MARTIN DOSTÁL: ARTEFAKT Vydalo NONLIBRI, 2000 I. Padala dlouho, bezhlasně. Jen její oči křičely a nechápavě prosily o pomoc. Dvakrát se stihla zachytit venkovního parapetu oken pod námi a pak už nic, jen volný pád, rychle se přibližující betonový chodník a nakonec zastřený tlumený třesk, jako když hodíte na zem mlékem nalitý kokosový ořech. Její, ještě před chvílí bělostně zářící tričko, se začalo pomalu zalévat temně rudou krví, se kterou se vytrácely poslední zbytky jejího krátkého života. Nebyl to hezký pohled a už už jsem se chtěl odvrátit, když jsem si všimnul kusu modré látky, co třímala v ruce. Byl to kus rukávu mé košile, poslední pevnější věc, které se mohla zachytit, poslední křehoučké pouto mezi životem a smrtí. V tom jsem se probudil. Úplně propocený si sedl na posteli a intuitivně jsem zašmátral po mé levici. Byla tam. Její měkké dlouhé vlasy se něžně proplétaly mezi mými prsty a chlácholivě je hladily, její hruď se krásně nadouvala v pravidelných bezstarostných intervalech nádechů a výdechů. Ještě spala. V pokoji bylo šero, ale venku už vesele prozpěvovali ptáci, kterých se v tohle roční období vyrojilo překvapivě velké množství. Anebo už stárnu a stejná intenzita hluku se mi jeví jako nepříjemná. A možná je to těmi mými sny. Stejný sen už popáté v tomhle měsíci. Něco se určitě děje. Od té doby, co jsme na stavbě vykopali tu zvláštní věc, nejde nic v mém životě jako dříve. Nemůžu říct, že se mi vede hůř, to ne, ale všechno se děje jinak, mé chování se rapidně změnilo. Nějak jsem zhrubnul. Lehnul jsem si a pokoušel se opět usnout. Oči mi ale stále těkaly po pokoji. V šeru jsem nerozeznával všechny detaily, ani jsem nevnímal stářím zašedlé stěny, které jsem chtěl už dávno nechat vymalovat, ale byl jsem líný jenom zavolat malířům. A přitom jejich provozovna byla v naší ulici. Pokoj jsem měl zařízený, řekl bych luxusně a staromládenecky. Ve středu místnosti se samozřejmě rozkládala postel, velké obdélníkové letiště potažené červeno-vínovým sametem. Nebyl to pravý samet, ale na omak ho dost připomínal. Napravo od dveří byla po celé stěně instalována vestavná skříň s posuvnými dveřmi krytými zlatavými zrcadly, takže jsem mohl snadno pozorovat své občasné milostné hrátky. Ta představa pozorování milující se dvojice mě vždycky vzrušovala, a tak jsem neváhal připlatit za skříňové dveře se zrcadlem. U stěny v nohách postele odpočívala na kovovém stolečku malá přenosná televize. Na druhém konci lůžka stála velká halogenová lampa na noze z matného bílého kovu s obloukovým stínítkem z pískovaného mléčného skla. Zmenšené verze této lampy jsem měl i na obou nočních stolečcích po stranách postele. Po stěnách viselo pár zarámovaných reprodukcí Gustava Klimta a Pabla Picassa, mých oblíbených malířů. To bylo veškeré zařízení mé ložnice. Dřevěnou přírodní podlahu ze světlého buku zakrývaly jen dvě malé vlněné předložky po stranách lůžka. Opravdu jsem se snažil usnout. Zavíral jsem oči skoro násilím, došlo i na obligátní počítání oveček, ale usnout prostě nešlo. Vylezl jsem tedy potichu z postele a šel do sprchy. Na svoji novou koupelnu jsem byl pyšný. Rád jsem trávil dlouhé chvíle ve velké vířivé vaně a nechal se masírovat gejzíry vody nebo proudy vzduchových bublinek tryskajících z celkem dvanácti pozlacených trysek umístěných přesně tam, kde to tělo pro své uvolnění potřebuje. Když se do vody přidal ještě voňavý olej nebo osvěžující koupelová sůl, bylo to přímo vynikající. Občas jsem si takovou koupel snobsky dopřával společně s nějakou dívkou před nebo po milování a musím říct, že pocit je to opravdu královský, zvlášť popíjíte-li při tom vychlazené šampaňské. Ale teď, v pět hodin ráno, jsem nikoho nechtěl rušit hlukem vodních čerpadel a ani jsem na bublinkovou lázeň neměl náladu. Vlezl jsem si do sprchy, tiše pustil rádio a nechal své tělo dlouze zkrápět teplými a bodavými jehličkami vody. Opřel jsem se o stěnu sprchového boxu a přemýšlel. Alespoň jsem se snažil přemýšlet, ale myšlenky se mi stále stáčely ke snům, k mé noční můře posledního měsíce. Tryskající proud teplé vody stékající v tenkém filmu po všech plochách i záhybech mého těla mne nakonec přece jenom přesměroval myšlenky k příjemnějšímu tématu. Myslel jsem na to jemné a křehké stvoření spící v mé posteli. S Barborou jsme se seznámili asi před třemi měsíci, když jsem ji přijímal jako asistentku u nás v práci. Personální ředitel Martin Dostál, můj dobrý přítel, trávil tehdy zaslouženou dovolenou na firemní jachtě ve Středozemním moři (další příjemná vymoženost České firmy vlastněné zahraničním subjektem). Já mám s Martinem společný předpokoj kanceláří a jelikož místo asistentky bylo u nás delší dobu neobsazené, uvolil jsem se uskutečnit krátký přijímací pohovor. Barbora byla na první pohled hezká dívka. Přišla v temně modrém kostýmku moderního střihu. Krátká přiléhavá sukně jí odhalovala ještě dost velkou část nohou nad koleny a pod zahaleným zbytkem se dala tušit pevná štíhlá a pravděpodobně vysportovaná stehna přecházející téměř neznatelně k zadečku a do boků. Byla opravdu velmi štíhlá, vypadala křehce, její podání ruky bylo ale pevné a jisté. Prsteníček pravé ruky jí zdobil tenký prstýnek z bílého zlata se vsazeným malým modrým kamínkem. I delší, pěstěné nehty měla zkrášlené bleděmodrým lesklým lakem. Na první pohled se dalo tušit, že o sebe pečuje nejen v kosmetických salonech, ale i v posilovně, na tenisu nebo na golfovém hřišti. Byla vyloženě sportovní typ. Její oválný protáhlý obličej zvýrazňovaly malé, ale sytě zabarvené obroučky brýlí, pod kterými se schovávaly nádherně čokoládově hnědé oči, ze kterých v tu chvíli létaly jiskřičky napětí. Na nose a v oblasti lícních kostí jsem si ještě všiml droboučkých, skoro neznatelných nahnědlých pih, které jí dodávaly takový mladistvý až holčičí vzhled, ačkoliv jí už bylo dvacet šest, jak jsem se dozvěděl později. Nalíčená byla jenom střídmě, skoro neznatelně měla namalované plné okrouhlé rty, oční víčka jenom lehce obtažené konturovací tužkou. Její rovné upravené světle hnědé vlasy se skoro dotýkaly ramen a leskly se ve slunečních paprscích dopadajících na ně skrz okno. "Pojďte dál a posaďte se." Řekl jsem a zavedl jí do své spartánsky vybavené kanceláře, kterou obývám, pokud zrovna nejsem na stavbě nebo nejednám s investory. Skříně na knihy, šanony se smlouvami, zákoníky a další potřebné písemnosti, strohý jednoduchý pracovní stůl, telefon, počítač, židle na kolečkách, křesílko pro případnou návštěvu a jedna skomírající palma v rohu místnosti. To bylo vše. Její chůze byla ladná a elegantní, když se posadila do křesílka naproti mému pracovnímu stolu, napřímila se, ruce složila volně do klína a dala nenuceně nohu přes nohu, takže krása jejích nohou ještě více vynikla. Musel jsem se hodně ovládat, abych se nenaklonil přes stůl a necivěl na ni. "Tak vy se ucházíte o práci asistentky v naší společnosti? Můžete mi o sobě něco říct? Stručný životopis, jak byste si práci představovala, co od nás očekáváte, a podobně. Dáte si čaj, kávu nebo minerálku?" "Trochu minerálky, jestli mohu poprosit." Odvětila. Když jsem před ní postavil sklenici, poděkovala a začala pozvolně, ale vytrvale povídat. Bylo znát, že řeč má dokonale připravenou a že nehodlala nechat nic náhodě. "Jmenuji se Barbora Malá, je mi dvacet šest let, vystudovala jsem střední ekonomickou školu se zaměřením na jazyky. Mám státní zkoušku z angličtiny, ale domluvím se dobře také německy a částečně španělsky. Poslední tři roky jsem pracovala v advokátní kanceláři Vonka & Vronský jako asistentka. Těžko jsem ale uplatňovala své znalosti jazyků, a proto hledám firmu, ve které bych mohla po jazykové stránce ještě odborně růst. V novinách jsem našla váš inzerát a rozhodla se to zkusit. Píšete, že vyžadujete dobrou znalost angličtiny." "Ano, to souhlasí." Přerušil jsem ji. "Hledáme někoho, kdo bude komunikovat s našimi zákazníky a partnery ze zahraničí a kdo by na základě jejich požadavků koordinoval práci jednotlivých našich oddělení. Máte nějaké zkušenosti s organizací a koordinací většího týmu lidí?" "V předchozím zaměstnání jsem měla na starost celou agendu kanceláře, ve které kromě společníků pracovalo ještě devět lidí. Myslím, že si práci dovedu zorganizovat a komunikace v týmu mi nedělá žádné problémy." Celkem jsme si povídali asi půl hodiny. Přitahovala mě, byla moc hezká, měla příjemný kultivovaný hlas, věděla, čeho chce dosáhnout a byla chytrá a bystrá. Prakticky od začátku jsem byl rozhodnutý ji přijmout a když ani její finanční požadavky nebyly nijak přehnané, dal jsem vypracovat pracovní smlouvu a za čtrnáct dní už byla Barbora naší řádnou zaměstnankyní. Z rozjímání mě vyrušilo časové znamení v rádiu, které ohlašovalo půl šesté. Vypnul jsem sprchu, osušil se, vrátil do ložnice a opatrně vklouznul pod peřinu. Malá Barborka, jak jsem si přizpůsobil její jméno, zavrněla jako kočka, když si chce hrát a otírá se vám o nohy. Přitulil jsem se k jejím zádům, rukou ji objal okolo pasu a dal jí pusu na ohyb, ve kterém krk přechází v rameno. V této poloze souznějících lžiček jsem usnul. Tentokrát klidně, beze snů. Probudila mne okolo deváté hodiny, když laškovně přejížděla rukou po mém břichu, bocích a stehnech. A vždy jako náhodou "zavadila" o mé podřimující mužství. Evidentně měla chuť se milovat a začala mě svádět a rozpalovat svojí hebkou opálenou pletí, pružným tělem i nádhernými, malými ale pevnými ňadry na jejichž koncích měla ty nejkrásnější a také nejsladší pepříky bradavek co jsem dosud měl možnost ochutnat. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat, laskal jsem jí svými pažemi, líbal jí po celém těle aniž bych vynechal ta nejintimnější, nejkrásnější a nejhebčí místa. Vždy se jí líbila dlouhá něžná předehra, a tak jsem se snažil a laskal ji, dokud jsem to mohl vydržet. Pak jsme se dlouho, vášnivě milovali. Když jsme potom leželi v posteli a odpočívali, přemýšleli jsme, co budeme dnes dělat. Byla sobota a já chtěl alespoň dneska hodit práci za hlavu a bavit se. Vyrazit někam na výlet, odreagovat se, přijít na jiné myšlenky. Prostě si užívat volna. Domluvili jsme se. Vydatně posnídáme a odpoledne pojedeme do lesoparku za městem, projdeme se a třeba najdeme i nějaké houby . Zatímco Bára připravovala v kuchyni snídani, oblékl jsem se a šel koupit noviny do trafiky na rohu. V předsíni, když jsem se obouval, sklouzl mi pohled na polici u dveří. Ležel tam ten podivný předmět, který dělníci našli při zemních pracích na naší zatím největší stavbě. Při průchodu dveřmi jsem se toho lesklého artefaktu letmo dotknul. II. Je to skoro na chlup měsíc, co volal Karel, můj dlouholetý kamarád a zároveň stavbyvedoucí, kterému jsme svěřili realizaci naší letos klíčové zakázky. Říkal, že pro mě něco má, ale nechce o tom moc mluvit po telefonu. Jestli se prý může zastavit večer u mě doma. Pozval jsem ho s nadšením, protože s Karlem jsem ještě za studií prožil spoustu legrace. Byl to příjemný společník, dobrý bavič a milovník nočního života se vším, co k tomu patří. V bezstarostných dobách studií jsme spolu mnohokrát chodili noční Prahou od baru k baru, od klubu ke klubu. Často jsme sbalili několik holek a nad ránem všichni společně skončili milostnými hrátkami v ložnici mého studentského bytu. Je to už hodně dávno a dnes se za to trochu stydím. Občas si s Karlem zavzpomínáme a jenom jsme-li sami. Ani já ani on se o naše tajemství z dřívějška s nikým nedělíme. Já i Karel máme pár charakterových vad, ale v mlčenlivosti a loajalitě se na něj mohu stoprocentně spolehnout. Před drahnými lety, ještě v dobách hluboké totality, jak se dnes s oblibou říká, jsme s Karlem byli spolužáci na vysoké škole. Já byl z Prahy a po babičce jsem získal malý byteček, takže jsem si mohl hrát na samostatného a nezávislého bouřliváka. Karel pocházel z Liberce a bydlel na Strahovských kolejích, příšerných králíkárnách, ve kterých se ale občas konaly velice zajímavé párty. Skamarádili jsme se na studentské chmelové brigádě, při práci na česačce. Tak nějak jsme si padli do oka, naše názory na tehdejší svět byly skoro stejné a během pár prvních dnů jsme se stali opravdu dobrými kamarády. "Jak se ti líbí támhleten kozoun?" Přitočil se jednou ke mně a hlavou pokývnul k dívce, která na běžícím pásu česačky vybírala z chmele listí a další smetí, co do kvalitního českého piva nepatří. Markéta, jak se jmenovala, byla na první pohled samice. Holka opravdu krev a mlíko, jak se říká. Mohla mít tak metr osmdesát, udělaná, modré pracovní tričko se jí nadouvalo velkými melounovitými prsy. Měla nakrátko ostříhané, tmavé vlasy. Očividně košíkářka nebo volejbalistka. "Celkem dobrá, ale asi bych se jí bál." Odpověděl jsem. "Mně se víc líbí drobnější holky. Třeba támhle Jana." Ukazoval jsem na sotva metr šedesát pět vysokou budoucí spolužačku přehrabující chmelové šištičky u sušičky. Krátce střižená přírodní blondýna s brejličkami, které se opíraly o malinký špičatý nosík - pršáček. Všechno na ní bylo takové malé a drobné. Byla štíhlá až skoro vychrtlá. Zpočátku se mi zdálo, že se na těch hubených nožkách ani nemůže udržet. Prsa měla velmi malá, jen špuntíky bradavek jí vzpřímeně trčely z trička. Neměla podprsenku. Tu ostatně nenosila skoro nikdy, což mohu dnes potvrdit, protože jsem s Janou potom chodil. "Na první pohled intelektuálka, ale celkem ujde." Řekl Karel a pokračoval. "Večer se s nima seznámíme blíž. Pozvem je do hospody nebo s nima půjdem do kuluráku. Dneska hrajou ňákej film." "Dobře. Zkusíme to při obědě domluvit." Kývli jsme na sebe s úsměvem a dali se do práce, protože právě přivezli další valník plný čerstvého zeleného zlata, bez kterého by Češi asi nebyli Čechy. "Co máte dnes večer v plánu? Nechtěli byste s náma jít do kina?" Zeptali jsme se dívek, když jsme společně poposedávali na vyhřáté sušičce chmele a z ešusu ládovali skoro studené knedlíky polité zvláštní, ale celkem chutnou omáčkou. "Proč ne. Stejně jsme tam chtěli jít, tak proč ne s váma." Zachichotaly se. "Takže na vás počkáme v půl deváté před vaší ubytovnou. Platí?" "Platí. V půl deváté u nás." Šlo to bez problémů a v pohodě. To mně i Karlovi zvedlo sebevědomí a po zbytek pracovní doby jsme se cítili jako největší hřebci na Zeměkouli a makali jsme, jak jen to šlo. Snad jsme tehdy dokonce překonali rekord česačky. Doba tehdy byla taková údernická a my jsme se bezděčně podřizovali. Po šesté hodině, když nám padla, spěchali jsme do ubytovny, abychom tam byli mezi prvními. Teplá voda ve sprchách totiž tekla jenom těm prvním dvaceti třiceti nejrychlejším. Ostatní se museli mydlit a oplachovat vodou tak ledovou, že mýdlo skoro přimrzalo k pokožce. Měli jsme štěstí. Teplé vody bylo zatím dost, tak jsme se stihli pořádně vydrbat, umýt si hlavu a dokonce jsme se i oholili. "To musí být vážné." Dělali si z nás legraci ostatní sprchující se naháči. Navlékli jsme se do nejslušnějšího oblečení které jsme měli - čistých džínsů a košile, znovu se navoněli vodou po holení a pomalu jsme vyrazili přes náměstíčko k ubytovně dívek. Blížila se půl devátá. Takové rande jsme nebrali nijak vážně, ale ego nevybouřených osmnáctiletých mladíčků nehodlalo zaznamenat žádnou porážku. "Tak jsme tady." Vyšli obě dívky ze dveří přízemní montované papundeklové ubytovny. "Hrajou až od devíti, můžem se ještě stavit pro něco k pití na potom." Navrhnul Karel. Jeho návrh jsme všichni odsouhlasili a v Zapomněnce na návsi koupili společně dvě lahve červeného vína a půllitrovku moravské meruňkovice. Jednu láhev vína jsme stihli vypít ještě před začátkem filmu. Místní zemědělské družstvo zajistilo pro "své mladé česáče" nějaký černobílý budovatelský film, na který jsme se vydrželi dívat necelých dvacet minut. "Nepůjdeme to radši dopít někam ven?" Zeptal jsem se Jany. "Asi jo. Tohle je hrozná pitomost." Řekli skoro současně s Markétou. Potichu jsme se všichni čtyři vykradli z poloprázdného sálu kulturního domu, snažili jsem se, aby si nás všimlo co nejméně lidí. Na schodech před kulturákem jsme se rozesmáli a vyrazili v rozvinuté rojnici na konec vesnice k ubytovně děvčat. "Máme za barákem takovou stráň, na které se dá pohodlně sedět." Vysvětlovala rozmáchle Markéta a její prsa se při chůzi natřásala jako dva volejbalové balony. Jana a Markéta byly fyzicky úplné protiklady. Na jedné straně překypující Markéta lačná a přístupná každé zábavě, holka samice, ze které šibalství, nevázanost a touha po dobrodružství přímo čišela, na straně druhé sice veselá, ale tichá Jana, která si všechno musela třikrát promyslet, než něco uskutečnila. Přesto to byly nerozlučné kamarádky už ze střední školy. Myslím, že tehdy Jana poprvé vypila trochu více alkoholu a poprvé se trochu "odvázala" a uvolnila. Pomalu jsme obešli ubytovnu a stoupali po stráni, do mírného kopce, jehož horizont pohlcoval vzrostlý les. "Támhle je takový zářez. Jsou tam složený klády, na kterých se dá sedět." Vysvětlovala Markéta a hnala se před námi. Načali jsme druhou láhev vína a občas připíjeli meruňkovicí. Samozřejmě, že za chvíli jsme všichni byli ve velmi bujaré náladě a konverzace tu a tam sklouzávala do intimních narážek, kterým jsme se hlasitě smáli. S dalšími doušky pálenky, která nás i v pozdních hodinách zahřívala, jsme se tak nějak rozdělili na dvě dvojice. Markéta se začala vybavovat výlučně s Karlem, přisunula se k němu blíž, cinkli si lahvemi a na přátelství si dali pusu. Totéž jsem udělal já s Janou. Dal jsem jí ruku okolo ramen a políbil jsem ji. Malé rtíky měla vláčné, měkké a příjemně teplé. "Líbíš se mi." Pošeptal jsem jí do ucha a chytil jí přitom za ruku. Měla je tenké, hebké, pokryté krátkým jemným chmýřím světlých chloupků. Zúžené zápěstí se znatelným výstupkem kůstky u malíkové hrany přecházelo do protáhlých dlaní s tenkými, dlouhými a rovnými prsty. Nenamalované, nakrátko ostříhané nehty odpovídaly současné potřebě manuální práce, ale na kráse jí neubíraly. Jana si nebyla moc jistá, ale cítil jsem, že jí to není nepříjemné, že jí to těší. Množství vína a pálenky, které jí kolovaly v krvi, uvolňovalo napětí a smazávalo zábrany. "Jsem ještě panna." Vyklouzlo z ní šeptem. "To není žádná tělesná vada, za kterou by ses měla stydět." Odpověděl jsem s laskavým úsměvem. "Vždyť já jsem taky skoro panic." Zjemnil jsem situaci a v hlavě mi bleskla vzpomínka na Radku, mojí spolužačku z gymnázia, se kterou jsem ve třeťáku úplně poprvé zjistil, jak nádherný pocit přináší milování, skutečné milování se skutečnou dívkou. Bylo to strašně, strašně až mučivě bleskové, trvalo to snad pár sekund a už se horký proud mé mladické šťávy dral škubavými turbulencemi ven, aby naplnil úzký tunýlek Radčiny roztoužené kundičky. Naštěstí byla Radka skoro stejně vyplašená jako já a s chápajícím výrazem, v našem věku přece jenom duševně vyspělejší dívky, mé čtvrtminutové fiasko nekomentovala. Další setkání s ní už byla delší, příjemnější a já se pomalu a vytrvale učil rozumět dívčím přáním, snům a tajemným zákoutím jejich duše i těla. A nutno říci, že Radka byla mou dobrou, ochotnou a milující učitelkou a nebýt toho, že se před maturitou odstěhovali kamsi na Šumavu do pohraničí, byli bychom určitě spolu i nadále. "Ale všechno se dá napravit." Pokračoval jsem a co možná nejupřímněji se díval Janě do očí. "Dnes ale ne." "Takhle ne." Odmlčela se, objala mne rukama okolo ramen a přitáhla svou tvář k mé. Složil jsem ruce volně okolo jejího pasu a šeptal jí, že na nic nespěchám, že mi nejde jen o jednu noc, jeden nezávazný špás, že se mi bude přece líbit i zítra nebo za měsíc nebo za tisíc let. V tom jsem nelhal. I dnes, když si na ni vzpomenu, běhá mi po zádech příjemné mrazení a pociťuji vzrušivé lechtání v podbřišku. Povídali jsme si tam po tmě o spoustě různých věcí, vyprávěli si příhody z dětství a ze studií na střední škole. Ani jsme si nevšimli, že se Karel s Markétou tiše odplížili do nedalekého remízku. Asi v jednu hodinu v noci jsme se zvedli, já doprovodil Janu na ubytovnu, rozloučil se s ní a dal jí před dveřmi měkkou pusu na dobrou noc. Pak jsem šel pomalu, spokojen a blažený, vlahou temnou nocí na ubytovnu "A", kam družstevníci umístili "své" chlapce. Karel přišel chvíli po mně a když rozsvítil, bylo vidět, jak mu štěstím září oči. Bylo mi hned jasné, co v lese s Markétou dělali. "Čoveče, tos měl vidět." Začal se chlubit, když ulehl do postele. "Ona je snad nymfomanka. A ty její kozy! Málem mě s nima udusila, když mi je položila na obličej, abych jí je cumlal. Takový sametový balóny jsem ještě neviděl. A byla možná ještě nadrženější než já. Než jsme se svlíkli, v kalhotkách jí to přímo čvachtalo tou její šťávičkou." "Byla to paráda. Ještě, že jsem byl takovej rozvláčnělej po tom chlastu, jinak bych se asi udělal ještě před tím, než jsem jí ho tam šoupnul. Stihnul jsem se udělat dvakrát za půl hodiny. Ale myslím, že jsem obstál. Říkala, že si to zítra můžem zopakovat." Karel se rozplýval ještě chvilku nad balony Markétiných ňader, údajně dobrých šestek, pak se otočil čelem ke stěně, zachumlal se do spacáku a za moment už spokojeně chrněl. "Proč já mám takovou smůlu?" Ptal jsem se v duchu sám sebe, ale pak si uvědomil, že můj večer byl také vlastně úspěšný. "Aspoň budu mít hezčí pocit z dobývání té Janiny tajemné uzamčené jeskyňky." Zamyslel jsem se a z ničehož nic cítil, jak mé dnes nevyužité mužství nedbá na pokročilou noční hodinu a nadouvá se a jasně naznačuje, že chce ven z té oklešťující bavlněné klece slipů. Odplížil jsem se kradmo na záchodky na chodbě a se smíšenými myšlenkami na křehoučkou a droboučkou Janu s bělostnou alabastrovou kůží a na obrovská prsa živelné samice Markéty, jsem za malou chvilku chrlivě vystříkal celý svůj klučičí přetlak energie. Uvolněn, unaven a relativně spokojen jsem ulehnul do postele a tvrdě usnul. Zbytek brigády nám uplynul rychle. Práci na česačce chmele s krátkými přestávkami na svačinu, oběd nebo letmý dotyk mých a Janiných rukou, střídaly návštěvy restaurací, volejbal nebo fotbálek, anebo procházky lesem, kdy jsme se zamilovaně drželi za ruce, objímali se, hladili a líbali. Karel s Markétou bývali v ranně podvečerních hodinách s námi, úderem osmé, deváté se však vždy vypařili někam do lesa nebo na louku posetou vonícími kupkami sena, které lákaly podobné skotačící dvojice ke hrám "na doktory" nebo alespoň k příjemnému voňavému rozjímání pod hvězdnou zářící oblohou. Karel si v drogerii v nedalekém městě koupil prezervativy. Přinesl s sebou ještě spoustu zbytečností, to jak se styděl kupovat jenom "ten" jeden druh zboží. A tak jsme měli na každý den našeho pobytu jednu celou tubu mentolové zubní pasty, mýdlo "s jelenem" i bez jelena a štos bílých ubrousků na balení svačiny, kterou jsme od družstevníků stejně dostávali již zabalenou. Ale ochrany byly a Karel s Markétou využívali každou volnou chvilku k tomu, aby je všechny spotřebovali. Divil jsem se, jak to můžou stihnout, vždyť to vycházelo na skoro dvakrát za den, respektive dvakrát za noc. Já tiše záviděl a polehoučku zpracovával Janu, lichotil jí, rozmazloval bonbóny a zmrzlinami, snášel jí modré z nebe. Můj okamžik ale přišel až za dva měsíce. To už jsme pilně studovali, chodili na přednášky a na cvičení, psali a kreslili domácí úkoly a šíleli z teoretické matematiky, jejíž definice byly na hony vzdálené realitě, i když se v nich o reálných číslech hovořilo. První měsíc tedy zákonitě poklesla i moje aktivita ve svádění a lichotivém přemlouvání Jany. Vídali jsme se ve škole a jednou, maximálně dvakrát do týdne jsme spolu vyrazili někam do města, na koncert nebo do kina. Časem se běh školních povinností ustálil a my měli na sebe trochu víc času. Ubezpečoval jsem Janu, že opravdu jsem ten pravý a zároveň jí uklidňoval, že na sexu není nic špatného ani bolestivého, že to bude určitě příjemné a že neudělám nic, co by se jí nelíbilo nebo co by jí ublížilo. Až pak to přišlo. Ve středu 19. října, pamatuji si to jako dnes, mi na chodbě před přednáškovou aulou špitla : "Jestli máš v pátek večer čas, mohli bychom spolu strávit hezký večer a noc." Dala mi pusu a v očích se jí zračilo očekávání a také odhodlání stát se skutečnou ženou se vším všudy, odhodlání začít žít plnohodnotný, smyslně vzrušující život mladé a krásné osmnáctileté dívky. "To víš, že mám čas." Nedokázal jsem skrýt svou radost a vzrušení. "Už se moc těším. Domluvíme se dnes večer. Půjdeš se projít na Petřín?" Přikývla. "Tak já tě vyzvednu na kolejích. V sedm?" "Dobře, v sedm." Pohladila mě po tváři, otočila se a spěchala do učebny. Myslel jsem, že se do pátku zblázním, že to nevydržím. Počítal jsem každý den, každou hodinu, minutu i sekundu, které mě dělili od našeho pátečního milníkového setkání. Promýšlel jsem do detailu různé možnosti a scénáře, smýčil jsem po večerech zaprášené kouty mého bytu, koupil jsem novou sadu skleniček na víno, nakoupil zásobu pikantních pochutin a bílých vín, která Janě nejvíc chutnala. "Přijdeš dneska?" Zeptal jsem se v pátek dopoledne na přednášce. "Připravím večeři na šestou. Co říkáš?" "Dobře. Zazvoním u tebe přesně v šest." Usmívala se Jana. Připadala mi rozkošná. Její drobné svítící zoubky připomínaly dvouřadý perlový náhrdelník a její nachově zčervenalé tváře dávaly nesměle tušit příslib budoucí rozkoše. Večera jsem se nemohl dočkat. Stále dokola jsem kontroloval, je-li všechno připraveno. Dobře vychlazené víno v lednici, vysmýčené navoněné pokoje, blýskavá naleštěná koupelna, čisté nové osušky na věšácích, čisťoučké povlečení na dvojlůžku v ložnici, spousta svíček okolo, kytice rudých růží na svátečně prostřeném stole v pokoji. Já byl dokonale oholen a navoněn drahou vodou po holení koupenou za těžce vydělané peníze v Tuzexu. Na sobě jsem měl světle modrou sváteční košili a tmavé textilní kalhoty. V krabičce pod postelí jsem samozřejmě také ukrýval prezervativy, které jsem jel koupit pro jistotu, a také ze studu, do drogerie obchodního domu skoro na opačném konci Prahy. Už v půl šesté jsem nervózně podupával v kuchyni a každou chvíli vykukoval z okna, jestli Jana nejde. Snažil jsem se číst noviny, ale oči mi jenom bezděčně klouzaly po řádcích, aniž by poslaly nějakou kloudnou informaci do mozku. Spíš jsem neustále natahoval uši, neuslyším-li hluk výtahu, který se hlavně v noci s rachotem a kvílením rozjížděl s nákladem opilců vracejících se z flámu nebo sousedů, kteří naopak vyjížděli na noční směny. Musel jsem to nějak propást, možná jsem se nakonec začetl do nějakého zajímavějšího článku. Zazvonil zvonek u dveří. Vylétnul jsem jako zběsilý ze židle a málem převrhnul vázu s pugétem růží. "Ahoj. Tak jsem tady." Ohlásilo se roztomilé stvoření v zelené sukýnce a bílé blůzce zpola zakryté podzimním dlouhým pláštěm, s černou koženou kabelkou přes rameno a dávalo mi už mezi dveřmi pusu. "Ahoj. Pojď dál moje kopretinko." Zalaškoval jsem a pohladil Janu po bocích, když procházela kolem mě. Svlékl jsem jí pláštík a pověsil na věšák v předsíni. "Večeře bude za moment. Pojď se posadit." Vedl jsem Janu do kuchyně. "Tady máš ode mne kytičku." Předával jsem Janě kytici červených růží. Očividně jí to udělalo radost a políbila mě. Kytku jsme vrátili do vázy na stole, já usadil Janu, zapálil svíčky na stole a začal nandávat na talíře. "Budou špageti s masovou omáčkou, jako moučník mám zmrzlinový dort a k pití se servíruje chlazené bílé víno té nejlepší značky," prozpěvoval jsem od kuchyňské linky, kde jsem právě otevíral láhev Cechovního poháru, vína, které zrovna měli v naší samoobsluze. Naservíroval jsem jídlo a nalil víno do sklenic. "Tak na dnešní večer i večery příští." Pronesl jsem přípitek. "Na lásku." Odpověděla Jana. Jedli jsme poměrně dlouho, povídali jsme si, připíjeli vínem a v malých přestávkách mezi jednotlivými sousty se letmo dotýkali naše ruce a prsty na nohách. "Chtěla bych se s tebou milovat." Řekla mezi řečí Jana. Znělo to tak přirozeně, nenuceně a svůdně. "Já s tebou taky." Odpověděl jsem tiše. Vstal jsem, vzal Janu za ruku a mlčky jsem jí odvedl do ložnice. Závěsy byly už zataženy, jenom jsem jednou krbovou sirkou zapálil pět svíček v kovovém svícnu na skříňce. Ve stoje jsme se začali objímat a líbat. Projížděl jsem prsty Janinými vlasy, přejížděl po její šíji a po zádech. Potom jsem pomaličku přešel ke knoflíkům její blůzky. Dával jsem si záležet, rozepínal jsem jednotlivé, zelenou látkou obšité knoflíčky co možná nejpomaleji a každé nově obnažené místo její hrudi jsem políbil. Jakoby náhodou jsem občas hřbetem ruky lehce přejel přes její ňadra a sledoval, jak se s každým dalším dotykem nalévají, vztyčují a tvrdnou hrášky jejích bradavek. Začala tichounce vzdychat a rukama až křečovitě projížděla mými vlasy. S posledním knoflíkem se přede mnou rozprostřela nádherná krajina s malými pevnými vrcholky Janiných ňader a plochou rovinou jejího bříška, ve kterém jako sokolí oko zářil vzrušující pupík. Její prsa mi připomínala malé sladké broskvičky, do kterých někdo jako drahokam zasadil rozinky bradavek. Jazykem jsem je ochutnával a přesvědčoval se znovu a znovu o jejich šťavnatosti a sladké, opojné chuti, která mě přiváděla do varu a nutila mne ochutnávat i další sladkosti Janina hebkého těla. V kleče jsem jí hladil lýtka, stehna i zadeček a rozepnul jí sukni, která sklouzla na koberec a přidala se k zatím osamocené blůze. Zářily na mě čistě bílé, hluboko vykrojené kalhotky. Objížděl jsem jazykem ono rozhraní mezi kalhotkami a napjatou kůží a rukama je pomalinku stahoval níž a níž, až ke kotníkům. Jana pozvedla jednu, pak druhou nohu a v tom okamžiku přede mnou stála úplně nahá, štíhlá, krásná, heboučká a nádherně dívčí. Chomáček světlého chmýří zakrýval její jeskyňku, která se pro mne měla za chvíli otevřít a vydat své poklady. Poprvé. Stále jsem jí hladil a líbal po celém těle. Rukama mne vískala ve vlasech, pak si klekla ke mně na koberec a začala mi rozepínat košili. Napodobovala mé chování a při rozepínání knoflíků přejížděla svými horkými rty po mé hrudi. Když povolila opasek u kalhot, pomohl jsem jí a svlékl si kalhoty sám. Mé naběhlé mužství nafukovalo slipy a připomínalo tak trs banánů v nákupní tašce. Když mi Jana svlékala poslední kousek ošacení, vysvobodila můj napružený penis ze zajetí, on vítězně spatřil světlo světa a plácnul překvapenou Janu do ramena. "Budeš na mě hodný?" Ptala se se skrývanou obavou v hlase. "Neudělám nic, co by ti ublížilo, nic, co nebudeš chtít." Sednul jsem si na postel a přivinul ji k sobě. V pevném objetí jsme se položili na postel a začali se mazlit. Musím říct, že se Jana snažila, ale byla znát její nejistota a obava z toho, co mělo přijít. Obava a zároveň vzrušení a dychtivé očekávání vytvářelo jakousi auru či fluidum, které mě nesmírně přitahovalo. Hladil a líbal jsem ji po celém těle, snažil jsem se prozkoumat každý záhyb, každé skryté zákoutí její hubeňoučké postavy. Přitahovalo mne to pevné, sametově hebké bříško, jazykem jsem kroužil okolo pupíku, rukou laskal její stehna a boky, chvíli jemně a lechtavě bříšky prstů, chvíli drsněji až škrábavě svými nehty. Měla zavřené oči, jednu ruku zabořenou do prostěradla, druhou mne svírala rameno. Rty měla pootevřené. Vzdychala. Přejel jsem prsty lehce k jejím chloupkům v podbřišku a pak níž. Hladil jsem okolí její svatyňky, její měkké semknuté měsíčky ochraňující poslední tajemství i drobné, vášnivě nadmuté zrnko poštěváčku. Byla připravená. Z jeskyňky vytékal pramínek křišťálového nektaru slasti. V rychlosti jsem si navléknul prezervativ, vyhoupnul se nad Janu, začal jsem ji líbat na krku, na tváře a na rty. Jazyky se proplétaly ve vášnivém šroubovitém objetí a mé ztopořené mužství cílevědomě kroužilo tam dole, okolo vzdávající se pevnosti. Pomalinku, krůček za krůčkem jsem do ní vstupoval. Jenom na krajíček, abych si otevřel, usnadnil cestu a hlavně, abych neublížil. Oči měla stále zavřené a líbilo se jí to. Rozhodl jsem se tedy udělat ten zásadní krok, uskutečnit definitivní přerod dívky ve skutečnou ženu. Zajel jsem hluboko, pevně jsem ji objal a přestal se pohybovat. V okamžiku průniku sykla bolestí a zabořila mi své nehty do zad, že jsem se musel ovládnout, abych také nevyjekl. Chvíli jsme leželi bez hnutí a já cítil, jak její vnitřek divoce pulsuje, bije na poplach a zároveň mne obepíná a přizpůsobuje se. Pozvolna se uklidňovala. "Pokračuj prosím." Zašeptala mi skoro neslyšitelně do ucha. Poslechl jsem. Zlehka jsem se v ní začal pohybovat, nesnažil jsem se dostávat moc hluboko. Když na Janě bylo znát, že je spokojená a že jí to nebolí, zrychloval jsem postupně pohyby své pánve a nechal se rychle konejšit a unášet svou rostoucí touhou do pohádkových krajin slasti orgasmu. Přišlo to zanedlouho a bylo to krásné. Pak jsme spolu leželi v posteli, hladili se a povídali. Jana byla celá roztřesená a šťastná. Oči jí svítily jako dva neony s nápisem : "Bylo to hezké a ani to moc to nebolelo." Šli jsme se spolu osprchovat do koupelny a pak jsme ulehli zpátky do postele. Povídali jsme si dlouho a usnout jsme museli až po půlnoci. Tak začal půlrok romantického života s Janou. Bohužel nebo bohudík? Nevím, co si vybrat. Řekněme bohužel, nám to nevydrželo. Rozešli jsme se kvůli dnes už malicherným neshodám. Já měl více různých zájmů a ona chtěla být pořád se mnou. A to tehdy z mého pohledu nešlo. Byl jsem příliš mladý a příliš nevybouřený, abych se usadil. Nedlouho po nás se rozešla i Markéta s Karlem a z nás se stala opět nerozlučná dvojka, která pořádala mejdany a vymetala kluby a diskotéky po celé Praze. Holky jsme střídali jako na běžícím pásu a žádná sukně si před námi nemohla být jistá. O tom ale třeba až někdy jindy. III. Karel u mých dveří zazvonil přesně tak, jak jsme se domluvili - v osm večer. "Ahoj, pojď dál," přivítali jsme se. "Posaď se v pokoji, já zatím dojdu pro něco k pití." Řekl jsem mezi dveřmi a nečekaje na jeho odpověď, mířil jsem do kuchyně k baru. Zdál se mi na první pohled trochu jiný než dřív. Třicet pět let bych mu stejně jako sobě nehádal. Byl vysoký, urostlý, jeho medvědí tlapy budily respekt, který jako stavbyvedoucí nutně potřeboval. Domluva s dělníky byla někdy dost svízelná a ti, co neuměli příliš česky, byli skoro neuhlídatelní. Karel teď nosil krátce střižený havraní plnovous, černě lesklý úplně stejně, jako byly jeho vlasy, které česal trochu staromódně na pěšinku. Celým svým zjevem působil přísně a nekompromisně, ale ve skutečnosti byl citlivý, dobrácký a družný. Dnes z něj ale čišelo něco, co jsem neznal. Nějaká naštvanost, zbrklost nebo tak. Nalil jsem do sklenic skotskou, Karlovu oblíbenou značku. "Tak co pro mě máš?" Přiťukli jsme si. Karel vypil whisky do dna. Když jsem mu naléval druhou sklenici, sáhnul s významným povytažením obočí doprovázeným viditelným zamrkáním do náprsní kapsy své hnědé semišové vesty a vyndal kapesníkový uzlíček, ne nepodobný uzlíčku, ve kterém si hloupý Honza nosil po světě makové a tvarohové buchty, o které se dělil s pohádkovým dědečkem. Začal balíček hekticky rozbalovat, nervózně škubal jednotlivými cípy, jen aby jeho překvapení co nejrychleji spatřilo světlo světa. Když se mu to konečně podařilo, vítězoslavně se zabořil do sedačky a jeho tmavě šedé oči mu jen svítily. Na stolku přede mnou ležel zvláštní, těžko popsatelný předmět. Jediné, co se dalo říci přesně je, že povrch byl lesklý, hladký s vystouplými řetízky, které mohly při troše dobré vůle připomínat věnčité tepny a žilky obklopující lidské srdce. Byla to taková neuspořádaná spleť a připadalo mi, jako by jimi proudila skutečná krev nebo alespoň nějaká vazká tekutina. Předmět byl velký asi jako dětská pěstička a zdálo se, že nepatrně a pozvolna mění tvar. Jediné, co se dalo popsat skutečně s jistotou byl jeho kovově lesklý povrch, ale kov to nebyl. Vzal jsem tu hroudičku do dlaně. Bylo to tvrdé, chladné a zdálo se mi, že se to mírně chvěje a vibruje. "Našel to jeden dělník při ručních dokopávkách na stavbě a donesl to mě. Původně jsem to chtěl nahlásit památkářům a archeologům, ale tohle vůbec nevypadá staře a já nechtěl zbytečně protahovat stavbu. Už takhle plníme termíny tak tak." "A pak, celkem se mi tahle maličkost zamlouvala a chtěl jsem si ji nechat. Pro jistotu se ale chci poradit s tebou, jestli se to přece jenom nemá ohlásit." "Já myslím, že takovou maličkostí skutečně nemusíme rušit pány úředníky." Odpověděl jsem s významným úsměvem a přátelským mrknutím očí. "A opravdu si nemůžeme dovolit žádné zpoždění stavby." Chvíli jsme si ještě povídali o problémech na stavbě a pak jsem Karlovi navrhnul, abychom si zašli na drink do rokového klubu, který byl jenom pár bloků od mého bytu. Byl pro. Jenom jsem na sebe hodil kalhoty, tričko a vyrazili jsme. "Srdíčko", jak jsem si neobvyklý nález pojmenoval, nechal Karel ležet na stole, aby mu nepřekážel po kapsách nebo aby mu ho v baru někdo nevyfouknul. Už ve výtahu se mi zdál opět nějak nervózní, trochu s sebou poškubával v rytmu hudby, kterou asi slyšel jenom on. Nepřikládal jsem tomu ale žádný význam. Klub Alfa na sebe už z dálky upozorňoval zeleným neonovým nápisem nad hlavním vstupem, ve kterém stál nehnutě jako solný sloup vyhazovač, připomínající bájného Kyklopa. Jen místo jednoho oka měl na nose černočerné, zrakem neproniknutelné sluneční brýle. Klub je situován v postraní ztemnělé ulici, kam ve dne zavítá jen málokdo. Odlehlost umístění byla určitě záměrná, protože hluk se prodíral ze suterénních místností i přes silné stropy a zdi. Hned v sousedství klubu byla prosklená osvětlená výloha sexshopu s plejádou různých vibrátorů všech možných i nemožných velikostí, tvarů a barev, nad nimi se vznášely dvě nafukovací panny s vytřeštěnýma očima a dále průhledné figuríny oblečené do více či méně erotického spodního prádla nebo do černé kožené vestičky s třásněmi, tomu odpovídajících kožených kalhotek a vysokých naleštěných kozaček s kováním z lesklého kovu. K tomu tahle figurína držela v ruce kožený bičík či důtky. Ta kombinace byla tak fantaskní, že jsme se za ní oba otočili s výrazem vědomosti neskutečné nepohodlnosti nošení pro případnou majitelku této kolekce. Klub byl v posledním domě v ulici, silnice tu končila. Noční taxíky se tady musely otáčet najížděním na dlážděný kamenný chodník, což napovídaly i vyježděné dolíky. Dál za dům pokračovala jenom štěrková stezka klikatící se neudržovaným zarostlým parčíkem, přes který se dalo dojít k tramvajové zastávce dole ve městě. Tahle část Prahy není příliš exkluzivní, ale mám ji rád pro určitou bohémskou atmosféru starých, někdy polorozpadlých domů z přelomu století. Problém býval jenom s bezpečným parkováním na ulici, které prakticky neexistovalo. Dříve snad nebyl den, kdy by se v naší ulici neztratilo auto nebo alespoň nějaká jeho část. I mně tu jednou ukradli služební auto. Po té, co se u nás postavily podzemní garáže však problémy přestaly. Tedy těm, kteří získali v garáži místo. "Za oba jsou to dvě kila. Dneska hrajou Ozzi Osborn revival." Promluvil na nás Kyklop a rovnou nastavil dlaň. Vyinkasované peníze předal do zamřížovaného okýnka v chodbičce u schodů, kde seděla skoro dohola vyholená dívka s náušnicemi a různými stříbrnými cvočky v uších, v nose a v obočí. Ta nám kývala, že můžeme jít dál. Sestupovali jsme po širokých kamenných schodech do suterénu, ze kterého se ozývala dunivá hudba vzdáleně skutečně připomínající svůj originál. Stěny schodiště byly natřeny tmavou šedočernou barvou, která sloužila jako podklad pro psychedelické výjevy zkušených místních sprejerů. Sklepní prostor byl rozdělen do dvou výškových úrovní spojených pozvolnou rampou a ochozem s kovovou pletivovou výplní zábradlí. V horním patře byl velký masivní dřevěný bar a místa k sezení, dolní patro patřilo koncertujícím hochům na pódiu a rozdováděným posluchačům před nimi. Karel pokyvoval hlavou v rytmu hudby a neomylně zamířil k volným místům na baru. Posadili jsme se a objednali whisky. "Dneska to bude výjimečná noc. Cejtím to v kostech. Dneska si užiju vrchovatě a kašlu na rodinu. Ať si Marta zvyká." Trochu mě překvapil, ale věděl jsem, že to mezi ním a jeho manželkou už dlouho neklape. Takovéhle výstřelky už kdysi míval a vždycky se dokázal vrátit a vrchovatě to Martě vynahradit. Marta, jak jsem slýchával od ostatních kolegů, taky nebyla svatá a Karlovi nedávala nic zadarmo. Prostě rodinka k pohledání. Vypili jsme panáka a objednali další. Karel se neustále nervózně ošíval, poťukával prsty do barového pultu a sebevědomě pohupoval hlavou v rytmu hudby. "Jdu si zaskotačit." Řekl najednou, seskočil z barové židle a odkráčel po rampě o patro níž, do kotle zmítajících se těl. Objednal jsem si ještě jednu whisky a chvílemi si povídal s barmanem, kterého jsem od vidění znal. Připadalo mi Karlovo chování trochu divné, ale přikládal jsem to stresu v práci a snaze se maximálně nárazově odreagovat. Asi po půl hodině, víc to určitě být nemohlo, protože moje sklenka byla pořád ještě nedopitá, přišel splavený Karel z parketu a vedl si za ruku dívku. Nemohl jsem si pomoct, ale připadala mi jako jedna z těch kurviček, které posedávaly okolo baru a sháněly zákazníky. Sám jsem musel za tu dobu, co jsem seděl sám, dvě odmítnout. Měl jsem přece Malou Barborku a byl jsem přesvědčen, že doba mých občasných úletů a radovánek s prodejnými děvčaty definitivně skončila. Líza, jak si ta odhadem třicetiletá dívka říkala, byla oblečena skoro stejně, jako ta figurína ve vedlejším sexshopu. Měla bílou nití obšívané černé kožené kraťasy, které jí obepínaly stehna a boky, asi jedinou část těla, na kterou mohla celkem úspěšně lákat kunčafty. Byla malinká a drobná, takže s trochou nadsázky se Karlovi dívala tak na břicho. Její zřejmě povadlá prsa, trojky (pomyslel jsem si), vylepšovala černá krajková podprsenka push-up, mimochodem docela hezká a zcela určitě značková. Přes to měla oblečenou opět černou síťovanou blůzu do půlky pasu, ramena a záda jí zakrývala černá kožená vestička s nějakým barevným potiskem na zádech. Nebýt v rokovém klubu, kde se podobné oblečení možná předpokládá, myslel bych, že právě vstala z hrobu nebo že právě obsloužila svého zákazníka v sadomasochistickém salonu. Jen ty důtky jí chyběly. Obličej měla kulatý, orámovaný pro změnu úplně světle platinovými vlasy ostře a přesně ostříhanými na mikádo. Vypadaly jako paruka, ale byly zaručeně pravé. To jsem si po chvíli hovoru a dalším panákovi whisky mohl sám vyzkoušet. Karel z ničeho nic přitvrdil a začal být obhroublý a dotěrný, což Líze evidentně nevadilo. Asi byla na podobné jednání přivyklá, přičemž svou roli určitě sehrál i alkohol, kterého jenom s námi vypila požehnaně. Karla neustále zajímalo, jak vypadá zbytek jejího tetování. Od pupíku, ve kterém měla přišpendlenu stříbrnou pecičku, se jí k podbřišku vinul vytetovaný zelenočervený dráček, z něhož minimálně polovina se ukrývala pod koženými kalhotami a tím pádem byla nasnadě otázka, kam až dosahuje jeho dračí ocásek. Líza se stále pochichtávala, zakrývala si až nepřirozeně cudně bříško rukama a stále něco špitala Karlovi. Pak jí Karel dal pětistovku a ona odcupitala k záchodkům. "Přespím dneska u ní, za moment vyrážíme. Měj se fajn a moc se neopij." Zažertoval a poplácáním po zádech se rozloučil. Asi po půl hodině jsem z klubu odešel i já, jenže sám a k sobě domů. Od toho večera jsem už Karla nikdy neviděl a to, co se stalo, jsem se dozvěděl v pondělí v práci, když ke mně přišla policie. Úplnou pravdu jsem se vlastně nedozvěděl nikdy, noviny i televize to rozvířily a předháněly se s různými zaručenými zprávami, výpověďmi očitých svědků a bůh ví, čím vším ještě. Skoro každý den se vyskytly nové indicie a nové závěry. Jak jsem říkal, v pondělí k nám do práce přijela policie. Chvilku se vyptávali sekretářky a pak přišli rovnou ke mně. "Znáte Karla Vobořila?" Začali hned po té, co se představili. "Samozřejmě. Je to náš nejlepší stavbyvedoucí a můj dobrý známý. Stalo se mu něco?" Zeptal jsem se a v hlavě se mi vynořily televizní zprávy z autonehod. "Kdy jste ho viděl naposledy?" Šli bez odpovědi na mou otázku přímo k věci. "V pátek večer jsme spolu byli v baru na skleničku. Co se děje? Proč vás to tak zajímá?" Byl jsem stále nervóznější. Stručná odpověď vyšetřovatele mě vyděsila. "Karel Vobořil je mrtev. Můžete nám říct, jak dlouho jste byli v tom baru, co jste tam dělali a kdy a jak jste odešli?" Zpráva o Karlově smrti mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Ještě v pátek jsme spolu popíjeli, bavili se a dnes je konec, fatální a nezvratný konec všeho. Hlavou mi v rychlosti proběhly některé příhody, které jsme spolu zažili. "Můžete nám říct o průběhu toho večera v klubu Alfa? Prosím!" Vyrušili mě dost drsně a nekompromisně policisté. Řekl jsem jim ve zkratce všechno, co se odehrálo, měli ještě další, pro mne nesmyslné, pro ně však prý velmi důležité otázky, pak se rozloučili a s varováním, abych se o našem rozhovoru nikde nezmiňoval, odešli. "Případ je ve stadiu vyšetřování a nelze teď poskytovat žádné informace." Věta, kterou často slýcháme v rádiu a v televizi, mi najednou zněla úplně jinak. Velmi osobně. Týkala se mého nejlepšího kamaráda, který je mrtvý a já nevím proč, nevím jak a vlastně nevím vůbec nic. Teprve novinách jsem si pak přečetl článeček, který mě doslova šokoval. "Brutální vražda v parku." zněl titulek. "V noci z pátku na sobotu došlo v blízkosti známého pražského rokového klubu Alfa k otřesné události. Asi pětatřicetiletý muž zde v parku brutálně znásilnil mladou ženu a následně chladnokrevně uškrtil. Náhodní svědci přivolali okamžitě policejní hlídku, která se muže snažila zadržet. Došlo k potyčce, násilník zranil jednoho z policistů a pokusil se odcizit policejní vůz. Policisté k jeho zadržení použili služební zbraně a muže zasáhli. Při převozu do nemocnice dotyčný zemřel." Zíral jsem do novin jako opařený a nemohl vůbec uvěřit, že zde píšou o mém kamarádovi. Pochopení Karlova chování mělo ale přijít velmi brzo. V té chvíli jsem ještě netušil, jaký krutý přízrak mne obchází v soustředných kruzích, které se neustále zmenšují a utahují smrtelnou smyčku okolo krku. Noviny byly plné "brutálního sadisty", v jedněch dokonce začal vycházet článek na pokračování, zabývající se podobnými případy z minulosti. Média se předháněla v uveřejňování podobných příhod, čím byly krvavější, tím lepší. V Karlově souvislosti se mluvilo o nejhorším případu sadismu u nás za posledních několik let. Psalo se o zohaveném pokousaném těle ubohé prostitutky, o zuby vytrhaných kusech masa z obličeje, o znetvořených a obrovskou silou zdeformovaných nejintimnějších místech jejího drobného těla. Co z toho všeho byla pravda a co lež jsme se nikdy nedozvěděli. Na Karlův pohřeb pak nešla ani Matra, jeho žena. Ta byla chudák pod takovým tlakem znechuceného a nepřejícího okolí, že odjela k sestře někam na Severní Moravu a už jsem o ní neslyšel. Můj život se po té také změnil. Zpočátku jsem si toho skoro nevšimnul, šlo to velmi pozvolně a až později jsem přišel na příčinu. Samozřejmě. Byl jí artefakt, který mi po Karlovi zůstal doma na stole. Neustále mne přitahoval, něco mě nutilo brát ho do dlaní, žmoulat ho, hrát si s ním. Byl sice chladný, ale bylo to příjemné. Jako když jste v létě rozpálení sluncem a je vám takové vedro, že s úlevou a potěšením přijímáte osvěžení chladivého proudu vody v horské říčce a ještě navíc okolo vidíte pstruhy, kteří se tu a tam mihnou mezi kameny. Ten malý kousek podivuhodné hmoty si mne začal pomaloučku, téměř neznatelně přivlastňovat, měnit mě k obrazu svému a nehodlal se o mou osobu s nikým dělit. IV. Zabouchl jsem domovní dveře a spěchal po schodech dolů, k trafice na rohu, koupit noviny. Než jsem odemknul hlavní dveře na ulici, přiběhla odkudsi malá mourovatá kočka. Jedna z několika málo koček, které tu pobíhají po dvorech. Někdy jsem takové příležitostné návštěvnici přinesl misku mléka, dal kousek salámu ze svačiny nebo ji jenom prostě pohladil a podrbal za ouškem. Dnes se ale poprvé naplno projevila změna v mém chování po té události s Karlem. Micinka, jak jsem si pojmenoval všechny místní kočky, chtěla jenom ven a klidně čekala, až jí odemknu. Asi na pozdrav nebo na vyjádření díku tiše zamňoukala. V tu chvíli se ve mně něco obrátilo a ta dobrá, klidná a mírumilovná část mé osobnosti se ponořila do nejhlubších zákoutí mého nitra a zcela jí překonala temná, odvrácená část mé duše. Místo abych Micinku pohladil a pustil ven, rozzuřil jsem se téměř k nepříčetnosti a rozmáchl se nohou. Kdyby neuskočila, nabral bych Mícu špičkou boty takovou silou, že by to sotva přečkala bez trvalých následků. Nechápu, co to do mě vjelo, ale touhle příhodou byl poznamenán celý zbytek dne a vnitřně jsem cítil, jak se nade mnou zatáhla pochmurná mračna zlosti, sobeckosti a vypočítavé samolibé krutosti. Náladu jsem si "spravil" na ubohém trafikantovi, kterému jsem vynadal za to, že v sobotu už nemá páteční časopis a že má na stánku takový nepořádek, že si normální člověk nemůže ani vybrat, co by ho zajímalo. Domů jsem tedy přišel v lepší náladě. Jednak jsem byl doma s mým novým kamarádem a hračkou v jedné "osobě" a pak - z kuchyně voněly toasty s cibulkou a Uherákem, má oblíbená snídaně posledních dní. Bára byla jen v lehké bílé noční košili z tenké, skoro průhledné látky. Koupil jsem jí před časem spolu s dalšími maličkostmi, aby nemusela tahat tašku s věcmi vždycky, když jde ke mně. Stála opřená u kuchyňské linky a krájela na kolečka rajčata a červenou a žlutou šťavnatou papriku. Jak jsem stál u dveří, protisvětlo rozsvícené zářivky jí prosvětlovalo jiskrně třpytící se košilku, takže nádherně vynikala silueta jejího zdravého pevného a hebkého těla. Klín se jí zlatil osvětlenými chloupky, které si pečlivě a pravidelně tvarovala do sotva dva centimetry tenkého vzrušujícího proužku začínajícího těsně nad ukončením měkoučké, dokonale vyholené a hlaďoučké mušličky s malou, velmi citlivou třešňovou pecičkou poštěváčku. Její boky přecházely do úzkého pasu, který jsem dokázal obepnout svými prsty a její gazelí šíje se pozvolna ztrácela ve vlasech sepnutých gumičkou do jakéhosi eroticky rozčepýřeného, nahoru trčícího culíku. Prošel jsem okolo ní, otřel se o její malý pevný zadeček předstíraje málo místa mezi kuchyňskou linkou a jídelním stolem, a pak jsem jí na důkaz lásky plácnul. Muselo to štípnout, protože vyjekla, ale snad se jí to líbilo, protože se lišácky usmála a dala mi do pusy nudličku papriky. "Sedni si, podává se snídaně." Řekla a rozložila na prostřený stůl poslední talířek se zeleninou. Okolo desáté jsme dojedli a chvíli si ještě povídali. Pak jsme se vrátili do ložnice a četli noviny a časopisy, které jsem ráno koupil. Brzo odpoledne jsme se konečně vypravili. Cesta autem trvala necelých deset minut, jasné slunce se pomalu šplhalo ke svému polednímu vrcholu na blankytně modré obloze téměř bez mráčků. Jen v jednom místě se na nebi zakřiknutě a osamoceně pohupoval malý nadýchaný obláček, prostřelený dvěma šípy bílých pruhů spalin dopravního proudového letadla. "Máš mě ještě rád?" Zeptala se nečekaně, když jsme vjížděli na parkoviště u hlavního vstupu. "To víš, že tě mám rád. Proč se tak ptáš? Stalo se něco?" "Ale ne. Zdálo se mi, že jsi nějak nezvykle zamlklý a takový nesvůj. Takhle tě zatím neznám." "To bude tím stresem v práci," zalhal jsem, ale samotnému mi bylo jasné, že příčina mé podrážděnosti bude někde jinde. Najednou jsem se začal šíleně těšit domů, do té vyprahlé a smogem zahuštěné Prahy. Do svého mládeneckého bytečku pod střechou starého činžáku. "Tak pojď!" Probrala mě ze zamyšlení, plácla mě do zad, jako když děti hrají na babu a utíkala po oblázkové cestičce k hlavní vstupní bráně parku. Opálená lýtka se jí třepetala jako mladé laňce běžící po lesní mýtince a skoro letní krátké šatičky pomalované spoustou různobarevných květů všech možných druhů a velikostí jí vlály ve větříku, který svým během způsobovala. Doběhla k bráně, opřela se o kamenný sloupek, ladným pohozením hlavy si dozadu srovnala své rozpuštěné světle hnědé vlasy a smála se s doširoka otevřenými, višňově červenými rtíky. Byla tak krásná, že mé myšlenky na návrat domů vystřídala jiná touha. Touha po sexu. Popoběhnul jsem k Báře, políbil jí, objal okolo pasu a semknuti jako jedna osoba jsme prošli branou do rozlehlého lesoparku. Rozprostřela se před námi fascinující přírodní scenérie, uměle vytvořená v polovině minulého století a dodnes pečlivě udržovaná týmem zkušených zahradníků. Trávníkové plochy protkané klikatými cestičkami z bílých oblázků postupně přecházely do keřovitých porostů tisů, ptačího zobu a dalších druhů křovin, které ani neznám. Za nimi se kaskádovitě vztyčoval smíšený les s převládajícími buky a duby. Doprostřed trávníkové plochy byl jako jiskřící diadém vsazen rybník, na jehož hladině majestátně plula rodinka bělostných labutí. V jednom místě okraje vodní plochy lemoval vzrostlý porost rákosí. Z rybníka vytékal, jako rozevlátá stužka sportovní gymnastky, potůček, který téměř symetricky dělil celý park na dvě stejné poloviny. Postupovali jsme pomalu do zalesněných míst, povídali jsme si o naší budoucnosti nebo poslouchali švitoření ptáků. Snažil jsem se Báru svádět, hladil jsem jí po zádech, po bocích, zajížděl jí prsty do vlasů, všechno jenom proto, abych jí navnadil a vzrušil. Zároveň jsem neomylně mířil do jednoho z nejodlehlejších koutů lesoparku, kde mezi stromy a keřovým podrostem byla malá mýtinka s několika pařezy a jemnou krátkou lesní travou, jako stvořenou pro milostné hrátky zamilovaných dvojic. Mýtina byla na mírně vyvýšeném místě a skrz keře z ní bylo trochu vidět na lesní pěšinku vedoucí okolo ve vzdálenosti asi dvaceti metrů. Došli jsme až sem. "Chci se tady s tebou milovat." Řekl jsem, objal Báru a začal ji vášnivě líbat na její plné vlhké rty, které opravdu barvou připomínaly zralé višně. Naše jazyky se spojovaly a zase rozpojovaly, prolínaly se a hned zase mizely v našich ústech. Mé ruce a prsty hladily její záda, projížděly po nich okolo páteře, postupně jeden obratel za druhým, až k malému pevnému zadečku, na který i sama Bára byla pyšná. Začal jsem jí pomalu vyhrnovat šaty a dvěma prsty jsem objížděl okraje kalhotek. Měla tanga, takže jsem se dostával mezi půlky zadečku, který připomínal dva bochánky výtečného chleba, který se musí rozplývat na jazyku každého labužníka. Když jsem se zezadu dotkl spodních okrajů její růžové lasturky, vzdechla a začala mi spěšně rozepínat opasek u kalhot a pak jednotlivé knoflíky. Během chvilky jsme byli oba nazí. Vzrušovalo mne nejen její rozpálené pevné tělo, ale i pocit, že jsme venku v přírodě, jen částečně krytí křovím a tudíž celkem snadno přistižitelní náhodnými chodci. Chtěl jsem se s ní milovat a zároveň ve mně překvapivě pomalu sílil pocit nadřazenosti, chuť nekompromisně rozhodovat o dění okolo mne. "Vykuř mi ho!" Vydralo se k překvapení nás obou z mého hrdla, chytil jsem Báru za vlasy a dost nevybíravě jí stáhnul na kolena, k mému penisu, jehož žilky tepaly a nabíhaly vzrušením. Natolik jí to překvapilo, že ani nehlesla a začala mé přání plnit. Její rty mě celého obepínaly a jazykem i zoubky mi dráždila nejcitlivější nervová zakončení. Rukou jsem jí stále držel za vlasy a nutil jí ke stále rychlejším a hlubším pohybům. Po chvíli, když se už přibližovalo mé vyvrcholení, jsem přestal. Odtáhla se ode mne a v kleče se dívala nahoru do mých očí. Mlčela. V jejích očích jsem se v tu chvíli nevyznal. Byly nenávistné nebo vzrušené? Vystrašené nebo vyburcované? Vlastně mě to v tu chvíli ani nezajímalo, obešel jsem jí, postavil se za jejími zády a pomalu si k ní přikleknul. Jednou rukou jsem dráždil její pevná vztyčená ňadra, jejichž bradavky trčely a mučivě bodaly do mých dychtivých dlaní, druhou rukou jsem jí sjel z vlasů přes dlouhý úzký krk na rameno. Svými zuby jsem přejížděl po jejím druhém rameni až k šíji a mírně, ale znatelně jsem jí kousnul. Zachvěla se a napjala jako tětiva luku těsně před vystřelením šípu. Měl jsem neodolatelné nutkání zmocnit se jí zezadu, krutě a ponížit jí. Barbora tuhle polohu neměla ráda. Nejradši se milovala v klasické, misionářské poloze, kterou ovšem dokázala "vytrvalým systematickým tréninkem" dovést téměř k dokonalosti. Měla natolik pevné, svalnaté a přitom něžně drobné tělo, že dokázala celou dobu aktu nádherně pohybovat pánví a stahovat poševní svaly tak, že mě přiváděla do nepopsatelné extáze. Ale teď jsem měl nezvládnutelnou potřebu krutě dobývat, sobecky a násilně ponižovat. "Budeš mlčet!" Skoro jsem na ní zařval a silou jí stlačil na všechny čtyři. Její zadeček se zvednul jako nejvyšší vrcholek alpského pohoří a prohnutá záda připomínala horská sedla a zazeleněná údolí s chladnými křišťálovými tůňkami krůpějí potu, které jí začaly v tenoučkých čůrcích stékat do prohlubně tvořené páteří. Bez ostychu, prudce a naráz jsem vstoupil do její jeskyňky a hluboce, nekompromisně přirážel. Ani nehlesla, ale věděl jsem, že se jí to nelíbí. O to rychleji a hlouběji jsem se snažit její jeskyňku dobývat. Mé nehty se zasekávaly do jejích ramen a nechávaly zarudlé škrábance. Ani to mi však nestačilo. "Teď ti konečně ukážu, ty čubko!" Doléhalo ke mně jakoby z dálky. V uších mi šumělo, okolí jsem vnímal jako pouhou mlhu obestírající mé a její nahé tělo. Vytáhnul jsem svůj nástroj pomsty a ponížení z její pochvy a snažil se ho vpravit do našpuleného zadečku. Šlo to zpočátku ztuha a těžce, než se dírka navlhčila a roztáhla, Bára sykala bolestí, ale nekřičela. Po chvíli se poddala a přizpůsobila a já vnikal hlouběji a hlouběji. Chvěl jsem se nadřazeností a rozkoší zároveň, přirážel jsem stále rychleji, zabořoval se až po kořen svého údu a za okamžik jsem cítil, jak se mé sperma dere ven ve slastných i palčivých záškubech bezmezné radosti a extáze. "Táák." Svalil jsem se na Báru, přičemž jsem stále zůstával v její skulince a vychutnával poslední záchvěvy rozkoše v mém pomalu ochabujícím tepajícím penisu. Těžce jsem oddychoval a váha mého těla zamačkávala Báru do měkké lesní půdy. Teprve teď jsem si všimnul krvavých škrábanců na jejích ramenech a zádech. Musely určitě dost bolet a pálit. Vstal jsem a začal se oblékat. Když se otočila i Bára, viděl jsem, že pláče. "Dnes jsme spolu definitivně skončili." Zavzlykala, když si oblékala šaty. "Odvezu tě domů a promluvíme si." Řekl jsem autoritativně, bez náznaku omluvy nebo ospravedlňování. Utřela si oči papírovým kapesníčkem, obula se a šli jsme bez jediného slova k autu. Popotahovala i celou cestu domů a místo, abych se omlouval, litoval a zpytoval svědomí, proč jsem jí vlastně tak ublížil, příšerně mě štvala. Už se téměř stmívalo, když jsme zaparkovali před jejím domem. Automaticky, bez rozmyslu jsem vystoupil s ní a doprovodil ji až ke dveřím bytu. "Už tě nechci nikdy vidět." Oznámila se slzami v očích. "Dám výpověď v práci a ty zapomeň, že existuju. Nevolej mi a nesnaž se to urovnávat. Jsi zvrhlý prase, ze kterýho je mi na zvracení." Říkala a přitom se rychle a zmateně snažila odemknout dveře. "Tak takhle teda ne! Mě nebudeš rozkazovat, co mám dělat a co ne." Vykřikl jsem naštvaně a zatlačil jí do dveří, které právě otevírala. "Pusť! Budu křičet!" Opravdu křičela. Zabouchnul jsem ve zmatku dveře a následoval rychlý a krkolomně šílený sled událostí, které zpečetily můj další osud. Snažil jsem se jí umlčet, zacpat jí pusu rukou, ale kousla mě a křičela čím dál tím víc. Popadl jsem v předsíni první věc, co mi padla do rukou. Byl to nějaký svetřík nebo blůzka, co já vím. Chytil jsem jí okolo pasu a snažil se ze svetříku vyrobit roubík. Nacpal jsem jí ho do pusy, povalil jí na korkovou podlahu, otočil jí a roubík vzadu svázal na uzel. Z úst jí vyrážely jen tlumené děsivé výkřiky, které umocňovaly můj pocit vítězství a totální přesily. Mé nejskrytější svědomí vyzvánělo na poplach, tepalo těžce do spánků až jsem myslel, že se mi rozskočí hlava. Chtěl jsem se omluvit, kát se nebo alespoň utéct a nikdy se nevrátit, ale nešlo to. Mé druhé já, něco, co bylo silnější než dobrá stránka mé povahy mě celého ovládalo, přebylo veškeré zbytky mého svědomí. "Když nebudeš křičet, dám ti to pryč." S vytřeštěnýma očima chvatně přikyvovala na souhlas. Počkala, až uvolním sevření a povolím roubík. V tom se vzepjala a ze všech svých sil mě kolenem kopla do rozkroku. Zavrávoral jsem, ztratil rovnováhu a před očima se mi zatmělo, čehož využila, vyskočila a snažila se přeběhnout do pokoje a zamknout za sebou. Opřel jsem se těžce do dveří, které se rozlétly a mrštily jí na protilehlý gauč. Nyní pro ni nebylo úniku. Stál jsem ve dveřích a pomalu se vzpamatovával z bolestivého kopnutí. "To ti nedaruju děvko." Stála u gauče, oči hrůzou vytřeštěné a snažila se najít nějaké východisko, nějaký únikový koridor nebo alespoň nějaký předmět, kterým by se mohla bránit. Promarnila tím drahocenné vteřiny, ve kterých jsem nabral sil a dokázal se opět napřímit a připravit se na boj. Zavřel jsem za sebou dveře a zamknul je. Začala příšerně ječet, ale neměla už šanci utéct. Běhala zběsile po pokoji a křičela. Celé jsem to neosobně, v halucinacích a mrákotách sledoval jako pouhý divák a čekal na vhodný okamžik k útoku. Vystartoval jsem zprudka proti ní právě v okamžiku, kdy v úprku po sedačce míjela otevřené posuvné okno. Snažila se uskočit, noha se jí ale smekla, ztratila balanc a zavrávorala na hraně parapetu. Ruce jí divoce oscilovaly kolem trupu a snažily se zachytnout sebemenší opory. Tou se vzápětí stal volný rukáv mojí ruky. Byl to jen okamžik. Upřela na mne svoje čokoládové oči, zorničky měla rozšířené nevýslovným děsem a ústa rozšklebená v tichém výkřiku. Stačilo jenom mírně přikročit, máchnout rukou a bylo to. Padala dlouho a bezhlasně. S naléhavou a trýznící skutečností se mi připomněla noční můra mých posledních nocí. "Co jsem to udělal?" Ptal jsem se v duchu sám sebe. Docházelo mi, že to nemůže být jen tak. Taková souhra náhod a událostí. Karel, já, artefakt! Jiné vysvětlení jsem našim krutým činům nedokázal najít. Jiné vysvětlení jsem ani nehledal. Myslel jsem jenom na to, jak zamezit dalším děsivým činům, ať už činům mým nebo činům kohokoliv dalšího, v jehož držení by artefakt zrovna byl. Řešení se z ničeho nic vylouplo samo. Jasné, přímočaré a definitivní. Stačilo mi šest, sedm hodin. Jednal jsem chvatně, ale promyšleně, jako naprogramovaný stroj. Vyrazil jsem ze dveří, sjel nenápadně výtahem dolů a za chvíli už jsem frčel autem do svého bytu. Sbalil jsem nejnutnější věci na cestu, "hlavně pas a kreditní kartu," proběhlo mi hlavou, a především jsem pečlivě zabalil artefakt a ukryl ho v kapse kalhot. Během patnácti minut už jsem byl na cestě. "Jenom někde u hranic dotankovat benzín a nechovat se zbrkle, abych na sebe neupozorňoval." Opakoval jsem si v duchu po cestě. Slunce už se krvavě sklánělo k obzoru a ze vzdálených lesnatých kopců vytvářelo pohádkovou krajinu pokrytou rudozlatým rouchem nostalgie. Silnice byly kupodivu celkem volné, cesta ubíhala rychle a nebýt cíle, na který jsem se snažil nemyslet, byla by to příjemná projížďka, cesta na vysněnou dovolenou k moři. Přes hranice jsem projel snadno, bez kontroly, bez vyptávání někdy nepříjemných celníků. Pak už přede mnou byl jenom jeden hraniční přechod, necelé dvě hodiny jízdy a moře. Během jízdy po dálnici v Rakousku jsem celý svůj smutný příběh nahrál na diktafon, včetně plného přiznání. Věděl jsem, že musím jednat rychle. Cítil jsem, jak artefakt pomalu ale vytrvale naleptává a nahlodává mé odhodlání ukončit jeho pouť tímto světem. Stáčel mi myšlenky na příjemné zážitky, které bych v jeho přítomnosti mohl prožít. Sešlápl jsem plynový pedál skoro na podlahu a uháněl tmou jak to šlo. Jel jsem riskantně a nebezpečně jenom abych se musel pořádně soustředit a alespoň částečně odrazil jeho telepatické útoky. Pád a smrt mé Barborky vyplavil v mém těle tolik adrenalinu či podobných látek, že jsem byl pro artefakt hůře ovladatelný. To byla má záchrana. Tedy záchrana duchovní. Co týká mé tělesné schránky, byl jsem už skálopevně rozhodnutý. Živého mne nedostanou a ta hrouda v kapse si už se mnou ani s nikým jiným taky nebude zahrávat. Uprostřed hluboké, jasné noci jsem dorazil do městečka Careolle. Pouliční lampy svým žlutým archaickým světlem, navozujícím atmosféru klidného předválečného provinčního městečka, vytvářely úzké kužely na starobylé kamenné dlažbě zastrčeného náměstíčka. Ze tří stran bylo obklopeno nízkými, dvou až čtyřpodlažními činžovními domy, v přízemí s obchůdky, kafetériemi a hospůdkami pro turisty, nahoře pak s byty místních obyvatel. Čtvrtá strana končila betonovým molem vybíhajícím asi padesát metrů do mořské zátoky. Moře chlácholivě šumělo, bylo klidné. Malé vlnky šplouchaly a skotačivě narážely na přístavní stěnu, o kterou se vždy s líbezným plesknutím rozstříkly a vytvořily lehkou zpěněnou tříšť, která prosycovala vzduch tou typickou svěží vůní Středozemního moře. Zaparkoval jsem, namluvil do diktafonu závěrečné rozloučení a rozeslal e-maily se vzkazem, kde hledat přiznání a vysvětlení. Vystoupil jsem, zabezpečil auto a zamířil k molu, stání číslo 29. Tam se s tichým plácáním vlnek pohupovala naše firemní krasavice, šestimetrová plachetnice. Zkontroloval jsem vybavení, množství paliva přídavného motoru i železnou rezervu na nouzové dojetí - plechový kanystr. Vše bylo v pořádku. Spěšně jsem nastartoval, odvázal loď a vyrazil na volné moře. "Právě včas," říkal jsem si. Artefakt, který jsem hned po vyplutí uložil do kajuty v podpalubí, vyvíjel horečnatou aktivitu aby mne zastavil, aby zvrátil mé, doufám pevné odhodlání. Neustále jsem se snažil myslet na něco jiného a kousal jsem se bolestivě do rtů. Jen abych vydržel a neobrátil loď zpátky do přístaviště. Pluji už dobře přes hodinu, stále dál od pevniny, do prostoru, kde mořské dno dosahuje pro běžného člověka nedosažitelné hloubky čtyřistapadesáti metrů. Motor ani loď nešetřím. Naštěstí mi přeje počasí, od pevniny fouká jen lehký vánek a hladina je klidná, jen tu a tam zvrásněná bílou zpěněnou čepicí malé, líně se převalující se vlny. Už nemůžu dlouho otálet. Odhodlání k činu se začíná nebezpečně snižovat a vytrácet. Zbytek dobrého svědomí klesá pomalu zpět do temných hlubin mé duše. "Půjdeme ke dnu všichni." Zasmál jsem se útrpně s pitvorným úšklebkem ve tváři, právě ve chvíli, kdy jsem vypnul motor a nechal se volně unášet větrem a mořskými proudy. Téměř obřadně jsem vynesl artefakt z podpalubí a uložil na vrcholek hranice vytvořené z hadrů na čištění lodi a z mého oblečení. Otevřel jsem kanystr a nejmíň polovinu obsahu na hadrovou pyramidu vylil. Zbytek jsem už v pološíleném spěchu rozlil po palubě. Benzínem nasáklý kapesník jsem ještě pro jistotu nasoukal do skoro plné nádrže přídavného motoru. Sednul jsem si pomalu na pryčnu u kormidla. Ani nevím jak, najednou jsem držel v ruce krabičku zápalek. "Snad mi to odpustí" blesklo mi hlavou "a snad nás nikdy nenajdou." Bylo moje poslední přání, když smutná, temně hnědofialová hlavička sirky narazila na škrtátko krabičky. Přísahal bych, že jsem slyšel kvílivý vystrašený křik všech obětí a nasupený zlostný odpor artefaktu, když se hořící zápalka volným pádem nezadržitelně přibližovala k chumáči benzínem nasáknutých oděvů. "Vyhrál jsem. Jsem vysvobozen." Rybáři z menší bárky, která poblíž právě rozhazovala sítě a celou dobu je osvětloval jen cípek dorůstajícího měsíce a jasné, blikotavými hvězdami zaplněné nebe, uviděli najednou na svém levoboku jasné vzplanutí a vzápětí záblesk výbuchu benzínové nádrže. Do vzduchu se zvednul ohnivý sloup, který je na několik dlouhých sekund úplně oslepil. Když se hořící déšť snášel zpátky k hladině, snažili se co nejvíce přiblížit k místu výbuchu. Našli však už pouze pár plovoucích ohořelých prkýnek z trupu lodi a cár plachty. Nikdo živý ani mrtvý v širokém okruhu nalezen nebyl.