ALBERTO VOJTĚCH FRIČ


DLOUHÝ LOVEC
  
Upravila YVONNA FRIČOVÁ

Ilustroval ZDENĚK BURIAN
  
  
  
  
  
  
  
Praha - Jihlava
NAKLADATELSTVÍ TITANIC
NAKLADATELSTVÍ MADAGASKAR
1995
  

 PŘEDMLUVA
   „Jako můra lákána ohněm si připálí křídla, ale vrací se zpět, jak jen trochu pookřeje, tak mne lákala divočina,“ říkal A. V. Frič častokrát. Při svých cestách do Jižní Ameriky na počátku století viděl přímo před očima vymírat celé indiánské kmeny a s nimi jejich způsob života a myšlení. Považoval za svou povinnost zachytit alespoň něco z toho, co mělo zmizet nepoznáno a nedoceněno, zapsat to, vyfotografovat, vystavit. Zprostředkoval tak i nám, kteří celý život zůstaneme sedět za svou pohodlnou, elektricky vytápěnou pecí, své setkání s prapůvodními lidmi, přežívajícími uprostřed prapůvodní přírody jako její součást. Obdivoval ty polonahé „pobíječe vědeckých expedic“, jak až do krajnosti hájí své životní prostředí a zákony, bez nichž ho nelze udržet. Jeho přístup však nebyl romanticky nekritický - nepřijímal jako zaručeně správné vše, co „nezkažené“ přírodní národy vytvoří. Snažil se je posuzovat v nejširších souvislostech, srovnávat z různých hledisek, poznat důvody jejich zvyklostí a vysvětlit podstatu jejich myšlenkových pochodů, které vedly k odlišnému, bělochům nepochopitelnému jednání. Odsuzoval nadřazené kolonialistické hodnocení indiánů jako primitivních divochů i falešný soucit a lítost nad „těmi ubožáky“. Za cenu osobních těžkostí hájil práva indiánů proti bílým osadníkům nebo misionářům, kteří sice mluvili o křesťanské lásce, ale pro spekulace s půdou a dobytkem v indiánských územích neváhali použít násilí.
   Ze střetu dvou naprosto rozdílných světů nemohli indiáni vyjít vítězně. V době, kdy A. V. Frič psal DLOUHÉHO LOVCE, tedy koncem třicátých let, již uháněly bývalou divočinou vlaky, protínaly ji dálnice a letecké linky a jeho hostitele z Bodokénského pohoří pohltila postupující civilizace. Alkohol, podnikatelské zájmy a nemoci bílé rasy zničily většinu z nich. Nejodolnější zbytky někdejších hrdých kmenů dnes živoří mezi odpadky na předměstích nebo jsou v lepším případě separovány v rezervacích a národních parcích. „Desetiletí v tak mladé zemi, jako je Jižní Amerika, znamenají co staletí v Evropě,“ mínil A. V. Frič na sklonku svého života. „Moji přátelé ani žádný z jejich potomků už nežijí a s nimi vyhynulo i jejich velké umění, jejich krásné ornamenty se svou symbolikou, právě tak jako jejich poetická mytologie. A nikdo to už nezachytí, nic z toho se nezachová, leda několik ukázek v různých muzeích. Ale to jsou jen předměty, sice krásné, ale němé - nemohou už vypravovat o těch, kteří je vyrobili...“ Mrzelo ho, že on sám se indiánů víc nevyptával, i když nebývají k bělochům sdílní. „Ale já nebyl cizincem, byl jsem jejich přítelem, byl jsem jedním z nich - mohl jsem leccos vyzvědět. Zanedbal jsem to - měl jsem jiné zájmy a starosti. Byl to hřích...“ Jeho hořký pocit vlastní nedostatečnosti však nebyl na místě. Jen málokdo shromáždil tolik sbírkových předmětů a poznatků o původním obyvatelstvu Jižní Ameriky. Na poli etnografickém pracoval opravdu pilně a doufal, že se mu podaří ve své vlasti vybudovat unikátní celistvou kolekci: „Každý, kdo bude chtít studovat Jižní Ameriku, bude muset do Prahy...“ V Náprstkově muzeu je však dnes umístěn jen zlomek Fričových pokladů. Nezájmem a odmítnutím svých sbírek byl velmi zklamán: „Náprstkův dům nemá pro mne místa! V muzeu, kde je dost místa pro falešné indiánské ozdoby, nakoupené v přístavních městech jihoamerických, jež se lesknou novotou, kde je místo pro staré cihly z domů a pro sbírky sirkových škatulek či švestkových kominíčků, není prostor pro sbírky světového významu!... Jednou budou potomci vyčítat, a právem, že moje sbírky jsou uloženy v muzeích po celém světě, jen v Praze ne, ale to nebude padat na mou hlavu!“ Kniha DLOUHÝ LOVEC vyšla poprvé v roce 1941 a byla inspirována vzpomínkami na pobyty u indiánů Kaďuveo. Obývali rozsáhlé a na dobytek a divoké koně bohaté území pod Bodokénským pohořím mezi řekami Paraguay a Nabileque. Na každý pokus omezovat jejich práva odpovídali odvážnými výboji - měli pak na dlouhou dobu pokoj a nikdo se k nim neodvažoval. 
   A. V. Frič k nim přišel jako uprchlík v roce 1903 - zapletl se v Paraguayi do jedné z četných revolucí a zůstal bez prostředků. Přijali ho pohostinně a on se také snažil být užitečný: měl střelnou zbraň a byl dobrý lovec. Navštívil je i při svých dalších cestách, v roce 1906 a 1909, a viděl na vlastní oči, jak mezi ně proniká „civilizace“. Starý náčelník Nauviljo (Tenká jehla), poslední strážce někdejších tradic, uznávaná autorita, zemřel a kmen se rozdělil - jedna část postupně vybíjela dobytek a prodávala kůže výměnou za kořalku, zbytek založil plantáže a z cukrové třtiny pálil kořalku sám...
   Každý indiánský kmen v povodí řeky Paraguaye míval nějaké umění, v němž vynikal. Kaďuveové bývali nazýváni „pány ornamentu“.
   Dosahovali v nich skutečného mistrovství, ať je používali k praktickým účelům - například jako značky vypalované dobytku - nebo jako abstraktní ozdobnou tvorbu. Ornamenty měly kdysi posvátnou funkci a jen staří náčelníci znali jejich pravý význam. Jednalo se vlastně o jakési dávné obrázkové písmo, které nezasvěcení neuměli a zasvěcení nechtěli vysvětlit. Originální stylizované obrázky, asymetrické hranaté tvary i zatočené křivky malovaly kaďuvejské kreslířky na předměty z různých materiálů, na keramiku, na zvláštní malé sošky nebo rovnou na tělo. Používaly k tomu šťávu ovoce genipapo, která je po vymačkání průhledná, ale za několik hodin na kůži zmodrá. 
  






Značky kmene Kaďuveo nakreslila malířka Žapotek přímo do Fričova deníku šťávou genipapo pomocí bambusové tyčinky. Odleva: Náčelník Nauviljo, jeho dcery Epaďaunamret, Zapotek, Očopana, vnučka Obilek, přijatý syn José Fernandes, Baidžokigi.
   
  
Barva se nedá ničím smýt, vybledne sama až po týdnech a přes starý obrázek se pak dá namalovat nový, ještě dokonalejší. Je to výhoda oproti tetování, které se dělá jednou pro celý život, a když se nepovede, hyzdí člověka do smrti.
  
  DLOUHÝ LOVEC je posledním příběhem z volné literární trilogie. Snad i Vás přesvědčila svou bezprostředností a působivým vypravěčským podáním o ryzosti Fričova charakteru. Možná se může někomu zdát, že se už A. V. Frič se svými ideály do dnešní doby nehodí. Ale dokud budou mít ještě alespoň nějaký obsah slova jako přátelství, čest, nezištnost, tolerance nebo úcta k člověku a k přírodě, budou mít jeho knížky stále právo na existenci.
  
       YVONNA FRIČOVÁ
  
  
  
  

[  I  ]
ZVYKY V DIVOČINĚ
  „MATO GROSSO JE TAK VELIKÁ ZEM, že se v ní dva lidé, pokud nechtějí, nemusejí už víckrát potkat. Tak nějak to tenkrát Karaí řekl.
   A pak klidně nechal toho bastarda, aby si sbalil svoje saky paky a nenápadně se vytratil. Nikdo z nás to tehdy na Marsalově vápenici nemohl pochopit. Tedy na mě kdyby takhle někdo vytáhl nůž...“ Malý drobný lovec Nené Fióri nevěřícně potřásl hlavou.
   Na ohni v tábořišti lovců jaguárů praskaly na ohni silné kmeny a pára syčela z pavy, konvice, v níž se vařila voda na maté.
   „To je celý on,“ řekl do ticha, které zavládlo po lovcově vyprávění, jindy nemluvný zálesák don Pablo. Býval zamlklý, nepletl se nikdy druhým do hovoru a nejraději se toulal sám. Pouštěl se odvážně se svou kanoí do odlehlých bažin a vracíval se zpravidla do pevnosti s člunem naplněným sušeným jelením masem, a když byla doba volavek, přinášel v šátku na krku téměř kilogram pečlivě zabaleného nejcennějšího běloskvoucího peří. Byl posledním z oněch vytrvalých lovců, kteří veslovali třeba celý den za maličkou garza real, volavkou královskou, tu po proudu, tu proti proudu, trpělivě ji sledovali po potocích a močálech tak dlouho, až ji dostali do rány a zmocnili se několika vzácných, natočených peříček. Teď však šlo o Karaího. Byl to jeho přítel, kterému se obdivoval. Nikdy nemohl zapomenout, jak ho Karaí kdysi našel v bezvědomí, zmořeného malarickou zimnicí, a jak ho přivedl k životu tím, že mu násilím nalil mezi zatnuté zuby kořalku.
   Také ostatní lovci, pohodlně rozesazení kolem ohniště, zadumaně přikyvovali.
   Dlouhý cizinec, o kterém byla řeč, se pobaveně usmíval a nechal Neného chrlit historky jednu za druhou. Věděl, jak je na své vypravěčské umění pyšný, a lovecká latina zpříjemňovala všem večerní posezení po perném dnu.
   Každý lovec měl svůj pelech zvlášť, každý podle svých zvyků a podle svého vkusu, každý měl své vlastní ohniště, na kterém si pro sebe hospodařil. Některý měl spací pytel, starý Voelker si jen nahrabal listí, do kterého se na noc zavrtal, a když pršelo, přikrčil se ke kmeni stromu a na hlavu si dal sedlo. Ostatní měli moskytí sítě z tak hustého plátna, že jím pronikly pouze první kapky deště, a když se napilo, bylo nepromokavé. Stan měl jen Dlouhý lovec a Angličan Jules. Domorodí lovci bydleli opodál a byli stejně skromní a nenároční jako jejich malí špatně cvičení psi. Ale když se všichni vrátili z lovu a něco si upekli nebo uvařili, scházeli se na nějaké to slovo k ohništi před Karaího stanem, aby vyhnali z těl únavu po celodenní námaze alespoň tak, aby bylo možné usnout a nabrat nové síly pro zítřejší lov.
   ,Nikdy se nescházeli jinde. Snad proto, že právě tohle ohniště bylo vždy pohostinné, že vždy na ohni vřela voda a tykev byla naplněná čerstvým maté, že kolem ohně byly vždy zabodnuté pruty s opékající se zvěřinou. Každý byl u ohně vítán, každý mohl bez pozvání přisednout a přisypat nový čaj, když se mu zdálo kolující maté už příliš vyplavené.
   Stávalo se, že se některý lovec vrátil do tábora bez jediného úlovku. Buď že měl smůlu a nic mu nepřišlo do rány a nebo že měl naopak štěstí a byl tak zaměstnán stahováním kůže jaguára, že mu na hon zvěřiny nezbyl čas. Karaí měl ovšem jídla vždycky dost. Lovu koček se příliš nevěnoval a spíš odstřelil nějakého toho kance nebo jelena. S úlovky se vracíval také jeho indiánský průvodce Otonto.
   Většina lovců byla přesvědčena, že nehoní jaguáry proto, že mu z jeho kdysi slavné smečky zbyli po setkání s lidožravým jaguárem jen dva psi, odrostlí ze štěňat. Teď si je podle nich šetřil a štval je na dravou zvěř jen když měl jistotu, že se jim nic nestane.
   I v tomto ležení se našli lovci, kteří nerozuměli tomu, co mezi nimi podivný Evropan pohledává, a snažili se navádět řeč na poklady, ukryté údajně v indiánském území.
   „Že si nedáte pokoj,“ říkal jim Karaí. „Takhle čenicháte vždycky, kdykoli se potkáme na pokraji divočiny. Kdy už konečně pochopíte, že já odtamtud žádné zlato nenosím. Jestli si myslíte, že tam nějaké je, jděte ho hledat. Ale vám to strach před indiány nedovolí, vy hrdinové. Stačí, když spatříte na hranici jejich území první péřovou ozdobu! A já abych je potom měsíce přesvědčoval, že se do jejich lovišť neodvážíte, že jste dávno utekli, jen co jste zaslechli tichý svist šípu, který vám pro výstrahu střelili hodně vysoko nad hlavu. Rojí se jako divoké vosy l' hičiguany a není s nimi žádná řeč.“
   „Však se ti indiáni v Chacu nadarmo nejmenují Čamakoko bravo - divocí Čamakokové,“ namítal Jules. „Netvrdil bych, že to je zrovna pohostinný národ. Dojel jsem jednou až k prvním peřejím na Riacho Salado - víte snad, které myslím! Prales tam roste na samém břehu, tyčí se jako dvě zdi kolmo nahoru a voda hučí mezi balvany jako by to byla kdovíjaká řeka. Po souši kanoi přenést nemůžete, všude je neprostupný les, samá liána plná trní nebo houštiny divokých ananasů karaguatá. Nezbývá než se pořádně opřít do pádla a proplétat se s kanoí křivým korytem. Právě když jsem byl uprostřed peřejí, začaly mi lítat šípy nad hlavou. Nebylo nikoho vidět, ale šípy se míhaly zprava i zleva. Kanoi jsem obrátit nemohl, a tak jsem musel couvat po zádi a jen dávat pozor, abych někde nenarazil. Dodnes se divím, že mi kanoe zůstala celá. Když jsem sjel do širší vody, obrátil jsem příď po proudu. Povídám, v životě jsem tak rychle nepádloval! Zastavil jsem až tam, kde ten proklatý potok ústí do Paraguaye, a uklidnil jsem se teprve, když j sem zahlédl brazilský dělový člun. Požádal jsem důstojníka, aby tam těm rudochům poslal pozdrav svým kanónkem a postrašil je tak, jako oni mě. Byl to můj dobrý přítel, ten důstojník, a přesto mi nechtěl vyhovět, že prý to není brazilské území a že by z toho mohly být diplomatické opletačky. Od té doby s ním nemluvím. Nikdo tam nablízku nebyl, ani čert by se to byl nedověděl. A indiáni to nemají komu povídat. Leda vám, Karaí,“ zasmál se Jules nakonec.
   „To si pište, že mi takové věci vyprávějí. Ve vašem případě bych se postaralo to, aby takový důstojník už nikdy nevelel žádnému říčnímu parníčku,“ odvětil vážně Dlouhý lovec. „Ale pokud jde o ty indiány - byli to Tumrahové a trošku si na váš účet zažertovali. Z toho jste si nemusel nic dělat. Mě kdysi přivítali zrovna tak, a nestříleli mi jen nad hlavou. Když viděli, že se nebudou moci zasmát tomu, jak prchám pozpátku peřejemi - nebylo to ostatně ode mne žádné hrdinství, měl jsem tehdy prostě tak chatrnou kanoi, že by to nevydržela - když jsem tedy pádloval dál do divoké vody, začali střílet do výšky, ale tak, že se padající šípy nejprve zabodávaly do přídě mé kanoe a pak stále blíž ke mně. Z té příhody pochází skoro celá má sbírka jejich šípů. Víte snad, že si dělám sbírku všech zbraní, které kdy kdo proti mně použil. A když jsem vyjel nad peřeje a mé přátelské volání nebylo stále nic platné, pověsil jsem na větve stromů několik přadének skleněných korálků, nějaký barevný šátek a trochu tabáku“ Jel jsem pak kousek dál a tam jsem se utábořil.“
   „A to jste jim to všechno dal zadarmo?“
   „No, zadarmo zrovna ne. Jednak jsem jim to dal jako celní poplatek, že jsem vjel na jejich území, a pak nezapomeňte, že jsem měl kanoi plnou šípů, takže vypadala jako plovoucí dikobraz.“
   „Za pár klacíků jste jim dal tolik výměnného zboží? Pak chápu, že nevědí, co chtít za své věci, když někdy přijdou do osad a nabízejí výměnu. Vy je pěkně rozmazlujete, Karaí!“
   „Jaképak klacíky! Dá to měsíc pilné práce, aby ze dřeva jakarandá, tvrdého jako železo, zhotovili svými primitivními nástroji špici šípu. Pochopte, že ji musí ohladit hranou říční škeble, že ji musí vyrovnat nad ohněm a dlouho zkoušet a přibrušovat, než se podaří udělat dokonalý šíp, na který je spolehnutí. To jsou docela jiné šípy než ty, které přinášejí někteří mazanější indiáni do přístavu na prodej. Obojí jsou pravé, obojí dělali indiáni, ale jedny jsou vyrobeny pro obchod, a těmi druhými se dá střílet. Dobrý šíp se dědí z otce na syna!“
   „Teď chápu, proč se mi nikdy nepodařilo šípem nic trefit. Zkoušel jsem to mnohokrát, ale vždycky mi šíp letěl několik metrů napravo nebo nalevo, buď nadnášel nebo podnášel. Nikdy jsem nemohl pochopit, jak je možné se s takovou zbraní uživit.“
   „Zkoušel jste prostě obchodní artikl, a ne zbraně. Ty indián nikdy nenabízí na prodej. A mně dalo hodně práce, když jsem se s nimi později spřátelil, vysvětlit jim, že šípy vystřelené po mé kanoi jsou mým majetkem. Každý chtěl ten svůj zpátky a musel jsem za něj každému majiteli ještě nějakou maličkost přidat.“
   „Já bych jim přidal trochu olova!“
  
  
  
  
  
  
  

Z té příhody  pochází skoro celá má sbírka jejich šípů
   „Ano, a pak byste nestačil utíkat a nikdy byste se tam už nesměl ukázat. Když tam dnes jedu, napřed se slušně ohlásím kouřovým signálem - a jsem vždycky pěkně přijat. Obyčejně mi ovšem indiány poplaší nějaký čmuchal, který mne předejde, jakmile se dozví, že se chystám do Chaca, a já pak nestačím indiány uklidňovat. Nemohu je dostat od peřejí, protože s jistotou čekají, že mě někdo bude sledovat, a oni nechtějí přijít o zábavičku. Rozumíte? Chtějí vidět, jak chlapík pozpátku utíká peřejemi. Když se vracíme z vnitrozemí, jede jich polovička napřed, protože na mě a na moje poklady vždycky někdo číhá u ústí řeky a oni se báječně pobaví tím, že ho vyplaší.
   Jsou to veselí hoši! Já jsem tam sice nikdy nikoho nezastihl, ale vždycky jsem našel zbytky ležení, které dokazovaly, že bylo hodně dlouho obýváno. A vždycky bylo vyhlédnuto tak hloupě, že by ho musel odhalit i úplný zelenáč.“ Pár lovců po sobě vrhlo rozpačité pohledy.
   Jules poznamenal: „No, ale slyšel jsem, že jste těm, kdo na vás čekali, pokaždé uklouzl, a nikdo se nikdy nedozvěděl, co jste z Chaca odvezl.“
   „Oni spíš nerozuměli, co jsem tam ve skutečnosti hledal. A žere je, že mám jistě nějaký pádný důvod, když se tam stále vracím,“ rozhlédl se Karaí kolem a několik mužů mu uhnulo pohledem.
   Tentokrát se sešli tady na Barranco Branco nejlepší lovci z dalekého okolí. Jediný Karaí lovil jen příležitostně a pro zábavu. Bloumal na koni se svými dvěma psy po rozsáhlých pampách a lesích, odjížděl někdy i na několik dní od tábořiště, až do Orlích hor nebo jejich předhůří Bodoqueny, jako by něco hledal. Ale on o tom sám mluvit nezačal a nikdo se ho na to neodvážil zeptat. Divočina má svou etiketu a ctí tajemství lovců.
   Ostatní lovci přišli na jindy zapovězené pozemky statkáře Malheirose na jeho pozvání. Dal rozhlásit, že vypisuje nevídanou odměnu na odstřel jaguárů, kteří se na jeho fazendě, kam dříve nedovolil ze skrblictví žádnému lovci přístup, tak rozmnožili, že mu dělali ohromnou škodu na divokém dobytku. Mnozí lovci přijeli zdaleka, někteří šli mnoho měsíců pěšky a cestou spotřebovali náboje a potrhali šaty. Malheiros jim oboje dal jako zálohu, ale když se dozvěděli, jaké jsou další podmínky, protáhli kysele tváře. „Nejenže ho zbavíme škodné, ještě na tom vydělá hezké peníze!“ reptali.
   Byl ochoten platit dvě libry šterlinků za kus, ale vyžadoval dobře staženou kůži s drápy a s vypreparovanou lebkou. Kdyby to bylo nahoře v Corumbá nebo dole v Asunciónu, dostali by mnohem víc. Ale oni byli zvyklí prodávat své úlovky spíš potulným obchodníkům, chaterům, kteří objížděli břehy řeky Paraguaye s plochými loděmi zvanými chatas, taženými malými parníčky. Vozili na nich všemožné zboží a vyměňovali ho s lovci za kůže a volavčí peří. Nebylo to příliš výhodné, ale lovci jsou svobodní lidé, kteří nemají rádi jakékoliv omezování. Raději by tedy přijali třeba jen půl libry za kůži, ale prodali by ji, kde a jak by sami chtěli.
   Přijali Malheirosovy potupné podmínky jen proto, že doufali, že toho starého lakomce nějak napálí, že mu dodají jen nejhorší kůže a ty dobré že nějak propašují. Netušili sice jak, protože fazenda Barranco Branco hraničila na jihu s neznámou divočinou a na východě s neprostupnými Orlími horami, za nimiž leží jen neobydlené kraje. Na sever bylo území indiánů Kaďuveo. S těmi nechtěl žádný lovec nic mít, a to tím spíše, že s Malheirosem nežili v míru. Říkalo se, že je připravil za pomoci vojska o polovinu jejich území a rozkradl jim dobytek. Na západě tekla řeka Paraguay, hlavní obchodní cesta, po které ovšem stále křižoval statkářův parníček, a žádný z lovců mimoto samozřejmě neměl člun.
   Spojení s městem, kde se kůže daly prodat za plnou cenu, měl jen Karaí a Jules.
   Starý Švýcar, Rodolfo Voelker, který se v chamtivosti a intrikaření mohl Malheirosovi směle rovnat, prohlásil hned v prvním tábořišti:
   „Ode mne nedostane ani chlup, ani dráp! Ten starý vyděrač se spoléhá, že budeme závodit, kdo z nás víc uloví, a že se na tom pěkně napakuje. Ale já mu na loveckou slávu kašlu. Může o mně rozhlašovat, že jsem nejhorší zelenáč v povodí Paraguaye, který neuloví ani vypelichanou kočku, může naříkat, až mu zůstanu dlužen za prach a olovo - a to mu tedy dlužen zůstanu, už proto, že nám dodal to nejhorší střelivo, které mohl sehnat - ale jemu kůži nepřinesu. Už vidím, jak by hledal vady a jak by mi za každou pěkně srazil, až by došlo k účtování! Ale vsadím se, že tady Jules mi rád odkoupí všechny kůže, a to za cenu, jakou bych ani ve městě nedostal. To udělá na Malheirosovu mladou ženu dojem, až uvidí takového chrabrého lovce, že jo?“ udělal ironický obličej Voelker.
   „Poslyšte, Rodolfo,“ opáčil však klidně Jules, „jste drzý jako štěnice a nesnesitelný jako zemní klíště, ale člověk vás nemůže ani plácnout, protože by z vás nic nezbylo. Zneužíváte toho, že jste slabý a napůl slepý, takže kdyby vás pořádný chlap praštil, měl by z toho jenom ostudu. Ale přivedl jste mě na zajímavou myšlenku. Možná, že od vás opravdu nějaké kůže koupím, ale musí to být ty nejlepší z nejlepších!“ Všem se ulevilo, že to Jules vzal s humorem, a Voelkera to navnadilo k další uštěpačnosti:
   „Já to věděl, že jste ješitný jako tetřívek hocco nad hnízdem! A taky vím, že ta vaše pověst nejlepšího lovce jaguárů, majitele nejlepší smečky a největšího znalce divočiny je založená z devadesáti procent na nakoupených kůžích! Za groš je kupujete od všelijakých ubožáků, kteří je sami zaplatili vlastní krví. Vaší zásluhou my, poctiví lovci, musíme třít bídu, viď, Pablo,“ plácnul stařík pokuřujího lovce do zad.
   „No to snad...“
   Don Pablo byl nejchudší lovec, přestože byl skvělý střelec a jeho výsledky byly lepší než kohokoliv jiného. On sám byl skromný a mírný a neměl žádné požadavky. Okrádali ho všichni, komu prodával své úlovky, zvlášť, když u toho nikdo jiný nebyl. A když už se to stalo, tak bolichero, krčmář, raději nalil všem přítomným lovcům zadarmo sklenku kořalky a seskupil je na druhém konci pultu, aby odvedl jejich pozornost od účtování. Don Pablo kořalku nepil. Věděl, že ho šidí, ale jen se usmál. Co on potřebuje k životu? Jediné, co měl, bylo několik psů, ale dobře živených a ještě lépe cvičených.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   Všichni měli na zadních nohou šest prstů, známku, která se vyskytuje pouze u kříženců psů s vlky aguará guazú. Také to prozrazoval jejich zvláštní zápach. Ale co bylo nejpodivnější, Pablovi psi se nikdy neprali se psy jiné smečky. Jejich pán v nich vypěstoval stejnou povahu, jakou měl sám. Kdysi v dětství zaslechl přísloví: „Kdo seje vítr, sklízí bouři.“ To se mu tak zakořenilo v mysli, že si podle toho zařídil celý život, jen si to poněkud předělal pro svou potřebu: „Kdo seje dobro, sklízí přátelství.“ Don Pablo byl chudý i proto, že se vždycky našel někdo ještě chudší než byl sám, někdo, kdo potřeboval jeho pomoc. A nejvíc jeho dobroty zneužíval Voelker, který měl dluh u každého, na koho se podíval. Vyjížděl na lov skoro bez prachu a bez nábojů - o zásobách ani nemluvě - protože spoléhal na to, že se vždycky u někoho přiživí. I svou pušku rozebíral a čistil pouze tehdy, když si zbraň čistil někdo jiný a Voelker mohl použít jeho olej. A don Pablo sice nosil staré šaty, které měly víc záplat než původní látky, a svůj propálený klobouk před lety vylovil z řeky, kam ho vítr strhl nějakému cestujícímu, ale svou winchestrovku a své dvě dvojky předovky rozebíral a čistil každý večer, když se vrátil z lovu.
   Když kupoval zásoby, čerta se staral, jestli mu dal krčmář ztuchlé fazole nebo plesnivé suchary, ale náboje, prach a olej musely být nejlepší a té nejdražší značky.
   Teď Voelker neomaleně pokračoval:
   „Takže z toho, Julesi, soudím, že vy i tentokrát skočíte po všem, co střelím já, i po tom, co budou chtít ze svých úlovků prodat ostatní. Budete hezky brát všechno, co přineseme, a za to budete těžce cvakat! A podaří-li se nám ulovit něco obzvlášť pěkného, budete platit hodně a moc, protože tady nejste jediný kupec, jako tam v Bolívii, kde musí každý přistoupit na to, co nabídnete!“ Jules klidně pokuřoval ze své lulky, jako by Voelkerovy poznámky patřily někomu jinému. Při posledních slovech si odplivl do ohně, ale pak mu zvědavost přece nedala, aby neprozkoumal, kam Voelker míří:
   „Kdo jiný kromě Malheirose by vám tady kůže odkoupil? Leda indiáni, aby si z nich postavili na Bodoqueně stany! Nebo myslíte, že vám pro ně do hor přijede některý chatero se svou bárkou?“
   „To je moc otázek najednou,“ ušklíbl se Voelker. „A co Karaí, he? Do kapsy mu sice nevidím, ale možná má víc peněz, než si všichni umíme představit! A pak, všichni víme, jak se bratříčkuje s těmi divochy. Ti mu přenesou přes indiánské území až k Rio Nabileque všechno, co si zamane. Má ostatně i svoje čluny a každý parník, který pluje po řece, mu zastaví a vezme ho nebo jeho zavazadla na palubu. Malheiros se na to může ze své kocábky tak akorát zdálky koukat! To vás nenapadlo, co?“ Znělo to tak pravdivě, že se překvapený Jules obrátil na Karaího:
   „Vy to máte vážně takhle vymyšlené? Vsadil bych se, že vás na takovou věc mohl přivést jedině tenhle starý mazaný lišák!“ Dlouhý lovec srkal maté z tykve, kterou mu právě podal jeho indiánský přítel Otonto. Díval se do ohně a zdálo se, že Julesovu otázku neslyšel. Ale pak přece promluvil:
   „Špatně jste si to spočítal, Voelkere. Myslím, že já nejsem vhodný kupec pro vaše kůže. Kdybych vám naúčtoval, co jste mi za ta léta, co se známe, dlužen, odešel byste s prázdnou, i když byste měl obzvlášť velké štěstí na lovu. Myslím, že si nějakého toho jaguára odstřelím i sám, a jestli to bude takový kousek, že si ho budu chtít nechat, odvezu si ho na sedle.
   Nehodlám se totiž vracet přes Barranco Branco. Za měsíc budou v indiánské vesnici Chuvaradě pod Bodoquenou žně a náčelník Baidžokigi mě pozval na velkou dožínkovou slavnost.
   Odejdu odtud přes indiánské území.“
   „Vy toho tak nalovíte s těmi svými ubohými dvěma psy! A kdybyste přece něco omylem střelil, snadno to uveze kůň vašeho sluhy, indián přece může běžet pěšky! Však mu to neuškodí. Vůbec je to ostuda, že ho necháte jezdit na lepším koni, než má kdokoliv z nás.“
   „Jules měl pravdu, když řekl, že jste drzý jak smradlavá štěnice,“ ozval se překvapivě zase don Pablo. „Jak se můžete opovážit tak mluvit o Karaího příteli? A zároveň máte tolik nestydatosti, že se necháte od Otonta hostit, když hlídá Karaímu stan.“
   „Však mě nehostí ze svého, ale ze zásob Karaího. To je nějakých cavyků! Indián je indián - divoch je divoch. A kdo slouží, je slouha.
   Jakýpak přítel? A ještě k tomu taková ohyzda šilhavá!“ Otonto se jen dobrácky usmíval a po očku se díval, co na to ostatní. Don Pablo vyskočil, ale Karaí řekl:
   „Sluha je, Voelkere, ten, kdo slouží za peníze. A pokud se pamatuji, byl jste to vy, kdo si ode mě dal za každou maličkost zaplatit.
   Kdo druhému pomáhá nezištně, není sluha, nýbrž přítel.“ „Hm, takže nakonec jsem váš sluha já a tenhle umouněnec je váš šlechetný přítel!“ durdil se Voelker. „To se nestydíte? To jste běloch? Mě, který toho pro vás tolik udělal, najednou za přítele nepovažujete?“
   „Ne, Voelkere. Vy jste opravdu byl vždycky jen můj placený sluha, barva kůže s tím nemá nic společného. Ostatně, vy myslíte, že je vaše pleť nějaká lepší?“ Všichni se dali do hlučného smíchu. V barvě lesknoucího se hnědého těla čamakokského indiána a svraštělé nemyté kůže starého zálesáka nebyl žádný rozdíl.
   „Pomlouváte každého, Voelkere, ale Karaího psy byste měl nechat na pokoji,“ snažil se hovor převést jinam don Pablo, který se cítil provinilý, že začal tuto debatu, která mohla špatně dopadnout.
   Ale vzal to zase za nesprávný konec.
   „To je pravda, Voelkere,“ přidal se Nené Fióri, který doposud jen poslouchal a čekal na příležitost, jak se svézt po starochovi, kterého nikdo neměl rád. „Když se totiž člověk podívá na vaše psy, je mu jich líto. To už dávno nejsou psi, co vodíte za sebou. Jsou to jen duše psů, jak říkají indiáni. Dávno už nemají žádné svaly. Štvete je do vyčerpání za každou kožešinou, ale odstřelit jim čas od času nějakého jelena, aby se pořádně nažrali, to vás ani nenapadne. Škoda pro psy prachu a olova, že? Když vaši psi vyjí na měsíc, Voelkere, aby se opřeli o strom, jinak by padli slabostí! A Otonto je sice indián, ale o Karaího psy se stará lip než o sebe.“
   „Je to tak,“ ozval se teď Paraguayec Alonzo, „já sice indiány v lásce taky příliš nemám, ale Otonto...“ Rozzuřený Voelker, který dobře postřehl, že jsou všichni proti němu, si teď na Alonzovi vylil vztek:
   „To se tedy divím, že nemáš indiány v lásce! Vždyť máš sám devět desetin indiánské krve v žilách!“ Všichni ztuhli. Připomínat míšencům jejich původ je v Paraguayi nejtěžší urážku. Když kdysi vtrhli španělští dobyvatelé do jihoamerického vnitrozemí, přijali je indiáni Guaraní, žijící v povodí řeky Paraguay, více než přátelsky. Poskytli jim přístřeší a pohostinství, nabídli jim své ženy a dcery. Získali za to knutu a otroctví. Evropští dobrodruzi, najatí žoldáci a jezuitští misionáři si přisvojili zásluhy, že zcivilizovali divochy. Z částečně dobrovolného, částečně násilného křížení vznikl národ Paraguayců, mimochodem národ krásných žen a velmi ošklivých mužů. Mnoho jich mluví velice těžkou a podivnou řečí svých indiánských předků, jazykem guaraní, ale „lepší lidé“ se za ten jazyk i za svůj původ stydí.
   „Ty se máš zvlášť za co stydět,“ ječel Voelker na zděšeného Alonza.
   „Tvůj dědek sám nabízel tvou mámu bělochům. Jak se můžeš opovážit sedět u našeho ohně a mísit se do hovoru, ty indiánskej bastarde!
   Koukej jít do vnějšího kruhu mezi své!“
   Když v divočině někdo provede něco takového, co teď Voelker, udělá dobře, když se připraví na obranu. Ale jeho nevymáchané hubě toho už tolik prošlo, že na nic takového ani nepomyslel. Spoléhal na svou krátkozrakost a na to, že ho žádný poctivý lovec pro jeho neschopnost bránit se neztrestá. Zapomněl, že ne každý lovec musí být také čestný muž, že mohou být i tací, jimž nezáleží na tom, jestli zabijí bezbranného a stanou se pak psanci mezi zálesáky. Vždyť z divočiny se dá odejít a ztratit se ve městě, kde všelijaké padoušství snáz projde.
   Voelker byl sice skoro slepý, ale co chybělo jeho zraku, to mu vynahradil nevyrovnatelný sluch. Všichni viděli, že Alonzo centimetr po centimetru posouvá ruku ke své pušce, opřené o strom po jeho boku. Nikdo ani nedýchal, aby mohl Voelker rozpoznat nebezpečí, do kterého se vřítil. Ale zdálo se, že Voelker neslyší, že se o nic nestará. Ale sotva se Alonzo dotkl pažby své pušky, řekl jakoby mimochodem:
   „Pokud vím, ještě se nestalo, aby u ohniště Dlouhého lovce, indiány zvaného Karaí Pukú, byl někdo zákeřně zabit.“ Všichni se na Dlouhého lovce podívali. Zdálo se jim nepochopitelné, s jakou rychlostí a docela bez hluku se otevřela dřevěná pažba a z ní vyklouzla jeho opakovací rychlopalná pistole mauserovka. Nikdo nepostřehl, jak a kdy se to stalo, ale teď viděli, že míří na pušku opřenou o strom a že má natažený kohoutek. Karaí dál seděl zdánlivě nevšímavě.
   „Ale také se ještě nestalo,“ řekl klidným a mírným hlasem, „aby někdo někoho od mého ohniště odháněl. Jules má svatou pravdu, když říká, že je Voelker drzejší než martin catingudo, ta velká odporně páchnoucí okřídlená štěnice, než všechny druhy moskytů v lesích a střečci na pastvinách. Ale také on je u mého ohniště, a proto je můj host, i když se nechová, jak by měl. Jestli má někdo v úmyslu tady střílet, měl by být alespoň rychlejší než já. A řekl bych, že nikdo z nás nemá příliš chuť místo lovení, stahování a sušení kůží kopat někomu hrob.“
   Alonzo hleděl upřeně do temného lesa, jako by tam viděl kdovíco zajímavého, ale svou ruku zase nenápadně odtahoval od pažby své pušky. Voelker všechny ty bezhlesé pohyby registroval a byl přesvědčen, že má vyhráno.
   „Když už mluvíte o hrobech,“ řekl jakoby se nic nestalo, „povězte nám, proč pořád nosíte červenou košili? Vypadáte jako nějaký kat ze středověké mučírny, až mi běhá mráz po zádech!“
   „Červená barva vadí jenom býkům, a potom taky brazilskému krocanovi pavo, který je považován za nejhloupějšího tvora na světě. A vy se býku zrovna moc nepodobáte,“ odvětil Karaí.
   „Co máte pořád s katem? Nějak často o něm mluvíte. Že byste neměl čisté svědomí?“ přisadil si Jules.
   „Ale to on má z té jeho knihy,“ řekl honem don Pablo, protože už to zase vypadalo na hádku. „Bude to asi jediná kniha, kterou v životě četl, protože o ničem jiném než o středověku neumí vyprávět.“
   „Jo, četl jsem ji mnohokrát,“ řekl jedovatě Voelker. „To vy, hloupý analfabet, těžko pochopíte. Vždyť to Karaímu trvalo celé měsíce než vás naučil načmárat vlastnoruční podpis!“
  
  
  
  
  
  

[  I I  ]
LOVECKÉ TOUHY
  DON PABLO SKLONIL HLAVU do dlaní mezi kolena. Ramena se mu otřásala. Všichni mysleli, že se směje, protože to je opravdu směšné vyčítat zálesákovi něco tak v divočině zbytečného, jako je čtení a psaní. Don Pablo žil klidně, bez vzrušení. Pro svou mírnou povahu měl všude přátele, všude ho rádi viděli a všude byl vítán. Zdálo se, že je šťastný. Ale nebyl. Trápilo ho, že neumí číst, psát a počítat - ne snad kvůli sobě, ale proto, že kdyby ho překupníci nemohli šidit, mohl by víc pomáhat potřebným. Voelkerova poznámka ho zabolela tak, že se rozplakal.
   Málokterý lovec je gramotný. Zato umí číst ve stopách a rozumí zásekům v kůře nebo jiným znamením lépe než nejdelšímu a nejpodrobnějšímu dopisu. Na co číst a psát? Žádnému lovci literární znalosti nechybí a nikoho jiného by se Voelkrova posměšná poznámka nedotkla. Karaí byl přesvědčen, že to Voelker řekl úmyslně, aby Pabla bezohledně ranil. Bylo to horší, než kdyby ho zákeřně přepadl nebo postřelil. Kdyby si to lovci uvědomili a všimli si, že ten starý otrlý zálesák doopravdy pláče, dopadlo by to s Voelkerem špatně. Ale kdyby si jednou začali vyrovnávat své účty pomocí zbraní, nebralo by to konce. Karaí přemýšlel, jestli někdy viděl lovce plakat, a bylo mu jasné, že Voelkera je třeba potrestat, ale jinak než násilím.
   V tom, aniž pozvedl hlavu, se don Pablo zeptal:
   „Poslyšte, senhore...,“ ale hned umlkl, protože se mu to oslovení nezdálo dost vhodné. „Ehm, tedy, prosím vás, do ne Karaí...“
   Ale dál se nedostal, protože Voelker se plácl do stehen a skřehotavě se rozchechtal: „No to se povedlo! Senhor don Karaí, senhor don Karaí, jste opravdu pitomý analfabet!“ Tvář Dlouhého lovce ztvrdla.
   „A dost!“ řekl úsečně. „Vemte na vědomí, že řeknete-li ještě jednou o donu Pablovi, že je analfabet, tak vás zpráskám bez ohledu na to, že z toho budu mít nadosmrti ostudu. Pamatujte si to, Voelkere! Teď okamžitě odejděte od mého ohniště a zalezte do svého pelechu!“
   „Co tak zhurta, kamarádíčku? Dal bych si ještě dvě tři tykve maté, než půjdu spát.“
   „Doufám, že to nebudu muset podruhé opakovat, Voelkere. A jestli nepůjdete vy, zahrabu svůj oheň popelem a půjdu já!“ Ta hrozba zapůsobila. Každý zálesák ví, že když zahrabe hostitel hořící dřeva do popele, dává tím najevo, že končí hovor a chce jít spát, ale znamená to zároveň, že přítomní ztrácejí ochranu nedotknutelnosti hostitelova ohniště, posvátného v divočině jako rodinný krb. A Voelkerovi bylo jasné, že ten večer urazil příliš mnoho lidí.
   Vzal si hořící poleno pro zažehnutí vlastního ohně a spěšně se ztratil v lese. Ale neodpustil si, aby alespoň z dálky nezavolal:
   „Jste nevděčný člověk, Karaí! To se dělá, vyhánět starého člověka od ohně? Ale já vám to nezapomenu, budete se divit!“ Otonto hlasitě zavýskl: „Huííííí!“ Svůj indiánský projev výsměchu donekonečna protahoval a své „ííí“ přerušoval radostně klepáním dlaní na pysky.
   Všichni se tomu zasmáli, bylo to dětsky přirozené. Napětí zmizelo a u ohně se rozproudila veselá nálada.
   „Tak proč nosíte tu červenou košili?“ napodobil někdo Voelkerův skuhravý hlas.
   Karaí si zapálil dýmku a pohodlně se usadil.
   „Když jsem kdysi přišel ke Kaďuveům, byl jediným mým majetkem kus červeného flanelu, který jsem měl jako výměnné zboží.
   Moje jediná košile byla v tak špatném stavu, že mi slunce dírami tetovalo na kůži ornamenty. Kaďuvejská děvčata mě přemluvila, že mi ušijí košili z té červené látky. Myslel jsem, že ji dám někomu, kdo ke mně bude laskavý, ale oni ke mně byli laskaví všichni, takže když jsem měl jen tu jednu věc, bylo to stejné, jako kdybych neměl žádnou. Kdybych je chtěl všechny tím suknem podělit, dostal by každý nepoužitelný kousek. Takže jsem nakonec svolil. Střih udělaly podle mé staré košile. Mnoho jsem si od jejich švadlenského umění nesliboval, ale dopadlo to nad všechna očekávání. Košile je sice krátká, protože látky bylo málo, ale zato stehy jsou drobounké a přesné, jako by byly šité strojem. Navíc jsem zjistil, že červená košile má své výhody, které už ocenili mnozí přede mnou.
   Napoleon ji prý nosil proto, aby nevznikla panika mezi jeho vojskem, kdyby byl raněn, aby nebylo vidět jeho krev. Garibaldi ji možná nosil ze stejného důvodu, i když pro něj ta barva byla spíš symbolem svobody.“
   „Ale jaké výhody má pro vás?“ zasmál se Jules. „Ve vašem mužstvu, které se skládá ze dvou psů, dvou koní a jednoho indiána, snad žádná panika vzniknout nemůže?“
   „Když to chcete vědět, tak červená barva vás ve dne nejlíp ochrání před sálavým slunečním horkem. Osvědčila se mi mnohem víc, než bílá. A v noci ji není vidět, zdá se tmavá, a chrání před zvědavýma očima lépe, než černá. Nikdy nevíte, kdy budete potřebovat být neviditelný v houštině!“ Všeobecná veselost pomohla i donu Pablovi. Osmělil se a znova Dlouhého lovce oslovil:
   „Řekněte mi, Karaí, proč se mi to scvrklé nenapité klíště garrapata vysmívalo? Řekl jsem opravdu takovou hloupost? Celý život skoro nemluvím, protože nemám s kým, a taky je mi stydno, že tak málo vím, ale neměl jsem se v dětství kde učit...“
   Nené Fióri z toho tichého omluvného tónu první začal chápat, jakou bolest asi Voelker donu Pablovi způsobil a snažil se ho pohladit přátelským slovem:
   „Čemu by se smál? Leda vlastní hlouposti. Vždyť ho znáte, jízlivce špinavého!“
   „Ba ne. Musel jsem říct nějakou velikou pitomost. A musím vědět jakou, jinak se mi bude posmívat do konce života a mně nezbyde, než se odtud vystěhovat a hledat jiná loviště. Bude to vypravovat v pevnosti, bude to dávat k lepšímu po fazendách. Vím, že ho nikde nemají rádi, že ho dřív nebo později odevšad vyženou, ale předtím vyslechnou všechny jeho řeči. Neodhodlal bych se ho ztrestat, aby o mně nežvanil, a kdybych to přece jen udělal, znemožnil bych se mezi slušnými lidmi sám. A já se nechci stěhovat. Zvykl jsem si tady a počítal jsem s tím, že mě pohřbí supi ve zdejších lesích nebo dravé ryby piranhy ve zdejších lagunách. Proto vás, Karaí, prosím o vysvětlení!“
   „Ještě nikdy jsem od vás neslyšel tak dlouhou řeč, done Pablo,“ odpověděl s úsměvem Dlouhý lovec. „Nebyla to žádná hloupost, byl to jen trochu přehnaný projev úcty. Řekl jste senhor - don - karaí, a to je třikrát vlastně totéž. Všechna ta slova mají stejný význam.
   Senhor znamená portugalsky pán a vládce, také majitel. Pochází to z dob, kdy jedni vládli a druzí otročili, kdy pán měl právo na život svých poddaných. Don je španělsky dar a to slovo se stalo také označením člověka, který dával dary a byl proto lidem milý. A karaí pochází od slova kara, které se podivným způsobem vyskytuje skoro ve všech řečech světa a ve všech má stejný význam: zlý, černý, krutý, ovládající. Jen u indiánů to slovo úplně změnilo význam a bylo dáváno dobrým náčelníkům, kterých si lid vážil a které měl rád. Proto je titul Karaí větší poctou než senhor nebo don, i když je to vlastně to samé, jen to nezavání zotročováním jiných lidí. Už tomu rozumíte? Voelker se vám smál, protože jsem mu to náhodou před nedávnem takhle vysvětlil, když se mě ptal, co znamená mé indiánské jméno. Když je člověk v rozpacích, může říci ledacos. A stává se to i v Evropě a dokonce i vzdělaným lidem!“
   „Opravdu?“
   „Já, když se vrátím domů, musím přijímat spousty lidí. Chodí na mě se vším možným. Myslí si, že když jsem viděl takový kus světa a nasbíral tolik zkušeností, že bych mohl poradit také jim. Aby se mi nějak zalichotili, dávají mi všelijaké tituly, které mi nepatří a které musím odmítat. Tak někoho napadlo říkat mi Mistře. Je to v našich krajích oslovení pro svobodné lidi, kteří trochu víc přemýšlejí a víc vědí, než jiní. No dobře. Jenže často se to někomu zdá málo uctivé, a tak mi řekne pane mistr. Musím se přemáhat, abych se nesmál, protože tak se u nás říká vyučeným řemeslníkům, k nimž mají Evropané ve své omezenosti méně úcty než k všelijakým doktorům a jiným lidem, kteří se neživí prací svých rukou.“
   „Takže já jsem vás neurazil?“ zeptal se s ulehčením don Pablo.
   „Ale kdeže, done Pablo! K urážce je třeba zlý úmysl! To jen Voelker dovede urazit, i když říká něco zdánlivě příjemného.“
   „Vypravujte nám ještě něco o Evropě,“ zaprosil Alonzo. „Ať víme, co a jak, až se tam jednou podíváme!“
   „Ty se dostaneš tak nejdál do Asunciónu,“ zasmál se někdo. „A budeš rád, když tě policie hned nepošle šupem kácet dříví do Chaca!“
   „To se neví! Já už byl daleko - až na sever od Cuyabá na pramenech Rio Arinos,“ zvedl ukazováček Alonzo.
   „Neříkej! Jsou tam prý úplně nedotčená hnízdiště volavek.“
   „Prý ti samy zobou z ruky!“
   „Povídej, to nás zajímá!“
   „No, volavky tam byly, ale jen vysoko kroužily a nedaly se zlákat ani na vycpané ptáky, ne a ne usednout nebo se alespoň snést na dostřel. Čert ví, kde a jaká mají hnízdiště. Ostatně tam nejsou žádné bažiny, jako tady u nás, nýbrž jen horské potoky, a tak si snad umíte představit, jaký to byl lov. Byly tam jen maličké garza real - tam jim říkají mirasol, slunečnice, a je to výstižné, protože se k nim dostaneš, jen když se dívají do slunce a zapomenou na opatrnost. Bylo jich tam víc než zde, taky se tam za úlovky mnohem víc platí, ale ta krajina! To by snad vyhovovalo tady donu Pablovi, ale není to nic pro mě. Po těch jejich potocích nemůžeš s pořádnou kanoí, musíš pěšky, nahoru, dolů, samý kopec, už jsem toho měl dost, a vydal jsem se ještě dál na sever. To si, senhores, umíte představit, jaký to byl krásný pocit, když jsem sešel z těch vršků dolů a slyšel zase jednou zpívat moskyty! Těšil jsem se, že narazím konečně na pomaleji tekoucí vodu a na volavky. Jenže jsem se přepočítal. Byly tam jen samé lesy a zas jen lesy a v nich divocí indiáni, až jsem se málem ze strachu dal naverbovat ke sběračům kaučuku. Tihle caucheros se právě vrátili z lesů do Cuyabá. To byste nevěřili, jaké hromady zlata dostali! A jak pili! No, to se mi začalo zamlouvat. Já ale na rozdíl od nich pít umím, zvlášť když je to zadarmo! A taky jsem pil, dost a hodně, ale přece ne tolik, abych neviděl, co se kolem mě dělo. Nechávali se od nich hostit také jejich patroni, ti samí šéfové, kteří jim zaplatili tolik zlata za práci, stále jim nalívali a sami skoro nepili. Byli smluvení s krčmářem a zas je pěkně o všechno obrali. Ten samý případ jako u nás, když se vrátíme z volavek a bolichero nás opije - ošidí nás na váze i na útratě, ale dává pozor, aby nás neokradli jiní. Dělá to ovšem rozumně, takže nám přece něco zbyde. Tam však nekrade jen nějaký špinavý bolichero z baráku z palmového listí, tam kradou i páni, kteří bydlí v krásných zděných domech a jejich senhory chodí vyšňořené do kostela. Bylo mi jasné, že tohle není řemeslo pro našince. Dřív nebo později bych musel někomu vrazit kudlu do zad.
   Co z toho ti caucheři mají? Půl roku i dýl se moří v pralesích, rvou se s indiány, vyvraždí celé jejich vesnice, aby je přinutili do otroctví, a pak se zpijí do němoty a za den a noc jsou dohola oškubaní.
   Pak zas žijí na dluh a zadluží se u patronů tak, že je někdy pošlou zpátky do pralesů svázané, aby si to nerozmysleli a nechtěli se náhodou věnovat jinému zaměstnání. Tam dostanou winchestrovku, náboje a zásoby na pár dní - a co jim zbývá? Zpátky nemohou a všude kolem jsou lesy plné indiánů Tapaňúma, kteří si dělají pěkné ozdoby z lidských lebek. A tak jdou zas vraždit! Sami by na sbírání kaučukového mléka nestačili, musejí si napřed nalovit otroky.
   Ne, to není život pro volného lovce! Je to mnohem horší otročina než rubat kebračové dříví nebo sbírat listí na maté. Obojí jsem si zkusil a honem rychle jsem toho zas nechal. Jenže z kaučukových plantáží není kam utéct. A tak, když jsem viděl, jak velcí senhores kradou, přiživil jsem se taky. Navíc jsem se při tom pobavil, jak se vzájemně osočovali a chytali pod krkem, když se nemohli dopočítat, protože to, co vytahali ožralům z opasků, jim o pěkných pár liber nehrálo. Podezřívali krčmáře a prohledali i mě, ale nic nenašli. Druhý den mě dokonce vyslýchali na policii. Jenže ne pokaždé, když zloděj křičí »chyťte zloděje!«, mu to vyjde. Všichni věděli, že jsem ty peníze musel čmajznout já, ale nic mi nedokázali.
   Caucheři mi to za zlé neměli, přišli by o peníze tak jako tak, a já jim to navíc po menších částkách vracel. Tak jsme si tam docela v pohodě žili, až z toho začali být ti hlavouni celí nesví, že už k nim caucheři nechodí dělat dluhy, a dostali strach, že jim uklouznou.
   A tak mě takhle jednou k ránu navštívili takoví nepříjemní hoši a domlouvali mi, že se to nedělá, kazit pracující lid, a doporučovali mi ze zdravotních důvodů změnu podnebí. Tak jsem ještě ten samý den vyrazil znovu na sever. A zase les a les, a když jste se vydali po potoce, stékaly se do něj zas jiné potoky, a i když jste si značkovali stromy, dostali jste se brzo do úzkých. Už se nedivím, že se caucheři nepokoušejí utíkat, nikam by se nedostali. Najednou slyším ránu. A zas a zas, rychle za sebou, a napočítám jich jedenáct.
   Pomyslím si: to se teď někdo pěkně dostal do úzkých! Pak bylo ticho. Říkám si: buď ho dostali nebo je to opatrný člověk a nechal si poslední patronu v pušce a zatím rychle nabíjí. A zas zaslechnu rány, bylo jich šest a zase ticho, pak už jen tři a ticho - to asi jak stačil nabíjet - a pak jen ojedinělé výstřely. Hrome, tomu musí být horko! To už jsem věděl, že se neoctl jen mezi houfem divočáků pekarí a že si nechce jen prostřílet cestu. Ale pořád to bouchala jen jedna puška a žádná neodpovídala. Jinak nebylo v lese slyšet ani hlásku. Do čeho to ten chlap vlastně střílí, že tak plýtvá náboji?
  
   
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   A pak mě napadlo: Indiáni! Mravenci mně začali běhat po zádech.
  Že se z tohodle lesa hned tak nevymotám, to už mi bylo jasné. A ten, který tam střílel, ať to byl kdokoliv, byl určitě běloch a měl winchestrovku. Když na ně budeme dva, máme přece jen větší šance. Prodíral jsem se lesem podle těch stále řidších výstřelů, až najednou mezi křovím zahlédnu klobouk. Byl to přesně takový slaměný klobouk, namočený v kaučukovém mléku a uzený nad ohněm, jaký nosí ti nejostřejší caucheros. No panejo, pomyslel jsem si, jestli ho opravdu dostali indiáni, tak to slíznu s ním. Pořád mi ale nebylo jasné, po čem střílí, pálil na všechny strany a ani nemířil. Občas něco proletělo listím, ale nevěděl jsem, co. Nikoho jiného nebylo vidět. No přece tady nestraší! Dal jsem tři rány rychle za sebou do vzduchu a zařval jsem po indiánsku, co mi síly stačily:
   »Aňamembüréééé!«
   To je ta nejhorší nadávka a znamená to něco jako »syn bloudícího zlého ducha«.
   A jako by uťal, to šustění v listech stromů přestalo. Když se hodnou chvíli nic nepohnulo, přišel ten cauchero a podával mi ruku. Teprve když vstal, bylo vidět, jaký je to hromotluk.
   »Pomohl jste mi z pěkné bryndy, kamaráde,« řekl. »Nevypadáte ani jako indián.«
  »Ale já, nejsem indián...«
  »Ale to vaše zaříkadlo bylo přece indiánsky!«
   »To nebylo zaříkadlo, ale hodně sprostá nadávka.«
   »No, to už je teď jedno, hlavně že to zabralo. Ale než se vrátí, měli bychom si najít nějaké příhodnější místo.«
   Naštěstí se nevrátili. Můj nový známý si sice postavil ochrannou stříšku ze stromové kůry, ale nebylo to třeba. Chodili jsme po lese a sbírali takové pěkně ohlazené tříštičky, obalené na jedné straně bavlnou a na druhé straně nějakým lepem. Cauchero mě důrazně varoval, abych se toho sajrajtu ani nedotkl. Vykládal mi, že to jsou jedovaté šípy těch divochů, kteří ho přepadli, a on že střílel proto, aby se udržel z dostřelu jejich foukaček. Taky říkal, že za ty šípy dostaneme těžký prachy, hlavně za ten lep, který je ostatně dobrý i pro lovce. Mohou se tím otrávit koule i docela malého kalibru a každé škrábnutí je pak smrtelné. Když jsme ty tříštičky všechny posbírali, vyvedl mě z těch proklatých lesů. A co mi toho navypravoval! Vždycky prý za dva za tři roky, když si našetří z kaučuku peníze, vypraví se do Evropy a zajede si do Paříže. Nejraději mi povídalo nějakém Červeném mlýně...“
   „Tak to byl Vicente José de Mattos,“ přerušil ho Karaí. „To je jediný cauchero, který se nikdy nedal zotročit a myslí si, že si umí užít života.“
   „Vy ho znáte? A je to pravda o tom Červeném mlýnu? Že je to nejbáječnější místo na světě?“
   „Je to krčma jako každá jiná. V Paříži je spousta věcí mnohem krásnějších a zajímavějších a taky tam žijí mnohem lepší lidé, než ti, co se scházejí v Moulin Rouge neboli Červeném Mlýně.“
   „A vy jste tam byl?“
   „Nechodím po hospodách. Znám lepší způsoby, jak utrácet čas i peníze.“
   „Stejně bych se tam chtěl jednou podívat,“ zasnil se Alonzo a ostatní s ním.
   „No, jak myslíte,“ řekl Karaí. „Ale než teď půjdeme spát, rád bych vám ještě něco řekl. Jde o Voelkera. Nestrpím, pokud tady budu, abyste mu někdo něco nepěkného provedl. Bylo by hanba ublížit člověku, který není schopný obrany, že, Alonzo?“
   „Ale kdo si má dát líbit ty jeho ustavičné drzosti?“ namítali jeden přes druhého. „Jediný rozdíl mezi Voelkerem a jedovatým hadem mboipévou je, že ten dědek žije sám a nechodí v párku.“
   „S takovým by ani hadí samice nevydržela!“
   „Proč vlastně nad tím tchořem zorrino držíte ochrannou ruku, Karaí?“
   „Ve všem, co proti němu máte, vám dávám, hoši, za pravdu. Má spoustu chyb: je lakomý, zlý, špinavý napovrch i vevnitř, je schopný každé poťouchlosti. Ale přesto, že je skoro slepý, je nejlepší střelec nejen mezi námi, ale v celém povodí Paraguaye. Je to skutečná rarita! Samozřejmě by si zasloužil pořádný výprask, ale myslím, že se dá. vy trestat i jinak. Však už na něco vtipného přijdeme, aby mu to příliš neublížilo, a abychom se zároveň pobavili. A teď - dobrou noc!“ Podle indiánského zvyku se Dlouhý lovec nahnul k ohni, zahrabal pomalu hořící větve do popela a přihrábl jím doutnající ohniště.
   Lovci se rozcházeli ke svým pelechům a na cestu jim svítily jen žhavé uhlíky.
   „Boa noite!“
   „Buenas noches!“
   „Hasta maíiana!“
   „Ke rá paná!“
  
  
  
  
  
  

 [ III ]
HRA O KRK
  
   DLOUHÝ LOVEC ZŮSTAL SEDĚT u skomírajícího ohně a pomalu srkal z tykve maté.
   „Ty nepůjdeš spát, Alberto?“ zeptal se Otonto. Když byli spolu sami, oslovoval svého přítele důvěrně jménem.
   „Nestojí mi to za to. Chci vyjet na lov před svítáním. Musím opatřit zásoby masa na několik dní, protože chci vyrazit na Bodoquenu. Ty zůstaneš zde, a kdyby se něco dělo, dáš mi znamení zrcadlem nebo ohněm. Z hor sem dobře dohlédnu...“ Ze tmy se ozvalo zatlesknutí jako žádost o dovolení přistoupit k ohništi. Byl to Jules.
   „Vidím, že ještě vysedáváte, a mně se taky nějak nechce spát. Můžu si ještě na chvíli přisednout?“
   „Jen se posaďte!“ řekl Karaí. Znovu rozhrábl oheň a podal mu čerstvě naplněnou tykev. Oba se odmlčeli. Jules srkal maté a Otonto harašil ve stanu, jak chystal svému příteli zásoby do sedlových brašen. Konečně Jules promluvil:
   „Jedete ráno na lov?“
   „Jedu.“
    A zas bylo ticho.
   „Našel jste nějakou stopu?“
   „Je jich tu plno všude kolem.“
   „Tak dobře, Karaí. Zeptám se vás rovnou. Co tady doopravdy hledáte? Kvůli lovu tady nejste, to jste dnes sám potvrdil.“
   „Ne, nepřišel jsem sem kvůli lovu, právě tak jako vy, Julesi. Každý asi máme svůj důvod. Já se vás na váš důvod neptám - já ho totiž znám. Chcete upřímnost, ale sám upřímný nejste.“
   „Ale jděte, Karaí! Co vy můžete vědět o mých důvodech!“
   „Stačí se jen dobře dívat. A možná, že vím víc, nežli víte vy sám.“
   „Tak vy také věříte těm povídačkám, že já a Malheirosova černá žena Mariquinha...“
   „Vy víte stejně dobře jako já, že to žádné povídačky nejsou.“
   „No budiž, uznávám. Je to veřejné tajemství.“
   „Na to, že jste Angličan, se nechováte zrovna jako gentleman.“
   „Teď mě překvapujete. Máte snad ohledy na toho starého zloděje, který okrádá vaše přátele indiány o dobytek?“
   „O Malheirose nejde. To vy jste ten zloděj, který volá »chyťte zloděje«. Chodíte s ženou jiného.“
   „To je toho! Hlavně, že ten starý paroháč nic netuší...“
   „Jen abyste se nemýlil! Co byste řeklo psu, který by opustil jaguáří stopu a pustil se po stopě medvídka kvatího?“
   „Řekl bych, že je to špatný pes. Že daleko nedojde. Nejdál k nějakému křoví, do které kvatí vleze, a když po něm bude pes čenichat, překousne mu hrdlo nebo sval na noze a v obojím případě pes vykrvácí. Ale co to má společného se mnou a s Mariquinhou?“
   „Zdá se mi, Julesi, že jste se vy sám pustil po mývalí stopě. Chtěl jste si tady přihřát svoji polívčičku, ale nejen že vám nekyne žádná kořist, můžete ještě přijít o krk. Přinejmenším se zapletete do mrzutostí a nějakých deset let bude pro vás Barranco Branco tabu.“
   „Jste indiánský šaman nebo zaklínač hadů? Nechtěl byste mluvit jasněji?“
   „Nejsem žádný jasnovidec, jen si dávám věci do souvislostí. Navíc mám různá dobrá spojení a pár přátel mezi indiánskými zvědy.
   Nikdy neuškodí prověřovat si informace.“
   „Vím, že jsem vás naštval svojí zvědavostí, ale teď vážně. O čem to mluvíte?“
   „Naštval jste mě svou neupřímností, Julesi.“
   „Odpusťte, Karaí, vidím, že snad umíte číst myšlenky. A ty moje jsou opravdu hodně tajné.“
   „Proto jsem o tom začal. Abyste neudělal nějakou hloupost. Všiml jsem si dobře, jak vás zaujalo Alonzovo vyprávění o otrávených šípech.“
   „No tohle!“
   „Zase se přetvařujete?“
   „Promiňte. Byl to jen takový chvilkový nápad...“
   „Dejte si pozor, Julesi. Vy vidíte Malheirose jen jako starého odepsaného lakomce, který má krásnou a rozlehlou usedlost a na svých pastvinách pár desítek tisíc kusů dobytka. Ani vás nenapadlo, že by mohl být nebezpečný. Ani vám, ani jeho mladé pěkné ženě se nedaří zakrýt, že se nemůžete dočkat, až bude bradou vzhůru. Vždyť je mu skoro osmdesát, co? A kdyby se mu moc nechtělo, třeba by se dal osud kapku popostrčit, co říkáte?“
   Jules sklopil hlavu.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   „Měl byste vědět, že Malheiros nebýval vždycky takový bezmocný pápěrka. Z Evropy přijel před nějakými padesáti lety. A přestože byl cizinec, stal se vládním úředníkem, pověřeným péčí o indiány, direitorem dos indios. Pečovalo ně vskutku výborně! Podařilo se mu polovičku indiánské rezervace a většinu jejich dobytka zaknihovat na své jméno. Dosáhl i toho, že mu za zády stálo vládní vojsko, když indiáni chtěli proti vetřelci své území bránit. Znáte zdejší poměry a víte, že k tomu bylo třeba důkladné dávky - no, řekněme obratnosti, aby si zdejší hlavouni dali sami ujít takové tučné sousto.
   Dosáhl toho jenom proto, že se ho báli. Proti prostředkům, které Malheiros používal, jsou totiž ty Alonzovy tříštičky dětskou hračkou. Ano, ano, Julesi, a co se člověk v mládí naučí, může také někdy výjimečně ve stáří potřebovat. Možná byste si měl příště prohlédnout staré policejní archivy, než si vyrazíte při měsíčku s Malheirosovou Mariquinhou!“
   „To se divím, že ho někdo neodpráskl už dávno!“
   „Je to opravdu s podivem. Ale za peníze se dá koupit všechno.
   Všichni jsou o tom starém Portugalci přesvědčeni, že sedí na haldách zlata. Ale já mám informaci, že si každoročně půjčoval na lichvářské úroky vysoké částky. Sám žije nuzně, ne snad, aby mu víc zbylo, ale proto, že na nic lepšího prostě nemá. V posledních letech převzala jeho dluhy banka a žádá zaplacení. Dnes už se ho nikdo nebojí a jeho politický vliv se rovná nule. Má tedy jedinou možnost: vyvraždit celý kmen indiánů Kaďuveo a zmocnit se tak zbytku jejich země. Chtěl, aby jeho žena byla zaopatřená, až umře. Ale protože je sice starý, ale ne slepý, nehodlá takhle riskovat kvůli vašim líbánkám. Proto si vymyslel tenhle lov. Kde se hodně střílí, může se stát neštěstí. Je to past na vás, Julesi!“
   „Vy myslíte, že by mě některý lovec kvůli penězům...?“
  „Ne, lovec ne, toho by nebyl schopen ani Voelker. Ale vy víte to, co já: před půl rokem ztroskotala ve státě Rio Grande krvavá bratrovražedná revoluce. Houfy lidí musely odtamtud zmizet. Někdo proto, že hledá nový domova poctivou a klidnou existenci, ale mnozí prchají před zákonem. A tu nejhorší sebranku, šedesát zdivočelých hrdlořezů, kteří si říkají chlapci s kopími a kteří nemají co ztratit, najal Malheiros k provedení svého plánu. A na vaši hlavu vypsal docela slušnou odměnu...“
   „Jak to proboha všechno víte? Vždyť je Barranca padesát mil odtud!“
   „Mám ty zprávy od indiánských zvědů.“
   „Takže indiáni vědí, co se na ně chystá?“
   „Jistě.“
   „Pak je s Barrancou ámen, i když je plná riograndských jezdců! Indiáni neušetří ani ženy a děti!“
   „Myslím, že ani Malheiros nedal svým kopiníkům povel, aby šetřili indiánské ženy a děti!“
   „Ale je tam Mariquinha! Pojedu tam hned teď a odvedu ji třeba násilím!“
   „Ale nikam nepojedete! Fazendě zatím žádné nebezpečí nehrozí.
   Indiáni jsou rozhodnuti vylákat jezdce na své území. Teprve kdyby se to nepodařilo, zaútočí na statek. Pak odtamtud ovšem nikdo živý neunikne. Pevnost Coimbra je tak daleko, že než by vojsko dorazilo, bude po všem.“
   „Ale říká se, že Kaďuveové mají dva náčelníky, kteří si dělají všechno navzdory. Když jeden zakáže útok na fazendu, druhý ho třeba naschvál se svými lidmi podnikne! Starý náčelník Nauviljo je prý hrozně krvelačný. Povídá se o něm, že dobyl jen s několika lidmi pevnost Coimbra, kde bylo čtyři sta vojáků. S kterým z těch náčelníků jste ve spojení vy?“
   „S oběma... Náčelník Baidžokigi chce jenom vy trestat najaté vrahy, a Nauviljo slíbil, že zatím nic nepodnikne.“
   „Ale dá se mu věřit? Je prý hrozně lstivý!“
   „Indiáni plní dané slovo. A o svou černou Mariquinhu se opravdu nemusíte bát. U pevnosti Forte Olimpo hlídá ve dne v noci její bratr Manoel Wenceslau. Je do všeho zasvěcený. Čeká na moje kouřové nebo světelné znamení. Je to čestný a spolehlivý člověk. Kdyby hrozilo nebezpečí, odveze hned svou sestru přes řeku do pevnosti.“
   „Tak alespoň musíme nechat lovu a jít všichni, jak tu jsme, na pomoc indiánům!“
   „Ne, nic takového. Indiáni by naši pomoc nepřijali a považovali by ji spíš za urážku. Mysleli by, že jim dáváme najevo, že sami na obranu své země nestačí. Raději by zahynuli, než aby přijali pomoc.
   Ani já, který jsem z mnohými z nich sbratřen, se nesmím zúčastnit boje. Nikdy by nám neodpustili, kdybychom se pletli do jejich věcí.
   A pak, nechci, aby o tom lovci věděli. Dovedete si představit takového Voelkera? Ten by hned běžel s informacemi tam, kde by čekal, že mu dobře zaplatí.“
   „A proč to tedy říkáte mně?“
   „Protože v téhle hře jde i o vaši kůži. A protože jste jedním z mála lidí, na které se snad dá spolehnout...“
   „Díky, Karaí. Co mám teď dělat?“
   „Dejte své psy do ošetřování Otontovi, chcete-li. A připravte si koně. Vyjedu dnes nalovit nějaké zásoby a zítra si na dva tři dny vyrazíme do indiánského území.“
[ IV ]
 STOPY
   JEŠTĚ PŘED SVÍTÁNÍM VYJEL KARAÍ z tábořiště lovců. Jindy by to byl obstaral Otonto sám a stan by zůstal bez dozoru, uzavřený jenom na knoflíky. V divočině bývá radno nevšímat si cizího majetku. Divočina nezná psané zákony, nezná soudce, ale nezná také zdlouhavé a drahé soudní pře, advokátské finty a kličky. Divočina soudí podle jiných zákonů a málokdo se vyhne trestu. Každý, kdo zjistí krádež, považuje za svou povinnost jít po zloději, stejně jako jde po škodné. Ale tohle nebyl obvyklý lov a v sešlosti najatých lovců ze široka daleka ne všichni byli zaručeně poctiví. Ve stanu Dlouhého lovce bylo leccos, co by stálo za riziko, proto Otonto zůstal ve stanu jako hlídka proti nemístné zvědavosti.
   Ležení lovců bylo v hustém lesíku na pokraji otevřeného campu, travnaté roviny s malými palmovými hájky. Karaí jel zamyšlen. Nevšímal si štěkotu svých dvou psů, když ho upozorňovali na různé stopy zvěře. Rozuměl dobře jejich řeči a chápal je, že chtěli sledovat kořist, ale okřikl je a zavolal zpět. A psi poslechli, opustili vždy stopu a dali se vždy směrem, kterým vyjel napříč campem. Na lov bylo dost času. Karaí znal místa, kde se pasou jeleni, znal bažinaté lesíky, kde s jistotou mohl narazit na kance kešáda.
   Teď ale bylo přednější poohlédnout se po riograndských jezdcích.
   Jejich zvyky se nijak nehodily do zákonů divočiny a oni je ani nehodlali respektovat. Bylo jich mnoho a nesnesli odpor. Bývali to kdysi hodní a pracovití lidé, jejich vlast byla krásná a bohatá, příjemné podnebí a úrodná půda, všude dostatek vody. Mohl to být ráj na zemi, tohle Rio Grande, kdyby všechna ta bohatství byla spravedlivě rozdělená mezi ty, kteří na nich pracovali. Ale všeho se zmocnilo několik bohatých rodin, měly samozřejmě politický vliv a ovládaly veškerou moc i státní příjmy. Bohatly, zatímco lid třel bídu. V zemi tak temperamentních obyvatel to však nemohlo trvat věčně. Našli se nadšenci, kteří včele utlačených chtěli právo pro všechny.
   Ale když zvítězili - a boj to byl krutý - zůstalo vše při starém, jen osoby se vyměnily. Vůdcové, kteří vyhnali boháče a politiky, si hned všechno rozebrali mezi sebou a nespokojenost propukla nanovo.
   K chudině se přidali i bývalí ožebračení boháči a chopili se nové příležitosti. A tak se střídala krvavá revoluce s revolucí ještě krvavější.
   Dlouhými boji riograndští zvlčeli, ustavičné bratrovražedné války otupily jejich cit natolik, že ztratili pojem o počestnosti. Poražení mohli čekat jen nejbezohlednější pomstu. Co jim zbývalo? Měli jen tři možnosti na vybranou: Buď třít bídu a pracovat na své vítěze, nechat si zabavit majetek - a nezřídka se vyvalil kotouč dýmu ze statku, kde bránili holé živobytí, bát se dnem i nocí o své ženy a dcery, nechat si odehnat dobytek, a dostat se třeba i do vězení pro zatajený hrnec povidel - to se jim nelíbilo. Nebo sáhnout zase k násilí, aby země byla konečně spravedlivě rozdělena a aby jedl jen ten, kdo pracuje - ale to se nikdy nepovedlo. Třetí možnost byla vystěhovat se a prací si zajistit blahobyt jinde. Jenomže mnohem pohodlnější než pracovat je nechat za sebe pracovat jiné. Tak se mnozí z nich dali do služeb bohatých, aby zase pomohli zotročit jiné, terorem a násilím, jak se to naučili doma. Takoví lidé už nemají co ztratit, a proto měli posloužit i Malheirosovi k jeho pekelnému plánu.
   Indiáni Kaďuveo však byli bojovní, odvážní a obratní. Bylo jich méně, než riograndských hrdlořezů, ale zato dobře znali svou zem.
   Šlo jim o všechno a byli odhodlaní postavit se na odpor.
   Dlouhý lovec také znal území, kde mělo dojít k rozhodující bitvě, ale ne tak dobře. Na fazendě Barranco Branco byly kouty, kam se ještě nikdy nepodíval, protože Malheiros neměl příliš v lásce vetřelce, kteří hájí práva indiánů. V rámci lovecké soutěže však nyní byla příležitost trochu lépe si vnitrozemí prohlédnout.
   Lovec jel přímo k vycházejícímu slunci a jel rychle. Camp byl stále méně přehledný, stále častěji se střídaly capony, lesíky s hustým neprostupným porostem nízkých palem. Čím víc se blížily kopce, tím byly lesy rozsáhlejší, a travnatá údolí se zužovala do úzkých průseků.
   „Jestli se srazí tady, budou jezdci s kopími ve veliké nevýhodě,“ pomyslel si lovec. „Těžko říct, kam ty průseky vedou, a jestli jsou navzájem propojené. Tady bude snadné dostat je do slepé uličky.“
   Cestu často křížily stopy neokovaných koní a také divokého dobytka. Lovec je pozorně prohlížel. Pojednou zbystřil sluch. Jeho psi už byli hodně daleko, kdesi vpředu, a jejich štěkot říkal, že se dostali na stopu něčemu velkému. Hlasité štěknutí, pak dvě slabší, následující rychle po sobě, ale v tom posledním bylo znát něco, co lovec u svých psů zaslechl málokdy strach! To nemohl být jen obyčejný jaguár, s jakým se psi potkali už často, to musel být velký starý kus, nebo něco podobného. Z takové stopy nelze dobrého psa odvolat neposlechl by. Propadne loveckému nadšení a nic ho nezadrží. Lovci nezbývá než své psy sledovat a chránit je v nebezpečí. Tady platí věrnost až za hrob - u psa i u člověka.
   Karaí, i když to původně neměl v úmyslu, podlehl lovecké vášni brzo také. Přiklonil se koni až ke hřívě a dal mu volnost. Kůň se rozběhl plným tryskem do míst, kde se ozýval štěkot.
   Štěkot sílil. Psi zvolnili běh, a štěkali jinak, méně nadšeně, i když běželi stále týmž směrem. Teď Karaí svým psům nerozuměl. Zaslechl z veliké dálky ještě jiný štěkot. Zastavil koně a naslouchal. Štěkot se ozýval z jednoho místa. Jaguár byl tedy už nejspíš zahnán na strom.
   „Někdo už nás předešel,“ řekl lovec svému koni, „nemusíme spěchat,“ a vyjel krokem. Také jeho psi přestali úplně štěkat a po chvilce cesty se s nimi potkal. Byli naučení neplést se do cizího lovu a nemíchat se mezi cizí smečky. Ale v jejich očích byl neklid. Obraceli se po lovci, jako by se ptali, jestli je znova nepošle po stopě.
   „Snad byste se, vy darebáci, nechtěli prát o cizí kořist? Styďte se!
   Alou dozadu za koně.“
   Ale psi neposlechli a běželi před koněm, jako by se báli, aby neodbočil ze stopy.
   „Kdo nás mohl předejít?“ uvažoval Karaí nahlas. „Večer byli přece všichni v ležení a já vyjel ještě za tmy! Kromě Julese nemá nikdo tak dobré koně, aby nás předjel...“ Ale pak si vzpomněl na Voelkera. Odešel dost brzy od ohně. On jediný byl schopen hnát své hladové psy za noci a dojít sem pěšky.
   „Bude lépe se mu vyhnout.“ Karaí byl zvědavý, jak asi poloslepý stařík se svými vychrtlými psy dovede ulovit jaguára, ale také věděl, jak je Voelker nedůtklivý a podezíravý. Odešel tajně, není radno se do toho plést. Však mu pořád někdo předhazuje, že se plete do věcí, do kterých mu nic není.
   Ale nedalo mu to. Bylo mu divné nezvyklé chování jeho psů a nešlo mu na rozum, z čeho měli takový strach. Co když je stařík v nebezpečí?
   Již byl rozhodnutý, že se přece jen vydá směrem k tomu štěkotu, když zazněla rána. Bylo to daleko, Karaí však přece poznal hlas Voelkerovy dlouhé předovky. Jistě nechybil cíl.
   Zatáhl uzdou a zabočil zpátky k horám.
   Ale psi tam v dálce štěkali pořád a další rána se už neozvala.
   Voelkerova předovka byla dvojka a mimoto nosil winchestrovku. Podivné!
   Dlouhý lovec obrátil a pustil koně opět do trysku. Čím víc se blížil, tím zřetelněji rozeznával štěkot a byl si jistý, že psi štěkají směrem vzhůru, na strom. Jistě se tam dělo něco neobvyklého.
   Konečně dojel k lesíku, z něhož se ozývalo štěkání. Seskočil, povolil koni sedlo a poručil psům, aby zůstali u koně. Pak nabil svou opakovačku a opatrně se pustil do houštiny se zbraní připravenou k výstřelu.
   Opatrně se proplétal křovinami, aby nezpůsobil hluk. Spletité liány a ostnaté listy mu to skoro znemožňovaly, ale mačetu nepoužil.
   Štěkot neustával a Karaí k němu postupoval. Konečně začal les trochu prosvítat. Naskytl se mu podivný pohled.
  Před obrovským stromem klečel Voelker na jednom koleně a pozorně stahoval kůži velikého jaguářího kocoura. Své troje brejle měl posunuté na čele, a proto koukal na práci tak zblízka, že se dotýkal zvířete nosem, který už byl celý pomazaný od krve. Štěkotu psů si nevšímal, ale po každé straně měl připravenou jednu ze svých ručnic. Kdyby psi nedělali tak pekelný rámus, jistě by svým jemným sluchem rozpoznal lovcovu přítomnost a jistě by už z dálky postřehl příjezd jeho koně. Zdálo se, že ale neví o ničem, že nevnímá nic kromě té krásné kožešiny.
  I na dálku Karaí viděl, že je to nádherný kus, který by uvedl v nadšení i člověka méně chamtivého. Voelker si při práci něco pobroukával, určitě už teď polohlasně smlouval s Julesem o cenu kůže. 
   Byl tak zabrán do svých představ, že nevnímal podivné a nezvyklé chování svých psů. Místo aby se po dlouhém honu vyčerpaní svalili do trávy a klidně odpočívali, nebo aby mu z hladu kradli odřezky masa, dorážejí podrážděně na strom.
  Také ostatní okolní zvuky byly nepřirozené a nepochopitelné:
   Když padne po dlouhém honu vládce pralesa, všechno zaleze do úkrytu a je tak vyplašené, že hned po ráně nastane mrtvolné ticho a trvá hodně dlouho, než se les znovu rozezvučí svými nesčetnými zvuky. A zde byl hluk jako na začátku lovu.
  
  
   Karaí odtrhl pohled od starce, zabraného do práce, a začal si všímat psů. Doráželi na strom v pozadí, jeden se opíral předními tlapami o kmen, ostatní vyskakovali a padali únavou, ale znovu se vzchopili a chraplavě štěkali. Z toho stromu jistě Voelker dravce sestřelil, Voelker jistě neměl tolik síly, aby sem přitáhl zvíře odjinud - jen obrátit ho bez cizí pomoci by asi nezvládl. Ale Voelker by takovou pomoc nepřijal ze strachu, aby se nemusel dělit o zisk.
   Už to, že měl obě ručnice na dosah, dávalo tušit, že i tady v divočině má obavy, že by mu někdo mohl uloupit jeho kořist, a že je vždy připraven ji bránit.
   Lovec pohledem sledoval kmen stromu až k husté koruně, ale nemohl nic objevit. Pojednou se pohnulo listí a přímo nad Voelkerem se objevila hlava veliké jaguáří samice. Vlastně jen otevřená tlama. Mezi bílými tesáky se vinul nahoru stočený rudý jazyk. Lovec měl dojem, že slyší zlověstný sykot, i když psi dělali takový hluk. Šelma tedy o něm věděla, věděla, že má co dělat se dvěma nepřáteli, a pokoušela se druhého zastrašit sykotem. Také ona byla zdivočelá vášní. Ztráta druha ji přivedla k zuřivosti. Jaguár je jindy plachý, dá se zaplašit na strom, kde vydrží i několik hodin, dokud ho psí štěkot nevydráždí, aby zoufale přeskočil obléhající smečku a hledal spásu v útěku - a to tím víc v těch končinách, kde dlouhá léta nikdo nelovil a kde kočky nebyly na lovce a jejich psy zvyklé. Tahle samice však byla tak rozvzteklená, že se odhodlávala skočit mezi psy na nenáviděného člověka. Tak jedná jedině jaguár, který už okusil lidské maso, nebo ten, kterému zoufalství vyžene z těla všechen strach.
   Voelker byl ztracen. Jaguářice byla přímo nad ním. Už jen váha jejího těla ve skoku by mu mohla zlomit vaz.
   Karaí nemohl nečinně přihlížet. Přitiskl se ke stromu a opřel svou opakovačku o kmen, aby měl jistotu, že nechybí. Zamířil a čekal, až se hlava opět ukáže. Cílil pozorně - musel střelit tak, aby byla šelma okamžitě mrtvá dřív než dopadne na zem.
   Jaguářice znova vystrčila hlavu a znova zasyčela směrem k němu. V tom okamžiku vystřelil přímo mezi spodní tesáky. Pudově, aniž si sám uvědomil proč, zároveň uhnul za strom, o který se opíral. Současně se ozvala druhá rána a kulka z winchestrovky proletěla místem, kde předtím stál.
   Karaí mimoděk uznale stiskl rty. V duchu ocenil, jak neobyčejně rychlé jsou kombinační schopnosti toho starého nenapravitelného chamtivce. Jakmile Voelker zaslechl ránu, okamžitě ho napadla možnost, že po něm kdosi střílí, aby mu uloupil vzácnou kožešinu. Jeho mozek zareagoval s neuvěřitelnou rychlostí. Ještě dříve než rána dozněla, odpověděl po sluchu dobře mířenou kulkou. Kdyby býval Karaí neuskočil za strom, střela by ho přesně zasáhla.
   Dříve než však měl Voelker možnost vyhodit vystřelenou patronu a vystřelit podruhé, zaslechlo jeho bystré ucho nad sebou hlomoz. Mrtvá jaguářice však padala z větve na větev tak rychle, že už neměl kdy uhnout. Těžké tělo dravce dopadlo přímo na něj a přitisklo ho k zemi.
   Karaí vyhlédl zpoza stromu a viděl, že teď už mu nehrozí nebezpečí ani od dravce, ani od blázna posedlého nedůvěrou. Jediný pohled mu stačil, aby viděl, že hlava šelmy je výbušnou kulkou zcela roztržená a že Voelkerova karabina je úplně vespod pod jeho zavaleným tělem. Že se mu nic moc nestalo, dokazoval proud nadávek v několika řečech a indiánských nářečích, který se teď jasně rozléhal lesem, protože úplně vysílení psi přestali konečně štěkat a svalili se na zem.
   Karaí vykročil staříkovi na pomoc, ale v tom jeho pozornost upoutal jiný zvuk. Byl to ryk jeho koně, kterého nechal na prérii, a kňučení jeho psů, kteří neposlechli rozkaz a prodírali se teď křovím. V první chvíli si myslel, že koně zasáhla Voelkerova kulka, ale pak si uvědomil, že od výstřelu už uplynul nějaký čas, a že se ryk zesiluje. Kůň se musel bát nějakého hrozného nebezpečí, které se stupňovalo, a volal o pomoc.
   Lovec nechal Voelkera Voelkerem, však on už si nějak pomůže, a vyrazil k ohroženému koni. S vypětím všech sil se prodíral houštinou, mačetou přesekával trnité křoviny, až úplně bez dechu vyrazil z houštiny.
   Co uviděl, zavalilo ho hrůzou. Kůň se vzpínal na zadních nohou a snažil se zbavit uvolněného sedla, jehož popruhy a třmeny se mu zaplétaly mezi nohy. Třásl se přitom na celém těle. A ze strany, kam se zvíře zoufale ohlíželo, se blížilo za nepopsatelného dunění mračno prachu.
   Lovec nikdy nic takového nezažil, ale rázem si uvědomil nebezpečí, před kterým ho indiáni tolikrát varovali: bylo to stádo divokého dobytka. Baidžokigi mu vyprávěl, že v horách je několik takových stád a radil mu, aby, kdyby se s nějakým setkal, obětoval koně a rychle vylezl na nějaký silný strom. Raději ztratit koně i výzbroj, raději jít třeba několik dnů pěšky, než se nechat rozdupat stádem.
   Dělali to tak i Kaďuveové, skvělí jezdci s výbornými koňmi, protože, jak mu vysvětlili, kůň podlehne v tu chvíli panickému strachu a vypoví službu.
   To všechno se Karaímu ve zlomku vteřiny vybavilo. Stejně rychle pochopil, že už se mu nepodaří dostat splašeného koně do lesní houštiny, a navíc si nebyl jistý, jestli by to byl dostatečný úkryt. Zbývalo mu jediné - útěk. Útěk na koni, protože si neuměl představit, že by měl svého věrného koně obětovat.
   Stádo bylo vzdáleno už jen několik set metrů. Karaí přiskočil ke zmítajícímu se koni, vrazil mačetu pod popruh sedla a přesekl řemeny. Než se kůň vzpamatoval, vyhoupl se lovec na jeho holý hřbet a hnal se před stádem. Spíš leže než sedě na koni pozoroval, jak z blížícího se mračna prachu na všech stranách trčí páry rohů, skloněných až k zemi.
   Teď všechno záleželo na tom, jestli se mu podaří sebrat povolenou uzdu. Kdyby kůň v letu šlápl na řemen, nebo kdyby klopýtl, byli by oba ztraceni.
   Lovec se chytil hřívy a nahnul se hluboko až k předním nohám koně. Ano - podařilo se to! Pak už pádili prérií, průseky mezi lesíky, bez ohledu na směr. Ani lovec ani kůň zdejší krajinu neznali, vsadili na náhodu. Jindy spolehlivá inteligence koně byla v té chvíli právě tak málo platná jako inteligence člověka. Nezbylo než doufat, že se kůň nedostane do slepé uličky.
   V takových chvílích člověk přestane myslet, nebo myslí na věci úplně vzdálené a v tom okamžiku nepotřebné. Vzpomíná na dětství, vybavují se mu malicherné, bezvýznamné příhody se všemi nejnepatrnějšími podrobnostmi.
   Ale pak si lovec zase postupně začal uvědomovat přítomnost, začal chápat, že se hluk stáda vzdaluje, že mu začínají unikat. Hluk slábl, umlkal, až konečně úplně ztichl. Ale kůň se dál hnal šíleným tryskem a lovec plně pochopil, že nebezpečí minulo, teprve tehdy, když se najednou prudce zastavil. Jezdec spadl do měkké trávy několik kroků od ležení lovců a ztratil vědomí.
  
  

 [ V ]
CO UMÍ ALONZO
  
   DLOUHÝ LOVEC SE PROBRAL ve svém stanu až pozdě večer.
   Vedle něho seděl Jules a omýval mu čelo a prsa kořalkou. Karaí sice přišel k vědomí, ale třásl se po celém těle - byl to následek nervového otřesu.
   „Otonto?“ vypravil ze sebe.
   „Otonto už několik hodin provádí vašeho koně. To jsem já, Jules.
   Kůň byl celý zpěněný a třesavku má právě jako vy. Pochybuji, že ještě k něčemu bude. Uštval jste ho dokonale. Který čert vás tak vyplašil?“
   Lovec neodpovídal. Těžko si dokázal uvědomit přítomnost, natož minulost. Jen stěží chápal, o čem Jules mluví.
   „Nikdo z nás netuší, co se vám vlastně stalo, a tak jsem dal pro všechny případy rozestavit stráže. Lovci vylezli na okolní stromy a pátrají na všechny strany. Ale nikde není nic vidět - žádný kouř ani světelné signály. Co vás to tak vyděsilo, Karaí - vás i vašeho koně?“ Lovci se pomalu vracely smysly.
   „Hlídky můžete zrušit, nejsou třeba,“ řekl. „A zavolejte mi Otonta, ať vyhledá mou lékárničku. Za chvíli budu v pořádku a pak zařídíme, co bude třeba.“ Několik kapek valeriány, chininu a digitalisu, rozředěných kořalkou, Karaího postavilo na nohy. Je to lék, který odporně chutná a ještě hůř páchne, ale účinkuje rychle.
   Veliká čarodějka příroda dala rostlinám široké listy, aby jimi zachycovaly sluneční energii a za její pomoci ze vzduchu a z vody vytvářely v alchymistických kuchyních mikroskopických buněk nejen vše, z čeho jsou živi všichni tvorové, ale také mnohé zázračné šťávy, účinné stejně jako pověstná živá a mrtvá voda z pohádek. Jsou to zdánlivě nevinné cukry, glykosidy a bílkoviny, alkaloidy, lišící se svým složením jen nepatrně od naší každodenní potravy, a přece stačí jen několik kapek, aby zničily život sebesilnějšího tvora. Právě tak několik tisícin jedné kapičky dovede vzkřísit vyčerpaného a napolo mrtvého člověka, nebo v několika okamžicích uklidnit nervy a vrátit rozrušenému organismu rovnováhu. Tehdy se ještě nevědělo, proč mají ty rostlinné látky takovou kouzelnou moc, nevědělo se nic o zvířecích a rostlinných hormonech a podivných žlázách, které řídí nejen naše zdraví, ale i naše myšlení a jednání. Ani Karaí to tenkrát nedovedl vysvětlit, ale mnohé tušil. A šel se svým cestovním mikroskopem po stopě neznámého a nepochopitelného stejně důkladně, jako jde lovec v divočině po stopách zvěře i lidí.
   Když však o svých poznatcích mluvil v civilizaci, narážel na neporozumění a posměch: Učit se něco nového a užitečného od divochů, od těch nevzdělaných ubožáků! Divoši?, ptával se Karaí.
   Vždyť jsme se od nich naučili kouřit, naučili nás užívat chinin a kokain. Smávali jsme se indiánům z pamp, že léčí žaludeční potíže pštrosím žaludkem a že jedí neprané dršťky jen tak opečené na ohni - ale přestali jsme se smát, když jsme zjistili, že v jednom pštrosím žaludku je tři čtvrti kilogramu pepsinu a že praním odstraníme z drštěk nejdůležitější léčivé látky. Opovrhovali jsme indiány, že jedí syrová játra, a říkali jsme o nich, že jsou to barbaři - a teď děláme z jater výtažky a naši kouzelníci je za nekřesťanské peníze vpravují do krve těm, kterým přecivilizovaný způsob života zničil zdraví.
   Karaí častokrát vyzkoušel účinky některých takových zázračných jedů na sobě nebo na svých druzích. Ten, kdo v divočině ochoří, je jinak ztracen, lékařská pomoc je nedosažitelná. Těm jedům vděčil i za svou výkonnost. Vyvaroval se však vždycky těch, které zároveň s chvilkovou slabostí berou člověku vůli, takže se stává jejich otrokem. Nikdy nepil lihoviny, jen jako lék, když to bylo nutné. Jedinou jeho zbytečnou vášní byl tabák, ale kdykoliv bylo třeba, dokázal se bez něj obejít.
   Než se do tábora vrátily rozestavěné stráže, byl zas u svého pohostinného ohně docela v pořádku.
   „Dnes budu špatný hostitel,“ řekl. „Musíte se spokojit s maté.“
   „Nikdo z nás dnes nelovil,“ pravil Jules. „Nebyl čas. Přihnal jste se dřív, než jsme se vypravili. A já jsem pak zakázal, aby se někdo vzdaloval. To ovšem neznamená, že budeme hlady. Odstřelil jsem Malheirosovi jednu zatoulanou krávu. Otonto, dones z mého stanu kus žeber a nabodni je na rožeň,“ poručil.
   Indián se podíval na Karaího, a zůstal sedět.
   „Můj přítel, Julesi,“ řekl Karaí, „není zvyklý přijímat rozkazy.“ Pak se obrátil k Otontovi: „Byl bys tak laskav a přinesl pro nás pro všechny maso z Julesova stanu?“
   „Dobrá, Karaí. Ale senhor Jules by mohl jít se mnou.“
   „Cožpak neuneseš sám kravské žebro?“
   „Není mým zvykem chodit do cizího stanu, když v něm není jeho majitel. A je také zvykem, pane, že když chce někdo někoho pohostit, přinese všechno sám. Jen slabým a nemocným lze nabídnout pomoc a musí jim být už moc zle, když to přiznají a pomoc přijmou,“ řekl zvolna Otonto.
   „Hrome!“ zabručel Jules. „To jsem netušil, že mi bude divoch dávat lekce slušného chování! No tak dobře, senhore Otonto, přinesu teda maso sám!“ Ve chvíli byly připravené zahrocené pruty, na ně napíchli kusy hovězích žeber a zabodali je kolem ohně do země tak, aby na ně sálaly plameny. Přitáhli z lesa suché kmeny a naložili je na oheň.
   Brzy byl žár takový, že si museli odsednout do širšího kruhu.
   Teprve v tu chvíli si Karaí uvědomil, že jeden z nich chybí.
   „Cožpak se Voelker stále nevrátil?“
   „Neviděli jsme ho od včerejška,“ řekl Nené Fióri. „Stále přemýšlím, jak ho vytrestat za jeho nevymáchanou hubu.“
   „Myslím, že už se vy trestal sám,“ prohodil Karaí. „Ten na tu svou chamtivost jednou zajde.“ Pak jim vyprávěl, co zažil v lese.
   „Málem mě zasáhl, ale musel jsem se smát. Kdybyste ho viděli, jak tam ležel rozplácnutý, zpod jaguářice mu koukala jen hlava s nosem upatlaným od krve, troje brejle posunuté na čele a mžourající vyboulené oči. A pušku zalehl tak, že s ní nemohl ani hnout. A jak nadával! Byl určitě přesvědčený, že čím víc bude klít a spílat, tím dřív mu každý přispěchá na pomoc. Tentokrát mu ale jeho stará finta nevyšla. Možná se doteď nevyhrabal!“
   „A vy jste ho tam nechal ležet, Karaí?“ podivil se Nené. „Proč jste nám nic neřekl? Šli bychom mu na pomoc.“
   „Měl jsem trochu naspěch... A ani kdybych vám to řekl hned, jak jsem se vrátil, nebylo by to nic platné. Nikdo z vás by za ním stejně nemohl. Přihnalo mě sem totiž divoké stádo.“
   „Divoké stádo!“ vykřikl Alonzo. „Našel jste jeho stopu?“
   Naopak, stádo našlo mou stopu, a neměl jsem z toho moc velkou radost, to mi věřte! Teď asi krouží v místech, kde mě ztratilo, a snad až v noci se pustí zase jinam.“
   „A kolik v něm bylo kusů?“ vyptával se Alonzo dychtivě. „Mohli bychom ho schytat!“
   „Víte, že jsem ty bejky nepočítal? Viděl jsem jen mračno prachu a špičky rohů. Hnali se v klínu a zabírali několik set metrů do šířky. A jen jedna řada jich nebyla.“
   „To určitě ne. V první řadě jsou jen nejstarší býci, za nimi mladší a pak teprve se ženou krávy a telata. To by bylo něco pro Malheirose! Bylo to na jeho území, nebo na indiánském? A nevšiml jste si, jestli měli značky?“
   „To opravdu nevím, ale myslím, že budou bez značek, protože tady už pár desítek let divoký dobytek nikdo neznačkoval. Ale tohle území odedávna patřilo indiánům, potvrdila to ostatně i brazilská vláda, když jí pomohli ve válce proti tomu paraguayskému šílenci Lopézovi. Myslel si, že bude vládnout celé Jižní Americe. Nebýt indiánů, nikdy by ho spojenecká vojska neporazila. Dostali pak tohle území se všemi divokými koňmi i zdivočelým dobytkem. Pokud vím, indiáni sice dobytku také vypalují své podivné kresby, ale dělají to hlavně různí vládou dosazení directores, kteří mají indiány chránit, ale místo toho je okrádají, jak jen můžou. Takovému Malheirosovi je úplně jedno, že podle práva i veškerý neoznačkovaný dobytek patří indiánům. On už se vždycky najde někdo, kdo za slíbenou odměnu volné stádo zažene na jeho fazendu.“
   „To je právě ono,“ ušklíbl se Alonzo. „Malheiros vždycky naslibuje hory doly, ale málokdy doopravdy zaplatí.“
   „Leda že bys to stádo přihnal indiánům. Ti by ti určitě zaplatili,“ rozesmál se svému nápadu Nené. „Ale kalibrem 44!“
   „Myslím, že se mýlíte, Nené,“ řekl Karaí. „Indiáni sice nemají peníze, ale mohli by zaplatit podílem na chyceném dobytku. Pokud vím, neumějí Kaďuveové sehnat divoké stádo a po několika marných pokusech už to ani nezkoušejí. Kolikrát jsem jim vykládal, jaké výhody by pro ně mělo, kdyby zvětšili svůj stav krotkého dobytka, ale Baidžokigi jen krčil rameny. Nemohou dělat nic jiného, než tu a tam odstřelit zatoulaný kus, aby získali maso k jídlu a kůži na prodej. Kdyby ti, Alonzo, indiáni slíbili odměnu, jistě bys ji dostal.
   A mohl by sis s nimi vyjednat, aby ti pomohli zahnat tvůj podíl do Porto Braga nebo do Forte Coimbra, kde bys ho mohl dobře zpeněžit. Co ty na to?“
   „Na to stádo mám opravdu zálusk! Kdyby pro nic jiného, tak abych vám ukázal, co jsem se naučil od honáků dobytka v Corrientes.“
  „A co vlastně k takovému chytání stáda potřebuješ?“
   „Jestli je to stádo opravdu tak veliké, bude potřeba alespoň sto kusů krotkého dobytka, nejlépe volů.“
   „Hm. Tolik volů asi indiáni mít nebudou. Pokud vím, nemají víc než padesát jízdních volů a býků a to ještě oba jejich klany dohromady. K práci voly nevyužívají. A dojných krav nebudou mít snad ani tucet. Mléko nepijí, protože je to podle jejich názoru potrava jen pro děti. Pouze Baidžokigi, aby dokázal, jak je civilizovaný, si občas provokativně nalije slazené mléko do maté. Sýry dělají na Chuvaradě také jen občas.“
   „No to by snad nevadilo. Jízdních volů by stačilo míň, zvlášť kdyby na každém seděl jezdec. Myslíte, že by nám krotký dobytek půjčili?“
   „Můžeme se zeptat. Možná budou mít strach, aby o něj nepřišli.
   Co potřebuješ dál?“
   „Na každých sto kusů jednoho honáka. A pak hodně velikou ohradu. Musela by být tak blízko, abychom tam stádo dohnali ještě týž den, kdy ho chytíme.“
   „Veliká ohrada bývala ve vesnici náčelníka Nauvilja, je to asi půl dne rychlé jízdy odtud. Za starých dob tam mívali indiáni pěkné hospodářství. Nauviljo dobytkaření vždycky chválil, ale dnes nemá, kdo by se mu věnoval, a ohrada je zpustlá. Nikdy se nesmířil s tím, že se kmen rozštěpil a většina mužů odešla za Baidžokigim sedlačit na Chuvaradu.“
   „A co vlastně má proti tomu, aby se jeho lid usadil a založil plantáže? To jim přeci může být jedině na prospěch.“
   „Nauviljo je starý bojovník a lpí na tradicích. Říká, že pole dělají lidi chamtivé a že změkčují povahu. Člověk se prý stává nehybný a zpohodlní, když má zajištěnou obživu. Je závislý na krajině. Stáda lze v případě války odehnat a schovat je v lesích. I když se mnoho dobytka ztratí a zdivočí, vždycky něco zbude. Ale pole nepřítel zpustoší a lidé zvyklí na pravidelné živobytí trpí. Když přijdou o zásoby, nejsou schopni se bránit. Často jsem se s ním o to přel. Ale v něčem má pravdu. Říká, že se jeho lidé k sedlačení nehodí, protože neznají v ničem míru. Když jsou žně a je všeho nadbytek, přejídají se a nemyslí na nic jiného než na tanec a zpěvy. Kdyby je v té době někdo přepadl, pobije je všechny bez jakéhokoliv odporu.“
   „Tak proto Malheiros pozval riograndské jezdce právě teď,“ uklouzlo Julesovi. Všichni se na něho tázavě podívali.
   Jules se provinile zašklebil a s napětím upřel zrak na Dlouhého lovce.
   „Nevadí,“ usmál se na něho Karaí. „Těmhle stopařům by přítomnost riograndských stejně dlouho neunikla. Ale ne všichni se dali najmout jako vrazi. Je tu ještě pár poctivých, kteří se tady chtějí usadit. Vede je plukovník, coronel Feijó. Mluvil jsem s ním ve Forte Olimpo a mám se tu s ním někde sejít. Jeho syn Alvaro je jeden z nejlepších jezdců a krotitelů koní a jeho přátelé prý nejsou o nic horší.
   Mohli by nám pomoci s tím stádem, co říkáš, Alonzo?“ 
   „No, jestli mají dobré koně...“
   „Takže domluveno,“ ukončil debatu Karaí. „Alonzo pojede zítra se mnou a s Julesem. Jestli se setkáme s náčelníkem Baidžokigim, domluvíme se s ním o lovu na stádo.
   Myslím, že bude souhlasit. Pak vyhledáme starého Nauvilja a pokusíme se ho také pro tu věc nadchnout. Pak by byla ohrada pro dobytek opravena během několika dní a mohli bychom začít. Ostatní zítra půjdou na pomoc Voelkerovi, a než se vrátíme, budou lovit.
   Done Pablo, dávám vám osadu na starost.“
   „Doufám ovšem,“ podotkl Nené Fióri, „že až dojde k té zábavě, vezmete nás do spolku. Neradi bychom o něco přišli.“
   „Z té naší zábavy ale nekouká žádný zisk, ani pro mne, ani pro vás,“ poplácal Karaí přátelsky Neného po zádech. „Však vy dobře víte, jak jsou výnosné ty moje výpravy za poklady...“
   „Zato bývají vaše podniky vždycky zajímavé. Z tohodle lovu nikdo z nás tak jako tak nezbohatne. Malheiros nám všem dal tak veliké zálohy ve zboží a v munici, že je kůžemi nemůžeme nikdy splatit. Takže já osobně, a myslím, že ostatní zrovna tak, lovím jen tak levou rukou. To snad jen ten prašivec Voelker by se chtěl předvádět, že je z nás nejlepší. Jak to o vás říkal, Julesi, že jste ješitný jako tetřívek hocco? Sám je ješitný...“
   „Tyhle tetřevy jsem vlastně nikdy neviděl,“ honem odváděl hovor jinam Jules. „Slyšel jsem je jednou hudrovat, když jsem čekal na Karaího na Riacho Salado. Muselo jich tam být spousta, ale jsou to tak plaché potvory, že jsem nedostal na mušku ani jednoho.“
   Karaí a don Pablo se na sebe významně podívali. Lovec zašel do stanu a vrátil se s indiánskou čelenkou, na jejímž vrcholu byly tři černé ptačí hlavy se žlutými chocholkami z krásně zatočených per.
   „To je krása!“ zvolal nadšeně Jules. „Nikdy jsem si pérových ozdob příliš nevšímal, ale jak tak koukám, musí to dát ohromnou práci! Vida! Každé to malé peříčko má svůj provázek a z toho je teprve ta čelenka tkaná. A jak se ty barvy k sobě hodí! To jsem nevěděl, že také dovedete dělat takové věci, Karaí. Nebo to dělal Otonto?“
   „Ani Otonto, ani já bychom nic takového nesvedli. To umějí jen staří Čamakokové a i z nich jen málokterý. Tuhle čelenku pro mě udělal náčelník Láry. Je to opravdu mistrný kousek.“
   „Myslíte, že by mi Láry udělal taky takovou? Dobře bych mu zaplatil.“
   „Pochybuji, že by vám ji udělal, kdybyste mu nabízel peníze,“ řekl vážně Dlouhý lovec. „Mně ji udělal zadarmo a byl to vlastně jeho nápad, když jsem hlavy napouštěl jedem a sušil na slunci. Ty tři kohouty jsem střelil v tom samém místě, o kterém jste mluvil. Byl tam ještě čtvrtý, ale toho jsem nechal, aby něco zbylo na potomstvo.
   Slyšel jste asi naříkat zbylé slepice. Budu s tou čelenkou tančit na dožínkové slavnosti na Chuvaradě...“
   „Nechtěl byste mi ji pak prodat? Taková vzácnost! Tři hlavy hocco!“
   „Vy Angličané nedovedete opravdu nic jiného než to bych koupil, to bych koupil!“ skočil mu do řeči Nené. „Jste jako ten, vyparáděný krajan, ten turista, co tady před časem otravoval!“
   „Nakonec odtud ujel právě kvůli tomu poslednímu kohoutovi hocco,“ řekl Karaí. „Když se dozvěděl, že je to vzácnější trofej než jaguáří kůže, pořád ho chtěl střelit. Dost jsme se tenkrát pohádali.
   Do toho se tam objevil Voelker a asi mu nabídl své služby, protože do rána zmizeli i s mým veslařem. No, bylo na čase. Jinak by to s ním asi špatně dopadlo. Pil mi krev už dost dlouho.“
   „Nechcete nám to vyprávět?“
   „Je už pozdě, měli bychom jít spát.“
   „Ale vždyť zítra nejdeme lovit. A hledat Voelkera můžeme stejně teprve, až oschne rosa, protože psi by nenašli stopu.“ „Už vidím, že budeme povídat zas až do rána, ale tak dobře...“
  

 [ VI ]
ANGLIČAN LORD X.
  
   „BYDLEL JSEM TENKRÁT u dobrých přátel na Marsalově vápenici. Čekal jsem, až mi parník přiveze sudy s lihem.“
   „Na co proboha líh? Snad to nedáváte indiánům?“
   „To tedy nedávám. Naopak, musím tuhle zákeřnou tekutinu chránit před indiány, právě jako před bělochy.“
   „To je pravda, a když jste u toho nebyl zrovna vy, seděl ve stanu Otonto, neodložil pušku a ty železné sudy ve dne v noci hlídal. Na žádné otázky neodpovídal a tvářil se urputně!“
   „Líh je tu nebezpečnější než bedna dynamitu. Kdyby se indiáni dozvěděli, co v těch sudech je, kdyby ochutnali, byl by se mnou konec.“
   „Tak proč to s sebou prosím vás vozíte?“
   „Jel jsem sbírat rybu ponce.“
   „Kdo má těm indiánským názvům rozumět? Musíte pořád mluvit jako divoch?“
   „No, nevím, jestli budete moudřejší, když vám řeknu, že vědecky se to jmenuje Lepidosiren paradoxa. Vsadím se, že nikdo z vás tu rybu ještě neviděl, přestože žijete v Chacu už spoustu let. Je to podivná dvojdyšná, obojživelná ryba, která dýchá jak žábrami, tak plícemi a žije se jí právě tak dobře v bažinatých vodách jako v tvrdé zemi, když bažiny vyschnou. Bez indiánů bych ji nikdy nenašel ani já. Nejvíc jsme jich nachytali v laguně Osiuta, ale to je příliš daleko ve vnitrozemí. Bylo třeba přejít hrozně širokou slanou poušť, kde nebylo nic živého, kde nebyla kapka pitné vody a nic k jídlu. Tak jsme velkou část našich ryb snědli a do mého tábora v Puerto Esperanza jsme jich přinesli jen pár. Ten pochod stál život jednoho z mých Čamakoků a ostatní měli chodidla rozedraná o solné krystaly tak, že se museli několik měsíců léčit. Proto jsem se tolikrát pokoušel prorazit do vnitrozemí od Riacho Salado územím Tumrahů. Pokaždé však byla divočina silnější než já a nepustila mě dál. Ale jednou se mi to povede!“
   „Ale spousta lidí si myslí, že právě tam jste našel Lopezův poklad.“
   „Jsou to jen hloupé pověry.“
   „Mysleli si to tenkrát i na Marsalově vápenici...“
   „Snad jsem jim to vyhnal z hlavy. Takže jsem čekal, až přijede parník. Na ten těžký náklad jsem měl tři kanoe. Na svou lehkou kanoi jsem stačil sám, na druhé měl jet Mitápirú, indiánský tlumočník z kmene Angaité. Byl však dost slabý a cesta dlouhá. Na třetí kanoi pádloval Otonto, ale byl tenkrát nemocný. Proto jsem uvítal, když se mi přihlásil další společník. Byl to míšenec z Corrientes a líbil se mi. Byl rychlý, ochotný a měl rád vnitrozemí. Říkal, že se nebojí indiánů. Poslal jsem ho pro nějaké maličkosti přes řeku, do vesnice náčelníka Kyrá, a on dokázal, že s rudochy dokáže vyjít a že také umí mistrně řídit kanoi mezi víry. Jen mě trochu znepokojovala jeho vášeň pro zbraně a touha po střeleckém umění. Naštěstí jsou moje zbraně pro takového chlapíka bezcenné. I kdyby se s nimi naučil zacházet, ví, že do nich nesežene náboje. Ostatně své předovky jsem nechal na vápenici a měl jsem jen malý revolver a nůž. Tyhle dvě věci nikdy neodkládám a nevěřím, že by mi je někdo mohl vyfouknout z opasku, když spím. Zkrátka, Corrientinec měl střídat veslaře na obou nákladních kanoích, když budou unavení. Zavolal jsem si jen Otonta a Mitápirúa stranou a požádal je, aby dávali pozor, jestli není ten mládenec nenechavý.
   Nebylo to ale vlastně potřeba. Mitápirú měl jen luk a šípy a Otonto sekyru na dříví.
   Konečně siréna ohlásila parník. Než zakotvil, zvolnil chod a spustil na hladinu podivné plavidlo. Sám jsem nic takového ještě neviděl. Byla to lehoučká sportovní kanoe tovární výroby. Vypadala hezky, ale byla velice vratká, a v ní seděl typický Angličan. Tropická bílá přílba, bílé plátěné šaty.
   Odlepil svou kanoi od parníku a parník hned zabral na plnou páru. Bylo zřejmé, že je to jeden z žertíků kapitána Vierchiho, který chtěl cizince důkladně pohoupat.
   Ale Angličan zatočil napříč vlnami, správně vyrovnal, prořízl víry a aniž by změnil směr, zamířil přímo k přístavišti. Všichni ho se zájmem pozorovali a sympatie k němu rostly. Mně se však nějak nelíbil, ale nedovedl bych vysvětlit proč.
   Přivázal kanoi a stoupal nahoru. Beze slova se zastavil a jednoho po druhém si nás prohlížel. Pak usedl na bednu proti mně, pomalu vyndal z kapsy plechovku pravého anglického tabáku a lulku a klidně si nacpával. Ještě pomaleji si zapálil a dýmal. Bylo úplné ticho, jen kruhy mé hamaky vrzaly.
   Pak konečně řekl: »Chystáte se na lov?« Kývl jsem mlčky hlavou.
   »Máte dobré lovecké psy?« Kývl jsem znovu.
   »Chci je vidět.« Podal jsem mu dalekohled a ukázal na druhý břeh, kde moje smečka, přivázaná ve vesnici náčelníka Kyrá, dělala takový rámus, že doléhal až sem.
   »Chci je vidět zblízka!« Ukázal jsem mu na jeho kanoi.
   »Pojeďte se mnou.«
   »Ne.«
   Vstal, obrátil se, sešel k přístavu a začal vykládat ze své kanoe zavazadla. Nikdy bych nebyl věřil, co tam všechno bylo. Teď, když byla kanoe zbavená nákladu, už ho nějak nechtěla poslouchat. Trvalo hezkou chvilku, než se vytočila z vírů, ale pak zas jela přímo a rychle. Angličan byl vy trénovaný sportovec s ocelovými svaly a jistě i odvážný, ale to k životu v divočině nestačí. Divočina vyžaduje družnost a přátelství, a tento cizinec hned při svém vstupu dokázal, že to vše postrádá. Zřejmě si o sobě myslel, že je víc než druzí, že je nadčlověk, a takoví lidé musí dříve nebo později narazit a ztroskotat.
   Přesto jsem se rozhodl, že mu seznámení s indiány usnadním, a řekl jsem Mitápirúovi, aby signalizoval, že mají návštěvníka přijmout. Pozoroval jsem to dalekohledem. Angličan si indiánů, kteří mu v přístavišti pomohli přitáhnout kanoi, ani nevšiml, nepozdravil náčelníka, který mu vyšel vstříc, a šel rovnou ke psům. Psi se k němu chovali kupodivu přívětivě. Prohlížel si je dlouho ze všech stran a některé dokonce pohladil. To by si žádný indián nebyl dovolil, a psi by si to ani nenechali líbit.
   Pomyslel jsem si, že svůj odjezd odložím.
   Angličan náhle sáhl za pas a něco hodil náčelníkovi k nohám. Kyrá se přes svou tloušťku hbitě shýbl a i na dálku bylo vidět, že má z dárku radost: byl to pěkný revolver, a na jeho perleťové rukojeti se blyštělo slunce. Ale cizinec si projevů radosti nevšímal, cestou hrubě odstrčil indiána, který mu dost rychle neuhnul z cesty, vstoupil do kanoe a pádloval zpět.
   Všichni ho s úžasem pozorovali. Jeho chování bylo vypočítané na to, aby imponovalo.
   Když se vrátil do přístaviště, vybalil ze zavazadel skládací židli, přinesl ji s sebou a usadil se znovu proti mé hamace.
   »Chci lovit jaguáry,« začal.
   »Nic proti tomu nemám.«
   »Potřebuji dobré psy.«
   »To už je horší.«
   »Koupím je.«
   »Nevím o žádných, kteří by byli na prodej.«
   »Koupím vaše.«
   »Neprodám.«
   Zapálil si lulku, přitáhl ke své židli bednu a začal na ni narovnávat libry šterlinků. Šest sloupečků mělo asi znamenat šest psů.
   »Pro člověka, který chce lovit na pokraji divočiny, není rozumné nosit zlato po kapsách, sire,« řekl jsem mu anglicky. »A ještě méně rozumné je zlato ukazovat.«
  
  
  
  
   
  
  
  
  
  
  
   
  
  
   »Zlato vaše - psi moji,“ odpověděl však portugalsky, aby všichni rozuměli, a vyfoukl kotouč parfemovaného, nasládlého kouře. Přitom vytáhl z kapsy vizitku a podával mi ji.
   Já si ji však nevzal. Don José, majitel vápenky, se ke mně přitočil: »Neblázněte, Karaí! Za ty peníze pořídíte novou smečku!« Ale já už byl rozhodnutý. Vstal jsem a jako náhodou zakopl o bednu, takže se hromádky peněz zhroutily.
   »Tak mu prodejte aspoň ty horší,« škemral skoro plačtivě don José.
   »Ne! Nenechám své psy potrhat od jaguárů pro jeho zábavu. To by si moje smečka nezasloužila. Ke kanoím, hoši! Je sice už dost pozdě, ale raději přece pojedeme.“Mluvil jsem jazykem guaraní, ale Angličan pochopil, neboť řekl:
   »Pojedu s vámi!«
   »Nepojedete.«
   »Pojedu!«
   »S námi nepojedete.«
   »Tak pojedu vedle vás.«.
   »No prosím, řeka je všech.« A tak jsme vyjeli. Až do večera se držel těsně vedle nás. Vybral jsem úmyslně k nocování to nejhorší místo, zajeli jsme do plovoucí vegetace, do camalotes, a tam jsme mezi komáry přespali bez ohně na kanoích. Moji dva indiáni chápali, proč to dělám, a jenom Corrientinec byl nespokojený, že prý je ještě světlo, abychom se dostali k lepšímu tábořišti, někam, kde je suchý břeh a kde je možné rozdělat oheň a napnout moskytí sítě. Když ale viděl, že na jeho řeči nedbáme, přetáhl si pončo přes hlavu a usnul také.
   Druhý den jely naše kanoe pomalu. Byly příliš naložené a indiáni na ně nestačili. Corrientec jim střídavě vypomáhal, ale kanoe pak byla o jeho váhu těžší.
   Já jsem mohl jet rychleji, ale pádloval jsem oklikami těsně podle břehu a prohlížel si stopy různých zvířat, chodících k napajedlům. Angličan se mě zprvu držel jako klíště, ale pak dohnal druhé kanoe a ještě je předjel, aby ukázal, jak rychlá je jeho štíhlá loďka.
   A tak se stalo, že když jsem se potkal s donem Pablem, byly všechny tři kanoe daleko přede mnou a nikdo si nevšiml, že jsem změnil směr. Na nic mě ostatně nepotřebovali. Otonto věděl, kam má jet, a já věděl, že i kdybych se zdržel třeba celý den, snadno je před ústím Riacha Salada dohoním. A zdržel jsem se. „Bylo to tehdy krásné, viďte done Pablo?“
 [ VII ]
PAPOUŠČÍ SVATBA
  
   „TO BYCH ŘEKL!“ přikývl nadšeně don Pablo. „Však se do těch míst vracím každý rok, i kdybych měl jet ze sebevětší dálky! Prostě v době, kdy kvete bílé quebracho, musím být na úpatí P?o de Açucar, Homole cukru, a rád si třeba týden dva počkám. A mnohdy jsem tam čekal třeba o hladu a živil se jen rybami, protože všechno živé, co leze nebo lítá, odtamtud uteče. Tenkrát jsem už začínal mít strach, že jsem zmeškal, protože když jsem přijel, začínaly už květy opadávat. Ale měli jsme s Karaím štěstí, přišli jsme právě do nejlepšího, jako bychom byli pozvaní hosté!“
   „O čem to prosím vás mluvíte?“ zeptal se Jules.
   „No přece o papouščí svatbě!“
   „A co je na ní tak divného? Papoušci se páří jako jiní ptáci, každý večer a ráno létají v párcích přes campo a dělají si hnízda v dutých stromech. To přece není nic zvláštního.“
   „Mýlíte se, Julesi,“ řekl Karaí. „Tolik let žijete v divočině a tak málo o ní víte. Ale nemusíte se stydět. Já bych o tom také nic nevěděl, nebýt tady dona Pabla. A to o sobě říkám, že se zabývám pozorováním přírody!“
   Také ostatní se ošívali. Že by se papoušci nějak zvlášť lišili od jiných ptáků?
   „Kolik jste viděli papoušků nejvíc pohromadě?“ zeptal se proto Karaí. „Nemyslím na polích, když zraje kukuřice a když se sletí z celého okolí - myslím v přírodě, v divočině?“
   „Přijde na to, jaké papoušky máte na mysli: malí periquitos lítají v hejnech, velcí arará bývají pohromadě nejvýš po deseti a zelené amazonky létají jen v párku.“
   „No vidíte, a my mluvíme právě o svatbě zelených amazonek.“
   „Já tomu opravdu nerozumím. Vždyť amazonky jsou všude po obou stranách řeky. Proč za nimi jezdit až pod Homoli?“
   „Třeba Karaí myslí, že by mohly sloužit jako symbol lásky a věrnosti. Jak tak žijí stále jen dva spolu, stále se jen obletují a jeden druhého škrábe zobákem po hlavičce.“
   „A viděli jste už někdy, že by se pářili?“ Dívali se udiveně jeden na druhého a Nené se podrbal za uchem.
   „Kdo by si něčeho takového všímal? K čemu by to bylo dobré?“
   „Snad se páří ve svém hnízdě v dutém stromě.“
   „Snad... To je odpověď lovce srostlého s přírodou?“
   „No dobře, Karaí. Přiznávám se tady přede všemi, že jsem nikdy neviděl, jak se papoušci rozmnožují!“
   „Je to pravda, v povodí Paraguaye a Paraná snad není jedno obydlí, kde by neměli ochočeného papouška. Mnohde jich mají několik, třeba i pár tuctů. Ale nikdy vlastně nemají mladé.“
   „Mladé je lepší vybrat z hnízda v lese, dokud se nenaučili ptačí řeči. Pak se naučí mluvit a napodobují lidi, zvířata nebo dokonce hluk strojů.“
   „To ale nic nemění na tom, že se v zajetí nemnoží jako jiní ptáci.
   Proč? Proč se nemazlí, jako to dělají v divočině? Jen se mezi sebou perou a hádají, i když spolu od malička vyrostli.“
   „No a jsme u toho,“ řekl Dlouhý lovec. Byl spokojený, že přinutil ty staré zálesáky přemýšlet. „To proč je právě papouščí svatba.
   Všichni ti od malička vypiplaní papoušci jsou podráždění, nenormální, protože nikdy nebyli na východní straně Homole cukru nebo na jiném svatebním místě.“
   Jules se probral ze zamyšlení: „Jednou jsem tam byl,“ řekl. „Je to ale divná končina. Není tam ani pořádný les, jen samé pokroucené stromy, jako kleče v evropských horách. Stromy tam jsou bez listů a bez větví, jen samé pahýly, jako by les na celém kopci vyhořel - ale kmeny nejsou ohořelé a po ohni ani památka. Nedovedl jsem si to vysvětlit. A široko daleko žádná stopa po nějakém zvířeti. Docela pustá a mrtvá krajina.“
   „To jste tam přišel krátce po papouščí svatbě. Dovedete si představit sto papoušku pohromadě?“
   „Dovedu. Musejí dělat pekelný rámus.“
   „A teď si představte těch papoušků ne sto, ale tisíce, snad desetitisíce, všechny na jednom kopci a v jednom lese.“
   „To musí být hrozné. To by vás pak asi museli vézt rovnou do blázince.“
   „Je to hrozné, ale je to zároveň krásné a velebné. Je to jako bouře na moři, jako cyklón na prériích, jako všechno, kde příroda ukazuje svou moc, kde se život předvádí v plné síle. Musíte mít dobré nervy, abyste to dokázal pozorovat, aniž byste si zacpal uši a zavřel oči, ale i pak se vám zdá, že se celá hora třese, že se chvěje vzduch, že se vám zem otáčí pod nohama. Představte si, že v době, kdy rozkvétá bílé quebracho, se přesně v jeden den sletí papoušci z okruhu několika set mil na jedno určité místo, že visí na stromech v rojích jako včely, že křičí, laškují, vztekají se, že zpřelámou všecko, co jim přijde pod zobák, že z hustého listnatého lesa, z větví, které rostly celý rok, zbudou v několika minutách jen pahýly a silné kmeny, že kousky všeho, co bylo možné rozštípat, prší dolů, ale že sta jiných v letu chytají padající větve, aby je vynesli do výše, rozštípali je na ještě menší kousky a házeli je po sobě, že ve všech jejich pohybech je veselí, radost, největší vypětí života. A takového výbuchu života se vše ostatní bojí. I jaguár zděšeně prchá, nebo se tomu místu zdaleka vyhne, a ani opice, které se vždy s papouškem kamarádí, se neodváží blíž. To je papouščí svatba. Každá papoušice musí být oplodněna mnoha, snad několika tucty, snad několika sty papoušků. Jen to v ní probudí hormony mateřství a udělá ji schopnou snášet vejce.
   Teprve když je po svatbě, rozdělí se po párcích a odlétají do svých dalekých lesů, aby si vyhledali hnízda v dutých stromech. Od toho okamžiku se od sebe neoddělí, nepřestanou se hladit, laškovat a mohou být symbolem manželské věrnosti.“
   „No to jsou věci,“ řekl Jules. „Teď mi ale řekněte, jak to ti ptáci vědí! .Že mají určitou dobu páření, to chápu, ale jak přijdou na to, že jedni mají letět na sever, druzí na jih, na východ nebo na západ, aby se sešli zrovna na tom kopci? To mi nejde do hlavy!“
   „To vám mohu vysvětlit,“ promluvil tentokrát Nené Fióri, „to je instinto hereditario, zděděný pud.“
   „No tohle! Kdepak jste vy, Nené, přišel k téhle moudrosti oficiální vědy?“ zeptal se překvapeně Karaí.
   „Získal jsem různé vědomosti, Karaí, od těch dob, co jsme se neviděli. Ze začátku jsem se vám smál, když jsem vás třeba viděl, jak celé hodiny pozorujete lupou komáry, jak vám cucají krev. Chodil jsem lesem jako ostatní, lovil zvěř a její zvyky mě zajímaly jen proto, abych na ni vyzrál. Nikdy jsem nepřemýšlel, proč dělá to či ono, nevšímal jsem si toho. Ale poznal jsem, že právě v těchhle věcech je smysl života. Poznal jsem to díky vám, Karaí. Dnes už rozumím tomu, proč tady don Pablo nebo vy nelitujete námahy na dlouhou cestu, abyste viděli něco takového jako je papouščí svatba. Příští jaro tam budu taky, i kdybych měl pod Homolí čekat třeba měsíc.“
   „Co jste vlastně dělal celou tu dobu, co jsme se rozloučili na Marsalově vápenici?“ zeptal se Karaí. Slova starého lovce ho potěšila.
   „To je dlouhá historie a myslím, že nikdo z vás by neuhádl, co se mi přihodilo.“
   „Tak povídej, Nené, nikam přece nespěcháme!“
   „No dobře. Začalo to tím, že se mi rozmočil cigaretový papír...“
   „No to budeš asi opravdu vyprávět až do rána!“
   „Počkej, je to důležité. Našel j sem si v Chacu takovou hezoučkou lagunu a střelil tam dvě volavky. Líbilo se mi tam, a tak jsem milé volavky vycpal, postavil je do rákosí a udělal si z rákosí boudu, aby se mi lépe čekalo, až ty volavky přilákají své živé kamarádky. Ještě jsem nebyl hotový, a už začaly kroužit. Sestřeloval jsem je jednu po druhé. Pobyl jsem tam měsíc a nasbíral přes půl druhého kilogramu nejjemnějšího peří, egretů. Jednou si chci stočit cigaretu - komáři byli ten den drzí už před večerem, bylo horko a do moskytiéry se mi nechtělo, tak jsem je chtěl trochu zahnat. Hledám kabát a ne a ne ho najít. Spadl mi do bažiny a já měl v kapse celou svou zásobu papírků. Kabát ležel v bažině už od rána a z papírků bylo těsto. Ale v druhé kapse jsem měl pár kukuřičných listů a ty to vydržely. Vysušil jsem je, uhladil, a kouřilo se mi docela dobře. Víte, že nejsem velký kuřák, ale nikdy jsem neměl takovou chuť na cigaretu, jako když jsem balil do posledního listu. Byl bych kouřil dál, až mi bylo do pláče. Pak jsem si vzpomněl, že mi chatero zabalil plechovky s prachem do nějakých novin. Celou stránku z Diario da tarde jsem si pěkně urovnal a opatrně skládal na čtvrtičky. Nikdy by mě nenapadlo číst v novinách ta politická moudra, nebo se starat o to, co se stalo před několika měsíci na severní točně. Ale jak tak skládám jednu čtvrtičku, zastavily se mi oči na jednom místě a vidím černé na bílém: Nené Fióri, lovec. Rozbalím opatrně papír - a opravdu, bylo tam vytištěné moje jméno! Skoro jsem se polekal a nechtěl to ani číst. Přemýšlel jsem, co jsem asi provedl, že se o mně píše, ale pak mi to přece nedalo a kouknu níž, a vidím podpis: Real consulado italiano, královský italský konzulát. A že prý se hledá lovec Fióri, pravděpodobně v Chacu, v dědické věci. Řezal jsem si dál čtvrtičky, ale tu s tím inzerátem jsem si nakonec schoval. Přemýšlel jsem, po kom bych asi tak mohl dědit. Moji příbuzní v Itálii byli samá rybářská chudina. Abych tak zdědil člun! Pěkně bachratý, děravou rybářskou síť a pár shnilých košů! Smál jsem se, až se volavky polekaly a začaly kroužit ve větších kruzích mimo dostřel. Vždyť já bych takovou síť ani neuměl spravit, a když jsem si představil, jak smlouvám se dvěma košíky smradlavých ryb o půl solda na trhu v Palermu, jak se hádám a zapřísahám při Madoně, že moje sardinky jsou nejčerstvější a že ještě mrskají ocásky, měl jsem z toho těžké spaní. Pak jsem si vzpomněl, že se u nás vyprávělo o jednom prastrýci, který měl být velice bohatý - ale umíte si představit, jací boháči jsou na Sicílii. Když se lovec vrátí z volavek, má větší jmění, než takový dědek za celý život nalichvaří. Tam v něm možná vidí boháče, ale našinec to za pár týdnů ve městě roztočí a ještě je rád, že to ve zdraví přežil a může se v klidu vrátit do divočiny. Jen ať si pan konzul svoje dědice hledá jinde.
   Byl bych na tu věc časem snad docela zapomněl, ale bylo tady to nešťastné kouření. Prokouřil jsem celé noviny, i tu poslední čtvrtičku.
   Volavky jako na potvoru taky přestaly létat, a tak jsem se nakonec přece jen vypravil k řece. Zrovna jel parník - no a už jsem v tom lítal, jako ta opice v Africe...“
   „Ty jsi byl i v Africe, Nené?“
   „No to zrovna ne, ale potkal jsem tady jednou jednoho inženýra a ten mi vyprávěl, jak v Africe domorodci chytají opice. To se vezme tykev s úzkým hrdlem, dá se do ní banán a položí se pod strom, na kterém opice sedí. Opice sleze, strčí ruku do tykve a chňapne banán. Ale banán se vzpříčí a opice nemůže ruku vytáhnout. Než by banán pustila, nechá se raději chytit nebo utlouct. S lidmi je to zrovna tak. Věděl jsem, že mi to dědictví není k ničemu, ale už jsem ho ve džbáně držel.
   Šel jsem rovnou na konzulát. Měli jste vidět zděšení těch navoněných panáků! Byl jsem otrhaný, neholený, a že prý se na.úřad nechodí s puškou a mačetou. Povídám jim: volali jste lovce, přišel lovec. Prý jestli mám dokumenty. To mám, mám je v plechovce v jednom dutém quebrachu. Tak abych prý je přinesl. Dobře, já na to, za tři měsíce jsem zpátky. Tak jestli mám alespoň pas. Každý slušný člověk musí mít pas. Víte, že já rád s každým vyjdu, ale tohle bylo už moc. Copak já nejsem slušný člověk? Ale jen jsem si trochu přitáhl svou bouchačku, hned byli všichni pod stoly a spustili takový rámus, že vyšel sám pan konzul. Začal mě chlácholit, že mi pas vystaví, jakmile přinesu své dokumenty, a hned taky, co to bude stát. No jo, to se poznají krajani, povídám, abyste z toho dědictví hned taky kousek neuloupli!
   »Aha! To je ta dědická věc Fióri z Palerma!« zaradoval se konzul a už byl přívětivější. »Ale to jste se měl přihlásit už dávno, už před půl rokem jsme poslali listiny zpět. Ani nevím, kolik to dělá, ale když hned oznámím, že jsme vás jako našli, můžeme to tak do dvou týdnů vědět. Takovou chvilku snad tady můžete počkat, ne?« Pak připustil, že to taky může trvat měsíc a třeba i déle. Řekl jsem mu, že budou-li dobré volavky, zase se sem za rok za dva vrátím, tak aby mi to zatím připravil, a pěkně jsem se poroučel.
   »Počkejte, počkejte!« volal na mě ke dveřím. A že by pro mě zatím měl dobré zaměstnání. Já a zaměstnání! Že prý bych mohl dělat sluhu nebo průvodce jednomu učenému krajanovi, profesorovi, který přijel sbírat broučky a všelijaká zvířátka a chtěl by za solnou poušť.
   Pan konzul ovšem nevěděl, že by tady nějaká solná poušť měla být.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
    Já tomu rozuměl dobře, jen mi nešlo do hlavy, jak to ví ten můj učený krajan. Měl jsem z toho švandu, že bych měl dělat sluhu, ale zvědavost mi nedala. Jak jsem znal své krajany, byli to jen chudí lidé, málokterý uměl číst a psát, a tenhle měl být učenec. No nebudu vám líčit, jaká s ním byla potíž. Mělo mě to napadnout předem, viděl jsem přece Giovanniho, jak se neslavně vrátil z výletu s Karaím, ale prožil jsem nakonec s tím mým vědátorem víc než měsíc. Přes solnou poušť jsme se nedostali, jen k ní, docela na kraj, a to mu úplně stačilo - kuráž ho opustila. Ale sbírali jsme broučky a všelijaké štěnice, stahovali jsme kůže a mě samotného to popadlo, když mi po celé dlouhé večery vyprávěl věci, které jsem mohl mít jako lovec z přírody odpozorované dávno, jen kdybych si byl lépe všímal. Od těch dob se dívám na divočinu docela jinak. Kolikrát jsem si na vás, Karaí, vzpomněl, když jsem tak ležel několik dní u mraveniště a čekal, až se začnou mravenci rojit, nebo když jsem šel po stopě zvířete, které není ani na maso ani na kůži. Abyste rozuměli, já už teď zbytečně nezabij u ani nevyplaším žádné zvíře jen tak pro zábavu jako dřív. Už nahlas nezpívám ani nehulákám - a zato vidím kolem sebe samý život.“
   „A jak to dopadlo s vaším dědictvím?“ vpadl mu do řeči Jules.
   „Skvěle! Ani to lip dopadnout nemohlo. Když jsme se vrátili, uvítal mě konzul zprávou, že celá pozůstalost byla zatím projednána a že jsem byl prohlášen univerzálním dědicem.“
   „A kolik jste zdědil?“
   „To už ani dobře nevím. Byla s tím všelijaká vydání, jako za inzeráty, kterými mě hledali, za kolky, poplatky, práce úředníků na konzulátě, legalizace na ministerstvu a kdovíco ještě. Konzul mi to všechno pěkně spočítal, a protože na to dědictví nestačilo, měl jsem několik set pesos doplatit. Ale odpustili mi to za to, že jsem provázel svého krajana po Chacu. Zbavil jsem se obav, že budu muset být rybářem, stal jsem se univerzálním dědicem a nemusel jsem za to nic zaplatit a ještě jsem se mnoho naučil.
   S těmi opicemi je to zrovna tak: banán v tykvi nesmí být přezrálý. To by ho opice rukou rozmáčkla a zachránila by se. Já nechal ten svůj banán uzrát, a získal jsem zase svobodu. Nezůstalo mi sice nic v hrsti, ale aspoň něco v hlavě.
   A teď poslouchejte, co mi ten učenec vykládal. Povídal, že se zvířata vyvíjela jedno z druhého, že byla stále chytřejší a dokonalejší, až vznikl člověk. Ale jen člověk má rozum, protože má mozek a vyvinutou nervovou soustavu, kdežto zvířata nemyslí, i když mají tak dokonalá společenství jako třeba včely nebo mravenci. Zvířata mají jenom pudy, reflexy a zděděné instinkty.“ Všichni lovci s údivem sledovali Italovu přednášku, jen Karaí se trochu usmíval.
   „No nemám pravdu, Karaí?“ ptal se Nené trochu dotčený nedostatkem obdivu.
   „Jak se to vezme, Nené. Je pravda, že se to takhle učí i děti ve školách. Ale podle mě je to přinejmenším sporné...“
   „A jak tedy podle vás zvířata vědí, co mají dělat? Neumějí přece ani mluvit, ani psát, aby se mohla dorozumívat.“
   „To je stejné, jako byste řekl, že Číňani neumějí mluvit, protože vy jim nerozumíte. Zvířata se tedy podle vás vyvíjela z nižších, primitivnějších předchůdců. To tedy znamená, že jejich předkové byli méně chytří a že neměli tak dokonalou organizaci životního způsobu jako například ty včely? Je to tak? Proč jste se svého učence nezeptal, po kom tedy zdědily svůj instinkt?“
   „A sakra! To mě nenapadlo... Jak by se dala zdědit chytrost od hloupého? Ale on mi ukazoval obrázky, že zvířata nemají tak docela vyvinutý mozek! Jak to tedy vlastně je?“
   „To zatím nikdo neví, ani já. Ale nebudu si kvůli tomu vymýšlet věrohodně znějící teorie. Váš učený krajan vám dozajista řekl, že hmyz patří k nejstarším živočišným druhům na Zemi. Že třeba ty včely byly už před dvěma sty milióny let takové jako dnes. Ale jaké byly předtím? Co když měly dokonale vyvinutý mozek a geniální rozum? Jejich přímo ideální státní systém by tomu nasvědčoval.
   Shlukly se ke kolektivnímu životnímu způsobu, kde má každý jedinec přidělenou práci, jíž se po stu a tisíci generacích přizpůsobil i tělesně. Zpočátku za ostatní myslely ty nejchytřejší, ale když odstranily poslední drobné chyby a děděný systém spolehlivě fungoval, stalo se myšlení pro včely zbytečností a nepoužívaný mozek zakrní. Třeba to tak bylo. Kolik orgánů v našem těle, které nejsme nuceni užívat, zakrnělo! To už je holt osud tvorů žijících ve společnosti. Všichni si pomáhají přežít, a když se některý jednotlivec oddělí, bídně zhyne, protože se odnaučil samostatně myslet...“
   „To jsem viděl na těch pisálcích na konzulátě!“ zašklebil se Nené. „Tam se naparovali, ale pustit je do divočiny, nepřežili by dva dny. Jak jsem sáhl po své bouchačce, hned měli srdce v kalhotách!“
   „A to jste poznal jen jednu kancelář. Kdybyste viděl lidi v nějakém velikém úřadě, kde každý až do důchodu dělá jednu a tu samou práci, bál byste se o osud lidstva! Je ještě spousta věcí v přírodě, které nedokážeme rozluštit. Kdoví, jestli se zvířata nedorozumívají nějakým přenosem myšlenek, čichem, nebo nějakou řečí, která je nám nepochopitelná. Vy ani já na tyhle otázky nebudeme umět nikdy odpovědět. Ale měli bychom se snažit alespoň přírodě trochu víc porozumět. Pozorovat ji a spoléhat na zdravý rozum...“
  
  
  

 [ VIII ]
NA RIACHO SALADO
  
   „A JAK TO BYLO s tím Angličanem?“ přerušil dlouhé ticho konečně Jules. „Setkali jste se ještě?“
   „Když jsem se rozloučil s donem Pablem, opřel jsem se do pádla, abych dostihl své lidi. Měli mě čekat u ústí Riacha Salado. Když jsem dorazil, už se stmívalo. Byli tam všichni, Angličan se utábořil o kousek dál, ale Corrientinec mu pomohl nanosit dříví a připravit se k přenocování.
   Ráno, ještě před svítáním, jsem si prosekal cestu houštinou na malý pahorek jižně od ústí potoka. Víte, který myslím, ten holý, kamenitý. Jediné, co tam roste, jsou krásně zelené pruty sarsaparilly, párkrát jsem ji tam sbíral, dokud za ni ještě lékárny dobře platily.
   Býval to hledaný prostředek proti jedné kožní chorobě.
   Je odtamtud pěkný výhled do vnitrozemí, ideální místo pro kouřové signály. Neradím nikomu, kdo je neumí používat, aby to zkoušel! Takový žert by mu přišel hodně draho. Já jsem s Tumrahy domluvený, na moje volání přijdou i z veliké dálky. Raději vám ovšem neřeknu, jaká je moje značka, jaké jsou značky náčelníků, ani jak se dá kouřem povědět, kolik lidí mají vzít s sebou, jestli mají mít zbraně, nebo že ženy a děti mají nechat ve vnitrozemí. Kdyby šli nadarmo několik denních pochodů a zanedbali kvůli tomu zásobování svých rodin, dovedli by se krutě pomstít.
   Nanosil jsem dříví a hodně zetlelého listí, udělal jsem pěknou vatru, a když se rozhořela, přihazoval jsem v určitých přestávkách listí, takže do vzduchu vyrážely kotouče dýmu, krátké, dlouhé, jako když se telegrafuje. Pak jsem čekal na odpověď, nebo alespoň na znamení, že mé kouře byly zpozorovány.
   Ale odpověď nepřicházela, jen daleko na obzoru, dobrých čtrnáct dní cesty, stoupal slabý dým. Na tu dálku nebylo možné rozeznat, jestli je to signál, nebo jen lesní požár.
   Signalizoval jsem znovu, že se nezdržím déle než týden, aby se hlásil někdo, kdo je blíž. Musel jsem čekat. Možná, že mne viděl nějaký indián na lovu a odpoví, až se poradí s náčelníkem, nebo až zapálí oheň. To není jen tak, indián sirky nenosí a rozdělat oheň vrtáním dřeva chvilku trvá. Ostatně dole v nížině bylo jistě všechno promáčené rosou.
   Při tom čekání jsem zjistil, že jsou v lese hocco. Hocco je nejchytřejší pták, lovec na čekané se nesmí ani hnout. Já se hýbat nemusel: komáři tam nahoře nebyli a na mušky polvorines bylo ještě brzo. A tak jsem ulovil tři hocco. První dva šípem, bez hluku, a třetího jsem střelil. Slyšel jsem ještě čtvrtého, ale toho jsem chtěl ranou vyplašit, aby odvedl slepičky do bezpečí. A podle toho výstřelu mě našel Angličan. Když viděl můj úlovek, chtěl se také pokusit o štěstí. Marně však ztrácel čas. Plížil se za ptákem, kdykoliv zaslechl jeho hudrování, ale pak mu došlo, že je to marné a zkusil to s čekanou. Dovedl sedět nepohnutě, přestože se už začaly objevovat polvoriny a nemilosrdně ho štípaly kolem očí. Začal se mi líbit, ale brzy to pokazil. Zastřelil slepičku, to se nedělá.
   Viděl jsem, že se odpovědi na své signály už nedočkám, že jsou indiáni asi příliš daleko, a měl jsem chuť celého podniku nechat. Ale když už jsem dopravil své sudy s lihem až sem, rozhodl jsem se pokusit se najít ryby ponce sám, s Otontovou pomocí. Doufal jsem, že se tak zároveň zbavím Angličana.
   Hned po obědě jsme vypluli proti proudu. Angličan nás dohonil, právě když jsme se blížili k peřejím. Najednou slyšíme shora křik:
   »Volnou vodu - jedu po proudu!« Na začátku peřejí se objevil Voelker na své kanoi a pustil se dolů. Rychle jsem se uklidil stranou, protože v proudech se dvě kanoe nevyhnou, ale Angličan jel dál.
   Voelker svým voláním vyplašil dva bažanty jacutinga, kteří vyletěli s velikým křikem přes řeku, a tu jsem uviděl něco, co bych nikomu nevěřil, kdybych to nespatřil na vlastní oči. Voelker měl jako obyčejně všechny troje brejle na čele. Když zaslechl jacutingy, byl už na konci peřejí, vzal pádlo do levé ruky, do pravé popadl pušku a střelil z obou hlavní. Vy, kdo ho znáte, víte, že střílí po sluchu. Z ptáků mohl vidět jen letící stín. Trefil oběma ranami a co víc: natočil v plné rychlosti kanoi tak, že mu střelení bažanti padli rovnou na příď. Jen tím manévrem se stalo, že se nesrazil s Angličanem. Když si to uvědomil, začal pustě nadávat. Nasadil si napřed jedny brýle a mžoural jako stepní sova. Když poznal bělocha, začal mu spílat německy. Angličan však nereagoval, takže to zkusil francouzsky a pak ve všech řečech, v kterých umí nadávat. A vy víte, to že on umí.
   Rozhodl jsem se, že se utábořím pod peřejemi. Počasí se začalo rychle měnit, v době, kdy kvete bílé quebracho, bývají deště důkladné. Bylo záhodno urychleně postavit stan a zajistit kanoe.
   Zatímco Otonto a Mitápirú stavěli stan a Corrientinec nosil dříví na oheň, okukoval Voelker naše zásoby a radil, co máme uvařit k večeři. Po břehu za ním přiběhli i jeho psi, hubení a hladoví jako vždycky, a hned se pustili do hledání něčeho k snědku. Moji dva psi tomu nechtěli rozumět a strhla se rvačka. Voelker to odnesl roztrženou kalhotou, protože začal mé psy mlátit. Sotva se začala vařit voda, sedl si k ohni a sám si nasypal z našeho maté.
   »Udělal byste dobře, kdybyste se utábořil, než bude tma,« řekl jsem mu.
   Zavětřil nosem ve vzduchu jako medvídek kvatí a povídá:
   »Bude pršet a já nemám stan. Budu muset přespat ve vašem.«
  
  
  
  

   Řekl to, jako by se to rozumělo samo sebou.
   Angličan už měl stan také postavený, o několik kroků dál, v křoví a jakmile rozdělal oheň, šel Voelker zkontrolovat i jeho. Jako očarovaný za ním šel i Corrientinec, který po mistrovských ranách skoro slepého Voelkera, z něj nespustil obdivně zrak.
   Kdyby se tak chtěli tihle tři dát dohromady, pomyslel jsem si.
   Těžko by se asi dorozuměli, protože každý, až na Voelkera, mluvil jen svým jazykem, ale třeba se to nějak vyvine.
   Angličan se opíralo strom a nacpával si lulku. Když si chtěl zapálit, zjistil, že se mu nějak ucpala. Rozhlížel se, čím ji pročistit, a když nic vhodného neviděl, vytáhl z opasku revolver a střelil do koruny stromu. K nohám mu spadl maličký, rozstřelený ptáček tángara. Přistrčil si ho nohou, vytrhl z křidélka brk, pročistil si troubel a zahodil ptáčka do ohně. To měla být odpověď na Voelkerův střelecký výkon.
   U Voelkera a hlavně u hloupého Corrientince to vyvolalo nadšení, zato moji dva indiáni se na sebe podívali a z jejich výrazu jsem poznal, že tenhle vtip nenechají bez povšimnutí.
   Raději jsem sám zakročil:
   »Poslyšte, mister!« křikl jsem od svého ohniště. »Já bych asi něco takového v tom přítmí nesvedl, ale slibuju vám, že jestli vás tady zítra po východu slunce ještě uvidím, rozstřelím vám koleno. Můžete si být jistý, že také nechybím!«
   »All right!« zněla odpověď a pak ti tři dali hlavy dohromady a šeptem se domlouvali.
   Navečeřeli jsme se a po několika tykvích maté jsme šli spát. Ale ne na dlouho. Jak jsem čekal, hned po západu slunce přišel déšť. A byl to pořádný šňůrkový plavák! Hned po prvních kapkách vlezl do mého stanu Voelker. Upravil si lůžko a já mu vůbec nevadil. Musel jsem uhnout, jak se roztahoval, a ještě se mu chtělo do debaty.
   Okřikl jsem ho, ať mě nechá spát. Ale nenechal:
   »Nemůžu usnout - ti vaši psi mají blechy a pořád se drbou!«
   »Neměli by je, kdyby je nechytli od těch vašich. Na dobře krmených psech se dlouho blechy neudrží!« »Každý pes má blechy.«
   »Však oni je zítra v peřejích zase ztratí.«
   »Ale já kvůli jejich drbání nemůžu spát!«
   »A já zas nemůžu spát kvůli vašemu žvanění. Buďte už konečně zticha!«
   »Tak vyžeňte ven ty vaše bestie.«
   »V tomhle počasí? Ani mě nenapadne. Mě jejich drbání neruší.«
   »Ale mě ruší! A moji psi jsou taky venku.« Možná jsem byl ten den ve špatné náladě kvůli nepodařené výpravě. A tak když Voelker kopnul jednoho mého psa: »Jedeš, potvoro!«, vstal jsem a zařval:
   »Koukejte mazat! Seberte si své věci a ať už jste venku!« Vypadal jsem asi dost divoce, protože Voelker okamžitě poslechl.
   Slyšel jsem ho, jak si před stanem brblá:
   »Psa do takového počasí nevyhnal, ale bělocha, lovce a přítele vyžene...«
  „Nevím, kde tenkrát přespal. Do Angličanova stanu by se byl nevešel. Ale ráno, když přestalo pršet a vstali jsme, nenašli jsme ani Voelkera, ani Angličana a k mé radosti ani Corrientince. Vyjeli jsme nad peřeje, až tam, kde byl potok splavný. Ryby jsme hledali několik dní, ale marně. Vrátil jsem se do pevnosti Olimpo, abych uskladnil alkohol. O Angličanovi, ani o tom Corrientinci jsem už neslyšel.
   O Voelkerovi se to bohužel říct nedá...“
   „Volkera se tak snadno nezbavíte,“ ozvalo se ze tmy. Stařík se hrnul do ležení, na zádech své dvě pušky a na nich kůži z jaguára.
   Druhou nesl přes rameno a hodil ji Karaímu k nohám:
   „Kromě toho, že jste mi od Riacho Salado dlužen za správku nohavic, co mi roztrhali vaši zablešení psi, dlužíte mi za stažení téhle kůže nejmíň tři libry. A ostudu máte navrch a zdarma. Takhle se chová lovec, co? Rozstřílet takovou krásnou kožešinu? To jste musel pálit zrovna expresní kulí a roztříštit celou hlavu? A byla to moje tygřice, rozumíte! To moji psi ji uštvali na strom! To je vyslovená krádež, co jste provedl. A ke všemu ještě uteče jako kluk a nechá mě pod metrákovým kolosem. Starý člověk, aby za něho stahoval kůži.
   Jak říkám, to mi hezky zaplatíte, Karaí! Dostanu aspoň čtyři libry!“
   „A moje sedlo jste nepřinesl?“
  
   „To tak! Budu se s ním tahat! Máte snad koně, tak si pro něj můžete dojet sám, ne?“
   „No já jen myslel, že jste si mohl vydělat o libru víc. Takhle musím jet na Otontově sedle. Tak čtyři libry říkáte za kůži tygřice. Dobrá, kupuji ji. Beztak mám pokrývku na sedle už hodně opotřebovanou a tahle kůže má nejkrásnější kresbu, jakou jsem kdy viděl. Otonto?
   Mohl bys mi tu kůži vypnout na dřeva a vyčinit mi ji, než se vrátím?“
   „A ty čtyři libry mi vyplatíte hned, nebo až se vrátíme na Barranco?“
   „Jak chcete. Třeba hned, nerad jsem někomu dlužný. Můžete si to odečíst z toho, co jste dlužný vy mně.“ Voelkerův dlouhý obličej na Karaího neudělal žádný dojem. Obrátil se k Julesovi a Alonzovi:
   „Připravte si koně. Co jsme zanedbali, dospíme v sedle.“
  
  

 [ IX ]
 VANILKA
  
   JEŠTĚ ZA TMY VYJELI LOVCI na odpočatých koních, hlavně Otontův kůň, který už dlouho nebyl osedlán a jen se potuloval v husté trávě kolem ležení, se snažil dát najevo svou radost tím, že bujně chodil více po zadních, než po všech čtyřech. Karaí proto předjel ostatní:
   „Zatím se vyspěte. Až můj kůň přestane trojčit, povede zase některý z vás. Nejedeme ostatně daleko, jen k pramenům Riacho Barroso a tam počkáme na východ slunce.“
   „Proč nejedeme za tmy dál? Je to příjemnější, než za denního horka.“
   „Mám několik důvodů. Jednak je li pramenů potoka vyvýšenina, odkud je rozhled po campu na všechny strany. Uvidíme tam odtud, jestli nás někdo nesleduje. Dál vede cesta do vrchu a je samý balvan - potmě by si tam koně zpřeráželi nohy. Místy budeme muset sesednout a dvakrát bude třeba pomoci koním na vysoký kamenný schod. A za třetí bude přece jen dobré, když se aspoň hodinu vyspíme. Nevíme, co nás čeká. Snad moji psi najdou nějakou stopu a dopřejeme si lepší snídani, než to včerejší nasolené hovězí.“
   „Musel jsem to maso nasolit. Kráva byla uštvaná, když jsem ji dostal na ránu, měla zpěněnou krev. Maso by se bývalo zkazilo, než bych dojel do tábora.“
   „Já vám přeci nic nevyčítám, Julesi. A když není nic čerstvého, je solené maso také dobré. Ale možná by bylo lepší schovat si ho na další dny - asi nebudeme mít na lov čas.“
   „Kam to vlastně jedeme?“
   „Skoro až na vrcholek Orlích hor.“
   „A co tam?“
   „Chci vám ukázat tři krásné jaguáří kůže, které tam mám vypnuté. A je tam krásný rozhled.“
   „Krásné vyhlídky mě nikdy moc nelákaly. Škrábat se kvůli nim do kopce! Já se nejraději dívám na kopec zdola.“
   „Mě tam nahoru poprvé vyvedl jaguár. Ale je tam tak hezky, že jsem tam kůži nechal a ještě tam později přidal dvě, které jsem ulovil v rovině. Bývám tam poslední dobou často a mám čas si hrát s kožešinami. Dvě už jsou tak měkce vypracované, jako byste je právě čerstvě stáhl.“
   „Takže je to takový turistický výlet, ano? Proběhnem se po louce a popovídáme si se svatým Petrem, že?“
   „Povídat si budeme, a na pěknou dálku. Je odtamtud vidět až na paraguayské vrcholky Tres Hermanos. Na jednom z nich, nad pevností Olimpo, sedává náš starý známý Manoel Wenceslau a vyhlíží nás.“
   „Takže odtamtud dostáváte kouřové signály!“
   „Kouřové signály jsou vidět ze všech stran. My se proto s Wenceslaem domlouváme pomocí zrcadla. Světelné paprsky jsou viditelné jen pod úzkým úhlem, nestojím o to, aby o našem spojení věděli na Barranco Branco.“
   „Cožpak Manoel Wenceslau umí telegrafovat?“ podivil se Alonzo.
   „Myslím, že ne, ale používáme smluvené signály. Není to tak těžké, uvidíte sami. Ale teď by vážně bylo dobré trochu si zdřímnout.“
   „Se spaním asi nebude nic, jsem napnutý, kam nás to vlastně vedete.“
   „Jestli nechcete spát, je to vaše věc. Ale teď musíme jet docela potichu. Rozepněte si třmeny a všechny přezky na sedlech, které by mohly dělat hluk. Jedeme do míst, kam dosud žádný běloch nevkročil. Indiánům by asi nebylo zrovna dvakrát vhod, že vás tam vedu, sám tam bývám tajně. Ale i oni tam přijdou málokdy a snad o mně nevědí. Jestli nás nezpozorují, uvidíte věci, o kterých budete vyprávět ještě svým vnukům. Myslím, že nebudete mít chuť vypravit se tam podruhé. Prosím vás jen o jedno: ničeho, co tam najdeme se nedotýkejte, ani ze zvědavosti, je to ve vašem vlastním zájmu.“
   „Co je na tom kopci? Zlato? Stříbro? Drahé kamení?“
   „Je tam i zlato, i stříbro, i když ne příliš cenné na váhu. Uvidíte sami. Ale teď dost řečí!“
   Jeli tiše. Neokované koně nebylo v jemné trávě zmáčené rosou skoro slyšet. I Otontův kůň se uklidnil a šel pravidelným během jako ostatní. Karaí vztyčený v třmenech pozorně naslouchal, ale nezdálo se, že by je někdo sledoval. Pohodlně se tedy usadil, pravou nohu přehodil koni přes šíji, naklonil se nad ní a začal klimbat. Kůň znal cestu, protože Otonto lovce několikrát k pramenům potoka provázel. Byl to kaďuvejský kůň, vyrostlý v divočině, a ten si pamatuje cestu, kterou jednou šel. Pozná podle směru, kam má jít a nezastaví, dokud není na místě.
   Když tedy náhle zastavil na pokraji křovin, věděl Karaí i v polospánku, že jsou u cíle. Oba další koně na ně div nenajeli.
   Dlouhý lovec seskočil a zmizel i s koněm v temné houštině.
   „Cožpak jste se propadl do země?“ volal Jules.
   „Psst! Jděte za mým koněm. Jestli ho nevidíte, snad ho slyšíte.
   Nebo chvilku počkejte, posvítím vám.“ Houští bylo neprostupné a Jules ani Alonzo netušili, kudy do něho lovec vnikl. Za pár okamžiků však uvnitř zableskl oheň a spatřili úzkou cestičku do lesa.
   „To jste tady měl připravené?“
   „Vždycky si nachystám na oheň, když vím, že se brzo vrátím.
   Potmě se sbírat dříví nedá a kolikrát je všechno promočené, že by ani rozdělat oheň nešlo.“ Oheň osvětloval malou mýtinu. To, co vypadalo jako houština, byl vysoký les s hustým podrostem. Na ohništi už byla přistavená pava s vodou a nahoře byly na drátech zavěšené dvě volské kůže jako střecha. Sotva vstoupili na mýtinu, Karaí spustil jednu kůži, takže se okolí opět ponořilo do tmy. Ani kdyby někdo jel těsně podél lesa, nevšiml by si, že tu někdo táboří. Kouř z ohniště stoupal přímo mezi vysoké koruny stromů.
   „Než se nám uvaří voda, zavedeme koně kousek dál. Je tam větší travnatý palouk, který lze uzavřít. 
  

  
Tam můžeme koně volně pustit, aby se pásli, kdybychom se zdrželi. Také teprve tam odsedláme. Sedla pověsíme tady na ty dráty, aby se k nim nedostali termiti.“
   „Kde jste vzal vodu? A bude tu i voda pro koně?“
   „Vždyť stojíte na břehu potoka. Dejte pozor, ať do něj nespadnete, ne nadarmo se jmenuje Barroso, Blátivý. To nám také zabezpečí koně, aby neutekli. Potok tady tvoří velikou kruhovou zátočinu a těch několik metrů pevné země se uzavře kládami. Teď odsedlejte, tady máte háky na zavěšení sedel, a můžeme se vrátit k ohni.“
   „Není to trochu přemrštěné?“ zeptal se Alonzo. „Kolikrát jsem nechal sedlo v prérii nebo v lese jen tak pod stromem a ještě nikdy mi ho termiti nesežrali.“
   „Mně se to taky zatím jinde nestalo. Ale když jsem tady nocoval poprvé, dal jsem si sedlo pod hlavu jako obyčejně, a přikryl jsem se sedlovou pokrývkou - krásnou indiánskou prací, tkanou z barevných bavlněných vláken. A klidně jsem usnul. K ránu mě probudila zima. Byl jsem nahý a ze sedla zbylo jen to, co bylo kovové. Pokrývka, šaty, všechno zmizelo. Jen v zemi jsem našel několik děr. Termiti se prohrabali pode mnou a těmi dírami všechno odnosili. Stal jsem se snadnou kořistí pro zemní klíšťata. Tak se nacucala mé krve, že se nemohla dostat zpátky do svých děr a napolo trčela ze země.
   Byl jsem úplně vysílený.“
   „A po drátě termiti nelezou?“
   „Navlékl jsem na ně kousky kůže mravenečníka, natřené jeho sádlem. Tomu se vyhnou i stromoví termiti.“
   „A proč jste si proboha vybral zrovna tohle místo k táboření?“
   „No, takové místo má i svoje výhody. Špatná pověst je někdy lepší než dobré opevnění. Indiáni se tomuhle místu zdaleka vyhnou, protože s ním mají stejné zkušenosti. To není na škodu, když nám jde o to, aby nás nechali na pokoji.“
   Mezitím se lovci vrátili k ohni. Nabodali na pruty kusy soleného masa, a zatímco se peklo, kolovala tykev maté.
   „A my tady necháme koně? Předtím jste mluvil o tom, jak je cesta pro koně obtížná.“
   „Všímal jsem si cestou vašich koní, a tak se mi zdá, že bude lépe, když dál půjdete pěšky. Můj kůň je na tu cestu zvyklý.“
   „Můj kůň je zrovna tak dobrý jako váš,“ řekl Alonzo dotčeně. „Pojedu na něm také.“
   „A mého koně jsem si přivezl z nejlepšího chovu ve východní Bolívii. Nemůžu se od něho odloučit už proto, že jsem ho sem chudáka přepravoval parníkem - jak trpěl stálým klapotem kole s a pískáním sirény a jaký měl strach z lodi! Zaplatil jsem za tu dopravu víc, než by mě stál nový kůň, a stejně tolik zaplatím při zpáteční cestě.
   Ale o to nejde. Kdybych znal cestu po souši, kudy bych objel bažiny kolem řeky, jel bych raději tři týdny místo tří dnů, jen abych mu ušetřil trápení.“
   „Chápu vás. Asi bude dobře, když pojedeme všichni koňmo. Brzo bude svítat. Máme poslední příležitost trochu se vyspat.“ Pojedli, popili maté, rozložili se kolem ohně a usnuli uprostřed divočiny klidněji a bezpečněji než ve městě v hotelovém pokoji.
   Slunce už bylo dost vysoko, když Karaího probudili jeho psi.
   Otonto je pustil teprve několik hodin po jejich odjezdu a oni šli po stopě svého pána. Tím lovec dosáhl toho, že přišli tiše, bez štěkotu a nezdržovali se lovem.
   Také druzí dva lovci již byli vzhůru. Alonzo šel dohlédnout na koně a Jules rozdělával oheň.
   „Kde se tu vzali vaši psi? Přišli jako duchové, ani nezaštěkali. Moje smečka by vzbouřila celé okolí, zvlášť tady, je tu plno jaguářích stop.“
   „Vidíte, proto jsem nechtěl, abyste bral své psy s sebou. Takhle máme skoro jistotu, že za námi nikdo nejde. Myslím indiáni nebo třeba Voelker.“
   „Vyjedeme hned?“
   „Máme dost času. Nepotřebujeme k výstupu víc než dvě tři hodiny. To ještě nebude slunce dost vysoko, abychom mohli vysílat. Teď se nasnídáme. Ale pít nebudeme. Počkáme si na pramenitou vodu nahoře.“
   „Nahoře je voda?“
   „Uvidíte.“ Slunce již začínalo hřát, když osedlali a nasedli. Karaí je vedl klikatými stezičkami lesem stále hustším a zdánlivě neprostupným.
   Ale cesta byla vysekaná mačetou a udržovaná v dobrém stavu.
   Čím víc stoupali, tím víc se cesta točila, aby se vyhnula velikým omšelým balvanům. Pojednou se les otevřel a před nimi se objevila pláň posetá drobnou kamennou sutí. Tam Karaí zastavil a nechal své společníky předjet.
   „Jeďte přímo k té vysoké palmě a snažte se udržet směr,“ pravil.
   „A co vy?“
   „Pojedu za vámi a můj kůň bude zametat stopu. Pod palmou vyjedete na kamenitou půdu a tam už stopa bosých koní nebude vidět.
   Je tam ostatně cesta, na které je mnoho stop. Nikdo však nemusí vědět, odkud jsme přišli.“ Oba lovci jeli přímo a Karaí vedl svého koně bokem a trochu nad nimi. Pod jeho kopyty se řítila lavina drobných kamínků. Nikdo by nepoznal, že se nesesuly samy. Cesta, kterou pokračovali potom, vypadala jako park. Les byl řidší, ale stromy mnohem mohutnější. Na kamenité půdě zmizel podrost, takže bylo vidět skrz les na všechny strany.
   Přesto začínala být cesta stále obtížnější. Karaí seskočil a kůň ho sledoval z balvanu na balvan. Místy se zdálo, že cesta končí, ale Karaí šel dál při okraji hluboké propasti a v záhybu cesta pokračovala. Jules brzo poznal, že je výhodnější jít pěšky, jen Alonzo chtěl dokázat své jezdecké umění. Po několika krkolomných skocích se však i on nad koněm slitoval a vedl ho za sebou. Zvířata se mnohdy vzpírala a nechtěla skočit. Na takové cestě se pozná povaha člověka. Alonzo se svým koněm stále hovořil, domlouval mu a na nejhorších místech ho povzbuzoval. Jules stále více ztrácel trpělivost, křičel a koni nadával. Dokonce si uřízl prut, ale pak si to přece jen rozmyslel a zahodil ho. Karaí spokojeně kývl.
   „Jsem rád, že jste neztratil rozvahu, Julesi. Budete ji ještě potřebovat.“
   „Copak to může být ještě horší?“
   „Podívejte se před sebe.“ Cesta byla zatarasená velkým balvanem.
   „Tudy přece nemůže kůň vylézt!“
   „Ale může. Kousek dál bude ještě vyšší schod. Alonzo, vylezte nahoru a vezměte uzdu mého koně. Ukáže druhým, jak se leze.“ Karaí přivedl koně těsně k balvanu a vyhodil Alonzovi uzdu. Kůň, který už věděl, co má dělat, se postavil na zadní nohy a předníma se opřelo horní hranu kamene. Lovec ještě prohlédl a dotáhl popruhy na sedle, pak se skrčil koňovi pod břicho a nadzvedl ho. Kůň se zároveň odrazil od země. Karaí mu ve skoku podepřel nohu, která marně hledala oporu, a kůň se dostal nahoru.
   „Teď vašeho koně. Pak si s Alonzem vyměníme místa. Nadhodit koně musí jeho pán, na kterého je zvyklý. Ode mě by se mu to asi nelíbilo, jen mu podepřu nohy. Snad to dokáže.“ Po několika pokusech se to podařilo.
   „Horší to bude s návratem. Budeme je muset spustit lasem.“
   „Chudáci koně,“ bědoval Alonzo. „Měli jsme vás poslechnout a jít pěšky.“
   „Já toho nelituji,“ řekl Jules. „Nikdy bych nevěřil, že je něco takového s koněm možné. Jen nechápu, jak to, Karaí, děláte, když tudy jdete sám.“
   „Ukážu vám to u příští překážky. Ale teď nás čeká nejhorší úsek.
   Než vjedem do támhleté úzké průrvy, namočte si šátky vodou, budou se nám hodit.“
   „Co to zas bude za překvapení?“ bručel Jules. „A kde tady vzít vodu?“
   Když však zahnuli za záhyb cesty, uslyšeli zurčení nepatrného pramínku, padajícího ze skaliska. Voda se rozbíjela o kameny, tříštila se v tisíce mlžných kapek, znova se o něco níže spojovala a zase rozbíjela. Sluneční paprsky se ve vodopádu všelijak lámaly a vytvářely bezpočet duhových obrazců. I na otrlé lovce zapůsobil ten nádherný obraz mocným dojmem. Usedli, aby si trochu odpočinuli. Alonzo se dychtivě naklonil, aby se napil, ale Karaí ho zarazil:
   „Moc teď nepijte!“
   „Proč? Není to dobrá voda?“
   „Je výtečná, ale máme před sebou nejtěžší část výstupu a hrozně byste se potili.“ Odpočali si, omyli se a pokračovali. Cesta stoupala, ale byla pohodlnější než předtím. Ústila však do soutěsky mezi vysokými skalami a vchod byl uzavřený obrovským balvanem.
   „Tudy nevyleze ani člověk, natož kůň!“ zvolal Jules. Ale Karaí už odepínal ze sedla laso.
   „Teď vám ukážu, jak tudy může samotný člověk převést koně bez cizí pomoci...“
   Teprve teď si všimli, že nad balvanem trčí silný pahýl useknutého stromu. Karaí na něj hodil smyčku a pomocí lasa se snadno vyšplhal po kolmém srázu. Pak smyčku sundal, přehodil laso dvojitě a s oběma volnými konci se zase spustil dolů. K jednomu konci přivázal koňovu ohlávku a za druhou táhl, až se laso napnulo. Potom pobídl koně, nasadil mu rameno pod břicho a vzepřel. Kůň vyskočil, ale špatně, kopyta mu sjela po kameni nazpět. Ještě že Karaí včas uskočil. Znovu přitáhl laso. Napodruhé se to podařilo a kůň nahoře vesele zařehtal, jako by se chtěl pochlubit, že to dokázal.
   „Tohle vidím černě,“ mínil Jules, ale Karaí řekl:
   „Jsme tři a každý máme laso. Vytáhneme vaše koně nahoru stejně, jako se nakládají na loď.“ Obrovité okolní stromy posloužily jako jeřáb a po delší námaze dostali Julesova koně nahoru. Alonzo se chtěl pokusit přimět svého koně, aby vylezl sám. Oba lovci pomáhali shora a Alonzo mu podepřel břicho, jako předtím Karaí, a podařilo se to.
   „Jak se ale dostanou dolů?“
   „Po lasech. Můj kůň už tudy šel několikrát, takže už sjede sám, jen ho trochu přibrzdím. Když váš kůň ví, že k vám může mít důvěru a že byste po něm nežádal nic nemožného, překoná strach.“
   „Cítíte to?“ přerušil ho Jules. „Co je to za vůni? Je mi nějaká povědomá...“
   „Ovažte si teď své mokré šátky pevně přes ústa a snažte se dýchat nosem.“
   „Nějak se mi těžko dýchá!“
   „Snažte se projít tenhle úsek co nejrychleji a raději moc nemluvte,“ řekl Karaí a pak si přitáhl šátek přes obličej a vyrazil první.
   Vešli do hustšího lesa. Cesta stoupala příkře, ale nebyly tu kameny, jen místy se otevíraly hluboké srázy. Hluboko dole rostly několik desítek metrů vysoké palmy wauguasú, jejichž hladké kmeny i dlouhé, až šestimetrové listy byly obtočené předivem popínavé rostliny s nazelenalými květy. Kolem se honily tisíce kolibříků. Byl to nádherný, nepopsatelný pohled, ale vzduch byl stále těžší, naplněný vůní, která omamovala.
   Hlava je bolela a na všech bylo znát, že podléhají závrati. Také koně cítili nebezpečí a bez pobízení zrychlili. Karaí kráčel se skloněnou hlavou, mlčky a pravidelně, z kamene na kámen. Alonzo se chvílemi rozběhl, získal náskok, ale pak usedl na kámen a těžce oddychoval. Když ho Karaí pravidelným krokem došel a povzbudil, šel dál, ale byl už na konci sil. Koně se jim ztratili z dohledu a povzbuzovalo je jen to, že slyšeli před sebou jejich úlevné řehtání.
   Alonzo se na hřebeni zhroutil, strhl si šátek a hltavě dýchal. Také Karaí nabíral do plic mohutně čerstvý vzduch. Po chvíli však odpoutal od sedla laso a znovu si zavázal obličej mokrým šátkem.
   „Musíme se vrátit pro Julese. Zaslechl jsem, že snad něco volá - to je šílenství. Jdu mu naproti. Kdyby ztratil vědomí, dal by nám pěknou práci. Vemte si taky laso, Alonzo!“ Spěchal zpátky. Naštěstí nemusel daleko. Jules napolo ležel na kameni, ale podařilo se uvázat mu pod paží smyčku. Karaí vyběhl výš, přehodil laso přes větev a stejně jako předtím koně, vytahoval pravidelnými pohyby Julese. Alonzo mu hodil také konec svého lasa a zakrátko už mohli Julesovi omýt obličej a na svěžím vzduchu ho zase přivést k sobě. Jen silné bolesti hlavy trápily všechny tři.
   „Co to k čertu bylo? Čím jsme to lezli?“ řekl Jules.
   „Viděli jste, ne? Všude na palmách. I ti kolibříci byli opilí a každou chvilku padali, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Ale zase se vracejí zpět. Jen ovšem dodržují jednu praktickou zásadu, Julesi.
   Ani při tom nepípnou, přestože na jiných květech nepřestávají cvrlikat. Vážně jste to nepoznali?
   Vždyť jeto vanilka!“
   
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   „No to je přece jasné! Bylo mi to hrozně povědomé, ale nikdy j sem ještě tak silnou vůni necítil.“
   „Tropeiros, kteří ji v Bolívii sbírají, ji sklízejí ještě nezralou a jen ze spodních větví.“
   „Ale to je úplné jmění, co tady roste! A je to jen nějakých dvacet mil k řece. V Bolívii to vozí od pramenů amazonských přítoků kolik měsíců na mezcích a vyplácí se to!“
   „Mr. Jules - export vanilky. Hm, už tu firmu vidím ve všech přístavech světa...“
   „Ale ne, jen mě to tak napadlo... Ale vysvětlete mi jednu věc!
   Když si koupíte u nás v Evropě vanilkový lusk, krásně originál zabalený v trubičce, voní hezky, ale s tímhle tady se to nedá vůbec srovnat!“
   „Vanilku vykupují velké továrny. Vyextrahují z ní pravý vanilin - nikdy jsem se nedověděl, na co ho potřebují - a ty prázdné vyčichlé lusky napustí umělou náhražkou, která se dělá z dehtu. Hospodyňky tím pak kazí pokrmy. Já v Evropě jídla s vanilkovou příchutí nejím, protože když znám pravou vůni, ta umělá mi smrdí.“
   „Na tenhle kopec asi do smrti nezapomenu!“
   „Budete k tomu mít ještě několik příležitostí. Teď se například můžete napít té nejlepší vody na světě. Hned jak jsme přijeli, naplnil jsem si čutoru, aby trochu zteplala - pít přímo z pramene se nedá, úplně trnou zuby!“ Jules se přesto sklonil k prameni a chtěl se napít. Hned po prvním pokusu se otřásl:
   „Br, to se vážně nedá! Kde se tu bere tak ledová voda?“
   „Není tak ledová. V Evropě byste se v ní koupal a ještě byste si liboval, jaké je to kafíčko. Jednou jsem ji měřil, má nějakých dvaadvacet třiadvacet stupňů, ale protože teď je ve stínu přes čtyřicet, připadá vám jako led. Naberte si ji do zásoby. Za chvíli vyjedeme z lesa na volné prostranství, tam bude ještě větší vedro.“
[ X ]
PRVNÍ SRÁŽKA
  
   DÁL JE CESTA VEDLA podél hluboké strže, porostlé nízkým křovím. Zpočátku jim bránilo v rozhledu, ale když vyjeli na holá místa, viděli, že jedou těsně na pokraji propasti, jejíž stěny spadají skoro kolmo dolů. Věnovali všechnu pozornost cestě. Jeden chybný krok by znamenal smrt pro koně i jezdce. Teprve když se cesta opět rozšířila, zastavili se a rozhlédli. Na protějším břehu kaňonu stála veliká kaďuvejská vesnice, toldo.
   „Kam nás to, Karaí, vedete? Vždyť tam musí bydlet aspoň sto lidí.“
   „Možná, že i víc. Až objedeme strž a přijedeme tam, budete si je moci spočítat.“
   „A neudělají nám nic?“ Jules si rozpačitě mnul tvář. „Aby nedošlo k nějakému nedorozumění - vždyť jsme tady přímo na ráně!“
   „Proč hned myslíte na nějaká nedorozumění?“
   „U indiánů není o nedorozumění nouze. Neměli bychom raději svůj příchod ohlásit - třeba výstřelem? Dali by nám snad najevo, jestli nás chtějí přijmout.“
   „To tady opravdu není nutné. A i kdyby bylo, indiáni by o nás věděli dřív, než jsme vůbec jejich toldo spatřili. Nemusíte se ničeho bát, jestli splníte, o co jsem vás žádal- na nic v domě nesahat. Jedeme!“ Ale Jules se držel vedle Karaího a vyptával se dál:
   „Čím“se tolik lidí na té skále živí? Vždyť i vodu si sem neseme v lahvích. Jak sem po té hrozné cestě dopravují potraviny? Což sem opravdu není pohodlnější přístup?“
   „Nevím o tom. My se ale ve vesnici nezdržíme, jedeme až tam nahoru.“ Karaí ukázal na vrcholek strmé skály vysoko nad protější strží.
   Pak pobídl koně a vjel na cestu, která se opět začala klikatit hustším lesíkem. Oba lovci ho následovali, i když už měli téhle výpravy plné zuby. Ale vrátit se těmi obtížnými sestupy a vanilkovým peklem? Jsou místa, která nemusíte dvakrát v životě vidět. Oba lovci si v duchu přísahali, že Orlí hory už nikdy víc! Proklínali chvilku, kdy se dali zlákat k tomuhle podivnému dobrodružství.
   Na konci strže byl porost vyšší a hustší, takže si ani neuvědomili, že se cesta zatočila a že jedou již po protějším svahu. Karaí zastavil na rozcestí a seskočil z koně.
   „Tady necháme koně a půjdeme pěšky. Povolte sedla a přivažte ohlávky na lasa, aby se koně mohli napást bambusu. Půjdeme se podívat do vesnice, ale jen na chvilku, začínám spěchat.“ Po několika krocích se lesík otevřel a na velikém palouku stál před nimi prostorný dům, krytý částečně palmovými prejzy, částečně došky z trávy. Stěny byly otevřené a bylo vidět lůžka potažená vypnutými kožešinami. V hlavách lůžek byly zaraženy vyřezávané totemové kůly a v jejich vidlicích lidské figurky, také řezané ze dřeva. U nohou lůžek ležely hliněné nádoby, talíře, veliké chladiče na vodu, hrnky všech druhů a tvarů, vše pokryté krásnými ornamenty.
   Byly tam opřené i zbraně: kopí, šípy, luky, staré pušky na křesací kámen i moderní opakovačky. Když přišli blíž, viděli na postelích ozdoby tepané ze zlatého a stříbrného plechu.
   „Zlato!“ zasykl Alonzo a chtěl sáhnout po jedné ozdobě.
   „Ne! Jen se dívejte! Slíbili jste, že tady na nic nesáhnete.“
   „Ale to je opravdové zlato! Kde to sebrali? Copak tady je zlato?“
   „Mockrát jsem propíral písek zdejších potoků a nikdy jsem nenašel ani zrnko. Kaďuveové dělají své šperky z brazilských stříbrňáků a z anglických liber, které roztepou na plech. Proto nepřijímají za kůže nic než kovové peníze. Ale i kůže neradi prodávají, protože je sami potřebují. Vidíte, jak mají pohodlné postele, a všimněte si, jak jsou ty kůže hladce vypracované a jak jsou pomalované droboučkými ornamenty. Stěží tady najdete předmět, který by nebyl takhle ozdobený. Kaďuveové si dovedou zkrášlit každý předmět, který používají.“
   „A proč je tu takové ticho? Copak před námi utekli? Lovci a bojovníci mohou být možná pryč, ale co ženy, děti, starci?“ „Jsou tady všichni. Jak děti, tak starci, i největší a nejslavnější bojovníci kmene. Podívejte se pod lůžka.“
   Jules nedůvěřivě pohlédl na Dlouhého lovce, který si začal obkreslovat jemný ornament z bambusové schránky a ničemu jinému už nevěnoval pozornost. Alonzovi zvědavost nedala a poodhrnul pončo, visící z jednoho lože. Zděšeně vykřikl, odhodil pončo a utíkal zpět ke koním.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   Pod postelí ležela čistá, sluncem vybělená kostra. Na čele lebky měla připevněný stříbrný kotouč, na kterém byl přinýtován kůň, umně vyřezaný ze zlatého plechu. Celá lebka byla pomalovaná drobnými uměleckými arabeskami. Také kosti skrčeného těla byly pomalované a svázané tkanými, zdobenými pásy. Na ramenou byly péřové ozdoby - asi válečná kořist z bojů proti indiánům Čamakoko a Tumrahá, kteří obývají protější břeh a říká se jim „páni péřových ozdob“.
   Bylo to indiánské pohřebiště. Karaí urovnal pončo, jak bylo, a prohlížel si totemovou hůl.
   „To byl slavný náčelník Itakaduana. Kdysi s osmnácti bojovníky a čtyřiceti otrokyněmi dobyl pevnost Coimbra a pobil víc než čtyři sta vojáků. Už tehdy mu bylo víc než sto let a zemřel ve sto osmnácti. Zákeřně ho otrávili, když jel do Corumbá vyjednávat s úřady.
   Náčelník Nauviljo si dojel do Corumbá pro jeho mrtvolu a stal se tak hrdinou a vládcem celého kmene. Všechny Itakaduanovy slavné činy se od té doby připisují jemu.“
   „To se dá všechno vyčíst z těch kresbiček?“ podivil se Jules.
   „Možná, že mají ten smysl, ale já to rozluštit neumím. Jen jsem poznal Itakaduanovu značku na totemovém dřevě. Ostatní vím odjinud. Ví se, že Itakaduana byl se svým otcem u zasvěcení chrámu v Asunciónu. Musely mu tenkrát být alespoň čtyři roky, protože o něm bylo zaznamenáno, že jel na tu slávu několik měsíců koňmo a že se projevil jako čilý a chytrý chlapec. Počítám tedy, že mu v době jeho smrti muselo být sto osmnáct roků. U málokterého indiána se dá věk tak přesně zjistit. Nauviljovi už asi také nebude mnoho chybět do stovky. Ale možná je mladší a jen těžká nemoc ho dělá starým.“
   „Ale dá se mu i přes tu chorobu a stáří věřit, že nezaútočí na Barranco Branco? Prý je hrozně podlý.“
   „Nevím, odkud tohle máte. Je sice pravda, že by určitě raději zemřel v boji než v posteli, ale dal mi slib, že se nebude namáhat. Jinak by byla moje léčba k ničemu.“
   „Vy ho léčíte? Nebylo by lepší nechat ho umřít? On sám prý usmrtil mnoho nevinných lidí. Vypravují se o něm hrozné věci. Že umučil vlastní ženu a dcerku.“
   „Každý národ má své zvyky. Čemu vy říkáte krutost, může druhý nazývat spravedlnost. Vím, o čem mluvíte. Zabil ženu a dítě, ale ne svoje, byla to rodina čaroděje jeho kmene. Uměl všelijaké kejkle a každý se ho bál. Ale jenom živý kouzelník je nebezpečný, a proto bylo třeba ho odpravit.“
   „Ale indiáni se prý svých šamanů bojí, a obzvlášť Kaďuveové, jejichž kouzelníci mají pověst jasnovidců. Jak to, že se Nauviljo odvážil ho zabít?“
   „Vím to přímo od něho. Když jsem ho poslouchal a pozoroval jeho vážnou tvář, vybavili se mi naši evropští soudci, když vynášejí rozsudek smrti. Také může jít o justiční omyl a mohou nechat popravit docela nevinného člověka - třeba jen proto, že měl jiný názor.
   Nauviljo byl prostě přesvědčen o své pravdě a o svém právu. Přišla tehdy nákaza neštovic. V takovém případě se indiáni rozdělí a každý žije na vlastní pěst. Kdo nebyl nakažený, přežije a po čase se vrátí. Děti však obyčejně pomřou. Těžko se proti tomu dá něco dělat. Léky nemají, a když nechtějí vymřít všichni, nemohli si vymyslet nic rozumnějšího. Ale čaroděj rozhodl tenkrát jinak. Možná sám věřil na své vlastní talismany, ale spíš počítal s tím, že se třeba náhodou někdo uzdraví a všichni si budou myslet, že je to jeho zásluha a budou se ho ještě víc bát a víc mu platit. Poradil všem, aby zůstali v hlavním sídle Nalike, on že nemoc zažene. Celé noci tančil a zpíval, ale nákaza se šířila a lidé umírali. Každý den několik.
   Nauviljo mlčel. Ale když se roznemohla jeho krásná dcerka, kterou nade všechno miloval a dodnes o ní zpívá něžné písně, přivázal čaroděje i jeho ženu a dceru ke kůlům a mačetou jim usekával tělo kus po kuse, až vykrváceli. A nemoc zmizela. Od toho dne už nikdo další neumřel. To je role náhody v osudu lidí. Kdyby byl s popravou počkal ještě den, přičítal by si to čaroděj jako svou zásluhu. Stal by se nebezpečným a mocným. Takhle však všichni uvěřili, že to byl on, který přivolal nemoc na svůj lid. Ani on, ani jeho rodina nebyli pohřbeni a supi ohlodali jejich kosti. Nauviljova vážnost vzrostla natolik, že zůstal náčelníkem, i když dorostl Itakaduanův vnuk, zvaný Chřestýš. Ten to ovšem těžko nese, obstaral si alespoň diplom kapitána brazilské Národní gardy a Malheiros mu dokonce sehnal vládní jmenování náčelníkem. Má sice glejt v pouzdře a o slavnostech si obléká zlatem premovanou uniformu, ale musel se vystěhovat s několika starci a nedorostlými chlapci z vesnice a žije v bažinách u Nabileque.“
   „A vy to schvalujete? Vždyť ten Chřestýš je v právu.“
   „Možná je v právu, ale byl by to špatný náčelník. Byl by ochoten prodat svůj lid.“
   „Jak to můžete tvrdit?“
   „Jeho touha po zisku je větší než strach před smrtí. Nauviljo slíbil, že zabije každého, kdo by jeho lidu dal kořalku. Ví, že je to pro indiány smrtelné nebezpečí. Také pár bílých obchodníků zabil. Chřestýš se však nerozpakoval s jedním takovým se spřáhnout a pašovat do vlastního tábora kořalku výměnou za dobytek. Nezůstalo u dobytka. Obírali opilé indiány o koně, šperky, o všechno, co měli. Přestože byl už Nauviljo nemocný, dal se vysadit na koně a přivázat na sedlo, přepadl tábor a opilé indiány dal naházet do bažinaté řeky. Několik se jich utopilo. Obchodníka nezabil. Dal ho přivázat ke kůlu, zmučil ho a zmrzačeného posadil do kanoe a pustil po proudu.
   Tak vznikají pověsti o Nauviljově krutosti a podlosti. Ano, on tehdy vlastním lidem rozbil sudy s kořalkou a sebral všechno, čím za ni indiáni zaplatili. Ale můžete mu to mít za zlé?“
   Za řeči došli k rozcestí, kde nechali koně a psy, a stoupali dál do kopce. Alonzo byl celý nesvůj a stále se ohlížel k pohřebišti. Konečně byli na místě.
   „Tak a teď vám předvedu tři nejkrásněji vybarvené kůže, které jste kdy viděli. Takové má jen horský jaguár.“ Před sotva metr velkým otvorem tmavé jeskyně stál fotografický stativ a na něm bylo připevněné vypouklé zrcadlo. Od něj vedl do jeskyně provázek. Karaí se sehnul a po čtyřech vlezl dovnitř.
   Jeskyně byla kupodivu prostorná a vysoká, mohli se pohodlně narovnat. Byl v ní úlevný chládek. Karaí šátral při stěnách, ale pak si sedl ke svým společníkům a řekl zklamaně:
   „Tak ty kůže už vám asi neukážu. Ale zato se podíváme, co je nového v pevnosti.“
   „Někdo vám je ukradl? To museli být indiáni! Kdo jiný by se sem odvážil? Teď nás mají v pasti. Bez vody tady dlouho nevydržíme.“ Karaí neodpověděl. Zabýval se provázkem. Několikrát zatahal a skoro současně se v jeskyni pronikavě zablýsklo.
   „Už jsou tu!“ vyskočil Alonzo a Jules sevřel svou opakovačku.
   „Nechte tu zbraň ležet. Tady ji nepotřebujete.“
   „Ale co to světlo?“
   „Tam byste nedostřelil. To je signál z pevnosti. Manoel Wenceslau je na místě, je na něho spolehnutí. Dívejte se: mihotavý signál a šest krátkých. Brazilci rádi přehánějí. Když chtějí říct sto jezdců, tak řeknou šest set noh kavalerie. Počítají nohy jezdců i koní, jen aby vyšlo větší číslo. Takže to asi znamená jezdce. A teď: čtyři dlouhé záblesky a pět krátkých a zas to třepetání a šest noh. Ten Wenceslau se nikdy nedrží smluveného kódu. Ale podle mě to znamená, že vyjelo čtyřicet pět jezdců. Potvrdím mu to, a snad se dozvíme, odkud a kam jeli. Samozřejmě, jsou to riograndští a vyjeli časně ráno z Barranco Branco na Chuvaradu.
   To se ovšem Malheiros o čtyři dni přepočítal. Dožínky začnou, teprve až se nad obzorem objeví Plejády. To by mohlo špatně... buďte zticha!“
   „Co je? To je slavík sabiá,“ zašeptal Alonzo.
   Ale Karaí ho zarazil gestem ruky. Vyndal z opasku kulatý plíšek a pokoušel se mezi rty napodobit slavičí zpěv. Nebylo to moc dokonalé.
   „Takhle si samičku nepřilákáte,“ smál se mu Jules, ale Alonzo řekl vážně: „Slyšel jste už v tuhle hodinu zpívat slavíka?“ Vchod do jeskyně náhle potemněl. Světelná prasátka rázem ustala. Někdo se pokoušel dostat dovnitř.
   „Indiáni!“ špitl Alonzo.
   Ve vchodu se narovnal evropsky oblečený muž: vysoké boty, podkasané široké kalhoty bombachas, světlá košile, šátek a malý černý měkký klobouk na kudrnatých vlasech.
   „Ale to přece není indián,“ šeptl Jules.
   „Baidžokigi má díl černošské krve, jeho matka byla otrokyně, ale nerad o tom mluví,“ odpověděl mu stejně tiše lovec.
   „Proč sem vodíš cizince, Alberto?“ zeptal se Baidžokigi přísně.
   „Moje lidi by to netěšilo, kdyby se o tom dozvěděli!“
   „Nedozvědí se o tom, když jim to neřekneš, compadre. Vím, že tu jsi sám. Neviděl jsem jinou čerstvou stopu.“
   „Mýlíš se, byli jsme tu dva. Apakam, Pštros, šel pěšky a pěšky se také vrátil. Nesměl unavit koně. Nezlobíš se, že jsme si půjčili tvé kůže? Ani nevím, jestli ti je budeme moci v pořádku vrátit.“
   „Odkdy tvoji lidé kradou kůže?“
   „Od těch dob, co nemají čas stáhnout je sami. Potřebovali jsme je hned, Alberto,“ dodal smířlivě a pokračoval rozverným tónem: „A odkdy ty, compadre, spoléháš na cizí skleněné oči? Hovíš si tu v chládku, posíláš si světýlka a díváš se do dálky, místo aby sis všímal, co je blízko.“
   Indián vstal a soukal se ven. Následovali ho.
   Stál opřený o skálu s rukama zkříženýma na prsou. Díval se upřeně do hlubiny pod sebou. Karaí tam zamířil svůj dalekohled, ale Alonzo už pouhým okem viděl, že dole jedou tři jezdci. Karaí kukátkem poznal, že to jsou tři indiáni, úplně nazí, na neosedlaných koních, a každý nesl něco, co vypadalo jako silná roura. Jejich pohyby byly podivné.
   „To je Apakam s tvými lidmi. Co tam hledají?“
   „Něco, co neztratili,“ usmál se náčelník. „Tamtěm to začíná být také divné, jako tobě,“ a ukázal bradou k jihu.
  
  
  Karaí ani Alonzo však nikoho neviděli. Jen ti tři indiáni se pod nimi toulali dál, zdánlivě bezúčelně sem a tam.
   V tom všichni spatřili, jak z lesa vyrazil řetěz jezdců, a v plném trysku se roztáhl do široké řady. 
  Lesklé špice kopí, skloněných skoro až k zemi, se blýskaly v paprscích slunce, blížícího se k západu. Ale tři indiáni byli dál zabráni do svého pozorování, leželi sehnutí na koních, jako by si nebezpečí neuvědomovali, nebo jako by ho nedbali.
   „Takhle na mě včera zaútočilo stádo divokého dobytka,“ prohodil Dlouhý lovec.
   „Jsou hluší, nebo slepí?“ rozčiloval se Alonzo.
   „Asi nemají naspěch,“ usmál se náčelník. „Počítám, že riograndští jsou pyšní na svá kopí a nebudou střílet. Nevidím, že by měli karabiny, ale zato už teď mají pěkně zpěněné koně. Chovají se jako děti.
   Nemyslel jsem, že to bude tak snadné.“
   „Tolik lidí s takovým rámusem na tři bezbranné indiány!“ vykřikl Jules. Byl tak rozhořčený, že chtěl indiány upozornit na nebezpečí výstřelem a nadhodil si pušku. Náčelník mu položil ruku na natažený kohoutek.
   „Nemusejí o nás vědět. Aspoň prozatím ne. A vy se, cizinče, do našich věcí nepleťte. Vyřídíme si to sami.“ Mezitím už indiáni, jako by si teprve teď uvědomili přesilu nepřátel, vyrazili výkřik, že byl slyšet až nahoru. Přitiskli se ještě víc ke svým koním a rozjeli se třemi směry. Také jejich pronásledovatelé hned roztáhli řadu, ale indiáni odpověděli tím, že dál jeli rovnoběžně. Dosáhli tak toho, že se jezdci rozdělili na tři skoro stejné oddíly, z nichž každý se hnal za jedním z pronásledovaných. Projeli pod skálou a vjeli do vysoké trávy. Zmizeli útočníkům z očí a jen podle vlnění trávy se dal sledovat směr prchajících. Ale lovci seshora dobře viděli, že koně dál uhánějí bez jezdců. Kde a jak z nich indiáni v plném trysku seskočili, nikdo nepostřehl. Jen náčelník spokojeně přikývl.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   A pak se to najednou stalo. Sotva vjeli pronásledovatelé ve třech hloučcích do vysoké trávy, přední koně se zarazili a vše se zamíchalo do tří chumlů. Koně se vzpínali, shazovali jezdce, šlapali ve zmatku po nich a v každém tom lidském a koňském klubku se míhala skvrnitá kůže.
   „Koukejte!“ křičel Alonzo, který s vytřeštěnýma očima sledoval tu nepopsatelnou porážku: „Jejich koně se vracejí!“ Skutečně: indiánští koně se vraceli ke svým pánům. Každý k jednomu hloučku zmítajících se těl koní, jezdců a kopí. Z chumlů se vypletli tři bojovníci, zatočili jaguářími kůžemi nad hlavou a volným cvalem odjížděli k východním horám.
   „Myslím, že ti vrátím kůže ještě lépe vyvalchované, než byly předtím,“ řekl Baidžokigi. „Zdá se, že i nepoškozené... ale ne!“ Z jednoho hloučku se ozval výstřel a jeden indián se zakymácel na hřbetě svého koně, chvíli se kolébal, ale pak se přiklonil ke koňovu krku, zrychlil cval a zmizel ve vysoké trávě.
   „Jedna kůže je prostřelená a zdá se, že jezdec pod ní taky.“ Jako by si hrál, nadhodil Baidžokigi svou winchestrovku a bez míření zazněla rána. Střelec, který poslal kulku za odjíždějícím indiánem, se převalil. Teprve pak náčelník přiložil pažbu k ramemi a zacílil. Dvakrát vyměnil patronu a dvakrát padli dva jiní, kteří se zvedli a stříleli z pistolí za vzdalujícími se indiány. To stačilo, aby všichni ostatní, i ti, kteří nebyli zraněni, zůstali nehybně přitisknutí k zemi.
   „Byl to ilošošček, můj mladší bratr?“ zeptal se Alberto.
   Náčelník kývl.
   „Měl bych spěchat svému bratru na pomoc, Baidžokigi. Ale neumím si představit, jak bychom se dostali s koňmi mých průvodců potmě přes ty balvany. Musíme počkat do rána.“ „Právě za noci vás svedu jinou cestou. Ve dne bych ji neukázal ani tobě, Alberto, když sem vodíš cizince. Kde jste včera nocovali?“
   „V lesíku zemních klíšťat.“ Na tváři náčelníka se mihlo překvapení, ale nic neřekl. Než se vrátili ke koním, zapadlo slunce, a popruhy sedel už utahovali docela potmě. Husím pochodem vyrazili za náčelníkem po klikaté cestě.
   Točila se ve velkých zákrutech, a když vyšel měsíc, poznali, že jsou v tom poli sypkých kamenů nedaleko tábořiště.
 [ XI ]
 PORADA
  
  TAK JAKO BYLA CESTA překvapením pro lovce, byl zase náčelník překvapen jejich tábořištěm. Jsou tedy na jeho území místa, která nezná a neumí je správně používat! Hned si všiml výhod, které ležení skýtalo, jen se podivil důvěřivosti svého přítele.
   „Odkdy, Alberto, ukazuješ každému své skrýše? Nedělával jsi to a smazal jsi vždy své stopy tak dokonale, že jsme tě tu nikdy neobjevili.“
   „Tihle dva,“ ukázal lovec nenápadně na své společníky, „se sem už víckrát nevrátí. A před tebou nemohu mít tajnosti - vždyť ty jsi mi ukázal vaše posvátné pohřebiště a teď dokonce tuhle pohodlnou cestu.“
   Mluvili ve zpívané kaďuvejštině.
   „Nikdy ji za denního světla nenajdeš!“
   „Ilídgra, Uoáta ne-kénigo - apolikána - džogroko natekgridi, zapomněl můj starší bratr na mé psy a koně?“ Náčelník se zamyslel. Došlo mu, že prozradil velké tajemství. Cvičený kůň a dobří psi najdou vždycky cestu, po které již jednou šli.
   „Myslím, že i já tobě mohu důvěřovat, bratře.“ Pozornost všech upoutal nepokoj psů. Oba leželi s čumáky na zemi mezi předními prackami, a ježili hřbet. Nevydali však ani hlásku.
  
   Lovci přiložili ucho k zemi a pochopili. Karaí poopravil kůže kryjící světlo ohně a všichni se opatrně plížili křovím ke campu. Na zemi bylo slyšet, že se blíží dva jezdci plným tryskem, ale ozýval se i jiný, slabší zvuk, který oznamoval, že v dálce jede víc jezdců, ale krokem. První přejeli rychle kolem. Ostatní byli ještě daleko.
   „Myslím, že bude nejlepší, když se o ně nebudeme starat a vůbec se jim neukážeme,“ řekl Karaí. „Ti dva jeli pro pomoc. Do rána se vrátí s čerstvými koňmi, pochytají ty splašené a na káře odvezou raněné. Stejně nemáme léky, ani obvazy a nebyli bychom jim nic platní. A nemusejí vědět, že ještě někdo kromě indiánů viděl jejich porážku. Jsem zvědavý, jak budou o téhle srážce s třemi neozbrojenými divochy vyprávět!“
   „Neměli bychom jim dát alespoň vodu?“ staral se Jules.
   Náčelník zavrtěl hlavou:
   „Voda z bažiny není pro raněné dobrá. A oni jistě vodu našli sami. Než vjeli do trávy, minuli horskou bystřinku.“
   Trvalo dlouho, než se dočkali zbylé části pošramocených hrdinů.
   Byl to smutný průvod. Koně byli vesměs zranění a klopýtali vysíleni ztrátou krve. Každý přesto nesl dva, i tři jezdce a ti do nich mlátili vším, co měli po ruce, jen aby je udrželi na nohou a nemuseli po svých.
   „Na bezbranné kluky a na chromé koně mají kuráž,“ sykl Alonzo.
   „Měli bychom je donutit, aby slezli, a koně bychom měli pustit.“
   „Ty koně už stejně nezachráníš. Nakonec bude lepší, když padnou v noci, než aby viděli supy, jak čekají, až se o ně podělí. Raději počítejme, kolik je jezdců. Zdá se, že nejmíň polovina jich tam zůstala neschopná cesty.“
   „Nejmíň tři jsou mrtví,“ řekl náčelník a všichni rozuměli. Kolik se jich navzájem pobodalo kopími a kolik ušlapali koně, to se nedalo odhadnout. Dvacet?
   „Ostatní si snad na nějaký čas dají pokoj. Pojedeš se mnou, Alberto, na dožínkovou slavnost?“ Vraceli se k ohni. Číhanou jim znepříjemnili moskyti, kteří se na ně vrhali ve velikých hejnech. Mezitím se dopekly kusy soleného masa.
   „Nevím. Až jak to časově vyjde. Tady Alonzo si chce s tebou pohovořit a požádat tvůj kmen, abyste mu pomohli chytit stádo divokého dobytka.“
   „Které stádo myslí? Je jich zde v horách několik a některá jsou veliká.“
   „Myslí stádo, které mě prohnalo po campu.“
   „Všiml jsem si, že nemáš svého koně, ani sedlo, ale nechtěl jsem se tě ptát. Přišel jsi tedy o svého vraníka?“
   „Koně jsem zachránil, nebo spíš on zachránil mě. Sedlo jsem ztratil, ale doufám, že ne nenávratně.“
   „Toho se odváží málokterý kůň. My raději divoký dobytek nechytáme a střílíme jen zaběhlé kusy. Tvoje stádo znám. Vedou ho staří, mazaní býci. Slyšel jsem, že někde umějí taková stáda chytat a krotit, ale my to neumíme. Umíš to ty, Paraguayče?“
   „Říkají mi Alonzo, senhore Baičo... Baižo - neumím vaše jméno vyslovit!“
   „Mé brazilské jméno je Joao Apolinairo. Matka mě pojmenovala Notiko, ale moji lidé mi říkají Baidžokigi - Ten, který dá najíst pocestnému. Je to podle jednoho dávno zemřelého náčelníka, který chtěl náš lid naučit sázet kukuřici. Dali mi to jméno, když jsem je přemluvil k založení plantáží. Umíš tedy chytit divoké stádo, Alonzo? My jsme se o to několikrát pokoušeli, ale ztratili jsme několik koní i s jezdci, a také všechen krotký dobytek. Stádo ho strhlo s sebou.“
   „Já se v tom vyznám!“
   „To jsou slova. Jak dokážeš, že je to pravda? Už mnoho lidí mi říkalo, že něco dovede, a nedovedli. Špatně to s nimi dopadlo. Co když tě stádo rozšlape? A co chceš po mně? Moje lidi, koně, dobytek?“
   „Nic neriskujete. Provedu všechno sám, vy budete mít jen za úkol nahánět krotký dobytek. Žádné nebezpečí nehrozí. Je jen třeba, aby byly v pořádku ohrady, kam stádo naženeme. O to se postarejte, a já stádo vydráždím a přivedu.“
   „Co za to chceš?“
   „Chci, abyste mi pomohli zahnat můj podíl k řece, až se lov podaří.“
   „Jaký chceš podíl?“
   „Myslím, že by bylo spravedlivé,“ vložil se do toho Karaí, „kdyby Alonzo dostal čtvrtinu. Druhá čtvrtina by měla připadnout vesnici Nalike, která půjčí a vyspraví ohrady, a zbylé dvě čtvrtiny by se rozdělily podle toho, kolik kdo půjčí krotkého dobytka, a jak bude pomáhat.“
   „Dobrý návrh a dobré rozdělení.“
   „Myslím, že se to bude líbit i Nauviljovi.“
   „Nauviljo bude podle mě rád, že jeho lidé budou mít důvod spravit staré ohrady. My máme ohrady malé a daleko odtud. Moji lidé také nemají rádi mnoho divokého dobytka. Může prorazit ohrady a zpustošit pole. Já sám se zúčastním s dvaceti jízdními voly a s mým koněm. Chci to vidět a sám se to naučit. Nevím však, jestli moji lidé budou chtít také obětovat dobytek a koně. Zúčastní se spíš jako jezdci.“
   Pak náčelník pokračoval ve své rodné řeči ke Karaímu: „Nauviljo přijme za každých podmínek. V jeho vesnici je hlad. Potřebuje peníze. Promluvíme si o tom, až budeme sami. Pojedu s tebou na Nalike a poradíme se s Nauviljou.“
   „Nebylo by lépe, kdybych jel sám, nebo vzal s sebou Alonza?
   Nevím, jakou bude mít Nauviljo radost z člověka, který mu odvedl třetinu lidí a vypověděl mu poslušnost...“
   „Jednám s ním roky jen prostřednictvím poslů. Ale náš kmen je nyní ohrožen. Včera jsme odrazili první útok. Myslím, že to starý válečník ocení. Pozvu ho na dožínkovou slavnost.“
   S tou slavností... Nebylo by lepší přeložit ji na jindy? Co když si riograndští nevzali tohle první varování k srdci?“
   „Slavnosti začnou, až se Plejády objeví nad obzorem.“
   „Myslíš, že by se hvězdy rozhněvaly, kdyby se slavnost o týden odložila? Nebo by to nějak uškodilo tvému lidu?“ vyzvídal lovec.
   Chtěl vědět, jak hluboko je zakořeněno staré náboženství.
   „Já vím, že by se nic nestalo, ale moji lidé tomu věří. Neodváží se utrhnout jediný plod z plantáže, dokud se neukáže první hvězda. Ale jakmile je na obzoru, nikdo nemá právo, ani moc zakázat jim, aby nesnědli, co nasázeli. Za týden by už nebylo hostům co nabídnout...“
   „Tak vida, přece jsou ty pověry k něčemu dobré,“ smál se lovec.
   „Jeden slavný učenec, jmenoval se Voltaire, to říkal zrovna tak - Já na čerta nevěřím, ale jsem rád, že na něho věří můj krejčí. Aspoň mi nekrade látku...“
   „Snad by se to dalo udělat jinak,“ promluvil rozpačitě náčelník.
   „Mohl bych dát kouřem rozkaz, aby se letos dožínky oslavily v Nalike. Slavnost smíření. Moji lidé po rodné vesnici tajně touží a rádi by se pochlubili svou prací. Nauviljo je hrdý, ale hladový. Neodmítne přijmout naše dary. Dám přivézt úrodu na Nalike.“
   Lovec na náčelníka uznale pohlédl.
   Pak se obrátil ke svým společníkům. Byli vychovaní divočinou, takže zdvořile hleděli do ohně a nejevili zájem, o čem oba muži v indiánském jazyce hovoří. Věděli, že to nebylo určené pro jejich uši. Nevyzvídali ani teď, ani později.
   „Návrh je tedy přijat, Alonzo. Teď se rozdělíme. Vy, Julesi, se vrátíte do tábora a budete dál lovit s ostatními. Otonto ať předá hlídku v mém stanu Nenému a jede na výzvědy na Barranco Branco.
   Bude vás informovat o všem, co zjistí, i co si budeme signalizovat s Wenceslauem.“
   „Vy myslíte, že mi to poví? Neoplývá zrovna výřečností...“ Lovec usekl mačetou kousek větve a vyřezal do kůry několik značek. „Tady máte doporučující dopis. Ostatní mu řeknu kouřem.“ Jules si prohlížel klacík a kroutil hlavou.
   „A co ty, Alonzo? Pojedeš s Julesem?“
   „Jen kousek. Začnu stopovat stádo a zjišťovat jeho zvyky. Musím se mu také ukázat a začít ho lákat k hranici. Mám pončo podšité červenou látkou, na tu zaútočí. To byste nevěřili, jaký mají ti bejci smysl pro humor! Každý den je trošku podráždím a za dva za tři dny už na mě budou pravidelně čekat v místech, kde jsem se jim posledně ztratil, aby mě prohnali. Pochopí, že je to nějaká legrace a nechají se zavést, kam budu potřebovat. Až se dostanou na volný camp, pochytáme je.“ Lovci nasedli a odjeli. Karaí s náčelníkem jeli na opačnou stranu, ale brzo se také rozešli. Baidžokigi jel vyslat kouřové signály a Dlouhý lovec se chtěl přece jen podívat na raněné, jestli nepotřebují bezodkladnou pomoc.
   „Sejdeme se na břehu té veliké bažiny pantanalu. Kdo přijde dřív, počká.“
  

 [ XII ]
HLAD
  
   NA NÁVRŠÍ KOPCE, docela podobného hoře Říp, bylo hlavní sídlo indiánů Kaďuveo. Není to tak dávno, co sem pokorně přicházeli vyslanci generálů triple aliance - trojspolku Argentiny, Brazílie a Uruguaye prosit udatné náčelníky bojovného kmene o pomoc. Veliké armády tří bohatých mocností sklízely jednu porážku za druhou ve válce s nepatrnou Paraguayí. Její prezident s diktátorskými pravomocemi i sklony, Francisco Solano Lopéz zfanatizoval svůj lid tak, že hravě vítězil nad několikanásobnou přesilou placených vojáků, málo ochotných pokládat životy na rozkaz svých zkorumpovaných velitelů. Zato paraguayští poloindiáni, míšenci kmene Guaraní, se umírat nebáli, protože jim Lopéz slíbil zmrtvýchvstání a blažený věčný život v hlavním městě celé Ameriky - Asunciónu.
   Plné čtyři roky trvala vysilující válka, než se Kaďuveové rozhodli vystoupit ze své neutrality. Boj byl jejich zábavou a pýchou. Svaté nadšení Paraguayců nechápali a pro jejich vojenské manévry měli jen opovržení. Bojovali každý na vlastní pěst, nejvýše v malých hloučcích. Paraguayská armáda šla z jedné léčky do druhé, překotně ustupovala a nechávala za sebou své zásoby i válečnou kořist, až se dala na panický útěk. V bažinách na Río Alpa probodl Corrientinec zvaný Chico Diablo neboli Franta Čert prchajícího Lopéze kopím.
   Sám byl vzápětí zabit sotva čtyřletým tyranovým synkem, který v hrůze zvedl oběma rukama otcovu pistoli a nazdařbůh střelil. Lopézovy plány o dobytí a ovládnutí celého kontinentu se rozplynuly jako kouř z poslední střely té nesmyslné války, která přivedla obyvatelstvo na pokraj záhuby. Ve vydrancované a okleštěné zemi zůstalo deset žen na jednoho muže, nebo spíš chlapce pod deset a starce nad osmdesát let. Po desetiletí se Paraguay z toho hrozného pouštění žilou nevzpamatovala.

  
  
   Na „divochy“, kteří svými nájezdy rozhodli o výsledku války, se zapomnělo. Jim to bylo lhostejné. Neztratili mnoho lidí a získali velikou kořist. Z těch dob pocházejí všechny ty báchorky o Lopézově tajném pokladu. Ostruhy indiánských náčelníků si přivlastnili cizí generálové. Aby se jim zavděčili a slávu si pojistili, dali Kaďuveům zaknihovat celé jimi obývané území, včetně volně se pasoucího dobytka a zatoulaných vojenských koní. Ale i to bylo indiánům jedno. Ani je nenapadlo, že by se někdo odvážil upírat jim právo na jejich zem.
   Pochybná vděčnost generálů se však stala Kaďuveům osudnou.
   Předtím se o ně nikdo nezajímal, na jejich území nebyly ani diamanty ani zlatonosné prameny. Jen v horách se toulali divocí koně. Po válce se však počet dezertovaných koní a splašeného dobytka odhadoval na sto tisíc kusů. Rozlehlé pastviny je snadno uživily. Pád Paraguaye uvolnil obchod po hraniční řece a o maso i kůže začali projevovat zájem spekulanti.
   Přišli obchodníci a platili kořalkou. Náčelníci ve snaze ochránit svůj lid pobíjeli je i posádky v pevnostech, které braly kšeftaře pod ochranu a dělily se s nimi o zisk. Přišli další, kteří pod rouškou pokroku učili indiány sázet cukrovou třtinu, prodávali jim ,mlýny na lisování a destilační přístroje. Staří náčelníci přístroje zničili, ale lid už byl zkažený. Ne nadarmo to byl národ hrnčířů. Udělali si pomůcky k pálení lihu z hlíny a z hlavní pušek, založili tajné plantáže a palírny v lesích. Přišly také neštovice a jiné nákazy.
   Ves Nalike ztratila svou slávu. Dole pod kopcem chátraly veliké ohrady pro dobytek. Pár koní, krav a jízdních volů se potulovalo po okolí. Měděný kotel na vaření cukru nebyl už léta v provozu. Z celého sídelního města zbyl jediný, asi třicet metrů dlouhý dům, ostatní ležely v troskách. Se starým, nemocným náčelníkem zůstalo jen několik starců, jeho rodina a ti, kteří se do ní přiženili. Z náklonnosti zůstalo i několik velmi mladých hochů, bývalých otroků uloupených ve válkách.
   Nauviljo byl nesmiřitelný. Kdo se nechtěl podrobit prohibici, toho vyhnal. Mnoho lidí mu mělo za zlé jeho zákaz plantáží. Nemohli pochopit, že ze strachu před alkoholem nechá raději děti pomřít hlady. Náčelník zas nevěřil, že budou z třtiny vyrábět pouze cukr a krmivo pro dobytek. „Dříve či později stejně začnete pálit,“ vyčítal Baidžokigimu. „Neuhlídáš je.“ Když náčelníka opustí jeho lidé, zchudne. Tím spíš, když je starý a nemocný. Ale i když byla v Nalike nouze, zůstal Nauviljo hrdým náčelníkem. Nikdo se neodvážil nic podniknout bez jeho svolení.
   Dokonce z odbojných vesnic si přicházeli poslové pro rady a rozkazy a projevovali mu obřadnou úctu. Při vážných a slavnostních jednáních už ale nebyli hoštěni celými voly, pečenými na kůlech. Spíše sami nosili potraviny a tajně je podstrkovali zbylým příbuzným.
   Z Nalike bylo daleko k lesům, kde se toulal divoký dobytek. Neměli už dobré koně, aby oddělili od stáda a přihnali alespoň několik krav, neměli munici, aby odstřelili zatoulaný kus, který se za noci vyšel pást na camp. V Nalike byl hlad.
  
   V hlavním domě, uprostřed čtyř řad lůžek ležel Nauviljo, hlavu podepřenou sedlem. Bylo horko, a přece byl zabalený do tkaných pokrývek, zbytků staré slávy. Ze tří stran visely pomalované býčí kůže, čtvrtá strana otevírala pohled na rozlehlou krajinu. Ležel tak nepohnutě dlouhé dny a vyhlížel do kraje. Čekal, stále trpělivě čekal na lepší zprávy.
   Slíbil lovci, že nedá rozkaz k válce. Ale i kdyby neslíbil, komu by ten rozkaz dal? Těm ženám a starcům? Po kom by poslal vzkaz do druhých vesnic? A kdo by ho tam poslechl? Nauviljo chápal své postavení. Věděl, že už je konec jeho slávy a že úcta, kterou mu prokazují, je falešná. Ze zvyku se podrobují obřadům, a pak si dělají, co chtějí. Už dávno se bez něj obejdou. A ten Baidžokigi? Dávno ho mohl sesadit, jeho lidé ho mají rádi, snad ho i obdivují, že žil dlouho mezi Brazilci a pochytil zvyky bílých mužů i jejich řeč. Na slovo ho poslouchají, přestože je synem otrokyně. Nauviljo se zamračil. Že by mě litovali? Něco takového ho napadlo poprvé v životě. Někdo mě lituje! Mě! Velikého náčelníka! Oči mu zvlhly a zamžily se. Jsem starý.
   Lovec říká, že je mi sto let. Sto. To je jako prstů na rukou tolika lidí, jako mám sám prstů na obou rukou. To se dá těžko pochopit. To je o-wuídi, mnoho, mnoho. Ale co je to pro indiána! Jeho předkové v tom věku ještě bojovali. A jak je to dlouho, co se jemu samotnému narodila poslední dcerka - méně let, než má prstů na rukou. Jen oči kdyby nebyly tak zamžené. Tam na obzoru se něco hýbe, ale dnes už nerozeznává, co to je. Snad posel na zpěněném koni, který mu vysvětlí, co se to děje s lidmi tam v dálce, za lesy a horami, které tak důvěrně znal. A teď? Tajně doufá, že mu posel veze kukuřičný klas, dýni, meloun nebo maniok. Jemu, který celý život tvrdil, že jedinou stravou vhodnou pro muže je maso, se sbíhají sliny při představě, že bude žvýkat cukrovou třtinu...
   V nohách jeho lůžka seděly jeho dvě dcery, Epaďaunamret a Žapotek. Vyšívaly ozdoby z drobných korálků. Občas vzhlédly od práce, ale nezdálo se, že by si něčeho všimly. Nechtěl se ptát. Kdyby se mýlil, styděl by se za svůj zrak, a jestli se nemýlil, zahanbil by je.
   Před jeho postelí si hraje nejmenší dcerka Očopana, Svítání. Staví do řady zvířecí kůstky - to jsou jízdní voli. Na některé, jako nákladní, klade miniaturní síťkované brašny, na jiných sedí jezdci a bojovníci - kostičky obalené ústřižky červené látky. A jiné kůstky jsou pomalované, to jsou ženy. Hraje si na stěhování vesnice. Jak ji to jen napadlo? Že by to byla nějaká předtucha?
   Holčička najednou převrhla kůstky máchnutím ruky: „Něco jede od Orlích hor! Jede to pomalu a má to spoustu noh!“ Co sejde starci na válce a na nemoci, když má tak bystré dítě?
   Žádného syna neměl, jen samé dcery, ale tahle poslední, ta je nejchytřejší. Chtěl by ji dát nejlepšímu z mužů. Myslel na chlapce, kterého pro Očopanu adoptoval. Nevydařil se. Obléká se po bělošsku, ba i indiánské jméno odložil a říká si José Fernandes. Slíbil, že obstará maso, a zatím je asi na dožínkové slavnosti v Chuvaradě a loudí výslužku. Snad se najde někdo pro Očopanu. Někdo, kdo by si ji zasloužil.
   Všichni upírali zrak do dálky, až rozeznali, že se blíží jezdec.
   „To je José,“ řekla Žapotek. „To je jeho kůň.“ Všichni byli rozrušení, jen Nauviljo dál nehybně ležel. Myslel jen a jen na svou nejmladší dceru.
   José vrazil do vesnice v plném trysku. „Vodu!“ volal a v letu se sehnul pro podanou tykev chladné vody. Jen jim řekl, že to jedou Baidžokigiho lidé, sám víc neví, zahlédl je jen z dálky, jeden z nich je raněn a všichni určitě umírají žízní po dlouhém pochodu přes vyprahlou pláň. A vyrazil jim naproti.
   Teď už se dalo i okem rozeznat, že to mnohonohé zvíře jsou tři koně spoutaní těsně k sobě a že dva krajní jezdci podpírají prostředního. Jeli krokem.
   Zatím se opět vrátil José, aby dohlédl na přípravu lůžka pro raněného, aby dal převařit vodu a připravit všechno potřebné k operaci. Lovci byli nazí, jen přes ramena měli jaguáří kůže. Dojeli před dům, a přesto že byl raněný vyčerpaný, zastavili před náčelníkovým ložem. První jezdec odpojil svého koně a vzal raněného do náručí.
   Také druhý hned seskočil, vzali ho pod rameny a nesli ho tak, že se sotva dotýkal země. Zdálo se, že je v bezvědomí, ale jak ho postavili, otevřel oči, z posledních sil se opřelo své druhy a vzpřímil se.
   „Když mluví chlapec s náčelníkem,“ začal slabým hlasem, „musí stát. Když mluví náčelník s bojovníkem, bývá zvykem, že sedí na zkřížených nohách. Ty jsi, Nauviljo, nemocný, proto zůstaň ležet, a mně dovol, abych si sedl. Jsem trochu poraněný.“
  
  
  
  
  
  
   Kdo by to řekl do toho odbojného, jindy tak prostořekého mladíčka? Tolik úcty a obřadnosti. Muselo se stát něco vážného, když Baidžokigi vyslal do boje takové děti. Starý válečník se v duchu usmál. Z toho hocha se stal muž. Svou řeč si cestou dobře promyslel a promluvil jako hrdý bojovník.
   Nauviljo uvolnil na svém lůžku místo, aby raněný mohl usednout, ale pokynul dcerám, aby ho podpíraly. Sám se s velikou námahou vzchopil a posadil se na zkřížené nohy. Chlapec snad ani nezpozoroval, jakou úctu mu náčelník prokázal, že ho uznal za bojovníka. Zavřel oči a hlava mu bezvládně klesla na prsa. Při tom pohybu se mu svezly vlasy stranou a odhalily jeho pobledlou tvář. Náčelník si ho upřeně prohlížel a zamračil se. Pak se pozorně zadíval i na druhé dva mladíky a zamračil se ještě víc.
   „Máte na Chuvaradě divné zvyky! Jak to, že si necháváte růst obočí a řasy? Nikdy jsem neslyšel, že by tak šel indián do války nebo dokonce předstoupil před náčelníka!“ Indiáni rozpačitě sklopili hlavy, ale raněného ta důtka opět vzpružila. Pohlédl náčelníkovi pevně do očí:
   „Od dob, kdy mi Alberto, můj ilídgra, starší bratr, vrátil život, přestal jsem si obočí vytrhávat a nebudu si ho už vytrhávat nikdy.
   Když mě našel poraněného v horách, když sešil mé rány a po mnoho dnů mne ošetřoval, aby mne mohl přenést do vesnice, mnoho jsme hovořili. Mnoho jsem přemýšlel. Ptal se mě, proč si vytrháváme řasy...“
   „Vždyť si Alberto také oholil obočí a ostříhal řasy, když byl naším hostem,“ přerušil ho Nauviljo.
   „Udělal to, aby si je nemusel vytrhávat. Ale ptal se, proč si je trháme my. Řekl jsem mu, co vím od otce, že nechceme být jako pštrosi, kteří mají obočí. Smál se a ptal se mě, jestli je lepší být jako žába nabi-ówi a dělat gologologó.“ Náčelník překvapeně zamrkal. Tak rouhavou řeč ještě neslyšel.
   „Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval mladík. „Pštros je sluhou Onoenrrodiho, našeho velkého náčelníka Slunce. Jsme děti slunce.
   Žába sedí na měsíci. Je lepší, aby se bojovník podobal pštrosu, než žábě!“
   „Takže Alberto vás učí, že my všichni a všichni naši předkové byli kuňkavé žáby?“
   „Ne, na to jsem přišel sám a vím, že teď pudu lepší než mí nejslavnější předkové.“
   „Jaké máš jméno a jaké si dáš teď, když jsi byli raněn ve válce?“
   „Mé jméno, které mi kdysi dala matka odnesl jaguár v horách zároveň s mou duší. Můj starší bratr s ním bojoval, vzal mu zpět jmou duši a vrátil mi ji. Tehdy jsem si dal nové jméno. I nyní moje duše ode mne chvilkami odchází, ale zatím se sama vrací. Alberto jistě brzo přijde, aby ji v mém těle upevnil. Nebudu tedy své jméno měnit.“
   „Jak se tedy jmenuješ?“
   ,,Apakam, Pštros. Pštros je můj totem a nejím pštrosí maso.“ Mladík byl u konce sil. Jeho duše zase opustila tělo a on se zhroutil. Náčelník poručil své dceři Žapotek, aby šla nachystat léčivé byliny a Epaďaunamret dostala na starost, aby raněnému vymyla ránu a postarala se o hostovo pohodlí. Na slovo host položil důraz.
   Pak zavolal Očopanu a požádal ji, aby mu pomohla ulehnout. To však bylo nad síly křehké dívenky. Mohl zavolat svého adoptivního syna, ale neudělal to. Přijal pomoc mladých bojovníků. Vyzval je, aby usedli a vypravovali mu, co se přihodilo. Očopanu poslal, aby sehnala něco k jídlu. Chlapci měli veliký hlad, ale nechtěli, aby se vesnice cítila trapně kvůli své chudobě. Odmítli pohoštění, vymluvili se na únavu.
   A navíc, určitě za nimi přijede Baidžokigi a přiveze zásoby. Také výzvu, aby vyprávěli o svém hrdinství, skromně odmítli: „Nemáme právo mluvit o svých činech. Plnili jsme rozkazy Baidžokigiho.“
   Nauviljo si dobře všiml, že vynechali slovo náčelník a že o něm mluvili jako o sobě rovném. Baidžokigi tak sám s druhými jedná, i s malými dětmi. Nikomu neporoučí, každému jen radí, a přece jsou jeho slova zákon.
   „Dobře, počkám. Jen řekněte, kolik je mrtvých.“
   „Jen Apakam je raněn.“
   „Myslím na straně riograndských.“
   „Jistě mrtví jsou tři, protože Baidžokigi třikrát vystřelil. Tolik -“ a oba chlapci zvedli obě ruce a roztáhli všechny prsty, „jich zůstalo ležet. Ale nevíme, jestli jsou mrtví nebo ranění. Měli jsme rozkaz utéct. Nemohli jsme se zdržet počítáním nebo sbíráním kořisti. Apakam byl střelen zezadu, když jsme odjížděli.“
   „Nebyl to vlastně boj. Rozdali jsme jen pár ran nožem. Oni sami bojovali mezi sebou a se svými koňmi.“
   Při vypravování významně hladili měkce vypracované jaguáří kůže. Náčelník začínal chápat.
   „A Baidžokigi byl s vámi?“
   „Baidžokigi byl se třemi cizinci na Orlí skále.“
   „Kdo j sou ti cizinci?“
   „Jeden je Alberto. Druhé neznáme.“
   „Odkud máte ty kůže?“
   „Jsou z Albertovy jeskyně. Vzali jsme je bez jeho vědomí a souhlasu. Nemohli jsme je zatím vrátit. Stejně by to poznal, že jsme si je vypůjčili. Jsou zkrvavené a jedna je prostřelená.“
   „Jděte si odpočinout. Provedli jste dobrou práci.“ Hoši poslechli, i když raději by si dál povídali se starým náčelníkem. Taková pocta!
     Víc než únava je trápil hlad. Dohlédli na raněného druha a vydali se najít něco k snědku. Věděli, kde hledat. Zkušení staříci měli vždycky nějakou tajnou zásobičku sušeného masa na horší časy. Neradi se s ní sice loučili, ale slíbili jim v brzku náhradu. Věděli, že je Baidžokigi o hladu nenechá.
     Snědli několik soust, vypili spoustu vody a zmožení usnuli. Je\i celou noc a celé dopoledne a podpírali svého druha. Celá vesnice za poledního žáru ztichla a odpočívala.
     José Femandes se vydal na lov. S unaveným koněm, bez psů a s jediným vyškemraným nábojem měl pramálo naděje na úspěch. Ale aspoň se pokusí. Aby se jeho vesnice nemusela stydět za své pohostinství.
     Ani starý náčelník netrávil siestu spánkem. Ležel nehybně, díval se do prázdna a přemýšlel. Tak přece se Baidžokigimu podařilo vylákat nepřítele na jejich území a porazit je - ne zbraní, lstí. A ještě ke všemu jen třemi hochy. 
  

  
  
 
   Ta dnešní mládež! Nevěří starým bájím, nebojí se čarodějů, Onoenrrodi pro ně není bůh, ale velký náčelník. A budou prý lepší než jejich předkové a slavnější než nejslavnější bojovníci. Byla to odvážná, sebevědomá slova, ale Nauviljo z nich měl radost. Dokazovali činy, že to není jen dětské vychloubání. Chtějí být lepší a budou lepší. On, zkušený válečník, by býval povolal všechny bojovníky, podnikl by útok, ale zároveň by se ho bál, protože znal nerovnost zbraní. Byl by alespoň padl v boji a na koni. Ale kolik by zahynulo jeho lidí! To by byl konec kmene Kaďuveo. Malheiros by se zmocnil jejich území. Jsou jiní, ti dnešní mladí, mají jiné zvyky a ty jejich názory! 

  
  

  
   Ale nejsou proto horší. Jak hrdě s ním ten Apakam mluvil! Krásný hoch. Nestydí se za své tělo ani před ženami. Neobléká se podle cizích zvyků jako jeho adoptivní syn, nevysmívá se starým tradicím, ale přemýšlí o nich a když je neuznává, teprve pak je odloží.
   Očopana přistoupila neslyšně k jeho lůžku. Dlouho nehybně stála a čekala, aby ho nevyrušila z myšlenek. Pak skoro zašeptala: „Jatáda, tatínku...“, a když se na ni usmál, přitulila se k němu a řekla: „Proč si vlastně vytrháváme řasy a obočí?“
   Ta dětská proč! Všechny děti světa se tak ptají a skoro vždycky chtějí vědět věci, na které neumíme odpovědět.
   „Dělali to tak všichni od nejstarších dob,“ odvětil.
   „A proč to dělali?“
   „Nevím, holčičko.“
   „A proč ses tedy zlobil na Apakama? Už se nezlobíš? Viď, že se nezlobíš. Mně se to líbí. Pštros je hezčí než žába.“
   „Nezlobím se. Staří lidé by se neměli zlobit, že se svět kolem nich mění. Ty chceš být také pštrosem? To bys už nesměla jíst pštrosí maso.“
   „Ne - už víckrát nebudu jíst pštrosí maso,“ vykřikla překotně a tvář se jí zabarvila do ruda. Pocítila náhle neznámý zmatek a nevěděla, jestli je to lítost nebo radost. Prudce se nadechla a udělala, co dělají dívky všech národů v takové chvíli: utekla.
   Starý náčelník za ní dojatě hleděl. Už si nebude hrát se svými panenkami. Přestala být dítě. Přijala totem pštrosa.
   Dlouho hleděl stařec k horám v dálce a pozoroval dráhu slunce po obloze. Jeho oči už nebyly zvlhlé. Proto jasně viděl, když se v dáli objevil jeho vracející se adoptivní syn, že má přes sedlo naložený úlovek. Přece tedy bude moci pohostit bojovníky. Zvěřina! Jak dlouho neměl čerstvé maso!
   José dělal, co mohl. Promarnil jediný náboj chybnou ránou a byl rád, že mu vběhla pod koně stará pštrosice. Prudce roztočil svou boleadoru a její tři kamenné koule, upevněné na řemenech, vrhl kořisti kolem hlavy. Co lepšího mohl ulovit s tak chabou výzbrojí a na špatném koni? Vracel se proto zvesela a u sedla se mu třepetalo i pár živých, za nohy přivázaných pštrosat.
   Ach, ty José! pomyslel si náčelník, když rozpoznal, co mladík veze. To nebude vhodná hostina na oslavu vítězství, když se raněný jídla ani netkne. Také slavnost zasnoubení své nejmilejší dcery jsem si představoval jinak, a ne že ženich a nevěsta budou muset být hlady!
   Nauviljo unaveně zavřel oči a čekal na zázrak.
   Když oči otevřel, zděsil se.
   Od hor se pomalu vlnila karavana nákladních volů. Byli naložení obrovskou úrodou kukuřice, dýně, manioku, papájí a bůhví čím ještě. A jezdci a bojovníci a ženy. To je přece předtucha mé Očopany! Možná jsem právě zemřel a vidím své představy jako živé lidi. Nebo se mi zatemnil rozum?
   Starý náčelník se namáhavě opřelo lokty. Ale vždyť vepředu se houpe volavčí peří dlouhému jezdci na klobouku. Vždyť je to Alberto a lidé z Chuvarady!
   Karavana nebrala konce a dojatý Nauviljo myslel na novou slávu vesnice Nalike.
  
  

[ XIII ]
NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN
  
  DLOUHÝ LOVEC PŘEDJEL KARAVANU a rychle se blížil. José mu narychlo chystal maté, ale lovec odmítl:
   „Napřed se podívám na svého maroda!“ Přistoupil k náčelníkovu lůžku, spustil moskytí sítě a z vaku vybaloval svou lékárničku. Požádal Epaďaunamretu o horkou vodu a o slepičí vajíčko. Už to znala a měla všechno připravené. Přinesla i čistě vyprané a horkými kameny vyžehlené obvazy.
   Lovec roztíral v bílku krystalky dusičnanu stříbrného a dělal mast, která dezinfikuje a vypaluje vředy, ale nepůsobí bolest. Přitom náčelníkovi zběžně vykládal, co se stalo.
   Starcovo tělo se zaživa rozkládalo. K ošetřování páchnoucích vředů byla třeba velká dávka sebeovládání a trpělivosti. Jeho dcery ho denně převazovaly podle lovcova návodu a pečlivě se o něho staraly, ale lovcova přítomnost mu vždycky o poznání ulevila. Odřezal nahnilé maso, vymyl rány sublimátovým roztokem, namazal mast, přiložil nové obvazy.
   „Řekni mi, ja-táda, kdy se uzdravím?“ Náčelník říkal lovci otče, když ho léčil. „Kdy myslíš, že pojedu na koni? Kdy mi dovolíš podniknout útok na Malheirose?“
   „Z půli cesty by tě odvezli do pohřebního města na Orlích horách, Nauviljo,“ odpověděl lovec tvrdě.
   „Nevíš, jakou vůli má indián. Co je proti ní bolest a únava?“
   „To bylo dřív, za starých časů. Žili jste ve vlastní zemi a na své nemoce jste měli vlastní léky. Nemoc nemohla přemoci vaše těla.
   Přišli však bílí lidé a přinesli zvyky, které se nehodí pro vaši zem.
   Vím, že ses jim bránil, ale přesto jsi některé převzal. Neodložil jsi snad luk a šípy? Neodložil jsi kopí? Nestřílíš karabinou? Nemáš moskytí sítě z tenkého plátna? Nenosíš šaty z přivezených látek? Jen si porovnej, jaký je tvůj život teď a jaký byl za tvého mládí. A jak ještě jiný byl život tvého otce a jeho předků. Život tvých dětí bude také jiný. Proti nemocem bílých lidí neumějí bojovat ani vaši čarodějové, ani staré ženy, které znají všechny léčivé rostliny. Sami bílí lidé neumějí proti mnohým svým nemocem bojovat.“
   „Proti mé nemoci dovedou tvoji lidé bojovat?“
   „Poznal jsem tě příliš pozdě. Neměl jsi ke mně důvěru. Kdybych tě poznal, když byla nemoc v začátcích, nevyléčil bych ji, ale dal bych ti léky, které by ji oslabily. Teď už mohu jen mírnit tvé bolesti.“
   „Na bolestech nezáleží. Slyšel jsi někdy můj vzdech? Ani když jsi mi odřezával maso. Za jak dlouho zdolá nemoc mě?“
   „Když se budou rány stále vymývat, můžeš se jí ještě léta bránit.
   Když to zanedbáš, otráví nemoc tvou krev a zdolá tě za méně než týden. Při válečném tažení nebývá kdy na ošetřování vředů. Proto chci, abys počkal, až se aspoň ty nejhorší zacelí. Musíš teď hodně jíst, abys nabral novou sílu.“
   „Můj lid nepotřebuje mou sílu, potřebuje můj rozum.“
   „Ale ty potřebuješ sílu, abys vydržel v sedle.“ Náčelník mlčel. Pak změnil téma, hovor mu byl nepříjemný.
   „Ti voli, které jsi přihnal, jsou tvoji, nebo Baidžokigiho?“
   „Jsou tvoji. Nevšiml sis jejich značek? Jeden má tvou a druhý značku tvé vnučky Obileky.“
   „Jak jsi k nim přišel?“
   „Cestou sem. Jel jsem vysokou trávou, abych se vyhnul zraněným riograndským jezdcům. U pantanalu jsem narazil na stádo tlustých volů. Malheiros je dal zahnat do bažiny, aby se v tučné trávě vykrmili. Dost kusů mělo značky tvého lidu. Malheiros si byl tak jistý svým vítězstvím, že si ani nedal práci s přeznačkováním a vůbec mu nevadilo, že to jsou tvoje pozemky. Ale teď, po tom výprasku, co dostali od tvých lidí,“ - po nehybné náčelníkově tváři přejelo světýlko radosti i překvapení, že lovec považuje lidi z Chuvarady stále za jeho kmen - „se do té končiny hned tak někdo neodváží. Je to krotký a vypasený dobytek. Můžeš si pro něj kdykoliv poslat.
   Vzali jsme dva voly s sebou. Myslel jsem, že by ti mohli přijít vhod, když budeš mít tolik hostů a když bude v Nalike slavnost Plejád.“
   „V Nalike nemůže být dožínková slavnost. Někdejší plantáže jsou zarostlé a neobdělané.“
   „Vždyť má tvůj lid veliké plantáže na Chuvaradě. Ty jim dáš maso a oni ti dají úrodu. Sejde se tu všechen tvůj lid. Žně vezou s sebou. Chci ti udělat návrh: V noci se bude zpívat a tančit a ve dne budou všichni pracovat a spravovat ohrady.“
   „Ohrady? A na co?“
   „Jeden Paraguayec chce najmout tvé ohrady na zkrocení divokého dobytka a Nalike má dostat za zapůjčení ohrad každý čtvrtý kus.
   Další dvě čtvrtiny se rozdělí těm, kdo budou pomáhat. Až prohlédnu zraněného Apakama, vrátím se k tobě a ty mi řekneš, co si o tom myslíš.“ Opodál postávala Očopana a upřeně na lovce hleděla. Chtěla s ním mluvit.
   Náčelník ožil. To že je starý a nemocný muž? Zavolal svého adoptivního syna a dával rozkazy:
   „Připrav všechny domy pro hosty. Zbourejte jeden dům a tím vyspravte ostatní. Dříví, které zbude, přichystej na oheň. Podřízni vola, který má mou značku, a dej ho péct na rožni. Celého, v kůži, tak, jak se to kdysi dělávalo. Některý stařec ti poradí.“ José nevěřil svým uším. Očopana mezitím usedla na zkřížené nohy na otcově lůžku. Lovec se k ní obrátil a chtěl ji pohladit po vlasech, tak jako vždycky, měla to ráda stejně jako ostatní děti, ale tentokrát zlehka ucukla. Lovce to zarazilo, ale náčelník se ho zeptal:
   „Myslíš, že je dobytka tolik, že by se část mohla prodat?“
   „Dal jsem si tu schůzku s jedním člověkem, který ti obstará výměnu za zboží a neošidí tě. Je to přítel,“ odpověděl Karaí.
   „Jaké zboží může obstarat?“
   „Cokoliv, co můžeš potřebovat.“
   „Můj lid potřebuje všechno, ale...“
   „Apakam se probudil,“ nevydržela to déle Očopana.
   Lovec se na ni udiveně podíval. Co je to s ní? Nebylo myslitelné, aby dítě, i když to byla nejmilejší náčelníkova dcera, rušilo hovor mužů. Ale náčelník se jen spiklenecky pousmál a vysvětlil mu to:
   „Přijala dnes totem pštrosů. Bude to její slavnost. Nevěsta má práva bojovníků po tři dny a po tři noci.“ Tentokrát Očopana neutekla. Seděla vzpřímeně a hleděla vážně.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   Také Nauviljo ji vážně pozoroval a pak spokojeně zakýval hlavou.
   Byl to nejkrásnější den jeho života.
   Očopana vstala a vzala lovce za ruku. Vedla ho k Apakamovi. Rána byla vzorně ošetřená. To nebyla nemoc bílých lidí. V tomhle léčení se indiáni vyznali. Kulka vyšla z těla ven a okraje rány nebyly zanícené. Ještě štěstí, že jaguáří kůže nebyla napuštěná arzenikem proti kožojedům a že ji lovec pečlivě vyvalchoval kamencem. Chlapec ztratil mnoho krve, ale to se dalo během několika dnů napravit vydatnou stravou.
   Když lovec přistoupil k lůžku, Apakam spustil moskytí síť. Chtěl s ním mluvit o samotě.
   „Očopana přijala totem pštrosa a nechá si narůst obočí.“
   „Slyšel jsem.“
   „Nezlobí se můj starší bratr na mne?“
   „Proč bych se měl zlobit na mladšího bratra?“
   „Žapotek říkala, že čekáš, až Očopana doroste pro tebe. Já jsem jen obyčejný člověk, Očopana je dcera náčelníka...“ Vida, kasty, pomyslel si lovec. Měl za to, že kmen je už neuznává. Vždyť Baidžokigi byl syn otrokyně.
   „Žapotek je hloupá jako zelený papoušek,“ uklidňoval ho. „Já jsem také jen obyčejný lovec. A navíc jsem z daleké cizí země.“
   „Ale jsi jedním z nás. Odešel jsi a zase jsi se vrátil. Proč bys nemohl pro svou ženu postavit dům tady a žít mezi námi?“
   „Jsem u vás rád, až odejdu, možná se zase vrátím, ale žít tu nemohu. Ani Očopana ani jiná se nestane mou ženou. Můj domov je tam daleko v studené zemi. Mého lidu je mnoho, ale ani jeden bojovník nesmí chybět, až přijde doba, kdy ho bude třeba.“ Často myslel na svou vzdálenou studenou zem. V cizině takové vzpomínky těžce doléhají a člověk se jim brání jen stěží. Lovec zatoužil být sám.
   „Neměj starost, chlapče! Očopana je má nejmladší ni-wálo, sestřička, nebo spíš, jak říká Nauviljo, moje in-wáte, vnučka. Možná, že si Žapotek myslí, že bys byl vhodnější pro její Nabileku. Řekni jí, ať si počká, až se staneš náčelníkem, že si pak vezmeš obě - jestli ti to ovšem Očopana dovolí.“ Raněný se na něho vděčně usmál.
   Lovec si osedlal koně, zamával na pozdrav blížící se karavaně a rozjel se na západ.
  
  
  

[ XIV ]
SOUBOJ VE VERŠÍCH
  
   LOVEC VŠAK JEN NEUTÍKAL svým vzpomínkám. Musel zařídit několik věcí, aby zabránil nedorozumění a potížím. Když se domlouval se svým přítelem, že se sejdou v Nalike, počítal s tím, že to bude ospalá poloopuštěná vesnice.
   Teď ale bylo všechno jinak. Nalike se hemžilo lidmi. Byli sice v přípravách na slavnost dobře naladění, ale lovec si nebyl jistý, jaký ty oslavy budou mít ráz. Je docela možné, že to nebudou obyčejné dožínky, ale že to bude náboženský obřad. Vždyť vesnice se po mnoha letech opět spojila a chystají se velké věci. K tomu asi cizince potřebovat nebudou! On sám je pozván a určitě ho tam strpí, ale kdo ví, jestli by stejně uvítali také jeho přítele, i když jede na důležité jednání s Nauviljou. Válka byla v plném proudu a ten, kterému jel lovec v ústrety, byl riograndský jezdec.
   Lovec se s ním poznal už před několika lety, a právě tady, v indiánském území. Oba byli stejní zelenáči a oba se snažili navázat styk s indiány. Byl to důstojník, coronel Timoteo Feijó. Byl jedním z vůdců osvobozenecké revoluce v Rio Grande. Ale brzo poznal, že pro ostatní byly jemu svaté ideály jen záminkou k vlastnímu obohacení. Nechtěl je zradit, i když poznal, že nestojí za zlámanou grešli, a druhá strana nebyla o nic lepší. Znechucen se vystěhoval ze země dávno před tím, než byla revoluce poražena.
   Hodlal se usadit v novém kraji a poctivě se živit. Měl spoustu dobrých nápadů, ale jejich uskutečnění většinou záviselo na domluvě s indiány. Nejprve s nimi chtěl obchodovat, ale špatně to dopadlo. Ještě štěstí, že se Nauviljo nikdy nedozvěděl, kdo byl tím posledním obchodníkem, který mezi jiným zbožím dovezl i soudek kořalky. Pak chtěl prorazit vozovou cestu, která by spojila vnitro zemní město Miranda s řekou Paraguay. Protože ta cesta mohla vést jedině indiánským územím, a bylo třeba najít přechod přes pohoří Bodoquena, potřeboval se s indiány dohodnout.
   Pokusil se je vyhledat, vezl množství zboží na výměnu. Objevil končiny kolem říčky Nabileque, ale byl tak nešikovný, že musel utéct a ještě přišel o zboží. Na ty krásné pozemky však nemohl zapomenout. Všude už byla půda obsazená a pásl se na ní dobytek, kde jinde začít se zemědělstvím? Nechtěl však kácet a pálit lesy, aby získal pole, chtěl se pokusit o něco neslýchaného: chtěl zorat campy. Rozuměl půdě a nevěřil, že jsou neplodné, jak se říkalo. Objednal si několik pluhů a další zemědělské nářadí. Chtělo tom rokovat s Kaďuvey, a proto ho sem lovec pozval. Cenil si jeho nezdolnosti a věděl, že je to na rozdíl od mnohých jeho krajanů slušný člověk.
   Když Karaí před lety přišel také prvně do těchhle končin, byl tak chudý, že měl jen to, co měl na sobě. Jeho jedinou chloubou byla jeho dvojka, předovka s damascenskými hlavněmi a krásnými rytými ozdobami na kovových částech. Koupil ji jako starožitnost za deset zlatých u známého pražského puškaře Novotného, ale v divočině budila senzaci. Horší bylo, že měl jen půl plechovky prachu a olova jen na pár výstřelů. Kromě toho měl dokonalou mačetu značky Collins z nejlepší americké oceli. A to bylo asi tak všechno, co stálo za řeč. Oblek měl popálený a potrhaný, moskytí sítě jen půl, ta druhá půlka mu shořela.
   Během jeho dobrodružného života se často stávalo, že zůstal na mizině. V takovém případě měl ve zvyku obrátit se o pohostinství k „divochům“. Tam nejsou peníze třeba.
   Na druhé straně řeky, v Gran Chacu, tenkrát neuspěl. Celý břeh byl zamořený moskyty, kteří se objevili v takovém množství, že indiáni utekli do vnitrozemí. Tu živou překážku se mu nepodařilo prorazit, vrátil se. Zkusí to na protějším břehu.
   Co na tom, že indiáni Kaďuveo mají tu nejhorší pověst. Dávno je toužil poznat.
   Jak to udělá, zatím netušil. Přirazil se svým člunem k pevnosti Olimpo, přehodil lano ke kůlu a rozhlížel se. Párkrát už v pevnosti byl, ale nedalo se říci, že by tam měl přátele. Hlavně obchodníci ho neradi viděli, protože posledně prozradil lovcům, jaká je plná cena za jejich kožešiny v Asunciónu. Nikdo ho nevítal. Dělali, že si jeho příjezdu nikdo nevšiml.
   Jen na quebrachových kládách seděl přitloustlý černoch. Měl dobrácké oči a milý pohled. Lovci byl na první pohled sympatický. Ale co to bylo platné. V opasku měl jen několik paraguyských pesos a i ty byly většinou potrhané a promočené, že by se je i prohnaný bolichero rozpakoval za poloviční cenu přijmout. Celá byla jen jediná bankovka. Úlovky také žádné neměl a jeho sbírky indiánských předmětů byly v pevnosti bezcenné. Ostatně ani by ho nenapadlo někomu je tady nabízet - vysmáli by se mu. Ale černoch se tak přátelsky uculoval a bělmo očí mu v černé tváři tak vesele svítilo, že na něho lovec zavolal a zeptal se ho, jestli by s ním nechtěl vypít sklenku.
   „Com muito gosto - s největší radostí!“ odpověděl černoch portugalsky - byl tedy Brazilec.
   Představili se a sympatický černoch byl lovci ještě sympatičtější - jmenoval se Manoel Wenceslau. Takové jméno u černocha v Jižní Americe!
   Vypili sklenku, lovec zaplatil svým posledním neroztrhaným pesem a černoch ho pozval na oběd. Lovec byl zvědavý na jeho obydlí, a byl překvapen čistým prostorným domem z palmových kmenů, krytým palmovými prejzy. Ani velitel pevnosti tak dobře nebydlel!
   Oběd byl výtečný a k posezení v hamakách na verandě se pak v příjemném chládku podávala přeslazená brazilská káva. Pak se pilo maté a vyprávělo se. Následovalo pozvání na večeři, a když se začalo stmívat, pomohly děti senhora Manoela přenést lovcova zavazadla z člunu do domu.
   Zůstal tam celý týden. Hostitel se nabídl, že mu bude až do návratu opatrovat jeho sbírky a když mu lovec v rozpacích za všechno nabízel jako chabou náhradu alespoň svůj člun, jen mávl rukou. Trvalo několik let, než lovec našel příležitost, jak se mu odvděčit. Ale od prvního dne se stali dobrými přáteli - tak, jak se chápe to slovo v divočině.
   Lovec nemohl najít vhodnějšího člověka pro své plány. Senhor Manoel mluvil o indiánech s nadšením, ale nikdy v jejich území nebyl, měl přece jen strach.
   Když se ho lovec vyptával, jestli zná statkáře Malheirose z protějšího břehu, zasmál se a odpověděl: „No bodejť, vždyť je to můj švagr!“ A vyprávěl mu, že on sám je sice tlustý a ošklivý, ale sestru že má tak hezkou, že zlomila srdce i tomu starému lakomci.
   Indiáni jsou s ním na válečné stezce, takže když se s nimi chce lovec spřátelit, bude skoro lepší, když se statku Barranco Branco vyhne. „Nikdo neví, jak je to možné, ale indiáni vědí o všem, co se tam šustne. Možná by pro vás bylo dobré, kdybyste Malheirose přece jen navštívil a hodně se s ním pohádal!“ To byl zajímavý nápad. A nedalo to ani moc práce. Lovec si tam zajel se svým člunem a byl překvapen, že je Malheiros ještě horší člověk, než se o něm říkalo. Umínil si, že se trochu poohlédne po jeho minulosti.
   K indiánům se hodlal vypravit pěšky nebo v člunu, i když druhý způsob by znamenal velkou zajížďku a námahu na klikaté řece Nabileque, kde se nedají použít plachty. Také Manoel Wenceslau mu to vymlouval. Nabídl se, že mu jeho synek přivede koně, který se na druhém břehu pase. Není to zrovna výstavní kus, ale lepší špatný kůň, než žádný.
   A tak to provedli. Lovec převzal koně a chlapec se na jeho člunu vrátil.
   Lovec se dobře vyptal na cestu, ale třetí den, právě když mu došly poslední zásoby, které dostal od Manoela na cestu, zabloudil v hustém křoví.
   Nízkým lesíkem se klikatil potok. Voda byla rozlitá z břehů a tak nehybná, že se nedalo poznat, na kterou stranu vlastně teče. Místy se ztrácela v bažinách. Ať se lovec prodíral kterýmkoliv směrem, vždycky narazil na nový zákrut potoka.
   V takovém případě bývá nejlepší si sednout a dopřát odpočinku sobě i zvířeti. Lovec si nacpal dýmčičku a kouřil, zatímco kůň okusoval listí na křoví.
   Tam se setkal s coronelem Feijó a jeho lidmi. Už z dálky slyšel dusot jejich koní, ale na místo, kde seděl, dojeli až k večeru. Dozvěděl se od nich, že nedaleko je brod přes potok, který je už hranicí indiánského území, a že nedaleko za brodem je srub, v kterém hodlají přenocovat.
   Lovec se k nim připojil, ale když před brodem vyplašili několik bažantů jacutinga, pustil se za nimi s tím, že přijede do srubu po jejich stopě.
   Neměl už žádné zásoby a nechtěl nové známé vyjídat. Toho dne se mu ale smůla lepila na paty. Nemohl ptáky dostat na ránu, zaváděli ho dál a dál, a když konečně jednoho sestřelil, byla už tma. Nemělo smysl vracet se po stopách. Pokoušel se sice jít podél potoka, ale nemohl najít cestu ve dne, natož v noci. Odsedlal tedy koně, přivázal ho ke stromu a chystal si večeři.
   Byla to smutná hostina. Neměl konvici, ani sůl, ale zato měl hudbu, o kterou vůbec nestál - celý sbor moskytů. Nějakou dobu udržoval čadivý oheň, aby je zahnal kousek dál, ale nebylo to nic platné.
   Moskytiéru měl propálenou, a tak si lehl do popela těsně vedle ohně, přikryl se celý, i hlavu, těžkým pláštěm, a protože byl unavený a naštvaný, hned usnul.
   Nespal dlouho. Kůň sebou začal zmítat, vyhazoval v křoví a zděšeně řičel. Lovec se zdvihl a přiložil na oheň. Ještě než se rozhořel, zahlédl ve tmě svítící oči. „No to bude pěkná noc!“ pomyslel si. Měl jednu hlaveň nabitou kulkou, ale v druhé měl jen hrubé broky. V noci se nedalo spoléhat na jedinou ránu.
   Rozdělal tedy raději další dva ohně. Na chvilku to pomohlo, potom však začala kočka zase kroužit kolem. Tak probděl noc za stálého přikládání na oheň. Sotva začal trochu dřímat, vzbudil ho nepokojný kůň. Byl tím stále víc unavený, a přitom se bál, že usne. Najednou zahlédl svítící oči tak blízko, že popadl pušku a vypálil z obou hlavní.
   Odpovědělo mu zařvání - tedy nechybil. Ale pak se zařvání opakovalo, naštěstí už z větší dálky. Nabil znovu obě hlavně, ale když se už nic neozývalo, stočil se zase do popela a konečně usnul. Věděl, že kdyby zas hrozilo nebezpečí, kůň ho vzbudí. A zanedlouho mělo svítat.
   Opravdu ho vzbudil kůň, ale ne jeho. Byl to Alvaro, coronelův syn. Stál nad ním a šťouchal hlavní své pušky do pláště:
   „Jste živý?“ řekl na uvítanou.
   „To už je den?“ zeptal se lovec zrovna tak hloupě. „Měl jsem hroznou noc.“
   „My také. Slyšeli jsme vás vystřelit a mysleli jsme, že je s vámi konec. Pak začal kolem našeho srubu kroužit jaguár. Srub nemá dveře, a tak jsme vylezli na střechu. Před námi tam byli nějací honáci a porazili krávu. Dvě čtvrtky ještě visely ve srubu. Jaguár tam vlezl a celou noc debužíroval. Nikomu se nechtělo dolů, ani když k ránu odešel. Pak mi to nedalo a šel jsem se po vás podívat. Ostatní ještě určitě sedí na střeše.“ Vrátili se ke srubu. Za dne bylo snadné jít po stopě a brod byl docela blízko. Všichni Alvarovi druhové opravdu seděli na střeše, zbraně připravené k výstřelu.
   ,,O doutor! Ještě žijete, doktore?“ Tihle Brazilci! Každému cizinci říkají doktore, nemá smysl se tomu bránit. Když máte lékárničku, jste doutor médico, když vlastníte měřické přístroje, jste doutor ingenheiro, a když nesete fotoaparát, jste doutor retratista. A i když lovec právě neměl nic ze své obvyklé výstroje, byl prostě doutor.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   „A s takovou spoustou železa jste utekli na střechu?“ ptal se lovec. „To jste nemohli tu kočku odbouchnout nebo alespoň odpovědět na moji ránu, abych poznal, kde jste?“
   „To jsme sice mohli, ale nikomu se do toho nechtělo. Víte, u nás v Rio Grande takové kočky nejsou a nemáme s nimi zkušenosti. Kdybyste viděl, jak byly ty kravské čtvrti ve srubu oškrábané, taky by se vám do toho nechtělo.“
   „No, já jsem v tomhle kraji také poprvé, ale myslím, že jaguár, který sem chodí na maso, není hladový. Byl by se dal zahnat i ránou naslepo. Vždyť jste mohli přijít o koně!“
   „Vy jste nějakej chytrej! A co byste dělal na našem místě?“ „Byl bych vyhodil ty kravské čtvrtě ze srubu, a to hodně daleko.
   Jednak proto, aby tu nesmrděly, a hlavně proto, aby se s nimi jaguár pobavil a mně dal pokoj. A kdybych měl takové pěkné zbraně jako vy, dal bych si je k ruce, abych mohl kdykoliv pohodlně vystřelit.
   Ale lézt na střechu, to by mě teda nenapadlo... A jedli jste vůbec něco?“ Všichni měli hlad. Nevečeřeli, protože se za tmy nikomu nechtělo na dříví. Teď si to vynahradili a udělali pořádný táborák. Lovec to uvítal hlavně proto, že měl velkou žízeň. Nechtělo se mu pít nepřevařenou vodu z bahnitého potoka, a tak mu spravilo náladu, když coronel vybalil tykev kalabasu a zlatem kovanou bombillu, jakési kovové brčko na konci se sítkem, kterým se cucá maté.
   A při maté se povídá. Brzo se domluvili, že mají stejný cíl: navázat styky s indiány. Jenže coronel neměl tak naspěch.
   „Naše setkání musíme oslavit. Máme teď namířeno do Porto Braga. Starý Braga pořádá rodinnou slavnost a pozval nás. Musíte tam s námi!“ Lovec se podíval na své šaty. I když je v Manoelově domě pospravil, jak mohl, nebyla to žádná krása. A noční cesta křovinami, ani spánek v popelu jim nepřidal.
   „Zbláznil jste se, coronele? Cožpak jste si nevšiml mé toalety?
   Vy jste všichni vyšňoření, jak se na domácí slavnost sluší a patří, a ještě máte náhradní šaty v tlumocích. Máte také krásné koně. Víte, jak bych si připadal na té vypůjčené herce? Mezi indiány tak můžu, ale té poříční statkářské honoraci bych byl jedině pro smích! Ostatně nikdo mě nepozval a Bragu ani neznám. To, co jsem o něm slyšel, mi úplně stačí.“
   „Ale jen se nebojte. Mě pozvali a já zas pozval vás, žádné nepříjemnosti z toho nebudou. V Brazílii není člověka, který by ve svém domě urazil hosta.“
   „Zapomínáte, že Braga není Brazilec, ale Portugalec...“
   „Ale v Brazílii žije od malička. Pojeďte! Bude to krásná slavnost.
   Mají pozvaného nejlepšího pěvce, payadora, široko daleko mu prý není rovno. Umí složit básničku, o čem chcete, je to pravý trubadúr!
   Přivezou ho až z Argentiny, toho musíte slyšet!“ Nakonec ho přemluvili. Přejeli úzký pruh indiánského území a k večeru dorazili do statku na břehu Nabileque.
   Nafazendě však byly jen dvě staré služebné. Statkář Carlito byl Bragův zeť - oženil se nedávno s jeho nejmladší dcerou Luisou a tak všichni odjeli na slavnost. Alvaro předvedl své jezdecké umění a přeplavil se na druhý břeh pro člun. Převezli sedla a přeplavili koně.
  
   Do Porto Braga přijeli dost pozdě. Byli vyhladovělí, ale od oběda už bylo sklizeno, takže museli počkat do večeře. Takový už je v Brazílii zvyk. Přijde-li host v době jídla, je samozřejmostí, že usedne i bez pozvání ke stolu, když už se ale dojedlo, nedostane ani zbytky, kdyby platil zlatem.
   Zato o pití nebyla nouze a celá společnost už byla pěkně rozkurážená.
   „To špatně dopadne, coronele,“ poznamenal lovec. „Neměl jsem vás poslouchat.“
   „Žádné strachy! A kdyby si něco začali, je nás dost, abychom jim ukázali, zač je toho loket.“ Lovce to neuklidnilo. Věděl, co způsobí alkohol na lačný žaludek. Za chvíli měli v hlavě jako ti, co pili už dva dny. Lovec pít odmítl a usedl do tmavého kouta na verandě.
   Není nic nudnějšího, než když musí střízlivý člověk poslouchat blábolení opilců. Nejvíc opilý byl sám Braga, vyzáblý šedivý stařec, ale opici měl výbojnou. Jak se lovec obával, vzal si na mušku právě jeho. Připotácel se se sklenicí v ruce a nabízel:
   „Napij se se mnou na moje zdraví!“ To se nedalo odmítnout, byli by si to vykládali jako urážku. Lovec proto vzal sklenici a trochu upil.
   „Všechno musíš vypít! Nejsi přece senhorinha!“
   „No jo, je jak nějaká slečinka!“ Všem to připadalo náramně vtipné. Smáli se jako blázni.
   „Vypiju, Brago, to víte, že vypiju, ale až po jídle.“
   „Pij hned! Nebo snad neumíš pít? Tak nám aspoň něco zahraj na kytaru.“
   „Neumím hrát na kytaru.“
   „Neumíš? A co teda umíš? To i ta tvoje prašivá herka toho umí víc! Coronel o tobě roztrubuje, že prý jsi tuze učený, no možná, ale hlavně jsi hrozně špinavý!“ Zdálo se, že všichni rázem vystřízlivěli. Všechny pohledy se svezly k lovcově pasu, ale žádná zbraň tam naštěstí nebyla. I Braga vypadal, že si uvědomil, že to přehnal.
   Do náhlého ticha lovec zdánlivě klidně odpověděl:
   „Máte pravdu, senhore Brago. Neměl jsem sem jezdit a neměl jsem se spoléhat na to, že Paraguayec, který vyrostl ve zdejší zemi, je stejně pohostinný jako rodilý Brazilián. Ale jsem tu, a tak musím nést následky. Máte také pravdu v tom, že mám špinavé a roztrhané šaty - zato mám čisté svědomí. Nikdy jsem nikoho nezabil, natož svázaného člověka...“ Statkářovy dcery obklopily staříka a násilím ho odvedly do domu. Cestou se k němu přitočil Carlito a obratně mu vytáhl revolver.
   Vešel dovnitř a za chvíli se vrátil a nesl v náručí všechny střelné zbraně, které našel. Běžel je schovat do stodoly. Pak si přisedl k lovci.
   „To bylo trochu silné kafe, co jste řekl mému tchánovi.“ lovec pokrčil rameny.
   „Myslím, že vám to nedaruje. Je to totiž pravda.“ Braga se po chvíli zase objevil. Bylo vidět, že si hlavu namočil do džberu s vodou, aby vystřízlivěl. Potloukal se mezi hosty, ale kořalku už nikomu nevnucoval. Pak si vzal stranou zpěváka, který vymýšlel verše na večer.
   Payador si pak přinesl židli doprostřed dvora a začal brnkat na svou kytaru. Po chvilce se k němu přidali dva z hostí a rozvíjeli jeho melodii. Kytarista vstal a opakoval monotónně svůj motiv, obcházel hosty, až se pojednou rozkročil přímo před lovcem a spustil:
  
            „Senhor payador de fama,
            quiero hacerle una pregunta,
            cuantos burros se precisan
            para forman una junta.
            
             Ta otázka přetěžká je –
            snad odpoví nám slavný bard,
            kolik oslů potřeba je,
            aby z nich byl pár.“
  
   Jak zazněly první výsměšné verše, udělal se kolem nich kruh.
   Všichni věděli, že provokace bude pokračovat. Těšili se - tohle vypadalo na rvačku.
   Lovec věděl, že má jedinou možnost.
   Jakmile kytaristé přehráli refrén, dal jim pokyn, aby drželi rytmus a pronesl stejně zpěvavě:
  
            „Si la pregunta se ma ha hecho,
            la contestaré en un instante,
            con Usted, que es un burro doble,
            me parece, que hay bastante.
            
            
            Když už se na to ptáti musel
            bez nápadu tenhle pán,
            a i když je tuplovaný osel,
            možná, že to ví i sám.“
  
   Až budu tuhle historku dávat na pampách k lepšímu, použil bych je coby kostým pro větší efekt!“
   „Vy máte nápady!“
   „Ne, vážně. Chci, aby mně i mým posluchačům vaše hadry pořád připomínaly, že na šatech v životě nezáleží.“
   „No dobře, váš oblek bude můj první a taky asi poslední honorář za básnické pokusy!“
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  Chvilku bylo ticho, a pak se rozlehl potlesk. Váhavě se přidal i překvapený pěvec. Podal lovci ruku a řekl:
   „Vyhrál jste, pane. Ten tuplovaný osel mi patří. Budeme přátelé?“
   „Proč ne? Čekal jsem, že se urazíte, ale tohle beru!“ Stiskli si pravice.
   „Mohl byste mi prokázat první přátelskou službu?“ zeptal se vesele payador.
   „Přijde na to...“
   „Jste stejný dlouhán jako já. Mohl bych si s vámi vyměnit šaty?
  
  

[ XV ]
ZBRANĚ
  
   ZE VZPOMÍNEK DLOUHÉHO LOVCE vyrušil dusot koně. Byl to Baidžokigi. Chvíli jeli mlčky. Potom náčelník řekl:
   „Coronel Feijó i jeho syn Alvaro nejedou zbytečně. Budou hosty na slavnosti dožínek.“ Lovec se na něho překvapeně podíval.
   „Jak víš, že mu jedu naproti?“
   „Chřestýšovi lidé ho viděli u Nabileque.“
   „Měl jsem se s ním setkat v Nalike, ale nevím, jestli je teď na to vhodný čas. Chtěl by vyjednávat s Nauviljou.“
   „Jeho koně a jezdci se nám budou hodit. Pojedu s tebou a přesvědčím se, že neveze kořalku. Pak bude všechno v pořádku.“ Náčelníkova prozíravost byla správná. Coronel opravdu vezl s sebou dvě lahve alkoholu a malou placatici pro svou potřebu. Baidžokigi je nemilosrdně rozbil. Věděl, že i kdyby je zakopal, někdo by je vyčenichal.
   „Kořalka do vesnice nesmí ani jako lék,“ vysvětloval lovec.
   „Nauviljo dnes hodně slevil ze svých zásad, ale tohle už by bylo moc.“ Když je zasvětili do plánů se stádem, Alvaro byl nadšen. Rád se předváděl a stavěl na odiv své jezdecké umění.
   V indiánské vesnici byli vlídně přivítáni a nápad s dobytkem byl přijat s jásotem. Nauviljo přikázal začít s pracemi na ohradách hned za svítání.
   Kdo mohl, přiložil ruku k dílu. Nosili kameny a klády, stavěli a spravovali. Jen několik mladíků se rozjelo k pantanalu, aby přihnali dobytek s indiánskými značkami. Dlouhý lovec všechny kusy prohlédl a vypálené ornamenty si nakreslil do deníku. Některé byly už hodně zarostlé a některé se zase příliš nápadně podobaly špičatému M, které mají na levém boku vypálené Malheirosovy krávy. To Karaí tentokrát velkoryse přehlédl.
  Ve dne pracovali a v noci pokračovala slavnost. Takové hody nikdo nepamatoval.
   Za týden byli hotovi. Hon mohl začít.
   Toho dne vyjel Karaí se svými dvěma psy k Orlím horám. Pamatovali si dobře, kudy je nedávno v noci tajně vedl Baidžokigi. V místech, kde lovec vždy tak pečlivě smazával své stopy v kamenné suti, se oddělovala nenápadná stezka. Byla to pohodlná cesta, bez překážek, dobře sjízdná. Velikým obloukem se vyhýbala vanilkovému údolí i obřím balvanům. Místy se lovci zdálo, že byla upravená lidskou rukou, i když dost dobře nechápal, jak by indiáni mohli rozbít a odstranit několik velikých skal, které stály v cestě. Ale věděl, že nejlepšími indiánskými nástroji jsou trpělivost a vytrvalost.
   Přijel z druhé strany ke hřbitovu. Nechal tam svého koně i psy, odvázal ze sedla jaguáří kůže a vydal se ke své rozhledně. Slunce ještě nebylo dost vysoko, aby mohl použít zrcadlo. Z druhé strany však signalizovat bylo možné. Rozdělal tedy oheň, a než se rozhořel, nasbíral v okolí trávu a polozetlelé listí. Když to hodil na oheň, vznesl se hustý, tmavý dým. Pokrývkou přerušoval kouř. Skoro hned dostal odpověď zrcadlem.
   Nedozvěděl se nic, co by už nevěděl, jen přesný počet raněných a mrtvých. Malheiros zuří a rád by podnikl nový výpad, ale nikdo se k tomu prozatím nemá. Pak se zrcadlo odmlčelo.
   Karaí uhasil oheň a zamyšleně vsunul mezi zuby stéblo trávy. Čekal, až začne podívaná.
   Od jihu se pojednou začal zdvihat prach. Narůstal do velikého mračna, které přeletělo suchý camp, a teprve když se přiblížilo k vlhčí půdě, dalo se rozeznat, že před ním uhání jezdec. Byl to Baidžokigi.
   Seděl vzpřímeně a mával červeným pončem, ale i z té výšky bylo vidět, že je to pěkný sportovní výkon.
   Za ním se vynořilo stádo. Na vlhké půdě se už prach nevířil. Teprve teď lovec uviděl, v jakém nebezpečí byl, když sám prchal před stádem.
   Zmocnilo se ho rozechvění. Měl strach o Baidžokigiho. Stačilo by klopýtnutí koně... Ale náčelník se na svého koně spoléhal a jel s jistotou, stále vzpřímený. Pak se najednou sehnul, až to vypadalo, že padá, ale on jen obrátil pončo červenou látkou dovnitř a vleže řídil svého koně stranou.
   Stádo trochu zvolnilo běh. Přední býci zdvihli hlavy od země, jako by hledali, kam se jim ztratila červená barva, která je dráždila a lákala už několik dnů.
   Ale tu z druhé strany vyrazil nový jezdec, Alvaro.
   Chvilku se rozmýšlel, než obrátil pončo červenou navrch, a pak hon začal znovu. Stádo přeběhlo hranici indiánského území a hnalo se směrem k Nalike. Vběhlo do vysoké trávy v místech, kde před několika dny došlo ke srážce s riograndskými. Jezdec zmizel, jen červené pončo vlálo vzduchem a tráva se vlnila jako moře nad hřbety rozzuřeného dobytka.
   Alvaro vyjel na pastviny porostlé nízkou trávou, a pak také on nalehl na koně a sroloval červenou látku pod sebe.
   Přímo proti stádu se objevil Alonzo. Stál v třmenech, jel krokem a rozhlížel se. On i jeho kůň byli tak klidní, jako by jeli na vyjížďku, jako by neviděli, že proti nim letí snad sto tun masa a že při zemi se řítí stovky bojovně nastavených rohů.
   Teď Alonzo dočista zastavil.
   Vypnul se v třmenech, přiložil pušku a vystřelil. Před hlavní jeho zbraně se vznesl obláček kouře. Střelec stál nepohnutě na místě, přestože stádo už bylo blíž, než sto metrů. Byl si jistý svou ranou.
   Zeshora Karaí dobře viděl, jak se býk na špici klínu převalil.
   Alonzo si přehodil karabinu na záda a roztočil svou boleadoru. Hodil ji na nohy předního býka, který se do řemínků s koulemi na konci zamotal a upadl. Pak prolétla úspěšně ještě druhá boleadora a padl třetí býk.
   Alonzo klidně obrátil koně a zvolna odjížděl zpět.
   Stádo okamžitě zareagovalo. Přední býci se vzepřeli nohama, až se zdálo, že sedli na zadek - jako když se kůň pouští ze svahu. Na ně se valila setrvačností váha všech ostatních kusů. Vydrželi to, i když na ně padali další.
   Celé stádo se smíchalo, ale brzy se začalo v krouživém pohybu roztřiďovat. Staří býci udělali kruh kolem svých tří poražených vůdců. Další kruhy tvořila mladší zvířata, až k vnějšímu kruhu, kde stály-krávy a telata.
   Celé to ohromné stádo, skoro tisíc kusů, vyrazilo náhle táhlý řev.
   Byl to ohlušující ryk divoké zvěře, ale přesto se podobal pláči. Když se před pár okamžiky ta masa hnala slepě vpřed, znělo to jako bouře a dunění hromu. Teď to však lovci připadalo, že slyší hrát nějakou nepochopitelnou, ale úchvatnou melodii na obří varhany. Před chvílí nemilosrdný útočící šik, teď melancholičtí, bezmocní a zkrušení sirotci. Ztratili svého náčelníka a oplakávali ho nepopsatelným nářkem.
   Z lesíka na úpatí skály začali vyjíždět indiáni na koních i na jízdních volech a hnali před sebou krotký dobytek.
   Zpočátku opatrně objížděli v kruhu kolem - co kdyby se stádo znova rozběsnilo. Ale když Alvaro a Alonzo vjeli docela bez obav mezi bučící dobytek, dostali odvahu i ostatní. Stádo se dalo opět do krouživého pohybu, ale teď byl řízený, takže se spirálovitě rozšiřoval a pomaloučku směřoval k Nalike. Jezdci na koních pozvolna vyjeli na okraj a stádo obklopili. Ostatní na jízdních volech a býcích zůstali rozptýleni mezi dobytkem, jeden jezdec na velikém býku převzal vedení a celé stádo se dalo na pochod smluveným směrem.
   Zpočátku šli velice zvolna, pak rychleji a rychleji, až přešli v plný běh. Ale už to nebyl útočný klín. Jezdci ze stran stádo stlačovali, nejprve do čtverce, pak do obdélníku. Netrvalo dlouho a znovu se nad nimi zvedl sloup prachu. To už přecházeli na suché palouky a řeka Nabileque byla na dohled.
   Alonzo se vrátil ke třem ležícím býkům. Vůdce byl mrtvý a jeho dva pobočníci se snažili vyprostit z řemenů, které jim podrazily nohy. Alonzo vypálil zblízka půl tuctu ran. Bylo na něm znát únavu a vyčerpání. Svezl se z koně vedle mrtvých býků a ulehl si do trávy.
   Divadlo skončilo. Karaí opustil svou rozhlednu, přitáhl koni popruhy a pomalu sjížděl do údolí. Představoval si starého nemohoucího náčelníka, jak pozoroval ze svého lůžka průběh honu, jak se asi o své lidi bál a jak se radoval z vítězství. Jak snadno mohli přijít o všechen ochočený dobytek, o všechny koně, kolik lidí při tom mohlo přijít o život! A on vsadil hop nebo trop na příslib Paraguayce, kterého nikdy předtím neviděl.
   Když přijel Karaí dolů, Alonzo stále ještě ležel na zemi a celý se chvěl. Karaí donesl vodu a omýval mu čelo a srdeční krajinu. Když konečně přišel k sobě a nervy se mu zase uklidnily, odvázal z mrtvých zvířat své boleadory a vydali se po cestě vyšlapané stádem. „Večer sem pošleme pár lidí, aby ty býky rozčtvrtili. Tolik masa by bylo škoda. Také jsi mohl ty dva pustit za stádem a nemusels je svázané střílet...“
   „Kdybych je nebyl včas odstřelil, byli by splašili stádo a to by smetlo Kaďuvee z povrchu zemského. Maso necháme supům. Nanejvýš zužitkujeme kůže.“
   „A proč? Měli bychom indiánům ukázat, že šetřit se má, i když je hojnost.“
   „Maso už není k ničemu, ti býci byli uštvaní a měli zpěněnou krev.
   Do večera bude jejich maso v rozkladu a jedovaté. Supům to ovšem nevadí.“ Karaí bylo zkušenost bohatší.
   Nakonec se nevrátili ani pro kůže. Nebyl na to čas. Když dorazili do Nalike, dozvěděli se, že malá část stáda přece jen unikla. Probudila se z letargie, ještě než se podařilo všechen dobytek nahnat do ohrad, nebyla k udržení a odnesla s sebou několik krotkých kusů.
   Celou noc trvalo, než se podařilo oddělit býky, krávy a telata do různých ohrad. Každý musel přiložit ruku k dílu, jen Alonzo, Alvaro a Baidžokigi odpočívali po dobře odvedené práci.
   Také následující dny nikdo nezahálel. Býci se museli vykastrovat a většině bylo nutné uřezat špičky rohů, protože napadali lidi i ohradu. Pak nechali některé vyhladovět, aby byli schopní dalšího přesunu. Byli to býci určení jako podíl pro Alonza. Vybrali je hned první den a byly to ty nejlepší kusy.
   Teprve když byly nejdůležitější práce skončeny, pozval Baidžokigi lovce na vyjížďku, aby si mohli o samotě promluvit.
   „Nauviljo si nechce nechat rozmluvit útok na Barranco Branco,“ řekl, když Nalike zmizela z dohledu. „A chce ho sám vést. Připustíš to?“
   „Dost dobře nevím, jak bych mu v tom mohl zabránit,“ odpověděl po chvíli lovec. „Ví, že brzo zemře. Chápu ho, že nechce umřít na lůžku, ale v boji.“
   Jeli mlčky. Oba mysleli na stejné věci. Pak o tom Karaí začal nahlas:
   „Dříve či později budete muset útok podniknout. Ta najatá sebranka se s porážkou nesmíří. Jistě již barvitě vylíčili, s jakou přesilou se setkali a kolik nepřátel pobili. To je pro Malheirose moc povzbudivé - bude tedy snadné vyhubit zbytek kmene a zmocnit se celého území. Slíbil jim žold, a ten nemůže proplatit, dokud nebude mít indiánské pozemky. To vědí všichni dobře. Mám zprávy, že se něco chystá.“
   „To bude Nauviljův konec.“
   Lovec pokýval hlavou. „Pak bude na tobě, abys sjednotil kmen a zavedl znovu pořádek.“
   „S Nauviljou odejde všechna sláva Kaďuveů,“ odpověděl smutně Baidžokigi. „Nauviljo nesmí padnout. On je to poslední, co kmen drží pohromadě. Už léta se neschází rada starších, ani rady bojovníků.“
   „Ano? To jsem nevěděl. Manoel Wenceslau mi to asi chtěl signalizovat, a já tomu nějak nerozuměl... Tak to si tedy na sebe udělali pěknou past! Dvě winchestrovky stačí na to, aby jim odřízli přístup k vodě. Stačí několik dnů obléhání a sami se vzdají. Myslíš, že bych mohl Nauvilja nějak přemluvit, aby nezaútočil tím starým způsobem?“
   „Asi by se mu líbil ten nápad s winchestrovkami. Ale staříci mají jen staré předovky a sotva padesát nábojů. Já a moji hoši máme také málo nábojů, ale zbraně docela dobré. Nauviljo si ovšem umanul, že nás nechce. Že prý když já jsem poslal do boje děti, on povede starce. My tam ale samozřejmě budeme. Tak, aby o nás nevěděl. Aby se mu nic nestalo.“ Cestou zpátky měl Karaí o čem přemýšlet. Na pašování zbraní a kořalky indiánům jsou přísné zákony. Určitému druhu lidí však tyhle kšefty procházejí, úřady dobře vědí, kdy a nad kým mají přimhouřit oko. Karaí by věděl, na koho se obrátit, nikdy by to však neudělal.
   V Nalike už na ně čekali. Staří bojovníci byli shromážděni kolem Nauviljova lůžka. Jakou lest chystají, však neprozradili.
   Porada se točila kolem jediné věci: zbraně.
   „Jsme teď bohatí,“ prohlásil Nauviljo. „Mohli bychom si koupit dobré zbraně, ale žádný obchodník se k nám neodváží. Jak se budeme bránit, až na nás bílí jezdci zaútočí? Musíme jim v tom tedy zabránit. Budeme bojovat po staru - s noži. Nebo by snad někdo z vás věděl, jak si opatřit nové pušky?“
   „Malheiros si objednal dvacet zbrusu nových winchestrovek,“ řekl coronel Feijó, „ale protože nemá, čím by zaplatil, leží dosud v pevnosti Olimpo. Myslel, jak je výhodně prodá, ale zatím se neobjevil žádný zájemce.“
   „A vám by je prodal?“ zeptal se ho náčelník.
   „To by prodal, ale já.. .Čím bych zaplatil?“ bezradně ukázal prázdné dlaně coronel.
   „A přijal by dlužní úpis?“ zajímal se Karaí.
   „Já ale nemůžu vystavovat ani směnky,“ řekl coronel skoro prosebně. „Mám rodinu, přijel jsem začít v cizí zemi...“
   „Uklidněte se, příteli,“ usmál se jeho obavám Karaí. „Nikdo po vás přece nechce, abyste to platil ze svých peněz. Malheiros také o nic nepřijde, Nauviljo zaplatí dobytkem. Přidáme ho k Alonzově podílu, zaženeme ho společně do Porto Braga, kde ho prodáme. Pak budeme moci Malheirosovi proplatit úpis v hotovosti.“
   „To by šlo,“ řekl coronel. „Můžu s Alonzem hnát stádo a Alvarez zase může s vámi jet k Malheirosovi. Myslím, že bychom tentokrát měli indiánům ke zbraním pomoci, i když se to nemá. Ale nemůžou přece stát proti přesile s holýma rukama. Bohužel sám nejlíp vím, čeho jsou někteří moji krajané schopni...“
  

[ XVI ]
LYNČ, NEBO VÝPRASK?
  
   CESTA UBÍHALA RYCHLE, i když koně byli ještě trochu unavení. Bylo krásné ráno, vanul svěží větřík, a přece oba jezdci mlčeli.
   „Copak máte na srdci, Alvaro?“ začal hovor lovec. „Už druhý den jste nějaký zamlklý.“
   „Je mi smutno. Zhroutily se mi iluze. Kdybyste věděl, jak jsem se těšil, že přijdu mezi nezkažené volné děti přírody. Jak jsem byl z indiánů nadšený! A teď? Jsem zhnusen! Jsou to barbaři! Už se skoro ani nedivím Malheirosovi, že na ně dělá hony. Kdybych to jen věděl.“
   „Tak moment! Můžete mi to nějak vysvětlit? Používáte dost silná slova, mladíku. Zapomněl jste, jak vás přijali, jak vás ti barbaři hostili a prokazovali vám úctu?“
   „Jestli jejich jednání schvalujete, jste stejný jako oni. Vy jim rozumíte, žil jste mezi nimi a děláte, jako že to nevidíte? Mně to trvalo týden, než jsem pochopil, co se tam děje. Taky se mi první dny zdálo, že to jsou nejlepší lidé na světě, veselí, hodní, neschopní jakékoliv špatnosti. Teď jsem opravdu rád, že jsme konečně odtamtud!“
   „Tak vysvětlíte mi to, nebo ne?“
   „Jen se nedělejte! I já, který se s nimi domluvil portugalsky horko těžko, jsem to pochopil, ale nechtěl jsem tomu věřit, ještě teď tak trochu doufám, že jsem jen špatně rozuměl! Víte přeci, kolik je té Nauviljově dcerce?“
   „Očopaně? Říkají, že jí je osm let. Ale Kaďuveové umějí počítat jen do čtyř. Pět už je pro ně mnoho, takže se na jejich počty nedá příliš spoléhat. Já bych řekl, že jí nebude víc, než šest. Pamatuji si ji ještě jako miminko. Proč se na to ptáte?“ Alvaro uraženě stáhl ústa.
   „Tak vy jako nevíte, proč se dělala ta veliká slavnost, že?“
   „Byla to slavnost sklizně, oslava k poctě souhvězdí Plejád, které je něco jako bůh úrody. Prý se kdysi dávno vtělil v člověka a naučil lidi sázet plodiny. Třemi zrnky fazolí, třemi klasy kukuřice a třemi tuříny nasytil davy lidí, které pozval na slavnost, když se mu narodil syn. Je to jedna z nejkrásnějších mytologií, které jsem kdy u indiánů slyšel.“
   „A jiný důvod to všechno podle vás nemělo?“
   „Mělo, ale byla to jen náhoda. Byla to také oslava svatby Nauviljovy nejmilejší dcery.“
   „No prosím! A to vy si tak klidně řeknete? Vždyť je to zločin! O něčem tak nemravném jsem v životě neslyšel!“
   „A co je na svatbě nemorálního?“
   „To jste takový cynik, nebo ho ze sebe děláte? Že se nestydíte!“ Lovec na Alvara zděšeně zíral.
   „Mám stejně starou sestru,“ pokračoval Alvaro zdrceně. „Když si pomyslím, že by se měla vdávat! Vždyť to jsou ještě úplně malé holčičky. Takové dítě si má hrát s panenkami a ne lézt s mužem do postele!“ Lovec prudce zastavil.
   „Jste hlupák, Alvarezi! Neměl byste dělat ukvapené závěry z věcí, kterým nerozumíte. Co vy víte o zvycích těchhle lidí? Snažil jste se je poznat nebo pochopit? Jste pokrytec. Sám máte nepěkné myšlenky a přisuzujete je jiným. To, co vy považujete za nemorální, je ve skutečnosti tak čestné a čisté, že by toho nebyl schopen snad ani svatý Antoníček, neřkuli vy sám. Byl jsem také na kaďuvejské svatbě, kde nevěstě byly sotva dva roky.
   Kaďuvejský indián se žení s dítětem, aby dohlédl na jeho výchovu, aby se o něj staral a připravil ho pro život. Spí spolu na jednom lůžku, pod jednou moskytí sítí, ale jako bratr se sestrou. A trvá to někdy spoustu let, chlapče, než se z dítěte stane žena. Přemýšlejte o tom, Alvaro, a taky sám o sobě!“ Karaí znovu pobídl koně. Alvaro jel o délku za ním. Teprve za hodnou chvíli koně vyrovnal.
   „Promiňte, Karaí...“
   „Mně se neomlouvejte,“ řekl Dlouhý lovec, ale na Alvareze nepohlédl. „Omluvte se v duchu Kaďuveům.“
   Nechápavě potřásl hlavou: „Takhle hloupě jim křivdit!“ Když se konečně přiblížili k ležení lovců jaguárů, vyběhl jim vstříc Nené Fióri a už zdaleka na ně volal:
   „To je dost, že jedete! Kdyby nám nebyl Otonte řekl, že se máte každou chvíli objevit, došlo by tady nejspíš k lynči.“
   „Na lynč je vás dost málo, nemyslíte? Podle zdejších zákonů je třeba, aby se ho zúčastnilo nejmíň padesát lidí. Jinak se to bere tak, jak je to doopravdy - jako prachsprostá vražda!“
   „Ale jsou případy jako tenhle, kdy prostě lidi musejí vzít spravedlnost do svých rukou. Jen se pojďte na toho chlápka podívat! Kdyby se pořád neoháněl vaším jménem, už by dávno visel na větvi!“ Karaí se svezl z koně a běžel za Fiórim na mýtinku za táborem.
   Uviděl něco, co bylo mezi slušnými lidmi nemyslitelné, a pro lovce, řídící se zákony divočiny, úplně nepochopitelné. Nějaký po evropsku oblečený a nažehlený člověk stál před koněm, přivázaným nakrátko ke stromu. V ruce držel klacek a koně mlátil. Čím víc se kůň vzpouzel, tím víc ho řezal po hřbetě, přes nohy i přes hlavu. Kůň v hrůze hlavu schovával, a otrlí lovci si později vyprávěli, že viděli, jak plakal.
   Karaí se postavil nepříčetnému zuřivci do rány.
   „Co to tu provádíte?“ řekl klidně a tiše. Ale lovci poznali z toho, jak odsekával slabiky, že je na nejvyšší míru rozčilený. Tenhle jeho způsob mluvy už byl mezi nimi pověstný.
   Chlápek si otřel zpocené čelo: „Že vy jste ten Karaí Pukú? To jste si dal na čas!“ Přehodil si klacek do druhé ruky a natáhl pravici:
   „Profesor doktor Mosquitinho.“ Lovec však stál nehybně, jen mu ještě víc ztvrdly rysy.
   „Vy tedy máte, vychování,“ prohodil doktor a začal hledat po kapsách. „Mám tady někde pro vás doporučující dopis. Máte mi být pár týdnů k službám. Kam jsem to jen...“
   „Ptal jsem se vás, co to tu předvádíte!“ Profesůrek na něho překvapeně pohlédl. „Přijel jsem sem studovat život zvířat ve volné přírodě. Jsem vědec, abyste tomu správně rozuměl, sloužím lidstvu.“
   „Ptám se vás, co to děláte s tím koněm.“
   „Krotím ho. Je to ještě napůl divoch. To máte jako s těmi indiány.
   Nejhorší je, když jsou zcivilizovaní jen částečně. Přestanou se bát technických vymožeností, poznají naše slabosti a těží z toho. Když jim to nevytlučete z hlavy, používají všech úskoků, jen aby vám nemuseli sloužit.“
   „To je váš kůň?“
   „To by tak scházelo! Byl mi zapůjčen vzhledem k mému vědeckému poslání. Měl bych na něm štvát zvěř a položit základ ke studii o zásadách správné sportovní střelby v přírodních podmínkách. Musí poznat, že vyžaduji bezvýhradnou poslušnost.“
   „Hovado!“ pravil Alvaro.
   „To patřilo mně?“ nemohl uvěřit profesor. Vyčítavě se obrátil k lovci: „Jak můžete připustit, že mě urazil takový cucák?“
   „Nejsem vaše guvernantka,“ odpověděl lovec. „Zasloužil byste si možná i něco horšího. A tady bývá zvykem, že si každý své účty vyrovnává za sebe. Pokud se ovšem může bránit.“
   „Kde jen mám ta doporučení,“ šacoval se profesor. Začínal si uvědomovat nepřátelskou atmosféru a znejistěl.
   „Ty vaše dopisy vám nebudou nic platné. Ti, kdo vám je dali, by se styděli, kdyby viděli, co tady tropíte s vypůjčeným koněm. Jestli v sobě máte aspoň kousek soudnosti, koukejte zmizet.“
   Lovci pomalu profesora obestupovali.
   „Tu urážku si ovšem nemůžu dát líbit, že ne?“ honem strkal teď už docela vyděšený profesor Karaímu pomačkané listiny. „Už jen z principu. Učím mládež, musím jít příkladem...“
   „No určitě!“
   „A nebude po mně ten mládenec střílet?“
   „Vždyť vy máte taky pistoli.“
   „Jenže na zvířata.“
   „Vy zřejmě střílíte jen po těch, co se nemůžou bránit, že? A nejlíp ze zadu, při útěku.
   „Dobrý nápad...“ Profesor bleskurychle sáhl po své zbrani. Lomcoval pouzdrem, ale pistole se vzepřela, jako by se i ona styděla za svého majitele.
   Lovci se znechuceně rozcházeli. Karaí poodešel ke svému stanu a prohlížel si doporučení. Jak jsou někteří lidé neprozřetelní a lehkomyslní při psaní takových dopisů!
  
  
  
  
 Profesor mezitím opravdu vytáhl pistoli a třesoucí rukou zamířil na odvráceného Alvara. Nené mu to naznačil očima.
   „Tak ty nedáš pokoj?“ otočil se Alvaro. A než se profesor nadál, dostal ukázkovou ránu do brady.
   „Nejraději bych vzal hůl a seřezal tě jako předtím ty toho koně,“ pravil zvolna, když se profesor posadil. „Teď hezky zčerstva vyskoč a upaluj. Jestli tě ještě někdy uvidím jet na koni, nevyvázneš tak lacino.“
   „Byla by to škoda pro vědu i lidstvo!“ volal za ním Néne.
   Zasmáli se té historce a Alvaro se šel podívat na koně. Doktora Mosquitinha už víckrát nespatřili, a lovec na něho skoro okamžitě zapomněl. Měl jiné, důležitější starosti.
  
  
  

[ XVII ]
PAŠERÁK
  
    VÍTR JE NA ŘECE DOBRÝ POMOCNÍK, ale pára je lepší. I když byl vítr příznivý a nadýmal plachtu tak, že nahýbala člun a téměř se třela o hladinu, Malheirosův parníček se stále víc přibližoval. Lovec už počítal s tím, že bude muset použít zbraň. Nesměl se dát chytit, protože zboží, které vezl, nebylo jeho.
   Parníček byl sice malý, zato nadělal hodně hluku. Jakmile nabral dostatek páry, zapískal a poroučel plachetnímu člunu, aby zastavil.
   Neměl na to žádné právo, a proto si ho lovec nevšímal. Dokud nebyl na dostřel, mohl být docela klidný. Jeho mauserovka nesla daleko lépe než pušky pronásledovatelů.
   Ležel u kormidla a pokuřoval. Neohlížel se, vzdálenost odhadoval jen podle zvuku. Pojednou však zaslechl ještě jiný zvuk, sice slabší, ale ostrý. To ho donutilo, aby se ohlédl po proudu. Místo jedné lodi viděl teď na řece dvě. Druhá byla mnohem rychlejší.
   Jediný pohled stačil, aby lovec poznal, že se blíží vojenský dělový člun, brazilská canhoneira. To mohlo být nepříjemné. Jestli se domluví s Malheirosovým mužstvem, nebude mu jeho zbraň nic platná, protože vojáci jsou vyzbrojeni lépe. A právo je vždycky na straně silnějšího. Upravil plachtu, kterou měl přikrytý svůj náklad, a otáčel pomalu kormidlem. Než se však mohl dostat do poloviny řeky, která tvořila hranici mezi Brazílií a Paraguayí, canhoneira ho dohonila.
   Blížila se rychle z pravé strany - to bylo dobré znamení. Nechtějí mu tedy odříznout cestu k paraguayskému břehu. Vládní vojsko se ostatně nerado míchalo do osobních sporů. Nejvýše se ho mohli začít vyptávat a zdržet ho, než přijede parníček.

   Když byly přídě ve stejné úrovni, zvolnil dělový člun rychlost a jel tak blízko, že bylo dobře vidět celou posádku, jež se vyhrnula včetně strojníka na palubu. Lovec jim zamával na pozdrav. Snad mezi nimi bude někdo, kdo ho zná. Hlas, který mu odpověděl, mu opravdu připadal povědomý:
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   „Como está, doutor? - Jak se vám vede?“
   „Výborně! Dobře! Kdo mě volá?“
   „Tady poručík Joao Salgado Guimaraes. Vedle mě stojí váš přítel José de Sá Earp, velitel pevnosti Coimbra. Kam máte namířeno, Karaí Pukú?“
   „Jedu k ústí Nabileque.“ Pro těžce naložený člun je Rio Nabileque ta nejhorší vodní cesta.
   Samé zákruty, že není možné napnout plachtu a využít příznivý vítr. Sotva se plachta trochu vzedme, už je tu nová zátočina, plachta se zas musí povolit a na řadu přijdou vesla. Vítr, který chvilku pomáhal, teď zas vadí. Pro pašeráka je však Rio Nabileque ideální. Parník, který ho pronásledoval, tady nic nezmůže. Místy řeka běží jako splašená, místy se do široka rozlévá a je tak mělká, že se spodek člunu dře o dno.
   „Jenom k ústí?“
   „Jedu ještě dál, ale tam už se nebudu moci těšit z vaší milé přítomnosti.“ Lovec to ani nemyslel nijak ironicky. V Brazílii je taková zdvořilost prostě obvyklá.
   „Co to vezete tak pečlivě přikrytého pod plachtou?“ Lovec vsadil všechno na jednu kartu a vesele odpověděl:
   „Co myslíte, že bych mohl pašovat z Paraguaye do Brazílie? Nejspíš mám plný člun zbraní. Chcete se podívat?“
   „Doufám, že nevezete indiánům kořalku!“ zavolal velitel. Byl to velice přísný pán. Zajímal se o osud Kaďuveů. I když je nikdy nepoznal osobně, vážil si jako pravý voják jejich strategického umění.
   Dovedl ocenit; že kdysi dobyli pevnost, které teď sám velel.
   „Stačí vám moje slovo, veliteli?“
   „Stačí, done Alberto. Do ostatního kontrabandu mi nic není. To je záležitost celníků. Nepotřeboval byste přípřež? Vezmeme váš člun do vleku, jestli chcete. Za hodinku budete u ústí Nabileque.“ To byla velice lákavá nabídka. I kdyby se čilý větřík udržel v nynější síle, byl by lovec potřeboval k ústí Nabileque nejméně dvě hodiny. Ale bylo pravděpodobné, že se stoupajícím sluncem vítr ochabne, a to pak znamenalo pilně veslovat až do večera. Přesto se lovec rozmýšlel, má-li nabídku přijmout. Mohla mít své nevýhody.
   Než se však rozhodl, dopadl na jeho palubu provaz s hákem, hozený z přídě lodi tak přesně, že hák zachytil za spodek stěžně. Nezbylo nic jiného než přivázat kormidlo tak, aby se udržela stejná vzdálenost mezi oběma plavidly, a svinout plachtu.
   Pozvání na canhoneiru však lovec odmítl.
   „Zůstanu raději u kormidla. Nerad bych si zmáčel náklad. Můžeme si povídat i takhle.“
   „Copak by se vám mohlo na vašem nákladu zmáčet?“
   „Vezu také trochu mouky a několik pytlíků soli, těm by voda neudělala moc dobře,“ řekl lovec podle pravdy. Vojáci ale dobře věděli, že je to pravdy jen půl, a bylo to znát na jejich úsměvech.
   „A co vám chtěl ten penzionovaný tuleň Lázaro Aranda, co kormidluje Malheirosův parníček? Pískal lodní píšťalou a nadával jako čáp teru-teru, když mu jde vačice na vejce. Musel jste ho přece slyšet.“
   „To víte, že jsem ho slyšel, ale nezajímalo mě to, i když mi to šlo na nervy. Kdybyste nebyli přijeli, asi bych mu musel tu píšťalu odstřelit, aby dal pokoj.“
  
   „Dokázal byste to?“
   „Na první ránu asi ne. To víte - jsem suchozemský tvor a na řece nejsem doma. Možná bych na vodě přesně neodhadl vzdálenost. To vaši matrósové jsou jiní chlapíci. Ten provaz s hákem trefili stejně přesně, jako to umějí jen gauchové s lasem nebo boleadorou. A on vám starý Aranda neříkal, proč tak touží po hovoru se mnou?“
   „Něco na nás volal, ale ten jeho parostroj dělá takový rámus, že nebylo rozumět. To máte s sebou tolik munice, že byste s ní mohl jen tak plýtvat?“
   „To víte, jedu do divočiny na delší dobu, tak jsem si nějakou tu patronu vzít musel.“
   „Měl byste si pospíšit,“ spiklenecky se na něho zašklebil poručík.
   „Malheiros má fazendu plnou po zuby ozbrojených lidí a ještě chce vojenskou pomoc. Žádal nás o to, když jsme tam teď nakládali dříví, říkal, že se bojí přepadení. Někdo prý proti němu poštval divoké indiány, ohrožují ho a kradou mu dobytek. Kdybyste čirou náhodou nějakého rudocha potkal, poraďte mu, ať si to zkusí vyřídit dřív, než nás pošlou proti nim. Banka má ty Malheirosovy krávy dobře sečtené, a jestli se nedopočítá, snadno si se svým vlivem zařídí, že pomašírujem třeba až do Orlích hor. Opravdu jsou ti divoši takoví zloději...?“
    „Jak se to vezme. Říká se podle sebe soudím tebe, a to bude asi případ té banky. Já si naopak myslím, že to jsou velmi čestní lidé.“
   „A nepotkal jste se tam někde s nějakým profesorem Mosquitinhem? Ten byl doporučeními od banky přímo vycpaný. Co chtěl takový člověk dělat v divočině?“
   „Chtěl se koukat na jaguára pod lupou. Zdá se, že jsem ho zachránil před lynčováním.“
   „To nám musíte vyprávět!“
   „Až někdy jindy. Už jsme u Nabileque. Děkuji za přípřež. Até otro dia! Na shledanou!“ Ještě se zeptal „Da licença? - Dovolíte?“, a aniž čekal na odpověď, přitáhl lano, vysmekl hák a jeho člun se obrátil kolmo proti ústí Nabileque. Plachta se vzedmula a z obou plavidel si mávali na pozdrav.
   Nic lepšího si lovec nemohl přát. Vojáci tedy měli stejný názor jako on, neměli valné chuti pomáhat Malheirosovým špinavostem, ale museli by, kdyby přišel rozkaz. Je v jejich zájmu, aby nepřišel brzy, a přijde-li, postarají se o to, aby nebyl splněn příliš horlivě.
   V Brazílii ostatně slůvko amanha, to jest hned, znamená zítra, a zítra znamená za měsíc, a podle okolností třeba taky za půl roku. Je tedy dost času.
   Za poledne bylo parno. Vítr ustal, a Karaí proto vstal, svinul plachtu, vysadil stožár a položil ho do člunu tak, aby co nejméně překážel veslování.
   Nedaleko už byla Carlitova fazenda. Lovec měl sice v úmyslu pod ní přenocovat a proklouznout kolem ještě za tmy, ale díky canhoneiře měl náskok. Říkal si, že by bylo skoro výhodnější udělat to po poledni, kdy všichni tráví siestu. Nijak ale nepospíchal. S Kaďuvey se měl sejít jen několik mil proti proudu teprve za dva dny. Nad Carlitovým statkem, už z dohledu, však přiléhal až k řece hustý, stinný lesík, a tam si mohl v klidu zarybařit a nadělat zásobu uzených ryb.
   Také břeh pod statkem byl porostlý lesem a ústil tam malý potůček. Lovec byl v pokušení utábořit se a zjistit, jak se na válečný konflikt dívá osazenstvo Carlitova statku. Pak se přece jen rozhodl pokračovat v cestě. Břeh byl vysoký a mohl proplout kolem fazendy aniž si toho někdo všiml. Může se sem pak vrátit pěšky. Vesloval nejtišeji, jak dovedl, ale přece neproklouzl. Kupodivu někdo siestu nespal. Z vysokého břehu se ozvalo:
   „O doutor! Porque passa de largo? Nao séja bravo. Atraque! Proč nezastavíte, doktore? Nehněvejte se na nás a přiražte!“ Nad břehem se vyklonila Carlitova hlava, kulatá jako měsíček v úplňku. S jeho úsměvem kontrastovala hlaveň pušky, která se vynořila hned vedle.
   „Hezké pozvání s puškou v ruce! Mám snad zakázaný průjezd podél vašeho břehu? Stačí říct a pojedu po druhé straně.“
   „Chraň pámbů! Ta puška není na vás. Modlil jsem se, aby sem přijel někdo, na koho je spolehnutí. Posílají vás všichni svatí.“
   „No to už mi dlouho nikdo neřekl. Většinou říkají pravý opak. Ale já mám svých starostí dost. Budu tábořit asi míli proti proudu na vaší straně v lesíku. Můžete mě tam navštívit. Jestli se vám to nelíbí, utábořím se naproti v indiánském území.“
   „Proč byste nemohl přijmout na dva na tři dny naše pozvání?“
   „Mám své zkušenosti z Porto Braga.“
   „Říká se o vás, že nikomu neodepřete pomoc, i když vás o ni nežádá.“
   „Víte, já mám raději, když se se mnou mluví na rovinu. Jestli tomu dobře rozumím, nenabízíte mi tedy své pohostinství, ale něco ode mě potřebujete? Říkal jste dva tři dny. Dobrá, dva dny vám mohu věnovat. Sjedu po proudu a zakotvím v lesní zátočině.“ Vjel člunem do zátoky, jak to nejhlouběji šlo. Byl docela blízko u statku, ale chránil ho les, takže člun nebyl vidět, a on sám měl rozhled jak na břeh, tak na řeku. Když člun upevnil a vyšel z lesíka, zjistil, že Carlito mezitím připravil svůj člun k odjezdu. Přinesl vesla a stěžeň, ale i při tom neodložil svou opakovačku.
   „Tak co máte na srdci? A čeho se vlastně bojíte? Ještě jsem neviděl, aby někdo chodil doma tak ozbrojen.“
   „Najal jsem několik Paraguayců na vykácení lesa. Ještě nejsou hotoví a už po mně chtějí plat. Jestli prý hned nezaplatím, podpálí statek a kdoví co ještě. Já ale nemám tolik peněz v hotovosti, musel bych pro ně jet do pevnosti. Nemůžu tady přece nechat ženské samotné, ti chlapi hrozili opravdu vším možným.“
   „Kolik je těch Paraguayců? A jaké mají zbraně?“
   „Šest jich je a mají jen dvě předovky.“
   „Dobrá, převezmu za vás hlídku, ale nejpozději za dva dny večer jedu dál.“
   „Věděl jsem, že mi pomůžete. Takže abych vyrazil.“ Chystal se vstoupit do člunu.
   „Počkat. Mám jednu podmínku. Doufám, že nešijete na ty dělníky nějakou čertovinu. Až se vrátíte, budu osobně při výplatě. Zaplatíte jim za práci tak, jak jste si to ujednali. A v penězích, ne ve zboží, hlavně ne v předraženém zboží. Promluvím si s nimi a postarám se, aby se chovali slušně, ale taky dohlídnu, aby dostali, co jim patří.“ Na Carlitovi bylo vidět, že není příliš nadšen. Proto lovec dodal:
   „A jestli se vám moje podmínka nelíbí, mohlo by se stát, že se přidám na jejich stranu.“
   „Proboha! Ale radil bych vám, abyste se s nimi raději vůbec nebavil. Je to hrozná sebranka, mohli by vás střelit ze zálohy. Tím mně taky vyhrožovali. Kdybyste je viděl poblíž fazendy se zbraní v ruce, raději střílejte první. Až se vrátím, půjdem na ně oba ozbrojení a budeme krýt jeden druhého. Tak to bude bezpečnější. Hlavně buďte opatrný. Až uvidí, že odjíždím, určitě se pokusí o útok. Hlavně ať ženy nezůstanou bez ochrany.“ Carlito neměl pověst zbabělce. Lovec byl zvědavý, co za tím vším vězí. Tohle nebyl Carlitův styl, možná, že to bude docela jinak, než se mu pokouší namluvit.
   Lovec pokynul Carlitovi na rozloučenou a vrátil se ke svému člunu. Vyčistil si v lesíku mýtinku, postavil stan, rozdělal oheň a chystal si oběd. Hodina oběda dávno minula, takže na statku by už nic nedostal.
   Právě když ale sypal napolo uvařené fazole a rýži do rozškvařené slaniny, vyrušilo ho zatleskání. To se přijetí dožadovala stará černoška.
   „Da licença? - Dovolíte?“
   „Co potřebujete?“
   „Sinhá Luisa zve pána k obědu.“ Lovec na ni překvapeně pohlédl.
   „Vyřiďte paní, že nechám pěkně děkovat, ale už mám uvařeno.“
   „Paní dala zabít slepici a sama udělala placky jako o největší svátek. Voda na kávu se už vaří, aby byla čerstvá, až pán přijde.“
   „Dejte si na moje zdraví. Udělal jsem si jídla do zásoby, stačí mi bohatě na dva dny, co tu budu, a ještě mi zbyde na cestu. Voda v mé pavě už také zpívá. Vyřiď paní, ať si se mnou nedělá starosti. Jako bych tu nebyl.“ Černoška se odkolébala kachním krokem a rozhostilo se ticho poledního žáru. Siesta je všem obyvatelům tropických krajů posvátná.
   „Příhodná doba podívat se na plantáž na ty nebezpečné buřiče,“ řekl si lovec. „Rozhodně bude lepší si s nimi promluvit a nečekat, až něco podniknou. Asi o mně nevědí, protože jsem přijel těsně podél břehu, ale Carlito jel po druhé straně. Buď chtěl být z dostřelu jejich předovek, nebo chtěl, aby ho viděli.“
   V lovci klíčilo podezření. Nehodilo by se náhodou Carlitovi, kdyby se dělníci pokusili o útok na fazendu, v domnění, že tam není nikdo, kdo by mohl klást odpor? Carlito věděl, že by lovec přepadení nedopustil, že by určitě pár dělníků skolil svou rychlopalnou zbraní. Mrtvým se nemusí platit za práci, ani banditům, kteří přepadají osamělé ženy a děti. A kdyby snad byl postřelen lovec, neměl by kdo dohlížet, jestli vyplacená mzda souhlasí. Vykácení lesa by tak jako tak přišlo hodně levně. To by mohl být důvod, proč Carlito odjížděl tak okatě. Všechno v tom lovce utvrzovalo. Třeba tohle: v Brazílii není zvykem hostit někoho mimo čas k jídlu. Tím méně vařit zvlášť jídlo pro hosta - a sváteční jídlo - za poledního žáru. Ani zvát cizince do statku, když majitel není přítomen a doma jsou jen ženy. Lovec znal dobře zvyky brazilského vnitrozemí. Často býval na fazendách hostem třeba několik týdnů, aniž zahlédl nějakou ženu, nejvýše nějakou starou černošku. Ženy sice pozorují hosta skulinami ve stěnách, poslouchají všechny hovory, ale samy jsou neviditelné. Hlídají je přísněji než v tureckých harémech. Porušit posvátné tradice? To muselo mít důvod, kvůli kterému se vyplatí udělat sváteční oběd. Vždyť o děti a ženu se Carlito tolik bát nemusel. Ne nadarmo to byla dcera Portugalce Bragy. Vyrostla na pokraji divočiny. Ta jistě dovedla střílet a postarat se sama o sebe.
   Z hlediska farmáře to nebyl špatný plán. Ale lovec neměl chuť hrát v něm předem určenou úlohu.
   Dal si za pás svou mauserovku, na pravou ruku navlékl karabáč mboreví a šel opatrně lesíkem. Od řeky les stoupal jen úzkým pruhem, ale směrem ke kopci za fazendou se rozšiřoval. Tam byla čerstvě vykácená mýtina, všiml si toho, už když přijížděl. Tam určitě najde dělníky.
   Opatrně se přibližoval a překvapilo ho, jak je mýtina veliká. Udělali hezký kus práce ti chlapíci, ať byli kdokoliv. To bude muset Carlito také hezkou sumičku vyplatit. Práce v těch krajích není laciná, ale málokdy se dělník dočká své mzdy. Nebývá kde se dovolat práva.
   Carlito dělal dojem bodrého, veselého a rozšafného chlapce, ale v obchodních věcech se o něm leccos šuškalo. Vlastnil pěkných pár tisíc kusů dobytka a výborné pastviny, neměl zapotřebí bohatnout nepoctivě. Ale který sedlák odolá pomyšlení přilepšit si na úkor druhých?
   Dělníci už nespali. Seděli ve stínu palmy coqueiro a radili se. Nebylo jich šest, nýbrž osm, a také jejich výzbroj nebyla tak chatrná, jak Carlito vyprávěl. Měli, pravda, většinou předovky, ale o kmen palmy byly opřené také dvě remingtonky. Zato nevypadali nijak zločinecky. Na člověka neznalého divočiny, který by soudil jen podle šatů, vlasů nebo dlouho neholených vousů, by snad mohli dělat dojem banditů, ale lovec si všímal spíš jejich tváří než divokého zevnějšku. Byli to veselí chlapci. Žertovali, i když měli dost důvodů k rozmrzelosti. Některé jejich vtipy byly možná trošku drsné, ale v tomto prostředí se nikdo nad něčím takovým nepohoršoval.
   Také lovec dostal chuť si zažertovat. Přímo nad jejich hlavami visely tři obrovské hrozny para ořechů, které rostou na coquierové palmě. Byly zralé, žluté, z některých už se loupala kůra. Postavil se za strom, nasadil svou rychlopalnou pistoli na pažbu, takže ji proměnil v karabinu, pozorně zamířil a vypálil rychle za sebou tři rány, každou do jednoho stonku. Leknutí z výstřelů se znásobilo, když se na hlavy dělníků sesypalo několik set tvrdých, těžkých ořechů. Než se vzpamatovali, slyšeli příkaz:
   „Pět kroků dopředu a zbraně nechte, kde jsou.“ Poslechli jako automaty. Lovec kolem nich přešel. Nikdo neměl zbraň, i jejich mačety zůstaly ležet na zemi.
   „Tak a teď se posaďte pěkně do kruhu, abych vás měl na očích.“ Nahrnul odložené pušky na hromadu, přisedl k nim a špičkou nože všem odšrouboval kohoutky. Zastrčil je do svého opasku.
   „To bychom měli. Nemračte se, hoši. To jen abyste neudělali nějakou hloupost. Dostanete to v pořádku nazpátek. Jen ty dvě remingtonky si vezmu s sebou a pro všechny případy si také půjčím vaše mačety. Dostanete to všechno zpátky za dva dny při výplatě.“
   „To je jasné! Nedostaneme zpátky ani peníze, ani svoje věci.“
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   „To si na nás Carlito najal pěkného zabijáka! Ale nás neokrade!“
   „Klid, pánové! Vemte to takhle: Moje bouchačka dá pětatřicet ran, ani nemrknete. Kdybych byl zabiják, mohl jsem vás postřílet, dřív než byste si uvědomili, co se děje. Já vám jenom načesal pár oříšků, abyste měli změnu v jídelníčku.“
   „Nejsme opice, ani indiáni, abychom jedli coqueiro. Nejedli jsme to, ani když nás Carlito nechalo hladu v domnění, že odejdeme bez platu. Ale my hlady nepojdeme, ani když jste nám vzal zbraně. Tohle Carlitovi nedarujem! Dřív nebo později ho stáhnu osobně z kůže!“
   „Ale nestáhnete. Carlito vám zaplatí do posledního desetníku. Můžete mi věřit, že se o to postarám!“
   „Čím nám zaplatí? Vždyť jsme ho viděli, jak ujíždí, aby svoje peníze schoval v pevnosti. Slíbili jsme mu totiž, že si je li něj v domě sami najdeme.“
   „Mně řekl, že naopak pro peníze jede. Že jste mu vyhrožovali přepadením a nemohl proto nechat fazendu bez dozoru, dokud jsem nejel náhodou kolem. Už prý sami neměli co jíst. Co vy na to?“
   „Neříkají vám Karaí Pukú? Slyšel jsem, že už jste párkrát přinutil patrony, aby dělníkům zaplatili za odvedenou práci. Ale tentokrát jste se dal napálit. Carlito nám nezaplatí, a když, tak nějakým brakem. Ten jel do Olimpa pro pomoc. Nebo si vypůjčí od Malheirose ty jeho hrdlořezy.“
   „Slíbil mi, že vám zaplatí penězi, a já na tu výplatu dohlédnu, to se spolehněte! Kdyby chtěl Carlito udělat nějaký podraz, včas vám vrátím vaše zbraně. A co se týče Malheirosových lidí, ti mají co dělat s indiány. Asi by nebyli nadšení, kdyby se tady s nimi potkali.“
   „Cožpak tady jsou nějací indiáni?“
   „Budou tady během dvou dnů.“
   „No to jsme přišli z bláta do louže!“
   „Čeho se bojíte? Však oni vás nesní.“
   „Jen aby!“
   „Jestli chcete, uděláme teď obchod. Vy mi donesete vaše pušky a mačety do stanu, vezmete s sebou velký pytel para ořechů a já vám nechám na dluh půl pytle fazolí, kotlík rýže a slaninu. Fazendu necháte dva dny na pokoji. Až dostanete zaplaceno, půjčím vám svůj člun a vy ho odvezete do Olimpa černochovi jménem Manoel Wenceslau.“
   „To se nebojíte, že vám s člunem ujedeme?“
   „Proč byste to dělali? A navíc byste se s ním daleko nedostali, všude ho tady moc dobře znají. Teď půjdeme, ale pěkně lesem, aby nás nikdo neviděl. Na fazendě nemusejí vědět, že jste odzbrojení.“ Vybral si tři dělníky, aby nesli náklad. Sám nesl dvě vojenské pušky. Se slíbenými potravinami je poslal zpět a osaměl ve stanu.
   Slunce už se sklonilo k západu, ale na spaní bylo ještě příliš brzo.
   Nebylo tu příhodné místo k rybaření, ale lovec to přesto šel zkusit.
   Nahodil silnou šňůru s velikou udicí a zatím chytal na malou udičku všelijakou drobnou havěť. Brali mu samí bágre, malí vousatí pancéřoví sumečci. Chutné jídlo, ale má víc odpadu než masa. Velká ryba však ne a ne ťuknout. Konečně se tlustá šňůra napnula, sjela po břehu a ohnula pružný stromek, k němuž byla přivázaná. To vypadalo na pořádný kus. Lovec zvolna přitahoval a popouštěl. V tu chvíli se ozvalo zatleskání a obvyklé: „Da licença?“. Zase se přikolébala černoška.
   „Sinhá Luisa vzkazuje, že je čas k večeři.“ Lovec vyhodil na břeh velikou pira-canjubu, chutnou tučnou rybu, podobnou našemu kapru.
   „Řekni senhore, že jsem si svou večeři zrovna chytil, že nechám pěkně děkovat. A když už jsi tady, vezmi dětem tyhle para ořechy.“ Vykuchal a nasolil rybu a opékal kusy nabodnuté na prutech na sálavém ohni. Pod primitivní rožeň nastavil rozpolcené bambusy, aby se v nich chytal rozpálený skapávající tuk, a občas pečínku poléval. Když na kraji lesa trhal listy divokého konopí, aby si udělal jakýsi talíř, zpozoroval, že se blíží nová návštěva.
   Tentokrát to byla sama fazendeira, provázená asi čtyřletým chlapcem. Rychle se stmívalo, takže si ho nevšimla. Ještě než zatleskala a požádala o dovolení, ozval se sám: „Velká čest pro mé ohniště, senhora, doufám, že neodmítnete kousek ryby...“
   „Jako vy jste odmítl moje pozvání? Já ale přijmu.“ Přisedla k ohni.
   „Nejsem tady přece proto,“ abyste mě hostila. Držím tu stráž,“ pravil lovec.
   „Vím, že se vymlouváte. Zlobíte se na mě kvůli té trapné příhodě v Porto Braga. Tatínek tenkrát moc pil a mluvil, jak nechtěl. Ale vy jste byl střízlivý. To, co jste mu řekl, bylo příšerné! Neměl jste na to právo.“
   „A na co jsem měl právo? Nechat se urážet? Nebo jsem se snad mýlil?“
   „Chtěla bych vám to všechno vysvětlit. Chtěla bych, abyste si alespoň o mně nemyslel... Chtěla bych...“ Lovec mlčel a dívka neměla odvahu mluvit dál. Pak se ale nadechla a řekla změněným hlasem:
   „Byla jsem lehkomyslné děvče. Všechno, co tatínek udělal, je správné. Nemusí se za to nikomu omlouvat. Carlito je hodný člověk.
   Je dobrý manžel a starostlivý otec.“
   „Proč mi to říkáte, senhoro? Mně do vašeho života nic není.“
   „Tak proč jste se tu objevil? Proč jste nám připomínal věci, na které jsme všichni chtěli zapomenout! Víte, co jste způsobil?“
   „Nevím, a ani to nechci vědět. Každý si své bolesti musí prožít sám.“
   „Byla jsem tak mladá, měla j sem ho tak ráda...“
   „Nic mi nevyprávějte, prosím, nemůžu vám pomoct.“
   „Musíte mě vyslechnout, musíte mě politovat...“
   Lovec pokrčil rameny. Zvolna obracel rybu a neříkal nic. Věděl, že je to zbytečné.
   „Byl tak hezký a uměl tak krásně zpívat! Ale byl to obyčejný honák, tenkrát jsem nechápala, proč tatínek nechtěl, abych si ho vzala.
   Přemluvila jsem ho, že spolu utečeme. Ujeli jsme oba na jeho koni.
   Nechtěl vzít jiného, aby o něm neřekli, že je zloděj. To byla chyba.
   Kůň se unavil. Tam u toho lesíku jsme přeplavili řeku. Carlito nás první dohonil, přemohl ho a přivázal ke stromu. Já jsem se schovala v houští. Neměla jsem odvahu ho bránit. Musela jsem se na to dívat.
   Carlito ho hlídal s puškou, než přijeli ostatní. Otec ho pak ve vzteku zastřelil. Otec by býval snad zabil i mě, ale Carlito se mě zastal.
   Vzala jsem si ho za muže, jsem mu vděčná...“
   „Viděl jsem ten strom. Je tam pořád. Uschl a opadala z něj kůra.
   Když někdo jede kolem, smekne, nebo se pomodlí...“
   „Půjdete teď se mnou?“ Lovec neodpovídal.
   „Mám tady toho chlapce,“ zkusila to po chvíli. „A ještě dcerušku a malé děťátko. Neumí ještě mluvit a jen leží v hamace. Mám strach, jestli mu něco není. Nešel byste se na něj podívat?“
   „Podívám se zítra, senhoro, ale dětským nemocem nerozumím.“
   „Proč až zítra? Cožpak vy nepůjdete na noc do fazendy? Tolik se bojím být tam sama!“ Lovec se na ni pozorně zadíval a pak řekl:
   „Zůstanu tady. Musím hlídat svůj náklad a mám odtud přehled po okolí. Slíbil jsem Carlitovi, že se vám nic nestane. Jestli se bojíte, můžete se na fazendě zabarikádovat.“ Rázně vstala: „Dobrou noc, senhor.“
   „Dobrou noc.“
   Zas mám o nepřítele víc, pomyslel si lovec.
   Ráno byla fazenda jako po vymření. Dveře i okenice zavřené, nebylo slyšet ani hlásku, jen z komína se kouřilo. Vypadalo to na nudný den.
   Lovec se loudal po břehu a četl si z malinké knížky, kterou všude nosil s sebou. Byly to básničky Svatopluka Čecha. V tom ucítil náraz na levé noze. Náraz jako ránu kladivem.
   Zapotácel se. Na noze jako by mu viselo závaží. Do jeho širokých spodků byl zakousnutý had mboipéva. Jeden z nejnebezpečnějších hadů, který útočí skokem do dálky. Lovec ho chytil za krk těsně u hlavy a odsekl tělo nožem. To by bylo.
   I když nic necítil, neměl jistotu, jestli jedovaté zuby nezajely do masa. Ohlédl se kolem a na kůlu ohrady našel stočené laso. Nebylo kdy ho rozmotávat. Přesekl ho nožem. V jedné ruce stále držel hadí hlavu zakousnutou do látky širokých manžestrových kalhot bombachí, druhou rukou si ovázal laso kolem nohy a silně ho stáhl. Pak teprve hlavu pustil. Zasunul pod laso rukojeť nože a zatočil tak, že úplně zastavil oběh krve.
   Zuby sice projely silnou látkou, ale na noze nebylo ani škrábnutí.
   Usedl, nožem uhladil kukuřičný list, nakrájel tenké plátky provazového tabáku, rozemnul je v rukou a stočil si cigaretu. Zapálil a několikrát vdechl kouř, aby se uklidnil. Pak teprve opatrně odstranil hadí hlavu a vypálil v látce čtyři dírky v místech, kudy vnikly zuby, aby zničil všechny stopy jedu. Potom zapálil několik suchých klacků a hodil hlavu do ohníčku. Tělo krátkého a tlustého hada si dal přes rameno a vracel se k fazendě.
   Prošel ohradou, zastavil se před zabedněnými dveřmi a zatleskal. Dveře zůstaly zavřené. Položil hadí tělo před dveře a zabušil do nich rukojetí svého nože. Pak prošel ohradou zpět a zamířil k mýtině. Na polovině cesty zavolal. Dostal hned odpověď a za chvíli uslyšel praskat větve pod nohama běžících dělníků. Seskupili se kolem něho.
   „Měl bych pro vás práci, přátelé. Možná, že bude placená, možná, že ne. A je to práce, ke které je třeba trochu odvahy a hodně opatrnosti. Berete?“
   „To je divná nabídka. O co jde?“
   „Tam na rohu ohrady jsem zabil mboipévu.“
   „To jste neměl dělat, patrone! Mboipéva chodí vždy v párku, a když zabijete jednu, jde za vámi druhá tak dlouho, až vás dostane.
   Prý ji nezastaví ani řeka. Bylo by nejlíp, kdybyste vzal člun a odjel hodně daleko! Ne, to jste neměl dělat! Měl jste se jí raději vyhnout.“
   „Kdybych ji nebyl zabil, byla by zabila mne. Teď už se nedá nic dělat. Odjet nemůžu, to víte, a také nemám strach o sebe. To, co mi říkáte, jsem slyšel i od několika lovců. Nevím, jestli je to pravda, ale je to možné. A jestli se tu potuluje druhý had, může uštknout kohokoliv. Je to strašná smrt! Musíme ho najít. U domu je vysoká tráva a křoví. Musíme vyčistit velký kruh kolem, jinak se může dostat dovnitř.“
   „Co se o ně staráte? To je snad jejich věc!“
   „Jsou tam děti.“
   „Hm, to je pravda. Ale přece nebudeme trhat trávu rukama.“
   „Vrátím vám vaše mačety. Tak jdete? Ale opakuju, že je docela dobře možné, že vám tu práci nikdo nezaplatí.“ Šli všichni. Pustili se od rohu ohrady směrem k domu, posekanou trávu házeli na hromady a hned zapalovali. Černý dým ze suché trávy a zelených křovin se valil po prostranství. Postupovali rychle. Mačety svištěly, hořící větvičky praskaly. Náhle lovec zaslechl z vnitřku domu zoufalý výkřik.
   Ze dveří vyběhla stará černoška. Ruce nahoru a vytřeštěné oči.
   Lovec si zprvu pomyslel, že je uštknutá, ale ona volala:
   „Pane, pane! Rychle! Zachraňte děťátko! Pojďte honem!“ Lovec odhodil mačetu a vběhl do domu.
   Ve velkém pokoji byla tma a lovec byl oslněný sluncem. Skočil k oknu a rozrazil prkenné okenice. O stěnu byla opřená dona Luisa a v hrůze hleděla do kouta. Šikmo přes roh tam byla zavěšená dětská hamaka a v ní spalo dítě. Matka bez, hlesu ukazovala prstem. Pod hamakou ležel stočený tlustý had.
   Byl svinutý do klubka a skoro se dotýkal nízko pověšené sítě. Dětské hamaky se věší vždycky nízko, aby si dítě neublížilo, kdyby vypadlo. Stačilo by, kdyby se dítě ve spánku pohnulo a hamaka by o hada zavadila.
   V pokoji stál stůl, spousta židlí a všelijakých beden, a to všechno překáželo. Lovec se přikrčil k zemi a hledal mezi nohama židlí místo, odkud by nejlíp viděl. Opatrně vyndal pistoli z dřevěného pouzdra.
   Ještě než natáhl kohoutek, zaslechl, nebo spíš vytušil bezhlesé slůvko:
   „Nestřílet!“ Pochopil. Dítě by se výstřelem vyděsilo. Opatrně odložil pistoli na zem a plížil se mezi rozestavěným nábytkem. Nehlučně se píď po pídi posunoval. Nesmělo nic zavadit. Had snad spal, snad to jen tak dělal. Mezerami v zákrutech těla byly vidět jeho matné oči.
   Lovec ztratil pojem o čase. Jak dlouho se plazil těch několik metrů, sám nevěděl. Jen aby někdo nevběhl do pokoje!
   Už chyběl jen kousek, když se mezi zákruty zakmital rozeklaný jazýček. Had ho zvětřil.
   Lovec vleže strnul, ruku pozdviženou.
   Had stejně pomalu jako předtím lovec začal měnit polohu. Pomalu rozvinoval klubko a stáčel tělo do pravidelné spirály. Z jejího středu se zvolna vztyčila hlava v kolmém úhlu ke krku, jako kladivo připravené k úderu. Hadí útočná pozice.
   Teď pohyboval lovec rukou jen po milimetrech. Stále blíž a blíž, až skoro hadí krk objímal.
   Cítil ho had? Odborníci tvrdí, že hadi mají výborný čich. Neviděl ho? Prý mají špatný zrak - snad považoval nehybnou ruku za mrtvý předmět. Ale dá se věřit v takové chvíli odborníkům?
   Oba, had i člověk, se navzájem upřeně dívali do očí. Lovec si uvědomil, že se začíná chvět, a zdálo se mu, že had také.
   Vyrazili ve stejný okamžik. Had uhodil, ale lovec v téže chvíli pevně sevřel ruku pod jeho hlavou.
   Stejně zvolna se lovec vracel mezi židlemi, ale s hadem ovinutým kolem paže. Pak vyskočil a běžel ven.
   Dělníci ho obklopili. Měli sice mačety, ale neodvážili se seknout, aby lovce nezranili. Chraplavým hlasem je požádal, aby mu podali jeho ostrou mačetu, ale také nesekl. Neměl v levé ruce takovou jistotu.“
   „Přitlačil tedy hadí hlavu ke sloupu ohrady a dlouho řezal a pižlal, než se mu podařilo odříznout hlavu od těla. Požádal pak jednoho dělníka, aby ji hodil do ohně.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  
  Vrátil se do pokoje pro pistoli, ale neměl sílu, aby zajistil kohoutek. Prsty pravé ruky měl stále ještě sevřené v křeči a hadí tělo ovinuté kolem paže. Dělníci ho bez pobízení podpírali, když vrávoral ke svému stanu.
   Trvalo hezky dlouho, než se vzpamatoval z nervového otřesu.
   Všichni dělníci seděli kolem jeho ohně. Podíval se po své pistoli a našel ji vedle sebe. Obě vojenské pušky byly na místě, kam je pověsil, kohoutky všech pušek byly v jeho opasku, přehozeném přes stan. Nikdo se ničeho nedotkl.
   „Podejte mi opasek,“ požádal. „Přidělám vám kohoutky. A postavte někdo vodu na oheň. Nebudeme přece sedět nasucho. Dnes si uděláme maté do mé největší tykve!“ Když se vrátil Carlito, našel všechny dělníky ozbrojené a utábořené kolem lovcova stanu. Přijel sám, přivezl velké zásoby a spoustu zboží, ale nepokoušel se dělníkům něco z toho nabízet. Bez smlouvání a v hotovosti zaplatil, co slíbil. Kdyby se to někdy dozvěděli jeho sousedé, měli by za to, že se zbláznil - a snad si to o sobě myslel i Carlito sám, když dělníci odjeli s výplatou v lovcově člunu.
   Dlouhý lovec se s nikým neloučil. Když vstupoval do člunu, přišel za ním naposled Carlito.
   „Myslím, že byste mi měl zaplatit zničené laso, o doutor. Bylo úplně nové. Nemusel jste ho přeřezávat, mohl jste ho přece rozvázat.“
   „A já myslím, Carlito, že vám to laso nikdy nezaplatím. Můžete mě klidně pomlouvat, jakou jsem vám udělal škodu. Ještě něco mi chcete říct?“ Farmář se beze slova otočil a spěchal domů.
   Dva dělníci veslovali, druzí šli pěšky. Karaí je poprosil, aby se s ním utábořili míli proti proudu.
   Tak místo jedné šňůry s udicí jich padalo do řeky devět. Během jediného dne ulovili víc ryb, než vůbec mohl lovec vzít s sebou.
   Neměl čas je vysušit, musel je solit. Když přijeli indiáni s nákladními voly, paraguayští dělníci se jich už nebáli. Také nijak nekomentovali náklad zbrusu nových zbraní, které pomohli Karaímu složit z jeho člunu a upevnit na sedla indiánských koní.
   „Ještě u vás máme dluh, patron,“ řekli, než se rozloučili. „Za fazole a za rýži, kterou jste nám dal na úvěr.“
   „Dovezete mi za to člun do pevnosti, platí?“ řekl Karaí a odmotal kotevní lano.
  
  

 [ XVIII ]
INDIÁNSKÝ ZVĚD
  
   KARAÍ PUKÚ VPADL plným tryskem do tábora lovců.
   „Konec lovu, kamarádi, sbalte si věci a pospěšte si! Nejdéle za hodinu vyjedeme. Lovit už se nebude!“
   „Proč? Co se stalo?“ znělo ze všech stran.
   „Nebudu vám nic vysvětlovat. Je to rozkaz a to vám musí stačit.
   Hněte sebou! Rychle!“
   „Rozkaz?“ ptal se rozpačitě Nené Fióri. „Nejsem zvyklý poslouchat něčí rozkazy, ani vaše ne...“ Dlouhý lovec přimhouřil jedno oko, tak, aby to viděl jen Néne a křikl přísně:
   „Tak si na to budete muset zvykat. Za hodinu ať tu jsou jen blechy vašich psů!“ Také Nené teď přimhouřil oko. Pochopil. Jako nespokojeně zabručel a otráveně šel balit své věci. Jules ho následoval, i don Pablo, který Karaímu ve všem věřil. Domorodí lovci kroutili hlavami, ale poslechli. Jen Voelker se rozkročil, založil ruce a díval se, jak Otonte rychle skládá stan a plní sedlové brašny.
   „To si všichni hrajete na jeho otroky jako tady ten šilhavý indián?
   Ještě jsem neviděl, aby si lovec nechal poroučet, kdy má, nebo nemá nechat lovu! A právě teď, když se nám začalo dařit! Mě by k tomu nikdy nikdo nedonutil!“
   „Já vás k tomu donutím! Zapamatujte si, že vám nikdo věci na koni nepoveze. Ponesete si to pěšky, tak jak jste přišel. Každý má svého nákladu víc než dost. A hoďte sebou, protože budete muset jít nadvakrát. Najednou to nepoberete, když jste měl takový lov.“
   „Moc bych toho nenesl. Vždyť moje kůže koupí tady Jules, jak jsme si dojednali.“
   ,,O tom si promluvíme až na Barranco Branco nebo v Olimpo.
   Můj kůň je přetížený, a když Karaí poroučí, má k tomu asi důvod. Já ho poslechnu.“
   „Vy snad. Ale já nebudu poslouchat nikoho, aby bylo jasno. Zůstanu tady a budu lovit dál. Však vy ještě přilezete!“ Odplivl si a odešel ke svému pelechu.
   Netrvalo ani hodinu a karavana opouštěla zrušený tábor. Nikdo se nevyptával. Někteří lovci šli pěšky, protože chtěli ulehčit naloženým koním. Smečky byly pomíchané a dělaly pekelný rámus. Když urazili asi míli, Karaí zastavil a počkal, až ho všichni dojedou.
   „Ten rámus, co dělají psi, teď nemůžeme potřebovat. Rozdělte smečky a vezměte je na provazy.“ Čekali, až se to povede, a Jules se zatím zeptal:
   „Proč jste nutil Voelkera, že musí poslechnout?“
   „Protože jsem věděl, že neposlechne. Byl to nejlepší způsob, jak se ho zbavit. Psí štěkot by mu teď prozradil, kam jdeme, a to se mi nehodí.“
   „A koupí nám Jules kůže?“ ptali se domorodí lovci.
   „On, nebo někdo jiný, nebojte se. A teď za mnou! Nejedeme daleko.“ Karaí opět vyjel napřed, ale zatočil přímo na západ k břehu řeky.
   Jeli nepohodlnou cestou, k místu, kde les sahal až k vodě. Někteří tomu začínali rozumět, ale ani teď se na nic neptali.
   V zátočině u břehu byly připevněné čtyři bachraté čluny, každý z nich obsazený dvěma Paraguayci.
   „Naložte své věci do člunů. U sebe si nechte jen to nejnutnější.
   Rychle! Pospěšte si.“
   „A co psi?“
   „A co koně?“
   „To máme svěřit všechen svůj majetek cizím lidem?“
   „Co když nám ujedou?“ Otázky teď jen pršely. Karaí odpověděl všem najednou.
   „Koně a psi zůstanou tady a půjdou s námi. O své věci se nebojte. Ručím vám za to, že je v pořádku najdete v Manuelově domě, snad si je poznáte, kdyby byly náhodou na jedné hromadě. Nechte si také zbraně a náboje. Teď se vrátíme zpátky k místu, kde jsme odbočili. Tam pustíme své psy, a bylo by dobré, kdyby zase dělali co největší rámus. Každý pak pojede tak rychle, jak jen dokáže. Jestli to nevíte, tak utíkáme před indiány a jedeme varovat obyvatele fazendy. Čím uštvanější budou naši koně, tím lépe. Zachránili jsme totiž jen holé životy. První pojede Otonte. Nemá žádnou zbraň a je nejpravděpodobnější, že prchal před Kaďuvey nejrychleji. Neškodilo by, kdybyste vypadali hodně vylekaně. Vždyť se za námi žene několik set indiánů!“ Někomu trvalo déle, někomu méně, než pochopili, jaká komedie se po nich žádá.
   „Co to plánujete za čertovinu, Karaí?“ zeptal se Nené.
   „Mám zprávy, že indiáni podniknou útok zítra kolem poledne.
   Riograndští by měli mít čas se připravit.“ Jules se na lovce nevěřícně podíval.
   „Jste si jistý, že Nauviljo nezaútočí dřív?“ zeptal se ještě Nené.
   „Nauviljo povede útok osobně. Vyjede až v noci na volské káře a teprve blízko fazendy se dá vysadit na koně. Takže kupředu, přátelé!“ Otonte se nedal dvakrát pobízet a vyrazil závodním tempem. Za ním ostatní, jeden po druhém. Jen tři koně se čtyřmi jezdci jeli dál krokem. Jules vzal dona Pabla za sebe do sedla, aby nemusel pěšky.
   „Můžete nám to nějak vysvětlit?“ řekl Jules. „Odkdy berete ohledy na riograndské?“
   „Slíbil jsem vám, že v případě nebezpečí budete mít čas odvézt ženy a děti z fazendy. V přípravách na obranu vám snad nebudou věnovat tolik pozornosti, víte přece o čem mluvím, že? Kdyby bylo nejhůř, zabereme Malheirosovi parníček. Nemám už dva dny žádnou zprávu, co se tam děje. Musíme být opatrní. Doufám, že nám uvěří, a že náš překotný příjezd vyvolá jejich paniku.“
   „Jakou paniku?“ podivil se Nené. „Vždyť je na fazendě přes šedesát dobře ozbrojených lidí. A jeden lovec, který si tam šel pro munici, vyprávěl, že je jich tam dokonce přes sto. Že prý způsobili indiánům nedávno hroznou porážku. Sami prý měli také nějaké ztráty, pár jich přivezli zle zřízených, ale pořád jsou proti Nauviljovi v těžké přesile.“
   „Takže vy jste o té slavné bitvě nikomu neřekl?“ uznale pohlédl Karaí na Julese. „Tomu říkám držet jazyk za zuby. Můžete to vyprávět cestou. Co má Nauviljo v plánu, sám nevím a jsem strašně zvědavý, jakou lest si vymyslel. Zdá se, že si je jistý výsledkem. Baidžokigiho lidé jsou ovšem pro jistotu už teď v lesích kolem fazendy.
   Nauviljo o tom samozřejmě neví, zasáhnou jen v případě výpadu Malheirosových lidí. Snad k tomu nedojde.“
   „Jen aby z toho nebyl malér!“
   „Já myslím, že mnoho krve nepoteče. Může se to jistě zvrtnout všelijak, ale my se do toho plést nebudeme. Přinejhorším dostane Malheiros to, o co si už dlouhá léta koleduje, a jestli se z riograndských mají ještě někdy stát slušní lidé, také jim neuškodí, když dostanou lekci.“
   „Jenže mrtvý už nemá příležitost napravovat se.“ Karaí jen pokrčil rameny. „Vypravujte si teď o té slavné bitvě. Já zatím pojedu napřed a trochu obhlédnu terén.“ Zrychlil krok svého koně. Nejel však dlouho. Proti němu se v plném trysku hnal Otonte s lesklým kopím v ruce.
   „Alberto! Jedu ti naproti. Vypůjčil jsem si kopí jako že jedu proti Kaďuveům. Na fazendě je všechno vzhůru nohama. Přijeli jsme právě včas. Nauviljo dělá válku zbytečně. Malheiros je mrtev.“
   „Jak se to stalo? Někdo ho zabil?“
   „Říkají, že ho otrávila jeho žena. Ještě že přijel Manoel Wenceslau, jinak by ji utloukli. Ale kdybychom právě nedorazili my, snad by je zabili oba. Lovci je hlídají, nedovolí, aby se jim něco stalo.“
   „Proč neutekli na druhou stranu řeky?“
   „Mariquinha nechce odjet, dokud nepřijde don Jules. Čluny jsou připravené a parníček kouří u přístaviště.“
   „Dobře. Vrať se a nějak šikovně řekni do ně Mariquinhe, že tam Jules bude každou chvíli. Ať připraví sebe a děti k odjezdu. Anebo počkej, raději se se mnou vrať.“ Obrátili koně a dojeli opozdilce. Don Pablo přesedl za Otonta a Karaí s Julesem popustili koním uzdy.
   V jednom rohu ohrady kryli lovci s puškami černou Mariquinhu a děti. Před hulákajícím davem. Karaí před vraty seskočil a připravil si pro všechny případy zbraň. Jules se nezdržoval otevíráním, pobídl koně a krásným skokem přeskočil palisády.
   „Jen aby jim včas došlo, že mrtvý neplatí prémie za odstřel,“ pomyslel si Dlouhý lovec a pevněji stiskl svou mauserovku.
   Jules však rozvášněnému davu nedal příležitost. Jeho kůň se točil na zadních nohou a nebezpečně vyhazoval. Karaí otevřel vrata a pokynul lovcům, aby uprchlíkům umožnili ústup k řece.
   Bleskurychle se nalodili na parníček a ještě než odrazili, stihl se lovec zeptat Manoela:
   „Jak zemřel Malheiros?“
   „Umřel na stařeckou pošetilost. Pohádal se strašně se ženou. Moje sestra mu přede všemi řekla, že život s ním je pro ni peklo. Pokusil se ji zmlátit, jako vždycky, ale zkroutila mu ruku. Nevím, co ji to popadlo, odjakživa byla mírná a poslušná. Zkrátka nenechala si od něho nic líbit a křičela na něj, že toho má dost a od nynějška že bude poslouchat on. Nejdřív jí hrozil, pak se doprošoval, ale byla jak posedlá. Zavřel se před ní v domě a v noci se otrávil.“ Lovec si povzdechl. Stiskli si ruce a parníček vyjel šikmo přes řeku. Karaí prováděl svého a Julesova koně. Byli oba úplně splavení. Koně ostatních lovců volně pobíhali v ohradě, nikdo se o ně nestaral, nikdo je neodsedlal.
   Riograndští se sesypali kolem lovců, kteří se naloďovali do člunů. Kdo jim zaplatí za práci, když je Malheiros mrtev? Mysleli, že budou moci na fazendě zůstat, starocha měli v rukou a výhrůžkami ho mohli snadno donutit ke všemu, co chtěli. Neměli tušení, že Malheiros nebyl tak úplně bezmocný a že požádal vojenskou posádku o pomoc nejen proti indiánům, ale i proti nim. Nevěděli, že zástupce banky je již na cestě a že statek bude zabaven pro neplacení dluhů. Věděli, že dědek leží ztuhlý v předním pokoji a jeho žena, která to všechno zavinila, upláchla s cizincem, od kterého v životě neuvidí ani pětník. Nebýt těchhle lovců, nedostala by se odtud tak snadno. Na kom si teď vylít vztek?
   Karaí dělal s koňmi stále větší kruh a zvolna se blížil k lesu, odkud měli přijet jeho přátelé.
   Ano! To je on! On přece vždycky vedl lovce, to on je za to všechno zodpovědný. A navíc ho jeden z jezdců právě poznal:
   „To je ten, co po nás střílel z Orlí skály! Poznávám ho podle volavčích per na klobouku. Je to špión indiánů!“
   Lovec se mohl přitisknout k palisádě a svou rychlopalnou pistolí je držet v šachu. Nechtěl je však předčasně upozornit na to, jakou si na sebe postavili past. Také koně byli v nebezpečí. Vyhoupl se tedy na svého, pověsil se mu na bok, Julesova koně vzal za uzdu a hnal se k lesu.
   Třesklo pár výstřelů, ale ještě než dozněly, odpověděl jim z lesa indiánský válečný pokřik. Výstřely hned ztichly a hrdinové se ukryli za kůly kolem fazendy. Válečný křik však nepřestával a Karaí jel k houští, odkud se ozýval.
   Všechen ten řev vyluzoval Otonte. Don Pablo a Nené se mu zdaleka nevyrovnali.
   „Stačí! Stačí!“ zaprosil Dlouhý lovec a zacpával si uši. „Vedu vám koně, do ne Pablo. Do statku už nemůžeme. Kdo ví, jak dlouho budeme bloudit indiánským územím, tak aby se vám jelo pohodlněji.“
  

 [ XIX ]
JEN ZBABĚLEC PROMÍJÍ ZLO
  
   „NA TAKOVÉM KONI JSEM JEŠTĚ NEJEL,“ řekl don Pablo, když vyměnil nepohodlné místo za Otontem za měkké a pohodlné sedlo Julesova hřebce. „Jen doufám, že mě neshodí, až zas nabere sílu.
   Zdá se, že je pořádně unavený.“
   „Taky jsme ještě nikdy neměli na krku takovou smečku,“ prohodil Nené.
   Julesovi psi, když je pán opustil, následovali alespoň jeho koně.
   Běželi tiše a psů dalších tří lovců si nevšímali. Smečka se každou chvíli rozrůstala. Psi ostatních lovců se přidávali jeden po druhém, smečka pro ně znamenala bezpečí a naději na setkání s pánem.
   „Myslím, že se ti psi budou hodit Nauviljovi do plánu, i když mu spořádají nejmíň jednoho vola denně. Chtěl bych vědět, co se teď v těch chytrých psích hlavách odehrává. Podívejte, jak se všichni najednou snášejí a jako by se nechávali vést Pablovými vlky.“
   ,,O vašich a Julesových psech se to zrovna říci nedá.“
   „Jsou jinak vedení, ale přizpůsobí se. Moji psi mají výhodu, že jsou zvyklí na indiány. Asi by bylo dobré, kdyby ostatní přijali jejich vůdcovství. Nevšiml jste si někdo, jak Jules volal na své psy, když chtěl, aby ztichli?“
   „Zkusím to támhle na tom uzavřeném campu. Myslím, že to umím,“ řekl don Pablo.
   Zajeli do světliny v lesíku a Karaí poručil svým psům, aby si lehli. Totéž udělal Nené Fióri. Don Pablo nejdřív zahvízdl na Julesovy psy, a ti si lehli kolem koně, na kterém jel, a zůstali nehybní. Pak zahvízdal jiným způsobem na své polovlky, a ti se poslušně připojili k prvním dvěma skupinám. Každý lovec měl své psy jinak cvičené, ale teď chápali, že je třeba poslouchat, a napodobili své vůdce. Zůstali ležet s čumáky mezi předními prackami a jen chvění čumáků a pohyblivé oči připomínaly, že to jsou živí tvorové.
   „Jsou jako lidi. Dokud každá smečka poslouchá jiného pána, perou se mezi sebou při každé příležitosti, žárlí a nenávidí se. Jakmile však poznají, že je jejich pánové nechali na holičkách, dovedou se sjednotit a vyvolí si mezi sebou náčelníka, kterému chtějí důvěřovat. - Tiše! Slyšíte? Zpěv slavíka sabiá. Budeme mít příležitost vyzkoušet si, jak se psi budou chovat k indiánům.“ Karaí se ozval ptačím zpěvem a vzápětí dostal odpověď docela zblízka. Nechal své druhy u psů a sám vyjel indiánům naproti. Jen stěží poznal mezi několika průvodci Baidžokigiho. Všichni byli nazí a celá jejich těla byla pokryta drobnými modrými ornamenty. To znamenalo, že nejdou do války, ale na slavnost. Do boje se malují červenou barvou urukú.
   „Jedete na slavnost, a přece jste ozbrojeni,“ usmál se Karaí. „V těch kabelkách přece nevezete dárky pro hostitele, na to jsou příliš malé. Hodily by se spíš na náboje, že? Ale ze slavnosti ani z války nebude asi nic. Malheiros je mrtev. Bude nejlépe, když se mnou pojedete naproti Nauviljovi, aby se zbytečně netrmácel.“ Lovec jim stručně vypověděl, co se stalo, ale Baidžokigi zavrtěl hlavou:
   „Nauviljo od svého plánu neustoupí,“ prohlásil. „Pojedu s tebou sám. Moji lidé zde zůstanou.“ Karaí souhlasil, lovci se také utábořili a přivázali vůdčí psy smeček na provazy. Potom oba vyjeli do tmy.
   Nauviljovi bojovníci vypadali jinak. Jejich těla nebyla pomalovaná jemnými ornamenty genipapovou šťávou, ale silnými čarami urukovou červení. Někteří měli koně, jiní jízdní voly, ale většina jich šla pěšky. Náčelník ležel na býčí kůži, napnuté na káře tažené dvěma voly. Právě se chystali k nočnímu táboření. Karaí znovu vyprávěl, co se přihodilo, tentokrát podrobněji.
   „Takže přepadení fazendy je teď bezpředmětné,“ zakončil svou řeč. „Fazenda už nepatří Malheirosovi, nýbrž jeho věřitelům. Kdybys ji vypálil, poštvou na tvůj lid vojsko. A vojsko je již na cestě.
   Bude lépe, když se vrátíš.“
   „Jsou tam ještě riograndští.“
   „Ty vyžene vojsko. Budou mít svých starostí dost a vám dají pokoj. Vojáci, ani jejich velitel nemají v úmyslu honit vás po campu,“ řekl Karaí a vylíčil jim, co se dozvěděl při své plavbě po řece.
   „Snad máš pravdu, Alberto. Ale Kaďuveo jedná jinak, než bílí lidé. Bojovník nezapomíná na dobré skutky, a nesmí proto zapomenout ani na zlé, pokud nechce být zbabělcem. Jedno souvisí s druhým. Zlo je třeba trestat. Vím, co chceš říci. Že neměli příležitost zlo provést. Že jsou mezi nimi někteří, kteří se útoku na naše území nezúčastnili a že ti, kteří útok podnikli, jsou už dostatečně potrestáni.
   Tak myslí bílí lidé, Alberto. Bojovník nezapomíná, že oni všichni měli vůli vy vraždit Kaďuvee, kteří jim nic neudělali. Oni nechtěli krevní mstu, nechtěli ani válku. Mysleli, že mohou vraždit bezbranné, a těšili se, že za to dostanou plat. Plat dostávají lidé, kteří pracují. Tihle chtěli vraždit, aby nemuseli pracovat. Jaguár také zabíjí byl k tomu stvořen. Je proti těm lidem dobrý. A přece ty zabíjíš jaguáry. Apakam byl raněn. Tři, kteří měli vůli ho zabít, zemřeli. Tak zní zákon Slunce. To je krevní msta, to je vyrovnáno. Ale všichni ti lidé měli vůli vraždit naše ženy a děti. Jen náhodou to neprovedli. Na to je trest podle zákona. Nemám vůli je pobít. Mám stejné zbraně jako oni a zabíjet budeme, jen když bude třeba. Kaďuveo však zlo nepromíjí.“
   Nauviljo mluvil dlouho a květnatě. Bojovníci přizvukovali tlumeným hú, húú. Jejich rozhodnutí bylo nezměnitelné.
   Lovec odpověděl krátce:
   „Velký náčelník řekl pravdivá slova - slova bojovníka. Bílý muž nepovažuje jeho rozhodnutí za moudré, ale Kaďuveo nemůže jednat jinak. Pojedu s vámi, Nauviljo.“
   Trvalo dlouho, než je přesvědčil, že má právo bojovat po jejich boku, když jeho mladší bratr je raněn. Zapůsobil až jeho návrh na použití smečky. Nauviljo nakonec svolil a vzal na milost i Baidžokigiho a jeho lidi. Jen přímý útok na fazendu si vymínil pro sebe a pro svých osmnáct starců.
  

 [XX]
BITVA
   FAZENDA BARRANCO BRANCO LEŽÍ na břehu Rio Paraguay, šikmo po proudu proti pohoří Tres Hermanos, na jehož nejnižším kopci je paraguayská pevnost Forte Olimpo. Bývala tam hlavní vesnice Kaďuveů, jedné části velikého národa indiánů Guaykurú. Většina kmenů tohoto národa žila dříve v Gran Chacu na paraguayské straně. Jejich území se rozkládají až daleko na jih Argentiny. Mnohé báje připomínají, že i Kaďuveové odtamtud přišli, a často se tam vraceli, i když už byli pevně usídlení v Brazílii. Jezdili také do Chaca dolovat sůl, kterou v novém území nenašli, ale hlavně tam podnikali nájezdy, válčili s indiány Čamakoko a Tumrahá, příslušníky národa Zumuko, a přiváželi si odtamtud ženy a děti jako otroky. Na rozdíl od civilizovaných otrokářů ale jednají Kaďuveové se svými otroky spíš jako s adoptivními dětmi, takže mnoho Čamakoků přišlo do „otroctví“ dobrovolně.
   Roku 1872 přistál v těch místech brazilský parník Villa María a přivezl bělochy. Kaďuveové tehdy přešli na brazilskou stranu řeky a postavili vesnici Ealanokódi. Jenže zakrátko přišli i sem bílí lidé a s nimi Malheiros. Usadil se tam a začal prodávat kořalku. Vymohl si na vládě titul direitor dos indios a přisvojil si více než 200 čtverečních leguas - argentinských mílí (neboli 12 800 čtverečních kilometrů) jejich půdy. Odstěhovali se tedy do Nalike, ale obíral je pomocí kořalky dál, o koně, o dobytek. Kaďuveové chudli a on bohatl.
   Nedaleko břehu si postavil velikou zděnou fazendu. Dvě křídla budovy ohraničovala rozsáhlý dvůr, vzadu uzavřený bytelnou zdí se dvěma malými brankami, zepředu byly dveře ze silných fošen. Podél celého průčelí domu stínila dvůr veranda na zděných sloupech.
   Na tuto pevnost se chystal Nauviljo se svými osmnácti staříky.
   Věděl dobře, že je vlastně nedobytná, a že uvnitř je stovka po zuby vyzbrojených lidí, najatých proti indiánům.
   Za fazendou, směrem do vnitrozemí, byl les. Dříve, za starých časů, tudy vedla úzká cesta na indiánské pohřebiště. Malheiros ji dal rozšířit pro volské káry, na kterých svážel k břehu kmeny vzácných dřev i obyčejná polena, která prodával jako topivo parníkům. Přímá vozová cesta po nějakých třech stech metrech prudce zahýbala, aby se vy hnula bažině, v níž se těžké vozy bořily. Tento záhyb cesty a les tvořily stěžejní body Nauviljovy strategie.
   V poledne, za největšího žáru, když všichni trávili siestu, rozlehl se náhle v lese štěkot psů. Zpočátku jen na jednom místě u záhybu cesty, ale pak i jinde, v celém lese, jak lovci štvali různé smečky na některé stromy. Štěkot se stále stupňoval a vyburcovaní spáči marně vyhlíželi k lesu, co to má znamenat. Pak někdo zahlédl, jak přes cestu přeběhl nějaký stín. Za ním druhý, zase jiný a pak další a další, jeden za druhým. Když se zadívali pozorně, uvědomili si, že to jsou válečně pomalovaní indiáni. Byli nazí, pokrytí červenými čarami, ale v rukou měli nové winchestrovky a přes ramena těžké kabely s patronami. Napočítali jich deset, dvacet, pak sto, a stále jich nebyl konec. Když jich napočítali dvě stě, propukla opravdová panika. Netušili, že se Baidžokigiho lidé za zatáčkou lesem zase vracejí a znovu a znovu přeskakují cestu.
   Zatímco ohromené osazenstvo fazendy v hrůze zíralo k lesu, osmnáct staříků v čele s Nauviljem se připlížilo předem až pod palisádovou ohradu, kterou Malheiros nechal postavit, aby chránila jeho usedlost. Teď však chránila indiány.
   Obležení se zabarikádovali uvnitř budovy a ti, kteří se tam nevešli, zůstali na dvoře, přitisknutí za sloupy verandy. Mezi oběma skupinami začala hádka. Ti na nechráněném dvoře chtěli dovnitř, došlo i k násilnostem. Pak se ozvala první salva.
   Všichni znehybněli a zděšeně hleděli, jak z velikých chladicích hliněných nádob na verandě průstřely prýští voda. Byla to jejich veškerá zásoba pitné vody. Jinou neměli, řeka byla vzdálená asi padesát metrů.
   Ti, kteří byli uzavřeni v dusnu zabedněných pokojů, i ti, na které pražilo slunce na nechráněném dvoře, v okamžiku pochopili, že jim jejich mauserovky nebudou nic platné. Proti žízni žádná zbraň nepomůže. A palisády, za nimiž se indiáni kryli, neprostřelí – jsou z quebrachového dřeva. I kdyby dva tři neopatrné rudochy skolili, nic tím nezmění - vždyť jsou jich kolem stovky.
   Začalo vzájemné obviňování. Hledali viníka, který měl ten idiotský nápad postavit palisády. Ten Malheiros! Nalhal jim, že indiánů je jen hrstka, že s nimi budou raz dva hotoví. Ti, kteří se vrátili od Orlích hor, věděli, co dokázali tři nedospělí kluci. A teď je tu několik set strašidelně pomalovaných bojovníků! Vztek se obrátil proti mrtvému.
   V tom dopadla na nerozbitelné dveře z pevných fošen první rána.
   A za ní další, do kruhu, jedna kule těsně vedle druhé. Nebude trvat dlouho a útočníci vystřílejí kulatý otvor!
   Velký pokoj byl plný namačkaných lidí. Každý se snažil dostat dál od dveří a postrčit tam místo sebe jiného. Dveře duněly pravidelnými ránami, až se začaly odlamovat třísky a bylo zřejmé, že rány přicházejí ze všech stran. Chráněni byli jen ti, kteří se tiskli ke zdi těsně vedle dveří.
   Ano, to ten Malheiros za všechno může! Je mrtvý, ale na stole uprostřed pokoje stojí jeho rakev.
   Přistrčili stůl s rakví před dveře právě v té chvíli, kdy ze dveří vypadl veliký kotouč. Teď nás budeš chránit vlastním tělem, Malheirosi!
   Kule dopadaly dál, a rakev duněla ještě víc než předtím dveře.
   A rány začaly dopadat i do okenice. Strach - nejsilnější Nauviljova zbraň - se začal měnit v šílenství.
   Také z verandy se ozval výkřik hrůzy. Indiáni se dostali na střechu a chráněni hřebenem mohli ostřelovat dvůr. Do skučení zoufalých lidí se rozlehl rozkaz:
   „Kdo chce odejít, ať odhodí zbraň a vyjde zadní brankou. Kdo by se k ní přiblížil se skrytou zbraní, bude zastřelen.“
   Strhla se taková tlačenice, že až branku vyrazili a dvůr byl v momentě úplně prázdný.
   Na střeše zůstaly tři stráže, dobře skryté a neslyšné. Zato z průčelí začaly opět dopadat rány, teď pro změnu do kovaných závěsů dveří a okenic. Takovému dešti těžkého olova nemohly dlouho odolat. Každá rána byla jako úder perlíkem.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
   Uvnitř bylo ticho. Pak někdo vyhlédl skulinou v zadních dveřích.
   Zdálo se, že je klid. Zadní vrátka ve zdi byla vyražená. Tam se tak dostat!
   Ve chvilce byl dvůr zase plný, ale vzápětí začali branku ostřelovat tři střelci ze střechy. Projít nebylo možné. Opět se ozval rozkaz odložit zbraně a opět se dvůr vyprázdnil. Když všichni opustili fazendu, nikdo nebyl raněn, ale nikdo také neměl zbraň. Byli obklopeni jezdci Baidžokigiho, kteří na ně mířili. Později se k nim připojili Nauviljovi staříci. Poslední rána vyrazila dveře. Zatřásly se a vypadly ven.
   Ve statku už nikdo nezůstal, nebylo třeba plýtvat dál náboji.
   Pomalu se začal řadit transport zajatců. Indiáni použili stejnou taktiku, jako když hnali stádo ustrašeného dobytka. Čtverhran, tlačený ze stran jezdci, se prodlužoval v obdélník. Zpočátku se pohyboval zvolna, pak stále rychleji a rychleji, až se změnil v běh směrem k jihu. Plné dva dny hnali indiáni riograndské jezdce úprkem dnem i nocí, až je nechali vyčerpané poblíž paraguayských hranic s ponaučením, že není radno se vracet.
   Na Barranco Branco zatím dorazila od severu canhoneira. Vlekla loď naplněnou vládním vojskem. V opuštěné fazendě je přivítal Karaí Pukú:
   „Přicházíte na slavnost až po zákuscích,“ řekl. „Teď už jen můžete sepsat protokol, že válka Malheirose s indiány skončila bez jakéhokoliv krveprolití.“ Důstojníci si zvědavě prohlíželi tu spoušť. Když vstoupili vyraženými dveřmi do přijímací haly, našli vchod zatarasený stolem, na kterém ležela rozstřílená rakev.
   „Malheiros se sám otrávil. Tohle je všechno, co z něj zbylo.“ Důstojníci sňali čapky.
   „Takový konec si snad přece nezasloužil...“
   Karaí Pukú svůj klobouk, zdobený volavčím peřím, nesundal.
   „Zasloužil si horší smrt. A před ní si měl prožít strach spolu se svými najatými vrahy.“
   „Jste příliš tvrdý muž, Karaí.“
   „Jen zbabělec si nepřeje potrestání zločinů,“ řekl vlastně spíš pro sebe Dlouhý lovec a snad si ani neuvědomil, že jen opakoval smysl slov náčelníka Nauvilja.
   „Slíbil jsem vám, když jsme se posledně loučili, že vám něco dovyprávím,“ obrátil se po chvíli k důstojníkům. „Dnes se dám rád pozvat na palubu canhoneiry a jsem zvědav, čím mě pohostíte. Myslím, že bychom si mohli výjimečně připít na vítězství, které se obešlo bez zabíjení.“
   „Po slyšte, Karaí, jen jestli jste tentokrát zas nebyl příliš měkký.
   Nevím, jestli to bylo moudré, nechat je jen tak odejít,“ řekl velitel vážně. „No, pojďme na palubu. Počítám, že z Olimpa se sem už hrne plno zvědavců a nejsem zvědavý na jejich otázky.“ Když canhoneira odrazila od břehu, stál lovec na zádi, dokud fazenda nezmizela za zákrutem řeky Paraguay. „Jen jestli to bylo moudré,“ znělo mu stále v uších.
  
  

 ZÁVĚR
   Mám vyprávět dál?
   Mám psát o tom, že se několika riograndským podařilo vytratit se ještě před útokem z fazendy, prorazit nepozorovaně kruhem obléhatelů a zaútočit na opuštěnou ves Nalike?
   Mám psát o tom, jak našli ve vsi jen raněného Apakama a holčičku Očopanu, která neutekla do lesů, protože nechtěla opustit svého budoucího manžela?
   Mám psát o tom, že když se indiáni vítězně navrátili, našli Očopanu naraženou zaživa na kůl? Že než zemřela, stačila ještě prozradit, kdo zákeřně zavraždil raněného a kdo ji umučil? Mám psát o tom, jak se Alvaro rozběsnil a vydal se v čele několika vojáků, kteří si vyžádali dovolenou, na jih po stopách vrahů? Jak se vrátili zaražení a zamlklí? Mám prozradit, že jen supové vědí proč?
   Nebo mám vyprávět o tom, jak otrávili Nauvilja v nemocnici ve městě Corumbá či o smutném průvodu posledních Kaďuveů, kteří vezli jeho kosti vanilkovou vůní na pohřebiště v Orlích horách?
   Myslím, že raději ne. Možná by někdo poznal, že jsem nevyprávěl smyšlený příběh, ale holou pravdu.
  
      A. V. F.
 OBSAH
   PŘEDMLUVA
   [ I ] ZVYKY V DIVOČINĚ
   [ II ] LOVECKÉ TOUHY
   [ III ] HRA O KRK
   [ IV ] STOPY
   [ V ] CO UMÍ ALONZO
   [ VI ] ANGLIČAN LORD X.
   [ VII ] PAPOUŠČÍ SVATBA
   [ VIII ] NA RIACHO SALADO
   [ IX ] VANILKA
   [ X ] PRVNÍ SRÁŽKA
   [ XI ] PORADA
   [ XII ] HLAD
   [ XIII] NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN
   [ XIV] SOUBOJ VE VERŠÍCH
   [ XV ] ZBRANĚ
   [ XVI] LYNČ, NEBO VÝPRASK?
   [ XVII ] PAŠERÁK
   [ XVIII] INDIÁNSKÝ ZVĚD
   [ XIX] JEN ZBABĚLEC PROMÍJÍ ZLO
   [ XX ] BITVA
   ZÁVĚR
  

  
  
  ALBERTO VOJTĚCH FRIČ 
  DLOUHÝ LOVEC
  
   Upravila, k vydání připravila a předmluvu napsala YVONNA FRIČOVÁ
  Ilustroval ZDENĚK BURIAN
  Vydala společně nakladatelství TITANIC a MADAGASKAR Praha - Jihlava 1995
  7. vydání (v nové úpravě 1. vydání) Typografie Miroslav Pechánek Sazba Fastr typo-tisk, Praha Vytiskl RETIP, Červený Kostelec Náklad 5000 kusů
  
   Upravila, k vyd. připravila a předml. napsala Yvonna Fričová;
  Ilustr. Zdeněk Burian. - 7. vyd., v nové úpravě 1. vyd. - Praha: Titanic; Jihlava:
  Madagaskar, 1995.
  
   ISBN 80-85909-06-5 (Titanic). ISBN 80-901687-7-9 (Madagaskar)
  
   885.0-31 * 39 * 908.892
  
  
Frič, Alberto Vojtěch (botanik, cestovatel a etnograf čes., 1882-1944) - Paraguay - r. 1903-1909 - romány autobiografické. Kaďuveo (kmen indiánský jihoamerický) - Paraguay etnografie - stol. 20., poč. – romány
  
   DLOUHÝ LOVEC je posledním z třetice příběhů (předcházel STRÝČEK INDIÁN a HADÍ OSTROV), kterými se ALBERTO VOJTĚCH FRIČ (1882-1944) ve vzpomínkách vracel do jihoamerické divočiny na počátku století, kdy hrdí indiánští náčelníci byli ještě odhodlaní bránit svoji zem a slovo lovce platilo víc než zákon. Tenkrát se ještě pod Orlími horami pásla nepřehledná stáda divokého dobytka, v bažinách se to bělalo vzácnými volavkami a jaguáří kůže byly běžným platidlem v přístavních krčmách.
   Bílí dobyvatelé však postupovali vytrvale a s nimi zákeřné zbraně, kořalka, nemoci a smrt...