvoří pluralitní politické spektrum, o fázi dramatické proměny ústavního pořádku a vůbec celého právního řádu, o fázi základních systémových změn zajišťujících přechod k tržnímu hospodářství, jejichž typickou součástí je proces privatizace. Myslím, že užívá-li někdo pojmu postkomunistický v tomto smyslu, máte vy i my důvod se ohradit proti tomu, abychom byli takto označováni. Fázi základních revolučních přeměn máme totiž za sebou. Postkomunistickou se často také označuje politická síla, která vznikla ze strany dříve komunistické a která se tak či onak, jednou důkladněji a jindy méně důkladně, se svou minulostí a dřívějším programem rozešla. Žádný typ takovéto politické síly nemá ani u vás, ani u nás rozhodující politické slovo, proto ani v tomto smyslu nejsou naše země postkomunistické. Slovo postkomunismus však nemusí mít žádný z těchto politických obsahů a může být užíváno jako kategorie sociologická, psychologická či existenciální, tedy jako označení určitého stavu lidské či společenské mysli. Domnívám se, že ani vy, ani my bychom nebyli upřímní, kdybychom kategoricky tvrdili, že ani v tomto smyslu nelze v našem případě o žádném postkomunismu mluvit. Rozmanité jeho projevy, tu výraznější, tu jen nenápadné, můžeme pozorovat i v našich zemích. A je naší povinností je analyzovat, abychom tomu, co je v nich nedobrého, mohli čelit. To, co by se dalo nazvat postkomunistickým stavem mysli, se navenek nejčastěji projevuje - tu výrazněji, tu jen slabě - pocitem jakési nejasné nejistoty, nezakotvenosti, prázdnoty, ba i frustrace. Myslím, že příčina těchto pocitů je zřejmá: způsob života za komunismu jsme sice mohli nenávidět, přesto jsme si však bezděky na něj všichni zvykli. Komunismus vytvořil určitý jasný systém pravidel, přesně stanovujících, co kdo může a co nemůže, nechce-li narazit. Šlo často o pravidla nepsaná, ale přesto zcela jasná: všichni jsme například věděli, kdy a kde můžeme mluvit svobodně, a kdy a kde nikoliv, všichni jsme věděli, s čím můžeme najisto v životě počítat, a s čím počítat nemůžeme. Život byl sice šedivý, pustý a sešněrovaný, nicméně mantinely, které měl, jakkoli byly nepříjemně těsné, byly zároveň do té míry pevné, že dávaly člověku paradoxně pocit určité jistoty. Tato jistota byla ještě doplňována jistotami sociálními, které paternalistický stát nabízel: věděli jsme, že nějakým způsobem je o nás vždycky postaráno, byť za to musíme platit omezením své svobody. To všechno se náhle, téměř přes noc, zhroutilo. Najednou jsme se ocitli na jakémsi velkém prostranství svobody a podvědomě jsme propadli dojmu, že život už nemá žádné mantinely. Často tento stav přirovnávám k psychickému stavu člověka, kterého po delší době náhle propustí z vězení: snad každý propuštěnec zažil ten zvláštní stav bláznivé euforie, spojený s veskrze klamavým dojmem, že teď je mu všechno dovoleno. Pevná pravidla vězeňského života náhle neplatí a zdá se, že neplatí už pravidla žádná. Tato radost obvykle netrvá dlouho a záhy se proměňuje ve svůj pravý protipól, totiž v depresi. Člověk postupně zjišťuje, že vlastně ztratil jistoty, na něž byl po léta zvyklý, že s pádem vězeňských zdí se zhroutila i celá struktura hodnot, kterým přivykl, a zmocňuje se ho stav velké nejistoty, pocit prázd noty, vykořeněnosti, ztráty všech opěrných bodů. Zdá se mu, že beznadějně tápe, je obtěžován nutností neustále sám o něčem rozhodovat a obtížně zjišťovat, jaká má život vně vězení vlastně pravidla. Tento tísnivý pocit nejednou vede až k tajné myšlence na návrat: propuštěnému se začne stýskat po vězení. Netvrdím samozřejmě, že tato postkomunistická frustrace je základním a všeobecným znakem všech společností, které se zbavily komunismu. To samozřejmě není. Nicméně jako fenomén, někde zcela okrajový, jinde nepřehlédnutelný, všechny tyto společnosti provází. Lidé si těžko zvykají na úplně nový typ odpovědnosti, kterou ve svobodných poměrech mají. Jedni se nedokážou vyrovnat s tím, že se musí sami o sebe postarat v daleko větší míře, než na jakou byli zvyklí, jiní se zase domnívají, že nastal čas, kdy neplatí žádné hodnoty, a tím ani žádná pravidla: soubor starých hodnot zmizel a ty nové si ještě nestihli dostatečně osvojit. Myslím, že mnohé nedobré úkazy, které se v našich společnostech objevují a jimiž jsme vždy znovu zaskakováni, mají své kořeny v popsaném stavu frustrované postkomunistické mysli. Jedním z mnoha různých projevů frustrace, o níž tu mluvím, je názor, který by se dal vyjádřit heslem äo toto jsme přece neusilovali". Mnozí lidé mají nezapomenutelnou vzpomínku na chvíle, kdy stáli - spojeni hlubokým pocitem sounáležitosti - na různých náměstích, byli omámeni atmosférou pospolitosti, jednoty a společně sdílené naděje, a komunis tická moc se jim hroutila před očima. Byla to doba velkého společenského vzepětí a velké euforie, kdy atmosféra chvíle - spolu s hlubokou neznalostí jiných než komunistických poměrů - obalovala společné ideály mnoha iluzemi, či je dokonce v iluze měnila. Západ jsme znali zvenčí, z jeho výkladních skříní, z jeho nekonečně bohaté nabídky zboží, z dlouhých proudů naleštěných aut, z televizních reklam na pobyty v jižních krajích, idealizovali jsme si ho a neuvědomovali jsme si, že hospodářský zázrak znamená mnoho tvrdé práce, mnoho nejistoty, velkou osobní odpovědnost, velké nároky na každého a žádnou jistotu, že každý dopadne tak, jak by si přál. Ve vzrušené revoluční atmosféře leckdo prostě propadal bludu, že od této chvíle začne ráj na zemi. Je to týž blud, kterému propadají propuštěnci ve chvíli, kdy opouštějí brány vězení. Žádný ráj na zemi samozřejmě nenastal a lidé byli uvrženi před bezpočet nových problémů, které dosud neznali, nebo aspoň neznali z vlastní osobní a přímé zkušenosti. A tak se snadno stává, že nejeden z nás, zvlášť ten slabší, nebo ten, jehož emoce až příliš snadno vítězí nad schopností věcného nadhledu, propadá pocitu, že byl podveden a oklamán a že kdosi neplní sliby, které mu dal. Že ty údajné sliby byly často spíš jeho vlastním sněním, si nepřipouští. A jelikož je vždycky snazší zlobit se na druhé či na celý svět než zlobit se na sebe sama, leckdo potom obviňuje celý svět z domnělého podvodu, který byl na něm spáchán. K čemu to vede, víme: své ucho obrací takový člověk k svůdnému hlasu populisty, který říká nahlas to, co on si myslí, totiž že byl pod veden, a který mu slibuje, že to napraví a toužený ráj na zemi svou pevnou rukou přeci jen vytvoří. Komunismus byla ideologie kolektivistická. A ať už nám byla jakkoli protivná, přesto svým dlouhodobým, každodenním a velice rafinovaným působením snížila zřejmě práh naší imunity proti kolektivistické infekci. Zákeřnost a nebezpečnost kolektivismu, ať už jakékoli ideologické provenience, spočívá v tom, že nám zdánlivě velice usnadňuje život. Neopírá se totiž o to v nás, co sami umíme, co dokážeme, čím jako jednotliví a jedineční lidé prostě jsme, ale o to, o co jsme se nikterak nezasloužili, totiž o naši příslušnost k nějaké kolektivitě, do níž jsme byli bez vlastního přičinění osudem vrženi. Mnozí lidé, kteří se po pádu komunismu nedokážou zavčas a rychle vyrovnat s dosud jim neznámými nároky, jež nové poměry kladou na jejich individualitu a jejich individuální odpovědnost za sebe i za svět, a kteří mají navíc dlouhodobým životem v komunismu sníženu imunitu proti kolektivistickému pokušení, snadno podléhají svůdnému apelu na to v nich, oč se nezasloužili. Růst nacionalismu, xenofobie, rasismu, antisemitismu a podobných nebezpečných jevů, které můžeme pozorovat - tu ve větší míře, tu v míře menší - ve všech zemích, které setřásly komunismus, má svou zřetelnou příčinu právě v tom, o čem mluvím. Jak snadné je přece zbavit se své existenciální tísně tím, že se přihlásím k určité smečce, k bratrstvu krve či barvy pleti a svou individuální odpovědnost plně nahradím důvěrou v jejího vůdce! Myslím, že právě zde, na německé půdě, nemusím dlouho vysvětlovat, jak snadno člověk může takovému démonu kmenové sebedefinice podlehnout a k jakým neštěstím a hrůzám to posléze může vést. Ano, kolektivismus je ve své podstatě jen maskovanou formou slabosti, ne-li přímo sebezášti. Leckdy, když slyšíme o růstu kriminality, o řádění extremistů a teroristů, o různých skinheadských štvanicích, klademe sami sobě otázku: kde se to v těch lidech vzalo? Odkud to přišlo? Což jsme v našem duchovním prostoru už dávno nepochopili, do jakých pekel to všechno vede? I když jde o jevy, které mají hlubší civilizační důvody, vyskytují se všude a souvisejí se samotným lidským založením, v postkomunistickém prostředí mají, myslím, své specifické zabarvení, na němž se výrazně podepisuje právě onen frustrovaný stav mysli, který lze chápat jako jeden z mnoha neblahých důsledků dlouhodobého života pod komunistickou nadvládou. Co proti tomu všemu dělat? Jak nedobrým důsledkům postkomunistického stavu mysli čelit? Zdá se mi, že existuje jediná cesta: ve všech oblastech lidského soužití všemožně podporovat smysl pro občanský princip, občanskou odpovědnost, posilovat důvěru státu v občany, vycházející ze sázky na jejich dobré vlastnosti, kultivovat lidskou solidaritu, snášenlivost a právní cítění, pěstovat demokratické instituce a v neposlední řadě prohlubovat v sobě i kolem sebe smysl pro zdroj toho všeho: mravní řád, který je v nás i nad námi. Je to velký úkol pro učitele, vychovatele, politiky, žurnalisty, pro nás všechny, kteří víme, v co až může vyústit lhostejnost k démonům, kteří se tlačí do všech vykořeněných duší. Ale nejde pochopitelně jen o osvětu. Jde i o odvahu k velkorysým politickým řešením. A zde vidím velikou odpovědnost Západu: bude-li příliš dlouho váhat s integrací zemí, které se zbavily komunismu, do svých demokratických struktur, pak se může po nějaké době jen divit: démoni, kteří nebudou spoutáni na Východě, proniknou záhy i na Západ. A celá Evropa tím promarní historickou šanci, kterou dnes má: stát se poprvé ve svých dějinách kontinentem mírové spolupráce všech, jejichž soužití je založeno na rovnoprávnosti, a nikoli na přesile jedněch nad druhými. A jaksi mimoděk tím riskuje, že neskončí myšlení v neblahých kategoriích typu äti Němci" či äti Češi", nebo äti Wessis" a äti Ossis". Ti, kteří se náhodou narodili na západ od železné opony, by si měli uvědomit, že to bylo jejich štěstí, nikoliv zásluha. Ti, kteří se narodili na východ od ní, by se od Západu měli raději rychleji učit občanské a politické kultuře než se jen přizpůsobovat duchaprázdnému světu přihlouplých reklam a pitomých seriálů. Koneckonců i äOssis" přispívají celoněmecké politice něčím nesmírně významným, co není v západním Německu možná dostatečně oceňováno: svým porozuměním východním sousedům a konkrétními vstřícnými kroky směrem k nim. Společná negativní historická zkušenost s komunistickou totalitou odsunula totiž u východních Němců a Čechů vzájemné resentimenty spojené s druhou světovou válkou tam, kam patří, totiž do historie, a zostřila cit pro stanoviska druhé strany. Nebudeme si přece zastírat, že jedním z problémů česko-německých vztahů je nedostatek vzájemného poznání a pochopení pro situaci toho druhého. To platí i pro německou stranu. Dobré sousedské vztahy mezi Němci a Čechy jsou jedním z neodmyslitelných kamínků velké stavby, kterou by měla být jednotná demokratická Evropa. Jsem rád, že Sasové - jako ti, kteří prošli toutéž historickou zkušeností, kterou prošli Češi ů si toto dobře uvědomují a neokázale tyto dobré vztahy prohlubují. Děkuji vám za to. Stejně samozřejmě potřebu dobrého sousedství cítíme i my. Děkuji vám za dnešní poctu i za vaši pozornost. Cena Budoucnost naděje hirošima 5. 12. 1995 Vážení přítomní, tato konference je věnována naději. Koná se v Hirošimě, tedy ve městě, kde člověk nemůže nemyslet na smrt. Dovolte mi proto několik poznámek na téma änaděje a smrt". Začnu velmi osobně. Mnohokrát ve svém životě, a zdaleka to nebylo jen ve vězení, jsem se ocital v situaci, kdy všechno jako by bylo spiknuto proti mně a já nikde neviděl sebemenší náznak, že by se mohlo splnit jakékoli mé přání nebo zdařit jakékoli mé dílo či jakkoli viditelně potvrdit, že mé počínání má vůbec nějaký smysl. Jde o situaci, kterou každý dobře známe, totiž situaci, kdy se nám zdá, že ani nás, ani svět kolem nás už nemůže potkat nic dobrého. Taková situace se obvykle nazývá beznadějnou. Ponořen do těchto smutných pocitů vždy znovu jsem si kladl docela prostou otázku: proč všechno nevzdám a na všechno nerezignuji? Anebo ještě radikálněji: proč tu vlastně ještě setrvávám, když můj život evidentně nemá žádný smysl? K čemu je život provázený nejen vlastním trápením, ale i pohledem na utrpení druhých, kterému nedokážu zabránit? A vždy znovu, když jsem o tom všem přemýšlel, jsem nakonec dospěl k poznání, že naděje v nejhlubším slova smyslu není něčím, co přichází zvenčí a co mohu hledat kolem sebe v podobě příznaků, že ta či ona věc dopadne dobře, a k čemu naopak nemám žádný důvod, je-li zřejmé, že nic dobře nedopadne. Vždy znovu jsem si naopak uvědomoval, že naděje je především určitým stavem ducha a že ji - jako takovou - prostě máme, nebo nemáme, aniž by to bezprostředně záviselo na stavu věcí, které nás obklopují. Naděje je prostě existenciální úkaz, který nemá nic společného s prognostikou. Všechno se může jevit v těch nejčernějších barvách a my - z jakýchsi tajemných důvodů - naději neztrácíme, a vše se může naopak vyvíjet k naší spokojenosti a my - z neméně tajemných důvodů - naději najednou ztratíme. Jak patrno, naděje v tomto pojetí souvisí se samotným pocitem smyslu života: dokud ji máme, máme i proč žít. Ztratíme-li ji, máme jen dvě možnosti: buď si vzít život, anebo volit obvyklejší cestu - prostě přežívat, živořit, být na světě jen proto, že na něm už jednou jsme. Samozřejmě: naděje bývá obvykle nadějí v něco nebo na něco. Váže se tedy k jakémusi konkrétnímu předmětu: jako vězeň mám například naději, že přeci jen někdy někdo pochopí smysl mého věznění, a že se tedy mé vězeňské strádání v cosi dobrého promění, třeba v posilu nějakých hodnot. Anebo jako prezident mám naději, že nějaké složité politické jednání se zdaří a já se budu moci těšit z dobrého pocitu z dobře vykonaného díla. Okolnost, že naděje mívá svůj předmět, nemění však nic na tom, co jsem řekl: že ve své nejhlubší podstatě nepřichází ze světa, který nás bezprostředně obklopuje. Jejím skutečným zdrojem není tedy její předmět, který by ji jaksi beze zbytku probouzel či dával do pohybu, podobně jako nejhlubší příčinou její ztráty není soubor vnějších okolností, který by nám ji nenávratně bral. Tak to snad může chodit kdesi na povrchu, to jest na rovině psychického rozpoložení: vyvíjejí-li se věci dobře, jsme spokojeni, vyvíjejí-li se špatně, naše nálada se zhoršuje. Naděje sama, v onom existenciálním smyslu, jak ji tu chápu, však nečerpá svou životodárnou mízu ze svého konkrétního předmětu. Spíš je tomu naopak: naděje oživuje svůj předmět, vlévá do něj život, určitým způsobem ho prosvětluje. Není-li ovšem naděje pouhým derivátem vnějšího světa, kde se vlastně v člověku bere? Tisíckrát jsem o tom přemýšlel a tisíckrát sám sebe z tohoto hlediska zkoumal a vždycky jsem nakonec - k radosti jedněch a k překvapení jiných - dospěl k přesvědčení, že její prapůvod, zjednodušeně řečeno, je metafyzický. Chci tím říct, že jde o cosi víc a cosi hlubšího, než je prostě geneticky či biologicky či chemicky či kulturně či jinak daný optimistický sklon či stav lidské mysli. Ano, to všechno - od výchovy, kulturního zázemí až po přítomnost jakýchsi sloučenin v našem těle - samozřejmě ovlivňuje náš vztah ke světu a naše chování. Nevysvětluje ho však zcela. Kdesi za tím vším je přiznaná nebo nepřiznaná nebo různě artikulovaná, leč vždycky velmi hlubinná zkušenost člověka se samotným vlastním bytím a s bytím světa. A tím se dostávám k tématu smrti. Zdá se, že člověk je jedinou nám známou bytostí, o níž lze vskutku s jistotou říct, že ví, že zemře. Smrt přitom není jen nějakou podivnou věcí, kterou vidíme v televizním zpravodajství o válkách, teroristických masakrech nebo automobilových haváriích. Provází nás naopak na každém kroku: umírají nám naši nejbližší, připomíná se nám každou naší nemocí, každým letem v letadle či rychlou jízdou v autě, je přítomna v našem každodenním chování: dokonce i když čekáme jako chodci na křižovatce na zelenou, čekáme tam proto, abychom jí unikli. Pud sebezáchovy mají, pravda, všichni živí tvorové. Jedině lidé si ho však asi plně uvědomují. A jedině lidský tvor ví, že mu všechno kličkování a všechno poctivé čekání na zelenou není vposledku nic platné, protože stejně umře. Víme-li ovšem, že umřeme, a že tedy všechno je beztak marné, proč vlastně žijeme a proč se o něco snažíme? Ale nejen to: proč téměř vše podstatné, oč usilujeme nebo čím dáváme svému životu smysl, přesahuje zřetelně horizont našeho života? Dobrý pocit z toho, že mne nic momentálně nebolí, že pozítří potkám nějaké zajímavé lidi, na které se těším, nebo z toho, že vás mé úvahy zajímají - to všechno lze do jisté míry vysvětlit tím, že se smrtí bezprostředně nepočítám nebo na ni zapomínám nebo si ji prostě nepřipouštím. Avšak naději v onom radikálním a hlubinném slova smyslu, v jakém tu o ní mluvím, na tomto pozadí neporozumíme. Ta totiž samou svou podstatou přesahuje naši smrt. Ba co víc: v souvislosti s vědomím, že umřeme, je prostě nepochopitelná a absurdní. Nemůžeme věřit ve smysl vlastního života a chovat naději jako trvalý stav ducha, jsme-li si jisti, že naší smrtí vše definitivně končí. Jediné, co může skutečnou naději vysvětlit, je hluboká a v podstatě archetypální jistota člověka, byť stokrát popíraná či nepřiznávaná, že náš pozemský život není jen nahodilou událostí mezi miliardami jiných nahodilých vesmírných událostí, které dokonale pominou, ale že je integrální součástkou či článkem - byť jakkoli mikroskopických rozměrů - velkého a tajemného řádu bytí, v němž vše má své nezastupitelné místo, z jehož hlediska se nic, co se jednou stalo, nemůže odestát, a v němž se vše nějakým záhadným způsobem natrvalo zapisuje či zhodnocuje. Ano, jedině reflektovaný či tušený rozměr nekonečna a věčnosti mohou vysvětlit onen neméně tajemný úkaz, kterým je naděje. Možná leckomu připadá tato úvaha přepjatá, ale já si nemohu pomoci: nevím o jediném případu opravdového smíření s vlastním těžkým osudem nebo o jediném dobrém či statečném skutku, kterým dokázal člověk překonat obzor kalkulací o okamžitém a viditelném úspěchu svého konání, který by bylo možné vysvětlit jinak než jeho hluboko ukrytou jistotou, že někde nad ním jsou zaznamenávány i činy a osudy, jejichž význam není jeho okolím bezprostředně postihnutelný, a přesahuje tudíž rámec jeho pozemského zadostiučinění. S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že smrt či vědomí smrti, tato nejpodivnější dimenze lidského pobytu na zemi, vyvolávající děs, strach a hrůzu, je zároveň jakýmsi klíčem k naplnění lidského života v tom nejlepším slova smyslu. Je to totiž hráz, která je lidskému duchu postavena do cesty, aby ho zkoušela a aby mu umožnila být vskutku oním zázrakem stvoření, za nějž se považuje: dává mu totiž možnost překonat ji. Nikoli tak, že si nepřipustí její existenci, ale tak, že ji překoná svou schopností vidět i za ni či uvědoměle jednat jí navzdory. Bez zkušenosti transcendentna prostě nemá smysl ani naděje, ani sama lidská odpovědnost. Dámy a pánové, žijeme na planetě, kterou dnes - poprvé v jejích dějinách - obepíná jediná lidská civilizace. Osudy miliard lidí a stovek národů jsou dnes propojeny touto globální civilizací do té míry, že splývají v osud jediný. Má to tisíce výhod a tisíce nevýhod. Hlavní nevýhodou tohoto stavu je, že každé ohrožení se v dnešním světě stává ohrožením globálním. O množství a typu ohrožení, jimž by měla dnešní civilizace čelit a jimž tak málo čelit umí, nemusím zajisté právě před vámi zeširoka mluvit. Zmíním se proto o ohrožení jediném, totiž o tom, které bylo svého času nazváno äkonfliktem civilizací". Přesvědčen, že žijeme v prostředí jediné globální civilizace, bych toto ohrožení nazýval spíš konfliktem civilizačních či kulturních či náboženských okruhů než konfliktem civilizací. Nicméně fakt, že takový konflikt v budoucnu skutečně hrozí, nelze popřít: zdá se, že čím těsněji jsme všichni svázáni rámcem jediné civilizace a čím víc musíme přijímat, ať už radostně či z donucení, její vymoženosti, které do jisté míry unifikují náš život, tím zřetelněji se probouzejí k životu naše rozmanité kulturní a náboženské tradice a tím důrazněji různé civilizační okruhy hájí svou svébytnost. Proces civilizačního zestejňování je tedy provázen i procesem protichůdným, to jest procesem rostoucí sebeobrany různých kulturních identit. Jak tomuto ohrožení čelit? Jaký světový pořádek a jaký systém celosvětové spolupráce budovat, aby bylo odvráceno nebezpečí, že se naši vnukové dožijí stokrát hrůznějších věcí, než byla druhá světová válka, jejíž konec si tu po padesáti letech připomínáme, a možná i mnoha nových Hirošim? Aniž bych podceňoval význam všeho snažení, které tolik moudrých lidí dnes v tomto směru vyvíjí, a všechny projekty a vize směřující k odvrácení této hrozby, jakož i všech dalších hrozeb, které se nad lidstvem vznášejí, rád bych tu zdůraznil jeden prvek, o němž hovořím často a při nejrůznějších příležitostech, který považuji za obzvlášť důležitý a který bezprostředně souvisí s tím, co jsem tu řekl na téma naděje a smrti. Zkoumáme-li ony archetypální zkušenosti člověka se sebou samým a se světem, do něhož je vržen, které mu dovolují vědět, že umře, a přitom si počínat tak, jako by umřít neměl, zjišťujeme, že v té či oné podobě jsou přítomny v prazákladech všech náboženství. Anebo nevyznačují se snad všechna vírou ve vyšší autoritu, než je autorita lidská, a v existenci vyššího řádu věcí, než je ten pozemský, který tvoříme? Neznají snad všechna i ideu vyšší spravedlnosti, než je spravedlnost pozemská? Nejsou snad všechna, ať už výslovně či nevysloveně, založena na naději v onom metafyzickém smyslu, v jakém jsem tu o ní hovořil? Neznají snad všechna v nějaké podobě nekonečno a věčnost jako poslední míru lidských věcí a neobracejí snad všechna náš pohled dál než jen k hranici naší smrti? A nevyvozují snad právě z této pokory před tím, co nás přesahuje, i soubory mravních imperativů, které nám nabízejí jako návod ke smysluplnému životu? Pevně věřím, že spojuje-li něco nejrozmanitější náboženské a kulturní světy, které tvoří dnešní civilizaci, pak je to jen a jen jejich pevná jistota, že klíč k dobrému lidskému soužití a k životu, který by nebyl peklem, je v respektu k tomu, co nás nekonečně přesahuje a co si já sám pro sebe nazývám zázrakem bytí. Skutečné dobro, skutečná odpovědnost, skutečná spravedlnost, skutečný smysl věcí koření hlouběji než ve světě našich dočasných pozemských kalkulací: to je přece poselství, které lze nalézt kdesi na dně samotné lidské religiozity jako takové. A proč by za tohoto stavu věcí musela být právě rozdílná religiozita tím, co lidstvo osudově rozdělí? Což nejsou duchovní kořeny rozmanitých religiozit, vyrůstající z určitých archetypálních zkušeností člověka jako vědomé bytosti, naopak tím, co je lidstvu společné, a co by ho tedy mohlo spojovat? Nevěřím na žádné celosvětové náboženství. Ba nejsem si dokonce jist, zda záchrana lidstva a obno va jeho odpovědnosti za sebe a za svět je pouze a jen v renesanci náboženskosti či dokonce nábožnosti. Mluvím o něčem trochu jiném: o nutnosti znovu pochopit a nově artikulovat základní - tak říkajíc fundamentální - duchovní zkušenosti člověka a duchem těchto zkušeností prodchnout tvorbu nového světového řádu, takového řádu, který by nám všem umožňoval žít v míru vedle sebe a spolupracovat, aniž by se kdokoli z nás musel vzdávat své kulturní svébytnosti. Mluvím o nutnosti daleko důrazněji než dosud odkrývat a pojmenovávat spíš to, co nás spojuje, než to, co nás rozděluje. V tom vidím hlavní výzvu nadcházejícího století a tisíciletí. Nejde jen o to, že to je asi ta nejlepší cesta k odvrácení hrozby äkonfliktu civilizací". Jde o víc: je to asi i jediná cesta k probuzení či obnově nadosobní odpovědnosti, která by mohla odvrátit i ostatní nebezpečí, kterým bude lidstvo v budoucnu čelit, od důsledků populační exploze přes ekologické hrozby až po prohlubující se propast mezi chudými a bohatými. Stručně řečeno: má-li lidstvo naději na dobrou budoucnost, pak tato naděje tkví především v probuzení obecné odpovědnosti, takové odpovědnosti, jejíž kořeny tkví nepoměrně hlouběji než ve světě pomíjivých a dočasných pozemských zájmů. Jak vidíte, upnul jsem posléze i já svou naději k určitému předmětu. Tímto předmětem jsou některé nepopiratelné a nepopiratelně univerzální kořeny lidského vědomí sebe sama. Nevím, zda svět půjde cestou, kterou mu tato skutečnost nabízí, či nikoliv. Naději však neztrácím. Děkuji vám za poctu, které se mi dostalo jak udělením ceny Budoucnost naděje, tak příležitostí vás tu dnes oslovit. Novoroční projev praha 1. 1. 1996 Vážení spoluobčané, jsme, či nejsme spokojeni s vývojem v naší zemi? To je otázka, nad kterou se spolu s vámi každoročně zamýšlím. Různé průzkumy veřejného mínění říkají, že značná část občanů je v podstatě spokojena. Je-li tomu tak, je to dobrá zpráva. Tato dobrá zpráva však nemění nic na faktu, že mnozí z vás jsou zklamáni a nespokojeni, ať už proto, že podle jejich mínění nedostatečně čelíme bezpočtu nedobrých věcí, kterými jsou změny v naší zemi provázeny, anebo proto, že opouštíme ideály, jejichž jménem jsme se rozloučili s komunismem, a neplníme cíle, které jsme si předsevzali. Rád bych se dnes obrátil především k těm z vás, kteří ve větší či menší míře chovají tyto pochybnosti, a pokusil se je uklidnit či povzbudit. Povzbudím--li přitom i ty, kteří jsou spokojeni, budu tím raději. Letěl jsem nedávno vojenským vrtulníkem nad bosenskými horami a vinou nezvykle silných turbulencí se s námi vrtulník velmi nepříjemně zmítal. Neskrývám, že jsem měl strach. Jediné, co mne uklidňovalo, bylo pomyšlení, že se to občas stává, že skutečné nebezpečí není větší než kdykoli jindy a že turbulencemi dříve či později proletíme do klidnějších vzdušných poměrů. Myslím, že i soudobý vývoj naší společnosti prochází občasnými turbulencemi. Nemůže tomu být jinak: vždyť stále ještě přecházíme z jednoho systému do systému úplně jiného, do systému, o němž jsme sice hodně slyšeli, ale který z vlastní zkušenosti většina z nás neznala. Taková změna se neobejde bez mnoha menších i větších otřesů. Rozpadá se celá stavba jistot, o nichž jsme sice věděli, že dusí naši svobodu a tvořivost, ale na něž jsme si přesto do jisté míry zvykli. Dnes a denně jsme všichni stavěni před úkoly, které jsou pro nás nové, a dnes a denně musíme řešit problémy, které jsme dříve řešit nemuseli. Mnozí z nás asi vůbec netušili, že svoboda je provázena tolika nároky na odpovědnost. Mnozí se pokoušejí této odpovědnosti zbavit, ať už tím, že se křečovitě drží dřívějších návyků, nebo tím, že ze všeho viní jiné, nebo tím, že na svou odpovědnost rezignují. Stručně řečeno: kolem nás i v nás se všechno tak rychle mění, že se nelze divit, má-li někdo občas pocit letu turbulencemi a vyvolává-li to v něm nervozitu. Co proti takovému stavu ducha dělat? Myslím, že klid musíme hledat a nalézat především sami v sobě. Musíme hledat skutečné příčiny vlastní nervozity a skutečné kořeny problémů, které nás tíží, a sami dělat vše pro to, abychom touto fází dějinného vývoje prošli bez velkých šrámů na duši. Nic naplat: na každém z nás záleží, jak brzy a v jakém stavu se přeneseme do klidnějšího ovzduší. Je pochopitelné, že nervozita, o níž tu hovořím, vede leckoho k tomu, že si poněkud zjednodušuje její příčiny. A co je v tomto směru snazšího než prostě říct, že někdo nesplnil naše očekávání a vzdálil se ideálům a cílům, o něž nám všem původně šlo? Těm, kteří takto uvažují, bych rád něco řekl. Ano, existují určité hodnoty, o nichž jsme se shodli, že musí být základními kameny naší demokratické státnosti. Jsou to úcta k lidským právům, idea právního státu, respekt k demokratickým institucím, principy tržní ekonomiky, ochrana duchovního a kulturního dědictví národa i životního prostředí, v němž žije, tvorba občanské společnosti. Ano, každý, kdo se zajímá o společenský a hospodářský život své vlasti, má nějakou určitější či méně určitou představu o jeho lepší podobě. Já sám přece často mluvím o potřebě společné vize a o nutnosti shodnout se na některých dlouhodobých cílech, k nimž by mělo všechno politické snažení směřovat. Ano, vedení státu, vláda i politické strany či jednotliví politici hovoří o konkrétních cílech, kterých bychom měli ve společném zájmu dosahovat. To všechno je pravda a je to správné. Přesto by byl hluboký omyl domnívat se, že všechny obecné i konkrétní cíle společenských přeměn lze předem a beze zbytku, jednoznačně a kompletně popsat, doplnit přesným harmonogramem jejich plnění a pak jen mechanicky tento program plnit v naději, že až bude všechno splněno a v napsaném seznamu jako splněné odškrtnuto, ztratíme důvod se čímkoli nadále trápit či cokoli vymýšlet, protože nastane ráj na zemi a bude stačit, když ho budeme udržovat v provozu. Tak to v životě ani v dějinách nechodí a jen beznadějní doktrináři či lidé nebezpečně propadlí nějaké ideologii si mohou něco takového myslet. Ostatně tímto způsobem uvažovali komunisté a všichni víme, jak to s jejich utopií dokonalého světa nakonec dopadlo. Podobně nesmyslné by bylo, kdyby dnes někdo doufal, že samo zřízení demokratických institucí a pouhé stanovení pravidel volné hry tržních sil a svobodného podnikání automaticky zaručí, že všechno je navždy v pořádku a naše země bude už natrvalo a bez problémů vzkvétat. Není žádného konečného a definitivního cíle, kterého lze jednoho dne dosáhnout, aby se pak dalo už jen odpočívat. Dějiny i politika mají naopak povahu cesty. Je to cesta, která nikdy nekončí a která je neustálým hledáním, neustálým tázáním, trvalým dialogem ideálu se skutečností, životem, jeho proměňujícími se zájmy a nově získávanými zkušenostmi. To, co nazývají politici cíli, nejsou žádné konečné mety dějin, ale orientační znamení lemující tuto cestu. Mám pocit, že mnozí z vás, kteří jsou tak či onak zklamáni, jsou v zajetí chybné představy, že na začátku nové cesty, po které jsme se před šesti lety vydali, byl či měl být nějaký hotový, přesný a nezměnitelný koncept lepšího světa a že vše špatné, co kolem sebe denně vidíme, je důsledkem jakési osudové odchylky politiků od tohoto ideálního konceptu. To, co tu říkám, neznamená samozřejmě, že ten či onen z nás nedělá na této cestě chybné kroky. Politici chybují - tak jako všichni ostatní ů, a chybují-li moc, pak si můžeme ve volbách zvolit jiné. Bylo by však bláhové domnívat se, že existuje taková politická sestava, která má v kapse lék na všechno a která nikdy žádné chybné kroky udělat nemůže. Bude-li vám to někdo před volbami o sobě tvrdit, pak byste se před ním měli mít spíš na pozoru než podlehnout jeho vábivému hlasu a doufat, že právě on je schopen všechno vyřešit, včetně toho, co si musíte, ať už se vám to líbí nebo nelíbí, vyřešit jen a jen vy sami. Nerad zaplňuji své projevy výčtem našich úspěchů. Ty by měly mluvit samy za sebe. Když tu je ale řeč o cílech a o tom, zda jsme jich dosáhli, či nikoliv, nemohu se aspoň stručně nezmínit o několika úkolech, které jsme si dali a které jsme prokazatelně splnili. Ačkoli patří naše republika k nejmladším státům v Evropě, její mezinárodní postavení je velmi dobré: jsme respektováni jako země politicky stabilní, která poměrně rychle postupuje v transformaci všech oblastí společenského života, má velmi dobré vztahy se svými sousedy a nezříká se své spoluodpovědnosti za mír v Evropě i ve světě. Naposledy jsme tento postoj prokázali rozhodnutím vyslat naše vojáky do Bosny a Hercegoviny, aby tam pomáhali zajišťovat dodržování mírových dohod. Dík odpovědnému vztahu k dění ve světě i dík našemu úsilí doma jsme se výrazně přiblížili demokratickým stá tům západního světa a jejich společným institucím. Myslím, že naše nedávné přijetí do organizace nejrozvinutějších zemí to přesvědčivě dokládá. Většina našich podniků už má opět své konkrétní vlastníky, významné ekonomické ukazatele jsou nad očekávání příznivé, naše měna se přibližuje plné směnitelnosti. S tisícem a jednou věcí v naší dynamicky se proměňující ekonomice nemusíme být spokojeni, ba mohou nás právem rozčilovat, ale dobré celkové výsledky nemůže, zdá se mi, nikdo soudný popřít. Za obzvlášť důležité považuji, že jich je dosahováno v podmínkách relativního sociálního klidu. Nemála předsevzatých cílů bylo dosaženo v budování moderního demokratického právního řádu. Každý měsíc podepisuji nové zákony, z nichž mnohé mají zásadní význam, protože dotvářejí náš ústavní systém, jako například zákon o volbách, umožňují reformu sociálního systému, určují podmínky tvorby neziskového sektoru či umožňují transformaci mnoha dalších oblastí hospodářského a společenského života. Uznání a dík patří vám všem, ať už jste podnikateli, zaměstnanci, vojáky, diplomaty, učiteli, lékaři či čímkoli jiným, a samozřejmě i vládě, parlamentu, obecním samosprávám a celé státní správě. Nebo abych byl přesnější: uznání a dík patří všem, kteří své povolání vykonávají poctivě, v souladu se zákony i obecným prospěchem, a kteří respektují všechna práva svých spoluobčanů a bližních. Jsem hluboce přesvědčen, že ti, kteří tvrdí, že jsme nedosáhli žádného z cílů, jež jsme si dali a je jichž splnění jsme slibovali, jsou nespravedliví ke všem, kteří - nejednou za cenu nemalých obětí - přispěli k nepopiratelným úspěchům naší republiky. Čím by byl seznam splněných cílů či dosažených úspěchů delší, tím bych byl pochopitelně šťastnější. Ale i kdyby byl sebedelší, nikoho by neopravňoval k tvrzení, že jsme už na konci cesty. Dějiny, opakuji, nikdy nekončí a nemají ani své konečné cíle. Stejně tak nikdy nekončí budování státu. Je to živoucí proces, plný překvapení a dramat, který nikomu a v žádném okamžiku nedává důvod k pocitu, že dílo je hotovo. Ba dokonce ani program tohoto díla či vize, kterou sleduje, nejsou nikdy hotové. Naopak: vyvíjejí se trvalým stykem s životem a dějinami, čímž je zároveň trvale spolutvoří. Není-li v politice konečných cílů, existuje v ní nepochybně směr a spousta dílčích úkolů jakožto směrových ukazatelů či našich průvodců na cestě. O několika těchto ukazatelích dalšího směru bych se teď rád zmínil. Za nejdůležitější v nadcházejících měsících i letech považuji nutnost upnout všechny síly k pěstování lepšího mravního klimatu v zemi. Všichni ve svém okolí slyšíme o alarmujícím rozsahu korupce, vesměs bohužel neprokázané, všichni zneklidněně sledujeme zprávy o ohromných daňových únicích a nejrůznějších typech majetkových a finančních spekulací, o stále vysoké kriminalitě, o trvale rostoucí závislosti mladých lidí na drogách, o množících se projevech rasismu a o mnoha dalších vě cech, které nás nutí zamýšlet se nad tím, zda je naše společnost zdravá. Jsme jen lidé, andělským sborem nebudeme nikdy, ale to nás nevyvazuje z povinnosti dělat vše pro to, aby těchto nedobrých úkazů aspoň ubývalo. Je to velký úkol pro politiky i zákonodárce, učitele i rodiče, intelektuály i kněze, lékaře i soudce, státní zástupce i policisty, je to vlastně úkol pro nás všechny, pro celou společnost. Mravní klima v naší zemi se musí změnit. Nikdo si nesmí myslet, že tržní ekonomika znamená právo libovolně se obohacovat na úkor jiných, nikdo si nesmí myslet, že svoboda a demokracie dávají komukoli právo ohrožovat svobodu a životy druhých. Kvalita práva, kvalita jeho uplatňování a míra obecné úcty k němu závisejí na síle mravních hodnot, které společnost vyznává a pěstuje, a na síle, s níž je schopna je prostřednictvím všech svých institucí prosazovat ve veřejném životě. Všechny úspěšné politické a hospodářské systémové změny, které jsme provedli, nám nebudou mnoho platné, bude-li mezi lidmi převládat morálka džungle. Obzvlášť důležitou roli tu hrají politici: míra jejich politické kultury, kterou lze denně sledovat na televizních obrazovkách, v rozhlase či v novinách, bezprostředně ovlivňuje kulturu vztahů v celé společnosti. Ať to zní komukoli jakkoli nemile, jsem hluboce přesvědčen, že stav mravního ovzduší ve společnosti stále záleží nejvíc na nás, kteří jsme byli vámi, občany, pověřeni politickými funkcemi. Pokud jde o ekonomiku, zdá se mi v tuto chvíli, že je třeba udělat vše pro to, aby bylo - především zpřesňováním příslušných zákonů - zprůhledněno vlastnictví a nakládání s majetkem. Jde totiž o oblast, kde je v zákonech ještě mnoho mezer, jimiž se mohou prosoukávat podvodníci vzhůru a propadat peníze slušných lidí do nenávratna. Dalo by se to zjednodušeně vyjádřit připomenutím obecně známého pořekadla: příležitost dělá zloděje. Stát by měl, podle mého mínění, věnovat více pozornosti - samozřejmě způsobem odpovídajícím tržnímu prostředí - restrukturalizaci naší výroby, především ve strategicky důležitých oblastech a v oblastech sociálně citlivých, jako je například bytová politika. Neméně důležitá, zvláště z dlouhodobého hlediska, je tvorba takových pravidel hospodářského života, která by výrazněji než dosud brala v úvahu ekologické zájmy společnosti. Jsem zneklidněn mnoha věcmi, například tím, jak trvale roste vývoz surovin tvořících nerostné bohatství naší země. Považujeme se za zemi rozvinutou, přírodních zdrojů mnoho nemáme, a přesto často s nimi nakládáme, jako kdybychom byli zemí rozvojovou a byli víc odkázáni na různé kamení, které jsme zdědili, než na vlastní um. Za velký úkol pro budoucnost považuji decentralizaci státu, založenou na důvěře v občany. Stále je ještě před námi transformace celé rozpočtové a příspěvkové sféry a s tím související vznik neziskového sektoru. Tyto změny by měly vést k postupnému, avšak trvalému snášení některých přerozdělovacích procesů z centrální úrovně na různé úrovně nižší, a v důsledku toho i ke snižování daní. Vím, že toto všechno je úkol na dlouhá léta a že se všech absurdních pozůstatků totalitního režimu a jeho nesmyslných vyhlášek o hospodaření státních organizací nezbavíme ze dne na den, přesto se mi však úsilí v této oblasti jeví jako svrchovaně důležité, ba přímo uzlové pro tvorbu skutečné občanské společnosti. Nejzřetelněji naléhavost těchto změn pociťujeme dnes ve zdravotnictví, zdaleka však nejde jen o ně. Kdosi řekl, že demokracie je nádoba, jejímž obsahem musí být občanská společnost. Nevěřím, že by kdokoli z nás byl uspokojen tím, že máme nádobu bez obsahu. Prakticky by to znamenalo, že si ve volbách můžeme vybrat jednou za čas mezi různými politickými stranami, ale že každodenní vliv na věci veřejné beztak nemáme. I když to mnozí občané asi ve svém každodenním životě jako nejaktuálnější nepociťují, z hlediska klidného života budoucích generací je nesmírně důležité dnes a denně pracovat na tom, aby naše země byla vskutku pevně zakořeněna v politických, hospodářských a bezpečnostních strukturách euroatlantického demokratického prostoru. V úsilí, které v tomto směru vyvíjí naše zahraniční politika, je třeba nepolevovat, ba řekl bych, že bychom mohli být ještě důraznější. Nás sice nikdo bezprostředně neohrožuje, uvědomme si však, že žijeme v historicky zcela výjimečné době, kdy se z trosek rozděleného světa rodí nový světový pořádek a kdy se rozhoduje možná na desítiletí, ne-li na staletí o osudu těch, kteří přijdou po nás. Ani ve věcech, o nichž jsem právě mluvil, neexistuje hotový soubor návodů, kterých se stačí držet, a je vyhráno. I to všechno předpokládá vytrvalou a houževnatou práci, založenou na otevřenosti vůči všem neodhadnutelným projevům života. Kdo je uvězněn v krunýři ideologických dogmat, ať už pravicových nebo levicových, ten nám mnoho nepomůže. Spíš bych sázel na lidi, kteří si jsou do té míry jisti svou vlastní totožností i svými ideály, že jsou schopni naslouchat jiným, nebát se vlastního názorového vývoje a neuchylovat se pod ochranný deštník jednou provždy hotových pouček. Vážení přátelé, vstupujeme do roku voleb do Poslanecké sněmovny i do Senátu. Vstupujeme tedy do roku, v němž si poprvé jako občané samostatné České republiky svobodně zvolíme své politické představitele. Nevyužiji postavení člověka, který byl do své funkce - na rozdíl od ostatních - zvolen už v podmínkách samostatného státu, k tomu, abych vám radil, koho máte volit. Věřím pevně, že se rozhodnete pro ty strany a pro ty politiky, u nichž naleznete vůli pokračovat v započaté transformaci a odvahu neustrnout na tom, čeho už bylo dosaženo. Věřím, že dáte hlas těm, u nichž cítíte, že sice naslouchají vašemu hlasu, ale zároveň dokáží stát na svém i proti nepřízni obecného mínění, kteří rozumějí své věci, a právě proto nejsou zotročeni ideologickými floskulemi jakéhokoli druhu. Věřím, že si zvolíme lidi slušné a s vlastním rozumem, tedy nikoli ty, kteří jen papouškují názory jiných a touží po výhodách moci. Masaryk napsal, že demokracie je diskuse. Byl bych rád, kdyby i nadcházející předvolební kampaň měla povahu diskuse, a nikoli zápasu, boje, arény či ringu. Názory vlády, stran, poslanců i prezidenta se mohou v mnohém lišit, tyto rozdíly by však neměly ústit v mocenské šarvátky, intriky, urážky či nejrůznější rány pod pás. Měly by být naopak živnou půdou věcné a slušně vedené diskuse o charakteru našeho státu, o cestě, kterou se ubíráme, i o jednotlivých orientačních bodech, které je účelné si určit. Stručně řečeno: přeji nám všem ve volbách úspěch! Milí spoluobčané, loni jsem v tento den mluvil o naději. Dnes jsem mluvil o cílech, o jejich různé povaze, o cestě a jejím směru. Mým nevysloveným úmyslem však bylo opět ve vás posílit naději. Naději jako jednu z tváří či jeden z rozměrů naší společné cesty životem. Kromě společné cesty existuje ovšem ta jedinečná, kterou jde každý z nás sám a jen za sebe. Byl bych rád, kdyby ta jedinečná cesta každého z nás byla usnadněna, a nikoli zkomplikována společnou cestou, na níž se shodujeme či shodneme. Přeji nám všem, abychom dobře snášeli turbulence, které jsou nevyhnutelné, vědomi si, že jimi proletět musíme, chceme-li vůbec někam doletět. A zároveň přeji nám všem, abychom se učili stále lépe zabraňovat turbulencím, které jsou zbytečné. Mluvím o těch, jež si způsobujeme sami. Dovolte mi na závěr jednu vážnou a upřímně míněnou výzvu nám všem: pokusme se hledat v sobě vyrovnaný nadhled a šířit kolem sebe klid! Pokusme se být k sobě slušnější a víc si vycházet vstříc! Zkusme se mít navzájem víc rádi! Podaří-li se nám to, procento spokojených lidí určitě vzroste. Přeji vám hezký dnešní den a všechno dobré v roce 1996! Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky praha 12. 3. 1996 Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážené poslankyně a vážení poslanci, vážená vládo, od minulého století dodnes je duchovní život naší společnosti bohatě protkán úvahami o naší národní identitě či národním programu, o takzvané české otázce, o smyslu našich dějin, naší existence a naší státnosti. Není asi mnoho národů, jejichž intelektuální elity věnovaly tolik času a energie úvahám tohoto typu, tedy národní, společenské či státní sebereflexi. Tato česká zvláštnost nespadla z nebe. Lze ji poměrně snadno vysvětlit souborem specifických geografických, historických, sociálních i psychologických okolností. Od vzniku samostatného Československa dostaly tyto úvahy nový rozměr: zesílilo v nich přemýšlení o podstatě demokracie a o jejím smyslu. Čteme-li četné Masarykovy projevy či texty z doby, kdy byl naším prvním prezidentem, zjišťujeme, že mají vlastně jediné základní téma: téma demokracie. Jestli se ve dvacátém století stala českou otázkou sama otázka demokracie, pak ani to není náhoda: některé z okolností, které nás už dříve vedly k oněm sebereflexivním sklonům, získaly za první republiky jen novou podobu: zavčas jsme pochopili, že se naše země stává zkušebním polem evropské demokracie, a tudíž i prostředím, které má dobré důvody pro zvláštní zápal, s nímž přemýšlí o smyslu a možnostech demokracie jako takové. Dovolíte-li, obrátím dnes na chvíli naši pozornost opět k tomuto tématu, protože se mi zdá, že mu dnešní doba dává novou naléhavost. Co to vlastně je demokracie? Jak všichni víme, je to forma vlády založená na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, na svobodné soutěži různých politických sil, na vládě práva a na principu občanské rovnosti. Méně si však uvědomujeme, že demokracie není jen tímto. Tedy pouhým typem státního a politického soustrojí či pouhou technickou soustavou jistých institucí a jejich vzájemných vztahů. Demokracie je zároveň - a řekl bych dokonce, že především - určitým postojem ke světu. Je to typ lidské kultury rostoucí z obecně sdíleného mravního řádu, je to duch veřejného života či vůbec lidského soužití, je to zcela specifický druh odpovědnosti za svět. Demokracie je nemyslitelná bez tolerance, porozumění, respektu jedněch k druhým a jejich společného respektu k jistým hodnotám. Není to tedy jen pouhá vláda většiny, nýbrž také vláda úcty většiny k menšině. Řekl bych dokonce, že kvalitu demokracie v tomto širším a hlubším smyslu nejlépe poznáme právě podle kvality vztahu většiny k menšině. Demokracie jako obecně sdílená životní hodnota či způsob života znamená rovněž obecné porozumění její ceně, a tudíž i schopnost občanů ji v případě ohrožení bránit jako něco, co jim za obranu stojí. Míra, v jaké slouží demokratický systém člověku a celé společnosti, závisí podle mne přímo na tom, jak hluboko je demokracie zakořeněna ve společnosti jakožto mravní a duchovní postoj. Založit několik nových politických stran, obnovit strany dávno zakázané nebo obrodit strany dříve totalitním režimem zmanipulované a uspořádat po desítiletích opět svobodné volby - to není zajisté nikterak snadné. Trvale pěstovat demokracii jako druh lidského a společenského sebepochopení je však nepoměrně těžší. A ze samé podstaty věci vyplývá, že v žádném okamžiku nelze říct, že demokracie bylo právě teď beze zbytku dosaženo a dál bude fungovat tak říkajíc sama, bez lidského přičinění. Demokracie je lidské dílo, je obrazem obecného stavu lidských mravů a lidského ducha, a jelikož lidé nikdy nebudou dokonalí, nikdy nebude dokonalá ani demokracie. To ovšem neznamená, že lze na vše rezignovat a nechat věcem volný průběh. Právě naopak: demokracie je nikdy nekončící lidský úkol, nikdy nekončící lidská cesta. Je to trvalá výzva lidskému duchu a svědomí. Mám dojem, že v našem každodenním politickém shonu, nutícím nás neustále se obírat tisícem a jednou jednotlivostí, zapomínáme na duchovní dimenzi a sám smysl tohoto snažení a málokdy jsme schopni se pozastavit a z nadhledu zkoumat hlubší otázky a souvislosti tohoto našeho každodenního usilování. A pokud se tu a tam o to někdo pokusí a jeho úvaha překročí rámec obehraných ideologických formulí, buď jeho hlas zůstává nepovšimnut, anebo je dotyčný okřiknut jako narušovač každodenní politické píle těch, kteří se starají o praktické, a tudíž jedině důležité věci. Samozřejmě že všechno je nutno posléze posuzovat podle konkrétních výsledků. Vytrácí-li se však vědomí obecných souvislostí, vytrácí se tím i schopnost posoudit skutečný smysl, obsah a dosah těchto výsledků, a tím nakonec i schopnost trvale dobrých výsledků dosahovat. Jinými slovy: demokracie je způsobem bytí, k jehož samotné podstatě patří mimo mnoha jiného takové hodnoty, jako je úcta k druhému, poctivost, tvořivá práce, dobré vychování, vkus, solidarita, respekt ke kultuře jiných společenství a národů, ochota člověka chovat se tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni, pokorný vztah k přírodě, jejímu řádu a její kráse, jakož i ke kráse toho, co vytvořily předchozí generace. A čím více svobody demokracie člověku dává, tím větší důraz musí na tyto hodnoty klást, nemá-li se proměnit ve zmatek. Kdyby byla trvale redukována na pouhou technologii moci, nemohlo by to vést ve svých konečných důsledcích k ničemu jinému než k její postupné ztrátě. Myslím, že volební rok, do něhož vstupujeme, je dobrou příležitostí k tomu, abychom si tyto věci znovu připomněli. Navíc nás k tomu vybízí i mezinárodní situace, kterou lze stále oprávněněji chápat jako novou historickou zkoušku demokracie a jejích možností. Paní poslankyně a páni poslanci, vaše funkční období se chýlí k závěru. V roce 1992 jste byli zvoleni jako Česká národní rada, tedy jako jeden ze tří nejvyšších zastupitelských sborů federálního Československa. Rozdělení našeho státu, jehož klidný a věcný průběh sklidil obecné uznání, vás záhy proměnilo v nejvyšší a jediný zastupitelský sbor samostatné České republiky. De facto jste se tedy stali, aniž jste do této role byli přímo zvoleni, prvním parlamentem nového státu a zároveň jeho parlamentem ústavodárným. Už jen dík této veskrze neobvyklé okolnosti jste vstoupili do pohnutých dějin naší země jako zastupitelský sbor zvláštního významu, jehož práce, úspěchy i neúspěchy budou zřejmě velmi dlouho předmětem zvýšeného zájmu historiků. Základní obrysy vašich výkonů jsou však, myslím, zřejmé už dnes. Právní základy demokratického systému položil a federaci formálně rozdělil sice především bývalý parlament federální, vy jste však na toto dílo bezprostředně navázali přijetím mnoha zákonných norem, které umožnily právní existenci nového státu, jeho demokratických institucí a celého politického systému. Nemám tím na mysli pouze ústavu, ale i mnohé další zákony, jako například zákon o Ústavním soudu, České národní bance, Nejvyšším kontrolním úřadu, o zpravodajských službách, policii, státním zastupitelství či o volbách. Během svého čtyřletého působení jste ovšem stačili přijmout i obdivuhodně velké množství dalších zákonů či jejich novel, jejichž smyslem bylo pokračovat ve společenské transformaci ve všech oblastech, od privatizace až po daňovou, měnovou či sociální politiku. Jsem si jist, že toto velké dílo, které podstatně přispělo i k dobrému ekonomickému vývoji České republiky, naše společnost oceňuje a že je ocení i historie. Demokracii v naší zemi jste posílili také ještě něčím jiným než jen souborem přijatých zákonů: stali jste se tím, čím má parlament v demokracii být, totiž prostorem svobodné výměny názorů. Ukázali jste, že jako lidé velmi různých politických orientací i osobních vlastností jste schopni nejen žít a pracovat vedle sebe a spolu, ale na mnoha věcech celospolečenského zájmu se i shodnout. Nemálo úkolů, které jste chtěli splnit nebo jejichž splnění bylo od vás obecně očekáváno, jste nesplnili. Nemá už smysl vám to vyčítat. Smysl má něco jiného: formulovat tyto nesplněné úkoly jako výzvu těm, kteří zaujmou vaše místa po volbách, a především jako dotaz položený všem, kdo se v nich budou ucházet o přízeň voličů. Neboť čím jiným by měla být předvolební kampaň a sám volební boj než příležitostí pro všechny politické síly říct, jak si splnění těchto úkolů představují? Nadcházející volby považuji za velmi důležitou zkoušku naší demokracie. Poprvé po pádu komunismu v nich totiž nevystačí pouhá hesla. Ale nejen to: nevystačí v nich ani pouhý soubor technických nápadů, jak co změnit či jak co dělat lépe. Oč v nich půjde především - byť samozřejmě nepřímo ů, je něco jiného: jak kdo odpoví na otázku po samotném obsahu a smyslu demokracie, na otázku po jejím duchu, na otázku, proč je demokracie smysluplným způsobem společenského bytí a soužití. Teď už vskutku nepůjde o to, zda chceme svobodu, či nikoliv, jako ve volbách roku 1990. Nepůjde dokonce už ani jen o to, které politické síly se jeví občanům nejdůvěryhodnějšími a nejrealističtějšími garanty celkové společenské transformace započaté po pádu komunismu, jak tomu bylo ve volbách v roce 1992. Tato transformace totiž už probíhá a žádná z významnějších politických sil nemá v úmyslu ji zastavit. Jednotlivé strany se liší pouze v názoru na to, jak v ní pokračovat, kam dávat důrazy, jak celý systém vyvažovat, aby vskutku sloužil občanům co nejlépe. A řeč o těchto tématech bude nutně řečí o samotném charakteru státu, a tudíž o povaze naší demokracie. Bude to řeč o české otázce dvacátého století. Vy, kteří sedíte v tomto sále, nejste samozřejmě jen dosluhujícími poslanci. Stali jste se politiky a větší či menší míru politické odpovědnosti ponesete i nadále. Jako takové bych vás rád nyní oslovil a pokusil se formulovat několik základních úkolů, k nimž se budete nuceni vy a všichni další, kdo budou ve volbách kandidovat, tak či onak postavit. Způsob, jakým se to stane, nepřímo zodpoví i otázku, jak kdo chápe demokracii. Tato odpověď vyplyne přirozeně už ze samotného pojetí a stylu předvolební kampaně. Daleko podstatněji ji však prozradí, jak kdo odpoví na některé dosud otevřené či nedořešené otázky systémové povahy. Například: jakou roli v našem politickém systému mají hrát a budou hrát samy politické strany jako takové? Chtějí být monopolními vlastníky veškeré politiky? Anebo jsou schopny přiznat váhu a politickou vážnost i hlasům, které nevycházejí přímo z jejich stranických úst, například hlasům nezávislých myslitelů anebo hlasům různých profesních, občanských, zájmových, odborových, konfesijních či jiných společenství a kruhů? A pokud jde o vlastní práci stran: je-li jedním z jejich úkolů vytvářet prostor pro diskusi a posléze pro určitý stupeň shody uvnitř sebe samých v parlamentu, pak neméně důležité je, jak budou plnit toto poslání i v oblasti politické kooperace mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Vždyť dnes jsme nejednou svědky situací, kdy se i poslanci koaličních stran domnívají, že vláda neudělala to či ono, co měla udělat, nebo že to udělala špatně, a pokoušejí se pak suplovat její roli, čímž jen rozostřují hranici mezi mocí zákonodárnou a výkonnou. Ať už tím, že svou zákonodárnou iniciativou často vstupují až nezdravě hluboko do prostoru příslušejícího vládě jako hlavnímu subjektu zákonodárné iniciativy - hlavnímu nejen proto, že je k tomu nejlépe technicky vybavena, ale i proto, že je hlavním garantem uplatňování zákona v praxi ů, anebo tím, že prostě navrhují sami sobě občas i ty kontrolní funkce, které by měly logicky patřit orgánům moci výkonné. Tyto úkazy by se nemusely objevovat, kdyby byla větší předběžná politická shoda mezi reprezentanty stran v moci výkonné a zákonodárné. Komunikace a součinnost se dnes nezdá být příliš dobrá ani uvnitř koalice jako celku. Politický konsensus, vznikající v rámci přesně dohodnutých a důsledně dodržovaných pravidel hry, je přitom bytostným předpokladem každého koaličního systému vlády. Ale i ve vztahu mezi vládní koalicí a opozicí, nebo aspoň její významnější částí, si lze představit lepší spolupráci, například kdyby některé parlamentní funkce mohla na základě politické shody zastávat i opozice, jak je to v jiných demokraciích běžné. Způsob, jakým politické strany chápou demokracii, se nepochybně ukáže i na další důležité věci, totiž na tom, jak pojmou Senát a senátní volby. Bude Senát pouhou kopií Poslanecké sněmovny, vybudovanou na tomtéž přísně stranickém principu a jen mechanicky zdvojující dění ve sněmovně? Anebo to bude sbor bojovníků za veskrze lokální zájmy obvodů, v nichž byli zvoleni? Něco takového by bylo popřením smyslu Senátu, jak vyplývá z naší ústavy, a ze Senátu by se stal jakýsi podivný svaz měst a obcí, svářejících se navzájem, aniž je jejich společenství vůbec vybaveno možností regionální problematiku opravdu řešit a aniž je k něčemu takovému vůbec určeno. Anebo se bude Senát aspoň částečně podobat té představě, kterou sdílím s mnoha jinými a o které jsem nejednou mluvil? Od začátku dodnes si totiž myslím, že by mohl významně prohloubit či obohatit naši demokracii tehdy, kdyby byl souborem osob, které získaly - vahou své odborné, občanské a lidské autority - přímou důvěru občanů, a nejsou tudíž tolik limitovány ohledem na zájmy stran, jež je kandidovaly, a které už proto vnášejí do zákonodárného procesu a vůbec do politiky přece jen jiné tóny či pohledy. Stručně řečeno: má být Senát skutečně onou radou moudrých, jak se o něm kdysi mluvilo, jakýmsi druhým svědomím parlamentu a zdrojem obecného pocitu jistoty, zvlášť v krizových situacích, anebo má být jen Poslaneckou sněmovnou číslo dvě? Jsou i četná další témata v oblasti ústavního a politického systému, na nichž se bude vyjevovat způsob, jímž různé strany chápou demokracii a nutnost její obrany: od ústavního zákona o ohrožení státu až po otázku ombudsmana, referenda či novely zákona o občanství. Jedním z duchovních východisek demokracie je princip důvěry v občany a v jejich odpovědnost. Tato důvěra se přitom neprojevuje jen tím, že si jednou za čas mohou sami vybrat ve volbách vládu, jakou chtějí, a v přesvědčení, že si jsou schopni vybrat dobře. Tkví i ve spoustě dalších věcí. V naší zemi jsme vsadili na jedince jako subjekt podnikání a ukazuje se, jak dobře jsme udělali. Obnovené soukromé podnikání začíná nést své nesporné a viditelné plody. Dokážeme dát tutéž důvěru i jedinci jako tvoru společenskému, který nese svou spoluodpovědnost za věci veřejné či věci veřejného zájmu, anebo zůstaneme u poněkud socialistické ideje, že jediným povolaným organizátorem všeho, co je ve veřejném zájmu, může být stát a jeho centrální orgány? Zajisté víte, jak velký komplex nedořešených věcí mám na mysli, když toto říkám. Začíná to velkým úkolem reformovat veřejnou správu, a to paralelně její složku státní i samospráv nou, rozhodnout o územním členění státu, vytvořit druhý stupeň samosprávy, snést mnohé rozhodovací pravomoci z centra do regionů a některé přenést ze státní správy na samosprávu. Míra, v jaké politické strany setrvávají na tom, že mnohé věci regionálního významu by měly být svěřeny regionálním samosprávným orgánům, prozrazuje nepochybně i míru jejich důvěry ve schopnost občanů nést odpovědnost za věci veřejné, a tím i jejich chápání demokracie. Tento soubor navzájem propojených věcí pokračuje úkolem reformovat celou rozpočtovou a příspěvkovou sféru, zajistit, aby to, co musí zůstat státní, fungovalo co nejhospodárněji a aby všechno, co mohou dělat jiné subjekty než stát, byť třeba jím založené, podporované a ovlivňované, mohly dělat tyto subjekty samy. Přijali jste například před časem zákon o obecně prospěšných společnostech. Tisíckrát jsem slyšel, jak by se nejrůznějším dosud státním institucím ulevilo, kdyby mohly mít tento status, ať už šlo o velké nebo i menší nemocnice, školy všech stupňů, různá kulturní či sociální zařízení atd. atd. Stupeň podpory, jaké se jim dostane od budoucí vlády v jejich transformaci na tento typ právnické osoby, bude podle mého názoru důležitým ukazatelem způsobu, jímž budou vítězové voleb chápat občanskou společnost, a tím i samu demokracii. Víme přece všichni, že v mnoha vyspělých demokraciích má velká a leckde i rozhodující část institucí pečujících o veřejný prospěch status nestátních neziskových organizací, což skýtá bezpočet nejrůznějších výhod, včetně té, že lepší plnění týchž funkcí stojí daňové poplatníky méně, než jak tomu je tam, kde je toto všechno státní. Ano, stát nese svůj díl odpovědnosti za zdraví, vzdělanost, kulturu, životní prostředí a další oblasti obecného či veřejného zájmu. Proto nemůže všechny tyto funkce přenechat soukromým ziskovým subjektům a doufat, že vše vyřeší sám trh. To ale přece neznamená, že nemůže plnění těchto funkcí delegovat na nestátní subjekty, byť třeba jím nebo samosprávnými orgány zřízené a kontrolované! Odpovídá-li stát za dostupnost zdravotní péče či vzdělání, neznamená to, že je sám lékařem či učitelem. Podobně by to nemělo znamenat, že všichni, kteří neléčí či neučí jakožto soukromí podnikatelé či jejich zaměstnanci, musí být zaměstnáni státem na způsob vojáků či policistů! S reformou veřejné správy a decentralizací státu, jakož i se vznikem neziskového sektoru bezprostředně souvisí i způsob veřejného přerozdělování prostředků. Jsem přesvědčen, že určitá část peněz - byť zajisté nikterak vysoká ů, které dnes platíme formou daní státu a které pak stát vydává na věci obecného zájmu, by mohla těmto zájmům sloužit v budoucnosti efektivněji, kdyby proudila od daňových poplatníků přímo dotyčným institucím, například formou větších odpisů z daní či daňových úlev, a že by mnohé různorodé a různě rozvrstvené potřeby společnosti mohly být takto pokryty daleko operativněji, než je-li kdeco odkázáno jen na státní dotace. Navíc vidí-li člověk zblízka, k čemu byly jeho peníze použity, a má-li na způsob jejich použití větší vliv, vydává je raději. Tím se posiluje jeho pocit spoluodpovědnosti za věci veřejné, což je jev, na němž může stát jako celek jedině vydělat: vždyť se tím nepřímo posiluje i dobrý vztah občana k jeho státu. Jsou-li věci, které by měl stát rychleji ze svého přímého vlastnění a řízení vydělovat, pak jsou naopak jiné oblasti, v nichž by se měl angažovat zřetelněji. Vláda a různé orgány státu prakticky dnes a denně dělají určitou hospodářskou politiku, podobně jako mají svou politiku daňovou, měnovou či zahraniční, a přitom se to nesluší z jakýchsi důvodů říct. Kdosi totiž zřejmě provedl krátké spojení mezi hospodářskou politikou a centrálním plánováním, a proto je dnes hanba vůbec o hospodářské politice mluvit. Oč lépe by se přitom různá konkrétní rozhodnutí dělala, kdyby existovalo pozadí nějaké velmi obecné, ale konzistentní představy o tom, na čem by nám mělo - jako zemi takto položené a s tímto potenciálem materiálních zdrojů a lidského umu - z dlouhodobého hlediska záležet více, a co by měl proto stát vhodným způsobem podpořit, a v čem se můžeme naopak beze zbytku spolehnout na trh. Parlament a vláda existují z vůle občanů, a už proto by měli ti, kteří v nich chtějí zasednout, občanům naznačit, jaké mají i v této oblasti představy a úmysly. Řeč o tom bude tedy také řečí o demokracii. Demokracie je myslitelná jen v otevřené společnosti a je také jejím výrazem. Otevřená společnost znamená společnost občanskou. Znamená společnost, která vytváří příznivé prostředí k rozvoji všech dobrých potencí člověka, ne jenom některých. Vždyť touha člověka žít lépe neznamená jenom, že se chce mít lépe, a proto něco tvoří, ale znamená také, že se chce lépe cítit. A k tomu může nepochybně přispět, je-li mu vskutku dobře umožněno, aby se tvůrčím způsobem podílel na životě celého společenství a plnil - jako jedinec nadaný vlastním rozumem - i některé z těch úkolů společenské solidarity, které v totalitních poměrech směla plnit výhradně státní byrokracie. Jak patrno, rozprava o decentralizaci státu, o neziskovém sektoru, o hospodářské politice a o spoustě podobných věcí je ve své podstatě také rozpravou o demokracii, o jejím duchu, o jejím charakteru, o jejím smyslu. Je to rozprava o vztahu lidí k sobě navzájem, o jejich vztahu k obci, ke společnosti, ke státu, je to rozprava o nadějích, které mají, a směrech jejich společného úsilí. Je to rozprava o lidské svobodě i odpovědnosti, o lidském soužití, o vzájemné důvěře, o úctě institucí ke svéprávné lidské bytosti, jakož i o úctě těchto bytostí k psaným i nepsaným normám jejich vzájemného soužití, o povaze, původu a závaznosti těchto norem. Není to pouze rozprava o technice fungování státu a společnosti. Je to rozprava o člověku a smyslu jeho pozemského bytí. Dámy a pánové, vážení přítomní, kdykoli se u nás psalo či mluvilo o české otázce nebo později o otázce demokracie, objevilo se dříve či později v té či oné podobě téma české provinciálnosti a české odpovědnosti za svět. Ti, kteří říkali, že se máme starat hlavně sami o sebe, tedy výhradně o takzvané národní zájmy, protože jsme země malá, trvale ohrožovaná někým větším, kritizovali ty druhé za jejich mesianismus, za bláhovou naději, že právě my jsme schopni něco vynalézt, něco nového dát světu, do něčeho obecného tvořivě zasáhnout. Takový postoj chápali jako směšný produkt směšné pýchy někoho, kdo je sice malým českým člověkem jako všichni ostatní, ale kdo chce přitom - jako Atlas - vzít na svá bedra tíhu celého světa. Ti, kteří zastávali opačný názor, kritizovali naopak české šosáctví, maloměšťáctví, český oportunismus, čecháčkovství. V jakési zvláštní postmoderní verzi se i dnes vrací toto téma do našeho veřejného života a do naší politiky; ať chceme či nechceme, máme ho zase na stole. Bezesporu sehraje svou roli - nevím, zda dobrou či neblahou - i v nadcházejícím volebním klání. Dovolíte-li, řeknu vám, co si o tom myslím, aniž budu doufat, že si všichni myslíte totéž. Jsem přesvědčen - a všechny mé cesty po různých kontinentech mne v tom znovu a znovu utvrzují ů, že v dnešním světě, kdy je naše planeta poprvé ve svých dějinách pokryta sice tenkou, ale přesto globální slupkou jediné civilizace, neseme všichni určitou míru odpovědnosti za svět jako celek a že se z této odpovědnosti nejen nevylžeme, ale ani vylhat nesmíme. Nejde jen o to, že vnitřní transformace NATO a jeho rozšiřování je věcí, která se týká ve stejné míře nás, celé Evropy a nepřímo i celého světa. Nejde jen o to, že totéž platí o budoucím vývoji a roz šiřování Evropské unie. Nejde jen o to, že totéž platí o reformě OSN, ale i o budoucnosti mnoha jiných regionálních i celosvětových organizací. Jde o víc: v tomto veskrze propojeném světě, kde jeden burzovní makléř v Singapuru může druhý den položit velkou banku na druhém konci světa a kde jeden první výstřel v bývalé Jugoslávii může tím, co dá do pohybu, politicky rozdělit Spojené státy americké, podlomit sebevědomí Evropské unie a polarizovat vztah Západu, Ruska a celého islámského světa, tedy v tomto veskrze propojeném světě skutečně všechno souvisí se vším. A každý útok na důstojnost člověka či národa kdekoli na zeměkouli je útokem na lidstvo jako celek. Nevěřím, že na dnešní svět lze vyzrát jakýmkoli izolacionismem, ať má v ruce prapor nacionalistický nebo prapor přeludu neutrality. A tím méně může být něco takového řešením pro malý národ žijící v samotném středu tak exponovaného světadílu, jakým je Evropa. Doufat v něco takového by byla stejná bláhovost jako myslet si, že právě Česká republika spasí svět. Ne, nespasíme svět. Ale ze svého dílu spoluodpovědnosti za jeho stav se rovněž nevyvlékneme. Oč běží, je najít vkusnou, věcnou, přirozeně sebevědomou, ale přitom nikterak patetickou podobu naší účasti na globálním přemýšlení o globálních věcech. A dělat něco pro to, aby byl svět lepší, nebo aspoň pro to, aby nebyl stále nebezpečnější. Chceme se stát standardním evropským demokratickým státem. Proti tomu samozřejmě nic nenamítám. Jen by mi vadilo, kdyby nám tato naše snaha zakazovala vidět a pojmenovávat nejrozmanitější špatné věci, ať už se dějí kdekoli, hledat vlastní řešení, tvořivě žít. Proč by naším programem měla být tuctovost, nezajímavost, nechuť se zabývat čímkoli jiným, než čím se zabývají ostatní? Naše identita nespočívá přece v tom, že o ní mluvíme a neustále někde vykřikujeme äMy jsme Češi a kdo je víc", ale v tom, že jsme schopni něco originálního říct jiným, něco konkrétního vytvořit, co může zaujmout i ostatní, ale co by možná stěží někde jinde vzniklo, že jsme schopni nabídnout ostatním svou specifickou zkušenost a obecně použitelné poznání, k němuž nás tato zkušenost přivedla. Nemůžeme být zemí, která pořád cosi od někoho očekává, aniž sama komukoli něco nabízí. A my máme co nabídnout. Například: nenabízí tak zvláštní, trpká a poučná zkušenost, jakou je čtyřicetiletý život středoevropské země pod komunistickou vládou, žádná obecně srozumitelná a obecně poučná poznání? Nedokážeme-li je artikulovat a zprostředkovat jiným, pak to je jen a jen problém naší vlastní lidské nedostačivosti, nikoli důsledek toho, že jako malá země nemáme právo vkládat něco do obecného duchovního bohatství lidstva. Svého času jsme hořce poznali meze evropské demokracie, když zvolila politiku ústupků zlu a přistoupila na ideu, že košile je bližší než kabát. Toto mnichovanské nebezpečí se opět nad Evropou vznáší. Přemýšlet o něm, o jeho zdrojích, podobách a důsledcích, znamená přemýšlet opět o demokracii jako takové. Myslím, že naše moderní historie nás k této úvaze přímo zavazuje. A že nás zavazuje i k tomu, abychom ukázali svou úctu k demokracii, a to jak svou vůlí podílet se spolu s jinými na její obraně, tak svou schopností varovat jiné před důsledky, které by mohlo mít, kdyby trvale strkali hlavu do písku a odmítali vidět nejrůznější nebezpečí, natož jim včas a odvážně čelit. S tím souvisí otázka našeho vztahu k jiným národům, kulturám a rasám. Skutečnými demokraty se můžeme nazývat jen tehdy, budeme-li respektovat všechny, kdo jsou od přírody či kulturně jiní, budeme-li jim otevřeni, budeme-li se snažit je pochopit a hledat to, čím nás mohou obohatit, anebo jim naopak pomáhat tam, kde jim pomoci můžeme. A jedině půjdeme-li touto cestou, budeme mít i plné morální právo pozvednout svůj hlas na obranu každého, jehož lidská práva jsou pošlapávána, byť by nám to mělo přinést i diplomatické potíže. Uvítal bych, kdybyste jako politici, kteří budou mít nepochybně i po volbách vliv na osudy naší země, přemýšleli o těchto věcech, debatovali o nich mezi sebou i s občany a kdybyste se přitom dokázali oprostit od přílišných ohledů na to, co může sklidit okamžitý potlesk a co sklidí spíš pískot. Naši občané nejsou tak krátkozrací, aby nedokázali ocenit i odvahu neobětovat svou pravdu okamžitému úspěchu. Ostatně bod, který třeba ztratíte dnes, může znamenat deset bodů pozítří. Paní poslankyně a páni poslanci, snad by se dalo poněkud poeticky říct, že demokracie je slušnost. A pakliže je demokracie českou otázkou dvacátého století, naším programem by měla být slušnost. Přál bych nám všem, aby byla i hlavním vítězem nadcházejících voleb. Děkuji vám za práci, kterou jste vykonali, přeji vám mnoho úspěchů ve vašem dalším veřejném i osobním životě a děkuji vám, že jste mi věnovali pozornost. Čestný doktorát Vilniuské univerzity vilnius 17. 4. 1996 Vážený pane prezidente, vážený pane rektore, dámy a pánové, jsem upřímně rád, že mohu promluvit právě na této staré a slavné univerzitě, která byla po dlouhá léta ohniskem litevské vzdělanosti, duchovním centrem pradávného úsilí vašeho národa o svébytnost a státní svéprávnost, strážcem všech dobrých litevských tradic a zároveň místem, které důstojně naplňuje původní smysl slova univerzita tím, že se snaží o univerzalitu v chápání věcí tohoto světa. Vilniuská univerzita je navíc tradičním prostředníkem vzájemného poznání litevské a české kultury a pěstitelem dobrých vztahů mezi našimi dvěma národy, což je přirozeně o důvod víc, abych byl rád, že tu mohu mezi vámi být. Pád komunismu, pád železné opony, rozpad Sovětského svazu a konec bipolárního rozdělení světa - tyto události vpravdě světodějného významu - jsme my i vy prožívali a prožíváme v mnoha ohledech podobně: nová situace nás staví před analogické politické úkoly a soubor výzev, které tyto událos ti přinesly soudobému světu jako celku, vnímáme my i vy asi v podobné perspektivě a stejně naléhavě. Snad bych proto mohl této slavnostní chvíle využít ke stručnému a pochopitelně jen velmi obecnému pojmenování aspoň dvou z těchto výzev. Předchozí poměry v naší části světa by se daly přirovnat ke stavu, kdy vše je nadlouho zahaleno hustou, neprůhlednou a dusící mlhou. Ti, kteří v této mlze nežili, nevěděli - jak se dnes ukazuje - mnoho o tom, co se v ní či za ní skrývá, věděli jenom, že je to velká společenská katastrofa dusící lidi i národy a že je třeba dělat vše pro to, aby se tato mlha nešířila dál. My, kteří jsme žili v tomto zamlženém prostoru, jsme znali velmi dobře účinky tohoto zamořeného prostředí, znali jsme je však jen částečně, totiž v míře dané naší bezprostřední zkušeností, respektive tím, kam byl kdo z nás vůbec schopen dohlédnout, nebo tím, jak byl schopen tušit to, co je za tímto jeho dohlédnutelným horizontem. V přirozené snaze přežít jsme se přitom naučili i v tomto zvláštním setmělém prostoru pohybovat, dík čemuž jsme přeci jen poznali trochu lépe jeho rozmanité vlastnosti. Mlha, na kterou jsme si zvykli jako na cosi téměř neodstranitelného, se však najednou s neuvěřitelnou rychlostí rozplynula, rozjasnilo se a nám, jakož i těm, kteří žili vně tohoto mraku, se náhle otevřela závratně pestrobarevná krajina světa, který se pod ním skrýval. Pojednou byla vidět mnohost a různost národů, které dosud žily pod jednotným příkrovem světa rudých hvězd a stranických sekretariátů, najednou se odkryla různost či naopak příbuznost je jich kultur, spletitost jejich dějin, jakož i rozsah hrůz, které na jejich občanech napáchal totalitní režim. První chvíle po takto náhlé a radikální změně byly nepochybně všude provázeny radostným úžasem z dosud nám skryté krásy světa, překvapením z toho, jak oslnivé je světlo svobody po desítiletích jednotvárného života v šedi a temnotě, nadšením z toho, že s onou mlhou skončilo i bezčasí a my se najednou ocitli zase v dějinách. Stav úžasu a opojení však záhy pominul a všichni jsme zjistili, že svět, který byl před námi tak dlouho zahalen mlhou, v sobě obsahuje bezpočet překvapivých a dosud netušených jevů, souvislostí, problémů a úkolů a že náhlým rozplynutím mlhy starosti zdaleka neskončily. Naopak: hlavní práce teprve začíná. Celý řád dosavadního světa byl totiž v podstatě založen na přesvědčení, že se mlha nikdy nerozplyne, a že je tudíž třeba naučit se žít v ní nebo s ní. A teprve po jejím nečekaném rozplynutí se v celé naléhavosti ukázalo, že je nutno začít budovat od základů svět nový a že to bude v jistém ohledu úkol ještě těžší, než jakým byla existence ve světě starém. Zároveň se v plném světle ukázalo, co všechno ten dusný mrak zdevastoval a jak obtížné bude všechny následky jeho dlouhodobého působení odstraňovat. Nejednou se mluví o tom, že ani Západ, ani Východ nebyly připraveny na pád komunismu. Já bych tak tvrdá slova nevolil, protože vím, že život by nebyl životem a dějiny by nebyly dějinami, kdyby bylo v silách člověka je kompletně předvídat a plánovat, a být tudíž vždy dokonale připraven na vše, čím nás překvapí. Takové iluze mohou chovat jen ryzí utopisté, posedlí pyšným přesvědčením, že pochopili všechna tajemství světa. Přesto takováto ostrá vyjádření do značné míry chápu. Dnes a denně jsme totiž konfrontováni se situacemi, s nimiž si mnozí prostě nevědí rady a o nichž netušili, že mohou vůbec nastat. Jen namátkou: Západ se zajisté zaradoval, že jsme rozpustili Varšavskou smlouvu, tento nástroj sovětské hegemonie nad větší částí Evropy a postrach části zbývající. Ale na to, jak by měla být Evropa bezpečnostně uspořádána poté, co se to stalo, dlouho jednoznačný názor neměl. A tak prostou věc, že spousta zemí, které se nechtějí ocitat ve vzduchoprázdnu a chtějí být pevně zakořeněny v demokratickém světě, zcela logicky začne usilovat o členství v NATO, zřejmě vůbec nepředvídal, natož aby se na takový stav věcí zavčas nějak koncepčně připravoval. S rozpadem Jugoslávie si vůbec neuměl poradit, ba ani pochopit jeho příčiny: vším, co se tam později stalo, byl jen a jen zaskakován a dlouho tomu jen bezradně přihlížel. Ale to neznamená, že my, v naší části světa, jsme byli připravenější. Leccos, co nebylo zvenčí dostatečně vnímáno, jako například skutečnost, že Sovětský svaz je vlastně jediným ohromným žalářem mnoha rozmanitých národů, jsme možná věděli lépe. Nicméně bezpočtu úkazů, jimiž byl jeho rozpad provázen či ke kterým nakonec vedl, přihlížíme stejně bezradně. A to nemluvím o všech přetěžkých úkolech, které vyplývají z přechodu našich zemí k demokratickému politickému systému a k tržní ekonomice. Schůdné cesty tohoto historického pře chodu hledáme často tak říkajíc za pochodu, metodou pokusů a omylů, vždy znovu se přitom srážejíce s nejrůznějšími relikty dřívější éry ve vědomí lidí i společnosti. Všichni sice chtěli občanské svobody a svobodu podnikání, málokdo ale tušil, kolik odpovědnosti to na něj bude klást a v jak velké míře bude nucen se postarat sám o sebe. Málokdo z nás také asi předvídal, jak snadno budou přirozené touhy národů po vlastní svébytnosti využívat a zneužívat nové garnitury různých populistů či stoupenců autoritativního způsobu vlády. Ve výčtu dalších příkladů, jimiž by mohl argumentovat každý, kdo tvrdí, že svět nebyl připraven na pád komunismu, bych mohl dlouho pokračovat. Neudělám to, protože nevidím žádný zvláštní smysl v tom, budeme-li jen lamentovat, truchlit nad tím, že ten či onen neudělal něco dřív či jinak či lépe, stěžovat si, že to či ono se mělo udělat úplně jinak, a budeme-li se pořád dokola trápit jen oním klasickým äco by bylo, kdyby". Tak to prostě v dějinách chodí, že mnohé je jinak, než bychom si přáli, a že vývoj věcí nás staví stále před nové úkoly. Větší smysl než lamentovat má podle mne něco jiného: analyzovat situaci a nebát se koncepčně myslet. Plně si vědomi toho, že věci mohou být v budoucnosti jinak, než dnes předpokládáme, nebo že to či ono řešení, které se nám dnes jeví jako optimální, se nemusí zdařit a osvědčit, jsme povinni nová řešení hledat, navrhovat a prosazovat. Ocitaje se v zemi, která musela víc než mnohé jiné bojovat za uznání své národní svébytnosti a kulturní jedinečnosti, rád bych jako o první výzvě této doby promluvil na téma vztahu mezi národní sebereflexí a takzvaným občanským principem a o úkolech, před něž nás toto téma staví. Identitu dnešního člověka žijícího v demokratických poměrech spolutvoří mnoho typů prostředí, v nichž je zakotven, nebo vazeb, jež ho pojí s jeho okolím. Cítíme se být příslušníky své rodiny, obyvateli své obce či širšího regionu, patříme k určitému duchovnímu či společenskému prostředí, do něhož jsme se narodili či které jsme si zvolili, hlásíme se ke společenství lidí názorově nám blízkých, například k určité politické straně či určité církvi, cítíme sounáležitost s lidmi své profese či se svými spolupracovníky. Mezi všemi těmito rovinami naší příslušnosti spolutvořícími naši identitu hraje samozřejmě důležitou roli i příslušnost k našemu národu, k jeho tradicím, k jeho kultuře a přirozeně i myšlení v jeho jazyce. Oč dnes podle mého názoru běží, je nalézt novou rovnováhu mezi všemi těmito rovinami naší příslušnosti. Je to první velká výzva, kterou nám dává naše znovunabytá svoboda. Není to úkol lehký a ukazuje se, jak nebezpečné může být, když je kterákoli z těchto příslušností povýšena nad všechny jiné a učiněna východiskem všeho. Jakmile k tomu dojde, stává se příslušnost k nějaké skupině důležitější než jedinečná lidská osobnost a zároveň něčím, co nás dělá automaticky lepšími, než jsou jiní, a co nás opravňuje vymezovat se proti nim a nadřazovat se jim. Poznali jsme dobře, k jakým hrůzám vede, je-li takto ze svých souvislostí vytržena a všemu ostatnímu nadřazena příslušnost sociální či třídní a posléze ideologická a politická: vyústilo to do ideje diktatury proletariátu a z ní zákonitě vzešlé ideje diktatury strany, respektive stranického vedení. Neméně nebezpečné je, když někdo povýší národ a svou národní příslušnost nad všechno ostatní - to je začátek nacionalismu a všech konfliktů a hrůz, k nimž ve své vystupňované podobě vede. Stejně nebezpečné je v dnešním světě nadřadit všemu vlastní religiozitu: ozřejmuje nám to výmluvně zhoubné dílo nejrůznějších fundamentalismů. Zdá se mi, že existuje jediný princip, který může vytvořit podmínky k vyváženému uplatnění lidské identity ve všech jejích rovinách a rozměrech. Tímto principem je princip občanský, jak se postupně vyvinul v demokratickém světě, a budování občanské společnosti, která nebude utlačovat nic z toho, čím se každý z nás cítí být, ale naopak všemu z toho otevře prostor, nicméně přesně tak velký, aby ještě neohrožoval seberealizaci druhých. To je však možné jen v prostředí, které přijme za svá určitá pravidla soužití závazná pro všechny, tedy v prostředí právního státu založeného na respektu k lidským právům v celé jejich pestrosti a omezujícím je právě jen v té jasně definované míře, která znemožňuje, aby jejich naplňování ohrožovalo práva jiných. K tomu samozřejmě nestačí jen přijmout všechny příslušné zákony. Je třeba obecné vůle k jejich respektování vyrůstající z určité občanské kultury, jak vyplývá z obecně přijímaného mravního řádu. Jak patrno, nespatřuji žádný rozpor mezi přiznáním k vlastnímu národu a vůlí po jeho svébytnosti na jedné straně a občanským principem na straně druhé. Domnívám se pouze, že občanský princip - je-li správně pochopen a uplatňován - v sobě zahrnuje lepší příležitost k tomu, abychom byli sami sebou i jako národ, než jakou nám mohou nabídnout všichni nacionalisté či služebníci národního principu jako hodnoty nejvyšší. Jejich koncepce totiž vždycky v sobě obsahuje svůdnou, leč zákeřnou nabídku, abychom se zbavili tíhy své individuální odpovědnosti tím, že ji delegujeme na svůj kmen, tudíž na jeho vůdce. Taková cesta ovšem nemůže vést jinam než k potlačení naší svobody a ke konfrontaci s jinými národy. Všechny země, které se zbavily komunismu a sovětské nadvlády, přecházejí z centrálně řízeného státního hospodářství k tržní ekonomice. O nesmírném množství problémů, které tento historicky bezprecedentní proces přináší, nemusím zajisté zeširoka mluvit. Přesto budování skutečné občanské společnosti v tom smyslu, jak jsem o ní právě mluvil, považuji za úkol ještě náročnější a těžší. Týká se totiž samotného lidského sebepochopení ve světě, protože v něm jde o obnovu takových hodnot, jako je vědomí občanské odpovědnosti i pocit občanské hrdosti, respekt k druhým i k řádu vzájemného soužití. V podstatě tu běží o jakousi nenásilnou rekonstrukci lidského či společenského vědomí, tedy o to, co první československý prezident T. G. Masaryk nazýval ärevolucí hlav a srdcí". A to je zajisté úkol podstatně náročnější než například privatizace. Ostatně ani sama tržní ekonomika nemůže dobře fungovat, nemá-li svá jasná a obecně respektovaná pravidla. Napsat tato pravidla mohou zkušení eko nomové a právníci celkem snadno, tím spíš, že mají bezpočet příkladů, které se osvědčily a o něž se mohou opřít. K tomu však, aby tato pravidla byla vskutku respektována, věru nestačí to, co vymyslí ekonomové či právníci. K tomu je třeba dlouho a systematicky budovat určité příznivé společenské klima. Což - opět - předpokládá a vyžaduje nemalé úsilí v oblasti ducha. Mám dojem, že většina nedobrých či přímo nebezpečných jevů, které bývají společně označovány jako charakteristické rysy postkomunismu a které budí určitou nedůvěru západního demokratického světa k našim zemím, má své kořeny právě zde. Bylo by možné konkrétně prokázat, že kdesi nejhlouběji v každém z těchto zneklidňujících úkazů se skrývá totéž velké téma, které by se dalo nazvat úkolem vybudovat či obnovit po desítiletích totalitního režimu občanskou společnost. Jsem přesvědčen, že tento úkol stojí před námi všemi, tedy i před Litvou a Českou republikou, že to je úkol společný a že bychom na něm měli také společně a ve společném zájmu pracovat. Tento úkol před námi v celé své naléhavosti vyvstal teprve poté, co se rozplynula mlha předchozích poměrů, a já se přiznám, že jeho obtížnost dnes chápu daleko víc, než jsem ji chápal v listopadových dnech roku 1989 postaven tváří v tvář stovkám tisíců občanů shromážděných na náměstích, aby vyjádřili svou touhu po svobodě a vůli žít v demokracii. Druhé velké výzvy, o níž se mi zdá být vhodné zmínit se právě zde, v Litvě, jsem se už letmo dotkl v úvodu. Běží o úkol nelehký: po vítězství demokracie v její studené válce s totalitním systémem vyhrát i mír. Běží o úkol dobře a rychle založit nový mezinárodní pořádek. Od pádu komunismu nás dělí už šest let a příliš mnoho se v tomto směru zatím nestalo. Čas přitom pracuje proti nám: nezaloží-li zavčas tento nový a smysluplný pořádek demokraté, začnou ho vytvářet jiní - nacionalisté, populisté, malí i velcí diktátoři, přátelé starých pořádků - a my se budeme jen divit. Evropa, ale nejen Evropa stojí před jedním z nejdůležitějších úkolů své historie: uspořádat své politické poměry vskutku přirozeně, na základě respektu ke svobodně projevené vůli národů, na principu rovnoprávné spolupráce, tak aby už nikdy nemohli ti velcí a mocní rozhodovat o osudu těch malých a méně mocných, aniž se jich zeptají, co si vlastně přejí. Evropa jako jediná politická entita - byť nesmírně členitá a různorodá - byla vždy v historii strukturována v podstatě podle vůle a zájmů mocných, jak se projevovaly ve výsledcích válek či více nebo méně nespravedlivých dohod. Proto jsou její dějiny dějinami konfliktů, do nichž posléze vtahovala i jiné kontinenty. Dnes má poprvé šanci uspořádat sebe samu jinak, tak, aby z ní do světa vyzařoval naopak mír, aby byla příkladem mírové a dělné kooperace všech a aby různorodé zájmy národů a států, které ji tvoří, nebyly už nikdy zdrojem konfrontací, ale naopak předmětem věcné diskuse ve společně sdíleném demokratickém prostoru. Jednou z cest - a z dlouhodobého hlediska asi cestou nejdůležitější - k tomuto ideálu je ono velké dílo, kterým je tvorba a rozšiřování Evropské unie. Mám-li příležitost o ní hovořit, vždy zdůrazňuji právě tento velký historický a politický význam, který má, a vyslovuji své obavy z toho, aby se ve vědomí Evropanů vinou své každodenní obtížné agendy nejevila jen jako instituce určená k nekonečnému dohadování o různých kvótách či tarifech nebo o tom, kdo smí kde lovit ryby. To všechno jsou věci zajisté důležité, nicméně v podstatě technické, a bylo by neštěstím, kdyby zcela zakrývaly to, oč tu běží především: totiž o shodu na určitých hodnotách a o velkorysý pokus založit na těchto hodnotách lepší život všech. Rád bych se tu však zmínil o věci v leckterém ohledu aktuálnější, politicky výbušnější, a proto i kontroverznější, než je Evropská unie. Totiž o věci, jejíž řešení možná brzy ukáže, zda je Evropa schopna využít oné velké šance, která před ní stojí, a vytvořit dobré předpoklady i pro všechno další, to znamená i pro dobrý rozvoj Evropské unie. Tušíte asi, co mám na mysli: evropský bezpečnostní pořádek, svázaný s otázkou rozšiřování Severoatlantické aliance. Začnu, dovolíte-li, trochu obecnější úvahou: naše civilizace je poprvé v dějinách lidského rodu vskutku globální a obepíná vpravdě celou zeměkouli, zároveň se ale - a možná právě dík své globální povaze - vyznačuje zesílenou potřebou různých kulturních či civilizačních okruhů uhájit si něco ze své neopakovatelné jedinečnosti. Nejlepší alternativa budoucího vývoje této civilizace tkví podle mého názoru ve vznikání a rozvoji rozmanitých větších regionálních seskupení a v jejich vzájemné spolupráci. Jedině taková cesta může totiž propojit obě protichůdné tendence: na jedné straně unifikující tlak globální civilizace, a na straně druhé touhu po svébytnosti různých dílčích světů, které tuto civilizaci tvoří. Aby se ovšem svět mohl vydat touto cestou, je třeba, aby se jednotlivá taková seskupení jasně vymezila, definovala, ohraničila, aby prostě i ona nalezla svou identitu. Neboť jedině ten, kdo ví, kým je a proč jím je, kdo zná sám sebe a dokáže se vymezit - nikoli proti jiným, ale vedle nich ů, je schopen i smysluplně a na principu rovnoprávnosti s jinými spolupracovat. Zamlžené či nejasně definované a ohraničené entity nemohou tvořivě spolupracovat s entitami jinými, ale spíš naopak: mohou se s nimi jen hašteřit, ať už o jakési sféry vlivu, vzájemné hranice či protínající se zájmy. Ctít se navzájem mohou jen ti, kteří vědí, kým jsou, a právě proto jsou schopni ctít i jiné a jejich jinakost - tak jako ctí svébytnost vlastní. Dokud bude jeden civilizační okruh chápat okruhy jiné jako své soupeře, nepřátele, konkurenty, někoho podřadnějšího či jako zdroje svého případného ohrožení nebo prostě jako entity, jejichž vliv je v zájmu vlastního vlivu třeba omezovat, nic dobrého z toho nemůže vzejít. Škála špatných alternativ, které takový stav otevírá, je přitom veliká: od možnosti, že jednu celosvětovou studenou válku nahradí bezpočet nových studených válek mezi různými částmi světa, až po možnost nejhorší, která už byla politology také pojmenována a kterou nazvali äkonfliktem civilizací". Jinými slovy: jsem přesvěd čen, že po konci bipolárního rozdělení světa vstupujeme definitivně do světa multipolárního a že bychom ho měli vědomě takto budovat. A tím se dostávám už k tématu konkrétnějšímu, bezprostředně se dotýkajícímu bezpečnostní architektury Evropy, a tudíž i bytostných zájmů našich dvou republik, totiž k tématu NATO. Domnívám se, že onen obecnější světový pořádek, o němž jsem hovořil, může fungovat a dávat smysl jen tehdy, bude-li přirozený, bude-li totiž vyrůstat z autentické a svobodně projevené vůle národů, nevznikne-li tedy kdesi na rýsovacích prknech generálních štábů velmocí. To znamená, že každý by měl mít nezadatelné právo sám a jasně říct, kam se cítí kulturně, historicky, civilizačně či okruhem sdílených hodnot patřit a kde cítí své nejhlubší kořeny. Respekt k této jeho konkrétními činy stvrzované vůli by měl být všemi chápán jako nejdůležitější předpoklad toho, že celkové budoucí uspořádání nebude umělé, ale přirozené, nebude trvale problematizováno, ale bude naopak stabilním východiskem celosvětové kooperace. Neexistuje dnes v Evropě lepší fungující, demokratický a veskrze obranný svazek, než jakým je NATO. Tento svazek propojuje dva kontinenty, které jsou spolu velmi těsně svázány společnými duchovními tradicemi, společně sdílenými hodnotami a společnou politickou kulturou, totiž Evropu a Severní Ameriku. Je to velmi silné a velké těleso, které má ve svých základech uloženy principy znemožňující mu jakoukoli agresi, ale chránící ho pouze proti případnému nebezpečí, byť by přicházelo od kudkoli, a zajišťující zároveň jeho nebývalou vnitřní stabilitu. Jsem hluboce přesvědčen, že všechny další evropské země, které se cítí patřit ke světu obepínanému NATO a které se dnes ocitají v jakémsi divném vzduchoprázdnu, by měly mít možnost - samozřejmě až k tomu budou politicky a technicky zralé - být postupně přijaty do tohoto svazku. Všichni víme, že NATO bylo po dlouhou dobu především nástrojem obrany svobodného světa před možnou expanzí sovětského komunismu na Západ. Taková expanze už nehrozí, a NATO by mělo tudíž velmi jasně a hlasitě deklarovat, čím dnes je: regionálním obranným svazkem připraveným čelit možnému ohrožení z jakékoli strany a zároveň, bude-li požádáno, zabraňovat eventuálním regionálním konfliktům v Evropě. Nejde tedy o redefinici v tom smyslu, že by mělo měnit Washingtonskou smlouvu, která stála u jeho zrodu, ale naopak o vyjádření návratu k její původní liteře, z níž jasně vyplývá nejen jeho obranný charakter, ale především jeho otevřenost, jakož i jeho poslání hájit základní hodnoty, které sdílejí jeho členské země. V poslední době v Rusku zesílil, jak známo, odpor k myšlence rozšiřování Aliance. Tento odpor ještě před několika lety neexistoval a Rusko velmi správně vnímalo přibližování Aliance ke svým hranicím jako přibližování pásma stability a demokracie, tedy jako něco, co je v jeho vlastním zájmu. Co se od té doby změnilo? Mezi různými důvody tohoto sílícího odporu bych vyzvedl jeden jediný: určitou zdrženlivost či rozpačitost či nerozhodnost Západu v této věci. Mnozí lidé v Rusku si tuto váhavost totiž vylo žili po svém: jako respekt k jakémusi zbytku železné opony, obavu vstoupit do teritoria, které tak dlouho patřilo jemu, a tedy nepřímé znamení, že jeho zájmy na tomto teritoriu jsou legitimní. Proč se tedy nehlásit o svá práva, je-li v ruských očích jejich existence takto nepřímo naznačována? Neplatí tedy pouze, že Západ je zdrženlivý ze strachu z nelibosti Ruska, ale platí i opak: nelibost Ruska je podněcována zdrženlivostí Západu. Jak tato zdrženlivost, tak ruský odpor mají ovšem týž původ: nepřiznané či podvědomé pozůstatky myšlení z doby studené války, tedy myšlení v kategoriích zájmových sfér velmocí. Jde ale o totální nepochopení nové situace a jejích výzev. Západ neohrožuje Rusko, Rusko se tedy nemá důvod ničeho bát, a Rusko neohrožuje Západ, důvody k obavám nemá tedy ani Západ. Je prostě třeba naprosto jasně a nedvojsmyslně říct, že NATO je regionální uskupení těch, kteří se cítí patřit k jeho hodnotovému světu, a že jeho cílem je spolupráce s ostatními na světovém míru. Rusko je ohromná euroasijská mocnost s vlastní velkou gravitační silou, má právo být samo sebou a má právo vytvářet vlastní regionální svazky, což už ostatně činí. Politika Západu a Ruska by měla být založena na ideji dobrého partnerství těchto dvou velkých entit. Takový vztah neznamená žádnou izolaci Ruska od Evropy, ale pravý opak: vskutku autentické a dobré soužití Ruska s integrující se Evropou je možné a myslitelné jen a jen tehdy, znají-li a uznávají-li oba partneři svou identitu, hledají-li hodnoty, které je spojují, a snaží-li se na jejich základě prohlubovat své vztahy. Občas slyšíme otázku, zda ten či onen stát má patřit k Západu či k Východu. Je to velmi špatná otázka. A to přinejmenším ze dvou důvodů: za prvé je to především sám dotyčný stát, kdo má právo rozhodnout a kdo způsobem svého politického bytí de facto rozhoduje o tom, kam by měl patřit. A zda tedy bude například spíš členem NATO, nebo členem SNS, či zda si chce zachovat dobré vztahy s oběma tělesy, aniž bude přímo k některému z nich patřit. Jednotlivé státy už nikdo nemá právo kamkoli zařazovat bez ohledu na jejich mínění. Druhý důvod, proč je otázka tohoto typu špatná, spočívá v jakémsi jejím podtextu, obsahujícím nevyslovený pocit, že Západ je lepší a Východ horší a že jde o to, zda někdo patří ještě k těm lepším, anebo už k těm horším. Takové vnímání věcí je ovšem opět cestou do pekel. Nikdo není a priori horší a nikdo není a priori lepší. Jsme prostě jen v různé míře jiní. Zvolna se integrující Jižní Amerika, země sdružené v ASEAN, ohromná a zatím trochu záhadná Čína, Blízký východ, země NATO, Rusko a další postsovětské státy, které s ním chtějí mít pevné bezpečnostní, politické a hospodářské vazby - to všechno jsou v podstatě jenom různé regiony soudobého světa, které by měly ve společném zájmu, v duchu určitých univerzálních hodnot a na principu rovnoprávnosti spolupracovat, aniž se kterýkoli z nich považuje za lepší než jiný, aniž kterýkoli má důvod jiné podezřívat z nekalých úmyslů a aniž si navzájem osobují právo rozhodovat o tom, kdo ke kterému z nich smí patřit a kdo nikoliv. Vážení přítomní, děkuji vám za pozornost, s níž jste mne vyslechli, děkuji vám za vlídné přijetí a především vám děkuji za poctu, které si mi dostává udělením čestného doktorátu Vilniuské univerzity. Cena Karla Velikého cáchy 15. 5. 1996 Dámy a pánové, vážení přítomní, pátral jsem nedávno po tom, jak vlastně Evropa získala své jméno. A trochu překvapen jsem zjistil, že podle mnohých má její označení svůj prapůvod v akkadském slově äereb", znamenajícím soumrak či západ slunce. Od akkadského slova äasu", znamenajícího rozbřesk, získala prý své jméno naopak Asie. Na první pohled se zdá, že toto zjištění není příliš povzbudivé: vždyť slovo soumrak si tradičně spojujeme s představou konce, zániku, prohry, zkázy či blížící se smrti. V jistém ohledu je toto konvenční spojení oprávněné; soumrakem skutečně cosi končí, přinejmenším končí jeden den a hektický ruch, kterým byl naplněn. To ale neznamená prohru či zkázu nebo konec času. Naopak: je to jen interpunkční znaménko ve věčném koloběhu přírody a života, kdy něco končí jen proto, aby začínalo něco jiného. Pro člověka to například znamená, že končí čas práce vnější, spíš fyzické, do okolního světa zaměřené, a začíná čas klidu, usebrání, reflexe, hod nocení, introspekce, prostě práce orientované spíš dovnitř. Odnepaměti to býval přece večer, kdy se člověk zamýšlel nad tím, co během dne vykonal, nad smyslem, jaký to mělo či nemělo, pozastavil se, aby získal nadhled, nabral síly a učinil svá předsevzetí do dalšího dne. Snad by se dalo poněkud zjednodušeně říct, že je-li svítání a plný denní jas časem rukou, pak soumrak je časem ducha. Dosti smutný význam, který naše povědomí přisuzuje slovu soumrak, souvisí zřejmě s jakýmsi typicky moderním kultem začátků, startů, pokroků, objevů, růstů, rozvojů a rozmachů, s určitým kultem činorodosti, vnějškové aktivity, expanze, elánu, tedy s onou typicky moderní slepou důvěrou v kvantitativní ukazatele. Svítání, rozbřesk, východ slunce, äráno národů" a podobná slova, metafory či slovní spojení mají dnes velmi dobrý zvuk, zatímco smrákání, zklidnění, zastavení, zešeření se nám neprávem spojují jen s fenoménem stagnace, úpadku, rozkladu či nicoty. Jsme nespravedliví k soumraku. Jsme nespravedliví k jevu, který dal našemu kontinentu údajně jméno. Ano, jakási etapa v dějinách Evropy skutečně jako by končila. Neobyčejně šťastné spojení ducha antiky, židovské religiozity, křesťanství a čerstvé energie někdejších takzvaně barbarských kmenů vedlo posléze k onomu historicky bezprecedentnímu evropskému rozmachu, který dal postupně lidstvu bezpočet hodnot a který ovlivnil podobu celé soudobé planetární civilizace. Evropa jako by vnesla do života lidstva kategorii času, dějinnosti, objevila vývoj a posléze i to, čemu se říká pokrok. Možná že s odstupem staletí se budou celé dosavadní známé dějiny Evropy jevit jako jeden jediný den plný činorodého ruchu, velkých lidských vzepětí, velkých objevů ducha, velkého elánu a s nimi spojeným étosem expanze. Od tajemství bytí a spásy až po tajemství hmoty, od pokladů, které skrývaly vzdálené kontinenty, až po soubory politických hodnot, jako je důstojnost a svoboda člověka, vláda práva a rovnost občanů před zákonem - to všechno jsou oblasti, v nichž Evropa vykonala své obdivuhodné objevitelské dílo. Toto své dílo šířila dál, začasté k prospěchu celého světa, začasté ovšem i k jeho neprospěchu. Vždyť dějiny Evropy nejsou jen dějinami šíření ideje spásy, svobody, pokroku a humanity, ale jsou i dějinami tvrdého potlačování jiných kultur, dějinami dobývání, drancování, kolonizace a vývozu velmi sporných artiklů, z nichž bych jen namátkově jmenoval jeden velmi nebezpečný, jehož důsledky mi bylo dáno poznat na vlastní kůži, totiž komunistickou ideologii. A vděčí-li svět evropskému duchu pokroku, vzmachu a trvalého hledání za tak dobré či užitečné věci, jako je demokracie, idea lidských práv nebo třeba televize či počítač, pak mu do značné míry vděčí i za své gigantické sociální rozpory, pyšně antropocentrické zacházení s planetou, kult konzumu i za to, že je přeplněn neuvěřitelně ničivými zbraněmi, které jsou začasté v rukách velmi podezřelých režimů. Smutným vyvrcholením této dvojsmyslné evropské expanze byly v tomto století dvě světové války, do nichž právě náš kontinent uvrhl svět. Mnozí si ovšem nejrůznější dary, jejichž prapůvod je v evropské ideji pokroku, už dávno tak dobře osvojili, že dnes Evropu předstihují - a to přesně na té půdě, kde si ona nárokovala kdysi svou trvalou dominanci. Evropa už dávno není centrem několika ohromných koloniálních velmocí, už dávno není velínem světa, už dávno nerozhoduje o tom, co se se světem stane. Zdá se mi, že nastává čas, kdy je třeba se pozastavit a zamyslet nad sebou samými. Zdá se mi, že nastává čas velké historické výzvy. Výzvy k tomu, abychom konečně pochopili a začali naplňovat ten nejlepší význam, jaký lze dát slovu soumrak. Totiž abychom dnešní stav Evropy přestali chápat jako stav soumraku její energie, ale naopak jako stav usebrání a sebereflexe. Jako stav, kdy ustává na chvíli fyzický shon a se zapadajícím sluncem se šíří vláda ducha. Neznamená to odcizit se sobě samým a světu, v němž žijeme. Znamená to pouze klidným zrakem se porozhlédnout po vykonaném díle, zvážit jeho smysl a jeho důsledky a zformulovat si několik dobrých předsevzetí pro den nadcházející. Domnívám se, že nikdy ve své novodobé historii neměla Evropa lepší příležitost k takovému činu a že by bylo trestuhodnou chybou, kdyby jí nevyužila. Dovolíte-li, pokusím se naznačit několik témat, o nichž bychom měli se vší vážností přemýšlet, abychom čas večerního rozjímání naplnili vskutku smysluplně. Tedy tak, aby to nebyl čas pouhého unaveného dřímání po práci, ani čas nostalgických vzpomínek na dávné doby vlastního fyzického vzepětí, ale čas artikulace Evropy jako úkolu pro jednadvacáté století. Pojem Evropa má dnes v podstatě trojí význam. První je čistě geografický a je dán liniemi na mapě, která visí v každé základní škole či se ocitá v každém zeměpisném atlasu. Druhý význam toho slova znamená v podstatě soubor zemí, které neprošly komunismem a z nichž většina je dnes členy Evropské unie. Míní se tím tedy ta část Evropy, která je relativně politicky stabilní, protože měla možnost po desítiletí pěstovat demokratický politický systém a občanskou společnost, která hospodářsky prosperuje a která se po desítiletí krůček po krůčku integruje v jeden velký politický a ekonomický svazek. Je to Evropa zajisté přitažlivá a žádoucí pro všechny ostatní a nikoli náhodou mnoha zeměmi, které do ní nepatří, do omrzení zní slogan o änávratu do Evropy", čímž se v podstatě míní přijetí do onoho klubu zemí historicky šťastnějších o to, že byly na druhé straně železné opony. Evropa v tomto smyslu slova je však - proč si to nepřiznat - i entitou, která se poměrně málo trápí onou výzvou, o níž jsem právě mluvil, totiž výzvou k nadhledu, odstupu od každodenního pachtění, výzvou k zásadní civilizační sebereflexi. S trochou nadsázky by se dalo říct, že víc než něco takového ji zajímá způsob rozdělování bruselských dotací či vývoz masa krav podezřelých z šílenství. Je to Evropa poměrně dost soběstředná, navzdory hezkým slo vům, která z ní občas zaznívají, Evropa, pro kterou je košile okamžitých hospodářských zájmů přece jen bližší než kabát jakéhosi globálního filozofování. Ale existuje i Evropa v třetím významu toho slova. Touto Evropou je společně sdílený osud, společná komplikovaná historie, společně sdílené hodnoty, společná kultura života. Ale nejen to: je to do určité míry i prostor určité vůle, určitého chování a určité odpovědnosti, dík čemuž mohou být hranice této Evropy občas i dost rozostřené či proměnlivé; k jejímu ohraničení nestačí ani pouhý pohled do školního atlasu, ani pouhý pohled na seznam členských zemí Evropské unie, respektive zemí, které by se jimi mohly - kdyby chtěly - kdykoli stát, jako je třeba Norsko, Švýcarsko či Island. Už proto se o Evropě v tomto smyslu mluví hůře, a tudíž i méně. A přitom právě rozpravou o ní by měly všechny debaty o Evropě a její budoucnosti začínat. Jinými slovy: zdá se mi, že ne-li nejdůležitějším, pak určitě výchozím bodem všeho našeho rozjímání při večerním soumraku by měla být rozprava o Evropě jako hodnotovém světu, o evropské duchovní identitě či - chcete-li - o evropské duši. Čím Evropa byla, v co věřila, čím je, v co věří a čím by měla či mohla být, respektive jakou roli by v budoucnu mohla hrát. Nebojte se, nepokusím se o mnohahodinovou odpověď na tyto otázky. Na to existují povolanější a ti o tom ostatně napsali už bezpočet knih. Zmíním se pouze o některých znacích Evropy, které podle mého názoru zasluhují v tomto okamžiku zvýšenou pozornost. Prvním z nich je, že Evropa v tomto třetím smyslu slova vždycky byla a dodnes je v podstatě jedinou a nedělitelnou politickou entitou, byť nesmírně rozmanitou, různotvárnou a složitě strukturovanou. Nevyplývá to pouze z její geografické podoby, totiž že na relativně nevelkém poloostrově a v jeho bezprostředním okolí je koncentrováno mnoho sobě víceméně příbuzných národů, ale především z toho, že dík tisíciletím společné historie jejích obyvatel, kteří mnohokrát žili v rozmanitě utvářených mnohonárodních říších, se postupně stala v podstatě jediným duchovním prostorem či civilizačním okruhem, protkaným tolika politickými vazbami, že přetržení kterékoli z nich může ve svých důsledcích vést k jeho celkovému rozpadu. Tento zdánlivě banální a vnějškový fakt má ovšem své důležité politické důsledky. Neznamená totiž nic jiného a nic víc, než že nebude-li budoucí evropské uspořádání založeno na plném vědomí této propojenosti a svázanosti, nemůže nakonec přinést úspěch nikomu. Nelze si prostě natrvalo představit Evropu, která sice není rozdělena železnou oponou, ale je rozdělena na Evropu stabilní, prosperující a sjednocující se a na Evropu méně stabilní, méně prosperující a nesjednocující se. Jako nemůže být natrvalo v jedné polovině pokoje teplo a v druhé zima, nemohou vedle sebe natrvalo existovat dvě různé Evropy, aniž by na to doplatily obě, a to dokonce víc ta stabilnější a lépe prosperující. Není tomu tedy tak, že sjednocující se část Evropy utrpí svým rozšířením, ale právě naopak: dlouhodobě utrpí jedině svým nerozšířením. Vždyť dnes má Evropa jako civilizační fenomén šanci, kterou v celé své dosavadní historii neměla: uspořádat sebe samu na principu dohovoru všech se všemi, na principu rovnoprávnosti, na principu mírové a demokratické spolupráce. Promarní-li tuto šanci ve jménu krátkodobých, veskrze partikulárních, a dokonce převážně jen hospodářských zájmů, doplatí na to jako celek: otevře tím totiž dveře v obou svých polovinách všem, kteří mají raději konfrontaci než dialog a kteří se raději vymezují proti jiným než vedle nich. Nemá smysl si namlouvat, že lidé tohoto typu už dnes neexistují. Čili: nevybudují-li zavčas vnitřní strukturu Evropy jako jediné politické entity demokraté, začnou ji budovat jiní a demokratům pak zbydou jen oči pro pláč. Démoni, kteří tak neblaze poznamenali dosavadní evropské dějiny - a nejhůř ve dvacátém století! ů, čekají na svou chvíli. Zapomenout na ně kvůli nějakým fondům, kvótám a tarifům by byla tragická chyba. Evropská unie je bezprecedentním pokusem vytvořit z Evropy jediný demokratický a solidární prostor. Vím, že ani ona, ale ani Severoatlantická aliance se nemohou ze dne na den otevřít všem, kteří usilují o členství v nich. Co však udělat nepochybně mohou a co by měly udělat dřív, než bude pozdě, je dát celé Evropě jako hodnotovému tělesu jednoznačnou jistotu, že nejsou uzavřenými kluby, a zformulovat jasnou a konkrétní koncepci svého postupného rozšiřování, která by obsahovala nejen určitý časový harmonogram, ale která by vysvětlila i jeho logiku. Od pádu železné opony uplynulo dlouhých šest let a nemá smysl si skrývat, že se v tomto směru ů přes některé slibné dílčí kroky - stalo zatím poměrně málo. Přejděme však od věcí spíš vnějších k věcem zásadním. Jednou z velkých evropských tradic - tradic, na které jako by Evropa v první půli dvacátého století stále hlouběji zapomínala - je idea svobodného občana jako zdroje veškeré moci. Poučena hrůzami, k nimž vedl fanatický nacionalismus, rozpomenula se po druhé světové válce svobodná část Evropy na tuto evropskou tradici a založila na ní své usmíření a svou spolupráci. A i když evropská integrace začínala především jako integrace hospodářská, bylo zřejmé, z jakých politických východisek roste a k jakým politickým cílům směřuje: šlo tu přece o velkou renesanci občanského principu jako jediného možného základu vskutku mírové spolupráce národů. Neběželo tu tedy o to potlačit národní svébytnost či národní cítění, které je ostatně jedním z přirozených rozměrů každé lidské identity, ale o to vymanit člověka ze zajetí nacionálního kolektivismu, tohoto zdroje všech nesvárů a zotročitele lidské individuality. Možná to zní paradoxně, ale evropské sjednocování nebylo a není omezováním svobody ve smyslu vyvlastňování určitých práv občana stále mu vzdálenější mocí, ale právě naopak: je to proces prohlubování této svobody, a to nejenom v tom smyslu, že je člověk osvobozován od strachu z jiných, ale i v tom smyslu, že se jeho občanské seberealizaci otevírá stále větší prostor. Zdá se mi, že teprve dnes, kdy nastává nové kolo jednání Evropské unie o její budoucnosti a kdy se mimo jiné jedná o její společné zahraniční a bezpečnostní politice, si Evropané a evropští politici začínají v celém rozsahu uvědomovat tento hluboce politický rozměr evropského sjednocovacího procesu. A nejsem si zcela jist, zda se někteří z nich trochu nelekají velikosti díla, které bylo započato a jehož hlubinný smysl se právě teď začíná tak názorně vyjevovat. Tento úlek, existuje--li, je o to nebezpečnější, že se objevuje přesně ve chvíli, kdy má Evropa šanci, o níž jsem mluvil před chvílí, totiž uspořádat na demokratických zásadách poprvé ve svých dějinách sebe samu jako celek. Jak tomuto úleku čelit? Kde vzít odvahu ke vskutku velkorysým řešením? Jak překonat své okamžité a veskrze partikulární zájmy ve jménu lepší budoucnosti celého kontinentu? Podle mého názoru stačí poměrně málo. Totiž rozpomenout se na hymnu Evropské unie. Anebo nenabízí snad odpověď na tuto otázku Schillerova Óda na radost, v níž se jasně praví, že život v posvátném kruhu svobody vyžaduje přísahu a závazek samotnému äsoudci nad hvězdami"? Co jiného to znamená, než že svoboda a odpovědnost jsou jen dvěma stranami téže mince a že svoboda je myslitelná jen tehdy, je-li založena na odpovědnosti k autoritě, která nás přesahuje! Idea metafyzicky zakotvené odpovědnosti je jednou z hodnotových os evropské tradice. A zdá se mi, že ona chvíle soumraku jako příležitosti k sebereflexi nás dnes přímo vybízí k tomu, abychom se rozpomněli právě na tuto evropskou tradici a abychom si jasně přiznali, že jsou hodnoty, které přesa hují náš okamžitý zájem, a že nejsme odpovědni jen své straně, svým voličům, svým lobby či svému státu, ale vlastně celému lidskému rodu, včetně těch, kteří přijdou po nás, a že v poslední instanci bude o hodnotě našich činů rozhodnuto jinde než v okruhu smrtelníků, kteří nás obklopují. V řeči dnešního světa to neznamená nic jiného a nic víc než přiklonit se v různých dilematech k hlasu, který k nám doléhá z hlubin našeho svědomí. Poněkud nadneseně by se dalo říct, že úkolem Evropy je dnes znovu nalézt své svědomí a svou odpovědnost. A to v tom nejhlubším slova smyslu. To znamená nejen odpovědnost za svou vlastní politickou architekturu, ale i odpovědnost za svět jako celek. Všichni přece víme, jaké civilizační hrozby se nad dnešním světem vznášejí. Všichni víme, že zdroje naší planety jsou omezené a že idea nepřetržitého hospodářského růstu musí dříve či později na tyto meze narazit. Všichni víme o prohlubující se propasti mezi závratně rostoucí populací chudých a stagnující populací stále bohatších. Všichni víme, jak ničíme přírodu, vzduch i vodu. Všichni víme, kolik potenciálních konfliktů dříme uvnitř dnešního lidstva, kdy jediná globální civilizace tlačí stále těsněji k sobě lidi různých kulturních okruhů, a nutně tím probouzí jejich vůli hájit svou svébytnost proti jejímu zestejňujícímu tlaku. Ale co děláme pro to, abychom tyto hrozby odvrátili nebo jim čelili? Obávám se, že velmi málo. Zavíráme se do svých ulit a uklidňujeme se myšlenkou, že nás se to všechno netýká. Jako bychom zcela zapomínali na onoho äsoudce nad hvězdami", kte rého připomíná evropská hymna. Jako bychom - neustále mluvíce o Evropě - zcela zapomínali na jeden z pilířů evropské duchovní tradice, kterým je univerzalismus, totiž příkaz myslet na všechny, počínat si tak, jak by si měli počínat všichni, a hledat řešení pro všechny přijatelná. Lidstvo vstupuje do éry multipolární a multikulturní civilizace. Evropa už dávno není dirigentem celosvětového orchestru. Ale to neznamená, že svou roli dohrála a už nemá co říct světu. Nabízí se jí nový úkol, a tím i nový obsah vlastní existence. Tímto úkolem není už šířit - ať už nenásilně nebo násilím - vlastní náboženství nebo vlastní civilizaci nebo vlastní vynálezy nebo vlastní moc. Ba není jím dokonce ani poučovat svět o tom, co je to právní stát, demokracie, lidská práva, spravedlnost. Bude-li Evropa chtít, může udělat něco skromnějšího, ale užitečnějšího: způsobem svého vlastního bytí posloužit jako příklad toho, že mnoho rozmanitých národů může v míru spolupracovat, aniž by tím ztrácely cokoliv ze své svébytnosti. Ukázat vlastním počínáním, že lze šetrně zacházet s planetou, na níž je nám dáno žít, a že lze myslet i na generace, které přijdou po nás. Předvést, že lze pokojně soužít s jinými kulturními světy, aniž by se člověk či stát kvůli tomu musel zříkat sebe sama a své pravdy. Ale nejen to. Bude-li Evropa chtít, má ještě jednu možnost: rozpomenout se na své nejlepší duchovní tradice a na kořeny těchto tradic, hledat, co mají společného s kořeny jiných kultur a civilizačních okruhů, a spolu s jinými hledat ono společné spirituální a mravní minimum, kterým by se měli všichni řídit, aby mohli žít vedle sebe na jedné Zemi a společně čelit všemu, co jejich společný život na této Zemi ohrožuje. Úkolem Evropy už není a nikdy nebude ani vládnout světu, ani v něm násilím šířit svou představu blahobytu a dobra, ani mu vnucovat svou kulturu, ba ani ho poučovat. Jediné, co může být jejím smysluplným úkolem v budoucím století, je být co nejlépe sama sebou, to znamená vzkřísit a promítat do svého života své vlastní nejlepší duchovní tradice, a tím se tvořivě spolupodílet na tvorbě nového způsobu světového soužití. Nejvíc pro svět uděláme, budeme-li si prostě počínat tak, jak nám naše svědomí káže, to jest tak, jak si myslíme, že by si měli počínat všichni. Možná tím budeme někoho inspirovat, možná nikoliv. Ale to je přesně to, s čím prostě nesmíme kalkulovat. Myšlenky, že nemá smysl chovat se v souladu s imperativem přicházejícím shůry, když se tak jiní beztak nechovají či chovat nebudou, je sice těžké se vzdát, ale je to možné. A není vyloučeno, že je to vůbec to nejlepší, co může Evropa udělat i pro sebe samu, pro obnovu své identity, pro svůj vlastní nový rozbřesk. Vzít pokorně a neokázale na svá bedra kříž tohoto světa, a následovat tak příklad toho, v něhož po dvě tisíciletí věří a jehož jménem napáchala i tolik špatného, může však Evropa asi jen tehdy, když se nejprve na chvíli zastaví a zamyslí se sama nad sebou. Tedy když naplní tím nejlepším možným obsahem pojem soumraku, kterému prý vděčí za své jméno. Děkuji vám za pozornost. Mezinárodní konference NATO varšava 21. 6. 1996 Páni prezidenti, páni ministři, páni generálové, vážení přítomní, komunistický puč v mé zemi v roce 1948 ničím nepřipomínal krásné baletní představení, které jsme před chvílí zhlédli. Bylo to brutální vítězství temných sil nad svobodou a demokracií v samém centru našeho kontinentu, vítězství, které tak jako mnohé jiné děje v české či československé historii významně poznamenalo situaci celoevropskou. Toto vítězství bylo i bezprostředním impulsem k tomu, aby západní demokracie založily Severoatlantickou alianci jako svazek určený ke své obraně proti dalšímu šíření totality a dalším možným pokusům sovětského vedení podmaňovat si svět. Vznik Aliance měl dvě dimenze: svou ideu, totiž myšlenku společné obrany hodnot demokratického západního světa proti jakémukoliv jejich ohrožení, vtělenou do Washingtonské smlouvy, a reálný stav věcí, který k této ideji vedl. Tento stav byl dán hrozbou sovětské a komunistické expanze. Existenci strategické hrozby, tedy faktickému stavu věcí, muselo být proto podřízeno všechno další. Tím si lze vysvětlit, že byly doby, kdy NATO muselo přijmout i země, které by tehdy těžko bylo možné považovat za skutečně demokratické. Ohled na míru, v jaké se tyto země drží chráněných hodnot, musel však ustoupit jejich strategickému významu. Reálný stav věcí se po čtyřech desítiletích radikálně změnil a ten typ ohrožení, který vedl ke vzniku Aliance, s pádem železné opony pominul. Leckoho to vede k otázce, zda má Aliance ještě dnes vůbec nějaký smysl. Kdo se takto táže, přihlíží pouze k druhé dimenzi vzniku Aliance, totiž k okolnostem, jež k němu vedly, a přehlíží dimenzi první, tedy samu její ideu. Jsem spolu s vámi všemi hluboce přesvědčen, že Aliance i nadále svůj smysl má. A to prostě proto, že změna poměrů neodsouvá její ideu na smetiště dějin, ale právě naopak: novým způsobem ji aktualizuje a přímo vybízí k její renesanci a k jejímu tak říkajíc čistému, tedy pouhým strategickým zájmům nepodřízenému naplnění. Se ztrátou mocného a jasně lokalizovatelného strategického protivníka mizí totiž i důvody k tomu, aby reálný stav věcí nutil tento svazek v dílčích případech slevovat z hodnot, které chrání, či ustupovat od svých základních principů, ale vybízí ho naopak k tomu, aby tyto principy teprve teď naplno osvědčil. Ano: vždyť vlastně teprve dnes má Aliance šanci stát se vskutku a plně tím, čím podle Washingtonské smlouvy má být, totiž otevřeným svazkem všech demokratických zemí euroatlantického regionu chránícím tento prostor a hodnoty, které sdílí! Nejde tedy o to její základní ideu měnit, ale naopak jí dát nový život. Domnívám se, že přesně toto by mělo NATO už v tomto roce znovu a naprosto jasně deklarovat. Je to nutné z mnoha důvodů, mimo jiné i proto, aby nikdo, kdo členské země Aliance nechce ohrožovat, neměl sebemenší důvod se jí bát nebo se strachem z ní účelově politicky pracovat. Jak rychle klesá nebezpečí globálního konfliktu, tak rychle - bohužel - roste nebezpečí konfliktů regionálních. Konec svěrací kazajky mocenských bloků či jednoty vyvolané společným ohrožením otevírá prostor různým dílčím konfrontacím. Těchto konfrontací může přibývat, nebude-li zavčas vybudován nový a pevný bezpečnostní pořádek v Evropě. NATO by se tedy mělo podle mého názoru znovu a jasně definovat jako hlavní garant vnitřní stability poměrů a vnitřního míru uvnitř euroatlantického prostoru. Zároveň by mělo sebe samo a svou doktrínu maximálně přizpůsobit této nové situaci, to jest úkolu operativně čelit nebezpečí regionálních a lokálních konfliktů. A to - za jistých přesně stanovených podmínek - i za hranicemi svých členských států, jak se tomu stalo nedávno v Bosně a Hercegovině. Myslím, že koncept vytvořit CJTF jde přesně tímto směrem a je třeba ho maximálně podporovat. Ale nejde jen o to. Konflikty v prostoru bývalé Jugoslávie, ale i na mnoha jiných místech, například na Blízkém východě, jasně ukazují, že dnes stále zřetelněji mizí ostrá hranice mezi lokálním ozbrojeným konfliktem a terorismem. Zdá se mi proto, že by NATO mělo přemýšlet také o tom, zda a jak by mohlo v budoucnosti čelit i tomuto druhu bezpečnostního rizika, druhu, který může hrát v nadcházejících letech a desítiletích stále významnější roli. Nevyhnutelné rovněž je, aby v duchu své základní smlouvy Aliance znovu a jasně řekla, že je otevřena všem zemím euroatlantického prostoru, které s ní sdílejí společné hodnoty a které chtějí a jsou připraveny je v jejím rámci bránit. Domnívám se však, že to samo už dnes nestačí. Aliance bude muset v dohledné době jasně říct, jak se míní rozšiřovat, o koho a kdy. Měla by vyložit předpokládaný harmonogram svého rozšiřování a především jeho logiku. Každý soudný člověk chápe, že nechce-li Aliance riskovat ztrátu své schopnosti jednat, nemůže se naráz a v jednom dni rozšířit o všechny země, které mají o členství zájem. Nicméně nikdo by neměl mít důvod k pocitu, že přijetím té či oné země proces rozšiřování končí. Všichni by měli mít jistotu a perspektivu, všichni by měli znát kritéria, která na ně budou kladena, a všechny racionální důvody, proč se s tím či oním počítá dříve a s tím či oním později. K formulaci toho všeho nepochybně přispějí i první poznatky z počatého individuálního dialogu NATO s jeho partnery. Vím, že existuje pestrá paleta pochybovačů o smyslu a účelnosti rozšiřování Aliance a že tito pochybovači operují pestrou paletou argumentů. Nebudu s nimi polemizovat. Dovolím si říct na jejich adresu jediné: pochybovat o smyslu rozšiřování Ali ance znamená buď pochybovat o samotné její ideji, anebo chtít konzervovat situaci, která se vytvořila v době studené války, a odmítat fakt, že dnes už žijeme v jiném světě. Velkým tématem této doby je vztah NATO a Ruské federace, respektive celého Společenství nezávislých států. Myslím, že je na světě opravdu málo lidí, kteří by si nepřáli ty nejlepší možné partnerské vztahy mezi těmito dvěma velkými tělesy, vztahy, které mohou být dokonce i nějak formalizovány, čímž by byl vyjádřen a stvrzen zásadní význam, který mají v dnešní globálně propojené civilizaci. Bez dobré spolupráce euroatlantického regionu s ohromnou a vlivnou euroasijskou mocností, kterou je a vždy bude Ruská federace, mocností, která má velkou gravitační sílu a své vlastní bezpečnostní partnery, si lze světový mír skutečně stěží představit. Tyto dvě entity spolu mohou ovšem tvořivě spolupracovat a budovat stále hlubší partnerství jen tehdy, budou-li obě jasně definovány, jasně ohraničeny a budou-li navzájem plně ctít svou identitu. Existence rozostřených hranic mezi jednotlivými regionálními společenstvími či existence různých pásem zemí, které nevědí, kam patří, je vždycky tou nejlepší cestou k neklidu, nestabilitě, boji o vliv, vzájemnému podezírání a posléze k potenciální konfrontaci. O tom, kam který stát či národ patří nebo se cítí patřit nebo chce patřit, by měly rozhodovat především tyto státy či národy samy. Stejně tak různá regionální společenství se mohou a musí definovat sama. Nikdo jiný nemá právo to dělat za ně, či mít dokonce v této věci právo veta. Vskutku funkční a stabilní může být jen takový pořádek, který je spravedlivý, a který tudíž respektuje vůli všech, tedy i těch malých, a vnímá jejich bezpečnostní zájmy. Rozhodují-li velcí a mocní o osudu malých a méně mocných, pak to nikdy nevede k míru, ale vždycky k válce. Hrůzné dějiny dvou světových válek nás o tom, myslím, dostatečně poučují. Myslím si, že Aliance by měla v dohledné době a naprosto jednoznačně toto všechno Rusku říct. Tedy jak to, že s ním chce vytvářet nejlepší myslitelné partnerské vztahy, tak to, že podmínkou tvorby takových vztahů je, aby každý z partnerů věděl, kým je, a nepokoušel se tomu druhému předepisovat, jak má sám sebe definovat či kdo k němu patří či smí patřit. Vycházet z ideje, že NATO by se nemělo rozšiřovat, protože by tím ohrožovalo bezpečnostní zájmy Ruska, znamená de facto říkat, že NATO je namířeno proti Rusku a ruské obavy jsou legitimní. Takové uvažování ovšem nevede do budoucnosti, ale do minulosti, nevede k míru, ale ke konfrontaci. A to bez ohledu na to, zda takto někdo mluví v Rusku, v západní Evropě, ve východní Evropě nebo v Americe. Dámy a pánové, vážení přítomní, blíží se doba, kdy si připomeneme padesáté výročí komunistického puče v Československu, jakož i doba, kdy bude Severoatlantická aliance slavit padesáté výročí svého vzniku. Zajisté se na mne nebudete zlobit, když jako představitel České republiky skončím své vystoupení přáním, aby má země toto výročí oslavovala už jako plný člen společenství, k jehož vzniku dal její trpký osud bezprostřední impuls. Jako občané země, která leží v samém středu Evropy a je tradiční křižovatkou evropských dějin, jsme zažili začasté velmi smutné věci, které poznamenaly osud celého kontinentu. Nenastal čas k tomu, aby se u nás děly i věci, které naopak budou otevírat celé Evropě cestu k lepší budoucnosti? Byl bych šťasten, kdybych vás všechny mohl za rok uvítat v Praze. A už teď vám slibuji nejen to, že byste měli stejně dobré podmínky k jednání, jaké nám připravili naši milí polští hostitelé, kterým za jejich pohostinství srdečně děkuji, ale i to, že byste mohli zhlédnout i neméně dobrý balet. Děkuji vám za pozornost. Čestný doktorát Trinity College dublin 26. 6. 1996 Paní prezidentko, pane rektore, dámy a pánové, uvažuji-li o tom, co spojuje krásnou a slavnou zemi, v níž se dnes - dík přízni osudu - poprvé v životě ocitám, se zemí, která je mým domovem, napadají mne tři základní věci. Za prvé to je keltská minulost. Do Irska přišli přece kdysi Keltové od nás, ze své kontinentální pravlasti, k níž patřily i české země. A i když v naší zemi - na rozdíl od Irska - byli postupně podmaněni a posléze asimilováni jinými kmeny, přesto mnozí vnímaví lidé u nás cítí dodnes v našem společném duchovním povědomí cosi z jejich odkazu. Svědčí o tom zesílený zájem o keltskou kulturu, inspirace, kterou v ní nalézá naše výtvarné umění či hudba, jakož i jistá nechuť některých filozofujících osobností redukovat naši národní sebereflexi na motivy pouze slovanské a jejich potřeba hledat v naší keltské minulosti jeden z rozměrů naší soudobé spirituality a vůbec vztahu ke světu. Druhou věcí, která je nám společná, je historický fakt, že jako malé národy jsme vlastně po dlouhá staletí byli nuceni znovu a znovu hledat svou identitu a bojovat o své místo na slunci v prostředí, jemuž dominoval velký soused. Třetí věcí, která nás asi spojuje, je zvláštní a zesílený význam, který měla v našich dějinách kultura. Tyto tři věci spolu ovšem navzájem souvisejí: osobitá duchovnost a jedinečný význam kultury a umění v životě jsou přece charakteristické právě pro Kelty. A zvláštní společenský význam kultury bezprostředně souvisí i s osudem malého národa věčně bránícího svou svébytnost: vždyť právě v kultuře a v jazyku se tato svébytnost osvědčuje! A kde jinde než právě v oblasti ducha může a musí hledat malý národ svou identitu, a tudíž i zdroj energie k zápasu za její práva? Tato kulturnost neznamená pouze, že více lidí píše a čte nebo že více lidí na něco hraje a více lidí je poslouchá. Znamená cosi víc: určitý typ zvýšené citlivosti k obecným věcem tohoto světa, zesílený smysl pro vše, co ho ohrožuje, určitou předvídavost či aspoň hlubší vědomí souvislostí. Ostatně nepocházeli snad dva z největších autorů dvacátého století, kteří naprosto zásadním způsobem reflektovali existenciální situaci moderního člověka, právě z našich zemí? Mluvím samozřejmě o Samuelu Beckettovi a Franzi Kafkovi. Příbuznost mezi námi, o níž jsem se tu jen velmi stručně zmínil, mne snad opravňuje k tomu, abych využil dnešní příležitosti k malé úvaze o dnešní Evropě z hlediska, které by nám snad mohlo být navzájem blízké, totiž z hlediska národa, který je sice malý, ale který má - do jisté míry právě proto - onen zvýšený smysl pro duchovní či kulturní dimenzi věcí a který také - vybaven svými trpkými historickými zkušenostmi - silněji vnímá historické naděje i historická nebezpečí kontinentu, na němž žije. Lidé, kteří před pěti tisíci lety budovali jednu z nejznámějších irských staveb, totiž fascinující mohylu v Newgrange, vytvořili v překladu nad vchodem otvor, jímž krátký okamžik během zimního slunovratu může do hrobky proudit sluneční světlo. Paprsek procházející tímto otvorem chápu jako spojnici člověka s věčností, nekonečnem a absolutnem, na jehož pozadí se odvíjí vše pomíjivé. Je to připomínka, že nic, co se jednou stalo, se nemůže odestát, že každý lidský život i čin je událostí, která se navěky zapsala do dějin bytí, a navěky je tudíž nějak změnila, dík čemuž lze každou lidskou existenci považovat za věčnou. Což je sice velkolepý zdroj naděje a smyslu, ale zároveň nesmírný závazek či výzva k odpovědnosti. Vědomi si toho, musíme se chovat tak, abychom obstáli i v jiných očích než jen v nedokonalých očích svých smrtelných bližních, totiž v dokonalých očích věčnosti, nebo, chcete-li, vševědoucího. I obdivuhodný pokus o sjednocení Evropy na principech mírové spolupráce a spravedlnosti, tedy rovnosti všech, velkých i malých, jehož jsme dnes svědky, je budováním velké a složité stavby, stejně důmyslné, jakou je mohyla v Newgrange. Myslí však aspoň někdo z tisíců projektantů a stavitelů tohoto grandiózního díla na otvor, který by toto dílo propojoval s tím, co je nekonečně přesahuje, co mu však zároveň jediné může dávat skutečný smysl? Nemohu si nevzpomenout na českého básníka Vladimíra Holana, který kdysi napsal, že äbez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví". Má tedy - jinými slovy - tato obdivuhodná evropská stavba svou transcendentálu? Nejsem si tím zcela jist. Ano, všichni dobře víme a dokážeme ze spánku jmenovat základní hodnoty, které spojují tolik rozmanitých evropských zemí a z nichž vyrůstá i jejich současná integrace. Jsou to demokracie, právní stát, respekt k lidským právům, občanská společnost, tržní hospodářství. Proč ale tyto hodnoty vlastně vyznáváme a máme vyznávat? Jen proto, že jsme se na nich shodli jako na něčem, co je pro všechny výhodné? Mám pocit, že tu jde a musí jít o cosi víc než o pouhý smluvní vztah. A že se to bohužel čím dál víc jako pouhý smluvní vztah jeví. Jakoukoli smlouvu, která má být vskutku účinná a u níž je naděje, že bude všemi respektována, lze totiž uzavírat jen tehdy, je-li tu cosi společného už před ní. Cosi, co třeba zůstává neartikulováno či co se zdá být samozřejmé, bez čeho však nemůže smlouva vůbec fungovat, protože jedině toto nevyslovené, které je tu předem, umožňuje, aby smlouvající vůbec chápali, o čem jejich smlouva je a k čemu je zavazuje. Jinými slovy: právnímu vztahu či řádu musí předcházet vztah či řád mravní, který jediný mu dává smysl a skutečnou závaznost. Přičemž ani tento mravní řád nelze redukovat na věc pouhé ämravní smlouvy". Jeho kořen je totiž vposledku vždycky metafyzický. Ano, kdesi za všemi úmluvami musí být i to, co se nazývá svědomím a odpovědností. A co jiného je svědomí a odpovědnost než určitý vztah člověka k tomu, co ho přesahuje, tedy k nekonečnosti a věčnosti, k transcendentnu či k tajemství světa, k řádu bytí či k vševědoucímu? Mám dojem, jako by se Evropané stále víc zdráhali se k tomu přiznat. Jako by to byla pro ně stále víc jen věc jakéhosi privátního rozmaru či osobního hobby, která nepatří na veřejné jeviště politiky. Tento stydlivý vztah k transcendentále vlastního snažení je velmi nebezpečný. Je to totiž něco podobného, jako kdyby stavitelé gotické katedrály zapomněli, že stavějí katedrálu, a začali si myslet, že stavějí jen dům, který má být vysoký, pevný a do něhož se musí vejít hodně lidí. Jejich dílo by za takového stavu jejich mysli ovšem nutně přestávalo být katedrálou a postupně by se proměňovalo ů jako v nějaké pohádce - v pouhou hromadu kamení. Víte zajisté, o čem mluvím. Chci říct, že sjednocující se Evropa musí znovu nalézt, uvědomit si a určitým způsobem artikulovat svou duši či svého ducha, svou ideu, svůj smysl a svůj vnitřní étos. Musí pohlédnout sama sobě do tváře, znovu pochopit sílu všech svých dobrých tradic i nebezpečnost všech svých tradic špatných, provést skutečnou sebereflexi a posléze nalézt své poslání. Věřím, že poslání má. Tímto posláním je podle mne ztělesnit vlastním způsobem bytí ten typ odpovědnosti za svět, který jedině může náš svět zachránit. Tím neříkám, že Evropa svět zachrání. Říkám jen, že je třeba začít u sebe. Neznamená to vymýšlení žádné nové ideologie. Znamená to pouze vrátit se k autentickému smyslu a obsahu duchovního bohatství, které ve svých dějinách Evropa vytvořila. Ve chvíli, kdy Evropská unie projednává složité institucionální, byrokratické, hospodářské, finanční, technické a další aspekty své vlastní budoucnosti, ve chvíli, kdy se v ní začíná mezi obyvateli šířit pochybnost o smyslu celého sjednocovacího díla, a ve chvíli, kdy se vaše země ujímá v Unii předsednictví, volám tu po jediném: aby se Evropané trochu hlouběji zamysleli nad samotným historickým smyslem svého velkolepého sjednocování, aby hledali jeho skutečný a nejhlubší důvod i jeho širší poslání, aby se zamysleli i nad svým vztahem ke světu jako k celku, k jeho budoucnosti, k přírodě a k velkým ohrožením, která se nad dnešním lidstvem vznášejí. V duchu vlastního univerzalismu by si měla Evropa uvědomit, že otázka evropská je otázkou lidskou a otázkou světovou. A svou duši by měla hledat ve své odpovědi na tuto otázku. Způsob, jak pochopíme úkol, který máme jako obyvatelé této planety, bude i odpovědí na to, kým jsme a jaká je či může být duše Evropy. Přimlouvám se prostě za to, abychom nezapomínali na onen otvor nad vchodem, který propojuje naši stavbu s vesmírem. Paní prezidentko, pane rektore, vážení přítomní, děkuji vám za pozornost, děkuji vám za příležitost k vám promluvit a děkuji vám za poctu, které se mi dnes dostává na této slavné univerzitě, jež dala světu tolik významných osobností a jež je duchovním centrem tohoto okouzlujícího města Jamese Joyce. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky praha 23. 7. 1996 Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci, vážená vládo, dovolte mi, abych nejprve vám, paní poslankyně a páni poslanci, co nejsrdečněji poblahopřál k vašemu zvolení do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Přeji vám i nám všem, aby se vám práce dařila a abyste měli dobrý pocit, že každým svým novým rozhodnutím přispíváte k upevnění naší demokracie, a tím i k rozvoji svobodného a spokojeného života všech našich spoluobčanů. Dnes před vás předstoupí nová vláda se svým programovým prohlášením. Její složení i její program jsou výsledkem dlouhých, důkladných a odpovědných koaličních jednání, o jejichž vedení jsem požádal Václava Klause. Učinil jsem tak poté, co jsem se ujistil, že má důvěru všech tří potenciálních koaličních partnerů, a poté, co jsem získal naději, že koaliční vláda, která z těchto jednání vzejde, byť menšinová, by se mohla za jistých okolností a podmínek těšit i podpoře nejsilnější opoziční strany. Navržení členové vlády splňovali všechny podmín ky, které museli podle zákona splňovat, a proto jsem mohl vládu jmenovat v tom složení, jaké mi bylo jejím předsedou navrženo. Mohl jsem tak ale s klidným svědomím učinit i proto, že jde podle mého názoru o kvalifikovaný a personálně dobře složený tým. Za obzvlášť důležité považuji, že nová vláda chce navázat - v souladu s většinovým míněním nové Poslanecké sněmovny - na zahraničněpolitickou orientaci vlády předchozí a dělat vše pro to, aby se naše republika brzy a pevně včlenila do integrující se demokratické Evropy. Pokud jde o vnitřní politiku, potvrzuje program vlády nejen její úmysl dále upevňovat právní stát, posilovat bezpečnost země i občanů a pokračovat v ekonomické transformaci a vést ji k jejímu zdárnému dovršení. Ke své radosti z něho vyrozumívám, že se vláda chce ve zvýšené míře věnovat i těm oblastem, jejichž transformace dosud poněkud pokulhávala. Mám tím na mysli velký soubor úkolů ve sféře veřejných zájmů, jako je racionalizace státní správy, posílení samosprávy o chybějící regionální článek a s tím související decentralizace přerozdělování; mám tím na mysli systémové změny v oblasti zdravotnictví, školství, dopravy a bytové politiky; mám tím posléze na mysli oddělení důchodového pojištění od státního rozpočtu a podporu obecně prospěšných organizací. To všechno jsou úkoly, jejichž plnění by mělo dále posilovat prvky společenské solidarity, spoluvytvářet příznivé prostředí pro rozvoj občanské společnosti a umožňovat postupné přenášení dalších pravomocí z centra na jiné sub jekty, schopné je vykonávat operativněji, úsporněji a za širší účasti občanů. Jsem si jist, že tyto cíle jsou blízké i mnoha opozičním poslancům, a už proto pevně věřím, že nová vláda získá vaši důvěru. Věřím v to tím spíš, že by to odpovídalo politickým dohodám, které byly za mé přítomnosti bezprostředně po volbách uzavřeny mezi představiteli stran současné koalice a nejsilnější opoziční strany a které se dosud dařilo plnit. Nepůjde a nemůže jít pochopitelně o podporu automatickou: své kroky vám bude muset vláda vždy znovu vysvětlovat, obhajovat je před vámi a případně uvádět do souladu s vaším míněním. Tak to ale v zastupitelské demokracii chodí, ba vyplývá to přímo z její podstaty, a já nepochybuji o tom, že vláda je na to připravena. Nebylo by vůbec přirozené, kdyby poslanci dnešní opozice souhlasili se vším, co se praví v programovém prohlášení vlády. Na druhé straně je ale zřejmé, že má-li jakákoli opozice vůbec jako opozice působit, je nutné, aby tu nejprve existovala nějaká vláda, k níž by se pak mohl někdo jako opozice vztahovat. A to se za daného stavu věcí asi stěží podaří, nezíská-li vaši důvěru vláda, která před vás dnes předstupuje. Jinými slovy: věřím ve váš státotvorný rozum. Děkuji vám za pozornost. Latinskoamerický parlament sĂo paulo 19. 9. 1996 Pane předsedo Latinskoamerického parlamentu, dámy a pánové, vážení přítomní, když jsem vstupoval do této krásné budovy, v níž mám tu čest vás dnes oslovit, viděl jsem známou Alej stínů. Slova alej a stín se mi tradičně spojují s představou klidného usebrání a zamyšlení; do stínu pod strom usedáme přece nejen proto, abychom si vydechli a odpočali od víru událostí, ale i proto, abychom se pokusili s určitým klidným nadhledem posoudit a zhodnotit to, co jsme právě prožili, a abychom se zamysleli nad hlubšími souvislostmi svých prožitků. Dovolíte-li, pokusím se teď o něco podobného. Má funkce mi otevřela nejen svět takzvané vysoké politiky, ale umožnila mi také poznat nejrůznější země a kontinenty této planety, seznámit se s jejich problémy, starostmi, atmosférou života v nich, hodnotami, které v nich lidé vyznávají. Tyto bohaté zkušenosti, za něž jsem vděčen Bohu, mne průběžně nutily zamýšlet se nad základními otázkami dnešního světa. Na mnoha nejrozmanitějších místech naší ze měkoule jsem se pokoušel své úvahy formulovat sám pro sebe a zároveň s nimi seznamovat ty, kdož mi naslouchali. Zdá se mi, že čas dozrál k tomu, abych se dnes - obklopen spolu s vámi Alejí stínů - pokusil stručně shrnout výsledky svých dosavadních úvah. Žijeme v době - a je to poprvé v dějinách lidského rodu ů, kdy je celá naše planeta pokryta a obepnuta jedinou civilizací propojující prakticky všechny lidi tisícerými nitkami společně sdílených pravidel komunikace a styků, modelů chování, civilizačních návyků, forem obchodu a tak dále a tak dále. Tato novodobá civilizace má své kořeny v Evropě, kde první duchovní předpoklady jejího rozvoje vznikly před dvěma tisíci lety kombinací tradice antické a spirituality židovské a křesťanské. K podstatě této civilizace, jak se během oněch dvou tisíciletí rozvinula, patří nejen idea dějinnosti, pokroku, rozvoje, hledání, objevování, představa, že člověk je pánem světa a je disponován k tomu, aby ho určitými racionálními způsoby popsal a ovládl, ale patří k ní zcela bytostně - vyrůstajíc ze samé její podstaty - i idea vlastního šíření, vlastní expanze, idea dobývání. Tento rys evropské a později euroamerické civilizace měl v dějinách nejrůznější projevy a jeden z nejtvrdších a nejdrastičtějších poznal před staletími právě váš kontinent. Ať se ale šířila tato civilizace jakkoli, jedno je zřejmé: nešířila se a poměrně rychle nepokryla celý svět jen dík různým historickým náhodám, ale šířila se ze samotné své podstaty. Soudobá civilizace má, jak všichni víme, tisíce výhod a dala člověku tisíce vymožeností, od neuvě řitelného rozvoje vědy a techniky, závratně rozšiřujících okruh lidského poznání a prohlubujících jisté stránky toho, čemu by se dalo říct životní komfort, až po kultivaci vzájemného soužití, jak je vtělena do moderní ideje lidských práv a demokracie. Zároveň má ale své velmi problematické stránky a důsledky. Člověk jako by nenávratně ztrácel to, co různé civilizace vždycky měly, totiž vztah k věčnosti a nekonečnu a z něho vyrůstající pokoru a odpovědnost, vztah ke světu jako celku, k jeho metafyzickému řádu, k zázraku stvoření, k Zemi, k veškerenstvu, k vlastní budoucnosti a k tajemství, do něhož je vržen. Jak neblahé důsledky mají tyto rysy moderní civilizace, můžeme dnes už velmi zřetelně pozorovat v podobě nejrůznějších ohrožení, od ekologických přes sociální, populační a kulturní až po obecně civilizační, jako je například terorismus, šíření drog či lidská depersonalizace ve světě gigantických moderních měst. O těchto ohroženích jsou napsány celé knihovny plné děsivých analýz a ještě děsivějších prognóz a pořádají se o nich tisíce konferencí včetně velikých summitů OSN. Existuje i bezpočet technických či systémových návrhů, jak tato ohrožení omezovat či jak jim čelit. Ale naděje, že se něco zásadně změní, je prozatím pramalá. Je to zvláštní, ale i to zřejmě patří bytostně k modernímu člověku: jeho schopnost poznání mu umožňuje jasnozřivě vidět, co všechno lidskému rodu hrozí, ale jeho schopnost či vůle tyto hrozby opravdu zásadně a v globálním měřítku odvracet je velmi malá. Za této situace máme jen dvě možnosti. Buď strčit hlavu do písku, globálními a dlouhodobými problémy se nijak osobně netrápit v naději, že za našeho života se nás ještě nijak katastrofálně nedotknou, a starat se o tento den či o zítřek, případně - jsme-li politici - o svůj image dnes či zítra v televizi či o své vítězství v nejbližších volbách. A na varovné výzvy či dotazy těch, kteří se tím vším trápí, odpovídat prostě tvrzením, že moderní věda nepochybně přinese další vymoženosti, které tyto problémy vyřeší. Druhou možností je přemýšlet o celé situaci vskutku vážně, byť s vědomím rizika, že se naše přemýšlení či výzvy, které z něho vzejdou, nemusí dočkat žádné odezvy. Přiznám se, že jsem pro tuto druhou cestu. A to je vlastně jeden z důvodů mých úvah, jimiž se pokouším - v rámci svých omezených sil - pravidelně čeřit hladiny apatie, které mne obklopují. A z toho rovněž vyplývá i hlavní téma mých úvah: Co lze vlastně dělat? Proč se zatím děje tak málo? Kde je třeba začít? Má-li v dnešních poměrech působit nějaký hlas seriózně, pak musí být založen pokud možno na vědeckých základech. Všechny návrhy na řešení základních problémů dnešní civilizace mají proto víceméně technický či systémový charakter: jsou hledána a navrhována různá důmyslná řešení, která mají tu výhodu, že by řešeními asi skutečně byla, ale tu nevýhodu, že je nikdo neuskutečňuje, protože sám způsob moderního života tomu brání a k těmto řešením, jsou-li v rozporu s životními návyky či okamžitými zájmy lidí, národů, komunit, podniků či různých lobby, neexistuje dostatečná vůle. A skutečně: ať zkoumáme kterýkoli jednotlivý problém, možnosti, jak se s ním vyrovnat, a důvody, proč se o to nikdo nesnaží, vždycky nakonec zjistíme, že celá věc beznadějně naráží na nedostatek vůle a vnitřní potřeby lidí, tedy na zábrany v oblasti lidského vědomí či ducha. To mne vede ke stále pevnějšímu přesvědčení, že obrat je možný jen tehdy, začne-li se něco měnit v samotné sféře ducha, ve vztahu člověka ke světu, v jeho pojetí životních hodnot, v jeho mentalitě, v typu jeho odpovědnosti. Jedině takové změny mohou zrodit vůli ke změnám v chování a posléze ke všem změnám systémovým. Proti těmto navrhovaným změnám tedy, jak patrno, vůbec nic nemám. Tvrdím pouze, že jejich uskutečnění je myslitelné jen jako důsledek něčeho podstatnějšího: změny životního postoje. A tu bohužel nezpůsobí žádný, byť sebelepší technický trik, administrativní opatření či systémová reforma. Cítím zkrátka, že na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Kristu už to může být jen jakási hluboká proměna či dokonce revoluce ve sféře lidského ducha, která může odvrátit různé nezadržitelně se blížící civilizační pohromy. Přitom by dnes taková změna, aby byla vskutku účinná, musela mít rovněž globální či univerzální charakter. O povaze takové proměny a okolnostech, které by ji mohly vyvolat, lze přirozeně jen spekulovat. Přesto bych rád něco poznamenal o tom, kde spatřuji možnou cestu k ní. Dnešní civilizace pokrývá sice celou zeměkouli a způsobuje, že téměř všude můžeme vidět tytéž výrobky, tytéž reklamy, tytéž televizní seriály, odbočky týchž mezinárodních bank či ohromných firem, že všude lze zachytit tutéž internacionální populární hudbu a mladí lidé nosí tytéž džíny, ale přes to všechno jde jen o velmi mladou, velmi tenkou a velmi povrchovou slupku života. Pod ní se skrývá mnoho vrstev velmi různých civilizačních, kulturních, společenských a politických tradic, jak se v různých prostředích formovaly po dlouhá tisíciletí, kdy žily tyto rozmanité světy odděleně, anebo kdy jejich vzájemné kontakty byly minimální. Soudobá civilizace by se tedy dala přirovnat ke společnému prostoru, v němž jsme sice všichni odsouzeni spolu žít, ale který nemění nic na tom, že jsme každý někým jiným. Ale nejen to: čím je nás víc a čím silnější je zestejňující tlak této civilizace, tím víc jako by nám začínala vzájemně vadit naše jinakost a tím silněji jako bychom cítili potřebu hájit svou jedinečnost proti všemu, co ji chce rozpustit v jakési kosmopolitní omáčce, a dokonce i proti všemu, co je prostě jen jiné. Tento stav, zvláště v souvislosti se závratným růstem populace, vede mnohé k tomu, že za jedno z největších možných ohrožení světa považují konflikt různých kulturních, náboženských či civilizačních světů nebo přímo celou kaskádu konfliktů mezi národy. Jinými slovy: paralelně s procesem celosvětové civilizační unifikace probíhá i proces protichůdný, kterým je nové probouzení národů a celých oblastí světa, jejich nový a začasté velmi agresivní zápas o svou svébytnost, svou nezaměnitelnou identitu, své tradice, své dějiny, své bohy, své zvyklosti, svou kulturu. Dalo by se říct, že čím jsme si všichni blíž a čím je zřejmější, že jsme všichni na jedné lodi, tím si zároveň začínáme být navzájem víc protivní. Přičemž je to právě tato společná civilizace, která nás tak nebezpečně stlačuje k sobě a provokuje tím všechny vzájemné animozity, která nám však zároveň nabízí k všeobecnému užití ty nejzázračnější moderní zbraně. Východiskem z tohoto stavu musí být tedy taková proměna ve sféře ducha, která nebude založena na násilném vnucení jedné duchovnosti všem duchovnostem jiným, jak tomu bylo při dobývání Ameriky a šíření křesťanství, ale která bude naopak ctít svébytnost všech jednotlivých duchovních, náboženských a kulturních tradic. Nic naplat: nenávratně vstupujeme do multikulturního a multipolárního světa, a kdo to nechápe, nechápe nic. Je ale vůbec myslitelné jakékoli vzpamatování člověka, jakákoli revoluce lidského ducha, jakákoli renesance lidské odpovědnosti ve světě takto pestrobarevném a multikulturním? Velmi rád čtu ve volných chvílích různé knihy o původu člověka, o jeho nejstarší historii, která je déle, než se donedávna soudilo, provázena religiozitou, o dějinách různých náboženství. A vždy znovu se mi při této četbě potvrzuje to, co cítím i při svých cestách po různých kontinentech, totiž že rozmanitá náboženství jsou si ve svých kořenech či východiscích navzájem podstatně bližší, než se dnes může zdát. Ať mají různí bohové jakoukoli podobu a jakékoli zvyky, ať se lidé k nim vztahují jakýmikoli rituálními či magickými způsoby, vždycky v nejhlubších kořenech všech věr a náboženství nalézáme totéž: připomínku, že nejsme těmi nejvyššími a nejmocnějšími, ale že svět má svůj vlastní tajemný řád, který nás nekonečně přesahuje a který bychom měli ctít. Že v tomto řádu se vše nějakým záhadným způsobem zapisuje, a proto nic, co se stalo, se nemůže odestát. Vše se naopak kdesi mimo nás zhodnocuje, což nás zavazuje k tomu, abychom byli odpovědni i tehdy, kdy nás nikdo nevidí, a i k těm, kteří přijdou po nás. Ze všech náboženství, a zvláště z těch nejstarších, vyplývá naše povinnost ctít Zemi, na které žijeme, a nezahrávat si svévolně s její nekonečně rozmanitou bohatostí, tvořící - jak by dnešní ekologové řekli - jediný propojený systém, který může být beznadějně narušen zásahem proti jedinému svému zdánlivě izolovanému článku. Ve všech náboženstvích je nějakým způsobem přítomen princip viny a trestu, to jest princip, že porušení řádu daného bohy se dříve či později musí člověku vymstít. Vědomí vyšší vůle, vyššího řádu, představa dobrých a zlých sil, stejně jako mnoho dalších velmi obvyklých náboženských či obecně kulturních představ, jak jsou uloženy například v mýtech či pohádkách, zrcadlí ty nejhlubší archetypální zkušenosti člověka se světem i se sebou samým. A celý mravní řád, tento základ a východisko jakéhokoli možného soužití lidí, má opět v různých nábožen stvích či různých etických kodexech, ať už psaných či zvykově předávaných, velmi podobná základní východiska a obsahuje velmi podobné imperativy: je třeba ctít autoritu řádu veškerenstva, respektive bytostí, které tento řád ztělesňují, a neodporovat jejich vůli, je třeba ctít rodinu a milovat bližní, nesmí se zabíjet, lhát a krást, hosta přicházejícího s dobrým úmyslem je třeba přátelsky přijmout, odříkání je ceněno víc než poživačnost a člověk je člověkem proto, že není živ jen chlebem, a tak dále a tak podobně. Vinou civilizačních okolností, o nichž jsem hovořil, ale i z mnoha jiných důvodů, je dnes často zdůrazňováno víc to, čím se různá náboženství a kultury navzájem liší, než to, co je jim společné. Rozdílná jména bohů, rozdílné liturgie, rozdílné rituály a zvyklosti jsou příčinou bezpočtu lokálních konfliktů a válek, zatímco rozmanité snahy o dialog mezi náboženstvími jsou dnes spíš jakousi exkluzivní záležitostí intelektuálů. Vede-li však cesta ze soutěsky, v níž se lidstvo ocitá, jedině prostorem obsáhlé duchovní obrody, pak to dnes už může být jedině obroda univerzální, založená na respektu k jednotlivým náboženským světům a vyrůstající z toho, co tyto světy spojuje. Zdá se mi prostě, že dnes už nestačí ani jen politicky smiřovat lidi různé víry, ani hledat v rámci nástrojů, které technická civilizace nabízí, jakési klíče k budoucnosti a tyto klíče pak různým kulturám nabízet. A tím méně lze kopírovat expanzi evropského a později euroamerického ducha, hodnotového světa, životního stylu a elánu, kterou se vy značoval vznik této civilizace. Jsem hluboce přesvědčen, že cesta vede jinudy. Je jí hledání společných kořenů lidské spirituality a religiozity, nová reflexe mravního řádu, který obsahují, a snaha promítnout univerzální mravní imperativy tohoto řádu do společně přijímaných norem a pravidel lidského soužití. Je třeba obnovit lidskou odpovědnost za svět. A taková odpovědnost musí být zakotvena metafyzicky. Toto úsilí ovšem už nikdy nemůže být úspěšné, bude-li si je kdokoli představovat jako úkol vnucovat svého boha všem jinověrcům. Úspěšné může být jen tehdy, pochopí-li lidé - velmi zjednodušeně řečeno ů, že mají jediného boha, byť by měl tisíc rozmanitých tváří, a že jejich povinností není obracet na víru ty, kteří ho nazývají jinak, ale naopak ctít jméno, které mu oni dávají. Nepochybně ode mne očekáváte, že tyto své velmi obecné úvahy promítnu do nějakých konkrétních politických námětů. Asi vás zklamu, ale i to, co řeknu o jejich politických konsekvencích, bude bohužel dost obecné. 1) Domnívám se, že mezinárodní společenství by mělo konečně a jasně říct, že dnešní svět už není a už nikdy nebude sférou zájmů jedné či dvou či tří velmocí, ale že je multikulturním a multipolárním společenstvím, v němž si musí být napříště všichni rovni, spolupracovat na věcech celosvětového zájmu a společnými silami čelit společným ohrožením. 2) Principy a pravidla této spolupráce by měly být založeny na jakémsi äspolečném minimu", totiž na tom vztahu člověka k sobě samému, k bližnímu, ke společnosti, k Zemi a ke světu, který je společný všem kulturním či civilizačním tradicím, spolutvořícím duchovní bohatství dnešního lidstva. Znamená to mimo jiné závazek, že zájmy obecné a všem společné a zájmy budoucích generací nesmí být natrvalo podřizovány zájmům okamžitým a partikulárním. 3) Z těchto tradic vyrůstá určitý obecný mravní řád a určitý typ lidské odpovědnosti za svět. Z této odpovědnosti pak vyplývá mnoho dalších věcí: odpovědnost za životní prostředí, za sociální spravedlnost, za kulturní rovnost, jakož i za společně uznané standardy lidských práv a normy demokratického společenského pořádku. 4) V budoucím uspořádání světa by mělo být systematicky posilováno rovnoprávné sdružování států a národů v určité regionální svazky, které by tvořily přirozený most mezi národním státem a světovým společenstvím. Tyto regionální svazky musí být navzájem zcela rovnoprávné a musí mít šanci rovnoprávně spolupracovat v rámci pravidel, která se společně zavázaly dodržovat. 5) To všechno by mělo mimo jiné ústit do zásadní a rychlé reformy OSN, v jejíchž orgánech by byly různé kontinenty a civilizační okruhy rovnoměrně zastoupeny, která by se zbavila zbytečné byrokracie, posílila svou moc, stala se nikoli spolkem vlád, ale vskutku organizací všech obyvatel naší planety, která by byla schopna přijímat v duchu globální odpovědnosti normy závazné pro všechny a která by měla i účinné nástroje k tomu, aby plnění těchto norem mohla v obecném zájmu vymáhat. Dámy a pánové, mám tu čest promlouvat jako první prezident na půdě Latinskoamerického parlamentu, o němž pevně věřím, že je velmi perspektivním zárodkem budoucí politické, hospodářské i kulturní integrace vašeho kontinentu. Pociťuji proto jako svou přirozenou povinnost zmínit se na závěr o tom, co se mi - jako člověku přijíždějícímu ze vzdálené a malé středoevropské země - jeví jako nejpravděpodobnější budoucí vklad Latinské Ameriky do budování lepšího světa, světa, v němž se člověk opět probudí do své odpovědnosti. Mnohokrát jsem se v různých zemích setkal s lidmi, kteří považují demokracii za ryze euroamerický vynález, který nelze exportovat do jiných částí světa, protože jim je tato idea cizí. Latinská Amerika je podle mého názoru jasným důkazem, že tomu tak není. Na vašem velkém, lidnatém a bouřlivě se vyvíjejícím kontinentu, který zápasí s problémy, o jakých Evropané nemají ani představu, vítězí demokracie nad diktaturou a lidská práva nad násilím, což vám umožňuje vaše problémy vskutku účinně řešit. Jste tedy důkazem, že žádné sociální či jiné problémy nemohou být záminkou k tomu, aby byli lidé drženi v nesvobodě, ale že naopak svoboda je předpokladem smysluplného řešení všech těchto problémů. S tím souvisí můj druhý dojem: zdá se mi, že váš kontinent je zároveň určitým varováním nejrozvinutějším zemím či poučením pro ně. U vás se totiž názorně ukazuje, jak bláhové by bylo doufat, že všechny problémy světa vyřeší jen a jen zákony trhu. Neexistuje žádný jednoduchý klíč ke kompletnímu řešení rozmanitých problémů dnešního světa. Takovým klíčem nebyla a není komunistická ideologie a není jím ani kult trhu. Samozřejmě: bez rozvinutých mechanismů tržního hospodářství nemůže žádná země vzkvétat, o tom nás ostatně právě komunismus nejlépe poučil. To ale neznamená, že pouhá péče o tyto mechanismy stačí. Je třeba čehosi víc. Je třeba jasně a nepředpojatě vidět a odpovědně přemýšlet, nikoli jen spoléhat na to, co bylo už jednou objeveno. Třetí věcí, která by mohla významně poučit celý soudobý svět a inspirovat ho na cestě k jeho lepší podobě, je fantastický příběh propojení či splynutí či amalgamizace třech velkých religiózních a kulturních proudů, z nichž vznikl specifický latinskoamerický svět, totiž předkolumbovské indiánské civilizace, civilizace evropské a tradic afrických. Už nikdy by neměl nikdo šířit svou víru mečem, jak to dělali Evropané zde. Nicméně nechtěný výsledek jejich díla, totiž vznik nové a svým způsobem bohatší duchovní reality je něčím, co se může univerzálně zhodnotit. Je to totiž jasný důkaz, že různá náboženství a různé kultury mají přece jen společné prazáklady a že svět, bude-li chtít, může právě na tom založit svou lepší budoucnost. Pokud vím, rasismus, tato velká choroba moder ního lidstva, se objevuje v Latinské Americe přece jen méně než na mnoha jiných místech naší planety. Je-li tomu opravdu tak, pak to nepochybně souvisí s vaší multikulturností. Ano, tam, kde lidé navzájem respektují svou víru a kde vnímají, co spojuje jejich víru s vírou jiných, jsou zřejmě i příznivé podmínky k tomu, aby jedněm nevadilo, že jiní mají jinou barvu pleti, a tedy i k budování občanské společnosti a občanského státu. Přál bych nám všem, aby se tyto velké vklady Latinské Ameriky obrátily v obecný prospěch lidstva. Jako příklad, jako poučení i jako inspirace. Vážení přítomní, děkuji vám, že jste přišli, že jste mne vyslechli, a pokud teď zamíříte do Aleje stínů, budete chvíli přemýšlet o mých slovech a dospějete posléze k názoru, že se v tom či onom osudově mýlím nebo že to či ono by se dalo a mělo říct jinak a lépe, budu šťasten, neboť i tím splnilo mé vystoupení svůj úkol. Na shledanou! Até sempre! Hasta siempre! Konference Asociace evropských univerzit olomouc 3. 10. 1996 Vážený pane prezidente, Vaše Magnificence, honorabiles, dámy a pánové, je pro mne velkou ctí, že mohu pozdravit vaši konferenci Asociace evropských univerzit, a raduji se, že tak mohu učinit právě zde, na půdě jubilující Palackého univerzity v Olomouci, v metropoli nejúrodnější části Moravy. Věřím, že vaše sněmování bude stejně plodné jako kraj, v němž se koná. Jak známo, slovo äuniversitas" se prapůvodně nevztahovalo pouze k pojmu äuniversum", ale jeho nejhlubší kořeny tkví ve spojení äad unum vertere", což znamená äk jednomu se obraceti". Tedy hledat celkovost, jednotnost, propojenost, pokoušet se o dotyk s řádem bytí a smyslem všech věcí, nikoli jen hromadit jednotlivé poznatky. Zdá se mi, že přesně to je největší výzva konce dvacátého století a že bez nového vztahu k této celkovosti a jednotnosti lze těžko najít způsob obrany proti hrozbám, jimž je dnešní lidstvo vystaveno. A jsem rovněž přesvědčen, že nezastupitelnou roli v tomto hledání by měla hrát právě Evropa. Tato role však už nemůže spočívat v arogantním a násilném šíření její pravdy, jak tomu bylo v minulých stoletích. Může spočívat jen a jen v tom, že způsobem své pokorné a odpovědné existence na této planetě nabídne ostatním příklad, vědoma si přitom rizika, že může i nemusí být následována. Ale kde jinde lze začít než u sebe sama? Jedním z nejdůležitějších prostorů hledání této nové evropské identity a duchovnosti jsou a měly by být evropské univerzity, z nichž mnohé se těší velké historické a morální autoritě. Diskuse o povaze dnešní univerzity, kterým se zajisté budete věnovat i na tomto svém setkání, se dotýkají mimo jiné otázky, zda univerzita má zůstat onou důležitou institucí, kterou v evropských dějinách - spolu s obcí a církví - vždycky byla, či zda má být pouze zařízením k odborné přípravě mladých lidí na různá povolání. Jsem přesvědčen, že má-li evropská univerzita nejen zůstat, ale daleko zřetelněji se stát právě oním prostorem, v němž se člověk äobrací k jedinému", tedy prostorem nového duchovního sebeuvědomění evropského člověka, pak si musí uchovat svou institucionální nezávislost a svou autonomii a převzít zároveň svou spoluodpovědnost za věci obecné. Dámy a pánové, v naději, že se mé přemýšlení ubírá stejným směrem jako vaše, vás zdravím a přeji vaší konferenci úspěch! Čestný doktorát Akademie múzických umění praha 4. 10. 1996 Pane rektore, dámy a pánové, vážení kolegové, četl jsem před časem v jedněch novinách studii nazvanou Politika jako divadlo. Byla to docela přesvědčivá a dost zdrcující kritika veškerého mého politického počínání. Její základní ideou bylo v podstatě konstatování, že politika je vážná věc a nepatří do ní nějaké legrácky z oblasti tak veskrze nadstavbové, jakou je divadlo. Považuji za dost pravděpodobné, že v některých věcech měl autor pravdu, protože vím, že v prvních měsících svého prezidentování jsem opravdu nejednou měl nápady vskutku spíš divadelně či dramaticky zajímavé než politicky prozíravé. Přesto si myslím, že v něčem naprosto zásadním se autor velmi mýlil a že osudově nepochopil ani prapůvod a smysl dramatu a divadla, ani celou jednu důležitou dimenzi politiky. Zajisté pochopíte, proč chci právě já, kterého osud vyvrhl ze dne na den ze světa dramatu do světa vysoké politiky, využít dnešní slavnostní chvíle k několika poznámkám o dramatické a divadelní dimenzi politiky. Zdá se - a soudobé výzkumy nejdávnější historie lidského rodu tomu nasvědčují ů, že jednou z hlavních věcí, jež vedly k lidskému sebeuvědomění, byl nový obraz světa, který se před našimi prapředky otevřel v dobách, kdy se napřímili a stali se dvounohými. Tehdy se totiž jejich okolí začalo naprosto nově strukturovat a posléze proměňovat v to, co dnes nazýváme světem. Z dosud nestrukturovaného okolí se začalo zvolna vynořovat jakési änahoře" a ädole", jakési ävlevo" a ävpravo", jakési ädaleko" a äblízko"; tehdy začalo být patrné, že slunce vychází jinde, než kde zapadá, nicméně že jeho pohyb po obloze, a tím i střídání světla a tmy má jakousi pravidelnost a logiku. Tento proces strukturace okolí ve svět byl de facto začátkem lidského povědomí o prostoru i čase, dnes bychom řekli o časoprostoru, jako o něčem, co v sobě skrývá určitý řád. Už v těchto dobách, jak tvrdí jeden významný autor, tedy v dobách prvního lidského sebeuvědomování ve světě a prvního vnímání světa jakožto světa, začal člověk myslet nábožensky. Je to víc než pochopitelné: jak jinak si mohli naši předchůdci vykládat fakt, že svět není pouhým terénem pohybu a zdrojem potravy, ale že má svůj tajemný řád, než předpokladem určitého místa, odkud je tento řád určován, či bytosti, která ho tvoří? Ne zcela srozumitelný, ale v každém případě důmyslný řád věcí musí být přece výsledkem jakési vůle, nemohl vzniknout jen tak! A pakliže tu je jeden či více tajemných vesmírných partnerů, jak by mohl člověk nehledat způsoby, jimiž by s ním či s nimi mohl komunikovat? Vědomí časoprostorové struktury, kompozice, řádu - a tudíž i odchylek z řádu či jeho poruch - patří tedy neodmyslitelně k lidskému bytí jakožto bytí ve světě a provází ho od samého jeho zrodu, o nějž se ostatně významně zasloužilo; bez tohoto vědomí si lze stěží představit sebe si uvědomující bytost, to jest člověka. Toto vědomí je východiskem lidské spirituality a religiozity, která patří k člověku, jak se zdá, déle, než se donedávna soudilo. Dovolím si k tomu připojit tvrzení, že právě toto vědomí je i východiskem či prazákladem dramatu i divadla, a že tedy jakýsi pocit dramatična či divadelna, lze-li to tak říct, patří rovněž k člověku od dob, kdy začínal být člověkem. A to bez ohledu na fakt, že dlouho nešlo o samostatné kulturní úkazy či dokonce umělecké žánry. Jinými slovy: to, co dnes rozumíme dramatem a divadlem, je jen jedním z mnoha pozdních kulturních projevů naprosto fundamentální lidské zkušenosti světa a zkušenosti člověka se sebou samým ve světě. Člověk prostě od dob, kdy začal chápat, že něco může být dříve a něco později, že se něco může opakovat, že mohou být souvislosti mezi různými úkazy, že časoprostor, a tudíž i svět jsou určitým způsobem členěny, začal tím vlastně zakoušet dramatično. A ve chvíli, kdy začal určitými rituály komunikovat se silami odpovědnými podle jeho mínění za řád světa, začal si vlastně s divadlem. Protože co jiného je drama než pokus o koncentrované uchopení světa zprostředkovaný uchopením jeho časoprostorové logiky? Anebo nejsou základní dramatické fáze od expozice až po katarzi zaklety snad už v samotném rytmu střídajících se ročních období? A co jiného je divadlo než pokračovatel magie jako pokusu rituální řečí komunikovat se skrytými silami, které svět řídí? A napsal-li Aristoteles, že každé drama či tragédie musí mít svůj začátek, střed a konec a že následující v nich musí vyplývat z předchozího, pak tím vyjádřil přesně to, o čem tu mluvím. Totiž že drama je určitým zvláštním pokusem o uchopení logiky časoprostoru, a tím samotné logiky bytí. Svět jakožto zkušenost strukturovaného okolí má prostě bytostně dramatickou dimenzi a drama není ničím jiným než výrazem naší touhy tuto dramatičnost ve zkratce uchopit. Vždyť každá hra, byť by trvala pouhé dvě hodiny, zpřítomňuje či chce zpřítomnit celý svět a cosi o něm říct. A co to je vlastně politika? Tradiční definice praví, že to je starost o věci veřejné, péče o ně a jejich správa. Starat se o věci veřejné, pečovat o ně a spravovat je znamená ovšem zcela logicky starat se o člověka a o svět, v němž žije. A to znamená člověku rozumět a vnímat všechny dimenze jeho sebepochopení ve světě. Neumím si představit, jak by toto mohl politik dělat, aniž by vnímal i dramatický rozměr tohoto lidského sebepochopení, tedy dramatičnost jako jeden z bytostných aspektů světa, jak ho člověk vidí, a tím i jako jeden ze základních nástrojů lidské komunikace. Politika, která nemá začátek, střed a konec; expozici a posléze katarzi; gradaci, napětí a sugestivitu; především však onen přesah, který z konkrétní hry o konkrétních lidech dělá výpověď o světě jako celku; politika, která toto všechno nemá, je podle mého pevného přesvědčení politikou vykastrovanou, jednonohou, bezzubou, a tudíž špatnou. Čímž samozřejmě neříkám, že já sám - jako objekt kritiky zmíněného článku - takovouto politiku úspěšně dělám či dělat umím. Říkám tím pouze, jaká politika se mi jeví jako smysluplná: je to politika, která ví, že není jedno, co následuje po čem, a že všechno musí mít svou posloupnost a řád, a která si také uvědomuje, že občan - aniž musí teoretizovat tak jako já v tuto chvíli - po čertech dobře vnímá, zda politické jednání má svůj směr, svou strukturu, svou časoprostorovou logiku, svou gradaci, a tudíž i svou sugestivitu, či zda nic z toho nemá a je pouhým nestrukturovaným reagováním na nahodilé impulsy, které život přináší. Divadlo i drama jsou časoprostorovými znaky. V omezeném prostoru jeviště, v omezeném čase, s omezeným souborem postav či rekvizit vypovídají cosi o světě jako celku, o historii, o lidském bytí a pokoušejí se - jako jeden z dědiců pradávných rituálů - nazřením světa a jeho řádu na tento svět působit. Divadlo má zkrátka vždycky povahu znaku a ovšem i zkratky. Nesmírnou bohatost a nevyzpytatelnou členitost bytí vtěluje do lapidární šifry, která sice vše po jevové stránce zjednodušuje, ale která se zároveň pokouší vytěžit z materie veškerenstva to nejpodstatnější, vpravdě esenciální, a zasáhnout zprávou o tom lidskou bytost. Něco podobného dělá ovšem myslící bytost od rána do večera, když mluví, bádá, píše, přemýšlí. Divadlo je tudíž jen jedním ze způsobů, jímž se uskutečňuje naprosto bazální lid ská schopnost zobecnění či porozumění skrytému řádu věcí. Vždyť vše, co řekneme ů a platí to i o této mé úvaze - je zároveň beznadějným zjednodušením věcí a zároveň pokusem vyjmout z jejich nepřehledného běhu něco podstatného, co nemusí být při prvním pohledu zřejmé. Dramatický či divadelní znak se vyznačuje ovšem ještě dalšími věcmi. Například určitým specifickým typem nedoslovenosti či významové mnohoznačnosti, kdy do konkrétního scénického děje je vždy vtěleno obecnější poselství, ale toto poselství není přímo verbalizováno, prostě jen z divadelního činu tak či onak vyzařuje či je v něm pociťováno. Dále se vyznačuje tím, že má vždy charakter časoprostorově omezené události. Jinak řečeno, je to člověkem organizovaný kousek života, který si klade za cíl říct něco o životě vůbec. Důležitá je ovšem i kolektivita divadelního zážitku: divadlo vždy předpokládá určitou komunitu, která ho společně zakouší a jejíž zážitek je právě touto okolností významně předurčen. Tyto všechny věci, vám jako divadelníkům notoricky známé a pro vaše uši téměř banální, mají ovšem svůj protějšek i v politice. Jeden můj přítel kdysi řekl, že politika je äkoncentrované vše". Je to právo, ekonomika, filozofie i psychologie. A je to nutně také divadlo. Divadlo jako systém znaků oslovující lidskou bytost jako celek, oslovující ji jako člena komunity a vypovídající skrze mikroudálost, do níž je vtělen, něco o velké události života a světa a uvádějící určitým způsobem do pohybu lidskou představivost i senzibilitu. Neumím si představit politiku, která by mohla být natrvalo úspěšná, aniž by si tyto věci uvědomovala. Pokusím se toto tvrzení ilustrovat několika příklady. Především už sama oblast státní a historické symboliky, s níž musí politika přirozeně pracovat, má povahu dramatických či divadelních znaků. Státní hymna, vlajka, vyznamenání, státní svátky a tak dále, to všechno přece samo o sobě mnoho neznamená, nicméně svět významů a asociací, které jsou v lidských myslích těmito znaky vyvolávány, je velmi důležitým nástrojem společenského sebepochopení, pocitu společenské identity a kontinuity, ba co víc, tyto symboly státnosti jsou dokonce určitým způsobem svázány s takovými věcmi, jako je národní hrdost, ochota bránit vlast či vděčnost společnosti k těm, kteří pro ni něco vykonali. Ale nejde samozřejmě jen o sféru těchto vnějších znaků. Politika je nabita znaky i v mnoha jiných ohledech. Přijede-li německý prezident krátce po revoluci do Prahy právě 15. března, v den výročí nacistické okupace, pak nemusí toho mnoho říct a sám tento fakt mluví jasnou řečí, podobně jako přijedou-li k nám francouzský prezident a britská ministerská předsedkyně v době výročí Mnichova. A setkávají-li se pravidelně - snad poprvé v dohledné historii tohoto regionu - v malých středoevropských městech nejvyšší představitelé všech dnešních středoevropských států, pak i kdyby si vůbec nic neřekli, má sám fakt jejich setkávání veliký význam politického znaku. Přiznám se dokonce, že větší část mého pracovního dne je zaplněna právě účastí na této znakové politice: vždyť s mnoha lidmi, ať z domova či z ciziny, s nimiž se setkávám, se nesetkávám proto, že právě v ten den s nimi musím cosi naléhavého projednat, ale prostě proto, abychom se setkali a aby sama tato holá událost cosi vyjadřovala. Neskrývám, že mi to občas trochu vadí, nicméně velmi dobře si uvědomuji, že to je integrální součást politiky a že by byl čirý nesmysl se určitým setkáním vyhýbat jen proto, že nepotřebuji s dotyčným zrovna něco konkrétního prohovořit. Všechny tyto a další politické znaky - a ve výčtu různorodých příkladů bych mohl dlouho pokračovat - se mnoha svými vlastnostmi vskutku podobají víc divadlu než čemukoliv jinému. Mají svou nedoslovenost, významovou rozostřenost, svou sugestivitu, jsou lapidárními zkratkami dotýkajícími se vždy - byť neexplicitně ů jakési podstatné souvislosti, mají i svůj rituální a tisíckrát vyzkoušený, osvědčený a všemi přijatý rámec. Aby ovšem to či ono politické jednání jako znak vůbec působilo a svou veledůležitou roli tak sehrávalo, musí se o něm vědět. Zvláště dnes, v éře masových médií, platí, že to, co nemá příslušnou publicitu, pokud možno v televizi, se vlastně nestalo. Kdokoli by pochyboval o významu časoprostorové architektury v politice i o významu politických znaků či rituálů, nemůže už popřít ten typ přítomnosti dramatična a divadelna v politice, který je skryt v její soudobé závislosti na médiích. Žijeme v době, kdy se například americkým prezidentem nemůže stát člověk, který zároveň není schopen stát se televizní hvězdou; žijeme v době, kdy politici mají své zvláštní agentury pro tvorbu svého mediálního image; v době, kdy se mnozí politici neobejdou bez učitelů televizního vystupování a přednášení projevů; v době, kdy se nejeden z nich stává přímo otrokem médií a usmívá se víc na kamery než na lidi a i děti hladí po vláskách především a hlavně tehdy, když je snímán kamerami, a to se ještě při tom staví tak, aby to bylo z hlediska kamer nejlepší. Jiní zase tráví podstatnou část svých životů s vlivnými novináři, protože vědí, že důležitější než věc, o kterou jim jde, je způsob, jak o ní ti či oni tvůrci veřejného mínění napíší. A tak se vlastně všichni politici, včetně těch, kteří ohrnují nos nad divadlem jakožto pouhou součástí nadstavby či dokonce jen ozdobou či kořením života, tedy něčím, co nemá v politice co pohledávat, stávají bezděky herci, dramatiky, režiséry či estrádními umělci. Ať už si o tom všem myslíme cokoli, jakousi svéráznou přítomnost dramatického umění v politice aspoň v této věci musíme uznat všichni. Velký význam, který má smysl pro dramatično a divadelno v politice, je ovšem věcí velmi dvojsmyslnou a ošidnou. Kdo tento smysl má, může probouzet společnost k velkým a veskrze bohulibým výkonům, může v ní pěstovat demokratickou politickou kulturu, odvahu i odpovědnost, ale stejně dobře může mobilizovat v lidech ty nejhorší pudy a vášně, fanatizovat davy a vést je do pekel. Za všechny příklady stačí v této souvislosti vzpomenout jediný: to tiž nacistický smysl pro sugestivní podívané. Vzpomeňme gigantických sjezdů NSDAP a všech pochodňových průvodů a dalších ceremoniálů, jimiž byly provázeny, vzpomeňme plamenných řečí Hitlerových a Goebbelsových, vzpomeňme na nacistický kult germánské mytologie, vzpomeňme Göringových uniforem. Stěží se lze setkat se zrůdnějším využitím politické divadelnosti. A kolik lidí to dokázalo svého času oslovit! Ale nejde jen o nacismus či o komunismus. I dnes - a dokonce v Evropě - by bylo možné ukázat na mnoho vládců, kteří využívají celého ohromného divadelního a dramatického instrumentária k tomu, aby probouzeli slepý a tupý nacionalismus, jehož zákonitým koncem jsou války, etnické čistky, krutosti koncentračních táborů a genocida. Ano, bez divadelna a dramatična se politika neobejde. Ale právě dramatično a divadelno v politice může být i tím nejúčinnějším nástrojem její zvrhlosti. Kde je hranice? Kde končí legitimní respekt k národní svébytnosti a historii či ke státní symbolice a začíná ďábelská hra krysařů, černých mágů a hypnotizérů davů? Kde končí obdivuhodné umění vroucně promluvit k veřejnosti a kde začíná bohapustá demagogie či prostě prolhaná šaškárna? Jak rozpoznat, kdy porozumění pro dramatickou strukturu lidského bytí a pro přirozenou potřebu lidí kolektivně prožívat určité integrující rituály se začíná proměňovat ve sprostou manipulaci, útok na lidskou svobodu a začátek cesty do obecného neštěstí? Obávám se, že moderní věda nedisponuje exakt ními metodami, jak tuto hranici rozpoznat. A tak nezbývá než spoléhat na tak neexaktní veličiny, jako je zdravý lidský rozum, smysl pro míru, vkus, cit, instinkt, svědomí a odpovědnost. A zde narážíme na velký rozdíl mezi divadlem jako uměleckým žánrem a divadelní dimenzí politiky. Bláznivé představení nějakých fanatiků patří k pluralitě kultury, nikoho příliš neohrožuje a spíš naopak tuto pluralitu stvrzuje či spoluvytváří prostor svobody. Bláznivé představení fanatických politiků však může uvrhnout do nekonečného neštěstí miliony lidí. A tím se dostávám ke svému obligátnímu tématu, totiž k tématu zvláštních nároků na svědomí a odpovědnost, které klade právě politika. Ale to je už téma jiné, než kterého jsem se chtěl dnes dotknout. Proto končím, děkuji vám za poctu, které se mi dnes dostalo, jakož i za pozornost, kterou jste mi věnovali. Státní svátek České republiky praha 28. 10. 1996 Vážení přátelé, jednou z vlastností, která dělá člověka člověkem, je vědomí vlastní důstojnosti. U lidí různých povah, v různých dobových a společenských poměrech nebo v různém kulturním či civilizačním kontextu mohou být převládající podoby a projevy tohoto vědomí přirozeně velmi různé, nicméně podle mého pevného přesvědčení neexistuje lidská bytost, která by nechápala, co to je ponížení, urážka, znásilnění, zotročení, zkrátka útok na lidskou důstojnost jako útok na samu podstatu lidství. Tisíc a jedna věc, provázející dramatickou rekonstrukci demokracie, tržní ekonomiky a občanské společnosti v naší zemi, nás může právem trápit či rozčilovat. Nikdo soudný však nemůže popřít, že obnova všech donedávna potlačených či omezených svobod vytváří pro občana naší země nepoměrně příznivější podmínky k tomu, aby žil důstojně, aby ho důstojný život stál méně obětí, a aby tedy byl v tomto důležitém rozměru své existence lépe sám sebou. Loni jsem se v tento den zamýšlel nad tím, co to je skutečné vlastenectví, zda může mít občan rád svůj stát, proč by měl mít k němu nějaký vztah, v čem by tento vztah měl spočívat a proč vůbec máme svému státu přinášet nějaké oběti. Řekl jsem tehdy mimo jiné, že bychom se měli naučit chápat svůj stát jako hlavní nástroj obrany našeho domova jakožto součásti nás samých. Zdá se mi, že vůle k obraně státu je vlastně jen specifickým výrazem smyslu člověka pro vlastní důstojnost. Vždyť nechceme-li jako jednotlivci být ponižováni, uráženi, zotročováni, hájíme-li svou lidskou důstojnost a bráníme-li se proti útokům na ni, pak přesně totéž děláme a musíme dělat jako společenství, které si stát zřídilo mimo jiné právě proto, aby chránil jeho soužití ve svobodě. Jinými slovy: vůle k obraně demokratického státu a jeho hodnot proti násilí, agresi a zlu není či neměla by být ničím jiným než přirozenou projekcí, prodloužením či společným naplněním bytostné vůle každého jedince hájit svou důstojnost proti možným ohrožením. Je to totiž v podstatě jen způsob, jak naplnit tuto vůli - tam, kde to jinak nejde - společně a organizovaně v duchu společně sdíleného zájmu. Byl by ovšem velký omyl domnívat se, že jelikož si k tomuto účelu platíme armádu, jde výhradně o její věc a ostatní se o to nemusí starat. Příprava účinné obrany státu je nemyslitelná bez větší či menší spoluúčasti všech státních institucí. Ty se však na ní mohou v demokratických poměrech podílet jen v té míře, v jaké společnost smysl obrany chápe. Proto je třeba, abychom si znovu a znovu připomínali, že obrana státu je především obranou lidské důstojnosti každého z nás. Naši republiku, jak známo, dnes žádný konkrétní a viditelný nepřítel neohrožuje. Proto si mnoho lidí myslí, že výdaje na obranu jsou luxus, ne-li přímo vyhozené peníze. Domnívám se, že těmto veskrze bludným představám je třeba všemožně čelit. Moderní evropské dějiny nás přece dostatečně poučují o tom, že nejlepší cestou k válce a lidskému utrpení je, když demokracie podceňují v době míru vlastní obranu, anebo když k ní nemají zavčas dostatek odhodlání. Právě teď, když nás nikdo bezprostředně neohrožuje, musíme na svou obranu myslet. Právě teď, když máme poprvé ve svých dějinách šanci vskutku pevně včlenit naši zemi do širších svazků obrany demokratického světa, musíme ukázat, že se na této obraně míníme se vší vážností podílet. Právě teď, kdy se rodí nové politické i bezpečnostní uspořádání evropského kontinentu a celého světa, nastává čas, kdy musíme dát jasně najevo, že chceme nést svůj díl odpovědnosti za mír a obecnou obranu lidské důstojnosti a všech hodnot, které ji zajišťují. Pevně věřím, že naše armáda nebude muset naši zemi už proti nikomu ve válečném konfliktu bránit a že se v budoucnu její působení omezí nanejvýš na účast v mezinárodních akcích na obranu míru. Ale kdyby ani toho nebylo, nic to na jejím smyslu nemění. Nic to totiž nemění na tom, že vždycky bude armáda jednoznačným znakem naší společné vůle svobodně žít, svobodu hájit a společně s dalšími ji zaručovat i jiným. A nic to nemění ani na tom, že armáda vždycky bude zároveň vysokou školou kázně, loajality k vlastnímu státu a schopnosti žít v so lidární pospolitosti, a tím i vysokou školou občanských ctností, včetně občanské hrdosti a občanského sebevědomí. Vážení přátelé, dnes si opět připomínáme vznik samostatného československého státu. Připomeňme si při té příležitosti, že tento stát by asi stěží vznikl, kdyby nejprve neměl svou armádu, totiž československé legie, která získala svými výkony jeho ideji obecný respekt, a že stěží by byl po druhé světové válce obnoven jako člen vítězné koalice, kdyby za jeho svobodu statečně nebojovaly na Západě i na Východě jeho jednotky. Rád bych proto právě dnes vyzval nás všechny, jimž není lhostejná ani naše osobní důstojnost, ani mezinárodní prestiž naší země, abychom s novou energií posilovali důvěru v naši armádu a v její smysl a dělali vše pro to, aby si svou podobou i silou tuto důvěru zasloužila. Posilovat důvěru v naši armádu, respekt k ní i její bojeschopnost znamená posilovat důvěru v náš stát a jeho smysl. A posilovat důvěru v náš stát znamená posilovat záruky důstojného, svobodného, bezpečného a spokojeného života nás všech jako společenství, a tudíž i jako jedinců. Jsme-li či chceme-li být společenstvím lidí, kteří spolu rádi žijí v jednom domově, kteří mají tento domov rádi a kteří si demokraticky spravují vlastní stát jako organizovaný pokus dát tomuto svému soužití nezbytná pravidla a vytvořit prostor jeho solidarity, pak musíme všichni pochopit i význam obětí, které dáváme nebo jsme ochotni dát obranyschopnosti tohoto státu. Blahopřeji všem, kteří dnes budou vyznamenáni, skláním se před památkou těch, kteří se svého vyznamenání nedožili, a všem nám blahopřeji ke státnímu svátku! Předvečer voleb do Senátu praha 14. 11. 1996 Milí spoluobčané, zítra přistoupíme k volebním urnám, abychom si po dlouhých desítiletích opět zvolili druhou komoru našeho parlamentu. Jelikož jsem vždycky věřil a dodnes věřím v politickou moudrost většiny našich voličů, věřím pevně, že se k těmto volbám dostavíte v hojném počtu a že většina z vás chápe velký smysl své volby. Bylo mnoho debat o tom, zda má Senát v našich poměrech smysl, či nikoliv. Já sám jsem si tím zprvu nebyl jist. Ale čím více času ubíhá od chvíle, kdy byla přijata Ústava České republiky, tím víc si uvědomuji, jak velký význam by mohl Senát mít. Nejde jen o to, že je integrální součástí naší ústavy, že ústavu je třeba ctít a že jeho neexistence by rozbila celé složité, jemné a důmyslně vyvážené předivo vzájemných vztahů různých ústavních institucí našeho demokratického státu. Nejde jen o to, že Senát, jak je ústavou koncipován, je významnou zárukou kontinuity, a tudíž i stability zákonodárné, a v důsledku toho i výkonné moci v našem státě. Nejde jen o to, že jeho existence umožňuje, aby politická moc jako celek daleko citlivěji a průběžně zrcadlila vyvíjející se veřejnou vůli. Nejde dokonce ani jen o to, že Senát by mohl být a měl být velmi významnou pojistkou proti eventuálním pochybením Poslanecké sněmovny. Tato jeho funkce je dnes ostatně aktualizována poněkud dramaticky strukturovaným politickým složením dnešní Poslanecké sněmovny, jak vzešla z nedávných voleb. To všechno je nesmírně důležité, ale jde ještě o víc. Do Senátu se volí, jak víte, podle většinového volebního systému, který nemá v našich poměrech tradici a který se velmi liší od systému poměrného, podle něhož jsme volili na jaře Poslaneckou sněmovnu. Tento systém znamená, že v relativně malých volebních obvodech dáváte svůj hlas především konkrétní osobě, kterou si sami vyberete, nikoli tedy jen politické straně, totiž souboru kandidátů, které vám ta která strana vybrala a nabídla. Tato novinka, kterou, jak se zdá, jste většinou dobře pochopili, neznamená nic jiného a nic méně, než že Senát, který z těchto voleb vzejde, může mít podstatně jinou povahu, než jakou má Poslanecká sněmovna: dík poněkud jinému typu osobností, které ho naplní, podstatně jinému typu důvěry, která je do jejich funkcí vynese, jakož i dalším věcem může totiž hrát roli velmi zajímavé a dost důležité protiváhy Poslanecké sněmovny a velmi zajímavého korektivu jejích rozhodnutí. Celá naše politická scéna tím může být obohacena, a to velmi dobrým způsobem. Ale také tomu tak být nemusí a Senát se může stát jen velmi šedivým, lehce nadbytečným, a tudíž zbytečně nákladným stínem či kopií Poslanecké sně movny. Tedy jen mrtvým ramenem našeho ústavního a politického systému. Zda se tak stane, či nikoliv, záleží jen a jen na nás všech, tedy na voličích, na našem dobrém rozmyslu. Většinu kandidátů nám i v těchto volbách navrhují politické strany či jejich různé předvolební koalice. Dík tomu získáváme základní povědomost o politické orientaci toho kterého kandidáta, což je ukazatel nepochybně navýsost významný. Přesto jde ale v tomto případě pouze o ukazatel tak říkajíc podpůrný, orientační, nikoli rozhodující. Rozhodující je něco jiného: důvěryhodnost, spolehlivost, lidské kvality, dosažené životní výsledky a kvalifikovanost konkrétní osoby, které dáme svůj hlas. To je zvláštnost většinového volebního systému a předpoklad určité äjinakosti" Senátu ve srovnání s Poslaneckou sněmovnou. Tato odlišnost velmi významně obohacuje naši demokracii, protože umožňuje, aby každý přijímaný zákon byl nazřen po svém přijetí sněmovnou ještě jednou - z poněkud odlišné perspektivy ů, a abychom tudíž měli větší naději, že bude dobrý, protože prošel dvěma různými zatěžkávacími zkouškami. Vy všichni, kteří máte výhrady k nejrůznějším zákonům nebo kteří se dokonce cítíte být jejich podobou tak či onak nespravedlivě postiženi, byste si měli tuto věc uvědomit. Přiznám se vám, jak jsem to ostatně učinil už několikrát, ke své vizi Senátu: myslím si, že by bylo skvělé, kdyby náš Senát měl či postupně získal obecnou autoritu jako - smím-li se tak vyjádřit - jakési druhé svědomí parlamentu. Totiž jako těleso, které se těší - dík způsobu své volby - zvláštní a jaksi občansky zabarvené společenské vážnosti a je chápáno jako záruka, že i sama Poslanecká sněmovna, tento nejdůležitější úd každé parlamentní demokracie, je ještě pod další kontrolou. Totiž pod zvláštní kontrolou respektovaného souboru respektovaných osobností, vykazujících se důležitou legitimací: přímo, adresně a jen jim projevenou důvěrou určitého nezanedbatelného okruhu občanů. Ba řekl bych dokonce, že náš Senát by měl mít rysy zvláštní občanské kontroly politického jednání Poslanecké sněmovny. Senát není vybaven příliš rozsáhlými pravomocemi, vlastně nemůže o mnoho víc než jen vrátit - rozhodne-li se k tomu do určité doby ů Poslanecké sněmovně zákon k novému projednání, vrátit ho případně s připomínkami, které je sněmovna povinna projednat. Jeho význam by však nemusel být a neměl by být omezen na pouhý výkon pravomocí, které mu ústava dává. Zdá se mi, že by zároveň mohl a měl být místem, z něhož čas od času zazní důležitý hlas k nějaké otázce zásadního významu, hlas, který bude všude slyšen, všude respektován a který může velmi dobře ovlivnit obecné poměry. A který navíc může významně posílit pocit občanů naší země, že - jde-li o něco vskutku životně důležitého - existuje tu ještě jedna zvláštní instance, jejíž moudrý hlas danou věc odpovědně posoudí. I to by mělo přispívat k pocitu jistoty a bezpečí. Senátoři, jak jsem řekl, jsou voleni v poměrně malých volebních obvodech. Měli by to být lidé, kteří mají k danému společenství nějaký vztah, jsou mu dobře známi, budou se těšit jeho přímé důvěře, budou mu bezprostředně za svou práci odpovědni a budou schopni nazírat obecné otázky v perspektivě spoluurčované zkušenostmi tohoto společenství. Zdůrazňuji ale zároveň, že důvěra, kterou dáte svým senátorům, je důvěrou v to, že budou dobře nakládat s otázkami celostátního významu, nikoli v to, že vám vybojují ve vaší obci novou čističku či kanalizaci či novou dlažbu. Na tyto věci přímý vliv mít nebudou, Senát není žádným svazem měst a obcí. Váš vliv na záležitosti místního významu by se měl uplatňovat spíš ve volbách do místních zastupitelstev a v budoucnu - aspoň doufám - ve volbách do vyšších územních samosprávných celků. Vážení přátelé, přeji nám všem, aby z nadcházejících voleb vzešel soubor moudrých žen a mužů, kterým důvěřujete, kteří už něco v životě dokázali a kteří budou pro nás všechny další zárukou dobrého vývoje naší země. Přeji nám všem, abychom si z těch, kteří nám nabízejí svou službu, zvolili ty nejlepší. Děkuji vám za pozornost. Novoroční pozdrav Praha 1. 1. 1997 Milí spoluobčané, dovolíte-li, začal bych tentokrát trochu osobněji. V roce, s nímž jsme se právě rozloučili, jsem se dvakrát ocitl tváří v tvář smrti. Poprvé, když si přišla pro bytost mi nejbližší, a podruhé, když nedávno kroužila kolem mého nemocničního lůžka. Obě tyto veskrze osobní, nepřenosné a nesdělitelné zkušenosti neznamenaly pro mne kupodivu jen velké trápení, nevedly k pouhému pocitu, že svět je ke mně nespravedlivý, nebo dokonce k pocitu marnosti a beznaděje. Naopak: oba tyto zážitky jsem k vlastnímu překvapení vnímal jako velké výzvy k novému a daleko hlubšímu zamyšlení o světě, v němž žijeme, o sobě samém, o záhadném řádu našeho bytí a o množství znamení či skrytých poselství, která k nám z nitra tohoto řádu zaznívají a jichž si většinou nevšímáme. A s novou naléhavostí jsem například pochopil, že jediným skutečným zdrojem vůle k životu je naděje, naděje jakožto vnitřní jistota, že i to, co se nám jeví jako ryze nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Pochopil jsem rovněž asi o něco lépe než dřív i to, proč bez lásky k bližnímu přestává být lidský život lidským životem hodným toho jména. My všichni, občané České republiky, jsme prožili v minulém roce mnoho důležitých, krásných i bolestných věcí jako jedinci i jako společenství. Mezi ty méně povznášející a méně radostné zkušenosti minulého roku patří například znechucující politické šarvátky, jimiž byly provázeny dvoje důležité volby do zákonodárných sborů; patří mezi ně podivné bankovní krachy, těžko srozumitelné a těžko postižitelné majetkové spekulace či přímo krádeže obrovských rozměrů a spousta dalších věcí, které bych nazval odvrácenou tváří naší privatizace a vůbec naší ekonomické reformy. Rád bych vás dnes požádal o jediné: abyste všechno trpké, nechutné, odpudivé a nespravedlivé, s čím se v našem veřejném životě setkáváte, nepřijali jako něco, co prostě být musí, protože svět je špatný, vždycky špatný bude a jiný ani být nemůže. Prosím vás naopak, abyste se pokusili všechny tyto ošklivé věci pochopit jako varovná znamení, vyzývající nás všechny k novému a hlubšímu přemýšlení o smyslu našich společných věcí. Z desítek možností, jak znamení tohoto typu číst, uvedu jedinou: nedopustili jsme se - byť třeba v dobré víře - velkého omylu, když jsme z člověka udělali pouhého tvůrce zisku, jehož iniciativa povede automaticky k obecnému prospěchu? Ano, kdo jiný je tvůrcem hodnot než svobodný člověk? Ale cožpak je člověk jen tímto? Což není zároveň bytostí, která ráda vymění tři privatizační fondy za jeden vlídný úsměv či láskyplné pohlazení, a což není zároveň bytostí, které jsou k smíchu všechny řády, normy a předpisy a jejímž jediným cílem je ošidit a okrást druhé? Což není někým, kdo se chce nezištně účastnit veřejného života a dělat dobré věci pro své bližní, a což není zároveň někým, kdo plive na všechna základní pravidla lidského soužití? To všechno je tajemství jménem člověk, a kdo z politiků na to jen na okamžik zapomene, dopouští se chyby pro společnost možná osudové. Myslím si, vážení přátelé, že by bylo skvělé, kdyby s příchodem nového roku skončil čas neustálého vzájemného osočování a účelového obviňování a nastal čas vskutku vážné a věcné rozpravy o smyslu, budoucnosti a směřování našeho mladého státu. Rád bych vám všem, kteří jste mne podporovali v době mé nedávné nemoci, poděkoval a ujistil vás, že i nadále bych rád nejlépe, jak budu schopen, byl tím, na koho se můžete spolehnout. A ještě jeden svůj pocit tu musím na závěr říct: jsem si každým dnem jistější, že by vůbec neškodilo, kdybychom udělali něco pro to, aby tu a tam přece jen zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. Přeji vám všechno dobré v roce 1997! Pozdrav účastníkům setkání k 20. výročí Charty 77 praha 10. 1. 1997 Vážení přítomní, milí přátelé, koho z těch, kteří stáli u zrodu Charty 77, nebo těch, kteří později - vědomi si už plně všeho, co je čeká - Chartu podepsali, by tehdy napadlo, že si své snažení bude jednou připomínat ve Španělském sále Pražského hradu jako občan svobodného státu? Těžko si umím představit, že by mezi námi byl takový fantasta. Přiznám se, že celý příběh Charty 77 mi dodnes trochu připadá jako takový zvláštní horor s pohádkovým koncem. Přesto si myslím, že by nebylo dobré, a že by dokonce nebylo s idejemi Charty vůbec slučitelné, kdybychom dvacátého výročí jejího vzniku využili jen k nostalgickým či naopak pobaveným vzpomínkám na dávné boje, dávná utrpení a dávný posměch našeho okolí, téhož okolí, které má dnes sklon nás oslavovat, a kdybychom se dokonce my sami omezovali na oslavování faktu, že se naše úsilí přece jen historicky zhodnotilo. Kdybychom se prostě chovali jako nějací profesionální veteráni. Anebo jsme snad neopakovali mnohokrát, že ide ály Charty jsou věčné a že si lze stěží představit okamžik, kdy bude možno říct, že cílů, které si dala, bylo kompletně dosaženo? Ano, doba se změnila a my už sedm let vytváříme v naší zemi demokratické poměry. Ale jen blouznivec by mohl tvrdit, že se o lidská práva už není třeba zajímat, protože nejsou porušována. Nejenže porušována jsou - začasté velmi brutálně - v mnoha končinách dnešního světa, ale porušována bývají i u nás. Není to už naštěstí z vůle státu, ale to nezmenšuje závažnost takového porušování, ať už má rasistický či jakýkoli jiný podtext. Proto si myslím, že chartisté nejlépe dosvědčí význam toho, čemu věnovali léta svého života a čemu mnozí z nich i tolik obětovali, když budou i nadále pozvedat svůj hlas na obranu všech, jimž je upírána lidská důstojnost, ať je to kdekoli na světě, nebo všech, jejichž práva jsou pošlapávána a kteří se sami nemohou dostatečně bránit. Svoboda, z které se dnes těšíme, nás dokonce zavazuje k tomu, aby náš hlas zněl tam, kde je to zapotřebí, silněji, než mohl znít v době Charty. Vítám vás všechny na Pražském hradě, omlouvám se, že nesedím mezi vámi, a srdečně vás pozdravuji! Senát Parlamentu České republiky praha 5. 3. 1997 Vážený pane předsedo, vážená vládo, vážené paní senátorky a vážení páni senátoři, především mi dovolte, abych vám všem srdečně poblahopřál k vašemu zvolení prvními senátorkami a senátory České republiky. Váš úspěch je především úspěchem opravdu vás jako osobností, protože jste byli zvoleni podle většinového volebního systému, a o vaše zvolení se tudíž nezasloužila pouze míra sympatií, které se těší politické strany, jež vás kandidovaly, ale museli jste se o ně zasloužit ve zvýšené míře vy sami - přesvědčivostí svého vystupování a svou osobní věrohodností. Úkol, který jste na sebe vzali, je velký. Na vás - a dnes už vlastně výhradně na vás - totiž leží břemeno důkazu, že Senát má i v našich podmínkách smysl. Všichni přece víme, že po celá dlouhá léta, která uplynula mezi přípravou Ústavy České republiky a nedávnými senátními volbami, byla naplněna jedinou nekončící debatou o tom, zda má v našem prostředí Senát smysl, či nikoliv. Okolnost, že Senát, byť ještě fyzicky nenaplněn, je už čtyři roky inte grální součástí našeho ústavního systému, neměla na tuto nekončící debatu kupodivu žádný zvláštní vliv. Ať už si o této poněkud podivné situaci myslíme cokoliv, jedna věc je dnes už zřejmá: skončila éra teoretických debat o tom, zda je Senát k něčemu dobrý, či zda se bez něj obejdeme, a začíná úplně nová éra, totiž éra, kdy reálně existující Senát, tedy vy, kteří zde sedíte, musí svou každodenní prací prokázat, že tvůrci naší ústavy věděli, co činí, když nově ustavené České republice navrhli a posléze v ní prosadili dvoukomorový parlamentní systém. Dovolíte-li, zmíním se znovu o několika významných funkcích, které Senát má, nebo které by mohl podle mého názoru plnit. Jeho asi nejdůležitější ústavní funkcí je role pojistky proti rozmanitým nebezpečím, která v demokratických poměrech hrozí, například proti nebezpečí diskontinuity v práci zákonodárné a vůbec diskontinuity ve sféře politické moci, jež by mohla vzniknout, kdyby byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna a neexistovala vláda vybavená důvěrou parlamentu. Nikdo si přirozeně nepřejeme různé typy politických krizí, nicméně nikdo asi nepochybujeme o tom, že chceme-li žít v politicky stabilním státě, musíme na možnost krize myslet a disponovat nástroji, jež umožní eventuálním krizím čelit či překlenout období, kdy určité ústavní instituce neexistují nebo jsou ochromeny. Hlavním takovýmto äprotikrizovým" nástrojem by měl být přirozeně Senát. Druhým důležitým ústavním úkolem Senátu je jeho účast na zákonodárném procesu. Domnívám se, že by kolektivní rozum Senátu měl bedlivě sledovat dílo kolektivního rozumu Poslanecké sněmovny a v určitých speciálních případech zásadního či precedentního charakteru, kdy podle jeho mínění z těch či oněch důvodů, leckdy třeba docela nahodilých či vnějškových, kolektivní rozum Poslanecké sněmovny selhal, navrhnout nápravu. V Poslanecké sněmovně se například nejednou stane či může stát, že chtějí-li různé politické strany dosáhnout dohody, musí si navzájem tak říkajíc vyměnit v předloze zákona různé paragrafy, což může snadno vést k vzniku hybridu složeného ze zcela nesourodých prvků. Může se dokonce stát, že nakonec, po přijetí zákona, všichni pochopí, co se stalo, ale na nápravu je už pozdě. Přesně to je případ, kdy může do hry velmi účinně vstoupit Senát - jako sbor nesvazovaný tak silně prestižními zájmy různých stran - a věc napravit k obecné spokojenosti. Prezident republiky, jak víte, má právo vracet parlamentu zákony. Vím z mnoha osobních zkušeností, v jak složitých dilematech se může jedinec, vybavený takovouto pravomocí, ocitat. Předpokládám, že značnou část tohoto typu dilemat převezme nyní na sebe Senát, což bude asi systémově správnější: pochybení jednoho kolektivního rozumu nechť napravuje jiný - totiž jinak vzniklý a jinak strukturovaný - kolektivní rozum. Individuální rozum či svědomí prezidenta může pak vystoupit opravdu jen v extrémních případech, kdy oba kolektivní rozumy z nějakých zvláštních důvodů nebyly schopny dohlédnout něco, co může naopak snadno dohlédnout rozmyslný jedinec. Jak vyplývá z ústavy, každé dva roky budeme volit jednu třetinu Senátu. Domnívám se, že v debatách o Senátu byl velmi málo zdůrazňován stabilizační smysl tohoto principu. Tato zdánlivě nenápadná věc totiž neznamená nic jiného a nic méně, než že náš politický život nebude tak tvrdě rozřezán do čtyřletých period Poslanecké sněmovny a že nebude veskrze podřizován pouze tomuto hrubozrnnému rytmu, ale že tu bude existovat vedle tympánu či bubnu velkých voleb i pestré spektrum voleb menších, které budou jaksi změkčovat a kultivovat zvuk české politiky. Vedle voleb komunálních a v budoucnu, jak doufám, i voleb do zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků tu budou každé dva roky i další ämalé" volby, nicméně do sboru centrálního. Znamená to, že i složení našeho nejvyššího zastupitelského sboru, tj. Parlamentu České republiky, bude průběžněji zrcadlit stav a eventuální proměny veřejné mysli, což by mohlo významně stabilizovat politické poměry: hlavní volby by pak v sobě neobsahovaly nebezpečí, že budou smrští, která pokaždé přinese nový začátek dějin, a zároveň by významně mohla klesnout možnost, že bude třeba vyhlašovat volby předčasné. Občané budou prostě moci kontinuálněji dávat najevo, co si myslí, čímž bude oslabena hrozba velkých překvapení či politických zvratů. Na závěr své úvahy o Senátu si ponechávám to, co já osobně považuji v určitém smyslu za nejdůležitější. Víte asi, co mám na mysli, protože jsem o tom mluvil už mnohokrát. Ano, stále se domnívám, že nejvlastnější zdroj možné důvěryhodnosti, autority, a dokonce i obliby Senátu leží kdesi za hranicemi jeho ústavních kompetencí, aniž je s nimi v rozporu. Naopak: zdá se mi, že ústavní postavení Senátu i způsob jeho volby nepřímo předpokládají, že právě toto bude jeho nejvlastnější rolí. Jde o roli vskutku obecně respektovaného fóra, odkud zaznívá moudrý hlas lidí, kteří myslí na dlouhodobé zájmy našeho státu a kteří tyto základní zájmy nadřazují okamžitým zájmům osobním, stranickým či skupinovým. Zatímco členové Poslanecké sněmovny jsou a musí být plně pohlcováni svou poslaneckou prací, měli by senátoři - jako lidé, kteří byli zvoleni přímo a osobně - udržovat daleko bohatší kontakty s občanským i profesním prostředím, z nichž vzešli, sledovat bezprostředněji každodenní život občanů a zároveň moudře oddělovat to jejich trápení, které je nutnou daní, ba někdy dokonce organickou součástí nových poměrů, od toho, které je veskrze zbytečné a snadno odstranitelné. V případě prvního druhu trápení by měli umět občanům vysvětlovat, proč to či ono bytostně a nevyhnutelně patří k životu ve svobodné zemi, v případě druhého druhu trápení by měli pozvedat velmi dunivě svůj hlas ve prospěch rychlé a konkrétní nápravy. Zlořády, které náš život provázejí a které ho otravují, by měly být vnímány - a především v Senátě - jako výzvy k nápravě, nikoli pouze jako objekt politické bagatelizace či naopak jako výhodný kapitál pro opoziční stranu. Když vznikala naše ústava, mluvili její autoři velmi často o tom, že Senát by měl být jakousi äradou moudrých", to znamená souborem zkušených, vyhraněných a důvěryhodných osobností, jejichž ná zor či hlas se bude těšit obecnému zájmu a obecné autoritě a kteří budou vnímáni spíš skrze to, čeho v životě dosáhli a jak rozumně sami myslí, než skrze svou stranickou příslušnost. Mnozí politici, kteří toto říkali, když šlo o schválení ústavy, na to časem zapomněli a nakonec, když začalo jít do tuhého, dali zcela přednost stranickým zásluhám či předpokládané loajalitě. Přesto se naši občané, nebo aspoň jejich část, v senátních volbách - možná instinktivně - řídili do značné míry tím, jaký člověk před nimi jako kandidát stanul. Myslím, že jsme si nakonec zvolili dobrý Senát, Senát, který má naději, že nejen obhájí smysl své existence, ale který se stane obecně váženou instancí pro noblesu, kulturu, inteligenci a samostatnost myšlení svých členů. Věřím, že Senátu, tomuto zatím nejmladšímu dítěti našeho ústavního systému, získáte záhy obecnou vážnost a dosáhnete toho, aby byl obecně přijímán jako něco svého a specifického, co není pouze sněmovnou číslo dvě. Věřím, že se Valdštejnskému paláci dostane nového lesku, protože bude znám především jako místo, kde se moudře myslí, mluví a jedná. Dámy a pánové, za chvíli budete projednávat česko-německou deklaraci. Její projednávání v Poslanecké sněmovně nám mnoho slávy nenadělalo. Prosím vás, abyste nejen v zájmu této věci, nejen v zájmu České republiky a jejího dobrého jména v zahraničí, ale i v zájmu samotné důvěryhodnosti Senátu jako instituce nalezli důstojnější způsob, jak tuto deklaraci komentovat, rozebrat a posléze přijmout. Možná to je první zkouška smyslu vaší existence. Možná podle toho, jak pojmete právě toto téma, budete posuzováni velmi dlouho. Vždyť opravdu si lze asi stěží představit lepší způsob, jak dobře založit budoucí autoritu Senátu, než jaký se vám nabízí ve výzvě pohlédnout do tváře tématu tak historicky zásadnímu, ba osudovému, jakým je téma našich vztahů s Německem. Mnohé z toho, co dnes a denně všichni děláme a co považujeme za vrcholně důležité, bude možná za třicet či padesát let zcela zapomenuto. Zaručuji vám ale, že otázkou, co jsme udělali pro dobré vztahy s naším velkým a vlivným sousedem, a tím i pro dobré poměry v celé Evropě, se budou i potom zabývat historici i politici. Nevím, do jaké míry kdo z vás posuzuje vědomě své počínání äsub specie aeternitatis", z hlediska věčnosti, jak žádal od svých spoluobčanů Masaryk. Vím ale, že je-li tu nějaká ústavní instituce, která by měla přihlížet i k tomu, jak se tu bude žít v době, kdy tu už nikdo z nás nebude, pak je to rozhodně Senát. Děkuji vám za pozornost. Spolkový sněm SRN bonn 24. 4. 1997 Pane spolkový prezidente, paní předsedkyně Spolkového sněmu, pane předsedo Spolkové rady, pane spolkový kancléři, milé paní poslankyně a milí páni poslanci, členové Spolkové rady a Spolkové vlády, vážení hosté, jsem prvním představitelem demokratického českého státu, kterému se dostává cti promluvit před nejvyšší reprezentací demokratického Německa. Cítím zvláštní odpovědnost, která z toho vyplývá, pociťuji kolem sebe i zesílenou zvědavost, co tu řeknu, a vím o velkém množství různorodých témat, o nichž bych z těch či oněch důvodů měl právě zde pohovořit. Po kratším literárním trápení jsem se však rozhodl zapomenout na všechna očekávání, odložit všechny seznamy politicky žádoucích zmínek, neprožívat svou odpovědnost jako trauma, ale využít této příležitosti k úvaze o tématu jediném, nicméně podle mého názoru právě dnes vrcholně důležitém. Tímto tématem není nic méně a nic víc než prožitek zvaný vlast. Rozhodl jsem se tak přede vším ze dvou důvodů. Za prvé Českou republiku a Spolkovou republiku Německo spojuje významný fakt: jsou státy ve své dnešní podobě velmi mladými, které v leckterém ohledu hledají teprve svou identitu, a vymezují tudíž znovu to, co je dělá pro jejich občany vlastí. Přitom - paradoxně - obě naše země mají velmi dlouhou a bohatou tradici v průzkumu sebe samých jakožto vlastí a v pěstování či naopak kritice různých podob svého vlastenectví. A druhý důvod: probíhá bezprecedentní proces evropské integrace, který nejen vás a nás, ale vlastně všechny Evropany nutí, aby se znovu zamysleli nad tím, co vlastně v nové éře pro ně je či bude vlastí, jak se bude jejich vlastenectví snášet s fenoménem jednotné Evropy a hlavně s fenoménem evropanství a do jaké míry vůbec ještě platí, že se vlastí rozumí prostě národní stát v klasickém významu toho pojmu a vlastenectvím pouze láska k vlastnímu národu. Než však obrátím svou pozornost k tomuto tématu, přece jen - dovolíte-li - se stručně zmíním o něčem jiném, totiž o konkrétní situaci, v níž k vám hovořím. Je to chvíle, kdy po dlouhé době nelehkých jednání byla podepsána a oběma našimi parlamenty schválena dnes už obecně známá a obecně oceňovaná česko-německá deklarace. Nikdo z nás zajisté není tak naivní, aby si myslel, že tato deklarace je kouzelným proutkem, který rázem odstraní všechny trpké zkušenosti, jež poznamenaly ve dvacátém století naše vzájemné soužití, a všechny tradiční a tradičně pěstované bludy, jež o tomto soužití a o těchto zkušenostech na obou stranách žijí. Přesto se domnívám, že tato deklarace má velký význam, možná větší, než si mnozí z nás uvědomují. Především jejím přijetím dávají oba naše státy celé Evropě najevo, že mají dobrou vůli nezatěžovat její už tak přetížené jednací stoly svými vzájemnými spory, pramenícími navíc z událostí, které se staly dávno a které se nemohou odestát. Vždyť přesně tak, jako dnešní Německo nemůže vrátit životy desítkám tisíc českých obětí nacismu a vrátit nás před rok 1938, kdy u nás žili pospolu Češi, Židé i Němci, nemůže ani dnešní Česká republika vrátit vyhnaným Němcům jejich dávný domov. Touto deklarací jsme podle mého názoru jasně řekli, že se nebudeme pokoušet o nemožné, totiž měnit vlastní dějiny a napravovat jejich nenapravitelné důsledky, ale že budeme tyto dějiny nepředpojatě zkoumat, hledat jejich pravdu, a klást tím jediné možné a smysluplné základy našeho budoucího dobrého soužití. Dovolte mi, abych už na tomto místě vysoce ocenil mravní postoj těch svých spoluobčanů, kteří byli za nacismu obětí rasové a politické perzekuce a kteří podpořili toto dílo smíření. Význam přijaté deklarace je - aspoň jak mně se to jeví - hlavně v tom, že nás osvobozuje. Tím, že jsme svěřili historii nepředpojatému historickému zkoumání, osvobodili jsme za prvé historiky samotné: už se nemusí vyhýbat nepříjemným faktům jen kvůli nedobrým politickým důsledkům, které by jejich popis mohl mít. Osvobozením historiků jsme ovšem udělali nekonečně víc: přispěli jsme tím ke svobodě všech našich spoluobčanů. Neboť jedině společenství, které může a smí poznat pravdu o svých vlastních dějinách, je společenstvím vskutku svobodným. A jedině ve společnosti vskutku svobodné - čímž se kruh uzavírá - se mohou vskutku svobodně chovat i sami politici. Já osobně to aspoň tak cítím. Jen malý příklad. Řekl-li jsem - věda dobře proč - před dvěma lety pouze to, že Němci pocházející z naší země jsou u nás vítáni jako hosté, pak dnes mohu bez obav říct i to, co jsem tehdy neřekl: že jsou u nás vítáni nejen jako hosté, ale i jako naši někdejší spoluobčané, respektive jejich potomci, kteří tu mají své staleté kořeny a kteří mají právo na to, abychom tuto jejich vazbu s naší zemí vnímali a ctili. Svoboda v nejhlubším slova smyslu znamená ovšem víc, než že říkám naplno, co si myslím. Svoboda znamená i to, že vidím druhého, umím se vžít do jeho situace, vcítit do jeho zkušeností, nahlédnout do jeho duše, a že jsem schopen citlivým uchopením toho všeho svou svobodu šířit dál. Protože čím jiným je vzájemné pochopení než šířením svobody a prohlubováním pravdy? Konkrétně to znamená i to, že bychom se v budoucnosti už měli vyvarovat pojmů či hesel, která mají - mimo jiné též vinou své poetické mlhavosti - v historickém povědomí druhých jiný smysl, než jaký mají pro nás, smysl začasté velmi špatný. Víte asi, že mluvím o takových souslovích, jako je například ätlustá čára", sousloví vnímané v Německu jako pokus zapomenout na zlé věci, nebo äprávo na vlast", sou sloví chápané u nás jako vzletné označení pro obyčejný teritoriální nárok. Stručně řečeno: česko-německá deklarace - tím, že nás všechny osvobozuje od strachu z pravdy - vytváří neobyčejně příznivé klima jak pro rozvoj našeho sousedského soužití, tak pro naši spolupráci na evropském jevišti. Teď běží o to, abychom co nejrychleji a nejlépe tohoto klimatu využili a vše, čemu se v něm může dařit, rychle zaseli a cílevědomě pěstovali. Některé možnosti artikuluje deklarace sama, jiné se otevírají či otevřou v té míře, v jaké je otevírá a otevře iniciativa občanů, samospráv i dalších institucí. Je to šance vpravdě historická, nesmí být promarněna, a všichni demokratičtí politici na obou stranách by si dnes proto měli uvědomit rozsah své odpovědnosti a jednoznačně nadřadit zájem dlouhodobý, kterým je dobře založené, pevné, trvalé a všechny obohacující soužití našich národů, zájmu krátkodobému, kterým je získání toho či onoho procenta voličů, byť by jimi měli být i lidé veskrze nepoučitelní. Dámy a pánové, člověk, jak známo, není žádným úkazem o sobě, jehož identita nikterak nesouvisí s jeho okolím, ba je na něm zcela nezávislá. Naopak: naše identita je spolutvořena mnoha vrstvami či okruhy toho, co by se dalo obecně nazvat naším domovem. Naše rodina; okruh přátel, s nimiž se stýkáme, či našich souvěrců; dům, v němž žijeme; naše obec či náš kraj včetně krajiny, která ho tvoří; náš podnik nebo naše profese; spolek, v němž působíme; naše etnikum či náš národ; stát, jehož jsme občany; ale i širší civilizační okruh, k němuž se cítíme svými kořeny a svou historií patřit; jakož nakonec i naše pozemšťanství - to všechno jsou různé vrstvy našeho domova. Ve všech těchto vrstvách jsme tak či onak zakotveni, všemi jsme tak či onak ovlivněni či přímo spoluurčeni, ke všem se v té či oné míře hlásíme, všechny jsou tak či onak účastny na tvorbě a pozemském bytí našeho já. Jen jednu z těchto vrstev - a je otázka, jak je ve srovnání s jinými pro nás důležitá - nazýváme vlastí. Rozumíme tím obvykle zemi, v níž žije národ, jehož jsme příslušníky. A jak se začaly národy v moderním slova smyslu postupně konstituovat a získávat vlastní státnost, tedy jak vznikaly novodobé národní státy, tak se začal zřejmě stále víc pod pojmem vlasti rozumět národní stát, jehož je člověk občanem, a pod pojmem vlastenectví citová vazba jak k vlastnímu národu a k zemi, kterou obývá, tak - a to stále silněji - ke státu, který si tento národ utváří, který chrání či o který bojuje. Myslím, že když se dnes řekne vlast, většina lidí chápe ten pojem v právě popsaném významu. To znamená jako víceméně uzavřenou, pevně danou, přesně definovatelnou a k žádné další úvaze už neprovokující strukturu: každý přece ví, jak se rozpozná Čech od Němce a kde končí Česká republika a začíná Spolková republika Německo. Je takovéto chápání vlasti jediné možné, správné a perspektivní? Není na místě fenomén vlasti přinejmenším znovu prozkoumat a položit si otázku, kudy vede další cesta: zda je třeba ätvrdost", uzavřenost a povinnou neproblematičnost vlasti přijmout prostě jako fakt a toto pojetí jen dál stvrzovat, anebo zda lze postupovat i jinak? Nejužívanější a nejvýstižnější německé slovo pro to, co se česky nazývá ävlast", tedy äHeimat", pochází z pragermánského slova ähaima", které označovalo nejen svět nám blízký, důvěrně známý, tedy některou z vrstev našeho domova, ale zároveň svět a vesmír obecně, v jejich celkovosti, to jest univerzum. Podobně staroislandské slovo äheimspekja" znamená hovořit o domovu a vlasti, ale zároveň přemýšlet o vesmíru, tedy filozofovat. Co se skrývá za touto prapůvodní dvojznačností slova vlast? Vysvětlení je jednoduché: vlast byla zřejmě kdysi chápána jako určité zpřítomnění světa, jako jeho obraz či průhled do něj. To, co důvěrně známe, co nás obklopuje, v čem se do jisté míry vyznáme, co přímo zažíváme a zakoušíme, jako by bylo jen ploškou krystalu, která zrcadlí celý vesmír. Vlast či domov - takto pochopeny - nás tudíž nevydělují z univerza, ale naopak nás s univerzem spojují. Prapůvodně tedy slovo vlast neoznačuje žádnou uzavřenou strukturu, ale naopak strukturu otevírající. Je to most mezi člověkem a vesmírem. Poukaz známého k neznámému, viditelného k neviditelnému, srozumitelného k tajemnému, konkrétního k obecnému. Je to pevná půda pod nohama, na které člověk stojí, aby se mohl vzpínat k nebi. Nejjednodušší je samozřejmě o pojmu vlasti moc nepřemýšlet a držet se jeho tradičního významu. Případně pojetí vlasti jako uzavřené struktury ještě dál posilovat a prohlubovat. Je to cesta nejen nenáročná, ale pro určité společenské vrstvy, a tím i pro určité politiky dost přitažlivá: neklade totiž na nikoho žádné zvláštní intelektuální či mravní nároky, ale nabízí naopak každému pohodlné spočinutí v podušce známých reálií a v náručí známé komunity. Příslušnost k této komunitě - jako nejvyšší hodnota - vyvazuje z individuální odpovědnosti a stává se snadno rozpoznatelnou jistotou v tomto nejistém světě. Jsem Čech, Němec či Francouz, Češi, Němci či Francouzi jsou nejlepší, Češi, Němci či Francouzi mají vždycky pravdu, kdo není Čech, Němec či Francouz, ten je podezřelý, budu dělat to, co dělají všichni Češi či Němci či Francouzi, rozplynu se v kolektivní vůli kmene a jako jeho pasivní součást popluji životem - a mám vyhráno. To je způsob myšlení, k němuž koncepce vlasti jako uzavřené struktury může vést či svádět. A dovedena do krajních důsledků nemusí znamenat nic víc a nic lepšího než šovinismus, provincialismus, skupinový egoismus, xenofobii a rasismus. V co ústí tyto kolektivní stavy ducha, jsou-li obratně pěstovány nacionalistickými vůdci, víme všichni dobře: v násilí, etnické čistky, války a koncentrační tábory. Koncepce vlasti jako uzavřené struktury v sobě obsahuje nebezpečí, že vlast bude pochopena spíš jako nevětraný pelech než jako odrazová plocha k lidskému rozmachu; spíš jako nora, chránící člověka před světem, než jako prostředí jeho kontaktu s ním; spíš jako nástroj jeho izolace od druhých než jako místo, které mu k druhým otevírá cestu. Cítím v tomto pojetí, zvlášť v jeho pokleslých podobách, velikou vnějškovost: vlast stále zřetelněji přestává mít jakýkoli duchovní obsah či rozměr, přestává být souborem tak či onak zakoušených či sdílených hodnot nebo tak či onak pochopeného vlastního duchovního dědictví a stává se jen mrtvým balíkem svých vnějších a obsahově vyprázdněných atributů, jako jsou kroje, standarty, zvolání či donekonečna obehrávané melodie. Myslím, že moderní svět zvolna překonává tradiční pojetí národního státu jako jakéhosi vyvrcholení národní existence, a tím de facto konce dějin. Z hlediska tohoto pojetí bylo důležitější, že národ má svůj stát, než jaký stát to je a na jakých hodnotách je založen. Postupné překonávání národního státu v jeho tradičním pojetí by mělo podle mého mínění vést i k nové reflexi pojmu vlast. Měli bychom se učit prožívat vlast opět - tak, jak tomu bylo zřejmě kdysi - jako náš kus äsvěta vůbec", tedy jako něco, co nás umísťuje ve světě, nikoli jako to, co nás z něj vytrhává. Zajisté mi věříte, že nikomu nedoporučuji, aby se zřekl své vlasti. Domnívám se pouze, že čas dozrál k její - spíš asi pocitové než verbální - redefinici. Krajinu, kterou prožíváme jako nezaměnitelný znak naší vlasti a kterou milujeme, bychom měli stále zřetelněji vnímat jako nezaměnitelnou součást a ukázku celkového zázraku přírody, součást stejně nezaměnitel nou, jak nezaměnitelné jsou četné jiné krajiny. Boží muka u polní cesty by pro nás neměla být jen tradiční ozdobou naší krajiny, známou ze všech starých vlasteneckých kalendářů, ale hmotným výrazem spirituality našich předků. Mluví-li se v naší vlasti převážně česky či německy, pak to přece neznamená, že jako vlast nemůže naši zemi či náš stát zakoušet a prožívat někdo, jehož mateřštinou je úplně jiný jazyk. Své národní pověsti, písně, kulturu či svou mateřštinu bychom měli vnímat především jako osobitou součást obecného lidského vlastnictví svědčící - byť po svém - o lidské touze tak či onak uchopit svět, v němž člověk žije, a porozumět mu. A svůj vlastní stát bychom měli vnímat prostě jako jeden z mnoha pokusů lidského společenství zprostředkovat pokud možno rozumně a spravedlivě vzájemné soužití lidí. V něčem to je možná méně, než čím byla našim předkům vlast před sto lety. Není to už předmět zbožnění. V něčem je to však nekonečně víc: vlast jako otevřená struktura je přece naším pojítkem s univerzem a je jedním z bezpočtu konkrétních pokusů o smysluplný pobyt na tomto světě. Řekl bych, že důležitější než povrch toho, co dělá vlast vlastí, by měl být smysl, jaký to má. Vždyť i na těch božích mukách je důležitější, že to je připomínka Kristova osudu, než že to jsou naše - řekněme jihočeská - boží muka. Lze právem říct, že jde o jihočeský způsob pochopení Kristových muk. Není však dobré myslet si, že jde o ztělesněné jihočešství. To všechno znamená, že by měl být kladen stále silnější důraz na svět hodnot, které pro nás svým osobitým způsobem naše vlast zpřítomňuje, či se snaží nebo měla by se snažit - jako stát - zpřítomnit, než na svět vnějších znaků, s nimiž je spojena, jako je například genetický původ, jazyk či barva pleti jejích obyvatel, nebo jako je tvarosloví památek, zvyků či tradic, jež jsou pro ni charakteristické. Dámy a pánové, obdivuhodný proces evropského sjednocování se dnes soustřeďuje na sjednocování institucionální, hospodářské, legislativní, politické. Úspěchu v těchto všech rovinách však stěží dosáhne, nebude-li systematicky provázen i hledáním jednotících motivů citových a duchovních. Jinými slovy: Evropané budou dříve či později muset i Evropu pochopit jako svou vlast, byť zvláštního druhu. Nebo jako společnou vlast svých vlastí. To je však myslitelné jen za předpokladu, že pochopí vlast jako otevřenou strukturu. Otevřenou nejen v tom smyslu, že část citů, vyhrazených dosud národnímu státu, se může vázat k regionu či naopak k celému kontinentu, ale především v onom hlubším smyslu, o němž jsem tu mluvil. Evropa by se měla daleko zřetelněji stávat vlastí našich společně sdílených hodnot, tak jak vyrůstají z našich nejlepších duchovních tradic i nabytých historických zkušeností. Všichni víme, o které hodnoty běží: respekt k lidským právům, právní stát, demokracie, občanská společnost, tržní ekonomika, smysl pro sociální spravedlnost, úcta k přírodě a našemu životnímu prostředí. A všichni asi tušíme, i když o tom už méně mluvíme, co se skrývá kdesi nejhlouběji za těmito známými hodnotami: je to odpovědnost člověka za svět, mravní řád v nás, tento Kantův protějšek hvězdného nebe nad námi. Ale není to pochopitelně jen toto. Je to i osobitá tvář, kterou dala těmto hodnotám a především jejich metafyzickému prapůvodu duchovní historie našeho kontinentu. Paní poslankyně a páni poslanci, milí přátelé, nemohu skončit jinak než konstatováním, že naše dva státy stojí před významným úkolem: společně a prodchnuty vzájemnou důvěrou přispívat k velkému dílu evropského sjednocování. A společně v něm posilovat - vycházejíce z vlastních bohatých duchovních tradic - to, co může nejpevněji stmelovat evropské státy a národy, totiž vědomí, že sdílíme společnou vlast myšlenek, hodnot a ideálů. Děkuji vám za pozornost. Prohlášení po setkání s předsedy koaličních stran praha 29. 5. 1997 Předsedové koaličních stran mě seznámili s návrhem stabilizačního programu vlády, se svými návrhy na personální změny ve vládě a se všemi souvislostmi a okolnostmi svých jednání a svých závěrů. Několikrát v poslední době jsem pánům předsedům i veřejně řekl, že nebudu politicky asistovat u změn pouze kosmetických, čímž jsem rozuměl víceméně nahodilé personální změny bez jasné artikulace záměrů vlády. Nyní jsem mohl s uspokojením konstatovat, že se koaliční strany nad svými záměry skutečně zamyslely, že realisticky popsaly ekonomickou situaci v zemi a daly najevo, jak míní současným problémům čelit. Přesto jsem pány předsedy musel seznámit s některými svými pochybnostmi. 1) Upozornil jsem je, že stabilizační program vyhlašuje aktuální kroky, které mají řešit aktuální situaci, ale nezmiňuje se ani slovem o dlouhodobějších programových cílech této koalice a této vlády a nikterak v nové situaci nerozvíjí a nekonkretizuje její programové prohlášení. Páni předsedové mě ujistili, že přesně to mají v úmyslu udělat v rámci červencové Zprávy Poslanecké sněmovně o činnosti vlády. 2) Pánům předsedům jsem dále řekl, že stabilizační program podle mého názoru pojmenovává sice objektivně ekonomické problémy státu, ale nezmiňuje se ani slovem o tom, kdo je za ně odpovědný. Páni předsedové se plně přihlásili k odpovědnosti současné vládní koalice za dosavadní politiku vlády a vyjádřili zároveň své přesvědčení, že to musí být tato koalice, kdo napraví chyby dosavadní vládní politiky. 3) Pánům předsedům jsem rovněž řekl, že nechápu souvislost mezi stabilizačním programem a navrhovanými personálními změnami ve vládě. Páni předsedové mi jasně řekli, že vláda zrekonstruovaná tak, jak mi navrhují, je v tuto chvíli jedinou schůdnou a možnou alternativou řešení situace. Po dnešním rozhovoru s předsedy koaličních stran a odpovědném zvážení celé situace jsem se rozhodl respektovat to, co mi přikazuje podle mého výkladu ústava, totiž navržené personální změny - po provedení všech zákonem předepsaných náležitostí - uskutečnit. Mělo by se tak stát v pondělí. Zároveň veřejně opakuji to, co jsem řekl i pánům předsedům: že prezidentský slib, jehož text je rovněž součástí ústavy, mě zavazuje k tomu, abych svůj úřad zastával v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a že jsem proto považoval za svou samozřejmou povinnost je seznámit se svými výše zmíněnými pochybnostmi. Rád bych věřil, že se zrekonstruované vládě podaří uskutečnit to, co je navrženo v koaličním stabilizačním programu, a formulovat své dlouhodobé cíle způsobem, který by vrátil této koalici důvěru a dal občanům naději do budoucna. Čestný doktorát Národní univerzity Tarase Ševčenka kyjev 1. 7. 1997 Pane rektore, dámy a pánové, vážení přítomní, dovolte mi, abych využil dnešní slavnostní chvíle k malé úvaze o některých otázkách dnešního světa, jak se mi vybavují, když slyším jména dvou míst, která leží na dnešní Ukrajině. Těmito místy jsou Černobyl a Jalta. Černobyl pociťuji především jako velké varování. Jako by to slovo říkalo modernímu člověku, že všechny velké objevy, k nimž dospěl jeho závratně se rozvíjející racionální duch, mu mohou sice významně usnadňovat život, ale že ho mohou zároveň dosud nevídaným způsobem ohrožovat, nepokusí-li se souběžně prohlubovat i svou odpovědnost za svět. Jako bychom byli tím jménem upozorňováni, že dotýkáme-li se samotného tajemství hmoty, dotýkáme se tím zároveň skrytého řádu bytí, který dalekosáhle překračuje hranice vědecky poznatelného a který musíme ctít ve všech jeho dimenzích, nechceme-li, abychom se posléze stali my sami obětí své pyšné představy, že objevem něčeho dílčího jsme vyzráli na kosmos jako celek. Dnes dopoledne jsem měl možnost navštívit opuštěné, mrtvé a zamořené město, ve kterém se zastavil čas. V zamořeném a nesvobodném prostředí žili donedávna i občané a národy velké části Evropy, která byla znásilněna totalitním režimem. Varování před pýchou racionálního rozumu je i varováním před pýchou sociálních inženýrů, kteří se domnívají, že svobodnější a šťastnější život lidského rodu lze zajistit výhradně shora, totiž jeho vědeckým naplánováním. My, kteří jsme poznali na vlastní kůži komunismus, víme přece dobře, k jakým koncům takové představy vedou: k mrtvým umělým městům, ke gigantickým a posléze nefungujícím přehradám s vodními elektrárnami nezvratně rozbíjejícím rozmanité přirozené ekosystémy, k bezmezné a v podstatě anonymní, a tudíž nezodpovědné moci centralizovaného státu, rozhodujícího o tom, jak a kde budeme bydlet, jak a kde pracovat a jak a kde se bavit či odpočívat, a tím vším posléze k pustotě a šedi života zbaveného veškeré jedinečnosti jako něčeho neracionálního, nesystémového, a proto vlastně zbytečného. Černobyl ovšem v sobě nese i jedno další veledůležité poselství: připomínaje nám, že radioaktivita nedbá státních hranic, připomíná nám s novou a nebývalou naléhavostí to, co tak či onak všichni sice víme, z čeho však stále ještě nedokážeme vyvozovat patřičné důsledky: totiž že lidstvo žije dnes - poprvé ve svých dějinách - v prostoru jediné globálně propojené civilizace obepínající celou plane tu a že naše osudy jsou možná víc, než si připouštíme, spojeny v osud jediný. Cokoli se kdekoli dnes stane, může se dotýkat všech, ať už v dobrém či zlém. Tento fakt znamená velkou výzvu pro všechny obyvatele naší planety a je samozřejmě i velkou výzvou pro politiky, kteří hledají takové světové uspořádání, které by nejlépe odpovídalo stavu a potřebám dnešního světa. Knih či esejí analyzujících průběh a výsledky slavné jaltské konference je tolik, že už tvoří menší knihovnu. Většina autorů se shoduje, že představitelé vítězných mocností nikterak na této konferenci nepředurčovali sféry mocenského vlivu v poválečné Evropě, a tím méně že Západ dal Stalinovi některé země k dispozici, a upřel jim tím právo demokraticky rozhodnout o své budoucnosti. Slovo Jalta má ovšem svůj vlastní život a po dlouhá léta slouží jako symbol velmocenského dělení světa, symbol stavu, kdy velcí a mocní rozhodují o osudu malých a bezmocných, aniž se jich ptají na jejich názor a vůli, jako symbol nepřípustně pragmatických ústupků či kompromisů demokratických vlád tváří v tvář velké síle totalitního režimu. Nebudu tu hovořit o Jaltě jako o historickém faktu, budu o ní hovořit jako o znaku, kterým se stala, a to bez ohledu na skutečný průběh konference, která se v tomto krásném městě kdysi konala. Po desítiletí žil náš svět pod příkrovem svého bipolárního rozdělení, tvrdě rozštěpen na dva hodnotové, ideové, politické a mocenské tábory, vnitřně poměrně stmelené, byť každý jiným tmelem, a pokoušející se kdekoli na světě posílit své pozice. Svět se ale pod tímto příkrovem vyvíjel a dnes je pochopitelně úplně jiný, než jaký byl v době, kdy vznikla železná opona. Její pád, vyvolaný krizí a posléze nevyhnutelným kolapsem nejen komunistické nadvlády nad velkou částí světa, ale především totalitního systému jako takového, odkryl náhle skutečné obrysy soudobé situace světa a celou hloubku problémů a nových výzev, jimž tento svět musí čelit. Tato situace volá po nové a hluboké reflexi současného stavu a vyzývá k hledání nových modelů a forem celosvětového soužití a uspořádání. Jestli bylo pro svobodymilovné a demokratické síly těžké zvítězit nad totalitou, a vyhrát tím studenou válku, pak nepoměrně těžší bude, aby tyto síly vyhrály i mír, totiž aby nalezly a prosadily optimální způsoby nového soužití států a národů na této planetě, takového soužití, které by co nejlépe odpovídalo dnešnímu reálnému stavu věcí. Jedním z mnoha různých principů, jimiž by se toto velké dílo, jež před námi všemi stojí, mělo řídit, je podle mého přesvědčení maximální možný respekt mezinárodního společenství k svobodně a demokraticky projevené vůli jednotlivých národů či států, které by měly mít plné právo samy rozhodovat o svém budoucím osudu, o svých mezinárodních vazbách, o tom, kam se cítí patřit či patřit chtějí. Čím lépe bude nové světové uspořádání respektovat tuto autentickou vůli, samozřejmě v míře, která se nekříží s legitimní vůlí jiných národů, tím může být tento pořádek stabilnější. Zkušenosti posledních desítiletí, ba troufám si říct, že zkušenosti celé historie nás dostatečně poučují o tom, že jakékoli uspo řádání, které jedni vnutili druhým, se musí dříve či později zhroutit, protože nelze jít natrvalo proti přirozenému běhu života. Toto hroucení nepřirozených pořádků bývá přitom placeno začasté oběťmi stejně velkými, jakými byl placen jejich násilný vznik. Jinými slovy: už nikdy by se neměla opakovat žádná Jalta v tom smyslu, co toto slovo představuje jakožto znak. Už nikdy by o budoucích osudech nejrůznějších národů a zemí neměli rozhodovat jiní, anebo by aspoň o nich neměli rozhodovat, aniž by se nejprve přesvědčili o jejich legitimních a svobodně projevených ambicích a aniž by tyto ambice respektovali. To mimo jiné znamená, že žádnému státu by nemělo být upíráno právo svobodně se rozhodnout, k jakému regionálnímu svazku - ať už politickému, bezpečnostnímu či ekonomickému - chce patřit. A o tom, zda k němu skutečně patřit bude, by neměly rozhodovat nejrůznější geopolitické zájmy jiných, ale jen a jen jeho objektivně ověřená připravenost přijmout různé standardy těchto svazků a respektovat principy, na nichž jsou založeny. Jak patrno, jméno Jalta - podobně jako jméno Černobyl - má pro mne význam, který dalekosáhle přesahuje Ukrajinu. Je to význam varování či výzvy pro celé lidské společenství. Dámy a pánové, jak jste nepochybně vyrozuměli z mých předchozích poznámek, jsem přesvědčen, že dnešní lidstvo žije v prostoru jediné globální civilizace a že nemů že nejrůznějším vážným nebezpečím, jimž je vystaveno, účinně čelit, nepochopí-li rozsah a hloubku globálního kontextu všeho, do čeho se pouští, a rozsah a hloubku odpovědnosti, kterou nese. Tuto novou odpovědnost ovšem nevyvolá k životu žádný, byť sebedůmyslnější technický či systémový návod, jak si lépe počínat či jak lépe své soužití organizovat. Právě naopak: teprve renesance lidské odpovědnosti může takové náměty zrodit a jedině ona může zajistit, že jejich uskutečnění bude opravdu něco zaručovat. Kde hledat možné zdroje či prameny této nové odpovědnosti? Neumím si představit jiný prostor, kde je lze hledat, než prostor duchovní zkušenosti lidského rodu, jak se po tisíciletí vyvíjela v rámci rozmanitých náboženství a kultur. Tato náboženství či kultury se mohou z dnešního pohledu sebevíc navzájem odlišovat, přesto však v jejich prazákladech lze najít překvapivé množství shodných prvků, od úcty k řádu přírody a vesmíru a jejich tvůrci až po soubor mravních imperativů, kterými k nám tento řád promlouvá. Zdá se mi, že v době, kdy vstupujeme do světa vpravdě multikulturního a multipolárního, jehož existence musí být založena na vůli k soužití různých kulturních a civilizačních okruhů a na jejich vzájemném respektu, je svrchovaně důležité právě tyto shodné prvky hledat a odvozovat z nich jakési duchovní, mravní a politické minimum, jež by mohlo být všemi sdíleno, a mohlo by tudíž sloužit jako určité ideové podhoubí onoho stěžejního úkolu dnešní doby, kterým je hledání nové a globální lidské odpovědnosti. Jinými slovy: tváří v tvář výstrahám, kterými jsou pro nás Černobyl a Jalta, měli bychom jako jednotlivci i jako společenství hledat v naší historii, v našich duších i v našich nejhlubších zkušenostech se světem i se svým vlastním bytím to, co přesahuje horizont pouhého racionálního či vědeckého poznávání světa, jakož i okruh iluzí všech černobylských sociálních inženýrů a jaltských geopolitických stratégů, a co je schopno obnovovat naši ztrácející se úctu k tajemnému řádu všehomíra i k jedinečné lidské bytosti, k identitě jednotlivých kultur a společenství, jakož i pokorné vědomí, že všichni jsme jen součástmi tohoto všehomíra, nikoli tedy jeho pány. Vážení přátelé, ocitám se na slavné půdě Ševčenkovy univerzity, známé svou tradicí zápasu za národní svébytnost Ukrajiny i za lidskou a občanskou svobodu. Snad by se proto hodilo, abych na závěr řekl několik slov o tom, jak vidím - na pozadí svých obecných úvah - postavení vaší země v dnešním neklidném světě. Před několika lety se mne ptal jeden významný politik, kam patří Ukrajina. Myslel to nepochybně dobře, ale způsob, jakým se ptal, nebyl šťastný. Ta otázka na mne totiž působila dojmem, že jsem tázán na něco jiného, totiž na to, kam podle mého mínění má jiný stát Ukrajinu zařadit. Možná dotyčnému politikovi křivdím, ale já jsem v tom najednou pocítil jakýsi vzdálený - a ne pochybně jen bezděčný - odlesk toho, co se nazývá Jaltou či jaltským myšlením. Dotyčnému politikovi jsem proto řekl docela jasně a možná trochu nediplomaticky: o tom, kam patří Ukrajina, by neměly rozhodovat ani Spojené státy, ani Ruská federace, ani nikdo jiný. O tom může rozhodnout jen Ukrajina sama. A to nejen svou artikulovanou politickou vůlí, ale i typem své politické a občanské kultury. Zdá se mi, že Ukrajina postupně dává najevo, kam patří a kam chce patřit. A zdá se mi, že její způsob sebereflexe zasluhuje uznání. Je to země nejen geograficky, ale i celou svou dlouhou historií i hodnotami, k nimž se dnes stále výrazněji hlásí, veskrze evropská. Typem politické kultury, o niž usiluje svou vůlí k vnitropolitickému dialogu a svou snahou o rozvoj občanské společnosti, to jasně potvrzuje. Její úsilí o sblížení a úzkou spolupráci s integrující se Evropou je legitimním projevem jejího sebepochopení. Je to země veliká a nezávislá, byť její moderní nezávislost je ještě velmi mladá, ale zároveň země ocitající se v gravitačním poli dvou mocných těles: na jedné straně světa euroamerického, jehož hodnoty hájí Severoatlantická aliance, na druhé straně mohutné euroasijské mocnosti, kterou je a vždycky bude Ruská federace. Zdá se mi, že Ukrajina dobře vnímá své citlivé postavení. Proto chce budovat dobré partnerské vztahy s oběma těmito kolosy, aniž považuje za nutné s některým z nich splynout a aniž na druhé straně chce být jakýmsi pásmem nikoho či nárazníkovou zónou mezi nimi. Jak tomu rozumím a jak rozumím novým dohodám Ukrajiny s NATO i s Ruskou federací, nechce být ničím méně a ničím víc než svéprávným subjektem, který svou svébytnou existencí obohacuje pluralitu severní polokoule, který chce být všemi respektován a sám je odhodlán všechny respektovat, aniž má přitom v úmyslu se komukoli podřizovat, anebo naopak kohokoli provokovat. Tento postoj mi připadá velmi prozíravý politicky, takticky, strategicky, pragmaticky. Co je však ještě důležitější: zdá se mi, že v sobě obsahuje znaky přesně toho směru, jímž by se měli ubírat dnes všichni. K těmto znakům patří plné vědomí vlastní nezaměnitelné identity spojené s vůlí spolupracovat se všemi, a přispívat tím k hledání nových podob celosvětového soužití a k tvorbě nového světového pořádku, pořádku vskutku spravedlivého, protože ctícího legitimní vůli všech. Přeji vaší zemi, aby tato politika byla stále zřetelněji prodchnuta duchem nové globální odpovědnosti, tedy duchem, kterým by mělo být v budoucnosti prodchnuto chování všech občanů, národů, států i nadnárodních či kontinentálních útvarů a organizací. V takovém díle by měla hrát pochopitelně významnou roli nezávislá inteligence, a tudíž i univerzitní obec. Přeji vám na této cestě mnoho úspěchů. Děkuji vám za poctu, které se mi dnes dostalo, jakož i za vaši milou pozornost. Fórum 2000 praha 4. 9. 1997 Dámy a pánové, vážení přítomní, dovolte mi, abych vás všechny co nejsrdečněji přivítal v České republice, v Praze a na Pražském hradě. Děkuji vám, že jste přijali pozvání na konferenci Fórum 2000, kterou jsme si vymysleli s přítelem Elie Wieselem a která se tu koná a může konat především dík nadacím, jež ji sponzorují a organizují. Nejprve - souhlasíte-li - několik slov o naší zemi, o tomto městě a o tomto hradu. České země byly od nepaměti - především asi proto, že se ocitají v samotném středu střední Evropy - křižovatkou nejrůznějších mocenských zájmů i duchovních proudů; nebyla zajisté náhoda, že v dávných dobách i poměrně nedávno začínaly různé velké války právě zde a zde začasté i končily; nejednou - jako třeba v třicetileté válce, naposled v době mnichovského diktátu, v době komunistického puče v roce 1948 i v době přepadení naší země vojsky Varšavského paktu v roce 1968 - dění v naší zemi bylo zkouškou pro celou Evropu, varováním pro ni, výzvou k tomu, aby znovu definovala své základní hodnoty a artikulovala míru své odvahy tyto hodnoty hájit. Ale možná ještě důležitější než tento politický osud je to, co bych nazval duchovním příběhem naší země. Východ a Západ, katolictví a protestantství, demokracie a totalita, republikanismus a monarchistický absolutismus, mystika a osvícenství, národní podmanění i státní rozkvět, tolerance i šovinismus, vědomí globálních souvislostí i provincialismus a izolacionismus, středoevropanství i tradiční hluboký zájem o všechno mimoevropské, sobecká a zaslepená krátkozrakost i neobyčejná historická předvídavost - to všechno se tu po dlouhá desítiletí a staletí zvláštním způsobem kombinuje a sváří. To, co tu říkám o naší zemi, má svou zvláštní podobu, která se jmenuje Praha. Toto město nejednou ve své historii bylo skutečnou křižovatkou evropského duchovního proudění, ba přímo jeho centrem - jako například v době rudolfínské, o níž tu v těchto dnech pořádáme velikou výstavu ů, toto město bylo mnohokrát nazváno magickým, tajemným, kouzelným, záhadným, protože jeho pohnutá a mnohovrstevnatá historie - vyrůstající z trvalého proplétání živlu českého, německého, židovského a italského s nejrůznějšími dalšími evropskými prvky - se zřejmě nezničitelným způsobem zapsala do jeho tváře a do jeho atmosféry. Dominantou Prahy, města spíš středoevropského a evropského než pouze a jen českého, je tento hrad, v jehož prostorách se dnes ocitáme. Je to velký a téměř encyklopedicky důkladný svědek historie tohoto města i této země, který jejich dějiny jako čočka zhuštěně zobrazuje, je to - či po dlouhá staletí to bylo - i centrum našeho života duchovního a kulturního. Z důvodů, které jsem tu naznačil, se mi zdá, že Česká republika, Praha a Pražský hrad jsou místem velmi vhodným pro setkání, které tu dnes začíná. Protože kde jinde by měli moudří lidé z celého světa několik dní společně přemýšlet o osudu a budoucnosti naší společné civilizace než v místě s tak pohnutou historií, v místě, které vždycky tak senzitivně vnímalo hrozby vznášející se nad lidským rodem a jeho kulturou, jakož i naděje, k nimž se člověk může a musí upínat? Naše konference navazuje na sérii podobných konferencí, které už léta pořádá nadace Marion a Elie Wieselových a z nichž některých jsem měl i já tu čest se účastnit, má však zároveň svůj osobitý ráz a charakter, kterými se z této série možná trochu vymyká. Mám tím na mysli nejen její tematické zaměření, nejen její vnější rámec a příslušné doprovodné události, nejen její ambici založit určitou tradici, ale především okruh jejích hostů. Pozváno bylo asi sto významných osobností veřejného života, filozofů, politologů, politiků, vědců, náboženských činitelů či intelektuálů ze všech kulturních či civilizačních oblastí dnešního světa. Všichni pozvaní se samozřejmě účastnit nemohli, ale přesto se domnívám, že vy, kteří jste si čas na cestu do Prahy udělali, jste vskutku vynikajícím vzorkem lidí zabývajících se na této planetě základními otázkami jejího osudu. Než se proměním ve vnímavého posluchače vašich rozprav, pokusím se stručně a zajisté dost zjed nodušeně říct, co já osobně od této konference očekávám či co si od ní slibuji. Dnešní lidstvo velmi dobře ví o pestrém spektru hrozeb, které se nad ním vznášejí. Víme přece o tom, jak závratnou rychlostí roste počet obyvatel naší planety a že v relativně brzké době nás tu může být několik desítek miliard. Víme, že bude téměř nemožné, aby se takové množství lidí uživilo, víme, jak nebezpečně může takto rychlý růst populace prohloubit propasti mezi chudými a bohatými, propasti už dnes velmi hluboké, víme, jak těžko budou lidé různých národů a kultur, takto dramaticky stlačeni k sobě, spolu soužít a kolik konfliktů taková situace může vyvolávat. Obecně známo je také, jak dnešní lidstvo ničí životní prostředí, na němž je existenčně závislé, jak stále rychleji vyčerpává neobnovitelné zdroje energie a další poklady této planety, jak přispívá svou činností k oteplování země, k tvorbě skleníkového efektu i ozonových děr, jak rozrušuje celkovou rovnováhu všech ekosystémů. Všichni rovněž víme, do jakého nebezpečí moderní lidstvo samo sebe uvrhuje rozvojem, výrobou a šířením nukleárních zbraní a vůbec zbraní hromadného ničení. Všichni posléze víme, jak rostou a dál porostou sociální problémy, kriminalita, narkomanie a různé typy lidského odcizení a frustrace, když bude pokračovat koncentrace lidí ve velkých aglomeracích ničících přirozená lidská společenství a přirozené lidské vazby. Ve výčtu podobných hrozeb, v jejich konkrétním a barvitém popisu a ve výkladu, jak hluboce jsou navzájem provázány, by každý z nás mohl zajisté dlouho pokračovat, byly o nich napsány stovky knih, o některých z nich jsou dokonce pořádány nákladné celosvětové summity. Spatřuji veliký, ale pro naši éru typický paradox v tom, že ačkoli soudobý člověk tolik o těchto nebezpečích ví, nedělá téměř nic pro to, aby jim čelil nebo aby je odvrátil. Je vskutku fascinující, s jakým zaujetím dnešní lidé sledují všechny katastrofické prognózy - vždyť knihy přesvědčivě prokazující, do jakých neštěstí se řítíme, jsou vesměs bestsellery! - a jak pramálo k nim ve svém konání přihlížejí. Kolik let se přitom o většině varovných faktů přednáší na školách - a jak nepatrný vliv toto vědění má na lidské chování! Vždyť dnes už snad každý školák ví, že zdroje této planety jsou omezené, a že vyčerpáváme-li je rychleji, než jak rychle jsou schopny se obnovit, nemůže to s námi dopadnout dobře. A přesto to děláme a vůbec, zdá se, nejsme neklidní. Naopak: neustálý růst výroby - a tím i spotřeby - je pociťován jako hlavní znak úspěšnosti států, a to nejen těch chudých, u nichž by takový pocit byl na místě, ale i těch bohatých, které svou ideologií tupě nekonečného a rozumný smysl postrádajícího růstu si samy pod sebou podřezávají větev. Zdá se mi, že v tuto chvíli už není nejdůležitější znovu a znovu upozorňovat na všechny hrůzy, které nás mohou v nadcházejícím tisíciletí potkat, nezmění-li celá naše globální civilizace zásadně svůj směr. Důležitější dnes je podle mne zkoumat, proč lidstvo nedělá nic pro to, aby tyto hrozby - o nichž už toho tolik ví - odvrátilo, a proč se nechá unášet jakýmsi svým samopohybem, který je jeho vědo mím o sobě samém a svých budoucích možnostech v podstatě neovlivněn, ba možná dokonce neovlivnitelný. Věřím a doufám, že se naše konference tohoto tématu dotkne. Vždyť předpokladem jakékoli změny k lepšímu je, že nejprve pojmenujeme správně situaci, kterou je třeba změnit, a rozebereme její příčiny. Bylo by samozřejmě nespravedlivé, kdybych popíral, že existuje bezpočet projektů, jak tomu či onomu nebezpečí čelit nebo jak ho omezovat, a že bylo už vykonáno leccos pro jejich uskutečnění. Všechny pokusy tohoto druhu mají však společné jedno: vůbec se nedotýkají základních vývojových trendů, z nichž hrozby, o nichž tu mluvím, vyrůstají, ale pouze technicky či administrativně regulují jejich neblahý dopad. Typickým příkladem této cesty je zákon, vyhláška či mezinárodní smlouva o tom, kolik smí být v tom či onom výrobku jedů nebo kolik jedů smí ta či ona továrna šířit do svého okolí. Nekritizuji tento druh norem či pojistek proti těm či oněm hrozbám, naopak: raduji se z toho, že vůbec něco takového existuje. Tvrdím pouze, že jde o technické triky omezující nedobrý dopad jiných technik, aniž se taková regulační činnost dotýká podstaty věci. V čem je však podstata věci? Co vlastně může změnit samo směřování dnešní civilizace? Co vůbec může zastavit onen samopohyb, který zatím zastavit neumíme? Podle mého hlubokého přesvědčení jedinou mož ností je, že se něco změní ve sféře ducha, v oblasti lidského vědomí, v samotném postoji člověka ke světu a v samotném jeho porozumění sobě samému a svému místu v celkovém řádu bytí. Nestačí vymýšlet nové stroje, nové předpisy, nové instituce. Je třeba jinak a lépe chápat sám smysl našeho pozemského bytí a počínání. A teprve toto nové pochopení může vytvořit nové modely chování, nové stupnice hodnot a životních cílů, a skrze to posléze dát i nového ducha a nový smysl všem příslušným předpisům, smlouvám a institucím. Stručně řečeno: zdá se mi, že je třeba začít od hlavy, nikoli od ocasu. Samozřejmě bych uvítal, kdybych od vás uslyšel, zda sdílíte toto mé přesvědčení či nikoliv, eventuálně co dalšího a konkrétnějšího můžete - opřeni o své životní zkušenosti, o své poznání i o své přesvědčení či víru - k tomuto tématu dodat. Jedním z důvodů, proč si myslím, že skutečná a zásadní změna k lepšímu se může odvíjet jedině od změn ve sféře ducha, je jedno mé pozorování: ať jsem kdekoli na světě narazil na jakýkoli hlubší civilizační problém - a mohlo jít stejně dobře o kácení deštných pralesů, etnickou či náboženskou nesnášenlivost nebo o brutální ničení kulturní krajiny, jak po staletí vznikala ů, vždy jsem kdesi na konci celého řetězu důvodů, které daly dotyčnému problému vzniknout, nalezl důvod týž a jediný - nedostatek odpovědnosti ke světu a za svět. Existuje bezpočet druhů odpovědností naléhavěji či méně naléhavě pociťovaných, z nichž mnohé a v různé míře má přirozeně každý člověk. Cítíme odpovědnost k sobě či za sebe, za své zdraví, za své výkony, za svůj blahobyt; cítíme odpovědnost za svou rodinu, za svou firmu, za svou obec, za svou profesi, politickou stranu, církev, region, národ či stát; a kdesi v pozadí těchto nejrůznějších odpovědností je v každém z nás i kousek odpovědnosti za svět jako celek a za jeho budoucnost; že svět neskončí naší smrtí a že by nám nemělo být úplně jedno, přijde-li po nás potopa, cítíme přece všichni. Zdá se mi však, že tato poslední a nejhlubší odpovědnost, totiž odpovědnost za svět, je z mnoha různých důvodů dnes velmi nízká a že je až nebezpečně nízká na pozadí faktu, že svět je dnes propojenější než kdykoli dosud ve své historii, že de facto už žijeme jediný globální osud a že téměř cokoli, co se někde stane, tak či onak může ovlivnit život všech. Přesto žijeme ve světě, který jako by velmi silně legitimizoval všechny možné i nemožné zájmy partikulární a který jako by neuměl náležitě legitimizovat zájmy obecné, totiž ty, které překračují rámec rodiny, firmy, podniku, strany, státu či žijící generace. Tedy přesně ty zájmy, které by měly v dnešním globálně propojeném a mnohonásobně civilizačně ohrožovaném světě dominovat. Ti, kteří tyto zájmy sledují - nikoli jen na oko, verbálně, ale vskutku upřímně ů, jsou dnes stále zřetelněji zatlačováni na okraj společnosti jakožto idealisté ocitající se mimo reálný stav věcí. Dnešnímu světu dominuje několik velikých náboženských systémů, jejichž rozdíly se zdají stále zřetelněji vystupovat do popředí a být dokonce v pozadí mnoha skutečných či potenciálních politických i ozbrojených konfliktů současnosti i budoucnosti. Tento fakt, kterého si pochopitelně všichni pozorovatelé zneklidněně všímají, podle mého názoru trochu zastírá okolnost nepoměrně podstatnější, totiž že soudobá globální civilizace, v jejímž rámci se napětí různých náboženských okruhů odehrává, je civilizací svou podstatou hluboce ateistickou. Je to dokonce první ateistická civilizace v celých dosavadních dějinách lidského rodu. Zároveň to je první civilizace, která obepíná celou planetu. Důvod, proč to právě v tomto okamžiku zdůrazňuji, je snad zřejmý: ateističnost této civilizace s hypertrofií partikulárních zájmů a partikulárních odpovědností a s krizí globální odpovědnosti totiž podle mne hluboce souvisí. Anebo není snad fakt, že člověk myslí jen v hranicích dohlédnutelného a není schopen pamatovat i na to, co je za nimi, ať už ve smyslu časovém nebo prostorovém, důsledkem ztráty metafyzických jistot, úběžníků a horizontů? Není snad celá povaha současné civilizace, s její krátkozrakostí, s jejím pyšným důrazem na lidského jedince jako na vrchol stvoření a jeho pána a s její neomezenou důvěrou ve schopnost člověka pojmout všehomír nástroji svého racionálního poznání, není snad to všechno jen přirozeným projevem úkazu tak prostého, jakým je ztráta Boha? Anebo přesněji: ztráta respektu k řádu bytí, jehož nejsme tvůrci, ale jen součástmi, k tajemnému vnitřnímu smyslu či duchu, který tento řád má, k jeho paměti, schopné registrovat nejen to z našich činů, na co jiní nevidí, ale registrovat to navždy, čili zhodnocovat naše počínání tak říkajíc z hlediska věčnosti? Nejde tu v podstatě o krizi respektu k mravnímu řádu přicházejícímu k nám shůry nebo prostě o krizi úcty k jakékoli vyšší autoritě, než jakou je naše vlastní pozemské já a jeho materiální a veskrze pomíjivé pozemské zájmy? Zkrátka a dobře: není krize odpovědnosti za svět jako celek a k němu, jakož i za jeho budoucnost, vlastně jen logickým důsledkem novověkého pojetí světa jakožto souboru úkazů řízeného určitými vědecky poznatelnými a bůhvíproč vzniklými zákonitostmi, tedy pojetí neznajícího otázku po smyslu bytí a zříkajícího se jakékoli metafyziky či jakéhokoli svého metafyzického zakotvení? O základních otázkách a paradoxech současné civilizace přemýšlím dlouhá léta a v poslední době mám dokonce příležitost setkávat se s jejich různými aspekty v nejrůznějších zemích všech kontinentů. A aniž je můj pohled zatížen jakýmikoli apriorními paradigmaty, vždy znovu se jen utvrzuji v tom, o čem jsem se tu právě stručně zmínil. O to víc mne bude zajímat, co k tomu řekne toto shromáždění moudrých lidí, jakým způsobem mi mé přesvědčení vyvrátí či naopak doplní. Prostě řečeno: slibuji si od této konference mimo jiné, že mně a mnoha dalším odpoví na otázku, zda mám pravdu či se mýlím, domnívám-li se to, co se domnívám. Totiž že krize tolik dnes potřebné globální odpovědnosti má svou rozhodující příčinu v tom, že jsme ztratili jistotu, že vesmír, příroda, bytí a náš život jsou dílem stvoření, které je vedeno určitým záměrem, má určitý smysl a sleduje určitý cíl, a spolu s touto jistotou pochopitelně i veškerou pokoru před tím, co nás přesahuje a obklopuje. Tuto ztrátu samozřejmě doprovází i ztráta pocitu, že vše, co děláme, musíme podřizovat ohledu na vyšší řád, jehož jsme součástmi, a úctě k jeho autoritě, v jejímž zvláštním zorném poli se každý z nás trvale ocitá. Zmínil jsem se o tom, že v obraze dnešního světa převládá několik velkých náboženských systémů, které hrají stále významnější roli - nebo přesněji: jejichž vzájemná äjinakost" je jakoby stále důležitější - a že mnozí dokonce jednu z hrozeb, s nimiž se lidstvo v budoucnosti utká, spatřují v konfliktu těchto různých náboženských světů. Ano, po pádu koloniálního systému a po konci bipolárního rozdělení světa a vzhledem k velkému populačnímu rozvoji a růstu sebevědomí a vlivu různých zemí a kontinentů, ocitajících se vně dosud dominujícího euroamerického civilizačního okruhu, lidstvo skutečně vstupuje do světa, jehož příznačným znakem je multipolárnost a multikulturalita. Zatím se zdá, že čím víc jsou různé civilizační, kulturní a náboženské okruhy svazovány pouty jediné globální civilizace, která má nutně unifikující dopad, tím víc se snaží tomuto sevření čelit důrazem na svou svébytnost, nezaměnitelnou identitu, zvláštnost, prostě na to, čím se liší od okruhů ostatních. Jako bychom žili v epoše důrazu na duchovní, náboženskou a kulturní äjinakost". Tento rostoucí důraz znamená skutečně další velikou hrozbu tomuto světu. Jak ale obnovovat v lidském vědomí společný vztah k tomu, co je nad námi, když to, co je nad námi, si představují všude jinak a všude pociťují potřebu právě tuto äjinakost" zdůrazňovat? Má vůbec smysl pokoušet se obracet lidský pohled k nebesům, když takový obrat může jen zesílit konflikt našich různých božstev? Nejsem pochopitelně odborník na různá náboženství, ale vše, co o těch hlavních vím, co se o nich průběžně dozvídám a čeho si na nich během bezprostředního kontaktu s nimi všímám, vyvolává ve mně neodbytný dojem, že toho mají navzájem společného daleko víc, než si přiznávají a jsou ochotna přiznat. Od základního východiska, totiž od jistoty, že tento svět a naše existence v něm nejsou jen výsledkem souhry různých náhod, jež dohromady nic neznamená, ale že tu jde o tajemné, nicméně integrální dílo, jehož zdroje, směřování a cíle těžko můžeme v jejich celistvosti dohlédnout, až po velký soubor mravních imperativů, kterými nás toto dílo oslovuje - to všechno se mi zdá různé náboženské systémy překvapivě spojovat, přičemž různorodost jejich tradic, akcentů, liturgií a interpretací mi připadá jako jev sice nesmírně důležitý, ale nikoli převládající. Co se mi zdá převládat, je naopak podobnost toho, k čemu nás - jako lidské bytosti - různá náboženství vyzývají či jako co nás chápou. Poslední, ale možná nejdůležitější otázka, kterou bych vám rád položil, je otázka, zda cestou ze současné neradostné situace není právě hledání toho, co různá náboženství a různé kultury spojuje, hledání jejich společných východisek, principů, jistot, nadějí a imperativů, to všechno cílevědomě a způsoby odpovídajícími naší době kultivovat a duchem tohoto - dovolíte-li to tak nazvat - společného duchovního a mravního minima se pak pokoušet prodchnout všechny způsoby lidského soužití a snažení, jakož i zacházení s planetou, na které je nám dáno žít. Domníváte se, že by tudy mohla vést cesta k zastavení onoho slepého samopohybu vlekoucího nás do pekel, anebo se vám to zdá být nereálné a naivní? Domníváte se, že takovéto společné a univerzální vzpamatování lidského ducha a lidské odpovědnosti za svět - takováto, jak jsem to kdysi nazval, existenciální revoluce - může být vyvoláno jen nějakým nevídaným otřesem či katastrofou, anebo že je v silách moudrých lidí je vyvolat vlastní vůlí a spojením svých sil bez nějakého hrůzného impulsu zvenčí? Domníváte se, že k něčemu takovému stačí prostě přesvědčivá slova moudrých lidí, anebo je opět - tak jako kdysi - třeba charismatických proroků či novodobých mesiášů, nebo dokonce jakýchsi historických zázraků? Vážení přátelé, velice bych se divil, kdyby na několik velmi všeobecných otázek, které jsem vám tu položil, měli kteříkoli dva z vás identickou odpověď. Jenomže nejde přece o to, abychom se všichni na něčem neutrálním a kompromisním shodli a pak to vydali jako společný manifest, který nikdo pro jeho vágnost nebude číst. Tento postup můžeme směle přenechat oficiálním mezinárodním konferencím a summitům. Na tomto setkání běží o něco jiného: aby jeho účastníci - společnost vskutku pestrá - vyjevili co nejoriginálněji a nejpoutavěji své vlastní názory na otázky, které nás nepochybně všechny trápí, a aby vzájemná výměna a konfrontace těchto názorů vytvořily skutečné fórum. Totiž fórum jako prostor, kde se společně přemýšlí a diskutuje o věcech, které se týkají všech. Děkuji vám za pozornost a přeji nám všem, aby se toto setkání vydařilo. Zároveň vám přeji, aby se vám v Praze líbilo, abyste nadechli něco z její zvláštní atmosféry a aby vás toto nadechnutí určitým způsobem obohatilo, přinejmenším tak, jako mé spoluobčany obohatí vaše přítomnost zde a myšlenky, které tu vyslovíte. Fulbrightova cena washington 3. 10. 1997 Paní státní tajemnice, dámy a pánové, vážení přítomní, kupodivu mám dodnes v živé paměti, s jakým zájmem jsem téměř před třiceti lety četl knihu Pýcha moci od senátora Jamese Williama Fulbrighta. Nevím, kolik měla tato zajímavá kniha ve své době v USA příznivců a kolik odpůrců, nebo s jakým ohlasem se vlastně setkala. Mne, tehdy mladého člověka žijícího pod komunistickým panstvím, ale myslícího vlastním rozumem, zaujala otevřeností, s jakou pojmenovala základní dilema americké zahraniční politiky, jak se v tehdejší době jevilo. Toto dilema podle Fulbrighta znělo: má velká míra americké odpovědnosti za svět, jak vyplývá z velikosti, síly a civilizační rozvinutosti USA, mít podobu pyšného, necitlivého a někdy i násilného exportu jejich hodnot a zájmů do celého světa, a má tudíž Amerika hrát i roli jakéhosi světového četníka, anebo má mít tato odpovědnost skromnější podobu pouhého poskytování příkladu, střízlivé pomoci tam, kde je skutečně žádána, a pokusu maximálně respektovat äji nakost" ostatních a vycházet s nimi pokud možno po dobrém, a tím je bezděky - zdají-li se Americe nelidští - polidšťovat? Mám dojem, že Fulbright se touto originální knihou dotkl tématu, které dalekosáhle přesahuje otázku, jakou má Amerika dělat zahraniční politiku. Dotkl se tématu samotné americké identity. Anebo nejde tu vlastně jen o jednu z podob otázky, kterou si tato země klade už od devatenáctého století, totiž otázky, čím vlastně je? Ano, ptát se na věci, na které se ptá Fulbright, znamená de facto ptát se, co to je Amerika a její duch, respektive čím by tato země být měla nebo mohla, a jakou roli by tudíž měla v dnešním světě hrát. Věřím, že nebudete chápat - a obzvlášť u mne, který přicházím z tak malé země - jako projev äpýchy moci", když využiji této chvíle, tak zřetelně s Fulbrightovým jménem spojené, k malému pokusu odpovědět na tuto fulbrightovsky položenou americkou otázku; samozřejmě způsobem vyplývajícím z mého neamerického pohledu z dáli. Jak se asi americkým občanům, kteří se nijak zvlášť nezajímají o americkou historii, a tím méně o americkou zahraniční politiku, jeví toto tradiční americké dilema dnes? S velkou pravděpodobností v mnoha z nich vítězí pocit, že hlavní nebezpečí, které ohrožovalo Ameriku a celý svět, totiž sovětské mocenské impérium a komunismus, se zhroutilo, hrozbu světové války si lze tedy odškrtnout ze seznamu toho, co by mohlo přijít, a Amerika by se tudíž měla daleko víc než do sud věnovat sobě samé, svým vlastním problémům a neangažovat se příliš v tom nepřehledném a velikém světě, kde za každý pokus pomoci něčemu dobrému beztak sklidí jen nevděk. Říše zla byla zkrátka poražena, dobro zvítězilo, nač se tedy trápit a proč dokonce vydávat nové a nové miliardy na armádu? Izolacionismus má v moderní americké historii svou dlouhou tradici, vrací se v ní v mnoha vlnách a pokaždé má pochopitelně jinou podobu. Dnes má, dohaduji se, tu, o níž zde mluvím. A je pro Ameriku nebezpečný přesně tak, jak byl pro ni nebezpečný v kterékoli jiné ze svých podob: nikdy v moderní době totiž Ameriku od ničeho neuchránil, ale vždy naopak způsobil, že se angažovala příliš pozdě, v době, kdy konflikt už naplno plál a začínal ji vitálně ohrožovat, což nakonec nutně vedlo k tomu, že Američané museli zaplatit za svůj původní nezájem či za svou zdrženlivost tisíckrát víc, než by je stálo politické či vojenské angažmá hned na začátku anebo pokud možno ještě dřív. Za svou krátkozrakost pak museli platit nejen mnohonásobně většími hmotnými výdaji, ale především bezpočtem zbytečně zmařených životů. Mnohokrát bylo řečeno, že Západ a demokracie vyhrály studenou válku a že teď běží o to, aby vyhrály i mír. Osm let po pádu komunismu jsem hluboce přesvědčen, že to bude úkol podstatně těžší. Hrozby, které se nad dnešním světem vznášejí, se totiž k hrozbě komunismu mají jako metastáza k izolovanému nádoru: zatímco tehdy stál proti svobodnému světu jeden jediný, na první pohled patrný, po zuby celkem známými zbraněmi vyzbrojený a do značné míry odhadnutelný protivník, dnes - po rozpadu bipolárně rozděleného světa a do značné míry jeho vinou - je svět pokryt bezpočtem nesmírně různorodých, tak říkajíc decentralizovaných a těžko předvídatelných - a přitom navzájem propojených - nebezpečí. Rychle vytvářet různé systémy obrany proti nim je věru náročnější než jen pokračovat ve zbrojních závodech s víceméně sklerotickou supervelmocí. Shrnuji: izolacionismus je především velmi krátkozraký z hlediska samotných zájmů Ameriky. Prostě se jí nevyplácí, a tím méně se jí může vyplatit teď, kdy - jak jsem se pokusil naznačit - je obrana hodnot, s nimiž Amerika stojí a padá, dokonce v mnoha ohledech náročnější, než byla dosud. Ale to není hlavní důvod, proč proti němu mluvím. Ten je jiný: vstupujeme do světa, kde má stále menší smysl pohybovat se jen v oblasti partikulárních zájmů, protože jde o svět jediné globální civilizace, která nás všechny činí účastníky jediného osudu. Prakticky cokoli se kdekoli stane, může dnes tak či onak velmi rychle ovlivnit osud celého světa, a to jak v dobrém, jako třeba objev léku v nějaké kalifornské laboratoři, tak ve špatném, jako třeba výbuch atomového reaktoru v nějaké ukrajinské obci. Žijeme prostě v době, kdy může lidstvo čelit všem hrozbám, které se nad ním vznášejí, jen probudí-li se v něm, to znamená v každém z nás, s novou silou a novým étosem odpovědnost za svět jako celek. A samozřejmě i za jeho dlouhodobou budoucnost. Myslet jen na sebe je za těchto okolností sebevražedné pro všechny, mocné i slabé, velké i malé. Jsem přesvědčen, že z těchto dvou důvodů, obecného a principiálního i specificky amerického, musí dnes Amerika - možná spíš než kdy jindy - na sebe vzít svůj díl odpovědnosti za celý svět. Uzavřít se sama do sebe nemůže už z pouhých technických důvodů, ale i kdyby se o to jakkoli pokoušela, bylo by to to nejhorší, co by mohla dělat pro tuto planetu i pro sebe samu. Oč běží, je tedy přesně totéž, oč běželo v době Fulbrightově, byť to má dnes samozřejmě úplně jinou podobu, než jakou to mělo tehdy: o způsob, jakým má Amerika tuto svou odpovědnost nést. Myslím, že dnešní Amerika je pro zbytek světa téměř symbolickou koncentrací všeho dobrého i špatného, co charakterizuje naši civilizaci. Od fantastického rozvoje vědy a techniky a z nich pramenícího blahobytu přes hloubku občanských svobod a sílu demokratických institucí až po slepý kult trvalého hospodářského růstu a trvalé spotřeby, byť třeba i za cenu ničení životního prostředí, diktát materiálnosti, totalitu konzumu a reklamy, vyprazdňování lidské jedinečnosti uniformitou celodenního šumu televizní banality. Už proto by asi způsob, jímž Amerika vezme na sebe svou odpovědnost za svět, měl ztělesňovat ta východiska, která jedině mohou zachránit tuto civilizaci jako celek: měl by to být způsob, který by byl prodchnut novou duchovností, novou spiritualitou, novým étosem i novou etikou, tedy přesně tím, co si musí osvojit všechny kultury, civilizační okruhy a všechny národy dnešního světa, chtějí-li vůbec přežít. Co to konkrétně znamená? Bezpočet věcí. Například hluboký respekt ke všemu, co je v dnešním multipolárním a multikulturním světě jiné, respekt založený na porozumění pozitivním hodnotám, které jsou jiným světům vlastní. Zároveň odvahu překročit svět takzvaně pragmatických mocenských kalkulací a umět se nenásilným způsobem stavět za pravdu a spravedlnost všude, kde jsou pošlapávány, byť by to mělo ohrozit i sebevýhodnější hospodářské kontrakty. Být vždy na straně dobra, aniž je toto stranění ovlivněno vlastními mocenskými či hospodářskými zájmy a jimi usvědčováno ze svého pokrytectví. Posilovat všechny projevy tolerance a porozumění mezi národy a náboženskými světy, podporovat všechny způsoby mezinárodní spolupráce a regionální integrace, které jsou orientovány k obecnému prospěchu, a být prostorem příkladně dobrého postoje k přírodě a k této zeměkouli, postoje, který chápe člověka jako jejich bytostnou součást, nikoli tedy jako jejich pána, majitele a svévolného vykořisťovatele. Pokud jde o oblast bezpečnostní, domnívám se, že USA musí mít sílu v krajním případě, v případě vskutku nesporném a v případě těšícím se obecné podpoře svobodomyslných lidí a mírumilovných a demokratických států zasáhnout proti zjevnému zlu i silou, tedy vojensky. Z této své povinnosti - jako velmi specifického a velmi krajního výrazu své odpovědnosti za svět - se Spojené státy vyvázat nemohou a nesmějí. K tomuto poznání se v éře studené války Amerika sice propracovala, ale o situacích, v nichž tuto svou způsobilost prokazovala, či o způsobech, jimiž to dělala, se mohou historici samozřejmě přít. Ale o to teď nejde. Jde o něco jiného, o něco důležitějšího, o něco téměř principiálního. Zdá se mi, že po všech dobrých i špatných zkušenostech, které musela Amerika ve dvacátém století absolvovat, měla by konečně pochopit to, co její osvícená část chápe už dávno, totiž že nejefektivnější, nejmorálnější a nakonec vždycky také nejlevnější je vložit všechny své intelektuální síly i významnou část své síly materiální do bezpečnostní prevence. Samozřejmě předvídat konflikty a předcházet jim je většinou těžší než se do nich vložit, a často i těžší než v nich vyhrát. Je to však cesta tisíckrát smysluplnější z důvodů, které jsem naznačil a které bych mohl, jak mi snad věříte, rozvádět, konkretizovat a ilustrovat celé hodiny. Uvedu proto jediný příklad. Uvedu ho proto, že je poměrně aktuální, neboť, pokud vím, v amerických politických kruzích i v amerických sdělovacích prostředcích se o něm hodně mluví. Běží o rozšíření Severoatlantické aliance. Mnoho lidí tu prý říká, že toto rozšíření nemá valného smyslu, protože Západu celkem nic nehrozí (nač by tedy měl rozšiřovat svou obrannou alianci, navíc o státy podezřelé tím, že ještě donedávna patřily pod komunistické panství); protože by to údajně zlobilo jistý velký euroasijský stát, který se této aliance z jakýchsi důvodů bojí; a protože by to stálo daňové poplatníky peníze, které by se daly ušetřit nebo utratit lépe. Tento způsob myšlení - po všem, co jsme ve dvacátém století prožili, a poté, co jeho války a koncen trační tábory znamenaly pro lidstvo víc než dvě stě milionů mrtvých - je podle mého pevného přesvědčení nesmírně naivní, krátkozraký, ba přímo nebezpečný. Evropa je podivný kontinent. Na její půdě se zrodila dnešní civilizace, ale zrodily se na ní i dvě světové války. Je to kontinent, který vždy tvořil a dodnes tvoří jediné těleso, byť kulturně, etnicky i hospodářsky nesmírně členité. Dnes má toto těleso poprvé v celé své historii šanci založit svůj vnitřní pořádek na principu spolupráce a rovnosti velkých i malých, silných i slabých, a na sdílení společných demokratických hodnot. Dík tomu má šanci skončit definitivně s exportem válek a násilí a stát se naopak příkladem mírové spolupráce. Promarní-li Evropa tuto šanci, může to znamenat novou světovou katastrofu, svým způsobem horší, než byly ty předchozí. Z důvodů, o nichž jsem už mluvil: tentokrát by nestály síly svobody proti jedinému totalitnímu odpůrci, ale mohla by to být podivná válka všech proti všem, válka, která by neměla už vůbec své jasné fronty, válka, kterou by nebylo možné docela zřetelně odlišit od terorismu, organizovaného zločinu a všech druhů soudobé civilizační kriminality, válka, do které by různými nepřímými a skrytými cestami byl okamžitě zapojen celý svět. Nechci strašit, ale každý, kdo má trochu představivosti a ví, co se donedávna dělo například v Bosně a Hercegovině, musí chápat, že nemluvím do větru. Kdyby velký evropský sjednocovací proces nemohl prohlubovat i svou bezpečnostní dimenzi a měl se zastavit u bran NATO, této prakticky dnes jediné funkční evropské obranné aliance, pak by to zřejmě znamenalo jeho konec. A všechny americké pochybovače ujišťuji o tom, že možné neblahé důsledky takového konce, bez ohledu na to, jakou by měly konkrétní podobu a zda by nás potkaly za tři roky nebo za patnáct let, by mohly stát nakonec nás všechny mnohonásobně víc, než nás stály obě světové války, kterými v tomto století Evropa äobdarovala" svět. Po dlouhém západním váhání byl konečně nedávno učiněn v Madridu významný krok k odvrácení takové hrozby. Všechny nás bude tento krok něco stát. Každý soudný člověk však musí uznat, že takový výdaj se vyplatí. Vždyť i ta nejdražší bezpečnostní prevence je levnější než ta nejlevnější válka! Investice tohoto druhu se asi stěží zhodnotí v nejbližších volbách. Ale o to víc ji ocení budoucí generace. A tím se vlastně bezděky vracím k začátku své argumentace: kdo dnes myslí na budoucí generace? Kdo se dnes trápí tím, co budou lidé jíst, pít a dýchat za sto let, anebo odkud budou brát energii, zvlášť bude-li jich na planetě dvakrát víc, než kolik jich na ní je dnes? Pouze takzvaný idealista, snílek, tedy člověk veskrze duchovní, a tudíž údajně málo moderní. Z kategorie snílků ocitajících se kdesi na okraji společnosti, a to i přesto, že píšou světové bestsellery, se mohou tito lidé dostat tam, kam patří, totiž mezi politiky, jen tehdy, změní-li se sám duch politiky v tom směru, o němž jsem mluvil, to jest ve směru hlubší odpovědnosti za svět. Přál bych své vlasti, celému světu a především Americe samé, zemi, o níž se říká, že má neomezené možnosti, aby se brzy a mezi prvními vydala touto cestou. Cestou skutečného, hlubokého a v úctě k nekonečnu a věčnosti zakotveného zájmu o všechno, co přesahuje hranice prostoru a času, v nichž je nám dáno žít. Vážení přátelé, dovolte mi, abych na závěr vyslovil svůj obdiv padesátileté činnosti Programu J. W. Fulbrighta, programu, který kráčí - domnívám se - přesně tím směrem, kterým bych rád viděl kráčet celou Ameriku: totiž směrem neokázalého a nenásilného šíření ducha svobody a odpovědnosti. Děkuji vám za cenu, která mi dnes byla udělena a které si velmi vážím, jakož i za pozornost, kterou jste mi věnovali. Státní svátek České republiky praha 28. 10. 1997 Vážení přítomní, milí spoluobčané, co to je stát? Co tím vlastně myslíme, řekneme-li Česká republika? Jsou souvislosti, v nichž se tím myslí určité území. Při pohledu na mapu si přece obvykle ze všeho nejdřív říkáme, kde leží který stát, jak je velký, s kterým státem sousedí, případně s kterým má jaké územní spory. Planeta je prostě rozdělena - způsobem vzešlým z pohnutých dějin lidstva a z pohnutých dějin jeho sebeorganizace - na jednotlivé státy jakožto základní kameny této sebeorganizace. V jiných souvislostech rozumíme státem něco jiného: soubor institucí a organizací, které ho tvoří. Tedy vládu a celou strukturu státní správy, parlament a samosprávné orgány, moc soudní a všechny další organizace, které jsou obvyklým a přirozeným atributem státní suverenity, jako je například armáda a policie. To všechno je v tomto pojetí státu - pojetí tak říkajíc ätechnickém" ů doplněno samozřejmě ještě dvěma věcmi: za prvé souborem všech zákonů, nařízení a vyhlášek, jimiž stát upravuje vzá jemné soužití občanů a jejichž všeobecné dodržování hlídá, a za druhé státním rozpočtem, to znamená penězi, které vybere formou daní a které pak rozděluje ve prospěch toho, co je v obecném či veřejném zájmu a co si samo na sebe nevydělá. Mluvíme-li o státu, myslíme tím asi nejčastěji stát v tomto druhém smyslu, tedy stát jako výkon veřejné správy, respektive jako soubor technických nástrojů lidské sebeorganizace na určitém území. Pojem státu však může mít či měl by mít či má ještě třetí význam, význam možná ze všech nejdůležitější. Mám na mysli stát jako jednu z podob lidského společenství. Každý z nás je součástí nebo členem mnoha společenství nejrůznějšího druhu, z nichž některá jsou velmi pevná, ba přímo svazující a navýsost osobní, jako například společenství rodiny, a některá naopak velmi volná, velmi těžko ohraničitelná a pramálo osobní, jako například společenství diváků určitého televizního seriálu. Mezi všemi společenstvími, jejichž jsme členy, je společenství státu, tedy společenství dané státní příslušností či prostě občanstvím, společenstvím velmi zvláštním a velmi důležitým; je těžko osobně uchopitelné či obhlédnutelné, každého z nás se však neobyčejně silně dotýká. Území, typ státní správy, rozsah a druh zákonů, stejně jako všechno další, co si kdo představuje či může představovat pod pojmem stát, je podle mého přesvědčení vždycky nakonec odvozeno od státu jakožto občanského společenství. Charakter tohoto společenství, míra jeho svobody a odpověd nosti, druh jeho soudržnosti, jeho kultura - to všechno se nakonec tak či onak odráží i v charakteru státu jakožto technického výtvoru. Mluvím o tom teď a zdůrazňuji to proto, že se v dnešní době z mnoha důvodů, především civilizačních, setkáváme stále častěji s jakýmsi podivně anonymním či odlidštěným pojetím státu, který je spíš než jako společenství vnímán jako prostý součet určitého množství občanů, jako jejich množina, jako jakýsi bezduchý soubor jedinců, kteří mají spolu společné jen to, že platí nebo měli by platit daně témuž ministrovi financí, řídí se nebo by se měli řídit týmiž zákony a předpisy, mají právo si při volbách vybrat z téhož seznamu politických stran, a jsou-li usvědčeni z trestného činu, budou postaveni před tytéž soudy. Myslím si, že stát - a to v žádném z významů toho pojmu - nemůže být dobrý, je-li vědomě koncipován nebo podvědomě nazírán jako pouhý soubor, množina či součet svých občanů. Musí být naopak budován jako jejich společenství. Nebo přesněji: jako prostor jejich pospolitosti. Netvoří-li občané pospolitost, totiž nejsou-li spolu navzájem svázáni týmž pocitem sounáležitosti, pak neexistuje technický trik, který by zajistil, že bude dobře fungovat i jejich stát. Armáda nebude schopna bránit suverenitu státu, finanční úřady nebudou schopny vybrat daně, policisté dopadnout zločince a soudy je odsoudit, nebudou-li všechny tyto nástroje státu opřeny o pevný základ státní pospolitosti. Co tuto pospolitost zakládá či utváří? Jak se soubor, množství, součet či množina stává pospolitostí? Samozřejmě jen a jen typem vazeb, které spojují jeho různé členy a jejich rozmanitá seskupení. Na nejnižší - a právě proto nejdůležitější - rovině by to měly být vazby vpravdě lidské, tedy tak či onak osobní, přátelské, společenské, etické a solidární. Na takovém základě pak mohou vznikat a rozvíjet se vazby kooperativní, které by měly nakonec ústit do všeobecného či aspoň převládajícího pocitu společného účastnictví na určitém společném díle či přímo jeho spolutvůrcovství. Nejde o žádné abstraktní teze či idealistické sny. Jde naopak o princip, který musí pochopit a osvojit si každá politická moc ve státě, která nechce dopadnout špatně, a který musí taková politická moc soustavně a důmyslně promítat do tisíců svých konkrétních politických rozhodnutí. Řekne-li naopak, že občané mají šanci se občansky projevit jednou za čtyři roky ve volbách, a jinak ať se stará každý sám o sebe, pak tím může dosáhnout jediného: že bude za čtyři roky občany smetena z politického jeviště. Neboť stát, a tudíž i státní a politickou moc lze udržet a dobře rozvíjet jen tehdy, bude-li systematicky rozvíjeno společenství státních příslušníků jako pospolitost těch, kteří mají příležitost i důvody držet při sobě, kteří proto také při sobě drží a kteří posléze stojí i za politickou mocí, kterou si zvolili. Vlna občanské solidarity, která se v naší zemi vzedmula po letních povodních, ukázala, jak velký je skrytý etický potenciál, který dříme v naší společnosti. Zdá se mi, že přesně to je bod, z něhož má jedině smysl vycházet. Solidarita mezi bližními, mezi obcemi, mezi občanskými společenstvími, mezi podniky - to je přece jeden ze zdrojů státní pospolitosti! Smysl pro solidaritu je lidská vlastnost, solidarita tedy začíná u člověka, nikoli u vlády či úřadu. Roste odzdola vzhůru. A čím více solidarity bude na nižších společenských rovinách, tím více jí posléze bude i v rámci celého státu. Čím víc a lépe stát otevře prostor iniciativě, veřejnému angažmá a solidaritě jednotlivců a jejich nejrozmanitějších menších společenství, tím pevnější základy pak bude sám mít, tím lépe bude moci plnit všechny své funkce a tím lépe bude nakonec plnit svůj úkol nejdůležitější, kterým je sloužit svým občanům a umožňovat jim smysluplné vzájemné soužití. Vážení přátelé, rád bych v tento pro náš stát slavnostní den vyzval nás všechny, abychom pěstovali v sobě i kolem sebe svůj stát jakožto skutečnou pospolitost. Bude-li se nám toto dařit, pak se nemáme čeho bát. Děkuji vám za pozornost. Jmenování nových členů vlády praha 8. 11. 1997 Dámy a pánové, jak víte, velmi jsem litoval toho, že českou vládu opustili pánové Zieleniec a Ruml. Litoval jsem toho nejen proto, že podle mého mínění vykonali úctyhodný kus práce ve svých resortech, ale především proto, že to jsou výrazně profilované a málo manipulovatelné politické osobnosti. Jsem přesvědčen, že tuto dispozici by měli mít všichni členové každé dobré vlády. Po jejich demisi jsem jmenoval po dohovoru s předsedou vlády a na jeho návrh ministry nové. Učinil jsem tak s pocitem, že za dané situace jde o nejlepší možné řešení. Zároveň ale musím dodat, že za podstatně důležitější než právě provedené změny považuji, aby vláda brzy, jasně, srozumitelně a hlasitě řekla, jaké si v dnešní politicky napjaté situaci klade úkoly - krátkodobé i dlouhodobé ů, kdy a jakým způsobem je chce plnit, a aby je začala plnit vskutku energicky a odvážně. Naše společnost potřebuje výhled do budoucna, potřebuje určité základní jistoty a především potřebuje naději. Stěží ji uspokojí pouhé výměny ministrů. Jaroslava Šedivého dobře znám jako muže, který celý svůj život zasvětil zahraniční politice a je zkušeným diplomatem. Pevně věřím, že jeho nestranickost nebude jeho postavení ve vládě oslabovat, ale naopak posilovat. Stanislava Voláka jsem poznal jako muže, který má hluboce osobní zájem o věci spadající do resortu, který mu byl svěřen. Je to člověk mírný, téměř plachý. Radil bych mu, aby dnešním dnem na svou plachost zapomněl. Jindřich Vodička mne ubezpečil nejen o tom, že po mnoha konzultacích s odstoupivším ministrem má naprosto přesnou představu o budoucích úkolech ministerstva vnitra, ale k mé radosti mne ujistil i o tom, že je člověkem schopným bojovat za svůj názor, byť by byl nepopulární. S ohledem na polovojenský charakter některých složek ministerstva vnitra je ministr Vodička ke své funkci dobře připraven i svou mnohaletou zkušeností námořního důstojníka. Přeji takto zrekonstruované vládě České republiky úspěch v její práci. Děkuji vám za pozornost. Prohlášení k vraždě súdánského studenta praha 15. 11. 1997 Rasismus chápu jako jednu z mnoha historických podob pádu člověka do ničivého sevření démonem kolektivismu, který mu nabízí jednodušší život, totiž život zbavený individuální odpovědnosti, strachu ze světa, strachu ze svobody, tíhy svědomí a bolestné nutnosti myslet. Jinými podobami téhož děsivého fenoménu jsou etnická nenávist, nesnášenlivost náboženská, ideologická a politická. Velkou chybou nás, kteří jsme v éře totalitního systému bojovali za lidskou svobodu, za lidská práva a za demokracii a kteří jsme po pádu komunismu začali ve svých zemích budovat demokratický systém, bylo, že jsme podcenili anebo si vůbec neuvědomili nebezpečí, že s náhlým výbuchem svobody vyhřeznou z útrob společenského vědomí i všechny zmíněné podoby zla a že vyhřeznou o to nebezpečněji, oč hlouběji byly naše společnosti po desetiletích komunismu podvědomě adaptovány na kolektivismus komunistický. Já osobně jsem tento úkaz začal zneklidněně pozorovat už krátce po pádu komunismu. Bezpočtukrát jsem o něm veřejně hovořil a před ním varoval. Opíral jsem se přitom mimo jiné o systematickou a důkladnou práci četných nestátních organizací zabývajících se v naší zemi tematikou lidských práv. Přesto se mi dnes zdá, že můj tlak na společnost a nejrůznější instituce státu mohl být důraznější. Nedávná brutální vražda súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho s novou naléhavostí otevřela téma českého rasismu a probudila naši veřejnost i naše politiky k úvaze, jak s ním bojovat. Bolest rodičů a přátel zavražděného to sice neutiší, ale já sám cítím v jeho smrti výzvu tak silnou, že může získat charakter oběti. Co je třeba konkrétně dělat? Podle mého mínění stojí před námi tyto úkoly: 1) Politici, novináři, nevládní organizace, pedagogové a všichni veřejně činní lidé by měli daleko důrazněji než dosud bojovat proti všem projevům kolektivistické nenávisti, lhostejnosti k ní a předsudkům, které tvoří jejich zázemí. 2) Je třeba vytvořit podmínky - a to nejen eventuálními změnami legislativními, ale především zásadními změnami exekutivní praxe ů, jež by umožnily všechna rasisticky či jinak nesnášenlivě orientovaná politická či společenská hnutí, která jsou registrována, rychle a účinně postavit mimo zákon. 3) Je třeba, aby orgány činné v trestním řízení a především policie nalezly v sobě dost síly a odvahy k tomu, aby okamžitě mařily veškerá shromáždění skupin občanů - bez ohledu na to, zda je organizují skupiny úředně registrované či nikoliv ů, jejichž účastníci se verbálně či jinak projevují rasisticky. 4) Veškeré tiskoviny, které publikují latentně rasistické anebo obecně nesnášenlivé názory, by se měly stát urychleně předmětem občanskoprávního či trestního stíhání. 5) Je třeba vytvořit ve sféře celé justice klima, jež by stimulovalo státní zástupce i soudce k tomu, aby rasisticky či podobně motivované trestné činy byli schopni rychle stíhat a trestat. Ti, kteří přistupují k těmto kauzám lhostejně, odkládají donekonečna jejich řešení pod nejrůznějšími právnickými záminkami, či se dokonce vyhýbají své povinnosti tento druh trestné činnosti popravdě pojmenovat a trestat, by měli být podrobeni obecné kritice a případně i kárně potrestáni. Pevně věřím, že Česká republika půjde touto cestou. Pakliže se jí to nebude dařit a bude za to demokratickým světem odsuzována, budu považovat takové odsouzení za oprávněné. Senát a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky praha 9. 12. 1997 Paní senátorky a páni senátoři, paní poslankyně a páni poslanci, vážená vládo, s určitou mírou zjednodušení lze říct, že život naší společnosti - tak jako ostatně život jakékoli společnosti v jakýchkoli poměrech - má dvě tváře, byť samozřejmě jedna tak či onak prosvítá z té druhé. První tvář tvoří to, čemu se lidé hlavně věnují: chodí do práce, která se jim více či méně daří, soukromě podnikají, žení se či se rozvádějí, plodí či neplodí děti, různě se sdružují, cestují do ciziny na dovolenou, čtou knihy nebo sledují televizi, a jsou--li mladší než většina z nás, navštěvují diskotéky. Myslím, že ů navzdory všemu - je tento každodenní život nepoměrně lepší a pestřejší než v dobách, kdy se téměř nic nesmělo a skoro každý se bál říct nahlas, co si myslí. Život naší společnosti však má i svou druhou tvář, která by se dala snad nazvat poměrem občanů k vlastnímu státu, ke společenskému systému, k atmosféře veřejného života, k politice. Zdá se mi, že je naší povinností zabývat se především touto druhou tváří, zkoumat, proč je dnes tak zachmuřená, a přemýšlet o tom, jak ji co nejdřív aspoň trochu rozjasnit. Tato tvář má totiž opravdu velmi pochmurný výraz. Mnoho lidí - a potvrzují to koneckonců i průzkumy veřejného mínění - je obecnými společenskými poměry v naší zemi zneklidněno, zklamáno, nebo dokonce znechuceno; mnoho lidí si myslí, že - demokracie nedemokracie - opět jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde víc o vlastní prospěch než o zájem obecný; mnoho lidí je přesvědčeno, že poctiví podnikatelé jsou na tom špatně, zatímco podvodní zbohatlíci mají zelenou; převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a že politické strany - ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech - jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami; mnoho lidí se diví, proč po osmi letech budování tržní ekonomiky je na tom naše hospodářství nevalně, takže vláda musí narychlo balit různé úsporné balíčky, proč se dusíme ve smogu, když se údajně tolik dává na ekologické účely, proč musí růst ceny všeho, včetně nájmů a energie, aniž přiměřeně k tomu rostou důchody či jiné sociální platby, proč se musíme bát chodit v noci centry našich měst, proč se nestaví téměř nic jiného než banky, hotely a vily pro bohaté, a tak dále a tak dále a tak dále. Stále víc lidí je zkrátka celkově znechuceno politikou, kterou činí pochopitelně a právem za tyto všechny nedobré věci odpovědnu, a my všichni, bez ohledu na to, že si nás svobodně zvolili, se jim stáváme podezřelí, ne-li přímo protivní. Nebojte se, nepokusím se tu o nějakou obsáhlou sociologickou analýzu těchto varovných skutečností. Zmíním se pouze o jejich dvou příčinách či dvou souborech příčin. První příčinu bych nazval ähistorickou": jde o českou variantu úkazu, který v různé míře a podobě potkal všechny země, které se zbavily komunismu. Tento úkaz by se dal nazvat postkomunistickým marazmem. Že něco takového přijde, musel vědět každý soudný člověk. Málokdo z nás ale předvídal, jak hluboké, vážné a dlouhodobé to bude. S komunismem se totiž ze dne na den zhroutila i po desítiletí udržovaná struktura životních hodnot a s ní pochopitelně i způsob života z této struktury vyrůstající. Skončil äčas jistot", sice malých, tupých a veskrze pro společnost sebevražedných, ale přesto jistot, a byl náhle vystřídán časem svobody, která se mnohým musela zdát po předchozích zkušenostech bezbřehá, a tudíž ke všemu svádějící. S touto svobodou pochopitelně nastal i čas úplně nových nároků na individuální odpovědnost. Odpovědnost, která se mnohým zdá být k neunesení. Nejednou jsem tento zvláštní stav přirovnal k postvězeňské psychóze, kdy člověk zvyklý žít po léta v úzkém koridoru detailně vypracovaných pravidel se náhle ocitne na podivném prostranství svobody, které v něm nutně vyvolá pocit, že je na něm vše dovoleno, a které ho zároveň zavalí nesmírnou tíhou nutnosti od rána do večera činit jakási rozhodnutí a odpovídat za ně. Pevně věřím a doufám, že mladí lidé, kteří vyrůstali už po pádu komunismu, nejsou tímto strašným syndromem postkomunismu zasaženi, a těším se na dobu, kdy věci veřejné převezmou oni do svých rukou. Zatím je však ve svých rukou nemají a nám nezbývá než se znovu a znovu divit, jak dlouho trvá adaptace společnosti na nové a samozřejmě přirozenější podmínky života a jak hluboce totalitní éra zasáhla naše duše. Bylo by ovšem velmi nepoctivé, kdybychom všechno sváděli - způsobem, který tak dobře znali marxisté - jen na jakési slepé historické zákonitosti. Neméně důležitou roli, ne-li v jistém smyslu ještě důležitější, hraje druhý soubor příčin, o němž bych se tu rád zmínil. Jde o to, co jsme si způsobili my sami. Říkám-li my, mám tím na mysli celou polistopadovou politickou reprezentaci, ale především politickou reprezentaci samostatné České republiky, tedy nás všechny, kteří máme vliv na osud naší země v posledních pěti letech. Záměrně přitom nerozlišuji a nechci rozlišovat jedny od druhých podle stupně odpovědnosti či zavinění, byť je jasné, že někdo za to může víc a někdo méně. Ale o to teď přece nejde. Oč jde, je aspoň telegraficky vlastní chyby pojmenovat. Zdá se mi, že naší hlavní chybou byla pýcha. Dík tomu, že transformační procesy u nás od listopadu probíhaly víceméně kontinuálně a nebyly neblaze poznamenány velkými politickými změnami, byli jsme vskutku v lecčems dál než jiní - anebo aspoň zprvu se zdálo, že tomu tak je. A to nám zřejmě příliš stouplo do hlavy. Chovali jsme se jako primusové, premianti či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo se povyšovat nad jiné a všechny poučovat. Tato pýcha byla prazvláštním způsobem kombinována s jakýmsi maloměšťáckým provincialismem či téměř zápecnictvím. Rozbili jsme například úzkou politickou spolupráci s našimi nejbližšími sousedy - mám na mysli to, co se nazývalo Visegrád ů, protože jsme se cítili být lepší než oni. Dnes, kdy jsme společně s nimi vyzváni k tomu, abychom přistoupili k integračním evropským seskupením, a kdy jsou naopak oni v lecčems dál než my, musíme tuto spolupráci horko těžko obnovovat. Mnozí z nás se posmívali všem, kteří hovořili o globální odpovědnosti, již nese v dnešním civilizačně propojeném světě každý, a tvrdili, že nám jako maličké zemi přísluší zabývat se jen našimi maličkými českými problémy. Dnes musíme horko těžko přesvědčovat vlastní občany o tom, že se nám jakýchkoli bezpečnostních záruk dostane jen tehdy, budeme-li sami připraveni nést svůj díl odpovědnosti za Evropu i za svět, a Severoatlantickou alianci o tom, že si to uvědomujeme. Byli jsme zemí fascinovanou svými makroekonomickými ukazateli, kterou nezajímalo, že tyto ukazatele dříve či později ukáží i to, co je za hranicemi makroekonomického či technokratického pojetí světa - totiž že jsou věci, jejichž váhu či význam sice žádný účetní nespočítá, ale které vytvářejí jediné myslitelné prostředí jakéhokoli ekonomického rozvoje: pravidla hry, právní stát, mravní řád, z něhož každý systém pravidel vyrůstá a bez něhož žádný nemůže fungovat, klima společenského soužití. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě. Morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného äkoření života", aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, že se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu božích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci. Člověk je tvor společenský, potřebuje se nejrůznějším způsobem sdružovat a podílet se, byť jen ve svém mikrosvětě, na správě veřejných věcí a péči o obecný prospěch. I na to se jaksi zapomnělo: řeklo se äobčan a stát", důsledkem čehož byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S. Přičemž nutné zlo samosprávy bylo vecpáno - nebo přesněji: bylo cpáno - rovněž do stranického chomoutu. Naštěstí se tam úplně vecpat nenechalo, dík čemuž to je dnes jedna z nejlépe fungujících složek státu. A stát jako takový? Prý má být malý, ale silný. Obávám se, že je tomu přesně naopak: je velký a slabý. Zřejmě proto, že jsme měli málo odvahy utkat se s jeho zděděnou podobou. Dámy a pánové, mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale důvodem, proč jsem před vás dnes předstoupil, není posedlá potřeba lamentovat, masochisticky si rozdírat rány, dělat chytrého po bitvě a podporovat nakonec veskrze bludný dojem, že jsme všechno prohráli a ničeho nedosáhli. Předstoupil jsem před vás z jiného důvodu: abych se aspoň stručně zamyslel nad tím, co je před námi a co máme dělat, aby se i ta tvář našeho společného života, která je dnes právem tak zachmuřená, aspoň trochu projasnila. Dovolíte-li, budu - jako pořádkumilovný člověk - své poznámky číslovat. Předem přitom ohlašuji, že jich bude deset. 1) Z toho, co jsem řekl úvodem, je snad zřejmé, který z četných úkolů, jež jsou před námi, vnímám jako nejdůležitější. Zdá se mi, že vláda - ať už bude tvořena kýmkoliv - stejně jako vy, senátoři a poslanci, stejně jako vůbec celá politická reprezentace naší země a vůbec všichni veřejně činní lidé by měli jasně říct našim spoluobčanům, že jakékoli dobré lidské soužití i jakákoli prosperita jsou myslitelné jen tehdy, budou-li panovat v různých oblastech ži vota jasná, dobrá a všem srozumitelná pravidla a budou-li tato pravidla obecně respektována. Respekt k nim lze zajisté posílit rychlým a přísným trestáním jejich porušování, nicméně to je a vždycky bude jen posila tak říkajíc pomocná. Hlavní je, aby tento respekt zdomácněl v lidských myslích do té míry, že pro každého bude ctí, plní-li zákon, a nikoli že ho porušuje či obchází. Jinými slovy: bez všestranné kultivace mravního řádu, který jediný může být zdrojem respektu k pravidlům lidského soužití, a tím i tmelem našeho občanského společenství, nemáme šanci na klid, stabilitu, spokojenost a prosperitu. Dnes víc než kdykoli dosud jsem přesvědčen, že my všichni, kteří máme vliv na dění v této zemi, musíme tento princip přijmout za svůj a pokoušet se ho denně promítat do své politické práce. Úkolem občanů a médií je, aby bedlivě sledovali, zda to skutečně děláme, a pakliže zjistí, že nikoliv, aby využili všech možností, které nabízí demokratický politický systém, k tomu, aby nás vystřídali někým lepším. 2) Duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z tohoto mravního řádu, musí být pak prodchnut celý systém technických pravidel upravujících naše soužití, tedy náš právní řád. V tom máte nezastupitelnou úlohu vy, členové našeho parlamentu, kteří přijímáte zákony pro všechny občany závazné. Náš právní systém ů mimo jiné proto, že v něm probíhá bezprecedentní transformace - je dnes nesmírně složitý a těžko průhledný. Málokdo ví, kolik zákonů vlastně platí, kolikrát byly novelizovány jako takové či jinými zákony a které obecně závazné právní předpisy na ně navazují. Stále užší výseky práva vyžadují vlastní experty a bez právníka či několika právních specialistů se dnes už mnozí z nás neobejdou. Jsem hluboce přesvědčen, že čím přehlednější, průhlednější a občanům srozumitelnější bude náš právní systém, tím větší bude naděje, že bude respektován. Přimlouvám se proto, abyste mimo průběžného přijímání nových zákonů či jejich novel věnovali zvýšenou pozornost i celkovému vnášení pořádku do našeho právního systému a jeho postupnému zjednodušování a zpřehledňování. 3) Nervovou sítí státu je systém samosprávy a státní správy. Považuji za velký a zásadní úkol nadcházející doby urychleně začít s reformou tohoto systému. Naše země velmi utrpěla tím, že tato reforma byla tolik let odkládána. První zákon, který k ní otevírá cestu, totiž ústavní zákon o krajích, jste přijali teprve v nedávných dnech. Teď bude nutné přijmout celou sérii dalších zákonů, na tento ústavní zákon navazujících, jakož i zákon o státní službě, který nám podle mne začíná až katastrofálně chybět. Proč je reforma celé veřejné správy tak nutná? Z mnoha různých důvodů, které nebyly, obávám se, nikdy naší veřejnosti dost jasně a srozumitelně vysvětleny. Za důležité proto považuji nejen přijmout v dohledné době příslušné zákony a udělat vše, co z nich bude vyplývat, ale zahájit vysvětlovací kampaň, která ozřejmí občanům, proč je důležité, aby mnohé kompetence státu přešly do rukou samosprávy, proč je důležité, aby o některých základních věcech překračujících svým významem rámec obce či okresu rozhodovalo krajské zastupitelstvo, a proč by lecjaké instituce, dosud spravované pražskými ministerskými úředníky, měly být spravovány kraji. Považuji za absurdní, že budujeme tržní ekonomiku, ale zároveň mnohým z nás nevadí, že celé velké oblasti společenského života, jako například právě státní správa, nesou jednoznačná mateřská znamení komunistického způsobu vládnutí nad občany, včetně jejich vysokého stupně politizace. Není pravda, že po reformě veřejné správy bude víc úředníků a víc úřadů. Jestli to někdo trestuhodně nezkazí, mělo by tomu být právě naopak. 4) Evropa má dnes před sebou šanci, kterou neměla po celou dobu své dlouhé a bohaté historie. Totiž šanci, že její vnitřní uspořádání jakožto politické entity, která vždycky celistvou a svým způsobem nedělitelnou entitou byla, nebude vyplývat z diktátu velkých a mocných či z jejich domluvy za zády ostatních, ale že bude založeno na vskutku rovnoprávné a svobodné spolupráci všech, spolupráci vyrůstající ze společně sdílených demokratických hodnot. Je správné, že páteří české zahraniční politiky je orientace na evropské integrované struktury. Jako malá země v samotném centru Evropy, která vždycky byla křižovatkou nejrůznějších geopolitických zájmů, máme poprvé naději, že budeme v evropském politickém prostředí opravdu pevně a bezpečně zakotveni. Touto naší kotvou bude především naše budoucí členství v Evropské unii, ale v nemenší míře i naše budoucí členství v Severoatlantické alianci. Mírovou a spolupracující Evropu si totiž nelze představit bez určitého systému její kolektivní obrany a jedinou institucí, která je dnes schopna tuto obranu zprostředkovávat, je NATO. Rozšiřování této aliance spojené samozřejmě i s její transformací je proto přímo existenční podmínkou úspěšné politické integrace Evropy. Nepochybuji o tom, že rozhodující část české politické reprezentace si tyto věci dobře uvědomuje a ví, že to je právě ona, která má historickou čest, že může svými kroky zajišťovat klidný a spokojený život mnoha generací, jež přijdou po ní. O to smutnější je, že jsme dodnes zřejmě nedokázali tyto věci vysvětlit dost přesvědčivě našim spoluobčanům. Možná to byla opět ta nešťastná orientace na pouhou ekonomiku, která zatlačila do pozadí tak zásadní témata, jakým je bezpečnost státu, tedy něco, bez čeho nemůže žádná ekonomika vzkvétat, ba možná vůbec existovat. Velkým úkolem nejen české zahraniční politiky, respektive příslušného ministerstva, ale celé české politické reprezentace je nejen zintenzivnit všechny práce směřující k našemu přijetí do Evropské unie a do NATO, ale především jasně vyložit všem našim spoluobčanům historický smysl, který toto úsilí má. Česká republika existuje pět let a má naději, že během dalších pěti let bude už pevnou součástí integrované demokratické Evropy. Byla by nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li ji ovšem promarnit, pak musíme - opět! - začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincialismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu. Kdo v dnešní době odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud své ho kontinentu a světa jako celku, ten podepisuje ortel smrti nejen nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou. 5) Myslím, že nemusím na pozadí toho, co jsem právě řekl, zvlášť zdůrazňovat, jak důležité je upřít dnes svou pozornost k naší armádě. Všechny zákony týkající se naší bezpečnosti, obrany a vojenské služby, které je nejvyšší čas přijmout, nebudou nikdy v dobré podobě přijaty, nechá-li se všechno jen na příslušném resortním ministrovi. Je to úkol pro nás všechny, pro celou politickou reprezentaci země. Totéž platí o restrukturalizaci armády, o její personální kultivaci, o jejím přezbrojení, o její hospodárnosti. A totéž platí samozřejmě o systematickém posilování autority naší armády ve společnosti. Víceméně totéž, co říkám o armádě, bych mohl říct o ostatních bezpečnostních nástrojích státu. Chceme-li, aby v naší zemi klesala kriminalita, pak nesmíme boj s ní delegovat pouze na policejního prezidenta nebo ministra vnitra. Je to věc nás všech. Nepochopíme-li to, nemáme právo se nazývat politiky. 6) Jak je tomu vlastně s naší ekonomikou? Proč máme najednou těžkosti právě my, kteří jsme se cítili být nebo kteří jsme skutečně byli příkladem pro ostatní v rychlosti ekonomické transformace? Proč naše ekonomika dnes roste pomaleji než například ekonomika polská? Nesdílím názor některých z vás, že celá transformace byla špatně založena, špatně koncipována a špatně vedena. Spíš bych řekl, že naším problémem je pravý opak: tato transformace se zastavila v půli cesty, což je možná to nejhorší, co ji mohlo potkat. Kdeco je sice formálně privatizováno, ale co má vlastně jasného a konkrétního vlastníka, který by se plně věnoval zvyšování efektivity a dlouhodobým výhledům svého podniku? Není výjimkou, že navštívím podnik, jehož vedení mi nedokáže říct, komu dotyčný podnik vlastně patří, natož jak vydává svému vlastníkovi účet ze svého hospodaření. Jak je ale možno očekávat touženou restrukturalizaci podniků a celých odvětví, když je tak málo průhledných vlastníků a když tolik zástupců vlastníků chápe svůj úkol, poslání a závazek prostě jen jako příležitost převést svěřené peníze někam jinam a pak jít od toho? Velmi divná mi přitom připadá role, kterou často hrají naše banky: nepřímo vlastní podniky, které prodělávají, a čím víc prodělávají, tím víc jim půjčují. Malý podnikatel nezíská půl milionu na smysluplnou a konkrétní investici, zatímco jakýsi podivný pseudovelkopodnikatel získá klidně miliardový úvěr, aniž někdo pořádně prozkoumal, na co ho vlastně potřebuje. Právní rámec celé privatizace, jakož i kapitálového trhu, se začíná dolaďovat až dnes. Není to trochu pozdě? Museli jsme za rychlost své privatizace, rychlost zajisté vítanou a dobrou, skutečně zaplatit nakradenými miliardami nebo spíš desítkami miliard? Bylo-li to nutné, nechť to někdo jasně řekne. Nebylo-li to nutné a byl-li to jen následek lajdáckých pravidel hry, pak si i to jasně přiznejme. Proč mohlo například Maďarsko zprivatizovat obdobnou část své ekonomiky, aniž se tam tak masivně tunelovalo? A jak je tomu se státními podíly na vlastnictví podniků? Existuje tu jasná koncepce, co je do té míry strategické či pro celý stát tak vitálně význam né, že si stát u toho musí zachovat svůj díl vlastnictví, a co lze dál bez rozpaků privatizovat? A pokud taková koncepce existuje, proč se to, co je určeno ještě k privatizaci, neprivatizuje? Vím, jak špatnou pověst u nás měla slova jako äkoncepce", ästrategie" či äprůmyslová politika". Do značné míry jsem to chápal: bylo přece třeba naučit podniky umění starat se o sebe a nespoléhat na stát. Jen si nejsem jist, zda se to s tím kultem nekoncepčnosti a nestrategie trochu nepřehnalo. Je totiž několik věcí, na které musí mít stát svůj názor a o nichž musí vědět, zda mu na nich záleží či nikoliv. Nemluvím v tomto okamžiku pouze o celé rozpočtové sféře či o sféře veřejných zájmů či statků, jako je zdravotnictví, školství, kultura a podobně. Mluvím přímo o hospodářství. Mluvím o takových oblastech, jako je například bytová výstavba a trh s byty, jako je doprava, energetika a vůbec infrastrukturní sítě, mluvím o tom, co je tak říkajíc podložím prosperující ekonomiky a prosperujícího státu. Nezdá se mi možné, aby právě v této sféře neměl stát svůj jasný názor, svou politiku a svou strategii. Máme ji však? Pokud ano, proč se o ní obecně víc neví? Pokud ji nemáme, proč na ní nepracujeme? Jinými slovy: je nejvyšší čas, aby naše ekonomická transformace nabrala nový dech a nový elán, aby konečně vstoupila do svého druhého dějství, aby politici provedli co nejdřív inventuru všeho nedodělaného a co nejdřív řekli občanům, jak to hodlají dodělat. Jsem přesvědčen, že čím jasnější a srozumitelnější slovo v tomto směru z našich úst zazní, tím spíš se občané dočasně smíří s tou či onou další nutnou obětí. Za daného stavu, vyznačujícího se jakýmsi zvláštním a téměř mnohoznačným mlčením, je věru nepravděpodobné, že se při prvním dalším útoku na jejich standard, ať už bude mít podobu liberalizace cen nájemného či energií, nevzbouří skutečně, a ne jen tak na oko, jak tomu bylo většinou dosud. 7) Před dvěma lety přijala Poslanecká sněmovna dlouho chystaný a dlouho očekávaný zákon o obecně prospěšných společnostech. Kdekdo se k tomu okamžiku upínal, kdekdo se na něj těšil, kdekdo - včetně mne - se z něho radoval. Doufali jsme, že mnohé rozpočtové a všechny příspěvkové organizace, tyto relikty komunismu, se začnou konečně transformovat do moderních neziskových subjektů, nesešněrovaných spoustou přihlouplých vyhlášek a předpisů, podstatně svobodnějších, a právě proto nepoměrně hospodárnějších a zároveň společensky užitečnějších. Těšil jsem se, že nejrůznější školy, nemocnice, sociální zařízení i kulturní instituce začnou získávat tento nový statut a postupně začnou přecházet na systém vícezdrojového financování. Tedy že se budou těšit nejen z příspěvku státu, obce či kraje, ale i z masivních příspěvků nejrůznějších právnických i fyzických osob, jimž budou s ohledem na tuto jejich bohulibou činnost postupně zvyšovány odpočitatelné částky daňových základů. Těšil jsem se, že přechod na tento způsob decentralizovaného přerozdělování bude pokrývat nejrozmanitější místní i regionální potřeby nekonečně pestřeji a vynalézavěji, než jak je toho schopen ministerský úředník v centru, a těšil jsem se rovněž, kolik peněz se ušetří tím, že nebudou muset putovat ze svého zdroje formou daně do státního rozpočtu a odtud prostřednictvím příslušného ministerstva a jeho rozpočtové kapitoly zpět do místa svého určení. Těšil jsem se, jak tento systém povznese sebevědomí občanů i podnikatelů, kteří všichni budou moci na vlastní oči vidět, jak se jejich peníze proměňují v konkrétní obecně prospěšnou věc. Těšil jsem se marně. Kolik obecně prospěšných společností za poslední dva roky vzniklo? Jedna? Dvě? A kolik rozpočtových či příspěvkových organizací se transformovalo do organizace neziskové? Neslyšel jsem ani o jediné. Někdo říká, že to nejde, protože by musel být přijat zvláštní transformační zákon. Někdo říká, že to jde podle platných privatizačních zákonů, ale že to nikdo nezkouší, protože všichni zjistili, že je přece jen pohodlnější žít ve starých dobrých socialistických poměrech, tím spíš, že žádné daňové zvýhodňování těch, kdo financují neziskový sektor, nenásledovalo. Ať tak či onak, vidím tu nesmírný dluh a velký úkol do budoucna. Věřím, že nesčetné zmatky, v nichž se potácí celá naše rozpočtová sféra či sféra veřejných statků, by mohly být podstatně menší, kdyby začínal fungovat neziskový sektor způsobem aspoň trochu podobným tomu, který funguje ve vyspělých západních demokraciích. 8) V sociální politice byly provedeny četné reformy a chystají se další. Já osobně bych rád poznamenal k tomuto tématu jedinou věc: uvítal jsem, když vláda vtělila do svého programového prohlášení svůj úmysl oddělit postupně důchodový fond od státního rozpočtu. Tento systém se mi zdá být z různých důvodů podstatně lepší, věřím, že může být i finančně výhodnější, protože fondy mohou své peníze lépe zhodnocovat, přičemž považuji za samozřejmé, že na státní záruce za nárok občana na důchod se tím nic nezmění. Od chvíle, kdy vláda přednesla své programové prohlášení, nebylo o tomto tématu nic slyšet. Rád bych věřil, že to neznamená, že se na tento úmysl zapomnělo, ale naopak, že na celé věci sbor odborníků někde v tichosti intenzivně pracuje. I toto je jeden z úkolů, které jsou před námi. 9) Nikdo soudný nebude dosavadní vládu ani vládu předchozí obviňovat z toho, že v návrhu státního rozpočtu zapomněla na ekologii. Naopak: četné miliardy věnované na různá ekologická zařízení začínají přinášet své ovoce v podobě mírně se zlepšujících ukazatelů stavu ovzduší, půdy i vod. Přesto si nejsem pořád jist, zda se za těmito investicemi skrývá vskutku jasná koncepce. Totiž velmi jednoduchý princip, že nestačí čistit prostředí zašpiněné průmyslem, ale že je třeba budovat čistý průmysl. Což neznamená nic jiného než tak či onak zvýhodňovat každého, kdo dokáže šetřit energií a kdo zavádí ekologicky neškodné technologie. Ano, nechť platí zákony trhu i v této oblasti. Nechť ale základním z těchto zákonů je zákon, že se vždycky víc vyplatí od začátku méně znečišťovat než později čistit zašpiněný okolní svět anebo platit příslušné pokuty. 10) O kultuře mluvím nakonec nikoli proto, že bych ji považoval za nadstavbové koření života, ale z důvodu právě opačného: považuji ji za věc vůbec ze všeho nejdůležitější, která si proto zasluhuje, aby byla zmíněna v samotném závěru mých poznámek. Nemám tu teď samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. To znamená o kultuře lidských vztahů, lidského soužití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím o kultuře veřejného a politického života, mluvím o naší obecné kulturnosti. Obávám se, že zde máme dluhy největší, a tudíž nejvíc práce před sebou. Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. Tuto nekulturnost v nejširším slova smyslu mají na svědomí asi opět oba soubory příčin neutěšeného stavu věcí obecných, o nichž jsem mluvil na začátku: je to typický projev postkomunistického stavu ducha a zároveň asi i důsledek malé péče, kterou jsme v posledních letech kultivaci tohoto stavu věnovali. Tedy znovu: není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá. Dámy a pánové, vážení přítomní, když tu hovořím - a není to před členy parlamentu zdaleka poprvé - o neziskovém sektoru, o refor mě veřejné správy a o podobných věcech, pak hovořím, jak zajisté víte, o tom, co se nazývá občanskou společností. To znamená o společnosti, které je systematicky otevírán prostor k co nejpestřejší sebestrukturaci a co nejpestřejší účasti na veřejném životě. Občanská společnost v tomto smyslu má v zásadě dvojí význam: za prvé umožňuje lidské bytosti, aby byla sama sebou ve všech svých dimenzích, tedy i jako tvor společenský, který chce být tisícerým způsobem účasten na životě komunity, v níž žije, za druhé působí jako skutečná záruka politické stability. Platí totiž, že čím jsou rozvinutější všechny organismy, instituce i nástroje občanské společnosti, tím je tato společnost odolnější proti nejrůznějším politickým vichřicím či zvratům. Nebylo náhodou, že nejbrutálnější útok vedl komunismus právě proti občanské společnosti: dobře totiž věděl, že jeho největším nepřítelem není ten či onen nekomunistický politik, ale otevřená a odzdola se svéprávně strukturující, a tudíž velmi těžko zmanipulovatelná společnost. Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde - z hlediska demokratických poměrů - o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven. Tatáž krize se však mnohým jeví téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách, a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo na té či oné politické straně. Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc než ty či ony konkrétní prohřešky celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit. Tento apatický vztah je totiž přesně tím, co je vposledku odpovědno za to, že tak banální demokratická příhoda, jakou je pád jedné vlády, se jeví jako málem antické drama a do jisté míry se dokonce takovým dramatem stává: mnoho lidí má docela pochopitelný pocit, že stojí tváří v tvář krachu určité koncepce státu, určitého pohledu na svět, určitého souboru ideálů. Jakkoli to, co prožíváme, je nepříjemné, stresující a v mnoha ohledech nebezpečné, může to být zároveň velmi poučné a k mnohému dobré: může to totiž vyvolat katarzi, tedy přesně to, v co antické drama vždy ústilo. To znamená pocit hluboké očisty a vykoupení. Pocit znovuzrozené naděje. Pocit osvobození. Pakliže nás dnešní krize donutí se vší vážností se znovu zamyslet nad charakterem našeho státu, nad jeho ideou, nad jeho identitou, a výsledek takového zamyšlení promítnout do vlastní práce, nebyla ta krize vůbec zbytečná a všechny ztráty, které přinesla, mohou být mnohonásobně vyváženy. O identitě státu či národa či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takto mluví, podvě domě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve, tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že to je veskrze zvrácené pojetí identity. Identita je především určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale je naopak jejím výrazem. Bude-li nám naše dnešní krize výzvou k činům, které nově naplní naši identitu, pak nemáme důvod jí litovat. Zkusme ji proto pochopit jako lekci či školu, jako zkoušku, jako apel, který možná přišel v pravou chvíli, aby nás varoval před naší vlastní pýchou a ušetřil něčeho podstatně horšího. Děkuji vám za pozornost. Prohlášení ke jmenování nového předsedy vlády praha 16. 12. 1997 Dámy a pánové, rád bych využil této příležitosti k tomu, abych veřejně poděkoval panu místopředsedovi Luxovi za politická jednání, která na mou žádost vedl a jejichž cílem byla tvorba příznivých podmínek ke jmenování nové vlády. Mohu říct, že pan místopředseda svůj úkol splnil, jeho mise proto tímto okamžikem končí a další jednání už povede předseda vlády, kterého budu jmenovat. Z různých alternativ, které mi byly předestřeny, jsem vybral jednu, jež se mi jevila z různých důvodů jako nejlepší. Předsedou vlády jsem se rozhodl jmenovat dosavadního guvernéra České národní banky Josefa Tošovského. Jmenovací akt se uskuteční zítra v 17.00 hodin na Pražském hradě. Jedním z důvodů, které mne vedly k tomuto rozhodnutí, je okolnost, že se pan Tošovský těší podpoře tří dosavadních koaličních stran a že je, jak jsem vyrozuměl, přijatelný i pro Českou stranu sociálně demokratickou. Strany dosavadní koalice po zdlouhavých a komplikovaných jednáních dospěly k názoru, že v čele nové vlády by měl stanout nestraník a že by nemělo za daných okolností mnoho nadějí na úspěch, kdyby byl ministerským předsedou jmenován některý z jejich předsedů či vysokých představitelů. S panem Tošovským jsem mluvil podrobně i o alternativách personálního složení budoucí vlády. Domnívám se, že by bylo dobré, kdybychom mu všichni nyní dopřáli určitý čas a klid k jednáním o tomto složení. Mám pocit, že pan Tošovský k úkolu navrhnout mi vládu přistupuje odpovědně a navrhne mi takovou sestavu, kterou budu moci s klidným svědomím jmenovat. Věřím, že tato vláda předstoupí už v lednu před Poslaneckou sněmovnu se svým programovým prohlášením a že získá její důvěru. Věřím rovněž, že tato vláda, bez ohledu na to, že její mandát bude pravděpodobně časově omezený, bude vládou dělnou, která bude pokračovat v práci vlády předchozí a plnit svědomitě úkoly, které před ni dnešní doba staví a postaví. Děkuji vám. Novoroční pozdrav praha 1. 1. 1998 Milí spoluobčané, jak víte, politická situace v naší zemi není v tuto chvíli příliš radostná. To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby politika byla jen nějakým úzkým a víceméně izolovaným výsekem našeho světa, který si žije svým životem, ostatní lidi nemusí příliš zajímat a s naším světem jako celkem je spojen právě jen v té omezené míře, v jaké je s ním spojen kterýkoli jiný jeho výsek. Tak tomu ale bohužel není: politika se svými důsledky přímo dotýká života každého z nás. Od všeobecné atmosféry života přes pocit právní jistoty a spravedlnosti obecně, zkušenost se státní správou, občanskou bezpečnost až po hospodářské a sociální poměry - to všechno přece závisí na politice! Jaký tedy div, že bídu naší politiky tak či onak zakoušejí všichni? Naštěstí tu jde ale o vazbu dvojsměrnou: politika sice zasahuje přímo do našich životů či myslí, ale my všichni zároveň přímo ovlivňujeme ji. Anebo není snad politika vždycky do určité míry zrcadlem obecných společenských poměrů či aspoň některých jejich stránek? Mohl bych dlouho mluvit o těch či oněch obecných předsudcích, myšlenkových stereotypech i pochybných, leč dlouho historicky utvářených modelech chování, náladách, ne-li přímo bludech, které se promítají do naší politiky z obecného stavu naší společné mysli. Ti z vás, kteří si tuto propojenost politiky a obecného stavu ducha i společenských realit uvědomují, si dnes nepochybně kladou otázku: je-li politická situace v naší zemi tak neutěšená, co s tím uděláme? Čili: můžeme něco dělat pro to, aby se tato situace zlepšila a politika nás, občany, trvale neobtěžovala, ale naopak plnila svůj nejvlastnější úkol, kterým je služba všem občanům a práce pro relativně příznivé podmínky jejich života, anebo to máme nechat být a prostě si jen počkat? Myslím, že jsou v zásadě dvě odpovědi na tuto otázku. První odpověď: nemůžeme dělat nic. Politika je věcí ätěch nahoře", my na ni nemáme žádný vliv - a to přesto, že je u nás demokracie - a tak jediné, co má smysl, je starat se každý sám o sebe, snažit se bezbolestně proplouvat poměry, tak jak se to dělalo za komunismu, a do ničeho se pokud možno neplést. Vždyť i kdyby měl člověk sebelepší úmysly a sebelepší povědomí o tom, co se má dít, beztak nic nezmůže, protože je pouhou jednou desetimiliontinou národa! Druhá odpověď na tuto otázku zní jinak: žijeme přece konečně ve svobodných poměrech a demokratickém politickém systému, což znamená, že máme - z podstaty věci - vliv na věci veřejné, tedy i na politiku, včetně té nejvyšší. Už proto je naší povinností k sobě samým, k našim rodinám, k našim dětem, k našim přátelům, sousedům, známým a vůbec bližním, abychom tento vliv podle svého nejlepšího vědomí a svědomí uplatňovali. A to i za cenu, že se nám to krátkodobě nevyplatí. Dlouhodobý a společný zisk, o který se tím zasloužíme, musí tuto ztrátu mnohonásobně vyvážit. Nemusím zajisté zdůrazňovat, kterou z těchto dvou odpovědí považuji za správnou a kterou považuji naopak za sebevražednou. Správné je samozřejmě jít cestou důvěry v demokracii a vůle něco dělat ve prospěch obecné nápravy poměrů. Postupovat opačně znamená rezignovat na prostor svobody, který se nám otevřel, nechat věci veřejné jejich samospádu a přistoupit na hluboce nebezpečný názor, že občan sám poměry beztak nezmění, nač by se tedy o cokoliv staral. Jak taková rezignace obvykle končívá, to ví každý, kdo chodil ve škole na dějepis: diktaturou těch, kteří obecné apatie využijí a zneužijí k tomu, aby zavedli vládu násilí. Tedy vládu, na kterou nakonec doplatí všichni. Co ale konkrétně znamená jít cestou, kterou doporučuji, tedy cestou přijetí spoluodpovědnosti? Tento rok budeme mít všichni, jak se zatím zdá, příležitost účastnit se dvojích voleb, jedněch - předčasných - do Poslanecké sněmovny, druhých - řádných - do obecních a městských zastupitelstev. Někteří z nás budou mít zřejmě možnost volit dokonce třikrát, totiž ještě do Senátu. První, nejjednodušší a přitom nesmírně důležitou možností, jak ovlivnit běh věcí v naší zemi, je účastnit se všech těchto voleb. Bude to velká příležitost pro nás všechny, abychom po dobrých i špatných zkušenostech, jichž jsme nabyli, bezprostředně promluvili do toho, kdo bude v budoucích letech rozhodovat o věcech, které se nás všech bytostně týkají. To znamená, že sám sobě i nám všem nejlépe pomůže ten z nás, kdo bude pozorně sledovat politické dění, všímat si jednotlivých politiků i politických stran, číst jejich programy a posléze - na pozadí této své znalosti - volit vskutku odpovědně, tak aby jeho hlas dostali ti, kteří to myslí nejpoctivěji a působí nejvěrohodněji. To ale přirozeně není všechno. Naopak: je to jen začátek, první stavební kámen či samozřejmý předpoklad demokracie. Neméně důležité, ne-li důležitější je všechno, co děláme dnes a denně, tedy nikoli jen ve sváteční den voleb. Způsob, jakým myslíme či nemyslíme o věcech tohoto světa, a míra, v jaké cítíme či necítíme odpovědnost za jeho stav; způsob, jakým pracujeme, jakým podnikáme, jakým respektujeme či nerespektujeme zákony; způsob, jakým se chováme ke svým spoluobčanům - to všechno dohromady a mnohé další věci spolutvoří společenské poměry, a tudíž i - byť nepřímo - politickou situaci. Obzvlášť důležité přitom podle mého názoru je, zda se umíme navzájem nejen snášet, tolerovat či respektovat nebo si aspoň neubližovat, ale také, zda a jak se umíme navzájem sdružovat. Je tisíc a jeden dobrých způsobů sdružování, ať už na bázi profesní, kulturní, společenské, náboženské, odborové, politické, regionální či ekonomicky nebo jinak svépo mocné, ale jsou i způsoby nedobré, například ty, jež jsou založeny na kolektivistickém principu, umožňujícím tíze a bolesti individuálního myšlení a individuální odpovědnosti, aby se příjemně rozplynuly v tupé oddanosti smečce. Vážení přátelé, často a dost ostře kritizuji politické poměry v naší zemi. Přesto se vám přiznávám, že neztrácím víru v naši dobrou budoucnost. Ptáte-li se, odkud ji čerpám, pak vám mohu odpovědět velmi jednoduše: z vás. Tedy ze svých spoluobčanů. To znamená z toho, co dobrého děláte nebo jste schopni dělat, z toho, co dobrého většina z vás v sobě chová a co mnozí z vás i projevují, ať už ve sféře podnikání, vzájemné solidarity, společné starosti o věci společného zájmu, profesní zdatnosti či občanského rozmyslu. Zatím se nebojím o tuto společnost ani o tento stát. Věřím, že jsme schopni nejen překonat potíže, které v této době máme, o nichž se dnes a denně píše či mluví a které mnozí z vás - a nejednou bolestně - pociťují ve svém každodenním životě, ale že jsme schopni překonat i potíže daleko větší, pokud by nás - nedej bůh - potkaly. Věřím v to především proto, že v této společnosti dříme podle mého názoru velký a stále ještě málo či nedobře využitý potenciál schopností. Běží o to, aby byl tento potenciál vskutku plně rozvinut a využit a aby byly systematicky vytvářeny takové podmínky, které by mu to umožňovaly. Naše země prochází v tuto chvíli dobou význam né změny. Nejenže se utváří nová vláda, ale možná se mění i celá politika. Doufejme, že se mění k lepšímu. Do jaké míry a jak rychle se jí to bude dařit, záleží víc, než si uvědomujete, na každém z vás. Budete--li se všichni a navždy považovat za bezvýznamnou a bezmocnou desetimiliontinu občanů tohoto státu, pak věru moc dobrého od budoucnosti nemáte právo očekávat. Budete-li se ale každý cítit jedinečnou lidskou bytostí, tímto zázrakem všech zázraků, a proto i sebevědomým občanem, který je spoluodpovědný za život celku i za svůj stát, pak i vy máte důvod k naději. Milí spoluobčané, dovolte mi, abych pozdravil především ty z vás, kteří mají dobrou vůli, a požádal je, aby se nelekali překážek a snažili se všemožně promítnout svou dobrou vůli do svých činů, do činů, které - jakkoli se mohou zdát malé - se nakonec svými důsledky obrátí ve prospěch nás všech. Přeji vám všechno dobré v novém roce a přeji vám především, abyste životní těžkosti, které vás potkají, přijímali statečně, moudře a s nadhledem. Nevím, zda život jako takový je či není hezký. Vím ale, že je velkou výzvou pro každého z nás, aby se ho pokusil udělat hezkým sobě i ostatním. Pokoušejme se o to jako jednotlivá lidská stvoření, pokoušejme se o to i jako občané České republiky! Děkuji vám za pozornost. Prohlášení po jmenování nové vlády Praha 2. 1. 1998 Dámy a pánové, vláda, kterou jsem právě jmenoval, nevznikla zcela obvyklým způsobem, totiž na základě vítězství nějaké strany ve volbách, případně dohovoru více parlamentních stran o vládní koalici. Tak vzniknout nemohla z prostého důvodu: politické strany, jejichž účast přicházela v úvahu, nebyly schopny potřebné shody dosáhnout. Tento fakt bychom měli podle mne chápat mimo jiné i jako varování před přílišnou mocí politických stran a z toho vyplývajícím stranickým egoismem, stavějícím zájmy dílčí nad zájmy obecné a ztěžujícím tak možnost politické dohody. Z neobvyklosti způsobu, jímž tato vláda vznikla, vyplývají dvě konkrétní věci. Za prvé určitá dočasnost jejího mandátu. Všichni dnes už předpokládáme, že dříve či později budou u nás předčasné volby a že vláda, která z nich vzejde, vznikne opět způsobem pro parlamentní demokracii obvyklejším, a její mandát tudíž nebude omezen tak, jak je zřejmě omezen mandát vlády této. Za druhé selhání tradičních postupů vedlo k tomu, že nový ministerský předseda měl při tvorbě svého návrhu ze samé podstaty věci daleko volnější ruku, než bývá běžné, protože se nemohl řídit jen vůlí těch či oněch stran. Samozřejmě s nimi jednal a hledal dosažitelnou míru jejich souhlasu, nakonec ale musel rozhodovat sám a nezávisle, jen v souladu se svým svědomím a svou představou o specifickém mandátu a specifické funkci této vlády. Proto je ve vládě značné množství nestraníků a mnozí straníci v ní jsou spíš pro své odborné předpoklady než jako lidé oficiálně vyslaní svými stranami nebo tyto strany oficiálně zastupující. Navzdory tomu všemu se podle mého názoru premiéru Tošovskému podařilo složit vládu, která má šanci vnést do naší politiky nového ducha, novou dynamiku, otevřít jí některé prostory, které byly dosud zablokovány, a hlavně obnovit důvěru občanů v demokratický politický systém a v politiku samotnou. Rád bych proto dnes opravdu upřímně poděkoval premiéru Tošovskému nejen za to, že na sebe vzal nelehký úkol, který vyplynul z jeho jmenování, ale především za velký kus odpovědné práce, kterou odevzdal, když v naší komplikované politické situaci tuto vládu koncipoval, sestavoval a o jejích úkolech jednal. Dík patří též panu místopředsedovi Luxovi, kterého jsem požádal, aby vedl předběžná politická jednání o nové vládě a který svými jednáními připravil pro Josefa Tošovského půdu. Přeji této vládě, aby byla vskutku dělným a tvůrčím tělesem, které dostane důvěru Poslanecké sněmovny a záhy si získá obecný respekt a zaznamená viditelné úspěchy. Přeji to této vládě a přeji to nám všem. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Praha 27. 1. 1998 Pane předsedo, paní poslankyně a páni poslanci, za chvíli před vás předstoupí se svým programovým prohlášením a s žádostí o vyslovení důvěry vláda premiéra Tošovského, kterou jsem jmenoval 2. ledna. Stalo se už tradicí, že vládu, kterou Poslanecké sněmovně nabízím, vždycky krátce uvedu. Tentokrát je to, myslím, obzvlášť na místě, protože poněkud zvláštní okolnosti, za nichž tato vláda vznikla, volají po určitém výkladu. Vše začalo tím, že se ministři dvou ze tří stran bývalé vládní koalice, kteří tvořili polovinu vlády, rozhodli v listopadu minulého roku podat demisi. Bylo zřejmé, že za dané situace nezbývá vládě nic jiného než podat demisi jako celek, k čemuž jsem ji proto vyzval a což ona také 30. listopadu udělala. Otázkou bylo, zda novou vládu bude utvářet táž koalice, která tvořila vládu předchozí, či někdo jiný. Považoval jsem za správnější, aby se dřívější koalice pokusila nějakým způsobem obrodit a domluvit se na nové vládě, byť třeba někým jiným vedené a podstatně jinak personálně složené. Zároveň jsem ale tušil, že to nebude nikterak snadné. Proč, to je snad zřejmé: ministři KDU-ČSL a ODA podali přece demisi z důvodu velmi vážného, totiž proto, že se nechtěli podílet na vládě se stranou, jejíž vedení se podle jejich názoru nedokázalo patřičně vyrovnat s problematickými případy jejího financování. Z toho vyplývalo, že koalice by snad mohla pokračovat jen za předpokladu, že by vedení ODS změnilo zásadně svůj postoj anebo že by si strana postavila do čela jiné vedení. Obé se mi ovšem zdálo velmi málo pravděpodobné. Přesto jsem ihned po demisi vlády pozval předsedy tří dříve koaličních stran, abych zjistil, zda jsou jejich strany schopny znovu vytvořit koalici, s jakými podmínkami takovou ochotu spojují a jaké mají představy o nové vládě a především o jejím předsedovi. Tato jednání nevedla k žádnému závěru, neboť předseda ODS požádal o čtrnáctidenní odklad. Neměl totiž mandát jakkoli jednat, dokud se nesejde mimořádný kongres ODS a nezaujme k celé věci stanovisko. Nezbývalo tedy než čekat. Asi po týdnu si vyžádali předsedové KDU-ČSL a ODA schůzku se mnou, na níž mi sdělili, že s ohledem na prohlubující se krizi a její rozmanité nedobré důsledky by určitá předběžná jednání měla přece jen probíhat a že by bylo nesprávné, kdybychom byli tak dlouho nečinní, tím spíš, že naděje na spolupráci s ODS je stále menší, mimo jiné proto, že její předseda vyzval celou stranu k odchodu do opozice. Den poté mne navštívil předseda ČSSD a oznámil mi, že jeho strana navrhuje Poslanecké sněmovně ústavní zákon o zkrácení volebního období tak, aby předčasné volby mohly být už v červnu. O svém názoru, že předčasné volby by měly být co nejdříve, mne následující den informoval i předseda ODS, který se podivoval, proč není jeho strana zvána k jednáním o vládě. Sdělil jsem mu, že chci požádat předsedu KDU-ČSL, aby vedl předběžná jednání o budoucí vládě, a chce-li přece jen za ODS o vládě jednat, nechť tedy jedná s ním. Předseda ODS můj úmysl požádat předsedu KDU-ČSL o jednání uvítal. O dva dny později, když jsem zjistil, že s tím souhlasí i ostatní, jsem tedy Josefa Luxe o tuto misi veřejně požádal. Josef Lux jednání vedl podle mého názoru odpovědně a ukončil je po osmi dnech, kdy mi oznámil tři jména možných předsedů vlády, kteří jsou přijatelní pro všechny tři strany bývalé koalice a více či méně tolerovatelní i největší opoziční stranou. Vybral jsem z těchto alternativ Josefa Tošovského, který po určité době váhání souhlasil. Ovšem s podmínkou, že bude tuto funkci zastávat skutečně jen dočasně, to znamená do předčasných voleb, a že bude mít poměrně volné ruce při sestavování návrhu na personální složení vlády. Obě tyto podmínky jsem považoval za veskrze oprávněné, a druhý den byl tedy Josef Tošovský jmenován předsedou vlády. Stalo se tak za poměrně širokého politického konsensu a pouhých osmnáct dní po demisi vlády Václava Klause, což jsem považoval za velký úspěch. Josef Tošovský se ujal svého úkolu s plným nasazením a jasnou koncepcí. Posléze mi navrhl vládu, kterou jsem mohl s klidným svědomím jmenovat. Tato vláda vznikla především z jednání s KDU-ČSL a ODA, kteréžto strany od začátku jasně říkaly, že novou vládu podpoří a jsou připraveny se podílet na její práci. Proto jsou v ní též zastoupeny. Jednání s ODS bylo podstatně komplikovanější, nejen vzhledem ke zmíněnému čekání na její kongres, nejen proto, že její vedení často měnilo svůj postoj a posléze neodevzdalo své personální návrhy, nejen proto, že se tato strana začínala štěpit, ale především proto, že kongres ODS nedal menším stranám bývalé koalice dostatek záruk, že se tato strana postaví novým a otevřenějším způsobem ke svým finančním problémům. Přesto premiér Tošovský ve snaze o politickou rovnováhu navrhl do vlády čtyři členy ODS. Že všichni čtyři později z ODS vystoupili, není jeho vinou ani jeho problémem. Současná vláda tedy, jak patrno a jak je ostatně obecně známo, nevznikla normálním způsobem, takovým, jakým vlády obvykle vznikají, protože jasná a plná dohoda politických stran nebyla v daném případě možná. Proto má tato vláda některé rysy vlády úřednické, a kdyby naše ústava znala pojem úřednické vlády, byla by nejspíš asi vládou úřednickou a nemusela by tu dnes žádat o vaši důvěru. Tímto zvláštním charakterem této vlády lze též vysvětlit, že její předseda je nestraník a že v ní zasedá více nestraníků, než je obvyklé. Za velmi dobrý nápad premiéra přitom považuji jeho myšlenku udělat z nevýhody výhodu a využít kratičkého mandátu této vlády k tomu, aby byla dána větší příležitost mladým politikům, kteří mají šanci ukázat, co v nich je, aniž by museli předtím absolvovat zdlouhavou stranickou kariéru od nejnižších funkcí vzhůru. Dámy a pánové, názor, že předčasné volby v červnu budou asi nejlepším východiskem ze současné nepřehledné politické situace, postupně převládl a dnes ho zastává většina politických stran. Časové omezenosti svého mandátu je si dobře vědoma i vláda, která sama otevřela jednu z možných cest ke včasnému rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání voleb, a to tím, že vám urychleně zaslala návrh zákona o půdě, s jehož přijetím spojila otázku své důvěry a jehož eventuální neprojednání v předepsaném termínu nejen splní jednu z možných ústavních podmínek k vypsání předčasných voleb, ale navíc bude mít i svou logiku: jde vskutku o zákon tak závažný a politicky kontroverzní, že by ho měla projednávat až sněmovna, která vzejde z nových voleb. K předčasným volbám v červnu může vést paralelně více cest. První z nich je přijetí příslušného ústavního zákona či změny ústavy. Druhou je neprojednání zmíněného zákona o půdě a třetí je opakované nevyslovení důvěry třem vládám. Kdyby vláda premiéra Tošovského nedostala vaši důvěru, zbyla by pouze cesta první, která, jak slyším, není zcela jistá, protože leckdos mezi vámi i v Senátu není příliš nakloněn účelovému opravování ústavního pořádku a protože není zatím ani důvod k jistotě, že by vás vláda požádala o vyhlášení stavu legislativní nouze, bez čehož by se tento postup neobešel. Zbývající dvě cesty by odpadly z prostého důvodu. Za prvé: i kdyby sebedřív vznikla další vláda a předložila vám znovu nějaký zákon, s nímž by spojila otázku své důvěry, běh příslušných lhůt by už nedovolil stihnout volby v červnu. Za druhé: i kdyby současná vláda - nemajíc důvěru - byla pověřena výkonem vládních funkcí třebas až do voleb, musela by stáhnout žádost o projev důvěry, s níž spojila zákon o půdě, neboť by nemohla nabízet ztrátu něčeho, čeho nikdy nenabyla. A za třetí je naprosto nereálné doufat, že by se do dubna, tedy do doby, kdy by sněmovna měla být rozpuštěna, dalo stihnout jmenování dvou vlád a dosáhnout toho, aby nedostaly důvěru. Není to možné z různých důvodů, ale mimo jiné i proto, že já odmítám jednat proti duchu naší ústavy a zesměšňovat náš stát tím, že budu rychle hledat co nejméně důvěryhodné lidi na funkci ministerského předsedy, případně ministrů, nutit je psát co nejméně přijatelná programová prohlášení a ještě na nich žádat, aby nevyužívali ústavou jim dané lhůty a se svou prosbou o nedůvěru předstupovali před Poslaneckou sněmovnu co nejdříve - a to vše jen proto, aby v červnu mohly být volby. Mou povinností je nabízet sněmovně vlády, které mají naději na získání důvěry, a nikoli takové, které ji zaručeně nemohou dostat. Kdysi jsem sice psával komedie, ale v politice se mi věru nechce komedii hrát a zasazovat se tím o to, aby se našim spoluobčanům politika protivila ještě víc, než se jim protiví dnes, a aby se náš stát stával světu nepochopitelným a směšným. Proč to všechno teď a zde znovu říkám, je snad jasné: chci vám naznačit, že kdo chce mít jistotu, že v červnu budou volby i tehdy, když se nepodaří přijmout příslušný ústavní zákon, by měl dát vládě pana Tošovského důvěru, je-li pro něho aspoň trochu snesitelné pomyšlení, že nám pět měsíců bude vládnout tento zde přítomný tým, a nenalezne-li v programovém prohlášení této vlády nic, co by bylo v zásadním rozporu s jeho představami o tom, co se budoucích pět měsíců má a může v oblasti výkonné moci dít. Vím, že uvažovat tímto způsobem není příliš elegantní a že u každé vlády by se měl - aspoň v civilizovaných demokratických podmínkách - na prvním místě posuzovat její program a na druhém místě její personální složení, a nikoli tedy na prvním místě to, zda její podpora urychlí či neurychlí cestu k předčasným volbám. Přesto se mi zdá, že v našem velmi specifickém případě bylo v zájmu stability v zemi a hladké cesty k vyřešení současné krize, že jsem tu - ač s nedobrým pocitem - o celé této věci mluvil. Paní poslankyně a páni poslanci, žádám vás, abyste na malý okamžik zapomněli na všechny rozmanité a za jiných okolností zcela legitimní zájmy sebe samých jako jedinců i svých stran, jakož i na ty či ony trpkosti, které někteří z vás mohou po měsících politického napětí chovat, a abyste v zájmu našeho státu a jeho občanů podpořili vládu, kterou jsem jmenoval. Děkuji vám za pozornost. Projev k občanům po inauguraci Praha 2. 2. 1998 Milí spoluobčané, právě jsem ve Vladislavském sále už podruhé složil slib prezidenta České republiky a - jak je dobrou tradicí - přicházím na tento balkon, abych vás pozdravil, poděkoval vám za vaši podporu a důvěru a ujistil vás, že jsem pevně rozhodnut i nadále usilovat o hodnoty, o něž usiluji tak či onak, lépe či hůř nejen od pádu komunismu, ale vlastně po celý svůj život. Naše země neprožívá dnes své nejlepší chvíle. Jako by se odkudsi šířila jakási negativní energie, která nejen posiluje v lidských myslích spíš špatné úmysly než úmysly dobré, ale které se navíc daří mnohdy i úmysly velmi dobré zvláštním způsobem obracet v jejich vlastní karikaturu, ochromovat je a znemožňovat jim, aby se uskutečnily. Máme určité ekonomické a sociální potíže, politická scéna nevypadá nejlépe, atmosféra v zemi není dobrá. Milí přátelé, jsem hluboce přesvědčen, že záleží jen na nás, zda dokážeme pochopit současné potíže jako výzvu k očistné lázni, z níž nakonec vzejdou podstatně lepší poměry, než jaké známe z posledních let, přičemž tyto poměry se budou opírat o daleko pevnější fundament, než jakým bylo kdysi - v idyličtějších dobách - pouhé revoluční nadšení. Totiž o fundament moderního slušného a sebevědomého občanství. Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro zlepšení duchovního, mravního a politického klimatu v naší zemi. Chci, aby toto klima bylo nabito opět převážně energií pozitivní, tou pozitivní energií, která v naší společnosti sice pořád je, ale která jako by dnes napůl dřímala. Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro upevňování právního řádu a budování právního státu. Chci, aby se občané v naší zemi cítili bezpečně. A to nejen na ulicích, v obchodech či jako klienti bank, ale i jako obyvatelé země, která má dnes šanci, jakou neměla nikdy ve svých pohnutých dějinách, kdy se jí nevyhnul žádný větší evropský konflikt: stát se pevnou součástí systému evropské kolektivní obrany. Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro šíření dobrého jména naší země ve světě, pro šíření jistoty, že náš stát se v žádném ohledu nezříká své spoluodpovědnosti za bezpečný, mírový a zdravý svět, že se naše ho spodářství chce stát integrální součástí hospodářství světového a náš stát pevným článkem nového evropského politického pořádku založeného na rovnosti velkých a malých, na tvořivé a mírové spolupráci všech, na solidaritě a spravedlnosti. Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co bude v mých silách a možnostech, pro posilování všech dimenzí občanské společnosti, pro šíření respektu k lidským právům, pro boj proti šovinismu, xenofobii a rasismu, pro co nejširší účast všech občanů na životě veřejném. Tato účast by měla nejen zajišťovat, že se lidé budou cítit dobře, protože se budou plně uskutečňovat i jako bytosti společenské, ale i to, že budou náš stát stále víc vnímat jako stát skutečně svůj, že se prostě budou stávat tím, čemu se dříve říkalo vlastenci. Tak jako dosud chci i nadále dělat vše, co je v mých silách a možnostech, aby v české politice převládla atmosféra tvořivé diskuse nad atmosférou intrik, mocenských kalkulů a vzájemných podrazů a aby se veškeré úsilí politiků různých politických orientací soustředilo k jedinému cíli: rychle a účinně řešit velké ekonomické a sociální problémy naší země, rychle a koncepčně reformovat celou velikou oblast veřejných zájmů, jako je zdravotnictví, školství, výzkum či kultura, a rychle a účinně dotvářet legislativní i koncepční rámec rozvoje našeho hospodářství, včetně vskutku průhledného dovršení privatizace. Vážení spoluobčané, před chvílí jsem slavnostně slíbil před členy našeho parlamentu, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Totéž teď znovu a vskutku upřímně slibuji vám všem, nejen jako příslušníkům tradiční ústavní kategorie zvané lid, ale hlavně jako konkrétním lidským bytostem. Děkuji vám. Varšavská univerzita Varšava 10. 3. 1998 Dámy a pánové, mám v živé paměti projev, který jsem jako zcela čerstvý československý prezident přednesl před oběma komorami polského parlamentu na jaře roku 1990; vzpomínám si na jeho trochu poetický, trochu vzletný, a trochu euforický ráz, jakož i na příznivý ohlas, s nímž se setkal. Byla to doba velkého nadšení z pádu komunismu, z náhle nabytých svobod, z ohromného množství nadějí, začasté dosti naivních, které ten radostný čas provázely. Od té doby uplynulo osm let. Doba nadšení, revoluční euforie, všeobecné obětavosti a solidarity, doba, kdy byli lidé k sobě navzájem nevídaně slušní a kdekdo byl ochoten přinášet oběti ve prospěch společné lepší budoucnosti, dávno pominula. Aspoň v mé zemi, abych nemluvil za jiné. Žijeme v tvrdé postkomunistické realitě, v době nelehké každodennosti, v době těžké a všední práce, při níž teprve vyplouvají na povrch všechny špatné vlastnosti, které v nás komunismus po desítiletí pěstoval a s nimiž si často neumíme poradit. Tyto změny, víc než pochopitelné a víc než samo zřejmé, neznamenají ovšem, že se zvolna všechno vrací do starých kolejí, že se nic dobrého neděje, ba že obecná situace je v podstatě horší, protože méně přehledná, než byla v dobách minulých. Pravý opak je pravdou: ty nejdůležitější změny k lepšímu se po nekonečných porodních bolestech vlastně teprve teď uskutečňují. To, co tehdy bylo krásným snem, vyvolávajícím atmosféru téměř karnevalovou, a o čem jsme si bláhově mysleli, že se promění automaticky za pár dní ve skutečnost, se začíná ve skutečnost proměňovat s mnoha obtížemi a problémy teprve dnes, přičemž naši spoluobčané to už dávno nevnímají jako nějaký zázrak, ale spíš jako samozřejmost. Mezi četné změny tohoto druhu patří i pozvání Polska, České republiky a Maďarska do NATO, respektive výzva NATO těmto zemím, aby přistoupily k Washingtonské smlouvě. Dovolte mi, abych uvedl naši dnešní rozpravu třemi poznámkami k tomuto tématu. První poznámka: v letech, kdy jsme jako takzvaní disidenti vzdorovali totalitní moci v našich zemích, jakož i v době převratných změn, jež pak následovaly, nám bylo asi všem jasné, že jedním z našich základních cílů musí být zrušení Varšavského paktu, tohoto hlavního nástroje podmanění našich zemí sovětskou imperiální mocí. Méně už nám bylo jasné, co má následovat, totiž jaký nový typ evropské kolektivní bezpečnosti vytvořit. Mnozí vnímali tehdy NATO jako jakési dvojče Varšavského paktu, vzniklé proto, aby se demokratické státy mohly společně bránit proti šíření komunistické moci, dvojče, které ztratí se zrušením svého protivníka smysl, a uvažovali o vzniku nějaké zbrusu nové celoevropské bezpečnostní aliance, pokud bláhově nesnili o tom, že žádné bezpečnostní svazky už nebudou v nové době, kdy jsme všichni demokraté, zapotřebí. Jiní uvažovali pouze o zásadní transformaci NATO do podoby, která by odpovídala nové situaci a novým úkolům. A byli i tací, hlavně na Západě, kteří shromažďovali četné důvody ve prospěch sebevražedné ideje, že není třeba měnit vůbec nic: NATO nechť si existuje tak, jak existovalo dosud, a nové demokracie ať si dělají, co chtějí, to je prý jejich věc, nikoli naše. Postupně převládl názor zřejmě nejrozumnější: že nemá smysl NATO, tuto nejfunkčnější obrannou alianci demokratického světa, rušit či nějak radikálně a překotně proměňovat, nicméně že novou historickou situaci tato aliance reflektovat musí, nechce-li se stát poněkud směšným spolkem veteránů studené války. A tak posléze zvítězil názor, že jediné, co má skutečně smysl a co je reálné, je postupně a rozvážně rozšiřovat Alianci o nové demokracie tak, aby se jednou stala skutečně celoevropským nástrojem kolektivní obrany, který bude z mnoha dobrých důvodů - tak jako dosud - propojovat Evropu se severoamerickým kontinentem. Toto řešení, které po letech složitých debat nakonec zvítězilo, mnohé asi neuspokojuje pro pomalost svého uskutečňování. Právě proto je na místě dodat, že ani je nebylo nikterak snadné prosadit. Historický význam, který má rozšiřování NATO, si právě my, Poláci a Češi, nemusíme navzájem obsáhle vysvětlovat: vždyť to je vlastně poprvé v našich dlouhých a dramatických dějinách, kdy máme šanci stát se pevnou součástí mocného bezpečnostního systému chránícího naši státní suverenitu, ale nejen ji: je to systém, který dává našemu kontinentu reálnou naději, že až budou jeho rozšiřování a s tím související transformace dovršeny, otevře se před Evropou perspektiva, že bude žít jako celek už natrvalo v míru, bezpečí a ve svobodě a že její vnitřní pořádek bude založen na vskutku spravedlivých principech. Co tu říkám, zní v Polsku asi téměř jako banalita: nepoměrně větší oběti, jež jste museli ve své moderní historii ve srovnání s Čechy dát, zřejmě způsobují, že je vaše společnost asi podstatně vnímavější ke všemu, co souvisí s její bezpečností, než společnost naše. Přesto - nebo přesněji: právě proto - jsem považoval za užitečné toto zde připomenout. Má druhá poznámka: platným členem NATO mohou být naše země pochopitelně jen tehdy, provedou-li bezpočet důležitých změn ve své vlastní obraně: je třeba přizpůsobit standardům NATO celý soubor zákonů týkajících se bezpečnosti a armády, je třeba vychovávat nové velitele myslící jiným způsobem, je třeba udělat mnohé pro to, čemu se říká interoperabilita, především v oblasti řídících a komunikačních systémů, je třeba dodělat strukturální změny v našich armádách, je konečně třeba postupně modernizovat i výzbroj. To všechno bude samozřejmě stát mnoho peněz, ale rozhodně míň, než kolik by stál předem k nezdaru odsouzený pokus o jakousi samostatnou izolovanou obranu. Tyto věci jsou nyní, v době ratifikace rozšiřování NATO, předmětem denních politických rozprav a rozmani tých odborných analýz. To všechno je pochopitelně nesmírně důležité a je naší povinností věnovat tomu maximální pozornost. Přesto se mi zdá, že to stále ještě není to nejdůležitější. Toho, co považuji za nejdůležitější, se týká má třetí poznámka. Členství v NATO znamená především a hlavně spojenectví. Slovo spojenectví však může mít různý význam. Může to znamenat prostě jen účelové spojení sil dvou či více států, pro něž je praktičtější, mají-li své síly spojeny, neboť tím mohou lépe čelit nějakému možnému nepříteli, anebo lépe naopak někoho napadnout a ovládnout. Tento typ spojenectví znamená strukturu ze samé své podstaty uzavřenou - totiž uzavřenou svým konkrétním účelem a okruhem těch, které ten účel spojuje - a znamená zároveň strukturu, v níž moc hraje větší roli než hodnota. Spojit se v takovémto spojeneckém svazku mohou tudíž státy s velmi různými politickými systémy, které nespojují ty či ony společně sdílené hodnoty, ale jen zájem na udržení či upevnění vlastní moci, to znamená v lepším případě na její prosté ochraně, v horším na její expanzi. Spojenectví, jakým je NATO, je však a musí být čímsi jiným a čímsi víc. Totiž spojenectvím určeným nikoli k ochraně pouhé moci těch či oněch, ale k ochraně hodnot, kterým jejich moc slouží. Takových hodnot, jako je respekt k lidským právům, právní stát, demokracie, svoboda projevu, tržní ekonomika. Jde tedy o spojenectví, jež nemá chránit pouze státní suverenitu či něčí geopolitické zájmy, ale jež má chránit určitý typ lidské kultury a civili zace. Z toho vyplývá, že základním pojidlem tohoto spojenectví není pouhý kalkul, oboustranná výhodnost či náhoda společného geopolitického zájmu či potenciálního nepřítele, ale něco nepoměrně hlubšího: solidarita. Ano, chápu NATO - a věřím pevně, že i ono tak samo sebe chápe - jako solidární společenství těch, kteří sdílejí společné hodnoty, přičemž princip solidarity a otevřenosti vyplývá ze samé povahy těchto hodnot. Nelze si přece dost dobře představit, že by někdo respektoval lidská práva a svobodu jen někde, například jen ve vlastní zemi. Otevřenost a princip solidarity patří podle mého hlubokého přesvědčení k samé podstatě NATO a vyplývá ostatně jako jeho fundament i přímo z textu Washingtonské smlouvy. Jinými slovy: členství v NATO nechápu jako pouhou ochranu bezpečnosti vlastního státu zaplacenou smutnou povinností tu a tam eventuálně pomoci i jinému státu - být tedy připraven chránit ho tak říkajíc na oplátku za to, že on je připraven chránit nás ů, není to tedy pro mne pouhý obchod či tržní vztah, ale je to projev určitého ducha. Ducha lásky ke svobodě, ducha solidarity, ducha vůle společně bránit společné kulturní bohatství, ducha spojenectví nikoli účelového, ale - smím-li se tak vyjádřit - mravního. Jsem šťasten, že toto spojenectví spojí i naše dvě země ještě pevněji, než jsou spojeny dnes, což platí samozřejmě i o našem vztahu k Maďarsku. Zároveň si ale myslím, že by bylo v přímém rozporu s duchem tohoto spojenectví a s principem jeho otevřenosti, kdybychom se spokojili tím, že jsme byli při zváni, a zapomněli na ty, kteří přizváni nebyli. Rozum dá, že všichni zájemci nemohou být přijati najednou: to by s největší pravděpodobností znamenalo kolaps Aliance. Nicméně je třeba znovu a znovu opakovat, že NATO je otevřeno všem demokraciím v euroatlantickém prostoru a že nikomu z těch či oněch taktických důvodů předem dveře neuzavírá. Musí postupně dojít na Rumunsko a Slovinsko, na tři pobaltské země a na další nové evropské demokratické státy. V podpoře této perspektivy vidím i úkol našich tří zemí, které mají být přijaty v první vlně. Tento vývoj bude samozřejmě možný jen tehdy, budou-li se rozšiřování a transformace NATO odvíjet na pozadí jeho stále se prohlubujícího strategického partnerství s velkou auroasijskou mocností, kterou je a vždycky bude Ruská federace. Přičemž přirozeným radiačním pásmem, které Alianci obklopuje a které by jí mělo pomáhat v šíření ducha míru do okolního světa, je pásmo zemí sdružených v Euroatlantické radě. A pokud jde o Ukrajinu? Myslím, že záleží jen na ní samotné, pro co se rozhodne: zda pro pouhou účast ve zmíněné radě, nebo pro posilování svého strategického partnerství s NATO, nebo - jednou - i pro samotné členství. Dovolte mi, vážení přátelé, abych se v závěru vrátil k tomu, čím jsem začal. Minule jsem mluvil sice poetičtěji, ale jako představitel jedné země Varšavského paktu k představitelům jiné země tohoto paktu. Dnes jsem měl tu čest k vám promlouvat jako představitel jednoho budoucího člena Severoatlantické aliance k představitelům druhého člena. Polsko uvedlo do dějin dvacátého století slovo solidarita s velkým S. Kéž by i naše budoucí spojenectví mělo charakter solidarity s velkým S! Děkuji vám za pozornost! 50. výročí Všeobecné deklarace lidských práv Ženeva 16. 3. 1998 Pane generální tajemníku, paní vysoká komisařko, dámy a pánové, vážení přítomní, především vám děkuji za čest, které se mi dostává tím, že tu mohu vystoupit s několika úvodními větami na shromáždění, které má připomenout padesáté výročí události tak významné, jakou bylo přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. V dějinách lidstva sehrálo naprosto zásadní roli více různých textů, Deklarace lidských práv se však od všech ostatních liší především tím, že její dosah nemá být či není uzavřen hranicemi jedné kultury či civilizace, ale že je od prvopočátku koncipována a že posléze působí jako univerzální, tak říkajíc planetární soubor principů, jimiž by se mělo řídit lidské soužití, a jako taková že se postupně stala východiskem bezpočtu dalších norem určujících pravidla společného a důstojného života lidí a národů žijících na Zemi. Takto zásadní texty nevznikají snadno a za existenci Deklarace lidských práv pravděpodobně vděčíme především zvláštní atmosféře po druhé svě tové válce, kdy si celé lidstvo uvědomovalo, že nemají-li se takto apokalyptické hrůzy opakovat, je třeba překročit rámec rozmanitých dílčích či prestižních zájmů a na něčem naprosto fundamentálním se dohodnout. Deklarace lidských práv měla pochopitelně rozporuplný život: na jedné straně významně předurčila padesátileté působení OSN, promítla se do mnoha jejích dalších dokumentů, promítla se do stovek mezinárodních smluv i ústavních dokumentů jednotlivých států. Stála také například v pozadí známého Závěrečného aktu helsinské konference z roku 1975, jehož důraz na lidská práva významně přispěl k rozpadu bipolárního rozdělení světa, mimo jiné tím, že působil jako silný impuls pro opoziční hnutí v komunistických zemích, která vzala vážně to, co vlády jejich zemí podepsaly, a zesílila svůj zápas za dodržování lidských práv, což ve svých důsledcích znamenalo odpor proti samotné podstatě totalitních systémů. Na druhé straně je ovšem pravda i to, že po celých padesát let, která uplynula od přijetí Deklarace lidských práv, byla lidská práva v nejrůznějších zemích světa porušována, nerespektována a potlačována, někde méně a někde velmi brutálně. Nelze se tomu divit: tento nesmírně složitý svět stěží ze dne za den změní nějaká deklarace. Přesto se domnívám, že historický význam tohoto celosvětového závazku dalekosáhle převažuje nad faktem jeho tak častého porušování: poprvé v dějinách totiž nastavil jakési validní a všemi respektované zrcadlo bídě tohoto světa a vytvořil univerzál ní normu, s níž lze skutečný stav věcí neustále srovnávat, na niž se lze trvale odvolávat a jejímž jménem lze v krajních případech i zasahovat proti bezpráví. Normu, kterou samu - jako takovou - se málokdo odváží kritizovat, protože se k ní vlastně všichni přihlásili. To znamená přinejmenším to, že každý, kdo ji ve větším měřítku porušuje, se musí s touto historickou novinkou nějak vyrovnávat. Zjednodušeně řečeno: všichni, kdo plivají na lidská práva, mají po Deklaraci podstatně těžší život, než měli před ní. Právě proto nyní nesmíme dopustit, aby bylo téma lidských práv nenápadně odsouváno na druhou či třetí kolej jakožto téma nevhodné či politicky neperspektivní. Hromadné porušování základních lidských práv, mezi něž bezesporu patří i právo na život, je totiž začasté ospravedlňováno státními či národními zájmy, a stává se bohužel každodenní realitou, kterou v posledním desetiletí sledujeme téměř v přímém přenosu. Genocida ve Rwandě, násilí v Čečensku, Bosně a Hercegovině, neobhajitelná situace v Tibetu, Severní Koreji, Barmě, na Kubě, v Kosovu - to je jen část výčtu, který musíme mít stále na paměti. Opřeni o Deklaraci lidských práv bychom měli být schopni těmto hrozbám lidskému životu, svobodě a důstojnosti čelit, nebo je alespoň pokaždé jasně pojmenovat. Častokrát si kladu otázku, proč vlastně má člověk právo na nějaká lidská práva, a často se nad tímto tématem v různých projevech zamýšlím. A vždy znovu dospívám k názoru, že tu jde o něco podstatně jiného a hlubšího než o pouhou smlouvu mezi lidmi, kteří pochopili, že je pro ně jako pro jednotlivce praktické, budou-li ta či ona jejich práva nějak artikulována a zaručována, a bude-li tím automaticky omezena svoboda těch, kteří by jejich práva chtěli či mohli ohrožovat či jim je upírat. Ano, formálně má Všeobecná deklarace lidských práv - stejně jako stovky tisíc zákonů či nařízení, jimiž je lidské soužití upraveno - skutečně podobu jakési společenské dohody či smlouvy. Tato smlouva však vychází z určitých paradigmat, jistot či předpokladů, které nejsou a dost dobře ani nemohou být dále zdůvodněny. Malý příklad: lidská důstojnost. To je přece něco, co tak či onak proniká vlastně všemi základními lidskými právy, bez čehož si žádný dokument, který se lidských práv týká, nedovedeme představit, co však považujeme za věc tak samozřejmou, že nám připadá nesmyslné ptát se, co to je a proč by to člověk vlastně měl mít. A tím méně se ptáme, proč je pro nás všechny praktické, když vzájemně svou lidskou důstojnost uznáváme. Jsem přesvědčen, že nejhlubší kořeny toho, co dnes nazýváme lidskými právy, tkví mimo nás, nad námi, kdesi hlouběji než ve světě lidských smluv, v prostředí, které bych pro jednoduchost nazval metafyzické. Člověk, jako jediná bytost, která si plně uvědomuje sebe samu ve své smrtelnosti a která jediná nevnímá to, co je kolem ní, jako své pouhé okolí, ale jako svět, k němuž má vlastní niterný vztah, odvozuje - byť by si to sám tisíckrát neuvědomoval - svou důstojnost, stejně jako svou odpovědnost, od tohoto světa jako celku, respektive od toho, co vnímá jako jeho osu, páteř, řád, směr, smysl, duši, jak kdo chce. Křesťané to vyjadřují jednoduchým tvrzením: člověk tu je k obrazu božímu. Svět se za posledních padesát let nesmírně změnil. Je nás na něm mnohem víc; zhroutil se koloniální systém; zhroutilo se bipolární rozdělení světa; závratně se prohloubila globalizace všeho, a i když podobu této civilizace významně předurčil euroamerický civilizační okruh, už dávno tu nepřevládá. Naopak: vstupujeme do éry multikulturality, vstupujeme do světa, který je sice obepínán jednou jedinou globální civilizací, který je však zároveň založen na rovnoprávné koexistenci mnoha stejně mocných kulturních či náboženských či civilizačních okruhů. Tyto různé světy mají samozřejmě své různé historické, duchovní, politické i morální tradice. A stále častěji se stává, že se tam či onde dostávají tyto tradice do vážného rozporu s tou představou o lidských právech, kterou ztělesňuje Všeobecná deklarace lidských práv. Začasté je tento rozpor jen mrzkou záminkou různých samovládců k tomu, aby páchali to, co páchají, a jaksi to legitimizovali äjinakostí" svého kulturního prostoru. Mnohdy tomu ale tak není a k jakémusi skutečnému rozporu tu dochází. A různé standardy, k nimž se euroamerický svět historicky dopracoval, jsou opravdu a upřímně vnímány jako dílo äodjinud", které v nejlepším případě lze respektovat, ale s nímž se lze těžko niterně ztotožnit. Navíc je leckde toto dílo vnímáno jako příliš sekulární, civilní, materiální, jako něco, co příliš málo dbá vyšší autority, která je jediným zdrojem všech mravních imperativů, jakož i s nimi souvisejících či jimi chráněných práv. Není to úplně pravda: západní standardy lidských práv jsou de facto moderní aplikací křesťanských zásad. Ale zvenčí se to tak nejeví, a pokud by se to tak jevilo, mohlo by to být ještě horší, protože by to bylo vnímáno jako civilně maskovaný náboženský imperialismus. Jak si v této situaci počínat? Co dělat? Cest jsou zajisté tisíce. Ale v oblasti, které se dnes věnujeme, vidím jako jednu z možných cest posílit po padesáti letech důraz na spirituální pramen lidských práv. To je totiž něco, co tato práva neodcizí různým mimoevropským či mimoamerickým světům, ale co jim je naopak může přiblížit. Ale může je přiblížit především nám, kteří z tohoto euroamerického prostoru pocházíme, neboť to jsme především asi my, kdo ztrácí stále zřetelněji z mysli spirituální rozměr hodnot, v něž věří, a metafyzický původ práv, jichž se dovolává, a kdo má sklon vnímat dokumenty, jako je Deklarace lidských práv, prostě jen jako jakýsi dobrý byznys. Co je ale nejdůležitější: v prazákladech všech hlavních světových náboženských systémů nalézáme přece v různých podobách v podstatě tytéž základní principy, včetně týchž mravních imperativů. Jsou nesmírné rozdíly v akcentech, v duchu, charakteru i liturgii různých náboženství, ale kdesi na jejich dnu nalézáme nakonec vždycky tentýž základní fundament. Tedy tutéž výzvu k pokoře před tím, co je kolem nás a nad námi, tutéž výzvu k slušnému chování a k solidaritě, tentýž odkaz na vesmírnou paměť, kde se naše činy zhodnocují, tentýž důraz na naši odpovědnost za celý svět. Nevěřím, že OSN je schopna přijmout dnes nějaký dokument podobné závažnosti, jako byla Všeobecná deklarace lidských práv. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži, když se připravoval výroční summit a v jeho zákulisí byly činěny pokusy přijmout krátký a zásadní dokument deklaratorní povahy, který by reagoval na změny, které se ve světě za posledních padesát let udály. Podílel jsem se na těchto přípravách a záhy jsem pochopil, jak je těžké na čemkoli se shodnout: ne snad, že by s navrženými dokumenty nikdo nesouhlasil, ale kdekoho zajímalo, zda to nepsal někdo, proti němuž je povinen mít výhrady, kdekdo tam chtěl jen z prestižních důvodů cosi přidat, kdekdo naopak něco škrtnout, takže nakonec nevzniklo samozřejmě nic. Přesto se domnívám, že aspoň ti z nás, kteří chtějí, by mohli hledat různé způsoby, jak zdůrazňovat to, o čem tu mluvím, to znamená spirituální dimenzi a spirituální původ všech hodnot, které OSN střeží, a dbát toho i v praktické práci této organizace. Je-li lepší budoucnost tohoto světa v oblasti ducha, mravního řádu a nové odpovědnosti za svět, pak kdo jiný by to měl znovu a znovu opakovat než OSN? Hodně se mluví o reformě OSN. Dovolíte-li, zmíním se na závěr o několika obecnějších věcech, které nebudou znít v tuto chvíli příliš reálně, ale které nemohu neříct, protože jsem hluboce přesvědčen, že by mohly v budoucnosti obohatit práci této historicky naprosto ojedinělé a nesmírně důležité instituce. O první z nich jsem se už zmínil: domnívám se, že by bylo velmi dobré hledat na půdě OSN jakési spirituální minimum spojující různé kultury dnešního světa a hledat způsoby, jak celý systém péče o lidská práva, ale i o všechna další společná práva a společné povinnosti dnešního lidstva hlouběji v tomto spirituálním základě zakotvit. Za druhé si myslím, že by OSN a její nejrozmanitější agentury, výbory či komise měly daleko zřetelněji prodchnout svou práci systematickou starostí o lidská práva a vše další, co dělají, vždy v nich tak či onak zakořeňovat, s nimi propojovat či od nich odvozovat. Snad by to mohlo vytvořit klima, v němž by nebylo tolik partikularismu a tolik egoistickými, hospodářskými či geopolitickými zájmy motivované lhostejnosti či tolerance ke zjevnému zlu. Největším problémem dnešního multipolárního světa, v němž se obnovují stovky atavistických národních zájmů, není podle mého mínění zlo samo, ale jeho tolerování. Příklad za všechny: jen si vzpomeňme, jak dlouho to trvalo, než byla Evropa schopna zastavit válku v Bosně a Hercegovině! A kdoví, zda by ta válka nepokračovala dodnes, kdyby se do věci svého času nevložily Spojené státy! Třetí věc, kterou řeknu, nebude asi žádnou novinkou: je třeba odbyrokratizovat a odformalizovat všechny orgány, instituce a procedury OSN, a výrazně tím zmenšit její rozpočet. Za čtvrté: vím, jak to bude asi těžké, ale OSN by se měla zamyslet nad strukturou Rady bezpečnosti. Vždyť tato Rada je v mnoha ohledech jen reliktem poválečných poměrů! Umím si představit Radu bezpečnosti, v níž budou jako stálí členové přítomny státy nejpočetnější, nejvlivnější a nejzřetelněji re prezentující různé kontinenty a civilizační okruhy dnešního světa. Prostory, které se naopak integrují, jako například Evropa, by přitom klidně mohly být zastoupeny jediným společným zástupcem. Rovněž si umím představit, jak by pružnost rozhodování vzrostla, kdyby platilo například právo veta jen v případě, že by ho využili nejméně dva stálí členové. A má poslední poznámka, možná nejdůležitější: myslím si, že OSN by měla dělat vše pro to, aby ji lidé vnímali jako organizaci vskutku svou, to jest jako organizaci obyvatel této planety, tedy nikoli jen jako klub svých vlád. Nepochybně by se dalo nalézt mnoho způsobů, jak tento pocit posilovat, například i tak, že by lidé platili OSN přímo, byť samozřejmě prostřednictvím státní správy svých států, tedy že by nešlo o příspěvky států, to jest vlád, ale o příspěvky všech obyvatel naší planety. I kdyby každý zaplatil třeba jen miliontinu svého ročního příjmu, ale věděl jasně, že OSN je i jeho podnik, bylo by to skvělé. Pane generální tajemníku, vím o velkorysé koncepci reformy, kterou jste pro OSN připravil, a samozřejmě ji plně respektuji. Přesto jsem využil dnešní příležitosti k tomu, abych se zmínil i o několika svých osobních a - uznávám - poněkud utopických námětech. Paní vysoká komisařko Mary Robinsonová, milá přítelkyně, děkuji Vám za pozvání do krásné Ženevy, místa, které je tradičně svázáno s pokusy - tu úspěšnějšími, tu méně úspěšnými - o mírové uspořádání našeho kontinentu a světa. Přeji Vám i nám všem, aby se poválečný pokus zvaný OSN dařil, aby byl stále úspěšnější a aby Všeobecná deklarace lidských práv, jejíž vznik si dnes připomínáme, stále zřetelněji přestávala být pouhým snem člověka o vlastním postavení na tomto světě, ale aby se postupně proměňovala ve všech zemích v živoucí realitu. Děkuji vám za pozornost. 650. výročí založení Univerzity Karlovy Praha 7. 4. 1998 Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles, vážení přítomní, vítám vás ve Vladislavském sále, na půdě Pražského hradu, místa, jehož historie je neodmyslitelně spjata s osudy našeho státu a národa, jeho šťastných okamžiků i tragédií. Sešli jsme se zde, abychom si připomněli šestisté padesáté výročí založení instituce, jejíž dějiny mají pro naši zemi souměřitelný význam, totiž Univerzity Karlovy. Když na tomto místě přesně před padesáti lety hovořil prezident Edvard Beneš, připomněl smutnou skutečnost, že pražskému vysokému učení bylo málokdy dopřáno, aby výročí svého založení slavilo v klidných a bezpečných dobách. Svůj projev pronesl v době, kdy v naší zemi zavládla nesvoboda, kdy opět přestávaly platit akademické svobody, kdy byli studenti i profesoři Karlovy univerzity trestáni za svůj odpor proti únorovému komunistickému převratu. A právě proto tehdy řekl: äTři roky po nejhroznější válce v dějinách lidstva není dosud mezi národy a státy míru, jehož si všichni toužebně, upřímně a z celého srdce přejeme. Aby tato přirozená lidská touha, doprovázená svobodou víry, byla splněna, je třeba stále znovu pěstovat a uskutečňovat všestrannou duchovní svobodu, která je podmínkou každého opravdového duchovního života a duševní práce vůbec. Tato svoboda, založená na úctě člověka k člověku a na obecné snášenlivosti, jejímž sídlem naše univerzita už svou tradicí vždycky byla, dovede bohdá opět v míru Univerzitu Karlovu a nás všechny s ní k šťastnému rozkvětu a opravdu šťastné budoucnosti." Tato duchovní svoboda však vysokým školám bohužel neměla být po několik následujících desetiletí dopřána. Dnešní výročí slavíme v době přece jenom o něco příznivější, v době, kdy se na naše univerzity vrátila svoboda myšlení a názoru, a proto se - byť omezeny nepříliš příznivou ekonomickou situací - mohou plně věnovat svému hlavnímu poslání, totiž pěstování vzdělanosti a kultivování lidského ducha. Vždyť jak stanovil již zakladatel Karel IV., vysoké učení tu bylo proto, äaby ti, jež nadání vyznamenává vrozenou chápavostí, stali se znalostí věd vzdělanými". Byť byla vnější nesvoboda odstraněna, nejsem si jist, zda je naše společnost osm let po pádu komunismu opravdu duchovně svobodná vnitřně. Někdy se zdá, že mnozí naši spoluobčané chtějí žít ve společnosti, v níž známe cenu čehokoliv, ale neznáme hodnotu ničeho, co se nedá prodat, umístit na trhu v nejužším a nejdoslovnějším smyslu toho slova. Nic nebrání rozvoji společnosti více než arogance nevzdělanců, provinciální podezíravost vůči všemu originálnímu, lidská ignorance. Avšak potřeba poznávat svět, v němž žijeme, i poznávat sebe sama patří k člověku bytostně, je základní dimenzí lidského bytí vůbec. Bádání a věda patří mezi způsoby, jimiž člověk uspokojuje tuto svou přirozenou touhu po poznání a které otevírají prostor k jeho hlubšímu sebeuvědomění. Poznání má smysl samo o sobě - každý pokus vtěsnat lidskou zvídavost do hranic praktičnosti je zároveň pokusem poznání násilně a nepřirozeně omezit. Věda samozřejmě slouží hospodářskému rozmachu, univerzity připravují kvalifikované odborníky pro praktické profese, avšak samotná tato služba není jejich jediným cílem. Tím, že se člověk snaží svou touhu po poznání naplnit, zároveň kultivuje i svět, v němž žije, společnost, v níž se pohybuje. Zkušenost také ukazuje, že některé zdánlivě zcela nepraktické a z hlediska fundamentalisticky tržní ideologie nepřínosné obory přinášejí nečekaný užitek. Světoznámá česká egyptologie by například stěží existovala, kdyby v dobách svého vzniku byla závislá na poptávce tehdejších podniků. Pro dobré jméno naší země v zahraničí však učinila více než sebepromyšlenější placená reklamní kampaň. Postindustriální společnost znamená pro univerzity novou výzvu, či lépe řečeno vede je k rozpomenutí na jejich prapůvodní pojetí jako ästudia generale", tj. obecného učení. Žijeme v době informační komunikační revoluce, v první civilizaci v dějinách lidstva, která obepíná celou zeměkouli. Žijeme zá roveň v době stále větší atomizace kulturní i vědecké, kdy si ze zahlcujícího množství poznatků vybíráme jenom to, co bezprostředně potřebujeme. Zdá se tedy, jako by přicházel nový věk univerzit. Mohou se stát jedním z míst, kde bude rekonstruována kulturní a duchovní celistvost člověka, kde se bude vzdělávat způsobem, jenž bude vycházet ze širšího kontextu našeho poznání. Přeji Univerzitě Karlově a spolu s ní i nám všem, aby si udržela svou autoritu danou tradicí, aby pokračovala na svých cestách za poznáním, aby dokázala být kreativní ochránkyní a spolutvůrkyní duchovních hodnot naší společnosti. Pozdrav na Univerzitní klinice Innsbruck 4. 5. 1998 Dámy a pánové, milí spoluobčané, rád využívám této příležitosti k tomu, abych vám všem, kteří jste měli o mne starost v době mé nemoci, ze srdce poděkoval za váš zájem a za vaši solidaritu, jakož i za vaše milé dopisy a dárky. Děkuji samozřejmě i občanům jiných států, kteří projevovali zájem o mé zdraví. Můj dík a uznání patří samozřejmě i rakouským a českým lékařům, kteří se o mě starali a kteří mě uvedli - jak sami vidíte - zpět do veřejného života. Mimo jiné: potěšilo mne, že tito lékaři vytvořili nad mým lůžkem vskutku dělný tým. Mám dojem, že i tentokrát - podobně jako v předchozích případech - přispěla vaše společná starost o mé zdraví k posílení občanské solidarity v naší zemi. Z toho mám samozřejmě radost největší, nejen pro pocit, že jsem nestonal úplně zbytečně, ale především proto, že vím, jak právě teď - v době předvolební - naše země potřebuje, aby v ní sílil duch společného zájmu o naši společnou budoucnost. Přeji vám všechno dobré! Uvítací ceremoniál v Bílém domě Washington 16. 9. 1998 Pane prezidente, drahá Hillary, děkuji za pozvání! Přijíždím do Spojených států ve dnech, kdy si celá střední Evropa připomíná 80. výročí pádu habsburské monarchie a sebeosvobození svých národů. Významnou roli tehdy sehrála podpora Spojených států amerických a osobně prezidenta Wilsona. Amerika, ač země vzdálená, podpořila ideály svobody a demokracie v našem regionu. Nemohu nevzpomenout, že významným partnerem prezidenta Wilsona byl náš první prezident T. G. Masaryk. Bohužel naděje té doby byly obráceny v prach. Evropou se přehnaly vichřice fašismu, nacismu, nacionálního šovinismu a posléze komunismu. Považuji za svůj vrcholný životní zážitek, že přijíždím do Ameriky v době, kdy jí mohu poděkovat za práci, která dává téměř jistotu, že se naděje roku 1918 konečně naplní. Jak víte, hovořím o americké podpoře a osobní podpoře Vaší, pane prezidente, procesu rozšiřování Severoatlantické aliance. Nepochybuji, že tento historický vývoj by nebyl možný bez Vašeho osobního rozhodujícího přispění. Alianci a americkou přítomnost v Evropě totiž chápu jako jednu z nejdůležitějších záruk našeho demokratického vývoje. Zároveň pevně věřím, že se její rozšiřování nezastaví na polskočeskomaďarských hranicích. Pane prezidente, jsem konečně rád, že přijíždím do vaší země v době, o které si upřímně myslím, že je charakterizována dosud historicky nejlepšími vztahy mezi vaší velikou a mocnou zemí a naším státem, ležícím v samém středu Evropy. Jsem rád, že přijíždím do vaší země v době, kdy si připomínáme 50. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, která se rodila rovněž na americké půdě. Pane prezidente, jsem rád, že přijíždím do této veliké, různorodé a zajímavé země. Jsem také rád, že mohu znovu potvrdit přede všemi, že moje žena a já považujeme Vás, pane prezidente, a Vaši choť za své velké přátele. Děkuji vám. Den německé jednoty Hannover 3. 10. 1998 Pane spolkový prezidente, paní předsedkyně Spolkového sněmu, pane předsedo Spolkové rady, dámy a pánové, mám dodnes v živé paměti chvíle, kdy jsem fascinovaně postával před německým velvyslanectvím v Praze a pozoroval tisíce uprchlíků z tehdejší NDR, kteří byli utábořeni v budově velvyslanectví, na jeho zahradě a v přilehlých uličkách a čekali na autobusy, které je odvezou do svobodného světa. Ještě fascinovaněji jsem pozoroval své spoluobčany, kteří nosili uprchlíkům čaj. A téměř jsem údivem plakal, když jsem pak viděl plné Malostranské náměstí radostně mávat odjíždějícím autobusům. Přiznávám, že v ty dny jsem teprve začal tušit to, co se o několik týdnů později skandovalo na přeplněných pražských náměstích: äUž je to tady!" Abyste mi dobře rozuměli: léta letoucí jsem považoval - spolu se svými přáteli - za samozřejmé, že komunismus i s jeho železnou oponou dříve či později padne. Kdy se to stane a zda se toho dožiji, jsem pochopitelně nevěděl. A léta letoucí jsem po važoval za samozřejmé, že bez pádu vnitroněmecké zdi je pád komunismu nemyslitený, podobně jako je nemyslitelný pád německé zdi bez pádu komunismu a všech ostatních zdí, které vybudoval. Počátkem sedmdesátých let, kdy bylo nebezpečné mne navštívit, mne občas nějaký můj dávný německý přítel přece jen navštívil. A já jsem vždy znovu a znovu nechápal, proč se tito mí stateční přátelé diví, že spojuji německé sjednocení se sjednocením evropským. Obvykle jsem záhy zmlkl, protože jsem si řekl, že jako Němci žijící ve svobodném světě o tom vědí určitě něco, co já nevím. Je samozřejmě velmi důležité, zda se stát sjednocuje, či rozděluje. Některé státy se sjednocují, jiné rozdělují, jednou to je radostné, jednou bolestné. Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Vždyť i stát, v jehož čele jsem před časem stál, se rozdělil. Přesto si myslím, že je něco nekonečně důležitějšího, než zda se nějaký stát spojuje, či rozděluje. Totiž důvod, proč se tak děje. Německo se rozdělilo mimo jiné proto, že se jistý bývalý Hitlerův nepřítel, pak přítel a později zase jeho nepřítel - jmenoval se Džugašvili - rozhodl, že když desítky milionů jeho spoluobčanů padly ve válce, pak bude dobré udělat na jejich pozůstalé nějaký dojem. Jediné, co ho při rozměru jeho inteligence a hloubce jeho nemravnosti napadlo, bylo uchopit do svých rukou vše, co mu zbývající svět dovolí uchopit. Zbývající svět mu dovolil vzít si půl Evropy, vzal si jí tudíž půl. Kdyby mu nedovolil nic, nevzal by si nic. Kdyby se mu rozhodl dát sám sebe, to jest celý zbývající svět, zajisté by si ho rád vzal. (Totéž ostatně platí o jeho nepříteli, pak příteli a pak zase nepříteli Adolfu Hitlerovi: udělal to, co mu svět dovolil. Kdyby si svět přečetl dílo jménem Můj boj a doopravdy se zamyslel nad touto knihou, žádná válka nemusela být. Morální odpovědnost za ni - byť samozřejmě v různé míře! nesou tedy všichni, kdo věděli o existenci a názorech tohoto člověka. Zdaleka tedy ne jenom ta část německého národa, kterou zfanatizoval.) Ale je zbytečné právě vám, kteří jste přítomni v tomto sále, a vůbec dnešním občanům Spolkové republiky Německo toto vysvětlovat. Zmínil jsem se o tom jen proto, aby bylo jasné, proč jsem nikdy nechápal, co se rozumí větou, že mír má přednost před sjednocením Německa. Vždyť je tomu právě naopak: naděje na skutečný mír - zdůrazňuji: naděje - je jen tehdy, jeli Německo sjednoceno na demokratických základech! äStáty se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily," řekl náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. NDR se zrodila ze zla rozdělené Evropy a tímto zlem se udržovala. Zda její konec byl dobrý pro obyvatele západních spolkových zemí, to musí říct především obyvatelé západních spolkových zemí. Zda byl dobrý pro obyvatele východních spolkových zemí, to musí říct obyvatelé východních spolkových zemí. Zda byl dobrý pro celý svět, to může posoudit každý obyvatel světa. Proto - jako obyvatel světa - mám právo říct, že byl dobrý pro celý svět. Neboť pro celý svět je dobré, zhroutíli se něco, co se zrodilo ze zla a zlem se udržovalo. O Německu to platí dvojnásob, neboť zlo v Německu znamená zlo v Evropě a zlo v Evropě znamená zlo v celém světě. Kdo to neví, ten si nevšiml, jak vznikly dvě světové války. Dnešní demokratické Německo je laboratoří sjednocující se Evropy. Zda bude Evropa žít v bezpečí, svobodě a míru, nikdo samozřejmě neví. Ale naději Evropa má. Podle mého názoru je tato naděje největší za posledních dva tisíce let. Co je třeba dělat, aby se tato naděje splnila? Domnívám se, že je třeba znovu a znovu hledat to, co tvoří nejlepší evropské tradice, a znovu a znovu bojovat proti všemu, co tvoří její tradice nejhorší. Ty nejhorší mají podle mne jednoho společného jmenovatele: pýchu. Tupé přesvědčení, že právě já mám právo svou ideu šířit do světa a vnucovat ji všem ostatním. Nevyvratitelný blud o vlastní neomylnosti. A nejlepší evropské tradice? Pocit odpovědnosti za svět. Touha žít v pravdě. Diktát vlastního svědomí a skromná reflexe tohoto diktátu. Jednou jsem na náměstí či pláni, kde bylo, myslím, čtvrt milionu lidí, vykřikl na závěr svého projevu: äPravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!" Následující dny jsem to viděl napsáno na všech zdech a náměstích. Brzy se mnozí začali těmto slovům smát. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc na takto formulovaný ideál věřím. Vážený Richarde von Weizsäckere, milý příteli, děkuji Vám za vše, co jste udělal pro Evropu! Milý pane prezidente Herzogu, děkuji Vám za vše, co děláte pro Evropu! Milý Helmute Kohle, děkuji Vám za vše, co jste udělal a děláte pro Evropu! Vše, co jste pro ni udělali dobrého, udělali jste i pro Českou republiku. Milý pane Schrödere, děkuji Vám za Vaše milé pozvání do Hannoveru! Budete asi stát v čele německé spolkové vlády a já Vám blahopřeji k poslání, které Vás čeká. Pevně věřím, že navážete ve své evropské politice na mnohaleté dílo svého předchůdce! Dámy a pánové, zdravím vás a všechny občany Spolkové republiky Německo v dnešní sváteční den a přeji vám vše dobré do dalších let! Děkuji vám za pozornost. Čestný doktorát Oxfordské univerzity Oxford 22. 10. 1998 Pane kancléři, dámy a pánové, okolnost, že mám čest mluvit v tak slavném středisku evropské vzdělanosti, jakým je Oxford, a na tak slavné univerzitě, jakou je ta zdejší, mne přímo vyzývá k tomu, abych se tu zamyslel nad tématem äintelektuál a politika". Tedy nad tématem, o němž jsem nucen často přemýšlet a na které jsem často tázán. Především: kdo to vlastně je intelektuál? Navrhnu jednu z možných definic: je to člověk, který - dík okruhu svých zájmů a svému vzdělání - vnímá širší souvislosti jevů, než je jinak běžné. Tedy člověk, který se pokouší jít pod povrch věcí, dotýkat se jejich hlubších významů, vazeb, příčin i následků, vidět je jako součásti větších celků. Ale nejen to: je to člověk - aspoň podle definice, kterou tu teď pracovně navrhuji ů, který právě proto, že vnímá širší či hlubší souvislosti jevů, pociťuje i širší či hlubší odpovědnost za svět. Patří takto definovaný intelektuál do politiky? Neodvážil bych se říct, že do ní patří. Taková for mulace by totiž vyvolávala dojem, že - podle mne - je každý intelektuál povinen se věnovat politice. Něco takového tvrdit nebo žádat by byl samozřejmě nesmysl. Politika klade na člověka rozmanité další a jen jí vlastní nároky, které někdo splňuje a někdo nikoliv, a to nezávisle na tom, do jaké míry je či není intelektuálem. Ale nejen to: nikoho na světě nelze nutit, aby se politice věnoval; té se věnují a vždycky budou věnovat jen ti, kteří se jí věnovat sami chtějí, a tak to je v pořádku. Tvrdím něco jiného: intelektuál - definován tak, jak jsem ho před okamžikem definoval - by měl být v politice ze zásady vítán, politika by se ho neměla štítit a on by se neměl štítit jí. A to z důvodu velmi prostého: nikdy dosud nebylo v politice víc třeba lidí, kteří vnímají, chápou a tak či onak prožívají obecné souvislosti jevů, než právě dnes. Vždyť poprvé v dějinách lidského rodu žijí všichni lidé této planety v prostoru jediné globální a veskrze propojené civilizace, která je jako celek ohrožována mnoha velmi vážnými a rovněž navzájem propojenými civilizačními nebezpečími. Kdy jindy než právě v takovém okamžiku jsou v politice zapotřebí především lidé, kteří pociťují odpovědnost za svět jako celek? Vždyť dnes téměř jakékoli politické rozhodnutí, byť by se na první pohled týkalo jen nemnoha lidí či mělo jen velmi omezený, dílčí a krátkodobý význam, může mít svůj nepřímý vliv na obecný osud lidského rodu! Jsem hluboce přesvědčen, že svět potřebuje dnes víc než kdy dosud politiky vskutku vzdělané, hloubavé a především statečně a velkoryse myslící i na to, co je daleko za hranicemi jejich bezprostředního vlivu, a to jak v ohledu prostorovém, tak časovém. Politiky, kteří by byli vskutku schopni a ochotni překročit horizont svých vlastních mocenských zájmů či dílčích zájmů svých stran i svých států a chovat se opravdu tak, jak to vyžadují základní zájmy dnešního lidstva. To znamená tak, jak by se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že většina ostatních se tak beztak chovat nebude. Jsem přesvědčen, že takový typ politiků dnešní globálně propojený a globálně ohrožený svět potřebuje tím spíš, že ho různými důsledky svého vlastního civilizačního rozvoje téměř systematicky hubí: vždyť nikdy snad nebyl sám pobyt v politice tak závislý na daném okamžiku a na okamžité náladě veřejnosti či médií, a nikdy tedy nebyli politici tak silně tlačeni do náruče veskrze krátkodobých, a proto začasté i veskrze krátkozrakých ohledů a zájmů! Občas se mi zdá, jako by mnozí politici byli nuceni žít od večerních televizních zpráv, které jejich politické bytí tak či onak nabídnou publiku, k rannímu průzkumu veřejného mínění, který tak či onak ovlivní způsob, jakým budou další večer televizí předvedeni. Nejsem si jist, že dnešní éra masových médií usnadňuje vznik a růst takových politiků, jakým byl například Winston Churchill; spíš bych o tom pochyboval, i když výjimky jsou samozřejmě vždy možné. Shrnuji tedy: čím méně dnešní doba přeje politikům, kteří myslí v dlouhodobých perspektivách a vskutku globálně, a čím víc právě dnešní doba takové politiky potřebuje, tím víc by měli být inte lektuálové - aspoň ti, kteří odpovídají mé definici - v politice vítáni a podporováni. Podporovat by je mohli mimo jiné ti z ostatních, kteří z těch či oněch důvodů se sami nikdy na politickou dráhu nevydají, ale kteří s těmi prvními souhlasí, anebo aspoň sdílejí étos jejich počínání. Slyším námitku, která se v tomto okamžiku nabízí: politik je přece volen, lidé volí toho, kdo myslí stejně jako oni, a ten, kdo se chce v politice uplatnit, musí brát tudíž ohled na obecný stav lidské mysli, respektovat perspektivu, v níž vidí různé věci jeho takzvaní řadoví voliči, sdílet ji s nimi a rozvíjet ji. Politik - ať už chce či nechce - musí být tedy spíš zrcadlem či ztělesněním převládající nálady či momentálních dílčích zájmů než nějakým zvěstovatelem nepopulárních pravd či uskutečňovatelem něčeho, co snad může být v zájmu budoucího osudu lidstva jako celku, co však rozhodně většina těch, kteří ho mají zvolit, za svůj aktuální zájem nepovažuje, ba co může považovat dokonce za jeho ohrožení. Nemyslím si, že by bylo správné přijmout toto tvrzení jako nějaké nezpochybnitelné dogma. Domnívám se dokonce, že něco takového učinit by znamenalo v jistém ohledu popřít sám původní a dobrý smysl politiky. Tím totiž - aspoň podle mého hlubokého přesvědčení - není jen a jen uskutečňovat momentální vůli občanů, ale naopak získávat občany pro vlastní a třeba i nepopulární představy, tyto představy jim vysvětlovat a obhajovat je před jejich zraky. Ba šel bych ještě dál a odvážil bych se říct, že úkolem politika je mimo jiné i přesvědčit voliče, že jsou věci, které on vidí či vnímá lépe než oni, a že právě proto mu mají dát svůj hlas. To znamená delegovat na něj některé starosti, které oni z různých důvodů nemají či mít nechtějí, ale které někdo mít musí, někdo, kdo je na sebe bere tak říkajíc za ně. Samozřejmě: přesně takto argumentují všichni svůdci davů, potenciální tyrani či fanatičtí političtí zaslepenci; takto ostatně svého času argumentovali i komunisté, když sami sebe povýšili na nejosvícenější složku populace a vyhradili si z titulu své domnělé osvícenosti právo svévolně vládnout ostatním. Proto bych se odvážil nabídnout vám k posouzení toto tvrzení: skutečné umění politiky je umění získat lidi pro dobrou věc, byť třeba z hlediska dílčích a okamžitých zájmů pro ně velmi nepříjemnou, ale zároveň nezablokovat ani jednu z tisíce možností, jak průběžně kontrolovat, že jde skutečně o dobrou věc a že se jménem jakési iluze obecného budoucího prospěchu nestrhávají důvěřiví lidé do katastrofy zvané všeobecná podpora nesmyslu. Nutno říct, že jsou intelektuálové, kteří se vyznačují velmi zvláštní schopností přesně takovéto zlo páchat. To znamená postavit pyšně svůj intelekt a s ním i sebe sama nad ostatní intelekty a lidské bytosti a sdělit svým spoluobčanům, že nechtějíli pochopit skvělost toho či onoho intelektuálního projektu, který je jim nabídnut, pak tomu tak je jen a jen proto, že jsou zabednění a dosud nedorostli výšin, v nichž se pohybuje navrhovatel daného projektu. Myslím, že prokazovat historickou nebezpečnost tohoto též intelektuálního nebo kvaziintelektu álního postoje není po všem, co jsme ve dvacátém století prožili, nikterak těžké: stačí si všimnout, kolik intelektuálů stálo u zrodu různých moderních diktatur! Vždyť téměř žádná se bez jejich asistence či přímo vedení neobešla! Čili: vysvětlovat, nikoli svádět; pokorně hledat pravdu světa, nikoli hrát si na jejího profesionálního vlastníka; probouzet v lidech jejich dobré vlastnosti včetně porozumění pro nadosobní hodnoty a zájmy, nikoli se tedy nad ně povyšovat a cokoli jim vnucovat; nepodléhat diktátu veřejných nálad a masových médií, nikoli však omezovat trvalou kontrolu vlastního počínání - to všechno by měl dobrý politik budoucnosti umět. A zdá se mi, že intelektuálové by měli ve světě takovéto budoucí politiky působit v podstatě dvojím způsobem: buďto jako ti, kteří na sebe bez pocitu hanby či zašpinění vezmou politickou funkci, aby v ní dělali to, co považují za správné, a nikoli jen to, co je třeba dělat, aby si ji udrželi, nebo jako ti, kteří politické moci trvale nastavují zrcadlo a kontrolují, že ti první slouží skutečně dobré věci a nezačínají do hezkých slov balit svinstvo, jak se to v posledních stoletích už tolika intelektuálům v politice stalo. Vážení přátelé, v Oxfordu žije a působí jeden skvělý intelektuál, s nímž už po léta debatuji na téma äintelektuálové a politika". Zajisté chápete, že i z tohoto důvodu jsem se dnes musel na chvíli znovu vrátit k tomuto tématu. Děkuji vám za velkou poctu, které se mi dnes dostalo, i za pozornost, s níž jste mne vyslechli navzdory mé skutečně pramálo oxfordské výslovnosti. Státní svátek České republiky Praha 28. 10. 1998 Dámy a pánové, vážení přítomní, umění chápat různé politické úkoly či témata vždycky v jejich širších souvislostech, ctít tyto souvislosti a přijímat i odpovědnost, která z takové úcty vyplývá, by mělo být podle mého názoru jednou ze samozřejmých vlastností moderního politika. Když před osmdesáti lety vrcholil boj za naši nezávislost, prokázala jeho ústřední postava nadmíru zřetelně, že tuto vlastnost má. Osud svého národa by T. ;G. Masaryk snad ani nedokázal vidět jinak než v ;celoevropském a celosvětovém kontextu. Dokonce to byl on, kdo tehdy možná nejlépe nebo nejúplněji tyto širší souvislosti pojmenoval. Svou, Benešovu a Štefánikovu práci v exilu, domácí odboj, jakož i úctyhodné osvobozovací dílo našich legií nechápal totiž jako nějakou ävěc o sobě", či jenom věc Čechů a Slováků, kteří chtějí vlastní stát, ale jako samozřejmou a integrální součást toho, co nazýval äsvětovou revolucí". Myslel tím zápas demokracie s ;teokracií, zápas ideálů občanské svobody, lidské rovnosti, parlamentní demokracie a sebeurčení národů se silami minulosti, ztělesňovanými rakouskou a ;německou říší. Vnímat širší souvislosti věcí dokáže ovšem leckdo. Skutečný politik ale nemůže zůstat u pouhého vnímání: musí umět aspoň něco z toho, co nazírá, proměňovat v politickou skutečnost. Masarykovi se to podařilo opravdu vrchovatě: od prezidenta Wilsona až po představitele ostatních - jak se tehdy říkalo - porobených národů začínali mnozí postupně nazírat situaci stejně nebo podobně jako on a v tom duchu i jednat. Masaryk - jako skutečný moderní politik - viděl širší souvislosti nejen ve smyslu prostorovém. Nejen tedy, že jeho horizontem nebyly hranice českých zemí a ;Slovenska, a že byl proto nutně hlavním odpůrcem českého zápecnictví. Viděl je i ve smyslu časovém: nemyslel jen na to, co je teď a co bude zítra, ale přinejmenším v ;téže míře na to, co bude za desítiletí. Odtud jeho trvalá starost o mezinárodněpolitické a bezpečnostní zakotvení země, odtud i jeho trvalé úsilí hledat partnery k tomu, co by se dnes nazývalo äsystémem kolektivní obrany". Padesát let klidu, o kterých Masaryk mluvil jako o ;době potřebné k upevnění demokracie v Československu a zajištění jeho bezpečnosti, nám osud nedopřál a za daného stavu věcí ani dopřát nemohl. Evropu zasáhl mor různých fašismů a posléze nacismu, jemuž evropské demokracie nedokázaly včas čelit a který přerostl v bezprecedentní hrůzy druhé světové války. Desítiletími komunismu a rozdělené Evropy byla tato trpká éra dovršena. Myslím, že to vše stojí dnes za připomenutí pře devším proto, že to jsou právě tyto chvíle, kdy se podivný oblouk historie jako by uzavírá a my máme naději, že to, o čem snili Masaryk a jeho spolubojovníci, se konečně uskuteční. Naše naděje je dnes větší než kdykoli v uplynulých osmdesáti letech mimo jiné proto, že i naděje Evropy jako celku na spravedlivý vnitřní pořádek je dnes nepoměrně větší než kdykoli dosud. Ano, zdá se, že teprve teď nastává doba, kdy se dobrý osud našeho nezávislého státu může naplnit. Teprve teď máme totiž reálnou šanci stát se plnohodnotným členem integrující se demokratické Evropy, to znamená všech jejích dnešních politických, hospodářských i ;bezpečnostních struktur. Jinými slovy: teprve teď nastává čas, kdy se vskutku vážně a nadlouho rozhoduje o ;tom, zda budeme pevně zakořeněni v mírové a bezpečné Evropě a zda tím bude zajištěn dobrý život i ;dalším generacím, anebo zda se ocitneme vlastní vinou, to jest vinou svého provincialismu a své krátkozrakosti, mimo dnešní - historicky naprosto nové a pro celý svět tak důležité - evropské politické pohyby! Jsem hluboce přesvědčen, že se naše dávné naděje naplní! Samozřejmě: je pro to třeba vykonat mnoho. Ta práce přitom může být úspěšná jen tehdy, převládneli v nás jistota, že naše snažení má smysl, že při něm jde o víc než o tuto chvíli a naše okamžité pohodlí a že vůbec neběží o ;jakýsi diktát cizích předpisů, ale o účast na společenství hodnot, tedy nikoli o ponížené příživnictví, ale naopak o ;hrdou spoluodpovědnost. Vážení ústavní činitelé, vážení spoluobčané, Masaryk mimo jiné řekl, že státy se udržují jen těmi ideály, z nichž se zrodily. Jděme cestou těch, kteří tyto ideály naplňovali před námi a kteří je naplňují i v naší době! Patří k nim - byť každý jiným způsobem - i ženy a muži, které dnes jménem České republiky vyznamenám. Dovolíteli, budu jim blahopřát za nás všechny. Novoroční pozdrav praha 1. 1. 1999 Vážení spoluobčané, milí přátelé, těžko se tomu věří, ale letos uplyne už deset let od strhujících dnů, kdy se téměř celá naše společnost spojila k nenásilnému odporu proti totalitnímu režimu a kdy se tento režim definitivně zhroutil. Co všechno se v té době zhroutilo? Především bezpočet velkých zdí, které nesmyslně rozdělovaly lidi, národy i celé kontinenty. Zhroutila se železná opona oddělující evropské národy podmaněné sovětským impériem od národů těšících se ze svobody; spadla zeď berlínská i vnitroněmecká; zhroutily se zdi mezi občany, které vybudoval všeprostupující strach. Tyto historické změny otevřely prostor svobodě slova, pohybu, sdružování i podnikání, tedy svobodám, které byly odepřeny celým generacím, a umožnily, abychom postupně vybudovali všechny základní instituce demokratického řádu a vytvořili hlavní podmínky pro rozvoj tržního hospodářství. Nebýt tehdejšího pádu všech velkých zdí, nebyli bychom dnes státem vskutku nezávislým a obecně respekto vaným jak pro své reformy, tak pro svou iniciativní zahraniční politiku. Hodnoty, z nichž se dnes těšíme, nevznikly ovšem samy od sebe, bez lidského přičinění. Rád proto dnes v duchu naší novoroční tradice děkuji všem, kteří se o jejich rozkvět zasloužili či zasluhují. Můj dík patří starším lidem, kteří navzdory své mnohdy nelehké sociální situaci a navzdory všem svým trpkým životním zkušenostem anebo právě dík jim věří v demokratický pořádek a podporu- jí ho. Uznání patří i všem mladým lidem, kteří už vyrůstali v nových poměrech, vnímají je jako samozřejmost, nejsou pokřiveni životem v komunismu a šíří kolem sebe svobodomyslné a přemýšlivé občanské sebevědomí. Poděkovat je ale třeba i těm, kteří museli prožít celé své mládí a mnohdy i léta zralosti v dusnu totalitních poměrů, a přesto si zachovali elementární lidskou důstojnost a dnes se sžívají s novou situací a něco dobrého v ní dělají. Vždy znovu je nutné opakovat, že jsme vděčni všem, kteří ideálu naší svobody něco významného obětovali, riskovali pro něj život nebo ho dokonce položili, ať už to bylo v zahraničním či domácím odboji, v komunistických věznicích či v mezinárodních mírových sborech. Můj dík patří všem, kdo svou prací, ať ve státním či soukromém sektoru, vytvářejí statky a hodnoty, které zlepšují náš život a prohlubují jeho kulturu. Patří samozřejmě i všem našim krajanům, kteří jsou duchovně i citově spojeni s naší zemí a nejrůznějšími způsoby jí pomáhají. Zvlášť rád bych poděkoval těm, kdo na půdě různých nevládních organizací či občanských iniciativ věcně mapují stav respektu k lidským právům v naší zemi, respektu k přírodě, ke krajině, k památkám, k živým tvorům; těm, kdo si uvědomují obecné souvislosti jevů, myslí i na vzdálená místa či vzdálenou budoucnost a odvážně překračují okruh všech dílčích, okamžitých a pomíjivých zájmů; a samozřejmě těm, kdo v různých nadacích či občanských sdruženích nenápadně a solidárně pomáhají svým bližním a přispívají tak ke vzniku skutečné občanské společnosti. Náš dík patří novinářům, kteří slouží pravdě, jakož i všem politikům, kteří se snaží, ať už na místní úrovni či na úrovni státní, sloužit odpovědně svým spoluobčanům v souladu s prapůvodním smyslem politiky jako péče o věci obecné. Velmi zřetelně tedy dnes děkuji všem, kdo svou příslušnost k našemu společenství chápou jako výzvu k solidaritě a tvůrčí práci ve prospěch celku, jakož i všem, kdo s nadhledem, dobrou myslí a velkorysostí přijímají každodenní starosti, včetně těch, které vyplývají z dnešních problémů našeho hospodářství. Dámy a pánové, před devíti lety jsem v tento den řekl, že jsem určitě nebyl do svého úřadu vynesen proto, abych vám lhal. Nechci vám lhát ani dnes, a zmíním se proto po pravdě i o tom, co mne na našich poměrech stále víc trápí. Je to okolnost, že zlo, které jsme před devíti lety vyhnali dveřmi, se k nám začíná nenápadně vracet oknem. Zatím není příliš zjevné a nezachvátilo obecné poměry jako celek, není však proto méně nebezpečné. Všimněte si: zbořili jsme sice už dávno velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické Evropy, ale zároveň tolerujeme, že kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly. Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny. Ve varovně rostoucí míře oddělují i skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké; jednou protiruské, jednou protiamerické; jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba objevuje se tu i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu. Mnozí z nás jako by dávali stále viditelněji průchod vlastnímu latentnímu rasismu či předstírali, že ho nevidí u jiných; mnozí jako by zapomínali, že měřítkem kvality demokracie je poměr k menšině, a začali znovu věřit v historicky tak neblaze proslulou ideu äpráv většiny"; mnozí jako by se pokoušeli stovkami chytráckých argumentů zdůvodňovat sobě samým, proč je třeba relativizovat vlastní mravní imperativy; mnozí jako by opět nevěděli, že útok na svobodu jedněch ohrožuje svobodu všech. Neúctou k lidským právům, rasismem a xenofo bií to ovšem nekončí. Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat i v politice: opět tu máme barikády, mobilizace, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. Ideál jedince, který se nestává sám sebou tím, že se uskutečňuje jako tvor společenský, ale jen či převážně tím, že se stará sám o sebe, jako by zaháněl tohoto jedince do jakési civilizační samoty, z níž mu posléze zbývá jediné východisko: mítinkový kolektivismus. Je to pochopitelné: tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost? A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku, oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé. Krize sebedůvěry, prozrazující se potřebou člověka potvrdit si svou skvělost důrazem na rozdíl mezi skupinou soukmenovců a všemi ostatními, vede nutně i ke krizi smyslu pro autentickou lidskou pospolitost a pro elementární pravidla slušného lidského soužití. Z této krize pak vyplývá i mnoho dalších nedobrých věcí, které dnes můžeme ko lem sebe pozorovat, od apatického vztahu k zákonům přes lhostejnost k osudu souseda až po veselý rozkvět politického intrikánství; od falšování historie a tvorby účelových mýtů přes vytrvalou snahu ještě dál zatemňovat propojení ekonomiky s politikou až po pýchu zlodějů na ukradené miliony. V prostředí plotů, dělicích čar a nedůvěřivého či pohrdavého vztahu k jakékoli jinakosti bývají ovšem takové vlastnosti jako laskavost, vlídnost, nezištnost či bezelstná upřímnost předmětem tichého posměchu. Cynismu, kariérismu, závisti, zbabělosti a zlobě, zvlášť jsou-li zahaleny do svatouškovského hávu, se v něm naopak daří. Duch zdí může mít nakonec jediný důsledek: nenápadné ochromení tak důležitých údů demokracie, jakými jsou princip občanské rovnosti, úcta k nezcizitelným lidským právům, vůle k soužití, respekt ke kulturní odlišnosti a svéprávné a odpovědné občanství. Duchu zdí je třeba čelit. Jsem přesvědčen, že to je v silách této společnosti. Stačí, když se ho nebudeme bát a když ho tak říkajíc obklíčíme svými lepšími vlastnostmi a začneme systematicky bořit po velkých zdech i zdi malé, které se pokouší tento duch stavět na vyprázdněných prostranstvích. Naději vidím mimo jiné ve všech, jimž jsem před chvílí děkoval. Běží o jediné: aby v sobě obnovili či posílili chuť bojovat se zlem. Vážení přátelé, souběh dějinných pohybů tomu chce, že ve chvíli, kdy tu varuji před novými zdmi, začíná konečně nést své konkrétní plody naše úsilí odstranit všechny pozůstatky zdí starých. Letos bude Česká republika přijata do Severoatlantické aliance, která se po letech úvah a váhaní začíná otevírat novým evropským demokraciím. Naše země tak bude mít poprvé ve svých dějinách pevné záruky vlastní bezpečnosti jako plnoprávný účastník systému kolektivní obrany demokratických hodnot v euroatlantickém prostoru. Nikdo dnes už nemůže říkat, že nás Západ nechce. Nadcházející členství ovšem pro nás neznamená jen bezpečnostní záruky, povinnost rychle a dobře si osvojit společné standardy a bez rozpaků přijmout příslušný díl odpovědnosti za mír. Znamená i právo legitimní účasti na rozpravách o budoucí podobě a úloze této aliance. Což podle mého přesvědčení znamená mimo jiné pokračovat v boření zdí a znovu a znovu zdůrazňovat, že rozšiřování Aliance ztratí smysl, skončí-li námi. V letošním roce se pravděpodobně rozhodne i o tom, kdy se definitivně zboří další přehrada a my se staneme členem Evropské unie. Zda to bude dřív či později, záleží především na nás samých a na tom, jak dobře pochopíme význam evropské integrace. Toto äspolečenství hodnot a práva" je prvním reálným pokusem Evropy uspořádat sebe samu vskutku spravedlivě. Nemáme právo odsoudit nastupující generace k izolaci a úpadku tím, že se na tomto pokusu nebudeme vinou vlastní nedbalosti podílet. Míra našeho zápalu pro vizi sjednocené a zároveň různorodé Evropy založené důsledně na občanském principu navíc jasně napoví, zda máme v sobě dostatek energie a sebevědomí k tomu, abychom definitivně zahnali do světa stínů démona zdí. A dovolte ještě jednu poznámku na téma dělení a spojování: před šesti lety vznikla samostatná Česká republika. Mnozí z nás, Čechů i Slováků, těžce nesli ztrátu společného státu. Dějiny však šly dál, na novou situaci jsme si postupně zvykali, zbyla jen příchuť rozpaků ze slovenského vývoje. Myslím, že důvod k rozpakům pominul. Slovenská společnost ukázala svou politickou kulturu a zralost a nepřímo, ale s konečnou vážností tím dala najevo, že nikdo nemá právo ji poručníkovat, poučovat ji či znevažovat její vůli k vlastní státnosti. Zdá se dokonce, že teprve dnes dostává naše někdejší rozdělení pravý smysl: teprve dnes se totiž můžeme bez zábran a jako opravdoví partneři podílet na tvorbě Evropy, v níž panují vzájemná úcta a princip rovnosti a spolupráce všech. Vážení spoluobčané, s překvapivou rychlostí vyvstává na obzoru našich dní obrys nového tisíciletí. Pokusme se nadcházejícímu věku přibližovat pokorně, s úctou ke všemu skvělému, čeho různé lidské kultury v uplynulých tisíciletích dosáhly, a s pocitem odpovědnosti za to, že toto dědictví zůstane uchováno a bude se dál rozvíjet v prostředí planetárního porozumění. Pokusme se přijmout ideu světa beze zdí mezi lidmi různých náboženství, různé barvy pleti, různých tradic a zvyklostí, různých jazyků a temperamentů. Pokusme se pochopit odpovědnost každého z nás za budoucí osudy lidského rodu jako organické součásti všeho, co na této Zemi vzniklo a vzniká a co spolutvoří velký zázrak bytí. Přeji vám hezký zbytek dnešního dne a všechno dobré v novém roce! Podpis listiny o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě Praha 26. 2. 1999 Protokol, který jsem právě podepsal, má pro nás a naše potomky vpravdě historický význam. Po mnoha staletích dramatické existence našeho státu je jeho bezpečnost konečně pevně a dobře zaručena, neboť se stává nedílnou součástí bezpečnosti celého euroamerického světa. Členství v Severoatlantické alianci je pro nás nadějí i závazkem: dává nám naději, že naše země už nikdy nepodlehne ani nebude obětována jakémukoli agresorovi, a zároveň vyjadřuje naše jasné odhodlání spoluodpovídat za svobodu národů, lidská práva, demokratické hodnoty a mír na našem kontinentě. Milí spoluobčané, dovolte mi osobní poznámku: když jsem byl před deseti lety ve vězení, vskutku jsem netušil, že za dva roky budu vyhlašovat v Praze jménem Varšavského paktu jeho zrušení a za dalších osm let podepisovat jménem České republiky její vstup do NATO. Myslím, že málokomu dal běh událostí možnost a čest, aby se v tak krátké době mohl podílet na změnách tak významných pro jeho zemi i pro svět. Mám důvod být vděčný svému osudu. Francouzský Senát Paříž 3. 3. 1999 Paní senátorky, páni senátoři, vážení hosté, když před deseti lety začala vážně praskat ve švech a posléze se hroutit železná opona a když se pak spolu s ní začal propadat do historické minulosti i sám komunismus, málokdo z nás asi tušil, jak velké otázky se tím před lidstvem otevírají a jak velké výzvy tyto děje přinesou. Dovolte mi, abych se tu zamyslel nad jedním okruhem těchto otázek. V době, kdy byl náš kontinent rozdělen a jeho větší část byla pod sovětským totalitním panstvím, měla jeho západní část celkem jasný úkol: uhájit na své půdě demokratické hodnoty; dobrou spoluprací národních států, především ve sféře hospodářské, nejen vyloučit možnost konfliktů mezi nimi, ale i spojovat jejich síly ku prospěchu všech; svými hospodářskými a sociálními výsledky jasně prokázat převahu svého hospodářského systému, založeného na lidské svobodě a podnikavosti. To byly společné úkoly západoevropských států, které je vedly ke stále hlubšímu sbližování a posléze k hospodářské i politické integraci. Sousedství s totalitním impériem dávalo integračním snahám celkem srozumitelný smysl, v mnoha ohledech je přímo stimulovalo, a nabízejíc západní Evropě temné pozadí totality, usnadňovalo jí její sebepochopení. To pak bylo přirozeným motorem jejího sjednocování. Jinými slovy: tváří v tvář komunistické části Evropy věděla její demokratická část moc dobře, co ji spojuje a proč musí táhnout za jeden provaz. Kontrastní pozadí se však už dávno rozplynulo, studená válka patří do historie, svět je jiný, nepoměrně složitější, a vše nasvědčuje tomu, že i sjednocující se Evropa si pod tlakem nové situace bude muset dříve či později znovu položit otázku po svém smyslu, možnostech, perspektivách a úkolech. To znamená znovu se zamyslet jak nad svou identitou, tak nad svým budoucím posláním. Argument, že jednotné evropské hospodářství může lépe čelit americké či asijské konkurenci, věru už nemůže dnes postačovat. Ano, je pravda, že právě v devadesátých letech, tedy už po pádu komunismu, pokročilo evropské sjednocování významně kupředu. V této době se přece Evropská společenství proměnila v Evropskou unii, tato unie se významně rozšířila, a začala žít dokonce v poměrech společné měny. To jsou jistě velké úspěchy. Přesto se nemohu zbavit vtíravého pocitu, jako by to všechno byla jen jízda vlaku, který se rozjel už dříve, v jiné době, v jiných souvislostech, a který prostě jen jede dál - tak trochu setrvačně, nikoli tedy hnán novou energií, novými duchov ními impulsy, novým povědomím o cíli cesty a jejím smyslu. Jako by prostě sjednocující se Evropa ještě nevzala dostatečně na vědomí úplně nový kontext, v němž se dnes ocitá, a nezkusila s ohledem na něj přeformulovat nebo spíš prohloubit svou ideu. Proto se může tu a tam zdát - a já se obávám, že se to zdá stále více lidem ů, že evropské sjednocování je především věcí technickou, technicko-administrativní či byrokratickou, že jeho složité tkanivo je srozumitelné stále menšímu okruhu zasvěcenců a že jediné, podle čeho lze posuzovat, zda je výhodnější se toho účastnit či být stranou, jsou ty či ony konkrétní hospodářské důsledky, jež v danou chvíli integrace má pro ty či ony skupiny obyvatel jakožto výrobců, plátců daní či spotřebitelů. Velký pokrok, který sjednocující se Evropa v posledních letech udělala, neznamená tedy vůbec, že bychom se už nemuseli starat o její duši. Řekl bych dokonce, že je tomu právě naopak: čím dál tento proces pokročil, tím důležitější je tato starost. Evropa je a vždycky byla jedinou politickou entitou, byť nesmírně vnitřně členitou a rozmanitou. Politické dějiny této entity jsou proto především dějinami různých pokusů ji tak či onak vnitřně strukturovat. Víme, kolik rozmanitých říší evropská historie zná, víme, jak byly složité a občas i těžko pochopitelné svazky, které evropskou strukturu tvořily, ať už šlo o svazky uvnitř těchto říší či mezi nimi. Tento dynamicky se proměňující evropský pořádek ů jednou osvícenější a jindy brutálnější - byl vždy zakládán na principu moci: buď ti silnější, kteří vyhrávali války, si vynucovali na ostatních ta kové uspořádání, které jim vyhovovalo, anebo se pokoušeli jedni respektovat sílu druhých a domluvit se s nimi na určitých řešeních, která přihlížela k tužbám dalších právě jen v té míře, v jaké i ti další o sobě dávali mocensky vědět. Poté, co se zhroutila železná opona - jako historicky zatím poslední důsledek násilného budování evropského pořádku ů, je před Evropou šance, kterou v celých svých dosavadních dějinách neměla: šance, že její pořádek bude vskutku spravedlivý, že bude zrcadlit vůli všech národů, lidských pospolitostí i jednotlivců, jež v Evropě žijí, že nebude založen na násilí, ale na rovnoprávnosti. To je první, elementární, ba téměř banální zjištění, které můžeme o sjednocující se Evropě říct. A přece: jak málo občanů si to uvědomuje! A jak málo si to uvědomují i mnozí politici! Ocitáme se na jednom z nejdůležitějších rozcestí evropských dějin. Cesta, po níž se vydáme, rozhodne možná o osudu mnoha budoucích generací. Zdá se mi, že toto vědomí by mělo trvale prosvětlovat všechno politické rozhodování a mělo by systematicky pronikat do celého veřejného života. Nemáme prostě právo v této chvíli nadřazovat jakékoli dílčí zájmy, ať už volební, politické, ekonomické či státní, dlouhodobému a naprosto zásadnímu zájmu budoucích generací Evropanů. Trvanlivost nového evropského uspořádání přitom bude velmi záviset na tom, jak bude toto uspořádání vnitřně otevřené, totiž jak rozsáhle a chytře bude umožňovat uplatnění äjinakosti" jedněch vedle äjinakosti" druhých, aniž by jedna omezovala druhou. A co je také důležité: šance, která se před Evropou otevírá, se naplní jen tehdy, bude-li účast umožněna všem. Každý nový kandidát na členství musí samozřejmě splňovat nejrůznější společné standardy, nicméně splňuje-li je, neměl by žádný jiný ohled vést k odkladu jeho přijetí. Jakmile by totiž začalo být patrné, že se uplatňuje politika dvojího metru, nedůvěry k novým demokraciím, obavy, že budou nepřiměřeně ujídat ze společného koláče či celkový strach z nich jako něčeho nového a těžko vyzpytatelného, začne se Evropa znovu dělit a toto nové dělení se záhy stane daleko vážnějším důvodem ke strachu, než jaký nahání novost či neotesanost dnešních postkomunistických demokracií. Ostatně ti západní lidé, kterým to uniká, by si měli uvědomit ještě dvě maličkosti: za prvé historickou spoluodpovědnost Západu za to, že polovina Evropy mohla tak dlouho nepatřit sobě samé, a za druhé, že velikost naděje na trvalý mír a bezpečnost, jakož i velikost hmotných úspor s touto nadějí spojených, stojí za lecjakou eventuální a ostatně jen dočasnou ztrátu. Evropská unie, chce-li být hodna svého jména a nechce-li se postupně odsuzovat do role outsidera či riskovat nějaká nová evropská neštěstí, musí využít jediné smysluplné možnosti, která se před ní otevírá: stát se svazkem vskutku evropským. To znamená celoevropským. Myslím si, že stojí za to jít touto cestou. Myslím si, že dnešní evropští občané i politici by si měli uvědomit, že jsou či mohou být těžkosti, které jsme povinni v zájmu budoucnosti podstoupit. Kdo nechápe tento nadčasový rozměr evropské integrace, ten nechápe nejdůležitější duchovní prvek evropanství. A tím se dostávám k tomu hlavnímu, o čem bych se tu rád zmínil. Totiž k otázce evropské identity či evropské duše. Co vlastně Evropu definuje? Nejpodstatnější je zřejmě její vymezení kulturní, duchovní či civilizační. Je to prostor, v němž se pozoruhodným způsobem snoubí v jeden historický proud různé prameny, především pramen antický, židovský a křesťanský. Tento proud má ve srovnání s četnými neevropskými civilizacemi mnoho svých osobitých rysů, mezi nimiž je snad rysem nejcharakterističtějším nové nebo jiné pojetí času. Čas jako by byl v evropské tradici - nejprve v podobě dějin spásy a později v podobě ideje pokroku - především příležitostí či výzvou k pohybu, a to samozřejmě pohybu od zastaralého k novějšímu, tedy od horšího k lepšímu. Člověk vržený do evropského času si je jist, že stále hlouběji a lépe poznává svět, cítí se být povinen v duchu svého poznání ho sám stále dál zlepšovat a své poznání i své recepty na lepší život šířit. Jeho živlem je pohyb, vývoj, pokrok, změna. Své poznání chápe samozřejmě jako univerzální, a jelikož pociťuje i univerzální odpovědnost, cítí se být oprávněn šířit své ideje i svůj pokrok po celé planetě. Jako by tedy už kdesi v samé podstatě evropského vztahu ke světu či evropské kultury byly zaklety určité předpoklady k expanzi. Je to koneckonců pochopitelné: vývoj vede k technické přesile a ta svádí ke svému využití; méně podstatné už pak je, pro koho je nástrojem dobývání a pro koho ná strojem obrany. Idea pohybu se tak nakonec proměňuje ve fyzický pohyb prostorem.V hloubi evropského ducha je tedy něco osudově dvojsmyslného: na jedné straně fantastický rozmach racionálního poznání a s ním související prohlubování respektu k lidské bytosti a jejím právům, na druhé straně bytostný expanzionismus. Typicky evropský pocit odpovědnosti za svět získává posléze - trochu paradoxně, ale v jistém ohledu zákonitě - tvář pyšného majitele pravdy, neschopného elementárního vcítění do světa jiných. Dnes obepíná celou planetu jediná technická civilizace. Ta má ovšem svůj kulturní či ideový původ v Evropě a všechny její zázraky i děsivé rozpory lze vyložit jako výsledky či důsledky étosu prapůvodně evropského. A jestli se začínají jiné civilizační tradice hlásit dnes stále zřetelněji o slovo a žádat o své místo na slunci, pak je to jen přirozená reakce na velké zestejňující dílo, které vzešlo z našeho kontinentu a podmanilo si svět. Z toho všeho vyplývá podle mne jedna věc: jestli donedávna stačilo Evropě, aby - konfrontována s komunismem - sebe samu definovala prostě jen jako prostor lidské svobody, ochrany lidských práv a záruky civilizačního rozmachu, pak dnes by mělo být už všem jasné, že komunismus byla vlastně jen matoucí zástěna, k níž se sice bylo možno, ba nutno vztahovat, která však jen zakrývala to, co je nejdůležitější, k čemu se musí Evropa vztahovat především a co je jejím skutečným pozadím: totiž dnešní planetární civilizaci jako celek. Tu civilizaci, u jejíhož zrodu Evropa stála, jejímž motorem po dlouhá staletí byla a která jí už dávno přerostla přes hlavu a řítí se kamsi svým vlastním samospádem. Myslím, že sjednocující se Evropa nemůže svou ideu dnes hledat a nalézat v ničem jiném než v nové formulaci svého postoje k planetárnímu civilizačnímu samospádu, který dávala sama během věků do pohybu. V čem by mohl tento nový postoj spočívat, lze říct velmi snadno. Skutečně ho zaujmout je ale nesmírně těžké. Přesto mi dovolte, abych o něm mluvil. Zdá se mi, že Evropa - jako historická entita, která je tak silně odpovědna za slávu i bídu dnešní planetární civilizace - by měla jako první předvést současnému světu, jak opravdu důsledně čelit všem nebezpečím, ohrožením a hrůzám, jež se na něj valí. Kdo jiný by měl přece ukázat, jak zvrátit dvojsmyslný civilizační vývoj, než ten, kdo ho kdysi inspiroval? Nebyl by snad takový úkol vskutku autentickým naplněním evropského pocitu univerzální odpovědnosti? Myslím si, že má-li dnes Evropa znovu hledat své poslání, svůj historický úkol, svou ideu, ideu, jíž by se mělo řídit i její sjednocování, pak je nemůže dost dobře hledat jinde než na poli, o němž tu mluvím. Nejde přitom vůbec o to, že by měla Evropa popřít svou vlastní historii, své tradice, své duchovní kořeny, principy, z nichž civilizačně vyrostla. Naopak: jde o to, že by se měla rozpomenout na tu podobu, kterou v její kulturní tradici původně měla idea odpovědnosti za svět. Touto podobou nebylo přece pyšné vnucování své víry a svého názoru druhým, ani antropocentrické povyšování člověka nad řád přírody! Bylo jí něco jiného: pokorná cesta příkladu. Anebo nebyla snad Kristova vykupitelská oběť ztělesněním zásady, že chceme-li změnit svět, musíme začít každý sám u sebe? Doby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily. A tím spíš doby, kdy mu vnucovala svou vlastní kulturu jakožto tu jedinou pravou a nejlepší. Jsem hluboce přesvědčen, že nastává naopak doba, kdy by měla Evropa s pokorou, kterou mívala kdysi na svém duchovním štítě, začít důkladně civilizačně zpracovávat, krotit a měnit sebe samu. Bude-li to působit jako příklad ostatním a ovlivňovat je, bude to skvělé. Ale předem kalkulovat s tímto efektem nelze. Je prostě třeba začít. Vždyť opravdu není nutné se na každém kroku klanět zlatým telatům a poníženě se plížit před jejich majiteli, vše podřizovat diktatuře reklamy a komerčních médií, znovu a znovu se chytat do sítí zbytečných inovací všech možných i nemožných spotřebních statků, inovací, jejichž jediným vskutku trvalým následkem jsou vydrancované přírodní zdroje a zamořené ovzduší, vždyť opravdu není důvod považovat nepřetržitý růst hrubého domácího produktu za smysl všeho lidského konání! Co všechno hrozí lidstvu, když se včas nevzpamatuje a nezastaví svůj tupý samopohyb, víme velmi dobře: jsou o tom napsány stovky knih a bylo by ostatně s podivem, kdyby tak zkoumaví lidé, jako jsou naši současníci, o tom všem nevěděli a nejrůznější alternativy civilizační katastrofy neměli dokonale spočítány. Problémem dnes není, že nevíme, co světu hrozí a jak tomu čelit, ale že tomu prostě čelit nedokážeme, protože jsme příliš zaseklí do svých okamžitých zájmů a příliš málo schopni myslet na to, co bude zítra nebo za sto let. Protože jsme prostě ztratili schopnost vidět věci z hlediska věčnosti, dějin bytí a jeho paměti. Co je na tomto postoji autenticky evropského, evropského v tom nejhlubším a nejkrásnějším slova smyslu? Nic. Ba naopak: je to v přímém rozporu s idejemi, jež stály u zrodu evropské civilizace. Ano, je pravda, že evropský duchovní pohyb vyústil do dnešní globální technické a konzumní civilizace, která tak dokonale pracuje na svém sebezničení, ze své vlastní vnitřní logiky. Ale zároveň - paradoxně - platí, že to je právě Evropa, která má z různých důvodů relativně největší naději, že dnešní stav zlomí a přesáhne tím tak říkajíc sebe samu. Potenciál k takové transcendenci dříme - zasypán a zapomenut - v jejích vlastních duchovních základech. Poslání Evropy v kontextu dnešní civilizace - a tudíž i fundamentální idea jejího sjednocování - nemusí tedy tkvít, jak patrno, v něčem zbrusu novém a nevídaném. Lze je vyvodit jen a jen, smím-li se tak vyjádřit, z nové četby velmi starých evropských knih a z nového uchopení jejich významu. Před čtyřmi lety zemřel litevský Žid, který studoval v Německu a posléze se stal slavným francouzským filozofem. Jmenoval se Emmanuel Lévinas. Ten učil - v duchu nejstarších evropských tradic a především asi tradice židovské ů, že odpovědnost za svět se v nás rodí při pohledu do tváře druhého. Domnívám se, že přesně na tuto svou duchovní tradici by se měla Evropa dnes rozpomenout. Měla by zjistit, že jsou nějací druzí - jak v jejím prostoru, tak kolem ní po celé zeměkouli - a že za ně nese bytostnou odpovědnost. Odpovědnost, která už nikdy nebude mít nadutou podobu dobyvatele, ale která bude mít naopak skromnou tvář toho, kdo na svá bedra bere kříž světa. Nařkne-li takovouto odpovědnost někdo z toho, že je jen novou podobou mesianistické pýchy, pak nelze dělat nic jiného než obrátit se k autoritě vlastního svědomí a tam žádat o rozsudek druhé instance. Dámy a pánové, očekáváte-li, že po těchto poněkud abstraktních úvahách přijde něco konkrétního, co snad může nabídnout novinářům titulek, pak čekáte správně. Skutečně bych se rád na závěr zmínil o něčem konkrétnějším, co by v duchu předchozích vývodů mohla dle mého mínění dříve či později Evropská unie udělat. Nemá-li se stále víc jevit jako velmi složitý administrativní podnik a úkol, kterému rozumí jen zvláštní třída eurospecialistů, ale má-li se skutečně - jak ostatně mnohokrát deklarovala - přiblížit občanům, pak by podle mého mínění měla dát impuls k tomu, aby se někdo pokusil napsat její základní zákon. Mám tím na mysli nepříliš dlouhou a obecně srozumitelnou ústavu, která bude mít krásnou preambuli, v níž bude stručně popsán smysl a idea Unie, a která pak bude definovat základní orgány Unie, jejich kompetence a vzájemné vztahy. Není třeba vymýšlet mnoho nového, stačí vybrat z mnoha set stránek dnes platných smluvních dokumentů to nejpodstatnější a propojit to v jeden celek. Vše ostatní by samozřejmě platilo nadále a nadále se tím či oním způsobem vyvíjelo a proměňovalo, nicméně mělo by to už váhu normálních zákonů či podzákonných norem, které by si věru nemusely všechny evropské děti osvojovat v základní škole. Evropskou ústavu by však znát měly. Nevím, co jim páni učitelé v členských zemích dávají ke studiu o jejich Unii dnes, ale stěží to jsou Pařížská, Římská, Maastrichtská či Amsterodamská smlouva. Vždyť to by ty děti nemohly po celý rok dělat nic jiného než si srovnávat jedny novelizující paragrafy jedné smlouvy s původními paragrafy smlouvy předchozí či naopak znovu novelizujícími paragrafy smlouvy ještě pozdější. Pokud jde o orgány Unie, osobně si myslím, že si situace dříve či později vynutí zřízení dvoukomorového systému, jak tomu bývá u normálních federací. Vedle dnešního Evropského parlamentu, odrážejícího svým složením velikost členských zemí, tu zřejmě bude muset působit druhé a samozřejmě menší tělísko, do něhož by se už nevolilo přímo, ale do něhož by každý parlament členského státu volil řekněme dva své poslance. V takovéto druhé komoře by tedy měly velké i malé členské státy tutéž hlasovací sílu, přičemž by bylo přesně vymezeno, nejlépe v samotné ústavě, které věci musí schválit obě komory a které jen komora první. Zdá se mi, že takovýmto řešením by se odstranil lecjaký dosud nevyřešený problém, například otázka národního zastoupení v Komisi. Myslím si, že Komise jako veskrze výkonný orgán by nemusela být složena striktně podle toho či onoho národního klíče, nemusely by v ní být - zvláště po rozšíření - vůbec zastoupeny všechny členské země, ale o to důležitější by byla politická a odborná způsobilost komisařů. Zájmy a názory jednotlivých států by mohly a měly dostatečně tlumočit Evropská rada a druhá komora Evropského parlamentu, kdyby byla zřízena. Celkově tedy, jak patrno, bych doporučoval spíš cestu pozvolné a stále hlubší parlamentarizace a federalizace než cestu mezistátních smluv a smluvně vznikajících institucí a aparátů. Možná to vypadá na první pohled překvapivě, ale já jsem skutečně přesvědčen o tom, že cesta, kterou doporučuji, otevírá více prostoru pro projev vůle jednotlivých národů a uplatnění jejich identity než cesta druhá. Ta je totiž přesně tím, co vede ke vznikání a bujení nevolených a občany - tedy lidem jednotlivých zemí - nekontrolovaných byrokracií. Společná základní deklarace či charta či přímo ústava s příslušnou preambulí by mohly podle mého odhadu významně přispět k tomu, aby si mohl každý Evropan uvědomit, jaký smysl má evropské sjednocování a případné oběti, které mu musí přinést, jaká je ústřední idea tohoto naprosto bezprecedentního politického procesu a jak vlastně takto vznikající útvar funguje. Dámy a pánové, jak důležitou věcí jsou ústava, zákony, deklarace, orgány, kompetence a mechanismy, nemusím zajisté zeširoka vysvětlovat v zemi, která dala světu racionalismus a osvícenství, a v zemi, kde se za ústavní práva občanů mnohokrát prolévala krev. Přesto si ale myslím, že to všechno stále není v dnešním dramatickém světě to nejdůležitější. Tím nejdůležitějším - a nepochybuji, že i pro toto tvrzení naleznu právě zde porozumění - je něco jiného: duch a étos, z něhož instituce a jejich dokumenty vyrůstají. Jako představitel země, která prožila hrůzy totalitního systému a dodnes těžce trpí jejich následky, bych se rád přimluvil za to, aby jádrem či páteří evropské integrace byla nová kombinace dvou tradičních, veledůležitých a tisíckrát zrazených evropských hodnot: pokory a odpovědnosti. Děkuji vám za pozornost. Prohlášení k situaci v Kosovu Praha 25. 3. 1999 Včera vpodvečer zahájila Severoatlantická aliance útoky na vojenské cíle ve Svazové republice Jugoslávii. Jde o věc natolik vážnou v životě Aliance, že zasluhuje komentář. Nechápu současné útoky jen jako reakci na poslední dění v Kosovu, ale také na mnoholeté jednání Miloševićova režimu, který měl přímý podíl nebo stál v pozadí většiny konfliktů v prostoru bývalé Jugoslávie. Nyní se obrátil i proti občanům vlastního státu - kosovským Albáncům. Nejprve jim odňal autonomii, potom po léta omezoval jejich svobody a nakonec proti nim začal uplatňovat politiku etnických čistek, čímž vyvolal masový exodus a humanitární katastrofu. Desítky tisíc lidí bez jídla a přístřeší trpí v horách, včetně žen a dětí. Mezinárodní společenství, konkrétně Aliance, se rozhodlo, že tomu nebude už mlčky přihlížet. Proto byla svolána mírová konference do Rambouillet, jejímž úkolem bylo nalézt politické řešení. Prezident Milošević však odmítl mírovou smlouvu podepsat. Postavil se tak proti celému demokratickému světu, kterému nezbylo - v zájmu záchrany lidských životů a ukončení lidského utrpení - nic jiného než zasáhnout. Toto řešení chápu sice jako krajní, ale v dané situaci nezbytně nutné. Česká republika jako člen Severoatlantické aliance je si vědoma závazků z jejího členství plynoucích. Prezident Milošević bohužel nevyužil možnosti odvrátit letecké údery NATO. Stále však může obnovit jednání, a zabránit tak dalšímu prohloubení konfliktu. K tomu, aby jednání mohla být obnovena, je ovšem nutné, aby přistoupil na podmínky mezinárodního společenství a přijal mírovou dohodu z Rambouillet. Neztrácím naději, že Miloševićův režim - tváří v tvář rozhodnému postoji demokratického světa - dostane rozum a skončí s politikou, která se svými důsledky obrací proti srbskému národu. Vzpomínková akce k 50. výročí NATO Washington 23. 4. 1999 Páni prezidenti, páni předsedové vlád, vážení přítomní, při podpisu Washingtonské smlouvy, základního dokumentu Severoatlantické aliance, řekl prezident Truman, že kdyby býval tento dokument existoval dříve, nemusely být dvě světové války. Aliance existuje už padesát let a je nepochybné, že toto solidární spojenectví západních demokracií se zasloužilo o to, že po tuto dobu další světová válka nebyla. Fakt, že mocný strategický protivník zmizel do propadliště dějin, neznamená ovšem, že lidské životy, lidská práva, lidská důstojnost a svoboda národů nejsou v dnešním světě ohrožovány. Ohrožovány jsou bohužel stále a stále má smysl i kolektivní obrana demokratických států euroatlantického civilizačního okruhu. Jen je třeba pojmenovat všechny nové typy nebezpečí a naučit se jim účinně čelit. Slibuji si od tohoto setkání, že k tomu významně přispěje. Přispěje tím k posílení ideje spravedlivého míru, to znamená míru, který není založen na zná silnění člověka, ale naopak na respektu k jeho právům a svobodám. Toto vrcholné setkání Aliance je prvním, na němž jsou přítomni představitelé tří nových členů, jimiž jsou státy, jež byly ještě před deseti lety členy Varšavské smlouvy. Rozšiřování Aliance, které tím začíná, znamená tudíž definitivní a skutečný konec násilného rozdělení Evropy a světa, definitivní a skutečný pád železné opony, definitivní a skutečnou tečku za takzvaným jaltským uspořádáním. Doufejme, že tím vstupujeme do světa, v němž o osudech národů nerozhodují mocní cizí diktátoři, ale tyto národy samy. Pro mou zemi je to jeden z nejdůležitějších okamžiků v její dlouhé a dramatické historii. Je to totiž poprvé, kdy se stává součástí velkého bezpečnostního svazku založeného na rovnosti a solidaritě svých členů a na jejich společném odhodlání bránit hodnoty, jež sdílejí. Prohlašuji jménem České republiky, že si uvědomujeme nejen jistoty, které nám tato příslušnost dává, ale i závazky, které z ní vyplývají. Děkuji všem dosavadním členům za to, že se rozhodly Alianci otevřít. Děkuji jim za to nejen jako představitel své země a jako Evropan, ale i jako obyvatel této planety, který si přeje mír mezi lidmi i v lidských duších a který pochopil, že takového míru lze stěží dosáhnout bez ochoty bránit ho proti silám zla. Kongres USA Washington 23. 4. 1999 Páni prezidenti, páni předsedové vlád, paní poslankyně a páni poslanci, paní senátorky a páni senátoři, šedesát let po vpádu hitlerovských armád do naší země a třicet let po jejím přepadení vojsky Varšavského paktu se stává její bezpečnost nedílnou součástí bezpečnosti celého euroatlantického světa. Nebezpečí, že bychom se mohli opět stát kořistí nějakého agresora, který by se rozhodl nás přepadnout, protože by si byl jist nečinností demokratického světa, nenávratně odchází do minulosti. Rád bych Spojeným státům, administrativě prezidenta Clintona, Senátu a všem americkým občanům poděkoval za podporu, kterou dali členství České republiky v Alianci a vůbec ideji jejího rozšiřování. Ujišťuji vás, že občané České republiky si dobře uvědomují, co pro ně členství v NATO znamená. Vědí, že to není jen záruka bezpečnosti, ale i velký závazek: tak, jako naši spojenci ručí za naši bezpečnost, ručíme my za bezpečnost ostatních a neseme tutéž spoluodpovědnost za mír ve světě, kterou přijímá Aliance jako celek. Členství v NATO nám dává samozřejmě i právo podílet se na jeho jednání a rozhodování. Nejen tedy, že neomezuje naši svobodu, ale v jistém smyslu ji prohlubuje, protože nám umožňuje daleko účinněji uplatňovat na mezinárodní scéně svůj názor. A zároveň lépe chápat, že svoboda není bránou k sobectví, ale především příležitostí k solidaritě a výzvou k odpovědnosti. Dámy a pánové, rozhodla-li se Aliance otevřít novým evropským demokraciím, pak to znamená, že se rozhodla zbořit konečně onu podivnou psychologickou zeď oddělující takzvané staré demokracie od demokracií postkomunistických. Což je konkrétním dokladem toho, že staré a násilné rozdělení světa na dva gigantické tábory začíná být nahrazováno rozdělením novým, nepoměrně logičtějším, dnešnímu světu přiměřenějším a lidstvu prospěšnějším: totiž rozdělením na přirozené regionální okruhy svázané společnými kulturními, historickými, politickými i obecně civilizačními tradicemi, okruhy, jež chtějí spolu navzájem přátelsky komunikovat a všestranně spolupracovat, a spolutvořit tak lepší planetární mírový řád. Tři noví členové Aliance patří k západnímu civilizačnímu okruhu, stejně jako Slovensko, Slovinsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Bulharsko a další balkánské státy. Přirozené sebevymezení tohoto okruhu neznamená, že se považuje za něco lepšího než jiní, nebo že se dokonce vymezuje proti nim. Naopak: jedině ten, kdo ví, kým sám je, může vskutku dobře a rovnoprávně spolupracovat s druhými. Okolnost, že skončila studená válka a Aliance přestává být geograficky definována tím, co se nazývá Jaltou, znamená ovšem pro ni nutnost významně sebe samu transformovat. Mění se totiž sama povaha toho, před čím chrání. Už proti ní nestojí jeden velký, jasně lokalizovatelný a poměrně průhledný strategický protivník. Dnešní protivník Aliance je daleko tíž uchopitelný a prohlédnutelný. Jednou je jeho živnou půdou etnická nenávist, jindy náboženský či ideologický fanatismus, jindy prostá sociální a civilizační beznaděj; jednou má podobu regionálních konfliktů a etnických čistek, jindy podobu anonymních teroristických útoků, jindy sítě organizovaného zločinu či obchodu se zbraněmi hromadného ničení; jednou vede k útoku na lidskou kulturu a svobodu, jindy k smrtonosnému útoku na nahodilé lidi, jindy ke krvavému vyhlazování celých lidských komunit. Společné všem těmto hrozbám je jak to, že jsou namířeny proti člověku, tak to, že vždy v sobě skrývají nebezpečný explozivní potenciál, a proto kdykoli, nebude-li jim zavčas a preventivně čeleno, mohou přerůst do konfliktů velkých rozměrů ohrožujících všechny. Žijeme v pozoruhodné době. V době, která znamená velkou zkoušku naší schopnosti čelit pestrému souboru nových hrozeb pro lidské pokolení. Hrozeb nejen bezpečnostních, ale i ekologických a obecně civilizačních. Je to zkouška náročná nejen pro nové členy NATO, nejen pro NATO jako celek, ale pro celé lidstvo. Věřme, že s pomocí toho, kdo nás stvořil, v těchto zkouškách obstojíme! Sympozium äMyšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti" St. Paul 26. 4. 1999 Dámy a pánové, jestli totalitní systém komunistického typu tu a tam mohl koexistovat se soukromým vlastnictvím, ba někdy dokonce i se soukromým podnikáním, pak s rozvinutou občanskou společností zásadně koexistovat nemohl. Skutečná občanská společnost je totiž nejvlastnějším základem demokracie a s tou se totalitní vláda ze samé podstaty věci vylučuje. Nebyla tedy náhoda, že jedním z nejtěžších a možná nejosudovějších útoků, kterým byl nástup komunismu provázen, byl útok proti občanské společnosti. Svobodu slova, kterou komunismus kdysi přes noc potlačil, bylo možné po jednačtyřiceti letech obnovit rovněž přes noc. Velmi rychle bylo také možné zrušit ústavně zakotvenou vedoucí úlohu komunistické strany, založit jiné strany a uspořádat svobodné volby. V našem případě se dokonce podařilo převést poměrně rychle větší část zestátněného hospodářství opět do rukou konkrétních vlastníků. S občanskou společností je to však podstatně komplikovanější a obnovit ji je úkol na léta. Důvod je zřejmý: občanská společnost je velmi složitě strukturovaný a zároveň velmi křehoučký, ba občas až trochu tajemný organismus, který vznikal přirozeným vývojem po dlouhá desítiletí, ne-li staletí, a který je výrazem určitých trvale se vyvíjejících stavů ducha a mravů, určitého stupně společenského poznání a sebepoznání, určitého typu občanského vědomí a sebevědomí. Už proto ji nelze po tolika letech praktické neexistence obnovit shora, nějakým zákonem, nařízením či rozhodnutím politického centra. Lze jen trpělivě vytvářet příznivé prostředí pro její rozvoj a trpělivě posilovat právě ty rysy společenského ducha, které k takovému rozvoji vedou. Dovolíte-li, využiji dnešní příležitosti k tomu, abych tu aspoň stručně zrekapituloval, v čem vidím - samozřejmě na pozadí naší postkomunistické zkušenosti - hlavní prvky občanské společnosti i její význam. Především: co to vlastně je občanská společnost? Nejobecněji by se snad dalo říct, že to je společnost, v níž se občané účastní veřejného života, správy veřejných statků a veřejného rozhodování mnoha paralelními a vzájemně se doplňujícími způsoby, přičemž míra, druh a institucionální podoba této jejich účasti závisí především na nich samotných, na jejich iniciativě a fantazii, byť uplatňovaných samozřejmě v určitém zákonném rámci. Je to tedy společnost, která nejen otevírá velký prostor individuální i skupinové kreativitě a v níž se tato kreativita významně podílí na celku veřejného dění, ale která je na této kreativitě přímo založena. Působnost státu a jeho struktur je v ní tedy omezována jen na to, co nemůže vykonávat nikdo jiný, tedy například na tvorbu zákonů, obranu a bezpečnost státu, výkon spravedlnosti a podobně. Trochu zjednodušeně by se dalo říct, že občanská společnost má tři hlavní pilíře. Prvním z nich je život spolkový v nejširším slova smyslu. Tedy svobodné sdružování lidí do různých typů organizací, od spolků, občanských iniciativ a občanských sdružení přes nadace a obecně prospěšné společnosti až po církve či politické strany. Lidé se v těchto organizacích sdružují proto, aby v nich společně uskutečňovali to, co se lépe uskutečňuje společně než jednotlivě. Určující přitom je, že toto sdružování - vedoucí k autentické sebestrukturaci společnosti - vyrůstá z jiných zájmů než čistě podnikatelských či výdělečných a že stát jako zástupce celé společnosti toto sdružování a jeho práci podporuje a zvýhodňuje. Činí tak přinejmenším ze dvou důvodů: jednak proto, že stabilita, harmonie a úspěšnost společnosti jako celku do značné míry záleží i na tom, zda nejrůznější legitimní a přitom nevýdělečné zájmy občanů a jejich skupin mají dostatek možností se uplatnit, jednak proto, že většina těchto neziskových aktivit neslouží jen těm, kdo se jich účastní, ale přináší obecný prospěch, tedy výsledky, z nichž se tak či onak mohou těšit všichni. Druhým pilířem občanské společnosti je silná samosprávná větev veřejné správy. To znamená, že občané mimo svých zástupců do centrálních zastupitelských sborů volí i své zástupce do zastupitelských sborů obcí a regionů a že tyto nižší zastupitel ské sbory mají významné pravomoci i vlastní finanční zdroje. Čili: vše, co není nutno rozhodovat na centrální úrovni či v rámci hierarchicky uspořádané státní správy, rozhodují volení zástupci občanů na nižších úrovních. Jednou ze základních dimenzí občanské společnosti a zároveň jednou z forem či podmínek jejího rozvoje je tedy decentralizovaný stát. Určité solidární společenské funkce má ze zákona stát, ba dalo by se říct, že tyto funkce jsou jedním z důvodů jeho existence. Jde o takové funkce, jako je například sociální péče, péče o zdraví, péče o vzdělání, péče o životní prostředí. Zaručuje-li stát plnění těchto solidárních funkcí, neznamená to ovšem, že je musí všechny sám a přímo vykonávat. Stát nebývá ani dobrým lékařem, ani dobrým učitelem. Třetím pilířem občanské společnosti by tedy měl být důmyslný systém delegování některých úkolů, za jejichž plnění odpovídá stát, na jiné subjekty a ovšem i důmyslný způsob kontroly či podpory těchto subjektů. Školy, nemocnice, divadla a další podobné instituce - pokud samozřejmě nejsou obchodními společnostmi - by tedy neměly být součástí státu jako třeba armáda či policie, ale měly by mít postavení neziskových organizací, k nimž má stát pouze určitá práva a ovšem i určité povinnosti. Tyto tři pilíře občanské společnosti - to jest život spolkový, decentralizace státu a delegace výkonu některých jeho funkcí na relativně samostatné subjekty - představují i tři základní směry, jimiž by se měla obnova občanské společnosti u nás ubírat. Vážení přátelé, vše, co tu říkám, vám možná připadá banálně samozřejmé a možná se divíte, proč tu o tom vůbec mluvím. Ano, vím, že v Americe, zemi, která má snad nejrozvinutější občanskou společnost na světě, může překvapovat, že někdo cítí potřebu takto jasné věci znovu artikulovat. Mluvím-li o nich přesto a právě zde, pak to má jediný důvod: jsem přesvědčen, že Amerika může hrát dobře svou jedinečnou úlohu ve světě jen tehdy, bude-li dobře rozumět starostem ostatních. A pro Českou republiku, jako ostatně pro všechny postkomunistické země, je obnova občanské společnosti věcí velmi důležitou a velmi nesamozřejmou. A ovšem velmi náročnou. Nejen z důvodů obecných, o nichž jsem se zmínil, ale například i proto, že část nových politických elit chová k obnově občanské společnosti odpor anebo se k ní staví poměrně apaticky. Jakmile totiž tyto elity dostaly do rukou stát, rychle se adaptovaly na obecnou nechuť státu zbavovat se čehokoliv, co už jednou dostal do své moci. A tak i mnozí soudobí demokratičtí nebo přímo antikomunističtí politici paradoxně brání přesně ty přebujelé kompetence státu, které jsou reliktem éry komunismu. Proto se dodnes v naší zemi mnoho škol, nemocnic, kulturních institucí a podobných zařízení řídí pradávnými a mnohdy zcela nesmyslnými a nehospodárnými pravidly své centralizované správy, ačkoli už dávno mohly být moderními neziskovými organizacemi, které stát jen zpovzdáli hlídá či transparentním způsobem podporuje. Proto se u nás už devět let mluví o decentralizaci státu, aniž je kterékoli ministerstvo ochotno bez boje kteroukoli svou dnešní pravomoc přenechat regionu či obci. Proto u nás existují - aspoň z hlediska potřeb transformující se ekonomiky - nepřiměřeně vysoké daně: stát musí platit tisíce věcí, které by v podmínkách rozvinuté občanské společnosti vůbec platit nemusel, neboť by je občané zaplatili přímo. Tento velký státní konzervativismus nemá nic společného s ideologií. A pokud se někteří politici snaží svůj odpor k omezování pravomocí státu přece jen nějak ideologicky omluvit, pak nejčastěji říkají jedno: ve volbách si nás lidé vybrali, a my tu jsme tudíž od toho, abychom z jejich vůle vládli. Vše ostatní a vše mimo to je útokem na zastupitelskou demokracii, na standardní politické strany a vůbec na standardní politický systém. Ke společenskému přerozdělování prostředků je určen stát a tuto jeho odpovědnost nelze rozmělňovat. Pokus vytvářet či podporovat jakékoli jiné a z centra politicky nekontrolované paralelní struktury znamená zpochybňovat parlamentní demokracii. Víra v občanskou společnost je v Čechách stále ještě mnohými vydávána za levičáctví, anarchismus, syndikalismus; ba jednou byla dokonce nazvána protofašismem. Je to samozřejmě nesmysl: občanská společnost v tom smyslu, jak tu o ní mluvím, je naopak jediným vskutku pevným fundamentem demokratického politického systému, protože politické strany a základní instituce demokratického státu fungují dobře jen tehdy, čerpají-li trvale svou životní sílu z rozvinutého a pluralitního občanského prostředí, které je obklopuje, inspirují-li se jím a jsou-li zároveň vystaveny jeho kvalifikované kritice. Nejde přece o to vyřazovat parlament, vládu či strany z veřejného života či je obcházet, ale dosáhnout naopak toho, aby pracovaly co nejlépe jakožto subjekty, které demokratický systém završují. Bez životodárného zázemí pestře strukturované občanské společnosti politické strany i vrcholné politické instituce státu chřadnou, ztrácejí elán, novou krev i nápady, aby se posléze proměňovaly v nezajímavé a do sebe uzavřené hloučky politických profesionálů, kteří si téměř vystačí sami. Za argumentem, že důraz na rozvoj občanské společnosti je útokem na standardní politický systém, se nakonec tedy neskrývá nic jiného než opět ona nechuť dělit se s kýmkoli o moc. Jako kdyby strany říkaly: od vládnutí jsme tu my, vyberte si mezi námi, ale nepřejeme si, abyste dělali cokoli nad to. Proč stojí za to - navzdory všem nepříznivým okolnostem - usilovat o obnovu občanské společnosti? V čem jsou její výhody či v čem je vlastně její smysl? Zmíním se aspoň o několika základních věcech. Za prvé: občanská společnost vytváří skutečnou pluralitu a pluralita, respektive soutěž, k níž každá pluralita vede, vytváří kvalitu. V této věci je určitá podobnost mezi hospodářstvím a veřejným životem obecně. Čím více na sobě nezávislých, zdola a svobodně vyrostlých iniciativ v té či oné oblasti veřejného života existuje, tím větší je naděje, že se z je jich volného soutěžení vynoří ta nejlepší a nejoriginálnější; spoléhat na to, že státní či politické centrum může samo a předem rozhodnout, co je nejlepší a co a jak má vypadat, znamená identifikovat moc s pravdou a přiznávat jí patent na rozum. Kam takové ztotožnění moci s ärozumem dějin" vede, víme či měli bychom vědět nejlépe my: k všeobecnému úpadku. Kdo řekl prostě A, musí říct i B. Chceme-li svobodu, pak musíme přiznat právo na existenci i tomu, co je jejím přirozeným produktem, výrazem a reálným naplněním, tedy občanské společnosti. Za druhé: s tím souvisí zcela evidentní fakt, že čím vrstevnatější a rozkvetlejší je občanská společnost, tím stabilnější jsou politické poměry v zemi. Je to pochopitelné: občanská společnost chrání občany před přemrštěným zakoušením změn v centru politické moci, protože zachytává na nižších úrovních některé důsledky těchto změn, tlumí je či přímo se s nimi vypořádává, a tím politické změny de facto usnadňuje, či aspoň způsobuje, že se nejeví jako osudové. Výměna vlády či vládnoucí garnitury nemusí prostě ve fungující občanské společnosti znamenat nutně vichřici, která neponechává nic na svém místě. Kde naopak není občanská společnost dostatečně rozvinuta, prosakuje každý problém politického centra až do každodenního života občanů a zároveň kdejaký problém občanů prosakuje až do centra moci, které se pak zaměstnává věcmi, jimiž by se vůbec zabývat nemuselo, samozřejmě na úkor věcí, jimiž by se zabývat mělo. Občanská společnost je tudíž nejen tou nejlepší pojistkou proti eventuálnímu politickému chaosu, ale i tou nejlepší pojist kou proti možnému nástupu autoritativních sil, které se vždycky hlásí o slovo tehdy, kdy má společnost pocit otřesu či nejisté budoucnosti, a které mají pochopitelně tím lepší podmínky k ovládnutí země, čím více moci zůstává v centru. Komunisté dobře věděli, proč potřebovali ovládnout, zmanipulovat a podrobit si každý včelařský spolek. Za třetí: myslím, že člověk nemusí být velkým ekonomem či počtářem, aby přišel na to, že občanská společnost se vyplácí. Čím víc věcí se platí ze státního rozpočtu, a čím víc daní se proto vybírá, tím větší část peněz se cestou nahoru a pak zase dolů ztratí v podobě výdajů na všechno, co tento transport zprostředkovává; při systému odpisů z daňového základu jde pochopitelně na veřejně prospěšné věci víc peněz, než kolik by na ně šlo z dané částky formou daně; při kratší a přímější cestě od toho, kdo platí, k účelu, na který platí, je pochopitelně i lépe vidět na způsob použití těchto peněz, a zmenšuje se tedy nebezpečí, že s nimi bude naloženo nehospodárně. A to nemluvím o tom, jak nevyčíslitelnou ekonomickou hodnotu představuje pluralita, decentralizovaným přerozdělováním podporovaná, ani o tom, oč lépe může v prostoru svého zájmu konkrétní dárce obhlédnout skutečnou strukturu veřejných potřeb než ten sebelepší státní úředník kdesi na ministerstvu. Za čtvrté: vůbec nejdůležitější na občanské společnosti je ovšem něco jiného. Totiž to, že umožňuje člověku, aby se uskutečňoval vskutku a cele jako ten, kým potenciálně je, totiž jako zoon politikon, tvor společenský. Člověk přece není jen výrobcem, tvůrcem zisku či konzumentem. Je zároveň a možná nejhlouběji i někým, kdo chce být s druhými, kdo touží po různých typech soužití a spolupráce, kdo se chce konkrétně účastnit života lidské obce či pospolitosti, kdo chce mít vliv na to, co se děje kolem něho. Člověk je prostě bytostně disponován k tomu, aby byl nelhostejný ke svému lidskému okolí, ke společnosti; touží být svým okolím oceněn za to, co mu dává; je subjektem svědomí, mravního řádu, lásky k bližnímu. Občanská společnost je jedním ze způsobů, jimiž se uskutečňuje či může uskutečňovat naše lidství ve své celistvosti, tedy i v tom subtilnějším, tíž uchopitelném, ale možná ze všeho nejdůležitějším, čím je tvořeno. Občanská společnost, aspoň jak já jí rozumím, je prostě jednou z velkých příležitostí pro lidskou odpovědnost za svět. Nemusím zajisté zdůrazňovat, jak v dnešním mnohonásobně ohroženém světě je důležité právě příležitosti tohoto druhu pěstovat. A tím se dostávám konečně k tomu, co se týká asi nejzřetelněji ve stejné míře mých spoluobčanů i vás, kteří mi tu dopřáváte sluchu: jednou z cest, jak čelit v dnešním světě - obepínaném jedinou globální, v podstatě materialistickou a do značné míry sebeohrožující civilizací - všem stupňujícím se nebezpečím, je systematická tvorba celosvětové občanské společnosti. Stát by se totiž dle mého mínění měl - v bytostném zájmu rychle se zvětšujícího lidstva - v příštím století velmi zřetelně proměňovat z mystického ztělesnění nacionálních ambicí a objektu kultu v pokud možno civilní správní jednotku a měl by si zvyknout na nutnost přenášet mnohé své funkce jak směrem dolů, k organismům občanské společnosti, tak směrem nahoru, k nadnárodním a světovým - tedy vlastně občanským - společenstvím a organizacím. Nejsem samozřejmě proti vlastenectví. Svou vlast bychom měli mít rádi přinejmenším tak, jak máme rádi svou rodinu, svou obec či město, své povolání, a jak máme rádi i planetu, na níž je nám dáno žít a na níž se ocitá i naše vlast. Jsem pouze proti nacionalismu, tomuto slepému povyšování příslušnosti k národu nad všechno ostatní. Nejsem samozřejmě také proti žádnému náboženství, žádné kultuře, žádné specifické civilizační tradici. Jsem pouze proti všem typům fanatismu či fundamentalismu, které nejsou opět ničím jiným než jen slepým povyšováním jedné roviny lidské identity nad všechny roviny ostatní. A zdá se mi, že nejotevřenějším uspořádáním, takovým, které nejlépe umožňuje všem způsobům lidské sebeidentifikace, aby se rozvíjely vedle sebe, je právě uspořádání občanské. To znamená uspořádání, které je založeno na důvěře v občana a respektu k němu. Jedním z významných projevů takovéhoto občanského uspořádání je i to, co nazýváme občanskou společností. Přeji vám úspěch ve vašich rozpravách o tomto tématu. Myslím, že každý, kdo o něm nepředpojatě přemýšlí, dělá něco pro lepší budoucnost nás všech. Děkuji vám za pozornost. Společné zasedání obou komor kanadského parlamentu Ottawa 29. 4. 1999 Paní poslankyně a páni poslanci, paní senátorky a páni senátoři, nemusím zajisté zdůrazňovat, jak si vážím toho, že k vám mohu promluvit. Dovolíte-li, využiji této příležitosti k několika málo poznámkám o státu a jeho pravděpodobném budoucím postavení. Vše nasvědčuje tomu, že sláva národního státu jako vyvrcholení dějin každého národního společenství a nejvyšší pozemské hodnoty, vlastně jediné, jejímž jménem se smí zabíjet anebo která stojí za oběť vlastního života, má už svůj kulminační bod za sebou. Zdá se, že osvícená práce celých generací demokratů, strašná zkušenost dvou světových válek, která tak významně přispěla ke vzniku Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i celkový civilizační vývoj zvolna přivádějí lidstvo ke zjištění, že člověk je důležitější než stát. Modla státní suverenity se musí přece rozplývat ve světě, který propojuje lidi - bez ohledu na hranice - miliony integrujících vztahů, od obchodních, finančních a vlastnických až po informační, vztahů přenášejících nejrůznější univerzální hodnotové a kulturní vzorce. Je to navíc svět, v němž ohrožení jedněch se začíná bezprostředně týkat všech, kde jsou z mnoha příčin, především dík ohromnému rozvoji vědy a techniky, naše osudy spojeny v osud jediný a v němž začínáme - ať se nám to líbí nebo ne - nést všichni odpovědnost za všechno. Je zřejmé, že v takovémto světě slepá láska k vlastnímu státu, která neuznává nic nad sebou a je schopna omluvit svému státu cokoliv jen proto, že to je on, aby zároveň odmítala všechno jiné jen proto, že to je jiné, se nutně stává nebezpečným anachronismem, podhoubím konfliktů a posléze i zdrojem nesmírného lidského utrpení. Myslím, že v nadcházejícím století se většina států začne proměňovat z kultovních a emotivními obsahy nabitých objektů v daleko prostší a civilnější, méně mocné a především racionálnější správní jednotky, tvořící jen jednu z úrovní složité a mnohovrstevnaté planetární společenské sebeorganizace. S touto proměnou by měla postupně odcházet do propadliště dějin i idea nevměšování, podle níž nikomu z nás není nic do toho, co se děje v jiném státě a jak v něm jsou respektována lidská práva. Kam ale přejdou rozmanité funkce, které dnes plní stát? Mluvme nejprve o funkcích emocionálních: ty se podle mého mínění začnou spravedlivěji rozdělovat do všech dalších oblastí, jež tvoří lidskou identitu nebo v nichž člověk zakouší sám sebe. Mám na mysli nejrůznější vrstvy toho, co pociťujeme jako svůj domov či přirozený svět, od své rodiny, svého podniku, své obce, svého regionu přes svou profesi, svou církev, svůj spolek až po svůj kontinent a posléze svou Zemi, tedy planetu, kterou obýváme. To všechno přece tvoří různá prostředí naší sebeidentifikace, a má-li se oslabovat dosud hypertrofovaná vazba k vlastnímu státu, pak nutně ve prospěch všech těchto dalších prostředí. Pokud jde o faktické funkce státu, respektive jeho pravomoci, mohou přecházet jen dvěma směry: dolů a vzhůru. Dolů znamená do rozmanitých organismů a struktur občanské společnosti, na něž by měl stát mnoho úkolů, které zastává, postupně přenášet, a vzhůru znamená do různých regionálních, nadnárodních či světových společenství či organizací. Tento transfer funkcí ostatně už začíná, někde je v rozvinutějším stadiu, někde ve stadiu méně rozvinutém, ale že vývoj jde a z mnoha různých důvodů musí jít tímto směrem, je zřejmé. Jsou-li moderní demokratické státy definovány obvykle takovými znaky, jako je respekt k lidským svobodám a právům, rovnost občanů, vláda práva či občanská společnost, pak stav, k němuž se bude lidstvo ubírat nebo k němuž by se v zájmu své sebezáchovy mělo ubírat, bude asi charakterizovatelný jako stav univerzálního či globálního respektu k lidským právům, univerzální občanské rovnosti a univerzální vlády práva, celosvětové občanské společnosti. Jedním z velkých problémů tvorby národních států bylo jejich geografické vymezení, tedy určení jejich hranic. Zde hrálo roli bezpočet faktorů, od etnických a civilizačních přes historické a mocenské až po kulturní a geologické. Tvorba větších regionálních či nadnárodních společenství bude občas zatížena týmž problémem, respektive bude ho možná dědit po národních státech, jež je budou tvořit. Nezbývá než dělat vše pro to, aby tento proces sebedefinování nebyl tak bolestivý, jak bolestivý byl proces tvorby národních států. Uvedu, dovolíte-li, jeden příklad. Kanada a Česká republika jsou dnes spojenci, protože jsou členy téhož obranného svazku, to jest Severoatlantické aliance. Je to výsledek velmi důležitého historického procesu, kterým je rozšiřování Aliance o státy střední a východní Evropy. Důležitost tohoto procesu vyplývá z toho, že jde o první skutečně vážný a historicky nezvratný krok k rozbití železné opony a faktickému, nejen verbálnímu zrušení toho, co se nazývá jaltské uspořádání. Toto rozšiřování, jak všichni víme, nebylo nikterak snadné a proměnilo se ve skutek až deset let po faktickém konci bipolárního rozdělení světa. Jedním z mnoha důvodů, proč to bylo tak obtížné, byl odpor Ruské federace, která se nechápavě a zneklidněně tázala, proč se Západ zvětšuje a proč se k ní přibližuje, aniž ji samu zahrnuje do své náruče. Tento postoj, odhlédnu-li od všech jeho ostatních motivů, prozrazuje jeden velmi zajímavý prvek: totiž nejistotu v tom, kde začíná a končí to, co by se dalo nazvat světem Ruska či Východem. Nabízí-li NATO Rusku partnerskou ruku, pak to činí na pozadí předpokladu, že tu jde o dvě velké a rovnoprávné entity: euroatlantický svět a mohutná euroasijská mocnost. Tyto dvě entity si mohou a musí podat ruku, mohou a musí spolupracovat, je to v zájmu celého světa. Ale mohou to dělat jen tehdy, budou-li si vědomy své vlastní identity, jinými slovy, budou- -li vědět, kde která z nich začíná a kde končí. S tím mělo Rusko v historii vždycky trochu problém a tento problém si přináší zřejmě i do dnešního světa, kdy už nejde o to, kde začíná a kde končí který národní stát, ale o to, kde začíná a kde končí který kulturní či civilizační okruh nebo region. Ano, Rusko má tisíc a jednu věc, která ho spojuje se světem euroatlantickým či takzvaným Západem, má ale zároveň tisíc a jednu věc, kterou se od něj liší - podobně jako Latinská Amerika, Afrika, Dálný východ či jiné regiony nebo kontinenty dnešního světa. To, že se tyto světy či části světa navzájem liší, ale neznamená, že jeden je hodnotnější než jiný. Všechny jsou si rovné. Jsou prostě jen trochu jiné. Jinakost ale přece není hanba! Rusku na jedné straně nesmírně záleží na tom, aby bylo vnímáno jako někdo důležitý, kdo zasluhuje zvláštní zacházení, to jest jako světová velmoc, zároveň je ale nesvé z toho, že je vnímáno jako svébytná entita, která stěží může být součástí entity jiné. Rusko si na rozšiřování Aliance zvyká a zvykne. Doufejme, že to nebude jen výraz oné engelsovské äpoznané nutnosti", ale výraz nového a hlubšího sebepochopení. Tak jako se jiní musí v novém multikulturním a multipolárním světovém prostředí učit definovat sami sebe, musí se to učit i Rusko. To znamená nejen, že nemůže natrvalo nahrazovat přirozené sebevědomí velikášstvím či pouhou sebeláskou, ale také, že musí pochopit, kde začíná a kde končí. Že například ohromná Sibiř se svými nekonečnými přírodními zdroji je Rusko, ale že maličké Estonsko Ruskem není a nikdy nebude. A cítí-li se Estonsko patřit ke světu reprezentovanému Severoatlantickou aliancí či Evropskou unií, je to třeba pochopit, respektovat a nevnímat to jako projev nepřátelství. Co jsem chtěl tímto příkladem ukázat: svět jednadvacátého století bude - pokud se lidstvo ubrání všem ohrožením, která si samo na sebe chystá - světem stále těsnější a veskrze rovnoprávné kooperace větších, často až kontinentálních a většinou nadnárodních celků. Aby se ale mohl takovým světem stát, musí si jednotlivé celky či kulturní nebo civilizační okruhy jasně uvědomit svou identitu, musí pochopit, čím se liší od jiných, a zvyknout si na to, že tato jejich jinakost není žádným handicapem, ale pouze osobitým vkladem do globálního bohatství lidstva. Totéž si musí ovšem uvědomit i ti, kteří mají naopak sklon považovat svou vlastní jinakost za důvod k pocitu nadřazenosti. Jednou z nejdůležitějších organizací, v níž se všechny státy a všechny velké nadstátní útvary scházejí k rovnoprávné rozpravě a na jejíž půdě činí bezpočet důležitých rozhodnutí týkajících se celého světa, je OSN. Domnívám se, že má-li OSN plnit dobře úkoly, které na ni bude klást příští století, pak se musí významně reformovat. Rada bezpečnosti, tento nejdůležitější orgán OSN, nemůže nadále konzervovat poměry z doby, kdy tato organizace vznikla, ale musí spravedlivě zrcadlit dnešní multipolární svět. Je třeba zvážit, zda je nutné, aby v ní - byť třeba teoreticky - mohl jeden stát přehlasovat celý svět, je třeba zvážit, které velké, silné a početné země v ní nejsou nastálo zastoupeny, je třeba promyslet způsob cirkulace nestálých členů a mnoho dalších věcí. Je třeba celou velikou strukturu OSN odbyrokratizovat a zefektivnit. Je třeba se zamyslet nad tím, jak dosáhnout skutečné pružnosti v rozhodování orgánů OSN a především jejího pléna. Je třeba - a to bych považoval za nejdůležitější - dosáhnout toho, aby všichni obyvatelé této zeměkoule považovali OSN za vskutku svou organizaci, nikoli tedy jen za jakýsi klub vlád všech států. Důležité přece je, co tato organizace dělá pro obyvatele planety, nikoli, co dělá pro jednotlivé státy jakožto státy. Proto by měl být asi upraven i způsob financování OSN, způsob aplikace jejích dokumentů i kontroly této aplikace. Nejde o to zrušit pravomoc států a založit jakýsi světový velestát. Jde o to, aby neproudilo vše a navždy jen rukama jednotlivých států či jejich vlád, ale aby v zájmu člověka, jeho svobod, jeho práv a jeho života bylo více řečišť, jimiž proudí rozhodování planetární reprezentace k občanům a občanské vůle k této reprezentaci. Více řečišť znamená více rovnováhy a vzájemné kontroly. Jak je doufám patrno, nebojuji zde proti instituci státu jako takového. Bylo by to ostatně trochu absurdní, kdyby před zastupitelskými sbory jednoho státu hlava jiného státu plédovala pro zrušení státu. Mluvím tu o jiné věci. Mluvím o tom, že existuje hodnota vyšší než stát. Touto hodnotou je člověk. Stát, jak známo, má sloužit člověku, nikoli naopak. Pokud člověk slouží svému státu, pak by mu měl sloužit právě jen v té míře, v jaké to je nutnou součástí dobré služby státu všem jeho občanům. Lidská práva jsou nad právy států. Lidské svobody jsou vyšší hodnotou než suverenita státu. Mezinárodní právo chránící jedinečnou lidskou bytost by mělo být nadřazeno mezinárodnímu právu chránícímu stát. Jsou-li v dnešním světě propojeny naše osudy v osud jediný, je-li každý z nás odpovědný za budoucnost všech, pak nesmí nikdo, tedy ani stát, omezovat právo člověka svou odpovědnost reálně naplňovat. Myslím, že by se ze zahraniční politiky jednotlivých států měla postupně vytrácet kategorie, která je dosud jejich nejčastější osou, totiž kategorie äzájmů" či änašich státních zájmů" či äzahraničněpolitických zájmů našeho státu". Myslím, že kategorie äzájmů" je schopna spíš rozdělovat než sbližovat. Každý máme nějaký svůj vlastní, zvláštní zájem, to je samozřejmé, a vůbec není nutné se svých legitimních zájmů vzdát. Je však cosi vyššího než naše zájmy. Totiž principy, které zastáváme. Principy nás ostatně daleko častěji spojují, než rozdělují. A jsou navíc tím, podle čeho se pozná legitimnost či nelegitimnost našich zájmů. Není, myslím, správné, říkají-li různé státní doktríny, že zájmem státu je prosazovat ty či ony principy. Tyto principy je třeba ctít a prosazovat kvůli nim samým, tak říkajíc z principu. A od nich lze teprve odvozovat své zájmy. Nebylo by podle mne například správné, kdybych řekl, že zájmem České republiky je, aby byl na světě spravedlivý mír. Musím říct něco jiného: na světě musí být spravedlivý mír a tomu je třeba podřídit zájmy České republiky. Aliance, jejímiž členy jsou dnes Kanada i Česká republika, vede zápas proti genocidnímu režimu Slobodana Miloševiće. Není to zápas snadný ani populární a lze mít různé názory na jeho strategii a taktiku. Jednu věc však tomuto zápasu nemůže žádný soudný člověk upřít: je to zřejmě první válka vůbec, která není vedena jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot. Lze-li říct o nějaké válce, že je etická nebo že je vedena z etických důvodů, pak to platí o této válce. V Kosovu nejsou žádná ropná pole, o jejichž produkci by třeba mohl mít někdo zájem; žádná členská země Aliance nemá v Kosovu své teritoriální pohledávky; Milošević neohrožuje územní ani jinou integritu kteréhokoli člena Aliance. Přesto Aliance bojuje. Bojuje ve jménu lidské nelhostejnosti k osudu druhých. Bojuje proto, že slušný člověk se nemůže dívat na systematické a státem řízené vyvražďování jiných lidí, nemůže něco takového snášet, nemůže nepřijít na pomoc, je-li v jeho silách a možnostech na pomoc přijít. Tato válka nadřazuje lidská práva právům států. Svazová republika Jugoslávie byla napadena, aniž k tomu měla Aliance přímý mandát od OSN. Nestalo se tak ale ze svévole či z agresivity nebo z neúcty k mezinárodnímu právu. Stalo se tak naopak z úcty k právu. Ale k právu vyššímu, než je to, které chrání suverenitu států. Totiž z úcty k právům člověka. Tak, jak nám je artikuluje naše svědomí, i tak, jak jsou artikulována v jiných mezinárodněprávních dokumentech. Myslím, že tu běží o důležitý precedens do budoucna. Bylo tu jasně řečeno, že vraždit lidi, vyhánět je z domovů, týrat je a zbavovat je majetku se nesmí. Bylo tu demonstrováno, že lidská práva jsou nedělitelná, a je-li ubližováno jedněm, je tím ubližováno všem. Dámy a pánové, vážení přítomní, vím dobře, že Kanada už dlouho a systematicky ve své politice prosazuje princip bezpečnosti člověka, který považuje za stejně důležitý jako princip bezpečnosti státu, ne-li důležitější. Rád bych vás ujistil o tom, že tato politika Kanady sklízí v mé zemi hluboký respekt. Přál bych si, abychom nebyli jen spojenci formálními či institucionálními jakožto členové téže obranné aliance, ale abychom byli spojenci i v prosazování tohoto principu. Vážení přátelé, mnohokrát jsem si kladl otázku, proč má člověk vlastně právo na nějaká práva. A vždy jsem nakonec dospěl k názoru, že lidská práva, lidské svobody a lidská důstojnost mají svůj nejhlubší kořen jinde než v tomto našem vezdejším světě. Samy sebou se stávají jen proto, že za jistých okolností dokáží být pro člověka - aniž je k tomu kýmkoli nucen - vyššími hodnotami než sám jeho život. Proto mají smysl jen na pozadí nekonečnosti a věčnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že to, co děláme, ať už je to v souladu s naším svědomím jakožto velvyslancem věčnosti v naší duši, anebo v rozporu s ním, se s konečnou platností zhodnocuje jinde než v prostoru, který dokážeme obhlédnout. Kdybychom to netušili či podvědomě nepředpokládali, nemohli bychom některé věci dělat. Dovolte, abych své poznámky o státu a jeho předpokládané budoucí roli uzavřel konstatováním, že zatímco stát je dílem lidským, člověk je dílem božím. LŽEtat est lŽoeuvre de lŽhomme, et lŽhomme est lŽoeuvre de Dieu. Děkuji vám za pozornost. Cena prvního desetiletí deníku Gazeta Wyborcza Varšava 15. 5. 1999 Pane prezidente, pane premiére, milý Adame Michniku, vážení přátelé, děkuji za pozvání do Varšavy, děkuji za vaši účast na dnešním setkání, děkuji za krásná slova na mou adresu a především za poctu, které se mi dnes dostává. Mám mnoho důvodů si právě jí obzvlášť vážit. Dovolíte-li, využiji dnešní příležitosti k několika větám na téma, které mne už delší dobu pálí. Když se v zemích střední a východní Evropy zhroutil totalitní systém a mnoho významných politických funkcí přešlo do rukou dřívější převážně intelektuální opozice, tedy takzvaných disidentů, domníval jsem se a též jsem to mnohokrát veřejně řekl, že máme čím Západu oplatit velkou pomoc, kterou od něj budeme potřebovat. V čem měla spočívat jeho pomoc, bylo zřejmé: očekávali jsme nejen významnou podporu hospodářskou, která by pomohla postavit na nohy naše zdevastované hospodářství, ale i velkou pomoc při budování demokratických institucí, právního státu, při tvorbě tržního prostředí i rekonstrukci občanské společnosti. Předpokládali jsme rovněž, že různé organizace a struktury západního demokratického světa nám budou rychle otevírat svou náruč. Poté, co byly v minulých dobách v našich zemích zdecimovány různé garnitury skutečných i potenciálních demokratických či občanských politiků a co byla de facto zničena sama politika jako taková, bylo jasné, že ti, kteří se ujmou v oněch dramatických chvílích moci, budou lidé snad tak či onak občansky zasloužilí, nicméně bez jakýchkoli zkušeností s výkonem moci, a že tudíž budou potřebovat velkou politickou pomoc a podporu Západu. A bylo rovněž jasné, že Západ, který tak dlouho a nákladně čelil hrozbě komunismu a sympatizoval se sebeosvobozujícími snahami podmaněných národů, na jejichž podmanění ostatně nebyl tak úplně bez viny, bude chtít z principu i ve vlastním bytostném zájmu podpořit po pádu železné opony nově se utvářející demokracie. Díváme-li se téměř po deseti letech zpět a zkoumáme-li, zda se naše tehdejší očekávání naplnila, pak musíme uznat, že ano. Nenaplnila se samozřejmě v té míře a tak rychle, jak si možná leckterá naivní a nadšená duše v prvních chvílích představovala, ale v podstatě se naplnila. Posledním významným dokladem toho, že to Západ s naší svobodou myslí vážně a že už opravdu nerespektuje dávné a umělé rozdělení sfér vlivu, je nepochybně nedávné rozšíření Severoatlantické aliance o tři nové státy, bývalé členy Varšavské smlouvy. Otázkou, která mne pálí, je, zda i my jsme dali Západu to, co jsme byli způsobilí, ba dokonce povinni mu dát jako určitou velmi specifickou oplátku za jeho pomoc. Přiznám se, že si tím nejsem jist. Co jsme vlastně my mohli a měli dát bohatým a rozvinutým západním demokraciím? Jak jsem byl hluboce přesvědčen, měl to být výklad i praktická aplikace neopakovatelné zkušenosti, kterou nám dal život v totalitních poměrech, jakož i vzdor proti němu. Zkušenosti, která - dobře domyšlena a vysvětlena - je poučná pro všechny. A která by měla být brána vážně nikoli jen proto nebo hlavně proto, aby se už nikdy nemohl totalitní systém vrátit, ale z důvodů nepoměrně hlubších, z důvodů tak říkajíc obecně civilizačních. Touto zkušeností bylo, že za svobodu, nezávislost, lidská práva i prosperitu musí společnost vždy nějak platit, nebo být aspoň připravena platit. Zkušenost, že nic není zadarmo a že dobrým věcem je třeba občas hodně obětovat. A že takové oběti mají svou poslední míru samy v sobě, nikoli v tom, jak zaručeně a jak brzy se vyplatí. Četl jsem nedávno soubor politických komentářů a esejů toho, kdo mi dnes předal cenu Gazety, Adama Michnika, a uvědomil jsem si nad ním, že ač to je kniha veskrze politická, jejím hlavním tématem je vlastně něco jiného. Totiž lidské svědomí. Otázka, co je slušné a co slušné není, s čím se lze mravně smířit a s čím se nikdy smířit nelze, kde je možné udělat kompromis a kde nikoliv, kde leží nepřekročitelné mravní hranice politického konání a kdy je pocit, že se člověk zachoval správně, důležitější než ten či onen dílčí vnější úspěch. Po letech se mi tak při četbě Michnika potvrdilo to, co jsem si myslel od začátku: naší naprosto zásadní historickou zkušeností je, že v dlouhodobé perspektivě může být politicky vskutku úspěšné a vůbec smysluplné pouze to, co je ze všeho nejdřív - tedy ještě dřív, než to má vůbec politickou podobu - dobrou odpovědí na základní mravní dilemata doby či výrazem respektu k imperativům mravního řádu, jak nám je naše kultura odkazuje. Jde o velmi výrazné poznání, že opravdový smysl má jen taková politika, které předchází svědomí. Neříkám to jako moralista, který by chtěl kázat lidem a politikům, jak se mají chovat, nebo který by jim chtěl dokonce dávat sebe sama za příklad. Absolutně ne. Mluvím jen a jen jako pozorovatel. Jako člověk, který se přesvědčil, že etické chování se vyplácí. Zajisté mnohdy vede k utrpení a stěží lze říct, že by mělo vždycky okamžité a viditelné kladné výsledky. O tom nemusím právě zde, v zemi, v níž celé generace dokázaly trpět a umírat za svobodu, dlouho mluvit. Etické jednání se vyplácí nejenom jednotlivci, který sice trpí, ale je vnitřně svobodný, a proto šťastný, ale především společnosti, v níž se desítky a stovky takto žitých osudů spojují v něco, co by se dalo nazvat dobrým mravním prostředím, standardem či znovu a znovu obnovovanou mravní tradicí či výbavou a co se dříve nebo později tak či onak musí obrátit v obecný prospěch. Troufám si zkrátka tvrdit, že základní politické poučení, které nám dal život v komunismu, je poučení, že skutečný smysl má jen politika rostoucí z příkazu a potřeby žít tak, jak by měli žít všichni, a nést tedy - trochu pateticky řečeno - odpovědnost za budoucnost celého světa. Lidé, kteří měli štěstí, že nemuseli žít v totalitních poměrech, nemohli pravděpodobně tuto zkušenost učinit tak naléhavě jako ti, kteří v totalitních poměrech žili. Ale o to hůř. Neboť o to méně si asi mnozí z nich uvědomují, jak velká civilizační nebezpečí této planetě hrozí a jak je důležité v zájmu přežití lidského rodu, abychom dokázali zříkat se mnohého, čeho se těžko zříká, obětovat mnohé, co nás obětovat nikdo nenutí, a dělat i věci, které nám nemohou v dohledné době v ničem pomoci. Diktatura peněz, zisku, neustálého hospodářského růstu a z toho vyrůstající nutnosti drancovat zemi bez ohledu na to, co bude za pár desítek let, jakož i vše ostatní, s čím je tato materialistická posedlost dnešního světa spojena nebo co ji provází, od rozkvětu sobectví přes potřebu vylhat se z osobní odpovědnosti splynutím s kolektivitou smečky a obecnou neschopnost lidského svědomí držet krok s vynálezy rozumu až po odcizení v ohromných moderních aglomeracích - to všechno jsou úkazy, jimž nelze jako celku a vskutku účinně čelit jinak než novým mravním vzepětím, tedy určitou proměnou ducha a lidského vztahu k životu a světu. Zdá se mi, že i demokratický a bohatý Západ, ne--li on především, potřebuje určitou mravní sebereflexi, která by mu umožnila neobětovat budoucnost přítomnosti. A zdálo se mi, že velikou pomoc, kterou nám po pádu železné opony dá, mu můžeme oplatit mimo jiné anebo především tím, že mu pře dáme zkušenost, kterou sám v posledních desítiletích neučinil. To jest zkušenost, že odpovědnost a čisté svědomí se vyplácejí. Podařilo se nám tuto zkušenost zhodnotit a příznivě tak ovlivnit celkový spád soudobé civilizace? Nejsem si tím jist. Nejsem si jist, zda mnohdy nedoháníme Západ především v tom, před čím by měl být naopak varován, tedy v tom, čím sám sebe, a tím celý svět odsuzuje k nedobré budoucnosti. Nejsem si jist, zda jsme splnili dobře svůj historický úkol. Anebo jsme tento úkol vůbec neměli a bylo jen projevem jakési odsouzeníhodné revoluční pýchy, že jsem nám takové světodějné poslání přisuzoval? Nevím. Spíš se ale kloním k názoru, že to nebyl projev pýchy a že takovýto úkol ti, kteří prožili své životy v totalitních poměrech, vskutku měli či mají. A pokud svou naprosto zásadní existenciální zkušenost nepředají dost přesvědčivě světu, pak tím riskují, že ji podstoupili zbytečně. Neztrácím přitom naději, že zpoždění lze dohnat. Ostatně kdo ví, zda není třeba naopak určitého historického odstupu k tomu, aby zatím nesdělená zkušenost, občas dokonce vydávaná za nesdělitelnou, mohla být nejen vskutku srozumitelně artikulována, ale i nějak viditelně promítnuta do politických činů? Možná jsem zbytečně netrpělivý, když propadám obavám, že jsme svůj úkol nesplnili. Ať tak či onak, jedno se mi zdá být zřejmé: dokud existují takové noviny, jako je Gazeta, není ještě vše ztraceno. Děkuji vám. Prohlášení k poslednímu vývoji situace v Jugoslávii Lány 4. 6. 1999 Dámy a pánové, nad Balkánem začíná svítat, válka zvolna končí. To, co mnozí navrhovali a chtěli dávno - totiž konec etnických čistek a konfliktů v Kosovu a mezinárodní dohled nad touto oblastí ů, se zřejmě brzy stane skutečností. To je samozřejmě dobrá zpráva. Mnozí z nás si kladou otázku, proč se to všechno nemohlo obejít bez války, bez bombardování a ničení Jugoslávie, bez ztráty mnoha lidských životů. Odpověď je jasná: všechny předchozí pokusy o politické řešení - a bylo jich bezpočet - bohužel selhaly. Selhaly z jediného důvodu: narazily na odpor nacionalistického srbského vedení, obelhávajícího trvale srbský národ tvrzením, že svého štěstí může dosáhnout jen konfrontací s jinými. Celé poslední desítiletí je ve znamení krutých balkánských válek. Byla to válka se Slovinskem, s Chorvatskem, válka v Bosně a Hercegovině, nyní válka v Kosovu. Zkoumáme-li, kdo je hlavním strůjcem všech těchto zbytečných hrůz, narážíme vždy znovu na jméno jediného člověka. Člověka, na něhož platí jediné: síla. Po mnohaletém váhání se mezinárodní společenství rozhodlo čelit zlu silou. Byla to jediná možná cesta. Můžeme-li sami sobě něco vyčítat, pak snad jedině to, že se to nestalo už dávno. Tisíce lidských životů mohly být zachráněny. Bělehradský režim tolikrát nedodržel slovo, že je na místě obezřetnost. Bude trvat přinejlepším ještě několik dní, než budeme moci jednoznačně říct, že válka skončila. Bude ještě třeba vyvinout nemalé diplomatické úsilí. Nicméně už teď je, myslím, na místě, abychom poděkovali jak těm, kteří se nebáli prosadit pevný postoj, tak vyjednavačům, kteří proměnili tento postoj v naději pro celý Balkán. Až budou přijaty příslušné dohody a rezoluce, začne dlouhá a nelehká cesta k rekonstrukci Balkánu, k jeho rekonstrukci občanské, politické i ekonomické. Myslím, že je naší povinností k Evropě, ke světu i k sobě samým, abychom se v této poválečné rekonstrukci maximálně angažovali, a to nikoliv pouze vojenskou přítomností. Každá investice do míru v Evropě se budoucím generacím tisícinásobně vrátí. Děkuji vám za pozornost. Cena Open Society Budapešť 24. 6. 1999 Pane rektore, dámy a pánové, před několika týdny zvítězilo mužstvo České republiky v hokejovém mistrovství světa. V naší zemi následovaly mohutné pouliční oslavy. Sledoval jsem zpravodajství o těchto oslavách a přiznám se, že jsem měl - tak jako často při podobných příležitostech - dosti smíšené pocity. Na jedné straně jsem se radoval z toho, že dnešní česká společnost, dost apatická a skeptická, je schopna se tak nadšeně identifikovat s reprezentací svého státu, a tím i se svým státem jako takovým; že ještě v lidech existuje jakési elementární vlastenectví; že jsou vůbec schopni se pro něco nadchnout a vyjít do ulic, aby oslavili dobrou zprávu přesto, že z jejího obsahu prokazatelně nemají přímý a osobní zisk. Na druhé straně jsem si ovšem musel klást rozmanité nepříjemné otázky. Například: volají-li všude äVyhráli jsme!", neznamená to, že si ti lidé přisvojují dobrý výkon někoho jiného a že v té výhře neprávem hledají ubezpečení o své výjimečnosti? Kdo vlastně vyhrál - ämy" všichni, a mezi námi především ti, kteří oslavují na ulicích, anebo hráči, kteří Českou republiku reprezentovali? Je to skutečně čirá radost z úspěchu našich spoluobčanů, proslavujícího naši zemi, anebo je to pro mnoho lidí jen příležitost k pěstění iluzí o sobě samých? Nejsou ty masové oslavy jen výrazem nechuti nést osobní odpovědnost za svět a potřeby rozplynout se raději v kolektivitě smečky s její kolektivní pýchou i kolektivní neodpovědností? Není to jen výron temně archetypální lásky k vlastnímu kmeni, který se nám jeví - jen proto, že k němu bez zásluh patříme - jako nejlepší ze všech? Nejsou chlapci, kteří v rámci celonárodních oslav tohoto hokejového vítězství stvrdili naši národní výjimečnost tím, že ztloukli pár lidí jiné barvy kůže, jen zřetelnějším výhonkem čehosi méně zřetelného, ale o to nebezpečnějšího, co v této euforii dříme? Možná, že popperovský boj otevřené společnosti s jejími nepřáteli probíhá i uvnitř davu oslavujícího hokejové vítězství a v jistém smyslu i v duši každého oslavujícího. Nedá se nic dělat, ale Hegel, tento - podle Poppera - filozofický hochštapler, měl asi v jedné věci pravdu: skutečnost je dvojsmyslná. A hranice mezi dojemnou, povznášející, sympatickou a veskrze přirozenou solidaritou uvnitř určitého společenství, například národního, a mentalitou smečky, kdy se tisíce a miliony zbabělých a nesvéprávných äjá" skrývají za jakýmsi ämy", které je ze všeho automaticky vyviňuje, je opravdu velmi těžko určitelná. Kde vlastně končí vlastenectví a začíná nacionalismus a šovinismus? Kde končí občanská solidarita a začí ná kmenová vášeň? Kde končí spontánní radost z obdivuhodného úspěchu bližních a veskrze respektabilní prožitek sportu a začíná krádež cizího výkonu davem bez myšlenek a osobní odpovědnosti? Ale nejen to. Velmi těžko se hledají hranice i mezi dalšími fenomény, tak či onak souvisejícími s ideálem otevřené společnosti. Jak poznat například okamžik, kdy soubor živých idejí umírá do podoby ideologie? Jak poznat, kdy principy, názory a naděje začínají kamenět do nehybného kolosu tezí, dogmat, pouček a ideových stereotypů? Jak poznat, kdy začíná být zájem o pravdu světa vytěsňován pouhou prestiží a pýchou, nedovolujícími člověku sebeméně opravit jednou vyřčený názor? Jak poznat okamžik, kdy se koncepční myšlení, tento samozřejmý předpoklad každé dobré politiky, začíná proměňovat v sociální inženýrství jako pokus pyšného rozumu jednotlivce plánovat život společnosti? Otevřená společnost - jako společnost svobodných a svobodně se sdružujících lidských bytostí, která není podřízena diktátu žádné ideologie či určitého výkladu dějin a jejich domnělých zákonitostí, ale jen a jen imperativu lidské soudnosti a základních mravních zásad - předpokládá otevřeného člověka s otevřenou myslí. Předpokládá ho a zároveň ho formuje a tvoří. Ale opět: jak poznat, kdy člověk ještě svobodně třídí a vstřebává vše, co tvoří jeho svět, a kdy už začíná na svou svobodu rezignovat, aby se pohodlně podřizoval vlastním temným vášním, předsudkům, zjednodušujícím, ale působivým ideologickým paradigmatům a aby tupě podléhal svůdnému vábení demagogů a populistů? Jak poznat, kdy přestává politik reflektovat náš přirozený cit či pocit a začíná ho sprostě využívat a zneužívat ve svůj prospěch? Je známo, že kdesi na začátku dnešního kola balkánských hrůz bylo i agresivní nadšení srbských a chorvatských fotbalových fanoušků. Jak poznat, kdy se věc tak sympatická a samozřejmá, jako je identifikace s lokálním sportovním klubem, začíná nenápadně měnit v temnou předehru etnické nenávisti, etnických čistek, etnických válek a etnických zvěrstev? Myslím, že Evropa nedokázala zavčas tento okamžik rozpoznat, a proto - o deset let zpožděna - musela velmi nepopulárním způsobem vymáhat něco, co mohla s největší pravděpodobností vymoci daleko snadněji, kdyby byla zavčas pochopila určitá varovná znamení a zavčas z nich vyvodila náležité konsekvence. Nestalo se tak a lze to do jisté míry chápat. Skutečnost je dvojsmyslná a je nesmírně těžké trvale rozlišovat její různé tváře a vždy ihned rozpoznávat, kdy se fanouškova dobromyslná radost mění v běsnění deprivované a zamindrákované duše. A přitom vstupujeme do éry, kdy právě rozlišování tohoto druhu budou stále důležitější, protože kterákoli malá nenávist se může v důsledku globálního charakteru dnešní civilizace snadno proměnit v celosvětovou katastrofu. Čím se tedy řídit? Jak rozlišovat? Není exaktního návodu. Vůbec asi není návodu. Jediné, co já osobně jsem schopen v tuto chvíli doporučit, je smysl pro humor. Schopnost vidět směšné a absurdní dimenze jevů. Schopnost smát se jiným i sobě samému. Smysl pro ironii a pro vše, co ve světě volá po svém zparodování. Jinými slovy: nadhled či odstup. Cit pro skrytou přítomnost všech nebezpečnějších typů ješitnosti u druhých i u sebe sama. Dobrá mysl. Neokázalá jistota o smyslu věcí. Vděčnost za dar života a odvaha k odpovědnosti za něj. Bdělost ducha. Kdo neztratil schopnost uvědomovat si vlastní směšnost či nicotnost, ten není pyšný a není nepřítelem otevřené společnosti. Jejím nepřítelem je člověk sveřepě vážné tváře s planoucím pohledem. Přeji nám všem a především mladým studentům Středoevropské univerzity, abychom si zachovali veselou mysl, jeden za základních nástrojů obrany proti šílenství a zlu. Děkuji za cenu, kterou dnes dostávám a které si samozřejmě mimořádně vážím pro ideály, s nimiž je spojena. Zároveň vám slibuji, že jako její nositel nezpychnu a neztratím nic z pochybností, které po celý život sám o sobě mám. Děkuji vám za pozornost. Dámy a pánové, vážení přítomní, milí přátelé, je to zvláštní okamžik: člověk má najednou pocit, že se přece jen nenamáhal po celý život zbytečně. Zůstává tu po něm totiž výsledek toho hlavního, co v životě dělal, jeho psaní, zůstává tu navíc velmi pěkně a přehledně shromážděn v jedné krabičce. Podle ní mne, mí spoluobčané i dějiny, laskavě suďte! Váš soud jsme vám usnadnili, máte to všechno pohromadě, nemusíte pátrat tam či onde. Ano, má zvláštní radost vyplývá i z mé specifické radosti z pořádku: můj život či má práce jsou uspořádány, jsou přehledné a já se nemusím trápit obavou, že ten či onen posuzovač nebude moci něco najít, a bude mne tudíž posuzovat špatně. Ale nejen to: mám najednou pocit, že i můj život byl či dodatečně se stal jaksi uspořádanější, přehlednější, srozumitelnější. Jako by ten soubor vnesl - trochu nadneseně řečeno - do velkého dobrodružství, kterým je můj život, jakýsi řád a smysl. Mám prostě vtíravý pocit, že teď už mohu jen vesele odpočívat a dříve či později vesele umřít, protože teď už je konečně lidstvu i transcendentální paměti bytí jasné, co jsem tu vlastně na té zemi dělal a proč jsem tu vůbec byl. Sám Pánbůh bude mít při posledním soudu práci podstatně snazší: nebude muset pátrat ve starých ročnících různých časopisů či shromažďovat různá vydání různých mých spisů, ale bude mít celý důkazní materiál pěkně na jednom talíři! Zajisté chápete, že trochu říkám pravdu a trochu žertuji, což ostatně dělávám - k obecnému nepochopení - často. Pocity, o nichž jsem mluvil, na jedné straně opravdu chovám, na druhé straně samozřejmě dobře vím, jak jsou směšné: měl-li můj život nějaký smysl, pak se to zajisté pozná nezávisle na tom, zda mi vyšly či nevyšly sebrané spisy. A ještě žádného grafomana či špatného spisovatele neospravedlnil v očích dějin literatury fakt, že jeho dílo vyšlo přehledně uspořádáno. Stejně tak není pravda, že teď budu už jen odpočívat a těšit se na smrt. Naopak: čekají mne další léta výkonu mé nebezpečné funkce, čeká mne nutnost psát další a další projevy, a až ten výkon skončí, nepochybně se pokusím psát další hry a paměti a eseje a já nevím co všechno. Umřít pravda mohu - jako kdokoliv z nás - třeba zítra, ale může se to stát také až za patnáct let. A já opravdu nemohu předem zaručit, že si v té době, která mi zbývá, dám už pokoj! Ať tak či onak, dnešní den má pro mne význam životního mezníku. Mohu si směle odškrtnout jeden z úkolů, které jsem si už před lety dal a k němuž jsem se velmi upínal: nabídnout veřejnosti vše podstatné, co jsem kdy napsal. Můj dík za to patří všem, kteří tak důkladně a odpovědně mé spisy připravovali, a především nakladatelství TORST, které je vydává. Závěrem snad jen malé skromné upozornění: prosím vás, nepokoušejte se to někdo souvisle přečíst! Věru to není žádný román o mnoha dílech! A pokud snad, tak je to spíš meta - nebo ještě spíš meta-meta - román. Přijměte to prostě jako zdroj. Kdokoli kdykoli bude na chvilku chtít se mnou pobýt - ať už v divadle, ve vězení či na Hradě - nechť nahlédne do příslušného dílu a bude mít příležitost. Číst se to ale - jako celek - podle mne nedá. A bylo by mi trochu podezřelé, kdyby to šlo. Znamenalo by to totiž, že jsem si kdesi na začátku něco naplánoval a po celý život pak jen podle svého plánu postupoval. Což je, jak uznáte, dost děsivá představa. Nic jsem si nenaplánoval. Z nejasných důvodů - možná proto, že mi nebyl dán hudební talent - jsem začal jako jedenáctiletý chlapec psát a píšu dodnes. Z nejasných důvodů nemohu vlastně o ničem, co jsem kdy napsal, říct, že se mi to opravdu upřímně líbí. A z nejasných důvodů mi přesto na mém psaní osudově záleží, záleží mi na něm dokonce do té míry, že se raduji jak malé dítě z toho, že mé spisy vyšly souborně! Raduji se z toho dokonce navzdory nesmírnému riziku, které to v sobě má. Vždyť já vydáním těch spisů neusnadnil život jen těm, kteří chtějí napsat o mém životním díle moudré kritické rozbory, ale i všem svým odpůrcům, kteří teď mají k volnému použití proti mně i to, co dosud neměli, včetně mých školáckých textíků! Přesto se raduji a děkuji znovu všem, kdo mi tu radost pomohli udělat. A obzvlášť děkuji všem vám, kteří to budete všechno Ú byť třeba jen přerušovaně a na přeskáčku Ú číst. A poslední poznámka: to nejdůležitější, co jsem prožil, v těch spisech samozřejmě není. Nikoli proto, že bych se tak hrozně cenzuroval, ale proto, že život Ú a tím spíš život tak pestrý, jaký mi osud dopřál Ú se beztak do žádných spisů vtělit nedá! Jmenný rejstřík Abdelradi, Hassan Elamin731 Adenauer, Konrad373 Anežka Přemyslovna7 Arcimboldo, Giuseppe315 Aristoteles645 Ash, Timothy Garton443 Baudelaire, Charles21 Beckett, Samuel617 Beethoven, Ludwig van238 Beneš, Edvard244, 245, 247ů251, 467, 793, 812 Bismarck, Otto von459 Brahe, Tycho315 Brandt, Willy373 Brundtlandová, Gro Harlem196 Cibulka, Petr156, 161 Clinton, Bill185, 844 Clintonová, Hillary798 Cyril (Konstantin)40 Czech, Ludwig115ů116 Čalfa, Marián273 Dubček, Alexander503 Džugašvili, Josif Vissarionovič viz Stalin, Josif Vissarionovič Erhard, Ludwig373 Fulbright, James William713ů714, 717, 722 Gándhí, Mahátma197, 206ů207 Gándhí, Radžív196 Gándhíová, Indíra196ů197 Goebbels, Joseph651 Göring, Hermann651 Hašek, Jaroslav315 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich879 Henlein, Konrad128, 129 Herzog, Roman803 Heuss, Theodor373 Hitler, Adolf72, 93, 96, 128, 294, 295, 363, 365, 431, 484, 488, 651, 801, 802 Holan, Vladimír619 Hus, Jan40, 99 Chamberlain, Arthur Neville135 Churchill, Winston Leonard Spencer807 Jan Nepomucký99 Janáček, Leoš124 Ježíš Kristus834 Jiří z Poděbrad40 Joulwan, George A.449 Joyce, James622 Kafka, Franz315, 617 Kant, Immanuel686 Karadžić, Radovan511 Karel IV.40, 794 Kepler, Johannes315 Klaus, Václav272, 623, 766 Kohl, Helmut804 Komenský, Jan Amos40, 126 Konfucius433 Kundera, Milan124 Lenin, Vladimir Iljič431 Lévinas, Emmanuel835 Löw, Jehúdá315 Lux, Josef754, 763, 766 Mandela, Nelson479 Mann, Thomas363 Mao Ce-tung431 Masaryk, Tomáš Garrigue40, 50, 65ů70, 78, 126, 153, 244, 248, 299, 557, 560, 586, 674, 798, 802, 812, 813, 814, 815 Mendel, Johann Gregor124 Metoděj40 Meyrink, Gustav315 Michnik, Adam870, 872, 873 Milošević, Slobodan840ů841, 867 Mladić, Ratko511 Opletal, Jan321 Palacký, František40 Palach, Jan321 Papi, Giuseppe Ugo9 Patočka, Jan40, 50, 166, 270 Pol Pot441 Popper, Karl Raimund436ů440, 486, 879 Porcel, Baltasar466 Pujol Soley, Jordi466 Robinsonová, Mary792 Ruml, Jan728 Rushdie, Salman319, 479 Schiller, Friedrich605 Schröder, Gerhard804 Schumacher, Kurt373 Sontagová, Susan318 Soyinka, Wole319 Stalin, Josif Vissarionovič95, 134, 164, 484, 489, 801 Šafařík, Josef123, 421ů422 Šedivý, Jaroslav728 Štefánik, Milan Rastislav244, 248, 812 Tomášek, František7ů8 Tošovský, Josef754ů755, 763, 764, 766ů767, 768, 770 Truman, Harry Spencer842 Václav, kníže40, 215 Vodička, Jindřich729 Vojtěch215ů216 Volák, Stanislav729 Vydra, Luboš156, 161 Weizsäcker, Richard von240, 373, 466, 803 Werfel, Franz315 Wiesel, Elie699, 701 Wieselová, Marion701 Wilson, Thomas Woodrow798, 813 Zieleniec, Josef728 Žižka z Trocnova, Jan275ů280 Ediční poznámka Sedmý svazek Spisů Václava Havla shrnuje jeho projevy a jiné texty z let 1992ů1997 vydané ve svazcích Václav Havel 1992 & 1993 (PrahaůLitomyšl, Paseka 1994), Václav Havel Ž94 (PrahaůLitomyšl, Paseka 1995), Václav Havel 95 (PrahaůLitomyšl, Paseka 1996), Václav Havel Ž96 (PrahaůLitomyšl, Paseka 1997), Václav Havel 97 (PrahaůLitomyšl, Ladislav Horáček - Paseka 1998) a autorský výbor z dosud knižně nepublikovaných projevů z období od 1. 1. 1998 do 30. 6. 1999. Vzhledem k tomu, že projevy a jiné texty z období od 21. 7. 1992 do 30. 6. 1999 tvoří jeden celek, tiskneme je plynule za sebou, na jejich předchozí rozdělení do jednotlivých svazků upozorňujeme pouze zde. Abychom Spisy Václava Havla edičně sjednotili, z výše uvedených pěti svazků vyřazujeme všechny rozhovory (Rozhovor s ;MF Dnes, Praha 30. 12. 1994, rozhovor Václava Havla pro MF Dnes, otázky kladli Jiří Bigas a Jan Lipold; Interview pro Kavárnu A.F.F.A., Praha 17. 11. 1995, rozhovor Václava Havla s ;Martinem Mejstříkem pro revue Kavárna A.F.F.A. (č. 4/1995); Jsem demokrat a respektuji i strany, které mi nejsou sympatické, Praha 18. 11. 1995, rozhovor Václava Havla s ;Pavlem Dostálem pro deník Právo; Kdo oželí volby, ten je sám proti sobě, říká prezident, Praha 22. 5. 1996, rozhovor Václava Havla pro deník Mladá fronta Dnes, věnovaný tématu voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, otázky kladl redaktor Jan Lipold; Mám z ;vlády dobrý pocit, Praha 19. 7. 1996, interview Václava Havla pro deník Lidové noviny, které bylo zároveň jeho prvním rozhovorem pro české sdělovací prostředky po volbách do Poslanecké sněmovny, otázky kladl šéfredaktor Jefim Fištejn). Publikovány budou ve svazku Václav Havel: Dokumenty 3. Též v přítomném svazku neopakujeme texty, které jsou v nich otištěny dvakrát (Novoroční projevy 1994, 1995, 1996 a Novoroční pozdrav 1997). To se týká i Abdikačního projevu ze 17. 7. 1992, který tiskneme v šestém svazku Spisů. Všechny Havlovy texty napsané mezi 21. 7. 1992 a 30. 6. 1999, které do přítomného svazku nezařazujeme (projevy do uvedených svazků a sem nezahrnuté, příležitostná prohlášení, pozdravy, předmluvy a doslovy ke knihám, příspěvky do denního tisku, časopisů, sborníků a anket, rozhovory, záznamy z tiskových konferencí), budou publikovány ve svazku Václav Havel: Dokumenty 3. Otisky jednotlivých projevů a jiných textů v denním tisku, časopisech a dalších publikacích nezaznamenáváme, zachyceny budou v knize František Knopp: Bibliografie Václava Havla, která, tak jako svazky Václav Havel: Dokumenty 1, 2, 3, vyjde ve stejném formátu a stejné grafické úpravě jako Spisy. Poznámky k jednotlivým svazkům: Všech pět svazků vydaných nakladatelstvím Paseka obsahuje na začátku Havlův rukopisný pozdrav čtenářům a na konci jeho rukopisné rozloučení s nimi (Milí čtenáři, nashledanou! Váš Václav Havel, ve svazku Václav Havel 97 Milí čtenáři, někdy nashledanou! Váš Václav Havel). Všechny svazky obsahují též Ediční poznámku a Obsah a poznámky k většině textů (ne ke všem). V přítomném svazku přetiskujeme všech pět pozdravů čtenářům, edičních poznámek a všechny redakčně upravené poznámky k textům. V závorce uvádíme původní název textu tam, kde jej v našem svazku měníme. Název měníme i u projevu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Praha 12. 10. 1993 (původně Poslanecká sněmovna Parlamentu), který v Obsahu a poznámkách komentován není. Václav Havel 1992 & 1993 Svazek vyšel roku 1994 jako 72. publikace nakladatelství Paseka v Praze a Litomyšli. Ediční spolupráce Anna Freimanová, grafická úprava Pavel Štefan, redaktor publikace Ivan Beránek, technická redaktorka Jarmila Mašková. Ilustrace a objekty Karel Haloun, fotografie objektů Jaroslav Prokop, dokumentární fotografie Ester Havlová, Jaroslav Hejzlar, Bohdan Holomíček, Jiří Jírů, Ladislav Kryl, Tomki Němec, Alan Pajer, Jaroslav Prokop, Pavel Vopálka, Barbara Klemm (Frankfurt a. M.), Dalda FotografiaůVideo (Madrid), Leif-Erik Nygĺrds a archiv. Náklad a cena neuvedeny. Milí čtenáři, tato knížka má dvojí cíl: Za prvé dosáhnout toho, aby má slova, ať už pronesená v Paříži, Vídni či Olomouci, neodnesl vítr času nenávratně do končin zapomnění. A za druhé umožnit těm, kdo se o to zajímají, aby se souvisleji seznámili s tím, co si myslím a co jako představitel naší republiky veřejně říkám. Srdečně Váš Václav Havel 1. 1. 1994 Ediční poznámka Kniha obsahuje hlavní texty, které Václav Havel napsal v období od své abdikace na funkci prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky (20. července 1992) do 1. 1. 1994, kdy pronesl první novoroční projev jako první prezident České republiky. Bezprostředně navazuje na vydání projevů Václava Havla, prezidenta ČSFR, z jeho prvního funkčního období (Projevy /ledenůčerven 1990/, nakl. Vyšehrad 1990) a z funkčního období druhého (Vážení občané, /Projevy červenec 1990ůčervenec 1992/, nakl. Lidové noviny 1993). Autor do sborníku zahrnul pouze ty projevy, které si předem napsal, ponechal tedy stranou všechny, jež byly proneseny spatra. Dále vypustil projevy, které měly pouze zdvořilostní či všeobecně politický ráz (přípitky při státních návštěvách, zahajovací či závěrečná vystou pení při různých příležitostech, zdravice apod.), a posléze ty, v nichž Václav Havel pouze opakoval skutečnosti řečené už jindy a jinde nebo informace vycházející z podkladů, které autorovi připravili jeho spolupracovníci. Kniha samozřejmě neobsahuje rovněž nic z velkého počtu různých textů pracovní povahy, neurčených k publikaci, které autor v dané době pro různé účely napsal. Zařadil pouze tři novinové články zásadnějšího významu v tomto období. Stranou zůstala rovněž další veřejná prezidentova vystoupení, četná interview, publikovaná v domácím tisku a v zahraničí, rozhlasové Hovory v Lánech a tiskové konference. Ačkoliv většinu projevů byl autor nucen psát v rychlosti, často na poslední chvíli, a nemohl tudíž věnovat náležitou pozornost jejich stylistickému dobrušování, nevyžadoval text větších redakčních zásahů. Pohřeb kardinála Tomáška Praha 12. 8. 1992 ThDr. František kardinál Tomášek se narodil 30. 6. 1899 ve Studénce, okres Nový Jičín, zemřel 5. 8. 1992 v Praze. Roku 1977 bulou papeže Pavla VI. byl jmenován kardinálem svaté církve římské a od roku 1978 arcibiskupem pražským (do roku 1991, kdy rezignoval z důvodu nemoci a stáří). Zádušní mše a uložení tělesných pozůstatků do hrobky pražských arcibiskupů v katedrále sv. Víta se konaly mj. za účasti německého kancléře Helmuta Kohla, rakouského prezidenta Thomase Klestila, polského prezidenta Lecha Wa³ęsy, maďarského premiéra Jószefa Antalla, předsedy vlády Václava Klause, členů vlády České republiky a domácích i zahraničních církevních hodnostářů. Akademie humanitních a politických věd Paříž 27. 10. 1992 Václav Havel byl uveden do Francouzského institutu jako zahraniční přidružený člen Akademie humanitních a politických věd. Přijetí kandidatury na funkci prezidenta Praha 16. 11. 1992 Prohlášení v předvečer výročí 17. listopadu pro ČTK, v němž Václav Havel ohlašuje své přijetí kandidatury na funkci prezidenta České republiky. Čestný doktorát Vratislavské univerzity (Vratislavská univerzita) Vratislav 21. 12. 1992 Čestný doktorát Vratislavské univerzity byl Václavu Havlovi udělen za literární dílo a rovněž za politickou činnost. Role českého prezidenta Praha 19. 1. 1993 Článek psaný pro deník Mladá fronta Dnes. Projev k občanům po inauguraci Praha 2. 2. 1993 Přednesen z balkonu Pražského hradu k veřejnosti jako první veřejný projev prvního prezidenta České republiky. Předcházela mu mimořádná schůze Poslanecké sněmovny ve Vladislavském sále, na níž složil Václav Havel prezidentský slib, mj. za přítomnosti prezidentů sousedních zemí Richarda von Weizsäckera (Německo), Thomase Klestila (Rakousko), Lecha Wa³ęsy (Polsko), Árpáda Göncze (Maďarsko), místopředsedy slovenské vlády Romana Kováče a členů diplomatického sboru. Odhalení pomníku T. G. Masaryka Olomouc 7. 3. 1993 Projev v rámci první plánované dvoudenní pracovní cesty Václava Havla po České republice a u příležitosti 143. výročí narození T. G. Masaryka a znovuodhalení jeho pomníku, který byl právě před čtyřiceti lety na pokyn tehdejší moci odstraněn. Česká republika a Rakousko Vídeň 15. 3. 1993 Přednáška na Vídeňské univerzitě proslovená pod názvem äČeská republika a Rakousko - nové příležitosti a společná odpovědnost ve středoevropském prostoru" (původně avizován název äČeská republika a Rakousko - nové šance a odpovědnost"). Univerzita George Washingtona Washington 22. 4. 1993 Projev u příležitosti převzetí Prezidentské medaile udělované prezidentem (rektorem) univerzity významným mezinárodním osobnostem. Státní svátek České republiky Praha 8. 5. 1993 Prosloveno v České televizi (ČT 1) u příležitosti Dne osvobození od fašismu. Svatojánská pouť v Nepomuku Nepomuk 15. 5. 1993 Slavnou mší svatou v Nepomuku vyvrcholila velká pouť věřících k uctění památky 600. výročí mučednické smrti svatého Jana Nepomuckého. Cena Athinai Athény 24. 5. 1993 Cenu Onassisovy nadace äMan and Mankind - Athinai 1993" (Člověk a lidstvo) získal Václav Havel za äzásluhy v boji za lidská práva a lidskou důstojnost, za podíl na obnově demokracie ve své vlasti a za příspěvek k naplňování lidských hodnot ve své zemi, stejně jako ve světě". Cena mu spolu se stříbrnou medailí byla udělena 18. ledna 1993 ještě jako soukromé osobě. Prestižní cenu předal laureátům dne 24. 5. 1993 řecký prezident Konstantinos Karamanlis. Projev k občanům města Český Těšín 15. 6. 1993 Projev k občanům Českého Těšína z balkonu radnice během dvoudenní pracovní návštěvy severní Moravy. 25. výročí srpnové okupace Praha 20. 8. 1993 Projev přednesený v Radiožurnálu u příležitosti 25. výročí äpřepadení Československa vojsky Varšavského paktu". Odhalení pamětní desky Ludwigu Czechovi Terezín 1. 9. 1993 Pietního aktu u zdi kulturního domu v bývalém ghettu v Terezíně se zúčastnili také rakouský spolkový kancléř Franz Vranitzky, bývalý předseda SPD a předseda frakce SPD v německém Spolkovém sněmu Hans-Joachim Vogel, spolkový předseda asociace sudetoněmeckých sociálních demokratů Sehliger Gemeinde Volkmar Gabert, německý velvyslanec v ČR Rolf Hofstetter a rakouský velvyslanec v ČR Peter Niesner. Lvovský rodák Ludwig Czech byl od devadesátých let minulého století v čele německého dělnického hnutí Brna a Moravy. V letech 1929 až 1934 byl ministrem sociální péče Československé republiky, poté do roku 1935 ministrem veřejných prací a do roku 1938 ministrem zdravotnictví a tělovýchovy. Byl předsedou Sociálně demokratické strany Německa v Československé republice. Zahynul 20. července 1942 v terezínském koncentračním táboře. Středoevropské justiční fórum Kroměříž 20. 9. 1993 Zahajovací řeč třídenního Středoevropského justičního fóra za účasti čelných představitelů ministerstev spravedlnosti sousedních států a dalších asi 170 právníků, notářů a soudců, konaného v Arcibiskupském zámku v Kroměříži. Projev k občanům Brno 21. 9. 1993 Projev při setkání s občany na náměstí před Národním divadlem na závěr dvoudenní pracovní cesty u příležitosti 750. výročí založení města Brna. 55. výročí Mnichova Praha 29. 9. 1993 Televizní projev (ČT 1) u příležitosti 55. výročí mnichovské dohody. Vrcholné shromáždění Rady Evropy Vídeň 8. 10. 1993 Projev na shromáždění hlav států a vlád členských zemí Rady Evropy v Austria Centru. Slavnostní přísaha Praha 28. 10. 1993 Projev při slavnostní přísaze 1200 vojáků pražské posádky na letišti v PrazeůKbelích. Státní svátek České republiky Praha 28. 10. 1993 Projev na slavnostním shromáždění ke státnímu svátku České republiky (75. výročí vzniku Československa) ve Vladislavském sále Pražského hradu. Městský soud v Praze Praha 14. 12. 1993 Vyjádření v průběhu jednání u Městského soudu v Praze ve věci žaloby Petra Cibulky a Luboše Vydry, redaktorů Necenzurovaných novin, proti Václavu Havlovi za jeho výroky kriticky hodnotící zveřejnění neoficiálního seznamu spolupracovníků StB v Necenzurovaných novinách Rudé krávo v květnu 1992. Spoluodpovědnost Západu Praha 22. 12. 1993 Článek pro prestižní politologický čtvrtletník Foreign Affairs vydávaný v New Yorku. Václav Havel Ž94 Svazek vyšel roku 1995 jako 100. publikace nakladatelství Paseka v Praze a Litomyšli. Ediční spolupráce Anna Freimanová, Eva Lorencová a oddělení monitoringu a dokumentace Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Grafická úprava Pavel Štefan, redaktor publikace Ivan Beránek, technická redaktorka Kateřina Rakowská. Námět ätelevizní hry" Karel Haloun, zpracování ilustrací Karel Haloun, Luděk Kubík a Pavel Štefan. Dokumentární fotografie Jiří Jírů, fotografie na s. 214 Václav Havel. Náklad a cena neuvedeny. Milí čtenáři, toto je už čtvrtá (v nakladatelství Paseka druhá) knížka mých projevů, které vycházejí proto, aby ti, které to zajímá, věděli, co kde říkám. Budu rád, když do ní občas nahlédnete, a ještě raději budu, když v ní najdete něco, s čím souhlasíte nebo co se vám líbí. Srdečně Váš Václav Havel 1. 1. 1995 Ediční poznámka Kniha obsahuje hlavní texty, které Václav Havel napsal během roku 1994. Bezprostředně navazuje na vydání projevů Václava Havla z předchozích dvou let (Václav Havel 1992 & 1993, nakl. Paseka 1994). Autor do sborníku zahrnul pouze ty projevy, které si předem napsal, ponechal tedy stranou všechny, jež byly proneseny spatra. Dále vypustil projevy, které měly pouze zdvořilostní či všeobecně politický ráz (přípitky při státních návštěvách, zahajovací či závěrečná vystoupení při různých příležitostech, zdravice apod.), a posléze ty, v nichž Václav Havel pouze opakoval skutečnosti řečené už jindy a jinde nebo informace vycházející z podkladů, které autorovi připravili jeho spolupracovníci. Kniha samozřejmě neobsahuje rovněž nic z velkého počtu různých textů pracovní povahy, neurčených k publikaci, které autor v dané době pro různé účely napsal. Zařadil pouze dva novinové články zásadnějšího významu a jedno interview. Stranou zůstala rov něž četná veřejná prezidentova vystoupení, další interview, publikovaná v domácím tisku a v zahraničí, rozhlasové Hovory v Lánech a tiskové konference. Ačkoliv většinu projevů byl autor nucen psát v rychlosti, často na poslední chvíli, a nemohl tudíž věnovat náležitou pozornost jejich stylistickému dobrušování, nevyžadoval text větších redakčních zásahů. Novoroční projev Praha 1. 1. 1994 Novoroční projev prezidenta republiky natočený v prezidentově pracovně na Pražském hradě a vysílaný Českou televizí a Českým rozhlasem 1. ledna 1994. Setkání Billa Clintona se středoevropskými prezidenty Praha 12. 1. 1994 Projev českého prezidenta Václava Havla na společném obědě s prezidenty Billem Clintonem (USA), Árpádem Gönczem (Maďarsko), Lechem Wa³ęsou (Polsko) a Michalem Kováčem (Slovensko) v rezidenci amerického velvyslance v Praze. Návštěva amerického prezidenta Billa Clintona v Praze se uskutečnila 11. a 12. ledna a navázala na vrcholnou schůzku Severoatlantické aliance, konanou 9. a 10. ledna v Bruselu. Týkala se především bezpečnostních otázek střední Evropy. Text projevu byl z časových důvodů předán prezidentům v písemné podobě a jeho část Václav Havel přečetl na setkání s novináři před rezidencí. Jmenování rektorů Praha 25. 1. 1994 Projev u příležitosti jmenování nově zvolených rektorů vysokých škol na Pražském hradě. Cena Indíry Gándhíové Dillí 8. 2. 1994 Projev u příležitosti převzetí Mezinárodní mírové ceny Indíry Gándhíové (Indira Gandhi Prize) za rok 1993 v Ašókově síni prezidentského paláce Ráštrapati Bhavan v Dillí. Cena je udělována za vytrvalé úsilí o přátelství, demokracii, mír a porozumění mezi národy. S cenou je spojena finanční odměna ve výši přes 80 000 dolarů. Po deseti tisících dolarech věnoval prezident republiky misi Matky Terezy, hinduistické Rámakrišnově misi a tibetskému duchovnímu vůdci dalajlámovi na podporu tibetských utečenců v Dharamsale. (Pozn.: Název ceny Indira Gandhi Prize je překládán různě. ČTK používá název Mezinárodní mírová cena Indíry Gándhíové, Zahraniční odbor KPR název Cena Indíry Gándhíové.) Čestný doktorát Chulalongkornovy univerzity (Čestný doktorát na Chulalongkornově univerzitě) Bangkok 12. 2. 1994 Projev u příležitosti převzetí čestného doktorátu Chulalongkornovy univerzity v thajském Bangkoku za celosvětový přínos Václava Havla k prosazování demokracie, tolerance a lidských práv ve světě. Univerzita je nazvána po thajském králi, který žil na přelomu minulého a tohoto století a proslul položením základů demokratického zřízení. Návštěva u papeže Vatikán 7. 3. 1994 Projev u příležitosti audience u papeže Jana Pavla II. v rámci oficiální návštěvy prezidenta republiky ve Vatikánu 6. a 7. března. Evropský parlament Štrasburk 8. 3. 1994 Projev k poslancům Evropského parlamentu ve francouzském Štrasburku v rámci oficiální návštěvy Evropského parlamentu, která se uskutečnila na pozvání jeho předsedy Egona Klepsche. Světový den divadla Praha 27. 3. 1994 Poselství k Mezinárodnímu dni divadla. Mezinárodní den divadla se slaví od roku 1961 na celém světě vždy 27. břez na. V roce 1994 byl poprvé vyzván český divadelník, aby napsal tradiční provolání, které je v tento den čteno v divadlech po celém světě. Text byl prostřednictvím generálního sekretariátu Mezinárodního divadelního ústavu v Paříži rozeslán do více než 70 členských zemí organizace UNESCO. Litomyšlské znaky Praha 28. 4. 1994 Úvaha Václava Havla, otištěná 28. dubna v Lidových novinách, vztahující se ke schůzce prezidentů středoevropských zemí v Litomyšli. Na pozvání českého prezidenta se v Litomyšli ve dnech 15. a 16. dubna setkali prezidenti Árpád Göncz (Maďarsko), Richard von Weizsäcker (Německo), Lech Wa³ęsa (Polsko), Thomas Klestil (Rakousko), Michal Kováč (Slovensko) a Milan Kučan (Slovinsko). Státní svátek České republiky Praha 8. 5. 1994 Projev u příležitosti jmenování nových generálů Armády České republiky a přijetí velení armády na Pražském hradě v den 49. výročí konce druhé světové války a osvobození republiky. Kromě válečných veteránů a pamětníků se slavnostního jmenování zúčastnili vojenští přidělenci Ruska, USA, Velké Británie a Francie. 110. výročí narození Edvarda Beneše Kožlany 29. 5. 1994 Projev u příležitosti slavnostního shromáždění ke 110. výročí narození druhého československého prezidenta dr. Edvarda Beneše v jeho rodišti Kožlanech na Plzeňsku. Čestný doktorát Bukurešťské univerzity (Projev na univerzitě) Bukurešť 22. 6. 1994 Projev u příležitosti převzetí čestného doktorátu Bukurešťské univerzity v rámci státní návštěvy prezidenta republiky v Rumunsku. Bukurešťská univerzita v září 1994 oslavila 300 let od svého založení. První čestný doktorát udělila univerzita v roce 1934. Po roce 1989 byli čestnými doktoráty poctěni mj. Federic Mayor a Jacques-Yves Cousteau. Medaile svobody Filadelfie 4. 7. 1994 Projev ve Filadelfii u příležitosti převzetí Medaile svobody (Philadelphia Liberty Medal) ve výročí Dne nezávislosti Spojených států amerických. Václav Havel převzal ocenění v Síni nezávislosti (Independence Hall), kde o 76 let dříve vyhlásil Tomáš Garrigue Masaryk nezávislost Československa. Medaili uděluje nezávislá organizace äWe the People 2000" (My, lid roku 2000 - název vychází z prvních slov americké ústavy) za významnou úlohu při prosazování svobody svědomí a v boji proti útlaku a nevědomosti. Medaile byla předtím udělena Lechu Wa³ęsovi, bývalému prezidentovi USA Jamesi Carterovi, bývalému prezidentovi Kostariky Oscaru Ariovi Sanchezovi, prvnímu černošskému členu Nejvyššího soudu USA Thurgoodu Marshallovi a prezidentům Frederiku de Klerkovi a Nelsonu Mandelovi. Toto ocenění je dotováno částkou 100 000 dolarů. (Pozn.: Název medaile je podobně jako u Ceny Indíry Gándhíové překládán různě.) Ztráta paměti? Praha 13. 9. 1994 Text Václava Havla äZtráta paměti?" vznikl jako reakce na slova předsedy Poslanecké sněmovny Milana Uhdeho a publicisty Vladimíra Justa v besedě televize NOVA ä7 čili Sedm dní" ze dne 11. září 1994. Během této besedy se oba zúčastnění vyslovili mj. k tzv. nepolitické politice a k rozpadu Občanského fóra. 570. výročí smrti Jana Žižky z Trocnova Přibyslav 18. 9. 1994 Projev v Přibyslavi na shromáždění občanů u pomníku českého vojevůdce Jana Žižky z Trocnova u příležitosti 570. výročí jeho smrti (1424). Cena Jacksona H. Ralstona Stanford 29. 9. 1994 Projev na právnické fakultě Stanfordovy univerzity v Kalifornii přednesený u příležitosti převzetí ceny Jacksona H. Ralstona. Cenu a profesuru Jacksona H. Ralstona (Jackson H. Ralston Prize and Professorship in International Law) uděluje právnická fakulta Stanfordovy univerzity od roku 1972 za významný přínos k rozvoji práva v mezinárodních vztazích. Jackson H. Ralston byl významný americký právník, který se zaměřoval na mezinárodní právo. Cenu založila vdova Opala Ralstonová. Univerzita udělila tuto cenu v minulosti například bývalému prezidentovi USA Jamesi Carterovi, bývalému švédskému premiérovi Olofu Palmemu a bývalému kanadskému premiérovi Pierru Trudeauovi. S cenou je spojena finanční částka 50 000 dolarů. (Pozn.: Název je rovněž překládán různě.) 55. výročí prvního transportu Židů Ostrava 18. 10. 1994 Projev na bývalém židovském hřbitově v Ostravě při mezinárodním pietním shromáždění k 55. výročí prvního transportu Židů v Evropě organizovaného z Ostravy do Niska v Polsku. Za účasti prezidenta republiky byl při této příležitosti odhalen památník obětem tohoto transferu. Státní svátek České republiky Praha 28. 10. 1994 Projev ke státnímu svátku České republiky vysílaný Českou televizí a Českým rozhlasem. Projev ke starostům měst před komunálními volbami Praha 3. 11. 1994 Projev ke starostům a primátorům u příležitosti konce jejich funkčního období. Prezident republiky pozval na Pražský hrad 450 starostů a primátorů, reprezentujících na 6200 obcí České republiky. Světový kongres PEN klubu Praha 7. 11. 1994 Projev v hotelu Atrium při zahájení 61. světového kongresu Mezinárodního PEN klubu, který se uskutečnil v Praze od 6. do 12. listopadu. Sto dvacet jeho center z 87 zemí světa zastupovalo na 400 spisovatelů, básníků, dramatiků a překladatelů. Tématem kongresu byla literatura a tolerance. Světový kongres PEN klubu se konal v Praze podruhé. Poprvé literáty z celého světa pozval v červnu 1938 spisovatel Karel Čapek. Den boje studentů za svobodu a demokracii Praha 17. 11. 1994 Projev na setkání s tisícovkou pozvaných studentů českých vysokých škol ve Vladislavském sále Pražského hradu u příležitosti Dne boje studentů za svobodu a demokracii. Vrcholné setkání KBSE Budapešť 6. 12. 1994 Projev Václava Havla na vrcholném setkání představitelů zemí Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě konaném ve dnech 5. a 6. prosince v Budapešti. Setkání bylo věnováno bezpečnostní architektuře v Evropě. Václav Havel 95 Svazek vyšel roku 1996 jako 139. publikace nakladatelství Paseka v Praze a Litomyšli. Ediční spolupráce Anna Freimanová, Eva Lorencová a oddělení monitoringu a dokumentace Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Grafická úprava Karel Haloun a Pavel Štefan, redaktor publikace Ivan Beránek, technická redaktorka Jana Marešová. Ilustrační fotografie Jaroslav Prokop, dokumentární fotografie Ondřej Němec a Tomáš Svoboda. Náklad a cena neuvedeny. Milí čtenáři, budu šťasten, když si budete občas číst v této další knížce mých projevů. Shrnuje projevy z roku 1995 a vyznačuje se mimo jiné tím, že v ní je uzavřena jedna kapitola mého přemýšlení o základních otázkách naší civilizace, přemýšlení, kterému se už delší dobu věnuji při různých příležitostech a na různých místech světa spíš jako obyvatel naší planety než jako představitel našeho státu. Srdečně Váš Václav Havel 1. 1. 1996 Ediční poznámka Kniha obsahuje hlavní texty, které Václav Havel napsal během roku 1995. Bezprostředně navazuje na vydání projevů Václava Havla z předchozích let (Václav Havel 1992 & 1993, nakl. Paseka 1994; Václav Havel Ž94, nakl. Paseka 1995). Autor do sborníku zahrnul pouze ty projevy, které si předem napsal, ponechal tedy stranou všechny, jež byly proneseny spatra. Dále vypustil projevy, které měly pouze zdvořilostní či všeobecně politický ráz (přípitky při státních návštěvách, příležitostná vystoupení, zdravice apod.), a také ty, v nichž Václav Havel pouze opakoval skutečnosti řečené už jindy a jinde nebo informace vycházející z podkladů, které autorovi připravili jeho spolupracovníci. Kniha samozřejmě neobsahuje rovněž nic z velkého počtu různých textů pracovní povahy, které nebyly určeny k publikaci. Autor zařadil pouze jeden novinový článek zásadnějšího významu a dva rozhovory. Stranou zůstala i další četná veřejná prezidentova vystoupení, různá interview, publikovaná v domácím i zahraničním tisku, rozhlasové Hovory v Lánech a tiskové konference. Ačkoliv většinu projevů byl autor nucen psát v rychlosti, často na poslední chvíli, a nemohl tudíž věnovat náležitou pozornost jejich stylistickému dobrušování, nevyžadoval text větších redakčních zásahů. Novoroční projev Praha 1. 1. 1995 Tradiční novoroční projev prezidenta republiky natočený v jeho pracovně na Pražském hradě a vysílaný Českou televizí a Českým rozhlasem 1. ledna 1995. Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství Praha 17. 2. 1995 Na shromáždění ve Velké aule Karolina, které uspořádala Univerzita Karlova a německá Bertelsmann AG, zahájil Václav Havel reprezentativní sérii přednášek na téma Rozhovory o sousedství, nad níž zároveň převzal záštitu. Projev byl vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Gézská medaile Vlaardingen 13. 3. 1995 Projev při slavnostním převzetí Gézské medaile za rok 1995, která byla Václavu Havlovi udělena za podporu demokracie a posilování odporu proti všem formám diktatury, diskriminace a rasismu. Ocenění předal českému prezidentovi ve Velkém kostele (Grote Kerk) ve Vlaardingenu nizozemský premiér Wim Kok. Slavnostnímu ceremoniálu byla přítomna nizozemská královna Beatrix a následník trůnu princ Claus. Medaile je udělována každoročně od roku 1987 Nadací Gézského hnutí odporu na paměť nizozemské odbojové skupiny gézů, kteří v roce 1940 jako první zahájili odboj proti německým okupantům. (Jako gézové byli původně označováni představitelé protišpanělské šlechtické opozice, která se v Nizozemí vytvořila v 16. století.) Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Praha 14. 3. 1995 Projev, jímž se Václav Havel rozhodl zahájit tradici každoročních vystoupení před poslanci se shrnujícím názorem na situaci v zemi. Projev byl vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Čestný doktorát Masarykovy univerzity (Masarykova univerzita) Brno 23. 3. 1995 Projev při převzetí čestné hodnosti doktora filozofie, kterou Václavu Havlovi předal rektor Masarykovy univerzity v Brně v aule její právnické fakulty. Ocenění se Václavu Havlovi dostalo za literární tvorbu, filozofické myšlení a osobní a občanské postoje, jejichž společným jmenovatelem je boj o uchování a rozvinutí humanistických a demokratických hodnot české společnosti. Autorita a demokracie v současném světě Canberra 29. 3. 1995 Projev v canberrském Národním tiskovém klubu (National Press Club) pronesený během oficiální návštěvy Austrálie. Projev, který český prezident přednesl v angličtině, byl široce publikován tiskem a vysílán mnoha televizními společnostmi asijsko-pacifické oblasti. Možnosti otevřené společnosti na konci 20. století Wellington 31. 3. 1995 Projev na Wellingtonské univerzitě (Victoria University of Wellington) na Novém Zélandu při příležitosti převzetí čestného doktorátu za literaturu. Projev byl přednesen v angličtině. Sněm Svazu měst a obcí Liberec 21. 4. 1995 Projev ke starostům a primátorům na úvod 4. sněmu Svazu měst a obcí. Konference SHAPEX Ž95 Mons 27. 4. 1995 Projev přednesený na slavnostní večeři výročního zasedání vrchního velení sil Severoatlantické aliance v Evropě SHAPEX Ž95 v belgickém Monsu. Konference SHAPEX je každoročně organizována vrchním velitelstvím spojenec kých ozbrojených sil (SHAPEX). Václav Havel byl prvním vrcholným představitelem nečlenské země NATO, který měl možnost oslovit účastníky setkání. Projev k veteránům druhé světové války Praha 8. 5. 1995 Projev ke shromáždění veteránů a odbojářů druhé světové války na nádvoří Pražského hradu v rámci vyvrcholení oslav 50. výročí osvobození evropských národů od nacistické diktatury. Projev byl vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Mezinárodní katalánská cena Barcelona 11. 5. 1995 Prestižní Mezinárodní katalánská cena je udělována osobám, které se tvůrčím způsobem zasloužily o rozvoj kulturních, vědeckých a lidských hodnot ve světě. Václav Havel ji obdržel společně s bývalým německým prezidentem Richardem von Weizsäckerem za prosazování etiky v politice. Bronzovou plastiku jim předala španělská královna Sofie. Odhalení památníku obětem cikánského tábora Lety 13. 5. 1995 Projev při odhalení památníku romským obětem na místě provizorního vězeňského hřbitova poblíž někdejšího cikánského sběrného tábora v Letech u Písku. Součástí akce byl mezinárodní seminář o genocidě Romů za druhé světové války nazvaný Neznámý holocaust. Kamenný pomník ve tvaru rozbité koule je dílem akademického sochaře Zdeňka Hůly. Čestný doktorát Harvardovy univerzity (Harvardova univerzita) Cambridge 8. 6. 1995 Projev k absolventům a profesorskému sboru Harvardovy univerzity (Harvard University) v Cambridge (Massachusetts, USA) při příležitosti převzetí čestného doktorátu práv. Václav Havel v něm navázal na projev filadelfský a stanfordský z roku 1994 (viz s. 259ů268 a 281ů293). Otevření Paláce lidských práv Štrasburk 29. 6. 1995 Projev při příležitosti slavnostního otevření Paláce lidských práv ve francouzském Štrasburku, který Václav Havel přednesl jako hlava státu předsedajícího v té době výboru ministrů Rady Evropy. Proč jsem vrátil lustrační zákon Praha 7. 10. 1995 Autorský článek pro deník Mladá fronta Dnes. Závěr Měsíce Bosny a Hercegoviny Praha 13. 10. 1995 Projev na závěrečném koncertu Měsíce Bosny a Hercegoviny v České republice, který se uskutečnil ve Španělském sále Pražského hradu za účasti bosenského prezidenta Aliji Izetbegoviče a generálního tajemníka Rady Evropy Daniela Tarschyse. Projev vysílala ze záznamu Česká televize. Slavnostní zasedání Valného shromáždění OSN New York 24. 10. 1995 Projev u příležitosti zvláštního třídenního zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů uspořádaného k 50. výročí jejího vzniku. Jednání bylo přítomno 180 účastníků z celého světa, z toho 154 hlav států. Státní svátek České republiky Praha 28. 10. 1995 U příležitosti 77. výročí vzniku samostatného Československa byla ve Vladislavském sále Pražského hradu udělena nová státní vyznamenání, řády a medaile. Projev byl vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Čestný doktorát Technické univerzity Drážďany 30. 10. 1995 Ocenění Technické univerzity v Drážďanech (Technische Universität Dresden) se Václavu Havlovi dostalo za jeho celoživotní literární a esejistické dílo. Cena Budoucnost naděje (Budoucnost naděje) Hirošima 5. 12. 1995 Mezinárodní konference nazvaná Budoucnost naděje byla uspořádána k 50. výročí konce druhé světové války v Asii a Václav Havel zde převzal stejnojmennou cenu za své politické a etické postoje k zásadním problémům současnosti. Projevem, předneseným v angličtině, symbolicky uzavřel cyklus svých äcivilizačních" úvah. Václav Havel Ž96 Svazek vyšel roku 1997 jako 182. publikace nakladatelství Paseka v Praze a Litomyšli. Ediční spolupráce Anna Freimanová, Eva Lorencová a oddělení monitoringu a dokumentace Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Grafická úprava Karel Haloun a Pavel Štefan, redaktor publikace Ivan Beránek, technická redaktorka Jana Marešová. Fotografie Jitka Antošková, Kateřina Bajzíková, Gabriela Brandenstein, Přemysl Fialka, Bohdan Holomíček, Jaroslav Kukal, André Lafolie, Jan Lukas, Miloslav Mirvald, Ondřej Němec, Alan Pajer, Martha Swope a archiv autora. Náklad a cena neuvedeny. Milí čtenáři, budu šťasten, když do této už šesté (v nakladatelství Paseka čtvrté) knížky mých prezidentských projevů občas nahlédnete, abyste lépe věděli, co si myslím a co jménem naší republiky říkám na různých místech světa. Děkuje a zdraví Váš Václav Havel 1. 1. 1997 Ediční poznámka Kniha obsahuje hlavní texty, které Václav Havel napsal během roku 1996. Bezprostředně navazuje na vydání projevů Václava Havla v nakladatelství Paseka z předchozích let (Václav Havel 1992 & 1993, Václav Havel Ž94, Václav Havel 95). Autor do sborníku zahrnul pouze ty projevy, které si předem napsal, ponechal tedy stranou všechny, jež byly proneseny spatra. Dále vypustil projevy, které měly pouze zdvořilostní či všeobecně politický ráz (přípitky při státních návštěvách, příležitostná vystoupení, zdravice apod.), a také ty, v nichž Václav Havel pouze opakoval skutečnosti řečené už jindy a jinde nebo informace vycházející z podkladů, které autorovi připravili jeho spolupracovníci. Kniha samozřejmě neobsahuje rovněž nic z velkého počtu různých textů pracovní povahy, které nebyly určeny k publikaci. Z mnoha rozhovorů poskytnutých domácím a hlavně zahraničním sdělovacím prostředkům zařadil autor pouze dvě interview zásadnějšího významu. Stranou zůstala i další četná veřejná prezidentova vystoupení, rozhlasové Hovory v Lánech a tiskové konference. V roce 1996 napsal Václav Havel ještě projev určený pro státní návštěvu Ukrajiny, ale vzhledem k jeho vážnému onemocnění se cesta nerealizovala. Uskuteční se s největší pravděpodobností v roce 1997. Ačkoliv většinu projevů byl autor nucen psát v rychlosti, často na poslední chvíli, a nemohl tudíž věnovat náležitou pozornost jejich stylistickému dobrušování, nevyžadoval text větších redakčních zásahů. Novoroční projev Praha 1. 1. 1996 Tradiční novoroční projev prezidenta republiky natočený v jeho pracovně na Pražském hradě a vysílaný Českou televizí a Českým rozhlasem 1. ledna 1996. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Praha 12. 3. 1996 Projev Václava Havla před Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky pronášený pravidelně v jarním období a shrnující prezidentův názor na situaci v zemi. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Čestný doktorát Vilniuské univerzity Vilnius 17. 4. 1996 Projev u příležitosti převzetí čestného doktorátu Vilniuské univerzity za humanistické a filozofické postoje a uměleckou tvorbu. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil v jedné z historických budov univerzity, v kostele sv. Jana Křtitele, sv. Jana apoštola a Jana Evangelisty. Vilniuská univerzita byla založena v roce 1579 a patří k nejstarším vysokým učením ve východní Evropě. Projevu byl mj. přítomen litevský prezident Algirdas Brazauskas a v přímém přenosu jej přenášela litevská televize. Cena Karla Velikého Cáchy 15. 5. 1996 Projev Václava Havla jako hlavního řečníka tzv. Karlovského pléna, pořádaného Evropskou akademií věd a umění a věnovaného otázkám sjednocování Evropy. Karlovské plénum bylo v tomto roce uspořádáno poprvé jako součást předání Ceny Karla Velikého, kterou byla za podporu společného evropského povědomí a aktivity v otázkách evropské jednoty a spolupráce vyznamenána nizozemská královna Beatrix. Cena Karla Velikého byla založena v roce 1949 a Václav Havel je jejím nositelem za rok 1991. Mezinárodní konference NATO Varšava 21. 6. 1996 Projev na slavnostní večeři během 13. mezinárodní konference NATO äWorkshop on Political-Military Decision Making" o politickém a vojenském rozhodování, která se uskutečnila pod záštitou polského prezidenta. Jednání se zúčastnili kromě polského prezidenta Aleksandera KwaĽniewského i generální tajemník NATO a vojenští činitelé z Velké Británie, Francie, Německa a Nizozemska, na třicet národních ministrů obrany a řada ministrů zahraničí. Čestný doktorát Trinity College Dublin 26. 6. 1996 Projev u příležitosti převzetí čestného doktorátu práv na nejvýznamnější irské univerzitě Trinity College, založené roku 1592. Slavnosti byla mj. přítomna irská prezidentka Mary Robinsonová. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Praha 23. 7. 1996 Projev na třetí povolební schůzi Poslanecké sněmovny u příležitosti rozpravy o vyslovení důvěry nové české vládě. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Latinskoamerický parlament Săo Paulo 19. 9. 1996 Projev v sídle Latinskoamerického parlamentu byl prvním vystoupením neamerického politika a vůbec prvním projevem hlavy státu na této půdě. Současně převzal český prezident čestnou medaili instituce. Latinskoamerický parlament byl ustaven v roce 1964 v peruánské Limě parlamenty čtrnácti zemí Latinské Ameriky a Karibské oblasti. Od roku 1993 je jeho stálým sídlem brazilské Săo Paulo a v současnosti sdružuje již dvaadvacet zemí. Je jistou obdobou Evropského parlamentu a jedním z jeho hlavních cílů je aktivní účast na integračních procesech kontinentu. Konference Asociace evropských univerzit Olomouc 3. 10. 1996 Projev přednesený na olomoucké Univerzitě Palackého u příležitosti zahájení 47. konference Asociace evropských univerzit, jíž se zúčastnilo na 160 nejvyšších univerzitních hodnostářů z celé Evropy. Asociace zahrnuje 520 univerzit a vysokoškolských institucí ze 40 zemí Evropy. Jde o ne-vládní organizaci, reprezentující zájmy univerzit ve vládních i nevládních kruzích. Čestný doktorát Akademie múzických umění Praha 4. 10. 1996 Na veřejném zasedání uměleckých rad Akademie múzických umění převzal Václav Havel vůbec první doktorát školy, která v tomto roce oslavila 50 let své existence. Čestný doktorát byl Václavu Havlovi udělen v oboru teorie divadelní tvorby. Václav Havel na AMU v letech 1962ů1966 studoval dramaturgii. Státní svátek České republiky Praha 28. 10. 1996 Projev přednesený ve Vladislavském sále Pražského hradu na slavnostním předání nejvyšších státních vyznamenání u příležitosti státního svátku České republiky. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Předvečer voleb do Senátu Praha 14. 11. 1996 Projev natočený v prezidentově pracovně na Pražském hradě a vysílaný Českou televizí a Českým rozhlasem v předvečer prvního kola historicky prvních voleb do Senátu Parlamentu České republiky. Václav Havel 97 Svazek vyšel roku 1998 jako 241. publikace nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka v Praze a Litomyšli. Ediční spolupráce Anna Freimanová, Eva Lorencová a oddělení monitoringu a dokumentace Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Grafická úprava Karel Haloun a Pavel Štefan, redaktor Ivan Beránek, technická redaktorka Jana Marešová. Fotografie Petr Čermák, Juraj Groch/SYGMA, Miroslav Hucek, Jan Reich a archiv autora. Náklad a cena neuvedeny. Milí čtenáři, tento soubor mých projevů z roku 1997 je už pátým takovým souborem z doby, kdy jsem prezidentem České republiky, a uzavírá tudíž mé první funkční období v tomto úřadě. Budu rád, když si v této knížce budete občas číst. Ukázky z rodinných alb, která pečlivě vedla má maminka, jakožto výtvarný doprovod knihy (nápad nikoli můj, ale výtvarníků knihy) mne docela potěšily - jako milý kontrast k některým pochmurným tématům mých projevů. Srdečně Váš Václav Havel 1. 1. 1998 Ediční poznámka Kniha obsahuje hlavní texty, které Václav Havel napsal během roku 1997. Bezprostředně navazuje na vydání projevů Václava Havla v nakladatelství Paseka z předchozích let (Václav Havel 1992 & 1993, Václav Havel Ž94, Václav Havel 95, Václav Havel Ž96). Autor do sborníku zahrnul pouze ty projevy, které si předem napsal, ponechal tedy stranou všechny, jež byly proneseny spatra. Dále vypustil projevy, které měly pouze zdvořilostní či všeobecně politický ráz (přípitky při státních návštěvách, příležitostná vystoupení, zdravice apod.), a také ty, které autorovi připravili jeho spolupracovníci. Kniha samozřejmě neobsahuje rovněž nic z velkého počtu různých textů pracovní povahy, jež nebyly určeny k publikaci. Stranou zůstaly rozhovory poskytnuté sdělovacím prostředkům, další veřejná prezidentova vystoupení a rozhlasové Hovory v Lánech. Ačkoliv většinu projevů byl autor nucen psát v rychlosti, často na poslední chvíli, a nemohl tudíž věnovat náležitou pozornost jejich stylistickému dobrušování, nevyžadoval text větších redakčních zásahů. Novoroční pozdrav Praha 1. 1. 1997 Novoroční pozdrav nahradil tradiční novoroční projev hlavy státu k občanům. Vzhledem ke zdravotnímu stavu Václava Havla a jeho rekonvalescenci po náročné plicní operaci byl natočen v pracovně jeho soukromé vily a 1. ledna 1997 jej vysílala Česká televize a Český rozhlas. Pozdrav účastníkům setkání k 20. výročí Charty 77 Praha 10. 1. 1997 Pozdrav účastníkům slavnostního večera ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti 20. výročí vyhlášení Charty 77. Václav Havel se vzhledem ke své nemoci setkání nezúčastnil, pozdravil však shromáždění prostřednictvím zvukové nahrávky. Dědictví Charty 77 zhodnotil v úvodním projevu historik Vilém Prečan. Senát Parlamentu České republiky Praha 5. 3. 1997 První vystoupení prezidenta republiky před nově ustavenou horní komorou parlamentu v Rytířském sále Valdštejnského paláce za účasti vlády a zástupců vedení Poslanecké sněmovny. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Spolkový sněm SRN Bonn 24. 4. 1997 Projev českého prezidenta na shromáždění Spolkového sněmu a zástupců Spolkové rady v Bonnu. Spolu s následným vystoupením německého prezidenta Romana Herzoga v Praze o pět dní později se stal symbolickým ukončením procesu schvalování česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Deklaraci podepsali 21. ledna v Praze šéfové vlád obou zemí Helmut Kohl a Václav Klaus a v následujících týdnech ji schválily německý Spolkový sněm i obě komory Parlamentu České republiky. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí. Prohlášení po setkání s předsedy koaličních stran Praha 29. 5. 1997 Prohlášení po setkání s předsedy vládních stran Václavem Klausem (ODS), Josefem Luxem (KDU-ČSL) a Michaelem Žantovským (ODA) na Pražském hradě. Koaliční předse dové seznámili prezidenta republiky se stabilizačním hospodářským programem a s návrhy personálních změn, odrážejícími zhoršenou ekonomickou situaci České republiky. Čestný doktorát Národní univerzity Tarase Ševčenka Kyjev 1. 7. 1997 Projev při převzetí čestného doktorátu Národní univerzity Tarase Ševčenka v Kyjevě během oficiální státní návštěvy Ukrajiny. Kyjevská univerzita byla založena roku 1834 a do roku 1919 nesla jméno starokyjevského knížete Vladimíra. Fórum 2000 Praha 4. 9. 1997 Projev ve Španělském sále Pražského hradu při zahájení mezinárodní konference Fórum 2000, kterou iniciovali Václav Havel a nositel Nobelovy ceny míru Elie Wiesel. Jejím účelem bylo zamyšlení nad ohrožením lidstva a hledání naděje pro příští tisíciletí. Konference se zúčastnilo na 60 vlivných osobností z celého světa, mezi nimi například tibetský dalajláma, bývalý německý prezident Richard von Weizsäcker, bývalý jihoafrický prezident Frederik W. de Klerk, bývalý chilský prezident Patricio Aylwin, bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, bývalý izraelský premiér Šimon Peres, jordánský korunní princ El Hassan bin Talal, ruský ochránce lidských práv Sergej Kovaljov, indonéský nositel Nobelovy ceny míru Carlos Belo, nigerijský nositel Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinka, cestovatel Thor Heyerdahl a řada dalších. Fulbrightova cena Washington 3. 10. 1997 Projev u příležitosti převzetí prestižní Fulbrightovy ceny za mezinárodní porozumění, udělované Fulbrightovým sdružením za propagování svobody a lidské důstojnosti. Cenu Václavu Havlovi předala americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. Fulbrightovo sdružení je soukromou neziskovou organizací podporující program mezinárodní vzdělávací a kulturní výměny založený v roce 1946 senátorem Jamesem Williamem Fulbrightem. Sdružení má 50 odboček po celém světě. Cenu v minulosti obdrželi jihoafrický prezident Nelson Mandela, bývalý americký prezident James Carter, někdejší filipínská prezidentka Corazon Aquinová a bývalý rakouský kancléř Franz Vranitzky. Státní svátek České republiky Praha 28. 10. 1997 Projev na slavnostním shromáždění ve Vladislavském sále Pražského hradu u příležitosti předání nejvyšších státních vyznamenání v den státního svátku České republiky. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Jmenování nových členů vlády Praha 8. 11. 1997 Prohlášení u příležitosti jmenování nových ministrů vnitra, zahraničních věcí a práce a sociálních věcí v Trůnním sále Pražského hradu. Jmenovací akt proběhl během krátkého přerušení prezidentovy hospitalizace se zánětem plic. Prohlášení k vraždě súdánského studenta Praha 15. 11. 1997 Autorský článek reagující na rasově motivované násilí v České republice otištěný v deníku Mladá fronta Dnes pod názvem Podcenili jsme nebezpečí ničivého démona. Senát a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Praha 9. 12. 1997 Projev před shromážděním poslanců a senátorů parlamentu, členů vlády, Ústavního soudu, diplomatů a dalších veřejných činitelů v Rudolfinu. Václav Havel v něm zhodnotil vývoj České republiky za dobu její pětileté existence a aktuální stav české společnosti. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Prohlášení ke jmenování nového předsedy vlády Praha 16. 12. 1997 Prohlášení, kterým Václav Havel uzavřel období hledání nového premiéra. Po řadě rozhovorů s ministrem zemědělství Josefem Luxem, pověřeným jednáním o možnostech sestavení nové vlády, byl na tuto funkci navržen Josef Tošovský. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českým rozhlasem. Poznámky k některým projevům z období od 1. 1. 1998 do 30. 6. 1999: Tyto poznámky nám pro přítomný svazek poskytlo oddělení monitoringu a dokumentace Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Novoroční pozdrav Praha 1. 1. 1998 Novoroční pozdrav občanům byl vzhledem k plánovanému ozdravnému pobytu Václava Havla mimo území republiky natočen ještě před vánočními svátky a ze záznamu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem 1. ledna 1998. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky Praha 27. 1. 1998 Projev před Poslaneckou sněmovnou v souvislosti s jednáním o vyslovení důvěry vládě premiéra Josefa Tošovského. Po prezidentově vystoupení seznámil předseda vlády Poslaneckou sněmovnu s textem programového prohlášení svého kabinetu. Při následném hlasování vláda důvěru sněmovny získala. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Projev k ;občanům po inauguraci Praha 2. 2. 1998 Projev k občanům z balkonu III. nádvoří Pražského hradu po složení prezidentského slibu na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu ve Vladislavském sále Pražského hradu. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českým rozhlasem, složení slibu přenášel Český rozhlas a Česká televize. Václav Havel složil prezidentský slib již počtvrté: v roce 1989 jako prezident Československé socialistické republiky, v roce 1990 jako prezident České a Slovenské Federativní Republiky a v roce 1993 jako prezident České republiky. Varšavská univerzita Varšava 10. 3. 1998 Projev na Varšavské univerzitě k ;čelným představitelům polského politického a kulturního života během státní návštěvy Polské republiky. Václav Havel se v něm zaměřil na společné zahraničněpolitické téma obou států, kterým bylo očekávané přistoupení České republiky, Maďarska a Polska k Washingtonské smlouvě jako základnímu dokumentu Severoatlantické aliance. 50. výročí Všeobecné deklarace lidských práv Ženeva 16. 3. 1998 Úvodní projev na fóru vrcholných představitelů mezinárodních orgánů a organizací OSN věnovaném oslavě 50. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Toto slavnostní setkání v Paláci národů navázalo na 54. zasedání Komise pro lidská práva, na němž Václav Havel předal české předsednictví v tomto orgánu Jihoafrické republice. Česká republika tak zakončila své roční působení v čele této komise. 650. výročí založení Univerzity Karlovy Praha 7. 4. 1998 Projev ve Vladislavském sále Pražského hradu na slavnostním rozšířeném zasedání Vědecké rady UK k zástup cům akademické obce a představitelům politického a veřejného života v rámci oslav 650. výročí založení Univerzity Karlovy. Od listopadu 1997 do dubna 1999 zahrnuly oslavy na 150 akcí věnovaných tomuto významnému výročí. Uvítací ceremoniál v ;Bílém domě Washington 16. 9. 1998 Projev u příležitosti oficiálního přijetí na zahradě Bílého domu, kde českého prezidenta Václava Havla a jeho manželku Dagmar uvítal prezident Spojených států William Jefferson Clinton s chotí Hillary. Samotné pozvání na oficiální státní návštěvu Spojených států bývá výjimečné, neboť většina zahraničních návštěv je v USA považována za pracovní a probíhá bez státnických poct. Den německé jednoty Hannover 3. 10. 1998 Projev na oslavách Dne německé jednoty v Kupolovém sále hannoverského Kongresového centra. Václav Havel byl požádán o hlavní projev slavnosti, na které v minulých letech vystoupili například bývalý americký prezident George Bush, bývalý maďarský premiér Gyula Horn a bývalý předseda Komise Evropské unie Jacques Dellors. Den německé jednoty se každoročně slaví jako státní svátek od sjednocení Spolkové republiky Německo s bývalou Německou demokratickou republikou v roce 1990. Ústřední oslavy se konají tradičně v hlavním městě té spolkové země, které právě patří předsednictví v horní komoře německého parlamentu. Tentokrát jí bylo Dolní Sasko. Slavnostní akt přenášela německá veřejnoprávní televize ARD. Čestný doktorát Oxfordské univerzity Oxford 22. 10. 1998 Projev u příležitosti převzetí čestného doktorátu Oxfordské univerzity za úlohu při sjednocování národa a za literární a dramatické dílo. Tohoto ocenění se dostává pouze hlavám států a členům královských rodin. Mezi držiteli doktorátu jsou španělský král Juan Carlos, americký prezident Bill Clinton, jihoafrický prezident Nelson Mandela, maďarský prezident Árpád Göncz a německý prezident Roman Herzog. Václav Havel při této příležitosti zahájil na půdě Oxfordské univerzity výstavu k 650. výročí založení Univerzity Karlovy. Státní svátek České republiky Praha 28. 10. 1998 Projev na slavnostním ceremoniálu ve Vladislavském sále Pražského hradu u příležitosti předání nejvyšších státních vyznamenání v den státního svátku České republiky. Slavnostního shromáždění se zúčastnili předsedové ústavních institucí v doprovodu svých manželek a řada dalších významných osobností českého politického a veřejného života. Projev byl v přímém přenosu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem. Novoroční pozdrav Praha 1. 1. 1999 Novoroční pozdrav občanům byl vzhledem k plánovanému ozdravnému pobytu Václava Havla mimo území republiky natočen ještě před vánočními svátky a ze záznamu vysílán Českou televizí a Českým rozhlasem 1. ledna 1999. Podpis listiny o přístupu České republiky k ;Severoatlantické smlouvě Praha 26. 2. 1999 Prohlášení u příležitosti podpisu listiny o přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě. Ve stejnou chvíli v přímém televizním přenosu podepsal obdobné dokumenty ve Varšavě i polský prezident Aleksander KwaĽniewski. Za Maďarsko je prezident Árpád Göncz podepsal už 10. února. Členy NATO se Česká republika, Maďarsko a Polsko staly 12. března 1999, když ministři zahraničí odevzdali listiny do rukou ministryně zahraničí USA Madeleine Albrigh tové v městě Independence v americkém státě Missouri. Trojice států byla ke vstupu přizvána na madridském summitu Aliance v červenci 1997. Šestnáct členských zemí pak v prosinci schválilo vstupní protokoly a během roku 1998 je ratifikovalo. Český parlament odsouhlasil přistoupení k Washingtonské smlouvě v dubnu 1998. Ve stejném sále, kde se konala varšavská ceremonie, byla v květnu 1955 podepsána již neexistující Varšavská smlouva. Francouzský Senát Paříž 3. 3. 1999 Projev v sídle francouzského Senátu přednesený během státní návštěvy Francie, v němž Václav Havel formuloval svoji vizi budoucího evropského politického uspořádání. Projevu předcházelo vystoupení předsedy horní parlamentní komory Christiana Ponceleta. Projevu se dostalo mimořádně vřelého přijetí ze strany francouzských senátorů, v České republice však sklidil kritiku za troufalost. Prohlášení k situaci v Kosovu Praha 25. 3. 1999 Prohlášení po začátku leteckých útoků Severoatlantické aliance na Jugoslávii v souvislosti s vyhrocenou bezpečnostní a humanitární situací v provincii Kosovo. Severoatlantická aliance se rozhodla naplnit mnohaměsíční hrozby, jimiž varovala jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiće před pokračováním politiky násilí a etnických čistek v Kosovu. Česká republika se tak ústy Václava Havla rozhodla plnit své závazky plynoucí z členství v NATO. Text prohlášení přečetl Václav Havel před zástupci sdělovacích prostředků na Pražském hradě. Vzpomínková akce k 50. výročí NATO Washington 23. 4. 1999 Projev na vrcholném setkání hlav států členských zemí Severoatlantické aliance v Mellon Auditorium ve Washing tonu. V historii Aliance šlo o desátou schůzku nejvyšších představitelů členských států, poprvé však za účasti nově přijatých členů ze střední Evropy, České republiky, Maďarska a Polska. K účastníkům se později připojili i vysocí představitelé dalších 25 států, členů Euroatlantické rady partnerství. Původně měl být summit oslavou 50 let existence NATO a měl se věnovat nové strategické koncepci pro 21. století. Na pozadí leteckých úderů proti Jugoslávii však byl především hledáním cesty k míru a stabilitě na Balkánu. Českou delegaci tvořili dále ministři zahraničí a obrany Jan Kavan a Vladimír Vetchý a náčelník generálního štábu Jiří Šedivý. Večeře v Bílém domě se zúčastnil také předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Kongres USA Washington 23. 4. 1999 Projev v Kongresu Spojených států během slavnostního shromáždění u příležitosti přijetí České republiky, Maďarska a Polska do Severoatlantické aliance. Projevu českého prezidenta předcházelo přivítání těchto zemí v NATO jejím generálním tajemníkem Javierem Solanou a vedením amerického Senátu a Sněmovny reprezentantů. Sympozium äMyšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti" St. Paul 26. 4. 1999 Úvodní vystoupení na sympoziu s názvem äMyšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti", jež uspořádaly Macalester College a Univerzita St. Thomas v St. Paul (Minnesota, USA). Hlavním cílem sympozia, které plánuje své pokračování, byla analýza krize moderní společnosti a hledání možných východisek. Název sympozia byl inspirován osobním přínosem českého prezidenta k rozvoji občanské společnosti, která se stala jedním z jeho základních politických témat. Obě univerzity udělily při této příležitosti Václavu Havlovi čestný doktorát filozofie. Společné zasedání obou komor kanadského parlamentu Ottawa 29. 4. 1999 Projev před oběma komorami kanadského parlamentu byl inspirován současnou bezpečnostní a humanitární situací v jugoslávské provincii Kosovo. S velkým zájmem byla v této souvislosti kanadskými zákonodárci přijata slova o nadřazenosti lidských práv nad právy ostatními, jako jsou práva územní svrchovanosti apod. Projev se stal vyvrcholením státní návštěvy českého prezidenta v Kanadě. Cena prvního desetiletí deníku Gazeta Wyborcza Varšava 15. 5. 1999 Projev při převzetí Ceny prvního desetiletí polského deníku Gazeta Wyborcza. Cenu za příspěvek k rekonstrukci demokracie ve střední Evropě předal Václavu Havlovi jeho dlouholetý přítel, historik, publicista, bývalý disident a současný šéfredaktor deníku Adam Michnik. Ceremoniál se uskutečnil na závěr konference äTři transformace - Španělska, Polska a Chile" za účasti polského prezidenta Aleksandera KwaĽniewského, premiéra Jerzyho Buzka, ministra zahraničí Bronislawa Geremka a španělských a chilských představitelů. Cena Open Society Budapešť 24. 6. 1999 Projev na slavnostním ceremoniálu během udílení ceny Open Society, kterou za osobní přínos ke snahám o budování otevřené společnosti udělila Václavu Havlovi Středoevropská univerzita. Cenu, sošku od Kurta Gebauera, předal v paláci Pest Vigadó zakladatel univerzity, americký filantrop a milionář maďarského původu George Soros. Laudatio přednesl rektor univerzity Josef Jařab, bývalý český senátor a rektor Univerzity Palackého v Olomouci. Václav Havel se stal po britském filozofovi Karlu Raimundu Popperovi druhým laureátem tohoto ocenění. Vznik Středoevropské univerzity se sídlem v Praze v roce 1991 zaštítili český prezident Václav Havel, maďarský prezident Árpád Göncz a polský politik Bronislav Geremek. George Soros se později pro liknavý přístup české vlády rozhodl přesunout univerzitu do Budapešti. J. Š. Obsah Pohřeb kardinála Tomáška / 7 Praha 12. 8. 1992 Akademie humanitních a politických věd / 9 Paříž 27. 10. 1992 Přijetí kandidatury na funkci prezidenta / 17 Praha 16. 11. 1992 Čestný doktorát Vratislavské univerzity / 20 Vratislav 21. 12. 1992 Role českého prezidenta / 29 Praha 19. 1. 1993 Projev k ;občanům po inauguraci / 39 Praha 2. 2. 1993 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky / 43 Praha 23. 2. 1993 Odhalení pomníku T. G. Masaryka / 65 Olomouc 7. 3. 1993 Česká republika a Rakousko / 71 Vídeň 15. 3. 1993 Univerzita George Washingtona / 80 Washington 22. 4. 1993 Státní svátek České republiky / 92 Praha 8. 5. 1993 Svatojánská pouť v ;Nepomuku / 99 Nepomuk 15. 5. 1993 Cena Athinai / 101 Athény 24. 5. 1993 Projev k ;občanům města / 106 Český Těšín 15. 6. 1993 Jmenování soudců Ústavního soudu / 108 Praha 15. 7. 1993 25. výročí srpnové okupace / 111 Praha 20. 8. 1993 Odhalení pamětní desky Ludwigu Czechovi / 115 Terezín 1. 9. 1993 Středoevropské justiční fórum / 117 Kroměříž 20. 9. 1993 Projev k ;občanům / 123 Brno 21. 9. 1993 55. výročí Mnichova / 127 Praha 29. 9. 1993 Vrcholné shromáždění Rady Evropy / 131 Vídeň 8. 10. 1993 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky / 138 Praha 12. 10. 1993 Slavnostní přísaha / 149 Praha 28. 10. 1993 Státní svátek České republiky / 152 Praha 28. 10. 1993 Městský soud v ;Praze / 156 Praha 14. 12. 1993 Spoluodpovědnost Západu / 162 Praha 22. 12. 1993 Novoroční projev / 172 Praha 1. 1. 1994 Setkání Billa Clintona se středoevropskými prezidenty / 185 Praha 12. 1. 1994 Jmenování rektorů / 190 Praha 25. 1. 1994 Cena Indíry Gándhíové / 196 Dillí 8. 2. 1994 Čestný doktorát Chulalongkornovy univerzity / 208 Bangkok 12. 2. 1994 Návštěva u papeže / 215 Vatikán 7. 3. 1994 Evropský parlament / 219 Štrasburk 8. 3. 1994 Světový den divadla / 231 Praha 27. 3. 1994 Litomyšlské znaky / 235 Praha 28. 4. 1994 Státní svátek České republiky / 243 Praha 8. 5. 1994 110. výročí narození Edvarda Beneše / 247 Kožlany 29. 5. 1994 Čestný doktorát Bukurešťské univerzity / 253 Bukurešť 22. 6. 1994 Medaile svobody / 259 Filadelfie 4. 7. 1994 Ztráta paměti? / 269 Praha 13. 9. 1994 570. výročí smrti Jana Žižky z ;Trocnova / 275 Přibyslav 18. 9. 1994 Cena Jacksona H. Ralstona / 281 Stanford 29. 9. 1994 55. výročí prvního transportu Židů / 294 Ostrava 18. 10. 1994 Státní svátek České republiky / 298 Praha 28. 10. 1994 Projev ke starostům měst před komunálními volbami / 304 Praha 3. 11. 1994 Světový kongres PEN klubu / 314 Praha 7. 11. 1994 Den boje studentů za svobodu a demokracii / 320 Praha 17. 11. 1994 Vrcholné setkání KBSE / 336 Budapešť 6. 12. 1994 Novoroční projev / 343 Praha 1. 1. 1995 Češi a Němci na cestě k ;dobrému sousedství / 358 Praha 17. 2. 1995 Gézská medaile / 375 Vlaardingen 13. 3. 1995 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky / 381 Praha 14. 3. 1995 Čestný doktorát Masarykovy univerzity / 413 Brno 23. 3. 1995 Autorita a demokracie v ;současném světě / 423 Canberra 29. 3. 1995 Možnosti otevřené společnosti na konci 20. století / 436 Wellington 31. 3. 1995 Sněm Svazu měst a obcí / 445 Liberec 21. 4. 1995 Konference SHAPEX Ž95 / 449 Mons 27. 4. 1995 Projev k ;veteránům druhé světové války / 461 Praha 8. 5. 1995 Mezinárodní katalánská cena / 466 Barcelona 11. 5. 1995 Odhalení památníku obětem cikánského tábora / 474 Lety 13. 5. 1995 Čestný doktorát Harvardovy univerzity / 478 Cambridge 8. 6. 1995 Otevření Paláce lidských práv / 496 Štrasburk 29. 6. 1995 Proč jsem vrátil lustrační zákon / 503 Praha 7. 10. 1995 Závěr Měsíce Bosny a Hercegoviny / 508 Praha 13. 10. 1995 Slavnostní zasedání Valného shromáždění OSN / 515 New York 24. 10. 1995 Státní svátek České republiky / 519 Praha 28. 10. 1995 Čestný doktorát Technické univerzity / 526 Drážďany 30. 10. 1995 Cena Budoucnost naděje / 537 Hirošima 5. 12. 1995 Novoroční projev / 547 Praha 1. 1. 1996 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky / 560 Praha 12. 3. 1996 Čestný doktorát Vilniuské univerzity / 579 Vilnius 17. 4. 1996 Cena Karla Velikého / 596 Cáchy 15. 5. 1996 Mezinárodní konference NATO / 609 Varšava 21. 6. 1996 Čestný doktorát Trinity College / 616 Dublin 26. 6. 1996 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky / 623 Praha 23. 7. 1996 Latinskoamerický parlament / 626 Săo Paulo 19. 9. 1996 Konference Asociace evropských univerzit / 640 Olomouc 3. 10. 1996 Čestný doktorát Akademie múzických umění / 642 Praha 4. 10. 1996 Státní svátek České republiky / 653 Praha 28. 10. 1996 Předvečer voleb do Senátu / 658 Praha 14. 11. 1996 Novoroční pozdrav / 663 Praha 1. 1. 1997 Pozdrav účastníkům setkání k 20. výročí Charty 77 / 666 Praha 10. 1. 1997 Senát Parlamentu České republiky / 668 Praha 5. 3. 1997 Spolkový sněm SRN / 675 Bonn 24. 4. 1997 Prohlášení po setkání s ;předsedy koaličních stran / 687 Praha 29. 5. 1997 Čestný doktorát Národní univerzity Tarase Ševčenka / 690 Kyjev 1. 7. 1997 Fórum 2000 / 699 Praha 4. 9. 1997 Fulbrightova cena / 713 Washington 3. 10. 1997 Státní svátek České republiky / 723 Praha 28. 10. 1997 Jmenování nových členů vlády / 728 Praha 8. 11. 1997 Prohlášení k ;vraždě súdánského studenta / 730 Praha 15. 11. 1997 Senát a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky / 733 Praha 9. 12. 1997 Prohlášení ke jmenování nového předsedy vlády / 745 Praha 16. 12. 1997 Novoroční pozdrav / 756 Praha 1. 1. 1998 Prohlášení po jmenování nové vlády / 762 Praha 2. 1. 1998 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky / 764 Praha 27. 1. 1998 Projev k ;občanům po inauguraci / 771 Praha 2. 2. 1998 Varšavská univerzita / 775 Varšava 10. 3. 1998 50. výročí Všeobecné deklarace lidských práv / 783 Ženeva 16. 3. 1998 650. výročí založení Univerzity Karlovy / 793 Praha 7. 4. 1998 Pozdrav na Univerzitní klinice / 797 Innsbruck 4. 5. 1998 Uvítací ceremoniál v ;Bílém domě / 798 Washington 16. 9. 1998 Den německé jednoty / 800 Hannover 3. 10. 1998 Čestný doktorát Oxfordské univerzity / 805 Oxford 22. 10. 1998 Státní svátek České republiky / 812 Praha 28. 10. 1998 Novoroční pozdrav / 816 Praha 1. 1. 1999 Podpis listiny o přístupu České republiky k ;Severoatlantické smlouvě / 825 Praha 26. 2. 1999 Francouzský Senát / 826 Paříž 3. 3. 1999 Prohlášení k ;situaci v ;Kosovu / 840 Praha 25. 3. 1999 Vzpomínková akce k 50. výročí NATO / 842 Washington 23. 4. 1999 Kongres USA / 844 Washington 23. 4. 1999 Sympozium äMyšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti" / 848 St. Paul 26. 4. 1999 Společné zasedání obou komor kanadského parlamentu / 859 Ottawa 29. 4. 1999 Cena prvního desetiletí deníku Gazeta Wyborcza / 870 Varšava 15. 5. 1999 Prohlášení k ;poslednímu vývoji situace v ;Jugoslávii / 876 Lány 4. 6. 1999 Cena Open Society / 878 Budapešť 24. 6. 1999 (Dámy a pánové...) / 884 Jmenný rejstřík / 889 Ediční poznámka / 893 Uspořádal Jan Zelenka Jmenný rejstřík sestavila Stanislava Mazáčová Ediční poznámku napsal Jan Šulc Graficky upravil Vladimír Nárožník Vydalo nakladatelství Torst, Opatovická 24, 110 00 Praha 1 jako svou 199. publikaci Redaktor Jan Zelenka Sazbu zhotovilo MU typografické studio Vytiskla a vazbu provedla Moravská tiskárna Olomouc Vydání první Praha 1999 VÁCLAV HAVEL Projevy a jiné texty Z LET 1992ů1999 SPISY /7