ZÁHADNÝ SVĚT
FRANK EDWARDS

Vydalo nakladatelství Dialog, Liberec v roce 1994

© Frank Edwards
Translation © Kateřina Drewsová, 1994

ISBN 80-85843-18-8

 
PRVNÍ ČÁST
… Věda ve svém výkladu tajemství vesmíru naprosto zklamala.
Israel Zangwitt (1864-1926)

1/ Zdálo se jí o novinovém titulku
Veliký čtyřmotorový Constettation se snesl nad vodu a zamířil k přistávací dráze vzdálené necelých třicet metrů. Letadlo narazilo na vodní hladinu, poskočilo, pak zachytilo křídlem o zem, udělalo přemet a změnilo se v ohnivou kouli.
Paní Waliková z Long Beach se s trhnutím probudila.
Bylo krátce po třetí hodině ráno, 29. ledna 1963. Paní Waliková měla zlý sen a se zamrazením si uvědomila, že letadlo, které viděla ve snu, je úplně stejné jako typ, v němž její manžel létal jako navigátor. Pan Walik tou dobou doručoval jakýsi náklad pro Slick Airways; letěl v letadle Constellation jako už mnohokrát předtím, ale kde přesně byl a jestli byl v bezpečí, to paní Waliková nevěděla. Věděla ale, že ten sen o havárii letadla byl neobyčejně živý a že ho nemůže vypudit z mysli.
Ráno zatelefonovala do kanceláře Slick Airways, aby zjistila, kde její manžel je a – samozřejmě – je-li v pořádku. V kanceláři jí však mohli sdělit pouze to, že žádná havárie letadla nebyla ohlášena. Constellation, v němž její manžel pracoval, byl s nákladem kdesi na východě a na západní pobřeží se měl vrátit až za několik dní.
Ačkoli se paní Waliková snažila, nemohla se zbavit ochromujícího strachu, že ten sen věštil neštěstí. Vyprávěla o tom přátelům a sousedům a samozřejmě také vlastní rodině. Většinou to odbyli pokrčením ramen. Někteří se jejímu strachu smáli. Nikdo z nich však nezapomněl, že popisovala určitý typ letadla, které postihla konkrétní nehoda.
Jedním z důsledků zlého snu byl i novinový titulek ze 4. února 1963 v Long Beach independent Press, který hlásil: „Ve snu viděla havarovat manželovo letadlo“.
Vzpomínka na zlý sen nedopřávala paní Walikové klidu. V neděli ráno, 4. února 1963, už to nemohla déle vydržet a zatelefonovala znovu do letištní kanceláře firmy, pro kterou John Walik pracoval. V kanceláři jí oznámili, že se nevyskytly žádné problémy a že letadlo s jejím manželem by mělo přistát téhož dne na mezinárodním letišti v San Francisku.
Paní Waliková s úlevou zavěsila. Klid její mysli však neměl dlouhého trvání. Náhle si totiž uvědomila, že na letiště v San Francisku se přilétá přes záliv – a ve snu viděla, jak letadlo napřed narazilo na vodní hladinu a potom teprve havarovalo na zemi.
Nepřihodí se snad nakonec opravdu něco zlého?
Paní Waliková zatelefonovala na letiště v San Francisku – a byla s ním ještě ve spojení, když stroj s jejím manželem narazil do země a vzňal se. Pět členů posádky zemřelo; čtyři další, včetně jejího manžela, havárii přežili.
Jen jedna věc ze snu paní Walikové nesouhlasila se skutečnou událostí. Paní Waliková ve snu zřetelně viděla, že letadlo narazilo na vodní hladinu na okraji letiště. Ve skutečnosti se však letadlo vody vůbec nedotklo, ale havarovalo těsně vedle přistávací dráhy a vzňalo se.
Jak o incidentu napsaly noviny z Long Beach: „Byla to ona havárie, kterou viděla ve snu pět dní před tím, než k ní došlo.“

2/ Trpaslíci z Marsu?
Výraz „zelený mužíček“ se často posměšně užívá k popisu možných bytostí z jiné planety, a to je důvod, proč se na informace o malých humanoidních tvorech, viděných v blízkosti domnělých vesmírných raket, nahlíží s velikou opatrností. Přesto mnoho důvěryhodných svědků ohlásilo, že takové bytosti spatřilo – a tyto zprávy přišly ze vzdálených částí celého světa. Jednotlivé popisy se navíc tak pozoruhodně shodují v detailech, že šance, že by byly falešné, je téměř nulová.
Doktor Hermann Oberth, významný německý vědec zabývající se raketami, který zkoumal takzvané „létající talíře“ pro západoněmeckou vládu, je jedním z těch, kdo jsou přesvědčeni, že neidentifikované létající objekty (UFO) jsou sestrojeny a řízeny inteligentními bytostmi.
Vzhledem k tomu, že většina UFO jsou objekty oválného tvaru o průměru přibližně sedm a půl metru a s jeden a půl až dva metry vysokou kupolí uprostřed, je důvod se domnívat, že jsou-li tyto objekty ovládané zevnitř, musí jejich osazenstvo být. relativně malého vzrůstu.
Svědectví dokládají, že tomu tak skutečně je.
Gustavo Gonzales a jeho pomocník José Ponce vyrazili 28. listopadu 1954 v nákladním voze z Caracasu směrem na Petare, vzdálené asi dvacet minut jízdy. Čas: dvě hodiny ráno.
Podle místopřísežného prohlášení, které později na policií sepsali, byli oba muži asi ve třetině cesty do Petare, když projeli ostrou zatáčkou a zjistili, že silnice je zablokovaná zářivým polokulovitým objektem, který se vznášel asi metr a půl nad silnicí.
Gonzales a Ponce vystoupili z auta, aby se na neobvyklý stroj lépe podívali. Gonzales udělal tu chybu, že když se k němu „mužíček“ rozběhl, pokusil se ho chytit. Později vypověděl, že ho chtěl předvést na policii pro blokování cesty – a dodal, že byl překvapen, jak lehké to stvoření bylo – odhadoval, že nevážilo víc než osmnáct kilo. Popisovaný mužíček na sobě prý neměl nic než jakousi světle hnědou bederní roušku, měl tmavou kůži a byl porostlý krátkými tuhými chlupy.
To, co následovalo, Gonzales rozhodně neočekával. Byl odmrštěn asi pět metrů daleko. Ponce vyrazil k policejní stanici vzdálené jenom asi dva bloky domů. Jak utíkal, viděl dvě další člověku podobná stvoření, utíkající ke svítícímu stroji. Ti dva nesli něco, co vypadalo jako jakési rostliny, vytržené ze země i s kořeny.
Gonzales krvácel a byl napůl omámený pádem, ale když se k němu jedno z těch stvoření přiblížilo, vytáhl nůž a bodnul ho do ramene. Nůž se odrazil bez jakéhokoli efektu. V tu chvíli Gonzalese cosi uhodilo, ale podařilo se mu dostat pryč a utéct na policejní stanici. Když muži vyprávěli, co se jim přihodilo, byli podezíráni z opilosti, nicméně lékařské testy prokázaly, že jsou nejen naprosto střízliví, ale také, že oba utrpěli šok. Dostali sedativa, a než začali sepisovat místopřísežné prohlášení, pořádně si oba odpočinuli.
Dosvědčení jejich podivného příběhu přišlo z té nejméně očekávané strany. Dva dny po této příhodě přiznal jeden z doktorů, kteří Gonzalese a Ponce prohlíželi, že on sám byl očitým svědkem celého toho podivného setkání, když se vracel od pacienta. Zůstal jen tak dlouho, aby se ujistil, co se vlastně děje. Potom se potichu vytratil, aby k sobě nepřitáhl nežádoucí pozornost. Vzhledem k neobvyklosti a důležitosti celé příhody se později rozhodl podat svědectví, ovšem za předpokladu, že úřady v Caracasu zachovají jeho anonymitu.
Nebyl to jediný případ podobného druhu, který se vyskytl ve Venezuele; naopak, Jižní Amerika se stala místem nesčetných návštěv neidentifikovaných létajících předmětů. Dne 7. května 1955 přinesl caracaský denník El Universal, reportáž o prapodivném příběhu jednoho předního inženýra, který vyprávěl o nálezu stroje oválného tvaru, jenž ležel na poli vedle dálnice v odlehlé oblasti Bahia Blanca v Argentině. Na vrcholu kupole podivného stroje blikalo zářivé světlo. Na boku byla otevřená malá dvířka a inženýr se vmáčkl dovnitř.
Později prohlásil, že tam našel tři malé lidičky pod jakýmsi kulatým poklopem. Byli oblečeni v přiléhavých hnědých kombinézách. Jeden seděl u ovládací desky, druzí dva leželi na malých pohovkách. Všichni byli mrtví. Odhadoval, že měřili nejvýš sto dvacet centimetrů, měli tmavohnědou kůži a zažloutlé oči.
Inženýr chtěl všechno ukázat příteli, ale když došli zpátky na ono místo, stroj byl pryč. Ještě ho – nebo něco podobného – vyfotografovali ve vzduchu nad hlavami. Jediný hmatatelný důkaz, který se jim podařilo ukořistit, byla hromádka šedé a na dotek horké hmoty. Odevzdali podivnou hmotu úřadům a nikdy už se nedozvěděli, co to bylo a co se s ní stalo.
Ze Švédska přinesly noviny zprávu o setkání, které zažili dva mladí muži 20. prosince 1958 krátce před třetí hodinou ranní. Cestou z diskotéky uviděli na pasece vedle dálnice obrovský zářivý objekt a zastavili, aby zjistili, co to je. Pětadvacetiletý řidič a třicetiletý student se dostali dost blízko, aby rozeznali jakýsi oválný stroj, stojící na třech krátkých kovových nohách asi metr nad zemí. Potom, jak vypověděli, je uchopily čtyři šedé, nebo aspoň šedě oblečené bytosti, vysoké zhruba metr dvacet. Studentovi se podařilo vytrhnout a utéct do auta, kde začal zoufale troubit v naději, že přivolá pomoc. Řidič se pral, seč mu síly stačily, ale proti čtyřem malým protivníkům neměl šanci. Nicméně se mu podařilo obtočit se kolem dopravní značky, odkud se jim ho nepodařilo odtrhnout. Po zápase, který podle obou mladíků trval asi čtyři až sedm minut, útočníci náhle opustili scénu. Zářící stroj zmizel do noci a oba muži mohli dokončit svoji cestu do Halsingborgu.
Řidič Hans Gustavsson později řekl: „Na tomhle příšerném zážitku je jedna věc, na kterou nemůžu zapomenout – ta stvoření strašlivě smrděla. A ten pach mě neustále pronásleduje!“
Z vesnice Quaroubles z Francie přišla zpráva o čtyřiatřicetiletém Mariusi Dewildeovi, zaměstnanci železárny Blanc Missero. Bylo 10. září 1954 a hodiny zrovna odbily půl jedenácté večer, když Dewilde uslyšel svého psa, jak zuřivě štěká před domem, stojícím nedaleko železniční trati. Dewilde vzal baterku a vyklouzl zadními dveřmi ven. Usoudil, že by tam někde mohli být zloději.
Ve tmě nejasně rozeznal jakýsi obrovský objekt na železniční trati nebo těsně vedle ní a zároveň z tohoto směru uslyšel pohyb. Pes se připlížil k pánovi a ten v tu chvíli zaslechl kroky. Později vypověděl, že vzhledem k tomu, že žije téměř na hranici s Belgií, předpokládal, že by to mohli být pašeráci. Chvíli poté zažil Dewilde největší šok svého života. Rozsvítil totiž baterku a v jejím světle uviděl dvě maličká stvoření, jakoby malé lidičky v lesklých kombinézách, s velikými skleněnými nebo snad umělohmotnými helmami na hlavách. Když se vrhl k zahradní brance, kterou chtěl zavřít, aby stvoření neutekla, zjistil náhle, že na něj svítí silný paprsek bílého světla vycházejícího z objektu na kolejích. Byl zcela oslepen silnou září a nemohl se pohnout. Když světlo o pár vteřin později zhaslo, obě malá stvoření byla pryč – stejně jako objekt z kolejí.
Následné úřední vyšetřování prokázalo, že na dřevěných pražcích spočívalo cosi velice těžkého. Stopy byly pravidelně rozmístěny a byly čerstvé – na trati, kde se nepracovalo již celé měsíce. Některé pražce byly tak spálené, že se při doteku rozpadaly – to však byly veškeré hmatatelné důkazy, které tam zanechal ten podivný objekt a jeho malá posádka.
Jistý Herr Lincke, bývalý starosta německého Hassenbachu, oznámil úřadům, že spolu se svou dospívající dcerou pozoroval lesklý oválný stroj, který přistál na pasece u lesa, kde se zastavili k odpočinku na svém cyklistickém výletě. Místopřísežné prohlášení bývalého starosty a jeho dcery zahrnovalo popis „lidiček“, který byl nápadně podobný popisům z ostatních částí světa: devadesát až sto centimetrů vysocí, oblečeni v lesklých kombinézách s helmami a v tomto případě s modrými světélky připevněnými vpředu na oděvech. Bývalý starosta a jeho dcera je pozorovali několik minut za denního světla. Potom se bytosti vyšplhaly zpátky do stroje, který se vznesl a zmizel z dohledu.
Jednu z nejzajímavějších a nejpodrobnějších zpráv tohoto druhu přinesl časopis společnosti rudných dolů Steep Rock, Ltd., ve Steep Rocku v Ontariu. Původně se zpráva objevila v této publikaci v září a říjnu roku 1950. Odtud byla následně přetištěna v mnoha kanadských novinách.
Popisovala zážitek důlního inženýra a jeho ženy, který se jim přihodil 2. června 1950 krátce před soumrakem.
Manželé si zajeli k jezeru Steep Rock, do uzavřené a odlehlé zátoky Sawbill. Auto zaparkovali mezi stromy, kde na ně nebylo vidět. Vařili si na ohníčku čaj, když se náhle vzduch začal chvět, jako by někde blízko něco vybuchlo. Aby zjistil, co se děje, vylezl inženýr na skálu nad zátokou. Rozsedlinou na vrcholu skály uviděl jakýsi lesklý stroj, spočívající na vodní hladině ve vzdálenosti asi pěti set metrů. Jeho žena se vyšplhala za ním a společně asi deset minut objekt pozorovali.
Ve svém prohlášení se shodli na tom, že se v úzké kupoli na vrcholu stroje otevřely poklopy a v nich se objevilo několik (osm nebo devět) malých, lidem podobných bytostí. Manželé odhadli, že stroj měřil v průměru dvanáct až patnáct metrů, vespod byl rovný a na vrcholu měl asi čtyři a půl metru vysokou kupoli, kolem níž byla asi tři metry široká římsa. Bytosti vypadaly jako malí mužíčkové, maximálně metr dvacet vysocí, a všichni až na jednoho měli na hlavách zářivě modré čepičky. Výjimku tvořil jeden z nich, který měl čepičku, nebo snad helmu, červenou a kterého viděli jen od pasu nahoru, jak vykukuje z poklopu na vrcholu kupole.
Bytosti se pohybovaly trhavě – téměř mechanicky – konstatovali manželé ve své výpovědi. Několik z nich ponořilo do vody jakési zářivě zelené roury nebo snad hadice, a po několika minutách všechny ty bytosti zalezly dovnitř, poklopy se uzavřely a stroj se vznesl do vzduchu. Jak se rychlost stroje zvyšovala, měnil barvu z růžovomodré do zářivě bílé. Během přibližně dvaceti vteřin zmizel stroj z dohledu.
Zprávy o podobných strojích a jejich maličkých pasažérech zasílají očití svědkové z Afriky, z Evropy, ze Severní i z Jižní Ameriky. A další zprávy stále přicházejí.

V Tasmániii, v místním hobartském deníku Mercury z 5. února 1963, se objevila zpráva, jejíž nadpis hlásí: „Muži v helmách spatřeni vedle objektu“.
V článku se píše: „Žena z Adelaide, na předměstí Norwoodu, spatřila včera zářící objekt oválného tvaru, který přistál u Salisbury.“
Paní E. D. Silvestrová, učitelka ze střední školy, vypověděla, že spolu se svými třemi dětmi pozorovala zářivý oválný objekt po dobu asi deseti minut před tím, než vzlétl. Svědkové se shodli, že viděli velmi malé lidi nebo humanoidní bytosti, které se pohybovaly okolo objektu. Svědkům připadalo, že bytosti na sobě měly jakési helmy a na zádech nádrže nebo dýchací přístroje.
„Paní Silvestrová říká, že to byly děti, kdo první uviděl přistávající objekt, když jeli autem po silnici ze Salisbury do Elizabeth. Zastavili a ze vzdálenosti asi dvou set metrů pozorovali objekt a jeho malou posádku.“ Malé humanoidní bytosti viděné okolo neidentifikovaných létajících objektů ve všech částech světa… podivné přístroje, které lehce unikly naším tryskovým letadlům a navštívily kdejaké důležité vojenské a informační centrum na Zemi… mlčení oficiálních míst celého světa, která nejsou schopna vysvětlit pravou podstatu a rozsah problému.
To všechno vyúsťuje ve zhoubně drahý projekt, který nazýváme „vesmírný program“ – horečnatý pokus zjistit, odkud tihle podivní návštěvníci přicházejí – a co chtějí.

3/ Tvář na zdi
Mezi nevysvětlené a nevysvětlitelné příhody našich dnů můžeme zařadit i podivné zjevení, které se objevilo v kostele Radostného zvěstování v Nassau na Bahamách. Celé to začalo bez předchozího varování v sobotu 20. ledna 1963 při ranním kázání reverenda Paula Robertse. Mladá žena z domácnosti, paní Euna Lowelová, vyskočila náhle z lavice a začala křičet, že vidí Krista.
„On je tady!“ volala, „je tady!“
Překvapení účastníci shromáždění otočili zraky k místu, které na čerstvě vymalované kostelní zdi paní Lowelová označila. Bohužel, nespatřili tam nic zvláštního. Paní Lowelová nicméně trvala na tom, že tam vidí tvář Ježíšovu a vedle ní ještě jednu, kterou nebyla schopna identifikovat… a nemohla uvěřit, že je ostatní také nevidí. Pověst o tomto podivném incidentu se rychle rozšířila a při večerním kázání byl kostel přeplněn lidmi. Paní Lowelová již nebyla jediná, kdo tvrdil, že ony tváře vidí… většina shromážděných teď trvala na tom, že i oni jasně vidí tři tváře – ta nejzřetelnější patřila Kristovi. Reportér z Chicago Daily, Luther Evans, si také pospíšil do kostela a zjistil, že i on jasně vidí na zdi tři tváře – výraznou tvář Kristovu a méně zřetelnou tvář Buddhy. Když Evans přistoupil blíž, tváře zmizely…, ale když opět poodstoupil, byly tváře zcela zřetelně rozpoznatelné. Malíři, kteří kostel nedávno čerstvě vymalovali, nevnesli do případu žádné nové světlo. Žádný z nich nebyl umělec a barvu jednoduše nanášeli obyčejným válečkem, stejně jako to dělali všude jinde. Je zajímavé a možná i důležité si povšimnout, že když paní Lowelová poprvé vykřikla, že tváře vidí, spatřila je jen ona, nikdo jiný. Ale po několika hodinách byly podobizny jasně zřetelné pro každého a takové už zůstaly ještě po několik týdnů. Co je vyvolalo, však zůstává tajemstvím – a zůstane jím asi už navždy.

4/ Pravěké otisky prstů
Práce archeologii je fascinující. Je to vlastně práce detektivů, kteří se snaží poskládat střípky důkazů, roztroušené tisíciletími, a sestavit z nich příběh lidstva.
Vzhledem k tomu, že první lidé často hledali úkryt v jeskyních, je jenom přirozené, že tato místa mohou poskytnout mnoho dokladů o jejich existenci. Nespočetné množství kreseb, vytvořených prsty, klacky či pochodněmi na stěnách jeskyní, je stále na mnoha místech zachováno – a některé z nich jsou překvapivě dobře provedeny. Čas od času se dokonce objeví zvláštnost, která pro nás zřejmě již navždy zůstane hádankou.
Jedním z takových případů je velká jeskyně Gargas v jižní Francii. Tady dávní obyvatelé obtiskli své dlaně do měkkého jílu, který kdysi tvořil blátivé stěny jeskyně, a vytvořili tak jakousi pravěkou sbírku otisků. V průběhu let jíl ztvrdnul a otisky jsou teď uchovány v polotvrdé hornině.
Dvě věci jsou na těchto otiscích zajímavé a nezvyklé. Otisky patřily mužům, ženám i docela malým dětem. Některé z nich byly udělány tak, že dlaně byly napřed namočeny do červené nebo žluté barvy a potom obtisknuty do jílu. V ostatních případech byly dlaně otištěny do jílu a barva byla namazána okolo, takže vytvořila obrysovou kresbu dlaně.
Ale to hrůzné, co nás zaráží na otiscích, které tak hojně nacházíme v gargaských jeskyních, je fakt, že na většině z nich – dokonce i na otiscích dlaní malých dětí – chybí jeden nebo i více prstů. A na několika je dlaň úplně bez prstů – jenom pahýl, na kterém snad kdysi prsty byly!
Proč tomu tak je, nevíme. Nevědí to ani ti, kteří celý svůj život strávili studiem podobných problémů. Zůstává pouze příběh, uložený v měkkém kameni jeskynních zdí, vyzývající dnešního člověka, aby ho po dlouhých tisících let rozluštil.

5/ Světelné přízraky
Mezi nejčastější formy světelných jevů patří takzvané „světelné přízraky“, které se čas od času objevují ve zprávách. Zřejmě nejznámější z nich ve Spojených státech je případ světel z Brown Mountain v Severní Karolíně. Tato světla jsou pozorována již téměř sto padesát let, někdy i docela zblízka. Pozorovatelé je popisují jako žlutavé nebo růžové světelné prstence, které poletují v horních partiích této hory. Ti, kdo je viděli zblízka, tvrdí, že vydávají syčivé a prskavé zvuky – jako když se něco smaží. Někteří z vědců, kteří je také spatřili, to odbyli prohlášením, že nejde o nic jiného než o odraz automobilových světel. To ovšem nevysvětluje, co to bylo za světla v době před sto lety, kdy tudy ještě automobily jezdit nemohly.
Vesnice Hornet v Missouri si získala určitý věhlas jako místo výskytu jiného takového jevu.
Hornetský světelný přízrak, který byl poprvé spatřen kolem roku 1901, je zářivá oranžová koule, která se rok co rok pohupuje za letních nocí na přibližně stejném místě. To místo – pro případ, že byste se tam chtěli sami vypravit – leží asi třicet kilometrů na jihozápad od Joplinu, nebo přesněji pět kilometrů jihozápadně od vesnice Hornet, na štěrkové cestě odbočující z missourské státní silnice číslo 43.
Hornetský světelný přízrak byl mnohokrát vyfotografován; s moderními rychlými a citlivými fotoaparáty je to poměrně jednoduché. Výsledkem je kulatý světelný bod, který nám toho neříká o moc víc, než že jsme skutečně něco viděli.
Světlo je obvykle pozorováno na stejném úseku téže cesty asi dva kilometry na západ od státní silnice. V tomto místě prochází štěrková cesta hustým porostem křovinatých buků, které rostou až těsně u silnice. Za tmavých nocí je to strašidelné místo a ono světlo tento dojem rozhodně nezmírňuje.
Detaily úkazu se mění noc od noci, ale obvykle se světlo nad cestou objevuje náhle ve výši asi jeden a půl až tři metry. Zpočátku vypadá jako bílá světelná koule velikosti basketbalového míče. Občas proletí nad cestou rychlostí blesku a mění přitom barvu do žluta či do oranžova. Pak se náhle zastaví, jako by narazilo do zdi. Zdá se, že světlo je odpuzováno lidmi a vozidly, která se k němu snaží přiblížit. Vzdaluje se od nich anebo prostě zmizí – a objeví se o chvíli později o několik set metrů dál.
Jelikož se toto světlo objevuje nad cestou, je celkem pochopitelné, že se vyskytly snahy vysvětlit ho jako odraz automobilových světel. Toto vysvětlení má ale k pravdě stejně daleko jako v případě Brown Mountain. Skupinka lidí, odhodlaných přijít záhadě na kloub, obklíčila v roce 1962 světelný přízrak, pohupující se nad cestou u vesnice Hornet. Kdyby to byl odraz světel vzdálených automobilů, mohli by ho vidět jen ti, kteří se pohybovali směrem k jeho zdroji. Jenže tohle nepochopitelné světlo bylo vidět ze všech stran. Tenkrát světlo zůstalo nad cestou tak dlouho, dokud se jeden z přítomných nepřiblížil asi na osmdesát metrů. Potom zmizelo a za pár vteřin se znovu dráždivě objevilo nad polem vedle cesty.
Během druhé světové války vyslala americká armáda několik odborníků s přístroji, aby zjistili, co je to světlo vlastně zač. Měli s sebou dalekohledy, fotoaparáty, měřický kompas, Geigerův počítač a další přístroje. Zkoumali jeskyně, minerální ložiska a podzemní vody v celé oblasti. Nenašli nic než tentýž záhadný poskakující kotouč světla, který se tu předváděl už od dob quapawských indiánů. Protože indiáni neměli automobily, na které by mohli ona světla svádět, mluvili o nich prostě jako o světlech duchů.
Ať už je to cokoli, je to tu odjakživa.

K podivným světlům, která se vznášejí nad krajinou a vzpírají se jakémukoli vysvětlení, musíme počítat i strašidelnou kouli, která tančila na hřbitově v městečku Silver Cliff v Coloradu. Poprvé byla viděna v březnu roku 1956 – modrá pulzující světelná koule velikosti basketbalového míče. Občas tam byly koule dvě a přinejmenším jednou byly viděny dokonce tři světelné koule najednou.
Ray DeWall, vydavatel Wet Mountain Tribune ve Westcliffu, městečku vzdáleném asi dva kilometry od Silver Cliffu, byl jedním z těch asi padesáti zvědavců, kteří jedné noci pronásledovali světla po hřbitově. Jejich snaha byla marná. Když se ke světlu přiblížili, prostě zmizelo a objevilo se o kousek dál.
Ve Wet Mountain Tribune, se později psalo: „Světla se vznášejí nad náhrobními kameny, ale někdy sestoupí na zem a jindy zase vystoupí o něco výše.“
Nakonec světla zmizela stejně záhadně, jako se objevila. A své tajemství si odnesla s sebou.

Na seznam současných „světelných přízraků“ můžeme připsat také světla z Gonzalesu v Louisianě a ze Suffolku ve Virginii.
Louisianské světlo bylo poprvé spatřeno někdy v dubnu roku 1951 podél osmikilometrového úseku štěrkové cesty mezi vesnicemi Gonzales a Galvez. Mezi tuctem těch, kdo pozorovali tajemné světelné koule poletující nad cestou a nad vrcholky stromů, byl i šerif Hickley Waguespack. Stejně jako v ostatních případech světlo z Gonzales zmizelo, když se k němu zvědavci přiblížili příliš blízko – a znovu se objevilo o chviličku později v bezpečné vzdálenosti.
V noci 5. května 1951 zpozorovali obyvatelé Suffolku ve Virginii podivného návštěvníka – zářící světelnou kouli, která se vznášela asi metr a půl nad silnicemi, zvláště nad silnici zvanou Jackson Road. Starousedlíci tvrdí, že to není nic nového, že to světlo znají a že ho znali už jejich rodiče. Virginský policista, seržant Dameron, který záležitost vyšetřoval, říká, že světlo bylo tak silné, že to vypadalo, jako když po silnici přijíždí lokomotiva. E. C. Howell, zaměstnanec Norfolkských a Západních železnic, který tento podivný jev také pozoroval, s jeho tvrzením naprosto souhlasí.

Motoristé, používající dálnicí číslo 90 mezi Marfou a Alpine v Texasu, se často stávali svědky takzvaného „světelného bubáka“, který se projevuje v okolí jednoho menšího vrcholku v Chinati Mountains.
Pozorovatelé, kteří světlo sledovali teleskopy a výkonnými dalekohledy, říkají, že většinou vypadá jako pouhá tečka. Někdy se ale nafoukne, až připomíná třpytivou kouli, nebo i dvě koule zářivého bílého světla, které je silné jako světla lokomotivy. Někdy zhasne náhle, ale většinou začne pulzovat a blednout, až nakonec zmizí docela.
Světlo v Chinati je pozorováno již přes osmdesát let a znali ho i indiáni, kteří ho přisoudili duchu apačského náčelníka, odsouzeného navždy se potulovat horami.
Objevila se obvyklá „vysvětlení“ včetně bahenního plynu (na vrcholku hory!), ložisek uranu (Geigerův počítač ukazuje, že tu žádná taková ložiska nejsou) a měsíčního svitu odrážejícího se od ložiska slídy (za bezměsíčných nocí?).
Je to jeden z případů, kde vysvětlení jsou podivnější než jev sám.

6/ Jeho alibi byla smrt!
Když policisté v Chicagu začali vyšetřovat pokus o vloupání do luxusního bytu na North Side, měli všechny důvody věřit, že vyšetřování bude krátké a jeho závěry konečné. Dva svědci totiž ujistili policii, že bezpečně poznali muže prchajícího ze scény zločinu. Stalo se to 4. dubna 1953 v půl druhé odpoledne – za jasného slunečného počasí, které zaručovalo velmi dobrou viditelnost. Zlodějem prý byl dvaatřicetiletý William Brooks. Svědkové ho viděli, jak utíká z domu poté, co se mu nepodařilo vypáčit pevné dveře bytu.
Byla to pravda, nebo lež?
Chicagští detektivové Brookse brzy našli a předvedli ho k výslechu. Šroubovák, který objevili uschovaný v čalounění jeho auta, přesně odpovídal stopám na poškozených dveřích bytu. Během soudního líčení žalobce poukázal na fakt, že Brooks byl jen podmínečně propuštěn z vězení, a žádal, aby byl odsouzen na doživotí jako nenapravitelný recidivista.
Vyhlídky mladého vězně byly v tuto chvíli neveselé. Bez peněz a se záznamem v trestním rejstříku nemohl Brooks od soudu očekávat žádnou shovívavost. A nejhorší bylo, že se zdálo, že ani on sám nemá co říci na svou obranu.
Naštěstí pro něho bylo soudní líčeni přerušeno a Brooks byl odeslán do cely, aby zde vyčkal do dalšího dne, kdy měl proces pokračovat. Ukázalo se, že tohle přerušení bylo přesně to, co potřeboval. Umožnilo totiž jeho obhájci, aby ověřil pravdivost neuvěřitelného příběhu, který mu Brooks sdělil.
Když se obviněný druhý den dostavil k přelíčení, vyprávěl Brooksův obhájce soudu podivuhodný příběh – jeho klient nemohl spáchat zločin, z něhož byl obviněn, protože byl v té době oficiálně mrtev!
V březnu roku 1953 byl Brooks na léčení se žaludečními vředy ve vojenské nemocnici. Když potom nemocnici opustil, jeho zdravotní karta byla omylem zaměněna za kartu vysloužilého vojáka téhož jména, který v nemocnici zemřel. V den, kdy se uskutečnil pokus o vloupání, ze kterého byl Brooks obviněn, pobýval právě na úřadu pro vojenské vysloužilce v Chicagu, aby dokázal, že není mrtev a mohl tak nadále pobírat svůj vojensky invalidní důchod. Ve 13.44, zatímco Brooks stále čekal v úřadu pro vojenské vysloužilce, byl odtud odeslán telegram, který prokazoval jeho přítomnost – doklad, prokazující, že Brooks nemohl být oním mužem, jehož svědkové viděli o pouhých čtrnáct minut dříve na scéně zločinu, vzdálené několik kilometrů. Tím, že dokazoval úřadům, že není mrtev, dokázal William Brooks zároveň soudu, že je v případě pokusu o vloupání nevinen.

7/ Prokletí?
V období honů na čarodějnice, které se udrželo v Evropě déle než tři století, byly umučeny a zavražděny tisíce lidí, většinou starých žen, pod záminkou, že čarodějnickými praktikami způsobily újmu jiným lidem. Tento způsob legálních vražd měl podle průzkumů dr. Charlese Mackaye za následek masakr asi šesti set lidí ročně jenom v samotném Německu. Dalším důsledkem byl i vznik legendy o prokletí zámožné a vlivné rodiny vévody z Bedfordu.
Jeden z členů této rodiny byl prý nápomocen upálení staré ženy, která byla obviněna z čarodějnictví. Důkazy pocházely především od lidí, kteří měli vůči této ženě osobní výhrady. Jelikož její jedinou obranou bylo popírání nesmyslných obvinění a její jedinou nadějí milosrdenství bedfordského vévody, který však odmítl v její prospěch pohnout prstem, odcházela na hranici s hořkostí v srdci. Tam prý – když zapálili slámu, kterou byla obklopena – přivolávala na celou vévodovu rodinu násilnou smrt.
Někteří členové rodiny opravdu nepřirozenou smrtí zemřeli a zdá se, že jich bylo poměrně hodně, zvláště pak v tom to století.
V roce 1937 zemřela vévodkyně z Bedfordu na předávkování prášky na spaní. Matka vévody z Bedfordu se začala ve svých čtyřiašedesáti letech učit létat sportovním letadlem a všeobecně se jí přezdívalo Létající vévodkyně. Když jí bylo jednasedmdesát, vydala se na jeden ze svých letů a od té doby ji už nikdo nikdy nespatřil.
Smrt samotného vévody, k níž došlo před několika lety, byla tak podivná, že okamžitě vyvolává vzpomínky na „čarodějnické prokletí“. Jeho oblíbené hrdličky už několik dní obtěžoval jestřáb a vévoda se rozhodl, že ho zastřelí. Byl to vynikající lovec, a tak jednoho dne ráno nabil zbraň a vydal se na dravce. Jenže místo aby dravce ulovil, byl sám později nalezen mrtev. Oficiální šetření ukázalo, že vévoda zřejmě‘ upadl a sám se vlastní zbraní zastřelil – velice nepravděpodobná nehoda, uvážíme-li všechny okolnosti. Ale ať už byly důvody jakékoli, je to další násilná smrt, která byla připsána na seznam tragédií rodiny vévody z Bedfordu.
Ironií je, že jejich rodinné motto zní:
Co se má státi, stane se.
Don Antonio Feliz vlastnil osm tisíc akrů kvalitní kalifornské půdy, kterou získal při dělení bývalých mexických pozemků v roce 1775. Byl to velice úspěšný muž, jeden z nejzámožnějších Kaliforňanů své doby. Žil dlouho, ale ne vždy byl šťastny, ani v čase své smrti totiž neměl vlastní rodinu.
Feliz nedělal žádné tajnosti s tím, že si oblíbil svou neteř donnu Petranillu, která si byla jista, že zdědí většinu jeho rozsáhlého majetku. Ale v jediné závěti, která byla nalezena, se o ní don Feliz vůbec nezmínil. Vzhledem k tomu, že tato závěť byla jediné, na čem mohli porotci u soudu stavět, donna Petranilla nedostala nic než tučný účet za dlouhé soudní jednání. Křičela, že byla podvedena. Možná byla. Ale u toho nezůstalo.
Donna Petranilla si svou hořkost hýčkala v srdci po dlouhá léta. Když v roce 18G3 umírala, byla to již stará žena. Zvedla se tehdy na lokly a upřela svůj zrak na dona Antonia Coronella, muže, jenž zdědil ranč, na který si kdysi dělala naděje. Donna křičela, že na ranč dopadnou morové rány – „hněv nebes a odplata pekelná“ – to byla slova, se kterými padla zpět na postel a zemřela.
Toto prokletí Coronella tak vyděsilo, že aby se ho zbavil, postoupil všechna vlastnická práva svému právníkovi. Ten nedbal na takové věci. jakými jsou prokletí frustrovaných starých ženských. Místo toho okamžitě prodal vodní práva na celém pozemku za směšnou cenu osmi tisíc dolarů. Když oslavoval prodej, byl zabit v opilecké rvačce.
Ranč Feliz se potom stal majetkem zámožného Leona Baldwina. Ten však zbankrotoval poté, co mu veškerou úrodu zničil požár a početná stáda dobytka zdecimovala choroba. Baldwin se ocitl na mizině. Hněv nebes, který na ranč přivolávala donna Petronilla, se stal skutečností v roce 1884. Obrovská průtrž mračen vyústila v bouřlivé záplavy v údolí řeky Los Angeles a všechny budovy ranče Feliz byly totálně zpustošeny.
Většina ranče se později stala součástí dnešního Griffithova parku, ale smůla ho pronásledovat nepřestala. Tak 3. října 1933, když zde probíhal vládní program obnovy a rekonstrukce parku, rozšířil se v buši rozsáhlý požár a dvacet sedm pracovníků tam přišlo o život.
Od té doby již žádná tragédie toto místo nepostihla. Snad se již prokletí donny Petronilly naplnilo dostatečně.

8/ Pátrání po chlupatých obrech
Když je jeden druh živočicha vytlačen ze svého teritoria jiným, nezbývá mu obvykle než se uchýlit do divočejších a nehostinnějších míst. To je zřejmě vysvětlení, proč ty tisíce zpráv z celého světa o obrovské, chlupaté pod-lidské bytosti přicházejí vždy z míst na okraji džungle a divočiny. Protože nejsou zcela lidmi, musely se tyto bytosti spokojit s tím, co jim lidé ponechali, a vypadá to, že to je přesně to, co udělaly.
Tyto bytosti dostaly již různá jména, ale všechna ta pojmenování znamenají v podstatě totéž – divoký muž.
V Himálaji se bohužel stala tato stvoření předmětem výsměchu bělochů, protože se jim tam říká „odporný sněžný muž“. Lidé si povšimli stop, které tato stvoření zanechala ve sněhu, když přecházela z jednoho odlehlého údolí do druhého. Tato stvoření ovšem nežijí ve sněžných polích a oni údajní vědci, často jen toužící po slávě, kteří je hledají ve sněhu, tím jen dokazují svou neznalost.
Protože jsou tyto bytosti velice plaché a většinou se zdržují v odlehlých oblastech, zřídkakdy má nějaký běloch možnost je zahlédnout. Domorodci z Malajského poloostrova je ovšem znají velmi dobře, stejně tak jako domorodci z Mongolska a obyvatelé sibiřských lesů. Také pro indiány z amerického severozápadu nejsou žádným tajemstvím. Občas se je podaří zahlédnout i bělochům, někdy dokonce i zblízka. Existuje například zpráva sovětských vědců v čele s doktorem A. C. Proninem z hydrologické expedice do Pamíru v Tádžické republice, která se uskutečnila v létě roku 1957. Dr. Pronin píše, že ho dva domorodí průvodci upozornili na bytost, která se vyhřívala na sluníčku na skalní římse nad údolíčkem, kde stáli. Za použití dalekohledu si doktor Pronin tvora asi pět minut prohlížel. Viditelnost byla vynikající. Ve své zprávě ji popisuje jako bytost lidské stavby těla, s neobvykle dlouhýma rukama a s tváří i tělem pokrytými šedohnědými chlupy. Odhadoval, že když se tvor postavil, dosahoval výsky přes dva metry. O dva dny později zahlédl doktor Pronin stejnou nebo podobnou bytost, kterou prý může popsat jen jako sub-lidskou. Domorodci mu řekli, že tyhle bytosti nejsou pro lidi nebezpečné a že se živí kořínky, bobulemi a hlodavci, které vyhrabávají zpod kamenů.
V červnu roku 1958 ohlásila agentura Reuter, že domorodci na jihu Sumatry ve vesnici Pabamulih chytili podivnou bytost, jakéhosi neznámého, člověka připomínajícího tvora. Popisovali ho jako samičku, asi šestnáct až sedmnáct let starou, od hlavy až k patě pokrytou chlupy. Obyvatelé Sumatry říkali těmto bytostem sindai. Holandská vláda kdysi nabídla odměnu tomu, kdo by jednu z nich získal živou. Když ovšem domorodci zjistili, že vládní úředníci na Sumatře nabídku neobnovili, odvezli bytost zpět do džungle a pustili ji na svobodu. Bytost se údajně nijak nebránila, když ji domorodci obklíčili. V zajetí však odmítala jíst. Uvedený jedinec byl prý asi metr a půl vysoký a vypadal velice lidsky. Tak ho aspoň popisovali domorodci, kteří ho chytili.
Plukovník V. S. Karapetjan přebýval v roce 1941 v polní nemocnici Sovětské armády v Buinaksku v horách Dagestánu. Tam také sepsal zprávu o incidentu, který se zde udál v zimě roku 1941, když ho místní úřady pozvaly, aby se přišel podívat na „divokého muže“, kterého lovci chytili v horách.
Tvor prý byl mužského pohlaví, bosý a nahý. Vypadal naprosto lidsky a byl na ramenou, na hrudi a na zádech pokryt hrubými tmavohnědými chlupy. Jeho tvář, dlaně a chodidla byla zcela holá. Řídké chlupy okolo úst byly tvrdé a podobaly se mužským vousům. Vlasy měl ten tvor dlouhé, velice tmavé, splývající k ramenům. Vypadal jako muž, byl vysoký asi metr osmdesát, s širokými rameny, s dlouhýma rukama a mohutnou hrudí. Domorodci, kteří se o něj starali, plukovníkovi řekli, že ho nemohli držet v domě, protože se tam hrozně potil a následně páchl tak příšerně, že se to nedalo vydržet.
Plukovníkova zpráva uvádí, že divoký muž před ním stál jako chlupatý obr – měl vypnutou hruď, hranatá ramena a obrovské ruce se silnými tlustými prsty, které mu visely až ke kolenům.
Když mu nabídli jídlo, zajatec vůbec nereagoval. Nepral se ani se nesnažil mluvit – jenom jednou nebo dvakrát slabě zafňukal. V plukovníkově zprávě se dále říká:
„Jeho oči nic neříkaly. Byly veliké a tmavé a dívaly se na mě tupě, bez jakéhokoli výrazu. Byly to oči zvířete, nic víc.“
Co se s tím stvořením stalo dále, nevíme. Plukovník Karapetjan byl o pár týdnů později převelen jinam a jeden z nejzajímavějších zajatců byl pro vědu ztracen.
Roku 1939, když mongolské a čínské oddíly vybojovávaly jednu ze svých pohraničních bitev, objevila skupina mongolských vojáků tři člověku podobná stvoření, škrábající se na kopec. Zastřelili je a prohlásili, že ty bytosti vypadaly jako divocí muži bez šatů, pokrytí asi deset centimetrů dlouhými chlupy. Tento popis se hodí i na bytost, se kterou se setkal jistý mongolský chemik v roce 1947. Seděl na kameni a obědval, když si povšiml, že ze skalní rozsedliny vylezla chlupatá, člověku podobná bytost a začala se hrabat v zemi – zcela zřejmě hledala něco k snědku. Onen chemik ji pozoroval asi patnáct minut ze vzdálenosti necelých tří set metrů a popsal ji velice podobně, jako plukovník Karapetjan popsal zmíněného divokého muže.
Domorodci z horských oblastí amerického severozápadu, od Kalifornie po Britskou Kolumbii, žili ve strachu z obrovského chlupatého člověka, který si vytrvale stavěl obydlí v hustých lesích těchto oblastí. Když indiáni o těchto monstrech, které nazývali sasquatch, vyprávěli bělochům, běloši na to většinou pohlíželi jako na další výmysly primitivů.
Ale jak šel čas a někteří z bělochů získávali v horách vlastní zkušenosti, indiánská vyprávění se stávala více uvěřitelná. Když se 3. června 1884 objevila v deníku Daily British Colonist podivuhodná reportáž z Yale v Britské Kolumbii, povzbudilo to hodně lidí, aby světu sdělili své zážitky se sasquatehi. V Daily British Colonist se psalo o tom, jak řidič lokomotivy uviděl tvora, který vypadal napůl jako člověk a napůl jako lidoop, jak leží v příkopu u trati asi třicet kilometrů severně od Yale. Vlak zastavil a jeho posádce se podařilo tvora chytit, když se pokoušel vyšplhat na příkrou stráň. Bránil se – kousal a škrábal – a tak ho jeden z mužů praštil do hlavy kamenem. Potom tvora svázali a zamkli do nákladního vagónu. Když přijeli do cíle své cesty, seskupil se kolem obrovský dav lidí. Všichni chtěli podivného zajatce vidět.
V novinách se psalo, že Jacko – jak železničáři svého zajatce nazvali – pravděpodobně spadl ze skály a pádem se omámil. To by vysvětlovalo, proč ležel na otevřeném prostranství, když ho poprvé spatřili.
Během jednoho nebo dvou dní se zcela vzpamatoval a vypadalo to, že mu ono hrubé zacházení nijak vážněji neublížilo. Vyhlížel jako malý chlupatý človíček. Všude kromě tváře, dlaní a chodidel byl pokrytý chlupy. Chodil po dvou, měřil asi sto padesát centimetrů a vážil asi šedesát tři kilogramy.
Jacka bohužel nechali odejít s nějakými potulnými komedianty, a co se s ním stalo dál, to nevíme. Podle popisu to ale vypadá, že Jacko byl mladý sasquatch – a že když vyrostl, barva jeho srsti se asi změnila.

V létě roku 1941 žil pan George Chapman se ženou a s třemi malými dětmi ve srubu u městečka Ruby Creek na řece Frazer, což je asi třicet pět kilometrů jižně od místa, kde byl v roce 1884 nalezen Jacko. Chapman pracoval na železnici a při svých cestách nechával svého devítiletého chlapce a dvě menší děti v péči matky.
Jednoho dne přiběhl nejstarší chlapec do domu a vzrušeně vykládal matce, že v křoví za polem, na druhé straně domu, je nějaké obrovské zvíře. Paní Chapmanová se tam šla podívat a usoudila, že je to medvěd – ale brzy se přesvědčila o svém omylu. Zvíře totiž vyběhlo z křoví na otevřené pole a ona uviděla obrovského chlupatého tvora, podobného člověku, který se pomalu vydal směrem k nim. Děti utekly k řece a ona je následovala. Nespouštěla přitom ze sasquatche oči. Byl pokryt hrubými chlupy, kráčel vzpřímeně a měl lidskou, nebo aspoň téměř lidskou tvář.
Matka a děti utekly k řece. Vetřelec se zatím zaměstnával důkladnou prohlídkou domu (jak zjistili, když se pan Chapman vrátil). Svou návštěvu pak zakončil tím, že otevřel soudek s naloženými rybami, které rozházel po dvorku.
Paní Chapmanová odhaduje, že ta bytost měřila kolem dvou set třiceti centimetrů – a obrovité stopy, které zanechala v blátě kolem domu, se podobaly stopám velikého bosého muže, jehož ukazováček je delší než palec. Hnědé chlupy, zachycené v zárubni dveří, potvrzovaly odhad paní Chapmanové, že bytost byla asi dvě stě třicet centimetrů vysoká.
Po této příhodě se Chapmanovi přestěhovali blíže k městu.
Rozsáhlé oblasti divočiny amerického severozápadu se staly dějištěm stovek setkání moderních lidí s těmito pololidmi, chlupatými obry, známými pod názvem sasquatch. V roce 1924 skupina dřevorubců (kteří jsou sami dost zarostlí) opustila svůj lesní tábor a odmítla se tam vrátit. Prý je obtěžovalo několik obrovských „opic“, které na ně házely kameny a klacky a rozbily celý tábor.
V srpnu 1958 čekalo na silniční dělníky u Bluff Creeku v Kalifornii překvapení, když kolem svého pracoviště jednoho rána našli obrovské lidské stopy, zřetelně otisknuté v prachu silnice. Totéž se opakovalo po několik dní. Potom se začaly dít zajímavější věci. Vlastník oněch čtyřicet centimetrů dlouhých bosých chodidel a jeden a půl metru dlouhého kroku sebral pětačtyřicetikilogramovou pneumatiku a spolu s kolem od buldozeru ji odnesl několik set metrů daleko. S železným sudem plným nafty, vážícím sto padesát kilogramů, vylezl do příkrého kopce a potom ho shodil do strže. Sud byl tak těžký a veliký, že bylo třeba několika mužů, aby ho vyprostili, ale Velká Noha, jak tohohle sasquatche pojmenovali, ho odnesl sám, bez pomoci a zřejmě bez větší námahy.
Ještě než obr přesunul působiště svých nočních výzkumů do nějaké vzdálenější oblasti, podařilo se dělníkům pořídit sádrové odlitky jeho stop. Opravdu vypadaly jako lidské, jenomže byly čtyřicet dva a půl centimetru dlouhé a dvacet centimetrů široké. Také tyhle stopy vykazovaly onu již zmíněnou anatomickou zvláštnost – ukazováček byl delší než palec.
Robert Hattfield je dřevorubec, který žil v únoru 1962 v Crescent City v Kalifornii. V době, kdy se udála následující příhoda, byl na návštěvě u přátel, manželů Jenkinsových, kteří žili šest kilometrů od městečka Fort Bragg taktéž v Kalifornii. Hatfield slyšel Jenkinsova psa, jak kňučí hrůzou, a šel se ven podívat, co se mu stalo.
Zjistil to rychle.
Vzadu na dvoře, asi dvě sté metrů od místa, kde Hatfield stál, koukalo přes plot obrovské chlupaté monstrum s téměř lidskou tváří. Vzhledem k tomu, že plot byl sto osmdesát centimetrů vysoký a jelikož hlava a hruď oné bytosti vykukovaly nad plotem, bylo ono stvoření nepochybně o hodně vyšší než dva metry.
Zpočátku si Hatfield myslel, že hledí na obrovského medvěda – největšího, jakého kdy viděl. Utíkal do domu a přivolal Jenkinse, aby se šel taky podívat. Když oba muži za chvíli vyšli před dům, nic pozoruhodného neviděli. Hatfield zaběhl za roh domu, vrazil přímo do té chlupaté bytosti a upadl na zem. Začal křičet na Jenkinse, ať utíká do domu – „je to napůl člověk a napůl zvíře!“
Hatfield se vyškrábal na nohy a vyrazil ke dveřím – s chlupatcem v patách. Skočil dovnitř, ale chlupatec čmuchal kolem a strkal do dveří takovou silou, že se je ani oběma mužům společně nepodařilo zavřít.
Když tlak na chvíli povolil, Jenkins odběhl pro pušku. Než však zbraň nabil a vrátil se zpátky, stvoření bylo pryč. Zanechalo po sobě jenom obrovské stopy a otisk veliké špinavé dlaně na bílé zdi domu. Muži otisk ruky vyfotografovali: měřil napříč dvacet osm centimetrů. Ze stop udělali sádrové odlitky; jeden prst na noze chyběl.
Hatfield sdělil novinářům, že nikdy nezapomene na tu tvář, která na něj shlížela, když upadl na zem. Téměř černý obličej s tuhými štětinami kolem úst a na tvářích a s velikýma černýma očima; obličej téměř, ale ne úplně lidský.
Příběh sasquatchů není ani zdaleka uzavřen. Jednou je někdo přivede, aby je mohli prozkoumat odborníci. Důkazů, že v divočině amerického severozápadu žijí jakési humanoidní bytosti, je nespočet. Pro tyhle bytosti, pokud existují, je to vlastně docela logické místo, protože na americkém hornatém západě a severozápadě jsou tisíce čtverečních kilometrů, které stále ještě nebyly zmapovány a kam zřídkakdy – jestli vůbec – vkročila noha bělocha.
Není pochyb o tom, že Velká Noha tam kdesi se svou rodinou žije. Otázkou zůstává, jak je dostat živé ven.

9/ Ptačí katastrofy
V půli října roku 1846 se v některých částech Francie vyskytl podivný jev – červený déšť plný ptáků; mrtvých nebo polomrtvých. Comptes Rendus, svazek 23 a 24, obsahuje detaily o této unikátní nebeské polévce. Z vědeckých úvah ale není jasné, co způsobilo onu červenou barvu deště. Co se týče ptáků, kteří v tom divném dešti padali k zemi, byly to stovky nebo snad tisíce špinavých a potlučených křepelek, červenek, skřivanů, kachen a vodních slípek. Většina z nich byla pravděpodobně mrtvá již při dopadu. Jen nemnoho z nich se pokoušelo mávat při pádu křídly, čímž si prodloužili život o několik hodin. Vědci z Lyonu a z Grenoblu prozkoumali dostupné skutečnosti a učinili závěr, že se jedná o velice neobvyklý jev.
Přesto se podobné jevy vyskytly i jinde. V červnu roku 1896 vyvrhla obloha nad Baton Rouge v Louisianě značně početné hejno mrtvých ptáků. Jednoho jasného dne byli náhle vyděšení obyvatelé Baton Rouge zasypáni mrtvými datly, drozdy, kosy, špačky a několika mrtvými kachnami. Ti, kdo se zajímali o ornitologii, zjistili, že mezi stovkami ptačích druhů se vyskytovaly i druhy velice vzácné, a dokonce některé druhy zcela neznámé. Také se tam objevili ptáci, kteří vypadali jako kanárci. Ve světle těchto událostí teď můžeme zvážit příhodu, která se stala městskému policistovi v Capitole v Kalifornii jedné vlahé noci v srpnu roku 1960.
Ed Cunningham jel svým služebním vozem na obvyklou obhlídku ulicemi města; bylo krátce po půl třetí ráno.
Náhle se ve světle reflektorů cosi mihlo. Ať už to bylo cokoli, dopadlo to na silnici asi tři sta metrů před autem a párkrát to poskočilo. Že by po něm někdo něco hodil? Než se nad tím mohl více zamyslet, druhá taková věc – třetí – čtvrtá – dopadla na silnici. To už policista rozpoznal, že to jsou ptáci. Velcí ptáci. Chtěl vystoupit z auta, aby tu podivnou záplavu blíže prozkoumal, ale brzy si to rozmyslel.
„Když jsem zastavil auto, mrtví ptáci už padali všude kolem. Byli velcí a padali rychle, byli by mě jistě omráčili. Řekl jsem si, že bude rozumnější zůstat ve voze,“ vzpomíná pan Cunningham.
Když mu to okolnosti dovolily, policista odjel z Capitoly do Cliffside a potom do West Cliff Drive, asi sedm kilometrů po dálnici podél pobřeží. Dálnice, pláž a celé okolí bylo poseto mrtvými ptáky.
Následujícího rána se obyvatelům postižené oblasti naskytla zvláštní podívaná – elektrické dráty byly ověšeny mrtvými ptáky jako girlandami. Další ptáci byli napíchnuti na televizních anténách a na plotech či vklíněni do křovin silou svého pádu. Ptáci byli identifikováni jako Soothy Shearings, druh buřňáka, jehož rozpětí křídel přesahuje sedmdesát pět a délka těla čtyřicet pět centimetrů. Jsou to tuláci Tichého oceánu, cestují ze svých hnízdišť v Austrálii přes pobřeží Japonska a Aleut a potom dolů na západní pobřeží Amerikv. Oficiální odhad říká, že v okolí Capitoly zahynulo asi čtyři tisíce těchto velikých ptáků. Další přibližně dva tisíce ptáků pád přežily, ale nebyly schopny se přemístit. Když však milosrdní občané odvlekli pochroumané ptáky zpátky k moři, vzpamatovali se většinou natolik, že mohli odletět.
Existuje mnoho teorií, které se snažily vysvětlit podivnou záplavu mrtvých buřňáků – špatná strava, oslnění městskými světly, nějaká vzácná ptačí nemoc… Pitva mrtvých ptáků však žádnou z těchto hypotéz nepotvrdila. Odborníci se shodli pouze na tom, že se ti ptáci zabili pádem. Ale proč spadli, to zůstává tajemstvím.

10/ S půlkou mozku
Říkejme té holčičce Marie, ačkoli to není její pravé jméno. Vzhledem k charakteru jejího postižení a léčení, které podstoupila, nechtěli doktoři odhalit její pravou identitu. Zde je tedy její podivuhodný příběh, poskládaný z nemocničních záznamů.
Když byl Marii rok, dostala chorobu známou pod názvem spavá nemoc. Týdny se pohybovala mezi životem a smrtí, a když konečně překonala krizi, zůstala na půl těla ochrnutá. Navíc tahle sladká, modrooká roční blondýnka prodělala drastickou změnu osobnosti. Bývala hravá a veselá – a teď se z ní stal mrzout a protiva. Křičela, a kdykoli se jí dostala do ruky hračka, rozbila ji. A jako by to nestačilo, začala trpět záchvaty; mívala dvacet až třicet záchvatů denně. Bylo zřejmé, že jestli to takhle půjde dál, dítě bude muset být umístěno v ústavu. Doktoři se poradili a usoudili, že existuje ještě jedna možnost… poslední možnost pro malou Marii vyhrát bitvu s poškozeným mozkem.
Když to její stav dovolil, byla Marie převezena do nemocnice Westley v Chicagu. Zdálo se totiž, že to byla pouze jedna polovina mozku, která způsobovala všechny ty problémy – její příšerné chování i záchvaty. A tak doktoři usoudili, že by operace této části mozku mohla pomoct – pokud ji Marie vůbec přežije. Zákrok trval přesně čtyři hodiny a třicet pět minut a 14. května 1951 při něm doktoři odstranili část Mariina mozku. Výsledky operace předčily i ty nejtroufalejší naděje. Během tří týdnů se stav děvčátka prokazatelně zlepšil. Doktoři s potěšením konstatovali, že zbylá polovina mozku převzala všechny důležité funkce. Smysly malé Marie zůstaly ostré. Záchvaty přestaly. Její levá strana byla sice stále ochrnutá, ale i tady se objevily náznaky zlepšení. A možná nejpozoruhodnější bylo, že ono vzpurné, náladové a mrzuté dítě se opět změnilo ve veselou a hravou holčičku. Pět let po operaci se zdravotní stav malé Marie stále zlepšoval – zázrak moderní vědy.

11/ Falešné citace
Zdrojem mrzutostí mnoha slavných lidí jsou citace jejich prohlášení – prohlášení, která nikdy neučinili… a nechtěli učinit.
Generál Cambronne, nedůtklivý stoupenec Napoleonův, je často citován, že řekl: „Stará garda zahyne – ale nikdy se nevzdá!“ Je to jistě hrdinské prohlášení a učinil prý ho v bitvě u Waterloo, když se kolem něj shromáždily zbytky jeho armády, tváří v tvář naprostému zničení.
Pouze jedna věc na tomto příběhu nehraje. Generál Cambronne to nikdy neřekl. Strávil zbytek svého života popíráním, že by kdy něco takového pronesl – nebo že by to byl mohl říct. Ale tento protivný citát ho pronásledoval i do hrobu – je vyryt na generálově náhrobní desce. Mnohokrát zdůrazňoval, že by bylo zcela absurdní, kdyby řekl, že „Stará garda zahyne, ale nikdy se nevzdá…“, protože stará garda vůbec nezahynula, ona se vzdala!
Klasickým příkladem z modernější doby je velitel amerických vojenských sil v Evropě za první světové války – generál John J. Pershing. V tisících publikací je otištěna fotografie, na níž velitel stojí vedle Lafayettovy hrobky v Paříži. Titulek cituje Pershinga, jak říká: „Jsme tady, Lafayette!“ Je to skvělá věta, historická – jenže Pershing ji nikdy nevyslovil… ani ho to nenapadlo. V roce 1931 napsal o svém životě knihu, kde uvádí: „Omylem se o mně říká, že jsem 4. června 1917 stál u Lafayettovy hrobky v Paříži a že jsem řekl: Jsme tady, Lafayette!‘ Je to natolik příhodný výrok, že bych si přál, abych ho byl pronesl – ale nestalo se to. Uznání za něj patří mému dobrému příteli plukovníku Standhopeovi.“ Nicméně plukovník byl zapomenut a citát následoval Pershinga až do hrobu – a do historických knih.
Jiným velice známým příkladem je věta přisuzovaná Voltaireovi, která se dlouhá léta vyskytovala dokonce v tiráži mnoha novin, včetně New York Herold Tribune: „Nesouhlasím s tím, co říkáš, ale až do smrti budu hájit tvé právo to říci.“ Studující Voltairova díla nakonec vystopovali původ tohoto rčení u Evelyn Hallové, která přiznala, že to Voltaire nikdy nevyslovil…, ale že ona ho uváděla jako autora, protože „to znělo přesně tak, jak by to řekl on!“

12/ Bzučící dům
Rotterdam v New Yorku je jedním z předměstí Schenectady. Je také domovem rodiny, která žila měsíce v šíleném domě… Rodinu Eugena Binkowského totiž sužovalo bzučení, které nepřestalo nejméně po devět měsíců. Pan Binkowski je řidič nákladního auta a v žádném případě to není neurotik. Prvními příznaky problémů byly bolesti hlavy, zubů, uší a tuhnutí kloubů, které se projevovalo u různých členů rodiny.
Potom si všichni Binkowští začali uvědomovat, že jsou obklopeni jakýmsi bzučením, které nikdy neutichá. Oznámili to policii. Policie byla zmatena. Bylo zřejmé, že problém by měl zajímat blízkou elektrárnu. Technici z elektrárny se pustili do vyšetřování a po jeho skončení prohlásili, že nezjistili žádné nezvyklé zvuky, a přiznali, že nemají nejmenší tušení, co by mohlo způsobovat ony zdravotní problémy, které rodinu tolik sužují.
Pan Binkowski v zoufalství napsal i prezidentu Kennedvmu, kterého prosil o pomoc. O pár dní později se do domu Binkowských dostavilo šest zvukových odborníků z vojenského letectva. Přivezli s sebou citlivá zařízení na detekci vysokofrekvenčních zvuků. Avšak přesto, že s sebou měli zařízení za půl milionu dolarů, nebyli schopni vysledovat žádné zvuky, které by mohly obyvatelům domu způsobovat zmíněné problémy. Zjistili nicméně, že všichni členové rodiny mají neobvykle vyvinutý sluch. Šestiletý Terry byl například schopen rozeznat zvuky až do frekvence 21 000 kmitů za vteřinu – což dalece přesahuje rozsah normálního lidského sluchu. Experti vojenského letectva odjeli, aniž by tajemství rozluštili. Vyslovili pouze domněnku, že celý problém by mohly způsobovat tří blízké radiostanice…, ale jak nebo proč – to už zůstalo bez vysvětlení.
Stovky lidí navštívily dům Binkowských z pouhé zvědavosti – a většina z nich buď slyšela ono tajemné bzučení, nebo cítila podráždění, které nedokázala vysvětlit. Technici vojenského letectva potvrdili, že členové rodiny jsou fyzicky schopni slyšet zvuky, o kterých tvrdí, že je slyší. Jinak se pro toto nepříjemné bzučení nenašlo vůbec žádné vysvětlení… a rodina se rozhodla přestěhovat do garáže – v naději, že bzučení ustane.

13/ Biblické poklady
V posledních letech byli vědci překvapeni – někdy i příjemně – výsledky, které získali doslovným překladem a studiem Bible.
Ve věčně vyprahlé Svaté zemi stál za zmínku každý spolehlivý zdroj vody, a tak je v Bibli i zmínka o starodávném jezírku Gibeon. Doktor James Pritchard z Muzea Pensylvánské univerzity prostudoval veškeré dostupné materiály a se skupinou spolupracovníků jezírko objevil pouhých třináct kilometrů severně od Jeruzaléma.
Starověcí inženýři pečlivě vykopali v tvrdém vápenci deset metrů hlubokou jámu o průměru jedenáct metrů. Do stěny této jámy vydlabali schody a z jejího dna vedli tunel až do hloubky dvaceti pěti metrů, kde narazili na čistou vodu – spousty vody, která se potom používala k závlahám vinic v okolí Gibconu.
Když roku 587 před naším letopočtem Nabuchadnezarova vojska obsadila zemi, jedním z jejich prvních cílů bylo zničit veškeré možné přírodní zdroje poražených. V souvislosti s touto snahou naházeli do oné obrovité studny stovky tun kamení a písku. Čas potom dokončil jejich dílo, zahladil povrch a vymazal studnu z lidské paměti. Ale Bible nezapomíná. To Bible poskytla klíč, který dovedl vědce z Pensylvánské univerzity na ono místo. A dneska Gibeonské jezírko opět žije. Bylo ztraceno celých dva a půl tisíce let.

V devátém verši osmé kapitoly páté knihy Mojžíšovy se praví: „Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, tě uvádí do dobré země… do země, jejíž kamení je železo a z jejíchž hor budeš těžit měď.“
Doktor Nelson Glueck, rektor Hebrew Union College, tuto pasáž prostudoval a usoudil, že jestliže Bible je historicky přesná, jak některé případy naznačují, potom by mohlo stát za to po těch měděných dolech pátrat. Pohyboval se na sporném území – mnoho předních vědců té doby totiž vyslovilo názor, že Šalamoun nikdy měď netěžil.
Doktor Glueck si povšiml, že v Bibli se píše, že Šalamounovy lodě odjížděly obchodovat s perskými králi a vracely se naloženy zlatem a kořením. Co však mohly výměnou za toto drahocenné zboží nabídnout? Byla to měď? Doktor Glueck usoudil, že měď byla Šalamounovým hlavním vývozním artiklem, a dal se do hledání přístavu Ezion Geber v zálivu Aquabah, který prý byl za dní Šalamounovy vlády v plném rozkvětu.
Jeho detektivní práce, ve skutečnosti pěkný kus archeologického výzkumu, vyústila v nalezení dlouho ztraceného přístavu. Teď už zbývalo jen objevit, kde se nalézají samotné doly – samozřejmě pokud vůbec kdy existovaly.
Barevné letecké snímky poskytly první náznaky, že v některých těch holých, větrem ošlehaných kopcích by měď mohla skutečně být. Intenzivní průzkum pozemních skupin přinesl důkazy o dávno opuštěných studních v některých z těchto oblastí. Pečlivě prostudované a porovnávané důkazy přivedly pozornost vědců ke dvěma vrchům. Doktor Glueck a jeho skupina konečně dospěli k závěra, že jediným místem, které přichází v úvahu, je skalnatý hřeben známý pod jménem Vádí el Arabah. A tady skutečně našli starověké doly – a roztroušené pozůstatky malých tavicích pecí, ve kterých se používala i voda ze starých studní. Také nalezli stále ještě neporušené žíly mědi, vedle nichž se občas povalovaly krumpáče, které tam zřejmě dělníci zanechali, když před tisícovkami let utíkali před vojáky.
Dnes se v těchto dolech opět těží; roku 1957 totiž doktor Glueck zjistil, že stále platí, co stojí v knize Mojžíšově: „…a z jejíchž hor budeš těžit měď.“

Svitky od Mrtvého moře se sice zmiňují o šedesáti různých pokladech – všechny mají být v okruhu osmdesáti kilometrů od Mrtvého moře – ale čas zahladil mnohé stopy a eroze změnila ty ostatní téměř, ne-li úplně, k nepoznání.
Pro tajemnou sektu, která svitky vyrobila a uschovala zmíněné poklady, byly tyto svitky zřejmě velmi důležité, protože informace byly přepečlivě vyraženy do tenkých plátků mědi, což byl jistě velmi drahý a velmi pracný proces. Tato snaha však nebyla marná, devadesát pět procent informací je totiž po dvou tisících let stále čitelných. Svitky popisují úkryty přibližně dvou set tun zlata, většinou v prutech – poklad, který by měl dnes cenu přes dvě stě milionů dolarů – kdyby byl nalezen.
Jeden z těch dráždivých zápisů říká:
„Ve vodní nádrži pod hradbami na východní straně, v otvoru vyhloubeném ve skále, je ukryto šest set velikých stříbrných prutů. Nedaleko odtud pak, pod jižním rohem Zadokovy hrobky, pod řadou pilastrů v kruhovité apsidě, nalézá se pozlacená nádoba s kadidlem z borovicového dřeva a jiná ze dřeva kasie, V podzemní jeskyni nedaleko odtud směrem na s ver a blízko u hrobu, v otvoru směřujícím na sever, je uložena kopie této knihy s vysvětleními, mírami a všemi detaily.“
Vědcům je známo, že Zadok, zmíněný v této fascinující mapě, byl jedním z vysokých kněží krále Šalamouna. Mnoho badatelů také věří, že vědí, kde se Zadokova hrobka nalézá, protože zmínku o jeho pohřbu můžeme nalézt v několika starověkých záznamech.
Dnes, za pomoci moderních elektronických zařízení, budou možná vědci schopni zmíněný poklad nalézt – i onu knihu s mírami a instrukcemi – pokud tam po všech těch staletích stále ještě je.

14/ Prokletý zámek
Je-li možné, aby nějaká stavba byla prokletá, potom zámek Miramar je jednou z nich. Krásný a vznešený zámek stojí u modrého Jaderského moře nedaleko Terstu – a mnoho těch, kteří znají tento palác a jeho historii, věří, že je prokletí‘. Důkazy? Zde je příběh zámku Miramar…
Rakouský císař František Josef I. ho nechal postavit kolem poloviny devatenáctého století jako dárek pro svého bratra, arcivévodu Maxmiliána. Arcivévoda však žil v zámku jen několik let, potom ho opustil, aby se stal mexickým císařem. Toto dobrodružství ho přivedlo až před popravčí četu.
Další, kdo sídlil v neblahém zámku, byla Maxmiliánova švagrová, rakouská císařovna Alžběta, a její syn Rudolf, dědic rakouského trůnu. V roce 1889 byli Rudolf a jeho žena nalezeni v Mayerlingu u Vídně – zastřeleni. Císařovna Alžběta byla o devět let později v Ženevě ubodána k smrti.
To už se šeptalo o tom, že zámek Miramar je prokletý. Arcivévoda František Ferdinand, Rudolfův bratranec, který byl další na řadě jako čekatel na trůn, se tomu jen smál, nazýval to hloupou pověrčivostí… a nastěhoval se do zámku. I on však zaplatil životem – byl totiž i se svou ženou zastřelen v ulicích Sarajeva – a jejich smrt byla jiskrou, která zažehla první světovou válku.
Maxmilián, Rudolf, Alžběta, dále František Ferdinand a jeho žena… všichni byli obyvateli prokletého zámku… a všichni se nakonec stali oběťmi násilí. Kdo dál?
Po skončení první světové války připadl zámek spolu s Terstem Itálii jako část válečných reparací. Vévodovi z Aosty se splnilo přání – nastěhoval se do zámku Miramar a na nějaký čas vypadaly jeho vyhlídky do budoucna radostně. Podporoval Mussoliniho a byl jmenováni místokrálem Etiopie… asi proto, aby nakonec bídně zahynul ve vězení za války v Britské východní Africe.
Po druhé světové válce byl Terst na čas obsazen americkými vojsky a zámek se stal dočasným sídlem generálmajora Bryanta Moora a generálmajora Bernice McFaddena. Oba zemřeli na infarkt.
Někteří lidé stále věří, že na zámku Miramar leží neblahé prokletí.

15/ Monstrum na pláži
Ačkoli na tom stovky vědců pracovaly přes dva roky, nikdo z nich nebyl schopen určit, co to bylo za živočicha, kterého moře vyvrhlo na pobřeží.
Ono podivné stvoření bylo zřejmě vyplaveno na pláž v polovině června roku 1960, kdy se nad Tasmánií přehnala jedna z nejhorších bouří v historii. Když pominul nejsilnější nápor krupobití, sháněl rančer Ben Fenton s několika svými muži poplašený dobytek nedaleko pláže, která leží asi tři kilometry od místa, kde se řeka Interview vlévá do moře. Dva z honáků přišli za panem Fentonem, že našli na pláži obrovskou, chlupy pokrytou masu čehosi podivného. Pan Fenton přišel, podivil se… a ohlásil nález úřadům.
Když tu věc prozkoumali vládou pověření přírodovědci, přispěchali na místo i další badatelé, někteří z nich dokonce i helikoptérou, aby se na to odlehlé místo dostali co nejrychleji.
Nalezli tam pozůstatky vědě dosud neznámého gigantického stvoření. Zvíře bylo přibližně kruhovitého tvaru, asi šest metrů dlouhé a v prostředku asi dva metry tlusté. Jeho tělo sestávalo z jakési vláknité bílé hmoty a bylo pokryto tuhými hnědými chlupy, pod kterými byla ochranná vrstva asi tři centimetry tlusté kůže, která byla tak tuhá, že ani sekera na ní nezanechala žádné výraznější stopy. Ve snaze získat vzorek pro laboratorní vyšetření strávili dva dobře fyzicky vybavení vědci více než hodinu sekáním oné věci ostrou sekerou.
Vědecké výzkumy jen učinily tajemství ještě tajemnějším. V žádných dosavadních záznamech se totiž neobjevilo nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo hmotu nebo bytost nalezenou na pláži. Uznávaní zoologové prozkoumali celý objekt a potvrdili, že to v žádném případě není část velryby. Další vědci, kteří záhadu zkoumali, prohlásili, že to rozhodně není ani část žádné známé bytosti. Když se otázka o podivném stvoření dostala v březnu 1960 až do australského parlamentu, narychlo sestavený tým vědců se opět vypravil do Tasmánie na pláž, aby konečně celou záhadu vyřešil. Učenci měli zůstat na pláži několik týdnů.
Zůstali tam pouhé dvacet čtyři hodiny. Oficiální zpráva oznamovala, že to bylo obrovské zvíře… dál už se vědci shodli pouze na tom, že se to nepodobá absolutně ničemu, co kdy v životě viděli. O rok později tasmánské monstrum pořád leželo na pláži – stále ještě neidentifikované.

16/ Ramu – vlčí chlapec
Když vám vyprávím o těch nespočetných případech, které vzdorují vědě, nevysvětlených a nevysvětlitelných, je také mou povinností říci vám o podvodech, které se občas vyskytnou ve stejné kategorii.
Díky hloupým nebo i jenom nedbalým novinářům se čas od času objeví příběh o zvláštních dětech s neuvěřitelnými vlastnostmi a schopnostmi. Někteří z vás si možná vzpomenou na tak zvaného „gazelího chlapce“ z roku 1951, kterého noviny popisovaly jako divokého chlapce, jenž žil s gazelami v písčitých pustinách Středního východu. Z šetření odpovědných úřadů však vyplynulo, že „gazelí chlapec“ byl mentálně zaostalé dítě, které se ztratilo své kočovné rodině. Ukázalo se, že jeho do daleka vychvalovaná hbitost je stejným nesmyslem jako jeho život mezi gazelami.
V městečku Lucknow v Indianě zemřel nedávno nešťastný chlapec, známý jako „Ramu – vlčí chlapec“. Jeho oficiální historie začala tím, že ho jednoho rána roku 1954 našli železniční dělníci schouleného v rohu nákladního vagónu. Byl nahý, špinavý a neuměl nejen psát, ale ani mluvit – kombinace vlastností, které se dají připsat i vlkům. Možná proto přišel kdosi s myšlenkou, která se rychle ujala, že Ramu byl vychováván vlky, a když je přerostl, vlci ho uvážlivě umístili do prázdného železničního vagónu.
Ramu často odmítal nabízené jídlo a vždycky se zuřivě bránil, měl-li se vykoupat. Pokud mi slouží paměť, stejné reakce se objevují i u jiných děli, které nebyly vychovány vlky.
Ramu vytrvale odmítal péči lékařského personálu, který se ho snažil aspoň trochu zcivilizovat, a až do své smrti se bránil jakékoli změně. Byl prostě takový, jaký byl, a ani v nejmenším netoužil být jiný.
Ramu byl zatím poslední ze série opuštěných dětí, které se vzrušení reportéři snažili podstrčit světu jako „vlčí dítě“. Všechno to byly bez výjimky děti mentálně zaostalé a jejich spojení s vlky existovalo pouze v horečnaté fantazii nezodpovědných novinářů.

17/ Schůzka se světlem
Marylandský policista Bob Burkhardt projel Hebronem a zabočil na zkratku, která ho spolu se seržantem sedícím vedle něj zavede zpátky na dálnici. Byl to nudný, nezáživný večer – večer, jaký policisté většinou nemívají rádi, protože je to jako ticho před bouří.
Do půlnoci scházelo asi dvacet minut a policisté se blížili k dálnici. Vtom spatřil Burkhardt matné žluté světlo v prostředku silnice, několik set metrů před nimi. Ihned zpomalil, tahle úzká silnička mezi poli nebyla nejlepším místem pro setkání s nějakým farmářem, který si za žebřiňák pověsil lucernu. Během několika sekund bylo světlo vzdálené jen několik metrů. Policista raději dupnul na brzdu a smykem zastavil v oblaku prachu.
Když se prach usadil, policisté uviděli, že světlo se vznáší ani ne šest metrů od jejich auta, přímo v záři reflektorů – prostě si tam tak spočívalo ve vzduchu, metr a půl nad zemí, jako by čekalo, co teď udělají. Nebyl tam žádný žebřiňák, žádné nákladní auto, nic – jenom ta žlutě zářící světelná koule.
Burkhardt znovu nastartoval a vrátil se s autem na cesiu. Světlo se od aula oddálilo několik set metrů ve zlomku vteřiny – a opět se zastavilo. Policisté se na sebe udiveně podívali. Burkhardtův kolega vytáhl pistoli a spustil okénko. Auto vyrazilo kupředu. Světelná koule od nich opět odskočila. Policisté zkoušeli různě měnit rychlost, ale světlo si stále udržovalo stejnou vzdálenost. Nakonec prostě zhaslo a otřesení policisté odjeli.
Aby se vyhnuli posměchu, nezmínili se o svém podivném zážitku ve služebním hlášení. Místo toho opatrně upozornili některé kolegy a Burkhardt se příští noci spolu s pěti dalšími policisty vypravil na totéž místo. Světlo jako by je očekávalo.
Muži vystoupili z auta, rozdělili se a vydali se ke světlu, které – jak všichni viděli – se vznášelo nad silnicí. Když se kruh obléhatelů přiblížil k zářící kouli na pět nebo šest metrů, světlo zhaslo. O minutu později se opět rozsvítilo v blízkém poli – stejně čilé a nepolapitelné jako před tím.
Ta silnice, známá jako Kostelní, byla prý podle místních obyvatel dějištěm tohoto podivného fenoménu již více než sedmdesát let. Stovky lidí světlo viděly na vlastní oči, zvláště poté, co byl zážitek policistů zveřejněn v Salisburských novinách v červnu roku 1952. Obvyklý pokus vysvětlit ono světlo jako odraz automobilových reflektorů nebere v úvahu fakt, že toto světlo se zde objevilo mnohem dříve než automobily.

18/ Rakev, která se vrátila domů
Jeden z nejpodivuhodnějších příběhů, s jakým jsem se kdy setkal, je zároveň také jedním z nejlépe zdokumentovaných. Je to příběh o životě a smrti Charlese Coghlana, který se narodil v roce 1841 na ostrově Prince Edwarda, nedaleko východního pobřeží Kanady. Pocházel z chudé irské rodiny, a když dorostl do školního věku, sousedé se složili a poslali ho do Anglie do školy. Charles po čase s vyznamenáním ukončil univerzitu a k nelibosti své rodiny se rozhodl, že se stane hercem.
Coghlanovi byli známi neměnností svých rozhodnutí a Charles v tomto ohledu nebyl výjimkou. Když mu rodiče řekli, aby se nevracel domů, nevzdá-li sesvých divadelních ambicí, Charles – jako pravý Coghlan – se jenom utvrdil v předsevzetí, že dosáhne úspěchu na divadelní scéně. Během své skvělé kariéry hrál Charles většinou sám sebe – satiricky bystrého, vtipného, zatrpklého muže s ostrým jazykem. (Jako svého náhradníka získal mladíka jménem Monty Wooley, který později s velkým úspěchem napodoboval Coghlanovy způsoby ve filmu.)
Jednoho dne Coghlan navštívil cikánku, která mu vyčetla z ruky, že zemře na vrcholu své slávy v jednom městě na jihu Spojených států a že nenalezne klid, dokud se nevrátí do svého rodiště na ostrov Prince Edwarda. Coghlan se o této předpovědi mnohokrát zmínil před svými přáteli, bylo zřejmé, že na něj udělala hluboký dojem.
V roce 1898, když hrál v Gavestonu v Texasu Hamleta, Coghlan náhle zemřel a byl pohřben na místním hřbitově.
O dva roky později se přes toto nešťastné město přehnal mocný hurikán a spláchl celý hřbitov, nacházející se na písku, do moře. Přestože Coghlanova rodina vypsala velikou odměnu, rakev slavného herce nebyla k nalezení.
V říjnu roku 1908, osm let a jeden měsíc po gavestonském hurikánu, objevil jakýsi rybář na ostrově Prince Edwarda velikou bednu, pokrytou řasami a vilejši, kterou moře vyplavilo na pláž. Byla to rakev s pozůstatky Charlese Coghlana a nalezla se i stříbrná destička, podle které byl identifikován. Konečně se tedy vrátil domů, na ostrůvek vzdálený pět tisíc kilometrů od místa, kde byl pohřben – přesně tak, jak mu to před mnoha lety prorokovala neznámá cikánka. Charles Coghlan – kterého moře vrátilo domů – byl pohřben na hřbitově u kostela, kde byl před šedesáti sedmi lety pokřtěn. Je to jeden z nejpodivuhodnějších příběhů, jaké znám.

19/ Nebeský gigant
Mnozí z těch, kteří se podobnými záležitostmi zabývají, jsou přesvědčeni, že Země je pod pečlivým a systematickým dozorem. Také mnozí vědci něco podobného naznačují. Pojďme se teď podívat na jeden z hlavních důkazů:
Parník jménem Llandovery Castle vyplul z Mombasy posledního dne měsíce června roku 1947 a zamířil do Kapského Města. V noci 1. července proplouvala loď Mosambickým průlivem. Bylo kolem jedenácté hodiny, když si hlídka a někteří cestující všimli zářivého světla, které se velmi rychle přibližovalo a zároveň klesalo. Světlo zpomalilo a sestoupilo asi patnáct metrů nad vodní hladinu. Potom se obrátilo dolů – byl to oslňující paprsek, vrhající kruh světla na mořskou hladinu, zatímco jeho zdroj přizpůsoboval svou rychlost rychlosti lodi. Pak najednou paprsek zhasl… a cestující i posádka mohli spatřit samotný stroj.
Všichni, kdo se nalézali v té době na palubě a onen objekt viděli, se shodli na tom, že to byl jakýsi stroj cylindrického tvaru a gigantických rozměrů, zřejmě kovový a asi pětkrát delší, než byla jeho šířka. Svědci prohlašují, že vypadal jako obrovský ocelový doutník s ustřihnutou špičkou. Nebylo vidět žádná okénka, ale z lehkosti, s jakou manévroval, a z toho, že zjevně používal vyhledávací paprsek, je zcela zřejmé, že celý stroj byl poď kontrolou nějakých inteligentních bytostí. Velikost stroje byla opravdu gigantická; svědci, včetně některých lodních důstojníků, odhadovali, že ta věc, která se k nim připojila, byla třikrát nebo čtyřikrát tak dlouhá jako parník samotný…, což znamená, že byla delší než tři sta metrů a v průměru měřila asi šedesát metrů.
Poté, co se asi minutu pohyboval po boku Llanduvery Castle. začal gigantický stroj pomalu stoupat až do výše asi tři set metrů. Potom ze zadní části stroje vyšlehly oranžové plameny a stroj se vrhl kupředu a vzhůru, aby se během několika vteřin ztratil na noční obloze. Celá příhoda byla řádně zaznamenána do lodního deníku a promptně zapomenuta – všemi, kromě očitých svědků.

20/ Strážný anděl Sama Framea
Možná až jednou pojedete kolem Stauntonu ve Virginii, budete si moci udělat malou zajížďku, abyste si prohlédli zvláštnost, jakou je náhrobní kámen na bývalé farmě Samuela Framea, vzdálené asi jedenáct kilometrů od města.
Frame a jeho sousedé byli zvyklí odvážet své obilí, většinou pšenici, do mlýna k mlynáři Palmerovi. V roce 1870 uložili obili ve mlýně jako obvykle a čekali na déšť, který zvedne hladinu vody na takovou úroveň, aby Palmer mohl semlít zrní na mouku.
Když ale Frame odvezl své obilí do mlýna, měl v noci velice živý sen. Káno řekl své rodině, že se mu zdálo o „dámě v zářivém rouchu“, která ho varovala, aby obilí z mlýna zase rychle odvezl, protože cely mlýn bude zničen povodní. Frame si tedy pospíšil do mlýna a obilí odvezl. Když naléhal na své přátele, aby uposlechli varování a své obilí také odvezli, jen se mu vysmáli. V noci ale nastala opravdová průtrž mračen, která odplavila mlýn a vše, co v něm bylo. Přesně tak, jak to ona „zářivá dáma“ ve Frameově snu předpověděla.
Na Frameově náhrobku dnes stojí psáno: „Samuel Frame, odpočívající na věky na tomto místě, byl 22. září 1870 ve snu varován andělem, aby odvezl svou pšenici z Palmerova mlýna, dnešního Spring Hillu, což následujícího dne učinil.“

Na ostrově Jamaica je nezvyklý náhrobní kámen s nápisem: „Zde leží tělo Lewise Galdy z Esquire, který zemřel dvaadvacátého dne roku 1737 ve věku osmdesáti let. Narodil se v Montpellier ve Francii, kterou z náboženských důvodů opustil, a usadil se na tomto ostrově. Tady ho při velikém zemětřesení roku 1672 spolkla země. Díky Boží prozřetelnosti byl však při druhém otřesu vyvržen z nitra země do moře. Plaval potom tak dlouho, až ho spatřili cestující jedné lodi, kteří ho vzali na palubu. Tak byl zázračně zachráněn.“

V poněkud jiném tónu je napsáno poselství na náhrobním kameni Simanthy Lemmerové na hřbitově v Provincetownu v Massachussets. Píše se tam: „Simantha Lemmerová, moje žena a matka mých devíti dětí. Měla dobré srdce, ale svým věcným hubováním mi ztrpčovala život. 4. června 1771 si ji Pán povolal k sobě. A to je dobře.“

21/ Mohou sny předpovídat budoucnost?
Každý, kdo se aspoň trochu věnuje studiu těchto záležitostí, brzy zjistí, že fenomén prorockých snů je nejrozšířenějším typem nevysvětlitelných mentálních zážitků. Díky své podstatě je to ale také jev nejvíce nepochopený, a co se jeho studia týče, Len nejtěžší. V říši divů lidské mysli je dosud ukryto mnoho tajemství, která vzdorují výzkumu a která mu budou vzdorovat tak dlouho, dokud nebudeme mít k dispozici lepší nástroje poznání. Jistý pokrok se sice objevuje, ale práce je to nesmírně únavná a pokrok mikroskopický.
Bylo by třeba mnoha knih, aby se do nich vešly záznamy každoroční úrody snů, které předpověděly skutečnost. Uvádím zde pouze několik případů, které jsou zvláště pozoruhodné, jelikož mohou být do jisté míry zobecněny.
Pojďme se podívat na podivný případ paní Winnie Wilkinsonové ze Sheffieldu v Anglii, která jednoho letního odpoledne roku 1962 ulehla ke krátkému odpočinku. Už samo toto rozhodnutí bylo neobvyklé, protože paní Wilkinsonová jen zřídkakdy usnula za denního světla. A co se stalo, bylo neobvyklé ještě z jiného důvodu – paní Wilkinsonová nejenže usnula, ale také se jí zdál sen. A jí se sny zdály velice, velice výjimečně.
Ve výpovědi, kterou následně učinila na policii, paní Wilkinsonová prohlásila, že se jí zdálo, že slyší vytrvalé bušení na dveře. Když dveře ve snu otevřela, nalezla tam rozrušenou ženu, kterou předtím nikdy v životě neviděla. Ta žena jí oznámila, že pan Wilkinson právě spadl z lešení, těžce se zranil a že by ji rád viděl.
V tuhle chvíli se paní Wilkinsonová probudila. Přestože již půl roku žili s manželem odděleně a připravovali se na rozvod, nepříjemný sen paní Wilkinsonovou rozrušil. Bylo patnáct hodin a dvanáct minut. Paní Wilkinsonová zatelefonovala zaměstnavateli svého muže a ten ji ujistil, že se žádná nehoda nestala.
Den na to, v patnáct hodin a dvanáct minut, se pan Wilkinson zabil, když se náhle zhroutilo lešení, na kterém zrovna pracoval.

Na jaře roku 1915 se přední britský profesor I. B. S. Holbourne vracel z velice úspěšného přednáškového turné po Spojených státech. Zamluvil si cestu na velikém zaoceánském parníku Lusitania, dobré a rychlé lodi.
Ráno 7. května 1915 seděla profesorova žena Marion doma v knihovně v pohodlném křesle. Na chvilku usnula a zdál se jí sen – za daných okolností sen poměrně zneklidňující. Zdálo se jí, že je na palubě obrovského zaoceánského parníku, který se dostal do úzkých. Loď se hrozivě nakláněla. Záchranné čluny již byly spuštěny na vodu. Lidé vzrušeně pobíhali kolem, ale nikde nebylo vidět žádnou paniku či zmatek. Paní Holbourneová stála na horní palubě potápějící se lodi, a když se objevil mladý důstojník, otázala se ho, zda je na palubě její manžel. Důstojník ji ujistil, že profesor Holbourne již loď opustil v jednom ze záchranných člunů. S tím se paní Holbourneová probudila v knihovně vlastního domu a byla značně rozrušená.
Při snídani téhož rána rozebírala paní Holbourneová svůj sen s rodinou. Všichni se jí však smáli – „jenom další noční můra“, odbyli ji.
Již o několik hodin později však byli nuceni změnit názor, neboť se ve zprávách doslechli, že skvělá Lusitania byla potopena po útoku německé ponorky nedaleko irského pobřeží a že ztráty na životech jsou značné. Později se dozvěděli, že profesor Holbourne pomohl mnoha lidem obléknout záchranné vesty a nasednout do člunů, než sám dostal rozkaz opustit loď. Profesor neštěstí přežil, a když mu jeho žena Marion popsala mladého důstojníka, kterého se ve snu vyptávala, lehce v něm rozeznal muže, jenž mu přikázal nasednout do člunu – přesně tak, jak to paní Holbourneová viděla ve snu.

Opravna obuvi Joscpha Ammera se nacházela v chudé čtvrti Indianapolisu, kde byly ceny dvojnásob důležité. Joe pracoval dobře a lidé ho měli rádi – byl to tichý, přátelský člověk, vždycky ochotný posloužit. Žil si spokojeně se svou ženou Ruth a synem Oskarem, který s vyznamenáním dokončil střední školu a byl vynikajícím atletem; otec byl na něj velmi pyšný.
Žili si spokojeně až do onoho zpropadeného horkého odpoledne 7. srpna roku 1962. Toho dne nepřišel šedesátisedmiletý Syřan domů na oběd jako jindy. Jeho žena se probudila z krátkého spánku; zdál se jí hrozný sen. Později řekla policii, že ve snu viděla manžela, jak zápasí s mužem, který opakovaně mával kladivem a potom utekl z obchodu.
Paní Ammerová se probudila a podívala se na hodinky. Manžel tu už dávno měl být, ale možná se zdržel, aby dodělal nějakou naléhavou zakázku, jako už tolikrát. Počkala ještě půl hodiny, ale pořád se nemohla zbavit nepříjemného pocitu z toho strašného snu. Nandala do košíku nějaké jídlo a pospíchala do manželova obchodu, vzdáleného jen několik bloků.
Dveře byly dokořán, ale v takovém horku to nebylo nic zvláštního. Jenže na podlaze za pultem leželo tělo Joea Ammera. Ruce měl za zády svázané ševcovským motouzem a evidentně byl brutálně utlučen k smrti kladivem, které leželo opodál. V pokladně chybělo pár dolarů – ty ho stály život.
Policisté jen neochotně vyslechli popis vraha, kterého nešťastná žena viděla před několika hodinami ve snu. Shodou okolností však byli zanedlouho upozorněni, že kdosi viděl muže, na kterého se popis paní Ammerové dobře hodil, jak si z rukou smývá krev v nedaleké taverně, jen několik minut poté, co byl pan Ammer zavražděn. Podezřelý byl nejen oblečen tak, jak to paní Animerová popsala, ale také vypadal jako muž z jejího podivného snu.
Proces s Williamem Edmondsem se konal u soudu v Indianapolisu v květnu roku 1963. Sen paní Ammerové pochopitelně nebyl uznán jako důkaz, ačkoli hrál v celém případu tak důležitou roli. Obhájce se snažil svého klienta omluvit tím, že byl natolik pod vlivem drog, že vůbec nevěděl, co dělá, ale porota uznala Edmondse vinným v plném rozsahu a odsoudila ho k doživotnímu vězení – za vraždu, kterou paní Ammerová viděla ve snu.

Podobné zlé znamení jako ve snu paní Ammerové se objevilo také ve snu paní Toppové z East Orange v New Jersey.
V květnu roku 1938 se paní Toppové zdál sen, ve kterém jejího manžela ubodal řeznickým nožem k smrti malý dlouhovlasý muž. Pan Topp, kuchař na parníku City of Norfolk, se snu své ženy jen smál. Rezolutně odmítl její prosby, aby se příští plavby lodi neúčastnil. Hlouposti! – odbyl ji.
Paní Toppovou však sen natolik vyděsil, že o něm řekla svým přátelům a příbuzným a prosila je, aby se pokusili manžela od plavby odradit. Někteří z nich to zkusili, ale nepořídili o nic víc než ona sama. Většinou se jí však vysmáli a tvrdili jí, že je to jen přirozený následek zkaženého žaludku nebo něčeho podobného – obvyklé „vysvětlení“, které nevysvětluje vůbec nic.
Ernest Topp vyplul podle plánu. V noci 16. května 1938, když byla loď City od Norfolk na cestě do Londýna, se paní Toppové opět zdál sen, jak je její manžel ubodán k smrti ve rvačce s malým mužem s dlouhými černými vlasy. S výkřikem se probudila. Budík ukazoval pět hodin ráno.
To odpoledne obdržela paní Toppová telegram z iodi, která právě zakotvila v přístavu v Londýně. Na blankete stálo, že její manžel byl ubodán k smrti jakýmsi Španělem jménem Christ Magurrio. Vrah po spáchaném činu vyskočil z lodi a tři členové posádky, kteří se ho snažili zachránit, přišli spolu s ním o život, když se spuštěný záchranný člun na rozbouřeném moři převrhl.
Detaily osudné rvačky, jak je popsal majitel lodi, se přesně shodovaly s tím, co paní Toppová viděla ve svém příšerném snu.

Paolo Grillo byl farmář, který prožil celých třiašedesát let svého života na malém kousku země blízko Trcviglana v italské provincii Bergamo.
Ráno 27. listopadu 1952 Paolo nešel na pole, jako to dělával obvykle, ale místo toho celé dopoledne obcházel sousedy a vyprávěl jim o podivném snu, který se mu zdál předešlé noci.
„Zdálo se mi,“ říkal, „o jednom příteli, se kterým jsme byli za první světové války v zákopech. Byl jsem s ním, když ho zasáhla kulka odstřelovače – zemřel mi v náruči o chvíli později. Včera v noci ke mně ve snu přišel, položil mi ruku na rameno, a když jsem se na něj podíval, řekl: ‚Buď připraven, Grillo, dnes půjdeš se mnou.‘“
Sousedé se snažili Grilla ujistit, že se strachuje pro nic za nic. Všichni máme občas špatné sny. Někteří z nich dokonce vzpomínali na podobné sny, ze kterých pak nic nebylo.
Grillo však odcházel a kroutil hlavou. Byl jasný, teplý, slunečný den. Pole potřebovalo jeho péči, ale Grillo se rozhodl, že by mu práce v takový den mohla přinést smůlu – stráví odpoledne ve svém oblíbeném houpacím křesle před chalupou.
A tam ho také k večeru našli – mrtvého. Zemřel na infarkt.

Sir Henry Wilson je zmiňován v historických knihách jako generál britských pozemních vojsk z počátku první světové války. Pozdější období jeho významné kariéry zahrnovalo členství v parlamentu, kde reprezentoval irský North Down. Vzhledem k tomu, že byl dlouholetým přítelem lady Londonderry, velké dámy londýnské společnosti, bylo jen přirozené, že tato lady udělala vše pro to, aby mohla síra Wilsona pozvat na večírek, který pořádala ve svém domě v červnu roku 1922. Sir Henry byl tou dobou na loveckém zámečku ve Skotsku a stal se tak posledním – třináctým – hostem. Sir Henry by zřejmě nebyl nijak vyveden z míry, kdyby věděl, že je třináctý. Ani hostitelka tomu nevěnovala pražádnou pozornost. Nebyli pověrčiví. Ale možná měli být.
Při večeři byl sir Henry v civilu, což pro něho bylo v té době obvyklé. Měl skvělou náladu, vtipkoval a smál se více, než bylo běžné. Večírek byl velice úspěšný a skončil až kolem druhé hodiny ranní, kdy hostitelka vyprovodila poslední hosty – vyčerpaná, ale šťastná.
Lady Londonderry se málokdy něco zdálo, ale té noci měla velice živý, nezapomenutelný sen.
Viděla v něm sira Henryho Wilsona v jeho slavnostní vojenské uniformě, jak nastupuje do taxíku. Seděl sám na zadním sedadle. Taxi projelo ulicemi Londýna a zastavilo před rezidencí sira Henryho, kterou lady Londonderry ihned rozpoznala. Sir Henry vystoupil, urovnal si uniformu, zaplatil řidiči a svižně vykročil ke dveřím, zatímco se taxi vzdalovalo dolů ulicí.
Když se sir Henry naklonil ke dveřím, aby zasunul klíč do zámku, vynořili se zpoza sloupu dva muži, rozběhli se k němu a vytáhli z kabátů pistole. Lady Londonderry chtěla vykřiknout nějaké varování, ale nemohla ze sebe dostat ani hlásku. Generál uslyšel kroky, ale než se stačil otočit, jeden z útočníků již vystřelil. Generálovi se po uniformě mezi lopatkami začala rozlévat rudá skvrna. Poklesl v kolenou a levou rukou se zachytil sloupku. Druhou rukou ještě vytáhl z pochvy svůj obřadní meč. Když se otočil čelem ke svým vrahům, ozvaly se další výstřely, po kterých se sir Henry svezl na schody a zůstal bez hnutí ležet. Pistolníci utekli a lady Londonderry se s výkřikem probudila, celá zalitá potem.
Téměř okamžitě k ní přiběhl její manžel a vyděšená žena mu vyprávěla svůj strašidelný sen. Snažil se ji uklidnit, říkal, že to nemá se skutečností nic společného, byl to jenom zlý sen, nic víc. Nakonec, aby celou záležitost nějak ukončil, zatelefonoval do rezidence sira Henryho, kde ho ujistili, že je vše v pořádku a že generál v klidu spí.
Lady Londonderry se však nemohla zbavit dojmu, že se stala jakýmsi předběžným svědkem vraždy sira Henryho. Řekla o tom několika přátelům, ale všichni jí radili, aby se na to snažila zapomenout, a hlavně aby s tím nesmyslem neobtěžovala sira Henryho.
Deset dní poté, co se lady Londonderry zdál onen tolik diskutovaný sen, byl sir Henry vzhledem ke svým válečným zásluhám vybrán, aby odhalil památník obětem války na Paddingtonském nádraží. Pro tuto příležitost považoval sir Henry za vhodné obléci si svou slavnostní vojenskou uniformu. Když obřad skončil, nastoupil sir Henry do taxíku a vydal se domů.
Šedesát vteřin poté, co zaplatil řidiči a vykročil ke dveřím svého bytu, ležel již sir Henry na schodech, tváří k zemi, a rukou svíral svůj obřadní meč. Byl zastřelen dvěma muži, kteří ihned po vraždě utekli. Přesně tak, jak to lady Londonderry viděla ve snu.

Výjimečně se stane i to, že sen o katastrofě skončí radostně. Vezměme případ Juliuse Dittmana a jeho snu, který‘ se mu zdál v březnu roku 1956.
Pan Dittman vlastnil obchod na rohu Iluron Road a Ontario Street v Clevelandu ve státě Ohio. Hned vedle jeho obchodu začala clevelandská Parkamatic Corporation stavět obrovské několikapatrové parkoviště.
Panu Dittmanovi se zdál sen, že celé parkoviště se náhle zhroutilo na jeho obchod a roztříštilo ho na padrť. Sen to byl natolik živý, že hned ráno odešel do pojišťovny a sjednal si pojištění na únik zisku do wše sto dvaceti tisíc dolarů. Pojištění bylo uzavřeno v pátek 6. dubna 1956 ve tři hodiny odpoledne.
V sobotu 7. dubna v sedm hodin ráno začala budova nového parkoviště náhle klesat. Na místo přispěchali stavební inženýři a dělníci a celou stavbu podepřeli. Vrchní část budovy parkoviště se v tu chvíli odkláněla už dva a půl metru od své osy směrem nad střechu Dittmanova obchodu.
Městské úřady nařídily stržení budovy a Dittmanův obchod musel být pochopitelně po čas demoličních prací z bezpečnostních důvodů uzavřen.
Ušlý zisk pojišťovna samozřejmě zaplatila – díky varování, kterého se dostalo panu Dittmanovi ve snu.

22/ Na obloze ani mráček
Paní R. Babingtonová z Alexandrie ve státě Louisiana zaparkovala svoje auto na příjezdové cestě před vlastním domem kolem tři čtvrtě na tři odpoledne 11. listopadu 1958. Když vykročila ke dveřím, uslyšela vodu, jak pleská na trávník a něžně ťuká na střechu domu. Nebylo na tom nic tak moc pozoruhodného, třebaže svítilo slunce a rozhodně nepršelo. Paní Babingtonová usoudila, že to je jen pár kapek ze sousedova kropice trávníku.
Jenže sousedé v tu chvíli trávník nekropili a voda stále padala k zemi. Možná prasklá trubka? Prohlídka ukázala, že všechny vodovodní trubky jsou v pořádku a že žádná hadice ani venkovní kohoutek není zdrojem té podivné závlahy. Začínalo to být vskutku zajímavé. Paní J. T. Sumrallová, která bydlela naproti, si všimla, jak pani Babingtonová obchází dům, a přišla se podívat, zda je vše v pořádku. I ona tak měla možnost spatřit kapičky vody, jak se třpytí v průzračném vzduchu a odnikud padají na dům.
Brzy se u domu shromáždilo asi tucet lidí, přivábených tím zvláštním jevem. Kdosi přivolal i Adrase La Bordeho, redaktora deníku Alexandria Daily Ttrwn Talk. La Borde si všiml, že voda nemohla pocházet z listí stromů, protože v tu dobu byly stromy holé. Vzadu na dvoře byl sice jeden stále zelený strom, vysoký asi sedm a půl metru, nicméně všichni viděli, že kapky padají z mnohem větší výšky a navíc jenom do prostoru o rozměru asi třiceti metrů čtverečních – nikam jinam! Po dvě a půl hodiny se z nebe řinula voda – a potom, stejně náhle jako to začalo, déšť najednou ustal a lidé se v údivu rozešli.
Nikdo na blízké letecké základně ani na meteorologické stanici nebyl schopen vysvětlit, jak je možné, že pršelo z čistého nebe – ani jak mohlo pršet tak dlouho na tak omezeném prostoru.
Je to opět jeden z těch úkazů, který je vzácný, ale ne ojedinělý.
Dawson v Georgii se stal svědkem lijáku z čistého nebe ve druhém zářijovém Kainu roku 1866. Na nebi ani mráček, ale voda crčela k zemi jako jarní přeháňka déle než hodinu na místo o průměru necelých osmi metrů.
Někteří obyvatelé Charlestonu v Jižní Karolíně byli zcela zmateni, když tam v průběhu jednoho říjnového týdne roku 1886 čtyřikrát pršelo – ale jen na jeden dům a přilehlý trávník. Obloha byla během těchto zvláštních srážek zcela jasná, a tak redaktor z Charleston News mul Covrier požádal o vysvětlení odborníka.
Ten, aniž by navštívil dějiště oné události, prohlásil, že to není nic víc než cintání hmyzu na stromech. Novináři, kteří se na místo dostavili osobně, však mohli pozorovat, že voda padala hodinu za hodinou na dům, na trávník i na stromy. Je tedy snad omluvitelné, že po tom, co viděli, reportéři usoudili, že cintání nepocházelo od hmyzu, ale od onoho odborníka.
V deníku New York Sun. ze dne 24. října 1886 můžeme nalézt stručnou, ale zajímavou zprávu o podivném dešti, který postihl malou oblast v Chesterfield Country v Jižní Karolíně. Čtrnáct dní tam téměř bez přestávky pršelo – pouze na tomto jednom malém úseku, ale zato tak intenzivně, že okapové roury byly většinu času přeplněné. Odkud se ten déšť bral, zůstává záhadou. Celou dobu totiž svítilo slunce a nebe bylo bez jediného mráčku.

Déšť na střeše z čistého nebe je sice matoucí, ale ještě se dá jaksi tolerovat. Ale když začne pršet uvnitř domu – to už je něco jiného!
Doktor William Watermann bydlel se svou ženou v pěkném osmipokojovém domku poblíž Windsoru ve státě Vermont. Psal se rok 1955.
Prvním náznakem blížícího se trápení bylo zjištění, že jednoho rána bylo v domě vše pokryto rosou nebo snad velice hustou mlhou. Všude stály jasné, zářivé korálky vody, jako pot; na opěradlech židlí a na všem dřevěném. Watermannovi se snažili vodu prostě setřít – ale k ničemu to nevedlo. Během prvních dvou dnů odnosili třináct kýblů vody a v domě to vypadalo stejně jako na začátku.
Není třeba říkat, že doktor ani jeho žena prostě nechápali, proč se něco takového děje v domě, kde strávili už devět bezproblémových let. Jednoho dne prý doktor přenášel mísu s hrozny z jednoho pokoje do druhého a během této krátké cesty se mísa zcela naplnila vodou.
Jak se dá očekávat, hledali Watermannovi radu u odborníků. Elektrikář nenalezl žádné vady v elektrických spotřebičích. Také vodovodní rozvody a izolace byly zkontrolovány. Izolace a omítka byly dokonce úplně suché. Vodovodní trubky nebyly orosené a nikde netekly ani nekapaly. Ale ta nevysvětlitelná voda se v domě stále srážela – na všem, hodinu za hodinou.
Dobře zavlažení Watermannovi odstěhovali z domu nábytek a oblečení a sami se ubytovali v obytném automobilu, kde přečkali do doby, než se ona podivná dešťová pohroma přehnala a jejich dům se stal opět obyvatelným.

Ed Mootz viděl oblak, který zahubil jeho rozkvetlé broskvoně.
Bylo půl šesté ráno 22. června 1955 a Ed sekal trávník u svého domu na Boal Street 440 v Cincinnati ve státě Ohio. Bylo příjemné letní ráno a Ed chtěl svůj trávník upravit dřív, než začne slunce příliš pálit.
Všechno probíhalo jako obvykle až do chvíle, kdy poklekl vedle malé broskvoňky, aby vytrhl nějaký plevel, na který jeho sekačka nestačila. Když natáhl ruku, aby uchopil hrst plevele, dopadlo mu na ni několik načervenalých kapek. Byly teplé a lepkavé. Vypadaly jako zředěná krev, až na to, že byly na dotek mastné. O chvíli později ta věc kapala všude kolem, byla hustší a teď už í tmavší než krev. Doslova pršelo – bylo to jako teplá sprcha, popsal to později Ed.
Ed Mootz couvl a podíval se nahoru. Tam, asi tři sta metrů nad hlavou, plul mráček, jaký Ed nikdy předtím neviděl. Byl červený a zelený a růžový a vypadalo to, jako by se kutálel. Ta červená tam nahoře byla stejného odstínu jako barva kapaliny, která pršela na jeho broskvoně. Vlastně to viděl, jak kapky vypadávají z mraku – vypadalo to jako mlžný rukáv, který se rozpadal na malé kapičky tak vysoko, jak jen Ed dohlédl.
V tuhle chvíli si pan Mootz uvědomil, že ho ty červené kapky na ruce pálí – asi tak jako pálí silná dezinfekce v otevřené ráně. Utíkal do domu a pořádně se umyl vodou a mýdlem. Kapky se smyly bez problémů. Když se potom vrátil ven, mrak byl pryč a Ed dosekal svůj trávník.
Příštího rána však pan Mootz objevil druhé dějství svého bizarního zážitku: od včerejška mu zahynuly všechny jeho mladé, zdravé broskvoně. Listy jim zhnědly a většina jich opadala. Ovoce, která bylo ještě včera veliké jako slepičí vejce, se pevně scvrklo kolem pecek. Kmínky stromů byly seschlé a tvrdé a tráva byla mrtvá všude tam, kam ten tajemný déšť dopadl.
V době, kdy se celá ta záležitost s rudým deštěm přihodila, nebyla v blízkosti žádná letadla. Ale i kdyby byla, není možné, aby vypustila kapalinu do tak omezeného prostoru. Pan Mootz také odmítá vysvětlení, že se nějaká chemická továrna zbavila jakéhosi odpadu, který se v podobě mráčku dostal na pár minut nad jeho broskvoně.
Bezradnost pana Mootze byla stejná jako zmatení nejrůznějších odborníků, kteří přišli, poslouchali, odebrali vzorky a zase odešli. Dostavili se i zástupci vojenského letectva Spojených států, kteří odebrali vzorky stromků, broskví a odumřelé trávy, a hlavně se vyptávali pana Mootze tak dlouho, že byl rád, když už konečně odešli. Vzali si od něj vše, co jim mohl poskytnout, a sami mu na oplátku neposkytli vůbec nic – dokonce ani náznak vysvětlení, proč se tak intenzivně zajímali o ten podivně vypadající mráček, který svými jedovatým rudým deštěm zahubil jeho broskvoně.

23/ Nepotopitelný Švéd
V námořních kronikách se objevuje mnoho případů, kdy byl někdo během bouře spláchnut z paluby. Je zaznamenáno i několik případů, kdy byl někdo smeten z paluby lodi do moře jednou vlnou – a druhou vlnou byl zase vyvržen zpět na loď. Ale pro nešťastného námořníka, který spadne přes bort lodi v mlze, v noci, a navíc bez toho, aby si jeho zmizení někdo všiml, je šance na záchranu mizivá – v podstatě nulová.
Podívejme se teď na neuvěřitelný případ mladého švédského námořníka jménem Per Svahlin a na podivný osud, který ho potkal v noci 28. října 1962. Svahlin držel hlídku na přídi sto osmdesát metrů dlouhé nákladní lodi Horu Crusader. Byla to důležitá služba, protože Crusader proplouval hustou mlhou asi třicet pět kilometrů od Santa Barbary v Kalifornii a nebezpečí srážky bylo velice reálné.
Pět minut před devátou hodinou večer kdosi zjistil, že Svahlin zmizel. Započala okamžitá prohlídka lodi. V devět třicet byl kapitán Alfred Johansen již nezvratně přesvědčen, že mladý Švéd ve tmě a v husté mlze spadl do moře.
Bez zaváhání otočil obrovskou nákladní loď a pokoušel se vrátit stejnou cestou až tam, kde byl Svahlin naposled spatřen při plnění svých povinností. Pro mlhu nebylo možné orientovat se podle hvězd, a tak museli použít pouze navigační radar, jehož signály se odrážely od pobřeží – a kompas.
Jak dlouho byl Svahlin ve vodě? To nikdo nevěděl, ale ve chvíli, kdy se loď otočila a zahájila průzkum, byl pohřešován již nejméně dvacet minut. Kapitán Johansen si uvědomoval, že Svahlinovy šance jsou minimální, ale byl pro záchranu člena posádky odhodlán zkusit vše.
Míli za mílí si Horn Crusader razil cestu mlhou. Houkali. Poslouchali. Nic neslyšeli. Pět minut po desáté hodině pocítil kapitán silné nutkání pozměnit kurs lodi o sedm stupňů doprava. O několik minut později uslyšela hlídka Svahlinúv křik. Byl od lodi vzdálen pouhých třicet metrů, zesláblý, ale ještě živý. Jakýmsi záhadným způsobem navigoval kapitán Johansen svou loď po dráze delší než patnáct kilometrů skrze tmu a hustou mlhu a našel v moři osamělého plavce!

24/ Zázračná vyléčení
Jamesi Lenehanovi z Filadelfie bylo v roce 1949 devatenáct let a jako většina mladých lidí měl pocit, že se může odvážit jakéhokoli rizika – a že mu to vyjde. Možná si myslel, že se mu nic vážného nemůže stát, protože se mu dosud nikdy nic vážného nestalo. Mýlil se však.
Jednoho dne se vozil na stupačce automobilu – což je velice nebezpečná zábava – a byl odsud vymrštěn proti telefonnímu sloupu. Policejní ambulance ho okamžitě převezla do nemocnice Bryn Mawr, kde pak strávil devět dní v bezvědomí. A když po devíti dnech vědomí nabyl, lékaři sdělili jeho rodičům, že vzhledem k povaze a rozsahu zranění nemá James šanci na přežití. Umírajícímu chlapci vtiskla jeho matka do ruky kousek látky z církevního roucha zesnulého biskupa Johna Neumanna, který před mnoha lety zemřel ve Filadelfii.
O pět týdnů později byl James Lenehan, Len mladík bez šance na přežití, propuštěn z nemocnice. Jeho jediným defektem byla ztráta sluchu v levém uchu. Zesnulý biskup Neumann byl později blahořečen – částečně i kvůli zázračnému uzdravení Jamese Lenehana.
V roce 1957 postihla Lindu Crockettovou z Liverpoolu těžká žloutenka. Přese všechno, co pro ni mohla lékařská věda udělat, se dívčina situace stále zhoršovala. Nakonec lékaři oznámili rodičům, že Linda se již nedožije rána. Lindin otec kolem půlnoci usnul v křesle vedle lůžka umírající dívenky, ale její matka poklekla a začala se modlit. Krátce po jedné hodině holčička na matku zavolala a ta se sehnula nad její postelí. Linda jí v tu chvíli řekla: „Mami, už se můžeš přestat modlit. Já budu v pořádku – právě mi to řekla ta paní v zářivém rouchu, co tady vedle tebe stála.“
Doktoři se zmýlili… a Linda měla pravdu. Během týdne se zcela uzdravila a v roce 1963, když jí bylo patnáct, se z ní stala úplně normální, zdravá mladá dáma. Její rodiče připisují zázračné uzdravení síle modlitby.

25/ Záhada Howarda Wheelera
Howard Wheeler, komentátor z Charlotte v Severní Karolíně, je velice zbožný muž. Neděle 10. června 1962 pro něj byla dnem, který si bude ještě dlouho pamatovat, protože tehdy zažil něco, co se vzpírá jakémukoli vysvětlení.
Howard prožil příjemný den a chystal se do postele. Bylo kolem jedné hodiny v noci, když klečel vedle svého lože a odříkával motlitby. Náhle přestal a řekl své ženě: „Pat, slyšel jsem nabourat auto! Hned se vrátím.“
Později Howard vyprávěl, že to neznělo jako obyčejná automobilová nehoda, ale spíš jako hluk železničních vagónů, které na sebe narážejí na nějakém vzdáleném nákladním nádraží.
Když Howard Wheeler vyběhl z domu a nastartoval auto, nastala chvíle závažného rozhodnutí, při kterém se nebylo o co opřít: Kde se ta nehoda odehrála – jestliže se vůbec odehrála? Kolem Howardova domu byla spousta ulic a každá z nich byla příhodným místem pro automobilovou havárii. Kterou z nich se má vydat? Bez zaváhání se pustil po Park Road. Když přijel k Woodlawnu, zamířil z kopce dolů k rybářským lodím. Nic tam nebylo. Potom, z důvodů, které nedokázal vysvětlit, měl najednou pocit, že by měl otočit a pospíšit si zpátky na Montford Drive…, což také udělal.
Deník Charlotte News popisuje Wheelerův podivný zážitek takto: „Jel asi dvě stě metrů po Montfordu a pak za zatáčkou uviděl auto nabourané do sloupu – s motorem zaraženým dovnitř vozu. Nikoho neviděl…, ale náhle jakýsi hlas zaprosil: ‚Pomoz mi, Humpy, pomoz mi!‘“
Ve vraku byl uvězněn těžce raněný a krvácející Joe Funderburke, starý známý, který Wheelerovi vždycky přezdíval Humpy. Wheelerovi se podařilo Joea z vraku vyprostit a odvézt do nemocnice – rovnou na operační sál. Jak mohl Wheeler slyšet náraz auta vzdáleného kilometr od jeho domu? Jak ho našel? A nejenže ho našel a zachránil tak příteli život, ale když za čtyřicet pět minut přijela na místo nehody policie, byl Howard Wheeler stále jediný, kdo o havárii věděl.

26/ Záhadná tušení
Na Štědrý den roku 1958, kolem desáté hodiny ráno, se vracela paní Hazel Lambertová z Pennysburry Heights blízko Filadelfie z práce. Pracovala u společnosti Cartex Corporation. Jako obvykle projela ulicí Route 13 a zastavila na Delmoor Avenue v Marrisville, kde vysadila jednu svoji spolupracovnici. Potom se paní Lambertová rozhodla zajet na trh, který byl od tohoto místa vzdálen jenom jeden blok domů.
Zamířila směrem k tržišti, když ji náhle přepadl velice silný pocit, že něco není v pořádku. Z jakéhosi důvodu, který nedokázala nijak vysvětlit, zahnula do Franklinovy ulice – která k tržišti rozhodně nevede. Paní Lambertová vlastně nikdy před tím ve Franklinově ulici nebyla.
Jak později vyprávěla novinářům, cosi ji nutilo, aby pokračovala v cestě stále rychleji a rychleji, až dojela na křižovatku s Hillside Street, která vede podél kanálu. Tam se podívala přes křižovatku na kanál a strnula hrůzou – uviděla totiž pár dětských palčáků, zoufale se snažících zachytit okraje díry v ledu.
Projela křižovatkou, přejela obrubník a pokračovala až dolů k vodě. Už byla skoro u dítěte, když se led prolomil a auto zapadlo metr a půl do vody. Led navíc zablokoval dveře auta, takže je paní Lambertová nemohla otevřit. Začala křičet a troubit.
George Tylor a jeho čtrnáctiletý syn uslyšeli výkřiky a rychle přiběhli i s dlouhým prknem na místo nehody. Chlapec položil prkno na led a doplazil se po něm k dvouleté Carol Seheese – která vděčila za svůj život podivnému nepokoji paní Lambertové.

Čtyřicetiletý Charles Bogardus byl policistou v Los Angeles. Jedné noci v březnu roku 1959 seděl v obývacím pokoji ve svém domě na South Cinnamon Street 3843 a spolu se ženou pročítal formuláře o pojištění.
Náhle odstrčil papíry stranou a podíval se na ni.
„Mildred,“ řekl, „stane se něco zlého. Ale jestli se to stane mně, nepřipouštěj si starostí. Bude o tebe postaráno.“
Paní Bogardusovou to fatalistické prohlášení značně vyvedlo z míry, vůbec se to totiž jejímu manželovi nepodobalo. Pochopitelně chtěla vědět, proč něco takového vůbec říkal.
„Já opravdu nevím. Prostě mám takový pocit a nemůžu se ho zbavit.“
O několik dní později, 4. dubna ve tři hodiny odpoledne, vyrazili Bogardus a jeho kolega poručík Norman Comeau na rutinní objížďku svým služebním vozem. Až do desáté hodiny čtyřicáté minuty se nedělo nic pozoruhodného. Potom uslyšeli z vysílačky výzvu, aby rychle přijeli do obchodu na bulváru West Washington 1451, kde kolemjdoucí viděli, kterak jacísi pistolníci mlátili zaměstnance, jenž nebylschopen otevřít pokladnu s automatickým časovým zamykáním.
Policisté vyrazili dveře a vběhli do obchodu. Bogardus pronásledoval zloděje Howarda Granta po schodišti do patra. O chvíli později už se však kutálel po schodech zpět dolu s kulkou v hlavě.
Jeho hrozivá předtucha se vyplnila.

Paní Paula Stratasová z Hughsonu v Kalifornii byla jako obvykle v práci. Pracovala u společnosti Modesto a blížil se konec roku 1957. Náhle ucítila neodolatelné nutkání zatelefonovat domů; měla pocit, že tam něco není v pořádku. Když už nebyla schopna tomu pocitu déle odolávat, odběhla k telefonu. Zastihla svého otce, Harryho Shultze, a požádala ho, aby se šel podívat na jejího třináctiletého syna Nicka. Dědeček pospíchal do domu své dcery, seč mohl – ale přišel o pět minut pozdě. Nicky jezdil na kole a přes řidítka měl položenou nabitou pistoli. Když najel na obrubník, pistole spadla a vystřelila. Nicky byl na místě mrtev.

Naštěstí ne všechny předtuchy přijdou příliš pozdě na to, aby pomohly z nesnází.
Koku 1947 byl Abraham Isser z New Yorku na večeři u manželů Mackových v jejich domě na 54. ulici číslo 56. Tou dobou pracoval pan Maek v novinovém vydavatelství a po večeři se s Isserem usadil v obýváku a rozmlouvali spolu o práci. Jeho žena přinesla víno a omluvila se – zatoužila prý po koupeli.
Muži hovořili asi dvacet minut a Isser měl náhle děsivý pocit, že s paní Mackovou není něco v pořádku. Vyskočil z křesla a vykřikl: „Vyrazte dveře do koupelny! Ihned je vyražte!“
Pana Macka to pochopitelně překvapilo. Zešílel snad jejich hosti‘
Isser znovu zaječel na Macka, aby okamžitě vyrazil dveře do koupelny: „Když to neuděláte,“ křičel, „zavolám policii!“
Tou dobou už byl pan Mack Isserovým chováním zcela vyveden z míry. Vstal a odvedl návštěvníka ke koupelně, aby mu dokázal, že k podobnému chování nemá nejmenší důvod. Zavolal na svou ženu. Odpověď se však neozývala. Dveře do koupelny byly zamčené. Znovu zavolal. Stále žádná odpověď.
Teď byla řada na Mackovi, aby byl rozrušen. Isser na něj pořád křičel, aby vyrazil dveře – stále ho ještě přemáhal ten strašný pocit hrozící katastrofy.
Mack vykopl spodní část dveří, odemkl a vběhl dovnitř – tam našel svou ženu, která omdlela a hlava jí sklouzla pod vodu. Odnesl ji do ložnice a započal s resuscitací. Pokračoval tak dlouho, až se konečně vzpamatovala.
Z této téměř tragédie se paní Macková plně vzpamatovala a ještě v roce 1952 byla živá a zdravá – díky předtuše Abrahama Issera, že potřebuje pomoc.

27/ Záhadné výpadky energie
Dny záhad nejsou zřejmě ještě zdaleka u konce. V Denveru ve státě Colorado byla 14. února 1963 náhle na velikém území přerušena dodávka elektrického proudu. Tento výpadek ovlivnil více lidí než jakákoli podobná událost v historii Městského podniku služeb tohoto města. Celé to začalo krátce po jedenácté hodině dopoledne, když byl náhle přerušen tok elektrického proudu mezi dvěma hlavními elektrárnami města Denver. Toto zablokování způsobilo téměř okamžité přetížení sítě, což mělo za následek automatické vypnutí přívodů elektrického proudu do Cheyenne a Boulderu. Elektrárna Cherokee byla urychleně odstavena, aby se předešlo poškození turbín.
Za hodinu a dvacet minut se výpadek elektrického proudu sám ukončil – stejně rychle a stejně záhadně jako začal. Vedením opět začal protékat proud vysokého napětí a technici chvatně vyrazili na obhlídku, aby se pokusili zjistit, co bylo příčinou výpadku. Podrobná prohlídka vedení mezi elektrárnami Zuni a Cherokee neodhalila žádné poruchy či nedostatky. Jiné skupiny odborníků opětovně kontrolovaly veškeré zařízení v elektrárnách denverské oblasti. Nikdo nenašel nic v nepořádku.
Zmatení experti oznámili, že budou pokračovat ve zkouškách, dokud se jim nepodaří zjistit, čím byl výpadek způsoben, aby bylo možno podniknout opatření proti opakování této neblahé situace. Nicméně jeden ze státních úředníků později přiznal novinářům: „Nemůžeme zaručit, že už se to nestane. Nevíme totiž, co se stalo – a možná se to ani nikdy nedozvíme!“
Bezpochyby jste si povšimli, že velice málo věcí – jestli vůbec nějaké – je opravdu nových v tomhle našem podivném světě. To platí i pro výpadek elektrického proudu, jako byl ten, o kterém jsem se právě zmínil – vyskytly se i další, podobné – ne-li identické – jako uvedený denverský případ.
Na jiném místě této knihy se zmiňuji o výpadku elektrického proudu v elektrárně Eureca v Utahu v noci 18. března 1962. Doba, po kterou byla elektrárna vyřazena z provozu, se zde shodovala s dobou, kdy poblíž přistál obrovský neidentifikovaný objekt.
Ve své knize The Great Flying Saucer Hoax (APRO, 4145 East Desert Place, Tuscon, Arizona, 1962) píše Coral Lorenzová, ředitelka Organizace pro výzkum atmosférických jevů, o dalším podobném případu. Tento případ, který popisuje do značných podrobností, pro ni vyšetřoval dr. Olavo Fontes z Brazílie. Zabývá se událostí, která se odehrála v noci 17. srpna 1959, kdy se čtyři automatické vypínače ve veliké elektrárně Minais Gerais v Uberlandii náhle samy vypnuly. Tím se samozřejmě přerušil přívod elektrické energie do všech dálkových vedení. Překvapení technici se okamžitě pustili do kontroly všeho zařízení, ale vše se zdálo být v pořádku – až na to, že dodávka elektrického proudu byla zastavena, protože vypínače přerušily elektrický obvod.
Ještě než se mohl hlavní inženýr spojit se vzdálenými pobočkami, z jedné z nich už mu telefonovali. Jeden z mužů mu sdělil, že všechny vypínače v této pobočce se samy od sebe vypnuly, když nízko nad elektrárnou prolétal létající talíř. Hlavní inženýr onoho muže varoval, aby v práci nepil alkohol, a zavěsil.
Potom zapnul dva hlavní vypínače – a nic se nestalo. Ale když zapnul i třetí vypínač, všechny tři se opět samovolně vypnuly.
A zrovna v tu chvíli, upozorňuje doktor Fontes, se ozvaly před uberlandijskou elektrárnou výkřiky – nad elektrárnou právě přelétával jasně zářící létající talíř. Přilétal ze směru od oné pobočky, která byla předtím vyřazena z provozu, a držel se nad elektrickým vedením.
Ve chvíli, kdy UFO zmizelo z dohledu, mohla být elektrárna opět spuštěna. Žádná z částí zařízení nebyla nijak poškozena. Když tam bylo UFO – nebyla tam elektřina.
Porucha v dodávkách elektrického proudu, která trvala déle –– a byla pozemštějšího charakteru – postihla na dobu několika týdnů v zimě roku 1962 elektrárenskou společnost v Grass Valley v Kalifornii.
Každý večer, přibližně ve stejnou dobu, všechna světla náhle blikla, ztlumila se, pár vteřin blikala a potom se zase zjasnila.
Odborníci nemohli nalézt žádnou příčinu. Záhadu nakonec vyřešil farmář, který si povšiml, že každý večer při západu slunce si jeho velký býk Angus drbal hřbet o kotevní lano, které přidržovalo elektrický sloup. Když se býk o lano opřel, jeho obrovská váha vždy způsobila několikavteřinový zkrat.

28/ Televizní kamera zachytila neznámé zvíře
Zatímco některé státy, včetně USA, jsou zcela posedlé neskutečně drahým projektem dosažení Měsíce, zůstává faktem, že většina povrchu Země je člověku stále neznámá. Je to pravda, protože sedmdesát pět procent povrchu Země pokrývají oceány a pouze pět procent jejich dna kdy spatřilo lidské oko.
Záznamy – stále hojnější – ukazují, že se o oceánech a bytostech v nich žijících máme ještě hodně co učit. Jednu fascinující informaci drželi pod pokličkou celých devět měsíců, než se dostala na denní světlo… Šlo o případ podivné bytosti, která se pravidelně objevovala v mořských hlubinách u Santa Barbary v Kalifornii v únoru roku 1962.
Fotograf Adrian Forrest používal dálkově ovládanou televizní kameru ke kontrole místa, kde zařízení podmořské ropné věže mizelo v mořském dně. Když se na obrazovce objevilo podivné stvoření, které vypadalo jako obrovský had, byl tak vyveden z míry, že začal křičet. Celá posádka přiběhla do kabiny a sledovala televizor spolu s Adrianem. Hlubinné potápěče, kteří u tohoto vrtu pracovali, to pochopitelně zajímalo nejvíce.
To, co viděli, bylo zvíře dlouhé asi tři až pět metrů, které svým celkovým vzezřením připomínalo hada. Ve spirále mu kolem celého těla probíhal jakýsi bulkovitý hřeben, podobající se dlouhému svinutému provázku s uzlíky. Živočich plaval tak, že se celý otáčel kolem své podélné osy. Jak zvíře mizelo z dosahu kamery a občas se zase objevovalo, nabyli diváci dojmu, že se jedná o několik jedinců, mírně se lišících délkou a tloušťkou… přesto jich nikdy nezahlédli více pohromadě. Zvíře zcela zřejmě přitahovalo světlo kamery v hloubce padesáti pěti metrů.
Žádný z vědců se neobtěžoval přijít se na ono zvíře podívat, a přesto si dovolili odbýt celou záležitost vyjádřením, že se jedná o nějakou medúzu nebo skupinu malých živočichů, kteří se přidržovali jeden druhého, nebo to bylo prostě jen několik medúz pohromadě atd. atd. Tohle vysvětlení samozřejmě neuspokojilo ty, kteří ono stvoření viděli, a tak ho posádka ropného vrtu nazvala Marvin…, což znamená „přítel moře“.
Potápěči doufají, že je to opravdu přítel.

29/ Záhadný náhrobek
Lidé z Marionu v Ohiu si už dávno zvykli na ten podivný náhrobek, který stojí ve východním koutě místního hřbitova.
Je to působivý monument, elegantní kuželovitý sloup ze světlé žuly, který má na vrcholu kouli z černého mramoru o průměru asi jednoho metru. Památník byl vztyčen roku 1897 nad hrobem Charlese Merchanta a šesti dalších členů jeho rodiny.
Až do července roku 1905 to byl jen jeden ze stovek náhrobků na místním hřbitově.
Onoho letního rána si jeden místní zaměstnanec všiml, že těžká mramorová koule na vrcholu Merchantova náhrobku byla v poněkud jiné poloze než dosud. Celá koule o váze několika set kilogramů byla zcela zřejmě o několik centimetrů otočena a bylo tak možné spatřit nerovný povrch místa, které původně spočívalo přímo na podstavci. Určitě to nebylo dílo nějakých šprýmařů, protože koule byla tak těžká, že k jejímu nadzvednutí by byl potřeba přinejmenším jednoduchý kladkostroj.
Ve snaze zabránit dalšímu otáčení zalili zaměstnanci hřbitova vršek sloupu, na kterém koule spočívala, olovem a betonem. Po dvou měsících se však velká černá koule otočila o čtvrt metru a část, která byla původně vespod se tak objevila na jejím boku, stejně jako předtím.
Mezi davy zvědavců, kteří se na ten div přišli podívat, byli i někteří vědci. Jeden z nich, geolog, posoudil všechny okolnosti a vyvodil z nich závěr, že otáčení těžké mramorové koule je jen výsledkem nerovnoměrného rozložení slunečního záření – zatímco na jednu stranu koule svítilo slunce, druhá strana zůstávala ve stínu. Jíní vědci však poukázali na to, že kdyby se koule otáčela v důsledku tepelné rozpínavosti, musela by se otáčet směrem k jihu – avšak ona se posunovala na opačnou stranu.
Časem příval článků v novinách a časopisech ustal a celý případ utichl. Stále se však najdou lidé, kteří sena ten podivný náhrobek chodí dívat a snaží se najít vysvětlení.
A černá koule na hřbitově v Marion – stejně jako řeka Old Man – se stále pohybuje.

30/ Námořníci viděli duchy
V námořním deníku starého torpédoborce Kennison najdeme oficiální záznam dvou podivných setkání, která se vzpírají vysvětlení. K jednomu z nich došlo na začátku zimy roku 1942, kdy byl Kennison na hlídce u Golden Gate, kterou střežil proti japonským ponorkám. Poměrně náhle se vytvořila hustá mlha a viditelnost byla velmi špatná. Kennison. zaměstnaný v tu chvíli především sám sebou, se pohyboval tápavě a opatrně kupředu, odkázaný na svůj značně primitivní radar – snad zachytí Farallonské ostrovy včas, aby se stačil vyhnout problémům.
Na první palubě byl na hlídce Howard Brisbane a na druhé muž, kterému se přezdívalo Tripod. Z vysílačky se náhle ozval křik torpédometčíka první třídy Jacka Cornelia – křičel, aby se všichni rychle přišli podívat na záď, kde byl na hlídce. Potom Cornelius vzrušeně volal kapitánovi, aby ho upozornil, co se děje. Cornelius a Tripod shodně tvrdili, že Kennison těsně minul loď, která vypadala jako opuštěný dvoustěžník brázdící hladinu pouhých několik metrů od zádi torpédoborce. Jejich popis lodi se shodoval: stará, ošuntělá plachetnice bez posádky, typ, který z těchto vod zmizel už před dávnými a dávnými lety. Byla v dohledu asi dvacet vteřin a oba muži ji viděli zcela zřetelně – radar ji však vůbec nezachytil.

V březnu roku 1943 hlídkoval Kennison u San Diega a právě se navracel z cesty, na které doprovázel vojenskou dopravní loď Lurine, aby ji chránil před nepřátelskými ponorkami. Byla klidná noc a Kennison se nacházel na místě vzdáleném asi dvě stě padesát kilometrů od San Diega. Mořská hladina byla rovná jako sklo a na jasné obloze zářily hvězdy. Námořníci Carlton Herschell a Howard Brisbane byli na hlídce. Dalekohledem zachytili nákladní loď, která se k nim rychle přibližovala. Upozornili radarové stanoviště…, ale na obrazovce radaru nebylo nic k vidění. V tu chvíli už byla loď vzdálena jen asi ďeset kilometrů a námořníci ji mohli spatřit pouhým okem. A pak najeďnou zmizela… další z fantomů se ztratil v černi noci.

31/ Plísňová pohroma
Dvacet pět kilometrů severovýchodně od Winston-Salemu v Severní Karolíně se rozkládá městečko Elkin a pár kilometrů od něj na úzké štěrkové cestě leží farma pana Grady Normana a jeho ženy. Do novin se manželé Normanovi dostali následkem podivné pohromy, která v létě roku 1961 postihla jejich domov.
Od souseda, který prodával dům a opustil potom Severní Karolínu, koupili Normanovi kus linolea. Řádně ho umyli a pokryli s ním podlahy ve dvou místnostech svého domu.
Krátce poté zjistila paní Normanová, že má potíže s dýcháním a že trpí něčím, co vypadá jako senná rýma. Doktor jí poradil, aby se zbavila všech péřových pokrývek a polštářů, což paní Normanová udělala, aniž by se její zdravotní stav jakkoli zlepšil. Potom začal stejnými příznaky trpět i pan Norman – a oba si všimli, že jejich problémy jsou nejakutnější v místnostech, kde na podlaze leželo nové linoleum. Když linoleum nadzvedli, objevili tlustou vrstvu šedozelené plísně. Pan Norman okamžitě veškeré linoleum strhl a odnesl ho do stodoly. Pak postižená místa vydrhli rýžákem, horkou vodou s detergentem a nakonec celé linoleum natřeli šelakem v naději, že šelak zlikviduje zbytky plísně, které snad přežily předchozí očistu.
Jejich naděje však byly marné. O dva dny později se již šedozelená plíseň objevila i na dřevěném zařízení domu a na oblečení. Z koberce se stala hromada plísně, ze které se zvedal dusivý oblak, kdykoli po něm přešli. Stěny zcela změnily barvu – plíseň se na nich rozrostla téměř přes noc. Při styku s kůží způsobovala plíseň nepříjemné svědění a pálení.
Obleženi manželé se statečně bránili za pomoci čpavkových čističů, nejrůznějších detergentů a hory sprejů. Všechno marné – všudypřítomné plísni jako by jejich snaha jenom prospívala. Vzdorovala slunci i čerstvému vzduchu. Rozlezla se po obrazech na zdech a pronikla na stránky rodinné bible. Pohovky a postele byly zničeny během několika hodin poté, co se na nich plíseň poprvé objevila. Vyčerpaní Normanovi byli nuceni přestěhovat své věci kus po kuse do předsíně a potom na dvůr. A ti, kteří nábytek napadený plísní přenášeli, byli postiženi trýznivými záchvaty kašle, které trvaly celé hodiny.
Příběh o neštěstí manželů Normanových se roznesl široko daleko a hygienik ze Surry zakázal komukoli vstoupit do domu. Odborníci zjistili, že plíseň se dá zahubit, jestliže se napadené předměty ponoří do karbolové kyseliny. To ale nebylo řešení celého toho hrozného problému, protože tato léčebná kůra by zničila většinu předmětů stejně dokonale jako plíseň sama.
V zoufalém pokusu o záchranu se Normanovi přestěhovali do starého autobusu, kde se snažili přežít, jak to šlo nejlépe. Hygienici se zatím pokoušeli vymyslet, co udělat s domem, který se stal zcela neobyvatelným a možná i nebezpečným lidskému životu. To vše díky šedozelené plísni, která se během několika dní rozlezla po celém domě navzdory člověku a jeho holedbání, že se stane pánem všeho, co objeví.
Na farmě Normanových v Surry County v Severní Karolíně se pánem stala plíseň.

32/ Půlnoční záhada
Parník Fort Salisbury brázdil hladinu Guinejského zálivu u východního pobřeží Afriky rychlostí pouhých sedmi uzlů. Byla noc, 28. října 1902. Byla to klidná cesta – se solidní lodí, dobrou posádkou a výnosným nákladem. Když kapitán zhasnul v kajutě světlo a odebral se ke spánku, byli od rovníku vzdáleni pouhých několik hodin cesty.
Noc byla jasná a zářily hvězdy. Nic pozoruhodného se nedělo. Až pět minut po třetí hodině si námořník na hlídce všiml, že před nimi ve vodě, kde by nemělo nic být, je cosi velkého a nehybného. Namáhal oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá, protože chlapi nemají rádi, když musí v tak časných hodinách opustit své vyhřáté postele jen proto, aby se dozvěděli, že to byl omyl. Ale tohle nebyl omyl. Hlídka vyhlásila poplach a kormidelník se snažil ze všech sil, aby se pokud možno vyhnuli oné veliké věci ve vodě.
Druhý důstojník, pan A. II. Raymer, si pospíšil na palubu. Nařídil rozsvítit reflektor a dlouhý paprsek modrého světla se zakousl do tmy. Rychle ve vodě nalezl jakýsi veliký objekt, téměř ponořený, s dvěma nevelkými červenooranžovými světýlky na jednom konci… a dvěma modrozelenými světýlky na opačné straně.
Jak se Fort Salisbury přibližoval k té obrovské mase, důstojník Raymer poslal pro kapitána. Fort Salisbury proplouvala kolem jakési velikánské kovové věci, která měřila v průměru asi třicet metrů a mohla být kolem sto osmdesáti metrů dlouhá. Zevnitř té věci se ozývalo řinčení, které napovídalo, že by tam mohlo být jakési strojní zařízení… a další zvuky, které připomínaly vzrušené hlasy, avšak zcela nesrozumitelné Raymerovi i ostatním členům posádky, kteří s ním byli na palubě. Námořníci tu věc popisovali jako velikou vzducholoď vytvořenou z kovových plátů…, která se pomalu, ale jistě potápěla, ať už záměrně či nikoli. Raymer na ni nechal zaměřit všechna světla a snažil se zjistit, nepotřebují-li tam uvnitř pomoct. Žádné známky porozumění… jen ta obrovská kovová lesklá masa s malými světýlky, která postupně mizela pod mořskými vlnami… další hádanka otevřených moří.

33/ Záhada mořského hada rozluštěna?
Obyvatel podmořských hlubin, kterého v prosinci roku 1955 vyplavilo moře ve Venice v Kalifornii, se nápadně podobal podivným bytostem, popisovaným nejrůznějšími lodními posádkami. Zdechlina z Venice byla dlouhá téměř pět metrů, měřila v průměru asi třicet pět centimetrů a měla ploutve a hadí hlavu. Vážila asi tři sta padesát kilogramů.
Když Joe Korhummel z Redwood City o té příšeře slyšel, vybavilo se mu jiné zvíře – to, které uvízlo na mělčině poblíž Redwoodu v červnu roku 1955. Viděl tenkrát, jak se něco zmítá na skále hned u pobřeží, a sešplhal k tomu, aby se lépe podíval, co to je. To, co uviděl, ho rozhodně neuklidnilo.
Joe náhle zjistil, že se dívá na obrovské hadovité zvíře, dlouhé asi pět až pět a půl metru, hnědozelené barvy, s vějířovitou ploutví hned za hadí hlavou. Měřilo v průměru nejméně třicet centimetrů a snažilo se vymanit ze skalní rozsedliny, kde bylo zaklíněné. Manželka na Joea křičela, ať jde okamžitě od toho, a jak se tak Joe díval na to zmítající se monstrum, napadlo ho, že je to dobrá rada, a urychleně se podle ní zařídil.
Tato dvě popisovaná zvířata se navzájem výrazně podobají, stejně jako se shodují další zprávy o pozorování mořských hadů. Všechna ta spatřená zvířata se také podobají stvoření známému jako Regalecus. které žije v tisícimetrových hloubkách a na povrch vyplouvá pouze v případě, že má nějaké závažné problémy. Je to dlouhé, hadovité zvíře, které může v průměru dosáhnout až třiceti centimetrů. Podél celého těla se mu táhne stužkovitá ploutev. Na hadí hlavě mu vykukují dva růžky, které vypadají jako jakési antény – což také mohou být.
V muzeu v San Diegu je vystaven jeden vycpaný jedinec. Je dlouhý šest a půl metru, a když ho před lety vyplavilo moře, vážil dvě stě sedmdesát kilogramů. Je to jeden z mála případů, kdy bylo tělo zvířete nalezeno napoškozené. Je dost dobře možné, že hadovitý Regalecus může dorůst obrovských rozmění. Pokud ano, vysvětlovalo by to ony spousty zpráv o spatření mořských příšer, pro které jinak nemáme žádné vysvětlení.
 
DRUHÁ ČÁST
Věda zjistila, že nic nemůže zmizet beze stopy. Příroda nezná zánik. Jediné, co zná, je přeměna. Jestliže Bůh uplatňuje toto základní pravidlo na ty nejvýznamnější i na ty nejmenší části svého vesmíru, je jistě smysluplné předpokládat, že ho uplatňuje i na mistrovské dílo svého stvoření, na lidskou duši. Vše, co mě věda naučila – a stále učí – mě utvrzuje ve víře, že po smrti existuje duchovní život.
Wernher von Braun, 1960

34/ Těsnopis mrtvého
Jedním z nejjasnějších důkazů života po smrti je jistě případ čtyřletého chlapce a neuvěřitelného vzkazu, který napsal. Případ pozorně zkontroloval a ověřil doktor J. B. Rhine, známý vědec, zabývající se parapsychologií na univerzitě v Duke.
Mladá matka náhle ovdověla – zůstal jí čtyřletý syn a starost o celý hotel. Chlapeček trávil spoustu času v hotelovém vestibulu a jednou večer, asi dva týdny po nešťastné smrti otce, si matka všimla, že chlapec usilovně cosi čmárá do bloku. Když svými klikyháky zaplnil tři stránky, zastrčil je do matčiny poštovní schránky.
Druhý den ráno upozornila jedna z recepčních matku na podivný charakter dětských čmáranic. Připomínaly jí těsnopis. Jenže ani matka, ani ona recepční těsnopis neovládaly, a tak počmárané stránky ukázaly veřejnému písaři v hotelu. Ten zjistil, že to opravdu vypadá jako těsnopis, ale jako styl, který se už dávno nepoužívá. Písař byl nicméně schopen písmo rozluštit, a jak ho kousek po kousku psali na papír, vznikal srozumitelný vzkaz.
Začínal několika něžnůstkami, které chlapcův otec často používal, když mluvil se svou ženou. Vzkaz potom vysvětloval, že nějaké důležité dokumenty, včetně pojištění a cenných papírů, jsou uloženy v trezoru v bance v New Yorku.
Ukázalo se, že je to pravda. Dokumenty tam byly a pomohly ženě vyřešit finanční krizi, kterou způsobila manželova náhlá smrt.
Asi nejúžasnější stránkou tohoto prapodivného příběhu je fakt, že chlapcův otec: byl kdysi písařem a používal onen starý styl těsnopisu, ve kterém pak chlapec napsal jeho vzkaz.
Jestliže to byl vzkaz ze záhrobí, pak tato skutečnost silně podporuje víru, že lidské vědomí přežívá smrt těla. Jestliže to nebyl vzkaz ze záhrobí, potom jeho existence navozuje jinou matoucí otázku – co to bylo?

35/ Žil ten hoch již před tím?
Pramodh Sharma se narodil dne 14. března 1944 v Bisauli v oblasti Budaun v Indii jako druhý syn profesora Bankey Lal Sharmy, učitele na Intermediate College.
O chlapci se začalo povídat, že je podivně jiný než ostatní, když ve třech letech sdělil svým překvapeným rodičům, že se rozhodl nepoužívat již jméno, které mu přiřkli, a chce se nazývat nadále svým „pravým“ jménem, které prý zní Parmanand.
Tohle byl jen počátek jeho pozoruhodného příběhu. Chlapec začal dlouze rozprávět o Moradabadu, městě, které nikdy neviděl. Jeho rodiče samozřejmě slyšeli o dětech, které se chovaly, jako by již jednou žily, včetně dobře zdokumentovaného a detailně prozkoumávaného příběhu Shanti Devi, která stále žije a pracuje v New Delhi (1963) poté, co zjistila, že její pokus navázat na svou předchozí existenci v Muttra vyústil jenom ve zmatek a trápení všech zúčastněných osob. Jenže doslechnout se o takových případech je jedna věc. Zjistit, že se taková věc přihodila ve vaší vlastní rodině, je věc zcela jiná a nekonečně problematičtější.
Sharmův potomek nepřetržitě mluvil o Moradabadu a stále ho srovnával se svým nynějším bydlištěm. Naléhal na profesora, aby ho vzal do jeho „předchozího“ domova, a sliboval mu, že mu ukáže výtečné pekařství, které kdysi vlastnil a kde se dají koupit strašně dobré věci, mnohem lepší než kdekoli v Bisauli. Rozrušení rodiče takové návrhy samozřejmě odmítali, protože v Indii se věří, že „reinkarnované“ osoby, které si pamatují svou minulost, žijí jen krátce.
Zlom nastal jednoho dne, kdy se Parmanand vrátil domů pozdě a na dotaz svého otce odpověděl, že se právě vrátil ze Sharanpuru. A dodal: „Měl jsem mokré břicho a umřel jsem. A teď jsem přišel do Bisauli.“ Později chlapec tvrdil, že kdysi vlastnil obchod v Moradabadu a že měl čtyři syny a dceru. On sám se jmenoval Mohan, říkal, a měl tři bratry. Tvrdil, že jeho velká tlustá manželka stále žije v Moradabadu – a naléhal na profesora Sharmu, aby ho vzal do tohoto města, kde by mu mohl dokázat, že vše, co říká, je pravda.
A tak se 15. srpna 1949 profesor Sharma se svým synem Pramodhem (který si sám říkal Parmanand) a několika dalšími příbuznými vydali vlakem do Moradabadu. Profesor dospěl k názoru, že je nejvyšší čas syna vyzkoušet a zjistit, je-li opravdu schopen identifikovat alespoň některé osoby a místa, o kterých tvrdil, že je tak dobře zná.
Chlapec vysel ze zkoušky vítězně. Ačkoli v Moradabadu nikdy nebyl (od té doby, co se narodil v Bisauli), dovedl svého otce a ostatní bez váhání do obchodu, který řídili Mohanovi bratři. Potom je vzal do sodovkárny, kterou zesnulý Parmanand řídil, a vysvětlil jim do detailů, jak celé zařízení pracuje a jak bylo vyrobeno. Na pětiletého chlapce to byl poměrně náročný výkon!
Jelikož chlapec jménem Pramodh Sharma z Bisauli tvrdil, že býval mužem jménem Parmanand, který žil a zemřel a vychovával své děti v Moradabadu, bylo jen přirozené, že po něm chtěli, aby – je-li toho schopen – identifikoval členy své údajné rodiny.
Paramodh správně poznal a pojmenoval manželku, dceru i syny nebožtíka Parmananda. Mluvil s nimi o soukromých věcech, o kterých nikdo mimo rodinu nemohl vědět, a na jejich otázky odpovídal správně a bez váhání. Mimo jiné prošel domem, kde Parmanand žil a zemřel, a poukázal na změny, které zde nastaly od jeho smrti, včetně přístavby dvou místností.
Když nadešel čas, aby se s otcem a ostatními příbuznými vrátil do Bisauli, přimknul se chlapec ke členům rodiny, do které – jak tvrdil – kdysi patřil. Museli ho odvést násilím a zanechali tak celou rodinu v slzách – zmatenou, ale věřící, že otec, který zemřel, se k nim vrátil v osobě tohoto zvláštního dítěte.
Pramodh Sharma je živ a zdráv (196,3). Žije se svými rodiči v Bisauli a snaží se zapomenout na podivné okolnosti, které ho svazují s jinou existencí jako jiného člověka v jiném městě. Snad si vzpomenete, že malý Pramodh kdysi řekl svým zmateným rodičům: „Když jsem byl Parmanand, měl jsem mokré břicho a umřel jsem.“
Vyšetřováním se zjistilo, že Parmanand byl hospitalizován s neurčitou břišní chorobou a krátce před smrtí podstoupil horkou koupel.
Parmanand Mohan zemřel 9. května 1943 ve věku třiceti devíti let v Moradabadu.
Pramodh Sharma se narodil 15. března 1944 v Bisauli.
Za přítomnosti mnoha věrohodných svědků prokázal 15. srpna 1949 malý Pramodh naprosto nezvratně a neoddiskutovatelně, že získal paměť zesnulého Parmananda – že se jejich životy propletly kdesi na tajemné cestě mezi zrozením a smrtí. Odhalil nám tak další nevysvětlitelné tajemství.
Výsledky jsou jasné a srozumitelné – jen ten proces přesahuje naše chápání.

36/ Nikdy se nevrátili
Občas, když lidé zmizí, vypadá to, jako by doslova sešli ze světa. To byl případ Davida Langa a jeho klasického zmizení, když kráčel přes pole v Tennessee, pozorován pěti svědky. Ve své knize Záhadnější než veda popisuji příběh eskymácké vesnice Anjikumi, kde zmizeli všichni muži, ženy i děti; pušky nechali stát u dveří svých chatrčí… kajaky nechali ztrouchnivět na březích… psy nechali zemřít hlady. Zmizeli bez sebemenšího náznaku jak, kam nebo proč odešli. Dovolte nyní, abych na seznam záhadných zmizení připsal další pozoruhodný případ.
Byl 24. červenec 1924, další den nesnesitelného vedra v poušti Středního východu, tehdy ještě nazývaného Mezopotámie. Arabové byli opět ve zbrani a Britové se je snažili udržet pod kontrolou, kde jen to bylo možné. Toho dne se vydali poručík W. T. Day a pilot D. R. Stewart v jednomotorovém letadle na rutinní obhlídku pouště. Odhadovaná doba trvání letu: čtyři hodiny.
Od té doby je nikdo neviděl.
Letadlo se našlo den poté, co oba muži zmizeli, ale záhada se tím jen více prohloubila. V nádrži byl dostatek paliva a motor startoval bez problémů. Na letadle nebylo ani stopy, že by po něm někdo střílel. Ani náznak příčiny, proč přistáli tam, kde přistáli – uprostřed nehostinné pouště.
Průzkumná skupina objevila ještě něco, co přidává další otazníky k případu zmizelých letců.
Vedle letadla byly otisky bot – tam, kde letci Day a Stewart vyskočili z letadla, jejich stopy ukazovaly, že muži opustili letadlo a společně odešli asi čtyřicet metrů. A tam stopy náhle končily. Otisky prozrazovaly, že muži se prostě zastavili, jeden vedle druhého. Potom z toho místa záhadně zmizeli.
O osudu, který je potkal, se zřejmě nic bližšího nedozvíme.
Obrněné vozy, letadla a půl tuctu hlídek místních domorodců prohledávalo kilometry pouště. Po zmizelých letcích však nenalezli nikde ani památky. Tam, kde v písku jejich stopy končily, končil také příběh jejich života. A tam také začala další záhada zmizelých mužů, další pravdivý příběh, který je bezpochyby tím nejpodivnějším ze všech.

37/ Nemožná fosilie
V červnu roku 1877 pracovala skupina čtyř pro spektorů na holých kopcích na konci údolí Spring Valley blízko Eureky v Nevadě. Postupovali oblastí krok za krokem a hledali výchozy hornin, které by prozrazovaly přítomnost vzácných kovů.
Jeden z mužů si povšiml podivného předmětu, který vyčníval z vysoké skalní římsy blízko místa, kde rozbíjel vzorky hornin. Z pouhé zvědavosti vyšplhal na skálu, aby se lépe podíval, a překvapilo ho, že to, co viděl, vypadalo jako lidská stehenní kost, zlomená kousek nad kolenem. Kost byla pevně usazená v hornině, a tak muž zavolal své společníky, kteří mu pomohli uvolnit tu vrstvu, která onu zvláštnost obsahovala.
Pomocí malých kopáčků odstranili vrchní část kamenného obalu. Kámen byl tvrdý jako křemen a kosti v něm byly pevně usazeny. Horninou byl temně rudý kvarcit a kosti byly téměř černé. Když odstranili poslední vrstvu kamene, objevila se perfektní kostra nohy včetně chodidla. Skládala se – kromě asi deseti centimetrů stehenní kosti nad kolenem – z kolenního kloubu i s čéškou, holenní a lýtkové kosti a všech kostí chodidla. Muži si samozřejmě ihned povšimli neobvyklé velikosti svého nálezu. Od kolena k patě měřila noha devadesát sedm a půl centimetru; člověk, kterému patřila, musel být obr.
Kopáči si uvědomili, že našli něco velice neobvyklého. Odnesli nález do Eureky, kde ho vystavili ve výkladní skříni. Doktor, který nález prohlédl, potvrdil, že to jsou kosti bezpochyby lidské, neuvěřitelně staré a jistě obří. Noviny v Eurece o případu několikrát psaly a několik článků bylo potom zveřejněno i v jiných částech země. Dvě muzea vyslala své zástupce, aby se podívali, nenajdou-li nějaké další části této pozoruhodné kostry, ale všichni odešli s prázdnou. Nebylo tam nic, než tahle provokativní část nohy.
Podobná zklamání jsou ve světě archeologie běžná. Na podzim roku 1868, v povrchovém uhelném dole kapitána Lavy blízko Hammondsville v Ohiu, uvolnil horník jménem James Parsons rozměrnou vrstvu uhlí, která se sesula na dno dolu a odhalila obrovskou hladkou břidlicovou stěnu. Stěna byla doslova pokryla hieroglyfy, v řádkách vzdálených od sebe asi sedm centimetrů. Okamžitě se tam shlukl dav lidí, všichni chtěli ten zázrak spatřit. Místní badatelé hieroglyfy rozluštit neuměli, a než se na místo dostavili kvalifikovaní odborníci s řádným vybavením, písmena se na vzduchu rozpadla a nápis byl zcela zničen.

38/ Neuvěřitelný příběh Josiaha Wilbargera
Ve státě Texas stojí pomník, který oslavuje čin rozhodné ženy – a sen, který ten čin inspiroval.
Josiah Wilbarger byl učitel a v roce 1833 žil v Texasu v městečku La Grange. V době, kdy ho potkal následující neuvěřitelný zážitek, byl zrovna na návštěvě u přítele Reubena Homsbyho, který žil na farmě blízko místa známého dnes jako Austin.
Wilbargerovi se zalíbila myšlenka usadit se poblíž Hornsbyho, ale napřed se chtěl porozhlédnout po okolí a vybrat si k farmaření dobrý pozemek. Jednoho rána tedy spolu se čtyřmi dalšími muži vyrazil na obhlídku. Ujeli sotva několik kilometrů, když spatřili osamělého indiána, který je pozoroval z nedalekého skalního útesu. Když indián nereagoval na jejich přátelské pozdravy, rozhodli se zjistit, co je zač. Indián opustil útes se svými pěti pronásledovateli v patách. Během několika minut se jim však ztratil mezi zakrslými cedry, kterými zde byly kopce porostlé.
Muži se vrátili k blízkému potoku, napojili koně, uvázali je a sami ulehli do trávy – za daných okolností to byl dost hloupý nápad. Jen o chválí později byli přepadení indiány, kteří se na ně vrhli z okolních křovin.
Dva z Wilbargerových společníků byli na místě mrtvi – dřív než si vůbec uvědomili, co se děje. Druzí dva běloši vyskočili na nohy, vypálili na ječící útočníky několik ran a zmizeli v nedalekém hustém porostu. Wilbarger byl zasažen dvěma šípy do zad, ale přesto se mu podařilo své dva společníky následovat. Vtom se však ozvala rána z ručnice, Wilbarger se zapotácel a z hrdla mu začala crčet krev. Padl svým dvěma společníkům k nohám a ti, protože byl očividně mrtev, ho tam nechali; měli co dělat se svou vlastní záchranou.
Indiáni okradli a zohavili těla dvou mužů, kteří byli zabiti první, a když přišli k Wilbargerovi, svlékli mu šaty a skalpovali ho. Přes všechnu brutalitu a utrpěná zranění v něm však stále blikala jiskřička života. Zřejmě tam ležel v bezvědomí několik hodin, protože když se probral, byla tma. Byl celý zakrvácený a tak zesláblý, že nebyl schopen postavit se na nohy. Byl nahý, a tak kdykoli se odplazil z ochrany křovin, profoukl ho studený vítr natolik, že cvakal zuby. Ale Wilbarger byl odhodlán přežít – odhodlán dostat se k Hornsbyho domu, vzdálenému asi osm kilometrů
od místa, kde se probral. Namáhavě se odplazil asi půl kilometru a opět se zhroutil.
A jak tam tak ležel, zraněný a zakrvácený, jen napůl při vědomí, zažil něco podivného. Bylo to jako sen. Jeho sestra, která žila v Missouri, náhle stála před ním a říkala: „Bratře Josiahu, jsi příliš slabý, než abys někam sám šel. Zůstaň, kde jsi, a tvoji přátelé si pro tebe přijdou dříve, než slunce zapadne.“
Wilbarger poprosil sestru, aby s ním zůstala. Ona však jen potřásla hlavou, smutně se usmála a odešla směrem k Hornsbyho farmě.
Wilbargerovýni společníkům se podařilo dostat se k Hornsbymu, kde oznámili, že Wilbarger a další dva muži jsou mrtvi. Vzhledem k charakteru Wilbargerových zranění vůbec nepochybovali, že zemřel, a nikdo jim tento závěr nemůže vyčítat.
Tu noc měla paní Hornsbyová sen – živý, příšerný sen. Viděla Wilbargera, jak leží ve špíně pod zakrslým cedrem, celý zkrvavený, nahý, skalpovaný – ale živý. Vzbudila se a usoudila, že je to jen noční můra. Když však znovu usnula, zdál se jí tentýž sen opět. Vzbudila manžela a trvala na tom, aby se vypravil Wilbargera hledat.
Všichni se jí snažili vysvětlit, že se jí podobné sny zdají jen proto, že předchozího dne zažila takovou tragédii, ale paní Hornsbyová se jejich argumenty nedala uklidnit.
Na její naléhání se časně ráno několik mužů pustilo do pátrání, o kterém věděli, že nepřinese žádné výsledky. Pozorně a opatrně prozkoumali celou scénu přepadení, až konečně našli Wilbargerovy stopy a nakonec i samotného Wilbargera, opřeného o cedrový pařez, víc mrtvého než živého. Muži ho odnesli k potoku, umyli ho a ošetřili mu rány, jak nejlépe doved-li. Potom ho zabalili do deky a vydali se na strastiplnou cestu zpátky na farmu.
Wilbarger se ze zranění zotavil a žil ještě dlouhých jedenáct let po tomto setkám se smrtí. Jeho záchrana byla přímým důsledkem snu paní Hornsbyové!
Nicméně snad nejzáhadnější stránkou celého případu je účast Wilbargerovy sestry, která se mu zjevila za tak podivných okolností.
Ta totiž zemřela v Missouri několik hodin před tím, než se mu zjevila – těžce zraněnému a namáhavě se plazícímu křovinami Texasu.

39/ Cizí muž v rakvi
V září roku 1954 kopali bratři Kalabanyovi z Westpostu v Kalifornii na rodině vyhrazené části hřbitova kongregační církve v Green Farms. Bylo tam místo ještě pro jednoho zesnulého – místo, kde ještě nikdo z rodiny pohřben nebyl. Představte si tedy ten údiv, když bratři narazili na rakev – na místě, kde žádná rakev být neměla! Když ji otevřeli, zjistili, že obsahuje tělo muže, kterého nikdy v životě neviděli. Byl to muž brunátných lící, asi čtyřicet pět až padesát let stalý, oblečený v drahém modrém obleku, který byl čerstvě vyžehlen. Po všech stránkách vypadal jako bohatý muž, možná i důležitý. Také rakev, ve které byl pochován, byla poměrně drahá. Důležitou otázkou bylo – kdo to je a jak se dostal na rodinný pozemek, kde neměl být nikdo pohřben?
Jelikož ho neměl kdo identifikovat, odmítly úřady povolit jeho přemístění, a tak ho bratři Kalabanyovi museli opět pohřbít – samozřejmě s nevolí. Následujícího jara, poté, co rozčilení bratři neustále dotírali na příslušné úřady a na policii ohledně onoho cizince na jejich rodinném hřbitovním pozemku, pustila se policie konečně do vyšetřování. Začali na pozemku kopat. Našli tam rakev. Ale když ji otevřeli, našli v ní jen kostru muže, který byl podle odhadu patologů mrtev již nejméně padesát let.
Hany i Henry Kalabanyovi svorně protestovali, že tohle není stejná rakev, jakou tu našli před několika měsíci, a že ani tělo není stejné. Policisté však mohli nanejvýš pokrčit rameny a vrátit kostru na místo odpočinku.
Bylo snad tělo, které bratři nalezli, obětí vraždy, ukrytou na tomto nepravděpodobném místě a zcela náhodně objevenou? Dozvěděl se snad vrah o jejich nálezu a vyměnil rakev za jinou? Nebo to snad bylo totéž tělo, které se velice rychle rozpadlo poté, co bylo vystaveno čerstvému vzduchu, jak se to stalo při jiných podobných příležitostech?
Nebo, jak se někteří domnívají, onoho muže viděli bratři Kalabanyovi v jeho původní podobě a ne ve stavu, v jakém ho skutečně našli?
Zákon říká, že onen cizí muž musí zůstat pohřben v hrobě Kalabanyových, dokud nebude identifikován, což může znamenat, že tam zůstane po dlouhá, předlouhá léta!

40/ Titulky v předstihu
Když se rozneslo, že doktor Spencer Thornton je schopen předpovídat znění novinových titulků několik dnů. nebo i týdnů před tím, než jsou publikovány, našli se pochopitelně i skeptici. Psal se rok 1957 a devětadvacetiletý doktor Thornton byl prý schopen předem říct, o čem budou noviny psát a co se budou snažit prodat. Takže – byl toho schopen, nebo nebyl?
Novináři z Times Herald z texaského Dallasu se rozhodli, že to zjistí – a jaký způsob může být lepší, než přimět mladého doktora, aby se podrobil veřejnému testu. Troufne si? Ano. Troufl si.
Reportér Paul Rosenfield doktora Thomtona navštívil a požádal ho, aby předložil důkaz svých údajných schopností předpovídat znění novinových titulků v předstihu.
Doktor Thornton bez otálení napsal na papír pár řádek a vsunul je do obálky adresované panu Rosenfieldovi do redakce. Rosenfield obálku zalepil a odeslal ji sám sobě.
Když byla zásilka bezpečně umístěna v poštovní schránce, prozradil doktor Thomton Rosenfieldovi, že jsou tam napsané odpovědi na tři otázky, které si za novináře sám položil.
1. Kolik peněz má Rosenfield v kapse? Doktor Thornton napsal $4.45.
2. Odkud Rosenfield, pochází?
Doktor odpověděl, že z Clarksville v Texasu.
3. Požádal Rosenfieldu, aby si myslel jakékoli číslo od nuly do tisíce.
Rosenfieldova odpověď zněla G32.
Když novinář druhého dne otevřel v redakci Times Herald dotyčný dopis, zjistil, že doktor Thornton do něj napsal naprosto správné odpovědi na dvě poslední otázky. V první otázce se zmýlil o jediný cent.

41/ Nezarostlý hrob
Ve velšském městě Montgomery se sešlo několik stovek lidí, aby se zúčastnili popravy mladého Angličana Johna Davise, který byl obviněn z přepadení a z krádeže peněženky. Davis měl v tom davu jen málo přátel, protože Velšané tvoří velmi uzavřenou společnost a nikdy mezi sebe nepřijali tohoto mladého muže, který přijel do Montgomery, aby pomáhal jedné místní vdově na její farmě. Davis plnil svůj úkol úspěšně až do té doby, co ho na silnici přepadli dva místní banditi a požadovali po něm peníze. Davis odmítl a nastala rvačka. Útočníci Davise zmlátili, a jako by to nestačilo, odvedli ho do Welshpoolu, kde ho obvinili z přepadení. Ti dva bandité proti němu svědčili a na základě jejich svědectví byl Davis odsouzen k smrti. Samozřejmě proti tak evidentně nespravedlivému obvinění a zcela nepřiměřenému trestu protestoval, ale bohužel marně. Když stál pod šibenicí a zbývalo mu jen pár vteřin života, zvedl John Davis pravou ruku a znovu prohlásil, že je nevinen. „Já zemřu,“ řekl, „ale modlím se k Bohu, aby nenechal na mém hrobě vyrůst trávu a dokázal tak mou nevinu.“ Potom kat otevřel propadliště… a John Davis se zhoupl na věčnost.
Tělo pohřbili na hřbitově v Montgomery. Brzy bylo zřejmé, že Davisův hrob je jiný než ostatní. Všechny ostatní hroby byly zarostlé trávou…, ale hrob Johna Davise zůstával holý. Lidé si toho všimli a začalo se o tom povídat. Zahanbené úřady nechaly pokrýt hrob drny – ty však rychle uschly. Nechaly tedy hrob osít travním semenem – to však vůbec nevzešlo. Davis byl popraven 6. září 1821 a ještě téhož dne byl pohřben. V roce 1851 byl hřbitov zrušen a hroby pokryty šedesáti centimetry úrodné země, která byla hustě oseta trávou. Během několika týdnů se z bývalého hřbitova stal nádherný trávník… s výjimkou holého obdélníku, tam, kde byl pohřben John Davis. Byly učiněny další pokusy s drny a hnojením, ale všechno bylo marné. Nakonec se místní farář rozhodl nechat přírodu jít svou cestou: holý hrob Johna Davise byl oplocen a ponechán tak, jak byl… Zůstává tedy až do dnešního dne svědectvím a památkou na muže, který si vymodlil holý hrob jako důkaz své neviny.

Obrovská mramorová stavba přírodovědného muzea je zaslouženě jednou z chicagských atrakcí. Muzeum je obklopeno hustým, dobře udržovaným trávníkem – s výjimkou jednoho místa, kde je část země zcela holá a mrtvá. Je to kousek země, za kterým – nebo pod kterým – se skrývá podivný příběh.
V roce 1956 měl místní kurátor asistenta, který pracoval v nevytápěném přízemí budovy. Byl nezvykle chladný den, dokonce i pro pozdní podzim, ale asistent si stěžoval na nepříjemné horko a řekl kurátorovi, že se jde ven trochu zchladit. Lehl si do trávy a o několik minut později dostal infarkt.
Muž infarkt naštěstí přežil a zcela se z něj uzdravil, ale ještě na podzim roku 1962, šest let po téhle příhodě, zůstalo ono místo zcela holé, ačkoli všude kolem bujně rostla tráva. Bylo to zvláštní. I když pracovníci muzea odstranili hlínu do hloubky téměř jednoho metru a nahradili ji novou zeminou, tráva tam prostě nevyrostla. Každé jaro zde sice vyrašila, ale na místě, kde kurátorův asistent dostal infarkt, brzy zchřadla a odumřela.
Věda tvrdí, že se něco takového nemůže stát. Problém je, že se to stalo.

42/ Obrazy lásky a nenávisti
V Bucksportu ve státě Maine můžeme až dodnes spatřit připomínku dní, kdy byla Nová Anglie zmítána šílenstvím honů na čarodějnice.
V kdejaké obci byli v té době lidé pronásledováni pro údajné čarodějnictví a plukovník Jonathan Buck, zakladatel Bucksportu, se rozhodl, že jeho obec nezůstane v tomto směru pozadu. „Bucksport,“ prohlásil plukovník, „také ztrestá své čarodějnice.“
Obvykle jsou čarodějnice představovány jako staré ženy s vystouplou bradou a neobvyklými zvyky a plukovníkovi netrvalo dlouho podle tohoto popisu najít svou pivní oběť. Žena sice tvrdila, že je nevinná, ale to plukovníka nezajímalo. Pracovala pro ďábla, hlásal, a její zapírání a lži pouze umocňují spáchané zločiny. Musí být mučena, dokud se nepřizná.
Když ani několikahodinové týrání nepřimělo ženu k přiznání, rozkázal plukovník – unaven hrou na kočku a na myš – aby ubohou stařenu popravili.
Žena byla až do konce při vědomí a s posledním výdechem proklela plukovníka i jeho ďábelské společníky. Zároveň prohlásila, že až plukovník zemře, ponese jeho náhrobní kámen otisk její nohy na důkaz, že popravil nevinnou ženu.
Plukovník na hrozbu nikdy nezapomněl, a když zemřel, snažili se jeho pozůstalí důsledně dodržet plukovníkovy pokyny, aby jeho náhrobní kámen byl bez jediné chybičky a perfektně vyleštěn. Každý musel vidět, že je – jak sám plukovník zaživa požadoval: „Bez chyby a bez poskvrnky.“
A takový náhrobek plukovník i dostal – dva měsíce po jeho smrti byl na hrob umístěn velice impozantní monument. Sněhobílý kámen se odlišoval svou velikostí od okolí tak, jak příslušelo zakladateli obce a jednomu z jejích nejzámožnějších občanů.
Jako pivní si změny všiml hrobník. Upozornil na to pastora a ten přivedl Buckovy příbuzné. Na náhrobku se zcela jednoznačně objevil nevýrazný obrys ženské nohy. Den ode dne byl zřetelnější. Příbuzní povolali kameníka a ten náhrobek obrousil a pečlivě z něj odstranil nepříjemnou připomínku, že ona stará žena zemřela vinou plukovníka Bucka.
Za několik týdnů se však otisk nohy na náhrobku objevil znovu a přitahoval k sobě zástupy zvědavců. Buckovi pozůstalí nechali tedy kámen odstranit a nahradit jiným. Jejich námaha byla marná, na novém náhrobku se také brzy objevil otisk ženiny nohy. Když se to stalo, Buckovi pozůstalí další pokusy o jeho odstranění vzdali.
Ten kámen je tam dodnes – otisk také – a neustále nám připomíná období pomatenosti naší historie a roli, kterou v něm sehrál plukovník Buck.

Robert L. Musgrove byl železniční inženýr, který zahynul při srážce vlaků roku 1904. Byl pochován na hřbitově metodistického kostela u Musgrove Chapel v kraji Fayette v Alabamě.
V době své smrti byl Musgrove zasnouben s mladou dámou z Amory ze státu Mississippi. Ta ještě několik měsíců po pohřbu navštěvovala pravidelně hrob zesnulého Roberta a vždy poklekla k dlouhé, často až hodinové modlitbě. Co se s ní nakonec stalo, to nevíme.
Náhrobní kámen na Musgrovově hrobě působením povětrnostních vlivů postupně tmavnul. Kolem roku 1960 si lidé začali všímat, že na dva a půl metru vysokém náhrobku se pomalu rýsuje obraz mladé ženy. Obraz byl zřetelně světlejší než zbytek ztmavlého kamene a kolem roku 1963 byl již natolik výrazný, že ho bylo možno spatřit i ze silnice vedoucí kolem kostela.
Obraz znázorňuje mladou ženu ve svatebních šatech. Dá se na něm rozeznat účes, a dokonce i řasy. Ruce jsou poněkud nevýrazné, ale vypadají, jako by v nich žena něco držela. Lidé, kteří ten náhrobek znají, jsou přesvědčeni, že s postupujícími léty je obraz stále zřetelnější. Kdo je zvědavý, může ten podivný náhrobek spatřit na vlastní oči, když asi pět kilometrů za Winfieldem v Alabamě zabočí ze státní silnice číslo 13 západně na Musgrove Chapel Road.
Obraz na náhrobním kameni Roberta Musgrova je přežívající připomínkou lásky, která byla ztracena, ale nikoli zapomenuta.

Již přes padesát let vrtá lidem hlavou případ náhrobku na starém hřbitově ve Williamstonu v Severní Karolíně. Nese jméno Jamese W. Huffa a datum pohřbu 13. října 1901. Je na něm také do hloubky vyleptaný obraz koňské hlavy – což je vzhledem k okolnostem Huffovy smrti jistě pozoruhodné.
Huff svého koně velice miloval a podle toho se o něj také staral. Jednoho večera ho zapřáhl do lehkého kočáru a vydal se na projížďku. Následujícího rána bylo jeho rozbité tělo nalezeno vedle převráceného kočáru na opuštěném místě vedle polní cesty. Kůň zmizel a nikdy nebyl nalezen.
Asi dva měsíce po Huffově smíti si kdosi všiml, že se na jeho náhrobku objevil nevýrazný obrys koňské hlavy. Postupem času se obrys stával stále zřetelnější a během jednoho roku byl tak jasný, jako dnes. V kameni nejsou žádné praskliny, které by mohly nějakou náhodou tenhle podivuhodný obraz vytvořit, žádné barevné skvrny ani škrábnutí. Jenom temný obrys koňské hlavy, který přes všechny ničivé vlivy slunce a deště již přetrvává déle než půl století.

43/ Záhada pana Meehana
Osmatřicetiletý Thomas P. Meehan byl pohledný muž. Byl to úspěšný advokát s výnosnou soukromou praxí a působil také jako právní zástupce kalifornského pracovního úřadu. Vlastní kancelář měl ve městě Concordu, kde také bydlel. Dne 1. února 1963 se pan Meehan vracel po týdnu domů z Eureky, kde pracoval na několika záležitostech pracovního úřadu. Eureku opustil kolem druhé hodiny odpoledne. Stěžoval si na počáteční projevy chřipky.
Cestou si udělal zastávku v baru v Myers Flat a zavolal odtud své ženě. Řekl jí, že se necítí zdráv a že přijede domů pozdě. Paní Meehanová mu navrhla, aby zůstal na noc v nějakém hotelu; bylo by to rozumnější než řídit takovou dálku, když se necítí moc dobře.
To odpoledne asi v 16,45 hodin se tedy Thomas Meehan zapsal v motelu Forty Winks v Redway, několik kilometrů severně od Garbersville. Ubytoval se a odjel do Garbersville, kde v nemocnici vyhledal doktora. Zdravotní sestře přitom řekl: „Cítím se, jako bych byl mrtev!“
Poté, co ho sestra předběžně vyšetřila, a před tím, než ho stačil prohlédnout doktor, zmizel Meehan z nemocnice. Čas – kolem 18,45.
V sedm hodin večer oznámili manželé Martinovi z Myers Flat dálniční dopravní policii, že právě vidě-li, jak na 101. dálnici zmizela zadní světla velice rychle jedoucího auta ve zvířených vodách řeky Eel. Policie ihned vypravila na místo nehody hlídku.
V osm hodin večer se Tom Meehan vrátil zpět do motelu Forty Winks. Majitele, pana Chipa Nunemakera, se zeptal: „Vypadám jako mrtvola? Mám pocit, že jsem zemřel a že celý svět zemřel se mnou!“ Nunemaker si povšiml, že Meehanovy boty a spodních dvacet nebo třicet centimetrů jeho nohavic byly mokré a zablácené. Meehan odešel do svého pokoje.
V půl desáté přišel do Meehanova pokoje hotelový poslíček, aby mu oznámil, že telefonní hovor manželce do Concordu, který si objednal, se nemůže uskutečnit, protože bouře poškodila telefonní vedení. Poslíček si všiml, že se pan Meehan převlékl do bílé košile a tmavého oblekli.
Ve 22,45 bylo v řece Eel nalezeno Meehanovo auto. Bylo ponořeno ve vodě až po zadní světla, která stále svítila. Na autě byla krev a krvavé stopy vedly po břehu řeky až k dálnici, kde náhle zmizely. V potopeném autě nikdo nebyl. Policie zjistila, že auto sjelo do řeky velikou rychlostí.
Meehan v motelu Forty Winks nebyl, ačkoli tam byly jeho šaty a jeho zavazadla. Mokré kalhoty a boty už nebyly mokré a nebylo na nich ani stopy po blátě či podobné špíně. Meehan zmizel.
Ztratil se v noci 1. února a znovu byl spatřen až 20. února, kdy bylo jeho tělo nalezeno dvacet pět kilometrů po proudu od místa, kde auto sjelo do řeky.
Ohledáním mrtvoly se zjistilo, že Meehan utonul. Měl sice také ránu na hlavě, ale bylo to pouze povrchové zranění. Meehan zjevně přežil pád do vody s autem jenom proto, aby utonul o něco později. Tenhle případ znamenal pro policii záhadu, kterou se nikdy nepodařilo rozluštit. Jestliže se Meehanovi podařilo vyšplhat na břeh a potom spadl zpátky do řeky – jak je možné, že ho poslíček a majitel motelu později viděli? Jak se mohl vrátit do motelu a převléci se – a utonout později v téže řece o několik kilometrů níž?
Policie nezpochybnila Meehanovu identitu v motelu, protože ho viděl majitel motelu i poslíček a oba s ním také mluvili. Jak ale mohl být Meehan na dvou místech současně – mrtvý v řece a živý v motelu – to ještě nikdo nevysvětlil.

44/ Kdo byl v Americe první?
Je téměř jisté, že indiáni, kteří obývali Severní Ameriku v době Kolumbova příchodu, sem přišli relativně nedávno. Existuje spousta důkazů – žádný z nich není bohužel nezvratný – které ukazují na existenci dřívějších kultur, značně vyspělých a velice rozšířených.
Jedním z těchto dráždivých důkazů je podivný symbol na vrcholu hory Medicine, ve větrem ošlehaném pohoří Big Hornu ve Wyomingu. Je tam z kamenů postaven kruh o průměru dvaceti metrů. Kameny jsou pečlivě umístěny do dokonale geometrického tvaru a jsou posazeny tak, aby tvořily dvacet osm paprsků vycházejících z kruhového pásu, jehož vnější průměr je tři a půl a vnitřní dva metry. Okolo tohoto symbolu kola je umístěno šest obrovských kamenů, které zřejmě sloužily jako sedačky – možná pro vysoce postavené duchovní osoby z řad lidí, kteří tento unikátní monument vystavěli.
Indiáni pro toto kolo neměli žádné použití, neměli dokonce ani ponětí, jak se tam dostalo, i když samozřejmě věděli o jeho existenci. Bílý muž se o tento výtvor začal poprvé zajímat v roce 1902, kdy zde pan S. C. Simms z Přírodovědného muzea v Chicagu strávil spoustu času snahou rozluštit jeho tajemství. Jediným jeho závěrem však bylo, že zřejmě jde o náboženský symbol národa, který zde žil 15 000 až 1 000 let před naším letopočtem.
Pokud podivné skalní nápisy na západní straně hor nejsou výtvorem téhož zmizelého lidu, zůstává ono obrovské kolo na vrcholu hory v Big Hornu jediným přetrvávajícím svědectvím o jeho existenci.
V jednom starém vydání časopisu Sacramento Bee byla uveřejněna reportáž o obyvateli Sacramenta, který vlastní zručně vybroušený kámen, a o dalších podobných kamenech, z nichž některé váží až čtyři sta kilogramů. Kameny byly nalezeny v dolech, stovky metrů pod zemí, na místech, která tvořila břeh pradávné řeky dlouho před poslední dobou ledovou, čili před více než deseti tisíci lety.
První běloši, kteří přišli do Dakoty, byli překvapeni, když zde objevili indiánský kmen Mandanů, kteří žili v organizovaných vesnicích opevněných mohutnými kůlovými hradbami – jako jediný kmen v celém Novém světě. Navíc měli Mandanové mnohem světlejší pleť než ostatní severoameričtí domorodci a mnozí z nich měli prý šedomodré oči, na rozdíl od indiánů, kteří mají oči hnědé. Jestli to byli potomci skupiny dávno ztracených velšských průzkumníků, jak někteří tvrdí, to se asi nedozvíme, protože Mandanové vymřeli při epidemii neštovic, což byl další z darů bílého muže.
Ve své knize Stranger than Science (Záhadnější než věda), jsem popsal velice staré pozůstatky lidských obrů, které byly vykopány v Kalifornii v Rancho Lampock, v Crittendenu v Arizoně (roku 1891 v kamenné hrobce) a ve Walkertonu v Indianě, kde roku 1925 skupina amatérských „výzkumníků“ zničila jeden z nejdůležitějších nálezů svého druhu. Rozkopali „indiánskou mohylu“ a odkryli kostry osmi prehistorických obrů, měřících od dvou do téměř tří metrů. Všichni měli na sobě mohutné měděné brnění. Veškeré nálezy však byly rozebrány a časem poztráceny. Že byli tito prastaří Američané oděni do měděných brnění, není samo o sobě tak překvapující. Měděné doly provozované těmito lidmi se táhnou stovky kilometrů podél Hořejšího jezera. Jsou pozoruhodné nejen díky své rozsáhlosti, ale také díky technologii, která v nich byla používána. Rozhodně to však nebyly indiánské doly, protože když do Ameriky přišli běloši, indiáni nic nevěděli ani o dolech, ani o jejich účelu. V časopise American Aniiquanan, (ročník 25, strana 258) se píše: „V okolí těchto dolů nejsou žádné stopy trvalého osídlení. Nikdy zde nebyly nalezeny žádné pozůstatky obydlí, žádné kostry ani kosti.“ Pouze doly – a jejich neproniknutelné tajemství.
Blízko Heaveneru v Oklahomě stojí kamenná deska asi tři metry vysoká, tři metry široká a třicet centimetrů tlustá. Na jedné její straně je vytesána řada znaků, které vypadají jako runové písmo. Byly tam již v době, kdy první běloši dorazili do Oklahomy, což by pravděpodobně znamenalo, že tam byly již v době, kdy do Oklahomy přišli indiáni, protože ti zcela jistě nevytesávali do kamenů runové znaky. Zůstává tedy otázkou, kdo tyhle staré severské znaky do kamenné tlesky v odlehlé oklahomské pahorkatině vytesal – a kdy – a proč.
Mlčenlivý důkaz o prastaré civilizaci můžeme najít také na jednom kopci v North Salemu ve státě New Hampshire, ve formě stavby z dvaadvaceti kamenů, většinou napůl pod zemí.
Jelikož nezapadají do oficiální „vědecké“ teorie o kontinentu obydleném pouze divochy s luky a šípy, staly se tyto kamenné pozůstatky předmětem značných rozpora. Nám postačí konstatovat, že jsou to pozůstatky velice zajímavé.
Na stejném místě se našly také do kamene vytesané obrazy hlav gazely a býka, dvojité sekery (zřejmě import ze Starého světa) a veliká kamenná deska, která silně připomíná obětní oltáře starých civilizací. Váží asi čtyři tuny a je na ní odtokový žlábek – typická součást obětních oltářů.
Na dně vyschlé starověké studny našli výzkumníci kamenné schody, vedoucí kamsi dolů, zablokované kameny z propadlého stropu a stěn toho, co kdysi bývalo jakousi chodbou či tunelem.
Kamenná vesnice v North Salemu volá po vědeckém průzkumu a chladné analýze. Dnes je místem dramatického setkání dávných časů a moderní doby – kousek od obětního oltáře stojí snack bar.
Samozřejmě to může být pouhá náhoda, ale v říjnu roku 1954 byla blízko městečka Buttons v Severní Karolíně nalezena podivuhodná mince. Je na ní vyraženo číslo 1215 – pravděpodobně datum. Znaky na minci jsou zřejmě arabské. Z celkového stavu mince se dá usuzovat, že ležela na místě nálezu velice dlouhou dobu. Otázka, která se nám teď naskýtá, zní – dostala se tam před Kolumbem, nebo po něm?
Tyhle anachronické mince se objevily hned na několika místech – a zcela zmátly všechny badatele.
V září roku 1833 čekalo na dělníka blízko Norfolku ve Virginii překvapení, když při hloubení studny vynesla vrtná souprava na povrch kousek kovu. W. S. Forest, který o tomto nálezu píše v knize Historical Sketches qf Virginia, popisuje onen kousek kovu jako starověkou mincí oválného tvaru, velikosti anglického šilinku, s vyraženými postavami lovců a válečníků „podobných starým římským malbám“.
V kraji Sullivan v Missouri našel roku 1879 farmář starověkou rituální masku ze stříbra a železa. Vzhledem k tomu, že vytvořit takovou masku dalece přesahuje schopnosti nám známých původních obyvatel této oblasti, nezbývá než považovat ji za výtvor nějaké starší a vyspělejší rasy. Kdo byli tito lidé? A co se s nimi stalo? Nevíme.
Do stejné kategorie nezodpověditelných dotazů musíme zařadit otázku původu dvou maličkých stříbrných křížků nalezených v Georgii. V časopise Smithsonian Report je popisuje C. C. Jones jako zručně vyrobené, se stejně dlouhými rameny. Nejzajímavější je na obou křížkách nápis – jsou tam vyryta písmena „IYNKICIDU“. Co ta písmena znamenají, to zatím badatelům uniká. Vyluštění této hádanky nenapomáhá ani fakt, že písmena „C“ a „D“ jsou v nápisu zrcadlově převrácená!
Reverend Gass se rozhodl probádat prehistorickou mohylu poblíž Davenportu ve státě Illinois a nalezl zde mimo jiné i několik popsaných kamenných destiček. V časopise American Antiquarian (ročník 15, strana 173) píše, že na jedné z destiček byly obojí číslice – „arabské i římské“. Seznam charakterů obsahuje písmena „O“ a „F“ a římskou číslici VIII. Na povrchu jedné z destiček nalezených tamtéž byla roztroušeně vytesána písmena „TFTOWNS“. Tahle hádanka upoutala prezidenta Americké archeologické společnosti natolik, že se k mohyle osobně vypravil a navzdory moskytům se pustil do kopání. Pan Charles Harrison pak oznámil členům společnosti, že i on našel v mohyle u Davenportu záhadné kamenné destičky. Byly prý popsány římskými číslicemi – včetně oné všudypřítomné číslice VIII – a dalšími znaky, které vypadaly jako starověké fénické nebo arabské písmo. Znaky bohužel nejsou umístěny tak, aby z nich někdo dokázal sestavit jakýkoli srozumitelný text. Alespoň se to do dnešního dne nikomu nepodařilo.
Římské číslice v prehistorické mohyle, stejně tak jako římské mince nalezené při vrtání studny, tvoří tak neodpustitelný anachronismus, že jsou zásadně odmítány se zdvořilým úsměvem a s naznačením, že jde o podvod. Když už nic jiného, umožňuje tato taktika vyhnout se trapnému přiznáni, že nevíme, kdo tady žil před indiány.
V kraji Bradley ve státě Tennessee zaujaly farmáře jménem J. H. Hooper podivné znaky na kameni, který našel na své farmě. Chvíli si kámen prohlížel a pak začal hledat další. Jeho snaha byla brzy odměněna. Pan Hooper našel několik dalších placatých kamenů s alfabetickými znaky a – jak se píše ve Sborníku Newyorské akademie věd (svazek 27) – odkryl tak počátek táhlé kamenné zdi, která byla po dlouhý čas ukryta pod zemí. Když Hooper pečlivě očistil nalezené kameny od hlíny a jiných nečistot, spatřil na nich číslice a další znaky, které nedokázal přečíst.
Oznámil svůj nález místním úřadům, a tak se zpráva o něm nakonec dostala až k vědcům. Následný výzkum odhalil, že destičky ve zdi obsahovaly více než osm set individuálních znaků vytesaných do kamene. Byl tam měsíc a hvězdy a různé geometrické tvary. Také mezi nimi bylo možné rozeznat zjednodušené podoby zvířat. Newyorská akademie věd ve své zprávě opatrně dodává: „Nalezneme zde četné náhodné podobnosti s orientálními písmeny.“ Jelikož v Newyorské akademii věd nevědí, kdo tam ty znaky vytesal, přidává jejich závěr, že výskyt orientálních znaků na destičkách byl „náhodný“, pouze další záhadu k záhadě původní.
Ta zeď existuje. Ty záhadné znaky tam jsou také.
A ty znaky byly schovány pod vrstvou cementu!
Možná ale, že i ten cement tam byl „náhodou“.

Na seznamu dalších znepokojivých anachronismů můžeme najít i podivný předmět, nalezený Elmwoodem D. Hummelem na velice zvláštním místě.
Pan Hummel chytal ryby na řece Sasquehanna nedaleko svého domu ve Winfieldu v Pensylvánii. Chytal na mušku a často se brodil mělčinami řeky. Jednoho dne náhodou pohlédl do čiré vody pod svýma nohama a všiml si, že tam leží plochý kámen, na němž jsou jakési znaky. Vytáhl ho z vody a zjistil, že to je destička z vypalované hlíny, pokrytá znaky, které nedokázal rozluštit. Bylo to zvláštní, ale v tu chvíli ho více zajímaly ryby, a tak svůj podivný nález zastrčil do kapsy kabátu.
Třicet sedm let řachtala panu Hummelovi tahle podivná destička mezi rybářským náčiním. Potom ji jednoho dne našlo jedno z jeho vnoučat a začalo si s ní hrát. Neustálým používáním se povrch destičky vyleštil a znaky výrazněji vystoupily na povrch. Vnouče se zajímalo, co ty znaky znamenají – a jeho dědeček se rozhodl, že je na čase, aby se o jejich významu poučil i on sám. Poslal tedy destičku kurátorovi Přírodovědného muzea v Chicagu. Zdejší odborníci ony podivné znaky ihned identifikovali a rozluštili. Na destičce byl záznam o zápůjčce asyrského obchodníka z Kappadokie, přibližně z roku 1800 před naším letopočtem.
Nikdo z odborníků však nedokázal vysvětlit, jak se tahle starověká destička dostala do pensylvánské řeky, kde byla roku 1921 nalezena.
Mezi důkazy s nejasnou dobou vzniku, které potvrzují přítomnost nějaké starší civilizace, patří i kamenné ruiny na útesu poblíž Mt. Carbon v Západní Virginii.
Jsou tam pozůstatky kamenných zdí, které kdysi stály kolem vrcholu hory a byly evidentně vystavěny někým, kdo se vyznal ve vojenské strategii stejně dobře jako v kamenictví. Zdí byly umístěny tak, že se daly snadno uhájit, a byly zkonstruovány s takovou dovedností, že odolaly zubu času po nespočet století. Kdo je postavil a co se s ním stalo, to jsou otázky, které možná nebudou nikdy zodpovězeny. Stejně jako podobná stavba z Georgie nám tyhle zdi umožňují jen letmo nahlédnout do daleké minulosti, kdy se zde neznámá civilizace rozvíjela a vzkvétala, aby nakonec zmizela téměř beze stopy.
(Práce na vykopávkách v Západní Virginii se v roce 1958 prováděly pod vedením doktora Jamese H. Kellara z Georgijské univerzity, který pracoval i na podobných vykopávkách v Georgii. Když studoval kamenné předměty z hory Armstrong, nalezl doktor Kellar jeden předmět vyrobený lidmi, který nebyl schopen identifikovat. Byl to destilační přístroj na výrobu alkoholu.)

45/ Muž, který letěl vzduchem
Je možné, aby byla lidská bytost náhle přemístěna na velikou vzdálenost, téměř okamžitě a bez újmy na zdraví? Pojďme se spolu podívat na případ, popsaný v úředních záznamech v Mexiku – případ, který nikdy nebyl rozluštěn.
Ráno 25. října roku 1593 probíhala na náměstí před palácem v Mexiko City výměna stráží. V jasné sluneční záři se jeden z vojáků výrazně odlišoval od všech ostatních – a není divu, byl totiž oblečen do třpytivé uniformy úplně jiného střihu, než byly uniformy ostatních. Měl také jiný typ muškety a bylo na něm vidět, že je poněkud zmaten.
Když ho odvedli k výslechu, sdělil úředníkům: „Jmenuji se Gil Pérez. A co se týče toho, že jsem stál na stráži – snažím se pouze plnit rozkaz, jak nejlépe dovedu. Dnes ráno jsem dostal rozkaz držet stráž před místodržitelským palácem v Manile. Je mi jasné, že tohle není místodržitelský palác – a evidentně nejsem v Manile. Ale proč nebo jak se to přihodilo, to opravdu nevím. Nicméně jsem tady a tohle je jakýsi palác, takže plním rozkaz, jak nejlépe umím.“ Na závěr voják dodal: „Včera v noci byl filipínský místodržitel, Jeho Výsost don Gomez Pérez Dasmarinas, zabit na Molukách úderem sekery do hlavy.“
Když vojákovi řekli, že je v Mexiku, tisíce kilometrů od Manily, nemohl tomu uvěřit. Byl vyslýchán místokrálem a jeho úředníky, kteří byli zmateni stejně jako on sám. Byl vyslýchán církevními úředníky a potom uvězněn.
Pro všechny zúčastněné zůstával stále hádankou. Opravdu se nějak přes noc dostal z Manily do Mexika? V roce 1593 to bylo technicky zcela nemožné. Byl to zločinec, blázen, nebo jen neškodný chronický lhář? Po dva měsíce trpěl voják Pérez v mexickém vězení. Potom připlula loď z Filipín a přinesla zprávu, že místodržitel Dasmarinas byl zavražděn na Molukách… a našli se cestující, kteří byli nejen schopni identifikovat vojáka Péreze, ale kteří si také vzpomněli, že ho viděli v Manile den předtím, než byl uvězněn v Mexiku. Úředníci nebyli schopni vysvětlit, co se to s tím ubohým mužem stalo, a tak pečlivě zaznamenali fakta a poslali ho zpět do Manily a s ním tehdy stejně jako dnes nerozluštěnou hádanku času a prostoru.

46/ Sověti objevili již objevené
Je možné přivést k životu teplokrevného živočicha, který je úplně zmrzlý? Je to jistě fascinující nápad, jakkoli nelogicky to zní… a v tomto směru se udělalo více výzkumů, než je obecně známo.
V únoru 1963 přinesly rozhlasové stanice zprávu, že se sovětským vědcům podařilo oživit dva mloky, které našli v sibiřské tundře zmrzlé na kámen. Zpráva navazovala na článek v sovětském časopise Něva a zmiňovala se o profesoru Glebovi Lozinolozinském z Leningradského cytologického ústavu, který se tohoto pozoruhodného experimentu zúčastnil. Cytologie je odvětví biologie, které se zabývá strukturou a funkcí živých buněk.
Podle zprávy z rádia byli mloci nalezeni na Sibiři v hloubce sedmi a půl metru. Byli mrtví asi pět tisíc let. Když je vědci pomalu rozehřáli při pokojové teplotě, oba obživli; jeden z nich žil asi týden, druhý byl prý naživu i o tři týdny později, kdy byl přepraven do výzkumné laboratoře Moskevské státní univerzity.
Profesor Lozinolozinskij celou zprávu následně dementoval. Prohlásil, že je zcela lživá a nevědecká. Možná, že zpráva byla opravdu lživá, ale nazývat ji nevědeckou znamená ignorovat fakta, protože teplokrevní živočichové byli probuzeni k životu po smrti zmrznutím… a stalo se to i ve Spojených státech.
Už 6. března 1935 doktor Ralph Willard, výzkumník v oboru medicíny, předvedl veřejnosti tuberkulózní opici makak rhesus, kterou na tři dny zmrazil a potom opět přivedl k životu – bylo to jedno z pokusných zvířat, které přežilo zmrazení. Doktor Willard se domníval, že zmrazení a opětné oživení by mohlo prospět obětem tuberkulózy. Když se zpráva o jeho výzkumu objevila v novinách, hrnuli se k němu dobrovolníci, aby se nabídli jako pokusné osoby. Doktor si vybral mladého muže, syna profesora z Kolumbijské univerzity, aby ho zmrazil a opět oživil. Úřady však zasáhly a doktor Willard se vrátil k méně dramatickým formám výzkumu. Šlo o americké prvenství ve vědě, které bylo zcela zapomenuto.

47/ Astronomové spatřili záhadný objekt
Melbourne, Austrálie, 30. května 1963 – hlavní článek na první stránce deníku Herald přinesl zprávu o třech předních astronomech, kteří předešlého večera dvě minuly před devatenáctou hodinou zažili úžasnou věc. Ti tři astronomové byli sedmapadesátiletý profesor Bart Bok, světově proslulá autorita na Mléčnou dráhu, doktor H. Gollnow, astronom z observatoře Mt. Stroml nedaleko Canberry, a asistentka slečna M. Mowatová. Novinový titulek hlásal: „Tři astronomové spatřili létající talíř!“ A podtitulek dodával: „Dosud nejlépe zaručená zpráva.“
Astronomové řekli novinářům, že v 18,58 hodin canberrského času pozorovali jasně zářící objekt, pohybující se po obloze. Objekt byl v dohledu profesionálních pozorovatelů jednu minutu. Měl oranžovo-rudou barvu a pohyboval se od západu k východu, těsně pod vrstvou mraků, která se v té oblasti tenkrát vytvořila. Objekt zářil sám od sebe, rozhodně to nebyl odraz slunečního svitu. Pohyboval se téměř přímo nad observatoří a nezanechával za sebou žádnou viditelnou stopu. Na balon byl příliš rychlý a na meteor příliš pomaly.
Byl to snad satelit? Astronomové si na satelitní mapě ověřili, že v tu dobu se v inkriminovaném prostoru žádný satelit nepohyboval. Navíc, jak astronomové upozornili novináře, se tento objekt pohyboval pod mraky – což je pro jakýkoli satelit příliš nízko.
Nakonec dospěli astronomové k podivnému závěru: „Ať už to bylo cokoli,“ prohlásili, „rozhodně to bylo vyrobeno člověkem!“
To je samozřejmě naprostý nesmysl. Vzhledem k tomu, že neměli ani ponětí, co to vlastně bylo, odkud se to vzalo a kam to letělo, nemohli ani vědět, kdo to vyrobil.
Astronomové si také ověřili u civilního leteckého kontrolního centra, že danou oblastí v uvedeném čase neprolétávalo žádné letadlo.
Příštího dne však mluvčí Královského vojenského letectva prohlásil, že astronomové viděli formaci tří tryskových letadel!
Pomyšlení, že by armáda vyslala tři trysková letadla do civilního vzdušného prostoru, aniž by upozornila civilní kontrolní centrum, je zcela absurdní.
Novinový titulek byl zřejmě správný – „Tři astronomové spatřili létající talíř!“

48/ Ten duch měl pravdu
Paní Alice Warrenová pracovala roku 1955 v New Yorku v realitní kanceláři. Rozhodla se koupit si starý dům, který se zdál být ve velice dobrém stavu. Jednoho dne zašla dovnitř, aby si dům pozorně prohlédla. Měla tam také schůzku s tesařem, který měl stanovit, kolik by stály úpravy, jež si paní Warrenová přála v domě udělat. Tesař měl zpoždění, a tak se paní Warrenová posadila na starou kuchyňskou židli uprostřed obývacího pokoje.
Jak napsala Whitney Boltonová v deníku Philadelphia Inquirer, seděla tam paní Warrenová pouhých pár minut, když do pokoje z haly vstoupil bez jediného slyšitelného zvuku cizí muž. Zdvořile se uklonil a paní Warrenová si všimla, že je ustrojen do obleku podle módy ze začátku osmnáctého století. Než se ho stačila na cokoli zeptat, muž řekl:
„Jmenuji se Dillman. Vy si chcete koupit dům, jehož vodovodní instalace – omluvíte-li mou opovážlivost – je ve velice špatném stavu. Jeho oprava vás bude stát celé jmění.“
Po těchto slovech se muž opět uklonil, ustoupil zpátky do haly, a než paní Warrenová přiběhla ke dveřím, byl pryč.
Pozvala tedy do domu instalatéra, který dům pečlivě prohlédl a potvrdil, že varování onoho podivného návštěvníka bylo zcela na místě. Oprava vodovodního systému v domě by prý stála nejméně čtyři tisíce dolarů. Paní Warrenová se tedy rozhodla, že dům raději nekoupí.
Po nějakém čase prohlížela z pouhé zvědavosti dochované záznamy o onom starém domě. Mezi lety 1798 až 1808 patřil onen dům muži jménem John Dillman.

49/ Nashvillské lomozící strašidlo
Fenomén lomozících strašidel je poměrně běžný, ale neznamená to, že bychom proto věděli něco víc o jeho podstatě. Způsob jeho působení zůstává tajemstvím, víme jen, že je často spojen s určitými násilnostmi.
V říjnu 1962 prožil John Hawkins s rodinou ve svém domě na Deváté avenue v Nashville v Tennessee několik hlučných týdnů, naplněných aktivitou lomozících strašidel. Paní Hawkinsová byla první, kdo si všiml, že se děje něco podivného. Uslyšela totiž klepání na dveře. Šla otevřít, ale nikdo tam nebyl. Když se to stalo znovu, obvinila své děti z nejapného žertování. Všechny děti však takové nařčení rezolutně odmítly.
Když tam tak před ní všechny stály, ozvalo se důrazné zaklepání znovu – a ani teď za dveřmi nikdo nebyl. To pokračovalo s přestávkami celý den, a když to paní Hawkinsová vyprávěla večer manželovi, řekl jí, že má asi halucinace. Rány se však ozývaly celou noc, ustaly teprve krátce po rozednění. Když se začaly druhou noc ozývat znovu, rodina si připravila zbraně – „a,“ říká paní Hawkinsová, „manžel pochopil, o čem jsem mluvila!“ To však byl jenom začátek. Ostré, hlasité rány se ozývaly ze všech možných míst – napřed od hlavních, potom od postranních a nakonec i od zadních dveří, a byly tak silné, že se třáslo sklo v oknech. Někdy začalo bouchání hned po setmění a pokračovalo až do páté hodiny ranní. Přivolaní policisté stáli celou noc na stráži – bouchání pokračovalo a policistům se nepodařilo zjistit vůbec nic o tom, kdo nebo co ho způsobuje.
Jednou se ozývalo hlasité klepání na okno a rodinný přítel, který tam byl zrovna na návštěvě, do okna vystřelil… klepání se však pouze přesunulo do vedlejšího okna. Jindy se v domě usadilo dům dvacet fotbalistů z blízké školy North High, ale ani tato akce nepřinesla žádný pozitivní výsledek – bušení se prostě ozývalo z míst, kde zrovna nikdo nebyl.
Tohle pokračovalo více než dva měsíce. Paní Hawkinsová říká: „Nijak nám to neubližuje, jenomže se při tom rámusu vůbec nevyspíme!“
Zdá se, že v nashvillském případě, stejně jako téměř ve všech podobných případech, vyžadovala lomozící strašidla přítomnost dospívajících dětí. Ale ať už ten hluk způsobuje cokoli, působí to na dětech nezávisle, jako by děti byly pouze jiskrou, která celý proces odstartuje.

50/ Osudová předpověď
Obyvatelé Owensville v Indianě byli zmateni, když se jednoho zimního rána na chodníku před místní základní školou objevil nápis, namalovaný velkými jasnými písmeny. Stála tam jen čtyři slova:
„Pamatuj na Pearl Harbor!“
Lidé ten nápis různě komentovali, ale nikdo nevěděl, kdo ho tam napsal a proč. Ostatně nebylo proč se tím nějak vzrušovat – v té době. Neblaze proslulý japonský útok na Pearl Harbor se totiž udál až o dva roky později… na den přesně.

51/ Sny, které se vyplatily
Více než dva roky měli inženýři ze železáren Jo n es and Laughlin v Pittsburghu problémy s hlavním vypínačem na drtiči. Strávili tím spoustu času a utratili spoustu peněz. Jedenáctkrát už vypínač vyměnili – a přesto pořád nefungoval.
A tak zůstalo na valcíři jménem Ray Hammerstrom, aby přišel s odpovědí, která pánům inženýrům tak dlouho unikala. Ray si s tím nedělal žádné starosti. Jenom se mu jednoho srpnového odpoledne zdál sen, ve kterém zcela jasně viděl konstrukci nového vypínače. Nahradil jím tedy ten starý, který přinášel tolik problémů. Rayův vysněný vypínač fungoval zcela dokonale – a zajistil mu odměnu ve výši patnácti tisíc dolarů od vděčného zaměstnavatele.

Margaret Moyatová je anglická malířka. Velice dobrá malířka. Během své kariéry vytvořila stovky portrétů, ale ten nejznámější, ten, který má ona sama nejsilněji vryt do paměti – to je portrét, jehož záhadu se nikdy nepodařilo vysvětlit.
Jednoho červnového rána roku 1953 se slečna Moyatová probudila ve svém domě v Eythomu v anglickém hrabství Kent. Zdál se jí neobvykle živý sen. Byl o starším, velice zvláštním a nápadném muži, kterého nikdy předtím neviděla. Jenom tam tak před ní stál a jemně se usmíval, jako by očekával, že ho bude malovat. Dojem z toho podivného snu byl tak silný, že se slečna Moyatová cítila povinna namalovat portrét onoho starého pána, dokud měla jeho obraz v živé paměti. Ihned se dala do práce a během dvou dnů byl portrét hotov.
Přibližně o dva týdny později navštívily slečnu Moyatovou dvě dámy, které žily v Eythornu již více než třicet let. Když uviděly portrét muže ze snu, údivem zalapaly po dechu. Stejně jako později další místní starousedlíci, poznaly obě dámy na obraze nezaměnitelný portrét bývalého eythornského pastora pana Hughese. Pamatovaly si jeho zářivé, světle modré oči a jeho dlouhý bílý plnovous – což byly nejvýraznější rysy mužské tváře na obraze slečny Moyatové. Na obraz se přišli podívat i další lidé, kteří znali pana Hughese v době, kdy sloužil v Eythomu jako pastor baptistické církve, a všichni souhlasili, že podoba je dokonalá.
Je zajímavé a poněkud matoucí, že slečna Moyatová žila v Eythornu teprve dva roky. Do baptistického kostela nechodila a nikdy neslyšela o pastorovi jménem Hughes. A navíc v době, kdy slečna Moyatová viděla ve snu onoho zvláštního starého pána, byl pastor Hughes již pětadvacet let mrtev!

Nový sedan jel příliš rychle, než aby se mohl udržet na silnici pokryté sněhem a ledem. Řeka Thioughnioga byla hluboká a její kalné vody se rychle valily kupředu hned vedle dálnice. Žena za volantem si příliš pozdě uvědomila, v jak velkém nebezpečí se ocitla. Sevřela volant, dupla na brzdy a zoufale se snažila stočit auto směrem od řeky. Kola sklouzla po zledovatělé silnici. Těžký sedan dostal smyk, prolomil ochrannou bariéru a vjel do řeky, kde klesl ke dnu jako kámen.
Když auto dostalo smyk, neměla již třiadvacetiletá Fred Cordrayová z Marathonu šanci. Stalo se to ráno 6. března 1938. Příběh jejího konce byl zaznamenán ve stopách pneumatik, které sedřely tenkou vrstvu sněhu ze zledovatělé silnice.
Po sedm dní hledaly skupiny dobrovolníků v řece její tělo – to totiž nebylo nalezeno v autě, které ji odvezlo do smrtící náruče divoké řeky. Jejich snaha byla marná. Hledači se nakonec vzdali – příroda a čas snad jejich problém samy vyřeší. Všichni byli přesvědčeni, že tělo odnesl silný proud.
V tu dobu přišel s návrhem řidič nákladního automobilu. Představil se jako William Knapp. Řekl policistům, že oběť neznal, ale již dvakrát viděl její tělo v příšerném a velice živém snu. Sen byl tak nezapomenutelný, že Knapp věřil, že to místo bude schopen najít.
Policisté nebyli příliš nakloněni Knappovu návrhu, aby ho sledovali podél říčního břehu, dokud nepřijdou na místo, které viděl ve snu. Bylo velice pravděpodobné, že budou všem pro smích, až celá akce skončí fiaskem – jak předpokládali. Nakonec s Knappem odešlo jen několik mužů a i oni měli zřejmě silné pochybnosti o rozumnosti svého počínání. Shromáždil se – jako vždy – nemalý dav zvědavců, kteří se tlačili kolem Knappa, prodírajícího se hustým křovím podél řeky.
Konečně se zastavil. Bylo to tři kilometry po proudu od místa, kde hledači tak pilně pracovali – a s tak malým úspěchem. Knapp ukázal na dva veliké stromy sklánějící se nad řekou. “Támhle, přesně mezi těmi dvěma stromy. Tam jsem viděl její tělo. Asi patnáct metrů od břehu a mezi dvěma velkými stromy. Tam v té tišině.“
Řeka byla pokryta silnou vrstvou ledu. Muži použili speciální pily a sekery a udělali do ledu díru zhruba třicet metrů dlouhou a metr a půl širokou. Většina z nich se později přiznala, že si při tom připadali pěkně hloupě. Místo bylo totiž značně vzdáleno od hlavního proudu, o kterém předpokládali, že tělo odnesl.
Necelou hodinu pročesávali řeku v místě, které jim Knapp ukázal, když Earl Gillett ze Scotu ve státě New York našel tělo utonulé ženy – díky živému snu řidiče náklaďáku.

Betty Foxová byla ženou chudého kováře z anglického Shopshire. Psal se rok 1892.
Jednoho rána vyprávěla Betty rodině, že se jí zdál podivný sen. Viděla v něm několik mužů v bizarním obleku, jak něco zakopávají vedle silnice. Muži se sice několikrát otočili jejím směrem, ale zdálo se, že si její přítomnosti nejsou vědomi. Betty však bohužel nebyla dost blízko, aby mohla rozeznat, co tam tak spěšně a tajně zakopávají.
Nebyl to zas tak moc zajímavý sen, ale podle popisu byli ti muži starověcí válečníci v masivních kovových helmách, měli po kolena dlouhé suknice a těžké kulaté kovové štíty. Příští noci je Betty uviděla znovu. Zdálo se jí, že kráčí po téže dlážděné cestě a že vidí tutéž skupinu starověkých válečníků, kteří spěchají z místa, kde předtím kopali. Podle různých orientačních bodů Betty poznala, že to místo je na silnici mezi Uckingtonem a Wroxeterem. Když se podívala pod keř, kde ti muži kopali, uviděla tam v prachu pohozenou hrst mincí. Potom se probudila.
Když celý sen vyprávěla rodině, sklidila stejně jako den předtím zase jenom posměch a vše, co mohla namítnout, bylo, že popisuje jenom to, co viděla ve snu.
O několik dní později se Betty zdály oba sny znovu. Viděla stejné muže, jak pospíchali po silnici ke keři, kde dva z nich něco zakopávali, zatímco druzí dva stáli na stráži. Potom je viděla spěchat pryč a na místě, kde kopali, po nich zbylo několik mincí rozházených v prachu.
Když se Betty probudila, nemínila nechat rodinu, aby se jí zase smála. Tentokrát jim nic neřekla a rozhodla se, že s tím musí něco udělat. Vzala rýč a vydala se podél oné cesty, až došla na místo, které vypadalo jako to, jež spatřila ve snu. Rostl tam velký keř podobný tomu, pod kterým vojáci kopali. Betty se dala do práce a po třetím nebo čtvrtém zarytí rýče nalezla hrst prastarých zlatých mincí. Pokračovala v rytí a narazila na starý hliněný hrnec naplněný zlatými a stříbrnými mincemi, jaké nikdy předtím neviděla. Betty zabalila těžký hrnec do kabátu a odvlekla ho domů. Když doma vysvětlila, jak k němu přišla, nikdo už se jí nesmál.
Peníze byly doma, ale Foxovi si uvědomili, že by o ně možná mohli díky nějakým hloupým předpisům přijít. Drželi tedy svůj zvláštní nález v tajnosti a uvažovali, co s ním.
Naštěstí měli zámožného souseda, pana Oatleyho, který byl vášnivým numismatikem. Pan Fox k němu opatrně zašel s jednou jedinou mincí a předstíral, že ji našel, když kopal na dvoře za kovárnou. Oatley ihned poznal, že to je římská mince, a od Foxe ji koupil. Když se konečně dozvěděl pravdu o onom zvláštním nálezu, ubezpečil Foxovy, že se mincí rozhodně nebudou muset vzdát, a navíc jim zprostředkoval jejich prodej profesionálnímu archeologovi Thomasi Wrightovi, který za ně Betty Foxové a jejímu manželovi zaplatil čtyři tisíce dolarů – sumu, pro kterou se jistě vyplatilo věnovat snu trochu pozornosti.
Betty vzala pana Wrighta na místo svého nálezu a ten tam přivedl další archeology. Výsledkem jejich práce nebylo jen zbohatnutí Betty Foxové, ale také objevem starověkého římského města Uriconium, které bylo ztracené déle než jeden a půl tisíciletí.

Podobně záhadný a pozoruhodný byl i sen, který se zdál manželce farmáře z Indiany, paní Bertě Stoneové z kraje Jefferson. Odpoledne 10. června roku 1951 ji ze spánku probudil podivný sen.
Zdálo se jí, že stojí na konci velikého mostu blízko neznámého města. Přišla k ní žena středního věku, oblečená do prostých černých šatů, a řekla:
„Přišla jsem do Abilene, abych tu skočila do řeky.“ Potom se paní Stoneová dívala, jak ta žena šla doprostřed mostu, přelezla zábradlí a skočila. Paní Stoneová se nemohla ani pohnout, aby zabránila té neznámé ženě v jejím sebevražedném úmyslu. Opravdu se to stalo?
Paní Stoneová se rozhodla, že si nenápadně zjistí, jestli se opravdu někdy přihodilo to, co viděla ve svém podivném snu. Zjistila, že existují dvě města nazvaná Abilene: jedno v Kansasu a druhé v Texasu. Napsala na policejní stanice obou těchto měst dopis s dotazem, jestli tam někdo 10. června 1951 spáchal sebevraždu, a jestli ano, kdo to byl a jak to udělal.
Odpověď z kansaského Abilene byla záporná, ale z odpovědi z texaského města stejného jména vyplynulo, že se onoho dne jakási žena zapsala v místním hotelu Wooten pod jménem Ruth Brownová. Dotazovala se tam na cestu k nejbližší řece. Pak zanechala v hotelu svůj ošoupaný kufřík, šla k mostu a skočila z něj do řeky – přesně tak, jak to paní Stoneová viděla ve snu. Jméno a adresa, které udála v hotelu, byly falešné. Z oblečení ani z kufříku, který zanechala v hotelovém pokoji, se nepodařilo nic zjistit. Její skutečná identita zůstala utajena.
Kdo ta žena byla, odkud přišla a proč spáchala sebevraždu skokem z mostu, zůstává nevyřešenou záhadou stejně jako skutečnost, že paní Stoneová viděla její tragický skok ve snu tisíce kilometrů daleko.

52/ Smrt je věčným šampiónem
Profesionální boxeři jsou si velice dobře vědomi, že šampióni střední váhy jsou zřejmě odsouzeni ke krátkému a tragickému životu. Prvním takovým šampiónem byl originální Jack Dempsey, zvaný také „Neporovnatelný“. Když ho Bol:) Fitzsimmons porazil, odstěhoval se Dempsey do Portlandu v Oregonu, slábl a chřadl a do šesti měsíců byl mrtev. Bylo mu třicet dva let. Stanleyho Ketehela zastřelil v Conway v Missouri farmář, když mu bylo třiadvacet. Billy Papke přišel o titul a odstěhoval se do Newportu v Kalifornii. Zavraždil svou bývalou ženu a stejnou zbraní pak zavraždil i sám sebe. Harry Greb, jeden z největších boxerů všech dob, se podrobil jakési menší plastické operaci – a zemřel na její následky. „Tygr“ Flowers, Grebův následovník, si nechal v nemocnici v New Yorku odstranit zduřelou jizvu – jednoduchá operace. O několik hodin později byl mrtev. Doktoři říkají, že jeho šance na přežití byla nejméně sto tisíc ku jedné v jeho prospěch. Vince Dundee, další vynikající šampión střední váhy, podlehl stejné nemoci, která zabila Lou Gehriga. A když francouzský šampión Marcel Cerdan přišel o titul v zápase s jakém La Motta, prohlásil: „Buď ten titul vyhraju zpátky, nebo umřu.“ Byl to hořký konec pro krále střední váhy. Letadlo, které přiváželo Cerdana zpět do vlasti, havarovalo. Nikdo nepřežil.

53/ Arkansaská záhada
V Arkansasu, pět kilometrů východně od Meny u silnice Ransom, žil na podzim roku 1961 pan Ed Shinn se svou ženou a patnáctiletým vnukem Charliem Shafferem. Ačkoli panu Shinnovi bylo již přes sedmdesát let, pracoval každý den na své farmě a jeho vnuk mu pomáhal. Až potud bylo vše v pořádku. Jenže v jejich pětipokojovém domě se začaly dít podivné věci a 2. prosince se zpráva o té záhadě provalila na veřejnost.
Manželé Shinnovi řekli sousedům a novinářům, že je již několik měsíců obtěžuje nábytek, knihy a kuchyňské náčiní, které jednoduše pluje domem. Paní Shinnová se jednou podívala vzhůru právě ve chvíli, kdy se kolem ní přes pokoj pomalu vznášela rodinná bible – v době, kdy byla sama doma. Polštáře byly vytrhovány zpod hlav obou manželů s takovou silou, že na druhé straně pokoje narážely do zdi.
Snacha prý byla svědkem obdobného jevu, když prázdný uhlák a klasy obilí pluly vzduchem přímo proti ní. Bratr paní Shinnové, George Wittenberg, prý zase viděl tužku a konzervu psího žrádla vznášející se volně ve vzduchu. Soused J. L. Ply viděl dřevěné zápalky vzlétající z police – někdy po jedné – jindy po celých tuctech. Nejpodivnější na celé věci bylo, že předměty pluly vzduchem jen tak, pomalu – bez zjevných příčin.
Když se utrápený dědeček konečně svěřil místnímu obchodníkovi… a když ten to řekl novinářům, zaplavil dům Shinnových dav zvědavců. Až tucet neznámých lidí najednou přicházelo na návštěvu a procházeli domem sem a tam ve snaze něco zahlédnout – až už toho měl vnuk dost a prohlásil, že on… a jedině on sám… je příčinou celého toho dění.
To uspokojilo zvědavost veřejnosti…, ale hádanku to nerozluštilo. Charles Albright, reportér z Arkansas Gazette, který se o celý případ zajímal, napsal, že chlapcovými přiznáním se nic nevyřešilo, protože dokonce ani Charlie Shaffer nemohl dokázat, aby těžké kusy nábytku pluly vzduchem kolem pokoje – jak to viděli svědci. Chlapcovo přiznání bylo výhodné…, ale ne přesvědčivé.

54/ Nešťastný David
Když bylo Davidovi Biermanovi z Centralia v Illinois šest let, spadl z kola a na zacelení jeho ran bylo potřeba šest stehů. V sedmi letech vylezl na jabloň a sáhl na elektrické vedení. Těžce popálený spadl na zem. V osmi letech potřeboval další stehy, když ho do hlavy uhodil kus uhlí. V devíti letech se dostal do míchačky a způsobil si tak několik hlubokých ran, které také vyžadovaly zašití. Ve třinácti letech se ocitl v nemocnici díky nehodě na kolečkových bruslích. Později téhož roku se znovu léčil, když mu doktoři odstraňovali nádor na plicích.
Když mu bylo v roce 1961 sedmnáct let, dospěl David k názoru, že jeho smůla je konečně pryč. Prohlásil: „Konečně se ke mně štěstí obrátilo čelem!“
Promluvil však příliš brzo.
Záhy nato v říjnu 1961 přišel o život při motocyklové nehodě.

55/ Dopis, který zmizel
Biskup z Crosswardenu, monsignore Joseph de Lanyi, spával většinou dobře, ale v noci 27. června 1914 byl podivně neklidný. A tak se rozhodl pro druhou nejlepší věc, kterou mohl udělat – odešel do své knihovny s úmyslem strávit zbytek noci nad knihou.
Když vešel do knihovny, ukazovaly hodiny, že je 28. června, několik minut po půlnoci. Biskup rozsvítil lampičku a všiml si, že na stole leží malý, černě orámovaný list papíru. Nevzpomínal si, že by ho tam předtím již viděl. Natáhl po něm ruku a rozeznal erb arcivévody, jehož před lety učil.
Biskup si papírek přečetl a obsah vzkazu ho značně rozrušil. Proč na něj nebyl upozorněn dříve? Proč byl vzkaz nedbale položen na stolek v knihovně, kde mohl zůstat ležet nepovšimnut celý další den? Odložil vzkaz na stůl, kde ho našel, a zazvonil na sluhu.
O pár minut později sluha přiklopýtal do pokoje. Když biskup ukázal na černě orámovaný list papíru, o kterém mluvil, žádný papír tam nebyl… a nebyl nikde k nalezení.
Biskup měl pocit, že má halucinace, velice podivné halucinace. Rozeznal přece erb na onom nepodepsaném „dopise“ jako erb svého bývalého žáka, nyní arcivévody Ferdinanda. Biskup de Lanyi se rozhodl zapsat si znění toho vzkazu, dokud ho měl ještě čerstvě v paměti. Na list svého vlastního papíru si poznamenal:
„Vaše Eminence. Moje žena a já jsme se stali oběťmi politického zločinu. Poroučíme se do Vašich modliteb. Sarajevo 28. června 1914, čtyři hodiny ráno.“
Deset hodin poté, co si biskup zaznamenal tenhle tajemný vzkaz, byli arcivévoda Ferdinand a jeho žena zastřeleni v ulitích Sarajeva – jako první oběti první světové války.

56/ Bobby, zázračný chlapec
Dvanáct doktorů na toho chlapce zíralo s úžasem – a plným právem. Napsali totiž na tabuli několik dlouhých a složitých vět a tohle dítě s podivným výrazem v očích je bez chyby a bez zaváhání přečetlo. Byl to pozoruhodný výkon, a to hned z několika důvodů – za prvé proto, že ty věty byly napsány v latině, španělštině, francouzštině, němčině a turečtině, a za druhé proto, že chlapci, který tak pohotově přečetl, co napsali, bylo dvanáct let… a měl mentalitu čtyřletého.
Bobby, jak se chlapec jmenuje, přišel do dětského domova v Lyndonu poblíž Louisville v roce 1957. Bylo mu tehdy šest let a doktoři ho klasifikovali jako zaostalého… byl schopen jenom chodit, mluvit a číst, ale neuměl se sám obléci.
Bobby byl – a stále je – pro doktory záhadou. Když mu bylo šest let, zatoulal se do kanceláře ředitele L. F. Bolanda, kde na zdi visel ředitelův latinsky psaný diplom. Bobby se na diplom podíval a přečetl všechna slova, která tam byla napsaná, bez jediného přeřeknutí. Překvapený ředitel napsal na papír několik německých frází; „zaostalý“ chlapec je bez chyby přečetl.
Když doktor z Turecka, který přijel na návštěvu do lyndonského ústavu, viděl, co chlapec dokáže, napsal na tabuli větu o šestadvaceti slovech – v turečtině. Bobby své obecenstvo nezklamal – jak přiznal překvapený návštěvník, přečetl celou větu naprosto perfektně.
Páni doktoři se začali zajímat o chlapcův původ a zjistili, že pocházel z velice chudé rodiny z Louisville. Při porodu císařským řezem utrpěl poranění hlavy. Doktoři přiznali, že nevědí, co si mají o chlapci myslet. Bobby čte stejně dobře jako univerzitní student…, ale v testech dostává nula bodů. V určitých směrech je génius – v jiných zaostalé čtyř nebo pětileté dítě. Umí plynně číst v pěti cizích jazycích, ale jestli jim rozumí, to se nepodařilo zjistit. Bobby, zaostalý chlapec, nechává doktory na pochybách.

57/ Z jasného nebe
Nevím o podivnějším pravdivém příběhu, než je ten o náhlé a dramatické události, která ukončila občanskou válku v Nikaragui. Psal se rok 1907, a jak se v zemích Latinské Ameriky nezřídka stává, militantní skupina vzbouřenců si chtěla za každou cenu prostřílet cestu k moci.
Rebelové dosahovali pod vedením bystrého generála Pabla Castilliana značných úspěchů. Castilliano měl dostatek zbraní, spousty peněz a vynikající vojenské vzdělání.
Generál Castilliano a jeho spojenci již měli konečné vítězství na dosah. Vládní oddíly byly poraženydvakrát rychle za sebou, mnoho vojáků dezertovalo a ti ostatní byli připraveni okamžitě zahodit zbraně, kdyby to snad vypadalo, že vzbouřenci opět zvítězí. Oddíly generála Castilliana byly strategicky umístěny podél horského hřbetu, odkud bylo dobře vidět na pozice nepřátel. Útok, který měl přinést konečné vítězství, byl naplánován na úsvit příštího dne. Generál Castilliano popřál svým stoupencům dobrou noc a odešel do svého stanu, aby si do diáře zaznamenal události dnešního dne. Okolo desáté hodiny sfoukl svíčku a uložil se do postele.
O několik minut později byl náhle celý tábor ozářen jakoby gigantickým plamenem. Z jasné oblohy se řítila plamenná koule – a mířila přímo na tábor. Vyděšený strážný před generálovým stanem zařval a vrhl se k zemi.
Ohnivá koule udeřila přímo do stanu generála Castelliana a účinkovala jako dynamit. Tam, kde stan stál, zůstala jen tři metry hluboká a pět metrů velká jáma. Generál zemřel okamžitě. Jeho strážný žil ještě dva dny – dost dlouho na to, aby potvrdil, že to opravdu byla ohnivá koule z oblohy, jak tvrdili ostatní strážní. Později se ukázalo, že mluvili pravdu – v jámě, která po výbuchu vznikla, se našly kusy rozbitého meteoritu.
Generálova náhlá smrt a hlavně neslýchaný způsob, jak k ní došlo, naprosto demoralizovaly jeho vojáky. Pochopili to totiž jako znamení, že upadli v nebi do nemilosti, a celé povstání se přes noc zhroutilo. Až do dnešního dne je to jediný případ, kdy byla válka ukončena přímou intervencí nebeského tělesa.

58/ Strašidelná knihovna
Veřejná knihovna je možná posledním místem, kde by člověk očekával strašidlo – nebo i jenom strašidelné zvuky. Přesto se podle reportáže Loretty Lambourssisové v Houston Post z roku 1961 ve veřejné knihovně v Houstonu dělo něco mimořádně podivného.
Lidé tam slýchávali zvuk houslí. Někdy se ozvalo jen několik not, jindy celé melodie. Někdy byla hudba tišší, jindy hlasitější. A onen záhadný houslista rozhodně nebyl žádný mistr.
Vyskytly se domněnky, že si tam nějací šprýmaři pouští kapesní rádio, aby pozlobili pracovníky knihovny, ale tenhle nápad padl, protože radiostanice vysílají hru na housle jen velice zřídka a rozhodně ne v tak mizerné kvalitě, jako byla ta, která se ozývala v knihovně. Dalším z možných vysvětlení by bylo, kdyby si někdo nahrál muziku na maličký magnetofon a potom ho pouštěl v knihovně. Jenže ony podivné melodie se v knihovně ozývaly i tehdy, když tam kromě jejích zaměstnanců nikdo nebyl.
Reportérka z Houston Post zjistila, že v suterénu pod knihovnou kdysi žil správce budovy. Není jisté, jestli to má s celým případem nějakou spojitost, ale je známo, že po pracovní době chodíval po knihovně a vytrvale vrzal na housle. Občas sedával celé hodiny na balkoně a hrál melodie, které se ještě dnes vznášejí v tichu knihovny. Správce je už dávno pryč…, ale jeho hudba je tu stále.

59/ Dává smrt varování?
Jednoho dne možná vědci objeví, že ve chvílích velikého emocionálního stresu jsou lidé schopni nějakým způsobem mentálně komunikovat – jestli ano, mohlo by se vysvětlit to, co se přihodilo na podzim roku 1958 Fredovi Trustymu z Riverside Drive 96 v Painesville nedaleko Clevelandu v Ohiu.
V té době bylo Fredovi třicet let. Jednoho dne stavěl na kopci za domem schody a náhle ho z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu přepadl „divný pocit“. Odložil nářadí a zahleděl se k blízkému rybníku. Na tiché hladině uviděl zčeření. Vypadalo to, jako když si tam hrají ondatry. Na tom nebylo nic divného, u rybníka žila spousta ondater. Když se však chtěl vrátit zpět ke své práci, pocítil naléhavé nutkání podívat se tam znovu… a tentokrát uviděl v místě, kde byla voda zčeřená, plavat dětskou čepičku.
Trasty seběhl k rybníku a skočil do vody. O chvíli později nalezl u dna rybníka malého chlapce a vytáhl ho na břeh. Byl to jeho vlastní dvouletý syn Paul. Umělé dýchání přivedlo chlapce zpátky k životu ze samého prahu smrti.
Neozvalo se žádné volání o pomoc – žádné varování hrozícího nebezpečí – jen ten „divný pocit“ – pocit, který chlapci zachránil život.

V neděli 2. října 1955 byl letec Lawrence Monk na návštěvě u svých rodičů, manželů Ryanových ze Sheboyganu ve státě Wisconsin. Své matce se svěřil s pocitem, že je blízko smrti. Ta zlá předtucha byla tak silná, že Lawrence dal matce svou bibli a řekl: „Já už ji nebudu potřebovat, mami. Už mě nikdy neuvidíš – ale uslyšíš o mně.“
Vystrašení rodiče z něho nedostali žádné další informace – nic víc, než tuhle temnou předpověď. To nedělní ráno se paní Ryanová a její syn vypravili do kostela později než obvykle a šli spolu ke svatému přijímání.
Následující úterý nastoupil Lawrence Monk na letišti ve Willow Run poblíž Detroitu do letadla společnosti United Airlines. Cestou do Kalifornie letadlo havarovalo v horách Wyomingu a šedesát šest cestujících zahynulo.
Jedním z nich byl i letec Lawrence Monk.

Dvaatřicetiletého Eugena Bouvea z Clia ve státě Michigan pronásledoval neodbytný strach, že s jeho sedmdesátiletým strýcem Eugenem není něco v pořádku. Byl normální únorový den roku 1958 a nic nenasvědčovalo tomu, že by strýc Eugen měl být nemocen, ale jeho synovec nenalézal klidu.
Následujícího dne zatelefonoval sousedovi strýce Eugena a ten ho ujistil, že starý pán je v pořádku, zdráv a v té nejlepší náladě. Ani to ho však neuklidnilo, a tak asi hodinu poté, co se sousedem mluvil, nasedl Eugen do auta a odjel do Flintu, aby se přesvědčil na vlastní oči, že je strýc v pořádku.
Když přijel na místo, spatřil, jak se ze strýcova domu odevšad valí kouř. Vykopl zamčené dveře, ale dovnitř se nemohl pro oblaka kouře dostat. Popálil se a teprve potom se vzdal a zavolal hasiče. Dva požárníci, kteří se snažili prodrat ke strýci, byli zcela pohlceni hustým černým dýmem.
Přišli příliš pozdě.
Strýce Eugena našli na podlaze v koupelně již mrtvého.

60/ Podivné srážky
Několik kilometrů od Washingtonu, D. C, leží Fairfax Court House. Alexandria Gazette přinesl v prosinci 1855 zprávu, že Fairfax je ono místo, kde se jednoho dne studený déšť změnil náhle ve sníh…, ale nikoli v obyčejný sníh – druhého dne ráno totiž vypadal jako černý samet. Sníh byl pokryt nespočetným množstvím maličkých černých broučků, menších než špendlíková hlavička. Zvědaví místní obyvatelé zjistili, že broučci jsou živí, ale ztuhlí zimou, protože když je vzali dovnitř do tepla, broučci se rozehřáli a byli velice aktivní. Redaktor alexandrijských novin se bez obalu přiznal, že tomu nerozumí – což je za daných okolností omluvitelné.

Tenhle redaktor nebyl jistě víc zmaten než vydavatel Republicanu v Napě v Kalifornii, který zažil jednu z nejpodivnějších příhod, když oblast kolem nedalekého Čistého jezera pokryla na podzim roku 1857 tlustá vrstva cukrkandlu. Škály, domy, stromy, ploty – všechno jím bylo obaleno a v některých případech byla vrstva cukrkandlu tak tlustá, že trhala listy ze stromů. Ona hmota vypadala, voněla i chutnala jako cukrkandl – jak děti a zvířata brzo zjistili. Přírodovědci přispěchali s ujištěním, že „to není nic jiného než výměšky nějakého hmyzu“, ale redaktor Republicanu shromáždil veškerá svědectví, aby vyvrátil „vysvětlení“, které, jak napsal, „je pustá teorie, kterou se přírodovědci snaží zastřít svou neznalost divů přírody“.

Deset let po cukrkandlové záplavě v Napě přinesl New Orleans Times reportáž o podivné přeháňce v Louisianě. Bylo to v březnu 1867. Pět až sedm kilometrů široký pruh krajiny, od ústí Červené řeky do vzdálenosti osmdesáti kilometrů, byl zářivě bílý. Bylo mrazivé počasí a obyvatelé si napřed mysleli, že je to prachový sníh. Brzy však zjistili, že byli zasypáni solí. Byla suchá a sypká, vynikající kvality – ale odkud a jak se dostala z místa svého původu sem, kde se sesypala na krajinu, to zůstává nerozluštěnou záhadou.

Telegrafista z Ozarku v Arkansasu zapojil jednoho listopadového dne roku 1880 všechny linky, aby sdělil svým kolegům, že na jeho pracovišti se děje něco neskutečně podivného. Tisíce kamenů, některé až kilové, jako by vyskakovaly ze země, zatímco další tisíce menších oblázků padaly z oblohy. Jediná škoda, kterou způsobily, bylo porušení klidu obyvatel Ozarku a okolí.

Bahnité přeháňky, jako byly ty, které zaznamenali v letech 1960 a 1961 obyvatelé Austrálie a Nového Zélandu, jsou většinou vysvětlovány tím, že se ve značných výškách srazí bouřkový mrak s písečnou nebo prašnou bouří. Tohle vysvětlení má tu přednost, že zní hodnověrně – a možná, že je dokonce i správné. V březnu 1879 byl vlak poblíž Stone House v Nevadě přinucen se podobnou přeháňkou pohybovat kupředu jen hlemýždím tempem. Napsaly o tom noviny ve Winnemucce. Koleje byly pokryty takovou vrstvou bahna, že kola neustále prokluzovala. Lokomotiva i vagóny vypadaly, jako by je někdo protáhl bažinou. Záplava se z oblohy řinula téměř hodinu a sestávala převážně z bahna, deště tam bylo poskrovnu.

Dne 26. března 1948 promočil obyvatele Daytonu v Ohiu zelený déšť. Automobily, domy, oblečení, chodníky… všechno bylo zbarveno do zelena. Obvyklá vysvětlení expertů jako obvykle nic nevysvětlovala. Déšť ustal, barvy vybledly a experti byli zapomenuti.

V srpnu 1870 napršclo na Sacramento v Kalifornii fantastické množství zvířátek, kterým se říká vodní ještěrky. Novinář ze Sacramento Reporter pobíhal z místa na místo, aby to všechno viděl na vlastní oči. Do novin o tom později napsal: „Není pochyb – tyhle myriády živých zvířátek, dlouhých od pěti do dvaceti centimetrů, opravdu napršely na město s přívalem deště.“ Střecha Opery jimi byla pokryta v tlusté vrstvě a z téhož důvodu byly silnice i chodníky velmi kluzké. Známá místní postava, soudce Spicer, v tu dobu hloubil na zahradě sklípek. Během bouřky se tu zachytila dešťová voda, ve které ještě po několik dní přežívaly stovky vodních ještěrek.

Obyvatelé Heltownu v kraji Butte v Kalifornii byli 11. září 1878 zaplaveni sumečky a sladkovodními okouny, kteří se na ně hrnuli z oblohy. Další detaily můžete najít v Alameda Argus, protože tento deník ihned vyslal reportéry, aby se na vlastní oči přesvědčili, že se to opravdu stalo. Reportéři hlásili, že ano, opravdu se to stalo – a s návratem teplého počasí, které začalo nepříjemně působit na všudypřítomné mrtvé ryby, o tom nebylo pochyb.

Ve svých předchozích knihách jsem podrobně popsal nejhorší srážky ze všech – déšť masa a krve – jak se to přihodilo v Los Nietos v Kalifornii a v kraji Bath v Kentucky.
Ovšem nejen tam, jak hned uvidíte.
Doktor Troost, profesor chemie na Nashvillské univerzitě obdržel v červenci 1841 podivný balík od W. P. Sayleho, doktora z Lebanonu v Tennessee. Balík obsahoval kusy svalové a tukové tkáně, které – jak k tomu doktor Sayle připsal – spadaly za zvláštních okolností na jeho farmu „z poměrně malého červeného oblaku, který byl tou dobou – minulý pátek mezi 11. a 12. hodinou dopolední – na obloze široko daleko jediný. Bylo to asi deset kilometrů východně od Lebanonu. Kusy masa, krev a tuková tkáň pršely v oblasti asi kilometr dlouhé a široké kolem osmdesáti metrů. Pršelo hlavně na tabák a z jeho listů potom na zem kapala krev.“
Doktor Sayle odhadoval, že tam celkem spadlo možná několik set kilogramů masa a krve. Jaké závěry o tomto jevu učinili pánové z univerzity, už není známo.

Podobnou podivnost však zaznamenaly také noviny v Richmondu ve Virginii – stalo se to na Velký pátek roku 1850 na farmě pana G. W. Bassetta nedaleko Cloverlea ve Virginii.
I tady byl „déšť“ spojen s výskytem malého červeného mraku, který se objevil nad polem kolem čtvrté hodiny odpoledne. Předák Charles Clark a několik sezónních pracovníků pana Bassetta byli postříkáni krví a kousky čerstvého masa, které vypadalo, jako by ho někdo nakrájel na tenké plátky. Muži rozeznali svalovinu, játra, oči a kus, který zřejmě pocházel ze spodní části srdce – ovšem z jakého srdce, to nevěděli. Je nutno podotknout, že se na nebi v dohledu nevyskytoval žádný pták – jenom ten podivný mrak – a když mrak odplul, krvavý déšť ustal.
Onen reportér se zmínil, že podobný případ se udál téhož roku i na plantáži v kraji Simpson v Severní Karolíně. Bylo to 15. února. Oblast asi tři sta krát devadesát metrů byla pokryta kusy čerstvého masa, mozku a dalších vnitřních orgánů, které byly jasně rozeznatelné. I zde, v případě simpsonské záplavy, se objevil zrůdný červený mrak, ze kterého místo vody pršelo maso a krev.

V San Francisco Heroldu z 24. července 1851 můžeme najít zprávu o dalším záhadném případu tohoto typu. Na vojenské základně blízko Benicia byli vojáci překvapeni sprškou krve a tenkých plátků čerstvého masa, které na ně padaly z nebe. Velitel jim rozkázal vše posbírat a shromážděný materiál odevzdat místnímu vojenskému lékaři. Lékař uchoval vzorky neobvyklého „deště“ v alkoholu. Povšiml si prý, že maso bylo čistě nakrájeno na plátky ne silnější než tři milimetry – některé dokonce tenčí. Vnější okraj některých plátků byl olemován krátkými černými chlupy.
V tomto případě zde nebyl žádný pták, žádný déšť, a dokonce ani onen všudypřítomný červený mrak. Jenom krvavá sprcha s kousky masa a záhada vyvolaná její existencí.

V tuto chvíli se zdá příhodné zmínit se o dvou dalších darech nebes, které rozhodně stojí za zaznamenání. Jedním z nich je případ vlaku Union Pacific, který v roce 1960 projel bouří a vyjel z ní s třiceticentimetrovým pstruhem přilepeným na předních světlech.
Druhý je případ motoristy, jedoucího 22. prosince 1955 po silnici poblíž Alexandrie ve Virginii, kterému rozbil přední sklo auta shůry padající zmrzlý sumec. Kde se tam nahoře na zimním nebi toho rána vzal, to už se? si nikdy nedozvíme. Řidičovou první myšlenkou bylo, že spadl z letadla. To je ovšem málo pravděpodobné. Sumci málokdy létají letadlem. A i když je všeobecně známo, že jídlo podávané v letadle má k epikurejským hodům většinou daleko, ví se, že žádná letecká společnost neservíruje sumce – ani zmrzlé, ani jiné.

To nás přivádí k manželům McGeeovým z Woodland Drive 1005 v Gastonii ve státě Severní Karolína.
Jednou odpoledne zalévali McGeeovi trávník, byl říjen 1958 a den byl jasný a teplý, na obloze jen pár mráčků.
Paní McGeeová se opírala o rýč a pozorovala manžela, jak pracuje. Náhle uviděla, jak z nebe přiletělo cosi třpytivého a dopadlo to na záhon mezi květiny. Zvedla to ze země – a to byste nevěřili – byl to nový lesklý francouzský dvoufrank.
Nad hlavou neviděli žádné letadlo – ani žádného Francouze.
Pro jistotu jsem se zeptal, jestli si v tu chvíli paní McGeeová nezpívala „Peníze z nebes“.
S lítostí vám musím oznámit, že nikoli.

61/ Co se stalo Měsíci?
To je otázka, kterou si astronomové kladou již staletí – a z dobrého důvodu. Zkoumáme-li povrch Měsíce hvězdářským dalekohledem, nabízí se nám pohled na cosi, co vyhlíží jako bitevní pole poseté krátery, které vypadají jako obrovské jámy vzniklé při výbuchu granátu. Všichni se shodují na tom, že tam ty krátery jsou – ale podstatně se liší teorií o jejich vzniku.
Některé z kráterů jsou prý vulkanického původu – tento názor posílilo pozorování sovětských astronomů v Pulkovu, kteří se roku 1959 stali svědky erupce v kráteru Alphonsus. jiné stopy na měsíčním, povrchu jsou tak rozsáhlé (a tak mělké), že zřejmě reprezentují místa dopadu asteroidů nebo obrovských meteoritů – což mohou být dva rozdílné způsoby, jak říci totéž. Dokonce i obyčejným dalekohledem se můžeme přesvědčit, že na té straně Měsíce, kterou můžeme spatřit, jsou doslova tisíce těchto „meteoritových kráterů“.
Která z těchto domněnek pravdivě vysvětluje povahu měsíčních kráterů: sopky – nebo meteority?
Obhájci vulkanické teorie neustále zdůrazňují největší slabost teorie meteoritové, když se ptají: „Jestliže byl Měsíc bombardován takovou spoustou meteoritů, jak je možné, že nedaleká Země tomuto osudu unikla?“
Frank Halstead, který již pětadvacet let pracuje jako ředitel observatoře v Duluthu, patřící Minnesotské univerzitě, je přesvědčen, že na tuto prastarou hádanku zná odpověď. Říká:
„Země i Měsíc prošly ve stejnou dobu stejným katastrofickým bombardováním. Důkazy jsou všude kolem nás. Jen jsme je dosud nebyli schopni rozeznat.“
Halstead přiznává, že k tomuto překvapivému závěru dospěl až poté, co se prodral všemi pastmi a osidly, které svádějí z cesty tolik jeho kolegů.
„Jako tolik mých současníků,“ říká, „i já jsem byl zmaten tou nepopiratelnou rozdílností ve fyzickém vzhledu Země a jejího relativně blízkého souseda. Ano, vypadalo to, že je nemožné, aby byl Měsíc postižen tak katastrofickým bombardováním, zatímco by Země unikla stejnému údělu ze stejného zdroje. To byl ten kámen úrazu, na kterém dlouhá léta ztroskotávali zastánci teorie meteoritických kráterů – i já jsem k nim patřil. Prostě jsme nebyli schopni odpovědět na tak samozřejmou otázku.“
Během pětadvaceti let, které strávil na observatoři Darling v Duluthu, měl Halstead spoustu času o této lunární záhadě přemítat. Dospěl k závěru, že většina měsíčních kráterů jsou stopy po nárazu gigantických těles z kosmu, která se roztříštila o měsíční povrch a rozprskla po okolí.
Pro tento předpoklad existují rozsáhlé vědecké důkazy.
V roce 1801 objevil astronom Piazzi pivní asteroid, který nazval Ceres. Byl to obrovský kus hmoty, asi tak velikosti Anglie, obíhající kolem Slunce v pásu, kde podle výpočtů astronomů měla být planeta – ale není.
Následný podrobný výzkum ukázal, že tento pás je přímo nacpaný tisíci těchto velikých kusů, fragmentů, kterým dnes říkáme asteroidy. Aby vysvětlili jejich přítomnost, zformulovali astrologové teorii o planetě, která byla kdysi dávno nějakou neznámou silou roztrhána na kusy. Taková nebeská zkáza by měla za následek dva předvídatelné a pochopitelné důsledky: Na oběžné dráze planety by zanechala spršku pozůstatků roztříštěné planety (současný asteroidový pás) a další část velkých i menších zlomků planety by byla vymrštěna směrem ke Slunci. Některé z těchto zlomků by se na své cestě ke Slunci nutně srazily se Zemí a s Měsícem, což by na povrchu obou planet zanechalo obrovské jizvy.
Pás asteroidů existuje. Jizvy na Měsíci také.
Ale na Zemi takové jizvy nenajdeme – nebo ano?
Když dospěl až sem, byl Halstead zmaten. Země je větší než Měsíc a tedy i její gravitační síla je větší, což znamená, že by Země měla být „bombardována“ dokonce více než Měsíc:. Ale důkazy o tom, které jsou na Měsíci tak zřejmé, na Zemi nenajdeme.
Některé menší částice by možná shořely při průletu relativně hustou zemskou atmosférou, ale větší kusy, veliké jako hory, by musely proletět skrz a narazit do povrchu planety, stejně jako se to zřejmě stalo na Měsíci. Ale na Zemi se stopy po podobných srážkách nenašly.
„Po létech rozjímání o tomto problému a poté, co jsem vždycky skončil u stejné překážky, mi náhle došlo, že odpověď na tuto otázku ležela celou tu dobu přímo před námi. Důkazy jsme měli pod nosem už po staletí,“ říká Halstead. „Možná bych měl spíš říct, že jsme je měli pod nohama – byli jsme tak zaneprázdněni zíráním na stopy na Měsíci, že jsme zcela ignorovali stopy po podobných událostech tady na Zemi. Materiální důkazy ukazují, že Země obdržela svůj díl onoho vesmírného bombardování – obrovský shluk fragmentů neobvyklé velikostí, které jsme zachytili na jejich cestě ke Slunci.“
Pojďme se na ty důkazy podívat. Asteroidy se pohybují v pásu, kde by podle zákonů nebeské fyziky měla existovat planeta. Zkoumání asteroidů ukázalo, že jsou to pouhé fragmenty brutálně vytržené z nějakého většího tělesa; jejich tvary jsou hrubé a nepravidelné a některé z větších asteroidů rotují kolem podélné osy, což dokazuje, že byly násilně odděleny od svého mateřského tělesa. „Je obecně přijímaným faktem,“ pokračuje Frank Halstead, „že vesmírné struktury jsou řízeny určitými neměnnými zákony, což nás vede k domněnce, že nikl a železo, nejhojnější prvky na Zemi, tvoří i hlavní složky ostatních planet Kdyby tedy taková planeta explodovala, byly by fragmenty, pocházející z její vnitřní části, složeny převážně z niklu a železa. Fragmenty z vnější části by byly stvořeny hlavně z jejího horninového povrchu. Jestliže by se tyto masy kamene srazily s relativně pevným tělesem, jako je třeba Měsíc, rozprskly by se přesně v té formě, jak to vidíme právě na Měsíci, kde z některých kráterů vybíhají všemi směry takzvané paprsky. Kovové fragmenty by zase při srážce vytvořily hluboké krátery s vysokými a hrubými stěnami. Nebo – kdyby dopadly v ostrém úhlu – by do měsíční krajiny vyryly obrovské kaňony, což by vysvětlovalo další druh prohlubní, které se na povrchu Měsíce vyskytují.“
Můžeme si být jisti jednou věcí – Země a Měsíc prošly podobným bombardováním ve stejné době. Musela to být krátká a strašná doba. Říkám krátká, protože na Měsíci je mnoho dokonale formovaných a nepoškozených kráteru, což by nebylo možné, kdyby ono bombardováni trvalo delší čas. Tahle skutečnost opět potvrzuje teorii, že částice, které na Měsíc dopadly, bývaly součástí nějakého většího tělesa, které bylo náhle velkou silou roztrženo a vymrštilo část své hmoty ke Slunci a k případné kolizi se Zemí a s Měsícem.
„Klíč k záhadě měsíčních kráterů musíme hledat v čase,“ tvrdí astronom Halstead. „Země a Měsíc jsou částí téže sluneční soustavy a jsou tedy stejně staré. Jenže Měsíc, protože je o tolik menší než Země, vychladl mnohem dříve a proměnil se tak v tuhé těleso v době, kdy byla Země stále ještě v polotekutém stavu. Když v té vzdálené a nejasné minulosti dopadla na Měsíc obrovská sprška meteoritů, zanechala na jeho pevném povrchu jasné viditelné stopy. Když však jiné fragmenty ze stejného nebeského zdroje dopadly na Zemi, srazily se s tělesem, které bylo stále relativně horké a viskózní – a asteroidy se do té obrovské polotekuté hmoty zanořily jako kameny do tuhnoucího asfaltu. To však neznamená, že zmizely. V dnešní době již máme k dispozici prostředky, kterými můžeme některé z nich identifikovat.“
Prostředky, které měl Halstead na mysli, jsou různá elektronická zařízení, která mohou být použita na zemi, nebo instalována v letadlech. Od roku 1957 se k nim řadí i další preciznější přístroje, které krouží kolem Země v družicích. Doktor Gordon McDonald ze státního úřadu pro vesmír a kosmonautiku například v roce 1961l objevil, že družicové přístroje ukazují na přítomnost obrovských mas, dosahujících velikosti hory, zcela neznámého charakteru a původu, které jsou vnořeny v zemské kuře až do hloubky několika set kilometru. Halstead dospěl k názoru, že to jsou ve skutečnosti meteority, které se srazily se Zemí, když byla ještě v polotekutém stavu, a vnořily se do jejího povrchu. Jestliže jsou tvořeny převážně železem, vysvětlovala by jejich přítomnost i některé podivné pozemské jevy, jako je vychylování magnetického severního pólu – a možná i výchylky samotné zemské osy.
Halstead tvrdí: „Musíme si uvědomit, že většina těchto fragmentů byly prostě obrovské kusy železa. Ty relativně menší by zůstaly na povrchu nebo jen nehluboko pod ním. Větší kusy, které by dopadly v ostrém úhlu, by vyhloubily hluboké kaňony a zanechaly v nich kilometry dlouhé železné nánosy. Myslím, že již dnes můžeme některé z nich jmenovat – jsou to Mesabské Železné hory v Minnesotě, pohoří Labrador v Kanadě a hory ze železa, které dnes prozkoumávají Američané ve Venezuele.
Obrovské kusy železa, které se vnořily do zemského povrchu, by mohly být vysvětlením původu mnoha ložisek, jež se dnes otvírají po celém světě.“
Pro Halsteadovu teorii svědčí mnoho faktů, ale konečný důkaz předložen nebyl. Kdy přijde jeho čas?
K tomu astronom říká:
„Blížící se vědecké výpravy na Měsíc by nám měly povědět hodně o historii naší vlastní planety, neboť nám umožní studovat dobře zachovalá svědectví o zážitcích jejího druha na společných vesmírných cestách. Jsem pevně přesvědčen, že tyto studie potvrdí moji teorii, že ony obrovské jizvy na tváři Měsíce vznikly ve stejné době a stejným způsobem jako rozsáhlá ložiska železa v zemské kůře. Menší Měsíc, který dříve vychladl, jednoduše ukazuje stopy, které větší a žhavější Země pohltila.“
Svědectví o tom, co se stalo, najdeme zde na Zemi. Důkazy najdeme na Měsíci!

62/ Podivná cesta
Kapitán Edward Sabine je nejlépe znám jako astronom – je to celkem pochopitelné, protože to je oblast, ve které pracoval nejdéle. Jako astronoma ho také Královský institut poslal v roce 1822 do Afriky studovat pohyby kyvadla a jejich změny v závislosti na vzdálenosti od rovníku.
Tak se kapitán Sabine dostal na mys Lopez, kde se stal svědkem zničení lodi naložené sudy palmového oleje. Loď narazila na útes a drahocenný náklad byl proudem odnesen daleko do moře.
O rok později, v roce 1823, pokračoval kapitán Sabine ve svých kyvadlových studiích v Hammerfestu na severu Norska. K jeho obrovskému údivu mu vyplavilo moře k nohám tentýž náklad palmového oleje, který před dvanácti měsíci odnesla voda z vraku lodi na mysu Lopez v Africe – šest tisíc kilometrů odtud! Je to neuvěřitelné, ale je to pravda, že kapitán Sabine pozoroval ze břehu začátek i konec podivné mořské cesty vzácného nákladu.

63/ Podivná smrt poručíka Suttona
Podle oficiální zprávy amerického vojenského námořnictva se poručík James Sutton zastřelil vlastní rukou v hádce se svými kolegy. James Sutton byl absolventem námořní akademie v Annapolisu a v době své smrti v roce 1907 zde byl před svým trvalým umístěním dočasně ubytován. Dne 12. října 1907 pořádala akademie bál a krátce po jeho skončení, říká oficiální zpráva, se Sutton dostal do rvačky se svými dvěma kolegy. Ti řekli vyšetřovatelům, že jim poručík Sutton vyhrožoval zabitím a odešel do ubytovny, odkud si za tímto účelem přinesl pistoli. Když se vrátil, snažili se ho odzbrojit a ve vzniklé tahanici vyšlo několik výstřelů. Potom – podle svědectví obou důstojníků – si přiložil Sutton pistoli k hlavě a spáchal sebevraždu.
Rodiče mladého Suttona žili v Portlandu ve státě Oregon a onoho osudného sobotního večera kolem půl deváté portlandského času prožila Suttonova matka děsivý zážitek. Jamesi Suttonovi staršímu tehdy řekla: „Uslyšela jsem strašný řev a dostala ránu do hlavy, potom jsem pocítila v těle bodavou bolest a všechno se se mnou zatočilo. Nevím proč, ale určitě se něco stalo Jimmymu – něco strašného!“
Matka se nebyla schopna zbavit pocitu, že se synovi stala nějaká tragédie, a strávila bezesnou noc v slzách a modlitbách. V půl třetí ráno zazvonil telefon a pan Sutton ho zvedl. Aniž by ženě řekl o telefonátu cokoli bližšího, odešel z domu a vrátil se až o hodinu později. Obejmul ji a požádal, aby se připravila na šok. Tak jemně, jak jen to bylo možné, jí oznámil onu hroznou zprávu: Byl vyzvednout telegram, který oznamoval, že poručík Sutton je mrtev – zastřelil se vlastní rukou.
Paní Suttonová říká, že sotva jí manžel potvrdil její zlou předtuchu, její syn se objevil před ní. Doktoru Jamesi Hyslopovi a ostatním zúčastněným stranám, včetně svého advokáta, řekla, že synova postava, která před ní stála, ji ujistila, že Jimmy nespáchal sebevraždu, ale že ho mlátili rukojetí pistole, až ztratil vědomí – ještě předtím, než se ozval výstřel. Řekl své matce, že kdyby mohla vidět jeho čelo, uviděla by stopy po ranách. Navíc prý synův duch doufal, že rodiče dají podnět k vyšetřování a očistí jeho jméno od sebevraždy.
V tom okamžiku se maminka zeptala Jimmyho otce a sestry, jestli Jimmyho vidí a slyší, co říká. Když ji ujistili, že nikoli, požádala matka Jimmyho, aby to zopakoval. Na to Jimmy řekl: „Maminko, skoro mne utloukli k smrti. Nevěděl jsem, že mě zastřelili, dokud má duše neodešla na věčnost. Museli mě uhodit nebo kopnout napřed do čelisti, protože mi to tam strašně napuchlo. Vůbec jsem neměl šanci se ubránit!“
Potom náhle zmizel. Když však přišel reportér z portlandských novin a řekl rodičům, že si chlapec v opilecké rvačce doslova ustřelil vršek hlavy, vrátil prý se Jimmyho duch ke své matce a zůstal s ní celé čtyři dny. Popíral vše, co řekl reportér, stejně jako zavrhl oficiální telegram od vojenských úřadů, ve kterém se tvrdilo, že spáchal sebevraždu. Duch několikrát opakoval, že ho mlátili a že na jeho těle musí být patrné známky bití – a prosil matku, aby očistila jeho jméno od sebevraždy.
Na žádost advokáta manželů Suttonových se v červenci 1908 konalo další soudní vyšetřování. Co všechno se tam tenkrát událo, není jasné, ale záznamy naznačují, že šlo v podstatě pouze o opakování původního procesu, v němž se reprodukovaly výpovědi stejných svědků. V člověku to zanechává pocit, že úřadům šlo spíše o to, aby se dokázala správnost původních nálezů, než aby objevily něco nového.
V záznamech z obou vyšetřování se tvrdí, že na tváři poručíka Suttona nebylo kromě oné střelné rány ani škrábnutí. Přísahali na to tři doktoři z námořnictva. Jenže když k paní Suttonové promlouval její syn pár minut po své smrti v Annapolisu, řekl jí prý, že má na čele zhmožděninu, že má oteklou čelist a že se nezastřelil.
Tohle prohlášení bylo v naprostém rozporu s výsledky prvního i druhého vyšetřování úřadů amerického námořnictva. Která verze byla pravdivá?
Manželé Suttonovi se nehodlali smířit s výsledky vyšetřování a žádali exhumaci synova těla a jeho ohledání nezávislým kvalifikovaným lékařem. Po nějakém čase úřady konečně svolily. Tělo bylo exhumováno v září 1909, třiadvacet měsíců po Suttonově smrti. Suttonovi na ohledání těla svého syna najali doktora Vaughana. Ten našel rozsáhlou zhmožděninu na levé straně spodní čelisti. Objevil také zhmožděninu na čele. A navíc zjistil, že kulka, která poručíka Suttona zabila, vnikla do hlavy nahoře za uchem (téměř na vrcholu hlavy) a prodrala se dopředu a dolů do lebeční dutiny, kde ji našel. Doktor Vaughan prozkoumal dráhu střely velmi pozorně a dospěl k závěru, že by pro poručíka Suttona bylo naprosto nemožné, aby se tímto způsobem zastřelil sám, jak tvrdili svědci.
Jinými slovy – důkazy, které byly stále viditelné třiadvacet měsíců po chlapcově smrti, vyvrátily závěry původního vyšetřování, v jehož zprávě se píše, že na těle oběti nebyly stopy bití a že poručík zahynul vlastní rukou. Jako by to nestačilo, objevila se další nesrovnalost. Vojenské úřady zaslaly Suttonovým rodičům pistoli, kterou se jejich syn údajně zastřelil. Byla to osmatřicítka vyrobená v době, kdy byl poručík dvanáctiletým chlapcem. Vlastní pistole poručíka Suttona byla dvaatřicítka, a když ji poručík koupil, byla úplně nová. Kulka, kterou doktor vyndal při pitvě z jeho hlavy, pocházela z osmatřicítky. Úřady vydaly Suttonovým rodičům pistoli, kterou byl jejich syn zabit – ale nebyla to jeho zbraň, jak tvrdily!
Nálezy doktora Vaughana byly samozřejmě usvědčující. Dokazovaly, že závěry vojenského soudu byly zcela jasně buď podvodné, nebo žalostně nedbalé. Vojenské úřady, překvapeny skandálním odhalením, se uchýlily k tradičnímu postupu, který v podobných případech byrokracie volí. Zavrhly nové posouzení celého případu a odmítly vzít na vědomí lékařský nález doktora Vaughana. Zaklaply knihy a ignorovaly fakta, která byla v protikladu k jejich vlastním zjištěním.
Výsledkem bylo, že smrt poručíka Suttona byla vedena v úředních záznamech jako sebevražda. Že tomu tak nebylo – o tom není pochyb.
Chtěl bych znovu zdůraznit, že když paní Suttonová viděla v Portlandu ducha svého syna a mluvila s ním, nikdo jiný z rodiny ho nebyl schopen vidět ani slyšet. Ale určitě se v tu chvíli dělo něco zvláštního, protože paní Suttonová přesně věděla, v jakém stavu je tělo jejího mrtvého syna čtyři a půl tisíce kilometrů daleko. A všechno, jak to onoho tragického sobotního večera popsala zbytku rodiny, bylo po třiadvaceti měsících do detailu potvrzeno pitvou.
V souvislosti s podivnou smrtí poručíka Jamese Suttona zůstávají nezodpovězeny dvě otázky:
Opravdu se paní Suttonové zjevil duch jejího syna a mluvil s ní?
Jestliže ne, jak věděla, co se mu stalo a jak se mu to stalo?

64/ Neobvyklé průtrže mračen
Dne 28. května 1881 byla v anglickém Worchesteru jarní bouřka. Liják začal poměrně náhle a mnoho lidí se utíkalo schovat. Ti, kteří do úkrytu nedoběhli včas, zažili velice podivnou věc – kromě toho, že byli mokří, byli také posetí mušlemi, raky poustevníčky, břeženkami a neznámým druhem krabů.
Déšť trval necelou půlhodinu, a když ustal, lidé opět vyšli do ulic – a šlapali po koberci z mořských živočichů. Byly jich tam miliony. Padali ze stromů a sklouzávali ze střech. Centrem celého toho podivného jevu se zdála být Zahradní ulice. Svědci tvrdili, že tudy nebylo možné projít, aniž by člověk uklouzl. Vzhledem k tomu, že mnoho z těchto živočichů je výborných k jídlu, vyhrnuly se do ulic šetrné hospodyňky a nadšeně je sbíraly. Úřady, které celou záležitost vyšetřovaly, oznámily, že záplava mořských živočichů postihla oblast o rozloze asi jeden a půl kilometru čtverečního – a množství spadlých mušlí a krabů bylo odhadováno na „nejméně několik tun“!
V tomto případě, stejně jako ve všech ostatních, byli hned po ruce experti se svými vysvětleními. Prvním z nich byl neznámý „badatel“, který ujišťoval zmatenou veřejnost, že je to jen jeden z případů, kdy vodní smršť nasála mořské živočichy z přílivových vod vzdálených sedmdesát kilometrů a vychrstla je o něco později na ulice Worchesteru.
Přírodovědný časopis Land and Water toto vysvětlení přijal a dostal se tak do velice prekérní situace. Jak totiž vydavatel opatrně poznamenal, byla to velice zvláštní smršť, protože z těch stovek druhů živočichů žijících v přílivových mělčinách pečlivě vybrala jen čtyři. Navíc ona vzdělaná smršť vybrala k přerozdělení několik tun mušlí, břeženek a krabů, ale zavrhla písek, štěrk, škeble a mořské řasy, kterých Lam nepochybně byla také spousta.
Když začalo tohle vysvětlení uvadat pod náporem logických námitek, přišel odvážně na pomoc místní Worchester Daily Times. „Odpověď je zcela prostá,“ psalo se tam. „Byl to jen neškodný žert pouličního prodavače ryb!“
Nakolik to bylo myšleno vážně, to už se asi nedozvíme. Taky už se asi nedozvíme, kdo byl onen zámožný a rozmařilý pouliční prodavač ryb, který údajně během onoho třicetiminutového lijáku v květnu 1881 zasypal ulice Worchesteru mořskými živočichy, jež by jinak mohl prodat nejméně za půl milionu dolarů (jenom mušle samotné se prodávaly po čtyřech dolarech za věrtel!).

Živočichové, kteří napršeli na Worchester, byli alespoň jedlí, což se nedá říct o těch spoustách deseticentimetrových úhořů, které pršely na italskou Piacenzu v červnu roku 1957. Ti byli bohužel jenom na obtíž.

Do stejné kategorie se řadí i kovové fólie, které pršely v oblasti okolo údolí Penn ve Filadelfii na podzim roku 1957. Byl krásný jasný den, ideální čas pro golf – až do chvíle, kdy z nebe začaly pršet fólie. Část byla na jemno rozstříhaná, ale některé kusy dosahovaly velikosti mužské dlaně. Vojenské letectvo popřelo, že by jakékoli z jeho letadel ten den provádělo v inkriminované oblasti experimenty, při nichž by se používaly kovové fólie. Jenže ta věc tam byla a padala k zemi v takovém množství, že jí byli rozladění hráči na golfovém hřišti doslova zavaleni.

Studie záznamů ukazují, že případy, kdy z nebe prší žáby, jsou daleko obvyklejší, než bychom si mysleli. Tak např. 7. září 1954 „pršelo“ v Leicesteru ve státě Massachusetts několik druhů žab a ropuch. Asi kilometr podél Paxton Avenue byly ulice a trávníky jako živé. Někteří rodiče vzbudili své děti (bylo krátce po půlnoci) a ty mohly nasbírat plné kýble malinkých ropuch holýma rukama. „Vysvětlení“ znělo, že nějaký rybník přetekl a zaplavil ulice žábami. Který rybník to byl, nebylo řečeno – a to bylo štěstí, protože následný průzkum ukázal, že žáby jsou také v okapech a na střechách – trapný detail, který byl poněkud v rozporu s teorií přetékajícího rybníka. V říjnu roku 1912 projížděl William Bathlot se svým poštovním dostavníkem krajem Beaver v Oklahomě. Na polní cestě uprostřed prérie ho chytla bouřka, kterou provázely husté černé mraky a klikaté výboje blesků. Pan Bathlot si zapnul pršiplášť u krku a pokračoval v cestě, neboť on i jeho kůň už zažili stovky bouří.
Jenže tahle bouře byla jiná než kterákoli předtím.
Chvíli poté, co spadly pivní kapky, uslyšel Bathlot za sebou ve voze jakési chrastění. Napřed si myslel, že to jsou kroupy, ale pak si všiml, že se od hřbetu jeho koně odrážejí spousty malých věciček, které vůbec jako kroupy nevypadají. Zastavil koně a chvíli ty věcičky pozoroval – byly to stovky maličkých ropušek, asi tak velikosti nehtu na palci. Všiml si, že dopadají na záda, po pádu se odrazí a dopadnou na nohy evidentně nezraněné. Když bouřka skončila, našel Bathlot stovky těch malých stvoření ve voze mezi poštovními zásilkami. Také země kolem, kam až oko dohlédlo, jimi byla zcela pokrytá. Ještě když pršelo, natáhl Bathlot ruku a chytil do ní čtyři žabičky – žádná z nich se tím velkým pádem viditelně nezranila.

Mořské ryby jako podle jízdního řádu – hlásí zpráva z Yoro v Hondurasu. V novinách se píše, že se zdejší domorodci naučili předvídat, kdy budou z nebe padat mořské ryby. Tahle událost se tu opakuje každým rokem na začátku období dešťů. Když se nad Cerro el Mal Nombre severovýchodně od města začnou hromadit veliké černé mraky, seberou domorodci džbery, kbelíky a koše a vydají se na travnaté pláně za městem. Yoro je od moře vzdáleno přes sedmdesát kilometrů a je od něj odděleno vysokým pohořím, a tak tu jsou čerstvé ryby vzácností. První velká bouře v období dešťů však pravidelně uspokojí chutě domorodců. V té době tu naprší tisíce asi deseticentimetrových rybiček, podobných sardinkám. Honduraské úřady se tomuto jevu snažily přijít na kloub, ale jediné, co zjistily, je, že se tu tahle událost děje každý rok už od nepaměti.

Byl příjemný zářijový večer roku 1960 a paní Viktorie Mietensová z Holandské ulice číslo 915 v michiganském Saginaw vykročila z předsíně své chalupy do patia. Něco jí měkce dopadlo na hlavu. Paní Mietensová po tom natáhla ruku a překvapeně vykřikla, protože sáhla na cosi vlhkého a slizkého. Okamžitě to upustila – a na zemi před ní ležel živý dvaceticentimetrový okoun. Nebyly na něm vidět žádné známky, které by nasvědčovaly tomu, že ho sem přinesl nějaký dravec. Okoun byl nezraněný a objevil se nevysvětlitelným způsobem.

The Stanley News and Press, místní noviny ze Stanley v Severní Karolíně, přinesly zprávu o zvláštním jevu, jehož svědky se v létě roku 1961 stali manželé Mooseovi z Norwood Road poblíž města.
Byla to docela obyčejná přeháňka a bylo jí už zatraceně potřeba. Jenže když déšť ustal, vyšel pan Moose před dům a zjistil, že chodník je přímo posetý maličkými ropuškami ve velikosti desetníku. Pan Moose a další, kteří to viděli, odhadují, že tisíce těchhle maličkých stvoření bylo roztroušeno po dvoře a po přilehlém poli na ploše asi jednoho akru. Následujícího dne tam žabičky stále ještě byly a bylo jich tolik, že bylo zhola nemožné tudy projít, aniž by jich člověk spousty zašlápl.
Obvyklí místní „experti“ přišli s obvyklými „vysvětleními“ – ropuchy prý vylezly z blízkého rybníka. Vzhledem k tomu, že ropuchy nežijí ve vodě jako ostatní žáby, můžeme toto vysvětlení rovnou zavrhnout jako nesmyslné.

To nás přivádí k případu žab padajících z nebe – nebo snad mám napsat „ropuch z bouře“?
Místem této záhadné záplavy bylo Ontario na Floridě 26. září 1953 odpoledne asi kolem půl čtvrté. Zuřila bouře – v této době a v tomto místě nic neobvyklého. Jenže tahle bouře byla neobvyklá, z nebe totiž nepršela jenom voda, ale také ropuchy. Tři malé dcery J. S. Russela si hrály na zahradě, a když začalo pršet, rozběhly se domů. Než se tam však stačily dostat byly celé pokryté maličkými ropuchami. Že ty žáby padaly z nebe, bylo zcela evidentní – holčičky i jejich rodiče viděli, jak zvířátka dopadají na kapotu auta, které bylo zaparkované vedle domu. Když bouřka skončila, nasbírala děvčátka stovky maličkých žabiček; byly tak droboučké, že by se klidně vešly na desetník.
Pan Russel zavolal do redakce místního deníku, aby jim tu událost oznámil, ale s posměchem ho odmítli. Ropuchy prý prostě vylezly ze země. Kdyby to byla pravda, bylo by to přinejmenším stejně zajímavé, jako kdyby žáby „napršely“ z nebe, protože ropušky „vylézaly ze země“ takovou rychlostí, že vystřelovaly desítky centimetrů do výšky, dopadaly na kapotu automobilu a sklouzávaly po předním skle, zatímco pan Russel seděl uvnitř a s úžasem to všechno sledoval.
Tutéž noc přišla ještě jedna bouře a „rychložáby“ se opět snášely k zemi po tisících. Ropuchy z téhle druhé úrody byly ještě „rychlejší“, protože vystřelovaly tak vysoko, že dopadaly mimo jiné i na střechu stavení.
Jak to ty maličkaté ropuchy dělaly, že vylézaly ze země tak rychle, až je to vystřelovalo na střechu domu, nebo i jenom na kapotu auta, to vysvětlovači bohužel nevysvětlili. Nevysvětlili ani, jak k tomu došlo, že padaly z nebe – když nevylezly ze země.
Jsou určité věci, které mohou být nejlépe „vysvětleny“ mlhavými termíny. Žabí bouře do této kategorie zřejmě spadá.

65/ Záhada z jiné epochy
Čtyři horníci těžili rudnou žílu na stěně uranového dolu v Utahu. Charles North, Teddy McFarland, Tom North a Charles North Jr. si prorazili cestu dvěma a půl metry pískovce a pak narazili na zkamenělý strom, který ležel v bohatém nalezišti uranové rudy. Jediný způsob jak ten strom rozbít a odstranit ho tak z cesty, byl odstřel.
Exploze rozbila kamenný kmen stromu – ale to nebylo všechno. Odhalila také ve zkamenělém dřevě dutinu – oválnou hladkou díru velikosti slepičího vejce. Uvnitř byla maličká žába – celá seschlá, šedo-hnědá, s dlouhými prsty bez plovacích blan, ale zato s maličkými přísavkám i na koncích. Na stěnách dutiny bylo znát, že žába kdysi zaplňovala celý její vnitřek, ale když ji muži našli, zabírala již jen asi třetinu prostoru.
Horníci uvádějí, že žába žila ještě dvacet osm hodin poté, co ji osvobodili z jejího kamenného vězení, kde byla zřejmě uvězněná celá léta.
Další detaily o tomto případu můžete nalézt v Salt Lake City Desert News z 2. února 1958. O mumifikovaných tuleních, kteří byli objeveni osm set metrů nad mořem ve vulkanických jeskyních v Antarktidě, se však již žádné další detaily nedozvíme. Aljašský geolog doktor Troy Pewe a jeho lidé tam našli jedenaosmdesát dobře zachovalých tuleňů, mumifikovaných věčnou antarktickou zimou. Jak se tam dostali – a proč – zůstane zřejmě navždy záhadou.

66/ Lidoopi z Oregonu
Dne 30. června 1963 se v oregonském Portland Journal objevil titulek: „Záhadná bytost opět na scéně!“ Je to další zpráva v dlouhé sérii bizarních případů, kde důvěryhodní svědkové vyprávějí o neuvěřitelných chlupatých obrech.
V tomto konkrétním případě uvádí novinář Martin Clark jako účastníky jednoho muže a dvě ženy z Portlandu. Muž byl ženatý a jedna žena vdaná (ale nebyli to manželé) a oba požádali Clarka, aby z tohoto důvodu nezveřejňoval jejich jména.
Celá událost se odehrála na opuštěném úseku dálnice mezi Satus Pass a Toppenish. Bylo velice časné nedělní ráno 28. června 1963, asi tak půl druhé. Muž řídil auto, ve kterém seděly jeho dvě společnice. Když předjížděl jiné vozidlo, osvítily jeho reflektory několik metrů nalevo od silnice obrovské stvoření.
„Nejdřív jsem si myslel,“ řekl muž reportérovi, „že je to jen vybělený kmen stromu, ale pak jsem si uvědomil, že v té oblasti žádné stromy nejsou. A najednou jsem viděl, že se to hýbe.“
Všichni tři se shodli, že to vypadalo jako velikánský člověk, skoro tři metry vysoký, porostlý dlouhými chlupy, které ve světle reflektorů vypadaly světle šedé. Stvoření prý vylezlo z příkopu u silnice, a když na ně padla světla automobilu, vydalo se krátkými poskoky pryč.
Výše zmíněnou zprávu brzy následovaly další, včetně té od manželů Hennrichových ze 66. avenue v Portlandu. Ve středu 24. července 1963 kolem půl páté odpoledne chytali manželé Hennrichovi ryby. Proud pomalu unášel lodičku po řece Lewis. Paní Hennrichová o tom říká: „Když jsme se blížili k Ridgefieldskému železničnímu mostu (stát Washington), uviděla jsem to zvíře asi tři nebo čtyři metry od břehu. V tu chvíli bylo od nás vzdálené asi tři sta metrů. Napřed jsem si myslela, že je to kmen velikého stromu – ale pak se to začalo hýbat. Myslela jsem, že blázním, když se to začalo pohybovat – poskakovalo to pryč do křoví!“
Hennrichovi shodně popisovali ono stvoření, které na svém rybářském výletě viděli, jako gigantického skoro-člověka nebo lidoopa porostlého hnědými nebo béžovými chlupy. Na hlavě tomu dlouhé chlupy visely dolů a vypadaly trochu jako kapuce – „jako takové ty kápě, co nosili v Ku-klux-klanu,“ popisoval to pan Hennrich. „To zvíře bylo větší než kterýkoli člověk, kterého jsem kdy viděl.“
Již téměř celé století vyprávějí důvěryhodní svědkové o svých setkáních s těmito chlupatými obry v opuštěných divokých horách mezi Britskou Kolumbií a americkým Severozápadem. Indiáni je znají pod jménem „sasquatch“ – v dnešní době, poté, co i bílí lidé viděli jejich obrovské stopy, vyfotografovali je a udělali jejich sádrové otisky, se o nich většinou mluví jako o „Velké Noze“. Když se ryto bytosti setkají s člověkem, většinou se hledí rychle vytratit, alekdyž to neudělají, nemusí setkání skončit vždy šťastně.
V roce 1924 pracovalo šest horníků v malém, ale výnosném dole na východním svahu hory svaté Heleny. Jak se psalo v Longview Daily News, napadla horníky jednoho dne skupina vyjících obrovských chlupatých zvířat, která vypadala skoro jako lidé. Házela na vyděšené horníky klacky a kameny. Jeden z horníků řekl šerifovi z oblasti Cowlitz, že na jedno to zvíře vypálil pět ran z revolveru, ale nepodařilo se mu ho zabít. Horníci si stěžovali, že ony chlupaté bestie vyly celou noc okolo jejich srubu a zasypávaly ho tak velkými kameny, až skoro prorazily dveře. Za úsvitu horníci z poškozené boudy utekli. Cestou však narazili na jednu z těch obřích chlupatých potvor. Byla prý vysoká přinejmenším dvě stě dvacet centimetrů, vypadala jako opice a byla pokryta dlouhými černými nebo černohnědými chlupy. Jeden z horníků po ní střelil a ona se svalila přes okraj rokle, které se od té doby říká Opičí kaňon.
Vyprávění vyděšených horníků mělo za následek výpravu šerifa a jeho pomocníků na místo obléhání. Našli poškozený srub a stopy obrovských nohou obtisknuté kolem dokola v měkké lesní půdě. Horníci se na to místo již nikdy nevrátili.
V srpnu 1963 pověřil Oregon Journal reportérku Marge Davenportovou prozkoumáváním oblasti kolem hory svaté Heleny, odkud stále přicházely zprávy o setkání s velikými zvířaty, podobnými opicím.
Jedna z prvních věcí, které reportérka objevila, byla novinová zpráva o šesti hornících, o níž jsme právě referovali. A co ty gigantické stopy? Lesní správa od Jezera duchů poskytla novinářce kvalitní fotografie dvou obrovských otisků chodidel, které lesníci nalezli 30. října 1930 ve vyschlé rokli tři kilometry od Jezera duchů. Otisky chodidel vypadaly velice podobně jako bosé lidské nohy. Všech pět prstů bylo jasně otisknuto v blátě. Chodidlo bylo čtyřicet centimetrů dlouhé a patnáct centimetrů široké a podle odhadu patřilo bytosti, která musela vážit nejméně dvě stě kilogramů.
Paní Davenportová a její přátelé navštívili i tak zvaný Opičí kaňon, o kterém jsme se zmínili výše. Když se prodírali úzkou strží, hustě zarostlou křovím, objevila dcerka paní Davenportové stopu, která se zachovala ve ztvrdlé pemze. Stopa připomínala otisk dětského chodidla – byl na ní jasně zřetelný otisk pěti chápavých prstů. Jiná z dcer paní Davenportové, která na univerzitě ve Washingtonu studovala jako hlavní obor lesnictví a vyznala se tedy ve zvířecích stopách, stopu prostudovala a ujistila přítomné, že to rozhodně není stopa medvěda.
Podivné, stopa, která vypadala jako dětská, se našla v místě, kde by ostrá pemza dozajista nepěkně rozedřela i chodidlo dospělého člověka. Muselo ji tam zanechat nějaké stvoření, jehož nohy byly na tento terén zvyklé a dostatečně ztvrdlé – ale jaké stvoření to bylo? ‚
Kousek po kousku hromadí důvěryhodní svědkové a fotografické aparáty důkazy, které snad jednoho dne přispějí k rozluštění záhady Velké Nohy.
Jednou z oblíbených oblastí těchto živočichů je dolní část toku řeky Lewis, kde jednoho z nich viděli 24. června 1963 manželé Hennrichovi.
O jejich neobyčejném setkání ještě nikdo nevěděl, když Charlie Erion, dřevorubec a majitel ranče žijící v blízkosti řeky Lewis, vzal v neděli 28. června 1963 své dva syny na procházku podél řeky.
První si stop všiml jedenáctiletý Jimmy a s křikemna ně upozornil otce. Pan Erion se na stopy podíval, chytil oba chlapce za ruku a utíkali domů. Potom pan Erion zavolal přítele Arlanda Brawnera, obchodníka z Portlandu, který tu byl nedaleko na návštěvě. Brawner přinesl fotoaparát a pořídil několik zdařilých snímků těch obrovitých stop. Obtisknutá chodidla byla dlouhá čtyřicet pět centimetrů a široká dvacet. Bytost, která tam stopy zanechala, měla krok dlouhý 120 až 180 centimetrů, a aby je mohla ob tisknout do hlíny tak hluboko, musela vážit přinejmenším tři sta padesát kilogramů. Stopy byly jasně otisknuté v písku a v bahně na břehu řeky – zřejmě jejich majitel hledal něco k snědku v pobřežních mělčinách.
Indiánům, kteří v těchto oblastech původně žili, rozhodně nechyběla odvaha, ale i oni se obávali těchto gigantů, které nazývali sasquatch. Během let se i bílí muži přesvědčili, že v těchto rozlehlých divokých oblastech opravdu žije jakási obrovitá chlupatá bytost – tvor, který je zdrojem bázně a respektu u těch, kteří ho viděli – a posměchu u těch, kteří ho neviděli a popírají jeho existenci.
Jednoho dne si možná věda udělá přestávku ve výzkumu vesmíru a pustí se místo toho do výzkumu záhady, kterou má přímo za humny.

67/ Záhada rudé skvrny
Jupiter není jen největší planetou naší sluneční soustavy, je také její nejjasnější planetou. Dokonce i za pomoci skromného malého dalekohledu můžeme uvidět Jupiter jako kotouč se slabými barevnými skvrnami… a za jasné a klidné noci můžeme spatřit podívanou, která v naší sluneční soustavě nemá obdoby – proslulou Jupiterovu rudou skvrnu.
Jupiter je gigant mezi planetami – jeho průměr je desetkrát větší než průměr Země. Veliká oválná rudá skvrna je na pozadí planety jasně viditelná. Vědci tvrdí, že Jupiter je obrovská masa zmrzlých plynů, obklopená mraky, jejichž složení vylučuje přítomnost života… alespoň v té formě, v jaké ho známe tady na Zemi, což je zase něco jiného.
Ona rudá skvrna poblíž ledového rovníku Jupiteru pokrývá oblast o rozloze dvou a půl milionu čtverečních kilometrů – alespoň to říkají pánové, kteří tvrdí, že jsou schopni takové věci změřit. Jestli je jejich odhad správný, znamená to, že tahle jediná skvrna na Jupiteru je větší než všechny kontinenty Země dohromady.
S touhle atmosférou… z čeho se asi skládá ona rudá skvrna? Je to nějaká substance, která se tam srazila, nebo je to nějaká forma života, které se daří v mrazivé atmosféře?
Tahle otázka nás přivádí k další záhadě Jupiteru. Jeho nejvýznamnější znamení – největší rudá skvrna – je jasně viditelná již od roku 1949. Planeta rotuje a otočí se kolem své osy každých deset hodin…, ale ta velká rudá skvrna se neotáčí. To znamená, že je to cosi na Jupiterově nebi… obrovský rudý ovál, který zůstává zafixovaný směrem k nám jako oko ďábla. Další nerozluštěná záhada vesmíru. Možná, že až jednou budeme umět pořídit fotografie z místa vně naší vlastní atmosféry, podaří se nám najít odpovědí na největší záhadu největší planety sluneční soustavy.

68/ Mentální fotografie
Lidská mysl je říší divů a stále se v ní dějí věci, které věda není schopna vysvětlit. Jednou takovou záhadnou myslí je mysl mladého muže z Chicaga… jmenuje se Ted Serios. Ted prodělal vážnou chorobu, a když se z ní zotavil, zjistil, že má jedinečnou schopnost vytvářet fotografie míst, vzdálených stovky kilometrů.
Na začátku roku 1963 podstoupil Ted test. Bylo to v Evansonu ve státě Illinois v domě novináře Curtise Fullera. Pan Fuller vložil do svého Polaroidu nový film, který toho dne koupil pouze pro tento experiment. Ted se usadil ve velikém pohodlném křesle, natáhl ruce s aparátem před sebe a chvíli relaxoval. Potom opatrně stiskl spoušť a vrátil fotoaparát jeho majiteli. Pan Fuller a ostatní přítomní sledovali, jak se fotografie vyvíjí a potom ji vytáhli z aparátu. Na fotografii byl letecký hangár s jasně čitelným nápisem „letecká divize“… a další části slov, ze kterých přítomní usoudili, že jde o kanadskou jízdní policii. Ale co to bylo za letiště, které tento neuvěřitelný mladík vyfotografoval, aniž se hnul z domu v Evansonu? Fuller zaslal fotografii na velení kanadské jízdní policie, odkud mu napsali, že je na ní zobrazen jejich hangár v Rockcliffe v Ontariu – což je několik set kilometrů od místa, kde seděl Ted Serios v době, kdy byla fotografie zhotovena.
Ted provedl podobnou věc již mnohokrát v pokusných podmínkách, které byly stanoveny tak, aby se vyloučila možnost podvodu nebo triku. Zdálo se to nemožné, ale pokaždé byl úspěšný.
Někdy jsou fotografie rozmazané… jakoby špatně zaostřené. Někdy je na fotografii místo, které nenívzdálené od určeného bodu víc než pár kilometrů a dá se snadno určit, kde to je. Někdy je však – jako v případě z Evansonu – fotografie perfektně ostrá… a odněkud z daleka. Jak je to možné? Vědci nevědí, výrobce fotoaparátu Polaroid také ne… a neví to dokonce ani pan Ted Serios.
 
TŘETÍ ČÁST
Jsem přesvědčen, že „létající talíře“ jsou řízeny nadpřirozenými formami života, které již dlouho pozorují naši Zemi. Nazývám tyto bytosti Uranidové a věřím, že jsou velice inteligentní.
Dr. Hermann Oberth, otec vesmírného cestování

69/ Podivný doprovod
Doktor Luis Corrales z ministerstva komunikací vyfotografoval sovětský Sputnik 2. Bylo to v Caracasu ve Venezuele 18. prosince 1957, krátce po šesté hodině odpolední. Vzhledem ke krátkému času expozice se Sputnik na negativu ukázal jako krátká šmouha. Doktor Corrales byl překvapen zjištěním, že Sputnik měl na svém putování doprovod – ještě jednu šmouhu, rovnoběžnou se sovětskou pilotní kabinou. Navíc tento doprovodný objekt uhnul – to znamená, že se uchýlil z trasy, kterou sledoval, a potom se na ni zase vrátil.
Vědci, kteří fotografii zkoumali, usoudili, že objekt, vyfotografovaný při společném letu se sovětským Sputnikem, nemůže být z technických důvodů ani hvězda, ani meteor, ani nic, co bylo vytvořeno lidskou rukou – změna trasy a následný návrat do původního směru totiž jasně ukazuje, že to byl stroj inteligentně řízený, nebo nějaký objekt zcela neznámého typu, který se v čase fotografické expozice pohyboval v těsné blízkosti sovětské lodi.
Zjištění našeho výzkumného centra, známého jako Národní středisko pro kosmický výzkum, byla publikována v časopise Newsweek v červenci 1960.
V té době bylo podle výpočtů výzkumného centra na oběžné dráze jedenáct amerických a dvě sovětské družice. Newsweek se ovšem zmiňuje o mnoha vědcích, kteří jsou přesvědčeni, že oficiální záznam nebral v úvahu přinejmenším ještě jeden vesmírný stroj, který nepocházel ze Země.
Píše se tam: „Myslí si, že tenhle satelit je návštěvníkem, kterého vyslaly bytosti z jiných planet Mléčné dráhy – třeba něco takového jako ‚organizace spojených hvězd‘– a který se z archeologických a antropologických důvodů zajímá o to, jak probíhá vývoj v této sousední části galaxie.“
Západoněmecká skupina vědců, která z pověření vlády zkoumala neidentifikované létající objekty, dospěla již v roce 1954 k závěru, že tyto objekty nepocházejí z naší sluneční soustavy, ale že sem přilétají z jiné galaxie. Takže myšlenka, kterou přisoudil Newsweek vědcům z našeho výzkumného centra v roce 1957 nebyla nová, ale je přesto stále zajímavá a důležitá.
Profesor Ronald Bracewell, prominentní australský astrofyzik, v roce 1961 prohlásil, že je nanejvýš pravděpodobné, že nějaká jiná civilizace, která hledá důkazy existence inteligentního života v naší části vesmíru, vyslala vesmírnou loď schopnou přijímat naše rádiové signály a odesílat je dále na svou vzdálenou základnu.
Zvláštní – nebo možná ani ne tak zvláštní – je, že naše přístroje opravdu zachytily cizí rádiové signály. V poslední době zachytil jeden takový signál norský vědec G. F. Stormer, ale je nám bohužel stejně nesrozumitelný jako ty předchozí. Kdybychom je však mohli rozluštit, možná by nám objasnily i takové záhady, jako byl vesmírný doprovod Sputniku 2.

70/ Obrázek v díži na mléko
Čas od času jsem psal o případech, kdy se obrázky – rozpoznatelné obrázky – objevily na neobvyklých místech a za podivných okolností. Některé z těchto obrázků byly na (nebo ve) skleněných deskách…, některé na okenních sklech, kam je vyleptala alchymie bouřkových blesků. Na tento seznam neuvěřitelných obrázků jistě patří i ten, který se jednoho dne objevil v díži na mléko.
Poprvé ho paní Margaret Leatherlandová z anglického Northamptonshiru uviděla v lednu roku 1948, když dojila krávy. Byla samozřejmě překvapena, když se na ni najednou z vnitřku díže usmívala známá tvář. Na té podobizně byl – mimochodem – její bratr, sir Robert Fossett, slavný cirkusový umělec.
Všichni členové rodiny paní Leatherlandové ten obrázek viděli a bez problémů v něm rozeznali sira Roberta, kterého dobře znali. Jediný sir Robert ten obrázek nikdy neviděl, protože byl krátce po jeho objevení převezen do nemocnice, kde i přes veškerou péči lékařů zemřel.
Paní Leatherlandová se zatím snažila podobizny zbavit. Drhla ji silným roztokem sody, a dokonce i slabou kyselinou, ale třebaže se občas zdálo, že obrázek bledne, zase se objevil znovu a byl stejně jasný a výrazný jako předtím.
Nebylo možné, aby se taková zvláštní věc neobjevila v novinách. A taky ano. Děti paní Leatherlandové o tom řekly jiným dětem… potom někdo z nich podobiznu v díži na mléko vyfotografoval a noviny – jakmile si ověřily fakta – ji otiskly. Northamptonská Společnost pro výzkum nadpřirozených jevů poslala jednoho ze svých členů, aby se na vlastní oči přesvědčil, o co jde… a on – stejně jako ti, kteří přišli před ním a po něm – odešel zcela zmaten. Sira Roberta Fossetta osobně znal a také ho na podobizně ihned a bez problémů poznal.
Sestra mrtvého muže začala mít z podobizny v díži hrůzu, což je lehce pochopitelné. Několikrát se totiž podívala do díže ve chvíli, kdy byla ze dvou třetin plná mléka, a uviděla svého mrtvého bratra, jak se topí… nad hladinou bylo jen jeho čelo a oči. Pro vědce zůstala podobizna záhadou… a další záhadou je, kam ona díže na mléko zmizela – ale na tuhle záhadu by mohla znát odpověď paní Leatherlandová, kterou už to všechno unavovalo.

71/ Stopa na Měsíci
Čím více se zabýváte Měsícem, tím vám musí být jasnější, že je to těleso tajemství – veliký zářící kyklop, který se otáčí kolem Země, jako by držel nebeský dohled nad pozemským děním. Profesionální pozorovatelé viděli mnohokrát na Měsíci podivné věci – čáry, světla, kupole, horské hřbety a geometrické obrazce, které vypadaly, jako by byly vytvořeny inteligentní bytostí. K tisícům takovýchto úkazů, které byly zaznamenány a zapomenuty, můžeme dnes přidat jeden současný příklad.
V noci 26. listopadu 1956 pozoroval astronom Robert E. Curtis z Alamogorda v Novém Mexiku povrch Měsíce. Používal k tomu čtyřiceticentimetrový zrcadlový hvězdářský dalekohled a kamerou Mitchell, kterou měl k dalekohledu připevněnu, si dělal pokusné snímky na nějakém novém filmu. Mitchell je kamera podobná těm, které se používají v hollywoodských studiích, a pan Curtis používal rychlosti dvaceti čtyř až čtyřiceti osmi políček za sekundu.
Když potom vyvolal film a udělal z něj fotografie, s překvapením zjistil, že se mu náhodou podařilo velice jasně vyfotografovat podivnou věc. Byl to zářící bílý kříž, který se nacházel severovýchodně od pláně Fra Mauro, nedaleko malého tmavého kráteru pojmenovaného Parry.
Ramena kříže měřila několik kilometrů a uprostřed se křížila v pravém úhlu – bylo zřejmé, že všechna ramena jsou stejně dlouhá. Bílý kříž byl velice jasně viditelný, přestože už ležel na okraji zastíněné části Měsíce.
Pan Curtis předal své záhadné fotografie nejrůznějším odborníkům na astronomii. Někteří přiznali, že jsou zmateni. Jeden z nich prohlásil, že to není žádná zvláštnost… „je to jenom situace, kde se dva horské hřbety střetávají v pravém úhlu.“
Toto vysvětlení je bohužel nesmyslné, protože je fyzicky nemožné, aby se horské hřbety protínaly v pravém úhlu, a tak záhada bílého kříže na Měsíci zůstává nerozluštěna.
Jeho obrázek můžete najít v místní knihovně Harvardské observatoře v časopise Sky and Telescope z června 1958 na straně 414.

72/ Záhada malé Margarety
Margaretě Jacksonové ze Sherwoodu v Tennessee byly v roce 1960, kdy náhle onemocněla, teprve dva roky. Rodinný doktor si stále nebyl jist diagnózou, a když nemoc neustupovala, nechtěl nic riskovat a zavolal k malé pacientce i jiné kolegy. Ti však byli nemocí stejně zmateni jako on sám. Odvezli ji tedy do Vanderbiltovy nemocnice v Nashvillu, kde si ji nechali několik týdnů na pozorování. Konečně nemoc – ať už to bylo cokoli – ustoupila a holčička se mohla vrátit domů. Uzdravila se – ale byla slepá.
Její otec Johnny je elektrikář a jeho blízkým přítelem je reverend John Husk, pastor episkopálni církve v Sherwoodu. Protože doktoři nebyli schopni malé Margaretě pomoci, poradil rodičům, aby se uchýlili k modlitbě. Téměř dva roky se Margareta s rodiči modlila alespoň jedenkrát denně za navrácení zraku. Občas si již mysleli, že je to všechno marné, rodiče si zoufali a přestávali věřit, že holčička ještě někdy uvidí. Reverend Husk je povzbuzoval, aby v modlitbách vytrvali, a také se sám za malou Margaretu modlil.
Jednou v noci, téměř dva roky poté, co nemoc udeřila poprvé, se začaly u Margarety objevovat znovu stejné příznaky, Její vyděšení rodiče ji ihned odvezli opět do Vanderbiltovy nemocnice, pamětlivi naléhání lékařů, aby ji sem okamžitě dopravili, kdyby se příznaky znovu objevily. Holčička opět podstoupila nekonečné množství testů a vyšetření – a nemoc opět unikala diagnóze. Margaretě byly čtyři roky. Nemoc po čase ustoupila a rodiče si ji mohli odvezl domů… opět zdravou, ale stále slepou.
Jednou večer po jídle škrtl Margaretin otec zápalkou, aby si zapálil cigaretu. Margareta se zasmála a natáhla se po plamínku. Postupně během několika týdnů se Margaretě navracel zrak – stejně záhadně, jako se před dvěma lety ztratil. Mohla si teď hrát a dovádět s ostatními dětmi – a ani nepotřebovala brýle. Reverend Husk k tomu podotýká: „Margareta je živoucí zázrak – dokazuje nám, jakou sílu může mít modlitba.“

73/ Africká mana
Pro kmeny v centrální Angole v západní Africe není hlad nic neznámého. Kmen Selesů žije v koutě naší planety, který je snad jen rozmarem přírody, již po staletí. Když přijdou deště včas, mají Selesové dobrou úrodu a dostatek jídla. Ale když nastane sucho, což se stává často, celý kraj chřadne pod žhnoucím sluncem a lidé i zvířata trpí.
To se přihodilo i v březnu roku 1939. Již celé měsíce nezapršelo. Řeky se proměnily v prašné příkopy. Lovná zvěř odešla nebo pomřela. Ptáci zmizeli. Obilí a další plodiny seschly a kobylky se už ani neobtěžovaly devastovat zemi. Kolem stovky nejmladších a nejstarších členů kmene Selesů již zemřelo a dalším asi čtyřem stovkám hrozila smrt hladem.
U kmene byla vybudována křesťanská misijní stanice, kterou vedl Carlos Sesquesque. Carlosovi a jeho rodině hrozila stejná katastrofa jako celému kmenu, protože neexistovala možnost, jak přejít vyprahlou krajinu.

Jednoho rána pohřešovali Sesquesqueovi svou pětiletou dcerku Ritu. Báli se, že se ztratila v okolních křovinách, a tak se celý kmen připravoval, že ji půjdou hledat. Avšak ještě než vyrazili, objevila se holčička ve vesnici. V ruce nesla dřevěnou misku a něco z ní jedla. Když se jí otec zeptal, co to jí, odpověděla, že je to mana, „jakou jedl Mojžíš“. Potom odvedla hladové vesničany o pár set metrů dál, do místa porostlého křovinami. Každý keř, a dokonce i země tu byla pokryta poživatelnou hmotou, podobnou medu. Oblast o rozloze asi jednoho akru se každou noc znovu a znovu zaplňovala tou nebeskou manou.
Holčička mohla vysvětlit jenom to, že měla hlad a že se modlila o něco k jídlu – stejně jako Mojžíš. Jak se jí ale podařilo najít tyhle medové křoviny, to se nikdy nikdo nedozvěděl…, ale byly tam den po dni a celá vesnice z nich žila, dokud opět nepřišel déšť.
Reverend E. L. Cardy z Kapského Města odnesl sklenici této medové substance do města k prozkoumání. Bylo mu řečeno, že je to nějaký druh medu – ale jak se dostal do oněch křovin v takovém množství, to nikdo neví.

74/ Ztráta hmotnosti ve vesmíru
Jeden z nejvýznamnějších objevů posledních let zůstal téměř nepovšimnut – zjištění, že předměty ve vesmíru se mohou stát prakticky nehmotnými. Je to v rozporu s jakýmkoli vědeckým poznáním a očekáváním – a přesto je to pravda. Bylo to dokonce oficiálně potvrzeno prohlášením úřadů vojenského letectva v listopadu 1960.
Budete si jistě pamatovat, jak jsme se snažili z oblasti nad Tichým oceánem získat zpět satelit typu Discoverer. Nakonec se to podařilo a představte si, jak byli vědci překvapeni, když nepoškozený Discoverer zvážili. Když byl několik dní předtím Discoverer vyslán na oběžnou dráhu, vážil sto padesát kilogramů – a nyní váha ukazovala, že satelit ztratil více než polovinu své hmotnosti! Jeho hmotnost klesla ze sto padesáti kilogramů při startu na pouhých šedesát tři kilogramy při návratu.
To bylo fantastické… vědecky nemožné…, ale bylo to tak – je to záhada, na kterou věda nezná odpověď. A navíc satelit pomalu ztrácel hmotnost ještě několik dní po přistání.
Tenhle podivný příběh o gravitaci, která se zbláznila, vlastně začal už na Den práce roku 1960, kdy byl profesor R. L. Brown, vedoucí vědeckého oddělení na State College v Jižním Connecticutu, pozván, aby prozkoumal pozůstatky požáru. Vyhořel činžovní dům a v jeho doutnajících zbytcích našli požárníci zvláštní kousky kovu, které byly spečené dohromady. Byly vystaveny extrémně vysokým teplotám a byly neskutečně lehké. Doktor Brown fragmenty prozkoumal a oznámil, že jde o části sovětského Sputniku 4, který při poruše jedné své části explodoval na oběžné dráze. Tím to však neskončilo – 14. září 1960 se našly další úlomky, které spadly na trávník poblíž jednoho soukromého domu ve Woodbridgi. Jeden z těch kousků byl asi velikosti mužského ukazováčku. Byl pokryt slitinou a byl překvapivě lehký. Testy ukázaly, že kov byl vystaven intenzivní radiaci a že ztratil více než polovinu své normální váhy… a že sklenice, ve které byl uložen, začala také ztrácet na hmotnosti.
Tyhle důkazy jsou v příkrém protikladu ke všemu, co o gravitaci víme…, ale možná by mohly být klíčem ke gravitaci samé.

75/ Vražda v zastoupení
Na podzim roku 1921 uspořádal doktor O. A. Ostby v Minneapolisu seanci se skupinou svých přátel. Doktor Ostby při této příležitosti vystupoval jako médium.
Řekl přátelům, že vedle něj stojí mladé děvče, vzlyká a prosí, aby jí zde přítomní splnili přání. Později vysvětlilo, že si přeje, aby někdo napsal policejnímu náčelníkovi ze St. Louis a ten aby potvrdil, že tam před několika měsíci byla zavražděna dívka – jmenovala se Edna Ellisová. Když se doktor Ostby jako médium zeptal, proč si to přeje, uplakaný duch odpověděl, že chce, aby se její rodiče dozvěděli, že byla zavražděna, a nemysleli si, že utekla z domu, aby žila v hanbě – jak dosud věřili.
Příštího dne tedy doktor Ostby napsal dopis na policejní oddělení v St. Louis. Odpověď obdržel velmi rychle. Policejní náčelník ze St. Louis, Martin Obrien, potvrzoval, že Edna Ellisová byla zavražděna v listopadu 1920 a její miláček, Albert Ellis, byl usvědčen z vraždy a odpykává si doživotní trest ve státním vězení v Missouri.
Při příští seanci doktora Ostbyho a jeho přátel se mladá dáma médiu opět zjevila a poděkovala přítomným za pomoc. Požádala je, aby dopis od policie poslali jejím rodičům do Jižní Dakoty, aby věděli, co se s ní stalo.
Doktor Ostby si všiml, že mluvila o svém miláčkovi jako o Georgeovi Ellisovi, zatímco v dopise od policie byl zmíněn Albert Ellis. Dívka prostřednictvím doktora Ostbyho odpověděla, že jeho celé jméno bylo George Albert a že ona mu vždycky říkala George. Odsouzen však byl pochopitelně pod jménem Albert. Následná zjištění potvrdila pravdivost i tohoto prohlášení.
Asi rok po této události, v listopadu 1922, obnovil Nejvyšší soud v Missouri případ Alberta Ellise a rozhodl, že Albert byl odsouzen nespravedlivě. Byl okamžitě propuštěn z vězení.
Doktor Ostby a jeho přátelé se stále čas od času scházeli k experimentálním seancím, a tak 16. června 1928 opět uslyšeli ducha Edny Ellisové. Řekla jim, že George už je s ní – a že jsou spolu velmi šťastni.
Pozdějšími dotazy přítomní zjistili, že George Ellis zemřel při nehodě v roce 1926 – čtyři roky poté, co byl propuštěn z vězení.

76/ Kde byl Bill McDonald?
Jen nemnoho soudců se setkalo se zamotanějším problémem, než jaký byl předložen k posouzení soudcovskému sboru ve státě New York 8. července roku 1896.
Obžalovaným byl William McDonald. Byl obviněn z vloupání, které vehementně popíral. Obžaloba předvedla šest svědků. Ti potvrdili, že překvapili obžalovaného v domě na Druhé avenue, kde strkal do pytle věci, které by bylo možno bez problémů prodat s velkým ziskem. Když je uviděl, upustil zloděj pytel s lupem, začal se prát – a utekl. Všichni svědci však měli dostatek času si ho řádně prohlédnout. Bez zaváhání potom ukázali prstem na Williama McDonalda jakožto viníka.
Až do Léto chvíle to byl naprosto obyčejný případ vloupání, kterými jsou naše soudy až příliš dobře zásobeny. Jenomže obhajoba měla v rukávu překvapení – a to takové, které by se svým způsobem mohlo zapsat do dějin soudnictví.
Jako první svědek obhajoby vystoupil elegantní džentlmen, který se představil jako profesor Wein. Jeho obor? Hypnotizér! Ukázalo se však, že je významným lékařem, jehož články se pravidelně objevují v předních lékařských publikacích. Profesor Wein rád předváděl své experimenty s hypnózou i na veřejnosti a měl ve zvyku vzít si za tímto účelem několikrát do roka krátkou dovolenou. A tak se stalo, že v divadle v Brooklynu hypnotizoval muže z publika přesně ve stejnou chvíli, kdy se na Manhattanu o několik kilometrů dále odehrávalo vloupání, ze kterého byl obviněn McDonald.
Až potud bylo toto svědectví k případu vloupání poněkud nezvyklé, ale to jen kvůli neobvyklé osobě svědka obhajoby.
Potom vytáhl obhájce svůj trumf.
Oznámil soudu, že během tohoto představení bylo v divadle několik set diváků, kteří sledovali, jak je na plně osvětleném jevišti hypnotizován muž. Pak se obhájce zeptal:
„Pane profesore, můžete identifikovat muže, kterého jste tehdy hypnotizoval?“
Profesor Wein klidně ukázal na obžalovaného.
„Byl to tento muž. Velice dobře si ho pamatuji.“
Soudní síní zašuměl vzrušený šepot a soudce musel požádat o klid. Profesorovo svědectví bylo v jasném rozporu se svědectvím šesti osob, se kterými se obžalovaný pral. Spletl se snad profesor ve své identifikaci McDonalda?
Wein prohlásil, že si pamatuje McDonalda velice dobře, protože to byl jeden z nejlepších subjektů pro hypnózu, s jakým se během své dlouhé praxe setkal. Ale byl jím opravdu McDonald?
Obhajoba přivedla k soudu šest občanů Brooklynu, kteří ten večer byli přítomni v divadle během profesorova představení. Všichni do jednoho identifikovali McDonalda jako muže, který byl v době vloupání v divadle v Brooklynu v hypnotickém transu.
Je něco takového možné?
Profesor Wein potvrdil, že když byl McDonald v transu, vykonával různé příkazy, které mu zadával. Žádný z příkazů nezahrnoval výlet do New Yorku ani žádný kriminální čin. Profesor dále řekl:
„Byl to mimořádně vhodný subjekt, velice vnímavý a rychlý v plnění příkazů. Domnívám se, že byl v kataleptickém stavu – to znamená, že byl na nějaký čas pozbaven všech svých vjemů kromě těch, které jsem mu vložil do mysli já.“
„Pane profesore, myslíte si, že je možné, aby se v hypnotickém transu McDonaldův duch vzdálil z divadla, zatímco jeho tělo zůstalo na jevišti, kde jste ho mohl vidět vy a vaši diváci?“
„Ano. To je zcela možné.“
Porotci slyšeli šest svědků, kteří tvrdili, že se s nimi William McDonald pral a potom ulekl z místa vloupání – v přesně stejnou dobu, kdy byl podle svědectví profesora Weina a dalších šesti svědků v hlubokém hypnotickém transu na divadelním jevišti vzdáleném sedm kilometrů od místa zločinu.
Porotci rozhodli, že všichni svědkové mají pravdu a že McDonald byl obojí – duše a tělo. A tak byl uznán vinným.
Byl to zcela unikátní případ, protože soud ve svém výroku zahrnoval akceptování reality duchovního fenoménu – a o tom v soudní síni jen tak neuslyšíte.
Existuje několik věrohodně potvrzených případů, kdy byl jedinec viděn na dvou vzdálených místech současně.
V osmnáctém století bylo italské Arienzo od Říma vzdáleno celé čtyři dny cesty. Dne 21. září 1774 se zdejší přední řádový duchovní Alphonsus Ligouri připravoval na mši, kterou měl zanedlouho sloužit. Náhle pocítil slabost a zamotala se mu hlava. Svalil se na židli a z ní sklouzl na podlahu – vypadalo to, jako by upadl do kataleptického spánku.
Ligouri setrval v tomto stavu několik hodin, během nichž ho obyvatelé kláštera odnesli do postele. Když se probudil, bylo pozdní odpoledne a Ligouri byl velice překvapen, že je v posteli a že je kolem něj shromážděno tolik lidí z kláštera.
Vysvětlili mu, že se báli, že je mrtvý nebo umírá.
„Ale to vůbec ne,“ prohlásil monsigneur Ligouri, „právě jsem se vrátil od papeže z Říma. Papež zemřel!“
Ti, kdo to slyšeli, jednoduše usoudili, že Ligouri prostě přijal živý sen jako skutečnost. Většina z nich považovala za pouhou shodu náhod i zprávu, která po čtyřech dnech přišla z Říma a která oznamovala, že papež skutečně skonal – a že zemřel v době, kterou jim oznámil Ligouri – to jest v době, kdy byl v kataleptickém spánku.
Záhada se dále prohloubila, když do Arienza dorazila oficiální zpráva o papežově smrti, protože mezi těmi, kdo se modlili u papežovy smrtelné postele, byl jmenován i Alphonsus Ligouri! Následnými dotazy bylo zjištěno, že mnozí z těch, kteří u papeže tehdy byli, s Ligourim mluvili a že o jeho identifikaci není pochyb.
Podle svědectví mnoha důvěryhodných svědků seAlphonsus Ligouri v Arienzu nacházel v kataleptickém spánku a zároveň ve stejné době klečel a modlil se u papežovy smrtelné postele.
Další záhada: „bilokace“ je z vědeckého hlediska sice věc nemožná, ale občas se zřejmě stane.