Název: Jeho Svatost XIV. Dalajlama Autor: Otevřené srdce Nakladatelství: Pragma, 2001 Stav: od nakladatele Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů. Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených. Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru. * * * O této knize Soucit – solidarita s utrpením druhých a touha osvobodit je od tohoto utrpení – je zakotven ve všech duchovních tradicích. Jak se však člověk může stát opravdu soucitným? Jaké mechanismy promění sobecké srdce v srdce velkorysé? Při své návštěvě New Yorku v roce 1999 promlouvala Jeho Svatost dalajlama na každodenních seancích o soucitu a o tom, že cesta k soucitu vede přes meditace. A přesně o této cestě pojednává i kniha Otevřené srdce – o cestě meditací, od nejjednodušších až po ty nejnáročnější, tak, aby každý člověk, nehledě na to, jakou víru vyznává, byl schopen změnit svou mysl a otevřít své srdce. Kniha začíná prostým přemítáním o výhodách ctnostného života a poté se zaměřuje na praktiky, díky nimž člověk potlačuje destruktivní emoce a impulzivní reakce. Jde o praktiky, které můžeme provádět v kteroukoli denní dobu a které pomalu transformují naši nekoncentrovanou či rozdychtěnou mysl v mysl disciplinovanou a otevřenou. Postupně se zvídavý čtenář dočítá o náročnějších nebo podpůrných meditačních technikách. S jejich pomocí je v silách člověka osvojit si nejhlubší a nejelementárnější vhledy buddhistického praktikování a učinit z nich součást lidského vědění a prožívání světa. Otevřené srdce je srozumitelným úvodem do buddhistické cesty osvícení, jehož autorem je ten nejpovolanější z povolaných, velký učitel, Jeho Svatost dalajlama. Když byly TENZIN GJATSOVI dva roky, byl uznán reinkarnací třináctého dalajlamy. Přivedli ho do Lhasy, hlavního města Tibetu, a o dva roky později ho ustavili jako čtrnáctého dalajlamu. V roce 1959, poté, co Čína potlačila tibetské národní povstání, musel z Tibetu uprchnout a vyhledat azyl v Indii. Jakožto tibetský vůdce exilu pracoval dalajlama nejen jako neúnavný zastánce tibetského lidu, ale též jako propagátor lidských práv po celém světě. Za tuto činnost obdržel v roce 1989 Nobelovu cenu míru a v současnosti je všeobecně považován za jednoho z nejvýznačnějších duchovních vůdců na světě. NICHOLAS VREELAND je praktikujícím tibetským mnichem od roku 1985, kdy ho do stavu mnišství dalajlama ustanovil a kdy vstoupil do chrámu Rato v Indii. Od roku 1998 je ředitelem Tibetského centra, které společně s Gere Foundation sponzorovalo dalajlamovu návštěvu New Yorku v roce 1999. Otevřené srdce SOUCÍTĚNÍ V DENNÍM ŽIVOTĚ Jeho Svatost Dalajlama Nicholas Vreeland Doslov Khyongla Rato a Richard Gere PRAGMA HODGOVIČKY KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Bstan-dzin-rgya-mtsho, dalajlama XIV, 1935- Otevřené srdce : soucítění v denním životě / Dalajlama ; [editor Nicholas Vreeland ; z anglického originálu ... přeložil Martin Dobeš]. -- Praha : Pragma Název originálu: An open heart ISBN 80-7205-963-7 177.74 * 17.02 * 24-583 * 24-1/-9 •· soucit •· životní moudrost •· buddhistická meditace •· učení buddhismu •· přednášky OBSAH PŘEDMLUVA Nicholas Vreeland VII ÚVOD Central Park, New York City, 15. srpna 1999 3 KAPITOLA PRVNÍ Touha po štěstí 27 KAPITOLA DRUHÁ Meditace, začátek 41 KAPITOLA TŘETÍ Hmotný a nehmotný svět 53 KAPITOLA ČTVRTÁ Karma 61 KAPITOLA PÁTÁ Negativní emoce 71 KAPITOLA ŠESTÁ Otevřenost a moudrost: dva aspekty 79 KAPITOLA SEDMÁ Soucit 87 KAPITOLA OSMÁ Meditace o soucitu 95 KAPITOLA DEVÁTÁ Kultivace vyrovnanosti 103 KAPITOLA DESÁTÁ Bódhičitta 113 KAPITOLA JEDENÁCTÁ Setrvání v klidu 121 KAPITOLA DVANÁCTÁ Devět fází meditace setrvání v klidu 131 KAPITOLA TŘINÁCTÁ Moudrost 139 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Buddhovství 151 KAPITOLA PATNÁCTÁ Vytváření bódhičitty 159 DOSLOV Khjongla Rato a Richard Gere 171 Předmluva Nicholas Vreeland Soucit se v buddhismu popisuje jako přání osvobodit druhé bytosti od strasti. Bohužel není v našich silách osvobodit celý svět od utrpení a bídy. Takový úkol na sebe prostě nemůžeme vzít a neexistuje žádné magické kouzlo, jímž bychom přeměnili trápení ve štěstí. Přesto jsme schopni kultivovat vlastní mysl tak, aby byla ctnostná a abychom ji mohli využívat k pomoci druhým. V srpnu roku 1999 pozvaly Tibetské centrum a nadace Gere Foundation Jeho Svatost dalajlamu do New Yorku, aby zde na toto téma promluvil. Kniha Otevřené srdce je výsledkem těchto přednášek. Na následujících stránkách Jeho Svatost dalajlama ukazuje, jak člověk může otevřít své srdce a vypěstovat v sobě trvalý soucit ke všem bytostem. Celý dalajlamův život je svědectvím toho, jakou moc má otevřenost srdce. První duchovní cvičení, která dalajlama provedl, se uskutečnila už v raném dětství. Teprve ve dvou letech, kdy byl uznán jako reinkarnace třináctého dalajlamy, ho vzali z rodiště na severozápadě Tibetu do Lhasy, tibetského hlavního města. V šestnácti letech nabyl světské vlády nad Tibetem, a když čínská komunistická vojska brutálně zabrala tibetské území, chtě nechtě musel podrobit své přesvědčení o nenásilí a toleranci těžké zkoušce. Udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ochránil svůj lid a aby udržel agresora v patřičných mezích, a zároveň pokračoval ve svých studiích a praktikování buddhistické cesty ke spáse. V roce 1959, když se čínská armáda připravovala zaútočit na dalajlamův letní palác, opustil pětadvacetiletý tibetský vůdce svou zem a odešel spolu se sto tisíci Tibeťany do Indie. Tito Tibeťané dnes žijí v Indii a po celém světě a vedou extrémně nenásilnou kampaň za tibetskou svobodu. V Dharamsale, což je indické město v předhůří Himálaje, založila Jeho Svatost demokratickou vládu, která má sloužit Tibeťanům – těm, kteří zůstali v Tibetu, stejně jako utečencům v Indii a v dalších zemích. Dalajlama se snažil zachovat všechny aspekty tibetské kultury, avšak v centru jeho pozornosti zůstávala tibetská duchovní tradice, neboť v Tibetu je spiritualita nebo duchovnost nerozlučně spjata s kulturou. Pokračoval tedy v praktikování, kontempletacích a meditacích, neúnavně učil a lidem na celém světě vysvětloval buddhistickou cestu. Velké úsilí věnoval znovunastolení buddhistických chrámů, klášterů a jejich tradičnímu běhu studia a praktikování. To všechno v jediné snaze: aby zůstala zachována cesta porozumění, tak jak ji učil zakladatel buddhismu, Buddha Šákjamuni. Příběh o zrození buddhismu je po světě dobře znám. V pátém století před Kristem, na území, které je dnes součástí Nepálu, leželo království, jehož králem byl otec prince Šákjamuniho. Ten žil životem privilegovaných, v přepychu a bohatství. Navzdory svému mládí však princ Šákjamuni poznal bezcílnost svého pohodlného života. Stal se svědkem stáří, nemoci a smrti, načež prohlédl skrze závoj světského štěstí a pohodlí. Jedné noci opustil princ palác svého otce a zanechal za sebou i vlastní ženu a malého synka. Svým mečem si ostříhal vlasy a vydal se do džungle hledat svobodu od světského života a bídy, o níž nyní věděl, že je s životem nerozlučně spjata. Mladý renunciát se brzy dostal do společnosti pěti asketů, s nimiž strávil mnoho let a s nimiž praktikoval asketismus a meditace. Nakonec však dospěl k poznání, že askeze ho neposunula ke kýženému cíli v podobě moudrosti a osvícení ani o krůček, pročež své společníky opustil a vydal se vlastní cestou. Nyní byl pevně rozhodnut nalézt nejvyšší pravdu. Posadil se pod strom Bódhi a přísahal sám sobě, že se nepohne, dokud nedojde ke konečnému cíli uvědomění. A tento slib splnil – po dlouhém a strastiplném soustředění byl princ Šákjamuni na prahu osvícení. Spatřil skutečnou povahu fenoménů a dosáhl stavu plného vševědění, stavu buddhovství. Nato Buddha Šákjamuni ukončil svou meditaci a vydal se na pouť severní Indií a putoval, dokud se znovu nesetkal s pěti askety, svými bývalými druhy. Ti ho zpočátku ignorovali, protože věřili, že zradil skutečnou spirituální cestu. Avšak zář jeho stavu osvícení byla tak silná, že ho nakonec sami prosili, aby jim prozradil velké tajemství. Buddha poté vyslovil Čtyři ušlechtilé pravdy: pravdu o strasti, pravdu o jejím původu, pravdu o možnosti zániku strasti a pravdu o cestě k zániku strasti. Buddha jim ukázal skutečnou povahu našeho utrpení a učil je o příčinách bídy života. Učil je, že existuje stav, v němž veškerá strast a její příčiny zanikají, a vysvětlil jim metodu, s jejíž pomocí tohoto stavu dosáhnou. Při své návštěvě New Yorku přednášel Jeho Svatost dalajlama po tři dny v divadle Beacon Theatre. Tématem hovorů byly především buddhistické metody k dosažení nejvyššího osvícení. Jeho Svatost vysvětlila obsah dvou textů, jednoho s názvem Stavy středně dlouhé meditace (Middle-Length Stages of Meditation) od indického mistra Kamalašíly z osmého století a druhého s názvem Třicet sedm praktik bódhisattvů (The Thirty-Seven Practices of Bodhisattvas) od tibetského buddhisty Togmaya Sangpa. Stavy meditace spatřily světlo světa, když jeho autora pozval do Tibetu tibetský král Trisong Detsen, aby zde bránil analytický přístup buddhistického praktikování, upřednostňovaný na chrámových univerzitách v Nálandě a Vikramalašíle. Se zmíněným analytickým přístupem v buddhismu, jejž v Tibetu zavedl Kamalašílův učitel Šantarakšíta, polemizoval jistý Hašang, čínský mnich, který prosazoval přístup omezující jakoukoli duševní aktivitu. Aby zvolil nejvhodnější cestu pro Tibet, uspořádal král na svém dvoře rozsáhlou debatu. V disputaci se utkal Hašang s Kamalašílou a Kamalašíla v ní zdůrazňoval důležitost uvažování v duchovním vývoji. Vítězem se stal Kamalašíla. Král poté na památku jeho vítězství nařídil, aby Kamalašíla sepsal duchovní text, jehož prostřednictvím by upevnil jeho pozici. Tak vznikly Stavy meditace, které měly tři podoby: dlouhou, středně dlouhou a krátkou. Kamalašílův text stručně a výstižně popisuje ony „hluboké“ a „bezrozměrné“ stavy, které vedou k nejvyššímu osvícení. Ač je tato kniha v Tibetu často přehlížena, má nesmírnou hodnotu a Jeho Svatost věnovala velké úsilí, aby ji vrátila na výsluní. Druhý text, Třicet sedm praktik bódhisattvů, je stručným popisem toho, jak má člověk žít, aby zasvětil život druhým. Autor textu Togmay Sangpo nás vybízí, abychom se vzdali sobeckých návyků a tendencí a uznali svou závislost na druhých bytostech. Sám Togmay Sangpo žil životem prostého mnicha, rozdával sám sebe ostatním a snažil se otevřít své srdce lásce a soucitu. Překladatel Geše Thubten Džinpa se v této knize ve vší úctě k buddhistické filozofii, tak jak ji učí Jeho Svatost, snažil vyjádřit všechny její důležité aspekty a zároveň do ní vnést onen laskavý humor, tolik vlastní učení Jeho Svatosti. Poslední den dalajlamovy návštěvy – v neděli ráno – se na East Meadow v Central Parku shromáždilo na dvě stě tisíc lidí, aby si vyslechlo jeho podání básně Osm veršů o cvičení mysli od tibetského mudrce z jedenáctého století Langri Tangpy. Jeho Svatost mluvila anglicky a ve své řeči zdůrazňovala potřebu respektovat naše sousedy, krajany, lidé jiných národností a ras a vlastně celé lidstvo. Mluvil o své cestě, jak přetransformovat pýchu v pokoru a zlobu v lásku. Projevil rovněž obavu z dělení společnosti na bohaté a chudé a projev zakončil modlitbou, aby všechny bytosti nalezli štěstí. Přepis jeho proslovu v Central Parku je uveden v úvodu. Doufám a modlím se za to, aby tato kniha pomohla všem, kdo ji přečtou v upřímné snaze nalézt štěstí. Přeji si, aby toto štěstí poté vstoupilo do životů dalších lidí a aby se srdce všech bytostí tak či onak otevřela. Otevřené srdce Úvod Central Park, New York City, 15. srpen 1999 Dobré ráno, bratři a sestry! Jsem přesvědčen, že každý člověk vnitřně touží po štěstí a odmítá trpět. Stejně tak jsem přesvědčen, že nejvyšším smyslem života je prožít skutečné štěstí. Každý z nás má tentýž potenciál vytvořit si v sobě vnitřní smír a zažít tak štěstí a radost. Ať jsme chudí nebo bohatí, vzdělaní nebo nevzdělaní, černí nebo bílí, z Východu nebo ze Západu, potenciál máme všichni stejný. Třebaže někteří z nás mají větší nos než ti druzí a jiní zase jinou barvu pleti, v podstatě se po fyzické stránce jeden od druhého příliš nelišíme. Rozdíly mezi námi jsou podružné. Důležité je, že jsme si navzájem duševně a citově podobní. Každý z nás zná problematické emoce stejně jako emoce pozitivní, které nám dodávají vnitřní sílu a klid. Domnívám se, že je pro nás důležité uvědomovat si svůj potenciál a na základě tohoto potenciálu stavět sebevědomí. Někdy, když se příliš zblízka díváme na negativní stránku věcí, cítíme se bezmocní. Zabřednout do negativismu je však podle mého názoru špatné. Nemůžu vám nabídnout žádný zázrak. Je-li někdo skutečně obdařen zázračnými schopnostmi, pak toho člověka rád vyhledám a požádám ho o pomoc. Upřímně řečeno, stavím se dosti skepticky k lidem, kteří prohlašují, že mají zázračné schopnosti. Každý z nás je však bezesporu schopen vycvičit svou mysl a tím změnit své duševní vnímání. A taková věc může mít pro naše životy zásadní význam. Máme-li pozitivní přístup, pak si uchováme vnitřní klid, i když nás obklopuje nepřátelské prostředí. Na druhou stranu, je-li náš duševní přístup negativní, ovlivněný strachem, podezřívavostí, zoufalstvím, sebenenávistí, pak nebudeme šťastní ani tehdy, obklopí-li nás naši nejlepší přátelé a budeme-li žít v těch nejpříznivějších podmínkách. Z toho je vidno, že duševní přístup je velice důležitý: jde o zásadní faktor pro dosažení stavu štěstí. Nebylo by, myslím, dobré čekat, že za nás všechny problémy vyřeší peníze nebo materiální výdobytky. Stejně tak by bylo nerealistické domnívat se, že pouze a jedině z nějaké externí věci může vzniknout něco pozitivního. Samozřejmě, materiální situace je pro nás důležitá. Přesto je pro nás neméně důležitý – neřku-li důležitější – náš duševní přístup. Musíme se naučit oprošťovat se od lpění na luxusním životě v pohodlí, neboť takový život bývá překážkou pro naše praktikování. Někdy se mi zdá, že lidé teď mají v módě klást přílišný důraz na materiální rozvoj a zanedbávat vnitřní hodnoty. Člověk se musí naučit hledat lepší rovnováhu mezi materiálními potřebami a vnitřním, duchovním rozvojem. Domnívám se, že lidé jsou společenskými živočichy, a podle toho také konají. Našimi skutečnými hodnotami jsou naše dobré vlastnosti. Jako lidé bychom tedy měli podporovat a pěstovat v sobě vlastnosti, které jsou dobré pro náš vztah s druhými lidmi – lásku a starost o druhé. Musíme také respektovat práva druhých. Z tohoto hlediska je pro každého z nás nutné uznat, že naše vlastní budoucí štěstí a bohatství závisí na všech ostatních členech naší společnosti. Mám-li hovořit o sobě, já jsem ztratil svobodu, když mi bylo šestnáct, a ve věku dvaceti čtyř let jsem přišel i o svou zem. Už čtyřicet let jsem uprchlíkem a jako představitel exilové vlády mám mnoho odpovědností. Když se ohlédnu zpět, vidím, že můj život nebyl jednoduchý. Za ta léta jsem se však naučil soucitu a lásce k druhým a toto poznání mě mocně posílilo. Jedna z mých nejoblíbenějších modliteb zní: Dokud bude trvat prostor, dokud přetrvají živé bytosti, přetrvám i já ku pomoci a službě druhým, abych já sám přispěl svým dílem. Přesně takový druh myšlení přináší vnitřní sílu a sebedůvěru. Pro mě to je smysl života. Ať jsou věci sebesložitější, uchováme-li si tento typ myšlení, udržíme v sobě vnitřní smír, nutný k řešení všech problémů. Znovu musím zdůraznit, že jsme všichni stejní! Někdo třeba může nabýt dojmu, že dalajlama je jiný člověk. To je absolutně mylná domněnka. Jsem lidská bytost stejně jako vy. Všichni máme stejný potenciál. Duchovní růst nemusí být založen na náboženské víře. Promluvme nyní o světské etice. Jsem přesvědčen, že metody posilování altruismu a lásky k druhým jsou společné všem ústředním náboženským celkům. Ačkoli jistě najdeme mnoho rozdílů ve filozofických pohledech a rituálech, základní poselství všech náboženství je jedno a totéž. Všechna propagují lásku, soucit a odpuštění. Základní lidské hodnoty mohou navíc ocenit a uznat i ti, kdo v žádné náboženství nevěří. Protože naše existence a blahobyt jsou výsledkem spolupráce a konání bezpočtu dalších lidí, musíme si k nim vytvořit správný vztah. Na tento fakt lidé často zapomínají. V dnešní moderní a globální ekonomice už žádné hranice mezi státy nehrají důležitou roli. Dnes na sobě nezávisí pouze jednotlivé státy, ale celé kontinenty. Všichni jsme závislí jeden na druhém. Podíváme-li se na problémy, jimž dnes lidstvo čelí, zjistíme, že jsme si je do značné míry vytvořili sami. Teď nemluvím o přírodních katastrofách. Problémy jako nacionalismus, spory o hranice mezi státy, to všechno jsou problémy, které si člověk způsobil sám. Když se na Zemi podíváme z prostoru, žádné hranice nebo demarkační linie neuvidíme. Uvidíme pouze jednu jedinou modrou planetu. Ale jakmile člověk začne do písku kreslit čáry, začíná si v sobě utvářet pocit „my“. V mnoha zemích Afriky a nedávno též v některých východoevropských státech, jako například v bývalé Jugoslávii, panuje velmi úzkoprsý nacionalismus. Právě proto, že naše zájmy a zájmy našich sousedů jsou vzájemně propojeny, nemůže být koncept „my“ a „oni“ smysluplný. Zohledňovat zájmy souseda znamená zohledňovat vlastní budoucnost. Realita je dnes prostá. Když poškodíme svého nepřítele, poškodíme sami sebe. Díky současné technologické evoluci a globalizaci ekonomik a s přihlédnutím k obrovskému nárůstu světové populace se náš svět významně změnil: je dnes mnohem menší než kdykoli předtím. Co se však příliš nezměnilo, jsou naše staré představy a koncepce; stále lpíme na hranicích států a starých konceptech „my“ a „oni“. Zdá se, že válka je součástí historie lidstva. Když se podíváme na situaci na Zemi v minulosti, vidíme, že jednotlivé země, regiony, a dokonce i vesnice byly na sobě do značné míry nezávislé. V těchto podmínkách mohlo zničení nepřítele skutečně znamenat jakési vítězství. Existovala tu jistá relevance k násilí a válce. Ale dnes jsme jeden na druhém natolik závislí, že pro nás koncept války ztrácí jakýkoli smysl. Čelíme-li dnes nějakým problémům, musíme tak činit prostřednictvím dialogu. Dialog je pro nás jedinou myslitelnou metodou. Už neexistuje žádné jednostranné vítězství. Musíme se snažit řešit konflikty na základě smíření a vždy mít na paměti zájmy druhých. Nikdy nesmíme ničit své nepřátele! To prostě nelze. Kdybychom tak učinili, sami bychom si přivodili strast. Proto si myslím, že koncept násilí je dnes naprosto nevhodný. Jediným možným prostředkem je nenásilí. Nenásilí neznamená, že bychom měli být k problémům lhostejní. Naopak, je třeba se plně zapojit. Musíme se ale zapojit způsobem, který nepřináší zisk pouze nám samotným. Nesmíme škodit druhým bytostem. Nenásilí není absence násilí. Nenásilí vždy zahrnuje soucit a zájem o druhé. Je to téměř jakási manifestace soucítění. Jsem přesvědčen, že je naší povinností propagovat koncept nenásilí jak na rodinné úrovni, tak i na úrovni národní a mezinárodní. K naplnění takového ideálu může přispět každý jedinec. Jak to udělat? Můžeme začít sami sebou. Musíme si osvojit širší perspektivu a dívat se na každou situaci ze všech úhlů. Když se potýkáme s nějakým problémem, díváme se na něj zpravidla z vlastního hlediska, z hlediska vlastního prospěchu. Někdy dokonce zcela zanedbáváme jiné aspekty situace. To často vede k negativním důsledkům. Širší perspektiva je pro nás velice důležitá. Musíme si uvědomit, že i druzí jsou součástí společnosti. Je dobré si představit společnost jako jakési tělo, mající ruce a nohy. Je zřejmé, že ruka je jiná než noha. Když se však něco stane s nohou, ruka jí určitě přispěchá na pomoc. Podobně se musí snažit každý z nás, když se s naší společností děje něco špatného. Proč? Protože společnost je tělo, jehož jsme součástí. Protože společnost je součástí nás samých. Podobně nesmíme zapomínat ani na naše životní prostředí. Je to náš domov, náš jediný domov! Jistě, slyšíme dnes vědce, jak mluví o možnosti kolonizace Marsu nebo Měsíce. Pokud bychom takovou věc dokázali nějakým přijatelným a proveditelným způsobem, prosím. Ale něco mi říká, že to nebude tak snadné. K takové věci bychom potřebovali mnoho nástrojů – třeba jen proto, abychom tam mohli dýchat. Myslím si, že naše planeta je neobyčejně krásná a vlídná. Jestliže ji v důsledku naší lhostejnosti zničíme, kam potom půjdeme? Péče o životní prostředí je zkrátka v našem nejhlubším zájmu. To, že se na jednotlivé situace budeme dívat z širší perspektivy a že si je budeme více uvědomovat, může samo o sobě způsobit změnu i v našich rodinných životech. Často dnes dochází ke sporům mezi manžely nebo rodiči a dětmi z naprosto banálních příčin. Když se na danou situaci podíváme jen z jednoho pohledu, může se nám zdát, že problém opravdu stojí za hádku a spor. Možná dokonce i za rozvod! Pohled z širší perspektivy nás ale přesvědčí, že kromě problému tu jde i o širší konsenzus. Nakonec dojdete k závěru: „Tohle je drobný problém, který musí být vyřešen dialogem, a ne drastickými opatřeními.“ Tak lze navodit nenásilnou atmosféru nejen uvnitř rodiny, ale i uvnitř celé komunity. Dalším problémem, kterému dnes musíme čelit, je propast mezi bohatými a chudými. Předkové této skvělé země, která se nazývá Amerikou, přišli s konceptem demokracie, svobody, rovnosti a rovné příležitosti pro každého. Všechny tyto výdobytky jsou garantovány vaší skvělou ústavou. Navzdory tomu se v této zemi zvyšuje počet miliardářů, zatímco chudí zůstávají chudými a v některých případech ještě chudšími. To je velmi nešťastná okolnost. Podobně je tomu i na globální úrovni. I zde vidíme národy bohaté a národy chudé. To je nejenže nemorální, zároveň je taková situace zdrojem nepokojů a problémů, které si stejně nakonec najdou cestu i k našim dveřím. Když jsem byl malý, často jsem slýchával o New Yorku. Měl jsem pocit, že New York musí být opravdové nebe, prostě nádherné město. Když jsem pak v roce 1979 poprvé New York navštívil, probudil mě v noci během blaženého spánku hrozný rámus: Dóóóóóó! Dóóóóóóóó! Dóóóóóó! Sirény. Tehdy jsem si uvědomil, že tu není něco v pořádku. O životě v Americe mi také vyprávěl jeden z mých starších bratrů, který dnes už není mezi živými. Žil tu neobyčejně pokorným životem. Vyprávěl o všech těch problémech, které tu existují, o strachu, zabíjení, krádežích a znásilněních. Myslím si, že to všechno jsou důsledky ekonomické nerovnosti mezi lidmi. Je přirozené, že nastávají problémy, když někteří lidé musejí každý den bojovat o holé přežití, zatímco jiní – ač nejsou o nic horší než ostatní – žijí bez většího úsilí v luxusu. To není vůbec zdravá situace – dokonce ani pro ty bohaté. Ti totiž musejí žít v neustálém strachu a úzkosti. Proto si myslím, že tato propast mezi chudými a bohatými je velmi nešťastná. Přednedávnem mě navštívila jedna zámožná rodina z Bombaje. Babička z této rodiny byla duchovně založená a požadovala ode mě nějaké požehnání. Řekl jsem jí: „Já vám nemůžu dát žádné požehnání. Nemám schopnost dávat požehnání.“ A dodal jsem: „Jste z bohaté rodiny a to je velmi příznivá okolnost. Je to výsledek vašich ctnostných skutků v minulosti. Bohatí jsou důležitými členy společnosti. Využívají kapitalistické metody, aby akumulovali zisk. Nyní byste měli použít socialistické metody, abyste zajistili chudým lidem vzdělání a zdravotní péči.“ Je třeba, abychom využili dynamické metody kapitalismu k produkci zisku a pak tento zisk distribuovali rozumným způsobem mezi lidi. Jde o způsob, jak přivodit určitou změnu ve společnosti, a to nejen z morálního hlediska, ale i z hlediska praktického. V Indii existuje kastovní systém. Příslušníkům nejnižší kasty se někdy říká nedotknutelní. Jeden z nich, Dr. Bhimrao Ambedkar, velký právník, který působil jako první ministr spravedlnosti Indie a který byl rovněž autorem indické ústavy, se v padesátých letech stal buddhistou. Jeho příkladu následovaly tisíce lidí. Ačkoli se dnes tito lidé nazývají buddhisty, žijí dál v chudobě. Ekonomicky vzato jsou dokonce nesmírně chudí. Často jim říkám: „Vy sami musíte projevit snahu. Musíte si pomoct sami. Musíte mít nějakou sebedůvěru, abyste svou situaci změnili. Nelze toliko obviňovat příslušníky jiných sekt.“ Jste-li chudí nebo se nacházíte v nějaké obtížné životní situaci, pak vám co nejvřeleji doporučuji, abyste tvrdě pracovali a abyste začali věřit sami sobě. Jen tak dokážete využít svých schopností. Bohatí lidé by vůči těm chudým měli projevit více zájmu a péče a chudí by se naopak měli více snažit. Před pár lety jsem navštívil jednu chudou černošskou rodinu v Sowetu v jižní Africe. Snažil jsem se s nimi mluvit neformálně a vyptával jsem se jich na jejich situaci – jak si vydělávají na živobytí a podobné věci. Jeden z nich se mi představil jako učitel. Shodli jsme se na tom, že rasová diskriminace je velmi negativní věc. Řekl jsem mu, že teď, když mají černoši v jižní Africe stejná práva jako běloši, nabízejí se mu jistě nové možnosti, jak zvýšit úsilí při vzdělávání lidí. Tak, aby nastala skutečná rovnost mezi oběma rasami. On ale tiše a smutně odvětil, že si myslí, že africký mozek nedosahuje takové úrovně jako ten bělošský. Řekl doslova: „Bělochům se nikdy nevyrovnáme.“ Byl jsem z těch jeho slov v šoku. Jestli bude přežívat tento přístup, pak se společnost nikdy nezmění. To není možné! A tak jsem mu to taky hned řekl. „Má vlastní zkušenost a zkušenost mého lidu není až tak odlišná od vaší zkušenosti. Ale když my, Tibeťané, dostaneme příležitost, dokážeme si vybudovat velmi úspěšnou komunitu. V Indii žijeme jako uprchlíci už celých čtyřicet let a za tu dobu jsme se tu stali nejúspěšnější utečeneckou komunitou.“ A dodal jsem: „Všichni jsme si rovni! Máme všichni stejný potenciál. Všichni jsme lidské bytosti! Rozdíl v barvě kůže je zanedbatelný. Jen kvůli diskriminaci v minulosti se vám nedostalo rovné příležitosti. Ale jinak máte tentýž potenciál, jako mají běloši.“ Nakonec se ten muž rozplakal a odpovídal šeptem. „Teď konečně cítím, že jsme stejní. Jsme stejní, protože jsme lidské bytosti. A máme stejný potenciál.“ Pocítil jsem velkou úlevu. Měl jsem pocit, že jsem dokázal přispět svou troškou k transformaci jednoho člověka a že jsem mu pomohl vytvořit si určitou sebedůvěru, která se stane základem slibnější budoucnosti. Sebedůvěra je nesmírně důležitá. Jak si má člověk sebedůvěru získat? Nejdřív je potřeba vzít na vědomí, že jako lidské bytosti jsme si všichni navzájem rovní. A že máme stejné schopnosti. Když zůstaneme pesimističtí, když budeme přesvědčeni o nemožnosti vlastního úspěchu, pak není šance. Nedůvěra ve vlastní schopnost konkurovat druhým je prvním krokem k úpadku. Soutěživost, je-li využita správným způsobem a bez toho, abychom někomu ublížili, je určitě vhodným prostředkem k rozvoji. A tato země poskytuje veškerá práva a příležitosti k rozvoji zdravé soutěživosti. Mluvíme-li o sebedůvěře, musím zdůraznit, že každý člověk by měl správně rozlišit mezi negativní pýchou a arogancí a skutečnou pozitivní sebedůvěrou. I taková věc je součástí cvičení mysli. Kdykoli v sobě cítím nějakou arogantní pýchu, kdykoli si říkám, že jsem určitým způsobem jedinečný, snažím se promlouvat si do duše: „Ano, je pravda, že jsem lidská bytost a buddhistický mnich. A že mám tudíž jedinečnou příležitost praktikovat duchovní cestu vedoucí k buddhovství.“ A pak se vždycky přirovnávám k drobné mušce, která zrovna létá kolem mě. A myslím si: „Tahle moucha je velice slabá a nemá pražádnou schopnost uvažovat o filozofických problémech. Nemá ani schopnost být altruistická. A přestože já tuto schopnost mám, chovám se takhle hloupě.“ Když sám sebe nahlédnu tímto způsobem, pak ta moucha je určitě čestnější a upřímnější nežli já. Někdy, když někoho potkám a napadne mě, že jsem lepší než on, vždycky se v tom člověku hned snažím najít něco pozitivního. Třeba má pěkné vlasy. A to si hned pomyslím: „No, a teď, když jsem plešatý, je tenhle člověk – přinejmenším z tohoto hlediska – určitě lepší než já!“ Vždy člověk dokáže vidět v tom druhém něco, nějakou vlastnost, v níž je lepší než my. Je to dobrý návyk, jak potlačovat pýchu a aroganci. Někdy se cítíme bezradní a smutní. Máme pocit, že nejsme schopni cokoli udělat. V takových chvílích je dobré vzpomenout si na to, o čem jsem mluvil: že všichni máme stejný potenciál a stejnou příležitost. Když si uvědomíme, že naše mysl je ohebná, nabídne se nám možnost změnit své myšlenkové postupy a tím i svůj celkový psychický přístup. Ten pak můžeme využít právě v situacích, kdy se třeba chováme nabubřele a arogantně. Přepadne-li nás pocit bezmoci nebo deprese, měli bychom využít každé příležitosti ke zlepšení vlastní situace. Lidské emoce jsou silné a někdy nás prostě přemohou. Takové chvíle mohou vést k velkým neštěstím. Umění distancovat se od vlastních silných emocí je součástí cvičení lidské mysli. Když pociťujeme hněv nebo nenávist, může nás snadno napadnout: „Ano, hněv mi přináší více energie, větší rozhodnost a prudší reakce.“ Když se však na věc podíváte zblízka, zjistíte, že energie získaná kumulací hněvu je slepá. Namísto smysluplného uvažování navozují tyto stavy zlosti spíše krajně neblahé důsledky. Pochybuji o tom, že by stavy zlosti mohly být vůbec kdy užitečné. Člověk by se měl spíše snažit analyzovat situaci s čistou myslí a objektivitou. A pak se rozhodnout pro určitá protiopatření. Vědomí, že něco „musíte udělat“, může dát vašemu počínání jistý smysl. Věřím, že právě to je základem pro zdravější, užitečnější a produktivnější energii. Jestliže se k nám někdo chová nespravedlivě, musíme nejprve analyzovat situaci. Zjistíme-li, že jsme schopni unést negativní důsledky této nespravedlnosti, tedy nejsou-li tyto důsledky příliš silné, pak je podle mého názoru asi lepší tuto nespravedlnost akceptovat. Pokud ale na základě čisté a střízlivé analýzy dojdeme k názoru, že akceptace by vedla k ještě horším důsledkům, pak je nezbytné přijmout určitá protiopatření. Zdůrazňuji, že k takovému závěru by měl člověk dojít nikoli na základě hněvu a zlosti, ale na základě jasného uvědomění. Jsem přesvědčen, že zlost a nenávist způsobují více škody nám než člověku, který nám původně uškodil. Představme si situaci, kdy vás váš soused nenávidí a ustavičně se snaží způsobovat vám problémy. Ztratíte-li sebekontrolu a rozvine-li se ve vás nenávist, budete trpět špatným trávením, váš spánek už nebude tak dobrý jako předtím a záhy budete nuceni užívat všelijaké uklidňující prášky. A ty, když potom zvýšíte jejich dávky, nakonec ublíží vašemu tělu. Ovlivňuje to i vaši náladu. Následkem toho k vám přestanou chodit i vaši přátelé. Zbělají vám vlasy a na tváři se objeví vrásky. Dokonce vám hrozí ještě vážnější zdravotní problémy. Váš soused má důvod být šťastný. Jeho přání se splnilo, aniž by vám on sám způsobil nějakou fyzickou újmu. Když ale navzdory všem křivdám zůstanete klidní, zdraví vám bude sloužit dál, neztratíte optimismus a radost a vaši přátelé vás budou dál navštěvovat. Váš život bude zkrátka úspěšný. A to zanese do mysli vašeho souseda skutečné chmury. Myslím, že právě tohle je moudrá cesta, jak oplatit vašemu sousedovi. Nemyslím to jako vtip. Mám na tomto poli dost zkušeností. Navzdory nepřízni okolností zůstávám obyčejně klidný a má mysl je pevná. Myslím, že tento přístup je užitečný. Člověk nesmí považovat toleranci a trpělivost za znamení slabosti. Já je naopak považuji za znamení síly. Když stojíme tváří v tvář nepříteli, který se nám snaží uškodit, můžeme to brát jako příležitost najít v sobě trpělivost a toleranci. Takové vlastnosti jsou užitečné, a my je proto potřebujeme. Jedinou příležitostí, kdy si je v sobě můžeme vypěstovat, je, když stojíme tváří v tvář nepříteli. Z tohoto hlediska je vlastně nepřítel naším učitelem, guruem. Nehledě na jeho motivaci je jeho působení pro nás požehnáním. Všeobecně platí, že krušná období života pro nás představují užitečné životní zkušeností a možnost vypěstovat si vnitřní sílu. Ti Američané, kteří mají pohodlný, jednoduchý život, především z mladé generace, se často špatně vyrovnávají i s drobnými problémy. Když se jim něco stane, hned spustí povyk. Je určitě užitečné reflektovat těžký úděl starší generace Američanů a Evropanů anebo těch, kteří osídlili tuto zem. Myslím, že není správné, když moderní společnost odmítá lidi, kteří spáchali nějaké zločiny – například vězně. Výsledkem toho ztrácejí tito lidé důvěru ve svou nápravu. Ztrácejí smysl pro odpovědnost a disciplínu. A to vede v konečném důsledku k ještě větším tragédiím a strasti. Myslím, že je důležité těmto lidem zvěstovat zprávu: „I vy jste součástí společnosti. I před vámi stojí budoucnost. Musíte ale napravit své chyby a negativní skutky. Musíte žít odpovědně jakožto dobří občané.“ Je rovněž velmi smutné, když společnost odmítá například pacienty trpící AIDS. Dostaneme-li se do té části společnosti, která trpí, je to pro nás dobrá příležitost praktikovat soucit a projevit zájem o druhé. Často lidem říkávám: „Můj soucit jsou jen prázdná slova. Byla to Matka Tereza, kdo skutečně praktikoval soucit.“ Někdy se stane, že ignorujeme lidi v tísnivé situaci. Když cestuji vlakem po Indii, často vidím na nádražích chudáky a žebráky. A vidím lidi, kteří tyhle žebráky ignorují, a někdy je dokonce týrají. Kolikrát se mi v takových chvílích do očí derou slzy. Co si počít? Myslím, že bychom v sobě měli všichni vypěstovat určitý duševní přístup, který pak lze využít v takových situacích. Často mívám pocit, že příliš mnoho citového lpění není dobré. Někteří moji přátelé ze Západu však někdy považují citové lpění za něco velmi důležitého. Je to, jako kdyby jejich život pozbýval bez připoutání svou barvitost. Myslím, že v tomto bodě je třeba rozlišovat mezi negativní touhou, tedy připoutaností, a pozitivní láskou, která přeje druhému člověku štěstí. Připoutanost je předpojatá. Zužuje vaši mysli tak, že už nejste schopni dívat se na situaci jasně, což v důsledku přináší problémy. Připoutanost je stejně jako hněv a nenávist destruktivní. Měli bychom se spíše snažit o jakousi duševní vyrovnanost. To neznamená, že bychom neměli mít žádné pocity a že bychom měli být ke všemu lhostejní. Dovedeme docela dobře rozpoznat, že jedna věc je dobrá a druhá zase špatná. A pak se snažíme zbavit se toho špatného a ponechat si to dobré. Existuje jedna buddhistická praktika, kdy si člověk představuje, že rozdává druhým lidem radost a zdroj radosti, čímž eliminuje veškerou jejich strast. Cítím, že ačkoli nedokážeme změnit jejich situaci, díky soucitu a sdílení jejich údělu dokážeme odlehčit jejich břemenu, třebaže pouze psychicky. Hlavním smyslem této praktiky je posílit jejich vnitřní sílu a odvahu. Vybral jsem pro tuto příležitost pár veršů, které jsou přijatelné lidem všech vyznání, a dokonce i těm, kdo žádné vyznání nemají. Jste-li duchovně založení, reflektujte tu božskou formu, kterou uctíváte. Křesťan ať myslí na Ježíše nebo na Boha, muslim zase na Alláha. Myslete při recitování těchto veršů na to, že posílíte své duchovní hodnoty. Nejste-li nábožensky založení, reflektujte fakt, že všechny bytosti bez rozdílu usilují o štěstí a mají touhu překonat strast. Tím si vlastně dáváte závazek, že v sobě vypěstujete dobré srdce. To je nejdůležitější – mít dobré, vřelé srdce. Dokud jsme součástí lidské společnosti, je důležité být laskavým, vřelým člověkem. Nechť chudí naleznou bohatství a slabí a smutní najdou štěstí. Samota ať najde naději, trvalé štěstí a blahobyt. Ať se vystrašení zbaví strachu, okovy ať naleznou svobodu. Slabí ať najdou sílu a ať se jejich srdce spojí v přátelství. Kapitola první Touha po štěstí Je mým velkým přáním, aby si čtenář z této knihy odnesl základní porozumění buddhismu a některých klíčových praktik, kterými buddhisté kultivují svůj soucit a moudrost. Metody, o nichž se mluví na následujících stránkách, jsou převzaty ze tří posvátných textů buddhismu. Kamalašíla byl Ind, který pomáhal rozvíjet buddhismus v Tibetu. Jeho práce Středně dlouhé stavy meditace obsahuje jádro celého buddhismu. Při přípravě této knihy byly rovněž využity práce Třicet sedm praktik bódhisattvů od Togmaye Sangpa a Osm veršů o cvičení mysli od Langri Tangpy. Hned na začátku bych rád zdůraznil, že člověk nemusí být buddhistou, aby dokázal využít zde popisovaných meditačních praktik. Tyto praktiky samy o sobě nevedou k žádnému osvícení ani k soucitu a otevřenému srdci. Záleží na vás, na snaze a motivaci, kterou vnášíte do spirituálních praktik. Smyslem duchovních praktik je naplnit naši touhu po štěstí. Všichni jsme si rovni v tom, že usilujeme o štěstí a snažíme se překonat strast. Věřím, že všichni máme právo, aby se nám toto přání splnilo. Podíváme-li se na štěstí, které hledáme, a na strast, které se snažíme vyhýbat, vidíme, že k těm nejmarkantnějším zástupcům patří příjemné a nepříjemné pocity, vznikající jako následek smyslových počitků – tedy chuti, čichu, hmatu, sluchu a zraku. Existuje však další úroveň vnímání. Skutečné štěstí musíme hledat i na duševní úrovni. Porovnáme-li duševní a fyzickou úroveň štěstí, zjistíme, že prožitky bolesti a radosti na té duševní úrovni jsou vlastně mnohem silnější než ty na úrovni fyzické. Můžeme se klidně nacházet v nějakém příjemném prostředí, a přesto se nebudeme cítit dobře, když nás bude tížit deprese. A naopak, budeme-li pociťovat duchovní štěstí, dokážeme lépe čelit nepříznivým okolnostem. Z toho plyne, že prožitky bolesti a radosti na úrovni myšlenek a emocí jsou silnější než ty na úrovni fyzické. Stejně tak když analyzujeme naše duševní prožitky, zjišťujeme, že naše silné emoce (jako například touha, nenávist nebo hněv) nás nikdy nepřivádějí k přetrvávajícímu štěstí. Naplněná touha nám může poskytnout pocit krátkodobého uspokojení; stejně tak radost z nového auta stojícího před naším domem je radost jepičí. Touhy, kterým se oddáváme, získávají postupně na intenzitě a znásobují se. Chceme stále víc a víc a jsme čím dál méně spokojenější. Uspokojení našich potřeb je čím dál těžší. Z buddhistického hlediska jsou nenávist, hněv a touha negativními emocemi, což neznamená nic víc, než že nám způsobují zlo. Ono zlo nastává poté, co tyto emoce vyjádříme. Trvalejší stav duševní nevyrovnanosti nám může nakonec způsobit i fyzickou újmu. Odkud se berou tyto emoce? Podle buddhistické teze mají tyto emoce kořeny v dřívějších návycích. Říká se o nich, že nás doprovázejí z minulých životů, kdy jsme je rovněž zakusili. A jestliže tyto emoce budeme v sobě nadále podporovat, stanou se silnějšími a budou mít na nás větší vliv. Duchovní proces je vlastně krocení negativních emocí a eliminace jejich síly. Aby člověk dosáhl nejvyššího štěstí, musejí být tyto emoce odstraněny beze zbytku. Kromě emocí disponujeme rovněž sítí duševních reakcí, které jsme v sobě podvědomě kultivovali odmalička, například vinou kulturního prostředí, v němž jsme vyrůstali. Etika, právo nebo náboženství, to všechno jsou příklady toho, jak mohou konkrétní vnější kodexy usměrňovat naše chování. Na počátku mohou být pozitivní emoce získané kultivací našich vyšších hodnot slabé, ale my je dokážeme umocnit. Dokážeme, aby naše prožitky štěstí a vnitřní spokojenosti byly daleko silnější než život zasvěcený toliko impulzivním emocím. Etická disciplína a chápání pravé povahy věcí Podíváme-li se na impulzivní emoce a myšlenky zblízka, zjistíme, že kromě narušování duševního klidu mají navíc tendenci navozovat „duševní projekce“. Co to znamená? Prostřednictvím těchto projekcí si lidé vytvářejí emotivní interakce mezi sebou a vnějšími objekty – buď lidmi, nebo věcmi, po nichž touží. Tak například, jestliže po něčem toužíme, máme tendenci přeceňovat vytoužené věci. Máme pocit, že daný objekt je stoprocentně dobrý a že si stoprocentně zaslouží náš zájem. Tato nadhodnocující projekce nás může například přivést k závěru, že všechny naše problémy vyřeší nový, modernější počítač. Podobně je tomu i v opačném případě. Shledáváme-li něco nežádoucím, máme tendenci tento objekt podceňovat. Jakmile máme na stole nový počítač, začínáme zpochybňovat kvality toho starého, který nám tolik let spolehlivě sloužil. Říkáme si, jak jsme na něm vlastně mohli pracovat. Vždyť je přeci tak špatný! Náš vztah ke starému počítači je čím dál více ovlivněn duševními projekcemi. Totéž platí nejen u věcí, ale i u vztahů k lidem. Na problematického šéfa často pohlížíme jako na člověka s přirozeně pokřiveným charakterem. Podobné estetické soudy uplatňujeme u všech objektů, k nimž necítíme velkou náklonnost, ale které jsou přitom naprosto přijatelné pro spoustu jiných lidí. Jakmile začneme uvažovat o způsobu, jakým projektujeme své soudy – ať už pozitivní nebo negativní – na lidi, předměty a situace, budeme schopni ocenit hodnotu uvážených emocí a myšlenek, které jsou zakotveny v realitě. To proto, že u racionálnějších myšlenkových procesů je mnohem menší pravděpodobnost, že budou ovlivněny vlastními projekcemi. Myslím si, že kultivace správného chápání reality věcí je pro dosažení štěstí nesmírně důležitá. Prozkoumejme nyní, jak je možné toto chápání aplikovat při duchovním praktikování. Má-li si člověk vytvořit nějakou etickou disciplínu, musí nejprve plně pochopit hodnotu morálního chování. Pro buddhisty znamená etické nebo morální chování vyhýbání se deseti nectnostným skutkům. Existují tři druhy nectnostných skutků: skutky vykonané tělem, skutky vykonané řečí a nectnostné myšlenky vykonané myslí. Snažíme se vyhýbat se nectnostným skutkům těla: zabíjení, krádeži a smilnění. Čtyři nectnostné skutky řeči jsou lež a rozvratnictví, řeč ofenzivní a řeč hloupá. A konečně tři nectnostné skutky mysli jsou lpění, zlovolnost a špatné názory. Řídit se podle tohoto kodexu předpokládá poznání důsledků zmíněných nectnostných skutků. Co je například špatného na hloupé řeči? Jaké jsou její důsledky? Nejprve je třeba reflektovat způsob, jakým nás prázdné řeči a klepy vedou k tomu, abychom o druhých mluvili nepěkně, abychom zbytečně ztratili spoustu času a abychom se cítili nenaplnění. Potom je dobré zvážit, jaký vztah chováme právě k takovým lidem, kteří pomluvy šíří. Vzpomeneme si, jak těmto lidem sami nevěříme a jak neradi se jim s něčím svěřujeme. Možná si sami vzpomenete na další negativní aspekty hloupé řeči. Takové reflexe nám pomáhají vystříhávat se šíření klepů. Jsem přesvědčen, že jsou to právě tyto základní meditační praktiky, co je nejúčinnější při celkové transformaci člověka hledajícího štěstí. Tři klenoty života v ústraní Od samého počátku buddhistické cesty bylo důležité spojení mezi chápáním skutečné povahy věcí a naším spirituálním chováním. Právě díky tomuto spojení se stáváme Buddhovými následovníky. Buddhista bývá definován jako někdo, kdo hledá nejvyšší útočiště v Buddhovi, v jeho doktríně zvané dharma a v sangze, což je duchovní komunita lidí, kteří tuto doktrínu praktikují. Tyto tři aspekty – Buddha, dharma a sangha – se nazývají Třemi klenoty života v ústraní. Abychom v sobě našli vůli hledat nevyšší útočiště ve Třech klenotech, musíme v sobě nejprve objevit nespokojenost s naším současným životem, musíme rozpoznat jeho bídnou povahu. Na základě tohoto poznání si pak přirozeně přejeme změnu, která by přivodila konec našemu strádání. Následně se snažíme najít cestu, jak toho dosáhnout. Jakmile tuto cestu nalezneme, pohlížíme na ni jako na nebe či útočiště z bídy, které chceme uniknout. A je to právě Buddha, dharma a sangha, co nám může takové útočiště nabídnout. V tomto duchu hledají buddhisté útočiště ve Třech klenotech. Než ale začneme hledat útočiště ze strádání, musíme hlouběji porozumět jeho povaze a příčinám. Takové porozumění ještě posiluje naši touhu najít ochranu před strastí. Téhož duševního procesu, který sdružuje studium a kontempletaci, je třeba i při oceňování Buddhových vlastností. Vede nás rovněž k oceňování metody, s níž Buddha své vlastnosti získal: tedy k oceňování jeho doktríny, dharmy. A z ní koneckonců vyvěrá i naše úcta k sangze, k obci těch, kdo praktikují dharmu. Z těchto zdrojů tedy pramení naše úcta ke kontempletaci, stejně jako naše odhodlání zapojit se do každodenního duchovního praktikování. Když se jako buddhisté uchylujeme k Buddhově doktríně, tedy k druhému klenotu, nejen že usilujeme o konečné osvobození od strasti, nastupujeme také cestu, která k tomuto stavu vede. Touto cestou jsou vědomé spirituální praktiky a říká se jí dharma. Dharma se rovněž nazývá stav oproštění se od strasti výsledkem aplikace Buddhovy doktríny. S tím, jak roste naše chápání a víra v dharmu, roste i naše úcta k sanze, k jednotlivcům, ať už žijícím, nebo zesnulým, kteří dosáhli stavu osvobození od strasti. Člověk si může představovat možnosti, které se skýtají jednotlivci, jenž dosáhl naprosté svobody od negativních aspektů mysli – takovým člověkem je buddha. Čím bude hlubší naše chápání bídné povahy života, tím se prohloubí naše úcta k Buddhovi, dharmě a sangze – ke Třem klenotům. Tímto způsobem posilujeme naši touhu po útočišti. Na počátku buddhistické cesty lze potřebu spočinout pod ochranou Třech klenotů čerpat na intelektuální úrovni. To platí zejména pro ty, kteří nevyrůstali v žádné víře. Protože Tři klenoty mají svůj ekvivalent v mnohých náboženských tradicích, bývá často snadnější pochopit jejich hodnotu pro toho, kdo byl vychován v nějaké jiné víře. Konec cyklické existence Jakmile konečně rozpoznáme stav utrpení, v kterém se nacházíme a který nám způsobují negativní emoce, jako třeba připoutání a zloba, utvoříme v sobě jakýsi pocit frustrace a nechuti k našem současnému stavu. To dál vyživuje naši touhu po osvobození od současného stavu mysli a od nekonečného cyklu bídy a zklamání. Soucit je, když cítíme upřímné přání osvobodit od bídy nejen sebe, ale i druhé. Tento soucit má však smysl jedině tehdy, když sami uznáme potřebu vlastního osvobození. Vzniku skutečného soucitu musí předcházet odhodlání k vlastnímu osvobození. Než se ale zřekneme cyklické existence, musíme nejprve pochopit plný význam toho, že všichni jednou nevyhnutelně zemřeme. Už v našem narození je semínko naší smrti. Od chvíle narození se nezadržitelně blížíme smrti. Kromě toho si musíme uvědomit, že doba naší smrti je nejistá. Smrt přichází nečekaně. Nečeká, až si srovnáme život. V okamžiku smrti už pro nás nemají naši přátelé a naše rodina žádnou hodnotu. Ani naše tělo. To jsou přesně myšlenky, které nám pomáhají redukovat naše zaujetí pro tento současný život a představují základ pro soucitné chápání toho, jak je pro druhé těžké zbavovat se svých sebestředných zájmů. Na druhou stranu je pro nás stejně důležité, abychom si uvědomili neobyčejnou hodnotu lidské existence jako takové, příležitost a potenciál, jaký nám náš život dává. Pouze díky tomu, že jsme lidé, máme možnost přivodit změny v našem životě. Zvířata je možné naučit sofistikované triky a oddanost lidem. Ale jejich omezená duševní kapacita jim zabraňuje vědomě navozovat duchovní změny v životě. I to patří mezi myšlenky, které nás inspirují k tomu, aby naše lidská existence byla smysluplná. Duchovní přátelé / duchovní vedení Kromě meditace je důležité vést svůj život odpovědně. Musíme se vyhýbat vlivům špatné společnosti a špatných přátel, kteří by nás mohli svést z cesty. Není vždy jednoduché soudit druhé, ale je zřejmé, že určité životní styly vedou k méně ctnostnému životu. Laskavého a něžného člověka může pochybný přítel snadno svést k morálně méně hodnotné cestě. Proto se musíme obezřetně vystříhávat negativním vlivům a kultivovat přátelství s těmi, kteří naši existenci duchovně obohacují a činí ji smysluplnější. Co se týče přátelství, největší význam pro nás má náš duchovní učitel. Proto je nesmírně důležité, aby osoba, od níž se učíme, byla k tomuto účelu dostatečně způsobilá. Všeobecně řečeno, zpravidla si hledáme takového učitele, který je fundovaný v tom předmětu, jejž hodláme studovat. Někdo může být třeba vynikajícím učitelem fyziky, to ovšem neznamená, že je stejně dobrým učitelem filozofie. Duchovní učitel musí být kvalifikován k učení duchovních záležitostí. Sláva, bohatství a moc k těmto kvalifikacím rozhodně nepatří! Musíme si být naopak jistí, že učitel disponuje duchovní moudrostí, znalostí doktríny a zkušeností získanou z duchovního praktikování a života. Rád bych zdůraznil, že je naší odpovědností zajistit, aby daná osoba byla ke svému účelu dostatečně fundovaná. Nelze spoléhat na slova druhých ani na to, co o sobě tito lidé řeknou. Abychom byli schopni blíže posoudit způsobilost potenciálního učitele, musíme mít nějakou elementární znalost základů buddhismu a musíme přesně vědět, jakou kvalifikaci by měl učitel mít. Měli bychom mu pozorně a objektivně naslouchat a pozorovat jeho chování. Jen tak dokážeme posoudit jeho skutečnou připravenost a způsobilost. Říká se, že člověk by měl učitele zkoušet až dvanáct let, aby si byl skutečně jistý jeho kvalifikovaností. Nemyslím si, že jde o promarněný čas. Naopak, čím jasněji vidíme kvality toho či onoho učitele, tím hodnotnější pro nás bude. Zachováme-li se ukvapeně a vybereme-li si nekvalifikovaného učitele, výsledky budou katastrofální. Proto si dopřejte čas a prozkoumejte potenciál svých potenciálních učitelů, ať už jsou to buddhisté nebo vyznavači jiné víry. Kapitola druhá Meditace, začátek V této kapitole prozkoumáme techniky transformace naší mysli. Jak přetvořit naše zaběhnuté návykové myšlení na myšlení ctnostnější? Existují dvě metody meditace, které v našem praktikování můžeme využít. První z nich je analytická meditace. Jejím prostřednictvím se seznamujeme s novými myšlenkami a duševními přístupy. Druhým typem je upřená meditace, která zaměřuje mysl na daný objekt. Třebaže je naší přirozeností toužit po štěstí a překonání strasti, nadále podstupujeme bolest a utrpení. Proč je tomu tak? Buddhismus učí, že jsme zavlečení v koloběhu příčin a důsledků, které tvoří naše neštěstí, a že se často zdráháme vykonat ty skutky, které by nás postupně dovedly k přetrvávajícímu štěstí. Jak je to možné? V normálním životě se prostě necháváme řídit mocnými myšlenkami a emocemi, které následně dávají vzniknout negativním stavům mysli. Je to právě vinou tohoto krutého cyklu, proč setrváváme nejen v našem vlastním neštěstí, ale i v neštěstí druhých. Proto musíme tyto tendence vědomě zastavit a nahradit je novými myšlenkovými návyky. Tak jako čerstvě naroubovanou větvičku starého stromu, která dá nakonec vzniknout stromu novému, i my musíme vyživovat nové inklinace – tím, že budeme vědomě kultivovat ctnostné praktiky. Takový je skutečný smysl meditace a zároveň její objekt. Rozjímání nad bolestivou povahou života a přemýšlení nad metodami, jak skoncovat s bídou života, to všechno jsou formy meditace. I tato kniha je jistou formou meditace. Slovo meditace užíváme tehdy, mluvíme-li o procesu transformace instinktivního přístupu k životu, tedy toho přístupu, který usiluje pouze o uspokojení tužeb a vyhýbání se nepříjemným pocitům. Naše mysl nás udržuje v područí, když nás nutí jít po sebestředné cestě. Meditace je proces, kdy přebíráme kontrolu nad svou myslí a navádíme ji ctnostnějším směrem. Meditace je technika, skrze niž eliminujeme staré myšlenkové návyky a vytváříme si nové. Tak chráníme sami sebe před skutky, které nás vedou k utrpení. Přesně takovou meditaci bychom měli při duchovním praktikování využívat co nejhojněji. Tato technika vlastně není ve své podstatě ryze buddhistická. Snažíme se usměrnit mysl a srdce, podobně jako hudebníci cvičí své ruce a sluch, jako atleti trénují různé cviky nebo učenci své vnímání. Meditací je proto seznamování s různými aspekty našeho duchovního praktikování. Přečíst si o těchto aspektech nestačí. To vám mnoho výsledků nepřinese. Pokud to myslíte vážně, je dobré o této věci kontempletovat – podobně jako jsme to učinili v předchozí kapitole o nectnostných skutcích – a následně věc hlouběji zkoumat. Čím víc budete zkoumat daný subjekt, tím lépe mu porozumíte. Tímto způsobem budete schopni posuzovat jeho platnost. Jestliže během analýzy zjistíte, že daný koncept je neplatný, pak na něj klidně zapomeňte. Pokud tomu bude naopak, pak se vaše víra v pravdu posílí. Na tento proces zkoumání je třeba pohlížet jako na formu meditace. Sám Buddha řekl: „Ó mniši a moudří, nepřijímejte má slova z pouhé úcty ke mně. Podrobte je kritické analýze a přijměte je na základě vlastního porozumění.“ Tento pozoruhodný výrok má mnoho implikací. Buddha nám zde zjevně říká, že když čteme nějaký text, neměli bychom se spoléhat pouze na autorovu proslulost, ale spíše na předmět textu. A při posuzování textu bychom se neměli spoléhat na literární styl, ale na smysl a význam. Při chápání předmětu bychom se neměli tolik spoléhat na své intelektuální pojetí, ale spíše na empirické rozvažování. Jinými slovy, člověk si musí vytvořit víc než pouhou akademickou znalost dharmy. Je totiž třeba integrovat pravdy Buddhova učení s podstatou vlastního bytí, tak aby se dharma promítla do našich životů. Soucit má jen malou hodnotu, zůstává-li ve formě myšlenky. Soucit se musí stát naším přístupem k druhým lidem, musí se promítnout do našich myšlenek a skutků. Koncept pokory sám o sobě nezmenší naši aroganci. Aby se tak stalo, musí se pokora stát stavem naší mysli. Znalost daného objektu Meditace se v tibetštině řekne gom, což znamená „obeznámit se“. Při duchovním praktikování užíváme meditaci k tomu, abychom se obeznámili s daným objektem. Tímto objektem nemusí být nějaká fyzická věc, jako třeba Buddhův obraz nebo Ježíš na kříži. Tímto objektem může být duševní stav, jako třeba trpělivost, kterou v sobě kultivujeme právě meditativní kontempletací. Stejně tak jím může být i rytmický dech, kterým koncentrujeme svou rozháranou mysl. Anebo jím může být jasnost zřivosti a znalosti – kvalita našeho vědomí, jehož povahu hledáme. Všechny tyto techniky jsou podrobněji popsány na následujících stránkách. Díky těmto technikám vzrůstá naše obeznámenost s danými objekty. Je to prosté. Když si vybíráme nové auto, nejdříve si něco přečteme o výhodách a nevýhodách toho či onoho modelu a zjistíme jeho vlastnosti. Tím, že o těchto vlastnostech přemýšlíme, dokážeme model lépe ocenit a zároveň s tím roste i naše touha vlastnit jej. Velmi podobným způsobem kultivujeme i vlastnosti typu trpělivosti a tolerance. Jinými slovy, zamýšlíme se nad atributy, které konstituují trpělivost, zamýšlíme se nad tím, co v nás trpělivost podněcuje – tedy klid mysli, harmonické prostředí a úcta druhých k nám. Kromě toho se snažíme rozpoznávat nevýhody netrpělivosti, hněvu a nespokojenosti, strachu a nevraživosti, kterou naše netrpělivost vyvolává u ostatních. Sledujeme-li pilně tyto myšlenky, naše trpělivost přirozeně narůstá, den ode dne, měsíc od měsíce a rok od roku se posiluje. Proces zkrocení mysli je zdlouhavý. Jakmile ale získáme trpělivost, potěšení z ní bude nesrovnatelně trvalejší než potěšení z jakéhokoli auta. Ve svém každodenním životě vlastně konáme takovéto meditace docela často. Obzvláště dobří jsme například v kontempletaci nad nectnostnými tendencemi! Když se nám někdo nelíbí, jsme schopni poměrně svědomitě přemýšlet nad chybami a slabými stránkami dotyčného a získat tak čím dál silnější přesvědčení o jeho pochybném charakteru. Naše mysl je plně koncentrována na „objekt“ meditace a naše pohrdání dotyčným roste. Docela dobře se nám daří též rozjímat a seznamovat se s objekty, které jsou pro nás zajímavé a k nimž máme blízko. Ani se nemusíme moc snažit, abychom udrželi koncentraci. Je ovšem mnohem těžší soustředit se, jde-li o kultivaci ctnosti. To je jasný důkaz toho, jak silné jsou emoce připoutání a touhy. Existuje mnoho druhů meditace. Jsou takové, které nevyžadují žádné formální úkony ani fyzickou polohu. Dá se meditovat například při řízení auta, během chůze, cestování autobusem nebo vlakem, nebo dokonce při sprchování. Pakliže si přejete věnovat určitou část svého času soustředěnému duchovnímu praktikování, pak nejvhodnější dobou k tomuto účelu bývají časná rána, protože tehdy je mysl nejčistší a nejaktivnější. Při této příležitosti je vhodné sedět v klidném prostředí a mít napřímená záda. To vám pomůže koncentrovat se. Na druhou stranu, je důležité, abyste kultivovali ctnostné duchovní návyky, kdykoli a kdekoli je to aspoň trochu možné. Nelze omezovat meditaci pouze na formální příležitosti. Analytická meditace Jak jsem řekl, existují dva typy meditace, které se užívají při rozjímání nad subjekty, o nichž se píše v této knize. Zaprvé je to analytická meditace. Při této meditaci se zvolený objekt – ať je to auto, po němž toužíme, nebo trpělivost, kterou chceme získat – kultivuje prostřednictvím racionální analýzy. Tato analýza zahrnuje nejen soustředění se na dané téma. Ještě více jde o kultivaci jakéhosi pocitu blízkosti a empatie k danému objektu, přičemž tato kultivace probíhá na základě uplatnění kritické analýzy. To je právě ta forma meditace, na níž budu během zkoumání různých objektů a při kultivaci našeho duchovního praktikování klást důraz. Některé z těchto praktik jsou vlastní buddhismu, jiné ne. Jakmile díky analýze získáte jistou obeznámenost s předmětem, je důležité aplikovat takzvanou upřenou meditaci, tedy upřít veškerou pozornost k danému objektu a proniknout do něj hlouběji. Upřená meditace Druhým typem je tedy upřená meditace. K té dochází, upřeme-li svou mysl ke zvolenému objektu, aniž bychom ho kriticky analyzovali nebo o něm přemýšleli. Meditujeme-li například o soucitu, vytváříme si empatii k druhým a učíme se rozpoznávat strast, kterou prožívají – to všechno zatím v rovině analytické meditace. Jakmile však získáme určitý soucit a zjistíme, že meditace pozitivně změnila náš přístup k druhým, zaměříme na tento pocit svou pozornost, aniž bychom o něm přemýšleli. To nám pomůže soucit ještě více prohloubit. Když naopak získáme dojem, že náš soucit ochabuje, můžeme se zase vrátit k analytické meditaci a poté pokračovat v meditaci upřené. Získáme-li v této věci určitou zkušenost, nebude pro nás těžké střídat obě formy meditace tak, abychom prohloubili svou „obeznámenost“ s daným objektem co nejvíce. V jedenácté kapitole, která se nazývá „setrvání v klidu“, se seznámíme s metodou, která dovede upřenou meditaci až do takové fáze, kdy je člověk schopen plně upřít svou mysl na jeden objekt po libovolně dlouhou dobu. Jak jsem už řekl, tento objekt nemusí být ničím, co člověk „vidí“ pouhým okem. Upřená meditace – podobně jako jiné formy meditace – není ze své podstaty nevyhnutelně ctnostná. Duchovní hodnotu naší meditace určuje právě její objekt. Je-li naše mysl zaměřena na soucit, pak je meditace bezpochyby velmi ctnostná. Je-li zaměřena na hněv, je tomu přesně naopak. Meditovat člověk musí podle určitého systému. Kultivace obeznámenosti s objektem musí probíhat postupně. Důležitou součástí tohoto procesu je studium a naslouchání kvalifikovanému učiteli. O tom, co jsme se dozvěděli při čtení nebo poslechu, následně rozjímáme a přemýšlíme, abychom se zbavili jakéhokoli možného zmatení nebo pochybností. Tento proces samotný ovlivní naši mysl. Když potom zaměříme svou pozornost jedním směrem, naše mysl se s daným objektem spojí tak, jak to od ní požadujeme. Je důležité, abychom zpočátku, tedy předtím, než se pustíme do hlubších aspektů buddhistické filozofie, uměli koncentrovat svou mysl na jednodušší otázky. To zvýší naši schopnost analyzovat a koncentrovat se na složitější věci, jako například na protilátku k našemu utrpení nebo na myšlenky o prázdnotě bytí. Naše duchovní cesta je dlouhá. Musíme si ji vybrat s maximální opatrností a ujistit se, že zahrnuje všechny techniky, které nás mohou zavést k cíli. V některých úsecích může být cesta strmá. Musíme se naučit zpomalovat krok a nikdy nezapomínat na problémy svých sousedů. A ani na soužení, které zažívá ryba v nějakém znečištěném moři tisíce mil odsud. Kapitola třetí Hmotný a nehmotný svět Zatím jsme se zabývali tím, co znamená duchovní praktikování v buddhistickém smyslu a jak změnit staré zajeté návyky v nové, ctnostnější. K tomu využíváme meditaci jako proces obeznámení se s ctnostmi, které nám přinášejí štěstí. To nám následně umožní plně si tyto ctnosti osvojit a uvědomit si hluboké pravdy, které jsou našim očím a duším během každodenního života ukryty. Nyní se blíže podíváme na proces, jakým vznikají naše duševní stavy – a je to proces do značné míry podobný tomu, jakým vznikají objekty ve fyzickém světě. Ve fyzickém světě vznikají věci kombinací příčin a důsledků. Výhonek nějaké rostliny může vyklíčit díky semínku, vodě, slunečnímu záření a zemině bohaté na výživné látky. Bez těchto elementů by výhonek nikdy nevyklíčil a neprorazil si cestu skrze půdu. Podobně je tomu i u zániku. Věci zanikají, když se sejdou vhodné podmínky a okolnosti k jejich zániku. Kdyby se věci mohly vyvíjet nezávisle na kauzalitě, pak by buď všechno existovalo v témž stavu věčně, protože věci by nepotřebovaly příčiny ani podmínky, nebo by vůbec nic nevznikalo, protože by k tomu neexistovala příčina. Buď by tedy výhonek existoval, aniž by k tomu bylo zapotřebí semínko jako příčina, anebo by vůbec nevznikl. Tady vidíme, že kauzalita je univerzálním principem vesmíru. V buddhismu se mluví o dvou typech příčin. Zaprvé jsou to příčiny hlavní. Ve výše uvedeném metaforickém případě by hlavní příčinou bylo semeno, které – ve spolupráci s jistými podmínkami – generuje důsledek, jímž je výhonek. Ten je ve své podstatě vlastním přirozeným kontinuem semena. Podmínky, které semenu umožňují vyklíčit – voda, sluneční světlo, půda a hnojivo – jsou považovány za vedlejší příčiny neboli podmínky. Věci vznikají v závislosti na příčinách a podmínkách, ať už hlavních nebo vedlejších, tedy nikoli v závislosti na nějakých lidských skutcích nebo díky nějakým výjimečným vlastnostem Buddhy. Tak se prostě věci mají. Buddhismus má za to, že nehmotné věci se chovají velmi podobným způsobem jako ty hmotné. Stejně tak ale platí, že naše schopnost vnímat fyzickou hmotu nemůže být jediným základem pro naše poznání světa. Příkladem takové nehmotné věci je třeba koncept času. Čas je průvodním jevem fyzického světa, ale nelze jej označit za hmotně existující. A je tu také vědomí, médium, jehož prostřednictvím vnímáme věci a prožíváme bolest a radost. Na vědomí pohlížíme definitivně jako na něco nefyzického. Ačkoli nejsou ve své podstatě fyzické, vznikají naše duševní stavy rovněž na základě příčin a podmínek tak jako věci hmotné. Proto je důležité obeznámit se s mechanismem kauzality. Hlavní příčinou současného stavu naší mysli je její předchozí stav. Z toho plyne, že každý moment mysli je zároveň hlavní příčinou následného vědomí. Vnější stimuly, vizuální formy nebo vzpomínky, které se nám hrnou do hlavy, jsou pouze vedlejší podmínky, které dotvářejí následný stav naší mysli. Ale stejně jako je tomu u hmoty, tím, že ovlivňujeme podmínky, utváříme i produkt: naši mysl. Meditace by měla být metodou, jak utvářet produkt tím, že mysli navodíme určité podmínky, abychom získali kýžený efekt, tedy ctnostnější mysl. V zásadě to funguje dvěma směry. V prvním směru dává stimul nebo vedlejší podmínka vzniknout nějakému stavu mysli. Příkladem může být, když někomu nedůvěřujeme a zjišťujeme, že pouhá myšlenka na toho člověka nám přivodí ošklivé pocity. Pak tu máme protichůdné stavy mysli, které spolu navzájem bojují a kolidují – jako když kultivujeme sebedůvěru, abychom dokázali zápasit s depresí nebo se ztrátou víry v sebe sama. Jakmile rozpoznáme důsledky kultivace různých duševních kvalit, hned si uvědomíme, jak tyto změny navodit. Musíme mít na paměti, že takto mysl prostě funguje. A je na nás, abychom tento mechanismus využili k našem duchovnímu rozvoji. Jak jsme poznali v předešlé kapitole, analytická meditace je proces pečlivého užití a kultivace myšlenek, které umocňují pozitivní stavy mysli a eliminují stavy negativní. To je tedy způsob, jakým konstruktivně využíváme mechanismus příčiny a důsledku. Jsem hluboce přesvědčen, že skutečná duchovní změna nenastává jen tím, že si vroucně přejeme, abychom se zbavili všech negativních aspektů mysli a získali ty pozitivní. Změna je možná pouze řízenou snahou a tato snaha musí být založena na chápání procesu, jakým mysl a různé její emotivní a psychologické stavy na sebe navzájem působí. Jedině tak může dojít ke skutečnému pokroku. Přejeme-li si redukovat sílu negativních emocí, musíme odstranit příčiny, které tyto emoce způsobují. Musíme zkrátka pracovat na tom, abychom tyto příčiny vyplenili. Zároveň s tím musíme pracovat na tom, abychom podpořili duševní síly, které jsou opačné k těm negativním: můžeme jim říkat třeba protilátky. Jak toho dosáhnout? Nejprve musíme správně identifikovat opačné póly. Opačným pólem nebo protifaktorem k pokoře je pýcha a marnivost. Opačným pólem k velkorysosti je lakomost. Jakmile tyto vzájemné protipóly identifikujeme, musíme se snažit oslabit ty negativní a podpořit ty pozitivní. Když v sobě cítíme nějakou lakotu, musíme se snažit být velkorysejší. Když cítíme netrpělivost, musíme se ze všech sil snažit, abychom v sobě podpořili trpělivost. Jakmile poznáme, jaké důsledky mají rozličné myšlenky na naše psychologické stavy, můžeme se na ně připravit. Napříště pak budeme vědět, že když nadejde jeden stav mysli, musíme ho určitým – nyní již známým – způsobem potlačit. Vidíme-li, že se naše mysl začíná uchylovat k hněvu, když se na někoho zlobíme, musíme sami sebe zadržet, musíme změnit stav své mysli. Je neobyčejně těžké zdržet se hněvu, když jsme vyprovokováni. Chce to cvičenou mysl, která nejprve zváží všechny negativní důsledky, které způsobuje hněv. Proto je důležité, abychom začali svou mysl cvičit v klidu a trpělivě, tedy nikoli ve chvílích, kdy pociťujeme hněv. Až dojde ke skutečnému hněvu, musíme si detailně vybavit, jaké důsledky pro nás bude hněv mít, jak ztratíme klid mysli, jak nebudeme schopni soustředit se na práci a jak nepříjemní budeme ke svému okolí. Jen díky dlouhodobému, předvídavému a usilovnému myšlení se dokážeme nakonec oprostit od hněvu. Jeden proslulý tibetský poustevník omezil praktikování na pozorování své mysli. Kdykoli ho napadla nějaká nectnostná myšlenka, nakreslil na zeď v místnosti černou značku. Zpočátku byly jeho zdi úplně černé; postupem času však jeho mysl nabývala na ctnosti a černé značky na zdi vystřídaly značky bílé. Začal si prostě uvědomovat své myšlenky. A totéž uvědomění musíme aplikovat v našem každodenním životě. Kapitola čtvrtá Karma Nejvyšším cílem nás, buddhistů, je dosáhnout plného osvícení, vševědoucího buddhovského stavu. Prostředkem, který k tomu potřebujeme, je lidské tělo a zdravá mysl. Většina z nás považuje fakt, že jsme živí a relativně zdraví lidé, za daný. O životě se v buddhistických textech často píše jako o něčem výjimečném a drahém. Lidský život je výsledkem obrovské akumulace ctnosti, shromážděné během bezpočtu životů. Každá lidská bytost věnovala obrovské úsilí, aby se jako lidská bytost zrodila. Proč má lidský život takovou hodnotu? Protože nám nabízí tu nejvelkolepější příležitost k duševnímu růstu: hledání štěstí vlastního i štěstí druhých. Zvířata zkrátka nemají schopnost vědomě usilovat o ctnost, jako tomu je u lidí. Jsou obětí vlastní nevědomosti. Proto bychom měli ocenit fakt, že jsme se narodili s tímto nadmíru cenným lidským tělem, a měli bychom se také snažit, abychom si toto tělo uchovali i pro svůj příští život. Musíme ale vzít na vědomí, že cesta k buddhovství je dlouhá a že je třeba se na ni dobře připravit. Jak jsme viděli, abychom si zajistili zrození ve formě lidské bytosti s celým jejím potenciálem pro duchovní praktikování, musíme kráčet po etické cestě. To podle buddhistické doktríny znamená vyhýbat se deseti nectnostným skutkům. Utrpení způsobené každým z těchto skutků má mnoho úrovní. Abychom dokázali nacházet důvod vyhýbat se tomuto utrpení, musíme nejprve dobře porozumět zákonu příčiny a důsledku, zvanému karma. Karma znamená „skutek“. Nejen samotný skutek, který provedeme, ale i následky s tímto skutkem spojené a z něj vyplývající. Mluvíme-li o karmě zabití, pak samotným skutkem bude odejmutí života druhé bytosti. V širším pojetí však k tomu skutku nevratně patří i utrpení, které tento skutek způsobí oběti a všem, kdo ji milují a jsou na ní závislí. Karma tohoto skutku zahrnuje též určité důsledky pro samotného vraha. Ty se netýkají pouze jeho současného života. Naopak, důsledky nectnostného skutku vlastně rostou s časem. Absenci výčitek svědomí u člověka, který spáchal vraždu, předcházela neúcta k životu druhých v některém z minulých životů. Je nepravděpodobné, že se tento jedinec znovu zrodí jako lidská bytost. Krutost důsledků jeho činu závisí na okolnostech, k nimž došlo během spáchání jeho skutku. Je pravděpodobné, že brutální vrah, který svůj skutek spáchal s radostí, se narodí do světa velkého utrpení, který nazýváme peklem. Méně krutý případ – řekněme zabití v sebeobraně – může vést k znovuzrození v pekle mírnějšího utrpení. Ještě mírnější případy mohou vést k znovuzrození ve formě zvířete, které přirozeně postrádá schopnost duchovního rozvoje. Když se konečně znovuzrodíme jako lidské bytosti, pak náš život ovlivňují důsledky různých nectnostných skutků z minulosti. Zabití v minulém životě určuje krátkou dobu života a velký počet nemocí. Vede rovněž k tendenci dál zabíjet, což samo o sobě povede k většímu utrpení v budoucích životech. Podobně je tomu u krádeží. To způsobuje, že zloděj bude v dalším životě postrádat bohatství a bude sám okrádán; kromě toho krádež navozuje budoucí tendenci dál krást. Smilství a cizoložství zase způsobuje, že lidé kolem vás nebudou důvěryhodní a že vás budou často zrazovat. To jsou některé z důsledků tří nectnostných skutků těla. Co se týče nectnostných skutků řeči; například lhaní vede k tomu, že lidé vám v budoucnosti nebudou říkat pravdu. Kromě toho lhaní navozuje tendenci lhát i v budoucích životech. Stejně tak lidé, k nimž budete promlouvat, vám nebudou příliš věřit. Následky rozvracečské řeči zahrnují budoucí samotu a tendenci ke zlomyslnosti ve vztahu k druhým. Ofenzivní řeč způsobuje, že ostatní vás budou zneužívat, a povede vás k trvalému hněvu. Šíření klevet vyvolává u druhých nechuť naslouchat a u sebe neudržitelnou mnohomluvnost. A konečně, jaké jsou karmické důsledky tří nectnostných skutků mysli? Jde o nejznámější nectnostné tendence. Lpění nás vede k věčné nespokojenosti. Zloba a zášť nám přinášejí strach a vedou nás k tomu, abychom škodili druhým. Chybné názory představují přesvědčení, které odporuje pravdě, což v budoucnu vede ke špatnému chápání a inklinaci ke lpění na špatných názorech. To je jen pár příkladů následků nectnosti. Náš současný život je výsledkem naší karmy, našich předchozích skutků. A naše budoucí situace, podmínky, za kterých se narodíme, příležitosti, které se nám naskytnou či nenaskytnou k tomu, abychom žili v budoucnu lepší život, to všechno závisí na karmě našeho současného života, na současných skutcích. Přestože je naše současná situace determinována předešlým jednáním, zůstáváme za své současné skutky plně zodpovědni. Máme totiž plnou schopnost a odpovědnost usměrňovat své skutky žádaným, tedy ctnostným směrem. Zvažujeme-li morálnost či duchovní prospěšnost určitého skutku, zásadním kritériem by měla být motivace. Pokud se někdo vědomě rozhodne, že nebude krást jen ze strachu před zákonem a potrestáním, pak toto rozhodnutí nemůže být považováno za morální čin, protože jeho volbu mu nediktovaly morální pohnutky. Jiný člověk se zase může rozhodnout nekrást ze strachu před veřejným odsouzením. „Co by si pomysleli moji přátelé a sousedi? Jistě by mě za to odsoudili. Stal by se ze mě vyvrhel.“ Přestože je dané rozhodnutí nekrást správné, pohnutky zůstávají pochybné. Totéž rozhodnutí lze učinit na základě myšlenky: „Když budu krást, budu konat proti posvátnému zákonu Boha.“ Jiný by si pomyslel: „Krádež je nectnostná; způsobuje druhým lidem utrpení.“ Má-li člověk takovou motivaci, pak je rozhodnutí plně morální a etické. A nejen to, je to i rozhodnutí duchovní. V buddhismu se považuje za morální zdrženlivost to, jestliže původní motivací směřující k vyhnutí se nectnostnému skutku je hrozba, že člověk nedosáhne kýženého stavu svobody. Říká se, že skutečně detailní znalost zákonů karmy může získat jen vševědoucí, osvícená mysl. Není v možnostech našeho vnímání, abychom plně rozuměli nejhlubším aspektům karmy. Žít podle zásad Šákjamuniho Buddhy, týkajících se karmy, vyžaduje určitou víru v platnost jeho učení. Jestliže říká, že zabíjení vede ke kratšímu životu, loupení k chudobě, pak se těžko dokazuje, že tomu tak skutečně je. Přesto bychom těmto myšlenkám neměli slepě věřit. Nejprve musíme určit platnost objektu naší víry – samotného Buddhy a jeho doktríny, dharmy. Musíme jeho učení podrobit kritické analýze. Prozkoumáme-li ty oblasti dharmy, které lze rozebrat s pomocí logického myšlení, například teze o nestálosti a prázdnotě, o nichž budeme mluvit ve třinácté kapitole, a pakliže se nám tyto teze potvrdí, pak se přirozeně zvýší naše důvěra v ty myšlenky, které analýzou potvrdit nelze. Hledáme-li radu, jdeme zpravidla za někým, komu důvěřujeme a kdo je schopný nás vést. Čím věrohodnější jsou soudy našeho přítele, tím vážněji bereme jeho rady. Podobně je třeba přistupovat k tomu, co bych nazval „moudrým přesvědčením“ o platnosti Buddhových rad. Věřím, že abychom mohli objevit skutečnou, hlubokou pravdu, potřebujeme k tomu určitou zkušenost, určitou praxi. Zdá se, že existují dva typy zkušeností. Zaprvé jsou to ty zkušenosti, které prožívají vysoce uvědomělé, svaté bytosti, jež disponují zjevně nedosažitelnými schopnostmi. A pak jsou tu zkušenosti, které získáváme my při našem každodenním praktikování. Jistě si můžeme vytvořit určité povědomí o nestálosti věcí, o pomíjivosti povahy života. Můžeme poznat destruktivní povahu negativních emocí. Můžeme si vytvořit větší soucit k druhým a větší trpělivost, když stojíme v nějaké frontě. Takové hmatatelné prožitky nám přinášejí pocit naplnění a radosti a s ním se posiluje i naše víra v proces, díky němuž tyto prožitky vznikají. Podobně je posilována i naše důvěra v učitele, který nás vede, a v doktrínu, kterou nás učí. Z těchto hmatatelných prožitků či zkušeností můžeme intuitivně vyvodit, že pokračování v našem úsilí nás může dovést k ještě vyšším, duchovně hodnotnějším stavům, do nichž se v minulosti dostali svatí lidé. Tato uvědomělá víra, vyvěrající z určitého duchovního praktikování, pomáhá posilovat naši důvěru v Buddhovy zákony karmy. A ty nás zase přesvědčují, abychom se vyhýbali nectnostným skutkům, které dláždí cestu ke strasti. Proto je dobré věnovat při meditaci o nějaké věci čas k tomu, abychom pochopili, z čeho pramení náš vhled. Takové reflexe by určitě měly být součástí naší meditace. Posilují totiž naši důvěru ve Tři klenoty života v ústraní – Buddhu, dharmu a sanghu – a pomáhají nám pokračovat v praktikování. A dávají nám srdce – srdce k tomu, abychom mohli pokračovat. Kapitola pátá Negativní emoce Mluvili jsme o negativních emocích a o škodě, jakou způsobují našemu duchovnímu praktikování. Je pro nás přirozené – a to musím přiznat –, že občas pociťujeme emoce jako hněv nebo touhu. To ovšem neznamená, že bychom s nimi neměli nic dělat. Jsem si vědom toho, že v západní psychologii se uvolňování pocitů a emocí – včetně hněvu – jejich vyjádřením mnohdy podporuje. Je pravda, že mnozí lidé prožili v minulosti něco silně traumatického, a pokud by tyto prožitky v sobě dusili, pak by jim to mohlo psychologicky výrazně uškodit. V Tibetu existuje přísloví: „Když se ucpe škeble, je nejlepší do ní fouknout.“ Přesto se domnívám, že duchovní aspirant by měl zaujmout jednoznačný postoj k silným emocím typu hněvu, připoutání nebo žárlivosti a vytvořit si od nich odstup. Místo podrobení se silným emocím bychom měli snižovat svou náchylnost vůči nim. Zeptejme se sami sebe – kdy se cítíme šťastnější: když se hněváme, nebo když jsme klidní? Odpověď je jasná. Jak již bylo řečeno, duševní stavy, které vzešly z negativních emocí, okamžitě narušují naše duševní equilibrium, výsledkem čehož se cítíme rozrušení a nešťastní. Naším cílem při hledání štěstí by mělo být naopak zbavit se těchto emocí. To se nám může podařit pouze vědomou a trvalou snahou – my buddhisté říkáme, že tato snaha musí přetrvat po mnoho životů. Jak vidíme, negativní emoce nezmizí samy od sebe; a nezmizí ani časem. Mohou zaniknout pouze a jedině naším přičiněním. Přejeme-li si uspět, musíme vědět, jak s negativními emocemi bojovat. Samotné praktikování dharmy začíná čtením a nasloucháním zkušeným učitelům. Díky tomu si vytvoříme lepší obrázek o našem současném neuspokojivém postavení v cyklu života a seznámíme se s možnými metodami praktikování. Jde o studium, při němž získáváme „povědomí utvořené na základě naslouchání“. To je základ celého našeho duchovního rozvoje. Poznatky, které jsme takto sesbírali, musíme nyní dovést do stavu hlubokého přesvědčení. To v konečném důsledku vede k „povědomí na základě kontemplace“. Jakmile jsme si jisti svou věcí, meditujeme o ní tak dlouho, dokud ji mysl beze zbytky neabsorbuje. To nakonec vede k „povědomí na základě meditace“. Tyto tři úrovně chápání jsou pro skutečnou změnu v našem životě naprosto zásadní. Když posilní naše porozumění, posilní se i naše přesvědčení, což povede k hlubšímu povědomí získanému při meditaci. K meditaci je nutné povědomí získané na základě studia a kontemplace. Postrádáme-li toto povědomí, pak nám při meditování bude chybět znalost daného subjektu, ať je to nevyzpytatelně škodlivá povaha negativních emocí nebo hluboký charakter prázdnoty. Snažit se o něco takového by bylo, jako kdyby vás nutili, abyste se setkali s někým, s kým se setkat nechcete. Z tohoto důvodu je nezbytné postupovat po těchto úrovních postupně. Velký vliv na nás má i naše životní prostředí. Abychom dokázali účinně praktikovat, potřebujeme klidné, tiché prostředí. A co je nejdůležitější, potřebujeme samotu. Tou mám na mysli duševní stav, kdy nás nic a nikdo nevyrušuje. Tedy nejen stav, kdy se nacházíte o samotě na nějakém klidném místě. Náš nejničivější nepřítel Praktikování dharmy by tedy mělo být kontinuální. Nejde jen o morální aktivitu, kdy se vyhýbáme negativním skutkům a konáme skutky dobré. Jde o to, abychom se dostali za hranice svého současného stavu: abychom přestali být obětí vlastních negativních emocí. Tyto emoce – připoutání, nenávist, pýcha, zášť atd. – jsou duševními stavy, které nás nutí chovat se tak, že nás to svádí na cestu neštěstí a utrpení. Mnohdy pomáhá, když si tyto emoce představujeme jako vnitřní démony. Vždyť i emoce nás mohou – stejně jako démoni – pronásledovat a způsobovat nám újmu. Stav za negativními emocemi, mimo jejich sféru, mimo veškerou strast, se nazývá nirvána. Zpočátku nebude možné zvítězit nad silami negativních emocí přímo. Musíme k nim přistupovat postupně. Musíme si osvojit disciplínu, snažit se nenechat se ovládat emocemi. To se nám může podařit eticky disciplinovaným životním stylem. Pro buddhistu to znamená vyhýbat se deseti nectnostným skutkům. Všechny tyto skutky, kterých se dopouštíme fyzicky – zabíjení, krádež, verbálně – lhaní, šíření klevet, nebo duševně – lpěním nebo připoutáním, jsou vlastně projevy hlubších negativních emocí – hněvu, nenávisti a připoutání. Když o tom přemýšlíme, uvědomujeme si, že extrémní emoce jako připoutání, a zejména hněv a nenávist jsou destruktivní nejen v nás samotných, ale také v druhých lidech. Dalo by se dokonce říci, že jsou to ty nejničivější síly ve vesmíru. Mohli bychom zajít ještě dále a prohlásit, že veškeré problémy a utrpení, které zažíváme, jsou způsobeny právě negativními emocemi. Že negativní emoce jsou příčinou strasti. Třebaže zpočátku nejsme schopni vyplenit negativní emoce ze své mysli beze zbytku, přinejmenším dokážeme jednat proti jejich působení. Teprve dostaneme-li se do tohoto bodu, jsme schopni bojovat přímo s podstatou negativních emocí a prohlubovat svůj soucit. Je zřejmé, že abychom dorazili do cíle naší cesty, musíme tyto emoce vyplenit úplně. A taková věc si žádá pochopení prázdnoty. Kapitola šestá Otevřenost a moudrost: dva aspekty cesty Duchovní cesta buddhismu má dva aspekty, které odrážejí dva odlišné druhy praktikování. Přestože je Buddha učil oba, během staletí byly předávány od učitele k učiteli a rozvíjely se samostatně. To však nic nemění na faktu, že jsou jako dvě křídla jednoho ptáka – na cestě k osvícení jsou nezbytné oba, ať máme na mysli stav osvobození od utrpení, nebo nejvyšší stav osvíceného buddhovství, jenž je naším cílem ve snaze získat štěstí pro všechny živé bytosti. Dosud jsem se zabýval především aspektem „moudrosti“. O tomto druhu praktikování se často mluví jako o „metodě“ a přirovnává se k otevření srdce, jinými slovy k pěstování soucitu a lásky, ale také velkorysosti a trpělivosti, jaká prýští z laskavého srdce. Cílem je podpořit ctnostné kvality a eliminovat nectnostné tendence. Co znamená „otevřít srdce“? Nejprve je třeba podotknout, že myšlenka otevření srdce je metaforická. Ve většině kultur je srdce chápáno jako zdroj soucitu, lásky, sympatie, smyslu pro spravedlnost a intuice, tedy nikoli pouze jako sval odpovědný za oběh krve tělem. Z buddhistického pohledu ale oba aspekty cesty vycházejí z mysli. Je paradoxem, že podle buddhismu sídlí mysl uprostřed hrudníku. Otevřené srdce znamená tedy otevřenou mysl. Změna srdce je změnou mysli. Jde-li nám o vymezení aspektu otevřenosti a aspektu moudrosti, pak nám pojem „otevřené srdce“ může být nadmíru užitečný. Druhým aspektem cesty je aspekt „moudrosti“, zvaný též aspekt „hluboký“. Nyní se nacházíme v říši mozku, kde vládne logické myšlení, analýza a kritické vnímání. Aspekt moudrosti znamená, že se snažíme prohloubit své chápání nestálosti a utrpení našeho současného života. Plně porozumět těmto fenoménům může trvat několik životů. Je to však jediná cesta, jak zničit svou závislost na věcech a klamných představách. Postrádáme-li znalost strastiplné povahy existence, zvyšuje se naše připoutání. A naopak, kultivujeme-li svůj vhled do strastiplné povahy života, zbavujeme se připoutanosti. Z nejvyššího hlediska vyvstávají všechny naše problémy z jedné jediné iluze. Věříme totiž ve skutečnou existenci nás samotných a existenci všech vnějších fenoménů. Projektujeme si myšlenku vlastní imanentní povahy věcí a k této myšlence se poté cítíme být silně připoutáni. Přitom věci žádnou takovou vlastní povahu nemají. Vezměme si kupříkladu takovou židli. Věříme, aniž bychom se o tom hlouběji přesvědčili, že reálně existuje věc židle, jakási charakteristika „židlovství“, vlastnost, která jako by existovala v jejích částech: v nohách, sedátku a opěradlu. Podobně věříme i tomu, že existuje nějaké kontinuální a vymezené „já“, které prostupuje našimi fyzickými a duševními částmi. Tak tomu ale není. Byli jsme to my, kdo věcem vtiskl jejich nezávislou povahu. Ony samy takovou povahu nemají. Naše představy o vlastní nezávislé existenci jsou zásadně mylné a je třeba je eliminovat meditačním praktikováním. Proč? Protože jsou kořenem veškerého našeho neštěstí. Jsou jádrem našich negativních emocí. Vykořenit tuto iluzi lze jedině aplikací přímé protilátky, kterou je moudrost uvědomující si neexistenci imanentní povahy věcí. Takovou moudrost je samozřejmě potřeba kultivovat, tak jako kultivujeme pokoru ve snaze zničit pýchu. Nejprve se musíme seznámit s tím, jak nesprávně vnímáme sami sebe a vnější fenomény. Teprve potom v sobě můžeme vypěstovat vnímání správné. Tento proces změny vnímání bude zpočátku intelektuální. Prohloubení získaného vnímání však vyžaduje trvalejší meditační praktiky, které jsou popsány v jedenácté kapitole „setrvání v klidu“, v kapitole dvanácté „devět fází meditací k setrvání v klidu“ a též v kapitole třinácté s názvem „moudrost“. Teprve potom budeme schopni pohlížet správně na sebe a na vnější fenomény. Tím, že si uvědomíme absenci vlastní podstaty věcí, se zbavíme samotného kořene lpění na sobě, který je zároveň jádrem veškeré strasti. Pěstování moudrosti je vlastně proces seznamování mysli s tím, jak se věci ve skutečnosti mají. Díky tomuto procesu postupně odstraňujeme špatné vnímání reality, kterým jsme trpěli už odnepaměti. Není to jednoduchá věc. Jen takové pochopení toho, co je míněno vlastní nebo imanentní existencí věcí, vyžaduje dlouhé studium a kontemplaci. Pochopení, že věci nemají vlastní existenci, si žádá celé roky studia a meditací. Musíme začít tím, že se s těmito tezemi seznámíme. O tom budeme mluvit v další části této knihy. Nyní se ale vraťme k onomu „metodickému aspektu“, abychom si blíže objasnili myšlenku soucitu. Kapitola sedmá Soucit Co je soucit? Soucit je přání, aby druhé bytosti netrpěly. K osvícení docházíme prostřednictvím soucitu. Je to soucit, co nás nutí, abychom se zapojili do ctnostného praktikování, které nakonec vede k buddhovství. Proto se musíme snažit, abychom v sobě soucit vypěstovali. Empatie Jako první krok k vypěstování soucitného srdce v sobě utváříme empatii k druhým, pocit blízkosti s jinými bytostmi. Kromě toho poznáváme závažnost a intenzitu jejich utrpení. Čím máme k té dané osobě blíž, tím je pro nás její utrpení nepřijatelnější. Blízkost, o níž mluvím, nemá nic společného s fyzickou blízkostí. Není to ani emocionální blízkost. Je to pocit určité odpovědnosti, určitý zájem o druhého. Abychom si tento zájem v sobě vypěstovali, musíme reflektovat ctnostnost, která je obsažena v zájmu o blaho druhých. Musíme si uvědomit, jaké štěstí a klid mysli nám takové úsilí přináší. Musíme vidět, jak nás díky našem přístupu druzí lidé respektují a jak nás mají rádi. Přemýšlejme nad krátkozrakostí sobectví a o tom, jak nás sobectví nutí dělat nectnostné věci. Neméně důležité je reflektovat laskavost druhých. Její uvědomění je rovněž součástí kultivace empatie. Je třeba chápat, že náš blahobyt je závislý na spolupráci s druhými lidmi. Každý aspekt našeho blahobytu je výsledkem tvrdé práce druhých. Když se kolem sebe rozhlédneme, budovy, v nichž žijeme a pracujeme, silnice, po kterých jezdíme, šaty, které nosíme, jídlo, které jíme, to všechno je výsledkem práce druhých. Nic z toho, co jsem uvedl, by tu nebylo bez jejich přičinění. Když o tom budeme takto přemýšlet, oceníme existenci druhých bytostí mnohem více než předtím a s tímto oceněním poroste i naše empatie k nim. Je třeba si uvědomit závislost na těch, k nimž pociťujeme soucit. To nás s druhými lidmi ještě více sblíží. Vyžaduje to však soustavnou koncentraci na to, abychom se na ostatní dívali nesobecky. Poznejme jejich ohromný vliv na naše blaho. Zbavíme-li se sobeckého pohledu na svět, bude v našem světonázoru místo pro každou bytost. Nesmíme ovšem očekávat, že se náš pohled na druhé změní okamžitě. Poznání utrpení druhých Poté, co si vypěstujeme empatii a pocit blízkosti k druhým, přistoupíme k další důležité praktice v kultivaci soucitu – a tou je vhled do povahy utrpení. Náš soucit k živým bytostem musí pocházet z poznání jejich utrpení. Naše kontemplace o utrpení bude daleko efektivnější, když se zaměříme nejprve na vlastní utrpení a potom jej rozšíříme i na další bytosti. Náš soucit s ostatními poroste stejně rychle jako naše poznání jejich utrpení. Je přirozené, že sympatizujeme s někým, kdo podstupuje nějaké zjevné utrpení, prudkou bolest nebo ztrátu blízkého. To je jeden druh utrpení, v buddhismu nazývaný utrpení strasti. Je ale těžší cítit soucit s někým, kdo – jak to označují buddhisté – prožívá takzvané utrpení změny, což může být v konvenčním smyslu klidně i příjemný prožitek, například radost, sláva nebo bohatství. To je druhá forma utrpení. Když se díváme na lidi, kterým se dostává úspěchu, mnohdy k nim cítíme spíše obdiv, a někdy dokonce závist. Ale přece bychom k nim měli cítit soucit, protože všechno jednou skončí, i jejich úspěch a sláva, a zbude jen zklamání nad ztrátou. Nahlédneme-li do skutečné povahy utrpení, poznáme, že prožitky slávy a bohatství jsou krátkodobé a že radost nakonec přejde v další utrpení. Existuje ještě třetí, nejvyšší úroveň utrpení. Toto utrpení prožíváme nepřetržitě, protože je jakýmsi vedlejším produktem cyklické existence. Je to totiž právě vinou cyklické existence, proč jsme kontinuálně pod vládou negativních emocí a myšlenek. Za předpokladu, že zůstáváme v jejich područí, je naše existence jistou formou utrpení. Tato forma proniká našimi životy a tlačí nás kolem dokola v krutém kole negativních emocí a nectnostných skutků. Jde o všem o formu utrpení, která se těžko rozpoznává. Tohle utrpení není tak evidentní jako v případě utrpení strasti. Není to ani opak blahobytu a štěstí, které pozorujeme u utrpení změny. Přesto je toto trvalé utrpení nejhlubší a nejsilnější. Prostupuje všemi aspekty našich životů. Jakmile jsme porozuměli všem třem úrovním utrpení a zařadili je do našeho osobního života, je pro nás snadnější zaměřit se na druhé bytosti a reflektovat tyto tři úrovně i v nich. Z toho pak vyroste naše přání, aby se od utrpení osvobodili. Jsme-li schopni zkombinovat empatii k druhým s hlubokým porozuměním utrpení, které prožívají, pak už nebude tak těžké v sobě vypěstovat skutečně upřímný soucit. Na tom je ale třeba pracovat průběžně. Mohli bychom tento proces přirovnat k vykřesávání ohně třením dvou klacíků. Abychom se dostali k bodu zážehu, musíme klacky udržovat ve stálém tření, až získají takovou teplotu, že se vznítí. Podobně je tomu i s duchovními kvalitami, jako je třeba soucit – i zde musíme pilně pracovat různými duchovními metodami, abychom získali kýžený efekt. Počínat si v tomto směru nesystematicky a nahodile by bylo bezpředmětné. Milující laskavost Podobně jako je soucit přáním, aby všechny bytosti byly zbaveny utrpení, tak je milující laskavost přáním, aby všechny dosáhly konečného štěstí. A tak jako u soucitu i při pěstování milující laskavosti je důležité začít tím, že se zaměříme na konkrétního jednotlivce a učiníme z něj objekt naší meditace. Teprve pak postupně přesouváme svou pozornost dál, až nakonec zahrneme všechny živé bytosti. I zde si na počátku vybíráme spíše neutrální osobu, tedy člověka, který v nás nevyvolává žádné silné emoce. Pak se objektem naší meditace stanou naši přátelé a rodinní členové a nakonec i naši nepřátelé. Vždy se snažíme pracovat pouze s jedním člověkem v daný okamžik. Jinak bychom mohli svou meditaci utopit v přílišném zobecňování, aniž bychom sledovali nějaký konkrétní objekt. Pokud bychom totiž tuto obecnou meditaci namířili ke konkrétním jednotlivcům, které zrovna nechováme v oblibě, pak bychom si dokonce mohli říci, že dotyčný je výjimka z pravidla. Kapitola osmá Meditace o soucitu Soucit a prázdnota Soucit, o který usilujeme, vychází z vhledu do prázdnoty. Prázdnota je nejvyšší charakteristikou reality. Právě v tomto bodě se aspekt moudrosti protíná s aspektem otevřenosti. Jak jsme si vysvětlili už v kapitole šesté, „aspekty otevřenosti a moudrosti“ znamenají absenci vlastní vnitřní existence ve všech aspektech reality, tedy absenci imanentní identity u všech fenoménů. Za normálních okolností máme tendenci přisuzovat vlastní existenci své mysli i tělu, takže je poté vnímáme jako objektivně mající své „já“. Toto povědomí o svém „já“ nás pak vede k tomu, že vlastní identitu přisuzujeme i dalším fenoménům, například autům, které máme v oblibě. Vinou tohoto zhmotnění, s nímž souvisí i následné chtění, v nás pak mohou vyvstat negativní emoce, jako například hněv nebo nespokojenost – to v případech, kdy je nám odepřen daný objekt, třeba auto, nový počítač nebo cokoli jiného. Zhmotnění prostě znamená, že daným objektům přisuzujeme identitu, kterou nemají. Když se k soucitu přidá pochopení, že veškeré utrpení pramení z naší iluze o povaze reality, pak jsme se dostali do další fáze naší duchovní cesty. Jakmile si uvědomíme, že vlastně lpíme na něčem, co ve skutečnosti neexistuje, snadno dojdeme k závěru, že utrpení lze odstranit. Napravme nesprávné vnímání a strast už nás nikdy nebude obtěžovat. Vědění, že lidské utrpení není nevyhnutelné, vede k ještě hlubšímu soucitu k lidem. Soucítíme s jejich neschopností vymanit se z bludu. V opačném případě, tedy kdybychom nepoznali pravou povahu věcí a prázdnotu, by náš soucit, byť sebehlubší, mohl mít dimenzi beznaděje a zoufalství. Jak meditovat o soucitu a milující laskavosti Máme-li skutečně v úmyslu vypěstovat v sobě soucit, musíme tomu věnovat více času, než nám poskytuje rámec formálních meditačních seancí. Jde o cíl, kterému musíme zasvětit celé své srdce. Je dobré, když si každý den najdeme trochu času na to, abychom si sedli a přemýšleli. Jak už jsem navrhl, pro kontemplaci jsou obzvláště vhodná časná rána, protože tehdy je naše mysl neobyčejně čilá a jasná. Kultivaci soucitu je však třeba věnovat ještě více času. Například během formálních seancích se snažíme vypěstovat v sobě empatii a pocit blízkosti k druhému. Uvědomujeme si, v jak nepříjemné situaci ostatní lidé jsou. Jakmile jsme v sobě vygenerovali skutečný soucit, musíme ho skutečně procítit – k tomu využijeme upřenou meditaci, o které jsem už mluvil, tedy meditaci, při níž nevyužíváme logické myšlení. To nám umožní soucit patřičně „prožít“. Když v nás pocit blízkosti ochabuje, opět můžeme zapojit rozum, abychom jej stimulovali. Vlastně tak trochu pendlujeme mezi oběma metodami meditace, tak jako hrnčíř střídavě formuje a zvlhčuje hlínu. Obecně se zdá být dobré, když naprostý začátečník nevěnuje příliš mnoho času formální meditaci. Soucit ke všem bytostem se nedá vypěstovat přes noc. Neuspějeme ani v horizontu měsíce nebo roku. Dokážeme-li si za tento život vytvořit dobrý a láskyplný vztah k druhým bytostem a zmírnit vlastní sobecké instinkty, pak náš život měl určitě smysl. Pokud se ale budeme snažit dotlačit sebe za každou cenu k buddhovství v co nejkratší době, brzy se z toho praktikování unavíme. Pouhý pohled na místo, kde praktikujeme meditaci, v nás vyvolá odpor. Velký soucit Říká se, že nejvyššího stavu buddhovství lze dosáhnout během jediného lidského života. To se však týká naprosto výjimečných praktikujících, kteří se během bezpočtu minulých životů na tento okamžik připravovali. Nám nezbývá než vzhlížet k těmto bytostem v obdivu a využít jejich příkladu k tomu, abychom získali potřebnou trpělivost, nikoli k tomu, abychom se nesmyslně hnali do extrému. Ať děláme cokoli, snažíme se, aby zažitá meditace měla na naše jednání nějaký vliv, aby v nás zanechala stopy a řídila naše činy. Bude-li to vskutku tak, naše počínání mimo formální seance se vlastně stane součástí našeho praktikování. Není pro nás nijak těžké soucítit s dítětem v nemocnici nebo se známým, který smutní nad smrtí životního partnera. Musíme se však zamyslet nad tím, jak udržovat svá srdce otevřená vůči těm, kterým bychom za normálních okolností spíše záviděli, tedy těm, kteří mají bohatství a pohodlný život. Z našeho poznání pravé povahy utrpení, získaného během meditačních seancí, vyroste náš soucit i k těmto lidem. V konečné instanci bychom měli být schopni cítit soucit ke všem bytostem bez rozdílu, a to na základě vědomosti, že jejich situace je vždy závislá na krutém koloběhu života. V takovém případě budou jakékoli interakce mezi námi a lidmi jakýmsi katalyzátorem pro další prohloubení soucitu. Tímto způsobem tedy udržujeme svá srdce otevřená vůči všem, nejen při meditačních seancích, ale i mimo ně. Skutečný soucit má rozměry a spontánnost lásky matky, která se stará o své dítě. Její láska k dítěti ovlivňuje její konání a myšlení po celý den. To je přesně ten vztah, který bychom měli kultivovat. Až to dokážeme, budeme moci říci, že jsme v sobě vygenerovali „velký soucit“. Kombinace opravdu velkého soucitu a milující laskavosti musí člověka nevyhnutelně dovést k touze osvobodit všechny bytosti z područí cyklické existence, koloběhu zrození, smrti a znovuzrození, jehož otroky jsme všichni. Naše utrpení není omezeno jen na současnou situaci. Z buddhistického pohledu je naše současná situace relativně dobrá. Pokud ovšem nevyužijeme nabídnutou příležitost, hrozí nám mnohem nepříznivější budoucnost. Soucit nám umožňuje vzdát se sobeckého myšlení. Prožíváme velkou radost a přitom nikdy nesklouzáváme k tomu, abychom hledali štěstí a spásu jen pro sebe. Postupně si osvojujeme a zdokonalujeme ctnost a moudrost. S takovým soucitem nakonec splníme veškeré podmínky nezbytné k dosažení stavu osvícení. Proto v sobě musíme kultivovat soucit už od samého počátku našeho duchovního praktikování. Dosud jsme mluvili o praktikách, které nám umožňují zdržet se nezdravého chování. Hovořili jsme o tom, jak pracuje mysl a jak bychom my měli pracovat na ní, jako kdybychom pracovali na nějakém fyzickém předmětu. Poznali jsme, že nejinak tomu je s otevíráním srdcí. Neexistuje žádná tajná metoda, jak si získat soucit a milující laskavost. Musíme hníst svou mysl co nejzručněji. S pomocí trpělivosti a vytrvalosti nakonec zjistíme, že náš zájem o druhé utěšeně vzrůstá. Kapitola devátá Kultivace vyrovnanosti Abychom pocítili skutečný soucit ke všem bytostem, musíme zbavit svůj vztah k nim jakéhokoli protěžování. Našemu normálnímu vztahu k druhým dominují nestálé a výrazně diskriminující emoce. K milovaným lidem obvykle cítíme velkou náklonnost. K cizincům a známým cítíme mnohdy značný odstup. A konečně k těm, které považujeme za nepřátelské či rezervované, cítíme averzi, nebo dokonce opovržení. Zdá se, že naše klasifikace lidí na přátelské a nepřátelské je přímočará. Ten, ke komu máme blízko nebo kdo se k nám chová laskavě, je přítel. Ten, kdo nám způsobil problémy a poškodil nás, je nepřítel. V naší náklonnosti jsou silné stopy po emocích typu připoutání nebo touhy – té touhy, která vzbuzuje fyzickou vášeň. Naopak těm, koho nechováme v lásce, patří naše negativní emoce jako hněv a nenávist. Je tedy jasné, že náš soucit k některým lidem je omezen a celkově je pouze částečný, podmíněný tím, do jaké míry máme k tomu či onomu člověku blízko. Skutečně ryzí soucit je nepodmíněný. Musíme v sobě kultivovat vyrovnanost, abychom dokázali odstranit diskriminaci a podmíněnost soucitu. Jedním způsobem, jak kultivovat vyrovnanost, je uvažovat o pomíjivosti přátelství. Nejprve vezmeme v úvahu, že není vůbec jisté, zda náš blízký přítel zůstane přítelem i zítra. Stejně tak si dokážeme představit, že naše antipatie k někomu nebudou trvat věčně. Takové reflexe rozptylují podmíněnost našeho soucitu a podkopávají klamný pocit neměnnosti naší připoutanosti. Lze také reflektovat negativní důsledky silné připoutanosti k přátelům a silné averze k nepřátelům. Naše city k příteli nebo milovanému nás často zaslepují, takže nedokážeme rozpoznat některé jeho či její vlastnosti. Milované osobě často přisuzujeme naprostou dokonalost. Když poté vidíme něco, co tuto dokonalost popírá, jsme v šoku. Plácáme se od jednoho extrému k druhému, od touhy ke zklamání, odmítnutí a někdy i zlosti. Dokonce i pocit vnitřního uspokojení ve vztahu k někomu, koho milujeme, může vést ke zklamání, frustraci a nenávisti. Ačkoli mohou být silné emoce – ať už romantická láska nebo spravedlivý hněv – hluboce podmanivé, radost z nich je krátkodobá a z buddhistického hlediska je lepší se jim zcela vyhnout. Jaké jsou následky intenzivní averze vůči někomu? Nenávist se v tibetštině řekne šedang a znamená nepřátelství z hloubi duše. Reagovat na zlý skutek vedený proti nám nevraživostí, na tom je něco iracionálního, kontraproduktivního. Naše fyzická nenávist nemá na naše nepřátele žádný fyzický vliv, nijak je nepoškodí. Naopak, jsme to my, kdo je poškozen. Na nás dopadá hořké ovoce naší nenávisti. Začne nás rozežírat zevnitř. Spolu s hněvem ztrácíme chuť k jídlu. V noci nemůžeme spát, často se dlouhé hodiny převalujeme ze strany na stranu, zatímco naši nepřátelé spí dobře, aniž by si uvědomovali, do jaké situace jste se vy dostali. Jsme-li osvobozeni od hněvu a nenávisti, dokážeme reagovat na zlé skutky vykonané proti nám mnohem efektivněji. Když se na věci díváme s chladnou hlavou, vidíme problém daleko jasněji a jsme schopni najít lepší řešení. Když například vidíme dítě, které dělá něco nebezpečného, třeba si hraje se sirkami, můžeme ho poučit a ukáznit ho. Je to lepší než na něj začít řvát. S klidem a zájmem je mnohem větší šance, že naše počínání přinese ovoce. Dítě zareaguje spíše na dojem naléhavosti a na náš zájem než na hněv. To je způsob, jak si uvědomit, že skutečný nepřítel leží uvnitř nás. Je to naše sobectví, naše připoutanost a náš hněv, které nás poškozují. Nepřítelova domnělá schopnost nám ublížit je ve skutečnosti značně omezená. Pokud na nás někdo útočí a my jsme schopni udržet vnitřní disciplínu a zabránit tomu, abychom reagovali prudce, pak nás nepřítelovy činy ani nemusejí poškodit, nehledě na to, co udělá. Na druhou stranu, když nás ovládne hněv, nenávist nebo touha, tato city vyvolají v momentě vzniku duševní nerovnováhu. Okamžitě naruší nás duševní klid a otevřou dveře pocitům neštěstí a utrpení, které nás následně ovládnou. Při pěstování duševní vyrovnanosti tedy vnímáme, že přátelé a nepřátelé jsou v čase velmi proměnlivé faktory a že jsou závislé na mnoha okolnostech. Nikdo se nenarodí jako náš přítel nebo nepřítel a nemáte žádnou garanci, že vašimi přáteli zůstanou i vaši příbuzní. Přátelé a nepřátelé se posuzují podle toho, jaký vztah k nim máme a jak se k nám chovají. Ty, o nichž si myslíme, že jsou nám nakloněni, obvykle považujeme za přátele. Ty, o kterých jsme přesvědčeni, že s námi mají zlé úmysly, považujeme za nepřátele. Z toho plyne, že na přátele a nepřátele rozdělujeme lidi kolem sebe podle našeho vlastní přesvědčení o tom, jaké myšlenky či emoce chovají vůči nám. Nikdo tedy není ze své podstaty naším přítelem a nikdo není ani naším nepřítelem. Často také zaměňujeme skutky nějakého člověka s jejich vykonavatelem. Tento návyk nás vede k závěru, že kvůli danému skutku nebo prohlášení je dotyčný naším nepřítelem. Lidé jsou ale neutrální. Nejsou ani přátelé, ani nepřátelé, ani buddhisté, ani křesťané, ani Číňané, ani Tibeťané. Shodou okolností se může stát, že člověk, na kterého zrovna hledíme, se změní a stane se naším nejlepším přítelem. Může se stát, že mu později budeme říkat: „Dřív jsi byl na mě tak nepříjemný, a dnes jsme přitom nejlepší přátelé!“ Dalším způsobem kultivace vyrovnanosti je reflexe rovnosti všech lidí – všichni jsme si rovni v našem přání být šťastní a překonat utrpení. Cítíme rovněž, že všichni máme právo, aby se nám toto přání splnilo. Jak lze takové právo ospravedlnit? To je prosté. Je součástí naší nejhlubší podstaty. Nejsem nijak výjimečný; nemám žádná privilegia. Ani ty nejsi nijak výjimečný a nemáš žádná privilegia. Mé přání být šťastný a překonat utrpení je součástí mé nehlubší přirozenosti, tak jako je tomu i u tebe. Je-li tomu tak, pak právo být šťastní a překonat utrpení mají i všichni ostatní. A právě na základě této rovnosti si v sobě utváříme pocit vyrovnanosti ve vztahu k druhým. Pracujeme na tom i během meditace. Říkáme si: „Tak jako já si přeju být šťastný a překonat utrpení, tak si to přejí i ostatní. A tak jako mám já na to právo, mají na to právo i ostatní.“ Tuhle myšlenku bychom si během meditace měli opakovat tak dlouho, až se dostane hluboko do našeho vědomí. Ještě je třeba se zmínit o jedné věci. Jako lidské bytosti jsme do značné míry odkázáni na druhé lidi a naše přežití je výsledkem snahy mnoha, mnoha lidí. Naše narození závisí na našich rodičích. Potřebujeme jejich lásku a péči ještě řadu let. Taktéž naše živobytí, bydlení, strava jsou výsledkem práce mnoha jiných lidí. Tento způsob uvažování můžeme vztáhnout nejen na tento život, ale i na další předchozí životy. Snadno si pak představíme, že v minulosti přispělo k našem blahobytu ohromné množství lidí. A pak se ptáme: „Na jakém základě bych měl diskriminovat toho či onoho člověka? Proč mám mít k někomu blízko a k někomu cítit nevraživost? Musím stát nade všechny pocity podmíněnosti a diskriminace. Musím být prospěšný všem, bez rozdílu.“ Meditace vedoucí k vyrovnanosti Jak máme cvičit svou mysl, aby pochopila rovnost všech živých bytostí? Nejlepší je začít kultivovat pocit rovnosti k relativním cizincům nebo málo známým lidem, tedy k těm, k nimž nemáme žádný silný vztah. Od nich pak postupujte směrem k přátelům a nakonec nepřátelům. Když jste do svého vztahu vštípili nepodmíněnost, meditujte o lásce a přání, aby všichni našli v životě štěstí, které hledají. Semeno soucitu vyklíčí pouze tehdy, když padne na úrodnou půdu, když ho bude vaše vědomí zalévat láskou. Když svou mysl naplníte láskou, začnete meditovat o soucitu. Soucit je prostě přání, aby se všechny živé bytosti osvobodily od utrpení. Kapitola desátá Bódhičitta Hodně jsme mluvili o soucitu a vyrovnanosti a o tom, co tyto schopnosti znamenají pro náš každodenní život. Je-li náš soucit tak mocný, že cítíme odpovědnost za všechny bytosti, pociťujeme motivaci pro zdokonalení své schopnosti jim sloužit. Aspiraci dostat se do takového stavu buddhisté označují bódhičitta a toho, kdo jej dosáhl, bódhisattva. Existují dvě metody, jak docílit tohoto stavu. První, zvaná metoda příčiny a následku o sedmi krocích, vychází z přístupu, při němž na každou bytost pohlížíme jako na svou bývalou matku. S využitím druhé metody zaměňujeme každou bytost se svým vlastním já. Obě metody jsou považovány za praktiky aspektu otevřenosti. Metoda příčiny a následku o sedmi krocích Je-li pravda, že jsme se v minulosti mnohokrát narodili, pak je zřejmé, že jsme k tomu potřebovali mnoho matek. Je třeba zmínit se, že naše předchozí zrození nemusejí být omezena pouze na planetu Zemi. Z buddhistického hlediska jsme procházeli cyklem života a smrti mnohem déle, než existuje naše planeta. Naše minulé životy jsou proto nekonečné, stejně jako životy ostatních bytostí kolem nás. Prvním krokem při generování bódhičitty je uznání, že všechny bytosti byly kdysi našimi matkami. Těžko bychom mohli v tomto jediném životě oplatit matce všechnu laskavost, kterou nám prokázala. Celé noci probděla, jen aby se o nás postarala, když jsme ještě byli bezradná batolata. Krmila nás a byla by obětovala všechno, včetně vlastního života, aby nás mohla zachránit. Nyní vezmeme v úvahu, že v průběhu času se o nás s takovou láskou starala každá bytost kolem nás. Každý pes, každá kočka, ryba, moucha a člověk byli kdysi naší matkou a projevovali nám mateřskou lásku. Tato myšlenka by v nás měla vzbudit velkou účast. To je druhý krok bódhičitty. Když si představíme současnou situaci všech bytostí, které byly kdysi našimi matkami, začínáme v sobě cítit touhu pomoci jim. To je třetí krok. Z něj vychází krok čtvrtý, láska zahrnující všechny bytosti. Jde o lásku podobnou lásce dítěte, když vidí svou matku. Taková láska nás poté vede k soucitu, což je pátý krok k bódhičittě. Soucit je přání osvobodit bytosti od utrpení. V tomto kroku pociťujeme rovněž milující laskavost, tedy přání, aby všechny bytosti byly šťastné. Z přání, aby bytosti nalezly štěstí a svobodu od utrpení, postupujeme k pocitu vlastní odpovědnosti za to, abychom jim pomohli vymanit se z utrpení. To je finální krok. Ve snaze co nejlépe posloužit ostatním jsme nakonec dovedeni do stavu plného osvícení, zářivému stavu buddhovství. Implicitní otázka tkvící v této metodě je zcela klíčová pro celý mahájánový buddhismus: jestliže bytosti, které k nám v průběhu životů byly tak laskavé, nyní trpí, jak bychom mohli zasvětit svůj život pouze a jedině nalezení vlastního štěstí? Hledat své vlastní štěstí a nebrat v úvahu utrpení druhých je tragickou chybou. Je jasné, že se musíme pokusit osvobodit od utrpení všechny živé bytosti. Tato metoda by nám měla pomoci vypěstovat v sobě touhu po osvobození druhých. Záměna ostatních za vlastní já Další metodou, jak generovat bódhičittu, je záměna ostatních bytostí za vlastní „já“. Při této metodě se snažíme poznat, jak jsme jeden na druhém závislí. Uvažujeme o tom, že obydlí, v nichž bydlíme, šaty, které nosíme, silnice, po kterých jezdíme, to všechno vytvořili lidé kolem nás. Na výrobě trička, které máme zrovna na sobě, pracoval bezpočet lidí – od člověka, který zasadil bavlníkové semeno, přes toho, kdo utkal látku, až k tomu, kdo ho ušil. I chléb, který jíme, musel někdo upéct. Nejdřív ale někdo musel vypěstovat pšenici – poté, co někdo jiný obdělal a zavlažil půdu – pak ji někdo sklidil, umlel na mouku, uhnětl těsto a správně upekl. Sotva bychom spočítali, kolik lidí se podílelo na zhotovení jednoho krajíce chleba. Jistě, stroje dnes odvádějí mnoho práce. Někdo je ale musel vynalézt a vyrobit. A také na ně někdo musí dohlížet. Dokonce i své osobní dobré vlastnosti, například trpělivost nebo smysl pro etiku, si pěstujeme v součinnosti s druhými lidmi. A ty, kdo nám způsobují potíže, můžeme ocenit za to, že nám dávají příležitost vytvářet si toleranci. Díky těmto prostředkům si uvědomujeme, jak jsme všichni navzájem svázáni. To musíme mít na paměti, když odcházíme z ranní meditace a zapojujeme se do každodenního života. Existuje tolik příkladů naší vzájemné závislosti. Když je poznáme, vzroste naše odpovědnost k druhým, stejně jako naše touha oplatit jim jejich laskavost. Kromě toho uvažujeme i o tom, k jakým problémům nás dovedly dřívější sobecky motivované skutky. Poté si uvědomíme, že jediným logickým řešením je nesobecké jednání, zasvěcené pomoci druhým lidem. To nás opět vede k nejušlechtilejšímu ze všech skutků: zapojit se do procesu dosažení stavu buddhovství za účelem pomoci všem bytostem. Při aplikaci metody záměny ostatních za vlastní já je důležité cvičit si trpělivost. Jednou z hlavních překážek na cestě k bódhičittě a soucitu je nedostatek trpělivosti a tolerance. Ať zvolíme jakoukoli metodu utváření bódhičitty, měli bychom jí být věrní a měli bychom se jí denně věnovat prostřednictvím formálních meditací. Musíme pilně pracovat, abychom eliminovali sobecké instinkty a nahradili je instinkty ušlechtilejšími. Zpočátku je nutné vytvořit si silný smysl pro vyrovnanost a nepodmíněný vztah ke všem bytostem. Necháme-li za nás mluvit zaujatost a protežování, naplnění naší aspirace bude obtížné, protože budeme mít tendenci upřednostňovat ty, kdo jsou nám blízcí. Na naší cestě za bódhičittou se jistě objeví mnoho překážek. Naše úsilí podkopají pocity připoutanosti a nevraživosti. Bude nás to mnohdy táhnout za starými návyky, za televizí a za střídajícími se přáteli; ti nás budou odvádět od ušlechtilého cíle, který jsme si předsevzali. Tyto tendence a emoce musíme překonat, a to s pomocí technik, které jsou popsány v této knize. Jde o kroky, které musíte podstoupit. Nejprve je třeba rozpoznat negativní emoce a staré návyky jako důkazy pokračujícího stavu připoutanosti. Poté je třeba uvažovat o jejich škodlivých účincích. Dále musíme najít odhodlání bojovat proti tomu, aby se tyto emoce šířili dál. Nejde jen o nás, ale o všechny živé bytosti. Prozkoumali jsme spolu způsoby, jak otevřít své srdce. Soucit je základem otevřeného srdce a je třeba ho kultivovat po celou cestu. Vyrovnanost odstraňuje předsudky a umožňuje, aby se náš altruismus dostal ke všem bytostem. Bódhičitta je odhodlání pomáhat. Nyní se zaměříme na metody, díky nimž se dokážeme soustředit na kultivaci druhého aspektu našeho praktikování, moudrosti. Kapitola jedenáctá Setrvání v klidu Setrvání v klidu – nebo též usměrněná koncentrace – je formou meditace, při níž si vyberete objekt a pak na něj zaměříte svou mysl. Tohoto stupně usměrnění se vám nepodaří dosáhnout během jediného sezení! Je třeba cvičit svou mysl postupně. Za nějakou dobu zjistíte, že vaše mysl je schopna větší a větší koncentrace. Setrvání v klidu je nepřerušovaný stav, v němž je vaše mysl schopna setrvat v koncentraci na nějaký objekt po libovolně dlouhou dobu. Klid, v němž se mysl nachází, nemůže narušit žádný vnější element. Stejně jako u jiných meditačních praktik i zde je nejdůležitější motivace. Schopnosti koncentrovat mysl lze využít k mnoha různým účelům. Jde o čistě technickou expertizu, jejíž výsledek záleží na vaší motivaci. Jakožto duchovním praktikujícím nám samozřejmě jde o ctnostnou motivaci. Nyní se však pokusme analyzovat technické aspekty této praktiky. Setrvání v klidu mohou praktikovat vyznavači mnoha náboženství. Meditující začíná tím, že si vybere objekt své meditace. Křesťan si může vybrat například posvátný kříž nebo Pannu Marii. Pro muslimského vyznavače může být výběr složitější, protože islám nemá dostatek nábožensky motivovaných obrazů. Je ale možné zaměřit svou mysl na Alláha, protože objekt meditace nemusí být fyzický ani vizuální. Člověk se tedy může zaměřit na hlubokou víru v Boha. Lze také upnout pozornost ke svatému městu Mekka. Buddhistické texty v této souvislosti často uvádějí obraz Šákjamuniho Buddhy jako objekt koncentrace. Výhodou je to, že významně stoupne vědomí praktikujícího o Buddhových kvalitách. Výsledkem toho zesílí pocit blízkosti k němu. Obraz Buddhy, na který upínáte svou pozornost, by neměla být ani malba, ani socha. Třebaže je možné, abyste si představovali Buddhu v nějaké určité formě a z určitého materiálu, je to duchovní obraz Buddhy, na co se koncentrujete. Vykouzlete ve své mysli vlastní představu Buddhy. Jakmile se vám to podaří, proces setrvání v klidu může začít. Buddha, kterého si představujete, by neměl být ani příliš daleko od vás, ani příliš blízko. Správná vzdálenost je asi jeden až jeden a půl metru na úrovni obočí. Výška obrazu by neměla přesahovat 8 až 10 centimetrů. Je lepší představovat si menší obraz, ale zato jasný, zřetelný, jako kdyby byl upleten ze světla. Představa zářivého obrazu pomáhá překonávat přirozenou tendenci k duševní strnulosti a ospalosti. Na druhou stranu byste měli zkusit představit si obraz, který je dostatečně těžký. Má-li obraz Buddhy dostatečnou hmotnost, lze lépe zabránit inklinaci k duševnímu nepokoji. Ať si vyberete jakýkoli objekt meditace, vaše koncentrace musí mít dostatečnou stabilitu a jasnost. Stabilitu podkopává vzrušení a roztěkanost mysli, která je zároveň aspektem připoutanosti. Myšlenky o objektech žádosti mohou mysl zle vyrušit. Takové myšlenky nám zabraňují vnést do mysli klid potřebný pro plnou koncentraci na dané téma. Naopak jasnosti daného obrazu brání spíše duševní laxnost. Setrvání v klidu vyžaduje, abyste procesu věnovali veškeré úsilí. Říká se, že důležité je klidné prostředí a přátelé, kteří vás budou ve věci podporovat. Stranou nechte světské starosti – rodinu, obchod nebo společenské povinnosti – a věnujte se pouze koncentraci. Na začátku je lepší vyzkoušet více kratších meditací za jeden den. Vhodné je deset až dvacet patnácti až dvacetiminutových seancí. Jakmile se zlepší vaše schopnost koncentrace, můžete dobu seance postupně prodlužovat a snižovat jejich četnost. Při seanci seďte ve formální pozici, tedy s napřímenými zády. Budete-li pilně praktikovat, bude pro vás možné setrvat v klidu za pouhých šest měsíců. Meditující se musí naučit, jak překonávat rozličné překážky. Jakmile je mysl něčím rozrušena a pozornost se pozvolna přesouvá k nějaké příjemné vzpomínce nebo nepříjemné povinnosti, musí být přinucena vrátit se k původnímu objektu. Nástrojem k tomu budiž pozornost a duchapřítomnost. Na samém začátku je obtížné soustředit se na daný objekt déle než krátký okamžik. Ale s pomocí duchapřítomnosti a pozornosti se vám bude postupně dařit vracet mysl k vybranému tématu. Jakmile je mysl jednou obrácena k objektu, je to duchapřítomnost, co ji zde udržuje. K tomu, aby naše koncentrace zůstávala stabilní a jasná, slouží introspekce. S pomocí introspekce jsme schopni zadržet mysl, která je příliš vzrušená a vzdaluje se. Lidé, kteří jsou příliš energičtí a nepokojní, často nejsou schopni dívat se vám při řeči do očí. Dívají se stále někam jinam. Stejné je to s nepokojnou myslí, která ze samého nepokoje není schopna soustředit se na zvolený objekt. Introspekce nám dovoluje, abychom obrátili svou pozornost více dovnitř, což zmírňuje vnější roztěkanost a vzrušení. A mysl se vrací k původní stabilitě. Introspekce rovněž zabraňuje, aby mysl nesklouzla k laxnosti a letargii. To je obecně problém všech, kdo jsou od přírody uzavření. Jde o případ, kdy je vaše meditace příliš uvolněná a postrádá vitalitu. Ostražitá introspekce vám umožní pozdvihnout mysl k radostným myšlenkám, čímž se zostří vaše duchovní jasnozřivost a pronikavost. Již po krátké době praktikování setrvání v klidu vyjde najevo, že koncentrace na daný objekt představuje velkou výzvu. Nenechte se odradit. Problémy při koncentraci jsou vlastně pozitivní známkou toho, že si uvědomujete extrémní aktivitu své mysli. S pomocí duchapřítomnosti a introspekce budete časem schopni prodloužit trvání upřené koncentrace a přitom udržovat bdělost, vitalitu a energičnost myšlenek. Existuje mnoho druhů objektů, které lze použít ke koncentraci. Objektem může být třeba samotné vědomí. Není však jednoduché určit, co to vlastně vědomí je, protože na tuto kategorii nelze použít verbální definici. Skutečné chápání povahy mysli musí vycházet ze zkušenosti. Jak takové chápání kultivovat? Nejprve je třeba podívat se zblízka na vlastní prožitky myšlenek a emocí, na to, jak pracuje vaše mysl. Po většinu času prožíváme fungování naší mysli nebo našeho vědomí jako pojítko s vnějším světem – s našimi vzpomínkami nebo projekcemi do budoucnosti. Býváte ráno podráždění? A večer zase unavení? Pronásleduje vás zmařený partnerský vztah? Bojíte se o zdraví dítěte? Dejte všechno stranou. Skutečná povaha mysli, jasný prožitek vědění, je zahalena naší každodenní zkušeností. Když meditujete, snažte se zaměřit na přítomný okamžik. Nesmíte dovolit starým vzpomínkám, aby narušily vaše současné reflexe. Mysl by neměla být namířena hluboko do minulosti, ani by ji neměla ovlivňovat naděje nebo strach z budoucnosti. To, co vám v mysli zůstane, je interval mezi vzpomínkami na minulé prožitky a předtuchami a projekcemi do budoucnosti. Tímto intervalem je vakuum. Smyslem je soustředit se právě na toto vakuum. Zpočátku bude vaše vnímání tohoto intervalu prchlivé. Časem však budete schopni své vnímání zesílit. Díky němu odplynou všechny myšlenky, které brání vyjádření pravé podstaty vaší mysli. Postupně se dovnitř dostane zář pravého vědění. Interval se bude prodlužovat, až nakonec poznáte, co je to vědomí. Musíte si ovšem uvědomit, že prožitek tohoto duševního intervalu – tedy vědomí osvobozeného od myšlenkových procesů – neznamená žádnou prázdnou mysl. Nic takového. Žádný stav, kdy je člověk v hlubokém spánku nebo v malátnosti. Na začátku meditace byste si měli říci: „Nedovolím, aby se má mysl nechala rušit myšlenkami na budoucnost, předtuchami, nadějemi nebo strachem. Nenechám se strhnout ani vzpomínkami z minulosti. Zůstanu soustředěný pouze na přítomnost.“ Když učiníte toto předsevzetí, přijmete prostor mezi minulostí a budoucností za objekt meditace a pak už budete udržovat své vědomí upřené k objektu, aniž byste se nechali vyrušovat nějakými pojmovými myšlenkovými procesy. Dvě úrovně mysli Mysl má v podstatě dvě úrovně. První úroveň je prožitek jasného vědění, který jsme už popsali. Druhá a nejvyšší úroveň mysli je uvědomění si absence vlastní existence mysli. Nejprve je však třeba zaměřit se na první úroveň – na prožitek vědění. Poté je možno přistoupit ke kontemplaci o tom, že mysl nemá vlastní existenci. To, co se mysli vyjeví, je vlastně prázdnota. To je první krok. Z prázdnoty poté učiňte objekt meditace. Je to velmi obtížná forma meditace. Říká se, že praktikující nejvyšších ambicí by měl nejprve kultivovat své chápání prázdnoty a na základě toho pak učinit z prázdnoty objekt své meditace. Je ale asi lepší dosáhnout určité dokonalosti v aplikaci metody setrvání v klidu dříve, než se pokusíme pochopit prázdnotu na té hlubší úrovni. Kapitola dvanáctá Devět fází meditace setrvání v klidu Ať je objektem meditace cokoli, povaha mysli nebo obraz Buddhy, v rámci meditace setrvání v klidu procházíte devíti fázemi. První fáze První fáze posunuje mysl k objektu koncentrace. Tato fáze se nazývá umístění. V této fázi je obtížné koncentrovat se déle než krátký okamžik. Rušivé elementy jsou příliš silné. Často vám pozornost sklouzne pryč a úplně na objekt meditace zapomenete. Více času věnujete myšlenkám na něco úplně jiného a obrátit pozornost zpět na objekt vyžaduje velké úsilí. Druhá fáze Jakmile jste schopni prodloužit dobu, po kterou zůstáváte soustředění na daný objekt, na několik minut, postoupili jste do druhé fáze. Tato fáze se nazývá kontinuální umísťování. Chvíle, kdy jste vyrušováni nežádoucími myšlenkami, jsou stále delší než vlastní trvání koncentrace, přesto pociťujete trvalejší okamžiky upřeného duševního klidu. Třetí fáze Postupně dokážete zastavovat svou mysl, kdykoli začne sklouzávat pryč, a okamžitě dokážete znovu nastolit koncentraci. To je třetí fáze praktikování. Čtvrtá fáze Ve čtvrté fázi, zvané blízké umístění, už disponujete duchapřítomností do té míry, že neztrácíte objekt své koncentrace. Týká se to ovšem pouze okamžiků, kdy nepodléháte intenzivní laxnosti nebo vzrušení. Hlavní protilátkou je zde vědomí o tom, že je prožíváte. I když dokážete použít protilátky k těm zřejmějším manifestacím laxnosti a vzrušení, stále je tu riziko skrytějších forem. Pátá fáze Pátá fáze představuje disciplínu. Při této fázi využíváme introspekci, abychom dokázali identifikovat hlubší laxnost a najít protilátku. I zde je protilátkou vaše vědomí o laxnosti. Šestá fáze V šesté fázi, zvané pacifikace, se už hlubší laxnost neobjevuje. Důraz se klade na užití protilátky na hlubší vzrušení. Zde musí být vaše introspekce silnější, protože i sama překážka je obtížnější. Sedmá fáze Jakmile se vám díky kontinuální a cílené snaze podařilo zabránit vznikání hlubších forem laxnosti a vzrušení, vaše mysl už nemusí být tolik ostražitá jako předtím. Dosáhli jste sedmé fáze. Osmá fáze Jste-li schopni – s určitým počátečním úsilím – zaměřit svou mysl na daný objekt a zůstat soustředění bez nejmenšího záchvěvu laxnosti nebo vzrušení, dosáhli jste osmé fáze. Nazýváme ji jednosměrnou soustředěností. Devátá fáze Devátá fáze se nazývá vyvážené umístění a vcházíme do ní, když jsme schopni soustředit se na objekt bez jakéhokoli úsilí a po libovolně dlouhou dobu. Skutečné setrvání v klidu přichází poté, co projdeme devátou fází. Kontinuální meditací a upřenou koncentrací nakonec dojdete do stavu, kdy prožijete blaženou poddajnost těla a mysli. V rámci každodenního praktikování je důležité udržovat rovnováhu mezi užitím koncentrace a analýzy. Pokud se příliš zaměřujete na koncentraci, ochabne vaše schopnost analýzy. A naopak, přílišná posedlost analýzou podkope schopnost setrvávat v neměnném stavu po dlouhou dobu. Člověk se musí snažit nalézt rovnováhu mezi užitím setrvání v klidu a analýzou. Kapitola třináctá Moudrost Techniku, jak svou mysl udržet dokonale soustředěnou na daný objekt, už tedy známe. Tato schopnost je zároveň základním nástrojem při pronikání moudrostí, zejména prázdnotou. Ačkoli jsem se už tématu prázdnoty v této knize dotkl už několikrát, pojďme ji prozkoumat ještě trochu hlouběji. Já Každý z nás má povědomí o vlastním „já“. Víme, koho máme na mysli, když říkáme, „jdu do práce“, „jdu domů“ nebo „mám hlad“. Dokonce i zvířata mají povědomí o své identitě, třebaže je nedokáží vyjádřit slovně, jako to umíme my. Stojíme-li ale před problémem, jak identifikovat a chápat ono „já“, je to mnohem obtížnější. Ve starověké Indii spekulovalo mnoho filozofů o tom, že „já“ je nezávislé na mysli a těle. Měli pocit, že musí existovat entita, která by dokázala zajistit kontinuitu mezi jednotlivými fázemi „já“, například fázemi „když jsem byl mladý“ nebo „když jsem zestárnul“, nebo dokonce fázemi minulého života a budoucího života. Protože všechna tato „já“ byla pomíjivá a nestálá, měli pocit, že musí existovat nějaké jednotící, trvalé „já“, které by zastřešovalo všechna „já“ různých fází života. To se stalo základem pro tezi, podle níž je „já“ odlišné od těla a mysli. Toto „já“ nazývali staroindičtí filozofové átman. My, buddhisté, tuto tezi vyznáváme také. Když se podíváme na to, jak vlastně své „já“ vnímáme, zjistíme, že je to átman, co je jádrem našeho bytí. Nemáme pocit, že by „já“ bylo složeno z rukou, nohou, hlavy a zbytku těla. Spíše si myslíme, že „já“ je vládcem těchto částí. Já například nepovažuju svou ruku za vlastní „já“ – považuju ji prostě za svou ruku. Podobně smýšlím i o své mysli. Zjišťujeme tedy, že věříme v soběstačné a nezávislé „já“ v samotném jádru našeho bytí. Toto „já“ je pak majitelem všech ostatních částí. Co je na této myšlence špatného? Jak by bylo možné popřít toto neměnné, věčné a zastřešující „já“, nezávislé na mysli a tělu? Buddhističtí filozofové jsou přesvědčeni, že „já“ lze nazírat pouze v přímém kontextu s komplexem mysl/tělo. Říkají, že kdyby měl existovat nějaký átman nebo „já“, pak by musel být oddělen od nestálých částí, které jej konstituují, tedy od mysli a těla, anebo by s těmito částmi átman existoval v jednom neoddělitelném celku. Kdyby ale byl oddělený od mysli a těla, neměl by k nim žádnou relevanci, žádnou souvislost. A předpokládat, že věčné nedělitelné „já“ by bylo sjednoceno s nestálými částmi, které tvoří mysl a tělo, by bylo absurdní. Proč? Protože „já“ je jedna entita, je nedělitelné, zatímco částí je mnoho. Jak může mít nedělitelná entita části? Jaká je tedy povaha tohoto „já“? Někteří buddhističtí filozofové poukazují na souhrn částí mysli a těla a považují toto sumárum za „já“. Jiní tvrdí, že oním „já“ musí být kontinuum našeho duševního vědomí. Existuje také názor, že „já“ je jakási oddělená duchovní báze, „myšlenková báze všeho“. Všechny tyto teze představují rozličné pokusy, jak uchopit naši vrozenou představu o „já“, zároveň však ukazují na nehájitelnost věrohodnosti a trvalosti, což jsou vlastnosti, které svému „já“ přirozeně připisujeme. Já a negativní emoce Prozkoumáme-li své emoce, prožitky silného připoutání a nevraživosti, zjistíme, že v samém jádru věci leží intenzivní lpění na konceptu „já“. Toto „já“ považujeme za nezávislé a soběstačné a naprosto reálně existující. Spolu s tím, jak zesiluje naše přesvědčení o „já“, zesiluje i naše touha toto „já“ uspokojovat a chránit ho. Dám vám příklad. Když v obchodě uvidíte krásné hodinky, celkem přirozeně vás začnou přitahovat. Kdyby ty hodinky vypadly z ruky prodavačovi v tom obchodě, asi by se vám to nelíbilo, ale ani by vás to nijak zvlášť nepobouřilo. Kdybyste si ale ty hodinky koupili, takže by to byly „vaše hodinky“, pak by následky takového „vypadnutí z ruky“ byly pro vás devastující. Měli byste pocit, že se vám z toho zastaví srdce. Kde se berou tak mocné emoce? Pocit majetnictví vychází z představy o vlastním já. Čím je silnější pocit „já“, tím silnější je i pocit „můj“. Proto je tak důležité snažit se podkopat myšlenku o nezávislém a soběstačném „já“. Jakmile jsme schopni zpochybnit a odstranit tuto myšlenku, zmírní se i emoce, které se k ní pojí. Bezjáství všech fenoménů Nejsou to jen živé bytosti, kdo postrádá své „já“. Kromě nich je postrádají i všechny fenomény. Jestliže podrobíme analýze květinu, jestliže ji rozpitváme a budeme hledat květinu jako celek v jejích částech, pak ji nenajdeme. To naznačuje, že květina nemá žádnou vlastní identitu. Totéž platí o jakémkoli autě, stole nebo o židli. Dokonce i chutě a vůně lze vědecky nebo analyticky rozložit na části až do bodu, kdy už přestávají být chutěmi a vůněmi. A přesto bychom nikdy nepopřeli existenci květin a jejich vůní. Jak potom ale existují? Někteří buddhističtí filozofové říkají, že květina, kterou vnímáte, je pouze vnější aspekt vašeho vnímání květiny. Že květina existuje pouze do té míry, do níž je vnímána. Kdyby tedy mezi námi na stole byla květina, pak ta, kterou vidím, by byla tatáž entita jako ta, kterou vnímám. Ale pro vás by byla květina tím, co vnímáte vy. Vůně květiny by byla identická s vůní, jakou vnímáte vy. Jinými slovy, květina, kterou vnímám já, by byla odlišná od té, jakou vnímáte vy. Třebaže tento pohled, zvaný „výlučný pohled mysli“, zásadně redukuje naše povědomí o objektivní pravdě, přisuzuje velkou důležitost našemu vědomí. Ani mysl není sama o sobě skutečná. Zaplňuje ji mnoho různých prožitků, stimuluje ji mnoho různých fenoménů a jako taková je stejně tak nenalezitelná jako cokoli jiného. Prázdnota a závislé vznikání Co je tedy vlastně prázdnota? Prázdnota znamená právě onu nenalezitelnost. Hledáme-li květinu v jejích částech, nenacházíme ji. Tato absence odráží prázdnotu květiny. Znamená to, že neexistuje žádná květina? To samozřejmě ne. Hledat jádro fenoménů znamená dostat se do té nejhlubší sféry prázdnoty, její nenalezitelnosti. Na druhou stranu, nesmíme o prázdnotě květiny uvažovat pouze jako o nenalezitelnosti, která se vztahuje k pátrání po jejích částech. To, co definuje prázdnotu, je spíše závislá povaha květiny – nebo kteréhokoli jiného objektu. Tomu se říká závislé vznikání. Buddhističtí filozofové vysvětlují teorii závislého vznikání různými způsoby. Někteří ji definují výlučně v souvislosti se zákonem kauzality. Říkají, že květina je produktem příčin a podmínek a jako taková musí vznikat závisle. Jiní interpretují závislost v ještě hlubší rovině. Pro ně je fenomén závislý tehdy, když závisí na svých částech podobným způsobem, jako květina závisí na svých okvětních lístcích, lodyze a pestíku. Existuje ještě hlubší interpretace závislého vznikání. V kontextu k jedinému fenoménu, jímž může být květina, platí, že květina, její části a naše mysl poznávající a kategorizující květinu jsou vzájemně závislé. Jeden nemůže existovat bez druhého. Samy o sobě však zároveň představují samostatné, oddělené fenomény. Proto když analyzujete nebo pátráte po květině v jejích částech, nenajdete ji. A přesto květinu vnímáme pouze ve vztahu k jejím částem. Z chápání této teorie závislého vznikání pramení odmítnutí jakékoli myšlenky o vlastní vnitřní existenci. Meditace o prázdnotě Chápat prázdnotu není snadné. V tibetských klášterech se studiu prázdnoty věnují celé roky. Mniši se zde učí příslušné sútry a komentáře od renomovaných indických a tibetských mistrů. Vedou je vzdělaní učenci, kteří s nimi o tomto tématu diskutují každý den dlouhé hodiny. Abychom prázdnotě dobře porozuměli, musíme ji nejen studovat, ale též nad ní rozjímat. Je důležité, abychom tak činili pod vedením kvalifikovaného učitele, znalého koncepce prázdnoty. Jako u jiných otázek z této knihy i zde je třeba využít jak analytickou meditaci, tak meditaci upřenou. Na rozdíl od jiných otázek však obě metody nestřídáme, ale naopak je spojujeme dohromady. Prostřednictvím nám již známé koncentrace zaměříte svou mysl na analýzu prázdnoty. Nazývá se to spojení setrvání v klidu a zvláštního vhledu. Takovou meditací se rozvíjí váš vhled ve skutečné uvědomění si prázdnoty. Vstoupili jste na Cestu přípravy. Vaše chápání bylo dosud pojmové, protože prázdnota vám byla podána v logických souvislostech. Přesto vám tyto logické souvislosti mohou pomoci v přípravě na hluboký prožitek uvědomění si prázdnoty v té nepojmové rovině. Meditující postupně kultivuje a prohlubuje své deduktivní chápání prázdnoty. To vede k završení Cesty vidění. Nyní člověk vidí prázdnotu přímo, tak jasně jako své dlaně. Kontinuální meditací o prázdnotě se dostáváme k Cestě meditace. Už není více aspektů cesty, které je třeba kultivovat. Stačí jen rozvíjet ty zkušenosti spojené s prázdnotou, které jsme už získali. Úrovně bódhisattvů Zastánce mahájány začíná svou evoluci vedoucí k buddhovství generováním bódhičitty. Jako praktikující bychom měli rozvíjet všechny kvality popisované v této knize. Jakmile poznáme a ověříme si zákony karmy, musíme se zdržet skutků, které poškozují nás i ostatní. Musíme poznat, že život je utrpení. Musíme v sobě rozdmýchávat touhu překonat utrpení. Kromě ní si však přejeme také záchranu ostatních bytostí, které jsou uvězněny v krutém cyklu existence. Chovejme v sobě milující laskavost, touhu dát každému nejvyšší štěstí. Musíme cítit odpovědnost za to, že každý dosáhne nejvyššího osvícení. To je bod, kdy se člověk dostává na Cestu akumulace. Motivace bódhičitty se spojuje se setrváním v klidu a zvláštním vhledem, čímž dochází k prožitku deduktivního uvědomění si prázdnoty, které jsem popsal výše. Nyní se dostáváme na Cestu přípravy. Na Cestách akumulace a přípravy bódhisattva postupuje prvními třemi nezměřitelnými věky praktikování, kde shromažďuje velké množství zásluh a prohlubuje svou moudrost. Jakmile chápání prázdnoty přestává být deduktivní a člověk se dostává na Cestu vidění, dostává se do prvního z bódhisattvovských úrovní. Prostřednictvím kontinuální meditace se dostává do úrovně druhé a zároveň s tím postupuje do Cesty meditace. Během průchodu prvními sedmi bódhisattvovskými úrovněmi se člověk odevzdává druhému nezměřitelnému věku akumulace zásluh a moudrosti. V dalších třech bódhisattvovských úrovních je završen třetí nezměřitelný věk akumulace zásluh a moudrosti, čímž se člověk dostává na Cestu, kde se již neučí. Tak dosahuje plného osvícení. Početnost věku praktikování by nás neměla odradit. Musíme vytrvat. Musíme postupovat krok za krokem a nezanedbat žádný aspekt praktikování. Musíme se snažit pomáhat druhým, jak nejlépe umíme, a vyvarovat se toho, abychom jim uškodili. Tím, jak mírníme svůj egoismus a jak roste náš altruismus, stáváme se šťastnější, stejně jako lidé kolem nás. Takovým způsobem se tedy shromažďují zásluhy, které jsou třeba k dosažení buddhovství. Kapitola čtrnáctá Buddhovství Abychom se z celého srdce zasvětili Třem klenotům a pokusili se dosáhnout plného osvícení s cílem být prospěšní všem živým bytostem, potřebujeme rozumět povaze osvícení. Je zřejmé, že musíme chápat, jak je světský život plný utrpení. Známe už marnost setrvávání v cyklické existenci, jakkoli se nám zpočátku může zdát přitažlivá. Trápí nás utrpení druhých a chceme jim pomoci toto utrpení odstranit. Je-li naše praktikování motivováno touto aspirací, je naše cesta k nejvyššímu osvícení cestou mahájány. Termínem mahájána se často označují ty formy buddhismu, které migrovaly do Tibetu, Číny a Japonska. Tento termín se rovněž vztahuje k různým buddhistickým filozofickým školám. Nyní mám však na mysli ten význam termínu, který spojuje mahájánu s vnitřní aspirací individuálního praktikujícího. Naší nejvyšší motivací je dát druhým bytostem štěstí a naším největším úsilím je pomoci bytostem štěstí dosáhnout. Vyznavači mahájány usilují o dosažení stavu buddhovství. Snaží se ze své mysli odstranit negativní, sobecky motivované myšlenky a pohnutky, které jim brání v dosažení osvíceného, zářného stavu. Vyznavači v sobě pěstují ctnostné vlastnosti jako velkorysost, etiku a trpělivost až do té míry, že jsou schopni snést jakékoli překážky a nespravedlnosti, jen aby mohli sloužit ostatním. Co je však nejdůležitější: pracují na své moudrosti – na chápání prázdnoty. Usilují o to, aby toto chápání nebo uvědomění bylo co nejhlubší. Je pochopitelně obtížné popsat proces dosažení stavu buddhovství. Prozatím postačí, když zdůrazníme, že v tomto stavu je uvědomění si prázdnoty vlastní existence ještě hlubší, veškeré zbytky sobectví jsou zničeny a člověk se blíží do stavu nejvyššího osvícení. Dokud se však sami nebudeme blížit tomuto osvícení, naše chápání zůstane v rovině teoretické. Poté, co jsou z mysli odstraněny poslední zbytky nevědomosti a jejich predispozic, zůstane očištěná buddhovská mysl. Praktikující dosáhl osvícení. Osvícení má ale mnoho dalších atributů, jimž se v buddhistické literatuře říká těla. Některé z těchto těl mají fyzickou formu, jiné nikoli. K těm, která nemají fyzickou formu, patří tělo pravdy. To je i název pro čistou mysl. Zářivý atribut osvícené mysli, její schopnost neustále vnímat všechny fenomény i jejich skutečnou, tedy prázdnou povahu, se nazývá Buddhovo tělo moudrosti. A prázdnotě, která je taktéž vlastní zářivé mysli, se říká Buddhovo přirozené tělo. Žádné z těchto těl (která jsou považována za aspekty těla pravdy) nemá fyzickou formu. Všech těchto těl lze dosáhnout prostřednictvím aspektu „moudrosti“ cesty. Pak tu jsou fyzické formy osvícení. Zde se dostáváme do říše, která je pro většinu z nás těžko uchopitelná. Buddhovo tělo radosti je manifestací, která má fyzickou formu, ale je pro drtivou většinu z nás neviditelná. Tuto formu mohou vnímat pouze vysoce uvědomělé bytosti, bódhisattvové, jejichž hluboký prožitek nejvyšší pravdy je motivován intenzivní touhou po dosažení buddhovství ve prospěch všech. Z tohoto těla radosti prýští spontánně emanační těla. Na rozdíl od těla radosti jsou tyto manifestace plného osvícení naprosto viditelné, takže je mohou spatřit běžné bytosti, včetně nás. Je to právě prostřednictvím těchto emanačních těl, jak nám pomáhá ten či onen buddha. Jinými slovy, tyto manifestace jsou vtělením osvícených bytostí. Nabývají fyzických forem pouze proto, aby nám pomohly. Vznikají v době, kdy praktikující dochází k plnému osvícení, které je motivováno soucitným přáním pomáhat druhým. Prostřednictvím těchto fyzických emanací nás učí metody a postupy, s jejichž pomocí sami dosáhli stavu svobody. Jak nám Buddha v podobě emanačního těla slouží? Hlavním nositelem jeho pomoci je jeho učení. Emanačním tělem byl i historický Šákjamuni Buddha, který dosáhl osvícení pod stromem Bódhi před 2500 lety. Takové vysvětlení osvíceného buddhovství jistě může kdekomu znít jako sci-fi, obzvláště když k tomu připočítáme možnosti nekonečných emanací nekonečných buddhů, kteří se manifestují v nekonečných vesmírech, aby pomohli nekonečným bytostem. Dokud však naše chápání buddhovství nebude dostatečně komplexní, aby zahrnulo i ty vesmírné aspekty osvícení, naše útočiště v Buddhovi nebude mít nezbytnou sílu. Praktikování mahájány je velkým závazkem. Kdyby se naše chápání buddhovství omezilo pouze na historickou postavu Buddhy Šákjamuniho, hledali bychom útočiště u někoho, kdo zemřel před dlouhými lety a nemá už moc nám pomoci. Aby byla naše cesta skutečně účinná, musíme poznat různé formy stavu buddhovství. Jak lze vysvětlit tuto nekonečnou kontinuitu buddhovské existence? Nahlédněme do vlastní mysli. Je jako řeka – tekoucí kontinuum okamžiků vědomí, z nichž každý vede k dalšímu okamžiku vědomí. Tento proud okamžiků vědomí teče od hodiny k hodině, ode dne ke dni, od roku k roku a z buddhistického hlediska dokonce od života k životu. Třebaže nás tělo nemůže provázet dál, když nastane smrt, okamžiky vědomí pokračují dál, přes smrt až do dalšího života, ať má jakoukoli podobu. Každý z nás má takový proud vědomí. Tento proud nemá začátek ani konec. Nic ho nemůže zastavit. Na rozdíl od emocí, jako jsou hněv nebo připoutanost, které lze zastavit příslušnou protilátkou. Navíc se říká, že podstata mysli je čistá; její polutanty lze odstranit, což umožňuje nekonečnou kontinuitu čisté mysli. A takovou myslí, očištěnou od všech nečistot, je Buddhovo tělo pravdy. Nahlížíme-li na plné osvícení tímto způsobem, roste náš obdiv Buddhovy velkoleposti a s ním i naše víra. Dokážeme ocenit hodnotu a nezbytnost schopnosti emanovat různé formy, aby pomohly nekonečným bytostem. Dává nám to sílu a odhodlání dosáhnout osvícené mysli. Kapitola patnáctá Vytváření bódhičitty Obřad vytváření altruistické mysli usilující o osvícení je jednoduchý. Jeho smyslem je potvrdit a stabilizovat aspirace dosáhnout buddhovství ve prospěch všech živých bytostí. Toto potvrzení je pro pokračování našeho soucitného praktikování velmi důležité. Obřad zahajujeme vybavením si obrazu Buddhy. Jakmile je obraz ostrý, snažíme si představit, že Buddha Šákjamuni je přítomen v každém člověku před námi. Představujeme si, že Buddha je obklopen všemi velkými indickými mistry minulosti – Nágárdžunou, který založil školu Střední cesty buddhistické filozofie a položil základ k její interpretaci prázdnoty, i Ásangou, hlavním mistrem metody či aspektu otevřenosti. Vybavujeme si rovněž Buddhu obklopeného mistry čtyř tradic škol tibetského buddhismu – těmto čtyřmi tradicemi jsou školy Sakjapa, Gelugpa, Ňingmapa a Kagjüpa. Pak si představujeme sami sebe, jak nás obklopují všechny živé bytosti. Nyní je scéna připravena k vytváření altruistické mysli, která si přeje osvícení. Vyznavači jiných náboženství se mohou na obřadu podílet tím, že v sobě budou pěstovat srdečný a altruistický přístup k živým bytostem. Sedm větví praktikování Obřad začíná rituálem, v němž se shromažďují zásluhy a odstraňují negativa. Do rituálu se zapojujeme tím, že reflektujeme základní body Sedmi větví praktikování. První větev Pocta V první ze sedmi větví vzdáváme poctu Buddhovi a zářným vlastnostem jeho těla, řeči a mysli. To můžeme demonstrovat buď tím, že se pokloníme, nebo že si lehneme tváří k zemi před svou vnitřní vizi Buddhy. Tím zároveň vzdáváme hold buddhovským kvalitám uvnitř nás. Druhá větev Oběť Druhou větví je oběť. Ta může být buď fyzická, nebo si jednoduše představíme, že nabízíme nějaký vzácný objekt svatému shromáždění, které jsme si představili. Naše nejcennější a nejhlubší oběť může být jen jedna – vlastní duchovní praktikování. Všechny naše dobré vlastnosti, které jsme nashromáždili, jsou výsledkem předchozích ctnostných skutků. Soucitné skutky, projevy zájmu o druhé, dokonce i úsměvy, to všechno jsou ctnostné skutky. A ty všechny nabízíme jako oběť a přidáváme ctnostné skutky řeči. Mohou to být například komplimenty, které jsme někomu složili, ujištění, slova útěchy – prostě všechny pozitivní ústní projevy. Nabízíme též své ctnostné skutky mysli. Kultivace altruismu, starost o druhé, soucit a hluboká víra v buddhistickou doktrínu, to všechno patří k nabízeným obětem. Můžeme si je představit ve formě nějakých vzácných předmětů, které nabízíme Buddhovi a jeho osvíceným společníkům. Duševně můžeme nabídnout třeba celý vesmír, naše životní prostředí s jeho stromy, horami, prériemi a koberci květin. Nehledě na to, že nám tyto věci nepatří, představujeme si, že je nabízíme. Třetí větev Zpověď Třetí větví je zpověď. Klíčovým prvkem zpovědi je uznání negativních skutků, které jsme vykonali. Spolu s tím je třeba cítit silnou lítost a odhodlání tyto skutky nikdy neopakovat. Čtvrtá větev Radost Čtvrtá větev je praktikou radosti. Tím, že se zaměříme na ctnostné skutky z minulosti, vzbuzujeme v sobě velkou radost nad úspěchy. Nikdy nelitujeme žádného pozitivního skutku, který jsme vykonali, naopak z něj čerpáme radost. Ba co více, měli bychom se radovat z pozitivních skutků jiných bytostí, ať jsou to bytosti nižší nebo vyšší a mocnější než my. Nikdy nesmíme dopustit, aby náš vztah ke ctnostem druhých byl pošpiněn nějakou soutěživostí nebo závistí. Naopak, je třeba cítit obdiv a radost nad jejich úspěchy. Pátá a šestá větev Žádost a prosba V dalších dvou větvích žádáme buddhy, aby nás učili kolu dharmy a následně je prosíme, aby nehledali nirvánu jen sami pro sebe. Sedmá větev Věnování Sedmá a závěrečná větev je větev věnování. Všechny zásluhy a pozitivní potenciál, který jsme získali v předchozích větvích a ctnostných skutcích věnujeme svému nejvyššímu cíli: dosažení buddhovství. Po této předběžné praktice jsme nyní připraveni zahájit vlastní vytváření altruistické mysli. První verš obřadu začíná náhledem vhodné motivace: S přáním osvobodit všechny bytosti. Druhý a třetí řádek identifikuje objekty odebrání se do ústraní: Buddhu, dharmu a sanghu. Je tu také časové upřesnění závazku. Vždy budu hledat útočiště u Buddhy, v dharmě a sanze. Druhý verš je vlastním generováním altruistické mysli, která si přeje osvícení. Nadšen moudrostí a soucitem, dnes, v Buddhově přítomnosti, vytvářím Mysl toužící po plném probuzení, ku prospěchu všech živých bytostí. Tento verš zdůrazňuje důležitost sjednocení moudrosti a soucitu. Osvícení není soucit bez moudrosti, a naopak. Je to zejména moudrost uvědomění si prázdnoty, o kterou tu jde. Porozumět prázdnotě, byť třeba jen na té intelektuální, deduktivní úrovni, vytváří možnost, jak se dobrat ke konci neosvícené existence. Když se k takové moudrosti přidá soucit, výsledek je o mnoho mocnější. Slovo nadšen ve verši znamená velmi aktivní soucit, nikoli pouhý stav mysli. Druhý řádek dnes, v Buddhově přítomnosti, naznačuje, že naším cílem je dosáhnout vlastního stavu buddhy. Lze to též interpretovat jako volání všem buddhům, aby se stali svědky velké události – jak verš pokračuje, vytvářím Mysl toužící po plném probuzení, ku prospěchu všech živých bytostí. Závěrečný verš od indického mistra Šántidévy z osmnáctého století (Průvodce bódhisattvovým životem) zní: Dokud bude prostor, dokud budou živé bytosti, potud i já budu přebývat a rozhánět bídu světa. V těchto řádcích je vyjádřen mocný sentiment. Bódhisattva by sám na sebe měl pohlížet jako na majetek jiných živých bytostí. Tak jako jsou fenomény přírodního světa dostupné a využitelné druhými bytostmi, tak jim musí být k dispozici i naše existence. Tak silné sentimenty se projevují tak, aby z toho těžili živé bytosti a přitom aby byly uspokojeny naše vlastní potřeby. Když ale budeme žít celý život se sobeckou motivací, nedokážeme splnit ani vlastní předsevzetí, natož pak předsevzetí druhých. Kdyby Buddha Šákjamuni, tedy historický Buddha, kterého uctíváme, zůstal sobecky zaměřený tak jako my teď, možná bychom s ním jednali jako se sebou navzájem. Říkali bychom mu: „Zmlkni už.“ Ale to se neděje. Protože se Buddha rozhodl pečovat o blaho druhých, bereme ho jako objekt uctívání. Šákjamuni Buddha, proslulí indičtí mistři Nágárdžuna a Ásanga a vynikající tibetští mistři minulosti dosáhli osvícení výsledkem zásadního obratu v jejich vztahu vůči sobě a ostatním. Hledali útočiště. Usilovali o blaho živých bytostí. Uvědomili si, že sobectví a lpění na jejich vlastním „já“ jsou nepřátelé a zdroje nectnosti. Bojovali s těmito nepřáteli a zvítězili nad nimi. Výsledkem toho se z těchto bytostí staly objekty našeho obdivu. Musíme následovat jejich příkladu a pracovat na tom, abychom viděli sobectví a lpění na svém „já“ jako své nepřátele. Zatímco přemýšlíte o těchto myšlenkách a rozjímáte nad nimi, přečtěme si třikrát za sebou tyto verše: S přáním osvobodit všechny bytosti. Vždy budu hledat útočiště u Buddhy, v dharmě a sangze dokud nedojdu plného osvícení. Nadšen moudrostí a soucitem, dnes, v Buddhově přítomnosti, vytvářím Mysl toužící po plném probuzení, ku prospěchu všech živých bytostí. Dokud bude prostor, dokud budou živé bytosti, potud i já budu přebývat a rozhánět bídu světa. To je tedy obřad vytváření altruistické mysl. Měli bychom se snažit rozjímat nad významem těchto veršů každý den, nebo prostě kdykoli máme čas. Já sám tak činím a vidím v tom nadmíru důležitou součást svého praktikování. Děkuji vám. Doslov Khjongla Rato a Richard Gere V srpnu 1991 se Tibetskému centru a nadaci The Gere Foundation dostalo velké cti hostit dva týdny Jeho Svatost dalajlamu v New Yorku City. Přednášky se konaly v Madison Square Garden a kulminovaly zahájením Kalačakry, což je jeden z nejdůležitějších rituálů tibetského buddhismu. Kálačakra znamená „kolo života“. Během cesty do Indie na jaře roku 1997 jsme pozvali Jeho Svatost, aby se vrátil do New Yorku a osobně zahájil kálačakru v devadesátém prvním. Jeho Svatost okamžitě pozvání přijala. Bylo stanoveno datum jeho cesty, ovšem téma přednášky zatím vybráno nebylo. O rok později jsme se s Jeho Svatostí setkali znovu. V té době se o tématu, o němž měl přednášet, hodně mluvilo. Zpočátku Jeho Svatost požadovala, aby přednášky pojednávaly o prázdnotě, nejhlubším a nejnáročnějším tématu buddhistické filozofie. Když jsme o tom ale blíže přemýšleli, došli jsme k názoru, že větším přínosem by byla obecnější přednáška, která by shrnula buddhistické učení a zároveň by byla přístupná vyznavačům jiných náboženských tradic. Jeho Svatost získala dojem, že pro posluchače by byly přínosné Stavy středně dlouhé meditace (Middle-Length Stages of Meditation) od indického mistra Kamalašíly a Třicet sedm praktik bódhisattvů (The Thirty-Seven Practices of Hodhisattvas) od tibetského buddhisty Togmaya Sangpa. Třídenní přednášky se konaly v Beacon Theatre na Manhattonském Upper West Side. Zúčastnilo se jich na tři tisíce lidí. Z úcty k doktríně, o níž přednášel, seděl dalajlama během přednášky na trůně. Mnozí v obecenstvu se zapojili do obřadního projevu úcty lehnutím na zem a obětováním na výraz formální žádosti o radu. Po ukončení měla Jeho Svatost ještě jednu řeč, méně formální a více veřejnou, v Central Parku. Organizace této události se ukázala být hektickým podnikem, který zahrnoval spolupráci velkého počtu úředníků města, státu i na federální úrovni. Pomáhaly stovky dobrovolníků. Konečně přišlo nedělní ráno, kdy se konala přednáška. S patrnou nervozitou jsme Jeho Svatost převáželi z hotelu do East Meadow, kousek od křižovatky Páté Avenue a Devadesáté osmé ulice, kde měl vstoupit do parku. Ptal se nás, kolik lidí očekáváme. Odvětili jsme, že takových patnáct dvacet tisíc lidí by nebylo špatné. Ale nic jsme dopředu nevěděli. Když jsme projížděli po Madison Avenue, dívali jsme se do bočních ulic, zda neuvidíme známky přítomnosti lidí. Před Osmdesátou šestou jsme už viděli zaplněné chodníky a davy, které se sunuly směrem k parku. Zavedli jsme Jeho Svatost do stanu za jevištěm a vykoukli štěrbinou v oponě. Jaký to byl šok, když jsme viděli, že celá East Meadow je plná až k prasknutí. Byl to krásný a vzrušující pohled. Později jsme se dozvěděli, že na místě se shromáždilo více než 200 000 lidí. Všude byla požehnání. Déšť, který dosud padal, ustal. Ve spolupráci s masivním zvukovým systémem a obří video obrazovkou vstoupila Jeho Svatost na pódium. To zdobily květiny a jedna jediná dřevěná židle uprostřed. Jeho Svatost se rozhodla mluvit anglicky. Svým jednoduchým stylem dalajlama všechny inspiroval ke ctnosti. Bylo zřejmé, že mnozí z přítomných si vytvořili bódhičittu, předsevzetí dosáhnout plného osvícení za účelem pomoci druhým. Stačí si jen domyslet, že všichni přítomní se po návratu domů podělili o své zážitky s přáteli a příbuznými, čímž inspirovali ještě více ctnostných myšlenek a skutků. Jiní o přednášce četli v novinách nebo o ní slyšeli v televizi. Díky tomu ránu v Central Parku přemítaly miliony lidí o ctnostných myšlenkách. Podle buddhistické teze se díky ctnostným myšlenkám v myslích všech přítomných stali svědkem přednášky v Central Parku mnozí buddhové a bódhisattvové. Věříme, že tito buddhové a bódhisattvové se poté modlili, aby se dobré myšlenky nerozplynuly a aby tito lidé pokračovali ve své duchovní cestě. Když Jeho Svatost ukončila svou přednášku, modlili jsme se za to, aby se v důsledku ctnosti vyvolané touto událostí zrodil Maitréja, budoucí buddha. Modlili jsme se za to, aby intelekt přítomných vykvetl v moudrost a aby byly uspokojeny všechny jejich potřeby. Modlili jsme se, aby Maitréja položil svou pravou ruku na hlavu každého z přítomných a předpověděl mu blízkost jeho nejvyššího osvícení. Když jsme později odjížděli z Central Parku, Jeho Svatost nám poděkovala za organizaci události a my mu vyjádřili svůj vděk. Opět se s námi podělil se svou zkušeností, kdy v roce 1959 sám utíkal do exilu v Indii – jako utečenec bez přátel a domova, který mezitím obsadila čínská armáda, aby zde začala provádět systematickou genocidu. Dnes, o čtyřicet let později, má Jeho Svatost přátele všude po světě. To všechno jen díky prosté pravdě v jeho slovech a oddanosti jeho dobrého srdce. Téma dalajlamovy přednášky – Osm veršů o cvičení mysli – se počítá k vysokým buddhistickým praktikám. Podle tradice by se přednáška takového formátu neměla dávat veřejně a už vůbec ne tak početnému publiku. Měli jsme velkou radost z toho, kolik lidí si našlo cestu do Central Parku, na druhou stranu jsme si uvědomili, že přednášená látka byla náročná a hutná. Jak si lidé poradí s uvedením dalajlamových moudrých slov v činy? Je třeba se zmínit o úsilí Rata Geshe Nicholase Vreelanda při editaci dalajlamových třídenních přednášek v Beacon Theatre a přednášky v Central Parku. Část materiálu je pro širší veřejnost příliš náročná. Když o tom Nicholas rozmlouval s Jeho Svatostí, dostalo se mu rady, aby se v tomto ohledu „řídil podle čuchu“. Nechtěl, aby byla příliš narušena hloubka a čistota přednášené látky. Nicholas se toho zhostil na výtečnou. Tahle kniha je jeho zásluha. Náš největší dík však patří Jeho Svatosti dalajlamovi za to, že dál dává tyto cenné přednášky. Nechť tato kniha pomůže zkrotit mysl bytostí a otevřít jejich srdce.