ROALD DAHL
SKOPEC NA PORÁŽKU
 
(nar. 1929), americký spisovatel, je znám (i u nás) tvorbou pro děti, mimořádný ohlas vsak měly především jeho povídky určené dospělým. Pro ty je příznačný černý humor, rafinovaná zápletka a překvapivá, často drsná pointa.
 
 Výchozí situace povídky je zcela obyčejná – milující žena čeká na to, až se její manžel vrátí ze zaměstnání. Poklidný podvečer však tentokrát naruší nečekané manželovo sdělení.
 
 
 
 „Poslyš,“ začal. „Musím ti něco říct.“
 Seděl teď zcela nepohnutě a se skloněnou hlavou, takže světlo blízké lampy mu zalévalo pouze horní část obličeje, zatímco brada a ústa zůstávaly ve stínu. Všimla si, že mu v koutku levého oka poškubává.
 „Obávám se, že to pro tebe bude tak trochu rána,“ řekl. „Ale hodně jsem o tom přemýšlel a rozhodl jsem se, že ti všechno vypovím podle pravdy. Doufám, že mi to nebudeš mít moc za zlé.“
 A všechno jí pověděl. Netrvalo to dlouho, nanejvýš čtyři pět minut, a ona se za celou tu dobu ani nepohnula a pozorovala s jakýmsi zmámeným zděšením, jak se jí s každým slovem více a více vzdaluje.
 „Tak – teď to víš,“ dodal. „Já vím, že jsem si k tomu vybral nevhodnou dobu, ale musel jsem ti to prostě už říct. Samozřejmě, že ti dám peníze a postarám se, aby se ti nevedlo špatně. Žádné scény kolem toho být nemusí. A taky doufám, že nebudou. V zaměstnání by mi to zrovna moc neprospělo.“
 Počáteční instinkt jí říkal, aby mu nevěřila ani slovo a odmítla se tím vůbec zabývat. Napadlo ji, že ani snad nic neřekl, že se to všechno odehrálo v jejích představách. Snad kdyby si šla po své práci a chovala se, jako by nic neslyšela, snad později, až se z toho nějak probudí, by zjistila, že se nic takového nestalo.
 „Půjdu udělat večeři,“ podařilo se jí zašeptat. Tentokrát jí v tom nebránil.
 Když kráčela přes pokoj, připadalo jí, že se nohama nedotýká podlahy. Necítila zhola nic – až na slabý pocit nevolnosti a přání zvracet. Vykonávala teď všechno zcela automaticky – schody dolů do sklepa, vypínač na zdi, mrazicí box, ruka chápající se první věci, jíž se dotkla. Vytáhla ruku a podívala se, co to v ní drží. Bylo to zabaleno v papíru, a tak jej rozbalila a pohlédla na to ještě jednou.
 Skopová kýta.
 Dobrá, budou mít k večeři skopové. Odnesla kýtu nahoru, cestou ji svírala oběma rukama za kost na konci. Když procházela obývacím pokojem, spatřila muže stát u okna, zády k ní, a zastavila se.
 „Proboha,“ řekl, když ji uslyšel vstoupit, ale neotočil se. „Žádnou večeři mi nedělej. Nebudu doma.“
 Po těch slovech k němu Mary Maloneyová klidně přistoupila, bez váhání máchla velkou mraženou skopovou kýtou a vší silou ho vzala zezadu přes hlavu.
 Kdyby ho udeřila železným sochorem, mělo by to stejný účinek.
 Ustoupila o krok zpátky a vyčkávala, zatímco on – a bylo to skutečně legrační – zůstal ještě čtyři nebo pět vteřin stát a mírně se přitom kolébal. Pak se svalil na koberec.
 Náhlý pád těla, hluk a převrácený stolek jí pomohly probrat se ze šoku. Pomalu přicházela k sobě a začínal se jí zmocňovat chlad a jistý údiv. Chvíli se ještě nedůvěřivě dívala na nehybné tělo, svírajíc stále v rukou ten směšný kus masa.
 Tak to by bylo, řekla si. Zabila jsem ho.
 Bylo podivuhodné, jak se jí pojednou v hlavě vyjasnilo. Velice rychle začala uvažovat. Jako detektivova žena dobře věděla, jaký trest by ji čekal. To bylo nabíledni. Teď jí ale na tom nějak nezáleželo. Byla to vlastně úleva. Ostatně – jakou roli v tom hraje dítě? Co praví zákony o vražednicích s dosud nenarozenými dětmi? Popraví oba – matku i dítě? Nebo počkají do desátého měsíce? Co vlastně dělají?
 Mary Maloneyová nevěděla. V žádném případě ale nemínila riskovat.
 Odnesla maso do kuchyně, dala je na pekáč, zapnula troubu na nejvyšší teplotu a strčila pekáč dovnitř. Potom si omyla ruce a vyběhla nahoru do ložnice. Usedla před zrcadlo a pomocí rtěnky a pleťového pudru si upravila obličej. Pokusila se usmát. Vyšlo to poněkud křečovitě. Zkusila to podruhé.
 „Nazdar, Same,“ řekla vesele, nahlas.
 Hlas zněl také křečovitě.
 „Potřebuju pár brambor, Same. Jo, a ještě snad plechovku hrášku.“
 To už bylo lepší. Úsměv i hlas byly přirozenější. Několikrát si to ještě procvičila. Pak seběhla dolů, vzala si kabát a vyšla zadními dveřmi do zahrady a odtud na ulici.
 Nebylo ještě šest hodin a v obchodě s potravinami se dosud svítilo.
 „Ahoj, Same,“ řekla vesele a usmála se na muže za pultem.
 „Ale ale, paní Maloneyová. Dobrý večer. Jakpak se vede?“
 „Děkuju, Same. Potřebuju pár brambor. Jo, a ještě snad plechovku hrášku.“
 Muž se otočil a sáhl do police pro konzervu hrášku.
 „Patrick je unavený a nechce se mu jít na večeři,“ vysvětlovala. „Víte, my ve čtvrtek většinou večeříme v restauraci a já teď nemám v domě ani kousek zeleniny.“
 „A co maso, paní Maloneyová?“
 „Ne, děkuju, maso mám. Měla jsem v lednici pěknou skopovou kýtu.“
 „Ach tak.“
 „Moc ráda ze zmraženého nevařím, Same, ale protentokrát to risknu. Myslíte, že to nebude vadit?“
 „Já osobně,“ prohlásil hokynář, „nevěřím, že by na tom nějak moc záleželo. Můžu vám dát tyhle idažské brambory?“
 „Ano, výborně. Dejte mi je.“
 „Ještě něco?“ Hokynář sklonil hlavu ke straně a bodře se na ni zadíval. „A co potom? Co mu chcete dát po večeři?“
 „Hmm – co byste mi radil, Same?“
 Muž se rozhlédl po krámě. „Co byste řekla kousku pěkného tvarohového koláče? Pokud vím, má ho rád.“
 A když bylo vše zabaleno a Mary zaplatila, rozzářila se tím nejveselejším úsměvem a řekla: „Děkuju, Same. Dobrou noc.“
 „Dobrou noc, paní Maloneyová. A děkuju vám.“
 A teď, říkala si, když pospíchala zpátky, se prostě vracím domů k manželovi, který čeká na večeři. A musím ji uvařit co nejlepší a nejchutnější, protože je chudák tak unavený; a jestli náhodou najdu v domě něco neobvyklého, jestli se tam zatím přihodila nějaká tragická či děsuplná událost, bude to pro mne pochopitelně rána a budu šílet žalem a hrůzou. Mějte na paměti, že neočekávám, že bych doma něco takového našla. Vracím se prostě domů se zeleninou. Manželka Patricka Maloneye se vrací ve čtvrtek večer domů se zeleninou, aby svému muži uvařila večeři.
 To je ono, řekla si. Dělej všechno pořádně a přirozeně. Počínej si ve všem naprosto normálně a pak nebude zapotřebí, abys něco hrála.
 Když potom vstoupila zadními dveřmi do kuchyně, spokojeně si pobroukávala nějakou písničku a usmívala se.
 „Patricku!“ zavolala. „Jak je ti, miláčku?“
 Postavila balíček na stůl a odebrala se do obývacího pokoje; když ho tam spatřila, jak leží na podlaze se skrčenýma nohama a jednou rukou zkroucenou pod tělem, byla to pro ni skutečně tak trochu rána. Zdvihla se v ní všechna stará láska a touha, kterou po něm cítila, a rozběhla se k němu, poklekla vedle jeho těla a usedavě se rozplakala. Bylo to docela snadné. Nemusela nic hrát.
 Po několika minutách vstala a odešla k telefonu. Číslo policejní stanice znala zpaměti, a když se muž na druhém konci ohlásil, zaúpěla: „Rychle! Rychle sem přijeďte! Patrick je mrtvej!“
 „Kdo volá?“
 „Mary Maloneyová. Žena Patricka Maloneye.“
 „Chcete říct, že Patrick Maloney je po smrti?“
 „Myslím, že ano,“ vzlykala. „Leží na podlaze a myslím, že je mrtvej.“
 „Hned jsme tam,“ řekl muž.
 Za malou chvíli zastavilo před domem auto, a když otevřela dveře, vstoupili dovnitř dva policisté. Znala je oba – znala téměř všechny muže z jejich policejního okrsku – a s hysterickým pláčem padla rovnou do náruče Jacka Noonana. Posadil ji šetrně do křesla a pak přistoupil ke svému kolegovi, který klečel vedle mrtvoly. Ten se jmenoval O'Malley.
 „Je mrtvý?“ vykřikla.
 „Bohužel ano. Co se tady stalo?“
 Krátce mu vylíčila, jak šla nakoupit, a když se vrátila, jak našla muže na podlaze. Zatímco mluvila, plakala a mluvila, objevil Noonan na hlavě mrtvého tenkou stružku zaschlé krve. Ukázal to O'Malleyovi a ten okamžitě vstal a pospíchal k telefonu.
 Zanedlouho se počali do domu trousit další muži. Nejprve lékař a po něm dva detektivové, z nichž jednoho znala jménem. Pak se dostavil policejní fotograf, který se hned pustil do práce, a odborník na otisky prstů. Dlouho si nad tělem šeptali a něco mumlali a detektivové jí kladli neustále nové a nové otázky. Ale byli na ni hodní. Ještě jednou jim odvyprávěla svůj příběh, tentokrát od samého začátku, kdy Patrick přišel a ona seděla a šila, a jak byl unavený, tak unavený, že nechtěl jít ani na večeři. Pověděla jim, jak tedy dala maso do trouby – „pořád je ještě v troubě, peče se“ – a jak vyklouzla zadem koupit zeleninu, a jak se vrátila a našla ho ležet na podlaze.
 „U koho jste nakupovala?“ zeptal se jeden z detektivů.
 Řekla mu to, načež se obrátil a zašeptal cosi svému kolegovi, který okamžitě odešel z domu.
 V patnácti minutách byl zpátky s plnou stránkou poznámek a pak si opět šeptali a Mary mezi vzlyky zaslechla několik útržků jejich šeptaných vět – „chovala se úplně normálně… měla báječnou náladu… chtěla mu udělat fajn večeři… hrášek… tvarohový koláč… to je vyloučené, že by ona…“
 Po nějaké době fotograf s lékařem odešli a přišli další dva muži, kteří odnesli mrtvé tělo na nosítkách. Potom odešel i odborník na otisky prstů. Zůstali pouze dva detektivové a oba strážníci. Byli k ní výjimečně laskaví a Jack Noonan se jí zeptal, zda by raději neměla strávit noc někde jinde, třeba v domě své sestry anebo u nich doma, kde by se o ni postarala jeho žena.
 Ne, řekla. Připadá si, že by se teď odtud nehnula ani metr. Nebude jim příliš vadit, když zůstane, kde je, alespoň dokud jí nebude líp? Není jí zrovna moc dobře, opravdu ne.
 Nebylo by tedy lepší, kdyby si lehla do postele? zeptal se jí Jack Noonan,
 Ne, odpověděla. Zůstane raději, kde je, ve svém křesle. Až snad později, až jí bude líp, potom si půjde lehnout.
 Nechali ji tedy sedět a šli po svém, prohledat dům. Sem tam jí některý z detektivů položil další otázku. Občas jí také Jack Noonan řekl pár milých slov, když procházel pokojem. Její manžel, jak jí sdělil, byl zabit úderem zezadu do hlavy, úderem, který byl veden nějakým těžkým tupým nástrojem, téměř určitě nějakým velkým železným předmětem. Hledají zbraň. Vrah ji mohl odnést s sebou, ale mohl ji také odhodit nebo ukrýt někde v domě či v bezprostředním okolí.
 „To je stará písnička,“ řekl. „Najděte zbraň a máte svého člověka v hrsti.“
 Později přišel jeden z detektivů a usedl po jejím boku. Neví náhodou, zeptal se, o nějakém předmětu v domě, jehož mohlo být použito jako zbraně? Neměla by nic proti tomu, kdyby ji požádal, aby se rozhlédla po domě, zda něco nechybí na svém místě – například nějaké velké kladivo nebo nějaká těžká kovová váza?
 Žádnou kovovou vázu v domě nemají, odpověděla.
 „Ani nějaké velké kladivo?“
 Pochybovala, že by měli doma velké kladivo. Něco takového by ale snad mohli najít v garáži.
 Pátrání pokračovalo. Věděla, že v zahradě kolem domu jsou další policisté. Slyšela jejich kroky na štěrku před domem a občas zahlédla škvírou v záclonách záblesk baterky. Už bylo poměrně dost pozdě, téměř devět, jak si všimla na hodinách na krbové římse. Čtyři muži, prohledávající místnosti domu, se už zdáli pořádně uondaní a taky trochu podráždění.
 „Jacku,“ ozvala se, když seržant Noonan opět procházel pokojem. „Nemohl byste mi nalít skleničku?“
 „Ale jistě – naleju vám. Myslíte tady tu whisky?“
 „Ano prosím. Ale jen trošku. Snad mi po ní bude líp.“
 Podal jí sklenici.
 „Pročpak si také nenalejete?“ zeptala se. „Musíte už být strašně unavený. Vezměte si také, prosím vás. Jste na mě tak hodný.“
 „Tak dobře,“ odpověděl. „Je to sice přísně zakázáno, ale aspoň kapku si vzít můžu, abych nezvadl.“
 Jeden za druhým se trousili do pokoje ostatní a všichni se dali přemluvit, aby si lízli whisky. Postávali poněkud rozpačitě se sklenkami v rukou kolem jejího křesla, necítili se v její přítomnosti ve své kůži a snažili se to napravit soustrastnými slovy. Seržant Noonan pak zabrousil do kuchyně, ale vzápětí se vrátil a řekl: „Paní Maloneyová, víte, že máte zapnutou troubu a uvnitř nějaké maso?“
 „Ach, můj ty bože!“ zvolala. „To jsem tomu dala!“
 „Raději vám tu troubu vypnu, co říkáte?“
 „Udělejte to, Jacku. A mockrát vám děkuju.“
 Když se seržant opět vrátil do pokoje, upřela na něho velké temné oči plné slz. „Jacku Noonane,“ oslovila ho.
 „Copak?“
 „Prokázal byste mi malou laskavost – a vy také, pánové?“
 „Vynasnažíme se, paní Maloneyová.“
 „Víte,“ spustila, „všichni – jak jste tady – jste samí dobří přátelé mého drahého Patricka a snažíte se přispět k dopadení toho strašného člověka, co ho zabil. Já vím, že musíte mít hrozný hlad, protože jste už dávno měli večeřet a Patrick, bůh požehnej jeho duši, by mi nikdy neodpustil, že jsem vás v jeho domě slušně nepohostila. Nechcete si sníst to skopové, co je v troubě? Už bude jistě pečené.“
 „Kdepak, to bych si nedovolil ani ve snu,“ prohlásil seržant Noonan.
 „Prosím vás,“ žebronila. „Snězte to, prosím vás. Já sama bych se nemohla ničeho dotknout, rozhodně ničeho, co bylo v domě, když tu ještě byl on. Ale vám to snad vadit nemusí. Uděláte mi radost, když to sníte. Pak se zas můžete pustit do práce.“
 Čtyři policisté se dlouho zdráhali, ale očividně byli vyhládlí, a tak se nakonec dali přemluvit, aby se odebrali do kuchyně a posloužili si. Žena zůstala sedět v obývacím pokoji a otevřenými dveřmi poslouchala, jak se mezi sebou huhňavě a s mlaskáním baví, ústa plná skopového.
 „Chceš ještě, Charlie?“
 „Ne, už ne. Ať taky něco zbyde.“
 „Chce, abysme to všechno snědli. Říkala to přece. Udělej jí tu radost.“
 „Tak jo. Tak mi ještě přidej.“
 „Ten pacholek musel vzít chudáka Patricka pořádnou palicí,“ rozumoval jeden z nich. „Doktor říká, že měl lebku na cimprcampr, jako kdyby přes ni dostal perlíkem.“
 „Proto by se to mělo snadno najít.“
 „Moje řeč.“
 „Ať to udělal kdo udělal, netahal by takovou věc s sebou, když ji už nepotřeboval.“
 Jeden z policistů si říhnul.
 „Já osobně si myslím, že je to někde v domě nebo v blízkém okolí.“
 „Nejspíš to máme rovnou před nosem. Co myslíš, Jacku?“
 A v sousedním pokoji se Mary Maloneyová tiše rozesmála.
 
 (Z výboru Jednadvacet polibků; přeložil Radoslav Nenadal)
 ??
 
 ??
 
 ??
 
 ??
 
-  1  -