Název: Světy v harmonii
Autor: Jeho Svatost dalajlama
Nakladatelství: PRAGMA, 2000
Stav: digitalizováno, SONS
Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.
Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.
Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.
* * *

Dialogy o soucitných činech

Autoři:
Jeho Svatost dalajlama
a
Daniel Goleman
Stephen Levine
Jean Shinoda Bolen
Daniel Brown
Jack Engler
Margaret Brenman-Gibson
Joanna Macy

Tato kniha čerpá z konference Harmonia Mundi, která se konala
v říjnu 1989 v Newport Beach, Kalifornie. Konferenci organizoval
Ronald W. Jue ve spolupráci s EastWest Foundation. Autorský
honorář bude věnován Nadaci pro univerzální odpovědnost
(Foundation for Universal Responsibility), založenou J.
S. dalajlamou v roce 1989. Tato nadace propaguje hodnoty
univerzální odpovědnosti po celém světě.

O autorech

Jeho Svatost Tändzin Gjamccho, čtrnáctý dalajlama, je od roku
1951 duchovním i světským vůdcem Tibetu. Stal se jím ve věku
šestnácti let. Od roku 1959 žije v exilu v indickém městě Dha-
ramsala, kde učí a praktikuje buddhismus a zároveň stojí v čele
tibetské exilové vlády. Na svých cestách vyučuje buddhismus a
usiluje o uchování vzdělávacích, kulturních a náboženských
institucí Tibetu. V roce 1989, během týdne, kdy probíhaly tyto
dialogy, mu byla udělena Nobelova cena míru za jeho snahu nalézt
nenásilné řešení tibetské cesty k nezávislosti. Dalajlama je
autorem knih Freedom in Exile; Clarity and Insight; A policy of
Kindness; My Land and My People a dalších.

Jean Shinoda Bolenová, MUDr., je psychiatrička, jungiánská
analytička a profesorka psychiatrie na Lékařském středisku při
Kalifornské univerzitě v San Franciscu. Je autorkou publikací The
Tao of Psychology, Goddesses in Everywoman, Gods in Everyman a
Ring the Power. Tato bývalá členka předsednictva nadace Ms.
Foundation for Woman se objevila i ve vítězném dokumentu Academy
Award s názvem Women - for America, for World. Jean Shinoda
Bolenová se zabývá zkoumáním a spojováním archetypálních a
duchovních dimenzí ženského hnutí, jaderného odzbrojení a dalších
světových problémů.

Margaret Brenman-Gibsonová, PhDr., je profesorkou psychiatrie na
Cambridgské klinice při Harvard Medical School, řídi-
cí konzultantkou ve výzkumu a vzdělávání v Austen Riggs Center a
výzkumnicí v Centru pro studia psychologie v nukleárním věku. Je
autorkou mnoha knih. Poslední dvě desetiletí se věnuje zkoumání
tvůrčího procesu, přičemž se zaměřuje na výrobu zbraní
v laboratořích Livermore a Los Alamos. Již dlouhou dobu kombinuje
svou psychologickou expertýzu s politickou aktivitou, zejména
prostřednictvím organizace Lékaři za společenskou odpovědnost.

Daniel Brown, PhDr., je ředitelem kliniky v Bostonu, zabývající
se léčbou lidí traumatizovaných politickou zvůlí a mučením. Je
rovněž ředitelem behavioristických lékařských služeb při
nemocnici v Cambridge, docentem psychologie na Harvard Medical
School a hostujícím profesorem na Simmonsově škole sociálních
studií. Již dvacet let se věnuje zkoumání stavů vědomí, a to jak
z pohledu západního, tak i východního. Je spoluautorem publikací
Transformation of Consciousness a Human Feelings a překladatelem
meditačních textů z tibetštiny a sanskrtu.

Jack Engler, PhDr., je terapeutem na Harvard Medical School. Má
svou vlastní soukromou psychoterapeutickou praxi v Cambridge,
Massachusetts. Je před-
ním odborníkem na propojování psychoanalýzy a psychologie
klasického buddhismu. Tento bývalý prezident správní rady
Společnosti pro meditaci v Barre, Massachusetts, je i
zakladatelem nového Střediska pro buddhistická studia v Barre.
Spolu s Danielem Brownem a Kenem Wilberem je autorem publikace
Transformation of Consciousness.

Daniel Goleman, PhDr., je psycholog a úspěšný novinář, který
publikuje v deníku The New York Times o behavioristických vědách.
Do sféry jeho výzkumu a komentářů patří psychologický systém
v Asii a asijské
relaxační techniky, meditace a metody snižování stresu. Daniel
Goleman je členem poradního sboru Mind/Body Medical Institute,
dále členem komise Tibetský dům v New Yorku a zakládajícím členem
výzkumné organizace Mind and Life Research Network. Je autorem
publikací The Creative Spirit; Vital Lies, Simple Truths; The
Meditative Mind a spoluautorem Mind Science.

Joanna Macy, PhDr., je odborníkem na buddhismus, teorii obecných
systémů a ekologii. Svých znalostí v těchto sférách dokáže využít
při vedení kurzů a praktických cvičení v mno-
ha státech, zaměřených na povzbuzení tvůrčího a trvalého
společenského konání. Je autorkou knih World as Lover, World as
Self, Despair and Personal Power in Nuclear Age, Dharma and
Development a Mutual Causality in Buddhism and General Systems
Theory a spoluautorkou knihy Thinking Like a Mountain. Joanna
Macy je zakladatelkou Projektu nukleární ochrany, jenž má za úkol
monitorovat jaderný odpad. Je členkou sboru Kalifornského
institutu integrálních studií v San Franciscu a Starr King School
for the Ministry v Berkeley.

Stephen Levine je básník a učitel meditací, celosvětově známý pro
své konzultace na téma umírání a snášení smrti blízkých. On a
jeho žena Ondrea byli ředitelé projektu Nadace Hanuman Dying
Project. Stephen Levine je autorem knih A Gradual Aweking; Who
Dies? An Investigation of Conscious Living and Conscious Dying;
Meetings at the Edge; Healing into Life and Death; Guided
Meditations: Exploration and Healings a spoluautorem knihy Grist
for the Mill (spolu s Ramem Dassem). Žije v horách Nového Mexika,
v tišině hlubokého lesa. Vyučuje pouze několikrát do roka.

Joel Edelman, JUDr., je právník, manželský a rodinný poradce,
terapeut holotropního dýchání v Santa Monice v Kalifornii.
Praktikuje a učí dialogovou meditaci v rámci rodiny i mezi
rodinami, firmami a mezinárodními organizacemi. Je spoluautorem
publikace Two Make War, One to Make Peace: Preventing and
Responding to Conflict in Love, Work and Life. Joel Edelman byl
koordinátorem těchto dialogů a organizátorem skupinových diskuzí.
Kromě jiného připravoval a předčítal otázky z publika.

O tlumočnících

Během dialogů hovořil J. S. dalajlama jak anglicky, tak i
tibetsky. Když hovořil tibetsky, překládali jeho slova Thubtän
Džinpa a B. Alan Wallace.
Thubtän Džinpa, student Kings College, Cambridge University,
Anglie, se narodil v Zongharu v Tibetu. Své první mnišské
vzdělání získal v klášteře Zonghar čhödä v Indii. V roce 1978
nastoupil na vyšší školu Šarce Gandenské univerzity, kde se
věnoval intenzivnímu studiu buddhistické filozofie, gnozeologie a
logiky. Titul geše získal v roce 1989 a od té doby učí logiku a
filozofii. Je jedním z předních tlumočníků J. S. dalajlamy.
B. Alan Wallace je postgraduálním studentem Náboženských studií
na Univerzitě ve Stanfordu. Studoval rovněž v Knihovně tibetských
děl a archiválií, v institutu buddhistické dialektiky
v Dharamsale v Indii a ve Švýcarsku v Tibetském institutu a
Centru pro vyšší tibetská studia. Je autorem publikace Choosing
Reality: A Contemplative View of Physics and the Mind. Přeložil
několik knih o tibetském buddhismu, jazyce a lékařství. Je rovněž
duchovním ředitelem nadace Dharma Friendship Foundation
v Seattlu.

Předmluva

Světy v harmonii jsou výsledkem historické třídenní konference,
konané v říjnu roku 1989 v Newport Beach v Kalifornii. Konference
se konala z popudu Jeho Svatosti dalajlamy, který si přál
dozvědět se více o západním způsobu myšlení a o vzájemných
vztazích mezi buddhistickou a západní psychologií.
Během diskuze mezi Lozang Rabgjäm, bývalým zástupcem osobního
tajemníka kanceláře dalajlamy a studentem západní psychologie,
Ronaldem Wong Juem, bývalým prezidentem Asociace pro
transpersonální psychologii, a Danielem Golemanem,
psychoterapeutem a redaktorem behavioristických věd deníku The
New York Times, vyplynul nápad uspořádat veřejné setkání, při
němž by Jeho Svatost a skupina prominentních psychoterapeutů
obeznámených s učením buddhismu diskutovali a pokládali si
navzájem rozličné otázky. Celá akce měla být sponzorována nadací
EastWest Foundation. Když byl Jeho Svatost dalajlama vyzván, aby
vybral příslušné náměty k hovoru a dal celé věci formu, odvolal
se na členy diskuzní skupiny s tím, že oni vědí nejlépe, co
zajímá americké publikum.
Alespoň jednou za měsíc, po dobu osmi měsíců před konferencí,
byli členové diskuzní skupiny Ronald Jue, Lozang Rabgjä a
koordinátor konference Joel Edelman ve vzájemném kontaktu, a to
buď osobně, nebo telefonicky. Úkolem konzultací bylo dát
nadcházejícím dialogům smysluplný formát. Jejich přáním bylo
vytvořit prostředí, které by vybízelo ke zkoumání záležitostí
týkajících se buddhismu, psychologie a mostů mezi osobním vědomím
a globálními zájmy. Za tímto účelem bylo stanoveno několik
kritérií: diskuze by měla být přátelská a příjemná, zároveň však
dostatečně kritická, ba přímo konfrontační; dialogy by měly
pokračovat i po skončení konference, nemělo by tedy jít pouze
o třídenní "show"; publikum by se rozhovorů mělo aktivně
účastnit, nikoli pouze pozorovat; konference musí být skutečným
dialogem, nikoli proudem otázek směřujících na Jeho Svatost
dalajlamu. Členové skupiny rovněž projevili přání, aby vedení
konference příliš neodbíhalo od stanovených námětů. Bylo
rozhodnuto, že diskuze se bude účastnit třicet pět zkušených
diskutujících jako koordinátorů jednotlivých diskuzních skupin.
V červenci, tedy tři měsíce před konferencí, se několik členů
přípravného výboru střetlo s dalajlamou v Santa Monice
v Kalifornii. Jeho Svatost dalajlamu myšlenka "unikátního
formátu, jenž by navodil prostředí, které by umožňovalo
transformaci" očividně potěšila. Dalajlama při této příležitosti
vyjádřil své přesvědčení, že "pro účastníky bude mnohem
přínosnější, když se budou diskuze přímo účastnit v menších
skupinách, než kdyby se stali svědky jevištního, veřejného
dialogu".
Každé dopoledne a odpoledne během konference se konala
jedenapůlhodinová panelová diskuze. Po diskuzi se střetlo ve
skupinách přibližně o dvaceti pěti lidech obecenstvo, čítající
takřka 1 000 lidí, aby prodiskutovalo své nápady, návrhy a
otázky. Poté se konalo setkání koordinátorů diskuzních skupin. Ti
rozhodli, které otázky budou vzneseny na příští panelové diskuzi.
Celý proces zprostředkovávání názorů a otázek mezi menšími
skupinami a členy panelové skupiny fungoval neobyčejně dobře.
Jeho Svatost dalajlama správně předpovídal, že tento formát
umožní zapojení a transformaci celého publika. Jak sami poznáte,
dialogy byly nápadité a energické, čemuž výrazně přispělo i samo
publikum. Dva dny po skončení konference měl Jeho Svatost
dalajlama přednášku na stejná témata, jaká se vyskytla během
dialogů. Znění těchto přednášek jsou uveřejněna v této knize jako
úvod (Kultivace altruismu) a jako doslov (Skutečný soucit).
Bylo pro mne velkým potěšením pomáhat při editaci těchto dialogů.
Můj dík patří zejména Milesovi Vichovi, Molly Maguire
Silvermanové, Stepheno-
vi Batchelorovi, Patu Aiellovi, Marku Waldmanovi, Suryi Dasové,
Alanu Wallacovi, Ronaldu Jueovi, Joelu Edelmanovi a dalším členům
panelové skupiny za jejich pomoc.
	Arnold Kotler
	Berkeley, Kalifornie
	duben 1992

Poděkování

Svůj nejupřímnější dík vzdávám sedmi členům panelové diskuze -
Danielu Golemanovi, Jacku Englerovi, Margaret Brenman-Gibsonové a
Joanně Macy. Dan Goleman vedl skupinovou interakci s neobyčejným
taktem a s přihlédnutím k ideologickým a kulturním rozdílům mezi
Východem a Západem, pomáhal utvářet rovnováhu ve výběru
diskutujících a provázel skupinu při vedení dialogu. Zvláštní
ocenění patří i Joelu Edelmanovi jako koordinátorovi konference
za zvládnutí mnoha důležitých detailů programu a Lozang Rabgjämu,
jenž mi zprostředkoval původní nápad dialogů s Jeho Svatostí
dalajlamou a za mnohé přínosné diskuze na téma buddhismu a
psychoterapie, které nakonec inspirovaly vývoj celého tohoto
programu. Rovněž děkuji Larry Petersovi a mnoha dalším, kteří při
konferenci pomáhali; Milesu Vichovi za to, že byl hnací silou při
stylizaci rukopisů do knihy; Tomovi a Elizabeth Tierneyovým za
jejich pomoc na úvodní části této knihy; Arnoldu Kotlerovi za
editaci a dobroušení rukopisů; a Valerii Reedové a N. Prasadovi,
jejichž fotografie dokonale zachytily atmosféru konference. Můj
nejhlubší dík pak patří Jeho Svatosti dalajlamovi, v jehož životě
se zrcadlí duchovní kvality jako soucit a moudrost a hluboké
odhodlání propagovat tyto hodnoty v globální společnosti. Jen
několik hodin po skončení našich dialogů bylo oznámeno, že Jeho
Svatost dalajlama obdrží Nobelovu cenu míru za rok 1989.

	Ronald Wong Jue, PhDr.
	Newport Beach, Kalifornie
	květen 1992

Úvodní slovo

Daniel Goleman
Dnešní generace je první generací v dějinách, která čelí možnosti
konce veškeré přírody, možnosti konce našeho světa. Žijeme na
planetě, která může zhynout. Buletin jaderných vědců má na obálce
hodiny, které ukazují, jak blízko jsme od poslední hodiny. Tyto
hodiny již několik desetiletí ukazují, že je za pět minut
dvanáct. Dlouhou dobu tomu tak bylo kvůli jadernému ohrožení;
dnes je další hrozbou i záhuba ekologická - rozšiřování pouští,
znečištění atmosféry a vody, oteplování planety, masivní úbytek
lesů a tak dále. Co nyní provádíme se svou planetou, není
nikterak odlišné od toho, co jsme dlouhou dobu prováděli s celým
lidstvem.
Vyrábíme dnes více potravin než kdy předtím, přesto je na světě
čím dál více strádajících lidí. I když je koncentrace bohatství
naší doby vyšší než kdykoli předtím, propast mezi bohatými a
chudými se neustále zvětšuje. Demokracie na naší planetě se
utěšeně rozrůstá, přesto jsou na světě režimy, které jsou
krutější než nejkrutější režimy historie. Je to právě naše
století, které se muselo stát svědkem nejhrozivějších genocid
lidských dějin: holocaust druhé světové války, milion mrtvých
Kambodžanů, zavražděných Rudými Khmery, miliony obětí, které má
na svědomí Stalin a Mao, včetně jednoho milionu Tibeťanů.
S rozvojem moderní komunikace nám již nezbývá prostor pro
výmluvy. Dnes již není možné nevidět chudobu a nemoc, hlad a
útisk, rozrůstání pouští a řidnutí lesů. Všichni dobře vidíme ono
utrpení, individuální i globální. Náš svět je světem bez
harmonie. Proto nadešel čas k těmto dialogům.
Dalajlama je představitelem kultury, jejíž tradice moudrosti
spěje k přežití moderní doby. Je pouze hořkou známkou křehkosti
naší doby, že právě tato kultura musí ve své celistvosti přežívat
v exilu. Tibet je dnes symbolem odkazu dávných dob, kdy život byl
zaměřen na lidského ducha, kdy svět byl v harmonii a kdy vnitřní
vědy - umění bytí - byly pozvednuty k nejvyšším metám. V čase,
kdy náš svět je stižen krizí, kdy jako by ztrácel svůj řád a cíl,
potřebujeme víc než kdy předtím naslouchat dávné moudrosti.
Věda a technologie nám dopřály neomezenou kontrolu nad přírodou.
Jenže moc bez moudrosti je nebezpečná. Potřebujeme uvést naše
moderní vymoženosti do souladu se starobylou moudrostí. Jeho
Svatost dalajlama často mluví o vzájemné propojenosti všech věcí.
V tomto smyslu to znamená, že odpovědnost neseme my všichni.
Dalajlama rovněž řekl, že právě kvůli naléhavosti naší doby je
pro nás velkou ctí, že můžeme žít v tomto čase a na této planetě.
Jsme to my, kdo nese veškerou odpovědnost, kdo čelí této velké
výzvě, kdo se musí postarat o tuto planetu, nikoli kvůli sobě,
nýbrž kvůli budoucnosti, kvůli našim dětem.
Po tři říjnové dny roku 1989 dalajlama rokoval se skupinou sedmi
renomovaných profesionálů - psychoterapeutů, těch, kteří pracují
s umírajícími, a dalších - o povaze utrpení a o možnostech
překonat utrpení moudrým a soucitným činem. Dialogu se zúčastnil
každý z téměř tisícovky lidí v sále, buď prostřednictvím
diskuzních skupin, nebo přímými otázkami z publika. Hlasy
zaznamenané v této knize jsou pouze výrazem našich obecných
zájmů.

Světy v harmonii

Dialogy o soucitných činech

Úvod: Kultivace altruismu

Jeho Svatost dalajlama
Soucit, láska a altruismus nejsou jen náboženské hodnoty. Jako
lidské bytosti, dokonce i jako živočichové, potřebujeme soucit a
lásku, abychom byli schopni přežít. Ještě před naším narozením,
když jsme spočívali v matčině lůně, závisel náš klid na
psychickém klidu matky. Během prvních několika týdnů po narození,
tedy v období, které má na náš pozdější vývoj zásadní vliv, jsou
pro rozvoj našich mozků důležité i takové maličkosti jako
například mateřský dotek. Po několik dalších let bychom bez lásky
a něhy našich rodičů vůbec nemohli přežít. I nyní, když jsme
dospělí, potřebujeme někoho, komu bychom důvěřovali, kdo by nám
projevoval lásku; a až zestárneme, budeme také závislí na lásce
druhých. Takový je lidský život.
Naše budoucnost závisí na mladé generaci. Abychom vytvořili
generaci zdravých lidí, musíme našim dětem poskytnout láskyplné
prostředí. Je snadné poznat děti, jejichž rodiče je z nějakých
důvodů zanedbávají, následkem čehož propadají pocitům bezmoci a
zoufalství. Jejich mysl je neustále neklidná a celý jejich život
je narušen. Ve zdravé rodině, kde rodiče projevují svým dětem
dostatek lásky a ochrany, jsou děti velmi šťastné a získávají
sebedůvěru. Následkem toho jsou zdravější a jejich život
hodnotnější. Láska a soucit jsou pro nás velmi důležité.
Jaký je smysl života? Jsem přesvědčen, že hlavním smyslem života
je uspokojení, radost a štěstí. Hlavním zdrojem štěstí je dobré
srdce, soucit a láska. Když toto duchovní bohatství máme a
dostaneme se do nepříjemných situací, pociťujeme jen malé
rozrušení. A opačně, jestliže nám chybí soucit a naše mysl je
naplněna zlobou a nenávistí, pak nedosáhneme míru, ať budeme
v jakékoli situaci. Bez lásky a soucitu ztrácíme pocit bezpečí a
sebedůvěru. Pak náš vnitřní svět může narušit i nepatrná věc.
Jestliže jsme ale klidní, dokážeme si snadno poradit i s
vážnějším problémem.
Abychom dokázali plně využít lidské schopnosti, potřebujeme klid.
Jestliže ztratíme rovnováhu kvůli zlobě, těžko budeme využívat
své schopnosti. Když jsme nestabilní, ovlivnění negativními
myšlenkami, používáme své inteligence nesprávně. Jestliže se
podíváme na historii lidstva za posledních pár tisíců let,
vidíme, že lidské tragédie jako holocaust vyrůstají z negativních
emocí - z nenávisti, zloby, strachu a podezřívavosti. Stejně tak
vidíme, že mnoho pozitivních vývojových znaků v historii bylo
způsobeno dobrými emocemi, například soucitem.
V moderní ekonomice jsou všechny národy závislé jeden na druhém.
Dokonce i nepřátelské národy musí s ostatními spolupracovat ve
využívání světového nerostného bohatství. Z toho plyne, že
harmonie a spolupráce jsou zapotřebí jak v celosvětovém měřítku,
tak i uvnitř rodiny. Skutečná spolupráce nevzniká z pozice síly,
nýbrž díky vzájemnému respektu. Altruistický vztah je v tomto
případě zásadním faktorem.
Jestliže má člověk jako jedinec smysl pro celospolečenskou
odpovědnost, pak je samozřejmé, že bude dbát na své životní
prostředí. Zájem o životní prostředí zahrnuje i snahu o zpomalení
průmyslového růstu a růstu populace. Pokud budeme myslet
jednostranně, nemáme šanci na vytvoření pozitivní budoucnosti.
V minulosti nám zanedbávání dlouhodobých účinků našich skutků
nečinilo tak vážné starosti. Dnes jsme ovšem za přispění moderní
vědy a technologie schopni buď získat daleko větší užitek, nebo
způsobit daleko větší škody. Hrozba jaderných zbraní a
poškozování životního prostředí kácením lesů, zamořováním ovzduší
a vznikem ozonových děr jsou dozajista alarmující problémy.
Všichni si jasně uvědomujeme nebezpečí možných katastrof. Přesto
existují ještě další, méně známé změny, jako například úbytek
přírodních zdrojů a úrodné půdy, které mohou být dokonce ještě
nebezpečnější, protože ve chvíli, kdy se začnou vážně projevovat,
bude už pozdě. Z toho všeho plyne, že opravdová spolupráce,
skutečný smysl pro odpovědnost, založený na soucitu a altruismu,
nevyžadují pouze úctu k nám samým, k lidem, ale i ke všemu živému
na světě a našemu životnímu prostředí. Klíč ke štěstí a
spokojenosti jednotlivce, rodiny, národa i mezinárodního
společenství, a to na každé úrovni, je altruistická mysl.
Při mých cestách světem poznávám lidi, kteří žijí různým
způsobem, z nichž mnozí projevují o tyto věci zájem a souhlasí s
mými názory. Základní otázka zní, jak je možné rozvinout a udržet
soucit. Náboženská víra, pokud je máte, může člověku významně
pomoci; ale i když ji nemáte, můžete žít šťastným životem.
Soucit, láska a odpuštění nejsou přepychem. Jsou to základní
kameny našeho přežití.
Kdykoli mluvím o důležitosti soucitu a lásky, lidé se mě ptají,
jakým způsobem lze takové věci rozvíjet. To není jednoduché.
Nemyslím, že by existoval nějaký konkrétní postup nebo metoda,
které by člověka rychle přivedly k těmto hodnotám. Nestačí pouze
zmáčknout nějaký knoflík a čekat, že se soucit a láska objeví.
Vím, že mnozí lidé takové věci od dalajlamy očekávají. Ve
skutečnosti jediné, co jim mohu nabídnout, je má vlastní
zkušenost. Je-li má zkušenost pro vás užitečná, doufám, že ji
využijete. Jestliže vám nepřipadá nijak zvlášť zajímavá, nebráním
se tomu, abyste na ni prostě zapomněli.
Domnívám se, že musíme začít prozkoumávat naši každodenní
zkušenost a poznávat život našich sousedů, abychom viděli a
vnímali okolnosti, za nichž vzniká hněv a za nichž vznikají láska
a soucit. Jestliže uděláme srovnávací studii obou těchto
přístupů, získáme hlubší porozumění negativních dopadů hněvu a
pozitivních dopadů soucitu. Jakmile se přesvědčíme o skutečném
užitku soucitu a negativních důsledcích hněvu a nenávisti, které
v nás vzbuzuje pocit neštěstí -, pak projevíme větší snahu
o odstranění hněvu. A budeme ve věcech mnohem opatrnější. Mnohdy
míváme pocit, že hněv nás ochraňuje před vnějším světem, to je
však pouze klam. Proto je velmi důležité uvědomit si negativní
důsledky hněvu a nenávisti. Vím z vlastní zkušenosti, že
negativní emoce člověku nepomáhají.
Lidé mívají pocit, že když dojde k neštěstí způsobené člověkem,
budou mít více sil a odhodlání bojovat s ním, jestliže budou
rozhněvaní. Má zkušenost mi však říká, že ačkoli nám hněv dává
určitou sílu jednat či mluvit, je to jen slepá síla, která se dá
těžko ovládat. Ve chvíli, kdy nás hněv ovládne, se o takové věci
nestaráme, ale už po několika minutách pociťujeme lítost.
Přemoženi hněvem, používáme ošklivá slova, která, jakmile jsou
jednou vyřčena, již nemůžeme vzít zpět. Když nakonec hněv odejde
a my znovu potkáme člověka, na kterého jsme se rozhněvali, cítíme
se hrozně. V tom momentě jsme ztratili jakoukoli soudnost, stali
se z nás téměř šílenci. Existují různé úrovně intenzity hněvu.
Slabý hněv se dá docela snadno ovládat. Při silném hněvu však
musíme zkoušet jiné metody, jak jej ovládnout. Uvědomění si své
negativní emoce samo o sobě sílu hněvu snižuje.
Pocházím ze severovýchodní části Tibetu. Lidé z této oblasti
bývají mnohdy temperamentní. Takže když se rozzlobím, mohu tuto
skutečnost použít jako výmluvu. Když mi bylo patnáct nebo dvacet,
byl jsem také dosti temperamentní, ale díky buddhistickým
cvičením a životním zkušenostem jsem dokázal nabýt své vnitřní
rovnováhy. Obtížné zkušenosti jsou pro mysl výborným cvičením.
Pomáhají nám vytvořit si určitý druh vnitřního rozhodování.
Dnes je má vnitřní rovnováha ve srovnání s dobou před dvaceti
nebo třiceti lety o mnoho lepší. Jistě, i dnes se dokážu
rozzlobit, hněv ale brzy odchází a takřka nikdy to není hněv
nenávistný. Díky tomu zažívám více štěstí a radosti. Když si
vyslechnu i tu nejhorší zprávu, mám po několik minut nepříjemný
pocit, ale po chvíli mě to přejde. Cvičením můžeme dosáhnout
změny. Můžeme se zlepšovat. Díky cvičení je má mysl relativně
klidná. Většinou mám dobrou náladu a těším se dobrému zdraví,
nikdy neberu prášky na spaní a problém mi nečiní ani chuť
k jídlu. Z vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že s ubývajícím
hněvem se stáváme šťasnější a zdravější, více se usmíváme a
získáváme více přátel.
Lidská inteligence je jednou z našich předních vymožeností. Může
nám pomoci při uvědomování si krátkodobých a dlouhodobých
důsledků našeho konání. Inteligence však nemůže pracovat,
jestliže jsme ovládáni silnými emocemi. Když reagujeme
podrážděně, nemůžeme vědět, zda náš nadcházející čin bude
efektivní, či nikoli. Zbaveni hněvu však dokážeme analyzovat
situaci a zjistit, zda je potřeba něco podniknout a pokud ano,
pak to provedeme bez zbytečné zášti. Jestliže si uvědomujeme
univerzální odpovědnost, bereme v úvahu i dlouhodobé důsledky,
jaké budou mít naše činy na ostatní. Díky tomuto uvědomění
vidíme, že činy provedené bez hněvu jsou správnější a
efektivnější. Jediným užitkem pramenícím ze zloby je energie,
kterou zloba přináší. Tuto energii však dokážeme získat i
z jiných zdrojů, aniž bychom přitom někomu ublížili.
Kohokoli, kdo nás přímo či nepřímo poškodí, považujeme
automaticky za "nepřítele". Všeobecně vzato své nepřátele nemáme
v lásce - to ostatně vyplývá již z definice slova "nepřítel".
Obvykle na svého takzvaného nepřítele pohlížíme jako na někoho
z venčí, jako na jedince či skupinu lidí, kteří nám mohou
uškodit, ublížit našim přátelům, či dokonce ohrozit nás na
životě. Jestliže se však na celý problém podíváme hlouběji,
vidíme, že náš majetek, přátelé a náš vlastní život pro nás
nepředstavují stoprocentní zdroje štěstí. Někdy zažíváme kvůli
majetku více smutku nežli štěstí; naši přátelé nám často
způsobují potíže; náš tělesný život nám přináší mnoho bolesti. I
když od těchto věcí očekáváme štěstí, nejsme si jisti, zda nám ho
skutečně přinesou. Můžeme říci, že nám přinesou štěstí na 70 nebo
80 procent, ale zcela určitě ne na sto procent.
Oproti tomu můžeme říci, že duševní rovnováha a klid jsou pro nás
velmi důležitými zdroji štěstí. Je téměř jisté, že pokud máte
duševní klid, zažijete mnoho radosti a potěšení. Vnější nepřítel,
byť by byl sebemocnější, nemůže vaši rovnováhu narušit, neboť
rovnováha je neuchopitelná a nehmotná a lze ji zničit pouze
hněvem. Z toho plyne, že to není vnější nepřítel, kdo skutečně
ničí radost a štěstí, nýbrž hněv.
Zamyšlení nad těmito řádky je vlastně jakýsi druh experimentu
nebo vědeckého bádání. Když vědci zkoumají a objeví něco
užitečného, budou svůj objev rozvíjet a budou ve svých objevech
pokračovat. Jestliže naopak objeví něco škodlivého či jedovatého,
raději přestanou. Stejné je to i s myslí. Existuje mnoho různých
myslí, různých myšlenek a různých stavů mysli - každá z nich
přímo ovlivňuje naše štěstí. Když zkoumáme různé vnitřní stavy
své mysli, pokud jsou pozitivní a prospěšné, jsme schopni je
rozvíjet, zatímco ty negativní a destruktivní můžeme eliminovat.
Hlavní rozdíl mezi zkoumáním vnější hmoty a zkoumáním mysli je
ten, že při zkoumání hmoty potřebujeme velké laboratoře, vědecké
týmy a značné finanční prostředky. Ve vnitřním světě jde pouze
o to, vyhledat myšlenky či myšlenkové procesy, které jsou
užitečné a naopak které jsou škodlivé, a podle toho je buď
pěstovat, nebo se jich zbavovat. Časem tak získáte větší duševní
rovnováhu, což vám přinese více štěstí a stability. Je to druh
jógy pro mysl, velmi hodnotný a přitom tak jednoduchý.
Úsměv je jednou z nejkrásnějších schopností člověka. Jen málo
živočichů na světě se dokáže smát. Nedávno jsem navštívil svět
mořských zvířat a viděl jsem některá, která byla velmi
inteligentní a jejichž počínání bylo do určité míry blízké
člověku, jenže žádný úsměv. Existují dva druhy úsměvu - upřímný a
umělý. Jestliže je náš úsměv upřímný, vyvěrající z našeho soucitu
nebo altruismu, pak nám poskytne mnoho potěšení.
Každé ráno, když vstáváme, může si říci: "Dnes se budu chovat
altruisticky." Udržíme-li si altruistickou mysl, potká nás mnoho
příjemných věcí. Pokud ale vstaneme s hněvem, nenávistí nebo
závistí, přinutí nás naše negativní emoce strávit celý den
v podezíravosti a v nepříjemných pocitech. Budeme-li tyto věci
upřímně zkoumat a vyhodnocovat, pomalu získáme stabilitu a spolu
s ní i schopnost předcházet negativním emocím.
Sám tyhle věci praktikuji a vím, že dokážou pomoci. Snažím se být
upřímný ke každému, dokonce i k Číňanům. Kdybych v sobě udržoval
hněv, pocit nepřátelství nebo nenávist, koho bych tím poškodil?
Sám sebe, protože bych ztratil své štěstí, svůj spánek a svou
chuť k jídlu, zatímco Číňané by neztratili vůbec nic. Když se
rozhněvám, oslabí mě to na těle i na duchu, takže lidé, které
bych jinak mohl učinit šťastnými, nakonec šťastní nebudou.
I když mě někteří lidé mohou kritizovat, snažím se zůstat
radostný. Jestliže opravdu chceme pracovat pro svobodu a
spravedlnost, bude nejlépe činit tak bez hněvu a pocitů
nepřátelství. Když cítíme vnitřní klid a upřímnou motivaci, jsme
schopni pracovat tvrdě i třicet nebo čtyřicet let. Jsem
přesvědčen, že díky mým pevným zásadám nenásilí, založeným na
upřímné touze po bratrství a sesterství, jsem dosáhl některých
pozitivních výsledků.

1

Povaha utrpení
Joanna Macy: Vaše Svatosti, Daniel Goleman nás ve svém krásném a
zároveň realistickém úvodním slově upozorňuje na stav našeho
světa. Upozorňuje mimo jiné i na to, že se nacházíme nebezpečně
blízko poslední hodině lidského věku i věku ostatních bytostí na
naší planetě. Je to věk znamenající velkou hrozbu, věk, jenž si
od nás žádá okamžitou a účinnou reakci.
Ve své vlastní práci jsem došla k závěru, že existuje mnoho
různých reakcí na utrpení ve světě. Mnozí lidé, kteří chtějí být
soucitní, si to uvědomují, ale neuvědomují si, či spíše nechtějí
si přiznat rozsah utrpení. Fakta jsou pro ně prostě příliš
bolestivá a zdrcující, než aby jim mohli čelit, takže se raději
zabývají každodenními záležitostmi a se svými rodinami a přáteli
promlouvají o utrpení našeho světa jen zřídkakdy. Zdá se, že lidé
se nechávají ukolébat dvěma odlišnými druhy naděje: že se věci
samy vyřeší díky velkému technickému pokroku, a že pokud budeme
dobří a mírumilovní, všechno dopadne dobře. Má otázka, Vaše
Svatosti, je, zda právě tyto naděje nám zabraňují čelit tomu,
čemu čelit máme. Může nám naděje poskytnout klamný pocit
uspokojení a bránit nám v udělání toho, co je pro nás nezbytné?

Dalajlama: Jestliže "naděje" je tím, co nám brání vidět pravý
stav věcí, pak je to problém. Avšak víte, že jinak považuji
naději za velmi důležitou. Abychom dosáhli toho, v co doufáme, je
pro nás důležité mít naději. Naděje je základ naší budoucnosti,
základ našeho úspěchu. Jestliže si uchováme naději a optimistický
přístup, pak nás to zbaví mnoha starostí.
Když se dnes podívám na globální situaci, vidím mnoho důvodů mít
naději. S narůstající hrozbou jaderného holocaustu si dnes více a
více lidí uvědomuje, že řešení konfliktů válkou je naprosto
nepřijatelné. I přes různorodost světových ideologií a
ekonomických systémů se mnoho lidí snaží vyhnout se válce a žít
v harmonii s ostatními. Domnívám se, že touha po míru se na světě
významně zvýšila. Během několika posledních let jsem se setkal s
řadou fyziků, kteří zásadně přispěli k vývoji nukleárních zbraní
a kteří jsou dnes aktivními zastánci míru. Díky technologii se
zlepšila vzájemná komunikace lidí, čímž se zpevnily vazby mezi
námi všemi. Koncepty typu "národ" nebo "kontinent" jsou dnes již
méně důležité. V Evropě si mnoho mladých lidí - Němců, Italů a
Francouzů - uvědomuje, že jsou spolu svázáni.
Další věcí, jíž jsme svědky, je rozpad totalitních systémů. Lidé
touží po svobodě, chtějí více prostoru k pohybu. Chtějí to i
zvířata. Výsledkem této touhy po osvobození je hnutí za
demokracii, a to nejen ve východní Evropě, ale i na Filipínách,
Palestině a Latinské Americe. To všechno je pro mě znamením, že
lidská duše se dostává ke slovu, a to je jistě dobré znamení.
Až do počátku našeho století lidé spotřebovávali světové přírodní
zdroje, jako kdyby byly neomezené. Nikdo se o osud planety příliš
moc nezajímal. Dnes jsou dokonce politické strany, jejichž
ideologie je založena na ochraně životního prostředí. Díky širším
znalostem člověka jsme schopni proniknout na mnohem hlubší úroveň
poznání. Jasněji si uvědomujeme dlouhodobé dopady našich činů,
stále více lidí projevuje zájem o přirozené prostředí. To je
rovněž velmi pozitivní.
Po staletí lidé na Západě považovali duchovní a materiální
záležitosti za dvě zcela oddělené záležitosti. Dnes potkávám
mnoho lidí, kteří si uvědomují, že tomu tak není. Chápou, že
opomenutí vnitřních pocitů a prožitků nikam nevede. Ačkoli je
moderní věda stále velmi vzdálená od dokonalosti, stvořili jsme
ji my, lidé, aby nám sloužila. Na druhé straně se někdy necháváme
přiliš nadchnout technikou a zapomínáme na lidstvo. Omezení
pramenící z takového přístupu se dnes jasně ukazuje. Vidíme, že
nelze dosáhnout úplného uspokojení pouze vědou a materiálními
požitky. Uspokojení musí přicházet zevnitř. To, že se vracíme
k našemu základnímu smyslu lidskosti, je dobré a zdravé. Proto
mám mnoho důvodů zachovávat optimismus a naději.
Přesto si musíme nakonec uvědomit, že naděje je jen naděje.
Jestliže naděje nevede k činům, pak nemá žádný užitek. Ačkoli se
sám modlím, na modlitby příliš nevěřím. Skutek je mnohem
důležitější než modlitba. Pokud se naše přání neprojeví
v praktickém činu, nemá pro nás valnou hodnotu. Skutečný efekt
musí přijít skrze činy, nikoli pouze z naděje.

Joanna Macy: Když se lidé konečně začnou zabývat problémem, který
je trápí nejvíce - třeba toxickými odpady, experimentováním se
zvířaty nebo jinými otázkami - často zjišťují, že utrpení je
ještě větší, než očekávali. Vaše Svatosti, jaké jsou duchovní
praktiky a cvičení, která by nám pomohla dívat se na utrpení
zpříma a neobracet se k němu zády?

Dalajlama: Na našem přístupu k utrpení velmi záleží. Když se na
utrpení díváme příliš zblízka, může nás přemoci, takže se
k utrpení přidá ještě deprese a zoufalství. Když se ale na
situaci podíváme z jiné perspektivy, zjistíme, že ačkoli je věc
skutečně tragická, mohlo by
to být ještě horší. Takové nazírání zmírňuje naše zoufalství a
utrpení. V každé události se skrývá mnoho různých aspektů. Když
se budeme dívat pouze na ne-
gativní aspekty, budeme myslet jen na to špatné, což nás nakonec
přemůže.
V buddhismu nepopíráme utrpení, ani se mu nevyhýbáme. Namísto
toho se na utrpení soustřeďujeme a používáme jistý druh
analytické meditace. Když nám například někdo ublíží, můžeme se
na takového člověka dívat jako na někoho, kdo nám způsobil újmu.
Jenže tak se náš hněv pouze zvýší. Když se však na toho člověka
podíváme i z jiného úhlu, když si třeba uvědo-
míme, že ten člověk v minulosti udělal něco velmi pěkného. Pak
již pro nás není tak těžké praktikovat trpělivost a vytvořit si
vnitřní sílu, potřebnou k překonání negativních pocitů. Lze
dokonce říci, že negativní prožitek posílil naši vnitřní sílu,
což samo o sobě může snížit náš negativní postoj k danému
člověku.
Analýza situace tímto způsobem se nazývá "pronikání dovnitř".
Když se něčemu chcete vyhnout, máte jistě možnost odjet na
dovolenou nebo na piknik. To vám sice může přinést krátkodobou
úlevu, problém ale přetrvá. Když však namísto toho do problému
proniknete a získáte představu o jeho povaze, pak se váš duševní
stav zlepší a vaše šance na jeho vyřešení budou o mnoho vyšší.

Margaret Brenman-Gibsonová: Gándhí řekl: "Na člověka, jenž páchá
zlo, nesmíme myslet jako na zlého člověka; musíme na něho
nahlížet jako na někoho, kdo spáchal něco špatného. Vždycky ale
existuje další šance."

Dalajlama: Ano, to je velmi důležité. Je důležité rozlišovat mezi
skutkem a člověkem, který tento skutek vykonal. Není dobré o něm
mluvit jako o stoprocentně zlém člověku.
Proto když chcete zmírnit své utrpení, můžete buď celý problém
pustit z hlavy, nebo jej můžete prozkoumat a proniknout do něj.
Zmínila jste experimentování se zvířaty. Z hlediska buddhismu
jsou všechny cítící bytosti vnímající, obdařené smysly -
považovány za sobě rovné. Proto je myšlenka získání výhod ve
prospěch jedné cítící bytosti za cenu oběti jiné cítící bytosti
pro nás nepřijatelná. Přesto si dovedu představit jisté výjimečné
případy, kdy je možná záchrana celého živočišného druhu, nebo
záchrana bytosti, která má schopnost přinést štěstí velké skupině
bytostí - v takových případech by mohla být přijatelná oběť
bytosti, která zmíněné schopnosti nemá. Připouštím, že mohou
nastat případy, kdy není možné vyhnout se laboratorním testům se
zvířaty, například hledají-li se nové způsoby léčby nějaké
zhoubné nemoci. Jestliže taková situace skutečně nastane, pak má
člověk dvě možnosti, jak přistupovat k utrpení, které způsobuje:
buď zcela ignoruje bolest a pocity pokusných zvířat, nebo jejich
utrpení vnímá, zatímco má neustále na mysli dlouhodobý přínos
probíhajícího experimentu. Jestliže jste nuceni účastnit se
pokusných experimentů se zvířaty, pak vám druhý přístup k utrpení
pomůže zmírnit vaši úzkost. Je zřejmé, že schopnost vcítit se do
bolesti, kterou v rámci experimentu způsobujete, je spolu s
přesvědčením o výhodách experimentu daleko lepší než nebrat na
vědomí utrpení zvířete. Tento přístup sice neospravedlňuje
obětování zvířat, představuje však určitě lepší způsob provádění
pokusných experimentů.

Margaret Brenman-Gibsonová: Když mluvíte o tom, že pro větší
blaho lidí je možná přijatelné obětovat některá zvířata, mám
pocit, že se pohybujeme na hodně tenkém ledě. Kdo vlastně
rozhodne o tom, komu má experiment prospět?

Dalajlama: Ano, souhlasím. Je to velmi citlivá otázka. Je
logické, že je možné obětovat jeden život, abyste zachránili
mnoho dalších životů. To je jistě správ-
nější než obětovat mnoho životů pro jeden jediný. Nejlepší by
bylo vyhnout se experimentům se zvířa-
ty úplně.
Přesto jsou výjimečné případy, kdy je nutné obětovat život
zvířete, aby bylo možné zachránit lidské životy. Podle logiky,
kterou jsem nastínil, mají lidé větší schopnost sloužit více
živým bytostem. Z tohoto důvodu lze porozumět nezbytnosti
experimentu.

Daniel Brown: Vaše Svatosti, jsem přesvědčen, že tvrzení, že je
přípustné působit některým bytostem bolest pro dobro jiných
bytostí, je snadno zneužitelné. V některých zemích dochází
například k mizení lidí, k jejich mučení a někdy i vraždění. Když
pak mluvíte s těmi, kdo mají takové skutky na svědomí, často vám
řeknou, že na tom nevidí nic špatného, protože to všechno dělali
pro dobro své politické strany. Takové tvrzení je v zásadě mylné,
protože účelem jejich počínání není přinést dobro pro celou
společnost, nýbrž udržet u moci určitou skupinu lidí. Přitom se
zdá, že tito lidé jsou hluboce přesvědčeni, že skutečně dělají
dobrou věc. Má otázka zní: Jakým způsobem dáváte svá altruistická
přání do souladu se spravedlností či moudrostí?

Dalajlama: Tento případ špatného chápání pramení z nevědomosti.
Nejlepším způsobem, jak toto chápání překonat, je vytvořit si
altruismus založený na moudrosti. Obětovat jeden život za
záchranu mnoha životů může být, čistě teoreticky, správné. Jenže
vykonat takovou věc je velmi obtížné. Vždy musíme situaci bedlivě
zhodnotit. Často si vůbec nejsme jisti, jaké počínání je správné
a jaké správné není. Někdy je situace tak složitá, že vyžaduje
jistou dávku jasnovidectví. Nejbezpečnější je snažit se takovým
situacím předcházet.

Margaret Brenman-Gibsonová: Otázka Dana Browna mi připomíná něco,
co dosti často říkával můj učitel, Erik Homburger Erikson:
"Pohlížíme na jiné národy či rasy tak, jako kdyby to byly jiné
živočišné druhy. Pak máme pocit, že v zájmu našeho takzvaného
dobra je ospravedlnitelné je zabíjet."
Během vietnamské války jsme často slýchávali, že osvobozujeme
Vietnamce, ačkoli jsme na ně házeli tuny TNT. Když do Vietnamu
přijel Daniel Ellsberg, který původně pracoval pro vládu jako
zastánce studené války, došel k poznání, že Vietnamci nejsou jiný
živočišný druh: "Lidé Vietnamu mi najednou byli stejně blízcí
jako mé vlastní ruce." Brzy byla pro něho účast ve válce nemožná.
Kvůli své empatii - schopnosti vcítit se do pocitů jiných
stvoření, ať už zvířecích, nebo lidských - již nemohl žít dál
stejným způsobem, musel odmítnout celou vietnamskou válku a
ukončit nejen svou roli v ní, ale i roli Spojených států. Právě
tehdy Ellsberg vyjevil celou pravdu o válce v opěvovaných
Pentagon Papers. Empatie, schopnost vcítit se do pocitů druhých,
je základem pro transformaci vědomí. Díky empatii se člověk může
naučit neobracet se k utrpení zády. Když vidíte a cítíte, že "ty
jsi já a já jsem ty", už prostě nemůžete utrpení nevidět a jste
nuceni špatný skutek odmítnout. Souhlasíte se mnou, Vaše
Svatosti, že když na jiné lidi pohlížíme jako na jiné živočišné
druhy, máme tendenci domnívat se, že máme právo jim ubližovat
nebo je dokonce zabíjet?

Dalajlama: To je naprostá pravda, jednoznačně souhlasím. V jedné
buddhistické sútře je napsáno: "Vnímejte své pocity a smyslové
počitky, a pak se na pocity a smyslové počitky druhých dívejte
jako na své." Každá bytost je v zásadě stejná. Každá bytost má
právo být šťastná a překonat utrpení. Mezi člověkem a ostatními
lidmi existuje úzké propojení. Naše vlastní přežití závisí zcela
na druhých bytostech. Z tohoto důvodu přináší zájem o druhé
prospěch i nám samým.
V reálném světě musíme žít všichni spolu. Nemůžeme zničit všechna
ostatní živá stvoření. Dokonce ani když nám není náš soused
sympatický, musíme
žít spolu. Rovněž z hlediska ekonomického se musíme spoléhat na
ostatní, mnohdy dokonce i nepřátelské národy. Taková je realita.
Za těchto okolností je lepší žít harmonicky, v přátelství s
druhými, nežli pěstovat v sobě negativní přístup. Naše planeta je
stá-
le menší a její obyvatelé jsou na sobě čím dál více závislejší.
Empatie a altruismus jsou klíčem ke skutečnému štěstí.

Margaret Brenman-Gibsonová: A k přežití celé planety.

Dalajlama: Ano. A altruismus je víc než jen pocit sympatie.
Zahrnuje i smysl pro odpovědnost, schopnost postarat se jeden
o druhého. Jestliže druhé lidi považujeme za úctyhodné a dobré,
je přirozené, že jim budeme pomáhat a že se s nimi budeme dělit
o všechno, co máme. Podle mnoha vědců lidský mozek potřebuje,
abychom si vytvořili dostatek citu. To ukazuje, že láska a soucit
jsou pevnou součástí naší přirozenosti.

Joanna Macy: Vaše Svatosti, ráda bych se vás zeptala na jinou
situaci, v níž trpí zvířata - zemědělské farmy. Abychom změnili
zavedené způsoby, abychom zmírnili utrpení chovaných zvířat,
musíme nejprve vidět jejich bolest. Pro mnohé z nás je však tento
pohled neúnosný, takže se k utrpení obracíme zády. Popsal jste
metodu neuhýbání bolesti, její pronikání tak, abychom z ní neměli
strach. Mohl byste to ještě více rozvést, zejména ve vztahu
k našim zvířecím bratrům a sestrám, kteří jsou mučeni?
Dalajlama: Tisíce - miliony a miliardy - zvířat se zabíjejí pro
maso. To je velmi smutné. My, lidské bytosti, jsme schopni žít
bez masa, obzvláště v naší moderní době. Máme k dispozici celou
škálu zeleniny a jiných dodatkových potravin, takže je v naší
moci zachránit miliardy životů. Viděl jsem mnoho jednotlivců i
skupin, které propagují práva zvířat a jejichž členové dodržují
vegetariánskou dietu. To je jistě skvělé.
Jistá část zabíjení zvířat je čistým "luxusem". Například lov a
sportovní rybaření jsou naprosto zbytečné. Oproti tomu jiné
zabíjení, jako například komerční rybolov, se dá do určité míry
pochopit. Patrně nejsmutnější jsou však zvířací farmy. Zvířata,
která tam žijí, skutečně trpí. Jednou jsem navštívil drůbeží
farmu v Japonsku, kde drží pohromadě 200 000 slepic po dva roky
jen kvůli vejcím. Po dvou letech, kdy slepice přestanou být
produktivní, jsou prodány. To je opravdu šokující, opravdu
smutné. Musíme podporovat ty, kdo se snaží zastavit takové
nespravedlivé zacházení se zvířaty.
Jeden indický přítel mi řekl, že jeho mladá dcera ho
přesvědčovala, že je lepší podávat maso z jedné krávy deseti
lidem než několik kuřat nebo jiných drobných zvířat jednomu
člověku, protože v druhém případě přijde o život více živých
stvoření. Podle indické tradice je hovězí maso zakázáno, přesto
si myslím, že její argument má určitou logiku. Kreveta,
kupříkladu, je velmi malé stvoření. Na jeden talíř jich musí být
obětováno mnoho. Pro mě takové jídlo není vůbec delikátní.
Naopak, připadá mi odporné, věřím, že je lepší vyhnout se takovým
věcem. Pokud vaše tělo potřebuje maso, je možná lepší jíst větší
zvířata. Nakonec možná budete schopni eliminovat potřebu masa
úplně. Myslím, že naší základní přirozeností je být vegetariány -
snažit se co nejvíce neubližovat ostatním živým bytostem. Když
využijeme svou inteligenci, jsme schopni vytvořit hodnotný
výživný program.
Je krajně nebezpečné ignorovat utrpení jakékoli živé bytosti.
Dokonce i ve válce je lepší uvědomovat si utrpení druhých a naši
úzkost z toho, že někomu způsobujeme bolest. Válka je zabíjení.
Je stoprocentně negativní. Při způsobu, jakým je dnes válka
mechanizována, je ještě horší. Tam, kde je válka ještě
"humanizována" - mám na mysli tam, kde stále udržuje kontakt s
lidskými pocity - je určitě bezpečnější. Když voják zapomene na
utrpení druhých, aby z toho získal nějakou drobnou výhodu, pak je
to velmi nebezpečné. Vzpomněl jsem si na některé tibetské
řezníky. I když je řeznictví jejich řemeslem, dokážou zvířatům
projevovat lásku a něhu. Před porážkou dávají zvířatům nějaké
prášky, a když je po všem, vysloví modlitbu. Ačkoli je to stále
zabíjení, jsem přesvědčen o tom, že je lepší zabíjet s takovým
přístupem.

Daniel Brown: Vaše Svatosti, mám otázku, která se týká lidí,
kteří byli vystaveni extrémnímu násilí, například sexuálnímu či
fyzickému zneužití, nebo kteří se stali oběťmi genocid, například
v Německu, Střední Americe nebo Kambodži.
Můžeme například uvést konkrétní případ politické zvůle.
Představte si člověka, který byl ve své zemi drobným zemědělcem.
Aktivně a z celého srdce pomáhal chudým, snažil se bránit násilí
reformováním zákonů o distribuci půdy a bohatství ve své zemi.
Následkem své činnosti byl zadržen a mučen. Součástí mučení bylo
odvedení od rodiny, páska přes oči, bezpočet bití, ponoření do
vody plné výkalů, elektrické šoky. Pověsili ho za ruce a za
kotníky a pak ho točili kolem dokola jako vrtuli, a nakonec ho
znovu zbili. To pokračovalo asi šest měsíců. Pak byl propuštěn,
vrátil se ke své práci a opět pomáhal druhým, i když ho trápily
černé noční můry a nesmírná úzkost. Protože nepřestal pomáhat
lidem, zabili dvě z jeho pěti dětí.
Nakonec opustil svou zemi a hledal útočiště ve Spojených státech.
Snažil se pokračovat v pomoci svým lidem i zde, jenže záhy ho
přemohl pocit, že když opustil svou zemi a přestal bojovat za své
lidi přímo na místě, nechal je na holičkách. Když konečně
překonal své zoufalství a vrátil se, aby pomáhal svým lidem,
dozvěděl se, že jeho zbylé tři děti byly při pokusu demoralizovat
svého otce také zavražděny. Následkem toho jej postihla hluboká
deprese, někdy až sebevražedná a panická. I přesto se mu lidé,
kteří s ním pracují, snaží pomoci v jeho celoživotním údělu
pomáhat svým krajanům.
Když slyším takový příběh, a slýchávám podobných příběhů dost,
mám na tak hlasité utrpení lidí s dobrými úmysly velmi silnou
emotivní reakci. Jak se na takové utrpení dívají buddhisté? Zdá
se mi, že v buddhismu je dáván důraz na to, jakým způsobem
přispívají Tři jedy - lpění, odpor a nevědomost - k utrpení běžné
mysli. Rovněž se mi zdá, že západní psychoterapeuté, kteří
pracují s traumatizovanými lidmi, dávají důraz na fyzické a
sociální příčiny intenzivní bolesti a utrpení, které je způsobeno
násilně a záměrně a které má podlomit lidskou důstojnost člověka
a odradit ho od jakékoli podpory utiskovaným lidem. Je tento druh
utrpení z hlediska nejvyšší pravdy pouhou iluzí, protože
dostatečně nerozumíme utrpení? Já sám tomu nerozumím a zajímalo
by mě, jak by se dal tento případ intenzivního utrpení uvést do
souladu s buddhistickými představami prázdnoty. Je takové utrpení
pouhou iluzí?

Dalajlama: Existují dva významy slova "iluze": V té konvenční,
běžné rovině je iluze stav, kdy je vaše mysl jednoduše zmatena a
díky tomu vnímá nějakou věc nesprávným způsobem. Jestliže stanete
tváří v tvář někomu, kdo prodělal traumatickou zkušenost, pak je
to opravdové utrpení, tedy nikoli iluzorní. Situace, kterou
popisujete, je skutečným utrpením a vy ho vnímáte správně.
Existuje však ještě další význam, nebo spíše úroveň iluze, význam
mnohem citlivější a křehčí, jenž nemá s běžným významem tohoto
slova nic společného. Zůstaneme-li na této vyšší úrovni, pak
bychom mohli říci ano, protože jde o navzájem související děje, a
proto má toto utrpení iluzorní aspekt. Zde se ovšem dostáváme na
vratkou půdu. Skutečným významem "prázdnoty" je absence nezávislé
existence. Za běžných okolností přisuzujeme dějům a věcem
nezávislou existenci. "Prázdnota" je implikací "plnosti", tedy
stavu závislosti na jiných faktorech. V doktríně prázdnoty je
zavedena určitá vzájemná propojenost. To, co se v buddhismu,
zejména ve filozofii madhjámaka, nazývá "iluzí", je skutečnost,
že jevy neexistují nezávisle jeden na druhém, že jejich zdání
nezávislosti je iluzorní. To je vše, co je míněno iluzí. Smyslem
není tvrdit, že nějaká věc, která se stala, ve skutečnosti
neexistuje.

Otázka z publika: Vaše Svatosti, domníváte se, že utrpení je
nevyhnutelné, či zda je něčím, co si sami vytváříme naším
dualistickým pohledem na svět? Může být utrpení k něčemu dobré?
Dalajlama: V buddhistickém učení se o utrpení mluví na třech
různých úrovních. První úrovní je neúnosná fyzická a duševní
bolest, druhá je nespokojenost spojená s vědomím, že naše radost
a štěstí se promění v něco jiného, a třetí je všeprostupující
utrpení ze závislé existence. Všechna tato utrpení mají jeden
pozitivní aspekt. Tím, že si je uvědomíme, můžeme v sobě najít
touhu osvobodit se od nich. Samy o sobě však tato utrpení nejsou
žádoucí. Ve skutečnosti jsou zcela nežádoucí.

Margaret Brenman-Gibsonová: Utrpení bylo vždy nedílnou součástí
bytí. Dnes ale žijeme v době, kdy lidstvo může vymazat samo sebe
z povrchu planety. Rozhodování lidí, kteří drží moc nad světem -
jsou to většinou muži - umožňuje takový stupeň utrpení za Zemi,
jaký tu nikdy předtím nebyl. V dějinách vskutku nebyla taková
doba, kdy vojenské prostředky, které koneckonců vždy přinášely
utrpení, měly tak moderní a hrozivý potenciál jako dnes,
v nukleárním věku: potenciál přivést lidstvo, a jak se mnozí
domnívají, veškerý život na Zemi, do záhuby. Je za těchto
okolností utrpení něčím, co musíme brát jako součást existence?

Dalajlama: Je možné rozlišovat mezi umělým utrpením, které
způsobuje člověk, a utrpením ostatním. Když si osvojíme určitou
morálku, pak jsme určitě schopni zmírnit člověkem způsobené
utrpení. Co se týče ostatních druhů utrpení, těžko říci. Myslím,
že to závisí na individuální víře a individuální praxi.
Otázka z publika: Jak je možné rozlišit skutečné utrpení jiného
člověka a utrpení, které na něho projektujeme my sami?

Margaret Brenman-Gibson: Pokud cítím, že nějaký člověk trpí,
zpravidla mu řeknu, co si myslím. Jsem přesvědčena, že podle
jejich reakce dokážu odhadnout, zda jim do jejich pocitů sama
něco připisuji, nebo zda se mi snaží říct: "Máš pravdu. Povím ti
o své bolesti." Jako terapeutka považuji tuto metodu za
užitečnou.

Daniel Brown: Zdá se mi, že tento problém závisí na stupni našeho
uvědomění. Člověk s běžnou, nevědomou myslí může mít pocit, že
vnímá jakési utrpení, ačkoli jde pouze o čirou fantazii.
V západní tradici psychoterapie existují metody, které se
používají k rozlišení těchto dvou poloh. Lidé neustále získávají
nové analytické poznatky o vlastních pocitech a fantaziích a učí
se rozlišovat mezi vlastními pocity a utrpením druhých lidí.
V této zemi je tato nauka na slušné klinické úrovni a vyžaduje
určitý stupeň uvědomění.
Zdá se mi však, že z buddhistických praktik se učíme jinou polohu
vědomí: přímý prožitek o původu vzájemné závislosti, uvědomění
si, že všechno se vším nějak souvisí. Z této přímé zkušenosti
vidíme, jak se naše myšlenky a činy přelévají jedna za druhou a
ovlivňují všechno ostatní. Když pak pozorujeme utrpení
jednotlivce nebo celé skupiny lidí, víme, že úzkost ovlivňuje
jejich vědomí a vlní se do prostoru všemi směry, což působí jako
rušivý prvek. Je to jakýsi druh zneužití, které nás vždy nějak
zasáhne. Když má člověk přímou zkušenost vzájemného spojení, pak
otázka rozdílu mezi projekcí utrpení a realitou utrpení vůbec
nevzniká. My to musíme vnímat, protože všechno je navzájem
propojeno.

Dalajlama: Přesto existuje rozdíl mezi vědomím jednoho člověka a
vědomím druhého člověka. Obě vědomí přece neexistují společně.

Joanna Macy: S tím souvisí i jiná otázka: "Cítím svou vlastní
bolest, nebo bolest světa?" Myslím, že tyto dvě věci od sebe
nemůžeme oddělit. Když vidíme utrpení našich bratrů a sester
z jiných zemí nebo jiných živočišných druhů, vidíme, jak jsme
všichni propojeni, jak jsme součástí právě té kultury, která
takové věci dopustí. Když jsme jeli na tuto konferenci, kolega
Stephen říkal: "Cítím se zoufalý, ale jinak, než jsem byl, když
jsem pracoval s umírajícími, protože posledních pár let pracuji s
Ondreou se sexuálně zneužitými ženami."

Jean Shinoda Bolenová: Čím to je, že lidé jako my způsobují
druhým lidem bolest? Jak by mohl člověk jako já udělat podobnému
člověku tak ošklivou věc? Připadá mi to, jako by lidem naší
kultury činilo vyjadřování síly zvláštní potěšení. Taková věc je
totiž často spojena s přenášením bolesti na druhého. Zdá se, že
tato bolest patří do oblasti umělé, tedy člověkem způsobené
bolesti, kterou Jeho Svatost popsala jako zbytečné utrpení.
Joanna Macy: Stephen sám cítil tuto bolest. Byla to jeho bolest,
nebo bolest těch žen?

Stephen Levine: Pokud je ve mně místo, kam se vejde bolest, pak
mě bolest nemine. Když jsme pracovali s umírajícími lidmi,
necítil jsem žádný velký odpor. Lidé umírají, to je docela
přirozené. Dokonce i bolest je přirozená. Když jsme ale začali
pracovat s lidmi, kteří byli zneužíváni nebo mučeni, když jsme
stáli tváří v tvář skutečnosti, že něčí mozek byl tak necitlivý,
tak uzavřený, že mohl způsobit tolik bolesti někomu jinému,
nemohl jsem se ubránit smutku a únavě a bolest mě zasáhla ještě
více. Ta místa uvnitř mě, která bojovala s nespravedlností, která
vzdorovala tomuto druhu bolesti, takovému spiknutí utrpení, na
němž se podílíme my všichni, místa, jež nám mají "něžně odlehčit
břemeno", tahle místa ve mně byla prostě nějak zatvrdlá. Bolelo
to víc, když tu byl někdo, kdo byl ochoten, či dokonce přímo
zamýšlel, někomu vědomě ublížit.
Brzy jsem ale poznal rozdíl mezi bolestí a utrpením. Bolest je
daná. Bolest je souzena tělu s nervovým systémem, nervová síť
bolest zachycuje. Když do něčeho narazíme, tělo nás zabolí. Jiná
bolest se však rodí v mysli schopné přijímat konfliktní
podmíněnost, tehdy naše mysl vzplane. Poznal jsem, že utrpení a
bolest nejsou synonyma. Vaše Svatosti, je utrpení naší reakcí na
bolest? Může člověk žít pouze v bolesti, bolesti fyzické i
duševní, a zároveň netrpět?
Dalajlama: Jestliže "bolestí" míníte fyzické vzruchy a "utrpením"
psychické reakce, které následují, pak lze říci, že duševní
strádání i duševní štěstí jsou vnímány intenzivněji než fyzická
bolest či rozkoš. Proto je možné, že síla duševního štěstí nebo
utrpení přebije jakékoli fyzické počitky.
Abych odpověděl na vaši otázku, zda je možné vyhnout se utrpení,
i když člověk cítí bolest, pak má odpověď zní jednoznačně ano.
Někdy podstupujeme určitou míru bolesti dobrovolně. Když
například chceme mít zdravé tělo, musíme cvičit. A když cvičíme,
cítíme se často unavení, cítíme dokonce bolest v kloubech.
Existují však důvody akceptovat tuto bolest, takže duševně nijak
netrpíme. Později, když
vidíme, jak nám svaly rostou, dokonce cítíme jisté uspokojení.

Otázka z publika: Co si my, lidé, máme počít, jestliže nás
zasáhne utrpení nějakého konkrétního člověka, jestliže tento
člověk na nás své utrpení vědomě či nevědomě přenáší nebo od nás
žádá něco nerozumného a nepřijatelného? Máme se zařídit podle
jeho slov, máme mu prominout, nebo ho máme zastavit?

Dalajlama: Až dosud jsem mluvil o tom, jak změnit psychický
postoj k utrpení, jak na utrpení pohlížet. Bude-li vaše mysl
vyrovnaná a klidná, pak se vaše utrpení zmírní. Vaše reakce
zpravidla nebudou negativní. Avšak to, zda dovolíte nějakému
člověku, aby se choval přesně podle tohoto vzoru, záleží na
situaci. Každý případ musíte vážit naprosto individuálně.
Odpuštění a trpělivost neznamenají, že budete snášet úplně
všechno, co vám někdo druhý provede.

Margaret Brenman-Gibsonová: Jaká je tedy alternativa?

Dalajlama: Jste-li tolerantní a někdo druhý po vás chce něco
nepřijatelného, pak můžete, bez určitého hněvu, posoudit situaci
tak, že je třeba učinit nějaké protiopatření. A pak to
protiopatření učiníte. Tak například v Tibetu je ve jménu
osvobození šířeno velké utrpení. Přesto, když se podívám na
čínské představitele jako na lidské bytosti - jako na naše
sousedy, na národ s bohatou historií a vysokou kulturou - mám
k nim úctu, necítím nenávist. Takové nazírání zmírňuje negativní
pocity a pěstuje trpělivost a toleranci. To ovšem neznamená, že
akceptuji čínský útisk. Dělám proti útisku vše, co je v mých
silách, dělám to však bez zlé vůle. Podobně je tomu tak i u
konkrétního člověka. Má-li někdo nepřijatelné požadavky, je možné
podniknout určitá protiopatření, projevit odpor k takovému
chování. Protiopatření bude ovšem daleko efektivnější, jestliže
nebude motivováno hněvem. Pokud vaší mysli dominuje hněv, hrozí
vám pološílenství, v němž nelze zasáhnout cíl.

Jean Shinoda Bolenová: Vaše Svatosti, Tibet je okupován, lidé
byli zabiti a znásilněni a stala se řada dalších ošklivých věcí.
Jako psychoterapeuté i jako lidské bytosti se vždy ptáme, jak je
možné unést takovou věc a přitom si zachovat radost ze života a
pokračovat v úsilí za změnu dané situace. Mám dojem, že vám se
tohle podařilo, že nejste posedlý hněvem, strachem či
nepřátelstvím. Dál aktivně reprezentujete svůj lid ve světě. Mohl
byste nám říci, jak jste se vy osobně vypořádal se vším tím zlem,
jež jste viděl a zakusil.

Dalajlama: Možná je to tibetskou náturou. Myslím, že pro Tibeťany
je přirozené čelit nepřízni osudu a tragédii. Nevím, zda je tomu
tak díky vlivu buddhismu, či nikoli. Tibet je velmi rozlehlá země
s velmi nízkou hustotou zalidnění. V těchto podmínkách je
přirozené dívat se na svého souseda jako na někoho, komu by
člověk měl pomáhat a od koho by naopak měl pomoc očekávat. Když
však žijete v oblasti s vysokou hustotou zalidnění, můžete mít
přirozenou tendenci dívat se na své sousedy s podezřením, jako na
svou konkurenci, a pak se od svého okolí raději stáhnete.
V Tibetu měli lidé nesmírně silný pocit volného prostoru. Díky
tomu, a také díky vlivu buddhismu, si Tibeťané udržují jistou
houževnatost.
Prostřednictvím buddhistických cvičení se člověk postupně dostává
k porozumění různých úrovní utrpení. Rovněž my přijímáme teorii
karmy, nebo teorii důsledku, což také napomáhá ke snižování
duševního utrpení. Když se už něco stalo, nemá smysl nad tím
bědovat. Budeme-li jednat podle našeho nejlepšího přesvědčení,
budeme mít vždy dobrý pocit z úspěchu. Ale když se úspěch přesto
nedostaví, nemá smysl toho litovat. Tento druh analytického
přístupu je velmi užitečný.

Jean Shinoda Bolenová: Zdá se mi, že čím jsme starší, tím jsme
moudřejší, uvědomujeme si, že "i tohle jednou pomine". Jakmile se
přiblížíme k vědomí našich předchozích životů, je pro nás
snadnější oprošťovat se od věcí a odpouštět. Zkrátka si více
uvědomujeme, že tahle probíhající událost je pouze jednou z celé
řady historických dějů. Naší perspektivou se stává dlouhodobý
historický pohled na rozličné události. Vaše Svatosti, jak moc
bychom se měli snažit změnit tento svět?

Dalajlama: My, buddhisté, věříme v život po smrti a v teorii
karmy, zákon o činu a jeho důsledcích. Tato víra do značné míry
podporuje duševní vyrovna-
nost a smířlivost s osudem. Možná se to zdá příliš jednoduché,
ale čistě z buddhistického hlediska mohu jako mnich připsat
všechny tyto problémy nedostatku altruismu, soucitu, smyslu pro
odpovědnost a upřímného smyslu pro bratrství a sesterství.
Jestli-
že považujete nějakou věc za ušlechtilejší, lepší než druhou, pak
vlastně zneužijete tu ve vašich očích méně ušlechtilou věc,
kdokoli se vám k tomu naskytne příležitost.

Margaret Brenman-Gibsonová: Má smysl snažit se to změnit?
Dalajlama: Samozřejmě. Prostřednictvím vzdělání, médií, rodinného
života a dalších věcí musíme přivést lidi k hlubšímu vědomí -
pokud ne naší generaci, pak alespoň generace budoucí - k vědomí
nezbytnosti altruistické mysli a altruistického přístupu. Abychom
příštím generacím otevřeli přístup k těmto záležitostem, je
důležité nastolit tyto otázky jako otázky přežití, nikoli jako
otázky náboženství nebo morálky. Bolest je sice neštěstím, někdy
však může být důležitým faktorem při probuzení lidí, aby si
uvědomili, že se děje něco špatného.
To, že si více uvědomujeme pomíjivost světa nebo stálou existenci
utrpení, neznamená, že se stáváme apatickými, že nám už na ničem
nezáleží. Vždyť přece dokážeme identifikovat utrpení jako utrpení
a přitom usilovat o to, aby toto poznání přispělo ke vzniku naší
touhy po osvobození. To není apatie. Zároveň si však uvědomujeme,
že citové bouře a zoufalství nad naším utrpením nepřináší ovoce.
Je v našich silách zbavit se zvyku bědovat nad utrpením. Můžeme
se naučit utrpení jednoduše identifikovat tak, aby v nás vznikla
touha po osvobození.
2

Práce s těmi, kteří trpí
Stephen Levine: Vaše Svatosti, v některých prostředích je utrpení
tak intenzivní, že i když jsme, jak říká Joanna Macy, vybudovali
všemožné mechanismy popření skutečnosti, "realita" v podobě
zoufalství si nakonec stejně našla cestu a my jsme nebyli schopni
zmírnit bolest.
Jednou, když jsme se ženou pracovali s umírajícími dětmi, jsme
seděli u postele třináctiletého děvčete, které umíralo na
leukémii. Její oči a vlasy nám velmi připomínaly naši vlastní
dceru. Zmocnila se nás úzkost, cítili jsme k ní velkou náklonost.
Jak je možné, tváří v tvář takové úzkosti a citové závislosti,
udržovat si v srdci milosrdenství, které není limitováno strachem
a úzkostí a které nám nebrání konat svou službu?

Dalajlama: Jestliže se s trpícím o jeho bolest podělíte, pak mu
to může pomoci. Přebíráte vlastně část jeho břemena na svá záda.
Když slyším někoho, kdo si stěžuje na nějakou nepřízeň osudu,
postavím se na jeho stranu a řeknu mu: "Vždyť v tom nejsi sám.
Podobně jako ty se cítí i další lidé, včetně mě." Je to věc
cvičení. V buddhismu existuje mnoho příkladů velmi uvědomělých
bódhisattvů, kteří jsou schopni vidět a cítit utrpení nějakého
člověka, a to dokonce jasněji, než on sám. Geše Langri Thangpa
kupříkladu viděl tak hluboko do podstaty utrpení, že se prý za
celý svůj život pouze třikrát zasmál.

Stephen Levine: Čemu se smál?

Dalajlama: Nevzpomínám si. Jednou to mělo cosi společného s
myšmi. Protože tolik plakal, říkalo se mu Langri Uplakanec.
Jestliže se do svých duchovních praktik dostanete hlouběji a
jestliže se přitom soustředíte na moudrost a soucit, pak budete
znovu a znovu narážet na utrpení jiných žijících bytostí. Budete
schopni ho nejen vnímat, ale i reagovat na něj, budete cítit
hluboký soucit, nikoli apatii nebo pocit bezmoci. Když uvažujete
o utrpení, nesmíte upadat do deprese. Stejně tak když máte před
očima štěstí, nepropadejte pocitům přílišné sebedůležitosti a
domýšlivosti. Pěstování moudrosti pomáhá předejít těmto
nástrahám. Je ovšem těžké v tomto případě zobecňovat, protože
odvaha a trpělivost každého člověka jsou naprosto jedinečné.
Právě to jsou vlastnosti, které nám umožňují vnímat utrpení
druhých a reagovat na něj.

Stephen Levine: K označení hluboké vyčerpanosti z konfrontace
nadměrného utrpení používáme termín "vyhaslost". Je to stav
naprosté bezmoci a beznaděje tváří v tvář neschopnosti odstranit
utrpení někoho druhého. Zdá se, že "vyhaslost" je jakýmsi
obranným reflexem na utrpení. Jak se máme otevřít vůči utrpení
tak, aby do nás mohlo vstoupit? Když jsem pracoval s umírajícími
dětmi, které měly prudké bolesti, seděl jsem u jejich postele a
modlil se, aby jim něco ulehčilo jejich nesmírné utrpení. Tak to
šlo celá léta, až jednoho dne mi něco uvnitř mne řeklo, že má
modlitba není správná. Jediné, čemu lidé mohou věřit, je to, že
ze svého
života vydolují maximum, že něco uvnitř nich jim umožní růst a
léčit se. Jak má člověk čelit utrpení a přitom nebýt schopen
bránit se mu?

Dalajlama: Podobně je tomu i s meditačním cvičením. Když se
budete snažit přespříliš, vstoupí do vaší mysli rozhořčení,
zatvrzelost, letargie nebo mdlost. Čím více budete bojovat, tím
vyčerpanější bude vaše mysl. Nejlepší věc, jakou v této situaci
můžete udělat, je zanechat meditací a trochu si odpočinout. Za
těchto okolností není pokračování účinné.
Stejně tak, když se při práci s velmi trpícími lidmi cítíte
vyčerpaní, "vyhaslí" a demoralizovaní, je pro všechny zúčastněné
nejlepší, když se stáhnou a raději si odpočinou. Smyslem je
udržet si dlouhodobou perspektivu. Jestliže jste nuceni stáhnout
se na čas z aktivní služby, udržte si svůj dlouhodobý psychický
přístup, abyste po uplynutí určité doby mohli ve své práci
pokračovat.
Jean Shinoda Bolenová: Vaše Svatosti, trochu mi zatrnulo, když
jste mluvil o tom muži, co se v životě zasmál jen třikrát. Bála
jsem se až do chvíle, kdy jste řekl, že se mu říkalo "Uplakanec".
Zní to tak, jako by se ten muž nebál tváří v tvář utrpení plakat.
Jako profesionálové i jako dospělí, platí to zejména u mužů, se
často bojíme projevit své emoce a plakat. Jenže když se vás
utrpení nějakého člověka opravdu dotkne, může vás zcela zaplnit,
takže nakonec propuknete v pláč.
Chtěla bych se vás zeptat právě na projevy emocí, na pláč, na
citová pohnutí. Mám dojem, že lidé, kteří velmi často meditují,
se mnohdy od utrpení odvrací, nechtějí mu podlehnout a raději se
stahují. Výsledkem toho pak je, že nemohou sdílet s trpícími
jejich citovou reakci na bolest. Souhlasíte, aby lidé dávali
najevo své pocity? Plakal jste někdy v přítomnosti někoho, kdo
trpěl?

Dalajlama: Jak jsem již zmínil, existují dvě základní reakce na
utrpení: buď ho ignorujete, nebo se na něj zpříma podíváte a
proniknete do něj. Správná reakce, ať už v případě profesionála,
nebo kohokoli jiného je proniknout do něj, nikoli vyhnout se mu.
To platí i u vlastních pocitů a emocí. Ať jsou příjemné, či
nikoli, smyslem je uvědomovat si je. A vyjadřovat je, ano. Mám-li
mluvit o svém vlastním chování, samozřejmě jsou chvíle, kdy pláču
na veřejnosti.

Jean Shinoda Bolenová: Je skvělé, že se na veřejnosti dokážete
smát i plakat. Jste zářným prototypem vůdčí osobnosti.
Stephen Levine: Vaše Svatosti, naprosto souhlasím s tím, co řekla
Jean, chtěl bych si vás však zeptat na toho plakajícího lamu:
není jeho pláč znamením duševního připoutání?

Dalajlama: Existují dva druhy lásky a soucitu. První je opravdový
soucit, zvaný též láska s rozumem. Druhý je obyčejná láska, která
má mnoho společného s touhou a připoutáním. Láska - nebo soucit -
založená na připoutání je omezená a nestabilní. Je to především
projekce.
Objeví se například někdo velmi krásný a vy chcete, aby se
dotyčný nebo dotyčná stala vaším partnerem či partnerkou. Tento
druh lásky je založen na iluzi. Jakmile se okolnosti trochu
změní, změní se i váš přístup. Dnes cítíte lásku, zítra budete
cítit nenávist. Není to snad pravda? Se skutečným soucitem jste
schopni vidět utrpení druhých a z toho se odvíjí vaše láska. A s
takovou láskou můžete utrpení čelit. To není projekce.
Láska založená na připoutání není zdaleka prospěšná. Přináší nám
pouze vztek. Co potřebujeme, je láska založená na rozumu. U
takové lásky nehraje žádnou roli, zda řeknete "můj přítel" nebo
"můj nepřítel". Váš nepřítel trpí, ale váš přítel také trpí.
Protože trpí oba, není rozdílu. To je klíč: ať je daný člověk
vaším přítelem, nebo nepřítelem, nezáleží na tom.

Otázka z publika: Jak se má člověk smířit se svými nedostatky a
chybami? Jak máme integrovat naše temné stránky, naše klamné já,
které nás motivuje?
Dalajlama: Základem buddhistického přístupu je reflektovat
nejprve naše chyby a posléze jejich dlouhodobé, destruktivní
důsledky. V buddhismu je kladen důraz na meditaci směřující
k pravdě o utrpení. To se sice může zdát trochu depresivní, když
však vidíme naše chyby jasněji, vidíme také možnost osvobodit se
od nich. Schopnost vidět chyby má mnoho společného se schopností
probudit se.
Z hlediska buddhismu není žádná chyba nenapravitelná. Vždycky
existuje možnost pro změnu. Uznání lidské inteligence nám může
pomoci získat více sebedůvěry při řešení složitých situací. To je
velmi důležité. Když se cítíte frustrovaní, když si říkáte "jsem
příliš starý", "nejsem dost inteligentní", "v minulosti jsem
udělal mnoho špatných věcí" nebo "zkrátka nejsem dost dobrý", pak
se vám, jak je to v buddhismu běžné, nabízí možnost studovat
životy buddhistických adeptů předchozích generací, kteří si
počínali ještě hůře nebo bláznivěji než vy. Přitom si uvědomíte,
že když oni byli schopni dosáhnout osvobození, pak to můžete
dokázat i vy. Musíte svou situaci vidět v relativním kontextu,
nikoli v extrému, jímž nepochybně jsou slova typu "já jsem na to
prostě příliš starý".
Byl bych rád, kdybyste na tuto otázku také zareagovali. Jak se na
to díváte vy?

Stephen Levine: Podle naší zkušenosti při práci s lidmi, kteří
prožívají hlubokou bolest, například ze ztráty někoho milovaného
nebo kvůli situaci, která se jim zdá neřešitelná, pomáhá, když s
nimi pracuje někdo, kdo již má podobnou bolestnou zkušenost za
sebou. Vzájemná otevřenost a soucit jsou v takových případech
velkým přínosem. Jestliže byl nějaký člověk v minulosti fyzicky
zneužit, dokázal se své bolesti zbavit a navíc pomáhá podobně
postiženým lidem, pak má v sobě mnoho soucitu a vnitřní síly.
Ti, kterým zemřely děti a kteří svou bolest přijmuli, jsou
schopni pomoci lidem ve stejné situaci. Mají ve svém srdci místo
pro svou vlastní bolest, takže mají místo i pro bolest druhých.
Léčebná síla jejich soucitu trochu připomíná napouštění vodního
čerpadla. Stačí, aby se dovnitř dostalo trochu soucitu, a dobrota
s přirozeným soucitem v lidech pak vzniká samovolně. Když cítíme
naši vlastní dobrotu, získáváme hodně sebedůvěry, a to dokonce i
při vědomí, že někdy nejsme zcela upřímní, že máme strach a že se
mnohdy odvracíme od svého okolí, dokonce i od věcí, které
milujeme nejvíce. Když ale pomáháme druhým, získáváme se-
bedůvěru, která je dokonce schopna akceptovat naši celkovou
nedokonalost. Tehdy se stáváme přirozeně a zdravě vyrovnanými
osobnostmi.
Vaše Svatosti, teď se dostávám k bodu, který pokládám za velmi
důležitý. Když se lidé, kteří se cítí být nikým nemilováni,
dostanou do deprese, ať už proto, že je někdo zneužil, nebo
z jiného důvodu, soucit jim tuto depresi pomůže překonat. Často
se stává, že když lidé upadnou do deprese, je to dobré znamení.
Znamená to totiž, že si uvědomili, že věci už nemohou zůstat při
starém. A mají pravdu! Staré pořádky už prostě nefungují. Když
jim zaběhnuté zdroje sebeuspokojení, založené na rozlišování "já"
a "ti ostatní", již nepřináší žádné štěstí, nadchází se pro ně
přiležitost objevit skutečné štěstí. Proto, když vidím nějakého
člověka v depresi, nedeprimuje mě to.

Dalajlama: Ano, ano. To je pravdivé. Výborně.

Otázka z publika: V současnosti se hodně diskutuje o závislostech
všeho druhu - drogami počínaje, mocí, senzacechtivostí nebo
dokonce posedlostí svým bezpečím konče. Jaké konkrétní metody
nebo technologie byste doporučoval lidem, kteří trpí závislostí
nebo připoutáním?

Dalajlama: V buddhismu takové záležitosti nezobecňujeme. Vždy se
snažíme pomáhat jednotlivci, jenž má konkrétní problém, a nalézt
na tento problém specifické řešení. Jelikož je tato koncepce
důležitá pro duchovní cvičení, mám za to, že je využitelná i pro
jednotlivé případy závislosti.

Daniel Goleman: To nás přivádí k dalšímu problému, jehož jsme se
při rozhovoru s Jeho Svatostí chtěli dotknout, a sice problému,
jak čelit utrpení, jehož zdrojem jsme my sami. Je to otázka
nebezpečí plynoucího ze separace, z oddělení se od světa, ve
smyslu neschopnosti přijmout důsledky svého jednání.
Joel Edelman: Chtěl bych se podělit o jeden svůj zážitek
z poloviny šedesátých let. V roce 1963 jsem byl s Danielem
Ellsbergem ve Vietnamu. Pracovali jsme pro Rand Corporation -
dělali jsme výzkumy, poradentsví, studie, létali jsme nad
Vietnamem a pomáhali vybírat cíle. Účastnil jsem se dvaceti pěti
leteckých náletů, při nichž byly shazovány bomby na vybrané cíle.
V té době jsem si vůbec neuvědomoval zlobu nebo strach uvnitř
sebe, neuvědomoval jsem si ani utrpení, které způsobovalo
bombardování.
Po devíti měsících jsem už neměl s prací pro armádu nic
společného. Do určité míry jsem ale chápal, že jsem udělal něco
špatného, a bylo pro mě hrozivě těžké vyrovnat se s tím. Snažil
jsem se to potlačit, mnoho let jsem se tím vůbec nezabýval.
Odmítal jsem dívat se na jakékoli filmy o Vietnamu, nečetl jsem
žádné knihy a ani jsem o tom nikdy nemluvil. Bylo toho na mě moc.
O pár let později jsem byl konečně schopen zabývat se, i když jen
nepřímo, dobročinnou prací. Chodil jsem do právnické školy, začal
jsem pomáhat chu-
dým a postiženým lidem. Postupem času jsem mohl o Vietnamu i
mluvit. Začal jsem také s psychoterapií, abych zůstal v kontaktu
s tím, co bývalo velkým zdrojem zloby a bolesti, později jsem
přibral buddhistická cvičení.
Díky této kombinaci západní psychoterapie a východního duchovního
učení vyplavalo na povrch hodně potlačované bolesti. Podobnou
zkušenost psychic-
ké smrti má mnoho vietnamských veteránů. Více než 100 000 z nich
prý zemřelo násilnou smrtí, z nichž většina vlastní rukou. To
znamená, že od návratu z války se zabilo více vojáků, než jich
zahynulo při bojových akcích ve Vietnamu.

Dalajlama: Pokud je v tomto případě možné mluvit obecně, co bylo
hlavní přičinou těchto sebevražd? Byl to pocit viny?

Daniel Brown: Existuje mnoho podpůrných faktorů. Jedním z nich
je, že mnoho lidí, kteří jdou na bojiště - v jakékoli válce,
včetně té vietnamské - zjišťuje, že v rámci boje mají povolení
zabíjet, a to je mění. Jsou najednou jiní, biologicky jiní; mají
více "vzrušení". Během dlouhodobější terapie vám veteráni -
v určité fázi terapie - o tomto válečném vzrušení poví. Je to
vzrušení ze zabíjení. Vojáci mají často pocit, že toto vzrušení
je fyziologicky povyšuje. Když se pak vrátí do společnosti,
vytratí se jim jejich agrese a touha po vzrušení z vědomí. Už to
není přijatelné ani pro společnost, ani pro ně samé.
Existují kulturně definované metody, jak pomoci vojákům, kteří se
vrací z válek. Jenže v této společnosti, když se voják vrátí
z boje, se uspořádá přehlídka a vojákovi se řekne, že je hrdina,
protože zabil pro dobro věci. Vietnamská válka ale nebyla pro
mnoho Američanů přijatelná, takže tu neexistoval žádný
společensky definovaný způsob, jak pomoci vojákům
akceptovat to, co se stalo. Tak byli veteráni ponecháni, aby se
se svými pocity vyrovnali sami a nespoléhali na žádný společenský
rituál, jenž by jim pomohl transformovat jejich agresi do něčeho
obecně přijatelnějšího.
Tito veteráni jsou velmi osamělí. Chovají v sobě intenzivní
nenávist i nezměrný pocit viny. Přitom se snaží obě tyto věci
vymazat z vědomí. Příležitostně
se jejich vědomí mění; dostávají se do "konfliktních stavů", kdy
se silně projevuje jejich agrese, kterou pak mohou vybít na sobě
(poranit se, nebo se zabít),
nebo na někom jiném (poranit, nebo zabít někoho
jiného).
Co je na studiích válečných veteránů výstražné, je fakt, že když
lidé dostanou povolení zabíjet, nebo dokonce když se stanou
svědky extrémního násilí, například zneužívání dětí nebo mučení,
pak se mohou změnit biologicky, psychologicky (ve smyslu jejich
běžného chápání svého já) a také společensky (ve smyslu chápání
pravidel společenského chování). Pak je možné všelicos. Jsou
úplně jako vyměnění. Práce s takto kumulovanou a prudkou
nenávistí je zcela odlišná od práce s nenávistí, o níž jsme dosud
mluvili. Terapie je daleko obtížnější.

Margaret Brenman-Gibsonová: Rozdíl je rovněž ve vzdálenosti od
bojového cíle. Například ve druhé světové válce bylo pro vojáky,
kteří vydávali příkazy v zadních liniích a nebyli přímými svědky
vraždění, mnohem jednodušší vykonávat svou práci a přitom se
vyhnout pozdějšímu vnitřnímu konfliktu, který trápil většinu
ostatních.

Dalajlama: Cožpak ve druhé světové válce nebyla válečná agrese ve
smyslu každodenní osobní konfrontace s násilím srovnatelná s
dnešní válkou? Jaký byl počet sebevražd mezi těmito veterány po
jejich návratu z války?

Daniel Goleman: O mnoho nižší. Když se vrátili, každý říkal:
"Bylo to pro dobro věci, jsi hrdina." Jenže u Vietnamu se mělo za
to, že válka byla nespravedlivá.

Dalajlama: Jelikož v obou případech bylo na bitevním poli
vzrušení ze zabíjení a násilí, nemohla být počáteční agrese
příčinou sebevražd. Tou byla až reakce společnosti, když se
vojáci vrátili domů. Když vojáci zjistili, že jejich počínání
nepřineslo ovoce a navíc bylo nespravedlivé, pocítili jistou
lítost a sebeopovržení. Proto se zdá, že důvodem byla směsice
viny a čerstvě nabyté společenské nenávisti a agrese. Nikoli té
staré známé nenávisti z boje, nýbrž té nové, vytvořené
v sociálním kontextu.

Joel Edelman: Když jsem byl ve Vietnamu, cítil jsem hodně
vzrušení. To vzrušení bylo vlastně takovým nánosem, náplastí na
to, co se dělo uvnitř. Nebyly tam žádné pocity otevřené, zjevné
agrese spojené s tímto vzrušením, nebyly tam vůbec žádné pocity,
jen později se opravdu dostavil pocit viny. Myslím, že vinou
tohoto pocitu se mohu identifikovat s touhou po sebedestrukci, s
touhou spáchat sebevraždu.

Dalajlama: Zjistil jste vy sám nějaký rozdíl mezi těmi, kteří se
boje účastnili přímo, jinými slovy, kteří měli na mušce svých
zbraní živé bytosti, a těmi, kdo stáli v pozadí a rozdávali
příkazy? Obojí je zabíjení, avšak jedno je přímé a druhé nepřímé.

Daniel Brown: V našem výzkumu nebyl rozdíl mezi lidmi v zadních
liniích a lidmi v předních liniích stěžejní proměnnou. Zdá se, že
hlavní rozdíl spočíval v expozici násilí. Někdy byl člověk
svědkem zabíjení jiných lidí, kupříkladu žen a dětí. Jindy se
stal svědkem mučení. Vojenští lékaři se zase vydávali na bitevní
pole, aby tam posbírali zbytky těl. Tihle lidé měli stejné, anebo
někdy ještě větší problémy jako lidé, kteří se boje aktivně
zúčastňovali.

Dalajlama: Ti, kteří se agrese účastnili aktivně, to v jistém
smyslu dělali dobrovolně, zatímco ti druzí byli pouze pasivními
svědky.

Daniel Brown: Ti lidé, kteří byli pasivnější, měli všeobecně více
psychických problémů. To jinými slovy znamená, že ze všech
zúčastněných skupin měli nejvíce psychických problémů právě
členové vojenských zdravotních týmů, to jest ti, kteří museli po
boji na
bitevní pole sesbírat zbytky těl vojáků. Lidé, kteří se agrese
přímo účastnili, měli méně psychických potíží.

Dalajlama: To je opravdu tragédie. S těmito lidmi můžeme
sympatizovat; nacházeli se ve skutečně neúnosné situaci. Je možná
únosnější, když se agrese přímo účastníte. Je to pochopitelné,
protože ti, kteří se boje přímo účastní, tím dali najevo svůj
souhlas s agresí, zatímco ti druzí žádný souhlas neučinili. Jsou
to skutečné oběti války.

Daniel Brown: Výzkumníci zjistili, že když lidem pracujícím na
evakuaci raněných a mrtvých rozdali zbraně, byť tyto zbraně
zůstaly nepoužity, pouhá myšlenka na jejich možné použití
způsobila, že neutrpěli tak závažné psychické poruchy jako lidé,
kteří žádné zbraně neobdrželi.

Dalajlama: Existoval v rámci těchto zdravotních týmů nějaký
rozdíl mezi muži a ženami?

Daniel Brown: Není mi známo.

Dalajlama: Co se týče vietnamských veteránů, které jste léčil a
kteří trpěli pocitem viny, nenávistí, zlobou a agresivitou, jaký
byl podle vás nejúčinnější způsob léčby či poradenství, který
jste jim mohl nabídnout? Co se ukázalo efektivnější -
sympatizovat s nesnázemi, jimiž museli projít, nebo popřít jejich
motivy, vyjádřit nesouhlas s jejich jednáním?
Daniel Brown: Jelikož značný díl jejich bolesti a utrpení pramení
z pocitů osamění, viny a intenzivní agresivity, které tento druh
války stimuluje, a také z bezmoci a nenávisti způsobené vyvržením
ze společnosti po návratu z války, byla nejlepší možnou léčbou
skupinová terapie. Té se účastní lidé s podobnými prožitky, takže
o nich mohou otevřeně mluvit, aniž by přitom trpěli pocitem viny
nebo studu. To zmírňuje jejich izolaci.

Dalajlama: Nabízíte jim v rámci terapie ono schválení, kterého se
nedočkali od společnosti?

Daniel Brown: Ve skupině přinejmenším naleznou původ své viny a
studu a dopracují se k jistému smíření, alespoň členové skupiny.
Díky tomu si často začínají uvědomovat nový význam své prožité
zkušenosti.

Jean Shinoda Bolenová: Jestliže jste zabili, jestliže jste
spáchali věci, které pokládáte za nepřijatelné, a jestliže pak s
vámi vaši krajané jednají jako s nežádoucími lidmi, pak vás do
společnosti může vrátit už jen další lidská bytost, která bude
ochotna naslouchat vašim příběhům, bude vás milovat a bude mít
pochopení pro to, čím jste prošli. Velmi často bylo pro
vietnamské veterány klíčové právě to, že jim někdo naslouchal, že
si vyslechl všechny ty hrůzné sny, děsivé skutky, které dotyčný
spáchal. Stávalo se, že válečnému veteráno-
vi umožnil návrat do společnosti právě soucit někoho druhého.
Někdy to bylo v rámci terapie, jindy se tak stalo v normálním
vztahu mezi dvěma milujícími se lidskými bytostmi. Jestli něco
pomohlo v léčbě vietnamských veteránů, pak to byl soucit.

Dalajlama: Rád bych se vás na něco zeptal: jak psychoterapeuté
pomáhají lidem trpícím halucinacemi nebo představami -
schizofrenikům? Vím, jak je často zdůrazňováno, že když si člověk
jasněji neuvědomuje své ego, své já, stává se náchylným ke
vnitřním konfliktům, například ke konfliktu identity. Je
konsolidace ega základnou vaší práce s těmito pacienty?

Jean Shinoda Bolenová: Prvotním východiskem je navázání vztahu s
pacientem. Psychoterapeut musí začít s láskou a soucitem. Musí
pacienta akceptovat, musí s ním navázat citové spojení. To pak
pomůže stabilizovat stav jeho mysli i srdce.
Máme také k dispozici mnoho užitečných léků zvaných "primární
tišicí prostředky", které slouží, jak bychom mohli říci, jako
"lepidla na vlastní já". Tyto léky pomáhají pacientovi získávat
vědomí pozorující mysli a usnadňují mu rozhodování o tom, čemu
mají věnovat pozornost. Víte, schizofrenik nemá představu, čemu
by měl věnovat pozornost. Poslouchá, registruje a vstřebává
příliš mnoho dílčích objektů. Léky redukují nebo eliminují
halucinace tak, že postižený je schopen existovat ve světě. Je
obtížné existovat v reálném světě, když slyšíte hlasy, které jiní
lidé neslyší. Potřebujete navázat spojení s ostatními lidmi na
světě a tímto spojením se zpravidla stává vztah s vaším
terapeutem. To je jeden způsob, jak bychom mohli popsat léčbu
schizofrenických pacientů.
Dalším způsobem léčby je pomoci pacientovi vysvětlit význam věcí,
které sám prožívá. Lidé se schizofrenií se často dostávají do
sféry, kterou lze nazvat "symbolickým podvědomím", něco jako
výjevy božstev na kole kálačakra. Schizofrenik může být snadno
vtáhnut do světa světelných forem a démonů, kde se rychle ztrácí.
Proto se mu terapeut snaží vysvětlit význam jeho prožitků.

Daniel Brown: Jako kliničtí lékaři jsme rovněž vyvíjeli velké
úsilí, abychom zavedli vhodné metody k léčbě lidí, kteří prožili
extrémní násilí nebo fyzické zneužívání. A objevili jsme, že lidé
procházejí různými stadii rekonvalescence a že pro každé stadium
existují jiné užitečné metody. Co podle vaší zkušenosti, zejména
zkušenosti s vašimi krajany, z nichž mnozí prodělali mučení a
extrémní fyzické zneužívání, co jim podle vás nejvíce pomáhá
překonávat jejich psychickou újmu?

Dalajlama: Pokud jde o Tibeťany, většinou jim řeknu, že jejich
tragédie je opravdu smutná a nešťastná. Tohle je ta nejtemnější
doba tibetských dějin. Tragédii však můžeme vnímat i z té lepší
stránky, jako dobrou příležitost vyzkoušet naši integritu, naši
vnitřní sílu. Pak, namísto skleslosti, můžeme ještě zvýšit naše
odhodlání a sílu.
Někdy lidé špatně rozumí teorii, že věci se všeobecně dějí z moci
předchozí karmy. Je zřejmé, že právě tento útisk se děje vinou
společenské nespravedlnosti. Zde je třeba rozlišovat dvě rozdílné
polohy; jinak je snadné si buddhistickou tezi o karmě špatně
vyložit. Je třeba pochopit, co je primární příčina a co jsou
podpůrné okolnosti. V případě velkého utrpení jako výsledku
společenské nespravedlnosti můžeme říci, že primární příčinou je
karma jednotlivců, kteří jsou v tragédii zainteresováni.
Podpůrnými okolnostmi, které této karmě dovolují rozvinout se,
jsou evidentní společenské nespravedlnosti. Proto například
utrpení, které v současnosti prožívají Tibeťané, v zásadě vyvěrá
z jejich vlastní karmy; to je primární příčina, jejich skutky
v minulých životech. Ale děj, který této karmě umožňuje rozvinout
se, je čínský útlak. Proto je boj proti společenské
nespravedlnosti zcela na místě.

Daniel Goleman: Vaše Svatosti, zde vyvstává otázka, zda je možné
využít prožitek hlubokého utrpení k tomu, abychom někomu pomohli
se změnit, získat více soucitu. Jaký je váš názor ohledně toho,
zda hluboké utrpení může být v některých případech prospěšné?

Dalajlama: Ano, to se určitě stává. Je to v samotné povaze
utrpení. Ať už jsou příčiny utrpení jakékoli, jakmile bylo jednou
překonáno, začnou na něj působit různé vlivy. Určitý vliv může
člověka dovést k depresím, dokonce k dlouhotrvajícím depresím. Za
jiných, příhodnějších okolností může vést k větší odvaze.

Daniel Goleman: Jaké základní poznatky člověka přivádějí k větší
odvaze?

Dalajlama: Nejprve je třeba vyzkoušet, zda je možné problém
nějakým způsobem překonat. Pokud existuje cesta ven, pak se není
čeho obávat. Pokud tato cesta neexistuje, pak už nemá smysl
utápět se v depresích. Důvod, proč cítíme psychickou úzkost, je
ten, že nemáme žádnou touhu po utrpení ani bolesti. Jestliže však
utrpení podlehneme a začneme jím být posedlí, úzkost se ještě
prohloubí. Pokud se utrpení již objevilo, je lepší na něj
zapomenout. Tak vyloučíme, že se k němu nenabalí ještě něco
dalšího. Nerozdmýchávejte oheň, který už dohořel, tím, že na svůj
problém budete klást přehnaný důraz, že o něm budete stále dokola
přemítat. Zkrátka nechte minulost minulostí a věnujte se
přítomnosti. A v budoucnosti se snažte vyhnout utrpení, které
jste prožili.
3

Jak nakládat s hněvem
Otázka z publika: Někdy musím pracovat s lidmi, které snáším jen
velmi těžko. Jak mám takové lidi akceptovat a využít příležitosti
k osobnímu růstu?

Dalajlama: Každým případem se musíte zabývat individuálně. U
každého člověka, kterého těžko snášíte, se snažte pokud možno
ovládnout svůj vlastní hněv k němu a pěstujte v sobě soucit.
Jestliže je však pocit nesnášenlivosti příliš silný - jestliže je
daná osoba pro vás tak odpudivá, že neunesete její přítomnost -
pak je pro vás patrně lepší vyhýbat se vzájemnému kontaktu.
Zásada zní takto: je lepší nevyhýbat se nepříjemným věcem a
lidem, které špatně snášíte a kteří ve vás vzbuzují hněv -
není-li váš hněv příliš silný. Jestliže však vzájemné působení
není možné, pracujte sami na sobě. V kontextu buddhismu je s
ohledem na duševní poruchy typu nesnášenlivosti a hněvu
standardně postupováno tak, že si neustále znovu a znovu
připomínáte nevýhody a destruktivní povahu hněvu, až se jeho
intenzita postupně ztratí.
Chápu, že v tradici západní psychoterapie se potlačování
duševních vzplanutí považuje za nepřínosné, jelikož má velmi
nepříznivé účinky na tělo i mysl. Slyšel jsem, jak někteří lidé
říkají: "Když cítíš nenávist, musíš ji ze sebe dostat, vyjádřit
ji." Existují v západní psychoterapii metody reflexe destruktivní
povahy hněvu? Nemám na mysli metody, které se pouze vyhýbají
represi hněvu. Obecně vzato, máte pocit, že je dobře k někomu
druhému cítit opakovaný hněv, či nikoli? A pokud si myslíte, že
nikoli, nebylo by lepší na prvním místě zabránit vzniku takového
hněvu? Máte-li pocit, že je lepší utlumovat intenzitu hněvu,
který již vznikl, a to tím, že tento hněv vyjádříte, že jej dáte
najevo svému okolí?

Daniel Goleman: Vaše Svatosti, na vaši otázku neexistuje pouze
jedna odpověď. Psychoterapie má více než dvě stě různých škol,
z nichž každá na vaši otázku odpovídá jiným způsobem. Některé se
vyslovují jednoznačně pro vyjadřování hněvu, jiné jsou naopak
striktně proti.
Máme k dispozici jistá fakta, která pocházejí z výzkumu, nikoli
z klinické praxe. Tato fakta ukazují, že lidé, kteří svůj hněv
dávají otevřeně najevo, vlastně hněv ještě umocňují. Jinými
slovy, čím více se hněváte, tím častěji. To je fakt. Jiná část
výzkumu ukazuje, že čím hlasitěji dáváte najevo svůj hněv, tím
vyšší bude vaše náchylnost ke všem druhům nemocí, kterými
chronicky trpíte - srdeční slabost, rakovina, nachlazení. To jsou
dva argumenty pro nevyjadřování hněvu. Avšak v psychoterapii
existuje mnoho různých názorových proudů.

Jean Shinoda Bolenová: Má zkušenost je omezena na konkrétní
případy lidí, s nimiž jsem pracovala. Prvním a základním
principem je vědět, co cítíte. Příliš často se stává, zejména u
některých typů rodin, že se děti naučí potlačovat své pocity, až
z nich později vyrostou živoucí mrtvoly, protože nevědí, co cítí,
co se s nimi v jádru děje. Je důležité znát své pocity a nejen
to, je vlastně důležité i umět je ventilovat, vyjadřovat je.
V psychoterapii se často dává důraz na vnímající, pozorující ego,
nebo též na pozorující mysl, jež dokáže rozpoznat, kdy se objeví
ta která emoce a co ji nastartuje. Příčinou vzniku bývá často
strach z opakování něčeho, co bylo v minulosti krajně bolestivé.
Tento druh jistého sebenáhledu člověku pomáhá dostávat se
z různých situací. Kromě toho dosti často zjišťujeme, že lidé se
na někoho zlobí z toho důvodu, že jim dotyčný připomíná nějakou
důležitou negativní postavu z jejich minulosti. Říkáme tomu
"transference".

Daniel Goleman: Abych uvedl příklad, Vaše Svatosti, když vás
některý z rodičů v dětství bije a později v životě narazíte na
někoho, kdo vám vašeho rodiče silně připomíná, pak k tomuto
člověku můžete pocítit nenávist. Budete cítit nenávist
nashromážděnou v dětství, ačkoli vám ten člověk nic zlého
neudělal. Právě to se nazývá "transference".
Jean Shinoda Bolenová: Takto postižený člověk často potřebuje
vědět, že hněv, který v sobě tak dlouho dusil, nezničí jeho
terapeuta, ani ho nijak neurazí, pokud se odhodlá svou emoci
vyjádřit. Je to proces učení.
V rámci terapie často provádíme "převychování" velmi postiženého
dítěte. To však neznamená, že bychom lidi učili vyjadřovat svůj
hněv otevřeně a bez skrupulí ho šířit do okolí. Mluvíme zde
o velmi nešťastných lidech, v nichž není něco v pořádku. Takový
člověk by měl kombinovat duševní praktiky s praktikami
psychologickými. V mé vlastní jungiánské analytické práci nejsou
tyto dvě věci odděleny. Duchovní element je považován za nedílnou
součást lidské bytosti, je jakoby součástí jeho krve - a tudíž je
třeba občas ho popustit ven.

Daniel Goleman: Pokud to mohu shrnout, postižená osoba přenese
svůj hněv pocházející z dětství směrem na terapeuta, přičemž
terapeut jí dovolí tento hněv vyjádřit verbálně a současně jí
bude nabádat k tomu, aby ho s pomocí své pozorující mysli
vnímala.

Dalajlama: Jinými slovy říkáte, že když člověk není v dětství
schopen vyjádřit své emoce, začnou se v něm ty emoce dusit, takže
se jeho osobnost nemůže plně rozvinout. Proto je lepší dát je
najevo, aby je člověk dokázal identifikovat a pozorovat a
následně správně reagovat na situace, které přispívají ke vzniku
těchto emocí. Je to tak?
Jean Shinoda Bolenová: Ano.

Dalajlama: Cítím, že zde patrně existuje rozdíl mezi duševními
konflikty člověka a emocemi, které tyto konflikty způsobují -
například hněv, nenávist a tak dále. Jestliže člověk není schopen
vyjádřit své vnitřní duševní konflikty, pak v budoucnu nastanou
v jeho životě chvíle, kdy bude jejich vyjadřování automaticky
doprovázeno projevy nenávisti a zloby. Proto je důležité utrpení
vyjádřit, ne tolik nenávist jako spíše utrpení.

Jean Shinoda Bolenová: Přesně tak. To je rovněž smyslem terapie.
Hněv a nevraživost jsou často tou první vrstvou. Utrpení je až
pod nimi.
Mezi hněvem a nevraživostí nebo nenávistí je také rozdíl. Když
jsou děti z něčeho frustrované, pozorujeme u nich hněv, například
když nejsou schopny prosadit si svou, nebo když se o něco
pokoušejí a ono to nejde. Děti mají mnoho důvodů k frustraci,
která vede ke hněvu, přesto však nelze říci, že by se chovali
nevraživě, s výjimkou těch dětí, s nimiž bylo zacházeno
nesprávným způsobem.

Dalajlama: Rád bych se vrátil k této otázce: ponechme teď stranou
lidskou minulost a zážitky z dětství. Jestliže člověka právě nyní
potká něco nepříjemného a dotyčný pocítí hněv, je lepší ho
vyjádřit nebo nevyjádřit? Zde předpokládejme, že jeho základním
přáním je snížit intenzitu hněvu, nebo se ho přímo zbavit.
Daniel Brown: V analytické terapii, například v psychoanalýze, se
někdy protežuje práce s negativními stavy mysli. Po mnoha letech
se jistým pacientům podaři-
lo dokončit své terapie. Již neměli žádné symptomy deprese. Tito
lidé dokázali do určité míry vidět do negativní stavů své vlastní
mysli, například si dobře uvědomovali svůj hněv. Přesto se
nestali dobrými lidmi. Z těchto nepříznivých výsledků terapie
jsme usoudili, že důraz musí být kladen též na pozitivní
vlastnosti. Zatím jsme však nedokázali pozvednout tento důraz na
pěstování pozitivních stavů mysli na takovou úroveň, na jakou se
to podařilo dovést v buddhismu.

Dalajlama: Zkrátka je to něco podobného jako znát první dvě
ušlechtilé pravdy o utrpení a o zdroji utrpení a přitom se nikdy
nedobrat ke třetí a ke čtvrté pravdě o osvobození a o cestě
k osvobození.

Stephen Levine: Domnívám se, že mnozí z nás se pokouší objevit
střední cestu mezi vyjadřováním hněvu a naprostým vnějším klidem.
Víme, že nemůžeme nechat jen tak odejít všechno, co je pro nás
nepřijatelné. Potřebujeme si ve svém srdci udělat místo dokonce i
pro hněv a ty stavy mysli, které jsou tak skryté a křehké, že
o nich pramálo víme. Těmto stavům, tolik asociovaným se zmatením
a pocitem křivdy z minulosti, je třeba dopřát místo, máme-li
k nim mít přístup. Pokud tyto stavy zůstanou neprozkoumány, mohou
nás nečekaně překvapit ve chvílích, kdy jsme pod tlakem.
Snažíme se přijít na způsob, jak zabránit represi či potlačování
hněvu tak, aby se plně dostal až k našemu vědomí, abychom ho
mohli řádně prozkoumat a odstranit. Zdá se, že pokud hněvu
nedovolíme, aby vyplaval na povrch, nemůžeme jej prozkoumat.

Dalajlama: Jestliže se však dostane do naší mysli, má se dostat i
z našich úst?

Stephen Levine: Pokud se hněv dostane do naší mysli zcela vědomě
a upřímně, pak nemáme nutkání jednat podle něj. Vždyť může jen
tak plavat v prostoru.

Daniel Brown: V rámci psychoterapie je možné povzbuzovat člověka
k tomu, aby si ve své fantazii představoval různé způsoby
vyjádření svého hněvu a všechny možné okolnosti, za nichž by
tento hněv dával najevo. Tímto způsobem se bráníme tomu, aby
dotyčný směroval svůj vztek destruktivním způsobem buď na
terapeuta, nebo na někoho jiného. Člověk tak vlastně používá svou
fantazii k utváření různých možností sebevyjádření.
Často se stává, že když lidé vyjádří svůj hněv ve své fantazii a
když jej v rámci terapie dokážou popsat, začnou si mnohé věci
uvědomovat. Mohou například pochopit, že jejich hněv se netýká
ani terapeuta, ani nikoho dalšího, nýbrž nějaké události z jejich
minulosti. Tak se mohou postupně dostat k objevu, že hněv není
skutečnou podstatou jejich pocitu, že se pouze cítí poníženi,
zrazeni nebo odmítáni.
V tomto bodě se naskýtá příležitost k určení, kde v naší mysli se
skrývá náš vztek a hněv. Toto zjištění nás však nepřivádí k tomu,
abychom se svou zlobou něco dělali, abychom ji dávali nějakým
způsobem najevo. A právě toto vědomí bez potřeby jednat podle
negativní emoce je jakýmsi druhem střední cesty mezi oběma
extrémy, tedy naprostým potlačením a tendencí jednat
destruktivním způsobem.

Dalajlama: To je znamenité.

Margaret Brenman-Gibsonová: Možná není smyslem najít střední
cestu nebo umírněný proud, ale spíše prozkoumat možnost integrace
temných stránek čili negativních emocí se světlejší stránkou
člověka. Onou velkou revolucí, kterou vnesl Erik Erikson do
psychoterapie, byla jeho slova, že to, oč se od samého počátku
našeho vývoje na prahu dětství snažíme, je "vzájemnost". Tak
například z každého aktu mezi opatrující matkou a dítětem si
odnáší něco pozitivního oba dva. Není to tak, že by jeden z nich
pouze dával a druhý bral; je to vzájemnost. Tato vzájemnost je
dobrým modelem nejen pro psychoterapii, ale i pro lidský vývoj
obecně.
Hlavním cílem je tedy integrace, tak aby jedna část našeho já -
namísto toho, aby chodila do válek, trestala a soudila - byla
k té druhé milosrdná, soucitná. Mohli bychom to nazývat
"benevolentní superego". Nebo jednodušeji: cesta k sebeodpuštění
může vést přes nový způsob vyjádření pro naše destruktivní,
nenávistné impulzy. Proto je nezbytné nalézt možnost integrace
pro člověka, jenž se hádá sám se sebou, pro muže hádajícího se se
svou ženou, pro dva národy v konfliktním stavu.

Daniel Brown: Zdá se, že mnoho buddhistických textů o trpělivosti
předpokládá, že praktikant daného cvičení si uvědomuje svůj hněv
i možnost nalézt způsob, jak se svým hněvem nakládat. V západní
psychoterapii je tento předpoklad zcela opačný - a sice, že lidé
přicházející se léčit si svůj hněv neuvědomují. Ve skutečnosti
totiž disponují obrannými psychickými mechanismy, jak svůj hněv
dostat mimo vědomí.
Buddhistické texty nám říkají, jak lidé, kteří si svůj hněv
uvědomují, s ním mohou praktikovat. Již méně však říkají, jak
pracovat s lidmi, kteří si svůj hněv
neuvědomují. Západní psychoterapie nám naopak říká mnoho o tom,
jak pracovat s lidmi, kteří vyrábě-
jí zbraně a kteří nemají ponětí, že jejich práce má hodně
společného s agresí, takže žádnou zlobu nepociťují.

Dalajlama: Tohle je něco, o čem se my buddhisté potřebujeme
dozvědět více. Tato podvědomá zloba, pokud má nějakou paralelu
v buddhistických textech, má patrně hodně společného s duševním
neštěstím nebo vnitřní nespokojeností, a to v tom smyslu, že je
považována za zdroj hněvu a nevraživosti. Pozorovat ji můžeme ve
formě nedostatku vědomí nebo též ve formě aktivního pokřivování
reality.

Margaret Brenman-Gibsonová: Dan Goleman napsal knihu o sebeklamu;
někdy vůbec nevíme o tom, že v sobě chováme nějakou zlobu. Ten
způsob sebeklamu, jenž nám umožňuje popřít emotivní děje uvnitř
nás, je z dlouhodobého hlediska velmi nebezpečný.
Studovala jsem například lidi, kteří vyrábějí atomové bomby. Mám
dojem, že tito lidé v zásadě necítí hněv vůči světu, dokonce ani
vůči Rusům. Necítí to tak, že vlastně připravují možnost zkázy
světa. Oni určitě nemají úmysl zahubit svět. Tito lidé prostě
trpí hlubokým sebeklamem, popřením skutečnosti.

Daniel Goleman: Problém vězí v následujícím, Vaše Svatosti:
mnohokráte se lidé zapojili do výroby atomových zbraní a podobně,
a přitom si zdaleka neuvědomili důsledky svých činů. Jinými
slovy, obalamutili sami sebe. Co si s tím počít? V terapii to
znamená velký problém. Mnoho lidí, kteří se přicházejí  léčit, si
vůbec neuvědomuje, co je vlastně jejich problém. To platí
například o alkoholicích. Jak někomu pomoci prozřít a zbavit ho
sebeklamu?

Dalajlama: Co se týče zmiňované výroby zbraní, ti lidé jsou
specialisté, zaměřují se na velmi úzký okruh vědění a stávají se
z nich špičkoví odborníci v dané oblasti, aniž by si přitom
uvědomovali širší důsledky svého jednání. Je to jakýsi druh
tunelového vidění. Toto úzké zaměření podporuje sebeklam.
Z pohledu toho, kdo využívá jejich služeb, je to samozřejmě velký
úspěch. Ve své vlastní doméně dělají tito lidé něco výjimečného.

Margaret Brenman-Gibsonová: "Vysoce kreativní." To mi řekl jeden
z nich. Lidé se ptají: "Jak můžete studovat kreativní proces u
výrobců bomb? To je přece šílenství." A já jim odpovídám:
"Nikoli. V této úzké expertní oblasti dělají skutečně něco
kreativního." Jejich sebeklam spočívá ve způsobu použití
kreativity.

Dalajlama: To se může stát i ve sféře duchovní a náboženské
praxe. Člověk se zaměří na příliš specifickou část duchovní nebo
náboženské praxe a ve svém důsledku se stane fanatikem.

Daniel Goleman: Má tento problém nějaké řešení?

Dalajlama: Vzdělání.

Daniel Goleman: Potřebujeme trochu širší kontext.

Stephen Levine: Vaše Svatosti, co se týče vietnamské války,
problémem těch sto tisíc veteránů, kteří po válce spáchali
sebevraždu, nebyla pouze zvrácenost války, ale i zvrácenost míru.
Ti lidé, kteří pochodovali po ulicích s plakáty, na nichž bylo
napsáno "MÍR", plivali na vojáky vystupující z leteckých speciálů
a nazývali je vrahy malých dětí. Jenže ti vojáci, to byli
sedmnáctiletí, osmnáctiletí či devatenáctiletí černoši, hispánci
a běloši z chudých rodin, ti nemajetní a nejméně mocní z celé
naší společnosti. Tento příklad dokládá otázku nezjištěného hněvu
- lidé vedoucí válku ve jménu míru.
Všichni ti protestující a odpůrci války tak vlastně soudili
psychicky zlomené muže a ženy vracející se z války, soudili je a
zaklínali. Nebylo to pouze o tom, že společnost odmítla jejich
služby. Odmítnuta byla vlastně veškerá jejich zoufalá statečnost.
Chybělo víc než to, čeho se hojně dostávalo vojákům bojujícím ve
druhé světové válce. Bylo to přesně naopak. Dostalo se jim
odsouzení, nenávisti a odmítnutí, lidé, kteří pochodovali po
ulicích ve jménu míru, je nazývali vrahy, neboť jejich srdce byla
plná nevraživosti a zloby. Jak žít v míru, když nedokážeme
prozkoumat svou vlastní zlobu?

Dalajlama: To je motiv, který často zdůrazňuji - abychom světu
přinášeli skutečný mír, musíme mít nejprve duševní mír.

Joel Edelman: Týden poté, co jsem se vrátil z Vietnamu - to jsem
byl zrovna v New Yorku - jsem se náhodou nachomýtl k nějaké
protiválečné demonstraci na Páté Avenue. Stál jsem poblíž hloučku
lidí, kteří se stavěli proti demonstrantům. Po chvíli mezi nima
vypukla potyčka. Nějaký člověk, držící nápis "MÍR HNED TEĎ", mě s
ním praštil přes hlavu. Tak jsem to pochopil.
Margaret Brenman-Gibsonová: Musíme mít na paměti, že tihle
protestující si pro vyjádření své hrozivé nenávisti
k nespravedlivé válce nevybrali to správné místo. Pokud jim na
srdci skutečně ležela pravda celého problému - kořeny zla byly
tam, kde stáli ti, kteří posílali vojáky zabíjet - pak by se
nesnažili "zabít vraha", ale tlačili by na Kongres, aby zmrazil
válečné fondy. Když se tak konečně stalo, změnilo to rázem celou
situaci. Vojáci bojující ve válce byli zkrátka špatným terčem.

Otázka z publika: Je možné transformovat energii zloby? Co máme
udělat se zlobou, jestliže zjistíme, že ji v sobě máme? Jaké
konkrétní praktiky nám doporučujete?

Dalajlama: Záleží na tom, jak silná je ta zloba. Pokud není
příliš silná, zkuste se na dotyčného člověka podívat z jiného
aspektu. Každý člověk, ať vypadá sebenegativněji, má i dobré
vlastnosti. Když se budete snažit dívat se na tyto stránky, váš
hněv se okamžitě zmírní. To je jeden způsob. Další věcí, kterou
můžete vyzkoušet, je zjistit, co je na vaší zlobě dobrého či
užitečného. Ať se budete snažit jakkoli, nenajdete vůbec nic.
Zloba je totiž něco skutečně zkaženého. Na druhou stranu se vám
možná podaří nalézt mnoho dobrých věcí v trpělivosti, soucitu a
lásce. Když si osvojíte tento druh upřímného přesvědčení, budete
schopni zmírnit svůj hněv, kdykoli se ve vás začně rozvíjet,
neboť si budete pamatovat všechny jeho negativní atributy.
Jestliže je však zloba přiliš silná, je pro vás možná lepší
zaměřit svou mysl na něco jiného. Jen zavřete oči a koncentrujte
se na svůj dech. Počítejte svá nadechnutí do dvaceti až dvaceti
pěti. Hněv se pozvolna zmírní a vy se uklidníte.
Jestliže je ale zloba opravdu hodně, hodně silná, pak bojujte!
Ne, teď pouze žertuji. Ale opravdu, je lepší hněv vyjádřit než ho
skrývat. Po takovém skrývaném hněvu nám totiž může zůstat
negativní, nenávistný pocit, a to po celá léta. A to je nejhorší.
Ve srovnání s tím je lepší říci pár ošklivých slov.

Stephen Levine: Vaše Svatosti, cítíte ve své duši někdy strach?

Dalajlama: Ó ano.

Stephen Levine: S čím si to spojujete?

Dalajlama: Zjišťuji, že existují dva druhy strachu. U prvního
typu bývají věci poněkud choulostivé nebo kritické. V takových
chvílích vím, že musím učinit nějaké rozhodnutí, i když nevím
jaké. Nejprve problém prokonzultuji se svými přáteli a snažím se
zareagovat. Poté učiním rozhodnutí a jednám, a nikdy ničeho
zpětně nelituji. Má to koneckonců mnoho společného s motivací.
Jestliže nemám žádnou negativní, sobeckou motivaci, nebudu
v jádru cítit žádnou vinu. Jednám-li podle své nejlepší a
nejupřímnější motivace, pak nepocítím žádnou lítost, ani když
věci nejdou tak, jak bych chtěl.
Druhý typ strachu je založen na imaginaci. Abychom ho překonali,
potřebujeme vnitřní klid. Jen tak se na strach můžeme podívat
pěkně zblízka. Když svůj imaginární strach detailně prozkoumáme,
postupně se rozplyne.
Na každý případ se musíme dívat individuálně. Některé druhy
strachu mohou někdy znamenat skutečné nebezpečí. V takových
případech je strach užitečný. Strach vás totiž přiměje přijmout
veškerá potřebná opatření. Necítit žádný strach a přitom se
nacházet v opravdovém nebezpečí může být vážným nedostatkem!
Zcela jinou kapitolou je strach, který jste si sami vytvořili,
kde nehrozí žádné evidentní nebezpečí. U takového strachu je tou
hlavní věcí upřímná motivace a otevřenost. Máte-li sebedůvěru,
jste schopni mluvit s kterýmkoli člověkem. I když stále máte
strach, vaše přesvědčení a sebedůvěra vám dávají jistý pocit
pravdy a spravedlivosti. Proto se domnívám, že těmi základními
věcmi, alespoň podle mé vlastní zkušenosti, jsou soucit a
altruistická mysl.

4

Láska a soucit

Otázka z publika: Velká část toho, o čem jsme doposud mluvili, má
hodně společného s utrpením a zlou vůlí. Mohl byste více
promluvit o radosti a štěstí?

Dalajlama: Štěstí je už to, když někdo zmírní vaše utrpení.
V Tibetu je takové pořekadlo: "Když se necháte příliš rozrušit
radostí, budete později naříkat." To ukazuje relativní povahu
toho, co identifikujeme jako radost a bolest, a vybízí k potřebě
zavést určité hranice prožívání obou stavů.
Z pohledu praktikanta buddhismu je důležité, aby duševní
rovnováha zůstávala stabilní, aby člověk neprožíval příliš mnoho
skoků nahoru a dolů. Jsou tu sice radosti a bolesti, dokonce i
deprese, avšak žádný z prožitků není příliš prudký. Může se zdát,
že takový způsob života není příliš pestrý, jenže opravdu
vzrušující, pestrý život není ve své hloubce životem dobrým. Je
to jako světlo v pokoji. Příliš jasné, ostré světlo zaslepuje
oči, zatímco když je příliš šero, tak také neuvidíte nic.
Tento životní styl závisí především na duševním přístupu, na
stabilitě a klidu. To je, domnívám se, to nejdůležitější.
Stabilita mysli se získává cvičením. Srdce a mysl jsou po cvičení
odolnější, pevnější a je méně pravděpodobné, že se člověk dostane
do tlaku vnějších dějů. Naprostým opakem je pak přecitlivělost,
při níž vás sebemenší negativní okolnost uvrhne do hněvu nebo do
deprese a sebemenší pozitivní událost vzruší vaši mysl. A to není
užitečné.
V hloubi vaší mysli nosíte moudrost, která vás povede, kdykoli se
setkáte s něčím negativním. Nijak vás to nerozhází; postupně si s
tím dokážete poradit. Stejně tak budete přijímat i věci radostné.
Klíčem je přijímání věcí v krocích, nikoli ve skocích.

Daniel Brown: Vaše Svatosti, rád bych se vás zeptal na vnitřní
povahu této praktiky. Zdá se, že jsou dva druhy praktik - jedna,
určená pro práci s negativnějšími, méně ctnostnými vlastnostmi
mysli, druhá, podporující aktivní kultivaci ctnostných
vlastností. Tyto dvě praktiky jsou komplementární, ale zároveň
zcela nezávislé. Práce s negativními stavy nemusí nutně vést
k vytváření pozitivních kvalit. Souběžně s tím musí člověk
aktivně pěstovat ctnostné vlastnosti jako víru, trpělivost a
altruismus.
V naší společnosti se při práci s negativními stavy mysli
zdůrazňují spíše analyticky orientované terapie, jako například
psychoanalýza. Jiné druhy terapií, jmenovitě transpersonální
terapie, nás upozorňují, že to samo o sobě nestačí, že je třeba
rovněž pěstovat pozitivní kvality. To znamená, že i my se musíme
potýkat se stejnými otázkami. Jakým způsobem se tyto pozitivní
kvality rozvíjejí v buddhismu?

Dalajlama: Aby si meditující člověk vypěstoval altruistický
přístup, musí si vzít k srdci dobro druhých, musí si znovu a
znovu připomínat výhody pramenící z lásky a služby druhým lidem.
Tato nepřetržitá reflexe je vyvážena reflexí nevýhod pramenících
z prosazování pouze svého dobra, svých sobeckých zájmů. Tyto dva
aspekty meditace pak společně vedou k vyváženému stavu mysli.
Podobně je tomu tak i při kultivaci láskyplnosti, kterou
meditující vyvažuje střetáváním nenávisti. Rovněž tyto dvě věci
je možné užitečně spojit. Kterou z nich má člověk začít? Na to
neexistuje žádná univerzální odpověď. Je to individuální
záležitost.

Daniel Goleman: Vaše Svatosti, my lidé ze Západu, máme svůj
vlastní model duševního zdraví, duševní celistvosti, která je
v jistém smyslu neúplná. Jak vypadá model duševního zdraví
v tibetském buddhismu?

Dalajlama: Mám-li mluvit o fundamentálně dokonalém modelu, pak
jedinou zdravou bytostí je Buddha. Tento model je však stěží
dosažitelný. Proto se budeme držet raději při zemi. V současných
podmínkách se při posuzování individuálního duševního zdraví
držíme světských zvyklostí. Za jakých okolností se společnost
dívá na konkrétního člověka jako na dobrého a duševně
kompletního? Žádná odpověď na tuto otázku není absolutní. Jeden
člověk se může zdát dokonalý, ale když později vidíme člověka
ještě moudřejšího a soucitnějšího, pak nabudeme dojmu, že ta
první osoba je v porovnání s druhou nedokonalá. V této otázce
nemáme žádná absolutní kritéria.
Jestliže však chceme být přesnější, můžeme říci, že zdravý člověk
je ten, který se při každé příležitosti angažuje při pomoci
druhým lidem. A pokud to není možné, tak se alespoň vyhýbá tomu,
aby škodil druhým. Člověk, který tak činí, je duševně zdravý
člověk. To je podstata buddhismu. A myslím si, že to je podstata
všech spirituálních tradic.

Daniel Goleman: Takže, když někdo miluje někoho, kdo je
nemilován, tak mu tím způsobem může otevřít cestu k soucitu?

Dalajlama: Ano, přesně tak.

Margaret Brenman-Gibsonová: V takové pozici se často nachází i
terapeut, nebo ten, kdo někomu pomáhá - být tím člověkem, jenž je
schopen upřímně milovat někoho, kdo trpí, kdo má nějakou bolest a
kdo v sobě zatím nikdy nedokázal nalézt něco, co by stálo za to,
aby miloval.
Hodinu poté, co se moji studenti poprvé ocitnou tváří v tvář
někomu, kdo prožívá velké utrpení a kdo potřebuje pomoc, jim
pokládám otázku: "Shledáváte na tom člověku vůbec něco hezkého?
Mohli byste ho mít rádi? Opravdu, upřímně?" A pokud odpověď zní
"ani moc ne", pak jim říkám: "Dejte prosím šanci někomu jinému,
aby pracoval jako terapeut s tímto člověkem. Jestli nejste
schopni vidět na tom člověku nic krásného, nic milováníhodného,
na co byste dokázali upřímně navázat, pak nejste těmi pravými
lidmi, kteří mu mohou pomoci."

Dalajlama: Ano, bezpochyby. To je úplná pravda.

Daniel Goleman: Zdá se, že když člověk vyrostl bez lásky, nebo
když byl zneužíván svými rodiči, je pro něj velmi těžké najít
v sobě soucit k druhým lidem. Vaše Svatosti, jak je možné pomoci
někomu, kdo v sobě nemá dost lásky pro sebe, a tím i pro druhé,
takže nemůže být soucitný?

Dalajlama: Jestliže nějaký člověk nikdy nepocítil lásku k sobě
samému, ani mu lásku neprokázal někdo jiný, pak je to pro něj
velmi těžké. Ale jestliže se ten člověk nakonec setká s někým,
kdo mu prokáže ničím nepodmíněnou lásku - prostě soucit a úctu -
jestliže ten člověk pozná, že je objektem něčí lásky, aniž by sám
projevil svůj soucit, pak to na něj bude mít vliv a on to ocení.
Protože i on má v sobě zrnko lásky, které vzklíčí, jakmile lásku
pocítí.

Stephen Levine: Vaše Svatosti, znám mnoho lidí, kteří, ačkoli na
sobě hodně pracovali, se dostávají na místa, kde je těžké zažít
v životě něco radostného. Jde o víc než jen o uznání utrpení a
touhy po spokojenosti a štěstí. V mnoha lidech, které znám a
kteří slouží druhým lidem, propuká hluboký žal. V jejich životech
není mnoho radostného. Jak se máme naučit zacházet s touto
dharmou?

Dalajlama: Možná byste si mohli vypůjčit trochu tibetského mozku.
Tibeťané jsou opravdu veselí lidé. Teď žertuji. Když ale někdo
prožívá během svého života hodně tragédií, je pro něj užitečné
přijmout perspektivu, že existují životy minulé a životy budoucí.
I když se pak tento život zdá být beznadějně zoufalým, vždy je tu
širší kontext.
Myslím však, že nemluvíte o životě naplněném neštěstím, ale spíše
o životě zaměřeném na duchovní praxi a na službu druhým, o životě
přesto nebo právě proto nešťastným, plným deprese, o životě,
v němž není místa pro radost. V procesu meditace je možné získat
relativně hluboký vhled do povahy své mysli, i do nepříznivé
podstaty existenčního cyklu. V tomto procesu si člověk utváří
touhu vymanit se z kola utrpení. Přesto se může stát, že výsledky
osobního cvičení a zapojení ve společnosti nesplní očekávání.
Prostě se vám nedařilo dělat to, co jste chtěli, nebo co jste
čekali, a vzniklé zklamání může zmrazit vaši schopnost radovat
se. Člověk někdy mívá příliš mnoho očekávání, která ho později
mohou připravit o radost a potěšení.
Jean Shinoda Bolenová: Vaše Svatosti, mám otázku týkající se
vyvažování odpoutanosti a soucitu. V konvenční západní
psychoterapii existují různé úrovně vzájemné blízkosti, které
chceme v lidech probudit - mám na mysli schopnost být s někým
v blízkém vztahu. Domnívám se, že právě tato schopnost je
v tibetském buddhismu podporována a pěstována. Myslím, že
buddhistická pozice je v tomto případě podobná spíše pozici
psychoterapeuta. Jako psychoterapeuté máme v sobě soucit a nikoho
neodsuzujeme. Jsme odpoutáni; pozorujeme pocity druhých lidí a
snažíme se, abychom se nedali chytit do pasti našich vlastních
pocitů, kterým jsme jinak vystaveni v přirozeném procesu naší
práce. Kdybychom si však měli udržovat takový přístup i doma,
kdybychom své blízké pouze pozorovali, přemýšleli o nich a cítili
soucit, pak bychom s nimi nedokázali navázat intimnější spojení,
které by bylo trvalejšího charakteru a které by nás zavedlo do
našich vlastních pocitů. Jedním z problémů, kterým
psychoterapeuté i další mediátoři trpí, je postupně se utvářející
neschopnost reagovat spontánně na situace, do nichž se dostávají
druzí lidé. Tak bychom se vlastně mohli dostat až do situace
výrobců bomb, kteří jsou příliš daleko od úrovně srdce, od úrovně
lidských reakcí a od úrovně strachu - zkrátka od všech emocí.
Proto je zapotřebí přitáhnout tyto protiklady k sobě - schopnost
pozorovat a být soucitný a zároveň se intenzivně zapojovat do
všech emocí tak, aby nás emotivní ztráta ovlivnila, aby nám
opravdu záleželo na druhých lidech, abychom smutek prožívali
naplno, aby nás neštěstí druhých skutečně zraňovalo, a to nikoli
pouze proto, že jsme jaksi patologicky odpoutáni a vše bereme s
nadhledem. Myslím, že v naší práci jsme schopni nalézt optimální
rovnováhu těchto věcí. Nadhodila jsem tuto otázku jako výsledek
svého pozorování i jako potenciální aspekt meditační praxe.

Dalajlama: Jestliže člověk cítí hluboký soucit, to samo o sobě
již vytváří intimní spojení s druhými lidmi. Buddhistické texty
říkají, že v sobě máme pěstovat takovou lásku, jaká existuje i ve
vztahu matky a dítěte. A ta je velmi intimní. Buddhistická teze
o připoutání není to, co si pod tím lidé ze Západu zpravidla
představují. Říkáme, že láska matky k jejímu dítěti je prosta
veškeré připoutanosti.

Jack Engler: Američané si často myslí, že mají právo být šťastní.
Ve skutečnosti se hněváme tehdy, když nejsme šťastní nebo když se
někomu druhému dostává něčeho, co se nedostává nám, nebo když se
mu dostává víc než nám. Zdá se, že tahle věc je součástí mnoha
základů, na nichž byla vystavěna tato země.
Jsem přesvědčen, že je to něco zcela jiného, než o čem mluví
buddhistická teze o štěstí. Myšlenka, že máme právo na štěstí, že
na něj máme právo právě teď, v tomto okamžiku, že na něj ani
nemusíme čekat, že bychom pro něj ani nemuseli moc pracovat, je
velmi destruktivní. Přesto je součástí amerického snu. Ačkoli
americká ústava říká, že máme právo jít za štěstím, zpravidla si
myslíme, že to znamená, že můžeme mít štěstí neustále. To spolu
utváří způsob našeho jednání. Když nám kupříkladu buddhistická
cvičení nepřinesou bezprostřední štěstí, ztrácíme schopnost
uvěřit perspektivě bódhisattvy a soustředit se na službu a
soucit. Za tím vším zřejmě stojí pocit, že štěstí je tou
nejdůležitější věcí, což je znovu a znovu podporováno naší
kulturou.

Dalajlama: Je přirozené usilovat o štěstí a pracovat tvrdě na
jeho získání. Ovšem něco zcela jiného je opomíjení a ignorance
štěstí druhých lidí nebo dokonce přisvojování si štěstí na úkor
někoho jiného. Mezi těmito dvěma pohnutkami je zásadní rozdíl.

Otázka z publika: Mohl byste nám říci více o soucitu
v organizacích - v obchodních organizacích, společenských
organizacích nebo vládních organizacích? Jak může jednotlivec
napomoci k tomu, aby se nějaká organizace chovala soucitně?

Dalajlama: Neexistuje žádná organizace, která by nebyla složena
z jednotlivců. Kdyby nebyli lidé, nebyly
by ani žádné organizace. Proto je třeba zaměřit se na jednotlivce
uvnitř té organizace, zejména na ty, kteří v ní nesou největší
díl odpovědnosti. Tyto lidi pak musíme vybízet k většímu
uvědomění a soucitu. Když se nám podaří rozšířit více povědomí
o důležitosti soucitu ve společnosti jako celku, zásadně
přispějeme k jejímu přežití.

Jean Shinoda Bolenová: Můžete to ještě více rozvést v souvislosti
s přežitím společnosti?

Dalajlama: Již jsme mluvili o krizi současné civilizace, o její
zmatenosti, o problémech, jimž musíme čelit. Z čeho to všechno
vychází? Z nedostatku lásky a soucitu. Jestliže se zaměříme na
toto, bude přínos soucitu jasně zřetelný. Jistě, hrozba
nukleárních zbraní je extrémně nebezpečná, ale abychom tomu
zabránili, potřebujeme soucit jakožto nejlepší a nejvyšší formu
řešení. Musíme si uvědomit, že ostatní lidé jsou naši bratři a
sestry.

Otázka z publika: Všiml jsem si, že děti začínají ztrácet soucit,
když nastoupí pravidelnou docházku do školy, kde se setkávají s
nesoucitnými jedinci. Co byste doporučoval dětem, kteří se musí
naučit jednat s nesoucitnými lidmi a přitom rozvíjet svůj vlastní
soucit?

Dalajlama: Je velmi důležité, aby měly těsný kontakt se svými
dobrými přáteli, se svými rodiči a vůbec s celou rodinou. Důraz
by měl být kladen na těsné vztahy v rodině. Jinak toho není
tolik, co by člověk mohl udělat.
Lidské bytosti jsou po svém narození kojeny mateřským mlékem. To
je první lekce soucitu a lásky. Mléko, které matka dává, je
přírodním zdrojem lidských vztahů na základě lásky. Musíme se
pokusit udržovat si tohoto ducha. Tak totiž vznikají intimní
vztahy - založené na lásce mezi námi a našimi matkami. Soucit
v rodině je velmi důležitý. Jestliže si rodina zachová atmosféru
vzájemného soucítění, budou z toho těžit i budoucí generace.
Zdravější bude nejen jejich duševní vývoj, ale i vývoj fyzický.
Jsem hluboce přesvědčen, že soucit je cestou nejen k evoluci
plnohodnotné lidské bytosti, ale i k jejímu přežití, od narození
až k dospělosti. Pro mě osobně je to celkem srozumitelné.

5

Buddhismus na Západě
Jack Engler: Vaše Svatosti, když my, Američané, stojíme na
počátku nějakého úkolu, začínáme klást otázky. Máme tendenci
přemýšlet o tom, zda by nebylo dobré vynalézt nějakou lepší
technologii. Je pro nás velmi důležité, abychom se na každou
novou cestu vydávali s tím "pravým názorem", jenž nám umožňuje
vidět naše jednání v širším kontextu. Když poprvé poznáváme
buddhistickou tradici, zjišťujeme, že začíná podivuhodným
příběhem Buddhova velkého renunciátství. Jeden člověk, který si
říká Siddhártha Gautama, opouští svou rodinu, své lidi a
království a vydává se na osobní cestu hledání. Jenže příběh nám
příliš nevypráví o osudu jeho rodiny a jeho lidí.
Jsem teď asi v půlce svého života a mám pocit, že svůj život žiji
obráceně. Začal jsem jako praktikant meditací a později se ze mě
stal majitel domu. Mám teď rodinu, dům na předměstí, dvě auta a
práci, v níž trávím příliš mnoho času. A stále hledám. Myslím to
velmi upřímně, přesto si s sebou všude berou svou rodinu, auta a
všechno ostatní. Jsem přesvědčen, že buddhistická tradice mluví
o nutnosti opustit všechny tyto věci a vydat se na pravou cestu.
Co říká mnich jako vy, který nechal všechny tyto věci za sebou,
člověku, jako jsem já?

Dalajlama: Není vůbec pravda, že cesta člověka, jenž má domov a
je plně angažován ve společnosti, je neslučitelná s cestou
buddhismu, navzdory příběhu Buddhova života. Je možné jít po
cestě osvobození a buddhovství i jako majitel domu. Záleží na
vašich zájmech a schopnostech, dokonce i na potřebách
společnosti, které si přejete sloužit.
Často radím lidem na Západě, kteří se čerstvě vydali na cestu
buddhismu, aby se při svém duchovním hledání nerozcházeli se
západní společností. Ať žijete kdekoli, musíte být dobrým členem
společnosti. To je velmi důležité. V této společnosti není
obvyklé být mnichem. Proto je v roli buddhistického mnicha těžší
komunikovat s lidmi a přinášet společnosti dobro. V tomto světle
je pro člověka možná lepší být majitelem domu.

Daniel Brown: Vaše Svatosti, v této kultuře jsou intimní vztahy
důležitým prvkem na cestě hledání pravdy. Strávil jsem takřka
dvacet let usilovnými snahami o meditaci, ať již v této zemi,
nebo v Asii. Dozvěděl jsem se něco málo o hodnotě kontinuity
vědomí a také to, že když dlouhé hodiny pozorujete vznikání
různých stavů mysli, můžete pomalu ztrácet schopnost reakce.
Lpění a averze se u mě sice ještě stále objevují, mám však od
nich jakýsi odstup. Rovněž jsem zjistil, že když pozorujete
proces nepřetržitých změn v mysli, je pro vás těžké nalézt v sobě
nějakou pevnost, kompaktnost. Je těžké vidět své všední já
existující samo o sobě. To byly pro mne nadmíru užitečné lekce.
Stejně jako Jack i já jsem žil svůj život obráceně. Po letech
meditací jsem se zaměřil na psychoterapii podle západního
způsobu. Znamenalo to pět let individuální psychoterapie s
terapeutem a potom devět let psychoanalýzy s psychoanalytičkou.
Objevil jsem, že terapie a psychoanalýza mně poskytly zcela nový
druh zkušenosti. Ve vztahu terapeuta a jeho klienta bylo něco
kvalitativně unikátního. Při psychoanalýze vlastně sedíte
čtyřikrát až pětkrát týdně vždy hodinu v křesle a mluvíte
o stavech své mysli. Vyjadřování těchto stavů v přítomnosti jiné
osoby, jejíž explicitním úkolem není reagovat na vaše pohnutky,
obviňovat či kritizovat, má svou hodnotu a smysl. Při terapii se
učíte znát svůj strach z uvědomování si a vyjadřování pochodů,
které se uskutečňují ve vaší mysli. Beze strachu se dělíte s
ostatními lidmi se svými prožitky. Tyto věci jsem se při meditaci
nenaučil.
Jedna z věcí, které mě zajímají, je způsob, jakým je možné
integrovat meditaci a psychoterapii. Na obě pohlížím jako na
způsoby, jak cvičit vědomí. První způsob mi dává nahlédnout do
hlubin procesů v mysli, zatímco druhý vypovídá o intimitě, to
jest o tom, jak být čestný sám k sobě i k druhým. Oba způsoby
jsou užitečné, zatím ale nevím, jak je vzájemně propojit. Vaše
Svatosti, jak smýšlíte o povaze vztahů a intimitě jako o možné
cestě a jaký máte v této souvislosti dojem ze západní
psychoterapie?

Dalajlama: Nemám žádné zkušenosti s využitím západní
psychoterapie v buddhismu. Vím však, že intimita je pro
praktikujícího nezbytná, obzvláště když se člověk snaží překonat
nějaké psychické problémy. Otevřít svou duši můžete pouze
člověku, kterému z hloubi srdce věříte, který je vám velmi
blízký. A právě toto otevření je důležitým krokem při překonávání
problémů.
Je to podobné jako předsevzetí bódhisattvy zasvětit svůj život
práci ve prospěch druhých lidí. Stane se z vás někdo, koho mohou
využít všechna živá stvoření. "Jsem zde pro vás." Když někdo
druhý pochopí, že jste tu pouze pro jeho dobro, může to mít velký
užitek. Tak se dívá učení mahájány na život bódhisattvův.
Týká se to rovněž otázky připoutání. Jestliže mluvíme o intimních
vztazích, nabízí se problém připoutání či lpění. Rané Buddhovo
učení říká, že lpění je hlavní příčinou utrpení, zatímco pozdější
učení mahájány považuje za hlavní příčinu soužení mysli hněv.
V učení mahájány je možné použít připoutání nebo lpění na cestě
k pomoci ostatním živým bytostem.

Daniel Brown: Rád bych to ještě více rozvinul. Co když bych chtěl
využít nějakého mezilidského vztahu na cestě za pravdou a
praktikováním? V buddhistických textech jsem zatím nenašel nic,
co by tuto možnost jasně definovalo. Když se například hádám s
manželkou, vzbudí to ve mně hněv, bolest a averzi. V takovém
případě je lepší prozkoumat aktuální stav své mysli, osvojit si
trochu vstřícnosti a říci: "Možná jsem nebyl dostatečně citlivý,
nebo jsem tu věc dostatečně nepochopil." A snažím se porozumět
jejímu stanovisku. Pak se ve mně najednou něco změní, oba se
snažíme nalézt pravdu a konflikt (a s ním spojené utrpení) je
zažehnán.
Zjišťuji, že taková interakce s mou manželkou i přáteli je velmi
užitečná pro můj osobní růst. Zatím jsem však nikde nenašel
způsob, jakým by mohla být tato praktika využita v buddhismu.
Existuje takový způsob?
Dalajlama: Obecně vzato je učení Buddhovo koncipováno tak, aby
přinášelo lék na poruchy a soužení mysli, zejména na lpění a
zlobu. Lze jej uplatnit, kdykoli se nějaké soužení objeví. Pokud
se objeví v kontextu s nějakým intimním vztahem, jako je tomu
například v kon-
flitku s vaší manželkou, pak vám buddhistické praktiky mohou
určitě pomoci. Myslím, že to sám již chápete.

Daniel Brown: V tradičním modelu je praktikování rozděleno na
různé fáze. Buddhistické učení lze jednoduše uplatnit i na
konflikt s mou manželkou. O tom není pochyb. Jenže co hlubší
chápání? Jak porozumět prázdnotě? Jak porozumět utišení mysli?
Jak je možné uplatnit tyto principy v kontextu s intimním
vztahem?

Dalajlama: Můžeme říci, že existují dvě domény duchovního
cvičení. Některé prvky duchovního cvičení mají osobní charakter,
používají se k hlubšímu sebepoznání. Jiné prvky je lépe
praktikovat ve vztahu k druhým lidem. Prvotní pohnutkou buddhistů
ve vztahu k lidem je být jim k službám. To jsou dvě odlišné
oblasti, i když jsou si navzájem velmi blízké.
Není těžké vidět, jak naše praktikování upevňuje vztahy s druhými
lidmi. Rovněž není těžké vidět, jak nám interakce s lidmi
rozšiřuje duchovní potenciál, jenž pak můžeme využít v osobní
doméně. Přitom myšlenka, že nám kontakt s lidmi pomáhá při
sebepoznání, je vskutku zajímavá. V intimním vztahu, kde se mísí
láska s připoutaností, je těžké určit, jak to praktikujícímu
pomůže. Když dokážete takový vztah, kde existuje lpění a
připoutání k druhému člověku, který ve vaší mysli vystupuje jako
silný objekt, a kde je připoutanost doprovázena intenzivním
pocitem vlastního "já" - "já toho člověka miluji, toužím po něm"
- když dokážete takový vztah vidět jako fiktivní představu svého
já, pak vám to umožní hlubší poznání prázdnoty.

Daniel Brown: Mohl byste to prosím upřesnit? Jak to, o čem jste
mluvil, používáte jako praktiku?

Dalajlama: V tomto kontextu je relativně snadné vidět absenci
sebedostačujícího, autonomního ega nebo, chcete-li, svého "já".
Ve chvílích velmi silné vášně, ať už nenávistné, či láskyplné,
máme velmi silné cítění svého já, naše já je pro nás rozhodující.
Dokážeme jasně rozlišit moment, kdy začínáme pociťovat sílu svého
ega, svého já. Když pak zkoumáme, zda toto já existuje i ve
skutečnosti, zjišťujeme, že nikoli.
Jestliže však mysl není zatížena žádnými podobnými konflikty,
kontakt mezi objektem a myslí, jež tento objekt vnímá, je
kontinuální tok, takže momentální podstata vnímání nemusí být tak
evidentní. Když je mysl naopak pod vlivem vášně, dostává se do
stavu extrémní rozrušenosti, a právě tehdy je snadnější pochopit
pomíjivost a nestálost všech psychických procesů a dějů. Ve zlobě
a připoutání je hodně energie. Naším úkolem je nedostat se do
pasti psychického připoutání a přitom využít energii, která je s
tímto připoutáním spojená.
Jack Engler: Z buddhistického hlediska a vlastně i z hlediska
terapeuta se zdá být ideální, když stojíme nad utrpením, když se
nás utrpení nedotýká, když se díky vyrovnanosti mysli dokážeme
dostat do stavu, kdy na nás bolest nemá pražádný vliv. Mám však
pocit, že tento ideál není nikdy užitečný.

Stephen Levine: Nejsem si jist, zda je vůbec možné zůstat
nedotčen cizí bolestí, jestliže máme srdce.

Jack Engler: Ó ano, je to možné. Terapeuté to dělají.

Margaret Brenman-Gibsonová: Nebo se o to alespoň snaží.

Stephen Levine: Ne však dobří terapeuté.

Margaret Brenman-Gibsonová: Ani v nejmenším si nemyslím, že by
pro terapeuty bylo užitečné snažit se "stát nad utrpením" těch,
kterým pomáhají.

Jack Engler: Ne. Tohle my děláme stále. Vaše Svatosti, mluvili
jsme zde hodně o důležitosti vztahu v psychoterapii a duchovní
praxi. Pamatuji si, že jste řekl: "Jestliže nemůžete pomáhat,
alespoň nikomu neubližujte." Řekl jste také, že má-li člověk
čelit cizímu utrpení a proniknout hluboko do něj, musí to učinit
v atmosféře důvěry, bezpečí a porozumění. To mnohdy znamená, že
se tak děje ve spolupráci s dalším člověkem, například s
učitelem; to přivádí učitele a žáka nebo terapeuta a pacienta do
velmi těsného, intimního vztahu. Možná to je jakási kombinace
lásky a připoutání, ale ten vztah tu je a roste.
Tento vztah však přináší rovněž jistá rizika, a to oběma stranám,
zejména však žákovi čili pacientovi. Je velmi smutné, že právě
v současnosti jsme svědky tohoto jevu, kdy ten, kdo je ve vůdčí
roli a snaží se pomoci, zneužije své moci. V Bostonu, kde
praktikuji, je v novinách téměř každý měsíc nějaký titulek o tom,
jak nějaký terapeut byl nařčen ze zneužití své pozice. Bývá
obvyklé, že muži-terapeuti zneužijí ženy-klientky. Slýcháme
rovněž o buddhistických sanghách, kde učitel zneužije své důvěry
a moci.
I v mé klinické praxi za mnou přichází čím dál více lidí, kteří
byli zneužiti jinými terapeuty. Nedávno přišli dokonce sami
terapeuti, kteří zneužili své klienty a teď žádají o pomoc. Je
velmi obtížné pracovat s kolegy terapeuty, kteří zneužili své
klienty, přesto je to nutné. Potřebují pomoc jako kdokoli jiný.
Během psychoterapeutického výcviku podle západního modelu se
člověk učí předvídat tyto situace a jednat tak, aby jim
nepodlehl. A přesto lidé podléhají. Riziko je velké. Naštěstí je
velká většina profesí, k nimž terapeuté náleží - psychiatrie,
psychologie, sociální práce, ošetřovatelství - regulována
státními licencemi a certifikací. Proto zásadní neetické chování
může pro terapeuta znamenat ztrátu licence, která mu umožňuje
provádět své zaměstnání. Kromě toho mohou postižení klienti
nalézt oporu u soudů. Existuje něco podobného i v buddhismu? Jak
je nakládáno s buddhistickými učiteli, kteří zneužijí své moci?
Jak se taková věc řeší při jejich výcviku? A když se dostane na
veřejnost zpráva o tom, že nějaký učitel má v této oblasti
problémy, jak se to řeší mezi jeho žáky?

Dalajlama: Část viny za takové pochybení leží i na studentech,
neboť své učitele hýčkají a kazí je. Podle buddhistické tradice
se člověk stává duchovním učitelem ve vztahu k žákovi. Neexistuje
žádná licence nebo nějaký kus papíru, který by toho člověka
kvalifiko-
val jako duchovního učitele. Jste lama, protože máte své žáky.
Při kultivaci vztahu s duchovním učitelem je důležité nebýt
uspěchaný a nedělat si předčasné závěry, vždyť jde o vztah velmi
významný a silný. I kdyby to mělo trvat sebedéle - dva, pět,
deset let nebo déle - budete svého učitele považovat za
duchovního spřízněnce, budete pozorovat jeho chování, přístup,
způsob výuky, až do té doby, dokud nezískáte naprostou důvěru
v jeho integritu. Pak už není potřeba žádná licence. Je však
velmi důležité, aby měl člověk od počátku pevné a jasně
definované zásady.
Stejně tak není součástí přípravy lamů žádná procedura, která by
jim napomáhala vyhnout se zneužívání žáků. Ústřední
charakteristikou buddhismu je však pěstování soucitu a altruismu
vůči ostatním, takže jestliže je tento úmysl čistý, učitel svou
moc nezneužije.
Jack Engler: To je ale jedno velké "jestli" - jestli je tento
úmysl dost čistý. Domnívám se, že lidé navazují podobné vztahy za
předpokladu, že učitel již dosáhl nějakého stupně osvícení; když
ale nakonec ke zneužití dojde, bývá deziluze dost silná.

Dalajlama: Zpravidla praktikantům buddhismu doporučuji, aby každý
čin svých duchovních učitelů považovali za ušlechtilý až
posvátný. Ve všech buddhistických učeních jsou jasně dány
konkrétní, dosti náročné vlastnosti, které jsou od duchovních
učitelů vyžadovány.
Jestliže se nějaký učitel dopouští nevhodného nebo vyloženě
špatného chování, je správné, když ho za to žáci zkritizují.
V sútrách i ve vlastním Buddhově učení je explicitně psáno, že
jedině když je učitelovo chování po všech stránkách vyhovující,
měli byste jej následovat. A naopak, když je jeho chování
neslučitelné s buddhistickými zásadami, pak se v jeho šlépějích
nevydávejte. Zkrátka si nesmíte říci: "Je to dobré chování,
protože to tak dělá guru." To se nikdy nesmí stát. V sútrách je
explicitně napsáno, že je třeba identifikovat nevhodné či
nevyrovnané jednání a přestat se řídit podle učitele, který je
původcem tohoto jednání. V jednom textu Nejvyšší jógické tantry
je napsáno, že se v žádném případě nemáte řídit učitelovou radou,
která je nevhodná vašemu buddhistickému způsobu života.

Jean Shinoda Bolenová: Jenže všechno, co jste právě řekl, dává
veškerou odpovědnost do rukou žáka, nikoli do rukou toho, o kom
se předpokládá, že je více osvícený.

Dalajlama: Guru, neboli duchovní učitel, je odpovědný za své
nepatřičné chování. Je ovšem odpovědností žáka, aby se tímto
jednáním nenechal stáhnout. Vina leží na obou stranách. Částečně
proto, že žák je příliš poslušný, příliš oddaný svému mistrovi,
takže slepě přebírá jeho vedení. Taková slepá oddanost vždy
škodí. Je ale samozřejmě pravda, že část viny leží na duchovním
mistrovi, protože postrádá integritu, která je nezbytná k tomu,
aby byl imunní vůči rizikům spojeným s uplatňováním svého vlivu.

Jack Engler: Vaše Svatosti, vztah žáka a učitele začíná je
zpočátku nerovným vztahem, podobně jako vztah terapeuta a
klienta. Jeden z těch dvou má prostě více moci, a dá se očekávat,
že i více moudrosti. Ten druhý je v pozici toho, kdo hledá pomoc,
tudíž je daleko náchylnější ke zneužití. Mám obavu, že tak, jak
jste to dosud podal, je více odpovědnosti na člověku, který je
zneužíván. Zdá se mi, že přinejmenším zpočátku by měla být větší
odpovědnost na straně učitele nebo terapeuta.

Dalajlama: Ano, mluvíte docela prakticky. Ve skutečnosti se
situace liší od jednoho dharma centra k druhému. Svou roli hrají
i různí lamové. Všiml jsem si, že většina dharma center na Západě
vznikla jako výsledek kontaktů jednotlivých učitelů s několika
žáky. Tato centra nevznikala podle žádného programu nějaké
ústřední, centrální organizace, takže ani neexistuje způsob, jak
je kontrolovat. Do budoucnosti uvažujeme o tom, že bychom nějakou
centrální organizaci založili. Dostávám poměrně hodně stížností
na různé učitele. Proto si myslím, že nadešel ten správný čas
k takovému kroku. Je v našich silách něco s tím udělat.
Výhodou centrální organizace je to, že kdykoli nějaké nové dharma
centrum potřebuje učitele, předsednictvo organizace mu může
doporučit učitele, který splňuje všechny nezbytné požadavky. Na
základě
tohoto doporučení je pak možné vybírat. V případě, že je výběr
učitele proveden na základě individuálního kontaktu, je pro
neznalého žáka často obtížné posoudit, zda je pro něj daný učitel
vhodný a kvalifikovaný,
či nikoli.
Představme si člověka, který byl jmenován ředitelem centra a po
dvou, třech letech jeho chování začne upadat. V takovém případě
může zasáhnout předsednictvo centrální organizace a stáhnout svou
podporu se slovy: "Už nejste pro toto místo vhodným člověkem."

Daniel Goleman: Jsem přesvědčen, že to je dobrá zpráva pro mnohé
dharmové žáky - licence pro lamy. Je zřejmé, že naprostá většina
učitelů odvádí dobrou práci. Jen úzká skupina učitelů má takové
problémy, ačkoli vy o tom máte jistě více informací, když
dostáváte tolik dopisů.
Jack Engler: Vaše Svatosti, jestliže ve vztahu učitel a žák dojde
ke zneužití, kde učitel nad žákem dominuje díky své moci, lepšímu
tréninku a předpokládané moudrosti, není to právě učitel, kdo je
tím vinen, a nikoli žák, který byl jen příliš důvěřivý? Opravdu
si myslíte, že hlavní odpovědnost nese žák?

Dalajlama: Ne, v tomto případě nese hlavní odpovědnost učitel.
Jestliže se učitel, jenž má svým žákům nabízet dharmu, duchovní
učení, anagažuje při nějakém skutku, před kterým své žáky sám
předtím varoval, pak je to jistě hanebné chování. Pak je možné
říci, že ten člověk zradil svůj úkol.

Margaret Brenman-Gibsonová: Vaše Svatosti, mám otázku, která se
týká nepřipoutanosti. Doufám, že se vyhnu dezinterpretaci Joanny
Macy, když řeknu, že lidé buddhistické učení chápou všeobecně
nesprávně. Tím mám na mysli to, že se snaží hledat nepřipoutanost
naprostým odloučením od společnosti a od celého světa. Není tohle
duchovní past?

Dalajlama: V buddhistické praxi existují dva druhy přístupů
k připoutanosti. Záleží na vašem cíli. Jestliže usilujete
o individuální osvobození - pouze pro sebe - pak o připoutání
mluvíte jako o něčem škodlivém, o něčem, čeho byste se měli
zbavit. Jestliže však usilujete o osvobození ve prospěch všech
živých bytostí a snažíte se jim být k službám, pak můžeme mluvit
i o bódhisattvech, kteří dokonce volali po využití připoutanosti
ve prospěch ostatních. Existuje rozdíl mezi běžnou připoutaností,
založenou na egotismu, a připoutaností, založenou na pocitu
intimity sdílené s ostatními živými bytostmi. V druhém případě
jde o připoutanost, které není třeba se vyhýbat.
Existuje v západní psychoterapii přesvědčení, že připoutanost
může být neutrální nebo dokonce do jisté míry prospěšná? Že je
škodlivá pouze od určitého stadia? Rozlišujete taková stadia?

Daniel Brown: Myslím, že existuje jakási střední cesta. Někdy je
připoutanosti až přespříliš. Tento případ nazýváme patologickou
připoutaností, kdy se vztah stává příliš nutkavým. Je v něm
příliš mnoho žádosti. Na druhou stranu existují jedinci, kteří
jsou příliš odtaženi z emocí. Chovají se jakoby netknutě,
neangažovaně. Mají problémy vyjádřit otevřeně své pocity, což se
projevuje v jejich vztazích s druhými lidmi. Někde mezi tím je
zdravá připoutanost, která klientovi pomáhá najít si svou střední
cestu.

Stephen Levine: Vaše Svatosti, na Západě panuje ohledně některých
aspektů buddhismu určité zmatení. Z některých buddhistických
textů vím, že obsahují popisy neobvyklých událostí, jimiž lidé na
cestě po sebepoznání procházejí. Zdá se, že některá učení
indikují, že pokud nejste schopni soucitu i v situacích, kdy vás
někdo fyzicky či psychicky zneužívá, pak se z vás nikdy nestane
buddha. Existují příběhy o mnichovi, kterého na ulici přepadli
zloději a uřízli mu jednu ruku. Když se mnich dostal do prvního
stadia osvícení, projevil svým mučitelům milosrdenství a soucit.
Když mu uřízli jednu nohu, dostal se do druhého stadia osvícení a
projevil svým trýznitelům lásku; a když nakonec uřízli jeho
druhou ruku, jeho osvícení se ještě prohlubilo, jeho srdce
otevřelo a jeho mysl byla dokonale čistá. Takové texty
zanechávají v člověku pocit hlubokého nesouhlasu.
Vždyť podobné příběhy se dají snadno dezinterpretovat: "Když
nesvolím k tomu, aby mě někdo zneužil, nemohu být dobrým
buddhistou."

Dalajlama: Máte na mysli případy, kdy si duchovní učitel s pomocí
vychytralosti a mazanosti připravuje půdu pro to, aby vás později
zneužil?

Stephen Levine: Ano, a počíná si přitom velmi obratně.

Dalajlama: Pak vám doporučuji, abyste se od takových učitelů
držel stranou.

Otázka z publika: Vaše Svatosti, můžete nám poradit, jak začínat
duchovní praktikování? Jak máme zůstat pevní a prostí v této
složité, materiálně orientované společnosti?

Dalajlama: Na samém začátku duchovní cesty budete patrně
praktikovat s velkou, avšak dočasnou intenzitou. V této fázi je
pro člověka obtížné zachovat si rovnováhu a prostotu. Jakmile
však získáte více zkušeností, již to pro vás nebude tak těžké.
Záleží rovněž na prostředí, v němž praktikujete. V Americe je
mnoho odlehlých oblastí. Máte možnost jít na taková místa a
praktikovat několik týdnů velmi intenzivně. Mluvíme-li však
o tibetském buddhismu, pak není třeba, abyste se při praktikování
izolovali od zbytku společnosti. To je důležité. Někdy pozoruji,
že někteří lidé jsou nadšení, když se mohou odloučit od
společnosti. U takových lidí se po několika letech zpravidla
objevují problémy. Protosi myslím, že je lepší zůstat v komunitě.
Rovněž se domnívám, že je důležité pamatovat si, že jste ze
Západu. Vaše společenské a kulturní zázemí je jiné než moje.
Jestliže chcete praktikovat východní filozofii, jakou je
například tibetský buddhismus, měli byste její základ adaptovat
na své vlastní zázemí. Postupem času můžete svou duchovní praxi
integrovat se svou původní kulturou, s jejími hodnotami tak, jak
se to v minulosti stalo i v případě indického buddhismu nebo
tibetského buddhismu. Postupně musí vzniknout nová koncepce,
západní buddhismus, nebo také americký buddhismus.

6

Jak měnit svět
soucitným konáním
Jack Engler: Vaše Svatosti, když jsem byl mladý a plný energie a
idealů, chtěl jsem se chovat soucitně, ale nevěděl jsem, jak být
efektivní, jak změnit stav věcí. Proto jsem hledal způsoby, jak
změnit sebe, a objevil jsem tradici buddhismu, která se
zaměřovala na zkoumání lidské mysli do hloubky. V honbě za tímto
cílem jsem však často zanedbával rodinu, přátele, práci,
společnost a jiné povinnosti.
Nyní jsem starý a šedivý! Naučil jsem se, jak být efektivnější a
jak dělit svůj čas mezi práci a jiné věci. Mám teď úplně opačný
problém - často se do své práce ponořím natolik, že ztrácím sám
sebe. Zjistil jsem rovněž, že mé skutky, ačkoli jsou míněny ku
pomoci druhým, již ztrácí svou soucitnost a v jistém smyslu i
účinnost. Jsem unavený, netrpělivý a frustrovaný, když mé činy
nepřinášejí ovoce, nebo když se nesetkávají s velkou odezvou u
lidí, nebo když nejsem schopen dosáhnout svých cílů. Jak má
člověk vyvažovat potřebu práce, potřebu hlubšího sebepoznání s
potřebou pomáhat druhým, aniž by se v žádné z těchto oblastí
nadobro utopil?

Dalajlama: Na počátku buddhistické cesty máme pouze omezenou
schopnost sloužit druhým. Důraz klademe na své vlastní uzdravení,
transformaci mysli a srdce. Postupem času však sílíme a naše
schopnost pomáhat narůstá. Jenže do té doby se může stát, že nás
utrpení a potíže druhých lidí začnou zmáhat. Pocítíme vyčerpání,
ztrácí se účinnost naší pomoci a to ani nemluvím o vlastním
sebepoznávání. Proto se zpočátku snažíme počínat si nejlépe, jak
to dovedeme, a pomáhat tak, jak je to možné. Je přirozené, když
člověk cítí, že je v obou těchto oblastech limitován.

Jack Engler: Děkuji vám, to rád slyším. Zpočátku jsem si myslel,
že budete mluvit o potřebě pracovat na vlastním uzdravení a
zlepšení, dřív než máme začít se službou ostatním lidem. Ale já
si myslím, že nemůžeme čekat na nějaké ideální stadium rozvoje
naší osobnosti. Musíme konat stále. Domnívám se, že duchovní
praktiky často vybízejí k myšlence, že nejprve je potřeba
rozvinout sami sebe a pak teprve konat, protože jinak bychom
mohli někomu ublížit - pouze po vlastním uzdravení budeme vědět
nejlépe, co máme dělat. Je dobré slyšet, co jste právě řekl.
Myslím, že to napravuje všechny dezinterpretace.

Dalajlama: Existují různé přístupy. Je možné meditovat po celá
léta s jedinou pohnutkou a motivací: zlepšit sám sebe. "Chci
dosáhnout osvobození. Chci překonat utrpení v mé mysli."
V případě bódhisattvy však je však hlavní důraz položen na službě
druhým lidem. I když se při této službě nepatrně sníží intenzita
našeho sebepoznávání, můžeme stále říci: "Stálo to za to, protože
jsem byl někomu prospěšný."

Jean Shinoda Bolenová: Vaše Svatosti, často pohlížíme na člověka,
který dokáže snášet utrpení, jako na někoho posvátného. Zdá se
mi, že když člověk nemůže změnit svět k lepšímu, nesmí se nechat
zkazit tím, co mu provedou druzí; to znamená udržet si soucit
nebo přístup, jaký měl ten světec, co přišel o ruku a o nohu.
Jestliže není možné zastavit špatné počínání, pak je přinejmenším
možné nenechat se zkazit a nestát se negativním člověkem.
Zde ve Spojených státech se odedávna stavělo především na svobodě
a vymanění se z nespravedlnosti a násilí. Cítím, že jsou chvíle,
kdy je třeba bojovat za to, co považujeme správné. Mít soucit
znamená někdy říci toto: "Nemůžeš se mnou jednat takhle. Když tě
nechám, abys mi ublížil, bude to mrzet nejen mě, ale i tebe,
protože to poškodí tvou karmu i tvou duši. Už to nesmíš dělat.
Nesmíš mě bít." V naší kultuře má většina lidí možnost říci: "To
nedovolím." Takové jednání je třeba jedině podpořit, protože
nedělat nic může mít negativní důsledky. To nám říkají i dvě
přísloví: "Mlčení je souhlas," a "Zlu k triumfu stačí jen to, aby
dobří lidé nic neudělali." Domnívám se, že to jde i nad osobní
sféru; často je nutné intervenovat, jednat jménem někoho druhého.
Když vidím, že se před mýma očima děje něco nespravedlivého, co
mohu změnit, pak to nezměním tím, že se na to budu soucitně
dívat. Je-li v mých silách zamezit zneužívání dítěte dospělým
člověkem, pak je mou odpovědností jednat soucitně a udělat to.
Stavím se za aktivní soucit víc než mnozí psychoterapeuté nebo
stoupenci duchovních tradic. Velmi oceňuji slova, která jste
pronesl, Vaše Svatosti, neboť mě ještě více utvrzují v tom, co
jsem řekla o aktivním soucitu. Stačí člověku mít soucit, nebo
máme podle soucitu i jednat?

Dalajlama: Nestačí mít soucit. Je třeba jednat. Soucitné jednání
má dva aspekty. Prvním je překonání škodlivých pohnutek a soužení
mysli, to znamená zbavit se hněvu a uklidnit svou mysl. To je
jednání, které vyvěrá ze soucitu. Druhý aspekt je více
společenský, více veřejný. Jestliže existuje něco, co můžeme svým
soucitným jednáním změnit a napravit nespravedlnost, a jestliže
máme na srdci skutečně jen blaho druhých, pak nestačí mít soucit.
Z toho žádný prospěch nikdo nezíská. Se soucitem se člověk musí
zapojit, musí konat.

Daniel Goleman: Vaše Svatosti, co je příčinou toho, že někteří
lidé jsou ke službě druhým otevřeni více než druzí?

Dalajlama: Někteří lidé tu příležitost prostě necítí nebo nemají
schopnost pomáhat. Z buddhistického hlediska je právě toto
omezení motivem k duchovní cestě. V zásadě je však možné říci, že
pohnutky se od člověka k člověku liší. Lidé mají různé sklony a
jejich jednání může mít krátkodobou či dlouhodobou účinnost.
Sitauce je komplexní.
V jádru to všechno pramení z motivace. Máte-li upřímnou motivaci
sloužit lidem, budete tak činit z celého srdce a nebudete ničeho
litovat, ať se stane cokoli. Já sám nemám žádná kritéria. Ať se
potkám s velkou skupinou lidí, nebo s několika jednotlivci, vždy
se snažím být jim maximálně ku prospěchu. Do jaké míry je má
pomoc účinná, to už je jiný problém. Jediné, co mohu udělat, je
konat s maximální možnou upřímností. Ať se pak stane cokoli,
necítím žádnou lítost.
Jsou lidé, kteří sice mají upřímnou motivaci, ale příliš dlouho
váhají. To je překážka. Když dlouho váháte, snažíte se nalézt to
nejlepší rozhodnutí a řešení, mezitím vám příležitost může utéci.

Daniel Goleman: Máme tu také problém s přepracovaností naší
mysli. Na jedné známé teologické škole byl proveden zajímavý
psychologický experiment. Žákům bylo dáno ke studiu podobenství
o milosrdném samaritánovi. To je příběh z bible. Jeden raněný muž
leží u cesty a kolem něj prochází tři lidé a nikdo z nich
nezastaví a nepomůže mu. Nakonec mu pomůže muž, kterého pak
nazvou milosrdným samaritánem.
Když pak tito žáci teologie přecházeli do jiné budovy, aby si
o tom příběhu promluvili, prošli kolem člověka stojícího u dveří,
který naříkal: "Pomozte, prosím pomozte." Nikdo z nich se ani
nezastavil. Všichni přemýšleli o té ušlechtilé myšlence a o tom -
jak pomáhat lidem.

Dalajlama: Prostě jim scházela duchapřítomnost. Byli zabráni do
příběhu, o němž měli mluvit, a utekla jim příležitost někomu
pomoci.

Daniel Goleman: Ale vidíte, Vaše Svatosti, všichni se příliš
zabýváme našimi malichernými zájmy.

Dalajlama: Ano, ano.

Daniel Goleman: A ztrácíme příležitosti zastavit se a pomáhat.

Daniel Brown: V rámci západního společensko-psychologického
výzkumu bylo objeveno, že mnozí lidé, kteří dostanou příležitost
někomu pomoci, tuto příležitost nevyužijí a nepomohou. Prostě tu
situaci ignorují. Jen málo lidí dokáže opravdu pomoci. Vědci se
snažili objasnit příčiny a motivy takového jednání. Co člověka
motivuje, aby někomu pomohl? Tito badatelé zjistili, že tímto
motivem často nebývá láska, empatie či laskavost, ale pobouření.
Člověk vidí něco nespravedlivého a říká si: "To je
nespravedlnost. To je absolutní, do očí bijící nespravedlnost. S
tím musím něco udělat, musím pomoci." Podobně se dělaly studie
o sexuálně zneužitých dětech. Když tyto děti vyrostly a vyléčily
se, začaly své pobouření nad hrůzným činem používat jako
pozitivní motivaci, s jejíž pomocí pak pomáhaly druhým lidem,
kterým hrozilo znásilnění nebo jiná traumatická zkušenost.
Zjišťujeme, že toto pobouření může být někdy velmi pozitivní
motivací, neboť může vést k soucitnému konání.

Dalajlama: My, buddhisté, vidíme, že motivace na počátku nějakého
konání může být značně odlišná od motivace pozdější. Po
počátečním soucitu může do vaší mysli postupně vstoupit pobouření
a hněv. Účelem praktikování je pak nedopustit, aby tyto věci
ovlivnily vaši původní a čistou motivaci. Je-li vaše srdce
naplněno soucitem, zažíváte-li pocit, jenž se nazývá "dokonalostí
soucitu", pak bude vaše jednání za každých okolností čisté. Než
však dosáhnete tohoto vrcholu, může se stát, že počáteční soucit
vystřídá pobouření a jiné emoce.

Daniel Goleman: My jsme zjistili pravý opak, a sice že na počátku
je pobouření a potom může přijít soucit.

Dalajlama: Vždyť i když to nenazýváte soucitem, ti lidé dávají
najevo, že jim záleží na právech ostatních lidí, a pobuřuje je,
když tato práva nejsou dodržována. Je to tak? Snaha o dodržování
práv druhých lidí má k soucitu velmi blízko.

Daniel Brown: Je zřejmé, že počáteční motivace pramenící
z pobouření je silnější a energičtější než motivace z lásky.
Jenže proč někteří lidé reagují pobouřením a říkají si "to je
absolutně nespravedlivé, musím tomu člověku pomoci", zatímco
druzí nikoli?

Dalajlama: Soucit je z hlediska buddhismu touhou ulehčit druhým
jejich utrpení. Láskyplnost nebo láska jsou touhou přinést druhým
lidem štěstí. Zdá se, že tito lidé mají obojí.

Daniel Brown: Takže je to tak, že lidé se silnou, bouřlivou
reakcí jsou právě těmi lidmi, kteří zpočátku mají soucit?

Dalajlama: Když například někdo, kdo v minulosti zažil nějaké
násilí a utrpení, vidí někoho druhého zažívat něco, co předtím
zažil on sám, a chce, aby se ten člověk zbavil svého trápení, pak
to můžeme nazývat soucitem.

Daniel Goleman: Dovolte, abych uvedl jiný příklad. Alkoholismus
je v naší kultuře velkým problémem. Mnozí lidé jsou na alkoholu
závislí, ale v jejich rodinách proti tomu málokdo vystoupí.
Ačkoli to pro dotyčného i jeho okolí znamená velkou bolest, nikdo
o tom nepromluví. Lidé se někdy bojí něco říct. Jak má člověk,
který žije v bolesti, chycený do této sítě a vystrašený, najít
odvahu k soucitnému aktu, kterým jsou slova: "To je hrozné." To
jest vyjádřit hněv, postavit se proti tomu. To je velký problém.
Dalajlama: Jestliže někdo z alkoholikovy rodiny cítí, že když
proti tomu něco řekne, pak to pro něj bude prospěšné, a přitom to
neudělá, pak je to určitě zlé. Jestliže si naopak říká "stejně to
k ničemu nepovede, má slova situaci ještě zhorší", pak existují
důvody, aby to člověk neudělal.

Daniel Goleman: Když se lidé proti něčemu nepostaví, je to
obyčejně kvůli strachu. Mám na mysli například strach, že když
promluví, dotyčná osoba se rozhněvá a následkem toho se rozpadne
celá rodina.

Dalajlama: To je také problém. Může se to stát. Když například
alkoholikovi řeknete pravdu, ale váš přístup není dostatečně
citlivý - mluvíte-li příliš hrubě - můžete tomu člověku jeho
utrpení ještě zvýšit. Věci jsou relativní. Neexistují žádná
absolutoria. Zpravidla musíme mluvit pravdu. Ale v některých
případech může mít pravda katastrofální důsledky. Proto, když by
pravda někomu způsobila příliš mnoho bolesti, je možná lepší po
nějakou dobu mlčet.
Představte si kupříkladu mnicha, kterého se vyptává stovka lidí
na lovu, kteří pronásledují nějaké zvíře, zda to zvíře náhodou
neviděl? Co si má mnich počít, když to zvíře opravdu viděl? Jako
mnich má mluvit pravdu. Ale když jim o tom zvířeti řekne, oni
půjdou a zabijí ho. Za takových podmínek je lepší nechat si
pravdu pro sebe.

Daniel Goleman: Co když ale pracujete pro společnost, která šidí
lidi nebo vyrábí nukleární zbraně?

Dalajlama: Jestliže je vaše váhání a strach promluvit způsobeno
sebeláskou - jestliže si říkáte: "Ach, co se se mnou jen stane?
Lidé mě nebudou mít rádi." - a vy tomu nedokážete odolat, pak je
to špatné. Jestliže vám však na srdci leží prospěch druhých a vy
cítíte, že by jim vaše slova neprospěla, pak je mlčení
ospravedlnitelné.

Daniel Goleman: A co situace, kdy se děje něco společensky
nespravedlivého? I když se toho člověk přímo neúčastní, vidí to.
Je naší povinností promluvit? Promluvit ze soucitu? Mnozí z nás
se vůbec neobtěžují. Přitom je tolik věcí, proti kterým by se
člověk měl postavit. Jenže když to nemá příliš významný vliv na
naše každodenní životy, tak to prostě ignorujeme.

Dalajlama: To je nedostatek odpovědnosti. To je zcela nesprávné.
Musíme změnit takový způsob myšlení. Proto tolik mluvím o potřebě
univerzální odpovědnosti. I když někdo říká "tohle není naše
věc", musíme pozvednout hlas.

Daniel Goleman: I když to říká vaše vlastní vláda?

Dalajlama: Samozřejmě, i tehdy. Zejména v demokratických zemích,
vždyť to je principem demokracie, že? Pozvednout svůj hlas.

Daniel Goleman: Souhlasím.

Dalajlama: Slyšel jsem, že zde v Americe se množí případy, kdy
nějaký člen rodiny - manžel, manželka, dítě - zastřelí toho
druhého. Jak si to vysvětlujete? Jaké jsou reálné příčiny? Neprve
bych rád věděl, zda je tento jev součástí širší reality? Nebo je
to kvůli
médiím, která to zveličují? Je to kvůli větší publici-
tě, nebo se míra tohoto druhu kriminality skutečně
zvýšila?

Daniel Goleman: Jsem přesvědčen, že míra těchto incidentů je
v Americe vyšší než kdekoli na světě. V rodinách se stále drží
zbraně. Pak snadno dochází k tomu, že se hádka zvrhne v zabíjení.
Někdy se stává, že celá polovina všech telefonních hovorů na
policii v některých městech jde na vrub rodinných hádek, z nichž
některé mohou skončit vraždou. Proč, to je otázka.

Dalajlama: Takže je to jen proto, že mají doma tolik zbraní?

Stephen Levine: Zdá se rovněž, že se zvyšuje i počet zneužívání
dětí. Mluvil jsem s mnoha lidmi, kteří v tomto oboru pracovali a
slyšeli hodně intimních příběhů. Například Elisabeth
Kübler-Rossová tvrdí, že sexuální zneužívání a násilí v této zemi
jednoznačně stoupá.
Jak jste už řekl, máme-li v životě přítele, je to životní zázrak.
Když nás někdo má rád, jsme schopni tu lásku v sobě cítit,
dotýkat se jí. Jak se ale americké rodiny pomalu rozpadají,
vzdalujeme se od srdečního prostoru, kde se malé dítě cítí tak
bezpečně. Domnívám se, že je tu příliš mnoho osamění a to my
nenávidíme. Cítíme se odloučeni od nás samotných, od všeho, co
představuje lásku. Když se lidé cítí nemilováni, dívají se na
každého jako na pouhý předmět. Dokonce i sami na sebe se dívají
jako na cizí "předmět", jako na něco "jiného", co má pramalou
hodnotu. Mám pocit, že lidé ztratili smysl pro svou vlastní
hodnotu. Ztratili dokonce i důvěru, že něco takového existuje.
Oni tomu nevěří. Mají pocit, že osvobození není možné.

Dalajlama: Jak to vysvětlujete?
Stephen Levine: Cítíme se tak izolováni, tak neschopní cítit svou
bolest, že způsobujeme bolest i druhým. Zdá se, že na světě je
více násilí, nenávisti a strachu než kdy předtím, takže je snazší
používat násilí. Dnes je více shovívavosti k násilí a méně důvodů
nečinit jej. Už v sobě nemáme to, co dokáže zastavit násilí.
Srdce neodpovídá na zmatení mysli. Je to vnitřní nerovnováha.

Dalajlama: Co je zdrojem zneužívání dětí? Proč se jejich počet
zvyšuje?

Daniel Brown: Odpověď je komplexní. Je tu mnoho faktorů, z nichž
některé chápeme více a jiné méně. Jedním faktorem je rozpad
rodiny a komunity. Lidé se cítí více izolovaní, a proto mají
tendenci jednat s ostatním méně osobně, méně lidsky.
Druhým faktorem je takzvaný "sociální modeling" - všichni ve svém
okolí vidíme mnoho příkladů násilí. Například když se v rámci
studie jisté děti dívaly na dospělé, jak bijí panenku na hraní,
děti potom v rámci hry bily své vrstevníky. Dospělí jim v tomto
případě posloužili jako modely chování. Mnoho lidí je
přesvědčeno, že přemíra násilí v televizi a ve filmu je základem
tohoto sociálního modelingu.
Třetím faktorem je dostupnost zbraní a jiných nástrojů
používaných k páchání násilí.
Čtvrtý faktor souvisí se stavem vědomí. Když se lidé hádají tak
intenzivně, že je to přivede až k vraždě svého partnera,
partnerky nebo dítěte, učiní tak pod vlivem změněného vědomí,
které se od běžného vědomí značně liší. Někdy bývá tento stav
navozen za přispění alkoholu nebo drog, například kokainu. Jindy
je hlavní příčinou intenzita nahromaděných emocí. Člověk se může
dostat do stavu tak intenzivního hněvu, že prostě vypne a
přestane vnímat svého partnera či partnerku. Přemůže ho zloba.
V takových situacích může člověk spáchat věci, které si později,
když se mu vrátí normální vědomí, ani nepamatuje. A pokud ano,
nemá pocit, že by se něčím provinil. Tento stav vědomí způsobuje,
že člověk nad sebou nemá kontrolu. Někteří lidé to popisují jako
stav intenzivní paniky a zlosti, kdy člověk postrádá jakoukoli
sebekontrolu a neuvědomuje si své já i já ostatních lidí. Jiní
lidé tvrdí, že tento stav navozuje obrazy mocné síly, která
dominuje nad veškerou slabostí a poddajností druhých lidí.
Jestliže se tyto pocity a stavy probudí v rámci nějakého
intimního vztahu, jsou ještě intenzivnější.

Daniel Goleman: Dalším důležitým faktorem je sociální a
ekonomické zázemí. Během posledních dvaceti let bohatí lidé
v této zemi zbohatli ještě více, zatímco chudí ještě více
zchudli. Je zde mnoho rodin, kde má svobodná nevdaná matka hned
několik dětí a kromě státního příspěvku vlastně žádný příjem.
Mnoho lidí
ve Spojených státech žije na pokraji zoufalství. A protože je
jejich život těžký, není těžké přepadnout i přes tento okraj.
Jean Shinoda Bolenová: V poslední době jsme svědky násilí ze
strany mužů vůči ženám a dětem. Jistě, i ženy se někdy násilí
účastní. Otázka však zní: "Proč to muži dělají?"
Studie ukazují, že to souvisí s nedostatkem pout nebo soucitu se
svými dětmi či ženami. Jak je možné, že mohou sexuálně zneužít
své vlastní děti nebo ženy? Jak to jen mohou udělat?
Zdá se, že v naší kultuře jsou muži osamělejší, izolovanější a
více náchylní k hněvu než ženy. Možná je to ve způsobu výchovy
našich chlapců.
Pocit lásky a soucitu chybí v mnoha amerických rodinách kvůli
osudu předchozích generací. Oplácíš to, co někdo předtím udělal
tobě nebo tvým předkům. Člověk, který páchá násilí na svých
dětech, byl v minulosti patrně sám obětí podobného násilí. Jak to
můžeme změnit, jak máme v lidech vytvářet lásku a nikoli zlobu?
Zdá se, že i přesto jsou tu dnes známky probíhající změny
k lepšímu. Otcové se často účastní porodu svých dětí. Tím se
apeluje na některé otcovské instinkty, z nichž se pak odvíjí
soucit ve prospěch dítěte. Jste-
-li se svými dítětem takto svázáni, nenapadlo by vás přemýšlet
o jeho zneužití.

Dalajlama: Myslíte, že v tomto případě hrají svou roli dědičné,
tedy čistě fyzické vlivy? Je zřejmé, že zdravotní stav člověka
ovlivňuje nejen tělo, ale i jeho celou osobnost. Myslíte, že tu
hrají roli dědičné vlivy, přenos z rodičovských genů na geny
dítěte?
Daniel Goleman: Vaše Svatosti, domnívám se, že existují důkazy
o tom, že příčinou tohoto problému jsou spíše sociální vlivy než
vlivy biologické.
Jean poznamenala, že dospělí lidé, kteří byli v dětství často
biti, začali v dospělosti také bít své děti. Důležitá otázka zní:
Proč se z některých zneužitých dětí stávají násilní rodiče a
z některých nikoli? Důležitou okolností, která se všeobecně
považuje za určující, je to, zda zneužité dítě cítilo lásku
alespoň od nějakého jiného člověka, třeba příbuzného nebo dokonce
souseda. Takové děti pak násilí neopakují.

Jean Shinoda Bolenová: V téhle věci s Danem tak trochu
nesouhlasím. Udělali na mě dojem lidé, kteří byli v minulosti
ošklivě zneužiti a přitom se z nich nestali násilníci. Vždy jsem
se divila, proč tomu tak je. Většina z nich byly ženy. Zdá se, že
ženy se tolik neidentifikují s rodičem, který je bije. Zdá se
rovněž, že někteří lidé jsou více v kontaktu s vlastními
hodnotami. Proto nikdy netrpěli pocitem, že by si násilí
zasloužili, i když byli jako děti zneužiti.

Dalajlama: Prosím, abyste si špatně nevykládali koncept karmy.
Zdá se, že na Západě je taková tendence myslet si "to je moje
karma", a pak se stáhnout do své ulity a být ke všemu apatický.
To není smysl karmy. Můžeme sice říci: "To je karma." Ale čí
karma? Máte-li na mysli něco, co právě prožíváte, pak mluvíte
o ději, který jste způsobili vy sami.
Kdo vytváří vaši karmu? Vy sami. I když jste udělali něco
špatného, vždy s tím můžete něco udělat. Chápání karmy nevede
k apatii, nýbrž k větší aktivitě.

Jean Shinoda Bolenová: Z tohoto hlediska je možné říci, že
psychoterapeut je někdo, kdo se snaží lidem pomoci při chápání
vlastní karmy.

Dalajlama: To je docela pravdivé.

Daniel Brown: Nedávno bylo provedeno několik pokusů o zmírnění
počtu násilí a zneužívání v rodinách. Když profesionál nebo člen
nějaké komunity má podezření, že v nějaké konkrétní rodině
probíhá zneužívání dětí nebo sexuální zneužívání, pak je podle
zákona povinen oznámit to úřadu na ochranu dětí. Ten pak celý
případ prošetří a zjistí, zda je to pravda. Tento systém je však
stále nedokonalý. Stává se, že když do rodiny přijde někdo
z úřadu na ochranu dětí a odhalí případ zneužití, má to škodlivý
vliv na celou rodinu, nejen na násilníka. Rodina pak obviňuje
dítě, které je znovu traumatizováno. Přitom když okresní zástupce
případ prošetří a podá proti násilníkovi žalobu, celá věc se
dostane k soudu a obviněný se může dostat až do vězení. To ale
také způsobí narušení rodiny. Rodina se může dostat do finančních
potíží, narušena je celá rodinná struktura.
I přesto má taková praxe svůj přínos. Nutí totiž velmi izolované,
násilnické rodiny zůstat v kontaktu se zbytkem světa. Nutí je
udržet si členství v komunitě a respektovat určitá společenská
pravidla či normy.

Dalajlama: Zdá se, že celá diskuze zde na Západě je velmi
orientovaná na činy. Když jde o zneužívání, potýkáte se se
zneužíváním. Když jde o násilí, bojujete proti násilí. Je však
k dispozici dostatek výzkumů ohledně podstaty těchto problémů?
V buddhistické praxi je například první ušlechtilou pravdou to,
že existuje utrpení. Jenže nám nestačí říci: "Nemáme utrpení
rádi." Musíme hledat zdroje utrpení. Tam musí proudit naše
skutečná energie. Existuje na Západě něco srovnatelného?

Daniel Brown: Je to komplexní. Existuje mnoho příčin. V každé
konkrétní situaci může být jedna příčina důležitější než druhá.

Dalajlama: Podívjeme se na situaci v médiích. V televizi a
v dalších prostředcích je denně příliš mnoho sexu a násilí.
Pochybuji o tom, že lidé, kteří to produkují, chtějí opravdu
ublížit společnosti. Prostě chtějí vydělat. Tam leží jejich
priorita. Zdá se, že mají málo společenské odpovědnosti. Na druhé
straně se zdá, že veřejnost má ráda vzrušení, které se jí dostává
při dívání se na takové televizní programy. Proto je odpovědná i
veřejnost. Co si s tím počít, když vliv mají v tomto případě obě
dvě strany?

Daniel Goleman: Vaše Svatosti, domnívám se, že je důležité, co
jste právě řekl, a sice že u veřejnosti je značná poptávka po
sexu a násilí a že mediální producenti ukazují jen to, co lidé
chtějí. Lidé to chtějí a požadují to. A protože producenti jsou
motivováni penězi, vyrábějí právě takové programy, jaké vyrábějí.
Otázka zní, zda se při své práci mají lépe hlídat, zda je jim
třeba vyšší odpovědnosti.

Dalajlama: Nebo by mohli být alespoň zdrženlivější.

Daniel Goleman: Zdrženlivější, ano. V tom, co ukazují, asi nemusí
být tolik násilničtí a sexističtí.
První dodatek americké ústavy chrání svobodu vyjadřování. V naší
společnosti je problém v udržení rovnováhy mezi svobodou slov,
které lidé chtějí říci, svobodou obrazů, které chtějí vidět, a
sociálními a psychologickými dopady těchto svobod. Ještě neznáme
správnou odpověď na tuto otázku. Možná byste o něčem věděl vy.

Dalajlama: Nevím. Proto se vás ptám. Je velmi užitečné získávat
nové myšlenky, nové znalosti. To je velmi dobré. Když o takových
věcech mluvíme, když o nich přemýšlíme, možná budeme při příštím
setkání schopni přijít s novými nápady. Jak jsem již říkal, každý
jednotlivec má odpovědnost snažit se zmírnit negativní jevy.

Jean Shinoda Bolenová: Například bychom mohli spustit mediální
kampaň o výhodách soucitu pro redukci násilí v domovech nebo
v zařízeních pro redukci krevního tlaku, a tak poukázat na přínos
pro celkové fyzické zdraví.

Dalajlama: Ano, ano. Vždy se držím této zásady. Když jste duševně
šťastní, jste šťastní i fyzicky. A každý chce být fyzicky zdravý.
Proto je ve vašem zájmu být psychicky šťastný. Štěstí je jedna
z nejlepších metod, jak si udržet dobré zdraví. Naprosto s vámi
souhlasím. Co říkáte, je pravda.

Jean Shinoda Bolenová: Je důležité, že kolem sebe vidíme dobré
příklady. Dali jsme vám otázku: "Jak si udržujete radost a veselí
tváří v tvář všemu, co se děje v Tibetu?" A to, že si své veselí
dokážete uchovat, je pro nás důležitým příkladem.

Otázka z publika: Chápu, že v tibetských rodinách je nižší výskyt
násilí. Co dělají tibetské rodin jinak?

Dalajlama: Nelze říci, že by v tibetských rodinách nebylo vůbec
žádné násilí. Ale když k nějakému násilí dojde, lidé jsou
šokováni. Stává se to zřídka. Stejně je tomu tak i v případě
rozvodů. I v Tibetu se to stává, ale když se to stane, podivují
se nad tím. Pro ně je to velmi neobvyklá událost.
V tradiční Asii byla situace v oblasti rodinných vztahů
pravděpodobně lepší než na současném Západě. Důraz byl kladen na
širokou rodinu, na rodinná pouta a harmonii. S příchodem
západního vlivu se však systém rozšířených rodin v Asii začínal
vytrácet. Dnes jsou v Asii rozšířeny podobné "jaderné" rodiny
jako na Západě. Tradiční Asiaté mají pocit, že v celém tom
procesu něco chybí. Abych byl spravedlivý, musím na druhou stranu
uvést, že jednou jsem se setkal s jistým indickým gentlemanem,
který tvrdil, že jeho rodina má dvě stě členů. Myslím, že to je
až přespříliš.

Otázka z publika: Vaše Svatosti, je naší povinností postavit se
proti někomu, kdo nám ubližuje, nebo mu máme nabídnout své
odpuštění a soucit?

Dalajlama: Na toleranci a trpělivost by se nemělo pohlížet jako
na známky slabosti. Vždyť ve skutečnosti jsou to známky síly.
Tolerance a trpělivost však neznamenají, že budete akceptovat
důsledky každého skutku. Tolerance znamená, že v sobě nebudete
chovat hněv a nenávist. Ale když vám někdo provede něco zlého a
když se k němu budete stále chovat příliš pokorně, pak toho
dotyčný může zneužít a provést ještě něco horšího.
Proto je třeba každou situaci pečlivě analyzovat. Jestliže si
okolnosti žádají protiopatření, udělejme ho efektivně, to jest
bez hněvu. Sami uvidíte, že takové jednání je účinnější než
jednání pod vlivem hněvu. Je pravděpodobnější, že když situaci
zhodnotíme opatrně, důkladně a bez zbytečných emocí, budeme mít
větší naději na splnění našeho cíle.

Otázka z publika: Můžete vysvětlit situaci, kdy jeden člověk
ublíží druhému, ale neúmyslně, jen kvůli svým vlastním omezením?
Je tento člověk nepřítel? Co má člověk dělat s takovou újmou?

Dalajlama: Především je třeba si uvědomit, že ten člověk není
nepřítelem. Jestliže vám ublížil neúmyslně, a vy přesto cítíte
újmu, vraťte se ve své paměti zpátky a přesvědčte se, že to bylo
vskutku neúmyslně. Uznejte, že vaše reakce se odvíjela od mylného
závěru. Stává se, že lidé jednají tak, že to může někomu ublížit,
přestože nemají v úmyslu nikomu uškodit. Přitom by spousta lidí
řekla, že nešťastník vykonal svůj čin úmyslně.
Ještě jednou se vrátím k vaší otázce. Když vám tedy někdo kvůli
svým vlastním omezením ublíží, prostě si řekněte, že to nebyla
jeho chyba, že si zkrátka nedovedl počínat lépe. Někteří lidé se
na sebe umí zlobit takovým způsobem, že se přitom bijí do hlavy!
Není důvod být takhle rozhněvaný. To není ten pravý rozvážný stav
mysli. Akorát vás z toho bude bolet hlava.

Otázka z publika: Vaše Svatosti, jak se můžeme chovat soucitně
k našim oponentům nebo nepřátelům?

Dalajlama: Tím, že budete vidět věci v širší perspektivě. Vidíte
přece, že váš oponent je také živá bytost. Stejně tak víte, že
každé živé stvoření chce totéž, tedy být šťastný a vyhnout se
utrpení. Toto uvědomění vám pomůže vytvořit si potřebný soucit.
Jestliže již soucit máte, je vám zapotřebí pouze zahrnout
dotyčného člověka do skupiny živých stvoření, k nimž cítíte
soucit. Jestliže se váš soucit nevztahuje na všechny žijící
bytosti, pak pro vás bude obtížnější vypěstovat si soucit s
někým, kdo se jeví jako váš nepřítel.
Takže když nemáte soucit pro všechna živá stvoření a chcete se
zaměřit pouze na jednoho člověka, kterého považujete za svého
nepřítele, pak to pro vás bude velmi těžké. Možná budete schopni
vyslovit to slovo "soucit", ale to je asi tak všechno.

Margaret Brenman-Gibsonová: Vaše Svatosti, řekl jste, že se
člověk musí snažit odpovídat na otázky: "Jaký je život, který
vedu? Kde mohu pomoci změnit svět k lepšímu? Jak to mám udělat? -
ať už v rodině, v širší společnosti či obecně na této planetě."
Tyto otázky si od nás žádají přemýšlivost na všech úrovních a ve
všech oblastech života. Vyzval jste nás, abychom uvedli příklady
soucitného konání, které dokázali změnit svět k lepšímu. Ráda
bych uvedla příklad člověka, jenž svým nenásilným jenáním a
osvobozující transformací své mysli prokázal do značné míry
občanskou neposlušnost a jehož čin je ve své specifičnosti
v dějinách ojedinělý. Jmenuje se Daniel Ellsberg.
Jako talentovaný mladý muž vyrostl do nejvyšších pozic ve vládě
Spojených států. Měl přístup k mnoha tajným materiálům. Na
počátku šedesátých let ho prezident Kennedy požádal, aby
připravil plány pro jadernou válku. Dan Ellsberg to cítil jako
příležitost válce zabránit, a to tím, že udělá "dobrý plán".
Proto souhlasil. Když poprvé slyšel o atomové bombě, měl pocit,
že zabránit jejímu použití je smyslem jeho života. Nakonec se ale
dostal do bodu, kdy se začal ptát sám sebe: "Kolik životů tu
vlastně riskujeme? Co se stane, když se něco pokazí a všechno
nepůjde podle plánu?" Tyto otázky pokládal i šéfům svého
oddělení: "Spočítali jste, kolik lidí zemře během prvních
několika měsíců, pokud se stane něco nečekaného a vypukne jaderná
válka?"
Jejich odpověď byla chladná a stručná: "Bude to 625 milionů
lidí."
Šokovalo ho, že mohli pronést takové číslo s naprostou
chladnokrevností, jako by se jich to ani netýkalo. Proto se ptal
dál: "Kdo jsou ti lidé, s nimiž pracuji? Chodím s nimi na pivo.
Ke svým ženám, dětem, dokonce i ke psům se chovají ukázkově
hezky. A potom mi jen tak oznámí svá suchá čísla, jako by to ani
nebyla příprava na totální jadernou válku." Byl tak zděšen, že se
ptal sám sebe: "Jak to mám sdělit americké veřejnosti?" Tahle věc
ho velmi trápila.
Pak začala vietnamská válka. Na samém počátku měl pocit, že jdou
do Vietnamu osvobozovat vietnamský lid. Když ale bylo jasné, že
o nic takového tu nešlo, rozhodl se, že do Vietnamu sám odjede a
uvidí, co se tam vlastně děje.
Když přijel na místo, brzy si uvědomil rozsah celé katastrofy, i
to, že tato válka je vrcholným hříchem. "Lidé Vietnamu mi byli
tak blízcí jako mé vlastní ruce," říkal. "Všichni jsme navzájem
propojeni, jsme součástí jednoho světa a jednoho společenství."
Když si ujasnil, že válka musí skončit, začal přemýšlet: "Jak to
mám vysvětlit americké veřejnosti?"
Když se vrátil do Spojených států, navštívil přednášku jistého
mladého muže z Harvardu jménem Randy Keeler, který říkal: "Jsem
na cestě do vězení. Musím do vězení, protože jinak bych musel do
války zabíjet své bratry."
Jak to Dan Ellsberg uslyšel, prodělal transformaci vědomí, kterou
později popsal takto: "V ten moment se můj život rozdělil na dvě
poloviny. Šel jsem na záchod, sednul jsem si na podlahu a celou
hodinu jsem tam probrečel."
Ke konci té plačtivé hodinky se ptal sám sebe: "Co mám ve své
vládní funkci udělat, aby se k Američanům dostala celá pravda?" A
tehdy se rozhodl Američanům ukázat, jak byli celou dobu klamáni a
jak jsou zabíjeni Vietnamci. "Odejdu navždy do vězení za to, co
musím udělat." Ellsberg zveřejnil to, co se dnes nazývá "Pentagon
Papers", tedy tajné informace z Pentagonu. Materiál byl zveřejněn
v deníku The New York Times. Soudní jednání s Danem Ellsbergem
nakonec skončilo tak, že do vězení jít nemusel.
Vyprávím tenhle příběh proto, abych vám ukázala někoho, kdo svým
životem dokázal změnit něco k lepšímu. Jeho odhalení v té době
pomohlo ukončit válku. Otázka, kterou bych ráda položila Jeho
Svatosti, zní takto: Jak má člověk najít ve svém životě místo,
kde má moc a prostředky k tomu, aby svým soucitem měnil věci
k lepšímu? Jak máme propagovat kultivaci soucitu, když žijeme ve
společnosti, kde nad veřejným míněním dominuje válka, násilí,
konflikt a materiální spotřeba?

Dalajlama: Z jistého hlediska je v této kritické situaci
důležité, abychom reflektovali nevýhody nenávisti a hněvu a
uznali výhody pramenící ze soucitného života. Na jedné straně je
pravda, že tato doba je obdobím krize, obdobím násilí a agrese.
Na straně druhé vidíme i nadějné známky. Slyšíme některé přední
politiky, například někoho z britské Labour Party, kteří mluví
o důležitosti soucitu. Vědomí o důležitosti soucitu se všeobecně
zvyšuje. Kdybychom tento seminář organizovali v padesátých nebo
na začátku šedesátých let, přišlo by jen pár lidí. Dnes je nás tu
skoro tisíc. To je rovněž pozitivní signál. Vidíme praktické
výhody soucitu, vidíme možnost větší spokojenosti, vyrovnanosti a
lepšího života. To, že se zvýšilo povědomí společnosti
o důležitosti soucitu, pramení z uznání užitečnosti soucitu
v životě každého z nás. Je velmi důležité snažit se šířit toto
povědomí prostřednictvím médií a vzdělání.
Mám ještě další otázku. Lidské bytosti jsou všeobecně
inteligentnější než ostatní savci. Na druhou stranu máme problémy
korespondovat s naší vyšší inteligencí. Myslíte si, že
inteligentní zvířata mají tendenci mít více problémů než zvířata
s nižší inteligencí?

Daniel Brown: Z toho mála, co si pamatuji ze studií delfínů a
velryb, usuzuji, že jsou ve vztahu ke své komunitě a ke svému
druhu více ochranářští než lidé. Lidé mají oproti klasickým
savcům velmi vyvinutou mozkovou kůru. To znamená, že jsme schopni
zpracovávat více myšlenek. Naskýtá se otázka, zda nám není
zapotřebí uklidnit své myšlenky, abychom nezpůsobovali problémy
sobě i ostatním.

Daniel Goleman: Když je mozková kůra zaplněna touhou nebo zlobou,
pak mohou lidé napáchat hodně škody.

Dalajlama: Další věcí, které jsem si všiml, je skutečnost, že
někteří mravenci musejí pro své přežití více spolupracovat. Mají
neobyčejně vyvinutý smysl pro komplexní odpovědnost. Nemají žádné
náboženství, žádný soucit, žádné vzdělání, ale přesto mají
vyvinutý smysl pro odpovědnost. My, lidé, jsme převážně
společenští tvorové. Musíme spolu žít. Jeden bez druhého bychom
nepřežili. A přesto spolu zápasíme. Je pro nás velmi obtížné
vytvářet si svůj smysl pro odpovědnost. Proč tomu tak je?

Margaret Brenman-Gibsonová: Rozsah možností člověka je daleko
širší než u jiných živočichů. Máme více možností. Uvnitř
mravenčích kolonií, kde přežití závisí na týmové práci, je
naprogramovaná, předem daná volba mnohem užší než u člověka - i
když existují i bojechtiví mravenci. Mravenci nemají tolik voleb.
Lidské bytosti se svou mozkovou kůrou jsou úplně někde jinde.
Dalajlama: Takže ten velký rozdíl je v inteligenci.

Margaret Brenman-Gibsonová: Ano, přesně tak.

Jack Engler: Myslím, že je zde ještě jeden důvod. Díky své
mozkové kůře mají lidé schopnost představit si budoucnost a mohou
si představit i věci, které zatím neznají. Máme též schopnost
pamatovat si minulost takovým způsobem, aby nám to přinášelo
jisté výhody. Máme však také schopnost enormní frustrace, když se
nám nepodaří získat to, co jsme chtěli. Frustrující může být i
to, když někdo něco má a my to nemáme. To je část rizika, které s
sebou přináší vyšší mozková kapacita.

Margaret Brenman-Gibsonová: Ano, tím rizikem jsou zlost,
předhánění se a válka.

Otázka z publika: Někdy mám pocit, že je pro mě extrémně těžké
žít ve společnosti plné nenávisti. Často myslím na samotu, která
spočívá ve smrti. Rád bych věděl, co si o smrti myslíte vy, Vaše
Svatosti.

Dalajlama: Opravdu nikdo z nás nemá stoprocentní jistotu, že až
zemře, nalezne mír a štěstí, na které tak dlouho čekal. Když už
jsme jednou lidé, měli bychom tak žít. Ano, myslím si, že hlavním
smyslem je žít jako lidská bytost. Bylo by velkou chybou
považovat celý tento život za naprosto neplodný a nesmyslný a
uvažovat o sebevraždě.
Vždyť vidíte, jak krásný je lidský mozek a jak krásné je lidské
srdce. Když tyhle dvě věci spojíme, dokážeme vyřešit každý
problém. Jsem přesvědčen, že potřebujeme pouze trochu trpělivosti
a odhodlání. Proto nemějte strach. Utápět se v bláznivém
zoufalství nemá žádný smysl.

Otázka z publika: Vaše Svatosti, v naší západní společnosti se za
znamení úspěchu považují vnější atributy, například kolik kdo
vydělává, jaké má postavení, zda je prezidentem té či oné
společnosti a tak dále. Jak se měří úspěch v tibetské
společnosti?

Dalajlama: Mám-li mluvit o světském životě v Tibetu, pak je tamní
teorie úspěchu víceméně stejná jako tady. Ale pro ty, kterým je
bližší duchovní dimenze, je znamením úspěchu vnitřní uvědomění a
kvalita vědomí.

Jean Shinoda Bolenová: Vaše Svatosti, v mnoha částech světa se se
ženami zachází jako s nižšími bytostmi, nad kterými mají muži
moc. To vytváří podmínky pro mnoho druhů diskriminace, počínaje
nedostatkem vzdělání, horšími pracovními podmínkami a konče
sexuálním a fyzickým zneužíváním. Jaký je vztah k ženám
v tibetském buddhismu? Jsou muži považováni za duchovně
vyspělejší než ženy? Jaké jsou z hlediska buddhismu základní
rozdíly mezi oběma pohlavími? Ráda bych vám také položila tuto
otázku: Pamatujete si na nějaké své předchozí životy, v nichž
jste byl ženou?
Dalajlama: Nejen že si nepamatuji na prožitky z minulých životů,
já si někdy nepamatuji ani to, co jsem dělal včera. Jak víte,
jako buddhista věřím v teorii znovuzrození. Proto není pochyb, že
některé předchozí životy jsem prožil jako žena. Ani v budoucnosti
není jasné, zda se znovu narodím v mužském, ženském nebo jiném
těle. Nevím. Nejdůležitější věcí v buddhismu je nediskriminace.
Vrcholné cíle buddhismu jsou stejné pro muže i pro ženy. Rozdíl
není ani ve schopnosti dosáhnout nirvány, nebo též buddhovství.
Na druhou stranu Vinaja, která obsahuje řádová pravidla, říká, že
kterýkoli řádně ustanovený mnich má nad kteroukoli ustanovenou
mniškou pozici seniority. Podle sútrajány i podle jiných učení
nižších tanter je prý třeba, aby byl člověk ve finálním momentě
plného probuzení mužem. Na vyšší úrovni však podle téhož učení
není rozdílu mezi pohlavími. Z hledis-
ka nejvyšší dimenze buddhistických praktik, tedy podle Nejvyšší
jógické tantry, není žádného rozdílu. Dokonce ani ve finálním
životě, kdy dosáhnete buddhovství, nezáleží na tom, zda jste žena
nebo muž. V tomto systému je na ženy a na muže bráno více ohledů.
Podle Nejvyšší jógické tantry existuje například celá řada
základních prohřešků. Jedním z těchto prohřešků je i to, když se
muž dívá na ženu spatra. Pokud si muž počíná tímto způsobem, je
to považováno za katastrofální. Podobný prohřešek ze strany ženy
vůči mužům však neexistuje. Takže my, muži, jsme asi žárliví.
V tibetské společnosti, což je samostatná kapitola, není žádný
velký rozdíl v postavení žen a mužů. V Tibetu dokonce o žádné
diskriminaci nikdo nic nevěděl, dokud jsme to nevypozorovali
v Indii a v Číně.

Jean Shinoda Bolenová: Dokážete si představit, že budete
v příštím životě ženským dalajlamou?

Dalajlama: Samozřejmě, to je možné. Máme mnoho ženských
reinkarnovaných lamů, duchovních vůdců. Jedním z nich je velmi
slavný lama, považovaný za velmi vysokého duchovního. Co se týče
duchovních učitelů tibetské tradice, ani tam se moc nerozlišuje
mezi mužem a ženou. Záleží na tom, zda je vaše praxe dobrá, zda
jste získali vysoký stupeň uvědomění. Pokud ano, pak získáte své
žáky a stanete se lamou.
V buddhismu nyní probíhá opravdu feministické hnutí, které se
vztahuje k bohyni Tára. Poté, co Tára dokázala vypěstovat
bódhisittu, bódhisattvovu motivaci, posoudila situaci těch, kteří
usilují o probuzení, a došla k závěru, že probuzení dosáhlo
příliš málo žen. A tak slavnostně slíbila: "Vypěstovala jsem
v sobě bódhisittu
jako žena. Slibuji, že ve všech svých životech na cestě se zrodím
jako žena, i v mém životě finálním, kdy dosáhnu buddhovství, budu
také žena." To je skutečný feminismus.

Otázka z publika: Jak máme pomoci zmírnit utrpení světa? Jak máme
posílit naši lásku a touhu sloužit našemu světu?
Dalajlama: Tato planeta je naším domovem. Starat se o náš svět je
jako starat se o vlastní dům. Musíme se přece starat o svůj dům.
Naše životy závisí na této planetě, na našem prostředí.
Země je do jisté míry naší matkou. Je tak laskavá, že pokorně
snáší všechno, co jí provádíme. Nyní však přišel čas, kdy naše
moc ničit je tak veliká, že je Matička Země nucena varovat nás,
abychom byli opatrní. Za všechno hovoří populační exploze a další
indikátory. Příroda má svá vlastní přirozená omezení.
Můžeme se na tuto otázku podívat ještě z jiného úhlu. Stejně jako
je tělo složeno z různých komponentů, tak se i planety skládají
z různých částic. Existují přírodní zákony. Jestliže se pokusíme
narušit tyto zákony, nemáme šanci na úspěch, byť bychom byli
sebeinteligentnější a sebesnaživější.

Otázka z publika: Bude lidstvo schopno zachovat krásu Země dříve,
než bude zničena?

Dalajlama: Myslím, že ano. Jsem vždy optimistou. Domnívám se, že
ještě není pozdě. Na počátku nebo v polovině tohoto století se
o přírodní prostředí zajímal jen málokdo. Dnes se zakládají
dokonce politické strany, které mají ekologii jako hlavní
ideologii. To je velmi pozitivní vývoj. Proto si uchovávám velkou
naději.

Daniel Goleman: Vaše Svatosti, vezměme dnešní moderní
technologii, náš životní styl, kterým žijeme každý den, všechny
věci, které každý den používáme,
nakupujeme a zase vyhazujeme - když to všechno vynásobíte čtyřmi
miliardami, pak má pro Zemi dalekosáhlé důsledky každý
sebenicotnější akt. Je součástí role, kterou hraje ve spáse Země
soucit, i potřeba věnovat pozornost ke všem těm věcem, které si
tak bezhlavě nakupujeme? Jak může člověk získat více úcty,
dbalosti a duchapřítomnosti k tomu, co děláme s naší planetou?

Dalajlama: Klíčem je vědomí, uvědomování si. Zkrátka si to
uvědomujte. Vzdělání je velmi důležité, a rovněž tak i smysl pro
odpovědnost. Především potřebujeme vzdělání, abychom věděli, čeho
si máme být vědomi. To potřebujeme jako první, pokud máme otevřít
oči. V životě se pak vyskytnou situace, kdy můžeme zareagovat na
to, o čem jsme získali poznatky během teoretického studia, a
uvést je do praxe. Dbalost je o tom, jak se zaměřit na aktuální
stav věcí, uvědomit si jej a správně reagovat. Dbalost přichází
spolu se vzděláním. Tyto dvě věci jsou základem ke zdraví našeho
životního prostředí. Každý z nás má potenciál, aby pro své
prostředí něco udělal. I kdyby to měl být tak prostý čin, jakým
je uklízení odpadků na správné místo. I když se to může zdát
bezvýznamné, když to vynásobíte těmi miliardami, pak to může mít
nesmírný vliv.
Budeme-li takto přemýšlet, každý z nás si najde nějaký způsob,
jak pomoci. Lidská společnost není ničím jiným než společenstvím
jedinců. Dnes ráno se mě jedna televizní redaktorka zeptala, zda
se považuji za mírotvorce, a já jí odpověděl: "Ne, jsem pouze
lidská bytost." Mír je něco pro každého člověka. Každý člověk je
za mír odpovědný. Z tohoto hlediska je každý člověk mírotvorcem.
Já se snažím pouze odvést svůj díl práce.
Jestliže chcete změnit svět, snažte se nejprve zlepšit sami sebe,
změnit se uvnitř. To pomůže i změnit vaši rodinu. A pak už to jen
narůstá. Všechno, co uděláme, má nějaké důsledky. To je mé
základní přesvědčení. Kamkoli jdu, snažím se zdůraznit
odpovědnost každého jednotlivého člověka. Nikdy bychom neměli
trpět pocitem vlastní bezvýznamnosti. "Co udělám já, je přece
nicotné, na tom nezáleží." V Americe jako v demokratické zemi je
hlas veřejnosti obzvláště důležitý a vlivný. Kromě toho už nic
nevím.

Jean Shinoda Bolenová: Západní přetechnologizované společnosti
zoufale potřebují nějaký duchovnější směr. Máte pocit, že
tibetská tradice moudrosti nám může přinést ten druh duchovního
vedení, který v současnosti potřebujeme? Máte jako představitel a
mluvčí tradice, kterou by lidstvo mohlo zužitkovat, pocit
nějakého poslání?

Dalajlama: Nevím. To je těžké říci. Když se podíváme do historie,
zjistíme, že to, zda nějaký člověk naplnil své poslání, víme
retrospektivně, tedy až po jeho smrti. Takže opravdu nevím.
Otázka z publika: Máte pocit, že Američané a Spojené státy jako
země mají ve světě nějaké zvláštní poslání? Čím mohou Američané
přispět ke světové harmonii a světovému míru?

Dalajlama: Amerika, jako každý jiný národ, má své dobré i stinné
stránky. To je normální. Spojené státy jsou především takzvanou
supervelmocí. Jste supervelmoc, nejen vojensky a ekonomicky, ale
dokonce i co do míry svobody. Myslím, že největší síla této země
je dostatek volného, otevřeného prostoru, kde je možné realizovat
tvůrčí schopnosti každého jednotlivce. Jistě, je pravda, že ve
vaší zemi je velká nerovnost - mnozí lidé jsou chudí, zatímco
jiní bohatí. V zásadě tu ale vládne ryzí svoboda a společnost je
opravdu otevřená. Myslím, že právě to je hlavním zdrojem vaší
síly a pokroku.
Amerika je mladý národ - mám teď na mysli bílé osadníky - takže i
vaše dějiny a kultura jsou poměrně krátké. Ale to je dobře,
protože vám to pomáhá udržovat si otevřený pohled na různé další
kultury a náboženství. Tento národ, obzvláště tato oblast
Kalifornie, je národem mnoha ras a kultur. Když tuto skutečnost
využijete správným směrem, pak vám to pomůže při odstraňování
předsudků a při získávání větší tolerance. Obecně si myslím, že
Američané jsou upřímní, přímočaří a srozumitelní. A to se mi
velmi líbí.
Někdy mám ale pocit, že v globálním prostředí mezinárodní
politiky má spravedlnost a morálka jen malou hodnotu, a to mě
velmi rmoutí. Jestli to bude pokračovat, budou mnozí lidé trpět.
Supervelmoci budou nakonec také trpět. I když je Amerika silným
národem, potřebuje upřímné přátele, včetně těch malých zemí. Jak
si získat přátele? Myslím, kromě své materiální a kulturní síly
musíte stát pevně za svými morálními zásadami. To by bylo opravdu
výborné.
Současný trend není příliš příznivý. Dříve či později ho budete
muset zvrátit. Je pro vás snadnější změnit sami sebe, dokud jste
silní. Až budete slabší a menší, změna bude pro vás daleko
obtížnější. Nebudete mít sílu na to, abyste dokázali čelit
nepříznivým okolnostem. Silné národy mají vždy vyšší šance a
schopnosti napravit chyby ve svém systému a přijmout riziko,
které je spojené se změnou existujícího systému. Až do padesátých
nebo šedesátých let byla Amerika silným národem, který měl
vysokou prestiž. Navíc byla vůdčí zemí v prosazování svobody. Zdá
se mi však, že za posledních třicet let jde trend opačným směrem.
To je smutné. Ale do toho mi nic není; to je pouze vaše věc.

Daniel Brown: Vaše Svatosti, pokud budete vycházet ze svých
znalostí o západní společnosti, co byste nám spíše doporučil -
pracovat na sobě, nebo sloužit druhým?

Dalajlama: Abyste mohli sloužit lidem, musíte mít pevné odhodlání
a pozitivní motivaci. Čas od času si také potřebujete odpočinout,
načerpat nové síly. Myslím, že by to mělo být tak půl na půl,
nějakou dobu věnovat načerpávání nových sil a zbytek službě
druhým. Záleží na konkrétních okolnostech. Ale právě o tuto dělbu
se snažím i já.

Stephen Levine: Vaše Svatosti, abychom si osvojili morálku a
etiku, které jsou potřebné pro mír, musíme mít velkou odvahu. Jak
ale máme získat odvahu, když za soucit se v této společnosti
člověku dostává jen málo odměny, málo podpory. Jak máme získat
odvahu, jakou měl Ježíš, odvahu překonat všechny nepříznivé
okolnosti?

Dalajlama: Nevím. Když se na tuto otázku podíváte z jiného úhlu,
pak uvidíte, že i lidé, kteří dnes vládnou světu, mají odvahu -
odvahu dělat věci, které nejsou správné.

Stephen Levine: Je tohle odvaha nebo nevědomost?

Dalajlama: Je to velmi složitá otázka. Tito vůdcové nejsou příliš
moudří, ale jsou chytří, vyznají se. Domnívám se, že tento způsob
nesprávné a nespravedlivé politiky je způsoben krátkozrakostí.
Když jsou lidé krátkozrací, sledují pouze krátkodobé zisky a
vytváří si odvahu dělat nesprávné věci.
Když bude člověk přemýšlet do hloubky, bude respektovat
spravedlnost. V lidském těle je vrozená úcta a obdiv ke
spravedlnosti. U dětí dobře vidíme, co je lidskému charakteru
přirozené. Když ale děti vyrostou, vytváří si pod vlivem svého
okolí špatné přístupy. Často mívám pocit, že v malém dítěti je
více opravdovosti. Pro mě to znamená, že v lidské krvi je něco
jako úcta k pravdě. Mám mnoho důvodů mít důvěru k lidské odvaze a
povaze.

Stephen Levine: Co když se ale tyto pozitivní vlastnosti
nevytvoří? Když chceme pomáhat, ale přitom máme strach? Co máme
dělat, aby se ta přirozená dobrota dostala na povrch, aby náš
strach nezakalil to, z čeho naše dobrota vyrůstá?

Dalajlama: Mám pocit, že zde mohou sehrát velmi důležitou roli
vzdělání a média.

Otázka z publika: Vaše Svatosti, jak se díváte na své poslání pro
Tibet, který teď prožívá období největšího temna ve svých
dějinách?

Dalajlama: Nevím, zda mám pro tibetský lid nějaké zvláštní
poslání. Ale mým pevným odhodláním vždycky bylo sloužit
tibetskému lidu tak dobře, jak jen to je možné a jak to dovolí
existující okolnosti. Situace v Tibetu je opravdu smutná. Jak
jsem již řekl, každá výzva je zároveň příležitostí. Přišel ten
nejlepší čas k tomu, abychom prokázali své odhodlání. Já sám se
snažím dělat, co je v mých silách.

Otázka z publika: Cítíte, že máte nějaké zvláštní poslání, nejen
ve vztahu k Tibetu, ale i k celému světu?
Dalajlama: Ano. Věřím, že každá lidská bytost má svou zvláštní
odpovědnost za svět. Přirozeně, i já mám svou odpovědnost.

Otázka z publika: A kam se rozejdeme nyní?

Dalajlama: Myslím, že společné dialogy, jako je tento, jsou
důležitým způsobem, jak pomoci ostatním lidem.

Margaret Brenman-Gibsonová: Ano, Vaše Svatosti, my, kteří
pomáháme, se často cítíme osamělí a izolovaní. Takhle velkou
konferenci jistě můžeme čas od času zorganizovat, domnívám se
ale, že pro lidi podobných zájmů je ještě důležitější scházet se
v užších skupinách a pravidelně, třeba týdně nebo měsíčně. Takové
setkání nám pomáhá postarat se sami o sebe a být k službám druhým
lidem.

Daniel Goleman: Vaše Svatosti, máte ještě nějaké nápady či
otázky, kterými bychom se mohli zabývat, než se rozejdeme domů?

Dalajlama: Nemám nic speciálního, co bych vám mohl nabídnout. Já
osobně mám za to, že tyto dialogy byly velmi prospěšné.

Doslov: Opravdový soucit

Jeho Svatost Dalajlama
Pro nás, lidské bytosti a veskrze společenské tvory, je naprosto
přirozené milovat. Máme rádi dokonce i živočichy a hmyz,
například včely, které produkují a sbírají med. Opravdu moc
obdivuji jejich smysl pro širší odpovědnost. Když se díváte na
včelí úl, vidíte, z jaké dálky včelky přilétají, jak si před úlem
pár vteřin odpočinou a pak už chvátají dovnitř, aby po chvíli
zase odletěly. Jsou věrné svým povinnostem. I když se někdy
některé včely pouštějí do boje, mají všeobecně silně vyvinutý
smysl pro jednotu a spolupráci. My, lidé, bychom měli být daleko
pokročilejší než hmyz, ale někdy za ním dost zaostáváme.
Jako společenští tvorové bychom my, lidské bytosti, sotva přežili
v osamění. Kdybychom byli od přírody samotářští, nebyla by na
světě vůbec žádná města. Vzhledem k naší povaze musíme žít ve
vzájemné spolupráci. Lidé, kteří nemají smysl pro společenskou
odpovědnost a pro její dobrotu, jednají proti lidské
přirozenosti. Abychom přežili, potřebujeme upřímnou spolupráci,
založenou na bratrství a sesterství. Přátelé nám dávají pocit
bezpečí. Bez přátel se cítíme osamělí. A když nemáme, s kým
bychom komunikovali, s kým bychom se mohli podělit o svá trápení,

dáváme přednost nějakému zvířeti, třeba psovi nebo kočce. To
dokládá, že i lidé, kteří ztratili své milované přátele,
potřebují s někým komunikovat. Já osobně mám třeba rád své
náramkové hodinky, i když mi
zatím žádnou lásku nevyznaly! Abychom dosáhli
psychické spokojenosti, je nejlépe milovat lidskou bytost. A když
to není možné, pak nějaké zvíře. Když prokážete upřímnou lásku,
dostane se vám reakce a vy pocítíte uspokojení. Všichni
potřebujeme přátelství.
K přátelství lze přistupovat různými způsoby. Někdy míváme sklony
myslet si, že abychom si získali přátele, potřebujeme mít peníze
a moc. Tak to ale není. Když nám zrovna štěstí přeje, určitý druh
přátel se k nám zdánlivě chová loajálně, když ale štěstí odejde,
odejdou od nás i oni. Nejsou to skuteční přátelé; jsou to přátelé
peněz nebo moci. Alkohol je také nespolehlivým přítelem. Jestliže
budete hodně pít, zkolabujete a vaše sny přestanou být příjemné.
Existují však jiné druhy přátel, kteří zůstávají, ať se děje
cokoli. Když jsme na vrcholu štěstěny, dokážeme si pomoci sami, i
kdybychom žádné přátele neměli. Jenže při pádu dolů potřebujeme
skutečné přátele. Abychom si takové přátele našli, musíme si my
sami vytvořit příjemné prostředí. Když budeme stále nahněvaní,
nikdo za námi nepřijde. Soucit a altruismus jsou magnety na
přátele.
Všechna světová náboženství prosazují důležitost soucitu, lásky a
odpuštění. Každé z těchto náboženství má svou vlastní
interpretaci, v zásadě ale všechny staví na bratrství a soucitu.
Ti, kteří věří v Boha, zpravidla cítí svou lásku k druhému
člověku jako vyjádření své lásky k Bohu. Když ale někdo říká
"miluji Boha" a potom není schopen nikomu druhému projevit trochu
lásky, pak myslím, že ten člověk se neřídí učením svého Boha.
Mnoho náboženství prosazuje odpuštění. Láska a soucit jsou
základem odpuštění. Bez nich by bylo velmi obtížné někomu
odpouštět.
Láska a soucit jsou základní lidské vlastnosti. Z buddhistického
hlediska je láska touhou pomoci jiným živým stvořením osvobodit
se od utrpení. Soucit není sobeckým přístupem. Soucit neznamená,
že si říkáme: "Tohle jsou moji přátelé, a proto chci, aby se
osvobodili od utrpení." Upřímný soucit lze rozšířit i na
nepřátele, neboť základem vzniku soucitu je poznání, že utrpení
je ve všech živých bytostech, tedy včetně našich nepřátel. Když
vidíte, že vaši nepřátelé trpí, dokážete si v sobě vytvořit
upřímný soucit i k těm, kteří vám ublížili.
Běžný pocit lásky a soucítění je příčinou vzniku velmi blízkého
pocitu, který je však ve svém jádře připoutaností. Dokud vám
dotyčný člověk bude připadat krásný, vaše láska přetrvá, ale
jakmile jím přestanete být okouzleni, s vaší láskou bude konec.
Dokonce i u člověka, jenž se vám jeví jako dobrý přítel, se může
stát, že příští ráno se situace zcela změní. Ačkoli je to tentýž
člověk, chová se k vám spíše jako nepřítel. Místo abyste cítili
lásku a soucit, cítíte nevraživost. Avšak u upřímné, ryzí lásky a
soucitu nemá chování dotyčného člověka žádný vliv na váš přístup.
Skutečný soucit pramení z poznání cizího utrpení. Cítíte
odpovědnost a chcete pro dotyčného člověka něco udělat. Existují
tři druhy soucitu. První druh je spontánní přání, aby se ostatní
živé bytosti osvobodili od utrpení. Zjišťujete, že jejich utrpení
je nesnesitelné a rádi byste jim odlehčili. Druhý typ není jen
přání, nýbrž i smysl pro odpovědnost, odhodlání odlehčit jim
jejich utrpení a zbavit je nepříznivých okolností. Tento typ
soucitu vzniká uvědoměním si, že existence všech živých bytostí
je pomíjivá, přechodná, avšak ony si to neuvědomují a touží po
stálosti své identity, pročež prožívají zmatení a utrpení.
Upřímný soucit generuje spontánní smysl pro odpovědnost a vybízí
nás, abychom tuto odpovědnost vzali na sebe. Třetí typ soucitu
vyvěrá z moudrosti a poznání, že ačkoli jsou živé bytosti na sobě
navzájem závislé a nemají žádnou inherentní existenci, stále po
ní alespoň touží. Soucit doprovázený tímto poznáním je nejvyšší
formou soucitu.
Abychom v sobě mohli vypěstovat upřímný soucit, musíme zjistit
povahu utrpení a stav utrpení, v němž se živé bytosti nacházejí.
Protože chcete živé bytosti osvobodit od utrpení, nejprve musíte
zjistit, co to utrpení je. Když Buddha mluvil o čtyřech
ušlechtilých pravdách, zmínil se o třech druzích utrpení; utrpení
zřejmé a akutní, například fyzická bolest; utrpení změny,
například když se příjemné prožitky mění na pronikavé utrpení; a
pronikavé utrpení, jež je základem podmíněné existence.
K vytvoření soucitu nejprve musíte reflektovat utrpení,
identifikovat utrpení jako utrpení. Při této hluboké reflexi je
prospěšné, když se budete snažit najít alternativu - zda je možné
se utrpení zbavit. Jestliže budete utrpení pouze vnímat, může vás
to uvést do deprese, což vám nijak neprospěje. Jestliže není
možnost zbavit se utrpení, pak je lepší o něm raději nepřemýšlet.
Když Buddha popsal původ utrpení, promluvil o opadnutí utrpení a
o cestě, která k němu vede. Jakmile si uvědomíte, že je možné
zničit kořeny utrpení, zvýší se vaše odhodlání zjistit a
reflektovat utrpení na různých úrovních. A to vás bude inspirovat
k hledání osvobození.
Když získáte přesvědčení, že existuje cesta k opadnutí utrpení,
pak je důležité uvědomit si, že všechny živé bytosti nechtějí
trpět, touží po štěstí. Každý má právo být šťastný, každý má
právo překonat utrpení. Když zkoumáme sami sebe, zjišťujeme, že
máme přirozenou touhu být šťastní a překonat utrpení a že tato
touha je spravedlivá a platná. Jakmile se tedy přesvědčíme, že
všechna živá stvoření mají právo na štěstí a na splnění svých
přání, naplní nás to spontánním pocitem vlastní hodnoty.
Jediným rozdílem mezi námi a ostatními je v počtu. My jsme
jednotlivci v moři nekonečného počtu ostatních bytostí. Ať si
připadáme jakkoli důležití, jsme pouze jednou bytostí, jediným
já, zatímco ostatních je nekonečně mnoho. Avšak mezi námi všemi
je úzké propojení a vzájemná závislost. Naše vlastní utrpení a
štěstí má hodně společného s utrpením a štěstím druhých bytostí.
To je též realita. Za těchto okolností by bylo obětování devíti
prstů na záchranu jediného bláznivým počínáním. Na druhou stranu
má oběť jednoho prstu na záchranu zbylých devíti prstů určitý
smysl. Zde vidíte důležitost práv druhých lidí i vlastních práv,
i důležitost jejich bohatství a vašeho bohatství. Kvůli celkovému
počtu jsou práva a bohatství druhých lidí přirozeně důležitější
než naše. Nejen kvůli počtu, ale i proto, že kdybyste obětovali
druhé bytosti za své štěstí, znamenalo by to vaši porážku.
Zvítězit můžete pouze tehdy, když budete myslet na práva druhých
a budete jim sloužit.
Obětovat bohatství a štěstí druhých je škodlivé nejen tehdy,
jestliže je vaší cestou bódhisattvova cesta meditací. Budete
trpět důsledky svého činu, i kdybys-
te štěstí druhých obětovali pro klid svého každodenního života.
Jestliže chcete být sobečtí, měli byste být sobečtí a zároveň
moudří, nikoli sobečtí a zároveň šílení. Když budete s upřímným
srdcem pomáhat druhým, přinese vám to více štěstí, více přátel,
více úsměvů a více úspěchu. A když budete naopak ignorovat práva
a bohatství druhých, budete velmi osamělí.
Dokonce i náš nepřítel je pro nás velmi prospěšný. Abychom mohli
praktikovat soucit, potřebujeme si získat toleranci, schopnost
odpouštět a trpělivost, abychom dokázali přebít zlobu. A to se
nám podaří pouze tehdy, když nám někdo způsobí nějaké potíže.
Z tohoto hlediska není třeba, abychom k nepřátelům cítili zášť.
Vlastně bychom jim měli být vděční, neboť nám dali příležitost. A
tu dokážeme využít, ať nás dotyčný chtěl poškodit, nebo nám chtěl
pomoci. Člověk sice může namítnout, že nepřítel přece nemůže mít
vědomý úmysl pomáhat nám, naopak, vždyť nepřítel je odhodlán nám
způsobit škodu, a proto je náš hněv opodstatněný. To je pravda.
Zpravidla konkrétního člověka řadíme mezi své nepřátele tehdy,
když má úmysl ublížit nám. Když nám ale třeba chirurg musí
amputovat končetinu, víme, že to nedělá úmyslně, aby nás
poškodil. Proto si ho neklasifikujeme jako nepřítele. A když nám
chce někdo opravdu uškodit a my ho zařadíme mezi své nepřátele,
získáme tím příležitost praktikovat svou trpělivost a toleranci.
Abychom dokázali praktikovat soucit vůči všem živým bytostem, je
důležité získávat trpělivost a upřímnou toleranci vůči našim
nepřátelům. K tomu nám mohou pomoci jisté druhy duševních
cvičení. Když nás kupříkladu zranil výstřel z pušky, pocítíme
hněv. Tehdy bychom se však měli zamyslet a analyzovat situaci.
"Co to je, že mám v sobě tolik hněvu? Jestliže se zlobím na tu
věc, která mě zranila, pak bych měl cítit hněv k přímému původci
mého zranění, čímž je vystřelená kulka. Mám-li skutečně cítit
hněv k prapříčině své bolesti, musím se zaměřit na hněv, který je
uvnitř člověka, jenž na mě vystřelil. Ale to není odraz
skutečnosti. Vždyť já necítím zášť ke kulce, ani ke zlobě toho
člověka; cítím zášť přímo k tomu člověku, ale ten je pouze
prostředníkem mezi mou bolestí a jeho hněvem. Za jiných okolností
by ten člověk vlastně mohl být mým dobrým přítelem."
Dokud tu budou negativní emoce, bude se dotyčný jevit jako
nepřítel. Když si však osvojíme pozitivní motivaci, může se
proměnit v našeho přítele. Člověka lze změnit, jestliže budou
v jeho mysli dominovat jiné faktory. Takže, logicky vzato,
máme-li cítit k něčemu zášť, pak tím něčím je hněv uvnitř toho
člověka. Je to stejné, jako když vidíme hněv uvnitř sebe. Ten
hněv ničí klid naší mysli, naši psychickou vyrovnanost. A tentýž
hněv ničí i mysl našeho nepřítele. Ovlivňuje jeho mysl a ničí
jeho štěstí.
Proto, když vám ublíží někdo, koho ovládá hněv, měli byste k němu
cítit soucit a lítost, neboť ten člověk trpí. Když se na to
budete dívat tímto způsobem, pomůže vám to zmírnit intenzitu
vašeho hněvu. A když budete cvičit svou mysl, dokážete postupně
rozšířit svůj soucit na všechny živé bytosti, včetně všech svých
nepřátel.
Já sám jsem buddhistický mnich, takže bych měl praktikovat - i
když je má služba ovlivněna leností a neměl bych s ní být příliš
spokojen - avšak i líný člověk, jenž trpí nedostatkem času, se
může změnit, pomalu, krok za krokem. Jsem schopen změnit svůj
způsob myšlení a přináší mi to opravdové potěšení a vnitřní sílu.
Bratři a sestry, prosím, přemýšlejte o těchto řádcích. Máte-li
pocit, že jste v určitý moment schopni praktikovat, zkuste to
jako jakýsi druh experimentu. Časem vám to možná přinese
prospěch. Ale když budete mít pocit, že vám to neprospívá, tak se
tím nazatěžujte. A nelamte si s tím hlavu.
Soucit, nebo též altruistická motivace, je báječná věc. Někdy
mívám pocit, že je to zázrak, když si my, lidé, můžeme osvojit
takový altruismus. Je to ten nejdražší zdroj vnitřní síly, štěstí
a budoucích úspěchů.

Nakladatelství PRAGMA
vydalo tyto knihy
Jeho Svatosti dalajlamy:

Cesta ke svobodě

Probuzení mysli a osvícení srdce

Radost ze života a umírání v pokoji

Cesta ke štěstí

Meditace pro každý den

Etika pro nové milénium

Transformace mysli

Světy v harmonii

Slova moudrosti

KATALOGIZACE V KNIŽE -NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Bstan-dzin-rgya-mtsho, Dalajlama XIV
Světy v harmonii / Jeho Svatost dalajlama ; [ z anglického
originálu přeložil Martin Dobeš]. - Praha : Pragma,
2000. - Název originálu: Worlds in harmony
ISBN 80-7205-789-8

165.322   *   159.923   *   177   *   316.42   *   294.321
n  duchovní poznání
n  životní harmonie
n  soucit
n  globální problémy
n  tibetský buddhismus
n  dialogy

Světy v harmonii
Jeho Svatost dalajlama
Z anglického originálu
Worlds in Harmony
přeložil Martin Dobeš.
Sazba: PRAGMA.
Grafická úprava: Gabriela Novotná.
Vydalo nakladatelství PRAGMA,
Vězeňská 3, 110 00 Praha 1.

(c) 1992, by Foundation for Universal Responsibility
(c) PRAGMA, 2000
ISBN 80-7205-789-8

Obsah:

		O autorech	5
		O tlumočnících	15
		Předmluva 	17
		Poděkování	20
		Úvodní slovo	22
		Úvod: Jeho Svatost dalajlama
Kultivace altruismu 	27
--------------------------------

	1	l	Povaha utrpení	37
	2	l	Práce s těmi, kteří trpí	61
	3	l	Jak nakládat s hněvem	81
	4	l	Láska a soucit	97
	5	l	Buddhismus na Západě	109
	6	l	Jak měnit svět soucitným
konáním	127
--------------------------------

		Doslov: Jeho Svatost dalajlama
Opravdový soucit 	167