Robin Cross: Citadela, Bitva u Kurska Votobia, Olomouc, 1996 Předmluva Při otázce na největší bitvu druhé světové války by jen málo lidí na Západě - snad s výjimkou studentů vojenské historie - uvedlo bitvu u Kurska, vybojovanou na východní frontě v červenci 1943. Někteří by toto čestné postavení přiřkli stalingradské bitvě, která trvala od srpna 1942 do února 1943 a vyvrcholila obklíčením a zničením německé 6. armády. Stalingrad byl prvním přesvědčivým vítězstvím Sovětského svazu ve válce a byl přivítán vyzváněním kremelských zvonů. Přes krutou porážku, kterou u Stalingradu utrpěla, se však dokázala německá armáda znovu vzchopit a po zuřivých bojích 15. března 1943 znovu dobyla Charkov. Poté se situace na východní frontě uklidnila a přešla do dlouhého období příprav, které předcházely německé letní ofenzivě a obrovské konfrontaci v kurském výběžku. Přípravy na Citadelu (něm. orig. Zitadelle), jak znělo krycí označení pro útok u Kurska, zabraly tři měsíce. Samotná bitva trvala pouze dva týdny, ale rozpoutala střetnutí obrněných a vzdušných sil dosud nevídaného měřítka a zuřivosti. Poprvé za bojů na východní frontě nepovolila Rudá armáda při náporu Hitlerových elitních obrněných svazků. Byli to právě Němci, kteří nevydrželi a byli zatlačeni zpět na linii řeky Dněpru. Citadela byla poslední velkou německou ofenzivou zahájenou na Východě. Jestliže po Stalingradu se začala psychologická výhoda přesunovat na stranu Rudé armády, je zřejmé, že po Kursku se sovětské síly nejen chopily iniciativy, které se již nikdy nevzdaly, ale získaly také nezadržitelně rostoucí materiální převahu, kterou již německé mobilní síly nemohly vyvážit vyšší taktickou pružností. Nikdy se také úplně nevzpamatovaly ze ztrát, utrpěných v létě a časném podzimu roku 1943. Dlouhé a mučivé období příprav na Citadelu - které napínalo Hitlerovy a Stalinovy nervy až k prasknutí - mi dalo možnost pokusit se o analýzu odlišných metod velení obou vojenských diktátorů a způsobu, jakým ovlivnili výsledek bitvy. Příprava i bitva samotná byly zasazeny do kontextu strategických problémů, jimž čelili Hitler a Stalin na jaře a začátkem léta roku 1943. U Hitlera měly tyto problémy neblahý vliv na plánování německé letní ofenzivy. Během těchto měsíců ztratil Führer definitivně vládu nad událostmi. Zbytek války se pak měl stát pro Němce sérií nemilosrdných obranných bojů, odsouzených ke konečné porážce. A konečně bylo mým cílem vykreslit nejen samotnou bitvu, ale celou válku na východní frontě v jejím nejkritičtějším bodě a jak ji viděli velící důstojníci a obyčejní vojáci obou stran. Na žádném z bojišť druhé světové války nebylo vyčerpáno více sil a zničeno více hodnot než na východní frontě a nikde nebyly boje úpornější. Doufám, že "Citadela" umožní čtenáři nahlédnout do měřítka a zuřivosti války na Východě a načrtne obraz terénu, na němž byla vybojována. Při přípravě této knihy mi mnoho lidí poskytlo svou pomoc. Rád bych poděkoval personálu Dome Library and the Imperial War Museum, zvláště panu Terrymu Charmanovi a panu Jamesi Taylorovi za jejich podporu a zasvěcené rady. Za nové náhledy na boje u Prochorovky 12. července 1943 a za tabulku početních stavů tanků 4. tankové armády v průběhu Citadely jsem velmi zavázán majoru Kentu A. Larsonovi, který mi dovolil sdílet výsledky svých výzkumů. Děkuji také panu Jamesi Lucasovi za svolení citovat pasáže z jeho knihy Das Reich: The Military Role of the 2nd SS Division a panu J. J. Fedorowiczovi za povolení citovat z jeho knihy Tiger: The History of a Legendary Weapon 1942-1945. "Kolik lidí podle vás vůbec ví, kde leží Kursk? Světu je zcela lhostejné, jestli Kursk udržíme, nebo ne... Proč vůbec chceme letos na Východě útočit?" Hitlerova odpověď zněla: "Máte úplnou pravdu. Kdykoliv na ten útok myslím, obrací se mi žaludek." Odpověděl jsem: "V tom případě je to běžná reakce na tento problém. Nechte ho plavat!" Generál Heinz Guderian v rozhovoru s Adolfem Hitlerem, 10. května 1943 K A P I T O L A 1 Krize na jihu "Rusko je v koncích." Adolf Hitler, červen 1942 19. července 1940 svolal Hitler zasedání Říšského sněmu do Krollovy opery v Berlíně, aby byl svědkem jmenování dvanácti polních maršálů. Na konci dlouhé řeči řekl loutkovým delegátům: "V této hodině cítím, že je mou povinností apelovat ještě jednou na úsudek a zdravý rozum Velké Británie stejně jako všech ostatních. Považuji za nezbytné přednést tento apel nikoli proto, že bych musel žádat o přízeň, ale jako vítěz, hovořící ve jménu rozumu. Nevidím žádný důvod, proč by válka měla pokračovat." Avšak válka pokračovala a časem získal Hitler nepřátele daleko silnější než Brity. Třicátého ledna 1943, za okolností velmi odlišných od těch, ve kterých si v červenci 1940 dopřával triumfální gesta, jmenoval Hitler jediného nového polního maršála. Povýšil do této hodnosti generálplukovníka Friedricha Pauluse, velitele německé 6. armády, obklíčené na Volze u sovětského města Stalingrad. Žádný německý polní maršál dosud nikdy nekapituloval. Hitler tak vlastně vtiskl sebevražednou pistoli do Paulusovy ruky. Nový polní maršál však nestiskl kohoutek. 31. ledna vstoupil mladý nadporučík tankových sil Rudé armády Fjodor Michajlovič Jelčenko do Paulusova velitelství v ruinách obchodního domu a Paulus vykročil do zajetí. Současně se vzdalo patnáct generálů. O dva dny později složily zbraně poslední německé oddíly držící severní části Stalingradu. 6. února přijel novinář Alexander Werth do Stalingradu. Bylo třicet stupňů pod nulou. Na rohu zničeného hlavního náměstí, které několikrát změnilo držitele v zuřivých pouličních bojích loňského září, narazil Werth na velkou hromadu smetí: ...dopisy, mapy, knihy a fotografie německých dětí a německých žen středního věku s ulízanými vlasy a samolibými tvářemi, stojících na něčem, co vypadá jako most přes Rýn, a zelená katolická modlitební kniha nazvaná Duchovní zbraň pro vojáky a dopis dítěte jménem Rudi, píšícího: "Nyní, když jste dobyli velikou pevnost Sevastopol, skončí už brzy válka proti die verfluchten Bolschewiken, die erzfeinde Deutschlands." Později, po rozhovoru s nadporučíkem Jelčenkem, se Werth vrátil do tichých, rozbitých ulic, posetých zmrzlými těly a kostrami koní, které masa zbavili hladovějící němečtí vojáci. Na dvoře vyrabovaného Domu Rudé armády minul ohromnou, otřesně vyhlížející žumpu, naštěstí úplně zmrzlou. Potom Werth uviděl lidskou postavu, krčící se nad jinou žumpou, jak si chvatně natahuje kalhoty a pak se plazí pryč ke dveřím do suterénu. Ale jak mizela, zahlédl jsem záblesk vyzáblé tváře, v níž byla směs utrpení a idiotské nechápavosti... Muž už pravděpodobně umíral. Ve sklepě, do něhož se odplazil, bylo stále ještě 200 Němců - omrzlých a umírajících hladem. "Teď nemáme čas se jimi zabývat," řekl jeden z Rusů. "Asi budou odvezeni zítra." U další žumpy na vzdáleném konci dvora ležela žlutá, vyzáblá, vosku podobná těla tuctu Němců, kteří zemřeli v suterénu. Werth nenašel odvahu do té páchnoucí márnice vstoupit: "K čemu to bylo dobré? Co pro ně můžeme udělat?" Ve stalingradské kapse ztratila "Osteer" (německá armáda na Východě) 20 divizí a více než 200 000 mužů. Ze 108 000 vojáků, kteří byli zajati, jich pouze 5 000 přežilo válku. Dalších šest divizí - z nich dvě divize Luftwaffe - bylo zničeno vně obklíčeného území. Němečtí spojenci na stalingradské frontě, Italové, Maďaři a Rumuni, ztratili čtyři armády, 450 000 mužů a jakoukoliv touhu hrát aktivní roli při ruském tažení, kterou snad mohli původně pociťovat. Německé ztráty u Stalingradu mezi 10. lednem a 2. únorem 1943 sice blednou při srovnání se sovětskými ztrátami v létě 1941 - které jen při samotném obklíčení Kyjeva činily téměř 500 000 mužů - avšak představovaly nejhorší porážku, kterou do té doby německá armáda utrpěla, a tato porážka způsobila vážnou ránu morálce doma. Tři dny vysílal německý rozhlas bez přerušení vážnou hudbu. Bylo rozhodnuto nepředávat dopisy ze sovětských táborů pro válečné zajatce, zasílané těmi, kteří přežili. Byly zachycovány a ničeny. Pouze hrstka jich proklouzla a zasévala další pochyby o konečném vítězství do myslí německé veřejnosti. 3. února 1943 ve Zpravodajství ozbrojených sil uveřejnilo OKW (Oberkommando der Wehrmacht, Vrchní velení ozbrojených sil) z Hitlerova velitelství květnatý komentář ke katastrofě u Stalingradu. Zpráva začínala: Bitva u Stalingradu skončila. Věrna své přísaze do posledního dechu, Šestá armáda, pod příkladným vedením polního maršála Pauluse, podlehla přesile nepřátel a nepříznivým podmínkám. Dvě nepřátelské žádosti o kapitulaci byly hrdě odmítnuty. Poslední bitva byla vybojována pod svastikou vlající z nejvyšší ruiny Stalingradu. Oficiální komuniké neodráželo Hitlerovy pravé pocity. Ten se spoléhal, že jeho nově jmenovaný polní maršál buď spáchá sebevraždu, nebo slavně zahyne v čele svých jednotek. Na poradě v poledne 1. února zuřil: Když si pomyslíte, že žena má dostatek pýchy, třeba jen proto, že někdo pronesl několik hanlivých poznámek, jít, zamknout se a zastřelit se, potom nemám respekt k vojákovi, který se obává učinit totéž a raději se nechá vzít do zajetí... Nemohu pochopit, jak muž jako Paulus, může nebýt raději mrtvý. Heroismus mnoha desítek tisíc mužů, důstojníků a generálů je anulován mužem jako on, který nemá dostatek charakteru, když nastane taková chvíle udělat to, co je schopna udělat slabá žena... Mohl se osvobodit a vstoupit do věčnosti a národní nesmrtelnosti, on však dal přednost cestě do Moskvy. V Moskvě mohl být Josif Stalin sdílnější. 25. ledna 1943 ve svém prvním denním blahopřejném rozkazu Velké vlastenecké války vyjádřil Stalin své díky velitelům a oddílům Jižního frontu a burcoval je novým oslavným heslem: "Kupředu za porážku německých okupantů a jejich vyhnání z naší země." O měsíc později, 23. února, obdrželi hrdinové od Stalingradu svou odměnu. Řád Hrdiny Sovětského svazu byl udělen 112 důstojníkům a vojákům; 48 generálů obdrželo Suvorovův nebo Kutuzovův řád a vyznamenání dostalo dalších 10 000 vojáků všech hodností. 700 000 mužů získalo pamětní medaili "Za obranu Stalingradu". Při úvahách nad zničením své 6. armády pociťoval Hitler morbidní uspokojení z toho, že trval na svém rozkazu, aby Stalingrad byl bráněn do posledního muže. Informace poskytnuté 4. února plukovníkem Reinhardem Gehlenem1 odhadovaly, že v bitvě u Stalingradu bylo vázáno 107 sovětských divizí a brigád spolu s třinácti tankovými pluky. Kdyby byly uvolněny o měsíc dříve, když Hitler obdržel a zamítl sovětskou nabídku kapitulace, zhroutilo by se celé německé jižní křídlo pod vahou obnovené sovětské ofenzivy, zahájené uprostřed ledna 1943 podél frontové linie od Orla až po Rostov. Stalin byl přesvědčen, že se Rudá armáda chopila strategické iniciativy, a plánoval sérii střídajících se ofenziv, které by se odvíjely podél celé východní fronty. Na jihu byl úkol vyhnat Němce z Ukrajiny, politicky druhé nejdůležitější jednotky Sovětského svazu po Ruské federativní republice, přidělen Brjanskému, Voroněžskému, Jihozápadnímu a Jižnímu frontu.2 V Moskvě panovala důvěra ve zdar plánu a spolu s ní i očekávání, že úspěch pohřbí 75 německých divizí na Ukrajině. Pro zmíněnou Stalinovu strategii zde byl precedens, nebyl však příliš povzbudivý. V lednu 1942, když Němci ustupovali od Moskvy, ignoroval Stalin rady svých velitelů a nařídil celkovou ofenzivu na frontě táhnoucí se od Ladožského jezera až k Černému moři. Rudá armáda však byla příliš rozptýlena a také příliš vysílena boji v prosinci 1941, než aby udržela svou počáteční pohybovou energii. Němci přeskupili svá vojska, zpevnili obranu a v březnu 1942 ofenziva zvolňovala tempo až do úplného zastavení v bahně rasputicy, jarního tání. Tentokrát vypadaly vyhlídky nadějněji. Sovětský postup u Stalingradu vrhl skupinu armád Don polního maršála Ericha von Mansteina zpět k městu Rostovu, bráně jižní fronty v ústí řeky Donu. Jižně od Mansteina byla skupina armád A polního maršála Ewalda von Kleista přinucena ustoupit z Kavkazu na Tamaňský poloostrov na severním pobřeží Černého moře, oddělena od Krymu Kerčským průlivem a 480 km vzdálena od Mansteinovy fronty. Na severu silný sovětský tlak na 8. italskou a 3. rumunskou armádu hrozil oddělením levého Mansteinova boku od skupiny armád B. Od Rostova po Voroněž se německá fronta nacházela ve zmatku. 15. ledna l943 se Jihozápadní front generála Nikolaje Vatutina převalil přes 8. italskou a 8. rumunskou armádu mezi Starobělskem a Vorošilovgradem a zanechal za sebou 320 km širokou mezeru mezi skupinou armád Don a skupinou armád B. Do 8. února překročil Vatutin řeku Doněc jihovýchodně od Charkova. Hrot jeho útoku se stáčel k jihovýchodu, aby přitlačil Němce k Azovskému moři, a zlověstně mířil směrem na přechody Dněpru u města Záporožje, hlavního zásobovacího centra skupiny armád Don. Na Vatutinově pravém boku ohrožoval Voroněžský front generála Filipa Golikova Charkov, čtvrté největší město Sovětského svazu a ohnisko zuřivých bojů na jaře roku 1942. Do 4. února dosáhla 3. tanková armáda generála P. Rybalka Donce jižně od Charkova. Zde byla dočasně zastavena I. divizí pancéřových granátníků SS "Leibstandarte Adolf Hitler"3 z I. tankového sboru SS generála Paula Haussera, který právě dorazil z Francie. O dva dny později odletěl Manstein na setkání s Adolfem Hitlerem ve Vůdcově velitelství poblíž Rastenburgu ve východním Prusku. Manstein byl mistrem ve velení na operační úrovni a byl pravděpodobně nejlepším velitelem druhé světové války. Vypracoval plán operace Sichelsnitt (Srpkový řez), která zajistila vítězství na Západě v roce l940, a dobyl vítězství na Krymu v letech 1941-42. Narůstající krize na jižní frontě ho nezneklidňovala. Ignoroval Hitlerovy rozkazy nedovolující postoupit ani píď země a prováděl pružnou obranu proti obnovené ruské protiofenzivě. Na vzrůstající Hitlerovu váhavost při přijímání naléhavých rozhodnutí odpovídal hlášením "jestliže směrnice OKH nedorazí v tom a v tom čase či do toho a toho dne, budeme jednat podle svého uvážení". Vysoký, s nápadně zahnutým nosem a nezúčastněným vzhledem, ztělesňoval Manstein přednacistický typ důstojníka, ke kterým choval Hitler téměř patologickou nenávist. Za Mansteinovým chladným a korektním zevnějškem se nicméně skrývala pronikavá inteligence a analytický mozek, který byl schopen odhadnout měnící se situaci s rychlostí a ostrostí, jíž se málokdo vyrovnal. Za předpokladu, že se mu podaří přesvědčit Hitlera, aby mu dovolil stáhnout se na linii řeky Doněc, evakuovat Rostov a zaujmout mnohem kratší linii podél řeky Mius, zůstával Manstein přesvědčen, že bude schopen shromáždit mocnou obrněnou údernou sílu proti rozvíjející se sovětské protiofenzivě. Proměnlivost byl pojem, který Hitler nenáviděl. Jeho přístup k obrannému válčení byl poznamenán jeho vlastní zkušeností ze západní fronty za první světové války. Manstein později poznamenal: Jeho způsob myšlení byl veden spíše v duši hluboce vtisknutým obrazem nepřátelských mas, které vykrvácely před našimi liniemi, než pojetím lstivého šermíře, který ví, kdy udělat krok zpět, aby mohl provést prudký výpad k rozhodujícímu úderu. V Hitlerově odhodlání držet dobytá území nebyl opravdu žádný důvtip ani lstivost - byla to jeho obsese, posílená zdánlivým úspěchem jeho strategie ze zimy 1941-42. Tehdy odmítl žádosti o rozsáhlé ústupy a odvrátil vyhlídku na "napoleonský" ústup od Moskvy. "Síla vůle" zvítězila a Hitler nabyl přesvědčení, že jeho vůle musí být pouze převedena v důvěru i těch posledních vojínů, aby byl zajištěn úspěch jeho rozkazů. K tomu se přidaly utkvělé představy o udržení území pro jejich ekonomické výhody, které byly často iluzorní a postrádaly vojenskou logiku. Mansteinovy požadavky na možnost manévrovat a vzdát se území tam, kde je to nutné - samozřejmě neexistovala-li jiná volba - vyvolaly strašidlo opuštění Donbasu, průmyslového regionu se zásobami uhlí na jihovýchodní Ukrajině. Jeho zdroje Hitler prohlásil za životně důležité pro německé válečné úsilí stejně jako to, že jsou ztraceny pro Sovětský svaz. Ve skutečnosti, jak se Manstein již přesvědčil, byly uhelné zásoby oblasti, ze které se chtěl stáhnout, nevhodné jak pro koksování, tak pro lokomotivy. Manstein si však byl příliš dobře vědom toho, že Hitlerovy strategické cíle byly široce podmíněny požadavky německého válečného hospodářství a přepodkládaly porážku nepřítele. Ten ale nyní hrozil obchvácením jižního křídla německé armády a s ním i celé východní fronty. Manstein mohl od Führera očekávat při čtyřhodinové konferenci v Rastenburgu 6. února bouři - nekonečná kázání a výčitky a příkaz neustoupit ani o píď. Avšak Hitler měl stále ještě pocuchané nervy ztrátou 6. armády. Na začátku setkání přijal plnou zodpovědnost za katastrofu u Stalingradu a zanechal v Mansteinovi dojem, že tragédie se ho hluboce dotkla, avšak nejen proto, že šlo o jeho očividné selhání v roli vůdce, ale že byl také hluboce deprimován v lidském slova smyslu osudem vojáků, kteří i bez víry v něj, přesto bojovali do konce s odvahou a smyslem pro povinnost. To ostře kontrastovalo s Hitlerovou první reakcí, Hitler však byl mistrem v přizpůsobení svých nálad různému publiku. Manstein využil toho, že zřejmě zastihl Hitlera ve zranitelném rozpoložení, a při zdánlivě racionálním průběhu konference se mu podařilo zajistit svolení k vydání oblasti východního Donce až k řece Mius. Nebyla to však snadná záležitost. V průběhu setkání se Hitler zotavil a znovu vznesl své ekonomické argumenty pro vytrvalou obranu, a nakonec naznačil, že neobvykle časná obleva by zastavila sovětskou ofenzivu i evakuaci výběžku mezi Donem a Doncem. Manstein odmítl vsadit osud své armádní skupiny na naději ve změnu počasí, neobvyklou pro toto roční období. Všechno, co mohl Hitlerovi slíbit, bylo "nevydat rozkaz k ústupu, dokud nedosáhnu svého velitelství v poledne příštího dne, za předpokladu, že situační zpráva z téhož večera nebude vyžadovat nutnost okamžité akce." Manstein nyní přikázal silně tísněné skupině armád Hollidt, aby se stáhla za řeku Mius. První tanková armáda, postupující na sever do bezpečí koridorem k Rostovu, který Manstein udržel otevřený, byla přesunuta na ohrožené severní křídlo skupiny armád Don na Středním Donci. Zatím se 4. tanková armáda probíjela severním směrem od dolního Donu do prostoru mezi řekami Doncem a ohybem Dněpru na západním křídle skupiny armád Don. Manstein přestěhoval své velitelství z městečka Stalino do města Záporožje, odkud mohl lépe kontrolovat vývoj na severozápadním křídle skupiny armád Don. V kritických úsecích nyní Rudá armáda disponovala početní převahou v poměru 8 : 1. Jednotlivé roty 1. tankové armády, jejichž stav byl v některých případech snížen až na 20 mužů, bránily úseky až 800 m dlouhé, v noci neustále ohrožovány obklíčením sovětských praporů na lyžích. K okamžitému ucpání trhlin v obraně vytvořily štáby až do divizní úrovně opěrné body v hlavních zónách obrany. Z personálu velitelství 1. tankové armády byla zformována posílená rota a poslána přímo do akce. 8. února dobyla sovětská 60. armáda generála Ivana Čerňakovského Kursk, ležící 190 km severně od Charkova. O šest dnů později byl opuštěn Rostov. Téhož dne bylo sovětské obklíčení Charkova již téměř úplné. Sovětské tanky prorazily obranu města na severu a jihovýchodě a mířily k jeho předměstím. Jak se situace na jižním křídle zhoršovala, změnilo OKH znovu velitelské pravomoci. 12. února byla pod Mansteinovo velení převedena skupina armád Jih. O dvacet čtyři hodin později byla skupina armád B, nad níž se Manstein marně pokoušel získat kontrolu, rozpuštěna a její štáb byl odsunut do Německa. Druhá armáda jako její nejsilnější složka byla převedena ke skupině armád Střed polního maršála Gunthera von Klugeho a zbytek jejích rozbitých formací pohltila armádní skupina Lanz bránící Charkov. Touto dobou se dvě ze tří divizí pancéřových granátníků I. tankového sboru SS - Leibstandarte a Das Reich - spolu s divizí pancéřových granátníků Grossdeutschland nacházely v nebezpečí, že uvíznou v charkovské pasti. Velitelem I. tankového sboru SS byl třiašedesátiletý generál Paul Hausser, drsný voják, kterého o pravé oko připravil ruský šrapnel. Hausser neměl v úmyslu ztratit své divize v nesmyslném boji proti přesile. 14. února požádal generála Lanze o schválení ústupu. V deníku sboru se toho dne uvádí: Nepřítel stojící proti charkovské východní a severovýchodní frontě zesílil až na poměr 14 : 2. Útok podél silnice na Čugujev a Volčansk byl odražen posledními zálohami. Nepřítel pronikl 11 km hluboko poblíž jižního letiště až k Osnově. Pokračují vyčišťovací operace, avšak s nedostatečnými silami. Žádné síly k dispozici k zabránění nepřátelskému průniku severovýchodně od Charkova u divize Grossdeutschland. Všechny útočné oddíly jsou prozatím ještě vázány na jihu. 320. pěší divize zatím nezačleněna do hlavní obranné linie. Podle hlášení štábu její stav vylučuje ofenzivní využití v několika nejbližších dnech. V Charkově střílí srocené davy na oddíly a vozidla. K jejich rozehnání nejsou k dispozici žádné síly, protože všichni jsou ve frontových liniích. Střed města, včetně železnice, obchodů a zásob munice byl podle armádního rozkazu úspěšně vyhozen do vzduchu. Město hoří. Možnost organizovaného ústupu každým dnem klesá. Úvahy o strategickém významu Charkova již neplatí. Znovu opakována žádost o Hitlerovo rozhodnutí, zda má být Charkov bráněn do posledního muže. Bylo vysoce nepravděpodobné, že Hitler změní svůj názor na strategický význam Charkova. Generál Lanz snad mohl sympatizovat s Hausserem, přesto jen opakoval Hitlerovy rozkazy, že Charkov musí být bráněn do posledního muže a posledního náboje. Hausser opakoval svou žádost o stažení, Lanz však stále odmítal. V poledne 15. února zbývala v sovětském obklíčení Charkova už pouze malá mezera na jihovýchodě města. Její uzavření by zpečetilo osud Hausserova sboru i divize Grossdeutschland. Plně si vědom toho, že neuposlechnutí Vůdcova rozkazu může vést až na popraviště, vzal Hausser věci do svých rukou. 15. února zaslal Lanzovi zprávu: "Aby bylo zabráněno obklíčení jednotek a zachráněn materiál, budou ve l3.00 vydány rozkazy prorazit cestu za sektor Udy na kraji města. Probíjíme se nepřátelskými liniemi, v jihovýchodní a západní části města probíhají pouliční boje." Ignoroval Lanzovu zuřivou odpověď, že "Charkov musí být bráněn za všech okolností", a opustil Charkov. O dvacet čtyři hodin později si zadní voje divize Das Reich probojovaly cestu ven z hořícího města. Rudá vlajka byla vztyčena v přízračném městě. Dvě třetiny obyvatel Charkova uprchly, dalších 250 000 zahynulo během patnáctiměsíční německé okupace, byli deportováni jako otrocká pracovní síla, nebo zemřeli zimou a hladem. Pro Stalina a nejvyšší velení Rudé armády bylo opuštění Charkova Němci důkazem celkového ústupu nepřítele. Oslněn nadějemi na obsazení přechodů přes Dněpr a odříznutí celého jižního křídla německé armády, ohlásil Stalin, že nastalo "masové vyhánění nepřítele ze Sovětského svazu." Jeho hlavní starostí nyní byl závod Rudé armády s nástupem rasputicy, blátivého období způsobeného jarním táním a podzimními dešti, které dvakrát do roka přeměnilo prašné ruské cesty na bahniště a okolní step v bažinu. Od 12. února rozšířil Vatutin ofenzivu svého Jihozápadního frontu. Teď mělo pravé křídlo 6. armády generálmajora Charitonova překročit Dněpr mezi městy Dněpropetrovsk a Zaporožje. Na Charitonovově levém boku se "frontová mobilní skupina" generála Popova tlačila přes Slavjansk, aby se utkala s německou 1. tankovou armádou. Manstein sledoval tento vývoj se svým obvyklým klidem. Jak předvídal, přelstil Stalin opět jednou sám sebe a vystavil své útočícící svazky protiúderu. Jak přemítal nad mapou nad pohyby nepřítele, uhodl přesně sovětský úmysl stočit se na jih a zatlačit skupinu armád Jih do Černého moře. Jeden z jeho štábních důstojníků zaslechl, jak si mumlá: "A přeji vám hodně štěstí!" A štěstí už Rudou armádu skutečně začalo opouštět, jak se dostavovalo vyčerpání, zásobovací linie se zatěžovaly až k prasknutí a když si chybějící taktická letecká podpora, rozsah a rychlost postupu vybraly svou daň na obrněných formacích. Jihozápadní front ztratil bojovými ztrátami a poškozením polovinu svých pancéřových sil. Popovova "frontová mobilní skupina", složená ze čtyř sborů (4. gardového, 18. , 3. a 10. tankového sboru), přišla za dva dny bojů o 90 tanků a disponovala nyní třemi bojeschopnými stroji. U Golikovova Voroněžského frontu mohly 88. a 113. tanková brigáda 3. tankové armády dát dohromady pouze šest tanků. I to však bylo považováno za dostačující k pronásledování decimovaného a ustupujícího nepřítele. Hitler měl nyní čas litovat své povolnosti, kterou projevil na setkání s Mansteinem 6. února. Při válčení na mapách v Rastenburgu a bez Mansteinova strategického rozhledu mu pak může být odpuštěn názor, že manévrovací volnost, kterou poskytl veliteli armádní skupiny Jih, urychlila kolaps na jižním křídle. 16. února se rozhodl odletět do Mansteinova nového velitelství v Záporožje, ve městě s ohromnou hydroelektrárnou, právě přebudovanou německou společností AEG. Toho dne si Hitlerův sekretář Martin Bormann zapsal do svého deníku: "Náš jižní sektor není rozhodně ani teď "frontou". Rozsáhlé oblasti jsou v podstatě prázdné. Aby tuto extrémně choulostivou a nebezpečnou situaci zvládl, Vůdce... tam s malým doprovodem4 odletí." V Záporožje se Hitler vrátil k známému tématu. Nebudou žádné další ústupy. Lanz bude odvolán (byl nahrazen generálem Kempfem) a Charkov bude okamžitě znovu dobyt I. tankovým sborem SS. Mansteinův plán vpadnout do stále odkrytějších boků Charitonovovy 6. armády byl odložen stranou, dokud nebude Charkov zpět v německých rukou. Manstein očekával bouři, která smete i jeho samotného. 18. února při druhé poradě vysvětlil, že protiúder bude tím účinnější, čím dále na západ a jihozápad přivede Rudou armádu její ofenziva. Čelo Vatutinova Jihozápadního frontu vybíhalo nyní v ostrém oblouku, jehož severní rameno zajišťovala armádní skupina Kempf a v jižním sektoru se k protiútoku soustřeďovaly 1. a 4. tanková armáda. Ty byly rozmístěny na šíji mezi řekami Doněc a Dněpr, přes kterou postupoval Vatutin, aby prorazil do německého týlu. Manstein pokračoval ve výkladu a upozornil na to, že Rusové jsou nyní 300 km od svých zásobovacích základem a jejich komunikační linie vedou přes ustupujícími Němci zničená území; Němci vyhodili do vzduchu mosty, letiště a železniční tratě a rozbili dlouhé úseky několika málo průjezdných silnic. Nyní byl čas udeřit na Rusy ve volném prostoru: předtím, než země rozmrzne při jarním tání. Protiúder bude nezbytným úvodem k znovuzískání Charkova. Hitler váhal. Manstein podstoupil uvážené riziko spojené se stažením obrněných divizí z linie řeky Mius, kde ponechal dva sbory armádní skupiny Hollidt, aby zadržovaly pět sovětských armád. 18. února byla linie, vybudovaná před rokem skupinou armád Don, proražena 3. gardovým mechanizovaným sborem, který se valil 30 km na západ, než náhlá obleva umožnila obráncům jeho obklíčení a utěsnění průlomu. Také samotné Záporožje bylo ohrožováno čelem sovětského postupu. Mezi Vatutinovými čelními jednotkami a Mansteinovým velitelstvím stály pouze rozptýlené německé protiletadlové jednotky a obranná rota velitelství. 19. února se Führerova mysl soustředila, když předsunuté jednotky 25. tankového sboru dosáhly Sinělnikova, pouhých 65 km od Záporožje, a přetnuly železniční spojení s armádní skupinou Hollidt. Když zkoumali možnost postupu směrem na Mansteinovo velitelství, připomněl Hitlerovi jeho vojenský adjutant generál Schmundt, že má naléhavou schůzku s generálem Heinzem Guderianem, čerstvě jmenovaným generálním inspektorem obrněných sil. Bylo už slyšet vzdálené výstřely ruských tanků, když se Führerův FW200 Condor vznesl do šedé zimní oblohy. Manstein měl nyní volné ruce, aby zahájil svůj protiúder. V zajetí vítězného opojení sovětské vrchní velení chybně vyhodnotilo hromadící se varovné signály. Pohyb německých obrněných a motorizovaných svazků směrem na západ neunikl pozornosti sovětského průzkumu, byl však vyhodnocen jako další důkaz ústupu Němců z Donbasu k Dněpru. Tok zpráv leteckého průzkumu o nahromadění německých obrněných sil v okolí měst Krasnograd (I. tankový sbor SS) a Krasnoarmějskoje (1. a 4. tanková armáda) pouze posílil fixní ideu, že nepřítel chvatně ustupuje a ústup kryjí jeho obrněné jednotky. Tak se stalo, že když 20. února Mansteinovy pancéřové klíny vyrazily současně do Vatutinova pravého a levého boku, byli Rusové naprosto překvapeni. I. tankový sbor SS si razil cestu jihovýchodním směrem hluboko do obnaženého boku Charitonovovy 6. armády. XLVIII. tankový sbor, který byl ostřím 4. tankové armády, udeřil severozápadně na Pavlograd. XL. tankový sbor 1. tankové armády vpadl do postavení vyčerpané Popovovy "mobilní frontové skupiny", která se právě přeskupovala, aby se mohla znovu připojit k postupu 6. armády. Popov, kterému nyní zbylo pouze 25 bojeschopných tanků, požádal v noci 21. února Vatutina o svolení stáhnout se a vytvořit linii o 20 km severněji. Žádost byla zamítnuta a Vatutin Popovovi pouze zopakoval rozkaz přetnout německé únikové cesty na západ. Současně dostal rozkaz Charitonov, aby vybudoval předmostí u Dněpropetrovska, mobilními svazky si proklestil cestu do Záporožje a připravil postup na jih na Melitopol. I když se situace u Charitonova a Popova vyhrocovala, zůstal Vatutin neústupně přesvědčen, že "nepřítel dělá vše, aby urychlil ústup svých sil z Donbasu za Dněpr". Stal se sice pravý opak, ale Charitonov se tvrdošíjně pokoušel uposlechnout rozkazy. Jedna divize 25. tankového sboru se probojovala 16 km od Zaporožje a potom, s vyschlými nádržemi, musela zastavit. Za ní měl čelit XLVIII. tankovému sboru generála von Knobelsdorffa zbytek 25. tankového sboru, oddělený od hlavních sil 6. armády a také trpící nedostatkem paliva. Náčelník Knobelsdorffova štábu generálmajor F. W. von Mellenthin později napsal: Terén byl skoro úplně otevřený, mírně zvlněný a místy jej protínaly úzké potoky, toho času úplně zamrzlé. Podobal se krajině západně od Stalingradu a opravdu velmi připomínal severoafrickou poušť. Ruské kolony mířící zpět na sever byly viditelné na vzdálenost 12 až 30 km, a na tuto vzdálenost byly vystaveny účinné dělostřelecké palbě. Rusové unikající XLVIII. tankovému sboru byli brzy ostřelováni i z mnohem větší blízkosti, když je předstihly souběžně postupující divize Das Reich a Totenkopf.5 Tanky a motorizované kolony SS se s rachotem hnaly stepí podél ustupujících Rusů a v rychlosti 40 km za hodinu střílely na krátkou vzdálenost z kulometů na nákladní automobily naložené pěchotou. Celé roty tanků T-34 uvízlých s prázdnými nádržemi byly rozstříleny na kusy. O dvacet kilometrů jižněji projížděly zbývající tanky a dělostřelectvo divizí Totenkopf a Das Reich sem a tam při zdánlivě nekonečné překážkové jízdě mezi spálenými vozidly a střílely na všechno, co se pohnulo, zatímco pancéřoví granátníci, podporovaní střemhlavými bombardéry Ju87 Stuka, se rozptýlili do stepi, aby zajali nebo zabili tolik nepřátel, kolik jen bylo možné. Jeden za druhým byly Charitonovovy sbory obklíčeny, a Popov, zadržující XL. tankový sbor, byl zatlačen zpět k vesnici Barvenkovo. Generál Golikov z Voroněžského frontu už tušil katastrofu. V průběhu noci 21. února nařídil 69. armádě a 3. tankové armádě, aby přerušily svůj postup západním směrem k Dněpru, stočily se na jih a utkaly se s tankovými svazky zakusujícími se jižně od Charkova do Charitonovova pravého boku. Obě armády se začaly těžkopádně stáčet po souběžných drahách k jihu. Trpěly nedostatkem munice a obrněné podpory a v jejich postupu je zpomalovaly tisíce narychlo odvedených branců, z nichž mnozí byli ještě ve svých pracovních šatech. 23. února byly zastaveny, když narazily na divizi Grossdeutschland. Na Vatutinově velitelství nyní probíhal trojí zápas - se sílícím vědomím blížící se katastrofy, s pochopitelnou nechutí obcházet striktní rozkazy z Moskvy a s přežívajícím sebeklamem, který byl hnací silou operací posledního týdne a který stále viděl vzdálený cíl v dosažení Dněpru. Dněpr však nyní nebyl ničím víc než přeludem. Po zastavení ruského postupu na Záporožje samostatnými akcemi proti 6. armádě a Popovově "frontové mobilní skupině" rozvinul nyní Manstein koordinovanou ofenzivu severovýchodním směrem na Doněc. Přes příchod posil mohl Popov 24. února poslat do boje pouze 50 tanků proti 400 německým tankům, operujícím proti jeho levému křídlu. 23. února v 17.30 zaslal Vatutin, tlačený silně Stalinem k tomu, aby "udržel své levé křídlo v pohybu", nešťastnému Popovovi pokyn: "Musím vám důrazně připomenout, že jakýmikoli prostředky musíte zastavit a zničit nepřítele v prostoru Barvenkova. Činím vás za to osobně zodpovědným." Buď jak buď, do dvaceti čtyř hodin už nemohl dále ignorovat tvrdý fakt, že Popovova skupina byla rozprášena a hlavní síly 6. armády stály před obklíčením. 25. února Vatutin pozastavil všechny ofenzivní operace a informoval Moskvu o svém skutečném postavení. Rozsah jeho ztrát byl takový, že jej nemohl již déle skrývat. Získání posil však nepřicházelo v úvahu. Jeho tankové opravárenské jednotky uvízly spolu s obklíčenými sbory a zanechaly nebojeschopné tanky v týlu, kde čekaly na opožděný příjezd dvou mobilních tankových dílen. Odpoledne 28. února pronikla německá 7. tanková divize jižně od osady Izjum přes Doněc a úplně zničila zbytky Popovovy skupiny. Za skupinou se od městečka Krasnoarmějskoje, které bylo nejzazším bodem jejího postupu, táhl pás znetvořených tanků, děl, nákladních aut, a spolu s nimi zde leželo nejméně 3000 mrtvých. Také 6. armáda podstupovala smrtelný boj. Jako pokus o odvrácení německé pozornosti od zbytků Charitonovových jednotek byla vyčleněna z Golikovova levého křídla 3. tanková armála generála Rybalka a vyslána do protiútoku. Při přípravách na útok byl však Rybalko zastižen německými tanky a střemhlavými bombardéry a bitevními letouny Luftflotte 4. Během čtyř dnů byla jeho 3. tanková armáda obklíčena a zoufale bojovala o únik do prostoru jihozápadně od Charkova, zatímco 6. armáda a těžce poničená l. gardová armáda se zbědovaně stahovaly směrem k Donci na linii mezi Andrejevkou a Krasnym Limanem. Zimní počasí je zachránilo od úplného zničení. Silná zima, která nutila jednotky, aby trávily noci v úkrytu u zdrojů tepla, neschopnost postupujících Němců uzavřít tak ohromnou kapsu za tak obtížných podmínek a zamrzlý Doněc umožnily přeživším jednotkám překročit led do relativního bezpečí poté, co zanechaly za sebou většinu své výzbroje a výstroje. Celkem bylo zničeno nebo velmi silně poškoženo šest tankových sborů, pět střeleckých divizí a šest samostatných brigád. Eliminace 6. armády a Popovovy "frontové mobilní skupiny" otevřela 200 km širokou trhlinu v sovětských liniích, která umožnila Mansteinovi zahájit druhou fázi jeho protiútoku, jíž bylo znovudobytí Charkova. Do 9. března byl I. tankový sbor SS - nyní už včetně své třetí divize Totenkopf - rozvinut severně a západně od Charkova. Při svém postupu na sever obklíčil a zničil dva tankové sbory a tři střelecké divize 3. tankové armády a byl nyní rozhodnut pomstít ztrátu Charkova z předcházejícího měsíce. 9. března v 9.20 dostal generál Hausser rozkaz od velitele 4. tankové armády generálplukovníka Hermanna Hotha "hermeticky uzavřít Charkov od západu na sever. Prozkoumat podmínky uvnitř města. Využít příležitosti zmocnit se města náhlým úderem." Hausser tedy rozvinul divize Totenkopf a Leibstandarte severně od Charkova, aby přerušil silnici na Bělgorod, a potom zkoumal situaci na jihu. Divize Das Reich zatím útočila ze západu a jihu. Zpočátku narazila pouze na slabý odpor, a to povzbudilo Haussera k útoku na Charkov v naději na rychlé vítězství. Divize Das Reich dostala příkaz přeskupit se v západních předměstích a divize Totenkopf pokračovala v krytí západního okraje města. 11. března vyčlenil Hausser jeden prapor divize Totenkopf, aby se spojil s divizemi Das Reich a Leibstandarte a spolu dobyli Charkov přímým úderem. Následovaly tři dny urputných pouličních bojů, které přinesly velké ztráty a snížily již tak omezený počet tanků divize Leibstandarte na čtrnáct. Obránci Charkova využívali zakopaných tanků T-34 a sítě opěrných bodů ve velkých obytných blocích a bojovali do posledního muže. V okolí města dokončovala divize Totenkopf jeho obklíčení ze severu a potom vyvinula tlak jihovýchodním směrem, aby dobyla životně důležitý most přes Doněc u Čugujeva. Střetla se přitom a v zuřivém boji zničila 25. gardovou střeleckou divizi. Posledním místem v Charkově, které kladlo odpor, byl traktorový závod na východním předměstí. Jeho obránci byli umlčeni 15. března. O dva dny později nařídil Hoth Hausserovu sboru, aby se přeskupil severně od Čugujeva a postupoval na Bělgorod, který se rozkládal po obou stranách Donce 50 km na severovýchod. Bělgorod byl rychle dobyt, což ohrozilo nejen Kursk, ale také týl celého sovětského Středního frontu, nataženého při svém postupu do tvaru ohromného, směrem na západ protáhlého výběžku. Kdyby Manstein nyní mohl koordinovat svůj postup na sever s údery skupiny armád Střed polního maršála Klugeho jižním směrem, octly by se sovětské armády západně od Kurska v pasti a byly by zničeny. Rudá armáda měla jen málo, čím by mohla zastavit pokračující postup 4. tankové armády. 69. armáda, která se 18. března stáhla z Bělgorodu přes Doněc, neměla žádné tanky a méně než sto děl. Její divize byly pouhými kostrami, z nichž žádná nebyla početnější než tisíc mužů, a v případě 340. střelecké divize jich bylo pouhých 275. Kluge však odmítl s Mansteinem koordinovat novou ofenzivu a prohlásil, že jeho 2. armáda a 2. tanková armáda nejsou připraveny na útok po úspěšném zakončení nesnadných bojů, jimiž stabilizovaly situaci na jižním křídle jeho skupiny armád. Zatím sovětské vrchní velení zpevňovalo frontu okolo Kurska umístěním 23. armády do prostoru severně od Bělgorodu, shromážděním 1. tankové armády u Obojanu a přisunutím 64. armády na linii řeky Donce. S příchodem rasputicy, která svým lepkavým sevřením zachvátila step, se rozplynula i německá šance na obsazení Kurska. Do konce března se frontová linie ustálila na čáře od řeky Mius po Bělgorod, který nyní zajišťoval jižní stranu kurského výběžku - území tvaru sevřené pěsti o velikosti Walesu, vyčnívající směrem na západ do německých linií. Generálmajor von Mellenthin stručně shrnul Mansteinovy úspěchy v únoru a březnu 1943: V několika málo týdnech byl schopen provést úspěšný ústup, zahájit rozsáhlý protiútok, eliminovat hrozbu obklíčení, uštědřit těžké ztráty vítězícímu nepříteli a znovu ustavit jižní frontu od Taganrogu do Bělgorodu jako přímou obrannou linii. V počtu divizí byl poměr sil 8 : 1 ve prospěch Rusů, a tyto operace opět ukázaly, čeho jsou německé oddíly schopny, jsou-li vedeny odborníky v souladu s přijatými taktickými principy, místo aby byly spoutávány válečným pokřikem "udržet se za každou cenu". Ostheer opět jednou ukázal svou pozoruhodnou schopnost regenerace a současně demonstroval svou taktickou převahu v mobilních operacích, vedených dokonce proti značné přesile. Na bojišti zůstalo okolo 23 000 mrtvých Rusů; pouhých 9 000 jich bylo zajato. Bylo ukořistěno 615 tanků a 354 děl. Poté, co se zotavilo ze šoku způsobeného Stalingradem a počátečním náporem sovětské protiofenzivy, mohlo nyní OKH (Oberkommando des Heeres, německé vrchní velení pozemních vojsk) uvažovat o obnovení ofenzivních operací v létě 1943. K A P I T O L A 2 Diktátoři "Před třemi měsíci oddíly Rudé armády zahájily ofenzivu na přístupech ke Stalingradu. Od té doby byla iniciativa v našich rukou... Rovnováha sil na sovětské frontě se změnila." Josif Stalin, 23. února 1943 "Nemohu to pochopit; co se stalo?" Adolf Hitler, březen 1943 Když 10. března 1943 zahájila 4. tanková armáda čtvrtou bitvu o Charkov od německé invaze do Sovětského svazu, přicestoval Adolf Hitler na velitelství polního maršála von Mansteina v Záporožje. Byl v daleko uvolněnější náladě než 6. a 17. února; přidal dubové ratolesti k Mansteinovu Rytířskému kříži a převzal hlášení od všech velitelů armád a leteckých sborů jižní fronty. Během setkání Hitler každého žertovně nazýval "pan polní maršál", což nepochybně působilo některým z přítomných nevolnost při pomyšlení, že jeden z takto čerstvě povýšených důstojníků byl nešťastný Paulus. Současně Führer spokojeně podporoval Mansteina v jeho pohrdavých poznámkách o velitelích dvou sousedních skupin armád Kleistovi a Klugovi, s nimiž oběma vedl velitel armádní skupiny Jih svou vlastní soukromou válku. Hitler se svěřil veliteli Luftflotte 4 polnímu maršálu Wolframu von Richthofenovi, že už nikdy nechce slyšet o Rumunech nebo o našich ostatních chrabrých spojencích; když na ně spoléhá, pouze se rozčílí, protože nejsou schopni vytrvat; když je vyzbrojí, ale nemůže je použít, rozčílí se stejně, když vidí, jak stojí kolem a nedělají nic. O tři dny později, 13. března, zopakoval Hitler ve Smolensku představení pro velitele skupiny armád Střed polního maršála von Klugeho, který právě dokončoval postupný ústup z rževského výběžku, aby uvolnil dostatečné síly pro zastavení jakéhokoliv sovětského postupu západně od Kurska. Toho dne Führer podepsal operační rozkaz číslo 5, nařizující Mansteinovi a Klugemu, aby se opět chopili iniciativy, až skončí jarní blátivé období. Poté odletěl zpět do Rastenburgu.1 Hitler neotálel v pevnosti s krycím názvem Wolfsschanze (Vlčí doupě) v ponurých lesích u Gorlitzu. Večer 23. března vedl jeho mercedes dlouhé procesí aut, mířících do Berghofu, Vůdcova horského útočiště poblíž městečka Berchtesgaden v jižním Bavorsku. Do Vlčího doupěte se nevrátil před 9. květnem. V Rusku se fronta stabilizovala. Trhliny v její jižní části byly zaceleny a německá linie byla obnovena v podobě, v jaké se nacházela před letní ofenzivou v roce 1942. Západně od Moskvy se 9. armáda spolu s částmi 4. armády v průběhu operace Bizon úspěšně stáhla z rževského výběžku do silně opevněné linie mezi Spasskym Demenskem a Duchovščinou. Za sebou zanechala zpustošenou krajinu se spálenými poli a vyrabovanými továrnami. Když Rudá armáda obezřetně vstupovala do tohoto prostoru, nevyhnula se těžkým obětem na odborně položených minových polích a v podminovaných budovách. Přesto Hitler nacházel v těchto taktických úspěších jen slabou útěchu. Rok minul a počet padlých nemilosrdně stoupal. Od počátku války do února 1943 přesáhly v Rusku ztráty armády a oddílů SS jeden milion mrtvých a nezvěstných. Hitlerův ministr propagandy Josef Goebbels přiznal, že pouhý pohled na mapu Východu mu naháněl husí kůži - rozsáhlá území byla ztracena a vyhlídka anglo-americké invaze "visící nade vším" v něm budila neklid. Hitler samotný vyjádřil podiv nad tím, že miliony padlých, které Rusové ztratili od července 1941, nevedly ke zhroucení sovětského odporu. Stalin zcela jistě sahá až na dno svých rezerv. Přehnané ambice, které poháněly Hitlerovy plány operace Barbarossa, nyní pohasly. V oblasti celkové strategie se vedly nekonečné diskuse o nových zbraních, které by zajistily Německu technickou převahu a udržely to, čeho se Německo zmocnilo od září 1939. Budovaly se zdi okolo Hitlerovy "Pevnosti Evropa": Atlantický val podél západního pobřeží, a po srpnu 1943 také Východní val nebo též "Hradba pantherů" v Rusku, táhnoucí se z blízkosti Leningradu na jih až na linii řeky Dněpr. Uvnitř i vně těchto valů se však válečný příliv obracel proti Německu. Bitva o Atlantik vrcholila v březnu 1943, kdy tři z ponorkových "vlčích smeček" velkoadmirála Dönitze zaznamenaly jeden ze svých největších úspěchů, když napadly konvoje SC 122 a HX 229 a potopily 22 lodí z celkového počtu 90 obchodních lodí a jednu loď z jejich doprovodu. Toho měsíce si v severním Atlantiku připsaly ponorky na účet l08 lodí o celkové tonáži 476 000 tun, a podle vyjádření britské admirality "nikdy nebyly tak blízko k přerušení komunikací mezi Starým a Novým světem". Po krátký čas bylo potápěno dvakrát více lodí, než kolik jich bylo spouštěno na vodu. Ten čas však minul. Spojeneckým letectvem nekrytý prostor ve středním Atlantiku byl uzavřen bombardéry B-24 Liberator s velmi dlouhým doletem, které vzlétaly ze Severního Irska, Islandu a New Foundlandu a byly vybaveny hlubinnými minami Mk24. Do služby byly zavedeny nové doprovodné letadlové lodě, operující uprostřed "podpůrných skupin", které pronásledovaly ponorky, zatímco eskortní lodě se držely svých konvojů. Vysokofrekvenční radiové zařízení pro určování směru (HF-DF nebo Huff-Duff) dovolovalo eskortám zjistit a zaměřit vysílající ponorky. Doprovodné lodě vybavené centimetrovým radarem typu 271 mohly objevit i tak malé objekty jako věž vynořené ponorky, což činilo noční útoky daleko nebezpečnější. Rozšifrování zpráv mezi ponorkami a Dönitzovým velitelstvím v Berlíně umožnilo, aby konvoje byly přesměrovány a protiponorkové síly shromážděny tam, kde jich bylo nejvíce zapotřebí. V bodě dotyku pak byl nasazen mnohohlavňový vrhač min Hedgehog, schopný pokrýt plochu před doprovodnou lodí až dvaceti čtyřmi minami s nárazovou roznětkou, což dovolilo pokračovat v určování polohy ponorky sonarem až do okamžiku zásahu. V tomto souboji o technickou převahu začala Kriegsmarine ztrácet dech. V květnu 1943 bylo ztraceno 43 ponorek při měsíční výrobě patnácti kusů. Dönitz stáhl své "vlčí smečky" ze severního Atlantiku, aby se vzpamatovaly z utržených ran a nalezly méně nebezpečný lovecký revír. Ve svých pamětech došel Dönitz k závěru, že v oné chvíli "jsme ztratili bitvu o Atlantik". Porážka se také začala rýsovat v severní Africe, kde se stala kritickou zásobovací situace skupiny armád Afrika (Afrikakorps) polního maršála Erwina Rommela v Tunisku. 4. března na ni Hitler, stále se v myšlenkách zabývající Stalingradem, reagoval: "To je konec. Afrikakorps může být právě tak stažen zpět." O pět dnů později dorazil do Hitlerova velitelství ve Vinnici na Ukrajině samotný Rommel, přepadlý, deprimovaný a už označený za "defétistu". Během následujících tří dnů se Rommel pokoušel Hitlera přesvědčit, aby povolil skupině armád Afrika opustit pozice na Marétské2 linii a ustoupit na kratší perimetr sto šedesáti kilometrů okolo Tunisu. Hitler souhlasil s mírným zkrácením fronty, ale trval na tom, že Marétská linie bude bráněna. Ujistil Rommela, že italský diktátor Benito Mussolini zvýší přísun zásob 1. italské a 5. tankové armádě nejméně na 150 000 tun měsíčně.3 Potom vyznamenal polního maršála brilianty k jeho Rytířskému kříži, což byl první případ, kdy byl takto vyznamenán armádní důstojník. Rommel dostal také dovolenou - toto rozhodnutí však bylo drženo v tajnosti, aby neovlivnilo morálku. Rommelův nástupce ve funkci velitele skupiny armád Afrika generálplukovník Hans von Arnin nebyl schopen ubránit Marétskou linii a do poloviny dubna se držel už jen v severovýchodním cípu Tuniska. 100 000 mužů jeho bojových jednotek (z nich asi 60 000 tvořili Němci) a méně než sto tanků čelilo asi 300 000 spojeneckých vojáků a 1400 tankům. Do 12. května byl odpor sil Osy zlomen. S pádem Tuniska se dostalo více než 230 000 mužů, z toho polovina Němců, do spojeneckého zajetí. Přes své zlověstné předtuchy ze 4. března byl Hitler opět jednou neschopen se přinutit, aby zrušil frontu - a výsledkem byl další Stalingrad na jižním pobřeží Středozemního moře. Co se týče Říše samotné, Pevnost Evropa neměla žádnou střechu, která by chránila její civilní obyvatelstvo před stále těžšími údery společné britsko-americké bombardovací ofenzivy. Rok započal malou, ale dramatickou demonstrací omezených možností systému protivzdušné obrany Luftwaffe. 3. ledna 1943 ráno dorazil "výtržnický roj" tří letounů Mosquito britské RAF nad Berlín a přerušil projev Josefa Gobbelse. Během odpoledne pak přilétla druhá letka, aby rozprášila shromáždění, jehož se zúčastnil první muž Luftwaffe říšský maršál Hermann Göring. Toto popichování bylo úvodem k bitvě o Porůří, která byla zahájena 5. března 1943, kdy Air Chief Marshal sir Arthur Harris, vrchní velitel britského bombardovacího letectva, vyslal 442 letadel vedených 35 značkaři, aby zaútočila na průmyslové město Essen. Hlavní část těchto sil, nesoucí ve svých pumovnicích třetinu trhavých a dvě třetiny zápalných pum, zaútočila ve třech vlnách, soustředěných do 45 minut. Za cenu ztráty pouhých čtrnácti letadel byl silně poškozen komplex Kruppových zbrojních závodů a zpustošeno šedesát pět hektarů města. Z nejúspěšnější noci bitvy o Porůří se velitelství bombardovacího letectva těšilo v noci z 29. na 30. května, kdy 719 letadel zaútočilo na Wuppertal a zničilo 400 hektarů zastavěného obvodu Barmen a usmrtilo okolo 3500 lidí. O dva týdny dříve, v noci ze 16. na 17. května, bombardéry Avro Lancaster 617. perutě poškodily přehrady Möhne a Eder, zásobující Porůří většinou elektřiny, dodávané vodními elektrárnami. Ačkoliv výsledné škody nepředstavovaly pro německý válečný průmysl vážnější újmu, byl nálet mezníkem v technice přesného bombardování a vyvolal hluboký psychologický efekt. Obraz budoucnosti byl Goebbelsovi jasný již v březnu, když přiznal, že se "bojí myslet na to, jak bude vypadat Německo na konci příštích tří měsíců" a také řekl, že "do příštího jara bude větší část Říše v ruinách". Protivzdušná obrana Luftwaffe ztrácela schopnost oplácet údery. V průběhu bitvy o Porůří, která skončila v půli července, ztratilo velitelství bombardovacího letectva nad Německem 872 letadel. Větší význam však měl fakt, že do konce července byly všechny tyto ztráty nejen nahrazeny, ale síla bombardovacího letectva se zvýšila o dalších 300 těžkých bombardérů. Když ale 8. letecká armáda USAAF (8. Air Force USAAF) začala na jaře 1943 pronikat hlouběji do Německa, začaly se ztráty bombardérů létajících bez stíhacího doprovodu zvyšovat do té míry, že vedly v říjnu k dočasnému zastavení operací. Situace se však dramaticky změnila v zimě roku 1943, kdy byl do bojů nasazen P-51 Mustang, výkonný stíhací letoun s dlouhým doletem, schopný doprovázet bombardéry k jejich cílům, který zbavil Luftwaffe její převahy nad územím Říše. Goebbels nebyl vojákem, ale chápal, že Německo se svou kapacitou výroby letadel, nedostatkem paliva, vzrůstajícím nedostatkem lidských zdrojů a nekompetentním velením Luftwaffe nemůže doufat v udržení vzdušné převahy nad trojicí nepřátel - Brity, Američany a Rusy - za situace, kdy letecká produkce každého z nich převyšuje výrobu letadel v Říši (v případě Američanů dokonce mnohonásobně). Stálá vzdušná převaha protivníka nejen připravila Německo o důležitou podmínku vítězství, ale zamezila také vedení úspěšné obranné strategie. Tím, že bylo srdce Německa se svým obyvatelstvem a průmyslem vystaveno pravidelným leteckým útokům s jeho průvodními účinky na válečnou morálku a produkci, se začarovaný kruh uzavřel. 13. ledna 1943 vydal Hitler výnos, v němž stálo: "Totální válka nás staví před úkoly, které musí být jednoznačně splněny." Bylo toho však mnoho, co ve válečném úsilí Třetí říše nebylo jednoznačné. Do konce roku 1942 bylo ekonomické plánování založeno na předpokladu, že válka brzy skončí. Objem domácí výroby byl o pouhých 12% menší než v roce 1938. V roce 1942 ministr zbrojení, technokrat Albert Speer zvýšil válečnou produkci o 40 % navzdory skutečnosti, že počet pracovních sil ve válečném průmyslu klesl mezi roky 1939 a 1942 o téměř 10 %. Německé válečné hospodářství tak bylo se svými 6 miliony dělníků stále vyrábějících spotřební zboží a 1,5 milionem žen zaměstnaných jako služky a kuchařky masou protikladů. 13. ledna jmenoval Hitler trojčlennou komisi složenou z polního maršála Keitela, Martina Bormanna a Hanse Lammerse, šéfa říšského kancléřství, aby mobilizovala všechny vojenské, stranické a státní instituce pro válečné úsilí. A Goebbelsovi bylo ponecháno, aby veřejně popadl býka za rohy. Ten pak 18. února 1943 v hodinovém projevu probíral v berlínském Sportovním paláci v lednu zavedená opatření k uspokojení požadavků "totální války". Všichni muži mezi šestnácti a šedesáti pěti roky a ženy mezi sedmnácti a čtyřiceti pěti roky budou registrováni pro povinnou válečnou službu. Členové Hitlerjugend budou povoláni k práci na farmách a sbírání odpadových surovin. Výsledkem byla registrace okolo 3,5 milionu civilistů, z nichž přibližně 700 000 bylo nasazeno v příštích dvanácti měsících do práce. Navíc měly být zastaveny všechny druhy podnikání, které se nevztahovaly k válečnému úsilí, včetně nočních klubů, luxusních barů a restaurací, módních obchodů, klenotnictví a obchodů se známkami. Endemická korupce zplozená skupinami soupeřícími uvnitř nacistické hierarchie však způsobila, že při realizaci těchto opatření existovalo mnoho výjimek a obrovské plýtvání. Také němečtí spojenci obezřetně manévrovali, aby se vyhnuli plnění povinností, k nimž se zavázali. Hitlerova Pevnost Evropa tak ve svých hranicích zahrnovala směs zastrašených národů a stále vzdorovitějších spojenců. Ti byli stále méně ochotni k dalším obětem na východní frontě, kde byly italské, maďarské a rumunské armády smeteny v bitvě u Stalingradu a během následující sovětské protiofenzivy. Jejich velitelství byla nyní mimo frontové linie a pokoušela se dát dohromady zbytky svých sil. Němci otevřeně považovali své spojence za druhořadé jednotky, a tak udělali mnoho pro to, aby takové skutečně byly. Když Mussolini nabízel Hitlerovi dalších 700 000 mužů, poznamenal Hitler, že by nemělo žádný smysl vyzbrojit je německými zbraněmi, kterých by se vzdali při první příležitosti, a dodal, že "jim nemohou být přiděleny ani obranné bojové úkoly". Dokonce i Finové, jejichž bojové kvality nemohl nikdo podceňovat, požádali o stažení svých pěti zbývajících praporů z německé 20. horské armády, sloužící v murmanském úseku východní fronty. Finsko, Maďarsko a Rumunsko leží přímo v cestě sovětskému postupu na západ. Kdyby tento postup získal na pohybové energii, octly by se brzy ve frontové linii. Maďarský ministerský předseda Miklos von Kállay4 už potají vysílal k Britům a Američanům pokusné mírové balonky přes prostředníky v Turecku, Švýcarsku a Vatikánu. Také rumunští ministři zahajovali v Madridu a Ankaře tajné rozhovory s nepřítelem. Hitler si byl těchto zákulisních diplomatických aktivit vědom - jeho výzvědná služba mu o nich poskytla jasné důkazy. 12. dubna se v Berghoffu pokusil rumunský ministerský předseda maršál Antonescu (který pokusy o vyjednávání schválil) Hitlera oklamat, stejně jako to učinil maďarský vůdce admirál Horthy při setkání s Führerem o několik dnů později. Hitler mu trpce připomněl: "Jsme na stejné lodi. Jestliže kdokoli opustí palubu, utopí se." Nutkání využít taktiku "zachraň se kdo můžeš" bylo nejsilnější u Benita Mussoliniho. Byť nikdy nebyla rovnocenným partnerem Německa, připomínala nyní Itálie už jen vlastní stín. U Stalingradu byla rozprášena italská 8. armáda o počáteční síle 200 000 mužů. V Tunisku stálo dalších 200 000 mužů z italských oddílů tváří v tvář vyhlídce na cestu do zajetí. Po vyčištění poskytla severní Afrika Spojencům základnu, ze které mohli vést válku na Sicílii a v samotné Itálii. Nyní, když Duceho hvězda zapadala, si mnoho jeho vyšších důstojníků vzpomnělo, že byli spíše royalisty než fašisty, a znovu zvažovalo své postavení. Hitler si uvědomoval Mussoliniho zranitelnost. 14. března svým generálům řekl: "V Itálii se můžeme spoléhat pouze na Duceho. Panují však silné obavy, že se ho italská strana může chtít zbavit, nebo ho nějakým způsobem neutralizovat." To však bylo nevyhnutelné, jak si povšiml John Keegan: "Byla zde konečná a zásadní překážka, pro kterou se Itálie nemohla efektivně zařadit do války na straně Německa: Italové nepociťovali žádnou - nebo jen malou - nenávist k nepřátelům, které jim Hitler vybral." V prosinci 1942 vyslal Mussolini svého ministra zahraničí hraběte Galeazza Ciana do Vlčího doupěte s návrhem, zda by mohla být uzavřena separátní politická dohoda se Sovětským svazem, která by uvolnila síly Osy pro boj proti Británii a Spojeným státům. 7. dubna se Duce setkal s Hitlerem v Salzburgu. Mussolini, který teď stále potřeboval podpůrnou paži, s propadlými tvářemi a beze stínu svého dřívějšího vychloubání, seděl netečně na řadě starostlivě připravených porad, které vypovídaly více o Hitlerově přetrvávající loajalitě ke svému starému spojenci než o realitě, která doléhala na každého z nich. Před Mussoliniho příjezdem se Hitler neúspěšně pokoušel přimět náčelníka štábu OKH generálplukovníka Kurta Zeitzlera, aby na zasedáních vystavil imaginární mapy východní fronty, tak jak byly vypracovány za příznivějších okolností v minulosti. Mussolini opět jednou vznesl otázku o hledání separátního míru se Sovětským svazem. V této fázi války však Hitler neměl žádné iluze o pravděpodobnosti rozdělení spojenecké aliance stojící proti němu. Duce byl vypraven na zpáteční cestu vyzbrojen variacemi na téma "žádná kapitulace" a nacpán nekonečnými přednáškami o Bedřichu Velikém a bezcennými sliby o vyšších dodávkách paliva pro italské námořnictvo. Přesto se Hitler středomořským bojištěm stále zabýval. Také zde byl rozhodnut držet každou píď okupovaného území. Po pádu Tuniska bloudily jeho oči po mapě sem a tam, jak přemítal o nejpravděpodobnějších místech spojeneckého vylodění. OKW považovalo za očividný cíl Sicílii; Hitler se domníval, že by to mohla být Sardínie. Jeho pozornost poutaly také přístupy na Balkán, zvláště Pelopponés a Dodekanéské ostrovy, ležící u jihozápadního pobřeží Turecka. Spojenci podpořili tyto domněnky důmyslným klamným plánem, nazvaným Operace Mincemeat. 30. dubna vyplavily vlny na pobřeží Španělska tělo s falešnou identitou důstojníka Královského námořnictva. Brašna připoutaná řetězem k jeho zápěstí obsahovala stejně falešné dokumenty, které byly rychle dodány německé vojenské výzvědné službě. Dokumenty naznačovaly, že Spojenci provedou klamný útok na Sicílii jako krytí útoku na Sardínii, která měla být odrazovým můstkem pro invazi v severní Itálii a na Balkáně. Díky tomu všemu byl Hitler bytostně neschopen stanovit priority potřebných opatření. Aby byli Spojenci udrženi daleko od hranic Říše, musela být bráněna Itálie, v nemalé míře také kvůli Hitlerovým oprávněným pochybám o vůli Italů zůstat ve válce. Jak sarkasticky poznamenal: "Italové nikdy neprohrají válku; ať se stane co se stane, vždycky skončí na vítězné straně." Itálie potřebovala být chráněna posádkami na Korsice, Sardínii a Sicílii. Aby zajistil proti útoku Spojenců Balkán, bylo zapotřebí rozmístit na Krétě, Rhodu a tuctu malých ostrovů ve východním Středomoří značné vojenské síly. Hitler soudil, že posádky na ostrovech poslouží dvojímu účelu: ztíží britský přístup k Dardanelám a tak zabrání ustavení přímé námořní zásobovací trasy do Sovětského svazu a zároveň odradí Turecko od vstupu do války na straně Spojenců. Ve Středomoří, stejně jako na východní frontě, chtěl Hitler instinktivně bránit vše, čeho bylo dobyto, v celém rozsahu. Ačkoliv byl rád přirovnáván k Bedřichu Velikému, zapomněl na jeden z nejznámějších výroků tohoto pruského krále, že kdo brání vše, neubrání nic. Jestliže Hitler nedůvěřoval někomu víc nežli svým spojencům, pak to byli jeho polní velitelé. Po Stalingradu prohlásil: "V této válce již nebudou žádní další polní maršálové.5 Povýšíme je, až skončí válka. Nechci počítat kuřata, dokud nejsou vysezena." Goebbels si 9. května 1943 do svého deníku zaznamenal Hitlerovo rozčarování ze svých velitelů: Je naprosto znechucen ze svých generálů. Nedovede si představit nic lepšího, než že s nimi nemá co do činění. Jeho názor na všechny generály je zničující. Skutečně, místy je tak sžíravý, až se zdá být předpojatý nebo nespravedlivý, ačkoliv jeho názory vcelku odpovídají skutečnosti... Všichni generálové lžou, říká. Všichni generálové jsou neloajální. Všichni generálové se staví proti národnímu socialismu. Všichni generálové jsou reakcionáři... Opravdu je nemůže vystát. Tolikrát ho zklamali. Proces deziluze nabíral tempo od února 1938, kdy se Hitler prohlásil za skutečného - nikoliv tedy pouze titulárního - vrchního velitele ozbrojených sil. V prosinci 1941 odvolal vrchního velitele armády, churavějícího polního maršála von Brauchitsche, a převzal osobní kontrolu nad operacemi na východní frontě. Generálplukovníkovi Franzi Halderovi, náčelníkovi štábu armády a Zeitzlerovu předchůdci řekl: "Každý může něco vykonat při řízení válečných operací... Proto jsem se rozhodl sám převzít velení v armádě." Okamžitý efekt Hitlerova sebepovýšení byl ten, že OKH, určené jako vrchní velení pro východní frontu, se stalo vrchním velením jen podle jména. Od nynějška byly operace v Rusku až po úroveň praporu prováděny podle Führerových pokynů. Hitler, který se při řízení nacistického státu vždy držel metody rozděl a panuj, podporoval vzájemně soupeřící kliky, a zajišťoval tak pro svou osobu postavení nejvyšší autority. Když byl stejný princip aplikován na armádní síly, došlo k osudovému roztříštění jednoty německého vrchního velení. OKH, v řízení operací omezené na východní frontu, bylo rozpuštěno, zatímco generální štáb armády byl zachován jako nástroj Hitlerovy vůle. Nyní jeho status klesl a jeho postavení bylo stejné jako postavení OKW, které zodpovídalo za všechna zbývající bojiště. OKW nikdy nesplnilo svou roli nejvyššího velení spojených ozbrojených sil, a v rukou svého náčelníka štábu, generálplukovníka Alfreda Jodla, pouze dublovalo generální štáb armády OKH.6 Jodlovy pokusy převzít od OKH operační kontrolu armády posloužily pouze ke zvýšení napětí uvnitř německého vrchního velení. Díky tomu, že byl pouze vykonavatelem Hitlerových příkazů a neměl žádnou aktivní zkušenost s velením, týkaly se jeho občasné nájezdy na OKH pouze rutinních záležitostí. Jodlova důležitost spočívala ve skutečnosti, že po celou válku byl Hitlerovým nejbližším důstojníkem, který mu podával každý den hlášení, rozebíral plány a operační rozkazy, jejichž návrhy psal Führerovým jménem. Jodlova loajalita k Hitlerovi, kterého považoval za vojenského génia, překonala i jeho osobní obavy z průběhu války, které pociťoval od roku 1942. Spokojen s takovou poslušností, řekl Hitler Göringovi, že považuje Jodla "za velmi dobrého a spolehlivého pracovníka s vynikajícími zkušenostmi z generálního štábu." Zatímco Jodl zůstal pro OKH znervózňujícím činitelem, nekompetentní pohrdavost byla doménou jeho nadřízeného, náčelníka OKW polního maršála Wilhelma Keitela. Keitel neměl žádný vliv na operační velení a fungoval pouze jako funkcionář, věrně provádějící Führerovy rozkazy stylem, který podnítil Hitlera, aby o něm referoval jako o "treu wie ein Hund". V méně blahovolné náladě Hitler poznamenal, že Keitel má mozek uvaděče v kině. Mussoliniho hodnocení znělo, že Keitel je mužem, velmi potěšeným, že je Keitel. Mladí štábní důstojníci ho přezdívali La Kaitel (německá slovní hříčka pro sluhu), nebo "Kývací osel", což byla narážka na Keitelovu připravenost kdykoliv souhlasit s Führerem. Generál Walter Warlimont, na OKW zástupce operačního náčelníka, popsal Keitelovo chování na každodenních Vůdcových poradách slovy: "Nemohl se dočkat nějakého náznaku nebo pauzy v proudu Hitlerovy řeči, aby bez okolků naznačil slovem či gestem, že souhlasí." Od zimy 1941 na sebe vzal Hitler úlohu vrchního velitele a správce německého osudu. Osobně velel všem vzdušným, námořním a pozemním silám. Kontroloval veškeré bojové formace na všech bojištích pomocí dvou oddělených a stále se hašteřících štábů. A uplatňoval svůj přímý vliv na každého důstojníka od poručíka po polního maršála skrze vojenskou personální kancelář, která byla na podzim roku 1942 vydělena z OKW a převedena pod Vůdcova vojenského adjutanta a oddaného obdivovatele generála Rudolfa Schmundta. Hitler úspěšně ukončil svou křížovou výpravu proti pruské vojenské kastě, která se mu tak upřímně ošklivila. 30. září 1942 sdělil v rozhlasovém vysílání německému národu, že vítězství bylo zajištěno nikoliv nad nepřítelem, ale nad "starým světem" úzkoprsých vojenských tradic, reprezentovaných rudými lampasy a stříbrnými výložkami generálního štábu. V Hitlerově "beztřídní" společnosti patřila budoucnost statečnému a loajálnímu členu Strany. Nesmělé pokusy přesvědčit Hitlera, aby sloučil OKW a OKH byly odloženy stranou, stejně jako Mansteinovy návrhy, že by měl být jmenován vrchní velitel východní fronty (bezpochyby to měl být samotný Manstein). Warlimont ovšem na adresu k zániku odsouzených pokusů o spojení OKW a OKH pochmurně poznamenal: Spojení těchto dvou úřadů v rukou jednoho muže by odporovalo nejvnitřnějšímu Hitlerovu přesvědčení, podle něhož vždy uplatňoval princip rozdělení pravomocí... Hitler si nepřál jednotu, dával přednost diverzitě: jednotě jen tehdy, když byla koncentrována v jeho osobě. Zatímco Hitler viděl sebe sama jako převtělení vojenského génia, jakým byl Bedřich Veliký, v Rusku převzal Josif Vissarionovič Stalin, vrchní velitel7 ozbrojených sil Sovětského svazu, lidový komisař obrany a předseda Rady lidových komisařů, roli Voždě, vševědoucího vůdce, v němž sídlily veškeré znalosti, schopnosti i jasnozřivost. Stalin také zosobňoval veškerou autoritu. Ovládal ruské válečné úsilí a uplatňoval svou svrchovanost nad sovětskou armádou od počátku, možná díky své osobní zkušenosti s vedením bojových operací, které získal jako komisař l. jízdní armády v průběhu občanské války. Přesto však se v prvních dnech německé invaze do Sovětského svazu zdálo, že je blízko nervového zhroucení. Když znovu nabyl rovnováhy, bylo jeho chrakteristickou reakcí upevnění kontroly ve svých vlastních rukou. Aby toho dosáhl, musel zredukovat na minimum státní a vojenské systémy, které kolem sebe vybudoval v třicátých letech. V červnu 1941 proto vytvořil Státní výbor obrany (GKO), který dohlížel na všechny politické, vojenské a ekonomické aspekty války. Jeho prvními členy byli Stalin, ministr zahraničí Molotov, Malenkov (Stalinova pravá ruka v komunistické straně), maršál Vorošilov, který sloužil jako lidový komisař obrany od roku 1925 do roku 1940, a Berija, šéf tajné policie NKVD. GKO spravoval vojenské záležitosti pomocí Stavky, což bylo sovětské nejvyšší velení; stalo se nejvyšším orgánem operačního velení Sovětského svazu. Stavka koncipovala bitevní plány, a prostřednictvím generálního štábu přímo organizovala přípravu a provedení strategických operací. Představitelé Stavky konali časté cesty na frontu a v souladu se strategickým plánem na místě organizovali důležité operace, dohlíželi na provádění rozkazů Stavky a koordinovali operace rozdílných frontů. S největší pravděpodobností viděl Stalin Stavku jako jisté "vojenské politbyro" nejvyšších velitelů, později rozšířené o techniky, kteří mohli navrhovat různé alternativy a dodávat fakta pro diskusi. Na závěr pak Stalin vynesl konečné rozhodnutí. Tak za fasádou kolektivního velení, nikým neomezován, vydával Stalin rozkazy jako vrchní velitel, spoléhaje se v prvním období války na strach, který vždy vštěpoval svým podřízeným. Při své návštěvě Moskvy v říjnu 1941 si generál sir Hastings Ismay, Churchillův vojenský pobočník, povšiml, že jakmile Stalin vstoupil do místnosti "všichni Rusové ztuhli v mrtvém tichu a pohled štvanců v očích generálů ukazoval příliš jasně na stálý strach, ve kterém žili. Zvedal se mi žaludek, když jsem viděl statečné muže ponížené do takové servility." Strach mohl rozežírat duše mnoha Stalinových velitelů, protože trestem za chybu byl často trestný prapor a někdy smrt. Existovaly ale některé důležité výjimky, ta nejvíce patrná v osobě maršála Georgije K. Žukova, který byl v srpnu 1942 jmenován prvním náměstkem vrchního velitele Rudé armády. Žukov byl odveden do carské armády na začátku první světové války. Podporoval bolševickou revoluci v roce 19l7; k Rudé armádě se přidal už v jejích počátcích a sloužil jako velitel jízdy během občanské války a polské invaze. Žukov se posléze stal specialistou v záležitostech boje pancéřových jednotek a vyučoval tento obor na Frunzeho vojenské akademii. Na počátku třicátých let, během období vojenské spolupráce mezi Hitlerem a Stalinem, studoval vojenské vědy v Německu. Nejdůležitější však bylo, že se dokázal vyhnout čistkám, které koncem třicátých let rozvrátily vyšší kádry Rudé armády. V roce 1939 bylo Žukovovi svěřeno velení sovětských sil na Dálném východě, kde probíhaly pohraniční srážky s Japonci podél mandžuských hranic. V květnu 1939 dospěl nevybíravý boj o vedoucí pozici v regionu mezi Japonskem a Sovětským svazem ke krizi, když Japonci zahájili útok na Mongolsko, které bylo de facto satelitem Sovětského svazu. S odvoláním na smlouvu o vzájemné pomoci přišel Stalin Mongolsku na pomoc. V následující bitvě u Chalchin Golu byla japonská 6. armáda obklíčena a utrpěla těžkou porážku. 16. září podepsali Japonci příměří. Přestože se bojů u Chalchin Golu zúčastnilo více než 250 000 mužů, zůstaly na Západě téměř nepovšimnuty, a ten je přijal stejně roztržitě, jako Hitlerův vpád do Polska. Přesto však měl jejich výsledek hluboký strategický dopad na Japonce, kteří už nikdy nezopakovali svůj útok na Sovětský svaz, dokonce ani na podzim 1941, kdy se zdálo, že operace Barbarossa dosáhne svých cílů. Žukov vedl boje spíše s masivním nasazením prostředků než vytříbeným operačním talentem. Disponoval více než pěti sty tanky a demonstroval svou "přísnou povahu", což byl sovětský eufemismus pro nemilosrdnost a hromadné tresty nebo propouštění těch podřízených, kterým nebyl lhostejný počet padlých. Generál Ivan Bagramjan, který v roce 1925 s Žukovem sloužil na Vyšší jezdecké škole v Leningradu a byl do konce války velitelem 1. Baltského frontu Rudé armády, zanechal živý Žukovův obraz z roku 1940, kdy velel Zvláštní kyjevské vojenské oblasti: Georgij Konstantinovič se příliš nezměnil. Zůstal stále zavalitý, vlasy trošku prořídly a tvář byla nyní ostřeji řezaná; to mu dávalo vážnější vzezření (výraz). V uplynulých patnácti letech byl přece jen úspěšnější než jeho spolužáci. Mne však jeho úspěch nepřekvapil. Ze všech významných vojenských velitelů, kteří v předválečných letech vyrůstali rychlostí blesku, byl bezpochyby nejskvělejší a nejnadanější osobností. Během našeho společného výcviku v Leningradu se od nás odlišoval nejen opravdu ocelovou tvrdostí8 při dosahování vytyčených cílů, ale také zvláštní originalitou myšlenek. Při našich cvičeních nás často udivoval něčím nečekaným. Jeho rozhodnutí patřila vždy k nejkontroverznějším, a on je obvykle s výjimečnou logikou hájil... Jeho přísnost k podřízeným - díky jeho pronikavému uvažování a vysoce vyvinutému intelektu - jen zřídka přecházela do otevřené hrubosti, která charakterizovala značnou část důstojníků těch dob. Byl postrachem jen pro budižkničemy. Úspěchy v poli zajistily Žukovovi jmenování náčelníkem generálního štábu v lednu 1941. V červenci byl z tohoto místa Stalinem odvolán, protože obhajoval ústup z Kyjeva, avšak v září byl pověřen velením sil v poli a řídil obranné operace, které nedovolily nepříteli dobýt Leningrad během obležení trvajícího devět set dní. O měsíc později mu bylo svěřeno velení hroutícího se Západního frontu, jehož střední úsek byl ohrožován obnoveným německým útokem na Moskvu. Po přísunu posil a materiálu do frontových linií zastavil Žukov německý postup a potom, když se ruská zima chopila vlády, zahájil protiofenzivu, která zatlačila nepřítele zpět o 320 km, než se fronta díky jarní oblevě ustálila. Žukovovo řízení obrany Moskvy demonstrovalo samu podstatu jeho metody: pronikavé odhalování záměru nepřítele a schopnost i pod velkým tlakem žonglovat skromnými zdroji ve frontových liniích, zatímco klidně shromažďoval mocné rezervy v týlu; a pevné nervy v odmítnutí nasadit své rezervy - třicet čerstvých divizí přesunutých ze Sibiře - do okamžiku, než usoudil, že nepřítel je u konce s dechem. Podruhé se Žukov střetl se Stalinem při diskusi o rozsahu protiofenzivy zahájené po porážce Němců před Moskvou. Přesto byl v srpnu 1942 jmenován náměstkem vrchního velitele Rudé armády, a toto místo zastával do konce války. Oficiální sovětská historie k tomu poznamenává, že jmenováním do funkce náměstka nejvyššího velitele zavedl Stalin "nový prvek do vedení na strategické úrovni" a že Žukov se svým novým náčelníkem štábu, generálem Alexandrem M. Vasilevským (jmenován v červnu 1942), byli "vybaveni rozsáhlými pravomocemi a měli velkou autoritu v ozbrojených silách". A co bylo rozhodující: jmenováním Žukova svým náměstkem uvedl Stalin do velitelského řetězce (na vyšší než operační úrovni) v bitvách zoceleného vojenského profesionála, který potvrdil svou cenu v roce 1941, kdy přežití Sovětského svazu viselo na vlásku. Žukov a Vasilevskij představovali body, okolo nichž se mohla začít vytvářet struktura nejvyššího velení. Plánování a provedení protiofenzivy u Stalingradu nejenže bylo Žukovem osobně kontrolováno, ale také přivedlo velícího generála vzdušných sil Alexandra Novikova a náčelníky dělostřelectva a obrněných sil - kteří předtím zastávali převážně administrativní postavení na komisariátu obrany - na velitelská místa pod Žukovem a Vasilevským. V prosinci 1942 se dělostřelectvo, obrněné a mechanizované síly Rudé armády spojily s leteckými silami k vytvoření koordinovaně působících složek; jejich náčelníci se stali velícími generály a náměstky komisaře obrany. Systém, dusud ještě fungující ad hoc, nabyl trvalé podoby v květnu 1943, kdy Žukovovo a Vasilevského jmenování do funkce prvního a druhého náměstka lidového komisaře obrany postavilo oba do čela jak operačního, tak štábního řetězce velení. Žukovovo postavení se dostalo tak blízko k pozici vrchního velitele, jak jen mohl Stalin připustit. Je jisté, že Žukov nikdy neztrácel před Stalinem odvahu takovým způsobem, který zaznamenal generál Ismay. Ve svých pamětech zaznamenal generál P. A. Bělov, který u Kurska velel 61. armádě, Žukovovo působivé vystoupení na setkání se Stalinem v roce 1941. Ačkoliv musíme mít na paměti jistou licenci způsobenou proběhlou destalinizací, přesto líčení podtrhuje důležitost, kterou Žukov pro Stalina měl, a jeho status muže na výsluní: Žukov mě představil Stalinovi, který stál uprostřed kanceláře. Nyní, když na to vzpomínám, vybavují se mi automaticky malé, nepodstatné detaily a první dojmy, které mě překvapily a zmátly. V oněch letech bylo o Stalinovi mnoho napsáno v novinových článcích, které ho líčily jako silného, moudrého génia - jedním slovem, nešetřily epitety. Já jsem ho neviděl od roku 1933. Od těch dob se velmi změnil; přede mnou stál malý muž s unavenou, povadlou tváří. Zdálo se, že během osmi let zestárl o dvacet roků. V jeho očích se nezračila předcházející síla a v jeho hlase nebyla cítit jistota. Ale snad ještě víc mě překvapilo Žukovovo chování. Mluvil ostře, velitelským tónem. Dojem byl takový, že služebně vyšším by mohl být Žukov. A Stalin si to dobře uvědomoval. Dokonce měl chvílemi ve tváři jakoby zmatený výraz. V roce 1942 jak Stalin, tak Hitler zkoušeli své schopnosti vrchních velitelů k téměř úplnému zničení. Jako Hitlerova ozvěna z prosince 1941 vydal 28. července 1942 Stalin svůj rozkaz "ani krok zpátky". Rozkaz byl přečten každému sovětskému vojákovi a nejpřísněji uplatňován jednotkami u Stalingradu. Přesto však i Stalin musel na poslední chvíli svolit k jisté pružnosti. Počátkem července, když Rudá armáda stála tváří v tvář sérii obchvatů, které hrozily opakováním obklíčení z roku 1941, přesvědčil Vasilevskij Stalina, že rozkazy "stát pevně" jsou vydávány toliko k vlastní škodě a jsou už jen pouhý krok od strategického kolapsu. Podařilo se mu tak zajistit ústup a přežití významné části sil maršála Timošenka v koridoru mezi Donem a Doncem. Vasilevskij a Žukov nyní úplně převzali velení stalingradského sektoru fronty. 13. září se s nimi v Kremlu setkal Stalin a upustil od svých původních námitek k jejich plánu širokého obklíčení německých sil na dolní Volze a zničení Paulusovy 6. armády u Stalingradu. Stalinovým hlavním argumentem pro menší obkličovací operaci byly pochyby, že pro širší obklíčení nebude dostatek sil. Žukov a Vasilevskij ho ujistili, že požadované síly mohou být shromážděny a vybaveny do čtyřiceti pěti dnů. Stalin poté odvolal své výhrady s tím, že v dodatečné klausuli se pravilo, že "hlavním cílem" bude zajistit, aby Stalingrad nepadl. Do podzimu roku 1942 se Stalin začínal učit krotit svou přemrštěnou jistotu a dravost opatrností získanou za cenu ztráty milionů mužů a tisíců tanků. Jen Sovětský svaz mohl tak marnotratně mrhat lidskými silami a materiálem, a zůstat přitom na bojišti. Vasilevskij později napsal: Stalingradská bitva byla významným bodem obratu [ve vývoji Stalina jako vojenského vůdce]. J. V. Stalin začal nejen lépe rozumět vojenské strategii... ale také nalezl svou cestu k umění operačního velení. Výsledkem byl jeho silný vliv na řízení operací. Ve stejném období přešli Hitler i Stalin na způsoby velení, které vyhovovaly jejich temperamentům. Zatímco Hitlerovo řešení dovedlo Vůdce do stavu stálého a určitě málo tvůrčího napětí mezi ním a jeho generály, Stalin byl schopen nejlepšího možného využití vynikajících vojenských profesionálů, kteří se vynořili po červnu 1941, bez oslabení své svrchované autority nad ozbrojenými silami. Na rozdíl od Hitlera, který byl zhoubnou kombinací diletanta s dogmatikem, prosazujícím své názory na každou operaci, měl Stalin spíše sklon sbírat názory těch, na kterých v dané situaci nejvíce záleželo, a zvážit všechna pro a proti. Přitom uplatnil své znalosti celkové situace, a pak dospěl k rozhodnutí. Obvykle potvrdil takový průběh akcí, o kterém již Stavka uvažovala, jako tomu bylo v případě Stalingradu. Tak se hledisko většiny stávalo hlediskem Stalinovým a podporovalo kolektivní iniciativu jeho velitelů a dovolovalo jednotlivcům předkládat radikální návrhy k diskusi. Při podrobnějším zkoumání však vyjde najevo, že tato většina, vybíraná z velitelů, kteří se osvědčili v boji, závisela na Stalinovi, a ten jednotlivé velitele odvolal, když to situace vyžadovala. Směrem dolů disponovali Žukov, Vasilevskij a další představitelé Stavky velikou mocí, která se ale odvozovala od Stalinovy libovůle. Když se mu to hodilo, zela mezi vrchním velitelem a jeho náměstky stejná propast jako mezi maršálem a prostým vojínem. Hugh Trevor Roper podotýká, že Hitler a Stalin nebyli ani tak ideologičtí protivníci jako spíše soupeři ve smrtelném zápase o post diktátora. Jeden u druhého obdivovali nemilosrdnost a vzájemně studovali své metody. Jeden vůči druhému pociťoval respekt, jaký pociťují ti, kdož tvoří špičku své profese. Ve válce byl jejich styl práce až kuriózně podobný, tajnůstkářský a zaměňující den s nocí. Od začátku ruského tažení vybojoval Hitler větší část války z Vlčího doupěte hluboko ve vlhkých lesích u Gorlitze ve východním Prusku. Za ostnatým drátem a minovými poli, obklopujícími "Bezpečnostní zónu 1" se stáhl do dobrovolné izolace a pohyboval se v zatuchlém světě mapových stolů a vojenských porad. Mrazivé v zimě a prosycené dusným vedrem v létě posilovalo Vlčí doupě Führerovu vyčerpanost a sklíčenost. Hrabě Ciano, Mussoliniho ministr zahraničí, pokládal jeho atmosféru za mimořádně depresivní: "Člověk zde nevidí jedinou barevnou skvrnu, jediný živý dotek. Předpokoje jsou plné lidí, kteří kouří, jedí a žvaní. Zápach kuchyně, uniforem a vojenských bagančat." Ti, kdo přišli, čekali a kouřili, nebo stáli v ztuhlém tichu, když se Führer šoural kolem se svou alsaskou fenkou Blondi po boku, byli toliko vedlejšími postavami v dramatu, jehož poslední akt byl napsán mužem, vzdalujícím se krok za krokem realitě. Po Stalingradu se Hitler snažil skrýt svou vzrůstající depresi a zhoršující se zdraví za masku tuhého sebeovládání. Avšak maska sklouzla a jeho fyzický vzhled šokoval ty, kteří ho nějaký čas neviděli. 20. února 1943 navštívil generálplukovník Guderian Hitlera na jeho velitelství na Ukrajině, aby se ujistil o svém jmenování do funkce generálního inspektora obrněných sil. Pozoroval při ní velkou změnu, která se s Führerem stala od jejich posledního setkání v prosinci 1941: "Třásla se mu levá ruka, měl ohnutá záda, upřený pohled a vystupující oči ztratily svůj předešlý jas. Na tvářích mu naskočily červené skvrny. Stal se popudlivějším, snadno ztratil svůj klid a stal se náchylný k hněvivým výbuchům a neuváženým rozhodnutím." Přesto však Hitler dodržoval zaběhnutý režim ve vší jeho otupující monotónnosti. Vstával pozdě a v poledne, doprovázen svým vojenským doprovodem, se účastnil porady, která trvala dvě až tři hodiny. V dusné a přeplněné konferenční místnosti byl Hitler jediným, kdo seděl, ačkoliv čalouněná židle byla obvykle připravena také pro tělnatého Göringa. Okolo mapového stolu, osvětleného stolními lampami na dlouhých otočných ramenech, stáli Hitlerovi adjutanti, štábní důstojníci OKW a generální štáb armády, a Führerovi styční důstojníci z Luftwaffe, Kriegsmarine, Waffen SS a z Himmlerova ministerstva vnitra. Slovy Alberta Speera, "jako celek to byli spíše mladší muži sympatických tváří, mnozí z nich v hodnosti majorů či plukovníků". Keitel, Jodl a náčelník štábu armády generálplukovník Zeitzler postávali lhostejně mezi nimi. Během porady bylo slyšet tiché mumlání šeptem vedené konverzace. Východní fronta byla prvním bodem agendy. Na situačním stole si razil Hitler svou cestu ze severu na jih na čtyřech velkých strategických mapách, slepených dohromady. Každá z nich měla rozměry asi dva metry na délku a jeden a půl metru na výšku, a byly na nich uvedeny informace o událostech předchozího dne až po činnost hlídek. Laik Speer byl "překvapen Hitlerem, který při poslechu zpráv rozvinoval jednotky, posunoval divizemi sem a tam nebo se zabýval nepatrnými detaily". Jak válka pokračovala, Hitlerův sklon pronášet nekonečné monology často zabránil racionálním úvahám o úkolech dne. Warlimont vzpomíná, že neodkladné otázky a návrhy, o kterých se diskutovalo, se utápěly v neustále se opakující záplavě slov, v níž záležitosti staré a nové, důležité i nedůležité byly smíchány dohromady. Často také probíhaly dlouhé telefonické hovory s vyššími veliteli na frontě. Občas využil některý z nich znalosti času, v němž se porada koná, a pokusil se získat neodkladná rozhodnutí přímo od Hitlera; nebo jim on sám volal v mlhavé naději, že mu budou schopni dát o něco více potěšující informace, než jaké přednesl Halder.9 Techničtí odborníci, pocházející často z institucí pro řízení dopravy, vyslanci a ministři byli pravidelně předvoláváni na tyto konference, aby byli "vyslechnuti, dostali přednášku nebo byli zastrašeni". Hitler bezpochyby cítil, že jejich přítomnost vlévá pocit cílevědomosti a jednoty do jednání. Tento přínos však byl často zahnán potěšením, které Führer nacházel v zasypávání služebně vyšších důstojníků záplavou statistik, jež nosil v hlavě. Manstein o tomto běsnění napsal: "Byl dopodrobna seznámen s účinky nejnovějších nepřátelských zbraní a byl schopen vysypat celé sloupce čísel o naší či nepřátelské válečné produkci. Opravdu, byl to jeho oblíbený způsob, jak obejít jakékoliv téma, které se mu nelíbilo." Jak Warlimont, tak Speer učinili závěr, že hodiny strávené na poradách a přípravami na ně byly mařením času. Oběd byl podáván u dlouhého stolu s pozorným Jodlem po Vůdcově levici a pozvaným hostem, kupříkladu Göringem nebo Speerem, po jeho pravé straně. Styční důstojníci a führerovi adjutanti, sedící u vzdálenějšího konce stolu, pozorně naslouchali Hitlerovu rozprávění, které se odvíjelo jako v těžkém snu. Po Stalingradu však Vůdce stále častěji jedl svá skromná vegetariánská jídla o samotě... Po obědě pokračovala další setkání a porady do chvíle, než Hitler vyhlásil přestávku, na níž hltavě pojídal zákusky se šlehačkou se svými sekretářkami v beznadějném pokusu vytvořit "kongeniální atmosféru". Pozdě v noci po poslední poradě shromáždil Hitler své posluchačstvo a pokračoval v hovoru až do svítání, častuje své nedobrovolné publikum hrubými inkvektivami vůči Churchillovi ("alkoholický prďola"), Rooseveltovi ("střelený blázen") a generálům jako Manstein ("nočníkový stratég"), a zdánlivě náhodně těkal v hovoru mezi náměty směšnými, absurdními i těmi zlověstnými: katastrofy doby ledové, "zakrnělé mazanice" moderního umění, kanibalismus mezi obránci Stalingradu, nejlepší způsob, jak naložit se vzpourou v Německu ("postřílet pár tisíc lidí") a zdravý rozum sovětského systému, který se neobtěžuje "se vším tím humanitárním blábolem". Sekretář, který pravidelně absolvoval tento maraton zasedání, v červenci 1941 napsal: "Skutečně musím začít zapisovat, co šéf říká. Je to jako by se zasedání táhlo věky, a nakonec jsi už příliš ochablý a skleslý, než abys něco napsal." Po chvíli se sezení s nespavostí trpícím Hitlerem muselo zdát takřka k nevydržení. Vysvobození přišlo za úsvitu, kdy se podle Guderianových slov "Hitler odebral ke krátkému spánku, z něhož ho snaživá košťata uklízeček za dveřmi jeho ložnice probrala nejpozději v devět." Také Stalinův pracovní den ukládal podobná omezení těm, kteří ho obklopovali. Podobně jako u Hitlera začínal v poledne, kdy svolal operační velení operačního štábu k poradě o událostech předchozí noci. Jeden z důstojníků popisoval situaci Stalinovi, který přecházel od mapy k mapě, telefon s desetimetrovou šňůrou v ruce. Stalin sledoval hlášení ve své kanceláři na odpovídajících mapách, které byly aktualizovány každých pět dní. Nejprve se zabýval nejdůležitějšími frontami, přičemž na větší formace odkazoval jmény jejich velitelů, na menší jejich čísly a názvy. Někdy přerušil poradu, aby nadiktoval rozkaz, který měl být odeslán některému z frontů. Druhá porada následovala ve čtyři hodiny odpoledne, někdy s informacemi předanými telefonicky, ale obvykle osobně přednesenými generálem A. I. Antonovem, který byl jmenován operačním náčelníkem v prosinci 1942. (Protože Vasilevskij pobýval často na frontě a řídil operace přímo na místě, byl Antonov de facto náčelníkem štábu. ) Nadaný a výjimečně výkonný štábní důstojník Antonov předtím sloužil jako náčelník štábu Zakavkazského frontu. Jeho předchůdci ve funkci operačního náčelníka přicházeli a odcházeli jako na běžícím pásu, avšak Antonov si tuto funkci přivlastnil. Jeho první návštěva na schůzi Stavky se protáhla na týden, a v té době pronikl do celkové situace. Když byl opět povolán, byl již dobře připraven. Poté se již zúčastnil rozhodovacího procesu a materiály Stalinovi předkládal ve složkách tří barev: v červené pro naléhavé záležitosti (návrhy směrnic a rozkazů); v modré pro méně naléhavé záležitosti a v zelené návrhy na povýšení a jmenování. Zvláště předložení posledně jmenovaných vyžadovalo velké schopnosti vhodného načasování. Krátce po půlnoci se konala poslední porada buď na Stalinově dače za Moskvou, nebo v jeho kremelském bytě. Cesta do Stalinova apartmá vedla přes kancelář jeho sekretáře Poskrebyščeva a míjela výklenek obsazený náčelníkem jeho osobní stráže z řad příslušníků NKVD. Uvnitř, v místnosti s klenutým stropem a stěnami obloženými světlým dubem, z nichž shlížely portréty Suvorova, Kutuzova, Marxe a Engelse, očekávali Stalin, Stavka, členové GKO (Státního výboru obrany) a politbyra seznámení se situací, které přednesl Antonov a jeho operační vedoucí generál Sergej M. Štemenko.10 Ve svých pamětech Štemenko píše: V levé části (Stalinova) kabinetu stál kousek od stěny dlouhý obdélníkový stůl. Na něm jsme rozprostřeli mapy11 a podali hlášení za každý front odděleně, počínaje těmi, kde se odehrávaly hlavní události. Nedělali jsme si žádné předběžné poznámky, poněvadž jsme situaci znali zpaměti a navíc byla načrtnuta na mapě. V rohu místnosti stál na podlaze veliký glóbus. Těchto půlnočních porad se obvykle účastnili náčelníci hlavních zbraní a služeb: Fedorenko (náčelník obrněných sil), Voronov (dělostřelectvo), Jakovlev (správa dělostřelectva), Novikov (vzdušné síly), Chrulev (týlové služby), Pjeresypkin (spojaři), Vorobjev (ženisté). V průběhu zasedání, které obvykle trvalo okolo tří hodin, přecházel Stalin s rukama za zády sem a tam před posmrtnou maskou Lenina a vytrvale bafal z dýmky. Nakonec byly navrhovány direktivy Stavky a rozkazy, které často diktoval Stalin přímo na místě, byly Štemenkem zaznamenány a opraveny, a poté okamžitě odeslány na fronty z Poskrebyščevovy spojovací centrály, vzdálené jen několik metrů. Stalin vykonával svůj dohled nad frontami nejen pomocí kontrolorů Stavky, ale také prostřednictvím civilních zástupců, kteří pracovali ve vojenských sovětech jako političtí členové a plnili úkoly vedle velitelů a náčelníků štábu. Na Jižním frontu byl takovým politickým členem generálporučík Nikita Chruščov. Byl zde, aby dohlédl, že rozkazy Kremlu budou správně provedeny, a podával hlášení o loajalitě vyšších důstojníků frontu a členů strany. Spolupracoval také s oddíly NKVD, které byly rozmístěny za frontovými liniemi. Ve svých pamětech Chruščov vzpomíná, že dostal od Stalina rozkaz sledovat tehdejšího velitele frontu Malinovského:12 "Až se vrátíš k frontu, měl bys na něj dávat větší pozor. Přeji si také, abys sledoval velitelství 2. gardové armády. Kontroluj všechny jeho rozkazy a rozhodnutí. Sleduj každý jeho pohyb." Chruščov poslechl: "Musel jsem špehovat Malinovského v každou denní hodinu. Dokonce jsem ho musel sledovat, když šel spát, zda doopravdy zavřel oči a usnul. Vůbec se mi to nelíbilo." Ale dělal to. Ačkoliv ve svých pamětech prohlašuje, že při několika příležitostech osobně zasáhl, aby zmírnil katastrofální následky Stalinových rozkazů, věděl Chruščov, že se pohybuje v nebezpečných vodách: Bylo to, jako by sám ďábel držel napnutou strunu k Stalinovým nervům a nikdo nevěděl, kdy na ni udeří a Stalin propadne jednomu ze svých návalů zuřivosti. Jak Stalinův temperament, tak jeho sebekontrola byly nadměrně vyvinuty. Byl, krátce řečeno, silnou osobností. K A P I T O L A 3 Mizející armáda "Počet mrtvých roste, počet zraněných je strašný. V mé černé knize je už jeden černý kříž za druhým, všichni z mé obce jsou buď mrtví, nebo zranění." Kaplan 18. tankové divize, 19. července 1942 Invaze do Sovětského svazu v červnu 1941 byla plánována jako poslední Hitlerův "Blitzkrieg". Přesto však v létě 1943 boje na Východě pohlcovaly větší část německého válečného úsilí. Na východní frontě bylo rozmístěno 168 divizí (3,1 milionu mužů) s šesti polními divizemi SS, dvanácti divizemi Luftwaffe a třemi tisíci tanků. Na ostatních bojištích bylo rozmístěno 75 divizí (1,4 milionu mužů) s pěti polními divizemi SS, deseti divizemi Luftwaffe a s třinácti sty tanky. Ve Francii, kde se začínala rýsovat invaze Spojenců, bylo rozmístěno 44 polních divizí převážně špatné kvality a 860 tanků, z nichž polovina byly ukořistěné francouzské stroje. V Itálii, která nyní byla ohrožena bezprostředněji, bylo sedm divizí s 570 tanky. Úspěšný výsledek Mansteinovy protiofenzivy nemohl zakrýt klesající sílu německých armád na Východě. Vedoucí ekonomického úseku na OKW generál Thomas odhadl, že zatímco až do Stalingradu ztráty na Východě představovaly ekvivalent asi padesáti plně vybavených divizí, byl v samotné bitvě u Stalingradu ztracen ekvivalent čtyřiceti pěti divizí. Na konci března 1943, když se fronta na Východě stabilizovala, měla zde německá armáda o 470 000 mužů méně než při svém ustavení. Frontové útvary byly opotřebovány bojem. 18. tanková divize, vytvořená na podzim 1940, zahajovala v Guderianově Tankové skupině 2 válku proti Sovětskému svazu v počtu 17 174 mužů (včetně čtyř set důstojníků a administrativního personálu). V prvních třech týdnech invaze ztratila divize 60 % svých tanků a 11. července vyjádřil velitel divize obavu, že ztráty mužů a výstroje se mohou ukázat jako nenahraditelné, "jestliže ovšem nezamýšlíme uvítězit se k smrti". V srpnu 1941 byla 18. tanková divize znovu zformována, avšak do listopadu pozbyla všech svých tanků. Když 6. prosince 1941 udeřila na Ostheer sovětská protiofenziva, měla divize pouze 50% své původní bojové síly a čtvrtinu svých vozidel. Divizní kaplan napsal do svého deníku: "Už to není ta stará divize. Všude kolem jsou nové tváře. Když se na někoho ptáte, uslyšíte vždycky stejnou odpověď: mrtev nebo zraněn. Většina velitelů střeleckých rot je nová, většina starých je mrtvá." Divize strávila rok 1942 v prostoru Šizdry, kde měla v červenci během čtyř dnů německé letní ofenzivy 1406 padlých. Kaplan si všiml, že plukovník jednoho z nejhůře postižených pluků stojí tiše před dlouhou řadou hrobů: "Tady leží moje stará garda. Ve skutečnosti bychom tu měli být také. Pak by bylo všechno za námi." V září 1941 měla 18. tanková divize bojovou sílu 9616 mužů (293 důstojníků a 9323 mužů ostatních hodností). Do dubna 1943 se tento počet scvrkl na 3906 mužů (124 důstojníků a 3782 v ostatních hodnostech). Opotřebení také způsobilo, že v divizi byl velký podíl nezkušených důstojníků a na důstojníky čerstvě povýšených poddůstojníků, zatímco poddůstojnické funkce byly obsazeny vojíny. Byl učiněn pokus vyřešit nedostatek mužů využitím ozbrojených ruských "dobrovolníků", tak zvaných Hilfsfreiwillige (HIWIS)ve spojových službách. Do prosince 1942 sloužilo u 18. tankové divize na 400 těchto HIWIS a tento počet se rychle zvedl na čtyřnásobek zavedením nucených odvodů. Do poloviny léta 1943 sloužilo u divize l659 HIWIS v ruských dobrovolných bezpečnostních rotách a dalších 1006 jich budovalo polní opevnění a vykonávalo strážní službu. Několik z nich dobrovolně obléklo německou uniformu. Do jara 1943 znemožnil vysoký počet padlých a chybějící zálohy uvést vyčerpané divize do plné bojové síly. Logika říkala, že divize by měly být spojeny, aby byl dosažen přiměřený poměr mezi bojovými oddíly a pomocnými složkami. To by podpořilo ekonomické využití zkušených důstojníků, poddůstojníků a specialistů, a efektivnější využití motorových vozidel, ostatního zařízení a koní.1 Hitlerova posedlost čísly však zabránila jakékoliv podobné racionalizaci. Na Führera platil jen počet divizí v bitvě, ne jejich kvalita. Tak byla obnovena každá divize ztracená u Stalingradu spolu se čtyřmi ze šesti divizí zničených v Tunisku. Od července 1942 se za dvanáct měsíců zvýšil počet polních divizí armády, zbraní SS a Luftwaffe o padesát pět. Vytvoření 22 divizí Luftwaffe bylo zvláště krátkozraké, i když bylo typické pro Hitlerem podporovaný volný zápas na špici nacistické hierarchie. Muži jistě mohli být efektivněji zařazeni do existujících armádních divizí, ale Hitler přijal Göringovy výhrady k tomu, aby "dobří mladí národní socialisté byli navlečeni do šedých, (tj. reakčních) uniforem armády". Dodatečné divize Luftwaffe byly dalším Hitlerovým klackem na generály, byly ale také signálem o mrhání lidskou silou, protože se nikdy nestaly výkonnými bojovými formacemi. OKW nakonec v říjnu 1943 dosáhlo jejich začlenění do armády, v boji ale představovaly stálé riziko. V březnu 1943 byl největším důvodem k poplachu stav pancéřových jednotek. Na konci ledna 1943 bylo na Východě pouze 495 bojeschopných tanků, z nichž největší část tvořily PzKW III a IV, které, přestože měly zvětšenou ráži děl a zesílené pancéřování, nebyly rovnocennými soupeři pro tanky T-34/76 Rudé armády. Téměř 8000 německých tanků bylo ztraceno v bojích od června 1941. V prvních třech měsících roku 1943 činily celkové ztráty 2529 strojů, což představovalo 59% celkového počtu tanků, vyrobených v roce 1942. Morálka obrněných jednotek, které nyní uvažovaly o početní a technické převaze nepřítele, byla nízká. Rozleptat ji pomohla také únava z bojů. Na počátku roku 1943 operační důstojník elitní divize Grossdeutschland hlásil, že "únava v divizi dosáhla takového stupně, že se šíří netečnost, a nelze jí zabránit žádnými prostředky". Úpadek obrněných sil vděčil za mnohé organizačním a výrobním zmatkům, způsobeným stálým Hitlerovým vměšováním do technických záležitostí, které ho tak pohlcovaly. Nasazení velkého počtu ruských tanků T-34 na východní frontu na podzim roku 1941 způsobilo německým armádám na Východě nepříjemný šok. Guderian později napsal: "Do té doby měly naše tanky převahu, ale od té chvíle se situace obrátila." V zimě roku 1941 popsal německý rotmistr tankových sil důsledky příchodu tanku T-34 na bojiště: Nic nevyvolává strach víc než tanková bitva proti přesile. Počty, ty neznamenají mnoho, byli jsme na ně zvyklí. Ale lepší stroje, to je strašné. Ždímáš stroj, ale reaguje příliš pomalu. Ruské tanky jsou tak pohyblivé, že na malou vzdálenost vyšplhají svah nebo překročí bahnitý úsek rychleji, než stihneš otočit věž. A skrz hluk a vibrace jsou slyšet nárazy střel o pancéřování. Když zasáhnou některý z našich tanků, ozve se příliš často hluboký dlouhotrvající výbuch a hukot hořícího paliva, hukot, díky Bohu, příliš silný na to, abychom slyšeli křik posádky. Šikmé pancéřování tanku T-34, jeho rychlost a manévrovací schopnosti vnesly hluboké změny do konstrukce tanků. Nejprve se vážně uvažovalo o výrobě německých kopií typu T-34, doplněných o instalaci radiového vysílače do všech strojů, motorem poháněného otáčení věže a o další úpravy. Konstruktéři však vznesli námitky ani ne tak z uražené pýchy, jako pro potíže při obrábění hliníkových dílů dieselového motoru. Po zamítnutí vojenského plagiátorství bylo rozhodnuto pokračovat ve výrobě těžkého šedesátitunového tanku PzKW IV Tiger I, jehož výroba začala v srpnu 1942, a dále zkonstruovat lehčí tank PzKW V Panther o váze 45 tun, do jehož konstrukce by byly vtěleny výjimečné vlastnosti tanku T-34. Tiger, jehož počátky leží ve specifikaci na těžký, "průlomový" tank z roku 1937, prošel nesnadným vývojem. V roce 1941, po prvních střetnutích Němců s tanky T-34 byla jeho koncepce oživena a vyústila ve specifikaci na těžký tank vyzbrojený úctu budícím 88 mm vysokorychlostním kanonem v plně otočné věži a s pancéřováním schopným odolat všem současným a budoucím protitankovým zbraním. Dvě firmy, Porsche a Henschel, představily prototypy tohoto tanku druhé generace. Doktor Ferdinand Porsche, jeden z Hitlerových důvěrných přátel, byl skvělý konstruktér automobilů, zejména pozoruhodného Volkswagenu a silného závodního vozu Auto Union pro závody Grand Prix, avšak podobně jako Hitler byl více vizionář než přízemní praktik. Porscheho plány tanku Tiger byly nekonvenční, včetně elektrických převodů a byly zamítnuty Armádním úřadem dělostřelectva. Nezkrocený Porsche neotálel a zajistil si od Hitlera podporu pro vývoj mamutího tanku vážícího 180 tun nazvaného Maus (Myš), který odrážel Führerovu vzrůstající posedlost pro bizarní zbraňové systémy. Ve stejné době Porsche těžil z naléhavých požadavků dělostřelectva na výkonný stíhač tanků (Jagdpanzer) a na samohybná děla (Sturmgeschutze), která měla nahradit zastaralá přívěsná děla ráže 37 a 50 mm, neúčinná proti tankům T-34. Narychlo zkonstruovaná první generace stíhačů tanků - Marders - se objevila v roce 1942. Stroje se skládaly ze 75 mm protitankového děla namontovaného na podvozek zastaralého německého nebo cizího tanku (PzKW II a české 38-T). Shora otevřený prostor posádky byl chráněn nástavbou z pancéřových plátů. Hitler okamžitě pochopil, že výroba strojů typu Jagdpanzer je nejen rychlejší a levnější než výroba tanků, ale že také nabízí cestu k rychlému posílení obrněných sil. V tomto přesvědčení ho podporovalo dělostřelectvo, které se bedlivě staralo, aby samohybná děla a stihače tanků zůstaly pod jeho velením. Dr. Porsche mohl nyní získat trochu půdy, ztracené zamítnutím jeho prototypu tanku Tiger. Prodal Hitlerovi variantu stíhače tanků, založenou na podvozku zmíněného tanku a označovanou jako Ferdinand nebo Elefant. Těžký stihač tanků Elefant byl vybaven 88 mm kanonem v pevné nástavbě na zádi podvozku a zepředu byl chráněn 200 mm silným pancéřem. Na první pohled byl Elefant impozantní, v porovnání s Marderem byla však jeho výroba dražší; společným omezením obou strojů bylo jejich úzké palebné pole a omezená operativnost. Elefant také postrádal vedlejší výzbroj, a tento nedostatek se mu stal v kurském výběžku na začátku července 1943 osudným. Porscheho politické intriky znamenaly konec s finančními prostředky na vývoj úspěšného prototypu tanku Tiger, který byl předčasně vyslán do boje v srpnu-září 1942. Jako školák, který dostal k narozeninám vláček, chtěl Hitler ihned své nové zbraně vyzkoušet, i když tak přišel o výhodu překvapení z masového nasazení v nejvýhodnějších podmínkách. Místo toho byla první série Tigerů vržena do akce jeden po druhém při vedlejší operaci v bažinatých lesích poblíž Leningradu v naprosto nevhodném terénu. Když se Tigery s rachotem prodíraly jeden za druhým lesními průseky, byly ničeny ruskými protitankovými děly. Přesto vyšel Tiger z tohoto neradostného bojového křestu jako nejvýkonnější tank na světě. Jeho 88 mm kanon s devadesáti dvěma náboji dokázal zasazovat těžké rány a předčil kanon T-34. Pancéřování nebylo tak dobře tvarováno jako pancéřování Pantheru, vpředu však bylo 100 mm a po stranách 80 mm silné. Velká váha ale činila stroj pomalým a rychlost v terénu dosahovala pouze 20 km za hodinu. To omezovalo jeho operační dosah na asi 100 kilometrů a navíc znamenalo velké namáhání převodovky, která vyžadovala častou údržbu a opravy. Do listopadu 1942 dosáhla výroba tanků Tiger 25 kusů za měsíc. Jakoby v předtuše minových polí, se kterými se budou v bojové službě střetávat, musela nová obrněná vozidla prokličkovat ve svém vývoji překážkami Hitlerových návrhů. Jestliže situace vyžadovala nemilosrdnou standardizaci německých obrněných sil, ponechal tento velký vojenský diletant volné pole své obrazotvornosti: Elefant vybavený hmoždířem ráže 210 mm; vývoj Ram Tigeru pro pouliční boje; přeměna 800 mm železničního děla Gustav na protitankovou zbraň; a jako nejpodivnější ze všech, zadání na tisícitunový "pozemní monitor", jasný důkaz rychle pokračující gigantománie, která zachvátila Hitlerovo vojenské myšlení. Když byly podobné eklektické snahy aplikovány na modely, které již byly ve výrobě, přinesly Guderianovými slovy "vytvoření nesčetných variant původního typu, z nichž každá potřebovala také nespočetné množství náhradních dílů. Oprava tanků v poli se stala nemožnou." A to vše v čase, kdy se Sovětský svaz soustředil na masovou produkci tytu T-34. Rozhodujícím faktorem zůstával počet tanků v poli. Zde se však naskýtal chmurný obraz. Tankové divize byly původně navrženy tak, aby zahrnovaly čtyři tankové prapory o celkové síle přibližně 400 tanků. Do začátku roku 1943 však měla divize pouze 3 prapory, a to ještě jeden z nich byl vybaven stihači tanků. Celá věc byla navíc komplikována stahováním zastaralých PzKW II, které pro posádky byly jen málo víc než smrtelně nebezpečnými pastmi. Další potíže přibyly, když se velitelé starých formací pokoušeli zajistit přidělení nových tanků, které byly určeny pro vybudování čerstvých divizí. Odpor těchto velitelů odeslat stroje, které potřebovaly generální opravu, zpět do Německa také znamenal, že mnoho tanků zůstalo rozptýleno v divizních opravnách, nedostatečně vybavených k provedení náročnějších oprav. Výsledkem bylo, že tankové divize jen zřídka disponovaly více než stovkou tanků a průměr kolísal mezi sedmdesáti až osmdesáti stroji. Palebná síla byla dále snížena rozdělením pravomocí mezi tankové zbraně a dělostřelectvo, které mohlo stáhnout stíhače tanků (Jagdpanzer) k motorizované pěchotě a zbraním SS. S tím, jak se prohlubovala Hitlerova deziluze z armády, vzrůstala jeho víra ve zbraně SS. Považoval SS, které do roku 1944 dosáhlo síly 38 divizí (600 000 mužů) za historického pokračovatele Řádu teutonských rytířů a pravý zdroj síly národního socialismu. Rozmach zbraní SS, které měly v červnu 1941 150 000 mužů v pěti divizích, byl dosažen na účet armády, i když ta si podržela kontrolu nad zbraněmi SS v poli. Nicméně obrněné divize SS byly štědřeji vybaveny než jejich armádní protějšky. Obrněné jednotky elitních divizí pancéřových granátníků2 Waffen SS, jako Leibstandarte Adolf Hitler, měly stejnou palebnou sílu jako tanková divize armády. Dokonce i samotný Hitler si uvědomoval, že do obrněných sil musí být zaveden jistý pořádek. Potvrdil to svým jmenováním generálplukovníka Heinze Guderiana generálním inspektorem obrněných sil v únoru 1943. Guderian dostal příkaz dohlížet na "budoucí vývoj obrněných jednotek tak, aby z nich učinil rozhodující zbraň pro vítězství ve válce". Guderian, vedoucí teoretik a praktik obrněných operací v německé armádě, byl zbaven velení Tankové skupiny 2 na Štědrý den 1941 poté, co provedl taktický ústup z nekrytých pozic po začátku protiofenzivy u Moskvy. Srdečními potížemi trápený Guderian srážel podpatky v důstojnické záloze OKH, dokud nebyl poslán do Vinnici, aby převzal kontrolu nad organizací, výcvikem, personálními záležitostmi a vybavením všech tankových jednotek a jednotek pancéřových granátníků. Guderian se setkal s Hitlerem 20. února a později vyjádřil své překvapení nad tím, jak špatně Vůdce vypadal a také své potěšení z toho, že viděl výtisky svých knih o taktice pancéřových sil vystavené na významném místě v místnosti, v níž byl vrchní velitel ubytován. Führer ho přivítal stejně vlídně jako Mansteina před dvěma týdny a řekl mu: "Po roce 1941 se naše cesty rozdělily a za tu dobu došlo k mnoha nedorozuměním, kterých velmi lituji. Potřebuji Vás." Rozdělení funkcí, které poté Guderian sestavil spolu s Keitelem a generálem Friedrichem Frommem, velitelem záložní armády, bylo podepsáno Hitlerem 28. února. Guderian podmínil svůj návrat do aktivní služby propůjčením rozsáhlých pravomocí generálnímu inspektorátu, který měl podávat zprávy přímo Hitlerovi, a tím obejít OKW, záložní armádu i náčelníka generálního štábu, se kterým byl Guderian povinen věci pouze "konzultovat". Luftwaffe a obrněné jednotky SS měly přejít pod jeho kontrolu. Guderian si tak účinně pojistil nezávislé velení pancéřovým jednotkám v Říši s plnou odpovědností za všechny obrněné jednotky v ozbrojených silách. A vzájemně se svářícím OKW a OKH přibyl další rival, nad nímž vykonával kontrolu pouze Hitler. Guderian si uvědomoval chaos vytvářený vzájemně se střetávajícími osobnostmi a překrývajícími se štáby v nejvyšším velení, ačkoliv jeho paměti neobsahují žádnou zmínku o tom, že způsob jeho vlastního povýšení na generálního inspektora byl více symptomem problému než jeho řešením. 3. března navštívil Goebbelse a spolu s ministrem propagandy nastolil otázku "zmatku ve vedení" a Hitlerovy vzrůstající tendence zasahovat do záležitostí, které by měli řešit podřízení. Naznačil, že Hitlerovi bude "uváženě doporučeno jmenovat některého náčelníka ozbrojených sil generálního štábu svým asistentem; a že vybraný muž by měl rozumět operačnímu velení a být kvalifikovanější pro tuto službu než polní maršál Keitel". Guderian potom zdůraznil, že jako osoba blízká Führerovi a zároveň civilista by Goebbels (spíše než některý z nenáviděných generálů) mohl snadněji přemluvit Hitlera, aby znovu zvážil situaci. Goebbels, který si bezpochyby nepřál, aby na něj Guderian přehrál tuto nezáviděníhodnou úlohu, odpověděl, že to ovšem bude "ožehavý problém". Slíbil, že při vhodné příležitosti udělá co bude moci; povede konverzaci, jak Guderian navrhl a vybídne Hitlera, aby "reorganizoval své nejvyšší velení do praktičtější podoby". Nepřekvapí, že Goebbels nikdy nenašel vhodnou příležitost, aby se pustil do "ožehavého problému". Mezitím však měl Guderian své vlastní problémy, když se armáda, už dlouho zaujímající nepřátelský postoj k nezávislosti obrněných jednotek přeskupila, aby podkopala jeho postavení. V návrhu svého rozdělení funkcí připsal Guderian poznámku definující termín "obrněné jednotky" a přičlenil k nim i samohybná děla. Jakmile se dostal návrh z Guderianových rukou, změnilo dělostřelectvo poznámku a omezilo jeho kontrolu na těžká samohybná děla, která tou dobou právě vstupovala do výroby. To, že dělostřelectvo uhájilo svá samohybná děla, mělo závažné důsledky ve chvíli, kdy jich bylo nejvíce zapotřebí, aby zastavily zhoubnou chorobu v obrněných divizích, zvláště když samohybná děla nyní tvořila třetinu celkového objemu výroby všech pancéřových bojových vozidel. Guderian potom udělal druhou taktickou chybu, když poskytl Hitlerovým adjutantům souhrn své přednášky o tankové zbrani, kterou hodlal přednést na Führerově konferenci v Rastenburgu 9. března. Když dorazil, čekalo už na něj početné a nepřátelské publikum složené z důstojníků OKW a generálního štábu. Později napsal: Všichni ti pánové měli kritické připomínky k mým plánům, zvláště k mému výslovnému přání, aby samohybná děla byla převedena pod můj generální inspektorát a že by protitankové prapory pěších divizí měly být přezbrojeny samohybnými děly namísto současných neúčinných zbraní tažených polopásovými vozidly. Guderianovy argumenty však padaly do hluchých uší. Hitlerův šéfadjutant poznamenal, že samohybné dělostřelectvo je pouze zbraní umožňující dělostřelcům získat Rytířský kříž. Ránu z milosti mu pak zasadil Hitler, který se na Guderiana soucitně zahleděl a řekl: "Vidíte, všichni jsou proti vám. Já tedy také nemohu souhlasit." Guderian po čtyřhodinové ostré kritice opustil konferenci a při chvilkové ztrátě vědomí upadl na zem, což naštěstí zůstalo nepovšimnuto.3 K A P I T O L A 4 Vzestup Rudé armády "Naši generálové opakují své staré chyby. Vždycky přeceňují sílu Rusů. Podle všech zpráv z frontové linie nemá už nepřítel dostatek lidského materiálu. Slábne, protože ztratil příliš mnoho krve. Ale takové zprávy pochopitelně nikdo nechce přijmout. Podívejte se, jak špatně jsou ruští důstojníci vycvičeni. S takovými důstojníky nemůže být zorganizována žádná ofenziva. My víme, co to obnáší. Nakonec se Rusové jednoduše zastaví. Uštvou se. Mezitím tam vrhneme několik čerstvých divizí, a to dá věci do pořádku." Adolf Hitler, 19. listopadu 1942 "Opravdový boj teprve začíná." Josif Stalin, 23. února 1943 Nacistická ideologie byla příčinou, že válka na Východě byla vedena s nevídanou krutostí. Hitlerova invaze do Sovětského svazu byla vyvrcholením posedlosti, která jej poháněla po celou jeho životní dráhu. Německá hegemonie v Evropě může být zajištěna pouze tím, že uchvátí Lebensraum ("životní prostor") na Východě a s ním i průmyslový potenciál a zemědělskou půdu, která zajistí přežití Německa jako světové velmoci. Právě tak jako ve středověku kolonizovaly germánské kmeny Pobaltí a pronikaly do Ruska, tak i jejich následovník z 20. století toužil po zopakování v mnohem větším měřítku: konsolidovaná východní fronta ve střední Evropě bude výboji rozšířena na linii táhnoucí se od Archangelska po Astrachaň. Během této doby bude "židobolševická" vláda Sovětského svazu zničena a "lidský materiál" jak slovanský, tak asijský buď zotročen, nebo vysídlen do pustiny za hranicemi německého impéria. Měla to být koloniální válka podobná válkám 19. století, zaměřená však proti jedné z největších mocností Evropy s cílem naprosto ji zničit. Jazyk, kterým Hitler popisuje tento zápas, je prosycen opovržením a odporem, který cítil k těm, jež považoval za Untermenschen - podlidi. Všechno ještě posilovala atavistiská rasová paměť německého národa na mongolské hordy, které by jednou znovu mohly zaplavit Evropu jako "asijský příliv". Když takto vyprázdnil humanitu vlastního národa, mohl být nepřítel představen, slovy Johna Keegana, jako "národ dvouset milionů Kalibánů třesoucích se pod pohledem Prospera, zkorumpovaného absolutní mocí" - výmluvný obraz německého národa samotného. Vítězství nad takovým nepřítelem mohlo být dosaženo pouze jeho "anihilací". 30. března 1941 pronesl Hitler v Říšském kancléřství dvouapůlhodinový projev k přibližně děstěpadesáti důstojníkům všech druhů vojsk o povaze nadcházející války na Východě. Hitlerův náčelník štábu Halder si později poznamenal do svého deníku: Naše cíle v Rusku: rozdrtit ozbrojené síly, zničit stát... Zápas dvou ideologií. Rozhodnutí vyhladit bolševismus, který znamená asociální kriminalitu. Komunismus obrovským nebezpečím pro budoucnost. Musíme opustit hledisko vojenské solidarity. Komunista kamarádem nebyl a nikdy nebude. To znamená zápas o vyhlazení... Musíme vést boj proti jedu pobuřování. To není otázka válečných soudů. Velitelé jednotek musí vědět, co je v sázce. Musí jít do boje jako první... Komisaři a muži od GPU jsou zločinci a musí s nimi být podle toho nakládáno... Zápas se bude velmi lišit od bojů na Západě. Na Východě je nemilosrdnost laskavostí k budoucnosti. Velitelé se musí zbavit svých ohledů. Hitlerovo bezcitné hledisko bylo převedeno přímo do frontových linií. Na začátku operace Barbarossa vydal polní maršál Walter von Reichenau rozkaz 6. armádě, jehož kopie byly později rozšiřovány ve všech jednotkách Ostheer: Základním cílem tažení proti židobolševickému systému je úplné zničení zdrojů jeho energie a vymýcení asijského vlivu na evropskou kulturní sféru... Voják na Východě není jen bojovníkem podle válečných pravidel, ale také nositelem neúprosných rasových zákonů a mstitelem za všechna zvěrstva spáchaná na Němcích... Z těchto důvodů musí voják naprosto pochopit nutnost nemilosrdnosti právě tak jako prostředky proti židovským podlidem... Jen tak budeme spravedliví k našemu historickému úkolu osvobození německého lidu jednou provždy z židovsko-asijského nebezpečí. Takto tedy rasová a kulturní méněcennost nepřítele, který byl vykreslen jako ďábel v lidské podobě, a historická hrozba německé rasové čistotě osvobodil Wehrmacht od závazku dodržovat přijatá pravidla vedení války. Sestup do barbarství byl také potvrzen tzv. Rozkazem o komisařích ze 6. června 1941, který označil politické komisaře Rudé armády za "autory... asijských metod boje... Jsou-li zajati v boji nebo kladou-li odpor, měli by být v zásadě okamžitě zastřeleni". V Mitteilungen für die Truppe (Informace jednotkám)1 bylo vojákům vtloukáno do hlavy: Každý, kdo jednou pohlédl do tváře rudému komisaři ví, jací bolševici jsou. Zde není zapotřebí žádného teoretizování. Uráželi bychom zvířata, kdybychom popisovali tyto muže, převážně Židy, jako bestie. Jsou ztělesněním ďábelské a šílené nenávisti proti celé vznešené lidskosti. V podobě těchto komisařů se nám zjevuje vzpoura Untermenschen proti vznešené krvi. Bylo nevyhnutelné, že schválení barbarství proti komisařům podporovalo jiné barbarství, kterým bylo namátkové střílení ruských válečných zajatců. Rozporuplný postoj, který zaujímali starší důstojníci armády k tomuto nahodilému střílení, dokládá rozkaz vydaný generálem Lemelsenem XLVII. tankovému sboru 25. června 1941, pouhé tři dny po invazi do Sovětského svazu: Pozoroval jsem nesmyslné střílení jak válečných zajatců, tak civilistů. Ruský voják, který byl zajat v uniformě a který osvědčil statečnost v boji, má právo na slušné zacházení. Přejeme si osvobodit civilní obyvatelstvo od jha bolševismu a potřebujeme jejich pracovní sílu... Toto nařízení nemění nic na Vůdcových rozkazech týkajících se nemilosrdného postupu proti partyzánům a bolševickým komisařům. Bylo však nemožné oddělit nenávist směrovanou proti "žido-asijským" komisařům a propagandistickou válku proti Untermenschen od obyčejného ruského vojáka. Popravy pokračovaly a o pět dní později už generál Lemelsen přísně varuje: Je to vražda. Německý Wehrmacht vede tuto válku proti bolševismu, ne proti spojeným ruským národům. Chceme opět přinést klid, mír a pořádek do této země, která mnoho let strašlivě trpěla útlakem židovských a kriminálních skupin. Vůdcova nařízení vyžadují nemilosrdný postup proti bolševismu a jakémukoliv druhu záškodnictví. Ti, kterým bylo jednoznačně prokázáno, že k nim patří, mají být vzati stranou a zastřeleni pouze na rozkaz důstojníka... (popisy) scén nespočetných těl vojáků ležících na cestách, zabitých výstřelem do hlavy z bezprostřední blízkosti, beze zbraní a s rukama zdviženýma, se v nepřátelské armádě rychle rozšíří. Odchylky od "instrukcí" OKH o zacházení s válečnými zajatci znamenaly málo, neboť tyto instrukce měly daleko k minimu humanity. Protože chyběly jakékoliv dopravní prostředky k transportu do zázemí, umíraly desítky tisíc ruských zajatců, když pochodovali nekonečné kilometry, nebo byli namačkáni jako dobytek v otevřených železničních vagonech v mrazech sovětské zimy. 31. července 1941 vydala l6. armáda instrukce svým útvarům, aby nepřevážely válečné zajatce v prázdných vlacích vracejících se z fronty, protože "by byly kontaminovány" svým lidským nákladem. Obrovské množství zajatců zajatých v prvních týdnech Barbarossy způsobilo ohromné přepravní a zásobovací problémy, avšak politiku nejvyššího vedení shrnul Göringův cynický výrok, že bude výhodou, když "mnoho milionů" Rusů zemře. Nedostatek organizace spolu se záměrným zanedbáváním péče způsobil, že rostl počet vězňů, kteří zemřeli hladem a nemocemi. Zima si vybrala strašnou daň na těch, kteří byli zbaveni teplého oblečení mrznoucími německými jednotkami. Když byly vydány rozkazy ke zlepšení podmínek vězňů, potřebné prostředky šly bez výjimky na účet civilního obyvatelstva. "Mír, klid a pořádek" byly neznámými slovy kdekoliv poblíž válečných zón, kde civilisté a zvláště uprchlíci podstupovali stálé riziko, že budou zastřeleni jako partyzáni nebo "podvratné živly". Počítání těl, které se později objevilo jako jeden z rysů války ve Vietnamu, bylo na východní frontě běžně používáno jako falešný důkaz úspěšnosti jednotky v boji proti partyzánům. Rolníci, kteří zůstali, byli bezmocní proti německé taktice spálené země a zátahům na partyzány. Během ruské zimní ofenzivy 1941-2, vytvořila 18. tanková divize při svém ústupu několik takových "pouštních zón". Dospělí muži z těchto zón byli odsunuti do týlu, zatímco ženám a dětem bylo před hlavněni pušek nařízeno aby "odtáhly" ve směru postupující Rudé armády jen v šatech, které měly na sobě. Všechny domy v zóně byly zapáleny, studně otráveny mrtvým dobytkem a stroje a všechny ostatní hospodářské prostředky byly zničeny. Operace proti partyzánům za sebou zanechávaly podobně ničivou stopu. Uprostřed května 1943 byla 18. tanková divize stažena z fronty, dostala krycí označení 318. pěší divize a spolu s jednotkami "dobrovolníků" dostala úkol vyčistit lesnatou oblast jižně od Brjanska, o níž se mělo zato, že ukrývá okolo 3500 partyzánů. V průběhu operace s krycím označením Zigeunerbaron (Cikánský baron), byli všichni civilisté v oblasti považovaní za neschopné vojenské služby evakuováni se zásobami na dva týdny. S muži ve věku od patnácti do šedesáti pěti let Němci zacházeli jako s válečnými zajatci. Všechny vesnice v oblasti byly vypáleny. Političtí komisaři a důstojníci Rudé armády byli předáni výzvědnému oddělení, zatímco vojáci, funkcionáři strany a Židé byli využiti jako průvodci, nebo k čištění minových polí. Během dvoutýdenní operace bylo z oblasti vyhnáno téměř 16 000 civilních obyvatel, z nichž mnoho zemřelo následkem hladovění a nepříznivých podmínek, nebo se stali obětmi Einsatzgruppen, což byly jednotky SS, které v okupovaných teritoriích pročesávaly týlové oblasti a popravovaly Židy a jiné neárijské skupiny obyvatel.2 Výsledkem v podstatě rutinní operace Zigeunerbaron bylo 700 usmrcených nebo zajatých osob a zničení 207 "táborů" a 2390 "bojových postavení", což byla většinou obytná stavení. S podivnou logikou se v hlášení 18. tankové divize uvádělo, že "je zcela zřejmé, že operace ovlivní civilní obyvatelstvo sousedních oblastí v propagandisticky příznivém směru". Je těžké si vůbec představit něco, co by podobně jako tato operace mělo naprosto opačný propagandistický účinek. Brutalitu, se kterou byla válka na Východě vedena nejen Zbraněmi SS, ale také německou armádou, splácela Rudá armáda obdobnou mincí. Ti, kdo přežili Stalingrad pochodovali do zajetí v každém ohledu stejně strašného, které čekalo dlouhé kolony Rusů, vlekoucích se na západ po velkých obkličovacích operacích roku 1941. Neznámý německý voják, který se vzdal u Stalingradu a přežil válku, vzpomíná na zmatek následující po zajetí a noční můru dalšího pochodu do zajetí: Poté, co poslední z nás byli oloupeni o brašny a přikrývky,3 nám s kletbami a proklínáním strhali medaile a odznaky z uniforem. Tisíce těch, kteří už byli shromážděni, se vydaly na pochod hnáni nepřítelem, který neznal slitování... Do večera jsme dosáhli trosek místa zvaného Jersevka a stáli zde přes noc ve sněhu. Ráno jsme pokračovali směrem na Dubovku. V Jersevce jsme za sebou nechali tisíce kamarádů, kteří zemřeli ve stepi, kde nebyla ani potrava, ani úkryt. Na dlouhém pochodu do týlu tisíce vojáků zahynuly hladem, na úplavici, choleru a tyfus. Na jednom sběrném místě bylo zanecháno 17 000 mrtvých vojáků a jejich druhové se vlekli na místo svého konečného určení v Beketovce. Ti, kteří byli příliš slabí a nestačili koloně, byli zastřeleni hlídkami, na které dohlíželi důstojníci Rudé armády. V Beketovce Němci nalezli veliký ubytovací prostor bez civilního obyvatelstva obklopený ostnatým drátem. To měl být náš vězeňský tábor. Příchozí byli v šoku. Dvoupodlažní budovy i otevřená místa - zkrátka celá plocha obklopená ostnatým drátem - byly přeplněny mrtvými těly těch, kteří byli zajati ve stalingradské jižní kapse a zemřeli zde na různé choroby. Počet mrtvých byl odhadován na 42 000... Ruský způsob válčení se vyznačoval podobnou krutostí také ke svým vlastním lidem. Dopis jednoho z německých vojáků zachytil způsob, jakým Rusové používali lidí k čištění průchodů pro tankové útvary v nezmapovaných minových polích: Viděl jsem jiné útoky, které byly zahajovány hustými zástupy lidí pochodujících rameno na rameni přes minová pole, která jsme položili. Civilisté a armádní trestné prapory postupovaly jako automaty a jejich řady byly přerušeny jen tehdy, když explodovala mina, která zabíjela a zraňovala lidi okolo. Zdálo se, že nikdy neumdlí a necouvnou, a všimli jsme si, že ti, kteří upadli, byli zastřeleni druhou, menší vlnou komisařů nebo důstojníků, kteří těsně následovali za postupujícími trestanci. To už nebyl bezcitný obrázek Rusů, vojáků i civilistů v roli robotů, částí nelítostného "parního válce", který rozdrtil vše, co se mu octlo v cestě. Německý pěšák z 6. armády vzpomíná na útok z podzimu 1941, kdy se sovětská 37. armáda pokoušela prorazit obklíčení Kyjeva: Sovětské zteče... Byly prováděny masami mužů, kteří nepodnikli žádný skutečný pokus o to, aby se kryli, a věřili, že nás zdolají pouhou drtivou početní převahou... Řady mužů roztažené zleva doprava podél linie našeho pluku, které jej úplně překrývaly; a celá masa ruských jednotek se dala do neochabujícího pochodu vpřed... Na vzdálenost 600 metrů jsme začali střílet a celé úseky první vlny rázem zmizely a zbyly po nich jen tu a tam jednotliví vojáci stále vytrvale pochodující kupředu. Bylo to neskutečné, neuvěřitelné a nelidské. Závěrečná věta podtrhuje odlidštění nepřítele, které bylo Hitlerem vyjádřeno s hrůzu budící neskrývanou radostí. Führer poznamenal k španělskému velvyslanci Espinosovi, že bitvy na Východě byly "vyloženým masakrováním lidí", v nichž vlna za vlnou ruské pěchoty byla přeměňována na "sekané maso". Také o mnoho hodností níže stojící pěšák 6. armády došel k podobnému názoru: Celá zteč byla prováděna tak pošetile, že jsem jen těžko věřil tomu, že ji provádí pravidelná armáda. Tato neschopnost posilovala víru mnoha německých důstojníků té doby, že Rudá armáda je vedena stejně jako armáda carská. Byl to stále ten starý parní válec. Co se však na začátku války nedostávalo ruskému vojákovi na kvalitě jeho velitelů, to doháněl odvahou. Generál zbraní SS Max Simon, bývalý velitel divize Totenkopf, si poznamenal: "Ruský pěšák... se vždy brání do posledního dechu... dokonce i posádky hořících tanků střílejí tak dlouho, dokud jim v těle zbývá kapka života. Zranění nebo omráčení vojáci sahají po zbrani okamžitě, jakmile přijdou k vědomí." Voják Rudé armády byl neobyčejně tvrdošíjný v obraně a zakopával se s instinktivním citem pro terén a jeho postavení bylo téměř nemožné odhalit. Generál Simon popisuje toto jednoduché a účinné pojetí obranného systému: Systém zákopů byl z větší části opuštěn, a místo nich byly vykopány hluboké úzké okopy pro dva až tři pěšáky. Kulomety byly odborně umístěny tak, aby nevznikly mrtvé úhly a odstřelovači, kterých bylo v rotě často čtyřicet nebo padesát, zaujali nejlepší pozice. K dispozici měli minomety všech ráží. Plamenomety, často dálkově ovládané, užívali spolu s minomety tak, že útočící oddíly vbíhaly do moře plamenů. Dobře ukryté tanky byly připraveny zúčastnit se protiútoku nebo byly v odstupech zakopány. Obrana byla do hloubky chráněna spletí ostnatého drátu a početnými minovými poli. Popsaný obranný systém se používal ve všech druzích terénu. Na Simona také udělala silný dojem disciplína Rusů na bitevním poli, která dovolovala německým jednotkám projet, nikým neobtěžováni, přes zdánlivě opuštěné vesnice, aby následující oddíly zjistily, že jsou uprostřed opevněného postavení bráněného pěším plukem a posíleného všemi typy zbraní skrytými pod nejdůvtipnější kamufláží. Povšiml si nicméně, že tato tuhá disciplína měla sklon se rozpadnout, jestliže byl útok zahájen z nečekané strany. Von Mellenthin si povšiml také jisté vrtkavosti tvořící část ruského charakteru: Nikdy nemůžete říci, co udělá Rus příště: řítí se z jednoho extrému do druhého... Jeho vlastnosti jsou tak neobvyklé a mnohostranné, jako je proměnlivá jeho nesmírná země. Je statečný a trpělivý a vydrží víc, než si lze představit, a přece občas může být opovrženíhodným zbabělcem. Staly se případy, kdy ruské jednotky, které odrazily německé útoky se zuřivou odvahou, náhle v panice prchly před malou údernou skupinou. Prapory, které ztratily nervy po prvním výstřelu, a stejné prapory, které následující den bojovaly s fanatickou houževnatostí. Nezávislý na ročním období a prostředí; odborník na pronikání nepřátelskými liniemi, schopný uživit se pouhým zlomkem přídělů potravin, považovaných západními armádami za nezbytné minimum; a jak válka pokračovala, také stále lépe vyzbrojený voják Rudé armády byl hrozivým nepřítelem, kterého Němci ke své škodě podcenili. Onen Ivan, jak ho Němci nazývali, obratný a vytrvalý voják, vyzbrojený standardním Mosinovým Nagantem (puška ráže 7,62 mm), dvěma či třemi ručními granáty a samopalem PPŠ, byl základní součástkou sovětského válečného stroje. Podle ruského náhledu na věc s ním Stavka zacházela jako s naprosto bezvýznamným elementem a nakládala s ním bez nejmenších ohledů. Do léta 1943 se u pěších útvarů předpokládalo, že vystačí s počátečním přídělem munice bojekompletky, která vydržela okolo deseti dnů. Dodávce dalších zásob nebyla věnována žádná nebo jen malá pozornost, neboť praxí Rudé armády bylo nechat takové jednotky bojovat až do konce a pak je vybudovat znovu. Počítalo se proto, že v tvrdých bojích nevydrží pěší útvary déle než jejich zásoba munice. Po katastrofálním létě 1941 procházela Rudá armáda rozsáhlou reorganizací, která nebyla nikde patrnější, než u tankové zbraně. Ve třicátých letech byl Sovětský svaz vůdčí silou ve vývoji velkých obrněných svazků a zformoval několik mechanizovaných sborů. Ty vděčily za mnohé strategickému radikalismu maršála Michaila Tuchačevského, Stalinova náčelníka štábu a dřívějšího carského důstojníka. Byl to vynikající odborník, který byl zastřelen spolu se sedmi dalšími generály 11. června 1937, na počátku Stalinových čistek ve vojenském velení. Do podzimu 1938 se před popravčí čety dostali tři z pěti maršálů Rudé armády, třináct z patnácti velitelů armád, 110 ze 195 velitelů divizí a 186 ze 406 velitelů brigád. Okamžitým důsledkem bylo upevnění moci vojenských zpátečníků, jakým byl maršál Kliment J. Vorošilov,1 lidový komisař obrany a starý Stalinův kamarád, který zvrátil Tuchačevského reformy v jejich opak. Po nesprávném výkladu lekcí ze španělské občanské války a skličujícího výkonu Rudé armády ve finském tažení v roce 1939-40 byly mechanizované sbory rozpuštěny. Žukov však ze své vlastní zkušenosti z bitev u Chalchin Golu a úspěchu tanků ve Francii vyvodil odlišné závěry o využití obrněných sil. Po vítězství jeho názorů bylo přijato rozhodnutí znovu vybudovat tankové divize jako věc nejvyšší důležitosti, ale zahájení Barbarossy zastihlo Rudou armádu uprostřed spěšné reorganizace. Do konce roku 1941 byly všechny velké sovětské obrněné jednotky zničeny nebo rozpuštěny kvůli velkým ztrátám a nahrazeny brigádami, pluky a prapory užívanými k podpoře pěchoty. A tak při bitvě u Moskvy a následné sovětské protiofenzivě v prosinci 1941 nebyla Rudá armáda schopna obklíčit velké německé skupiny, protože jí chyběly potřebné tankové svazky v sestavách frontu a armády. Stavka došla k závěru, že měla jen malou šanci dovést taktickou výhodu až k operačnímu úspěchu bez nasazení větších tankových a mechanizovaných sborů a tankových armád, jen s použitím malých jednotek, které Rudá armáda prosazovala při ústupech prvních šesti měsíců války. Takové formace se sice opravdu objevily již v létě 1942, avšak jen proto, aby byly rozbity v zuřivých bojích na jihu. Řízení svazků důstojníky pěchoty, kteří dosud nepřivykli tankovým zbraním, taktická strnulost a lepší bojové zkušenosti Němců způsobily, že nad budoucností tankové zbraně Rudé armády se znovu vznášel otazník. Nyní však již zde byl dostatečný počet schopných a zkušených velitelů sborů, aby přesvědčil maršála Fedorenka, váhajícího šéfa Hlavního úřadu obrněných sil, že neexistuje cesta zpět. Mezi vycházejícími hvězdami ruských obrněných sil byli generálové M. E. Katukov a P. Rotmistrov. Jako velitel 4. tankové brigády dosáhl v říjnu 1941 Katukov dovedně vedenými obrannými akcemi v mcenské oblasti, že postup Guderianovy tankové skupiny probíhal celý týden hlemýždím tempem. Generál Rotmistrov byl vášnivým obhájcem tankové zbraně. Jeho štíhlá postava, smutně skleslý knír a brýle s obroučkami z rohoviny mu propůjčovaly vzezření akademika, který na bojiště jen zabloudil. Před válkou přednášel na Stalinově akademii mechanizaci a motorizaci. S jeho vzhledem kontrastoval řízný a agresivní vojenský duch, který z něj učinil vynikajícího taktického a operačního velitele. Na jaře roku 1942 uvedla Stavka do činnosti dvanáct tankových sborů a dvě tankové armády. V dubnu zformoval Rotmistrov 7. tankový sbor, který se v červenci stal částí 5. tankové armády. V bitvách u Voroněže, Stalingradu a Rostova začal Rotmistrov vytvářet svou metodu vedení operací založenou na vysoké pohyblivosti a silném, přímém, aktivním manévru. V tom čase však 5. tanková armáda nebyla ničím víc, než pěší armádou se silnou obrněnou složkou - obsahovala dva tankové sbory, šest střeleckých divizí, jízdní sbor, nezávislou tankovou brigádu2, motocyklový pluk a dělostřelectvo. Rotmistrov byl přesvědčen, že spojení tanků a pěchoty je chybou a že budoucnost patří tankovým armádám, kombinujícím jeden či dva tankové sbory s mechanizovaným sborem. Jeho přímočará obhajoba reformy obrněných sil šla daleko za hranice iniciativy obvykle povolené vyšším důstojníkům, ale Rotmistrovovy skvělé výkony a pokračující zápas Rudé armády o převahu nad německými armádami na Východě umožnil schválení toho, co by bylo za jiných okolností označeno za nebezpečný individualismus. Na počátku roku 1943 přesvědčil Fedorenko Stalina, aby schválil vytvoření pěti tankových armád v pravém smyslu slova, z nichž 1. a 5. gardová měly spadat pod Katukovovo a Rotmistrovovo velení. Základem tankových armád se stal tank T-34/76, znamenitý a perspektivní stroj, který prošel válkou bez větší modifikace. Byl přezdíván prinadležit-četverky nebo "třicetčtyřka" a posádkám neskýtal mnoho pohodlí; zpočátku postrádal vysílačku a velitel tanku neměl z věže kruhový výhled - přesto však byl vynikajícím bitevním strojem. Posádka byla čtyřčlenná: řidič a střelec/radista, kteří seděli na sedačkách podobných křeslům v přední části tanku. Střelec obsluhoval kulomet Děgťarjev ráže 7,62 mm, který využíval k činnosti tlaku spálených plynů. Ve stísněném prostoru věže měli svá místa nabíječ a velitel, který také střílel z kanonu. Velitel a nabíječ seděli na polštářovaných sedačkách s čalouněným opěradlem, namontovaných na trubkovém nosníku, který byl připevněn ke kruhovému loži věže. Poněvadž však sedačky byly uchyceny k loži věže, nepohybovaly se spolu s dělem, když se věž otáčela a nabíječ i velitel museli na svých sedačkách měnit pozici podle její okamžité polohy. V bitvě měl velitel tanku práce až nad hlavu. Mikrofonem dával pokyny řidiči, který měl jen omezený výhled vpřed; na nabíječe křičel, jaký druh munice má nabít; sledoval terén periskopem nebo teleskopickým zaměřovačem zaměřoval kanon, vypočítával palebnou vzdálenost a kanon také odpaloval - a při tom všem ještě musel udržovat dostatečný odstup od svého děla ráže 76,2 mm, které mělo zákluz 36 cm. To mu ponechávalo jen málo času ke sledování toho, co dělají ostatní tanky v jeho formaci. Když používal k odpalování děla ruční spoušť připevněnou k hlavnímu pancéřování místo pružinového nožního pedálu přišroubovaného k lafetě děla, mohl se přepracovaný velitel zdržovat ve věži déle. Jeho život dále komplikoval elektrický pohon věže, který se často porouchal a přinutil velitele, aby těžkou věží T-34 otáčel ručně. Ruční pohon byl ale umístěn tak nešťastně, že velitel otáčel klikou ve skrčené poloze s pravou rukou nataženou napříč těla, a ještě musel udržet hlavu pevně přitisknutou ke gumové manžetě zaměřovače, aby zabránil vnikání rušivého rozptýleného světla. Také nabíječ měl své problémy. Ze 77 nábojů tanku T-34/76 (v průměru 19 průbojných, 53 tříštivých a 5 šrapnelů) jich pouze devět bylo přímo přístupných - šest v nosičích na levé stěně bojového oddělení a tři na pravé. Zbývajících šedesát osm nábojů bylo rozděleno v osmi kovových zásobnících pod věží, které byly pokryty gumovou rohoží tvořící podlahu věže. Proto v každé akci, v níž bylo vypáleno více nábojů bez přestávky, musel nabíječ odkrýt a demontovat podlahu věže, aby mohl doplnit střelivo. Při zápolení se změtí zásobníků a rohoží ho navíc ohrožovaly ještě velmi horké nábojnice, vyhazované po každém výstřelu z děla. Uvedené nevýhody však byly vyváženy jeho přednostmi. T-34 byl vybaven upravenými americkými závěsy Christie, které umožňovaly vysoké rychlosti dokonce i v těžkém terénu, a širokými pásy, které snižovaly plošné zatížení terénu na minimum. Odolný a všem klimatickým poměrům přizpůsobený dieselový motor zajišťoval při výborném poměru výkon/hmotnost dosah až 300 km, třikrát více než u tanku Tiger a Panther. Tento parametr měl při velkých vzdálenostech Sovětského svazu klíčový význam. Šikmé pancéřování podstatně zvyšovalo odolnost proti průniku granátu, a novátorsky řešené vysokorychlostní dělo ráže 76,2 mm s dlouhou hlavní pak završovalo dobře vyváženou konstrukci tanku, spojující základní požadavky palebné síly s pohyblivostí. Konstrukce umožňovala také rychlou hromadnou produkci a jednoduché opravy a údržbu v poli. V tanku T-34/76 a jeho následovníku T-34/85, jehož masová výroba začala v zimě 1943, získala Rudá armáda vítěze války. Typ T-34 představoval 68% produkce všech sovětských tanků. Na bojišti byl podporován těžkým tankem KV-1, pojmenovaném po Stalinovu druhovi z občanské války Klimentu Vorošilovovi. Také tento tank byl vyzbrojen dělem ráže 76,2 mm. V průběhu léta 1942 byla do výzbroje zavedena jeho lehčí verze KV-1S, po níž následoval v létě 1943 silněji pancéřovaný a vyzbrojený KV-85, vybavený kanonem ráže 85 mm. Podvozku tanku KV-1 využívalo také samohybné dělo SU-152, o němž se říkalo, že jeho prototyp byl vyvinut v Kotlinově kanceláři za pouhých 25 dnů od ukořistění tanku Tiger na leningradské frontě v únoru 1943. Vyzbrojeno výkonnou 152 mm houfnicí montovanou v přední části silně pancéřované nástavby, dostalo se SU-152 do výroby v březnu 1943. Brzy se ukázalo, že je schopno si poradit s tankem Tiger i samohybným dělem Elefant a postupně získalo přezdívku "zabiják zvířat". V ostrém kontrastu k velkému počtu typů vozidel německých obrněných divizí - často až dvanáct různých typů obrněných strojů a dvacet typů ostatních vozidel - závisely sovětské mechanizované útvary v podstatě na dvou typech. Byly jimi tank T-34 a americký nákladní vůz Dodge, kterých do léta 1943 Spojené státy dodaly téměř 140 000. Smlouva o půjčce a pronájmu umožnila Stalinovu válečnému průmyslu soustředit se téměř výhradně na zbrojní výrobu. Sám Stalin řekl Churchillovi, že potřebuje nákladní vozy víc než tanky. Při marném pokusu přispět na pomoc u Stalingradu komentoval velitel německé 17. tankové divize generál Fridolin Senger und Etterlin tento stav slovy: Rusové se drželi zásady získat nejlepší typ stroje bez ohledu na to, odkud pocházel; provozovat velmi málo typů; konstrukci navrhnout tak jednoduše, jak jen to bylo možné - a tyto typy potom vyrábět ve velkých množstvích... Údržba ruských tanků byla také dobrá. Větší opravy nebyly prováděny tak rychle jako v německé armádě, ale systém běžné údržby byl velmi výkonný a měli množství dobře vycvičených mechaniků. Opravdu, ruské mechaniky jsme začínali ve větší míře využívat v našich vlastních rotách tankové údržby. Výtečný taktik generál Hasso von Manteuffel, který převzal velení 7. tankové divizi v srpnu 1943, chválil ruské záchranné a opravárenské služby, "které u obrněných jednotek nikdy nebyly odděleny od bojových složek... Podávaly výjimečné výkony, když za pohybu následovaly tankové oddíly, aby odvlekly a opravily poškozené stroje. Vydal jsem proto rozkaz, že v zásadě by tanky měly být zapáleny." Manteuffelovo hodnocení tankové taktiky Rudé armády bylo méně lichotivé; postrádal u ní "taktickou pohyblivost, která, je-li spojena s odpovídajícími kádry, je základem pro operační pohyblivost a přizpůsobivost". To potvrdil i generál Senger pozorováním, že "ruská tanková taktika je jednoduchá, prováděná na základě drilu a předem pečlivě naplánovaná tak, aby nevyžadovala příliš mnoho osobní iniciativy a rozhodování." Ve chvíli, kdy se v boji formace rozpadly a tanky bojovaly na vlastní pěst, byly to obvykle zkušené německé jednotky, které vítězily, dokonce i když bojovaly proti velké početní převaze. Člen tankové posádky 6. tankové divize napsal: "Měli jsme jednu výhodu - pohyblivost. Byli jako stádo bizonů bez volnosti pohybu, obklopeni leopardy, slídícími okolo jeho boků. A my byli těmi leopardy." Ve vzpomínkách na tankové bitvy roku 1942 byl německý štábní důstojník velmi kritický k taktické neobratnosti a neústupnosti sovětských obrněných svazků: V těsných sestavách bloudili během hlavní bitvy po bojišti; pohybovali se váhavě a bez jakéhokoli plánu. Pletli se jeden druhému do cesty, nevěděli si rady s našimi protitankovými děly a pokud pronikli naší frontou, nečinně zaháleli a neučinili nic, aby využili svou výhodu. To byly dny, kdy osamocená německá protitanková děla... mohla zasáhnout a vyřadit víc než třicet tanků za hodinu. Osud, který postihl Popovovu "mobilní frontovou skupinu" a Rybalkovu 3. tankovou armádu v únoru a březnu 1943 ukázal, jak mnoho se musí ještě sovětské obrněné síly učit. Je paradoxem, že ve stejné chvíli, kdy Rudá armáda bolestně propracovávala v ohni bitev novou tankovou doktrínu,3 tank samotný jako základní nástroj Blitzkriegu ztrácel status nezávislé, válku vyhrávající zbraně, který získal v roce 1940 a 1941. V létě 1940 prchala poděšená francouzská pěchota do týlu při pouhých zvěstech o přítomnosti tanků. Nyní už zkušený pěšák své postavení při útoku tanků držel. A naopak: tanky se pohybovaly vpřed podporovány dělostřelectvem a specializovanou pěchotou, pancéřovými granátníky. Pokud bránící pěchota opustila svá postavení, vystavila se nejen palbě nepřátelských tanků, ale také pancéřových granátníků a dělostřelectva. Aby se ubránili postupujícím obrněncům, museli se spoléhat na vlastní protitankové zbraně, vzdušné údery a dělostřelectvo, pokud bylo k dispozici, a také na příjezd vlastních tanků, které by svedly bitvu s nepřátelskými stroji. Jak poznamenal John Keegan, pokročil proces, v němž tank "přestal být samostatným strategickým nástrojem a zaujal své místo v propracovaném mechanismu taktického opotřebovávání nepřítele, které dosahovalo svých účinků spíše postupným oslabováním odporu než jako rapír ostrým průnikem nepřátelské fronty". Žádný voják nebyl lépe vybaven pro protitankový boj než pěšák Rudé armády. Vyhovovalo to jeho přirozenému lpění na půdě a schopnosti bránit rodnou zem do posledního dechu. Do června 1943 obdržely pěší jednotky téměř jeden a půl milionu protitankových pušek a také nový protitankový granát RPG 43, který vystřeloval z krátké ocelové trubky kumulativní náboj podobně jako německý Panzerfaust a byl schopen vyřadit střední tank. V létě nesl plně vystrojený a vyzbrojený voják Rudé armády (včetně munice) 27 kilogramů, v zimě pak 35 kilogramů. Navíc musel často nést dělostřeleckou munici do předních postavení, dokonce i když byl obtížen svými vlastními zbraněmi a municí. Nejúčinnějším protitankovým dělem Rudé armády byl charakteristicky robustní kanon ráže 76 mm. Díky velmi vysoké úsťové rychlosti byl interval mezi zvukem výstřelu děla a výbuchem granátu velice krátký, což vedlo Němce k přezdívce Ratsch-boom ("Prásk-bum"). Stejně jako obrněné síly prošlo také ruské dělostřelectvo v průběhu války revolučními změnami. Jako nejdůležitější se ukázalo vytvoření mimořádně silné dělostřelecké zálohy nejvyššího velení. V zimě 1941, po ztrátě velké části sovětského dělostřelectva, přesvědčil maršál Voronov Stalina, aby zbavil pěší divize většiny jejich dělostřeleckých oddílů, které jim ještě zbyly, a vytvořil z nich mohutnou zálohu. Do roku 1943 tak každá divize ztratila jeden ze svých dvou dělostřeleckých pluků. Zálohy byly poté zformovány do pluků, divizí, armád a dokonce sborů po 80 praporech a podle pokynů nejvyššího velení připojeny k jednotlivým frontům. To propůjčilo dělostřelectvu značnou operační pružnost a díky tomu, že Hitler trval na hájení každé pídě okupovaného území, mohla Stavka ponechat některé úseky jen lehce bráněné, zatímco v klíčových bodech shromáždila dostatek záloh k masovým úderům. Při realizaci této doktríny "dělostřelecké ofenzivy"4 u Stalingradu dosáhla Stavka hustoty 300 děl na kilometr; při útoku na Berlín koncem války už to bylo 670 děl na kilometr. Dlouhá příprava, kterou vyžadovalo uvedení podobné masy děl do pohybu a potíže s rychlým pohybem vpřed, nezbytným pro využití výsledků dělostřeleckých útoků, vedly na konci roku 1942 k vytvoření šestnácti "dělostřeleckých průlomových" divizí. Každá z nich měla 356 děl, více než dvojnásobek obvyklého počtu sto šedesáti osmi děl na divizi. V dubnu 1943 byly zformovány "dělostřelecké průlomové" sbory; pro průlomové operace byly také protitankové pluky organizovány do brigád. Velké naděje byly také vkládány do minometů, které Sověti řadili k dělostřelectvu. V roce 1941 byl vytvořen samostatný "Komisariát pro výrobu minometů", jež měl zajistit masovou výrobu minometů pro dočasnou výpomoc dělostřelectvu v průběhu vytváření již zmíněné dělostřelecké zálohy. V listopadu 1942 byly ustaveny gardové minometné brigády vybavené raketomety Kaťuša, kterým Němci přezdívali "Stalinovy varhany". Jekot odpalovaných Kaťuší naháněl Němcům hrůzu, protože jejich vypouštěcí zařízení, montované na těžký nákladní vůz, bylo schopno vypálit salvu čtyřiceti osmi raket s doletem až pět a půl kilometru. Do konce roku 1942 byly zformovány čtyři divize Kaťuší a každá z nich byla mohla vytvořit přehradu z 3840 projektilů, což představovalo 230 tun munice s tříštivou náplní. U Stalingradu rozvinula Rudá armáda 115 pluků Kaťuší. Německý obránce vzpomíná na jejich ničivý účinek: "Ivani se je naučili shromažďovat v celých plucích, aby pokryli vybrané úseky bitevního pole. Plameny startujících raket ještě nestačily pohasnout, když stovky a tisíce střel začaly vybuchovat okolo nás." Z inferna u Stalingradu vzešla nová Rudá armáda, slovy Johna Ericksona "obtížená vyznamenáními, zahrnutá poctami a vyztužena prýmky". Poté, co poznali, jak chutná úspěch, dostali noví sovětští profesionálové hmatatelný důkaz Stalinovy přízně. 18. ledna 1943 se Žukov stal maršálem Sovětského svazu, což bylo první takové povýšení během války. Stejného dne se Voronov stal maršálem dělostřelectva na základě dekretu Ústředního výboru strany, který udělování maršálských hodností u jednotlivých druhů zbraní schvaloval. V březnu se stal maršálem letectva železný muž vzdušných sil Novikov a v únoru završil Vasilevskij pozoruhodnou dvacetiměsíční cestu z generálmajora na maršála. Tři polní velitelé, Malinovskij, Rokossovskij5 a Vatutin se stali řádnými generály. Také Stalin povýšil, když "neochotně a s váháním" přijal na kolektivní žádost politbyra titul maršála Sovětského svazu. Stalin se nyní cítil dostatečně silný, aby si přisvojil zásluhu na obnově Rudé armády a v tomto období se také fráze jako "Stalinská strategie", "Stalinská škola vojenského myšlení" a "Stalinův vojenský genius" staly běžným zjevem v sovětském tisku a propagandě. Důstojnickému sboru Rudé armády se dostalo nové autority. Salutování se stalo povinným a bylo přísně vyžadováno. Nová vyznamenání (Suvorovův a Kutuzovův řád a řád Alexandra Něvského) nejen evokovaly předrevoluční minulost, ale byly určeny výhradně pro důstojníky. S nimi přišlo i znovuzavedení zlatých a stříbrných epolet, tzv. "pogonu": hodnostního označení, které v roce 1917 vojáci s pohrdáním strhávali z ramen carských důstojníků. Stalin uvažoval o tomto problému od roku 1942, kdy bylo navrženo vybavit gardové pluky (už jejich samotné jméno zavání imperiální armádou) odlišnými uniformami a vlastními insigniemi. Aby se vyhnul vytvoření "dvou armád" propůjčením odznaků hodnosti pouze elitním gardám a opomenutím zbytku, rozhodl Stalin o všeobecném zavedení pogonu. Toto opatření přivítali zvláště velitelé útvarů. 6. ledna 1943 vydal Nejvyšší sovět dekret o znovuzavedení pogonu a do Británie byla zaslána objednávka na nedostatkové zlaté prýmky. Uvědoměle střídmí Britové - stále bojující o přežití v bitvě o Atlantik - váhali zpočátku vyhovět požadavku, který považovali za lehkovážný; prýmky však znamenaly předěl v historii Rudé armády. Německý veterán východní fronty s jistou ironií vzpomíná, že elegantní uniformy armády, která provedla invazi do Sovětského svazu, se v průběhu války měnily v pouhý nezbytný základní úbor. Současně "nepřítel svoje uniformy zdobil... Jak se důstojníci naší armády stávali demokratičtějšími a kamarádskými, přinejmenším u frontových jednotek, Ivanovi důstojníci jednali způsobem, který nemůže být popsán jinak než jako aristokratický." Nebyl daleko od pravdy. Byly otevřeny exkluzivní důstojnické kluby a přísně oddělené jídelny pro nižší a vyšší důstojníky. V roce 1943 byl zaveden nový "kodex chování" pro důstojníky, který mezi jiným určoval, že důstojníci nad určitou hodnost nemohou cestovat veřejnou dopravou, nebo nosit "papírové balíky", což byla etiketa povědomá veteránům carské armády. Stalinovo rozhodnutí vrátit se od revolučního rovnostářství k ortodoxním vojenským názorům bylo stejně mazané a pragmatické, jako když změnil zápas proti Německu na "Velkou vlasteneckou válku", zapojil pravoslavnou církev do válečného úsilí nebo zavedl heslo vzývající "Matku Rus" spíše než komunistickou stranu. Vliv strany v armádě výrazně poklesl v říjnu 1942 se zrušením systému "dvojího velení"6, v němž politický důstojník útvaru - komisař - sdílel pravomoce s velícím důstojníkem. Přesto nově navržený "zástupce velitele pro politické záležitosti" stále vládl značnou mocí a podával hlášení oddělenými kanály. Byl ale zodpovědný výhradně za politické vzdělávání, propagandu a péči o vojáky přičemž prapor byl základní jednotkou; nadále se již nemohl veliteli vměšovat do operačních rozhodnutí. Bezprostřední zisk způsobený reformou spočíval ve vstupu velkého počtu dřívějších komisařů s válečnými zkušenostmi do důstojnického sboru. "Armáda" tak pomohla "Straně", ale na vyšších úrovních přesto zůstalo značné napětí mezi velícími důstojníky a politickými členy vojenských sovětů. Některé důstojníky, zejména generála Gordova, pozdějšího velitele 33. armády, povzbuzovali k naléhání na Stalina, aby rozpustil vojenské sověty a vytvořil čistě ruskou armádu na národním základě. To už však bylo čerstvému maršálu Sovětského svazu příliš vzdáleno. Rozhodl se prosazovat komunismus v Rudé armádě raději skrytými prostředky NKVD, než stranickými organizacemi. Udělení výsad bylo vyváženo zpřísněním trestních předpisů, které už tak byly nejkrutější ze všech bojujících armád na západní polokouli. Nikdo si nemohl být jistý před okamžitou popravou - nejznámější obětí se stal generálplukovník Dmitrij Pavlov, velitel Západního frontu za prvních katastrofálních dnů války. Na podzim roku 1942 byly zavedeny trestné prapory pro důstojníky i vojáky. Těžko bylo důstojníkům, jejichž výkonnost byla shledána nedostatečnou tam, kde řídil frontové operace muž jako Žukov. Strach z drakonických trestů byl podstatným faktorem pro přetrvávání taktické nepružnosti až do úrovně armády. Po válce komentoval tento stav americký generál Omar Bradley, když řekl, že americkému poručíkovi na Labi byla svěřena větší pravomoc, než ruskému veliteli divize. Kupříkladu osobní iniciativu mohl vyvíjet pouze velitel frontu. Na nižších úrovních byly armády, sbory a divize pouhými pěšáky nejvyššího velení, pevně svázané plány a příkazy vyšších velitelství. Dokonce i generálové váhali převzít zodpovědnost za akci bez podrobného průvodního dokumenta. Dokonce ani po velkých obkličovacích operacích roku 1941, letních vítězstvích roku 1942 a úspěchu Mansteinova protiúderu po porážce u Stalingradu se Hitler nepřiblížil k vyčerpání lidských sil, kterými Stalin tak nelítostně krmil sovětskou válečnou mašinerii. Mezi červnem 1941 a listopadem 1942 vzrostla síla Rudé armády na frontách z 2,9 na 6,1 milionu mužů. V březnu 1943 se Hitler stále chytal stébla naděje, když podrážděně prohlašoval, že Sovětský svaz musí vyčerpat své zásoby lidských sil "dříve nebo později". V oněch prchavých chvílích, kdy střízlivý rozum nabýval vrchu však věděl, že s tím nemůže počítat. Pouze lidské síly by však nestačily, kdyby Sovětský svaz ztratil schopnost uchovat si průmyslovou základnu pro své válečné úsilí. Její zničení figurovalo jako válečný cíl v plánech operace Barbarossa připravených v prosinci 1940; kdyby tažení dosáhlo svých plánovaných cílů, tj. linie běžící z Archangelska do Astrachaně (tzv "A-A" linie), padlo by 80% sovětských výrobních kapacit do německých rukou. V srpnu 1941 ale Hitler osudově přesunul svůj hlavní nápor ze středu fronty na její jižní část a povýšil dobytí průmyslových kapacit Donbasu na strategický cíl. A tak ačkoliv částečný úspěch na jihu ochromil sovětskou těžbu uhlí a výrobu oceli, které poklesly v zimě 1941 o 63, respektive 58%, ponechal centrální oblast Ruska v okolí Moskvy a horního toku Volhy mimo dosah německé armády. Po německém ústupu od Moskvy v prosinci 1941 dokázal Sovětský svaz udržet své centrální oblasti, které spolu s průmyslovými oblastmi Uralu a Kuzněcké pánve v západní Sibiři měly dostatečný průmyslový potenciál, aby pro Stalina rozhodly výsledek války. Po německém ústupu od Moskvy v prosinci 1941 dokázal Sovětský svaz udržet své centrální oblasti, které spolu s průmyslovými oblastmi Uralu a Kuzněcké pánve v západní Sibiři měly dostatečný průmyslový potenciál, aby pro Stalina rozhodly výsledek války. Zpočátku se však zdálo, že jde o ztracenou věc. Od chvíle, kdy 22. června 1941 vyrazily německé tanky ze svých výchozích pozic, začal zvláštní sovět pod vedením ekonomického odborníka A.I. Mikojana odsunovat těžký průmysl se vším všudy ze západních a středních oblastí evropského Ruska a Ukrajiny do vzdáleného týlu za Ural nejen mimo dosah tanků německých armád, ale i středních bombardérů Luftwaffe. Problémy tohoto obrovitého přesunu poněkud zmírňoval předválečný program strategického přemístění těžkého průmyslu, který se snažil přizpůsobit objem výroby tradičních průmyslových center Sovětského svazu produkci surovin a zapojit nové výrobní zóny za Uralem. Díky tomu pak bylo možno spojit evakuované závody s továrnami ve východních oblastech Sovětského svazu. Tak byla na začátku července 1941 přemístěna válcovna pancéřových plechů z Mariupolu na jižní Ukrajině do nového průmyslového komplexu u Magnitogorska, ležícího východně od Uralu. Ohromná továrna na tanky v Charkově byla přesunuta do továrny na traktory v Čeljabinsku, která také hostila část zařízení Kirovova závodu, evakuovaného z Leningradu; zmíněná továrna pak vešla ve známost jako "Tankograd". Deset týdnů poté, co poslední technici opustili své dílny v Charkově, "a plahočili se podél kolejí", sjelo prvních dvacet pět tanků T-34 z čeljabinské montážní linky. Čísla samotná mohou pouze naznačit rozsah tohoto úsilí. V prvních třech měsících války přepravily ruské železnice 2,5 milionu mužů na západ a 1523 továren na východ: 455 závodů bylo znovu uvedeno do chodu na Urale, 210 v západní Sibiři, 200 v Povolží a více než 250 v Kazachstánu a Střední Asii. Někdy byly továrny evakuovány pod palbou a občas se jich Němci zmocnili dřív, než mohly být naloženy na čekající nákladní vagóny. Generál Guderian vzpomíná na 3. říjen 1941, kdy 4. tanková divize dobyla Orel: Dobytí města zastihlo nepřítele překvapeného do té míry, že tramvaje stále ještě jezdily, když naše tanky vjely do ulic. Nemohla být provedena ani evakuace průmyslových zařízení, pečlivě Rusy připravená. Podél ulic vedoucích z továren na nádraží ležely demontované stroje a přepravní bedny naplněné nástroji a surovinami. Vyskytly se však také vleklé průtahy a zpoždění a v dopravním systému bylo mnoho úzkých míst: z dvaceti šesti chemických továren evakuovaných na východ jich pouze osm dosáhlo do začátku prosince místa svého určení a z nich pouze čtyři skutečně zahájily výrobu. Na dělníky putující se svými továrnami čekaly nesmírné útrapy. Poblíž Sverdlovska byla továrna převezená z Ukrajiny umístěna do dvou obřích hal vztyčených za čtrnáct dní. Zde je reportáž listu Pravda z 18. září 1942: Nastala již zima, když Sverdlovsk obdržel rozkaz soudruha Stalina, vybudovat dvě haly pro zařízení evakuovaná z jihu. Vlaky naložené lidmi a stroji byly již na cestě... Potom přišli na místo lidé z Uralu s lopatami, tyčemi a krumpáči. Studenti, písařky, účetní, prodavači, ženy z domácnosti, umělci, učitelé. Země byla jako kámen, hluboko promrzlá naším sibiřským mrazem. Sekery a krumpáče nemohly proniknout zmrzlou půdou. Ve světle obloukových lamp se lidé prokopávali zemí celou noc. Vyhazovali do vzduchu kameny a zmrzlou zem a kladli základy... Jejich nohy a ruce byly pokryty omrzlinami, svou práci však neopustili. Nad náčrty a plány rozloženými na bednách zuřila vichřice. Stovky nákladních automobilů nepřestávaly dovážet stavební materiál... Dvanáctého dne se již do hal s jejich prosklenými střechami začaly stěhovat první námrazou pokryté stroje. Koše se žhavým uhlím začaly stroje rozmrazovat... A o dva dny později zahájila válečná továrna výrobu. Přes toto heroické úsilí nastal hluboký pokles válečné produkce. Do konce října 1941 se snížila výroba oceli o 58 procent a celková průmyslová výroba klesla o polovinu. Výroba letadel se snížila o dvě třetiny. Nedostatek železných slitin, niklu, neželezných kovů, hliníku, mědi a cínu spolu se ztrátou chemických továren v Donbasu znamenala katastrofu pro zásobování střelivem. V druhé polovině roku 1941 byla fronta závislá na zásobách munice nashromážděných ještě před válkou. Ty však byly do prosince spotřebovány a výroba tou dobou zaostávala o 40 procent za požadavky Rudé armády. Dokonce ještě v roce 1945 celkové údaje o výrobě oceli a uhlí v Sovětském svazu nedosahovaly výše roku 1940. V roce 1944 převyšovala těžba uhlí v Německu těžbu v Sovětském svazu o 160 milionů tun a výroba oceli byla vyšší o 23 milionů tun.7 Nicméně ve výrobě zbraní Rusové v roce 1941 využili obrovských zásob strategických materiálů shomážděných ještě před válkou a daleko předstihli výrobu v Německu: vyrobeno bylo 24 400 sovětských tanků a obrněných vozidel proti 4 800 německých; 21 700 letadel proti 14 700, a u pušek činil tento poměr 4 miliony ku 1,4 milionu. Když se předválečné zásoby Sovětského svazu začaly krátit, byla trhlina zaplněna dodávkami ze Spojených států na základě smlouvy o půjčce a pronájmu. Stalin nejevil zájem o tanky ani o velkou část letadel dodaných do Sovětského svazu Spojenými státy a Británií, dostával však téměř neomezený proud americké pomoci, která uspokojovala potřeby jeho válečného průmyslu, nutné pro přežití. Do května 1945 Američané přepravili do Sovětského svazu 16,4 milionu tun materiálu pro téměř každou oblast sovětského válečného úsilí: 2000 lokomotiv a 540 000 tun kolejnic pomohlo Rusům položit větší délku železničních tratí, než které vybudovali v letech 1928 až 1939; za více než 150 milionu dolarů nástrojů a strojního vybavení a do léta 1943 téměř 1 milion tun oceli; tři čtvrtiny ruské spotřeby mědi v letech 1941 až 1944; 13 milionů párů zimních bot pro Rudou armádu; vysoce jakostní petrolej pro letecká paliva. Nezbytně zapotřebí bylo také potravin, neboť na území ztracených v roce 1941 se pěstovalo 38 % produkce obilnin Sovětského svazu a chovalo se zde 40 % dobytka. Zabavení traktorů pro tahání děl přispělo k poklesu zemědělské produkce i v těch oblastech, které nebyly dobyty nepřítelem. Americké zemědělství, které se zotavilo z hospodářské krize, dodalo Sovětskému svazu pět milionů tun potravin, což v přepočtu představovalo denně čtvrtkilový příděl pro každého vojáka Rudé armády po celou dobu války. Na zvláštní žádost bylo do Sovětského svazu přepraveno i 12.000 tun másla pro rekonvalescenty ve vojenských nemocnicích. V létě 1943 řekl Vasilevskij generálu (později maršálu) Tolbuchinovi, že podle jeho mínění mají nyní sovětské oddíly nad nad nepřítelem převahu "v kvalitě i v kvantitě". Věřil, že sovětské nejvyšší velení je schopno vést rozsáhlé operace a že pořádek a disciplína již z armády vytlačily zmatek, v němž se Rudá armáda nacházela v roce 1941 a v létě roku 1942. Úkolem dne bylo nastolení ortodoxního vojenského systému a o důležitosti "stability zázemí", nejdůležitějšího Stalinova principu8 pro trvalé vedení války, už také nebylo pochyb. Cena za přežití však byla strašná a stále vzrůstala. Značná část rozlohy Sovětského svazu byla drancována nepřítelem a zbytek se musel podřídit potřebám války. Muže, kteří opustili kolchozy a továrny a odešli na frontu, nahradili starci, ženy a děti, kteří s hubenými příděly pracovali dlouhé a dlouhé hodiny válečného pracovního týdne. V typicky sovětském protikladu mezi vývojem rozvinuté technologie a nejprimitivnějšími životními podmínkami začali v Moskvě vědci vyvíjet atomovou bombu, zatímco zemědělci v kolchozech orali svá pole nástroji, které se od středověku téměř nezměnily. Sovětské vrchní velení však už nepochybovalo, že vyhraje válku, zatímco jeho německému protějšku vidina "vítězné" války mizela za obzorem. S nástupem rasputicy v březnu 1943 a koncem Mansteinovy protiofenzivy se dostalo východní frontě krátkého oddechu. Byl to ovšem klid před bouří, při kterém obě strany odpočívaly, přeskupovaly své síly a shromažďovaly miliony mužů a nejmodernějších zbraní pro rozhodující letní úder. K A P I T O L A 5 Boj o nadvládu Guderian: "Můj Vůdče, proč vůbec chceme letos na Východě útočit?" Hitler: "Máte úplnou pravdu. Kdykoliv na ten útok myslím, zvedá se mi žaludek." V červnu 1943 vedla bitevní linie na východní frontě z Leningradu, k němuž v lednu Rusové otevřeli úzký pozemní koridor jižně od Ladožského jezera až po severní pobřeží Azovského moře u Taganrogu. Z Leningradu se fronta táhla na jih, přes starou Rus k městu Vělikije Luki ležícím 650 kilometrů západně od Moskvy. Potom se stáčela na jihovýchod, než změnila směr, aby vytvořila severní rameno velikého výběžku okolo Orla. Těsně pod orelským výběžkem byl vykousnut obrovský oblouk kurského výběžku, který asi do hloubky sto třiceti kilometrů vystupoval na západ z linie fronty a pokrýval oblast o ploše poloviny Anglie. Jižní rameno tohoto obráceného výběžku procházelo okolo Bělgorodu a dále podél linie Donce, až se jeho linie spojila s Azovským mořem. Jestliže se započte 320 kilometrů fronty v severním Finsku a fronta skupiny armád A na tamaňském předmostí chránící průjezd Kerčským průlivem na Krym, činila délka fronty od severu na jih přes 2700 kilometrů. Jedno místo fronty více než ostatní přitahovalo pozornost německého i sovětského vrchního velení. Bylo to vábení téměř pravoúhlého kurského výběžku, který vnikal do německých linií v místě styku mezi skupinami armád Střed a Jih. Na většině plochy výběžku byl terén tvořen zvlněnou kopcovitou krajinou s širokými a mělkými údolími. Údolími protékalo mnoho říček s břehy posetými ovocnými sady a rozlehlými poli slunečnic, mezi nimiž ležely malé skupiny zemědělských usedlostí. Na severním okraji výběžku neslo mnoho vesnic uklidňující bukolická jména: Kuso (slepice), Butlika (máslo), Sajka (houska). Místní správní centrum Ponyri se proslavilo svými jablky, známými jako Antonovskije. Na jaře 1943 byla tato půvabná krajina zasažena válkou. Ustupující Němci za sebou zanechali zpustošenou oblast s vyrabovanými továrnami a statky. Kolchozní dílny byly srovnány se zemí a jejich strojní zařízení zničeno. V oblasti, která se v roce 1940 chlubila 400 000 koní, se jich nyní stěží našlo 20 000 a ti se nehodili k ničemu. Mnoha kolchozům nezbyl žádný kůň nebo dobytče. Jediná železniční trať po níž se přepravovaly všechny druhy zboží, jednokolejka z Kurska do Kastorného, byla v troskách. Šedesát dva mostů v oblasti bylo vyhozeno do vzduchu spolu s železničními uzly, celým železničním parkem a dílnami. Do vzduchu bylo vyhozeno také seřaďovací nádraží v Kursku. Samotný Kursk, ležící ve středu výběžku, byl důležitým uzlem na železniční i silniční trati z Jalty do Moskvy. Jako jedno z nejstarších měst Ruska byl poprvé zmiňován v listinách z roku 1032; byl úplně zničen krymskými Tatary a znovu vybudován v roce 1586. Jeho význam předsunuté hlídky, který měl ve středověku, zmizel, jak se hranice Ruska posunovaly na jih a snižovalo se nebezpečí tatarského vpádu. Zůstal však regionálním centrem - příliš malým na to, aby měl celonárodní význam a příliš velkým, než aby okouzloval svým půvabem. Nyní na něm zanechávalo jizvy těžké německé bombardování. Hlavní příčinou jeho věhlasu se stal jev známý jako kurská magnetická anomálie způsobený ložisky magnetitu, na nichž bylo město zbudováno a který dokázal úplně zmást střelky kompasů. Jakmile na jižním cípu ruské vysočiny nastalo období setí, mohl střelky kompasů ovlivňovat magnetismus jiného druhu: směrem ke kurskému výběžku byl přesunován vojenský kov ve formě tisíců tanků, děl a letadel. Země byla osévána za hukotu německých bombardérů, ale písčitá půda skrývala také mnohem smrtonosnější setbu v podobě milionů min, jimiž byla krajina prošpikována v očekávání velké bitvy. Pro německou armádu na Východě představoval kurský výběžek příležitost a nebezpečí zároveň. Z výběžku, který se nyní rychle plnil početnými sovětskými silami, Rudá armáda ohrožovala německá postavení jak ve středu fronty tak v její jižní části. Kdyby však zde byla Rudá armáda "přiskřípnuta", utrpěla by nejen velké ztráty mužů a materiálu, ale stala by se také daleko zranitelnější novými německými ofenzivami zaměřenými buď na Moskvu, nebo na stepní oblasti na jihu. Odstranění kurského výběžku dominovalo na jaře 1943 úvahám německého vrchního velení. Manstein ale se svým pronikavým postřehem už dříve navrhl alternativní řešení problému, které přinášelo nastávající letní období vhodné pro vojenská tažení. Přes úspěch své protiofenzivy a znovudobytí Charkova mu bylo jasné, že ztráta "tolika vynikajících formací" znamenala, že německé armády již nebudou schopny vést ofenzivy takového rozsahu, jako v letech 1941 a 1942: "Co se zdálo možné - ujme-li se na německé straně věci správné vedení - byl předpoklad, že Sovětský svaz by mohl být unaven svými stále většími obětmi1 do té míry, že by byl schopen akceptovat patovou situaci." Manstein věděl, že tohoto cíle nemůže být dosaženo přijetím čistě statické, defenzivní strategie. Němcům už scházel dostatek sil, aby drželi frontu v každém bodě od Baltského po Černé moře. Nezbývalo už ani mnoho času k vynucení remízy. Jakákoli iniciativa v rámci strategické obrany musela být zahájena před očekávaným spojeneckým vyloděním v Evropě, které znamenalo odsun značné části sil k zamezení hrozby na Západě, ale na druhé straně potřebných i k zadržení obnovené sovětské ofenzivy. Manstein došel k závěru, že jediná naděje spočívá v tom, že uštědříme nepříteli mocné údery lokálního charakteru, jež rozhodujícím způsobem podkopou jeho bojovou sílu - především a ponejvíce ztrátami zajatců. To předpokládá operační pružnost na naší straně, která umožní vytěžit maximální užitek ze zatím ještě lepší kvality německých štábů a bojových jednotek. Po opětném dobytí Charkova navrhl Manstein Hitlerovi dvě možnosti. V první navrhl, aby Ostheer vyčkal na sovětský útok, který bude téměř jistě zahájen na jižní Ukrajině s cílem zatlačit německou frontu na sever od Černého moře. Německou odpovědí by podle Mansteina mělo být postoupení území stažením vojsk z celé doněcké pánve a následné zahájení drtivého protiúderu z kyjevské oblasti proti nataženému severnímu boku ruských sil, dosažení obratu a posunutí fronty na jih. Tuto alternativu Manstein stručně nazýval "backhandovým úderem": byla mnohonásobně větším opakováním jeho protiofenzivy, jež právě pomalu zhasínala v březnovém blátě. Mansteinův "forehandový" úder zahrnoval odříznutí kurského výběžku soustřednými údery ze severu a jihu, při nichž by byly zničeny sovětské obrněné zálohy přisunuté do bitvy. Potom měl následovat obrat na jih k utkání s fronty Rudé armády na jižní Ukrajině. Zdůraznil, že rozhodující je zahájit "forehandový" úder při nejbližší příležitosti, ne později než začátkem května, než se Rudá armáda vzpamatuje ze ztrát, jež utrpěla při zimním tažení. Hitler, jako vždy neochotný ke ztrátám území, zavrhnul "backhandovou" strategii a tím spíše "operační pružnost" navrhovanou Mansteinem. Hitlera podporoval náčelník štábu OKH Zeitzler, jenž soudil, že útok u Kurska představuje menší riziko, nevyžaduje žádnou počáteční ztrátu území a "neklade tak velké požadavky na naše rezervy." Generálplukovník Kurt Zeizler nyní přebíral stále důležitější roli při strategickém přetahování, které předcházelo zahájení kurské ofenzivy. Udělal hvězdnou kariéru a v září 1942 se stal nástupcem generálplukovníka Haldera ve funkci náčelníka štábu a v této funkci zůstal až do června 1944, kdy byl na pokraji nervového zhroucení nahrazen Guderianem. Aby zdůraznil jeho potupu, zakázal mu Hitler nosit uniformu. Syn protestanského pastora Zeitzler sloužil jako nižší důstojník pěchoty v první světové válce a k tankovým zbraním přešel v roce 1934. V roce 1938 jako podplukovník plánovacího štábu OKW připravoval pod Warlimontovým velením návrh plánu na okupaci Československa. Po povýšení na plukovníka v roce 1939 sloužil jako štábní důstojník v polském a francouzském tažení. Zde osvědčil své schopnosti pro logistiku mechanizovaných sborů a byl jmenován náčelníkem štábu Kleistovy 1. tankové armády, u níž sloužil během invaze do Sovětského svazu. Postupem doby došel Kleist k názoru, že nikdo jiný není jako Zeitzler schopen udržovat pohybovou energii obrněných svazků, když celé armády jsou "rozhozeny" při prudkém postupu, který charakterizoval prvních šest měsíců války na Východě. Nyní již generálmajor Zeitzler byl začátkem roku 1942 převelen na Západ jako náčelník štábu polního maršála Gerda von Rundstedta, vrchního velitele armád na Západě. Ve stojatých vodách Rundstedtova štábu mu dynamika a proslulý nedostatek trpělivosti vynesly přezdívku "Kulový blesk" a jeho role v odražení britsko-kanadského nájezdu u Dieppe v srpnu 1942 upevnila jeho reputaci muže budoucnosti. Zeitzler dlouho byl Führerovým favoritem, který měl povolen osobní přístup a který udržoval úzké přátelské styky s Hitlerovým adjutantem Schmundtem. Jeho příležitost přišla vzápětí po útoku u Dieppe; tehdy se Hitler dostal do sporu s Halderem po hádce o nadměrném zvyšování počtu mužů Wehrmachtu. Hitler poznamenal, že by rád nahradil Haldera "někým, jako je ten chlapík Zeitzler", což byl návrh, který přinesl ovoce 24. září, kdy Halder odstoupil a Zeitzler, povýšený na generála pěchoty, nastoupil jako nový náčelník štábu. Na prahu svého úřadu obdržel Zeizler od Keitela nepříliš povzbuzující rady: "Nikdy neodporujte Vůdci. Nikdy mu nepřipomínejte, že měl na něco jiný názor. Nikdy mu neříkejte, že příští události dají za pravdu vám, a ne jemu. Nikdy mu nepodávejte hlášení o padlých - musíte šetřit jeho nervy." S charakteristickou otevřeností Zeitzler odpověděl: "Když někdo začne válku, musí mít nervy nést následky." Také Zeitzler musel mít značně pevné nervy při jednání s Hitlerem a jeho nejvyšším velením, v němž mnozí důstojníci byli starší a služebně výše postavení a 47letého generála "Kulového bleska" považovali za Hitlerův nástroj. Nicméně Zeitzlerův seriózní způsob práce získal souhlas Goebbelse, který 20. ledna 1942 napsal do svého deníku: "Jmenování Zeitzlera sebou přineslo novou metodu práce vrchního velení, při které vypustil z jednání vše nepodstatné. To umožnilo zprostit Vůdce mnoha detailů a vše již nezávisí na jeho rozhodnutí." Naneštěstí v oné chvíli vše na Vůdcově rozhodnutí záleželo. 21. listopadu se Manstein neúspěšně pokusil přesvědčit Hitlera, aby dal Paulusovi rozkaz prorazit u Stalingradu. Zeitzler se již s Hitlerem o Stalingrad střetl, když naléhal na ústup 6. armády v okamžiku, kdy 19. listopadu začaly sovětské protiofenzivy severně a jižně od Stalingradu. Avšak to jen utvrdilo Hitlerovo rozhodnutí udržet se na Volze. Zeitzlera také nepřesvědčila Göeringova lehkomyslná ujištění, že 6. armáda může být zásobována pomocí Luftwaffe a tento skepticismus sdílel s náčelníkem Luftwaffe generálplukovníkem Hansem Jeschonnkem. 24. listopadu řekl Hitlerovi a Göringovi, že to Luftwaffe nemůže dokázat. Göring začal zuřit a křičel, že Luftwaffe to jistě nějak zvládne, načež Zeitzler ztratil sebeovládání a vykřikl: "To je lež!" Hitler, loajálně stojící na Göringově straně, se snažil věci uklidnit. Později, když se potvrdilo, že měl Zeitzler pravdu, mohl náčelník štábu přemýšlet nad Keitelovým varováním. Podle generála von Blumentritta (pozdějšího náměstka generálního štábu) si Führer potom Zeitzlera "držel od těla". Přes tyto strasti se Zeitzler nikdy neobával říci Hitlerovi své mínění. Při jedné příležitosti se Führer snažil pobavit sebe a svou patolízalskou suitu vulgární poznámkou, že obzor "mých polních maršálů má velikost poklopu od klozetu." Příštího dne Zeitzler požádal Hitlera o soukromou audienci, během níž mu otevřeně řekl: "Jakožto generál armády vznáším námitku k jazyku, který jste použil o našich polních maršálech. Dovoluji si Vás požádat, abyste takové výrazy v mé přítomnosti již nepoužíval." Úplně vyveden z míry takovou přímočarostí mu Hitler jen nabídl ruku a řekl: "Děkuji Vám." Nakonec musel Zeitzler působit jako zástupce a učil se couvat. Po válce nevesele popsal svou roli v generálním štábu: Protože náčelník generálního štábu měl jenom poradní postavení, neměl pravomoc velet na východní frontě... Tuto funkci vykonával samotný Adolf Hitler. Podepisoval vlastnoručně základní rozkazy a nařízení, nebo je opisoval. Příležitostně - zvláště když si všiml, že jsem odlišného názoru - je dokonce navrhl nebo nadiktoval sám. V několika případech jsem odmítl spolupodepsat rozkazy v naději, že možná zabráním jejich vydání. S výjimkou jednoho případu, kdy rozzloben dal návrh stranou a nikdy se k němu nevrátil, byly však vždy vydány přes adjutanta. V jedné oblasti Zeitzler prosazoval své názory a právě tam se stal velkým zklamáním pro OKW (Oberkommando der Wehrmacht). Ve své dřívější kariéře otevřeně vystupoval ve prospěch sjednocení velení Wehrmachtu a jeho jmenování vzbudilo v OKW naději na bližší spolupráci s OKH (Oberkommando des Heeres). Zeitzler však rychle ukázal své odhodlání vyloučit OKW z východní fronty a zakázal členům operačního oddělení OKH podávat OKW jakékoliv informace. Slovy generála Warlimonta Zeitzler "držel nad východní frontou oponu, a to...ještě více znemožňovalo operačnímu štábu OKW získat celkový pohled na válečnou situaci". Zeitzler dokázal být brzdou i v jiných případech. Odmítl například povolit převedení výzvědných sekcí "Cizí armády - Západ" od OKH pod operační štáb OKW přesto, že se téměř výlučně zabývaly bojišti spadajícími pod OKW. Zeitzlerovo jmenování spíše rozjitřilo, než vylepšilo situaci v rozděleném německém nejvyšším velení. Podle Keitelova hlediska Zeitzler "měl úmysl vyloučit nás ve stále vyšší míře... od rozhodování o východní frontě... a bylo dokonce zřejmé, že se obával našeho vlivu na Vůdce - velmi politováníhodný a malicherný pohled na věc". Na jaře roku 1943 Zeitzler také těžil z pokračující ztráty Hitlerovy sebedůvěry způsobené Stalingradem, což na druhé straně umožnilo Mansteinovi provést svou protiofenzivu s minimálním vměšováním Rastenburgu. Pro tu chvíli měl ale Zeitzler příležitost dát tvar ofenzivě u Kurska. Na začátku dubna dostal náčelník štábu XLVIII. tankového sboru generálmajor von Mellenthin krátkou dovolenou, během níž měl podat Zeitzlerovi hlášení na velitelství OKH v Lötzenu, ležícím v lesích poblíž Angerburgu, asi hodinu cesty od Rastenburgu. V Lötzenu von Mellenthin "podal Zeitzlerovi zprávu o úloze XLVIII. tankového sboru v současných bojích; zároveň zjistil, že se chystá velká ofenziva, v níž by měl hrát velmi důležitou úlohu". 11. dubna předložil Zeitzler Hitlerovi memorandum s nástinem obchvatného útoku na kurský výběžek, což byl vyzkoušený recept, který od června 1941 slavil proti Rudé armádě úspěchy. Na severním rameni výběžku měla mohutně tankovými divizemi posílená 9. armáda udeřit z prostoru jižně od Orla přes Ponyri na Kursk. Na jihu měla 4. tanková armáda, krytá na svém pravém boku armádní skupinou Kempf postoupit z prostoru severně od Charkova přes Obojan a spojit se s 9. armádou u Kurska. Ruské síly, které se tak octnou v pasti ve vzniklé kapse, budou potom postupně zlikvidovány. Hojná žeň zajatců bude transportována zpět do říše na nucené práce v německém válečném průmyslu. Dobytím Kurska bude ustavena kratší frontová linie a Ostheer bude moci přemístit část sil na Západ. Plán počítal s oživením Hitlerových vzpomínek na minulá vítězství. V květnu 1942 totiž použil maršál Timošenko izjumský výběžek, obklopený ze tří stran německými silami, jako východisko pro velkou sovětskou ofenzivu. Útok byl zastaven a okamžitá německá protiofenziva, vedená pod Hitlerovým a Halderovým dohledem skupinou armád Jih polního maršála von Bocka, odřízla izjumský oblouk na obou jeho ramenech. Paulusova 6. armáda útočící ze severu a armádní skupina Kleist postupující z jihu obklíčily a zničily větší část dvou sovětských frontů, shromážděných ve výběžku k ofenzivě. Situace okolo Kurska nabízela příležitost k podobnému úspěchu. Zeitzler věřil, že deset až dvanáct tankových divizí s doprovodnou pěchotou bude postačovat k provedení operace s kódovým označením Zitadelle (Citadela). Hitler mínil, že budou zapotřebí větší síly. Guderianovo jmenování do funkce generálního inspektora obrněných sil bylo důkazem, že Führer si nyní plně uvědomuje obtíže pancéřových sborů a došel k závěru, že pouze injekce velkého počtu tanků Tiger a Panther obnoví strategickou rovnováhu na Východě. Na Zeitzlerovy argumenty, že Manstein se zmocnil Charkova s pouhými pěti divizemi, Hitler odpověděl, že rozhodujícím faktorem byly tanky Tiger nasazené ve zvláštních praporech o přibližně 30 strojích, "přičemž každý prapor měl hodnotu běžné tankové divize". Výroba však činila pouhých 25 Tigerů měsíčně, zatímco Panthery, jejichž měsíční výroba se pohybovala okolo 50 strojů, byly pronásledovány mechanickými problémy. Motor a převodovka byly přetíženy zvětšenou hmotností stroje, chlazení nedostačovalo a motor měl znepokojivý sklon ke vznícení. Potenciálně byl Panther dobrý, ne-li lepší než T-34, na rozdíl od svého ruského rivala však byla jeho konstrukce drahá a složitá. Führerova důvěra v Panthera však byla taková, že vyhlásil ambiciózní cíl vyrábět 600 strojů měsíčně. Plán operace Citadela nastíněný 11. dubna nabyl konkrétní formu v Operačním rozkaze číslo 6, který Hitler podepsal 15. dubna. Jako ofenzivu s nejvyšší prioritou v tomto roce jsem se rozhodl provést operaci Zitadelle, a to tak brzy, jakmile to počasí dovolí. Ofenziva má rozhodující význam. Musí být rychlá a drtivá. Musí nám zajistit iniciativu pro jaro a léto tohoto roku. Proto všechny přípravy musí být provedeny s největší pečlivostí a energií. Nejlepší svazky, nejlepší armády, nejlepší velitelé a velké zásoby munice musí být umístěny na rozhodující místa. Každý důstojník a každý muž musí být bezvýhradně přesvědčen o rozhodující důležitosti této ofenzivy. Vítězství u Kurska se musí stát pro svět majákem. Proto nařizuji: 1. Cílem ofenzivy je obklíčení nepřátelských sil rozvinutých v kurské oblasti pomocí důrazných, koordinovaných, nelítostných a rychlých úderů jednou útočící armádou v oblasti Bělgorodu a jednou v oblasti jižně od Orla, a zničení nepřítele soustřednými útoky. V průběhu ofenzivy má být dosaženo zkrácení fronty na linii Něžega-Koroča (nezahrnuta) - Skorodnoje - Tim - východně od Ščigry - Sosna (nezahrnuta), což umožní uvolnit naše síly pro jiné úkoly. 2a. Je životně důležité udržet moment překvapení co nejdéle, a především udržovat nepřítele v nejistotě o načasování ofenzivy. 2b. Ofenzivní síly budou shromážděny na co nejkratší frontě, aby s pomocí drtivé podpory tanků, dělostřelectva, raketometů atd. mohly prorazit nepřátelské linie jedním úderem a zničit je bitvami "v kotli". 2c. Frontové jednotky musí být podporovány silami z týlu tak rychle, jak je to jen možné, aby měly kryté boky a úderné síly mohly pouze postupovat vpřed. 2d. Okamžitým tlakem ze všech stran kotle musí být nepřítel zbaven jakéhokoliv oddechu a musí být uspíšeno jeho zničení. 2e. Útok musí být proveden s dostatečnou rychlostí, aby nepřítel neměl čas se stáhnout nebo přivést silné zálohy z jiných frontů. 2f. Rychlé ustavení nové frontové linie uvolní včas síly, zvláště mobilní svazky, pro další operace. 3. Skupina armád Jih napadne nepřítele mohutně nahromaděnými silami z linie Bělgorod-Tomarovka, prorazí podél čáry Prilepy-Obojan a spojí se s útočícími jednotkami skupiny armád Střed východně od Kurska. Aby tento útok byl kryt z východu, musí být linie Něžega-Koroča-Skorodnoje-Tim dosažena co nejrychleji... Pro krytí útoku ze západu budou použity pomocné síly, které vstoupí do kotle spolu s hlavními silami, jakmile bude obklíčení uzavřeno. 4. Skupina armád Střed vyrazí se svými útočnými armádami z linie Trosna - prostor severně od Maloarchangelska... - aby prorazila podél čáry Fatež-Verejtěnovo. Hlavní nápor povede na východním boku a spojí se s útočícími armádami skupiny armád Jih východně od Kurska. Síly skupiny armád Střed, operující z oblasti západně od Trosny až po rozhraní s armádní skupinou Jih, budou zadržovat nepřátelské úderné síly místními útoky od chvíle, kdy ofenziva začne a potom v pravý čas vyvinou tlak směrem do kotle. Stálý vzdušný a pozemní průzkum zajistí, že každý pokus nepřítele o vyproštění bude zaznamenán. Za těchto okolností bude okamžitě zahájena ofenziva podél celé fronty. 5. Obě armádní skupiny musí využít při svém rozvinutí všechny dostupné prostředky maskování, klamání a dezinformace nepřítele, aby ofenziva, počínaje 28. dubnem, mohla být zahájena do šesti dnů po obržení rozkazu OKH. Nejbližší termín ofenzivy je 3. květen. Vojska budou postupovat do svých výchozích linií pouze v noci za nejpřísnějších maskovacích opatření... 7. Kvůli utajení budou s těmito plány v nezbytně nutném rozsahu seznámeny pouze osoby, kterých se bezprostředně týkají. Informace budou poskytovány co nejpozději a postupně. Musíme zajistit, aby za žádnou cenu žádná část našich plánů neunikla kvůli nedostatku péče nebo nedbalosti. Nepřátelské výzvědné aktivity musí být kontrolovány zvýšeným úsilím kontrašpionáže... 8. Protože se ve srovnání s dřívějšími útoky jedná o operaci menšího měřítka... nebudou útočící jednotky s sebou brát žádná vozidla ani zavazadla, která nejsou absolutně nezbytná... Každý velitel si musí být jist, že s sebou veze jen to, co je naprosto nezbytné pro boj. Velící generálové a velitelé divizí na to musí přísně dohlížet. Musí být ustavena přísná kontrola provozu. Musíme postupovat vpřed bez ohlížení... 10. Letectvo shromáždí v rozhodujících místech všechny své aktivní síly. Porady s velitelskými složkami vzdušných sil musí začít okamžitě. Zvláštní péče musí být věnována utajení. 11. Pro úspěch ofenzivy je krajně důležité, aby nepřítel neuspěl v jiných úsecích fronty skupin armád Jih a Střed, aby se mu nepodařilo Citadelu anulovat nebo přinutit útočné formace k předčasnému stažení. Obě skupiny armád se proto musí vedle útočných bojů spojených s Citadelou připravit do konce měsíce na obranné bitvy ve zbývajících úsecích fronty. V tomto ohledu je rozhodující, aby k zabezpečení těchto úseků byly použity všechny dostupné prostředky a sektory zranitelné útoky obrněných jednotek byly dobře vybaveny protitankovou obranou, místní zálohy uvedeny v pohotovost a nepřátelské přípravy zjištěny podrobným průzkumem opěrných bodů. 12. Základní úkoly pro operaci jsou: a. Posunutí rozhraní mezi skupinami armád Jih a Střed na linii Konotop (Jih) - Kursk (Jih) - Dolgoje (Střed). b. Přesun velitelství 2. armády spolu se třemi velitelstvími sborů a devíti pěšími divizemi stejně jako s dalšími určenými armádními oddíly ze skupiny armád Střed ke skupině armád Jih. c. Uvolnění dalších tří pěších divizí ze skupiny armád Střed tak, aby byly k dispozici OKH severozápadně od Kurska. d. Stažení většiny obrněných formací z této fronty pro použití na jiných bojištích... 13. Armádní skupiny budou hlásit, jaké kroky byly učiněny pro útok a obranu vymezenou v tomto rozkazu na mapách v měřítku 1:300 000... (podepsán) Adolf Hitler Pravost stvrzuje: Generálporučík Heusinger.2 Operační rozkaz číslo 6 neurčil datum Citadely, stanovil pouze, že "nejčasnější datum" operace má být 3. květen; byl to však současně i nejpozdější termín, s nímž počítal pro zahájení operace Manstein. Hitler, který se nemohl rozhodnout zatím dychtivě očekával, kdy Panthery dosáhnou bojové připravenosti. Tak, jak tomu bylo již předtím v jeho politické a vojenské kariéře, nezvratnému rozhodnutí předcházelo dlouhé údobí váhání. Zatímco Führer dumal v Berghofu nad vyhlídkami Citadely, rozštěpilo se německé vrchní velení na dva tábory. Jedni s různou mírou nadšení plán podporovali, druzí vyjadřovali nejhlubší pochyby o jeho rozumnosti. Jejich vůdcem se stal Jodl, náčelník štábu OKW, stále ještě popuzený vyloučením OKW z možnosti účinně ovlivňovat východní frontu. Jodl se stavěl proti Citadele s tvrzením, že je nebezpečné vyčerpávat zálohy, zatímco se ve Středomoří rýsuje tolik problémů. Zeitzler odpověděl obrácením jeho logiky, výrokem, že Ostheer je tak slabý, že si nemůže dovolit čekat na místě "až bude sražen", ale musí získat iniciativu. V každém případě Warlimont později poznamenal, že Zeitzlerova zlost z odstavení od bojišť na Západě způsobila, že se nestaral o tyto "vzdálené problémy"... Stále více se dožadoval provedení "své" ofenzivy a stěžoval si Hitlerovi na Jodlovo zasahování do sféry svých pravomocí. Takto byly těsné a přesto komplikované vztahy mezi středomořským a východním bojištěm dále pohřbívány pod nánosem rekriminací uvnitř vrchního velení. Téměř okamžitě propadl Hitler nutkání znovu zvažovat plán Citadely. Pouhých pár dnů po podpisu operačního rozkazu číslo 6 telefonoval Zeitzlerovi do Lötzenu a navrhoval změnu obchvatného úderu - na který bude nepřítel téměř určitě dobře připraven - frontálním úderem na střed kurského výběžku kombinovanými silami armádních skupin Střed a Jih. Zeitzler byl tímto návrhem natolik zneklidněn, že 21. dubna odletěl do Berchtesgadenu, aby demonstroval na Führerem tak milovaných mapách a statistických tabulkách, že nové rozvinutí jednotek způsobí neúnosné zpoždění začátku Citadely. Také ostatní měli dodatečné návrhy. Velitelem 9. armády byl generálplukovník (později polní maršál) Walter Model, který vedl 3. tankovou divizi při útoku na Sovětský svaz. Jeho energie mu zajistila rychlý postup nejprve na místo velitele sboru, poté v zimě 1942-3 do funkce velitele 9. armády. Tento prudký muž s nevybíravým slovníkem byl pravým generálem svých vojáků a Hitlerovým favoritem. Studoval fotografie vzdušného průzkumu ukazující hluboce rozvrstvený obranný systém, který nyní Rusové v kurském výběžku budovali. To, co viděl, se mu nelíbilo. Zpočátku věřil, že 9. armáda může prolomit ruskou obranu během dvou dnů. Nyní si nebyl tak jistý. Potřeboval další den a více tanků. Jakoby vycítil Modelovy obavy, pozval jej Hitler, aby přiletěl do Berghofu, kde ve velkém sále studovali mozaiku Modelových leteckých snímků. O dvanáct měsíců později Hitler poznamenal, že Modelův požadavek jednoho dne navíc, který nevyhnutelně znamenal další těžké ztráty útočných oddílů, mu nahnal strach o osud Citadely. Rozhodl se operaci odložit, nejprve na 5. květen a potom na 9. květen. V této chvíli se k potyčce připojil Guderian a využil autonomie, plynoucí z jeho postavení generálního inspektora obrněných sil. Od konce března byl na cestách: navštěvoval velitelství frontových jednotek na Východě, mezi nimi divize Leibstandarte a Grossdeutschland, aby získal jasný obraz taktických a technických schopností tanků Tiger; setkal se se Speerem a diskutoval o zvýšení produkce Tigerů; poprve navštívil Berghof; zúčastnil se melancholické porady s náčelníkem štábu Luftwaffe generálplukovníkem Hansem Jeschonnkem, v němž Guderian poznal "unaveného muže, v jehož náladě byla zřetelně cítit sklíčenost"; diskutoval zhoršující se situaci v severní Africe se Schmundtem a neúspěšně naléhal na okamžitou evakuaci zkušených tankových posádek a techniků. Po dalším setkání v Berghofu, kde 29. dubna projednával otázky organizace a výstroje s Keitelem, Speerem a generálem Bühlem3 a kde také bez úspěchu snášel argumenty pro stažení jednotek Tigerů ze Sicilie na italskou pevninu, odcestoval do Paříže na setkání s polním maršálem von Rundstedtem, vrchním velitelem armád na Západě a prohlédl si Atlantický val. Guderianova francouzská inspekční cesta byla přerušena telegramem od Hitlera, aby se dostavil na konferenci do Mnichova. S Hitlerem se Guderian setkal 3. května 1943 a požadoval odklad zahájení Citadely, dokud nebudou odstraněny dětské nemoci Pantherů a výroba tanků nevzroste na úroveň slibovanou Speerem: 1140 v květnu, 1005 v červnu a 1071 v červenci. Mezitím by byly uvedeny do služby dva nové prapory, každý s Panthery, Elefanty a samohybnými houfnicemi Hummel (Čmelák), což byla 150 mm houfnice na podvozku tanku PzKW IV. Odolnost tanků vůči protitankovým granátům měla být u strojů operujících na východní frontě zvětšena přidáním dalších pancéřových plátů. Ve skutečnosti Guderian jen získával čas, když navrhoval odložení operace, proti níž byl silně zaujat. Věřil totiž, že v roce 1943 by německá pancéřová síla měla být udržována v pohotovosti pro případ spojeneckého úderu na Západě. Stále ještě nerozhodnut, předsedal Hitler 4. května velkému shromáždění, na němž jako hlavní účastníci byli přítomni také Manstein, Kluge, Model, Zeitzler, Guderian a Speer. Debatě dominovala Citadela. Hitler zahájil zasedání pětačtyřicetiminutovým proslovem o východní frontě, náčrtem Zeitzlerova návrhu Citadely a Modelovými výhradami. Guderian později sepsal závěry, ke kterým Model došel z výsledků leteckého průzkumu: Rusové vybudovali hluboké a velmi silné obranné pozice přesně v místech, kudy měl probíhat útok obou armádních skupin. Rusové již stáhli hlavní část svých mobilních sil z předních pásem výběžku; v očekávání obchvatného útoku, který navrhují naše plány, posílili zóny našeho možného průlomu neobvykle silným dělostřelectvem a protitankovými silami. Model z toho vyvodil správný závěr - zejména, že nepřítel počítá se zahájením takového útoku, a proto k dosažení úspěchu musíme zvolit nový taktický přístup. Alternativou bylo upuštění od celého plánu. Hitlerovy počáteční poznámky naznačovaly, že je ovlivněn Modelovými argumenty a že o uskutečnění Zeitzlerova plánu nikterak není již předem rozhodnuto. Potom byl požádán o vyslovení svého názoru Manstein. Podle Guderiana (jehož názory však nejsou nezaujaté) se Manstein nepřiklonil k žádné straně a zůstal neutrální, když poznamenal, že ofenziva by měla dobrou naději na úspěch, kdyby byla zahájena v dubnu; nyní však situace vypadá problematičtěji. Ofenziva by neměla být podniknuta bez přidání dvou kompletních pěších divizí do bojového rozkazu. Hitler ho umlčel a poznamenal, že žádné další divize nejsou k dispozici. Pak požádal Mansteina, aby lépe formuloval svůj postoj. Jak Guderian připomíná, "nedostal Vůdce na svou otázku žádnou jasnou odpověď". Kluge, který byl jako další vyzván, aby se vyslovil, hovořil nadšeně ve prospěch Zeitzlerova plánu. Poté následoval Guderian, který prohlásil, že uskutečnění Citadely nemá smysl: Sotva jsme dokončili reorganizaci a znovuvybavení naší východní fronty; jestliže zaútočíme podle plánu náčelníka generálního štábu, určitě utrpíme těžké ztráty tanků, které nebudeme moci v roce 1943 nahradit; naopak měli bychom nově vyrobené tanky směrovat na západní frontu, abychom měli mobilní zálohy, které by mohly být využity proti spojeneckému vylodění, jež s jistotou můžeme očekávat v roce 1944. Guderian se potom vrátil k Pantherům, kterým, jak se mu zdálo, Zeitzler nepřiměřeně důvěřoval. Znovu referoval o vývojových problémech, jež nevyhnutelně předcházejí zavedení každé nové zbraně a varoval, že není žádná záruka, že budou odstraněny ještě před ofenzivou. V tomto bodě se mu dostalo osamělé podpory od Speera. Nikdo jiný se nepostavil proti Zeitzlerovu plánu. Spíše se stavěli proti dalším odkladům s tvrzením, že jedinou výhodu z odložení ofenzivy bude mít Rudá armáda, tvrdě pracující na zesílení svého již nyní hrozivého obranného systému v kurském výběžku. Přesto však tříhodinová konference přinesla další odklad. Hitler posunul datum zahájení Citadely doprostřed června. O šest dní později byl Guderian Hitlerem pozván do Berlína na další únavnou diskusi o výrobě Pantherů. Po zasedání uchopil Guderian Hitlera za ruku a žádal ho, aby zrušil Citadelu. Řekl mu, že požadavky nemohou být nikdy vyváženy odpovídajícími zisky a že pozdrží mnohem naléhavější obranné přípravy na Západě. Svá slova zakončil prosebnou otázkou: "Proč vůbec chcete na Východě letos zaútočit?" Keitel, který byl stále poblíž, odpověděl: "Musíme zaútočit z politických důvodů." Se stopami zoufalství v hlase Guderian spěšně pokračoval: "Kolik lidí myslíte, že ví, kde vůbec Kursk leží? Světu je úplně lhostejné, jestli Kursk udržíme nebo ne... Proč vůbec chceme letos na Východě útočit?" A v tuto chvíli Hitler poznamenal, že se mu při myšlenkách na Citadelu obrací žaludek. Guderian, který nechtěl Hitlera pustit, ho ujistil: "V tom případě je Vaše reakce správná - nechte ji plavat." Na závěr rozhovoru Hitler připustil, že se dosud o Citadele závazně nevyjádřil. "Politické důvody", na které Keitel odkazoval, neměly sice mnoho společného s vojenskou realitou, o to však více s potřebou podpořit upadající morálku spojenců Německa. 10. května bylo předmostí v Tunisu odepsáno a o tři dny později síly Osy v severní Africe kapitulovaly. Středomoří bylo nyní hlavní Hitlerovou starostí a ten se neustále užíral obavami z úmyslů Spojenců, z Duceho rostoucí izolace a z nedostatku vůle jeho krajanů pokračovat v boji. 8. května byl Hitler informován o nálezu těla u španělského pobřeží - šlo o již zmíněnou spojeneckou operaci Mincemeat. V otázce pravosti nalezených dokumentů Válečného kabinetu se německé vrchní velení se rozdělilo na dvě skupiny. (Šlo o dokumenty, které britská výzvědná služba pečlivě umístila do příručního zavazadla připevněného k zápěstí údajného majora Martina z Královského námořnictva, sloužícího ve štábu viceadmirála lorda Louise Mountbattena, náčelníka kombinovaných operací.) OKW a admirál Canaris, šéf německé vojenské špionáže se nechali oklamat, ale Hitler byl nejprve skeptický k takto šťastnému odhalení spojeneckých úmyslů. Nedlouho předtím však domnělá spojenecká hrozba Dodekanéským ostrovům a Pelopponesu začala hrát na strunu Hitlerovy podvědomé snahy bránit Balkán. A tak, přesně jak navrhovatelé akce Mincemeat předpokládali, Hitlerova balkánská obsese překonala jeho pochyby a poskytla mu důvod k přesunům sil, o kterých již rozhodl. Na počátku června musel Guderian zakročit, aby zabránil OKW odeslat 1. tankovou divizi, posílenou vůbec prvním kompletním praporem Pantherů, hlídkovat na Pelopponés proti spojeneckému vylodění. Po mnoha argumentech zachránil Panthery, které byly příliš široké pro úzké horské cesty a mosty Řecka, nikoliv však 1. tankovou divizi, kterou, jak později napsal, "jsme trpce postrádali v Rusku". Hitlerovi se strategické záležitosti začínaly vymykat z rukou, jak se snažil podle momentální situace řešit rozpory plynoucí ze samotné podstaty jeho způsobu vedení války. Byl deprimován ztrátou Tuniska a měl obavy z blížícího se úderu na Itálii. Ztráta Balkánu by ho připravila nejen o jeho poslední kolísající spojence, ale také o rumunskou ropu a bauxit, chrom a měď, které potřeboval Speerův válečný průmysl. V Hitlerovi hlodalo nepovolující napětí, jak stále cestoval sem a tam mezi Berlínem, Rastenburgem a Obersalzbergem. Uprostřed května Hitlerův osobní lékař Dr. Theodor Morell, obtloustlý mastičkář přezdívaný Führerovou suitou "Reich Injektionmeister", léčil úpornou zácpu svého pacienta projímadly "stupňující se účinnosti". Generálporučík hrabě von Schwerin zanechal popis Hitlerova tehdejšího vzhledu: Předepsaným způsobem jsem se ohlásil a Hitler ke mně přišel - muž, shrbený jako pod těžkým břemenem, pomalými unavenými kroky... Byl úplně vyčerpaný, a já jsem se ve zmatku díval do jeho očí bez lesku a s nepřirozeně modrou barvou... nemohlo být žádných pochyb, že jsou to oči nemocného člověka. Je ale možné, že tuto scénu nacvičoval. 15. května Hitler předsedal tajné konferenci svých generálů. Ve svém proslovu uvedl Itálii a Maďarsko jako dvě kritické oblasti, znovu potvrdil svou důvěru v Duceho a zopakoval své obavy o osobní bezpečnost italského diktárora; zdůraznil také, jak významné je zabránit otevření druhé fronty na hranicích Říše. Své posluchače nenechal na pochybách, že v popředí jeho zájmu je narůstající krize v Itálii a potřeba přesunout nejméně osm obrněných a pět pěších divizí z Východu k zajištění italského poloostrova proti anglo-americkému úderu. Pravděpodobně bude nutná také okupace Maďarska. Hitler překvapivě skončil tím, že za těchto podmínek je připraven zvážit ústupovou strategii na Východě včetně evakuace orelského pásu a doněcké oblasti, na jejichž udržení tvrdošíjně trval při svých únorových tahanicích s Mansteinem. Pouze zkrácením frontové linie mohl Wehrmacht vyvážit odsun jednotek na Západ. Rychlost byla nezbytná, aktivace nových "stalingradských" divizí však nebude hotova ještě další dva měsíce. Setkání z 15. května bylo důležité přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé dal Hitler najevo, že alespoň pro tuto chvíli opustil svou fixaci na udržení území a uvažoval o strategické defenzivě podle Mansteinova návrhu. Zadruhé se rozhodl povzbudit spojence, kteří se již nemohli spoléhat, že budou mít přednost před zahájením Citadely. Šance na uskutečnění Zeitzlerova plánu tedy byly stále nerozhodné. Kdyby německé vrchní velení znalo celý rozsah přípravy ruské obrany v kurském výběžku, mohlo Modelovo zlé tušení vést k přehodnocení celého plánu operace Citadela. Ale odhady německého průzkumu o tom, co se děje "na druhé straně kopce", zůstaly nepřesné, byť hluboce zneklidněné. Na druhé straně sovětské vrchní velení bylo informováno o každém obratu v debatě okolo Citadely. Pravý zdroj těchto informací jim zůstal utajen, avšak Rusové na něj za války spoléhali jako na svůj nejdůležitější individuální špionážní zdroj. Za vše vděčili zpravodajskému zdroji Ultra, který měl původ v zachyceném a dešifrovaném německém radiovém provozu. Dešifrováním se zabývala Státní škola kódování a šifrování v Bletchley Parku v Anglii, a byl to jeden z nejvýznamnějších britských technických triumfů v průběhu války. Podkladem pro zařízení Ultra byl šifrovací systém přístroje Enigma, přijatého jako standard německých ozbrojených sil v roce 1935. Navenek se Enigma podobala psacímu stroji, uvnitř však byla mnohem složitější. Po stlačení některé z kláves poskytl vnitřní systém ozubených kol alternativní znak, který se logicky nemohl opakovat dříve než za 200 trilionů následujících úhozů. Němci byli přesvědčeni, že Enigmou kódované zprávy, v nichž nebyla patrná žádná souvislost, jsou nerozluštitelné. V tom se však zklamali. V třicátých letech začala polská a francouzská výzvědná služba pronikat do tajemství Enigmy. V červenci 1939 se podělili o své znalosti s Brity, kterým byl darován přístroj Enigma dva týdny před Hitlerovou invazí do Polska. V Bletchley Parku se britští odborníci soustředili na základní slabinu Enigmy, kterou byla nutnost zahájit každou zprávu opakující se sekvencí stejných znaků. Zde nalezli brilantní matematici z Bletchley způsob, jak rozluštit význam zpráv. Nakonec již byli schopni mnoho zpráv kódovaných Enigmou číst "v reálném čase". I když Britové poskytovali informace zdroje Ultra jen pečlivě vybranému a přísně omezenému okruhu zájemců, kladlo na ně utajení jejich původu mnoho problémů. Od začátku roku 1942 sdíleli tajemství s Američany, ale s Rusy si nebyli již tak blízcí. Stalinovi byly dodávány informace, jejich zdroj však nebyl odhalen. V červnu 1941 předali Britové dvě jasná varování o bezprostřední hrozbě operace Barbarossa. 12. června předal ministr zahraničí Anthony Eden a šéf britského Spojeného zpravodajského výboru sovětskému velvyslanci Ivanu Majskému detailní doklady o německých plánech a také datum zahájení Barbarossy, kterým byl 22. červen. Stalin se je však rozhodl ignorovat, stejně jako ignoroval úplný bojový rozkaz Wehrmachtu se specifikací německých cílů a přesným dnem D operace Barbarossa, odeslaný do Moskvy ve stejné době Alexandrem Footem, zástupcem šéfa sovětské špionážní sítě ve Švýcarsku. Foote byl ve skutečnosti dvojitý agent, rekrutovaný před válkou do stínové organizace "Z" generálporučíka Claude Danseyho s cílem infiltrovat a kontrolovat sovětské zpravodajské operace ve Švýcarsku, jehož neutralita poskytla arénu, v níž kvetla špionáž a kde se mohli setkávat agenti znepřátelených stran. Foote měl hrát důležitou roli při předávání těch informací ze zdroje Ultra, které považoval za "spolehlivé" Stalinovi, zatímco zdroj informací měl udržovat nadále v tajnosti. Foote nebyl jen cestou předávání zpráv zařízení Ultra. Pro britskou zpravodajskou službu pracovala ve Švýcarsku také Rachel Dübendorferová, hlava komunistické buňky na Mezinárodním úřadu práce, který byl agenturou Společnosti národů. Dübendorferová dostala vybrané informace Ultry od několika britských agentů ve Švýcarsku, mezi nimi také od britského konsula v Ženevě Victora Farrella a Karla Sedláčka, který pracoval pro velmi výkonnou zpravodajskou službu české armády v exilu a který byl se svými britskými partnery jedna ruka. Dübendorferová i Sedláček předali materiály Rudolfu Rösslerovi, německému emigrantovi, který vedl protifašistické nakladatelství v Lucernu. Rössler opustil Německo v roce 1933, rok po nástupu Hitlera k moci, ale udržoval těsné vazby s mnoha vysoce postavenými osobami protinacistického smýšlení v Německu, což mu umožnilo vypracovávat rozvláčné odhady německého politického a vojenského vývoje pro švýcarskou výzvědnou službu. Mnoho z těchto informací si našlo cestu do ruské sítě ve Švýcarsku a bylo odesláno do Moskvy. Rössler (krycím jménem Lucy) se postupem doby stal klíčovým agentem sovětské sítě ve Švýcarsku. Nebyl však mistrem špionáže poválečných legend s kontakty na nejvyšších místech Hitlerova velitelství nebo u nevyzpytatelného admirála Canarise. Informace, které tolik zaujaly moskevské centrum, nepřicházely z Rastenburgu, ale z baráku č. 3 v Bletchley Parku. Rössler byl jen jedním prvkem v Brity stvořeném neproniknutelném bludišti, kterým prali materiály Ultra směřující do Moskvy. Němci nikdy neodhalili pravou identitu agenta Lucy, ačkoliv je jasné, že Švýcaři, kteří vzali Rösslera v roce 1944 do ochranné vazby, měli do jisté míry podíl na jeho aktivitách. Ani Rusové nikdy nezjistili, že jejich švýcarské operace byly kontrolovány Brity v podobě vynalézavého Foota. Nevyjasněná situace okolo Citadely byla ideální pro experty na šifry z Bletchley Parku. Čím delší byly přípravy a větší neshody uvnitř německého vrchního velení, tím početnější byla zachycená hlášení, která mohla být dešifrována a využita. Odlišná byla situace u Mansteinovy protiofenzivy, kdy klíčová rozhodnutí byla činěna velitelem skupiny armád Jih na jeho velitelství v Záporožje. Lucy byl v oněch týdnech nezvykle tichý; nyní ale byl schopen informovat Moskvu o každém pohybu nepřítele. 8. dubna odeslal Footův šéf Sandor Radó do Moskvy tuto zprávu: "Neshody v německém vrchním velení byly vyřešeny rozhodnutím odložit útok proti Kursku... na začátek května." Do Moskvy byly zaslány i podrobnosti z operačního rozkazu č. 6 s jeho klamnou součástí, nazvanou operace Panther. Tou byla zdánlivá ofenziva směrem na ropná pole na Kavkaze. Zatímco Hitler 20. dubna slavil své padesáté čtvrté narozeniny, hlásil Radó do Moskvy, že Citadela byla opět odložena. O devět dnů později informoval Moskvu, že nové datum ofenzivy bylo stanoveno na 12. června. Moskevská centrála se obávala, že Hitler mohl opět změnit názor, a proto si 7. května vyžádala informaci o současných plánech a záměrech Němců. 9. května tedy odeslal Radó dlouhou depeši o více než sto dvaceti šifrovaných skupinách s odhadem záměrů nepřátelského vrchního velení a s přesnou zprávou o Speerově slibu Hitlerovi, že do 31. května bude k dispozici 324 nových Pantherů. V průběhu příprav Citadely měl Stalin informace o každém novém vývoji situace. Žádný jiný zpravodajský zdroj nemohl zabezpečit takovou hojnost přesných informací. Isaac Deutscher si všiml, že Stalin "vlastně byl svým vlastním vrchním velitelem, svým ministrem obrany, proviantním důstojníkem, sám sobě ministrem zásobování, mininistrem zahraničí, a dokonce svým vlastním šéfem protokolu". Jako vrchní velitel, ministr obrany, financí a šéf zásobování byl zcela zaujat posilováním kurského výběžku. Jako ministr zahraničí měl svůj horizont daleko za stepmi středního Ruska, v oblasti spojeneckých strategických cílů a otevření druhé fronty v severní Evropě. Ve svém denním rozkaze Rudé armádě z 23. února Stalin očividně pominul jakoukoli zmínku o bojích v severní Africe a prohlásil, že Sovětský svaz "nese celou tíži války". Složil květnatý hold sovětskému válečnému průmyslu, ale neučinil ani zmínku o smlouvě o půjčce a pronájmu a dalším válečném materiálu ze Západu, jehož dodávky nyní začaly hromadně přicházet zejména přes Írán. Na Stalina neučinila Churchillova strategie žádný dojem, ačkoli ji předtím schvaloval. Stejně tak nechtěl přijmout opakovaná ujištění britského ministerského předsedy o škodách, které působila Německu spojená anglo-americká bombardovací ofenziva. Pokračoval v naléhání na spojeneckou invazi ve Francii do konce léta 1943. 16. března řekl presidentu Rooseveltovi: "Považuji za svou povinnost prohlásit, že brzké otevření druhé fronty ve Francii je nejdůležitější věcí (a) je... pro nás obzvláště důležité, aby úder Západu nebyl dále oddalován a byl proveden na jaře, nebo na začátku léta." 4. června byl nicméně Stalin oficiální cestou informován, že invaze přes Kanál, s přílišným optimismem navrhovaná na srpen-září 1943, byla odložena na jaro 1944. O tomto rozhodnutí se Stalin rozmrzele vyjádřil, že "způsobilo výjimečné obtíže Sovětskému svazu...a ponechalo sovětskou armádu, která bojuje nejen za svou zem, ale také za své spojence, bojovat osamoceně a téměř bez pomoci." Stalin také zápasil s Churchillem v citlivé otázce Polska. V přímé opozici Polákům v Londýně ustavil v Moskvě loutkovou polskou vládu a Svaz polských vlastenců a schválil zformování a výcvik polské bojové jednotky o síle 10 000 mužů na ruské půdě; tato jednotka byla nazvána divizí Tadeusze Kosciuszka. Stalinovy karty v pokeru o anglo-rusko-polské vztahy bezděčně posílili Němci. Ráno 13. dubna objevily německé oddíly poblíž Smolenska, u obce Kosogory v Katyňském lese masový hrob. Ve velké jámě deset metrů dlouhé a šest metrů široké odkryli mumifikovaná těla tří tisíc polských důstojníků, naskládaná ve dvanácti vrstvách. Těla byla oblečena ve vojenských uniformách se svrchníky staženými přes hlavu, s rukama svázanýma a s ústy ucpanými pilinami. Usmrceni byli výstřelem z pistole zezadu do šíje. Podle večerních zpráv berlínského radia, které novinu 13. dubna zveřejnilo, bylo později objeveno dalších 7 000 těl. Od sovětské okupace východního Polska v září 1939 po německý vpád do Sovětského svazu, byly Rusy uvězněny tisíce polských vojáků, důstojníků a civilistů. Okolo 15 000 z nich beze stopy zmizelo. Zdálo se, že německý průzkum hromadného hrobu v Katyni poskytuje odpověď na nerozluštěnou otázku jejich osudu. Goebbels, potěšený, že může obvinit ze zvěrstev někoho jiného, rozvířil celou záležitost na maximum a obvinil Rusy z vraždění Poláků. Nakonec bylo identifikováno téměř 3 000 těl obětí, z nichž naprostá většina byla členy polského důstojnického sboru, inteligence nebo patřili k odborným pracovníkům. Všichni byli naposled viděni v ruském zajetí. Některá z těl nesla charakteristická zranění způsobená čtyřstranným ruským bajonetem4. Sovětský svaz obvinění rezolutně odmítl a Poláci v Londýně mu pochopitelně věřili. Britové se více zabývali svým válečným úsilím než choulostivými záležitostmi Poláků v Londýně a zůstali pouhými diváky. Katyňská odhalení začala brzy Stalinovi překážet a zakázal nezávislé vyšetření Červeným křížem; celá záležitost mu však umožnila přece jen jednodušeji zařídit "přerušení" vztahů s Poláky v Londýně. Ti se nyní octli mezi dvěma mlýnskými kameny - Stalinovým programem "přátelského" Polska v poválečné Evropě a váháním, či spíše neschopností západních spojenců se mu vzepřít. Později onoho roku 1943, když Poláci v Londýně odmítli podpořit jakékoli poválečné změny polských předválečných hranic, byli Churchillem odstaveni na vedlejší kolej. Záležitost Polska byla jedna z věcí, které se Stalin rozhodl řešit po svém. Přes katyňská odhalení a hašteření s Churchillem o otevření druhé fronty však Stalinovo manévrování neznamenalo pro alianci zdaleka hrozbu, i když kolovaly pověsti o německé snaze uzavřít se Sovětským svazem seprátní mír. Ve svém prvomájovém rozkazu roku 1943 vyslal Stalin řadu uklidňujících signálů Churchillovi a Rooseveltovi. Zmínky o mírových pokusech byly odmítnuty jako "německá past" a Stalin vršil chválu na "naše vítězné Spojence v Tripolsku, Lybii a Tunisu" a na "chrabré anglo-americké letce", kteří zasazovali "drtivé údery Německu i Itálii, a dávali tak tušit otevření druhé fronty v Evropě". Jako gesto určené k tomu, aby přesvědčilo Brity a Američany o nově nabyté ruské solidnosti, rozpustil Stalin 22. května Kominternu. O čtyři dny později v odpovědi na Rooseveltovu nabídku neformálního setkání "na ruské nebo americké straně Beringovy úžiny" vyjádřil Stalin politování, že vojenské situace vyžaduje jeho plnou pozornost: "Toto léto - možná už v červnu - očekáváme, že Hitlerovci zahájí novou ofenzivu." Zatímco se Stalin dohadoval se svými spojenci, připravovala se Stavka na očekávanou německou ofenzivu. Koncem března odhadovala sovětská výzvědná služba, že Ostheer rozmístil v oblasti Orla, Bělgorodu a Charkova okolo šedesáti divizí, z toho dvacet obrněných a shromáždil výjimečně silnou údernou skupinu, složenou z divizí Grossdeutschland, Leibstandarte, Totenkopf a Das Reich v prostoru Charkova. Na severním rameni kurského oblouku čelil Rokossovského Střední front sedmnácti pěším a osmi tankovým divizím; na jižním rameni výběžku bylo odhadovaných třináct pěších a čtyři obrněné divize nahuštěno v prostoru Bělgorodu a stálo proti Voroněžskému frontu, který byl nyní pod Vatutinovým velením. Dále na jihu nalezla sovětská výzvědná služba až devět pěších a devět tankových divizí rozvinutých proti Malinovského Jihozápadnímu frontu. Jakmile Mansteinovu protiofenzivu zastavila březnová rasputica, načrtl Stalin charakteristicky ctižádostivý plán obnovené ofenzivy Středního a Voroněžského frontu. Oba měly postupovat k Dněpru. Střední front s úkolem dobýt Gomel, jako úvod k osvobození Běloruska; Voroněžský front se pak měl znovu zmocnit Charkova před osvobozením Donbasu. Nahromadění německých vojsk na severu a jihu kurského výběžku však nyní představovalo pro Střední a Voroněžský front vážnou hrozbu, vedle níž se Stalinův plán zdál nezvykle lehkomyslný. Počínaje začátkem dubna se Stalin, Stavka, generální štáb i frontoví velitelé spojili, aby připravili odpověď na to, co se jasně jevilo jako ofenzivní záměry německých armád na Východě. V tomto procesu padla na Žukovova bedra velká zodpovědnost. Na konci března začal s rozsáhlou cestou po kurském výběžku, aby "pomohl velitelům ve správném odhadu situace, vysvětlil jim jejich úkoly a také to, jak je nejlépe splnit v případě, že nepřítel zahájí ofenzivu". Zvláštní pozornost věnoval Voroněžskému frontu a dvakrát navštívil úsek u Obojanu bráněný 52. gardovou střeleckou divizí, o němž Žukov předpokládal, že ponese plnou váhu nepřátelského útoku. Zatímco se Žukov soustředil na posílení kritických míst na úseku Voroněžského frontu, spojily se všechny tři fronty ke splnění všeobecné Vasilevského směrnice o provádění masivního pozemního i vzdušného průzkumu k určení celkového rozsahu nepřátelských sil a jejich záloh. Jeho výsledky pak poskytly Žukovovi dostatek informací k vypracování podrobné předběžné strategické zprávy, kterou předložil Stalinovi 8. dubna. Soudruh Vasiljev (Stalinovo krycí jméno) 8. dubna 1943, 5.30 V příloze je má zpráva o možných nepřátelských operacích na jaře a v létě 1943 a mé závěry týkajících se našich obranných operací v nejbližší budoucnosti. 1. Kvůli těžkým ztrátám, které nepřítel utrpěl při zimním tažení 1942-3, nebude zřejmě schopen shromáždit do jara dostatečně velké zálohy, aby obnovil svůj postup na Kavkazu a směrem k Volze při pokusu obejít z boku Moskvu hloubkovým manévrem. Se zřetelem na nedostatek větších rezerv musí nepřítel omezit svou ofenzivu na jaře a v první polovině léta 1943 na užší frontu. Bude muset přizpůsobovat krok za krokem své plány svému postupu s konečným cílem zmocnit se v roce 1943 Moskvy. Podle současného uspořádání nepřátelských sil stojících proti našemu Střednímu, Voroněžskému a Jihozápadnímu frontu soudím, že bude směřovat své hlavní ofenzivní operace proti těmto třem frontům v naději, že porazí v této oblasti naše síly, a získá tak dostatek prostoru, aby obchvatnými manévry obklíčil zboku Moskvu poblíž samotného města. 2. V první fázi se nepřítel zřejmě pokusí shromáždit maximální síly, k nimž bude patřit pravděpodobně až třináct či patnáct tankových divizí s rozsáhlou leteckou podporou, a udeří z prostoru Orel-Kromy, aby obešel Kursk ze severovýchodu, a dále z prostoru Bělgorod-Charkov s cílem obejít Kursk z jihovýchodu. Pomocný úder zaměřený na zničení naší fronty může být očekáván od západu poblíž Vorožby mezi řekami Sejm a Psel, směrovaný proti Kursku z jihozápadu. Tímto útokem by se nepřítel pokusil obklíčit naši 13., 17., 65., 60., 38., 40. a 21. armádu. Konečným cílem této fáze by byla linie běžící přes řeku Koroču, město Koroču, město Tim, řeku Tim a Droskovo. 3. V druhé fázi nepřítel pravděpodobně udeří proti boku a týlu Jihozápadního frontu v základním směru na Valujki a Urazovo. Tento postup se možná pokusí spojit s dalším úderem z prostoru Lysičansku severně směrem na Svatovo a Urazovo. Také jinde může být očekáván postup nepřítele směrem na čáru Livny, Kastornoje, Stary Oskol a Novyj Oskol. 4. Ve třetí fázi, po vhodném přeskupení, se nepřítel může pokusit dosáhnout linie běžící přes Liski, Voroněž a Jelec a s krytým jihovýchodním bokem může učinit pokus obklíčit Moskvu přes Ranenburg, Rjažsk a Rjazaň. 5. Můžeme očekávat, že při svých letošních ofenzivních operacích bude nepřítel nejvíce spoléhat na své tankové divize a letectvo, poněvadž jeho pěchota se zdá být daleko méně připravena pro ofenzivní operace než loni. Naproti Střednímu a Voroněžskému frontu má nyní nepřítel až dvanáct tankových divizí, což znamená, že přisunutím tří nebo čtyř dalších z ostatních úseků fronty může vrhnout až patnáct či šestnáct tankových divizí s celkovou silou 2 500 tanků proti našemu uskupení u Kurska. 6. Se zřetelem k této hrozbě bychom měli posilovat protitankovou obranu Středního a Voroněžského frontu, v rámci záloh nejvyššího velení co nejrychleji shromáždit třicet protitankových dělostřeleckých pluků k použití v ohrožených úsecích a soustředit všechny pluky samohybných děl podél linie Livna, Kastornoje a Staryj Oskol (v týlu) a dát několik pluků okamžitě k dispozici Rokossovskému a Vatutinovi. V zálohách vrchního velení by mělo být soustředěno co nejvíce leteckých sil, aby masivní letecké útoky ve spojení s tankovými a střeleckými jednotkami mohly napadnout nepřátelské úderné síly, a tak rozvrátit jeho útočné ofenzivní plány. Nejsem obeznámen s konečným rozmístěním našich operačních záloh, ale podle mého mínění by měly být shromážděny v prostorech Jefremovo, Livny, Kastornoje, Novyj Oskol, Valujki, Rozsoš, Liski, Voroněž a Jelec s většinou záloh soustředěnou okolo Jelce a Voroněže. V hlubším týlu by měly být zálohy umístěny u Rjažska, Ranenburgu, Mičurinska a Tambova. Jedna záložní armáda by měla být ponechána v prostoru Tuly a Stalinogorska. Považuji za nemoudré zahájit preventivní útok v příštích několika dnech. Bylo by lepší, abychom vyčerpali nepřítele na naší obraně a zničili jeho tanky, a teprve poté, po přisunutí čerstvých záloh, přešli do generální ofenzivy, a nakonec zničili jeho hlavní síly. KONSTANTIN (Žukovovo krycí jméno) Toto tedy byl v hlavních rysech Žukovův bitevní plán. Bitva měla být svedena za podmínek, které vyhovovaly jemu. Byl to až pedantsky plánovaný potomek improvizovaných zadržovacích operací a protiúderů, které prováděl v zimě roku 1941. Správně odhadl zásadní slabiny nepřítele a soustředil se na silné stránky Rudé armády. Ostheer měl být vyčerpán na ruské obraně a "teprve poté, po přisunutí čerstvých záloh" měla Rudá armáda přejít do celkové ofenzivy a zničit hlavní síly nepřítele. To byla Žukovova doktrína v celé své kruté jednoduchosti. 10. dubna navštívil Žukova u Voroněžského frontu maršál Vasilevskij. Ten plně podporoval Žukovovy závěry. Rychle dosáhli dohody o nakládání s operačními a strategickými zálohami a o "charakteru nastávajících operací". Spolu navrhli směrnici Stavky o zálohách a vytvoření nového Stepního frontu v týlu kurského výběžku a odeslali ji Stalinovi k podpisu. Současně pozvali frontové velitele a jejich velitelské štáby, aby vyjádřili své názory na nadcházející operace. Od Středního frontu obdrželi okamžitou odpověď. Jeho náčelník štábu generálporučík M.S. Malinin v ní očekával, že "s přihlédnutím k výsledkům ofenzivních operací v období 1941-2 můžeme očekávat, že nepřítel omezí svou ofenzivu na jaře a v létě 1943 na kursko-voroněžský operační směr". Malinin ale navrhoval, aby místo defenzivního vyčkávání na nepřátelský útok, který podle Malininovy předpovědi měl být zahájen již uprostřed května, byla převzata iniciativa a spojené síly Západního, Brjanského a Středního frontu udeřily na nepřátelská seskupení okolo Orla, dobyly železniční trati Mcensk-Orel-Kursk, zabránily německé armádě užívat brjanské železniční a silniční spojení a předešly tak plánované ofenzivě proti severnímu rameni kurského oblouku. O dva dny později obdržela Stavka doporučení Voroněžského frontu, podepsané Vatutinem, Chruščovem (který byl politickým členem vojenské rady frontu) a generálporučíkem F.K. Korženěvičem, Vatutinovým náčelníkem štábu. V souhrnu zpráva říkala: Nepřátelským záměrem bude zaútočit soustřednými údery z bělgorodské oblasti směrem na severovýchod a z orelské oblasti směrem na jihovýchod s cílem obklíčit naše síly rozmístěné západně od linie Belgorod-Kursk. Poté můžeme očekávat, že nepřítel udeří jihovýchodně na bok a týl Jihozápadního frontu, aby mohl později postupovat na sever. Nicméně je zde možnost, že nepřítel nemusí postupovat tento rok na jihovýchod a přijme místo toho jiný plán, vyžadující ofenzivu severovýchodním směrem k obchvatu Moskvy po soustředných úderech mimo oblast Bělgorodu a Orla. Tuto možnost musíme mít na paměti a odpovídajícím způsobem připravit zálohy. Ačkoli tedy existovala značná míra shody mezi velícími důstojníky, byly zde dvě drobnosti, které mohly Stalina zneklidnit. Tou první byla možnost zahájení preventivního úderu směrem ven z kurského výběžku, druhou pak úvaha o možném obnovení postupu na Moskvu v německých plánech. Žukov však neuvažoval o útoku ven z výběžku a měl k tomu dobrý důvod. Podle jeho názoru "naše strategické zálohy byly stále ve stadiu formování a Voroněžský a Střední front utrpěly těžké ztráty v předchozích bojích a potřebovaly posily v lidech, zbraních i vybavení". Žukov nebyl od Stalina nikdy dále, než na vzdálenost telefonického hovoru a do kurského sektoru přijel opět až poté, co byl z velitelství Voroněžského frontu povolán zpět do Moskvy. Do Moskvy dorazil 11. dubna a setkal se zde s Vasilevským, který ho informoval, že Stalin nařídil přípravu map a podrobné návrhy pro období jarního a letního tažení. Po celý 12. duben pracovali Žukov, Vasilevskij a Antonov na návrhu. Na tomto poli vynikal operační náčelník generálního štábu Antonov. Vyrovnaný a soustředěný, exaktní v myšlení i řeči připravil situační mapu, zatímco Žukov s Vasilevským pracovali na zprávě pro Stalina. Všichni tři se shodovali, že německé vrchní velení plánuje hlavní ofenzivu proti kurskému výběžku a udeří na jih od Orla a na sever z Bělgorodu a na zbytku východní fronty zůstane v obraně. Tento stav byl diktován nedostatečnými silami německých armád na Východě, které již nestačily na vedení většího počtu ofenzivních operací. A byl to Kursk, u nějž bylo OKH připraveno zaplatit "jakoukoli cenu" za obnovení strategické rovnováhy ve prospěch německé armády zničením Středního a Voroněžského frontu. Večer 12. dubna předložili Žukov, Vasilevskij a Antonov svůj návrh Stalinovi, který "naslouchal všemu, co jsme museli říci mnohem pozorněji, než kdykoli předtím". Stalin přijal myšlenku, že hlavní nebezpečí hrozí u Kurska, avšak i nadále požadoval zabezpečit přístupy k Moskvě. Bylo dosaženo kompromisu. Přednost dostalo vybudování hluboce členěného obranného systému v kurském výběžku, pozornost však byla věnována také všem "hlavním osám". Jednotky se měly zakopat, což byl úkol, na který byly stavěny jak svou povahou, tak i zkušenostmi. Ve stejném čase byla sovětská obranná strategie posílena vytvořením mocné zálohy východně od Kurska. Stalina však trápily pochybnosti a jeho stále oddalované rozhodnutí o charakteru letní ofenzivy bylo zrcadlovým obrazem mučivých Hitlerových průtahů okolo Citadely. Zatímco Führer hledal oddálení konečného rozhodnutí o operaci v sérii postupných odkladů, chopil se Stalin Vatutinova hlášení, ve kterém se sice zdůrazňoval obranný charakter plánované operace, ale byl také navržen preventivní úder na německá uskupení v bělgorodsko-charkovské oblasti. Když Stalin uvažoval o nepříjemném faktu, že do jara 1943 zatím žádná německá strategická ofenziva neselhala v dosažení okamžitých taktických a operačních úspěchů, instinktivně se přikláněl k ofenzivní akci navržené Vatutinem. Až v polovině května a po mnoha argumentech byli Žukov s Vasilevským a Antonovem schopni neutralizovat, když ne úplně eliminovat, Stalinovu náchylnost k ukvapenému jednání. Výsledkem bylo, jak připomíná Žukov, že se Stalin pevně rozhodl přivítat německý útok dělostřeleckou palbou, leteckými údery a protiútoky našich operačních a strategických záloh. Po vyčerpání nepřítele jsme měli zahájit naši vlastní mocnou protiofenzivu ve směru na Bělgorod a Charkov, následovanou hloubkovými ofenzivními operacemi ve všech hlavních směrech. Po porážce Němců v kurském výběžku se chystalo nejvyšší velení osvobodit doněckou pánev a celou Ukrajinu na východ od řeky Dněpr, eliminovat nepřátelské předmostí na Tamaňském poloostrově na severním Kavkaze, dosáhnout východní části Běloruska, a připravit tak cestu k úplnému vyhnání nepřítele ze sovětského území. K A P I T O L A 6 Budování pozic "Žádejte po mně cokoliv, jen ne čas." Napoleon Bonaparte Na začátku jara 1943, když se Hitler jako krab blížil k rozhodnutí o operaci Citadela, shromažďovaly se německé jednotky okolo kurského výběžku a vychutnávaly nejdelší přestávku v bojích na východní frontě. Zatímco OKH a Stavka do podrobností plánovaly velkou letní bitvu, zde byl čas pro oddych i výcvik a také chvíle na úvahy o nebezpečí, které přinese budoucnost. V dubnu prošla městečkem Svesk 102. pěší divize na své cestě k 9. armádě rozmístěné v okolí Orla. Ve Svesku vojáci poprvé uviděli ukořistěný americký tank Sherman M 4 a další známky smlouvy o půjčce a pronájmu, včetně konzervovaného masa, čokolády a mléka a vajec v prášku. Příliš mnoho na to, uvažovali muži ze 102. divize, než aby byla pravdivá německá propaganda, že Luftwaffe brání spojeneckým konvojům proniknout do Ruska. Pouť 102. divize skončila třicet kilometrů jižně od Orla v sektoru přiléhajícímu k sektoru bavorské 7. pěší divize. Bavorská divize, byla stále dobře zásobována pivem, včetně padesátilitrových soudků plněných várkami z jejich vlastních domácích pivovarů, které Slezané ze 102. divize rádi měnili za své vlastní zásoby francouzského koňaku. Erich Mende, mladší důstojník 84. pěšího pluku 102. divize vzpomínal, že Bavoři měli nízké mínění o prostoru svého rozmístění a prohlašovali, že jenom velké množství alkoholu ho dělá snesitelným. Podle Mendeho však měla zvlněná krajina, posetá statky a sady pod jasně modrou oblohou, blízko k ráji. Vztahy k místnímu obyvatelstvu byly dobré, protože mnoho vojáků slezského původu mluvilo polsky nebo rusky. Plukovní doktor a jeho podřízení pomáhali při porodech a léčili vážná zranění zemědělských dělníků. Personál plukovní ošetřovny však musel tuto práci přerušit a věnovat se epidemii skvrnitého tyfu. Epidemie tyfu byly problémem, který neustále sužoval německou armádu na Východě a nahlodával její sílu a morálku. Důstojníci pluku byli proti tyfu očkováni - pro mužstvo nebyl dostatek nově vyvinuté vakcíny - ale výsledky nebyly povzbuzující. Všichni očkovaní okamžitě onemocněli a pouze plukovní doktor se zdál být imunní. Všichni však své soužení přežili. Vojákům byl také dodán nový a stejně nevítaný léčebný prostředek, určený k tomu, aby zasadil ránu stálému problému všech tažení - blechám a vším. Pluk obdržel zásilku prášku proti vším značky Lauseto, dráždivou hnědou směs patentovanou Hitlerovým osobním lékařem Dr. Morellem, který přišel na způsob, jak převést svou pozici u Führera na velké osobní zisky. Jednotky bohužel zjistily, že přípravek je naprosto k ničemu. Někteří z Mendeho kolegů vhodili živou veš do hromádky Lauseta, kde, jak se zdálo, trpěla jen menšími zdravotními problémy. Jediná cesta, jak se s nimi vypořádat, byla pečlivá prohlídka švů košil a kalhot (několik mužů své spodní prádlo vyvařilo, ale dosáhli jen jeho zmenšení o několik čísel). Jižně od výběžku našel mladší důstojník dělostřeleckého pluku 7. tankové divize III. tankového sboru Gerd Schmückle ubytování v Zirkuni, malé vesnici obklopené kolchozy, jejichž pracovníci byli přátelští a k jeho překvapení vůbec ne servilní. Během klidného období navštívil Schmückle operu v Charkově. Byl doprovázen Vladimírem, řidičem HIWI, který působil současně jako tlumočník. Silný dojem na něj udělal baletní sbor opery a navázal přátelství s jednou z tanečnic, osmnáctiletou Natašou. Brzy z toho vznikla známost a oba se scházeli v jednom charkovském domě. Schmückle byl diblíkem Natašou, která zjevně věřila v duchy, skřítky a čarodějnice, úplně okouzlen. Krátce poté pozval velitel 7. tankové divize generál Hans von Funck Schmückla na oběd, uspořádaný na počest generála Hanse Speidela, jenž podobně jako Schmückle pocházel ze Švábska. Ve svých pamětech Schmückle připomíná, že von Funck byl ke Speidelovi často otevřeně kritický a že proto očekával, že na řadě je smíření. Pohoštění bylo podáváno pod stříškou z plachtoviny, na kozami podepřeném jednoduchém dřevěném stole, který sténal pod váhou stříbra "osvobozeného" velitelem 7. tankové divize z francouzské bitevní lodi v Toulonu, "takže se nedostalo Göringovi do rukou". Von Funck žoviálně poznamenal, že až bude po válce, vrátí stříbrné nádobí vrchnímu veliteli francouzské flotily. Speidel měl také úspěch, když prohlásil, že tak skvělá tabule mu dává pocit, jako by byl u Maxima v Paříži - pocit, který rozhodně nemohlo jednoduché jídlo z kantýny, jež následovalo, vyvolat. Von Funck s ostrou ironií poznamenal, že "za to vše vděčíme Vůdci," a na prchavý okamžik se Schmücklovi zdálo, že uviděl ve Speidelových očích záblesk porozumění. Během jídla Speidel kritizoval Hitlerovy opakované odklady Citadely. Když byl stůl uklizen, bylo pro Speidela přichystáno překvapení: pěvecký sbor složený z vojáků, který zpíval návštěvníkovi švábské písně. Schmückle si všiml, že Speidel měl vlhké oči, když odcházel. Speidelovy obavy také sdílel nesmírně zkušený velitel tankových jednotek generálporučík von Hünersdorff, velitel 6. tankové divize III. tankového sboru. 22. května uspořádal v Charkově setkání se svými vysokými důstojníky, během něhož se podávalo množství jídla připraveného ukrajinskými kuchaři. Pití rozvázalo jazyky a Hünersdorff si troufl vyslovit názor, že německé síly nedostačují k tomu, aby prorazily sovětskou obranu v kurském výběžku a že celá operace "porušuje základní pravidla pro její vedení." A přinejmenším jeden člen společnosti zaslechl, jak Hünersdorff užil slova "idiotský", když mluvil o Citadele. Obě tankové divize, šestá i sedmá, se zúčastnily manévrů poblíž Charkova, uspořádaných pro vojenskou delegaci z Turecka. Šlo o vysněnou propagandistickou akci Franze von Papena, německého velvyslance v Ankaře. Posádky tanků byly toho dne čerstvě oholeny, oblečeny do nejlepších uniforem a vedeny důstojníky s nejvyšším počtem vyznamenání. Dvanáct tureckých důstojníků doprovázených roztržitě vyhlížejícím Mansteinem přihlíželo této demonstraci síly německých pancéřových jednotek. Potom je družný von Funck pozval na další z obědů pod stanem. Kromě francouzského stříbra bylo přichystáno další překvapení: venku stály dva ukořistěné T-34. Atmosféra byla přátelská, ale Turci zůstávali záměrně vyhýbaví. Funck pronesl řeč, ve které se zmínil o "turecko-německém bratrství v I. světové válce" a přestože turečtí důstojníci vyjadřovali svůj obdiv k předvedeným německým zbraním, zůstávali hluší jako kámen k návrhům, aby Turecko opustilo svou neutralitu ve prospěch Osy. Jeden turecký důstojník zdvořile poznamenal, že Wehrmacht se zdá být tak mocný, že nepotřebuje žádnou tureckou pomoc, aby porazil Rudou armádu. Schmückle byl zase jednou mezi pozvanými a po jídle mu Funck řekl, že s Tureckem nebo bez něj je válka stejně ztracená. Němci překročili sami sebe a ztratili nad svými výboji kontrolu. Během tichých týdnů, které následovaly po Mansteinově znovudobytí Charkova, však bez přerušení pokračoval zápas o vzdušnou nadvládu. Zuřivé vzdušné boje se odehrály na jihu kubáňské fronty a vzdušná aktivita vzrůstala také nad kurským výběžkem, kde se německé a ruské bombardéry pokoušely rozvrátit nepřátelské přípravy na letní boje. V létě a na podzim roku 1941 utrpělo sovětské letectvo v souboji s Luftwaffe strašlivé porážky. Sami Rusové přiznali, že do 5. října 1941 ztratili 5316 letadel, mnoho z nich na zemi. Podobně jako Rudá armáda, také Armádní vzdušné síly (VVS) byly zastiženy operací Barbarossa uprostřed zásadní reorganizace. Jejich důstojnický sbor se ztenčil a podlehl demoralizaci v čistkách konce třicátých let, při nichž bylo zavražděno až 70 % vyšších velitelů. Po debaklu v prvních týdnech Barbarossy potkal vrchního velitele VVS Smuškeviče, veterána španělské občanské války, osud generála Pavlova a byl okamžitě popraven. V hlubinách porážky však už bylo sémě příští obnovy. Ohromné počty zastaralých sovětských letadel, zničených v roce 1941 na zemi, neznamenaly ztrátu jejich posádek, které byly přeškoleny na nové typy přicházející do služby. Ztráta tisíců zastaralých letadel zajisté působila zničujícím dojmem, nebyla však fatální. Byly totiž nahrazeny novými výkonnými typy, schopnými splnit rychle se měnící nároky. Úspěchy ve vzdušné válce závisely na dosažení malých, ale mnohdy rozhodujících technických předností před nepřítelem. Do roku 1943 dosáhla VVS významné výhody před Luftwaffe, když její nejlepší letouny byly zkonstruovány koncem třicátých a na začátku čtyřicátých let, což kontrastovalo s jejich německými rivaly, jejichž historie sahala až k počátku třicátých let. Stíhačka Lavočkin La-5FN, uvedená do služby na podzim roku 1942, měla vyšší celkovou výkonnost než její nejobávanější německý protivník Messerschmitt Bf109G, poslední dosud vyráběný významnější model klasického stíhače zkonstruovaného v roce 1933. Podobně i elegantní sovětský střemhlavý bombardér Petljakov PE-2FT, vyvinutý v roce 1939 z návrhu na dvoumotorový stíhací letoun, byl skvělým nástrojem pro těsnou operační podporu, navíc s působivou nejvyšší rychlostí 580 km/h v 5500 metrech. Jeho německý protějšek Junkers Ju87, který se dostal do výroby v roce 1936, už pomalu zastarával, i když ve své verzi G měl ještě před sebou svou skvělou labutí píseň léta roku 1943. V roce 1941 zajistila evakuace více než sta leteckých továren na východ přežití a následné rozšíření výrobní infrastruktury, která pak po celou dobu války fungovala, aniž byla rušena Němci. Navíc tyto továrny zásobovaly pouze jednu frontu, zatímco Luftwaffe musela nasadit velké počty letadel k obraně Říše a k operacím ve Středomoří. V roce 1942 vyráběl Sovětský svaz 25 000 letadel pro jednu hlavní frontu, přičemž Německo vyrábělo pouze 15 000 strojů pro potřeby tří front. To vedlo k odlivu letadel z východní fronty, který nemohl být zastaven: mezi únorem 1943 a únorem 1944 vzrostl poměr stíhacích letadel na Západě a Východě z 2 : 1 na 3,5 : 1. Toto rozptýlení válečného úsilí znamenalo, že ačkoliv německá letecká výroba vzrostla v roce 1943 na 25 000 letadel, nebylo možné upravit poměr ve prospěch východní fronty. Bylo tedy pouze otázkou času, kdy letecké síly rudých získají nejprve převahu a potom vzdušnou nadvládu nad rozsáhlými oblastmi na Východě. Problémy Luftwaffe zvyšovala také neschopnost jejího vrchního velení. Göring povýšil technickou ignoranci téměř na úroveň umění a jeho náčelník štábu Jeschonnek jen v omezené míře chápal taktické a technické požadavky vzdušné války a jeho postavení bylo navíc podminováno skrytým politickým bojem. Operačním myšlením posedlý Jeschonnek1 selhal, když měl přijmout odpovídající opatření pro náhradu zastaralých letadel. Jeho poznámka, že "nejprve musíme porazit Rusy, potom můžeme pokračovat ve výcviku", by mohla dobře sloužit jako jeho vlastní epitaf. Naproti tomu VVS měly svého vlastního Žukova v maršálu A. V. Novikovovi, který byl vrchním velitelem vzdušných sil od dubna 1942. Do jednoho měsíce po svém jmenování uvedl do činnosti první ze sedmnácti vzdušných armád, z nichž každá měla svůj vlastní velící řetězec. Jako pravidlo bylo zavedeno, že každý front byl podporován jednou leteckou armádou. Nejtěsnější spolupráce byla zajištěna vysláním zástupce velitele a jeho štábu na frontu, kde sdílel nebo byl poblíž velitelství armádních jednotek, se kterými tak byl ve stálém přímém kontaktu. Velitelé frontů a velitelé leteckých armád vypracovávali operační plány společně. Velitel frontu stanovil prioritu cílů a po poradě s velitelem letecké armády rozhodl o celkových úkolech vzdušných sil při podpoře pozemních operací. Vedle reorganizace taktických vzdušných sil vytvořila Stavka tři strategické síly a velitelství servisních služeb přímo podřízené ústřednímu velení. Podobně jako dělostřelectvo, také ruské vzdušné síly shromáždily hrozivou strategickou zálohu, složenou ze sborů vybavených jedním typem letounu (stíhací, střemhlavé a pod. ), které mohly být rychle přesunovány od frontu k frontu nebo, v rámci jednoho frontu, z jedné kritické oblasti do druhé. Do konce války činila tato záloha 43 % všech taktických leteckých sil, kterými VVS disponovaly. Formování leteckých armád doprovázelo vytvoření samostatného odboru bombardérů s dlouhým doletem (ADD) a nových stíhacích obranných sil (PVO), které si vzaly za svůj model stíhací velitelství RAF v podobě, v níž fungovalo v době bitvy o Británii. Britové a Američané s jejich velkými investicemi do strategických bombardérů, považovali pozemní a vzdušné síly za nezávislé a rovnoprávné a žádnou z nich nepovažovali za pomocnou vůči druhé. Na rozdíl od nich podniklo VVS během války jen velmi málo strategických bombardovacích náletů a věnovalo pouhých 5 % svého úsilí na operace dálkových bombardérů. Úkolem VVS byla taktická podpora pozemních sil s lehkým a útočným bombardováním, průzkumem a stíhacími operacemi - pomocná funkce nazývaná "vzdušnou ofenzivou", která přidělila VVS úlohu vzdušného dělostřelectva. Vzdušná ofenziva se měla odvíjet ve dvou fázích. V první VVS připravovaly cestu pro pozemní síly těžkými údery proti nepřátelským letištím a zásobovacím trasám. Ve druhé zajišťovaly těsnou podporu a pokračovaly v útocích na taktické cíle v týlu nepřítele. Výsledkem bylo, že vzdušné boje na východní frontě se převážně soustředily v relativně úzké bitevní zóně a dokonce i dálkové bombardéry ADD byly užívány v zásadě k bombardování bojiště, i když měly také své důležité transportní úkoly a podporovaly partyzány operující za německými liniemi. Doktrína vzdušné ofenzivy přidělila důležitou roli útočnému letectvu "létajícímu dělostřelectvu", které provedlo asi čtvrtinu všech bojových letů a utrpělo při tom také odpovídající ztráty. Hlavní zbraní útočného letectva byl Iljušin Il-2 Šturmovik, určený k útokům na pozemní cíle a vyráběný ve větším počtu, než kterékoli jiné letadlo druhé světové války. Základem jeho konstrukce byla "vana" z pancéřové oceli, v níž byl uložen motor a která chránila také kabinu. Díky ní byl Šturmovik téměř nezranitelný palbou lehkých zbraní. Původně jednosedadlové Il-2 postrádaly ve svých raných verzích výkon a manévrovací schopnosti a byly zranitelné při útoku zezadu. Do léta 1943 byly proto nahrazeny typem Il-2m3 se silnějším motorem a druhým sedadlem pro zadního střelce, který ovládal pohyblivý kulomet ráže 12,7 mm. Il-2m3 dále nesl v křídlech dva kanony ráže 37 mm schopné prostřelit pancéřování většiny německých tanků. Pod křídly mohly být také neseny raketové střely RS-82 a RS-132 a protipěchotní nebo nové kumulativní protitankové bomby PTAB, umístěné uvnitř letounu ve větším počtu menších pumovnic. Posádky německých strojů přezdívaly toto výkonné letadlo Zementer ("Cementový bombardér"), a jak jeho přezdívka napovídá, nebylo snadné ho sestřelit. Erich Hartmann, na jaře 1943 kapitán letectva u elitní stíhací jednotky Jagdgeschwader 52 (JG 52), popsal likvidaci tohoto houževnatého rváče: Naše pozice byla nad a za našimi nepřáteli. Útočili jsme v strmém klesání a mezi stíhači stříleli po bombardérech. Zaútočil jsem na letoun, který byl úplně vlevo, a jak jsem se velmi rychle přiblížil, zahájil jsem palbu ze 70-l00 metrů. Viděl jsem početné zásahy, ale kulky se od Il-2 odrazily. Silné pancéřování Il-2 odolávalo dokonce zásahům granátů z 20 mm kanonu. Zahájil jsem svůj druhý útok na stejný stroj ze strmého klesání a dostal jsem se k němu zezadu a zdola. Tentokrát jsem se přiblížil ještě blíž, než jsem zahájil palbu. Zásah do chladiče oleje! Z Il-2 vyrazil černý dým následovaný rychle se prodlužujícími jazyky plamenů. Oheň šlehal dozadu pod trupem. Byl jsem v tu chvíli sám, neboť letoun, na který jsem útočil, opustil formaci a pokoušel se uniknout na východ. Seděl jsem stále za ním a oba letouny mírně klesaly. Potom mu něco explodovalo pod křídlem, a současně nastala silná exploze také v mém vlastním letadle. Kouř se prodíral dovnitř do kabiny a já jsem viděl rudou zář plamenů pod kryty motoru. Nesměl jsem ztrácet čas. Rychle jsem přešel do naučeného drilu. Výška: nízko a stále na německé straně linií. A teď rychle - stáhnout plyn, uzavřít přívod paliva a vypnout zapalování, vše v rychlém sledu za sebou. Určitě ne příliš brzy. Přistál jsem na břicho na poli a vymrštil ohromnou sprchu hlíny a prachu, která rychle uhasila oheň. Právě když jsem se vyšplhal z kabiny, má první oběť se s rachotem zřítila 3 kilometry odtud. Stalingrad znamenal zvrat i ve vzdušné válce. V tom čase dosáhly VVS početní převahy nad Luftwaffe, kterou byly nad bojištěm schopny využít k dosažení místní vzdušné převahy. Velké ztráty Luftwaffe - téměř 500 letadel - nejenom strhly její auru neporazitelnosti, ale vybraly si také vysokou daň mezi zkušenými posádkami letadel. Když Rudá armáda zahájila protiofenzivu v kurském oblouku, byla schopna shromáždit dva tisíce letadel proti čtyřem stům německých. Podobně jako pancéřové složky však Luftwaffe byla schopna vyrovnat početní rozdíl lepšími leteckými kvalitami svých pilotů a taktickou pružností, což byly vlastnosti velmi potřebné v situacích, v nichž němečtí piloti často čelili převaze v poměru 30 : 1. Ve vzduchu (a stejně tomu bylo i na zemi) VVS projevoval tvrdošíjnou snahu o udržení formace, další projev celkového sovětského potlačení iniciativy na všech úrovních. Günther Rall, další příslušník JG 52, k tomu říká: V Rusku existovaly rozdílné taktiky. Ruští piloti rádi létali ve velkých seskupeních. Na začátku války jsme měli zkušenosti, a bylo to lehké. Později se vše stalo mnohem obtížnější. Neměli individuální iniciativu pilotů, se kterými jsme bojovali na západní frontě, ale gardové pluky s Řádem rudého praporu byly velmi dobré. Experti jako Hartmann, Gerhard Barkhorn a Günther Rall - všichni od JG 52 - mohli na Východě dosáhnout takového počtu vítězství, s nímž se nemohlo měřit žádné jiné bojiště: Hartmann skončil válku s 352 vítězstvími, což bylo vůbec nejvyšší skóre dosažené stíhacím pilotem, následován Barkhornem s 301 a Rallem s 275 sestřely. Ani Luftwaffe neztratila ještě všechny své zuby. V letounu Focke-Wulf FW190A, zavedeném do služby v roce 1941, získala jeden z nejlepších stíhacích letounů celé války, vyzbrojený dvěma kulomety MG17 ráže 7,9 mm v přídi, dvěma kanony MG151 v kořenech křídel a dvěma 20 mm kanony MG/FF v křídlech. S maximální rychlostí 660 km/h v 6800 m, operačním dostupem 12. 200 m a doletem 900 km převyšoval FW190A ruský La-5FN. Ve své stíhací/bombardovací nebo bitevní verzi měl FW190A odstraněny vnější kanony a místo nich byly montovány závěsy bomb a další závěs byl připevněn pod trupem. Jako stíhací/bombardovací a zvláště pak jako střemhlavý letoun měl FW190A svá omezení. Pro tyto úkoly nebyl konstruován a špatný výhled spolu s vysokou rychlostí nedovolovaly pilotům zdržet se nad cílem dostatečně dlouhou dobu pro dosažení přesných výsledků. Žádným z těchto problémů netrpěl Henschel Hs129B, první a jediný specializovaný protitankový letoun Luftwaffe, který v "plné zbroji" nesl dva 7,9 mm kulomety MG17 a dva 20 mm kanony MG151 v trupu a kanon MK101 ráže 30 mm v aerodynamické gondole přichycené pod trupem. Dvoumotorový Hs129B byl konstruován tak, aby se mohl nad svými cíli "loudat". Plně naložený dosahoval nejvyšší rychlosti 320 km/h ve 3250 m, operační dostup činil 8200 m a dolet 615 km. Účinnou zbraní byla vybavena také protitanková verze letoun Ju87G Stuka, která nesla 37 mm Flak 18 (nebo BK37) kanon pod každým křídlem jako dodatek ke své základní výzbroji leteckými kulomety. Každý kanon měl šestiranný zásobník s 1,36 kg těžkými průbojnými granáty s wolframovým jádrem. Aby se zjistilo, jestli je Ju87G schopna úspěšně operovat v bojových podmínkách, byla v Brjansku v únoru 1943 ustavena Versuchsverband für Panzerkampfung (experimentální protitanková jednotka) pod velením podplukovníka Otto Weisse, generálního inspektora střemhlavých letounů. Mnozí z pilotů jednotky byli skeptičtí ke schopnostem kanonu Flak 18 poradit si se 45 mm silným čelním pancířem tanku T-34 a 75 mm silným pancéřováním tanku KV-1. Přesto jeden z nich, tehdy ještě kapitán Hans-Ulrich Rudel, který byl přidělen na zkoušky Stukageschwader (StG2), rozpoznal ve výtečných balistických vlastnostech kanonu šanci, jak porazit sovětské obrněné síly. Napsal: Co mě zajímá, je možnost střílet s přesností 20-30 cm. Jestliže jí lze docílit, je možné zasáhnout zranitelné části tanku, pokud se člověk dostane dostatečně blízko - o tom jsem přesvědčen. Učíme se na modelech identifikovat různé typy různých tanků, a učí nás, kde jsou umístěny nejzranitelnější části: motor, palivové nádrže, zásobníky střeliva. Bojové zkoušky Ju87G byly prováděny v brjanském úseku v březnu 1943. V květnu se Rudel přesunul na jih na Krym, aby pokračoval ve zkouškách na kubáňské frontě. Kanon snižoval rychlost i manévrovací schopnosti Ju87G a zvyšoval tak jeho zranitelnost protiletadlovou palbou. Proto při operačním nasazení byl Ju87G posléze doprovázen standardními střemhlavými Ju87D, které potlačily protiletadlovou palbu, zatímco se Ju87G zabývaly nepřátelskými obrněnci. Hitler nikdy netíhl k letectvu. V tom se lišil od Stalina, který jevil velký zájem o všechny záležitosti týkající se létání a často zasahoval i v technických detailech. Generálporučík A. S. Jakovlev, konstruktér sloužící za války jako ministr zodpovědný za výzkum a vývoj, připomíná bouřlivé zasedání v březnu 1943. Na něm jej Stalin postavil před důkazy o vadném potahu na jeho vlastní stíhačce Jak-9, která přišla do služby v době bitvy o Stalingrad. Mával kusem zborcené konstrukce křídla a připomněl Jakovlevovi a jeho náměstku P. V. Demenťjevovi, že tento defekt ohrozil přípravy na "vážné boje" v orelsko-kurské oblasti, které "nemohou být prováděny bez účasti stíhačů... Konec konců vy víte, že stíhači jsou v tomto bodě pro nás stejně důležití jako vzduch, který dýcháme". Zatímco se Jakovlev a Demenťjev pokoušeli ospravedlnit, zmocňoval se Stalina stále zuřivější hněv a on znova a znova opakoval "To pracuje pro Hitlera!" Nakonec Stalin oba nazval "hitlerovci". Jakovlev vzpomíná: "Je těžké si představit naši situaci v té chvíli. Cítil jsem, že se třesu. A Demenťjev tam stál úplně rudý a nervózně točil v prstech kouskem nešťastného potahu." Následovalo několik minut hrobového ticha, během kterého mohli Jakovlev s Demenťjevem přemítat o osudu Pavlova a Šmuškeviče. Nakonec je oba zachránil Demenťjev slibem, že během dvou týdnů odstraní defekty, což byl za normálních okolností úkol na dva měsíce. Dětské nemoci Jaku-9 významněji neovlivnily posilování letectva v kurském oblouku: na severu byl Střední front podporován 16. leteckou armádou pod velením generálplukovníka S. I. Ruděnka; na jihu podporovala Voroněžský front 2. letecká armáda vedená generálplukovníkem S. A. Krasovským se základnami v obojanské oblasti vedle 17. letecké armády, řízené generálplukovníkem V. A. Suděcem a rozmístěné v oblasti Koroči. Tyto letecké armády byly střídavě posilovány z leteckých záloh Stavky (AFLRO) a letouny 15. letecké armády Brjanského frontu, které mohly být povolány v případě nutnosti. Celkový počet letadel, kterými Stavka v kurském sektoru disponovala, činil přibližně 2 900 strojů - asi 500 denních bombardérů, 400 nočních bombardérů, l060 stíhaček a 940 střemhlavých letounů k útokům na pozemní cíle. Na severním rameni kurského výběžku stála proti VVS Luftflotte 6, rozmístěná v okolí Orla pod velením rytíře von Greima. Na jižním rameni byla v okolí Bělgorodu a Charkova rozmístěna Luftflotte 4, podporovaná II. maďarským leteckým sborem. V polovině června 1943 byl dynamický velitel Luftflotte 4 a Hitlerův oblíbený letec polní maršál Wolfram von Richthofen přesunut do Itálie, aby převzal Luftflotte 2 - další důkaz toho, jakou důležitost přikládal Hitler středomořskému bojišti. Nahrazen byl generálem Otto Desslochem. Spojené síly obou leteckých armád představovaly přibližně 2050 letadel - 1200 bombardérů, 600 stíhacích letounů, 100 střemhlavých a 150 průzkumných letounů. Toto množství představovalo asi 70% operační síly Luftwaffe na východní frontě. Významnější letecké síly byly ponechány pouze na severu v okolí Leningradu a v arktických oblastech, kde byly tvořeny jednotkami Luftflotte 1 a 5. Zbytek fronty zůstal díky kurské ofenzivě téměř prázdný. Více než tucet pluků bitevních a střemhlavých letadel operovalo ve Středomoří a jen málo takovýchto jednotek zůstalo v západní Evropě a v Říši - byly odčerpány, aby zajistily Luftwaffe výraznou početní převahu v bombardovacích letadlech v kurském sektoru. Sověti naproti tomu disponovali téměř trojnásobným počtem stíhaček a střemhlavých letounů než nepřítel. V průběhu května a června podniklo sovětské letectvo stupňující se bombardovací tažení proti letištím Luftwaffe ve snaze otupit ostří sil nahromaděných v kurském sektoru. Podle sovětských zdrojů vyvinuli sovětští letci zvláštní úsilí mezi 8. a 10. červnem, kdy tři letecké armády (1. , 2. , a 15. , podporovány bombardéry s dlouhým doletem patřícími ADD) zaútočily na 28 nepřátelských letišť a zničily více než 220 letadel. Německé zdroje nicméně tvrdí, že při těchto náletech dopadlo naopak špatně ruské letectvo, které utrpělo vážné ztráty a způsobilo jen malé škody. V tomto období Němci hlásili zničení asi 2300 letadel proti ztrátám Luftwaffe v počtu asi 250 strojů.2 V případě nutnosti dovedli Rusové vyčkávat. Když po válce popisoval kurské tažení, připomněl maršál Ruděnko příhodu, která se odehrála v půli června. Šéf průzkumu 16. letecké armády plukovník G. R. Prussakov mu předložil snímky leteckého průzkumu se dvěma lesíky poblíž Kromy, jihozápadně od Orla, které skrývaly velký počet tanků. Stopy tankových pásů a jiné důkazy svědčily o tom, že lesíky hostily dvě tankové divize. Ruděnko napsal: "Soustředění tanků jsou vždy lákavým cílem pro vzdušné síly. A tak jsem se okamžitě rozhodl ony dva lesíky bombardovat a vyřadit dvě velké tankové jednotky." Rozhodnutí však bylo zamítnuto velitelem Středního frontu generálplukovníkem K. K. Rokossovským, který po vyslechnutí Ruděnkova návrhu řekl: Dobrá, řekněme, že zamáváme s těmi dvěma divizemi, a tak řekneme nepříteli, že toho o něm hodně víme. On pak obnoví svou bojovou sílu a skryje ji tak, že ji náš průzkum nikdy nenajde. To, co nyní chceme, je, aby věřil, že nic nevíme, a zároveň chceme vyzkoumat jeho sílu a plány. Němce bychom neměli zburcovat. Nechejme je zaútočit a pak, jestli budeš chtít, pochutnej si na těch lesících. Jen je málo pravděpodobné, že tam najdeš nějaké tanky. Musíš sledovat jejich pohyby a potom je pokropit bombami. Jak Ruděnko uzavírá, "nezbylo než souhlasit". V tomto ohledu byla Luftwaffe méně obezřetná, když útočila na železniční tratě Voroněž-Kastornoje-Kursk a Kursk-Jelec (obě byly těžce poškozeny při německém ústupu), po nichž putovala hlavní část zásob k Střednímu a Voroněžskému frontu. V průběhu března až dubna uskutečnila okolo 1500 vzletů proti železničním zařízením v kurském výběžku a v květnu až v červnu tento počet vzrostl na 4300. Nádraží v Liskách a most přes řeku Don byly bombardovány nejméně patnáctkrát a náletů se zúčastnilo celkem 600 letadel; Jelec byl bombardován dvanáctkrát, Kastornoje šestnáctkrát a Kursk patnáctkrát, dohromady více než 1300 letadly. Dokonce i malé mosty a zařízení, kterých byl v blízkosti frontové linie velký počet, byly vystaveny opakovaným útokům. U mostů byly proto rozmístěny protiletadlové baterie, v nejohroženějších místech čekaly "služební brigády" s náhradními kolejnicemi a vybavením a mobilní protiletadlové skupiny chystaly léčky na německá letadla. Tyto skupiny, vybavené terénními vozidly a traktory, zaujaly u pravděpodobných cílů pod pláštíkem temnoty dobře maskovaná postavení a potom čekaly na německé bombardéry. Po dvou nebo třech utkáních se pak skupina znovu přesunula na další stanoviště. Pod ocelově modrou oblohou s bílými šmouhami kondenzačních stop po divokých vzdušných soubojích, dokončoval Střední a Voroněžský front základní rozvinutí pro obranné boje. Stalin si mohl docela dobře pohrávat s myšlenkou preventivního úderu, oddíly v kurském výběžku však byly zakopány a jejich velitelé hodnotili "varianty" předkládané jim jejich průzkumnými štáby. U Středního frontu předpokládal Rokossovskij, že jeho pravé křídlo ponese hlavní tíhu německého útoku, vedeného po ose Orel-Kursk a mířícího jižně nebo jihovýchodně přes Ponyri a Zolutchino na Kursk. Rokossovskij, který si byl jistý, že je schopen zadržet nápor také v kterémkoliv jiném úseku, rozmístil své hlavní síly podél osmdesátikilometrové linie, kryjící severní oblouk kurského výběžku. Jednotky byly rozvinuty ve dvou sledech. První sled tvořily tři armády - 48. , 13. a 70. armáda 13. armáda, zaujímala místo uprostřed se 70. armádou na levé a 48. armádou na pravé straně. Také každá z armád byla rozmístěna ve dvou sledech. Tak v prvním sledu 13. armády byly dva střelecké sbory, 29. a 15. , jejichž vlastní první sled - zodpovědný za obranu "hlavního pole" ve vymezené taktické zóně - se skládal ze čtyř střeleckých divizí3 a to 15. , 81. , 148. a 8. divize. V druhém sledu, který kryl druhé pásmo byla 307. a 74. divize. Druhý sled 13. armády tvořily 17. a 18. gardový střelecký sbor, šest střeleckých divizí a tankový pluk. Do Fetěže, osmdesát kilometrů jihozápadně od Ponyri, umístil Rokossovskij jako záložní sled druhou tankovou armádu pod velením generálplukovníka A. G. Rodina. Čelo výběžku v délce sto šedesáti kilometrů bránila 65. a 60. armáda. Rezervu frontu tvořily 18. gardový střelecký sbor, 9. a 19. tankový sbor a pluky protitankového dělostřelectva. Na Voroněžském frontu vytvořily Vatutinovy dispozice zrcadlový obraz situace na Severu. Hlavní síly rozmístil uprostřed a na levé straně jižního ramene výběžku a zvláštní pozornost věnoval ochraně silnice Charkov-Obojan-Kursk, která byla nejkratší cestou do Kurska. V cestě do Obojanu bránila Němcům v bojích zocelená 6. gardová armáda pod velením generálplukovníka I. M. Čisťakova, jenž prošel bitvou u Stalingradu. První sled její padesátikilometrové linie se skládal ze čtyř střeleckých divizí (71. , 67. a 52. gardové a 375. divize), posílených tankovou brigádou a dvěma tankovými pluky. Ve druhém sledu byly tři gardové střelecké divize a to 90. , 51. a 89. divize, podporované tankovou brigádou. Na Čisťakovově levé straně byla další armáda prošlá boji u Stalingradu, původně 64. , nyní 7. gardová armáda pod velením generálplukovníka M. S. Šumilova. V prvním sledu jejího čtyřicetikilometrového úseku fronty byly rozmístěny čtyři gardové divize, a to 81. , 78. , 72. a 36. divize, doplněné tankovým plukem. Ve druhém sledu pak byla 73. , 15. gardová a 213. střelecká divize, posílené dvěma tankovými brigádami a dvěma tankovými pluky. Těsně za 6. gardovou armádou, která tvořila část druhého sledu a kryla přístupy k Obojanu, se nacházela Katukovova 1. tanková armáda, skládající se z 31. a 6. tankového sboru a 3. mechanizovaného sboru. Třetímu mechanizovanému sboru velel generálporučík S. M. Krivošejn, který poznal mnohé z protivníků osobně, když vedl sovětskou obrněnou brigádu, jež navázala kontakt s Guderianovým XIX. sborem v Brestu Litevském v Polsku v září 1939. Na večírku po společné přehlídce německých a sovětských jednotek si tam Krivošejn připíjel na "věčné přátelství" dvou národů, které rozkrojily Polsko. Nyní se Krivošejn se svým sborem octl sevřen v docela jiném druhu objetí. Na levém boku 1. tankové armády tvořilo část druhého sledu také pět divizí 69. armády, které kryly osy Bělgorod-Koroča a Volčansk-Novyj Oskol. Čelo Voroněžského frontu a Vatutinův pravý bok byly bráněny 40. a 38. armádou. Zálohu frontu tvořily 35. gardový střelecký sbor spolu s 5. a 2. gardovým tankovým sborem. Nakonec měl Vatutin k dispozici 35 divizí, z nichž sedmnáct tvořilo první sled a osmnáct bylo určeno do druhého sledu nebo do armádních a frontových záloh. Za Vatutinem, Rokossovským a celým kurským výběžkem, podél linie mezi městy Livny a Staryj Oskol shromáždila Stavka mocnou strategickou zálohu, vytvořenou ve Stepní vojenské oblasti a v květnu nazvanou Stepní front. V jeho čele stanul nakrátko Popov, smůlou pronásledovaný velitel "frontové mobilní skupiny" Jihozápadního frontu, než byl nahrazen generálplukovníkem (později maršálem) I. S. Koněvem. Stepní front byl určen, aby zabránil hlubokému německému průniku a aby posílil protiofenzivu, až bude postup Wehrmachtu ve výběžku zastaven. Stepní front sestával z pěti střeleckých armád: 4. a 5. gardové armády a z 27. , 53. a 57. armády; Rotmistrovovy 5. tankové gardové armády a šesti záložních sborů: 4. gardového a 10. tankového, 1. gardového mechanizovaného a 5. , 7. a 3. jízdního sboru. Leteckou podporu poskytovala 5. letecká armáda. Stepní front zkrátka nepředstavoval nic menšího, než veškeré strategické zálohy Stavky. Na papíře byl dostatečně silný, avšak v polovině dubna 1943 bylo mnoho jeho formací vyčerpáno zimními boji a byly značně pod svými bojovými stavy. Neplatilo to pro 5. gardovou armádu, která byla elitním svazkem, přednostně doplňovaným posilami a vybavením a netýkal se ani 4. gardové armády, složené z výsadkových oddílů, které se dosud zúčastnily jen mála akcí. Obě tyto armády na tom byly relativně dobře, podobně jako 5. gardová tanková armáda. Nicméně síly divizí ve zbývajících třech střeleckých armádách klesly až na 1500 mužů a chyběla jim motorová vozidla pro přesun a také dělostřelectvo. Jízdní sbory, které byly nasazeny v zimě, potřebovaly okamžitý odpočinek a doplnění. A úkolem Nejvyššího výboru pro formování a výbavu vojsk bylo v průběhu dubna a května učinit ze Stepního frontu nejsilnější strategickou zálohu, jaká kdy byla v průběhu války vytvořena. Zde se nacházel důkaz hlavní síly Stalina jako vůdce: neležel v operační oblasti, kde byl stále náchylný k závažným omylům, ale v jeho schopnosti organizovat a mobilizovat lidskou sílu i materiální zdroje. Ty nyní proudily do kurského výběžku mohutným proudem. Devadesát dva dělostřeleckých pluků ze záloh Stavky zvýšilo spojenou dělostřeleckou a minometnou sílu Středního a Voroněžského frontu z 10 000 na 20 000 hlavní. V tomto počtu je zahrnuto i 6 000 protitankových děl. Navíc zde bylo 920 mobilních odpalovacích zařízení Kaťuší. Dělostřelectvo mělo být klíčem k bitvě a ve výběžku dělostřelecké pluky převyšovaly počtem pluky pěchoty v poměru 3: 2. 13. armáda pod velením generálplukovníka N. P. Puchova, která bránila železniční trať Kursk-Orel, dostala zvlášť mohutné dělostřelecké posily v podobě 4. dělostřeleckého průlomového sboru o síle 700 minometů a děl a polovinu záložních dělostřeleckých pluků rozmístěných u Středního frontu. Když německá 9. a 4. armáda ustupovala z rževského výběžku, zanechala za sebou "ďábelskou zahradu" pekelných strojů a minových polí. Minová pole, položená sovětskými ženisty v kurském výběžku, se měla ukázat jako stejně smrtonosná. Když se německé pancéřové jednotky jako záplava obrovských brouků prokousávaly ruskou obranou, zapletly se do sítě protitankových příkopů, ježků, zátarasů a minových polí. Kladení minových polí bylo hlavním úkolem ženistů: položili více než milion protipěchotních a protitankových min a vybudovali přes osm set kilometrů zátarasů z ostnatého drátu a nesčetné množství dalších protitankových překážek. Sovětské zdroje odhadují, že v průměru bylo na jednom kilometru fronty 1500 protitankových a 1700 protipěchotních min, což představuje hustotu přibližně tří min na každý metr. V protitankových minových polích byly miny kladeny ve dvou vrstvách a obklopeny zařízeními na vrhání plamenů, skládajícími se z miny a několika nádob s benzínem. Velká hustota min v klíčových oblastech poskytla obráncům životně důležitý čas pro posílení sektorů nejvíce ohrožených německým průlomem. Úsek 13. armády se těšil speciální pozornosti ženistů. První sled armády měl ve svých bojových svazcích okolo stovky ženijních rot, téměř 40 % celkového počtu ženistů Středního frontu. Ani to však nestačilo: dělostřelectvo a pěchota, obsluhy děl a posádky tanků prošly spěšnými kurzy v kladení a odstraňování min, které nyní Sověti považovali za "masovou a nepostradatelnou zbraň všech pozemních jednotek..." Každá střelecká armáda uvnitř výběžku měla určeny obranné zóny: první dvě - "hlavní" a "druhá linie" - tvořily taktickou obrannou zónu s hloubkou do pěti kilometrů, zatímco třetí vytvářela tzv. "obranné pole armády". Tři obranné zóny frontu překrývaly obranné zóny střeleckých armád, z nichž byl front složen. Tato obranná postavení frontu se táhla až do hloubky osmdesáti kilometrů, kde byla dále zesílena dvěma obrannými liniemi Stepního frontu. Ruská obrana se tak opírala o osm obranných linií, sahajících více než sto šedesát kilometrů do týlu. Nejsilnější opevnění byla budována v "hlavním" obranném úseku, jehož pět linií zákopů spojených sítí spojovacích průchodů, byl poseto množstvím propojených opěrných bodů a protitankových postavení, vybavených podzemními bunkry na ochranu proti německému dělostřelectvu. Postavení praporu i jednotek palebné podpory byla uspořádána do kruhu, aby mohly vést palbu všemi směry a zvláštní péče byla věnována jejich umístění v místech styku jednotek. Zákopy výrazně zvýšily pružnost sovětského palebného systému vytvořením podmínek pro rozsáhlé manévry na bitevním poli, které nepřítel nemohl pozorovat. A podobně jako zákopy na západní frontě za první světové války, poskytovaly bunkry v tomto systému obráncům značný stupeň ochrany. Stejně jako Němci vydrželi britskou dělostřeleckou přípravu na Sommě koncem června 1916, měli i Rusové u Kurska jen relativně málo padlých během úvodní německé dělostřelecké přípravy. Zničení zákopového systému v přípravné fázi bitvy by vyžadovalo hory granátů. Ruská protitanková obrana byla organizována jako systém opěrných bodů, chráněných příkopy a minovými poli navrženými tak, aby navedly útočníky do jejich palebného pole. Obrana byla posílena kulometnými hnízdy a minomety, které se měly vypořádat s německou pěchotou. Tato postavení, nazývaná "protitankové opěrné body" (Protivotankovyje opornyje punkty, PTOP) byla šachovnicovitě rozmístěna v asi třičtvrtěkilometrových intervalech; hnízda PTOP byla rozmístěna do hloubky osmi kilometrů. Zde se Rusové poučili z lekcí, jež jim uštědřila německá armáda v počátcích Barbarossy, kdy objevili, že osamocené protitankové dělo nebo skupina nezávisle operujících děl je neúčinná proti hromadnému útoku obrněných sil. Jakmile bylo jejich postavení jednou zaměřeno, bylo každé z nich postupně vyřazeno z akce. Německé řešení se nazývalo Pakfront, t. j. seskupení až deseti protitankových děl pod velením jediného velitele, jenž byl zodpovědný za soustředění jejich palby na jeden cíl. Generálmajor von Mellenthin k tomu říká: Skupiny protitankových děl tak byly spojeny do jednoho celku, organizovány do hloubky a rozptýleny po celé ploše chráněné oblasti. Ideou bylo vtáhnout nepřítele do sítě boční palby. Klíčovou roli měla palebná disciplína a předčasné zahájení palby bylo smrtelným omylem. Rusové pomstychtivě přejali tuto taktiku. Každý z jejich PTOP měl při plných počtech pět protitankových kanonů ráže 76 mm, pět protitankových pušek, ženijní oddíl a četu vyzbrojenou samopaly PPŠ; některé PTOP byly podporovány tanky a samohybnými děly. Zapojením PTOP do obranných úseků pluků byly vytvořeny tzv "protitankové oblasti". Ohrožené úseky mohly být zpevněny "mobilními blokujícími četami", což byly motorizované oddíly ženistů do síly praporu podporované pěchotou, které byly připraveny postupovat podél osy nepřátelského útoku a za postupu klást miny. PTOP a k nim patřící minová pole, minometná a kulometná postavení byla dovedně kamuflována. Když bitva začala, nebývala minová pole ani PTOP zjištěna dříve, než první tank najel na minu, nebo nezačal střílet první Ratsch-boom. Rusové dlouho požívali reputace mistrů klamných vojenských opatření (maskirovky), jak bylo neustále připomínáno čtenářům novin v době příprav války v Perském zálivu v zimě roku 1990-1. Tehdy se o Saddámu Hussajnovi všeobecně věřilo, že jich použil celé spektrum, se kterým se seznámil v letech vojenské spolupráce Iráku se Sovětským svazem. Celkový strategický obranný plán, zahrnující široké užití prostředků maskirovky spolu s utajenými přípravami na zahájení protiofenzivy po zastavení nepřítele, však Stavka poprvé formulovala o čtyřicet sedm let dříve. Uvnitř samotného výběžku se velitelé armád a frontů věnovali utajení hloubky a síly obrany před nepřítelem opravdu důkladně. Detailní plány maskirovky sestavené pro Střední a Voroněžský front zahrnovaly utajení příprav, vytvoření falešných prostorů nahromadění vojsk, simulaci radiových sítí a spojovacích center a stavbu atrap pancéřových seskupení, letišť a letadel. U Voroněžského frontu platila bezpečnostní pravidla radiového provozu a přesun 7. gardové armády do oblasti východně od Bělgorodu byl utajen zákazem jakéhokoli radiového vysílání. Frontové oddíly mohly obdržet radiové depeše, ty však byly vysílány v krátkých desetisekundových relacích. Potvrzení o přijetí zprávy se zasílalo po drátě. Všechny volací znaky se denně měnily, vysílací frekvence se měnily čtyřikrát nebo pětkrát za měsíc. V červnu, když byla 7. gardová armáda rozmístěna v sektoru 69. armády, šly všechny rozkazy 7. gardové armádě přes komunikační síť 69. armády. U obou frontů byla všechna psaná korespondence štábům armády a sborů kontrolována náčelníkem štábu frontu. K oklamání německého vzdušného průzkumu v průběhu příprav bylo zbudováno nejméně čtyřicet falešných letišť včetně maket letadel, rozjezdových ploch, kontrolních věží a minových nástrah. Tato letiště pak Luftwaffe opakovaně bombardovala. U obou frontů se zhotovovaly atrapy tanků, aby předstíraly shromaždiště obrněných sil; jen u Voroněžského frontu jich bylo 829. Speciální jednotky maskirovky a bojové jednotky dodávaly klamným letištím a shromaždištím obrněných sil zdání života. Podél obou frontů byla obranná linie lemována falešnými dělostřeleckými postaveními. A v některých úsecích ležela hlavní obranná linie až za kompletní klamnou obrannou linií v očekávání, že falešná obranná linie na sebe přitáhne silnou nepřátelskou palbu v úvodních fázích bitvy. 6. gardová armáda se dále snažila zmást nepřítele budováním sítě klamných pozorovacích postavení, obsazených zkušenými průzkumnými oddíly. Jednotky byly k frontové linii přisunuty a přeskupeny v noci, za přísného zákazu použití světel - dodržení správných přístupových tras zajišťovali průvodci vysazení ještě za denního světla. Veškerý pohyb osob v okolí velitelských stanovišť byl během dne zakázán a i pohyb motorových vozidel v noci byl řízen s vyloučením světel. Letky stíhačů přilétaly na svá předsunutá letiště za soumraku a po malých skupinách, ve výšce okolo 100 metrů. Pouze denní bombardéry se držely zpět na letištích rozptýlených v týlu. Také na železnici nastával pohyb jen v noci a zesiloval v době, kdy špatné počasí přinutilo německé bombardéry zůstat na zemi. Jednotky a materiál byly vykládány raději na vhodných přístupech k železniční trati, než ve stanicích. Zásobovací služby armády umístily své sklady v mnoha malých roklích a úvozech, jež protínaly mírně zvlněnou krajinu a kde byly skryty před slídivým zrakem nepřátelského vzdušného průzkumu. Odborně maskována byla také velitelská a pozorovací stanoviště a jejich kontrukce byla podstatně zesílena. Počet návštěvníků klíčových postavení byl pečlivě sledován. U Středního frontu nařídil velitel 65. armády generálplukovník P. I. Vatov svému štábu, aby přijímal pouze podřízené velitele divizí, jejich zástupce nebo náčelníky štábu; všichni ostatní návštěvníci měli přístup zakázán. Šéfové všech ostatních složek armády ubytovali své styčné důstojníky v okolních vesnicích, kde také projednávali potřebné záležitosti. O této fázi příprav bitvy u Kurska maršál Koněv později napsal: Věděl nepřítel o organizování pevné obrany v týlu naší fronty? Věděl. A to hrálo pozitivní roli. Nepřítel soudil, že se připravujeme pouze na obrannou bitvu (zvýrazněno autorem). Díky velkému počtu tanků a samohybných děl nového typu Němci doufali, že je není možno zastavit. A tak, jak se připravoval nepřítel, připravovali jsme se i my. Hlavní věcí nebylo ukrýt samotný fakt našich příprav, ale spíše sílu a prostředky, plán bitvy, čas naší protiofenzivy a podstatu naší obrany. Je velmi pravděpodobné, že to byl... jediný případ ve vojenské historii, kdy silnější strana, schopná útočné akce, přešla do obrany. Budoucí průběh událostí potvrdil, že v daném případě bylo přijato správné rozhodnutí. Civilní obyvatelstvo oblasti hrálo důležitou roli v přeměně kurského výběžku na obří jeviště armád. Muži a ženy ve vojenském věku byli odvedeni do armád obou frontů (znovudobytí rozsáhlých oblastí sovětského území byl důležitý faktor při zabezpečování požadavků Rudé armády na lidskou sílu). Ostatní byli nasazeni do práce na liniích Stepního frontu a opravách železničních tratí. 9. února 1943, den po osvobození Kurska, už pracovalo více než tisíc lidí na opravě jeho železniční stanice. Na obnově železničního spojení Kastornoje-Kursk nakonec s nejvyšším úsilím pracovalo 50 000 kolchozníků a udržovalo jej v chodu i za těžkých vzdušných útoků. 17. dubna odpověděly tisíce civilistů na rozkaz vydaný Ústředním výborem, který vybízel k vybudování letiště pro stíhačky poblíž Kastorného během tří dnů. 24. května hlásil tajemník oblastního výboru strany, že v devět hodin ráno se první stíhačky dotkly země. 0d poloviny června stavělo 25 000 rolníků novou železniční trať souběžnou s tratí Kastornoje-Kursk. Projekt vycházel z předválečného plánu na spojení tratí Moskva-Donbas s Jižní železniční tratí, který byl nalezen v místním archivu. Výstavba trati, vyžadující položení jednoho sta kilometrů kolejnic, postavení deseti mostů a provedení mnoha mohutných zemních prací, byla hotova za třicet dva dnů. Trať měla hrát důležitou roli v přípravách protiofenzivy Rudé armády. Do června pracovalo ve výběžku na 300 000 civilistů. Zatímco civilisté ohýbali záda, jednotky cvičily. Důvěra Stavky v informace agenta Lucy byla taková, že do konce dubna většina svazků ve výběžku a svazků záložního frontu dostala příslušné konkrétní úkoly a nacvičovala obranné a útočné operace. Velitelé pěchoty zkoumali terén, aby stanovili "varianty", a potvrdili své předpoklady o osách připravovaných nepřátelských útoků. Tankoví důstojníci procvičovali své přesuny a dělostřelci tlačili děla na jejich místa. V polovině května dosáhla 97. gardová střelecká divize, součást nově utvořené 5. gardové armády Stepního frontu, své shromaždiště podél řeky Oskol na linii Zalomonoje-Jutkovo-Istobnoje. Divize měla být použita při Žukovově protiúderu, a tak okamžitě začala s výcvikovým programem, kladoucím důraz na ofenzivní operace, zvláště útoky proti několika sledům opevnění. Mnoho času bylo také věnováno metodám boje s novými německými tanky a samohybnými děly. V červnu prošly pluky zmíněné divize sérií náročných cvičení pod velením svých velitelů a plukovních štábů: četa v útoku, útok střelecké roty na opěrný bod a útok posíleného střeleckého praporu za pohyblivou palebnou přehradou. 15. června předsedal náčelník štábu divize ukázce útoku posílené střelecké roty na "podpůrný bod". Za toto cvičení obdržela divize zvláštní pochvalu velitele gardové armády generála A. S. Žadova a na konci června byla v řadě oficiálních ceremonií vyznamenána gardovými plukovními zástavami. Při této příležitosti byly složeny slavné přísahy. Velitel 289. gardového střeleckého pluku generálporučík P. R. Panskij a jeho muži přísahali komunistické straně a vládě, že donesou svou zástavu až do Berlína.4 Ani štábní důstojníci nebyli osvobozeni od výcviku. Týkalo se to zvláště důstojníků velitelství Stepního frontu v krátkém mezidobí, ve kterém se ujal velení generálporučík M. A. Reiter, velitel Brjanského frontu, který si vyměnil místo s Popovem. Reiter trpěl utkvělou představou, že ze svých štábních důstojníků udělá správné vojáky pomocí fyzických trestů za cviky se zbraněmi a vojenské dovednosti, v nichž se pokládal za velkého odborníka. Den po jeho příjezdu se dostalo zmateným důstojníkům operačního a průzkumného oddělení jeho velitelství osobní ukázky, v níž Reiter předvedl sérii zdánlivě neproveditelných cviků s puškou, načež hadovitými pohyby běhal po všech čtyřech okolním terénem. Po výzvě k napodobení této virtuózní ukázky však žádný z jeho podřízených nemohl soupeřit ani s jeho čiperností, ani koordinací, která byla právě tak dobrá. Reiter se rozehřál svým úkolem a navrhl rozšířit výcvikový program na štábní důstojníky 53. armády, kteří nastoupili tvrdý, ale bezvýsledný výcvik, aby absolvovali test, jejž měl provádět osobně jejich armádní velitel. Večer předtím, než měli podstoupit svůj očistec, však přišla zpráva, že Reiter byl nahrazen Koněvem, který měl sice jako velitel hrozivou pověst pro svou "umíněnost", který ale nemařil čas svého přepracovaného štábu neuváženou gymnastikou. Posílení sovětské obrany v kurském výběžku bylo doplněno operacemi partyzánů za německými liniemi, jejichž cílem bylo rozvracet nepřátelské přípravy na ofenzivu. V rozhlasovém vysílání 3. července 1941 požadoval Stalin vznik rozsáhlého partyzánského hnutí v týlu nepřítele, a o dva týdny později vydal Ústřední výbor výnos "Organizace zápasu v týlu nepřítele". Přesto trvalo nějakou dobu, než se partyzáni stali Němcům trnem v patě. O rok později už ale vázali dvacet pět zvláštních bezpečnostních divizí, spolu s třiceti pluky a více než stem policejních praporů. V roce 1943 se řady protipartyzánských sil rozrostly o téměř půl milionu Rusů v pomocných sborech. Po Stalingradu zahájili partyzáni - nyní dobře vzduchem zásobovaní zbraněmi, potravinami i léky - masové partyzánské hnutí, centrálně řízené z Moskvy. V oblastech, kde nebyli Němci, byly ustaveny "partyzánské oblasti", ve kterých bylo nastoleno zdání normální sovětské reality. Poválečné sovětské zdroje odhadují, že v zimě 1942-43 bylo pod kontrolou partyzánů asi 60 % Běloruska. Další "partyzánské oblasti" zahrnovaly porchovskou oblast jižně od Leningradu, lesnatou severní část Ukrajiny a lesy okolo Brjanska. V orelském regionu ovládalo asi 18 000 partyzánů území s téměř pěti sty vesnicemi. "Partyzánské oblasti" měly svá vlastní letiště, kterými mohla přicházet pomoc a mohli být evakuováni ranění. Teprve 14. července 1943 nařídila Stavka partyzánům zahájit totální "železniční válku" proti nepříteli; bitva o koleje však už několik měsíců probíhala v týlu armádní skupiny Střed, kde se mnoho železničních tratí sbíhalo na území ideálním pro partyzánskou válku. V tomto regionu zaregistrovala v lednu 1943 německá hlášení 397 útoků na železniční tratě, při nichž došlo k poškození sto dvanácti lokomotiv. V únoru počet útoků vzrostl přibližně na 500, poté na 1045 v květnu a 1092 v červnu, kdy v týlu armádní skupiny Střed byly vyhozeny do vzduchu 44 mosty a poškozeno 298 lokomotiv. V květnu provedla německá armáda v oblasti pět hlavních protipartyzánských operací. V první z nich, nazvané "Cikánský baron", byla nasazena 18. tanková divize. Hlášení uváděla, že v tažení bylo zabito 3152 partyzánů a zničeno 24 děl, 3 tanky, 14 protitankových děl, 55 minometů, 2 letadla, 124 kulometů a 1130 osobních zbraní - relativně hubený výsledek vzhledem ke stažení podstatných sil z frontových linií. A jakmile poslední protipartyzánská operace "Sousedská pomoc 2" 6. června skončila, partyzánská aktivita opět vzrostla. Jedním z důsledků narušení železniční dopravy bylo vytvoření úzkých míst v důležitých železničních uzlech, kde se vlaky přeplněné jednotkami a municí staly lákavými cíli pro sovětské letectvo. Při nočním náletu na seřaďovací nádraží v Orši zasáhly 4. května sovětské bombardéry vagóny s municí a v rozpoutaném infernu dalších 300 vagónů shořelo. Krátké vzdálenosti umožňovaly sovětským nočním bombardérům provést za tmy dva až tři bojové lety. Německé zprávy naznačují, že představovaly spíše podráždění, než závažnou hrozbu zásobovacímu systému v okolí Orla a Bělgorodu, měly však značný psychologický účinek. Bitva o koleje působila také na morálku německých vojáků. Aby čelili partyzánům, vykáceli Němci stromy a vyčistili podrost až do vzdálenosti 200 m na každou stranu trati. Podél trati vystavěli v pravidelných vzdálenostech pevnůstky. Hlídky pěchoty pročesávaly ve dne krajinu, ale noc patřila partyzánům, kteří kladli stále více min a ničili stále delší úseky trati. Zachycené dopisy německých vojáků odhalují unavenou rezignaci, která se šířila v německé armádě. Jistý desátník psal své ženě: "Vlak jede jeden den a tři dny se musí trať opravovat, protože partyzáni vyhodili všechno do vzduchu. Předvčerejší noci způsobili srážku mezi rychlíkem a osobním vlakem, takže vlaky nejezdí... a tak my v Rusku žijeme." Plány letních bojů připravované Stavkou vycházely z rozhodnutí přijatého již 12. dubna, že půjde o obrannou bitvu. Bylo to o tři dny dříve, než Hitler podepsal Operační rozkaz č. 6, který se díky agentovi Lucy octl ve Stalinových rukou pravděpodobně dřív, než v rukou Führerových frontových generálů. Nehledě na občasné úvahy o zahájení preventivní ofenzivy, pokračovaly přípravy rovnoměrným tempem. Nervózní rozruch zavládl začátkem května, kdy se hrozba německého útoku zdála bezprostřední a Stalin nařídil plnou bojovou pohotovost. Avšak díky dalšímu Hitlerovu odkladu tento poplach nijak nenarušil přípravy, ani nerozehnal rostoucí pocit sebedůvěry, který pociťovala Rudá armáda. Tento stav vyjádřil velitel jedné roty slovy "Na začátku války jsme všechno dělali ve spěchu a vždycky nám chyběl čas. Teď jdeme v klidu do akce." Vše už bylo na místě. Výběžek bránilo 1,3 milionu mužů - tento počet zahrnuje 75 pěších divizí, v té době 40 % střeleckých útvarů Rudé armády. Podél pravděpodobných os německého postupu bylo namačkáno až sto děl na jeden kilometr. A Stavka dokázala shromáždit přibližně 3500 tanků a samohybných děl, z nichž 2000 bylo přiděleno Střednímu a Voroněžskému frontu pro přímou podporu a hlavní část zbytku zůstala v záloze u 5. gardové tankové armády Stepního frontu. Ačkoliv v bitvě u Kurska kladli Rusové důraz na strategické obranné boje, neopomněli ani jejich spojení s protiofenzivou, která měla být odstartována, až se německé síly vyčerpají na obraně výběžku. Toho využijí dvě skupiny, které zaútočí na různých směrech: levý bok Západního frontu, Brjanský front a Střední front zaútočí u Orla; Stepní a Voroněžský front zahájí útok na ose Bělgorod-Charkov. Plánování postupu na severním výběžku měli koordinovat Voronov s Vasilevským, na jihu dělal totéž Žukov. Když příjemné jarní dny přešly do parných veder stepního léta, Rudá armáda již pouze vyčkávala rozhodnutí Němců. V časném létě roku 1943 se Hitler ponořil do studia literatury o bitvě u Verdunu, onoho strašného "mlýnu na maso" z roku 1916, v němž se německý náčelník štábu von Falkenhayn pokoušel Francii vykrvácet. Paralely mezi Verdunem a Citadelou těžko mohly být uklidňující, zvláště když plánovaný úder na hlubokou obranu Rusů ve výběžku začal připomínat zhoubu přinášející úporné boje na západní frontě. Dokonce i představa "zaškrcení" výběžku jakoby připomínala generály první světové války. Informace o ruském zákopovém systému u Kurska musely v Hitlerovi probouzet vzpomínky na jeho vlastní zkušenosti ze západní fronty, kde byl zraněn a zažil působení plynu. Ale uprchlík, změněný ve stratéga, navrhoval u Stalingradu svůj vlastní Verdun. Tam ztratili Němci skoro tolik krve jako Francouzi, zatímco u Stalingradu už byla většina prolité krve krví německou. Ani jeden z precedentů nebyl pro Hitlera povzbudivý, když sbíral odvahu ke konečnému rozhodnutí o osudu Citadely. Plány ofenzivy, strnulé učebnicovým formalismem, oznamovaly konec Blitzkriegu. Zde nemohly být německé pancéře použity v rychlých, hluboko pronikajících a na úzké frontě vedených úderech proti týlu dezorganizovaného nepřítele. Měly spíše roli klacku, bušícího do silné obrany na frontě široké sto kilometrů. Schopnost Rudé armády houževnatě se držet i na bocích případných průniků a znásobení její palebné síly na zemi i ve vzduchu vyloučilo nezávislou operaci obrněných jednotek v počátečních fázích bitvy. Hrozilo, že operace se bude spíše podobat poziční válce roku 1917 než přes všechno valícímu se postupu let 1940-2. Dokonce i kdyby si německé síly prorazily cestu ruskou obranou, jejíž detaily ležely ve znepokojivé míře mimo dosah německého průzkumu, vynořovaly se další otázky. Nebudou tyto jednotky v době, kdy se kleště sevřou okolo samotného Kurska natolik zesláblé, že už pouze udržet obklíčení bude nesmírně obtížné, vyčištění obklíčeného prostoru ještě obtížnější a pokračování v ofenzivních operacích na sever a na jih nemožné? A jakkoliv mohou být ruské ztráty bolestné: nezacelí Rusové své rány, nevydrží další tři čtyři měsíce a neobnoví v té době jejich válečný průmysl spolu s dodávkami válečné pomoci znovu rovnováhu sil? Tyto úvahy trápily Hitlera stejně jako schopné velitele jakými byli Funck a Model, kteří zůstali skeptičtí ve vyhlídkách Citadely na úspěch. V každém případě však pochybnosti o Citadele měly tendenci růst úměrně se vzdáleností od frontové linie. Generálové aktivně velící na frontě, mezi nimiž vynikal Kluge, byli rozhodnými stoupenci ofenzivy. Oponenti se častěji vyskytovali na půdě Rastenburgu, avšak zdálo se, že i oni byli získáni Zeitzlerovým neúnavným obhajováním "jeho" ofenzivy. Velitelé u Kurska a muži, kteří radili Hitlerovi ve vojenských, politických a ekonomických záležitostech, měli pouze částečné znalosti strategické situace. Jen samotný Hitler disponoval celkovými údaji a dobrovolně na sebe vzal břemeno rozhodnutí o Citadele. V nemalé míře tak přispěl k dlouhému a bolestnému zrodu operace. Svůj podíl měla také jeho víra, kterou vkládal ve své nové zbraně a jejich schopnost zvrátit vojenskou rovnováhu. 18. dubna řekl Führer v Záporožje Mansteinovi: "S muži toho mnoho nedosáhneme, protože jich nemáme dost. Když však shromáždíme naše nejlepší a nejtěžší zbraně... můžeme dosáhnout průlomu." Spíše než do mužů vkládal tedy Hitler svou důvěru do strojů. První červnový týden ho zastihl v Berghofu, kde připravoval s Goebbelsem svou řeč k dělníkům berlínských zbrojovek. Víra v konečné vítězství se rozplývala. V jednom místě sliboval Goebbels německému lidu, že za své oběti bude odškodněn "až vítězství bude naše". Svou pavoučí rukou změnil Hitler znění na "až bude bitva skončena". O několik dní později, 11. června, po měsíčním leteckém bombardování a námořním výsadku britské 1. divize kapitulovala italsko-německá posádka na Pantellerii, malém ostrově ležícím sto kilometrů na jih od Sicílie. Britové se setkali jen s malým, nebo dokonce se žádným odporem. To v nadcházejícím tažení ve Středomoří nevěstilo pro Němce nic dobrého. Situaci v Itálii věnoval Hitler mnoho času. Obával se, že jakmile jeho tanky uváznou v minových polích kurského výběžku, provedou Spojenci invazi na Sardínii a Duce bude svržen svými intrikujícími generály.5 Stroje, kterým tolik důvěřoval, měly znepokojující nedostatky. 16. června hlásil Guderian Hitlerovi, že je proti nasazení Pantherů na Východě. Podvozek a pohon působily stále obtíže a problémy byly také s optikou. O tři dny později, když letěl na další konferenci s Hitlerem v Berchtesgadenu, odbočil Guderian do Grafenwöhru, aby provedl inspekci 51. a 52. praporu Pantherů a mohl tak poskytnout Hitlerovi informace z první ruky. V hlášení stálo: "Nehledě na technické slabiny dosud ještě plně nepřipravených tanků, posádky ani velitelé ještě nemají potřebný cvik v jejich ovládání a někteří z nich dokonce postrádají bojové zkušenosti." Téhož dne vydal operační štáb OKW pro Hitlera hodnocení, v němž stálo, že "do vyjasnění situace" by měla být Citadela odvolána. Zpráva také doporučovala utvoření silných operačních záloh vrchního velení jak na Východě, tak i v Německu. Zálohy v Německu měly být vytvořeny z nově zformovaných jednotek. Dokonce i "pravý původce" Citadely Zeitzler nyní zakolísal a vrátil se k Mansteinově "backhandové verzi". Nic z toho však sebeméně nehnulo Hitlerem, který již definivně vsadil na zahájení Citadely. Ten 21. června určil 3. červenec jako datum dne "D" a poté, co vyslechl Modelovo vyjádření a konzultoval s Klugem a Mansteinem, schválil poslední odklad na 5. července. Ale nebylo již cesty zpět, i když se Hitler - plně si vědom, že je za pět minut dvanáct i nadcházející ohromné konfrontace ve stepi - snažil snížit význam operace, jakoby tím mohl utišit vnitřní hlasy, které ho trýznily. V rozhovoru o strategické situaci s Goebbelsem v Berghofu 24. června Hitler přiznal, že velké záměry, které byly oporou jeho výchozí strategie v roce 1942 jsou nyní jen ztracenými sny. Obrovské obchvatné manévry, kterými chtěl z Kavkazu, Egypta a Balkánu dobýt naftová pole Středního východu, nebyly už nyní proveditelné. Hlavním úkolem dne se stalo udržení italského poloostrova, i když Italové odpadnou. Na Východě měla akce německé armády uchovat její sílu do roku 1944 a zajistit, aby fronta byla uchráněna krizí, kterými trpěla v předchozích dvou zimách. Cílem Citadely byly pouze "malé korekce linie". O pět dní později se Hitler rozhodl k návratu do Rastenburgu. Spoléhal se, že Citadela bude probíhat podle plánu, povzbuzen hlášeními zpravodajské služby, které naznačovaly, že Spojenci zvažují odložení svých invazních záměrů ve Středomoří. Útěchou mu bylo také Stalinovo nevrlé reptání na otálení Spojenců s otevřením druhé fronty. A možná také, že Rusové dostali strach z letního tažení. 1. července promluvil Hitler na Zeitzlerově velitelství poblíž Rastenburgu ke svým vyšším velitelům. Podle generála Johannese Friessnera, velitele sboru 9. armády, který si na shromáždění dělal poznámky, hovořil Führer "vážným a sebejistým hlasem" a obvinil Italy, Maďary a Rumuny za obtíže, kterým musel nyní čelit. Žádné ústupy ale nebudou: "Kde jsme - tam zůstaneme." Německá hegemonie může být ubráněna pouze vybudováním obrany daleko od německých hranic. "Na východní frontě," prohlásil Hitler, "nic nesmí být vydáno bez boje." Tvrdil, že Rudá armáda přešlapuje na místě a nabírá dech k další zimní ofenzivě. Je životně důležité "zvrátit" tyto plány nyní a předejít takovému druhu krize, ze které se skupina armád Jih právě vzpamatovala. Detailům operace, která vyvolávala od března tolik sporů, se dostalo jen povrchní pozornosti. Hitler hloubal nad mapou a zkoumal rozestavení 9. armády a naposled naslouchal Modelovým obavám. Shromáždění rychle ožilo, když Manstein netaktně naléhal, aby von Richthofen byl opět povolán na východní frontu a oživil Luftwaffe. Dotkl se tak Desslocha, který Richthofena nahradil a vysloužil si také láteření od Göringa, který si nyní potrpěl na prestiž spojenou s jeho funkcí velitele Luftflotte 2. Přinejmenším na povrchu byla nálada optimistická. Jodl nicméně varoval, že bitva, založená na nadějích na vítězství vybojované jedním náporem, může sklouznout do vyčerpávajícího střetnutí. Vedle toho se Jodl pro všechny případy zabezpečil a dal pokyny propagandistickému oddělení OKW, aby vylíčilo Citadelu jako protiofenzivu a vytvořilo tak dojem silných obranných postavení a tím i pohotového alibi pro případ selhání celé operace. Nyní byly kostky vrženy. Na severu, na Klugeho frontě, měla 9. armáda prorazit ruskou obranu mezi silnicí a železniční tratí Orel-Kursk a po obou stranách trati měla postupovat na Kursk. Svými útočnými hroty měla od zmíněné železniční trati dorazit dostatečně daleko na východ a ustavit novou frontu, která by ji umožnila používat a odrazila jakýkoli protiúder záloh Rudé armády. Spojení s pravým křídlem 2. tankové armády mělo být dosaženo dobytím Maloarchangelska, který se nacházel na levém kraji útočné fronty 9. armády. Po splnění tohoto úkolu měla být 9. armáda a některé svazky 2. tankové armády vyslány směrem dovnitř výběžku s cílem jej uzavřít. Na Mansteinově frontě na jihu výběžku měla 4. tanková armáda útočit po obou stranách Tomarovky, prorazit nepřátelskými pozicemi jižně od linie Bělgorod-Gercovka (šestnáct kilometrů severovýchodně od Borisovky) a v ostrém klínu se přes Obojan spojit s 9. armádou severně od Kurska a uzavřít tak kurský výběžek. Armádní skupina Kempf dostala úkol zaštítit pravý bok 4. tankové armády a tlačit své vlastní pravé křídlo k řece Koreň a stočit se severně okolo Toplinky. V případě rychlého prolomení nepřátelských linií měl postup pokračovat k řece Koroča. Nepřátelské zálohy, rozmístěné v týlu výběžku, měly být vyhledány a zničeny III. tankovým sborem postupujícím na Koroču. Jakmile to vývoj situace dovolí a bude získán manévrovací prostor, měl III. tankový sbor postupovat severně nebo severovýchodně na pravém křídle 4. tankové armády. Měsíce čekání se staly minulostí. Na Mansteinově frontě měl být odpoledne 4. července proveden předběžný útok s cílem získat pozorovatelská stanoviště potřebná pro zapojení dělostřelectva do boje proti "hlavnímu poli" 6. gardové armády. Náčelník štábu XLVIII. tankového sboru komentoval jeho načasování: "Den nezávislosti pro Spojené státy - začátek konce pro Německo." K A P I T O L A 7 Střetnutí "Zbraně ano, zajatci ano, území ano - avšak za nesmírnou cenu a bez strategických výsledků." Generál Messimy v předvečer ofenzivy u Nivelle, duben 1917 "...tažení z let 1941 a 1942 potvrdila, že naše pancéřové sbory byly prakticky nepřemožitelné, jestliže jim bylo dovoleno volně manévrovat po rozlehlých pláních Ruska. Místo, aby hledalo a vytvářelo podmínky pro takové manévry - strategickými ústupy či překvapivými útoky v klidných sektorech - nevymyslelo německé vrchní velení nic lepšího, než vrhnout naše skvělé pancéřové divize proti Kursku, který se nyní stal nejsilnější pevností na světě." Generálmajor F. W. von Mellenthin "A nyní do práce - připravit se přivítat fašisty." Nikita Chruščov, velitelství 1. tankové armády, 2. dubna 1943 Jako bouřkový mrak stahující se nad Kurskem vznášela se v průběhu května a června vyhlídka na Citadelu nad východní frontou. Hlášení 9. armády popsalo nadcházející ofenzivu jako "střetnutí oboustranně připravených armád", ve kterém měly schopnosti německých vojáků zvrátit rovnováhu sil. Přesto nebylo žádných pochyb o velikosti úkolu stojícího před velitelstvím Východ. Čas pro využití slabosti nepřítele dávno minul. Hoth, velitel 4. tankové armády, varoval 26. června, že šance na úspěch klesají s každým uplynulým dnem. Pro Hitlera bylo vítězství u Kurska důležité především proto, aby "rozptýlilo obavy našich spojenců a rozbilo všechny tajné naděje, které dosud přetrvávají u podmaněných národů". Choval však jen malou naději, že by úspěšný výsledek "ozářil svět jako maják", jak pompézně vyhlašoval jeho Operační rozkaz č. 6. 24. června se svěřil Goebbelsovi, že ani úspěch u Kurska nebude stačit k tomu, aby zvrátil netečnost veřejného mínění, skrytou v pozadí znovu oživeného a vítězného Německa. Citadela nabyla svůj vlastní hrozivý život a vlekla Hitlera a jeho velení za sebou. Kdyby byla zahájena na jaře, jak naléhal Manstein, mohla dobře zajistit "malou korekci" fronty jako jedna z řady omezených ofenziv (včetně obnoveného útoku na Leningrad1) a posílit tak německé pozice na Východě. Opakované odklady však podporovaly její růst, až se stala pro Hitlera jedinou alternativou. Zrušení Citadely se stávalo stále nemyslitelnější také pro OKH, které uvolnilo značné rezervy, jež se OKW snažilo přesunout na vlastní bojiště. Dalek konzervace německých armád na Východě, kterou oznámil Goebbelsovi, připravoval se Hitler vrhnout dvě armády se svými nejlepšími pancéřovými divizemi proti obrannému systému, na jehož vybudování ponechal nepříteli tři měsíce času. Úspěch by znamenal krvavé ztráty, které si jen těžko mohl dovolit; nezdar by způsobil nejen ještě větší ztráty na životech a materiálu, ale vystavil by také skupiny armád Jih a Střed nevyhnutelnému ruskému protiútoku s cílem získat Ukrajinu a centrální Rusko. Jestliže by se velitelství Východ rozhodlo nezaútočit vůbec a stáhlo vojska na Západ proti očekávané spojenecké invazi, zahájil by Stalin, silnější než kdykoli předtím, ofenzivu proti armádním skupinám oslabeným tímto stažením více, než minovými poli a děly v kurském oblouku. Z dnešního pohledu vzato, byla Mansteinova "bekhendová" strategie obchvatů, kterou nastínil Hitlerovi po bitvě u Charkova, jediným řešením problémů stojících před velitelstvím Východ po zimních bojích 1942-43 - příležitost však již minula. Nenapravitelný hráč Hitler vsadil nyní všechno na jedinou kartu: s rizikem ztráty dvou armád, které v případě porážky nebudou moci být nahrazeny. Žádná druhá šance, žádné rezervy. A žádný alternativní plán. Na severu výběžku, podél padesáti pěti kilometrů útočné linie 9. armády, mezi Trosnou a Krasnou Slobodkou, byly rozmístěny tři obrněné a jeden pěší sbor. Modelovo levé křídlo chránil XXIII. sbor generála Friessnera, jehož sektor byl oddělen od XLI. tankového sboru generála Harpa železniční tratí Orel-Kursk. Napravo od Harpa byl XLVII. tankový sbor generála Lemelsena, dále pak XLVI. tankový sbor generála Zorna. Západně od Trosny a silnice Orel-Kursk, napravo od Modela, byl rozmístěn XX. sbor generála svobodného pána von Romana. Včetně armádní rezervy označené jako von Esbeckova skupina, měl Model pod svým velením celkem dvacet dvě divize: dvě divize pancéřových granátníků, šest obrněných a čtrnáct pěších divizí. Z pěších divizí jich sedm bylo určeno pro Citadelu. Vzdušnou podporu útoku měla zajišťovat 1. Letecká divize Luftflotte 6 pod velením generála Deichmanna. Modelovo levé křídlo východně a severně od Orla bylo chráněno 2. tankovou armádou. Na jihu výběžku byla hlavní Mansteinovou údernou silou 4. tanková armáda pod velením generálplukovníka Hermanna Hotha. Zkušený velitel obrněných sil Hoth vedl 3. tankovou skupinu při invazi do Sovětského svazu a ve spolupráci s Guderianem uzavřel bialystockou kapsu, v níž zajal nejméně 300 000 mužů a ukořistil ohromné množství výzbroje. Unikl vlně propouštění po ústupu od Moskvy a byl jmenován velitelem 4. tankové armády při tažení na Stalingrad; vedl poslední zoufalý pokus o osvobození 6. armády, zastavené a vržené zpět pouhých čtyřicet pět kilometrů od cíle. Hoth byl připraven vyrazit se svými obrněnými jednotkami proti 6. gardové a 69. armádě směrem na silnici vedoucí přes Obojan do Kurska, což byla základní Vatutinova "varianta". Na Hothově levém křídle byl LII. sbor generála Otta, ve středu Knobelsdorffův XLVIII. tankový sbor; vpravo pak Hausserův II. tankový sbor SS.2 Jižně od Bělgorodu, na pravém křídle německé fronty, stála proti 7. gardové armádě armádní skupina Kempf s III. tankovým sborem generála Breitha vlevo, XI. sborem generálporučíka Rause ve středu a s XLII. sborem generála Mattenklotta napravo. Pod Hothovým velením bylo na linii čtyřiceti pěti kilometrů namačkáno devět z nejlepších divizí německé armády: směrem na západ z oblasti jižně od Bělgorodu to byly 7. , 19. a 6. obrněná divize (z III. tankového sboru), divize SS Totenkopf, Das Reich a Leibstandarte (II. tankový sbor SS) a 11. obrněná divize, divize Grossdeutschland a 3. obrněná divize (XLVIII. tankový sbor). Byla to dosud nejmohutnější německá úderná síla shromážděná pod jedním velitelem. Pro Citadelu disponoval Manstein dvaceti dvěma divizemi: čtyřmi divizemi pancéřových granátníků, sedmi obrněnými a jedenácti pěšími divizemi včetně armádní rezervy, XXIV. tankového sboru generála Nehringa. Z pěších divizí sedm vyčlenil pro ofenzivu. VIII. Fliegerkorps Luftflotte 4 pod velením generála Seidemanna byl pověřen zajištěním letecké podpory. Čelo výběžku mezi ofenzivními rameny Citadely bylo zajištěno sedmi pěšími divizemi druhé armády. Okolo kurského oblouku soustředilo velitelství Východ na 10 000 děl a minometů a téměř 2 400 tanků3 a samohybných děl, které představovaly přes 70 procent obrněných sil na východní frontě a 46 procent veškerých německých obrněných sil na všech frontách. Aby dosáhl této koncentrace, byl zbytek východní fronty nemilosrdně vypleněn. 2. tanková armáda, operující severně v orelském výběžku, postoupila všechny své pancéřové formace Modelovi a na celém zbytku fronty zůstalo pouhých 890 tanků. Pěchota, která byla ve svých výchozích pozicích několik týdnů předem, prováděla průzkum ruské obrany a seznamovala se s detaily terénu. Důstojníci od velitele roty dolů tam strávili dny aby poznali pozice a nepřítele; důstojníci pancéřových sil při průzkumu v předních postaveních odkládali své černé uniformy. V sektoru XLVIII. tankového sboru hleděli na ...rozlehlou pláň, zbrázděnou četnými údolími s nízkým podrostem, nepravidelně rozsetými vesnicemi a několika řekami a potoky; z nich Pena běžela rychlým proudem mezi strmými břehy. Krajina se mírně zvedala k severu a pomáhala tak obráncům. Cesty představovaly vyjeté koleje v písku, které se za deště staly neprůjezdnými pro všechna vozidla. Velká obilná pole pokrývala krajinu a ztěžovala rozhled. Celkově vzato to nebyl dobrý "tankový kraj", rozhodně však nebyl "tankuvzdorný". Obrněné divize a divize pancéřových granátníků, které byly čepelí Citadely, byly po odpočinku a přezbrojení uvedeny do plné bojové síly. Ztráty ostřílených mužů a důstojníků s bojovými zkušenostmi, utrpěné v zimních bojích, však byly přesto citelné. Většina posil divize Leibstandarte byl pozemní personál Luftwaffe, který před odesláním na východ prošel v Německu několikadenním pěchotním výcvikem. Veteráni divize Grossdeutschland pohrdavě pohlíželi na nové uniformy čerstvých tankových posádek a byli znepokojeni jejich neznalostí taktiky Rudé armády. Grossdeutschland byla nejsilnější z obrněných divizí u Kurska. Byla vyzbrojena 163 tanky a 35 samohybnými děly včetně skupiny čtrnácti Tygrů a 104 akceschopných Pantherů 39. tankového pluku, které dorazily na frontu koncem června. Další z divizí XLVIII. tankového sboru, jedenáctá a třetí obrněná divize, měly v tankovém pluku po osmdesáti tancích a mohutné dělostřelectvo. Celkem sbor disponoval více než třemi sty tanky, údernou silou, které už nikdy poté nedosáhl. Hlavní silou každé ze tří divizí II. tankového sboru SS bylo okolo 130 tanků a 35 samohybných děl, včetně skupin Tygrů v počtu 13 (u Leibstandarte), 14 (Das Reich) a 15 (Totenkopf). Obdobně jako Grossdeutschland měly tři obrněné divize SS po šesti praporech pancéřových granátníků na rozdíl od čtyř u běžných obrněných divizí. To nejen zvyšovalo jejich údernou sílu, ale dávalo jim i schopnost snést těžké údery při zachování bojeschopnosti.4 Pravděpodobně nejvíce znepokojujícím momentem německého plánu bitvy u Kurska byla skutečnost, že z 902 tanků a samohybných děl, které měla 3. června 4. tanková armáda k dispozici, bylo pouze 56 Tygrů a 104 Pantherů. Dalších 45 Tygrů 503. těžkého pancéřového praporu určených armádní skupině Kempf doplnilo celkový počet operačně nasaditelných Tygrů a Pantherů na 205. Na konferenci s Mansteinem 18. února Hitler odhadoval, že k zajištění průlomu bude zapotřebí 300-400 nových tanků. Velké naděje byly vkládány do Pantherů s jejich dobře tvarovaným pancéřováním a účinným 75 mm kanonem. Avšak mechanické závady, které narušovaly již vývoj, je pronásledovaly i na frontě. Během přesunu do výchozích postavení pozorovali pancéřoví granátníci divize Grossdeutschland proudy ohně vyrážející z výfuků divize Pantherů. Několik jich vzplanulo, když se pomalu valily dolů po cestě; jejich posádky byly s jistými obtížemi vyproštěny, zatímco ze "zázračných zbraní" zbyly jen zčernalé vraky. Na severu měl Model pouze třicet Tygrů 1. a 2. roty 505. těžkého pancéřového praporu, které dorazily do prostoru Orla začátkem května a byly začleněny pod velitelství 2. tankové divize XLI. sboru. Aby odstranil slabinu 9. armády, spočívající v malém počtu těžkých tanků, byly Modelovy obrněné jednotky posíleny 656. útočným tankovým plukem. Ten se skládal z 653. a 654. praporu s devadesáti samohybnými protitankovými děly Elefant, každé o váze šedesáti osmi tun. V týdnech předcházejících Citadele vypracovali Model a Manstein dvě rozdílné taktiky k překonání obrany Rudé armády. Model předpokládal, že má odpovídající poměr pěchoty vůči obrněným jednotkám a rozhodl se použít pěchotu, ženijní jednotky a dělostřelectvo k vytvoření průlomů v ruských liniích, do nichž pak hodlal vyslat své pancéře. Montgomery použil podobnou taktiku v listopadu 1942 při druhé bitvě u El Alameinu a zvítězil; u Kurska však měl nepřítel nejen významnou početní a materiální převahu, ale také silné obrněné rezervy pro nasazení v pozdějších fázích bitvy. Navíc Modelovo rozhodnutí předejít počátečnímu úderu nahromaděnými pancéřovými silami naložilo těžké břímě na dělostřelectvo 9. armády, kterému chyběl dostatek tažných vozidel, nutných k rychlému využití úspěchu. Manstein se naproti tomu obával, že nemá dostatek pěchoty, aby vydržela tuto konvenční, ale nevyhnutelně velmi drahou taktiku. Proto plánoval využít svých silnějších obrněných sil k proražení mezer v ruských liniích. Nástrojem měl být Panzerkeil ("obrněný klín") s Tigery na hrotu a Panthery a PzKW IV vějířovitě rozvinutými za nimi, následovaný pěchotou vyzbrojenou automatickými zbraněmi a granáty. Na základně klínu byli těžšími zbraněmi vyzbrojení pancéřoví granátníci, jedoucí v pásových vozidlech. Po proniknutí do ruských zákopů musela být úderná energie obrněných jednotek udržena za každou cenu. Osádky tanků dostaly přísný rozkaz neposkytovat za žádnou cenu pomoc poškozeným vozidlům. "Za vyproštění jsou zodpovědné pouze ženijní jednotky. Velitelé tanků musejí neochvějně mířit za svými cíli, dokud si udrží pohyblivost. Jestliže bude tank znehybněn (například mechanickou poruchou nebo poškozením pásu), ale dělo schopno střelby, posádka bude dále poskytovat palebnou podporu." Když pak bitva začala, zazvonil tento rozkaz umíráčkem nejedné posádce poškozených obrněnců. V červnovém slunci cvičila divize Grossdeutschland v týlu na cvičných pozicích, podobných ruským obranným liniím v jejím sektoru. Atmosféra byla uvolněná, téměř podobná cvičení v mírových časech. Někteří z veteránů si připomněli sebedůvěru, která převládala v onom mírném létě roku 1940, kdy Grossdeutschland, ještě jako pluk, překročila řeku Meuse a pomáhala zajistit předmostí u Sedanu, které zpečetilo osud Francie. Jiní, kteří měli na mysli nedávnější boje, byli v odhadech šancí 4. tankové armády skeptičtí. A přece se měla tato masa pancéřů pouze probojovat padesáti pěti kilometry přes kurský výběžek a spojit se s 9. armádou: v červnu roku 1941 Mansteinův LVI. tankový sbor skupiny armád Sever překonal 430 kilometrů z Brest Litevsku do Bobrujska v prvních sedmi dnech Barbarossy, z toho více než 110 kilometrů během posledního dne. A v tom spočívala nesnáz. Jak napsal Alan Clark: "Opět byl použit starý vzorec Blitzkriegu - Stuky, krátké intenzivní dělostřelecké ostřelování, hromadný útok tanků a pěchoty v těsném kontaktu - byl však kalkulován s malým ohledem na změněné podmínky kromě prostého aritmetického zvýšení síly jednotlivých složek." 22. června slavila 11. tankové divize druhé výročí zahájení Barbarossy. Tažení, při němž se vítězství v jednom okamžiku zdálo být otázkou dvou měsíců, se táhlo již dvacet čtyři měsíců a konec stále nebyl na dohled. Autobusy s ruskými ženami, přivezenými z Poltavy, pomohly některým mužům zbavit se na hodinu či dvě střízlivých myšlenek, ale slavnostní náladu rozehnal později v noci hukot letadel nad hlavami a chvíli nato pohled na padáky snášející se v měsíčním světle. Partyzáni dostávali posily. 2. července, v průběhu čtyřiadvacetihodinového jednání v Rastenburgu, předal Lucy do Moskvy detaily konečného rozhodnutí německého vrchního velení týkající se Citadely. Stalin okamžitě odeslal zprávu Rokossovskému a Vatutinovi: Podle informací, které máme k dispozici, mohou Němci přejít na naší frontě do ofenzivy mezi 3. a 6. červencem. Nejvyšší velení nařizuje: 1. Zintenzivnit průzkum a pozorování nepřítele, aby bylo zaručeno včasné zjištění jeho úmyslů. 2. Pozemní oddíly a letadla budou v pohotovosti k odražení možného nepřátelského úderu. Stejnou rychlostí byla informace doručena armádním velitelům ve frontových liniích. Pozdě odpoledne 2. července navštívili Vatutin a Nikita Chruščov, nyní politický člen štábu Voroněžského frontu, velitelské stanoviště generálporučíka Katukova, ukryté v zalesněné rokli, balce, poblíž vesnice Zorinskoje Dvory, mezi Obojanem a Prochorovkou. Velitel 1. tankové armády byl v pohotovosti a stál nad mapou svého sektoru fronty. Venku hnala stará babuška stádo krav: maskirovka určená pro oklamání německého leteckého průzkumu. Chruščov šel přímo k věci a oznámil Katukovovi: "Fašisté zaútočí mezi 3. a 5. červencem. To není odhad, nýbrž fakt. Víme to." Generálporučík N. K. Popel, člen politické rady 1. armády, který slyšel Chruščovovo dramatické oznámení, později vzpomínal na poslední dny příprav v kurském oblouku: V noci se ozýval na silnicích hluk motorů. Konvoje tanků a děl pokryté prachem s rachotem mířily do sektoru, kde jsme očekávali německý nápor. Zatímco němečtí důstojníci četli Vůdcův denní rozkaz, naše obrana činila poslední kroky k přivítání nepřítele. Posilovali jsme nejpřednější linie, přesunovali do pozic více děl, ještě jednou koordinovali palebné tabulky a slaďovali naše plány. Přesunuli jsme dva dělostřelecké pluky do úseku hájeného 6. gardovou armádou. Jedna obrněná brigáda posílila sestavu naší pěchoty. Na ramenech kurského výběžku západně od Bělgorodu a jižně od Orla se na soustředění německých vojsk sneslo zlověstné ticho. Noční pohyb vozidel a výzbroje ustal. Nicméně jižně od Charkova byl hlášen pohyb směrem od výběžku, jako jedno z klamných opatření Citadely. Německý rozhlas také věnoval mnoho času Mansteinově návštěvě Bukurešti, kde dekoroval maršála Antonesca Zlatým krymským štítem k výročí dobytí Sevastopolu. Ve skutečnosti odletěl Manstein do Bukurešti okamžitě po jednání v Rastenburgu 1. července. Jakmile udělil Antonescovi jeho medaili, odletěl přímo zpět na frontu, kde zaujal stanoviště ve vlaku zastaveném v lese mezi výchozími liniemi 4. tankové armády. Všechno hovořilo proti nastávajícímu německému útoku. Zuřivost vzdušných bojů ve výběžku vzrůstala a bombardéry Luftwaffe si se svým doprovodem probojovávaly cestu k cílům napadány po celou dobu ruskými stíhači. Značná část tonáže svržených pum stále padala na falešná letiště, obratně roztroušená kolem výběžku, avšak na konci června minuly bombardéry důležitější cíl. Při nočním náletu našel svazek leteckých pum Rokossovského velitelství, avšak velitel Středního frontu nebyl doma. Veden náhlým rozmarem se rozhodl zřídit svou spojovací skupinu v důstojnické jídelně. Příštího rána se Rokossovský přesunul do většího bezpečí bunkru v základech sousedního kláštera. Na začátku července poskytl výslech pilota He 111 sestřeleného nad Voroněžským frontem informaci, že mnoho jednotek Luftwaffe se přesunulo z Krymu do Charkova. 4. července uprchl v bělgorodském sektoru z německých linií slovinský ženista a informoval Rusy, kteří ho zajali, že začátek ofenzivy je stanoven na 3 hodiny ráno dne 5. července. Téže noci, po boji s požárem v zemi nikoho, zajala v sektoru 13. armády hlídka Rudé armády nepřátelského ženistu, jistého vojína Fermella z ženijního praporu 6. pěší divize. Fermello potvrdil, že útok začne 5. července ve tři hodiny a že jednotky jsou již ve svých výchozích pozicích. 3. července v noci pracovali němečtí ženisté v mrtvé zóně mezi oběma liniemi. V sektoru Jižního frontu naproti Butova čistili a vytyčovali průchody přes minová pole bránící přístupu na vyvýšenou krajinu za územím nikoho. Z nízkých pahorků zde bylo možno přehlédnout německá shromaždiště a nabízely také vynikající pozice, z nichž mohli předsunutí ruští pozorovatelé přivolat dělostřeleckou palbu na úderné síly a jejich výchozí body. Kopce zároveň skrývaly nepřátelské dělostřelectvo a hlavní obranná zařízení před německými bateriemi. Vzdušný průzkum sice poskytl množství fotografií, ale ruské nadání pro kamufláž způsobilo, že bylo téměř nemožné rozlišit skutečné a klamné pozice. Úspěch hlavního útoku Citadely závisel na rychlém dobytí těchto hřebenů, ze kterých pak mohli němečtí pozorovatelé řídit přesnou a intenzívní palbu na dosud neviditelné nepřátelské dělostřelectvo a hlavní obranné linie. Odminování bylo extrémně obtížným úkolem, předcházejícím překročení hřebenů ležících před 4. tankovou armádou. Přes tuto část Sovětského svazu se boje převalily tolikrát sem a tam, že detektory se staly nepoužitelnými. Půda zde obsahovala tolik kovu, že přístroje poskytovaly jen nerozlišitelnou změť signálů. Miny musely být zjišťovány opatrným prozkoumáváním terénu pomocí kovových prutů a poté ručně odstraněny. V parném horku a stálém strachu z nepřátelských světlic, osvětlujících zemi nikoho, dělali ženisté svou práci s pozoruhodnou výkonností: během pěti hodin noci 3. července zneškodnilo deset mužů 2. ženijní roty divize Grossdeutschland v sektoru Butova okolo 2700 min, což představuje pro každého muže vyzdvižení jedné miny za minutu. 4. července nastal horký a dusný úsvit, který bouřlivými poryvy deště zahnal oddíly do úkrytů a zahalil krajinu do mlžného oparu. Západně od Bělgorodu se nad frontou rozhostilo netrpělivé ticho. Útočné síly XLVIII. tankového sboru a II. tankového sboru SS očekávaly ve svých okopech napjatě signál k útoku. SS Obergrenadier Günther Borchers si našel čas, aby si zapsal do deníku: "Jsem v plamenometném oddílu a máme vést útok roty. Je to vyloženě sebevražedný úkol. Musíme se dostat asi na třicet metrů k Rusům, než spustíme oheň. Je čas napsat poslední vůli a závěť." Ve 14.45 uslyšely obě strany hukot přibližujících se letadel. O pět minut později přeletělo pět Gruppen5 Ju87D z Luftflotte 4 se svým doprovodem německé pozice, aby obrátilo v prach tři kilometry dlouhý a pět set metrů široký pás okolo Butova. Útok trval deset minut a jakmile se střemhlavé bombardéry obrátily zpět, zahájilo palbu německé dělostřelectvo. K rachotu konvenčních děl se přidalo vytí raketových baterií Nebelwerfer6 - německého ekvivalentu ruských Kaťuší - z nichž každá mohla v deseti sekundách pokrýt sto osmi raketami plochu širokou 2000 metrů do hloubky 100 metrů. Když střílely, tryskaly z jejich hlavní proudy ohně, následovány převalujícími se chuchvalci kouře, v nichž prošlehávala změť rudých záblesků, jak se projektily vydávaly za svými cíli. Vojáci v ruských zákopech se připravovali na drtivý účinek raketového ostřelování, které dokázalo otřást nervovou soustavou dokonce i nejostřílenějších veteránů. V době, kdy dělostřelecká příprava dosáhla svého vrcholu, zahájil v centru Hothova úseku fronty XLVIII. tankový sbor ofenzivu útokem proti ruským předním pozicím, které probíhaly pět kilometrů jižně od vesnic Savidovky, Alexejevky a Luchanina. Pancéřoví granátníci a pěšáci, podporovaní samohybnými děly a ženisty, rozšiřovali vyčištěné koridory v minových polích. Za nimi postupovala obrněná průzkumná a spojovací vozidla dělostřelectva, která se musela klikatě probíjet územím nikoho, protože ruští dělostřelci se již vzpamatovali z počátečního překvapení a zahájili přehradnou palbu. Současně se spustila bouře téměř tropické intenzity. U Butova zareagoval sovětský 199. gardový střelecký pluk pomalu a jeho předsunutá postavení byla dobyta ztečí 3. praporu pluku pancéřových granátníků divize Grossdeutschland. Vyvýšenina jižně od Butova byla dobyta 11. tankovou divizí, jejíž pedantskou přípravu nezmařily ani záclony deště, hnané po bojišti. V 16. 45 zaujali němečtí dělostřelečtí pozorovatelé pozice na vyvýšenině a mohli poprvé přímo pohlédnout na hlavní nepřátelské obranné linie. Západně od Butova, poblíž Gercovky, se postup pancéřového střeleckého pluku divize Grossdeutschland a 394. pluku pancéřových granátníků 3. tankové divize stal velmi obtížný, když se obě německé jednotky setkaly s tuhým odporem sovětské 71. gardové střelecké divize. V těžké boční palbě z výšin u Sybina nebyla 3. tanková divize schopna dosáhnout před půlnocí plánovaných cílů, mezi nimi i vesnice Gercovky. A když během noci dělostřelecké baterie postupovaly a spojaři se horečně snažili navázat jejich spojení s pozorovateli, vrhali se Rusové do nelítostných protiútoků. Zatímco nalevo od XLVIII. sboru vázal LII. sbor síly nepřítele, zahájil na pravé straně II. tankový sbor SS podpůrné útoky s cílem zajistit pozorovací stanoviště pro příští den. Déšť zde byl méně silný, ale boje byly těžší a probíhaly až do chvíle, než byla předsunutá nepřátelská postavení vyčištěna pomocí útočných oddílů vybavených plamenomety. V dobytých ruských zákopech se zápach spáleného masa mísil s pachem vlhké trávy, promočených uniforem, korditu a machorky, hrubého ruského tabáku, jehož čpavý pach prostupoval zemljanky i velitelská stanoviště. Ve 22.30, pod oblohou osvětlenou raketami a záblesky výbuchů, provedl Vatutin mezi Bělgorodem a Tomarovkou protiúder ostřelováním na frontě 6. gardové armády, zaměřený na německé dělostřelectvo a shromaždiště vojsk. Usoudil, že aktivita na jeho úseku fronty je předehrou k zahájení Citadely a vydal rozkazy, které uvedly do pohybu Variantu č. 1. Ta předpokládala, že 6. gardová armáda ponese tíži hlavního náporu na Obojan, zatímco 7. gardová armáda odrazí následné útoky. V době, kdy tyto rozkazy vydal, brodily se tanky XLVIII. tankového sboru mořem bahna k přístupům k říčce tekoucí mezi Savidovkou a Sercevem. Déšť významně posílil druhou linii ruské obrany severně od říčky. Bláto, stálý průvodce rasputicy, začalo hrát svou neblahou roli v letním válčení. V noci 4. července byl Žukov na Rokossovského velitelství u pozdějšího náčelníka štábu, generálporučíka M. S. Malinina. Žukov ho znal z dob obrany Moskvy, kdy sloužil jako náčelník štábu 16. armády. Od Vasilevského, který byl na Vatutinově velitelství, byl vysoce tajnou telefonní linkou informován o bojích západně od Bělgorodu. Informace se začaly skládat dohromady. Nejprve Žukov konstatoval, že zajatec ze 168. divize vypověděl, že hlavní útok začne příštího dne. Přibližně ve dvě hodiny ráno pak obdržel velitel 13. armády Puchov telefonickou zprávu o zajetí vojína Fermella spolu s informacemi, které od něj získali vyslýchající. Rokossovskij se obrátil na Žukova a zeptal se: "Co budeme dělat? Informovat nejvyšší velení, nebo vydáme nejprve rozkazy?" Žukov odpověděl: "Nemůžeme mařit čas. Vydejte rozkazy podle plánu. Já zavolám Stalinovi a podám mu zprávu." Byl okamžitě spojen se Stalinem, který právě ukončil hovor s Vasilevským. Žukov seznámil Stalina s informacemi získanými od zajatců a s rozhodnutím zahájit dělostřelecký protiúder. Stalin rozhodnutí schválil a požádal, aby ho Žukov i nadále informoval. Sám pak zůstal na nejvyšším velitelství, kde očekával, jak se události začnou vyvíjet. Stalin byl zřetelně plný napětí - a nebyl osamocen. Žukov později přiznal, že "každý z nás byl velmi vzrušen, bez ohledu na naši dlouho připravovanou hloubkovou obranu i přes náš mocný úderný potenciál. Byla noc, ale nikdo se necítil ospalý." Rozhodnutí zahájit dělostřelecký protiúder mělo klíčový význam, neboť znamenalo spotřebu více než poloviny počáteční zásoby munice. Náčelník štábu Středního frontu plukovník G. S. Nadsyjev byl nyní zcela zaměstnán telefonickými hovory s veliteli záložních dělostřeleckých jednotek; jednal také s generálem M. I. Kazakovem, velitelem dělostřelectva frontu, který se nacházel u 4. dělostřeleckého sboru. Ve 2.20, deset minut před plánovaným začátkem německé dělostřelecké přípravy, se Rokossovského velitelství otřáslo v základech, jak 600 děl a minometů dělostřelectva Středního frontu zahájilo palbu. V pozadí duněla těžká děla a Kaťuše v plamenech opouštěly odpalovací rampy, když se Žukovovi znovu ozval Stalin. "Dobrá, začali jste?" otázal se. "Ano, začali." odvětil s kamennou tváří Žukov. "Co dělá nepřítel?" Na to Žukov odpověděl, že Němci se pokoušejí odpovídat palbou několika samostatných baterií. Uklidněný Stalin řekl, že opět zavolá později. Rokossovského dělostřelecký protiúder trval okolo třiceti minut; dočasně vázal sto nepřátelských baterií7 a asi u poloviny snížil jejich palebnou sílu. Německá odpověď byla zpočátku nekoordinovaná, ale ve 4.45 již dosáhla značné mohutnosti, jak se stále více děl dařilo uvést do činnosti. Nad jejich hlavami zatím bombardéry 6. letecké armády letěly útočit na postavení 13. armády v okolí Ponyri. Obě strany připomínaly boxery těžké váhy se zavázanýma očima, kteří se potmě snaží zasadit svému protivníkovi rozhodující úder. Žádná z nich nebyla schopna odhadnout, jaké rány soupeři uštědřila. Ruské dělostřelectvo, rozptýlené, dobře zakopané a maskované, zůstalo vcelku nezasaženo německými bateriemi, stále se potýkajícími s následky ostřelování ve 2.20. Rokossovskij se rozhodl rozdrtit nepřítele druhým úderem, tentokrát provedeným celým tisícem děl. Nevěděl však přesně, kde se nalézají německá shromaždiště a výchozí prostory, a proto se zaměřil pouze na plošné ostřelování v naději, že na postřelovaných plochách budou specifické cíle. Narušil tím sice německý časový plán, ztráty ale nebyly velké. Při poválečné analýze Žukov usuzoval, že obě strany zahájily ostřelování příliš brzy, v době, kdy nepřátelská pěchota byla ještě chráněna v krytech a obrněné síly byly ve vyčkávacích prostorech. Připustil také, že sovětské vzdušné síly byly pozoruhodné svou nepřítomností: Protože úvodní ostřelování proběhlo v noci, letecká podpora byla bezvýznamná a - upřímně řečeno - neefektivní. Naše údery na nepřátelská letiště za úsvitu přišly pozdě; tou dobou byla již německá letadla ve vzduchu a podporovala pozemní síly. Naše letecké útoky byly mnohem účinnější proti taktickým vojenským uskupením a nepřátelským kolonám, pokoušejícím se přeskupit v průběhu bitvy. V 5.30 oba ruské fronty hlásily silné útoky pěchoty a tanků namířené proti 13. armádě a pravému křídlu 17. armády Středního frontu a 6. gardové armádě Voroněžského frontu. Na severu po bombardování, které v 5.10 zahájila Luftflotte 6, následoval o dvacet minut později útok jedné pancéřové a devíti pěších divizí na frontě dlouhé 50 kilometrů mezi Trosnou a Maloarchangelskem. V počáteční fázi bitvy plánoval Model využití pěchoty k vytvoření průchodů přes minová pole. V průběhu týdnů čekání byly proto formace 9. armády střídavě povolávány, aby se v týlu cvičily na starých ruských minových polích. Ty byly ve své době hrozivými překážkami, nebyly však ničím proti minovým polím, se kterými se ženisté setkali, když vyráželi v husté palbě dlouhou letní trávou do žitných, kukuřičných, jetelových či slunečnicových polí, ležících mezi liniemi. Nabízené krytí minometnou a kulometnou palbou bylo iluzorní, neboť na jaře byla pole oseta druhou sadbou dřevěných "krabic na doutníky" - protipěchotních min, jejichž jemné nástražné dráty byly nyní ukryty pod bujnou letní vegetací. Ostré exploze a spršky hlíny brzy připomněly jejich přítomnost. V otevřené krajině a za těžkých ztrát, způsobených střelbou z dobře umístěných pevnůstek, které přežily úvodní ostřelování, čistili ženisté horečně cestu pro čekající pancéře. Jejich práce vyžadovala jisté ruce a pevné nervy. Po odstranění zeminy z okolí miny musela být mina uchopena, nadzdvednuta a zkontrolována, zda není dodatečně zajištěna ukotvením pomocí krátkého drátu, přivázaného ke kolíku. Družstva odstraňující miny se sunula vpřed po centimetrech, sondovala terén, vyzvedávala miny, vyšroubovávala detonátory a kladla miny stranou. Přitom se na ně snášel déšť minometných granátů a nad hlavami jim svištěly střely jejich vlastních tanků, seřazených k útoku a snažících se přitisknout nepřátelské dělostřelce k zemi. Modelovy počáteční průzkumné útoky byly vrženy zpět prudkou dělostřeleckou palbou z krátké vzdálenosti. Po obnoveném hodinovém dělostřeleckém ostřelování zasáhl v 8.30 hlavní nápor levé křídlo 13. armády. Do sektoru širokého dvacet pět kilometrů, který hájila 15. a 81. střelecká divize, vrhl Model 31. , 6. , 292. , 86. a 78. divizi spolu s 20. tankovou divizí, podporovanou skupinami Tigerů a Elefantů, určených k proražení ruské obrany. V 9. 30 si 20. tanková divize probojovala cestu do Bobriku. Na jejím levém křídle překročil 58. pluk granátníků 6. divize generálporučíka Grossmanna řeku Oku s cílem dobýt vesnici Novyj Čutor. Grossmann se rozhodl poslat vpřed Tigery 505. praporu těžkých tanků, jejichž dvě bitevní sestavy se nacházely na shromaždištích v lese jeden a půl kilometru západně od obce Vesselyj Posselok. K praporu byla připojena četa vybavená novou zbraní: miniaturním, asi 120 cm dlouhým, 60 cm vysokým a 60 cm širokým, dálkově ovládaným demoličním tankem "Goliath". "Goliath" byl poháněn malým elektrickým nebo spalovacím motorem a byl řízen rádiem nebo po drátě, který při plném rozvinutí umožňoval dosah asi 900 metrů. Byl určen k odpalování min nebo neutralizaci pevnůstek pomocí 100 kg nálože brizantní trhaviny. Dodatečně byl 505. prapor posílen také četami z 38. ženijního praporu a 37. pluku granátníků 6. divize. Motory Tigerů se s kašláním probudily k životu a tanky se daly do pohybu, těsně následovány pěchotou. Nezdržovaly se odporem rozptýlených ruských tanků T-34 a za chodu umlčovaly protitanková děla, střílející z obilných polí. Tigery 505. praporu se valily vpřed přes řeku Oku k útoku na obnažené křídlo sovětského 676. střeleckého pluku a vysílaly chvění předtuchy přes linie 81. střelecké divize. Když se 6. divize zastavila, aby přemístila své levé křídlo zpět proti bočnímu útoku z lesa u Oserek, který byl stále v ruských rukou, průlom zakolísal. S Tigery, ženoucími se v čele granátníků a střílejícími za pochodu, mohl Grossmann daleko před 6. divizí vidět masív, "...ve kterém jsme mohli sledovat pohyby Rusů. Jestliže by jím tanky pronikly, mohl být možná dosažen cíl v Kursku, protože nepřítel byl zcela překvapen a dosud ještě slabý. Drahocenný čas však byl ztracen a nepřítel jej využil k posílení zálohami." Těžký pancéřový prapor postoupil dále a rychleji, než skeptický Model předpokládal, ale jeho průnik nemohl být rozšířen na průlom, neboť 2. , 9. a 18. tanková divize zůstávaly v záloze a byly v ní ponechány i dalších dvacet čtyři hodin. Za Tigery pronikaly nyní do první linie ruské obrany také tanky PzKw IV dvacáté tankové divize. Sovětské protitankové baterie střílely přímou palbou a bojovaly do posledního muže, zatímco "protitankové skupiny" se snažily zastavit německé pancéře zápalnými láhvemi a kontaktními náložemi. V poledne stál Rokossovskij tváří v tvář krizi. 15. a 81. střelecká divize byly od sebe odtrženy, což ohrožovalo celé pravé křídlo 7. armády. Zdálo se, že hlavní německý útok nesměřoval dolů podél trati na Ponyri, jak Rokossovskij původně předpokládal, ale byl veden dále na západ směrem na Olchovatku. Rokossovskij ve svých plánech počítal s tím, že do operace zasáhne nejprve 13. armáda, zatímco 2. tanková armáda bude soustředěna v zadních obranných liniích, aby druhý den bitvy zasadila úder proti německému útoku na Ponyri. Nyní musely být provedeny rychlé přesuny. Zatímco se 3. tankový sbor přemístil do postavení jižně od Ponyri, 16. tankový sbor se přesunul severozápadně a 19. tankový sbor západně od Olchovatky. Týl 13. armády byl posílen 17. gardovým střeleckým sborem a 18. gardový střelecký sbor byl přemístěn na pravou stranu linie, aby zabránil bočním průlomům německé 216. a 283. divize 9. armády. Momentálně si Rokossovskij připadal jako hráč, jehož neporazitelná ruka neudrží karty. Ponyri bylo ohrožováno Harpovým XLI. tankovým sborem, který útočil spolu s 86. a 292. divizí a 101. pluken pancéřových granátníků 18. tankové divize. Do úseků hájených sovětskou 81. a 294. střeleckou divizí poslal Harpe Elefanty 656. pluku stíhačů tanků pod velením podplukovníka von Jugenfelda. K vyčištění cesty přes hustá minová pole použila 9. armáda další nové zbraně, nazvané B-IV. Bylo to polopásové vozidlo vážící dvě tuny, podobné britskému nosiči munice. Vezlo nálož brizantní trhaviny o váze 500 kg, která byla shozena a pak odpálena na dálku. Řidič dovedl vozidlo na místo, zapnul dálkové ovládání a nechal je jet - postup, který zaručoval jejich krátkou životnost v boji. Na přístupech k Maloarchangelsku bylo osm vozidel B-IV použito k vyčištění širokého průchodu minovým polem o hloubce 400 metrů a jen pouhé čtyři z nich byly svými řidiči dopraveny nazpět. Také Elefanty spěly do nesnází. Stíhače tanků byly v podstatě mobilními pevnůstkami, hrozivými v obraně, ale méně vhodnými pro útočnou roli. Zpočátku šlo vše dobře. Velká palebná síla a mohutné, až 200 mm silné čelní pancéřování jim umožnilo vniknout do ruských linií jen s malými obtížemi. V útočném sektoru 292. divize postoupil 653. prapor 656. pluku pod velením majora Steinwachse více než tři kilometry do taktické obranné zóny nepřítele, aby navázal kontakt s 6. divizí v Butyrkách. Na levé straně Harpova úseku vedly Elefanty 654. praporu pod velením majora Noaka postup 78. divize na pahorek s kótou 253,5, ovládající krajinu na jih od Ponyri. Elefanty se brzy octly bez pomoci v bludišti úzkých zákopů a byly odděleny od lehčích tanků, nutných pro krytí jejich boků podobně jako záštita torpédoborců chrání vlajkovou loď. Poněvadž postrádaly druhotnou výzbroj, staly se obětí ruských pěšáků, kteří se vynořovali ze svých liščích děr, které skrývaly jejich pohyb a plamenomety útočili na ventilační žaluzie motorů. Ukázalo se, že Modelova monstra stála na hliněných nohou. Když posuzoval účinnost Elefantů v bitvě u Kurska, hodnotil je Guderian jako ...neschopné boje na malou vzdálenost, protože trpěly nedostatkem vhodné munice (průbojné a tříštivé) pro svá děla, a tento nedostatek byl dále zhoršen tím, že nebyly vybaveny kulometem. Jakmile pronikly do zóny nepřátelské pěchoty, doslova musely ochabnout ve střelbě z kanonu. Nemohly neutralizovat, natož zničit pěchotu protivníka, takže naše pěchota je nebyla schopna následovat. Když dosáhly pozic ruského dělostřelectva, byly osamoceny. Do Modelových plánů začínalo pronikat také ruské velení. Stejnou rychlostí, jakou byly čištěny nové průchody minovými poli, pokládali ruští ženisté nové pásy: 5. června položili v kritických úsecích nejméně 6000 min. Do konce dne ztratil Model na minách okolo stovky tanků a samohybných děl. Další byly vyřazeny protitankovým dělostřelectvem, když pronikaly koridory v minových polích, útočily na "body protitankového odporu" a nechávaly pěchotu napospas palbě kulometných hnízd, tvořících integrální součást obranného systému. Útok 9. armády postupoval kupředu jako obří razicí stroj, odkrajující velké kusy z ruské taktické obranné zóny. Na frontě 70. armády se 20. tanková divize probíjela do Gnilce místy, kde se stýkala pásma 15. a 132. střelecké divize a vzdáleného 6,5 km od německých výchozích pozic. V úseku XLI. tankového sboru dosáhla 86. divize třetí linie ruských zákopů a 184. pluk granátníků se probil na severní předměstí Ponyri. Také v útočném sektoru 292. divize proniklo pozdě odpoledne šest Steinwachsových Elefantů 5 km do Rokossovského obrany. Ruská pěchota však nepropadla "tankové panice". Zatímco německé tanky rachotily kolem, zůstala skryta ve svých dobře maskovaných úkrytech a pak se utkala s granátníky, postupujícími těsně za tanky. Zuřivé boje tak vzplanuly na místech, o nichž se posádky tanků domnívaly, že už padly do německých rukou. Na Modelově levém křídle narůstaly důvody ke starostem. Útok 216. a 383. divize XXIII. sboru dosáhl počátečního úspěchu, když pronikl do taktické obranné zóny 254. a 184. střelecké divize, ale potom byl zatlačen zpět rozhodnými protiútoky. Hluboký průlom v tomto místě byl životně důležitý pro krytí Modelových obrněných sil před útokem Rokossovského operačních záloh z jihu. Vzdušný průzkum nyní hlásil pohyb hlavních nepřátelských sil směrem k prostorům Ponyri a Olchovatky. O půlnoci se Model radil se svým náčelníkem štábu plukovníkem von Elverfeldtem. Jeho obavy ze síly a hloubky ruské obrany se potvrdily. Větší část útočných sil 9. armády byla zapletena do bojů v taktické zóně nepřátelské obrany, zatímco izolované skupiny Tigerů uvázly bez pěchoty, která by je chránila. Aby je dohnaly, prodíraly se jednotky pancéřových granátníků pod ochranou tmy změtí okopů a drátů a cestou se střetávaly s hlídkami Rudé armády. Ještě vážnější byl neúspěch při zajištění levého křídla 9. armády u Maloarchangelska. Tento neúspěch pak 6. července obnažil Modelovy obrněnce, dosud držené zpět a roztažené v dlouhých kolonách, útokům sovětských strategických rezerv, které byly nyní přisunovány do výběžku. Luftflotte 6 operovala 5. července nad 9. armádou od prvních ranních paprsků, kdy se Stuky ze III/StG1 vrhaly dolů, aby útočily na postavení děl v taktické zóně ruské obrany. Další Stuky udeřily na opěrné body a zásobovací komunikace a letouny Hs129B a dvoumotorové Me110G, vyzbrojené protitankovým kanonem, se potulovaly nad bojištěm a hledaly kořist. Nad nimi je zajišťovaly letouny FW190A z JG51 a JG54, které se brzy dostaly do soubojů se stíhačkami La-5 a Jak-9 Šestého leteckého stíhacího sboru generála Jerlychina a 1. gardové stíhací letecké divize, které stoupaly vzhůru, aby se utkaly s letouny Luftwaffe, operujícími nad Středním frontem. 5. července po urputném souboji nad severním ramenem kurského výběžku oznámili Rusové 106 vítězství dosažených v 76 střetnutích a přiznali ztrátu 98 letadel. Toho dne byl nejúspěšnějším sovětským pilotem nadporučík S. K. Kolesničenko z 519. stíhacího pluku, který hlásil tři vítězství. Nadporučík V. K. Poljakov z 54. gardového stíhacího pluku sestřelil nejméně jedno letadlo a svým letounem srazil druhé - byl to první z přinejmenším šesti takovýchto útoků provedených ruskými piloty v průběhu bitvy. Tato čísla však byla skromná ve srovnání s údaji expertů Luftwaffe. Feldwebel Hubert Strassl z III/JG51 oznámil po bojových letech trvajících od úsvitu do soumraku patnáct sestřelených letadel - počet, který odpovídal zveličeným údajům charakterizujícím vzdušnou válku na Východě. Tak či tak, Strassl ani další piloti si nemohli stěžovat na nedostatek cílů. S postupujícím dnem vyslala sovětská 16. armáda do bitvy všechny své hlavní síly včetně 3. bombardovacího sboru, 6. smíšeného leteckého sboru, 2. gardové divize a 299. divize bitevních letounů. Ruští piloti létali nad bojištěm ve formacích po šesti až osmi letadlech a vyhledávali cíle podél Modelovy útočné linie. Taktická naivita zlákala mnoho z nich do soubojů s nepřátelskými fockewulfy, což umožnilo německým bombardérům a letounům s protitankovými kanony nerušeně operovat a způsobilo ruským pozemním útočným silám velké ztráty. Na jihu začal 5. červenec leteckou bitvou, která zastínila střetnutí nad Středním frontem. Po silném celonočním dešti se úsvit, který do stepi přicházel ve 2. 30, ohlašoval jasnou oblohou. Na velitelství 8. leteckého sboru v Mikojanovce panovala napjatá atmosféra, když se po minutách blížila hodina H hlavního útoku na Hothově frontě, stanovená na 3. 30. Ihned poté, co se dělostřelecká palebná clona zvedla a Panzerkeil se dal do pohybu, plánoval generál Seidemann nasazení maximálního počtu letadel k útokům na nepřátelská letiště, opevnění, zákopy a dělostřelecká postavení. Na sedmi hlavních letištích v okolí Charkova - Mikojanovce, Sokonikách, Pomerkách, Osnově, Roganu, Barvenkuru a Kramatorské, pojíždělo křídlo na křídle 800 Stuk, bombardérů a doprovodných stíhačů připravených okamžitě vzlétnout. Bombardovací Geschwader měly vzlétnout jako první a zformovat se nad základnami a pak, jakmile stíhací doprovod zaujme svá postavení, zamířit za svými cíli. Seidemann neočekával nic víc, než počáteční taktické překvapení nepřítele masivním úderem. Bylo nemožné utajit takovou koncentraci leteckých sil, dokonce i kdyby zůstala jejich hlavní část mimo předsunutá letiště až do noci před útokem. Seidemannovi se ale podařilo zjistit, že sovětská 17. letecká armáda je již ve vzduchu a míří k přeplněným německým letištím, aby sama zasadila první úder. Jak odpočítávání hodiny H pokračovalo, hlásila německá odposlouchávací služba mnohonásobné zvýšení radiového provozu mezi nepřátelskými leteckými pluky, neklamnou známku toho, že ohrožení je již bezprostřední. Krátce nato řetěz německých radarů včasné výstrahy Freya, rozmístěných podél fronty, zjistil několik stovek blížících se ruských letadel. Seidemannovu leteckému sboru chybělo několik minut do zničení na zemi - dramatický zvrat osudu sovětského letectva v červnu 1941. Přežití Seidemannových sil a tím i životně důležitá vzdušná podpora Citadely nyní závisela na schopnosti německých stíhačů vzlétnout před příletem 17. letecké armády a vyčistit prostor předsunutých leteckých základen. Stíhači z JG3 a JG52 horečně startovali bez ohledu na pořadí, zatímco bombardéry čekaly s běžícími motory. Potom vzlétly i ony a těžce šplhaly pryč. Seidemann, provázený náčelníkem štábu Luftwaffe Jeschonnkem, zažil úzkostné minuty, když sovětské formace míjely Mikojanovku a letěly směrem na Charkov: cílová letiště však už byla prázdná až na hrstku letadel neschopných provozu. Zatím však se 450 sovětských strojů, z toho asi 285 stíhaček, hnalo do hejna německých Bf109G. Seidemann později napsal: "Bylo to neobvyklé divadlo. Všude kolem byla hořící a k zemi se řítící letadla... V okamžení bylo všech 120 letadel sestřeleno. Naše vlastní ztráty byly tak malé, že výsledek se dal považovat za totální vítězství. Důsledkem byla úplná vzdušná kontrola sektoru VIII. leteckého sboru." Sovětské formace byly rozprášeny německými stíhači a decimovány protiletadlovou palbou. Pouze několika bombardérům se podařilo dosáhnout svých cílů a svrhnout bomby na prázdné rozjezdové dráhy. Zničení šedesáti německých letadel, které později ohlásilo velení VVS, nemohlo vyvážit drtivou porážku, jež umožnila VIII. leteckému sboru nerušeně operovat nad bojištěm po příštích pět hodin. Na Hothově frontě bylo možno očekávat odlišný charakter bojů ve srovnání s Modelovou ofenzivou proti Střednímu frontu. OKH nařídilo 4. tankové armádě "vyhledat kontakt s 9. armádou" tlakem podél přímé cesty na Kursk přes Obojan. Hoth, podrobně informován leteckým průzkumem, velmi dobře věděl, že přímá cesta je blokována dvěma tankovými sbory posílenou Katukovovou 1. tankovou armádou disponující celkem třinácti sty obrněnými vozidly. Věděl také, že několik tankových sborů bylo rozmístěno jihovýchodně od Kurska a že za jihovýchodním okrajem výběžku číhá 5. gardová tanková armáda. Přesné dodržení rozkazů OKH by znamenalo nejen překonat silný odpor 1. tankové armády, ale také obnažení Hothova pravého křídla, dosud vázaného uprostřed sovětského obranného systému. To by umožnilo nejen protiútok Vatutinových obrněných rezerv, ale i protiútok provedený uskupením s největší údernou silou, kterou měl protivník k dispozici - 5. gardovou tankovou armádou. Při studiu map si Hoth povšiml, že kterákoliv ze sovětských obrněných záloh postupující proti němu z východu musí projít hrdlem mezi řekami Doncem a Pselem, v jehož středu leží vesnice Prochorovka. Hoth se rozhodl postupovat raději na sever, poté se stočit na severovýchod, a vyhnout se tak čelní srážce s 1. tankovou armádou. Svému štábu oznámil: "Je lepší vyřídit nepřítele u Prochorovky dříve, než se nápor severním směrem na Kursk dá do pohybu." Tato varianta by navíc usnadnila armádní skupině Kempf udržet krok s postupem 4. tankové armády po překročení Donce jižně od Bělgorodu, a také by kryla, před obratem na sever, pravé Hothovo křídlo. Tím, že Hoth učinil toto rozhodnutí, aniž informoval OKH, přestala platit klíčová informace agenta Lucy o záměrech OKH. Zmátl tím Vatutina, který (díky Lucy) znal rozkazy OKH pro 4. tankovou armádu. Ráno 5. července Vatutinovy problémy dále vzrostly absencí letecké podpory, kterou nezbytně potřeboval ve chvíli, kdy Hoth vrhl všechny své obrněné síly do útoku. Samotné údery pancéřových jednotek byly koncipovány tak, aby rozdrtily sovětský obranný systém co nejrychleji a následující bitva s nepřátelskými rezervami byla vedena v terénu, v němž by mohla být využita volnost manévrování a lepší taktická pružnost německých jednotek. Hothovu útoku předcházela dělostřelecká příprava, při níž bylo v padesáti minutách jen mezi Gercovkou a Bělgorodem vypáleno více granátů, než jich bylo použito v polském a francouzském tažení dohromady. V 5.00 se tanky pohnuly kupředu a Seidemannovy střemhlavé bombardéry a bitevní letouny podporovaly Panzerkeil, který se začal vtlačovat do ruských linií. Mezi letouny útočícími na pozemní cíle byly i FW190F z I/SchG1, vyzbrojené novými protipěchotními kontejnery SD-1 a SD-2. Z kontejnerů se po shození uvolnily stovky malých tříštivých pum, rozptýlených po velké ploše. Sovětští dělostřelci, kteří nevyhledali okamžitě úkryt v okopech, umírali ve smršti kovu. Přesto ruské dělostřelectvo nepromarnilo svou příležitost zasáhnout dosud neviděnou koncentraci obrněných vozidel, nahuštěných podél Hothovy útočné linie. V úseku XLVIII. tankového sboru se divize Grossdeutschland, seskupená v těsné formaci v bažinatém terénu před Alexejevkou, dostala do husté palby ve chvíli, kdy ženisté zápasili s rozvodněným proudem při budování přechodů. Zároveň s tím, jak se 17. letecká armáda vzpamatovávala z ran utrpěných na začátku dne, objevila se znovu nad bojištěm její letadla. Panthery divize Grossdeutschland vedené podplukovníkem von Lauchertem se téměř okamžitě dostaly do neobjeveného minového pole před první linií sovětské obrany. Další pancéřové jednotky zapadly v blátě po celonočním dešti. Střelcům divize Grossdeutschland, kteří postupovali bez podpory obrněných vozidel, způsobily těžké ztráty ruské stíhací bombardéry. Byli povoláni ženisté. Teprve do odpoledne vyčistila 2. rota útočného pancéřového praporu divize Grossdeutschland průchod, kterým se mohly tanky a samohybná děla opět spojit s pěchotou. Je ale nutno znovu opakovat, že útok byl veden bažinatým terénem a ženisté nemohli nasadit zařízení nezbytná pro okamžitou pomoc. Jen v úseku u vesnice Čerkasskoje bylo minami v krátké době vyřazeno třicet šest německých tanků. Na pravém křídle divize Grossdeutschland byl postup nadějnější. V 9.15 se její pancéřoví granátníci, podporovaní samohybnými děly, praporem tanků PzKW IV z 2. tankového pluku a dalšími čtrnácti PzKW IV z roty Tigerů kapitána Wallrotha spolu s bitevní skupinou z 11. tankové divize, vyhnuli močálovitému terénu, který tak ztížil postup divize a dostali se do blízkosti Čerkasského, osm kilometrů hluboko v taktickém pásmu sovětské obrany. Aby udržel Čerkasskoje, přisunul generálplukovník Čisťakov dva pluky protitankových děl, aby bojovaly po boku jednotek 67. gardové střelecké divize. V půli odpoledne se na scéně objevily tanky Tiger. Opatrně se šinuly hřbitovem zničených a minami vyřazených tanků a také zkroucených zbytků sovětských protitankových děl, důsledků nemilosrdného obklíčení. Vesnici nakonec opustil i zadní voj patnácti vojáků gardových oddílů, kteří kryli ruský ústup. S příchodem noci bylo Čerkasskoje v německých rukou a 11. tanková divize, útočící napravo od divize Grossdeutschland, vyvíjela tlak na dalších osmi kilometrech podél cesty na Obojan. Na levé straně XLVIII. tankového sboru si klestila cestu na vesnici Korovino a důležitou výšinu 220 třetí tanková divize. Korovino bylo dobyto za soumraku 394. plukem pancéřových granátníků a lehká četa 6. tankového pluku mířila na Krasnyj Počinok, poslední větší obranné postavení před řekou Penou. Během noci dorazila 255. a 232. divize do postavení nalevo od 3. tankové divize, která v počátečním náporu pronikla 10 km do taktické zóny nepřátelské obrany a tím splnila svůj úkol pro první den Citadely. Čisťakov předpokládal, že hlavní úder bude veden na pravé straně XLVIII. tankového sboru, na útočné linii II. tankového sboru SS. Nemýlil se. Hausserovy sbory, beranidlo nacistické ideologie, byly přichystány udeřit více než čtyřmi sty pancéřovými vozidly včetně čtyřiceti dvou tanků Tiger a brigády raketových střel Nebelwerfer. Hausser plánoval prolomení ruské obrany na úzké frontě, přičemž místem maximálního úsilí by byly jednotky na vnitřních křídlech divizí Leibstandarte a Das Reich. Divize Totenkopf zaujímala kritickou pozici na samém kraji pravého křídla 4. tankové armády. Zde musela nejen držet krok s postupem ostatních pancéřových sborů SS, ale také až do příchodu pěchoty zaštítit pravé křídlo 4. tankové armády proti jakémukoliv sovětskému průniku z východní strany Donce. V 8.15 stály čelní jednotky pluku Deutschland z divize Das Reich před dobytím vesnice Berezov. Jakmile Stuky rozrušily ruskou obranu, probojovali si pancéřoví granátníci 3. praporu na čele s plamenometnými oddíly cestu do vesnice. Člen jedné z plamenometných skupin Hans Huber popsal boj takto: Nepřátelské dělostřelectvo nás donutilo vyhledat úkryt. Člověk by téměř dodal "díky Bohu", protože zařízení bylo zatraceně těžké. ... Brzy jsme podle záblesků věděli, že naše druhá četa získala ve vesnici záchytný bod. Velitel čety Kiesel začal být netrpělivý. Nařídil mi, abych si připravil plamenomet, a začali jsme se probíjet do zákopů před námi. Vypálil jsem pokaždé, když se zákop zahýbal, a na každý opěrný bod. Byl to divný pocit obsluhovat tak ničivou zbraň a bylo děsivé vidět plameny, jak si propalují cestu a obalují ruské obránce. Brzy jsem byl černý od hlavy k patě a tvář jsem měl spálenou od plamenů, které vyšlehávaly ze stěn zákopů nebo byly silným větrem vrženy proti nám. Sotva jsem viděl. Nepřítel nemohl proti plamenometům bojovat, a tak jsme postoupili daleko a zajali mnoho nepřátel. Na levé straně divize Das Reich se dostala pancéřová vozidla divize Leibstandarte v klínové formaci s rotou Tigerů vedenou kapitánem Klingem na hrot útoku. V rotách Tigerů jednotek pancéřových granátníků SS bylo mnoho "tankových es" - velitelů, kteří prokázali výjimečné schopnosti při ničení protivníkovy obrněné techniky. Tito pancéřoví experti záviseli na rychlosti, se kterou zhodnotili okamžitou taktickou situaci, na šestém smyslu pro pravděpodobné manévry nepřátelských vozidel a na chladnokrevnosti, která jim dovolila střílet až v posledním okamžiku; avšak možná ze všeho nejdůležitější bylo, že měli skvěle vycvičené a zkušené posádky, schopné předvídat jejich rozkazy. Tohle vše se sešlo v Tigeru s velitelem nadporučíkem Michaelem Wittmannem, který nastoupil k Leibstandarte v roce 1937 a v roce 1941 byl vyznamenán Železným křížem první třídy za zničení šesti tanků při jedné akci - úspěch, dosažený během útoku na Rostov. Především však měl Wittmann v posádce Balthasara Wolla, střelce s téměř nadpřirozenou schopností zasáhnout za pohybu cíl. Zatímco německá dělostřelecká palba s rachotem dopadala na ruské linie, dala se za svištění protitankových střel Wittmannova četa pěti Tigerů do pohybu. Woll zaměřil a zničil první protitankové dělo toho dne. Postup zavedl Wittmannovu četu do nepřátelského obranného postavení a do houfu ruských T-34, z nichž několik bylo zlikvidováno a zbytek se otočil zpět. Následovány pancéřovými granátníky prodíraly se Tigery k další linii protitankových děl. Když se velitel Leibstandarte generálmajor Theodor Wisch objevil v jejich blízkosti, jeden z velitelů na něj zavolal: "Oběd v Kursku!" O hodinu později se ve Wittmannově Tigeru, zaměstnaném dalšími protitankovými děly, ozvala vysílačka se zprávou, že se jedna četa z Wendorffovy roty dostala do potíží. Rychlá změna směru přivedla Wittmannovy Tigery křovinatým porostem, v němž bylo obtížné neztratit jeden druhého, do zad jiného sovětského protitankového postavení. V sousední úžlabině byly Wendorffovy tanky obklíčeny ruskými T-34, které již zapálily jeden Tiger. Wittmann se pustil do boje. Dva z jeho tanků se zabývaly protitankovými děly, zatímco Wittmann se vydal na pomoc Wendorffovi. V pěti minutách vyřadil tři T-34, jeho tanku však nepřátelská palba těžce poškodila pásy. Postup byl obnoven a na konci dne hlásil Wittmann osm vyřazených nepřátelských tanků a sedm zničených protitankových děl.8 Za tři hodiny prorazil II. tankový sbor SS velké díry do taktické obranné zóny 6. gardové armády. V 8.00 přijal generálplukovník Čisťakov, který si nebyl vědom nastávající krize, Katukova a pozdějšího člena vojenské rady generálporučíka N. K. Popela na svém bojovém velitelství 6. armády. Katukov s Popelem nalezli Čisťakova v sadu při druhé snídani. Popel kysele poznamenal: "Na stole bylo studené skopové, míchaná vejce, orosená karafa chlazené vodky a tence nakrájený bílý chléb - Čisťakov si užíval pohody." Šesté armádě se ale nevedlo tak dobře. Čisťakov neměl čas, aby přivítal své návštěvníky. Ještě než vkročili do sadu, byl jeho klid rozbit granáty, které se roztrhly nad jejich hlavami. Střepiny šrapnelů svištěly mezi stromy. Čisťakovův náčelník štábu přispěchal se zprávou, že nepřátelské síly prolomily zónu taktické obrany. Když Katukov a Popel běželi k vozu, aby se vrátili na bojové velitelství 1. armády, objevily se na horizontu roztažené kolony německých tanků, nezaměnitelné ve své skrakaté světle hnědé a zelené kamufláži. Vzduch byl plný nepřátelských letadel a nikde nebylo vidět žádné sovětské stíhače. V přípravě na Citadelu kladlo sovětské nejvyšší velení (Stavka) relativně větší důraz na nebezpečí, které hrozilo na severu od 9. armády, než které představovala 4. tanková armáda na jihu. Rozdíl byl malý, ale významný - na jihu byl obranný systém o něco méně hustý a nerovnoměrněji roztýlený, což dovolilo XLVIII. a II. tankovému sboru SS hlouběji proniknout do taktické obranné zóny, než pronikl na severu Model. Jižní rameno kurského výběžku se začalo znepokojivě hroutit. V 16.30 Vatutin osobně rozkázal Katukovovi, aby přesunul 6. tankový a 3. mechanizovaný sbor k obraně Obojanu a připravil zahájení protiútoku směrem na Tomarovku za svítání 6. července. Dvě další záložní tankové formace, 5. gardový a 2. gardový tankový sbor se začaly shromažďovat na východ od vesnice Lučki, aby zaútočily ve směru na Bělgorod. Vatutin také sledoval situaci jižně od Bělgorodu, kde armádní skupina Kempf 5. července ve 2.25 zaútočila přes Doněc. Se III. tankovým sborem útočil také 503. prapor těžkých tanků. Gerhard Niemann, střelec Tigeru, zanechal živé svědectví o počátečních úderech Citadely proti sovětské 7. gardové armádě. Naše rota se valila přes úzký pás lesa otvírající se do planiny Donce. Jako střelec jsem seděl na svém místě u nohou velitele s nasazenými sluchátky a hrdelním mikrofonem. Nervózně jsem ještě jednou zkontroloval spouště děla a kulometu a ruční kola pro elevaci kanonu a otáčení věže. Trochu se mi třásly ruce, když jsem rychle nastavoval různé hodnoty na stupnici. Ruské dělostřelectvo začalo střílet. Jeli jsme přes vesnici. Měli jsme překročit řeku přes brod blízko Solomina, sedm kilometrů jihovýchodně od Bělgorodu. Vedoucí tank dosáhl brodu, zatímco ostatní zůstaly ukryty. Všude kolem vybuchovaly granáty nepřátelského dělostřelecva. Připojily se také "Stalinovy varhany". Byl to pekelný koncert. Vedoucí Tiger s číslem 321 zmizel ve vodě až nad ochranné kryty. Pomalu se pustil přes řeku. Potom uvázl na mělčině u protějšího břehu. Jeho pokusy osvobodit se skončily neúspěchem. Pro šedesátitunový tank je bahnitý terén neprůchodný. Tigery se široce rozptýlily a zaujaly postavení v otevřené planině před Doncem. Ruské dělostřelectvo soustředilo palbu na přechod. Most, který jsme nesměli pro jeho nízkou nosnost třiceti tun použít, dostal přímý zásah. Ženisté vyvíjejí nadlidské úsilí. První zranění pěšáci se vracejí zpátky. Nemohou pochopit, že Tigery stojí okolo stále nečinně. "Dělejte, dělejte! Kamarádi na vás čekají!" křičí zoufale. Ale my stojíme na jedné straně, pěchota na druhé a mezi námi ubíhá Doněc. Je poledne. Slunce nemilosrdně pálí na tanky. Člověk si připadá jako v inkubátoru. A pak, konečně! Ženisté vybudovali přechod! "Roto - kupředu!" Po několika stech metrech se těžké tanky ocitají v linii k zemi přibitých granátníků. Potom přicházejí první rozkazy. "Achtung! na dvojce bunkr, trhavý." Moje noha tlačí kupředu pedál otočného mechanismu věže. Věž se otáčí doprava. Levou rukou nastavuji stupnici na teleskopickém zaměřovači. Má pravá ruka otáčí kolem ovládajícím elevaci. Cíl se objevuje v zaměřovači. Připraven, odjistit - pal! Cíl je zahalen oblakem kouře. "Řidič, vpřed!" Slabý otřes a naskýtá se mi další pohled. První vojáci Rudé armády se objevují před tankem. Masa hnědě oděných postav roste. Vestoje i vkleče střílejí proti ocelovému pancéřování tanku. Kulomet zahajuje palbu. Jeden za druhým mezi nimi explodují tříštivé granáty. Rozhodí ruce do vzduchu a padají. Pouze několik z nich nalézá úkryt v prohlubních. Jsou přemoženi následující pěchotou... Pal, pal! Na pravé straně postupující roty se objevuje obilné pole. "Kanon na jedničce - 50 metrů - odjistit!" S velkou obezřetností pokračujeme kupředu. Tisknu silně čelo proti opěrce teleskopického zaměřovače. Slzí mi oči z neustálého pozorování. Tam vpředu je nepřátelské protitankové dělo. Gejzír zeminy vytryskne před tankem. Střílíme. Protitankové dělo je zasaženo a vyřazeno z boje. Náš Tiger dostává větší počet zásahů. Rány se ozývají ze všech stran. Střílejí na nás přinejmenším čtyři protitanková děla. Řidič cosi křičí, zdá se mi, že slyším "Dostali jsme to!" Náš radista je zraněn. Nabíječ vsunuje do hlavně granát za granátem a nabíjí kulometné pásy, zatímco já střílím. Velitel stojí ve věži a dává řidiči rozkazy. Pronikáme k protitankovému dělu. Skřípe pod našimi pásy, rozdrceno na kusy vahou našeho Tigeru. A opět zásah zpředu. Světla nesvítí a nefunguje elektrické odpalování děla. Ale tank stále jede! Další protitankové dělo - ani ne padesát metrů před námi. Až na jednoho muže posádka prchá. Muž se krčí za pancířem a střílí. Obrovská rána se rozléhá bojovým oddělením. Řidič se otáčí na místě a jiné dělo je drceno našimi pásy. A opět silný výbuch, tentokrát zezadu tanku. Motor kašle, ale pracuje. "Zastavte palbu!" nařizuje nadporučík. "Ale co protitankové dělo?" volám nazpět. "Už ho zničil někdo jiný." Pokračujeme dál. Náš Tiger se s otřesy dere vpřed přes zákopy a díry po granátech. Za pahorkem je zemědělské družstvo. Před ním se vynořují nepřátelské tanky. Jeden z nich hoří po našem druhém zásahu. Další T-34 se dostává do našeho palebného pole. Dvakrát míjíme. Třetí zásah sedí přesně mezi věží a podvozkem a T-34 je zničen. Tím střetnutí končí. Kvůli bezpečnosti se na noc rota spojuje dohromady. V průběhu prvního dne Citadely se dostal do akce také Gerd Schmückle. Velel samohybnému dělu v sedmém pancéřovém dělostřeleckém pluku a v té době divize vytvořila předmostí západně od Dorogobušina poblíž Solomina. Právě jej zaměstnávala řada protitankových děl, když uviděl mohutného, nakrátko ostříhaného ruského důstojníka, který soustředil kolem sebe skupinu vojáků a vytvořil centrum odporu. Tento projev troufalé odvahy nakonec přitáhl palbu všech osmnácti děl Schmückelovy Abteilung - "poněkud nepřiměřená exekuce", jak Schmückle poznamenal. Brzy se Schmückelovo samohybné dělo dostalo do palby. Dva tanky před ním znehybněly a o několik sekund později se jeho Sturmgeschutz v základech otřásl po přímém zásahu. Schmückle ztratil na několik vteřin vědomí. Když se probral, našel věž zalitou krví své posádky. Řidič seděl mrtev ve svém sedadle, střelec visel bez života polovinou těla vysunut ven z průlezu a ani dosud vzpřímeně stojící radista neodpovídal. Schmückle se vyškrábal ven a utíkal se ukrýt v blízkém lese. Ležel v podrostu a sledoval vlastní tanky, jak ustupují za hřeben, zatímco se kolem něj prodíraly sovětské oddíly bez velení a dezorientované německým útokem. Po patnácti minutách naplněných obavami se německé tanky vrátily. Schmückle vylezl z úkrytu a dostal se na PzKW IV podplukovníka Adalberta Schulze, neobyčejně zkušeného důstojníka, jehož odvaha a pověstné štěstí mu zajistily přezdívku "Pancéřový" Schulz. Ten okamžitě dal Schmückleovi několik pervitinových tablet.9 Koncem dne zajistil III. tankový sbor sedmnáct kilometrů dlouhé a osm kilometrů hluboké předmostí na východním břehu Donce. Na jihu se 106. a 320. divizi podařilo získat o něco menší předmostí. V 19. 40 posílil Vatutin sedmou gardovou brigádu třemi střeleckými divizemi 30. gardového sboru, které měly chránit směr na Koroču. Severozápadně od III. sboru pronikl II. tankový sbor SS taktickou obrannou zónou šesté gardové armády a málem přitom zajal generálplukovníka Čisťakova. Divize Leibstandarte, podporovaná na levé straně 167. divizí, pronikla přibližně 16 kilometrů podél řeky Vorskly. Po její pravé straně postoupily divize Das Reich a Totenkopf o 19 kilometrů a prolomily obranu 52. gardové střelecké divize s cílem dosáhnout silnice Bělgorod-Obojan. Na bitevní pole se snesla temnota, přerušovaná záblesky světlic, stopovkami svítících střel a náhlými zášlehy plamenometů, jak hlídky bojovaly v zákopech. Ruští vojáci, kteří přežili útok německých úderných praporů, se tísnili ve svých úzkých okopech, žvýkali špatné jídlo a snažili se ukrást trochu trhaného spánku po vypětí z bitvy. Okolo nich se vznášela smrt a umírání, všudypřítomná v přízračném šrotišti roztříštěných tanků, zničených nákladních aut a doutnajících obrněných transportérů. A vzadu již byly polní nemocnice přecpány raněnými. Na konci prvního dne bitvy komuniké Rudé armády oznámilo ne méně než 586 zničených nebo vyřazených nepřátelských tanků, což bylo přehánění podobné nadsazeným výsledkům vzdušné bitvy. V této fázi boje však německé ztráty na jihu kurského výběžku mohly být počítány spíše v desítkách, než ve stovkách. Čtvrtá tanková armáda vstoupila 4. července do akce s 916 akceschopnými tanky, jejichž počet byl nyní snížen na 865. Sovětské hodnocení situace na jihu výběžku více odhalí nabádání doručené Nikitou Chruščovem na Vatutinovo velitelství: "Příští dva nebo tři dny budou strašné, buď vydržíme, nebo Němci dobudou Kursk. Vsadili všechno na jednu kartu. Je to pro ně věc života nebo smrti. Musíme dosáhnout, aby si zlomili krk." Vatutin vydal kategorický rozkaz: "Němci nesmí proniknout do Obojanu za žádných okolností." Také na velitelství 4. tankové armády byly důvody ke starostem. II. tankový sbor SS a XLVIII. tankový sbor prolomily první linii ruské obrany, ale neuspěly v dosažení dalších operačních cílů z časového harmonogramu Citadely - a rychlé prolomení obrany bylo klíčovým bodem plánu operace. Kalkulace, že může být dosaženo Blitzkriegu podle vzoru roku 1941, se v oblasti Kurska ukázaly nerealistické, jak se von Hünersdorf, frontový velitel 6. tankové divize obával. "Zázračné zbraně "na hrotu Panzerkeilu vykazovaly nepochopitelnou zranitelnost. Guderianovy pochyby, že Panthery nejsou připraveny pro boj, se potvrdily. Do 8. července ráno vyřadily mechanické poruchy 76 Pantherů, zatímco Lauchertovi zbylo pouze asi čtyřicet akceschopných strojů. Byly kladeny také otázky o taktické vhodnosti zařazení Tigerů na čelo Panzerkeilu. Relativně pomalu se pohybující Tiger byl nejúčinnější, když si udržoval od T-34 odstup a svým 88 mm kanonem ničil lehčí tanky na větší vzdálenost - bitevní loď proti křižníku. Tiger ztratil tuto výhodu v soubojích zblízka, kde manévrovací schopnosti T-34 a početní převaha vyvážily impozantní pancéřování a výzbroj Tigerů, oddělených z hlavního seskupení Panzerkeilu. Také nepřátelský odpor se ukázal silnější, než se očekávalo. Ruská obrana se nerozpadla při prvním prudkém útoku, jak se stalo mnohokrát předtím. Toho si povšimnul Paul Carell: První detailní zprávy, které k poledni obdržel od svého zpravodajského důstojníka generálplukovník Hoth, obsahovaly významné konstatování. Ve všech dřívějších německých ofenzivách radisté tanků a operátoři na předsunutých velitelstvích stále přijímali vzrušené otázky sovětských velitelů jejich nadřízeným: "Útočí na mne, co mám dělat?" Pátého července se tento obvyklý charakteristický symptom zmatku a překvapení neozval ani jednou. V kontrastu k tomu vypadala letecká bitva na jihu dne 5. července jako opakování porážek, pravidelně uštědřovaných německou Luftwaffe sovětskému letectvu. Němci oznamovali 432 zničených sovětských letadel, z toho 77 samotnou II/JG3. Kapitán Johannes Wiesse z JG52 ohlásil 12 vítězství, přestože v průběhu denních bojů musel pětkrát nouzově přistát. Těsně za ním bylo 11 ohlášených sestřelů dosažených temperamentním nadporučíkem Walterem Krupinskim (také z JG52), jehož záliba v životě na vysoké noze přivedla jeho kamarády k přezdívce "Hrabě". Přiznané německé ztráty nepřesáhly 26 letadel. Posuzováno výhradně podle nahlášených sestřelů, byl 5. červenec 1943 největší jednodenní leteckou bitvou v průběhu druhé světové války, nepředstižený dokonce ani leteckými souboji tzv. "Velkého střílení krocanů" na Marianách v Pacifiku v průběhu června a července 1944. Nicméně Luftwaffe již s neklidem sledovala své zásoby paliva. Nedostatek paliva byl stálým problémem pro obě Luftflotte v kurském úseku. Při přípravě Citadely byly obě tlačeny k tomu, aby hlídaly počet přípravných vzletů. Bylo také nemožné uskladnit dostatek paliva pro odhadovaných pět dnů intenzivních a stálých leteckých soubojů po zahájení Citadely (dva bojové vzlety za den pro bombardéry, od tří do čtyř letadla útočící na pozemní cíle a šest pro stíhače). Zde hrály důležitou roli útoky partyzánů na vlaky s palivem. Nutnost šetřit podstatně limitovala plánování. Jak bitva pokračovala a sovětské letectvo znovu obnovilo rovnováhu, začalo palivo diktovat operace. Byla zavedena "palivová taktika" a mnoho operací bylo (do značné míry) více ovlivněno množstvím požadovaného paliva, než počtem leteckých formací potřebných ke splnění úkolu. Čím déle bitva pokračovala, tím více bojových vzletů bylo schváleno nebo zamítnuto na základě výpočtu, kolik paliva by to stálo. Navíc, ať už bylo skóre sestřelů ve prospěch Luftwaffe jakkoli vysoké, VVS bylo stále schopno odpovídat posíláním silných formací do vzduchu, kdykoliv se mu zachtělo. A ačkoliv byla Luftwaffe stále schopna dosáhnout místní převahy dokonce proti znatelné početní přesile, mechanické opotřebení způsobené nepřetržitým bojovým nasazením rychle a hluboce zasáhlo do počtu akceschopných letadel. Brzy se objevily v německém vzdušném deštníku mezery, které byly záhy zaplněny sovětskými letadly. Svítání 6. července odhalilo obraz podobný bojům na západní frontě v roce 1917. Jestliže druhá světová válka byla opravdu poslední velkou bitvou války první, scéna u Kurska by byla povědomá veteránům od Arrasu nebo Cambré, a pouze výzbroj obou stran by prozrazovala běh času. Nad drátěnými zátarasy a zákopy se převalovaly mraky kouře z hořících polí a doškových střech vesnic ležících v bitevní zóně. Mísily se s černými, olejovými oblaky, které jako vykřičníky vyrůstaly z hořících tanků a byly odnášeny na západ slabým větrem. Neustálé rachocení osobních zbraní a kulometů bylo pravidelně přehlušováno erupcemi baterií kaťuší, jakoby se v oblacích trhaly obří listy, a ostrým prásknutím ruských 76 mm protitankových děl. V dálce nezaměnitelný třesk 88 mm děl signalizoval bránící se Tigery. Za úsvitu vydal Rokossovskij Střednímu frontu rozkaz k protiútoku směrem na Olchovatku. V průběhu odpoledne 5. července obdržely operační zálohy frontu rozkazy "vydat se v souladu s připraveným plánem do východiskových prostorů pro protiútok." 3. , 16. a 19. tankový sbor se okamžitě vydaly do svých shromažďovacích prostorů, avšak i nejlepší plány se mohou ve víru bitvy zhatit. Krátká letní noc zabránila dostatečnému průzkumu terénu, přes který měl být útok zahájen. Německá minová pole nemohla být odhalena a ženisté sboru se zdrželi hustotou ruských minových polí, přes které bylo nemožné vyčistit bezpečné cesty v během několika hodin tmy. Když útok započal, zastavil se na ruských minových polích - které Němci posílili poté, co jimi prošli - a byl německými obrněnci zatlačen zpět. Rokossovskij odpověděl rozkazem, aby II. tanková armáda zakopala své tanky až po věže jako vlnolam proti obnoveným útokům německých PzKW IV a PzKW VI. Použití ruských obrněných vozidel v otevřené krajině bylo povoleno pouze proti nepřátelské pěchotě a lehkým tankům. Model byl nyní připraven poslat hlavní složky svých obrněných sil proti středu ruských linií. Původně plánoval, že je podrží v záloze pro útok na Kursk, až jeho pěchota prorazí přes obranu Středního frontu. V úseku probíhajícím východně ze Soborovky do Ponyri poslal 2. , 9. a 18. tankovou divizi s rozkazem dobýt dominující výšiny: výšinu 272 jihozápadně od vesnice Teploje, výšinu 274 severovýchodně od vesnice Olchovatka a výšinu 253,5 jižně od Ponyri. Řetěz hřebenů běžících obloukovitě asi 25 kilometrů v srdci ruské obrany držel klíč k severní polovině Citadely. Z vrcholů těchto pahorků bylo už vidět Kursk přes otevřenější terén, ve kterém by byly Rokossovského obrněné síly ve velké nevýhodě proti Modelovým obrněným divizím. A to byla opravdu lákavá odměna. V centru ruských linií však bylo soustředěno více než tři tisíce děl a minometů, pět tisíc kulometů a více než tisíc tanků. Rokossovskij byl také posilován z klidnějších úseků: divize 60. armády generálporučíka Čerňakovského, která střežila čelo výběžku, byla naložena na nákladní auta a přesunuta východně do sektoru 13. armády; také dva tankové pluky 65. armády, operující pod velením generála Batova v sousedství 60. armády, byly vrženy do bitvy na severním ramenu výběžku. Rodinova 2. tanková armáda a Puchovova 13. armáda se nyní dostala do křížku se sedmi německými pěšími a čtyřmi tankovými divizemi, útočícími na frontě 32 km. Mezi Soborovkou a Ponyri zuřila po čtyři dny velká tanková bitva. Když vrcholila, účastnilo se jí na obou stranách více než 2000 obrněných bojových vozidel v úporném souboji o výšiny v srdci obrany středního frontu. V předních liniích útoku byly Tigery 505. praporu těžkých tanků majora Sauvanta, jehož dočasné přidělení k 6. tankové divizi končilo ve 22.30 dne 5. července, kdy byl prapor převeden k 2. tankové divizi. Sauvantovy Tigery dobyly Soborovku ráno 6. července. Když se mezi Soborovkou a Ponyri objevily silné ruské obrněné síly, přesunula se 2. tanková divize, aby se připojila k 505. praporu těžkých tanků. Přesun vedl 2. prapor 3. tankového pluku pod velením majora von Boxberga, následován 1. praporem a praporem samohybných děl. Od odpoledne 6. července do pozdního večera 7. července si Sauvantovy dvě roty Tigerů, už oslabené těžkým bojem, probojovávaly metr za metrem cestu přes shluky zakopaných T-34, protitankových děl a speciálních protitankových oddílů. Večer 7. července už byla ofenzivní síla Sauvantova praporu otupena poruchami a škodami utrpěnými v boji. Ráno 8. července se k praporu připojila jeho 3. rota, která dorazila do své vykládací stanice krátce po půlnoci a po vyložení z vagonů vyrazila okamžitě do boje. Téměř ihned byl zasažen tank velitele roty a formace zůstala dočasně bez velení. 9. července byl 505. prapor těžkých tanků stažen z boje, aby sloužil jako rezerva XLVII. tankového sboru. Na Modelově frontě Tigery neprorazily. 8. července byl výsledkem náporu Modelových obrněných jednotek proti Rokossovského obraně útok vedený třemi hlavními směry - na Teploje, na Olchovatku a na Ponyri. Směrem na Teploje si probojovával cestu 20. tankový sbor, který svedl nelítostný boj o vesnici Samodurovka. Při této akci byly během šedesáti minut zabiti všichni důstojníci 5. roty 112. pluku pancéřových granátníků. Z pozic dobytých 20. tankovou divizí pak 4. tanková divize generálporučíka D. von Sauckena vyrazila proti vesnici Teploje a strategicky důležité výšině 272. Nad nimi kroužily stupňovitě seřazené útočné formace Ju87 a vyhledávaly své cíle. Na pokyn velitelů se Stuky vrhaly se zapnutými sirénami do střemhlavého letu, aby uvolnily své dvěstěpadesátikilogramové pumy na pozice ruského dělostřelectva. Oblak černého kouře a prachu stoupal vzhůru a pod ním protitankové baterie ve svých pečlivě připravených okopech odolávaly bouři. Okolo střemhlavých bombardérů se potloukaly doprovodné stíhače FW190 a nízko nad bojištěm pomalu přelétávaly Hs129 a pátraly po shromážděných jednotkách a pancéřových vozidlech. Rokossovskij dobře chápal důležitost tohoto úseku a v noci 7. července sem povolal dvě střelecké divize, divizi dělostřelectva, dvě obrněné brigády a mechanizovanou střeleckou brigádu. Třídenní boje, které následovaly po prvním úderu 4. pancéřového sboru na Teploje, potvrzovaly Modelovy nejhorší obavy o neprůchodnosti ruského obranného systému v kurském výběžku. Útok na vesnici zahájil 2. prapor 33. pluku pancéřových granátníků, který pronikl přes hradbu dělostřelecké a kulometné palby a ztratil přitom sto mužů. Obránci byli z vesnice vytlačeni, ale znovu se zformovali na posledním hřebenu výšiny, který vybíhá k vesnici, ještě než se pahorky okolo ní sníží do otevřeného terénu. Saucken byl rozhodnut neposkytnout nepříteli žádný čas, ve kterém by zorganizoval obranu v nových postaveních, nebo zahájil protiútok. Útočné hroty jeho divize, 3. a 35. tankový pluk spolu s doprovodnou pěchotou a pancéřovými granátníky v polopásových vozidlech, dostaly rozkaz vyčistit údolí. Narazily přímo na sovětskou 3. protitankovou dělostřeleckou brigádu, pod velením plukovníka V. N. Rukosujeva. Brigáda byla dobře zamaskována a podporována zakopanými T-34. Křídla byla kryta pěchotou vyzbrojenou protitankovými puškami, které byly na malou vzdálenost účinné proti PzKW III i proti PzKW IV. Jedna baterie nesla hlavní tíhu toho, z čeho se stal hromadný tankový útok. John Erickson popsal akci takto: Na vzdálenost něco přes 700 metrů zahájila sovětská protitanková děla střelbu. V malé chvíli zbylo z baterie pouze jedno dělo a naživu zůstali tři muži, kteří vyřadili další dva tanky. Toto zbývající dělo bylo zničeno i s posádkou přímým zásahem bomby a baterie byla úplně rozdrcena. Těsně před polednem byla rozbita, i baterie nadporučíka Gerasimova s posledním zbylým dělem - jemuž chyběl štít, mělo roztříštěnou lafetu, bylo podepřené bednami od munice a zaměřovalo se pouze hlavní. Velitel brigády nakonec zaslal zprávu Rokossovskému: "Na brigádu útočí až 300 tanků. Baterie č. 1 a č. 7 byly úplně zničeny, přisunuji poslední rezervu, baterii č. 2. Žádám o munici. Vydržím, nebo budu úplně zničen. Rukosujev." Brigáda neustoupila, ale po čtyřiceti osmi hodinách těžkého boje byla zničena. Němci dvakrát dobyli vrchol 272 a dvakrát byli vrženi zpět sovětskými protiútoky. Třetí útok, zahájený 2. praporem 33. pluku pancéřových granátníků a vedený kapitánem Diesenerem, posledním zbývajícím důstojníkem praporu, znovu dobyl hřeben předtím, než byl naposledy vytlačen zpět. U Olchovatky si 6. divize probojovávala cestu do méně strmého svahu pahorku 274, kde byla zastavena krupobitím střel z okolních výšin. U Ponyri, roztroušené vesnici na jejímž okraji leží výšina 253,5, dosáhl boj intenzity, která přinutila vojenského historika Paula Carella aby jej popsal jako "Stalingrad v kurském výběžku". První den útoku na Ponyri byl násep železnice na severozápadním kraji vesnice dobyt 292. divizí. Nato se 18. a 9. tanková divize probojovala do Ponyri, v němž nejzuřivěji hájenými body byly traktorová a železniční stanice, škola a vesnická vodárna. Pancéřoví granátníci obsadili svahy okolo pahorku 253,5, ale nepodařilo se jim dobýt vrchol, tvrdošíjně hájený 1032. střeleckým plukem. Boj se přeléval přes Ponyri sem a tam - Rusové měli v rukou křižovatky v centru vesnice, Němci se drželi ve školní budově. V noci z 10. na 11. července nasadil Model své tenčící se zálohy a nahradil 292. divizi (ze které zbyly jen trosky) 10. divizí pancéřových granátníků pod velením generálporučíka Augusta Schmidta. Bavorská divize pancéřových granátníků měla výjimečně silné dělostřelectvo: sedm dělostřeleckých praporů, pluk raket Nebelwerfer, prapor těžkých minometů a prapor samohybných děl. Byla to dostatečná síla k zastavení serie ruských protiútoků, které začaly ráno 11. července, zatímco se pancéřoví granátníci stále ještě přesunovali do svých postavení. 12. července byly tři protiútoky, provedené za denního světla, odraženy přesnou dělostřeleckou střelbou. Když útoky Stuk, dělostřelecké souboje a ostřelování Kaťušemi a Nebelwerfery dosáhly vrcholu, stály lesy na všech stranách okolo Ponyri v jednom plameni. Nájezd ruské jízdy přes linii 110. pancéřového průzkumného praporu skončil v přívalu německé kulometné střelby a kopajících nohou smrtelně zraněných koní. Rusové sice nedobyli zpět Ponyri, ale útočné hroty 9. armády se nyní ocitly ve slepé uličce ještě před Rokossovského posledními obrannými liniemi, které nebyly schopny prorazit frontálním útokem. Postup dolů s kopců na Kursk nyní ležel zoufale mimo dosah Modelových obrněných sil, které utrpěly těžké ztráty nejen od ruského dělostřelectva, ale také od bitevních letadel l6. letecké armády. Šturmoviky Il-2m3 Prvního bitevního leteckého sboru generála V. G. Rjazanova využily své nové 37 mm kanony proti pancéřům 18. a 9. tankové divize. Hnaly se v linii podél kolon německých tanků, zatočily v širokém oblouku a potom ve strmém klesání střílely do zranitelné zadní části obrněných vozidel, kde byl pancéř nejslabší. Tyto intenzívní útoky mohly trvat až dvacet minut a působily velké ztráty. Sovětské zdroje později ohlásily zničení sedmdesáti tanků 9. tankové divize ve dvaceti minutách. Ať už lze interpretovat oficiální čísla jakkoli, jejich důležitost leží v rostoucím sevření, které sovětské letectvo začínalo uplatňovat nad severním úsekem výběžku. První den ofenzivy pokročila 9. armáda o osm kilometrů. V následujících sedmi dnech pokročila pouze o dalších deset a nyní byla její síla spotřebována. Nedostatek obrněných sil na Modelově levém křídle zabránil průlomu u Maloarchangelska a vystavil 9. armádu v plné míře nejen útoku strategických záloh přisunovaných do výběžku, ale také pečlivě připravovanému protiútoku, který se sovětské vrchní velení rozhodlo zahájit. K A P I T O L A 8 Prochorovka "Rusové dokáží všechno, a my nedokážeme vůbec nic...To je naposled, co naslouchám svému generálnímu štábu." Adolf Hitler, 13. července 1943 Na severu uvázla Modelova pěchota a obrněné jednotky na mrtvém bodě. Na jihu vypadala situace pro Voroněžský front vážněji. Vatutin plánoval zahájení protiútoku na úsvitu 6. července, Katukov mu však řekl, aby tento plán opustil. Protiútok byl odvolán a Vatutin, podobně jako Rokossovskij u Středního frontu, nařídil svým tankům, aby se zakopaly a aby protitanková děla byla přesunuta a maskována a očekávala nápor XLVIII. tankového sboru a II. tankového sboru SS. Ráno 6. července létal nad berezovským úsekem letoun Stuka leteckého esa kapitána Hanse-Ulricha Rudela. Ten poznamenal: "Pod námi zuří velká tanková bitva... obrázek, jehož svědky jsme od roku 1941 jen zřídka." Pohled na nahromaděné sovětské obrněnce, zakopané T-34 a nové stíhače tanků SU-85 s dlouhými hlavněmi, jak se pohybují mořem dlouhé stříbrošedé trávy dole, mu vnukl nápad. Již od bojů na Krymu jej doprovázel jeho kanonem vyzbrojený Ju87G z protitankové experimentální jednotky. Rudel se rozhodl vyzkoušet jeho účinnost na střelnici, rozprostírající se pod ním. Rizika zhodnotil takto: Je pravda, že protivzdušná obrana mezi sovětskými tankovými jednotkami je velmi silná, ale řekl jsem si, že dvě skupiny [tanků] stojí proti sobě na vzdálenost od jedenácti set do sedmi set metrů a že musí vždycky být možné nouzově přistát s poškozeným letadlem v našich vlastních liniích, ledaže bych dostal přímý zásah1 a spadl jako kámen. První let proto podniknu bez pum, v letadle nesoucím pouze kanon. Úspěch se dostavil 7. července: Při prvním útoku explodovaly čtyři tanky pod zásahy mých kanonů; do večera vzrostl jejich počet na dvanáct. My všichni jsme postiženi jistou loveckou vášní z nádherného pocitu, že jsme zachránili hodně prolité krve mnoha německých vojáků. Po prvním dnu měli mechanici plné ruce práce s letadly, která byla těžce poškozena flakem. Životnost takového letadla bude vždy omezená. Ale hlavní věc je: zlé kouzlo je zlomeno a my v tomto letadle získáváme zbraň, která může být všude rychle využita a je schopna se úspěšně vypořádat s hrozivým počtem sovětských tanků... Pro zajištění dodávek tohoto letadla je okamžitě zaslána žádost všem sekcím protitankové experimentální jednotky o všechna letuschopná letadla s posádkami. Tak bude zformována protitanková letka. Pro operační účely je pod mým velením. Taktika byla brzy propracována. Zatímco Ju87G přecházely do útoku, několik Ju87D bombami potlačilo pozemní obranu, přičemž ostatní kroužili "docela nízko, jako když slepice obíhá svá kuřata", aby chránili protitanková letadla od napadení nepřátelskými stíhači. V nepříliš strmém střemhlavém letu, který je přivedl až na padesát metrů od jejich cílů, mířily kanonem vyzbrojené Stuky na nejzranitelnější části tanku: boky a zvláště zadní část, kde byl motor chráněn pouze tenkým pancéřováním. Rudel to komentoval slovy: "Je to dobré místo pro zaměřování, protože tam, kde je motor, je vždy také palivo. Když motor běží, je tank ze vzduchu snadno rozeznatelný podle modrých zplodin z výfuku. Po stranách nese tank palivo a munici, ale zde je pancéřování silnější než na zádi." Novou hrozbu se Rusové pokoušeli odvrátit přidělením protiletadlových děl vedoucím tankovým formacím a častějším užíváním kouřových granátů, kterými byly T-34 vybaveny, aby simulovaly již hořící tanky v naději, že Stuky odletí a budou hledat nové cíle. Tato taktika jejich trýznitele nezmátla, jak uvedl Rudel ve své autobiografii: "Z tanku, který doopravdy hoří, šlehají velmi jasné plameny a simulovat takovéto plameny je velmi riskantní. V mnoha případech tank vybuchne, když oheň zachvátí munici..." Stuky šířily mezi ruskými obrněnými formacemi poplach. Rudel poznamenal: "Tanky často vezou pěchotu. Když jsme operovali v sektorech, ve kterých nás už znali, tito pěšáci seskakovali často v plné rychlosti. Všichni se domnívali, že nadešla jejich poslední hodina a že jim zbývají pouze vteřiny, než budeme nad nimi. A Ivan dává přednost tomu, vstoupit do bitvy s terra firma pod nohama." Pod Rudelem se na terra firma, ke které ruský pěšák lnul s takovou tvrdošíjností, XLVIII. tankový sbor a II. tankový sbor SS prodíraly do hlavního obranného pole 6. gardové armády. 6. července se XLVIII. sboru nepodařilo postoupit kupředu, když se pokoušel překročit rozvodněný tok mezi Alexejevkou a Sercevem. Ruské tanky a děla, které byly předsunuty dopředu do ruin vesnic na protější straně řeky, střílely nyní přímou palbou na obrněné formace sboru, zatímco se ženisté pod nevypočitatelnou kouřovou clonou snažili sestavit své mostní vybavení. Na Hausserově frontě si divize Leibstandarte a Das Reich probojovávaly cestu vpřed jen metr za metrem. Naproti tomu na pravé straně II. tankového sboru SS se divizi Totenkopf podařilo narušit křídlo sovětské obrany a postoupit o 19 kilometrů na sever. Za soumraku 6. července přeťala divize Totenkopf silnici Bělgorod-Obojan a zastavila na noc po obou stranách železnice Bělgorod-Kursk. Téhož dne ráno se muži pluku Der Führer z divize Das Reich brodili po kolena v blátě postaveními pluku Deutschland, aby zaútočili na výšinu 243. Silná obranná palba zatlačila zpět 1. a 2. prapor pluku, ale později ráno se na výšinu soustředila palba divizního dělostřelectva a těžkých zbraní a pancéřoví granátníci mohli postupovat vzhůru ke svému cíli. Dobytí výšiny 243 otevřelo cestu na Lučki a pancéřové jednotky byly vzniklým průlomem uvedeny do pohybu směrem na Prochorovku. Rusové odpověděli opakovanými leteckými útoky a obnovenou dělostřeleckou palbou, aby zadrželi německý postup. Zároveň posily spěchaly ucpat trhlinu, která začínala vznikat mezi 6. gardovou armádou a 69. armádou. Speciální pozornost Šturmoviků 2. letecké armády přitahovala německá samohybná děla, jak vzpomíná Heid Ruehl, dělostřelec sloužící v oddílu samohybných děl divize Das Reich: Zatímco mi měla být obvázána malá rána na plukovním obvazišti, zaútočila ruská letadla na naši baterii a to nás stálo 108 padlých, včetně velitele roty... Měl jsem malou kolizi s tankem Tiger, který poškodil můj vlastní stroj. Jel jsem si do sledu "B" pro náhradní stroj a dorazil jsem tam právě na začátku dalšího náletu. Znovu jsem byl lehce zraněn - tentokrát do zad. Nalili mi na ránu nějakou tekutinu s velkým obsahem alkoholu, přelepili obvazem a já jsem se vrátil k baterii. Tam jsem našel mnoho svých kamarádů zabitých v době, kdy jsem byl pryč. Večer 6. července zpravil Vatutin telefonicky o situaci Stalina, který již nařídil přesun 27. armády na jih výběžku. Vatutin zdůraznil rozsah bojů a odhadl, že "výsledkem zuřivých denních bojů bylo zničení 332 nepřátelských tanků2 a osmdesáti letadel a zabití velkého počtu důstojníků a mužstva. V úseku samotné 7. gardové armády bylo odraženo dvanáct útoků a zabito více než 10 000 nepřátelských vojáků." Stalin souhlasil s Vatutinovou naléhavou žádostí o posily, ale trval na tom, že nepřítel musí být zadržen v připravených liniích "než dozraje okamžik k zahájení protiúderu u Západního, Brjanského a jiných frontů". Zvyšující se napětí se začínalo projevovat na sovětském vrchním velení. Vasilevskij, který s Žukovem koordinoval operace na severní frontě, navrhnul přemístit 2. a 10. tankový sbor do prostoru Prochorovky a současně dát 5. gardovou armádu a 5. gardovou tankovou armádu pod kontrolu Stavky. 5. gardové tankové armádě měl být dán rozkaz k přesunu z Ostrogoržska do vesnice Staryj Oskol, 80 kilometrů severovýchodně od Prochorovky. To vyvolalo silný protest velitele Stepního frontu Koněva, který byl znepokojen navrhovaným postupným rozkouskováním strategických záloh. Jeho argument, že Stepní front by si měl zachovat svou integritu a být poslán do bitvy jako celek, byl ale vrchním velením odmítnut. Přesto byl o dva dny později Stepní front převelen a rozvinut podél spojnice Bělgorod-Charkov. 6. července přiletěl Koněv na Rotmistrovovo velitelství, aby ho zpravil o bojové situaci a o připojení 5. gardové tankové armády k Voroněžskému frontu. "Zde se shromážděte, jak to jen nejrychleji půjde," řekl Koněv, a označil na mapě červenou tužkou plochu západně od Starého Oskolu. Asi hodinu po Koněvově odchodu telefonoval Rotmistrovovi Stalin a zeptal se ho na jeho plány. Usoudil, že tanky nemusí "přežít tak dlouhou cestu a bylo by lépe přepravit je po železnici". Rotmistrov měl námitky a argumentoval, že Luftwaffe by téměř s jistotou zaútočila na vlak i na železniční mosty podél jeho trasy. Navíc - s přihlédnutím k těžké situaci rychle se vyvíjející na jižní frontě - by zformování armády po příjezdu trvalo příliš dlouho. Nebylo by ani praktické převážet pěchotu do bojového prostoru, protože zde může být okamžitě vystavena nepřátelským tankovým svazkům. Poté se Stalin Rotmistrova zeptal, zdali plánuje pouze noční přesuny. "Ne," odpověděl Rotmistrov, "tma trvá pouze šest hodin a my bychom museli ve dne ukrývat tanky v lesích a vyjet zase až po příchodu noci - a po trase je příliš málo lesů." Rotmistrov potom požádal Stalina o svolení k přesunu ve dne i v noci. Stalin namítal, že během dne způsobí Luftwaffe příliš mnoho škod. Rotmistrov chladně připustil, že je to opravdu možné a požádal o letecké krytí. Stalin souhlasil s jeho požadavkom a dal mu pokyn, aby informoval Vatutina a Rokossovského, až se dá do pohybu. Pak mu popřál mnoho štěstí a zavěsil. Ten den měl Rotmistrov narozeniny a večer zamýšlel uspořádat oslavu pro velitele sboru. Když však velitelé dorazili na jeho velitelství, zjistili, že oslava je zrušena. Rotmistrov je očekával u mapy, připraven vydat předběžné rozkazy k přesunu. Po brífinku bylo nalito šampaňské, ukořistěné od Němců, a Rotmistrov si připil se svými veliteli sboru před jejich návratem k jednotkám. Podle dalších Vatutinových pokynů dokončil Rotmistrov během hodiny vydávání úkolů svým sborům a armádním jednotkám a přesun mohl začít. 7. července v 1. 30 se 5. gardová tanková armáda vydala na 320 kilometrů dlouhý pochod k frontovým liniím. Rotmistrovovy dva tankové sbory (29. a 18. tankový sbor) vytvořily první sled a 5. mechanizovaný sbor postupoval ve druhém sledu. Aby mohl svou armádu za přesunu kontrolovat a případně z chodu zasadit úder pancéřovými jednotkami, zařadil Rotmistrov své velitelství k prvnímu sledu. Když se rozednilo, objevila se nad hlavami stíhací eskorta z 2. letecké armády. Koněv později Rotmistrovovi řekl, že byl toho rána v dobré náladě a očekával pokrok při přesunu armády. Jako jeden ze sugestivních stylistů mezi nejvyššími veliteli druhé světové války popsal Rotmistrov později první den přesunu: Horko začalo už v osm hodin a mraky prachu stoupaly vzhůru. V poledne se prach vznášel v hustých oblacích a v tlustých vrstvách usedal na keře okolo cesty, obilná pole, tanky a nákladní auta. Tmavočervený kotouč slunce byl stěží vidět přes šedý příkrov prachu. Tanky, samohybná děla a traktory (které táhly děla), obrněné transportéry a nákladní vozy se pohybovaly kupředu v nekonečném proudu. Tváře vojáků ztmavly prachem a kouřem z výfuků. Bylo k nevydržení horko. Vojáky mučila žízeň a košile, mokré potem, se jim lepily na tělo. Řidiči měli zvlášť těžkou práci. Členové posádky se jim ji snažili všemožným způsobem ulehčit; zaujímali jejich místa na kontrolách a nechávali je odpočívat během krátkých zastávek. Museli jsme však tyto strázně vydržet, neboť čas se krátil. V noci ze 6. na 7. července poklesla na jižní frontě teplota. Boje vzplanuly v zatuchle páchnoucí mlze, která vyplňovala prohlubně a jámy na bitevním poli. S denním světlem přišlo obnovené úsilí XLVIII. tankového sboru a II. tankového sboru SS o úplné protnutí Vatutinovy obrany. Po nočním přeskupení si XLVIII. sbor konečně prorazil cestu přes údolí říčky, která jej dva dny zdržovala a teprve nyní dostatečně vyschla, aby dovolila průjezd obrněné techniky. Divize Grossdeutschland prorazila na obou stranách vesnice Syrcevo a zatlačila obránce zpět do Syrceva a vesnice Gremjačij. Ve zmatku ustupující zbytky 6. gardové armády byly na Krivošejnově úseku zasaženy přesnou německou dělostřeleckou palbou a utrpěly těžké ztráty. Pancéřové jednotky divize Grossdeutschland a spolu s částmi 11. tankové divize nyní mířily severozápadně směrem na Syrcevo, poslední důležitou sovětskou obrannou pozici před Obojanem. Zde byly zastaveny silnou obrannou dělostřeleckou palbou a rozhodným protiútokem 3. mechanizovaného a 6. tankového sboru. Situace vypadala nadějněji na pravém křídle XLVIII. tankového sboru, odkud přišlo hlášení, že si některé jednotky pancéřových granátníků divize Grossdeutschland probojovaly cestu osm kilometrů na sever k dobytí vesnice Verchopenje. Okamžitě byla zformována bojová skupina, aby využila zdánlivého úspěchu. Byla složena z divizních oddílů obrněného průzkumu a samohybných děl a dostala rozkaz postupovat až k vrcholu 260,8 jižně od Novoselovky. Když bitevní skupina dorazila do vesnice Gremjačij, nalezla zde pancéřové granátníky, přesvědčené, že jsou v Novoselovce. Jak von Mellenthin později suše konstatoval: "A tak se zpráva o takzvaném úspěchu granátníků ukázala mylnou; to se stává v každé válce, a zvláště v Rusku." Když 7. července padla noc, byl po tuhém boji dobyt pahorek severně od vesnice Gremjačij a tankový pluk vytlačil ruské tanky z výšiny 230,1. Koncem dne zaujala 11. tanková divize postavení v úrovni čelních jednotek divize Grossdeutschland a zajistila její pravé křídlo. Pomalý postup 3. tankové divize směrem na Berezovku nicméně znamenal, že levé křídlo divize Grossdeutschland bylo nebezpečně obnaženo. Na jednotky vyčerpané celodenním bojem se snesla tma. Pancéřoví granátníci spali tam, kde se právě nacházeli a posádky tanků, otupělé hlukem, dehydratované horkem a napůl otrávené výfukovými zplodinami, upadly ve svých strojích do hlubokého spánku, nerušeny rámusem, který působily servisní posádky pracující přes noc. Na Hausserově útočné frontě dosáhly jeho tři divize SS hlubšího průniku, než jaký byl dosažen von Knobelsdorffovým sborem. 7. července se stala bezprostředním cílem divize Leibstandarte vesnice Teterevino. V první linii boje byl opět Michael Wittmann, který ohlásil zničení dalších sedmi T-34 a devatenácti děl sovětské 29. protitankové dělostřelecké brigády. Wittmannovými Tigery proraženou mezerou v ruských liniích se hnala motocyklová rota divize Leibstandarte a zajala celé velitelství ruské brigády, zatímco tanky podporované granátníky vyvíjely tlak na Pselknoje. Zde zahájil sovětský mechanizovaný sbor zuřivý protiútok, jehož hlavní tíha padla na osamocený Tiger ze 13. roty 1. tankového pluku pod velením nadporučíka Staudeggera, který si po dvouhodinové bitvě připsal více než dvanáct zničených T-34. Zatímco divize Totenkopf kryla pravé křídlo II. tankového sboru SS, divize Leibstandarte a Das Reich si jen obtížně klestily cestu vpřed a setkávaly se s tuhým odporem. Oběma divizím se podařilo prorazit trhlinu v ruských liniích, nebyly však schopny zatlačit nepřítele zpět podél souvislé frontové linie. A tak ačkoliv za sebou zanechávaly obrovské smetiště k nepoznání znetvořených ruských obrněnců a těžkých zbraní, postupovaly pod neustálou boční palbou. Když však polní policie SS hnala tisíce omráčených ruských zajatců do zázemí, mohlo se přesto zdát, jakoby II. tankový sbor SS byl na prahu dosažení průlomu, který by obchvátil jižní frontu v kurském výběžku. V průběhu dne byly přisunovány čerstvé sovětské jednotky aby zastavily německý postup. K obraně Syrceva, nyní ohrožovaného XLVIII. tankovým sborem, přisunuli Katukov a Čisťakov tanky a dělostřelectvo a 67. gardovou střeleckou divizi. Když se rozpadla frontová linie chránící cestu do Obojanu, držela se 1. tanková armáda jen s posledním vypětím sil. Vatutin nyní zvažoval boční útok směrem na Tomarovku 40. armádou generálplukovníka Moskalenka. Před půlnocí 7. července dostal Moskalenko rozkazy, avšak těsně po půlnoci obdržel změněné instrukce, podle nichž měl převést většinu svých obrněných sil a dělostřelectva k posílení 6. gardové armády a 1. tankové brigády. Ráno 8. července byla 40. armáda schopna zahájit jen "demonstrační útok". Velitelství 4. tankové armády působila větší starost neschopnost armádní skupiny Kempf dosáhnout výraznějšího pokroku při postupu přes ruská opevnění východně od Donce. Na pravém křídle 4. tankové armády se severně od Bělgorodu táhl pás lesnatého terénu, který divize skupiny Kempf nevyčistily a které zůstaly předmětem stálého leteckého průzkumu. V těchto lesích poblíž Gostiščeva, severovýchodně od Bělgorodu, měla svá opevněná postavení bojová skupina sovětského 2. tankového sboru. Vatutin jí nyní nařídil přesunout se na západ, udeřit zboku na II. tankový sbor SS a uvolnit rostoucí sevření v úseku vesnice Groznoje, na místě styku 3. mechanizovaného a 31. tankového sboru. Jestliže by zde Hoth prorazil, mohly jeho obrněné jednotky překročit řeku Psel a vpadnout do týlu 1. tankové armády a zpečetit osud Voroněžského frontu. Když se ranní mlha začala rozplývat, opustilo šedesát tanků T-34 a podpůrné pěchoty les a mířili na západ proti Hausserovu krajnímu křídlu, s cílem přetnout silnici Bělgorod-Obojan a zásobovací trasy II. tankového sboru SS. Tanky se v mohutném klínu s rachotem prodíraly kupředu jako středověká armáda na pochodu a před nimi postupovaly husté jednotky pěchoty. Jejich postup neušel německé pozornosti. V tomto úseku prováděl průzkum v malých výškách roj letounů Hs129B patřících k IV/SchG9, se základnou na letišti v Mikojanovce. Jednotka byly poslána k VIII. leteckému sboru ihned po testování kanonů v Německu, které proběhlo právě v období operace Citadela. Velitelem hlídky byl kapitán Bruno Meyer, který okamžitě rádiem alarmoval Mikojanovku s poplašnou zprávou o ruském křídelním útoku v síle brigády. Čtyři Staffeln, každá o síle šestnácti letadel, okamžitě přerušily kroužení a první z nich dorazily nad ruské obrněné jednotky za patnáct minut. Letouny Hs129 zaútočily zezadu a z boku, zatímco Meyer kroužil nad nimi a řídil operaci. Wolframovým jádrem opatřené náboje jejich 30 mm kanonů probíjely tenké pancéřování na zádi ruských tanků. Klín se ve zmatku rozpadl a T-34 se divoce hnaly krajinou. V několika minutách stálo šest tanků v plamenech. Zatímco se Hs129 věnovaly pancéřovým jednotkám, svrhovaly FW190F majora Alfreda Druschela, přizpůsobené útokům na pozemní cíle, na pěchotu a mobilní protiletadlové jednotky tříštivé bomby SD-1 a SD-2. Za hodinu bylo vyřazeno asi padesát T-34 a ohrožení Hausserova křídla pominulo. Právě hodina také uplynula od chvíle, kdy byly VIII. leteckému sboru zaslány první žádosti o leteckou podporu . Severozápadně se držel 31. tankový sbor. Nikita Chruščov, usazený na dělostřelecké pozorovatelně předsunutého velitelství Katukovovy 1. tankové armády, si dobře uvědomoval situaci a odeslal generála Popela a dva komisaře, aby shromáždili sbor generálporučíka Černěnkova. Po příjezdu do oblasti bojů zakročil Popel proti ukvapenému ústupu a nařídil nasazení jednotek zpět do akce. Po spojení s Černěnkovem, který byl ve frontových liniích, nařídil 29. protitankové brigádě, aby kryla ústup do chvatně připravených obranných linií. Hrozící rozklad jednotek byl sice zastaven, ale II. tankový sbor SS stále ještě nedovoloval Katukovovým jednotkám vydechnout. V průběhu bitvy využil pluk Der Führer divize Das Reich speciální jednotku šesti tlumočníků HiWi k odposlechu ruského radiového provozu. Odpoledne 8. července zachytili zuřivou hádku mezi štábními důstojníky 1. tankové armády a 31. tankového sboru o přisunutí rezerv. Protože, jak se zdálo, se v ní zračila propukající panika, vycítil pluk příležitost vyslat mezerou ve frontové linii 3. rotu 1. praporu pod velením kapitána Lexe, aby překvapila a zajala sovětského generála střelecké brigády, jeho štáb a posádku velitelství v jejich dobře opevněném velitelském postavení. Ráno 8. července, v parném horku, zaútočila bojová skupina divize Grossdeutschland na silnici do Obojanu, aby dosáhla výšiny 260,8 dříve, než zamíří na západ krýt postup pancéřových pluků a pancéřových granátníků divize, kteří obešli roztroušenou a urputně hájenou vesnici Verchopenje z jihu. Zatímco střelecký pluk divize Grossdeutschland útočil na Verchopenje z jihu, tankový pluk divize a pancéřoví granátníci zaútočili na výšinu 243, ležící těsně vedle vesnice na její severní straně. Toto postavení bylo bráněno silnou skupinou ruských tanků a disponovalo velkou palebnou silou. Těžké boje pokračovaly po celý den, ale s příchodem noci výšina 243 a západní okraj vesnice Verchopenje stále zůstávaly v ruských rukou. Toho odpoledne se zdálo, že se ruské tanky vynořují odevšad a nedovolují bojové skupině divize Grossdeutschland oddech. Prapor samohybných děl pod velením majora Frantze postupně odrazil sedm tankových útoků. Zachycený sovětský rádiový provoz naznačoval, že T-34 mají rozkaz prolomit německou frontu bez ohledu na ztráty. Na konci dne leželo před liniemi praporu samohybných děl třicet pět vraků T-34. 8. července byl postup divize Totenkopf zpomalen a divize čekala na 167. divizi, se kterou se měla vystřídat na pravém křídle II. tankového sboru SS. Po pochodu na východ napříč německými zásobovacími kolonami dorazila 167. divize 8. července večer a zaujala pozice podél železniční trati Bělgorod-Kursk. Za ní, na vrcholu severně od vesnice Lučki, našli svá stanoviště pozorovatelé 238. dělostřeleckého pluku, kteří řídili palbu na opakované hromadné zteče, které doslova v "lidských vlnách" zahajovaly sovětské pěší formace na frontě široké okolo pěti set metrů. Obrana křídla sboru vydržela a umožnila Hausserovi tlačit jeho mechanizované prapory na sever směrem na řeku Psel podél styčné linie mezi divizemi Leibstandarte a Das Reich. 9. července se unavené úderné skupiny divizí Leibstandarte, Das Reich a Totenkopf probíjely bludištěm kulometných hnízd, bunkrů a zákopů poslední sovětské obranné linie. Desátého se odpor začal drolit a v průběhu odpoledne 3. prapor 1. pluku pancéřových granátníků divize Totenkopf, vedený plukovníkem Carlem Ullrichem, vyčistil poslední ruská opevnění ve svém sektoru a dosáhl Pselu, jediné přírodní bariéry stojící mezi 4. tankovou armádou a Kurskem. Po zoufale se vlekoucím čekání na těžkou mostní techniku dobyli Ullrichovi pancéřoví granátníci předmostí na severním břehu Pselu a zmocnili se vesnic Vasiljevka, Kozlovka a Krasnyj Okťabr, které museli držet proti silným sovětským útokům tanků a pěchoty. Divize Totenkopf, která pronikla na jižní frontě nejdále na sever, zaujímala nyní dobré postavení k tomu, aby po stočení vlevo mohla udeřit do týlu 1. tankové armády. Jižně od Pselu se divize Leibstandarte a Das Reich těžce prodíraly silným deštěm a lepkavým blátem po obou stranách železniční trati a silnice vedoucí do Prochorovky. Podle bojového plánu 4. tankové armády měl XLVIII. tankový sbor udeřit na sever přes řeku Psel a potom se obrátit k východu, aby spolu s II. tankovým sborem SS obsadili šíji u Prochorovky ještě předtím, než jí projdou mohutné obrněné zálohy sovětského vrchního velení a udeří na Hausserovo pravé křídlo. Při svém postupu na sever si však Knobelsdorffův sbor musel vybojovat každý centimetr cesty. 9. července jej sovětské protiútoky na severní části fronty sboru přinutily svádět těžké boje. Na levé straně sboru postoupila 3. tanková divize, útočící v oblouku řeky Peny, až po silnici Rakovo-Kruglik směrem na Berezovku a svými tanky ji vyčistila 9. července večer. Tento úspěch byl využit 332. divizí, jejíž hlavní část překročila Penu, aby dobyla území při jižním okraji vesnice Melovoje. Přitom tlačila jádro ruských sil ve svém úseku na sever, kde se Rusové přeskupili a dále kladli tuhý odpor. 10. července, zatímco ženisté sboru budovali šedesátitunový most přes Penu, si vyčišťovací operace na území severně od řeky vyžádaly velké oběti na životech, neboť mnoho ruských tanků, které zůstaly za ústupu bez paliva, bojovalo do posledního muže. Po týdnu těžkých a téměř nepřetržitých bojů začala jevit divize Grossdeutschland známky vyčerpání. 10. července, kdy již byla daleka postupu na sever, bylo divizi nařízeno změnit směr na jih a jihozápad, aby vyčistila od nepřátel levé křídlo XLVIII. tankového sboru a potom postupovala na jih na pomoc 3. tankové divizi, vázané značnými ruskými silami v lesnatém území severně od Berezovky. Za podpory Stuk splnila divize první část svého úkolu, když vyčistila výšiny 243 a 244 a zatlačila jejich obránce k jednotkám uzavřeným 3. tankovým sborem v kapse u Berezovky. Válečný deník průzkumného praporu divize zaznamenal účinnost letecké podpory, kterou zabezpečoval VIII. letecký sbor: S obdivem jsme sledovali Stuky, které s úžasnou přesností nepřetržitě útočily na ruské tanky. Letka za letkou přilétala, aby svrhla svá smrtící vejce na ruské obrněnce. Oslepující bílé plameny potvrzovaly, že je po dalším nepřátelském tanku. To se opakovalo znovu a znovu. Přesto však byla divize Grossdeutschland napínána na samou hranici svých sil, aby dokončila vyčištění oblouku řeky Peny a odrazila smršť protiútoků dopadajících na severní část její linie. Ve svém hlášení z 10. července vyjádřil von Knobelsdorff pochyby o schopnosti svého sboru dosáhnout cílů silami, které měl k dispozici. Hoth tedy podstoupil vypočtené riziko na svém levém křídle a rozšířil úsek 52. divize LII. sboru odsunutím 225. divize, která převzala krycí úlohu, kterou vykonávala 332. divize, jejíž zbytky byly nyní volné a mohly překročit Penu a podporovat 3. tankový sbor na severu. Relativní oslabení sovětské 40. armády umožnilo, že Hothova sázka vyšla, třebaže pouze dočasně. Jednotky Zbraní SS (Waffen SS) nebyly nyní dále než osmnáct kilometrů od Obojanu, klíčového místa obrany na severním úseku kurského výběžku. Nahromaděním tanků elitních pancéřových divizí na osmikilometrovém úseku západně od Prochorovky zamýšlel Hoth rozdrtit sovětskou obranu na jihu a spojit se s armádní skupinou Kempf, která se nyní probíjela na sever a severovýchod koridorem ohraničeným na západě 81. gardovou střeleckou divizí, 375. střeleckou divizí a 51. gardovou střeleckou divizí (které také, spolu s 2. gardovým tankovým sborem, sloužily jako kordon proti postupu II. tankového sboru SS na východ) a na jihu lemovaným 73. a 94. gardovou střeleckou divizí a 305. divizí 7. gardové armády. Po přesunu 6. tankové divize z levého křídla na pravé dosáhla nyní skupina Kempf rychlejšího postupu na sever. Jak se bitva blížila svému vrcholu, měla se octnout v roli maršála Grouchyho u Waterloo. Kempf pochodoval za zvukem děl poněkud rozhodněji než nešťastný Grouchy; dorazí ale včas? Úspěch u Prochorovky by zajistil obklíčení a zničení dvou hlavních sovětských uskupení v jižní polovině výběžku a otevřel novou cestu na Kursk, která by obešla opevněná postavení Obojanu z východu. Večer 10. července se čerstvý XXIV. tankový sbor, v jehož sestavě byly i jednotky pancéřových granátníků Viking a 17. tanková divize, vydal z Donbasu s rozkazem udeřit z Bělgorodu na sever. Zatím Rokossovskij a Vatutin zasílali každou hodinu Stalinovi zprávy o přeskupování obou stran a přesunovali pancéřové jednotky a dělostřelectvo okolo kritických sektorů bitevního pole jako figury v obřím šachovém střetnutí. Nejdůležitější sovětský svazek, 5. gardová tanková armáda, dorazila do prostoru jihozápadně od vesnice Staryj Oskol 8. července ráno. Zbytek dne byl stráven příchodem zajišťovacích jednotek a rozvinutím útvarů v jejich shromažďovacích prostorech. Pouze malý počet tanků selhal při usilovném přesunu kvůli mechanickým poruchám a ten byl rychle opraven a vrácen k jednotkám. Těsně po půlnoci 9. července obdržel Rotmistrov rozkaz shromáždit 5. gardovou tankovou armádu severovýchodně od Prochorovky, kde se měl spojit s 5. gardovou armádou generála A. S. Žadova, další složkou Stepního frontu, a přejít pod kontrolu Voroněžského frontu. 5. gardová armáda měla postoupit po řeku Psel a obsadit frontu třiceti dvou kilometrů běžící východně z Obojanu do Prochorovky. V plné bojové pohotovosti měla být ráno 11. července. Po Žadovově levici se rozvinul Rotmistrov, posílený 2. tankovým a 3. gardovým tankovým sborem, na frontě šestnácti kilometrů okolo Prochorovky, přímo proti středu hrozivé vypoukliny, která se rozšiřovala ve směru na Staryj Oskol. Rotmistrov udělal rychlý přehled situace na bitevním poli: Poněvadž jsme měli vstoupit do bitvy se silnou nepřátelskou tankovou skupinou, která podle našeho průzkumu disponovala 700 tanky včetně více než 100 Tigerů, Ferdinandů a samohybných děl, rozhodli jsme se rozvinout všechny čtyři tankové sbory v prvním stupňovitém sledu. Druhý sled byl tvořen 5. gardovým mechanizovaným sborem, a oddíly čelních jednotek a pluky protitankového dělostřelectva byly ponechány v záloze pod velením mého zástupce generála K. Trufanova. Jako zadní zajištění nařídilo sovětské vrchní velení 24. armádě a 4. gardovému tankovému sboru přesunout se do Kurska, zatímco 4. mechanizovaný sbor byl umístěn na jihovýchodních přístupech k městu. 4. tanková armáda pokračovala v předstíraných úderech na Obojan, ale sovětskému vrchnímu velení bylo jasné, že hlavní úder bude veden u Prochorovky. Hothovo velení bylo nicméně vážně oslabeno boji, které předcházely vrcholu bitvy. 4. tanková armáda zahájila Citadelu s operačním počtem 916 bojeschopných obrněných vozidel, ale ruská minová pole, protitanková děla a mechanické poruchy, které vždy doprovázejí náročné operace prováděné po údobí klidu, naleptaly její ofenzivní sílu. Známky opotřebení se začínaly projevovat na schopnosti vracet tanky a samohybná děla zpět do boje. 8. července poklesla síla 4. armády v pancéřových vozidlech na 626 strojů, přičemž nejvíce ztrát způsobila ruská minová pole. Minimálního počtu 501 vozidel dosáhla 5. července, kdy ztráty činily 415 vozidel. Počet bojeschopných strojů se 11. července zvýšil na 530, když byla odstraněna většina mechanických poruch (s výjimkou těch, které postihovaly Panthery) a nejsilnější pásy minových polí už byly překonány. Dále již tento počet zůstal relativně stálý. Síla II. tankového sboru SS poklesla z asi 470 vozidel na začátku Citadely na přibližně 300 strojů k 11. červenci, což byl počet významně nižší, než sovětský průzkum odhadoval, když zdůrazňoval nutnost přisunutí 5. gardové tankové armády k Prochorovce. Za úsvitu v neděli 11. července dokončila skupina armád Jih své přeskupení a přípravu k ofenzivě. Východně od Donce vyrazila vpřed armádní skupina Kempf s 6. , 7. a 19. tankovou divizí, které podporovaly tři pěší divize. Na severozápadě obnovil XLVIII. tankový sbor svůj postup na Obojan a v 9.30 h se II. tankový sbor SS začal probíjet směrem k Prochorovce. Počasí bylo velmi špatné a nárazový vítr spolu s šlehajícím deštěm činily postup extrémně těžký. Také ve vzduchu zuřily prudké souboje. Pozdě odpoledne dosáhla mohutná skupina německých sil Prochorovky a u vesnice Storoževoje na jihozápadě hrozil větší počet německých tanků průnikem do týlu 5. gardové tankové armády. Po půlnoci 11. července přijel Vasilevskij, který nyní spolu se Žukovem koordinoval operace na jižním úseku fronty na Rotmistrovovo velitelské postavení na poradu a cestu po místech, kde byly rozvinuty tanky sboru. Brzy už jejich džíp kodrcal přes vodou naplněné výmoly, když projížděl Prochorovkou a předjížděl dlouhé řady nákladních aut s municí a cisteren s palivem, pomalu se pohybující směrem k frontě. Po opuštění vesnice se cesta křivolace vinula mořem žlutých pšeničných polí, za nimiž se rozkládal les s vesnicí na jeho okraji. Rotmistrov vysvětlil Vasilevskému, že zde, na severním okraji lesa, zaujaly 29. a 18. tankový sbor své pozice. Vasilevskij nařídil zastavit a sešel po úzké cestě dolů ze silnice; očima přejížděl horizont, kde výbuchy granátů a husté sloupy kouře označovaly frontovou linii. Všiml si Rotmistrovovy linie tanků plazících se přes pláň pod nimi. Jakmile však přiložil dalekohled k očím, velitel 5. gardové tankové armády náhle spatřil, že jednotky nejsou jeho vlastní, jak se Vasilevskij domníval, ale že se jedná o části II. tankového sboru SS. Hrozil další průlom. Rotmistrov okamžitě rádiem uvědomil generála Kiričenka, velitele 29. tankového sboru a přikázal mu postupovat směrem k této nové hrozbě. Rotmistrov pospíchal zpět na své velitelství, aby revidoval své plány. Pozice, ze kterých zamýšlel 12. července zahájit svůj protiútok, byly nyní v německých rukou. Uprostřed kakofonie stále zvonících telefonů se rozkazy měnily, aktualizovaly a pak měnily znovu. Původní výběr palebných postavení dělostřelectva, schémata dělostřelecké přípravy a opatření k řízení jednotek musely nyní být úplně přepracovány, a generál V. Baskakov, Rotmistrovův náčelník štábu, "vypracovával pravidelné zprávy o nejnovějším vývoji s tváří strhanou vyčerpáním a s očima rudýma od nedostatku spánku". V několika málo hodinách přepracoval Rotmistrov svůj bitevní plán a podepsal a odeslal operační zprávu, která potvrzovala, že 5. gardová tanková armáda zaujala postavení a je připravena zahájit protiofenzivu. Potom ve 4.00 obdržel Vatutinovy rozkazy, aby odeslal své zálohy do bitevní zóny 69. armády, která se snažila zadržet postup armádní skupiny Kempf na sever. V noci 11. července pronikly skupiny 6. tankové divize do vesnice Kazačje, třináct kilometrů od severních přístupů k Donci. Pokud by se 69. armáda dala na ústup, mohly by jednotky skupiny Kempf překročit překážku řeky a napadnout 5. gardovou tankovou armádu na levém boku a v týlu a zatlačit celé levé křídlo Voroněžského frontu. Postupu skupiny Kempf k Donci bránilo silně opevněné město Ržavec, ve kterém se nacházel most přes řeku. Tu noc byl Ržavec dobyt v pozoruhodném coup de main provedeném a vedeném majorem Franzem Bäkem z posíleného 11. tankového pluku 6. tankové divize. Divizní rozkazy pro 12. červenec nařizovaly dobýt přechod přes Doněc ve Ržavci po dělostřeleckém ostřelování - konvenční postup, za nějž však může být zaplacena vysoká cena. Po živé diskusi se svým velitelem bojové skupiny plukovníkem von Oppeln-Bronikowskim, obdržel Bäke svolení k dobytí mostu přes Doněc za tmy, s použitím malé úderné jednotky sestávající z 2. praporu 11. tankového pluku a 2. obrněného praporu 114. pluku pancéřových granátníků. Na čelo své obrněné kolony zařadil Bäke trojského koně - ukořistěný T-34, na němž byly namalovány přiměřené malé německé kříže. Kolona vyrazila. Pancéřoví granátníci na obrněných transportérech jeli uzavřeni mezi tanky, velitelská vozidla uzavírala kolonu. Byl nařízen radiový klid a neměla být zahajována palba na nepřítele. Bäkeho muži byli instruováni, aby jeli na svých tancích uvolněně a kouřili, aby rozptýlili podezření kterékoliv ruské jednotky, která mohla zkřížit jejich cestu. Jakékoli hovory v němčině byly zakázány. Přízračná kolona rachotila temnotou hluboko v ruských liniích a míjela spleť dělostřeleckých postavení, jejichž posádky jim nevěnovaly žádnou pozornost. Kolona tanků jela celý den. Němci dokonce bez sebemenšího incidentu předjeli oddíl pěchoty a žádný ruský voják je ani nepožádal o svezení. Později Bäke napsal: Po asi deseti kilometrech začal náš T-34 stávkovat. Hnán bezpochyby národním sentimentem, zastavil a zablokoval cestu. Našim mužům proto nezbylo než vylézt ze svých tanků, a přestože Rusové stojící okolo nich udiveně přihlíželi, museli svrhnout T-34 dolů se silnice a vytlačit jej do příkopu, aby uvolnili cestu pro zbytek formace. Přes rozkaz, aby nebylo proneseno jediné německé slovo, uniklo vojákům několik německých kleteb. Nikdy předtím jsem sebou při kletbě tak netrhl, jako u Ržavce. Ale Rusové si stále ničeho nevšimli. Naložili jsme posádku naší T-34 a pokračovali v jízdě. Na kraji Ržavce, míjela Bäkeho skupina odpočívající ruskou tankovou jednotku: tanky měly otevřené poklopy a jejich posádky odpočívaly v trávě. Jejich štěstí je však začalo opouštět. Proti nim jela řada dvaceti dvou tanků T-34. Ruské stroje je s řinčením míjely, zdánlivě stejně lhostejně jako všechny ostatní formace, kolem kterých doposud Bäkeho jednotka proklouzla. Potom Bäke, který jel vzadu ve svém velitelském vozidle, uviděl několik T-34, jak se otáčejí a rozjíždějí se za nimi. Zastavil a zablokoval cestu a nařídil zbytku své jednotky, aby pokračovala. Byl bezbranný, protože jeho velitelské vozidlo bylo vybaveno pouze klamným dřevěným dělem. T-34 se motaly okolo jako velká a nepříliš bystrá zvířata, nejistá, jak se zachovat k nečekanému přírůstku do stáda. Za Bäkem zastavil jeden z jeho obrněných transportérů, připravený zahájit palbu, i když případné střetnutí muselo mít zcela jednostranný průběh. Zatímco velitelé sovětských tanků váhali, Bäke a jeho příkazník Zumpel vyskočili z velitelského vozidla a připevnili výbušné nálože na dva T-34. Teprve pak projevila pěchota sedící na nepřátelských tancích nějaké známky života. Ještě předtím, než mohli začít střílet, vrhl se Bäke do příkopu u cesty, kde zapadl po prsa do špinavé vody. Dvě tlumené exploze signalizovaly zničení dvou T-34, ke kterým připevnili Bäke a Zumpel své magnetické protitankové granáty. Ve zmatku, který následoval, stihl Bäke zničit ještě třetí nepřátelský tank. Pak se rozpoutalo peklo, když se jeden z jeho vlastních tanků vrátil a zasáhl čtvrtý ruský stroj. K obloze šlehaly oslnivé záblesky a ze všech stran se ozývala kulometná střelba. Bäkeho kolona spěchala do Ržavce. Překonávala přitom protitanková postavení a zajala baterii Kaťuší. Chybné odbočení ve vesnici jim však zabránilo zmocnit se mostu. K řece přijeli okamžik poté, co byl vyhozen do vzduchu ruskými ženisty. Přesto se pancéřoví granátníci dostali rychle na protější severní břeh, když našli v sousedství lávku, kterou Rusové zapomněli zničit. Zmatek, který Bäkeho úderná jednotka zasela mezi obránce Ržavce, jim umožnil vytvořit předmostí a když nastal úsvit, byly německé síly pevně zakopány na severním břehu Donce. Velitel divize, generál Walter Hünersdorff okamžitě přisunul 1. prapor 114. pluku pancéřových granátníků a 12. července pozdě odpoledne se připojila bitevní skupina Horst 19. tankové divize. Úspěch byl však brzy následován katastrofou, způsobenou vlastními jednotkami. Luftwaffe nebyla o předmostí u Ržavce informována a 12. července bylo předmostí napadeno středními bombardéry Heinkel He111, které na severním břehu zaměnily německé a nepřátelské obrněné formace. Když začaly padat bomby, generál von Hünersdorff právě pořádal ve svém velitelském vozidle konferenci se štábními důstojníky a veliteli jednotek. Patnáct z nich bylo zabito a čtyřicet pět zraněno, včetně plukovníka von Oppeln-Bronikowského a Hünersdorffa samotného. Hünersdorff zůstal se svou divizí, která spěchala deset kilometrů na východ, kde byla hlavní část 6. tankové divize vázána v boji o výšinu poblíž vesnice Alexandrovka, ležící na jejím pravém boku. Dokud její obránci vzdorovali, představovali hrozbu zvětšujícímu se předmostí u Ržavce. Teprve 13. července byla překonána ruská obranná zóna mezi Doncem a Koročou, což umožnilo armádní skupině Kempf obnovit svůj postup na Prochorovku. Pětačtyřicetiletý von Hünersdorff už své tanky nedoprovázel. 14. července, když se vracel na své předsunuté velitelství po inspekci předmostí, byl zasažen do hlavy ruským odstřelovačem. Byl převezen do vojenské nemocnice v Charkově, kde se však chirurgům nepodařilo odstranit fragmenty kulky z mozku. Zemřel 17. července, aniž nabyl vědomí, opatrován do konce svou ženou, která sloužila ve středisku německého Červeného kříže pro rekonvalescenty prvosledových jednotek. Kdyby se von Hünersdorff probral z bezvědomí, konstatoval by, že ofenziva - o které tak přímočaře vyjádřil své pochyby - ztroskotala. Pozdě odpoledne 11. července byl II. tankový sbor SS zastaven a strávil zbytek dne čištěním okolí Prochorovky od nepřítele a přeskupením před - jak se tajně očekávalo už závěrečným - úderem Voroněžskému frontu l2. července. Německý průzkum nezaznamenal příjezd 5. gardové tankové armády s 850 tanky3 a samohybnými děly. Té noci náčelník štábu 4. tankové armády napsal do svého zápisníku, že přes pokračující nepřátelský odpor se zdá, že na kraji východního boku armády byly umístěny pouze slabé síly. Přestože severně od Prochorovky byly zjištěny značné nepřátelské síly, předpokládal, že útočná fronta bude zítra rozšířena směrem na východ a Rusové vrženi přes Psel směrem na Obojan. Ne všechno však šlo podle plánu. V noci 11. července byla divize Grossdeutschland vystřídána 3. tankovou divizí a znovu rozvinuta po obou stranách silnice u výšiny 260,8 s rozkazem zůstat v pohotovosti pro případ obnovené ofenzivy na sever. Von Mellenthin si vzpomíná, že pancéřoví granátníci "odcházeli s pocity stísněnosti". Poslední fáze střídání probíhaly za silného ostřelování a muži divize Grossdeutschland opouštěli své zákopy vyprovázeni zvuky ruského protiútoku. Jejich obavy byly oprávněné; té noci byla 3. tanková divize vytlačena ze svých předních pozic. 12. července v 6 hodin ráno přijel Rotmistrov se skupinou důstojníků na velitelské stanoviště 29. tankového sboru umístěné na kopci jihozápadně od Prochorovky. Pro vedení bitvy onoho dne to bylo skvěle vybrané místo, které poskytovalo panoramatický výhled na pláň pod nimi. Rotmistrov se usadil v krytu umístěném v sadu, jehož poraněné opálené stromy svědčily o blízkosti fronty. Pod velitelským stanovištěm se v paprscích časného ranního slunce rozkládala zvlněná pláň s poli zlátnoucí pšenice, se skvrnami nízkého porostu a obdělávaných políček, protkaná roklemi. Za pšeničnými poli se táhla tmavá čára lesa, ve kterém byl rozmístěn II. tankový sbor SS. V obilných polích okolo něj byla skryta protitanková děla a stíhače tanků 5. tankové gardové armády. Slunce rychle ustoupilo bouřkovým mrakům a náhlým přívalům silného deště. Napjaté ticho, které se vznášelo nad Rotmistrovovým pozorovacím stanovištěm, bylo přerušováno zvoněním telefonu a hlasy radistů v zákopech v okolí podzemního krytu i v přilehlé rokli, která skrývala motocykly spojek. V 6. 30 signalizoval přílet německých stíhačů bezprostřední hrozbu náletu. Brzy se Stuky snášely na vesnice a lesíky, ve kterých se nacházela ruská postavení. Z hájů a osad pod Rotmistrovovým velitelským stanovištěm se zdvihal kouř a plameny. Pšeničnými poli se hnal oheň, zatímco Jaky-9 a La-5 Druhé letecké armády odrážely Stuky. Když se Stuky vracely zpět na základny, naplnil se vzduch vytrvalým hukotem a vlny sovětských bombardérů se svým stíhacím doprovodem přelétaly v pravidelných formacích směrem na jihozápad. To byl pro ruské dělostřelectvo signál k zahájení palby. Bylo právě 8. 30. Rotmistrov později napsal: "Většina palby byla namířena na plochy, o kterých jsme věřili, že se zde nacházejí nepřátelské tanky a dělostřelectvo. Neměli jsme čas přesněji určit, kde jsou soustředěny nepřátelské baterie a tanky a zdálo se nemožné zjistit účinnost dělostřelecké palby." Když přehradná palba dosáhla vrcholu, připojily se k dělům gardové pluky Kaťuší. Za doprovodu raket, které opouštěly v oblacích plamene svá odpalovací zařízení, vyrazily tanky 29. a 18. sboru z úkrytů k setkání s II. tankovým sborem SS, jehož obrněné jednotky vyjely ze svých výchozích postavení, aby zahájily simultánní útok. Scéna byla připravena pro čelní srážku obrněných sil, která se stala jedním z největších mýtů vojenské historie. Bitva, probíhající pod Rotmistrovem, se koncentrovala na území o ploše zhruba deseti čtverečných kilometrů, ohraničených na severu řekou Psel a na jihu náspem železniční tratě u Beleničina. Od okamžiku, kdy se čelní jednotky sovětských obrněných sil srazily s prvním sledem II. tankového sboru SS, ztratili velitelé na obou stranách jakoukoli kontrolu nad svými formacemi a bitva se stala propleteným soubojem všech proti všem, v němž každý tank a jeho posádka bojovaly proti nahuštěné mase pancéřů jako rytíři na bitevním poli patnáctého století. V této kolosální šarvátce, vybojované prakticky na vzdálenost přímé palby, ztratily Tigery všechny výhody pancéřování a výzbroje, kterými na delší vzdálenost vynikaly nad T-34. Jejich posádky nemohly ani využít větší soudržnosti a taktické pružnosti, která byla znovu a znovu stavěna proti velké přesile. V rozvířeném, prachem nasyceném maelstromu, do něhož se obě strany dostaly, dokonce i lehké sovětské T-70 měly šanci poškodit nepřítele. Z kouře a prachu, který zahaloval bitevní pole, probleskovaly obří záblesky plamene, když v zasažených tancích explodovala munice a vymršťovala jejich rotující věže do vzduchu a oddělovala je od rozdrcených podvozků. Tanky se srážely a zůstávaly stát zaklesnuty v propletených objetích a kolem nich zuřila bitva jako obrovský vír, který kácí sady i pšeničná pole, doprovázen planoucími vozidly a sežehlými háji. V tomto neobyčejném střetnutí obrněných jednotek nebylo dělostřelectvo schopno cíleně zasáhnout a ani jedna ze stran proto nestřílela. Také bitevní letouny byly vyřazeny ze hry, i když letecké souboje pokračovaly a vytí sestřelených letadel řítících se k zemi přehlušovalo neustávající nerozlišitelný hřmot z pláně pod Rotmistrovovou pozorovatelnou. Rotmistrov se snažil co nejlépe vyhodnotit průběh bitvy ze situačních hlášení velitelů svých sborů a jejich rádiových hlášení. Sbíral také informace ze zachycených rádiových povelů německých a sovětských tankových velitelů: "Vorwärts!" "Orlove, vem je zboku!" "Schneller!" "Tkačenko, zásah na zádi!" "Vorwärts!" Na severním břehu Pselu, na Hausserově levém boku, vybojovala divize Totenkopf sérii divokých soubojů zblízka s tanky a dělostřelectvem 31. tankového a 33. gardového střeleckého sboru. Muži divizí SS, kteří padli do ruských rukou, nemohli očekávat žádné slitování: lebky jejich insignií byly skutečně zárukou smrti. Na pravém boku II. tankového sboru SS prudce zaútočil Rotmistrovův 2. gardový tankový sbor na divizi Das Reich mezerou, která podle časového harmonogramu Citadely měla být uzavřena armádní skupinou Kempf, stále ještě nějakých dvacet kilometrů vzdálenou od Prochorovky, kde ji zdržely síly, které na jih na Vatutinův rozkaz vyslal Rotmistrov. Uprostřed ruských linií úporně zápasil 18. a 29. tankový sbor - ekvivalent čtyř německých divizí - s hrotem Hausserova útoku, divizí Leibstandarte. Náraz ruských obrněných jednotek s jejich čerstvými silami a plnou zásobou munice na Hausserovy bitvou unavené divize vyčerpal pohybovou energii německého postupu. Jeden z německých svědků bitvy vzpomíná: Byli jsme varováni, abychom očekávali odpor děl Pak [fixní protitanková děla] a nějakých tanků v pevných postaveních, a možná také několik nezávislých brigád pomalejšího typu KV. Ve skutečnosti jsme se octli ve zdánlivě nevyčerpatelné mase nepřátelských pancéřových jednotek - nikdy jsem nezažil tak zdrcující pocit ruské síly a počtu jako toho dne. Oblaka prachu znemožňovala pomoc Luftwaffe a brzy mnoho T-34 prorazilo naše předsunutá obranná postavení a proudily jako krysy po celém bojišti... Brzy odpoledne 2. gardový a 2. tankový sbor pronikly do lesů západně od vesnice Beleničino a farem východně od vesnice Kalinin. Boj o železniční násep u Beleničina byl zvlášť intenzivní a neobešel se bez bizarních momentů, které někdy doprovázejí těžké boje. Hlášení roty pluku Der Führer divize Das Reich zaznamenává, že poručíku Krügerovi, který byl už dvakrát raněn předchozího dne, se po zásahu kulkou z pušky vznítil jeden z jeho zápalných granátů. Poté, co ze sebe strhal kalhoty a spodní prádlo, pokračoval Krüger4 od pasu dolů nahý v čele 10. roty v boji až do splnění úkolu. Uprostřed odpoledne vzplála krize na Rotmistrovově pravém boku, v místě styku 5. gardové a 5. tankové gardové armády, kde se 18. tankový sbor dostal pod stále se stupňující tlak. 5. gardové armádě, která neměla žádné tanky a jen slabé dělostřelectvo, hrozilo, že se octne v obklíčení, jakmile německé tanky prorazí přes dvě její pěší divize. Rotmistrov nyní odeslal do bitvy zbytek své armády - 10. gardovou mechanizovanou brigádu a 24. gardovou tankovou brigádu - aby zajistily jeho pravý bok a týl. 24. gardová tanková brigáda plukovníka Karpova směrem na statek Vorošilov, aby se v sektoru Poležajeva spojily síly pravého křídla 18. tankového sboru a pěchoty 5. gardové armády. Současně spěchala 10. gardová mechanizovaná brigáda plukovníka Michajlova osm kilometrů na severovýchod od Prochorovky, aby zablokovala Hausserův postup severovýchodním směrem. Situace se stabilizovala a Hausserovy divize byly zatlačeny do defenzívy. Oslavované epizody, která se stala v bitevním prostoru 18. tankového sboru, se zúčastnil i kapitán Skripkin, velitel 2. praporu 181. brigády sboru. Skripkin vyrazil přímo do formace Tigerů a vyřadil dva nepřátelské tanky dříve, než 88 mm granát zasáhl jeho věž a jiný pronikl bočním pancéřováním. T-34 vzplál a zraněný Skripkin byl vytažen z hořícího vraku svým řidičem, četařem Nikolajevem a radistou Zyranovem. Nalezli úkryt v kráteru po granátu, ale jeden z Tigerů je spatřil a vyrazil k nim, aby je zlikvidoval. Nikolajev a nabíječ Černov naskočili zpátky do poškozeného T-34, znovu jej nastartovali a vyrazili přímo k Tigeru. Oba tanky poté explodovaly v oblaku plamenů. Okolo deváté hodiny večerní, po sérii prudkých německých protiútoků, začaly obě strany zajišťovat obranná postavení. S příchodem tmy palba děl zeslábla a postup pancéřových jednotek se zastavil. Rotmistrov si opatřil Vasilevského svolení a nařídil svým tankovým sborům a protitankovému dělostřelectvu držet své pozice. Jednotky měly natankovat své stroje, doplnit munici a zajistit stravu pro své muže jako přípravu pro obnovení ofenzivy za úsvitu 13. července. Poškozené tanky byly odtaženy z bojiště a odeslány do týlu k opravám. Blesky ozařovaly pláň a déšť skrápěl vypálené korby tanků. Plameny se plazily hořícími lesy a vesnicemi. Podél fronty boje odumřely a zanechaly ve vzduchu pach kouře a sazí. Ze země nikoho se ozývaly série hluchých, temných ran, jak Hausserovi ženisté ničili poškozená vozidla, která již nemohla být odtažena k opravám. Rotmistrov si protahoval nohy poblíž svého stanoviště a pozoroval "noční dělníky války při práci: ženisty, mířící k frontové linii, aby položili miny tam, kde byly očekávány nepřátelské tanky, zdravotníky, kteří odnášeli zraněné a zásobovací oddíly, přinášející munici, palivo a mazadla". Na Hothově velitelství náčelník štábu 4. tankové armády generálmajor Fangohr, pod dojmem zdánlivě nadějného průběhu denních bojů, zaznamenal pouze, že nepřítel zaútočil podél celé fronty tankové armády koordinovaně v minimální síle devíti tankových a mechanizovaných sborů, s hlavním úsilím směrovaným proti bokům armády. Ještě předtím, než si mohl dopřát dvě hodiny trhaného spánku, přemítal Rotmistrov nad vyhlídkami na příští den, 13. červenec. Usuzoval, že nepřítel má stále podstatné rezervy, které přisune s příchodem noci. Možná, že Němci revidují taktiku a bojové formace, které v dosavadních osmi dnech bojů selhaly při zajištění průlomu: "Všeobecně - očekával jsem, že nepřítel na nás udeří silným tankovým úderem, pokusí se chopit iniciativy a vnutit nám svou vůli." Ale čas pro vnucování německé vůle - Hitlerův vlastní raison d'etre, který stál tolik krve a peněz - již míjel, ovlivněn událostmi na severním rameni výběžku a na jiné straně Evropy - na Sicílii. K A P I T O L A 9 Ústup k Dněpru "Byli jsme nyní v pozici muže, který uchopil vlka za uši a neodvažuje se ho pustit." Generálmajor von Mellenthin "Deprimující je fakt, že nemáme ani nejmenší představu, jaké si Stalin ponechal rezervy." Deník Josefa Goebbelse z 10. září 1943 "Tak ty si myslíš, že se mi ta zatracená věc líbí?" Hermann Göring k vídeňskému gauleiterovi Balduru von Schirachovi 1. července přiletěl polní maršál Erwin Rommel do Vlčího doupěte, kde se zúčastnil Führerovy denní porady - zavalitá, mlčící postava mezi generály, shromážděnými okolo mapového stolu. Kolovaly pověsti, že Hitler plánuje změny ve svém nejvyšším velení a že Rommel by měl převzít funkci vrchního velitele armády. Ve skutečnosti Hitler vybral Rommela, aby velel ozbrojené okupaci Itálie (operace s kódovým označením Alarich) v případě spojenecké invaze nebo svržení Mussoliniho.1 Během prvních červencových dnů sdílel Rommel vzrušení, které zachvátilo Rastenburg, když byla operace Citadela konečně zahájena. Odpoledne 9. července, po polední poradě u Führera, napsal do svého deníku: "Útočné operace na Východě jdou dobře." Zápis z 10. července však znamenal pro Třetí říši zvonění poplašného zvonce: "Válečná konference s Führerem. Britové a Američané se vylodili na Sicílii za pomoci výsadkových jednotek a vyloďovacích plavidel." Toho dne se největší loďstvo v dosavadním průběhu války, čítající více než tři tisíce plavidel, vylodilo na plážích jižní Sicílie. Vyloďovací jednotky, sestávající z osmi divizí (o tři více, než v Normandii v červnu 1944), měly velkou převahu nad silami Osy na ostrově. Spojenecké vzdušné síly, vytvořené z americké 82. a 1. britské vzdušné divize, měly několik padlých, když nezkušení piloti havarovali do moře, nebo nervózní spojenecká protiletadlová obrana sestřelila vlastní letouny. Ale vylodění proti italským pobřežním obranným jednotkám, které se zdráhaly podstoupit boj, probíhalo hladce. Někteří z fašistických obránců Sicílie dokonce pomáhali vykládat invazní plavidla. Do 12. července vylodili Spojenci 160 000 mužů a 600 tanků. O tři dny později vydal generál Sir Harold Alexander, vrchní velitel v severní Africe, rozkazy k eliminaci sil Osy na ostrově. Invaze na Sicílii dokonale překvapila německé vrchní velení. Stejně dokonale je překvapila protiofenziva sovětského nejvyššího velení s kódovým označením Kutuzov, která byla zahájena 12. července proti severní a východní části orelského výběžku, kterou hájila slabá 2. tanková armáda generála Rudolfa Schmidta.2 Protiofenziva měla za úkol napadnout týl Modelovy 9. armády. Plánování orelského protiúderu bylo součástí strategické obrany u Kurska a jeho počátky sahaly na konec dubna 1943. Plán operace Kutuzov vyžadoval tři sbíhající se útoky na síly skupiny armád Střed v orelském výběžku, tj. na 2. tankovou a 9. armádu. Ze severu, na levém boku Západního frontu maršála Sokolovského, měl být útok proveden Bagramjanovou 11. gardovou armádou (předtím 16. armáda). Popovův Brjanský front měl zaútočit z východu společně s 61. , 3. a 63. armádou, zatímco 13. a 17. armáda Středního frontu měla udeřit z jihu. Klíčově důležité načasování protiútoku bylo zcela závislé na průběhu bojů na severním rameni kurského výběžku; protiútok měl být zahájen v okamžiku, kdy se podaří zastavit německý útok. Operaci měly zahájit úderné skupiny Brjanského a Západního frontu, následovány ostatními silami, které patřily k zálohám Západního frontu a nakonec Středním frontem. Ofenzivní plány byly dokončeny a síly shromážděny na začátku července, poté, co Lucy oznámil termín zahájení Citadely mezi 3. a 6. červencem. S využitím řady opatření maskirovky, včetně pokračování obranných prací započatých v dubnu, soustředil Bagramjan své útočné síly (tři střelecké sbory a dva tankové sbory) na šestnáctikilometrovém úseku svého levého křídla a ponechal pouhou jednu divizi, aby bránila zbývajících 25 kilometrů sektoru armády. Jako nejlepší maskirovka pravděpodobně působila samotná nelítostná bitva na severním rameni kurského výběžku, která odvrátila německou pozornost od rostoucího nebezpečí na jejich křídle. Výsledkem byla pouze mlhavá představa, kterou měl německý průzkum o koncentraci sovětských vojsk v orelském sektoru. Zpozoroval sice příchod nové armády (Šestnácté), ale nedokázal předvídat její roli a nerozpoznal její nové určení. Němci také nezachytili rozvinutí 5. a 1. tankového sboru a 1. gardového tankového sboru v předsunutých pozicích. 11. července, když se II. tankový sbor SS přiblížil k Prochorovce, začaly posílené průzkumné prapory Západního a Brjanského frontu pod krytem kouřové clony položené střemhlavými bombardéry Pe-2 sondovat obranu v orelském sektoru. Jejich útoky pokračovaly po celý den a způsobily stažení sil 9. armády, které Model připravoval k vyslání do posledního pokusu o průlom u Olchovatky. V průběhu noci provedly letouny 213. noční bombardovací vzdušné divize 17. vzdušné armády a jednotky AFLRO,3 posílené 313. noční bombardovací vzdušnou divizí, 362 bojových vzletů proti německým pozicím a svrhly více než 200 tun bomb. Za úsvitu zaútočilo sedmdesát Pe-2 a čtyřicet osm Šturmoviků odpočinuté 1. letecké armády generála M. M. Gromova na 9. armádu, aby připravily útok 11. gardové armády na Modelův týl. Bagramjanovy průzkumné prapory se stáhly 12. července ve 3 00. O dvacet minut později 3 000 sovětských děl a minometů začalo s dvouhodinovou dělostřeleckou přípravou, zatímco se Bagramjanovy úderné oddíly choulily sotva sto metrů od předsunutých německých pozic a pod záštitou dělostřelecké palebné přehrady se připravovaly k útoku. Na jihovýchodě bušilo dělostřelectvo Brjanského frontu do čela orelského oblouku, protože nastal čas zaříznout se do výběžku ze severu a východu. Přestože operace Kutuzov byla koncipována především jako odlehčovací útok před spuštěním protiofenzivy podél celé východní fronty, dosáhla rychlého počátečního úspěchu. Do večera 14. července postoupila 11. gardová armáda o více než šestnáct kilometrů. Aby udrželo Bagramjanovu pohybovou energii, nařídilo sovětské vrchní velení zapojit do bojů 11. armádu pod velením I. I. Fedjuninského a urychleně přisunovalo 4. tankovou armádu generálporučíka V. M. Badanova. Současně připravoval Rokossovskij svůj vlastní protiútok, který by mohl dostat 13. armádu ze severního ramene kurského výběžku do měkkého podbřišku Němci bráněného orelského oblouku. 13. července byli Kluge a Manstein povoláni do Rastenburgu. V souladu s Mansteinovými úvahami Hitler zahájil poradu oznámením, že západní Spojenci se dnes vylodili na Sicílii a že v tamní situaci došlo k vážnému zvratu. Italové se dokonce ani nepokoušeli bojovat a ostrov bude pravděpodobně ztracen. Poněvadž dalším krokem by mohlo být vylodění na Balkáně nebo v jižní Itálii, bylo nezbytné zformovat nové armády v Itálii a na západním Balkáně. Tyto síly se musí vzít z východní fronty, a Citadela proto musí být přerušena. Manstein, jehož nadšení pro Citadelu očividně pokleslo poté, co byla zamítnuta jeho obchvatná strategie, argumentoval, že ruské tankové rezervy rychle unikají a že v bitvě by se mělo pokračovat až do jejich zničení. Pokud se tak nestane, poskytne to možnost mohutným sovětským silám udeřit na dlouhý oblouk fronty skupiny armád Jih směrem na doněckou pánev a Černé moře a zopakovat znovu krizi, která následovala po Stalingradu. Kluge podal zprávu, že 9. armáda nedosáhla žádného pokroku a je nucena přesunovat všechny své mobilní síly na sever, aby zabránila sovětskému průniku do orelského výběžku. Věřil, že "už není žádnou otázkou, zda pokračovat v Citadele, nebo jestli mohou být operace obnoveny později". Manstein nepochybně využil výhody, kterou skýtá pohled zpět, když po válce psal své hodnocení této klíčové schůzky. Než byla zrušena, měla Citadela pokračovat ještě několik dní. Invaze Spojenců na Sicílii nepředstavovala osudovou hrozbu pro "Pevnost Evropa", stejně jako nemělo okamžité stažení svazků (jakým byl II. tankový sbor SS) a jejich přesun na západ okamžitý účinek na situaci ve Středomoří. Je více než pravděpodobné, že 13. července hovořil Hitler v obecných formulacích, když Mansteina upozorňoval na možnost přesunu jednotek z Východu, aby čelily nové hrozbě na Západě. Bylo nepopiratelným faktem, že vylodění na Sicílii ohlašovalo novou fázi války, ve které Německo muselo bojovat na dvou frontách. Hitler doufal, že zvládne situaci na Sicílii a bude zatím pokračovat v přípravách na hlavní úder na Západě, u kterého měl dobré důvody věřit, že se uskuteční v severní Evropě; tato hrozba však již před několika měsíci pominula. Jeho hlavní obavou ovšem zůstával strach ze svržení Mussoliniho. Ačkoliv Citadela nesplnila očekávání OKH - o kterých Führer vždycky pochyboval - nalézal Hitler přece jen jistou útěchu ve škodách, které, jak se zdálo, byly způsobeny ruským rezervám. Několik málo dnů navíc mohlo zajistit, že ony rezervy budou zničeny a dostanou Rudou armádu do situace, kdy nebude moci pomýšlet na další zimní ofenzivu. Tento zdrženlivý optimismus nicméně nevzal do úvahy vyčerpání vlastních sil u Kurska. Následující poznámka pochází od válečného zapisovatele OKH: Po krvavé bitvě o Stalingrad následovaly další boje o silně opevněné pozice; druhý "Verdun", následovaný třetím, o kterém se předpokládalo, že vyčerpá "poslední síly" nepřítele v strategicky důležitém bodě. Nicméně tento "Verdun" spolkl ve svém strašlivém víru dokonce více našich divizí. Boje v kurském výběžku pokračovaly, i když se nyní převaha přesunula na stranu Rudé armády. Pro Hotha nebyl 13. červenec povzbudivým dnem. Výpady II. tankového sboru SS byly zastaveny a divize SS bojovaly již jen o udržení svých pozic. Silný déšť změnil přechody přes Psel v bažiny a vážně ztížil zásobování mělkého předmostí divize Totenkopf na severním břehu řeky. Hoth si potom zajistil Mansteinovo svolení změnit směr útoku ze severu na východ podél osy Ivanovka-Vinogradovka, což byla linie, kterou velitel skupiny armád Jih původně favorizoval. Nový útok byl zahájen ve 14.00, ale do příchodu tmy se nepodařilo Ivanovky dosáhnout. Z velitelského stanoviště generála Kiričenka sledovali Žukov s Rotmistrovem, jak se odvíjejí denní boje. Obě strany byly vyčerpány a omezily se na sporadické přestřelky: "Bylo slyšet sporadické výbuchy granátů, hvízdání střel z nepřátelských tanků a v dálce byly vidět pohybující se obrněné transportéry a nákladní automobily." Byly zde však i taktické úspěchy. Divize Das Reich vyslala do boje formaci tanků T-34, ukořistěných v továrně východně od Charkova. Využila je při bočním útoku na kolonu nepřátelských tanků, postupujících po dně jednoho z mnoha údolí v sektoru této divize. U ruských tanků měly jenom velitelské stroje radiové přijímače a byly proto vždy první, které byly zkušenými německými posádkami vyřazeny. Dalším cílem byl plný zásobník paliva, který T-34 často vezly na zádi, a který mohl být zapálen dobře mířeným výstřelem. Ruská tanková kolona byla zničena, ještě než si její velitelé uvědomili, že na ně střílejí vlastní tanky s nepřátelskými posádkami. Cena, kterou musela Rudá armáda zaplatit za zastavení německého útoku u Prochorovky, byla vysoká. V podrobné zprávě, zaslané Stalinovi těsně po půlnoci 14. července Vatutin uvedl, že ve dvou dnech bojů 29. tankový sbor úplně nebo dočasně přišel o 60% svých obrněných vozidel a 18. tankový sbor o 30% - což činilo celkem přes 400 tanků. Do čtrnáctého bylo 112 vozidel opraveno a vráceno do akce, mnohé z nich záplatovány díly z neopravitelných tanků. Rotmistrovovým mechanikům ztěžoval práci nejen nedostatek náhradních dílů, ale také chybějící obráběcí stroje,4 svářecí aparáty a jeřáby. Týden po střetnutí u Prochorovky měla 5. gardová tanková armáda stále ještě asi 180 tanků, které vyžadovaly střední či běžnou opravu a většina tanků, které zůstaly v boji, měla opotřebované motory a ostatní agregáty a zoufale potřebovala generálku. Také Hoth měl své problémy. Situace se zhoršovala na levém boku, kde roztažený LII. sbor, který neměl žádné tanky, čelil protiútoku vedenému proti 4. tankové armádě. Odpoledne 13. července se objevil na bojovém velitelství divize Grossdeutschland von Knobelsdorff a vydal rozkazy, které "neponechávaly žádnou naději na jakýkoliv postup na sever". Divize měla 14. července zaútočit na západ - tak jako již útočila desátého a jedenáctého - aby dosáhla silnice Rakovo-Kruglik, ze které byla 3. tanková divize vytlačena počátkem dne. 3. tankovou divizi Rusové vypudili také z pahorku 247 a znovu dobyli vesnici Berezovka, ležící osm kilometrů jižněji. 14. července byl německý postup pomalý. Díky stálému tlaku byla divize Totenkopf přinucena opustit předmostí na severním břehu řeky Psel. Ve 4. 00 znovu zaútočila divize Das Reich; po dělostřelectvu a palebné přehradě raket Nebelwerfer následoval útok pěchoty vedený 1. a 3. praporem pluku Der Führer. Za těžkých ztrát, způsobených hustými minovými poli, dosáhli pancéřoví granátníci před polednem okraje Beleničina a začali dům po domu dobývat vesnici. Dvanáct tanků T-34, vyslaných do protiútoku, bylo zničeno pomocí kumulativních protitankových granátů, zatímco Stuky likvidovaly doprovázející pěchotu. Po vyčištění Beleničina se pancéřoví granátníci přeskupili a podporováni tankovým plukem odrazili několik ruských pokusů o znovudobytí vesnice. Jakmile padla temnota, vyrazili kupředu, avšak silný déšť spláchl povrch silnice a postup se opět utopil v bahně. Na Hothově bortícím se levém křídle se probíjela divize Grossdeutschland podruhé západním směrem. Bitevní skupina, skládající se z průzkumného praporu a praporu samohybných děl, střelecké a tankové roty byla pověřena znovudobytím výšiny 247. Hlavním cílem úsilí pěchotou podporovaného tankového pluku divize bylo znovudobytí výšiny 243. Na levé straně měli pancéřoví granátníci zaútočit jihozápadním směrem, aby vyčistili les severně od vesnice Berezovka. Odpoledne, po těžkých bojích, bylo dosaženo kontaktu s 3. tankovou divizí v Berezovce. Les severně od vesnice byl vyčištěn, ale ukázalo se nemožné vypudit nepřítele z výšiny 247, ze které zahájil protiútoky ve chvíli, kdy denní boje spěly ke konci. Když přišla noc, mohla si divize Grossdeutschland gratulovat k znovudobytí životně důležitého území a ke způsobení těžkých ztrát nepříteli. Von Mellenthin k tomu poznamenal: To všechno byl jistě svého druhu úspěch; nebezpečná situace na levém křídle se zlepšila a 3. tanková divize dostala podporu. Ale divize Grossdeutschland byla po deset dní trvajících těžkých bojích nebezpečně oslabena, zatímco ruská úderná síla nebyla zřetelněji snížena. Popravdě řečeno, zdálo se, že vzrůstá. 15. července tankový pluk divize Das Reich konečně dosáhl spojení s 3. tankovým sborem armádní skupiny Kempf, když navázal kontakt s jednotkami 7. tankové divize. Toto spojení dovršilo obklíčení a zničení podstatných nepřátelských sil v oblasti Gostiščevo-Liski, ovšem tyto taktické úspěchy nemohly zachránit strategický neúspěch Citadely. Události vně kurského výběžku nyní běžely rychleji a měly větší důležitost, než pokračující úsilí zničit Vatutinovy zálohy. Dva dny po setkání s Hitlerem v Rastenburgu sdělil Manstein Hothovi to, co se rychle stávalo zřejmým: že provedení Citadely v původně plánované podobě již není možné, v zásadě kvůli ztrátě jakéhokoliv pokroku Modelovy 9. armády a protiofenzivě, která nyní útočila na její týl. Přesto byl Manstein vzdálen vydání rozkazu k ústupu a ohlásil svůj úmysl dovést 4. tankovou armádu na linii řeky Psel. Jak bylo zaznamenáno, jevil se Hoth potěšen, že jižní polovina operace bude, i když v omezené formě, dále pokračovat, než aby byla úplně opuštěna. O dva dny později byla hra u konce. 17. července byl zahájen silný sovětský útok na německou obranu na jihu podél linie řeky Mius, provedený Jižním frontem generálplukovníka Tolbuchina, který zahrnoval pět pěších armád, dva mechanizované sbory, tři tankové brigády a jezdecký sbor. Na Tolbuchinově pravé straně útočil jižně od Izjumu přes Doněc Malinovského Jihozápadní front na 1. tankovou armádu. Severně od kurského oblouku provedl Model "plánovaný ústup" z orelského výběžku, aby unikl odříznutí, kterým hrozila operace Kutuzov. Při ní bylo do 19. července rozdrceno jeho první a druhé obranné pásmo a průnik byl šedesát pět kilometrů hluboký a sto třicet kilometrů široký. Model se svými 600 000 muži, z nichž 492 300 patřilo k bojovým jednotkám, stál před druhým Stalingradem. Do 18. srpna se vyhnul obklíčení a ustoupil do dočasného bezpečí systému polních opevnění běžících napříč hrdlem orelského výběžku. 17. července nařídil Hitler, že II. tankový sbor SS bude stažen z frontové linie; v průběhu dvaceti čtyř hodin přišel Hoth také o divizi Grossdeutschland, která byla poslána na pomoc skupině armád Střed. 19. července diarista OKW zaznamenal, že "operace Citadela není nadále možná kvůli prudkosti nepřátelské ofenzivy". Zatím bylo velitelství II. tankového sboru zřízeno v Charkově a do 23. července se 4. tanková armáda stáhla na svou výchozí linii. Přes Mansteinovy námitky byl XXIV. tankový sbor, který vyrazil za Hothovými jednotkami v závěrečných fázích Citadely a byl jedinou zálohou, se kterou mohlo být dosaženo úspěchu, přesunut na jih, aby posílil 1. tankovou divizi proti Malinovského protiofenzivě. Přes zhroucení operace Citadela byl Hitler stále nejvíce zaujat situací v Itálii. 19. července se setkal s Mussolinim poblíž Feltre a hovořil bez přerušení dvě hodiny, dokud nedorazila zpráva pro Duceho, že Řím zažívá silný letecký nálet. Později toho dne napsal Mussolini do svého deníku: Řekl mi [Hitler], že italská krize je krizí vůdcovství, a tedy krizí osobnosti. Zašle posily pro vzdušné síly a nové divize k obraně poloostrova. Prohlásil, že obrana Itálie je také v nejvyšším německém zájmu. Po celou dobu volil přátelská slova a rozešli jsme se v dobrém. Führerovo letadlo odstartovalo krátce poté. Realističtější pohled na strategické dilema, s kterým byla Osa konfrontována, podal maršál Vittorio Ambrosio, náčelník italského generálního štábu, který využil příležitosti ve Feltre, aby se zeptal Keitela na situaci na východní frontě. Keitel neřekl nic víc, než že Rusové byli vyčerpáni. "To však" odpověděl Ambrosio, "není aktivní program, ale zřeknutí se operační iniciativy. V podstatě je Osa obležena, a to v uzavřeném ringu; a je nutno z něho vystoupit. Jaké jsou vyhlídky, že toho dosáhnete?" Keitel neodpověděl. 25. července byl Mussolini Velkou fašistickou radou sesazen. Přesvědčen, že Itálie se chystá vystoupit z války,5 nařídil Hitler Zeitzlerovi, aby stáhl II. tankový sbor SS pro přesun na Západ. Stažení sboru nicméně nenásledovalo okamžitě, podobně jako po dokončení všech opatření neodcestoval celý sbor do Itálie. Na konci července byl II. tankový sbor SS stále zapotřebí na Východě, aby zastavil ruskou ofenzivu u řeky Mius, hrozící nyní pohltit Hollidtovu 6. armádu, znovu zformovanou po debaklu u Stalingradu. V noci 13. července zavezl Rotmistrov Žukova na velitelství 29. tankového sboru. Během cesty nechal Žukov několikrát zastavit vůz, aby si prohlédl místa nedávných tankových bojů. Rotmistrov napsal: "Byly to děsivé scény s roztříštěnými a spálenými tanky, vraky děl, obrněných transportérů a nákladních vozidel, hromadami dělostřeleckých nábojnic a kusy pásů ležícími všude kolem. Ani stéblo trávy nezůstalo stát na ztmavlé půdě." V jednom místě Žukov opustil vůz, aby se zblízka podíval na spálený Panther, do kterého narazil T-70. O několik metrů dál stály do sebe zapleteny T-34 a Tiger v podivném objetí. "Tak toto je čelní střetnutí," zamumlal Žukov a smekl čapku na počest sovětských tankových posádek, které zahynuly během bojů 12. července. V poválečných letech dosáhla Prochorovka téměř mýtického věhlasu jako dramatický symbol obrození ruských obrněných sil a jako vhodná racionalizace německé porážky ohromujícími čísly - "parní válec" ruských vojenských legend. Zkoumání denních výkazů stavu tanků 4. tankové armády však naznačuje, že přes všechnu zuřivost střetnutí byly německé ztráty obrněných vozidel u Prochorovky relativně malé. Jestliže bylo, jak Rusové prohlašovali, po válce odtaženo z polí okolo Prochorovky více než 400 tanků, velká většina z nich musely být T-34 29. a 18. tankového sboru. U Kurska utrpěla 4. tanková armáda své největší ztráty v prvních šesti dnech bojů před vrcholným střetnutím u Prochorovky. Počty tanků jsou těžko zjistitelné, protože frontové jednotky byly běžně doplňovány opravenými vozidly, které se vracely zpět do akce. 13. července byl Vasilevskij německým válečným zajatcem informován, že po dvou doplněních v prvním týdnu bojů, se síla divize Das Reich ustálila na sto tancích. Denní hlášení 4. tankové armády ukazují, že mezi 11. a 13. červencem se její síla snížila z 530 vozidel (11. července) na 505 vozidel 13. července, což představuje ztrátu pouze 25 tanků ve srážce u Prochorovky. U Prochorovky však mohlo být ztraceno mnohem více tanků, které mohly být nahrazeny vlnou opravených vozidel večer 12. července. To se ale zdá nepravděpodobné, vezmeme-li v úvahu, že síla 4. tankové armády i po 13. červenci zůstávala relativně stabilní, když klesla na 466 tanků (15. července) a opět vzrostla na 530 (16. července) a 59l strojů (17. července). Opravdový význam Prochorovky možná ležel ve faktu, že - ať už s těžkými ztrátami nebo bez nich - 5. gardová tanková armáda dokázala zastavit II. tankový sbor SS v jeho náporu. Účinek byl pociťován ani ne tak v úhrnu německých pancéřových sil, jako na morálce elitních jednotek 4. tankové armády, kterým se to muselo jevit jako poslední hřebík do rakve. Fakt, že v následných bojích u Kurska zůstaly německé ztráty relativně nízké, naznačuje, že vyčerpávající postup Vatutinovu rozvrstvenou obranu podkopal morálku až k bodu, v němž se vůle podnikat další útoky proti vytrvalému ruskému odporu rozplynula. Po 12. červenci měly dokonce i elitní jednotky pocit, že jsou rozbity na kousky. Mnoho napovídá Rotmistrovova poznámka z 15. července, kdy si povšiml změny německé taktiky v sektoru Prochorovky. Místo nasazování svých sil v těsných bojových formacích, vysílaly divize SS malé průzkumné skupiny od tří do pěti těžkých tanků, podporovaných motorizovanou pěchotou v naději, že přitáhnou protitankovou palbu a zmapují slabá místa ruské obrany. Tento průzkum bojem byl následován dělostřeleckou a minometnou přípravou pro šířeji založené útoky; ty však byly všechny odraženy. Do večera 15. července bojová činnost v okolí Prochorovky odumřela. Podle Rotmistrova "nepřítel zanechal svých útoků, a dokonce ani nerušil naše jednotky dělostřeleckou palbou". Ještě když Žukov vzdával hold sovětským vojákům na bitevním poli u Prochorovky, dosáhly ztráty tanků Středního a Voroněžského frontu u Kurska čísla 1500, tedy téměř poloviny všech strojů, se kterými začínal bitvu. Jen v bojích samotného 8. července ohlásila 4. tanková armáda zničení 185 tanků. Tyto ztráty byly ale rychle nahrazeny téměř nadlidským úsilím ruských polních opravárenských dílen. Do 3. srpna vzrostla sovětská tanková síla v kurském sektoru na 2750 strojů. Aktuálním problémem Žukova a Vasilevského nebyl počet bojeschopných tanků, ale náhrada posádek zabitých v bitvě. Německé ztráty byly také vysoké. Čtyřicetikilometrový postup 4. tankové armády stál Němce asi 330 tanků a samohybných děl; 3. tanková divize byla do 17. července zredukována na třicet strojů. Ztráty 4. tankové armády však nabývají hrozivé závažnosti uvědomíme-li si, že je to téměř přesně výše měsíční německé tankové produkce, která ani nedosahovala tisíce tanků za měsíc, plánovaných pro rok 1943. Do konce července 1943 dosáhly celkové německé ztráty obrněných vozidel na východní frontě počtu 645 tanků a 207 samohybných děl. Důsledek byl ten, že centrální obrněné rezervy, ze kterých byl Ostheer schopen čerpat v krizových situacích, byly nyní rozptýleny a nemohly být ani za současné situace vybudovány, neboť současná produkce byla odesílána jako náhrada běžných ztrát. Tanková zbraň bude nadále uštědřovat těžké údery shlukům ruských tanků, ale sovětská tanková výroba, která v roce 1944 dosáhla výkonu 2500 strojů měsíčně, se držela stále nad výší ztrát a umožňovala Rudé armádě bez ohledu na ztráty zvyšovat celkový stav obrněných formací.6 Napříště bude Ostheer trpět nedostatkem prostředků k uchopení iniciativy, která, jak naznačil generál Ambrosio, přešla na stranu Sovětského svazu. Citadela nezajistila ani větší množství ruských zajatců, kteří by pochodovali zpět do Říše a tam dřeli k smrti jako otroci. Skupina armád Jih zajala přibližně 24 000 zajatců, pouhý zlomek milionů, kteří padli do německých rukou v letech 1941-2. Bezprostředně po bitvě u Kurska byly sovětské útvary, které nesly hlavní tíhu útoku, vážně oslabeny. Ale síla Rudé armády vzrůstala a přiblížila se celkovému počtu šesti a půl milionu mužů spolu s dalším půlmilionem mužů v záloze. Naproti tomu Ostheer se musel spokojit se zmenšujícím se přísunem. Na konci srpna si Manstein stěžoval, že za 133 000 padlých, které ztratila skupina armád Jih v červenci a srpnu, bylo zasláno pouze 33 000 vojáků. Dokonce i v elitní divizi, jakou byla Grossdeutschland, které se obvykle dostávalo přednostní péče, pokud šlo o náhrady, se nedostatek náhradníků stal akutní a počet zabitých a zraněných nižších důstojníků neúnosně vzrůstal. Mezi 26. červencem a 5. zářím 1943 prošlo 6. rotou granátníků zmíněné divize deset velitelů, z nichž dva byli poddůstojníci. Dva měsíce po Citadele byl průměrný stav roty divize Grossdeutschland okolo dvaceti mužů, zatímco divizní 2. prapor pancéřových granátníků se skládal ze 3 důstojníků a 22 mužů. Úderné divize pěchoty, které byly v týdnech předcházejících Citadele pracně doplněny, byly téměř rozbity: u armádní skupiny Kempf ztratila 106. divize 3224 důstojníků a mužů, 320. divize 2839 a 168. divize 2671. John Ellis poukázal na to, že tato čísla, vztažená na bojovou pěchotu, představovala ztrátu 38%, 29% a 27% jejího stavu a že zmíněné ztráty nastaly v průběhu čtrnácti dnů. V roce 1944 dosáhly nejvíce postižené britské divize v severozápadní Evropě takovýto poměr ztrát za šest měsíců. Vymyšlena, naplánována a provedena přímými dědici Velkého generálního štábu, byla Citadela kompletním selháním profesionální vojenské vrstvy, kterou Hitler tak pohrdal. Svržení Mussoliniho jeho vlastními generály pouze zvýšilo Führerovu izolaci a paranoiu. Němci u Kurska usilovali o Materialschlacht - bitvu strojů - plně si vědomi toho, že útočník je slabší než nepřítel a že nemají dostatečné rezervy k tomu, aby využili jakýkoli úspěch až do konce. Zdá se, že operace byla naplánována za předpokladu, že tak, jako tomu dosud bylo vždy, se Rusové zhroutí při prvním úderu. Jen malá pozornost byla věnována tomu, co by se mohlo stát, jestliže zhroucení nenastane, ačkoliv Model měl docela jasnou představu o důsledcích. Chvat a pohrdání nepřítelem jako slovanskými Untermenschen už nadále nedostačovalo. Když se nepřítel tvrdohlavě odmítal rozložit a potom začal cupovat jak Hothovo, tak Modelovo slabě bráněné levé křídlo, vyšla pošetilost úkolu jasně najevo. Špatný německý průzkum ve všech fázích operace a mistrovské rozmístění a zacházení Rusů se strategickými zálohami pak pojistily neúspěch Citadely. Neúspěch Citadely jen zvyšoval Mansteinův schizofrenní přístup k pravděpodobnosti ruského protiútoku, následujícího po německém ústupu. Na jedné straně varoval Hitlera před nebezpečím hrozícím jižnímu křídlu jeho skupiny armád. Na druhé straně však informoval Hotha, že Citadela bude zakončena postupem k řece Psel, což naznačovalo, že 4. tanková armáda neutrpěla tak bolestivé ztráty, jak je charakterizoval obraz Prochorovky. Zbytek léta měl být stráven napřimováním linie a přesunem německých obrněných jednotek na jih "vyžehlit záležitosti v doněcké oblasti" a připravit se na ruskou ofenzivu v zimě. Tak budou rytmy východní fronty zachovány: německé zisky v létě, následované ruskou odvetou po podzimním období rasputicy. Další doklad německé víry, že úder uštědřený ruským obrněným silám nebude do zimy napraven, je zřejmý z toho, že Němci trvali na přísné inspekci všech tanků, které potřebovaly opravu a odeslali je zpět do dílen v Charkově a Bogoduchově. To způsobilo takovou zácpu, že po 1. srpnu měly být tanky a samohybná děla zaslána až do Kyjeva, a to dokonce i kvůli malé opravě hnacích kol nebo opravě dělostřeleckého zaměřovače. Touto cestou se rozptýlila značná část Mansteinových obrněných sil. Stalin původně postoupil zástupcům Stavky právo rozhodnout, ve kterém okamžiku po zastavení Citadely má být ofenziva zahájena. Avšak jako impulzívní muž se znovu chopil otěží, rozhodnut diktovat každý pohyb, dokonce když bitva ještě zuřila. Do 15. července se vrátil k strategickým úvahám a požadoval okamžitou protiofenzivu, která byla odložena až po mnoha argumentech Žukova a Vasilevského, přesvědčujících diktátora o nutnosti oddechu pro doplnění zásob i na přípravu. Úvodní operace - Kutuzov v orelském výběžku a znovudobytí Charkova pod kódovým označením Rumjancev - byly dvě ze série ofenziv, které se měly rozběhnout podél celé východní fronty. Jižně od Azovského moře bylo Severokavkazskému frontu generála I. E. Petrova nařízeno udržovat tlak na Kleistovu skupinu armád A na tamaňském předmostí a na Krymu, zatímco Tolbuchinův Jižní front útočil na Mansteinovo pravé křídlo podél pobřeží Černého moře. Malinovského Jihozápadnímu frontu připadl úkol osvobodit střed doněcké pánve; Vatutin a Koněv měli zaútočit na Charkov na Mansteinově levém křídle. Současně Rokossovského Střední, Popovův Brjanský a Sokolovského Západní front se měly spojit proti Klugeho skupině armád Střed. Na severu měl být Kalininský front generálplukovníka Jeremenka uveden do pohotovosti pro ofenzivu proti skupině armád Střed ve smolenském úseku, která měla být zahájena před koncem srpna. V zádech skupiny armád Střed měla začít partyzánská ofenziva proti německým komunikacím s cílem připoutat 2. tankovou a 9. armádu vpředu v orelském oblouku zničením jejich týlových železničních spojů. Stalin byl dosud pevně spojen se starou strategií "široké fronty", které dával přednost od zimy 1941. V srpnu se při několika příležitostech pokoušel Žukov Stalina přesvědčit, aby takovýto prostý postup na západ nahradil obchvatnými manévry, ale ten jeho argumenty odmítl s tím, že nepřítel je dosud příliš silný na podobné operace. Mohl také dodat, že Rudá armáda dosud trpí nedostatkem potřebných schopností a příležitostí pro iniciativu na středním a nižším stupni velení. Stalinovým prvořadým cílem bylo vyhnat německá vojska z ruské půdy tak rychle, jak jen to bude možné. Znovu získaná území v Donbasu, s jejich zemědělskými a průmyslovými zdroji, byla stejně důležitá jako způsobení těžkých ztrát nepříteli, který měl být raději tlačen zpět vahou opakovaných úderů, než aby byl zničen v jediné bitvě. A především chtěl Stalin při nejbližší příležitosti znovu dobýt Kyjev. Prvním využitím sovětského vítězství u Kurska a nezbytnou přípravou k hlavnímu protiúderu se stalo znovudobytí Bělgorodu a Charkova. Rusové měli v orelském výběžku velké ztráty, stejně jako při útoku na Němci bráněnou linii řeky Mius. V obou oblastech měli Němci dostatek času připravit systém opevnění; Ostheer poprvé budoval obranná postavení na Miu v říjnu 1941 a poté je stále posiloval. Tak či tak, svému účelu sloužily při stažení Mansteinových operačních záloh při "hasebních" zásazích na severu a jihu. Při svém postupu u Orla zde byly drceny tanky Rybalkovy 3. gardové tankové armády, když se pokoušely prorazit si cestu opevněnou linií jihovýchodně od města. Rozkazy však přišly přímo od Stalina, a velitel Brjanského frontu Popov byl příliš zkušeným kozákem, než aby v tomto případě protestoval proti takovému mrhání silami. Partyzánské operace proti komunikacím skupiny armád Střed neměly obdoby co do rozsahu, byly však relativně neúčinné. Partyzánům bylo shozeno velké množství výbušnin předtím, než znovu obnovili "válku o koleje", avšak přes všechny škody, které způsobili - Rusové zaznamenali v posledních červencových dnech 10 000 útoků - udržel Ostheer komunikační linie volné. Partyzáni promrhali na vedlejších tratích příliš mnoho cenných trhavin, které měly být raději soustředěny do menšího množství ochromujících úderů na klíčových místech hlavních tratí. Teď bylo na Němcích, aby se ve svých tancích zakopali a připravili Pakfront - sestavy protitankových děl v pšeničných polích orelského výběžku. 26. července se Badanovova 4. tanková armáda, vybavená více než pěti sty novými tanky, stočila na rozkaz sovětského vrchního velení na jihovýchod, aby eliminovala německé obklíčení Bolchova. Byla rozdrcena ukrytými německými tanky a samohybnými děly. Posádky Badanovových tanků neměly potřebný výcvik pro rychlé průlomové operace proti zkušenému nepříteli a zaplatily za to vysokou cenu. Přesto Němci vyklidili bolchovskou kapsu a potom i samotný Orel,7 do kterého sovětská 3. a 63. armáda vstoupily 5. srpna. Tolbuchin zaútočil na linii řeky Mius 17. července, překročil řeku a vytvořil předmostí ještě před vysláním svých dvou mechanizovaných sborů. Jeho postup byl nicméně brzy zastaven dobře připravenou německou obranou a potom vržen zpět protiútokem sil přisunutých ze severu - 23. tankové divize, II. tankového sboru SS a XXIV. tankového sboru. Po jedné ze srážek napočítal Heid Ruehl třináct hořících T-34 "natažených jako korálky na šňůrce". Ale gravitační centrum ruského protiúderu byla operace Rumjancev na osvobození Bělgorodu a Charkova, jejímuž úspěchu byly všechny ostatní sovětské protiofenzivy podřízeny. Klíčem pro znovudobytí Bělgorodu a Charkova bylo překvapení a během příprav na ofenzivu byla opět jednou věnována velká pozornost maskirovce. Němci měli být účinně oklamáni co se týče načasování, síly, provedení a místa operace Rumjancev. Rozhodnutí pokračovat v přípravách bylo Stalinem přijato 22. června, ale až po 22. červenci nařídila Stavka Voroněžskému a Stepnímu frontu vypracovat detailní plány pro osvobození obou měst. Žukov dohlížel na plánování operace, která nesla jeho nezaměnitelnou pečeť: útok na úzké frontě po masivní dělostřelecké přípravě (250 děl a minometů na každý kilometr), aby dosáhl rychlého a hlubokého průniku silných úderných skupin. Voroněžský front spolu se Stepním frontem, nyní rozvinutým na Vatutinově levém boku východně a jižně od Bělgorodu, měly zaútočit na postavení v okolí Bělgorodu a postupovat směrem na Bogoduchov a Valki a vklínit se mezi 4. tankovou armádu a armádní skupinu Kempf s cílem obklíčit a zničit nepřátelské síly v charkovské oblasti. Po rozvinutí operace a přiblížení sovětských sil k Charkovu se měly 57. a 1. gardová armáda Jihozápadního frontu ve svém náporu spojit. Podřízená velitelství dostala deset dnů na přípravu ofenzivy, která měla začít 3. srpna. Po detailních rozhovorech se Žukovem se Vatutin a Koněv rozhodli zahájit hlavní útok severně a severozápadně od Bělgorodu se spojenými boky armád. V úvodní fázi operace měly být použity čtyři armády: 5. a 6. gardová, 53. a 69. armáda (spolu s jednotkami 7. armády). Při využití průlomu měly být spojeny s 1. a 5. tankovou armádou, přisunutými mezerou utvořenou 5. a 6. armádou a pak postupovat jihozápadním směrem v oblasti Tomarovky směrem na Achtyrku. Podél boků hlavního útoku zahájí další armády sérii vhodně načasovaných útoků určených k posílení účinku hlavního úderu. Ačkoliv Manstein 1. srpna uvedl, že považuje Charkov za příští cíl sovětského vrchního velení, byl přesvědčen, že Sověti budou potřebovat nejméně několik týdnů k doplnění sil a k přeskupení. Při znalosti rozsahu sovětských ztrát v bitvě u Kurska odpovídaly jeho kalkulace ortodoxnímu pohledu na věc. Nepředvídal však sovětský úmysl co nejlépe využít načasování operace k dosažení maximálního překvapení zahájením útoku byť i nedostatečnými silami a narychlo shromážděnými tankovými svazky proti německému sektoru, zbavenému nyní jeho vlastních operačních rezerv. Ale i při zahrnutí těžkých ztrát, které utrpěly v obranných bojích u Kurska, měly Voroněžský a Stepní front nad skupinou armád Jih celkovou převahu 3 : 1 v lidské síle, 4 : 1 v dělech a tancích a 3 : 2 v letadlech. Manstein však zatím čekal na "určitější známky hrozící ofenzivy". Stavka prováděla rozsáhlou maskirovku, aby zvýšila německou nejistotu o svých úmyslech a utajila místo, kam dopadne hlavní úder. Na severním Donci, vybudovali ženisté Stepního frontu 22 mostů skrytých pod vodou s maskovanými přístupy a dalšími falešnými mosty. Všezahrnující plány maskirovky ukládaly střeleckým sborům, účastnícím se ofenzivy, vybudovat tři klamná shromaždiště tankové roty či praporu a každé střelecké divizi vytvořit deset falešných dělostřeleckých postavení. Plán přesunů byl nevržen tak, aby maskoval přeskupení a doplňování úderných sil, zatímco spojovací jednotky vytvořily falešné radiové sítě, aby utajily sovětské velení a kontrolu. Na pravém boku Voroněžského frontu vyčarovala maskirovka v oblasti Sudži simulované uskupení dvou střeleckých sborů, tankové armády (kterou německý průzkum považoval za 5. gardovou tankovou armádu) a několika tankových sborů. Jednotkami Moskalenkovy 38. armády byla v týlu simulována další velká koncentrace vojsk. Ženisté 340. střelecké divize vyrobili 215 atrap děl a 250 maket tanků, aby "oživili" oblast v okolí vojenské železniční zásobovací stanice Lokinskaja. Kouřová clona ležící nad stanicí, za denního světla prováděné přesuny (zajištěné dvěma pluky 340. divize) a denní kyvadlová vlaková doprava završovaly iluzi velké koncentrace vojsk a významně přitahovaly pozornost Luftwaffe, která provedla nad oblastí 244 vzletů a svrhla velkou tonáž bomb. Také německý průzkum zaznamenal aktivitu v okolí Lokinské, a přestože selhal při identifikaci tankové armády v tomto prostoru, shledal v oblasti dostatečné známky bezprostředně hrozící ofenzivy. 7. tanková a 7. pěší divize se přesunula na západ, aby kryly sovětskou 38. armádu krátce předtím, než byl sovětský útok zahájen na východě. Tak byly pouhé dvě tankové divize, 19.8 a 6. , ponechány, aby podporovaly pěchotu severozápadně od Bělgorodu, kde byly 3. srpna zavaleny přílivem sovětských obrněných sil. Sovětský protiútok začal 3. srpna v 5 hodin ráno pětiminutovou dělostřeleckou přípravou. Potom na třicet pět minut zavládlo ticho, po němž začala děla střílet na vybrané cíle. V 6. 35 začalo dělostřelectvo opět střílet a k vytrvalé palbě se o hodinu později připojila záplava salv Kaťuší, zatímco jedna vlna sovětských bombardérů za druhou bušila do německé frontové linie. Rotmistrov sledoval dělostřeleckou přípravu z velitelského stanoviště generála Žadova: Podél celé fronty se objevily červené a žluté záblesky. Dále na jih vzplály purpurové zášlehy spolu s kamením a zeminou vymršťovanými do vzduchu jako tlustá stěna. Stoupající kouř a prach obklopoval nepřátelské pozice, které se otřásaly bouří dělostřelecké palby. Bylo to poprvé, co jsem byl svědkem tak ničivé dělostřelecké přípravy. V osm hodin se rozlehlo bojištěm hluboké "hurá" a úderné jednotky 5. a 6. gardové armády vyrazily na zteč a pronikaly mezerami mezi dělostřeleckými "palebnými pruhy". Do dvou hodin odpoledne prolomila Žadovova pěchota, podporovaná 1. a 5. gardovou tankovou armádou hlavní linii německé obrany. Rotmistrovův 18. a 29. sbor se hnaly dolů koridorem, ohraničeným na jedné straně hlubokou strží a na druhé bažinatou proláklinou. Řada hřebenů, minových polí ani jiných překážek nezpomalila tanky, které nyní předjely Žadovovu pěchotu a projížděly změtí zničených německých zákopů, dělostřeleckých postavení a vraků obrněné techniky. Země byla poseta mrtvolami německých vojáků. Výbuchem granátu šokovaný důstojník 328. motocyklového pluku německé 167. divize, jednotky, jejíž bojová hodnota nepřežila začátek dne, byl přiveden na Rotmistrovovo pozorovací stanoviště. Ruce se mu třásly, když vyrážel: "Nechápeme, co se stalo. Včera nám řekli, že naše divize bude postupovat... a podívejte, co se nám stalo." Do příchodu tmy pronikla 1. a 5. gardová tanková armáda přes druhou linii německé obrany do hloubky asi dvaceti tří kilometrů a přeťala železniční trať Tomarovka-Bělgorod. 5. srpna ráno, zatímco sovětské síly vyčišťovaly Orel, postupoval Stepní front na Bělgorod, který byl před polednem obklíčen 1. mechanizovaným sborem. Ten prošel kolem města k západu a přerušil jeho silniční a železniční spojení s Charkovem. Bělgorod byl vyčištěn 89. gardovou a 305. střeleckou divizí po úporných pouličních bojích, které zanechaly v ruinách města 3000 mrtvých Němců. Té noci nařídil Stalin vypálit dvanáct salv ze 124 děl na počest znovudobytí Bělgorodu. V provolání se pravilo: "Věčná sláva hrdinům, kteří padli v boji za svobodu naší země... Smrt německým vetřelcům." Tato poslední slova se občanům Sovětského svazu stala všeobecně známá, protože je Stalin užíval pokaždé, když ohlašoval ruské vítězství - do konce války více než třistakrát. 25. července, při setkání s Klugem, řekl Hitler veliteli skupiny armád Střed, že už není pánem svých vlastních rozhodnutí. Už nemůže určovat běh událostí. Když Stepní front dobyl Bělgorod, 1. a 5. tanková armáda postupovaly jihozápadním směrem a otevíraly čtyřicetikilometrovou trhlinu mezi 4. tankovou armádou a armádní skupinou Kempf, z níž se vějířovitě rozvinuly na západ a na jih v nájezdu na polní dílny, v nichž se opravovaly Mansteinovy tanky. 5. gardová tanková armáda postoupila v pěti dnech o sto kilometrů a hrozila obklíčením 19. tankové divize a zbytků 57. , 255. a 332. divize. Tyto zdecimované jednotky byly staženy na jihozápad, aby vytvořily novou linii mezi Achtyrovkou a osadou Gravjoron, aniž tušili, že před nimi se žene stejným směrem Trofimenkova 27. armáda. Ráno 7. srpna se nad silnicemi mířícími z Bělgorodu na jih a přeplněnými ustupujícími německými kolonami objevily FW190, vrhly se dolů a provedly několik klamných střemhlavých útoků. Pokoušely se tak vzbudit u ruských předsunutých pozorovatelů dojem, že Luftwaffe útočí na sovětské jednotky. Velitele dělostřelectva Voroněžského frontu, generálporučíka Varencova to však nezmátlo a rozkázal 27. armádě přisunout všechna její děla, aby střílela na ustupující Němce. Ruská bitevní letadla a děla zanechala cestu posetou vraky vozidel, zatímco Trofimenkova pěchota pročesávala lesy po obou stranách silnice a sbírala zajatce. Za jedním ze stromů nalezli také tělo velitele 19. tankové divize generálporučíka Gustava Schmidta. Do 8. srpna zela mezi 4. tankovou armádou a armádní skupinou Kempf trhlina široká šedesát pět kilometrů. Toho dne odletěl Zeitzler na setkání s Mansteinem na velitelství skupiny armád Jih. Manstein zůstal neoblomný v tom, že "od nynějška se již nemůžeme nechat vázat tak izolovanými problémy, jako například, jestli můžeme tu a tu divizi uspořit nebo zda by kubáňské předmostí mělo být evakuováno či ne." Manstein potom načrtl alternativní plány: okamžité odeslání deseti divizí z jiných sektorů východní fronty na jih, nebo evakuace celé doněcké oblasti. Zeitzler nebyl schopen se závazně vyjádřit a Mansteinovým návrhům se nedostalo ničeho víc, než formálního potvrzení z OKH. Za daleko příjemnějších okolností se večer 9. srpna setkal Rotmistrov se Žukovem. Žukov se zařídil v železničním vagonu, ukrytém v hloubi hustého borovicového lesa. Když byl Rotmistrov uveden, ocitl se tváří v tvář zástupci lidového komisaře obrany Sovětského svazu, oblečenému ve vyšívané bílé blůze, "jak sedí na židli a pomalu natahuje měchy ruské harmoniky". Rotmistrov poznamenal "Hrajete dobře." "To nic není," odvětil Žukov, "měl byste slyšet Mangarova (velitel 53. armády a známý hráč na harmoniku). Když si vyjedu k jeho armádě, mohl bych mu naslouchat celé hodiny." Žukov se odsunul k mapovému stolu a vyjádřil obavu, že přes počáteční úspěch může být operace Rumjancev zasažena německým protiúderem, podobným tomu, který jim Manstein uštědřil předchozího února. Žukov Rotmistrovovi řekl: "...nepřítel může zkusit zopakovat ten manévr s rozříznutím a rozdělením našich oddílů, obkličujících Charkov ze západu. Nesmíme mu to dovolit..." Žukov na mapě označil oblast jihozápadně od Bogoduchova a informoval Rotmistrova, že jeho úkol bude soustředit tam 5. gardovou tankovou armádu pod ochranou 32. pěšího sboru generála Rodmiceva a "ihned, jakmile skončí dělostřelecká příprava a pěchota vyrazí do útoku, provést silný tankový útok na úzké frontě, který by obklíčil německé soustředění u Charkova z jihu." Rotmistrov dostal tři dny na přesun. Zatím byl zvyšován tlak na Charkov. Vatutinovo pravé křídlo pokračovalo v postupu na jihozápad a znemožňovalo Mansteinovi vytvořit stabilní frontu, zatímco Stepní front začal zkoušet vnější obranu města. 10. srpna byla do bojů nasazena 57. armáda Jihozápadního frontu. Do večera 11. srpna překročila severní Doněc, dobyla Čugujev a začala postupovat na Charkov od jihu a jihovýchodu. 69. a 7. gardová armáda se zatím připravovaly udeřit na vnější obranné linie Charkova od východu. 53. a 5. gardová tanková armáda obkličovaly Charkov ze severozápadu. 12. a 13. srpna, zatímco Vatutin reagoval na protiútok německých obrněných sil, soustředěných u Achtyri, na své pravé křídlo a na zvyšující se hrozbu proti vesnici Valki od jihu, kde byly rozmístěny u železniční trati Poltava-Charkov divize Das Reich a Totenkopf,9 započala konečná bitva o Charkov. Manstein neměl v úmyslu připustit, aby armádní skupinu Kempf stihl osud, který čekal Paulusovu 6. armádu u Stalingradu. Hitler, věrný sám sobě, požadoval, aby město bylo drženo za každou cenu a prohlásil, že jeho dobytí bude mít "nepříznivý efekt na postoj Turecka a Bulharska". Byl to, jak Manstein brzy rozpoznal, nesplnitelný úkol. 12. srpna prolomily ruské tanky úsek hájený slabou a nezkušenou 282. divizí a obsadily průmyslová předměstí na východ od Charkova. Pouze chvíli zvažoval Manstein drastická opatření, aby zamezil další panice po decimaci 282. divize. Ruské tanky byly vytlačeny 6. tankovou divizí a trhlina v německých liniích ucpána, avšak nyní odděloval armádní skupinu Kempf od obklíčení už jen úzký koridor. Sovětská letadla shazovala obráncům Charkova letáky. Na úseku bráněném 3. tankovou divizí, v okolí vesnice Polevoje severozápadně od města, na nich mohli vojáci číst: "Kamarádi ze 3. tankové divize, víme, že jste stateční vojáci. Každý druhý muž ve vaší divizi má Železný kříž. Ale každý druhý muž na naší straně má minomet. Vzdejte se!" 19. srpna rozkázal Koněv 5. gardové tankové armádě prorazit cestu do Charkova ze severozápadu podél hlavní silnice na Achtyrku. Ve čtyřiceti osmi hodinách zuřivého boje s XI. sborem generála Rause, který vyvrcholil 20. srpna nočním opakováním Prochorovky, ztratil Rotmistrov více než 300 tanků palbou dobře situovaných protitankových děl, jednotek tanků Panther, Tiger a samohybných děl Elefant. Také Rausův sbor utrpěl velké ztráty. 394. pluk pancéřových granátníků 3. tankové divize byl zeslaben na stav jen mírně přesahující sílu dvou střeleckých rot; 331. pluk pancéřových granátníků 167. divize, vyslaný jako záloha, dorazil pouze s dvěma sty muži. 6. tankové divizi zbylo pouze patnáct bojeschopných tanků a 503. prapor těžkých tanků mohl vyslat do boje devět Tigerů. Zásoby munice se rychle tenčily. Manstein byl připraven ztratit město, nikoli však armádu. 22. srpna nařídil evakuaci Charkova. Na úsvitu 23. srpna dosáhla sovětská 183. a 89. gardová divize středu města a v poledne bylo město oficiálně osvobozeno. Za ztrátu Charkova se stal obětním beránkem generál Kempf. Byl převelen k 8. armádě a 14. srpna nahrazen generálem Wöhlerem, který byl náčelníkem štábu, když Manstein velel 11. armádě. Manstein později napsal: "Ačkoliv jsem s generálem Kempfem dobře vycházel, nebránil jsem se změně." 13. srpna obnovil Malinovskij ofenzivu na východním břehu Donce. A tak v době, kdy německé oddíly zapalovaly ohromné charkovské sklady zásob, útočil Tolbuchin opět na linii řeky Miu a protrhl frontu Hollidtovy 6. armády. Průlom v tomto místě by zajistil Rudé armádě volnou cestu přes jižní Ukrajinu k Dněpru. 26. srpna, po týdenním zpoždění, způsobeném nedostatkem paliva a munice,10 Rokossovského Střední front zahájil útok, který rychle vytvořil osmdesátikilometrovou mezeru mezi skupinou armád Střed a skupinou armád Jih, ohrozil přístupy na Kyjev a hrozil hlubokým obklíčením severního boku Mansteinových armád. 27. srpna se Hitler setkal s Mansteinem v dusném horku Vinnice, Führerova velitelství na Ukrajině. V Mansteinově doprovodu byl generál Hollidt, který předložil některá alarmující čísla: Mému XXIX. sboru zůstalo 8 706 mužů. Stojí proti 69 000 Rusů. Můj XVII. sbor má 9 284 mužů. Proti stojí 49 500 Rusů. Můj IV. sbor je na tom relativně nejlépe - má 13 143 mužů proti 18 000 Rusů. Celkem tedy 31 133 Němců proti 136 500 Rusů. Vzájemný poměr obrněné techniky je podobný: Tolbuchin měl včera v akci 165 tanků; my máme 7 tanků a 38 samohybných děl. Na setkání naléhal Manstein na Hitlera, aby mu ponechal větší volnost činit vlastní rozhodnutí a požadoval buď okamžité posílení, nebo svolení k evakuaci doněcké pánve. Hitler, který se podle Mansteina zajímal především o situaci ve Středomoří a zesilující hrozbou v západní Evropě, nařídil, že Donbas s jeho průmyslovými a surovinovými zdroji musí být bráněn. Dal Mansteinovi několik neurčitých slibů, že posílí jeho jednotky přísunem posil ze skupiny armád Střed a ze skupiny armád Sever polního maršála von Küchlera. Ty však zatím nebyly v dohledu. 28. srpna si Günther von Kluge pospíšil do Rastenburgu, aby protestoval proti přesunu kterékoli z jeho jednotek. K tomu poznamenal Albert Seaton: V německé armádě začínalo být běžné, že nejen hašteřící se Jodl a Zeitzler usilovali o stažení jednotek z bojišť toho druhého, ale že i velitelé skupin armád na Východě soutěžili jeden s druhým a proti Zeitzlerovi, když OKH předalo Hitlerovy rozkazy poskytnout divize, aby pomohly svým sousedům. Jejich obvyklou reakcí byla návštěva, nebo telefonický hovor přímo unavenému Hitlerovi, který nyní, když byl vystaven nutnosti rozhodnout mezi vzájemně si konkurujícími požadavky a pokud neměl vlastní zálohy, které by nabídl, často vyhověl tomu, kdo zavolal jako poslední. Na konci srpna byla marnost dalšího setrvávání na linii řeky Mius podtržena obklíčením XXIX. tankového sboru, rozmístěného na pobřeží Azovského moře, dvěma sovětskými mechanizovanými sbory. XXIX. sbor byl s jistými potížemi vyproštěn 13. tankovou divizí a Rudelovými Stukageschwader. V telefonickém hovoru s Führerem žádal Manstein, aby bylo 6. armádě dovoleno couvnout zpět o zhruba šedesát pět kilometrů za chvatně vybudovanou bariéru chránící Stalino, tak zvanou "želví linii". Krize vyvstávala stále zřetelněji. Manstein a Kluge měli 3. září ještě další telefonický rozhovor s Hitlerem. Zjistili, že Hitler je stejně jako vždy neochotný učinit nějaké složité rozhodnutí. Ignoroval žádosti dvou polních maršálů, aby ustavil spojené nejvyšší velení pro všechna bojiště s jediným náčelníkem generálního štábu a předal kontrolu války na Východě vrchnímu veliteli, který by vykonával úplné a nezávislé velení operacím v Rusku. Že Hitler odmítne jakékoliv omezení své osobní autority, bylo předem jasné. K tomu, aby čelili okamžité situaci, byly Mansteinovi a Klugemu nabídnuty pouze drobty. Kluge dosáhl Hitlerova souhlasu k ústupu jižního křídla skupiny armád Střed za řeku Desnu. Hitler také souhlasil, aby Mansteinova 6. armáda couvla z linie řeky Mius za "želví linii", jestliže nebude nalezena jiná alternativa. Ve stejný den generál sir Bernard Montgomery vyslal britskou 8. armádu přes Mesinský průliv, aby se vylodila u Reggio di Calabria na špičce italské boty. Pro Mansteina však žádná jiná alternativa, než ústup, nebyla. 6. září protrhl nový úder 3. gardové armády Jihozápadního frontu nově ustavenou "želví linii" v místě dotyku 1. tankové armády se 6. armádou. Díky nejvyššímu úsilí byla čtyřicet pět kilometrů široká trhlina zacelena během 11. a 12. září 23. divizí a 9. tankovou divizí, avšak tanky Rudé armády pouze hledaly jinou mezeru dále na západ a vyrazily směrem na Dněpropetrovsk. Současně na severu Rokossovského pokračující ofenziva prorazila frontu 2. armády a hrozila pohltit severní křídlo armádní skupiny Jih. 7. září zaslal Manstein naléhavý dálnopis Hitlerovi: Před armádní skupinou nyní stojí 55 sovětských divizí a dva tankové sbory. Další síly z ostatních sovětských frontů jsou přisunovány. Rusové soustředili své hlavní úsilí zde na jižní frontě. Potřebuji posily nebo volnou ruku ke stažení do kratších a výhodnějších linií. Tato lapidární depeše přinutila Hitlera urychleně nasednout do jeho Condora a odletět do Záporožje, kde se 8. září setkal se Zeitzlerem na jeho velitelství. Na mítinku panovala pochmurná nálada. Sovětský 1. mechanizovaný sbor a 23. tankový sbor prolomily frontu na sever od rozhraní mezi 1. tankovou armádou a 6. armádou a jejich průzkumné oddíly se blížily Pavlogradu, padesát kilometrů východně od Dněpru a 160 km za německou frontou. Toho dne padlo do rukou Rudé armády Krasnoarmejskoje. Po boku s polním maršálem von Kleistem a nově jmenovaným velitelem 17. armády generálem Jaeneckem, referoval Manstein Führerovi o bojích posledních dnů a zdůraznil nebezpečí hrozící severnímu křídlu armádní skupiny Jih. Jestliže Sověti dokončí obklíčení, "potom dvě armády budou ztraceny, můj Vůdče, a nic už je nepřivede zpět". Ani situace na Mansteinově jižním křídle nemohla být stabilizována v prostoru na východ od Dněpru. Aby sehnal dohromady dostatečné síly k zajištění svého severního křídla, žádal o podobný ústup k Dněpru také skupinu armád Střed. Později Manstein napsal: Hitler nyní v principu souhlasí se stažením pravého křídla skupiny armád [Jih] zpět na linii Melitopol-Dněpr, ačkoliv stále doufá, že se mu podaří vyhnout se tomu přisunutím nových praporů samohybných děl. Jako obvykle, považoval technické prostředky za postačující k zastavení vývoje, který ve skutečnosti mohl být odvrácen pouze přisunutím několika divizí. Stejně jako v případě získání jednotek od skupiny armád Střed stažením armádní skupiny k hornímu Dněpru, zastával Hitler názor, že je nemožné překonat takovou vzdálenost v tak krátké době. Blátivé období přijde dříve, než by přesun takových dimenzí... mohl být dokončen, a jak se již stalo při evakuaci orelského výběžku, příliš mnoho techniky by bylo při tom ztraceno. To nejlepší, v co lze doufat, je ústup na nějakou linii ležící někde uprostřed. Přitom by ovšem nebylo dosaženo té hospodárnosti v nakládání s lidským potenciálem, kterou sledujeme. Hitler udělal pár ústupků realitě. Souhlasil, že je nezbytné posílit skupinu armád Jih a přikázal Klugemu, aby shromáždil velké síly před Kyjevem. Souhlasil s likvidací kubáňského předmostí, kde 17. armáda udržovala nyní už jen chatrné předsunuté přístupy na Kavkaz. Tento poslední slib byl nicméně jediným slibem, který Hitler dodržel. 14. září informoval Manstein OKH, že během dvaceti čtyř hodin bude přinucen vydat rozkazy k ústupu za Dněpr, o 160 kilometrů nazpět. l5. září pokračoval v úsilí o získání posil od skupiny armád Střed, aby odvrátil nejen kolaps jižního sektoru, ale zhroucení celé východní fronty. Toto zoufalé varování pohnulo Hitlera ke slibu, že poskytne Mansteinovi čtyři z Klugeho divizí a další posily ze Západu, ale jeho vytáčky již trvaly příliš dlouho. Ústup za Dněpr započal. Hned na začátku byl však ústup zpožděn dalším Hitlerovým vměšováním. Führer trval na tom, že 1. tanková armáda posílí předmostí východně od Záporožje, aby chránila blízké manganové doly v Nicopolu; to znamenalo kompletní vyplýtvání skromných Mansteinových rezerv, kterých bylo zapotřebí k podepření bortícího se levého boku jeho skupiny armád, spíše než aby držely takticky bezvýznamné předmostí. Na všech úrovních hrozilo, že ústup vyústí v chaos. Hitlerem vnucené osudné zpoždění znamenalo, že nezbyl čas k přípravě cest, přechodů přes řeky, demoličních náloží a minových polí. Mansteinovým úkolem bylo převést čtyři armády (i s uprchlíky a zajatci), přes pět větších říčních přechodů - u Dněpropetrovska, Kremenčugu, u města Čerkassy, Kaněva a Kyjeva - a pak se otočit a hájit frontu přes 700 kilometrů dlouhou. Západní břeh Dněpru se měl stát integrální součástí "Východního valu" či tzv."linie Panther", systému opevnění táhnoucích se od jezera Narva k Azovskému moři. To mohlo zadržet Rudou armádu až do zimy, kdy Dněpr zamrzá, kdyby ovšem byl val vybudován. Avšak Führer odmítal žádosti o zahájení prací, zčásti kvůli svému patologickému strachu z ústupu a zčásti proto, že Atlantický val spotřebovával všechen dostupný materiál. Po nezdaru u Kurska byla vyvinuta jistá snaha o provedení opevňovacích prací na západním břehu Dněpru, ovšem nestalo se tak před 12. srpnem, kdy armádní skupiny dostaly pokyn, aby připravily obranu. Rozkaz jim nedával svolení stáhnout se za "východní val", který byl ovšem v každém směru iluzí. Zmiňuje se o tom Josef Goebbels: "Oddíly jsou přirozeně rozhořčeny, že žádný východní val nebyl podél Dněpru vybudován. Je to opakující se otázka důstojníků, právě tak jako mužstva. Nemůžeme na ni dát žádnou přesvědčivou odpověď." Bohužel dostatečně reálná byla taktika spálené země, kterou používali ustupující Němci, aby "sterilizovali" úrodnou zemědělskou půdu a uhelné doly mezi Doncem a Dněprem. Von Mellenthin později napsal: Jak je dobře známo, používají Rusové jen velmi omezený počet zásobovacích kolon a jejich oddíly se zásobují převážně v okolní krajině... Jediná metoda, jak zpomalit armády tohoto typu, je úplně zničit vše, co může být využito k jejich obživě a ubytování... Jistě se nám nezamlouvalo zničení všech zdrojů potravy a vytvoření zóny spálené země mezi námi a Rusy, kteří nás pronásledovali. Avšak v sázce byla existence celé armádní skupiny.11 Ostheer však neuspěl ani v dosažení tohoto cíle. Postrádal zařízení, potřebné lidské síly a čas k odstranění velkého množství těžké techniky a zničení toho, co bylo ponecháno na místě. Také skupina armád Jih zanechala za sebou 1,6 milionů tun obilí, většinou připraveného ke sklizni a 2,9 milionů kusů koní a hovězího dobytka. Jižní Ukrajina také představovala důležitý zdroj lidských sil pro Rudou armádu: 80 000 mužů dostalo okamžitě zbraň a uniformu a bylo posláno do frontových linií. Ti, kteří přežili, se mohli stát dobrými vojáky. Přežití bylo také na prvním místě úvah v myslích vojáků německých oddílů, vytrvale jdoucích na západ v rozptýlených plukovních skupinách, pronásledovaných celou cestu ruskými mobilními kolonami, které za dne bojovaly a v noci pochodovaly podél hlavních cest a železničních tratí. Závod o to, kdo bude dřív u Dněpru, skončil nerozhodně: 21. září dorazily první jednotky Rudé armády na východní břeh řeky naproti Kaněva a Němci právě vyhodili poslední most a zakopávali se na západním břehu. Během ústupu ztratili mnoho těžké techniky a trpěli nedostatkem munice. Zpráva o morálním stavu 8. armády, předložená generálem Wöhlerem 2. září, konstatovala: Zatímco my jsme nuceni co nejpřísněji hospodařit se střelivem, nepřítel má k dispozici neomezené množství dělostřelecké a minometné munice. Těmito zbraněmi vytváří ohniska palby a ztenčuje naše řady do té míry, že nemůže být zajištěno obsazení hlavní obranné linie a musely být vytvořeny místní obranné skupiny spojené hlídkami. Kdykoliv nepřítel pronikl, mohl být vytlačen jen na místě sehnanými rezervami. Máme spoustu padlých. K dnešnímu ránu klesla bojová síla 39. pěší divize na 6 důstojníků a přibližně 300 mužů... Nehledě na jejich ubývající síly, vede stav vyčerpání k vzrůstajícímu pocitu strachu. Byl jsem informován veliteli jednotek, že díky krajnímu vyčerpání se rozšířila v oddílech taková apatie, že v této chvíli ani drakonická opatření nepřinášejí požadované výsledky, a těch může být dosaženo jen vlastním příkladem důstojníků nebo "laskavým přemlouváním". Obě možnosti, bohužel, velmi závisí na stále se zmenšujícím počtu důstojníků. Zlověstné ruské předmostí se objevilo na Dněpru právě ve chvíli, kdy se skupina armád Jih rozvinula na pahorcích na západním břehu řeky. V noci 22. září překročili u Bukrina, vzdáleného sedmdesát sedm kilometrů jihovýchodně od Kyjeva, čtyři muži z roty samopalníků na vesly poháněné loďce Dněpr a vyšplhali několik desítek metrů nahoru na břeh, což přitáhlo silnou palbu německých předsunutých hlídek. Ostatní následovali jejich příkladu a do denního světla se rota zachytila na západním břehu. Potom se jako roj mravenců začala přepravovat celá 3. gardová tanková armáda: pěšáci využívali všeho, co mohlo plavat - prken, dveří, sudů, dokonce slámy ovinuté okolo pláštěnek - zatímco ženisté budovali přechody pro těžkou techniku a dělostřelectvo zajišťovalo palebnou ochranu. Čtyři samopalníci byli vyznamenáni řádem Hrdiny Sovětského svazu12 a stali se prvními z 2000 vojáků, kteří během bitvy o Dněpr obdrželi toto vyznamenání. V noci 25. září překročily přední jednotky 7. gardové armády Stepního frontu Dněpr jihozápadně od města Kremenčug. Jihozápadní front dosáhl Dněpru 26. září, když oddíly 6. armády zajistily dvě malá předmostí jižně od Dněpropetrovska. Do týdne lemovalo západní břeh Dněpru dvacet tři předmostí, jejichž hloubka se pohybovala od tisíce metrů do třiceti kilometrů. Na nějakou dobu se ukázalo, že je nemožné předmostí dále posilovat. Pokus dálkových bombardérů ADD vysadit v noci 26. září tři výsadkové brigády, aby udržely a rozšířily předmostí u Bukrina, skončil katastrofou. V prvních dnech října dosáhla 5. gardová tanková armáda Dněpru poblíž města Zaporožje, kde její ženisté nalezli dva velké říční čluny, zanechané tam Němci. Opravili je a v noci z 5. na 6. října na nich přes řeku přepravili šedesát tanků. O dva týdny později uspěli Rusové v posílení jiného předmostí u vesnice Ljutěž, 32 km severně od Kyjeva. 4. listopadu vyrazily z tohoto předmostí se zapnutými světlomety a vyjícími sirénami tanky 3. gardové tankové armády. O dva dny později byly v Kyjevě. Jakmile rasputica sevřela step do svého slizkého sevření, uvažoval Gerd Schmückle o Kursku: "Cože to Führer prorokoval?... Tato bitva rozhodne válku." Jakmile Stavka přeskupila své síly pro bitvu o linii Dněpru, byla válka ztracena. Necelých dvanáct měsíců předtím se podařilo Rudé armádě zastavit příliv u Stalingragu a poprvé dosáhla psychologické výhody. Bylo to však vražedné území u Kurska, kde byly Hitlerovy obrněné jednotky a jeho ambice vystaveny úderu, z něhož se nikdy nevzpamatovaly. Vítězství byla věcí minulosti. Předtucha porážky, probuzená u Stalingradu, byla nyní denní realitou pro důstojníky a muže Ostheer. Hitler zamýšlel představit světu Citadelu jako "maják" a znovupotvrzení německé síly stále bojácnějším spojencům Německa. Místo toho se na Východě zmítal v křečích a za dva a půl měsíce byl vržen zpět o 240 kilometrů na frontě dlouhé přes tisíc kilometrů. Neúspěch u Kurska uštědřil armádnímu velitelství východní fronty těžší psychologický a materiální úder než porážka u Stalingradu. Po Stalingradu zachránil Manstein situaci, stabilizoval frontu a znovu dobyl Charkov. Nyní stál Ostheer tváří v tvář vyhlídce na trvalý ústup a stupňující se nedostatek lidských zdrojů. Německé ztráty v průběhu bitvy u Kurska a následující ruské protiofenzivy byly daleko větší než u Stalingradu, kde Ostheer odhadl, že utrpěl "nenahraditelnou" ztrátu 209 000 mužů (mrtví, nezvěstní a třetina raněných). V průběhu července až října 1943 činily další "nenahraditelné" ztráty na východní frontě, z nichž větší část byla způsobena u Kurska a během ústupu k Dněpru, 365 000 mužů. U Stalingradu bojovala Rudá armáda v podmínkách přibližné parity: 1 000 000 Rusů proti stejnému počtu Němců, Italů, Maďarů a Rumunů. U Kurska získala převahu v poměru asi 1,5 : 1 (1,3 milionu: 900 000 mužů). U Dněpru v říjnu 1943 už činila převaha Rudé armády v mužích 2,2 : 1 (2,6 milionu : 1,2 milionu) a převaha v tancích i v dělech 4 : 1. Pro dělostřeleckou přípravu, která předcházela operaci Kutuzov, bylo shromážděno 3000 děl a minometů a více než 300 odpalovacích zařízení raket Kaťuša, tj. třikrát více než počet děl, který podporoval moskevskou protiofenzivu v prosinci 1941, a o třetinu více, než jich bylo u Stalingradu. Na Východě už nedošlo k žádným významnějším ofenzivám až do marného pokusu osvobodit Budapešť v lednu 1945. Byl to příběh o ruském postupu a německém ústupu. Po válce Guderian smutně uvažoval o osudu tankových jednotek vyslaných do Citadely: Obrněné formace, s velkým úsilím zformované a znovu vybavené, utrpěly velké ztráty mužů i vybavení a byly po dlouhý čas nepoužitelné. Je problematické, zda mohly být obnoveny včas, aby bránily východní frontu, nebo zda mohly být použity na západní frontě proti vylodění Spojenců, které hrozilo příštího jara - to je snad ještě spornější. Je zbytečné říkat, že Rusové plně využili své vítězství. Na východní frontě už nebyla žádná klidná období. Od té chvíle to byl bezesporu nepřítel, kdo se chopil iniciativy. POZNÁMKY O OSOBÁCH Antonov, A. I. , generál operační náčelník sovětského generálního štábu od prosince 1942. Od dubna 1943 současně první náměstek náčelníka štábu. Náčelník generálního štábu únor 1945 - březen 1946. Bagramjan, I. Ch. , maršál velitel 11. gardové armády (dříve 16. armády) u Kurska. Poté velitel 1. Baltského frontu v letech 1943-45. Batov, P. I. , generál velitel 65. armády u Stalingradu a Kurska, poté při přechodu Dněpru a běloruské ofenzivě, při útoku na východní Pomořansko a překročení ústí Odry. Velitel vojsk v Německu 1945-49 Bělov, P. A. , generálplukovník velitel 65. armády u Stalingradu a Kurska a při následném překročení Dněpru a ofenzivě v Bělorusku, při útoku na východní Pomořansko a překročení ústí Odry. Velitel jihouralské vojenské oblasti 1945-55. Guderian, Heinz, generálplukovník v březnu 1943 jmenován generálním inspektorem obrněných sil. V červenci 1944 nahradil Zeitzlera ve funkci náčelníka generálního štábu armády. Odvolán Hitlerem po prudkém střetu 28. března 1945. Hoth, Hermann, generál velitel 4. tankové armády u Kurska, operující na jižní straně výběžku. Po pádu Kyjeva v listopadu 1943 Hitlerem odvolán a penzionován. Jodl, Alfred, generálplukovník náčelník štábu Vrchního velení německých ozbrojených sil (OKW) 1939-45. 7. května 1945 podepsal v Rheimsu německou kapitulaci. Souzen za válečné zločiny v Norimberku a oběšen 16. října 1946. Keitel, Wilhelm, polní maršál náčelník OKW únor 1938-květen 1945. Souzen za válečné zločiny v Norimberku a oběšen 16. října 1946. Kleist, Ewald von, polní maršál velitel skupiny armád A listopad 1942-duben 1944. Zemřel v sovětském zajateckém táboře v říjnu 1954 po vydání Jugoslávií v roce 1949. Kluge, Günther von, polní maršál velitel skupiny armád Střed 1942-43. Zraněn při letecké havárii. Jmenován vrchním velitelem armád na Západě v červenci 1944, vystřídán 15. srpna. Jeho nejasné vztahy k organizátorům atentátu na Hitlera 20. července 1944 ho vedly ke spáchání sebevraždy, aby se vyhnul uvěznění. Koněv, I. S. , maršál u Kurska velitel Stepního frontu. Poté velel 2. a 1. ukrajinskému frontu při sovětské ofenzivě na Ukrajině, v Polsku a při bitvě o Berlín. Vrchní velitel sovětských okupačních sil v Rakousku a Maďarsku 1945-46. Malinovskij, R. J. , maršál velitel Jižního, Jihozápadního, 3. a 2. ukrajinského frontu v ofenzivních operacích na Ukrajině, v Rumunsku, Maďarsku, Rakousku a Československu 1943-5. Velitel Zabajkalského frontu ve válce s Japonskem 1945. Velitel Dálněvýchodní vojenské oblasti, vrchní velitel sovětských sil na Dálném východě 1945-46. Manstein, Erich von, polní maršál velitel skupiny armád Don od 28. listopadu 1942 do 14. února 1943. Velitel skupiny armád Jih 12. únor 1943-30. březen 1944, kdy byl po opakovaných vzájemných neshodách Hitlerem odvolán. Mellenthin, F. W. von, generálmajor náčelník štábu XLVIII. tankového sboru od 1. listopadu 1942. V srpnu a září 1944 náčelník štábu 4. tankové armády. Od té doby až do 5. prosince 1944 náčelník štábu skupiny armád G. V lednu a únoru 1945 přidělen k 9. tankové divizi, pak jmenován náčelníkem štábu 5. tankové armády. Model, Walter, polní maršál u Kurska velitel 9. armády. Od října 1943 do srpna 1944 byl postupně velitelem skupin armád Sever, Jih a Střed. V srpnu 1944 jmenován vrchním velitelem armád na Západě. 5. září nahrazen polním maršálem von Rundstedtem, zůstal však velitelem skupiny armád B. Spáchal sebevraždu v ruhrské kapse 21. března 1945. Novikov, Alexandr, maršál od roku 1942 vrchní velitel sovětských leteckých sil, zodpovědný za vzdušné operace v bitvách u Stalingradu, Kurska, v Bělorusku a u Königsbergu. Vedl sovětské vzdušné operace v Mandžusku v srpnu 1945. Uvězněn Stalinem v roce 1946. Popov, M. M. , generál za postupu na Charkov v únoru 1943 velitel "frontové mobilní skupiny". V květnu 1943 jmenován velitelem Brjanského frontu. Poté velel 2. Baltskému frontu. Velení zproštěn v únoru 1944. Rokossovskij, K. K. , maršál velitel Donského frontu u Stalingradu a Středního frontu u Kurska. Poté velel 1. a 2. běloruskému frontu. Vrchní velitel sovětských vojsk v Polsku v letech 1945-49. Rotmistrov, Pavel, maršál velitel 5. gardové tankové armády u Kurska a poté, při tažení pobaltskými státy na podzim 1944, velitel 3. běloruského frontu. Později zástupce velitele obrněných sil. Sokolovskij, V. D. , maršál velitel Západního frontu v sovětské protiofenzivě následující po bitvě u Kurska. V roce 1944 převelen k 1. ukrajinskému frontu jako náčelník štábu. Později zástupce velitele frontu u 1. Běloruského frontu při útoku na Berlín. Podle stomatologických záznamů identifikoval Hitlerovo zuhelnatělé tělo. Vrchní velitel sovětských vojsk v Německu. Vasilevskij, A. M. , maršál v červnu 1942 jmenován náčelníkem sovětského generálního štábu a v této funkci sloužil téměř do konce války. Z 34 měsíců ve funkci strávil 22 měsíců na různých frontách. V únoru 1945, po smrti generála Čerňakovského, převzal velení 3. běloruského frontu. Od srpna 1945 vrchní velitel sovětských armád na Dálném východě. Vatutin, N. F. , generál u Kurska velitel Voroněžského frontu. 6. listopadu 1943 dobyl jeho front (přejmenovaný na 1. ukrajinský) Kyjev. 29. února 1944 zabit u Rovna protisovětskými partyzány. Zeitzler, Kurt, generálplukovník v září 1942 nahradil generálplukovníka Franze Haldera ve funkci náčelníka armády generálního štábu. Zodpovědný za plánování Citadely. V červenci 1944 po zhroucení německých armád na Horním Dněpru nahrazen Guderianem. Žukov, G. K. , maršál v roce 1942 jmenován prvním náměstkem vrchního velitele sovětských ozbrojených sil a v této funkci zůstal do konce války. Nesl hlavní zodpovědnost za plánování bitvy u Stalingradu a Kurska. Koordinoval 1. a 2. ukrajinský front při zimní ofenzivě 1943-44. Na jaře 1944 velel 1. ukrajinskému frontu a koordinoval 1. a 2. běloruský front při letní ofenzivě v roce 1944. Velitel 1. běloruského frontu při závěrečném útoku na Německo v roce 1945. V letech 1945-6 vrchní velitel sovětských okupačních sil v Německu. VYBRANÁ LITERATURA Allen, W. E. D. and Muratoff, P. The Russian Campaigns of 1941-43 (1944) Batov, Omer The Eastern Front 1941-45: German Troops and the Barbarisation of Warfare (1985) Bekker, Cayus The Luftwaffe War Diaries (1967) Bialer, S. Stalin and His Generals (1970) Bullock, Alan Hitler, a Study in Tyranny (1952) Carell, Paul Scorched Earth (1970) Clark, Alan Barbarossa: Russian-German Conflict 1941-45 (1965) Cooper, Mathew The German Army 1933-1945 (1978) Cooper, Mathew The Phantom War: The German Struggle Against Soviet Partisans 1941-44 (1979) Dallin, Alexander German Rule in Russia 1939-45 (1981) Ellis, John Brute Force (1990) Erickson, John The Soviet High Command: A Military-Political History (1962) Erickson, John The Road to Stalingrad (1975) Erickson, John The Road to Berlin (1983) Fest, Joachim Hitler (1973) Foote, A. A Handbook for Spies (1967) Gallagher The Soviet History of World War II: Myths, Memories and Realities (1963) Garthoff, Raymond Soviet Military Doctrine (1953) Glantz, David M. Soviet Military Deception in World War II (1989) Goebbels, J. The Goebbels Diaries (1948) Görlitz, W. Der Zweit Weltkrieg (2 Vols) (1951/2) Görlitz, W. The German General Staff 1657-1945 (1953) Guderian, Heinz Panzer Leader (1952) Halder, F. Hitler as War Lord (1950) Irving, David Hitler's War (1977) Jukes, Geoffrey Kursk: The Clash of Armour (1968) Keegan, John The Second World War (1989) Kleine, Egon and Kühn Wolkmar Tiger: The History of Legendary Weapon (1989) Klink, E. Das Gesetz des Handelns "Zitadelle" 1943 (1966) Larson, Kent A. The Battle of Prokhorovka: Death Ride of the Panzers? (nepublikováno) Lucas, James War on the Eastern Front 1941-45 (1978) Lucas, James Das Reich (1991) Manstein Erich von Lost Victories (1958) Mellenthin F. W. von Panzer Battles (1955) Morozov, V. P. Zapadneje Voroněža (1956) Orgill, Douglas T-34: Russian Armour (1970) Overy, Richard The Air War 1939-45 (1980) Parotkin Ivan (ed. ) Kursk (1974) Paul, W. Geschichte der 18 Panzer Division 1940-43 (n. d. ) Popel, N. K. Geroi Kurskoj bitvy (1971) Popel, N. K. Tanki povernuli na zapad (1960) Quarrie, Bruce Panzer Grenadier Division "Grossdeutschland" Read, Anthony and Fisher, David Operation Lucy (1980) Rokossovsky, K. K. A Soldier's Duty Rotmistrov, Pavel Tanks Against Tanks (in Main Front, 1987) Rudel, Hans-Ulrich Stuka Pilot (1952) Schmückle, Gerd Ohne Pauken und Trompeten Erinner ungen an Krieg und Frieden (1982) Schramm, P. (ed. ) Kriegstagebuch des OKW der Wehrmacht (8 Vols, 1963) Schwabedissen, Walter The Russian Air Force in the Eyes of German Commanders (1960) Seaton, Albert The Fall of Fortress Europe (1981) Seaton, Albert Stalin as Warlord (1976) Shtemenko, S. M. The Soviet General Staff at War (1941-45) Shores, Christopher Duel for the Sky (1985) Spaeter, H. and Schramm, W. Die Geschichte des Panzerkorps Grossdeutschland (1958) Speer, Albert Inside the Third Reich (1979) Stadler, Sylvester Die Offensive gegen Kursk 11 SS Panzerkorps (1980) Stein, G. H. The Waffen SS 1939-45 (1977) Trevor-Roper, Hugh Hitler's Table Talk (1973) Warlimont, Walter Inside Hitler's Headquarters (1964) Weidinger, O. Division Das Reich, vol. 4 (1979) Wheeler-Bennett, John W. The Nemesis of Power: The German Army in Politics 1918-45 (1954) Zhukov, G. K. Marshal Zhukov's Greatest Battles (1969) OBSAH PŘEDMLUVA 5 Kapitola 1 KRIZE NA JIHU 8 Kapitola 2 DIKTÁTOŘI 26 Kapitola 3 MIZEJÍCÍ ARMÁDA 50 Kapitola 4 VZESTUP RUDÉ ARMÁDY 60 Kapitola 5 BOJ O NADVLÁDU 85 Kapitola 6 BUDOVÁNÍ POZIC 115 Kapitola 7 STŘETNUTÍ 145 Kapitola 8 PROCHOROVKA 185 Kapitola 9 ÚSTUP K DNĚPRU 213 SYMBOLY V MAPÁCH 247 POZNÁMKY O OSOBÁCH 248 VYBRANÁ LITERATURA 252 REJSTŘÍK 254 ROBIN CROSS CITADELA BITVA U KURSKA Z anglického originálu CITADEL The Battle of Kursk vydaného nakladatelstvím Michael O'Mara Books Ltd v Londýně roku 1993 přeložil Ivo Válka Obálku s použitím ilustrace Zbyňka Války navrhla Jiřina Vaclová Typograficky upravila Marta Švecová Odpovědný redaktor Roman Ludva Vydalo nakladatelství VOTOBIA v Olomouci roku 1996 Ve VOTOBII vydání první Nakladatelství VOTOBIA P. O. Box 214 771 00 Olomouc ISBN 80-7198-070-6