PRVNÍ KAPITOLA 
„Nech toho, Di."
Diana Metcalfeová vystoupila ze zadních dveří minibusu, který uklízela, strčila hrst obalů od čokolády do kapsy a otočila se ke své šéfce. Ta vypadala, jako by byla na pokraji zhroucení, věc u ní zcela neobvyklá.
„Co se děje, Sadie?"
„Jack Lumley šel domů, nebylo mu dobře. Dnes je už
třetí."
„Že by opět zaúřadovaly masové pirožky z kavárny?"
„Asi ano, ale zjistit to je věcí hygienické služby. Mým problémem ovšem je, že mám tři řidiče s hlavami v toaletní míse a za hodinu a něco přiletí na londýnské letiště VIP s velice nabitým programem." Navzdory starostem se jí podařilo vyloudit natrpklý úsměv. „Řekni mi, moc tě prosím, že dnes večer nemáš žádné žhavé rande."
„Ani vlažné." Copak na to mám čas? pomyslela si Diana. „Chceš, abych dnes večer pracovala? To by neměl být problém. Zavolám tátovi, aby věděl, že musí dát Freddymu večeři."
„Jak se má tvůj krásný chlapeček?"
„Roste jako plevel."
„Daisy se mě pořád ptá, kdy si s ní přijde hrát. Něco
domluvím, až budu volat tvému otci. Ty nebudeš mít čas, pokud pojedeš k tomu letu."
Diana zamžourala. „Jak k letu... Promiň - chceš tím říct, že mám jet pro tu VIP?"
„Ano. Vyzvedneš ho, je to muž."
„Ale já nemůžu! To nejde... "
Sadie se zamračila. „Přece jsi uspěla u zkoušek řízení našich vozů."
„To ano... " Vzpomněla si na pravidla společnosti. Každý mohl teoreticky řídit jakékoli auto vozového parku společnosti Capitol Cars. Ale tohle byla nejnovější, nejluxusnější a nejdražší limuzína v garáži, pýcha a hrdost Jacka Lumleyho, řidiče číslo jedna. I když počítala s tím, že občas bude muset udělat nějakou práci navíc, ani v nejdivočejších snech si nepředstavovala, že se někdy posadí za její volant.
Nebo že jí svěří jednoho z nejváženějších zákazníků.
„Díkybohu." Sadiin hlas zněl potěšené.
„Sakra!" Diana si zakryla ústa rukou, ale ne dost rychle, aby zachytila slovo, které jí uklouzlo.
Sadie si povzdechla. „Doufám, že nepoužíváš tenhle slovník, když vezeš školáky."
„Já? Prosím tě! Kde si myslíš, že jsem se takové slovo naučila?"
„Snad nechceš tvrdit, že děti jsou tak zkažené? Můj otec přijal tenhle závazek jako službu veřejnosti, ale já -"
„Děti jsou v pořádku," přerušila ji rychle Diana. „Opravdu. Jsou právě ve věku, kdy šokování dospělých považují za sport. Nejlepší je na to nereagovat."
„Nereagovat, Diano, znamená zapojit se." Sadie se odmlčela a zamyslela. „Uvažuju, že na týden nebo dva dám na minibus Jacka, až bude v pořádku." Starší řidič Capitol Cars degradován na řízení minibusu plného školáků? Diana se rychle vzpamatovala ze šoku a ušklíbla se. „Za tuhle podívanou bych byla ochotná i zaplatit."
Vyměnily si pohled. Dvě svobodné matky, jedna dole, druhá nahoře v podniku, kde převládají muži, takže si musely vyslechnout každý vtip o ženách za volantem. Sadie se zjevnou lítostí zavrtěla hlavou. „On by bohužel raději dal výpověď, než by dělal takovou práci."
„Máš pravdu, bylo by to hluboko pod jeho důstojnost," souhlasila Diana. „Jsem si jistá, že už jen to, že jsem řídila jeho drahé auto, bude pro něj dostatečný trest."
Sadie raději rychle přešla do šéfovského tónu. „Pamatuj si, že naši klienti vítají, když jsou jejich řidiči zdvořile neviditelní."
„Takže žádný zpěv?"
„Zpěv?"
„Cestujícím to brání používat ošklivý slovník... "
„Mluvím vážně!" „Ano, madam."
„Než se převlékneš, připravím ti itinerář šejka Zahira. Je to práce s kompletní uniformou."
„Š-šejk?" Diana doufala, že se jí podařilo zamaskovat zděšení, ale Sadiin pohled jí prozradil, že si toho všimla.
„Šejk Zahir al-Khatib je synovcem emíra z Ramal Hamrahu a bratrancem velvyslance jeho země ve Spojeném království. Miliardářský obchodník, který mění svou zemi ve velmi moderní turistickou destinaci."
Diana na okamžik ztratila chuť ke zpívání. „Je to tedy nefalšovaná VIP."
„Správně. Mercedes bude mít k dispozici po celou dobu pobytu v Londýně. Odhadnout tvoji dnešní pracovní dobu je obtížné, ale jestliže mi pomůžeš, pokusím se najít někoho, kdo tě zítra vystřídá."
„To nemusíš," řekla Diana rychle ve snaze napravit dojem malé zodpovědnosti, který možná vyvolala. Není Jack Lumley, ale své zákazníky nikdy neošidila. „Zvládnu to do doby, než se Jack uzdraví."
Právě na tuhle šanci čekala, na příležitost ukázat, že je schopná plnit velké úkoly, přejít od méně náročné práce -
řízení školního minibusu a jízd na letiště - na jednu z limuzín a dopravu lidí s vysokými konty.
„Dej mi šanci, Sadie, nezklamu tě."
Sadie se dotkla jejího ramene v uklidňujícím gestu. „Uvidíme, jak to dnes bude vypadat."
Diana pochopila. Má příležitost ukázat, co umí. Beze slova si stáhla latexové rukavice, odložila kombinézu, kterou používala v garáži, a oblékla se do čisté bílé košile, dobře vyžehlených kalhot a místo obvyklé tenké bundy s nápisem Capitol Cars si vzala vínové sako z uniformy, kterou nosila jen výjimečně.
Sadie se podívala na záznam v notesu. „Šejk Zahir přiletí na městské letiště soukromým letadlem v sedmnáct patnáct. Počkáš na parkovišti s krátkou parkovací dobou. Hosteska VIP má číslo telefonu tvého auta a zavolá ti, až letadlo přistane, abys mohla přijet k chodníku a počkat na šejka."
„Rozumím."
„První zastávka bude na velvyslanectví jeho země v Belgravii. Stráví tam asi hodinu a potom ho odvezeš do hotelu v Park Lane. Ve tři čtvrtě na osm ho dopravíš na recepci v Riverside Gallery na South Bank a následovat bude večeře v Mayfair. Všechny adresy jsou v pracovním sešitě."
„Belgravie, Mayfair... " Diana se musela usmát, když si zapínala sáčko. „Uklidni se mé tlukoucí srdce. Je to
sen?"
„Nedívej se na mě tak vyjeveně, Di, jinak si budu myslet, že je to na tebe moc. A buď ve spojení. Pokud se vyskytnou problémy, chci o nich slyšet od tebe, ne od klienta."
Šejk Zahir Bin al-Khatib pracoval ještě ve chvíli, kdy se letadlo dotklo přistávací dráhy.
„Dorazili jsme, Zahire." James Pierce odsunul notebook a na jeho místo položil dárkově balený předmět.
Zahir se zamračil.
„Sehnal jste přesně to, co si přála?"
„Ano, přes internet. Benátská starožitnost, velmi hezká. Takové věci se neshání snadno. Jsem přesvědčený, že to princeznu potěší." Po chvíli dodal: „Váš obvyklý řidič bude čekat u příletů. Dnes večer máme hodně nabitý program. Budete muset odjet z velvyslanectví nejpozději ve tři čtvrtě na sedm, máte-li se dostat na recepci včas."
Diana přijela k příletům, upravila si malý klobouček, uhladila kabátek od uniformy a zkontrolovala rukavice z jemné kůže. Pak s představou sněhobílého úboru inspirovanou filmem o Lawrenceovi z Arábie se postavila k zadním dveřím limuzíny připravená jednat, jakmile se pasažér objeví.
Žádné bílé oděvy ani romantické pokrývky hlavy se však nedostavovaly.
Šejk Zahir al-Khatib přiletěl v pohodlném cestovním obleku. Poznala ho, přestože byl bez doprovodu, který obvykle VIP obklopuje.
Tenká šedá bunda, jemné džíny a lehké boty obuté bez ponožek sice přímo nepoutaly pozornost, ale druhý pohled odhalil, že to vše je luxusní a velmi drahé. Vysoký a štíhlý muž s delšími tmavými vlasy vypadal spíš jako sportovní hvězda než magnát, ale něco v jeho zjevu a chování vyzařovalo auru bezstarostné arogance, aristokratické jistoty člověka, jehož každé přání bylo od chvíle, kdy se narodil, pro někoho v jeho okruhu příkazem.
Ani růžový balíček hlásající, že jde o dárek, nesma-zával nic z jeho autority a také z dojmu, kterým na Dianu zapůsobil. Uvědomila si, že šejk Zahir al-Khatib je nebezpečně krásný muž.
Krátce se zastavil ve dveřích, aby poděkoval doprovodu. Poskytl tak Dianě příležitost vzpamatovat se. Zdvořile se usmála a už plně soustředěná pronesla ob-
vyklou frázi: „Měl jste příjemný let?" Otevřela mu zadní dveře vozu.
Žádné dlouhé rozhovory. Připomněla si, že tohle není rodinné setkání po návratu z Disneylandu s nadšeným sdílením dojmů, jak se to často odehrávalo v minibusu.
Požadovalo se především ticho. Pro ni to nebylo právě snadné. Dvě věci se jí dařily nadprůměrně a připadaly jí stejně přirozené jako dýchání - řízení automobilu a mluvení. Za jedno dostávala zaplaceno, druhé poskytovala zdarma. Rozhovor měla jako hobby a nadání k povídání se výrazně projevilo na jejích vysvědčeních z konce roku.
Většinou vozila děti a ženské spolky a při tom se trocha výřečnosti hodila. U řízení limuzíny s VIP však mohla být spíš na závadu. Sadie ji pravděpodobně považovala za dost upovídanou. Zřejmě musela být opravdu zoufalá, když jí tenhle džob svěřila.
Však to Sadii ukážu. Ukážu to všem, říkala si v duchu. Rodičům i sousedům ze starší generace, kteří se na mě dívají skrz prsty.
Zdvořile se usmála, když šejkovi otevírala dveře. „Dobré odpoledne -"
K oslovení ,pane' se už nedostala.
Dveřmi letištního terminálu se těsně za šejkem vyřítil malý chlapec a snažil se proběhnout mezerou mezi otevřenými dveřmi auta a šejkem Zahirem, aby se mohl vrhnout k ženě, která se právě objevila za nimi. Podcenil ovšem prostorové poměry, a než Diana stačila šejka varovat, chlapec do něj vrazil. Balíček s dárkem se rozletěl vzduchem a nebyl sám, také chlapec začal opisovat hezký oblouk.
Šejkova reakce byla blesková, popadl dítě za zadní část kabátku dřív, než dopadlo na zem.
Diana nelenila a skočila po stuhách. Balíček sice letěl směrem od ní, ale stuhy měly zpoždění a Dianě se podařilo jednu chytit.
„Ano!" vykřikla vítězoslavně.
Příliš brzy.
„N-e-e-e!"
Držela stuhu, ale balíček letěl dál, protože mašle se rozvázala na dlouhý růžový pruh. Dopad na beton doprovázel zvuk připomínající rozbíjení skla.
V tu chvíli jí vyletělo z úst slovo, které, jak slíbila Sadii, nikdy před klientem nepoužije.
Kéž by angličtina šejka Zahira nebyla natolik dobrá, aby porozuměl jeho významu.
„Hej! Kde hoří?" zeptal se Zahir chlapce. Zvedl ho, postavil na nohy a pevně držel, dokud dítě nezískalo ztracenou rovnováhu.
Dianina naděje, že by jazyková bariéra mohla zamaskovat její hrubý prohřešek, splaskla. Jen nepatrný přízvuk naznačoval, že angličtina není šejkův mateřský jazyk.
„Mo-o-c mě to mrzí... " Chlapcova babička, cíl jeho sprintu, byla ve velkých rozpacích. „Dovolte, abych vám tu škodu zaplatila."
„To nic není," odpověděl šejk a elegantním gestem s nepatrnou úklonou se snažil rozptýlit její znepokojení. Vskutku pouštní princ až do morku kostí, řekla si Diana při sbírání balíčku, který už postrádal jakoukoli vznešenost.
Jakmile vstala, šejk se k ní otočil, a najednou měla pocit, že se s ní hýbe zem, když dostala plnou dávku jeho mužného vzhledu, olivově zbarvené kůže a tmavě šedých očí.
Na chvíli zapomněla dýchat. „Promiňte," podařilo se jí konečně vyslovit. „Promiňte?"
Nemínila mu vysvětlovat, že se omlouvá za slovo vyřčené v šoku. Raději by se omluvila za to, že se jí nepodařilo zachránit balíček. Uvědomila si, že ten druhý důvod bude méně ošemetný, a tak mu ho nabídla. „Obávám se, že se to rozbilo." Když balíček od ní převzal a zatřásl jím, dodala: „Vlastně se zdá, že teče."
Podíval se dolů a natáhl ruku, aby se obsahem nepo-kapal. Rozhlížel se po nějakém odpadkovém koši a poskytl jí tak okamžik, aby obnovila obvyklý rytmus dýchání.
Tak tohle je šejk. Jeho rysy ukazují na tvrdého, nebezpečného, možná i zlého chlapce. Je tak krásný.
Ovšem on se na ni moc pozorně nepodíval. Ostatně, ona si to ani nepřála.
Opravdu.
Je načase, aby se začala chovat jako profesionálka. Jak to slíbila Sadii.
Šejk odpadkový koš nenašel a vyřešil problém tak, že jí politováníhodný chuchvalec vlhkého papíru a stužek vrátil. Typicky mužské chování - nechat někoho jiného poradit si s nepořádkem, nejlépe ženu.
„Vy nejste můj obvyklý řidič," poznamenal.
„Ne, pane," potvrdila jeho bystrý postřeh. Z přihrádky vytáhla vodotěsný sáček na zvratky a vložila do něj zdevastovaný dárek. Tam neudělá žádnou škodu. „Zajímalo by mě, co mě prozradilo," zamumlala si pro sebe.
„Bradka?" zareagoval a Diana si znovu uvědomila,že její pasažér má výborný sluch.
„Ach, promiňte, pane. Ale ta to být nemohla." Vyslala příkaz mozku, aby jí vyloudil na tváři zdvořilý úsměv a donutil rty zůstat u sebe. Ten však neposlechl. „Nenosím ji." Pak ji snad vyprovokoval nějaký démon, protože dodala: „Ale mohla bych nosit falešnou, kdybyste si to přál."
Držela se v životě pravidla, že když vás někdy vaše řeči přivedou do potíží, jediný způsob, jak se z nich dostat, je nepřestat mluvit. Věděla, že když ho přiměje se smát, bude mít vyhráno.
„Kdyby to bylo důležité," řekla ještě, ale tím její obvykle vydatný pramen řeči v tu chvíli vyschl. Protože on se neusmíval.
„Jak se jmenujete?" zeptal se.
„S tím si nemusíte dělat starosti," ujistila ho. „Kancelář to bude vědět." Až si budete stěžovat, pomyslela si. Nepřežiju ani tento den. Sadiě mě zabije. Měla naprostou pravdu...
„Vaše kancelář to možná ví, ale já ne." „Metcalfeová, pane." „Metcalfeová." Vypadal, jako by k tomu chtěl něco říct, ale nechal to být. „Tak co, Metcalfeová, pohneme se? Času není nazbyt a my teď budeme muset udělat zajížďku, abych nezklamal děvče, které má narozeniny." „Děvče?"
„Princezna Ameerah, dcera mého bratrance, má dnes deset let. Její srdce touží po skleněné kouli, ve které sněží. Slíbil jsem, že ji přivezu."
„Hm." Zase si vzpomněla, že by měla mluvit, jen když ji šejk osloví. „Jsou krásné. Jednu jsem dostala, když mi bylo..." Odmlčela se. Proč by mu to měla vykládat?
„Když vám bylo...?"
„Šest."
„Aha." Díval se na ni, možná se snažil představit si ji jako dítě. Zřejmě se mu to nepodařilo. „Tahle byla také stará." Ukázal k přihrádce. „Vlastně hodně. Antikvární kus. Benátské sklo."
„Pro desetileté dítě?" Ta slova byla venku dřív, než si uvědomila, že zpochybňuje jeho volbu dárku.
Zarazil se uprostřed nastupování do auta a svraštil čelo.
„Mám na mysli sklo" pospíšila si s vysvětlením. „Je to rozumné? A bezpečné?"
Měla pocit, že nikdo dřív nikdy nezpochybnil jeho úsudek, a snažila se ještě něco zachránit. „Moje je vyrobená z nějakého druhu polymerové pryskyřice."
Bud už konečně zticha! napomínalo ji její druhé já.
Nepatrně zvedla ramena, jako v obranném gestu, a rozhodla se neposlechnout. „Protože je to pro dítě, možná by to mohlo být něco méně křehkého a..."
„Méně nebezpečného?" dopověděl za ni. Pořád se ještě tvářil vážně.
„Koule, kterou jste koupil, byla určitě krásná," řekla rychle. Nechtěla, aby si myslel, že ho kritizuje. „Ale vsadila bych se, že sám děti nemáte."
„Jinak bych věděl, že věc ze skla není to pravé?"
„Hm," procedila mezi sevřenými zuby. „Myslím, že by měla spíš být uchovávána mimo dosah dětí." Pokusila se usmát, aby zakryla svou prostořekost. „Je to spíš poklad než hračka."
„Aha."
Byl sice oblečený do luxusních, ale přece jen obvyklých šatů. Ale na jeho obličeji nebylo nic obyčejného. Mračil se, ne nějak zle, spíš jako by nechápal realitu.
Dianu bolely svaly ve tváři, jak se snažila udržet úsměv. Zoufale pokračovala dál: „Ale já povídám hlouposti. Princezny jsou jistě méně neohrabané než obyčejná malá děvčátka."
„Ne," zareagoval šejk a na chvilku ji zbavil dechu, když konečně odpověděl na její úsměv sarkastickým slazením vrásek kolem svých tmavých očí. „Podle mých zkušeností
ne."
Málem se jí zastavilo srdce. „Vy nejste jen hezká tvářička, Metcalfeová, že ne?"
„Hm... "
„Kolik byste chtěla za rozloučení se s tou vaší odolnou
koulí?"
Polkla. „Mrzí mě to, ale už ji nemám."
Jeho obočí se mírně zvedlo.
„Nerozbila se," ujišťovala ho. „Darovala jsem ji..."
Pověz mu to.
Pověz mu, že jsi ji dala svému pětiletému synovi. To lidé dělávají- bez ustání mluví o svých dětech, jak jsou roztomilé, jaké chytré věci dělají.
Každý kromě slečny Mefcalfeové. Jaká ironie!
Mluvila o čemkoli. Jen ne o svém Freddym. Protože věděla, že pokud promluví o svém malém chlapci, posluchač bude ve skutečnosti chtít vědět jen jednu věc, a tu ona neřekla živé duši.
Šejk Zahir čekal.
„Dala jsem ji malému chlapci, který se do ní zamiloval."
„Netvařte se tak tragicky, Metcalfeová, nemyslel jsem to vážně." Šejkův úsměv se prohloubil, když její váhání nesprávně pochopil jako omluvu, že mu nemůže vyhovět.
„A-ano, pane." S pohledem na budovu terminálu se zeptala: „Nechcete počkat na svá zavazadla?" Předpokládala, že každým okamžikem se objeví nějaký zřízenec s naloženým vozíkem.
Ale šejk se ani neohlédl a nastoupil do auta. „O ta bude postaráno."
Sadie měla pravdu. Tohle není pro ni, je to jiný svět. Zavřela dveře a zhluboka se nadechla, než vklouzla za volant a nastartovala motor.
Nakupování. Se šejkem.
Neuvěřitelné.
Všechno to Jamesovo pečlivé plánování, každá vteřina jasně určená, bylo v okamžiku, kdy se malý chlapec rozhodl bouřlivě přivítat svou babičku, v háji.
Zahir procházel příletovou halou přesvědčený, že na něho čeká výkonný a jednoslabičný Jack Lumley. Místo toho dostal ,Metcalfeovou'. Ženu, jejíž křivky zdůrazňoval stroze střižený kabátek. Ženu s dlouhým štíhlým krkem, po němž se vinuly kadeře jemných pramínků oříškových vlasů.
A s ústy jako stvořenými pro potíže.
Druh rozptýlení, na které při této cestě nemá čas.
Miloval vzrušení, rychlý sled uskutečňovaných věcí. Sám, bez cizí pomoci, se ujal cestovního ruchu v Ramal Hamrahu a z podniku velikosti autobusové zastávky vy-
tvořil skutečný průmysl. O jeho zemi se nyní píše ve světových časopisech. Začíná být cílovou destinací pro turisty. Nejen kvůli poušti, ale i pro hory a historii. Vybudoval v poušti luxusní letovisko se stany a přímořský komplex je už blízko dokončení. A nyní se chystá zahájit provoz letecké společnosti.
Musel tvrdě pracovat, aby tohle všechno uskutečnil.
Dokud se neujal úkolu, který si sám dal, turistický ruch v jeho zemi byl v porovnání s ropným průmyslem považován jen za něco málo víc než za pouťovou atrakci. Musí přispět k tomu, aby se snížilo zaostávání za sousedními zeměmi, které se vším začaly mnohem dříve.
Možná právě proto se přinutil myslet odlišně, vydat se jinou cestou. Místo výškových obytných domů a hotelů se rozhodl pro nízké budovy a začal používat místní materiály a tradiční způsoby stavění k vytvoření dojmu přepychu, něco zcela jiného k nalákání přesyceného turisty. Využití pouště jako divadelní scény, místa pro surfaře na písku a závodníky na písečných dunách.
Tyto nové přístupy mu v posledním roce poskytly výhodu na trhu. Najednou se jako vizionář dostal dopředu a musel se spoléhat sám na sebe.
,... a nemáte vlastní děti, jste sám... '
Ano, když budujete říši, musíte se něčeho vzdát.
Jeho matka se ze všech sil snažila synovu osamělost ukončit.
Byl si jistý, že i v této chvíli, kdy on sedí na zadním sedadle limuzíny a sleduje lesklé vlasy oříškové barvy vlnící se řidičce na krku a zádech, jeho matka prověřuje možné uchazečky o místo matky jeho synů a svých vnoučat.
Tak se to dělalo už tisíce let. V jejich kultuře neexistovala koncepce romantické lásky, jak tomu je na Západě. Manželství byla smlouva o uspořádání vztahů dvou rodin k oboustrannému prospěchu. Jeho manželkou bude žena hodná jeho úcty. Povede jeho dům, bude rodit jeho děti,
syny, kteří si ho budou vážit, dcery, od nichž se dočká radosti.
Mladá žena za volantem znovu upoutala jeho pozornost. Ve zpětném zrcátku se letmo objevovaly měkké křivky jejího obličeje. Náznak dolíčku ve tváři.
Měla obličej, který ve vás budí dojem, že se už už chystá usmát. Sám se zazubil, když si vzpomněl na rozsah jejích výrazů, od hrůzy, když jí uklouzlo slovo, které rozhodně nenašla v příručce zdvořilého šoféra, až po uzardění a zmatek v tváři a nakonec dojímavý zájem.
Sklo. Pro dítě. Co ho to proboha napadlo?
To je ono, vůbec nemyslel. Jen objednal nejdražší verzi přání dítěte a James jako vždy zařídil vše potřebné.
Manželka by se takové chyby nedopustila.
Ani Metcalfeová by ji neudělala.
Ani by určitě nesouhlasila se vztahem založeným jen na vzájemné úctě. Ale ona pochází z jiného světa. Mladé panny, mezi nimiž mu matka hledá nevěstu, nemají o jejím životě ani potuchy.
A taky se velmi odlišuje od elegantních žen jdoucích za svou kariérou, které vedou spíš život mužů než žen. Avšak to, co postrádá v lesku, eleganci, víc než vyrovná bystrostí a schopností bavit druhé.
Prohrábl si rukou vlasy, jako by chtěl odehnat zneklidňující myšlenky. On nemá čas na ,zábavu'. A jelikož je jeho manželství na matčině programu bodem číslo jedna, neměl by na tuhle ženu ani pomyslet.
Musí se soustředit na to hlavní, kvůli čemu přiletěl do Londýna - na přijetí novinářů zabývajících se cestovním ruchem a večeři s možnými investory, kteří by mohli přispět k tomu, aby se jeho letecká společnost stala realitou. Z tohoto programu však musí utrhnout hodinu na oslavu narozenin malé princezny.
„Jste stálá pracovnice, Metcalfeová, nebo se Jack Lumley zítra vrátí ke svým povinnostem?"
„To nemůžu říct, pane." Podívala se do zpětného zrcátka a než vrátila zrak znovu k vozovce, nakrátko se setkala s jeho očima. „Dnes časně ráno onemocněl. Ale kdybyste na tom trval, pane, společnost by jistě našla někoho jiného."
„Někoho s bradkou?"
„Třeba, pane."
Dolíček ve tváři zmizel. Už se neusmívala. Myslí si, že o d m í t á ženského šoféra?
Znovu se na něho podívala. Oči má zelené jako dubnové nově rašící lístky na anglickém živém plotu.
„Pokud budu mít štěstí, vrátím se k volantu minibusu a budu vozit školní děti."
„A když ho mít nebudete?"
„Vrátím se k volantu minibusu a budu vozit školní děti," opakovala a předvedla další ze svých úsměvů, i když tentokrát poněkud ironicky zabarvený. Právě vjížděla na parkoviště velkého obchodního domu s hračkami. Vyklouzla zpoza volantu, ale on vystoupil z auta dřív, než mu mohla otevřít a podržet dveře.
Nenapadlo ho určovat jí cíl cesty. Jack Lumley by ho dovezl k obchodnímu domu Harrods nebo Hamleys, ale předem by tam zavolal, jestli mají to, co hledá. Zařídil by, aby ta věc dárkově zabalená už na něj čekala připsaná na jeho účet.
Žádné čekání.
Žádná námaha.
Jako smluvené manželství.
Po rozlehlém parkovišti se přehnal závan větru. Diana sáhla po kloboučku a pevně si ho přitiskla k hlavě.
Šejk Zahir ani nenaznačil, že by se chystal vejít do obchodu, a Diana si uvědomila, že udělala chybu. Sadie měla pravdu. Není připravená pro tento druh práce.
„Promiňte, to asi není obchod, který jste očekával."
Znovu na ni pohlédl. „Nechal jsem rozhodnutí na vás."
„Myslela jsem, že to tady bude rychlejší, snadněji se tu parkuje." Po krátké zámlce pokračovala. „A abych byla upřímná, vaše oblečení zcela nevyhovuje kodexu pro Knightsbridge."
„Copak tu existuje nějaký kodex oblékání pro nakupování!"
„Žádné nohy naboso. Žádná sportovní obuv. Žádné džíny. Žádné batohy." Hlas se jí zachvěl, když si uvědomila, jak hloupě její slova zní. „Teda... ne že byste měl
batoh."
„Ale do všech ostatních vašich škatulek zapadám."
„Myslím, že pro členy královské rodiny to neplatí."
„Raději bych to neriskoval," řekl šejk Zahir mírně. Pokud se jí vysmívá, dělá to velice laskavě. „Ale pojďme dovnitř."
„Chcete, abych šla s vámi?"
„Jistě vám řekli, že příslušník královské rodiny nenosí své vlastní balíčky."
Teď už si byla jistá, že si z ní dělá legraci. „Říká se taky, že nenosí peníze, a moc dobře víte, že v tom vám nepomůžu." Ještě dodala: „Kromě toho bych neměla opouštět auto."
„Odmítáte jít se mnou?" Pod čokoládovým hedvábím jeho velice sexy hlasu vycítila slabé ostří. Připomínku, že ona je tady na jeho přání. „To je řízení školního minibusu tak přitažlivé?"
Úsudek, že je laskavý, byl možná příliš uspěchaný. Zamkla auto a šla za ním.
V obchodě velikosti hangáru byly uličky polic zaplněných vším, co si děti nebo i někteří dospělí, můžou přát.
Diana se snažila na police dívat očima muže, pro kterého je samoobslužný prodej věcí neprozkoumanou.
„Je toho tady příliš." Bezradně se rozhlížel kolem. „Jak proboha najdete, co hledáte?"
„Obtížně," připustila. „Musíte projít kolem co největšího počtu polic, což je zřejmě účel, protože tak pravděpodobně koupíte něco z okamžitého popudu."
Podíval se na ni. „Vypadá to, jako byste hovořila z vlastní zkušenosti."
„Copak tady nejsem kvůli vlastní zkušenosti? Vy jste přece ten, kdo koupil dárek ze skla pro malé děvčátko."
DRUHÁ KAPITOLA
Zahir sledoval Metcalfeovou, jak se rychle blíží k informačnímu pultu.
Není to jen přitažlivá mladá žena za volantem auta, ale také přitažlivá mladá žena s touhami a sny.
Lidé přepokládají, že když se narodil jako vnuk emíra z Ramal Hamrahu, spadl mu život do klína. Pravda, popřával si, měl všechno, co může život nabídnout, včetně privilegovaného studia v Americe. Ale musel za to draze zaplatit povinnostmi ke své zemi a poslušností ke své rodině.
Dva roky strávil v poušti jako společník svého truchlícího bratrance Hanifa a na tu dobu musel odložit svůj vlastní život. Jeho odměna přišla, když si Hanif povšiml, že Zahirovo srdce nebije pro pomalu meloucí kola vlády, ale pro rychle se pohybující svět velkého obchodu. Věnoval čas a úsilí přesvědčování Zahirova otce, aby dovolil svému synovi jít vlastní cestou. Vysvětloval mu, že to, co chce Zahir dělat, je pro jeho zemi stejně důležité jako dráha diplomata nebo dvořana. Nehledě na to, že ta je mu velice proti mysli. Podařilo se mu to.
Zahir stejně musel jít s kůží na trh, aby získal peníze k vybudování své říše od základů. Jeho jméno samo o sobě sice nezaručovalo úspěch, otevřelo mu však ces
tu. Lidé, s nimiž jednal, byli zdvořilí, ochotní mu naslouchat. Na rozdíl od jeho šoférky, které pracovnice za pultem nevěnovala dostatečnou pozornost.
„Ví, co hledáme?" zeptal se, když se k ní připojil.
„Kdo ví?"
Když šla Diana žádat prodavačku o pomoc, litovala, že šejka raději neodvezla například do Knightsbridge.To by musela zůstat v autě a odrážet hlídače dopravního provozu. Šejkovi by nezbylo než jít nakupovat sám.
„ Pokud to mají, bude to někde mezi novinkami." Ironickým tónem napodobila prodavačku, která se nechtěla nechat vyrušit z četby nějaké napínavé partie v časopisu. „Asi támhle."
Šejk Zahir se obrátil k ženě za pultem. „Nemáme moc času. Byla byste tak laskavá a ukázala nám přesně, kde najdeme, co hledáme?"
„Promiňte, nemůžu toto místo opustit." Prodavačka se ani nenamáhala zvednout hlavu od svého čtení.
„Ale nápis nad vaším pultem říká ,služby zákazník ů m, slečno... " odmlčel se, aby se podíval na její jméno na visačce „... Lizo." Prodavačka konečně odtrhla Oči od časopisu a on se na ni usmál.
Dianu potěšilo jeho „my".
Zahirův úsměv a naléhavost v jeho tmavě šedých očích vykonaly své. Prodavačka vyskočila a cupitavě obešla pult. „Tudy," pronesla s úsměvem o energetické hodnotě nejméně sta wattů.
„Myslím, že jsme porazili systém, Metcalfeová," zašeptal šejk Dianě do ucha.
„Hezká práce, ale v mém provedení by vaše technika nezabrala."
Vyneslo jí to jeho úsměv. Sice trochu menší, než který použil u prodavačky, ale zato upřímný Méně zubů, více očí.
„Používáte, co máte." Pokrčil rameny.
Naštěstí dřív, než mohla trumfovat něčím peprným, došli k regálu s barevným sortimentem sněžících koulí.
„Popelka. Sněhurka, Princezna a žabák." Prodavačka, jejíž pozornost teď plně poutal princ Zahir, ukazovala vystavené zboží. Tvářila se nadšeně, jako kdyby koule sama vyrobila.
„Děkuju vám," řekl šejk, když zvedal Princeznu a žabáka.
„Pokud vám můžu ještě jinak posloužit... " nabízela pomoc a setrvávala na místě celá proměněná jeho úsměvem v kandidátku na vyhlášení ,Prodavačkou roku'.
„Určitě vás najdu."
Zdvořilé, ale jasné propuštění. Dianě bylo ženy skoro líto, když ji viděla smutně odcházet.
„Princezna a žabák, co říkáte, Metcalfeová?" Zahir si kouli pozorně prohlížel. „Neznám pohádku o Princezně a žabákovi."
Má krásné ruce, pomyslela si Diana. Ani zhýčkané, ani měkké. Přes klouby se táhla stará jizva. Dlouhé prsty byly štíhlé, ale cítila z nich napjatost oceli. „Překvapuje mě, že vůbec nějakou znáte," odpověděla a nutila se soustředit na kouli. Znázorňovala dívku s korunkou a žábu, jak sedí na kraji studny. „Takže Disney dorazil i do Ramal Hamrahu."
„No... pokud ano, tak se tuhle pohádku rozhodl vynechat."
„Můžete se rozhodnout pro jinou." „Ale tohle děvče je princezna. Ameerah se bude líbit."
Stejně jako on prodavačce, která odcházela se závistivým pohledem upřeným na ni.
„Ale... Popelka je sice trochu špinavá, ale má laskavé srdce a Sněhurka je zase dokonalý vzor ženské role -"
„Nemám na to celý den."
„Jistě, pane." Vzala kouli a zatřásla jí, aby prověřila, jak v ní sněží. „Dobře. Tedy... v pohádce to probíhá tak, že rozmazlená princezna hodí zlatou kouli do studny a přikazuje žabákovi, aby ji vytáhl. Ten odmítá, ale nabízí jí
obchod. Jestliže mu slíbí, že ho vezme s sebou domů, dovolí mu jíst ze svého talíře a políbí ho na dobrou noc, hned teď jí kouli vynese ze dna studny... " Diana zaváhala, jako by ji ve vyprávění vyrušila smyslná křivka jeho rtů. „Je to mluvící žabák?"
Pokrčila rameny. „Jde o pohádku. Jestli chcete realitu, jsme na špatném, místě."
„Žabák-džentlman by to udělal bez jakýchkoli podmínek."
„Důvtipná dívka by si to zařídila sama."
„Vy byste vlezla do studny, Metcalfeová?"
„Udělala bych cokoli kromě políbení toho zatraceného žabáka."
„Proč?"
„Neexistuje žádná zlatá koule zadarmo."
„Ne, to máte pravdu." Jeho oči vyslaly bez varování jakýsi signál a jí najednou začalo být pod tmavočervenou uniformou horko.
„V každém případě," pokračovala ve výkladu a přejela si prsty pod límečkem, aby se jí pod uniformu doslala trocha chladného vzduchu, „princezna souhlasí, slíbila by mu slíbila modré z nebe. Jednak tu kouli moc chtěla, jednak by asi dostala od otce krále vyhubováno, že ji zahodila. Když se však žabák ponoří a vrátí se s koulí, ona ji popadne a uteče."
„Uteče?" Více nedůvěry, než kolik šejk vměstnal do jednoho slova, se tam snad už ani nemohlo vejít.
„Prostě vezme roha. Běží do paláce bez něho."
Přiložil jednu ruku na srdce. „Jsem otřesen." Jeho oči prozrazovaly, že se baví. „Představuju si, že se to žabákovi vůbec nelíbilo."
„Jak jste řekl. Žabák není žádný gentleman. Doskáče do paláce a žaluje králi na princeznu. Ten princezně důrazně domluví, že se dané slovo musí dodržovat."
„Tohle by princezna měla vědět sama od sebe."
„Možná vás to překvapí, ale stejná zásada by měla platit i pro obyčejné lidi." Za okamžik pokračovala: „Princezna z toho není nijak odvázaná, nemá však moc na výběr. Dovolí žabákovi, aby jedl z jejího talíře, ale pak odchází do postele sama."
„Dostala lekci, ale malou. Vzdává to žabák a odchází
pryč?" „Co myslíte?"
„Myslím, že nakonec bude se žabákem sdílet svůj polštář."
„Správně. Trvá mu hodiny, než proskáče celou cestu nahoru po schodišti a najde její pokoj. Ale dostane se tam a připomene princezně její slib. Ta se nakonec kaje ze své proradnosti, přizná porážku, pustí žabáka na polštář, a dokonce se přiměje ho políbit."
„Sice toho žabáka chápu, ale může mít tenhle příběh dobrý konec? To se přece od pohádek vyžaduje, ne?"
„Když se princezna ráno probudí, zjistí, že se žabák proměnil v krásného prince."
Šejkovo obočí se zvedlo.
„To vyžaduje trochu vysvětlení."
Diana, jejíž představa o této scéně se od dětství nezměnila, a vystupoval v ní princ, jak v plné kráse stojí u princezniny postele, když se ta probudí, si náhle představila zcela odlišnou verzi a hloupě se začervenala.
„Samozřejmě to bylo celé začarované," řekla rychle. „Políbila žabáka a z toho šoku usnula. Už neviděla, jak se tím zlomila kletba a žabák se změnil v prince.Ta- da-da-da," zanotovala svatební pochod. „A všichni žili šťastně až do smrti."
„Připadá mi to hodně přitažené za vlasy. Krásný princ z bradavičnatého žabáka... hm. A i kdyby, proč se ožení s tak frivolní princeznou, která už neví, co by si vymyslela, a hází zlaté koule do studny?"
„Varovala jsem vás, že jsme v pohádce. Jistě, to děvče je tak povrchní a nestálé jako srpnová kaluž. Ale v
pohádkách to tak už chodí, dívka vždycky dostane prince. Je to láska na první pohled a štěstí až navěky."
Zahirovi neušla skepse v jejím hlase. „Zdá se, že vás ten příběh nepřesvědčil."
„Myslíte?" Metcalfeová rozšířila oči, jako by o tom přemýšlela. Uvědomil si, že nejsou jen zelené, ale probleskují v nich bronzové flíčky.
„Ale možná máte pravdu. Ke šťastnému konci je potřeba víc než hezkého prince... "
Přesně zaregistroval okamžik, kdy si uvědomila nebezpe č í, že by mohla říct něco netaktního. Do tváří se jí vrátila slabá červeň a nervózní pohyb krku naznačil, že s e pokusila ta slova spolknout. Společnost bystré dívky
s břitkým jazykem, kterou blízkost majestátu člena královské rodiny nemění v tupou loutku, byla pro něj osvěžující změnou.
„Přestávám se zdánlivou polemikou nad pohádkou." Šejk od ní vzal kouli a pohled mu padl na ruku bez prstenů. Nemá žádného prince, žádný šťastný konec na dohled. „V naší zemi nesdílíme sentimentální západní pohled na lásku a manželství. O to se starají rodiny."
„Umím si představit, že to ušetří spoustu emocionální úzkosti." Řekla to vážně. Ale pak se jí na tváři prohloubil dolíček. „Je to ovšem tvrdé pro žabáky."
„To je pravda." Prudce se otočil k vystaveným předmětům, jako by se bál, že se jejich rozhovor stočí nežádoucím směrem. „Která z těchto hrdinek by byla podle vašeho názoru nejlepší normou pro moderní princeznu? Popelka, která zůstává doma, snáší ústrky a čeká na vílu, aby jí pomohla přiblížit se princovi? Nebo princezna, které stačí jeden pohled na žabáka, aby vzala nohy na ramena?"
„Napadá mě - zapomeňme na princeznu. Žabák jde za tím, co chce, a nevzdává se," řekla Diana. „On je vhodným vzorem pro každé dítě... "
Čekal, byl přesvědčený, že to ještě není všechno.
„A každého dospělého," dodala.
„Prostě je to žabák. Pojďme najít tu prodavačku, která se nemůže dočkat, až nám bude moci posloužit. Řekl bych, že se těší na balení dárku s růžovými stuhami."
Diana odolala nutkání rozjet se domů, zatímco šejk Zahir předával princezně Ameerah dárek k narozeninám. Po všech těch řečech o štěstí až do smrti trpěla zoufalou potřebou obejmout Freddyho, než ho babička uloží ke spánku.
Minulá hodina jí připadala trochu jako jízda po horské dráze. Pokud by měla být upřímná, musela by přiznat, že byla víc dole než nahoře.
Časová ztráta způsobená nutností koupit náhradní dárek a zdržením při jeho výběru ještě narostla kvůli jejich hlubokomyslným úvahám nad pohádkami a skutečným životem. Když se pak šejk vydal k pokladně, vypatlalo to, že zapomněl, že je tam s Dianou. Veškeré své kouzlo věnoval prodavačce, která si při balení se stuhami přímo vyhrála a dávala najevo, že by jako dárek mohl dostat i ji. Stačilo říct jediné slovo.
Stávalo se mu to asi hodně často, protože ho její nabídka nijak nevyvedla z míry.
Navzdory časové ztrátě Diana dopravila šejka na velvyslanectví téměř včas díky určité rezervě v časovém harmonogramu na možné dopravní potíže a Dianině znalosti zkratek. K velvyslanectví dorazili jen s deseti-minutovým zpožděním.
Poté, co vyšli z obchodu, jí řekl jedinou větu. Připomněl jí, že z velvyslanectví odjedou ve tři čtvrtě na sedm. Přesně to očekávala. Bylo by hloupé brát si to osobně. Šlo jen o práci, o nic víc. A když zůstala sama,dala si šálek čaje, sendvič a zákusek a zatelefonovala domů.
„Mami!" Freddyho hlas byl plný vzrušení. „Dnes jsem dostal ve škole nálepku ,dobrá práce'."
„Páni! To je skvělé, mám z tebe velkou radost."
„Chtěl bych ti ji ukázat. Přijdeš domů brzo?"Diana polkla. Bylo tak těžké nebýt doma, když přicházel ze školy, a o tyto zvláštní okamžiky se s ním nepodělit. Nebyla doma ani každý večer, aby mu mohla přečíst pohádku před spaním.
Ale takový je úděl všech pracujících matek, nejen svbodných. Sadie měla chůvu, ale přesto-den byl prostě příliš krátký.
I tak věděla,že má větší štěstí než většina jiných... Její rodiče těžce nesli, když otěhotněla, ale pomáhali jí. A Freddyho milovali. „Přijdeš?" „Dnes večer musím pracovat." „Ale..." Potom dodal: „Přijdeš domů dřív, než půjdu spát, mami?" „Budu tam, až se probudíš," slibovala. „Buď hodný a nezlob babičku a dědečka." „Ano."
„Objímám tě."
„Ach, mami!"
Diana měla čas přemýšlet, když popíjela čaj a ochutnávala jeden z chlebíčků, které jí přinesli. Kdoví, kdy k tomu bude mít další příležitost? Přinutila se v duchu projít každou hloupost, kterou řekla a udělala od chvíle, kdy na letišti vyzvedla šejka Zahira. Sotva byla ,zdvořile neviditelná'.
Co ji to napadlo, že se snažila ,uplatniť se?
Vůbec nemyslela. Jejím nejpracovitějším orgánem od chvíle, kdy šejk Zahir prošel letištní halou u příletů a přistoupil k limuzíně, byla ústa. Naučí se někdy nejdříve myslet a pak mluvit? A když mluvit, tak jen málo, jen to nejnutnější? Asi ne, a tak se bude pořád trápit u dna místo toho, aby dělala práci, pro kterou je zrozena. A za tu považovala jít ve stopách svého otce a řídit londýnský taxík, kde je povídání s pasažérem součástí práce. Její taxík by však nebyl černý, ale růžový.
Vyzvánění mobilu mohlo být vítaným rozptýlením, kdyby nešlo o služební hovor se Sadií. Jeho Jasnost pravděpodobně telefonovala do kanceláře a jí se stěží
podaří Sadii vše uspokojivě vysvětlit, pokud ta o to vůbec bude ještě stát. Možná se od šéfky rovnou dozví, kdo ji přijde k velvyslanectví vystřídat. Šofér, který ví, kde je jeho místo, jak se má jednat s VIP a jak zařizovat jejich nákupy - a to nejdůležitější - zbytečně nežvaní při sebemenším povzbuzení. A šejk Zahir ji povzbuzoval.
„Diano?"
„Ano. Promiň, jím sendvič..." Začala se dusit, když se pokoušela současně spolknout sousto a mluvit. Slíbila šéfce, že jí o problémech poví sama, a tak se chystala jí všechno vyklopit.
Ale Sadie ji nenechala mluvit. „Poslouchej, Di. Na Grosvenor Place se zřejmě porouchal vodovodní řad. Budeš muset jet na Sloane Street, aby ses tomu místu vyhnula."
Cože? Sadie jí volá, aby jí sdělila dopravní informaci,a nechce vysvětlení k rozbitému dárku, nevhodné volbě místa nákupu náhrady ani k nekonečnému žvanění? „Dobře." Přinutila se spolknout, co měla na jazyku.
„Děkuju."
„Čekala jsem, že mi zavoláš ty. Žádala jsem tě, abys byla v kontaktu." „Pokaždé, když zastavím? Jack to tak dělá?" „Ty nejsi Jack." „Všechno má rub a líc." „Jaký je tvůj rub?" zeptala se Sadie okamžitě. „Čistý. Absolutně." Úlevou se zasmála. „Trochu jsme se zpozdili, šejk Zahir potřeboval nakoupit."
„Opravdu?" U Sadie se okamžitě projevil ženský zájem o nakupování. „Kam jste jeli? K Aspreys nebo Harrods?" ' „Do hračkářství. Chtěl něco pro dceru velvyslance. á narozeniny."
„Doufám, že jsi ho uspokojila." „Na to se musíš zeptat jeho."
„To není třeba. Jsem si jistá, že bych se o jeho výhradách brzy dozvěděla. Mimochodem, volala jsem tvému otci. Řekl, že vše zařídil."
Diana si odpustila informaci, že už volala domů a mluvila s ním. Zůstala u pouhého poděkování.
„Vypadáš, jako by tě něco trápilo, Zahire." Hanif ho odvedl stranou, dál od vzrušené Ameerah, která předváděla svému pětiletému bratrovi a malé sestřičce dárek. „Jsou nějaké problémy s projektem Nadine Creek? Nebo s leteckou společností, kterou tak toužíš založit?"
Zahir se usmál. „S podnikáním nemám žádný problém, Hanife. Lucyiny charity neutrpí."
„Nemyslel jsem na charitu. Pak to musí být rodina. Jak se daří tvému otci?"
„Namáhá svůj kardiostimulátor na nejvyšší mez. V tomto týdnu je v Súdánu, ze všech sil se snaží vyjednat mír... " Zvedl ruku v obranném gestu. „Nemůžu si pomoct, mám pocit viny. Měl jsem tam být já."
„Ne, Zahire. Mrhal bys svým talentem. Ten spočívá v něčem jiném."
„Možná."
„Tak v čem je problém?"
Zahir se podíval na druhý konec místnosti, kde pětiletý Jamal sledoval Ameerah, jak rozpoutává sněhovou bouři. Pak se otočil zpět k Hanifovi. „Otec je netrpělivý, chce mít vnuka, který by nosil jeho jméno, a já mu tuto radost odpírám. Bojím se, že jsem ho zklamal ve všech směrech."
Usmál se. „Ale už to asi nebude dlouho trvat. Matka mi hledá nevěstu."
Čekal, že se Hanif zasměje, ale marně. „Manželství je celoživotní závazek, Zahire. Nevstupuje se do něho lehce, ani když je to otcovo přání. A současná chvíle není vzhledem k náročným cílům, které sis dal, právě nej-vhodnější."
„To jsem už dost dlouho uváděl jako důvod. Ale matka ho neuznává, říká, že pokud budu čekat, až budu mít více času, neožením se nikdy." Pokrčil rameny. „Dozvěděl jsem se od ní ještě spoustu dalších příjemností o sobě, jako že jsem umíněný, sobecký... "
„Touží po tom, aby ses usadil, Zahire. Umíněný možná jsi, ale sobecký ne, a ona to ví. Obětoval jsi víc než dva roky, abys na mě dohlížel. Udělal jsi to pro rodinu."
„Hlavně pro tebe, bratranče. Ale cítím, že je načase ukázat, jaké city k otci chovám."
„Určil-li tak osud, stane se to. Přeji ti štěstí s tvojí budoucí nevěstou."
„Věříš v osud?" Zahir se až podivil, s jakou jistotou Hanif mluví o osudu. Ale pak si uvědomil, že mu osud vrhl do náruče krásnou Lucy Forresterovou. Kdo by to mohl předvídat? Nebo to, že dnes bude za volantem jím objednaného auta sedět krásná a příjemně otevřená Metcalfeová?
Diana sledovala hodinky. Je čas předjet s autem před dům, ale když vstala, vešla do místnosti štíhlá holčička s olivovou pletí a tmavýma očima.
„Děkuju vám mockrát, že jste pro mě našla sněžící kouli. Moc se mi líbí!" Vykřikla to přímo dramaticky.
Udivená Diana hledala dospělého, který s holčičkou přišel. Šejk Zahir se opíral o veřeje.
„Jsem moc ráda, že se vám líbí, princezno Ameerah."
„To ano, ale moc velkou oslavu narozenin jsem neměla. Musela jsem do školy a maminka musí večer pryč. Zato v sobotu pojedeme s celou třídou lodí na výlet do zoologické zahrady a pak budeme mít piknik. Prosila jsem Zahira, aby přišel, ale řekl mi, že to záleží na vás." „Na mně?"
„Jste přece jeho řidička."
„Aha, ano." Diana se podívala na muže u dveří. Jeho výraz nic neprozrazoval. „Slibuju, princezno," řekla, když se znovu otočila k holčičce, „že ať šejka Zahira poveze v
sobotu kdokoli, nebude mít žádnou výmluvu, aby se vašeho pikniku nezúčastnil."
„Vidíš!" Ameerah se vítězně podívala na šejka. „Říkala jsem ti, že to bude v pořádku."
Pohladil ji po vlasech. „Tak se v sobotu sejdeme, ty trapičko."
Ameerah odběhla, ale šejk zůstal. „Ať řídí kdokoli?", opakoval.
„Jack Lumley se nejspíš vrátí do práce do soboty." „Ale měl bych ho chtít, když vy jste mnohem zábavnější?"
„Zábavnější! Prosím, neříkejte tohle slovo, až budete mluvit se Sadií Redfordovou. Tohle je moje velká příležitost a chci být jako řidička VIP úspěšná. Určitě jste si všiml, že v téhle práci nejsem právě přirozená a ,standardní', a pokud byste mě označil za zábavnou, skončím."
„Neřeknu, Metcalfeová, ale nemáte pravdu. Jste velice přirozená. Vedete si velmi dobře." A než mohla projevit vděčnost, dodal: „A slibte mi, že mě nepředáte nudnému a výkonnému Jacku Lumleyovi. Já vám na oplátku slíbím, že neřeknu nic o tom, jak přirozená dokážete být."
Polkla. „Vy ne -"
„Pojedeme? Máme nejvyšší čas." Ach šejku!
„Jdu pro auto." Podívala se na hodinky. Podívala by se kamkoli, jen ne na šejka Zahira, do jeho tmavě šedých pobavených očí. „Pět minut?"
„Půjdu zadním vchodem rovnou s vámi. Ušetří vám to jízdu kolem bloku i čas." Pokynul jí, aby šla před ním.
Zamkla si ústar ale myšlenkám poručit nedokázala, vířily jí hlavou jako splašené.
Nepromluvili ani slovo, dokud nezastavila u vchodu do hotelu, kde jim zřízenec v cylindru otevřel dveře.
„Sedm čtyřicet pět, Metcalfeová," řekl šejk, když vystoupil."
„Ano, pane."
Portýr jí ukázal k parkovišti rezervovanému pro pár privilegovaných. „Můžete počkat tam."
Její mozek říkal: Já? Opravdu? Ale šok jí tentokrát z a m k l ústa a dovolil jí jen zdvořilé přikývnutí.
Koneckonců to není nic osobního, připomněla si. Ta pocta patří mému pasažérovi. A mé uniformě společnosti Capitol Cars. Se mnou to nemá co do činění. Zavolala Sadii, ujistila ji, že všechno probíhá podle plánu a přijala čerstvé zprávy o dopravní situaci. Pak obešla auto s prachovkou a odpověděla na dotazy zvědavých kolegů šoférů, kteří obdivovali její auto a ptali se na řízení. Zjevně ji kvůli špičkové limuzíně, kterou jí šéfové svěřili, odpustili chybějící chromozom.
TŘETÍ KAPITOLA
Diana čekala u chodníku, když ji přivolal zřízenec, protože Zahir vyšel před hotel. Tentokrát ho doprovázel štíhlý mladý muž s mimořádně výraznými lícními kostmi. Nesl notebook, a tedy zřejmě patřil stejně jako ona do kategorie ,pomocného personálu'. Podle oblečení ji však značně přesahoval.
Jakmile se její pasažéři usadili, vplula do proudu aut a zamířila k South Bank. Alespoň jednou v životě se jí podařilo být ,zdvořile anonymní'.
Sotva si stačila blahopřát k tomuto úspěchu, šejk Zahir řekl: „Metcalfeová, tohle je James Pierce. Zařizuje, aby pro mě všechno fungovalo."
„Pane," řekla ve chvíli, kdy stáli na červenou, tónem, který by ocenila i Sadie. Chtěla v něm pokračovat, ale naneštěstí se podívala do zpětného zrcátka, a v tu chvíli zírala přímo do šejkových očí. Jejich výraz naprosto neodpovídal tónu, kterým jí představil svého asistenta. Směs pobavenosti a potměšilosti jasně dokazovala, že se nenechal obalamutit jejím předstíráním formálnosti. Ústa ji prozradila, protože se na něho usmála.
James Pierce byl zcela vykolejený faktem, že místo Jacka sedí za volantem jakási žena. Možná to navíc způsobil dětský dolíček na její tváři nebo něco jiného,
co Jamese Piercea vyvedlo z míry. S pohledem upřeným na ni řekl: „To je neuvěřitelné. Při objednávání limuzíny u Capitol Cars jsem výslovně žádal o Jacka Lumleyea-"
„Jack Lumley je nemocný," skočil mu do řeči Zahir.
„Zavolám Sadii. Musí najít někoho vhodnějšího."
Diana nemohla ve zpětném zrcátku Piercea vidět, ale od okamžiku, kdy otevřel ústa, se jí nelíbil. Jeho oblek odpovídal nafoukanému postoji. Zřejmě si neuvědomuje, že je stejně jako ona pouhý služebník, který zařizuje, aby všechno dobře fungovalo'.
„Proč bychom potřebovali někoho jiného?" zasáhl šejk. „Metcalfeová je... " odmlčel se a Diana v duchu prosila, aby nepoužil slovo ,přirozená'. Neodolala a podívala se do zrcátka. Pořád se na ni díval s vážnou tváří, ale jeho oči se smály. Pochopila, že ten úsměv je jen pro ni.
„- naprosto kompetentní řidička."
Někde v oblasti břicha se jí rozlilo teplo, stoupalo na horu až do tváří a Diana cítila, že se začíná červenat.
Šejk se naštěstí otočil ke spolucestujícímu. „Neříkejte mi Jamesi, že jste jeden z těch dinosaurů, kteří považují za nepatřičné nebo oslabující, jestliže je veze žena."
„Ne... " Neznělo to přesvědčivě.
„To rád slyším. Jako právník, i když vaším oborem je podnikové právo, byste jistě nechtěl poskytnout Metcalfeové důvod, aby vás žalovala kvůli sexuální diskriminaci."
„Jen jsem myslel -"
„Raději začněte myslet na naše dnešní jednání. Měl byste zvážit problém kolem nájemních smluv."
Dianě přechod k obchodním záležitostem poskytl čas zklidnit se a uvědomit si, že flirtování s pasažérem prostřednictvím zpětného zrcátka nepatří do repertoáru naprosto kompetentního řidiče. Právě naopak.
U vchodu do Riverside Gallery zastavila, vystoupila a otevřela dveře.
James Pierce prošel kolem ní beze slova a nevěnoval jí ani pohled.
Šejk Zahir se zastavil a všiml si, že se Diana usmívá, ta však vzápětí zvážněla. „Co budete dělat, Metcalfeová, než nás vyzvednete?"
„Mám s sebou knížku." Tón sděloval: Kompetentní řidiči jsou zvyklí a připravení čekat. Neměla nic ke čtení, zalhala šejkovi, aby to zjednodušila, ale umínila si, že zítra si určitě nějakou vezme.
Možná je čas, aby začala listovat ve své Blue Book -bibli taxíkářů obsahující seznam všech nejkratších cest z výchozího bodu do kteréhokoli cíle v Londýně - a čerpala znalosti nutné pro získání licence na taxi. Šejk se neměl k odchodu.
„Není důvod, proč byste neměla jít do galerie. Pokud vás bude prezentace nudit, můžete si dát něco k jídlu nebo se dívat na obrazy."
Vykolejená jeho nabídkou porušila příkaz, který si před chvílí dala - nepodívat se na něj. Vzhlédla a zadívala se mu do očí. Polkla. Rty se mu zvlnily úsměvem a pravý koutek se zvedl.
Znovu se jí pod hrudním košem cosi pohnulo a rozlilo se tam teplo. Zamaskovala vzdech obtížně vysloveným: „Děkuju. Ale měla bych... "
„Zůstat u auta?" dokončil větu za ni. „Doporučuje se to." Omluvně pokrčila rameny, pak kývla směrem ke galerii. „Pan Pierce čeká, pane." „Zahire."
„Pane?"
„Každý, kdo pro mě pracuje, mě oslovuje Zahire. Říká se, že je to moderní způsob. Od oslovení ,pane' to není moc daleko, když se budete snažit, určitě to zvládnete."
„Ano, pane."
„Užívejte si knihy, Metcalfeová." Pokynul jí a odcházel.
Dívala se za ním. Standardní tmavý oblek, bílá košile a hedvábná vázanka, ale na něm to oblečení nevypadalo ani trochu standardně.
Zahir.
Jeho jméno má v hlavě od chvíle, kdy ji Sadie vytáhla od úklidu minibusu. Zkoušela ho vyslovovat v duchu, nahlas... „Zahir... " Exotické. Nebezpečné.
Zachvěla se, od řeky přicházel studený vítr a zametal betonové dláždění. Přinášel taky úryvky džezu z večírku na výletním parníku plujícím po řece.
Zamkla auto a zamířila k zábradlí lemujícímu řeku. Opřela se o něj lokty a zadívala se na známé panorama, jemuž dominovala kupole katedrály sv. Pavla.
Zůstaň stát na pevné zemi, Diano, říkalo jí její opatrné ,já'. Není čas na nebezpečné hry. Žádné oslovování krásného prince křestním jménem. Pohádkyjsou pro děti.
To by mohla být příležitost k postupu nahoru, k vydělání dostatku peněz, abys mohla uskutečnit svůj sen. Nezkaz to jen proto, že princ má tmavé oči, které vypadají, fako by...
Tak v ní mluvilo její druhé ,já'.
Zapomeň na kdy byl
Freddy, její malý chlapec, byl pro ni celým světem. Je
ho budoucnost leží v jejích rukou, povinnost vůči němu stojí nade vším.
A kdyby ani to neuzemnilo její ambice, stačí, aby si vzpomněla na způsob, jakým se na ni podíval manažer banky, když dala na jejich svůdnou reklamu v televizi a požádala o půjčku na koupi nového taxíku. Čtyři body jeho odpovědi zněly takto:
1. Svobodná matka.
2. Žádné nemovitosti jako záruka.
3. Žádné jmění jakéhokoli druhu (šperky, cenné obrazy apod.)
4. Žádná půjčka.
V tu chvíli se velice zlobila. Slíbila si, že až se jednou vrátí...
Ani o dva roky později neměla nic, čím by na manažera banky zapůsobila. A kdyby byla takový blázen, že by kvůli svůdnému mužskému úsměvu ztratila hlavu podruhé, přestala by si vážit sama sebe.
Sotva Zahir dokončil svou krátkou prezentaci pro shromáždění provozovatelů zařízení cestovního ruchu a novinářů, zadržel ho prezident jedné prvotřídní cestovní kanceláře, který si velice pozorně prohlížel fotografie a architektonický model Nadira Resort.
„Tohle je zajímavá koncepce, Zahire. Úplně jiná. Nabízí přesně ten druh zážitků, jaké hledají naši náročnější cestovatelé. Asi to bude drahé, že?"
„To je pravda," odpověděl Zahir. Věděl, že právě to chce ten muž slyšet. „Proč si nepromluvíte s Jamesem? Organizuje návštěvu místa, rádi vám ukážeme, co nabízíme, přímo na místě." Zahir popošel dál a cestou si po-
třásal rukama s návštěvníky, odpovídal na otázky, předal osobní pozvání skupině vybraných novinářů a provozovatelů podniků cestovního ruchu.
Když žena, se kterou právě mluvil, uhnula stranou, aby udělala místo servírce, Zahirovi se naskytl výhled z vysokého úzkého okna galerie ven. Limuzína tam stála, ale Metcalfeovou nebylo vidět.
Nejspíš ležela stočená do klubíčka na zadním sedadle a četla knihu. Kéž by ji tak mohl překvapit a pozorovat, jak se v rozpacích snaží narovnat si ten směšný klobouček.
Líbilo by se mu to.
Ale jí ne.
Metcalfeová. Nabídl jí, aby mu říkala křestním jménem a doufal, že mu nabídne totéž. Ona však před jasným vyzváním, aby se mu stala něčím víc než řidičkou, moudře ustoupila. Jak by žena, která si váží sebe sama, mohla jinak, když neví, co od ní muž vlastně chce?
Vždyť to neví ani on sám.
Nebo si to jen bláhově namlouvá. Nejspíš to vědí oba. Oba pociťovali tu bezprostřední nevyzpytatelnou přitažlivost...
Možná má James koneckonců pravdu.
Lumley je snad tupý, ale ne blázen. Ani okamžik by nepřemýšlel o tom, co má dělat v pauzách mezi jízdami. Nelákalo by ho jít do galerie a sledovat, co jeho zákazník dělá.
„Je vaším cílem, aby byl projekt minimálně energeticky náročný, realistický, šejku Zahire?"
„Máme to štěstí, že sluneční energie je v Ramal Ham-rahu celoročně k dispozici, Lauro," odpověděl šejk ko-respondentce významného časopisu a přinutil se myslet na účel své přítomnosti. Věnoval dost času tomu, aby si zapamatoval jména a tváře lidí, s nimiž se setká. „Doufám, že přijedete a uvidíte všechno na vlastní oči."
„Hm, to je druhý problém, viďte? Jak můžete ospravedlnit rozvoj cestovního ruchu ve vaší zemi v době, kdy
je letecká doprava pokládána za hlavní příčinu emisí kysličníku uhličitého?"
„Vyvinutím nového druhu letadla," pronesl Zahir s úsměvem. Ale vzápětí svého pokusu o zlehčení její námitky zalitoval. Pohledem k sobě povolal Jamese. „Ja-mesi, Laura Sommervilleová je vědeckou korespon-dentkou časopisu The Courier... "
„Lauro, mohl bych... " James se ženy ujal a umožnil Zahirovi omluvit se a odejít.
Snažil se, aby se každou chvíli nedíval na hodinky. Neměl zálibu v tomhle druhu cvičení vztahů s veřejností. Při plánování budoucnosti zůstával raději v pozadí. Musí najít někoho jiného, kdo by byl tváří tohoto podnikání pro veřejnost a dovolil mu sledovat vše z ústraní. Někoho schopného podnítit zájem, někoho, kdo by dal jeho projektu křídla.
Jak bych si teď přál být někde jinde, na nějakém méně nudném místě, s někým jiným, pomyslel si a raději se odvrátil od okna. Možná to má co dělat s jeho nečekanou, neobvyklou a velmi krásnou mladou šoférkou.
V tom zpozoroval nějaký pohyb u řeky a uviděl, že Metcalfeová není schoulená v autě s knihou, ale střídavě se prochází a zastavuje na nábřeží. Zřejmě sleduje, jak se s nastávajícím soumrakem na druhém břehu řeky rozsvěcují světla. Neměla klobouk, vítr jí cuchal vlasy, které se snažila vrátit zpátky do uzlu...
Servírka s podnosem se zastavila před ním a zakryla mu výhled. Šejk mimoděk ustoupil stranou, aby viděl, jak všetečný vítr zvedá Metcalfové kabátek, a jak se jí při snaze ho přidržet blůzka částečně vytahuje z kalhot a odhaluje kus holé kůže. „Jednohubku,pane?"
„Promiňte?" Teprve teď odvrátil zrak od venkovního výjevu a podíval se na podnos.
„Děkuju." Vzal podnos a zamířil ke dveřím.
„Co jste to za hlídacího psa, Metcalfeová. S vaším drahým autem může kdokoli odjet."
Diana, přestože si zakázala na něj myslet, přemýšlela o šejkovi Zahirovi jako o mimořádně přitažlivém muži, který jí vnikl do myšlenek i do života jako uragán. Jakmile zaslechla jeho hlas, leknutím poskočila jako raněná srna. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala. „Mohl by to zkusit. To by se musel dostat přes zámky a alarm, a ani tak by mu to nebylo moc platné, protože auto je vybavené satelitním vyhledávačem."
„Neříkejte." Přidal se k ní při procházce podél zábradlí. „Vidím, že nečtete. Proč jste tedy nešla do galerie?"
„Pan Pierce by to neschvaloval." Tvrdošíjně se mu vyhýbala pohledem. „A kromě toho tenhle pohled na severní břeh Temže je zajímavější než obrazy."
„.. .celé mocné srdce..." zarecitoval.
„Básník Wordsworth to napsal skvěle, viďte?" Neodolala, musela se na něj podívat. „Zajímalo by mě, kolik Angličanů by dokázalo citovat nějakého arabského básníka." Než mohl zareagovat, pokračovala otázkou: „Party skončila předčasně?"
„Ne, je v plném proudu." „Aha." Zrak jí padl na podnos. Že by jí přinesl něco k
jídlu? „Ví pan Pierce, že jste unikl?" „Unikl?"
„Jistě, vždyť vyjste hvězda celé té akce."
„Kdepak. Tou je Nadira Resort. Kromě toho jsem Ja-mese plně zaměstnal vážnou mladou novinářkou, která zpochybňuje mou bezúhonnost."
„Proč?"
Nabídl jí podnos s jednohubkami. „Napadlo mě, že máte
hlad."
Chvíli se na něho dívala, pak s mírným pokývnutím hlavou řekla: „Pročpak zpochybňuje vaši bezúhonnost?"
„Možná se lépe hodí slovo poctivost. Znáte novináře. Přirození cynici."
„Proč by měla věřit Jamesovi a ne vám?"
„Neuvěří mu. To není jeho úkolem. Tím je přesvědčit ji, aby se přijela podívat do Nadiry a viděla letovisko na vlastní oči."
Jeho úsměv by mohl stačit. Mohl by mu získat všechno, co bude chtít... pomyslela si. „Cynismus se vyplácí. Dobrá práce... " řekla a odehnala tu myšlenku. Vlastně myšlenku na cokoli. „Kdybyste řekl, že rozdáváte bezplatné dovolené, možná bych byla... " V pokušení.
Neřekla ta slova, ale oba věděli, co měla na jazyku. Uvedlo ji to do rozpaků a potřebovala převést hovor jinam. Podnos s jednohubkami byl výtečnou příležitostí. „Vypadají velmi dobře."
„Poslužte si."
Ta slova zněla... nebezpečně. Pozvání k jiným radostem než strkání malých kousků lahodného pokrmu do úst. Neměla hlad, ale plná ústa jí aspoň zabrání říct něco, čeho by litovala.
Jednohubka jí explodovala v ústech a zbyl v nich jen sýrový měkký teplý střed. Ani se nemusela nutit k předstírání, když slastně zasténala. „Zkusil jste tyhle?"
„Měl bych?" zeptal se Zahir vážně.
„Ano... Ne! Rozhodně ne! Měl byste se vrátit na večírek."
Vzal si jeden kousek, aby ho vyzkoušel. „Chápu, co tím myslíte." Olízl drobečky sýra, které mu zůstaly na palci. Jeden mu ulpěl na dolním rtu, což přitáhlo její pozornost. Pocítila silnou touhu odstranit ho svými prsty.
Aspoň si to představila, to si nedokázala odepřít.
„Proč si k tomu nesedneme?" Zamířil k nejbližší lavičce. „Měl jsem pro nás vzít něco k pití."
„Pro nás? Promiňte, že se opakuju, ale nebudou vás tam postrádat?"
„Vy chcete všechny ty jednohubky pro sebe, že?" Musela se zasmát, a připadalo jí tak přirozené smát se, když se na ni díval tímto způsobem.
„Takže jste mi na tu fintu neskočil, šéfe. To je škoda."
„Poslužte si, mě ještě čeká večeře."
Nezdálo se, že ho vyhlídka večeře v jedné z nejexklu-zivnějších londýnských restaurací nějak zvlášť láká.
„Netváříte se nijak zvlášť nadšeně."
„Dobré jídlo zničené vysokou cenou. Recept na špatné trávení."
„Tak to dopadá, když mícháte obchod s potěšením."
„Jste moudrá, Metcalfeová. Škoda, že mnozí bohatí lidé nejsou jako vy."
„Možná si myslí, že čas jsou peníze, a proto děláním dvou věcí najednou vydělají dvojnásobek."
„Zvlášť když za večeři neplatí."
„Dobrý postřeh."
Položil podnos, počkal, až si Metcalfeová sedne, a po krátké úvaze se posadil na druhý konec lavičky, aby podnos ležel mezi nimi. Nedovedla si ujasnit, jestli jí to přineslo úlevu, nebo zklamání.
„Trávíte hodně času v Londýně?"
„Až příliš," připustil vesele. Opřel si záda a natáhl dlouhé nohy. „Kousek odtud jsem chodil do školy."
„Opravdu? Já taky." Zarazila se, když si uvědomila, že neví, o které škole mluví. Proto pokračovala: „V mém případě to samozřejmě nebyl Eton, ale místní jednotná škola v Putney."
„Tam teď bydlíte?"
„Hm." Vložila si do úst další chuťovou senzaci, tentokrát něco s uzeným lososem a kyselou smetanou a pokrčila rameny. „Je mi třiadvacet a pořád ještě bydlím u rodičů." Setřásla drobky z prstů. „Umíte si představit, jak je to smutné?"
„Smutné?"
„Spíš vážné. Nudné."
„Naopak, tak by to mělo být. Ženy v mé zemi žijí pod ochranou svých rodin až do svatby."
Ne, když mají pětiletého syna a žádného manžela, pomyslela si Diana, když se na okamžik na sebe podívali.
Zahir si uvědomoval, že by měl jít. Zatímco on tu sedí, flirtuje se svou řidičkou a touží po něčem víc, jeho matka a sestry pátrají v Ramal Hamrahu po dokonalé nevěstě pro něho...
Právě když se rozhodl vstát, závan větru uvolnil jeden pramen Dianiných vlasů a zahalil jí část tváře. Šejk po něm instinktivně sáhl, aby ho zachytil. Hedvábí, pomyslel si, jakmile se ho dotkl. Hedvábí oříškové barvy, dokonalý protiklad k zeleným očím, které se rozšířily a ztmavly, když se na ni podíval. Pokušení ovinout si je kolem prstu a přitáhnout si ji blíž bylo téměř neodolatelné.
Pomalu a pozorně, aby se nedotkl její tváře, vzal pramen vlasů do prstů, a protože neměl jinou možnost, zasunul jí ho za ucho. Její ucho a hladká jemná kůže na krku zmařily všechny jeho nejlepší úmysly. Teplo ho přitáhlo k ní. Šejk vzal její hlavu do dlaní a kolébal ji v nich.
Do poslední vteřiny ho pozorovala rozšířenýma očima, vypadala jako bezmocný koloušek, ale ve chvíli, kdy se dotkl jejích rtů, je zavřela a zůstala chvíli strnulá. Potom roztála a polibek mu vrátila.
Pád podnosu jim oběma vrátil zrak i sluch.
Metcalfeová ucukla se zklamaným povzdechem, chvilku na něho zírala s očima dokořán, plnými rty a nachovými tvářemi. Červenala se nejen v obličeji, a jako by to věděla, propadla najednou studu. Dívala se jinam, podnos jí posloužil jako vhodná záminka.
„Proboha," zalamentovala a prolomila tak ticho. Mezitím se začali slétat ptáci a hodovat na rozházeném
jídle.
Chtěl něco říct, ale nevěděl co. To se mu nestávalo často. Nemohl ani říct její jméno, Metcalfeová mu připadalo po jejich polibku nepatřičné.
„Musím se vrátit do galerie," řekl a vstal.
Přikývla.
„Vrátím podnos." Když se stále ještě neměl k odchodu, podívala se na něho. „Jsem Diana. Diana Metcalfeová." „Jako princezna?"
„Bohužel. Maminka byla jejím fanouškem." „Diana byla také bohyně."
„Ano. To jméno je pro obyčejnou dívku trochu nadnesené, až ironické. Většina lidí mi říká jednoduše Di."
„Nic takového jako obyčejné děvče není, Diano. Každý člověk je jedinečný." Pak s náznakem hněvu dodal: „Svět je plný lidí, kteří si tě někam zařadí a snaží se tě v té své škatulce držet. Nedovol jim to, Diano." Diana se na něho chvíli dívala, ale on nečekal na odpoveď. Udělal něco mezi pokynutím a hlubokou úklonou, otočil se a rychle odkráčel.
Diana zůstala chvíli bez hnutí. Potřebovala čas, aby se vzpamatovala, strávila dotyk, který ji vyvedl z míry a zasáhl ji až v morku kostí, probudil její touhy a city, o nichž si myslela, že jsou už mrtvé. Zlobila se na sebe i na něj.
Jeho proslov o jejím ,místě' byl sice sympatický, ale člověku, jehož život je tak mimořádný, se to říká snadno.
Co ví o jejím životě?
Svobodnou matkou se stala v osmnácti. A pak, právě ve chvíli, kdy mohla svůj život změnit, prodělal otec mrtvici a zůstal částečně invalidní a ona i matka musely pracovat přesčas, aby rodinu udržely finančně nad vodou. Všechny sny v tu chvíli odsunula na neurčito.
Zítra si vezmu s sebou sendvič, termosku s čajem a láhev vody, slibovala si. Zvedla podnos a zbytek jednohubek hodila holubům.
Dobrý začátek, Diano, povzbuzovala se. Profesionálka? Pcha! Povídání si se zákazníkem? Slabota! Líbání se s ním, to je věc! Ovšem větší díl viny nese šejk Zahir, a ten si jejich polibek asi nechá pro sebe. Přesto si uvědomovala, že ona by to Sadii neměla zamlčet. Mělo by to však jednoznačný výsledek. Šejka by vozil někdo jiný. A to Diana nechtěla.
Prošla galerií, podnos dala servírce a cestou na toaletu, kam si šla umýt ruce, si dávala pozor, aby se nedívala napravo ani nalevo.
Když však odtud po pár minutách vycházela, skrz dav lidí uviděla Zahira. Ten si jí nemohl všimnout, protože jeho pozornost plně zaujala vysoká elegantní žena s dlouhými vlasy smetanové barvy. Neměla na sobě ošklivou uniformu, ale velmi drahé shalwar kameez.
Jak tam Diana stála, na chvíli jakoby zhypnotizovaná, žena se usmála a důvěrným gestem se dotkla šejkova ramene. Uvolněná lehkost, s níž se k sobě chovali, svědčila o tom, že se dobře znají.
Diana se cítila, jako by jí uštědřili pohlavek, a vrátili ji tak do reality.
Šejk Zahir přitahuje krásné ženy jako magnet. Ji políbil, protože byla právě po ruce, protože mohl. To muži dělají. Berou, co se nabízí, bez rozmyšlení, nechávají se vést jen svými hormony. Vzpomněla si na dychtivou reakci prodavačky v hračkářství.
Ona zřejmě vydávala stejné signály a on na ně instinktivně reagoval.
Stalo se jí to už jednou a ví, že to pro muže nic neznamená. Vůbec nic. Otočila se a náhle se ocitla tváří v tvář Jamesi Pierceovi.
Díval se střídavě na ni a na svého šéfa, a jako by přesně věděl, o čem Diana přemýšlí, soucitně se na ni usmál a řekl: „Je hezká, že?"
Nemohla si odpustit otázku. „Kdo to je?"
„Jeho partnerka." Zatímco Dianin mozek zpracovával tuto informaci, připojil: „Měla byste se vrátit k autu. Šejk Zahir odejde během pěti minut."
Nepotřebovala žádné vybídnutí k odchodu. Zoufale toužila po čerstvém vzduchu. U auta se snažila pravidelně a zhluboka dýchat, odložila klobouček a rukavice, připadaly jí najednou jako brnění.
Očekávala, že blondýna přijde se šejkem, ale za chvíli se objevil pouze v doprovodu Jamese Piercea.
„Nechám tě tady Jamesi, abys dokončil úkol. Chci, aby každý z těchto lidí navštívil Nadiru a osobně ji poznal." „Mám příslib od všech kromě několika novinářů z velkých novin, kteří si ještě chtějí získat informace jinde, ale princezna je přiměje, aby jí zobali z ruky."
Ta blondýna je princezna?
Proč ji to tak překvapuje?
„Nepochybuju o tom. Za mé nepřítomnosti doprovodíte Lucy bezpečně do auta, ano?"
„S potěšením. Budu na telefonu, kdyby lord... " James Pierce se na ni podíval a jméno nevyslovil, čímž dal jasně najevo, že pochybuje o její diskrétnosti.
„Děkuju, Jamesi. Myslím, že dokážu zodpovědět každý dotaz, který by lord Radcliffe mohl mít." Šejk tou odpovědí dal Dianě najevo, že takové pochybnosti nemá. No, políbil ji a předpokládá, že mu zobe z ruky. „Berkeley Square, Diano," zavelel při nastupování do auta.
„Ano, pane."
„Až dovezete šejka Zahira na místo, vraťte se a vyzvedněte mě, Metcalfeová." Pierceův tón byl ostrý.
Šejk Zahir zvednutím ruky zastavil Dianu, která se chystala za ním zavřít dveře. „Vezmi si taxi, Jamesi."
„To není problém," vpadla Diana ve snaze nedat tomu nafoukanci důvod ke stížnosti. Byla odhodlaná ukázat mu, že ani nové oslovení, které pro ni použil šejk, nic nezměnilo na jejím profesionálním přístupu. „Budu brzo zpátky, pane Piercei."
Nečekala na reakci, rychle usedla za volant, nastartovala a vyrazila do londýnského provozu. Podařilo se jí za celou cestu se na svého pasažéra nepodívat.
I dál se držela pravidla nemluv, dokud nejsi tázán, a tak to byla tichá cesta, protože šejk neřekl nic. Pravděpodobně se zlobil, že si dovolila změnit jeho pokyn Pierceovi, aby jel taxíkem. Zřejmě není zvyklý, aby mu někdo odporoval.
I když každý by musel uznat, že bylo lepší něco dělat -třeba i odvézt toho frajírka - než čekat na šejka, až skončí oficiální večeře. Možná ji však Zahir po jejich polibku zařadil do svého harému a nechce nikomu dovolit s ní manipulovat.
Kecy, Diano, zamumlala si pro sebe. Jeden polibek a už blbneš...
Přijeli na Berkeley Square. Diana zpomalila a zastavila před restaurací. Její pasažér se však neměl k vystupování. Chce jí tím naznačit, že se mezi nimi něco změnilo?
Zřejmě ne. Byl hluboce ponořený do svých myšlenek, a když otevřela dveře, bylo z jeho reakce jasné, že si ani nevšiml zastavení vozu.
„Kdy vás mám vyzvednout, pane?"
Zahir při jízdě z Riverside Gallery přemýšlel o nastávající schůzce a snažil se nevnímat vůni ženy sedící před ním. Cítil, že by stačilo nevhodné slovo a všechno by bylo
pryč.
„Pokud to nevíte, mohl byste mi třeba zavolat?" Vytáhla z kapsy kabátku vizitku společnosti Capital Cars. a podala mu ji. „Na přední straně je číslo telefonu do auta. Číslo mého mobilu je na zadní straně."
Vzal vizitku, dosud teplou od jejího těla, a aby zamaskoval náhlý třes rukou, obrátil ji.
Byl zvyklý chodit po večeři do hotelu pěšky, pokud to nebylo zvlášť daleko. I dnes si asi bude chtít vyčistit hlavu, ať bude výsledek schůzky jakýkoli. Už jí chtěl říct, že po vyzvednutí Jamese může jít domů, ale pak se zarazil. Dobrý pocit z toho, že jí přidal volného času, by smazalo vědomí, že ji připravil o peníze. Obral by ji o tříhodinovou práci za nejvyšší večerní sazbu.
„Jedenáct třicet by mělo stačit. Pokud by došlo ke změně, zavolal bych vám."
„Ano, pane."
To pane ho bodlo. Ale nebylo to jen tohle oslovení. Poprvé od té doby, co mu před letištěm podala rozbitý
dárek, se teď na něho nepodívala. Upřela svůj pohled někam nad jeho pravé rameno. Jako by mu s velkým šarmem dávala najevo, že jejich polibku nepřikládá žádný význam. Poskytuje mu tím příležitost ustoupit, vrátit se na začátek. K okamžiku před letištní halou, kdy malý chlapec nadšeně vítající svou babičku všechno změnil.
Její velkodušnost ho ohromila. Nemohl udělat nic menšího než poděkovat za její taktnost mírnou úklonou. „Děkuji vám, Metcalfeová."
ČTVRTÁ KAPITOLA
Dianiny oči se na nepatrný okamžik setkaly s jeho, a v tom zlomku času v nich uviděl něco, co mu vyhnalo z hlavy mocné muže, kteří na něho čekají, i jeho drahé aerolinie. Vnímal jen příval touhy, nutkání zabránit Dianě v odjezdu, sednout si do auta vedle ní a odjet s ní na nějaké tiché důvěrné místo, kde neexistuje hranice oddělující jeho svět od jejího.
Ale proč?
Kvůli jejímu úsměvu? Aby mohl pozorovat, jak se objevuje nebo jen vykukuje navzdory každému jejímu pokusu ho někam zatlačit?
Poslouchat ji, radovat se z rozhovoru, který nemá žádný skrytý cíl, a snad proto je svěží a přirozený?
Pravda, smála se, červenala a líbala se s ním, ale rychlým návratem k ,pane' uznala propast mezi nimi, kterou se on v záchvatu šílenství rozhodl ignorovat. Věděla, vlastně to věděli oba, že jediné, co spolu mohou sdílet, jsou krátké chvíle důvěrného vztahu bez budoucnosti. Je laskavá a uznalá, udělala krok zpátky a předstírá, že se nic nestalo. Vypočítavá žena by na jejím místě jistě viděla řadu možností.
Například prodáním příběhu o šejkovi a šoférce bulvárnímu tisku by jistě získala prostředky na uskutečně
ní svého snu, na zářivě růžový taxík, a ještě by jí zbylo. A o snech on ví všechno...
Jestliže to ona může udělat pro něho, proč on pokládá za tak obtížné udělat to pro sebe? Obvykle neztrácel hlavu nebo srdce kvůli sladkému úsměvu.
Možná je poněkud lehkomyslný, pokud jde o obchod. I teď se připravuje riskovat všechno, čeho dosáhl. Ve svém osobním životě je však mnohem obezřetnější. Vztahy se ženami, které se držely stejného hesla jako on - užij si a jdi dál - se snažil udržovat na povrchní úrovni a dbal na to, aby jeho partnerky pochopily, že má nalinkovanou budoucnost a že žádná možnost vzniku něčeho hlubšího, trvalejšího mezi nimi není.
Diana Metcalfeová mezi takové ženy nepatří. A on není
lehkomyslný.
Jeho zásady, mimo jiné o přednosti povinností před zábavou, však nemohly změnit jeho tužby. Přál si slyšet své jméno z Dianiných rtů, chtěl, aby se na něho usmívala. Nemohl zapomenout na vůni její kůže, na sladkou chuť, která mu zůstala na rtech po dotyku s jejími, úsměv, který se prohluboval tím víc, čím déle se na ni díval, a mizel při náznaku smutku nebo něčeho nepříjemného.
Dnes večer potřebuje všechen svůj důvtip, má-li uskutečnit největší obchod své kariéry, ale zatím dokázal myslet jen na to, co způsobilo, že z jejích očí zmizelo světlo. Kdo to způsobil...
V náhlém popudu zvedl vizitku, kterou stále ještě držel v ruce, k obličeji a zachytil stopu její vůně. Nic co pochází z lahvičky. Teplá, ženská vůně, co je celá Diana Metcalfeová. Strčil si ji do kapsy, prohrábl si rukou vlasy a zopakoval pokus vymazat mučivé myšlenky. Stačilo zavolat Jamesovi, aby kontaktoval Capitol Cars a požádal o jiného řidiče na zítřek. Kdyby neměl Dianu na očích, možná by ji dostal z hlavy.
Na tento únik však nemá dost síly.
Jeho první chybou nebylo to, že připustil, aby ho přitahovala, a že ji políbil. Musel by být ze dřeva, aby ho nepřitahovala. To ostatní byl už jen důsledek. Tou chybou bylo, že s ní začal mluvit. Opravdu mluvit.
Jistě mluvil i s Jackem Lumleym, ale ani jedno ze slov, které pronesli, nemělo delší než jepicí život. Diana nevede ty zdvořilé, prázdné rozhovory. Je přirozená, ale nejen to. Ve svých názorech a přístupech je naprosto ne-ovlivnitelná. Někdy nejdřív mluví, potom přemýšlí. Není v ní ani stopa podlézavosti, zato hodně životní moudrosti, což je při jejím mládí překvapující.
Nechce, nemůže překazit její velkou šanci a poslat ji zpátky, aby zase řídila školní minibus. Neudělala nic špatného a trestat ji za to, že se mu líbí, nedokáže.
To já jsem porušil všechna pravidla a měl bych za to trpět, řekl si. Večerní jednání o potřebném finančním balíku ke zřízení letecké společnosti na mě snad zapůsobí jako studená sprcha, pomyslel si při pohledu na mizející koncová světla limuzíny.
„Excelence." Vrchní číšník ho zdvořile pozdravil a odvedl ho do soukromé jídelny rezervované pro tuto velmi diskrétní večeři. „Rád vás opět vidím."
„Já taky, Georgesi. Jak se daří vašim synům?" zeptal se, jak by to udělal jeho otec a dědeček. Dotazy na rodinu, manželku a dcery, obvyklé na Západě, jsou podle arabských zvyků urážkou.
Diana zajela zpátky do dvora, vyplnila deník jízd, zabalila rozbitou sněžící kouli do novin a vyhodila ji. Vysavačem vyčistila vnitřek vozu. Párkrát kousla do sendviče, který si koupila v místní večerce.
Tyhle činnosti však zaměstnávaly pouze její ruce, ne mysl. Ta dlela kdesi mezi vílami a znovu se kochala okamžikem, kdy ji Zahir políbil a ona se cítila jako princezna.
Zahir měl v úmyslu poslat Dianu pryč, mínil jí zavolat v jedenáct a říct jí, ať jede domů, ale tu chvíli nějak propásl, a když vyšel z restaurace a uviděl ji, uvědomil si, že jeho podvědomí sabotovalo jeho, snahu ji už tento večer nevidět.
V tomto rozpoložení nepotřeboval samotu, ale společnost někoho, kdo by s ním sdílel první vzrušení. Někoho s úsměvem, který pronikne hluboko do nitra a zahřeje ho u srdce.
„Měla jste dlouhý večer, Metcalfeova. Můžete se mnou ještě strávit pár minut?"
„Ano... samozřejmě. Kam chcete jet?"
„Nikam. Projdete se se mnou kolem náměstí?"
Zamkla auto a postavila se vedle něho.
„Nejsou vidět žádné hvězdy," řekl při pohledu na oblohu. „Příliš mnoho světel v Londýně vás okrádá o krásy noční oblohy. Kdybychom byli v poušti, noc by byla černá a hvězdy tak blízko, že byste měla chuť si na ně sáhnout. Aspoň by vám to tak připadalo."
„To musí být úžasné."
„Poušť je prázdná. Studená. Čistá. A až na vítr tichá. Naplňuje člověka úžasem, jak jste řekla. Připomíná mu, jak je malý. Jak bezvýznamný."
„Neprobíhala vaše schůzka dobře?" V jejím hlase slyšel znepokojení.
„Lépe, než jsem si dokázal představit." Vzpomněl si na svou dnešní taktiku, založil ji na aroganci v duchu hesla ,berte, nebo nechte byť. Prokousal se tlacháním, odmítal reagovat na blufování a další vyjednávači triky, šel rovnou k podstatě věci. Řekl jim, co chce a co je připraven nabídnout. Možná je přesvědčila jeho přímočarost a vášnivé zaujetí.
„Kromě nás čtyř účastníků večeře jste první, kdo ví, co svět uslyší za dva dny. Že Ramal Hamrah bude mít vlastní aerolinie."
„Ach, to je senzační."
Podíval se na ni. „Až si koupíte své růžové taxi, taky to bude senzační."
„To by se musel stát zázrak," řekla procítěně. „Ale pokud se to někdy stane, slibuju vám, že se budu dívat na hvězdy a připomínat si, že nesmím být příliš domýšlivá."
Vzal ji za ruku, když přecházeli ulici a na druhé straně ji zase pustil. „V Londýně ne, Metcalfcová. Vlastně byste musela jít do planetária."
„Ani ne. Tady stačí dívat se dolů."
Zamračil se a ona se zasmála. „Vy asi nevíte, že londýnské ulice jsou dlážděné hvězdami?"
„Zřejmě mi něco uniká."
„Jsme na Berkeley Square. Nikdy jste neslyšel tu píseň? Asi ne, je stará."
Berkeley Square... Něco se mu v paměti klubalo, stará poškrábaná deska, kterou si přehrával jeho dědeček. „Není v ní něco o slavíkovi?"
„Vy ji znáte!"
„Pamatuju si melodii." Zapěl úryvek. Zasmála se.
„Skoro. Ale nezpívá se tam jen o slavíkovi, jeden verš je o hvězdách." Zvláštním škubnutím zvedla ramena. „Můj táta zpívával tu píseň mamince. Tancovali přitom po kuchyni... "
„Opravdu?" Ta představa mu připadala okouzlující. „Asi tak?" A když se otočil, jeho paže ji přirozeně objala v pase. „Tak na co čekáte? Zpívejte!"
Diana nemohla uvěřit tomu, co se děje. Kolem byli stále ještě lidé, muži ve smokincích a ženy ve večerních šatech. Mířili do večerních klubů oslavit nějakou mimořádnou příležitost. Smích, žertování, pózování, když někdo chtěl fotografovat partnera mobilním telefonem s fotoaparátem.
Možná by si nepřipadala tak hloupě, kdyby byla oblečená jinak. Ale v uniformě...
„Nedělejme to," prosila, ale Zahir ji chytil za ruku a za tichého broukání ji roztáčel po chodníku. „Zahire... proboha, vždyť to není ani správná melodie!"
„Ne? A jak to má být?"
Jeho vzrušení a radost byly nakažlivé, a tak si Diana najednou uvědomila, že zpívá s ním, zapomenutá slova vyplňuje pomocí da-da-de-dam. Tancovali kolem Berkeley Square na píseň, která byla stará už v době, kdy na ni její rodiče tancovali poprvé. Píseň s nimi dělala divy. Z Londýna se stalo místo, kde stolují andělé, kde zpívají slavíci a kde jsou ulice dlážděné hvězdami.
Tancovali, jako by byli samotní ve vesmíru.
Teprve na konci písně si Diana uvědomila, že už ne-tancují, stojí u auta a že Zahir ji objímá. A že si víc než cokoli jiného přeje, aby ji znovu políbil.
Jako by četl její myšlenky, zvedl její ruku ke rtům. Ale než se k ní sklonil, uslyšel nějaký slabý zvuk. „Slyšíte to?" zašeptal. „Je to slavík?"
Ptal se jí na víc, než obsahovala slova. Vyžadovalo to úplně potlačit emoce a veškerou pravomoc předat rozumu, aby nevnímala jemný dotyk šejkova dechu na své tváři, prsty, kterými svíral její ruku, teplo jeho dlaně na svém pase. Vzpomněla si na Freddyho otázku, jestli bude doma dřív, než on půjde spát, i na svůj slib, že tam bude, až se probudí.
„Ne, pane," podařilo se jí říct hlasem, který nepoznávala. „Myslím, že to je vrabec."
Těmi sedmi slovy rozbila křehkou krásu okamžiku a nebezpečí kroku do neznáma pominulo. Ustoupil o krok. „Zapomněl jsem, Metcalfeová. Vy nevěříte na pohádky."
Na okamžik to chtěla popřít, ale pak řekla: „Ani vy, pane."
„Ne." Znovu se dotkl rty jejích prstů a beze slova odcházel. Co to dělá?
„Pane!" Zdálo se, že neslyší. „Kam jdete?" Pak zoufale zavolala: „Zahire!"
Nezastavil se ani se neotočil. „Jeďte domů, Meftcal-feová. Půjdu do hotelu pěšky."
„Ale... "
Zastavil se a podíval se k nebi ozářenému neony. Ale? Co ale? Co tím myslí?
Když se otočil a jejich oči se setkaly, věděla, co chce.
Vlastně to věděla od samého začátku.
Surová síla žárem nasyceného pohledu, který si vyměnili, ji vyděsila.
Nejdřív udělala krok zpět a pak se zdálo, že si všechno rozmyslela. Pro svoje chování neměla žádnou omluvu. Nebyla naivní osmnáctka, která sama neví, co má dělat. Pro tu by se našla výmluva. Bylo jí třiadvacet a měla dítě.
Za tím ,ale' bylo přání v té nejprimitivnější podobě. Atavistické nutkání pohánějící veškeré tvoření. Věk a zkušenosti neznamenaly nic. Vůči tomu, co v ní vzplálo, se nedá získat žádná imunita...
„Ale?" Zahir chtěl vědět a jeho hlas byl tichý, přesto plný potlačované vášně.
Bez přemýšlení k němu natáhla ruku, vybízela ho, aby se vrátil. Dokončil, co začal.
Pomalu zavřela dlaň a on přišel k ní.
Jeho pohyb možná zlomil kouzlo. Divoce mávla paží ke vzdálenému konci náměstí. „Jdete nesprávnou cestou. Potřebujete se dostat na Charles Street, pak na Queen Street a nakonec na Curzon Street."
„To máte z příručky pro taxikáře, že?"
„Ano. Ne..." Ještě pořád se na něj upřeně dívala a jen stěží dýchala. „Já bych... taxi by... muselo jet zkratkou po
Erfield Street."
Zahir ji vzal jemně za paži, otevřel dveře limuzíny u řidiče. „Uvidíme se ráno, Diano. V deset hodin."
Po několika pokusech se Dianě podařilo vsunout klíč do zapalování a odjela. Teprve teď se mohl pořádně nadechnout, stažení hrudi konečně povolilo.
Tu ženu potkal teprve před několika hodinami, a přesto mu připadalo, jako by na ni čekal celý život. Ještě žádné se nepodařilo ho rozesmát, přimět ho k tancování a zpěvu.
Při cestě do hotelu se měl soustředit na budoucnost, na plány, kterými se zabývá už rok. Místo toho jeho hlavu naplnila Metcalfeová, zahřála ho na srdci a uprostřed Londýna rozezpívala slavíky.
Dianin otec dřímal před televizorem. Neměl ve zvyku čekat, kdy se jeho děvčátko vrátí domů, ale nikdy neusnul, dokud nebyla v bezpečí domova. Jako teenager z toho šílela. I teď se zlobila, ale jako matka chápala rodičovskou potřebu mít jistotu, že dítěti nic nehrozí. Teprve pak má rodič klid potřebný k usnutí.
„Měla jsi rušný den?" zeptal se.
„Mimořádně," přiznala a podařilo se jí usmát, když svlékala kabátek. „Vypuknutí otravy z jídla mezi řidiči mě dostalo za volant limuzíny číslo jedna s šejkem jako pasažérem." Ze zkušenosti věděla, že čím méně toho řekne, tím lépe. Táta v ní uměl číst jako v otevřené knize. „Nezlobil Freddy moc?" snažila se odvést řeč jinam. „Byl hodný, úplné zlatíčko. Ale jiskru v sobě má, a to je dobře."
Otec se zvedl a šel do kuchyně. Levou rukou otočil kohoutkem a naplnil vodou konvici. Chtěla mu říct, aby si sedl a nechal to udělat ji, ale tím by mohla pošramotit jeho sebevědomí. Kromě toho věděla, že to prospěje zachování jeho pohyblivosti.
„Co si dáš? Čaj nebo čokoládu?"
Diana si přála jediné. Jít do svého pokoje, zavřít za sebou dveře a pokusit se srovnat si myšlenky v hlavě. Ale věděla, že táta se při čekání těšil, že uslyší, jak strávila den. „Čokoládu, pokud si dáš se mnou. Maminka už šla
spát?"
„Před několika hodinami. Byla hrozně unavená z celodenního stání v obchodě. Připravovali dnes květiny na nějakou nóbl svatbu."
„Mohla by si vzít dovolenou," řekla Diana a snažila se nežárlit na všechny ty novináře a provozovatele cestovních kanceláří, které čeká let první třídou na magickém koberci šejka Zahira. „Možná bychom mohli někam jet, až skončí
škola."
„Na dovolenou bys měla jet ty a s lidmi svého věku. O Freddyho bychom se postarali. Musíš chodit víc mezi mládež, užívat si života."
„Freddy je můj život."
Di -"
„Pověz mamince, že se ráno o Freddyho postarám. Stačí mi vyjet až v devět. A nebuď dlouho vzhůru." Diana provedla únikový manévr - předstírala, že se táta chce dívat na televizi, a proto nešel spát. To jí umožnilo brzy se odebrat do své ložnice.
Šla se podívat na Freddyho, narovnala mu přikrývku, lehce ho pohladila po tmavých vlasech. Je mu pět a už jí láme srdce stejně, jako se to podařilo jeho otci.
„Dobrou noc, andílku," zašeptala a vzala do ruky sněžící kouli z knihovničky. Vločky se mírně rozvířily, ale Diana koulí nezatřásla. Opatrně ji postavila na místo. „Spi sladce, synku."
Ve svém pokoji se posadila na postel a ze zásuvky nočního stolku vytáhla malou krabičku, ve které uchovávala své poklady. Na dně byla fotografie pořízená na večírku, kde poznala Peteho O'Hanlona, Freddyho otce. Ta fotografie, na níž jsou oba ve skupince lidí, je to jediné, co od něj má.
Nechala si ji, aby jednoho dne, až se Freddy bude ptát na otce, mu ji mohla ukázat.
Vytáhla ji právě teď, aby si připomněla, kolik škody by jí mohla způsobit zamilovanost. Pět let odstupu od onoho večírku v ní otupilo pocit nebezpečí.
Zavřela krabici a uložila ji do zásuvky. Pověsila si uniformu, připravila si čistou košili a prádlo na zítřek. Umyla
se, vyčistila si zuby a vlezla do postele, v níž spala celý svůj dosavadní život.
V okamžiku, kdy zavřela oči, uviděla úsměv šejka Zahira.
Vrátil se jí kouzelný vjem, jak ji jeho dlouhé prsty drží hlavu, kolébají ji, jeho dech ji lechtá na tváři a jeho ústa...
Diana konečně usnula, ale její spánek přerušovaly sny, v nichž řídila růžový taxík ve sněžící kouli. Šejk Zahir ji neustále zastavoval, ale nikdy nenastoupil. Jen se na ni díval a říkal: „Polib mě, jsem princ." Když to udělala, proměnil se v žábu.
Probudila se s pocitem sucha v ústech, srdce jí bušilo a v prvním okamžiku nevěděla, kde je.
Vytrvalé pípání budíku ji vyhnalo z postele. Se zasténáním ho umlčela, bylo ještě brzy. Včera zapomněla zrušit obvyklé buzení, přestože dnes ráno nemá naspěch. Nejraději by se ještě zachumlala pod peřinu, ale představa pokračování rozčilujícího snu ji donutila vstát.
Oblékla si župan a šla do Freddyho pokoje, aby dodržela slib a byla u něj, až se probudí. Dobrou půlhodinu budou moci pobýt spolu a tuhle výjimečnou příležitost si chtěla vychutnat.
Samozřejmě předpokládala, že Jack je ještě nemocný. Ale není žádný ulejvák, a pokud to bude jen trochu v jeho silách, přijde do práce, i kdyby se na řízení vozu necítil.
Limuzína bude stát na dvoře. Včera ji prohlédla, není na ní ani skvrnka, takže Jack by ani nepoznal, že odtud včera vyjela.
Chyba lávky! Poznal by to! Posunula si sedadlo dopředu a nevrátila je zpátky. Škoda! Nejraději by si dala facku.
„Mami?"
Freddy zamrkal a hned se probudil do plné čilosti. Vyskočil z postele a donesl nálepku ,dobrá práce'. Držel ji, aby na ni dobře viděla. „Podívej!"
„Pst... " Přitiskla si prst k ústům. „Je brzy. Vzbudíš babičku a dědečka."
„Heleď, mami," zašeptal a přidržel jí nálepku těsně před obličejem.
„Úžasné!" Vzala ho do náruče a odnesla dolů. Vážila si vzácných chvilek, kdy mohla se svým synem snídat, dohlédnout, aby si vyčistil zuby, odvézt ho do školy, aby maminka neztrácela čas a mohla jet rovnou do práce. Když musí dohlédnout na Freddyho hygienu, snídani a doprovodit ho do školy, má toho už od rána dost. Není divu, že je po práci unavená.
Diana v náhlém popudu matku objala, jen co sešla z ložnice.
„Za co to je?" ptala se matka.
„Za nic a za všechno." Když se jí začaly tlačit slzy do očí, šla za tátou do kuchyně. „Zavolám ti, tati, abys věděl, jak to se mnou vypadá."
„Nedělej si s námi starosti. Počkám, až Freddy přijde ze školy. Možná se pak půjdeme podívat na řeku."
„Di, nemusíš s Freddym chodit až ke školní bráně, od rohu už chodí sám," upozornila ji matka.
„Opravdu, Freddy? To je velmi dospělé."
Její malý chlapec hodně rychle dospívá a jí to trochu uniká. Není matkou na plný úvazek. Ale co má dělat? Musí vydělávat a spoléhat na rodiče.
„Nezapomeň, dnes večer máš schůzku rodičovského sdružení," volal za ni otec.
Otočila se, aby rodičům zamávala.
Na rohu před školou se jí podařilo odolat nutkání dát Freddymu pusu. Dívala se za ním, jak běží a zařazuje se do proudu dětí.
Otočila se a rychle se vydala směrem ke garážím společnosti Capitol Cars.
Zahir spal málo a špatně.
Spolu s Jamesem pracovali větší část noci a dolaďovali poslední detaily projektu, který plánovali a připravovali celý rok.
Nebyl to však nedostatek spánku, co mu zkalilo ranní náladu, ale e-mail od Atiyi, nejmladší sestry.
Celá rozčilená vyjadřovala nesouhlas s matčiným výběrem potencionálních nevěst, který čeká na jeho návrat. Atiya je všechny znala a myslela si, že některé z jejích přítelkyň jsou vhodnější kandidátky, a popsala mu jejich přednosti, aby měl vedle matčina seznamu k dispozici ještě jiný. Líčila, jak jedna má krásné vlasy, druhá zase úžasnou postavu. Třetí není tak hezká, ale má milý úsměv a dobrou povahu.
Pomyslel si, že to všechno má kouzlo přehlídky krav pro něho jako oceněného býka. Ale sestřin mail mu připomněl, kdo je a co se od něho očekává.
Tanec na ulici s okouzlující řidičkou to určitě není.
PÁTÁ KAPITOLA
„Di..."
Sadie na ni čekala a gestem ji pozvala do své kanceláře. Diana očekávala, že ji šéfka pošle k normální práci. Šejk určitě lituje svého včerejšího úletu, kdy ji políbil a tancoval s ní. Asi uznal, že James má pravdu, a dovolil mu, aby zavolal Sadii a požádal ji o změnu řidiče.
Snažila se to přijmout kladně. Slabý vnitřní hlas ji ujišťoval, že je to velmi dobrá věc, a připomínal jí její trapný sen.
Jen si přála, aby ten hlas zněl přesvědčivěji a silněji.
„Jaké jsou plány, šéfko?" zeptala se a snažila se, aby to znělo vesele. „Zpátky k normálu, že? Měla jste zavolat, mohla jsem přijít dřív."
Sadie zavrtěla hlavou.
„Našla jsem někoho, kdo se do konce týdne postará
0 jízdy s minibusem. Jack stále ještě není v pořádku,
1 když ujišťuje, že zítra bude. I tak si myslím, že méně náročná služba v tomto týdnu mu jen prospěje. Jsi připravená mít ještě další dlouhou směnu?"
Takže Zahir ji nenechal odvolat. V tu chvíli už nemusela veselost předstírat, byla opravdová. Uvědomila si však, že si hraje s ohněm. Ale zároveň ji napadlo, že už dlouho nebyla tak nadšená...
„Jak dlouhou? Ve škole, kam chodí Freddy, mají dnes večer schůzku rodičovského sdružení."
„Uvidíme. Šejk Zahir má být zpátky v Londýně asi v šest. Od kdy je ta schůzka?"
„Až od sedmi, takže to není problém."
„Zavolám ti později odpoledne. Pokusím se sehnat někoho, kdo by šejka odvezl, kdyby se to mělo protáhnout. A napíšu tě na zbytek téhle práce."
Diana polkla.
„Děkuju ti, Sadie. Vážím si tvé důvěry."
Sadie se usmála. „Zasloužíš si to. Užij si dne u moře."
„U moře?"
Sadie jí předala papíry. „Šejk Zahir pravděpodobně navštíví doky a přístav."
„Skvělé." Převzala písemný itinerář, aby se seznámila s trasou, kudy pojedou. Napadlo ji, jak by bylo krásné, kdyby mohla jet na pláž s Freddym. Na druhé straně vůbec netouží vidět, jak si James Pierce sundává boty a ponožky, vyhrnuje nohavice kalhot a ujímá se pádla.
To kdyby Zahir...
Zapudila tuto představu. Nic takového, děvče. Chovej se,jak se patří. Soustřeď se na to, že všechny hodiny navíc znamenají peníze. Třeba by mohli s Freddym o pololetních prázdninách vyrazit do Paříže, podívat se do Disneylandu, kdyby se jí podařilo sehnat nějaký last minute zájezd.
Možná by bylo rozumnější dát peníze do spořitelny jako příspěvek na jeho budoucí vzdělání, promluvil v ní cílevědomější hlas.
„Vyhovuje ti to?" zeptala se Sadie, když Diana nic neříkala.
„Samozřejmě. Přemýšlela jsem, jestli chceš, abych ti přivezla lízátko."
„Díky, obejdu se bez něho." Sadie se rozesmála. „Kromě toho pochybuju, že v soukromém přístavu, který šejk navštěvuje, by někde měli lízátka."
Pomyslela si, že Sadie jí ve správnou chvíli připomněla propast mezi šejkem a jí. Zahir žije ve světě, který s tím jejím má jen málo společného, a to málo je jen služební.
Šejk Zahir stál u chodníku a mluvil s Jamesem Piercem, když tři minuty před desátou přijela před hotel. Byl oblečený do krémového saka, bezových bavlněných kalhot a tmavohnědé košile, v ruce držel štíhlou koženou aktovku na dokumenty. Na Pierceovi nebylo vidět, že by se chystal strávit den u moře. Měl na sobě oblek s tenkými proužky a střízlivou hedvábnou vázanku. V ruce držel notebook, bez kterého ho ještě neviděla.
James Pierce se na ni zlobil už včera večer, že musel čekat. Myslel si, že se loudala, zastavila se na hamburger nebo kávu, zatímco ona hned, co šejk vystoupil na Berkeley Square, jela rovnou zpět pro něj k Riverside Gallery.
Šejk zachytil její pohled a vážný obličej, řekl něco svému asistentovi, a ten přiskočil k autu a otevřel Zahi-rovi zadní dveře. Zahir nastoupil.
Sám.
James Pierce využil okamžiku, kdy se jeho chlebodárce usazoval na sedadle, aby jí věnoval velmi významný a bezesporu nepřátelský pohled. Pak se otočil a šel zpátky ke vchodu do hotelu.
Znamená to, že budou celý den trávit sami? Buď opatrná ve svých přáních...
„Tak jedeme, Metcalfeová," řekl Zahir, když se neměla k odjezdu.
„Pan Pierce s námi nejede?" Její otázky možná vyzněla trochu zoufale.
„Nemá čas. Musí podepisovat smlouvy, práce právníka nikdy nekončí."
Nemohla si pomoci, musela se na něho podívat do zpětného zrcátka.
„Jste zklamaná, Metcalfeová? Nepodařilo se vám prolomit ledy a spřátelit se s ním, když jste ho včera večer odvážela?"
„Netancovali jsme, pokud máte na mysli tohle." Její tón prozrazoval, že si míní zachovávat profesionální odstup. „Jen jsem nechtěla odjet, pokud se vrátil pro něco, co tam zapomněl."
„Zapomněl?" Zahir zvedl jedno obočí. „Chcete naznačit, že je omylný?"
„Ach... ne... " Příliš pozdě si uvědomila, že si z ní utahuje. Proboha! Vždyť na jeho hru přistoupila, jako by byla nějaká puberťačka. Zařadila se do provozu na Park Lane a byla ráda, že ji zmatek londýnské dopravy zcela zaměstnává.
Šejk Zahir se po svém poškádlení - možná oplátce za její poznámku o tancování - pustil do práce, kterou si přinesl v aktovce.
Mělo by se jí ulevit.
Ale po dlouhé době, kdy nepadlo ani slovo, jí začaly tuhnout svaly na krku. Nebyla zvyklá ani na tak dlouhé mlčení, ani na téměř úplné ticho. Motor nebylo skoro slyšet. Jestlipak by ho nevyrušovala hudba?
Podívala se do zpětného zrcátka a viděla, že je hluboce soustředěný na svou práci. Zřejmě úplně zapomněl, že je tady ona. Pro ni příklad hodný následování.
Zahir se díval do papírů před sebou a snažil se soustředit na čísla a nemyslet na ženu před sebou. Klobouček nezakrýval všechny její vlasy, některé unikaly v tenkých pramíncích, klouzaly po týlu a dotýkaly se její bledé pokožky.
Ten pohled mu připomněl jiné vjemy - její hebkou pokožku, když se jí dotýkal, pás, kde tak přirozeně spočinula jeho dlaň, prsty, když na nich spočinul svými rty. . Mail od sestry posílil jeho rozhodnutí nepokračovat v tomto flirtu, sice okouzlujícím, ale bez budoucnosti, do
něhož se pustil, aniž by pomyslel na možné důsledky. Diana Metcalfeová si od něj zaslouží něco lepšího.
Stejně tak jeho rodina. Dnes by měl všechnu svou pozornost věnovat soukromému přístavu v Nadire Creek.
Na programu byl oběd v jachtařském klubu s vedoucím cateringu, s nímž vyjednával smlouvu o službách v doku. Následovala cesta do přístaviště Sweet-haven Marina, kde si prohlédne nejnovější plachetnice, potápěčské vybavení a pohovoří s provozovateli windsurfingu.
V neposlední řadě ho čeká návštěva jachty, kterou objednal před více než rokem. Nyní je připravena k dodání a on má provést přejímací prohlídku.
A hedvábný povrch leštěného mahagonu a lesknoucí se mosazné kování je jediný přepych, který svým hmatovým buňkám dychtícím po dotyku jemné kůže barvy slonové kosti a teplých sametových rtů dopřeje jako náhražku.
Upřesňování detailů smlouvy je mnohem méně nebezpečné než škádlení Diany Metcalfeové v naději, že se jí na tváři zase objeví většinu času někam zatoulaný dolíček. Obvykle se to stalo, když se neúspěšně snažila potlačit smích. A rozhodně bezpečnější než ji provokovat, aby zapomněla na zdvořilost a byla sama sebou. A pak ji líbat, protože ve své přirozenosti je neodolatelná...
Vytáhl složku s údaji o poplatcích, probral seznam dotazů připravený Jamesem a bránil se nutkání dívat se na ni a hledat její oči ve zpětném zrcátku.
Rezolutně si zapověděl ptát se na její rodinu, proč její otec kdysi zpíval její matce a proč už dnes, jak se dá soudit z minulého času, který použila, nezpívá.
Zeptat se, proč někdy, když se nesměje, vypadá jako... ztracená.
Když se Diana blížila ke kruhovému objezdu, podívala se do zpětného zrcátka a vjela na dálnici. Zdálo se, že je šejk plně soustředěný na složku, kterou držel v ruce, a přece měla silný pocit, že se okamžik předtím na ni díval.
Na ten její pocit se možná hodí pořekadlo přání otcem myšlenky.
Ne že by pochybovala o jeho schopnostech a ochotě flirtovat. Už dokázal, že je v této disciplíně prvotřídní. Umínila si, že pokud se šejk Zahir pokusí v tom pokračovat, ona se do této hry nezapojí, protože u něj pravděpodobně nejde o nic jiného než o rozptýlení. Zůstane stranou z obavy, že by James Pierce na ni okamžitě žaloval, jakmile by měl podezření, že překročila určitou hranici chování osobní řidičky. Mohlo by to mít dopad na její zaměstnání. Pokud jde o šejka, je to pro něj určitě bezvýznamné.
Diano, pochop to. Proč by se proboha muž jeho postavení, vzhledu a možností na tebe díval jako na objekt hodný něčeho víc nežjen prchavého sexuálního zájmu? Možná si nemohl pomoci. Co vlastně ona o intimním životě mocných mužů ví? Dnešní média, zejména bulvární, se o prominenty mimořádně zajímají, a ti, pokud jim záleží na pověsti, jsou opatrní.
Moc působí jako afrodisiakum, a proto se mu ženy jistojistě neustále nabízejí. A ona jako řidička je možná pro něj zajímavým vybočením z řady.
Unikl jí slabý sykot jako výraz rozrušení. Šejk zvedl hlavu, ale po chvíli ji opět sklonil.
Ne, to nesedí. Zahir takový není.
Nelíbal ji tak. Byl to jemný, sladký polibek. A kdyby očekával víc, nenechal by ji včera jen tak odjet.
Nicméně, především musí dbát na bezpečnost. Ze zásuvky v palubní desce si vzala sluneční brýle a nasadila si je jako osobní bezpečnostní bariéru proti dalšímu očnímu kontaktu v zrcátku, ať náhodnému nebo úmyslnému.
Po další dlouhé tiché hodině zaparkovala na nábřeží ve Sweethavenu, kdysi malém rybářském přístavu, nyní však doméně bohatých jachtařů.
Malé malebné městečko zasunuté do meandrů řeky Downs, kde se rozšiřuje před ústím do moře, bylo plné exkluzivních obchodů a atraktivních restaurací.
Všechno tady přímo křičelo, že je bohaté. Otevřela zadní dveře, zatímco její pasažér ještě uklízel papíry do aktovky. Vystoupil z auta a aktovku jí podal.
„Pojďte se mnou, Metcalfeová."
Cože?
„A..." Ohlédl se zpět. „Odložte klobouček."
Ruka jí v obranném gestu vyletěla vzhůru k hlavě. „Nelíbí se vám?" Úplně zapomněla na své předsevzetí mít pusu zavřenou. Ani jí se klobouk patřící k uniformě nelíbil. Okamžitě si uvědomila, že přitahovat pozornost k sobě se nevyplácí.
Zarazil se a otočil se k ní. Pomalu si ji prohlížel od bot přes pohodlné kalhoty, dobře padnoucí sáčko bez límce, které končilo nad boky, až se jeho pohled konečně doslal přes zbytek ke kloboučku.
„Nelíbí se mi nic; co máte na sobě. Buďte ráda, že chci, abyste odložila jen klobouk."
Chvíli zůstala stát s otevřenou pusou. Než překonala ohromení, šejk se už otočil a zamířil k dvoupatrové kamenné budově s nápisem „Sweethavenský jachtařský
klub".
Kdo je ten člověk, kterého jsem přivezla? A co udělal se šejkem Zahirem, se kterým tancovala včera večer?
Klobouček spolu s rukavicemi hodila do auta a na náhlý popud si sundala i sáčko a přidala ho k hromadě. Vytáhla mikinu, kterou s sebou vozila pro případ nouze -nikomu by se přece nechtělo měnit kolo vsaku - a přehodila si ji kolem ramen. S nechutí se podívala na svůj .vylepšený' zjev v bočním zrcátku. Nasadila si brýle proti slunci, zamkla auto, zhluboka se nadechla a šla za ním.
V bezpečném útočišti vstupní haly jachtařského klubu se Zahir zastavil, aby se vzpamatoval. Nemohl uvěřit, že
před chvílí řekl tak hrubá slova. Neměl pro to žádnou omluvu a jediným vysvětlením bylo rostoucí napětí z toho, že Diana je mu tak blízko, a přece mimo jeho dosah.
Když si v autě nasadila brýle proti slunci, aby ztížila jejich oční kontakt, něco se v něm zlomilo. Pochopil, že ji k němu přivede jen nátlak spojený se vztahem podřízené k šéfovi. A pak udělal tu nehorázně osobní poznámku, kterou by muži mezi sebou jistě ocenili jako vtipnou. Její šok byl téměř hmatatelný.
Pomyslel si, že mu tahle obhroublá poznámka možná
ukázala cestu k řešení jeho problému. Pokud ho bude považovat za sexuálního dravce, nebude se chovat tak roztomile, což ho přímo ničí...
„Zahire! Viděl jsem vás přijíždět a už jsem si pomalu začal myslet, že jste zapomněl cestu. Pojďte dál... "
Diana po vstupu do jachtařského klubu měla všechno hodně temné. Ač nerada, zvedla si sluneční brýle nahoru do vlasů a rozhlédla se kolem.
Recepční ji s úsměvem pozoroval. „Jsou nahoře."
„Ano? Děkuju."
Ukázalo se, že nahoře nejsou kanceláře, ale restaurace a bar, kde spolu stáli Zahir a další muž jeho věku, ale štíhlejší, s tváří zbarvenou sluncem a mořem.
Jakmile se přiblížila, oba se otočili. Zahir neváhal o nic déle, než kolik věnoval kritice jejího vzhledu, a natáhl ruku, aby ji zapojil do společnosti.
„Metcalfeová, tohle je Jeff Michaels. Pozval nás na
oběd."
Nečekal na její protesty, prostě jí nedal čas, aby o nich vůbec začala uvažovat. To od něj bylo asi rozumné, protože její případné námitky by asi působily trapně.
Využil výhody jejího mlčení, o němž patrně předpokládal, že nepotrvá dlouho, a otočil se ke svému společníkovi. „Jeffe, to je Diana Metcalfeová. Je členkou mého týmu ve Spojeném království."
„Jsem rád, že vás poznávám, Diano," řekl a podal jí ruku, jako by byla skutečná osobnost. Diana reagovala coby automatický pilot a přijala ji. Snažila se Jeffovi věnovat milý úsměv. „Můžu vám nabídnout něco k pití?" zajímal se Jeff.
Byla v rozpacích, ale naštěstí je dokázala zvládnout.
„Děkuji. Vodu prosím."
Jeff pokynul barmanovi a řekl: „Na terase bude větší klid." Než k tomu mohl Zahir něco říct, otočil se k ní. „Pokud vám tam ovšem bude dost teplo, Diano."
Kdyby měla být Upřímná, teplo jí bylo až příliš. Nemělo to však moc co dělat s teplotou prostředí, ale se Zahirovými slovy, jimiž ji zařadil do svého týmu.
Co tím sleduje?
Snažila se nedívat se na něho, ale nešlo to. Zahirova tvář jí však nenabízela žádný klíč k jeho záměrům. Uvědomila si, že stejně nic neříkající výraz, masku, u něj viděla v obchodním domě s hračkami. A pak ji pozorovala ještě jednou, když se k nim připojil James Pierce. Šejk Zahir se tehdy na ni podíval a přitáhl ji do svého soukromého světa s tichým pozváním, aby se zapojila do jeho spiknutí.
Svádělo ji pokušení omluvit se z oběda se zdůvodněním, že si vzala jídlo s sebou. Překonala ho však, zvítězila v ní její nekonfliktní stránka. Věnovala Jeffovi svůj nejzářivější úsměv a řekla: „Bude mi tam určitě dost teplo, děkuju vám."
„V tom případě pojďme. Tudy prosím." Zvedl paži, aby jí ukázal cestu k terasám, kde je zavedl do zastřešeného rohu.
Byl jeden z krásných májových dnů, teplota 24 stupňů Celsia, na pobřeží vanul dostatečně silný vítr, aby napnul plachty flotily lodí. Ty dodávaly ústí řeky přímo pohlednicový vzhled.
„Proháníte plachetnici?" zeptal se Jeff, když si všiml jejího pohledu na řeku.
„Ne." Posadila se. „Zatím jsem neměla příležitost."
„Doufám, že ji brzy budete mít."
„Určitě, jak jsem řekl, Metcalfeová patří do našeho týmu. Právě zakládám kancelář v Londýně. James Pierce zůstane v Londýně a povede ji."
„To přijde dost draho. Řekl bych, že by bylo úspornější stavět na specialistech, cestovních agentech."
„Pokud jde o čistě turistickou část podnikání, souhlasím."
„Rozšiřujete svůj podnik?"
„Podnik, který se nerozšiřuje, upadá."
„Správně... "
Barman přinesl nápoje a jídelní lístky. Zahir využil rozptýlení a podíval se na Dianu. Proběhl mezi nimi elektrický výboj vysokého napětí.
„Během týdne jsou k obědu k dispozici jen barová jídla," omlouval se Jeff spíše jí než Zahirovi. Zřejmě si přitom všiml, jak se na sebe se Zahirem dívali, a odmlčel se.
„V poledne jím nanejvýš sendvič," řekla Diana, aby vyplnila mezeru v rozhovoru, když Zahir mlčel. „Takže se mnou nebude problém."
Chvíli se všichni tři zahleděli do jídelních lístků. Když Jeff odešel k baru, zašeptala Zahirovi. „Co to děláte? Proč jsem tady?"
Chvíli si myslela, že neodpoví, ale pak se zvednutými rameny řekl: „Snažím se vytvořit rovné podmínky na hřišti."
„Cože? Nerozumím."
„Odvádíte mou pozornost od obchodních věcí, Metcalfeová. Není to vaše chyba, nemůžete za to, jak vypadáte, ale protože rozptylujete mě, bude jen spravedlivé, když při tomhle důležitém jednání bude mít stejný handicap i Jeff. Zdá se, že to funguje. Nemůže z vás spustit oči."
Zírala na něho ohromená, nebyla schopna slova. V uniformě, nízkých botách, s minimem make-upu si připadala přitažlivá asi tak jako vlažná polévka v zimě. „O čem to proboha mluvíte?"
„Rozptylovala jste mě při jednání s novináři a podobně to bylo při večeři s bankéři. Ptali se, co se mnou je."
„Včera večer jste mi připadal jako mírně omámený, pokud se neurazíte."
„Miliardové obchody mívají takový účinek. Chce se mi zpívat, tancovat... " Polkl. „A teď se kvůli vám zase nemůžu rozhodnout, co si mám objednat."
Vstala. „V takovém případě bude lepší, když se půjdu projít."
„Zůstaňte, kde jste, Diano. I když odejdete, nedokážu na vás přestat myslet."
„Jste šílený, víte to?" řekla a sedla si. Ne proto, aby ho poslechla, ale protože jí nohy vypověděly službu. „Nejsem žádná femme fatale."
„Ne?" Po chvíli zamyšlení dodal: „Ne."
Kčertu, neměl s ní souhlasit! Zvoral to...
„Proč teda, šejku Zahire, děláte takový poprask?"
ŠESTÁ KAPITOLA
Mlčky se na ni díval.
Dělá ze sebe blázna, pomyslela si Diana.
Chtěla polknout, ale suchá ústa jí to nedovolila. Zvedla sklenku a ani jemu nemohlo ujít, že se jí třese ruka.
Od samého začátku, kdy do něj vrazil ten malý spěchající chlapec, jí bylo jasné, že šejk Zahir nebude obyčejný pasažér. Že s ním budou potíže.
Ona s ním bude mít potíže.
Neklid, který se jí šířil tělem od oblasti kolem pupku, jen potvrzoval její nejchmurnější obavy.
A její chování? Nevhodné? Slabé hodnocení. Sadie by dostala záchvat, kdyby měla i jen velmi povrchní představu, jak neprofesionálně se od samého začátku chová.
Baví se s ním jako s někým ze zástupu lidí čekajících na autobus. Odtáhla ho do hračkářství a vyprávěla mu pohádku o princezně a žabákovi jako nějakému malému děcku. Seděla s ním na lavičce na břehu řeky, když se měl věnovat zástupcům médií.
A on jí dal úžasný, neuvěřitelný polibek.
Byla to její vina, že nechala rozhodovat své srdce, a ne mozek.
V jejich případě nebylo možné, že by jejich vztah mohl trvat déle. V úvahu přicházelo jen krátké flirtování. Pro něho bezvýznamné, zatímco pro ni zničující. Profesionálně i osobně. Navíc se dalo předpokládat, že flirtuje s mužem, který určitě patří jiné ženě.
To musí skončit.
Jeden krátký románek jí způsobil problém na celý život. On je šejk, ona šoférka. Jejich životní dráhy jsou tak odlišné, že nemají téměř nic společného. K odhadu, jak by to mezi nimi mohlo fungovat, není třeba mít Einsteinův mozek.
Nechyběla jí fantazie, uměla si představit, jak by si s ním mohla užívat. Ale zničilo by ji to, protože má odpovědnost za pětiletého syna, a toho bude vždycky klást na první místo. Ne z povinnosti, ale z lásky.
Proč nemohla přijít její velká šance v den, kdy by auto využíval nějaký nepřitažlivý úředník středního věku, jehož jediným zájmem by byl pohyb burzovních ukazatelů?
Někoho, kdo by si ani nevšiml, že má nějakou řidičku.
„Zítra... " začala, rozhodnutá zastavit ten blázinec dřív, než jeden z nich udělá něco opravdu hloupého. A Diana nebyla daleko od toho, aby uvěřila, že o ni má zájem.
„Zítra," opakovala odhodlaná mu říct, že ho bude vozit někdo jiný, ale slova se jí zdrhla v hrdle. Napadlo ji, co by asi tak řekla Sadii jako důvod tak radikální změny svého postoje. Ale musí to risknout. Riskovat práci je menší zlo než znovu spadnout do problémů, z nichž by se vyhrabávala dlouhé měsíce.
„Zítra letím do Paříže," oznámil jí dřív, než vybojovala svůj vnitřní boj.
Nevěděla, co na to říct, chápala jen, že to, co měla na jazyku, není najednou aktuální. „Nechcete jet se mnou?"
„Do Paříže? S vámi?"
„Máte na vybranou: můžete taky být k dispozici Jamesovi."
Kdepak je vaše potřeba nenechat se mnou rozptylovat, chtělo se jí říct.
„Dobrá, výborně. Budu ho vozit."
Ani na chvíli se nenechal zmást. „Není tak jemný a uznalý jako já, Diano. Raději byste si měla vzít oběd z domu." Úsměv, jímž svá slova doprovodil, nebyl ten nic říkající úšklebek, jímž zpražil ledabylou prodavačku. Ten úsměv směřoval Dianě přímo do srdce a říkal: Jsme spojeni, ty a já. Popírej to, jak chceš, stejně je to marné.
Rozmetal její dobré záměry a všechen její zdravý rozum odsoudil do role diváka.
„Dnes jsem si vzala oběd z domu. Asi se posadím na zeď přístěnku a podělím se o něj s racky."
„Opravdu? Den ještě zdaleka neskončil. Mohli bychom to udělat spolu."
My...
„Jídlo nebude dlouho trvat," řekl Jeff dříve, než se mohla nějak vyjádřit. Podruhé v jednom dni jí chyběla slova. To musí být rekord. „Chcete zatím vysvětlit některé závěrečné ekonomické tabulky nebo jiná místa ve smlouvě?"
„Jsem se smlouvou docela spokojený," odpověděl Zahir, „ale Metcalfeová má pár otázek." Natáhl ruku pro složku, kterou při příchodu položila na stůl před sebe. Beze slova mu ji podala a Zahir z ní vytáhl jeden list papíru a přisunul jej k druhému muži. „Pokud se nám podaří vyřešit tyto podrobnosti k její spokojenosti, můžete požádat svou kancelář, aby vytiskla definitivní verzi, a my ji před odjezdem podepíšeme."
Jeff se podíval na čísla a potom zamyšleně na ni. Diana sevřela dolní ret zuby a pevně držela.
„Neděláte si legraci, že ne?" řekl s kyselým úsměvem jejím směrem. „Jestliže připustím první tři připomínky bez
dohadování, budete považovat rozdělení zbytku za manažerský poplatek?"
Zahir ji zachránil tím, že zvedl ruku, aby mlčela.
„Nebuďte na Jeffa tvrdá, Diano. To, co chce, je spravedlivé." Nabídl mu ruku. „Dohodli jsme se."
Jestliže měla Diana nějaké obavy, Jeffův široký úsměv ji rychle uklidnil.
„Příští týden poletím do Nadiry a dám věci do pohybu, Zahire." Pak se otočil k ní. „Uvidím vás tam, Diano?"
Zvedla sklenici a napila se vody, a tak Zahir odpověděl za ni.
„Doufám, že Diana přijme mé pozvání, aby se seznámila s letoviskem v co nejbližší době. Jestliže přicestujete ve stejnou dobu, rádi vám oplatíme vaši pohostinnost."
Skoro se udusila, voda se jí dostala tam, kam neměla. Musela se omluvit a spěchat na toaletu.
Jakou hru to s ní kčertu hraje?
Bohužel neměla tušení, jak to kromě přímého dotazu zjistit. Soustředila se na vysušení blůzy postříkané vodou a na zklidnění dechu a nervů. Trochu si upravila vlasy a sáhla do kapsy pro rtěnku, ale vzpomněla si, že ji nechala v kapse kabátku od uniformy. Taky dobře, řekla si. Rty mě dostaly už do mnoha problémů, není třeba k nim přitahovat pozornost.
Když už návrat nemohla déle odkládat, vrátila se na terasu a oba muže zastihla zabrané do debaty o člunech.
Zahir k ní vzhlédl. „Jste v pořádku?"
„Ano, děkuju." Snažila se, aby to znělo ostýchavě.
Odpověděl jí jedním ze svých tichých úsměvů, kterým zhatil výsledky veškeré její práce na zklidnění dýchání a nervů.
To všechno jí říkalo, že zítra s ním nemůže letět do Paříže, protože bude potřebovat celý den na to, aby se dala dohromady.
Nebylo úniku.
Zbytek oběda proběhl bez zvláštních událostí, protože Zahir se přestal snažit vyvádět ji z míry a soustředil se na rozhovor s Jeffem. Byl dost odborný, moc jí neříkal.
Potom se muži zvedli, aby se vydali na prohlídku přístavu. A byl to Jeff, kdo se zeptal:
„Dala byste se přesvědčit, abyste se k nám připojila, nebo se zajímáte víc o obchody než o čluny?"
Diana si pomyslela, že Freddy by byl mezi čluny ve svém živlu. Rád jezdil na výlety lodí po řece, a právě jeden spolu plánovali na pololetní prázdniny. Výlet po řece do Greenwiche, aby si prohlédli Cutty Sark a Námořní muzeum. Dokonce se poplaví v úzkém člunu po Regentově kanálu do zoo.
Uvědomila si, že čekají na její odpověď, zatímco ona čeká, jestli se Zahir připojí k Jeffovu pozvání. Čekala marně.
„Obchody to u mě vyhrávají." Rozhodla se zvolit moudřejší variantu - co největší vzdálenost mezi sebou a Zahirem.
„Kolik mám času?"
„Kolik potřebujete? Bude stačit hodina?" Přikývla.
Vzala si z přihrádky auta peněženku, strčila si ji do kapsy kalhot a vydala se do centra města. Pravděpodobnost, že by si mohla něco koupit v luxusních buticích, kolem kterých jeli cestou k přístavišti, byla sice mizivá, ale prohlížet si výkladní skříně ji bavilo. Neměla dost hotovosti, ale mohla snít.
Cestou objevila, že Sweethaven nabízí víc než jen butiky se zbožím od módních návrhářů. Vešla do antikvariátu a začala hledat něco pro svého otce. Našla brožovaný thriller, o němž věděla, že se mu bude líbit. Pak si všimla kulatého stolu s knihami pro děti, mezi nimi našla i ty, které kdysi četla. Posadila se ke stolku a rázem se ocitla v království pohádek. Postupně brala knížky do rukou, listovala jimi, až si jednu vybrala. Pak vzala ještě brožuru
se všemi druhy námořnických uzlů. Prohlížela by si knihy dál, ale pohled na hodinky jí prozradil, že je čas, aby si pospíšila. Když přišla na parkoviště, Zahir a Jeff tam už čekali.
„Promiňte..." začala, když si Jeff potřásal rukou se šejkem Zahirem, zvedl ruku na pozdrav jí a vracel se do kanceláře.
„Právě jsme přišli. Našla jste něco zajímavého?" Podíval se na papírovou tašku. „Knihy?" „Ano, dětské." „Aha. Čí jsou to děti?" Pověz mu to...
Pověz mu to a dávej pozor na jeho reakci.
Zatímco tam stála beze slova jako zmrazená, vzal od ní tašku a vytáhl z ní thriller. „Tohle dáváte dětem ke čtení?"
Vytrhla mu knihu z ruky.
„Tahle je pro mého otce."
Ještě jednou sáhl do tašky a tentokrát vytáhl knihu o námořnických uzlech. „Je námořník?"
„Ne, taxikář. Prodělal mrtvici."
„Promiňte, Diano."
„Není invalida, ale nemůže řídit."
Dlouho si ji měřil pohledem, pak vytáhl poslední knihu s princeznou a žabákem na obálce. Na tváři se mu objevil široký úsměv. „Chápu. Chtěla jste si srovnat svou verzi s originálem, že?" .
Zavrtěla hlavou. „Vzpomněla jsem si na Ameerah. Možná by se ta knížka hodila k její nové sněžící kouli?"
„Určitě by se jí líbila." „Dobrá." Vzala od něho tašku i pohádku. „Zabalím ji. Můžete neteři dát knihu v sobotu." „Proč byste jí nemohla dát knihu sama?" „Nezná mě."
„Už vás viděla. A můžete se lépe poznat, až poplujeme po Regentově kanálu."
Napadlo ji, jestli by byl tak nadšený, kdyby mu řekla, že na výlet vezme s sebou svého pětiletého syna.
„Těžko. Jste připraven vyjet?"
Přikývl, ale když zamířila k zadním dveřím, aby mu je otevřela, on obešel auto a sedl si na sedadlo spolujezdce. „Kdybych si sedl dozadu, Jeff, který nás právě pozoruje z okna kanceláře, by mohl mít dojem, že nejste nic víc než moje řidička," řekl v reakci na její viditelné rozpaky. „To by se vám asi nelíbilo, že ne?"
„Mýlíte se. Je mi jedno, co si myslí. Spíš by to vadilo vám, odhalil by se tak trik na finanční vylepšení smlouvy, který jste s mou nevědomou pomocí vůči Jeffovi použil."
Zahir ztuhl.
„Ale jste šéf. Jestliže chcete sedět vpředu, máte to mít."
„Díky za ty dary. Začal jsem na chvíli pochybovat. Víte o čem? O tom, jestli jsem šéf."
„Asi mi stoupl do hlavy bravurní výkon při vyjednání smlouvy." Nasadila si brýle a posadila se za volant vedle něho. Při zapínání bezpečnostního pásu se dotkl jejího ramene.
Byl příliš blízko. Nešlo jen o fyzický účinek jeho širokých ramen přesahujících sedadlo spolujezdce. Utočil na její prostor i svou vůní s jakýmsi jemným mořským zabarvením. Nebyla to všechno schopná ignorovat a ruka se jí chvěla, když nastavovala satelitní navigaci na jejich nový cíl.
Už pět let nebyla vystavená takovému pokušení. Během té doby se nikdy nepodívala na muže dvakrát, ať jí připadal jakkoli krásný nebo přitažlivý.
Pete O'Hanlon byl tak hezký, že se ženy za ním otáčely. Naneštěstí šlo o jeho jedinou přednost, ale když je vám osmnáct a jste zamilovaná, nevidíte to.
Od té doby pocit ztráty hlavy, zajetí srdce a touhu, o které četla a kamarádky si o ní povídaly, nezažila.
Nepřikládala tomu velkou váhu, její život byl i tak dost komplikovaný. Mateřství a pocit viny, že je svobodná matka, z něho vyčerpaly všechny emoce. A když připočítala zaměstnání na plný úvazek, nezbyl jí žádný volný čas.
A teď... bác. Z ničeho nic to přišlo. Bušení srdce, zrychlený tep, jakési temné neurčité naléhání, touha. Nové pocity, o nichž raději nechtěla moc přemýšlet.
Předstírala, že pečlivě kontroluje adresu na satelitní navigaci a pak řekla: „Můžete mi vysvětlit, proč jste mě vzal na setkání s Jeffem a vymyslel si, že s vámi spolu-pracuju na nějakém projektu? Sice asi tuším proč, ale chtěla bych to slyšet od vás."
„To byl jen takový manévr ke zkrácení jednání. Jeff by s těmi návrhy nakonec souhlasil, ale napadlo mě, že prezentace mých připomínek jako vašich Jeffa přiměje přijmout je dřív."
„Opravdu?" Mělo to znít ironicky.
„Copak muž dokáže odolávat prosbě krásné ženy?"
„Připomeňte mi, že s vámi nemám nikdy obchodovat."
„Nebudete mít důvod toho litovat, Diano."
Je to nabídka? Podívala se na něho, ale rychle se odvrátila, protože ji přepadl třes, projevil se v rukou, a pak jí prošel celým tělem. Pevně stiskla volant.
„Kromě zkrácení cesty k podpisu výhodné smlouvy vám nemám co nabídnout."
„Diano -
„Doufám, že jste se oba dobře pobavili, když jsem se zakuckala."
„Byla to zajímavá reakce na mé pozvání do Nadiry." Proti své vůli se na něho podívala. Tvářil se naprosto vážně.
„To bylo pozvání?" zeptala se nevěřícně.
„Chcete pozvánku se zlatým okrajem? Šejk Zahir al-Khatib si dovoluje vás pozvat... "
„Já nechci vůbec nic," prohlásila vztekle. Zlobila se na sebe, že projevila určitý zájem. „Chci jen dělat práci, za kterou jsem placená."
„Copak vás neláká možnost poznávat nová místa? Hledáte v tom víc, než to je."
„Dobrá. Už teď jsem celá žhavá." Jak se opovažuje! Jak se opovažuje zvát ji do svého letoviska na týden sexu v písku...
Nelíbilo se jí, že první muž, po kterém zatoužila od té doby, co se rozešla s Freddyho otcem, je nehorázně bohatý a mocný šejk, muž zcela mimo její možnosti.
Zahir si pogratuloval ke své sebekontrole, když vystupoval z auta po příjezdu do přístaviště a loděnice ve Sweethavenu, kde měl převzít svou novou jachtu. Obtížná situace nastala hned na začátku cesty. Stačilo se jen podívat na Dianu Metcalfeovou a jeho mozek přestával spolehlivě pracovat. Zvládl to však, vrátil se k práci, kterou bylo třeba udělat před jednáním s Jeffem Michaelsem. Soustředil se na studium návrhu smlouvy, kterou mu předložil. Podařilo se mu udržet jazyk za zuby a hlavu sklopenou skoro dvě hodiny, a protože se Diana přizpůsobila jeho taktice a skryla své výrazné oči za sluneční brýle, docestovali z Londýna na pobřeží vcelku v tichu. Ne však úplně bez problémů. Nemohl se Dianě dívat do očí, a tak si na ní pokradmu všímal jiných věcí. Tvaru jejího ucha, malého a trochu zašpičatělého. Zlatého řetízku, tak jemného, že si ho všiml až po chvíli. Hladké křivky její tváře a elegantně klenuté čelisti, když se dívala do stran, aby zkontrolovala provoz ve zpětných zrcátkách.
Po příjezdu do Sweethavenu ji konečně uviděl naplno, a to ho vykolejilo, takže ji místo pozvání k jednání účast na něm přikázal. Ale bylo to dobře, protože jinak by ji tam nedostal.
Včera překročil všechny hranice přijatelného chování. Omluvou mu mohlo být snad jen to, jakým způsobem na něj Diana zapůsobila.
Nedokázal se ovládnout.
Ale zato ji dokázal rozzlobit.
Bylo to zvláštní, ale nemohl si vzpomenout, že by dřív nějakou ženu rozzlobil. Ale taky žádná v něm nevzbuzovala takové pocity jako Diana. Většinou mu byly lhostejné, nanejvýš k nim choval vlažné city krátkého trvání.
K tomu, aby člověk cítil vášeň, musí ztratit hlavu. Za celých třicet let svého života neztratil hlavu kvůli ženě. Ať
byla sebekrásnější, sebechytřejší, sebeelegantnější. Záchrannou sítí mu byla jeho odtažitost, často vzájemná, vyplývající z oboustranného srozumění, že jde o příjemný, přesto povrchní a pomíjivý vztah.
Byl srozuměný s tradicí, podle níž je výběr jeho nevěsty věcí rodiny.
Jeho hlava to chápala i ve chvíli, kdy ho jednoho květnového rána na letišti uchvátila žena, která nemá nic, co by mohl pochválit, kromě ladné postavy, roztomilého dolíčku na tváři a naprosté neschopnosti udržet ústa zavřená.
A právě to, co ta ústa říkala, její naprostá nesvázanost a bezprostřednost, ho zaujalo. A pak okouzlilo.
Diana zpomalila a zabočila do přístaviště. Štěrk chvíli skřípal pod pneumatikami, než auto zajelo za loděnici.
Neudělala žádný pohyb naznačující, že by měla v úmyslu vystoupit. Protože seděl vedle ní, otevřela mu dveře páčkou a pak ruce vrátila na volant. Dívala se přímo před sebe.
Rozepnul si bezpečnostní pás, napůl se k ní obrátil, a když ani to nezapůsobilo, řekl: „Promiňte."
Ke svému překvapení zjistil, že se mu tato vzácně používaná omluva vyslovuje poměrně snadno. Možná proto, že ji myslí vážně. Kéž by mohl začít celý den znovu. Tam, kde se včera rozešli.
Dianin dech se zarazil, její rty změkly, ale pořád se na něho ještě nepodívala. Strnule seděla a dívala se před sebe.
„Jestliže slíbím, že vás už nikdy neuvedu do rozpaků, budete se mnou mluvit?"
Rozhořčená byla přitažlivější než mlčící. Oči jí zeleně svítily. Pobouřeného člověka je poměrně snadné rozesmát. A ona nemá nikdy ke smíchu daleko. Uměla rozesmát i jeho, jak to ještě žádná žena nedokázala...
Pokrčila rameny a rozhodila ruce v gestu říkajícím: co to znamená"?
Neřekla nic a nastala dlouhá chvíle, kdy se na sebe beze slova dívali.
SEDMÁ KAPITOLA
„Nemáte mít nějakou schůzku kvůli vaší jachtě?"
Diana prolomila ticho po dlouhé chvíli, kdy jeden druhému hleděli do očí. Připadalo jí, že by nestačila, ani kdyby trvala o mnoho déle.
„Nic, co by nemohlo počkat." Zahir odolal pokušení natáhnout ruku a dotknout se prsty jejich rtů, aby ji umlčel a mohli dospět do stadia dokonalého porozumění. Ironicky se usmál. „Přestože na ni čekám už celý rok. Stála mě a ještě mě bude stát celé jmění. Všechno už je hotovo, jsem tady, abychom udělali tečku a podepsali předávací protokol."
Diana se rozhlédla po loděnici. Viděla velké doky a loď na vzpěrách, aby se na ní dalo pracovat.
„Trochu jiná hračka než sněžící koule."
„Není moc zábavná, pokud se s ní nemůžete někomu pochlubit."
Je přímý, upřímný, poctivý, uvědomila si a chytilo ji to za srdce. Někdy se červenám jako mladé děvče, ale není ve mně nic z dráždivé ostýchavosti. I já jsem přímá, přímá ve všem. „Jsem k tomu účelu já ta nejvhodnější?" zeptala se.
Cítil z ní víc než pouhé rozpaky nad tím, že se rozhodl ukázat svou nejlepší koupi šoférce. Její otázka mu připadala plná vedlejších významů.
„Nikoho jiného tady nevidím. Ovšem pokud byste raději zůstala tady a krmila racky... "
Diana věděla, že krmení racků by byla bezpečnější a rozumnější možnost. Ale z nějakého důvodu v tomto týdnu nedělala rozumné věci. Kdyby ano, zdvořile by přijala Zahirovu omluvu a tu kapitolu by uzavřela. Je však už příliš pozdě, jejich vztah dospěl daleko za zdvořilost. Dostal se za hranici, před níž ještě mohla předstírat, že je jen jeho šoférka. Skutečnost, že se ptal, místo aby přikazoval, tento fakt jen podtrhla.
Šejk se učí. Škoda, že já nemůžu taky, pomyslela si, když otevírala dveře a vystupovala.
V přístavu se moře skryté v úzkém ústí, které řeka vyhloubila v kopcích, chovalo podezřele klidně.
Diana se otočila k Zahirovi. Stál u auta a čekal.
Vysoký, tmavý a tak nebezpečný, že by mu měli přikázat nosit na čele nápis: Pozor! Blízký kontakt s tímto mužem může narušit klid vaší mysli!
Dokáže ji škádlit a vyvést z rovnováhy, kdy si zamane. Zatím se vždy nakonec držel zpátky, ale jakou by měla šanci odolat mu, kdyby svůj šarm skutečně použil?
Kdyby chtěl víc než jen polibek...
Hluboko v nitru, kde raději nepátrala, uznala, že jeho omluva je vzácná věc. Že ho její vyslovení muselo stát velké úsilí.
A proto byl její odpor naprosto nezbytný. Několikrát se zhluboka nadechla a teprve potom se k němu otočila.
„Jestliže chcete předvést svou novou hračku, proč jste nepřivezl svou princeznu?"
„Princeznu?" Vypadal, jako by nevěděl, o kom Diana mluví.
„Tu vysokou blondýnu." Podržela ruku hodně centimetrů nad svou slabou výškou. Nějak se jí nechtělo použít slovo krásnou. „Podle Jamese Piercea je to vaše partnerka."
Zaklonil se a obočí mu kleslo dolů v záhadném mračení. „Vy asi máte na mysli Lucy."
„Nevím. Kolik vysokých a světlovlasých partnerek máte?" odsekla. Popudilo ji, že se prostě nepřizná. Že v době, kdy s ní flirtoval, líbal ji a tancoval s ní, na něj někde čekala skutečná partnerka.
„Pomůžu vám vzpomenout si. Mluvil jste s ní v Ri-verside Gallery, když jsem tam vracela podnos. Měla světle zelené -"
„Už vím," přerušil ji. „Ale nazývat ji mou partnerkou je trochu přehnané."
„A jak moc?" Nenáviděla se za tuhle otázku prozrazující zájem. Nenáviděla ho, protože s ní nehrál poctivou hru.
„Hodně."
„Jak to tedy je, Zahire?"
Jeho dlouhý pohled dokazoval, že si uvědomuje změnu v Dianině chování. Že otevírá hledí a odkrývá své pozice, odhaluje city, které by měla raději skrývat. A to, co nechce, aby bylo objeveno, umí opravdu dobře skrývat.
Cítila se víc než bídně. „Vlastně na tom nezáleží." Odvrátila se, ale on ji zastavil. Stačilo se dotknout jejího ramene.
„Je to jinak, Diano."
Znovu se k němu otočila. Usmíval se na ni tak, že se cítila být jedinou osobou na světě. Kdo by mohl odolat tomu hlubokému hlasu se svádivým zabarvením? Omámil ji, zahřál celé její nitro a všechno v ní, co ji dělá ženou. Jak by mohla odolat, když její nitro bylo tak dlouho mrtvé? „Opravdu -"
Gestem ruky umlčel její poslední pokus a vyzval ji, by poslouchala.
„Lucy, okouzlující, krásná Lucy, je spolumajitelkou jednoho z těch pouštních hotelů. Byl špatně řízený, trpěl nedostatkem finančních prostředků a jeho ředitel byl uvězněn, mimo jiné za podvod."
Sevřel ústa, jako by ho i pouhé pomyšlení na to dokázalo rozzlobit. Diana nehybně naslouchala.
„Můj bratranec Hanif, otec Ameerah, věděl, že se víc zajímám o obchod než o diplomatickou kariéru, jaká by pro mě podle rodových tradic připadala v úvahu. Povzbuzoval mě, abych do toho podniku vstoupil, převzal jej a zjistil, jestli se s ním dá něco kloudného podniknout. Získal jsem kapitál, a když jsem vykoupil Luciny akcie, trval jsem na tom, aby jí v hotelu zůstalo malé jmění. Tím jsem si chtěl pojistit její zájem, aby hotel fungoval." Podařil se mu kyselý úsměv.
„Vy jste ale poctivec!"
„Nechápete to." Zvedl ruku, jako by ji žádal, aby se o to aspoň pokusila. „Ale proč byste měla?"
„Porozumím tomu, jen když mi to vysvětlíte co nejjednodušeji... Ne že by mi do toho něco bylo," dodala, když si trochu opožděně uvědomila, že se před klientem vyjadřuje k jeho obchodním záležitostem. Pak si ovšem zase připomněla, že se k šejkovi Zahirovi přestala chovat jako ke klientovi už v okamžiku, kdy zvedla ze země rozbitou sněžící kouli.
Tohle přiznání vyvolalo další z těch Zahirových vědoucích úsměvů.
„Nechoďte na mě se zdvořilostí, Diano."
„Poslouchám."
Opřel se o auto, založil ruce a zadíval se do země, jako by to, co se jí chystal říct, musel hledat v paměti. „Muži v mé rodině jsou diplomati. Můj dědeček, než se stal vládcem, můj otec, strýcové, bratranci. Měl jsem jiný sen."
„Svou vlastní leteckou společnost?"
„Ne hned. Chvíli trvá, než se člověk naučí snít v tomhle měřítku. Začínáte s malým snem a postupně, jak vaše představivost roste, rostou i vaše sny, až zaplní celé vaše nitro." Vzhlédl k ní. „Chopil jsem se šance, když se Lucyin podnik rozpadl. Lucy ze svého podílu na zisku financuje charitativní činnosti. Proto se ukazuje na veřejných akcích, jako včera večer, kdykoli, kdy ji Hanif může doma zastoupit."
„Váš bratranec," řekla a pochopila. „Otec Ameerah a manžel Lucy."
„Ano."
Diana se snažila říct něco omluvného, ale došla jí slova. „Já... hm..."
Zahir během posledních minut taky hodně pochopil. „To není ten druh partnerství, jaké jste měla na mysli, že?" Řekl to velmi mírně.
Diana si najednou připadala jako pod silnými reflektory. Uvědomila si, že se odhalila a nemá se kam schovat. Jen potřásla hlavou.
„Co vás přimělo myslet si... "
„Připadalo mi, že máte k sobě hodně blízko, chovali jste se k sobě tak... tak důvěrně.,. A když pan Pierce viděl, že vás pozoruju, řekl mi, že je to vaše partnerka. Zdůrazňoval, jak je krásná. Myslela jsem... "
„Prosté nedorozumění."
Diana si to nemyslela. Způsob, jakým to Pierce řekl, byl jasný. On chtěl, aby věřila...
Ne. To je směšné. Spíš její představivost pracovala na plné obrátky. Proboha, musím na tom být špatně, když žárlím. Nejenže jsem se ukázala jako naprostý pitomec, ale také jsem mu dala nahlédnout do svých zcela nepatřičných citů, pomyslela si. Cítila se trapně.
Zachránil ji, když ukázal směrem k doku. „Máte pravdu, Lucy by určitě uvítala možnost vidět jachtu. Vlastně mě žádala o laskavost, aby účast na zkušební plavbě mohla dát Hanifovi jako dar k výročí svatby. Pak už bude loď k dispozici na pronajímání."
„Vy ji chcete pronajímat?" Diana se chopila příležitosti převést rozhovor na méně nebezpečné pole.
„Nemohl bych ospravedlnit nemalé výdaje na ni, pokud by měla sloužit jen mně. A to ani tehdy, kdybych měl mnohem víc času k plavbám na ní, než kolik ho budu mít. Ale dnes je celá moje." S malou úklonou jí nabídl ruku. „V nepřítomnosti princezny Lucy al-Khatib mi projevíte
nesmírnou čest, slečno Diano Metcalfeová, když mi dovolíte sdílet tento okamžik s vámi." Nikdy se k ní nechoval jen jako k řidičce, ale v tuto chvíli cítila, že s ní jedná jako s princeznou. Vložila svou ruku do jeho. Zamířili do kanceláře doků.
„Mám v plánu plavbu na jachtě věnovat jako svatební dar. Ocením váš názor na ni."
„Nepatřím do kategorie lidí, kteří tvoří, pokud jde o jachtu, váš přirozený trh, Zahire."
Podíval se na ni překvapeně.
„Chcete tím říct, že nesníte?"
„Vůbec ne. Jen to, že stropem mých snů jsou růžové taxíky. A princové, kteří se změní v žabáky."
„Na snu o růžovém taxíku není nic špatného. Ale možná bych mohl rozšířit vaše obzory."
„Na co? Na růžovou jachtu?"
„Vtipné. Jen počkejte, až ji uvidíte," řekl s potutelným úsměvem prozrazujícím jeho chlapecké nadšení. „V Nadire Creek je malý ostrůvek, který by se mohl stát velmi hezkým místem pro svatby. Stavím tam restauraci s tradiční větrnou věží, která bude vtahovat vzduch dolů k bazénu v suterénu a přirozeným způsobem ochlazovat vzduch. Bude tam salonek pro romantické snílky ze Západu, v němž by se mohly konat svatební obřady."
„Bude to jen pro turisty?"
„Tradiční arabská svatba se koná v domě nevěsty. V Nadiře bude na novomanžele po obřadu a hostině čekat jachta, která je odveze na svatební plavbu."
„To vypadá kouzelně," pronesla Diana. „A draze. Ale bude to naprostá romantika."
Jachta bezesporu vypadala draze. Bílá, štíhlá, krásná a mnohem větší, než si Diana představovala. Téměř podlehla pocitům, které by se daly vyjádřit slovy „... ach, šejku..."
„Jistě se ráda podíváte na vybavení lodi, slečno," řekl stavitel jachty. „Já zatím předvedu šejkovi Zahirovi motory."
Zahir zaváhal, jako by přemýšlel, kdo v Dianě převládne, jestli šoférka, kterou zajímají motory, nebo žena zaměřená na domov a přepych. „Prohlédněte si, co chcete, Diano. Za chvíli se k vám připojím." Následoval stavitele k motorům, jejichž chod teď jen nepatrně rozechvíval loď a téměř nebyl slyšet.
Diana si pomyslela, že o motorech toho ví přinejmenším tolik jako Zahir. Od chvíle, co dosáhla do kapoty taxíku, se ptala táty, a ten jí předal všechno, co sám věděl. Na venkovských cestách ji pak učil jezdit, takže řidičské zkoušky složila pouhých pár dnů po svých sedmnáctých narozeninách.
Na jachtě ji však zajímalo všechno, a tak se po ní potulovala, obdivovala důmyslné vybavení lodní kuchyně, vzdychala nad účelným přepychem zařízení. Hlavní soukromé kajutě dominovala velká postel, napůl skrytá bohatými hedvábnými závěsy. Určitě byla určená pro novomanžele na líbánkách. Zahir bezesporu splnil slib, že rozšíří obzory mých snů, pomyslela si, protože její představivost začala přímo šílet...
Cítila, že je čas na trochu čerstvého vzduchu, a vydala se zpátky na palubu. Představy líbánek se však nemohla zbavit. Tropické slunce zapadající do moře, paže milovaného muže kolem jejího pasu, její hlava na jeho rameni.
Rázně zavrtěla hlavou, aby ten obraz setřásla.
Všechno, co má a čím může být, záleží jen na ní samé. Toto vědomí jí nezabránilo naklonit se dopředu a roztáhnout ruce jako hrdinka filmu Titanic. Za nepřítomnosti svého vlastního hrdiny si řekla, že může udělat cokoli a být kýmkoli, jen když k tomu najde odvahu.
Zahir z povinnosti stál nad lesklými písty, protože se to od něj jako od majitele přejímajícího dohotovenou jachtu očekávalo. Raději by však byl teď s Dianou a pozoroval její tvář, až se bude seznamovat s jeho novou hračkou. Co by dal za to, kdyby mohl vidět výraz jejího obličeje, až
otevře dveře kajuty pro novomanžele. Byl si jistý, že její reakce by mu prozradila všechno, co potřebuje vědět.
Snad proto byl tak nervózní. Raději nevědět... Když konečně mohl uniknout, nenašel ji dole. Stála na přídi s roztaženýma rukama... To je scéna z filmu. Tak přece jen sní...
S úsměvem přistoupil zezadu k ní, vzal ji kolem pasu a řekl: „Udělejte to pořádně. Vylezte na zábradlí." Její odpovědí byl krok zpátky a pokles paží, ale on naléhal. Zvedl ji. „Udělejte to, Diano. Sáhněte po tom, co chcete nejvíc."
„Zahire!"
Bylo to spíš rozpačité zakňourání než důrazný protest, a on na ně nedbal.
„Důvěřujte mi. Nenechám vás spadnout."
Diana se cítila hloupě, že ji přistihl při tak pošetilém počínání, a chvíli odolávala. Jeho ruce však byly silné, jejich podpora spolehlivá a najednou tam stála, nakláněla se nad vodou a s očima zavřenýma a nataženými pažemi sahala po své budoucnosti. On se nakláněl s ní, jeho paže pod jejími jí poskytovaly bezpečí.
„Cítím vítr ve tváři," řekla se smíchem a připadala si jak mladé děvče. Vnímala Zahirovu sílu, na zádech cítila jeho pevnou hruď a na krku mírně drsnou bradu. A celým tělem vnímala jeho teplo urychlující její přerod v ženu, který se ještě neuskutečnil, přestože už stihla stát se matkou.
Zrychlující se tep, žár stoupající ze středu těla a šokující svou naléhavostí jí vnucovaly pravdu, že život je třeba popadnout v jediném šíleném okamžiku. V tu chvíli byla schopna ho strhnout a vzít s sebou přes okraj jachty do vody pod nimi. Tam by si byli rovni...
Po chvíli, když vystřízlivěla, si uvědomila, že jakmile opustí jachtu, přestane být princeznou a stane se opět Popelkou.
„Jste si jistý, že je to dobrý nápad?" Hlas se jí chvěl intenzitou pocitů, které ji téměř přemohly.
„A nepoškodíme loď?" zeptala se naléhavě, když jedinou odpovědí na její otázku byl tichý dech u její tváře. Snaha vrátit se do reality ji přinutila otevřít oči, a v tu chvíli zjistila, že se výhled změnil. Byli daleko od pobřeží.
Celá zmatená zírala na krajku, kterou příď jachty neustále vplétala do vodní hladiny. Voda rychle mizející vzad v ní vyvolala závrať, něco ji nutilo vrhnout se dopředu.
Ale Zahirovy ruce byly jisté. Držel ji pevně. Po jejím škubnutí z úleku ji zvedl, otočil k sobě a přivinul ji blíž. Chvěla se, ale v jeho pevných pažích, které jako by ji nechtěly už nikdy pustit, se pomalu uklidňovala. Něžně jí šeptal do vlasů nějaká slova, snad aby se nebála, že s ním je v bezpečí.
Ještě pořád se trochu chvěla, teď už však ne ze strachu před pádem. To chvění vycházelo odněkud z jejího nitra. Podívala se mu do očí a viděla, že se ji chystá políbit.
Tentokrát to však nebyl sladký a smyslný polibek, jaký si vyměnili při pomalém tanci po Berkeley Square. Tohle byl žhavý, hladový a naléhavý nátisk rtů na její.
Po dobu dvou, tří srdečních tepů, které jí bušily v uších, její mozek bojoval ze všech sil o udržení suverenity nad tělem a jeho touhou podvolit se. Prohrál. Diana začala Zahirovi vracet polibky. Před chvílí měla pocit, že létá, teď se to stalo skutečností.
Nepřála si, aby ji pustil. Chtěla, aby ji odnesl do kajuty pro novomanžele a využil tu neuvěřitelnou postel k účelu, pro jaký byla navržena. Možná i u něj už rozum odevzdal vládu tělu a v dalším okamžiku nebude cesty zpět.
Místo toho je o dvě vteřiny později zasáhla pořádná sprcha studené vody.
Škubla sebou a zalapala po dechu.
Zahir se tomu smál. „Jste v pořádku?" Ignoroval vodu, která mu stékala po tvářích, a palci stíral vodu z jejích tváří.
„V pořádku?" zeptala se, zatímco jí z mokrých vlasů stékala voda za krk a pod blůzu. „Co je to za pitomou
otázku?"
„Neříkejte, že dotaz, zda jste v pořádku, je pitomý."
„Jsem v pořádku. Co by mi asi tak mohlo být?"
Kromě toho, že jsem úplně ztratila rozum, chtělo se jí dodat. Že moudré moře muselo poslat kbelík studené vody, abych se vzpamatovala. „Snad kromě té maličkosti, že jsem na moři, přestože jste se mi o ničem takovém neráčil zmínit. Zato jste mě vehementně ujišťoval, že mě už nebudete ničím překvapovat."
„Ach, to.,."
„Ano, to. Řekl jste mi, abych se šla podívat na vaši novou hračku. Nic o tom, že nás vyveze na moře."
„To byl nápad stavitele lodi. Mrzí mě, že jsem vás vyděsil. Jste hodně mokrá?"
„Ano," řekla rozzlobeně. Být stržena dolů z takové výšky by dopálilo každého. „No... ne tak moc."
„Určitě? Nemůžete zůstat v mokrých šatech."
Jak si mohla být jista sebou nebo Zahirem, když ještě před chviličkou stála tak blízko u něho, že by se mezi ně nevešel ani list papíru, rukama ho držela za ramena a tiskla ho k sobě, on měl ruce kolem jejího pasu a jistě nechtě se snažil z ní vymáčknout všechen vzduch. Nemluvě o všech ostatních kontaktech...
„To je zase nějaká výmluva, abyste mě svlékl z uniformy, že?"
„Dostala jste mě."
Tato tři slova jí znovu připomněla, že ho nemá a nikdy mít nebude, pokud se budou počítat dny, a ne hodiny. Pomalu, velmi pomalu uvolňovala své prsty a snažila se uhladit zmačkanou látku na jeho ramenech. Ovšem marně, protože se zmačkaným plátnem si poradí jen žehlička.
„Promiňte," řekla tiše.
Zahir stále držel v objetí toto děvče, s nímž se seznámil teprve včera. Nepodobalo se žádnému jinému děvčeti nebo
jiné ženě, se kterou měl zatím co do činění. Z nějakého důvodu, který mu ještě nebyl zcela jasný, ji nedokázal nechat jít. Ani teď pustit.
Chtěl ji jen objímat kolem pasu, cítit její ruce na svých ramenou a plout s ní až do západu slunce... Cítil, že právě to je ta fantazie, pro kterou byla jachta postavena.
„Už mě můžete pustit, nespadnu."
„Jste si naprosto jistá, že už máte pevné nohy přizpůsobené plavbě po moři? Co když přijde další vlna?"
„Dobrý postřeh." Podívala se na hodinky. „Raději bychom měli obrátit a vrátit se do Londýna."
„Zapomeňte na Londýn. Ještě jste mi neřekla, jak se vám líbí jachta."
Diana polkla. „Copak záleží na tom, co si myslím já?"
„Chtěla byste strávit líbánky na její palubě?" Naléhal, aby řekla své dojmy.
„Je krásná, o tom není pochyby." Předvedla mu svůj nejzářivější úsměv v naději, že nebude trvat na její odpovědi. Jemně se vymanila z jeho objetí, přidržovala se prsty zábradlí a kráčela po palubě. Po několika krocích jí to nedalo a ohlédla se. Stál tam, kde ho zanechala, jeho paže byla ještě pořád natažená, jako by ji chtěl držet u sebe. „Má jméno?" zeptala se. Zůstala stát, ale neudělala ani krok nazpět.
„Ano..." vrtěl hlavou, jako by si pokoušel osvěžit paměť. „Říkám jí Star Gatherer."
„To jste si právě vymyslel," prohlásila bez přemýšlení, a on, jako by ho ta věta nějak vysvobodila, se k ní připojil u zábradlí.
„Chápu, proč si to po včerejší noci můžete myslet."
„Ne... "
„Ve skutečnosti, Diano, to jméno znamená ,sběratelka hvězd' a pochází z arabské lidové písně." Otočil se a opřel se o zábradlí zády. Na tváři mu hrál úsměv muže, který potvrdil svou pravdu.
„Rannípanna se bude brzy procházet po nebi, zpívat
a sbírat hvězdy."
„To je krásné." Zadívala se na vodu ženoucí se podél jachty. Raději hleděla kamkoli, jen ne na něho. „Jak ji dostanete do Ramal Hamrahu? Poplavíte se s ní tam
sám?"
„Kéž bych měl tolik volného času. Bohužel u mě, pokud jde o služební cestování, vede obloha." Zvedla obočí.
„Možná si vzpomenete, že od včerejška mám leteckou společnost."
„Jachta, letadla. No jasně, vždyť podnikáte v cestovním ruchu. Jsem zvědavá, čím budete pokračovat."
„Jeff dává dohromady trvalou posádku pro jachtu, a ta ji dopraví domů. Dám jim příležitost během plavby vyzkoušet její rychlost."
Zamyslel se.
„Jestliže vám nabídnu výlet do Ramal Hamrahu, odmítnete mě stejně rychle jako poprvé?"
„To záleží na okolnostech. Budu se muset o něj dělit s houfem novinářů?" Než stačil odpovědět, pokračovala: „Dělám si legraci. Nemůžu takové pozvání přijmout, nemám tolik volného času."
Tentokrát, když se podívala na hodinky, aby zkontrolovala čas, vzal ji za ruku. „Také bychom mohli přeplout kanál La Manche."
„Do Francie?" Její výkřik zněl poněkud zoufale.
Palcem ji hladil prsty. „Mohli bychom povečeřet v některé malé francouzské kavárně. Ráno bych pak jel do Paříže vlakem, zatímco vy byste se vrátila na palubě jachty."
A co ta doba mezi večeří a snídaní?
Krátil se jí dech. Nebylo těžké říct ne, jestliže se soustředí na to jediné slovo ráno a uvědomí si, že až si Zahir sedne na vlak, její svět bude v troskách. A navíc přijde o zaměstnání.
„A c-co večeře v Mansion House?" zakoktala. „Jestliže vás nedovezu do Londýna do šesti, James Pierce za-
telefonuje Sadii Redfordové, a ta mě vyhodí. On mě opravdu nemá rád."
„Já vás mám rád, a jen na tom záleží."
Zvedl její ruku ke rtům a políbil jí konečky prstů.
„Ne... Mrzí mě to, ale večer nemám volný."
Zahirovi se zdálo, že její hlas je podbarvený bolestí.
„Vaším jediným úkolem dnes večer je dovézt mě do Mansion House."
Zavrtěla hlavou.
„Sadie zařídila, aby mě někdo zastoupil."
„Já nechci nikoho jiného. A jediné vysvětlení, Met-calfeová, je, že máte schůzku."
Diana pochopila, že tohle je cesta. „Je to tak neuvěřitelné? Před minutou jste mě zval na večeři ve Francii."
„Nevěřím vám." Oči se mu zúžily. „Povězte mi jeho jméno."
„Freddy." Jak mohla třeba jen na okamžik uvažovat o tom, že se Zahirem zůstala? Zapomněla na dítě, které je středem jejího světa! „Jmenuje se Freddy."
Zahir pocítil náhlou bolest kolem žaludku. Na okamžik jí nevěřil, myslel si, že sahá po výmluvě ve snaze chránit jeho stejně jako sebe před důsledky takového nevratného kroku. Jeden pohled na její tvář mu však stačil k poznání, že se mýlí. Sice reagovala na jeho polibek vášnivě a rozhodně se zachovala jako žárlící žena, když si myslela, že chodí s Lucy, ale ať je Freddy kdokoli, úplně změnil výraz její tváře. Četl v ní sladkost, něhu, něco, co si namlouval, že v ní vidí, když se na něj podívala před chvílí, kdy musel vynaložit veškeré úsilí, aby ji nevzal do náruče a neodnesl do novomanželské kajuty.
Přes fyzickou touhu, kterou v něm probouzela, nehnalo ho k návrhu, aby s ním zůstala, libido. Nemohl snést představu, že by se na ni díval, jak odjíždí...
Chvíli se nehýbal, pozoroval ji, jak stojí u zábradlí s hlavou mírně skloněnou. Slunce jí ozařovalo obličej a vytvářelo kolem ní svatozář.
Iluze, řekl si. Prudce se otočil a zamířil k můstku.
„Je málo času, Alane," řekl ostře. „Viděl jsem dost. Vraťme se do doku, abych mohl podepsat papíry."
OSMÁ KAPITOLA
Šejk Zahir nepozval Dianu, aby se k němu připojila při podepisování dokumentů o koupi jachty. Po vstupu do loděnice, kdy se drželi za ruce, to byla výrazná změna. Diana se však nedivila, její přiznání, že má milence, s ním muselo otřást.
Když ho doprovodila na břeh, ani se na ni nepodíval a stroze ji propustil: „Uvidíme se v autě, Diano. Buďte připravená k odjezdu během patnácti minut."
„Ano, pane."
Odolala pokušení oslovit ho jménem.
Zapomeň na romantický vztah, řekla si. Nevěřila na pohádky a opravdový vztah arabského šejka a řidičky nikam jinam než do pohádek nepatří.
„Vaše mladá dáma nevypadá příliš odolně a moře jí asi moc neříká, Zahire. Jestliže hodina plavby za klidného počasí má na ni takový účinek... "
Zahir zastavil Alana pohledem, ale pak neodolal a podíval se stejným směrem. Diana stála s pažemi ovinutými kolem pasu a sehnutou hlavou na místě, kde se s ní rozloučil.
Ten pohled ho chytil za srdce. Už se chtěl k ní rozběhnout, když se narovnala, přejela si dlaní tvář a zvedla hlavu v gestu, které mu připomnělo jeho vlastní po
kusy vzchopit se a přemoci bolest, kterou cítil na zpáteční cestě jachtou do doku.
Možná ji trápí svědomí, že včera večer, kdy s ním tancovala a kdy se líbali, ani na chvíli nemyslela na Freddy-ho. A dnes, kdy nechybělo mnoho, aby na Freddyho dočista zapomněla a majiteli překrásné jachty se odevzdala úplně, má se svým svědomím jistě ještě víc práce.
Nerozuměl tomu. V žádném ohledu mu nepřipadala jako lehkovážná žena, která si z věrnosti moc nedělá. Pár takových už potkal. O tom, že není přelétavá, svědčí i její viditelné výčitky svědomí. A její tvář, když o Freddym mluvila, dokazovala, jak vřelé city k němu chová. Na druhé straně musí něco cítit i k němu, o tom svědčila řada přesvědčivých náznaků.
I on by měl zpytovat svědomí, protože včera večer, kdy mu vrátila polibek, zpívala mu a roztávala v jeho náruči, vůbec nepomyslel na svou budoucnost. Dělal ze sebe blázna kvůli děvčeti, které právě potkal, a úplně zapomněl na matku a mladé ženy, mezi nimiž mu hledá - a možná už našla - manželku.
„Ať tu nevolnost způsobilo cokoli, už to zvládla," řekl Alan a sledoval, jak Diana jde rychle po přístavní hrázi, až zahnula za roh a dostala se z dohledu.
„Zdá se, že ano. To je dobře." Zahir otevřel pero a začal podepisovat smlouvy, které mu Alan předložil. Pomyslel si, že by si z ní měl vzít příklad.
Dost. Diana si sedla za volant a podívala se na telefon. Když se v osmnácti letech dostala do nesnází, matka v ní svým přístupem vyvolávala pocity viny a její otec se na ni díval, jako by ji neznal. Tehdy si přísahala, že tohle už se nikdy nesmí opakovat.
Byla spokojená sama se sebou.
Neměla problémy odrážet pozornost mužů, protože ji obvykle nepřitahovali. Staraly se o to protilátky získané zkušeností jménem Pete O'Hanlon. Její útěchou a radostí byl Freddy a Diana byla spokojená. Ovšem jen do chvíle,
kdy se na ni podívaly břidlicově šedé Zahirovy oči a kdy tento muž k ní vyslal jeden ze své palety okouzlujících úsměvů. Podařilo se mu roztavit ledovou zeď, kterou si postavila kolem srdce, a způsobit, že poznala, co postrádá.
Zadržela dech a zatřásla hlavou, jako by chtěla ze sebe setřást všechny ty romantické nesmysly.
Nemohla však změnit skutečnost, že Zahir v ní probudil touhu, která přesahovala její zkušenosti. Proto nepoznala nebezpečí, dokud nebylo příliš pozdě.
To musí přestat dřív, než zakolísá a řekne, že Freddymu je pět let a že její známost byl spolužák. Protože pak by věděl...
Natáhla se k telefonu, aby zavolala Sadii, že si přeje ukončit tuto konkrétní práci. Ještě sice nevěděla, jakou výmluvu použije pro vysvětlení, proč tak změnila názor. Ale snad ji něco napadne.
Telefon zazvonil dřív, než se ho dotkla. Lekla se a nadskočila v sedadle. Volala Sadie. Nepochybně jí chce oznámit, koho na dnešní večer pro řízení limuzíny sehnala.
Stiskla tlačítko pro příjem, ale než se mohla ohlásit, Sadie začala mluvit. „Diano! Konečně! Už ti volám skoro hodinu na tenhle telefon i na tvůj mobil."
„Opravdu?" Zamračila se a sáhla si do kapsy. Telefon tam však neměla. „Omlouvám se, musela jsem ho nechat v kabátku."
„Kde jsi kčertu byla?"
„No... "
„Raději se nenamáhej. Můžu hádat a docela dobře." Sadiin hlas zněl jedovatě.
Diana se narovnala. „Podívej, Sadie, mrzí mě to, ale šejk Zahir -"
„Prosím, nechci to vědět. Jen mě laskavě poslouchej. Už se nevracej do garáže. Počkej na parkovišti před King's Head v Little Markhamu. Přijede tam Michael Jenkin a odveze odtud mercedes. Osobní asistent šejka Zahira zařídil, aby bylo po ruce jiné auto, které šejka převeze k
hotelu. Ty -"
„Zadrž, Sadie? Co se proboha stalo?" „Ty se ptáš?"
Diana byla zmatená, cítila se bídně a neměla náladu na nějaké hrátky. „Jak slyšíš, tak ano," odsekla nezvykle ostře.
„Chceš, abych ti přečetla novinový sloupek z posledního vydání The Courier?" „Prosím?"
„Možná ti osvěží paměť, když ti řeknu, že nadpis zní ,Šejk a šoférka'. Nebo chceš všechny detaily o tom, jak viděli šejka Zahira al-Khatiba zírat do očí jeho krásné šoférky, když o půlnoci tancovali na Berkeley Square?"
„Jak proboha -"
„V dnešní době je každý člověk s mobilním telefonem s integrovaným fotoaparátem amatérským paparazzim. I když fotograf nepoznal šejka Zahira, muž arabského vzhledu tancující o půlnoci se svou šoférkou je dobrý příběh. A skutečnost, že šejk Zahir se médiím vyhýbá, z toho dělá pro The Courier víc než lákavý příběh. Počítám, že jim rozpoznání, o koho jde, netrvalo víc než dvě minuty. Jako pohádkově bohatý starý mládenec je pro bulvár tučným soustem."
Nasucho polkla.
„Podle mě to tak, jak to The Couirer líčí, nemohlo vypadat." Ne přesně tak, opravila se v duchu.
„Řekla bych, že právě způsob, jakým věci vypadají, je to, oč se lidi zajímají."
„Ne-e-e-e."
Sadie vzdychla. „Pokud jde o mě, já ti věřím, ale to nemá žádný význam. Význam ale má, že jsme tady v obležení." „Obležení?"
„Lovci jsou venku a ty jsi kořist. Tvoje jméno v novinách sice nebylo, ale copak je těžké zjistit, která společnost pravidelně pronajímá šejkovi Zahirovi auto s řidičem? A že ho i tento týden vozí po Londýně? Vsadila bych hodně na to, že teď už znají nejen tvoje jméno, ale i barvu laku na tvých nohou."
„Já nepoužívám lak..." zarazila se. „Promiň, jsem z té noviny tak zblblá, že ani nepoznám metaforu. Je mi to líto, Sadie. Přísahám, že to bylo všechno dokonale... "
Nevinné, chystala se říct. To ale není pravda, uvědomila si. Včera večer se necítila nevinně, když ji políbil, držel v náruči, líbal jí ruku.
A pokud jde o dnešek...
Vzpomněla na své pobláznění v okamžiku šílenství s Petem O"Hanlonem. Nikdy se na ni nedíval tak jako Zahir. Nikdy se s ním necítila tak... slabá a svolná, jako pod Zahirovými pohledy a dotyky...
„Diano!" Vyskočila při svém jméně, úplně zapomněla, že telefonuje se svou šéfkou.
„Promiň, jsem v šoku." „Drž se. Musíš si zachovat chladnou hlavu. Určitě -" „Zvládnu to, neboj se," skočila Sadii do řeči, aby ji uklidnila.
„Doufejme. Chci, aby sis vzala pro zbytek týdne volno. Už sis napsala dovolenou na příští týden, kdy Freddy bude mít pololetní prázdniny. Do té doby Zahir opustí zemi. A dřív, než se na to zeptáš, ti řeknu, že tu dobu dostaneš zaplaceno, tvoje mzda půjde na účet šejka Zahira jako výdaje způsobené předčasným ukončením platnosti smlouvy. Doufám, že mu ten jeden tanec za to
stál."
„Ne... to není spravedlivé, Sadie... "
Ale šéfka už ukončila hovor. Diana chvíli seděla otupělá, zahlcená těmi šokujícími informacemi. Pak vytáhla mobilní telefon z kabátku. Na dobu, kdy řídila, ho vypínala, aby ji nerušil. Teď viděla, že je na něm víc než tucet zpráv.
Několik od Sadie. Pádný vzkaz od matky. Několik od otce, kterého zásobují zprávami z novin sousedé. Tři od novinářů z bulvárního tisku s nabídkou peněz za příběh „Popelky" s jejími fotografiemi. Hodily by se prý i snímky její rodiny v domku v Putney.
Jak proboha přišli k jejímu telefonnímu číslu? A jak zjistili, kde bydlí?
Bylo to něco jako verbální veletrh a havárie dohromady. Tito lidé nepřestanou, dokud všechno nezničí. Jak dlouho jim bude trvat, než zjistí, že se nepochlubila informacemi o Freddyho otci? A pak začnou naznačovat, že ani ona neví, kdo to je. To bude opravdu něco...
„Dokončila jste hovor s přítelem?" Zahir si otevřel zadní dveře a nastoupil. Svlékl si sako a hodil je na sedadlo. Vtom jí začal telefon v ruce zvonit. Překvapením blízkým úleku trochu vykřikla a upustila mobil k nohám, kde nepřestával vyzvánět.
„To není..." začala, ale hlas se jí třásl. „Nemluvila jsem s přítelem... "
„Diano?" Zahirův hlas byl o několik stupňů měkčí než při první otázce. Sametový tón prozrazoval zájem, ale její labilní rozpoložení jen zhoršil. Vystoupil z auta, otevřel dveře u řidiče a sklonil se k ní. „Co se proboha
děje?"
Diana nedokázala promluvit, jen seděla s hlavou opřenou o volant.
„Prosím... Jak vám můžu pomoci, když mi nic neřeknete?"
Zavrtěla hlavou, dusila se vztekem a současně i smutkem. Telefon u jejích nohou začal znovu zvonit.
Zahir po něm sáhl, zvedl ho a ohlásil se ostrým „ano"? Chvíli poslouchal a pak přerušil spojení, aniž by něco řekl. Vypnul mobil a dal si ho do kapsy.
„Kdo to byl?"
„Někdo z časopisu Žhavé klepy. Ta žena mě oslovila jménem, jak je to možné?"
Jeho otázka vyžadovala odpověď, ale Diana dokázala jen zasténat. Jak je to všechno ubohé a nechutné! Přesto mu to musí říct.
Sebrala síly, opřela se dozadu a spustila.
„Moje šéfka se snažila se mnou spojit od chvíle, kdy se náš včerejší tanec na náměstí stal veřejně známým."
Otočila k němu tvář, chtěla mít jistotu, že jí rozumí. „Postaral se o to The Courier ve svém dnešním vydání včetně fotografií. Předpokládám, že i vám pan Pierce
volal."
„Nevím, asi. Ale on může počkat. Větší starost mám o vás. Co chcete, abych udělal?"
„Vy?" Zavrtěla hlavou. „Není nic, co bychom s tím mohli udělat, můžeme jen dál žít. Jít dál. To je vše, co můžeme. A proto musím jet domů." Když si všimla jeho pochybovačného výrazu, dodala: „Nedělejte si se mnou starosti. Všechno se vyřeší." Začala mu vysvětlovat, co podnikl James Pierce a na čem se domluvili se Sadií, ale on jen mávl rukou.
„Nemůžete jet domů, Diano. Paparazzi už sledují váš dům. Byl by to blázinec."
Viděla takové věci v televizních zprávách. Politici zastižení v choulostivých situacích měli domy obležené novináři a lidmi od médií. Takové to nebude. Tohle není příběh do hlavních zpráv, ale ani tak ji a rodinu nečeká nic příjemného. Hlavně, že se rodiče mohou doma zabarikádovat a ten mumraj venku ignorovat...
Podívala se na hodinky a uvědomila si, že se mýlí. Otec se nebude moci vyhnout setkání s novináři, protože musí vyzvednout Freddyho ze školy. Takže i její syn Freddy zažije „zájem" bulváru...
Zasténala.
„Zahire, prosím vás, nastupte. Musím ihned jet domů." Nepohnul se. „Mrzí mě
to, Diano."
„Ne... " Odmítavým gestem ruky podtrhla svůj nesouhlas. „Tohle je moje chyba. Kdybych se chovala jako profesionálka... "
„Nedávejte vinu jen sama sobě." Vzal ji za ruce, pomohl jí vstát a přinutil ji, aby se na něho podívala. „Vždycky se dá něco udělat. Zavolejte rodičům. Řekněte jim, že k nim přijede James a vyzvedne váš pas a příruční zavazadlo.
Nemůžu to zastavit, ale můžu vás dostat odtud, dokud se ten blázinec nepřežene... "
„Cože?"
Co to říká? Určitě se zbláznil. Ale chová se k ní laskavě, skoro něžně. Jako by na tom záleželo...
„Myslíte, že uteču s vámi a opustím svou rodinu, lidi, které mám ráda, aby tomu všemu čelili sami?"
„Když tam nebudete... " „Novináři odejdou? To si myslíte? Přestanou telefonovat? Obtěžovat mé rodiče? Sousedy?" Freddyho...
Představa, co všechno se může stát a pravděpodobně nastane, ji zasáhla plnou silou a podlomila se jí kolena. Zahir Dianu zachytil a přidržel ji těsněji u sebe. Na chvíli se o něho opřela. Přitiskla se k němu jako ke své opoře, k síle, kterou teď postrádala.
Nejde jen o pracoviště. Taky o Freddyho školu a domov. A připomněla si i otázku, jak dlouho může trvat, než někdo začne roznášet pomluvy o Freddym. Nějak se dostane ke starým fotografiím a budou spekulovat o tom, kdo by mohl být jeho otcem.
O sebe si nedělala starosti. Cítila potřebu chránit Freddyho.
Když otěhotněla, navzdory hrozbám své matky i otcovým výčitkám neprozradila, kdo je otcem. Nedostal by to z ní ani tucet reportérů. Ale stala by se známou a zrovna tak Freddy. Vyrojilo by se spousta pomluv, Freddy by byl ve škole terčem posměšků. Taky otce a matku by to poznamenalo a nejspíš i vztahy v rodině.
Ne.
Zahir má pravdu. Její domov, místo, kde mohla vzdorovat světu, protože věděla, že ji rodiče podpoří, i kdyby udělala cokoli, už pro ni není útočištěm.
Postavila se zpříma.
„Já sama bych se s nastávajícími nepříjemnostmi poprala, Zahire, ale nemůžu dopustit, aby to dopadlo na mou rodinu. Musím odtud dostat své rodiče a Freddyho."
Freddy.
A je to tady. Zahir to věděl. Její rty, když na jachtě vyslovovala to jméno, a výraz její tváře mu nešly z mysli.
Jeho mozek chápal, co mu Diana právě řekla, ale srdce to odmítalo přijmout. Nechtělo se vzdát vší naděje.
Se skutečností, že Diana nemůže v plné míře opětovat jeho city, by dokázal žít. Předvedla pro něho slavičí píseň, její úsměv způsobil, že mu pod nohama zářily hvězdy. Darovala mu zážitek, který v sobě bude nosit možná až do smrti. Ale přitom ji nechtě dostal do hrozné situace. To nejmenší, co jí oplátkou může poskytnout, je ochrana pro ni a všechny, které miluje.
I teď, když se na něho dívá, nemůže uvěřit, že miluje jiného muže. Její oči jako by mu říkaly, že si přeje, aby ji připoutal ke svému srdci a objal. Aby ji chránil před nebezpečím.
„Domluveno. Zavolejte jim, vysvětlete, že je odtud odvezu a řekněte jim, aby se připravili."
Podívala se na něj s nadějí v očích. Připomněl ji Ga-lahada, šlechetného rytíře.
„Zahire... " Jeho jméno na jejích rtech znělo tak sladce, že se na ni raději nepodíval, aby se nedopustil nějaké nepředloženosti.
Ovládly ho rozporuplné pocity. Může Dianě Met-calfeové nabídnout jen jednu noc ve své posteli, to je vše. A i tím by porušil základní pravidlo, kterým se řídil a byl na to hrdý. Ukládalo mu nikdy se nezaplést s nikým, komu by to mohlo ublížit. A Dianu by tou jednou nocí těžce poznamenal. Může jí poskytnout jedinou věc, útočiště.
„Domluvte se s rodinou, já zatím promluvím s Ja-mesem a zařídím, co je potřeba, abychom vás mohli odvézt dřív, než vás někdo vystopuje podle mobilního telefonu."
„Kam pojedeme?"
Ne my. Nikdy my, řekl si duchu.
„Vy a vaše rodina..," nemohl se přimět k tomu, aby vyslovil jméno jejího milence „...budete mými hosty v Nadire Creek do doby, než celý humbuk utichne. Pak už
nebudete potřebovat útočiště. A slibuju vám, že tam budete chráněni před novináři." A přede mnou.
Zahir si vzal sako, které odložil na zadní sedadlo, vytáhl vlastní mobilní telefon a dal ho Dianě, aby zavolala domů. Potom se spojil s Jamesem Piercem.
„Nic mi neříkejte, jen poslouchejte," přerušil ho v půli slova. „Chci mít připraveno soukromé letadlo na letišti Farnborough dnes večer." Podíval se na hodinky. „Ne později než v sedm hodin."
Jakmile domluvil se svým právníkem, zavolal Sadii Redfordové, aby poslala někoho, kdo má její naprostou důvěru, s vozem vyzvednout trojici Dianiných blízkých z jejich domu.
Pak otevřel dveře auta.
„.. .to je mi líto, Freddy. Prosím, drahoušku... " Diana se odmlčela a vzhlédla k Zahirovi očima plnýma slz. Nemohl pro ni udělat víc, neměl sílu ji utěšovat při nedorozumění s jejím milencem. Nebyla ani žádna útěcha pro něho...
„Potřebuju vaši adresu pro Jamese."
„Ano." Zamyslela se. „Možná by bylo lepší, kdyby vyšli z domu na zadní dvorek a pak přes pozemek tety Alice. Její zahrada sousedí s naší. Adresa je Prince Albert Street devadesát dva."
„Teta Alice?" opakoval. „Pocestuje také?"
Téměř se usmála, ale dolíček se neukázal. „Ne, Zahire. Není to skutečná teta, jen nejlepší přítelkyně mé matky." Přikývl a odkráčel od auta, aby dal Jamesovi přesné instrukce. „Povězte Sadii Redfordové o změně místa přistavení auta. Řekněte jí, že mercedes přivezu zpátky do Londýna, až Dianu vysadím na letišti. Měla by někoho poslat, aby vůz vyzvedl u mého hotelu." „Vy s ní nepojedete?"
V Jamesově tónu zazněl jakýsi ostrý tón. Zahir ho vnímal, ale nereagoval na něj. „Proč bych měl, když jsem dnes večer hostem v Mansion House? O tom byste se mohl zmínit před každým novinářem, s nímž se setkáte a který
projeví zájem o mé nejbližší plány. Ale budete muset zrušit výlet do Paříže. Na zítřejší ráno připravím oznámení o zřízení aerolinií v Ramal Hamrahu a pak pocestuju domů."
Ameerah mi asi nepromine, že budu chybět na její party, řekl si. Ale ani Hanif, ani Lucy by nebyli nadšení houfem novinářů, kteří by se rojili kolem a snažili se proniknout na dětskou oslavu.
Aspoň udělám radost své matce, když už nikomu jinému, pomyslel si. Ve dvou dnech se mi podařilo všem kolem sebe způsobit jen nepříjemnosti.
DEVÁTÁ KAPITOLA
Byla to noční můra. Zahir oprávněně trval na tom, že bude řídit. Diana nebyla ve stavu, kdy by mohla hnát velkou limuzínu nejvyšší povolenou rychlostí celou cestu až do Farnborough.
Choval se k ní laskavě, ale nepotřebovala být mimořádně vnímavá, aby poznala, že se nemůže dočkat, až se jí zbaví.
Kdo by mu to mohl vyčítat?
Jakmile přijeli na letiště, které bylo využíváno především pro soukromá letadla, rozloučil se s ní.
„Musím pokračovat do Londýna, kde nechám u svého hotelu mercedes. Sadie pro něj někoho pošle." Uklonil se. „Vaše rodina sem brzy dorazí."
„Ano, děkuju." Podívala se na hodinky, aby se vyhnula pohledu na jeho krásnou tvář, i když si uvědomovala, že ho vidí naposledy. „Nebylo by dobré, kdybyste nechal ministerského předsedu čekat." Proč jí ta chvíle připadá jako konec světa, když toho muže sotva zná a od chvíle, kdy ho poprvé uviděla, uplynulo jen pár hodin? „Ale snažte se dodržovat povolenou rychlost, jinak na mém kontě přibude ještě jedna černá skvrna."
„Dám si pozor, ale jestliže tu večeři zmeškám, bude to ještě horší. Tisk skočí na vysvětlení, že jsme... "
Zakolísal mu hlas a tak mezeru zaplnil gestem.
„Nemalujte čerta na zeď, Zahire. Jeďte. Hned."
S další úklonou se otočil a odcházel. Dívala se za ním se smutkem, bála se, že jí srdce vyskočí z hrudi.
„Nechtěla byste se při čekání osvěžit, slečno Metcal-feová?" Hosteska, která čekala v diskrétní vzdálenosti, dokud s Dianou byl Zahir, ji odvedla do luxusního salonku, kde jí nabídla krabici s ubrousky.
„Přijdu pro vás, až přijede zbytek vaší společnosti."
Teprve v tu chvíli si Diana uvědomila, že jí po tváři stékají slzy a kapou jí na blůzku.
Snažila se zapomenout, ale myšlenky se jí neustále vracely ke chvíli před dvěma hodinami, kdy Zahir ohodnotil večeři s ministerským předsedou jako něco nedůležitého, když navrhoval, aby se plavili v jeho jachtě do Francie. Byli by teď vplouvali do nějakého malebného normandského přístavu, kde by se za úsvitu probudila v jeho náruči a o zmatku panujícím v Londýně kolem nich dvou by neměla ani ponětí.
Zaplašila tu lákavou představu. Nakonec by to všechno jen zhoršilo. Udělala správnou věc, když odmítla a zaštítila se Freddym jako milencem. Ovšem důsledkem je... Zahirův jistě málo lichotivý názor na její morálku. Na ženu, která reagovala tak žhavě na polibky téměř cizího člověka, když má vztah s jiným mužem.
A nejen to, chtěla od něho víc než polibek.
Pokusila se zastavit proud slz. Upravila se a nasměrovala fén na svou mokrou blůzku. Musí se dát do pořádku dřív, než přijedou rodiče s Freddym.
Asi překonali nějaký rekord v rychlosti balení, protože Diana si ještě třesoucí se rukou upravovala rty, když pro ni přišla hosteska.
Sadiin otec, majitel společnosti Capitol Cars, přenechal před nějakou dobou každodenní vedení společnosti své dceři. Teď přivezl Dianinu rodinu na letiště ve starém černém londýnském taxíku, který používal jako městské auto.
Chytré od Sadie, pomyslela si Diana. Taxi je mnohem méně nápadné než červenofialová auta společnosti Capitol Cars. A také laskavé, že požádala svého otce o pomoc zaměstnankyni, která jí způsobila tolik potíží.
„Jsem vám moc vděčná, pane Redforde... " Opět měla slzy na krajíčku.
„To nebyl problém. Mám rád dobrodružné příběhy. Dostali jsme se sem bez potíží," řekl ten velmi milý člověk. „A nedělejte si starosti kvůli garáži," dodal a v uklidňujícím gestu se dotkl její ruky. „Řidiči dostali jasné pokyny. Ten poprask bude mít jepicí život, uvidíte."
Dianina matka se zřejmě právě vrátila z práce, když začaly zvonit telefony. Proto teď byla velice rozzlobená a svůj vztek si chtěla vylít na Dianě. Jen Freddyho přítomnost jí bránila dát svým pocitům průchod a říct jí něco od plic. Otec se na Dianu nedokázal ani podívat. Dokonce i Freddy, za normálních okolností chlapec s milou povahou, se mračil, protože maminka nepřišla do školy na schůzku s rodiči.
Byla ráda, že Zahir odešel a nestal se svědkem toho, že ani jeden člen její rodiny s ní nemluví. Matka na ni vrhala nevraživé pohledy, ale přestala s tím, když je odvedli na palubu letadla, kde ji ohromil dokonalý přepych.
Byla půlnoc, když přiletěli do Nadire Creek. Vzduch byl jemný, teplý, nasycený vůní exotických květů, a když se podívala nahoru, na černém sametu oblohy zářily hvězdy jako diamanty.
Zahir měl pravdu. Noční obloha byla nádherná.
Stejně jako vila, kterou jim dali k dispozici. Připadala jí jako sen.
Všemi otřásl rychlý spád událostí, spěch a napětí. Ale konečně se Freddy dostal do bezpečí, Diana se mohla převléct z pracovní uniformy a osprchovat se v koupelně stejně velké jako její ložnice doma.
Zahalila se do jemného koupacího pláště a šla se podívat na rodiče. Už spali. Pokusila se o totéž, její mysl jí to
však nedovolila. Dokázala myslet jen na Zahira. Co dělá? Jak dopadla jeho večeře s ministerským předsedou?
Napadl ho dav při příjezdu do Mansion House? Domnívala se, že ne. Nejspíš jim v tom zabránila přísná bezpečnostní opatření.
V hotelu se na něj asi sesypali. Zřejmě jim nic neřekl, možná jen čekajícím fotografům poskytl jeden ze svých,novinářských' úsměvů.
Ale co cítil?
Řekla by, že hněv. Na sebe, o tom není pochyb, vždyť se choval jako blázen. Ale také na ni, protože její chování k sobě nemůže hodnotit jinak než jako zradu.
Prodírání bledého stříbrného úsvitu okenicemi jí přineslo úlevu. Jednu otevřela a naskytl se jí úchvatný pohled na Nadire Creek. V ranním světle převažovaly bledá béžová a mléčně růžová. Cáry mlhy visely na útesech zvedajících se na druhé straně vody. Zavěšené mezi datlovými palmami a stromy, o nichž hádala, že to jsou granátovníky, se jako hedvábný sifon zvedaly nad zahradami svažujícími se k terasám pod ní.
Jestliže včerejšek končil noční můrou, dnešek začínal jako sen.
Rychle se osprchovala, oblékla, podívala se na Fred-dyho, ještě ponořeného do hlubokého dětského spánku, a sešla dolů do velkého obývacího pokoje, kde byly na tmavé leštěné podlaze rozmístěny pohovky, polštáře a krásné koberce. Nezůstala tam však dlouho.
Otevřená široká francouzská okna vedla do dvora s arkádami. Diana vešla do mlhavého úsvitu a nechala se vést zvukem vody proudící úzkým korýtkem podél schodů, které vedly k jezírku pokrytému lekníny. Vedle něj se tyčil pavilon s otevřenými stranami, téměř skrytý pod velkým fíkovníkem.
Pavilon byl podobně jako vila vybavený bohatými koberci a hedvábným polštáři a lákal ji, aby se stočila do klubíčka a spala, dokud na ni svět nezapomene. Už se chystala podlehnout tomu pokušení, když se rozezněl
telefon na nízkém vyřezávaném stolku. Jediná věc, která v této arabské fantazii působila nepatřičně.
Rozhlédla se, ale nikdo nebyl v dohledu. Když zvonění nepřestávalo, zvedla telefon. „Prosím?"
Chvíli bylo na druhé straně ticho, a protože věděla, že volání určitě není určeno jí, chystala se sluchátko zavěsit. Vtom se ozval Zahirův hlas. „Diano... "
Stačilo jedno slovo a nohy se jí podlomily a mezi těmi polštáři si připadala jako huriska čekající na svého pána.
„Zahire... "
„Je brzy, nemohla jste spát?"
„Slunce mi říká, že je časně, spánkové centrum hlásí deficit a tělesné hodiny mi připomínají, že bych už měla být v práci."
„Tak zkoumáte okolí?"
„Nic tak náročného. Jen si užívám krásných pohledů. Jsem okouzlená, Zahire. Teď právě ležím mezi polštáři." „Mají svůj význam."
Zahirův hlas zněl sytě, mazlivě, byl nabitý sexualitou. Téměř cítila, jak se jí dotýká...
„Chcete, abych vám někoho zavolala?"
„Není třeba. Jen jsem se chtěl přesvědčit, že jste přiletěli v pořádku a máte pohodlí."
„To slovo ani zdaleka nevyjadřuje, jaké to tu je. Věděla jsem, že toto letovisko má být luxusní, ale něco takového... "
„Ano?" znělo to pobaveně. „Co jste čekala?"
„Neměla jsem přesnou představu, ale..." podívala se na krásný dům vestavěný do skály, chladné modré dlaždice na dvoře s arkádami, široký dřevěný balkon s mřížovanými okenicemi. „Představovala jsem si řadu domků rozmístěných v zahradě. Možná jsem viděla dost programů cestovních kanceláří v televizi."
„Zklidněte se, Diano. Vaše představivost pracuje pilně, jak vidím, ale s nedostatkem informací. Letovisko je na druhé straně říčky. Práce na něm ještě pokračují, je tam málo soukromí. Myslel jsem si, že v domě, kde jste, se
budete cítit pohodlněji. Hamid, můj pobočník, vás zaveze lodí přes říčku a bude vám k dispozici. Dopraví vás všude, kam budete chtít. Rybaří váš otec?"
„Řekla bych, že to nikdy nezkoušel. Ale má rád lodě."
„Což vysvětluje vaši koupi té brožury o námořnických uzlech."
„Ne, taje pro... " ruka jí vyletěla k ústům, aby zabránila vyslovení jména. Jsem hloupá!
„Chápu."
Ticho se mezi nimi rozprostřelo jako černý mrak. Trvalo déle, než mohla snést. „Zahire... "
„Diano... " Promluvili současně. „Co
je, Diano? Povězte mi..." Čekala,
ale ticho nekončilo.
„Řekla bych vám leccos, ale ráda bych věděla, jak dopadla vaše večeře v Mansion House."
„Chcete popis toho, co jsem jedl? Nebo obsah projevu ministerského předsedy?" Když neodpověděla, dodal: „Asi ne. Takže odpovím stručně. Dobře."
„To jsem ráda." Podívala se na hodinky a spočítala časový rozdíl. „Neměl byste teď být na cestě do Paříže?"
„Paříž bude muset počkat. Pozměnil jsem plán, abych využil nečekaně vysokého zájmu o mé projekty. A dnes oznámím založení své letecké společnosti. Podle předběžných přihlášek nebude ani jedno místo na tiskovce prázdné." Než stačila dát najevo radost, pokračoval: „Musím jít, Diano. Neostýchejte se požádat Hamida o
cokoli."
„Mami!"
Freddy pomalu scházel ze schodů, protíral si oči a svého plyšového medvídka táhl za sebou.
Vzala syna do náruče a přitiskla ho k sobě. Dnes není na mazlení ani příliš velký, ani příliš dospělý. Věděla, jak se cítí po probuzení v úplně cizím prostředí. Sama měla co dělat, aby se s tím vyrovnala.
Freddy se vzpamatoval velmi brzy a začal se vrtět. „To je moře?" zeptal se s pohledem upřeným přes její rameno.
„Určitě."
„A je tam pláž?" Teď už chtěl dolů a svíjel se jako had, aby to mohl prozkoumat. „Můžeme si postavit hrad z písku? Ví to dědeček?" Dal se do běhu a medvídka nechal u jejích nohou. „Dědečku! Dědečku!"
Zvedla medvídka a šla za ním, právě včas, aby viděla, jak se zastavil, když spatřil tmavého muže oblečeného do dlouhého bílého oděvu. Byl to Hamid, který je po příjezdu dovedl do jejich pokojů.
„Dobré ráno, sitti." Hamid se hluboce uklonil. „Doufám, že máte pohodlí."
„Děkuji vám, Hamide. Je to tu překrásné a velmi pohodlné."
„Šejk Zahir si přál, abych pro vás připravil jeho dům. Jste jeho hosty, ale máte se tu cítit jako doma."
Tak tady Zahir žije. Není divu, že ho pobavila její domněnka, že jsou v letovisku.
Zvedla ruku k hrudi, aby uklidnila náhlé bušení srdce. To nic neznamená. Nic...
Hamid se sklonil k Freddymu. „Co by si mladý šejk přál ke snídani?"
Freddy se schoval za máminu sukni.
„Jmenuje se Freddy a jeho ostýchavost brzy zmizí," ujistila muže Diana. „Obvykle jí cereálie a trochu džusu." Nebyla si jistá, co je v nabídce.
Hamid se usmál na chlapce. „Možná bys rád zkusil fík? Trochu jogurtu s medem? Nebo palačinku?"
„Palačinku?" Chlapec projevil zájem.
„Byl jsem se šejkem Zahirem v Americe. Jedí tam ke snídani palačinky. Víš to?"
Freddy s vyvalenýma očima zavrtěl hlavou.
Hamid rozhodně věděl, jak si získat dítě.
„A sitti doporučuji šťávu z granátových jablek, čerstvý chléb a kozí sýr."
Sitti? To je ona? „Třeba. Překvapte nás, Hamide. A taky čaj. Může být darjeeling?"
„Ano, sitti "Znovu ji překvapila hluboká poklona, s níž se Hamid odporoučel.
„Dobrá, mladý šejku, musíme se před snídaní umýt a obléct." Řekla to se smíchem a překvapilo ji, že se tak brzy po včerejším večeru dokáže smát.
Zahir položil mobilní telefon na stůl a přejel si rukou po neoholené tváři. V Nadiře bylo šest hodin ráno, nej-krásnější doba dne, kdy je slunce nízko a mění barvu skal a písku na růžovou. Říčka bývá opuštěná kromě několika rybářů vracejících se s úlovkem.
Dnes se Diana prochází v jeho zahradě, šlape v místech, kudy chodil on, dotýká se věcí, které mu jsou drahé. Leží na hedvábných polštářích, kde on spočíval při pobytu ve svém letním domě obklopeném vůní jasmínu. Ale ne s ním. Nemůže přijít, dokud je tam ona. Už ji nikdy neuvidí a nesmí jí ani zatelefonovat.
Zvedl ze stolu malou knížku. Dala mu ji těsně před tím, než opustil letiště, a požádala ho, aby ji předal Ameerah. Na okamžik si ji přitiskl ke rtům, jako by chtěl přenést její dotyk na sebe.
Vůbec se mu nelíbilo, že ji musel nechat samotnou. Přál si setkat se s jejími rodiči a omluvit se, že je dostal do nepříjemné situace. Ale to by riskoval, že uvidí, jak se Dianina tvář při pohledu na Freddyho rozzáří. Musel by podat ruku muži, který má to, co by si on přál nejvíc.
Byl bláznem, když požádal Hamida, aby ho přepojil do letního sídla. Co jí mohl říct, když všechna slova, která pro ni má v srdci, jdou zakázaná?
„Máte čtyřicet minut, Zahire." James se podíval na jeho nedotčenou snídani, neotevřené noviny vedle podnosu, ale nic k tomu nepoznamenal. Přesně řečeno, neudělal žádnou poznámku od chvíle, kdy se šejk včera vrátil do Londýna. „Přinesu vám čerstvou kávu."
„Nedělejte si starosti. Jen zařiďte, aby tohle zabalili jako dárek a doručili Ameerah." Podal Jamesovi knihu. „Je od
Diany," řekl a našel trochu útěchy v tom, že dokázal vyslovit její jméno. „Souvisí to se sněžící koulí."
„Princezna a žabák? " James se podíval na knihu. „Co to má společného s Ledovou královnou?"
Pochopitelná otázka od někoho, kdo zajistil koupi drahé antikvami koule s královnou toho jména.
Zahir si pomyslel, že oč je sněžící koule s princeznou a žabákem lacinější, o to víc mluví k srdci. Pokrčil rameny. „Stala se malá nehoda, malý spěchající chlapec do mě vrazil a koule skončila na betonovém chodníku. Ameerah dostala náhradní s princeznou a žabákem."
„Měl jste mi to říct. Uplatnil bych náhradu u
pojišťovny."
„Nechte to být, Jamesi. Máme na starosti důležitější věci."
Zahir dorazil do Ramal Hamrahu pozdě, ale matku předem upozornil, takže ho očekávala. Už v letadle se převlékl do tradičního oděvu, dlouhé bílé košile dišdaši a abby, lehkého dlouhého černého pláště z jemné velbloudí vlny se zlatým lemem. Na oficiální návštěvu matky, zejména tuto návštěvu, nepřicházelo jiné oblečení v úvahu. Gutru držel na místě tmavý omotaný provaz.
Matka byla sama. Stála uprostřed salonu jako princezna udělující audience. Dotkl se svého čela, srdce a hluboce se uklonil.
„ Sitti," oslovil ji. Teprve pak k matce přistoupil a políbil ji.
Byla štíhlá, a jakmile se Zahir narovnal, bylo vidět, že je aspoň o třicet centimetrů větší než jeho matka. Přesto byl pohlavek, který mu uštědřila, natolik silný, že ho vrátil o krok zpátky.
V tu chvíli se vzdal naděje, že nečetla noviny.
Uklonil se podruhé na znamení, že uznává oprávněnost jejího hněvu.
„Jsem tady na tvůj příkaz, sitti, a jsem připravený setkat se s nevěstou, kterou jsi pro mě vybrala."
„Myslíš, že je to tak jednoduché? Včera jsem byla u rodiny Attiyahových. Nemají žádného mužského dědice a matky se staví do zástupu, aby navázaly spojenectví pro své syny se Shulou, jejich nejstarší dcerou. Tobě byla dána přednost z důvodů, které nemíním zkoumat, ale dnes ráno jsem dostala vzkaz od její matky. Žádá mě, abych popřela pověsti, že sis do svého domu v Nadiře přivedl mladou milenku."
To vysvětlovalo pohlavek. Ztrapnit matku je hřích.
„Ujistím Kasima al-Attiyah, že slečna Metcalfeová není moje milenka. Prostě jsem jí a její rodině poskytl dočasné útočiště."
„Její otec není muž, který by se dal tak snadno přesvědčit. Je muž a je známo, že všichni muži mají mozek mezi nohama."
Jakmile to ze sebe dostala, její tvář změkla. Přiložila dlaň na místo, kam ho udeřila. „Shula Attiyahová je moderní žena, Zahire. Má dobré vzdělání, je scestovalá... ostatně jako všechny mladé ženy, které jsem zařadila do širšího výběru. Jsou tam takové, které by se k tobě opravdu hodily, synu. Schopné chápat tvůj svět." Nechala ruku klesnout. „Ale přestože jsme v jednadvacátém století, žádná dívka z Ramal Hamrahu se nespojí s mužem vyfotografovaným, jak tancuje na londýnském náměstí se svou -"
„Matko," varoval ji.
„Se ženou, která teď žije se svým dítětem v jeho domě. Pověsti z trhu o tom chlapci říkají, že je tvým synem."
„Cože to říkají?" Zahir slyšel svou matku dost jasně, ale její slova mu nedávala žádný smysl. Opakoval si je stále dokola... chlapec... syn...
„Je to pravda?" zeptala se, zatímco se on pořád ještě snažil vyrovnat se s tím, co mu matka řekla.
Zavrtěl hlavou. To nemůže být pravda...
A přece téměř jako ve filmu běžícím z obrazů viděl ve svém mozku tašku s knihami, které koupila. Dětské knihy,
pohádka pro Ameerah. Ale kniha o námořnických uzlech se hodí spíš pro chlapce. Lhala mu. Ne...
Nelhala. On jí svou poznámkou nabídl výmluvu, proč s ním nechce plout do Paříže. Použila ji, aby ho udržela od sebe. A fungovala by, nebýt fotografie v The Courier -
„Nezdá se, že by sis byl jistý, synu." V matčině hlasu vycítil strach, že její syn se ji i v té základní povinnosti, kterou jako jeho matka má - připravit svatbu, která přinese čest jeho rodině -, chystá zklamat.
„Ujišťuji tě, matko, že jsem se se slečnou Metcalfeo-vou setkal poprvé tento týden a že není mojí milenkou," řekl a jeho srdce zatrnulo, když na matčině postoji viděl, jak jí spadl kámen ze srdce.
Vzpamatovala se během okamžiku a s milostivým pokynutím ho propustila. „Velmi dobře. Přijď ke mně zítra v pět. Představím tě Shule al-Attiyah."
DESÁTÁ KAPITOLA
Po opuštění matčina domu nutil Zahira první impuls jet rovnou do Nadiry a dožadovat se od Diany vysvětlení. Ale na to se musel převléknout. Nemůže mít na sobě šaty, v nichž se právě zavázal oženit se, svolil ke spojení, které zvýší čest jeho rodiny.
Než se osprchoval, převlékl a projel pouští, začal u něj nabývat vrchu zdravý rozum.
Do Nadiry se dostal teprve v časných ranních hodinách. Zpomalil, sjel na okraj cesty, zabalil se do těžkého pláště z velbloudí srsti a vydal se dál pěšky.
Přísahal si, že se bude Dianě vyhýbat, aby mohl splnit svou povinnost. To bratranec Hanif ho ovlivnil v otázce nahlížení na manželství svým názorem, že manželství je celoživotní závazek.
A měl pravdu. Nesmí se ohlížet přes rameno. Vzpomněl si na Dianu, jak stála v přístavu schoulená v tiché bolesti, a neměl pochyby o tom, že je tu nevyřešená záležitost.
Proč mu lhala?
Ne. Už to zase vidí nesprávně. Ona mu nelhala. Jen mu neodporovala, když jí nabídl vlastní, přestože pro ni urážlivý výklad. Ale co si měl myslet, když v jednu chvíli roztávala v jeho náruči a v další byla nedobytným hra
dem a měla jediný zájem se co nejrychleji vrátit domů? Viděl její bolest, ale pokládal ji za výčitky svědomí. Zaslepený rozhořčením nad její zradou se od ní odvrátil a nechtěl si přiznat, co jeho podvědomí dávno vědělo: že ve skutečnosti zradil on.
Jeho budoucnost je napsaná. Nemůže Dianě nic nabídnout, zatímco ona...
Včera si mohla vydělat celé jmění, kdyby se neohlížela na něho a prodala svůj ,příběh se šejkem' tisku. A dokonce by ani nemusela nic přidávat, jen vyprávět, jak to bylo, a celý svět by byl okouzlen. Jako byl on.
Popravdě řečeno, neměl by jí co vyčítat, o diskrétnost ji nežádal.
Zřejmě o tom nepřemýšlela ani vteřinu. Od chvíle, co se dozvěděla o článku v The Courier, myslela jen na syna a svou rodinu. A na něho. Omlouvala se mu, jako by to byla její vina. Takovou šlechetnost aby pohledal.
Má syna!
Jak je starý? Je jí podobný? Nebo je celý otec? Nepochyboval o tom, že Diana s Freddyho otcem nežije. Řekla, že bydlí u rodičů. Jistě musela tvrdě pracovat, aby ho uživila.
Ví o ní tak málo. A současně mnoho. Ví, že je milující matkou. Teď už chápal její něžný výraz při vyslovení Freddyho jména, výraz, jemuž špatně porozuměl, a proto mu rval srdce.
Stejný viděl na tváři své matky, když mu včera pokládala dlaň na místo zrudlé od jejího políčku. Přestože se zlobila, nic to neubíralo z její bezvýhradné lásky k němu. Zajímalo ji jen jeho štěstí.
Šel pěšky, dokud chvíle před úsvitem nezbarvila šedivou oblohu. Smířil se s tím, co musí udělat. Přervání styků s Dianou bylo náhlé, bolestné a zbytečně brutální. Než půjde dál a chopí se života, který ho čeká, musí jí poděkovat za to, co udělala. Dát jí najevo úctu.
Zahir vešel do tichého domu právě ve chvíli, kdy úsvit měnil barvu z růžové na zlatou. Chvíli stál na klidném dvoře, nasával do sebe mír místa.
Měl byt ve městě, ale tento dům mu přirostl k srdci. Je to jeho domov. Jeho budoucnost. Místo, kam až přijde čas, přivede svou nevěstu a založí rodinu.
Zastavil se na úpatí schodů na verandu, když uslyšel její klidné oddechování. Zřejmě si ustlala mezi polštáři jako on o teplých nocích.
Jeden krok ho přivede k ní. Představil si její vlasy rozprostřené na hedvábí, jak čekají, až se jich dotkne. Její tvář, rty... Krev v žilách se mu začala vařit.
„Ne..." To slovo v něm přímo explodovalo a zřejmě ho vyslovil, protože okamžik nato se z polštářů vynořila rozcuchaná hlava.
Oči barvy jarního anglického živého plotu se setkaly s
jeho.
Zamrkal.
Přesně jako Dianiny. Stejná barva, stejný tvar, jen obličej, z kterého na Zahira koukaly, nebyl Dianin. Její syn. Jak by o tom mohl pochybovat?
Chlapcovy vlasy byly tmavší, ale tvarem kadeří připomínaly Dianiny. A jeho úsměv s rozkošným dolíkem šel přímo od srdce. Posadil se, zívl a řekl. „Ahoj. Kdo jste?"
Zahir se dotkl rukou prsou a oficiálně se uklonil. „Jmenuji se Zahir bin Ali bin Khatib al-Khatib." Když se chlapec rozesmál, sklonil se ke schodům verandy, takže byl na stejné úrovni jako dítě. „A ty, ya habibil Jak se jmenuješ ty?"
„Já jsem Freddy." Pak si uvědomil, že to moc krátké a opravil se. „Frederick Trueman Metcalfe. Pojmenovali mě po Fiery Fredovi, nejlepším hráči kriketu, který kdy hrál za Yorkshire a Anglii." Ta slova ze sebe vysypal, jako by je říkal mnohokrát, ale moc jim nerozuměl. Najednou Zahirovi připadal méně sebejistý. „Aspoň tak to říká můj dědeček."
„Krásné jméno. A půjdeš v jeho stopách?"
„Ne, budu fotbalista." Zahir se usmál. „Jsi tu sám?"
„Hledal jsem maminku. Nebyla ve svém pokoji, a tak jsem ji šel hledat. Včera ráno tady byla." Oba ji sem přišli hledat... „Snídal jsi?" „Ještě ne."
„Tak půjdeme a něco s tím uděláme."
„Včera jsem měl palačinky a maminka si dala fík."
„Nechtěl bys jeden zkusit?" Ukázal na strom nad nimi. „Můžeš si ho utrhnout sám."
Chlapec nepotřeboval druhé vyzvání a hned povyskočil a pokusil dosáhnout na nejnižší fík. „Nemůžu, je příliš vysoko!"
„Žádný problém." Zahir ho zvedl a chtěl si ho posadit na ramena, ale pak se oba otočili, protože uslyšeli Dianu, jak jde po schodech od pláže. Zpívala si známou píseň. Neznala slova, a tak je nahrazovala, jako když spolu v Londýně tancovali.
„La-la, la-la... La-la, la-la... "
Objevila se na cestičce pod nimi a netušila, že má diváky a posluchače. To ale trvalo jen chvíli, než se Freddy zahihňal. Podívala se nahoru a zmlkla uprostřed slabiky.
Zahirovi vyschlo v ústech.
Na ranní koupel se vypravila jen v jednoduchých jednodílných plavkách. Její smetanová pokožka cestou uschla, ale vlasy tvořily masu mokrých pramínků, z nichž stékaly potůčky vody. Sama Venuše nemohla být krásnější.
„Zahire... " Zdálo se, že ztratila slova stejně jako on. Vzpamatovala se jako první. „Vidím, že jste se seznámil s Freddym."
„Je mnohem mladší, než jsem si představoval... " „Nejsem malý, je mi pět," prohlásil chlapec. „Ale velmi velký na pět let," poznamenal Zahir rychle. Diana se usmála.
Stála tam na zahradě jen v plavkách, každá křivka jejího těla přitahovala, protože ji mokrá tkanina nechávala
vyniknout. Něžně se usmívala a Zahir si pomyslel, že by snad svedla i svatého. A on svatý není. Jak se zdá, ani ona ne.
„Předpokládám, že to má po otci," řekl Zahir a z tváře jí spolu s červení z namáhavého výstupu zmizel úsměv jako voda vylitá na písek.
„Freddy, měli bychom jít za babičkou." Natáhla k němu ruku. „Aby nás nehledala."
„Myslím, že nebude," odpověděl. Je mu pět let a už má svůj rozum a nenechá s sebou manipulovat.
„Freddy!"
„Díval jsem se. Spí." Chlapec na něho upřel pohled, jako by hledal podporu.
„Chtěli jsme s Freddym natrhat pár fíků. Pozval bych vás, abyste se připojila, ale obávám se, že s vaší barvou pleti se budete muset zakrýt dřív, než slunce vystoupí výš."
Zakrýt...
Diana cítila, že jí do tváří stoupá horkost. Teprve teď si uvědomila, jak málo toho na sobě má. Ani ji nenapadlo vzít s sebou ručník, tak ji omámila vyhlídka na osvěžující skok do studené vody, aby si ochladila přehřáté tělo. Zahir byl posledním člověkem, kterého čekala, že potká. Teď se na ni díval, jako Adam na Evu v první ráno po stvoření...
„Hm... dobrý nápad... " Zamířila zpátky do domu. „Za chvíli se k vám připojím."
Osprchovala se a prošla celý šatník při hledání konzervativnějšího oblečení. Když v kalhotách a dlouhé blůze přišla na snídani, ta už byla v plném proudu. Zahir k ní vzhlédl, usmál se na ni a pokračoval v rozhovoru s jejím otcem. Matka zamlkle popíjela kávu. Freddy se Dianě pochlubil: „Zahir vezme mě a dědečka na loď. Půjdeš
taky?"
Přesunula pohled ze syna na Zahira, jejich oči se potkaly a oba si vzpomněli na jiný den, jinou loď...
„Můj otec tady má malou loďku. Hodí se k rybolovu," řekl Zahir.
„Díky. Zůstanu na souši." „Chceš o tom mluvit?"
Diana s matkou seděly na skále nad pláží a dívaly se, jak loďka odplouvá po říčce.
„Není o čem." Diana vzala oblázek a hodila ho do vody.
„Neviděla jsem tě tak..." matka hledala slova „...obluzenou od té doby, co jsi čekala Freddyho."
„To bylo jiné." Dianin hlas zněl rozhodně. Ale když matka zvedla nevěřícně obočí, Diana si řekla, že se do vysvětlování raději nebude pouštět. Musela by mluvit o Freddyho otci, a to v žádném případě nechtěla. A tak matka rozvíjela své hodnocení. „Nedivím se, že tě tvůj šejk mohl oslnit. Pobláznit tě. Je velmi hezký. A taky okouzlující... "
„Ano. Ale to není všechno."
Pete nestavěl, jen bořil a ničil. Věci i lidi.
Zahir je úplně jiný.
Dianina matka byla silně zneklidněná. „Zahir se mě nesnažil oslnit."
Nechtělo se jí mluvit o tom, že mu stačil jeden pohled a byla ztracená. Pracně postavená obranná zeď se zhroutila a emoce pronikly k jejímu srdci.
Ale už jí není osmnáct, kdy ji ovládaly jen hormony. Kvůli Freddymu je držela na uzdě. Než potkala Zahira, nedalo jí to žádnou práci. Ale on se na ni podíval, jako by byla první ženou, kterou vidí. A najednou se jí nechtělo utíkat. Naučená sebekontrola však dosud odolávala.
„Řekni, jak na mě může tak způsobit muž, kterého znám dva... tři dny?"
„To můžeš vědět jen ty," odpověděla matka. „Jak se
cítíš?"
„Jako by..." Jako by byl stvořený přímo pro ni. Jako by se k ní dokonale hodil. „Jako by to bylo... správné, mami. A tentokrát je to úplně jiné než před pěti lety."
Od okamžiku, kdy si Pete O'Hanlon od ní vzal, co chtěl, věděla, že není ten pravý. Že si druhý den nebude pamatovat ani její jméno... Že byla úplný idiot.
„Je to záhada." Dianina matka se usmála. „Sexuální přitažlivost je nástroj přírody, kterým udržuje existenci živočišných druhů. A manželství je opatření lidské společnosti, jak se vypořádat s jejími důsledky." Ušklíbla se. „Nebo aspoň bylo." Zavrtěla hlavou a povzdychla si. „To však nevysvětluje, jak jsem věděla, že tvůj otec je ten pravý, když se na mě podíval." Zamyslela se. „Ale ta jistota mohla být jen klamná, prostě jsem měla štěstí." „Máte se rádi."
„Udržet manželství pohromadě pětadvacet let vyžaduje hodně lásky. Ovšem ne lásku ve formě zamilovanosti, to je její úvodní část. Na lásce je nutné pracovat. A je k ní třeba taky štěstí."
Když Diana neodpovídala, řekla: „Možná přišla ta chvíle, kdy budeš mít štěstí ty. Jaké emoce k tobě Zahir
chová?"
Diana nepochybovala o tom, že Zahira k ní vážou nějaké city a že po ní touží. Ale jak silné jsou a do jaké míry přesahují fyzickou touhu, nevěděla.
„Bohužel na jeho citech moc nezáleží, máti. V Zahi-rově světě manželství dohadují matky a rozhodují při tom jiné věci než city. Ty se mají dostavit časem. On se ožení se ženou, o níž si jeho rodina, a hlavně jeho matka budou myslet, že se k němu dokonale hodí."
Matka se zamračila. „To ti řekl? Takže není žádná šance pro milostný vztah?"
„Ne tak přímo, ale vyplynulo to z různých náznaků, kdy mluvil o arabských zvyklostech."
„Takže on se zatím může bavit s jinými dívkami, tancovat s nimi na ulici... "
„Mezi námi se nic nestalo, mami. Kdyby nebylo té fotografie... "
Kdyby nebylo té fotografie, uvědomila si, vrátili by se do svých vlastních naprosto oddělených světů. Ona by zase
řídila školní minibus a on by dál dělal to, co dělají bohatí šejkové. Především by pokračoval v budování svého impéria cestovního ruchu a chystal se na svatbu. „Pár polibků, ten hloupý tanec... " „Někdy jde právě o to." Matka jemně položila dlaň na její. „Pohled, polibek je často kouzlo, které mění všechno. Kolik mužů jsi políbila a chtěla víc?" „Jen jednoho." „Freddyho otce?"
Diana se zadívala přes vodu na Zahira a svého otce, jak se smějí něčemu, co řekl nebo udělal Freddy. Byl to dokonalý obraz. Malý chlapec se dvěma silnými muži, kteří ho učí a chrání. Až na to, že Zahir za pár hodin odejde, a až i oni opustí toto krásné místo, jejich světy se od sebe oddělí jako dvě křivky, které se dotkly a pak se už jen jedna od druhé vzdalují.
„Ne," odpověděla matce. „Nebyl to Freddyho otec."
„Diano... "
Otočila ruku a plácla po matčiných prstech. Neřekla, kdo to je, a taky to neřekne. Chrání Freddyho a svou rodinu.
Toto tajemství stojí mezi ní a jejími rodiči téměř šest let. Když vztyčila tuto bariéru, musela odolávat nejen jim, jejich hrozbám, ale i agentuře na pomoc dě tem, která jí nabízela peníze, ale chtěla vědět... Když naléhali, řekla jim, co mají udělat se svými penězi.
„Neptej se, mami. Kdybys to věděla, dívala by ses na něho jinak."
Matka jí stiskla ruku.
„Jsem na tebe hrdá, Diano. A Freddy je šťastný chlapec."
Jakmile se muži vrátili s nalovenými rybami, Freddyho se ujala babička a odvedla ho do koupelny. Dianin otec si šel zdřímnout a nechal ji v zahradě se Zahirem.
„Nemám čas na rozhovor," řekl šejk. „Musím teď odejít."
„Děkuju, že jste se tak věnoval Freddymu."
„Udělal jsem to rád. Je to milý chlapec. A má krásnou matku. Doprovodíte mě k autu?"
Následovala ho po schodech na boční straně budovy do dvora. Když přijeli, byla tma, ale teď odtud viděla na celou říčku. Nějak vytušila, že se jí Zahir chystá říct něco, co by slyšet nechtěla, a tak raději mluvila sama. „Je to tu kouzelné, Zahire. Patřilo to vždycky vaší rodině?"
„Ne. Narazil jsem na tenhle dům, když jsem se jednoho víkendu tudy plavil. Vypukla bouře a hledal jsem útočiště. Místo bylo neobydlené a zanedbané, ale už na první pohled příjemné, a tak jsem to tady koupil a zrestauroval."
„To jste dělal osobně?"
„Začal jsem, udělal jsem první úpravy, ale pak mě potřebovala rodina a musel jsem práce přerušit. Potom jsem se dal na cestovní ruch, a tak jsem dokončení sídla zadal odborníkům."
„Ale vize, jak to bude vypadat, vlastně už vypadá, je vaše."
„Člověka drží při životě sny." Zahir se náhle otočil a otevřel dveře auta.
Diana cítila, že její lež stojí mezi nimi. „Lhala jsem vám o Freddym, mrzí mě to, ale bylo to pro mě okamžité východisko, protože -"
Zvedl ruku a zarazil ji. „Myslíte, že jsem dnes přišel kvůli tomu?" Zůstal obrácený čelem k vozu. „Abych se zeptal na vašeho syna?"
„A není to tak?" Zahir mlčel. Pokračovala: „Nechala jsem vás, abyste si myslel, že je to můj milenec. A tak jste odešel."
Narovnal se. „Protože jste mi nedůvěřovala."
„Mýlíte se. Protože jsem nevěřila sobě... "
Zakolísala, když se jí zpříma podíval do tváře. „Protože
jsem v osmnácti ztratila hlavu a způsobila bolest všem,
koho jsem milovala... "
„Je dnes těžká věc být svobodnou matkou?"
„Ne. Ale odmítat říct, kdo je otcem dítěte, těžká věc je."
Zahir se zamračil. „Co vás vedlo k tomu, abyste chránila toho muže a zbavovala ho tak povinností?"
„Nechránila jsem jeho, ale svého syna. Nechtěla jsem, aby byl pošpiněný... aby se na něho někdo podíval a řekl: Jaký otec, takový syn...' Všichni, včetně mých rodičů, by hledali první známky, že půjde stejnou, špatnou cestou."
Natáhl ruku, uchopil ji za loket a ona se k němu naklonila. Jeho paže ji objaly v ochranném gestu.
„Předpokládalo se, že jsem rozumná a vyrovnaná. Dcera, jakou si přeje každá matka. Možná to mělo svůj vliv, už mě nebavilo být hodná. Chtěla jsem být někdo jiný, stát se součástí party, ale chlapci ve škole byli tak... obyčejní."
„A chtělo to něco mimořádného, abyste přestala být hodná?" zeptal se jemně.
„Pete O'Hanlon byl jiný. O pět let starší. A tak dokonale nebezpečný." Zůstala jako opařená. Jméno Freddyho otce, které podle své přísahy nesměla říct nikomu na světě, vyslovila dřív, než si to uvědomila.
„Přímo noční můra každé matky s citlivou a poddajnou dcerou. Přišel na oslavu osmnáctých narozenin sestřenice, která chodila do stejné třídy jako já. Mezi děvčaty to zašumělo, když vešel. Všechny přítomné dívky najednou začaly být živější a předvádět se. A každý chlapec na oslavě vypadal hloupě."
„Ale on si vybral vás... "
„Počkal na mě, až jsem odcházela, a pak mi nabídl, že mě odveze domů."
„Jsou mnohem nebezpečnější věci než jít sama ve tmě domů. Kde je teď?"
„Následujícího rána poté, co jsem dostala, co jsem si zasloužila, vyloupil spolu se třemi dalšími muži banku. Policie na ně čekala. Pokusil se prostřílet si cestu, ale zabili
ho."
Zachvěla se.
„Možná se mýlím, ale nevěřím, že by Sadie Redfor-dová tak ochotně zvala Freddyho, aby si hrál s její malou dcerkou, kdyby to věděla."
Nastalo ticho. Slyšela pouze dva zvuky, vysoký tón cvrkotu cikád ze zahrady pod nimi a hluboký hukot krve ve vlastních uších, když čekala, co řekne.
„Vy jste jeho matka, Diano. Na ničem jiném nezáleží."
„Správně. Proč jste přišel, Zahire?"
„Protože... " Zvedl ruku k její tváři. „Protože se nemůžu zastavit." Neusmíval se, když dodával: „Zdá se, že nejsem tak silný jako vy."
Na chvilku si myslela, že ji políbí, ale nechal ruku klesnout k boku. „Měla byste jít ze slunce." Když nasedal do auta, dodal: „Slíbil jsem Freddymu, že ho zítra vezmu na plachetnici. Budu tu v šest."
Zahir se procházel se Shulou al-Attiyah v zahradě své matky, zatímco si jejich matky povídaly a nespouštěly je z očí. Matka měla pravdu, Zahir uznával, že Shula je inteligentní, scestovalá, milá. Dokonalá v každém ohledu. Kromě jednoho: nebyla to Diana Metcalfeová.
Následujícího rána se plavil s Freddym na plachetnici a pak jedl bohatou mezzu, kterou mu podal Hamid ve stínu terasy, kde snídala Diana se svou rodinou. Potom se procházel s Dianou po zahradě, podobně jako den předtím se Shulou.
Když si později vzpomínal, o čem s Dianou hovořili, moc se mu to nedařilo. Věděl jen jedno: být s ní je správné. A při pomyšlení, že by ji měl opustit, měl pocit, jako by ho trhali na dvě poloviny.
Odpoledne se setkal s Adinou al-Thani. Doporučila mu ji jeho sestra mimo jiné kvůli kráse jejích vlasů. Hladká ebenově černá záplava jí sahala až do pasu a byla skutečně krásná.
Kdyby to byla ořechová barva a kadeře se vlnily všemi směry, bylo by to dokonalé.
Později obědval s otcem, který se vrátil ze Súdánu. Mluvili o politice, o nové letecké společnosti. O svatbě a Zahirově návštěvě v jeho domě v Nadiře nepadlo ani slovo. Při odchodu mu otec řekl: „Chci, abys věděl, že jsem na tebe hrdý, synu. Tato země potřebuje muže, jako jsi ty. Muže, kteří jsou schopni přetvořit budoucnost podle svých představ."
Příští den musel Zahir zůstat v hlavním městě a vyřídit hromadu papírů, které přicházely z Londýna. Obědval s Leilou al-Kassami, dívkou, která nebyla moc krásná, ale měla milý úsměv. A s její matkou.
Leila se mu líbila ze všech nejvíc. Možná kdyby úsměvu předcházel aspoň chvilkový výskyt dolíčku ve tváři a uměla zachytit spodní ret zuby, aby neřekla první věc, která jí přijde na jazyk...
Po odchodu Leily a její matky si všiml, že ho matka pozoruje s výrazem, který nemá daleko k zoufalství. Pochopil, že mu nezbývá moc času.
Toho večera vzal Dianu na cestu po letovisku, které vybudoval. Chtěl jí ukázat domy, hlavní budovu schopnou poskytnout i tomu nejnáročnějšímu návštěvníkovi vše, o čem mohl snít. Lodě všech druhů, včetně ponorek ke sledování podmořského života, sportoviště a veškeré vybavení pro všechny druh sportů, luxusní obchody. Ostrov, kde mohou uzavřít sňatek páry, které hledají neobvyklé zážitky. Restaurace byla téměř dokončená.
Diana stála vedle něho pod kupolovými nebesy a vzhlížela k malým lazuritovým a zlatým dlaždičkám vytvářejícím iluzi nebe těsně před západem slunce. „Je to tu jako v pohádce."
„Počkejte, až uvidíte něco skutečného... Dnes večer vás odvezu mimo dosah světla vytvořeného člověkem. Jen tam je možné vidět nebesa tak, jak je stvořil Bůh."
Až se setmí, chtěl by ji vzít do pouště, kde nebe nikde nekončí. Tam snad Diana pochopí, co jí tímto malým výletem chce naznačit. Přestože získala jeho srdce, zítra bude muset splnit slib, který dal matce.
„Během vaší návštěvy k vám už nebudu moci víckrát přijít. Ten zážitek vám chci dát jako dárek."
Diana slyšela ta slova. Slyšela možná víc, než chtěl Zahir říct. Něco, na čem se shodli na samém začátku.
Ze žádné pohádky neexistují.
JEDENÁCTÁ KAPITOLA
Zahir byl cestou do pouště neobvykle tichý. Zastavil velký terénní vůz, a než vystoupil a otevřel Dianě dveře, vyzval ji, aby zavřela oči. Do vozu vnikl chladný vzduch. „Vezměte si můj plášť, budete ho potřebovat," řekl a položil jí do klína něco těžkého. Pak ji zvedl ze sedadla.
„Zahire!"  protestovala.  „Nejsem bezmocná, můžu
chodit."
„Se zavřenýma očima ne. Takže pokud nechcete zůstat v autě... "
Poslušně ovinula paži kolem jeho krku, druhou k sobě tiskla plášť, zatímco on ji lehce a jistě nesl po písku, který mu skřípal pod nohama. Trochu podváděla a pootevírala víčka, aby mu viděla do tváře. Jeho dech se ve světle hvězd srážel do malých obláčků.
„Už se můžu podívat?" zeptala se, když ji postavil na zém.
„Řeknu vám, buďte trpělivá." Vzal plášť a zabalil ji do něj. Pak se postavil za ni s rukama na jejích ramenech, jako by se bál, že upadne. Potom řekl: „Teď!"
Byla by vyjekla, kdyby mohla popadnout dech. Mlčky se zaklonila. Vzal její ruku do své.
Nevěděla, jak dlouho tam mlčky stáli, když pocítila
chlad. „Musí vám být zima." Napůl se otočila, rozevřela plášť a zvala ho, aby sdíleli teplo společně. Zaváhal, ale vybídla ho: „Pojďte, než taky zmrznu."
Přitiskl se k ní, rukou sklouzl k jejímu pasu, aby byli co nejblíž a těsně se k sobě přitiskli. Znovu tak stáli velmi dlouho. Diana měla hlavu na jeho rameni a dívala se na oblohu. Byla si jistá, že si na tenhle okamžik vzpomene, až bude umírat.
„Neměla jsem ani tušení, že je tolik hvězd."
„Říkají, že když vezmete hrst písku z pláže, je tam tolik zrníček, kolik hvězd můžete vidět na obloze -"
„A zbytek zrnek písku z celé pláže pak představuje hvězdy, které jsou mimo dohled," doplnila ho nebo mu spíš skočila do řeči. „Četla jsem to někde, ale číst a vidět je rozdíl. Nepopsatelné... nepochopitelné."
„Tváří v tvář takové rozloze je nemožné necítit pokoru."
„Ano." Potom zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Ale také to povznáší! Díváme se do nepředstavitelně rozsáhlého vesmíru, a ani to nemůže zničit naši fantazii."
Ve světle hvězd viděla vrásku mezi jeho očima.
„Po dobu celé historie vzhlížíme k nebi a vymýšlíme příběhy, snažíme se poznat, co ještě neznáme. Jsme méně než zrnka v kosmickém plánu věcí, a přesto jsme obrovští." Otočila se a natáhla ruce ke hvězdám. „Jsme sběrači hvězd, Zahire! Můžeme udělat cokoli, být kýmkoli. Jen strach nás drží zpátky... "
Diana mluvila z vlastní zkušenosti. Strávila mnoho let ve stínu a bála se z něho vystoupit. Bála se uchopit svůj sen.
„Děkuju vám, že jste mi tu nádheru ukázal." A pak, protože v tu chvíli měla jen jeden sen, a ten byl neuskutečnitelný, se k němu naklonila, krátce ho políbila na rty a řekla: „Musím jet domů."
Když Diana volala Jamesovi Pierceovi, byla v Nadiře ještě tma. Než se její matka probudila, měla už sbaleno. „Kam se chystáš?" „Domů."
Matka se tvářila pochybovačně.
„Podle pana Piercea měla nějaká supermodelka v nočním klubu hádku se svým přítelem, při které létal i nábytek, a oba zadržela policie. Náš malý příběh tomu nemůže konkurovat."
„To je dobře, ale musíš do Londýna tak pospíchat? Vždyť máš ještě dovolenou."
„Musím udělat několik věcí. Ale vy všichni zůstáváte do soboty. Pan Pierce pro vás vybere let. Hamid bude znát všechny podrobnosti."
„A Zahir?"
„Věnoval nám svůj čas víc než štědře, teď musí pracovat na svých obchodech." „To mě mrzí."
Diana potlačila slzy a objala matku. „Dej za mě Fred-dymu pusu. Uvidíme se o víkendu."
Za dvě hodiny byla Diana na cestě do Londýna, tentokrát letěla obchodní třídou běžného spoje.
Podezřívala Jamese Pierceho, že by ji nejraději posadil do ekonomické třídy, ale neměla by mu to za zlé. Pokazila jeho šéfovi významný týden a jemu přidělala spoustu práce. Na jednom se však přece jen shodli. Před Zahirem její odlet utají.
Překvapilo ji, když na ni James čekal, aby ji odvezl domů. Před dům tety Alice přijeli v devět a dosud nebyla úplná tma. Nepředpokládala, že by kolem domu ještě hlídkoval někdo od médií, ale nedivila by se, kdyby některý z obyvatel v ulici neodolal lákadlu peněz od bulváru za zavolání, až se Diana objeví. „Děkuju vám, pane Piercei."
Mávnutím dal najevo, že to nestojí za řeč. „Nechápu, proč jste neprodala svůj příběh?"
„Nikomu bych to neudělala, natož někomu, koho... " odmlčela se.
„Promiňte, slečno Metcalfeová. Viděl jsem, jak se na vás Zahir dívá a obával jsem se... Ale zmýlil jsem se ve vás. Myslel jsem, že jste -"
„Bezohledná prospěchářka?" využila jeho zaváhání.
„Za normálních okolností by to tak moc neznamenalo, ale rodina šejka Zahira je uprostřed vyjednávání jeho svatby. Bylo by teď velmi nevhodné, kdyby se v médiích rozšířil nějaký nelichotivý příběh... "
Tak proto je všechny nechal dopravit do Nadiry! Ne kvůli jejich bezpečí, ale aby je izoloval od médií, než se skandál uklidní. To zjištění ji zabolelo.
„Pokud byste něco potřebovala," pokračoval James, na němž bylo vidět, že by už chtěl jet, „zavolejte mi, prosím." Podal jí vizitku. „V nejbližších dnech budu V Londýně." Pokrčil rameny. „Zahir mě jmenoval ředitelem letecké společnosti, než odletěl domů."
Věděla to od Zahira. Zmínil se o tom, když byli v jachtařském klubu. „Blahopřeji. Možná bych přece jen něco potřebovala. Zařídit bankovní půjčku na koupi svého prvního taxíku. Když jsem o ni žádala posledně, slušně mi ukázali dveře."
„Chcete si koupit taxi? Nemusíte nejdřív složit zkoušky, abyste mohla požádat o licenci?"
„Už jsem je skoro měla. Nebude problém se ke zkouškám přihlásit znovu."
„Šejk Zahir bude určitě víc než ochotný -"
„Ne! Nechci jeho peníze ani půjčku od něj. Chtěla bych jen, aby se mnou bankovní ředitel jednal s úctou a bral mě vážně."
„Chápu. V tom případě budete potřebovat obchodní plán a účetního. Mohla byste zkusit Prince's Trust. Pomáhá mladým lidem v podnikání. Poptám se."
„Ne... Děkuju vám, Jamesi, zvládnu to sama."
Zahir našel matku v zahradě. Políbil ji na tvář a vzal za ruku.
„Jsi v pořádku?" Posadil se vedle ní.
„Podle vůle Alláha. A ty, Zahire?" „Podle vůle Alláha."
Usmála se na něho. „Vypadáš šťastně. Řekla bych, že ses rozhodl."
„Nebylo to snadné. Žena, která získala mé srdce, je srdečná, milá a čestná. Má i odvahu. Její rodina je pro ni vším."
„Zdá se, že jsem ti našla ideální ženu!"
„Ne... žádnému muži se nepodaří najít ideální ženu... kromě mého otce," dodal rychle. „Ženy, které jsi vybrala, jsou všechny okouzlující a každá z nich by asi byla dobrou manželkou. Pro někoho jiného."
Matčin úsměv zmizel. „Zahire... "
„Když jsem byl mladý, měl jsem rozhovory s otcem, s Hanifem. Přesvědčoval jsem je, aby mi umožnili jít svou vlastní cestou, přestože to nebyla ta, kterou mi vybrali. Zklamal jsem tě někdy, způsobil zneuctění naší rodiny?"
„Ne, můj synu... " Zavrtěla hlavou a položila ruku na
jeho.
„Teď jsem muž a musím mluvit za sebe. Vážím si tebe a otce. Řekni mi, matko, nevěříš mi, že v tomto nejdů-ležitějším rozhodování poznám, co si mé srdce přeje?"
Diana po vstupu do domu nerozsvítila světla. Stočila se na posteli do klubíčka a objala kočku, aby jí to živé tělo dodalo útěchu.
Probudila se brzy, za těch pár dní se už přizpůsobila času v Ramal Hamrahu. Ležela a přemýšlela o Zahirovi, jak se připravuje na svatbu s nevěstou podle matčina výběru.
Vyskočila z postele, aby se zbavila takových myšlenek. Musím se soustředit na své záležitosti, nařídila své mysli.
Nejdřív zavolala na evidenci žádostí o taxikářské licence pro město Londýn a informovala se o možnosti pokračovat ve zkouškách znalostí nejkratších tras z různých oblastí Londýna do všech možných cílových míst, které přerušila po náhlém otcově onemocnění. Pak zašla do knihovny a na počítači si našla podmínky pro zapojení se do programu pomoci mladým podnikatelům.
Princezna.
Vsadila by se, že mu za nevěstu našli princeznu. Tak je to ve skutečném životě. Princové si berou princezny, zatímco Popelka... dostane žabáka.
Zavolala Sadii.
„Je tady klid. Nikdo od nás s těmi vlčáky od médií nemluvil, a tak se omezili na vytištění tvých rozmazaných fotografií ze školy. Vypadáš tam roztomile."
„Na první část tvé informace říkám paráda, k té druhé -je mi třiadvacet, a tak slovo roztomilá není právě nejlichotivější."
Na ulici se dočkala několika překvapených pohledů od sousedů. Usmála se na ně, prohodila „nádherný den" a šla dál. Zavolala do banky a požádala o schůzku. Navštívila knihovnu.
V supermarketu ji polapil novinář. „Hezké opálení, Diano. Věřím, že Ramal Hamrah je v této roční době velmi
hezký."
„Jak to víte? Byl jste tam? A znám vás?" „Jack Harding. The Courier."
Než se dostala k pokladně, už se kolem ní motali tři novináři. Diana si zakázala propadnout panice. „Uvidíte se znovu se šejkem?"
Zareagovala dobře: „Můžete mi podat támhletu sklenici s rajčatovým protlakem?" „Vrátíte se zpátky do práce?"
„Nemáte vhodnější objekt? Třeba supermodelku?" odpověděla otázkou.
„Popelka je mnohem lepší příběh."
„Pohádka. Doprovodíte mě domů? V tom případě byste mi mohli nést nákup." Položila tašky na zem, otočila se a šla. Neohlédla se, jestli za ní jdou a nesou tašky. Když přišla ke dveřím, s úsměvem od nich převzala nákup. Strčila klíč do zámku a otočila se k nim. „Děkuji. Budete tady taky zítra? Čeká mě větší nákup. A taky bych potřebovala posekat trávník."
Smáli se, ale kysele, že se od Popelky nechali tahat za nos.
Vešla do domu, zavřela před nimi dveře a opřela se o ně. Z nervového vypětí se roztřásla. Ještě že to má za sebou.
Za chvíli se podívala oknem ven. Výborně. Jakmile zjistili, že tady už nic nevydolují, vytratili se. Ode dneška za týden si už nikdo nebude pamatovat, že o půlnoci tancovala se šejkem na Berkeley Square.
Až na ni. Její pohádkový princ je sice nedostupný, ale také nezapomenutelný.
V příštím roce bude mít svůj vlastní růžový taxík. Lidé se za ním budou ohlížet a smát se. A každý den si vzpomene na svého prince, který ji vytáhl z hluboké cesty, kde se bořila, ze stínu, do něhož se sama uvrhla.
Zhluboka se nadechla a vešla do kuchyně. Tašky položila na stůl. Kočka přešla ke dveřím, čekala, až ji Diana pustí ven. Odmítala používat nedůstojný východ pro kočky.
„Ty jsi ale fajnová princezna." Diana jí otevřela dveře s ironickou zdvořilostí. A... ocitla se tváří v tvář své fantazii. Pouštní princ, kterého vyhlížela, když spěchala na letiště v Ramal Hamrahu. Celý v bílém oděvu a zlatem lemovaném plášti.
Ale Zahirovo oblečení ji ani zdaleka nezarazilo tak jako jeho temně šedé oči. Připravily ji o schopnost mluvit, znovu prožívala okamžik, kdy na něj na londýnském letišti poprvé podívala.
Před deseti minutami jí život připadal velmi prostý. Zaměřila se na dosažitelný cíl a srdce uzamkla na dva západy. Teď...
„Vaše teta Alice mi dovolila projít zahradou," řekl a odpověděl tím otázku, kterou měla na jazyku: „Co tady kčertu děláte?" Pokrčil rameny a usmál se. Hlavně očima.
Ach ne...
„Teta Alice!" vybuchla. „Proč se plížíte zezadu zahradami, když jste oblečený jako Lawrence z Arábie?" Divokým gestem ohodnotila jeho šaty. „A kde jste zaparkoval svého velblouda?"
„Mrzí mě, že jsem vás zklamal, Diano, ale přijel jsem taxíkem."
„Skvělé. Taxíkář už nejspíš vypráví svůj příběh novinám. A to jsem se právě s velkým nervovým vypětím zbavila tří obejdů, kteří mě pronásledovali ze supermarketu až ke dveřím." Popadla ho za rameno a táhla ho dovnitř, zavřela dveře a opřela se o ně zády, ruce přitiskla ke rtům.
Vzal dlaně z jejích rtů a každou políbil. „Znal jsem jen adresu tety Alice. Nechtěl jsem chodit okolo a zvonit na lidi, jestli nevědí... "
S gestem bezmocnosti vzdala další námitky. Teď je důležitější něco jiného. „Co tady děláte, Zahire? Už to vidím na prvních stránkách, princ -"
„Nemám co skrývat a vy také ne. Freddy mě požádal, abych vám dal tohle." Ze záhybu oděvu vytáhl kousek provázku. „Chtěl, abyste viděla uzly, které jsme uvázali."
Vzala provázek do ruky. Byl teplý a Diana si ho bez přemýšlení přitiskla k tváři.
Podívala se na Zahira. „My?"
„My dva."
„Ale... přece jste říkal, že se v tomto týdnu nebudete vracet do Nadiry." „Proto jste odjela?"
„Ne... možná. Ale měla jsem víc důvodů. Poslouchal jste můj příběh a... " Hledala slova. „Osvobodil jste mě, Zahire. Pomohl jste mi pochopit, jak významní jsme. Mám za sebou prázdná léta, kdy jsem od života nic neočekávala. Věřila jsem, že jsem k ničemu -"
„Že jste žába?" Usmál se. „Copak nevíte, že když vás políbil princ, je kouzlo zlomené?"
„Ne. Pravý význam pohádky je v tom, že jsme všechny princezny. Některé z nás jen ztratily schopnost to vidět. Ale vy jste se ke mně choval jako k princezně. Dal jste mi odvahu věřit. Sbírat své vlastní hvězdy."
Ozvalo se dlouhé zvonění u dveří.
„Mluvíme o pohádkách a realita se nám dobývá do dveří. Proč jste se vrátil, Zahire? Nemáte nic důležitějšího na práci? Třeba přípravu svatby?"
„To je výhoda našeho systému, Diano. Když jsem se rozhodl a vybral si nevěstu, nemusím už dělat nic. Zatímco tady teď mluvíme, moje matka jedná s rodinou mé nevěsty, sepisují smlouvu."
„To je... příšerné." „Ne, není. Obejde se to bez handrkování. Jen kvůli velikosti domu mé nevěsty v Londýně -" „Dům? V
Londýně?"
„Žena musí mít vlastní dům. Samozřejmě vhodně vybavený. A taky příjem, aby ho mohla udržovat. A auto. Řekněme dvě."
„Proboha!"
Kolem očí se mu objevily malé vrásky jako předzvěst úsměvu.
„Princezny jsou velice nákladné." Další dlouhé zvonění následované vytrvalým klepáním na dveře. „Chcete otevřít?" „Ne, děkuju."
„Kde jsem to... Aha. A pak se přejde k praktickým otázkám. Ke šperkům, které jí dám... Matka si myslí, že jí mám dát diamanty, ale já nesouhlasím. Podle mě nic nebude její jemné šíji slušet víc než jemný lesk perel."
Založila ruce na hrudi a snažila se překonat bolest. „Prosím, Zahire! Nedělejte mi to!"
„Copak vám, majitelko mého srdce, dělám?"
„Dobře to víte," zasténala polapená, neměla kam utéct před jeho dotykem, před reakcí svého těla na jeho tmavé oči, vůni jeho těla...
„Nemůžu být taková, jakou mě chcete mít. Nemůžu, nechci být vaší milenkou."
Vzal její ruku a zvedl ji ke svému srdci se slovy: „ Ya rohi, ya hahati. Moje duše, můj živote. Ty jsi ta nevěsta." Dianě se podlomila kolena a skončila v jeho náruči. „Prosím."
Přitiskla tvář k jeho hrudi a vnímala mocný tlukot jeho srdce.
Zvedl ji a chvíli držel v náruči, bradou se lehce opíral o její temeno. Chvíli se cítila jako v nejbezpečnějším místě na světě. Pomohlo jí to a dodalo sílu odtrhnout se od něj.
Okamžik odolával, ale pak ji políbil na temeno hlavy a pomohl jí do křesla.
Jakmile se pokusila vstát, Zahir ji zastavil a klekl si jí k nohám. „Zatím přijmi tento kámen." A když otevřel dlaň, uviděla v ní starožitný prsten s velkým smaragdem broušeným jako diamant a podepíraným dalšími smaragdy. „Prosím, vezmi tento prsten, zatímco se naše matky domlouvají, jestli budeš mít dům v Mayfair nebo v Belgravii a jaké drahé kameny dostaneš." Políbil ji do dlaně. A pak na ústa.
Jeho polibek byl něžný, sladký a dlouhý.
U dveří znovu někdo zazvonil, následovalo bušení na dveře a pak i na dveře vzadu. Zahir ji přestal líbat. „Nebylo by lepší, kdybychom otevřeli a šli pózovat fotografům? Ukázala bys jim prsten... "
„Ne, dokud nemám účes hodný toho, abych nedělala ostudu svému princi." Zatvářila se nešťastně. „Jak se mám chovat? Nejsem princezna."
„Věř mi, jsi přirozená, a to je nejdůležitější. Radím ti, promluv si s Lucy. Rozhovor s ní tě uklidní, pochopíš, že je možné všechno. Jen vzpomeň na hvězdy!"
„A Freddy?"
„Freddy je tvůj syn, a až se vezmeme, bude i můj, Diano, bude náš." Setřel jí slzu z tváře. „Frederick True-man Metcalfe bin Zahir al-Khatib. První z našich dětí."
„Musím se učit arabsky, Zahire. Budeš mi pomáhat?"
Zastavili se cestou z letiště, aby se prošli po poušti, vychutnali poslední chvíle o samotě, než začnou svatební oslavy. Ještě jednou se podívali na hvězdy.
Objal ji ve své teplé náruči. „Kde chceš začít?"
„Sitti," řekla, „Hamid mi tak říká. Co to znamená?"
„Paní. A pán se řekne sidi."
„Pověz mi víc, sidi" požádala. „Co je ya habibatil"
„Moje drahá. A když žena osloví svého muže, řekne ya habibi."
„Pověz mi víc, sidi, ya habibi."
„Dítěti bych řekl ya rohi, ya hahati. Moje duše, můj živote. Ty jsi krásná, ya malekat galbi." Po pomalém, vášnivém polibku, který rozehřál její tělo a otevřel její srdce, to přeložil: „Miluji tě, moje spřízněná duše."
„Já tebe taky, Zahire. Arabština se mi bude líbit."
„Musím tě naučit ještě jednu frázi, ya rohi. Amoot feeki. Bez tebe není žádný život, Diano."
Vzala ho za ruce a zvedla je ke svým rtům.
„Blíží se úsvit. Pojďme. Mám pro tebe něco, co nebude zapsáno ve svatební smlouvě. Je to dárek od srdce."
„Zahire, už jsi mi... "
„Psst... čekej..."
Úsvit měnil nebeskou růžovou a modrou, když se blížili k Nadiře, a jakmile projeli bránou, slunce se vyhouplo nad obzor, aby zalilo světlem růžové, třpytící se taxi.