ČERVÍČEK

aneb

INDIÁNSKÝ LOVEC OBJEVUJE EVROPU
   
ZE VZPOMÍNEK
A. V. FRIČE
   
 přepracovala YVONNA FRIČOVÁ
   
   
   
   
   
   
   
   
GLOBAL S.R.O.
NAKLADATELSTVÍ TITANIC
1993
   

 

I. VYMÍRAJÍCÍ NÁROD
   
    PARNÍK FORTUNA jel zvolna proti línému proudu horního toku Rio Paraguay. Postranní kolesa ledabyle klapala do kalné vody, oheň pod kotli skomíral, stroje měly málo páry. Proto se jindy tak rychlý parník jen pomaloučku plazil.
    Seděl jsem na palubě na kapitánském můstku a popíjel maté s majitelem lodi, kterému jsem už před lety dal přezdívku korzár Vierchi.
    On i jeho bratr, který vlastnil navlas stejnou loď, byli opravdu pěkní lupiči. Zneužívali toho, že obstarávali na horní Paraguayi spojení se světem a že bez jejich parníků, vozících zásoby, se neobešly ani vojenské posádky v pevnostech Fuerte Olimpo a v Pacheco neboli Fuerte Bahia Negra, ani policejní posádka šesti mužů v Puerto Casado, natož obyčejní osadníci. V těch končinách nad Concepciónem se nikdo práva nedovolal. Jezdily zde ještě jiné lodi, ale velmi nepravidelně. Oba kapitáni Vierchiové znali dobře svou řeku, znali její víry i mělčiny, a proto, zatímco jiné lodi mívaly týdenní i delší zpoždění, jejich parníky se objevovaly přesně podle jízdního řádu. Proto jim každý dával přednost, ačkoliv si na těch lodích cestující nebyl jistý majetkem, ba ani životem, a takovou věc, jako je listovní tajemství svěřené pošty, považovali majitelé přímo za směšnou. Nikdo ovšem stížnostmi neriskoval, že Vierchiho lodě přestanou v jeho přístavu zastavovat.
    Také mně, jako každému jinému, prováděli kdysi všelijaká darebáctví, až jednou jsem si dovolil žertík já. Křižoval jsem tehdy s těžce naloženým plachetním člunem řeku a právě uprostřed jsem se dostal do bezvětří. Zrovna v tu chvíli od jihu přijížděl proti proudu Vierchiho parník s novou vojenskou posádkou do Pacheca na palubě. Začal jsem se splihlou plachtou ze všech sil veslovat ke břehu, ale parník nabral týž směr, ačkoliv na volné řece bylo místa dost. Vierchi se zkrátka rozhodl pobavit sebe a své pasažéry tím, že mě zkoupe. Jakmile mi to došlo, odložil jsem veslo a svou dalekonosnou mauserovkou jsem střelil právě nad jeho hlavu do lodního zvonu na velitelském můstku. Od těch dob přestal otevírat mé dopisy a vykrádat mé zásilky a vycházeli jsme spolu dobře.
    Tentokrát to bylo snad poprvé, co Vierchi nejel podle jízdního řádu.
    Spolehl se jako starý lakomec na paraguayské dřevorubce, od nichž kupoval dřevo za babku a vyrazil s nedostatečnou zásobou. Ale přepočítal se. V žádném přístavu po cestě nenarazil na dřevorubce, kteří by byli ochotní rozřezat své vzácné quebrachové kmeny na polena. Stěží sehnal palivo na jízdu od přístavu k přístavu, zpoždění se zvětšovalo a Vierchiho nálada byla den ode dne černější.
    „Už abychom dorazili do 14 de Mayo, ten Francouz mívá vždycky polen dost,“ prohodil nervózně.
    „Na vašem místě bych na to tak nespoléhal, kapitáne,“ odvětil jsem.
    „Myslím, že byste měl zakotvit jižněji, tam, kde les doléhá až k vodě. Máte na palubě dost pasažérů, když každému z nich půjčíte sekyru, tak vám za hodinku za dvě nasekají dříví, že s ním vystačíte až do Pacheca.“
    „Anebo mi také utečou i se sekyrami, cožpak neznáte tyhle námezdné Paraguayce? Ne, ne, chci se dostat až do indiánského území, tam jim zmizet do lesa nedovolí strach.“ 
    „Jak myslíte, kapitáne,“ pokrčil jsem rameny. „Ale když už mluvíme o indiánském území, nechtěl byste mi prokázat jednu laskavost?“
    „Jestli to bude v mých silách?“
    „Je to jen maličkost. Rád bych vyvěsil na přední stěžeň svou vlajku.
    Chci se zdržet v Pachecu jen krátce a rád bych se setkal s Čamakoky. Jejich zvědové se potulují kolem řeky, a jakmile uvidí mou vlajku, dají kouřové signály ostatním a já ušetřím čas. Než my dorazíme do Pacheca po vodě, Čamakokové tam po souši dávno budou.“
   
    Ve stanici 14 de Mayo čekalo kapitána nové zklamání. Zásoby polen žádné, a co horšího, všichni Indiáni toho rána nechali práce a odešli k severu.
    „To mám z toho, že jsem vám vyhověl s tím vaším praporem,“ soptil kapitán. „To je mi pěkná náhoda, že Indiáni přerušili práci zrovna před naším příjezdem!“ Nezbylo, než poslechnout moji radu a přimět cestující, aby na břehu pokáceli nějaké stromy a nařezali polena.
    „S touhle zásobou dorazíme pohodlně do Puerto Diana,“ chlácholil jsem kapitána. „Don Rodolfo vás tam zásobí dřevem, a jestli ho nebude mít dostatek, přiměju Čamakoky, aby vám ho nařezali víc, než budete potřebovat. Kvůli mně to udělají. Jen se teď musíme snažit, abychom tam byli dřív než oni.“
    Fortuna jela plnou parou ve dne i v noci, řečiště je tam všude hluboké. Chvíli před tím, než jsme dorazili do přístavu, hlásil topič, že spálil poslední poleno.
    Na břehu i v domě bylo jako po vymření. Teprve po chvíli se objevila Indiánka, se kterou don Rodolfo žil a s níž měl roztomilého chlapečka.
    Zcivilizovala se, byla vždy čistě a po evropsku oblečená, jen španělština jí dělala potíže. Don Rodolfo spí, nechce ho rušit. Dříví není. Čamakokové jsou utábořeni nedaleko, ale nepracují. Nemají sílu. Také v jiných dřevorubnách nepracují. Chtěli by, ale nemohou. Ani vojáci je nepřinutí.
    Mezitím se objevil pán domu, Švýcar Rudolf Häffliger: „S dřívím je potíž. Všichni Indiáni odtud na sever jsou nemocní. Dělají se jim podivné vředy v konečníku a krvácením ztrácejí sílu. Na jihu jsou prý ještě zdraví. Proč jste se nezásobili u Francouze ve 14 de Mayo?“
    „Indiáni tam přerušili práci a táhnou sem. Kdy si myslíte, že mohou dorazit?“ Häffligerova žena počítala, že nemohou být daleko. Věděla, že je vede kazik (náčelník) Antonio, bratr kazika Laryho, náčelníka zdejších Iširů. Ti se začali pomalu trousit k našemu parníku ze sousedního tábora.
   To však nebyli moji urostlí Čamakokové, jak jsem je znal, to byly jejich stíny. Přesto se mi podařilo přimět je, aby pochytali voly, připravili káry a podpálili trávu prérie kolem dokola. Indiáni dobře znají smysl karantény, označené spálenou trávou v místech, která neslibují lov. Nikdo nepálí nadarmo, a když pálí, pak to jistě něco znamená.
    Nemoc, kterou severní kmeny trpěly, byla zřejmě přenosná. Musel jsem udělat všechno pro to, aby se nenakazili Indiáni, kteří přicházeli na moje pozvání od jihu.
    Několik mladých hochů jsem poslal do vnitrozemí, aby zapálili signální ohně a svolali tak kdekoho. Od Indiánů jsem se dozvěděl, že nedaleko v lese jsou menší zásoby polen, a tak jsem zorganizoval paraguayské cestující, aby je odvozili do přístavu. Svůj stan jsem si postavil doprostřed vypálené trávy. Ještě horký popel je totiž nejlepší jako nouzový dezinfekční prostředek.
    Kazik Antonio přišel první a sám, své lidi nechal daleko vzadu. Byl to můj dobrý přítel. Před lety mu moje smečka psů zachránila život při lovu. Byli jsme tehdy oba ranění, poznamenali jsme se navzájem svou krví, a tím jsme se navždy spřátelili.
    Několika slovy jsem mu vysvětlil situaci na parníku a požádal ho o pomoc. Pak jsem mu naznačil, že by bylo moudré, kdyby se jeho lidé příliš nestýkali se svými nemocnými severními krajany, a hlavně aby přivázali všechny své psy, kteří podle mě přenášeli nákazu. Antonio o nemoci věděl, měl ke mně velkou důvěru a uznával, že taková opatření jsou asi důležitá, ale zároveň mi prozradil, že mezi jeho lidmi se už nemoc také objevila a že přísná omezení by jen vyvolala paniku.
    Jak přicházely jednotlivé rodiny, hned se dávaly do práce, jako by ani ten dlouhý pochod neměly za sebou. Antonio měl mezi svými lidmi velkou kázeň. Muži odcházeli se sekyrami do lesa, ženy, vyzbrojené dlouhými šavlemi z tvrdého dřeva, rozbíjely dřeně mladších palem, aby získaly jejich jedlou „duši“, nebo sháněly jinou rostlinnou potravu. Chlapci a malé děti na mně vyškemrali udice a věnovali se rybaření. Ani ne za dvě hodiny po našem přistání přijížděla první volská kára naložená poleny, brzo následovaly další a do večera byly všechny volné místnosti lodě naplněné dřívím. Fortuna vyjela k severu.
   
   
    Prohlédl jsem mnoho nemocných i skoro umírajících. Byla to podivná nemoc. Dech, tep srdce, teplota, výměna látek, všechno bylo normální jako u docela zdravého člověka. A přece mnozí umírali vysílením. Nemocní budili dojem lidí postižených dlouhotrvajícím hladem. Ale všude kolem rostly palmy, v řece bylo dostatek ryb a jednotlivé stany byly dostatečně zásobené na několik dní. Hlad neměli, jak dokazovala kulatá bříška dětí. Nikdo také netrpěl bolestmi. Příčinou vysílení byla zřejmě ztráta krve. Krvácející vředy se vyskytovaly u dospělých, ale i u docela malých dětí, ba i kojenců.
    Neznámá nemoc. Pokud se. mi podařilo zjistit, trpěli jí výhradně Indiáni. Nedoslechl jsem se, že by se byl nakazil nějaký Paraguayec.
    Nákaza tedy byla zřejmě podmíněna indiánským způsobem života.
    Po západu slunce se rozhořely ohně v křoví na pokraji lesa a zazněly odtud zpěvy. Byly dvojího druhu: Z osady, kde zůstaly ženy, doléhal zpěv smutku, teskné písně mrtvých, jimiž oplakávaly své zemřelé. Z větší hloubky lesa se ozývaly zpěvy bojovníků. Tam byla porada stařešinů kmene. Tam jsem zašel. 
    Před ležením mne očekával Antonio s balíkem obaleným sítinovou rohoží. Znal jsem ten balík. Při pochodech ho Antonio nosil stále sebou, nesvěřil ho ani své ženě. Byl to jeho slavnostní úbor, který oblékal jen při nejdůležitějších příležitostech, kdy vystupoval nejen jako ehňit, náčelník, ale také jako ahmak, dobrý kouzelník - léčitel. Hlavní částí úboru byl veliký ornát, péřová ozdoba kryjící celou hlavu a splývající po zádech skoro až ke kotníkům, široký tak, že bylo možné se do něj zahalit. Odhadoval jsem, že to množství volavčích per, protkaných peřím všech možných barev, váží dobře dvě kila.
    „Patta Alberto, vezmi si můj oblek ahmaka. Já svůj lid vyléčit nedovedu.“
    „Mám obavu, patta Antonio, že to nedokážu také. Neznám nemoc. Chci se jen pokusit hledat léky. Než je najdu, pokusím se nemoc oslabit.“
    „Znáš tedy víc než já, a to jsem starý. Obleč se. Dodáš tím mému lidu důvěry. Budou spíše poslouchat, co poručíš.“ V tom měl pravdu. Důvěra je hlavní lék. Nevěřil jsem samozřejmě, že by mohla zastavit krvácení, ale poslušnost při provádění dezinfekce byla první podmínkou úspěchu.
    Odložil jsem tedy šaty, natřel si tělo červenou šminkou, ovázal se péřovými náramky a náramky z jeleních kopyt. Do ruky jsem si vzal kouzelnické žezlo a chřestačku a šel k ohňům.
    Za svého dlouholetého pobytu mezi Čamakoky jsem byl mnohokrát při poradě starců, ale ještě nikdy to nebyla taková slavnost jako tentokrát. Představoval jsem si, jak obrovské sály by muselo mít muzeum, kde by se všechny ty nádherné předměty daly vystavit! Ani ve snu jsem netušil, že moji přátelé mají takové bohatství, které celá ta léta skrývali i přede mnou. Jen Antonio se spokojil s jednoduchou čelenkou z peří černé kachny a se střapcem z peří, přivěšeným u bederního provazu na boku. Pokynul mi na volné místo vedle sebe. Bylo to čestné místo pro hosta - po jeho levé, slabší straně.
    Právě zpíval stařičký kouzelník. Dětství prožil jako válečný zajatec u sousedního kmene Tumrahá a přiučil se tamějším kouzlům. Čarodějové Tumrahá nepoužívají léčivé rostliny, ale uzdravují hypnózou a sugescí. Často jsem obdivoval jeho úspěšné léčby. Nyní byl však podezříván, že se přeměnil na konosaha, zlého čaroděje, který přivolal nemoc. Stařec se bránil svým zpěvem:
    „Nepřivolal jsem nemoc. Nic takového mne nenaučil můj mistr. Ale slova jsou jako květiny plovoucí po vodě. Zdá se, že rostou ze země, ale když na ně šlápnete, proboříte se do bahna. Nikdo jim nevěří. Jsem starý - nesejde na mém životě. Můžete mne zabít. Neuvidíte zlobu v mém oku. Rád bych se shledal se svými předky, moje duše by ráda lovila s jejich dušemi. Ale můžete spálit mé tělo, aby se moje duše nemohla proměnit v jaguára a škodit mému lidu. Ať se moje duše raději promění v páru, kterou duše mých předků nebudou vidět. Spokojím se s tím, že je budu vidět já, a budu se těšit jejich radostmi. Život mé duše bude smutný, nikdy nebude moci s nikým promluvit, nikomu nebude moci přispěchat na pomoc. Myslím, že nejsem vinen nemocí - ale sám to nevím. Přesvěčte se. Zmizí-li nemoc, až mne spálíte, pak jsem vinen.“ Ze všech stran se ozvalo tlumené: „Hum, bum, hum,“ jako když bufá krokodýl na řece. Řeč se všem líbila.
    Předstoupil mladý čaroděj Wedwé (Morče). Měl slavnou pověst, přestože byl ještě chlapec. Cvičil svou vůli tak, že mnoho dnů a nocí skákal z nohy na nohu, až se mu z úst vyhrnula krvavá pěna, a když mu krev pokryla celá prsa, pak v extázi léčil - a uzdravoval. Jak? Čím? To nevím.
    Ale mnohokrát jsem byl při jeho úžasných zákrocích přítomen. V pralesích jsem se setkal s mnoha věcmi, které naše věda neumí vysvětlit.
    Wedwé zázračně léčil osm let. Zemřel na chrlení krve po jednom příliš dlouhém cvičení.
    „Starý čaroděj není vinen nemocí. Ani já jsem ji nezavinil, i když se ve snu stýkám se zlými duchy nemocí a bojuji s nimi. Nepřivolali jsme nemoc. Neumíme to. Není třeba dělat žádné zkoušky, abyste se přesvědčili. Stačí, že oba nemocí trpíme. Proč bychom přivolávali nemoc sami na sebe? Ani já tuto nemoc neznám a nedovedu bojovat s jejím duchem.“
    Všichni se zadívali ne mne. Teď jsem měl říci svůj názor já.
    Rozvířil jsem chřestačku a zazpíval svou píseň. Kdysi dávno ji pro mě složil Antonio. Bylo to toho dne, kdy mi v bažině zastoupila cestu krokodýlí samice, chránící své hnízdo, a přinutila mě k boji o život. Neměl jsem jinou zbraň než nůž, ale podařilo se mi ji nejprve oslepit a pak zabít. Kdybych to neudělal, zabila by ona mne. V očích Indiánů to však bylo hrdinství a oni se rozhodli přijmout mě do svého kmene.
    Vládce vody, niodčik, krokodýl, se stal mým totemem.
    Zpíval jsem „Huaté ditté niodčikté - ilheté, niodčikté - ilheté...“ a všichni jsme si připomněli ty krásné doby, kdy jsem mezi nimi žil. Odpověděli pak svým zpěvem a teprve potom jsem mohl promluvit k věci:
    „Ani já dosud neznám nemoc, neznám proti ní lék. Vím jen, že nemoc přinesla nějaká zvířata. Nevím která. Pokusím se je hledat.
    Nevím, jestli je najdu. Zkusím některé léky. Nevím, jestli budou dobré.
    Najděte mezi nemocnými někoho, o kom si myslíte, že musí umřít. Na něm budu dělat pokusy. Jestli se to podaří, uzdravím jeho i ostatní.
    Když se to nepodaří, nedávejte mi vinu. Opatřím vám potravu, která vám dodá sílu, abyste mohli nemoci vzdorovat. Neslibuji nic, ale pokusím se. Poslechnete-li mé rady, snad se mi to povede.
    Nyní radím: vystěhujte se z křoví na volné prostranství, není teď mnoho komárů a všichni máte moskytí sítě. Je to tedy možné. Přestěhujte se na místo, kde předtím spálíte trávu, ještě na horký popel. Spalte všechny nepotřebné věci. Vypalte hrnce a plechovky, v kterých vaše ženy vaří a v kterých nosí vodu. Každý den se přestěhujte na čerstvě vypálené místo. Kolem vesnice zapalte oheň. Viděl jsem vaše psy. Jsou to stíny psů. Necháte-li je přivázané, zajdou hlady, pustíte-li je, budou roznášet nemoc. Možná, že by bylo lépe, kdybyste je pobili a spálili. Vím, že je to pro vás těžké, ale snad to bude lepší pro vás i pro ně. Ale o tom se rozhodne, až je zítra prohlédnu čarovným sklem. Zvířata, která přinesla nemoc, jsou možná tak maličká, že nejsou vidět. Mohu je vidět jen tím sklem. To jsou mé rady. Zítra čekám vaše rozhodnutí.“
   
    Bylo už hodně po půlnoci, ale Häffliger na mě čekal. Tropické noci jsou krásné, krásně se za nich beseduje a popíjí maté. Häffliger byl rád, že jsem mu přivedl Indiány. Nabídl mi, abych u něho bydlel. Dělal si naděje, že dokud u něho zůstanu, zůstanou i Indiáni a budou pro něho pracovat. Všechny dřevorubny v okolí stály, a tak si představoval, že přijde snadno k výdělku. Využil jsem jeho pozvání a řekl mu, že bych chtěl zůstat tak dlouho, dokud nepřijdu na kloub té podivné nemoci.
    „Nevíte, kdo by měl tady v okolí na prodej několik krav nebo volů?“
    „Chcete si zařídit chov dobytka?“
    „To ne, spíš jatka. Zkusím živit všechny Indiány aspoň týden výhradně polévkou a hovězím masem. Změna jídelníčku a silná strava jim snad trochu nahradí ztracenou krev.“
    „Mohl bych vám lacino prodat dva tučné voly. Jeden si nalomil nohu, druhý pazneht. V pevnosti mi za ně dávají směšně málo, protože vědí, že je stejně musím zabít. Nechám vám je za to, co mi nabízejí.“
    „Vaše žena se nepřestala stýkat se svými příbuznými. Přesto se jí nemoc vyhnula. Není to tedy nemoc, která by přepadla každého Indiána. Bude to spíš v jejich způsobu života. Zítra mě čeká spousta práce. Nejdřív musím zjistit, kdo je vlastně nemocný a komu se zatím nemoc vyhýbá. Musím začít sledovat ty zdravé, jestli onemocní, když změní své zvyky. Vy se vyptejte své ženy, jak se chová, když jde do vesnice na návštěvu. Jestli mezi nimi sedí, co s nimi jí a tak.“
    „To vám mohu říci sám, protože s ní občas chodívám. Odcizila se jim. Nesedne si nikdy jinak než do dřepu. Bojí se, aby nedostala vši.
    Pije s nimi maté, kouří s nimi dýmky, ale jejich stravu nikdy nejí.
    Navykla si vařit po bělošsku. Sem mi Indiáni nechodí. Příbuzný, nepříbuzný, do domu nesmí.“ O možnosti nákazy jsem se tím mnoho nedozvěděl. Šel jsem spát do svého stanu.
   
    
    

II. ČERWUIŠ PIOŠÁD MENDOZA
   
    UŽ PŘED VÝCHODEM SLUNCE stál u mého stanu. Objevil ho tam Häffliger, který mě šel vzbudit.
    „Kde se tu bereš, Mendozo? Už jsem tě dlouho neviděl,“ řekl, a když jsem vykoukl ze stanu, vysvětloval mně:
    „Je to letrado (doslova písmák, ale ve smyslu mazaný, říká se tak také indiánským tlumočníkům). A jaké si vybral vznešené jméno! Mendoza...“
    Indián se mračil, ale na Häffligerovo zesměšňování nijak nereagoval.
    Obrátil se ke mně a obřadně se představil:
    „Čerwuiš Piošád Mendoza.“
    „Proč máš tři jména?“ zeptal jsem se, ale Häffliger promluvil zároveň se mnou:
    „Snad si nejdeš vydělávat kácením dřeva? Tebe jsem nikdy pracovat neviděl!“ Mluvili jsme španělsky. Häffliger věděl, že Indián rozumí, ale ten jeho otázky ignoroval, a aby to ještě více zdůraznil, odpověděl mi ve své řeči:
    „Můj lagret (otcův bratr) i můj iťét (bratr matčin) byli ehňitové (náčelníci). Proto nepracuji jako dřevorubec. Uživí mne moje zem.“
    „Přivedl jsi na práci své lidi?“ ptal jsem se dál.
    „Nemám lidi. Můj rod vymřel. Jsem sám. Mám jen několik mladých otroků a jednu otrokyni Tumrahá, ulovil jsem je ve válce. Ti zůstali ve vnitrozemí. Jsem sám.“
    „Co tu tedy chceš,“ vyjel na něj Häffliger. Měl zájem jen o levné pracovní síly pro svou dřevorubnu. „Přišel jsi vyžírat své krajany?“ Indián opět okatě Häffligera přehlížel a pokračoval v hovoru se mnou:
    „Kmen hledal někoho, koho bys buď vyléčil, nebo zabil, až budeš hledat lék pro všechny. Přihlásil jsem se sám. Přišel jsem za tebou už v noci. Jsi teď můj os-dej.“ (Tak nazývají váleční otroci své pány. Pán má právo otroka beztrestně zabít, ale nikdy jsem o takovém případu neslyšel. Chová se ke svému otroku spíš jako adoptivní otec.) „Slyšel jsem, co sis povídal s tímhle člověkem. Slyšel jsem, že jsi mluvilo velkých kouzelnících v Asunciónu a v Buenos Aires, kteří znají víc než ty.
    Když mne nezabiješ ani nevyléčíš, pojedu s tebou k nim. Až najdou lék, přivezu ho svým lidem.“ Podíval jsem se na Häffligera: „Co je vám to platné, že netrpíte návštěvy příbuzných své ženy ve svém domě. Příště spolu budeme muset mluvit německy. Ten chlapík ležel celou noc vedle nás a nevěděli jsme o tom ani my, ani váš pes!“ Když jsme mluvili řečí, které nerozuměl, dělal Indián, že neslyší.
    Dával tím najevo, že mne uznává za „otce“ a sebe za otroka, který se nesmí urazit. V divočině se dá mnohé říci beze slov.
    „Proč máš čelenku z peří černé kachny, odznak ahnača (učedníka čaroděje)?“
    „Chci se od tebe naučit léčit svůj lid.“
    „Dobrá, budeme spolu hledat lék.“
    „Půjdu napřed plavat do řeky. Pak si mne prohlédni.“
    „Ne, prohlédnu tě hned. Až budeš tigiči, udělej to na talíř a přines mi to. Pak teprve můžeš jít plavat.“
   
    Vybalil jsem z bedny svou skromnou lékárničku a mikroskop. Starý Antonio mi dělal asistenta. Opatrně omýval mikroskopická sklíčka a zkumavky, vycítil, co kdy potřebuji, a byl mi stále při ruce. Mikroskop ho udivil, stejně jako dítě, které se jím dívá poprvé, ale nedával to najevo.
    Zjistil jsem, že vředy nebyly hnisavé, jen z nich stále vytékala krev, jako z rány. Ani v krvi, ani ve výkalech jsem nenašel mikroskopický život jiný než všude v tropické přírodě. Šlo zřejmě o bakteriální nákazu, a na tu můj cestovní mikroskop nestačil. Zkoušel jsem rány všemožným způsobem dezinfikovat, a to i dost drasticky lápisem a sublimátem. Čerwuiš ani nemrkl okem. Rány se však hojily za den samy i bez dezinfekce, ale přes noc se objevily nové na jiných místech. Byl jsem se svými vědomostmi v koncích. Styděl jsem se za svoji bezmoc.
    Jediné, co jsem ještě mohl udělat, bylo, že jsem vyškvařil a pročistil lůj z poražených volů, smíchal ho s dezinfekčními prostředky a navařil několik plechovek od petroleje jakési pomády. Ta pomáhala alespoň do té míry, že se rány zavíraly a přestávaly krvácet o několik hodin dříve než bez ní.
   
    Moje vlajka vztyčená na stožáru přístaviště přilákala jednoho dne mého přítele, vynikajícího lovce dona Pabla. Požádal jsem ho o pomoc, protože jsem si byl jistý, že se na něho mohu spolehnout. Zatímco budu pryč, bude dbát na Indiány, aby dodržovali stanovený režim, a bude mi posílat zprávy. Věrný don Pablo mi to slíbil a skutečně se mu podařilo dosáhnout toho, že i po mém odjezdu Indiáni plnili mé příkazy, denně se stěhovali, denně pálili trávu na místech, kde se usídlili, a nemoc se přestala rozšiřovat. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že zastavení nákazy bylo způsobeno vybitím všech psů, ke kterému se Indiáni přece jen odhodlali, když je komáři přinutili odejít z pobřeží daleko do vnitrozemí.
    Při přípravách na návrat jsem na Čerwuiše neměl mnoho času.
    Občas se připomněl nějakým kouskem, který mě a Häffligera rozveselil. Svou nadcházející cestu pojal jako objevitelskou. Na průzkum tajemných velkých vesnic bílých lidí se chystal po svém. Několikrát jsem ho přistihl, jak se prohlíží nad vodním zrcadlem, vystrojený do částí mých odložených šatů, a jak zkoumá, které by byly nejvhodnější pro pobyt u cizích národů.
    Před naším odjezdem byla svolána velká porada starců a bojovníků, ale já na ni nebyl pozván. Bylo mi to sice divné, ale nebylo kdy nad tím přemýšlet. Mnohem později jsem pochopil, že na té poradě dostával vyslanec kmene tajné instrukce, jak prozkoumat všechna tajemství bělochů, aby, vrátí-li se živ, mohl poučit svůj lid.
   
    Když se blížil parník Fortuna, byly v přístavu pouze ženy, nadmíru ochotné pomáhat při nakládání zavazadel nebo polen, bude-li parník zase přibírat palivo. Ale Fortuna nepřistála. Zůstala uprostřed řeky, kola se pohybovala zpět a Vierchi na mě volal, abych se honem nalodil člunem, že má naspěch. Čerwuiš přiběhl na poslední chvíli a skočil do člunu. Už jsem si začínal myslet, že ztratil k výzkumné cestě odvahu.
   
    
   

III. HONBA ZA LÉKY
   
    ZASE JSEM SEDĚL na velitelském můstku Fortuny a popíjel maté s kapitánem Vierchim.
    „Kam sebou vláčíte toho umírajícího Indiána? Budete z toho mít jen nepříjemnosti.“
    „Jestli nenajdu cestou nějakého lékaře, pojede se mnou do Asunciónu k doktoru Gasparinimu. Spoléhám na vás, že ho potom vezmete zpátky. Ale třeba narazím na dobrého lékaře už v Concepciónu. Nevěděl byste o někom?“
    „Pokud já vím, jsou tam jen samí šarlatáni a opilci. Ale mohl byste to zkusit na naší příští zastávce v Baranco Branco. Mají tam teď lékaře, nějakého Braziliána, ale prý moc moderního a učeného člověka, až se jeden diví, že se vydal do takové divočiny. Budu tam vykládat traktor, co si správce objednal, takže budete mít dost času.“ Vylodění traktoru nakonec trvalo celý den, zabořil se totiž hned, jak vyjel do deštěm rozmočené půdy. Lékař mě překvapil mikroskopem, lékárnou a laboratoří, právě jako svými vědomostmi i zájmem o neznámou nemoc - ale nebylo nic moudřejší než já předtím. Snad tedy Concepción…
    Dorazili jsme tam za pár dní. Bylo to už tehdy poměrně velké městečko a kolem přístavu vyrostly domy v evropském stylu, krámy s výkladními skříněmi i pár hotelů. Tam snad seženu nějaké informace.
    Vyjednával jsem s Čerwuišem, aby na mě počkal před hotelem. Blížila se doba oběda a jídelna byla jistě nabitá. Vejít ve společnosti dlouhovlasého Indiána mezi Paraguayce, z nichž mnozí měli v žilách devadesát procent indiánské krve, ale maskovali to tvrdým límcem a lakovanými střevíci, by bylo jako mluvit o provaze v oběšencově domě. Čerwuiš mě ale ujišťoval, že dokáže jíst z talíře vidličkou i nožem a vůbec že se umí ve společnosti bělochů pohybovat. Zatím to sice ještě nezkusil, ale díval se skulinou ve zdi, jak obědvali důstojníci v pevnosti Pacheco. Pochyboval jsem, zda se způsoby vojáků ze zastrčené pevnůstky hodí pro moderní hotel, kde by asi neradi viděli házet kosti pod stůl pro psy, a váhal jsem.
    V tom se ve dveřích objevil přitloustlý usměvavý človíček, oblečený ve svítivě bílých tropických šatech s drahocenným panamáčkem na hlavě, a upřel na mě zkoumavý pohled:
    „Ať se propadnu, jestli tohle není don Alberto a ten vedle nějaký Čamakok!“
    Byl to Conde de la Place, můj dávný známý z divočiny, trochu potrhlý mužík, který znovu a znovu a vždycky bezúspěšně zkoušel v těch končinách podnikat.
    „To se musí oslavit,“ hlaholil. „Zvu vás na oběd do hotelu!“
    „Počkejte, příteli, nemám, kde bych nechal svého Indiána. Je ještě trochu čukaro (divoký kůň), nevím, jak by se choval mezi těmi lidmi. Bylo by asi lepší...“
    „Ne, ne, ne, tady mám slovo já. Jsem teď vážený obchodník a nikdo si nedovolí zahlížet na mé hosty,“ přerušil mě rázně a táhl nás oba dovnitř.
    Právě se začalo podávat jídlo. Žádný z malých stolků nebyl volný, a tak jsme museli přisednout k dlouhé tabuli uprostřed rozlehlé jídelny. Většině hostů byla naše přítomnost krajně nemilá a vůbec se to nesnažili skrývat.
    Při polévce to dopadlo dobře. Čerwuiš, jak to odpozoroval u ostatních, si uvázal pod bradu ubrousek a jedl vzorně lžící. Jeho úsilí zapůsobilo na ostatní tak, že se snažili vypadat ještě důstojněji a drželi lžíce se zdviženým malíčkem, což bylo nemotorné a nepohodlné, ale Indián i to hned odpozoroval a napodobil. Naštěstí si nikdo nevšiml toho, že těch několik zbylých nudlí, které mu nakonec nešly na lžíci, vyškrábnul prstem a hodil si je do úst... Každý byl totiž zabraný do starostí, jak se odlišit od divocha a vypadat co nejvíc civilizovaně.
    Horší ale bylo, když mu přinesli roštěnku. Byl jsem zvědav, co bude dělat. Čerwuiš naklonil hlavu a podíval se na salát a fazole, jimiž bylo maso obložené. Hodil okem po ostatních, ale nikdo nejedl, všichni pozorovali jeho. Vzal tedy vidličku a nůž, nadzvedl oba malíky a vyházel všechnu zeleninu na ubrus kolem talíře. Co s takovou zbytečnou okrasou? Mají to ti běloši podivné nápady! Pak si ukrojil hezky velký kus masa, vzal do levé ruky vidličku, maso nabodl, pravou rukou ho zase stáhl a nacpal si ho do pusy. Naštěstí to bylo tak komické, že celý stůl vybuchl smíchem a skandál byl zažehnán. Další sousta už Čerwuiš krájel způsobně podle ostatních a dával si je do úst přímo vidličkou, i když bylo vidět, že se bojí, aby se nepíchl.
   
    Místní lékaři nepřicházeli v úvahu. Žádali nekřesťanské honoráře už jen za zeptání, kdy mohu nemocného přivést. Nedal jsem jim nic a rozhodl jsem se, že vezmu Cerwuiše až do Asunciónu ke svému příteli Gasparinimu. Každý týden odtamtud jezdí parníky na sever a na každém je mezi personálem někdo, s kým se Cerwuiš domluví. Až bude vyléčený, posadí ho dr. Gasparini na loď a pošle domů. Začínal jsem být už poněkud netrpělivý, protože se čím dál víc přibližoval termín amerikanistického kongresu ve Vídni, kvůli kterému jsem se vracel z jihoamerického vnitrozemí do Evropy.
    Zařizoval jsem spoustu věcí kolem přepravy mých sbírek a Čerwuišovi jsem se už nehodlal příliš věnovat. Těsně před odjezdem mi však doktor Gasparini sdělil, že týdenní pozorování nemocného nepřineslo žádný výsledek, a přemluvil mě, abych Čerwuiše vzal s sebou do Buenos Aires, kde bude o jeho případ mezi lékařskými odborníky jistě velký zájem.
    Bylo to pro mne velké vydání, také kapitán luxusního parníku měl námitky a zdráhal se vzít tak divoce vyhlížejícího pasažéra, ale nakonec jsme se domluvili. Čerwuiš měl zakázaný přístup na horní palubu, a tak jsem ho čtyři dny skoro neviděl. Celou dobu seděl nebo spal v podpalubí na bednách s mými sbírkami a hlídal je. Když se v přístavu nahrnuli na loď nosiči, postavil se do bojovné pozice. Moje zavazadla byla v říčním i přímořském přístavu hlavního města Argentiny dobře známá. Kolikrát už je přístavní dělníci nakládali a vykládali z různých lodí!
    Ale tentokrát přišli o výdělek. Čerwuiš na ně nikomu nedovolil sáhnout a já jsem usoudil, že mu nakonec trochu pohybu po té dlouhé cestě neuškodí.
    Krátký pobyt je v Buenos Aires drahý. Nestojí za to najmout si byt a hotely zasahovaly příliš hluboko do mé kapsy. Mimoto nastaly nečekané potíže. Navštívil jsem na farmakologické klinice svého přítele a uznávaného vědce dr. Dominguese, abych se s ním poradil o Čerwuišově nemoci. Ještě než jsem mu prozradil, že už je Indián ve městě, naléhavě mě upozornil na nezbytnost karantény. Znal jsem dobře tuto vyděračskou instituci, schovávající se pod pláštík vědy a veřejného blaha. Je stejně vyděračská a stejně neúčinná ve všech zemích. Stála by celé jmění. Kdo platí, může do města, kdyby měl třeba mor, za koho musí platit lodní společnosti, posedí si v “pozorování“ třeba několik měsíců a má tak nejlepší naději, že se něčím nakazí. Bylo mi jasné, že legální cestou se o Čerwuišově léčení nedá vůbec uvažovat. A já měl tolik naspěch - v přístavu už kotvila „moje“ loď Sofia Hohenberg a chystala se k návratu do Evropy. Kapitán parníku, na kterém jsme do Buenos Aires připluli, odmítl Čerwuiše vzít zpátky bez mého doprovodu. „Snad jedině v kleci.“ Nepochodil jsem ani u jiných majitelů lodí.
    Zbývala mi jediná možnost - odvézt Čerwuiše zpět do Pacheca oklikou přes Evropu.
   
   
   

IV. SMĚR VÍDEŇ
   
    U KAPITÁNA RAKOUSKÉ LODI Sofia Hohenberg jsem našel pochopení jak pro Čerwuiše, tak pro mé finanční poměry, které tou dobou již nebyly nejskvělejší:
    „Dáte na lodi náčelníka zapsat jako svého sluhu. Zaplatíte mu tak jen mezipalubí, ale bude mít přístup ke kajutám i na horní palubu.
    Kuchař se už o něj postará. Jen vás varuji - vyhněte se lodnímu lékaři.
    Myslím, že předtím mohl být tak nejvýš poskokem v nějaké lékárně, nedal bych mu léčit ani psa. Zato dbá na předpisy. Nic si s ním nezačínejte a budete mít od něj pokoj. Bojí se Indiánů jako čert kříže, měl strach vystoupit na pevninu dokonce i v Buenos Aires.“
    Sofia Hohenberg se přes velkou louži plavila skoro celý měsíc. Čerwuiš hned ze začátku prodělal mořskou nemoc, ale jak se zdálo, udělala mu docela dobře, stejně jako pravidelná lodní strava. Kuchař, kterému vypomáhal, si ho oblíbil a nějak se s ním domluvil i ostatní personál. Já jsem se o něj příliš nestaral. Pilně jsem využíval té spousty času, abych zpracoval fotografické desky ze svých cest. Čerwuiše jsem vídal jen časně ráno, když mi do kabiny přinesl maté, a pak při ranní čtvrthodince cvičení a zápasu. Tahle naše každodenní zábava mi přinesla neočekávaný užitek: vypudila z kajuty zbývající tři spolucestující.
    Byli to bohatí lidé, kteří si najali čtyřlůžkovou kajutu jen ze spořivosti - já musel šetřit doopravdy. Ovšem už během několika prvních dnů jim došly výhody vlastní kajuty, raději si připlatili a přestěhovali se. Já jsem si pak na třech uvolněných lůžkách pěkně rozložil a alespoň předběžně utřídil své sbírky.
    Moře bylo klidné, jako bychom pluli po rybníku, občas nám přinesla změnu procházka v přístavu, když jsme zakotvili. Den utíkal za dnem.
    Moje práce rychle postupovala. Jen někdy, když jsem byl unavený, sešel jsem se s Čerwuišem na zadní palubě a poslouchal jeho vyprávění, jeho dojmy a plány. Už několik Čerwuišových krajanů se vezlo lodí, ale jen do Asunciónu, kam je najali za dělníky, krásnou Tugle vzal jeden kapitán plachetnice až do Montevidea, ale on, Čerwuiš, byl první Čamakoko, který viděl moře. A teď po něm dokonce pluje do dalekých zemí. Co všechno už viděl, co všechno bude vyprávět! Ti, co byli před ním mezi bělochy, vyprávěli samé lži - jen to, co slyšeli od jiných, co jim jiní nalhali. Města viděli jen z paluby lodi, kdežto on...
    Poslouchal jsem napůl ucha, jeho tlachání mi dělalo jen zvukovou kulisu. Teď toho lituji, že jsem jeho myšlenky víc nesledoval, ale měl jsem tehdy tolik svých starostí... Myslel jsem na to, co já budu vypravovat, jak já napravím lži těch, kteří přede mnou viděli, ale také skoro jen z paluby, z oken hotelu anebo na stránkách bedekru kraje, ve kterých jsem žil a o kterých toho tolik, tolik nalhali! Vezl jsem sebou pravé poklady filozofie volných lidí, jejich krásnou mytologii a byl jsem bezradný, když jsem přemýšlel, jak propašovat ty čisté myšlenky do překultivované, pokrytecké Evropy, která přirozeným věcem dává dvojsmyslné významy.
    A čas letěl. Naše loď jela ještě pomaleji, než měla v programu. Začínal jsem mít vážné obavy, že to do Vídně do zahájení kongresu nestihnu. Ale nakonec se našlo řešení. Vrchní strojník, dobrý inženýr Driolli se nabídl, že v Terstu dohlídne, aby moje zavazadla byla v pořádku odeslána do Prahy, a tak jsem mohl opustit loď nalehko už v Janově a pokračovat vlakem.
    Ve Vídni jsem pochopil, že s Čerwuišem budou potíže. Do té doby jsem si neuvědomil, jak se na lodi spravil. Krvácel sice stále, snad dokonce víc než dřív, ale našel si způsob, jak ztrátu krve nahradit - nejedl, ale v pravém slova smyslu žral...
    Na lodi byl jedna ruka s kuchařem i s veškerým lodním personálem a vykrmili ho pěkně. Starali se o něho jako o děťátko a ještě na cestu vlakem mu nabalili zásoby potravin. To ale odporovalo jeho vrozeným zvykům. Indián sní, co má, hned když to má. Také Čerwuiš by byl jistě shltnul všechno na posezení, i když byl sytý - ačkoliv Indián není sytý nikdy - ale neměl na to čas. V přístavu se staral o zavazadla a cestu vlakem prožíval hůř než mořskou nemoc. Tak svoje zásoby přivezl netknuté až do Vídně a pustil se do nich teprve v domku mé sestry, kde jsme se ubytovali. Ale už druhý den měl hlad a prozkoumal ve spíži všechno, co vypadalo, že by mohlo být k snědku.
    Vyřešil jsem problém tak, že jsem pro něj dal kupovat koninu. Lidé v Evropě tenkrát ještě nedocenili, že koňské maso je nejen chutné, ale i zdravé, měli k němu odpor, a proto bylo velice levné. A já musel šetřit. Vyskytla se nová vydání, se kterými jsem ve snu nepočítal. Tak třeba naložení beden v Buenos Aires stálo tři libry, tedy necelých padesát rakouských korun. Přeprava po moři přišla na 60 korun. Ale z Terstu do Prahy jsem musel zaplatit přes 700 korun! To mým financím pustilo pořádně žilou.
    Čerwuiš se ode mne nehnul na krok, proměnil se v můj stín. Chápal jsem ho. Vždyť město pro něj muselo být horší než pro nezkušeného Evropana prales. Jak snadné je zabloudit! Kdo ví, odkud se vynoří nebezpečí a jaké bude? Nechal jsem ho na zkoušku doma a vyšel jsem se projít. Po návratu jsem našel sestru uplakanou a celou rodinu ustaranou. Čerwuiš dosud zoufale zpíval svůj smutek nad mým odchodem.
    Co tomu řeknou sousedé! Ještě nás pomluví, že ho vězníme, nebo dokonce týráme...
    Původně jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych Čerwuiše vzal s sebou na zasedání kongresu amerikanistů, ale za těchto okolností? Bylo to sice na pováženou, nechat se provázet do tak vznešené společnosti divochem, ale já už měl beztak ve vědeckých kruzích pověst „enfant terrible“. Prosazoval jsem často své podivné nápady, s nimiž se učení velikáni nemohli smířit. Podal jsem třeba návrh, aby byly zrušeny honosné bankety, pořádané při kongresu, a aby se za ušetřené peníze vydaly tiskem mnohahodinové popisné přednášky, které byly sice zajímavé, ale také nesmírně zdlouhavé. Zbýval by pak čas na diskuse a konfrontace názorů, když už jsme se tak sjeli z celého světa, každý by mohl přispět svou troškou do mlýna a vyřešila by se nejedna ožehavá otázka. To by ale zároveň odkrylo slabiny mnohých „učenců“, jejichž tvrzení nebyla podložena žádnými vlastními zkušenostmi.
    Nepřipadalo vůbec v úvahu, že bych tam v nepředvídané situaci mohl použít prostředek, jímž jsem si udržoval u Čerwuiše autoritu totiž zápasnické triky. Když bylo nejhůř, čelil jsem tak jeho medvědí síle. Zapřisáhl jsem ho tedy všemi zlými duchy a on slíbil, že bude dělat dobrotu a poslechne na slovo. Samozřejmě, že neposlechl, při svém temperamentu ani nemohl. Vznikl z toho celý řetěz nesnází a já musel řešit spoustu veselých i vážných konfliktů s různými kapacitami. Pro zajímavost vám povím malou epizodku:
    Jedním z nejvýznamnějších členů kongresu byla stařičká bavorská princezna Terezie. Před lety cestovala po Jižní Americe, navštívila vesnice divokých Botokudů (seznámil jsem se s jedním synkem německého kolonisty z Bahie, který měl proříznuté ucho, jak si tenkrát princezně pro radost hrál na nefalšovaného Botokuda) a vlastnoručně vykopala mumii v Peru. Mluvila plynně portugalsky a obstojně španělsky a byla to milá, dobrosrdečná stařenka, jakých jsem poznal jen málo.
    Měla vůbec štěstí na všechno „zaručeně pravé“. Když jsem byl kdysi na stáži v etnografickém muzeu v Berlíně, přinesl mi můj šéf svazek jihoamerických šípů, abych je prozkoumal a napsal svůj posudek. Měly to být šípy dávno vymřelého kmene Maxó, nejnebezpečnějších Indiánů z Gran Chaca. 
    Protože jsem postřehl šéfův ironický úsměv, dal jsem si záležet. Zjistil jsem, že násady šípů jsou z vodního rákosu, takže by se s nimi nedalo vůbec vystřelit, opeření bylo z anilinem obarveného slepičího peří, svázaného anglickou nití, jako lepidla bylo použito pečetního laku smíchaného s voskem evropských včel, zkrátka - šlo o velice neumělý falzifikát. Můj elaborát nevyvolal na ředitelství muzea žádné nadšení a ihned ho dostal k opravě jeden „rozumnější“ vědátor.
    Mně se však příčilo takové zneužití vědy, i když asi bylo míněno v dobré víře. Soukromě jsem se totiž dozvěděl, že vypracování posudku zadala bavorská princezna, protože šípy dostala jako vzácný dar pro své muzeum od misionářů. Bylo mi známo, jak je bavorský dvůr klerikální, přesto jsem se odhodlal poslat princezně kopii svého posudku.
    Moje „drzost“ byla oceněna pozváním do sídla na Bodamském jezeře, kde jsme se se starou dámou důkladně pohádali o užitečnosti misionářů. Vyvinula se z toho dlouholetá korespondence a vzájemná náklonnost.
    Na vídeňském kongresu na nás narazila, právě když měl Čerwuiš vážný spor s jednou vědeckou kapacitou. Rozhodla se incident zahladit a dobrácky Indiána oslovila. Chtěla se blýsknout svými jazykovými znalostmi i uměním jednat s divochy. Ale Čerwuiš tomu nerozuměl.
    „Alberto,“ křikl na mě podrážděně, „co mi chce ta mathe (babka)?“
    „Takhle nemluv!“ vyjel jsem na něho ostře. „To je sestra náčelníka Bavorů!“
    „Ompa (dobrá)! Tak co mi chce moje kol (babička)?“
    „Ani takhle nesmíš mluvit!“
    „Ale ona mi říkala: Jak se máš můj synu? Aby byla mojí matkou, na to je moc stará. Jak jí mám tedy říkat?“
    „Říkej jí alteza real, královská výsosti. Tak se tady říká sestrám a bratřím náčelníků velkých kmenů,“ poradil jsem mu.
    „Ompa. A jak se řekne bratranec náčelníka?“
    „Tomu se říká gran duque.“
    „Ompa. Ty,“ obrátil se k princezně, „Jsi královská výsost a já,“ ukázal pyšně na sebe, „jsem velkokníže. Podejme si ruce. Ti ostatní zde jsou většinou otroci.“
    Překládal jsem hlasitě a kolem nás se vytvořil užaslý půlkruh. Čerwuiš však v bodrém rozhovoru se sobě rovnou náčelnickou dcerkou nerušeně pokračoval:
    „Jak se daří tvé rodině?“
    „Nemám žádnou rodinu, můj synku,“ odpověděla dobrosrdečně ta laskavá dáma. Bylo mi jasné, že se schyluje ke katastrofě, ale nezbývalo, než tlumočit dál:
    „Ty nemáš děti?“
    „Nemám, chlapče.“
    „A muže máš?“
    „Ani toho nemám.“
    „A mělas vůbec nějakého milence?“ Chudák stará vyděšená dáma váhavě odpověděla i na tuto otázku záporně. Čerwuiš se příšerně zašklebil, ukazováčkem si stáhl spodní oční víčko a s největším opovržením procedil skrz zuby:
    ,,Párhy kušía.“ Zkroutil jsem mu bolestivě ruku za záda a tím ukončil rozhovor.
    Princezna byla dobrák od kosti. Čerwuišovi to mezinárodně srozumitelné gesto odpustila, zachovala dekórum a odvrátila skandál. Ovšem hned druhý den byla i s dvorní ekvipáží v domku mé sestry, aby se dozvěděla, co jí to vlastně Čerwuiš řekl.
    Ach ty ženská zvědavosti! Ani korunovaným hlavám se nevyhýbáš!
    A tak jsem staré dámě se vší diskrétností musel sdělit, že fárhy je v čamakokštině panna a kušía že znamená lhaní. Čerwuiš si prostě neuměl představit, že by žena takového věku nikdy nepoznala lásku.
    Smutně přikývla a řekla: „Škoda, že nemá pravdu. Jakáž pomoc...“ Byla to opravdu vzácná žena.
   
    
   
    

V. KONEČNĚ  V PRAZE
   
    JAK JSEM SE na tu naši matičku stověžatou těšil! Celou tu dobu, co jsem byl pryč, jsem si ji v duchu maloval těmi nejněžnějšími barvami a tak jsem ji líčil i Čerwuišovi. Ale už při příjezdu vlaku do začouzeného nádraží jsem začínal pociťovat jakousi nejistotu a tesknotu. Ta vysněná Praha nebyla vůbec tak nádherná, jak se mi po ty tři roky v cizině zdála.
    Vracel jsem se z pralesů, v mysli mi ještě tkvěl obraz nejkrásnějšího velkoměsta na světě Rio de Janeira s jeho nedozírnými asfaltovými ulicemi kolem mořského zálivu, s paláci jasných pastelových barev, zasazených mezi zeleň palem a pestrost exotických květů - a vystoupil jsem do deštivého dne, ulice před nádražím byla plná špíny a bláta, všechno ukoptěné, nevzhledné... Bylo mi těžko. Marně jsem si opakoval Nerudovy verše:
   
   A kdyby i byla jak svázaná v uzlíčku, 
   přec bych ji miloval...,
   
    Nepomohlo to. Fata morgána se rozplynula a přede mnou byla holá skutečnost - Praha roku 1908.
    Chtěl jsem požádat drožkáře, aby nás zavezl na Hradčany, odtamtud, z dálky, je naše Praha krásná vždycky, ale jak jsem tak míjel šedé ulice a zanedbané parky, přešla mě chuť. Bál jsem se dalšího zklamání.
    Poručil jsem tedy do Smeček.
    Tam ve starém oprýskaném domě zkomírala advokátní kancelář mého dobrého zchudlého báťušky. Místo svému úřadu věnoval se z lásky k rodnému městu čestným pracem na radnici a marnému boji proti korupci, která tehdy začínala bujet plnou silou. A boj jednotlivce proti takovým silám je vždy prohraný předem.
    Do ponurého domu s hospodou v přízemí se vcházelo ještě ponurejším průjezdem. Čerwuiš se bál tam vstoupit, kdo ví, jaký zlý duch ho tam čeká. A opravdu, číhal tam. Byla to tesknota, která nás oba dusila k zalknutí, krásné vzpomínky a nepopsatelný smutek. Možná si říkáte - cestovatel? A tak změkčilý a sentimentální? Ale i dobrodruh je jen člověk. Na každého přijde chvilka, kdy se pohár naplní a něco se ve vás zlomí. A moje číše přetekla právě teď. Přijížděl jsem domů, do vlasti, s pocitem dobře vykonané lidské povinnosti. Cestou jsem dychtivě skoupil všechny české noviny - a zjistil jsem, že ve všech mi lají a svorně se mi posmívají, že jsem se na vídeňském kongresu bral za malý, vyvražďovaný národ. Nechápal jsem proč. Tenkrát jsem ještě netušil, že to je jen začátek a že politika se neštítí použít jakékoliv zbraně.
    Toužil jsem být sám, o samotě se prokousat svým bolem a zklamáním, nabrat nové síly a vsugerovat si tolik potřebný klid. Místo toho jsem měl na krku Čerwuiše. A ještě ke všemu začal zase zpívat.
    Bylo mi hrozně, ale byl jsem nakonec doma. Chápal jsem, jak musí být jemu. Opuštěný v cizí zemi, v bezútěšném zatuchlém domě a jediný člověk, se kterým se dovedl dorozumět a kterého považoval za svého přítele, na něj křičí a posílá ho ke všem ďasům. Ale bylo marné mu vysvětlovat, že tady nezůstaneme na stálo, že tu jsme jen do té doby, než si najdeme něco lepšího a přívětivějšího. Oba jsme měli nervy nadranc a poslouchat, jak zpívá svůj smutek, jsem v tuto chvíli prostě nesnesl. Přemohl mě vztek a vystrčil jsem milého Čerwuiše ze dveří.
    Musel jsem být sám. Aspoň chvíli.
    Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se uklidnil. Ale pak se mi hlava pročistila, setřásl jsem splín a šel udobřovat Indiána. Určitě se urazil, a právem. Ale on už za dveřmi nebyl.
   
    Nebyl v celém domě, nikdo ho neviděl. Vyběhl jsem na ulici. Ale na dlažbě z kočičích hlav se těžko hledají stopy. Vyrazil jsem směrem k Václavskému náměstí, ptal se lidí, ale nikdo o něm nic nevěděl.
    Bezradně jsem se vracel zpět.
    „Váš Indián támhle žebrá na rohu,“ uslyšel jsem čísi jízlivý hlas. „Už vám vydělal hromadu peněz. To si pane večer dáte do trumpety!“ Nešel jsem, ale přímo běžel k Žitné ulici. Už z dálky jsem viděl na rohu srocení lidí. Uprostřed chodníku seděl Čerwuiš se zkříženýma nohama na své červené pokrývce a srdcervoucně zpíval svůj žal. Z očí mu tekly slzy jako hráchy. Okolo něho leželo množství měďáků a nikláků, které mu lidé z útrpnosti házeli. Mysleli, že ten ubožák žebrá z hladu, a chtěli mu ulehčit krutý osud. To bude pastva pro pražské drbny, to bude sólokapr pro pisálky od novin!
    „Okamžitě pojď domů!“ poručil jsem mu, ale on mě ignoroval. Také jeho míra trpělivosti byla dovršena. Zřejmě se rozhodl zůstat na rohu ulice a zpívat svůj smutek tak dlouho, dokud nezemře. Netrucoval takhle poprvé a měl jsem zkušenost, že vzdorovitá nálada ho neopustila třeba dva dny. Navíc ještě nikdy neměl pro svůj smutek tak vážnou příčinu. Měl jsem obavy, že je s to zůstat na ulici přes noc a klidně i několik dnů. Bylo mi jasné, že tady nepomohou žádné domluvy, ale přesto jsem se o to napřed pokusil. Jen na mě vycenil zuby. Zbývalo jediné.
    Chytil jsem ho za ruku, zakroutil mu ji dozadu, takže ho bolest přinutila, aby vstal. Držel jsem ho tak, že se nemohl vysmeknout ani na mě zaútočit. Nohou jsem podebral jeho přikrývku, přehodil si ji přes rameno a vedl ho před sebou. Obecenstvo se okamžitě, jak je v Praze zvykem, přiklonilo na stranu slabšího. Jeden bodrý dělník se mi výhrůžně postavil do cesty:
    „Jestli ho hned nepustíte, tak uvidíte!“ Jakkoliv mi byl ten chlapík sympatický, neměl jsem čas mu něco vysvětlovat. Pustit, byť i na chvíli, rozzuřeného Čerwuiše by nebylo moc rozumné. Ostatně se dalo čekat, že kdyby mě ten dělník skutečně napadl, Čerwuiš by se postavil, aspoň na tu chvíli, na moji stranu.
    „Dobře, dobře, kamaráde, rozdáme si to, ale napřed odvedu Indiána domů. Teď nepřekážej a jdi napřed, přece nebudeme čumilům hrát divadlo!“ Můj ostrý tón udatného obránce utiskovaných odradil, ztratil se raději v davu. Indián šel tiše, nedal na sobě ani v nejmenším znát bolest, kterou musel cítit, když se pokusil vzdorovat, v celém těle. Po schodech v domě už šel povolně. Sotva jsem ho strčil do pokoje, někdo tloukl na dveře. Že by policie? Ne, to jen nějaký ochotný občan sebral ze země rozházené peníze a přinesl je Čerwuišovi.
    Tak jsme se tedy uvedli. Noviny o tom naštěstí nepsaly nic, kromě jednoho revolverového plátku, jehož redaktor mě přišel vydírat, že o té příhodě uveřejní celý seriál. Čerwuiš ho shodil ze schodů, aby měl látky ještě víc. 

VI. NA ŽIVOT A NA SMRT
   
    POULIČNÍ ŽEBROTA vynesla Čerwuišovi hromadu černých, malých bílých, ba i velkých kamenů. Říkal tak penězům. V Paraguayi poznal jen notas, papírové bankovky, a nikláčky, patakon lata neboli plechové dolary. Rakouské mince se mému kamarádovi z divočiny tuze zalíbily.
    Pojmenoval halíře a dvouhalíře jako černé kameny, desetníky, dvacetníky a koruny byly bílé menší a větší kameny a žlutými kameny mínil zlaté deseti a dvacetikoruny.
    Od toho dne, kdy jsem mu bolestivým hmatem žebrání překazil a důrazně mu opakování tak výnosného zaměstnání zakázal, měli jsme časté rozmíšky. Byl přesvědčen, že mu nepřeji snadný výdělek, který náhodou nebo spíš vlastní chytrostí objevil, a že mu chci znemožnit, aby něco přivezl z cest svým krajanům. Zanevřel na mě. Dokonce jsem měl dojem, že mi hrozí nebezpečí.
    Jednou mi zase vypověděl poslušnost přímo na ulici. Byl jsem nucen usadit ho pěstí a kolemjdoucí mě hlasitě kritizovali, jak surově s tím bezbranným chudáčkem jednám. Napůl omráčeného jsem ho zavlekl zpátky do domu svých rodičů ve Smečkách.
    Myslel jsem, že tím je to i pro tentokrát vyřízeno. Ale mýlil jsem se.
    Čerwuiš se s porážkou nemínil spokojit a moje převaha se mu definitivně znelíbila. Sotva za námi zapadly dveře, vrhl se na mě a srazil mě na zem. V uších mi stále zněly kritiky počestných Pražanů. Měli mě vidět teď.
    Dřív jsme často s Čerwuišem žertem zápasili, brali jsme to oba jako sport, který posiluje svaly. Ale tentokrát to myslel doopravdy. Měl ve svalech sílu jako medvěd, byl mnohem silnější než já, a kdyby se mu podařilo nadzvednout mě ze země, byl bych bezmocný. Věřte mi, že není žádná slast, když vás nepříčetný, rozzuřený divoch, který je přesvědčen, že mu křivdíte, drží za krk, tiskne, až ztratíte dech a nahrne se vám krev do hlavy. Jediné moje štěstí bylo, že jsem měl větší sílu v prstech a že jsem se na svých toulkách světem naučil různé zápasnické grify. Sotva jsem se takovým hmatem uvolnil a nabral vzduch do plic, Čerwuiš se zdánlivě uklidnil a ani já jsem to nehodlal rozebírat.
    Byl jsem úplně odrovnaný, ale on na tom musel být ještě hůř. Teď už dá konečně pokoj. Netušil jsem, že jsem v něm jen posílil rozhodnutí už se mé fyzické převaze nepodřizovat.
    Čerwuiš odešel na dvorek a já si lehl na pohovku a přemýšlel, jak spolu budeme dál žít. Čekala mě velká etnografická práce, předpokládal jsem, že si také trochu finančně vypomůžu přednáškami, ale s obojím bych se musel rozloučit, kdyby se měly donekonečna opakovat rozbroje, rvačky a krotitelské zásahy. Měl jsem předpokládat, že s hochem z pralesa vzniknou v cizí zemi nedorozumění, neměl jsem spoléhat na jeho sliby, že bude bezpodmínečně poslouchat moje rozkazy. Cítil jsem, že kdybych byl na jeho místě, tváří v tvář nepochopitelným věcem, asi bych taky nerozvážně dané sliby nedodržoval.
    Ale nyní šlo o to, jak uživit sebe i jeho. Jak zaplatit jeho doktory, jak dokončit mou vědeckou práci a jak vydělat dost peněz, abychom se oba mohli vrátit do Ameriky. Já mohl splnit svůj slib, že ho dovezu zpátky domů, jen tehdy, dostojí-li on svému slibu a podřídí se mému vedení a mým rozkazům. Tady nebylo jiné východisko než zlomit jeho vzdor, nebo spíš přesvědčení, že pravda je na jeho straně. Protivilo se mi chtít lámat něčí individualitu, ale svobodně jsem já i on mohl jednat jedině v divočině. Teď jsme byli v Praze.
    Zatímco se mi myšlenky honily hlavou, Čerwuiš se vrátil, rozložil svoji červenou pokrývku, rozvázal uzel, ve kterém měl peníze, vybral je a odešel.
    Asi se bojí, že mu je vezmu, a raději je někam zahrabe, pomyslel jsem si. V mém názoru mě utvrdilo, že se po chvilce vrátil bez peněz, usadil se na pokrývce a polohlasně si zpíval svůj smutek. Zpíval a slzičky mu tekly po tvářích. Bylo mi ho líto.
    Jaký to všechno bude mít na Čerwuiše vliv? Když jsem v Buenos Aires zjistil, že nemohu poslat nemocného Indiána zpět k jeho lidu, když jsem viděl, že jediná možnost, jak by se tam mohl dostat, je, abych ho vzal s sebou oklikou přes Evropu, uskutečnil jsem to riskantní dobrodružství hlavně proto, že jsem viděl příležitost poučit se, jak bude „divoch“ reagovat na naši kulturu. Jak nás bude posuzovat? Bude se obdivovat naší vyspělosti? A jak bude přijat, až se vrátí obtížen tolika poznatky mezi své naivní a nevědomé krajany a bude jim vyprávět o svých zážitcích? Bude bojovat proti předsudkům? Narazí na nepřátelství, nebo se stane spasitelem? Přizpůsobí se svému bývalému prostředí? To byly otázky, které jsem si zase a znovu pokládal.
    „Tak co, už tě přešel vztek?“ oslovil jsem ho tiše. „Jestli se spolu budeme pořád prát, nebudu tě moci odvézt zpět do Chaca, nikdy už neuvidíš svůj lid, nebudeš už víckrát jíst maso kance wetipore ani jelena otigani, nebudeš mlsat larvy ani lízat sladký atús včeliček hotigá, nikdy už neochutnáš palmové duše. Tvoji lidé by řekli: Jaký je to bojovník, jaký lovec, když pláče na ulici a přijímá jako nějaký nemohoucí hubený mrzáček dárky bez práce! Rada starců by mě odsoudila, nemohl bych do stanu mužů, že jsem nechal svého přítele žebrat. Mysleli by, že ti nedám najíst.“
    „Tvoji lidé to dělají. Viděl jsem na ulici, jak jedni lidé dostávali od jiných všelijaké kameny. Oči měli mokré, zpívali svůj smutek docela potichoučku, a přece dostávali kameny. Proč by je nedávali mně, když já zpíval svůj smutek nahlas?“ 
    „Všiml sis, že to byli lidé všelijak nemocní?“
    „Já jsem také nemocný,“ prohlásil vítězoslavně.
    Viděl jsem, že jsem se do svého vysvětlování zapletl. Jeho bystrému pohledu neunikla kasta řemeslných žebráků. Chtěl jsem mu žebrotu rozmluvit a zošklivit, ale svým kázáním jsem dosáhl pravého opaku.
    „Oni nemají přítele, který by se o ně staral,“ namítl jsem chabě.
    „Ale mají. Čerwuiš je jejich přítel!“ Vytřeštil jsem na něj oči.
    „Ano. Právě teď jsem dole na dvorku viděl jednoho ubohého dědečka. Měl docela bílé vlasy i vousy a jednu nohu měl ze dřeva. Měl úplně mokré oči, zpíval svůj smutek a hrál k tomu na nějaké mósiky.
    Bál se mě, ale já mu dal bílý kámen. Obejmul mě, chudáček, oči mu oschly a pohladil mě. A tak jsem mu přinesl všechny své kameny.
    Všechny černé, všechny bílé i velké bílé, taky všechny žluté, malé i velké. Ten měl radost! Hned vzal své mósiky a utíkal pryč!“ Pěkné nadělení! Odhadoval jsem, že Čerwuišovy kameny dělaly dohromady víc než sto korun a to bylo tehdy už nějaké jmění! Jedna moje přednáška nevynesla o nic víc, a to jsem musel zaplatit nájem skioptikonu, honorář promítačovi, cestovné, jídlo a nocleh pro všechny tři. A Čerwuiš jedl za čtyři. České maso ho nějak nesytilo a měl stále hlad. Příčinu jeho nemoci se ani evropským lékařům nepodařilo zatím vyzkoumat, a to jsme navštívili i ty nejvěhlasnější odborníky. Musel jsem si také pronajmout rozměrné místnosti, ve kterých bych uskladnil své sbírky. Všechno to stálo strašné peníze. Přivezl jsem sice v třiceti bednách materiál, který mohl mít pěknou cenu, ale to byla hudba budoucnosti. Musím to všechno nejprve zpracovat, zkatalogizovat a kdoví, kdy najdu muzeum, které bude ochotné to koupit. Znal už jsem zvyky našich milovníků etnografie, kteří dovedli donekonečna protahovat jednání s cestovatelem, až se finančně vyčerpal, zavázali si ho zálohami a nakonec byl přinucen prodat za jakoukoliv cenu. Přivezl jsem také mnoho krásných kožešin a nádherných paraguayských krajek, ale i s těmi jsem už měl zkušenost, že na nich obchodníci tak dlouho hledali mouchy a haněli jejich kvalitu, až jsem je rozmrzelý prodal každému, kdo se namanul.
    A právě v takových poměrech, kdy jsem musel počítat s každým halířem a šetřit na sobě, abychom mohli přežít oba, daruje můj drahoušek dědulovi s mósikami, prvnímu žebravému kolovrátkáři, kterého potká, více než stovku!
    Aby bylo jasno: nepočítal jsem samozřejmě s Čerwuišovým náhodným ziskem pro náš „rodinný rozpočet“, ale nedalo mi moc práce představit si, co se stane, až ten flašinetář pustí mezi své profesní kolegy informaci o štědrosti (rozuměj hlouposti) Fričova Indiána ze Smeček.
    Až do konce světa nás ta drzá cháska nenechá na pokoji.
    Nevzal by vás čert? Vždyť ten kolovrátkář byl možná velký boháč a my jsme se mu na pěkně dlouhou dobu postarali o živobytí. Budete se mi divit, že jsem se na Čerwuiše vrhl a strašně ho seřval? Zakázal jsem mu pro příště jakékoliv bezdůvodné rozdávání peněz. Když jsem se vyzuřil, znechuceně jsem sebou hodil na pohovku a otočil se k tomu pacholkovi zády. Věděl jsem, že je to neopatrné a nerozumné, ale nemohl jsem si pomoci.
    Indián nedovolí, aby na něj někdo beztrestně křičel, to jsem dobře věděl. A ještě víc nesnáší, aby někdo omezoval jeho svobodu. Čerwuiš byl mým výstupem do hloubi duše uražen.
    Sotva jsem se obrátil ke zdi, podle se na mne vrhl. Chtěl pomstít tu hroznou urážku a osvobodit se od teroru, který už prostě nemohl déle trpět. Nikdy, ani v divočině, nebyl můj život tak ohrožen, jako tehdy v pražském pokoji.
    Škrtil mě hroznou silou, už jsem nemohl popadnout dech a před očima se mi dělaly mžitky. Pak se mi konečně podařilo nahmatat citlivý nerv na jeho lokti. Jeho strašné sevření pominulo. V mžiku jsem byl na nohou. Stál jsem dlouho proti němu a prudce oddychoval. Nikdy dřív bych v zápase nepoužil hmatů, které protivník nejen neovládá, ale vůbec je nezná. Bylo to surové, ale tady už nešlo o sport. Odhodlával jsem se Čerwuišovi uštědřit lekci, na kterou se nezapomíná po celý život, trest za zákeřné přepadení zezadu. Svoji znalost stylu brazilských a japonských zápasníků jsem vždycky tajil pro nejkrajnější případ. A ten přišel právě teď.
   
    Plné dva týdny jsem pak Čerwuiše ošetřoval. Ve vymknutých končetinách měl asi velké bolesti, ale hlavu měl jasnou, aby si v klidu promyslel, že bude přece jen lepší mě poslouchat. Věděl jsem, že myšlenky na pomstu se už nezbaví. Jak by mohl zapomenout, že jeho, synovce náčelníka, někdo zmlátil tak, že se ani nezmohl na odpor?
    Já jsem však konečně dosáhl svého - Čerwuišovi došlo, že beze mě by se nikdy nemohl vrátit domů, a tak musel vražedné choutky odložit na pozdější dobu. Dokud nebudeme tak blízko jeho území, že by tam trefil sám, budu v bezpečí, doufal jsem. Tolikrát se mi podařilo získat přátelství zlých zkažených koní, kteří byli přinuceni pod ohlávku surovým způsobem, ale mírným jednáním opět nabyli důvěry, že jsem měl jiskérku naděje, že i Čerwuiše „ochočím“ natolik, aby pochopil, že ten výprask byl nezbytnou vstupenkou do civilizace.
    Když mu otrnulo, uzavřeli jsme mír. Nechtěl si nechat zakázat dávat svoje peníze žebrákům, ale slíbil, že v jednom dni dá jednomu žebrákovi nejvýš jeden černý kámen. K dodržování kompromisu jsem ho však přiměl, to přiznávám ke své hanbě, mnohem horším způsobem, než byl strach z bolesti - pohrozil jsem mu pro jistotu zlými duchy digičibí…
    Pověst o Čerwuišově štědrosti se mezi pražskými žebráky roznesla rychlostí blesku. Třebaže záhy zjistili, že rozdává už jen dvouhaléře a že ho nelze napálit žádným přestrojením, chodila jich k našim dveřím celá procesí. Byli podivuhodně pravidelní a vytrvalí. Když jsme náhodou nebyli doma, nadávali, cítili se poškozeni a obtěžovali ostatní nájemníky. Naši domovnici, jinak erc babu metrnici, to málem přivedlo do hrobu. Když jsem si konečně našel vlastní byt v Náplavní ulici, její radost neznala mezí.
   

VII. AHMAK NEBO KONOSAHA?
   
    VLASTNÍ BYT v Náplavní ulici jsem si najal nejen kvůli tomu, abychom zmátli žebráky. Potřeboval jsem hlavně dostatek místa na rozložení sbírek. Kdybych musel předměty po několika kusech vytahovat z beden a po zpracování je tam zase ukládat, byla by to velká ztráta času, nemluvě o tom, že bych nikdy neměl přehled o tom, co vlastně mám.
    Byt byl v přízemku přepychového domu, ale činže byla levná. Domácí chtěl původně spojit přízemí s mezaninem na luxusní kavárnu, ale to mu nebylo povoleno. K bydlení se místnosti nesměly používat, protože byly o několik centimetrů nižší, než nařizovala vyhláška. Najal jsem si je jako skladiště, a že jsem tam bydlel, byla moje věc. Hlášený jsem byl u rodičů ve Smečkách.
    Po několika dnech stěhování jsem pomalu začínal s prací a našla k nám už cestu první návštěva. Čerwuiš byl ještě v poněkud trucovité náladě. Proto jsem ho, když hostům nalil čaj, poslal na procházku na nábřeží. Měl jsem vyzkoušeno, že podle řeky nezabloudí, a neměl jsem o něj žádné obavy.
    Hosté už dávno odešli, já vyřídil hromadu korespondence, ale Čerwuiš se stále nevracel. Náhle se v předsíni ozval zvonek. Spěchal jsem otevřít - a přede dveřmi stál strážník! Nečekaná a nemilá návštěva! Ani nepozdravil a už vychrlil:
    „Okamžitě se mnou pojďte na komisařství!“
    „Ale!“ zvolal jsem srdnatě. „A máte nějaký zatykač? Copak jsem to provedl za zločin?“
    „Nejde o zatčení,“ vysvětloval. „Pan komisař vám jen vzkazuje, že se k němu máte ihned dostavit.“
    „Tak pojďte dál, strážníčku,“ vyzval jsem ho vlídně, ačkoliv se na mě mračil jako Petrovský. „Aspoň obsílku snad máte, ne?“
    „Mám to vyřídit jen ústně, neměli jsme čas něco sepisovat.“
    „V tom případě vyřiďte taky ústně panu komisaři, že se mi teď právě vůbec nehodí někam chodit. Jestli mi něco chce, ať mě řádně předvolá, řekněme na zítra nebo na pozítří. A jestli to nějak spěchá, ať se laskavě obtěžuje a navštíví mě osobně.“ Strážník rychle měknul.
    „Proti vám policie nic nemá, račte prominout. Ale zatkli jsme vašeho divocha a nemůžeme s ním sepsat protokol. Nikdo mu nerozumí...“
    Trochu ve mně hrklo, ale pokrčil jsem rameny, jako by mě to moc nezajímalo:
    „To je tedy zlé. O území, z něhož ten Indián pochází, se totiž hádá Bolívie s Paraguayí a neví se, ke které z těch zemí patří. Těžko tedy říci, které z nich je občanem. Nejbližší konzuláty obou států jsou ve Vídni a vyslanectví v Bruselu. Obraťte se na ně, snad vám pošlou tlumočníka. Při příjezdu jsem oznámil na policejním ředitelství, že mě doprovází Indián, a bylo mi řečeno, že mu nebudou dělány žádné překážky. Jestliže ovšem vyjde najevo, že přestoupil zákon, musíte ho dát zavřít. Je mi známo, že jsem zde jediný člověk, který se s ním dorozumí, avšak nemám žádné oprávnění překládat v úředním styku.
    Chce-li to pan komisař, udělám mu to k vůli a zažádám si, abych byl jmenován soudním tlumočníkem pro čamakokštinu. Pak mu budu k dispozici - ovšem za patřičný honorář. Vyřiďte to panu komisaři!“ S těmi slovy jsem nic nechápajícího strážníka vypoklonkoval ze dveří.
    Asi za půl hodiny se zkroušeně vrátil a začal vyjednávat. Komisař nic písemně nedal, bylo mu jasné, že by mě stěží mohl k něčemu nutit.
    Co nejzdvořileji mě tedy dal soukromě prosit a upozorňoval, že jde o jakýsi těžký zločin, za který se odsuzuje i na mnoho let žaláře.
    „To bych ho aspoň nemusel živit,“ zažertoval jsem si. 
    „Dělá mi to dost velké potíže!“
    „To věřím,“ ulevil si rychle strážník. „Ten chlap nejí, ale žere! Celá strážnice by za den nesnědla, co on spolyká na posezení!“
    „Vy ho na strážnici krmíte?“ podivil jsem se.
    „Napřed si poslal pro párky. Měl peníze, tak jsme mu pro ně došli.
    Snědl je, peníze už neměl, ale pořád, že chce ještě párky. Nebo „kolinká“. Tak jsme se na něho složili. Nejdřív jsme z toho měli švandu, ale jde to do peněz. Tolik si našinec dovolit nemůže! A on nám tam řve, že se lidé na ulici zastavují. Utiší se, jen když dostane párky nebo uzená kolínka. Když mu pohrozíme, tak se na nás sápe, a řve dál.“
    To jsem musel vidět! To tu ještě nebylo, aby policie krmila takového Bumbrlíčka ze svého. Začal jsem se oblékat.
    „A co vlastně provedl?“
    „Ani se neptejte! Stačí to na doživotí! Jednoho kolegu hodil pod Vyšehradem do Vltavy, několik jich porazil na zem, jednomu vymkl ruku, všem potrhal a ušpinil uniformy a z jednoho klobouku utrhl celé peří, zastrčil si je do vlasů a začal řvát na celé nábřeží. Hubu měl při tom dokořán, tloukl si na ni dlaní a vyrážel skřeky, až jednomu běhal mráz po zádech!“
    „Tak to se teď můžete se svými kolegy chlubit, že jste slyšeli na vlastní uši nefalšovaný indiánský válečný pokřik. A lacino. Já, abych ho mohl slyšet, jsem se musel trmácet setsakramentsky daleko!“
    To už jsem strážníkovi vykládal cestou na komisařství. A taky jsem se s ním vsadil, že pan komisař ještě rád Čerwuiše pustí.
    „Co by si na tom chudákovi vzal. Ostatně, každá legrace něco stojí.
    Vy zaplatíte párky a já vás ho za to zbavím a odvedu domů.“
    „Myslíte, že mu to tak lehce projde? Pan komisař je hrozně rozezlený a všichni kolegové mu u soudu hezky přisolí.“
    „Ale ne! Však oni se uklidní, až si promyslí, jaká by to byla zprávička pro noviny, kdyby se u soudu projednávalo, jak šest ochránců zákona dostalo výprask od jednoho neozbrojeného divocha. Jestli to bude, jak říkám, mám u vás váš služební klobouk, platí?“
    Představil jsem si, jaká by to byla trofej pro Čerwuiše. Pražský strážník s kohoutím ocasem za kloboukem na něj totiž udělal mohutný dojem, hned jak jsme vystoupili z vlaku. Šťouchl mě tenkrát do žeber a zeptal se:
    „Je to ahmak nebo konosaha?“ Ahmak je čamakokský dobrý kouzelník - lékař, všemi milovaný a ctěný, konosaha je obávaný čaroděj, který přivolává nemoci, neštěstí a zkázu. U jeho kmene může veřejně nosit péřové ozdoby jen kouzelník.
    Vysvětlil jsem mu, že to žádný čaroděj není, ale přesto v něm zůstal respekt a snad i jistá úcta. Uvidíme, jestli ho ještě sympatie k policajtům drží!
    Čerwuiše jsem na komisařství našel celého utrápeného. Seděl se zkříženýma nohama na pryčně, po tvářích mu tekly slzy a zpíval polohlasně svůj smutek. Přitom se cpal párky. Poslal mu pro ně sám komisař. Prý chtěl z vědeckých důvodů zjistit, kolik může člověk sníst...
    Byl jsem přijat velice škrobeně:
    „Začneme s výslechem. Žádám vás, abyste doslovně překládal mé otázky a budeme protokolovat odpovědi.“
    „To nebude výslech, na jaký jste zvyklý, pane komisaři. Jestli se chcete něco dozvědět, musíte ho nechat a nepřerušovat. Posaďme se a poslouchejme, co bude zpívat.“
    „Vidím, že vám zlodějská hantýrka nedělá potíže,“ jedovatě mi vpálil komisař. Ale když Čerwuiš začal, došlo mu, že přestřelil.
    Jak jsem předpokládal, měl Čerwuiš při párcích dost času, aby složil svůj vítězný zpěv válečníka. Udělal dojem. Poslouchali ho bez jediného přerušení, i když byli netrpěliví, co to znamená.
    „Šel jsem po břehu. Bylo krásně. Přišel jsem k hlavě hory. Byla v ní veliká díra. Chtěl jsem se do ní podívat. Před dírou stál žebrák. Dal jsem mu jeden černý kámen. Také ostatní lidé mu dávali černé kameny. Šel jsem do díry, ale dostal jsem strach, že na mě hora spadne, a tak jsem se obrátil a šel zpátky. Ten žebrák zase ode mě chtěl černý kámen. Ukazoval mi ho. Řekl jsem mu, že mi Alberto zakázal dávat žebrákovi víc než jeden kámen denně. Řekl jsem mu, ať si přijde zítra k nám. Nerozuměl, co je zítra. Ukázal jsem mu, že slunce zapadne, bude spát, a až ráno vstane, že může přijít. On však nerozuměl a zavolal čaroděje. Ten mě vyzval na zápas. Je asi totitha (blázen). Myslel, že když je vyšší než já, že má i víc síly. Cloumal se mnou, a tak jsem ho musel nadzvednout ze země. Kdybych s ním praštil o zem, mohl bych mu ublížit. Nikde tam nebyla tráva, jen samý kámen. Nemohl jsem ho zmrzačit na celý život jen proto, že je blázen a nepoznal mou sílu. Jediné místo, kde nebylo tvrdé kamení, byla voda. Hodil jsem ho tam. Lidé křičeli, přišli jiní čarodějové a všichni mě vyzývali na zápas. 
    Ale ne jeden po druhém, jak to má být. Chtěli zápasit všichni najednou. Blázni! Ty už jsem neházel do vody. Ať si natlučou o kamení, když jich je tolik na jednoho! Ale přišli ještě jiní a roztrhli mi košili. Když jsem se díval na tu škodu, chytili mě jako mravenci stonožku a odvedli sem. Zpíval jsem smutek, protože jsem myslel, že nenajdeš na tvrdém kamení stopu. Teď zpívám vítězný zpěv válečný!“ A Čerwuiš vyrazil válečný pokřik z plných plic. Všichni si zděšeně zacpávali uši. Přerušil jsem ho gestem ruky.
    „To je, pánové, jen ukázka. Dovedete si představit, jak to zní, když se chystá do boje několik set Indiánů? Ale teď dokončíme protokol, protože my už musíme domů. Čekáme hosty.“ Zatímco jsem diktoval svůj překlad, Čerwuiš se cpal dalším kolínkem. Komisař však nebyl s výslechem spokojen.
    „Co je to za nesmysly - hlava hory, žebrák u díry, čarodějové?“ kabonil se.
    „Tak vám to tedy přeložím do civilizované řeči. Procházel se po nábřeží, až přišel k Vyšehradskému tunelu. O výběrčím myslel, že je to žebrák. Platí se jen na jedné straně, a proto když se rozhodl ze tmy vrátit, chtěl po něm výběrčí krejcar zas. Snad byl v právu, ale já si spíš myslím, že to byla zlomyslná legrace. A Čerwuiš má opravdu zakázáno obdarovávat žebráky víckrát za den. Výběrčí si přivolal na pomoc strážníka, který to všechno musel vidět, ale přesto ho chtěl předvést. Pro krejcar, pane komisaři! A navíc pro krejcar, o kterém je sporné, jestli ho měl vůbec platit, když nedošel ani do půlky tunelu. Ale dál. Strážník ho asi ve jménu zákona vzal za předloktí. A to u Čamakoků znamená vyzvání k zápasu. Žádný bojovník takový zápas neodmítne, protože může přede všemi předvést svou sílu a obratnost. Do vody hodil soupeře ne proto, aby ho utopil, ale proto, aby ho nezranil o dláždění.
    Myslím, že ho dostali na komisařství jen proto, že se bál o svou košili.“ Hodnou chvíli komisař seděl a zamyšleně hleděl jako zařezaný. Pak se vzpamatoval:
    „Víte co? Seberte si svého divocha a ať už jste venku! Čekají vás přece doma hosti, ne?“
    Strážník, který mě přivedl, nám otevřel dveře a vyšel s námi na chodbu.
    „Už aby byl zase v pralese. Tady s ním budou pořád jenom potíže,“ zavrčel a podal mi svůj služební klobouk.
   
   
    

VIII.  „PŘÁTELÉ“ A PŘÁTELÉ
   
    VĚNOVAL JSEM NĚJAKÝ ČAS úpravě našeho nového domova. Pouze jeden pokoj měl parkety. V ostatních byla jen holá, neohoblovaná prkna. Koupil jsem u Staňka po padesáti haléřích exotické rohože, do kterých byl balen čaj. Těmi jsme pokryli podlahu, takže to vypadalo, jako by rohože měly chránit parkety před opotřebováním. Také zařízení se tvářilo přepychově. O Čerwuišovi mysleli, že je to můj barevný sluha, a tak se o mně roznesla pověst, že jsem boháč. Že jsem neutrácel, se vykládalo spíš jako lakota než chudoba. Není divu, že se kolem mě začali rojit všelijací parazité a sateliti.
    A pak ti žebráci! Ti, co chodili za Čerwuišem, nastavili aspoň hned dlaň. Ti, co přišli za mnou, by se strašně urazili, kdybych je tak nazval.
    A přece žebrali. Dokonce kradli, pro nějakou tu korunku podpory si navymýšleli celé romány a připravili mě o spoustu drahocenného času.
    Tak jednou přišel jeden, představil se a že prý je spisovatel.
    „Neříkejte!“ zvolal jsem naoko překvapeně. „No, ale každý jsme nějaký. Řemeslo jako řemeslo, jedna paní povídala, že prý je po knížkách také občas poptávka. Copak jste napsal?“
    „To je vedlejší. Děláte si ze mě šoufky, tak přejdu k věci. Viděl jsem v časopisech obrázky vašeho bytu. Ale jak se tak dívám,“ rozmáchl se kolem, „ona ta nádhera ve skutečnosti nebude tak skvělá. Vypadá to, ale není to! Á, podívejme, to je ale praktické - vždyť to není pohovka, ale jen velká bedna a na ní nabité kožešiny. Čím je to vlastně vycpané?
    Vida, dřevitou vlnou. A ta křesla zrovna tak. Ale na fotografii to vypadá nádherně. Ostatně, sedí se na tom dobře. Dovolíte, zkusím si pohovku.
    No, spát by se na tom snad dalo...“
    Nestačil jsem se divit.
    „Ale to je jedno,“ pokračoval. „Když si můžete držet tak velký byt, máte asi značné jmění anebo aspoň pořádné příjmy. A já nemám nic a mé ubohé děti mají hlad. Co vy na to?“ Zase jeden, pomyslel jsem si. Ale nahlas jsem řekl:
    „Co já na to? Že mi jdete zrovna do rány. Sazeči si stěžují, že po mně nemůžou nic přečíst. Že prý nepíšu perem, ale tkaničkou od spodek. Mohl bych vás zaměstnat. Domluvíme si hodiny a budu vám diktovat. Zaplatím líp než jiní.“
    „Vy jste ale dobrý!“ utrhl se na mě. „Kdybych se chtěl živit psaním, budu psát své vlastní myšlenky. Na vaše diktanda nejsem zvědavý!“
    „Takže se tedy živíte žebrotou?“
    „Dovolte, pane!“
    „Dovolím ledacos, ale vy vemte na vědomí, že mám ve zvyku říkat věcem pravým jménem. Že sníh je bílý a vrána černá. Váš způsob žebroty mě zaujal, a proto vám navrhuji toto, vstal jsem a otevřel portmonku, aby viděl její obsah.
    „Zítra jedu na přednášku. Tohle potřebuji na vlak, tohle na oběd, zbývá deset korun. O ty jsem ochoten se s vámi rozdělit. Tady je pětikoruna a teď koukejte zmizet!“ Čerwuiš nás bedlivě pozoroval a čekal, kdy mu dám pokyn, aby chlápka vyrazil. K jeho podivu jsem mu poručil, aby ho doprovodil ke dveřím. Ten už víckrát nepřijde, říkal jsem si.
    Ale mýlil jsem se. Měl nemocnou ženu, dětí jako smetí. Neodešel nikdy s prázdnou, ale časem jsem se zatvrdil a dával míň a míň. Ale jen proto, že se mi Čerwuiš vysmíval, že jsem na tom s žebráky hůř než on. Když už jsme klesli na dvacetník, přistihl jsem Čerwuiše, jak tu symbolickou cenu u dveří tajně o nějakou tu korunku vylepšuje.
    Návštěvy byly stále častější a zabíraly stále víc času. Řídké chvilky, které zbývaly na práci, bývaly přerušovány novou návštěvou dřív, než jsem se mohl soustředit.
    Největšími zloději času byli ostýchaví návštěvníci. Půl hodiny se omlouvá a žádá o dovolení, jestli může obtěžovat (rád bych viděl člověka, který by někomu takové povolení dal), a konečně z něj vyleze, že chce autogram.
    Nebo přijde stařenka, abych jí pomohl najít syna. Ztratil se jí ve světě.
    Posledně prý psal odněkud z Indie, nepamatuje si odkud, a je to už pět let.
    To jen jako ukázka, jaké věci ode mě lidé chtěli.
    Takhle bych se nikam nedostal. Stanovil jsem tedy úterý a pátky jako návštěvní dny. V těch „úředních hodinách“ jsem se svým návštěvníkům plně věnoval od časného rána až do odpoledne. Podával jsem jim informace o krajích, které jsem navštívil, o příbuzných, kteří tam zapadli a nedávali o sobě vědět, o obchodních příležitostech a o všelijakých možných i nemožných věcech. Nevím proč, ale považoval jsem takovou bezplatnou poradnu a informační kancelář za samozřejmou povinnost cestovatele. Stalo se mi pak mnohokrát, že jsem se za oceánem setkal s krajanem, který se ke mně radostně hlásil jako ke starému známému: „Vždyť jste mě vypravil do Argentiny, copak se na mě nepamatujete?“
    Mezi těmi stovkami lidiček, kteří se mi courali přes práh, ať už ze zvědavosti, nebo zištnosti, jsem měl jediného opravdového přítele. Byl jím Rudolf Kafka, povoláním herec - komik. Svým uměním dovedl rozesmát obecenstvo, i když měl těžkou konkurenci v geniálním Mošnovi a musel se spokojit s menšími roličkami. Byl komik, ale v soukromém životě to byl nešťastný člověk. Navenek byl samý smích, ale srdce mu krvácelo. Znali jsme se z dřívějška, ale v té době mezi námi vzniklo opravdové přátelství. Byl velmi osamělý. Začal mi pomáhat a v tom našel nový smysl života a zapomínal na svůj žal. Byl z těch lidí, kterým je přímo hřích nějak ublížit, nechápal jsem, jak ho mohla jeho bývalá tak trápit. 
    Kafka byl velký znalec pražského společenského života. Častokrát mi radil, abych tolik neseděl ve své pracovně, chci-li prorazit.
    „Musíš mezi lidi,“ opakoval snad bezpočtukrát.
    „No dobrá,“ povolil jsem konečně. „Ale kam myslíš, že bychom měli jít?“
    „Že bychom začali u Fleků? Mezi bohémskou společností najdeš nejspíš porozumění. Tam můžeme vyzkoušet Čerwuiše, a když neudělá ostudu, můžeme to pak zkusit i v lepších lokálech,“ rozvíjel radostně svůj plán.
     Ale já jeho nadšení nesdílel:
    „Poslyš, kamaráde, dobře vím, že poslední dobou začínáš tajně pít.
    Asi zapíjíš nějaký svůj světabol, ale věř mi, že to je ten nejhloupější způsob, jak se ho zbavovat. Nemám sebemenší chuť tě v tom podporovat a dělat ti k pití zástěrku!“
    „Ne, špatně jsi to pochopil,“ překotně mě ujišťoval. „Chci tam jít jenom kvůli tobě, aby ses věčně nebál ukázat se s Čerwuišem na ulici. Slibuju ti, že nevypiju víc než jedno pivo. Maximálně dvě!“ Byl jsem nerozhodný:
    „Ty nevíš, co je to opilý Indián. Já pivo nepiju a jsem šťastný, že Čerwuiše dosud nenapadlo ho ochutnat. Pohrozil jsem mu, že je v pivu usídlený zlý duch, a z té pověry ho nemíním vyvádět. Hloupí lidé si myslí, bůhvíjaké dobro nedělají, když mu tajně podstrkují peníze, ačkoli vědí, že jsem to zakázal. Má u sebe někdy víc peněz než já.
    Chápeš, co by to znamenalo, kdyby se dal na pití? Nesměl bych ho pustit na krok, stal bych se jeho hlídačem, nebo spíš věznitelem. Tvůj nápad se mi nelíbí. To bych skoro raději pozval celou bandu bohémů sem ke mně. Představ si, co by řekli štamgasti, kdybych si u Fleků poručil sodovku. A Indiánovi druhou! Sládek i Flekandři by v tom viděli svou urážku nebo by nás podezřívali, že se musíme léčit z nějaké nepěkné nemoci!“
    Ale Kafka se nedal odradit:
    „Tady jde přece o vědecký experiment! Půjdu napřed a vysonduju terén. Pokusím se jim to vysvětlit. Když se nevrátím do půl hodiny, bude to znamenat, že můžete bez obav za mnou.“
   
    

IX. U FLEKŮ
   
    KDYŽ KAFKA tak narychlo odešel, Čerwuiš se hned zajímal, kam tak spěchal a proč nás nevzal s sebou. Poznal z jeho posuňků, že nás někam lákal.
    „Don Rodolfo chtěl, abychom se šli podívat na pijáky piva.“
    Čerwuiš se zhrozil: „Vždyť v pivu je digičibí!“
    „Je. Napřed dělá lidi veselé, pak zpitomějí a nakonec, když digičibí do nich vstoupí, buď pláčou, nebo jsou zlomyslní, nadávají a perou se. Však jsi viděl opilé Paraguayce i bělochy v Pachecu.“
    „Je u vás těch pijáků moc?“ 
    „Víc než všech Čamakoků dohromady! Jsme národ pijanů.“
    Čerwuiš vyskočil: „Tak honem pojď! Musíme se jít s nimi prát! Byl jsem při tom, když byl v Pachecu jeden bílý posednutý zlým duchem kořalky a zastřelil dva peony. Don Rodolfo je tak slaboučký! Nemůžeme ho tam nechat samotného! Máš patrony v revolveru? Já si vezmu sekeru a jdem!“
    „Počkej, počkej! Necháme zbraně doma. Tady je nikdo nenosí.
    Digičibí piva je mírumilovnější než digičibí kořalky. Lidé, když do nich vstoupí, jen mluví hlouposti. Nejdříve každého objímají a to je nepříjemné, protože cintají sliny. Když se s nimi nechceš líbat, říkají nedobré věci. Pak na sebe začnou křičet, a když se poperou, je z toho nanejvýš pár facek. V nejhorším případě po sobě házejí sklenicemi. Pak přijde strážník s péřovou ozdobou a sebere je. V tom vidí národ pijanů zábavu a štěstí života. Pijí, když mají radost, ale nabírají do sebe digičibí, i když jsou smutní.“
    „Don Rodolfo tam tedy šel proto, že je smutný?“
    „Ano. Nechce být sám. Každý pijan chce, aby se také druhý stal pijanem, a proto tam nechci s tebou jít. Všichni tě budou nutit. Já tě celou dobu léčím z tvé nemoci, ale všechny ty návštěvy doktorů a léky by nebyly nic platné, kdyby do tebe vstoupil digičibí. Umřel bys, jako už umřelo mnoho tvých lidí, kteří si nedali říct. Umřel bys daleko od své země a nikdo by na tvůj hrob nedal tvůj zlámaný luk, šípy a kamennou sekyru, nikdo by na něm nezabil tvého psa ani neudělal hostinu - to všechno můj lid už dávno nedělá. Tvá duše by neměla duše tvých zbraní, neměl bys duši svého psa ani duše otroků, neměl bys duše zásobních potravin na cestu ani bys nemohl duším svých lidí udělat hostinu na přivítanou. Kdoví, jestli by vůbec tvá duše našla cestu k tvému lidu. Jsme příliš daleko, možná, že je to daleko i pro duše, možná ani neumí přejít velkou vodu, přes kterou jsme jeli celý měsíc, možná by se neuměla dorozumět s duší kapitána, který vede přes velkou vodu duše zemřelých lodí. Nevím, kam se stěhují všechny duše, ale čarodějové tvého lidu mi říkali tohle. Proto s tebou nechci jít mezi pijany. Nemám jistotu, že bys také nepil. Don Rodolfo nemá žádného patta orumpišú, opravdového dobrého přítele. Jsou to patta kušijaj. Jsou jeho přáteli, jen dokud s nimi pije.“
    Čerwuiš byl zaražený, ale pak řekl odhodlaně: „Pojďme. Můžeš se  spolehnout, že nebudu pít. Nechci mít nic s digičibí. Nemůžeme nechat dona Rodolfa samotného. Je mu smutno. Budu mu zpívat jeho píseň a on nebude pít. Zpívá se mezi pijany piva jako mezi pijany kořalky?“
    „Mnohem víc. Uslyšíš, jak všichni zpívají válečné písně, jak zpívají o svých hrdinstvích. Ale když přijde ten s kohoutím peřím, jako jsi jich potloukl šest, tak utečou, i kdyby jich bylo několik set proti jednomu.
    Však uvidíš. Můžeš zpívat písně. A ještě něco mi musíš slíbit, mezi pijany chodí mnoho žebráků, také mrzáci. Těm můžeš dát černý kámen, ale nic víc, i kdyby ti jich bylo sebevíc líto. Také tobě budou podstrkovat kameny, ale ty je nesmíš vzít. Ani jeden jediný nesmíš vzít.
    Řekli by, že jsi také žebrák. Nikdo by ti neuvěřil, že jsi z náčelnického rodu, mysleli by, že jsi otrok, a ne můj patta. Pijanů je moc, jeden povídá druhému a zítra už by to věděli a snad by tomu i věřili všichni moji lidé.“
    „Tak proto jsi nechtěl, abych bral od lidí kameny! Proto jsi mě zbil, když jsem zpíval na ulici svůj smutek a lidé mi házeli kameny na mou červenou deku! Ti lidé si mysleli, že jsem otrok?“
    „Říkal jsem ti to.“
    „A já myslel, že už nejsi můj patta. Měl jsi mě zabít, když jsem nechtěl poslechnout! Měl jsi mě zbít pokaždé, když jsem od lidí tajně dostával kameny!“ Čerwuiš usedl, zkřížil nohy a začal zpívat svůj smutek.
    Netrvalo dlouho a přihnal se Kafka: „Lidi, kde jste! Všechno jsem zařídil, sodovky už se chladí, nikdo se neurazí, ani pan starý. Chtěl sice aby Čerwuiš ochutnal aspoň malou skleničku jeho vyhlášeného moku, ale upustil od toho, když jsem mu vylíčil, že by mu to mohlo zachutnat a opilý Indián že se nezná, že by mohl skalpovat jeho i všechny Flekandry. Tak už pojďte! Proč je Čerwuiš tak uplakaný?“
    Čerwuiš si umyl obličej a šli jsme. Udělali nám místo u stolu umělců.
    Kafka přisedl ke své nedopité sklenici, na tácku bylo vidět, že byla opravdu jen jedna.
    Už cestou mezi stoly si Čerwuiš zvědavě prohlížel ochmelky a u našeho stolu pátravým pohledem přejížděl od jednoho k druhému, až to bylo všem trapné. Ten tam byl obvyklý flekovský ruch a atmosféra byla dost napjatá. Jak někdo pozdvihl sklenici, hned na něj Čerwuiš upřel zrak a potom imitoval jak se pijákovi vlní na krku Adamovo jablko. Tupá zábava u našeho stolu se omezila na přemlouvání, abych nechal Indiána pít, že bude legrace, a já musel vykládat, jak by je ta legrace brzo přešla. Abych zavedl hovor jinam, začal jsem vyprávět historky o Čerwuišově zápasnickém umění.
    Z vedlejší místnosti se pojednou ozval žalostný zpěv:
   
   Já se tu nic nebavím, 
   v tom lokále smradlavým, 
   uřízněte mí hlavů, 
   ať mam ňákou zábavúú...
   
    Když Čerwuiš škemral, pokusil jsem mu tu „duchaplnost“ nějak přeložit, nebo spíš objasnit její „humornost“. Pochopil z toho, že mu všichni dávají vinu za pokaženou náladu. Flekandři se těšili na psinu s divochem a on na ně hledí káravě jak matka představená.
    „Já jim také zazpívám. Řekni jim, ať mlčí.“ Zacinkal jsem na sklenici.
    Čerwuiš začal svou válečnou píseň, plnou divokých skřeků. Jak nádherné jsou ty písně, jak rád jsem je poslouchal v lesích na pokraji prérie, ale v tomto prostředí to bylo doslova ošklivé. Nijak se to sem nehodilo a nikdo pro to neměl pochopení. Ještě hůř bylo, když píseň vzbudila v Čerwuišovi teskné vzpomínky, válečná píseň se změnila ve zpěv smutku a flekovskými místnostmi se rozezvučelo zoufalé „Otáááj...“ (maminko).
    „Budeš mi povídat, že nepije! Vždyť ten chlap je jak slíva! Brečí nám tu, jako by už začínalo svítat,“ radovali se pivaři. A za chvíli všichni vyřvávali jednu hospodskou odrhovačku za druhou.
    Mezi stoly se objevil Bosňák, kočébr, s oblíbenou sázkou malá velká. Čerwuiš měl docela štěstí, ale vyhrané škatulky ho nezajímaly.
    Chtěl je vyhodit, ale řekl jsem mu, že jsou v nich cukrátka, kterými by mohl potěšit „pány kluky“, kteří za ním v houfech běhávali. Nejvíc ho ovšem zaujala Bosňákova kudla s držadlem ze srnčí nožky. Bosňák hned vycítil kupce, zaklepal Čerwuišovi na rameno a zašeptal mu do ucha: „Kup, brate!“ Čerwuiš znejistěl. Nevěděl, jak se má k takové důvěrnosti zachovat, díval se na Bosňákův košík a viděl jsem na něm, že by se nejraději do toho hromotluka pustil. Pak se ale pro jistotu zeptal:
    „Co je to brate? Není to nějaká nadávka?“
    „To je čaraha, mladší bratře. Můžeš mu říkat emathak, starší bratře.“
    „Ale on není můj bratr.“
    „Není, ale je z jihu. Tam si všichni tak říkají a říkají tak i cizincům.“
    „Můj emathak je větší, ale přepral bych ho. Chtěl bych jeho nůž, ale to poklepávání na rameno ať si nechá, nebo bude bit!“
    Když jsem to Bosňákovi přetlumočil, souhlasil se zápasem. Flekandři se konečně dočkali. Zatímco odstavovali stoly, vyjednával jsem podmínky: regulérní křížkový zápas bez surovostí, ale chyť jak můžeš. Vyzdvižení do vzduchu a hození na zem je přípustné. Všem se zdála tahle podmínka směšná, protože si nikdo neuměl představit, jak by Indián mohl toho kolohnáta zvednout, ale já věděl, že to je jediná šance. Kudla stála 35 krejcarů. Když vyhraje Bosňák, koupím ji za korunu, když prohraje, dá ji zdarma.
    Bylo mi jasné, jak zápas dopadne, protože jsem s Čerwuišem zápasil často. Měl medvědí sílu, kterou ani jeho nemoc neoslabila. Mohl jsem se s ním prát jen neoblečený a to jsem se ještě musel natřít olejem. Jedinou výhodou proti jeho síle byla moje výška, dokud jsem stál na zemi, nikdy se mu nepodařilo nade mnou zvítězit, protože se mu smekaly ruce a nemohl mě nadzvednout. Ale Bosňáka v jeho manžestrových šatech ten osud čekal.
    Netrvalo dlouho a ztratil půdu pod nohama. Čerwuiš si ho nadhodil na rameno jako pytel, a než se kdo nadál, ležel milý kočébr na zemi.
    Čerwuiš se obrátil, sedl si na svou židli a nalil si sodovku. Bublinky se mu líbily, ale když zvedl sklenici k ústům, zašuměly mu do nosu, ztratil důvěru a postavil sklenici zpátky na stůl.
    Bosňák porážku nesl trpce, ale ještě víc litoval své kudly. Nejdřív protestoval, že nebyl na lopatkách, ale pak dostal rozum a zmizel.
    U Fleků o rázovité figurky nebyla nouze. Obcházel tam třeba starý Fiala, takto První Pražský Prorok Pravé Pražské Povětrnosti. Rozdával za krejcárek za pětníček lístečky se „zaručenými“ předpověďmi počasí.
    Říkalo se o něm, že je nevzdělaný a negramotný, protože se podepisoval třemi křížky. Byl to však jeho obchodní trik, nikdo netušil, že se v něm skrývá písmák a filozof. Z předpovědí měl slušné živobytí.
    Když tehdy přišel k našemu stolu, podělil nás všechny svými lístečky, ale Čerwuišovi nedal: „Ten zná počasí jistě líp než já...“
    Neměl jsem tušení, že se ti dva později spřátelili, chodili spolu na vycházky a Čerwuiš získal nového patta. Dozvěděl jsem se o tom, až když doma vyprávěl o stařičkém ahmakovi , dobrém čaroději, který volal déšť. Dlouho jsem nechápal, koho tím myslí, až vyhledal ve své bedně digičibí poronandutha, černobílého ducha, totiž svou vystřiženou siluetu, Prorokovo dílko. Pak teprve jsem si vzpomněl, že se spolu seznámili u Fleků.
    Vystřihování siluetek totiž tenkrát Čerwuiše úplně nadchlo. Flekandři si na tohle Prorokovo umění nepotrpěli, protože si dovedli přepočítat, kolik je za cenu jedné siluety šestikrejcarových holb piva.
    Zato Čerwuiš si objednal celou galérii a byl ochoten platit jeden bílý kámen za kus.
    Zapadli jsme pozvolna do hospodského šumu, už si nás nikdo nevšímal. Byli bychom se málem vytratili po anglicku, ale nakonec to dopadlo úplně naopak.
    V lokále se objevil proslulý Ferda-sirky-Evropa. Prostoduchý mrzáček, obcházel stoly, prodával zápalky, ale hlavní kšeft si udělal ze svého postižení. Co chvíli mu někdo řekl: „Ferdo, vyskoč!“ a on vyskočil, blbě zamečel a dostal krejcar. Pivaři řvali smíchy.
    Jediný, kdo se nesmál, jsem byl já a Kafka. Čerwuiš se mračil a my jsme se mohli studem propadnout za tu naši „civilizaci“.
    Čerwuiš chtěl vysvětlit, co to má znamenat. Řekl jsem mu, že Ferda prodává oheň, ale že jeho hlavní výdělek je v tom, že zesměšňuje sám sebe a svoji nemoc.
    „Až k nám přijde, řekni mu, ať neskáče, ani nemečí. Koupíme si od něho oheň a já mu za něj dám žlutý kámen, aby už nemusel skákat a mečet a mohl si jít odpočinout. Vždyť je chudinka nemocný!“
    „Stačí, když mu dáš velký bílý kámen...“ Když Ferda přistoupil k našemu stolu, řekl jsem mu: „Ferdo, tady Indián nechce, abyste před ním skákal a mečel, chce si jen od vás koupit sirky.“ Z vděčného pohledu, jakým se na mě Ferda podíval, jsem pochopil, že svou méněcennost jen simuluje. Flekandři však byli očividně pohoršení, že jsem mu vykal. A což teprve, když si Čerwuiš vzal krabici sirek, zaplatil korunu a Ferdu pohladil po hlavě. Vykládal mu řečí i posuňky, aby si šel lehnout. Vyvolalo to bouři nevole. Taková urážka! V přítomnosti inteligentů, umělců, nadlidí jednat s degenerovaným ubožákem jako s člověkem sobě rovným! To může udělat jen primitivní divoch, a já, ta drzost, ho v tom ještě podporuji!
    Kafka se kvapně staral o zaplacení, kdežto já jsem mírnil Čerwuiše, aby se na některého flamendra nevrhl. Ještě že měli na paměti, jak dopadl Bosňák, a zkrotili svou bojovnou náladu. Muselo jim dojít, že Čerwuiš má sto chutí vykopat válečný tomahawk.
    Doma pak Čerwuiš dlouho do noci skládal svou píseň o národu pijanů - nekonečnou píseň. Jak rád bych ten večer vygumoval z jeho mysli!
   
    
   
   
   

X. ČIMIČANY
   
    ZAPADNOUT MEZI INTELEKTUÁLY od Fleků se mi tedy nepodařilo.
    Vadilo mi čím dál víc, že v Praze není nějaké středisko, kde by se mohli scházet lidé podobných zájmů, kde by se dalo mluvit o něčem jiném než o všedním životě, kde by to kypělo názory a plodnými diskusemi.
    Znal jsem taková střediska z ciziny a stýskalo se mi po tom duševním občerstvení. Byl jsem občas, pravda, pozván do společnosti, ale potkával jsem tam jen snoby nebo žoky peněz s prázdnými hlavami a se zájmy omezenými na pikantní klípky. Představovali si, že za trochu jídla jim budu dělat ve vypůjčeném fraku tatrmana. Umělci a vědci, když už, tak se scházeli v kavárnách nebo v zakouřených a zaplivaných hospodách. Ale obyčejně se moc nescházeli, protože mezi nimi vládla řevnivost a intriky, kterými se vzájemně připravovali o práci. Nebylo tady neutrální území, kde by se mohli potkat právě ti, kteří by měli spolupracovat, navzájem si pomáhat anebo se aspoň domluvit, aby netopili jeden druhého a přitom sami sebe.
    Měl jsem v Náplavní rozlehlé místnosti, a napadlo mě tedy dát v tom exotickém prostředí popud k vytvoření takového střediska. Věnoval jsem tomu večery mých návštěvních dnů. Úterky byly oblíbenější vracívali jsme se v pondělí nebo v úterý ráno z našich mimopražských zájezdů, byli jsme uondaní, nevyspalí, ale s vypřednášenými korunkami. Mohl jsem na úterní večírek objednat nějakou tu butylku mělnického, někdy lahvičku pěnivého Asti nebo štěně flekovského a k tomu pár obložených chlebíčků. Pátky bývaly spíš bohémské, při čaji a sucharech, a když nebylo ani na ně, dal kupec do pondělka na dluh. Besedy v mém wigwamu se začaly vžívat.
    Pro Čerwuiše to byla výborná společenská praxe. Chodil návštěvám otevírat, obsluhoval, poslouchal. Čas od času došlo k menšímu nedorozumění, způsobenému jeho odlišným naturelem. Tomu nešlo předem zabránit. Já jsem mohl mít u volných Indiánů úspěch, protože jsem se obrnil nezměrnou trpělivostí a vyvíjel úpornou snahu porozumět a přizpůsobit se jejich způsobu myšlení a života. To však bylo možné jen proto, že jsem přicházel do divočiny z civilizace. Chtít něco takového po Čerwuišovi možné nebylo, ale na druhou stranu jsem taky nemohl požadovat, aby jeho mentalitu respektovali všichni moji hosté...
    Největší problém způsobovala jeho nechuť, až odpor k ženám. Stupňovalo se to tak, že nakonec každou dámskou návštěvu od dveří jednoduše vyhodil. Zpočátku jsem si myslel, že se bojí, aby mě některá děvuška nezlákala do svých tenat, aby mi její krása nebyla milejší než volnost v divočině. Ne že by mi to snad nepřál - stále ještě vzpomínal ve svých zpěvech na potupu ze Smeček a možná občas přece jen spřádal plány na pomstu - ale nebezpečí mohl vidět v tom, že bych v Praze natrvalo zakotvil. Jak by se potom dostal zpátky mezi své?
    Sledoval každý projev, který by překračoval meze pouhého přátelství nebo naznačoval nějaký flirt. Dovedete si představit, jak mi bylo příjemné mít nad sebou dozorce tak úzkostlivě dbalého na mou mravopočestnost! Bylo mi dvacet sedm let, byl jsem vysoký a opálený, vyprávěl jsem o dalekých zemích, lovech a nebezpečích, která vyžadovala mužnou rozhodnost, a byl jsem jako každý veřejně působící člověk, ať už politik, zpěvák, herec nebo kněz, idolem mnohé naivní dívenky i zralé ženy. Tím spíš, že jsem jim asi připadal nedostižný, když jsem tak vyzdvihoval svou lásku k volnému, svobodnému životu. Každá žena je domýšlivá a je přesvědčena, že zkrotí nezkrotného.
    Když nepomáhaly jeho výčitky ani varování před osidly žen, použil svou divošskou logiku a lstivost a přikročil k svépomoci. Když stála za dveřmi dáma, zase jí přibouchl dveře před nosem. Vrátil se jakoby nic a prohodil, že to byl jen žebrák, někdy dokonce předstíral, že si jde do své pokladničky pro krejcar. Byla z toho nejedna trapná situace, někdy i slzičky.
    Časem jsem ale zjistil, že vyhazuje nejen ty mladé a hezké, ale ženy vůbec. Vyhodil členky jakési dobročinné společnosti, které mě šly oficiálně žádat o bezplatnou přednášku, několik jeptišek, které po domech vybíraly almužny, hnal ze schodů takovým způsobem, že na něho zavolaly strážníka, a vystrnadil i jednu mou starou příbuznou, které jsme tajně říkali „ošklivá teta“.
    Samozřejmě, že jsem ty příhody nenechával bez povšimnutí. Hovořil jsem často se svými přáteli o podivných duševních pochodech Čerwuišova mozku, chodilo ke mně také několik nadšených mediků a mladých lékařů, kteří ještě věřili v posvátnost svého povolání a pídili se po každé skulince, jíž bylo možno nahlédnout za clonu tajemství přírody.
    Zahrnovali Čerwuiše otázkami, zkoumali, zda nejde o nějakou úchylku nebo fixní ideu. On však nepovažoval za vhodné nějak blíž vysvětlovat své tvrzení, že všechny zdejší orago (ženy), ágota (manželky) i čimičany (dívky) jsou huňiáta (velice sprostá nadávka). Vůbec o tom nehodlal diskutovat. Jsou, a basta. Po poradě s Kafkou jsme ty urážky překládali jako „motýlek“, „vážka“, „kolibřík“, prostě poeticky. Čerwuiš byl spokojený, že ho neokřikujeme, a děvušky také, že slyší lichotku od divocha, třebaže se tak urputně mračí.
    Věděl jsem s jistotou jen jedno - že jeho odpor vůči ženám musí mít nějaký logický a podle něho správný důvod.
    Čerwuiš vynikal pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi a navíc civilizací neotupenými smysly. Jeho čich a sluch byl právě tak jemný jako dovednost číst ve tvářích lidí jejich úmysly a nedat se ovlivnit jejich slovy. Stane se však i vědeckému pracovníkovi, vyzbrojenému nejmodernějšími technickými pomůckami, že se zmýlí. Jak by se to nemohlo stát divochovi, který se spoléhá jen na své primitivní prostředky! Vše, co kolem sebe viděl, odporovalo ustáleným názorům jeho kmene a věčným Pravdám, o nichž je zakázáno pochybovat. Tehdy nastupoval jeho předsudky nepokřivený úsudek. Jeho překvapivě nové poznatky a nacházení nových souvislostí byly pro mě velkým přínosem. Naučil jsem se pochybovat o sebejistých a skálopevných výrocích, naučil jsem se připouštět i jiné, zdánlivě nelogické nebo nevědecké názory a nepapouškovat po autoritách.
    Zdálo se mi, že Čerwuiš je v tomto případě v zajetí nějakého omylu.
    Abych ho mohl opravit, musel jsem ho nejdřív vypátrat.
    Čerwuiš dlouho vzdoroval našemu vyptávání. Až jednou prohlásil kategoricky: „Vaše čimičany páchnou.“ A dodal: „Všechny!“ Stáli jsme před novou záhadou.
    Pokusil jsem se to přátelům osvětlit: „Každý tvor v přírodě má svůj typický pach. Dovedl jsem čichem sledovat i měsíc starou stopu vlka aguará-guassú, lišku zoro jsem poznal po týdnu i svým nedokonalým a zdegenerovaným čichem. Po delší době v divočině se můj čich zbystřil natolik, že jsem dovedl rozlišovat různé tvory, ba i lidi jiných ras. Pach lidí žluté rasy mi byl přímo odporný, kdežto pach černochů, který chorobně nesnášejí Severoameričané, mi nepříjemný nebyl. Naštěstí se mi tahle smyslová schopnost po návratu do města vždycky rychle vytratila.“ Vnímal snad jemný čich Indiána pach, který jsme my necítili? Zeptal jsem se ho: „Cítíš to už od té doby, co jsme přijeli?“
    „Já to necítím, já to vím!“ prohlásil.
    Nesnáším dogmata, vědecká ani jiná. Zatvářil jsem se zle.
    „Necítím to, protože se voňavkují. A voňavkuje se jen ten, kdo to potřebuje, protože smrdí.“ V tom jsme tedy měli příbuzný názor. I když já připouštím, že se někdo může voňavkovat jen proto, že se mu to líbí. Ale pradůvod k tomu bude přece jen asi praktický... Když je v Chacu nouze o vodu, natírají se všichni krokodýlím tukem, aby se necítili.
    „Dobrá, ty ale čimičany necítíš, jak tedy víš, že smrdí?“ Vysvětlil nám to. Aby to bylo pochopitelné, musím se vrátit o kus, zpátky. Když jsme se nastěhovali z bytu mých rodičů do Náplavní a zařizovali se, chyběly nám mnohé nutné věci. Tak jsme měli sice krásnou koupelnu, ale neměli jsme dosud uhlíře, který by nám dodával palivo. Žofínské parní lázně byly jen pár kroků, a tak jsme se tam vypravili. Byl jsem zvědavý, co té vymoženosti bude Čerwuiš říkat. A pak, nebude se, když si už zvykl na civilní šaty, stydět před nahými muži? Zabýval jsem se častokrát otázkou, kde se v lidech bere stud. Proč venkovské děvče, které celý život chodilo bosky, by ve městě po několika dnech ani za nic nevyšlo na ulici bez bot? i Čerwuiš mě překvapil. Viděl velkou nemorálnost v zástěrkách, které měli všichni kolem beder a odmítl si ji zavázat. Ale jinak byl u vytržení.
    Jednotlivým oddělením dal různá jména - prales v době sucha, prales v po poledním lijáku, sprše říkal vodopád - znal ho jen z doslechu, ale tak nějak si ho představoval. Masáži se nepodrobil, protože byl lechtivý.
    I když jsme potom měli denně teplou vodu v koupelně, chodili jsme stejně v pátek na Žofín.
    Nikdy tam však neviděl žádnou ženu, a tak dospěl k názoru, že se v Čechách koupou jenom muži. A logicky ženy, když se nekoupou, musí páchnout, i když to necítíte ani nejjemnějším čichem...
    Moji přátelé medici se rozhodli, že ho z pověry vyléčí. Čerwuiš nestrpěl, jako žádný Indián, na těle ani na tváři ani chloupeček. Podle zvyku svého lidu si vytrhával nejen svá řídká fousiska, ale i řasy a obočí.
    Zato měl bohaté černé vlasy. Při troše fantazie mohl být považován za ženu. Jednou, když jsem odjel mimo Prahu, medikové podplatili lázeňský personál a propašovali Čerwuiše do páry v den, kdy byla rezervována pro ženy. Zhnusený Indián, když viděl tu šněrovačkami zdeformovanou výstavu masa, udělal pěknou ostudu. Chápal jsem ho. Těla jeho krajanek jsou krásná jako antické sochy. Vždyť i Mistr Štursa vytvořil jednu ze svých soch jako přesnou kopii podle fotografie čamakokské čimičany!
    Ženy měly u Čerwuiše ještě jeden vroubek, a to už od chvíle, co jsme překročili hranice. V Evropě byly tehdy ještě v módě veliké dámské klobouky zdobené péry, plereusami, ba i celými vycpanými ptáky.
    Strašně ho to pohoršovalo. U Čamakoků, stejně jako u mnohých jiných kmenů, je nejposvátnějším obřadem tanec duchů. Část mužů se vytratí za vesnici, přestrojí se za duchy tak, že si celé tělo pokryjí péřovými ozdobami, a přepadnou vesnici. Zbylí bojovníci ji jako brání, ubrání a zaženou duchy do lesů. Takovým způsobem se po staletí udržují ženy v bázni a poslušnosti, takže nějaké sufražetské choutky na emancipaci jsou vyloučeny. Jak je to doopravdy, muži neprozradí.
    V prastarých legendách, které jsou navíc tradovány v jazyku dávných předků a vypravují se pouze u poradních ohňů starců a bojovníků, kam se ženy nesmějí ani přiblížit, se praví, že kdysi ve vzdálených dobách skoro všichni Čamakokové vymřeli, protože ten náboženský švindl prozradili ženám. Péřové ozdoby jsou pro ženy tabu a nesmějí se jich vůbec dotknout. Ve výtvorech pražských modistek Čerwuiš spatřoval svatokrádež. Jednou ve velmi vybrané společnosti, na banketu, byl představen jakési urozené dámě v klobouku. Chtěla mu vlídně podat ruku, ale on se k ní obrátil zády, sklonil hlavu skoro až k zemi a vystrčil na ni svou zadní část. Jen tak tak jsem mu stačil zabránit, aby si při tom nestáhl kalhoty. Jak by mohl podat ruku ženě, která veřejně porušuje nejposvátnější tabu, na němž závisí existence veškerého lidstva!
    Je pochopitelné, že se mé přítelkyně pokoušely Čerwuišův odpor všemožně zlomit. Jedna mu třeba darovala peněženku pošitou barevnými korálky, ale nezavděčila se. Dívky jeho kmene dovedou mnohem lépe sladit barvy a ornamenty jsou malá mistrovská díla.
    Naštěstí se v Praze už tenkrát našla spousta dívek, které se neohlížely na konvence a pruderii starší generace. Příští rok v létě tak mohl definitivně odvrhnout svůj vědecký blud, když začal potkávat u řeky, kam chodil při každé příležitosti plavat, ágotya čimičany, i když se tehdy koupání v řece mimo oddělené plovárny považovalo za velkou nemravnost a nestoudnost. Navíc to byla většinou mladá a pěkná děvčata, a tak Čerwuiš chtěj nechtěj musel uznat, že ne každá se voňavkuje jen proto, že by páchla. Jeho nechuť se pomalu vytrácela, občas nějaké dívce dovolil, aby si pohladila jeho dlouhé vlasy, a nakonec se snížil i k tomu, že s nimi hovořil.
   
    

XI. ZLÝ DUCH
   
    JAK UŽ JSEM ŘEKL, věděl Čerwuiš, jak nerad chodím otevírat návštěvám a obstarával to docela rád sám. Tak také jednou odpoledne se trousili přátelé. Zábava byla v plném proudu, když se zase ozval zvonek.
    Čerwuiš šel do předsíně, nikdo si ho nevšímal. Za okamžik se však ozval ode dveří srdcervoucí výkřik a hned nato druhý. V obou zazněl strach, opravdový děs. První výkřik byl Čerwuišův. Nikdy jsem ho ještě neslyšel tak zařvat, i když jsem si myslel, že už znám všechny jeho skřeky.
    Muselo se stát něco doopravdy vážného. Běžel jsem mu na pomoc, ale než jsem doběhl ke dveřím, rozrazil je Čerwuiš, hnal se k oknu a začal ho otevírat. Bylo jasné, že chce vyskočit. Bydleli jsme sice v mezaninu, ale skok ze stromu je přece jen něco jiného, než dopadnout na městskou dlažbu. Strhnul jsem ho zpátky a povalil na zem. Jeho tmavě hnědá kůže zpopelavěla, oči měl vytřeštěné, pohled šílence. Kdybych nebyl předtím zaslechl dva hlasy, byl bych přesvědčen, že se zbláznil, že nějaká maličkost přeplnila jeho dojmy nacpaný mozek. Viděl jsem dva takové případy v tropech, kdy selhaly nervy bělochovi. Divoch z volné přírody je sice psychicky odolnější než zjemnělý Evropan, ale jeho dojmy, na něž nebyl předem připraven, jsou daleko mocnější.
    Přiklekl jsem Čerwuišovi na hruď, roztáhl mu ruce, a protože jsem viděl jeho ochablý dech a sotva znatelné pohyby plic, nasadil jsem umělé dýchání, které se vždy osvědčovalo při epileptických záchvatech.
    „Kafko, podej mi sklenici něčeho!“ Popadl, co bylo nejblíž, víno, a já ho vchrstnul Čerwuišovi do obličeje. Otevřel oči, zděšeně jimi zakoulel a zakvílel:
    „Alberto, utečeme oknem, po okapové rouře. Unese nás, já už to jednou zkoušel.“
    „Prosím tě, co tě tak polekalo? Půjdu se podívat.“
    „Ne! Ne! Nechoď tam! Je tam digičibí! Je docela černý, má veliké bílé oči a oháňku jako kráva, ale celou černou. Sežere ti mozek. Pojď, utečeme oknem, než přijde dovnitř!“
    „To jsi bojovník? Vstaň a pojď se mnou, jdem se na toho zlého ducha podívat!“
    Čerwuiš vstal, ploužil se několik kroků za mnou, ale pak rychle vběhnul do vedlejšího sálu, kde byly rozloženy naše sbírky. Už jsem chtěl vyrazit za ním, abych mu zabránil vyskočit z jiného okna, ale Čerwuiš se už vracel sám. V ruce nesl těžkou votivní kamennou sekyru.
    Čamakokové neumějí vyrábět kamenné sekyry, protože v Gran Chacu se kámen nevyskytuje, jen naplavenina. Jejich předkové tam však přišli z jiných krajů a tyto nástroje si zřejmě přinesli sebou. Sekyry podobného typu se nacházejí po celé jižní Americe a také Čamakokové někdy při svých toulkách takové naleznou. Věří, že mají nadpřirozený původ, že tyto hlazené kameny jsou blesky, které spadly na zem z nebes. Zasazují je velice dovedně do až dva metry dlouhých násad z těžkého dřeva. K nějaké užitečné práci, ke kácení stromů a podobně, se nehodí, ale používají se pro náboženské účely, při tanci duchů. Ale takové er.p, olibigwáha nebo nočiho, jak se různé formy jmenují, jsou hrozné zbraně a tak se také používají, když chtějí Indiáni zabít nějakého tvora, o kterém uvěří, že je do něho zakletý nebo přestrojený zlý duch. Utlučou s nimi právě tak jaguára, jako nepohodlného čaroděje.
    Také se občas hodí na bělocha. Mého předchůdce, malíře a etnografa Boggianiho, zabili právě takovou palicí, kterou teď Čerwuiš třímal v ruce. Správná zbraň ve správném okamžiku! Vrátila mu ztracenou odvahu.
    Říkal jsem si - který duch asi toho Čerwuiše tak vyděsil? Že by nějaký opožděný „vtipný“ návštěvník? Myslím, soudě podle jeho stejně ustrašeného křiku, že byl potrestán už víc než dost a že na něho nebylo třeba smrtící sekyry.
    „Dej hned er.p Kafkovi! Jestli se bojíš s holýma rukama, zůstaň u něho, on tě ochrání.“
    Šel jsem ke dveřím, otevřel je, ale na schodech nikdo nebyl. Seběhl jsem dolů, ale ani na ulici jsem nikoho neviděl. Měl samozřejmě dost času odejít, ale říkal jsem si, že kdo byl ochromený děsem, že tak příšerně křičel, asi daleko neutekl.
    Vracel jsem se pomalu domů a maně jsem pohlédl šachtou mezi schodišti vzhůru. A tam docela nahoře, až u dveří na půdu se na mě šklebila vyjevená černá tvář s ohromnýma vytřeštěnýma očima a vyceněnými zuby! Opravdu to v tom přítmí vypadalo jako nějaké nepodařené strašidlo, nad hlavou se mu dokonce kývalo něco jako vztyčený ocas.
    Čerwuiš tedy neměl vidění. Ten zlý duch byl ale z masa a kostí, držel se zábradlí jako opice a zřejmě měl nemenší strach než můj Indián.
    Když jsem se vydal zvolna nahoru, zalomcoval zoufale zamčenými dveřmi půdy a pak z plna hrdla zaječel: 
    „Pomóóóc!“ Pokud vím, duchové nekřičívají o pomoc, natož dobrou češtinou s pražským přízvukem, tedy alespoň ne ta čamakokská digičibí! Ale stále jsem nevěděl, kdo by to mohl být. Nebyla doba karnevalů ani Tří králů, ba i do Mikuláše bylo daleko, aby se někdo za bílého dne převlékl za čerta. Že by někdo navedl hloupého kluka? Za takový žertík by zasluhoval!
    Ale pak jsem ho poznal. „Neboj se, pojď dolů! Nic se ti nestane a vyděláš si.“
    Vrátil jsem se ke své společnosti: „Tak chcete vidět toho zlého ducha?“ smál jsme se.
    „Čerwuiši, ten tvůj digičibí je dobrý patta, pojď, uvidíš, že se skamarádíte.“
    Vyšli jsme z bytu, ale musel jsem sám dojít k půdě a snést vzpouzejícího se kominíčka dolů v náručí. Cestou jsem ho uklidňoval slibem, že pozná opravdového Indiána, velkého náčelníka a bojovníka, který se ho bál, protože si myslel, že je to zlý duch.
    Čerwuiš si nejprve na kominíka nesměle sáhnul, pak ho hladil, aby si ho usmířil. Umíte si představit, jak pak vypadal, když si rukou utřel zamlžené oči. S kominíčkem se opravdu skamarádili, a kdykoliv potom přišel vymetat komíny, chodili spolu po střeše.
   
   
   

XII. ČERWUIŠ ETNOGRAFEM
   
    STÁLE VÍC jsem nabýval přesvědčení, že Čerwuiš byl pověřen svým kmenem, aby vypátral, proč a nač já od nich kupuji různé předměty.
    Nemohli dost dobře pochopit podivný způsob myšlení nás Evropanů.
    Když pracovali v dřevorubnách, dostali za týden dřiny přadénko korálků. Za to museli porazit a rozštípat mnoho kebračových stromů, museli naložit mnoho fůr polen a složit je v přístavu do metrů.
    Bylo jim podezřelé, že já jsem od nich vyměnil za stejné přadénko třeba starou péřovou ozdobu nebo dýmečku, vyřezanou ze dřeva, čím starší a opotřebovanější, tím jsem měl větší radost. Pravda, trvá to mnoho roků, než nastřádají jemná peříčka vzácných ptáků, trvá mnoho týdnů, než na ně navážou provázky z vláken divokého ananasu, než z nich utkají krásný náramek nebo půvabně barevnou čelenku. Také je pravda, že mladí hoši už nemají tu trpělivost, jakou mívali jejich dědové, že mnohý druh ptáků už vyhynul nebo z jejich kraje vymizel a že mnohé věci už dneska nikdo ani neumí vyrobit - ale přesto: vždyť ty věci, které jsem kupoval, byly už vetché a většinou k nepotřebě.
    Věděli, že jsem věnoval mnoho času pátrání po péřových ornátech starých čarodějů, byli svědky, že jsem i hroby překopával a odvážel polozetlelé předměty, které pro ně neměly žádnou cenu, protože už dávno z nich vyprchala jejich „duše“ a dušemi luků a šípů ponechanými kdysi na hrobě od té doby loví duše jejich bývalého majitele. Ti běloši jsou podivný lid, a ten dlouhý cizinec je nejpodivnější ze všech.
    Nedělá on s těmi starými věcmi ve své zemi nějakou čertovinu, která by mohla uškodit jejich kmenu? Čerwuiš mi už cestou po moři kladl záludné otázky.
    Ve vídeňských muzeích měl poprvé příležitost vidět, jak jsou sbírky ukládány a co lidí se na ně chodí dívat. Také občas pochytil nějaké španělské slovíčko na amerikanistickém kongresu, kde se o některých předmětech vedly dlouhé diskuse. Vyzvídal, jestli také naše sbírky přijdou do nějakého muzea a kolik za ně dostanu. Tehdy na něho ještě neudělalo žádný dojem, když jsem mu řekl, že vzácnější věci počítám i po velkém žlutém kamenu za kus. Neznal tenkrát ještě cenu peněz a nedovedl si udělat představu o množství věcí a množství peněz. Nedělalo mu problém klidně sebrat u pekaře bochník chleba nebo několik párků či uzených kolínek u uzenáře a zmizet. Netušil, že rozzlobení majitelé si chodili ke mně pro peníze za tu škodu. Po roce v Praze ale poznal cenu peněz perfektně, stal se z něho velký skrblík a já v duchu litoval chudáka cestovatele, který by přišel po jeho návratu mezi Čamakoky dělat etnografické sbírky.
    Když jsme naše sbírky rozložili ve dvou velikých sálech v Náplavní ulici, přijížděli si je prohlížet z ciziny různí vědátoři. Většinou se s nimi mohl sám dorozumět směsicí španělštiny a jazyka guaraní, jak to pochytil v poříčí horní Paraguaye. Od nich se dozvídal, které věci je nejvíc zajímají. Stále mu vrtalo v hlavě, že za tím musí vězet nějaké kouzelnictví.
    Pravý význam sběratelství poznal, když si přinesl ze strážnice policejní klobouk. Najednou si uvědomil, že cestou viděl tolik nepochopitelných věcí, že mu jeho krajané stěží uvěří. Posedla ho touha získat celou uniformu a byl zklamaný, že jsem mu obstaral jen pohlednici. Odolal dokonce své touze nosit klobouk po Praze na důkaz svého vítězství a uložil ho do bedny, aby se mu neopotřeboval. Pomaloučku se u něj rozhořela sběratelská vášeň.
    Uniformy by si býval přál sbírat nejvíc. Ze všech tramvajáků, průvodčích, přednostů stanic, vojáků a důstojníků byl přímo u vytržení.
    Snad bych mu je býval mohl opatřit za levný peníz v nějakém vetešnictví, jak chtěl, protože viděl, že ty nejstarší kusy v mých sbírkách jsou nejvíc obdivovány, ale vysvětlil jsem mu, že za jejich převoz do Ameriky bychom se nedoplatili.
    Byl smutný, ale pak přišel se zvláštní žádostí. Má zase nashromážděno několik bílých a žlutých kamenů (moji návštěvníci se spropitným nemínili přestat) a jestli prý to stačí na nůžky.
    No, proč by nemohl mít nůžky. Asi někomu jako dárek.
    Ale nebyl to dárek. Přivázal si je k pasu, aby je neztratil a hned při první jízdě tramvají se nenápadně při tiskl na řidiče a ustřihl mu vzadu knoflík. Doma ho dal do cestovní bedny ke klobouku. To byl základ jeho evropských etnografik.
    S obavami jsem čekal sérii dalších ostud, ale Čerwuiš byl jako vždy na lovu velmi obezřetný a jeho sbírka knoflíků utěšeně rostla. 
    O každém dovedl dlouze vyprávět. Svůj nejcennější úlovek si jednoho dne přivezl z Košíř, kde byl navštívit našeho přítele Slabocha, byl to pozlacený knoflík z generálské uniformy. Klaboch mi později líčil, jak trnul strachem, když zpozoroval jeho úmysl. Ale Čerwuiš položil panu generálovi ruku na rameno, dorozumíval se s ním posuňkovou řečí a zabavil ho tak, že starý pán ani nepostřehl, že mu obratně ušmikl knoflík přímo z vojácké hrudi.
   
    
   
    
   

XIII. WIGWAM
   
    MOJI NÁVŠTĚVNÍCI byli opravdu velmi různí, Čerwuiš mohl osobně poznat i několik více či méně slavných umělců.
    Tak k nám jednoho dne zavítal sochař Amort, aby se podíval na člověka vyrostlého ve volné přírodě. Byl velice nadaný, ale nepronikl, protože neměl punc akademie. Začínal prý jako štukatér. Půjčil jsem mu Čerwuiše, aby mu stál modelem. Byl mnohokrát v jeho ateliéru na Malé Straně a za pózování dostal pracovní plášť a sochařský baret, řekl si o ně. Když se pak vrátil do Chaca, nanosil si bláto z laguny, oblékl si tu parádu a znázorňoval svým krajanům, jak patta Amort dělal z hlíny digičibí jako živé. Neměl však úspěch. Indiáni se jeho figur báli a mohu dosvědčit, že byly opravdu příšerné. Svůj velký talent mu Amort s pláštěm dát nemohl. A tak si ani Čamakokové ve svých ústních podáních necení sochaře Amorta o nic víc než naši paďouři, kvůli kterým zapadl v bídě.
    Další sochař, Sapík, bydlel přímo u nás v domě. Jednou přišel, nehledal žádné výmluvy, a řekl rovnou, že se k nám jde ohřát. Neměl ani na uhlí, ani co jíst. Mezi naším lidem koluje pověra, že každý správný umělec s velkým U musí hodně trpět a hladovět. Sapík tu představu splňoval přímo ideálně.
    O tom, že bych mu poslal Čerwuiše s putnou briket, nechtěl slyšet.
    Sedne si u nás do koutečka a nikdo o něm nebude ani vědět. Našel jsem tedy jinou formu, jak bych mu vypomohl a neranil přitom jeho hrdost. Požádal jsem ho, jestli by mi neudělal portrét. Odmítl jsem ovšem sedět mu modelem v nějaké morně, bude mi muset alespoň dvě tři hodiny předtím důkladně topit. To bylo v mém, ne v jeho záJmu, to mohl přijmout. Míval jsem ovšem velmi málo času a ještě méně trpělivosti k sezení, vydržel jsem to někdy jen pět minut a jindy jsem opravdu nemohl do podkroví odskočit. Portrét byl hotový až pozdě z jara, kdy už se topit nemuselo. Sapíkovi zbylo dost času, aby se mohl věnovat vlastní volné i užité tvorbě, ale nenašel zákazníky.
    Zemřel pak za války někde v Istrii. Po jeho smrti byly odlitky mé busty prodány v dražbě. Podle toho, jak mi v mém portrétu lichotil a jak mě zidealizoval, jsem vycítil, že mně za trošku tepla oné zimy byl velmi vděčný.
    A ještě na jednu nešťastnou existenci si musím vzpomenout. Malíř Král. Navštívil mě v den, který nebyl určen pro návštěvy, ale pro práci.
    Čerwuiš měl zase jednou nostalgickou náladu, vypůjčil si z mých sbírek kousek indiánského šminku, oblékl se - vlastně svlékl do svého domorodého kroje a pokryl své pomalované tělo ozdobami z peří. Usedl před otevřená dvířka rozpálených kamen a potichoučku si zpíval své smutné zpěvy. Já psal článek pro noviny. Oba jsme byli zabraní do svých myšlenek, že jsme ani neslyšeli zvonek. Ale zněl naléhavě znovu a znovu. Podvědomě jsem ho vnímal, ale nechtěl jsem se nechat rušit bezohlednými lidmi. Mají přece na dveřích napsáno, že dnes návštěvy nepřijímám. Nicméně po chvíli mi to přece jen nedalo. Třeba je to telegram nebo něco bezodkladného. Byl to malíř Král. Přišel úmyslně, aby se nemusel setkat s jinými návštěvníky.
    Pozval jsem ho tedy dál, když navíc sliboval, že se dlouho nezdrží.
    Ovšem, že u nás bude ani ne minutu, to jsem nepředpokládal. Sotva vstoupil do pokoje a uviděl Čerwuiše u kamen, otočil se a běžel pryč.
    Ve dveřích jen křikl: „Za chvilku jsem zpátky. Na omluvy je času dost.“ Přišel s několika kartony a paletou. „Nedám se vyhodit, dokud si ho nenamaluju. Pracujte klidně dál.“ 
    Neruším podivíny, pokud jejich podivínství neruší mě. Čerwuiš, zdá se, nečekaného návštěvníka ve svém snění ani nezaregistroval. Ještě nikdy jsem ho neviděl v takovém transu. Když se ho zmocnil světobol, nesnášíval lidi, jeho písně nebyly určeny pro cizí uši, byla to intimní zpověď, nejtajnější myšlenky zpívané v improvizovaných verších a melodiích. Kdykoliv jindy by byl buď svůj zpěv přerušil nebo návštěvníka vyhodil. Ale teď seděl, díval se do ohně a stále tiše zpíval. Vrátil jsem se tedy ke své práci a čas letěl.
    Když jsem se obrátil, stálo stěnu opřený obraz a Král horečně pracoval na druhém. 
    Užasl jsem. Je to vůbec možné, že by umělec mohl namalovat, co se odehrává v mysli jeho modelu? Ve tmě, kolem táborového ohně, byla naznačena křoviska pralesního podrostu z Gran Chaca, odlesky a stíny. Nebyla to žádná „moderní“ skica, ale realisticky propracovaný obraz. Cítil jsem, jak na mě ten obraz působí magickou silou. Tiše jsem na dohasínající uhlíky v kamnech nastavil hranici briket, a když se oheň opět rozzářil, zadíval jsem se na obraz. Nechám se rád strhnout uměleckým dílem. Neřídím se přitom tím, co je napsáno v průvodci.
    Mona Usa ani Sixtinská madona na mě neudělaly žádný zvláštní dojem. Dovedu se ale zasnít nad leckterým obrazem neznámého malíře tak, že pro mě okolní svět zmizí. Trpívám potom kocovinou méněcennosti, mám na sebe vztek, že nedokážu ztvárnit svoje myšlenky, bolí mě nedostatek uměleckých vyjadřovacích schopností. Proto nerad chodím do galerií.
    Zasnil jsem se před mokrým obrazem, osvětleným z jedné strany plápolajícím ohněm v kamnech, z druhé strany přitlumeným světlem žárovky na mém psacím stole. Zatímco moje duše odletěla zpátky do Čerwuišovy vlasti, Král domaloval druhý obraz.
    Byl úplně vyčerpaný. Odhodil paletu a zeptal se mě: „Máte tu něco k pití?“
    „Králi, prodejte mi ten obraz.“
    „Proč ne? Třeba oba. Teď už pro mě nemají cenu. Nevím, co to do mě vjelo, muselo to ze mě ven. Jen bych vás chtěl poprosit, abyste mi ty mazanice půjčil, až budu mít výstavu.“ 
    Koupil jsem je tedy oba. Během následujících dnů mu Čerwuiš stál několikrát modelem, ale tyhle nové obrazy nestály za nic. Když si pak Král půjčoval obrazy na výstavu, napsal dozadu, že jsou mým majetkem.
    Král zemřel v blázinci a já už jsem své obrazy nikdy neviděl.
    
   Nikdy jsem nebyl z těch, kteří váží kulturu na metráky. Myslím, že velikost našeho umění je v jeho jednoduché pravdivosti. Básničku od Nerudy nebo několik veršů Čechových si cením víc než celý stěhovací vůz sebraných spisů Vrchlického. Těžko mohu popsat, kolik krásných vzpomínek ve mně v daleké divočině vyvolávalo pár čárek Alšových kreseb. Byly mi milejší než velká plachta od Brožíka. Proto jsem byl skutečně poctěn, když v jednom návštěvním odpoledni mezi nás Mistr zavítal. Byl dobrým přítelem mého otce. Přišel skromňoučký a ještě zakřiknutější, než jsem ho znával:
    „Dovolíte mi, abych tady chvíli pobyl, jen tak někde v ústraní, pozoroval bych vás mladé lidi, tak jako vy jste jako študentík sedával ve vinárně u Šulce u jediné čtvrtičky, jen abyste pozoroval a poslouchal jiné?“ Vyhradil jsem milovanému malíři chráněné místečko u kamen v pohodlném křesle a on tam klímal, stařeček, a my ostatní jsme se bavili, jeho pouhá přítomnost hřála nás všechny. Čerwuiš si k němu přisedl, začali si povídat, jak se dorozumívali, nevím, jen občas se některý z nich zasmál. Stařičký umělec a mladý divoch, a přece je spoutala podivuhodná sympatie...
   
    Jindy k nám vpadl jako velká voda Jindřich Mošna:
    „Tak kde máte toho vlasáče! Rudla Kafků mi už kolikrát vyprávěl, jakého tady pěstujete „červíčka“. Tak už mi ho ukažte, musím si ho trochu okouknout, až zas budu hrát nějakého Indiána nebo jiného divocha. Ale vždyť ten kluk střapatá je docela kulturní a civilizovaný!...
    Taky kouříš, Červíčku? Tumáš kraťáčka!“ 
    Tak přišel Čerwuiš nejen k voňavému vzácnému cigárku, ale hlavně k přezdívce, která se mezi obyvatelstvem mého wigwamu rychle vžila.
   
   
   
XIV. ZA KULTUROU
   
    MOŠNA BYL veselý člověk. Kromě toho byl i zrozený na šťastné planetě a jeho rodina patřila k nejvzornějším, jaké jsem kdy poznal. Je nepřirozené, aby takový člověk byl komikem. Samozřejmě, měl ve svých komických úlohách úspěch, byl to ten typ velkých umělců, kteří by měli úspěch ve všech oborech, ale komika mu neseděla, to jsem cítil odjakživa. Zrovna v té době, kdy jsem pobýval v Praze s „Červíčkem“, zatoužil si ověřit, že je rozený tragéd.
    Netrvalo dlouho a za kulisami se nemluvilo o ničem jiném, než že Mošna, slavný komik Mošna, najednou není spokojen se svými výkony a chce přesedlat na tragéda. Jednou odpoledne se přiřítil Kafka, rozčilený na nejvyšší míru: „Tady máte s Čerwuišem lístky do Zlaté kapličky. Dnes večer tam musíte, kdyby ševci padali! Dějí se divné věci!
    Ráno při zkoušce si mě zavolal Mošna, jestli bych za něj nezaskočil, že prý mu nějak není dobře. Chápeš, co to pro mě znamená? Mošna, který je tak žárlivý na každou úlohu, který hrozil výpovědí, když mě chtěli nechat zahrát něco jiného, než nějaký štěk, který se vždycky snažil mě zastínit, jen abych nemohl ukázat, co ve mně je, tak ten Mošna mi přepustí svou parádní úlohu a vymluví se na nevolnost. Hrál vždycky, i když měl duši na jazyku. Říkali, že to dělá proto, aby nepřišel o honorář, ale není to pravda, vždyť já bych mu zaplatil celou svou měsíční gáži, kdyby mě nechal zahrát. Hrál bych za něj do roztrhání a nechal mu všechny honoráře. Bože, to je příležitost! A že je nemocný, na to vůbec nevypadá.“
    Šli jsme tedy do Národního na Kafkovy volňásky. Nedaleko nás seděl Mošna, „čil a křepek“. Znal jsem oba velké herce jak v soukromí, tak na jevišti, viděl jsem oba ve stejné úloze, měl jsem je oba stejně rád těžko bych je soudil, který hrál lépe.
    Po divadle přišel Katka k nám, když už jsme se chystali k spánku.
    Přicházíval, kdykoliv měl čas a chuť, měl od bytu klíč.
    „Alberto, ach Alberto! Dnes s tebou chci cucat maté až do rána.
    Mám radost, až bych plakal, a je mi smutno, že bych brečel. S Mošnou to jde s kopce. Bojím se, že nebude dlouho živ. Myslíš, že si šel lehnout, jak říkal? Kdepak! Byl v hledišti. A po představení přišel ke mně do šatny, obejmul mě a povídá: Krásně jsi to zahrál, Rudlíčku, tu máš hubičku a tuhle přijmi ode mě pětku za záskok. Představ si, Mošna, takový držgrešle, a dal mi pětku! Prosím tě, schovej mi tu pětku u sebe, ulož ji k té pětikoruně, co schováváš na památku od své první přednášky, ať máme každý nějakou vzpomínku. Tu nikdy neutratím!“
    Mošnův pokus o změnu žánru se nepovedl. Snad byla chyba v tom, že si vybral Moliérova Lakomce. Ani největší umělec nemůže hrát sám sebe dokonale. Byla to osudová chyba, propadl na celé čáře. Hrál božsky, ale v nejdramatičtější scéně, kdy obecenstvo obvykle ani nedýchá, se celé divadlo dalo do bezuzdného smíchu. Kdyby byl hrál jinde, sklidil by ovace, ale pražské publikum řvalo. Znali dobře svého Mošničku. Pod maskou Harpagona viděli principála z Prodané.
    Po tom trpkém zklamání se Mošna vrátil zase k úlohám, ve kterých ho zbožňovali, ale které mu neseděly, Praha ztratila možná největšího tragéda všech dob. Katka zůstal u svých štěků a nemohl už víckrát dokázat, že je také skvělým hercem. Škoda.
    Čerwuiš navštívil Národní divadlo ještě jednou. S Kafkou ho přišel osobně pozvat jevištní mistr Josef Gottlieb. Hraje se prý velice výpravná hra s duchy, titány a jinými obludami, tančí se tam, blýská se a práská hromy, to bude něco pro něj!
    Ale Čerwuiš jejich očekávání zklamal, přišel znuděný, „tanec duchů“ s despektem zkritizoval. Zaujala ho ale jiná věc:
    „Viděl jsem cestou k tomu místu, kde don Rodolfo dělá, aby se lidi smáli, zvláštní hru. Nemohu přijít na její tajemství. Když mě ji naučíte, možná, že vás já pak naučím tanec duchů.“ Byli jsme opravdu zvědaví, co má asi tak na mysli.
    „Hraje se to tady na vaší řece. Na břehu na loďkách sedí lidé a dělají, jako by chytali ryby, ale nechytají, jen sedí. Nemohu přijít na to, kolik lidí to hraje a kdo vítězí...“
   
    Je to na pováženou, ale mnohem víc než návštěva naší kapličky nad Vltavou, zapůsobilo na Čerwuiše varieté. Zavedl jsem ho tam proto, že tam v té době vystupoval cvičený orangutan „konzul Petr“. Čamakokové opice neznají a byl jsem zvědavý, jak bude Čerwuiš reagovat. Bude neznámého tvora považovat zase za digičibí?
    Sotva jsme se usadili, Čerwuiš znervózněl. Větřil ve vzduchu, ale nepovažoval jsem za možné, že by cítil na takovou vzdálenost, až někam za kulisy, nikdy nepoznaný pach.
    Jak začalo představení, Čerwuiš na všechno zapomněl. Zamiloval se do artistů na hrazdě, škemral, abych ho s nimi seznámil a aby ho naučili také tak skákat. Jak by to bylo užitečné při lovu! Zpěvačky se mu nelíbily (mně také ne) a chtěl imitovat jejich zpěv a pohyby. Podařilo se mi přemluvit ho, aby s tím počkal až na doma.
    Když vstoupil „konzul Petr“ a s úklonou zahodil cylindr, Čerwuiš zbledl stejně jako tenkrát, když na něj u nás za dveřmi vybafl kominík.
    Ale mlčel, ani se nepohnul a jen se upřeně díval. Pro jistotu jsem ho držel za ruku a byl jsem připraven mu ji zkroutit dozadu. Cítil jsem, jak se chvěje.
    „Konzul“ si nalil sklenici vína, vypil ji, vzal vážně vidličku a nůž, ale pak najednou obojí odhodil a začal také větřit. Zřejmě někdo v zákulisí otevřel dveře a průvan k němu zanesl Indiánův pach. Principál se marně pokoušel zvíře přinutit k produkci.
    „Neboj se, Čerwuiši,“ rychle jsem mu pošeptal. Nemohl jsem si za nic vzpomenout, jak bych mu přeložil, že je to jen opice. Čamakokové pro ně nemají ani jméno, v jejich území nežijí. Jak mu to jenom...
    „Slyšel jsi někdy o zvířeti, kterému Kaďuveové říkají o čiga?“
    „Vyprávěli mi o něm. Je to prý lesní digičibí, ale není zlé, jen vříská a krade kukuřici.“
    „No vidíš. A tohle je taky takové zvíře. Je ale ze země černochů. Je ochočené, nic ti neudělá.“ Ale přestával jsem si tím být tak úplně jistý. „Konzul Petr“ začal ze sebe shazovat šaty, pak se postavil na kraj rampy, opřel se o přední ruce a docela vypadl ze své nacvičené role uhlazeného gentlemana.
    Řval ve své opičí řeči zřejmě ty nejhroznější nadávky. Čerwuiš byl úplně zkamenělý. Svíral jsem ho rukou a druhou jsem odjistil revolver, rozhodnutý střelit, kdyby zvíře skočilo. V posledním okamžiku zakročil cvičitel a násilím odvlekl „konzula“ do zákulisí. Vzkázal jsem mu, že odcházíme a že může později výstup zopakovat. Ale opičák už toho dne nevystoupil. Byl tak rozčilený, že prý celou noc nemohl usnout.
    Nejhroznější ranou pro Čerwuiše bylo, když uličníci na něho začali po té příhodě pokřikovat: „Konzul Petr, konzul Petr!“ Nepomohla ani cukrátka vyhraná u Fleků, ani mlsky od cukráře nebo od „medáka“.
    Za čas „konzul Petr“ odjel na další štaci, plakáty roztrhal vítr a spláchl déšť. Paměť „pánů kluků“ je stejně krátká jako paměť opic.
    Snad s tou přezdívkou přestali, když jsem mu doporučil, aby se na ně nezlobil, když si od „konzula“ samotného nechal líbit nadávky, které byly v jeho řeči určitě mnohem horší.
    Čerwuiš nezapomněl. Složil o tom veliký zpěv a zpíval ho jednou, když jsme spolu byli sami v kebračovém lese. Zpíval o tom, že už nevěří na digičibí, že žádní duchové nejsou a že je to jen švindl čarodějů.
    Zpíval o tom, jak se mu i malé děti posmívaly, protože si nechal nadávat od opice a ještě věřil, že je to zlý duch. Jedna věc však byla nad jeho chápání, jak se dva vážení bílí mužové vzájemně uráželi na zámořském parníku a že dokonce strpěli, aby jim i obyčejní sluhové říkali „seňor consul“!
   
     
   

XV. ZIMA
   
    PŘEŠEL PODZIM. Noci byly stále chladnější a Čerwuiš se klepal zimou.
    „Tady jsem pro tebe koupil teplou košili.“
    „Kolik kamenů stojí taková krásná košile?“ zeptal se, když si ji podrobně prohlédl a vyzkoušel.
    „Za tuhle jsem dal sedm bílých kamenů.“ Díval se na mě nedůvěřivě. Vždyť za lehoučkou bavlněnou košili musel doma pracovat snad půl roku nebo i déle.
    „Zítra jdeme kupovat košile,“ prohlásil potom rezolutně.
    Naše návštěva ve velkém obchodě vzbudila senzaci. Nahrnul se plný krám lidí, a kdo se nedostal dovnitř, zevloval výkladem. Inu, Pražáci.
    Bystrý obchodník v tom viděl reklamu a snad ještě nikoho tak ochotně neobsloužil jako Čerwuiše. Snesli mu půl krámu, ale musel jsem mu zabránit, když se chtěl svléknout a vyzkoušet si košile jednu po druhé, jak mu padnou k pleti. Spokojil se tedy s detailní prohlídkou. Pak vysypal obsah své peněženky na pult a s gestem milionáře poručil, že chce za všechno košile podle vzorů, které si vybral. Dostal jich jedenáct a jednu mu obchodník přidal návdavkem jako pozornost podniku.
    Čím víc klesala teplota, tím víc Čerwuiš tloustl. Začali jsme pravidelně topit v kamnech. Nejraději by byl nechal celý den otevřená dvířka, aby mohl pozorovat plamen. Stýskalo se mu po ohníčku. Kamna sálala a brikety byly drahé. Nechával tedy vyhasnout, jen aby mohl mít radost z rozdělávání ohně. Když poprvé sám zatopil, rozplakal se steskem po divočině a já bych byl nejraději náš společný smutek zpíval s ním.
    I když seděl u samých kamen, stále se třásl zimou. Měl jsem o něho obavy, jen jsem byl rád, že tak rychle ztloustl.
    „To ještě není, Čerwuiši, žádná zima. Počkej za měsíc.“ 
    „To není možné! Už teď tu zimu nemůžu vydržet, a to už mám na sobě sedm košil!“
    To tedy bylo příčinou jeho náhlého ztloustnutí!
    „Bude ještě větší zima. Taková zima, že voda v řece nepoteče a že přes ni budeme chodit na druhý břeh.“
    „Os kušía, lžeš,“ řekl opovržlivě a přestal se mnou mluvit.
    O pár dní později mě časně ráno vyburcoval z nejlepšího spánku.
    „Alberto, kde je pytel, co do něho dáváme špinavé prádlo?“
    „Asi ho odnesla pradlena, co já vím.“
    „Ten nemyslím, ten jsem jí sám dával. Hledám náš zásobní pytel.“
    „Je ve stanové bedně. Nač ho potřebuješ? Bude se nám hodit, až se vrátíme.“
    „Proč by měl takový pevný pytel zahálet a zabírat místo v bedně? Můžeme do něj dát něco potřebného. Třeba sůl. Alberto, představ si, že na ulici někdo rozsypal sůl. Mnoho krásné bílé soli. Půjdu, smetu ji a přivezeme ji mým lidem.“ 
    „Tak jo. Ale já teď budu spát, kdybys dovolil.“ Na spánek však nebylo ani pomyšlení. Čerwuiš byl zpátky natotata.
    Nemohl odemknout a zvonil jako pominutý. Když jsem mu přišel otevřít, našel jsem ho zděšeného, ruce vodorovně od těla, prsty roztažené a řval.
    „Alberto, já umřu!“
    „No, vždyť já také. Všichni lidi umřou, jenže nevíme kdy...“
    „Ale já jsem se popálil. Ruce mám mrtvé a v nohou oheň. Ta sůl je žhavá!“
    „Nasbíral jsi nějakou?“ Jen ukázal očima na poloprázdný pytel.
    „Tak pojď dovnitř. Naučím tě nové kouzlo, které ještě neznáš.“ 
    Musel jsem ho strkat, aby se dobelhal k posteli. Zalezlo mu za nehty.
    Čekal jsem to, ale přece jen jsem nepředpokládal, že by to otužilý člověk mohl tak prožívat. Zapůsobil na něho strach z neznámého. Byl to Čerwuišův první sníh. Bál se, že umře. Nabral jsem z pytle trochu sněhu, protřel mu důkladně ruce i nohy a nevšímal si jeho kvílení, že mu chci nadělat další popáleniny. Kouzlo začalo působit.
    „To byl tedy nápad chodit ven bos za takové zimy. Teď zůstaneš ležet a já ti uvařím medicínu. Víckrát ať mi nelítáš po ulici bez bot.“ Uvařil jsem mu čaj a přidal do něj trochu chininu, jen tak na potvoru, aby si dal pro příště pozor. Vypil ho statečně, vypotil se, a když vstal, oblékl si o jednu košili víc. Nosil jich už osm. Hůř než cibule.
   
    
   

XVI. NĚJAKÝ PAN „NOVÁK“
   
    JEDNOU K NÁM PŘIŠEL na první pohled ostýchavý mladík. Čerwuiš se na něj už předem útrpně koukal koutkem oka. Byl jsem toho dne ve špatné náladě, a tak čekal, kdy mu dám pokyn, aby se s hostem „rozloučil“.
    Trvalo celou věčnost, než se chlapík po sáhodlouhých omluvách představil. Jeho jméno jsem ovšem okamžitě zapomněl. Budu mu říkat třeba:
    „Novák. Novák, jméno mé. Biologie kandidát. Specializoval jsem se prosím při svém studiu na parazity lidských vnitřností...“
    „Dobře vám tak!“
    „Jak račte? Ach tak. Ehm, tedy, hodlám o tomto tématu napsati doktorskou práci...“
    „Nó, to je chvalitebné.“
    „Velice laskav, díky, díky. Avšak chybí mi potřebný materiál, něco nového, neznámého, exotického.“
    „Asi vás zklamu. Moje zběžná pozorování při vyvrhování různých zvířat jsou vědecky naprosto bezcenná. Parazitů jsem si moc nevšímal, natož abych to sbíral! Je mi líto, ale nemohu vám nijak prospět.“
    „Omyl, omyl, slovutný pane! Račte se mýlit. Vy sám jste přijel docela nedávno z tropických krajin a ve svých útrobách máte zajisté nedocenitelné vědecké poklady. Vám nejsou k ničemu, jen vám užírají zdraví.
    Zato pro mne! Pro mne by znamenaly slávu a vědecké jméno! Nikdy bych vám nezapomněl, kdybyste mi je věnoval. Byl byste od té lásky a obtěžoval se pozřít tento nepatrný prášeček - je to jen slabé projímadlo - a výsledek mi laskavě daroval?“
    Prohlédl jsem si nabízené prášky. „Vidím, že na omylu jste vy, pane kandidáte. Tahle dávka kalomelu a santoninu by v tropech nestačila ani pro kojence. Snad na nějaké roupy, ale na tropické škrkavky se používá minimálně desetinásobná dávka kalomelu a santoninu čtyřnásobné množství. Rozumný bílý lovec se pročišťuje pravidelně každé čtyři měsíce a já jsem to udělal naposled, když jsem nasedal na loď.
    Ovšem je možné, že část vašich kýžených pokladů ve mně zůstala, a jestli se bez toho vaše práce neobejde, mohu vám ten vzácný dárek s klidem věnovat. Jestli hrajete šachy, můžete si na něj dokonce počkat.
    Teď si skočte do lékárny, kupte tam dávky, které jsem uvedl, a ještě sto gramů hořké soli. Na našince je třeba koňská dávka.“ Když byl ve dveřích, dostal jsem nápad a zavolal ho zpátky: „Víte co? Vezměte ode všeho raději dvojnásobnou dávku. Máte štěstí, uvědomil jsem si totiž, že když jsem se na lodi pročišťoval, neodvážil jsem se stejnou kůru naordinovat také mému Indiánovi. Byl ještě trochu divoký a účinek léku by ho vyděsil. Ten určitě nosí vaše poklady v sobě nedotčené. Dnes už má ke mně důvěru a vypije všechno, co mu řeknu.“ Mládenec zářil štěstím.
    Trochu práce to dalo, přinutit Čerwuiše, aby vypil půl litru roztoku hořké soli. Ale poslechl a obětoval se pro vědu. Budoucí biolog si přinesl v papíře zabalené lahve se širokými hrdly a čekali jsme na účinek léku.
    Šachy tedy hrál mizerně. Věděl vlastně jen, jak se tahají figurky, ale v praxi to nedokázal uplatnit. Tak jsme toho nechali. Já se dal do čtení a on se nechal unášet sny o úchvatných, neznámých a neobjevených útrobních parazitech. Jeho duševní noha se chystala vkročit na místa, kde dosud noha bělochova nestanula...
    Konečně se efekt dostavil. Ukázalo se, že dávka byla pro Indiána, nezvyklého na chemii, přece jen trochu silná, ale byl statečný. A budoucí biologie doktor si odnášel naše dárky jako svátost. Nepřinesl si zátky a musel nést v každé ruce jednu láhev. Čerwuiš jen vrtěl hlavou.
    Ti běloši jsou prostě nepochopitelní lidé. Co všechno si dovedou vyžebrat na památku!
    Když za dva dny náš přeuctivý návštěvník zvonil, jako když hoří, hned časně ráno, Čerwuiš se na něho zle mračil. Lék ještě nepřestal účinkovat a já jsem navíc pro jistotu přidal dietu. Ale tentokrát biolog tolik plachý nebyl. Vrazil do mé ložnice růžový vzrušením jako k mamince do kuchyně.
    „Slovutný pane, ó díky! Založil jste mé štěstí, mou kariéru! Ve vašem dárku jsem toho mnoho nenašel, jen několik jihoevropských druhů, které jste asi ulovil cestou. Zato v dárku vašeho průvodce jsem nalezl dva nepopsané druhy a jeden úplně nový a dosud nezaznamenaný. Byl bych vám nesmírně zavázán, kdybyste dovolil pojmenovati ho vaším ctěným jménem.“
    „No to už je vrchol! Čerwuiši, vyhoď pana biologa, než to udělám sám! Jen mu prosím tě neubliž, z toho by se česká věda už asi nevzpamatovala!“
    Div nevzlykal, když ho Čerwuiš strkal ke dveřím: „Myslel jsem, že máte ke vědě větší úctu, pane, já vám tady chci prokázat čest a vy...,“ ale to už jsme neslyšeli, protože Čerwuiš za ním zabouchl dveře. Už jsem několik rostlinek a nějaké to nové zvířátko pojmenoval svým jménem, ale škrkavku? Ne, o takovou čest jsem věru nestál, i kdyby to byl celosvětový objev!
   
    Malé příčiny mívají někdy velké následky. Jak často jsem litoval, že se ten pan „Novák“ ztratil mým přičiněním jako kapka v moři lidstva a že pro moji hrubost nenašel odvahu veřejně vystoupit. Hledal bych ho na inzeráty, ale na jeho jméno jsem si prostě nevzpomněl. Tak se ten skromný student nikdy nedozvěděl, kolik zachránil lidských životů a že prodloužil kmenu mých milých Čamakoků existenci o několik desítek let, než je dočista vyhubila nová paraguaysko-bolívijská válka, která se v honbě za imaginárním petrolejem přehnala přes jejich území.
    Od těch dob, co se dal Čerwuiš pročistit, odkládal jednu košili za druhou, a přece zůstával stejně tlustý. Krvavé vředy se mu zacelily, neznámá nemoc, která decimovala jeho krajany, zmizela. Pozdější výzkum prokázal, že silné krvácení, které mělo za následek celkovou slabost končící zpravidla smrtí, způsoboval opravdu neznámý druh parazitů, kteří při spánku, když bylo tělo v klidu, vylézali ze střev a hryzali své hostitele.
    Koupil jsem před zpáteční cestou po kile kalomelu i santoninu a tím pak pročistil všechny Čamakoky i jejich zbylé psy. Nemoc vymizela a je dost dobře možné, že exemplář ve sbírce onoho mladíka je jediný svého druhu na světě.
   
   
    

XVII. PŘEDNÁŠKY
   
    MYSLÍM, ŽE JE NA ČASE, abych se zmínil o své přednáškové činnosti. Přes mnohé nepříjemnosti s tím spojené to byl dobrý pramen příjmů.
    A moje zásoby peněz se tenčily, věci, které jsem přivezl na prodej, jsem raději rozdal, než abych je prodával se ztrátou, a ty čtyři tisíce rublů, které se mnou usmlouval za mé sbírky dobrý ředitel ruského muzea Petra Velikého, na novou cestu zdaleka nestačily.
    Už když jsem se vrátil ze své první cesty, pomýšlel jsem na přednášky.
    Vždyť se tehdy u nás přednášelo i o cestách do Benátek. A já měl tolik zážitků, zajímavých zkušeností i dost zdařilých obrázků. Projel jsem a zmapoval neznámé části jihoamerického vnitrozemí, že i Brazilci ocenili mou práci. Proč bych nemohl přednášet doma? Narazil jsem však na neočekávaný odpor.
    Jednak si zuřivě nepřáli, abych já, takový polovzdělanec a zběhlý student, vystupoval na veřejnosti, někteří mí příbuzní. Přičinili se, že jsem našel všude zavřené dveře, jak u spolků pořádajících přednášky, tak v redakcích. Zbytek jsem si zavinil sám. V té době jen tři lidé mohli přednášet o zámořských krajích. Kořenský o své hotelové turistice, Svojsík a člověk skrytý pod pseudonymem E. St. Vráz. Ti všichni mluvili o stříbropěnné Vltavě, zatímco já kritizoval smrad Botiče, vzdychali o kráse stověžaté matičky Prahy, já tu krásu také uznával, ale jen z dálky a brojil jsem proti špinavému dláždění s kočičími hlavami a proti tyfové nákaze vycházející ze zaneřáděné páté čtvrti. Ale co bylo nejhorší, měl jsem svůj názor na naši „holubičí povahu“ a porovnával jsem naše myšlení a jednání s myšlením a jednáním černochů, míšenců, ba i divochů. Uznaní přednašeči lichotili, já se snažil posluchačům nastavit zrcadlo, které by nezkreslovalo. To se samozřejmě nemohlo trpět. Boj však byl odjakživa můj živel. Nevzdal jsem to.
    Jen organizace byla vždycky mou slabou stránkou. Přijímal jsem přednášky, jak se hlásily, a tak jsem přednášel jeden den v Budějovicích, druhý den v Ostravě a třetí někde u Plzně. Uznával jsem, že bych si měl najít impresária, ale kde ho vzít? Ze začátku jsem si nemohl příliš vybírat a žili jsme vlastně pouze z hubených honorářů od jedné přednášky ke druhé.
    Zkraje sezóny se přihlašovala samá menší místa, daleko od dráhy, bez elektřiny, kam nikdy nikoho jiného nedostali. Tam, kde nebyl zavedený proud, musel můj mladý mechanik Vojta vláčet bomby se stlačeným kyslíkem a étersaturátorem pro promítací přístroj. Ten éter, který smíchaný s kyslíkem pod tlakem dával krásné světlo, se časem stal Vojtovi osudný. Byl to svědomitý promítač, nikdy obrázky nepopletl, nikdy nezasadil obrázek hlavou dolů, ale přepracování, únava, ponocování po přednáškách a časté spaní cestou ve vlaku ho přemáhalo. Začal si pomáhat udržovat potřebnou bystrost kapesníkem namočeným v éteru. Na jeho vášeň nepomohlo domlouvání ani prosby.
    Oslabil se natolik, že nakonec podlehl tuberkulóze.
   
    Jedna z prvních přednášek se konala v Žirovnici. Nabídli nám přímo královské podmínky - 300 korun, nocleh, večeři a dopravu od vlaku.
    Říkal jsem si, že místo obývané takovými kavalíry musí být samo kouzelné. Ale Vojta mě zpražil: „Moc se netěšte. Leží to tak daleko od dráhy, že tam žádný nechce jezdit.“ „No, když jsem zvládnul sta a sta mil americké divočiny, tak snad zvládnu i nějakou Žirovnici, zejména když pošlou k vlaku vůz...“
    „Vám se to mluví, pro vás samozřejmě pošlou kočár, ale já se poharcuju žebřiňákem jako obvykle a tam v těch kopcích už bude pěkný mráz. Stejně vám přijde jen několik zbohatlíků, které bude vaše přednáška zajímat jen proto, aby je ostatní nepomluvili!“ Ještě že jsem na jeho sýčkování nedal. Nikde jinde jsem neměl tak vděčné obecenstvo jako v tom zapadlém horáckém městečku. A což teprve Čerwuiš v tom ráji knoflíkářů! Byl bohatě obdarován odpadovými perleťovými knoflíky, dovolili mu dokonce, aby si z beden, kam byly odhazovány zmetky, nabral kolik chce. Nacpal si nejen všechny svoje kapsy, ale jak jsem zjistil později, také moje a Vojtovy. Viděl v duchu, jak se vrací domů jako milionář, jak rozdává poklady plnými hrstmi, nemusí chodit na lov ani dřít v dřevorubnách. Všechno koupí za knoflíky. Že jsou některé vadné, že mají proražené velké díry, to mu nevadilo. Vždyť Indiáni nemají, co by zapínali. Našijí si je jako ozdoby na své pásy, navléknou je na perlové diadémy, udělají z nich náhrdelníky. Ani čaroděj jimi nepohrdne, vždyť jsou lesklé a on v nich může vidět zlé duchy. Vyžádal si také surovinu, z které se knoflíky vyrábějí, velkou škebli perlovky, pak částečně opracovaný kus perletě a z ní vysoustruženou tyčinku. Do té si dal do poloviny nařezat zářezy, aby byl vidět celý postup práce. Chtěl to všechno na důkaz své pravdomluvnosti, že knoflíky nevznikají nějakým chytráctvím, ale poctivou prací. Pojišťoval se předem proti pochybnostem svého lidu, který věří - a je v tom utvrzován kouzelníky, kteří to viděli ve svém čarovném zrcátku - že evropské předměty vznikají nadpřirozenou cestou. Tak se vypráví, že skleněné korálky vyplaví příbojem velká voda a že porpa běloši - jen nastaví nitě, korálky se samy navléknou a voda je srovná do přadének, nebo že plátno, které kupují na moskytí sítě, vyrábí veliký vítr a ti chytří porpa jen nastaví křovíčka, na která se nachytají větrem poháněná vlákna a hotové tkaniny pak vítr sám sbalí do štůčků.
    Musel jsem zase myslet na to, jak se asi povede mému indiánskému cestovateli, až se vrátí mezi své a bude chtít vyvracet pověry a pohádky, které si vymyslel nějaký starý čaroděj, aby si napravil pohasínající reputaci. Vždyť i u nás se najdou senilní vědečtí kouzelníci, kteří si vymyslí pro svoji blednoucí pověst nesmyslnou teorii a vypustí ji do světa ne pouze ústně pro několik čarodějnických učedníků, ale pěkně natištěnou v tisících exemplářích. Jiní kouzelníci ji pak bezmyšlenkovitě opisují jeden od druhého a s docela vážnou tváří jí přecpávají dětské hlavičky ve školách. Běda, kdyby se nějaký Nebojsa postavil na odpor.
    Vždyť by tím sahal na chleba a na lenošivý život kouzelníků...
    Ovšem ne ke všem „zázrakům“, které Cerwuiš odhalil, se mu podařilo získat věrohodné svědectví. Cestou do Žirovnice se například setkal s pravým mrazem.
    Bylo to tak:
    Na žirovnické nádraží nám přijel naproti pohodlný kočár, kam jsme se vešli všichni i s Voj tou a promítacím přístrojem. Vůbec nám nevadilo, že se tlačíme jeden na druhého, protože byla pěkná zima, holomráz. Čerwuiš, vyléčený biologickým bakalářem ze své nemoci, přestal být zimomřivý. Přestože nejedl ani polovinu množství jako dřív, začal tloustnout a tuková vrstva ho chránila lépe než kožich a sedm koši1.
    Cesta vedla kolem zamrzlého rybníka. Požádal jsem kočího, aby zastavil. Led byl hladký a lesklý, jen u břehů jím prorůstaly sítiny a rákosí. Zeptal jsem se Čerwuiše:
    „Co to támhle je?“
    „Co by to bylo? Laguna přece.“
    „Nemýlíš se?“
    „Ne! Vždyť tam rostou u břehu úplně stejná cigára jako u nás.“
    „Tak pojď, naučím tě chodit přes vodu.“
    „Wo totitha - šílíš? V takové zimě se zmáčet?“
    „Nezmáčíš se!“ Šel jsem napřed. Čerwuiš nechápavě pozoroval, jak jsem vstoupil na led a šel přes rybník. Pak opatrně našlápl, ale hned při prvním kroku se rozjel po ledě a rozplácl se jako žába.
    „Wadanthú!“ vykřikl jsem a zatremoloval dlaní na ústa. 
    „Dostaneš nové jméno. Volská žába, která leze po břiše a je tak nacpaná, že se ani nemůže potopit. Uhna wadanthú - tlustá volská žába!“ Čerwuiš se sebral z ledu, několikrát sklouzl a zase zůstal sedět. Pozoroval, jak našlapuji já. Pak se to pokusil napodobit, a se zdarem.
    Procházel se po ledě, přišel až k rákosí a zkusil ho vytrhnout.
    „Je to ze skla?“
    „Sáhni si.“
    „Svlékl rukavice a ohmatával led. Zpočátku nic necítil, ale pak prohlásil: „Delt pa - je to žhavé.“
    „Není, horká voda se přece promění v páru. Je to memtikúss, studené. Studená voda ztvrdne jako kámen. Brzo bude takhle tvrdá i v Praze a půjdeme se projít pod nábřeží, jak jsem ti říkal. Nechtěl jsi mi věřit.“
    Čerwuiš si sedl na led, vyndal nůž a začal led škrábat. Dal si kousek na ruku a pozoroval, jak se mění na vodu. Už se nebál, že umře, vzdoroval bolesti, chtěl se přesvědčit, jestli je to horké, nebo opravdu studené, jako sníh.
    Zamyšleně se vracel ke kočáru. Sotva se koně pohnuli, začal zpívat svůj smutek. Na mou tichou otázku, proč pláče, odpověděl: „Wo nioči kuší a, protože jsi mi nelhal“.
    Nepředpokládal jsem, že by ho tak dojalo zjištění, že mi křivdil. Za tím muselo být něco jiného.
    „Nebudu to moci vyprávět, až se vrátím do Pacheca. Vysmáli by se mi a nikdo by mi nevěřil, že jsem chodil přes vodu.“
    To je pravda, Indiáni by tvrzení o takovém zázraku nenaletěli. Kdybych se mu to pokusil dosvědčit, považovali by nás za lháře oba.
    Když jsme se po dvou dnech loučili s našimi novými přáteli z Žirovnice, poprosil Čerwuiš ještě o jeden dárek. Chtěl sekyru. Dali mu ji a já jim na oplátku slíbil, že jim vzkážu, na co ji bude potřebovat. Dozvěděli jsme se to, jakmile jsme dorazili k rybníku za městem. Čerwuiš kázal zastavit a šel si vysekat pěkný kus ledu: 
    „Vezmu si ho s sebou domů, jinak mi neuvěří.“ Měl starost, kam led dát. V rukou ho pálil i skrz rukavice a kapsy měl plné knoflíků. Pak na to přišel: v Žirovnici mu někdo také daroval šosatý kabát a potěšený Čewuiš si ho navlékl přes všechny své košile i kabát. Po těch lukulských hodech, které nám připravily žirovnické dámy, mistrné kuchařky, byl na prasknutí a kabát to vskutku nevydržel.
    Ale v šosech byly veliké kapsy a do jedné z nich si teď dal svůj led, který hodlal dovézt do Paraguaye na ukázku.
    Ve vlaku byla zlá zima, ve vagónu, kam jsme nastoupili, se netopilo.
    Pustili jsme parní topení naplno a brzo jsme měli teploučko jako v pokojíčku. Čerwuiš byl velice hovorný, ustavičně vzpomínal na Žirovničany a nahlas si umiňoval, že už nebude k lidem nevrlý, když se to tak vyplácí. Zářil štěstím nad novými úlovky své sbírky, štěbetal, jaký asi udělá dojem, až se vrátí, až svolá pod palmy k ohňům radu starců a bojovníků a bude jim vyprávět, jak chodil po laguně a ani trochu se nezmáčel...
    Najednou začal poposedávat. Na jeho poslední nápad s ledem jsem dočista zapomněl, a tak jsem zkoumal, odkud by mohlo do vagónu zatékat. Utřeli jsme sedadlo a Čerwuiš si přesedl. Za chvíli ovšem poposedával znovu. Led se rozpouštěl a ze šosu mu kapalo jako hastrmanovi. S Vojtou jsme se tomu srdečně zasmáli, ale Čerwuiš se zasmušil.
    Začal potichoučku zpívat svůj smutek a slzy mu kapaly do louže u jeho nohou. Důkaz jeho pravdomluvnosti se mu rozplýval před očima stejně jako naděje, že si získá slávu a vážnost u svého kmene. Když jsem mu poradil, aby se tedy o takových nepravděpodobných dobrodružstvích raději vůbec nezmiňoval, zpívalo tom, že by to asi nedokázal a že nemá právo zamlčovat vědecky dokázané pravdy, zpíval stále tišeji a tiše ji, až usnul.
   
   

XVIII. VODNÍ ČECHOVÉ
   
    VÍTR FOUKAL, zima byla. Člověku se nechtělo od rozžhavených kamen, a tím méně vystrčit nos na ulici. V tropech našinci zřídne krev a špatně snáší zimu. Ani po mnohaletém pobytu v Evropě si už znovu nezvykne.
    Měl jsem strach o Čerwuiše. Byl sice statečný, dělal, že je otužilý, k veselosti celého nábřeží se kouloval s pány kluky i s dospělými a přičiňoval se všemožně, aby prošoupal podrážky na „čundračkách“ na zamrzlé Vltavě. Ale večer, když si schoulený u kamen pobrukoval své smutné zpěvy, připomínal mi osud několika tropických opiček titi, které jsem si přivezl z dřívějších cest. Přátelé se mi smáli, že si chovám v kleci vatu - balil jsem je pečlivě, vytápěl jim pokoj i klec, dokonce jsem dal jedné ušít šatičky, a stejně mi všechny zašly na tuberkulózu.
    Ale Čerwuiš byl zaplať pámbů jiný případ.
    Jednou přišel celý promrzlý, ale v dobré náladě.
    „Alberto, co je to Pepikůůů, Péépo, Čéééče, nejsou to nadávky?“
    „Ne, to je řeč národa příbuzného mému lidu, asi jako vy Čamakoko a kmen Tumrahá, ale nejsme s nimi ve válce. Vzpomínáš, když mě jednou přivezli nemocného na svých kánojích Indiáni Guató? Jsou to vodní Indiáni, kdežto vy Iširové jste lesní Indiáni. Ten národ, s kterým jsi se sešel, jsou vodní Čechové. Ta první dvě slova znamenají to samé co don José.
    „Čéče“ my říkáme člověče, asi tak, jako si Čamakokové vzájemně říkají Išira - člověk - hombre. Rozumíš tomu? Kdepak jsi je potkal? Jsou to veselí lidé a možná, že tě chtěli pozlobit. Nehněvej se na ně. Jsou hodní.“ Tihle Podskaláci byli opravdu zvláštní odrůda. Mladší generace už je nepamatují, ale tehdy ještě chodili kolem nás. Vídal jsem ty zdravé, nádherné postavy v kostkovaných košilích, s čepicí na stranu a se slámkou z viržínka za uchem plavit vory propustěmi vltavských jezů, slýchal jsem jejich hantýrku a pamatoval jsem je, když v sedmadevadesátém vyrukovali se svými dlouhými okovanými bidly na pražské ulice, aby bojovali za práva lidu a národa.
    „Nezlobím se na ně. Jsou to samí jedosentik patťa.“ (Jedosentik znamená dobrý i udatný, zkrátka správný chlap.) „Pomáhal jsem jim pracovat. Nosil jsem žhavou vodu do vozů. To ti byla švanda! A ještě mi zaplatili, že jsem jim pomáhal. Díval jsem se, jak sekají vodu sekyrama, pak tahali velikými háky kusy ke břehu a rozsekávali je na menší. Já jim ukázal, že je lepší hodit veliký kus najednou rukama na vůz, než nakládat malé kusy lopatou. Zkoušeli to také, ale žádný veliký kus neuzdvihl. Tak jsem je házel sám. Pak jsem si ale spálil prsty. Sundal jsem si rukavice, protřel si ruce solí a běžel domů. Jejich náčelník mi dal bílý kámen a ukazoval, že je to za to, jak jsem jim pomáhal nakládat vodu.“
    „Tomu se říká, že jsi dělal ledáka. Tvrdá voda se jmenuje led, vždyť víš. Až tě přestanou pálit prsty, tak udělej čaj.“ Ale k práci jsem se už nedostal. Čerwuiš se pořád ochomýtal kolem a bylo jasné, že mu zas něco nejde do hlavy. Pak se konečně začal ptát.
    „Alberto. Něčemu nerozumím. Když jsem začal pracovat, bylo slunce takhle,“ ukázal rukou nahoru, „a když jsem přestal, bylo tak,“ odchýlil ruku v úhlu, který odpovídal asi půlhodině. „Za to jsem dostal bílý kámen. Kolik kamenů bych dostal, kdybych pracoval slunce tak a tak?“ - ukázal od východu na západ, čili od slunka do slunka.
    „Chceš vědět, kolik bys dostal, kdyby ti někdo takhle platil pořád, nebo kolik vydělají oni za celodenní práci?“
    „Chci vědět oboje.“
    „Když je za slunce tak-až-tak bílý kámen, pak je za celý den dvacet bílých kamenů a to je jeden žlutý velký kámen. Ale kdybys chtěl pracovat pořád, jako pracujete u dřevorubců doma, dostával bys plat 3 až 4 bílé kameny.“ Číslice jsem mu ukazoval pomocí prstů na rukou a nohou.
    Zamyslil se. „Pak mi ten jejich náčelník dal almužnu a myslel, že jsem otrok! Půjdu mu dát kámen zpátky!“
    „Ne, to nebyla almužna. Chtěl ti ukázat, že tě mají rádi. Viděl, že sis spálil prsty, že na tu práci nejsi zvyklý, a proto ti dal bílý kámen.
    Nedovedl ti říct, že jsi patta, aby ti udělal radost. Byl by smutný, kdybys mu kámen vrátil, a možná, že by byl i zlý.“
    „Nešidí je patroni, tak jako šidí nás v dřevorubnách?“ „Šidí, ale ne tak moc. Nedají si to líbit. Kdyby je šidili víc, přestali by pracovat a patroni by museli dělat sami.“ Netušil jsem, že jsem tím zasel dračí semínko, z kterého později vznikla generální stávka všech Čamakoků. Čerwuiš počítal na prstech:
    Tři čtyři kameny denně, za dva dni asi sedm. Sedm kamenů stojí jedna dobrá košile. Ale Indiáni musejí pracovat za jednu řídkou košili celý měsíc. Porážet stromy sekyrami je těžší práce než sekat tvrdou vodu.
    Tam vadí horko a prací se ještě víc zahřeješ. Tady vadí zima, ale když pracuješ, ohřeješ se. Tady můžeš spadnout do vody, ale vyplaveš a jdeš se zahřát. Tam na tebe spadne strom a už nevstaneš. Dlouho si pro sebe broukal. Pak řekl nahlas:
    „Nešidí je tolik jako nás, ale stejně je šidí. Nemohu si ten kámen nechat.“
    „Dobrá, tak vem ještě dva kameny, nakup cigára, ta dlouhá, se slámkama, a rozdej jim je. Uděláš jim radost a budou vědět, že jsi z náčelnické rodiny.“ Pepíci z Podskalí si dali viržínko vždycky rádi, ale protože dost dobře nerozuměli, co jim Čerwuiš povídal, přivedl jednoho mládence k nám a já musel přetlumočit, že je Čerwuiš všechny zve na pátek na čaj. 
    „Jen přijďte, bude tu celá společnost,“ přidal jsem se. V pátek chodili kumštýři, snad to půjde dohromady.
    Podskaláci přišli vymytí, oholení, v parádních šatech. Spodina?
    Sprostá hantýrka? Nic takového! To moji obvyklí návštěvníci, většinou chlapci z dobrých rodin, studovaní intelektuálové, se jim snažili vyjít vstříc a chovali se s přemrštěnou uvolněností, a ten slovník! Podskaláci se pokoušeli napodobit společnost, ve které se ocitli, působili jako škrobení gentlemani, mluvili jemně, vybraně, opatrně. Jen své protahované nářečí nedovedli potlačit, ale dělalo to dojem, jako když česky mluví Slováci.
    Ani jedni, ani druzí se necítili dobře. Propast mezi dvěma kmeny jednoho národa se zvětšila. Večírek byl vyloženě fiasko.
    Inu, krásný je křik papoušků vracejících se zvečera do lesa z prérie a hnusné jsou skřeky téhož papouška v kleci vedle psacího stolu...
    

XIX. LÓRINKA
   
    KDYŽ UŽ JSME u těch papoušků, nedá mi to, abych vám nepověděl o Lórince. Byl to třetí živý tvor, který žil v našem pražském wigwamu a přijel s námi z Chaca.
    Na svých cestách jsem se setkal s Indiány kmene Kaďuveo. Slyšel jsem u nich krásné písně s nádhernými melodiemi. Víc než kdy předtím jsem litoval, že nemám hudební sluch a skoro žádné hudební vzdělání, ačkoliv v našem rodu byli všichni, když ne dobří, tedy aspoň ob stoj ní hudebníci. Snad je to proto, že mě do hudby nutili už od nejútlejšího dětství, že se u nás vystřídalo několik laciných učitelek piána, starých nervózních a velmi ošklivých, nebo že jsem musel chodit do houslí ke svému učiteli ze školy, který sice hrát neuměl, ale měl z toho slušný vedlejší výděleček. Po hudbě a evropských nástrojích se mi ale často zastesklo v jihoamerické divočině. Na mysli mi tanuly krásné melodie a nemohly ven.
    Najednou jsem přišel mezi lidi, kteří měli množství písní, veselých, smutných, velebných i uličnických a já je nedovedl nijak zachytit. Vzal jsem si sice na svou výpravu gramofon s dostatečnou zásobou válečků, na kterých jsem mohl zpěvy zachycovat, ale rozbili mi ho čarodějové kmene Pilagá, když jsem byl tak neopatrný a chtěl při jedné jejich ceremonii dát něco k lepšímu. Poznali svůj hlas a válečnými kr.ji můj fonograf rozmlátili napadrť, aby zničili zlé kouzlo, které jim ukradlo jejich duši.
    Náhražku za gramofon se mi podařilo najít zcela nečekaně. Ve vesnici Šufaráda měl čaroděj Apočankra krásného velikého papouška amazoňana. Byl to jeden z těch papoušků, kterého vybrali z hnízda, hned jak se narodil. Takový papoušek se sice nikdy nenaučí řeč svých rodičů, ale zato dokáže věrně napodobit každý zvuk, který zaslechne.
    Má také výbornou paměť a vybaví si i po letech něco, co se kdysi naučil.
    Čarodějův papoušek uměl nesčíslné množství indiánských písní a prozpěvoval je od rána do večera. Umínil jsem si, že papouška získám.
    Čaroděj nechtěl ani slyšet, ale nakonec neodolal, když jsem mu nabídl neslýchanou cenu: svoji winchestrovku a sto patron. Prodávat střelné a hlavně rychlopalné zbraně Indiánům bylo trestné a riskoval jsem, že se budu ještě několik měsíců potloukat divočinou skoro bezbranný. Puška je tam velké jmění, koupil bych za ni pěkné stádo volů.
    Oba jsme však byli s obchodem spokojeni. Papoušek-gramofon se se mnou rychle spřátelil. Za pochodu mi seděl na rameně nebo se šplhal po sedle mého jízdního vola, během zastávek poletoval volně kolem ležení a hledal si potravu. Někdy se zatoulal, ale vrátil se. Až jednou jsem se ho nedočkal. Mrzelo mě, že jsem o něho tak hloupě přišel, a vyčítal jsem si, že jsem ho nepřivazoval. Indiáni mě utěšovali, že se třeba za čas vrátí. Už víckrát prý zmizel z vesnice. Bylo to vždy, když zlatě kvete paratódo a příroda se probouzí před prvními dešti. To mívají papoušci někde na jihu svatbu.
    Měli pravdu. Papoušek se vrátil. Řekl mi to jeden Indián, který za námi jel po naší stopě. Viděl ho prý poblíž našeho dřívějšího tábořiště, ale byl tak plachý, že ho nemohl chytit. Rozhodl jsem se, že se hned ráno pro něj vrátím. Ale ještě jsem ani nebyl hotov se sedláním, když papoušek zakroužil nad naším táborem. Našel nás, ale nebyl sám.
    Přivedl si z lesů manželku.
    Byla ostražitá, bála se lidí, a přesto, že jí domlouval, zalétával za ní, sedal mi na rameno a mazlil se, aby jí dokázal, že žádné nebezpečí nehrozí, stále jen kroužila kolem v širokých kruzích nebo usedala na vzdálenější větve.
    Indiáni mi radili, abych ji odstřelil. Měli zkušenost, že neodstřelí-li divokou samici, přivábí ona krotkého papouška do lesa. Kromě toho by se od ní mohl naučit krákat po papouščím způsobu a neměl by už pro mě žádnou cenu. Byl bych samozřejmě nerad, aby papoušek zapomněl svůj krásný zpěv, ale neodhodlal jsem se zklamat jeho důvěru.
    Jistě své ženě slíbil, že bude přijata a místo toho by ji zlákal na smrt.
    Co by si o mě pomyslel? To ať raději kráká!
    Přivázal jsem papouška k sedlu, aby mi neutekl. Byl smutný a papoušice se nemohla dívat na jeho osud v rukou zlých lidí, létala ve stále větších kruzích a usedala stále hlouběji do lesa. Její zajatý manžel si vybíral ze svého repertoáru ty nejsmutnější písně a to zase dojímalo Indiány, kteří rozuměli slovům. Přemlouvali mě, abych ho pustil, že pro mě budou lovit tak dlouho, dokud nevydělají tu ohromnou sumu, kterou jsem za papouška zaplatil.
    Nemohl jsem se rozhodnout. Bylo mi ho líto, rád bych mu dal svobodu, ale zároveň bych ho sobecky rád měl, i když jeho přátelství ke mně den ode dne ochládalo. Nakonec Indiáni někde mezi sebou sehnali ptáčníka. Nabídl se, že divokou papoušici chytí a zastřihne jí křídla, aby nemohla uletět. Ovšem budu pak muset s sebou vláčet oba a poslouchat jejich protivné skřeky.
    Ptáčník přivázal na dlouhou tyč žíněnou smyčku, připlazil se opatrně ke stromu, na kterém papoušice seděla, a zatímco my ostatní dělali hluk, abychom odlákali její pozornost, posunoval smyčku milimetr po milimetru s nezměrnou trpělivostí papoušici přes hlavu. Už, už, ale v tom přeletěla na jinou větev. Ptáčník se zdánlivě ani nepohnul, ale přece se neznatelně šinul za ní. To se opakovalo celý den. Už jsme byli unavení jen od pouhého pozorování boje. Teprve k večeru ptáčník zvítězil. Papoušice mu sice prokousla ruku, ale ustřihnout jí křídla se nakonec podařilo.
    Nenáviděla mě. Rozkousala mi sedlo, nahryzala řemen třmene, takže jsem při nasedání sletěl po hlavě, jindy se za jízdy zakousla mému volu do oháňky a splašila to naprosto klidné zvíře tak, že mě div neukopalo a rozházelo na několika mílích po prérii všechna zavazadla.
    Ale pomaloučku si přece jen zvykala a časem se chovala jakž takž snesitelně.
    Před odjezdem do civilizace jsem musel oba papoušky naučit žít v klecích. Indiáni mi je vyrobili z prutů jednoho stromu, který má odporně hořkou kůru. Přesto jich papoušci několik zničili, než to vzdali.
    O mé další cestě, zdržení u Čamakoků a seznámení s Čerwuišem jsem už vyprávěl. Tak se stalo, že jsem se v Asunciónu v prvotřídním francouzském hotelu ubytoval nejen s Indiánem, ale také se dvěma papoušky. Ti ovšem museli zůstat na hromadě polen na dvoře.
    Jednoho dne mi předložili při večeři účet větší asi o sto pesos než obvykle. Prohlížím si ho a nemohu vyjít z údivu: třikrát biftek, dvakrát fazole, míchaná vejce...
    „Prosím vás, co mi to účtujete?“ ptám se hoteliéra. „Kdo tohle všechno objednal a snědl?“
    „Jíst by mohla půlka hotelu, ale muselo se to vyhodit. Víte, kdo to objednal? Váš prokletý papoušek! A vy to teďka zaplatíte!“ Papoušek, potvora, odposlouchal od číšníka, jak objednává u kuchaře jídlo. V pravé poledne, když všichni hosté i personál podřimovali po obědě, rozeřval se papouch na dvoře stejným hlasem jako číšník:
    „Bife para tréz!“
    Kuchař si promne oči, diví se, kdo že se to zbláznil, ale šel rozdmýchat oheň a připravit bifteky. Ještě nebyl hotov a slyší: „Chauchas dóble, amoléta!“ A tak to šlo dál. Když kuchař dodělal jídlo, šel shánět číšníka, stydlo to. Číšník spal. Když ho probudil, dušoval se, že nic pro nikoho neobjednával. Kuchař se rozzuřil:
    „Tak neobjednával, jo? Váš sprostý hlas bych poznal mezi všemi! Takové žertíky si laskavě nechte.“ Ti dva se nakonec poprali a papoušek se jim smál jako blázen. Sotva oba zašli do kuchyně, slyší zase: „Bife para tréz y bien pronto!“ A div z toho nedostali psotník, když slyšeli vzápětí nefalšovanou kuchařovu odpověď: „Kvůli tobě se nepřetrhnu, ty nádhero. Jen ať si chvíli počkají.“ Oba vyběhli na dvůr, aby chytili toho darebáka, který si z nich dělá blázny. Ale papoušek už ani nehlesl, takže jim chvíli trvalo, než jim došlo, kdo si to z nich vystřelil.
    Můj papoušek se rázem stal velmi populární, což pro něj mohlo být nebezpečné. Přestěhoval jsem ho k sobě do pokoje. Bylo to v druhém patře, dost daleko od kuchyně, takže nečekaná vydání se už neopakovala. Ale před nevítaným zájmem jsem ho přece neuchránil. Začal mě přímo pronásledovat jeden komediant, který chtěl papouška získat do svého programu. Chtěl ho koupit za každou cenu a byl neodbytný. Už jsme se neodvážili nechat papouška samotného ani chvíli, hlídali jsme ho s Čerwuišem na střídačku. Když ten člověk nabyl jistoty, že ptáka neprodám, namíchal mu petržel nebo kdoví co do jídla a papoušek pošel.
    A tak mi zůstala jen vzpurná krákorající papoušice.
    Na transoceánském parníku bylo nemyslitelné mít klec v kajutě, svěřil jsem ji tedy jednomu lodníkovi, aby ji zavěsil někde na přídi a předal mi ji až v Evropě. Tak se stalo, že papoušice, která se kromě skřehotání nechtěla naučit žádný civilizovaný zvuk, pochytila za jedné bouře hrůzné kvílení kočky, které větrem přibouchnuté dveře přiskříply ocas. Slyšeli jste někdy, co dělá kočka, když má několik hodin ocas mezi dveřmi? Já ne, jen v reprodukci mé papoušice. Ale zdá se, že to odposlouchala mistrně, od zuřivého ječení po tiché skomírání. Později v Praze se naučila zvuky zatáčející tramvaje a také vrzání pumpy. Byla stále tak divoká a zlá, že musela být zavřená v kleci. V našem wigwamu se však seznámila s člověkem, který během několika dnů dosáhl toho, co se nikdy nepodařilo ani mně, ani Čerwuišovi - mohl ji vypustit z klece, vzít na ruku a dokonce pohladit. Byl to náš přítel Kafka.
    Říkal jí mazlivě Lórinko a po prvních úspěších ji začal učit zpívat.
    Předzpěvoval jí potichoučku a hned zas hlasitě stále stejnou písničku:
    „Kafko, kafko, černý ptáku, co to neseš v zobáku...“ 
    Čerwuiš přisedl blíže ke mně a ptal se šeptem: „Myslíš, že se eremithua naučí zpívat zpěv dona Rodolfa?“ 
    „Dost o tom pochybuji. Ale mohl by ses ho naučit ty, udělal bys mu radost.“
    „Já už umím jeho píseň, poslouchej:
   
    Kapkó, kapkó, černé ptakúú
    co to nesé báku vezó.“
   
    Kafkovi to opravdu udělalo radost. A trvalo mu ještě měsíc vytrvale opakovaných lekcí, než se naučila ty dva veršíky zpívat také Lórinka.
    Ovšem ani za rok se mu nepodařilo odnaučit Čerwuiše „nesé báku vezó“. Odmítal to z principu, protože se mu jeho verze zdála hezčí.
   
   
    

XX. ČESKÉ TURNÉ
   
    KONEČNĚ JSEM ZÍSKAL impresária. Přišel sám, protože se doslechl o mé organizační neschopnosti. Byl to jakýsi učitel, pan Spilka, a představil se jako flexibilní odborník s velkou praxí. Neřekl kde a jak ji získal, ale chválil se tak usilovně, že jsem mu nevěřil ani slovo. Dokonce i Čerwuiš, který našemu rozhovoru nerozuměl, varovně zasykl: „Kušía!“
    Vysvětlil jsem mu, že přihlášek od pořadatelů mám teď víc než dost, ale že by se mi hodilo, kdyby vykorespondoval termíny, abych mohl vždy přednášet v jednom kraji a zbytečně nemařil čas cestami z jednoho konce Čech na druhý. Samozřejmě, že právě v tom byl můj kantor shodou okolností nejzkušenější. Přistoupil jsem na jeho požadovaných deset procent a vynaložené náklady. Jeho úkolem bylo vyjednat minimální honorář 200 korun.
    Hned vyhledal štočky a doběhl do tiskárny dát natisknout dvojlístky se zpáteční odpovědí. Opsal seznam nejrůznějších spolků, o němž tvrdil, když mi ho účtoval, že ho obratně koupil za tu nejvýhodnější cenu, ačkoliv na něm bylo razítko knihovny, a lístky rozeslal. Samozřejmě, že si započítal i péra, která při tom opotřeboval, zkrátka včetně poštovného na to padl honorář několika přednášek. Tím jeho horečná činnost skončila. Občas přišel a prohlédl si balíky odpovědí, ale nevykorespondoval už nic. Byl mi prospěšný jen tím, že pečlivě dbal, abych nikde nezapomněl vyinkasovat honorář a vyplatil mu jeho podíl.
    A tak jsme zase jezdili štreky od jihu k severu a od východu k západu a prožili většinu času ve vlacích a nevytopených hotelových pokojích.
    Ale to jsou obvyklé svízele, každé povolání má něco. Horší byly potíže, které chápe každý, kdo někdy přednáškové turné absolvoval. Dovedete si představit, co to je za jednu sezónu odpovídat nejméně pěttisíckrát na jedny a ty samé a ještě ke všemu pitomé otázky? Jen malé příklady:
    Pokaždé, když bylo asi tak dvacet pod nulou, jsem musel Čerwuišovi překládat otázku, jestli je mu zima. Nebo jsem dvě hodiny vykládal o Jižní Americe, jaké národy tam žijí, jakými jazyky tam mluví, a když jsem skončil, vždycky se našel někdo, kdo se zeptal, jak moc umí Čerwuiš anglicky, když je z té Ameriky. Konečná otázka, která nás zpravidla dorazila, zněla: „A jak se vám u nás líbí?“
    V přednášce jsem také uváděl, že Indiáni umějí počítat jen na prstech, do pěti, nejvíc do dvaceti, ale stejně se každý ptal, kolik přesně je Čerwuišovi let. Říkal jsem, že se narodil tenkrát, když byl ten velký vítr, ale to mi mohlo připadat vtipné třicetkrát, stokrát, ale když je to po tisícáté, tak už prostě nemůžete. Ze zoufalství jsem si začal dělat statistiku, kolikrát jsem jakou otázku v jednom místě dostal a jaké je povolání tazatelů, ale každý ten výzkum končil zjištěním, že lidská blbost je univerzální.
    Horší to bylo s Čerwuišem. Byl sice trpělivý, jako každý Indián, ale vymluvte mu, že se ti lidé na něj nějakým nepochopitelným způsobem nedomluvili. Zuřil, obviňoval mě, ale nakonec to vyřešil po svém. Dal hlavu do hromady s Kafkou a naučil se řadu jadrných nadávek. Vyklíčilo v něm úplné nepřátelství k úřednické a městské honoraci a choval se k ní urputně až hrubě, přestože mu imponovaly jejich pěkné šaty.
    Slovo „paďour“ tenkrát ještě nebylo vynalezeno, ale když vzpomínám na nesčetné povinné večírky po přednáškách, kdy se pořadatelé a maloměstská elita chtěli blýsknout svou duchaplností, nenapadá mě příhodnější výraz.
    Samozřejmě jsme se setkávali také se studenty a mnohými „obyčejnými“ lidmi, kteří nám dávali otázky docela rozumné, na něž bylo radost odpovídat, a kteří nás inspirovali k přemýšlení a debatám. Nechci teď ale psát o vyprodaných domech, jako na Kladně, kde jsme měli čistý zisk čtyři tisíce korun, nebo v Olomouci, kde byl takový nával, že někteří diváci seděli na pódiu, rád vzpomínám také na Mladou Boleslav nebo přednáškomilovné České Budějovice. Utkvěla mně v paměti spíš ta místa, kde jsme narazili na potíže, a hlavně ta místa, kde si Čerwuiš mohl poněkud poopravit své nevalné mínění o mých krajanech.
    Tak jsme jednou byli pozváni do Jilemnice. Přijal jsem rád, byl jsem tam jako chlapec na školním vy1etě. Těšil jsem se také, že budu moci Čerwuišovi ukázat opravdové hory „soli“, že si vyzkouší sáňkování a koulovačku. Rezervoval jsem pro Jilemnici dva dny - v sobotu bude přednáška, v neděli zimní sporty.
    Prvním zklamáním bylo, že na nádraží nikdo nečekal a já nevěděl, kde nás ubytovali. Zůstali jsme s Čerwuišem v čekárně a vystrčili do mrazu Vojtu, aby se podíval na plakáty, kdo vlastně přednášku pořádá a kde se má konat. Ale plakáty byly strhané nebo přelepené. Na nádraží jen krčili rameny. Že bych to...?
    No co, řekl jsem si. Jednou jsme v horách, porozhlédneme se tady a v noci pojedeme domů. V neděli nás nikdo nečeká, udělám aspoň kus práce. Před nádražím stály nájemní saně. Koně statní, dobře živení, cena mírná. Najal jsem je na půl dne, před námi bylo krásné slunečné odpoledne. Dali jsme se zavézt do hostince, dobře jsme poobědvali, pak jsme si zajeli na šálek kávy do kavárny. Kočí tam přišel za námi, čepici žmoulal v ruce a prý, že mu jeho pán přikázal ihned jet domů.
    Zvláštní! Který majitel saní by si nechal ujít dobře placené rito?
    „Ne! Najal jsem si vás na půl dne, tak nás budete půl dne vozit.“ Kočí se omlouval, ale svému pánovi, který nervózně přecházel před kavárnou, se nezavděčil. Poslal na mě strážníka, že jsem nezaplatil za cestu z nádraží a za čekání. Teď jsem si teprve postavil hlavu. Strážník byl také rozpačitý a nakonec mi dal za pravdu. Mezi hosty kavárny to způsobilo rozruch:
    „Ráčejí odpustit, nejste vy ten cestovatel, co tu měl mít dneska přednášku? Jsem jeden z výborů, počkal byste chviličku?“ bral si klobouk a kabát a byl pryč.
    Ta chvilička trvala pěkně dlouho. Učil jsem zatím Vojtu připravovat hořící mexický grog. Konečně přišel, s ním další čtyři výboři a podávají mi zmačkaný telegram: ODHLAŠTE PŘEDNÁŠKU - JSEM NEMOCEN - FRIC.
    „Vida, moji přátelé se činí i tady! Ale ta přednáška bude, pánové!“
    „Odpusťte, ale už včera jsme dali přelepit plakáty, sál jsme odřekli, byly s tím potíže, hostinský chtěl odškodné. Čekali jsme hlavně návštěvu z okolí, jak bychom jim teď dali vědět?“
    „Pojďte, podíváme se na sál a na hostinského. Riziko beru na sebe, a budeme-li mít zisk, rozdělíme se na půl, platí?“ Jak jsem čekal, byl sál volný na sobotu i na neděli. Hostinský byl jako na trní, asi někomu něco slíbil a asi to nebylo zadarmo. Ale já se nerozpakoval hotově zaplatit nestydatý pronájem a to ho zlomilo. Pořadatelé někde našli pár zbylých plakátů a ty jsme připevnili na saně.
    Čerwuiš vylezl na kozlík ke kočímu, vzal mu otěže a projeli jsme šílenou jízdou křížem krážem Jilemnici a široké okolí. Mládenci z výboru byli tou revoltou celí rozohnění a na každého, koho jsme potkali, hulákali: „Přednáška bude!“ A byla.
    Sál byl přeplněný, nálada dobrá, i když Čerwuiš svým šestým smyslem vycítil, že ne všichni přítomní jsou patta. Měl jsem jediný problém: sál byl dost dlouhý, a tak jsem musel promítací přístroj postavit doprostřed, mezi obecenstvo, aby obrázky byly jasné a aby zbyl kyslík ještě na druhou, zítřejší přednášku. Když jsem těsně před zahájením přístroj kontroloval a dával Vojtovi poslední pokyny, zašeptal mi Čerwuiš významně: „Čimičana!“ a ukazoval mi nenápadně jednu obstarožní dámu, která si vybrala místo za projektorem, odkud toho nemohla moc vidět. Pokrčil jsem rameny.
    Než se étersaturátor rozhořel, vysvětlil jsem překážky, které se přednášce málem postavily do cesty, a pozval všechny znova na zítřek. „Domorodci“ nám slíbili, že předtím Čerwuiše zasvětí do zimních radovánek. Mluvilo se mi hezky, cítil jsem přátelství a upřímný zájem.
    Najednou světlo v přístroji zhaslo a bylo slyšet jen unikající kyslík.
    „Neškrtat sirkami a zůstat sedět!“ vykřikl jsem, abych zamezil panice. Prošel jsem po tmě ke stroji. Vojta už odvázal bombu, připojil zbytek prasklého přívodu a světlo znovu zapálil. Prohlédl jsem si poškozenou gumovou hadici. Byla přestřihnutá nůžkami.
    Okamžitě se mi vybavilo Čerwuišovo varování. Naklonil jsem se k oné dámě a procedil tiše:
    „Dejte mi ty nůžky!“ Nezmohla se na nic a mlčky mi je podala. „Byla byste tak laskavá a požádala si u pokladny o vrácení vstupného?“
    Pro jistotu jsem zůstal u stroje a přednášel odtamtud, žádná komplikace se však už nevyskytla.
    Druhý den byla přednáška ještě hojněji navštívena, židle byly obsazené do posledního místečka a kolem promítačky stála stráž Čerwuišových nových přátel. V polovině nám sice kyslík došel, ale beseda se protáhla až přes půlnoc, otázky pršely, jedna hezčí než druhá.
    A ta neděle před přednáškou? Jilemnická chasa se překonávala. Tolik veselí a radosti jsme snad nezažili. Čerwuiš se zpočátku bál, a i pro mě se zdál kopec dost prudký, neměl jsem se sáňkováním žádné zkušenosti. Ale dva závodníci nás vzali mezi sebe a Čerwuiš se osmělil tak, že se mi pak už jen míhal dolů i nahoru, sotva se překulil do závěje, vyhrabal se a hned řádil dál. Když jsem ho později poslouchal, jak onu krásnou neděli líčil svým krajanům pod střapatými vějíři palem caranda-i, viděl jsem znovu i sám sebe, jak dovádím jako malý kluk.
   
   
    

XXI. NA FLÁMU
   
    KONCEM ZIMY nám, považte, sjednal jednu přednášku i náš impresário. Měla být samozřejmě nejlepší a nejvýhodnější, zaplacená předem, všechny podmínky písemně stanovené, pohoštění zajištěno.
    A navíc jen kousek za Prahou, tak proč ne?
    Kočár nám zastavil před hostincem, u statku. Vítal nás místní učitel, zavedl nás do malé klenuté místnůstky a objednal kávu. Chtěl jsem napřed vidět sál, abych si vyzkoušel akustiku a dohlédl na umístění promítacího plátna a stroje. Učitel se zdráhal, ale pak nám otevřel sousední pokojíček, snad ještě menší a s ještě nižším stropem. Jen tak tak se tam vešlo dvacet židlí. Podivil jsem se, že se nenašlo příhodnější místo, a projevil jsem obavy, že se bude obecenstvo tísnit a špatně uvidí.
    „To je v pořádku. Přednáška je určena pouze pro vybranou společnost, každý z pánů dal pětku, takže váš honorář bude dvěstě korun, jak žádal váš impresário. Nebudete nikým rušen, sprostí podruzi a podobní socani mají dnes večer mecheche v druhé hospodě.“
    „Tak to vám tedy pěkně děkuji, pane učitel. Už je mi to jasné. Vy si myslíte, že si mě za vaše dvě stovky koupíte na truc akci proti dělnické schůzi? To ne, holenku. Z přednášky nebude nic, jedeme domů!“
    „Jak si přejete. Mám zde ovšem vaším podpisem strvzenou smlouvu, všechny podmínky byly písemně potvrzeny, včetně vysokého penále za jejich nedodržení. Chci vás ještě upozornit, že žádný vlak již nejede a že jediný nocleh, který zde můžete dostat, je v tomto hostinci. Nevím, zda pan velkostatkář za těchto okolností k němu svolí...“
    „Vydíráte?“
    „Prosím vás mírněte se,“ držel mě impresário. „Tady kolega to myslí dobře, vždyť vám může být jedno, kolik lidí vás poslouchá, hlavně že kasa není škodná, ti pánové, co si vás objednali, jsou opravdoví znalci, samí študovaní odborníci, to byste jim přece neudělal, tak hrozně o vás stáli, bude to sukcés, uvidíte, ostatně - už jsou tady...“
    Přišli upjatí, zamračení, kantor už je stačil ve vedlejší místnosti informovat. Musel jsem ten hořký kalich vypít.
    Začal jsem přesně. Po pěti minutách se ostentativně zvedl velebný pán, chvilku po něm pan správce a pak se trousili ven jeden po druhém ostatní, i když na některých bylo vidět, že by raději zůstali. Jediný zůstal sedět učitel. Měl v ruce hodinky a zápisníček, do kterého si dělal čárky, abych ho neošidil ani o jeden obrázek. Přednášel jsem pro něj plné dvě hodiny, jak stálo ve smlouvě, hrdinně snášel všechny mé narážky. Také já jsem sledoval čas, a když vypršel, rozsvítil jsem uprostřed slova a odešel do výčepu.
    Impresário už tušil, že ze slíbené hostiny, kvůli které to všechno spískal, nic nebude, ale že nám hospodský úplně odepře prodat cokoliv k jídlu, to pro něj byla rána pod pás. Rozhodl jsem se, že tady zůstaneme třeba až do rána, jen ať si to vychutná. Místnost byla plná šafářů a jiných správcových nohsledů, debužírovali, vepřová voněla, párečky chřupaly, pivo se rosilo ve skle.
    Seděli jsme namačkaní kolem jednoho stolku, kantor nasucho polykal, Vojta podřimoval, v ruce kapesník, a já se začal bavit s Čerwuišem v jeho rodné řeči.
    „Pamatuješ na ten veliký hrad na hlavě hory a na děti dona Juana?“ Čerwuiš zavýskl, až všichni strnuli. Pak si zavibroval dlaní na ústa a vyrazil svůj válečný pokřik. V hospodě bylo rázem ticho jako v kostele. Pak už se Čerwuiš z mého nápadu jen tiše radoval. To bylo tak:
    Účastníci kongresu, kterého jsme se ve Vídni zúčastnili, byli, nevím proč, pozváni na prohlídku jakéhosi rytířského hradu. Bylo to sice nádherné středověké sídlo, místnosti krásně zařízené, stará brnění, zbraně, nevídaná paroží, tajné chodby, spousta schodů nahoru a dolů, znáte ty staré hrady, ale pro vědce - amerikanisty nic zajímavého. Ale i ti, které to nějakým omylem zajímalo, po dlouhém chození na zdravém horském vzduchu důkladně vyhladověli a měli pak už zájem jen o jedno: jestli dá pan hrabě taky nějaké pohoštění. Ukázal se jako grand: na hradní nádvoří nechal přistavit kotlík párků a košík housek.
    Každý si mohl jen tak rukou hrábnout, vždyť to jsou lidé, kteří studují všelijaké divochy, tak jim to nebude cizí. Byla to vskutku podívaná pro bohy, když se ty spousty učenců vrhly na občerstvení.
    Na výletě s námi byl také pan profesor Ambresetti, s nímž a hlavně s jeho dětmi, Coritou a Hektorem, se Čerwuiš spřátelil již cestou. Znal jsem se léta s rodinou tohoto zakladatele a ředitele argentinského etnografického muzea a plavili jsme se do Evropy stejnou lodí. Obě děti byly velmi milé a Čerwuiš k nim přilnul, protože měly trpělivost domlouvat se s ním různými posuňky a vzájemně se učit slovíčka. Teď bylo nad slunce jasnější, že v bitvě o párky nemají vůbec šanci. Přišla Čerwuišova chvíle. Přitáhl si pevněji pod bradou řemínek své tropické helmy, vyrazil válečný pokřik, a než se zkoprnělá společnost vzpamatovala, nabral z koše housek do cípu kabátu, který přidržel zuby, a oběma rukama vylovil z horké vody celý hrozen párků a přinesl je dětem.
    Opařil si ruce, ale nedal na sobě nic znát, a ačkoliv měl hlad větší než kdo jiný, nenechal si víc než půl housky.
    Na tuhle historku jsme si tedy teď vzpomněli. Čerwuiš si počkal, až si jeden kočí objednal vepřovou, skokem byl u něj, vzal mu talíř před nosem a přinesl ho k našemu stolu. Pak zabral párky, syrečky, pivo.
    Nikdo se neodvážil pro testovat, protože při tom hrozivě vrčel a cenil zuby. Samozřejmě, že už si nikdo nic neobjednal, ale Čerwuiš si dobře všiml, odkud porce předtím přicházely. Přepadl i kuchyň a přinesl odtud celý pekáč.
    To už hospodský nemohl dělat, že nás nevidí, a začal se zajímat, kdo to jako zaplatí.
    „My jistě ne, milý pane, tohle jídlo si objednal někdo jiný, nám jste nepřinesl nic, ale tadyhle pan učitel na nás mával nějakou smlouvou, kde stojí černé na bílém, že po přednášce budeme pohoštěni na účet správy statku, takže se určitě dohodnete.“ Bylo nám jasné, že v tomhle hnízdě nocleh nedostaneme. Však není Praha na konci světa. Půjdeme pěšky a cestou se zahřejeme. Vojta to odmítl, zůstal někde na seně a druhý den si půjčil trakař, aby odvezl promítací stroj na dráhu.
    Krajina byla zavátá sněhem a my jsme sešli ze silnice. Praha tenkrát ještě nebyla tak osvětlená, aby zářila na dálku, hvězdy také nebylo vidět, protože bylo pod mrakem a ke všemu začalo hustě chumelit. Šli jsme stále dál, zastavit jsme se nemohli, ale pomalu jsme ztráceli naději. Tak asi bloudívají badatelé v polárních krajích. My jsme proti nim měli jen tu výhodu, že zdejší noci netrvají půl roku a že krajina je přece jen obydlenější. Jednou přece musíme někam přijít. Čerwuiš na tom byl hůř než já - zakázal jsem mu nejen zpívat jeho smutek, ale mluvit vůbec, tady šlo o zdraví.
    Konečně jsme z dálky zaslechli civilizaci. Byla to hudba, a docela veselá. Pustili jsme se tím směrem a dorazili jsme k pověstné hospodě „Na Marjánce“. Opravdu se tam ještě tancovalo a baletilo, ačkoliv byly aspoň dvě hodiny po půlnoci. Dostali jsme tam horký čaj a já výtečnou černou kávu. Domů jsme přišli až za svítání, tak jak se má z  „Marjánky“ správně chodit.
   
    

XXII. SLOVA, NIC NEŽ SLOVA
   
     ČÍM VÍC JSEM DĚLAL přednášek, čím víc jsem vydělával a přestával být neúspěšným „Amerikánem“, tím víc jsem měl přátel - skutečných, ale hlavně těch v uvozovkách. Vedlo se nám dobře. Můj boj s monopolními cestovateli se vyvíjel vítězně, prorazil jsem blokádu a můj příjem byl větší, než jsme mohli s Čerwuišem spotřebovat. Oba jsme viděli, že náš návrat začíná být reálný, a nedočkavě jsme toužili po dni, kdy budeme moci setřást evropský prach z bot.
    Lidé, kteří se narodili a žijí u moře, jsou na tom podle mne lépe než my, suchozemské krysy. Rodná země je k sobě tak nepoutá, jejich skutečný domov má vůni oceánu a je jim jedno, jestli ji cítí tady, nebo na jiném kontinentu. Člověk jako já nebo Čerwuiš, který má k té velké louži daleko, přirostl tak nějak ke své hroudě a země za mořem zůstane cizí, i když tam najdete mnoho přátel, obdiv, postavení, uplatnění v práci, úspěch...
    Kolikrát jsem seděl ve stínu nádherných palem, větřík si pohrával s třepetavými třásněmi jejich listů a přinášel těžkou vůni tropických květů, a přece jsem v duchu viděl bílé jarní břízky a cítil pryskyřici jednotvárných jehličnatých lesů. Kolikrát jsem zatoužil po rybízu nebo třešních, když jsem sál slaďoučkou ananasovou šťávu, den života bych někdy dal za obyčejné jablko nebo hrušku. A což teprve, jak se vám sbíhají sliny, když si nad tučným beranem, pečeným s kůží, vzpomenete na pražské párky, šunkový salám nebo teplou sekanou! Říká se sejde z očí, sejde z mysli, ale platí to jen na lumpy, chamtivce a podvodníky, se kterými se člověk musel doma stýkat. Jejich obrazy opravdu blednou a unikají ze vzpomínek, zato ty poctivé a upřímné lidi, jichž naštěstí také pár znáte, si přímo zidealizujete a světlo, které vyzařuje z jejich dobrých povah, zaplaší všechny stíny. A tak člověk zčistajasna opustí všechno, co v cizině vybudoval, a vrátí se domů.
    Chlad a nevšímavost vás ovšem záhy srazí do reality a vy prohlédnete, že všechna lákadla byla jen fata morgána. Ještě štěstí, když se vracíte chudý, výsměch není tak hrozný jako závist, úskočnost a vaše zklamání nad lidskými parazity, kteří se, jste-li zámožný, vynoří odnikud a lepí se na vás.
    A opakuje se to naruby: teď sníte o chládku palem a zapomínáte na myriády komárů, toužíte po teplých paprscích tropického slunce a žár pouští už vám nepřipadá tak hrozný, pečené obří ještěrky iguána nebo kus krokodylího ocasu jsou ve vašich představách pro svoji nedostupnost největší lahůdkou a zdá se, že ty chvíle hladu, kdy se vám nepodařilo nic ulovit a vnitřnosti se vám svíjely v křečích a jazyk vám okoral žízní, ani snad nikdy nebyly. 
    Připomíná mi to můru, která v temnotách zahlédne zář ohně. Přiletí zmámená, krouží stále blíž a blíž, až proletí nad plamenem a spálí si křídla. Sotva si rosou vyléčí rány, sotva pookřeje, znovu ji oheň láká a znovu, až jednou mezi uhlíky shoří... Můra mezi dvěma ohni, oba ji přitahují a ona žádnému nemůže odolat. Tak nějak jsme si s Čerwuišem připadali v našem wigwamu v Náplavní ulici. Já už znal ty touhy i ty návraty, ale Čerwuiš svůj stesk po domově zakoušel poprvé. Těšil se, jak bude slavný, až bude vyprávět, co viděl a zažil. K čemu by byly nové objevy, když je nemáte komu sdělit?
    Jak přicházelo jaro, rostla naše netrpělivost. Jen pryč, pryč odtud, i kdyby se nám tu vedlo sebelíp. Vždyť i ta uzená kolínka už se přejídají!
    Moje práce na sbírkách, třebaže pro samé přednášky a návštěvy jsem pro ni kradl čas jen po chvilkách, zdárně pokračovala. Čerwuiš střežil můj klid, protože věděl, že až práci dokončím, už nás tu nic nezadrží. Pro její urychlení dělal, co mohl, dokonce se nezdráhal nestydatě lhát, viděl to ostatně u mých krajanů víc než často. Když někdo zazvonil, šel otevřít a hosta - zvlášť když mu nebyl od pohledu sympatický - klidně poslal pryč. Když nechtěl jít dobrovolně, vzal ho prostě za flígr a vyvedl ho tiše ven. Mně pak řekl, že to byl zas žebrák a že mu dal černý kámen ze svého kapesného.
    Přestal až po mnoha stížnostech a slíbil, že mi každého návštěvníka ohlásí, a já mu řeknu, jestli ho má uvést. Jakž takž to fungovalo, jen místo dotazu, zda může hosta uvést, se pokaždé ptal: „Vyhodíme ho, jo?“
     Když jsem pracoval, sedával poblíž a ani nedutal. Jednoho dne však na něm byla znát netrpělivost. Chodil tiše okolo mě, pak si začal pobrukovat v naději, že ho třeba okřiknu a že bude moci navázat hovor, ale když jsem si ho pořád nevšímal, položil mi ruku na rameno:
    „Alberto, prosím...“ Tak zkroušeného jsem ho dlouho neviděl.
    „Copak tě trápí?“
    „Něčemu nerozumím a musím na to pořád myslet. Potřebuju to vědět.“
    „Tak jen ven s tím!“ byl jsem docela rád, že se na chvíli vytrhnu z práce.
    „Jak se řekne v tvé řeči patta?“
    „Vždyť víš, co to znamená, na co to potřebuješ umět česky?“
    Začínal se až moc rychle učit zdejší jazyk a já z toho neměl žádnou radost. Při jeho upřímnosti bylo výhodnější, když mu lidé nerozuměli, ale ještě lépe bylo, že on při své důvěřivosti nerozuměl jim. Jak často označujeme věci jedním slovem a myslíme tím pravý opak! Upřímnosti se u nás často říká hrubost, nebo i sprosťáctví, a tak Čerwuišovi neznalost češtiny mohla jen pomoci. Před nepříjemnostmi i před zklamáním.
    „Já mám jednoho patta, je to také tvůj patta, pro mě je ale orumpišú patta a rád bych mu to řekl.“
    „A kdo to je?“
    „Klabok, don Eduardo.“ Slavný lovec orchidejí Klaboch, synovec Benedikta Roezla, který má na Karlově náměstí a také někde v Holandsku pomník, měl několik synů. Jediný z nich, Eda, zatoužil také po dalekých krajích a Čerwuiš pro něj byl poslem odtamtud. Spřátelili se a Čerwuiš býval častým hostem u Klabochů v Košířích. Eda si od toho mimo jiné sliboval, že se naučí španělsky, i když Čerwuiš znal jen několik stovek slov zkomoleného jazyka guaraní, promíšeného španělskými výrazy, jak se dorozumívají běloši s námezdními dělníky na pobřeží řeky Paraguaye. Přesto dával suverénně mladému Klabochovi lekce a diktoval mu slovíčka.
    Říkal jsem si, že to ani jednomu není na škodu, protože jsem nevěřil, že by se Eda kdy dostal do Ameriky. Když jsem se s ním po letech sešel v El Pasu, museli jsme se oba smát tomu, jak se jeho mexikánští příbuzní divili, když na ně spustil „španělsky“ a oni rozuměli každé desáté slovo...
    „Proč to donu Eduardovi neřekneš španělsky, když ho učíš castilla?
    Řekni mu, že je tvůj amigo.“
    „Ne! Chci, aby to správně pochopil. Chci mu to říci jeho a tvojí řečí.“
    „No dobrá. Čamakoko říkají patta, my říkáme přítel. Orumpišú se řekne dobrý. Dobrý přítel.“ Podíval se na mě nedůvěřivě. A pak si stáhl prstem spodní klapku pravého oka jako tenkrát, když nevěřil bavorské princezně, že mu říká pravdu. Ještě přidal: „Tůdle!“ jak se to v Praze naučil od jedné mé přítelkyně, která to uměla říkat velice mile a uličnicky.
    Teď jsem byl překvapený zase já. Držel jsem se zásady nikdy Čerwuišovi nelhat, na své přímé otázky dostával vždy přímé odpovědi, to věděl.
    A teď tohle. Myslí si, že ho chci napálit.
    „Vážně, Alberto. Řekneš mi, co znamená tvoje slovo pravta?“ 
   „Já hochu, to bych sám rád věděl,“ zafilozofoval jsem si, ale pak jsem se zarazil, mohl by se ještě víc naštvat. Jenže ať jsem si lámal hlavu sebevíc, jak se řekne pravda v čamakokštině, jsem si vzpomenout nemohl.
    „Přines sem bednu se slovíčky,“ požádal jsem ho.
    Hledal jsem v předtištěných slovnících, vydaných berlínským muzeem, do kterých jsem povinně vpisoval indiánská slůvka v různých nářečích, ale pravda tam kupodivu nebyla. Hledal jsem tedy ve slovníku, který jsem sestavil podle vlastního klíče: nebyla tam taky. To snad není možné, říkal jsem si, bez toho slova se přece v běžném hovoru neobejdete. Věděl jsem určitě, že jsem ho sám často používal...
    Pak jsem si vzpomněl! Aha, ompa, pravda se přece řekne ompa. A hned listuji pod „o “: o, o, ompa, ompišú, orumpišú, dobrý, krásný, krásnější, nejkrásnější... Divný národ, ti Čamakokové! Mají stejné slovo pro pravdu i krásu. Listuji nazdařbůh dál a tu mi padne do oka: nioči kušía - ne lež. Vysvětluji to tak Čerwuišovi - pravda je „ne lež“, opak lži, rozumíš? Ale nerozumí. Nebo nechce? Ohrne pysk a zavrčí: „Ua kušššía“, ty jsi lež!
    „Proč mi nevěříš?“ ptám se opravdu zmaten.
    „Protože to tak není. Je to zrovna naopak. Včera tady byl ten malý kulatý. Říkáš, že také cestoval mezi jiným lidem v dalekých krajích.
    Věřím ti, i když nevypadá, že by dovedl chodit dlouhé pochody, že by uměl lovit, bránit se a uživit se. Není tvůj patta, to jsem viděl v jeho tváři. Přišel, protože tě chtěl ošidit, jeho úmysl nebyl dobrý. Nevaroval jsem tě, protože jsem na tobě viděl, že to víš také. Lhal ti a při tom stále říkal: „Je to pravta, je to pravta.“ Ty jsi věděl, že lže, a řekl jsi mu:
    „Je to pravta.“ Z toho jsem poznal, že pravta znamená něco jako kušía a ne nioči kušía. Také jsem slyšel, že jsi mu říkal pšíteli, když jsi poznal, že tě chce napálit. I on ti říkal pšíteli, a v jeho očích byla nenávist. Já chci říct donu Eduardovi, že je můj patta, a ty my radíš, abych mu řekl ošklivé slovo pšíteli. Zklamal jsem se v tobě. Chci říct donu Eduardovi, že ho mám rád, a ty chceš, abych ho urazil. Nerozumím tomu...“
    „Nechci tě napálit. Je to tak, jak jsem řekl.“ 
    „Věděl jsi, že tě malý kulatý chce ošidit?“
    „Věděl. Vždycky mě šidí.“
    „Věděl jsi, že není tvůj patta?!“
    „Věděl…“
    „Tak proč jsi mi neřekl, abych ho odnesl za límec? Proč jsi mu říkal pšíteli?“
    Vysvětlujte mu to! Chtěl jsem původně Čerwuiše jen pozorovat v civilizovaných podmínkách, byl jsem zvědavý, jaký si udělá úsudek tváří v tvář novým faktům. Nechtěl jsem ho poučovat ani ovlivňovat vlastními názory. Avšak stalo se, že učitel se pozvolna měnil v žáka. Čerwuiš viděl to, co já neviděl už dávno, přetvářku, pokrytectví, falešnou morálku, společenské předsudky. Jak jsem se tenkrát styděl za to, že naše slova jsou prázdná, a ačkoliv krásně zní, nic neznamenají...
   
    



XXIII. ZÁVĚR SEZÓNY
   
    HOVĚL JSEM SI v hamace a při kávě vychutnával výplody našich žurnalistů v ranních novinách. Obdivoval jsem zejména mravní rozhořčení jakéhosi nepodepsaného šmoka nad mojí zvrhlostí, že se nechám po ulici doprovázet nahým divochem...
    Někdo zvonil, Čerwuiš šel otevřít, za moment byl zpátky a podával mi s velkou úctou navštívenku. Nějaký cizinec, pomyslel jsem si. Ale na kartičce stálo: Redaktor Běhal.
    Běhal, Běhal, kde jsem to jen slyšel? Mám velice špatnou paměť na jména i tváře, ale jak promluvil, vzpomněl jsem si okamžitě. Na laskavost se nezapomíná. Ovšem, byl to redaktor Běhal, který mě kdysi, po mém prvním návratu z Ameriky, zasvěcoval za korunu na hodinu do pravidel veřejného vystupování a chtěl ze mě vycepovat solidního přednašeče. Moje jediná tehdejší přednáška skončila fiaskem, ale vzpomínal jsem na něho v dobrém.
    „Kde se tu berete, kamaráde! Nečekal bych, že nějaký český novinář vstoupí přímo do jámy Ivové. Ale vám do nepřátelského území propustku vystavím vždycky. Vítejte, Čerwuiši, uvař nám, prosím tě, čaj!“ Ale Čerwuiš i bez toho pochopil, že ten odměřený návštěvník je tentokrát zase jeden pravý patta, a samovar už hořel.
    „Přicházím oficiálně, za spolek žurnalistů...“
    „No to mě podržte! Vy nečtete noviny? Vždyť o mně, o mých přednáškách nepadne slovo, a když, tak jen ve zlém, jako dneska, už mi několik dobráků podstrčilo do schránky noviny s červeně orámovaným článečkem jedna radost. Takhle dostat volňásky, to ano, ale tím to končí. Vždyť mi noviny neberou dokonce ani placené inzeráty na mé přednášky.“
    „Právě proto jsem přišel. Vidím dobře, že se o vaší práci neprávem mlčí. Byl jsem se na několika přednáškách podívat, a přestože se zásadně neřídíte pravidly, která jsem se vám snažil vštípit, a přestože nepřednášíte tak, abyste se lidem zalíbil, myslím si, že i za těchto okolností by se o vaší práci mělo psát. Proto jsem se rozhodl, že uspořádáme přednášku ve prospěch žurnalistického spolku, o té budou muset referovat i zaujaté listy. Vybereme spolu nějaký vhodný večer, kdy mívají lidé volno, a slíbil jsem, že veškerý příjem věnujeme spolku.
    Uvidíte, že se nám společnými silami podaří novinářský bojkot prorazit!“
    „Vy starý naivko! To jste se dal zneužít pro pěknou věc. Kdyby to byl někdo jiný, nechal bych Čerwuiše, aby ho shodil ze schodů. Já pražskou žurnalistiku dávno nepotřebuju, moje popularita není naštěstí odkázána na libovůli nějakých pisálků. Mám tolik přednášek, že je musím odmítat, a žurnalistický spolek by chtěl za to, že na mně nenechal nit suchou, teď na konci sezóny slíznout smetánku?“
    „Ale to je trapné, pane Frič, to je trapné. Kdybyste věděl, co mi dalo práce, než jsem to prosadil...“
    „Tak víte co? Kvůli vám, abych vám dokázal, jak jste naivní, přednášku uděláme. Ale já vystupovat nebudu. Přednášet bude Čerwuiš.
    Nedávno řečnil u Bumbrlíčka a měl docela úspěch!“
   
    Plakáty vylepené nebyly, škoda peněz, noviny se přece postarají o svou reklamu samy. Nepostaraly. Maximálně se objevila řádečka ve j spolkových zprávách. Přesto obecenstvo zaplnilo ze dvou třetin velký sál na Žofíně. Spolek žurnalistů neplatil ani nájem, ani osvětlení, takže výnos byl zajištěn. A že se o přednášce potom dlouho mluvilo, to nebyla zásluha publicity, ale jen a jen Čerwuiše.
    Zvolil si jako téma válku, které se sám zúčastnil, proti sousednímu kmeni Tumrahá. Bylo to překvapení i pro mě, nikdy dřív o tom nevyprávěl. Z mých sbírek si vypůjčil potřebné ozdoby a válečné trofeje, tedy rekvizity, bez nichž se žádný bojovník vyprávějící o své udatnosti neobejde. Jen litoval, že jsem mu nedovolil na pódiu rozdělat ohníček. Vyprávěl, ale slova byla zbytečná: Nikdo jim nerozuměl, ale všichni rozpoznali smysl z Čerwuišovy mimiky. A když zpozoroval na jejich tvářích, že třeba nechápou pohyby jeho rukou, když naznačoval oběh slunce, vypomohl si k velké radosti posluchačů odposlouchaným slůvkem: sejtra.
    Začal kouřením dýmky a znázorňoval, jak kolovala od úst k ústům, pak zanotoval svůj vítězný zpěv i zpěvy svých nejbližších přátel. Naznačoval dlouhé pochody, stále větší únavu, vzrušení, když se přiblížili a potom plížili k nepřátelskému táboru, jak vyčkali, až všichni usnou, a nakonec různé scény přepadení.
    Je věru obtížné a fyzicky namáhavé být přednašečem u Indiánů.
    Když chtěl znázornit zápas s imaginárním nepřítelem, musel provádět pohyby obou bojovníků, když naznačoval, jak se vyvlékl z objetí, chytil protivníka za krk a praštil s ním o zem, musel škrtit sám sebe a porazit se. Na začátku si navázal na krk půl tuctu barevných šátků a těmi teď označoval své jakoby ukořistěné zajatce a chlubil se, že mu po přepadení zbyly na krku pouze dva a že čtyři válečné otroky získal.
    Když vyčerpaný a vysílený zakončil svou řeč, lily z něj potoky potu.
    Posluchači ho odměnili bouřlivým potleskem. Jak kontrastoval s nábožným tichem a napětím, s nímž sledovali jeho vyprávění! Vyzval jsem obecenstvo, aby se zeptali, jestli něčemu nerozuměli. Žádné vysvětlování však nebylo potřeba a večer jsem ukončil vyprávěním o dalších zajímavostech ze života volných lidí.
    Ještě dobře, že se o velikém Čerwuišově úspěchu žádné noviny nezmínily. Pořadatelé venkovských přednášek by si určitě vynutili opakování, a my už jsme byli jednou nohou v třmenu...
   

XXIV. LÉTO
   
    NASTALO LÉTO. Praha byla skoro prázdná, ale přece v ní zůstalo dost lidí, abych si v ní neodpočinul. Svoje sbírky jsem konečně vtělil do vzorného lístkového katalogu: Na každé kartičce byl vyobrazený nebo vyfotografovaný jeden předmět, zapsán jeho domorodý název, jméno majitele, následoval popis předmětu a k čemu slouží. Byla to úmorná práce, ale už jsem ji měl za sebou. Katalog jsem odeslal do Petrohradu a už jen čekal, až přijede do Prahy dr. Sternberg, ředitel muzea Petra Velikého, aby sbírky převzal. Věděl jsem, že za svou sbírku dostanu sotva část vynaložených nákladů, ale měl jsem jistotu, že bude v dobrých rukách. Ke sbírkám ještě patřily slovníky. Rozhodl jsem se, že si špatně čitelné originály ponechám a po chvilkách jsem je přepisoval. Tak jsme ubíjeli čas, pomalu dávali dohromady věci na cestu a toužili pryč. Jen pryč. Přednášky už se nekonaly a naše wigwamová společnost zkomírala. Čerwuiš sedával na své přikrývce a hrál si s kouskem provázku, právě tak, jak si hrávají naše děti. Když jsem byl malý, bavila se moje generace všelijakými hrami, na které už se většinou zapomnělo. Proč by také dnešní kluci měli po chodnících honit káču nebo po dvorečcích hadrák, když si mohou za pár korun koupit třeba i pingpongovou pálku, tenisáky nebo nafukovací mičudu. Jen ty provázkové kolíbky kupodivu zůstaly. Zmiňuji se o tom proto, že mě překvapilo, že Indiáni se téhle zábavičce věnují právě tak rádi. Vzpomínal jsem si, co jsme se kdysi napřebírali s dětmi Mistra Dvořáka, hlavně s jejich Mařenkou, pozdější paní doktorovou Šantrůčkovou, kolik jsme vymysleli kombinací a jak jsme na ně byli pyšní. Čerwuiš k téhle radovánce nepotřeboval spoluhráče, stačily mu zuby a palce na nohou, to byla ovšem akrobacie, o jaké se pražským dětem ani nesnilo. Dělal nejen různé geometrické obrazce, ale i stylizovaná zvířata: mravenečníka, medvěda, rybu, opici, uměl také palmu nebo vrš na ryby. Vrcholem jeho umění byla nasigi, veš. Ve spleti provázků byste marně hledali její podobu, ale když jste byli úplně zticha, zlehka se trhlo jednou rukou, jakýsi skrytý uzlík přeskočil napnutý provázek a ozval se zvuk, který si člověk věci znalý nemohl s ničím splést: lupnutí, jako když prasknete nehtem palce o nehet prostředníku, zkrátka jako když rozmáčknete veš!
   
    Moje myšlenka založit v Praze středisko intelektuální aristokracie se potkala s nezdarem. Myslím, že největší vinu na tom nesly naše milé dámy. Jakmile se jich několik sešlo, nedalo se mluvit o ničem jiném než o módě nebo o potížích se služkami a končilo to vždycky stejně sešikovaly se do nepřátelských kroužků, vrhaly pohledy a pomlouvaly se navzájem.
    Jedinou mou spojenkyní v těchto situacích bývala paní Laudová-Hořicová, vynikající herečka a pravý poklad. Kdykoli zpozorovala, že nám vzniká nová klepařská skupinka, vpadla do hovoru, zavedla řeč na jinou kolej a drbny rozehnala a promíchala je s členkami znepřáteleného kroužku. Byla to jedna z mála žen, kterou Čerwuiš nejen že snášel, ale s kterou se i přátelil. Brzy vypozoroval její neuvěřitelnou schopnost mařit společenské neplechy a i on, zavilý odpůrce českých děv, podlehl“ jejímu kouzlu a taktu. Horší bylo, když někdy na naše úterky nepřišla.
    To se pak pokoušel vzít její výchovnou funkci do vlastních rukou.
    V jednom rohu pokoje visela kůže pumy, veliké horské šelmy, kterou jsem si přivezl z Bodokénského pohoří z území Kaďuveů. Kůžemi a jinými loveckými trofejemi mi byt vyzdobil Kafka, ke svému vytříbenému vkusu měl navíc slabůstku pro divadelní efekty. Do hlavy pumy zavedl žárovku, obalenou červeným papírem, a vypínačem, skrytým pod hroznýší kůží na stěně, rozsvěcoval oči a tlamu šelmy do ruda. Rád si tak zažertoval při našich černých hodinkách.
    Čerwuiš samozřejmě záhy vystopoval, jak to funguje, a vymínil si výhradní právo na „udělat zlobícího lva“. Kdykoliv zpozoroval, že si dámský kroužek zase bere někoho na paškál, vzdychl si „ach ty čimičany“ a šel rozsvítit pumu. Pak přistoupil k dámám, které nechápaly, co to má znamenat, a řekl jim přísně: „Laudová nioči - puma bravo!“ když tu není Laudová, zlobí se na vás puma.
    Nechte Indiána s divokou tváří kázat levity pražským paničkám! Praha měla tenkrát ještě hodně daleko k velkoměstu, ale obávám se, že neřest pomlouvání se tady nepodaří vymýtit nikdy.
    Poznenáhlu se z našich večírků stávaly „pánské jízdy“ a mnozí návštěvníci, bohužel v čele s Kafkou, si představovali, že to budou jenom pitky. Rozhodl jsem se s tím vším skoncovat a odstěhovat se na prázdniny do Hodkoviček. Také Čerwuiš potřeboval změnu. Žil v kamenném městě už mnoho měsíců, ale nezvykl si. Sám se neodvážil z Náplavní ulice dál než na Karlovo náměstí, odkud bylo tenkrát ještě vidět na řeku. Na nábřeží se nebál, že zabloudí, ani v parku ne, ale v ulicích se orientovat nedokázal, právě tak jako by Pražák zabloudil v pralese.
    Náplavní ulice je u řeky, takže jsem Čerwuiše mohl z Hodkoviček posílat do našeho pražského wigwamu pro poštu a tak. Ze začátku chodil pro jistotu pěšky, ale po několika cestách se mnou si zvykl i na parník. Když byl se mnou, nebál se ničeho, byli jsme na Kladně v dole a vzlétl se mnou i v balónu, ale sám se bál i jet tramvají. Svůj strach překonal, teprve když se u nás dlouho neobjevil Eda Klabochů a Čerwuiš se rozhodl navštívit ho v Košířích. Podobně přestal po čase nedůvěřovat parníčkům, ale jen kategorii takových těch malých „šroubků“.
    Čím častěji jezdil, tím víc měl kamarádů mezi kapitány a strojníky.
    Nejraději měl topiče a rád se díval na jejich práci. Mnohdy nechal ujet dva tři parníky, než přistál ten, na němž měl přátele. Kam by pospíchal?
   
   

XXV. OPISÉ
   
    POTŘEBOVAL JSEM, aby mi Čerwuiš pro něco narychlo skočil do Prahy. Nakázal jsem mu, aby jel nejbližším parníkem a nikde se nepotuloval.
    Přijel nečekaně brzy, bez toho, pro co jsem ho poslal, a byl velice rozrušený. Očividně mu bylo jedno, jestli dostane vynadáno. Zadrmolil jen, že nic nenese, a začal ze sebe strhávat šaty, na které byl jinak hrozně opatrný, aby je mohl nepoškozené přivézt svým lidem na ukázku. Přetrhl dokonce svou nejmilejší kravatu tkanou z korálků, kterou dostal darem ve Vltavotýně, a hodil ji na zem. To bylo něco nového.
    Se zájmem jsem ho pozoroval.
    On si mě však vůbec nevšímal, teprve když byl dočista nahý, rozkázal mi panovačně: „Dej mi ostrbi!“ Kámen? Co tím myslí? Na silnici před naší zahrádkou bylo plno oblázků, proč by chtěl kámen právě ode mě? Nebo že by myslel horu, skálu? Čamakokové slovo ostrbi používají i v tom smyslu. Severní Chaco je kraj bahnitých náplav, které v době sucha ztvrdnou, a kam až oko dohlédne, rozkládá se vedrem rozpukaná rovina. Hory jsou vidět jen ve veliké dálce na obzoru a vypravuje se, že jsou z kamene, ovšem kromě několika Čamakoků, kteří se vypravili na zkušenou do dobrovolného otroctví k brazilským Kaďuveům, je nikdo blíž neviděl.
    Ne, to určitě není ono. To slovo mi znělo v uších, musí mít ještě nějaký jiný význam. Indiáni často nazývají jedním jménem různé předměty, které předtím neznali, které k nim zanesly jiné kmeny nebo běloši. Dělal jsem, že se zlobím, protože Čerwuiš nepřinesl, co jsem potřeboval, a listoval jsem zatím ve slovníku. Náhodou jsem otevřel na stránce se jmény užitkových rostlin, tam bych rozhodně nehledal a vida! Stálo tam: Bixia orelacea ostrbo. Rázem mi svitlo.
    Je to keříček sotva metr vysoký, s nepatrnými kvítky, ale má chlupaté tobolky plné žlutých, tvrdých semínek. Jsou potažená měkkou cinobrově červenou mázdřičkou, a ta když se rozetře s medem, dá nejjemnější vonný šmink právě takové barvy, jakou mají Indiáni nejraději.
    Tahle nepatrná a jinak neužitečná rostlinka hraje v životě všech tropických Indiánů důležitou úlohu. Bez ní se nedají pořádat slavnosti, není možné zpívat válečný zpěv, bez ní je nemyslitelný válečný tanec a válka vůbec. Ubozí Čamakokové - v jejich Chacu takové křovisko neroste. Musí se spokojit s kamennou náhražkou, s krevelem, ale i ten se dá získat jedině bojem. Bez ostrbi se zkrátka nedá žít. Bez něj by slušný Indián vůbec nemohl do společnosti, nebyl by připuštěn na poradu bojovníků, měl by po politické kariéře. A což teprve Indiánky!
    Dovedete si, milé čtenářky, představit, že by pro vás růž na rty nebo tužka na obočí, byly nedostupné a nedaly se pohodlně koupit? Možná by mnohá z vás měsíc nevečeřela, jen aby je získala někde pod rukou.
    Nesmějte se tedy hloupým divochům. Vždyť oni své šminky potřebují právě tak nutně jako vy, ale v mnohem větším množství, malují si často nejen tvář, ale i celé tělo.
    Pro cestovatele je červená barvička tím nejvýhodnějším výměnným zbožím, za něž lze získat všechno od Indiánů i od Indiánek. Opravdu všechno! Měl jsem proto v Brazílii velké pole a také u jednoho kolonisty v Paraguayi pár záhonů na zahradě a tam jsem to křoví pěstoval. Co jsem byl pryč, sklízeli a opatrovali mi úrodu, věděli, že dobře zaplatím.
    Čeewuiš mi měl za zlé, že mu nechci dát ani kousíček ze své sbírky bochníčků, které jsem získal od kmene Bororó, a nadával mi, že jsem kaiňa, lakomec. Ukrást mi to se neodvážil, protože je to náboženský předmět, ale čmajznout sáček se semínky v Náprstkově muzeu, když jsme si prohlíželi věci, které jsem tam kdysi daroval, se nerozpakoval.
    Myslel, že jsem si toho nevšiml, a měl pytlík schovaný co nejhlouběji ve své bedně.
    Čerwuiš byl ovšem etnograf pokrokový a neměl předsudky vůči náhražkám. Když jsem si koupil vodové barvičky na kolorování svého lístkového katalogu, sebral mi červenou a vydal se, samozřejmě na sekyru, do papírnictví. Škoda, že jsem u toho nebyl. Ale vylíčil mi to příručí, když přišel s účtem.
    Prý se divocha zděsil, když tak zčistajasna vrazil do krámu sám, bez mého doprovodu. Prodavač chtěl utéci, ale na druhou stranu se bál, aby mu tam něco neprovedl. Ostatně si ho Čerwuiš pro jistotu hned přidržel za límec, naslinil zbytek barvičky a natřel mu ji na ruku.
    Prodavač pochopil, co asi tak chce, a snesl mu různé vodovky v plechových krabičkách. Indián otvíral jednu po druhé, olizoval je a zkoušel na rukou i na tváři ubohého papírníka. Barvy, které se mu nelíbily, zahazoval, vybíral jen červené. Když tak zkazil několik sad, došlo prodavači, že mu jde o červenou a vyndal celou zásobu koleček. Čerwuiš všechno sbalil a zeptal se:
    „Kolik bílých kamenů?“ Ale protože prodavač nerozuměl, houkl na něj: „Alberto!“ a utekl.
    Nebyl důvod prodavači nevěřit. Jak spěchal k nám, aby nepřišel o svoje peníze, nestačil se ani umýt a byl strakatý jako malířská paleta.
    Barvičky byly sice laciné, po několika halířích, ale s pokaženými krabičkami to přece jen bylo pár korunek. Aby se podobné „nákupy“ neopakovaly, zabavil jsem Čerwuišovi jeho červené a řekl jsem, že mu je dám, teprve až je bude potřebovat. Myslel jsem v divočině, pochopitelně. Jenže Čerwuiš to vzal doslova. Zřejmě potřeboval ostrbi právě teď.
    Vydal jsem mu jednu barvičku. Ale to bylo málo. Roztáhl prsty obou rukou, abych pochopil, že jich chce nejmíň deset. Co se mu asi líhlo v hlavě? Viděl nějakou květinu, která mu připomněla slavnosti květů?
    Vzpomněl si na nějaký důležitý den svého života, který bylo třeba oslavit? Měl nějaký sen, který v něm vyvolal vzpomínky? Nejlíp bude na nic se neptat a pozorovat ho.
    Dal jsem mu hrst barev. Pomaloval se celý, vypadal jako vařený rak.
    Jen bělmo očí a lesklé zuby mu svítily. Venku naštěstí nikdo nebyl. Jinak si dovedu představit, jak by se asi vyděsil každý hodkovičský domorodec, kdyby potkal rudocha, jak kráčí nahý s ostrou mačetou přes zelinářskou zahradu a pole do protějšího lesíka.
    Pozoroval jsem ho kukátkem. Uřízl si několik prutů, z jednoho si udělal luk, z jiného kopí a ze zbytku šípy. Nebyly k ničemu, ale měly symbolizovat zbraně. Pak si našel velkou, pinii podobnou borovici, rozdělal pod ní ohníček a za chvíli ke mně dolehl řev, kterému on říkal válečný vítězný tanec.
    Ajéje! Můj náčelník zase prožil nějaké výjimečné dobrodružství. To zas bude nějaká pěkná nepříjemnost.
    Poslouchal jsem pozorně. Zpěvu bylo těžko rozumět. Do válečných skřeků se stále mísil mně neznámý výraz opisééé, opisé. Jen to jediné slovo, často se opakovalo, a ostatní zpěv byl beze slov. Když Indián něco nedovede popsat slovy, něco, pro co nemá ve své řeči výraz, nebo něco abstraktního, co není možné pochopit, snaží se to posluchačům přiblížit melodií. Jednou mě jeden čamakokský Indián provázel na cestě mezi Kaďuvey. Naše cesta vedla přes nejvyšší hřebeny Bodokénských hor a on nikdy předtím hory zblízka neviděl. Znal jen nedohlednou rovinu, znal vítr, který burácel vysoko nad kebračovými pralesy, znal jen stojatou vodu bažin nebo pomalu a líně se valící proud veleřeky Paraguaye. Teď uviděl malý potůček, který padal z veliké výšky jako vodopád. Kaďuvejští Indiáni se tam vypravili, aby slyšeli, „Jak prales zpívá“. Na vrcholku nad vodopádem si postavili provizorní přístřešek, na každý použili několik šestimetrových listů obří palmy baguasú. Hluboko pod námi hřměla voda. Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků. Jak to muselo působit na Indiána, který až do té chvíle nic takového nezažilI Když jsme se vrátili k Čamakokům, svolal můj průvodce celý kmen, vyprávěl, ale když měl popsat hory a vodopád, došla mu slova.
    Tehdy začal zpívat svou píseň beze slov. Její část, kde popisuje vodopád, jsem zachytil na fonografový váleček, a když se mi podaří někde si vypůjčit ten staromódní přístroj a přehrát si to, je to pro mě svátek.
    Začíná tremolem, jak slabý potůček spěchá mezi kameny: Hu huhuhuhuhu hu huhuhuhuhu, pak první kaskáda a nakonec tříštění vln hluboko dole: Huhu, hú hu, hu hu hú hu. 
    Takového druhu byl tedy Čerwuišův zpěv. Plný vášně, nenávisti, zloby. Mezi tóny míchal svoje nesrozumitelné opisééé, nato jeden vysoký tón, při kterém si klepal na otevřená ústa, pak to sláblo a do zpěvu se mísilo mně známé slovo otááái, otááái, maminko!
    Ach ty můj hochu nešťastný, cos to zase provedl, že máš takový strach. Ani jsem nepotřeboval dalekohled, abych byl přesvědčený, že mu při tom vítězném zpěvu tečou slzy jako hrachy.
    Zpíval celé odpoledne. Nevšímal si mě, ani když jsem ho volal k večeři. Donesl jsem mu jídlo pod strom. Nedotkl se ho a našel jsem ho ráno nedotčené. Zpíval celou noc. Bylo velmi chladno a on byl docela nahý. Donesl jsem mu přikrývku, ale nepoužil ji. Několikrát jsem se na něj během noci přišel podívat a přemlouval ho, aby šel do postele.
    Neposlechl.
    Chápal jsem, že je to asi výraz jeho za dlouhou dobu nahromaděného smutku, touhy po domově, nespokojenosti se stále odkládaným návratem, zoufalství. Nebo že by provedl něco, s čím se mi neodvažuje svěřit? Tak či tak, nejlepší pro něho bude, když se vypláče. Jen jsem se bál, aby mi nenastydl. Nanosil jsem dříví na jeho uhasínající ohníček a párkrát přiložil. Domů se vrátil až s východem slunce a zavřel se v pokoji.
   
    Ráno přiběhl jeden člověk s novinami. Už jste to četl?
    Následky honby za nezřízenou reklamou. Tak nějak zněl titulek.
    A že prý jsem si přivezl divocha, abych lidem snáze namluvil, že jsem někde cestoval, a dělám si s ním barnumskou reklamu. Ale takové zvíře by se mělo chovat v kleci a nepouštět bez dohledu mezi nic netušící lid. Divoch se prý včera bezdůvodně rozzuřil během jízdy na parníku, vytáhl surovým způsobem topiče od strojů a hodil ho do vody. Rovněž jednoho cestujícího svrhl do největší hloubky, a když zpozoroval, že by neunikl rozhněvanému obecenstvu, sám skočil do řeky, doplaval ke břehu a zbaběle zmizel ve vrbičkách. Nebýt plaveckých schopností a duchapřítomnosti strojníka, kterému se podařilo dostat zpět na palubu, zůstaly by stroje bez obsluhy a mohlo dojít i ke ztroskotání neřízené lodi. Nakonec byla žádána policie, aby konečně proti mně s největší přísností zakročila.
    Trvalo dlouho, než Čerwuiš promluvil. Myslím, že to byl Klaboch, který mu nakonec rozvázal jazyk. Indián nevydržel, aby se nepochlubil se svým vítězstvím svému orumpišú patta.
    „Prý jsi nařezal několika lidem,“ prohodil Eda jakoby nic.
    „Nařezal. A všechny i s kapitánem jsem zahnal na záď a na střechu.“
    „A strojníka a ještě jednoho jsi prý shodil do vody...“
    „Ten jeden tam skočil sám. Nevím proč. Strojníka jsem si vytáhl z díry, ale on sebou mlel a vypadl mi přes zábradlí.“ 
    „Proč jsi to udělal?“
    „Opisé.“
    „Co je to opisé?“  
    „To je přeci v tvé řeči! Nepamatuješ na konzula Petra?“ 
    Pochopil jsem. Měl jsem sice vztek, ale musel jsem se smát.
    „Kdo ti nadával, že jsi opice?“
    „Strojník. Když jsem se díval na jeho práci, píchnul mě něčím do nohy a řekl opisé. Všichni okolo hned také začali křičet opisé, smáli se, tahali mě za vlasy, štípali mě a strojník mě zase píchnul. Byli na mě namačkaní a já se nemohl hnout. Mohl jsem spadnout do strojů. Tak jsem si strojníka vytáhl, abych měl něco v ruce a mohl se rozehnat. Ale on začal řvát a vypadl mi. Měl shnilé tričko, přetrhlo se. Všichni začali utíkat. Ty, co mi nadávali a co mě štípali, jsem chytal. Trochu jsem jim naprášil. Byl tam jen jeden hodný hoch, který mi nenadával ani se nesmál. Šel jsem mu říct, že je patta, ale on skočil do vody. Zůstal tam jen kapitán. Ten byl také hodný. Chtěl jsem ho pohladit, ale on začal křičet také.“
    „Proč jsi utekl, když jsi potrestal všechny, co ti nadávali?“ 
    „Neutekl jsem. Musel jsem jít pryč. Strojník stál pořád ve vodě a bál se. Kapitán mi na něho stále ukazoval, ukazoval na stroje, a tak jsem ho vytáhl a strčil zase do díry. Bylo to blízko břehu. Vystoupil jsem a šel pryč. Ale tu knížku, pro kterou jsi mě poslal, mi roztrhali a uplavala po vodě.“
    Tak jsem mezi svými milými krajany ze středních Čech přišel o krásnou knihu s vlastnoručním věnováním autora, mého bývalého šéfa v berlínském muzeu Karla von den Stainena, a s názvem Unter den Naturvölkern Zentral Brasiliens (Mezi domorodci ze střední Brazílie).
   
    
   
   
    
   
    

XXVI. DOMŮ
   
    KONEČNĚ JSME SE DOČKALI! Nadešel čas k návratu.
    Do Pacheca jsme to vzali přes italské Benátky. Tolikrát jsem mu o nich vypravoval, o těch továrnách, kde se dělají korálky a kde si bude moci za všechny své kameny nakoupit dárky. Já sám jsem tam hodlal jako už po několikáté získat zásoby bižuterie jako výměnné zboží pro svůj nadcházející pobyt mezi Indiány.
    Krása barev a rozmanitost tvarů tisíců nádherných pohárů, váz, zrcadel a lustrů Čerwuiše oslnila tak, že nenacházel slova a připadal si zajisté jako ta Alenka v říši divů. To všechno ale ještě nic nebylo proti skladům skleněných korálků všech velikostí, tvarů a barev - byl to vskutku velkolepý pohled, měli tam té třpytivé nádhery půldruhého miliónu kilogramů!
    Čerwuiš byl úplně bez sebe a první, co ho napadlo, bylo koupit to všechno, naplnit ten největší parník a hurá domů. Těžko, přetěžko se mi nakupovalo s ním za zády. Musel jsem ho stále krotit a okřikovat, poněkud se uklidnil, až když viděl, jaký balík liber šterlinků jsem musel u pokladny vysázet za „pouhých“ 100 kilo.
    Stejné nadšení jako u Čerwuiše barevné blyštivé cetky vzbudil on sám u děvčat z benátské továrny. Seběhly se, štěbetaly, smály se a vřískaly, až z nich šel strach. Natlačily se kolem nás a chtěly se s Indiánem fotografovat. Nestačil je chudák odstrkovat a vykřikovat „bacha“ a  „počkéj“
    „Jak se tomu naučil od svých bodrých Podskaláků, ale italské krasavice tomu samozřejmě nerozuměly. Připravoval jsem honem fotoaparát, ale pošťuchovaly se tak, že mi ho div nesrazily. Konečně mě napadla spásná (jak jsem se naivně domníval) myšlenka.
    „Vyberte mezi sebou tři nejhezčí, ty budou vpředu!“ zavolal jsem.
    Jako bych píchl do vosího hnízda! Okamžitě jsem se zhrozil vlastní hlouposti. Co se dělo, sám Homér by nepopsal. Boje bohyň olympských, dobývání Tróje, nebylo proti tomu zhola nic. Hleděl jsem prchnout a zachránit alespoň život a aparát, ale marně.
    „Tak dost!“ zaburácel jsem. „Ticho, ať si Indián sám zvolí ty nejhezčí!“ 
    Okamžitě byl klid, každá si rychle sáhla na účes, uhladila sukni nebo živůtek - a jaké zaujaly pózy! Čerwuiš vyskočil na velkou bednu, aby měl v roli Parida přehled, pátral zrakem mezi nimi, vybíral, vybíral a vybral- samozřejmě ty, které měly červené šaty!
    Vyblejskli jsme se, úsměvy, ale dračí semínko bylo zaseto. Když jsme odcházeli, slyšeli jsme za sebou nové hašteření, pokřiky, smích i pláč...
    I Čerwuiš byl rozladěný, ale nebylo to steskem po benátských děvuškách, byla to vzrůstající tužba po domově. Už v Praze netrpělivě počítal poslední měsíce - říkal a radoval se: 
    „Už jeden měsíc zabil moskyt, už zase jeden měsíc umřel hladem a ještě jeden leností,“ ten poslední zabil náčelník pštrosů. „Lesy u nás už žloutnou kvítím,“ zpíval stále častěji, „algarobo už má lusky, planiny Chaca jsou pod vodou, je čas medu a kvete kebračo...“
    Vzpomínal ve svých písních na slavnosti tance duchů a těšil se, až už nechá za zády ty cizí země hlavatých stromů (borovic) a špičatých stromů (smrků)...
    Cestou přes oceán byl čím dál nedočkavější. A když po krátké zastávce v Riu spatřil svítání nad Montevideem, jeho radost propukla naplno. Hned začal balit a chystat se, že jsem měl strach, aby nevystoupil ještě před přistáním v Buenos Aires přímo do moře. Nedá se popsat, jak vzrůstala jeho nervozita, když jsme se blížili cestou proti proudu řeky Paraná a Paraguaye k cíli. Jakmile spatřil v přístavištích nějakého Indiána, hned mu musel vyprávět o své předaleké cestě, ať chtěl poslouchat, nebo ne. V Asunciónu jsme se pár dní zdrželi a přijali také pozvání mého přítele Ronca na lov volavek, protože jejich vzácné peří se v té době vyvažovalo zlatem. U rozené dámy i neurozené dámičky jimi na všech kontinentech náruživě zdobily své kloboukové kreace s nepopsatelnou fantazií a pár kilo toho uměleckého materiálu znamenalo nezanedbatelný finanční příspěvek pro mou výpravu.
    Na statku mého známého jsme se také neočekávaně setkali se skupinou asi dvaceti Indiánů z kmene Čiriguánů, kteří přišli žádat o dovolení k odpočinku pro sebe a své koně. Rozbili své ležení pod blízkými rozložitými stromy a my jsme je po setmění s Čerwuišem navštívili, abychom si trochu popovídali. Chtěl jsem zblízka poznat příslušníky kmene, s nímž jsem se na svých předchozích cestách setkal jen letmo, a také jsem byl zvědav, jakými historkami je bude chtít omráčit Čerwuiš.
    Ale ten mě velice překvapil. Místo družného rozhovoru mlčel a po chvíli se ke mně naklonil a pohoršeně mi šeptal:
    „Podívej, Alberto, jak jsou ti Čiriguánové špinaví a hubení... Podívej, jsou jak nějaká zvířata, dělají svou potřebu ani ne dvacet kroků od ohniště, na kterém se vaří jídlo... Podívej, ti jsou otrhaní...“
    Vyvedlo mě to z míry.
   „Ty jsi nějak rychle zapomněl, jak žijí tví vlastní bratři,“ řekl jsem s vážnou tváří. „Jsou také špatně oblečení a vyzáblí, a ani na čistotu si nepotrpí. Vždyť je to u Indiánů v divočině normální. Oni nepoznali život ve městech jako ty, tam žijí lidé v takovém množství, že kdyby neudržovali čistotu a nepečovali o své zdraví, všichni by se nakazili a zemřeli by! Já se Indiánů nijak neštítím a udivuje mě, že ty, který jsi tak žil ještě před rokem, se tak pohoršuješ!“
    Svěsil hlavu a zamyslel se. Kde asi bloudila jeho duše? Ve velkém sále na Žofíně, plném večerních toalet, ve vídeňské radnici, kde se setkal s princi, knížaty a diplomaty v uniformách s nablýskanými řády, kříži a hvězdami? Nebo myslel na náš wigwam a ty desítky přátel, které se scházely kolem horkého samovaru? Vzpomínal snad na česká městečka, dřímající za velebného ticha pod bělostnou sněhovou pokrývkou? Toužil jsem to vědět, ptal jsem se, ale marně. Nedostal jsem z něj ani slovo, zůstal zadumán. Můra obletěla první kolo kolem jasného plamene.. .
    Debata u táboráku se rozproudila a já, zvědavý na své nové známé, jsem si Čerwuiše už moc nevšímal. Seděl stále stranou a nemluvil. Když jsme se pozdě v noci vrátili do statku a chystali se k spánku, přikradl se ke mně, posadil se na okraj sedla, které leželo vedle mě, a tiše se rozpovídal.
    „Musím ti Alberto něco říct. Vím, že jsi měl velmi rád svého přítele Kapku, nazýval jsi ho svým bratrem...“
    Povzdechl jsem si. Můj orumpišú patta se na mě před naším odjezdem rozhněval. Myslel jsem, že mezi přáteli, jako jsme byli my dva, je povinností vytknout tomu druhému chybu, kterou dělá a sám ji nevidí. Vyčetl jsem mu jeho stále větší zálibu v alkoholu, která jeho světoboly nevyřeší a jen prohlubuje jeho povahové kazy. Urazil se, hodil mi klíč od bytu pod nohy a už se víckrát neukázal. Bylo mi to líto, ale jsou věci, které vypadnou z vlaku života a není možné rychlík zastavit a vracet se, byť by to byla věc sebecennější.
    „Pamatuješ, jak jsme byli na rozloučenou na večeři v té velké ulici, kde je ten tlustý hostinský?“ pokračoval Čerwuiš. „Poslal jsi mě domů pro tašku. Zlobil ses na mě, že mi to tak dlouho trvalo. Nechtěl jsem ti nic vysvětlovat, ale teď ti to řeknu. Potkal jsem tenkrát Kapku, šel s jednou čimičanou, a řekli mi, abych, až se vrátíme zpátky do mých lesů, abych tě za všechno, cos mi v tvé zemi udělal, zabil. Řekl jsem jim, že tě mám rád, že jsi mě vyléčil, a že tě mají rádi také jiní Indiáni, pro které děláš dobro, jako bys byl jejich bratr. Smáli se mi, přemlouvali mě a já byl moc rozčilený, proto jsem přišel pozdě. Nic jsem ti neřekl, ale teď ti říkám, že Kapka byl tvůj bratr-kušía...“
    Odmlčel se a já byl překvapením oněmělý. Bylo to dlouhé ticho a přerušil ho opět Čerwuiš.
    „Čiriguány jsi viděl dnes poprvé a oni tebe také. Dal jsi jim sušené maso a kukuřici. Nevědí, že za to nebudeš nic chtít. A přece jsou tvými přáteli. Když jsme od nich odcházeli, náčelník Kardoros mi řekl, abych na tebe dával pozor, abych nespal, když ty spíš, a abych pozval všechny své příbuzné, aby tě chránili se mnou. Kardoros je veliký náčelník a mocný čaroděj, zná lidi i jejich duše...“
    Mlčeli jsme až do rozbřesku. Teď zas má duše bloudila domovinou.
    Věděl jsem, že každý návrat bude pro mě těžší a těžší. Budu se až nadosmrti dívat jinýma očima, na vztahy lidí, na výchovu, na hloupé a škodlivé zlozvyky, považované za ctnosti... Já vidím doma nedostatky morální, Čerwuiš vidí ve své vlasti jen nedostatky v hygieně a oblékání.
    Bude to tím, že ačkoliv jsou divoši chudí a zaostalí, jsou čestní a přirození, neznají ani nestrpí lež a přetvářku. Ale u nás - přesně naopak...
   
    

XXVII. NEJVĚTŠÍ KUŠÍA
   
    KONEČNĚ JSME VYRAZILI z Asunciónu na poslední zbytek naší cesty. S Cerwuišem už nebylo k vydržení. Spěchal tak, že by mi snad utekl, ale protože věděl, že vezu léky pro záchranu jeho kmene, nehnul se ode mě, stále mě popoháněl, a kdyby bylo po jeho, ani bychom snad nespali.
    Konečný úsek jsme absolvovali zase s korzárem Vierchim, který si Čerwuiše dobře pamatoval. Sedávali jsme na palubě u maté tentokrát ve třech, Čerwuiš se nedal odehnat a bavil nás svými historkami. Vierchi se plácal do kolen, smál se mým komentářům, ale nejzábavnější mu připadalo to, že se Indián cestou z Pacheca do Pacheca povozil po půlce zeměkoule.
    Všechno má svůj konec, a tak se také náhle objevila v záhybu řeky v plné kráse pevnost Bahia Negra, Čerwuišovo vysněné Pacheco. Čamakokové už o nás samozřejmě věděli, protože jejich bezdrátová kouřová signalizace fungovala naprosto bezvadně. Už odněkud od Concepciónu letěla podél řeky z kopce na kopec zpráva o našem návratu.
    Přivítali nás tak, jak to dovedou jen prosté děti přírody: upřímně, spontánně, s jásotem a nepopsatelným štěstím v očích. Za tu dobu, co jsme byli pryč, mnozí zemřeli, protože nemoc, i když oslabená mými někdejšími opatřeními, si přece jen dál vybírala svou daň. Pěkných pár desítek jich ale žilo a jejich naděje na záchranu se změnila v jistotu, když uviděli zdravím kypícího Čerwuiše.
    Utábořil jsem se nedaleko pevnosti, abych mohl bez komplikací nakupovat ta kvanta potravin, která byla součástí mé léčby. Na kraji bažiny, v hustém porostu, jsem postavil svůj stan, který se asi na tři měsíce změnil v polní lazaret. Místo sestřičky jsem měl svého rudého bratříčka, Čerwuiše. Neodvažoval jsem se, s těmi všemi nectnostmi, kterým se v Praze přiučil, pustit ho rovnou do indiánského tábora.
    Také jsem mu dosvědčoval a neutralizoval spory, ke kterým díky Čerwuišově povídavosti docházelo jak na běžícím páse.
    Vůbec nejtěžší bylo dohlížet na Indiány, aby dodržovali přísnou životosprávu, ale s pomocí kalomelu, santoninu a hořké soli se mi nakonec podařilo „Novákova“ parazita vyhubit. Bojovníci, lovci, ženy, děti i starci začali přibývat na váze a já mohl s klidným svědomím svůj špitál zrušit. Zbytky léků jsem věnoval Čerwuišovi pro strýčka Příhodu.
    Poslední večer vzplál veliký oheň přátelství, při němž mnozí, i já, zpívali svůj zpěv radosti, díků a loučení. Nebýt Čerwuišova ustavičného žvanění, byl by to docela slušný happy end.
   Mého milého Červíčka už jsem víckrát nespatřil. Když jsem se vracel po měsících z výpravy, kdoví kde byl jemu a jeho kmenu konec.
    V Asunciónu jsem se setkal s Vierchim, který mi s gustem líčil Čerwuišovy další osudy, jak je vyslechl od drbavých pasažérů na lodi. U skleničky se to dobře poslouchalo, bavila se celá hospoda, ale mně to k smíchu moc nepřipadalo.
    Čerwuiš se o svých objevech ve vzdálené Ropě, jak říkal Evropě, rozpovídal víc, než bylo zdrávo. Vyprávěl třeba o vlacích, že jsou to parníky na vysokých kolech, které jezdí na suché zemi po železných chodníčcích, které tam lidé předem dali. Když to Indiáni nemohli pochopit, vysvětloval jim to tak, že vlak je vlastně železná matka s mnoha dětmi, která pořád kouří a křičí, děti běží poslušně za ní a vezou v sobě lidi.
    Jindy prý zas vybalil ze své cestovní bedny, tedy co on tam všecko bez mého vědomí nacpal, několik žárovek. Na večer svolal celou vesnici a rozhlásil, že udělá světlo. Žárovky rozvěsil po stromech, spojil je obyčejným provazem a na konec přivázal vypínač. Když se všichni sešli, udělal kouzlo. Otočil vypínačem a - nic. Otočil podruhé, potřetí, nic.
    Jen tma tiše houstla a s ní nedůvěra.
    Také tvrdil, že byl v Ropě pod zemí, hluboko, mnohem hlouběji, než jak je vysoká koruna největšího stromu. Indiáni, kteří se mu už jen posmívali, ho vyzvali, aby jim tedy ukázal, jak se do země leze. Když začal cosi o veliké díře a rachotícím stroji, jak si to pamatoval z fárání na Kladně, došla jim trpělivost a docela jednoduše mu natloukli.
    Když ho vyslýchala rada starších, jak jsou mužové kmene patta Alberta udatní a jak bojují se svými nepřáteli, vypověděl Čerwuiš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí: „Oni bojují papírem.“ Rada starších zlověstně zahučela. Ještě nikdy si nikdo nedovolil žertovat na její účet!
    „Ale ano! Opravdu tak válčí! Každý si vezme papír a maluje na něj celou noc. Pak ho odnese do velikého domu a tam podle jeho papíru pomalují další spousty papíru. Když na ten papír koukají lidé, on hovoří k jejich očím. Mluvící papíry mluví k různým lidem stejná slova.
    Takto bojují a sedí při tom.“ Čerwuiš nelhal, samozřejmě. Ale všechna taková tvrzení vzbuzovala nejdřív nedůvěru a nakonec posměch. A Indiáni nesnesou ve svém středu mluvku a lháře. Čerwuiš byl vyhlášen za největšího kušíu všech dob a vypuzen z kmene.
    Po mnoha a mnoha letech, roku 1927, jsem se opět ocitl v Paraguayi. V městečku Paraguari jsem nocoval v jakémsi hoty1ku a při večeři jsem zaslechl, jak majitel vykládá nějakému známému o vzpurném Indiánovi. Nenápadně jsem pohlédl tím směrem a poznal jsem v hoteliérovi někdejšího velitele pachecké pevnosti, kapitána Machucu.
    Líčil, že to byl jediný divoch, který si kdy uměl spočítat výplatu a kladl v dřevorubnách nesmyslné požadavky na mzdu a pracovní podmínky svoje i ostatních. Ještě štěstí, že to byl nějaký blázen, neměl to v hlavě v pořádku a Indiáni ho sami zavrhli.
    „Představte si, že jim třeba tvrdil, že až bude zima, přejde řeku, nepotopí se a ukáže jim na hladině, jak umí dělat volskou žábu. Tak si počkali na jedno chladnější ráno, chytili ho a hodili do Paraguaye.
    To vám byla švanda, jak byl vyděšený, div se neutopil, vzala ho z té ledové vody křeč! No, prostě ho párkrát ztloukli a nakonec vyhnali. Dělal pak nějaký čas tlumočníka v pevnosti a posílali jsme ho také k rudochům sem tam na výzvědy. Nedal si pokoj a zase si vymýšlel, seřezali ho vždycky, co se do něj vešlo...“ Dál už jsem neposlouchal. Hodil jsem na stůl bankovku a šel nahoru na pokoj. Ještě by někdo mohl vidět, že mám v očích slzy.
   
    
   
   
   

DOSLOV
   
    Je mi moc lito, že ALBERTO VOJTĚCH FRIČ umřel deset let předtím, než jsem se narodila. Je mi líto, že jsem se nemohla zúčastnit žádného z bohémských pátků ve „wigwamu“ v Náplavní ulici a že znám jen od vidění proslulou košířskou vilu Božínku, kde ta tradice předválečných „otevřených dveří“ pro lidi všech názorů i společenského postavení pokračovala i ve dvacátých a třicátých letech.
    Jak ráda bych tam někde za kamny v koutku při čaji maté poslouchala to na jeden lidský život neuvěřitelné množství historek a zážitků, maličko bych se usmívala nad těmi nejnepravděpodobnějšími a vzápětí žasla nad jejich věrohodnými doklady. Asi bych nevynechala žádnou přednášku, pokaždé, když by se vrátil ze svých jihoamerických cest, a nechávala bych se nadchnout všemi těmi indiánskými cetkami, exotickými kožešinami i kolorovanými světelnými obrázky. A bála bych se o něj, když by c. k. vlastenecké noviny přinášely zaručené a škodolibé zprávy o smrti toho barnumského dobrodruha a lehkomyslného selfmademana, který se opovážil zpochybňovat badatelské plody seriózních cestovatelů! 
    V skrytu duše bych ovšem doufala: Vždyť přežil i souboj s jaguárem, ví, jak se chránit před jedem indiánských šípů, malarické horečky umí překonávat vůlí a že by ho zabili Indiáni? Tak poctivého člověka a neohroženého lovce, přítele jejich dětí? Tomu nevěřím! Tolik let už mezi nimi žije, v 36 jazycích domorodých kmenů se domluví a nikdy by jako první nepozvedl zbraň. Jedině snad... závist a zákeřnost bělochů, ta by mu mohla obtíže způsobit, jako už tolikrát, ale kolikrát už předvedl, že i s nimi si ví rady! V osadě na pokraji Gran Chaca mu to šlo ostatně mnohem líp než v pokrytecké domovině.
    Vrátí se, určitě se vrátí!
    Možná bych se i víc učila slovíčka, abych si mohla přečíst v německém nebo španělském originále jeho národopisné studie a stati z amerikanistických kongresů a všemožně bych se snažila podpořit jeho úmysl vytvořit z Prahy Mekku všech etnografů se zájmem o jihoamerické Indiány. A s bezmocným úžasem bych sledovala, jak se jeho unikátní sbírka rozpadá a drobí po různých muzeích, tu do Petrohradu, tu do Berlína nebo New Yorku, prostě tam, kde jsou ochotni za exponáty vůbec něco zaplatit. A rozhodně bych jen tak nemíjela jeho z Ameriky posílané bedny plné vzácných sbírkových předmětů, ležící ladem a moknoucí na dešti, pohozené na příkaz nepřejících protivníků na ulici před jeho domem tak dlouho, než je vybrakují pro své hry malí kluci. Přihlásila bych se, když nic jiného, aspoň mezi prvními kameloty ke kolportáži časopisu „Očista“, který začal vydávat po vzniku republiky, zklamaný nesplněnými sliby a hesly, aby otevřel lidem oči nebo raději - aby je přinutil oči před politickou realitou nezavírat a nebát se říci svůj názor, i když to jednomu může pěkně zkomplikovat život.
    Silným hlasem bych vyvolávala titulky jeho článků, na rohu s balíkem novin přes ruku, ale do svého tajného deníčku bych si asi vlepila výstřižek z jiných novin z té doby, jeho karikaturu ,,Don Frichote de la Macha“…
    Docela jistě bych se také dala na pěstování kaktusů, jak se díky jemu stalo i v Čechách velkou módou, chodila bych jen tiše závidět ty desetitisíce exemplářů do košířských skleníků a snad bych si časem vyprosila i nějaké to semínko, stačilo by i rajčete, malinového, rybízového nebo, jé, toho hranatého, které vyšlechtil, aby se dalo dobře skládat do krabic.
    Můj knihkupec by měl jistotu, že si koupím všechna vydání Fričových „londonovek“ a ,,Pestrý týden“ kde za druhé světové války vycházelo na pokračování povídání o indiánském Guliverovi, náčelnickém synku Čerwuišovi, bych si stoprocentně předplatila ve své trafice.
    I ze zašlých fotografií se dá poznat, že to musel být podmanivý muž, tenhle dvoumetrový Alberto. A samorostlá osobnost, o tom by asi jeho žena Draga mohla vyprávět! Je to báječné znát se s člověkem, který nikdy neuhýbá ze svých zásad, je čestný až za hrob, na všechno má pevný názor, zaručeně jiný než všichni ostatní, a který věci hodnotí z vyššího principu mravního na prvním místě. Je potěšením s ním diskutovat nebo spíš naslouchat jeho řečnickému umění a nezvratně logickým vývodům. Trochu horší je ovšem mít ho za manžela. Cosi o tom vím, vzala jsem si Fričova vnuka. A tak díky genetice, ale hlavně díky životní filozofii a vyprávění mého tchána Ivana Friče, syna svého otce, se mi vlastně podařilo A. V. Friče poznat „osobně“. Tak jsem také získala prameny k této knížce.
    Jednotlivé epizody vycházely časopisecky v roce 1943 a v 80. letech, některé z nich mohli poznat rozhlasoví posluchači ve Stránkách na dobrou noc. Za knižní podobou putoval upravený původní text řadu let mnohými redakcemi.
    Nyní, přesně po půl století, dorazil Čerwuišův z gruntu přepracovaný příběh konečně do nakladatelství, které mu otevřelo dveře. Děkuji společnosti „Global“ a všem milým lidem, kteří mi pomohli.
       Yvonna Fričová
O B S A H

I. VYMÍRAJÍCÍ NÁROD	2
II. ČERWUIŠ PIOŠÁD MENDOZA	13
III. HONBA ZA LÉKY	17
IV. SMĚR VÍDEŇ	22
V. KONEČNĚ  V PRAZE	29
VI. NA ŽIVOT A NA SMRT	33
VII. AHMAK NEBO KONOSAHA?	40
VIII.  „PŘÁTELÉ“ A PŘÁTELÉ	47
IX. U FLEKŮ	52
X. ČIMIČANY	61
XI. ZLÝ DUCH	69
XII. ČERWUIŠ ETNOGRAFEM	73
XIII. WIGWAM	77
XV. ZIMA	87
XVI. NĚJAKÝ PAN „NOVÁK“	90
XVII. PŘEDNÁŠKY	94
XVIII. VODNÍ ČECHOVÉ	101
XIX. LÓRINKA	105
XX. ČESKÉ TURNÉ	112
XXI. NA FLÁMU	118
XXII. SLOVA, NIC NEŽ SLOVA	123
XXIII. ZÁVĚR SEZÓNY	130
XXIV. LÉTO	134
XXV. OPISÉ	138
XXVI. DOMŮ	146
XXVII. NEJVĚTŠÍ KUŠÍA	152
DOSLOV	156