PAUL CAREL: Spálená země vydalo nakladatelství Mustang Plzeň 1996 Předmluva autora Kniha OPERACE BARBAROSSA končila bitvou u Stalingradu. Katastrofa 6. armády na Volze však nebyla, jak se dnesještě běžně věří, bodem obratu k němec-ké porážce. Stalingrad byl poslední stanicí německého dobyvatelského polního tažení. Rozhodující obrat v ruské válce přinesla teprve bitva u Kurska v létě 1943. Proto jsem tuto operaci umístil na začátek SPÁLENÉ ZEMĚ, abych tyto dvě velké fáze války v Rusku zvýraznil. Německé dobyvatelské polní tažení končí ve Stalin-gradu a německá porážka začíná u Kurska. Mezi tím ležící boje - od konce roku 1942 do července 1943 - jsem zpracoval formou pohledu zpět po části Kursk. Toto členění sice porušuje časový sled, ale umožňuje čtenáři lépe pochopit dramatičnost a význam bojů mezi Stalingradem a Kurskem. Stalin si chtěljiž v bitvě mezi řekami Don a Donec vynutit rozhodnutí ve válce, avšak ztroskotal na vyhikajícím velitelském umění polního maršála von Man-steina. Německému velení seještějednou naskytla šance ke zvratu od dobyvatelské války k válce opotřebovací (Abnutzungskrieg). Avšak Hitler nechtěl pochopit, k čemu ho frontoví velitelé zapřísahali a co mu i s úspěchem předváděli. Hrál dál vabank. Vsadil vše najednu kartu a chtěl operací "Citadela," jak zněl krycí název pro bitvu u Kurska, přivodit velký obrat. A tak válka na Východě v kurském oblouku vyvrcholila. Soupěři zde na sebe narazili s mohutně rozvinutými silami. Útočný duch Němců a obranná síla Rusů, nejnovější zbraně, fanatismus, velitelské umění, válečná lest a zrada-to vše v tomto střetnutí kulminovalo. Sovětská válečná historie právem označuje operaci "Citade-la" za nejvýznamnější bitvu celé války Po Kursku následoval řetěz německých porážek. To, co na tomto temném období přesto kronikáře a čtenáře vzrušuje, j sou bojové výsledky, kterých vykrvácená vojska ještě dosáhla, oddanost a poslušnost německého vojáka v obtížných a často i bezvý-chodných situacích. Ty zůstávají ideálem vojenské ctnosti. Při zpracování látky jsem se držel osvědčené metody použité při práci na publikaci OPERACE BARBAROSSA, to jest sjednocení pravdivého líčení živého svědka s dokumentovaným svědectvím historie. 5 Technika dotazníků, která se během mé práce vyvinula, umožnila i velmi za-městnaným mužům, kteří během války bojovali nebo veleli v určitých ohniscích války, sdělit svoje vědomosti. Nezveřejněné nebo speciálně zpracované studie, které jsem tak ve velkém počtu dostal k dispozici, mi poskytly vynikající materiál a obo-hatily líčení o z hlediska historie války zajímavé a dosud neznámé skutečnosti. Zvláš velkou pomocí pro mě bylo, žejsem mohl vyhodnotit sovětskou odbornou válečně historickou literaturu poststalinistické éry a osobní vzpomínky sovětských armádních velitelů a štábních důstojníků. K dispozici jsem měl i mikrofilmy s ně-meckými válečnými deníky z amerických archivů. Ani tentokrát jsem nepoužil poznámky a odkazy na prameny pod čarou; pro pořádek však poznamenávám, že každá osoba mé knihy je pravá a že každý údaj a každé líčení se opírá o historicky spolehlivé podklady. K "řemeslné" stránce bych chtěl říci, že jsem označoval sbory, v protikladu k vojemské terminologii, arabskými namísto římskými číslicemi. Odhodlal jsem se k tomu proto, že obzvláště mladší čtenáři poukazovali v mnoha dopisech na to, že nezvykle vysoké římské číslice ruší plynulost četby. A protože píši pro širokou čtenářskou obec, vyhověl jsem. Doufám, že mi to experti prominou. Hamburk, srpen 1966 První díl Kurská btva . Hitler sází vše na jednu kartu Mise U Buhure.šti - V čajoUně " Vlčiho doupěte" - Dubový lesih u Obojanu- 5. červenec 3 hodiny 30 minut. začiná operace "Citadela"- Obr "Ferdinand"- Duel u šholy v Ponyri Nad Bukureští žhnulo rumunské léto. Město bylo plné horkého vzduchu, který se vznášel nad jeho mohutným zámkem a bilými kostely A nad prázdnými hotely I na německém vyslanectví na Strada Viktor Emanuel 1 to vypadalojako po vymření. "A za tohohle pekelného horka v černém," mumlal si pan von Kilinger, který stál v diplomatické uniformě u psacího stolu svého pracovního pokoje. Žaluzie na oknech byly stažené. Velkou místnost zahalovalo přítmí. Bylo slyšet ventilátor, který vířil těžký vzduch. Před třemi hodinami došel z Berlína telegram. "Pro vyslance osobně". Dešifro-val jej. A ihned požádal o schůzku s maršálem Antoneskem. V 16 hodin byl očeká-ván v malé vile na okraji města. Už bylo na čase! Kilinger přijel do dvora silně střežené rezidence rumunského nejvyššího před-stavitele na minutu přesně. Antonescu očekával německého vyslance ve svém salonu v prvním patře. Malý, hubený generál byl jako vždy v uniformě. "Nuže, pane vyslanče, dostane polní maršál von Manstein od vůdce dovolenou, aby nás mohl navštívit?" zeptal se s úsměvem. Kilinger vyndal z kapsy telegram a začal slavnostně předčítat: "Vůdce Vás žádá, abyste se okamžitě vydal k šéfovi státu a sdělil mu, že polní maršál von Manstein přijede zítra odpoledne do Bukurešti, aby mu z pověření vůdce předal u příležitosti výročí dobytí Sevastopolu Krymský štít ve zlatě." Antonescu se usmál a zdvořile poděkoval. Ale úsměv na jeho tváři zmizel, když pokračoval: "Krymský štítje pro mě velkou poctou, pane vyslanče, avšak důležitější je, že budu moci s polním maršálem von Mansteinem mluvit o složité vojenské situaci. Celá rumunská vojenská síla je ve válce, a já jsem za ní odpovědný. U Sta-lingradujsem ztratil osmnáct divizí. Opakování takové katastrofy si nemohu dovolit. Musím vědět, co bude dál. Nous summes alliés, Monsieur le Ministre, jsme spojenci, 7 pane vyslanče. Rastenburgu mají sklon na to občas zapomínat. To jsem vůdci řekl už před třemi měsíci na zámku Klessheim." Zvenčí bylo slyšet hřmění blížící se bouřky Dobře, že Manstein přijede, pomyslel si Kilinger. Ale nedal na sobě nic znát. Vzal upřímně projevené názory Rumuna s klidem na vědomí. Saského korvetního kapitána, velitele sboru dobrovolníků a vedoucího kdysi obávané organizace fémy Consul jen tak něco nevyvedlo z rovno-váhy Oba muži ještě projednali protokolární a organizační otázky návštěvy Potom se vyslanec rozloučil. Netrvalo ani dvě hodiny, a už si i vrabci v celé Bukurešti cvrlikali, že se ve městě očekává několikadenní návštěva vrchního velitele skupiny armád Jih von Mansteina. Zpravodajští pracovníci, informátoři tajných služeb Západu i Východu, malí i velcí agenti spěchali ke svým radiostanicím a předávali tuto zajímavou zprávu do svých centrál. Také v Moskvě se ve IV oddělení Rudé armády dozvěděli, že Manstein jede zítra do Bukurešti! Důstojníci generálního štábu STAVKY spokojeně pokyvovali hlavou. Jestliže německý OB (vrchní velitel) na jihu cestuje do Bukurešti, aby popíjel koktejly, a tedy nebude na svém velitelském stanovišti v Záporoží, pak na východní frontě může těžko dojít k vojenské operaci většího rozsahu. Tak Sověti museli uvažovat. A to si také měli myslet! O dvacet čtyři hodin později byl již Manstein připravený na cestu do Bukurešti. Tu mu pobočník přinesl radiogram z vůdcova hlavního stanu: Ne do Bukurešti, ale do Rastenburgu! Vůdce Vás očekává na přísně tajné schůzce ve Vlčím doupěti. V Bukurešti dostanou zprávu, že se Váš odlet zdržel kvůli špatnému počasí." Manstein tedy letěl místo k Antoneskovi k Hitlerovi. Nebyl to však důsledek špatné organizace, nýbrž součást pečlivě vypracovaného klamného plánu. Ve vůdcově hlavním stanu se Manstein nečekaně setkal s velkým množstvím generálů. Byl tam vrchní velitel skupiny armád Střed polní maršál von Kluge, generálplukovník Hoth, který velel 4. tankové armádě, velitel 9. armády generál-plukovník Model, generál tankových vojsk Kempf, velitel 24. tankového sboru generál Nehring a velitel 6. letecké armády generálplukovník von Greim. 4. letec-kou armádu zastupoval generál Dessloch. I Východní Prusko bylo rozpálené horkem letní tlakové výše. Betonové baráky vůdcova hlavního stanu působily svými maskovacími sítěmi a porostlými plochými střechami tajemně a zasněně. Hitler přijal generály v čajovně. Přivítal je velmi srdečně. Nabídl jim místa. Poradu zahájil proslovem. Hned v první větě prozradil velké tajemství: "Rozhodl jsem se stanovit termín útoku "Citadely" na 5. červenec." Tedy za čtyři dny 8 Generálové se na sebe podívali, částečně s úlevou, částečně rozmrzele. Model se tvářil vážně. Mansteinův obličej byl neproniknutelný. Hoth nevypadal příliš nadšeně. Tato rozporná reakce generálů nevyplývala z toho, že operace má začít již za čtyři dny To nikoho nelekalo. Dávno provedli nutné přípravy Vojska cvičila útok už několik měsíců. Na plastických stolech a ve válečných hrách se seznamovala s teré-nem v kurském oblouku. Jednotky nacvičovaly s ostrou municí likvidaci bunkrů a odstraňování drátěných zátarasů, vytváření průchodů v minových polích a boj proti tankovým léčkám. Ještě nikdy se na bitvu nepřipravovaly tak důkladně. Generály znepokojovalo velké zpoždění, se kterým chtěl Hitler konečně udeřit. Manstein, Guderian, Kluge, Model a mnoho jiných se původně stavělo proti Hitle-rovu plánu přejít po Stalingradu na východní frontě příliš brzy znovu do ofenzivy. Byli proti tomu, aby vrhl vytvořené rezervy příliš brzy do nebezpečných útočných bitev, především pak Guderianem nově vybudované tankové jednotky s tanky Tiger a Panther. Štáb Wehrmachtu varoval a opětovně poukazoval na hrozivý vývoj ve Středomo-ří, kde byl Eisenhower připravený k vylodění v Itálii. Pokud by se vylodil, pak by bylo zapotřebí stáhnout tankové svazky z východní fronty Ale Hitler poukázal na nebezpečí kurského oblouku. Rusové tam shromáždili obrovská ofenzivní vojska. Bylo zjištěno několik tankových armád. Sověti měli skutečně v kurském oblouku čtyřicet procent svého pozemního vojska a téměř veškeré tankové síly To byla nebezpečná ofenzivní síla. Ale byl to také lákavý cíl! Kdyby se podařilo toto soustředění zničit, utrpěla by Rudá armáda smrtelný úder. Hitler byl tou myšlenkou přímo fascinovaný. A generálové muselijeho argument uznat. Viděli především zkrácení fronty, které by vzniklo odstraněním kurského oblouku. To by znamenalo uvolnění sil a vytvoření rezerv pro jiné fronty, například v Itálii! Avšak svůj souhlas s útokem vázali na podmínku udeřit co nejrychleji - dříve, než Rusové, mistři obrany, stihnou svoje útočné síly dostatečně zajistit, a dokudještě existoval moment překvapení. Manstein požadoval zahájit útok nejpozději začátkem května. Avšak Hitler neustále váhal. Opět se projevil jako kunkátor. Nebylo nyní, začátkem července, už pozdě? Mohl ještě útok Rusy překvapit? To byla rozhodující otázka. Větší část Hitlerovy řeči v čajovně se točila kolem důvodů, které byly příčinou odkládání útoku. "Musí se podařit! Proto jsme čekali na nejnovější těžké a super-těžké tanky; je třeba využít každé šance, abychom proti stále sílicímu nepříteli vrhli silnější zbraně a svazky" Generálové s úžasem naslouchali mnohomluvně se omlouvajícímu vůdci. Tušil už snad, že v tomto zdržení bude kořen zla? A že on sám je přivolal svými věčnými odklady termínu útoku? 9 Zdálo se, že Hitler si svou věcí není zcela jistý. Generálplukovník Hoth říká, že během jeho projevu mohl člověk nabýt dojmu, že je myšlenkami "někde jinde". Když se ale dostal na operační otázky, projevilo se jeho fascinující řečnické nadání. Jeho plán byl jednoduchý - stará známá klešťová operace. Operační rozkaz jej stručně vyjádřil takto: "Cílem útoku je soustředěným a rychle vedeným úderem dvou útočných ramen z prostorů Bělgorod a jižně od Orla obklíčit nepřátelské síly v prostoru Kursk a koncentrovanými útoky je zničit." Tedy obkličovací operace podle osvědčeného receptu Minska, Umanu, Kyjeva a Vjazmy Polní maršál von Kluge určil jako severní rameno 9. armádu, které velel gene- rálplukovník Model. Jejím úkolem bylo zaútočit třemi tankovými sbory z prostoru jižně od Orla, s těžištěm útoku najihovýchod, na Kursk. Na výšinách východně od tohoto města si měla podat ruce se silami skupiny armád Jih. Pro útok z jihu vybral polní maršál von Manstein 4. tankovou armádu pod velením generálplukovníka Hotha. Měla zaútočit dvěma tankovými sbory z prostoru severně od Charkova na Kursk, prorazit se svou armadou 700 tanků obranná postavení sovětského Voroněžského frontu, především postavení 6. gardové armády, a po spojení s 9. armádou rozbít obklíčené sovětské síly Ochrana východního boku 4. tankové armády (TA) byla svěřena armádní ope- rační skupině Kempf. Ta dostala za úkol zničit ofenzivním vedením boje levé křídlo sovětského Voroněžského frontu. Hlavní síly generálplukovníka Hotha mělyjiž 3. a 4. července obsadit dominující výšiny před svým postavením, aby získaly pozorovatelny pro vedení palby Všechno bylo detailně připravené. K provedení této operace byly nasazeny mohutné síly 9. armáda měla na pásmo útoku široké padesát kilometrů k dispozici třináct divizí, skupina armád Jih soustředila patnáct divizí na osmdesáti kilomet- rech, a 9. července přisunula dokonce i divizi šestnáctou. Při žádné jiné bitvě na Východě nedošlo k takové koncentraci sil a k tak pečlivé přípravě. Manstein měl u své jižní skupiny přes 1000 tanků a téměř 400 samohyb- ných děl. Klugeho severní skupina byla téměř stejně silná, takže pro ofenzivu bylo připraveno přibližně 3 000 tanků a samohybných děl. Na letištích v okolí Charkova a Orla stálo 1800 letadel, aby vybojovalo vzdušnou nadvládu nad prostorem operace "Citadela" a poskytlo tankům "ochrannou stře- chu" na hlavou. Abychom dokázali lépe posoudit rozsah ofenzivních příprav,je třeba si připomenout, že Hitler začal 22. června 1941 polní tažení do Ruska s 3 580 tanky a 1830 letadly Nyní sázel vše najednu kartu. Výchozí postavení pro velkou letní bitvu roku 1943. 4. tanková armáda a operační skupina Kempf od jihu a 9. arm.áda od severu mají odříznout kurský "balkon". ;, 10 , Fr sky zállv Ladoské Leningr d- Íezero BiÍé o Reval (Tallin) lENINGRADSKÝ Íezero FRONT i Čudske jezero te A do Rižský O Novgorod volcHovsKv FRoNT PRŮBĚH FRONN záliv Imeilské A SITUACE 0 Pskov jezero 5. ČERVENCE 1943 Starala ; Russa : pina SEVEROZÁPADNÍ FRONT Riga armád SEVER Volha 16 A Gholm Kalinin a Vellklle I Ona Luki Rzev IO KAlININSKY FRONT tÍos Vilnius TA :....:. Vitebsk Vlazma MOSKVA Minsk Orsa . 4 A ZipADNÍ FRONT O,Ya Smolensk Kaluga .; Mogllev 6. letecká A BRJAhlSKÝ .,,, Q armáda: FRONT 700 letadel Q 8rjansk I armáda: Orel Pnpla( Pina 13 divizí pro útok armád STREP 2 zálomní dfvize Gomel 6 tl)vizí v obran Maloarchangelsk Černlgov Desna / Kursk CENTitÁlNl FRONT Se m Voronéz.. 0 km 700 A .. m Obolan tenko á armáda Sumy VORONEfSKY FRONT KYlev operaání akuplna Kempt gélgorod Žitomir 15 divizí pro útok 9 divize v obrané 2 zálomn dl i:e et9cká s ~ kuPInY armád L Vinnica armáda Poltava: Charkov SpNÍ FRONT ernovcy 1 t00 letadel od 10. 7. ! Izlum O p erfz JIHOZÁPADNf FRONT ,, Čir Dnépropetrovsk Vorošilovgrad Ooe SkuPina ^-.ň. o Krlvoj Rog erm5d JIH Záporozl s Stalino FRONT 6 A Don ,r"" Nikolajev i;;. oQ Taganrog Rosv Cherson "" P Odésa Melito ol ,.. ~ Marryá o OE M _ 20sK seveRoKnvKAzsKv KRYM P FRONT CEHNE MOHE ubgil;;,:: Kerá .... Dunal ; Krasnodar Sevastopol.. 17: A Konstanca NOOfOSSi)Sk (q aPN l996 n Proč? "Tento útok má rozhodující význam. Musí být proveden rychle a musí nám získat iniciativu pro toto jaro a léto. Vítězství u Kurska musí na svět zapůsobit." Tak to stálo ve vůdcově operačním rozkazu z 15. dubna. To také zdůraznil P " J 1. července ve "Vlčím dou ěti. A eště na něco ve své řeči neustále upozorňoval: "Je třeba nepřítele překvapit. Protivník musí zůstat do posledního okamžiku v nejistotě ohledně termínu útoku." "Tentokrát je každopádně nutné zabránit tomu, aby se protivník neopatrností nebo nedbalostí něco nedozvěděl o našich úmyslech," dodal nabádajicím tónem. Ach, vůdče, kdybys věděl! Právě tato naděje se nesplní. Zrádce již stojí za dveřmi. Ale nepředbíhejme. Polní maršál von Manstein, na jehož frontě měl být vedený hlavní úder, odletěl z porady do Bukurešti a předal Antoneskovi zlatý Krymský štít. Zatímco novináři, diplomaté a agenti ještě šířili z upovídané rumunské metro-pole do světa zprávu o Mansteinově přítomnosti, polní maršál již dávno odletěl zpět na východní frontu. Jeho velitelské stanoviště bylo zřízeno v železničním vagonu. Vlak byl odstavený těsně za plánovaným místem německého útoku vjednom bukovém lesíku. O čtyřicet kilometrů severněji, v malé rokli mezi Obojanem a Prochorovkou , v dubovém lesíku u vesnice Sorinskoje Dvory, seděl jiný generál. V několika nízkých barácích zde umístil svoje velitelské stanoviště velitel l. sovětské tanko-vé armády generálporučík M. J. Katukov V letním slunci se na svazích rokle páslo půl tuctu krav Páslajejedna stará matha. Její krávy patřily k maskování-mírový obrázek byl určený kamerám německých průzkumných letadel, která čas od času kroužila po ocelově modré obloze nad výšinami mezi Obojanem a Pro-chorovkou. Náčelnik štábu generál Šalin sice často klel, když slyšel již ve 3 hodiny ráno napůl hluchou pasačku volat na krávy: "Dočka moja, kdepak to vězíš?" Ale co měl dělat? Za válkyje maskování trumf! 2. července, necelých dvacet čtyři hodin poté, co Adolf Hitler svěřil ve "Vlčím doupěti" svým generálům velké tajemství roku, zařinčel v Katukovově baráku telefon. V místnosti přítomný Nikolaj Kirilovič Popjol, válečný rada 1. tankové armády, zvedl sluchátko. "Zde generálporučík Popjol." Pak dlouho naslouchal. "Da, da," řekl občas do telefonu, "ovšem, Nikito Sergejeviči, pochopil jsem. " Popjol položil sluchátko a rychle zamířil přes malou verandu do baráku náčel-níka štábu, kde se zdržoval generál Katukov 12 "Michaile Jefremoviči," sděloval už od dveří, "právě volal Nikita Sergejevič Chruš-čou Přijede za hodinu s generálem Uatutinem, aby nám sdělil zvláštní zprávu." Katukov, tankový velitel zocelený v těžkých bitvách roku 1942 u Demjanska, byl okamžitě na nohou. "Přinést mapy různých frontových úseků! Davaj, davaj!" Katukov věděl, že generál Uatutin, vrchní velitel Voroněžského frontu, a člen jeho válečné rady Chruščov jsou horliví soudruzi, se kterými není radno žertovat. Když jedou na velitelské stanoviště, pak se něco děje. Teprve před čtrnácti dny měl Chruščov v této dubové rokli přednášku před shromážděnými veliteli Voroněžského frontu o školení nově povolaných vojáků ročníku 1925, která vzbudila velkou pozor-nost. "Musíte se těmito mladými lidmi vážně zabývat," vrčel na velitele. "Žádná vyčichlá, primitivní a všeobecná agitace. Musí znát děla nových ráží, magnetické nálože a podstatu fašistického nepřítele. Neučte je heslům. Každý z nich si musí vtisknout do paměti zranitelná místa nového německého tanku Tiger tak pevně, jako my dříve otčenáš." Řečnický obrat s otčenášem se stal okřídleným rčením instruktorů. Kolem 16. hodiny přijeli Vatutin a Chruščov do rokle. Ihned zamířili do baráku náčelníka štábu, kde byly na stěnu připevněné mapy A stejně jako ve východopruském "Vlčím doupěti," bylo i zde už v první větě prozrazeno tajemství návštěvy " "Fašisté zaútočí mezi 3. a 5. červencem, řekl Chruščov A mrkaje dodal: "To není jen domněnka, nýbrž jistý fakt. Víme to!" Armádní generál Vatutin přikývl. " Hlavní stan vrchního velení nás dnes dopoledne instruoval," řekl s důrazem a přistoupil k velké přehledné mapě. Jeho široká ruka ukázala na prostor Orel. "Modelova 9. armáda napadne ze severu náš Centrální front. Voroněžský front zasáhne hlavní úder dvou německých armád. Těžiště leží ve středu a na levém křídle. 6. gardová armáda bude muset vydržet první hlavní úder." Politický komisař generálporučík Popjol, jehož zprávou se při našem líčení řídíme, nezaznamenal pocity, které vyplývaly z Vatutinových slov Ale není pochyb o tom, že ze střízlivosti, se kterou předával svým armádním velitelům jednu z nej-dramatičtějších a nejsenzačnějších informací války musel zaznívat tón přesvědčivé-ho zadostiučinění, protože Katukov, Popjol a náčelník štábu armády generál Šalin neměli o správnosti informace ani nejmenší pochyby Armády Centrálního a Voroněžského fronu se sice už týdny připravovaly na základní rysy německého útočného plánu, cvičily a posilovaly svoje postavení, aleje velký rozdíl, když někdo úmysly nepřítele pouze předpokládá nebo je přesně zná. p "Do práce. Připravte se na uvítání fašistů zakončil Chruščov krátkou oradu. Hitlerovo velké tajemství už tajemstvím nebylo! Bitva, od které si vůdce sliboval rozhodný zvrat, byla prozrazená. Uřední sovětské dokumenty, oficiální historie 13 války a memoárová literatura vojáků to potvrzují s podivuhodně nezvyklou upřím- ností. Zrádce seděl v Hitlerově nejbližšírn okolí. V sovětských špionážních tele amech měl krycí jméno "Werther". O několik hodin později se nad německou frontou začalo rozednívat na 3. červe- nec. Sikovatel Fuhrmann a spojka Gabriel leželi za keřern v malé prohlubni na louce u rybníka Lokňa a pozorovali výšiny za železniční tratí Bělgorod - Sumy V noci se dojejich pohotovostních postavení u Vorksly severozápadně od Toma- rovky, kde leželi němečtí pěšáci v dobře vybudovaných a zamaskovaných postave- ních, přisunula mechanizovaná divize "Groádeutschland" ("GD"). "Na těch výšinách naproti sedí Rus. Vidí jako na dlani, co se u nás děje. A my nevidíme vůbec nic. Nevíme, co je za nimi, co tam Ivan provádí, kde má ostavení svých baterii," řekl Fuhrmann. p "A co je před námi v těch slunečnicových polích, na loukách a v malých remíz- kách na kopečcích?" zeptal se Gabriel. "Nic - říkají ti z tři sta třicet dvojky" odpověděl Fuhrrnann. "Nic kromě rafno-vaně položených hustých minových polí. Za nimi jsou první postavení ruských stráží ale tajsou obsazená většinoujen v noci. " , Fuhrmann, kterému se líbilo, že se o něm někdy mluvilo ako o náčelníkovi štábu 3. roty" vykládal dál: "Rusové začátkem června stáhli svoje hlavní postavení o osm až deset kilometrů od naší hlavní bojové linie (HBL). Ustoupili až za ten vyvýšený terén, aby nebylo možné zjistitjejich obranná postavení a pokrýtje naším dělostřelectvem. Kdo je chce napadnout, musí se nejdřív dostat přes tu zatracenou zemi nikoho, na jejíž důležité body se sovětské dělostřelectvo přirozeně zastřílelo a kterou může nepochybně pokrýt přehradnou palbou. Na výšinách před námi sedí dělostřelečtí pozorovatelé a ti mohou navádět palbu dělostřelectva na naše pohyby." "Stojí to za hovno, pane šikovateli," shrnul stručně Gabriel. " "Přesně, řekl Fuhrmann. Šikovatel Fuhrmann a svobodník Gabriel situaci posuzovali správně. Byl to problém, který neúnavný generálplukovník Hoth v týdnech příprav útoku neustále projednával se svým náčelníkem a Ia štábu. Pokud útok nemá ztroskotat už ve výchozích postaveních, je nutné plánovitě likvidovat nepřátelské dělostřelectvo vlastní dělostřeleckou palbou, a pokud se ho nepodaří zničit, pak musí být alespoň během útoku držené v šachu. Kromě toho mělo rozhodující význam zničení hlavních obranných postavení nepřítele v těžišti útoku hned na začátku ofenzivy Jak to ale provést, když Němci byli "slepí" a neviděli nepřátelská postavení? Z výchozích postavení 4. TA nebylo vidět ani sovětská dělostřelecká postavení, ani obranné objekty Fotografie leteckého průzkumu byly nedostatečné, protože na 14 nich nebylo možné rozeznat klamná postavení od skutečných opěrných bodů. Bylo tedy možné jen jedno - ty zatracené výšiny na druhé straně země nikoho musely zmizet. Pro Sověty znamenaly nejkrásnější maskovací pokrývku. A ta musela dolů. To znamenalo, že krátce před hlavním úderem "Citadely" musela být vybojovaná pozorovací a dělostřelecká postavení na prvních výšinách před čelním sborem. Ve vzduchu bylo dusno před bouří. Na zemi mezi řekami Donec a Desna se snáší noc 3. července. 22 hodin 50 minut. Nad zemí nikoho se vznášejí sovětské světlice. Zaštěká kulomet. V mrtvé zóně jsou silné německé průzkumné oddíly Druhá ženijní rota divize "Groádeutschland" vyslala do terénu odminovací oddil o deseti mužích. Ženisté mají vytvořit a označit průchody v minových polích. Nepří-jemný úkol! Není možné použít vyhledávací přístroje. Zeměje totiž z předcházejících bojů plná železa a minohledačky stále něco indikují. Vojáci musejí zahrabané nástra-hy hledat pomocí dlouhých drátů. Po nálezu minu ručně vyhrabají a zneškodní. Pak ji odsunou stranou. Dál! Spustil se liják. Je tmavá noc. Každý nesprávný pohyb znamená smrt nebo zmrzačení. Každá manipulace se dotýká věčnosti. Tito ženisté jsou hrdinové ve stínu. Tiší hrdinové, pro které válka znamená především pot - a k němu až příliš často i krev Desetičlenný oddíl oné noci z 3. a na 4. července zneškodnil před výšinami u Butova 2 700 min. 2 700 během pěti hodin v naprosté tmě. To je jedna mina na muže a minutu! A ani jedna neexplodovala. Zcela vyčerpaní ženisté padli po návratu do svého postavení na zem a okamžitě usnuli. Nadporučík Balletshofer zakreslil vytvořené průchody do mapy a spojka s ní okamžitě spěchá k praporu. Na druhé straně výšin mezi Bělgorodem a Rakytným sedí Rusové a očekávají ráno 4. července. Už od včerejška čekají na německý útok. Vše je ve stavu pohoto-vosti. Opěrné body a zákopy plně obsazené. Za kulomety Maxim jsou přikrčeni gardoví střelci. Jejich zbraně jsou připrave-ny k palbě. Ruční granáty leží na dosah. I obsluhy minometů a děl jsou připraveny baterie "Stalinových varhan" jsou nabité a připravené. Z maskovacích sítí trčí k obloze hlavně těžkých protiletadlových kanonů. Stíhací letouny stojí na letištích připravené ke startu. Celá obranná linie je v nejvyšší pohotovosti. Štáby na sovětské straně jsou až do stupně prapor v plném počtu na svých stanovištích. Radisté loví v éteru. Generálporučík Popjol popisuje tyto hodiny z pohledu sovětské 1. tankové armá-dy takto: "Hluk motorů naplnil noční silnice. Do úseku, ve kterém očekáváme německý útok, se valí karavany tanků a kanonů. Zatímco němečtí důstojníci před-čítali denní rozkaz vůdce, přijala naše obrana poslední rozhodnutí k přivítání protivníka. Posílili jsme naše nejpřednější linie, do palebných postavení zajela další 15 děla, ještě jednou jsme zkoordinovali a zdokonalovali palebné tabulky a plány sou- činnosti. Přesunuli jsme dva dělostřelecké pluky naší armády do úseku 6. gardové armády Bojovou sestavu pěchoty posílilajedna tanková brigáda." Fantastická situace, jedinečná v dějinách válek - zakonzervovaná bojová poho-tovost až do posledního písmenka. Třetilzo července se nic nestalo. Když se 4. července malá hodinová ručička blížila ke dvanáctce, sovětské štáby si opět oddechly Dnes už se nic nestane! Jestli Němci zaútočí, pak ráno s prvním střeleckým světlem. Tedy zítra. Snad! Snad, možná! Rusové už čekají čtyřicet osm hodin s nabitou zbraní. A čtyřicet osm hodin je dlouhá doba. Velitelé pluků telefonují na štáby divizí: "Máme zachovat plnou bo ovou poho- J tovost Nebo ji můžeme trochu uvolnit? Na vojácích se začína í ro evovat známky únavy" Neuvolňovat," zní odpověď. "Plná bojová pohotovost. Plná pozornost!" Mezi 12.25 a 13.25 se na ruské straně vydává oběd z polních kuchyní, které přijely až do bojových pozic. Na horkou zemi se snáší bouřkový déš. Z luk a lesů stoupá pára. Vojáci se krčí pod stanovými dílci. Je 14 hodin 45 minut. Přestalo pršet. Mezi Bělgorodem, Tomarovkou a Fasto-vem je ticho. Na druhé straně země nikoho čekají i Němci. Prapory 48. ts a tanko-vého sboru SS leží v nejpřednějších zákopech. Je slyšet vrčení letadel, které sílí. Muži zvedají hlavy Kapitán Leyk, velitel 3. praporu luku lehkých střelců z divize "GD," se podívá na letadla a pak na hodinky "Přes ě," říká si. Ručičky ukazují 14 hodin 50 minut. Ve stejném okamžiku se letky Stuh přeženou nad zákopy a burácí směrem k nepříteli. Vysoko nad nimi letí doprovodné stíhací letouny Stuhy se pokládají na křídlo a s vytím se spouštějí do hloubky Naproti, na svazích u Gercovky a Butova, se záhy objevují zemní fontány Tam sedí sovětští dělostřelečtí pozorovatelé a hned za nimi probíhá nejpřednější sovětská zajišfovací linie. Nad německými zákopy přelétává další letka střemhlavých bombardérů. Pak třetí, čtvrtá a pátá. Přes 2 500 pum exploduje na sovětské straně v pásu širokém tři kilometry a hlubokém pět set metrů. Je 15 hodin. Poslední výbuchy bomb. Svou účinnou palbu zahajuje dělostřelec-tvo. Čelní jednotka Leykova praporu je u železničního náspu. Velitel 15. roty nadpo-ručík Dr Metzner sedí u svých těžkých zbraní. Dívá se na náramkové hodinky a potom k zákopu, kde stojí velitel praporu s hodinkami před očima. Ještě deset sekund. Ještě pět. Teď! A do rachotu dělostřelecké alb se ozve Leykův povel: "Vpřed!" p y Stejně jako on velí všichni velitelé praporů mezi Fastovem a Bělgorodem: "Vpřed!" 16 do Sarlnských Dvorů 27km Olchovka Obojan SOkm Rakitnoje vní Iinle bojů 255. div. 332. dlv. 57. div. GA 7I. a.střsl. div. Gercovka 3. td dlvlze "GD" I I Fastov Lokňa I. TA 67.a.stiel. div. 52. u.střsl. div. Butovo .lachontov Streleckoje I l l.td : ""d l.ld 55 2. Id SS 3. Id SS kový sbor SS Operabní skupina Kempt Bélgorod armádní Is sbor 5P o 0 kin 5 m Borisovka 4.TA sa MPN 1996 Ctvrtá tanková armáda zaútočíjiž odpoledne 4. července 1943, aby dobyla hřebeny výšin před frontou. Dr Metzner vidí, jak se kapitán Leyk jako první vyšvihne ze zákopu a běží otevřeným terénem. Každý ví, že Rusové snadno přehlédnou plochý a nekrytý terén. Právě proto Leyk opustil své velitelské stanoviště, přesunul se dopředu a útočí na této těžké cestě jako první muž svého praporu. Dr Metzner si na tento okamžik pamatuje, jakoby byl nepomíjivý. Jako klín širokého hejna ptáků za letu následují za velitelem ve vzorné bojové sestavě roty a čety až po jednotlivé skupiny a vojáky I na Metznera zapůsobí velitelův příklad jako magnet. Vyskočí ze svého stanoviště u těžkých zbraní, kde by měl vlastně zůstat, a běží několik metrů vlevo za kapitánem Leykem. Cety pronikají pod palebnou ochranou těžkých zbraní vytvořenými průchody v minových polích. Těsně za nimi postupují samohybná děla a za nimi protitankovci. Mezi nimi jsou ženisté připravení odstranit nečekané překážky Zajišťovací síly sovětské 6. gardové armády byly navzdory bojové pohotovosti pře-kvapené mohutností německého útoku, především pak silou leteckého bombardování. Německé prapory se ženou zemí nikoho. Za nimi postupují průzkumná obrněná vozidla a spojovací vozidla dělostřelectva, která májí co nejdříve obsadit nové pozo-rovatelny na hřebenech výšin. Ale to se již vzpamatovávají vojáci v ruských opěrných bodech a vedou palbu ze všech hlavní. Po určitou dobu vyřazení ruští dělostřelečtí pozorovatelé nyní předá-vají údaje ke svým oddílům. Do boje zasahuje sovětské dělostřelectvo. Jeho přehradná palba je ničivá. Salva za salvou burácí do prostoru útoku. Mezi cikcak postupujícími německými vozidly vybuchují rudé minové zátarasy Ozývají se protitankové pušky Tlumeně duní minomety Na obloze se objevují rudé stíhací letouny a jako jestřábi se vrhají dolů. Svými palubními zbraněmi kropí svahy které už německé jednotky obsadily ,;o v rv 17 nr . I.1 N! :r Před Butovem má 3. prapor mechanizovaného pluku GD" u bojového zajištění sovětského 199. g " štěstí. Minuta hrůzy ský velitel praporu zřejmě nepoch ardového střeleckého pluku byla příliš dlouhá. p, J , Ru né postavení, kam šakl o co Němcům de a zaměřil svoji pozornost na hlavní obran německý útok zatím ještě nesměřoval. Dříve než sovětský velitel pluku v Butově pochopil, co se dě e sedí Němci na hřebenu západně od vesnice. Sovětská bojová zajištění sou donucená k ústupu, pozorovatelny dobyté. Ve stejné době obsadí vý šiny východně od vesnice muži 11. tankové divize. Je 16 hodin. Již v 16 hodin 45 minutjsou němečtí dělostřelečtí ozorovatelé na výšině. Pohled na sever je voln p ý. Poprvé vidí daleko do sovětského obranného postavení. 52. g aké prapory tankového sboru SS na pravém křídle vyrvaly z rukou ruské ardové divize výšiny u obcí Jachontov a Streleckoje. Naproti tomu před Gercovkou, na levém křídle, to tak dobře nejde. V tomto ros- toru, kde útočí 3. prapor pluku lehkých střelců divize GD" p bojov zajišt p p pluku 3. tankové divize, se é ění ruské 71. g " a 1 ra or 394. mech. ardové střelecké divize zorien- tuje rychleji než u divize sousední a okamžitě zahá í účinnou obranu. Roty kapitána Leyka už dobyly p ět set metrů. Sedm set metrů. Do řad pra oru bijí ruské minomet Leyk padá smrtelně zasažen. Drp Metzner je těžce zraněný. Třetina 15. roty leží mrtvá nebo raněná na pláni. I ostatní rotyjsou přibité k zemi. Dopředu se dostávají jen po metrech. K dalším skokům se zvedá stále méně mužů. Stále víc velitelů rot a čet je vy ý j p je těžce zraněn řazen ch z bo e. Nový velitel 3. praporu ka itán Bolk - mina mu utrhla nohu. Když přijde večer, leží lehcí střelci z divize GD" a granátníci z 3. tankové divize " konečně na výšinách. Ale teprve v noci se jim podaří dob t hřeben jihovýchodně od Gercovky a nakonec i samotnou vesnici. y Baterie divizního dělostřelectva postupují po sledech vpřed a zau ímají p postavení. Spojaři horečně pracují, aby vybu alebná oddíly a pozorovatelnami. dovali telefonní spojení mezi bateriemi , Je 1 hodá příp áva pro o rer ec C červenec - den X. Za dvě hodiny rná být zahá-jena palebn p " itadela. "Stále žádné spoj šp vacího dů e n k electvu? ptá se velitel pluku podplu- kovník Albrecht svéh .1 í a kapitána Maiwalda. "Ještě ne Do doby stanovené pro zahájení palebné ří ra zb minut! Pokud zde u divize G l3d p p " 5á čtvrthodina. Ještě deset , " ro eutschland, tedy v těžišti ofenzivy kde má ůsobit veškeré armádní dělostřelectvo, neproběhne dělostřelecká ří rava odle plánu, pak bude zpochybněn úspěch celé "Citadel " p p p "Spojení navázáno!" hlásí Maiwald. y Všem spadne kámen ze srdce. 18 A pak už se odvíjí tisíckrát vyzkoušený film - rozkazy, hlášení. Připraven k palbě. Připraven k palbě. Připraven k palbě. Albrecht stojí u telefonu s oběžníkovým spojením. "Zajednu minutu palebný úder. Odpočítávám!" Podplukovník Albrecht odpočítává a 230 000 vojákůjižní skupiny čeká na ohni-vý a hřmící signál k zahájení útoku operace "Citadela". 0 dvě stě kilometrů severněji čeká také severní skupina, Modelova 9. armáda, na začátek ofenzivy 4. července zde na frontě jižně od Orla, mezi Maloarchangel-skem a Trosnou, nepadl jediný výstřel. Byl to obzvláš žhavý den. A tichý jako neděle na venkově. Generálplukovník Model přitom soustředil na úzkém prostoru tři tankové a jeden armádní sbor Více než 200 000 mužů v patnácti divizích, z nichž šest bylo tankových ajedna mechani-zovaná. Utočné svazky se přesunuly do připravených výchozích pozic teprve během posledních dvou nocí. Armádní generál Rokossovskij, velitel Centrálního frontu, který stál proti Mo-delově 9. armádě, vydal 3. července rozkaz k přechodu na nejvyšší bojovou pohoto-vost. Hlavní stan jej - stejně jako Voroněžský front - 2. červenec informoval o ně-meckém termínu útoku a sdělil, že hlavní úder lze očekávat na pravém křídle jeho frontu, tedy u 13. a 70. armády Rokossovskij nařídil pečlivě sledovat minová pole před hlavní bojovou linii. To mu přineslo zajímavého informátora. Kolem 22 hodiny zjistili Sověti jižně od Tagina nepřátelský oddíl, který vytvářel průchody v minových polích. Rusové jednoho ze ženistů zajali. Podle sovětských údajů se jednalo o svobodníka Bruno Fermella, který patřil k ženijnímu praporu rýnsko-vestfálské 6. pěší divize; nemusel to nutně být 6. ženijní prapor, poněvadž divizi byl pro bitvu u Kurska podřízen i bavorský 47. ženijní prapor, což byla vojsko-vá jednotka. Fermello poskytl Sovětům velmi precizní informace o německých přípravách na útok a ujistil je, že německé útočné svazky zahájí po krátké dělostřelecké přípravě útok ve 3 hodiny 30 minut. Tyto údaje byly údajně tak spolehlivé, že byly okamžitě předané Rokosovskému. A vrchní velitel Centrálního frontu reagoval neprodleně a vymyslel si na Němce ošklivé překvapení. Noc je plná hvězd. Ale nad skrytými postaveními a zamaskovanými kanony, číhajícími posly smrti, leží tíživý, dusný vzduch. Němečtí dělostřelci již stojí u svých děl. Tankové prapory se přesunuly do svých výchozích postavení. Granátníci a tankisté kouří poslední cigaretu před útokem. V tom okamžiku přijde Rokossovského překvapení -je to totiž on, kdo zahajuje bitvu. 19 V 1 hodinu 10 minut to náhle na ruské straně zaburácí. Dělostřelectvo všech ráží, těžké minomety "Stalinovy varhany" ajiné těžké zbraně vrhají svoje granáty a rakety na soustředěná německá vojska, týlové linie a nástupní cesty Ue štábech 9. armády se objeví obavy že Sověti Němce předejdou a udeří na jednotky ve výchozích postaveních! Ruská palba trvá více než hodinu a způsobí těžké ztráty Ale Rusové se neobjevují. Ulehčení. Přesně podle plánu tedy zaduní ve 3 hodiny 30 minut do jasnícího se rána 5. července německá děla. Východní fronta něco takového ještě nezažila. Zdravotnický šikovatel Hermann Pingel vyskočí s 9. rotou a běží vpřed. Zdra- votníci všech hodností i lékaři totiž doprovázejí i čelní jednotky prvního sledu. Je jasné, že raněné je třeba ošetřit přímo na místě. Se zpětným transportem se vzhledem k očekávané obranné palbě nedá počítat. Vojáci 9. roty divoce vyskočí ze zákopu a ženou se vpřed ze všech sil. Ceká je 200 metrůjako stůl rovného terénu. Potomjim poskytne krytí "Ueverčí rokle". Musí tedy běžet. V rokli jsou sice miny, ale co jsou miny proti zuřivé přehradné palbě ruského dělostřelectva, raketometů a obávaných "rač-bumů". Těžce oddechující Pingel se vrhne na kraji rokle do houští. Kolem se plazí vpřed ženisté. Dělají průchod v minovém poli. Dál! Na konci rokle jsou první ruské zákopy Leží na svahu. Německé dělostřelectvo jim nezpůsobilo žádné větší škody Vychází z nich silná kulometná palba. "Zdravotník, zdravotník!" ozývají se naříkající hlasy v houští. Pingel se tam vrhne. Je tam už zdravotnický vrchní svobodník Osserowski a obvazuje jednoho poddůstojníka a dva vojíny Za trnitými keři vytváří první hnízdo raněných. "Ossi, ty zůstaň tady" řekl Pingel a rozběhl se za útočící rotou. Vpředu probíhá prudký boj. Vrchní svobodník Karl Rudenberg, nositel Rytířského kříže z 258. pěší divize, je se svým kulometem jako první u ruského zákopu. Rudenberg pochází z Pomořan- ska. Koktá. Nikdy se mu nepodaří pořádně vyslovit rozkaz, ale pokud jde o chladno- krevnost a odvahu, v tom se mu nikdo ze 3. praporu 478. mechanizovaného (mech.) pluku nevyrovná. Je neustále vpředu. Když se Pingel dostane k zákopu, je už mela v plném proudu. Rudenberg sklouzl se svým kulometem přes okraj zákopu. l. četa ho následuje. Po boji muže proti muži ovládli zákopy prvního ruského postavení ve "Ueverčí rokli". Zdravotnický svobodník Harms leží vedle tří těžce raněných. Sám byl také zasažen, ale obvazuje kamarády " Běž doprava," křičí na Pingela, "tam leží Karl, dostal to." Karl! Pingel vyrazí. Všude leží mrtví a ranění. Ve třetím příčném zákopu leknutím couvne. Karl Rudenberg se choulí u stěny Kulomet leží vedle něho. Tam také spočívá 20 tělo ruského vojáka. Jeho paže, hruď i hlavajsou roztrhané. Ale i Karl má roztrže-nou celou pravou polovinu trupu. Pingel ho opatrně položí na dno zákopu. Tu Karl ukáže hlavou k Rusovi a Pingel jej poprvé slyší volně a plynně hovořit. Slova mu nečiní žádný problém. Tak často proklínané koktání je pryč. "Skočil s odjištěným granátem přímo na mě a už mě nepustil." V Karlových slovech zní obdiv k odvaze ftusa obětovat se. "Vypadá to zle," řekne potom. Pingel rozřízne uniformu. Rytířský kříž se skutálí do zákopu. Pak klade obvaz za obvazem na roztržené tělo. " "Přinesu nosítka, řekne. Ale Karl zavrtí hlavou a pevně jej uchopí za ramena. "Nechoď Hermanne," říká, "nechoď. Už to nebude dlouho trvat!" Netrvalo to dlouho, i když se zdravotnímu šikovateli Pingelovi těch deset minut zdálo celou věčností. "Třetí prapor se nemůže dostat přes druhý nepřátelský zákop na pravé straně svahu, pane plukovníku. l. prapor uvízl v rokli na minovém poli. K nepřátelským postavením na levém svahu Veverčí rokle to má ještě pět set metrů. Roty ztratily téměř všechny důstojníky a některé až polovinu mužstva. Protitanková rota má hrozné ztráty Obranná palba Ivanaje nepopsatel.ná." Pobočník pluku, který podává toto hlášení, se vrhl do malého zákopu vedle velitele. Těžce popadá dech. Uniformu má potrhanou. Přiběhl z přední linie. Na zpáteční cestě jej pronásledovala palba minometů a "rač-bumů". Plukovník Assmann, velitel 478. mechanizovaného pluku, nervózně bubnuje prsty na desce s mapami. Štáb pluku leží u vstupu do "Veverčí rokle" v hustém křoví, který ho chrání proti pozorování ze vzduchu. Nová, poprvé ve větším počtu nasazená samohybná děla Hummel a Hornisse, namontovaná na tankových podvozcích, stojí u vstupu do rokle a pálí své těžké granáty na sovětské opěrné body První prapor dokázal do večera postoupit o těch pět set metrů a nyní, navečer, leží před prvním postavením sovětské 280. střelecké divize. Úderné oddíly se ještě dostanou do sovětských zákopů, avšak další postup do hluboce členěného systému obranného postavení ztroskotá na rozhořčeném odporu Rusů. U 479. mech. pluku je situace podobná. Celá 258. pd, která měla jako pravá úderná skupina 46. tankového sboru (ts) prvním útokem prorazit obranná postavení u "rollbahnu" Trosna - Kursk, zůstává po krvavém útoku ležet před prvními sovětskými zákopy Na levém křídle 46. tankového sboru generála Zorna mezitím útočily bavorská a braunschweigská 31. pěší divize, které v součinnosti s hesenskou 20. td postu- 21 povaly žitnými pol.i a po kolena vysokýrn jetelem proti postavením dvou sovětsk ch střeleckých divizí. ý Bavoři se dostávali dopředu jen pomalu, ale také oni brzy uvázli v rudké obranné palbě. V žitných polích, ve kterých vojáci hledali krytí, to bouchalo. K obloze vylétávaly fontány hliny Miny! Obilná pole se změnila v zahrady smrti. 31. pěší divize generála Hobacha, která měla jako taktické znamení braun- schweigského lva, měla více štěstí. Jejímu 31. ženijnímu praporu z HOxteru se podařilo vytvořit v rovném terénu bez možnosti krytí a jen několik stovek metrů před první sovětskou obrannou linii široké průchody v minových polích, přes které se do útoku zapojily připravené těžké tanky Tiger. Jejich 88mm kanony bušily do ruských postavení, aby nepřítele udržel v šachu. Přesto to byla pro ženisty pekelná práce. y Sověti vedli ze svých zákopů palbu z těžkých minometů, které razantní tankové kanony nemohly zasáhnout. Byl to nerovný souboj. Učet platili ženisté. Velitel 2. roty a dva velitelé čet padli hned v prvních minutách. Avšak ženisté tankům TL er cestu přesto uvolnili. g Jejich ruka se nesměla zatřást a nervy povolit. Každou vyhrabanou minu museli velice opatrně nadzvednout, poněvadž byly častojištěné proti vyzvednutí záludným kouskem drátu připevněným ke kolíku. Skupinky ženistů se po metrech plazily vpřed. Nejdřív dloubat do země ak vyhrabat, zvednout a zneškodnit rozněcovač. A ke straně s tím čertovským želez rn! Přitom mezi ženisty explodovaly miny ze sovětských minometů. A nad hlavami vedly s ohlušujícím rachotem palbu 88mm kanony vlastních tanků Tiger. Po dvou hodinách se konečně dostali na konec minového pole. Obrnění giganti s motory o výkonu 700 koňských sil (hp) a s téměř neprorazitelným čelním pancí- řem o tloušťce 102 mm, kolem nich projeli. Poddůstojník Willers své sku ině nařídil: "Následujteje až k první ruským zákopům!" p Willersovi ženisté se okamžitě připojili k četám granátníků postupujícím v ne- přátelské palbě za a vedle tanků Tiger. Byly to úderné skupiny 3. praporu 17. me- chanizovaného pluku. Jednotlivé části střelecké rojnice vbíhají do vysokého obilí vedle průchodu v mino- vém poli. Willers je pokřikem vyhání zpátky I tahle pole jsou plná různých druhů protipěchotních min (malých schránkových, namontovaných náloží na tyčkách apod.). Rusové je položili už na jaře. Za tu dobu zarostly do obilí a nejsou vidět. Ani křížem krážem vedoucí tenké dráty které po sebemenším dotyku přivedou min k explozi, nebylo vidět. y Dokonce i v polích s jetelem, po nichž postupovaly rojnice dalších ednotek vybuchovaly záludné dřevěné rniny Hustýjetel tyto malé skřínky zvedalze země Běda vojákovi, který na ty smrtelné "krabičky s cigaretami" narazil a s ustil rozně- covač ve víku! p 22 Kryti palbou tanků Tiger se granátníci propracovali až k prvnímu zákopu. Byl prázdný. Sověti na začátku německého dělostřeleckého úderu stáhli vojáky zpět a na místě ponechali pouze pozorovatele a střelce z protitankových pušek. Zákop byl úzký a hluboký. U stěn stály malé žebříky Ke kulometným postave-nfm vedly tři až čtyři schůdky "Tady by se to dalo vydržet," řekl svobodník Ewald Bismann. Tanky Tiger přejely přes zákop. Goslarští myslivci se přikrčili a skočili za ocelové kolosy A tan-kový klín se valil dál směrem k vesnici Gnilec. Je 9 hodin. Na bitevním poli mezi vesnicemi Gnilec a Bobrik to duní. Na cáry kouře praží slunce. Ic 20. tankové divize přivádí na předsunuté velitelské stanoviště zajatce. "Jaká jednotka?" ptá se ho generálmajor von Kessel. "2. prapor 47. střeleckého pluku 15. střelecké divize, pane generále," odpovídá tlumočník. "Podle výpovědi zajatce mají sovětské roty těžké ztráty Způsobuje je naše dělostřelectvo." y Generál se na okamžik zam slí. Pak řekne Ia: "Možná, že to je to slabé místo. " "Soustřeďte ještě jeden palebný úder všech baterii na prostor Bobrik!" nařídil veliteli dělostřelectva. "Vyžádejte si od Deichmannovy l. letecké divize útok střemhlavých bombardérů na tentýž úsek," obrátil se znovu na Ia. A veliteli posíleného 20. tankového průzkumného praporu nařídil: "Veďte svůj prapor vpravo vedle l. praporu ke společnému úderu skrz nepřátelská postavení." Děla 103. dělostřeleckého pluku tankové divize bubnují do nepřátelských po-stavení. Stejně tak jedna eskadra Stuh. Pak na ruské linie zaútočí tanky, protitan-kovci a granátníci 20. td. A vyšlo to! 2. prapor sovětského 47. střeleckého pluku je vržený zpět. Útok pokračuje. Následuje úder proti druhé obranné linii. Zde leží sovětský 321. střelecký pluk. Útok zasáhne jeho prapory s překvapivou a neochabující prud-kostí. Jednotlivé roty ustoupí. Obrana plukuje proražená. Německé tanky a l. pra-por 112. mech. pluku proniknou až do vesnice Bobrik. Dnes poprvé se v průběhu této rozhořčené bitvy ozývá mezi hřmotem boje starý bojový pokřik "Hurra, Hurra!". Němci obsazují obranná postavení sovětské 15. stře-lecké divize. Příznivý vývoj průběhu boje v pásmu 20. tankové divize pomáhá v postupu vpřed i sousední rýnsko-vestfálské 6. pěší divizi, která nastoupila do útoku v 6 hodin 20 minut po dělostřelecké přípravě, nasazení Stuh a bitevních letadel. U skladů ovocné plantáže Verchnoje Tagino stojí generálporučík Horst Grossmann se svým Ia a z kopce sleduje průběh boje v údolí Oky "Tanky Tiger vpřed!" nařizuje. 23 Nad plantáží sviští eskadry 6. leteeké armády a napadají ruská postavení o obou stranách osady Jasnaja Poljana. Zadýmovací minomety prska í e ich gran ý hvízdají vzduchem. Mezi nimi postupují vpředu k údolí Oky úderné sku in nizovaných pluků, valí se samohybná děla a jedou protitanková a ěchó nyděla ha "Padesátí osmí překračují řeku!" volá pobočník velitele a nedává dalekohled od očí. "Osmnáctí jsou již před Jasnou Poljanou." Jasnaja Poljana! Tam podplukovník Hbke vede opatrně a neohroženě svoje prapory proti sovětským postavením. "Palba z protitankových kanonů zprava. Granátníci z 58 uvázli na místě," hlásí pobočník nah . pěšího pluku (pp) letci." oře u skladu ovocné plantáže. "Útočí sovětští Je 8 hodin. Grossmann zasazuje svoje tanky Tiger. Major Sauvant překračuje se svým 505. tankovým praporem řeku Oka. Pevnosti z ocele duní. Dostanou se do obce Jasnaja Poljana a udeří do boku sovětského 676. střeleckého pluku. Tento útok vyvolá u Rusů řetězovou reakci. Na křídle zako-lísá i pluk navazující sovětské 81. střelecké divize. 24 Na severu kurského oblouku narazí Modelova 9. armáda na dobře připravenou obranu. Německý 23. armádní sbor který má krýt levý bok útoku, zůstane stát řed Maloarchan elskem. Tankové sbory uváznou po prudkých bojích v kopcích u Olchovatky p Teď už tanky Tiger nic nezastaví. Ve 12 hodin 20 minut se valí, daleko před granátníky do vesnice Butyrki. Sovětská frontová zpravodajství z průběhu bojů na severním úseku v poledne prvního dne bojů odrážejí tuto vážnou krizovou situaci. Zhroucení sovětské 15. stře-lecké divize ohrožuje celé pravé křídlo sovětské 70. armády Blíží se už rozhodnutí bitvy? Rovněž u 41. tankového sboru (ts) generála Harpeho pokračuje útok úspěšně. Zde bojuje rýnsko-vestfálská 86. pěší divize (pd), osvědčená meklenbursko-pomo-řanská 292. pd a saský 101. mech. pluk 18. tankové divize. Sovětská 81. střelecká divize, která leží v přední linii, se houževnatě brání. Také zde Rusové ráno v den zahájení útoku vyklidili nejpřednější zákop, do kterého pak bubnovalo německé dělostřelectvo. Tak se stalo, že německá palba šla na tomto úseku do prázdna. Zato však Harpeho divize přivážejí do boje na bitevní pole trumf provázený velkými nadějemi - devadesát supertěžkých stíhačů tanků Ferdinand ze 653. a 654. praporu těžkých stíhačů tanků bylo sloučeno pod podplukovníka von Jungen-feldta a sloužilo mechanizovaným divizím jako beranidlo. Ferdinand je mohutná obrněná obluda vybavená osvědčeným kanonem ráže 88 mm s hlavní dlouhou 6,40 metru. Jeho pancéřování má tloušťku až dvacet centimetrů. Dva motory Maybach vyrábějí proud pro dva elektromotory Každý zvlášť pohání jeden pás. Nejvyšší rychlost navzdory hmotnosti je 32 kilometrů za hodinu. Zázračný stroj! Tato pojízdná pevnost z ocele byla vyráběná v závodě "Ni-belungenwerk" v rakouském St. Valentinu. Hitler si od tohoto stíhače tanků, který byl současně pojízdným dělostřeleckým bunkrem, sliboval, že bude mít rozhodující význam pro výsledek války Měl každému útoku dodat neodolatelnou sílu. Kdo by se takové obludě chtěl postavit? Které zbraně byji mohly zastavit? Kam dopadl granát z jejího kanonu, tam dlouho nerostla tráva. Každý tank T 34, který se dostal před hlaveň tohoto obra, dobojoval. Avšak i Ferdinand měl Achillovu patu. Jeho pohonné ústrojí bylo příliš slabé, pásy příliš zranitelné. A tak se stalo, že mnozí z obrněných obrů zůstali brzy stát na bojišti kvůli poruše pásů. K tomu přistupovalo ještě to, že Ferdinand byl v boji zblízka s nepřátelskou pěchotou zcela bezmocný. Neměl totiž kromě svého na pevno zabudovaného kanonu žádné zbraně, ani kulomet k boji proti nepřátelským oddílům protitankovců. Tady nepomohla ani vynalézavost střelců těchto obrů ze 654. praporu majora Noaka, kteří s sebou vozili kulomety vz. 42 a v nejkritičtějších případech z nich vedli nepřetržitou palbu skrz hlaveň kanonu. Ale 88 mm kanon nebyl navržený jako střílna pro kulomet. Stíhače tanků Ferdinand sice jezdily jako ocelové obludy nepřátelskými liniemi, ale granátníci, kteří je doprovázeli, se dostávali pod účinnou palbu sovětské pěchoty jež zůstávala ve svých dobře zamaskovaných okopech. Buď 25 byli zastřeleni, nebo přinuceni ke krytí. Těch pět nebo šest pěšáků, kteří se vezli na drátem provizorně připevněné fošně na zádi každého Ferdinanda, nepředstavovalo dostatečnou bojovou sílu, jež by rnohla čistit terén od nepřítele. A tak se obrněné pevnosti valily terénem bez doprovodné pěchoty - beranidla, za kterými nenásledo- valo žádné mužstvo. Guderian předpokládal důsledky nedostatečné výzbroje a komplikované kon- strukce tohoto bojového prostředku, ale Hitler si nedal říct. Bitva u Kurska b la proto prvním a zároveň posledním hromadným vystoupením těchto obrněných obrů s pokojným jménem. Pozdního odpoledne 5. červenceje v úseku 41. tankového sboru všeobecná situ- ace útočících sil stále ještě příznivá. Pluky 86. pd stojí ve třetím sovětském záko o vém postavení. Plukovník Bieber se 184. mech. plukem bojuje již před severní čá tí obce Ponyri. Samohybná děla a půl tuctu těžkých stíhačů tanků Ferdinand 653 ra oru majora Steinwachse proniknou v bojovém úseku 191. pd až těsně před Ale ándrov- ku, tedy čtyři kilometry do hloubky nepřátelského obranného systému, a zničí sovětská dělostřelecká postavení. Úderné oddíly naváží dotyk s bojovými sku inami 6. pd, které ovládly obec Butyrki. p Ale ruská pěchota nepropadne před tanky Tiger a těžkými stíhači tanků Ferdi- nand, které se na ně řítí, panice. Sovětští vojáci byli po celé týdny školeni stranickými instruktory a zasloužilými důstojníky tankových vojsk v protitankovém boji. Sověti udělali vše, abyje uchránili před pověstnou "hrůzou z tanků". A úspěchje očividný. Ruští pěšáci v dobře zamaskovaných okopech nechají kolem sebe německá obrněná vozidla projet, a potom zahájí boj s tankovými granátníky A tak bitva dál zuří tam, kde si vpřed se ženoucí velitelé tankových jednotek myslí, že už zvítězili. Tanky a samohybná děla musí zpátky aby podpořily bojující granátníky A znovu vpřed. A zase zpátky Večer jsou granátníci vyčerpaní, tanky a samohybná děla bez pohonných hmot. Alejsou hluboko v sovětském obranném poli. "Jde to! Jde to těžko. Je to tvrdé. Boj je krvavý a máme velké ztráty Alejde to," hlásí pluky a prapory A ještě něco hlásí velitelé ze všech stran. Rusa jsme na žádném místě nepře- " kvapili. Není slabý. Zcela zjevně útok očekával. Potvrzují to i výpovědi zajatců. " To je zlé zjištění. Ale i přesto jsou ve všech jednotkách 41. tankového sboru přesvědčeni, že přinutí Ivana k ústupu. U Modelova sboru na levém křídle, u 23. armádního sboru generála Friessnera je průběh bojů v prvních dvaceti čtyř hodinách rovněž příznivý. V tomto úseku kde bojují zkušené a neohrožené pluky jako ty ze 78. pd, která nese titul Sturmdivisi-on ("útočná divize"), se charakter bitvy projevuje přímo exemplárně, 26 Těžké stíhače tanků Ferdinand jsou nasazeny i zde. Jsou to roty 654. praporu majora Noaka. A s nimi i jejich protiklad -jen něco přes šedesát centimetrů vysoké, šedesát šest centimetrů široké a jeden a půl metrů dlouhé tr pasličí tanky, paradoxně nazvané Goliath. Tyto záludné malé tanky bez osádky jsou naváděné na dálku, na vzdálenost až tisíc metrů, buď rádiem, nebo pomocí drátu, který se odvíjel z jejich zádě. Byly naplněné trhavou náloží o hmotnosti 90,7 kilogramu. Rychlostí 19 kilo- metrů se tihle trpaslíci "valili" do nepřátelských postavení, protitankových hnízd a baterii. Odpalovali je stiskem knoflíku ze řídícího vozidla. Když se Goliath dostal k cíli, měl veliký účinek. Většinou se k němu ale nedostal. V bojích zkušené wirtenberské pluky 78. a 216. divize, posílené o lehké pěší prapory protitankové kanony na samojízdných lafetách, ženisty s vrhacími zaříze- ními a plamenomety, jakož i oddílem samohybných děl, se vrhají proti silně opevně- nému prostoru okolo silničního uzlu Maloarchangelsk. Aby vytvořil pro těžké stíhače tanků Ferdinand široký průchod v sovětském " minovém poli, nasadil Model další "zázračnou zbraň, takzvané B IV - nízká, čtyři tuny těžká pásová vozidla postavená podle vzoru tažných vozidel s municí, která používali Angličané. Měla šestiválcový motor Borgward a nesla 450 kilogramů tr- havé nálože, která se dala odhodit a potom odpálit na dálku ze samohybného děla. 300. tankový prapor provedl u Maloarchangelska generální zkoušku těchto "ničite- lů min". Řidič musel B IV nejprve dopravit do minového pole, a potom byla naváděná na dálku. Odpálená nálož způsobila, že se v okruhu čtyřiceti až padesáti metrů iniciovaly také všechny miny Je přirozené, že při takové akci letělo do vzduchu i vozidlo. Řidič před zapojením dálkového ovládání seskočil a snažil se dostat zpět do vlastních linii. Před Maloarchangelskem se osmi B IV podařilo vytvořit široký průchod ve čtyři sta metrů hlubokém minovém poli. Čtyři řidiči se zachránili, čtyři padli. Těžké stíhače tanků Ferdinand se pak valily proti sovětským postavením. Zde, na výšinách na levém křídle, bránily důležitý pilíř ruských postavení dvě ; střelecké divize sovětského 18. gardového střeleckého sboru. Němcům se vlom podařil. Sovětský 410. střelecký pluk 81. střelecké divize je kolem 18. hodiny vržen zpět. Sovětské tanky 129. tankové brigádyjedou do protiútoku. Večer 5. července vědí němečtí granátníci, tankisté, protitankovci a ženisté, že navzdory soustředění nejsilnějších bojových prostředků a úspěšnému dobytí úporně hájených a dobře opevněných výšin a navzdory zajatcům, kteří kolem nich prochá- zejí - že navzdory tomu všemu ještě nemůže být řeči o rozhodujícím průlomu nepředstavitelně silnou a hluboce členěnou sovětskou obrannou. "Jak hluboko pronikl Friessner do nepřátelského postavení?" ptá se Model svého náčelníka štábu plukovníka von Elverfeldta krátce před půlnocí 5. července. , 27 "Asi čtyři kilometry pane generálplukovníku. 78. divize je u nádraží Maloar-changelsk." "Co stojí v hlášeních leteckého průzkumu o pohybu nepřátelských záloh?" ptá se Model svého Ic. "Větší vojenské jednotky mezi nimi tanky se přesunují z východu, z prostoru Livny, směrem k Moloarchangelsku, Ponyri a Olchovatce." Model se skloní nad mapu a okamžitě pochopí to, co už tuší i velitelé divizí u Friessnera - plán na pokrytí boku dvou Modelových tankových sborů, které vedou uprostřed hlavní úder, hlubokým průnikem 23. sboru, nefunguje. Operační zálohy Rusů se valí od východu a není možné je zastavit. Jejich zasazení do bitvy nelze zabránit. Také generálové Lemelsen, Harpe a Friessner, velitelé sborů Modelovy 9. armá-dy, sedí se svými náčelníky štábů dlouho do noci nad mapami. Dosažené cíle dne, ztráty a hlášení o bojové síle nepřítelejasně ukazují, že průlom nepostupuje blesko-vým tempem. Němci se musejí ruskou obranou prokousávat. To nebyl radostný, ale ani zničující poznatek. Generálplukovník Model s takovou možností počítal. Byl to on, kdo Hitlera neustále upozorňoval na hluboce členěnou obranu zjištěnou vzduš-ným průzkumem. Proto již od počátku počítal s tvrdým odporem nepřítele a podle toho také vytvořil plán, který odpovídal jeho přirozenosti - nevyrazit divoce do útoku s celou tankovou silou, nýbrž systematicky probíjet díru do obrany protivníka. Proto jeho do hloubky rozčleněná 9. armáda nejprve zaútočila devíti pěšími divizemi, které posílil tanky a samohybnými děly Model do prvního sledu zařadil jen jednu jedinou tankovou divizi - dvacátou. Hlavní síly svých obrněných svazků, šest tankových a mechanizovaných divizí a několik oddílů samohybných děl si nechal v záloze. "Nejprve se musíme proboxovat a útok neustále živit čerstvými silami! Jakmile se nám podaří vytvořit díru v obraně, zasadíme tanky které budou moci v otevřeném terénu operovat proti boku a týlu nepřítele a obklíčit jej." Takový byl Modelův recept. Když se rozednívá k 6. červenci, Model stojí před těžkým rozhodnutím. Má už zasadit tankové zálohy nebo má ještě počkat? Rozhoduje se pro jejich zasazení v prostoru Butyrki a Bobrik, tedy v úseku 47. tankového sboru, kterému velí gene-rál Lemelsen. Doufá, že tam, kde je obrana sovětské 15. střelecké divize narušena, bude moci nadobro prorazit. Proto přesune tři ze svých pěti tankových divizí, 2., 9. a 18., z jejich pohotovost-ních postavení do prostoru vlomu a vrhne je 6. července do bitvy 4. a 12. td jakož i 10. mechanizovanou divizi si ještě ponechá v záloze. Normálně by tak silný úder musel přinést rozhodnutí. Vždy nepřátelská obrana mezi silnicí a železniční tratí Orel - Kursk byla roztržená v šířce třiceti a v hloubce 28 šesti až sedmi kilometrů. Když se do takového úseku vrhly silné motorizované svaz-ky znamenalo to, alespoň podle dosavadních zkušeností, téměř vždy průlom. Ale zde se nejednalo o "normální případ". Na této bitvě se nic nedalo měřit normálními měřítky Sovětská obrana nebyla večer 5. července rozhodujícím způso-bem proražená. Stále ještě byla neporušená v hloubce deseti až patnácti kilometrů. Tak hluboce členěná obrana nebyla v dosud žádné válce. V délce pětadvaceti kilometrů mezi pilíři kurského oblouku, tedy tam, kam směřoval německý útok, Rusové za několik měsíců překopali ženijními lopatkami zem a vybudovali labyrint zákopů, minových polí a podzemních bunkrů. Každý lesík, každá výšina i každé hospodářské stavení byly přeměněny na opěrný bod. Všechny opěrné body pak Rusové propojili dobře maskovaným systémem hlubokých zákopů. Mezi tím byly rozmístěny celé řetězce kulometných hnízd, protitankových postavení, zakopané tanky do hloubky členěná palebná postavení pro děla, "Stali-novy varhany" a plamenomety Avšak nejen obranné stavby byly gigantické. Stejně důležitý, a možná ještě důležitější, byl fakt, že sovětské vrchní velení mělo k dispozici neobvykle silné operační rezervy Generál Rokossovskij je skvěle rozmístil. Podle plukovníka Markina, sovětského kronikáře bitvy u Kurska, dostaly ope-rační rezervy Centrálního frontu "již 5. července v poledne rozkaz, aby se přesunuly podle předem zpracovaného plánu do výchozích prostorů pro protiútok." Podle předem zpracovaného plánu! Tak ,jasné byly Rusům úmysly a těžiště Modelovy operace. Ráno 6. července se na bitevním poli objevuje vídeňská 2. tanková divize se 140 tanky a 50 samohybnými děly Přibližně v 9 hodin zahajuje 2. prapor 3. tp s 96 tan-ky typu Panzer IV útok na výšiny severně od Kašary Velí mu major von Boxberg. Tanky Tiger 505. praporu majora Sauvanta již jsou v obci Soborovka. Boxberg se valí předmostím jižně od Soborovky Postupuje v širokém klínu po polích s vysokým obilím. Příklopy věží jsou otevřené. Seshora praží horké slunce. Němci napadnou obránce v zákopech na výšinách z boku. Avšak průlom až do Kašary se jim nezdaří. Rafinovaně vybudovaná ostavení protitankových kanonů jsou příliš silná. Jakmile člověkjedno rozbije, už stojí před dalším. Rusové se však objevují s vlastními silnými tankovými jednotkami a zasazují je do boje. Mezi obcemi Ponyri a Soborovka, v úseku širokém patnáct kilometrů se rozhoří tanková bitva, jakou dějiny válek patrně ještě nepoznaly Trvá čtyři dny V době vyvrcholení bitvy bojuje na každé straně 1000 až 1200 tanků a samo-hybných děl. Mnoho eskader letounů a 3 000 děl všech ráží doplňuje tento strašlivý duel. Jde v něm o výšiny u obce Olchovatka s jejich jádrem - kótou 274. Tyto výšiny byly Modelovým operačním cílem. Zde ležel rozhodující klíč jeho operačního plánu, zde byl i klíč k bráně do Kurska. Proč? 29 Řetěz pahorků u Olchovatky je, viděno strategicky, centrální části Středoruské pahorkatiny mezi Orlem a Bělgorodern. Na východních svazích pramení Oka a leží tam pramenná oblast i několika dalších menších řek. Odtud je vidět velmi daleko. Dokonce až do Kurska, který leží o 125 metrů níže než Olchovatka. Kdo obsadí tyto výšiny ten ovládá prostor mezi řekami Oka a Sejm. Model chtěl získat toto předpolí pevnosti Kursk. Vrhnout do boje svoje rezervy, zastihnout sovětské jednotky především tankové sbory Rokossovského, v pro ně nepříznivém terénu, porazit je, zaútočit na Kursk a tam si podat ruku s Hothem. Ale Rokossovskij Modelův plán rozpoznal a měl i dost záloh, aby ubránil Achil-lovu patu sovětské obrany Sauvantovi tanky Tiger jedou proti lesu protitankových kanonů, do labyrintu tankových léček, proti zdi vytvořené z dělostřelectva. Granátníci 2. tankové divize narážejí na zákop za zákopem. Jejich první vlna zůstane ležet. Příboj druhé vlny narazí o několik stovek metrů dál na prudký odpor a odumře. Když sejako třetí vlna přivalí tanky majora von Boxberga, ochabne v obranné palbě Rusů i jejich úder. Rakouské 9. td generálporučíka Schellera se nedaří o mnoho lépe. Také granátníci 20. td rozhořčeně bojují 8. července pod žhavým sluncem poblíž vesnice Samodurovka. U 5. roty 112. mechanizovaného plukujsoujiž po hodině boje všichni důstojníci mrtví nebo zranění. Granátníci přesto pokračují v postupu obil-nými poli, napadají z boku zákopy a narážejí na další. Prapory se rozplývají. Z rot se stávají čety " Jdem na to, chlapci," povzbuzuje poručík Hdnsch, když se mu je podaří shromáždit. "Ještě tenhle zákop!" Zaštěká kulomet. Razí si cestu i jedním plamenometem. Dvě samohybná děla jim poskytují palebnou ochranu. Dokáží to. Ale poručík je mrtvý a kolem jeho těla, dvacet kroků před cílem, leží - mrtvá nebo raněná - polovina jeho roty Je to krutá bitva. Zdá se, že obě strany něco tuší o významu, kterýjednou historie tomuto boji připíše - rozhodující bitva druhé světové války! Slavná materiálová bitva u EI Alamejnu, kde Montgomery nasadil 1000 hlavní a přivodil obrat v africké válce, je ve srovnání s Kurskem skromnou operací. Ani Stalingrad, i když apokaliptější, nesnese srovnání s obrovským nasazením sil mo-hutné, otevřené polní bitvy u Kurska. Osmého července Model nasazuje i hlavní síly své 4. tankové divize generálpo-ručíka Dietricha von Sauckena. Ta zahajuje útok z dobytých postavení 20. td proti vesnici Těploje. Nad postupujícími pluky burácí Stuhy. Bitevní letouny se řítí proti nepřátelským postavením. Tanky 20., 4. a 2. tankové divize se valí mezi granátníky vpřed. Mohut-né tanky Tiger, Panzery IV a samohybná děla vedou nepřetržitou palbu. Jejich výstřely zahalují zemi do kouře a ohně. 30 I na to se však Rokossovskij připravil - už předchozího dne přisunul dvě střelecké a jednu dělostřeleckou divizi, dvě tankové a jednu protitankovou bri-gádu. Druhý prapor 33. mechanizovaného pluku se tímto peklem probije až k vesnici Těploje a vyžene Rusa z vesnice. Ten ustoupí na poslední výšiny Prapor ztratil sto mužů. Velitel divize však nechce poskytnout Rusům čas na zformování. 3. a 35. tankový pluk stojí v sevřených tvarech na okraji vesnice. Přijíž-dějí obrněné transportéry Nad nimi hvízdají střemhlavé bombardéry které letí k hlavním obranným postavením Rusů. Spouštějí se dolů. "Vpřed!" Naproti na svahu jsou dobře zamaskovaná postavení sovětské 3. brigády proti-tankového dělostřelectva a hluboce zakopané tanky T 34. K zajištění boků Sověti nasadili střelecký prapor s protitankovými puškami -jednoduchou, ale velmi účin-nou protitankovou zbraní na malé vzdálenosti. Její obsluha vyžaduje, stejně jako u pozdější německé pancéřové pěsti, odvahu a chladnokrevnost. Začíná útok na výšiny Rusové zahajují přehradnou palbu. Němečtí granátníci leží již po sto metrech přibiti k zemi. Skrz palbu několika stovek sovětských děl, koncentrovanou na malý prostor, nikdo neprojde. Pouze tanky se valí vpřed. Sovětští dělostřelci je nechají přiblížit až na pět set metrů. To je vzdálenost, na kterou dokáží ze svých těžkých protitankových kanonů zapalovat i tanky Tiger. Tři Panzery IV však přesto proniknou do postavení prvních sovětských baterii. Granátníci je následují. Dobudou výšiny, ale ruský protiútokje zažene zpět. Boj v předpolí obce Těploje zuří tři dny Utočí 33. mechanizovaný pluk. Je opět odražen. Kapitán Diesener shromáždí jako poslední důstojník zbytky 2. praporu a znovu zaútočí. Obsadí výšinu, ale pak musí opět ustoupit. I sousední 6. pd se dostanejen ke svahu kóty 274 u Olchovatky, kde se odehrávají prudké boje. Na levém křídle vlomu do ruské obrany leží těžiště boje ve vesnici Ponyri. "Ponyri, tohle jméno nikdy nezapomeneme," říkají ještě dnes muži z pomořanské 292. pěší divize. Ponyri, dlouhá vesnice s kótou 253,5, byla Stalingradem kurského oblouku. Místy nejtěžších bojů byly strojně traktorová stanice, nádraží, škola a vodárenská věž. Zelezniční násep a severní okraj obce dobyli Němci již první den útoku. Ale pak začal krvavý boj, na kterém se podílely také 18. a 9. td i 86. pd. Devátého července dobude 508. mechanizovaný pluk kótu 239,8. Nyní jde o to využít tohoto úspěchu a dobýt rozhodující výšinu 253,5. Divize vysílá vpřed těžké stíhače tanků Ferdinand. Do přední linie přijede šest kolosů a zahájí ničivou palbu. 31 "Samohybná děla do útoku na Ponyri!" A už se ženou. Teď se to musí podařit. Až ovládnou Ponyri, mohou změnit směr útoku na Olchovatku. 508. mech. pluk postoupí ještě o půl kilometru na jih. Pak Rusové přejdou do protiútoku. Velitel sovětského 1. praporu 1032. střeleckého plukujede před svým praporem v džípu. U školy seskočí a osobně vede čelní střeleckou rojnici. Německé jednotky ustoupí. Kapitán Mundstock, velitel 3. praporu 508. mech. pluku, tam okamžitě vyrazí ve svém osobním automobilu. I on seskočí u školy Jeho samopal pokrývá palbou křižovatku. Celo ruského útoku se zastaví. Ruský velitel padne. V příštím okamžiku se zhroutí k zemi i smrtelně zasažený Mundstock - tragický souboj dvou statečných důstojníků. Sověti drží křižovatku, Němci školu. Generálplukovník Model zasadí v noci z 10. na 11. července do boje 10. mechanizovanou divizi ze své poslední rezervy Ta přijíždí do bojového úseku vykrvácené 292. pd. Rota za rotou se na nákladních automobilech Renault valí do pohotovostních postavení. Bavorská divize, jejímž taktickým znamením je klíč, má mohutnou dělostřelec-kou pěst - sedm dělostřeleckých oddílů, jeden pluk zadýmovacích minometů, jeden prapor těžkých minometů a jeden oddíl samohybných děl. Na této palebné síle ztroskotají již v den jejího prvního nasazení silné nepřátel-ské tankové protiútoky jejichž cílem bylo nádraží v Ponyri. I 12. července se v přesné dělostřelecké palbě zhroutí tři útoky Rusů. Heinz Nitzsche z 10. roty 20. mech. pluku sleduje, jak se les na výšině před ním pomalu hroutí k zemi v ohni dělostřelectva a Stuh. Vidí íitočit, zpomalovat, slábnout a hrou-tit se ruské kolony Poprvé ve svém životě slyší rakety "Stalinových varhan". Ze by vycházelo slunce, pomyslí si. Ale ze slunce vylétávají mihotající se ohnivé ohony které se s velkým hřmotem blíží, dopadají a zasahují cíl. V příštích dnech se Sověti stále znovu pokoušejí vyrvat Bavorům Ponyri. Marně. Generálporučík August Schmidt a jeho Ia podplukovník i. G. de Maiziere chladno-krevně zasazují do boje svoje trumfy Například poddůstojníka Schullera a jeho protitankový kanon. Ten vystřeluje ránu za ranou. Nakonec před jeho postavením hoří sedm sovětských tanků. V pásmu 110. obrněného průzkumného praporu zaútočí Rusové třemi švadro-nami jezdectva. Řítí se s tasenými šavlemi. " Vzdálenost osm set metrů. Všechny zbraně nepřetržitou palbou - Pal!" Můj bože, koně! 32 2. Velké kleště Generál Kriuošejn čehá - Hoth uypouští suoje tanhy - "Pane generále, hde jsou tanhy Panther?" - Kaplan Ruzeh projde pehlem - Na prauém hřidle to jde- Snidaně u generála Čisťjahoua Jak se mezitím vyvíjela situace na jižní frontě? Cervencové noci jsou krátké. V centrálním Rusku se již po 2. hodině začíná nebe jasnit. Generál Krivošejn, velitel 3. mechanizovaného sboru, stál na okraji lesa u Ja-kovleva. Ue vzduchu vonělyjedle. Bylo dusno. V prostoru Bělgorod bylo vidět záblesky dělostřelecké palby Z třicet kilometrů vzdáleného úseku fřonty slyšel temné dunění - ruské dělostřelectvo vedlo palbu na německá postavení. Generál Krivošejn a jeho štáb čekali, jako všechny štáby sovětských svazků v kurském oblouku, na velkou německou ofenzivu. 3. mechanizovaný sbor patřil k sovětské l. tankové armádě a ležel hned za 6. gardovou armádou, jejíž divize bránilyjižní okraj kurského oblouku mezi Bělgo-rodem a Sumy "Kam asi Hoth povede hlavní úder," přemítal spíše,jen pro sebe Krivošejn. "Přirozeně, že na silnici do Obojanu, soudruhu generále. To je nejkratší cesta do Kurska. Pokusí se přímo před naším úsekem převálcovat pozice 67. a 52. gardové střelecké divize, a tak si prorazit přímou cestu na sever. A proto stojíme za gardový-mi střelci na správném místě," konstatoval sebejistě náčelníkjeho štábu. "Ano," řekl Krivošejn, ale z jeho souhlasu bylo cítit pochybnosti. Věděl, že jeho náčelník štábu vyjádřil názor, z něhož vycházely i obranné plány vrchního velení Uoroněžského frontu. Sověti znali termín německého útoku i místa soustředění vojsk. Mysleli si, že rozluštili i hádanku taktiky Mansteinova útoku a směru hlavního úderu. Proto generál Uatutin umístil skvěle vyzbrojený Krivošejnův sbor do prostoru Alexejevka-Jakovlevo, aby pokryl "rollbahn" Charkov - Obojan - Kursk a napojujícící se silnici od Butova. Vatutin byl přesvědčen, že Hoth musí útočit právě tudy, aby u Obojanu překonal řeku Psjol, a pak se hnal dál na sever. Ale bylo tak jisté, že generál-polní maršál von Manstein povede hlavní úder právě na tomto místě? Jižní fronta, na které stály dvě německé armády s patnácti divizemi připravené k útoku, byla široká osmdesát kilometrů. Manstein si na těchto osmdesáti kilometrech mohl vybrat jeden nebo několik úseků vhodných pro průlom sovětské obrany A i kdyby člověk důvěřoval informacím o tom, že Hothova 4. TA je tou silou, která má udeřit a že Kempfova armádní operační skupina má za úkol jen zajišťovat 33 svých tankových divizí. Operační skupina Kempf zaútočí jižně od Bělgorodu přes řeku Donec. bok, bylo stále ještě sporné, zda Hoth zaútočí tak, jak v sovětském vrchním velení předpokládali. Generál Krivošejn potáhl z papirosky 34 "Co předpokládá STAVKA, a také my, je to, co se nejvíc nabízí. My bychom to tak udělali, ale Hoth je lstivý lišák. Udělá to, co se nabízí? Hoth není jen lišák, je to metodicky pracující člověk, který si nejprve prostuduje operační prostor, seznámí se s terénem a do svých kalkulací zahrne jeho přirozené překážky (vodní toky kopce a údolí), příznivá a nepříznivá místa pro vedení boje." Náčelník štábu se zájmem těmto úvahám naslouchal. Věděl, že Krivošejn ně-mecké tankové velitele zná, některé dokonce osobně. S Guderianem vedl v září 1939, po německém tažení do Polska, dlouhé rozhovory Krivošejn byl tenkrát velitelem tankové brigády, která si u Brest-Litevska podala ruce s Guderianovým tankovým sborem. Po společné vojenské přehlídce se pak ve vojvodství konala společná večeře, při které Krivošejn vzbudil mezi německými důstojníky velké veselí tím, že se mu při přípitku podařillapsus linguae, protože místo na "věčné přátelství" připil na "věčné nepřátelství". Možná, že myslel právě na ty hodiny před téměř čtyřmi roky Ale možná ho za-městnávaly jiné starosti. "Pojďme dovnitř!" obrátil se Krivošejn na svého náčelníka štábu. V tom okamžiku odpočítával o dvacet kilometrů dál, na výšině před Butovem, velitel dělostřelectva mechanizované divize "GD" podplukovník Albrecht do telefo-nu s oběžníkovým spojením do palebných postavení: "...osm, devět - Pal!" Ve stejné chvíli jako on vydali povel k palbě velitelé dělostřelectva všech němec-kých útočných divizí 4. TA mezi Gercovkou a Bělgorodem. Nad kopci a údolími Centrální ruské pahorkatiny se zablesklo a zahřmělo, jako by najednou propukly všechny bouřky za posledních sto let. Takovou koncentraci palby dělostřelectva a těžkých zbraní na tak malém pro-storu tahle válka ještě neviděla. Za padesát minut vyletělo mezi Bělgorodem a Ger-covkou víc granátů, než jich bylo vystříleno za celé polské a francouzské tažení dohromady Generál Krivošejn se podíval na hodinky Byly 3 hodiny 30 minut. Dusná noc plná očekávání se chýlila ke konci. Na obloze probleskovaly odlesky dalekých požárů. Bitva začala. Polní maršál von Manstein zvolil najižní frontě kurského obloukujinou útočnou taktiku, než Model na severu. Zde neměla být nositelem rychlého průlomu pěchota, nýbrž tankové svazky Pro toto rozhodnutí byla určující úvaha, že na tak rozlehlé frontě by pěší divize, kterými disponoval, nepostačovaly pro tradiční taktiku - pěší svazky nejprve prolo-mí cestu pro tanky Tato taktika se vzhledem k hluboce členěné sovětské obraně zdála Mansteinovi časově příliš náročná. Také by si jistě vyžádala veliké ztráty a vzhledem k malému počtu pěších divizí byla i nejistá. 35 Hoth doufal, že síla úderujeho 600 až 700 tanků, které měly zaútočit koncentrovaně na dvou místech, rychle zlomí odpor protivníka, a že k boji se silnými nepřátelskými tankovými zálohami dojde mimo vybudovaný systém ruských obranných postavení. Proto nasadil veškerou tankovou silu své armády do prvního úderu. Armádní operační skupina Kempf zvolila stejný recept. To byla Mansteinova škola! To byl jeho výklad operačmho rozkazu OKH - místní drtivou převahou všech útočných sil prorazit obranu až do místa spojení obou útočných ramen a uzavřít kotel. Proti ruské obraně se valilo více než 1000 tanků a 350 samohybných děl. Po průlomu obrany měly okamžitě pokračovat v postupu do volného operačního pro-storu a navázat spojení s Modelovou 9. armádou. Sověti tento úmysl prohlédli - právě o něj se opíralo umístění jejich rezerv za 6. gardovou armádou generálporučíka Čisťjakova. Avšak i generálplukovník Hoth měl od německého vzdušného průzkumu infor-mace o prostorech soustředění sovětských záloh, především tankových. Vypočítal si, že pokud by se řídil úkolem OKH "snažit se úderem přímo přes Obojan navázat spojení s 9. armádou," objeví se sovětské tankové sbory z prostoru východně od Kurska na bitevním poli právě v době, kdy on bude se svými vojsky stát před přechody přes řeku Psjol u Obojanu. Ruské tanky by musely útočit přes zemský most u Prochorovky a odtud by v příznivém okamžiku vpadly Hothovi do boku. Generálplukovník se proto rozhodl ke změně "jízdního řádu". "Bude lepší se nejprve vypořádat s nepřítelem, kterého očekávám od Prochorovky a až potom " pokračovat v útoku na sever, tedy na Kursk, oznámil své rozhodnutí štábu. To znamenalo, že po průlomu se všechny Hothovy útočné divize nejprve stočí na severovýchod, a nebudou, jak předpokládali Sověti, ihned útočit přímo na Obojan. Bylo to velmi důležité operační rozhodnutí. Hothův předpoklad vyšel. Jeho plán útoku překazil sovětskému vrchnímu velení obrannou koncepci na jižní frontě kurského oblouku a přivodil by obrat v bitvě , kdyby... Ale nechme hovořit události. Podplukovník Albrecht pozoruje z výšiny u Butova výsledky palby svých dělostřel-ců. Granáty nyní dopadají za nepřátelské zákopy Stěna z ohně a kouře se přesouvá stále dál do týlu. V kouři se jako přeludy objevují postupující němečtí pěšáci. " Přichází generál Hoernlein," zašeptá pobočník. Velitel divize "Groádeutschland" stojí za chvíli vedle podplukovníka. "Dobrý den, Albrechte, jak to jde?" "Vše podle plánu, pane generále." "Máte již hlášení od pěchoty?" " Ještě ne." V tom okamžiku přichází plukovník Kassnitz, velitel pluku lehkých tankových střelců (Panzerfussilierregiment). Zvedne ruku k ocelové přilbě a netváří se právě vesele. 36 p "Nuže, Kassnitzi zeptá se Hoernlein o atrně. "Velký průšvih, pane generále. Můj třetí prapor nenastoupil do útoku." Jak to?" "Čekali jsme na tanky ale žádný nepřijel. Tak jsme útok také nezačali." Hoernleinovi a Albrechtovi to vyrazí dech. Nepřijely tanky? Celá Lauchertova brigáda s tanky Panther a l. prapor tankového pluku "GD" majora PSssela nejsou v bitvě? To přece není možné! Na Hoernleinovi je vidět, jak ho ta zpráva zasáhla. Zde, v těžišti útoku, se všechny naděje soustřeďují na prudkost úderu, který má vést zafatá pěst tankové skupiny hraběte Strachwitze. Na dvě stě nových tanků Panther se 75mm kanonem s dlouhou hlavní, které mají být poprvé zasazené na frontě, se upírají největší naděje nejvyššího německého velení. Kde k čertu jsou? Ano, kde byly? Když protitankovci a granátníci divize "GD" vyskočili ze svých zákopů, dala se do pohybu i Lauchertova bridáda se dvěma sty novými tanky Panther. Byly to dravci z ocele - elegantní konstrukce, 8,86 metrů dlouhé, s čelním pancéřováním o tloušce od 80 do 120 milimetrů a s rychlostí až 55 kilometrů za hodinu. Odborníci byli zajedno v tom, že je to tank, na který vojska již dlouho čekala; je to stro,j, který na východní frontě konečně nastolí jasnou německou tankovou převahu. Jedna otázka ovšem techniky a inspektory tankových vojsk znepokojovala-byly už tanky Panther skutečně zralé pro frontu? Při příliš krátkých zkouškách ve vojenském prostoru Grafenw5hr byly odhaleny povážlivé potíže. Místo výcviku se důstojníci a mužstvo museli zabývat technickými problémy Ještě na vagonech se na tancích prováděly poslední úpravy! Kvůli technickým problémům neproběhl oprav-dový výcvik osádek, o výcviku ve formacích ani nemluvě. O tom, že by svazek byl připraven pro zasazení na frontě, tedy nemohlo být řeči. K tomu ještě přistupovala skutečnost, že prapory, které měly 96 tanků Panther, byly příliš velké na to, aby je jejich velitel mohl dobře vést v průběhu boje. Všechny pokusy podplukovníka Wernera Mildebratha o prodloužení výcviku v Grafenwehru však byly marné. Bylo už totiž rozhodnuto o jejich zasazení u Kurska. A tak se prostí vojáci, mezi kterými už byly dlouho hlavním tématem zázračné historky o novém tanku, nemálo polekali, když již za přesunu do prostoru zasazení zjistili, že jejich hrdinům šlehají z výfuků metrové plameny a některé tanky začaly dokonce hořet. Ale nebyly to tyto dětské nemoci, které způsobily výpadek při prvním útoku 5. července před Butovem. Stalo se něco mnohem prozaičtějšího - Lauchertova brigáda s tanky Panther se totiž před sovětskými zákopy dostala do neznámého minového pole. Obvyklé dřevěné miny které by tankům Panther příliš neuškodily, 37 zde byly kombinované s dělostřeleckými granáty Kdojel dál, ten najel na miny které za doprovodu ohnivých fontán trhaly pásy Kdo zůstal stát, stal se terčem sovětských protitankových kanonů. Pokus lehkého střeleckého pluku divize "GD" o další postup bez podpory tanků skončil krvavými ztrátami. " Ženisté vpřed!" zazněly staré známé výkřiky 2. rota ženijního praporu divize "GD" pak v infernu sovětské obranné palby vytvořila tankům Panther průchod v minovém poli. Trvalo to celé hodiny Ztracené hodiny které Sověti dovedli využít. "Jen v předpolí u obce Čerkasskoje zůstalo v minovém poli 36 tanků," píše plukovník Markin ve své knize o bitvě u Kurska. A dodává: "Tanky které vjely do minového pole, se nespořádaně stahovaly zpět za dobře mířené palby sovětského dělostřelectva a střelců z protitankových pušek. První, obzvláště nebezpečný útok nepřítele, byl odražen. Jeho úmysl udeřit současně na celém úseku růlomu b 1 zmařen." To je správné! p , y Generálovi Hoernleinovi bylo po hlášení plukovmlia jasné, že úder levého křídia jeho divize ztroskotal kvůli pohromě, která postihla brigádu vyzbrojenou tanky Panther. Zato na pravém křídle to šlo o to lépe. "Jakpak to jde u Lorenzových granátníků?" zeptal se Hoernlein. A jako by na to spojka čekala, vynořila se náhle vedle generála: "Hlášení od podplukovníka Lorenze!" Hoernlein četl: "Pluk přes rozhořčený odpor protivníka pronikl do nepřátel-ských zákopů, překonal je a nachází se ve svižně vedeném útoku proti výšině u obce Čerkasskoje." Na pravém křídle to tE;dy vyšlo. Mechanizované prapory divize "GD" zaútočily společně se samohybnými děly tanky 2. praporu tankového pluku a s rotou tanků Tiger kapitána Wallrotha přesně v 5 hodin na obec Čerkasskoje. Přibližně v 9 hodin 15 minut již prapory stály na výšině před vesnicí, hluboko v prvním pásmu sovětské obrany Hrabě Saurma, velitel tankového praporu, kterému byly přiděleny tanky Pan-ther, vede svá obrněná vozidla obratně a odvážně. Kde je největší nebezpečí a nej-méně přehledná situace, tam se objevuje ve svém velitelském tanku. Velitelům rot se proto zastaví srdce, když kolem poledne ve sluchátkách zaslechnou slova Saur-mova radisty: "Tank zasažen, velitel je těžce raněný." , Šok trvá jen několik sekund. Pak uslyší klidný hlas: "Gottberg všem - prapore, řid se mými rozkazy!" Je to kapitán von Gottberg, který přebírá velení. O několik hodin později je hrabě Saurma mrtev Když si generál Hoernlein přečetl hlášení o úspěchu granátníků, ihned tomu přizpůsobil svůj plán a přenesl těžiště úderu z levého křídla na pravé. Pluk lehkých tankových střelců a brigáda s tanky Panther se přemisťují vpravo. 38 Ale je to jako začarované. Bouřkové deště předchozích dnů rozmáčely údolí Bere-zového. Jeden tank za druhým se zahrabe až nad pásy do bahnité půdy To znamená další zpoždění o celé hodiny Zpoždění rozhodujícího úderu obrněné pěsti divize "GD," který má už během prvního dne prolomit nepřátelskou obranu v pásmu divize. Když se nad bitevní pole snáší večer, je navzdory všem pohromám dobyta vesnice Čerkasskoje, a tím i pilíř první linie sovětské obrany před divizí "GD". Cena je vysoká - mezi padlými a těžce raněnými, kteří zápasí se smrtí, je i plukovník Kassnitz, velitel pluku lehkých tankových střelců. Na bojích o úporně bráněnou vesnici Cerkasskoje měla rozhodující podil i 11. tan-ková divize, která útočila vpravo od divize "GD". Její bojová skupina hraběte Schimmelmanna s tanky, granátníky na obrněných transportérech, s dělostřelec-tvem, ženisty a samohybnými děly pronikla do obranného postavení, a pak se částmi stočila na Čerkasskoje. Sovětské opěrné body v bunkrech a dalších opevněných stavbách ničila plamenometnými tanky, což je hrůzu vzbuzující zbraň. Pro tento druh boje byl plamenometný tank vhodný. Dva plamenomety zabudo-vané ve věži dokázaly vrhat svoje proudy ohně na střílny, okna a další objekty až na vzdálenost šedesát pět metrů. Prskající paprsek ohně o trvání tři až čtyři sekundy a teplotě 1000 stupňů zabíjel a spaloval vše živé. Čerkasskoje padlo. Divize "Groádeutschland" a 11. td nyní stály osm kilometrů v hloubce nepřátelské obrany Osm kilometrů bylo hodně, ale hluboce členěná sovětská obrana tímještě nebyla proražená. A úplný průlom byl cílem útoku prvního dne. Velitel 11. tankové divize generálmajor Mickl stanovil pro příští den, 6. červenec, jako cíl dne most přes řeku Psjol jižně od Obojanu, který byl padesát kilometrů od výchozích postavení. Generálplukovník Hoth navštívil Mickla v předvečer bitvy najeho předsunutém velitelském stanovišti aještějednou upozornil bojovou skupinu Schimmelmann na její cíl pro 6. červenec - most u Obojanu. To bylo stanovení cíle podle vzoru tankových útoků z roku 1941. Takovým způsobem se Manstein se svým 56. tankovým sborem řítil na Dvinsk (Daugavpils). Hothův rozkaz Micklovi vycházel z předpokladu, že Lauchertova brigáda s tan-ky Panther se přežene přes hlavní nepřátelské postavení jako tornádo, následovaná tanky Tiger, ostatními tanky, obrněnými transportéry (OT) a samohybnými děly (SHD) tankových a mechanizovaných pluků. Jen u samotné divize "GD" bylo nasazeno více než 300 středních a těžkých tanků. Soustředění, jaké se v úseku jedné divize ještě v ruské válce nepoužilo. Snad by se tyhle naděje splnily, kdyby tanky Panther nestihla během prvního dne bojů ona pohroma se ztrátami, které se už nedaly nahradit - snad! Ale na jižní frontě kurského oblouku uplynul teprve jeden den. Tento první den přinesl i zde poznatek, že zamýšlené operační překvapení se nezdařilo. 39 Již v prvních podrobných zprávách, které generálporučík Hoth dostal k poledni od svých armádních spojovacích důstojníků, bylo jedno zajímavé a charakteristické konstatování - v průběhu dřívějších německých ofenziv radisté německých tanků a předsunutých štábů často slýchali vzrušené dotazy sovětských velitelů svým nadřízeným místům: "Jsem napadený, co mám dělat?" 5. července však tuto typic-kou známku zmatku a překvapení nezaslechli ani jedenkrát. Sovětská vojska nebyla překvapená, ale připravená a vycvičená na každou možnost. Naproti tomu taktické překvapení - čas, místo, nasazení zbraní a hlavní směr úderu - se zcela zdařilo. Jednotkám 48. tankového sboru se díky taktickému překvapení podařil široký a hluboký vlom do nepřátelské obrany Poněvadž se podařil i vlevo od divize "GD," u 3. td, skončil první den bojů úspěchem. Čtvrtého července v 15 hodin nastoupily z opěrných bodů do časově předsunu-tého útoku ve směru na železniční trať Bělgorod - Gotňa a obec Gercovka berlínské a brandenburské pluky 332. pd s bojovou skupinou Pape. Cílem tohoto útoku bylo získat výhodný terén pro tanky Pod velením vrchního šikovatele Steinfiihrera dobyli muži 2. roty 394. mechanizovaného pluku svůj cíl dne ještě před setměním. Divize tak mohla vyslat vpřed 2. prapor 6. tankového pluku. Stejně úspěšně bojovala 3. td i 5. července. Jednotky generálporučíka Westho-vena nastoupily do útoku přesně v 5 hodin. Jeho zahájení předcházela dělostřelecká příprava a mohutný útok bombardovacích letounů 8. leteckého sboru proti postave-ním sovětské 7. gardové střelecké divize. Za nimi postupovala 332. pd, která měla krýt levý bok útočících jednotek. I zde postup Němců zpomalovaly dobře zamaskované protitankové závory a rafinovaně ukryté a zakopané tanky Museli bojovat o každý metr země. Roty 3. mech. pluku byly vyčerpané. Velitel pluku podplukovník Wellmann neustále povzbuzoval podřízené velitele praporů. "Ještě příští výšinu!" Tou příští výšinou byla kóta 220, jižně od obce Korovino. A oni se tam dostanou. Udělají si přestávku a čistí terén odjednotlivých ruských odstřelovačů, kteří sedí na všech stranách v okopech a střílejí. Vrchní svobodník Mogel postupuje opatrně se svou skupinou propletencem zákopů. Náhle vydá signál "Stát!" Všichni jeho muži se zastaví. "Slyšíte něco?" Pozorně naslouchají. Pak zaslechnou hlasy! Ale nezní to jako německá slova? Vyráží vpřed. Teď pozor na rozbočení zákopu! Nahlédnou za roh. "No tohle!" Před nimi dřepí tucet neozbrojených německých vojáků. Trik Sovětů? Příští sekundy přinesou rozluštění hádanky Jsou to němečtí váleční zajatci. Rusové je nasadili na stavbu obranných postavení. Když začal německý útok, skupina se "vypařila" a nakonec se ukryla v zákopu, který Rusové opustili. 40 A protože sám život vymýšlí ty nejlepší příběhy, zaznamenejme i onu scénu, která se odehrála u kóty 220 před obcí Korovino uprostřed hluku bitvy S radostným výkřikem se najednou před svobodníka Mogela postaví starý poddůstojník z hloučku zajatců, dívá se na něho, a oba jako na povel rozevřou náruč. Synovec se setkal se svým strýcem! Nepatrná, ale dojemná epizoda osudu na krvavém bitevním poli v kurském oblouku. Projev člověčiny záchvěv oné lidskosti, která občas ozářila dým a hrůzu bitvy Takjako předešlého dne, kdy se kaplan Ruzek z Vídně, katolický divizní farář, vydal do minového pole, aby tam poskytl duchovní útěchu umírajícím. Kaplan nepočkal na ženisty "Nemohu nechat pánaboha čekat," řekl a šel. Mezi umírajícími leželi i tři těžce ranění, jejichž osud závisel na rychlé lékařské pomoci. Kaplan je vynesl z toho pekla na zádech. Šel tu cestu šestkrát. Třikrát tam a zpátky A mnohému prostému vojákovi se zdálo, že kaplan putuje stejnějako kdysi Ježíš Kristus přes vody Genezaretskéhojezera. Krok za krokem procházel se svým těžkým nákladem mezi smrtícími pastmi. A žádná nesklapla. Soumrak 5. července se již snášel na zemi, když 344. mechanizovaný pluk zaútočil na vesnici Korovino. Tenhle malý zapadákov byl přeměněný na protitanko-vou pevnost, poněvadž tvořil západní pilíř prvního pásma sovětské obrany Velitel pluku plukovník Pape, který velel jako vždy z přední linie, naplánoval útok obratně, a takéjej velmi svižně zahájil. Těsně před Korovinem byl však zraněn. Velení převzal major Peschke a dovedl akci k úspěchu. Rus ustoupil. Nadporučík von Ueltheim, velitel čety 2. praporu 6. mechanizovaného pluku, využil příznivé chvíle a zahájil pronásledování nepřítele. Ue světle jednoho hořícího větrného mlýna se rozjel k poslední baště sovětského obranného pásma před řekou Pena, k vesnici Krasnyj Počinok. Veltheim byl u Peny první. 3. td tím splnila úkol dne. Prorazila první pásmo sovětské obrany a stála deset kilometrů v hloubce kurského oblouku. V noci byla vlevo od 3. tankové divize, vedle slezské 332. pd, zasazena středoně-mecká 255. pd. Ta měla společně s 332. pd rozšířit a zabezpečit místo průlomu tankových divizí 48. ts na levém křídle. Pomalu se rozednívalo k 6. červenci. V ranním oparu zahájily palbu zadýmovací minomety Vytí jejich min zahajovalo druhý den útoku na levém křídle jižní fronty; šedé sloupy dýmu po výbuších v nepřátelském obranném postavení označovaly cíle slezských a středoněmeckých pluků. A co se dělo na pravém křídle u tankového sboru SS? Vrchní velitel sovětské 6. gardové armády generálporučík Čisjakov nabádal ještě večer 4. července velitele svých divizí k obzvláštní opatrnosti. 41 Před vámi leží Hitlerova garda," řekl Cisťjakov, "musíme počítat s tím, že v tomto úseku bude těžiště německé ofenzivy" Taková předpověď nebyla těžká. Tankový sbor SS generála Haussera se třemi tankovými divizemi SS měl obrovskou bojovou silu - 300 tanků, mezi nimi mnoho tanků Tiger, a zhruba 120 samohybných děl. K tomu,je ještě třeba připočítat brigá-du zadýmovacích minometů - palebná síla, jaká byla v takovém soustředění použitá poprvé. I když Sověti neznali všechny detaily přesto věděli dost o bojové síle Hausserova sboru, který jim před čtyřmi měsíci znovu vyrval Charkov Sovětská obranná postavení před Hausserovými divizemi byla vybudovanájako ra movaný, hluboce členěný a rozvětvený systém pevností. Zákopy a bunkry obsa-dily 52. gardová střelecká a 375. střelecká divize, elitní svazky posílené dělostřelec-kými pluky protitankovým dělostřelectvem, prapory protitankových pušek, tanko-vými rotami, minometnými pluky a raketometnými oddíly Za divizemi v obranných postaveních čekaly sbory l. tankové armády generála Katukova. Hausser sleduje útok z velitelského stanoviště mechanizovaného pluku "Deutsch-land". "Jde to, Oberstgruppenfiihrere," hlásí velitel pluku Hans Harmel. 3. prapor tvoří ostří úderu. Jeho velitel Giinther-Eberhard Wisliceny strhává za bojů zblízka, přelévajících se sem a tam, svoje roty k neustálému postupu vpřed. Aje to 10. rota Hauptsturmfiihrera Helmuta Schreibera, která se nakonec dostane až k prvnímu protitankovému příkopu, pevně se zachytí a navzdory zuřivým sovět-ským útokům neustoupí ani o krok. Do proražené mezery v obraně pronikne mechanizovaný pluk "Der Fiihrer". Vpravo a vlevo útočí prapory divizí "Totenkopf," "Leibstandarte Adolf Hitler" a 167. pěší divize. Rusové se zarputile brání. Především v úseku divize "Leibstandarte" nechce gardový střelecký pluk ustoupit. Georg Karck, velitel 9. roty 2. mech. pluku divize Leibstadnarte," nakonec přivodí zvrat tím, že s hrstkou mužů vyřadí několik bunkrů kumulovanými náložemi. Potom se se svou rotou probije labyrintem zákopů na vyvýšený terén a prorazí nepřátelské obranné postavení. Hotovo! Ne! Těsně za výšinou začíná nové pásmo sovětské obrany Tanky Tiger se valí vpřed. Ozývají se protitankové pušky Granátníci skákají do zákopů. Kulomety štěkají. Dělostřelectvo ničí zákopy a kryty Již první hodiny boje ukazují, že také Hausserovy divize narazily na dobře připravenou a fungující obra-nu. Jak ty pevnosti rychle a účinně rozbít? Armádní operační skupina Kempf, která se dvěma sbory útočila vpravo od tankového sboru SS, jihovýchodně od Bělgorodu, mezitím překročila řeku Donec 42 a vytvořila malé předmostí. Tři pěší a tři tankové divize zahajují útok. Patří k nim i osvědčené, 7., 19. á 6., tankové divize. Mají převzít zajištění boku celé operace a k tomu účelu proniknout podél řeky Donec k městu Koroča, kde musí zachytit mechanizované síly nepřítele, abyje nebylo možné zasadit do boje protijednotkám, které prolomily sovětskou obranu. Terén je obtížný a odpor nepřítele silný. Kempfovy divize postupují vpřed jen velmi pomalu. Tím je realizace Mansteinova plánu ohrožena. Tu dojde v úseku tankového sboru SS k rozhodujícímu obratu. Uplatní se trum- fová karta, kterou Sověti ve svých přípravách k obraně zjevně podcenili; generál Čisťjakov každopádně počítal se zcelajiným průběhem prvních hodin boje. Čisťjakov seděl ještě tři hodiny po zahájení německého útoku podjabloní v zahradě svého velitelského stanoviště u druhé snídaně. Byl milovníkem dobrého jídla. Když se na velitelském stanovišti objevil generál Katukov se svým válečným radou Popjolem, aby se dostali blíž k válečnému dění, pozval je Čisjakov přátelsky ke stolu. Popjol ve svých pamětech přesně zaznamenal: "Na stole bylo studené jehněčí maso, míchaná vejce, orosená karafa vychlazené vodky a jemně nakrájený bílý chléb - Cisťjakovova bohatá tabule." Avšak jehněčí maso a míchaná vejce zůstaly netknuté, protože se náhle ozvaly výbuchy Nad jabloněmi se objevily obláčky po výbuších šrapnelů - dělostřelectvo! Přispěchal náčelník štábu a hlásil, jak Popjol zaznamenal, "spěšně a nejistě," že se silným nepřátelským silám podařil průlom. Katukov a Popjol se rozběhli ke svým autům a rozjeli se k velitelskému stano- višti l. tankové armády Byl nejvyšší čas. Německé tanky už bylo možné rozeznat pouhým okem. Ualily se v několika za sebou uspořádaných liniich. Jejich levé křídlo drtilo hustý ořešákový lesík. K čertu, kde se tu ti Němci vzali? Jak se dostali přes opevnění? Čisťjakov se vrhl do domu a už se nehnul od telefonu. To, co se on ajeho náčelník štábu dozvěděli, jim sice situaci nevyjasnilo, ale bylo to i tak dost zlé - nejhorší údery na postavení 6. gardové armády přišly ze vzduchu. Německé Stuhy a bombardéry rozdrtily svými bombami sovětské obranné objekty Jejich nově vyvinuté malé střepi- nové bomby měly katastrofální účinky a to především v dělostřeleckých postaveních. Nejhorší však bylo to, že bitevní letouny se zabudovanými 20mm kulomety a protitankovým kanonem pod trupem rozbily sovětské tankové protiútoky a pro- boxovaly útočným silám zbraní SS cestu. Tak se Hausserovým čelním jednotkám podařilo již během několika hodin prorazit celé první obranné pásmo 6. gardové armády v úseku 52. gardové střelecké divize. A teď stály před velitelským stanovištěm armády Do místnosti generála Čisfjakova vešel vrávoravým krokem jeden zraněný dělostřelecký velitel a hlásil: "Můj pluk se již hodinu účastní boje, soudruhu gene- rále, ale třetina děl je vyřazená. Němečtí letci shazují velké množství malých pum, 43 které mají. enormní střepinový účinek. Němci ovládli vzdušný prostor Létají si jako na manévrech. Jsme bezmocní." "A kde je naše letectvo?" zeptal se nasupeně Čisťjakov "Kde jsou ty tři letecké armády a dálkové bombardovací letectvo s jejich 2 500 letadly Vždyť letci přeložili svůj hlavní stan do kurského oblouku! Proč nebyly německé letouny, jak bylo naplánováno, dnes ráno zničeny na svých letištích?" Ano, proč? Cisťjakov ještě nevěděl, co se stalo. Nevěděl, co se odehrálo na nebi nad Kurskem a nevěděl, že sovětské letecké síly se staly obětí osudného omylu. Stačilo málo a Sovětům by se jejich překvapivý úder proti německým letištím za kurskou frontou podařil. Tanková bitva u Prochorovky Rushý hortcept - Něrrzecjaý trurnf - Letechý soubqj za uýchodu slunce - Chruščo- uouo uarouání: Přiští tři dny budou strašné-Kdeje Kempf?-Hodina Waterloo- Generál Sihovatelou podávrí zprávu Generálmajor Seidemann viděl 5. července 1943 časně ráno,jak se nezadržitelně blíží katastrofa. Právě se oblékl, když do jeho pokoje vtrhl pobočník. " Hlášení od hlásné služby pane generále." Seidemann tázavě vzhlédl. "Silné nepřátelské letecké svazky letí ve směru Charkov" Generálmajor se podíval na hodinky Bleskově počítal. Pak strhl z věšáku čepici a opasek s pistolí. "To by mohlo znamenat katastrofu," mumlal si a spěchal ke spojovacímu bunkru. Venku byla ještě tma. Ale za deset až patnáct minut se začne rozednívat. A přesně za deset minut začnou startovat letadla 8. leteckého sboru na šestnácti letištích kolem Charkova. Raději nedomýšlet! Ve spojovacím bunkru se již shromáždili štábní důstojníci a viseli na telefonech. Když generál vstoupil do místnosti, zvedli hlavy, protože ve stejném okamžiku zaštěkaly nad obcí Mikojanovka, kde leželo ukryté předsunuté velitelské stanoviště 8. leteckého sboru, první výstřely flaku. Hned nato generál ajeho důstojníci uslyšeli hukot mohutných sovětských letec-kých svazků, které přelétávalyjejich velitelské stanoviště. Letěly ve směru Charkov, vstříc hustě obsazeným německým letištím. Tam právě rolovaly na start německé Stuhy, bombardéry bitevní letadla a letky stíhačů tanků - kolem 800 letadel - aby zahájily ofenzivu na jižní frontě zničujícími 44 údery ze vzduchu a potom za nepřetržitého nasazení pomáhali Hothově 4. TA při probíjení skrz silnou a hluboce členěnou sovětskou obranu. Plán vypadal takto: Nejprve se měla nad letišti shromáždit německá bojová a bitevní letadla, svazek za svazkem, a teprve potom měly vzlétnout svazky stíhacích letounů, aby převzalyjejich ochranu a doprovod. Přesně to však bylo toho rána 5. červenec slabé místo 8. leteckého sboru. To byly minuty ve kterých byla Seidemannova mohutná síla bezmocná - startovací dráhy plné bojových a bombardovacích letounů, a to, co již bylo ve vzduchu, nejistila žádná stíhací ochrana. Sovětské vrchní velení si právě tyto minuty vybralo pro svůj zničující úder proti letecké síle najižní frontě "Citadely". Chytře vymyšleno, ptecizně vypočítáno! Zde měly "Wertherovy" nesmírně cenné informace přinést nejsladší plody Seidemann a jeho důstojníci pochopili osudovou situaci ihned potom, co přes Mikojanovku předuněly proudy ruských bombardérů a eskadry stíhacích letounů. Generál věděl stejně dobře jako každý z jeho štábních důstojníků, že v těchto minutách už nelze žádným rozkazem zasáhnout do průběhu událostí na letištích. Startující německé svazky budou buď rozbité ještě na zemi pumami sovětských eskader, nebo je ve vzduchu sestřelí jejich sovětské stíhací letouny Zkáza se s hukotem blížila ve výšce 3 000 metrů. Mezi sovětskými stíhacími eskadrami letěly s letouny Mi G a Jah i americké stroje typu Airacobra. Sovětští piloti odstartovali ještě za úplné tmy z letišť 2. a 17. letecké armády v prostoru Kursk a Obojan, dokonce i z letišťjižně od Moskvy Letěli s vědomím, že jejich výpočty jsou správné. Tentokrát oplatí obávanému německému letectvu všechny údery posledních let. Několik správně vypočítaných minut přinese vítězství ve vzdušném prostoru nad kurským obloukem. Tohle vypočítané vítězství, vyvozovali Sověti, zničí Mansteinovým armádám ochranný deštník, vezme jim pomoc třetí dimenze a odsoudí ofenzivu najižní frontě kurského oblouku k neúspěchu ještě dříve, než ze zákopu vyskočí první německý granátník. Jak se Sovětům mohla podařit tahle přesná kalkulace? To byla otázka, která Seidemanna a jeho důstojníky velice tížila. Na německé straně přijali všechna opatření k utajení a použili všechny triky, aby tajemství uchovali. Přirozeně, že nemohli před sovětským vzdušným průzkumem a jejich agenty v týlu fronty skrýt všechno, co bylo nutné připravit. Desítky letišt na malém prostoru se nedají zamasko-vat. Přesto udělalo vrchní velení Luftwzffe všechno pro to, aby utajilo soustředění 1800 letounů, zhruba 1900 těžkých a lehkých protiletadlových kanonů a 300 svět-lometů těsně za frontou. Nebyla to jednoduchá úloha, poněvadž na severním úseku se musela v prostoru Orel rozmístit 1. letecká divize se 730 letadly a jednou posílenou protiletadlovou divizí, a na jihu, v prostoru Charkov, 8. letecký sbor s 1185 letadly a l. protiletad-lový sbor posílený o jednu brigádu protiletadlového dělostřelectva. 45 Pro zhruba 1200 letounů v Mansteinově prostoru bylo kolem Charkova třeba šestnáct letiš. To byla značně nebezpečná koncentrace. Letadla stála v boxech pokud možno co nejdál od sebe a obklopená pomocnou ochranou proti střepinám. Bomby a pohonné hmoty se skladovaly v jámách. Mas-kovací sítě a keře, denně kontrolované ze vzduchu, měly ztížit činnost leteckému průzkumu protivníka. Ztížit! Ale nešlo skrýt úplně všechno. Tak obrovská organizace se nedala ukrýt ani při tak dobrém maskování. A ani skutečnost, že hlavní letecké sily měly na letiště přiletět teprve v noci před útokem, nemohla zmást žádný alespoň trochu pečlivý vzdušný průzkum. A navíc, co byla všechna opatření platná, když se nepřítel tajem-ství fronty dozvěděl pomocí dobře organizované zrady ve vůdcově hlavním stanu? Sověti znali termín a koncept německé ofenzivy a velmi dobře věděli, že pozemní operace bývají podporované mohutnými údery ze vzduchu. Znalost hlavních směrů ofenzivy společně s výsledky vzdušného průzkumu podávaly dobrý obraz o němec-kých přípravách na letecký úder. Když se 5. července rozednívalo a proudy bombardérů sovětské 17. letecké ar-mády přeletěly přes velitelské stanoviště generála Seidemanna, nasvědčovalo vše tomu, že ruská kalkulace vyjde. Ale nevyšla. Opět se ukázalo, že každá kalkulace na vítězství obsahuje nějakou neznámou. Nad Kurskem měla jméno jedné nordické bohyně. Přístroje na určování polohy používané u Lu ftwaffe, jež neslyjméno bohyně-kou-zelnice Freyi, dokázaly pomocí elektrických vln určit na vzdálenost více než sto kilometrů směr a výšku blížících se letadel. Tyto přístroje německé hlásné služby zaznamenaly včas blížící se sovětská letadla. Jejich hlášení šlo ihned k protiletadlovému dělostřelectvu a na velitelská stanoviště stíhacích eskader a skupin. Na letištích kolem Charkova a Bělgorodu zapůsobilo jako úder blesku. Velitelé pochopili, co se k nim blíží. Nebylo třeba zpětných dotazů. A dotazy rádiem u sboru? Nemožné. Platil zákaz rádiového vysílání. Ale nač se ptát? Byla to jedna z hodin, kdy je třeba bez ptaní převzít odpovědnost. Byl to příklad vojenské ctnosti, která se projevila všude, na všech letištích-krátké telefonické rozhovory velitelů stíhacích svazků s veliteli letiš. "Nepřátelský útok?" "V rozporu s časovým plánem odstartujeme ihned. Poplach!" Piloti se okamžitě rozběhli ke svým strojům. Potom se letky rozjely na start. Stroje kodrcaly přes provizorní startovací dráhy Motory se rozběhly na plné obrátky Stíhači pro Kursk byli ve vzduchu. Tyto minuty rozhodly bitvu. Němečtí stíhači se za ranního oparu začínajícího dne vrhli ve výšce 3 000 metrů na sovětské bojové eskadry 46 V záři vycházejícího slunce bylo možné sledovat ze země divadlo mohutné letecké bitvy Pro sovětské stíhače byla bojová výška od 2 000 do 3 000 metrů obzvláš nepříz-nivá. V ní nad nimi měly Messerschmitty absolutní převahu. Hořící a kouřící sovět-ská letadla se řítila k zemi. Jen několik málo bombardérů se dostalo nad německá letiště, a kde se jim to podařilo, tam svoje pumy svrhly necíleně, takže způsobilyjen velmi malé škody Hned v prvním taktu letecké bitvy ztratili Rusové 120 strojů. Na konci dne to bylo 432, o dvacet čtyři hodin později dalších 205 letounů. Tím Seidemannův 8. le-tecký sbor nejen odrazil nebezpečnou nepřátelskou leteckou ofenzivu, ale dokonce na jižním úseku vybojoval i absolutní nadvládu ve vzduchu. Jeho bombardéry a bojové letouny startovaly neohrožované k velkému úderu proti sovětské obraně. Vlna za vlnou prorážela cestu německému útoku. U eskader Stuh, které bombardovaly příčná postavení Sovětů u silnice z Bělgo-rodu do Obojanu, létá i pilot, jehož jméno znají na obou stranách fronty - Hans-U1-rich Rudel. Kde bojuje, tam je většinou ohnisko bitvy Čelní roty tankového sboru SS uvázly před dobře maskovanými protitankový-mi závorami a dělostřeleckými postaveními 52. gardové střelecké divize. Rudel vidí zakopané tanky T 34, vidí křovím maskovaná postavení protitankových kanonů ráže 76,2 mm, vidí minometné baterie a těžké samohybné kanony s obrovskými hlavněmi, ze kterých vylétají 152mm granáty - Sověti je u Kurska poprvé zasadili do boje. Tuto závoru, toto rozhodující "centrum odporu" v prostoru Berezovje nutné rozbít. Stuhy se spouštějí dolů. Jejich pumy zasahují cíle. Rudel spatří blížící se proud nepřátelských tanků. Nemá však už žádné pumy Vzpomene si na svoji starou cvičnou Stuhu s protitankovým kanonem a v tu chvíli dostává nápad, který Rusům způsobí ještě hodně starostí. Mezitím se ve výšce 800 metrů blíží první vlna bitevních letounů. V cílovém prostoru shazují nové pumy SD 1 a SD 2; velké a malé "nádoby" ve tvaru pumy, které jsou naplněné 180 nebo 360 dvou nebo jednokilogramovými pumami. Nádoby se kousek nad zemí otevřou a do nepřátelských postavení z nich začnou padat vysoce explozivní malé pumyjako smrtící déšf. Účinek je pustošivý. Silně obsazená protitanková postavení Sovětů jsou jimi z velké části vyřazehá z boje. Kopce a údolí, ve kterých se brání posílený 151. a 155. gardový střelecký pluk, jsou zahalené v moři plamenů. Již v 11 hodin se do obrany 155. gardového střeleckého pluku vlomí padesát německých tanků. Zabočí na západ a vpadnou do boku 151. gardovérnu střeleckému pluku (gsp). Sovětské obranné postavení před "rollbahnem" Bělgorod - Kursk je rozbité. Útok se dostává do tempa. 47 p " Kolem oledne 6. července ovládne pluk divize "Der Fiihrer obec Lučki I. Tím tankový sbor SS generála Haussera pronikl dvacet kilometrů do nepřátelské obrany V pásmu 6. armády generála Čisjakova je vytvořena obrovská mezera. Fronta je otevřená jako vrata do stodoly A Hausser do těch vrat vrhne vše, co má. Ofenziva postupuje bouřlivým tempem jako v dobách "blitzkriegu". Sedmého července se tanky a samohybná děla převalí přes silnici Lučki II - Tětě-revino. Prapory se rozvinou na západ a na východ do volného prostoru. Část pluků divizí " Leibstandarte" a "Totenkopf zaútočí ve směru na ohyb řeky Psjol a u obce Gresnoje pronikne do posledního sovětského obranného systému před řekou. 48 lá. Divize 4. tankové armády stojí těsně před Obojanem a Prochorovkou. Avšak operační skupina Kempf nepostupuje dost rychle vpřed. Pravý Hothův bok je v nebezpečí. Mezi jejich čelními tanky je 6. rota tankového pluku SS. Velitel roty se jmenuje Rudolf von Ribbentrop aje synem ministra zahraničí. Ribbentrop se ve svém tanku řítí na čele roty a probíjí si cestu sovětským protitankovým zátarasem směrem na Gresnoje. Uderné skupiny pluku "Deutschland" a roty pluku "Der Fiihrer" se stočí na východ a zaútočí na Prochorovku. Tento úder proti klíčovému bodu na zemském mostě mezi řekami Psjol a Donec podporuje dělostřelectvo a zadýmovací minomety Sovětské vrchní velení Voroněžského frontu zachvátí při pohledu na tento překvapivý vývoj zděšení. Už nelze nic přikrašlovat. Obrana 6. gardové armády je rozdrcená. Drží se již jen jednotlivá hnízda odporu. Vrchní velitel vydává jeden z oněch kategorických rozkazů, které znají velitelé všech armád a který ukazuje, že situaceje krajně nebezpečná. Radiogram podepsali armádní generál Vatutin ajeho válečný rada Nikita Sergejevič Chruščov Zní: "Něm-ci nesmějí za žádných okolností prorazit na Obojan." Radiogram dojde i k sovětské l. tankové armádě generála Katukova. Přečte jej náčelník štábu generálmajor Salin. A Katukov neprodleně vrhne do mezery v pásmu obrany 6. gardové armády dva protitankové pluky "Po dvou hodinách z nich zbyla jen čísla," píše válečný rada l. tankové armády generálporučík Popjol. Večer přijede na velitelské stanoviště l. TA Chruščov osobně. "Příští dva až tři dny budou strašné," říká. "Buď se ubráníme, nebo Němci dobudou Kursk. Vsadili vše na jednu kartu, poněvadž jim jde o život či smrt. Musíme se postarat o to, aby si srazili vaz!" Generálmajor Salin na večerní situační poradě shrne situaci takto: "Před námi stojí dosud nikdy nenasazená koncentrace tanků. Jedná se o starou známou taktiku. Ale tentokrát tvoří úderné klíny tanky Tiger, Panther a mohutná samohybná děla. Kanony našich T 34 nedokáží prorazit čelní pancíř těchto fašistických kolosů." A ještě o něčem Šalin informuje, a má proto asi desítku písemných podkladů-německé letectvo nasadilo nové stroje s protitankovými kanony, které se s nebe vrhají na tanky jako jestřábi na slepice na dvoře. Tímto způsobem jsou protiútoky ruských tanků odráženy nečekaně zasahujícími letadly Sovětský tankový sbor Getman to zažil z bezprostřední blízkosti. Dvanáct tanků T 34 zničil jen jediný z těchto létajících stíhačů tanků během velmi krátké doby Zpráva jednoho ruského dělostřeleckého pozorovatele zní takřka neuvěřitelně: Utočící letadlo se vrhne z výšky 800 metrů na nic netušící proud tanků. Pilot srovná let jen 5 metrů nad posledním tankem. Následuje zahřmění z kanonu - záblesk-výbuch! Po explozi vytáhne pilot svůj stroj z oblaku kouře vzhůru. A znovu nalétává do útoku. Vždy odzadu. Svým kanonem likvidujejeden tank za druhým tak, že vždy zasáhne nejslabší místo - motor Tam znamená každý zásah explozi. Generál Salin ještě nevěděl, že onen muž, který to dokázal, byl Hans-Ulrich Rudel. Realizoval tak svůj nápad, jenž dostal při zpátečním letu z první akce 5. čer- 49 vence. Celou věc již jednou vyzkoušel na Krymu a jeho zkušební letoun tam ještě byl. Nechal si ho přivézt. Byl to střemhlavý bitevní letoun s kanonem. V kurském oblouku se tak ze Stuh s 37mm protitankovým kanonem zrodila Rudelova protitanková letka, která spolu s novými dvoumotorovými protitankový- mi bitevními letouny Heinhel Hs 129 zasahovala s obdivuhodnými úspěchy do tan- kových bojů. Vlevo od Hausserových jednotek SS, u 48. tankového sboru, to jde 7. července , čtvrtého dne velké bitvy, také dobře. Ještě za ranního šera ovládnou Tranátnící divize " GD" Dubrovu. Ale pohroma, která se nad jednotkami tanků Panther divize "GD" vznáší od prvního dne ofenzivy je stihne i dnes. Lauchertova brigáda se znovu dostane do minového pole a utrpí velmi těžké ztráty Situaci zachrání 2. prapor mech. pluku divize "GD" kapitána von Gottberga. Strh- ne s sebou i granátníky Remerova praporu. Utok se opět rozbíhá. Z roklí na levém křídle divize vyrážejí vpřed i prapory pluku lehkých tankových střelců. Odvážným útokem prorazí hlavní linii obrany mechanizovaného sboru generála Krivošejna. Zbytky už rozdrcené 6. gardové armády zasazené na Krivošejnově úseku, neuspořádaně ustupují, dostanou se do palby německého dělostřelectva a utrpí těžké ztráty Krivošejnovy brigády a sousední 6. ts nedokáží zabránit panice. Ustoupí k Syrcevu na řece Pena. To je poslední opěrný bod posledního sovětského obranného postavení před Obojanem. Dokáže bariéra na řece spolu s opevněnou obcí zastavit německý útok na západním boku bitvy? Generál si nedělá velké naděje, poněvadž i 11. td se,již mezitím probojovala přes silnici Bělgorod - Kursk a získává lesíky na východ od tohoto důležitého "rollbahnu". Generál Krivošejn je v malém údolí těsně za bojovou linii. Spěšně přicházející spojky nenesou dobré zprávy "3. rota Kuninova praporu ztratila všechny důstojníky Nyní ji vede seržant ú Nogajev " i A jiné hlášení: "Velitelské stanoviště 30. brigády dostalo plný zásah. Většina důstojníkůje mrtvá. Velitel brigády těžce raněný." To nejsou výjimečné příklady Na ostatních úsecích, například u 45. praporu, je to ještě horší. Mrtví. Ranění. Zajatí. Převálcovaní. Generál Krivošejn se pokusí zastavit německý útok silným tankovým protiúto- i, kem, vedeným ze Syrceva, přeměněného na pevnost. Je 8. července, čtvrtek, horký den. Z města vyrazí čtyřicet tanků T 34. Ale dostanou se přímo před hlavně tankové skupiny hraběte Strachwitze a roty tanků Tiger. Následuje ohnivý souboj. Tanky Tiger vyřadí deset sovětských T 34. Když se hlavní síly brigády obrátí a ujíždějí zpět, zapůsobí to na německé straně jako signál. Pluky divize "Groádeutschland" spolu s částmi 3. tankové divizeje pro- 50 ú následují a kolem poledne proniknou do silně opevněného městečka Syrcevo. Sověti ustoupí za řeku. Průzkumný prapor divize "GD" pod velením majora Wátjena mezitím pronikl ; dále na sever Silné skupiny sovětského 6. tankového sboru s deseti, dvaceti i čtyři- ceti ocelovými kolosy se blíží od severovýchodu. Poněvadž se průzkumný prapor nedostane včas přes slabý most, divize jej předisponuje k zajišťování svého pravého boku do polokruhového postavení před obci Verchopeňje. Tam Wátjen očekává útoky nepřátelských tanků. Má štěstí, protože má u sebe oddíl samohybných děl. Major Frantz, zkušený velitel samohybných děl, se vrhne se svým oddílem proti rychle se blížící sovětské tankové smečce. Dojde k boji, při kterém taktické umění velitele zvítězí nad početní převahou a palebnou silou nepřítele. Frantz rozestaví svoje samohybná děla do výhodných postavení a vláká Sověty do šikovně připravených pastí. V samohybce velitele oddílu sedí mladičký radista a nabíječ Eberhard. Dnes je profesorem. Tenkrát jel do svého prvního boje. O dvacet čtyři hodiny dříve si do svého deníku zapsal: "Ležíme v hustém lese. Čtu Hólderlina. " Nyní se hovoří jinou řečí. "Zavřít poklop!" Uvnitř děla je přítmí. Kódovací klíč před oči. " Hřebík volá Hřebík l, ohlaste se!" "Hřebík 1 na příjmu, přepínám." A potom svobodník Eberhard diktuje: "4 -18 - 7 - 21- 4 -18 - 3 - 9 - l..." Levou nohu má zaklíněnou mezi dvěma bedničkami s průbojnými granáty, pravou na nárazových zapalovačích, protože velitel děla nechal zase naložit sedm nebo osm granátů nad tabulkový stav Změna místa zasazení na druhou stranu svahu dává šanci vystrčit na chvíli hlavu z věže a nadýchat se čerstvého vzduchu. Oči bloudí krajinou. Vidí mírně se svažující louku. Slunečnicové pole. Kousek silnice. Ale to již do obličeje zavane dým. "Zavřít poklop!" nařizuje velitel. "Vyrozumět prapor. Skupina tanků T 34. Jejich čelo před vlastním postavením západně od silnice." Eberhardt zprávu odešle. Major Frantz chystá léčku. "Hřebík l, čekejte, Hřebík 3, hlaste se !" Rychle po sobě následující povely "zarážejí kůly a tkají síť," do které se má chytit nepřátelský útok. Pro mladičkého svobodníka je to všechno jako velká opera při stažené oponě. Hvízdání Stuh a hluk pásů tvoří předehru, recitativy vrzají ze sluchátek v číslech od 1 do 26. Vlastní protitankové kanony a ruské "rač-bumy" zpívají ve hvízdavém diskontu árie. Svobodník naslouchá majorovým stručným povelům. I polohlasná kletba zrcadlí starost o vojáky "Pod zvonem z kovově znějících hlasů uvázne v uchu především tenhle tón starostlivých a vzrušením ztichlých útržků vět," zapíše si později Eber- hardt do svého deníku. 51 Svobodník musí překládat úsečná slova a rozkazy velitele do čísel. A usrnívá se nad tím, jak mu to rychle jde. Tak rychle jako vyjmenování nepravidelných sloves tři týdny před Velikonocemi, pomyslí si. Volá Hřebík 2 a Hřebík 3. Vše diriguje pomocí čísel. A z čísel ve sluchátkách a krátké výměny výsledků pozorování, které probíhá mezi velitelem, miřičem a ři-dičem, se mu skládá báseň bitvy Kromě T 34 jede naproti, u Ivana, i několik amerických tanků Marh Il1. Druhá baterie hlásí již šestý zničený tank. U první je na čele druhá četa se čtyřmi zásahy Jenom tady u velitelského tanku, se nic neděje. Válka je vzdálená dva kilometry Najednou je však opět zde v podobě tanků T 34. Poznámkový blok radisty pryč, teď je zapotřebí nabíječ. Smečka T 34 a jeden Marh III se šinou do svahu. Poddůstojník Scheffler má oči na průhledu řidiče. Miřič je ztělesněný klid. Pal!" Kanony ráže 75 mm prorážejí pancíře jednoho tanku za druhým. Sovětští velitelé útočí stále znovu a znovu. Z jejich vysílání vyplývá, že mají rozkaz prorazit bez ohledu na ztráty Zaútočí sedmkrát. Sedmkrát padnou do léčky na druhé straně svahu u majora Frantze. Po třech hodinách stojí na bitevním poli třicet pět hořících vraků. Jen pět tanků T 34, všechny silně poškozené, se odvlečou ze zakouřené arény pod ochranu blízkého lesíka. A major nechá pyšně na divizi odvysílat: "Třicet pět zlikvidovaných tanků, žádné vlastní ztráty" Cesta do Verchopeňje na řece Penaje volná. Verchopeňje! Tahle obec ležící několik kilometrů po obou stranách řeky Pena, je silně opevněná kvůli mostu. Generál Hoernlein stočí svoji divizi na západ. Ve večerních hodinách se granát-níci pod ochranou posledních tanků Tiger opatrně kradou dál kolem kostela. Obsadí východní část obce. Stojí u řeky Devátého července padne do německých rukou i západní část vesnice s mostem přes Penu. 6. tankový pluk a střelci na motocyklech z 3. divize vytlačí nepřítele z obce. Boj se vyznačuje souboji mezi proti.tankovými kanony a tanky Panzer IV, Panther a T 34. Most přes Penu je poškozený, ale 2. rota 39. ženijního praporu jej v rekordním čase během noci znovu opraví a do dopoledne následujícího dne postaví další lótu-nový most. Po něm mohou překročit řeku i pásová vozidla. A o to nyní jde! Ráno 10. července udeří plukovník Schmidt-Ott s neuruppinským 6. tp z kó-ty 258,5 na jih. Generálporučík Westhoven současně vrhne přes řeku granátníky, 52 střelce na motocyklech, dělostřelectvo, samohybná děla, ženisty a protitankové kanony pod velením podplukovníka Wellmanna. Bojová skupina zaútočí do týlu nepřítele a dobude Berezovku, která leží na dominujícím kopci. Po dlouhé době je opět vidět zástupy sovětských zajatců, které táhnou proti směru německého útoku. Jenom v úseku 3. tankové divizeje zajato téměř dva tisíce voj áků. Východně od silnice na Obojan bojuje tankové skupina hraběte Schimmelmanna z 11. td. Po nasazení Stuh ovládne kótu 260,8. Po silnici se opatrně propracovává vpřed pluk lehkých tankových střelců divize "GD" a dobývá kótu 244,8 těsně u sil-nice. Obsadí tak nejvyšší bod předpolí Obojanu a současně proniká nejhlouběji do ruské obrany Před pozorovatelem ležíjako na dlani údolí řeky Psjol, kteráje poslední přirozenou bariérou před Kurskem. V jemném oparu jsou v dalekohledu vidět věže Obojanu -jejich eíl ! Leží na dosah. Devatenáct a půl kilometru! V normálním případě by to pro motorizovaný svazek byl jen malý skok. Podaří se 48. tankovému sboru? Podle Hothova pečlivě propracovaného plánu by se nyní mělo stát následující: 48. ts zaútočí na Obojan a ovládne přechody přes Psjol. Pak své hlavní síly rychle stočí na východ a před dalším postupem na Kursk porazí společně s Hausserovým tankovým sborem SS operační tankové síly nepřítele, které již postupují proti Němcům po zemském mostě u Prochorovky Tak to vymyslel Hoth. Aby zajistil východní bok svých jednotek a odvrátil nebezpečí, že by se na bitevní pole mohly z východu dostat další sovětské tankové armády Stepního frontu, vyslal po zahájení bitvy na zemský most východně od Prochorovky armádní operační skupinu Kempf, která se měla soustředit v oblasti pramenů řek Sejm a Donec. Ale zde byla v Hothově propočtu chyba. Kde byl Kempf? Kde byl Breithův 3. tankový sbor, který se měl po překročení řeky Donec stočit na sever a rychle dosáhnout zemského mostu? Kde byly jeho staré osvědčené divize? Vestfálská 6., durynská 7. a dolnosaská 19.? V každém případě ne tam, kde měly podle Hothova časového plánu být 9. čer-vence. A proč ne? Válečné deníky zkušených svazků vedených skvělými veliteli dávají na tuto rozhodující otázku dramatickou odpověď. Postup divizí zdržel silný odpor nepřítele. Rusové si zde vybudovali úzké zákopy hlubší než výška člověka; zákopy, proti kterým dělostřelectvo mnoho nepořídilo. A navíc byl terén doslova zamořený minami. Hned po překročení řeky Donec se německé pluky dostalyjižně od obce Razum-noje do těžkých bojů se sovětskými tankovými silami. Granátníci 7. tankové divize si oddechli, když k nim dojel erlangenský 25. tankový pluk. Najeho čele postupoval 53 ve svém velitelském tanku podplukovník Adalbert Schulz, zvaný též "Panzer- Schulz". Kdeje on, tamje sebedůvěra. Tarn vše vychází. Granátníci to vědí. A také to vidí. Věže tanků se uzavírají. Pluk se rozvinuje do bojové sestavy a v širokém klínu postupuje vpřed. Ajiž práskají výstřely z tankových kanonů. Schulz narazil přímo na pohotovostní postavení sovětských tanků. Velitel na protější straně ještě zjevně nemá bojové zkušenosti. Velí nervózně, ztrácí přehled. Když se na bitevní pole u obce Razumnoje snese noc, hoří tam - pozoruhodná číselná shoda - třicet čtyři tanků T 34. Ale silný nepřítel je dobře opevněný a skvěle zamaskovaný v hustých lesích na vyvýšeném hřbetu. Divizeje z boku napadená sovětskou dělostřeleckou palbou. Zde nepomůže ani tankový pluk. Sbor však musí vpřed, aby nebyl narušený celý plán operace. Manteuffel pře-skupí síly 8. července se mu podaří prorazit ruský zámek na vyvýšeném terénu za řekou Donec. Generál Breith tohoto úspěchu okamžitě využije, protože 6. tanková divize má potíže s přechodem přes Donec u Bělgorodu. Dlouho nepřemýšlí. "Těžiště musíme položit tam, kde to,jde dopředu," říká svému náčelníkovi štábu Merkovi. A do prostoru útoku 7. tankové divize vrhne i 6. tankovou divizi. Obě divize si nyní prorážejí cestu na severovýchod. Vlevo od nich se valí 19. td. Podél řeky Donec se probíjí 168. pd, jejímž úkolem je ochrana otevřeného levého boku berlínského tankového sboru. Tankové sbory prorážejí na široké frontě cestu granátníkům.. "Panzer-Schulz" vpravo, plukovník Oppeln-Bronikowski s 11. tankovým plukem vlevo a mezi nimi 505. prapor s tanky Tiger hraběte von Kagenecka. Proti nepřátelským postavením útočí celkem 240 tanků. Avšak Rusové sedí v dobře vybudované a do hloubky členěné obraně i východně od řeky Donec. I zde jsou protitanková hnízda, minová pole a protitankové příkopy A navíc i zrádná bažinatá údolí. Starý lišák Breith pochopí, že za takových okolností nebude schopen prorazit rychle na východ, jak mu to ukládá rozkaz. Proto 8. července změní směr útoku-naprosto správně - na sever V malé rokli u Jastrebova se setká s velitelem 6. tankové divize. Velitelské tanky stojí těsně vedle sebe. V pojízdných obrněných radiostanicích jsou rozložené mapy Velící generál jede nataženou rukou nahoru: "Hiinersdorffe, udeřte na sever a proražte nepřátelské postavení. Tím se zhroutí pilíř nepřátelské obrany!" A Walter von Hiinersdorff, jeden z nejsmělejších a nejzkušenějších tankových velitelů Wehrmachtu, jede a převálcuje obranná postavení. U Melechova odrazí při- 54 spěchavší sovětské tankové síly Společně s 19. td obklíčí dvě sovětské střelecké di- vize. Dál! 6. td se bez přestávky žene na horní Donec. Dostane se v pravou chvíli do Prochorovky? Sovětské vrchní velení rozpozná hrozící nebezpečí mohutného tankového úderu do boku. Stalin vrhne k Prochorovce operační zálohy daleko situovaného Stepního frontu. Ty se blíží spěšným přesunem. Dojedou včas? Podporučík Podgorbunskij uskočil do strany zasalutoval a s úžasem hleděl za ge- nerálem. Takto ještě náčelníka štábu nikdo neviděl. Byl to vždycky kliďas, se kterým nic nehnulo. Ale nyní běžel, těžce oddychujíc, rudý v obličeji a bez čepice, roklí, kde se nacházelo předsunuté velitelské stanoviště 1. tankové armády Vyběhl do kopce směrem k lesíku a zmizel v hustém porostu. Tam nahoře byla dělostřelecká pozorovatelna. Před hodinou tam odešli generál Katukov a Nikita Sergejevič Chruščov Ale když do mlázím a větvemi maskovaného stanoviště pozorovatele doběhl generálmajor Šalin, byl tam již jen Chruščov Katu- kov byl na cestě k velitelskému stanovišti 6. tankového sboru. "Co se děje?" zeptal se s obavou v hlase Nikita Sergejevič, když uviděl udýcha- ného a neupraveného Šalina. Náčelník štábu, stále,ještě lapající po dechu, mu beze slova podal radiogram na předtištěném formuláři. Přišel od 31. tankového sboru generála Cernijenkova. Chruščov četl: "Obrana proražená, vojska na útěku, nelze je zastavit. Usyčov" Katastrofa! V těch deseti slovech se sdělovala katastrofa. "Kdo to je?" zeptal se Chruščov a rozčileně ukázal na podpis. "Podplukovník Usyčovje spojovací náčelník 31. tankového sboru," odpověděl Salin. "Pokud je jeho hlášení správné, pak se Němci mohou bez odporu dostat přes Psjol do týlu l. sovětské tankové armády," mumlal Chruščov a aniž by to vyslovil, pomyslel si: "Pokud se Němci dostanou do týlu l. TA, pak se ruská obrana na kurské jižní frontě zhroutí. To by byl konec bitvy To by bylo německé vítězství. Chruščov okamžitě vyslal generála Popjola, válečného radu l. tankové armády, najít generála Černijenkova. Sám běžel se Šalinem dolů na velitelské stanoviště armády, aby pro sbory a brigády l. TA odvysílal tvrdé a výhružné rozkazy proti každému ústupu, zbabělosti a poraženectví. Potom zalarmoval generála Vatutina, vrchního velitele Voroněžského frontu, j a slíbil, že okamžitě něco podnikne proti hlavnímu nebezpečí, které hrozilo od I Hausserova tankového sboru SS. A udělal to. Sovětský 2. gardový tankový sbor měl u Gostičeva - v oné mezeře severovýchod- ně od Bělgorodu, do které divize generála Kempfa ještě nepronikly - bojovou 55 skupinu. Počítalo se s ní jako s beranidlem proti armádní operační skupině Kempf. Avšak nyní, v nejvyšší nouzi, ji Uatunin vrhl na západ. V lesíku východně od obce bylo shromážděno šedesát tanků T 34 a několik střeleckých praporů. V poledních hodinách se tato síla dala do pohybu. Valila se proti nekrytému boku nic netušícího Hausserova sboru, proti silnici z Bělgorodu do Obojanu, proti zásobovací tepně tankového sboru SS. Jen dvě německé oči vidí blížící se pohromu. Kapitán Bruno Meyer letí ráno s rojem protitankových bitevních letounů na průzkumný let nad lesní oblastí u Go- rodičeva. Ví, že tenhle nepřehledný terén na boku tankového sboru SS je třeba mít pod kontrolou, pokud nemají pozemní vojska zažít nějaká nemilá překvapení. Jeho pohled klouže po mýtinách a údolích. Tam! To jsou přece... Meyer přeletí velkým obloukem těsně nad lesem. A teď už nepochybuje- z lesního porostu vystupují proudy pěchoty Za nimi se valí tanky Deset. Dvacet. Třicet. Stále víc jich vyjíždí z lesa. Formují se do širokého klínu a míří na západ. Kapitán Mayer zná situaci z porad na velitelském stanovišti 8. leteckého sboru. Okamžitě pochopí nebezpečí, které tento sovětský útok proti hlubokému boku tankového sboru SS představuje. Ví také, že to je jeho chvíle! Je velitelem IV skupiny (stíhačů tanků) 9. bitevní eskadry, která leží u Mikoja- novky Na letištích tam stojí 68 zcela nových protitankových bitevních letounů Henschel Hs 129. Každý stroj má kromě kulometů i 30mm kanon - létající protitan- kové kanony operace "Citadela". Nyníje třeba dokázat, jakou cenu tahle nová zbraň má. Mayer rádiem zalarmuje pozemní stanici své skupiny a nařídí nasazení po jednotlivých letkách. Když se přiblíží první letka, Mayer piloty navádí na cíl rádiem. Potom začne historická bitva - poprvé v historii válek je totiž velký tankový svazek napadcný pouze ze vzduchu. Letky útočí. Zde je major Matuschek, na druhé straně nadporučík Dornemann. Jejich letky se vrhají jako jestřábi zezadu a ze strany na skupiny ruských tanků. Z palubních kanonů to blýská a práská. Jednou, dvakrát, třikrát. Zásah! Výbuch. Oheň. Zasažené T 34 krouží po bitevním poli. Mezi hloubkovými nálety stíhačů tanků útočí střepinovými pumami na proudy ruské pěchoty a na narychlo zaujatá palebná postavení protiletadlových zbraní skupina letounů Foche-WuLf majora Druschela. Je to bitva strojů. Ruské tanky nejsou schopné organizovaně zaujmout postavení proti neobvyklým útočníkům. Krouží kolem sebe, navzájem se blokují, a tak se stávají snadnou kořistí Mayerových létajících stíhačů tanků. Za hodinu je sovětská tanková brigáda rozbitá. Na bitevním poli stojí padesát vyhořelých nebo těžce poškozených tanků. Smrtelné ohrožení Hausserova boku je odstraněno dří než si ho tankový sbor SS mohl uvědomit. 56 II i i i" I Avšak i Chruščov vybojuje vítězství - zvítězí nad panikou 31. tankového sboru. Generál Popjol, kterého se dvěma politickými komisaři vyhnal do bojového prostoru Černijenkova sboru, se velmi brzy setkává s ustupující tankovou brigádou Konova-t lova. Popjol ji přinutí k zastavení. Otočí ji a nařídí jí, aby se vrátila. Velitele najde na jednom předsunutém velitelském stanovišti v přední linii. Má opět pevně v rukou několik pluků. Sbor je sice pomíchaný a na mnoha místech ustupuje, ale panika je překonaná. 29. protitanková brigáda ústup kryje a vytváří tak podmínky pro vybudování provi- zorních obranných postavení. Tomu nejhoršímu už velitelé zabránili. Ale stáleještě je to hodně zlé, protože Hausserovy tankové jednotky ustupující Rusy prudce pronásledují. Hauptsturmfűhrer Lex se s 3. rotou SS mechanizovaného pluku "Der Fiihrer" žene mezerou ve frontě. Náhle stojí před dobře vybudovaným velitelským stanoviš- těm naprosto překvapeného štábu jedné sovětské střelecké brigády a zajme generá- la, štáb i štábní rotu. Divize "Totenkopf," která byla po celé dny vázaná odvracením sovětských proti- útoků na pravém křídle sboru, je vystřídaná přispěchavšími jednotkami 167. pd. Staří účastníci ruské války, pluky bavorské 167. pd pod velením generálporučíka Trierenberga postupují napříč zásobovacími kolonami na východ a zaujmou obra- nná postavení u železniční tratě Bělgorod - Kursk. Na dominujících výšinách sever- ně od obce Lučki I leží pozorovatelé šesti lehkých a těžkých baterii 238. dělostřelec- kého pluku. Baterie vedou soustředěnou palbu proti sovětskýmjednotkám, které se stále znovu pouštějí do útoků; chtějí si vynutit průlom na velmi úzkém prostoru širokém asi tři sta metrů. Ale sto šedesátí sedmí drží. V neposlední řadě díky svému dělostřelectvu. Kapi- tán Wiede vede účinnou palbu svých koňmi tažených baterii 105mm houfnic precizně před vlastní zákopy do útočících sovětských linii. Miřiči pracují jako na střelnici. Dělostřelectvo je pánem situace. Generál Hausser může díky této účinné obraně vrhnout svoje motorizované svazky na místě styku "Leibstandarte" a "Das Reich" přes Psjol. Přechod přes tento důležitý vodní tok si ve vražedné ruské dělostřelecké a minometné palbě vedené z vyvýšených postavení na druhém břehu vynutí Obersturmbannfiihrer Karl U11- rich s 3. praporem 6. mechanizovaného pluku SS divize "Totenkopf . Když útok v prudké palbě uvázne, postaví se osobně do čela jednotky Ta ve večerních hodinách 10. července 1943 ovládne vesnici Krasnyj Okabr, vybuduje za řekou malé předmos- tí a ubrání ho navzdory prudkým útokům sovětské pěchoty a tanků. Divize "Totenkopf tak 11. července získá mezi obcemi Bogorodiskoje a Vesely předmostí. To, co se podle striktníhozkazu sovětského vrchního velení nesmělo v žádném případě stát, je skutečnosti - Němci překonali řeku Psjol, poslední přiro- zenou překážku před Kurskem. . 57 Leibstandarte" a "Das Reich" současně udeří na zemskérn mostě mezi želez- niční tratí a Psjolem ve směru na Prochorovku. Generál Katukov, vrchní velitel zesílené sovětské l. TA, je ve špatné situaci. Po zhroucení 6. gardové armády má vést protiútok všemi dostupnými silami a současně Němcům zabránit v postupu na Obojan. Nyní je sám zle tísněný. Každou hodinu se telefonem naléhavě ptá: "Kdy přijdou zálohy Stepního frontu? Kde jsou tankové sbory 5. gardové TA? Následkyjsou katastrofální.11. červenceje z boje vyřazená 6. gardová armáda l. TA je citelně oslabená a narychlo zasazená 5 ardová armáda je po částech "spalovaná". g Na armádním velitelském stanovišti sedí generálporučík Nikita Chruščov u Ka- tukovajako strážný a káže: "Držet, držet, držet!" Každou chvli telefonuje se skupinou armád a naléhá: "Kdy přijdou zálohy Stepního frontu. Kde jsou tankové sbory 5. gardové TA? Už přicházejí," ujišťuje ho generál Uatutin. A skutečně. Zenou se směrem na zemský most, na Prochorovku. Blíží se okamžik, ve kterém musí padnout rozhodnutí o výsledku celé operace " Citadela". Také na severní frontě, u 9. německé armády stojí 11. července Model krátce před průlomem posledního sovětského obranného postavení u obce Těploje. Proto přeskupuje síly přisunuje všechny zálohy do bojového pásma 46. tankového sboru a stanovuje termín rozhodujícího útoku k průlomu nepřátelské obrany na 12. čer- vence. Uelitelé čekají na hodinu H. Mají prorazit soustředěním tankových sil mezi obcí i Těploje a kurskou silnicí a útočit vstříc Hothovým divizím postupujícím od jihu. Vše je dobře naplánované a přesně zkoordinované. Také Hoth si chce 12. čer- vence vynutit rozhodnutí a zničit tankové síly generála Katukova na zemském mostě u Prochorovky dříve, než sovětský Stepní front přisune čerstvé síly a vrhne je do bitvy Podaří se tento plán realizovať? Odpověď závisí na 3. tankovém sboru armádní operační skupiny Kempf. Ta bojuje východně od řeky Donec. Je í úkol který dostala na začátku operací, zní: ; J , ; "Rychle zaútočit v obecném směru Koroča, aby bylo možné napadnout a zničit nepřátelské síly které lze očekávat od východu a severu." Vyjádřenojinak: Kernpfovy tři tankové divize mají zachytit sovětskou 5. gardovou TA, zabránitjejírnu spojen s Katukovovou armádou, a tím zajistit Hothúv bok. To byla Mansteinova tanková strategie! Opět, jako už mnohokrát v dějinách válek, záviselo osudové vojenské rozhodnutí., které nutně muselo určit další průběh 58 polního tažení, na pohybu hodinových ručiček, na jediném dni nebo dokonce na jediné hodině. "Minuta světa u Waterloo" se opakovala u Prochorovky V bitvě u Waterloo 18. června 1815 by úder francouzských vojsk maršála Grou-chyho z boku zabránil spojení anglických a pruských armád, a tím by velmi pravdě-podobně rozhodl ve prospěch Napoleona- kdyby se ovšem Grouchy dostal na bitevní pole včas. U Prochorovky byla strategická situace podobná té před 128 lety Zatímco na sebe narazili přibližně stejně silní soupeři, měl přinést rozhodnutí plánovaný úder 59 Přibližně stejně silné hlavní německé a ruské síly na sebe narazí u Prochorovky Utok generála Kempfa z boku má přinést rozhodnutí. 6., 7. a 19. tankové divize Kempfovy operační skupiny s brigádami samohybných děl a 503. tankovým praporem do boku sovětských sil. Jedenáctého července stojí Kempfovy čelní jednotky na břehu řeky Severnyj Donec, dvacet kilometrů od osudového místa-Prochorovky Obtížné bojové podmín- ky v nepříznivém terénu u řeky a silný odpor nepřítele sice způsobily zpoždění oproti časovému plánu, ale nyní se zdá, že se karta obrací. Celní odřad Báke ze 6. td se chystá překročit horní tok řeky Donec, 7. a 19. td se k němu blíží. Přes tři sta tanků a samohybných děl! Mohutná bojová síla. Pokud bude včas vržena na misku vah právě začínající bitvy bude to nutně znamenat vítězství pro Hotha. Začíná závod. Večer 11. července se na zemském mostě objevuje sovětská 5. gar-dová tanková armáda s 18. a 29. ts a s 5. mechanizovaným gardovým sborem. Šiko-vatelov má k dispozici 850 tanků. Jsou to především T 34 a těžké SU - útočná samohybná děla s kanony ráže 122 a 152 mm. Hoth proti nim zatím může postavit jen asi 600 tanků Hausserova tankového sboru, mezi nimi je však několik rot s těžkými tanky Tiger. Spolu se silami generála Kempfa by měl nad Sověty převahu. Generál Uatutin, Chruščov a důstojníci štábu Uoroněžského frontu stojí na velitelském stanovišti před situačními mapami. Každý ví, že se blíží rozhodující okamžik bitvy "Musíme s naší 5. gardovou TA udeřit proti Hausserovi bez ohledu na situaci u našich ostatních armád," konstatuje generál Uatutin, který patří mezi nejlepší mozky sovětského operačního velení. Ví, že čas pracuje pro Hotha. Jiný názor na válečné radě zní: Počkat, až se l. tanková a 5. gardová armáda znovu zreorganizují po těžkých ztrátách, které utrpěly v posledních dnech, a potom společně s 5. gardovou TA zahájit útok proti Hausserovým mohutným silám. Avšak Uatutin a Chruščov se prosadí. Jejich argument zněl: Když budeme čekat , dojede na bojiště Kempf. A bojovat proti Hausserovi a Kempfovi, tedy dopředu a dozadu, to je nebezpečné. Hodina Waterloo! Tenkrát, v poledne 18. června 1815, útočily francouzské pluky stále znovu proti postavením Angličanů. Mokré pahorky už byly pokryté desetisíci mrtvých. Vojska na obou stranách už byla vyčerpaná. Napoleon a Wellington zne-klidnění. Oba věděli, že zvítězí ten, kdo přivede dříve posily Wellingtonovi je má přivést Bliicher, Napoleonovi Grouchy Bonaparte se stále častěji dívá do teleskopu a vysílá stále nové spojky směrem, odkud má maršál přijít. Pokud přijde včas, zazáří nad Francii ještě jednou slavkovské slunce; pokud ne, je všechno ztraceno. V Prochorovce se Waterloo opakuje. 12. července 1943 se valí do hloubky rozčleněné Šikovatelovovy tanky proti Hausserovým tankovým plukům, které ve stejnou dobu útočí na zemském mostě proti Rusům. Dvě gigantické tankové laviny zahalené v prachu a dýmu se s duněním valí proti sobě. Začíná střetná tanková 60 bitva, jakou dějiny válek dosud nezaznamenaly a jaká se od té doby už nikdy nekonala. Celkem 1500 tanků a samohybných děl. Giganti z ocele jedou, střílejí, explodují a hoří, z jejích kanonů se blýská. To vše na malém prostoru v okolí Prochorovky Působivou a názornou zprávu o prvních hodinách bitvy podává generálporučík Sikovatelov Jeho líčení patří mezi nejlepší vykreslení bitvy v novější sovětské vojenské historii. Sikovatelov sleduje bitvu z jedné výšiny u Prochorovky: "Tanky se po stepi po-hybují ve skupinách pod ochranou lesíků a křovin. Výstřely kanonů splývají do mohutného permanentního dunění. Sovětské tanky narážejí v plné jízdě do němec-kých čelních odřadů a prorážejí německou tenkou tankovou frontu. T 34 ničí tanky Tiger palbou z co nejmenší vzdálenosti. Tím eliminují převahu německých protivní-ků v silnější výzhroji a pancéřování. Vzdálenost mezi tanky obou stranje velmi malá. Není ani prostor, ani čas k odpoutání od nepřítele, opětnému zaujetí bojové sestavy a k pokračování v operaci. Granáty vypalované z krátkých vzdáleností prorážejí jak boční, tak i čelní pancéřování. Na takovou vzdálenost není pancéřování ani délka hlavní rozhodující. Přitom často prudce vybuchuje munice a pohonné hmoty a od-tržené tankové věže létají několik desítek metrů daleko. Nad bitevním polem současně propuknou rozhořčené letecké souboje. Sovětští i němečtí letci chtějí pomoci svým pozemním silám vyhrát bitvu. Zdá se, že bombardéry, bitevní a stíhací letouny zůstávají nad úsekem fronty Porochorovka viset. Jeden letecký souboj následuje za druhým. Oblohaje brzy plná kouře z mnoha požárů. Na černé a spálené zemi hoří zasažené tanky jako pochodně. Je těžké zjistit, která strana útočí a která se brání. 2. prapor 181. tankové brigády 18. tankového sboru, který útočí po levém břehu řeky Psjol, narazí na skupinu tanků Tiger. Ta okamžitě prapor napadla palbou ze zastávky Silné a dalekonosné kanony německých tanků jsou velmi nebezpečné. Sovětské tanky proto musejí co nejrychleji zkrátit vzdálenost, aby tuto německou výhodu eliminovaly Velitel praporu kapitán P A. Skripkin vydá povel: Vpřed za mnou! První granát velitelského tanku prorazí bokjednoho tanku Tiger. Současně zahájí palbu na Skripkinovu T 34 jiný německý obrněnec. První granát prorazí boční pancíř a druhý zraní velitele praporu. Řidič a radista ho vytáhnou z tanku a uloží do kráteru po granátu. Když se přímo proti nim rozjede jeden německý tank, skočí tankista Alexandr Nikolajev do svého poškozeného a kouřícího tanku, nahodí motor a rozjede se proti nepříteli. T 34 se valí jako hořící koule po bitevním poli. Tiger se zastaví. Hořící tank do něj v plné jízdě narazí. Ozve se detonace, která otřese zemí." Odpoledne 12. července byl na bitevním poli už i Šikovatelovův protihráč gene-rálplukovník Hoth. Sledoval průběh boje z velitelského stanoviště pluku "Der Fiihrer". V periskopickém dalekohledu přehlédl celý bitevní prostor pokrytý vraky hořících a kouřících tanků. Hausserovy pluky byly sice zatlačené do obrany, ale ubránily bitevní pole. Sovětské tankové brigády opakovaně pronikaly do jejich HBL. Vždycky se však 61 podařilo je odrazit a zatlačit zpět, i když si granátníci pod náporem nepřátelských tanků téměř zoufali. Prudké boje se rozhořely zejména na pravém boku divize "Das Reich". Tam stále znovu útočily sovětské tankové brigády z mezery mezi Hausserovým sborem a eště , J nedorazivšími Breithovými divizemi. ra prokletá mezera "Útoky Rusů do boku vážou polovinu našich sil a berou nám sílu proti nepříteli u Prochorovky" bručel velitel pluku Sylvester Stadler Hoth přikývl a nechal se spojit s velitelským stanovištěm armády Ohlásil se generálmajor Fangohr, náčelník štábu 4. tankové armády "Fangohre, máte zprávy o Kempfovi? Kdejejeho 3. tankový sbor?" Fangohr to věděl přesně, protože právě před chvílí mluvil s Mansteinovým náčelníkem štábu Bussem a dozvěděl se, že čelní jednotky 3. ts stojí u obce Ržavec na řece Severnyj Donec. To byla dobrá zpráva, ale Fangohr měl i jednu špatnou. Od Busseho se totiž dozvěděl, že Model nezahájil svůj plánovaný útok na severní kurské frontě, který měl definitivně prolomit ruskou obranu. Proč ne? Protože Rusové zaútočili v týlu 9. armády v oblouku u města Orel , a u 2. armády se jim naráz podařil hluboký vlom. Město Orel,, zásobovací základna celé skupiny armád Střed, bylo v nebezpečí. Zároveň byl touto situací značně ohrožen týl 9. armády Model musel stáhnout síly z fronty a vrhnout je proti Rusům. Hoth si tuto Jobovu zvěst beze slova vyslechl, poděkoval a položil sluchátko. Nyní bylo vše ještě naléhavější. Bylo nutné vynutit si rozhodnutí zde, v jižním oblouku. Vyjde to ještě? Musí! Na Breithaje spolehnutí. Je tojeden z neúspěšnějších a nejzkušenějších tanko-vých velitelů pozemního vojska. A Manstein má kromě toho stále v záloze 24. ts generála Nehringa se dvěma skvělými divizemi - osvědčenou 17. td a 5. mechanizo-vanou divizí SS "Wiking". Hlavní však bylo, že se 3. tankový sbor generála Breitha dostal přes Donec. Ržavec. Vzdálenost od hlavního bojiště dvacet kilometrů. Je tu slyšet dunění kanonů od Prochorovky Velitelé a náčelníci štábů posíleného 11. tp sedí u tanku velitele své bojové skupiny Plukovník von Oppeln-Bronikowski vyslechl návrh majora Dr Franze Bákeho. Po odvážném útoku a tvrdých bojích dosáhli cíl dne, kterým byla obec Kazačje ležící dvanáet kilometrů před řekou. Báke navrhoval dobýtještě v noci z 11. na 12. července silně opevněný Ržavec nečekaným útokem, překročit Donec a vytvořit předmostí. pp y p p O eln sdělil své námitk Rozkaz divize zněl: "Vynutit si přechod říští den o dělostřelecké přípravě". Báke namítl, že Rus je silný a útok za dne bude stát velké oběti. Překvapivým útokem v noci by se vše mohlo podařit mnohem snadněji. 62 Mohlo by! Ale jisté to nebylo. Zkušený tankový velitel Oppeln však uznal Bákeho argumenty a s návrhem souhlasil. Báke přepad připravil obvyklým způsobem - malá bojová skupina složená z jeho 2. praporu 11. tp a z l. praporu 114. mech. pluku vyrazila po setmění proti proudu řeky Velel jí nadporučík Roembke. K oklamání nepřítele postupoval na čele skupiny ukořistěný tank T 34 s již namalovaným německým křížem. Ale nebyl moc velký! A v noci jsou všechny kočky černé. Důležitá byla silueta. Byl vydán zákaz rádiového vysílání, zákaz střelby a mluvení. Ale ne zákaz kouření. Naopak. Vojáci měli hodně kouřit a nenuceně sedět na vozidlech, jako při normálním přesunu. "Jenom nesmí padnoutjediné německé slovo," vtloukali svým mužům do hlavy velitelé rot. Kolona se pohybuje po cestě. Na čele jede sám Bdke, ,jedna četa tanků a několik obrněných transportérů s granátníky a ženisty potom velitelské tanky Je slyšet jenom vrčení motorů a chrastění pásů. Těsně kolem nich projíždějí proudy nepřá-telských vozidel. Rusy mate silueta tanku T 34 na čele německé kolony Bákeho cesta vede kolem dobře vybudovaných protitankových postavení a baterii raketometů. Měsíc slabě ozařuje krajinu. Rusové se nehýbají. Udělali si pohodlí ve svých postaveních u cesty a jen ospale vyhlédnou. Na takové kolony jsou zvyklí. Už kolem nichjezdily celý den. Báke předjedejeden zástup nepřátelské pěchoty Zádného z ruských vojáků naštěstí nenapadne vyhoupnout se na nějaký tank a svézt se. "Asi po deseti kilometrech," stojí ve zprávě Dr. Bdkeho, "začne náš ruský tank stávkovat. Asi ho přemohlo národní cítění a zablokoval silnici. V té chvíli museli naši muži vyskočit z tanků a bez ohledu na Rusy kteří se zájmem přihlíželi, odtlačit tank z cesty a svrhnout ho do příkopu, aby uvolnili cestu. Navzdory zákazu vypustit z úst jediné německé slovíčko padne několik německých kleteb! Ještě nikdyjsem na kletby nereagoval tak citlivějako před Ržavecem. Ale Rusové si stáleještě ničeho nevšimli. Osádka tanku T 34 přesedla. Nastoupit a vpřed!" Pak se vynoří první domy Ržavecu. A také první sovětské tanky Jsou to T 34, které stojí na okraji cesty Jejich věže jsou otevřené. Tankisté leží v trávě. Ale pak to bylo ještě horší. Poručík Huchtmann, který sedí v prvním tanku, mi radiotelefonem vzrušeně hlásí: "Proti nám jedou ruské tanky, co mám dělat?" " Třikrát se zhluboka nadechnout, abych to slyšel v mikrofonu a počítat tanky," odpoví Báke. Huchtmann do mikrofonu počítá: "1- 2 - 3 - 4 - 5.. . -10 - .. . -15 - Tedy dvacet dva nepřátelských tanků. Projedou věž vedle věže kolem. Všichni si oddechli, ale najednou se v ruské koloně projeví neklid. Půl tuctu tanků T 34 vybočí a vrací se. Že by si něčeho všimli? 63 Bűke nechá skupinu pokračovat v jízdě směrem na Ržavec a postaví se svým velitelským tankem Panzer 111, který má jenom dřevěný kanon jako atrapu, napříč silnicí. Sedm tanků T 34 k němu dojede, postaví se v polokruhu asi dvacet metrů od jeho tanku a zamíří kanony Ale zdá se, že Rusové přesně neví, co by měli dělat. Iritujeje noc. S Bákem to vypadá zle. S dřevěným kanonem se nedá střílet. Ale něco se musí stát, aby nebyla celá akce v poslední okamžiku zmařena. Zavolat zpět bojovou skupinu, na to je pozdě. Báke se rozhodne k husarskému kousku. Vyskočí spolu se svým pobočníkem nadporučíkem Zumpelem z tanku s magnetickou kumu-lativní náloží v každé ruce a proběhnou kolem obrněného transportéru posluchače vojenské školy poddůstojníka Dehena, který čeká na rozkaz k palbě. Pět skoků. Nálož položí na první tank. Sedí na něm několik sovětských pěšáků a poděšeně zírají. Jeden zvedne pušku, ale Báke mu ji vyrve z ruky a skočí do příkopu, aby se kryl. Stojí po prsa ve vodě. Ozvou se dvě exploze, poněvadž i nad-poručík Zumpel položil svoji nálož na tank číslo dvě. Znovu vyběhnou. Umístí další dvě nálože a opět se kryjí. Avšak tentokrát zaduní jen jedna detonace. Druhá nálož selhala. Ušetřený tank hrozivě otáčí hlavní. Báke vyskočí na jeden blížící se vlastní tank, přikrčí se za věží a zařve: "Pal!". Německý střelec je rychlejší než jeho ruský protivník. Zazní výstřel. Vyřízeno! Teď vypukne peklo. S utajenou jízdou je konec. Rusové vystřelují světelné signály Krajem divoce práskají výstřely z kulometů. Bákeho tank a obrněný transportér se ženou do obce. Převálcují protitanková postavení. Ženisté dobudou baterii raketometů. Od řeky zazní tlumená detonace. "Most!" bleskne Bákemu hlavou. Krátce poté stojí jeho tank před mostem přes Donec. Je vyhozený do povětří. Bojová skupina si ve vesnici nevšimla odbočky která k němu vedla. Ale ženisté a granátníci se dostanou přes řeku po lávce. A Rusové na druhé straně jsou tak překvapeni, že se podaří získat předmostí. Když se začne rozednívat, drží se Bákeho čelní odřad 6. tankové divize pevně na severním břehu řeky Donec. Generál von Hiinersdorff mu ihned posílá 1. prapor 114. mech. pluku kapitána Oekela. A pozdě odpoledne 12. července dorazí i bojová skupina Horst 19. td. Tankové divize Breithova sboru mohou po narychlo oprave-ném mostu překonat řeku a rozšířit úzké předmostí. Podaří se jim zajmout části převálcovaných sovětských jednotek, které ustupovaly na sever. Rusy stále znovu překvapuje to, že zde, v obci Ržavec, narážejí na německé jednotky vůbec nepomyslí na odpor. Když motospojka Gerdsmann z l. praporu 114. mech. pluku namíří karabinu na blížící se ruské dělo tažené koňmi, zvedne celá osádka děla s úžasem ruce. Ovšem 6. divizi při tomto odvážném kousku přece jen stihla pohroma. Nebyla však způsobená nepřítelem, nýbrž, a to je na tom nejtragičtější, vlastním letectvem. 64 Jedna letka He 111, která ještě nevěděla o nočním úspěchu, totiž považovala sou-středěná vojska na severním břehu řeky Donec za nepřátelská a napadlaje. Generál von Hiinersdorff měl právě vedle svého velitelského tanku poradu velitelů. V těsné blízkosti explodovalo několik pum a zranilo čtrnáct důstojní-ků a větší počet vojáků. I sám Hiinersdorff byl zraněn, ale zůstal s divizí. Velitel 114. mech. pluku major Bieberstein a kapitán Oekel svým zraněním podlehli. To byla vysoká cena za proražení mezery v protivníkově obraně ve směru k Prochorovce. Ale Báke vzniklou šanci prozatím nemohl využít. Zatímco útočil na Ržavec, hlav-ní síly 6. tankové divize napadly o deset kilometrů východněji důležité výšiny u Alexandrovky Ale Rusové tento klíčový bod svých postavení na řece Donec na křídle německého úderu energicky hájili. Prapory posíleného 4. mechanizovaného pluku uvázly před vesnicí Alexandrovka v těžké palbě sovětských,jednotek. Hűnersdorff neváhal ani okamžik. Hnal se s tanky majora Bákeho znovu zpět najižní břeh řeky Se šesti tanky Panther projel kolem houževnatě bráněné Alexan-drovky a dobyl okolní dominující výšiny Tím otevřel granátníkům cestu do vesnice, o kterou vedli tuhý boj. Tak se 13. července podařilo vytvořit mezeru v sovětském obranném pásmu mezi řekou Donec a městem Koroča. 6. td měla volný prostor k úderu na sever. Tanky 7. a 19. tankové divize se řítily vytvořenou mezerou k bitevnímu poli u Pro-chorovky Generál Walter von Hiinersdorff však už s nimi nejel. Při cestě od Bákeho skupiny na předsunuté velitelské stanoviště divize jej zasáhla kulka ukrytého nepřátelského odstřelovače - průstřel hlavy Střepiny ocelové přilby mu poškodily mozek. Sice se ho ještě podařilo přepravit letounem Fieseler Storch do Charkova, kde jej operoval mozkový specialista vrchní lékař Dr. Tnjes, jehož sem rovněž dopravili letecky, ale generál za tři dny po operaci podlehl ve věku čtyřicet pět let svému těžkému zranění v armádním lazaretu. Jedna zdravotní sestra u něho bděla ve dne v noci až do jeho smrti. Byla to paní von Hiinersdorffová, která poblíž fronty působila jako vedoucí vojenské léčebny německého Červeného kříže. Odvážný a obdivovaný tankový velitel, který se před zhruba šesti měsíci při osvobozovacím útoku před Stalingradem "proboxoval" na čele Hothovy armády až do vzdálenosti padesát kilometrů od čelníchjednotek obklíčené 6. armády, byl mrtvý. Konec tohoto smělého vojáka v hodině, v níž stojí výsledek bitvy na ostří nože a vítězství je na dosah, působí jako symbol moci osudu. 65 4. Přerušení bitvy VyLoděni spojenců na Sicilii - Souětshý průlom u Orla - "Potřebuji diuize, pane polrai maršále"- Polouični "Citadela" - Odevzdané uttězstut - Obrat ue uálce Také velká scéna války se bleskově změní. Daleko od Prochorovky padají rozhodnutí, která zmaří všechny úspěchy v kurském oblouku. Oba nejdůležitější mužové němeekého východního vojska, polní maršálové von Manstein a von Kluge, jsou bleskovým telefonním rozkazem povoláni do "Vlčího doupěte". Maršálové nastoupí do svých letadel a letí nad nekonečnými ukrajinskými a běloruskými poli směrem k východopruskému Rastenburgu. Gdrlitzký lesík se opět jednou stane dějištěm osudného rozhodnutí. Hitler své vojevůdce přijme ve stavu hněvivé činorodosti. Vojenští "dvořané" spartánského polního tábora pobíhají s hlavami mezi rameny Situace připomíná at- mosfbru před bouří! Jaký to zvrat od porady před dvanácti dny kdy Hitler na témže místě vydával rozkaz k zahájení operace "Citadela". Cas odvál optimismus. Uelká slova dozněla. Pryč byly naděje na rychlé vítězství nových zbraní. Téma, které dnes straší v ob,jektech pod stinnými buky a o kterém začne Hitler ihned a bez okolků hovořit, zní - Itálie! Podá Mansteinovi a Klugemu informace, které už v hrubých rysech znají.10. čer- vence 1943 se po plavbě ze severní Afriky vylodila na Sicílii anglická, americká a kanadská vojska. Italská obrana ostrova se rychle zhroutila. 300 000 mužů, až na několik jednotek, jednoduše uteklo. Spojenci se valili po pobřežních silnicích. Proti nim bojovali jen němečtí padákoví myslivci, mechanizovaná pěchota tankových svazků a bojové skupiny flaku. Hitler nešetří ostrými slovy na adresu italského spojence. Je nejen rozhněvaný, nýbrž i plný velkých starostí o další vývoj situace v jižní Evropě. Nemá daleko k panice. "Ztráta Sicílie je vzhledem k mizernému vedení boje ze strany Italů prakticky jistá. Možná, že Eisenhower už zítra přistane na italské pevnině nebo na Balkáně. Tím by bezprostředně ohrozil celý náš jihoevropský bok. Tomu musím zabránit. I Proto potřebuji divize pro Itálii a Balkán. Poněvadž je po přeložení l. tankové divize z Francie na Peloponés nemám kde vzít, musím je stáhnout z kurského oblouku. Protojsem nucený zastavit Citadelu." Tolik Hitler Oba velitelé byli zaražení. Zase jednou před sebou viděli na krize příliš citlivě reagujícího vůdce, panikařícího, a tedy i náchylného k ukvapeným rozhodnutím. Překvapivé a nepříznivé události jej vyváděly z rovnováhy Potom ztrácel nervy a posuzoval situaci zcela nerealisticky Tak tomu bylo i nyní. Zatímcojindy Spojence 66 podceňoval, najednou u nich předpokládal dobrodružné plány a šíleně odvážné operace. Přitom, jak ukázaly následující týdny, Eisenhower potřeboval ještě skoro dva měsíce k tomu, než se odvážil přenést útok i na italskou pevninu. Ale i kdyby měl skutečně v plánu se ihned po přistání na Sicílii vylodit také ve střední Itálii nebo na Balkáně, německé divize bojující ve více než 3 000 kilometrů vzdáleném kurském oblouku byly nejméně schopné takovému vývoji zabránit. Jejich přeprava by trvala celé týdny a do Itálie by se dostaly příliš pozdě. Zato by však odevzdaly vítězství, které se zdálo na dosah. Hitlera však sicilské vylodění zasáhlo jako klatba. Mluvil rychle a hlasitě. Bylo zcela zjevné, co jej trápilo a rozčilovalo. Byla to jeho vina. Jen on sám byl vinen tím, že došlo k téhle zatracené vojenské situaci. Hlavní štáb Wehrmachtu, který řídil operace na všech bojištích kromě východní fronty jej už od května neustále varoval před hrozivým vývojem ve Středozemí. I polní maršál von Manstein a generál Zeitzler naléhali, aby operaci "Citadela" příliš neodkládal. Guderian jej od ní vůbec odrazoval. Model neustále vznášel ná-mitky Kluge pochyboval o jejích šancích na úspěch. Hitler váhal, otálel a přikláněl sejednou sem, podruhé zasejinam-má stáhnout síly z východní fronty a "Citadelu" založit ad acta? Má vzít motorizované svazky z Francie a přeložit je do Itálie? Nakonec chtěl, ,jako obvykle, všechno, tedy udeřit "Citadelou" a po tomto po vítězství vrhnout uvolněné síly do zemí ohrožených invazí - do Francie, Itálie a na Balkán. A tím začal začarovaný kruh, hra o čas. Rusové byli v kurském oblouku týden od týdne silnější ajejich obranná zařízení mohutnější. Hitler byl nucen posílit i německé útočné síly To si opět vyžádalo čas. Tak míjel jeden termín útoku za druhým. Nakonec se spolehl na to, že rozhodne nasazení nových těžkých tanků Panther a těžkých stíhačů tanků (samohybných děl) Ferdi-nand, které se ještě zkoušely Od zbrojního průmyslu požadoval jejich urychlené dokončení. Avšak dokončení a transport těchto gigantů opět pohltil drahocenný čas. Tak míjel týden za týdnem. Guderian, generální inspektor tankových vojsk, patřil k mužům, kteří rozpo-znali nebezpečí tohoto ďábelského časového plánu. 4. května Hitlera zapřísahal, aby " se "Citadely vzdal. Během rozhovoru na velkém shromáždění v Mnichově se vyjádřil zcela jasně v tom smyslu, že nesdílí velká očekávání od nových obrněných vozidel, když řekl: "Nepovažuji tank Panther a těžký stíhač tanků Ferdinand za zralé k nasazení na frontě. Mají ještě hodně dětských nemocí, jak je u nových konstrukcí zcela přirozené, a ty se nedají odstranit během pěti nebo šesti týdnů." Dokonce i ministr zbrojního průmyslu Speer s Guderianem souhlasil. 67 Zatímco na německé straně se rýsuje rozhodující průlom na Obojan a Olchovatku, zahajují Sověti jižně a severně od kurského oblouku ofenzivu. Modelova 9. armáda musí stáhnout značné síl z fronty "Citadely" a vrhnout je proti Rusům, kteří se prolomili u Orla. I Hothova 4. tanková armáda musí odevzdat některé divize k zažehnání nebezpečí na řekách Donec a Mius. Slibný boj v kurském oblouku musí být zastavený. 68 Během této porady v Mnichově se odehrála i ona ponurá scéna, která působí až strašidelně a kterou jediný ještě žijící svědek generálporučík ve výslužbě Wolfgang Thomale líčí takto: "Guderian a Kluge se na této poradě setkali poprvé od doby co si Kluge v zimě 1941 na Hitlerovi vynutil Guderianovo propuštění. Polní maršál se chtěl usmířit a napřáhl směrem ke Guderianovi ruku. Ten však toto gesto demonstrativně přehlédl. Kluge zrudl ,jako krocan. Obrátil se k tehdejší- mu Guderianovu náčelníkovi štábu plukovníku Thomalemu a pronesl: Sdělte ge- nerálplukovníkovi Guderianovi, že jej žádám, aby mě následoval do vedlejší míst- nosti. Tam se Guderiana hněvivě zeptal: Jaký důvod máte pro svoje urážlivéjednání? Také generálplukovník zrudl hněvem a odpověděl, jen stěží se ovládaje: Pane polní maršále, to se snadno řekne. Před dvěma roky jste o mně vůdce nepravdivě informoval. Vzal jste mi moji armádu a zničil zdraví. Myslím, že je toho dost na to, abyste ode mě nemohl očekávat žádné sympatie. " Kluge se otočil a bez pozdravu opustil místnost. Hitlerův hlavní pobočník generál Schmundt předal o několik dnů poději Gude- rianovi Klugeho písemnou výzvu na souboj pistolemi. Polní maršál si vybral Hitlera jako listonoše téhle výzvy Ale vůdce byl zásadním odpůrcem soubojů, a proto sice předal Schmundtovou rukou Klugeho výzvu Guderianovi, avšak duel zakázal a ne- chal v tomto smyslu Schmundtem oba kohouty informovat. A tak zůstaly dějiny druhé světové války ušetřené krvavého zápasu dvou vysokých generálů o čest. Oba byli sice vynikající velitelé, ale charakterově ze zcela rozdílného těsta. Šest dní po oné mnichovské poradě se Guderian pokusil Hitlera v Berlíně ještě jednou odvrátit od "Citadely". Rekl mu zapřísahajícím tónem: "Můj vůdče, proč chcete na východní frontě hrát roli útočníka? Nechte útočit Rusa a poražte ho z obrany "Schlagen aus der Nachhand" - to byl Mansteinův recept. Recept, za který polní maršál bojoval poté, co katastrofa u Stalingradu jednou provždy zmařila všechny možnosti rychlého vítězství nad Sověty "Porazit z obrany" znamenaIo nepouštět se do útočných operací spojených s velkými ztrátami, nýbrž nechat útočit nepřítele a zasazovat mu v příznivém oka- mžiku drtivé protiúdery To byla strategie opotřebování. A Manstein doufal, že při jejím uplatnění na celé východní frontě ruské ozbrojené síly vykrvácejí a Stalin bude jednoho dne - možná - ochotný jednat o míru. Byl to jeden z těch velkých dramatických okamžiků války, když Guderian onoho 10. května 1943 uchopil Hitlera za ruku a zeptal se ho: "Můj vůdče, proč chcete ~ podstoupit riziko spojené s útokem?" Hitler se na něho podíval a řekl: "Možná, že máte pravdu. Mně se při myšlence na útok také vždy nějak stahuje žaludek." Potom ale stejně rozkaz k "Citadele" vydal. 69 Nyní, 13. července, stojí opět proti svým maršálúm. Dějiny nedaly za pravdu jemu, nýbrž jim. Nzvzdory tomu opět prosazuje nesprávné rozhodnutí. Tentokrát se proviňuje vůči oné fundamentální zásadě válečného umění, kterou formuloval Clausewitz: Nenechat se od jednou přijatého rozhodnutí odvrátit žádným nebezpe- čím ani lákadlem a zůstat věrný zásadě operačního plánu. Manstein je zděšený, že Hitler chce kvůli vylodění Spojenců na Sicílii přerušit operaci "Citadela," a to v okamžiku, kdy se, podle ,jeho mínění, začíná rýsovat vítězství. Ale dá se v kurském obloukuještě skutečně dobýt vítězství? Je to Kluge, kdo lije vodu do Mansteinova vína. Podává zprávu o situaci u Modela na kurské severní frontě: Místo aby 12. července nastoupil k průlomu u obce Těploje, musel generál- plukovník zastavit útoky a svoje svazky stáhnout z fronty Proč? Poněvadž v jeho týlu, na severní frontě orelského oblouku, u 2. tankové armády se Rusům podařil hluboký vlom, a tím začali ohrožovat Orel. Kluge z toho vyvozuje, že Modelova 9. armáda už nebude moci obnovit útok. Ani později ne. Ztráta 20 000 mužů a stažení motorizovaných vojsk k přehrazení postu- pu sovětských vojsk v prostorech vlomů severně od Orla vyžaduje, alespoň podlejeho názoru, přerušení "Citadely". "Vítězství na jižní frontě kurského oblouku je na dosah," odporuje Manstein. "Nepřítel už zasadil do boje téměř všechny operační zálohy ajeho bojová síla značně poklesla. Přerušit nyní bitvu znamená odevzdat vítězství!" To, že Manstein situaci na kurskéjižní frontě posuzoval správně, vyplývá z nyní dostupných pamětí tehdejšího vrchního velitele sovětské 5. gardové TA generálpo- ručíka Šikovatelova, dnes maršála tankových vojsk. 1y potvrzují, že situace sovět- ských vojsk na horním toku řeky Donec se v době, kdy se blížily Breithovy tankové " divize, "stala mimořádně obtížnou. Mansteinův návrh měl tedy smysl - Modelova armáda měla podle něho ponechat na severní frontě značné síly aby poutala nepřítele, zatímco Hoth a Kempf měli pokračovat v boji a zničit nepřátelské síly jižně od Kurska - tedy v jistém smyslu vybojovat poloviční "Citadelu". Ale Kluge nepovažuje za možné ponechat 9. armádu v jejím bojovém prostoru, a proto pokládá za naléhavé přerušit bitvu a stáhnout všechny svazky do jejich výchozích pozic. Hitler s ním souhlasí. Ale dovolí Mansteinovi pokračovat s jeho silami v bitvě na jižní frontě. Je to všakjen záblesk naděje, který má krátké trvání. Hoth svůj útok obnoví. V součinnosti s armádní operační skupinou Kempf zasazuje za prudkého deště další úspěšné údery Sovětská 69. armáda se spolu se dvěma tankovými sbory brzy ocitá v kotli Ržavec - Belenichino - Gostičevo. Vtom však přijde závěrečný hvizd i projižní fřontu-Hitler 17. ervence nařizuje okamžitě vyvést tankový sbor SS z boje, protože ho chce vrhnout do Itálie. (Abyjeho 70 hlavní síly v následujících měsících přece jen ponechal na východní frontě.) Záro-veň nařizuje, kvůli kritické situaci u Orla, předat další dvě tankové divize skupině armád Střed. Tento rozkaz znamenal pro Mansteina konec jeho operací u Kurska. Se zbýva-jícími silami nemohl udržet dosaženou linii. Do začátku srpna se proto musel stáh-nout do výchozích pozic. Byl to ústup poznamenaný těžkými ztrátami, a to přede-vším zbraní a techniky Ještě nedávno zle tísněné sovětské armády získaly prostor a pustily se do prudkého pronásledování ustupujících německých divizí. Z hrozící porážky Rudé armády se stalo vítězství. Manstein sice zajal 34 000 vojáků a Sověti ztratili ,jen na jižní frontě kurského oblouku celkem 85 000 mužů, což bylo téměř tolik, kolik před šesti měsíci ztratila 6. armáda u Stalingradu v bo,ji, ale Rusové dobyli ztracený terén rychle zpátky Poslední velká německá ofenziva v Rusku byla u konce. Byla ztracená, a ještě hůř - zálohy pozemního vojska, vytvořené za měsíce trvající namáhavé a obětavé práce, především hlavní síly motorizovaných divizí, se v kurském ohni ztenčily, aniž by byl dosažen vytčený cíl. Tím byla na dlouhou dobu zlomena německá ofenzivní síla a vytvoření. operační zálohy už od té doby nebylo možné. Stejně jako Waterloo v roce 1815 zpečetilo Napoleonův osud, ukončilo jeho vlá-du a změnilo tvář Evropy, tak ruské vítězství u Kurska zahájilo obrat ve válce, vedlo o dva roky později ke svržení Hitlera a s porážkou Německa i ke změně celého světa. Z tohoto pohledu byla operace "Citadela" rozhodující bitvou druhé světové války Oficiální sovětská historie války ji právem nazývá "bitvou, která měla význam pro historii světa". Je s podivem, že "Citadela," tedy bitva u Kursku, nemá v povědomí Němců význam osudové bitvy Zeptejme se na Stalingrad. A pak se zeptejme na Kursk. Rozdílné znalosti o obou událostech jsou zarážející. Přitom ne bitva u Stalingradu, ale u Kurska byla osudovou, rozhodující bitvou války na Východě. V každém ohledu! Rudá armáda přečkala katastrofu let 1941 až 1942, zvládla krize, získala iniciativu a byla nyní na tahu. V sovětských oficiálních líčeních najdeme poprvé sebejisté zjištění: "Sovětská vojska převyšovala v bojích u Kurska protivníka, pokud jde o lidi a materiál, dvojnásobně až trojnásobně. Není pochyb o tom, že se stav Rudé armády zásadním způsobem změnil. Tanková vojska byla nově učleněna a mohla se opřít o mohutnou výrobní základnu, která byla větší než v německém válečném hospodářství. Kurská bitva byla i hodinou zrodu sovětských samohybných děl SU, těžkého dělostřelectva na samojízdných lafetách. Především se však rozhodným způsobem zlepšilo operační a taktické velení, zvláště u motorizovaných svazků. To se projevilo v pohyblivém vedení boje a v rych-losti, s jakou byly do kritických míst zasazované rezervy Zde ovšem Rusům přišly k dobru americké standardní nákladní automobily Od léta 1942 jich Američané do SSSR dodali 434 000. USA tedy měly na Stalinově vítězství u Kurska značný podíl. 71 Co by však byla platná materiální převaha, kdyby nebyla naplněná novým bojovým duchem. Hesla o "Vlastenecké válce" působila na rudoarmějce silněji než staré a vyčichlé teze o obraně světové revoluce. Nejvyšší německé velení však tyto změny nevidělo. To, jak zůstalo beze změny věrné své nesprávné představě o vojákovi Rudé armády, ukazuje zneuznání a očer-ňování politického komisaře v sovětských ozbrojených silách. I když na začátku války byla ,jeho role ;ještě rozporná, od bitvy u Kurska se stále více projevuje jako muž, kterého si vojác:i a velitelé váží a respektují jako pomocníka proti pošetilým nadřízeným, stupidní byrokracii a proti zbabělému poraženectví. U nás jsme se na komisaře vždy dívali jako na naháněče a brutální politické fanatiky Osudný rozkaz německého vrchního velitelství ze 6. června 1941 nezachá-zet se zajatými komisaři jako s vojáky nýbrž .je rovnou zastřelit, byl zlovolným plodem tohoto omylu. Většina generálů a vyšších velitelů. jej sice nevykonávala a dokonce žádala,jeho odvolání, ale,jeho následky byly přesto velmi zlé. Komisaři byli ve skutečnosti politicky spolehliví a aktivní lidé, kteří svým všeobecným vzděláním převyšovali průměr rudých důstojníků. Je třeba znát historii vzniku instituce komisaře v Rudé armádě, abychom mohli dospět ke správnému hodnocení. Důstojnický sbor ozbrojených sil se původně skládal z větší části ze starých carských důstojníků, ktei-í byli ve smyslu bolševického režimu politicky nespolehliví. Zbytek tvořili proletářští důstojníci z občanské války muži bez normálního vojen-ského i všeobecného vzdělání. Z této situace nutně vyplynulo zavedení komisařů. Těm připadla kromě politické kontroly i úloha, která,je v západních armádách věcí vojskových velitelů, totiž politické vzdělávání vo,jáků, jejich výchova, duchovní péče a starost o jednotku. V prvních letech po revoluci byl navíc v mnoha případech učitelem čtení a psaní. Io, že se v průběhu doby objevovaly neshody o kompetence s důstojnickým sborem, je pochopitelné. Dějiny Rudé armády a poslední války to zřetelně ukazu,jí. Komisařům byla věnována velká péče. I3yli průběžně školeni a vzděláváni. Kromě politického školení dostávali i intenzivní vojenské vzdělání, poněvadž museli být schopni převzít plnění vojenských úkolů, dokonce nastoupit na místo velitele, pokud padl nebo byl raněný. Politruk roty tedy musel být schopen velet rotě, vá-lečný rada divize divizi. Při takových požadavcích je zřejmé, že se sbor politických komisařů musel skládat z tvrdých mužů oddaných režimu, kteří byli v první polo-vině války duší odporu. Přitom svoji jednotku nutili k boji bezohledně a všemi prostředky - bezohledně, ale většinou i vůči sobě. 72 5. Zrada ve vůdcově hlavním stanu V OKW se nic neutajilo - Od "Wertlzera" h "Direhtoroui" - Rudolf Rssler uysilal do Moshuy - Rudá centrála agentů ue Šuýcarshu - Zrádci nebýuaji uojeuůdri - Kdo byl "Werther" Avšak zpět ke kurském bitvě. Dnes se často objevuje teze, že Kursk byl logickým u neodvratným vítězstvím Rusů. Ale to je ideologie a propaganda. Neexistují žádnú logická vítězství, žádná vypočitatelná, spravedlivá a ani žádná nutná vítězství. I oficiální dějiny "Velké vlastenecké války" poskytují důkaz pro tuto pravdu. Ve 3. svazku je otištěna velmi zajímavá zpráva, kterou po bitvě pro hlavní stan vypra- covalo vrchní velení Voroněžského frontu, tedy Chruščov u Vatutin. Je v ní uvedeno, že 7. července viselo na nitce, na jednom jediném rozhodnutí, zda se Hothovým divizím podaří či nepodaří průlom na Obo,jan. Obrana 6. gardové armády byla rozbitá. Za ní stály jen části dvou sovětských tankových sborů. Měly podniknout beznadějný protiútok nebo zůstat v obraně? To byla - podle této zprávy - ona rozhodující otázka. Co dělat v tomto krizovém okamžikú? Tato otázka dala podnět ke vzniku zapřisáhlého nepřátelství mezi Chruščovem a Zukovem. Generál Vatutin, po dohodě s Chruščovem, nařídil zbylým svazkům l. tankové armády, aby se se svými tanky zakopaly a vytvořily pevnou protitankovou hráz. Ta měla německý tankový úder zastavit. Maršál Zukov, Stalinův zástupce najižním úseku sovětské fronty, tomuto "pro- tismyslnému použití tanků" prudce oponoval. Požadovaljejich zasazení do protiúto- ku. Když to Chruščov a Vatutin odmítli, zmobilizoval Stalina a získal ho pro svůj názor. Z hlavního stanu přišel rozkaz: "Protiútok! "Dějiny Velké vlastenecké války" k tomu poznamenávají: "Aniž by znal konkrét- ní situaci, rozhodl se Stalin pro Zukovův názor, že není možné odvracet německé tankové útoky z pevného postavení." Avšak Chruščov s Vatutinem se nevzdali. Zmobilizovali maršála Vasilevského a společně s ním se jim podařilo odvrátit Stalina od jeho rozkazu. Tankové sbory l. TA nebyly zasazené do protiútoku, ale zakopaly své tanky a vytvořily obrněnou zeď z ohně a ocele. Žukov měl z vojenského hlediska přirozeně pravdu. Tanky nejsou k tomu, aby se zakopávaly Avšak v tomto případě se této zdi z tanků a protitankových kanonů skutečně podařilo německý úder zastavit. V "Dějinách Velké vlastenecké války" je tato zpráva Voroněžského frontu citována pod spisovou značkou a s přesným zdro- jem. Je tedy jednou provždy zanesená do historie. Praví se v ní: "Kdyby došlo k rozhodnutí rozjet se s tankovými svazky do protiútoku, rychle bychom svoji sílu spotřebovali, protože u silnice už neexistovala 73 stabilní fronta střeleckých svazků. Protivník by s určitostí pronikl do Obo anu a potom by začal svůj úspěch rozšiřovat srněrem na Kursk." "S určitostí by pronikl do Obojanu." To by bylo Hothovo vítězství. Také z německého pohledu mohlo u Kurska dojít kjinému vývoji. Manstein se svými veliteli se například čtyři týdny před útokem zab val otázkou , y P J ý zd b s ohledem na růzkumem z ištěné ruské přípravy k obraně nebylo rozum- ně ší vzdát se kleštového útoku starého stylu a místo toho na adnout kursk "balkon" na nejslabším místě, totiž čelně, a potom se rozvinout vpravo a vlevo. y Mansteinovi velitelé byli touto myšlenkou nadšeni. Generální štáb ozemního vojska,ji však zřejmě zamítl. Zdá se však, že Hitler, který od ti-ancouzskeho polního tažení choval hluboký obdiv vizči Mansteinovu strategickému umění,jí byl pozitivně nakloněný. Mluví pro to roztrpčená poznámka,jíž pronesl ke generálu Schmundtovi: "To bylo naposledy co jsem dal na generální štáb. Schmundt to okamžitě řekl generálporučíku I3alckovi. Je to zajímavé svědectví. Nemění však nic na tom, že za porážku u Kurska nese odpovědnost sám Hitler, protože rozhodoval o neustál ch odkladech termínu útoku. ý Uvedené příklady ukazují, jak navzdory plánování bitva závisí na nezměřitel- ném - na pochopení situace vyšším velitelem, na odvaze k neobvyklým opatřením , na odvážném rozhodnutí přijatém v jediné minutě, na statečnosti vojáka a odvaze velitele jednat i proti rozkazu! Tím se dostává do popředí i ona otázka, která nad operací Citadela" visela od první chvíle - otázka zrady U této bitvy hraje neobvyklou, dramatickou roli. Tajem- ství, jež až do dnešního dne tuto zradu zahaluje, ukrývá vzrušující záhadu která dosud vzdoruje rozřešení. , Od ,jara 1942 se v německém Abwehru hromzdily náznaky toho že sovětské vedení průběžně dostává vynikající informace o nejtajnějších věcech německého vedení války Německá zbrojní produkce, síla a složení východního vojska, nové zbraně ře-devším ale plány a úmysly německého vrchního velení, to vše Sověti znali. Část éto špionážní práce šla zjevně na konto partyzánů a agentů v týlových oblastech němec-ké fronty I zběhové a političtí protivníci nacistického režimu, jakož i vojáci a důstoj-níci, kteří upadli do zajetí, se vědomě či nevědomě stávali zdrojem sovětské špionáže. Dobrý letecký průzkum obstaral zbytek. Důležité a rychlé zdroje informací ro taktickou oblast ak tvořily p P P olní telefonní kabely na které se Rusové napojovali a zachycené radiogramy které německé štáby v časové tísni nebo i z lehkomyslnosti někdy odesílaly Ale to všechno nestačilo k vysvětlení velkých znalostí sovětského vedení o o e račních úmyslech, plánech a o přípravách nejvyššího německého velení. Znalot i které generálplukovník Franz Halder, náčelník generálního štábu pozemního vojska 74 do podzimu 1942, charakterizoval v roce 1955 v roli svědka při jednom procesu stručně a dramaticky takto: "Téměř všechny německé útočné operace znal nepřítel díky zradě jednoho příslušníka OKW bezprostředně po jejich naplánování ve vrch-ním velení Wehrmachtu, tedy ještě dřív, než se ocitly na mém psacím stole. Ucpat tuto díru se za celou války nepodařilo." Jaký dopad může mít existence i jen malého kruhu agentů, to se německý Abwehr dozvěděl díky jednomu zajímavému příkladu: V létě 1942 byla po dlouhém pátrání ve varšavském předměstí Otwock zaměřená a "vybraná" špionážní vysílačka. Přitom se podařilo zajmout dva bývalé polské důstojníky kapitána Arzyszewski-ho a poručíka Meyera, a jejich důležité spolupraenvníky Oba důstojníci seskočili v létě roku 1941 jižně od Varšavy padákem ze sovětského letadla. V zavazadlech měli vysílačku a 2 500 dolarů. Jejich úkolem bylo vybudovat špionážní skupinu za účelem získávání a předávání vojenských zpráv, které měli rádiem vysílat do Moskvy Kapitán neustále cestoval po zemi a shromažďoval intórmace. Poručík obsluho-val vysílačku. Německému Abwehru se podařilo zajistit vysílací kód a téměř 500 dup-likátů zakódovaných zpráv odvysílaných do Moskvy Jejich dekódovaný obah vyra-zil německým expertům dech. Kolik tajných informací vo,jenského charakteru tito dva agenti během ,jednoho roku shromáždili, bylo nepředstavitelné. Radiogramy podaly přesný obraz soustředění německých vojsk pro letní ofenzivu v roce 1942. Ale nejen soustředění, nýbrž i stanovené cíle, plánovaná nasazení vojsk a transporty sborů i divizí tam byly přesně a správně zaznamenané. Rudý generální štáb tak mohl snadno určit hlavní směry německé jarní ofénzivy už jen z informací svých dvou polských agentů s vysílaěkou. A to všechno za 2 500 dolarů! Co udělalo německé OKW na základě tohoto alarmujícího zjištění? Neměla tato lekce z případu Otwock nevyhnutelně otevřít velení Wehrrnachtu oči a zaměřit je na nebezpečnost agentů s vysílačkou, nového a typického druhu agentů ve druhé světové válce? Nebylo snad zjevné, že varšavská skupina nebyla výjimečným přípa-dem? Spěchali experti s nalezeným materiálem do vůdcova hlavního stanu, aby podali zprávu Hitlerovi a vrchnímu velení? Ne! Shrnující zpráva německé rádiové kontrarozvědky která rozbila varšavskou skupinu, se nikdy nedostala na stůl Adolfa Hitlera. Kompetentní náčelník zpravo-dajských spojení Wehrmachtu ve vůdcově Pavním stanu generál Erich Fellgiebel jej rádiové kontrarozvědce vrátil se zdůvodněním, že je příliš dlouhá na to, aby mohla být předložena vůdci. Pozdější zkrácená verze zprávy byla označena za "příliš alar-mující"; její předložení by údajně vůdce jen rozčílilo. Avšak značné množství agentů vybavených vysílačkami, které Moskva etablo-vala za německou frontou, v Německu a téměř ve všech zemích Evropy ještě před vypuknutím války, pracovalo dál s pilností včel, rafinovaností a s udivující odvahou. Podobné zpravodajské skupiny k přímému předávání zpráv generálnímu štábu Ru- 75 dé armády do Moskvy existovaly všude. V Paříži, Marseille, v Bordeaux. V Bruselu i v Haagu. V Berlíně. V Bernu, Zenevě a v Lausanne. V Kodani, Oslu a v Hammer- féstu. V Bukurešti, Bělehradu a v Sofii. V Aténách. V Istanbulu. V Káhiře. Určitý počet těchto špionážních vysílaček se Němcům podařilo v zimě 1941 v Bruselu a v létě 1942 v Berlíně a Paříži "vybrat". Dešifrované duplikáty radiora- mů odhalily dramatické skutečnosti - Sověti znali praktick všechna rozhodující tajemství a všechny p]ány polních tažení. y Během následujících let se německé rádiové kontrarozvědce podařilo objevit a zaznamenávat rádiem předávané zprávy mezi sovětskými špionážními v sílačka- mi ve Švýcarsku a Moskvou. Jejich kódování bylo ovšem tak skvělé že se č št z nich podařilo dekódovat až v roce 1944. Stručná analýza nalezených a zaznamenaných radiogramů odhaluje ponurou skutečnost: Rudý generální štáb dostával ve všech etapách války v Rusku vynikající informace. Mezi nimi i takové, které musely pocházet jen z nejvyšších míst němec- kého vojenského velení. Ano, sovětští agenti v Ženevě a v Lausanne e museli dostá- vat přímo z vrchního velitelství a vůdcova hlavního stanu. Devátého listopadu 1942, když divize německé 6. armády měly v rukou devět desetin Stalingradu a sovětslsé vrchní velení připravovalo protiúder na Donu za- chytil německý FunkAbwehr zakcidovaný radiogram, který podle pozdějšího dekó- dování zněl: "Doř.e. - Kde se rzacházeji týlouá obra.nrLci postaueni Něrrcců na Linii .jiicozápadraě od ,5talingradu a podél Donu - Direllor: " O několik hodin později následovalo pokračování. Znělo: "Doře. - Kde jsou rayni 11. a I8. tanhouá diuize, a 25. pěši (rraot. diuize, dřiue raa,sazercé na úsehu f i-onty Brjansh - Direltor. " Odesilatel těchto radiogramů, "Direktor," byl vedoucím zpravodajské služby v Moskvě. Adresátem byl vedoucí sovětské zpravodajské sítě ve Svýcarsku kter používal krycí jméno "Dora". ý Dne 26. listopadu, tedy v době, kdy už sovětské tankové sbory vytvořily kolem Stalingradu a 6. armády veliký železný kruh, odeslal "Direktor" Doře" následující příkaz: " "Oduysilejte údaje o honhrétnich opatřenich, hterá zamýšli OKW s souuislosti s postupem Rudé armády u Stalingradu. " Tento radiogramje obzvlášť zajímavý. Sovětské velení si zjevně nebylo zcela isté svým fantastickým úspěchem - obklíčením celé jedné německé armád oba že padne do německé asti? P Mělo snad p otřebovalo potvrzení?y Druhého prosince přikázal "Direktor" své ústředně ve Švýcarsku: "Nejdůležitějšim úholerrz nejbližši doby je přesné zjištěni ušech němechých rezeru u zázemi uýchodni fronty. " r O prvním svátku vánočním roku 1942 "Direktor" ožadoval: "Nechť Werther j p asně uuede, holih záložnich divizi bude do 1. ledna sestaueno z náhradnihů. Spěchá. " 76 V tomto radiogramu se poprvé objevuje nejtajemnější jméno sovětské špionáže v Německu - "Werther". 16. ledna 1943 je "Werther" opět v jednom radiogramu jmenovaný. "Doře. - Zpráuy nd Werthera a Lucie o hauhazshé fřontě, a to nejdůležitější o uýchodnL fi-ontě a o odeslárzi nouých diuizi na uýchodní fřoratu nám odešlete bez odhladu př-ed ušemi ostatnLmi inforrrcacerrti. Poslední Wertherouy informace byly uelmi důležité. - Direlztor." Když protišpionážní experti tyto radiogramy dekódovali, věděli Němci o jmé-nech uvedených v textu buď málo, nebo nic. Dnes víme téměř všechno. "Dora" bylo krycí jméno šéfa sovětské špionážní sítě ve Svýcarsku Alexandra Rado, sovětského agenta maďarského původu. K jeho skupině patřili fanatičtí komunisté, skvěle vycvičení agenti a agentky Byl mezi nimi i německý emigrant Rudolf Rssler, který užíval krycíjméno "Lucie". Rssler byl esem sovětské vojenské špionáže proti Německu. Je stavěn na stejnou úroveň s hvězdným agentem Dr. Sor-gem, který až do zimy 1941 seděl na německém velvyslanectví v Tokiu a zásoboval Stalina informacemi, ,jež měly rozhodující význam pro průběh a výsledek celé války Róssler pocházel z Kaufbeurenu. Narodil se v roce 1H97. Od roku 1930 pracoval v Berlíně jako ředitel jednoho nakladatelství a spolu.pracoval s klerikálními, liberál-ními a komunistickými kulturními organizacemi. Udržoval těsné styky s levicově intelektuálními kruhy mezi nizni i se Schulze-Boysenem, tenkrát komunistickým studentským vůdcem, který se později stal šéfem "Rudé kapely" v Berlíně. Navště-vovali jej i členové nacionálně bolševických skupin; k joho autorům patřili též muži z okruhu Ernsta Niekische. Jeden švýcarský student, který Rósslera navštěvoval a byl již tehdy zjevně zapojen do špionáže pro Svýcarsko, se jmenoval Xaver Schnieper. S tím jménem se ještě setkáme. Rssler v roce 1934 emigroval do Svýcarska. V Lucernu založil nakladatelství "Vita Nova," kteró vydávalo humanistické, teologické a filozofické spisy Až do vypuknutí války se zpravodajsky nijak neprojevoval. Zjevně se držel zpátky Jeho chvíle přišla s vypuknutím války Tehdy spustil svůj pečlivě vybudovaný aparát. Začal čerpat z dávno navrtaných zdrojů. Jeho nejlepší pramen tryskal v OKW a hlavním dodavatelem byl "Werther". Kdo byl onen muž, který se skrýval za jménem Goethovy tragické románové postavy a už 16. ledna 1943 si vysloužil obzvláštní pochvalu z Moskvy? "Werther" byl velký tajemný muž sovětské vojenské špionáže v německém vedení. Dodával velká tajemství, jež všechna pocházela z vrchního velitelství Wehr-machtu a z vůdcova hlavního stanu. Tajemství, která mohli znát jen zasvěcení. Když Moskva chtěla o německém vojenském velení vědět něco velmi důležitého, velmi tajného, potom se v radiogramech objevilo: Ať "Werter" zjistí, "Werther" musí r zjistit! "Werther," "Werther," "Werther"! 77 " Dne 16. února 1943 požadoval "Direktor od "Dory": "Ihned se přes L ucii u Werther-a dozuědět, zda brcdou evahuouaná města V,jazma a Ržeu2" A 22. února: "Ihned u Werther-a opatřit plárry OKW o cilech shupiny arrnád Kluge. " A odpovědi? Opatřil je Werther! Kdo byl ten Werther"? Začátkem března se začala soustřeďovat vojska skupiny armád Střed k ofenzivě proti kurskému oblouku. Do prostoru města Orel bylo k 2. tankové armádě převeleno deset divizí. Spolu s dalšími přesuny nutnými pro ofenzivu z toho pro německé vrchní velení vyplynuly značné dopravní problémy I3ěhem 18 dnů mělo být dopraveno k cíli 320 transportních vlaků. Na těchto transportech závisel celý plán. Zde byla Achillova pata operace "Citadela". A Sověti se promptně dozvěděli všechny podrobnosti. Plukovník i. G. Hermann Teske, "í,renerdl pro dopravu Střed," v této otázce nejlépe informovaný člověk, k tomu v jednó své studii konstatuje: "Rus se musel o německých plánech soustředění vojsk velmi brzy dozvědět, neboť obě trasy nástu-pu se od poloviny března staly cílem prudkých rušivých útoků. Protože při nich vždy používal nejúčinnější síly pro daný účel, je nutné předpokládat, že o jejich nasazení bylo rozhodnuto na nejvyšších operačních místech." Jinými slovy: Sovětské vrchní velení mělo tak přesné, spolehlivé a detailní informace o německém nústupu vojsk k operaci "Citadela," že mohlo vést protiúdery z nejvyšší úrovně. Pouze neobyčejná schopnost improvizace, jakou měli němečtí železniční ženisté, dokázala zabránit nebezpečným dlouhodobějším poruchám v ná-stupu vojsk. Ale i tak to bylo dost zlé. Dne 15. dubna 1943 Hitler podepsal operační rozkaz č. 6 pro operaci "Citadela" a stanovil jako nejdříve možný termín jejího zahájení 3. květen. O pět dní později, 20. dubna, hlásila "Dora" "Direktorovi": "Němeclý ter-mtra útohu proti Kurshu, půuodně staraoverrý na pruni huětnouý týden, se odhládá. " " Dne 29. dubna "Dora doplnila: "Nouý termtrc něrneché ofenziuy -12. čeruen. " Tato informace byla exaktní. Obsahovala jedno z nejvíce střežených tajemství Wehrmachtu, které znal,jen tucet lidí. 7. května žádal "Direktor" od "Dory": "Zjistěte přes Zucii u Werthera vše o plánech a úmyslech OKW a naléhavě nám to sdělte. " Již 9. května odpověděla "Dora" dlouhým radiogramem o více než 120 zakódo-vaných skupinách slov: "Dora Direhtoroui. - Od Werthera... OKH je přesuědčené, že... " A potom pršely informace o úvahách ve vrchním velitelství pozemního vojska, o kubáňském předmostí, o plánech obrany u Novorossijska a o mnoha dalších přís-ně tajných německých úmyslech. 78 13. května dostala Moskva varování: "Dora Ďirehtoroui. - Od Werthera: Němechý průzhum zjistil honcentraci rushých sil u Kursha, Vjazmy a u města Velihije Luhi. " Dne; 30. května požadovala Moskva precizní informace o německých plánech ofenzivy: "Direhtor Doře. - Předejte naléhauý úhol Zucii a Wertheroui. Je třeba, aby zji.stili: l. Na hterérn mistě ,jižniho sehtoru fron.ty rná honhrétně začít němechá ofénziva? 2. Jahými siLami a ue hter-ém směru má být tento úder veden? 3. Kde a hdy se hromějižraiho sehtoru plánuje něrnechá ofnziua na uýchodní frontě?" O pět dní později, 4. června, tedy čtyři týdny před začátkem německé ofenzivy " v kurském oblouku, dostala "Dora rádiem rozkaz soustředit veškerou pozornost všech spolupracovníků na včasné informace o termínu, plánech a úmyslech ohledně německého útoku u Kurska. Již 10. června "Dora" odpověděla a předala přesné informace o Mansteinových rozkazech motorizovaným svazkům 4. tankové armády z 28. května. Již 12. června - ani jeden prostý německý voják tehdy ještě neviděl nový zázrač-ný tank, ve který Hitler vkládal naděje pro "Citadelu" - "Direktor" věděl o existenci tanku ParLther-: "Direhtor- Ďoře. - Pi-edejte úhol Lucii a jejim spolupr-acouníhům, aby zjistili ušechray údaje o těžhých tancíclz zuaných Panther. Důležité ,je: ,jejich konstrukce a technická charakteristika, síla pancéřování. Má zařízení pro plamenomety a za-dýmování? Místa a podniky, které je vyrábějí. Jak velká je měsíční produkce?" Clověku to vyráží dech. Požadované údaje byly alfou a omegou velkého vojen-ského tajemství. Odpověď Němci nezachytili, ale není pochyb o tom, že byla obsáhlá a vyčerpávající. Když si dnes člověk čte dešifrované radiogramy, které v týdnech před "Citade-lou" odešly na frekvencích švýcarských špionážních vysílaček, nevychází z údivu. Přitom německá rádiová kontrarozvědka tenkrát zachytila jen část odvysílaných zpráv obou stran. Avšak již tohle stačí k tomu, aby člověk pochopil, že "Direktor" v Moskvě dostával výtečné informace. Dozvěděl se o složení německých útočných svazků na obou místech úderu "Citade-ly" přesný počet německých tankových divizí i jejich bojové vybavení. Dozvěděl se o plánu, těžištích útoku a o prvních operaěních cilech, které byly v radiogramech na-prosto správně uvedené jako Obojan a Maloarchangelsk. Byla to náhoda, že oba tyto cíle byly tak silně opevněné a že se je německým vojskům nepodařilo dobýť? Radiogram, kterým byl předaný definitivní termín zahájení operace "Citadela," v německé sbírce dokumentů není. A chybí i informace o tajné poradě ve vůdcově hlavním stanu z l. července. Avšak ze sovětských zdrojů lze doložit, že se obě tyto informace do Moskvy dostaly 79 Kdo byl onen muž, který tyto zprávy dodával? Již více než dvacet let se po "Wertherovi" pátrá. Avšak ještě nikomu se ho d I dh nepo ari o o alit. Dnes již známe všechny velké agenty druhé světové války: Dr Sorge pracoval pro Stalina v Tokiu a 7. listopadu 1964, v den 20. výročí své popravy obdržel titul "Hrdina Sovětského svazu". "Cicero," Himmlerův muž v Ankaře, který britskému velvyslanci siru Hugh Knatchbull-Hugessenovi ofotografoval tajné dokumenty z jeho sejfu a prodával je Himmlerovu zmocněnci. "Coro," nadporučík Schulze-Boysen, který pracoval pro Moskvu v Berlíně. Francouzská agentka s přezdívkou "kočka". " r y "Kent a "Gilbert," vedoucí al,enti Moskv v Paříži a v Bruselu. "Dora," "Sissy," "Lucie," "Pakbo" a "Jim," opory "Rudé kapely" ve Svýcarsku. Pouze "Werther" zůstal až do dnešního dne neznámý. Přitom byl bezpochyby velmi významným agentem, jehož informace měly význam pro výsledek války Sorge vyhrál bitvu o Moskvu, jak dnes přiznávají i sami Sověti. Ale "Werther" 1 vyznamne ov ivnil výsledek bitvy u Kurska, která znamenala obrat ve válce. Jaký byl onen člověk, jenž si pro svoje životu nebezpečné řemeslo, které prováděl v jámě lvové, ve vůdcově hlavním stanu, vybral jméno tragického hrdiny německé literatury? " Werther" byl symbolem pro Goethovy vlastní zážitky pro jeho beznadějnou lásku k Charlottě Buffové, nevěstě Christiana Kestnera. "Cojsemjen mohl o příbě- hu ubohého Werthera sehnat, to jsem s pílí shromáždil a nyní vám to předkládám a vím, že mi poděkujete," píše Goethe v předmluvě k "Utrpení mladého Werthera". Naproti tomu historie onoho o jeden a půl století mladšího "Werthera," který hrál svoji hru v kulisách vůdcova hlavního stanu, nebyla ještě napsaná. Začátek "Wertherovy" činnosti se nedá určit na hodinu nebo den. Dokonce se nedá určit ani s přesností na týden, kdy se jméno "Werther" poprvé objevilo jako udání zdroje v radiograrnu ze Svýcarska do Moskvy Jisté,je pouze to, že začal pra- covat v létě roku 1942. y , y " p B lo to v době kd Abwehr v Berlíně odhalil a "vybral sovětskou š ionážní organizaci "Rudá kapela". "Coro," nadporučík Luftwaffe Harro Schulze-Boysen, se chytil do sítě rádiové kontrarozvědky Jeho výtečný aparát spojek do mnoha minis- terstev a vojenských míst se rozpadl. Moskva ztratila jednoho ze svých nejlepších, nejspolehlivějších a nejfanatičtějších agentů. Ale už za několik týdnů byla díra ucpaná. Na "Corovo" místo nastoupil "Wer- ther". Jeho zprávy byly ještě lepší a do Moskvy se dostávaly ještě rychleji než " Corovy". Do Moskvyje přednostně předával Alexander Rado. Rachele Diibendor- " j y ferová v Ženevě, zvaná "Sissie, obsluhovala ta nou v sílačku. S o kou k Werthe- " pJ " rovi však byl Rudolf Rssler, alias "Lucie," německý emigrant a vydavatel huma- nistických spisů ve švýcarském Luzernu. HO Podívejme se nyní na "Wertherova" nadřízeného, či spojku. Po dlouholeté nerušené činnosti vybrala v říjnu 1943 švýcarská policie Radovy špionážní vysílačky Rado unikl. Našel úkryt v připraveném bytě u švýcarských komunistů. Angličan Alexander Foote, jeho zástupce, pracoval dál, ale po několika týdnech byl přistižen in flagranti u vysílačky Potom policie dopadla i Rachele Diibendorfe-rovou a nakonec, uprostřed května 1944, uvázl v policejní síti i Rudolf Rssler. Ovšem "éteroví muzikanti" si dlouho ve švýcarském vězení nepobyli. Bylijeden po druhém propuštěni na svobodu. Až po válce byli souzeni švýcarským vojenským soudem "kvůli špionáži ve prospěch cizího státu". Rado, jeho žena a Foote byli v nepřítomnosti odsouzeni kjednomu až třem letům vězení. Spojky a radisté dostali menší tresty odnětí svobody a peněžité pokuty Jedno jméno se však na seznamu odsouzených vůbec neobjevilo - Rudolf RSssler. Dobrozdání švýcarského generálního štábu mu dosvědčilo, že za války pracoval pro švýcarskou ta,jnou zpravodajskou službu a získal si velké zásluhy Natojej vojenský soud prohlásil za beztrestného. Tímto konstatováním švýcarského divizního soudu z 23. ří,jna 1945 je písemně potvrzeno, že Rudolf ROssler byl dvojí agent. Muž, který řídil "Werthera," tedy pracoval pro švýcarskou vo,jenskou tajnou službu a současně i pro Sověty Tuto skutkovou podstatu potvrzu,je i jiný švýcarský dokument, a to obžalovací spis k procesu z roku 1953, ve kterém hrál špion ROssler opět hlavní úlohu. Poněvadž, jak známo, kočka nemůže zanechat chytání myší, nenechal ani Rtissler špionáže. Po válce pracoval znovu pro východní blok, tentokrát pod vlajkou české zpravodajské služby "Stará Lucie" dodávala vynikající materiál o vojenských tajemstvích Spolkové republiky - o plánované budoucí výstavbě německých ozbro-jených sil, o zbraních amerických ozbrojených sil v Západním Německu, o výsled-cích manévrů, o tryskových bombardérech a o vojenských základnách v Jutsku. Zkrátka podobně velká tajemství, která během války obstarával od vedoucích ně-meckých vojenských míst. Pilný RSssler sepsal během šesti let, mezi roky 1947 a 1953,160 zpráv, každou o zhruba dvaceti stránkách. Jako honorář obdržel 48 000 švýcarských franků a diety V březnu 1953 jej přivedla do neštěstí nehoda s jeho diisseldorfskou krycí adresou. Svoje zprávy posílal na adresu "Josef Rudolf, Linienstrae 106". Balíček se vrátil jako "nedoručitelný" fingovanému odesilateli "Josefu Schwarzovi, Curych". Svýcarské úřady však Josefa Schwarze nenašly, a proto balíček otevřely V plechovce od medu tak našly mikrofilmy se vzrušujícími vojenskými informacemi. Tentokrát už Resslerovi zásluhy, které si během války získal činností pro švýcarskou tajnou službu, nepomohly Byl postavený před soud pro špionáž ve prospěch cizí mocnosti a odsouzen k dvanácti měsícům vězení. Odseděl si je. Po propuštění ještě několik let žil. Zemřel v roce 1958. Leží na hřbitově ve vesnici Kriens v kantonu Luzern. 81 V obžalovacím spisu švýcarského adjunkta spolkového státního zastupitelství ze 14. července 1953 proti ROsslerovi ajeho příteli Xaveru Schnieperovi stojí o ROssle- ý J P P 3 j rově v vo i v roli š iona s re nantní stručnosti následující: "Na aře roku 1939 se Schnieper seznámil s jedním důstojníkem švýcarské tajné služby majorem Hausa- mannem. Na podzim téhož roku přemluvil Schnieper Rsslera, aby začal s činností vjejí prospěch. V následujících letech, až do roku 1944, Rfssler dodal majoru Hau- samannovi přes zprostředkovatele velmi cenné zprávy Od podzimu 1942 Rdssler předával značnou část těchto zpráv, které měly pro Spojence velikou důležitost, také jednomu příteli do Zenevy který je pak předával dál Rachele Diibendorferové do Zenevy a k rukám ruské zpravodajské služby Tehdejší rudá zpravodajská služba v západní Evropě, která pracovala s velkým množstvím vysílaček b la známá pod .l " , y ménem "Rudá kapela. RSssler v ní měl krycí jméno "Lucie". V zimě 1943 až 1944 zabavila ruské vysílačky v Zenevě a Lausanne švýcarská policie. Proti osobám činným v této oranizaci bylo vedeno trestní řízení vojenským soudem, mezi nimi i proti ROsslerovi, který byl od 19. května do 6. září 1944 ve vazbě. 23. října 1945 jej divizní soud 2 B uznal vinným ze soustavné špionáže proti cizím státům, ale prohlásil jej, na základě čl. 20 trestního zákona, za beztrestného. Od koho tenkrát RSssler dostával své zprávy a jakým způsobem, to se nikdy nepodařilo zjistit. Jeho dodavatel špionážních zpráv byljistě vynikající." Tato kvalifikace švýcarského státního návladního,je bezpochyby trefnú. Dvě věci v ní však nejsou. ROssler nepřišel do Svýcarskajako neškodný emigrant, nýbrž jako dobře vycvičený sovětský agent, který v Německu vybudoval pro den X , tedy pro případ války síť agentů. A abyjej po vypuknutí války neobtěžovala švýcar-ská kontrarozvědka, vyhledal a navázal kontakt se švýcarskou tajnou službou. Stal se dvojím agentem, přičemž všakjeho hlavní činnost patřila sovětské zpravoda ské službě. J Jak obratně pracoval, to dokazuje skutečnost, že byl nejen informátorem švý-carské tajné služby ale že také udržoval úzké kontakty s oddělením v hodnocování , y , ve kterém byly shromažd ované tajné zpravodajské materiály o Německu a následně vyhodnocované pro generální štáb. ROssler tedy měl kromě informací, které obstarával z vlastního informačního aparátu z Německa, také onen zpravodajský materiál, který se dostával švýcarskými zpravodajskými kanály z Německa do "Biiro Ha", sekce V švýcarského generálního štábu. Z toho pro Sověty vyplynul skvělý obchod. Sovětská zpravodajská sí ve Svýcar-sku stála měsíčně 30 000 dolarů. Za oněch 30 000 dolarů měl "Direktor" v Moskvě k dispozici nejen svůj vlastní komunistický aparát agentů, nýbrž v ceně bylo díky RSsslerovi i něco jako předplatné na všechny důležité informace o Německu, které obstarávala švýcarská tajná služba nasazením vynikajících agentů ve vlastní režii. Vskutku jedinečný výkon v dějinách špionáže. s2 To, že Rssler skutečně pro Moskvu vyhodnocoval materiál ze švýcarských zdrojů, dokazují zcelajednoznačně dva dokumenty 17. dubna 1943 předal Alexander Rado do Moskvy radiogram, ve kterém byly detailní údaje o personálním stavu německého východního vojska. Nejdůležitější pasáže znějí: "Od Dory Direhtoroui. - Důsledhy totálni mobilizace na stav mužstua Wehr-maclatu od l. ledna 1943: Přirůsteh válečně použitelného mužstua nouým pouoláním 286 000 mužů. Kromě toho... (zhreslená shupirzcz slou) 290 000 mužů. Přirůsteh přeloženirrz od ostatnich částí Wehrmachtu a přihlášením dobrouoLníhů přes 95 000 mužů. Prozatim uráceno dalších 57 000 dobrouolníhů z řad rnladistuých. Od ná-hradnílLo uojsha byly předané prapory schoprzé služby u hasárnách, jaho strážni sLužba a pracouni jednothy Lufťwaffe a organizace Todt. Normální přírůsteh sLužby schopného mužstua, uzdrauených přislušnihů pozemniho uojsha, atd. jen 190 000 mužů. " Sťastná okolnost nám umožňuje podat důkaz, že tyto Radovy důležité informace pocházejí od švýcarské tajné služby 14. dubna 1943 - tedy tři dny před Radovým radiogramem - totiž major Hausamann předal švýcarskému generálnímu štábu pod č. 623 následu,jící tajnou zprávu: "Důsledek totální mobilizace na stav mužstva Wehrmachtu od l. ledna 1943. l. Pozemní vojsko: Přírůstek k. v mužstva novými povolanci: 286 000 mužů, prozatím vráceno dalších zhruba 290 000 mužů, kteří mají být povolaní v době od dubna do června. Přírůstek k. v mužstva mimořádným odvodem: 108 000 mužů. Přírůstek g. v a a. v mužstva mimořádným odvodem: 62 000 mužů. Přírůstek přeložením od ostatních částí Wehrmachtu a hlášením dobrovolníků (váleční dobrovolníci, mladiství): přes 95 000 mužů, prozatím vráceno dalších 57 000 mužů (váleční dobrovolnící). G. v a a. v mužstvo se částečně přeřa-zuje od náhradního vojska ke svazkům, které nepatří k pozemnímu vojsku, např. ke strážním a pracovnímjednotkám Luftwaffé a OT Normální přírůstek k. v mužstva, uzdravených příslušníků pozemního vojska, byl v prvních třech měsících tohoto rokujen 190 000 mužů..." Tato zprávajejedním ze zhruba 25 000 hlášení, které Hausamannůvúřad (krycí jméno Biiro Ha) během války zaslal švýcarskému vrchnímu velení. Celý m.ateriál je od roku 1963 k dispozici v Německém vojenském archivu v Koblenci, kdeje zařazen mezi "důvěrné dokumenty". Sifrovací kniha, která by prozradila,jména agentů, však chybí. Tento materiál je příkladem toho, jak byla vedoucí místa třetí říše prolezlá zahraničními agenty Na německých velitelských místech a ministerstvech se to hemžilo špiony Zatímco tajná státní policie (gestapo) a bezpečnostní služba (SD) sledovaly široké masy a honily lidi, kteří upadli do politické nepřízně a "reptali", K. v. = kriegsverwendungsfihig- použitelný ve válce, g. v. = garnisonsverwendungsfáhig- použi- telný v posádce, a. v. = arheitsverwendungsfáhig - požitelný na práci. 83 a zatírnco Freslerův lidový tribunál (Volksgerichtshof) vydával jako na běžícím pásu rozsudky smrti kvůli druhořadým a ještě podřadnějším přestupkům, skuteční sbě- rači zpráv na vedoucích politických a vojenských místech, kteří představovali pro bojující frontu smrtelné nebezpečí, zůstávali nesledovaní a neodhalení. Kdo byli tito lidé? Jak se dostali k práci pro švýcarskou tajnou službu a pro Moskvu? Major Hausamann vybudoval v Německu již dlouho před vypuknutím války tajnou organizaci, aby mohl švýcarskému generálnímu štábu podávat zprávy o vo- jenských událostech, cílech a úmyslech nacionálně socialistického vedení. Ve vojen- ských vedoucích aparátech byla naverbováním pověřenců vybudovaná velmi dobře zamaskovaná síť agentů. Když válka vypukla, začala organizace dodávat vynikající materiál. Zprávy se dopravovaly pomocí kurýrů z Berlína, Kolína a z Mnichova do Švýcarska, a to jak ilegálním překračováním hranic, tak diplomatickou kurýrní službou. Zapojeni byli i obchodní cestující, kteří se dali z nejrůznějších důvodů k dispozici a enturní síti. , g Ovšem obzvlášt důležité informace se do Hausamannova úřadu dostávaly po- mocí geniálního triku rádiem přímo z vůdcova hlavního stanu respektive z eho , J berlínské reléové stanice. Tímto způsobem se například v posledním březnovém týdnu roku 1940 dostal na švýcarské vrchní vclitelství tajný německý termín zahájení útoku proti Norsku a Dánsku - na hodinu přesný. Generální .stáb a spolková rada se rozhodly postoupit futo informaci dál Winsto-nu Churchillovi, tehdejšími Prvnímu lordovi admirality Ten ji obdržel 30. března a 3. dubna,ji předložil válečnému kabinetu v Londýně. Tam byla tato senzační zpráva porovnána s ostatními zprávami ze Švédska a shledána jako příliš lehká. Ministerský předseda Chamberlain ji jako nevěrohod-nou odmítl. O sto hodin později obsadila německá vojska Dánsko a Norsko. Klasický příklad toho, že samotná zpráva agenta, ať sebcvýznamnější, ještě nemusí přinést plody jestliže ji ústředna nesprávně vyhodnotí. Z toho důvodu je pro každého příjemce špionážních informací důležité, aby znal jejich zdroj a nemusel pochybovat o jeho spolehlivosti. Veškerý špionážní materiál Hausamannova úřadu je zkopírovaný na 771 mik-rofilmech po 36 obrázcích a uzavřený ve Vojenském archivu v Koblenzi. Pan Hau-samann mu tento poklad předal k účelům vojenských rešerší, ale tento aktje vázán smluvní podmínkou, že zveřejnění budou možnájen sjeho souhlasem. Hausamannova denní hlášení jsou nyní k dispozici v souvislé řadě od 31. srpna 1939 do 30. dubna 1945. Prohlédljsem si tyto filmové svitky. Není naprosto žádných pochyb o tom, že major Hausamann měl svoje informátory na nejvyšších německých velitelských místech a své důvěrníky i v nejbližším Hitlerově okolí. Obzvlášť zajímavéjsou informace, které dostával ze služebních míst OKW a od vrchního velitele německého náhradního vojska. Byl průběžně informovaný o vojen-84 ských událostech ve Francii a Itálii, u letectva i v hospodářství. Přesuny vojsk, situace u německých náhradních jednotek, události ve speciálních kurzech a ve vojenských výcvikových prostorech, to vše patřilo k jeho "dennímu chlebu". Regis-trování padlých a čísla o ztrátách dokázal předávat švýcarskému vrchnímu velení téměř denně a v detailním členění. Hausamann dostával nejtajnější zprávy i z nejbližšího okolí Reichsfiihrera SS. Také na ministerstvu zahraničí musel mít informátora v klíčovém postavení, poně-vadž vjeho dossieru se nacházejí i tajné předlohy které vyslanec Hewel, prostředník ministerstva zahraničí ve vůdcově hlavním stanu, předkládal Hitlerovi na vědomí a k rozhodnutí - mnoho výňatků a dokonce i fotografie originálních dokumentů. Z německých vyslanectví v Bernu a ve Stockholmu se k Hausamannovi dostá-valy důležité pokyny ministerstva zahraničí. Generální štáb a švýcarská spolková rada byly tedy skvěle informovány o nejtaj-nějších vojenských a válečně hospodářských událostech v Německu. To by sice vzhledem ke švýcarské neutralitě nebylo tak velké neštěstí, kdyby ovšem Rudolf Ressler všechny tyto poklady nevyhodnocoval pro "Direktora" v Moskvě. Německý Abwehr a především Říšský hlavní bezpečnostní úřad se potom, co se na stolech německých expertů rádiové kontrarozvědky objevily první dešifrované radiogramy Alexandra Rada s odkazem na zdroj "Werther," samozřejmě pokoušely dostat na stopu tajemného dodavatele zpráv První otázka, kterou si tehdy němečtí lovci agentů položili, zněla: Jak se ty zprávy dostávají do Svýcarská? Koncem března 1942 dostal zahraniční úřad abwehru upozornění od jednoho informátora, že švýcarský konzul sídlící v Kolíně podniká nápadně mnoho cest do Švýcarska a že cestuje nejen často, nýbrž i velmi náhle. Nezřídka odřekl pozvání nebo porady, protože o několik hodin později musel nastoupit do vlaku Kolín-Basilej. Cestoval vždy v kurýrním kupé a obvykle měl jako jediné zavazadlo pouze černou aktovku. p " Jj Němci se 29. března okusili si tuhle aktovku "prohlédnout. Ale e ich záměr ztroskotal, protože cestující byl mimořádně pozorný. Podařilo seji pouze vyfotografovat. Poté byla vyrobena její věrná kopie. Při příští konzulově cestě Němci podnikli pokus o výměnu aktovek. Když konzul procházel úzkým průchodem, dostal se do shluku pěti spěchajících "cestujících". Jeden se na něho tak namáčkl, až mu aktovku vytrhl z ruky Druhý připravený "cestující" mu ochotně podal imitaci. Ale konzul měl svůj kožený poklad připevněný po vzoru anglických diplomatů tenkým řetízkem na zápěstí. Věc ztroskotala! Mohla by to být náhoda - ale v tomto případě podivná náhoda - že major Hausamann předložil 31. března 1942, tedy dva dny po prvním aktovkovém inter- 85 mezzu Abwehru, svému generálovi zprávu o nejnovějších pokynech vůdcova hlavního pokyny. plaNásleduletní ofenzivě roku 1942. Začíná slovy: "Vůdcův hlavní stan vydal je reprodukce směrnic o přeložení německých armádních rezerv Dále se v Hausamannově zprávě konstatuje: "Německé velení se nyní rozhodlo zahájit operace svazků pozemního vojska, kteréjsou k dispozici v centrálním Rusku J eště před dokončením nástupu vojsk na Ukrajině. Pro toto německé rozhodnutí a jeho provedení existují závažné důvody Nejdůležitějším je nutnost konsolidovat na východ vysunutá německá postavení od Novgorodu po Kursk... dříve, než německé armády zahájí úder na Charkov a v Doněcké pánvi. V časové souvislosti s těmito operacemi, které německé OKW pokládá za rozhodující, zamýšlí německé velení... poutat co největší ruské pozemní a letecké síly ve velkém západním oblouku před Moskvou (od Kalininu po Kalugu) - viz všechna příslušná hlášení." To byl základ právě vznikajícího operačního plánu pro německou letní ofenzivu roku 1942. Aby člověk pochopil závažnost této zprávy je třeba vědět, že soustředění vojsk pro letní ofenzivu bylo podle deníku OKW teprve tři dny předtím, tedy 28. března 1942, předmětem tajné porady ve vůdcově hlavním stanu. Jak tajná byla tahle porada, to vyplývá ze zprávy generála Warlimonta, zastu- p 1 p y u ící náčelníka vedoucího štábu Wehrmachtu. Napsal: "Během zvláštní orad v hlavním stanu 28. března odpoledne, na kterou adjutantura kvůli utajení sezvala ,jen velmi malý okruh osob z nejvyšších štábů Wehrmachtu, pozemního vojska a letectva, předložil náčelník generálního štábu pozemního vojska detailní plány soustředění vojsk pro letní polní tažení, jak je vypracoval na základě dosud ouze ústně sdělených pokynů." p Warlimont koněí slovy: "Moskva prozatím jako cíl útoku zcela vypadla - v roz- poru s Goebbelsovým zápisem v deníku." Warlimont touto poznámkou naráží na zápis do deníku, který Goebbels učinil 20. března. V něm uvedl Moskvu jako cíl letní ofenzivy Hitlerův politický důvěrník byl tedy podstatně hůř informovaný než švýcarský generální štáb a - přes Rdsslera- sovětské vrchní velení! To je bezpochyby ohromující zjištění. Kdyby nebylo podložené nepopiratelně pravými doklady, člověk by mu nemohl věřit. Dne 28. března odpoledne proběhne u Hitlera tajná porada a o tři dny později leží její kvintesence na stole generála Guisana v Bernu. ,.. A o dalších dvacet čtyři hodin později, 1. dubna, ťuká Rachele Diibenhoferová I do kláves své tajné ženevské vysílačky: "Dora Direktorovi. První směrnice k ně- mecké letní ofenzivě..." g y p Je za ímavé že tento radio ram neb I o atřen odkazem na zdroj "od Werthe- ra," nýbrž obsahoval poznámku "od Teddyho". A "Teddy" bylo krycí jméno švýcar- ského informátora na vrchním velení pozemního vojska. 8s Z toho lze usoudit, že zprávy z vůdcova hlavního stanu švýcarské provenience nebyly identické s informacemi "Werthera" z Hitlerova okruhu osob. V Hitlerově přísně střeženém "Vlčím doupěti" tedy muselo sEdět více špionů. Již začátkem roku 1944 pojali experti rádiové kontrarozvědky neblahé podezře-ní. Podařilo se totiž dešifrovat více než tisíc zachycených radiogramů, které si vyměnil "Direktor" se svými vysílacími ústřednami. Věděli, kdo je "Direktor". "Kent" a "Gilbert," jeho šéfové ve Francii a v Belgii, byli dopadeni. Věděli také, kdo jsou "Rado" a "Lucie" a,jak se jmenují jejich radisté a prostředníci, ale nedokázali z,jistit nic o informátorech, kteří museli sedět ve vůdcově hlavním stanu, na OKW a na OKH. V prostoru vůdcova hlavního stanu a vrchního velitelství pozemního vojska v Mauerwaldu u Rastenburgu pracovaly pátrací skupiny blízkého nasazení, speciál-ní rádiová policie Wehrmachtu, která jinak sledovala rádiový provoz v oblastech blízkých frontě. Avšak ani ta zde nedokázala objevit stopu po ilegálním rádiovém vysílání. Speciální lovci sledovali několik týdnů na krátkých vlnách vůdcův hlavní stan. Nic. Zádné podezřelé vysílání. Dešifrované telegramy ale dokazovaly, že přinejmenším část informací se dostá-vala z Východního Pruska do Zenevy během několika hodin. To bylo možné provést jen rádiem, protože telefonní linky byly už dávno přísně sledované. Rádiem. Ale žádné ilegální vysílání. Nemuselo podezření nutně padnout na legální rádiové vysílání? Co když informace odcházely zcela pravidelným vysíláním hlavního stanu, jímž se dostávaly směrnice ke skupinám armád a k armádám? Ať už ze samotného Rastenburgu, nebo z berlínské reléové stanice. Radisté přece dostávali šifrované texty a pokyn, jakou frekvenci použít. Co mačkali do kláves a kam - to nevěděli. Že by dostávali pokyny vysílat šifrované zprávy na frekvenci, kterou ve Švýcarsku odposlouchával Róssler nebo Hausa-mann...? Avšak tohle podezření bylo zavržené jako absurdní. I když věc byla takjednodu-chá, zdála se nemyslitelná, poněvadž předpokládala, že ve hře je velmi vysoký důstojník zpravodajského oddělení OKW že Róssler znal kód a že by spolupracoval i vysoký štábní důstojník nějaké armády nebo skupiny armád. Odvysílané radiogra-my se totiž zapisovaly a musely mít příjemce; při eventuální kontrole bylo totiž nutné, aby příjem potvrdil velitel, náčelník nebo Ia generálního štábu armády, nebo vysoký vojskový velitel. Absurdní! Skutečně absurdní! Ne! Ale jiné řešení není. Jen tímto jednoduchým a rafinovaným způsobem mohl Róssler alias "Lucie" dostávat svoje spěšné zprávy rádiem z vůdcova hlavního stanu a z OKH. 87 Bylo to přece tak jednoduché! Ve Svýcarsku od oslouchávali v určitých časech P určitou fřekvenci; v časech, ve kterých se vysílalo z hlavního stanu nebo z Berlína. Když se objevily znaky WRTR, bylo jasné, že zpráva je určena pro švýcarské uši a nahráli ji! Ale kód se přece čas od času měnil? Nuže, kód rnohl převézt kurýr Pokud k "Wertherově" mužstvu patřil zpravo- dajský náčelník Wehrmachtu v OKW nebo jeden z jeho vedoucích důstojníků, šlo všechno. A samotný "Werther"? Byl to vůbec rnuž z masa a krve? Nebylo tohle jméno ,jen označením firmy pro komplot generálů ve vůdcově hlavním stanu, kteří z důvodu politického odporu dodávali Hitlerova vojenská tajemství švýcarskému agentu Rsslerovi? Potom by "firma Werther" nebyla agentem Sovětů, ale informačním zdrojem Švýcarů, a možná ani nevěděla, že zprávy byly posílané Stalinovi. Tato domněnka h. byla v posledních letech vyslovovaná z různých míst a její autoři měli tend enci se s ní spokojit. K vyjasnění této otázky může posloužit velice zajímavý test. Pokud b informace " y "Werthera," které "Lucie vysílala "Direktorovi," byly identické se švýcarským zpravodajským materiálem z německých velitelských míst, potom by major Hausa- mann musel mít o bitvě u Kurska tytéž detailní infirmace, které "Lucie" předala Kremlu. Je tomu tak? Major Hausamann podal 25. června zprávu č. 1027 o soustředění 4. tankové armády najižní frontě kurského oblouku. Avšakjeho zprávaje pozoruhodně nepřes-, ná. Nesděluje ani termín útoku, ani jeho zámysl. Zato se v ní v plném rozsahu objevují klamné informace, které vydal Hitler přes generála Jodla. Ještě 8. července zastávala zpráva č. 1105 názor, že u bojů v kurském oblouku se nejedná o německou ofenzivu. Bitvaje prý spíše důsledkem s ovetských útoků. Z těchto informací nemohou v žádném případě ocházet Rosslerovy zprávy " P "Direktorovi, které byly tak precizní, že tehdejší válečný rada a generálporučík Nikita Chruščov spěchal s generálem Uatutinem k armádám Voroněžského frontu , abyjim sdělil termín německého útoku. Z této skutečnosti nutně vyplývá, že přinej- menším tato velmi důležitá "Wertherova" zpráva nebyla duplikátem. Byl to originál určený výlučně pro Moskvu! y " y Je nerozumné v vozovat, že "Werther b 1 informátorem Sovětů a pouze Sově- tů: A to tak výhradním informátorem, že se ani RSssler neodvážil dávatjeho zprávy k dispozici Švýcarům? Toje ostatně logické, poněvadž sovětské zpravodajské služby přísně dbaly na to, aby se zprávyjejich agentů nedostávaly ke Spojencům. Rusové tedy svého špiona "Werthera" znali. Musel to být muž, který měl v Moskvě důvěru. Přibližně stejnou důvěru jako Švéd Wennerstr5m, kterého Sověti 88 získali pro svoji zpravodajskou službu v hodnosti majora a který pro ně patnáct let pracoval a potají získal hodnost ruského generála. Ten byl 20. června 1963, krátce předtím, než se mu podařilo uniknout do zahraničí, s velkou dávkou náhody odhalen. "Werther" nebyl odhalený nikdy Užívá si někde ve světě plody své zrady? Ceká na nové mise? Nebo snad stále ještě pracuje? "Werther"! Krycíjména nejsou v sovětské zpravodajské službě nikdy nesmyslně náhodná. Mají k nositeli vždy nějaký vztah. "Dora" byla přehozením jména Rado. "Pakbo," krycí jrnéno pro Radova informátora, který podával zprávy o politickém odporu vůči Hitlerovi a Mussolinim, byla složenina ze jmen švýcarského novináře Otto Piintera a jeho italského důvěrníka. "Taylor," který je v Radových zprávách jmenovanýjako zdroj hospodářských informací, bylo do angličtiny přeloženéjméno německého agenta Schneidera. "Lucie," Rsslerovo krycí jméno, bylo odvozené z jeho bydliště Luzernu. "Sissie" byla škádlivá přezdívka radistky Rachele Diiben- hoferové z mládí. A "Werther"? I3yla to snad narážka na literární zájmy nebo vědecké zásluhy v goethovském výzkumu? Nebo to byla fonetická reprodukce ruského slova "vertěp," což znamená něco jako zločinecké doupě, čímž měl být míněný - jak tvrdí jedna teorie - vůdcův hlavní stan? Nebo má pravdu teorie, v poslední době nejčastěji prosazovaná, že "Werther" bylo sběrné jméno mnoha informátorů, z jejichž ,jednotlivých zpráv Rssler sestavoval geniální depeše pod firmou "Werther". Tento výklad má v sobě něco lákavého. Forma a obsah mnoha "Werterových" zpráv by ji mohly podporovat. Obsažný způsob informací, mnoho různých oblastí, ze kterých tajemství pocházela, promptní obstarání detailního materiálu - mohl by to zvládnout jediný muž? Muž, který měl konec konců kromě své role zrádce ještě funkci, jíž musel řádně vykonávat, pokud ji nechtěl ztratit. K tomu se pojí zajímavé chyby a omyly, které by mohly vyplynout z chyb týmové práce. , Ale detailní zadávání úkolů fantomovi odporuje všem zvyklostem sovětské zpravodajské služby A chválitjej a posílat mu prémie? Pokud Rusové věřili zpravo-, dajství nějakého agenta, pak jej znali do morku kostí. Přesná znalost zdroje zprávy je konečně rozhodujícím předpokladem projejí zhodnocení. A nakonec zdejsou příliš silné indicie, které ukazují na jednoho muže, jenž - poněvadž to nebyl generál a dokonce ani plukovník - nebyl podezřelý a přesto měl díky svému služebnímu postavení tak mimořádné plné moci, že se mohl dostat ke všem tajemstvím ve vůdcově hlavním stanu. I3ylo by lákavé uvést jméno jednoho zvlášť podezřelého rytmistra, muže, na něhož ukazují mnohé dokumenty a indicie. Pokud on sám nebyl "Werther," pak byl alespoň jeho důležitým pomocníkem. Avšak přísné zákony Spolkové republiky ohledně ochrany cti a skutečnost, že ještě chybí ten zcela poslední klíčový průkazní dokument, mě od jeho uvedení zdržují. 89 Druhý díl Mansten . Stalin chtěl víc než Stalingrad "Generále Badanoue, jeďte, to je naše chuile"- Cesta lúonči u obce Tacinshaja- Tanhy před Mansteinouým ueliteLshýrn stanouištěrn-Rostou, místo prohlouzrLutí jednoho milionu uojáhů - l. tanhouá armáda se uraci zpět - Sbohem Išershaja- Čtyřicet dua hilometrů po hladhém ledě - Z uelehorshých průsmyhů do údolt- Krasnodar; točna na Kubáni - 400 000 mužů bude hrát ,shat Vánoce 1942. V Novočerkassku, dvacet kilometrů od dolního toku Donu,1ežel hlavní stan vrchního velitele skupiny armád Don polního maršála von Mansteina. Maršál i důstojníci ,jeho štábu vypadali nevyspale. Na všechny těžce doléhal osud 6. armády Avšak nad starostí o situaci ve Stalingradu se vznášela jedna mnohem větší. Sovětské vrchní velení chtělo zjevně využít válečné štěstí, které jim nadělila Hitle- rova chyba, když nechal 6. armádu postoupit příliš daleko a nedostatečně chránil její slabé boky, k větším úspěchům než jen ke zničení jedné armády Za operacemi tří sovětských frontů, kterými ftusové od 19.1istopadu :1942 bez ustání útočili mezi Donem a Volhou,0bklíčili Stalingrad a prorazili frontu Italů a Rumunů v šířce jednoho sta kilometrů, za těmito operacemi se skrývalo víc než jen osvobození Stalingradu a obklíčení Paulusovy armády Hybnou silou byl větší, . impozantní plán sovětského vrchního velení, který byl dlouho a pečlivě připravova- ný a vykoupený velkými oběťmi, ztracenými armádami, ztraceným územím a téměř ř prohranou válkou. Teď měl přijít ten velký protiúder Zde,0d Volhy z mateřského klína starého Ruska, a od Stalingradu, ze svatostánku bolševické revoluce. Rusové nyní chtěli dohonit vše, co se jim dosud nepodařilo - vést mohutnou operaci proti Hitlerovi, napoleonský úder, zničit Němce v širém prostoru Ruska. Stalin nechtěl nic víc a nic míň, než rozdrtit celé jižní křídlo německých pozemních sil. Jeho cílem byl super Stalingrad pro jeden milion německých vojáků. Chtěl zaútočit s osmi armádami od středního Donu a z kalmycké stepi na Rostov a dolní Dněpr, a tak německé jižní křídlo - tři skupiny armád se sedmi armádami - odříznout a zničit. Dějiny válek neznají podobný operační plán tak obrovského rozsahu. A dokonce to vypadalo, že se i podaří. Na Mansteinův mapový stůl přicházely stále hrozivější 91 zprávy Jak a čím měl zastavit rudou záplavu? Čím měl ucpat obrovskou díru mezi Donem a Dněprem? Německé vrchní velení čelilo nebezpečí, s jakým se dosud nesetkalo. "Ticho," zavrčel generál. Jeho pohled hněvivě spočinul na pobočníkovi, který právě mluvil se spojkou. Major polekaně zmlkl. V selském domku, v němž bylo v noci z 23. na 24. prosince 1942 zřízeno velitelské stanoviště sovětského 24. tankového sboru, bylo slyšet jen praskání ohně v kamnech. p " Generál řitiskl telefon těsně k uchu: "Da, da. Potom se zasmál a znovu se ohlásil jménem. "Jde to podle rozkazu," hlásil. "Italovéjsou smeteni. A ani v týlujejich 8. armády již neexistuje žádný odpor. Moje svazky se valí bez odporu dál. Jsme již hluboko v nepřátelském týlu a denně postoupíme o padesát kilometrů. Naše čelní jednotky stojí před obcí Tacinskaja." V.M. Badanov, generálmajor a velitel sovětského 24. ts, předal tuto telefoniekou zprávu veliteli l. gardové armády hlasem, ve kterém byla slyšet pýcha. Velmi dobře soudruhu Badanove," odpověděl s uznáním generál Kuzněcov, "budu o Vašich úspěších informovat hlavní stan. Ale teď jeďte, ,jeďte, to je naše chvíle!" Ano, to byla Badanovova chvíle. Jeho 24. ts, přidělený l. gardové armádě, se hnal daleko před sovětskými údernými klíny které postupovaly skrz rozdrcenou obranu italské 8. armády Badanov nenarazil na větší odpor I zatarasovací oddíly, nasazené v hloubce italského úseku, v pramenné oblasti řeky Cir, byly zakrátko rozprášené. Na bojišti zůstalajen opuštěná děla a motorová vozidla. Mnozí důstojníci si odtrhli hodnostní označení a zmizeli. Měli prostí vojáci projevovat větší statečnost? Odho-dili tedy zbraně a rovněž prchali. Badanovovu sboru stačilo,jenom,jet. Jeho čelníjednotky stály večer 23. prosince před důležitým polním letištěm a zásobovacím centrem pro Stalingrad, před obcí Tacinskaja. 240 kilometrů za prolomenou italskou frontou! Sbor tu vzdálenost urazil za pět dní - blitzkrieg nejlepší německé školy! 240 kilometrů za pět dní, to se co do tempa a vzdálenosti téměř vyrovnalo slavnému Mansteinovu tankovému útoku na Dvinsk (Daugavpils) v prvním týdnu války Tenkrát, před půldruhým rokem, překonal jeho 56. tankový sbor 275 kilometrů z prostoru východně od Tilsitu do Dvinska (Daugavpilsu) za čtyři dny Od té doby se Rusové mnohému naučili. Když generál Badanov položil sluchátko polního telefonu, obrátil se na svého náčelníka štábu: "Co myslíte soudruhu plukovníku, máme napadnout německý opěrný bod s letištěm ještě v noci nebo počkat do rána?" "Němci zítra slaví Vánoce," potřásl hlavou plukovník, "je tojejich nejsentimen-tálnější svátek. Vyrábějí dárky, zdobí. stromky a připravují se na Stědrý večer. Tím poleví v pozornosti. Mohli bychom je překvapit." 93 Badanov přikývl a začal připravovat rozkazy pro své velitele. Plán se podařil. Badanovovy tanky se rozjely do husté mlhy nadcházejícího 24. prosince. Ualily se přímo na rozjezdové dráhy polního letiště Tacinskaja. Osmý letecký sbor sice o hrozícím nebezpečí věděl, ale 4. letecká armáda nesmě- la nařídit vyklizení tohoto důležitého zásobovacího letiště a obrovských skladů. Rozkaz zněl: "Bránit!" Ale čím se měla posádka zde, daleko za hlavní bojovou linii na Ciru, bránit celému sovětskému tankovému sboru? 120 mužů, jedno 88mm dělo a šest 20mm protiletadlových kanonů - to bylo vše, co mohli Němci v obci Tacinskaja proti Sovětům postavit. Generál Badanov ve svých vzpomínkách uvádí, že sovětskó čelní tankovéjednot- ky našly německá dělostřelecká postavení a opěrné body neobsazené. I personál letiště byl ukrytý v budovách. "Vše pokojně spalo," píše generál. Podle jeho zprávy dal signál k útoku jeden minometný oddíl. A již po několika hodinách padla rozhodující zásobovací základna pro obklíěený Stalingrad do sovět- ských rukou bez boje, který by stál za zmínku. Rusové prý ukořistili 250 letadel, nepřeberné množství dalšího vojenského materiálu a munice i celé transportní vlaky Špatná obrana důležité obce Tacinskajaje temnou skvrnou. Jednoje všakjisté- množství ukořistěných letadel, které udává Badanov, nemůže souhlasit. Na letišti totiž stálo jen 180 strojů. A většina z nich, i přes mlhu a nepřátelskou palbu, vzlétla. Celkem 124 letounů pak šťastně přistálo na jiných letištích. Přesto to byla hrozná rána. Tacinskaja nebyla jen zásobovacím centrem pro Stalingrad, nýbrž i dopravním uzlem, neboť byla konečnou stanicí velké železnice z Rostova a z doněcké oblasti. I Obzvlášť nepříznivý byl vývoj situace pro armádní skupinu Hollidt. Ta stálaještě daleko na východ od Tacinské, na řece Cir, ajejí týl byl ohrožen. Opět se mstila chyba, kterou spáchal Hitler svou osudnou strategii držení pozic. Jen se ničeho nevzdat! Držet, držet, držet - za každou cenu! Je pravda, že pozice, kterou Hollidt na Čiru bránil, měla obrovský význam. Odtud měl 48. tankový sbor podporovat Hothův vyprošťovací útok na Stalingrad. Pro tento účel se i OKH zdály vysunuté úseky fronty užitečné. Avšak přání a sku- tečnost zde stály neslučitelně proti sobě. Nebezpečí bylo den za dnem větší než ona šance. Hitler ale nebezpečí nechtěl vidět. Když Manstein požadoval posily dostal odpověď: "Zádné nemám." Když navrhl operačně nevyhnutelné ústupové pohyby Hitler lamentoval: "Bez kavkazské ropy a nerostných surovin z Doněcké pánve se válka nedá vyhrát." A tak Manstein stál mezi Scyllou a Charybdou. Musel bojovat nejen proti i Rusům, nýbrž i proti vůdcovu hlavnímu stanu. Každého jiného vojevůdce by to zlomilo, ale on i zde přišel na řešení. Našel útočiště v geniálním systému strategic-! kých výpomocí. 94 Pomáhali mu přitom tři zkušení velitelé, muži, na které se mohl spolehnout-generálplukovník Hoth, který se svou 4. tankovou armádouještě bojovaljihovýchod-ně od Donu; generál Hollidt, jehož smíšená armádní skupina držela HBL ve velkém oblouku Donu, na řekách Gniloja a Cir; a generál Fretter-Pico, který se s nově vytvořenou armádní skupinou pokoušel vybudovat přehradné postavení v prostoru Millerovo - řeka Kalitva. Hlavním nebezpečím byl nyní Badanov, hrot oštěpu sovětské l. gardové armády, poněvadž z obce Tacinskaja do Rostova to,již bylojen 130 kilometrů. Manstein věděl, že odvážný tankový velitel může za daného stavu věcí takovou vzdálenost zvládnout za tři dny A ví Bůh, že Badanov odvážný byl. Pokud by napadl Rostov, stala by se situace dramatickou. Pokud by se Sovětům podařilo zabouchnout jedinou bránu, jediné pozemní spojení k armádám skupiny armád A na Kavkazu, pak by 800 000 mužů sedělo v pasti. A s nimi i 4. tanková armáda. Polní maršál Manstein to věděl. A Ba-danov to věděl také. Polní maršál seděl v Novočerkassku a spolu se svým náčelníkem štábu generál-majorem Schulzem a s Ia plukovníkem Bussem chladnokrevně hodnotil situaci. Byla nutná smělá, odvážná, ale ve svých důsledcích správná rozhodnutí. Byla to ona hodina vojevůdce, ve které jde o to vědět, co je možné od velitelů a od vojáků požadovat. Manstein znal schopnosti svých svazků i hranice jejich možností. I to patřilo k jeho vojevůdcovskému géniu. Manstein požádal Hotha, aby od své tvrdě bojující armády, která ještě na jižní fřontě skupiny armád Don prováděla vyprošťovací útok na Stalingrad, odeslal jednu divizi k záchraně Tacinské. A Hoth dal na základě vlastní úvahy, dobře chápajíc katastrofální situaci, k dispozici svoji nejsilnější tankovou divizi, 6., které velel generál Raus. Plukovník von Hiinersdorff, jeho náčelník štábu při útočných opera-cích loňského roku, v ní byl velitelem paderbornského 12. tankového pluku. Divize se v noci přesunula na sever k armádní skupině Hollidt. Tam, kde již plukovník i. G. Wenck, neúnavný náčelník štábu a geniální improvizátor, vybudoval první slabou obranu z pestře sestavených jednotek. Od Mansteina a Hotha to bylo těžké a významné rozhodnutí, protože po přemís-tění 6. td ztratil Hoth poslední možnost udržet se na své značně ohrožené pozici padesát kilometrů od Stalingradu a současně i naději na obnovení svého vyprošťo-vacího útoku. Ale tento tak nadějně zahájený útok již stejně prakticky ztroskotal. A bez úspěšného úderu proti Badanovovi by brzy nebyla udržitelná ani Hothova pozice. I jemu by hrozilo obklíčení. Existovala jen volba mezi větší a menší katastrofou. Zabránit větší katastrofě bylo možné - pokud vůbec -jen realizací Mansteinova plánu, jenž vycházel z těchto předpokladů: jediný tankový svazek, který měl Hollidt na Čiru ještě k dispozici, byla stará a osvědčená 11. td generála Balcka. Ta se od 95 poloviny prosince nacházela na levém křídle armádní skupiny Hoth, kde vedla i šarvátky s prolomenými nepřátelskými tanky Plukovník hrabě Schimmelmann prokázal při velení svému 15. tankovému pluku velké taktické umění. Měl již sice jen dvacet pět tanků, ale přesto se tankové bojové skupině posílené o tankové granátníky ženisty, protiletadlové dělostřelectvo a o 336. pd generála Luchta poda-I řilo v jakési "kolotočové bitvě" zničit dvě silné nepřátelská úderné skupiny a "od- střelit" pětašedesát tanků, aniž by ztratilajedenjediný vlastní. Jak zdatně si za těchto bojů vedla pěchota, to dokazuje skutečnost, že 336. pd zničila během pěti dnů devadesát dva nepřátelských tanků. Tento úspěch dal Mansteinovi možnost vrhnout 23. prosince, po namáhavém nočním pochodu za 20stupňového mrazu, proti Badanovovu sboru i 11. tankovou divizi. Společně s blížící se 6. td měly udělat konec smělému z nebezpečnému postu- pu generála Badanova. Německé tankové pluky opět v ploché a zasněžené stepi mezi řekami Kalitva a Čir předvedly co je to rnoderní tanková taktika. Zatímco prapory granátníků 306. pd odřízly důležité zásobovací středisko od východu, u potom společně s úder- nými skupinami 579. mechanizovaného pluku dobyly zpět část polního letiště , začaly německé protiútoky Obrněný čelní odřad 6. td, který podporovala samohybná děla, ovládl 24. prosince prostor severně od obce Tacinskaja. A do 27. prosince uzavřely jednotky generála Balcka železný kruh kolem ruského sboru u Tacinské. 6. tanková divize zde zablokovala Sovětům zpáteční cestu, odřízlaje od zásobování a zajistilz na říčce Bistraja frontu proti osvobozovacím pokusům od severu. ; A potom začne bitva o vlastní obec Tacinskaja. Radanovovy tanky jsou v past,i. ; Sborje naprosto překvapený. Badanov vysílá svému frontujedno volání o pomoc za druhým. Generál Uatutin jej v radiogramech uklidňuje a žádá, aby vydržel. Pak vrhne všechny síly které má, tedy dva motorizované sbory a dvě střelecké divize, do útoku k vyproštění Badanova z obklíčení. Chce ho bezpodmínečně zachránit a opět uvóst do pohybu. Sovětům velmi záleží na tom, zda se dostanou do Rostova. Ale i Rusové jsou v této zimě na konci se silami. Generál Raus se 6. td odolává všem nepřátelským útokům. A Balckova 11. td připraví společně se 4. mechanizovaným plukem, jemuž velí neohrožený plukovník Unrein, a s granátníky 306. pěší divize Badanovovým plukům krvavé Cannae. Za nočních bojů, vedených v třeskutých mrazech, sovětský 24. tankový sbor zemře. Badanovovy jednotky se zoufale brání. Mnoho skupin bojuje do posledního náboje. i" Hořící obilná sila a zásobovací sklady v obci ozařují strašidelné bojiště - proti sobě jedoucí tanky rozdrcená protitanková postavení, převálcovaný trén a zmrzlé raněné. 28. prosince vše končí. Jednotlivé sovětské skupiny prorazí na severu města p p německé obklíčení a u rchnou řes říčku Bistraja. Sbor, který se před Vánocemi tak nadějně hnal na Rostov, je zcela zničený. Sovětské vrchní velení a Nejvyšší sovět upletly Badanovovým plukům věnec pro hrdiny: Statečný boj se smrtí a především do té doby bezpříkladný tankový průnik 96 Pina armád B (Weichs) Don 3GA Starobélsk é Millerovo. 25ts čásli 3 h ké 1 Jižní fronta Situace do 12.1.1943 Kremenskaja SŠ.A . i65.A_ Kalač . , STALINGRAD s. :. 57. A Volha 62 A . ors l9.Id div. 309 div 5 udsrná armáda Voro3ilovgrad Id Tacinskaja X Morozovsk onec v Marjevka ...... Aksaj :. : Kamensk:.. pina JINÍ FRONT FRETTER Is ldo 31.12.1942 Stalinoradskv Irontl PICO Kotelnikova :. pina HOLLIDT Novočerkask Sal pina 9Zi armád Don SIA (v. Manslein) Roslnv . I Manyčskala ......... ...... Bata sk Spornyj TA , Proletarskaja (Hoth) Elisla Skuprna Salsk armád A (v. Kleisl) Manyč 16. mot. div. A ; (Ruoll) ol Tichoreeck A (v. Mackensen) 0 km 100 m s; NPN 1996 Devět sovětských armád útočí ve směru na Rostov Nejhlubší vlom docílí 2. gardová armáda, jejíž pohyby mají na situační mapě podobu devítihlavé hydry do týlu německé fronty měly Rudé armádě sloužit jako zářný vzor Nově sestavené-mu sboru byl proto propůjčen titul "2. tacinský gardový tankový sbor". A Badanov dostal jako první důstojník Rudé armády Suvorovovův řád. Německý tankový "blitz" s velkými svazky byl prohlášený za vzor pro sovět-ské operační umění. Zatím se ovšem nový koncept nevyplácel. Nacházel své mistry jen v německých tankových velitelích. To se ukázalo již o čtyři dny později. Za silestrovské noci na rok 1943 vjel do pasti i sovětský 25. tankový sbor, který se pokoušel napodobit Badanovovu metodu. Omyl a lehkomyslnost jej však zavedly do záhuby 97 Sbor, svedený slabým odporem nepřítele při průlomu jižního křídla italské 8. armády zanedbal zajištění průzkumnými jednotkami. Rusové si mysleli že pro- tivník, kterého by bylo třeba brát vážně, už před nimi není. Sovětské tankovébri ád vyjely s dálkovými světly z lesíků severně od říčky Bistra a a mířily k brodu u obce Marjevka. Zde chtěly p řekročit řeku a udeřit do týlu armádní skupiny Hollidt. Avšak bojové zajištění 6. tankové divize na říčce Bistraja zjistilo sovětsk s rych e zpra ostup směrem k brodu a generál Rau 1 ý p coval plán nočního boje. Pak přikáže zpomá ily lsovětsk postup. zl 1 rnout se svými 75mm kanony postavení vpředu, aby y p je uvedený do bojové pohotovosti. Hlavní část sovětského 25. sboru s většinou tanků je vlákaná přes brod do Mar evky Potom Němci místo přechodu zablokují připravenými protitankovými rotami a těžk mi průzkumnými obrněnými automobily y Generál Raus pak zahájí noční tankovou bitvu mezi Marjevkou a Romanovem. Vpředu zablokovaný nepřítel je napadený na obou bocích a v t lu. Je překvapený, reaguje zmateně a nervózně. Naproti tomu Raus vede bitvu jako na šachovnici. Scénu osvětlují hořící tanky Sověti se stále znovu pokoušejí vybojovat sku inami tanků mezeru. Kde je přítel a kde nepřítel? T p o se dá zjistit až na velmi krátkou vzdálenost. Sovětští velitelé tanků se pokoušejí využít robustnost svých T 34 v zu- řivých taranovacích manévrech, a tak vyřadit německé protivníky Avšak obratnost tanků Panzer IV a zkušenost německých velitelů tanků se v tomto nočním oji znovu osvědčí, a to především při pokusu jedné sovětské tankové skupiny průlom u Novo-Marjevky kde stojí ma or Dr Báke se svým 2. praporem 11. tankového pluku. Báke má k dispozici deset tanků Panzer IV a hrstku pěšáků. Ke třetí hodině zaútočí sovětské T 34 a proniknou do vesnice. Mezi domy začne boj tank roti tanku. Selské domky kryté slámou vzplanou. Šlehající plameny osvětlu í bizarní stín Poškozené tanky které ve vesnici stojí bez osádky p y rotože zde čekají na opravy poskytnou Bákeho mal m silárn nečekanou pomoc. V iritujícím mihotavém světle e Rusové považují za boj schopná vozidla a na tak lákavé cíle soustřeďu í svoje útoky. ák Bákeho tanky získáva í čas a příležitost k zaujmutí dobrých střeleckých pozic. Avšak důvtipný velitel nakonec svoji máoujednotku přecejen z vesnice stáhne. Při ústupovém manévru se dostane Bákeho velitelský tank kter hny velitelské tanky kvůli velké radiost , y má stejnějako kanon přímo do rán anici a mapovému stolu jenom dřevěný y jednomu ruskému tanku. Ten okamžitě namíří svou věž s kanonem na nepřátelské obrněné vozidlo. "Taranovat " nařídí Báke, ale ani tento manévr by už asi nepomohl. Bákpripraveným kltalbě ericke, velitel 7. roty Ten číhá se svým tankem okamžitě ovel pal" p na rohu jednoho domku. Když spatří Rusa, vydá p . , Plný zásah! 98 Když se shromáždili za vesnicí, napočítá Báke šest tanků a pětadvacet mužů. Až se rozední a Rus zjistí svoji převahu, mohlo by to špatně dopadnout. Musí tedy využít noc k protiútoku, poněvadž noc jim pomůže Rusy oklamat. Je přítelem slabých. Pod ochranou tmy lze s pomocí světla a hřmotu šesti tanků předstírat celý prapor. Major Báke rozmístí svých šest tanků kolem vesnice a na smluvený signál zahájí útok. Všech pětadvacet pěšáků rozmístěných v odstupech mezi tanky řve z plných plic "Hurra" a střílí ze svých zbraní. Tanky práskají ze všech hlavní a vystřelují do vesnice světelnou munici. Trik se podaří. Báke rychle postoupí do středu vesnice. Rusové předpokládají mohutný útok a ustupují zpět směrem k říčce Bistraja. Ale tam na ně čekají připravené protitan-kové kanony Rusové přešli říčku s devadesáti tanky Když se rozednilo, stálo na zimním bitevním poli devadesát vyřazených T 34. Tak byl zničený i 25. tankový sbor, druhý úderný klín sovětské l. gardové armády Ztráty 6. tankové divize činily dvacet tři tanků. A poněvadž Němci ovládli bitevní pole, opravárenské jednotky dokázaly většinu z těchto tanků opět uvést do bojeschopného stavu. Rozbitím obou sovětských tankových skupin na severní frontě skupiny armád Don bylo odstraněno bezprostřední nebezpečí, jež hrozilo Rostovu ze severovýchodu. Stejně nebezpečný sovětský úder, který vedly 6. a l. gardová armáda ze severní-ho okraje mezery vlomu, tedy přes Millerovo směrem k řece Donec, dokázaly zastavit svazky armádní skupiny Fretter-Pico. "Armádní skupina" bylo pro to, co měl generál Fretter-Pico k dispozici na ucpání mezery ve frontě v délce téměř dvě stě kilometrů, honosné označení. Části 3. horské divize se v Millerovu úspěšně bránily převaze sovětských tanků. Polní školní pluky a pochodové prapory musely společně se zbytky von der Lanckenovy tankové sku-piny čelit valícím se sovětským tankovým divizím. Nakonec sem byla z Francie vržena 304. pd. Její pluky do té doby zajišťovaly pobřežní službu na klidném Atlantickém valu. Po dvanácti hodinách boje na východ-ní frontě byly na pokraji zhroucení. To, že se Fretter-Picovi ajeho zkušenému veliteli divize generálmajoru Sielerovi přesto podařilo s jejich pěchotou a dělostřelectvem překonat "hrůzu z tanků" a udělat z nich během několika týdnů tvrdé bojovníky do obrany, je jedna z nejpodivuhodnějších skutečností oněch týdnů. Fretter-Pico měl naštěstí k dispozici dvě osvědčené a zkušené tankové divize, durynskou 7. a dolno-saskou 19., které se neúnavně pouštěly do protiútoků, a tím ulehčovaly péším jednotkám tíhu obranných bojů a zajišťovaly severní bok ohrožené fronty Tak se armádní skupina Fretter-Pico, prakticky slabý sbor, stala úspěšným vlnolamem mezi řekami Don a Donec, a pohyblivým vedením boje zabránila operač-nímu průlomu nepřítele, který měl více než dvacetinásobnou převahu. 99 "Bylo to vítězství bojové morálky pěchoty" říká právem Fretter-Pico. Tyto německé obranné úspěchy mezi řekami Don a Donec zajistily bránu pro německé armády, které byly stále ještě rozmístěné na Kavkazu, proti severní sovětské čelisti kleští. Avšak síly, kterými zažehnal toto nebezpečí, nyní Mansteinovi chyběly na pravém křídle jeho fronty tedy u Hothovy 4. tankové armády mezi Donem a Many- čem. A nyní hrozila záhuba odtud. Každé ráno v oněch posledních prosincových dnech vyjížděl generálplukovník Hoth ve velitelském tanku ke svým prořídlým divizím a navštěvoval velitele najejich stanovištích. Mnohý pluk měl již jen bojovou sílu slabého praporu. Prapory "tály" na bojovou sílu rot. 4. tanková armáda mělajiž jen padesát až sedmdesát bojeschop- ných tanků, eož byla normálně výzbroj jednoho slabého praporu. Večer se energický vrchní velitel vracel smrtelně unavený na svoje stanoviště. Plukovník i. G. Fangohr, jeho náčelník štábu, jej očekával se situační mapou, radio- gramy od Mansteina a se záznamy telefonátů. Bylo to bědné plahočení. 4. TA pomalu tála ve vyčerpávajících obranných bojích. Každý večer se mluvilo jen na jedno téma: Jak může armáda po odevzdání 6. tankové divize udržet svými slabými silami fřontu? 16. mechanizovanou divizi, která byla stále u Elisty, Hitler ještě neuvolnil. 5. mechanizovaná divize SS "Wi- king," uvolněná od skupiny armád A na Kavkaze, bylaještě na cestě. Fangohr podával každý den zprávy o svém naléhání na skupinu armád. A každý den dostával od Mansteinova Ia plukovníka Busseho tutéž odpověď: My od Hitlera také neustále rnarně žádáme o uvolnění a podřízení l. tankové armády Ale OKH se nedokáže k ničemu rozhodnout. Hoth po skocích ustupoval od jednoho postavení ke druhému směrem na jihozápad. Od úseku na řece Myškova k řece Aksaj. Od Aksaje k řece Sal. A odtud k řece Kuberla. Vždy byl tísněný zuřivými útoky dotírajícího nepřítele. Houževnatě, i obratně, nápaditě, neúnavně a neohroženě se generálplukovník se svazky oslabené- ho 57. tankového sboru bránil útokům tří sovětských armád. A vždy s vědomím, že najeho boji závisí, zda se podaří zabránit Rusům proniknout z východu ajihovýcho- du na Rostov, jak se to od severu podařilo armádním skupinám Hollidt a Fretter- Pico. Kromě toho bylo nutné pokrýt týl armád, které stále ještě stály na Kavkazu (viz mapka na str 97). ;i Hitler sice koncem prosince konečně vydal povolení k vyklizení Kavkazu, ale zadní voje l. tankové armády stále ještě stály na řece Terek, tedy 650 kilometrů od Rostova. Situační mapa jižní fronty německých vojsk vypadala hrozně. Všude rudé šipky, které označovaly směry sovětských úderů; tenké modré linie německých postavení se v torn rudém moři zcela ztrácely Spojení mezi Hollidtovými a Hotho- vými svazky už neexistovalo, poněvadž 4. TA byla uprostřed ledna zatlačná na 100 jihovýchod za řeku Manyč. Mezi Donem a Salem zela nová nebezpečná mezera, která měla šířku čtyřicet kilometrů. A do ní se nasunuly dvě sovětské armády Jeremen- kova frontu - 2. gardová a 51. armáda. Postupují vpřed. Vysílají doleva a doprava boční záštity Hlavní síly obou armád však míří na Rostov Jejich pohyby, zakreslené na situační mapě, vypadajíjako velká devítihlavá hydra. Hydra, která svými chapadly ohrožuje jak Hotha, tak i Hollidta. Její daleko dopředu vysunutá hlava kmitá jazykem na Donu, severovýchodně od Rostova. Je to sovětský 3. gardový tankový sbor generála Šikovatelova, který si gardovou vlajku vysloužil v bojích u Stalingradu. Důstojníky štábu německé skupiny armád Don v Novočerkassku polije hrůza pokaždé, když se podívají na situační mapu. Svět sleduje se zatajeným dechem Stalingrad, avšak u Rostova, na batajských mostech, padají skutečná rozhodnutí. Zde číhá katastrofa třikrát větší než u Stalingradu. Vyhrají Němci závod s časem a se Sověty? Bude Kleistova skupina armád A včas v Rostově, aby stačila proklouz- nout úzkou branou? Ve čtvrtek 7. ledna vtrhne pobočník kapitán Annus do Mansteinova pokoje. "Pane polní maršále, sovětské tanky překonaly dvacet kilometrů odtud Don a valí se přímo na nás. Zřejmě nás chtějí vybrať. Přehnaly se i přes naše kozácké zajištění. Už nic nemáme." Manstein se klidně podívá na svého pobočníka a řekne: "Tak tedy!" Je to jedna z minut, ve kterých polní maršál předvede, že je nejen geniálním stratégem, nýbrž i mužem neotřesitelného klidu. Nesnáší rozčilení a zmatek. "Vždycky se ještě něco najde, Annusi," poučí s úsměvem kapitána. "Dejte dohromady všechno, co najdete. Vedle přece máme tankovou dílnu. Tam se jistě najde několik alespoň částečně bojeschopných tanků. Vezměte je a Sověty zlikviduj- te. A zmobilizujte obranu štábu. Zůstaneme zde. A Vy se vypořádejte s naším do- mácím nepřítelem!" Annus zasejednou žasne nad maršálovým klidem. Vyběhne ven. Tanková dílna! Že ho to hned nenapadlo! Za půl hodiny kapitán vyjede s pestře sestavenou tankovou skupinou z Novočer- kasska k Donu. Zachytí vysunuté sovětské zajišovací síly a zažene čelní nepřátelské jednotky zpět za Don. Mrazivý den plný napětí končí. Tato epizoda je příznačná pro dramatiku situace. Jednomu sovětskému tanko- vému pluku s rozhodným velitelem v čele by se možná podařilo rozhodnout válku, protože dobytí Rostova by znamenalo obklíčení tří až čtyř německých armád se i zhruba jedním milionem mužů, což by pro výsledek války bezpochyby rozhodující bylo. Proč nevyslal vrchní velitel Jižního frontu vpřed takového útočníka? Přeceňoval německé obranné síly? Nebo jej nabádal k opatrnosti osud Badanovova 24. tanko- vého sboru? I , 101 Generál Malinovskij si s ponurým výrazem v obličeji vyslechne zprávu o ztros- kotání sovětského tankového úderu na Novočerkassk. "Nemožné nedokáže ani nejlepší jednotka," pokouší se jeho náčelník štábu o omluvu. Generál přikývne. Komu si plukovník myslí, že to říká. Jako zkušený velitel 2. gardové armády ví, že i elitní svazek, jakým jeho 3. gardový sbor je, je již vyčer- paný. Visí na tenoučké zásobovací linii. Jeho bojová síla se vytrácí. Ona síla, která se zaleskla, když generál Šikovatelov zastavil německý osvobozovací útok proti Stalingradu. Malinovskij to ví. A Jeremenko, vrchní velitel Jižního frontu, to ví také. Dokonce i Nikita Sergejevič Chruščov, mocný válečný rada frontu, ví o těchto potížích. Ale hlavní stan v Moskvě je nechce vzít na vědomí. Chruščov a Jeremenko ale musejí obhajovat rozkazy hlavního stanu. A ty leží na Malinovkého mapovém stole - "2. gardový tankový sbor dosáhne do večera 7. ledna řeku Donec. 3. gardový tankový sbor přejde na západní břeh Donu a zajistí přechody proti nepříteli. 98. střelecká divize rozšíří pás průlomu. 2. gardový mech. sbor..., 5. gardový mech. sbor..." " Dosáhne, přejde, zajistí," exploduje Malinovskij a při každém slovu udeří pěstí do stolu. "Aleještě tujsou Němci! A to nejsou Rumuni nebo Italové. Hlavní stan na to asi úplně zapomněl." 1 Ale tady rozčilování nepomůže. "Bata,jsk musí padnout - Rostov musí b t " ý dobytý! To je denní chléb rozkazů přicházejících od Chruščova a Jeremenka. Písemně. Telefonicky Ustně. Samé naléhavé pokyny! A armády předávají rozkazy sborům, sbory plukům a pluky praporům. " Ale rozkazyještě nejsou vyhrané bitvy Jde to pomalu. Příliš pomalu! Teprve 20. ledna překročí čelo Jeremenkova armádního pavouka u obce Manyč- R.., skaja řeku Manyč a pokračuje v útoku západním směrem na Batajsk. Plukovník Jegorov velí čelnímu odřadu - osm tanků T 34, tři T 70, devět obrněných transpor- térů, pět průzkumných obrněných automobilů a dvě stě mužů posazených na obrněných vozidlech se valí k velkému cíli, který chtějí dobýt překvapivým útokem. y .g Hlavní síl 3 ardového tankového sboru čekají na povel, aby odřad následoval y Vše je pečlivě naplánované. I 51. armáda, která postupuje dále na jihu, vysílá proti Batajsku svůj 3. gardový mech. sbor se silnou obrněnou bojovou skupinou. Tu bránuje třeba zabouchnout. Už sejim podařilo odříznout železniční trať do Rostova ":.i a dostali se i do kolchozu Lenin. Na předmostí v obci Manyčskaja stojí Malinovskij připravený připojit se k úderu 1I se dvěma sbory Nebezpečí pro jižní křídlo německé východní fronty je obrovské. Třem německým armádám hrozí odříznutí. Mezerajejiž širokájen třicet kilometrů. Třicet kilometrů dělí zhruba 900 000 německých vojáků od stalingradského osudu. Třicet kilometrů - co by kamenem dohodil! Byl to jeden z těch vzácných 102 BINA O HRDLO LÁHVE ROSTOV ll.td (Balck) Mencska7a iganrog.: ROSTOV Aksajskaja. ceSla 129. 1 ... ;;. Po ledé p 221. deltaDonu o .:/- AZOVSKÉ MOŘE Azov W., r ." Plán 2 a msch. o , sbor 16. Pbi (mol1 div H ?o (Sch eriň) Samodurovka Tebbt, Bunzel O 75.1. Ma. Batajšic Lenin..:.., JE9"". 1s pch SPornyj ..,.. oC sl 67. ts y o!v 90 ts 201 ~ 2 a mechsbor směr Proletarskaja Salsk 100 km SIA 10 k,i .. 3. a. mech 5bor m Tichoreck 150 km 1 n:; MpN n a Nadporučík Klappich se se svým praporem drží v Samodurovce a bráni 2. gardové armádě v dalším postupu do hrdla láhve Rostov Německé divize získají čas k napadnutí sovětského předmostí Manyčskaja a k jeho zničení. Tak zůstane Rostov volný pro ústup 1. tankové armády okamžiků, kdy se historie světa dramaticky zkoncentruje na několik kilometrů čtverečních a rozmarně čeká na čin, který přinese zvrat. "Jakým způsobem bychom mohli zlikvidovat to nebezpečné předmostí v obci Manyčskaja?" ptá se polní maršál Manstein svého Ia plukovníka Theodora Busseho. ,Hoth to vlastními silami nedokáže, pane polní maršále," odpoví Busse. "Ne, to asi ne. Co máme ještě k dispozici?" Manstein přistoupí k mapě, která odráží události posledního týdne. Polní maršál vybojoval na Hitlerovi ústup armádních skupin Hollidt a Fretter-Pico na řeku Donec. Tím se nabízí šance stáhnout odtud síly a posílit s nimi Hotha a obranu Rostova. "Vezmeme Hollidtovi 11. tankovou divizi, pošleme ji přes Rostov na jižní břeh Donu a dáme ji Hothovi, aby s ní provedl protiútok na Malinovského předmostí," přemýšlí nahlas Manstein. "Ale 11. nebude sama schopna vypořádat se s ruským tankovým sborem v Manyčské," namítá Busse. "Hoth ale ještě má nedotčenou 16. pěší (mot.) divizi, která konečně vyklidila Elistu. Hrabě Schwerinji šťastně provedl přes postavení sovětské 28. armády Taje se svým 116. tankovým praporem a jednou rotou tanků Tiger 503. praporu jako stvořená k tomu, aby se zapojila do boje o Manyčskou," řekl Manstein. 103 Narážel tím na velkolepé výkony které 16. pěší (mot.) divize hraběte Schwerina v posledních týdnech dokázala. Každý o ní stále ještě mluvil jako o "16. pěší (mot.) divizi ," protože se pod tímtojménem proslavila a stala známou. Tato "chrtí divize" provádělajeden z nejneobvyklejších, nejdobrodružnějších a nejfantastičtějších úko-lů ruské války - vytvořila totiž nejvýchodnější strážní zajištění Wehrmachtu v Kal-mycké stepi a zajišťovala prostor od Elisty až ke Kaspickému moři a jižnímu ústí Volhy Dálkové průzkumné hlídky jejího 165. motocyklového praporu viděly Kaspic-ké moře, vyhazovaly do povětří vlaky s naftou a dokonce telefonovaly s přednostou nádraží v Astrachani. Divize po celé měsíce kryla více než 300 kilometrů širokou mezeru mezi l. a 4. tankovou armádou proti sovětské 28. armádě, a takje chránila před obklíčením z Kalmycké stepi. V obrovském moři stepi, odkázáni jen sami na sebe, zvládli muži z Porýní, Vestfálska a z Durynska svoji úlohu skvěle. Když to pak celková situace vyžadovala, stáhl hrabě Schwerin svoje jednotky v pravý okamžik zpět, a to i proti vůdcovu rozkazu, a zaujal nové postavení podle Manyče. A nakonec, v polovině ledna 1943, zmařila 16. pěší (mot.) divize obzvlášť nebezpečnou operaci Sovětů mezi Manyčem a Donem. Situace vypadala takto: 57. ts generála Kirchnera se za rozhořčených bojů stáhl na Manyč. Hothova armáda zde z posledních sil bojovala o udržení obranné linie. To bylo rozhodující pro zachování otevřeného přechodu přes Don v Rostově-Batajsku. Až do 12. ledna se Kirchnerovi s 23. td, 5. mechanizovanou divizí SS "Wiking, " 17. td a 503. praporem tanků Tiger dařilo bránit východně od obce Proletarskaja předmostí na Manyči. Sovětské motorizované svazky však na křídlech předstihly 16. pěší (mot.) divizi. Silné tankové a pěšíjednotky sovětské 28. armády zaútočily na město Proletarskaja s cílem obsadit přechod přes Manyč. Mezi tímto městem a Salskem současně zaúto-čil jeden mechanizovaný sbor 51. armády, a také jeden sbor 2. gardové armády se stočil a od severu zaútočil na Spornyj. Odtud měl pokračovat v úderu na Tichoreck, kde se měl spojit se sovětským Kavkazským frontem. Cílem této směle naplánované sovětské operace bylo rozetnout německou sku-pinu armád A, přehradit 1. TA cestu na Rostov a současně dostat pod kontrolu i 17. armádu. Krajně nebezpečná akce v okamžiku, který nemohl být víc nepříznivý - před Batajskem se hromadily kolony zpět proudící l. tankové armády, před městem uvázlo mnoho lazaretních vlaků a zásobovacích transportů. Těch několik špatných silnic z jihu na sever bylo ucpaných v délce mnoha kilometrů. Ruský úder do těchto kolon by znamenal chaos. Bedřich Veliký často říkal: "Generálovi nestačí, aby byl statečný, musí mu přát i štěstěna." Generálmajor Gerhard hrabě von Schwerin byl statečný a měl i podporu štěstěny Dva dny před ruským úderem ze severu zajal 116. tankový prapor kapitána 104 Tebbeho při jednom protiútoku sovětského štábního důstojníka. V jeho aktovce se našly mapy a rozkazy Byly to plány a pokyny k útoku na obec Spornyj. Hrabě Schwerin dlouho nepřemýšlel. Se všemi silami, které měl k dispozici, se hnal k městu. Rusové již byli za hrází a provizorním mostem postaveným přes poškozená místa. Hnali se k ústupovým silnicím l. tankové armády Jejich cílem byl Batajsk. Dobře vymyšleno! Ale generál Gerasimenko, velitel sovětské 28. armády, psal účet bez Schwerina. Ledově chladné a plné hvězdje ráno 15. ledna. Tankové roty kapitána Gerharda Tebbeho se valí spolu s posazenými střelci miinsterského 60. pp proti ruským opěrným bodům. Nestarají se o to, co se děje vlevo a vpravo. Jet. Vyslat zprávu. Střílet. Probojovat se skrz. Obsadit výšiny v týlu Rusů, kteříjsoujiž za řekou. Otočit. A třemi údernými skupinami zaútočit na vesnici obsazenou nepřítelem. Jeden tank T 34 a čtyři 76,2mm protitankové kanony vyřídí dobře mířenou palbou. Na pomoc přijedou další dva tanky T 34. Jeden to dostane hned. Druhý se otočí a ujíždí pryč. . Na levém křídle tankové skupiny postupuje jedna četa 3. roty nadporučíka Kiihne- ho. Velitelemje neohrožený vrchní šikovatel Hans Bunzel. Kde se tenhle Durynec objeví, tam se začnou dít věci. Jeho specialitoujsou mosty a opevněné výšiny Jejedním z těch neúnavných mužů, kteří tvoří oporu celého tankového pluku. To dokáže i 15. ledna 1943. Jeho tanky proniknou až k přehradní hrázi na Manyči u obce Spornyj. Sám Bunzel se se svým tankem Panzer 11 divoce řítí k mostu. Jeho 50mm kanon buší do sovětského protitankového zajištění. Vrchní šikovatel myslí na onen den v červenci 1942, kdy se se čtyřmi tanky své čety chystal dobýt přehradní hráz na Manyči, hranici mezi Evropou a Asii, právě na tomto místě, ale obráceným směrem. Tenkrát mu hráz před nosem vyletěla do povětří. Podaří se to tentokrát? Ano. Dnes má více štěstí. Vyjde to. Najižním svahujsou ještě v palebném postavení ruské protiletadlové kanony ukořistěné před rokem- ovšem teď už trochu rezivé. Poté, co Hans Bunzel sebral Rusům most u obce Spornyj, postupuje nadporučík Klappich s 2. praporem 60. pp za hustého sněžení podle jižního břehu Manyče a opatrně se blíží k Samodurovkce. I zde již Sověti vytvořili částí 2. mech. střelecké brigády silně opevněné před- mostí - další nebezpečnou základnu pro svůj útok na Batajsk. Klappich zaútočí. Po tvrdém boji pronikne až na západní okraj vesnice. Zajme náčelníka štábu sovětské brigády Jeho výpověď a podklady odhalí celý rozsah nebezpečí, které hrozí hrdlu lahve od nepřátelských sil soustředěných v obci Manyč- skaja. Šikovatelov má striktní rozkaz zahájit 23.ledna závěrečný útok na Batajsk. 105 V 6 hodin 30 minut má zaútočit na město jedním posíleným sborem. 55. tankový pluk a nově přisunuté prapory vybavené saněmi s vrtulovým pohonem mají být vyslané jako čelní odřady aby překvapivým útokem dobyly batajské mosty Velení převzal osobně náčelník tankových vojsk armády Nadporučík Klappich pochopí, že v této chvíli se nemusí na nic ptát. Přijme jediné správné rozhodnutí - bránit Samodurovku. Za každou cenu! Pevně se v té obci usadit, a tak ohrožovat bok hlavního sovětského předmostí Manyčskaja. Klappichův prapor vězí v týlu sovětských sil, které již operují v předpolí Bataj-ska, jako oštěp v těle. Hrot oštěpu obsazené Samodurovky míří na Sikovatelovovo předmostí Manyčskaja. Sikovatelov se nemůže odvážit jen tak projet kolem, aby pomohl svým čelním odřadům zabouchnout batajskou bránu. Generál Sikovatelov se musí pustit do boje s Klappichem. A ten neustoupí ani o krok. Váže Sikovatelovovy svazky a brání jim v postupu do hrdla lahve. Jeden nadporučík stojí mezi víězstvím a porážkou. Jeden mechani-zovaný prapor překazí Stalinův plán. Klappich dostane za tento boj Dubovou ratolest k Rytířskému kříži. Díky jeho akci nebylo 22. ledna, kdy Manstein zahájil přikázaný kombinovaný protiúder 1 l. td a 16. pěší (mot.) divizí proti sovětským ofenzivním silám v prostoru předmostí Manyčskaja, příliš pozdě. 1 l. td generála Balcka překročila 22. ledna u Rostova řeku Don. Sikovatelovovy čelní odřady zaujaly v kolchozu Lenin kruhovou obranu. Balckovy čelní jednotky zaútočí. Jegorov ztratil pět ze svých osmi tanků T34 a dvě ze tří T 70. Musí ustoupit. Sovětský hrot oštěpu před Batajskemje zlomený. 23. ledna prolomila 11. td společně s částmi 16. pěší (mot.) divize svižným úto-kem ruská postavení před obcí Manyčskaja. Tato obec měla zvláštní důležitost. Reka Manyč v ní ústí do Donu. Přes široký proud vody zde vede velká silnice. Pokud by vesnice a most zůstaly v rizských rukou, bylo by opakování sovětského úderu na Rostov od jihu možné kdyk6liv Proto následuje útok! Hrabě Schwerin postupuje se 116. tankovým praporem a 156. pp od jihovýcho-du. 11. td napadla silně opevněnou obec čelně. Mezi domy bylo zakopáno mnoho tanků, které měly roli ocelových bunkrů. Průzkum je těžko zjišťoval a ještě hůř se proti nim bojovalo. Osudnou se však stala záludná překážka na jihovýchodním okraji obce, kterou bojový průzkum vůbec nezjistil. "Pozor! Hluboký protitankový příkop!" uslyšeli najednou ve svých sluchátkách velitelé osádek tankového praporu kapitána Tebbeho. Ale to se již tanky dostaly do divoké palby protitankových pušek a kanonů. Příkop byl značně zavátý sněhem. Jeden tank Panzer IV, který považoval sníh za pevný podklad, se již zřítil. 106 Kapitán Tebbe a jeho adjutant poručík Gittermann pokračovali v postupu podle příkopu. Zdeje srovnané místo po výbuchu granátu. Na druhou stranu! A oba tanky se valí do obce. Avšak dva tanky Panzer IV proti tuctu zakopaných T 34 - to nemohlo dobře dopadnout. Nejdřív to dostal Tebbe a po něm i Gittermann. Osádkám se podařilo "vylodit". Vojáci skákali, lezli a plazili se zpět k zasněženému příkopu. A napůl zmnzlí, zkrvavení a zcela vyčerpaní dosáhli postavení předního zajištění svého praporu. Tak to tedy nešlo! Tanky zakopané v jižní části obce bylo třeba odstranit. Ale jak? Balck se uchýlil ke lsti. Ráno 25. ledna soustředil palbu veškerého dostupného dělostřelectva na severní část obce. Dělostřelci použili zadýmovací granáty Prů-zkumné obrněné automobily a obrněné transportéry vyjely vpřed a vedly palbu do obce světelnou municí. Balck předstíral mohutný útok na severovýchodní okraj obce. Velitel sovětské brigády se nechal tímto manévrem zmást. Ztroskotaný německý útok z předchozího dne jej utvrdil v domněnce, že to Němci nyní zkoušejí na severovýchodě. A aby mohl na předpokládaný útok odpovědět, uvolnil zakopané tanky v jižní části obce a vrhl je na severovýchodní okraj obce. Přesně na to Balck čekal. Seděl se svým Ia podplukovníkem i. G. Kinitzem v dobré pozorovatelně na návrší jižně od obce. Když zpozoroval sovětské přeskupo-vání, nechal ihned přenést palbu divizního dělostřelectva na jižní část obce. Pouze jedna baterie nadále podporovala zadýmovacími granáty zdánlivý útok na severu. "Tanky vpřed!" zazněl rozkaz. Německý útok se rozjel do ještě dopadajících vlastních granátů. 3. prapor 15. tp kapitána Schmidta zaútočil na vesnici od jihu. Hrabě Schimmelmann napadl se svým plukem ruské tanky, které již mezitím stály v severovýchodní části obce, odzadu a zničil je. Prchající nepřátelská pěchota se dostala mezi německé tanky a utrpěla těžké ztráty Kapitán von Hauser zasadil svůj 61. motocyklový prapor k pronásledování pr-chajících Rusů. Divoká honička probíhala mimoještě zuřící tankovou bitvu v severní části obce a skončila pro Rusy katastrofou. Pozoruhodná bitva. Vlastní německéztráty byly díky vydařené válečné lsti nečekaně nízké -jeden mrtvý a čtrnáct raněných. Naproti tomu Sověti ztratili jen v Manyčské dvacet tanků a nechali na bojišti šest set mrtvých. Sikovatelov velitel poraženého sboru - pozděj ší lev od Prochorovky a mistr velké bitvy v kurském oblouku - napsal příštího dne veliteli 2. gardové armády generálu Malinovskému střízlivě a zcela jednoznačně: "Vojska vzhledem k situaci a těžkým ztrátám nemohou v současné době provádět žádnou aktivní bojovou činnost." 107 Jak vidno, dvacet tanků - dvě třetinyjednoho tankového praporu - bylo v lednu 1943 i pro Rusy závažnou ztrátou. Nejen Hitler pochodoval z Brest-Litevska do Stalingradu. Sověti museli tuto 2 000 kilometrů dlouhou vzdálenost překonat také a většinou při ústupu. I oni byli u konce se silami. Zpráva generála Sikovatelova o situaci tankových a motorizovaných svazků u 2. gardové armády z 26. ledna to pádně dosvědčuje: 5. gardový mech. sbor má již jen 2 200 mužů, sedm tanků a sedm protitankových kanonů. Všichni velitelé brigád padli. 3. gardová tanková brigáda a 2. gardová mot. střelecká brigáda mají ještě šest tanků a dva protitankové kanony;18. gardová tanková brigáda má osm tanků, dva protitankové kanony a 50 mužů; 2. gardový mech. sbor osm tanků. Celá 2. gardová armáda tedy 26. ledna měla pouze dvacet devět tanků ajedenáct protitankových kanonů! Tak vypadala i na ruské straně tvrdá skutečnost oněch týdnů na počátku roku 1943. Maršál proto ve svých pamětech shrnuje: "Veškeré další úsilí o dobytí Rostova a Batajska v lednu 1943 zůstalo bez úspěchu." Rostovská brána ke Kavkazu zůstala otevřená. l. tanková armáda tedy mohla proklouznout. Její svazky táhly v nekonečných kolonách hrdlem lahve. O čtyři dny později, l. února, seděl záložní nadporučík Renatus Weber z Ham- burku, pobočník ve štábu 40. tankového sboru, v ledově chladné místnosti jednoho taganrožského domu a ulevoval si z napětí posledních dvaceti čtyř hodin v dopise své matce. Mladý nadporučík v dopise líčil vzrušující dobrodružství na velkém ústupu z Kavkazu. Stáb a lehčí části 40. tankového sboru tehdy vyklouzly z pasti po ledě Azovského moře. "Přechodem po ledě skončila naše expedice na Kavkaz. Mělijsme štěstí, žejsme se ještě bez úhony dostali z hrdla lahve u Rostova...," psal nadporučík do Hamburku. Ano! Všichni, kteří zažili tenhle pochod přes moře, na něj nikdy nezapomenou. Toto dobrodružství je zaznamenané v dokladech sboru i v paměti důstojníků a prostých vojáků. O silvestrovské noci 1942 vyklidil 40. ts svůj úsek fronty daleko dole na řece Terek, na úpatí Kavkazu. Sbohem Išerskaja. Sbohem severní Kavkaze a Kaspické moře. Ale nikdo necítil bol z loučení. Byl přece nejvyšší čas, pokud se ještě chtěli dostat z velké pasti. Hitler se zase jednou nedokázal prokousat k ráznému rozhod- nutí. Povolil 1. TA ústup jen po kouscích a z dalekého hlavního stanu v Rastenburgu nařizoval, který úsek a jak dlouho bránit. Třicet dnů trvá tento násilný ústup od Tereku k Donu. Ve dne se bránit a bojovat, v noci pochodovat. Tak to jde od jednoho terénního úseku ke druhému. 108 I Tady táhnou v nočních přesunech zpět ze zaslíbené země kavkazské ropy pluky tereckých divizí, které se probojovaly až k branám Grozného a na dosah Baku. Í " Berlínská 3. tanková divize, části mechanizované divize SS "Wiking, branibor- ské, dolnosaské, saské a slezské, anhaltské a rakouské pluky 13. td, 111., 370. a 50. pd, jakož i 5. polní divize letectva. K tomu kozácké švadrony, prapory dobro- volníků kavkazských horských kmenů a jednotky rumunské 2. horské divize. Vrchní svobodník Alsleben z protitankové roty 117. pp zapíše každý den do svého deníku několik vět nebo charakteristických glos. Celý velký pochod divize tak probíhá před našima očima scénicky jako ve filmu a popisuje zpětný přesun, který prodělaly všechny pluky Za dne boj. Po něm, kolem 20. hodiny, odchod. Někdy až ve 22 hodin nebo i ve 4 hodiny Alsleben zaznamenává: "Protitankovci zajišťují ústupovou silnici. Nekonečné ko- lony proudí zpátky Déš. Pochod po silnici. Rus dotírá zezadu. Zadní voj má těžké ztráty I Opuštěné náklaďáky jsou vyhazované do vzduchu. Poškozená vozidla zůstávají zpět!" ; Pod 6. lednem se vynořuje jméno, které zůstalo pevně v paměti: "Soldato-Ale- xandrovskoje. Divize zde dočasně brání úsek na Kumě." Usek na Kumě! Kumaje první přirozená říční bariéra po odpoutání se od Tereku. Divize a sboryji musí na cestě zpět překročit. Protoje třeba zabezpečit mosty až do doby, než dojedou opožděné části, trén a poškozená vozidla. Až všichni přejedou, je třeba vyhodit přechod do povětří. Tím se zpomalí nebezpečné a prudké ruské pronásledování. Pěšáci a trén tak získají trochu času. U Soldato-Alexandrovského je to obzvlášť důležité, protože je třeba, aby železniční trať, která probíhá po severním břehu Kumy, zůstala co nejdéle v německých rukou kvůli zpětnému transportu zásobovacích skladů. Vojáci to zboží nutně potřebují - potraviny náhrad- ní díly, pohonné hmoty munici. Velitel 11 l. protitankového oddílu major Musculus zde se svými rotami zaujme obranné postavení a v součinnosti s granátníky a ženisty 50. pp brání tři dny důle- žité mosty Zablokuje tím cestu Rusům, kteří prudce útočí odjihu a východu. Ti chtějí za všech okolností Němce od mostů odříznout. Mezi Kumou ajejím východním přítokem Solkou, ledovým a hlubokým horským potokem, útočí Sověti od Georgijevska na Soldato-Alexandrovské. Mezi vesnicí Letrovskij a řekou Kumajim přehradil cestu nadporučík Piedmont s 2. rotou proti- tankového oddílu ajednou baterii 117. dělostřeleckého pluku. Zaujal obranu upros- třed záludného bažinatého terénu, těsně u jediné silnice na Soldato-Alexandrov-, skou. A tudy chtějí Rusové k mostu. Průběh boje líčí nadporučík Piedmont ve velmi poučné zprávě: Terén byl značně zvlněný, dohlednost ne víc než tři sta metrů. Krátce před rozedněním ohlásila hlídka nepřátelské jezdectvo. Několik set jezdců se rychle blíží. Piedmont staví do palebného postavení vedle osamělého domu dva kulomety Alar-, muje protitankovce. "Průzkumné hlídky vpřed!" 109 Ale už jedou! V široké frontě. Přibližně jedna švadrona. 150 jezdců. Cvalem. Vedou ze samopalů nepřetržitou palbu. Nyní však zahajují palbu i oba německé kulomety Oba kanonýři, Hain a Klabus p , álí do kavalkády tříštivé granáty Téměř polovina jezdců spadne po prvním paleb- ném úderu protitankovců. Jen koně bez jezdců pádí dál. Zbytek uhýbá doprava a doleva. Piedmontovi muži ch.tějí začít jásat. Ale vtom už cválá druhá vlna. Ta e silnější. J " Pal!" Střely z ruských samopalů práskají do ochranných štítů protitankových kanonů. U jednoho kulometu se zasekne nabijení. Ale útok se podaří padesát metrů před vlastním postavením zastavit. Třetí útok. Střílí už jen jeden kulomet. Protitankové střelivo došlo. Sověti se ženou za rachotu kulometů a pokřiku "urrá". Větší část padne pod palbou. Ale třicet až čtyřicet jezdců projede Piedmontovým postavením. Projedou i palebným postave- ním dělostřelců. Ale je jich příliš málo. Němci je vyřídí jednotlivě střelbou nebo se dostanou do neschůdného močálu. Stočí se na východ k Solce a projedou vodou na východníbřeh. Ctvrtý útokjiž naštěstí nepřijde. Pro Němce by dopadl špatně, protožejednotka už nemá střelivo. Silnice bažinou je ucpaná opuštěnými vozidly jejichž řidiči se pro ,jistotu ukryli do bezpečí. Teprve noc přinese čas a příležitost k jejímu uvolnění. Ve zprávě nadporučíka Piedmonta stojí věcně a bez patosu: "...Dojem, který v nás zanechal tento útok jezdectva, byl podivuhodný. Zpočátku jsme jej brali na lehkou váhu a mysleli si, že to bude legrace. Potomjsme byli nepříjemně překvapeni morálním účinkem, jaký na nás měl. Rychlé následování útoků bylo ohromující a odvaha Rusů neskutečná. Před palbou ze samopalů nás zachránily ochranné štíty kanonů. Při změně palebného postavení se našim mužůmještě třásla kolena. Kolem leželo asi dvě stě mrtvých a raněných Rusů. U nás dva lehce ranění." Na druhé straně Solky mezitím brání major Musculus s l. rotou vesnici Michaj- lovskij. Je zle tísněný Sověty kteří útočí od východu proti řece. Bojová skupina 111. pd se dostane do obklíčení. V nočním boji z něho unikne a přejde přes ledově chladnou říčku na druhou stranu. Neplavce si vojáci podávají z ruky do ruky Protitankovci ustupují krok za krokem k mostu přes Kumu v Soldato-Alexan- drovské. Nepřátelské skupiny s kulomety, které již pronikají do obce, napadají ručními granáty a palbou ze samopalů. Musculovi protitankovci vybojují plukům i 111. pěší a 3. tankové divize dva dny náskoku. Byly to dny kdy procházela peklem i sousední 50. pd. Generál Friedrich Schmidt musel čelit nejtěžším tankovým útokům. Jeho 122. mech. pluk ztratil při soustře- děném útoku rudé tankové brigády celý 3. prapor 110 Fronta zakolísala. Mezi 50. a 111. pd zela tři kilometry široká mezera. Kdyby teď Rusové zaútočili! Zaútočili. Avšak Schmidt vrhl do ohrožené mezery svůj 150. dělostřelecký pluk. Společně se samohybnými děly 13. td se podaří nepřátelské útoky rozbít ještě v předpolí. Kulometná palba granátníků způsobí nepřátelské pěchotě těžké ztráty Rudé pluky proudí zpět. V bojích se obzvláš vyznamenal 3. prapor 123. mech. pluku. Za prudce vedeného protiúderu odrazil nepřítele, který se vlomil do obrany, zpět. Utokjednoho sovětské-ho trestného praporu, bezohledně hnaný proti německým liniim, pronikl až k veli-telskému stanovišti praporu. Němci ho odvrátili minometnou palbou a posléze v boji zblízka. Velitel 3. praporu 123. mech. pluku se jmenoval Erich Bárenfánger, tehdy kapitán a nositel Rytířského kříže. Nikdo ještě netušil, že tento mladý důstojník bude za dvacet sedm měsíců jako nejmladší generál Wehrmachtu ztělesňovat bojo-vého ducha a tragédii poslední bitvy o Německo, bitvy o Berlín. Za ranního šera 9. ledna převezme nadporučík Kliimpel ze 111. protitankového oddílu sjednou protitankovou četou své l. roty zajištění vysokého mostu přes Kumu severně od města. Reka je zde hluboká a břehy příkré. Dobrá protitanková překáž-ka- pokud most vyletí včas do povětří! Avšak musí stát do doby, než po něm přejedou poslední německé síly na severní břeh. V tom je vždy riziko, hra vabank. Přístup k mostu vede po vysokém náspu. Kliimpel se rozhodl umístit jeden 37mm protitankový kanon najižní okraj mostu, dva další na násep severního břehu. Zadní voj přejde most. Ještě přijíždí jeden náklaďák. Pozor! Ale není to nepřítel, nýbrž vůz šikovatele Reineckeho. Sedí v něm dva muži. Auto se řítí přes most. Ridič po přejetí mostu s ulehčením zastaví. A nyní si všimne, že jeho velitel čety Reinecke,je vedle něho mrtvý. Přijíždíjeden ruský tank T 34. Zaujme postavení asi tři sta metrůjižně od mostu, mimo účinný dostřel 37mm protitankového kanonu. Naštěstí jen střílí. Místo toho, aby se pokusil rychlým útokem most dobýt, pouze střílí. Nadešla ta chvíle. Vabank! Mají ještě čekat? Možná, že jsou na druhém břehu ještě nějaké rozptýlené jednotky Ale nebezpečí je příliš velké. Je nejvyšší čas na vyhození mostu. Nadporučík Buchholz nařídí veliteli ženijní čety 50. mech. pluku poddůstojní-kovi Paulu Ebelovi: "Vyhodit do povětří!" Paul Ebel, zemědělský dělník ze Stenne-witzu, kraj Landsberg an der Warthe, přikývne. Protitankovci a granátníci mu poskytnou mohutnou palebnou ochranu tříštivými granáty, kulomety samopaly a karabinami. Ze všech zbraní ostřelují T 34. Ebel běží po náspu na most. Podaří se mu ho odpálit. Záblesk. Zahřmění. Když se dým rozplyne, zastaví se všem dech, protože do povětří vyletělajen část mostu. Jeden zápalný kabel nefungoval. Mostje stále použitelný. Naproti běží k napůl zničenému mostu Rusové. Za nimi se pomalu valí T 34. Chtějí přes most. 111 Ebel stačil pod ochranou prachu a dýmu doběhnout zpět na násep. Teď si zoufale prohlíží tu bídu. "Ebele," volá Buchholz, "nedá se nic dělat, musíte ještě jednou na most!" Poddůstojník zakleje. Opět následuje palba ze všech hlavní. Rusové se musí krýt. Kulometná palba opět kropí tank. Ebel se znovu bez úhony dostane na most a montuje. Minuty se stávají věčností. Konečně utíká zpět k náspu. Vrhne se na svah. Zaduní detonace. Vysoká mostní konstrukce letí za ohlušujícího hřmotu do vzduchu. Pod ochranou mračen prachu se Ebel dostane po hrázi zpět na severní břeh. Za tento čin obdrží Rytířský kříž. Rsm se podařio dos,a, se s przkumem přes řeku teprve 10. Zadní voje tak získaly pro hlavní síly tři dny času. Tři dny! Tak to šlo čtyři týdny Vrchní svobodník píše 31. opět do svého deníku: "Už brzy budeme v té zatáčce od Mozdoku jsme urazili pět set kilometrů. Celý měsíc na ústupu." Ano brzy budou v té zatáčce. Jsou těsně před Batajskem. Před posledními mosty, posledním průchodem z velké pasti. Nadporučík Renatus Weber ze štábu 40. tankového sboru si ve stejnou dobu do svého deníku zapíše: "Stojíme s částmi 3. td, podřízenými sborovými jednotkami a s kozáckými švadronami jižně od Rostova. Nový bojový úkol pro náš sbor Máme 9, být nasazení v Doněcké pánvi. Shromaždiště Taganrog. Ten leží na druhé straně Azovského moře. Přesun se má zčásti uskutečnit přes zamrzlé moře!!" Dva vykřič- níky dobře vyjadřují, co asi při té informaci Renatus Weber pociťoval. Operační štáb a kozácká švadrona vyrazí 31. ledna 1943 z vesnice Ilinka. Lehké části sboru a kozácká švadrona půjdou přes zamrzlé Azovské moře. Tanky a těžká vozidla se budou muset kvůli malé únosnosti ledu protlačit po batajských mostech přes Rostov Je mlhavý zimní den 31. ledna 1943. Po "rollbahnu," který vede z Tichorecka do Rostova a je označený jako K l, postupují svižně vpřed. Potom přijde rybářská vesnice Azov Velké tabule ukazují kolonám cestu. Tad maí odb y ocit na ledovou trasu. Po ledě vpřed! Ženisté vybudovali v místě vjezdu na zamrzlé moře rampu a prvních několik stovek metrů "ledové trasy" pečlivě označili. Ale do Taganrogu na druhé straně je to čtyřicet dva kilometrů. Trasa nejdříve vede deltou Donu, zamrzlým bažinatým terénem a přes jeden ostrov Potom se dostanou na hluboké moře. Led je zpočátku mléčný a hrbolatý. Nad hlubokou vodou pak hladký jako sklo. Značení trasy je stále dál od sebe; benzinové kanystry leží ve velkých odstupech. Avšak stejně se dá jen těžko zabloudit, poněvadž eestu na které je každou chvíli I , slyšet praskání ledu, lemují strašidelné ukazatele v podobě prolomených autobusů nákladních vozů a těžších osobních automobilů. Z ledu často trčí jen jejich střechy Ukazatelé a varovná znamení současně. 112 Fale Led je záludný. Jsou v něm díry a tenká místa. Mlhavé počasí nutí k pomalé jízdě. Pochodové kolony a koňské povozy se roztáhnou na velkou vzdálenost. Kozác- ká švadrona kluše v rozvinutém tvaru. Vojáci 3. tankové divize s sebou mají doprovod, který při postupu vpřed neznali, ale 1ost který se nyní, za ústupů, stane běžnou záležitostí -jede s nimi výprava civilistů. Jsou ah. to kozácké rodiny, doprovod mužů, kteří jako dobrovolníci nebo pomocní policisté hu. vstoupili do německých služeb a nyní se obávali návratu sovětského panství. Pestrá nto karavana: vysoko naložené jednospřežné vozy k nim přivázané krávy a koně. Děti. Kolem poledne se trochu vyjasní. A najednou se objeví sovětské letouny Il-2 se tak přeženou v sotva padesátimetrové výšce nad ledovou plochou. Shazují pumy, střílejí z palubních zbraní. Není zde žádný příkop, keř ani dům, kde by se člověk mohl skrýt. Siroko daleko jen hladký led, rovný jako stůl. :ce; Kolony se rozprchnou. Kozácká švadrona se rozjede na všechny strany Jezci se ženou po ledě jakoby je honil sám ďábel. ty Výbuchy pum zvedají ledové fontány Nad zamrzlým moře hvízdají střepiny Člověk se může buď modlit, nebo střílet. Mnozí se modlí. Mnozí si ale lehnou naznak do a zuřivě střílí z pušky nebo kulometu na sovětská letadla. Naštěstí se obloha brzy 1mi zase zatáhne. Dokonce sněží. Karavana táhne pod bílým závojem dál jako mnoho- hlavý drak. 1ně Generál Sigfried Heinrici, velitel 40. tankového sboru, a jeho náčelník štábu ič- plukovník i. G. Carl Wagener opustili svoje velitelské stanoviště ve vesnici Ilinka teprve pozdě odpoledne. Husté sněžení velmi omezovalo viditelnost. Když se jejich 1ké kolona zastavila na místě, kde se stopy rozdvojovaly projel kolem nich klusem koník :ká s vozem a bez váhání zamířil doleva. ch Plukovník Wagener zamával na zachumlaného vozku. Myslel si, že na kozlíku je ruský dobrovolník,"Hiwi," který se v kraji vyzná. Nejlepší ruštinou, jaké byl ;ka schopen, se zeptal na nejkratší cestu do Taganrogu. Muž s úžasem hleděl na rusky ká mluvícího plukovníka. Wagener pochopil: Májej za Rusa. Proto svoji otázku opako-ou val německy lik Vylekaný voják se rozesmál a odpověděl nejčistším saským nářečím. "Je mi líto pane plukovníku, ale jájsem tu taky cizí." A s potutelným úsměvem íve dodal: "Můj inštinkt mi ale napovídá: Drž se vlevo, Arthure!" "Inštinkt" Sasa Arthura byl správný. Alespoň zde, na Azovském moři. Zhruba pět kilometrů východně od Taganrogu ústí ledová trasa přes ženisty vybudovanou rampu na pobřežní silnici z Rostova do Taganrogu. Kolony 40. tanko- vého sborujsou opět na pevné zemi. Jenže tím se současně vracejí všechny dopravní problémy na ruskýeh silnicích- vzájemně si překážející nákladní auta, uvázlá děla, neprůjezdná bahnitá místa. Pěšáci si ihned uvědomí, jak dobře se jim pochodovalo přes moře. 113 Ucpanou silnicí se na západ prodírají těžké části l. a 4. tankové armády Mezi nimi postupují pozemní jednotky letectva, týlové služby a karavany kavkazských horských kmenů. Vozidlo za vozidlem - nákladní a osobní automobily, obrněné transportéry děla, lehké tanky Nekonečný had. Ubozí polní policisté, kteří mají na mostech a křižovatkách tohle klubko rozmo-távat a řídit provoz! Pozdě večer dosáhnou čela 40. ts Taganrog. Když se Ic major Kandutsch ohřívá u rychle rozdělaného ohně, zeptá se zamyšleně svého baltského tlumočníka: "Co Vám z našeho pochodu přes Azovské moře zůstane v paměti?" " Strach pane majore, strach!" odpověděl tlumočník. Ano! Strach pochodoval po ledě s nimi. Ale unikli z pasti. A denní hlášení jim připomenulo, před jakým osudem je uchránilo Mansteinovo umění - bylo 31. ledna 1943, datum úmrtí 6. armády ve Stalingradu. Také nadporučík Renatus Weber myslí v hodině záchrany na Stalingrad. Svůj dopis, který napsal v Taganrogu matce, končí slovy: "...nakonec musíme poděkovat odporu 6. armády u Stalingradu, která blokovala železnici a vázala silné ruské kontingenty" Co napsal mladý německý nadporučík, platí i dnes. Mezitím to potvrdila a dolo-žila i historie války a uznala za platný fakt, že za záchranu 1. tankové armády ba dokonce celé skupiny armád A a částí skupiny armád Don je třeba poděkovat Man-steinovu velitelskému umění a statečnosti vojáků, avšak podstatný podíl na tomto úspěchu měla i 6. armáda, která ve Stalingradu odolávala sovětským útokům celý leden. V boji o Rostov je vidět cena její oběti - 6. armáda vázala za svého smrtelného boje nejen půl tuctu sovětských armád a držela je na Volze, čímž nemohly včas zasáhnout do rozhodující bitvy o Rostov, ale snad ještě důležitější byla skutečnost , že boj na Volze blokoval tři nejdůležitější železnice ze Stalingradu na západ, což značně ztěžovalo zásobování sovětských armád operujících proti Rostovu. Chybějící zásobování bylo vlastní příčinou toho, proč Stalinovy gigantické kleště kolem německých armád na Kavkazu a na Donu, tedy kolem celého jižního křídla , nemohly stisknout svoje čelisti. I samotná sovětská válečná historie toto konstatování dokládá. V publikaci " "Velká vlastenecká válka, svazek 3, strana 198, stojí: "Sovětskému Jižnímu frontu p , ředevším 2. gardové armádě, která měla začátkem ledna dobýt Rostov, chyběl přísun všeho druhu, především pohonných hmot a munice. Armáda nemohla dosáh-nout stanovených cílů, protože bitva o Stalingrad ochromila zásobování a obzvlášť železniční dopravu." Jako symbol této pravdy působí skutečnost, že 31. ledna, tedy v den, kdy se zhroutil odpor 6. armády ve Stalingradu, se přes rostovské mosty valily zadní voje 4. armády Sovětům se nepodařilo zabouchnout bránu. 114 Dne 5. února se před Rostov dostali protitankovci 11 l. pd generála Recknagela a se svými 88mm kanony udržovali sovětské tanky na distanc. Sestého února ve 22 hodin přešly přes batajské mosty poslední části Recknagelo-vých dolnosaských pluků, a pak projely Rostovem - mrtvým městem. Za nimi duněly detonace. Batajské mosty letěly do vzduchu. V poslední minutě, poněvadž po ledě Donu se už k mostním pilířům plazily sovětské průzkumné hlídky aby odřízly výbušné nálože. Podařilo se jim to? Nebo spěch těch chvil způsobil, že zničení se zdařilo jen z poloviny? O dva dny později, v noci ze 7. na 8. února, jel ve slabém světle světelné munice po mostu přes Don u Aksajské tank s číslem "300". Nadporučík Klaus Kiihne ze 16. pěší (mot.) divize byl poslední, kdo po tomto zázračném díle německého ženijmho umění přejel. Přes ledem pokrytý Don jej vybudoval za 10 dní nepřetržité práce 21. mostní oddíl nadporučíka Kirchenbauera. Odolal bouři i ledu. Pro vozidla s hmotností větší než šedesát tun, to znamená pro všechna pásová vozidla i nejtěžší dělostřelectvo. O několik minut později vyhodil šikovatel Wagner z destrukční jednotky 675. že-nijního praporu mohutný pontonový most do povětří. Měl k tomu 1,5 tun trhaviny! Závěrečný gong! Uelká cesta l. tankové armády od Tereku k Donu šťastně skončila. 600 kilometrů! Šfastně se podařil i obrat 4. tankové armády za boje-z předpolí Stalingradu přes Manyč na severní břeh Azovského moře. Ale co bylo s divizemi 17. armády, které pronikly až do lesního a vysokého Kavkazu, do zasněžených průsmyků Elbrusu, Kluchoru a Sančara, na pobřežní silnici u Černého moře a do naftových polí u Majkopu? Stalingradskou katastrofou a ruským útokem k Donu se stala neudržitelná i je-jich postavení na východním okraji Cerného moře, v horských průsmycích a u vrt-ných věží naftových polí. Zpátky! Zpátky! Armáda je již na cestě. Když zasněženou stepí donských kozáků zaduněly exploze náloží a pontonový most u Aksajské vyletěl do vzduchu, jakoby na poctu za záchranu půl milionů vojáků l. a 4. tankové armády, měly i sbory 17. armády v západním cípu Kavkazu už to nejhorší za sebou. Nejtěžší část ústupu se i tam šfastně podařila. Svazky generálplukovníka Ruoffa musely poté, co l. TA zahájila začátkem ledna ústup od Tereku, svoje postavení ještě držet, aby Rusové nemohli útočit do boku skupiny armád von Kleist. Desátého ledna mohl 49. horský sbor konečně vyklidit svoje pozice ve vysokém Kavkazu a přesunout se zpět do oblasti Majkopu. Plán ústupu předpokládal, že 17. armáda se bude po úsecích přesouvat na severozápad, přes "Lanovkovou linii" a "Gótské postavení" do kubáňského před-mostí na spodním toku Kubáně. Hitlerovou myšlenkou bylo udržet zde, v předmostí na asijském břehu ajakémsi odrazovém můstku do Asie, 400 000 mužů, abyje v létě 1943 mohl opět vést na Kavkaz a najeho naftová pole. Zázemí mělo být na Krymu. 115 Tento úmysl byl pro Hitlerovu strategii iluzí příznačný. Nepochopitelné! Co bylo s mužem, kterýještě v letech 1940 a 1941 děsil svět dobře promyšlenými operacemi a smělými improvizacemi? Tenkrát měl v kritických situacích spíše sklon k příliš velké opatrnosti. Po Stalingradu ale velel s přímo patologickou tvrdošíjností ajasně viditelnou tvrdou realitu nebral na vědomí. A ta realita byla i pro nejmladšího štábního důstojníka strašidelně zřetelná: U Stalingradu obklíčeno 250 000 mužů. Katastrofální situace mezi Čirem a Donem , zatímco tři sta kilometrů od Rostova, na Kubáni, je v nečinnosti 400 000 mužů s více než 2 000 děly Hitlerovým úmyslem původně bylo nasměrovat do kubáňského předmostí i 1. tankovou armádu. Bylo třeba nejtvrdších intervencí frontových velitelů, aby se nechal od této absurdní myšlenky odvrátit a získat pro převedení hlavních sil 1. TA k Mansteinovi. Na kubáňské předmostí ale i tak nadirigoval 52. armádní sbor a 13. tankovou divizi l. TA. Ale i to bylo hodně pošetilé. Co pro 1. a 4. tankovou armádu znamenaly mosty přes Don u Rostova, to byly pro pěší, lehké a horské sbory 17. armády mosty přes Kubáň v Krasnodaru a Us- -Labinské, kde byla střediska a zásobovací základny pro ustupující sbory I zde došlo k napínavému závodu s časem. A s nepřítelem. Nebyla zde žádná motorizovaná vojska, už téměř žádné motorizované jednotky a jen velmi oslabené malé tankové jednotky 13. td. Valnou část těchto sil tvořila lehká pěchota, horští myslivci, pěšáci a hipomobilní dělostřelectvo. Bez motorových vozidel, jen se soumary a s koni před děly a zásobovacími vozidly urazily za čtyři týdny a za bojů až čtyři sta kilometrů. Od ledových svahů Elbrusu, Kluchoru a Sančara a od bahnitých děr v údolí Gunajky táhly do Kubáňské nížiny, aby odtud pochodovaly na severozápad do "Gótského postavení," poslední bašty před kubáň- ským předmostím. I tento ústup byl výkonem, jaký se v dějinách válek objevuje jen zřídka. Kapito- lou války v níž se projevila statečnost, oddanost a obětavost důstojníků i mužstva , a to nejen se zbraní, ale i s lopatkou a vedle koně nebo soumara. Wehrmacht se zde obzvlášf působivě ukázal ve své moderní struktuře oproštěné od sociálních přehrad a předsudků. Německá armáda bylajedinou na světě, ve které důstojníci dostávali stejnou stravujako mužstvo. Důstojník byl nejen průkopníkem, nýbrž i "předákem," "prostým vojákem s nárameníky" který svým nasazením v ko- loně přenášející náklad nebo u tažného vozidla představoval vzor strhávající k pře- konání vyčerpanosti. Jen tak se mohl podařit tento velký ústup. Ústup! To je pro vojáka vždy deprimující kapitola. Sjakým nasazením,jakými silami a sjakou obětavostí bránil 44. lehký pěší sbor (Jágerkorps) generála de Angelise a 498. horský sbor generála Konrada od listopadu 116 ,) ;StV-.;,:::no o cciMPHl996 ÚSTUP Z KAVKAZU Balask Q, SI. A v, , . ts ý ýd Elisla Astrachan ro pina Salsk armád A I ,O 62 A G r,q Tichoreck 9d Kerč Kropotkln a TA Krasnodar Petrovskoje 17.A l Novorossqsk 44leh y ,i bo , un,a . 0 A7. A Maikop 9p tC Y horsky 1 TA U sbor Pjatlgorsk TuaPse 1-d bb. A é EJbms ao. ts ,P Y ie s 52 Mozdok a Suchumi Groznyj ČERNÉ MOf7E 26 > jbe MachaCkala i Kazbek Kutaisi Balumi 0 km 100 T U R E C K O Thilisi Během obtížného ústupu se l. tanková armáda stáhla na sever, zatímco 17. armáda s pomocí improvizovaných záchytných postavení ustoupila během čtyř týdnů z oblasti Kavkazu do kubáň- ského předmostí. 1942 svá dobytá postavení v Západním Kavkazu, na silnici do Tuapse a na pověst- ných vojenských silnicích ve vysokém Kavkazu! Vojáci měli stále před sebou per- spektivu posledních několika kilometrů ke konečnému cíli - k Černému moři a k tu- recké hranici. Nedokázali to. Uprostřed listopadu 1942 přišel déš. Z nebe se valilo obrovské množství vody Přes kavkazské hory lesy a údolí fičely prudké vichřice. Řeky vystoupily z břehů. Z potoků se staly divoké toky Cesty a mosty odnesla voda, telefonní vedení na stržených sloupech bylo přerušené. Všude bylo bahno. Bahno až po kolena. Nedalo se jet ani lehkýni povozy a dokonce i pro zvířata přepravující náklad byly cesty neschůdné. Koně a soumaři se propadali po břicho do bahna. Vozidla a děla byla nepohyblivá. Divoký proud strhával na místech brodů přes potoky polní kuchyně tažené koňmi jako hračky Přístřešky stráží a velitelská stanoviště byly plné vody Granátníci a myslivci umí- rali ve svých okopech na podchlazení a vyčerpání. Koně a soumaři dostávali praši- vinu a umírali. 117 Dělostřelci natahali munici do suchých skalních jeskyní. Ale co to bylo platné? Mohli sice střílet, ale ne zasahovat, protože v důsledku silného bočního větru docházelo k nevypočitatelným odchylkám a nedařilo se zasáhnout cíl. Co dokázali zdravotníci při záchraně a transportu zraněných, to nelze popsat. Každý den této hrozné války byl naplněný hrdinskými činy lidskosti. A nakonec v tomto hučícím a bouřlivém horském světě zemřela i sama válka. Utopila se v roz- vodněných horských potocích. Zmrzla na ledovcových svazích. Pošla v bahně a suti zatopených údolí. Na zabíjení nezbýval čas. Už nelétala žádná letadla, bombardovací ani průzkumná. Dělostřelectvo, protiletadlové dělostřelectvo a samohybná děla byla stažena. Vysokohorská postavení vyklizena. Němci vyklidili i krvý zkropený, 1036 metrů vysoký Semašo jižně od Krasnodaru, poslední horu před pobřežím, z níž bylo vidět moře a silnici k vytouženému cíli - k Tuapse. V tomto prostoru bojovali a krváceli major Hirschfeld a major Dr. Lawall s pě-chotou 98. pluku. A nyní přišel rozkaz vzdát to kousek před cílem a vyklidit posta-vení. Stejně jako muži 1. tankové armády kteří vyklidili krví zkropené bojiště na Tereku. Pro všechny svazky 17. armády začal 10. ledna odpoutávací pohyb "Lanovka" na linii Gorjačij Ključ - Majkop. Skupina plukovníki von Le Suira, který s částmi l. horské divize bránil vysokohorské průsmyky se ovšem od nepřítele odpoutala už 4. ledna a za dvacet tři dnů se probojovala až do prostoru Ma,jkop. Wiirtenbergská 125. pd se přesunula do prostoru jižně od Krasnodaru. To bylo rozhodující postavení, poněvadž Krasnodar se měl stát točnou, či přestupní stanicí ústupu celé 17. armády Pro plukovníka Alfreda Reinhardta, který v oněch týdnech 125. pd velel, to znamenalo, že musí za každou cenu udržet město a přechody přes řeku. Krasnodar nesměl být ztracen. Nejen kvůli své dopravní dispozici, nýbrž i proto, že byl obrov-ským zásobovacím střediskem. Bylo v něm uskladněné obrovské množství zásob. A protože kvůli ledu v Kerčské úžině prozatím neexistovala žádná jiná cesta do oblasti Kubáně, závisel život či smrt 400 000 mužů 17. armády na krasnodarských skladech. V každém případě nejméně tak dlouho, než z Kerčské úžiny zmizí led, a to mělo trvatještě nejméně sedm týdnů. Na Reinhardtových bedrech tedy spočívala podobná úloha, jakou plnil u Rostova Hoth. 125. pd musela Rusům zablokovat východ ze severních svahů Kavkazu. Nesměla je v žádném případě pustit do blízkosti dvou jediných ústupových silnic z obce Gorjačij Ključ do Krasnodaru a z Krymska do Novorossijska. Reinhardtova divize musela ubránit Krasnodar, zajistit silnice a držet v šachu partyzány v lesích. Zatraceně těžký úkol! Pod ochranou 125. pd se přes Krasnodar podařilo stáhnout z fronty 44. lehký pěší sbor se všemi zbraněmi. Velkolepý výkon. 118 49. horský sbor generála Konrada se mezitím musel v zasněžených průsmycích odpoutat od nepřítele. Zde to byly roty francko-sudetoněmecké 46. pěší divize generála Hacciuse, které převzaly jako zadní voj ochranu obtížných odpoutávacích pohybů. Fungovalo to. Zlé to ale bylo při vyprošťování těžkých zbraní z mezitím zcela neschůdných údolí řek Gunajka a Pšiš. Člověk si musí přečíst zprávu velitele dělostřelectva plukovníka Winklera, aby si mohl udělat představu o obtížích, které vznikly při zpětném transportu těžkých děl. Do údolí bez cest je Němci přitáhli v období sucha, ale nyní bylo na úpatí údolí po kolena bahna. Co dokázal plukovník Winkler s tuctem tažných vozidel, toje přímo fantastické. Tady se skutečně muselo dělat nemožné: Tři tažná vozidla před jeden kanon! Zabrat! A ještě jednou. Metr po metru. Potom děla rozebrali a vojáci je část po části odnesli po strmých úbočích údolí. Pak je přeložili na sanice. Potom na soumary A nakonec děla opět jela po vlastních kolech. To nedokázali ani Rusové, mistři improvizace. Ti na obtížném terénu ztroskotali a dokázali ustupující Němce sledovat jen s velkým odstupem. Práce, pot, vynaléza- vost a neotřesitelná statečnost zachránily sbory 17. armády Když se Rusové opět zformovali, soustředili svoje útoky především na německou ústupovou silnici Saratovskaja- Krasnodar To bylajediná cesta, která vedla na sever Ríkalo se jí "Stalinova silnice". Po ní bylo možné přepravovat těžké zbraně za každého počasí. Rusové se za každou cenu snažili dostat k silnici. Rozsáhlé lesy jim k tomu poskytovaly příznivou výchozí pozici. Do prostorujižně od Krasnodaru už před několika týdny pronikly vojenské a partyzánské oddíly Německá fronta byla tak řídká, že tomu nemohla zabránit. Tak postupně vznikla nebezpečná partyzánská oblast. Jen občas se podařilo nějakou skupinu či velitele partyzánských oddílů dopadnout. Bojová hlášení 97. lehké pěší divize zaznamenala epizodu, která byla pro party- zánský boj typická. Jeden oddíl turkmenských dobrovolníků, který statečně bojoval společně se "sedmadevadesátými" před Tuapse, využíval za zimních nocí jednu opuštěnou vesnici u obce Severskaja k odpočinku. Velitelé oddílu přitom někdy ani nepostavili noční stráže. Jednoho rána Turkmeni nepřišli do služby Německá hlídka se opatrně přiblížila k podezřele tiché vesnici. Její velitel vstoupil s pistolí v ruce do prvního domu. Muži venku zaslechli zuřivé kletby A brzy to spatřili sami. V každém domku ležili v pos- telích Turkmeni s uřezanými hlavami. Na stěnách bylo křídou napsáno: "Tak se mstíme zrádcům!" Tato děsivá scéna patřila k psychologické válce proti Sověty tak obávané spolu-i práci různých antibolševických neruských národnostních menšin s Wehrmachtem. i Větší část činnosti sovětské zpravodajské služby za německou frontou byla zaměře- na právě na pozorování a omezování těchto kolaborantů. To se výborně dařilo. Důstojníci a komisaři tajné fronty za německými liniemi povolávali k této práci 119 i vhodné obyvatele opravdovými povolávacími rozkazy Zmocněnci Moskvy pro tento nebezpečný boj byli odvážní chlapíci. Nadporučík u 13. pluku horských myslivců Alex Buchner píše o tom, jak jeho karačajská milice zajala při průzkurnu ve výběžcích vysokého Kavkazu obrovského sovětského důstojníka. Při výslechu jediným slovem neprozradil, jak se dostal za frontu. Jenom koulel očima a mlčel. Když mu ale Karačajové při osobní prohlídce svlékli uniformu a Buchner se natáhl po pompézní čepici se štítkem, aby si odřízl velkou emailovou sovětskou hvězdu, bylo na zajatci vidět, že znervózněl. 120 Í ::. Za těžkých obranných bojů zajišuje 125. pd ústup 44. lehkého pěšího sboru. Několik řezů nožem do podšívky čepice pak vše prozradilo: Zevnitř se vysypaly mapy na hedvábném papíru, rozkazy a plné moci z Moskvy a formuláře průkazů. Chytili muže, který byl vyslaný do oblasti Kubáně s úkolem zorganizovat tajnou frontu. Partyzánské oddíly v lesní oblasti u obce Severskaja však tvrdě útočily i v ote-vřeném boji. 8. baterii 125. dělostřeleckého pluku rozbil silný oddíl. 7. baterie unikla stejnému osudu jen díky ostražitosti k ochraně přidělené čety pěchoty Výpověď jednoho zajatého ruského poddůstojníka 125. pd potvrdila, jak vážně to Rusové mínili se zablokováním německé ústupové silnice. "Naši velitelé," vypo-věděl poddůstojník, "přečetli všemjednotkám rozkaz hlavního stanu. Zněl: Němec-kou ústupovou silnici je třeba zablokovat, žádná oběť pro to není velká!" Pochopitelné! Jako cena za tuto námahu se totiž naskýtala možnost dostat 44. lehký pěší sbor do obklíčení. A o to šlo! Hrozné a ponuré byly boje o rozhodující kótu 249,6 na pravém křídle. Tam stál 3. prapor 421. mechanizovaného pluku pod velením kapitána Winzena. Neoholený a unavený po probdělých nocích seděl kapitán v kamenné chatrči. Venku štěkaly kulomety "Zase útočí, pane kapitáne!" hlásila spojka, která právě přiběhla na velitelské stanoviště. Utočili. Stejně jako včera a předevčírem. Jen každý čtvrtý ruský voják měl uniformu a nanejvýš každý třetí pušku. Těžké zbraně jim úplně chyběly Křičeli "urrá" a útočili. Vpředu mladí důstojníci. Za nimi třináctiletí až čtrnáctiletí chlapci a vedle nich starci a váleční invalidé. To byly poslední zálohy Německé kulomety smetly první vlnu. Následující útočníci si vzali pušky raněných a padlých a útočili dál. Podle obličejů měly mezi útočníky zástupce snad všechny kavkazské kmeny Brzy se padesát metrů před postaveními 3. praporu vršily hory mrtvých a raně-ných. Vojenská příslušnost mrtvých se nedala zjistit, protože vojáci u sebe neměli žádné doklady Jak dnes víme, byly to narychlo rekrutované zvláštní oddíly sovětské 56. armády, která byla podřízená nově zformované sovětské 9. horské divizi. Toto inferno trvalo čtyři dny Útočili stále znovu. Kryli se za horami těl svých padlých. Shromažďovali se za těmito děsivými předprsněnmi a s pokřikem "urrá," který pronikal už do morku kostí, se přes mrtvé vrhali znovu do útoku. "Vrhači ručních granátů před postavení!" volali němečtí velitelé čet v přestáv-kách boje, protože sovětská pohotovostní postavení za hromadami mrtvých bylo možné rozbít jen ručními granáty Ale co to bylo platné. Pahorky mrtvých se přesouvaly jako písečné duny stále blíž. Z padesáti metrů bylo dvacet pět. Deset. "Urrrá!" A pak najednou byli na velitelském stanovišti. 121 Kapitán Winzen sehnal vše, co se dalo. Protiútok! Rychle! Každý věděl proč. Měli s těmito fanatickými milicemi špatné zkušenosti. Uderná skupina proniklajako blesk zpátky na staré velitelské stanoviště. Pohled, který se jejím vojákům naskytl, byl strašlivý. Bojovníci se pomstili za svoje mrtvé. Připomněli rnužům 3. praporu, jak se bojuje v Asii. Jediný živý, kterého na zpět dobytém velitelském stanovišti našli, byl těžce zraněný ruský nadporučík. Když ho kapitán Winzen uprostřed krví prosáklého pekla jatek vyslýchal a požadoval vysvětlení těch ukrutností, Rus jen pokrčil rameny a řekl: "Vy Němci umíte bojovat, my se to teprve učíme!" Naučili se to! Zatím ale ještě dělali hrubé chyby které je stály vysoké "školné". Řídili velitele rudých "jednotek domobrany" a partyzánských oddílů podivuhodným způsobem. Rozkazy podřízeným velitelům jednotek předávali rádiem, často nezakó-dované, někdy se i strašnými vyhrůžkami: "Když nedosáhnete stanoveného cile , nechám Vás zastřelit! Nebo: "Jestli začnete ustupovat, přenesu na Vaše oddíly pře-hradnou palbu! Naslouchací služba 125. pd vše odposlouchávala a Reinhardt se svým štábem se tak vždy s předstihem dověděli, kde mají očekávat nepřátelský útok. Připomínalo to hru ježka se zajícem - Reinhardtovy pohotovostní zálohy byly na místě vždy dříve než ruští útočníci. "Občas jsem velel pouze podle ruských rádiových rozkazů," vzpomíná generál Reinhardt. A když ranní šero prořízlo "urrá" útočících pluků, bojové oddíly bádensko--wiirtenbergských praporů již čekaly za svými kulomety Vojáci leželi v okopech se zalícenými karabinami a s ručními granáty na dosah ruky Už jsou tady! A pak ohnivý bič smrti stonásobně zapráskal přes pláň do mlází a do plochých svahů říčních údolí. Plukovní skupina Ortlieb brání vesnici Pencenskaja. Ta leží před velkou křižo-vatkou, kde se kříží stará cesta do Krasnodaru s východo-západní silnicí vedoucí z Majkopu do Novorossijska. Rusové bojují o vesnici tvrdošíjně. Major Ortlieb se svými vojáky musí zaujmout kruhovou obranu. Plukovní skupinu je možné zásobovat pouze vysláním silně ozbrojených proudů vozidel. Každý transport je dobrodružstvím. Rusové leží na číhané jako Indiáni. Jejich odstřelovači likvidují německé řidiče a ruští ženisté pokládají na silnici nálože s dálkovým odpalováním. Je to deptající drobná válka. Ale Ortlieb v ní ubrání západní přístup ke Krasnodaru. Druhý velký opěrný bod, který kryje přístup k tomuto životně důležitému pilíři, je Saratovskaja. Leží přímo na "Stalinově silnici,"jež vede přes hory z naftové oblasti u Majkopu do Krasnodaru. Je za každého počasí sjízdná i těžkými nákladními automobily Ale má několik nebezpečných a citlivých míst. Jsou jimi především mosty přes hluboce zaříznutá údolí severně od obce. 122 SITUACE 1. 2.1943 HOLLIDT pina Konstantinovsk armád Don Oop p 8o5lav UIŽNÍ FRONT Taganrog I Mariupol (Ždanov) I _ Osipenko Azov, I SIA TA ^r Yr AZOVSKÉ MOŘE 44. q SEVEROKAVKAZSKY FRONT is 5p Pc 58. A pom I l, e. Tichoreck I ina.hor5ký armád A sbor Ker6 Kuban TamaSsky I lehký Usf I g7A polooStlov 17 A .. pgáí sbor Labinska a :. Slavjansk . Verchné Bakanskaja Krasnodar 7RANSKAVKAZSKÝ I I pRONT Anapa rumunsk Novoros5ij5k kavkazský Saralovskaja I. Armavir sbor I Gelendžik 1j IBA I 47. A Majkop 56. A ČERNÉ MOŘE ČčRNOMOŘSKÁ SKUPINA (Pstrovl I Tuapse se spojí se silami 47. armády které prolomí obranu severně od Novorossijska. Tyto spojené pilíře následně vyrazí vstříc armádám přicházejícím od Kubáně a podají si ruce." Stalin ukazoval ty obkličovací pohyby na mapě. A jako by se to už stalo, řekl. p "Tím je 17. armáda odříznuta od Tamaňského oloostrova. " Generálům to vyrazilo dech. Obojživelná operace! Způsob boje, v němž Rudá armáda neměla vůbec žádné zkušenosti! Cožpak západní Spojenci, kteří disponují 127 speciálními námořnímijednotkami, nedopluli před pěti měsíci u Die e do katastro- fy? PP Jenže generálové a admirálové věděli, že Stalin si svůj plán už nenechá vymluvit. Teď ho ovládala myšlenkx, že ustupující vojska generála Ruoffa přecejen dostane. Velké nasazení stálo za to, protože cílem Stalinovy kombinované pozemní a námořní operace bylo zajetí 400 000 německých vojáků, 110 000 koní, 31 000 hipomobilních a 26 500 motorizovaných vozidel, jakož i 2 085 děl. Tedy bojová síla kteráje dvakrát větší, než síla 6. armády obklíčené ve Stalingradu. Geniálním nápadem celé věci bylo to vylodění. Německé a rumunské pozemní jednotky zaujaly dobrá postavení a události posledních týdnů ukázaly, že sejen tak nedají. Avšak na pobřeží zjevně neočekávají žádné velké nebezpečí. Pobřeží b lo proto obsazeno řídce a na mnoha místech jen rumunskými jednotkami. Když vyJde moment překvapení, má plán vyhlídky na úspěch. Major Dr Lahmeyer, velitel 789. vojskového oddílu pobřežního dělostřelectva v Glebovce, šel 3. února pozdě spát. Uečerní hlášení ho zaměstnalo déle než jindy Fronta se přibližovala. A postavení jeho oddílu se 105mm kanony s dlouhou hlavní a se 105mm houfnicemi nyní získala jako rohový bod "Gótského postavení" a ku- báňského předmostí obzvláštní důležitost. Už to bylo znát. V posledních dnech bylo na moři pozoruhodně neklidno. Sovětské hlídkové čluny se objevovaly před Ozerej- skou zátokou. Německý letecký průzkum hlásil čilý ruch v přístavech Gelendžik a Tuapse. I v éteru byl zaznamenaný zvýšený provoz. Ovšezn od předvčere ška to est od J J l. února, "hudba éteru naráz utichla. Pozoruhodné mlčení! Podezřelé mlčení! Připravovalo se snad něco? Shromažďovalo se snad ruské Černomořské loďstvo a nebyl kvůli nebezpečí prozrazení vyhlášený zákaz rádiového vysílání? Takové otázky si kladli důstojníci ve štábech obrany pobřeží. Lahmeyer ještě ve 20.00 telefonoval s hlavním štábem armády který byl ve Slavjansku. I tam se zájmem zaregistrovali ticho v éteru. Kalkulovali. Diskutovali. Generálplukovník Ruoff vyhlásil pro pobřeží Krymu "poplachový stupeň 1". Ve Slavjansku kalkulovali, že pokud Rus připravuje útok Gernomořského loďstva ak patrně proti Krymu, respektive proti Kerčskému průlivu. p V Ruoffově štábu považovali za možnou i akci proti Tamaňskému poloostrovu. Proto byl i pro obranu pobřeží v Anapě vyhlášený "poplachový stupeň 1". Námořní akci v prostoru Novorossijsk však štáb armády považoval za nepravděpodobnou. Proto tam pohotovost nevyhlásil. Ani pro Novorossijsk, ani pro pobřeží až do Anapy Velitel 73. pd generál von Biinau a jeho velitel dělostřelectva plukovník Pesl-miiller byli ovšem jiného názoru. Již několik dní poukazovali na možnost vylodění v Ozerejské zátoce. Vždyf letecký průzkum zjistil značnou koncentraci vyloďovacích plavidel v prostoru Gelendžik - Tuapse. Zachycené a dešifrované radiogramy sovět-128 cní tak ylo jde Německé dělostřelectvo odx.azí 4. února 1.943 pokus Rusů o vylodění v Ozerejské zátoce. ských velitelských míst naznačovaly vyloďovací operaci nepříliš daleko od Gelendži- ku. Vzhledem k této situaci nařídil velitel dělostřelectva nekolikadenní cvičení v Ozerejské zátoce. Jeho výsledek nebyl právě povzbuzující. Síly a zásoby munice nebyly dostatečné k odražení velké výsadkové operace. Určitou šanci dávalo pouze to, že pobřežní dělostřelectvo zahájí palbu teprve tehdy až nepřátelské lodní dělostřelectvo nebude moct výsadek krýt; to by zname- nalo zahájit palbu v době, kdy se nepřítel dostane na vzdálenost alespoň dvě stě metrů od pobřeží. A právě na takovou "lišáckou taktiku" byly baterie vyškolené. Major Lahmeyer se kolem půlnoci uložil ve svém domku v obci Chlebovka ke spánku. V 01.00 major polekaně vyskočí. Pumy! Ale to se již dovnitř vřítí pobočník poručík Erhard. "Ivan dělá randál, pane majore! Bombarduje celé okolí. Z pozorovatelny v zátoce přišlo hlášení, že naše klamné postavení v zátoce ostřeluje těžké lodní dělostřelectvo." 129 Klamné postavení? "To,je dobré," směje se Lahmeyer. "A u baterii?" ; "Tam se zdá vše v pořádku, pane majore." Ještě lépe," raduje se Lahmeyer Rychle si obleče uniformu ajde do vedlejší místnosti k polnímu telefonu. Pozo- rovatelna 3. baterie a baterie houfnic přímo na pobřeží se hlásí. "Palba těžkého lodního dělostřelectva z moře," hlásí pozorovatel oručík Krei e "Dokážete rozeznat lod ?" ptá P P se Lahmeyer. "Ne, pane majore,je tmajako vpytli. Vidímejen záblesky hlavní, nechceme eště použít světlomety" Dobře!" Lahmeyer se spojí s bateriemi. 3. baterie nadporučíka Holschermanna zaujala před několika dny palebné postavení v mlází na východním svahu. Zátoka a moře leží řed jejími hlavněmijako na dlani, ale dělajsou přitom dobře schovaná. ": Bezprostředně za pláží, naproti 3. baterii, Lahmeyer umístil dvě přidělené houfnice ráže 105 mm. Jejich velitelem je vrchní šikovatel Willi Wagner Druhá baterie nadporučíka MOnnicha má palebné postavení na malém návrší u Glebovky Ovládá údolí, zátoku a také silnici, která vede od pláže. ; První baterie, které velí nadporučík Kerler, je umístěná o další kilometr dál na výšině u jezera Abrau. Má římé palebné pole na zátoku a na moře. Na svazích P vpravo a vlevo jsou rozmistěné lehké rumunské polní houfnice, které patří rumun-"i skému 38. pěšímu pluku. Důstojníci a mužstvo jsou již u děl. Sovětské pumy ani palba lodního dělostře- lectva cíle nezasáhly Z německé strany nevyšel jediný výstřel. Venku je úplně temná noc. Měsíc je v novu. Příští den se čeká zatmění slunce. Chtějí snad Rusové za takové tmy, v novu, zahájit vyloďovací operaci? Lahmeyer telefonuje s velitelem 73. pd generálem von Biinauem: "Ohniv tanec nasvědčuje vylodění, pane generále!" y Biinau sdílí Lahmeyerovu obavu. Zavolá na sbor, ale tam jsou skeptičtí. "Vylodění na tomhle místě? Kdyby to byla Anapa nebo Krym, Ale tady? " Lahmeyer volá kapitána Dabiju Nicolaie, velitele 5. roty 38. pp. Rumunům e podřízena obrana pobřeží na pláži Lahmeyerova úseku. Obrana pobřeží" zní velmi honosně. Ve skutečnosti jsou to polní postavení s kulomety a střeleckými hnízdy spolu s průběžnými zaminovanými drátěnými zátarasy na písečné pláži. Kapitán Nicolai má až do doby krátce po 1 hodině telefonické spojení s většinou opěrných bodů. IVyní se však některé z nich nehlásí. Buď jsou přerušené telefonní linky neboje zasáhlo ruské lodní dělostřelectvo. Podle zpráv trhá palba těžkých lodních děl ostnatý drát na pláži a zasypává zadní okraj zátoky, kde jsou kulometná hnízda. Ruské ranáty dopadají také do Glebovk. y 130 Major Lahmeyer vyjde před svůj selský domek. Od moře se blýská a hřmí jako za noční bouře. Ve vzduchu burácejí bombardéry Vysílají světelné signály a shazují pumy Lahmeyer a jeho důstojníci u baterii nevidí sovětská válečná a výsadková pla-vidla připravená za a mezi nepřetržitě střílejícími torpédoborci a křižníky Zde v úseku 789. vojskového oddílu pobřežního dělostřelectva, v zátoce vytvoře-né ústím potoka Ozerejka do Černého moře, naplánovali Rusové svoje hlavní vylodění. Ideální místo! Polokruhová zátoka široká 2 000 metrů se sutí a řídkými křovinami a vpředu plochá písečná pláž. Vpravo a vlevo příkré, lesem porostlé svahy, které poskytnou útočiště a úkryt. Jsou 2 hodiny Velitel Cernomořského loďstva viceadmirál Okťabrskij se na palubě velkého torpédoborce Charhov dívá na hodinky a dává veliteli dělostřelectva povel: "Přeložit palbu!" Děla dostávají nové prvky palby "Vyjde to, soudruhu admirále?" ptá se velitel torpédoborce velitele loďstva. Admirál pokrčí rameny Kapitán ví, co si myslí. Námořnictvo nemá z nařízené hodiny vylodění velkou radost. Stále znovu poukazovalo na to, že předpokladem pro takovou operaci je úplněk. Uplněk, aby výsadek viděl, kde a jak se může dostat na břeh, kde se nabízí krytí a kde se připravuje sousední četa. Ale i pro námořní síly samotné je minimální světlo důležité, aby se dala zajistit spolupráce válečných lodí s výsadkovými čluny Jak můžeme koordinovat akce, když ,je tma jako v pytli? Tak argumentovalo námořnictvo. Avšak armáda a Stalin byli jiného mínění. Musí být tma, prohlásili generálové. Sovětský voják má zkušenosti v nočním boji, německý ne. "Ještě za tmy ve 2 hodiny, se musí dostat na břeh útočné oddíly první vlny s 1500 muži námořní pěchoty a tankovými silami a vybudovat nástupiště. Předtím musí námořní zajišovací jednotky vyřadit z boje nepřátelská dělostřelecká postave-ní zjištěná leteckým průzkumem a rozbít drátěné zátarasy na pláži, minový pás a kulometná hnízda." Tak zněl "Takt 1" plánu. "Takt 2": Ještě než se začne rozednívat, zahájí vylodění druhá vlna s těžkými zbraněmi. Za rozednění už musí být v zátoce, aby se válečné lodě mohly ještě pod ochranou tmy vzdálit od pobřeží. Tak to stálo v rozkazu, a tak to také bylo provedeno. Celou jednu hodinu, od 01.00 do 02.00, bubnovaly granáty těžkých lodních děl do zátoky Na lodích nešetřili municí. Uspořádali vpravdě pekelný koncert. Ohlušu-jící ohňostroj. Miny vybuchující na břehu působily jako ozvěna dělostřeleckých výstřelů. Roztrhané drátěné zátarasy létaly vzduchem. Je 02.00. Stěna explozí se přesunuje z pláže směrem na pevninu. 1.31 První vlna! Důstojníci křičí. Mezi torpédoborci blikají světelné signály Výsad-kové čluny s námořní pěchotou se odpoutávají od torpédoborců a míří k pobřeží. Mezi nimi i dva velké prámy s americkými tanky Grarit, Stuart a Lee. Přes čluny létají granáty lodního dělostřelectva a pokrývají nástupiště. Jako obrovský plot z fontán stříká na konci zátoky do vzduchu země po dopadech granátů; ohnivá, prskající a kouřící opona. Poručík J. P I3ogdanov stojí v kormidelně výsadkového kutru, na kterém se přepravuje jeho ěeta. Dalekohledem pozoruje celé divadlo. Musí to vyjít," mumlá si. V,jednom rozhodujícím bodě to ale nevychází. Drátěné zátarasyjsou sice na cáry, minové pole postupně zničenó a rumunské polní stráže rozprášené, ale to, co sovětské Cernomořské loďstvo šedesát minut marnotratně pokrývalo dělostřelec-kou palbou, ,je klamné postavení 3. baterie. Skody u ostatních baterii nejsou těžké. Jedna rumunská baterie polních houfnic dostala plný zásah a její obsluha uprchla. Nikolaiova pěchota naproti tomu setrvává za svými kulomety rozmístěný-mi v mlází na strmých svazích po obou stranách zátoky Když se nepřátelská palba přesunuje z plážE dále do vnitrozemí, vědí muži v palebných postaveních baterii, že začíná jít do tuhého. Jestli vůbec, pak přijdou teď! Poručík Kreipe nechá rozsvítit světlomet na východním pahorku pláže. Kužel světla chvíli bloudí po břehu, pak osvítí moře. Scéna je jasná jako ve dne. Je vidět velké množství malých šedých stínů. Už jsou. dost blízko. Pal!" Holschermannova děla spustí svůj rachot. Pal!" Granáty 105mm houfnic buší do příboje. Wagner tuhle věc cvičil tak často, že si jeho muži zvykli na hrozné výbuchy granátů na tak krátkou vzdálenost. Z hlavní vychází výstřel za výstřelem. Cíl nemohou minout. Vrchní šikovatel Wa;ner si zacpal uši vatou. Dřepí za křovinami na pobřeží a v nočním dalekohledu upřeně pozoruje moře. Světlomet 3. baterie je stále znovu na krátkou dobu osvětluje. Postavení i světlomet už byly sice zasaženy protožejsou cílem mohutné palby avšak světlomet stále znovu osvětluje cíle pro přímou dělostře-leckou palbu. Občas se objeví světlo exploze a zasažený výsadkový kutr letí do povětří. Exploze ranátů v moři z,vedají obrovské vodní fontány Wagner vidí, jak se výsadkové čluny blíží tírnto infernem ke břehu. , i" y p "Už jsou na :řehu v skočí k rvnímu dělu. Padesát metrů kratší!" Miřič přikývne. 132 ad- Wagner běží ke druhé houfnici. Granáty explodují přímo na pláži. Baterie eží. ,i nadporučíka Holschermanna rozmístěná naproti na východním svahu pálí i nadále zny I do blížících se ruských člunů. lot Přesto se první vlna ruské námořní pěchoty dostane na břeh. A také do boční ivá, ! kulometné palby rumunských polních stráží. "Kde zůstaly ty zatracené tanky," nadává poručík Bogdano se Prám, něco jako výsadkový člun pro tanky, přece plul vedle jeho kutru. A viděl, jak se první tanky spustily po prkenné rampě do moře. Bogdanov se opatrně vzpřímí. Tam -jeden tank Stuart vyjíždí několik metrů od ry, něho z moře na břeh. Jeho motor kašle. Zůstane stát. co Bogdanov se k němu rozběhne. Vyskočí zepředu na korbu a zakřiči na velitele, Lec- který stojí ve věži: "Dělej,,jeď! Kde jsou ostatní?" ké. Tankista zoufale rozhodí paže a volá: "Voda!" Pak dodá: "Voda byla příliš zha hluboká. Dostala se výfukem do motoru!" Proto tedy tanky nepříjíždějí. Ve tmě a všeobecné nervozitě byly vysazeny příliš daleko od břehu. Sovětské velení s touto možností z nepochopitelných důvodů nepočítalo; přitom stačilo jen protáhnout výfuky ňahoru. Ale i výsadkové čluny přijíždějí jen sporadicky Část z nich se před účinnou německou palbou obrací zpět. Jiné ztratí ve tmě směr a blíží se ke břehu příliš daleko na východ, tam, kde je strmé pobřeží. Pláž tam má šířku ručníku a na strmé skály se nedá vyšplhat. Seržant Leonid Sedonin se se svou skupinou propracovává k východnímu cípu zátoky Tam narazí na palebné postavení tří pěchotních děl. Rumunská obsluha je po plném zásahu opustila. Avšak dvě dělajsou v pořádku. Sedonin, původní odbor- ností dělostřelec, se této šance ihned chopí. Zahájí z ukořistěných děl palbu na palebná postavení německých houfnic šikovatele Wagnera. K Wagnerově štěstí přinese spojka zprávu o sovětském přepadu baterie kapitánu Radiuovi, veliteli rumunské ženijní roty, která leží hned za zátokou. Radiu dlouho nepřemýšlí. S jednou ženijní četou se nepozorovaně přiblíží k po- stavení. Ruční granáty Skok přes kamennou předprseň. Střelba ze samopalů. Seržant Sedonin padne. Před znovudobytým dělostřeleckým postavení však leží mrtvý i kapitán Radiu. Mezitím se na pláži formují ruské úderné oddíly Postupně se propracovávají do svahů zátoky Zakopávají se i s minomety Zaléhají za kulomety Vyloděné tanky vjíždějí do mlází a vyřazují z boje rumunská kulometná hnízda. Pak postupují do vnitrozemí, směr Glebovka. Na postavení Wagnerových houfnic dopadá těžká minometná palba. Polovina obsluh je mrtvá a druhá polovina mužů raněná. Rusové útočí. Wagner a zbytek žijících se zachrání v lese. Sikovatel se dovleče k nadporučíku Holschermannovi. 133 "Rusové mají naše postavení. Dělajsme už nestačili vyhodit do povětří." "Tak je rozstřílíme!" Holschermann začne se svými 105mm kanony s dlouhou hlavní pálit do paleb- ných postavení a rozbije houfnice i se sovětskými dobyvateli. Jsou 3 hodiny 30 minut. Svahy kopců úzké Ozerejské zátoky odrážejí dunivý hluk boje. Sověti mají těžké ztráty ale důstojníci stále mají svoje jednotky pod i kontrolou. Ruské jednotky se propracují až ke hranici lesa v zátoce. Opatrně postu- pují po březích potoka Ozerejka. Zakopávají se. U malé skupiny stromů těsně u ústí potoka do moře zřídil svoje velitelské stanoviště sovětský spojovací náčelník výsadkové operace. Zc všech stran se sem sbíhají spojky a hlásí. Čas běží. j Na moři čekají hlavní síly Spojovací náčelník se rozhodne dát loďstvu domluvený rádiový a světelný sinál: "Máme nástupiště!" A přidá kódovaný signál: "Potřebuji nutně posily!" Neklidní štábní důstojníci na vlajkové lodi očekávali s obavami tento signál již , celou hodinu. Jejich obavy vyplývalyjednak z toho, žc signál ze zátoky na sebe nechal tak dlouho čekat, jednak z toho, že ani transportní loďstvo s hlavními silami výsad- ku dosud nebylo v dohledu. Ještě nepřiplulo. Velení námořnictva si dávalo na čas. Proč? Sovětské publikace již mezitím zvedly závoj tajemství: Zpoždění nezpůsobila nedbalost, nýbrž úmysl. Námořní velení chtělo prosadit svou vůli vůči velitelství pozemního vojska a provóst vylodění za rozednění. Proto uplynula od volání o pomoc ze zátokyještě půlhodina, než se přiblížilo výsadkové loďstvo s hlavní částí invazních sil. Před zátokou se shromáždila úctyhodná síla - více než sto parníků a kutrů, staré rachotiny i nejmodernější motorové lodě. Výsadková vojska pomalu projela řetězem zajišťujících bojových plavidel. Byli na nich vojáci tří námořních brigád ajednoho pluku vzdušných výsadkových vojsk, celkem 6 000 až 8 000 mužů. Stáli namačkáni na lodích. Tanky, děla a samohybná děla dobře uvázali na speciální plavidla. Moře bylo klidné. Pohled na válečné lodě r vojáky uklidnil. Velký torpédoborec Charhou, vlajková loď zajišťujícího loďstva, l;. pomalu plul po moři. Hned za ním siluety dvou křižníků a pěti torpédoborců. Vpravo tři dělové čluny Mezi nimi rychlé torpédové čluny, rninolovky, stíhače ponorek a pobřežní strážní čluny Všechno na malém prostoru. Vojáci směřující na břeh ale nepostřehli, že kolem nich pomalu plující válečné lodě míří na širé moře. Admirál loďstva se totiž striktně držel "jízdního řádu". A ten nařizoval: Ve 4 hodiny 15 minut, krátce před rozedníváním, odjezd válečných lodí z pobřežního pásma. Jen část menších jednotek zůstala na základě protikladných rozkazů na svém místě. 134 Když se transportní loďstvo přiblížilo ke břehu, začalo se rozednívat. Na břehu sledovaly desítky očí moře. Němečtí a rumunští pozorovatelé s úžasem spatřili soustředěné ruské vyloďo-vací síly Protože telefonické spojení neexistovalo, bylo nutné vyslat spojky Ani velitelé baterii majora Lahmeyera v zátoce neměli spojení s oddílem. Byli odkázani sami na sebe. Pozorovatelé hlásili: "Nepřátelská invazní plavidla ve čtverci..." A potom následovaly prvky palby: "Orientační bod César, nálož druhá, nárazové zapalování, dálka... Pal!" Třetí salva 2. baterie dopadla na palubu velkého transportéru a vyvolala řetě-zovou reakci výbuchů. A za několik sekund byl čelní výsadkový člun s dělostřelec-tvem a samohybnými děly zasažený tak těžce, že se převrátil. Holschermannova baterie vedla přímou palbu. A moře už unášelo od břehujeden hořící transportér Jiné dva se převrátily těsně u břehu. Jeden prám s tanky se položil na bok. Kouřící kutr narazil do motorové lodě. Výsadkové čluny klesaly ke dnu. Útočné se hnaly ke břehu a vjížděly do stěny z ohně a kouře. Válečné lodě, které by nyní měly rozhodným způsobem zasáhnout do vyloďovací operace, křižníky Krasnyj Kauhaz a Krasnyj Krym se svými 180mm děly a l00mm flakem, velký torpédoborec Charhou s moderními 130mm kanony a silnou protile-tadlovou výzbrojí ráže 76,2mm, už ale dávno zmizely za obzorem a pluly ke svým mateřským přístavům - přesně podle časového plánu. Co měly hlavní invazní síly v této groteskní situaci dělat? Nebyl tu nikdo, kdo by měl úmysl či sílu dát téhle hodině svojejméno. A tak se loďstvo se třemi brigádami ajedním plukem vojsk na palubě opět vzdálilo a zůstalo nerozhodně stát daleko od pobřeží. Po hodině prudké výměny radiogramů mezi nejrůznějšími velitelskými místy vydal velicí admirál konečně povel k návratu. V dějinách válek bezpříkladná udá-lost. Roty, které se vylodily v Ozerejské zátoce, o tom nic nevěděly Bojovaly statečně. Jedna ruská úderná jednotka stála dopoledne 4. února se třemi tanky před Glebov-kou a dobyla postavení rumunského minometného oddílu vjednom starém vinohra-du. Když Rumuni uviděli tanky, nechali vinné sklepy i s minomety ve štychu. Kdyby měl v té chvíli velitel této úderné jednotky k dispozici rotu, byla by Glebovka jeho! Ale měl jenom jednu četu. Když o tom Lahmeyer dostal poplašné hlášení, vyslal do útoku mužstvo své 2. baterie se všemi kulomety oddílu. Ale jeho vojáci nic nepořídili. Rusové se již zabydleli v dobytém palebném postavení a rozstříleli útok německých dělostřelců rumunskými minomety 135 Lahmeyer tedy soustředil na vinohrad palbu své 1. baterie, která byla v paleb- ném postavení západně od Glebovky Potom zaútočil rumunský kapitán Dabija Nicolai se svou 53. rotou a Rusy z postavení vytlačil. Když se snesl večer, bylo hlavní nebezpečí zažehnané. Děla 164. záložního oddílu flaku a 173. protitankový oddíl kapitána Gutschera zlikvidovaly šest ruských tanků. Posílená 13. rota 229. lehkého pěšího pluku poručíka Wieczorka se společně s ru-! munskými údernými oddíly probo,jovala z Glebovky k pláži. Ta se podobala hrůzné-; mu hřbitovu. V mělké vodě ležely převrácené a potopen transportní lodě. Mezi nimi utopené a zničené tanky Vlny omývaly jejich pásy a převalovaly se přes mrtvá těla, která moře vyplavilo na břeh. Vyklizovací skupiny napočítaly 620 mrtvých. Bylo zničeno 31 amerických tanků. Do rána 6. února Němci zajali 594 sovětských vojáků. Ostatní z asi 1 500 mužů, kteří se vylodili v první vlně, asi utonuli. Některé skupiny se patrně dostaly do zázemí,jiné se pokusily probojovat k ruským pozemnímjednotkám u Novorossijska. Ale jenom málokomu se to podařilo. Tak ztroskotala Stalinova velkoryse naplánovaní operace v Ozerejské zátoce. Ztroskotala na hrubých chybách, především ale na osťražitosti a statečnosti němec- kého oddílu pobřežního dělostřelectva a rumunských zajišťovacích sil. Příklad toho, jak může několik uvážlivých důstojníků a poddůstojníků se sehranými a zkušenými jednotkami přivodit velké vojenské rozhodnutí. Ze to platí pro obě strany, to se v oněch únorových dnech roku 1943 jasně prokázalo jen několik kilometrů od Ozerejské zátoky Tam jeden ruský důstojník vtiskl svoje jméno následujícím událostem. Byla to hodina Staničky A s ní začala ť jedna zvláštní kapitola války v Rusku. Ve stejnou noc, kdy u Ozerejky probíhala hlavní Stalinova vyloďovací operace, vysadili Rusové k odpoutání pozornosti a zmatení Němců několik stovek metrů od novorossijského předměstí Stanička vojenský oddíl v síle několika stovek mužů. Akci velel major Z. L. Kunikov, důstojník námořní pěchoty povoláním inženýr. Kunikov si svoje lidi vybral v různýchjednotkách Černomořského loďstva. Byli to vesměs odvážní chlapíci vyškolení pro boj zblízka a pro sabotáže. Dvě hodiny před rozedněním, ráno 4. února, se Kunikovovi muži nalodili na čluny 4. flotily ochrany pobřeží, které velel nadporučík N. J. Sipjadon. Když se lodě dostaly k mysu Myšako a měly ke břehu ještě patnáct až dvacet minut plavby, zahájilo sovětské dělostřelectvo z východní strany zátoky palbu na německou obra- nu pobřeží a na pobřežní baterie. Pod touto ochrannou palbou vyrazilo Sipjadonovo malé loďstvo k pobřeží. Když bylo pod dny člunů již jen asi po prsa vody vyskákali Kunikovovi muži ze člunů a přebrodili se na břeh. 136 ii.ii i Za čtvrthodiny bylo prvních 250 příslušníků námořní pěchoty na pláži u Stanič-ky I3yli u brány Novorossijska, v prvních domcích předměstí Stanička! Námořní pevnost Novorossijsk obsadila 73. pd. Ue městě byly pěší, ženijní a protitankové jednotky i štáb 186. mechanizovaného pluku a dále dvě vysoká veli-telská místa námořnictva se svými štáby:16. a 18. přístavní komandatura. U západního mola stála v palebném postavení baterie 105mm houfnic. Tádro obrany přístavní zátoky tvořil bojový oddíl flaku záložního 164. mot. protiletadlové-ho odlílu se dvěma 88mm kanony Vlastní zajištění pobřeží měly na starostijednotky rumunské 10. divize. Major Kunikov se vylodil přímo před očima těchto sil! Jeho malá bojová skupina vplula za ranního šera do zátoky Cemes. Kolem námořních děl! Kolem hrozivých 88mm kanonů, které měly palebné postavení 300 metrů nad vjezdem do zátoky na jedné holé výšině. Z německé strany nepadl jediný výstřel. "Ty lodě jsem viděl. Ale nedošlo žádné hlášení o poplachu. Nemohl jsem roze-znat, zda se jednalo o německé nebo nepřátelské jednotky" vypověděl později před válečným soudem poručík, který velel oběma 88mm kanonům. Když poručík po zahájení ruské dělostřelecké palby konečně pochopil situaci, bylo pozdě. Místo Kunikovova vylodění leželo v mrtvém úhlu jeho kanonů. Obsluha druhého 88mm kanonu, podle informací šikovatele Eberse, blížící se plavidla neviděla. Telefonní spojení s baterii bylo přerušeno ihned po zahájení palebného přepadu. Kanon brzy dostal několik zásahů a byl vyřazený z boje. Jednotky rumunské 10. pěší divize byly ruskou dělostřeleckou palbou zcela demoralizované. Když se před rozstřílenými drátěnými zátarasy objevil první ruský voják, Rumuni se dali na útěk, aniž by se ozval jediný výstřel. 137 V Novorossijské zátoce se sovětským invazním oddílům překvapivě podaří vybudovat pevné postavení. Boj o "Malou zemi" se vyvine v sedmiměsíční bitvu. O půl hodiny později se jeden Kunikovův úderný oddíl dostal až před postavení ještě neporušeného 88mm kanonu. Protože to byl pevně zabudovaný kanon, který neměl vlastní tažné vozidlo, vydal německý poručík rozkaz k jeho zničení. Pak se svými muži ustoupil. Válečný soud, před který byl později postaven, ho osvobodil. Obsluha druhého (už poškozeného) kanonu zničila své dělo poté, co všechny pokusy o navázání spojení s baterii skončily neúspěchem. Není proto divu, že Kunikovova první invazní vlna neměla při takové obraně nejen žádné ztráty, ale že rychle získala i terén a dokázala zajistit a rozšířit místo vylodění i pro hlavní síly Ty se v počtu asi šest set mužů vylodily bez problémů. Mezitím se na německé straně nic nedařilo. Uelitelská místa v Novorossijsku reagovala nervózně. To, že Rumunům byla podřízena obrana pobřeží, situaci ještě ztížilo. V ranních hodinách 4. února nakonec proti předmostí zasáhly narychlo sestavené pohotovostní oddíly Ale jak! Nikdo nevěděl, co se děje. Rumunští velitelé, kteří by mohli poskytnout infor-mace, zmizeli v kopcích. Kunikovovi muži se jednotlivě nebo po skupinách opevnili a zahájili divokou palbu. Nezasvěcený by musel myslel, že se vylodila celá divize. Tato totální nevědomost vyvolávala v německém velení nejistotu. Průběh bojů na předmostí Stanička v rozhodujících prvních hodinách lze přesně rekonstruovat ze sovětských zdrojů. Poručík Romanov s první skupinou zajišťova-cího odřadu dobyl jeden rumunský bunkr těsně u pláže. Rumuni nezničili svůj kulomet ani 37mm kanon. Romanovovi stačilo, aby se jen postavil ke zbraním a počkal na německý protiútok. Když konečně zaútočilzjedna četa 14. roty 170. me-chanizovaného pluku, přibila ji palba z tohoto bunkru k zemi. Druhá Kunikovova skupin.a pronikla do Staničky kde obsadila budovu školy a odtud zajistila bok předmostí proti Novorossijsku. Ženisté a granátníci 73. pd se pokusili Rusy zaknat zpět. Nakonec se jim je podařilo vytlačit ze školní budovy a bojovou skupinu obklíčit. ro byla pro Rusy nebezpečná krize, poněvadž kdyby se Němcům podařilo prorazit tímto zajištěním boku předmostí, byla by ohrožená celá operace. Němci by pak mohli napadnout místo vylodění z boku a odříznout hlavním silám sovětské námořní pěchoty cestu k nejdůležitějšímu cíli - k dominujícím výšinám za Staničkou s horou Myšako, která byla se svými neschůdnými a hustým mlázím porostlými svahy vhodným místem pro opěrný bod. Věc stála na ostří nože. I3yla to nejdůležitější minuta bitvy o Novorossijsk, která trvala celkem sedm měsíců, což je 302 400 minut. Hrdinou této minuty se stal námořní poddůstojník Kornickij, protože právě on tuto první bitvu rozhodl. Když zjistil beznadějnou situaci svého oddílu, přivázal si kolem těla patnáct ručních granátů, odjistilje, vyskočil na zeď školního dvora a vrhl se mezi vojáky jedné německé pěší čety Jako živá mina explodoval uprostřed Němců. , 138 Kruh se tak podařilo prorazit. Kornického příklad dodal Rusům obrovskou sílu. , Obě bojové skupiny se dokázaly spojit a zaujmout obrannou linii. Cesta k výšinám za Staničkou a na 450 metrů vysokou horu Myšako byla zajištěná. Kunikovovi se podařilo dominující výšiny obsadit. Poddůstojník Kornickij, posmrtně jmenovaný "Hrdinou Sovětského svazu," odvrátil nebezpečnou krizi první hodiny a zahájil nejdůležitější úder. Muži rozhodu,jí bitvy! Ráno 4. února se jak německé, tak ruské štáby musely vyrovnávat s velmi překvapivými skutečnostmi. Sovětský vrchní velitel černomořské skupiny Zakav- kazského frontu generál Petrov, ještě krátce předtím značně zmatený neúspěchem hlavního vylodění v Ozerejské zátoce, pochopil, že hrstka vojáků nečekaně dobyla předmostí těsně u Novorossijska a navíc držela v ruce klíčový bod novorossijské fronty Co mělo sloužit k odvrácení pozornosti, to se ukázalojako hlavní trumf. Generál von Bűnau, velitel 73. pěší divize u Novorossijska, i generál Wetzel, velitel 5. sboru, zaregistrovali se stejným údivem zdařilý přepad Rusů. Ale zjistili i skutečnost, že na ruské straně se vylodily jen slabé síly Obě strany se tedy soustředily na stejné skutečnosti. Ovšem vyvodily z nich naprosto rozdílné důsledky. A vlastně až tím začala velká pohroma. , Kdo zná sovětské vedení boje a ruského vojáka ví, že v případě lokálních vlomů je třeba ihned něco podniknout. Jakmile Rus zaujme obranu, je těžké ho přinutit k ústupu. Němci měli zahájit protiútok hned a se vším, co měli k dispozici. Za přisunutí námořních štábů a přístavních komandatur i všech dostupných jednotek, tedy 73. pd, Rumunů a 10. trestného oddílu. Vše mělo být vržené do boje. I kuchaři a písaři, pekaři a ševci a množství úředníků intendatur. Všechno. A hned. Jenže divize a sbory chtěly mít jistotu. Zahájily tedy přípravu dobře promyšle- ného útoku. Z různých íiseků fronty sboru byly staženy roty a prapory které se připravovaly k operaci, která měla být zahájena 7. února. 7. února! To bylo třikrát dvacet čtyři hodin. Generál Petrov čekal jen dvanáct. Pak se pustil do práce. Pod ochranou skvěle střílejících pobřežních baterii rozmístěných v palebných postaveních na 1500 až 2 000 metrů vzdáleném východním břehu zátoky Cemes přepravily kutry a rybářské čluny v noci ze 4. na 5. února na předmostí celý pluk výsadkářů. Ruští vojáci z plavidel u pobřeží seskakovali a plavali ledovou vodou na břeh. Během dalších dvou nocí se Petrov rozhodl vylodit na tomto předmostí i ty svazky které byly původně určené pro hlavní vylodění v Ozerejské zátoce, tedy tři brigády námořní pěchoty a speciální jednotky, celkem přes 8 000 mužů. Byly mezi nimi i elitní svazky jako 225. a 82. brigáda námořní pěchoty nositelky Rudé zástavy, a také 165. střelecká brigáda vybavená těžkými protitankovými zbraněmi. Tím bylo čtyři kilometry široké a tři kilometry hluboké předmostí doslova nacpané vojáky 139 a zbraněmi. Těmto silám se podařilo předmostí rozšířit na třicet kilometrů čtvereč- ních, tedy na pětkrát šest kilometrů. Muž, který jako politický komisař sovětské 18. armády podněcoval bojového ducha vojáků na předmostí a který byl politickým a propagandistickým srdcem tohoto dobrodružství, sejmenoval Leonid Brežněv Měl tehdy hodnost plukovníka. l3režněv později první muž 5ovětskóho svazu, dal předmostí ono jméno, jež působilojako podněcující proram, jako fanál: "Malá země! Země, kteráje domovem těch nejstatečnějších a nejodvážnějších." Kdyby člověk nevěděl, že rodiče Leonida Brežněva pokřtili svého syna podle svatého Leonida, svádělo by ,jej to hledat paralelu u spartského krále Leonidase , který v roce 480 př. Kr u Thermopyl, v soutěsce jediné silnice vedoucí ze severního do středního Recku, bojoval proti Peršanům do posledního muže a padl a kterému nechali Sparťané vytesat do kamene nesmrtelná slova: Poutníče, zvěstuj Lakedai-monským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám. Nejstarší doklad o obraně až do smrti. Ale, jak už bylo řečeno, syn dělníka Leonid Brežněv nebyl pojmenovaný po spartském králi i když se mu duchem vyrovnal. Dne 7. února začalz "plánovaná" německá protiakce na likvidaci předmostí. Co by před třemi dny bylo pravděpodobně možné, to se nyní pro zasazené německé síly ukázalo jako nesplnitelný iíkol. Rusové se skvěle opevnili. Seděli po jednom v hlubokých okopech na svazích kopců a v mlází Myšaka a drželi své pozice. V boji zblízka bylo nutné dobýt každou z těchto jednomístných pevností. Dalším problémem byly improvizované protitan-kové zátarasy a velmi dobře zamaskované baterie "rač-bumů". Ale nejhorší bylo sovětské pobřežní dělostřelectvo, které vedlo palbu z postavení na východním břehu zátoky Jeho palbu řídili rádiem pozorovatelé, kteří seděli na výšinách za Staničkou a kterým nezůstalo nic skryté. Heinz Steinbauer si jako spojka mohl hned v první hodině svého zasazení udělat představu o tom, co ve Staničce čeká na roty franckého 213. pp. l. prapor byl vržený do boje z Anapy U l. čety 2. roty byla už při přesunu do Ulicy Anapskoj vyřazena přímým dělostřeleckým zásahem celá druhá skupina. Příštích dvacet ětyři hodiny probíhaly tvrdé pouliční boje. Přítel a nepřítel od sebe leželi na vzdálenost šířky ulice. Ulica Anapskaja se nedala překonat. Boj o dva bloky domů na prostoru čtverce o straně dlouhé dvě stě metrů stál Němce dvacetjedna mrtvých a sedmdesát raněných. Velitel 73. pd byl zděšený; vždyť jeho prapory byly teprve nedávno nouzově doplněné. I zprávy od 198. pd přisunuté krátce po vylodění, z níž byl u Staničky nasazený 305. mech. pluk, podávají působivý obraz o tvrdosti boje. I vojáci tohoto pluku zažili v prvních hodinách svého zasazení dělostřeleckou převahu Rusů. Již na přesunu ztratili celé skupiny po přímých zásazích těžkých baterii pobřežního dělostřelectva. 140 Když chtěly prapory po rozhořčeném pouličním boji zaútočit ven z města, Rusové zahájili neproniknutelnou přehradnou palbu z neschůdných a zarostlých výšin. Jejich postavení se nedala zjistit. A oni sami přitom mohli sledovat každý pohyb útočících německých oddílů.. Německé prapory byly navíc příliš slabě vybaven těžkými zbraněmi. Těch několik přidělených SHD ze 191. oddílu samohybných děl se nedostalo přes ruskou protitankovou obranu. Večer 8. února byl pluk po krvavých ztrátách opět ve svém výchozím postavení. Příští den se to opakovalo. Opět chybělo dělostřelectvo. Bojová síla se rozplývala. 2. a 3. prapor ztratily své velitele. Na Hitlera ve "Vlčím doupěti" už toho bylo moc. 9. února kategoricky nařídil: "Vrhnout Rusy do moře!" Ještě ten večer byla ze svých postavení u Krasnodaru stažena 125. pd, vedena hořícím městem, v němž probíhaly tvrdé boje, a vržena proti Rusům na "Malé zemi". Ale ani pěšáci ze Svábska už nedokázali situaci zvrátit. Osudný omyl prvních dnů zůstával v platnosti - stále příliš málo a příliš pozdě! Nakonec sem byly stažené pluky šesti nejosvědčenějších a nejzkušenějších ně- meckých divizí. Rozpoutal se zuřivý boj o "Malou zemi". Bavoři, Svábové a Rakuša-, né 4. horské divize prodělávali na Myšaku své nejkrvavější boje.125., 73. a 198. pd i rumunské pluky zde zaplatily vysokou krvavou daň. Bitva o "Malou zemi" trvala sedm mčsíců. Rusové měli nakonec na tomto předmostí 78 500 mužů a 600 děl. Všichni vojáci a všechny zbraně byly přivezené po moři a z moře zásobované. Jistě, proniknout do volného prostoru a udeřit do týlu německé fronty se jim nepodařilo. Pro sovětské vrchní velení se po ztroskotání vlastního operačního zámyslu stal tento boj věcí propagandy, psychologie a patrně i politiky Protože to bylo Stalinovo vylodění, nebylo možné předmostí vyklidit. Proto rybářský kutr s Leonidem Brežněvem na palubě neustále pendloval mezi " Malou zemí" a vlastním územím. Brežněv držel proslovy, uděloval vyznamenání a předával stranické průkazy pro nově přijaté členy strany, protože poznámka ve vojenské knížce "Bojoval v Malé zemi" byla dostatečným důvodem k přijetí do strany Lenina a Stalina. A tak se bojovalo, vyznamenávalo a umíralo. Major Kunikov padl. Najeho počest nese dnes bývalé předměstí Staničkajméno Kunikovka. Poručík Romanov padl. Příslušníci námořní pěchoty první vlny byli téměř všichni pohřbeni do země na hoře Myšako. I Leonid Brežněv unikl smrti jen o vlásek. Jeho rybářský kutr najel na minu. Komisař spadl do moře. Námořníci ho v bezvědomí vylovili. Když na zemi opět přišel k sobě, údajně řekl: "Sovětského člověka je snad možné zabít, ale nikdy se nenechá porazit!" Tak to alespoň stojí v oficiálních dě,jinách "Velké vlastenecké války," svazck 3, strana 114. 141 Třetí bitva o Charkov Zbraně SS uyhlidi rněsto - Rozhaz uůdce neni jedenáctýnL přiházánim - Stalin uyuodi nespráuný záuěr - Rozhaz Vatutinoui: "Přidělej leuému hřidlu nohy"- Šťastná cesta - Popou jede do pasti - Charhou padrze potřeti - Stalin se obáuá hatastrofy - "Zázrah rLa Marrcě" - tentohrát na řece Doraec Obraťme však pozornost na ty fřontové úseky na kterýcb šlo uprostřed února 1943 o skutečná strategická rozhodnutí. Zatímco zuřily první těžké boje na hoře Myšako a sovětské velení ještě doufalo " p ve výpad z "Malé země, ukazovalo se, že se sovětské 47. armádě ne odařilo ve smyslu Stalinova plánu prolomit obranná postavení německé 17. armády severně od Novorossijska, aby se mohla spojit s invazními silami. Generálplukovník Ruoff situaci zvládl a ustupoval krok za krokem do připraveného "Gótského postavení". Dne 12. února vyklidil Krasnodar Manstein vydal o dva dny později bez boje Rostov Společně s ruskými čelními odřady vjely do města generálplukovník Mali-novskij, mezitím povýšený na vrchního velitel Jižního fřontu, a jeho válečný rada Chruščov Nikita Sergejevič slavnostně hlásil hlavnímu stanu v Moskvě: "Nad Rostovem, citadelou Tichého Donu, opět vlaje hrdá a vítězná sovětská vlajka." V Kremlu zavládla vítězná nálada. Ve Stalingradu ležela pod sněhem mrtvá Hitlerova 6. armáda, Krasnodar a Rostov byly osvobozeny Mezi Vorošilovgradem a Bělgorodem zela v důsledku rozkladu spojeneckých armád - Rumunů, Italů a Maďarů - tři sta kilometrů široká mezera. A do této mezery nechal Stalin od konce ledna útočit velké mechanizované síly, které překro-čily Donec a již se natahovaly po Charkovu, metropoli ukrajinského těžkého prů-myslu. Navzdory všem nepříznivým zvratům posledních týdnů se zdálo, že přichází hodina, v níž se přece jen podaří zlomit vaz německé jižní fřontě. Když sovětské armády rychle překročí Donec, když budou směle útočit mezerou v německé frontě dál a když dosáhnou až ke Dněpru, potom bude von Mansteinova skupina armád odříznutá od svých týlových spojení a von Kleistova skupina armád na Kubáni a na Krymu se znovu ocitne ve smrtelném nebezpečí. Přicházela velká hodina rozhodu-jícího vítězství znovu? Sovětšti frontoví velitelé tomu věřili. Stalin také. "To je naše chvíle," povzbuzoval svoje generály Chystal se k novému, velkému rozhodnutí. Chtěl Hitlera dopadnout a porazit před Dněprem. Odvážně a bezvýhradně hnal svoje armády směrem k domnělému rozhodujícímu vítězství u této mohutné ruské řeky Cíl: ještě před ní Němce před-stihnout, obklíčit a zničit. Byly to dny hrozného napětí. Nad německými armádami na jižním křídle ležel od rána do večera stín smrtelného nebezpečí. 1.42 Stalinův velmi odvážný plán na zničení německého jižního křídla v únoru 1943. V této situaci, kdy bylo příkazem doby přijmout rozhodující opatření ke zkrácení fronty a k uvolnění sil, zastával Hitler ve svém hlavním stanu tvrdošíjně a neoch-vějně tezi, že nelze vydat ani píď země. Během dlouhých rozhovorů svým generálům dokazoval, že nebude moci dále vést válku, pokud ztratí "Porůří Sovětského svazu, " to jest Doněckou pánev Avšak jeden muž byl přesto odhodlán vzepřít se jeho strategii, která vedla ke Stalingradu a která, kdyby nyní "nezapřáhl koně na opačnou stranu," musela vést k super Stalingradu - vrchní velitel skupiny armád Don polní maršál von Manstein. Chladně kalkulující stratég seděl ve Stalinu a sledoval vývoj s obavami, ale beze stopy jakékoliv paniky Čekal na svoji chvíli. 6. února letěl do "Vlčího doupěte". Během čtyřhodinového rozhovoru si na Hitlerovi vybojoval uznání zásady: "Kdo chce uchovat vše, neuchová nic." 143 l3yl tojeden z oněch vzácných okamžiků války kdy Hitler povolil operační ústup větších rozměrů. Souhlasil s vyklizením východní části Doněcké oblasti až k řece Mius. Manstein si oddechl.. Nyní existovala alespoň šance. Závod s časem, s počasím a s Rusy mohl začít. Armádní skupina Hollidt ustoupila za boje z řeky Donec na zkrácenou frontu na řece Mius. Vše nyní záleželo na tom, aby tam dokázala ubránit zaujaté obranné postavení. Svazky l. tankovó armády kterým velel generál jezdectva Eberhardt von Mac- kensen, byly vržené na ohrožené severní křídlo skupiny armád na středním toku řeky Donec. Hothova 4. tanková armáda se propracovávala bahnem a sněhem od dolního Donu na sever, aby obsadila prostor mezi Doncem a obloukem Dněpru na západním křídle skupiny armád Don. Silnice jsou zasněžené. Ridiči unavení řetažení. Vznikají nekonečné zácpy ,p A nehody! Kolonyjsou roztažené na velkém prostoru. Ženisté nemají čas na spánek. :.i A k plukům přijíždějí stále znovu velitelé divizí a připomínají, povzbuzují, zapřísa- hají. Vpřed, vpřed! 1j Je to gigantický závod. Převaha v počtech lidí a ve zbraních je osm ku jedné ý v prospěch Sovětů. y p p , Manstein, který má úm sl a sílu rotivníka v každém okamžiku řed očima zasadí proti tomu.to ohrožení ne,jvyšší stratef,rické umění, které má k dispozici vojevůdce početně slabší pozemní armády: "Schlagen aus der Nachhand," operační protiútok z obrany "blýskající meč odplaty," jak to nazývá Clausewitz. J p Polní maršál mezitím přestěhoval svů hlavní stan ze Stalina do Zá oroží. Odtud sledoval Argovýma očima vývoj na severozápadním křídle své skupiny armád. Mimochodem, už se ne,jmenovala skupina armád Don, protože byla 14. února v souvislosti s operačním přeskupením přejmenována na skupinu armád Jih. O frontě se vlastně nedalo nikde mluvit. V terénu byly roztroušené ednotlivé J bojové skupiny, které v rozhodujících bodech vytvářely hnízda odporu. Tady jedna četa, protitanková nebo kulometná skupina, jinde jedna rota. Rota - to působí uklidňujícím dojmem. Ale roty l. TA měly nejvýš dvacet až šedesát mužů. A jimi bylo nutné bránit úseky široké dva kilometry - pokud měla rota štěstí. Pokud ho nerněla, pak ji v cemnotě nekonečných ruských nocí obešla a obklíčila ruská bojová skupina na lyžích. A příští ráno měl prapor o jednu rotu méně a v takzvané frontě bylo o jednu mezeru více. Až do stupně divize byly všechny štáby nasazené do hlavních bojů a tvořily ohniska odporu. I hlavní štáb l. tankové armády vytvořil ze svého personálu zesíle- nou rotu, která byla už několik dnů zasazena do bojů. O mnoho lépe to nevypadalo ani u levého souseda. Armádní skupina Lanz (později Kempf), která převzala spolu se zbytky německých pohotovostních záloh , 144 Cramerovým sborem, italským sborem "Alpini" a s prvními přisunutými rezervami úsek italské 8. a maďarské 2. armády, se východně od Charkova nacházela ve velmi tvrdých obranných bojích. I tento úsek fronty sledoval Manstein s úzkostí, protože kdyby se Rusům podařilo přehnat se přes jednotky armádní operační skupiny Lanz a u Kremenčugu překonat Dněpr -jak si to Stalin skutečně předsevzal - pak by měli volnou cestu až k přístupům na Krym. A pokud by je zablokovali, seděla by v pasti i 17. armáda. Potom by se Stalinovi vyplniljeho sen o zničení Hitlerova 1000 kilometrů dlouhého jižního křídla, tedy tří armád a dvou armádních skupin. Důsledkem by byla řetězová reakce, poněvadž ve vzduchu visící skupina armád Střed by se se svými pěti armá-dami nemohla ubránit a musela by se zákonitě zhroutit. Pokud existovala cesta k rychlému vítězství nad německým východním vojskem, pak to byla tahle. " g "To je to, o čem Stalin sní, říkával Manstein svému náčelníkovi štábu enerál-majoru Friedrichu Schulzovi. "Pouští se to toho s plným nasazením a necouvne před žádným rizikem. A my ho musíme svést k tomu, aby tohle riziko hnal na ostří nože. V tomje naše šance!" Zdiirazňoval slovo "naše". Manstein analyzoval sovětské operace tak přesně, jakoby se Stalinovu vrchnímu velení, STAVCE, koukal do karet. Tušil to, co je dnes doloženou pravdou, že totiž Stalina, jeho generální štáb a velitele nejdůležitějších frontů ovládla myšlenka, že žádný vojevůdce světa a žádný bůh války již neodvrátí německou katastrofu mezi řekami Donec a Dněpr. Stalin to formuloval takto: "Armády skupiny armád Jih jsou rozbité a mohou se již jen pokusit o ústup za Dněpr." Německý odpor ještě před Dněprem? Nemyslitel-né, usoudil Stalin. Pevná fronta na řece Mius? Nemožné, rozhodl. A kde existuje pevné přesvědčení, tam se najde i důkaz. Náčelník štábu sovět-ského Jihozápadního frontu generálporučík S. P Ivanov zaslal STAVCE v polovině února zprávu, ve které čteme: "Všechny výsledky průzkumu nasvědčují tomu, že nepřítel vyklizuje Doněckou oblast a stahuje svá vojska za Dněpr." S tímto názorem bezvýhradně souhlasil vrchní velitel Jihozápadního frontu generál Vatutin. A nejen velmi schopný Vatutin, ale i vrchní velitel Voroněžského fřontu generálplukovník Golikov byl toho mínění, že Mansteinovy armády na celé frontě ustupují. Stažení armádní skupiny Hollidt z řeky Donec pro to posloužilojako zjevný důkaz. Ze by se Hollidt se svými divizemi zastavil na řece Mius a bránil, to bylo pro Golikova mimo jakoukoliv diskuzi. Bylo to příliš krásné, aby to nebyla pravda. V této situaci bylo příliš lákavé dát generálnímu štábu v Moskvě a Stalinovi dů:iaz na podpoz.u jejich víry A tak se teze stala přesvědčením - Němci jsou na všeobecném ústupu a chtějí za Dněpr! Sám Stalin nechal vzkázatještě pochybující- 145 mu náčelníkovi štábu Jižního frontu: "Protivník je na ústupu a pohybuje se v hus- tých kolonách směrem za Dněpr" Podivuhodný omyl! Omyl, u kterého hrála svoji roli i nedopatření v práci tajné služby, o kterých ještě bude řeč. i i Ale ať tomu bylo jakkoliv, v každém případě se jak hlavní velitelství sovětských frontových úseků, tak i STAVKA opájely myšlenkou poražené a prchající německé ,jižní fronty A co bylo přirozenější, než se pokusit ustupujícím Mansteinovým armá- dám zkřížit cestu a připravit jim zdrcující porážku? Voroněžský front, Jihozápadní front a Jižní front dostaly rozkaz, aby "bez ohledu na zásobování a na nepřátelské zadní voje předběhly ustupujícího nepřítele, , dosáhly ještě před začátkem období jarního bahna Dněpr a odřízly Mansteinovi ústup k řece." Rozkaz STAVKY Jihozápadnímu frontu z 11. února 1943 zněl: "Vaším úkolem ,je zabránit ústupu nepřítele na Dněpropetrovsk a Záporoží, zatlačit nepřátelské síly na Krym, zablokovat přístupy k němu, a tím odříznout německou jižní skupinu." To bylo ono, ta velice odvážná operace! Riziko, ke kterému se rozhodl Stalin a se kterým Manstein počítal. Jedna událost sovětské vrchní velení v jeho omylu obzvlášť posílila, jedna dramatická událost, kterou byla rozumná neposlušnost jednoho německého gene- rála. Ta zapůsobilajako geniální trik a přitomjím vů.bec nebyla. Hitler vydal 11. února armádní operační skupině Lanz, která v oněch dnech patřila ke skupině armád B a nebyla tudíž podřízená Mansteinovi, striktní rozkaz ; bránit Charkov, ačkoliv městojiž bylo dvěma sovětskými armádami operačně vyma- névrované a před obklíčením. ;. Osudný úkol bránit Charkov připadl nově sestavenému tankovému sboru SS generála SS Paula Haussera, který dorazil teprve nedávno na východní frontu z Francie. Ke sboru patřily dvě elitní divize - "Das Reich" a "Leibstandarte Adolf Hitler". Rozkaz k obraně Charkova byl pošetilý a vyplýval z prestižního způsobu myšle-; ní. Manstein se ho Hitlerovi pokusil vymluvit. Důležitější než udržení města nyní totiž bylo zachytit jižně od Charkova rychle postupujícího nepřítele, porazit jej a konečně zastavit, aby se ulevilo levému boku skupiny armád Jih a zabránilo sovětskému průlomu k Dněpru a za něj. Adolf Hitler se nechtěl vzdát průmyslové a politické metropole Ukrajiny Char- kov se pro něho stával, stejnějako krátce předtím Stalingrad, otázkou prestiže. Byl dokonce ochotný vydat tak skvělé bojové svazkyjako "Leibstandarte" a "Das Reich" stalingradskému osudu. Ještě 13. února opakoval svůj striktní rozkaz: "Charkovje třeba bránit a v pří- padě potřeby tam zaujmout kruhovou obranu!" Lanz tento rozkaz předal Hausse- 146 rovi. Tvrdošíjný Hitler se uklidnil, protože počítal s bezpodmínečnou poslušností sboru SS a přehlížel střízlivý rozum, operační chytrost a civilní odvahu jeho velitele generála Paula Haussera. A proto se stalo něco, co vede ad absurdum onu legendu, která se s oblibou spojuje s vojáky zbraní SS a s jejich veliteli; že totiž byli bezvýhradně poslušnými stranickými nástroji. Už 14. února se rýsuje obklíčení města. Sovětské tankové skupiny prorážejí obranu na severu, severozápadě a jihovýchodě a pronikají až na okraj města. Záso-bovací silnice z Poltavy do Charkovaje pod palbou sovětského dělostřelectva. Haus-ser žádá od generála Lanze povolení k ústupu. Jeho střízlivé hodnocení situace vyplývá z válečného deníku sboru ze 14. února 1943, kde je pod č. zápisu 138/43 uvedeno: "Nepřítel východně a severovýchodně od Charkova značně zesílil. Útoky u silnic v prostoru Čugujev a Volčansk odvráceny posledními rezervami. Vlom do hloubky dvanácti kilometrů u letiště Jih až k Osnově. Uklidnění situace nedostateč-nými silami právě probíhá. K přehrazení nepřátelského vlomu severozápadně od Charkova u divize GĎ chybějí síly Všechny útočné skupiny prozatím vázané na jihu. 320. pd se ještě nevřadila do hlavní bojové linie. Stav podle hlášení druhého štábního důstojníka vylučuje pro několik příštích dní přechod do útoku. V Charkově střílí lůza na vojáky a na vozidla. Nejsou síly na vyčistění města, protože vše je na frontě. Město včetně železnice, zásobovacích a muničních skladů je postupně vyhazované do povětří. Charkov hoří. Plánovitý ústup den ode dne nepravděpodobnější. Předpoklady pro operační význam Charkova už zjevně neexis-tují. Opětovné rozhodnutí vůdce, zda má být město bráněné do posledního muže." Generál Lanz sice chápe Hausserův apel, ale odmítne přezkoumání rozkazu k obraně vzhledem k jasným rozkazům, které Hitler vydal teprve před několika hodinami jako definitivní. Rozhodnutí mu ulehěí skuteěnost, že ještě nedorazila 320. pd, která se už několik týdnů za boje stahuje z prostoru rozbité maďarské 2. armády Paul Hausser, důstojník generálního štábu císařské armády s válečnými zkuše-nostmi, který v roce 1932 odešel jako generálporučík Reichswehru do výslužby ale potom vstoupil do zbraní SS, se s rozkazem nesmíří. Rozkazy i vůdcovy pro něho nejsou svatá přikázání. Volá Lanze a zapřísahá ho. Ale generál zůstane u svého odmítnutí. Hausser tedy odešle na armádní operační skupinu Lanz tento radiogram: "Rozhodnutí o ústupu nutné do 12 hodin. Podepsán Hausser " Lanz odmítne. Tankový sbor SS odpoledne ohlásí: "...14. 2. v 16 hodin 45 minut jsem vydal rozkaz k vyklizení Charkova a k ústupu za úsek Udy Ústup se uskuteční v noci ze 14. na 15. února, a to současně s Rausovým sborem. Posouzení situace následuje ., " písemne. 147 Generál horských vojsk Lanz se vzhledem ke striktnímu Hitlerovu rozkazu do- stane do velmi obtížné situace. I když on sám a jeho štáb v hloubi srdce stojí na , Hausserově straně nařídí rudio ramem číslo 624 v 17 hodin 25 minut: "Tankový sbor udrží podle vůdcova rozkazu svoje nynější postavení východně od Charkova do posledního muže!" í.. Í i Večer 14. února Lanz dokonce nařídí, aby útočná skupina sboru, která přešla na ,jihu města do obrany, předala síly pro obranu Charkova a současně vyhnala nepřítele z Olšan, v týlu města, o které se tvrdě bojuje. G armádní operační skupiny Lanz byl vydán rozkaz tohoto znění: "Rozhodnutí vůdce: ! l. Držet obranu východně od (;harkova. 2. I3lížící so velké oddíly SS uvolní spojení do Charkova a zničí nepřátelské síly i útočící na Charkov od sevorozápadu." ; Neproveditelný rozkzz! V centru města se již partyzáni otevřeně chopili zbraní. Hausser, který se ještě jednou radil se svým náčelníkem štábu Ostendorffem a s Ia podplukovníkem ; i. G. Miillerem, se večerještějednou telefonicky spojí s Lznzem. Ale velitel armádní operační skupiny žádost o vyklizení města opět odmítne s odvoláním na vůdcův rozkaz. Stalingrad! q., V noci na 15. února ruskéjednotky proniknou do severozápadní ajihovýchodní části města. Okamžitý protiúder jcdnoho tankovho praporu SS mechanizovanó divize "Das Reich" je ještě jednou vrhne zpět. Ale v poledne 15. února Ri.is opět zaútočí. Volná je již pouze nepatrná mezera jihovýchodně od města. Pokud se uzavře, budou Hausserův sbor i mechanizovaná divize "GD" na severu města ztraceny Stalin;rud! V této situaci Hausser nai-ídí svým divizím, se souhlasem sousedního sboru. Ruus, kterému je podřízna divize "GD," to, co přikazu,je fogika válečného umění, p 1 od ovědnost vo. skového velitelc a odvaha vo,jáka, tedy vyklidit pozice a probojovat se zpět. Stalinl;=rud se nekoná! Kolem 13 hodiny Hausser ohlásí své rozhodnutí armádní skupině tímto radio- gramem: "Aby vojska unikla obklíčení a zachránil se cenný materiál, byl ve 13 hodin vydán rozkaz k probití se za úsek Udy na okraji města, což právě probíhá. Pouliční boje najihozápadě a západě města." Radiogramje vyslaný. Znamená odmítnutí poslušnosti rozkazu vůdce. Co se stane? V 15 hodin 30 minut zachytí Hausserova radiostanice striktní rozkaz generála Lanze, že Charkovje nutné za všech okolností bránit. Ale Hausser se už o něj nestará a neodpoví. Prorazí směrem najihozápad. Tanky prostřílejí granátníkům cestu.. Dělostřelectvo, flak a ženisté kryjí boky a odrážejí dotírajícího nepřítele. Na úseku Udy se otočí. 148 "GD" Charkov ONčŽSKY MANSTEINOVA BITVA VOR usűv o FRONT SITUACE 21.2.1943 sbor 320. div. Poltava 3. TA o,o ts SS Krasnograd 0 Tanková Izjum: k JIHOZÁPADNÍ P P V PRONT eračni I. GA skupina lANZ (Kempl) : Slavjansk 3 GA Novomoskovsk * 3 ts Vorosilovgrad Dnépropetrovsk ,5.div. Pavógrad Krasno- TA armejskoje Sinélnikovo Slalino 5. údsrná armáda Záporoží M,),s JIŽNÍ FRONT 48. Is ll ePr 2A 2 Operaóní 4 TA . Is skuPin HOLLIDT 44.A 0 kin loo velitelstvi Taganrog Rostov zvláštních s I Skupina Mariupol armád dIH R E Don Melitopol É [Vl SK z; MPN 1996 Mansteinův odvážně improvizovaný úder proti sovětskélnu průlomu - prolomené síly jsou všude zachycené a vzaté do kleští. O dvacet čtyři hodin později se zadní voje divize "Das Reich" probojují skrz hořící město. Na křižovatkách stojí v mihotavém světle hořících domů mohutná samohybná děla divize "Groádeutschland". Cekají na zadní voje své divize, poněvadž i divize "GD" generála Hoernleina vyklízí po Hausserově úniku svoje pozice severozápadně od Charkova a probíjí se zpět skrz město. Bitva probíhá podle logiky fronty, ne v souladu s nerealistickým rozkazem z Rastenburz. I osvědčená mechanizovaná divize "Groádeutschland" má za sebou nejtěžší obranné boje. V ranních hodinách se ulicemi řítí poslední spojky a obrněné transportéry Remerova praporu. Z oken a z ruin již střílí ruští vojáci. Partyzáni vyvěšují na Rudém náměstí obrovskou rudou vlajku. A co se stalo ve "Vlčím doupěti"? Rozčilením zbledlý Hitler přijal zprávu o ne-poslušnosti svého tankového sboru SS. Ale ještě dříve než si rozmyslel, co s Haus-serem udělá, se ukázalo, jak správné bylojeho rozhodnutí. Dvě bojeschopné a v bo-jích na východní f,rontě ostřílené tankové divize, které nebylo možné postrádat, a mechanizovaná divize "GD" byly zachované pro rozhodující fázi obranné bitvy 149 Odpor obránců Charkova ajejich protiúder navíc umožnil navázat kontakt 320. pd j generálmajora Postela s armádní operační skupinou Lanz. Oproti všem obavám mělo tedy dočasné vyklizení největšího ukrajinského města operačně příznivé důsledky Na německé straně nemohl nikdo tušit, jaký psychologický účinek bude mít vyklizení Charkova na Stalina a jeho generální štáb. Dnes je to možné doložit ze sovětských pramenů. Osvobození Charkova, čtvrtého největšího města Sovětského svazu, totiž vedlo nejen k dalšímu upevnění vítězné nálady ale zároveň Stalina utvrdilo v tom, že Němci ustupují. Znal Hitlera, a proto nepovažoval za myslitelné, že by "pretoriáni" vyklidili Charkov kdyby nebyl vydaný rozkaz ke všeobecnému ústupu. Logicky zcela správný závěr! A přece chybný. Stalin totiž nepočítal s neochvěj- nou civilní odvahou jednoho muže. " Kremelský diktátor nyní hnal svoje svazky s ještě větší sebedůvěrou vpřed. i; Především ty z Jižního frontu. Sovětská 6. armáda generálmajora Charitonova měla i na pravém křídle, u Dněpropetrovska a Záporoží, překročit Dněpr. Charitonov měl dva střelecké, dva tankové a jeden jezdecký sbor. Na čele ,jeho armády se valilo 150 tanků. Na levém křídle vyrazila tanková skupina Popov se čtyřmi tankovými sbory dvěma samostatnými tankovými brigádami, jednou lyžařskou brigádou a tře- mi střeleckými divizemi přes Slavjansk směrem k Azovskému moři, aby vpadla armádní skupině Hollidt do zad. Manstein seděl ve městě Záporoží a napjatě, ale se železným klidem sledoval Stalinovu hru na situační mapě. Když se smělý operační plán Kremlu jasně rýsoval, když bylojasné, že se STAVKA rozhodla provést velikou operaci, zaslechli důstojníci štábu tato slova: "Šťastnou cestu!" " Sťastnou cestu!" Omyl se měl vymstít. Přišla Mansteinova chvíle. Rozčilený a nervózní Hitler přijel 17. února na Mansteinovo velitelské stanoviš- tě. Vycítil, že to není on, kdo tahá za nitky nýbrž onen generál se strategicky myslícím mozkem, kterýjako náčelník štábu skupiny armád A napsal už v roce 1940 svým operačním plánem recept na vítězství ve fřancouzském polním tažení. Tenkrát ho napadlo vést nikým neočekávaný úder k Lamanšskému průlivu přes neschůdné pohoří Eifel a údajně pro tanky neprostupnýmni Ardenami. Také nyní měl plán. A opět se ukázal jako vojevůdce se schopností uhádnout myšlenky a úmysly protiv- níka a podle toho se zařídit. i Manstein Hitlerovi přednesl situační zprávu: Armádní skupina Hollidt zaujala ; ,,z. ii, obranné pozice na řece Mius a odráží prudké útoky tří sovětských armád. Východní bok německých skupin armád A a Jihje tedy nouzově zajištěn, i když se za severním křídlem frontyještě potulují nepřátelskéjezdecké oddíly Průlom sovětského 4. gardového mech. sboru v centru miuské fronty se podařilo zli?zvidovat protiútokrn 16. pěší (mot.) divize a částmi 23. tankové divize. Jižně od Matvejev-Kurganu byl obklíčen sovětský sbor a téměř zcela zničen. Celý jeho štáb padl. Obrana na řece Mius se držela. I 150 První tankové armádě generála Mackensena, která navazovala vlevo na Hollid-tovu armádní operační skupinu, se sice podařilo spolu se 40. tankovým sborem generála Heinriciho a 5. mechanizovanou divizí SS "Wiking" na mnoha místech zachytit a odrazit útoky částí sovětské l. gardové armády, ale mezi l. TA a armádní operační skupinou Lanz (Kempf) stále ještě zeje široká mezera. A do ní směřuje nejsilnější sovětský úder. Jeho ostří tvoří silná tanková skupina generálporučíka Popova, kterájiž pronikla k městu Krasnoarmejskoje a nyní míří na Stalino a Mariupol u Azovského moře. Popov má v prvním sledu 145 tanků T 34. Jihozápadní front má pro něho v záloze dalších 267 tanků - pro již naplánovaný konečný úder. Taková je situace! A co se stané? Manstein referuje: Mackensen zasadí proti Popovově skupině 40. ts generála Siegfrieda Heinriciho. A ten vybojuje se svými osvědčenými svazky, tedy se 7. a 11. td, 5. mechanizovanou divizí SS "Wiking" a s částmi 333. pd, která právě dorazila z Francie, rozhodující střetnutí jarní bitvy o jižní frontu. Zde byla naděje-a jeden tankový sbor Dál na západ byla ovšem jenom naděje. Sovětská 6. armáda postupuje téměř nezadržitelně k Dněpru. Manstein tam proto chce nasadit všechny síly, které jsou k dispozici, především tankový sbor, ,jenž se uvolnil u Charkova. Ale tady se Hitler vzepře. "Ne," říká, "proč takové soustředění proti domýšlivému nepříteli? Nejdříve musíme znovu dobýt Charkov" Charkov! Hitler se nemůže přenést přes to, že Hausser tuto metropoli, velké správní centrum ukrajinského těžkého průmyslu, vyklidil i přes jeho výslovný rozkaz. Tvrdošíjně a ne-poučitelně Mansteinovi odpírá použít tankový sbor SS k úderu do boku sovětské 6. armády a požaduje nejprve prostorově omezený protiútok na Charkov Teprve potom se má Manstein soustředit na operace proti Charitonovově 6. armádě. Polní maršál se zhrozí. Hitler mu nabízí nebezpečný plán, který je zflikovaný z prestižního myšlení a krátkozrakosti. Mansteina ani nenapadne, abyjeho požada-vek akceptoval. Předvídá, co musí přijít, a s diplomatickým umem dosáhne toho, že rozhodnutí je o den odloženo. O dvacet čtyři hodin později se Hitlerovi dostalo velmi důrazné demonstrace toho, jak moc měl Manstein pravdu a jak nesprávné bylo jeho vlastní hodnocení situace. Porada 18. února byla přerušena zprávou, že Sověti vtrhli se značnými silami do mezery mezi 1. TA a armádní operační skupinu Lanz (Kempf) a pronikli až do vzdálenosti šedesáti kilometrů od Dněpru, tedyjen sto kilometrů od Záporoží. Hitler se nedůvěřivě podíval na Ia skupiny armád plukovníka Busseho. Chtějí bluffovat? " "Chci to vědět přesně, zavrčel. 151 Jako by na tuto nárnitku přímo čekal, vyložil Busse Hitlerovi kart na stůl. "Sovětská 267. střelecká divize stojí zde,jižně od Krasnof;radu," referoval u ma- py a potom ukázal na Pavlograd. "Jeden tankový prapor 35. ,rardové střelecké divize ; dobyl Pavlograd. Italská divize, kterájej měla bránit, utekla." Hitler hleděl se sevřenými koutky úst na mapu. Přiznat, že neměl pravdu? To I neměl ve zvyku. Ale dal.ší zpráva, kterou přinesl Ic ma or i. G. Eismann mu už Í neponechala žádnou volbu. Třetí divize tankového sboru SS "1otenkopf," kterou Hitler urychleně povolal k osvobození Charkova a nechal vyložit v Kyjevě, uvázla se svými vozidly u Poltavy v bahně. Hitler složil zbraně. Manstein dostal zelenou, aby vzal sovětskou 6. armádu a tankovou skupinu Popov do kleští. Když na mapě načrtl svůj plán, hovořil o možnostech a navrhl řešení zažil Hitler to, co je skutečně odvážná strate,rie a geniální, ale dobře zdůvodněná riskantní operace. Nic na tom plánu nebylo polovičaté. Byl riskantní, ale každé riziko bylo zvážené vzhledem k tomu, že s jistotou hrozila velká katastrofa. Manstein vyložil, že odejme těžce zkoušené fřontě na řece Mius všechny tankové divize - povšimněme si: všechny! - aby je vrhl proti nepříteli na severozápadním křídle skupiny armád. A to bez ohledu na to, že na Miusu stálo půl tuctu sovětsk ch armád proti Hollidtovým pěti sborům a že existovalo velké nebez ečí že nepřítel prolomí obranu a dobude Doněckou oblast od východu. p Ale Manstein Hitlerovi chladně řekl: "Nedá se nic dělat. Nemáme jinou volbu! S tímto nebezpečím se musíme smířit, poněvadž nepřítel, ktcrý se valí k Dně ru e nebezpečnější. Musíme ho porazit. To je předpoklzdem zažehnání nebez ečí na východním křídle." p Hitlera to velmi rozrušilo; muž, který byl znám svými železnými nervy se při tomto střízlivém výkladu svého maršála zhrozil. Larnentoval, požadoval to ěi ono , a začal lít do vína vodu, aby ze smělých operací udělal ona polovičatá opatření, která charakterizovala od neblahého léta 1942 jeho vlastní strategii. Tomuto vměšování učinil konec sovětský velitel jedné bojové skupiny který se tak stal záchrancem Mansteina a celé jižní fronty Stalo se to tak: Čelo sovětského 25. ts proniklo 19. února z Pavlogradu až na nádraží Sinělnikovo a obsadilo ho. Tím zablokovalo důležitý železniční uzel projediné dvě přímé železniční tratě řes které bylo možné zásobovat armádní skupinu Hollidt. , p Nejpozoruhodnější na tomto sovětském útoku však byla skutečnost že se tak dostali jen šedesát kilometrů od Záporoží. Mezi "vůdcem Velkoněmecké říše" a če- lem sovětské 6. armády už nestála anijediná větší německájednotka. Hitler se oté na naléhání svých průvodců rozhodl urychleně opustit Mansteinův hlavní t an který p , řestával být "pohostinný". Když jeho FW 200 se dvěma doprovodnými Bf 109 startoval z polního letiště v Záporoží, byly čelní sovětské tankyjižjen deset kilomet- rů dále na východ. 152 Polní maršál si oddechl, když jeho vzácný host zmizel na zimní zatažené obloze a zamířil do Vinnice. Konečně měl volnou ruku. "Co můžeme vrhnout proti nepřátelské bojové sku.pině u Sinělnikova?" ptá se Manstein na situační poradě. "15. pěší divizi, pane polní mar."sále," odpovídá náčelník štábu. Patnáctou pěší divizi! Pluky generála Buschenha;ena odjely před devíti dny v sedmdesáti vagonech z La Rochelle na atlantském pobřeží. Jsou dobře vyzbrojené a vybavené zimním oblečením, lyžemi a akjami, terénními nákladními vozidly a vy-nikajícím protitankovým oddílem. Jako dar z nebes dorazila předchozího dne její zabezpečovací skupina do Dněpropetrovska.19. února měly následovat první bo,jové roty Jenže kde jsou nyní? Jak a kde by se s nimi dalo navázat spojení a jak je nadirigovat proti nepříteli? Radiogramy, dálnopisné dotazy telefonáty: "Kde je velitel 1.5. pd?" Našli ho brzy Generál Buschenhagen uvázl ve Vinnicy Mlha a sněžení znemož-ňují start jeho letadla. Ale jeho Ia, energického podplukovníka i. G. Willemera, se podařilo zastihnout v Uzlu, na malém nádraží severovýchodně od Dněpropetrovska. Willemer se na vlastní odpovědnost rozhodne nechat jet čelní roty dál do Sinělnikova a telefonuje na nádraží do Dněpropetrovska, aby všechny transportní vlaky 15. pd, které přijedou, poslali neprodleně dál! K půlnoci 19. února přisupí první vlak do nádraží Uzel. Ve vagonech sedí tři roty 88. mech. pluku. Stát! Následuje rychlý rozhovor Ia mainfranckých s velitelem praporu kapitánem Berckelem. Pak odpojí vagony s koňmi a vozidly Velitelé rot a čet dostanou instruk-ce. Lokomotiva zahvízdá. Jede se! Pušky a kulomety míří ven z vagonů. Vlak supí zimní nocí směrem na Sinělnikovo. Muži se svými zbraněmi leží u oken a dveří vagonů. Fičí ledový vítr Vzdálenost činí dvacet pět kilometrů. 25 000 metrů - a na každém mohou očekávat ruskou palbu. Berckel se podívá na svíticí ciferník svých hodinek. "Už tam každou chvíli musíme být !" Vlak od Atlantiku jede přímo doprostřed bitevního pole u Dněpru. Pak zasyčí pára a vlak zastaví. Ven! Dříve než Rusové v příjemně vytopených budovách pochopí, o cojde,jsou frančtí granátníci mezi nimi, zajímajíje, čistí prostor nádraží od nepřítele. I druhý vlakještě přijede bez problémů. Přiváží štáb praporu, tři střelecké ajednu kulometnou rotu a tři 75mm protitankové kanony na samojízdných lafetách. Překvapení se podařilo. Osmdesátí osmí obsadí za těžkých nočních bojů obec a brání ji proti silný útokům nepřátelských tanků. 153 i Sumy PSol do Kurska 150 km VORONŽSKY Bélgorod FRONT IsHla o rační skupina KEMPF sbor ..GD" 320. div. CUgujev Poltava "LAH" 3.TA JIHOZAPADNI nk. sbor řRONT SS ,Zf Taranovka i "TOTENKOPF" o eo I GA "DAS REICH" Islum . T ku li Skupind . armád O,o dIH; Záporoii . Is D P Novomoskovsk Pavlograd I Dněpropelrovsk Sinélnikovo 6. Id 77. Id 15. div. A 3. BITVA O CHARKOV 21. 2. AŽ 14. 3 .1943 0 ki,i 50 m 50\ Slavjansk A . ts Slalino radnl vS skupina HOLLIDT o MPN 096 Příliš pozdě zjistí sovětské vrchní velení nebezpečí, které hrozí 6. armádě a tankové skupině Popov -jsou rozbité v odvážných a pohyblivě vedených bitvách. Rusům se sice podaří zablokovat železnici východně od Uzlu, ale generálmajor Buschenhagen, který přiletěl ve Fieseler Storchu, nechává vykládat transporty na otevřené trati. Roty 88., 81. a 106. mech. pluku obsadí spolu s 15. ženijním prapo-rem obranná postavení mezi Sinělnikovem a Novomoskovskem - poslední bariéru před velkým ohybem Dněpru! Je to dramatická hodina. Teprve při zpětném pohledu člověk pochopí, jak byla situace vyhrocená na ostří nože. Sto dvacet pět kilometrů východně od Sinělnikova, u obce Krasnoarmejskoje, již přerušila čela tankové skupiny Popov železniční trať z Dněpropetrovska do Stalina a ohrožují tak toto průmyslové srdce Doněcké pánve, "Essen sovětského Porůří". 154 "WIKING" : ts 333. div. 5. mech. divize SS "Wiking" generála Felixe Steinera se pokouší ftusy z Krasno-armejského vytlačit. Ještě na přesunu obdržela tento Mansteinův radiogram: "Silný nepřítel - tanková skupina Popov - u Izjumu překonává Donec a postupuje na jih na Krasnoarmejskoje. Wiking se ihned stočí na západ. Ukol: zadržet tankovou skupinu Popov" To se však zpočátku zcela nepodaří. Skandinávští a nizozemští dobrovolníci mech. pluků SS "Nordland," "Germania" a "Westlad" sice Popova zastaví a natlačí do malého prostoru, ale divize má příliš málo tanků ajsou na níještě znát těžké boje na Kavkazu, Donu a na Miusu. Z nesnází pomůže obratné nasazení baterii dělostřeleckého pluku "Wiking". Steinerův velitel dělostřelectva generál Gille přeástírá mistrovským taktickým manévrem, že se jižně od obce Krasnoarmejskoje přibližuje silná německá bojová skupina. Neustálou palbou rozsevem vyvolají střílející baterie ve štábech Popova ne,jistotu. Rusové se domnívají, že před sebou mají silnější německé uskupení. Popov váhá, zda má pokračovat v úderu najihozápad. A pak už jde vše podle Mansteinovy představy Popovovy sbory zaútočí kolem Slavjanska, které brání 7. td generála von Funcka. 11. tankové divizi generála Balcka a hlavním silám brandenburské 333. pd se podaří manévrovat mezi Popovovými údernými skupinami a odříznoutje od zásobování. Začíná první dějství velké hry mezi Donem a Dněprem. Poručík Bogdan Svakuk ze 663. protiletadlového pluku se už nedostane k tomu, aby odeslal z Krasnoarmejského své hlášení brigádě v Andre,jevce. Má ho ještě v brašně, když jej, v rozbitém postavení baterie, najde mrtvého pohřbívací oddíl německé 333. pd. Ale zpráva ukazuje, jak pevně se mezi Sověty, od generála po poručíka, zakořenila mylná představa o situaci. Byli raněni slepotou. Ovládla je jistota už vybojovaného vítěz ství. Hlášení padlého poručíka nese datum 11. února 1943. Začíná slovy: "Posílám pozdrav z osvobozeného města Krasnoarmejskoje, kde je potřeba ještě pochytat jednotlivé fašistické skupiny Rudoarmějec Butuzov dnes dopadl tři fašisty, kteří se plazili k velitelskému postavení. Dovedl je do štábu, kde byli zastřeleni. Já jsem chytil jednoho rudoarmějce, který se potuloval krajem se dvěma koňmi. Hned jsem pojal podezření, že je to Němec. Předal jsem ho rudoarmějci Gvozdikovovi, aby ho dopravil do štábu 4. gardového tankového sboru. Při pokusu o útěk byl zastřelen. Dnes večer jsme pobili skupinu jedenácti fašistických vojáků, takže dnešního dne jsme zlikvidovali celkem patnáct německých vojáků, mezi nimijednoho důstojníka." Závěrem poručík nabádá, aby politruk brigády vyburcoval velitele zásobování 633. protiletadlového pluku soudruha Kitajeva k činnosti: "Zásobování je špatně organizované. Dopředu nepřichází ani munice, ani potraviny a dokonce ani hlt vod-ky A vojáci chtějí ke svému vítěznému postupu do týlu Němců právě vodku." 155 I Když poručík Švakuk podepisoval svoji zprávu, vítězný postup tankové skupiny Popov na tomto místě, u města Krasnoarmejskoje, již skončil. Pluky divize "Wiking" zaútočily od východu. a jihovýchodu a zachytily úder ,: sovětského 4. gardového tankového sboru. Nyní přišlu chvíle 40. ts generála Heinri- ciho. Protiúder! Po přesunu přes Azovské moře byly hlavní síly divize zasazené í u Slavjanska. Teď nastal vhodný okamžik pro přechod lc pohyblivému vedení boje proti tankové skupině Popo Vrchní velitel l. TA generál von Mackensen dal Hei- nricimu volnou ruku (viz mapa na str 1,54). Teď šlo vše ráz naráz. 7. tanková divize, která držela Slavjansk, vyklidila město a byla zasazená v prostoru Krasnoarmejskoje. Rus si toho nevšiml. Durynské svazky generála von Funcka se po rozměklých cestách propracovávaly směrem proti východnímu boku Sovětú. 3. ts generála Breitha mezitím převzal v prostoru. Slavjansk dosavadní úsek 40. ts. 1ím bylo možné uvolnit proti Popovovi další tankové síly Balckova slezská 11. td byla zasazená severovýchodně od Krasnoarmejska k úderu do týlu sovětské tankové skupiny a zablokovala Popovovo zásobování. Past byla uzavřená. Naslouchací čcta 40. ts dešifrovala 18. února jeden radiogram skupiny Popov Jihozápadnímu fřontu. Začíná slov. Všechna kola se zastavila!" a podává zprávu y. o katastrofúlní situaci v zásobování, protožejižně od Slavjanskaje přerušený přísun. "Zajímavé," řekne Heinriciho náčelník generálního štábu plukovník i. G. Carl Wagener, když jej dostane na stůl. Zajímavé! Tyhle zachycené sovětskó radiogramy jsou pro německé štáby zdrojem sebedů- věry Již 6. února se poručíkovi Fabenderovi, veliteli naslouchací čety spojovacího praporu, podařilo objevit ultrakrátkou frekvenci, na které probíhalo spojení sovět- ské tankové skupiny s frontem. Poněvadž kód byl primitivní, podařilo se jej Faben- derovým vojákům již za týden rozluštit. Major Kandutsch předával 12. února náčelníkovi štábu první dešifrované zprá- vy Od nynějška byla tato tajná hlášení denním chlebem sboru, armády i skupiny armád. Němci viděli Uatutinovi do karet. Věděli dříve než ruští velitelé pluků, kde budou útočit jejich prapory Hráli hru zajíce s ježkem: Už jsem tady! Všechna kola se zastavila!" Cožpak tohle alarmující hlášení z 18. února neo- tevře generálu Uatutinovi, vrchnímu veliteli sovětského Jižního frontu, konečně oči? Popov od samého začátku nesdílel optimismus svého vrchního velitele. A asi to není náhoda, že nechal vysílat právě tuhle větu, a tím i skrytý akcent. "Všechna kola se zastaví, když o tom rozhodne tvá silná paže!" - to je jedno z nejslavnějších proletářských bojových hesel. 1,56 Avšak Uatutin, podobně jako Stalin, se nenechá ze svých iluzí jen tak snadno vyléčit. Oba hodnotí boj německého 40. ts jako důkaz toho, že se Němci pokoušejí zoufalým zasazením zadních vojů zakrýt ústup Mansteinovy skupiny armád. Skutečnost ale vypadá jinak! K Popovovýmn brigádám, ochromeným přeruše- ným zásobováním, se rychle blíží pohroma.11. td vpravo, 7. td vlevo a mechanizo- vaná divize SS "Wiking" uprostřed - v této sestavě zaútočí 40. ts severním směrem. Vrací se mrazivé počasí, silnice jsou opět pevné. Obco, ve kterých kladou Popovovy nepohyblivé tankové brigády a motorizované střelecké prapory rozhořčený odpor, Němci jednoduše ob;jedou a přenechají plukům následující kurmárkské 333. pěší divize. "Jen žádné zdlouhavé boje o vesnice a města. Vpřed!" - takováje zásada velení generála Heinriciho, základní poučka moderního, pohyblivého vedení bo,je. Popovo- va hrdá tanková skupinaje tak brzy rozkrájenájako koláč. V noci na 21. února zapřísahá generálporučík Popov generála Uatutina, aby povolil tankové skupině ústup. Ale Vatutin odpoví kategorickým "Ne!". "Zaútočte!" napomíná. A sebejistč dodává: "Nepřítel ustupuje. Nesmí uniknout za Dněpr!" Sovětský hlavní stan nebyl chytřejší; dokonce byl patrně zdrojem tohoto gro- teskního nepochopení situace. Tak například 21. února telefonoval generálporučík A. N. I3ogoljubov, zástupce operačního oddělení Uelkého generálního štábu a Stali- nův důvěrník, náčelníkovi štábu Jižního frontu. "Protivník se nachází ve velkých skupinách na ústupu. Vatutinova vojska dělají velké pokroky Pravé křídlo je už za Pavlogradem. Popovova tanková skupina na levém křídle zůstává zpět, ale toje způsobeno tím, že ncútočí dostatečně energicky" Přesně v té hodině, kdy Bogol,jubov předává Jižnímu frontu Stalinovo osudově nesprávné hodnocení situace, obdrží generálplukovník Hoth, vrchní velitel německé 4. TA, která vede obranný boj ve velké mezeře před Dněprem, nový úkol. Je to onen rozhodující rozkaz, na který se polní maršál v uplynulých čtrnácti dnech všemi prostředky připravoval, o který se přel s Hitlerem a kvůli kterému velmi odvážně obnažil frontu na řece Mius. Teď je ta chvíle tady , Rozkaz Hothovi je pozoruhodně krátký. Zní: "Je třeba porazit sovětskou 6. ar- mádu, která útočí do mezery mezi l. TA a armádní skupinou Kempf na Dněpropet- rovsk." Hoth dostane tři sbory z nichž dva okamžitě zasadí do obkličující operace proti trestuhodně a lehkomyslně daleko vpřed vysunuté 6. armádě generála Charitono- va - tankový sbor SS generála Haussera ze severozápadu a 48. ts generála von Kno- belsdorffa od jihovýchodu. Místo setkání: Pavlograd! 57. ts generála Kirchnera se ještě shromažďuje v ohybu Dněpru. Na počátku této operace probíhá osvědčený recept obratných rošád - tajemství úspěchu početně slabší skupiny armád proti mnohem silnějšímu nepříteli. 157 Bitva začíná. Je 19. února 1943. Hausserova 2. divize SS "Das Reich" zaútočí Í , hluboko do boku 6. armády Stuhy 4. letecké armády které velí ener- en, jim probíje í cest g al polní maršál vpon Richthof j u. Charitonovům 4. gardový střelecký sborje vržen z ět a 15. střelecký sbor roztržený. Po tvrdém boji padne železniční uzel Pavlo rad na řece Samaře. g Takéjižní rameno kleští, 48. ts generála Knobelsdorffá, získá 23. února za útoku 17. a 6. td severním směrem prostor kolem Pavlo radu. Tím e odseknuté ostří oštěpu ýebezpečnéhý sovětského úderu na přechody přes Dněpr Skvěle vyzbrojený sovětsk 25. tankov sborje odříznutý (viz mapka na str 154). Tento sbor vysílá znepokojivé zprávy sovětské 6. armádě a žádá o nové rozkaz. Odpověd ukazuje, že sovětská strana stále eště nepochopila, jaká hra se zde hraje. Generál Charitonov odpoví: "Držte se svého rozkazu a útočte na Záporoží. Dnes může někdo nad takovou tvrdošíjností krouť g lt hlavou, ale proč by měl Charitonov rea ovat rozumněji než náčelník štábu Jihozápadního frontu generál Ivanov? Ten prohlásil ve své situační zprávě, kterou ještě 20. února obdržel ak hlavní stan, tak i 6. armáda: "Leteckým průzkumem. zjištěné pohyby nepřátelsk c yh sil mezi Stalinem a Prokovským potvrzují náš názor, že nepřítel e na ústu u směrem na Záporoží. j p ,;.: i i ý i by ýJ iže 40ra 4á tsGkt rrál Ivanov se hrozně m lil. Udajně ustupující německé síly , é se podle Mansteinova rozkazu přesunoval do útoku. Když Charitonovům dešifi-ovaný radiogram 25. tankovému sbo ú dostane na stůl generálplukovník Hoth, přikývne, podájej svému. náčelníkovi štábu generálma- joru Fangohrovi a řekne . "ro se nám můžejen hodit!" panstein nyní posunuje po šachovnici svoje figuryjako při šachu. Dosud oddě- leně robíhající útočné operace roti Popovovi a 6. armádě se ofenzivy p nyní spojí dojednotné Směr úderu: severovýchod. První cíl útoku: řeka. Donec! Heinriciho divize zlomí 23. února oslední odpor v prostoru Krasnoarme skoe. i p J Pak na široké frontě udeří po obou stranách Barvenkova na sever a na zá ad. Popovovy sbory se nyní pokoušejí uniknout na sever a kr t svůj ústuppGenerál volá rádiem Vatutinovi a prosí o pomoc. Má už jen hrstku t ňků a ty nemají naftu. Už nemá dělostřelectvo, téměř žádnou munici a ani potraviny V této chvíli, kdy už je Popovův osud zpečetěn z y, avolá Vatutinovi Stalin. Chvěje se vzrušením. Nemůže se dočkat zprávy že se jeho armád dostal ke Dněpru, ab zablokovaly přechody před, jak si představuje, p y y y kupině armád porážku t rchajícími Němci, a aby připravily Mansteinově s , č yřikrát větší porážku než u Stalin radu! Vatutin, který vzhledem k hlášením od Popova dostává strach, chce vznést námitky Ale Stalin mu hněvivě vyčiní: "Přidělej levému křídlu nohy!" A tak Vatutin pošle 23. února v 17.35 Popovovi tento radio am upozorňuji na to, že musíte všemi silami, které máte k dis ozici z astavit auznič t nepří.tele v prostoru Barvenkovo. Jste za to osobně odpovědný , 158 Vatutine, Uatutine! Pozdě večer 24. února konečně pochopí celý dopad omylu, v jehož zakletí se on sám i hlavní stan už čtrnáct dní nacházejí. Pochopí, že Popovova tanková skupina je zřejmě rozbitá a 6. armáda zle tísněná, její velké části odříznuté a obklíčené. Překotně nařídí zastavit všechny útočné operace frontu a přechod do obrany K ulehčení situace svých armád požaduje od hlavního stanu zesílené útoky soused-ních frontů v prostoru Charkov a na řece Mius. Příliš pozdě! 40. ts již udeří mimo Barvenkovo, kde se Popov se zbytky své tankové skupiny a částmi l. gardové armády pokouší zachytit a zastavit Heinriciho útok. Zatímco 333. pd obsadí 27. února Krasnoarmejskoje, postoupí bojové skupiny berlínské 3. td až k silnici Izjum - Slavjansk a zablokují ji. Dne 28. února pronikne 7. td jižně od Izjumu k řece Donec. Tanková skupina Popovje zničená. Večer 28. února je 40. ts znovu na široké frontě na řece Donec. Vrátil se tak do postavení, která musel vyklidit v lednu za ruské zimní ofenzivy V bitvě, která trvala dvacet jeden den, byla zničena tanková skupina Popov, mohutná špička oštěpu Vatutinova frontu. Zanechala na bitevním poli mezi Kras-noarmejskem a Izjumem 251 tanků, 125 protitankových kanonů, 73 těžkých děl, 217 kulometů, 425 nákladních automobilů, bezpočet minometů a protitankových pušek a 3 000 mrtvých. Ani sovětská 6. armáda, jež nese stejné číslo jako německá armáda obětovaná na Volze kvůli Hitlerově svéhlavosti, neujde osudu, kterýjí připravil Stalinův omyl. Sovětské vrchní velení se snaží tísněné armádě pomoci útoky vpravo sousedící 3. tankové armády Marně! Její postavení rozbijí svazky Stuh a bitevních letounů německé 4. letecké armády Hothovy tankové sbory nyní před sebou ženou zpět proudící ruské svazky, obkličují je a likvidují jižně od řeky Donec. Sověti ztratili (až na malé zbytky) šest tankových sborů, deset střeleckých divizí a půl tuctu samostatných brigád. Bylo zničeno 615 tanků, 400 děl a 600 protitanko-vých kanonů. 23 000 sovětských vojáků zůstalo mrtvých na bitevním poli. Ze zkušenosti se odhaduje poměr mrtvých ke zraněnýmjedna ku pěti. To by znamenalo krvavé ztráty ve výši 100 000 mužů. Do zajetí padlojen 9 000 vojáků. Poměrně málo. Ale dá se to snadno vysvětlit - němeekým svazkům chyběly síly k těsnému uzavření velkých kotlů v nepřehledném terénu. Kromě toho je zima nutila k tomu, aby v nocích vyhledávaly obce, tedy střechu nad hlavou a teplá kamna. Tak zůstávaly volné průchody, kterými mohla značná část nepřítele uniknout a zachránit se přechodem přes zamrzlý Donec. Samozřejmě beze zbraní, vozidel a techniky Mansteinovy svazky získaly fantastické vítězství. Podařilo sejim nejen zažehnat největší nebezpečí, ve kterém se německá východní fronta nacházela od počátku polního tažení v roce 1941, ale i odstranit následky porážky u Stalingradu. A to vše 159 s minimem sil a s vojenským uměním, které vyniká daleko nad pouhou historii válk na Východě. Vítězství přinesly odvážné operace, chladnokrevnost a klid, především však umění pohyblivého vedení boje, tedy protiklad Hitlero obrany vy strnulé strategie Tím polní maršál von Manstein předvedl, jak by měla vypadat budoucí strate_,rie navýchodní fřontě, pokud Němci chtějí pomýšlet na porážku Rudé armády Vlái na celá frontě si oddechli. Od listopadu 1942, kd začala na Volze a Donu y stalinradská t ,édie, zažili ,jen porážky a ústup. Nyní opět zavál nad ledovými bitevními poli V chodu větřík vítězství. Jak prostí vojáci, tak velitelé b li rodchnuti touhou využít tento zvrat a vybojovat na nepříteli vše, co jen bude mož p. Nejlákavější operační cíl, který se přímo nabízel, sc,jmenoval Charkov Dokáží ho dobýť? I Když se mezi Donem a Doncem chýlí ke konci únor, je třeba každ m dnem počítat s prudkou změnou počasí. To znamenájaro. Alc především bahno. A kdyžje na silnicích a cestách po kolena hnědé nebo černé kaše, p ak se zastaví veškerá doprava, a tím i válka. Nastane nucená přestávka. Ještě uprostřed února 1943 b německé velení dalo hodně za to kd b y Ukrajinu zavítal "enerál Bahno" , y y už na p p a učinil konec prudkému postupu Sovětů mezi řekami Donec a Dně r Na roti tomu Stalinovi ,renerálové vkládali všechny své naděje do pokud možno pozdního příchodu arz oněvadž chtěli být ještě řed obdobím bahna západně od Dněpru a tam chytit M p steinovy armády Nyní, zá át-kem března, se naděje obou stran zcela zásadně obrátily Němci se modlili za to ab zimaještě vydržola, protože oni byli na tahu. Sovětští velitelé se nao ak každé ráno pochmurně dívali na barometr, studovali předpovědi počasí a měli ep edno řání -oblevu bahno! j ,j j. ; i : :: , p i,: , Zo bylojediné, co mohlo za současné situace Mansteina sjeho motorizovan mi divizemi a nově nabytou útočnou silouještě zastavit. Po zničení 6. armád y p y p y a tankové sku in Po ov zela v sovětské fřontě 200 kilometrů široká mezera v níž žádné sovětské jednotky Íady mohl pomoci jen "enerál Bahno" , nebyly . Ale bůh povětr- nosti byl tentokrát na německé straně. Zima trvala dál. A Manstein vztáhl ruce 0 Charkovu. ,i p Sovětskému vrchnímu velení nezbylo nicjiného, než odebrat sovětské 3. tankové armádě, která patřila Voroněžskému fřontu, dva tankové sbory a tři střelecké divize a vrhnout je na jih, tedy proti Hausserovu tankovému sboru SS a na ochranu Charkova. Jenže Hausser velmi obtížnou situaci opět zvládne. Jeho prapory si sice musí razit cestu po prsa vysokým sněhem, ale Rus udělá tu ch bu že ostupuje přímo do mezery mezi l. mech. divizí SS "Leibstandarte" a oběmz útočícími divizemi tanko- 160 Bitevní letouny rozbijí každý pokus Rusů zformovat se k boji. Tankové sbory a střelecké divize generála Rybalka propadnou zkáze. Je to zuřivý boj. Stalinovy gardové pluky proti Hitlerovým elitním divizím. Velitel 15. gardového tankového sboru padne v boji zblízka, sto metrů od Hausserova velitelského stanoviště. A nyní se situace dramaticky přiostří. Otepluje se. Noční mráz nestačí na to, aby udržel zemi zmrzlou. Přichází obleva a s ní bahno. Rusové zkoušejí všechno, aby získali hodiny a dny Čtyřicet kilometrů jižně od Charkova, před Taranovkou, Zmijevem a Merefou, kde se tlačí von Knobelsdorffův 48. ts přes železnici vedoucí z obce Losovaja na sever směrem na Charkov, se proti postupujícím německým tankovým divizím postaví generálmajor Šafarenko se svou 25. střeleckou divizí. Pět dní brání toto důležité postavení a chrání Charkov před úderem z jihu. 161 Divize zbraní SS dobyly 15. března 1943 po dramatickém průběhu bojů znovu Charkov. vého sboru SS. Hausser stočí křídlo 3. mech. divize SS "Totenkopf" a 3. března má sovětskou bojovou skupinu v kotli mezi "Totenkopfem," "Reichem" a "Leibstandarte". Ale pohroma přijde od západu a severu, protože nyní je opět na tahu tankový sbor SS. Po rozbití bojové skupiny sovětské 3. TA má opět volnou cestu. Na rozkaz generálplukovníka Hotha postupuje k městu levým obloukem, to znamená západ- ním, a 8. března se opět dostane na západní okraj ukrajinské metropole. Poslední dějství třetí bitvy o Charkov začalo. Hausserji vyhraje za šest dní. On, kterýjej téměř na den před čtyřmi týdny proti Hitlerovu striktnímu rozkazu vyklidil, dobude Charkov zpět. A není och b o tom p g p y , že ne oslušnost tohoto enerála, která zachránila tankový sbor SS, divizi "Groá- deutschland i 320. pd, přispěla podstatnou měrou k celkovému vítězství mezi ře- kami Donec a Dněpr. Toto jeho vítězství ale kalí výhrada, která se čas od času objevuje ve vojensko-i historických pojednáních. Vyčítá se mu, že z prestižních důvodů vnikl od západu do města příliš brzy a zahájil krvavé pouliční boje, které měly za následek velké ztráty, f místo toho, aby Charkov přinutil k pádu obklíčením a řitom ne ř ve me , p p atelským silám ste a na eho jižní frontě zabránil v uniku. Je tato výčitka oprávněná? Jak probíhaly události při opětném dobývání Charkova? Generál si zaslouží, abychom k němu byli v této otázce spravedliví. Hausser dostal podle válečného deníku tankového sboru SS 9. března 1943 v 09.20 od 4. TA armády tento rozkaz: "Tankový sbo.r SS odřízne Charkov od západu a severu. Je třeba vyjasnit poměry ve městě a využít možnosti k dobytí města překvapivým útokem. Podepsán Hoth." Hausser se podle toho zařídil. Město odřízl, vyjasnil si situaci a viděl šanci kjeho dobytí nečekaným útokem. Pak uvedl svoje bojové skupiny do pohotovosti k útoku , což ohlásil 4. TA. Dne 10. března zaútočily "Leibstandarte" a "Totenkopf kolem severního okraje Charkovz. Večer 10. března ve 20 hodin zaslala 4. TA sboru tento dálnopisný rozkaz: " Tankový sbor SS obsadí Charkov Východní křídlo zablokuje silnici Charkov- Čug-ujev Od severovýchodu do města zaútočí značné síl Od západu se město jen odřízne." y " Leibstandarte" pronikla podle rozkazu do města 11. března. 3. prapor 2. mech. pluku SS pod velením Jochena Peipera se za tvrd ch bo ů robo oval až na Rudé ý j p j náměstí. Tím se otevřely přístupy do vnitřního města. Zatímco roty 1. rnech. divize SS "Leibstandarte" bojovaly se sovětskou 19. stře- leckou divizí a 179. tankovou brigádou v jižní části města, čtyřicet šest kilometrů jižně od něho, na říčce Mža, se generál Šafarenko se svou posílenou 25. gardovou střeleckou divizí stále ještě úspěšně bránil útoku 48. tankovému sboru. Generálplukovník Hoth, mistr pohyblivého vedení boje, udělal z nouze ctnost. Jen neuváznout v čelním útoku! To platilo pro 48. ts stejně jako pro Haussera. A proto Hoth bez ohledu na situaci ve městě vyslal svzzky zbraní SS k velkému obkličovacímu úderu kolem Charkova. 162 11. března ve 14 hodin 50 minut obdržel Hausser následující rozkaz armády: "4. tanková armáda zabrání úniku nepřítele stojícího před 48. ts na východ. Tankový sbor SS za tím účelem vyvede divizi SS "Reich", za ponechání slabého zajištění na západním okraji Charkova, a přesune ji severně kolem Charkova na východní křídlo sboru. Ukolem sboruje udeřit touto divizí z prostoru východně od Charkova směrem na Zmijev, do týlu sil stojících před 48. tankovým sborem, a tím jim znemožnit únik na Čugujev... Podepsán generálplukovník Hoth." Když tento rozkaz přišel, divize "Das Reich" se právě dostala před pět metrů široký protitankový příkop na západním okraji Charkova. Za ním seděl Rus a z dobře vybudovaných postavení vedl účinnou přehradnou palbu. Zpátky nebo přes příkop-to byla otázka. 16. rota mech. pluku SS "Deutschland" neváhala a dva metry hlu-boký příkop dobyla. Muži nejprve vykopali do země zmrzlé na kámen malé schůdky, a potom z příkopu zaútočili proti první radě domů. Dokázali to! Tím se otevřela cesta do města i od západu. Hausser viděl šanci proniknout do jižní části Charkova a možnost dostat se do týlu nepřítele na řece Mža po nejkratší a dlážděné silnici. Rychleji, než kdyby vyvedl divizi "Das Reich" z boje a vedl ji po mizerných blátivých cestách kolem města. 12. března v poledne již byly bojové skupiny divize "Das Reich" na hlavním nádraží. Ale generálplukovník Hoth, muž s hořkými zkušenostmi od Stalingradu, Manyče a Rostova, nebyl v otázce probití se skrz velké a rozlehlé město příliš velkým optimistou. Proto 12. března v 11.50 energicky Hausserovi radiogramem připome-nul nutnost dodržení svého rozkazu, tedy rozkazu vyvést divizi "Das Reich" z po-uličního boje a přesunout ji kolem dokola Charkova na východní křídlo. Hausser poslechl. Zkušený vojskový velitel byl sice stáleještě toho názoru, že by divize "Leibstandarte" a "Das Reich" společně rychle zlomily sovětský odpor a po vydařeném průlomu mohly pokračovat v postupu směrem na jih, ale podřídil se Hothovu rozkazu. Bojová skupina Harmel se vydala na pochod a společně s částmi divize "To-tenkopf" se propracovávala kolem města. U Roganu přinutil Harmel prapory 1288. střelecké divize k ústupu. Tím se uvolnila cesta na Čugujev 15. března se kotel uzavřel. A téhož dne se zhroutil i poslední odpor v charkov-ském traktorovém závodě. Nebudeme zde zkoumat, která cesta do Čugujeva by byla lepší a která by tedy vedla rychleji k úspěchu, ale po přezkoumání dnes dostupných podkladů můžeme konstatovat: Není pochyb o tom, že velitel tankového sboru SS, tedy vojenského svazku o největší úderné síle na celé jižní frontě, se v boji o Charkov řídil výhradně vojenskými důvody Přesto mu Adolf Hitlerjeho postoj u Charkova dlouho nepromi- " nul - zatímco velitelé mech. divize "GD a 320. pd, generálové Hoernlein a Postel, byli v březnu 1943 vyznamenáni Dubovými ratolestmi, dostal Paul Hausser toto 163 vyznamenání až o čtyři měsíce později, když se tankový sbor SS pod jeho velením opět vyznamenal v těžkých a krvavých bojích. Sovětskou porážku u Charkova ukončil jeden noční telefonický rozhovor V něm Uatutin nařídil generálu Rybalkovi, aby se se zbytky 3. tankové armády probil z charkovského kotle. V tomto okamžiku obcházelo po situační mapě sovětského Jihozápadního frontu strašidlo nedozírné katastrofy Během posledních čtyř týdnů zasáhla sovětská velitelská místa série nepocho- pitelných a strašných událostí. Šestá armáda? Rozbitá. Tanková skupina Popov? Zničená. Divize 3. tankové armády? Již jen čísla na papíře! Šedesátá devátá armáda? Pouhé torzo. i I = Strašlivá bilance. Tři sovětské armády a části čtvrté, jakož i jecfna celá tanková skupina byly zničené. Tucet sborů a brigád na útěku. Padesát dva divizí a brigád, mezi nimi dvacet pět tankových brigád, zmizelo ze situačních map sovětského hlavního stanu. Kdyby Němci tuto situaci využili a zaútočili z Charkova na sever, hrozily nedo- j zírné následky Pak by byl ztracen i Bělgorod a ani Kursk by se nemohl udržet. Kdyby ale padl Kursk, pak by se odkryl týl daleko vpřed vysunutého sovětského Centrálního frontu a jeho armády by visely ve vzduchu. Za této situace by se jen stěží mohly ubránit obkličovacímu útoku z Kurska a Orlu. Tato hrozba rozžhavila do běla telefonní dráty všech sovětských štábů. Éterem se šířily radiogramy požadující rezervy Rezervy! Ale kde ještě byly nějaké rezervy? Poslední operační rezervy hlavního stanu - l. tanková armáda generála Katukova a 21. armáda - byly vržené vpřed. Jako symbol toho, že porážka u Charkova zpochybnila vítězství u Stalingradu, působí skutečnost, že poplašné vlny se dostaly i do trosek města na Uolze. Stalin nařídil, aby se značně oslabená 64. armáda generála Sumilova, která tam byla na odpočinku a doplnění, ihned vydala na západ na pomoc. Tisíc kilometrů vlakem! Bojovníci od Stalingradu měli zachránit situaci! Mars potěžkává svůj krvavý meč. Scéna boje dvou oslabených gigantů se mění s ohromující rychlostí. "Jakou bojovou sílu má 340. střelecká divize?" "Máještě 275 mužů, soudruhu generále." 275 mužů z původních 12 000! " A tanková brigáda armády?" "Ani jeden tank schopný nasazení, soudruhu generále!" Aby ušetřil veliteli Uoroněžského frontu generálu E I. Golikovovi další otázky pokračoval generálmajor Krjutšenkin, velitel 69. armády dalšími údaji: "Už nemám 164 ani jeden bojeschopný svazek. Zádný tank. Moje dělostřelectvo se scvrklo na sto hlavní. Z divizí zůstaly zbytky, žádná z nich nemá víc než 1200 mužů." Taková byla situace u sovětské 69. armády 17. března 1943. A tato armáda měla po pádu Charkova zastavit útok německého tankového sboru SS a sboru Raus na důležité dopravní centrum Bělgorod. Dramatický zvrat! Ještě nedávno slavila Rudá armáda na jižním křídle šňůru velkých úspěchů, pochodovala po široké silnici obrovských vítězství. Sovětská tan-ková čela stála před Dněprem. Za touto osudovou řekou ruské říše, která protéká nejbohatšími provinciemi, jim kynulo vítězství. A nyní byly rudé armády opět na ústupu. Ale to ještě není všechno! V dalších týdnech hrozil pochmurný osud. Jaký, o tom píší bez přikrašlování "Dějiny Velké vlastenecké války" takto: "Německý úder na Bělgorod ohrozil zázemí celého Centrálního frontu. Úder na Kursk společně z útokem z oblouku frontyjižně od Orla mohl vést k obklíčení znač-ných sil Rudé armády Situace zůstala smrtelně vážná do doby, než byly k dispozici čerstvé síly Protivník využil situaci a obsadil divizí "Groádeutschland" Borisovku. Tankový sbor SS zahájil 17. března útok na Bělgorod. 69. armáda nebyla schopná organizovaného odporu. Aby se vyhnula obklíčení, stáhla se za Severní Donec. 18. března protivník pronikl do města a obsadil ho." Stačí se podívat na mapu a pochopíme, co se stalo. V hlubokém boku daleko vysunutého Centrálního frontu se nacházela silná německá tanková vojska. To byla šance! Manstein k ní směřoval již od začátku března. Navrhl Hitlerovi obkličovací J p útok od ihu a severu roti kurskému "balkonu, na kterém sedělo ůl tuctu sovětských armád. Předpoklady pro takový úder byly obzvlášť příznivé, protože se po protiútocích německé 2. armády a houževnatém odporu 2. tankové armády urovnala situace i v prostoru severně od Kurska, tedy na jižním křídle skupiny armád Střed. Toto nebezpečí se pro Stalinův hlavní stan stalo noční můrou, poněvadž stále ještě nebyly k dispozici síly, které by mu mohly čelit. Ale Rusům přišla nečekaná pomoc ve dvojí podobě. Polní maršál von Kluge totiž kategoricky odmítl dát pro obkličovací operaci proti kurskému oblouku k dispozici vojska své skupiny armád Střed, poněvadž byl toho názoru, že nutně potřebují odpočinek. Pro operaci, která podle toho, co dnes víme o situaci sovětských ozbroje-ných sil, vůbec nemohla neuspět. A aby bylo Stalinovo štěstí úplné, dostavil se na bitevní pole i Rusy toužebně očekávaný "generál Bahno". A tak už nedošlo ke korunování bitvy úderem 4. TA a armádní skupiny Kempf, ačkoliv mohl být po krátkém přeskupení provedený. Mansteinovo vítězné tažení od Dněpru k řece Donec zůstalo z nepochopitel-ných důvodů nedokončené. Německé vrchní velení si myslelo, že může odložit na zítřek to, co bylo možné dnes - ale jen dnes. Tím zmeškalo velkou šanci a položilo základ k pohromě, která rozhodla válku, protože kurský oblouk zůstal stát. Sovětský 165 hlavní stan se tak zbavil největší starosti, jíž čelil od zničujících bitev roku 1942. Centrální front byl zachráněný a kurské hodiny začaly tikat - pro Stalina a proti Hitlerovi! Nikdoještě netušil, že tím patrně padlo nejosudnější rozhodnutí od Stalingradu. O 111 dní později byla proti kurskému oblouku zahájena operace "Citadela". Za těchto 111 dní otálení byla válka prohraná, poněvadž to, co by se v březnu, navzdory všem pochybám patrně podařilo, totiž vítězstvím u Kurska změnit od základu celou situaci, skončilo, jak víme, v červenci osudně. Jenže tenhle neblahý osud byl v břez- nu ještě skrytý v temném klínu budoucnosti. Když polní maršál von Manstein vydával 23. března 1943 svůj denní rozkaz u příležitosti vítězství mezi řekami Dněpr a Donec, měl dost důvodů ke chvále svých vojsk a jejich velitelů. Jejich úspěšný boj zachránil německou východní frontu před ne,jvětším ohrožením od začátku války Přetrhané spojení se skupi-nou armád Střed bylo opět obnovené, Doněcká pánev zachráněná pro německé válečné hospodářství. Vojska na německé jižní frontě opět stála ve svých starých postaveních ze zimy 1941/1942, ze kterých pak v pozdním jaru zahájila úder na Kavkaz a Volhu. Dříve než tuto kapitolu uzavřeme, pátrejme po důvodech, které svedly Stalina a jeho vrchní velení během vítězného tažení mezi 7. a 25. únorem k tak osudově chybným rozhodnutím. Jejich omyl má jistě několik kořenů, avšak pokyny Jižnímu frontu z 21. února a situační zpráva Jihozápadního frontu z 20. února ukazují s velkou pravděpodob-ností na informace tajné služby které byly považované za hodnověrné. K tomu se dá dospět i na základě studia "Dějin Velké vlastenecké války" a vzpomínkové literatury 5talin důvěřoval informacím tajné služby, které potvrzo-valy jeho přání. Člověk se asi nebude mýlit, když bude tipovat na "Werthera". Je možné uvést nepřímé důkazy V tajných informacích švýcarského generálního štábu pocházejících od Hausa-manna, které Rssler jistě předal do Moskvy existuje zpráva z 1 l. února o tom, že německá vojska v Doněcké oblasti ustupují. Zůstanou jen silné zadní voje, které budou v případě nouze obětované. Například ve vojenské zprávě č. 284 "Geheim-Secret" ze 16. února se praví: "V Doněcké oblasti způsobil průlom ruského tankového sboru k železnici a silnici Gorlovka - Dněpropetrovsk to, že Něrnci plánovaný postupný ústup velkých vojen-ských svazů se stal nemožným. U a západně od Krasnoarmejska ztroskotaly všechny německé protiútoky... Na německé straně je vše v rozkladu a proudí, většinou bez dělostřelectva, zpět. Německý plán soustředěného postupného ústupu hlavních německých sil na Stalino už nyní nelze provést kvůli zmatku, který začal ruským vlomem u města Sachty Tím začíná pro Němce nová katastrofa. Ztráty které lze na německé straně očekávat, daleko převýší ztráty u Stalingradu. Zpětný transport 166 zásob po železnici přes Orlovku a Stalino není již od 12. února možný; železnice a nádraží jsou ucpané a v chaotickém stavu." Toto hlášení se zcela krylo s pokyny, které Stalin v oněch dnech vydal svým vrchním velitelům a Jižnímu frontu. Ale bude to ještě lepší. 17. února se praví ve zprávě č. 291, která se také bezpochyby dostala do Moskvy: "Učel německého odporu se nyní, po ruském průlomu u a západně od Krasnoarmejska (míněn je Popovův průlom), omezuje na zajištění ústupových cest z oblouku řeky Donec, nejprve na linii oblouk Dněpru-Azovské moře; ve druhém skoku na linii oblouk Dněpru - Berdjansk; ve třetím skoku na dolní tok Dněpru." Není to Stalinova teze? Ve zprávě č. 307 z 21. února se praví: "OKW hodnotí důsledky pádu Charkova a zhroucení německé improvizované fronty na řece Donec jako katastrofální. Od 17. února jsou celé či zbytky více než 40 německých divizí vystavené nebezpečí odříznutí a rozbití v beznadějných obranných bojích, rozdrcení v neplodných proti-útocích, předstižení a zničení dorážejícími ruskými vojsky K nim patří téměř polo-vina všech německých tankových vojsk a tanků, které německé pozemní armádě a zbraním SSještě zbyly" Není to Stalinova teze? V závěrečném odstavci této zprávy stojí: "Lhostejnost a fatalistická beznaděj nyní rapidně snižu,jí bojovou sílu německých vojsk najihu východní fronty i němec-kých záloh, které ještě vůbec nebojovaly, ale vidí tu pohromu z improvizovaného ." zázemi. Nevysvětlují tyto dramatické informace z německého nejvyššího velení jinak velmi málo pochopitelné rozkazy Stalina a jeho vrchních velitelů, mezi nimi i t;ak nadaných lidí, jakým byl Vatutin? Nevysvětlují hru vabank navzdory všem varujícím příznakům z fronty? Infornace od "Lucie" to vysvětlují! Proč by však "Werther" měl předávat tak zavádějící informace? On, jehož zprávy "Direktorovi" z "Vlčího doupěte," z Mauerwaldu a z říšského kancléřství byly vždy tak dobré a výstižné? Odpověď je jednoduchá. Během jarní bitvy mezi řekami Donec a Dněpr byla velká většina nejen taktických, nýbrž i operačních rozhodnutí přijímána na Man-steinově velitelském stanovišti a ne ve vůdcově hlavním stanu. Manstein si do nich nenechal mluvit a jednal podle příkazů doby a ne ve shodě s intencemi "Vlčího doupěte". K tomu přistupuje to, že Hitler nebyl v oněch rozhodujících dnech v Ras-tenburgu, nýbrž seděl s malým štábem ve Vinnicy Hlavní ěást personálu německého vrchního velení a hlavního stanu zůstala ve Východním Prusku - a s ní i "Werther " a jeho informátoři! Ti neznali Mansteinovy úmysly a možnosti a přijali pesimistický výklad situace, ke kterému dospěli vysocí štábní důstojníci ve Východním Prusku, tedy daleko od bitevního pole i od vůdce. 167 Třetí díl Btvy na severnm křdle . Leningrad, tragédie jednoho města Obležení ue 20. stoleti - Dua hrajice chleba na den - Hlad shlizi úrodu - Totálni uálha - Zdanov a homsomolci - Tajný rozhaz OKW a jeho pozadi - Celé město mělo být vyhozené do pouětři Sedmiměsíční boj na jižní fřontě skončil. Boj, jehož alfou i omegou byl osudný Stalingrad, dokázali Němci zakončit významným obranným úspěchem. Jméno Stalingrad zůstane pro všechny časy nadpisem kapitoly o jednom z nejdobrodruž-nějších a nejkrvavějších polních tažení světových dějin. I když tento boj probíhal na více než tisíc kilometrů dlouhé frontě, dostal jméno podle tohoto města na Volze. Podobně jako dal Kursk jméno polnímu tažení, které následovalo po stalingradské operaci. Toto vztažení vojenských událostí na velká městská centra není náhoda ani svévole, nýbrž symbol. Válka v obrovské sovětské říši se soustřeďovala na velká centra politické, hos-podářské a duchovní síly země. A proto není náhodou, že se ve stejné době, kdy metropole na Volze ovládala události na jižní frontě, stala na opačném křídle německé východní fronty stěžejním bodem jiného významného polního tažení jiná metropole - Leningrad. Nejsilnější pevnost Baltského moře, domovský přístav ru-dého loďstva, kulturní perla Ruska a se třemi miliony obyvatel druhé největší město Sovětského svazu se stalo ohniskem bojů na severním křídle východní fronty Vše, co se od září 1941 stalo mezi polárním mořem a Ilmeňským jezerem, se točilo kolem Leningradu, bílého města na Něvě. Zdejší rozhořčenost a tvrdost bojů (stejně jako u Stalingradu) zvyšoval politický mýtus: Leningrad nese jméno praotce bolševické světové revoluce, podobně jako dříve Petěrburg jméno velkého cara. Zde se revoluce narodila, proto je Leningrad "Jeruzalémem komunistů," místem startu rudého století. Role Leningradu ve druhé světové válce začala osudnou chybou Hitlera. Místo toho, aby se Leningrad - jak předpokládal plán "Barbarossa" - stal prvním cílem skupiny armád Sever a byl dobytý soustředěným tankovým útokem ještě před útokem na Moskvu, Hitler německý útok v polovině září v předměstích obrovského města náhle zastavil a nařídil generálu-polnímu maršálu von Leebovi, aby město pouze obklíčil. 169 Nepochopitelné rozhodnutí! Vždyť již bylo proražené poslední leningradské obranné pásmo a dobyté předměstí Urick s konečnou stanicí leningradské tramva- jové linky 36. pěší a 1. tanková divize již dobyly poslední opevnění na Duderhof- ských výšinách, bojová skupina Hoppe společně s hamburským 76. pp ovládly Slís- selburg. Město zachvátila panika. A Hitler najednou nařídí "Stát!" a stáhnout tankové síly pro útok na Moskvu. Chtěl Leningrad zlomit vyhladověním. Byly to hodiny, ve kterých důstojníci l. td nechápavě reptali: "Cožpak jsme se probojovali z Východního Pruska až před brány Leningradu jenom proto, abychom zase jednoduše odešli, jako by to bylo nějaké nedopatření?" Hitler, který se dozvěděl o neklidu mezi důstojníky podal vysvětlení. V tajném rozkazu ze 7. října sdělil náčelník hlavního štábu Wehrmachtu svým velitelům následující: "Vůdce opětovně rozhodl, že nepřijmeme kapitulaci Leningradu ani později Moskvy, ani kdyby ji protivník nabídl. Morální ospravedlnění tohoto opatření je zjevné celému světu. Stejně jako v Kyjevě, kde se vojska dostala do největšího nebezpečí vzhledem k vyhazování objektů do povětří časovými rozněcovači, musíme s tím v Leningradu a v Moskvě počítat vještě větším měřítku. Sovětský rozhlas oznámil, že Leningradje podmino- vaný a že bude bráněný do posledního muže. Lze očekávat velké nebezpečí epidemii. Proto do těchto měst nesmí vstoupit žádný německý voják. Kdo bude chtít opustit město proti našim liniim, toho je třeba zahnat zpět střelbou. Menší mezery v obklíčení, které umožní únik obyvatelstva do vnitřního Ruska, jsou naopak vítané. I pro ostatní města platí, že je před jejich obsazením nutné zlomit odpor dělostřelec- kými a leteckými útoky a přimět obyvatelstvo k útěku... S touto vůlí vůdce je třeba seznámit všechny velitele." Hitlerovo zdůvodnění rozkazu Leningrad neokupovat a místo toho sovětskou metropoli na Baltském moři vyhladovět patrně nevyjadřuje jeho pravé pohnutky S velkou pravděpodobností mu však tyto úvahy usnadnily uskutečnění jeho strate- gie zaškrcení. Především však jimi dokázal získat svoje generály, kteří přirozeně chtěli město dobýt. Jeho argument se dal těžko vyvracet, poněvadž po obsazení Kyjeva v září 1941 utrpěla německá vojska značné ztráty explozemi min s časovýmni ; rozněcovači, které tam Rusové zanechali. Dálkovým odpálením byly zničené celé bloky domů. Hlavní třída tímto způsobem zcela vyhořela. Hlášení o těchto událos- tech Hitlera silně rozrušila. Taková nezvyklá, dobrodružná a "fanatická" bojová opatření na něj vždy dělala velký dojem a on měl sklon k jejich přeceňování. I po obsazení Charkova koncem října 1941 padly 6. armádě do rukou plány na podminování města. Kdyby Rusové měli dost času kjejich uskutečnění, skončila by okupační vojska pod horami trosek. I tak se toho stalo dost. Uelitel 68. pd generál 171 Georg Braun vyletěl 14. listopadu i se svým domem do povětří. Byl to onen dům, ve kterém bydlel válečný rada Chruščov před vyklizením města. Časovaná mina byla sjeho svolením instalovanáještě zajeho pobytu. Hitler o těchto akcích později často mluvil a srovnával je, ne bez obdivných poznámek, s požárem Moskvy který byl začátkem Napoleonovy katastrofy v Rusku. Zdanov o žadu zatak nabízela myšlenka, že v Leningradu nezůstane energický P Kyjevem. Hitler ale měl o situaci v Leningradu i precizní infor- mace od tajné služby, která se zde velmi osvědčila. Experti dlouho považovali informace o sovětských přípravách k vyhození města do povětří za odezřelé, dokud ,. P je v letech 1964 a 1965 plně nepotvrdily zveřejněné sovětské údaje. Ve studii "To bylo tajemství" nás plukovník Starikov ve "Vojensko-istoričeskom žurnale" zpravuje o plánech na podminování měst a položení minových zátarasů v ohrožených metropolích. Starikov mimo i ne uvadí, že dům enerála Br y g auna v Charkově b 114. listopadu v 04.20 vyhozený do povětří pomocí rádiového signálu. Plánované podminování všech důležitých náměstí, mostů, ulic a dopravních zařízení se nezdařilo jen kvůli nedostatku elektrických rozněcovačů a výbušnin. Ještě d ťt S rama ic esi nez tarikovova studie je zpráva admirála Pantělejeva na- zvaná "Námořní fronta". Byla uveřejněná v Moskvě v roce 1965. Pantělejev byl náčelníkem štábu Baltského loďstva, které se v srpnu 1941 dostalo do podřízenosti Leningradského frontu. Admirál uvádí, že od 12. září 1941 byly v Leningradu pod vedením strany sestavo- vány zvláštní oddíly které byly pověřené přípravou totálního zničení města. Taktické a operační velení mělo zvláštní oddělení na hlavní správě pro partyzánský boj Rudé armády Jejím heslem bylo: "Pokud protivník pronikne do našeho města, musí skončit pohřbený pod jeho troskami." V plánech byly sestavené precizní předpisy na zničení všech důležitých budo mostů, podjezdů, nádraží, parků apod. Zápisy říkají: "Bude vyhozeno do vzduchu. Spáleno. Zničeno. Podminováno." Moderní ničivý stroj ohromu- jící chladnokrevnosti. Je otázka, zda by bylo možné všechny tyto plány uskutečnit. Pokud ano, potom by okupantům Leningradu nezbylo nic jiného, než město opět nejvyšší rychlostí opustit -jako kdysi Napoleon hořící Moskvu. Čtyři týdny po svém tajném rozkazu, 8. listopadu 1941, podal Hitler vysvětlení i neklidné německé veřejnosti a světu, užaslým nad zastavenírn vojsk před Lenin- gradem. Vypadalo trochujinak než onen tajný rozkaz, ale určovalje stejný duch. Ve Í; své tradiční řeči v Biirgerbráukelleru řekl: "Kdo se probojoval od hranice Východního Pruska až na deset kilometrů před Leningrad, ten dokáže překonat i těch deset kilometrů dovnitř města. Ale to není nutné. Městoje obklíčené. Nikdo ho už neosvobodí a ono padne do našich rukou." ; Mýlil se! A tímto omylem začal i osudný vývoj u skupiny armád Sever, který měl bezpochyby určující vliv i na výsledek války 172 Hitler určiljednu celou německou armádujako strážní službu předjediným městem a ponechal mohutné středisko válečného hospodářství a přístav rudého Baltského loďstva v rukou nepřítele. Nerozbil ani kotel u Oranienbaumu, rozlehlé ruské předmos-tí na jižním břehu Finského zálivu, těsně vedle Leningradu. Táhl s sebou, jak se trefně vyjádřil finský polní maršál Mannerheim, "tenhle těžký batoh celou válku na zádech". Ještě nepochopitelnější ale bylo, že Hitler si místo toho, aby dobyl Leningrad a navázal pozemní spojení s finským spojencem, sám zablokoval cestu a navíc ještě ušetřil Rusům ztrátu zhruba dvaačtyřiceti divizí, které seděly v Leningradu a v ora-nienbaumském kotli. Dobytí města by bylo už jen otázkou několika dnů, když Hitler 24. září 1941 útok zastavil. Jeho přerušení a stažení 4. tankové skupiny s motorizovanými divi-zemi 41. tankového sboru právě v tomto okamžiku bylo chybným rozhodnutím se stejně dalekosáhlými důsledky, jako jeho rozkaz k zastavení před Dunkerque. Ten-krát Hitler na základě svého chybného posouzení situace nepřítele promeškal obklíčení a zničení anglické armády, po kterém by Anglie zůstala bezbranná. Podo-bným způsobem propásl před Leningradem rozhodující úspěch na severním křídle východní fronty Místo konečného vítězství s 200 000 až 300 000 zajatci a nezměrné kořisti průmyslového města, přivodil svou zpupností vysilující bitvu trvající 900 dní, která nakonec skončila porážkou. 173 Devět set dní obléhají německá a finská vojska Leningrad. Pokus o obklíčení na velkém prostoru a podání rukou s Finy na řece Svir v listopadu 1941 (malá skica vlevo nahoře). Ue čtrnáct kilometrů úzkém hrdle lahve u Ladožského jezera zuří v létě 1942 prudké boje (malá skica vpravo nahoře). Proč udělal takovou chybu? Proč nedal na frontové velitele? Proč věřil v r chlé 7 y zhroucení Leningradu Protože podcenil odolnost a tvrdost komunistické stran i v tomto městě. y ,.. V Leningradu vládl Zdanov Tento Ukrajinec z Mariupolu, ročník 1892, byl neobyčejný muž. Z jeho tvrdosti, odhodlanosti a osobní statečnosti čerpali sílu obránci města. Ždanov předvedl poprvé v moderní historii světu, eo je to nesmlou- vavá, totální válka na malém prostoru. Hitlerův odpor ke všemu, co souviselo s vodou a s mořem, tvoří pozoruhodn i; protiklad k jeho zájmu o otázky vedení pozemní války A jako v Dunkerque, tak i v Leningradu mu tento "strach z vody" provedl ne ěkn kousek. Myslel si, že l; p , J p ý p město blokuje, ale řehlédl že e sice v létě odříznuté od veškerého ozemního spojení se sovětskou frontou, ale v žádném případě neprodyšně zablokované, poně- vadž zázemí Leningradu sahalo až na západní břeh Ladožského e zera, které je zde široké jen třicet kilometrů. Ne více než Lamanšký průplav mezi Doverem a Calais. A na východním břehu jezera probíhala hlavní sovětská fronta. Lodní dopravu mohlo ve dne kontrolovat německé letectvo, ale v noci ne. Ladožské jezero proto tvořilo od prvních dnů obklíčení cestu, kterou se dalo pro- ; klouznout. Německý pokus z října a z listopadu 1941 o proniknutí kolem jezera navázání spojení s Finy na řece Svir a o dokončení blokády se nepodařil. , Německá 18. armáda po vyklizení Tichvinu brínilajen čtrnáct kilometrů širok pás na jižním břebu jezera s rohovými pilíři ŠlíssElburgem a Lipkou. Přístup k to- muto pásu byl zajištěn nebezpečně úzkým koridorem - vpravo volchovská fronta , ze které Sověti na Němce neustále tlačili, vlevo Něva, za kterou se opevnil ruský Leningradský front se 67., 55. a 42. armádou. Uprostřed koridoru se nad bezútěš- nými vřesovišti u obce Sinjavino zvedaly výšiny Jižní konec hrdla lahve tvořila Kirovská železnice z Leningradu na Ural. Krátce před obklíčením města po ní Zdanov ještě stačil odtransportovat do j P ;,., i zázemí 650 000 klíčových zaměstnanců zbrojního průmyslu a 40 000 vagonů se stroji a surovým materiálem - jasná známka toho, že sovětské velení v létě 1941 počítalo se ztrátou Leningradu. A to je patrně i vysvětlení toho, proč nebylo město zařízené na dlouhé obléhání. Zásoby surovin a potravin byly rychle spotřebované. Zásobování ob vatelstva i y a 200 000 vojáků muselo probíhat ze vzduchu, protože noční lodní rovoz o Ladož- i p p ském jezeře zdaleka nestačil. Ale sovětské letectvo neb lo na takové úkoly vyzbro- k .j y ené. Od 14. do <8. listopadu dokázalo do města dopravit pouze 1200 tun potravin , tedy denně 86 tun. To bylo v průměru téměř na tunu stejné množství, jaké o rok později dopravovala Luftwaffe do Stalingradu a které tam nestačilo pro 250 000 mužů. V Leningradu ale v zimě roku 1941 žilo ještě více než dva miliony obyvatel. Experti vypočítali, že pro 250 000 vojáků 6. armády ve stalingradském kotli bylo existenční minimum 306 tun 174 potravin denně. V Leningradu muselo desetkrát více lidí vystačit s necelou třetinou tohoto množství. Když musel být západní Berlín během sovětské blokády v letech 1948 až 1949 zásobovaný ze vzduchu, dopravovalo se pro dva a půl milionu obyvatel nejprve 4 500 tun, později 10 000 tun denně. Do Leningradu se dostala méně než jedna setina této vzdušné tonáže. Následkem byl hlad. Bezpříkladný hlad. Denní příděl chleba pro dělníka činil 250 gramů. To je pět tenkých krajíců. Pro vedoucí úředníky ajejich rodiny to bylo 125 gramů chleba. I bojující vojska si musela utáhnout opasky Vojáci v přední linii dostávali 50 procent normální dávky potravin, týlové služby a štáby 33 procent. Koncem listopadu došlo k malému zlepšení, a to díky okolnosti, na kterou Hitler nepomyslel - Ladožské jezero zamrzlo. Led dosáhl tloušky jednoho a půl metru. A Leningrad tím opět získal pevné spojení se sovětskou pozemní frontou na východ-ním břehu jezera. Přes led byla vytyčená cesta, která dostala název "Cesta života". A od té doby po ní v noci rachotila nákladní auta. Hlavním nákladem ovšem byla munice, náhrad-ní díly a suroviny pro válečný průmysl. Potraviny byly až na posledním místě. Zpět se vozili ranění, děti, staří lidé a ženy neschopné práce. Tímto způsobem se podařilo evakuovat 800 000 lidí. Jenže nákladní automobily potřebují benzin, a ten byl na celé sovětské frontě velmi vzácný. Zdanov proto nechal za nočních směn položit na led kolejnice, které se na druhé straně jezera napojily na železniční trať Volchovstroj - Moskva. V zimě se po kolejích dařilo do města dopravovat 4 000 až 5 000 tun zásob denně. Ale ani to nestačilo, protože 80 procent všeho přepravovaného zboží tvořily suroviny pro zbrojní továrny, které ve vyhladovělém městě stále ještě vyráběly minomety, szmo-paly a především tanky pro frontu. V létě 1942 dokázaly Ždanovovy pracovní skupiny velmi důležitou věc - položily na dno Ladožského jezera elektrický kabel a potrubí pro pohonné hmoty Elektrický proud pro zbrojní továrny přicházel z Volchovské vodní elektrárny na Sviru. Když pak jezero opět zamrzlo, postavili Rusové přes led vysokonapěťové vedení. Hlad byl strašným drábem. Nutil všechny obyvatele k práci a do bojových oddílů, protože kdo nepracoval a nebojoval, ten nedostal žádný příděl a zemřel. O počtu obětí v Leningradu neexistuje žádné statisticky doložené číslo. Sovětské prameny vyčíslu-jí ztráty na 600 000 až 700 000 mrtvých. Co Zdavov a strana dokázali mobilizovat v civilním obyvatelstvu pro bojové a pracovní nasazení, to je téměř neuvěřitelné. Celkem 32 000 žen a dívek bylo u vojsk ve funkci ošetřovatelek. Devadesát procent všech leningradských komsomolců, Stalinovy mládeže, slou-žilo na frontě. 600 000 dětí a mladistvých trvale pracovalo na zdokonalování obranných posta-vení. Vykopali 700 kilometrů protitankových příkopů - jen lopatou a krumpáčem. 175 Vybudovali 300 kilometrů zátarasů z kmenů a 500 zemních bunkrů. Z úředního čísla 600 000 nasazených mladistvých lze vyvozovat, že pracovní povinnost platila i pro devítileté a pravděpodobně i pro osmileté děti. Ještě nikdy a na žádném místě na světě nebylo dosaženo takového pracovního nasazení civilního obyvatelstva. A už vůbec ne při obraně Berlína. Když velitel říšského hlavního města požadoval od gauleitera denně 100 OUO civilistů k budování obranných zařízení, Gauleitung (župní vedení) tento požadavek odmítlojako nespl- nitelný. Ríšský komisař pro obranu Dr Goebbels nedokázal nikdy sehnat na stavbu obranných postavení více než 30 000 civilistů. Komunistické mládí Ruska ztělesňovalo, a to nejen v Leningradu, rozhodující bojovou sílu. Z celkem 11000 nositelů titulu "Hrdina Sovětského svazu" - vyzna- menání, které odpovídá německému Rytířskému kříži -jich pocházelo 7 000 z Kom-somolu. Bohužel, neexistuje srovnání o tom, kolik ze 7 200 německých nositelů Rytířského kříže prošlo výchovou v Hitlerjugend. Hladovějící a mrznoucí děti pracovaly při 40 stupních mrazu. Hladovějící a mrz-noucí dělníci se lopotili v rozbombardovaných a nevytápěných továrních halách dvanáct i čtrnáct hodin denně. Pak táhli domů. V bytech nebylo světlo ani voda, a když spálili nábytek a knihy tak ani oheň v kamnech. Příští den se opět vlekli do práce. Kdo chyběl, nedostal příděl. A běda defétistům. V létě nemrzli. Ale zato bylo méně jídla a pracovní doba trvala patnáct hodin. K tomu ještě dobrovolné směny V noci táhly ženy na fřontu a k opěrným bodům vozíky nebo saně s municí. Zpět odvážely zraněné a vyčerpané vojáky Nejzoufalejší byl ale pohled na hrozné transporty mrtvých. Smrt, kterou v na-šich moderních velkoměstech téměř nevidíme, byla tak běžnou a denní událostí, že se stala tupě přijímanou samozřejmostí. Muž, žena, často i dítě táhli vozík nebo primitivní saně - někdy i jen pár latěk - a na nich vezli na do masového hrobu mrtvého, který byl zabalený do hadrů nebo do starého papíru. Za touto krutou fasádou udržoval Ždanov a strana mašinerii vegetování v chodu. Ale nejen vegetování. Neustále generály pobízel: "Musíme útočit! Musíme prorazit hrdlo lahve u Šlísselburgu a navázat dotyk s volchovskou frontou!" Neúnavně kul plány a předával je hlavnímu stanu. Všechny vycházely ze stej-ného recepru: Výpad 67. armády, která stála na Něvě, na východ a současně útok 2. úderné armády z druhé strany z volchovské fronty, vstříc Leningradským. Na nejužším místě to bylo jen čtrnáct kilometrů. A těchto čtrnáct kilometrů bylo po 90U dní ohniskem bitvy o Leningrad. Je prokletím chybných vojenských rozhodnutí, že za sebou táhnou krysí ocas zlých důsledků. Když Hitler najaře 1942 pochopil chybu, které se před Leningradem dopustil na podzim 1941, rozhodl se, že ji napraví. " Leningrad musí padnout," stálo ve směrnici č. 41, operačním plánu pro rok 1942. 176 Když Manstein porazil nejsilnější pevnost na světě - Sevastopol, pojal Hitler plán poslat polního maršála s jeho 11. armádou a supertěžkým dělostřelectvem také proti Leningradu. Co by však bylo správné před rokem, bylo nyní zase špatně, protože operační těžiště německé východní fronty leželo v létě 1942 na jihu, kde se Němci chystali proniknout k Vo).ze a dobýt Kavkaz. Na toto rozhodující těžiště měly být vržené všechny dostupné síly I 11. armáda. A brzy se mělo ukázat, jak osudná byla její nepřítomnost před Stalingradem. Ale Hitler už nebyl přístupný žádné kritice. Leningrad měl padnout. Mansteinův plán byl jednoduchý a Istivý současně - chtěl třemi sbory prorazit sovětská posta-vení od jihu, proniknout až na okraj města a tam se zastavit. Pak dvěma sbory zaútočit na východ, překročit Něvu a rozdrtit obranu města. Dobře naplánované. A co plánoval Manstein, to se až dosud vždy podařilo. Ale zdálo se, že nad městem svítí Schillerova slova: "Co člověk odmítne minutě, nevrátí ani věčnost!" 2. Jižně od Ladogy Tanec mrtvých na Něuě - Gorodoh: ELehtrárna a nemocnice - Rudi námořníci útočí přes led - Boj zblízha u systému záhopů - Tanh Tiger na frontě - Souětshý průlom - Protitanhouci pluhouníha Andoya Rusy zastauí Ještě dříve, než se Manstein začátkem srpna 1942 dozvěděl o tom, že na něj čeká Leningrad, znala tento Hitlerův plán Moskva. Špionážní "Rudá kapela" o něm vyslala zprávu rádiem. A Stalin začal ihned připravovat protiúder. V horečném chvatu Sověti vydupali ze země nové svazky pro Volchovský front. Přijeli rekruti ze všech částí Sovětského svazu. Absolvovali jen krátký výcvik se zbraní, někdy pouze třítýdenní. Trestné prapory, Sibiřané, Turkmeni. Vrchní velitel Volchovského frontu sehnal šestnáct střeleckých divizí, devět polních a pět tanko-vých brigád se třemi sty tanky A zatímco Manstein nastoupil na jižní frontě leningradského kotle do ofenzivy, zaútočily 27. srpnajednotky Volchovského frontu proti německému ústí lahve, aby spojily front s Leningradem. Prorazily obranu na pravém křídle německé 18. armá-dy v "Elektroprůseku" u obce Gajtolovo. Po obou stranách místa vlomu se bránily jednotky saské 223. a vestfálské 227. pěší divize. Plukovník Wengler zde bojoval se svými Vestfálci z 366. mechanizovaného pluku tak houževnatě, že se ani sovětské "Dějiny Velké vlastenecké války" nemohly vyhnout tomu, aby se o něm nezmínily 177 Wengler zabránil rozšíření vlomu na sever Obklíčen Sověty držel po mnoho dní svoje postavení a odvracel všechny útoky Wenglerovi Vestfálci stáli ako hráz v ruské záplavě. .1 Rusové se "provrtali dvanáct kilometrů na západ. Pronikli až těsně k obci Mga, důležité křižovatce na Kirovské železnici, která byla jejich velkým cílem. Tím bylo hrdlo lahve z více než poloviny odříznuté. Vzhledem k této situaci nezbylo nic jiného, než zasadit k útoku připravené Mansteinovy síly k obraně a protiúderu.. Tyto svazky dosáhly společně s ednotkami 18. armády J v jákla Lindemanna po tvrdých bojích) naprostý obrann ús ěch- zajaly 12 000 y ý p ů a zničil ž44 tanků. Tak skončila první ze tří ladožských bitev Na plánovaný útok proti Leningradu však prozatím nebylo ani pomyšlení. Munice byla spotřebovaná a oslabené ,jednotky potřebovaly doplnění a odpočinek. Přešlo září. Přešel i říjen. Kolem metropole na Něvě bylo ticho. Na začátku listo adu se přiblížila stalingradská katastrofa. A ta udělala konec všem plánům útoku na Leningrad. Z bitevního pole mezi Něvou a Volchovem zmizel Manstein. Odjcl na ih ab k dějinám válek připojil jednu z nejvzrušujících kapitol - bitvu mezi řekami Volha Donec a Dněpr , Před Leninrradem přešel i prosinec. Postavení protivníků ztuhla v arktickém chladu. Vojska na Něvě a Volchovu seděla v hlubokých podzemních městečkách. A přišel leden.12. leden! Ženijní nadporučík Winacker byl ranní ptáče. V 7 hodin už měl vypitou ranní kávu a vydal se přes zákopy v předpolí gorodecké nemocnice k nejvysunutějšímu kulometnému hnízdu. Od Sinjavinské slatiny fičel přes úsek 170. pd ledový vítr Pronikal až na kost. Rtuť teploměru klesla na 28 stupňů pod nulou. "Dobrýtro, Liihrsene," pozdravil Winacker střelce. "Dobrý, pane nadporučíku." " Zima." "Zatracená zima." " Dělo se něco?" "Nic, pane nadporučíku. Ale nějak se mi to nelíbí. Podívejte se naproti. Není vidět žádný Ivan. Je to tam jako po vymření. Jindy tam v tuhle dobu pobíha í a taha í do svých postavení polévku a chleba." Winacker se podíval na náramkové hodinky Bylo krátce před půl osmou. Přiložil k očím dalekohled. Znovu jej odložil a očistil chladem orosený okulár Pak si přes zamrzlou řeku pátravě prohlížel protější břeh. Podezřele klidná země. Od 7. ledna byla Něva zamrzlá. U obce Gorodok byla široká šest set až osm set metrů. Tloušťka ledujiž na některých místech dosáhla osmdesát centimetrů a někde i jeden metr, tedy dost na to, aby led unesl i tanky Na místě byla opatrnost. 178 SITUACE DO 14.1.1943 P (Poselok) délnické sídlité ;1;;..:. lísselburg Ladoíské jezeo B6. 5třsl. div. I2 I fařská briioáda 328.pp 901. pp 227 d p3 Lipka 912.pp Marino 372. střsl. div. P2 I36. stiel. div. 86. stéel. div. P1 PA 268.,střel. 6I. tank. dv. Iel. div, I3. stésl. dv, br I22 tank. briaáda 2 Odsrná Ne nocnice 6. strsl. div, aráda 283: pp 289. PP .PP PS PS 45 a. stéel. 8 m dv. rodok IY Elektrárna 37Q pp ;r pp 327. stiel. div. i skooo ku Pina ot Fe P7 7I. střel. div. 96.div. \\\\\ k 170. div. P6 16 stisl. 3H9. PP v. .2,.ssAs Papírria Sinjavino \ 366. pp 376. stisl. div. ///\\\\ Muslolovo Gajtolovo 8.A 5. horská div. 3I4střsl.. Div, 26 Kovská ie\ eznoe Mga 61. div 0 kin 2 MPN Il7L Sověti chtějí vytvořit přímé pozemní spojení do Leningzadu. Od západu a od východu útočí do hrdla lahve. Velitel 2. roty 240. ženijního nadporučík Winacker si zřídil své velitelské stano-viště v bývalé gorodecké nemocnici. Zenisté pokládali za třeskutého mrazu, každý den a někdy i v noci, na břehu Něvy protitankové a protipěchotní miny Protitanko-vými minovými poli zablokovali i smrkový les po obou stranách nemocnice. Přede-vším trojúhelníkový lesík na pravém boku "vydláždili" minami. Nadporučík měl svůj zaminovací plán v paměti. V jasnícím se dni velmi důklad-ně pátral v podivuhodně tiché krajině. Z téměř dvanáct metrů vysokého strmého břehu. Něvy mohl dalekohledem přehlédnout celý úsek své roty Viděl i na protějším 179 břehu vybudovaná postavení Rusů. Své zákopy sice dobře maskovali, ale ze zvýše- ného východního břehu se přesto dalo vypátrat mnohé z toho, co se odehrávalo mezi křovinami slatiny a rozstříleným borovým lesem. "Opravdu. Dnes je to tam jako po vymření," zamumlal světlovlasý důstojník z Diisseldorfu. A přitom bylo v posledních dnech možné pozorovat mezi zasněžený- mi bunkry čilý provoz. Ovanul je chlad od Něvy Svět mezi Šlísselburgem a obcí Gorodok byl zmrzlý a němý. Náhle se Winackera zmocnil neklid. "Člověce, Liihrsene, sníh na Něvě je plný stop. Dneska v noci byli na našem břehu!" zavolal na střelce z kulometu. Winacker se opřel lokty o zasněžený zákop a dalekohledem rohledával zadrá- tovaný břeh plný kráterů. p "Vyklízeli miny Zatraceně! Cožpak to nikdo..." ; Nadporučík nestačil dokončit větu. Instinktivně se přikrčil ke stěně zákopu. I Liihrsen se schoval. Země se zachvěla po explozích. Ozvalo se pronikavé zahřmění. Vpravo i vlevo od zákopu dopadaly na zmrzlou zem granáty Nad zákopem létal y s hvízdotem střepiny Winacker a Liihrsen leželi na dně zákopu. Čekali. Byl to jen palebný přepad? Nebo snad něco víc? Z minut se stávala věčnost. Palebný orkán seještě stupňoval. Winacker ochopil. ka přijdo " p "Liihrsen dnes u! zakřičel svobodníkovi do ucha a přikrčen spěchal na své velitelské stanoviště v nemocnici. Pohánělo ho peklo. Přesto v podvědomí registroval: "Stalinovy varhany"! Rake- ty létaly s hvízdáním a syčením těsně nad vyvýšeným břehem. Teď dunivé hučení: těžké lodní dělostřelectvo! "To střílí rudé loďstvo z leningradského přístavu," blesk- lo Winackerovi hlavou. Nejhorší doprovod na cestě mu ale dělaly dopadající střely "rač-bumů," vynika- jícího ruského univerzálního děla ráže 76,2 mm. Když se dostal ke garáži nemocnice, rota už běžela do svých pohotovostních , postavení. Budova byla vystavená velmi silné palbě. Všechny telefonní linky k pra- poru, divizi a k pozorovatelnám byly přerušené. Mezi Šlísselburgem, Lipkou a Sinjavinem byl jen kouř a oheň. Slatina a les u Něvy a na volchovské frontě byly opět pořádně přeorávané. Rus rozpoutal ze 4 500 hlavní takový palebný orkán na německá postavení, jaký na severu východní fronty nezažili od začátku války 4 500 hlavní! Pálily z Leningradu a z Volchovského frontu na oba německé frontové úseky které byly vždy jen patnáct kilometrů dlouhé. To znamenalo jednu hlaveň na úsek v délce šesti metrů. Dvě hodiny a dvacet minut hvízdala, blýskala f a burácela ocelová bouře na něvskou fřontu, jednu hodinu a čt řicet ět minut na l p východní stranu hrdla lahve. y 180 " Dneska na to jdou pěkně zostra," říkali vojáci ve svých přístřešcích, opěrných bodech, zemních okopech a v bunkrech. Mnozí seděli v pevných bunkrech vybudo- vaných hluboko pod zemí. Za půldruhého roku Němci vybudovali na frontě před Leningradem a na Volchovu celá podzemní města. Jednotlivé opěrné body spojoval důmyslný systém zákopů. Rusové to věděli. Proto na postavení soustředili svou palbu. Bubnovali na kulometná hnízda, palebná postavení baterii, velitelská stanoviště, přístupové cesty, příčná spojení a lesní sklady Ničili mosty, domy, zákopy a všechna telefonní vedení. A potom zaútočili. Hned za palebným valem, který po krocích překládali dozadu, útočili proti německým liniim. A také s podporou bitevních letounů. Z východu, od Volchova, to byla 2. úderná armáda Volchovského frontu generál- poručíka V S. Romanovského. Její úsek sahal od Lipky na Ladožském jezeře po Gajtolovo. Byl tedy široký sedmnáct kilometrů. Na této šířce útočilo sedm divizí a jedna tanková brigáda. Úsek bránila jedna zesílená vestfálská 227. pd generála von Scottiho. Ze západu, tedy z leningradské strany, útočilo pět divizí ajedna tanková brigáda 67. armády generála Duchanova s těžištěm útoku v úseku mezi obcemi Marino a Gorodok. Proti nim zpočátku stála 170. pd generála Sandera, k níž byla později přisunutá 28. lehká pěší divize generála Sinnhubera. Cílem dvoustranné ruské ofenzivy bylo prorazit celou šířku úzkého německého hrdla lahve, které blokovalo ruské pozemní spojení s Leningradem, a potom pronik- nout ke Kirovské železnici na jeho jižním konci. Jak to probíhalo u obce Gorodok, tedy v ústředním místě německé obrany na Něvě? Svobodník Liihrsen přečkal v úzkém zákopu ve zdraví dělostřeleckou palbu. Když se palebná clona převalila dál do zázemí, setřásl hlínu a sníh, pod kterými byl zpola zasypaný. Pak vyhlédl ze zákopu. A uviděl je přicházet. Vojáky sovětské 13. a 268. střelecké divize. V hustých řadách postupovali po ledě zasnězené Něvě, rovnéjako stůl. Mezijednotlivými muži nebyly mezery větší než jeden metr. Vpředu šli obrovití chlapíci - rudí námořníci Baltského loďstva. Ti byli zasazení především před obcemi Gorodok a Marino. S nimi se po skocích propracovávaly vpřed odminovací oddíly se svými přístroji. Muži 2. praporu 401. mech. pluku v zákopech před obcí Marino viděli stejný obraz. Ti museli zešílet," říkali. A střelci z 240. cyklistické švadrony, rozmístění v postaveních na břehu vpravo od gorodocké nemocnice, na sebe volali: "Myslí si, že jsme všichni mrtví!" Dorazit - střílíme nepřetržitou palbou!" "Čekat," připomínali poddůstojníci. "Vždycky je nechat přijít," bručí granátník Pleyer a jeho druhý střelec přikývl. Jejich kulomet byl dobře chráněný betonovou střechou elektrárny 181 Tak čekali jižně od Slísselburg-u, před Marinem a u elektrárny Cekali naproti papírně i u nemocnice. A čekali v zákopech u Dubrovky, kde však útok začal o deset minut později, protože tam ležela sovětská 45. gardová divize od letních bojů již na tomto břehu. Proto sovětské vrchní velení dalo v taktickém časovém plánu ostatním útočícím divizím deset minut náskok. Palebná clona ruského dělostřelectva se nyní valila směrem do zázemí. V té době byli předsunutí pozorovatelé německého dělostřelectva sehnutí u svých radiostanic a předávali svým oddílům a plukům prvky palby Ozývalo se: "Přehradná palba do čtverce..." Hned nato se přes německá postavení s hvízdáním přehnaly granáty polních houfnic a kanonů. Dopadaly na led Něvy a vytrhávaly do ledového příkrovu obrov-ské otvory Vytvořily před vlastními opěrnými body clonu z ohně a železa a hledaly na druhém břehu sovětská pohotovostní postavení druhé a třetí vlny útoku. Kapitán Irle, velitel 240. průzkumného oddílu, byl vpředu u mužů své cyklistic-ké švadrony Když spatřil, co se hnalo přes led Něvy skrz německou přehradnou palbu proti opěrným bodům jeho 120 vojáků a proti přibližně 300 muži obsazenému sousednímu úseku 2. praporu 401. mech. pluku, ucítil sucho v ústech. Byla to masa dvou divizí. Celkem deset praporů, jak se nyní uvádí v sovětských pramenech. Tedy nejméně 4 000 mužů. Utočící Rusy nechránil žádný strom, keř nebo dům. Věděli, že jsou vidět stejně dobře jako divoká na pasece. Ale důvěřovali účinku předcházející mohutné dělostřelecké palby Divadlo už trvalo sedm minut. První útočná vlna se dostala do poloviny řeky na vzdálenost čtyři sta metrů. Ještě tři sta metrů. Dvě stě. , ,Pali" Německé kulomety spustily svůj rachot. Zaštěkaly minomety a zapráskaly puš-ky Útočníci klesli na ledjako podatí kosou. Mnozí se opět zvedli a běželi dál. "Urrá!" Ale ke zledovatělému břehu se jich dostalo jen málo. Tady se dostali do palby německých pušek. Hledali úkryt. Nebo umírali. Přes led se rozběhla druhá vlna, pak třetí, čtvrtá a pátá. Před nemocnicí a elektrárnou ležela na ledu Něvy v hustých černých houfech těla mrtvých a raněných. Každá útočná vlna ztratila svoji sílu nejpozději před rozstřílenými "španělskými jezdci" na příkrém břehu. Mezitím to začalo i v Dubrovce. 45. gardová střelecká divize generálmajora A. A. Krasnova se pokusila proniknout z labyrintu zákopů svého předmostí do postavení 399. mech. pluku plukovníka Griesbacha. Systémy postavení Rusů a Němců zde na sebe přímo navazovaly Často to byl jen zničený tank, několik rolí ostnatého drátu, miny a "španělští jezdci," co uprostřed zákopu dělilo přítele od nepřítele. Přesně jako za zákopové války v první světové. 182 Při první ladožské bitvě v létě 1942 Rusové dobyli postavení Němců v předmostí u Dubrovky V listopaduje německý protiútok zase, až na několik stovek metrů, vrhl zpět. A každý metr svědčil o boji na život a na smrt. Tady byl hrůzný roh zákopu, kde těsně vedle jeho hrany trčely ze země na kost zmrzlé končetiny ruských vojáků. Nejprve je zakryly výbuchy granátů, a potom je dělostřelecká palba zase odkryla. Nyní sloužily jako orientační body pro spojky a průzkumné hlídky: "Vpravo od ruky - vlevo od ruky!" Jinde se mrtvý do postavení nakláděl jako smrtelně zraněná zvěř. Minová pole ležela vedle sebe a často se i překrývala. Žádný ženista už je nemohl zneškodnit. Hrozná krajina války Gardové pluky generála Krasnova se dostaly až do prvních rozmetaných němec-kých zákopů. Ale dál to nešlo. V prvním postavení obrany je Němci ze svých hlubokých a rafinovaně vedených zákopů v boji zblízka neustále odráželi zpět za použití ručních granátů, lopatek a samopalů. Ve zprávě 399. mech. pluku je poznámka, že bylo nutné vyčistit v noci mezi prvním a druhým dnem bojů zákopy od padlých Rusů, aby se uvolnilo palebné pole pro kulomety Těžištěm útoku byl přirozeně i Slísselburg. Tam se 86. střelecká divize pokusila zaútočit jižně od města přes zamrzlou Něvu, aby pak město napadla z boku. Tento úsek bránil l. prapor 401. mech. pluku, muži 170. pd z Hamburku a Dol-ního Saska, společně s částmi 328. mech. pluku, který patřil k 227. pd. Ruské elitní pluky se vůbec nedostaly přes Něvu. Zůstaly ležet na ledě. I generál Krasnov musel útok přerušit. Avšak u Marina, spojovacím místě mezi 240. průzkumným oddílem kapitána Irleho a 2. praporem 401. mech. pluku se Rusům podařilo za obrovských obětí (3 000 padlých a raněných) proniknout pátou vlnou do německých postavení na břehu a pevně se zachytit u chaty severně od obce Gorodok. Ruští ženisté rychle vytvořili na záludném ledu Něvy přechody pro těžké zbraně. Přes řeku se valily tanky, rozbíjely poslední německá hnízda odporu a rozšiřovaly místo vlomu. Velitel 401. mech. pluku podplukovník Dr. HIeinheinz se marně snažil znovu zorganizovat odpor v předních liniich. Společně se svým adjutantem byl těžce zraněn. Rusové se převalili přes strmý břeh. Generálmajor Duchanov, velitel sovětské 67. armády, okamžitě rozpoznal šanci a ihned vrhl všechny síly do prostoru vlomu. Stáhl zbytky 86. střelecké divize od Slísselburgu a zasadil je u obce Marino. Soustředil zde hlavní síly tří divizí a rychle přisunutými tankovými prapory rozvíjel útok na sever, jih i na východ. Části německého 401. mech. pluku byly zatlačené na Šlísselburg. Spolu s nimi byly stržené i dvě čety ženistů nadporučíka Winackera. Kapitán Irle spěšně vybu-doval ze zbytků svého prúzkumného oddílu a z rozprášených granátníků tenkou 183 záchytnou linii, aby se Rusové nemohli bez odporu dostat do týlu, do dělostřeleckých palebných postavení a za obec Gorodok, protože kdyby se nyní generálu Duchano- vovi podařilo rozbít bočním útokem postavení 170. pd u obcí Gorodok a Dubrovka p , otom by měl volnou cestu slatinou a přes Sinjavinské výšiny ke Kirovské železnici. Bitva na něvské frontě vrcholila. Nemocnice v obci Gorodok byla po dvě a půl hodiny trvající dělostřelecké palbě značně poškozená. Střecha zpola odkrytá, okna bez skel, ve zdech díry od granátů. Ale sklepy stále ještě poskytovaly jistý úkryt pro střídající směnu, která se zde, opřená o stěny mohla jednu či dvě hodiny vyspat. Potom musela opět do zákopů, kde se ženili všichni čerti. Vrchní svobodník Liihrsen ležel těžce zraněný ve sklepě hlavní budovy Raně- ných přibývalo. Stále méně bylo těch, kteří po vystřídání odcházeli dopředu. Něva byla posetá padlými Rusy Zde se žádný nedostal přes řeku na strmý břeh. Ale odpoledne tu přesto Ivan byl. Po průlomu u Marina se část sovětských jednotek stočila kjihu. Tytojednotky se nyní pokoušely rozbít důležitou kamennou baštu na břehu řeky Situace vypadala zle. Zenijní rota nadporučíka Winackera se skládala již jen z jedné čety Spoleěně s ní zbývala už jen jedna četa 240. cyklistické švadrony a rozprášení granátníci bojové skupiny Carstens, kteří se probili k nemocnici. Kolem poledne přišel velitel 240. ženijního praporu major Schulz, který měl velitelské stanoviště v elektrárně. Energický Winacker právě s několika muži ode- šel, aby zjistil situaci po ruském vlomu do obrany vpravo od nemocnice. Tam se na takzvané okružní silnici bránil kapitán Irle se zbytky svého průzkum- ného oddílu. To byly jediné německé síly které ještě stály mezi Rusy a týlem s dělostřeleckými postaveními 170. pd. " Ti už toho moc neubrání," sdělil Winacker po svém návratu Schulzovi. Do I příchodu posil tedy vše záviselo na ženistech. Zenisté, řemeslníci bitev, byli na podobné úkoly zvyklí. Stavitelé mostů a pře- vozníci, kladeči a odklízeči min, muži s agregáty a roznětkami, s kleštěmi a kladi- vem, kružítkem a logaritmickým pravítkem dokázali v poslední válce často zvlád-; nout nejtěžší krize. Dokázali to i na Něvě v lednu 1943. Major Schulz přemístil 3. rotu svého ženijního praporu do úseků po obou Í stranách nemocnice. Její velitel nadporučík Brendel převzal velení. Večer již stáli í Rusové s tanky a pěchotou v trojúhelníkovém lesíku vzdáleném pět set metrů. Jejich těžké minomety trhaly zdivo. V horních poschodích vypukly první požáry Ale Brendel vytvořil z kouřícího bloku domů pevnost dštící oheň. Jeho ženisté postavili do každého okenního výklenku kulomet, v každém střešním otvoru zřídili střelecké stanoviště nebo pozorovatelnu. Všude na Východě je německá fronta příliš roztažená. Již jen v největším spěchu sehnané oddíl jsou vrhané proti ruským útokům u Leningradu i u měst Staraja Russa, Uelikije Luki, Ržev a dále na jihu. 184 Naproti, v trojúhelníkovém lesíku, se Rusové připravovali k útoku. Po četách se dostali z lesíku na břehu, který ležel v místě průlomu, přes rovnou pláň do rozstří- leného kousku lesa. Dělostřelecký pozorovatel v nemocnici měl stále ještě rádiové spojení se svým oddílem,jehož palebné postavení leželo čtyři kilometry zpět. Průběžně svého velitele informoval o situaci. V pravou chvíli vždy explodovaly v trojúhelníkovém lesíku granáty Bauerova 240. oddílu dělostřeleckého pluku. Ruské pohotovostní postavení bylo rozbité. Dva tanky T 34, které chtěly na čele prorazit obranou, vjely do dobře zamaskovaných minových polí a zůstaly stát s roztrhanými pásy Následoval jásot ve střílnách nemocnice. Bauerovy polní houfnice bušily dál do lesíku. Rusové začali ustupovat. Běželi z nebezpečného lesíku zpět na břeh Něvy Vystavovali se tak palbě těžkých kulometů z oken nemocnice. Střídání!" zaznělo vc sklepích. K smrti unavení muži sebrali pušky a těžce stoupali po schodech. Střídali své kamarády kteří se napůl zmrzlí potáceli ze zákopů. Horká kamna ve sklepě nemocnice pro ně teď byla nejkrásnější věcí na světě. Generálplukovník Lindemann se po ruském průlomu obrany v hrdle lahve neoddával žádným iluzím. Byl to střízlivý člověk, který rozuměl svému řemeslu. Podle hlášení z fronty se na situační mapě na velitelském stanovišti štábu 18. armády jasně rýsoval předpokládaný cíl Rusů: Generál Govorov vrhl všechny své síly do získaného vlomu u obce Marino. Chtěl prudkým tlakem zhruba čtyř divizí a jedné tankové brigády prorazit dříve, než přijdou německé posily hrdlo lahve a spojit se z východu útočícími údernými svazky Potom se chtěl ihned stočit na jih a z boku napadnout německá obranná postavení na Něvě a na východní straně německé obrany Z takového plánování nutně vyplývala následující těžiště: Jedním bylo dělnické sídliště 5, zvané Poselok 5 nebo jen P 5. Přes toto sídliště vedla jediná použitelná silnice skrz slatinu jak na sever k jezeru, tak i na jih, přes Sinjavino do Mgy u Kirovské železnice. Druhým těžištěm byl Gorodok s nemocnicí a elektrárnou. Zde měli Rusové zablokovaný přímý přístup k Sinjavinským výšinám. Kromě toho tvořil Gorodok pilíř německé frontyjižně od místa vlomu. Kdyby měl Lindemann v záloze plně vyzbrojenou divizi sjedním oddílem samo- hybných děl, jedním tankovým praporem a těžkým dělostřelectvem, nebylo by to ani z poloviny tak zlé. Ale velitel 18. armády takovou divizi k dispozici neměl. A nemohl ,ji ani dostat od žádného souseda. Byla polovina ledna 1943. Nad ledem Něvy se vznášela stalingradská pohroma. Také u přímých sousedů 18. armády byla situace napjatá. U Rževa, Velikich Luk a u Demjanska šlo o existenci celých armád. Fronta byla všude příliš roztažená do délky A Rusové všude útočili. A všude, i zde na severním křídle východní fronty v této chvíli chyběl ten slavný a rozhodující prapor, který většinou přinese rozhod- nutí. 186 l ": Generálplukovníkovi Lindemannovi proto nezbylo nic jiného, než osudná stra-tegie vynalézavého flikování, která od zimy roku 1942/1943 určovala vedení boje na východní frontě: K vyřešení krizí se dávaly dohromady pluky a prapory, a to místo toho, aby se proti nepříteli postavily divize a brigády, které by odrazily nepřítele s využitím velitelského umění a zkušeností svých velitelů. Generálplukovník Lindemann mohl vrhnout do boje pět mechanizovaných praporů staré osvědčené 96. pd, což bylajediná disponibilní záloha. 96. pd byla dobrá divize, s níž jsme se už několikrát setkali. Byla sestavená ve vojenském okruhu XI v Hannoveru z vojáků z celého severního a západního Německa. Kvůli svému prud-ce útočícímu pěšákovi v divizním znaku byli "šestadevadesátí" na celé frontě známí " jako "Watzmánner. Kdyby byla 96. pd 12. ledna k dispozici kompletní, kdo ví, jak by se věci vyvíjely Avšak již od prvního dne bojů museli "šestadevadesátí" odevzdávat na všechny strany své části, takže to byla již jen polovina divize, se kterou převzal generál Noeldechen 12. ledna večer těžký úkol - zaútočit z prostoru Sinjavino severozápad-ním směrem a zatlačit nepřítele zpět za Něvu! Rečeno přesněji: pět praporů! Pět praporů proti pěti sovětským divizím. Malou kompenzaci za chybějící divizní ěásti přinesl jeden oddíl 36. protiletadlo-vého pluku s 88mm kanony, jeden těžký dělostřelecký oddíl se 150mm houfnicemi a především rota tanků Tiger, l. rota 502. těžkého tankového praporu nadporučíka von Gerdtella. Ctyři tanký Tiger s dlouhým kanonem ráže 88mm a osm tanků Panzer IIl, které sloužily jako ochranný doprovod, mělo být rozhodující silou proti nepřátelským tankovým praporům. Bodo von Gerdtell ovšem zaplatil hned jejich první akci životem. Padl a byl pochovaný na hřbitově v Sinjavinu. Prapory 283., 284. a 287. mech. pluku si 13. ledna razily cestu na sever po prsa vysokým sněhem, který pokrýval nehostinnou slatinu a rozstřílené lesy Gorodok a okružní silnice - to byla krvavá jména příštích dnů. Okružní silnice! Hned při prvním útoku měly svoji premiéru tanky Tiger. Mechanizované prapory plukovníka Pohlmanna zahnaly za 28stupňového mrazu sovětskou pěchotu, ale pak zaútočily dva tucty sovětských tanků T 34. Dva zničili poručík Eichstádt a svobodník Gudehus. Dva ze čtyřiadvaceti. Zbývajících dvacet dva přivedlo granátníky do nebezpečné situace. Tři velitelé rot padli krátce po sobě. Vtom se přiblížily tanky Tiger. Došlo k historické bitvě. Po nijak zvlášť úspěš-ných akcích 1. roty 502. praporu tanků Tiger, která bojovala od srpna 1942 u Le-ningradu jako zkušební, zde tihle dravci z ocele ukázali, co dovedou. Ostré štěkání jejich "dlouhých 88" znělo pro tanky T 34 jako umíráček. Dvanáct z nich brzy hořelo a ostatní v panice uprchly Sovětský postup na jih se tak podařilo zastavit. Za soumraku se Rusové pokusili ještě o jeden místní tankový útok. V rotě tanků Tiger byl opět vyhlášený poplach: "Utok nepřátelských tanků! Ihned nastoupit!" 187 Vrchní šikovatel Hans Bdlter vyráží se dvěma tanky Tiger a s jednírn tankem Panzer Il1, nasazeným jako krytí. Blter, který byl sedmkrát zraněný a jeho tank patnáctkrát zasažený, to v následujícím jeden a půl roce dotáhl z vrchního šikova- tele na kapitána. Byl jedním z nejúspěšnějších tankových velitelů celé války Oba tanky Tiger se sunou sněhern. Obrysy těchto mohutných, bíle natřených oblud za soumraku splývají se zimní krajinou. Převálcují jeden sovětský protitan- kový kanon. B6lter nařídí druhému tanku Tiger, aby ho vlevo z odstupu jistil. A to se již ze sněhu vedle jeho tanku objevují sněhové fontány - výbuchy nepřátelských tankových granátů! Krátký pohled kolem dokola. Tam! Blter otočí věž. Střelec má v optice tank T 34. Ridič zastaví. "Pal!" Granát opustí hlaveň. Mimo. Ještě jednou. Druhý výstřel jde do černého. T 34 ihned vzplane jasným plamenem. Granát z "88" ho roztrhl jako pracka tygra! Vše jde jako při výcviku na tankovém cvičném prostoru u Fallingbostelu. Blte-rův tank Tiger zničí další dva tanky T 34. Hořící vraky osvětlují slatinu. Ale potom jej vezmou tři ruské tanky do kleští. Pokoušejí se ho vymanévrovat. Odvážní vojáci, tihle sovětští tankisté ze 61. tankové briády Blterův střelec pracuje,jako hodinky "Nejprve toho vpravo!" nařizuje s klidem vrchní šikovatel. Pal! Ještějednou. Pal! Zásah. Zbývající dvě T 34 se nato pokoušejí uniknout. Chtějí se dostat mimo zář ohně. Ale Blterův tank Tiger uloví i je. " Otočit! Zpátky!" "Co je s jisticím tankem?" ptá se vrchní šikovatel Bdlter " ," P Zasažená radiostanice od oví radista, "žádné hlášení " O dvě minuty později se ozve hrozná rána. "Zásah z protitankového kanonu do motoru!" volá řidič. Pak se ozve další exploze. Hořící vraky ruských tanků v zasněžené slatině poskytují dobře zamaskovaným sovětským protitankovým kanonům výtečné osvětlení. Blterův tank stojí jako terč na jasně osvětlené scéně. Sovětský kanon se cvičí ve střelbě na terč. Bálterův tank hoří. Hrozí nebezpečí výbuchu tankové munice. Vrchní šikovatel musí vydat povel "Vystoupit!" a osádka vyskáče do sněhu. Objeví se ruští pěšáci. Následuje krátká přestřelka pistolemi a samopaly Potom Bdlterovi muži utíkají do blízkého lesíka. Konečně se blíží druhý tank Tiger. "Uviděl nás?" přemýšlí Blter "Nebo nás má za Rusy?" Opatrnostje na místě, alejak na sebe upozornit? Bálter křičí. Hluk bitvy ho však přehlušuje. Pak se rychle rozhodne, vyskočí vpravo vzadu na kryt pásů a sune se k poklopu radisty 188 Ale sotva se k němu dostane, slyší radistův křik: "Rusové na tanku!" Panebože! BOlter ze všech sil křičí. Uslyší ho v tom hluku? "Teď už jen schází, aby velitel otevřel poklop a zastřelil mě z pistole," pomyslí si. Proto nespouští z poklopu oči. A ten sejiž skutečně otvírá, alejen na malou škvíru. Vrchní svobodník křičí velitelovo jméno. Ten naštěstí ihned pochopí. Poklop vyletí vzhůru. Tři slova. Rozkazy A tank vyjíždí, aby vyhledal zbývající muže z BOlterova zničeného vozidla. Postupně všechny naloží. Teprve teď si BOlter všim-ne, že má v kříži tři střepiny granátu. Stěstí a pohromajdou ve válce často ruku v ruce. Zatímco plukovník Pohlmann, velitel 284. mech. pluku, vede boj a akce tanků Tiger v přední linii, zasáhne jeho velitelské stanoviště u okružní silnice těžký sovětský letecký útok. Padne dvacet tři důstojníků a vojáků z cyklistické čety a štábu. Tvrdá rána. Sousední 283. mechanizovaný pluk (Grenadierregiment) plukovníka Andoya mezitím zahájí přesun směrem k elektrárně, kde se její posádka brání prudkým sovětským útokům. Andoyovy prapory přijdou právě v okamžiku, kdy Rusové na-stupují k mohutnému útoku silami své 61. tankové brigády a střeleckých pluků 136. střelecké divize. U elektrárny se Andoyovým vojákům podaří Sověty vrhnout zpět a navázat spojení s obránci. U nemocnice je boj tvrdší. Komplex budov je už zcela obklíčený. Sověti chtějí svůj prstenec bezpodmínečně udržet, aby se pak krok za krokem P rokousali" dovnitř. Ale vojákům 283. pluku se podaří vytvořit průchod a proniknout i do nemocnice, kde ,je louřlivě přivítají ženisté nadporučíka Brendela, který se svou 3. rotou 240. ženijního praporu přeměnil nemocnici v oheň dštící pevnost. Ještě v noci pře-vezmejeden prapor 96. pěší divize obranu boků. Pak proběhne transport zraněnýc:h. Příštího rána Rus opět zaútočí. Ženisté leží ve všech oknech za pytli s pískem a musí se dívat na to, co se odehrává pod nimi, v zákopech bočního zajištění: Dvacet šest tanků se převalí přes 9. rotu 283. pluku. Přejedou přes zákopy Zahrabou svými širokými pásy na kulometných postaveních a střeleckých okopech. Chtějí tak uvnitř sedící granátníky rozdrtit. Brendelovým mužům se sevřou hrdla. Jenže severoruská zima na 60. rovnoběžce zabrání pohromě. Je 22 stupňů mrazu. Země je zmrzlá na kámen. Stejně tvrdé jsou i okraje okopů. Tankové pásy moc nezmohou. Granátníci sedí uvnitř přitisknutí k zemi. Je to sice velmi nepoho-dlné, ale ne smrtelné. Když přes ně tanky přejedou a pak za divoké palby projedou kolem nemocnice, aby i tamní posádku udržely v šachu, zaútočí sovětská pěchota. Už nepočítá s větším německým odporem. Ale z převálcovaných zákopů a okopů 9. roty se zvednou granátníci a spustí proti útočícím Rusům naprosto neočekávanou vražednou palbu. Utok uvázne. 189 Sovětské tank se tadlového y mezitím dostanou do palebného rotile- y ho dělostřelectva. Zasahu í p p pluku a těžké asma 2. oddílu 36 j protitankovci plukovníka Ando- e. Vzduchem létá na kámen zmrzlá země. Tanky proti dělostřelectvu. Nakonec zvítězí dělostřelectvo, Ilak a protitankovci 283 duelu na okraji Sinjavinského rašeliniště vz lanou dvace p ťk 1. tomto zimním pa t v d K nebi stou p 3. Mezi Volchovem a Šlísselburg m e Wen=lerůu blol -122. tarLlouá bL-igáda útoči - Zieglerůu prapor táhne -11L-uuy UČ Sl(LtLLLČ Mezitím se dramaticky přiostřila situace uprostřed hrdla lahve a vých , sídliště č. 5 (poseloku 5), protože i n odní frontě německého koridu dělnického oru k Ladož- skémujezeru došlo k dramatickému vývo i. Od časného rána 12. ledna sovětske 2 j . úderné armády hnalo proti německ se sedm divizí .1 j ym postavením mezi Lipkou na Ladožském ezeře a Ga tolovem severně od Kirovské železnice. Sev ř kyPvětskE lg Lpku, dokázal 2 p zuřivé út . pra or 2H7 . střelecké diviz - mech. pluku, a to i přes , ubránit. Ovšem dále najih, u dělnického sídliště č. 4, se sovětské 372, střelecké divizi sd přchnali přes l. pra ) podařilo vlomit do obrany por východo o Sověti i. Na roti S( 2 j p p merského 374. mech. pluki p tomu . prapor svo e ostavení v Poseloku 8 ubránil a neustoupil ani o Když se 12 16. h . ledna kolem odiny krok. Zieglera u dělnického sídliště 8 už začalo smrákat, odvrátili muži rii átý těžký so ský p vět útok. Sovětská 372 a ora chtěla za každou cenu vynutit p jednotky Sovět růlorn. Tvořily . sd si zde i útočili bezohledně .11 sibiřské pluky a tvrdé asijské . Zieglerovi Pomořané ale stáli jako stromy ve volchovském lese. Posílený 374. mechanizovaný pluk (m divize, byI od přelomu roku pod ený 227 ppd k eotovostní skupina 207. zajištující říz , á bránila východní stranu hrdla lahve. 2, prapor se velmi dobře opevnil kolem Poseloku. 8. Rusové dělostřelectvo vedlo soustředěnou palbu. A utočili. Jejich znovu útočili. Zieglerova postavení byla 13. ledna srovnána se zemi dál. Podporoval e 196 , ale jeho muži se bránili v předních . dělostřeleckýpluk,j . Uderné plu hož předsunutí pozorovatelé byli rovněž liniich ky sovětské 372. sd vy tém pralese a na zamrzlém krvácely v rozstříleném stale- močálu. 190 Už ne tak příznivě se pro obránce vyvíjela situacejižně od Poseloku 8. Tam leželo druhé těžiště sovětského útoku. Plukovník Poljakov připravoval v zázemí svoji 327. sd už dlouho před zahájením ofenzivy Průzkumem zjištěná německá postavení 3. praporu 374. mp (Grenadierregiment) i obranné ob,jekty 366. mp plukovníka Wenglera nechal přesně napodobit i se všemi detaily - s palisádovým plotem, zákopy, kulometnými postaveními a s bunkry Na místě dotyku obou těchto německých útvarů nasadil plukovník Poljakov svoje páky Zde, u kosodřevinového lesíku, se měla sovětská 327. střelecká divize revanšovat za velký neúspěch, který na tomto místě utrpěla 54. armáda v první ladožské bitvě během pozdního léta 1942. Tehdy Wengler se svými vojáky z Porýní a Vestfálska zabránil operačnímu rozšíření sovětského vlomu do obrany Nyní chtěl Poljakov německou závoru za každou cenu rychle rozbít. Jeho úderné pluky prorazily německá přední postavení. Jižně od Poseloku 8 se jim podařil průlom. A pokusily se napadnout hlavní bojovou linii směrem na jih a na sever. Kdyby měly úspěch, obrana 227. pd by se zhroutila a Poljakovovi vojáci by měli volnou cestu na dominující Sinjavinské výšiny! Sovětský plán však nevyšel. Wenglerovi vojáci opět ubránili jižní pilíř prostoru vlomu. 1. prapor 83. lehkčho pěšího pluku (Jágerregiment) 28. lehké pěší divizc (Jágerdivision) se probojoval až k Wenglerovu velitelskému stanovišti a posílil jeho obranu. A uprostřed stálo, jako skála v příboji, dělnické sídlišt 8 s praporem majora Zieglera. Pět set mužů překazilo sovětskému veleníjeho koncept: Pomořané byli sice zcela obklíčeni, ale bránili svoje kruhové obranné postavení proti všem útokům 12., 13. i 14. ledna. Nedostali žádné potraviny ani munici. Neměli spojení s divizí ani se svým plukem. Osamocen a odkázán sám na sebe splnil Zieglerův prapor důležitou úlohu, protože místo úderu dál na západ se Rusové museli potýkat s Poselokem 8. Značné části ruské 327. sd, a také 18. sd, kterou sovětské vrchní velení přisunulo, byly poutané na tomto místě těžkými boji. Po čtyřdenní bitvě, 15. ledna, německým obráncům dochází munice. Ráno Rusové po prudké dělostřelecké přípravě ještě jednou zaútočí. Běží, křičí "urrá" a padnou v kulometné palbě Pomořanů. Ruské tanky 122. tankové brigády, které se vlomily do obrany Němci zlikvidují minami a kumulačními náložemi. Jenže to se už jejich zásoby munice scvrkly na minimum. Nový útok by už těžko odrazili. Ziegler stojí před otázkou, zda se nechat převálcovat a být zničen, nebo uniknout a zachrá-nit alespoň vojáky Major shromáždí své důstojníky a ptá se: "Co uděláme? Zůstat? Vzdát se? Nebo s posledními silami uniknout?" Vzdát se - o tom se nediskutuje. Nechat se zabít - to není alternativa. Tedy únik! Všechny pokusy o navázání přerušeného rádiového spojení zůstávají bez úspěchu. 191 Sovětské armády si severně od Poseloku 5 podají ruce. Odříznuté německé oddíly se prolomí najih. Na svolané "válečné radě" majora Zieglera a jeho důstojníků vyslovu í rávě ti nejneohroženější následující myšlenku: Na určitém místě končí smysl statečnosti. Nechat se bez účelu zabít není morální. Proti stonásobné převaze roti kru obití pum a proti palebnýrn clonám není nic platná vůle a odvaha, poslušnost a odd ňost. Statečnost a odvaha mohou na bitevním poli triumfovat proti několikanásobně silnějšímu nepříteli, což historie válek mnohokrát zaznamenala, ale právě v mate-riálových bitvách moderní války diktuje od určitého bodu zákon bitvy množství-množství lidí a zbraní. Poslední válka tuto pravdu stokrát potvrdila. Ziegler tedy jedná zcela správně a v nejvlastnějším smyslu odvážně, kd ž se rozhodne pro únik. y 192 Mnoho velitelů, kteří bojovali na východní frontě, nositelů vysokých vyzname-nání, ujišuje: Vlastní rozhodnutí bez vyššího rozkazu, dokonce i proti rozkazu k udržení pozic, k úniku z kotle vyžaduje více vojenské a civilní odvahy než každá jiná vojenská akce. Ve 23 hodin začíná ústup z Poseloku 8. Na čele postupuje major, vedle něho Oskar Schwemm, původem z Lodže, který hovoří plynně rusky Oblékl si stejnokroj padlého sovětského nadporučíka. Pod ním má svoji uniformu Wehrmachtu. Za nimi následuje silná úderná skupina, za ní bojová skupina s nasazenými bajonety a s od-jištěnými zbraněmi. Dále ranění na laponských prostorných saních, které táhnou vždy dva muži. Boky kryjí vojáci se samopaly Zadní voj tvoří hlavní síly praporu. Palbaje povolena,jen na majorův výslovný rozkaz. Zákaz kouření a mluvení! Zatímco poslední vojáci zadního voje vedou v opuštěných postaveních divokou palbu, táhne tento průvod za mírně zastřeného měsíčního světla a při 25stupňovém mrazu v po kolena hlubokém sněhu. Souhvězdí Orion na zimním nebije ukazatelem směru, neboť cíl pochodu leží na jihu. "Stoj!" řekne náhle Schwemm, schválně hodně nahlas. Uojáci na čele se okamžitě zastaví. Před nimi jsou siluety několika T 34. To je ruský tankový prstenec kolem Poseloku 8! Schwemm k nim těžce kráčí. Hovoří s ruským velitelem čety Je vidět, jak si oba strčí do úst cigaretu a gestikulují. Spojka velitele praporu poručík Becker má dojem, že slyší bušení srdcí všech mužů, které se nese jako údery hromu nad zamrzlou slatinou. Konečně se Schwemm vrací. Zakřičí několik ruských povelů, kterým nikdo nerozumí a hlasitě nadává. Přitom Zieglerovi potichu řekne: "Mám heslo. Zní Poběda. To znamená vítězství. Možná, že je to dobrý omen!" Stejně důležité jako heslo jsou i informace, které se Schwemm dozvěděl: Ví, kde je v sovětském tankovém prstenci větší mezera. A tou mezerou projdou. Druhou nepřátelskou linii projdou díky heslu také bez výstřelu. "Poběda!" zavolá Schwemm na ruskou polní stráž, a pak zahnou doleva. Po německých postaveních však není ani vidu, ani slechu. Žádný hluk boje, žádné záblesky ani světlice. A tu se to stane. Z ničeho nic stojí předjedním ruským minometným postavením. Schwemm zavolá heslo. Ale ruský důstojníkje nedůvěřivý. Schwemm mujde rychle vstříc. Vypráví mu, že jeho jednotka je na cestě vpřed ke zvláštní akci proti německým liniim. Poručík Becker stojí sotva dva kroky od obou diskutujících. Ruka v kapse jeho pláště svírá odjištěnou pistoli. Vypadá to, že Rus nechce Schwemmově historce věřit. Ten však nakonec jeho podezření rozptýlí. Mohou táhnout dál. Ale nemají příliš dobrý pocit: Ty minomety v jejich týlu! Kdyby si teď Rusové přece jen něčeho všimli! Ziegler vydá tiše rozkaz pro zadní voj: "Přepadnout minometné postavení!" A tak s sebou prapor přivedeještějednoho pravého ruského nadporučíka a 41 zajat- 193 ců. Dokonce je v pořádku převede přes nejpřednější ruské opěrné body Ale přes ně se už musí dostat za použití síly Po čtyřiceti pěti minutách, za ranního šera, stojí přízračný průvod proti přední-mu německému bojovému zajištění. Na velitelském stanovišti plukujsou rádi, když se Ziegler hlásí. Mají radost, že se zachránilajiž odepsaná bojová skupina, poněvadž plukovník von Below nutně potřebuje bojeschopné muže u dělnického sídliště 5 , které se mezitím stalo ohniskem bitvy v hrdle lahve. Stejně jako na východní straně se Rusům nepodařilo ani na Něvě prorazit na široké fřontě německá obranná postavení. Pouze ty oba úzké úderné klíny jeden z Marina na západě a druhý kolem P 8 na východě, se pomalu probíjejí skrz horní část německého obranného koridoru. Na pahorcích dělnického sídliště 5 si sovětské úderné oddíly mají podat ruce. Kdyby se jim to podařilo, potom by vzniklo úzké pozemní spojení do Leningradu a německé 96. a 227. pěší divize, které seještě brání ve Slísselburgu, Lipce a u Ladožskéhojezera, by byly odříznuté. Generálplukovník Lindemann chtěl takovému vývoji za každou cenu zabránit. Ale silami obou divizí 26. armádního sboru, které se bránily v hrdle lahve, se vlomy Rusů nepodařilo zlikvidovat. Úseky 170. a 227. pd byly příliš široké, někde dokonce až dvacet pět kilometrů. Němci však neměli po krvavých bojích prvních dnů žádné zálohy pro útok. Za této situace už nemohli zastavit prolomené ruské klíny a zabránit jejich spojení. Již 14. ledna přisunula 18. armáda dvě plukovní skupiny východpruské 61. pěší divize z kotle u obce Pogosťje - bojiště na Kirovské železnici 30 kilometrů jihový-chodně od Mgy - a 15. ledna je vrhla do hrdla lahve. Dvě plukovní skupiny místo celé divize! Jeden pluk zůstal u Kirovské železnice. Opět se muselo záplatovat, protože nebylo možné udeřit plnou silou! Skupinu vedl generálporučík Hiihner, velitel 61. pd. Udeřil přes Sinjavino a děl-nické sídliště 5 na sever, kde navázal spojení s jednotkami 227. a 96. pd, které byly v Lipce a ve Slísselburgu obklíčené. Avšak Hiihnerovy síly byly příliš slabé na to , aby dokázaly udržet spojení z Poseloku 5 až k Ladožskému jezeru, tedy do Šlíssel-burgu a Lipky a vzdorovat útokům Sovětů z východu i ze západu. Hlavní boj se vedl o ubohé dělnické sídliště s několika chatami a malou továrnou na zpracování rašeliny Na mapě to byl pouhý bod - P 5. Ale jak krvavý bod! Sověti útočili na tuto baštu ve slatině dvěma divizemi a dvěma tankovými brigádami, protože přes P 5 vedla jediná silnice z jihu na sever Po ní probíhalo zásobování německých sil v severní části hrdla lahve. Pokud se Rusům podaří obsadit P 5, bude severní část německého koridoru oddělená od týlu. Čtyři dny a noci se skupina Hiihner bránila, za nemilosrdného mrazu 25 až 30 stupňů, mezi nízkými náspy rašelinové dráhy a velkými pravoúhlými vanami po těžbě. Držela sídliště P 5, a tím i volný průchod na jih. To, co nyní chybělo k zabrá-nění spojení ruských sil, byl tucet tanků, jeden oddíl samohybných děl, jeden dělo-194 Generál Hiihner drží Poselok 5 až do doby než se přes něj stáhnou všechny severněji situované německé oddíly střelecký pluk a několik pěších praporů s protitankovými zbraněmi. Na německé straně však nebyly ani tak skromné síly k dispozici. Rusům se proto 18. ledna podařilo obsadit Poselok 5 a odříznout bojovou skupinu Hiihner Ruské zprávy v "Dějinách Velké vlastenecké války" dávají představu o tvrdosti německého odporu. Ve svazku 3 se praví: "Části sovětské 136. střelecké divize dvakrát pronikly do Poseloku 5, ale nedokázaly se v něm udržet. Pluky 18. sd zaútočily 16. ledna v noci od východu na sídliště třikrát, ale nedobyly ho. Jednotlivé části divize se dostaly na padesát až dvacet metrů k polním opevněním, ale musely 195 vždy ustoupit. Němci se bili se zoufalou odvahou. Večer příštího dne dosáhly části divize s podporou 61. tankové brigády východního okraje sídliště a zahájily boj o každý dům. Ráno 18. ledna boje vzplály s novou prudkostí. Pak do obce od západu pronikly části 136. sd z 61. tankové brigády" Z německého pohledu vypadají dramatické hodiny 17. a 18. ledna takto: Před velkou cihlovou zdí továrny na rašelinu v P 5 stojí bunkr. Zde si generál Hiihner zřídil velitelské stanoviště. 17. ledna večer studuje za mihotavého světla svíčky mapu. Před třemi hodinami vydala armáda povolení soustředit všechny německé jednotky v severní části hrdla lahve a prorazit jimi přes P 5 na jih, kde mají u Sinjavinských výšin zaujmout novou HBL. Na cestě jsou spojky které spěchají zasněženou slatinou. Éterem se šíří radiogramy do Šlísselburgu, Lipky a do polních postavení u jezera: Unik s počátkem tmy! Směr P 5! Je tedy nutné za všech okolností, navzdory masivnímu tlaku nepřítele, udržet Poselok 5, aby tudy mohla proklouznout ustupující vojska. Polní telefon zachrčí. Spojení ke sboru a k 18. armádě ještě funguje. Hiihner se ohlásí. Na druhém konci vedení mluví velitel 26. sboru generál von Leyser. "Jak to vypadá, Hiihnere "Posraně by bylo vychloubání, pane generále! Moje poslední záloha se skládá z jednoho poddůstojníka a dvanácti mužů. Jsou právě venku, aby protiútokem zlik- vidovali nepřítele, který se vlomil do obrany těsně u bunkru." V tom okamžiku to v telefonu zapraská. i" "Haló volá Hiihner, "haló Nic. Generál se dívá na svého pobočníka. " Konec. Vedení je němé!" "I to má svoji přednost, pane generále. Alespoň nám do toho už nikdo nemůže mluvit!" odpovídá rezignovaně nadporučík. Hiihner přikývne a jede tužkou po mapě. Kromě jeho vlastních sil, tedy kromě 151. a 162. mech. pluku, má z pasti ustoupit i skupina 328. pluku ze Šlísselburgu, jeden prapor a rychlý oddíl 96. pd z Lipky a dělostřelci, protitankovci, horští mys- livci a granátníci 227. pd z opěrných bodů u Ladožského jezera. Vyjde to? Rusové vyvíjejí obrovský tlak. Je jasné, že si všimli, o co jde. A nyní chtějí Poselok 5 rychle dobýt. Malý bunkr se otřásá po explozích granátů ruského dělostřelectva. Plukovník von Below posílá spojku s hlášením, že se přes násep valí sovětské tanky Hiihner má k dispozici již jen jediný "dlouhý" tank Panzer 111. Stojí dobře zamaskovaný v továrně. Zasadí ho! Velitel tanku nechá Rusy přijet blíž. Palbu zahajuje na vzdálenost osmdesát metrů. Hned prvním výstřelem zasáhne třetí tank v řadě, který okamžitě vzplane. Daší výstřel vyřadí pzvní tank. Mezi nimi uvázlý druhýje pak lehkou kořistí. Celkem 200 raněných z chat a továrny je v té chvíli rychle naloženo na akji (laponské saně). Pod velením sekundárního lékaře je ošetřovatelé a lehce zranění 196 Y e.. táhnou volným průchodem po velké silnici k sídlišti Poselok 6. Je nejvyšší čas, protože Sověti se pod ochranou dělostřelectva propracovali až k pozemku továrny ajsou těsně před bunkrem. Pobočník se spojaři, písaři a spojkami nastoupí do protiútoku a Rusy z továrny opětzaženou. K ránu, ale ještě za tmy, vpadne do bunkru u cihlové zdi spojka:151. mech. pluk, čelo ustupujících sil, je tady! Nadcházejí rozhodující hodiny průlomu. Východní Prusové si probíjejí cestu ručními granáty a bajonety Je to cesta plná obětí. Bojové skupiny se musejí dostat k nově vybudované německé hlavní bojové linii, která probíhá od obce Gorodok na Sinjavinské výšiny přes zasněženou slatinu, kde nemají možnost krytí, a přes pohotovostní postavení dvou ruských divizí a dvou tankových brigád. Novou obrannou linii brání ženisté 96. pd, vojáci 5. horské a 28. lehké pěší divize a příslušníci 4. policejní divize SS. Těžiště bojů leží u Poseloku 5. Zde ěíhá nepřítel. Za hromadami rašeliny jsou rozmístěny kulomety Další střelci jsou ukrytí v hustém porostu. Z boků útočí roty, aby Němcům zkřížily cestu. Rus pokrývá slatinu palbou dělostřelectva a raketometů. "Stojednapadesátí" narazí v 6 hodinjižně od Poseloku 5 na poslední nepřátelské uskupení. Musí vpřed! Pistole, bodák, ruční granát a lopatka - to jsou jejich zbraně. Velitel pluku major Krudzki postupuje v čelní skupině vedle nadporučíka Koppa, velitele 6. roty a nositele Rytířského kříže. Východní Prusové se probijí. Na cestě nenechají ani jediného raněného či mrtvého. Rusové za nimi únikovou cestu okamžitě uzavřou. Každá následující bojová skupina si proto musí únikovou cestu znovu vybojovat. Je to vždy stejný obrázek: Ranění jsou uprostřed pochodové kolony Sníh je téměř metr hluboký. Zdravotníci táhnou akji. Někde je před kousek zahradního plotu, na kterém jsou v potrhaných dekách zabalení těžce ranění, zapřažený kůň. Vpřed! Po únikové cestě přes slatinu se nakonec podaří propašovat 6 000 vojáků a 2 000 raněných. Když se rozednívá, vydá generál Hiihner i své bojové skupině v Poseloku 5 povel k ústupu. Těžké ztráty, které Rusové za neustálých nočních bojů zblízka utrpěli, snižují riziko. Ústup je méně nebezpečný, než si jej generál představoval. Německé krytí boků drží. Dokonce i ruské tanky je sledují jen váhavě. Jako magnet leží v začínajícím dni před očima mužů masivní blok Sinjavinských výšin. Toje cíl. Tamjejejich záchrana! Tam míří. Při pochodu udržují velké odstupy a mají zbraň připravenou k palbě. Těžce našlapují ve vysokém sněhu. Když zaštěká ruský kulomet, vrhají se do mělkých prohlubní. Pak se pod palebnou ochranou kamarádů plazí po metrech vpřed. Ruční granát. Hodit. Výbuch, výkřik a sténání. Dál! Těsně před Sinjavinskými výšinami zničí v terénu plném kráterů ještě jednu sorětskou bojovou skupinu. Potom je to za nimi! Hiihnerovi vojáci se z posledních sil dostanou do záchytného postavení. Je 20. ledna. Rotyjeho 151. a 162. mech. plu- 197 ku mají třicet až čtyřicet mužů. l. rota 162. mp, která zahájila 15. ledna boj se 128 muži, má celých 44 vojáků! V čele svých mužů se kolem předního německého za,jištění vleče zraněný poručík Dressel, který se opírá o vlastnoručně vyřezanou hůl. Míjí ženisty 96. pd, kteří již zde, na severním svahu Sinjavinských výšin, zaminovávají terén. Ti zdraví Dressela i muže jeho 5. roty 287. mp, kteří přicházejí z Lipky Ale ženisté po prvních otázkách ztichnou, ustoupí z cesty nebo se vracejí ke své práci, protože vidí, že rotě chybí mnoho vojáků, že většina z těch, kterým se podařilo projít, má zakrvácené obvazy a že se sotva drží na nohou. Když se Dressel hlásí na provizorně zřízeném velitelském stanovišti praporu, najde tam jen pobočníka velitele kapitána Albrechta. Velitel praporu? Nezvěstný. Adjutant? Padl. Většina velitelů rot padla, je nezvěstná nebo zraněná. Prapor má ,jen osmdesát mužů. "Nedá se nic dělat, Dressele, ale každý, kdo ještě udrží zbraň, musí ihned do nového postavení," řekne Albrecht. "Linii Gorodok na Něvě - Sinjavinské výšiny- Wenglerův blok je bezpodmínečně nutné udržet." Dressel přikývne a zamíří se zbytky své roty do nových postavení. Ta zaujímají všichni, kteří se právě probojovali zpět do německé hlavní bojové linie. Byly to nejchladnější dny zimy Rtuť teploměru klesla na 35 až 40 stupňů pod nulu. Ve dne Sověti "dláždili" německá postavení svým dělostřelectvem a raketome- ty Za mrazivých nocí útočila na nově vybudovanou řídkou německou obranu ruská pěchota. Rusové chtěli za každou cenu dobýt dominující Sinjavinské výšiny Němci ,je však ubránili. Unik německých jednotek ze sevErního prostoru hrdla lahve byl pro úspěch těchto obranných bojů rozhodujícím předpokladem, poněvadž k obraně strategických výšin jižně od Něvy nebyly k dispozici žádné jiné síly Vyklizení pobřežního pásu u Ladožského jezera, severní špičky úzkého němec- kého koridoru před Leningradem, bylo v každém ohledu vynikajícím taktickým činem. Podařilo se tak zachránit kolem 8 000 mužů, mezi nimi téměř 2 000 zraně- ných. Na místě zanechané těžké zbraně byly před opuštěním postavení zničené. Sověti nezískali prakticky žádnou kořist ani žádné zajatce. Naprosto zdařilý ústup potvrzuje i sovětská historie války tím, že v hlášení o vítězství - navzdory běžné praxi - není ani slovo a zajatých a padlých. Vyklizeníjižního břehu Ladožskéhojezera s Lipkou a Slísselburgem bylo přesto pro Sověty velkým psychologickým úspěchem, protože znamenalo prolomení bloká- dy Leningradu. I když sovětské vrchní velení nasadilo obrovské množství lidí a ma- teriálu, podařilo se dobýt jen osm až deset kilometrů široký pás země spojující volchovskou frontu se Šlísselburgem. Toto přímé spojení do Leningradu však mělo pro nadcházející léto velký význam, neboť ho bylo možné použít i v době, kdy se " Cesta života," ruská silnice přes led Ladožského,jezera, změnila ve vodu. 198 Operační cíl druhé Ladožské bitvy není dosažen: Kirovská železnice i město Mga zůstanou v německých rukou. Hitlerův plán město zaškrtit a vyhladovět, na němž spočívala celájeho strategie na severním křídle, tedy ztroskotal. To přirozeně pochopili i Finové, spojenci Ně-mecka na severním křídle východní fronty jejichž vedení bojů záviselo na průběhu německých operací. Důvěra Finů v německé bratry ve zbrani byla otřesena a jejich vojenské plány se hroutily Vždy finský polní maršál Carl Gustav baron von Man-nerheim chtěl ihned po pádu obleženého města táhnout se svými sbory nyní vázanými v obkličovací frontě na Karelské šíji, ke společnému finsko-německému útoku proti murmanské železnici. Tak mělo být konečně přerušené důležité severní spojení Sovětského svazu, kterým proudil velký objem dodávek z Ameriky Znemož-nění této pomoci by dostalo ruské válečné hospodářství do obtížné situace a značně snížilo ofenzivní sílu sovětských ozbrojených sil. 199 Z tohoto pohledu se ukazuje, jak důležité bylo dobytí Leningradu. A na druhé straně je zřejmé, jak významné bylo malé, ale politicky tak závažné ruské vítězství na břehu Ladožskéhojezera. Samozřejmě, velký operační cíl, který si sovětské velení vytyčilo při plánování druhé bitvy na Ladožskémjezeře, dosažený nebyl. Podle plánu mělo totiž být na široké frontě vymazané celé hrdlo lahve nejméně ke Kirovské železnici včetně Mgy To by znamenalo jisté pozemní spojení k obleženému městu a jeho definitivní vysvobození. Ale sovětské úderné svazky tohoto cíle nedosáhly Na Sinjavinských výšinách, posetých krátery po explozích, sejejich ofenziva rozpadla. Generálporučík a válečný rada A. A. Zdanov, obránce Leningradu, získal - obrazně řečeno - jen lepší polní cestu místo "rollbahnu". Tenkou zásobovací linii, která byla navíc pod kontrolou německých děl. Předsunutí dělostřelečtí pozorovatelé na Sinjavinských výšinách totiž přehlédli celý terén až k Ladožskému jezeru. Byl to tedy z materiálního hlediska, skromný úspěch sovětského velení. A jeho cena byla neobyčejně vysoká: Zde nasazené ruské armády 2. úderná a 67. armáda ztratily 225 tanků, což bylo dohromady více než sedm praporů. Lidské ztráty lze jen těžko odhadnout. Avšak pro sovětské vrchní velení vyvážil tyto hrozné ztráty psychologický efekt u vlastního lidu i u Spojenců. Důvěra ve vítězství a v nejvyšší velení dostala nový mocný impuls. A válečný rada Ždanov dokázal mistrovskou režii udělat z prolomení blokády Leningradu vítězství pro celý Sovětský svaz. Když leningradský rozhlas pozdě večer 18. ledna ohlásil zvláštní zprávu, zvěst o prolomení blokády se už smrtelně raněným městem šířilajako blesk. Nikdo nešel spát. Objevily se první vlajky Z temných domů a oken, jen nouzově utěsněných prkny pronikala hudba z gramofonů. Přišla naděje. Naděje na konec hrozného utrpení. O půlnoci přišlajistota. Tak dlouho úřady projistotu, váhaly Hlasatelleningrad-ského rozhlasu zahájil hlášení slovy: "Blokáda je proražená. Dlouho jsme čekali na tento den; věděli jsme, že přijde. Když jsme museli naše příbuzné a přátele pocho-vávat bez obřadů do masového hrobu v zemi zmrzlé na kámen, přísahali jsme jim místo slov na rozloučenou: Blokádu prorazíme! " Rusové se tedy nedostali ke Kirovské železnici, ale dokázali tento neúspěch rychle vylepšit. Sovětští železniční ženisté postavili během pětadvaceti dní přes slatinu podél Ladožského jezera třicet šest kilometrů dlouhou provizorní železnici z Polgami do Šlísselburgu a odtud ji vedli přes válečný most až k napojení na tra do Leningradu. Toto spojení však mohl každý den přerušit německým útok. Ale to věděli jen zasvěcení. Dne 6. února byla polní železnice uvedená do provozu. Díky tomu bylo možné zvýšit ve městě příděl chleba pro dělníky z 250 g na 600 g a pro ostatní obyvatelstvo ze 125 g na 400 g na hlavu. Tato čísla dokazují lépe než všechny teorie, že Leningrad 200 byl stále ještě obleženým a obklíčeným městem. Osm až deset kilometrů úzký koridor s polní železnicí ještě neumožňoval normální zásobování. Tato situace nutila sovětský hlavní stan k tomu, aby pokračoval ve svém úsilí na krví nasáklém bitevním poli jižně od Ladožského jezera. Bylo třeba dosáhnout operačního cíle - Kirovské železnice s dopravním uzlem Mgou. Boj pokračoval. Bez přestávky začala druhá a třetí fáze druhé ladožské bitvy Oba staré rohové pilíře obrany tvořily i nadále oporu nové německé fronty: opěrný bod Gorodok s nemocnicí a elektrárnou na Něvě a na opačné straně opevně-ná postavení 366. mech. pluku u Poseloku 7, které bylo podle jeho velitele nazývané " p P P "Wenglerův blok. Na těchto dvou ilířích a na řehradném obranném ostavení u Sinjavinských výšin závisel osud nové bitvy Gorodocká nemocnice byla už jen zbořeniště. Její hlavní křídlo vyhořelo, avšak ženisté 3. roty 240. ženijního praporu ubránili pod velením nadporučíka Brendela zpustlé zdi i proti neustálým sovětským útokům. Obzvlášť důležitou podporu, a to především v boji se sovětskými tanky jim poskytoval major Bauer se svým l. oddílem 240. dělostřeleckého pluku. Baterie stojí v palebném postavení na jižním okraji lesa. Poručík Volkmann sedí od začátku bojůjako předsunutý pozorovatel v nemocnici. Dělostřelcům se díkyjeho přesnému navádění daří v pravý čas zahájenou přehradnou palbou nebo jejím soustředěním do určeného prostoru otupovat a narušovat sovětské útoky Tím umožňují granátníkům a ženistům, aby si alespoň na chvíli oddechli. Ještě pozdě odpoledne 17. ledna rozbili dělostřelci podle Volkmannových precizních údajů sovět-ské pohotovostní postavení v trojúhelníkovém lesíku. Potom se však spojení náhle přeruší. A od baterii už nepřiletí ani jeden granát. Co se stalo? Volkmannovi radisté stále znovu volají palebné postavení oddílu. Ale nikdo se neozývá. Ani spojení s plukem se jim nedaří navázat. " Jdu se na hodinku vyspat," řekl poručík a lehl si ve sklepě na pryčnu. Hustý dým z doutnajících trosek v prvním poschodí proniká chodbami a schodišti až do krytů ve sklepě. Nepříjemný zápach dráždí nos, kouř oči. Ale Volkmann je na smrt unavený a ihned usíná. Už za půl hodinyjím však někdo zatřese. "Pane poručíku, pane poručíku, máme spojení s plukem!" Volkmann ihned procitne. "A co je s oddílem Poddůstojník se odmlčí. "Převálcovaný sovětskými tanky Zdá se, že všichni padli. Pouze radistaje někde schovaný a občas naváže spojení s plukovníkem Hertzem." Poručík Volkmann je skokem dole z pryčny " Převálcovaní? Všichni mrtví? A děla, co je s děly?" Poddůstojník pokrčí rameny 201 K palebnému postaveníje to dva kilometry Nejprveje nutné proniknout kruhem obklíčení, potom terénem ohroženým nepřítelem. Ale Volkmann se dlouho neroz- mýšlí. "Musím se dozvědět, co se stalo. Možná, že potřebují pomoc. Jdu tam!" Připevní si na opasek pět ručních granátů a do ruky vezme samopal. Tak vyjde do noci. Sám postupuje strom od stromu, od lesíku k lesíku. Čeká v kráteru nebo v zasněžené vaně po těžbě. Tady jsou koleje rašelinové dráhy Za nimi musí být silnička, která vede od elektrárny k diviznímu velitelskému stanovišti v Rangunu. Míjí ji vlevo. Pozor! Už tam brzy musí být. Už rozezná palebné postavení l. baterie. V slabém měsíčním světle vidí děla. Volkmann přeskočí zemní násep. Tady Skloní se k zemi. Pomocník velitele baterie - mrtvý. Kolem děl leží dělostřelci. Jejich těla jsou roztrhaná granáty a prostřílená. Bože! Náhle zbystří pozornost. Zatají dech a naslouchá. A opět to slyší. Sténání! Opatrně se přiblíží ke čtvrtému dělu. Tam poklekne. Pod lafetou leží miřič. Zasáhla ho dávka samopalu, ale ještě žije. Volkmann ho šeptem osloví. Ano, je při vědomí. Když se přes postavení valily sovětské tanky, vrhl se pod lafetu. Za tmy postupující pěchota pak všechno pobila. Velitel oddílu major Bauer byl právě u baterie. Musí ležet někde blízko. Volkmann hledá. A najde jej. Mrtvého, jako všechny ostatní. Je divné, že Rusové děla nezničili. Asi ,je chtějí odtáhnout. Zjevně si jsou svou věcí zcela jistí a dávají si na čas. Cas, přemýšlí Volkmann. Ale nejprve ještě skočí naproti do zdravotnického bunkru. Ten je prázdný. Sekundární lékař a ošetřovatel leží mrtví u druhého děla. Vedle vchodu nalezne laponské prostorné saně s tažným popruhem a přikrývkou. Naloží miřiče a zapřáhne se. Pak se vydá na zpáteční cestu. Raněný sténá při každém otřesu. Volkmann se potí, ačkolivje 20 stupňů mrazu. Jeho cestu křižují sovětské hlídky Čas od času se musí vrhnout k zemi. Zadrží dech a raněnému položí ruku na ústa. Sovětské dělostřelectvo vede palbu do prostoru slatiny a lesa. Volkmann musí uhnout ze směru. Tím ztratí orientaci. Nyní musí být ještě opatrnější, aby ho nezastřelilo německé zajištění. Konečně zaslechne tiché hlasy Němčina! Zavolá. O několik minut později je na velitelském stanovišti sousední 96. pd. Generálmajor Noeldechen si s úžasem vyslechne poručíkův příběh. Děla nejsou zničená? Možná, že tam jsou ještě těžce ranění! Podplukovník Deegener, Ia, ihned sestaví ze ženistů a granátníků silnou údernou skupinu. Pod vedením poručíka Volkmanna se probíjejí k palebnému postavení baterie, přes kterou se převalili Sověti. Tentokrát to nejde bez bo,je. I Rusové jsou na cestě. Chtějí si odvézt německá děla. Ale Volkmannův oddíl je překvapí a palebné postavení obsadí. I od 240. dělo- 202 r střeleckého pluku pronikne k palebnému postavení úderný oddíl, který vyslal plu-kovník Hertz. Než se začne rozednívat, jsou vyproštěni všichni mrtví, palebné postavení oddílu obsazené a jeho opěrné body zajištěné. Palebná síla celého jednoho dělostřeleckého oddílu zůstává zachovaná. V napolo rozbořeném bunkru velitele oddílu najdou ještě jednoho muže. Byl to u radiostanice sedící spojař svobodník Palaska. Prokázal, že má železné nervy Jako jediný přežil. Během boje zůstal na velitelském stanovišti u radiostanice. Před bunkrem neustále střílel jeden tank KV l. Palaskovi se občas podařilo navázat spojení s plukem a navádět palbu ostatních baterii proti sovětským tankům. Jeho údaje byly tak přesné, že se tanky v postavení baterie neudržely Generálplukovník Lindemann, velitel 18. armády, se o krvavém boji v palebném postavení na jižním okraji lesa dozví při ranním hlášení. Stojí na svém velitelském stanovišti před mapou. Ubráníme tu novou hlavní bojovou linii v hrdle lahve, Spethe?" Než může generálmajor Speth, náčelník štábu, odpovědět, Lindemann pokraču- j ý yi P je: "Musíme udržet Sin avinské v šin Jenom odtud můžeme kontrolovat rovoz v ruské hadici mezi Lipkou a Šlísselburgem a rušit ho dělostřeleckou palbou, nebo i do značné míry blokovat. Ale nejen to. Když výšiny ztratíme, neudržíme ani Mgu. A když budou mít Rusové Mgu, budou mít i Kirovskou železnici a obležení Lenin-gradu, náš operační úkol, se stane iluzí." Generálplukovník má pravdu. Maršál Vorošilov, koordinátor sovětských operací u Ladožského jezera, se pokusil všemi silami, a za smíření se s největšími obětmi, dobýt tyto rozhodující výšiny mezi Volchovem a Něvou včetnějejich rohových pilířů. Chtěl prstenec obležení kolem Leningradu skutečně a účinně prorazit. Ruské divize bez ustání útočily proti výšinám. Braly útokem pilíře obrany-Poselok 7 a Gorodok. Sověti na ně vedli palbu ze všech kalibrů svého dělostřelectva. Hnali do boje tankové pluky K útokům proti obráncům vzlétaly ve vlnách i bitevní letouny Marně! Generál Hilpert, který od 24. ledna velel všem německým vojskům v koridoru, jež byla označena jako "sborová skupina Hilpert," vyklidil les a slatinu jižně od Poseloku 5. Nová obranná linie nyní probíhala od obce Gorodok přes Sinjavinské výšiny k Poseloku 7 a "Wenglerovu bloku". Nyní bylo v koridoru dočasně nasazeno téměř tucet divizí. Kromě starých východopruských z jižního úseku armády zde byla 5. horská divize z jihovýchodní části leningradského obkličovacího prstence a 28. lehké pěší divize z Volchova. Bojová skupina Hiihner bránila nejohroženější severovýchodní okraj Sinja-vinských výšin. Obzvlášť tvrdým útokům byli vystaveni její ženisté a rychlý oddíl 61. pd. Přesto nedali Rusům ani na okamžik šanci. Se stejnou zarputilostí bojovaly i vpravo a vlevo od nich východopruské l. a 11. pěší divize a slezská 203 28. lehké pěší divize. Krvavé boje zblízka o ruinu kostela v Sinjavinu patří k nejtvrd-ším bojům celé války Na "východopruské falanze" ztroskotaly všechny ruské pokusy o průlom přes Sinjavino na Mgu. V ledovém chladu, sněhové bouři a nepřetržitém orkánu sovět-ského dělostřelectva čelily scvrklé roty v zákopech, opěrných bodech a v napůl zasypaných kráterech po explozích všem útokům. Tady se nedalo nic dělat. K tako-vému závěru došlo sovětské vrchní velení po osmi dnech nepřetržitých útoků. Slatina kolem Sinjavin.a byla poseta mrtvolami. Váleční radové a vrchní velitelé obou sovětských armád intervenovali u vrchní-ho velení. "Takhle to nejde! Vykrvácíme a ty výšiny stejně neobsadíme. Čelním útokem nejdou dobýt. Němci se značně posílili. Vrhli všechno, co měli k dispozici, do Sinjavinského bloku. Přitom trestuhodně obnažili své boky na řece Volchov, v pros-toru obce Pogosťje, a také u Kolpina, vjihovýchodní části leningradského prstence. Tam musíme udeřit!" Tato myšlenka byla logická a plán lákavý. Ten předpokládal zahájit útok z obou boků s cílem obklíčit dvěma prstenci všechny německé síly severně od Mgy Kdyby se to podařilo, měli by Sověti v rukou nejen Kirovskou železnici, ale navíc by obklíčili i tucet německých divizí. Stalin a jeho vrchní velení, STAVKA, byli plánem frontových velitelů nadšeni. Přípravy k útoku byly zahájeny Ovšem Stalin, stejně jako Hitler, se stále znovu dopouštěl té chyby že nepřítele podceňoval. Také tentokrát chtěl příliš slabými silami dobýt příliš mnoho. Dne 10. února Sověti zahájili, a to z prostorů jižně od kotle a u obce Pogosje na východě, a z obcí Koplino a Krasnyj Bor na západě, svůj obkličovací útok (viz mapka na str.199). Na východní straně zasáhla ofenziva sovětské 54. armády 96. pěší divizi, která byla vyvedena ze Sinjavinské fronty a u obce Pogosje si původně měla odpočinout. Zdecimované pluky generála Noeldechena se místo odpočinku musely znovu bránit v krvavých lesních bojích. V součinnosti s jednotkami 61. a 132. pd se jim podařilo ruský útok odvrátit. Sověti se po malých územních ziscích zakopali a později se je postupně podařilo zatlačit zpět. Na západní straně se proti 4. policejní divizi SS a španělské "Modré divizi" (250. pd) valilo sedm sovětských střeleckých divizí, pět brigád a tři tankové brigády Spanělské prapory 262., 263. a 269. mech. pluku, kterým velel generál Esteban-Infantes, zasáhl u Krasneho Boru prudký sovět,ský úder. Protivník zde zaútočil třemi střeleckými divizemi a dvěma tankovými prapory (celkem 33 000 mužů), ktéré podporovalo zhruba šedesát tanků T 34, několik protitankových oddílů a 187 baterii s celkem 1000 děly Španělé mohli na svém třicet kilometrů širokém 204 úseku proti této přesile nasadit jen zesílený pěší pluk s 2 500 muži a tři prapory s přibližně 2 000 muži. K tomu měli několik zvláštních oddílů a dělostřelectvo v síle dvaceti čtyř děl, ale žádné tanky Vlevo od Spanělů byla v obraně téměř sedmikilometrová mezera, kterou kon-trolovaly průzkumné hlídky Generál Esteban-Infantes nemohl z těchto slabých sil vytvořit druhý sled, ponechal však v záloze dvě cyklistické švadrony, dvě ženijní roty a dvě dělostřelecké baterie. To bylo dost málo. Rusům se po rozhořčených bojích zhlízka podařilo postoupit o tři kilometry a obsadit Krasnyj Bor. V tomto boji však ztratili 11000 vojáků. Jejich postup se zastavil na řece Ižora. Spanělé se rozhořčeně bránili ručními granáty, lopatkou i dýkou. Jejich statečnost by neměla být zapomenuta. Granátníku Antoniovi Pontemu se například podařilo vyřadit z boje do obrany vlomené sovětské tanky ručními granáty a minami. Po zničení posledního tanku T 34 byl pohřešován. Zemřel někde na ledové zemi u Něvy kde ho rozdrtily pásy tanku nebo roztrhal granát. Jeho nejvyšší státní představitel mu propůjčil nejvyšší španělské vyznamenání za statečnost "Laureada San Fernando". " Modrá divize" ztratila celkem 3 200 mužů, její lehký střelecký prapor téměř 90 procent svého početního stavu. Ale Španělé své postavení ubránili, a tím uchrá-nili hluboký bok skupiny Hilpert. Protiútok urychleně přisunuté bavorské 212. pd generálmajora Reymanna vrhl proniknuvší Sověty opět zpátky Tím ztroskotaljejich plán průlomu. Také pravý soused Španělů, 4. policejní divize SS, která byla posílená částmi 2. pěší (mot.) brigády SS ajednotkou "Legion Flandern," zastavila po tvrdých bojích sovětské útoky přes zamrzlou Něvu. Vyčerpaní a deprimovaní Sověti se vrátili do svých výchozích pozic. Po čtyřtý-denním odpočinku,19. března, se sovětské vrchní velení pokusilo znovu, tentokrát trochu severněji, o menší "kleště". Na Něvě, v prostoru obce Krasnyj Bor, kde před čtyřmi týdny vzdorovali španělští dobrovolníci sovětským úderům, se nyní proti útočícím divizím sovětské 55. armády vrhli dobrovolníci "Legion Flandern" zařaze-ní k policejní divizi SS. Když Rusové pronikli do německých obranných postavení, zahájil vlámský prapor kapitána Schellonga protiútok. Po rozhořčených bojích zblízka, v nichž se bil společně s bojovými oddíly 88mm flaku a několika tanky Tiger l. roty 502. těžkého tankového praporu, dobyl zpět starou obrannou linii "Modré divize" a bránil ji proti všem sovětským útokům. Osm dní! Potom k těmto místům prudkých bojů přivezly nákladní automobily náčelníka zásobovací služby divize jeden prapor 5. horské divize, aby vlámské roty vystřídal. Horští myslivci skočili do jejich zákopů a okopů. Ale většinou nalezli jen mrtvé. Pouze čtyřicet pět mužů "Legion Flandern" nastoupilo na čekající nákladní auto-mobily Čtyřicet pět z pěti set! 205 U Rusů byly ztráty ještě strašnější. V tom množství prolité krve se zadusila druhá ladožská bitva. Slatina u Sinjavina a lesy u měst Kolpino a Krasnyj Bor byly hrůznými bitevními poli. Skupina armád Sever odhadla ruské ztráty na 270 000 mužů. Rozstřílené, zpustošené a opuštěné byly i nemocnice a elektrárna v obci Goro-dok.17. února ženisté 170. pd tento rohový pilíř nakonec vyklidili. Zkrácená fronta nyní probíhala o 4 000 metrů jižněji, u silnice vedoucí od Něvy přes Sinjavino k "Wenglerovu bloku". Bránili ji severoněmečtí a východopruští granátníci spolu se slezskýrni myslivci. Odolnost německých pěšáků, ženistů, protitankovců i dělostřel-ců ajejich vytrvalost v těžkých povětrnostních a bojových podmínkách znovu protiv-níkovi zabránily v dosažení jeho cílů před Leningradem. Byl to jiný způsob boje, než ten, kterým o 1500 kilometrů jižněji rozbil polní maršál von Manstein sovětskou ofenzivu mezi řekami Don a Donec. Vrchní velitel skupiny armád Jih to dokázal odvážně vedenými operacemi motorizovaných vojsk a smělými rošádami svých předvídavých tankových velitelů. Naproti tomu jižně od Ladožského jezera rozhodovali o výsledku boje pěšáci, tedy jednotliví vojáci, které podporovali ženisté, protitankovci a dělostřelectvo. Obě metody ukázaly že německé východní vojsko dokáže, i přes všechny krize, nebezpečné zvraty a velké ztráty vyrovnat ruskou početní převahu nezlomenou morálkou, odolností vojsk a velitelským uměním. Všechny úspěchy Sovětů v zimě 1942/1943 měly svůj původ v tom, že na rozho-dujících místech jejich ofenzivy chybělo minimum německých pohyblivých záloh, tedy sil, které by bylo možné rychle vrhnout na krizová místa. U Stalingradu, na Manyči a Miusu, na Donu i Donci - vždy tentýž problém-chyběly rozhodující dvě až tři zkušené motorizované divize. Nejvyšší německé velení stálo před obtížnou, ba rozhodující úlohou, na jejímž vyřešení závisel nejen osud německé východní fronty, nýbrž i vítězství či porážka: Jak vytvořit strategické rezervy aby bylo možné zastavit hromadné útoky Sovětů na všech úsecích fronty mezi Baltským a Černým mořem? 206 4. Demj ansk KoteL na Valdajshých uýšinách - 100 000 mužů jaho předni stráž - Vhodné uýchozi misto souětshé strategie - Major uon Rosenthal přelsti Timošenha- Ústup přes Kudamm - Vyhlizeni za deset dni - Duanáct diuizi zachráněno- Výthy na Timošenhouu adresu Zhruba 250 kilometrůjižně od Leningradu, mezi Ilmeňským a Seligerskýmjeze- rem, zasahuje na počátku roku 1943 německá fronta, stále ještě ve tvaru houby, do - ruského zázemí. Jedná se o bojový prostor německého 2. armádního sboru u Dem- janska. Sedí v něm kolem 100 000 mužů. Třeň houbyjejen deset kilometrů široká. 100 000 mužů! Historie jejich boje patří k velkým kapitolám války Jak tento poloostrov ve frontě u Demjanska vznikl? Ohlédněme se trochu zpátky V průběhu německých útočných operací v roce 1941 se 2. armádní sbor hraběte Brockdorff-Ahlefeldta dostal až na strategicky důležité Valdajské výšiny a přerušil železniční spojení Moskva - Leningrad. Zde divize sboru uvázly a přes zimu bránily daleko vpřed vysunutou baštu. Ta byla důležitá - pokud by mělo znovu dojít k ofenzivě proti Moskvě, tvořil demjanský "balkon" ideální výchozí základnu k no- vým ofenzivám. To viděl i sovětský generální štáb, a proto na Valdajských výšinách nasadil severní páku velké zimní ofenzivy 1941/1942. Sověti se ze všech sil snažili prolomit německou obranu mezi Ilmeňským a Seligerským jezerem a úderem do týlu němec- kých skupin armád Sever a Střed pak přivodit zhroucení německé fronty před Leningradem a u Rževa. Divize 2. sboru odolávaly Ovšem od 8. února 1942 byly obklíčené a musely být zásobované ze vzduchu. Během 14 500 letů vytvořily dopravní skupiny Luftwaffe se svými letouny Ju 52 první úspěšný letecký most v historii. Koncem dubna 1942 se po vyprošťovacím útoku zvenčí a protiútoku z kotle podařilo obnovit spojení obklíčených svazků s německými hlavními silami. Došlo k tomu u trosek vesnice Ramuševo, kde 21. dubna v 18 hodin 30 minut zamávali muži, kteří útočili z kotle na západ, přes rozvodněnou řeku Lovat čelnímjednotkám divizí generála von Seydlitz-Kurzbacha. " Jsou tam! Jsou tam!" volali protitankovci Hauptsturmfihrera Georga Boch- manna z divize SS "Totenkopf . Z druhé strany jim mával kapitán Petter a jeden svobodník ženijního praporu 8. lehké pěší divize. Dělil je pouze vzdutý Lovat. Když byly postavené mosty, vznikl koridor, který znovu spojil hlavní německou frontu 16. armády mezi městy Staraja Russa a Cholm s divizemi kolem Demjanska. j , " j p Je samozře mé že tento koridor, tahle "hadice vedoucí k bo ovému rostoru Demjansk byla nebezpečně úzká. Ale 2. armádní sbor se bránil dál. Zablokoval 207 dení skupiny armád Sever z boku. Na Volze se Sovětům podařil rozhodující průlom a zničení 6. armády Na Valdajských výšinách se však do ruských výpočtů dostala chyba s dalekosáhlými následky Stalin si ke zničení 100 000 mužů německého 2. sboru vyhlédl maršála Timo-šenka. Ten se rozhodl provést operaci se třemi armádami. 11. a 27. armáda měly napadnout úzký zemní most ze severu, tedy od Ilmeňskéhojezera,1. úderná armáda měla proti "hadici" zaútočit z jihu. Timošenko si byl jistý vítězstvím. Jeho severní skupina zahrnovala třináct střeleckých divizí, devět střeleckých brigád a tankové svazky s celkem 400 tanky Proti této síle stály tři německé divize - 8. lehká pěší, 81. a 290. pd. Jižní Timošen-kova skupina sestávala ze sedmi střeleckých divizí, čtyř střeleckých brigád a tanko-výchjednotek se 150 tanky Proti nim leželajediná německá divize-rýnsko-vestfál-ská 126. pd. J y p S těmito vo sk chtěl Timošenko řekonat oněch deset kilometrů "třeně houby " u Demjanska. Tedy 5 000 metrů pro každou útočnou skupinu. Až je překonají, bude německý 2. sbor se svými 100 000 vojáky v pasti! Utok začal 28. listopadu 1942 mohutnou dělostřeleckou přípravou. Koberce graná-tů a neustálé útoky sovětských letounů "pročesávaly" německá postavení. Sověti ovládali vzdušný prostor. V tomto bojovém úseku Němci neměli žádnou za zmínku stojící leteckou podporu a ani jednu větší tankovou jednotku. 163. armáda měla po zpětném transportu 8. td do Vitebska pouze samohybná děla a několik tankových rot-části 203. tankového pluku sestaveného v roce 1941 ve Francii. Těmto silám, které bojovaly u města Staraja Russa v rámci "skupiny Saur," velel podplukovník baron von Massenbach. To byla jediná pohotovostní záloha armády Mezi německými pěšáky v Demjansku a Timošenkovými tanky byly,jen zákopy ostnatý drát a miny Tanky T 34 se valily v oblacích kouře a v záblescích ohně. Vedle nich postupovaly střelecké prapory "Urrá!" " Vezměte německé linie útokem! Jakmile se dostanete přes první zákopy, bude hotovo," vtloukali političtí komisaři do hlav vojáků. To vlilo rudým plukům nové síly V prvních hodinách bitvy se Rusům na severní straně "hadice" podařilo několik vlomů. Timošenko do nich vrhl rezervy Generálporučík HShne, který velel svazkům v koridoru, zasadil na místa vlomů ženisty, radisty, dělostřelee a řidiče. Po rotách se do bojů na krizových místech zapojoval Massenbachův 203. tp, který musel absolvovat přesun z oblasti Staraja Russa. Kapitánu Semischovi se hlavními silami l. praporu podařilo zlikvidovat několik místních vlomů. Teď však chyběla především pěchota. Také 2. sbor v prostoru Demjansk- nyní, po onemocnění Broekdorff-Ahlefeldta, pod velením generálporučíka Lauxe - dal dohromady poslední rezervy Prošli se spisovny, pročesali dílny a zásobovací roty a i odtud museli všichni na ohroženou frontu koridoru. Avšak ani to nestačilo na zvrácení situace. 209 Slaraja Russa I /1 A 5 lehká Ramuševo Pěší div. 8 lehká 122. pd péši div. dásť Rosino p 281. pd Sk , 290. d p na HÓHNE 225. pd el. pd 1 Pď .. Soíronkovo 126.pd 58.pd Fedorovka /" óa o 0 km 5 m SEVEROZÁPADNÍFRONT jezero Veíjo 1 c 329. pd 72. pd 32. pd Seligeiské d 28. listopadu 1942 do poloviny února 1943 se maršál Timošenko pokouší zlikvidovat deset kilometrů široké hrdlo demjanské "lahve". Volání o pomoc k sousednímu 10. sboru! Ale tento svazek měl u města Staraja Russa sám plné ruce práce. Volání o pomoc 16. armádě! Její vrchní velitel generálplukovník Busch telefonu- J g o osobně enerálu Lauxovi a lituje: "Lauxi, nemohu stáhnout z fřonty arrnád ani ,jeden prapor" y A skupina armád? Ani ta už neměla žádné zálohy Mansteinova 11. armáda která ještě krátce předtím pomohla vyřešit krizi v první ladožské bitvě, už tad, nebyla. Vývoj před Stalingradem přinutil vrchní velení pozemního vojska vrhnout polního maršála s velením jeho armády (AOK) a armádními jednotkami ze severní fronty na jižní. Silné svazky se musely zdržet u Veliže a u Vitebska, a byly vtažené do těžkých bojů. Hořelo to prostě všude. A tak musely Hdhneho divize bojovat na Valdajských výšinách odkázané en samy na sebe. Malé bojové skupiny se bránily proti obrovské přesile. Disci lína bojové zkušenosti a kamarádství se ukázalyjako rozhodující faktory Jenže tam, kde není žádné hnízdo odporu, poněvadž ho úplně rozbilo dělostřelectvo kde už nesto í žádný protitankový kanon a nestřílí žádný kulomet, tam nepomůže,ani statečno t a disciplína. Tam se může odhodlaný nepřítel prolomit a zbytek obránců převálco-vat. A Timošenko válcoval. Dvě stě, pět set metrů za den, na mnohých místech i tisíc. Každou chvíli se mu mohl podařit rozhodující průlom do týlového pásma 16. armády Za této nebezpečné situace, kdy se dalo předvídat, že divize generála Hhneho už nebudou moci dlouho odolávat, se skupina armád Sever rozhodla hrát vabank. 210 Polní maršál von Kiichler odebral začátkem prosince 18. armádě tři divize z řídce obsazené fronty u Ladožského jezera, z obkličovacího prstence kolem oranienbaum-ského kotle a z Volchova a vrhl je do demjanské "hadice". Navíc ještě zadržel 28. lehkou pěší divizi, která měla být přeložená k 20. horské armádě do Finska. Obě severoněmecké pěší divize, 58. a 225., jakož i rýnsko-vestfálská 254. pd, odcházely v prosinci 1942 vstříc svým dosud nejtěžším. bojů.m. Vrhnout tyto divize 18. armády do ohroženého demjanského koridoru bylo správné a nutné, ale jejich stažení ze severních frontových úseků mělo za následek, že o pět týdnů později, kdy Sověti zahájili druhou ladožskou bitvu, zůstaly v hrdle lahve mezi Leningradem a Volchovem příliš slabé síly a Rusové mohli prolomit blokádu Leningradu. Příliš málo sil! Vždy a všude příliš málo sil! Na všech frontách vládl od podzimu 1942 onen osudný zákon - "příliš málo" a "příliš pozdě". Hitler se však stále ještě nedal přimět k tomu, aby ustoupil od své strategie obrany každé pídě už jednou dobyté země. Trval na své teorii, že daleko předsunuté exponované opěrné body je nutné ubránit, aby se uchovaly příznivé výchozí pozice pro budoucí ofenzivy A tak dostala nevyhnutelná pohroma volný průběh. Jednotlivé pluky, oddíly a prapory tří od severu spěchajících divizí byly ihned po svém příjezdu do prostoru Staraja Russa poslané buď zásobovacími vozidly, nebo pěším pochodem do boje v "hadici". Obzvlášť ohrožený úsek na severní frontě "skupiny HShne" bránily části 8. leh-ké pěší divize a Slezané 81. pd generálmajora Schoppera. Tato divize ležela v těžišti ruského útoku. Její bojové skupiny byly obklíčené, osvobozené a znovu obklíčené. Pak se znovu po tvrdém boji zblízka probily ven.17. prosince měly oba pluky,161. a 174., 81. pd dohromady 310 mužů. Ale před úsekem divize leželo 170 vyřazených sovětských tanků. To číslo říká vše. Slezany 17. prosince vystřídala 225. pd. Protitankovci 376. mech. pluku plukov-níka Lorenze přidali už za prvních dvacet čtyři hodin k tankovému hřbitovu před svým obranným pásmem dalších osmnáct zničených tanků T 34. Na jižní straně "hadice" bojoval generálmajor Harry Hoppe, muž, který dobyl Šlísselburg. Tenhle "lišák ze slatiny" vyřadil před patnácti měsíci s jediným zesíle-ným plukem všechny Poseloky východně od Leningradu, aby pak v součinnosti s hamburskou 20. pěší (mot.) divizí obsadil překvapivým útokem Šlísselburg. Mezi-tím se Hoppe stal velitelem rýnsko-vestfálské 126. pěší divize. Jeho pluky nyní vedly nejtvrdší obranné boje. Sovětům se ale nepodařilo prorazit jejich obranou. Naštěstí váhali. Hoppe shromáždil své prapory stáhl je, čímž zkrátil bojovou linii, a vybudoval nové pásmo obrany Tak se v poslední minutě podařilo ještě jednou zabránit krajně nebezpečnému průlomu Rusů na sever. 4. prosince pak přišla posila - 209. mech. pluk a průzkumný oddíl 58. pd ze severozápadního Německa. 211 Sověti vjeli při jednom ze svým tankových útoků přímo před hlavně protitanko- vých děl a podřízeného bojového oddílu flaku, který se právě přisunul k 2. praporu 209. mech. pluku, a byli zcela zničeni. Společně s "osmapadesátými" vyřešil generál Hoppe situaci na jižní frontě koridoru a vybudoval novou obrannou linii, na které všechny další útoky Rusů ztroskotaly 154. mech. pluk 58. pd byl mezitím po svém příchodu na zemský most zasazený na severní fřontu, kde byl přidělený 290. pd. U Rosina byla situace nejnebezpečnější. Protivník zde zaútočil s podporou tanků najih. Bitva vrcholila. Za rozhořčených bojů se však i tady podařilo přehradit vlom do obrany a zaujmout novou linii obrany Timošenko byl zastavený. Jeho vojska se za pomoci tanků a plamenometů zuřivě pokoušela prolomit německou obranu. Ale nepodařilo se jim to. Vlastně to byl zázrak! Jak je možné, že se Timošenkovi, a to i když měl obrovskou početní převahu, nepodařilo prolomit německou obranu, která byla napnutá k prasknutí? Samotnou statečností obránců se to sotva nechá vysvětlit. Přistupuje k tomu ještě celá řadajiných velmi důležitých faktorů: Německá obranná postavení byla za dlouhou "dobu existence pevnosti" velmi pečlivě vybudovaná. Součinnost flaku, protitankových jednotek, dělostřelectva a doprovodného dělostřelectva s pěšími si- lami byla výtečná. Důstojníci, poddůstojníci a mužstvo nasazených divizí byli navzá- jem sehraní. A oba velitelé, generálové Laux a HOhne, byly vynikajícími důstojníky, kteří měli dostatek zkušeností jak z velení vojskům, tak v improvizaci. Příklad účinné spolupráce všech zbraní. Při bojích v krizovém prostoru Rosino se zvláště vyznamenala dvě německá samohybná děla ze 184. oddílu, jejichž akce v úseku činnosti 377. mech. pluku 225. pd jsou příkladem toho, proč útoky Timmošenkových tanků proti německé obraně na obou stranách koridoru do Demjanska ztroskotávaly Bojová hlášení obou velitelů, zaznamenaná v dějinách doprovodného dělostřelectva, jsou působivými dokumenty o nasazeních této zbraně v ohniscích bitvy Jednomu z těchto samohybných děl, Sturmgeschűtz III s krátkohlavňovým ka-i nonem, velíjedenadvacetiletý Berlíňan, poddůstojník Horst Naumann. Jeho úkolem je zaujmout bojové postavení vlevo od silnice východně od Sofronkova. Má být připraven vést palbu na sever. Poddůstojník Riss stojí se svým SHD s dlouhým al,.. kanonem vpravo od silnice, směr palby na východ. Vzdálenost mezi nimi činí sto metrů. Sto,jí v místě, kde leží nejvysunutější bod německého obranného postavení. Je to postavení 3. praporu kapitána Widmayera ze 75. lehkého pěšího pluku, který i byl na toto krizové místo přemístěný o vánočních svátcích z úseku své 5. lehké pěší divize a podřízený 225. pd. Je 9 hodin 30 minut. Občas se ozývá nepřátelská minometná palba. Jinakje klid. Rus normálně útočí přesně v 10 hodin. Podle toho by to mělo brzy začít. Správně! O pět minut později vypukne peklo - "Stalinovy varhany," dělostřelectvo, minomety a fosforomety 212 "Zavřít poklopy!" nařídí poddůstojník Naumann. Na tentýž rozkaz se zabouch-nou poklopy i u SHD poddůstojníka Risse. Osádky sedí ve svých ocelových skříních celou hodinu. Granáty buší do země kolem. Střepiny a kameny narážejí do stěn z ocele. Dojde-li k explozi blízko vozidla, zatají muži dech a čekají na další. Bouchne toještě blíž? Nebo dál? Dál! Oddechnou si. Náhle je ticho. Naumann otevře poklop a opatrně vyhlédne. Není nic vidět. Vše je zahaleno hustým dýmem. Ale zkušený velitel děla ví, že k okraji lesa je to čtyři sta metrů. Tam musí být nepřítel. Odtud musí přijít. Musí čekat jako lovec. Naumann to zná. Již zničil patnáct tanků. Zůstane dnes opět vítězem? Nebo je tentokrát na řadě on? Dým řídne. Naumann upřeně pozoruje malé návrší osmdesát metrů vpravo od děla. Předpokládal správně: Na obzoru se objevuje věž tanku. Teď korba. Rychle se k nim blíží jedna T 34. "Přitáhnout doprava! Tank!" volá Naumann. Miřič točí zaměřovacím mechanismem. Zahřmí výstřel z krátké hlavně. Naproti je slyšet prudkou ránu. Zásah!" hlásí velitel. Střelec a nabiječ pracují jako posedlí. Z kanonu šlehají další ohnivé jazyky Osádka prvního tanku T 34 chce stroj opustit. Jeho poklopy vyletí nahoru. Smrtelně zasažený sovětský tank stojí jen pět metrů před vlastní pěchotou, která leží na svahu za ním. Ruční granáty a kulometná palba přibijí vystupující osádku k zemi. Tu se vynoří druhá T 34. Z krátké hlavně kanonu opět zapráskají výstřely Hoří!" Další dvě ruská lótunová bojová vozidla se valí přes návrší a střílejí. Ale jejich palba je příliš krátká. Naumannův střelec potřebuje dva výstřely na každé z nich. Potom vzplanou i tyto dva sovětské tanky Nabíječi se řine po obličeji pot. Boj trvá teprve minutu a přes samohybným dělem už hoří čtyři nepřátelské tanky !" "Vyjedeme na návrší velí Naumann. Ridic přidá plyn. Dělo se s rachotem šine vpřed. Ještě není úplně nahořem, když poddůstojník Naumann spatří ve svém periskopickém dalekohledu dvě stě metrů před nimi další T 34. "Támhle je ještě jeden! Pal!" Sovětský tank dostane několik zásahů. Pak z prudce otevřeného poklopu vyšleh-nou plameny V tanku stále znovu exploduje pohotovostní střelivo. Do výšky hvízdají granáty Protivník se na nás chce zastřílet dělostřelectvem," oznamuje Naumann klidně do mikrofonu. "Zpátky Horste?" ptá se řidič. Naumann to chce právě odsouhlasit, když si všimne šestého sovětského tanku, který se valí směrem ke zničeným tankům. "Támhle jede ještě jeden! Pal!" 213 Rozhoduje rychlost, ale samohybné dělo je rychlejší. Za chvíli se kouří i ze šestého smrtelně zasaženého nepřátelského tanku, který zůstal stát jen čtyřicet metrů od samohybného děla. Horst Naumann, jemuž bylo právě jedenadvacet let, obdržel jako první poddůs-tojník doprovodného dělostřelectva Rytířský kříž. Jeho oddíl byl během svého nasazení v boji o pevnost Demjansk třikrát jmenovaný ve zprávě Wehrmachtu. Sám Naumann byl později, vzhledem k opakované statečnosti před nepřítelem, povýšený na důstojníka. Ještě dva týdny se Timošenko na severní frontě pokoušel se svými divizemi a tankovými brigádami o průlom. Potom jeho síla ochabovala. Více než dvě stě zničených sovětských tanků stálo před německými postavenimi na severní frontě. Najižní frontě koridoru zahájila 2. ledna Timošenkova l. úderná armádaještě jeden mohutný útok. V těžišti bojů opět stály kromě vykrvácených pluků 126. pd, prapory a bojové skupiny 58. a 225. pd. Timošenko bitvu posouval stále více na východ, kde zaujala obranu 123. pd a části 12. pd. Avšak ani zde maršál nenašel slabé místo. Potom to vzdal. Jeho tři armády ztratily za 46 dnů bojů (od 28. listopadu do 12. ledna) více než 10 000 mrtvých a 423 tanků. Německé ztráty na lidech nebyly o mnoho menší. To dokazuje, jak tvrdé boje to byly: 17 767 důstojníků, poddůstojníků a mužstva je uvedeno v seznamech ztrát německých divizí v koridoru a bojovém prostoru Demjanskjako mrtvých, raněných nebo nezvěstných.17 767 vojáků za 57 dní (od 28. listopadu do 23. ledna)! Hrozné pouštění žilou! Obrovská oběť za postavení na Ualdajských výšinách. A nebylo vůbec pochyb o tom, že Rusové zaútočí znovu, že oběti budouještě větší a že celá posádka dříve nebo později padne. Stalingrad! Dalo se takové riziko vzhledem k celkové situaci a k nedostatku sil ještě obha-jovat? Ne, říkali frontoví velitelé. Ne, tvrdil i náčelník štábu pozemního vojska generálplukovník Zeitzler ve vůdcově hlavním stanu a pokoušel se přimět Hitlera k vyklizení bašty na Ualdaj-ských výšinách. Ale s Hitlerem nebyla zpočátku řeč. Jeho tezí bylo "držet". Předsu-nuté "pevnosti" fronty se měly stát výchozími pozicemi budoucích ofenziv Hitler stáleještě trval na strategii poražení Sovětského svazu dobytím obrovských prostorů a hospodářských oblastí. Krvavý mene tekel v ruinách Stalingradu jím sice otřásl , ale stále ještě nemohl a nechtěl svoje mínění změnit. Když pak bylo ve druhé polovině ledna zřejmé, že 6. armáda je ve Stalingradu ztracená, protože nedostala včas rozkaz, aby ustoupila od Uolhy na Don, generál Zeitzler znovu na Hitlera naléhal, aby 100 000 mužů v polovičním demjanském kotli ušetřil osudu 6. armády a tak pro vrchní velení pozemního vojska zachránil dvanáct nepostradatelných divizí. 214 Hitler to již strikně neodmítal; kolísal mezi pochopením a tvrdošíjností. Byl to souboj ve stínu Stalingradu. Zapisovatel válečného deníku OKW Helmuth Greiner 30. ledna 1943 zazname-nal: "Vůdce včera požadoval hlášení o zásobách v prostoru Demjansk, aby se mohl rozhodnout o vyklizení kotle. V této souvislosti se kromějiného vyjádřil, že se zatím ještě nevzdal úmyslu podniknout operaci ve směru na Ostaškov k přehrazení meze-ry, ale že obsazení Leningradu považuje za důležitější." Clověk musí při čtení žasnout: Utok z Demjanska proti prostoru Ržev Obrov-skou, 120 kilometrů širokou mezeru, která zela mezi skupinami armád Sever a Střed, chtěl Hitler uzavřít ofenzivou z ohroženého kotle. Ovšem "obsazení Lenin-gradu považoval za důležitější". Obsazení! Přitom právě dvanáct dnů předtím Rusové prolomili německou blo-kádu Leningradu. A sborová skupina Hilpert v době těchto Hitlerových úvah zoufale bojovala na Sinjavinských výšinách proti zuřivým útokům mnohem silnějších sovět-ských armád. Opět se ukazuje, jak se Hitlerův kdysi tak chladnokrevný a realistický smysl pro operační otázky proměnil v chorobné a iracionální představy, kde přání bylo otcem myšlenky 2. sbor v Demjansku však unikl kalichu hořkosti 6. armády 100 000 mu-žů na Valdajských výšinách zachránily dva faktory - hrůzně spektakulární pád Stalingradu a major generálního štábu pozemního vojskajménem von Rosenthal. Dne 31. ledna 1943 vzdal Hitler pod dojmem Jobových zvěstí od Volhy svůj odpor vůči Zeitzlerovu naléhání. Příštího dne, tedy l. února, dal Zeitzler, přes 16. armádu, 2. sboru zelenou pro vyklizení prostoru. Mělo probíhat v oblasti, kde bylo jen málo cest, po krocích a bez jakýchkoliv ztrát na materiálu. "Vyklidit během sedmdesáti dnů!" zněl rozkaz vrchního velení. Sedmdesát dnů! Tomu se důstojníci ve štábech usmívali, protože co všechno se za těch sedmdesát dnů mohlo stát! Ne, dva a půl měsíce ta věc trvat nesměla! A také - naštěstí, ;jak uvidíme - netrvala. Byla provedená za jednu sedminu té doby, poněvadž generál Laux a jeho štáb začali vyklízet prostor na vlastní pěst už dlouho před rozkazem vrchního velení. Již uprostřed ledna začal, s tichým souhlasem 16. armády, s přípravami. První důstojník štábu 225. pd major von Rosenthal stál v čele plánovacího a pracovního štábu pro všechny otázky vyklizení. Avšak slovo "vyklizení" se pochopitelně ve služebním styku nesmělo oficiálně objevit. "Operace Entriimpelung,"* tak znělo krycí jméno pro plánování. Všichni nezasvěcení byli ponecháni ve víře, že se provádějí přípravy pro nastávající ofenzivu. Byly vytvořené vyklizovací a pracovní oddíly Ty zahájily výstavbu cest. Pokládaly přechody z kmenů. Vznikla tak síf cest, která probihala paprskovitě z hlavy houby " Zbavení se zbytečných věcí. Poznáxnka překladatele. 215 k zemskému mostu a která umožňovala ústup rnnoha kolon současně. Vojáci praco-vali tvrdě. I váleční zajatci. Bojovým prostorem projížděly sněhové pluhy Vznikla "Reichsstrae 1", "Kniippelallee", "Kudamm" a "Schlesische Promenade". Vše, co bylo možné postrádat a co leželo v týlových skladech, nadbytečná vozidla i materiál zásobovací služby, bylo dopraveno k polní železnici, která začínala kousek za Polou a vedla "hadicí" do prostoru Staraja Russa. Tam se opotřebovaný materiál ukládal na shromažďovacích místech. U vojsk zůstaly jen motorizované a koňmi tažené saně pro tajně plánovaný ústup hlubokým sněhem. Major von Rosenthal a jeho plánovací štáb pracoval dnem a nocí. Jeho "černá organizace" fungovala s obdivuhodnou precizností a ve vrchním velení nevznikl ani stín podezření. Když pak 1. února konečně přišel oficiální rozkaz k vyklizení, byla už většina příprav ukončená. Zpětný transport těžké techniky mohl ihned začít. Uprostřed února, tedy v době, kdy by bez Rosenthalových příprav mohlo vyklí-zení teprve začínat, bylo již odvezeno 8 000 tun techniky, 5 000 vozidel tažených koňmi a 1500 motorových vozidel. Sbor sdělil náčelníkovi generálního štábu po-zemního vojska, že bude možné lhůtu zkrátit na 40 dní. Ale toještě nebylo poslední slovo. Od počátku února 1943 fičely z Valdajských výšin na západ prudké zimní vánice. Vznikly metrové závěje, které pod sebou pohřbily cesty vybudované v lesích. Opět musely vyjet motorové sněhové pluhy K oklamání protivníka ajeho zpravodajských zdrojů, které měl mezi civilním obyvatelstvem bojového prostoru, byly nasazené všechny prostředky maskování. Od Seligerskéhojezera fičel přes výšiny před hlavní bojovou linii 32. pěší divize ledový vítr. Hnal před sebou sníh a rychle zametal stopyjedné německé průzkumné hlídky která byla v akci v nepřehledném terénu před úsekem 94. mech. pluku. V závětří jedné mohutné návěje však muži spatřili něco, co šikovatel Kretschmer objevil již několikrát -jedinou stopu lyží! Šikovatel na ni ukázal lyžařskou holí a řekl: "Ta není stará ani půl hodiny takže dotyčný tady musel krátce před námi přejet na druhou stranu!" K etschmerovi průvodci přikývli. "Žádný di " řekl svobodnik Behrens, "že Ivan vždy tak dobře vi, co se u nás děje. Jestli si všimne, že připravujeme ústup, jistě nám skočí po krku." Namáhavě se pak hlubokým sněhem vraceli na velitelské stanoviště praporu. Šikovatel Kretschmer podal po návratu hlášení. "Jediná stopa lyží, směr ruská hlavní bojová linie." "Byl to buď sovětský obyvatel z prostoru bojů, který pracuje jako spojka, nebo sovětský agent bydlící v jedné ze zemljanek, v nichž se zdržuje i civilní obyvatel-stvo," dodal zkušený velitel úderných a průzkumných oddílů. "Kndpelalle = oklestková alej, Kudamm = jedna z hlavních berlínských tříd. Poznámka překlada- tele. 216 Na štábech o tom nebezpečí věděli. Na řídce obsazené fřontě se nedalo zabránit pohybům nepřátelských agentů. Nezbylo nic jiného, než se z toho snažit vytěžit a nechat "poutníky" mezi frontami přepravovat falešné zprávy Bylo nutné je mást, věšet jim bulíky na nos a balamutit je, jak říkali prostí vojáci. U všech divizí se proto začátkem února objevily zvláštní oddíly cizích jednotek, které dělaly velký rozruch. U šlesvicko-holštýnské 30. pd pobíhaly "naváděcí" oddíly jedné polní divize Luftwaffe. V úseku 26. lehkého střeleckého pluku probíhala 12. února velmi dobře viditelná energická příprava oddílu jednoho polního pluku Luftwaffe na "vystřídání". I v éteru se odehrávaly klamné manévry: Pro armádu byly vysílané jen málo zašifrované radiogramy se žádostmi o posily Armáda na ně odpověděla smluvenými rozkazy o stavbě přístřeší pro nové jednotky těžké dělostřelectvo a minomety "Jednotky duchů," které vůbec neexistovaly, zřizovaly ve viditelně označených štábních ubytovnách radiostanice. Tajní lyžaři mezi frontami, partyzáni a agenti, to vše hlásili sovětským velícím místům. Ale Rusové byli nedůvěřiví. Hlášení agentů z bojového prostoru, zprávy hlídek i fotografie leteckého průzkumu sice zdánlivě svědčily o posilování německé demjanské fronty ale nebyl snad logický ústup? Například zde bylo to hlášení o koních! Pěší divize si je nechávaly přivážet z týlových oblastí armády zpět do bojového prostoru. Nebylo to snad opatření, které hovořilo jasnou řečí o ústupu? Také prostí němečtí vojáci o něm mluvili. A stejné řeči se šířily i po chalupách. Ale ať to s podezřením a klamáním bylo jakkoliv, sovětské vrchní velení se rozhodlo provést rychle nový úder proti tenké "hadici" k bojovému prostoru Demjansk. " p , V "Dějinách Velké vlastenecké válk se íše o úvahách v sovětské STAV(,E v souvislosti s těmito vojenskými akcemi. V díle 3 stojí: "Velkoryse naplánované a zahájené ofenzivy Rudé armády na jihu, na středním úseku fronty a u Leningradu vázaly síly nepřítele a nutily ho k zasazení záloh. Tak vznikly příznivé předpoklady i pro odstranění nástupiště u Demjanska, ve kterém stálo dvanáct divizí němeclé 16. armády" Dobře vymyšleno a dobře koordinováno! Německá 18. armáda, levý soused 16. armády, měla před Leningradem plné ruce práce. Také jižně od Demjanska, u Vitebska, vedl německý 59. sbor, který zaujal obranu v místě styku skupiny armád Střed se skupinou armád Sever, těžké boje. U Rževa byla 9. armáda už více než dva měsíce vázaná v tvrdé obranné bitvě. Aještě jižněji potřeboval polní maršál von Manstein každý prapor, aby se dokázal vypořádat s tankovou skupinou Popov a s Vatutinovým úderem přes Donec ke Dněpru. Bylo tedy takřka vyloučené, aby 16. armáda mohla v boji o Demjansk počítat s účinnou pomocí sousedů. A vlastní zálohy už nyní žádné neměla. Její poslední tankový útvar, vojskový 230. tankový pluk, "hasičský" sbor armády, byl začátkem roku na rozkaz OKW přeložený do Francie. 217 Ilmeilské jezero VYKLIZENÍ DEMJANSKA průběh (ronty 17. 2. 1943 auarsawa obranné linie od 18. do 26. 2. a Stara)a Russv Ilp 0 k,n 5 18 Pési (mor ) d Ramuševo 5 lehká Péší div. . 122. Pd A ..... e lehkáú 290. pd 4 ési di 30 Pd p56 pd 259pd *a L,:. lez ero Velje , alitkina s 126.pd~Fedórovk tq <.f:.. I P s"e 5 123. Pd tk 329. p V Demjansk 12. Pd 32. pd (. ú0erná a LNda ó. Molvolicy Vatno Seligerské MPN I796 jezero Kzycí jméno "Ziethen," vyklizení kotle. Za deset dní se dvanáct divizí stáhne krok za krokem zpět. Sověti to všechno věděli. A z této znalosti situace pramenilajejich důvěra v úspěch. Sovětské vrchní velení opět pověřilo úkolem přivést z bojového prostoru Demjansk 100 000 německých zajatců maršála Timošenka. Bylojasné, že kdyby to ani teď nevyšlo, byla v sázce maršálova kariéra. "Donský lišák" proto nasadil všechny síly které měl k dispozici, do obkličovací operace proti nejužšímu místu koridoru. i V pondělí 15. února v 06.00 probudila německé vojáky v jejich přístřešcích r p v demjanské "hadici náhlá sovětská dělostřelecká alba. "Zatracená práce," říkali, "teď nám Ivan na poslední chvíli ještě skočí po krku!" Jak je možné se v souvislosti s plánováním tohoto útoku dočíst v "Dějinách Uelké vlastenecké války," byly všechny sovětské operace časově navzájem sladě- né: Tři dny předtím, 12. února, začala nová ruská ofenziva na leningradské frontě jižně od Ladožského jezera proti Kirovské žaleznici. Tento útok poutal německou 18. armádu. Odtud nemohla skupina armád Sever tentokrát přisu- nout žádné zálohy Proti rževskému oblouku a prostoru vlomu u města Uelikije Luki Sověti rovněž zaútočili. Proto nebylo možné očekávat ani pomoc od sousední skupiny armád Střed. i I 218 Její levé křídlo bylo navíc už několik týdnů poutané těžkými boji. Divize 16. armády na Valdajských výšinách se tedy musely se smrtelným ohrožením vypořádat samy Timošenko útočil od 07.00 na severní frontě demjanské "hadice" se šesti stře-leckými divizemi a třemi tankovými pluky proti postavením tří německých divizí: 290., 58. a 254. pd. Najižní frontě "hadice" zasáhl útok sovětské l. úderné armády se šesti střelec-kými divizemi a třemi střeleckými brigádami pluky 126. pd generála Hoppeho. Poměr sil byl šest ku jedné! A v první útočné vlně Rusů se ještě navíc valilo padesát mohutných tanků T 34. Sovětské jednotky se sice na mnohých místech nebezpečně vlomily do obrany německých jednotek, především na jižním úseku u 126. pd, ale prolomit obranu se Timošenkovi nepodařilo nikde. Německému velení v prostoru bojů bylo jasné, že je tojen začátek. Sověti zatím nasadili pouze dvě armády ale kolem demjanské "houby" jich stálo celkem pět. Pět armád proti 12 divizím! Každou hodinu mohl začít sovětský generální útok ze všech stran. Vzhledem k této situaci, především ale kvůli krizím " y na jižní frontě "hadice, nesměli Němci ztratit už ani minutu. B lo nutné zkrátit frontu. Generál HShne potřeboval zálohy pro silně ohrožené stěny koridoru. A potom pryč z pasti! Generál Laux využil směrového spojení a seznámil nadřízeného velitele se situací. Užitečné a jisté bezdrátové spojení zřídil již v květnu 1942 l. letecký spojo-vací pluk. Bylo to vynikající spojení, a navíc ušetřilo mnoho obětí, ke kterým stále znovu docházelo při zřizování, odstraňování závad a odrušování dálkových polních kabelů. 3. rota výše zmíněného pluku měla před etablováním směrového vysílání při akcích na odrušení a odstranění závad na kabelech za několik týdnů padesát mrtvých a sto zraněných, což byla polovina roty S tím byl nyní konec. A navíc zde bylo vynikající a bezporuchové spojení. "Co navrhujete?" zeptal se uznalý generál-polní maršál Busch generála. "Vyklizení musí začít ihned, pane polní maršále," odpověděl Laux. "Půjde to staral se Busch. " "Půjde, opáčil Laux. A šlo! Přípravy von Rosenthalova zvláštního štábu již značně pokročily a tak Laux mohl prohlásit, že ústup provede ve dvaceti dnech. Ve dvaceti - místo původně předpokládaných sedmdesáti! Vzhledem k hrozivé situaci vůdcův hlavní stan s vy-klizením souhlasil. Nato bylo vydané heslo "Ziethen," krycí jméno vyklizení. Bylo 17. února 1943. Pozdě odpoledne, za počínajícího soumraku, ustoupily nejvíce na východ a na sever vysunuté divize. Šlesvik-holštýnská 30. a meklenburgská 12. pěší divize zů-stalyjako pilíře ve svých postaveních ještě dvacet čtyři hodin. Začala nejodvážnější a nejnebezpečnější ústupová operace v dějinách válek. 219 Válečný deník šlesvicko-holštýnské 30. pd podává působivý obraz o preciznosti vyklizení, o organizačním umění štábů a o ničím neotřesitelné poslušnosti vojsk. Vše bylo přesně naplánované. Rízení dopravy a dohled nad pohyby vojsk umožnily hladký pohyb přesunujících se kolon na křižovatkách, mostech a na úzkých místech. Přesun probíhal klidně a beze spěchu. Bez světel. Mlčenlivě. Vozidla, která měla poruchu, vyjela z kolony do strany a byla opravovaná vedle silnice na místech s odklizeným sněhem. Po odstranění poruchy se opět zařadila do kolony Jako pobízející doprovodná hudba a jako hrozivé znamení neustálého nebezpečí, duněla od "hadice" kanonáda bitvy Běda, kdyby stěny koridoru praskly! Ale na vojácích nebyla patrná žádná nervozita. Důvěřovali plukům, které už po celé měsíce bránily fronty zhruba deset kilometrů úzkého koridoru. Určitě vydrží i těch dvacet dní. Hodinu od hodiny byla fronta v hrdle lahve posilována zálohami od zpět proudících divizí. Mohlo se však ještě přihodit mnohé. Každá bitva je rovnicí s více než jednou neznámou. Jednou je nepřítel. Co ví, co plánuje, co dělá? Další je počasí. A to se opět přihlásilo - začaly prudké sněhové vánice. Již za několik hodin byly všechny silnice a cesty zaváté. Koně a vojáci se trápili v hlubokém prachovém sněhu. Motorová vozidla zapadala až po osy do měkké bílé záplavy Ucpané cesty! Zpoždění! Hrozily zmatky v časovém plánu, i když zatím všechno probíhalo skvěle. Také nepřítel se zapojil do hry: Ráno 19. února sovětské velení zjistilo, že postavení na východním okraji bojového prostoru jsou vyklizená. Sověti zahájili pronásledování jezdectvem a lyžařskými oddíly Počasí jim pomáhalo. Rychlé lyžařské prapory se hnaly sněho- vou bouří, pronikaly skrz německé zadní voje a pokoušely se dostat k silnicím, aby Němcům zahlokovaly ústupové cesty Eutinský 1. prapor 6. pěšího pluku, kterému velel major Vogel, pochodoval rychle v přibývajícím sněhu. Najednou tu byli Rusové. Vogelovi muži si museli vybojovat další cestu ručními granáty a bajonety Rotám se po prudkých bojích v hluboce zasněžených polích a po obejití nepřítelem obsazených vesnic opět poda- řilo dostat k ústupové silnici. Jedna věc ovšem na prosté vojáky působila povzbudivě: Poprvé po dlouhé době znovu uslyšeli marnotratnou německou dělostřeleckou palbu. Už nebylo třeba šetřit municí. Obrovské hromady granátů v muničních skladech, doposud ochraňované tužkami intendantů, byly téměř nevyčerpatelné. A musely zmizet! A tak dělostřelci nabíjejí, jak jen to jde. Za bouřlivé noci na 20. února byla přesně podle časového plánu obsazena třetí záchytná linie: Fronta probíhala širokým obloukem kolem města Demjansk. "Roll- bahn" a most přes řeky Javon a Pola tak zůstaly pro ustupující jednotky volné. Dobře vybudovaná obranná postavení bránily pluky 12., 30. a 122. pd. Pod jejich ochranou táhly motorizované i koňmi tažené jednotky těžkého a lehkého dělostře- 220 lectva, flaku, protitankovců, spojovací oddíly a sanitní vozidla přes těžce zkoušené město. Pochodové kolony mechanizovaných pluků byly vedené mimo město. Zuřila sněhová bouře. Každý musel dávat pozor, aby udržel spojení, pokud se nechtěl dostat mimo kolonu a z cesty Průzkumné hlídky na lyžích zajišfovaly mezery mezi pochodovými proudy Jejich úkolem bylo zabránit tomu, aby se Sověti vmísili mezi ustupující jednotky Sbor a divize zakázaly rozdělávat na místech odpočinku otevřený oheň, aby nepřítel nezjistil ústupové cesty Ale pak se to přece jen stalo. Jedna kolona se totiž dostala do ještě téměř plného skladu potravin na okraji Demjanska. Jeho intendant velkoryse vydával zásoby procházejícím vojákům. K zásobám patřilo i několik sudů francouzského koňaku. iJIuži nechali kolovat poháry a naplnili si polní lahve. Noční chlad je svedl k tomu, že s ním zrovna nešetřili. S opilostí přišla zpupnost. Brzy byl malý dřevěný domek těsně za hlavní demjan-skou ulicí v plamenech. Vystřízlivění přišlo příliš pozdě. Fičící bouře hnala ulicemi a uličkami jiskry Ty pronikaly skrz prkny nouzově utěsněná okna a skrze zpuchřelé střechy na podlahy dalších domů. Všude vypukaly požáry Projíždějící koňská spře-žení a spěchající kolony vozidel byly osvětlené přízračným světlem požárů. Průjezd městem byl velmi ztížený. Telefonní linky ze štábů zadních vojů ke sboru se roztavily v žáru hořících domů. Ale zachránit se nedalo nic. Demjansk vyhořel. Stát zůstal jen jeden jediný dům: Lazaret s padesáti těžce zraněnými sovětskými vojáky zachránili ženisté. Zranění tam byli zanecháni spolu s ruským lékařem a ošetřovatelským personálem. Sověti nyní energicky doráželi na ustupující německé svazky Zadní voje se dostávaly do těžkých bojů. Riskantní boje se vedly především o mosty přes Polu a Javon. Timošenkovým vojskům se však nikde nezdařil útok z boku nebo dokonce obklíčení německých divizí. Pátá a šestá záchytná linie byly obsazené podle plánu. Desátý den po zahájení ústupových pohybů, 27. února, byl bojový prostor Dem-jansk i s koridorem vyklizený. Jen deset dní trvalo to, co bylo rozvržené na dvacet, původně dokonce na sedmdesát dní. Fantastický výkon! Ani sovětská historie nemůže tento výkon a současně i Timošenkův neúspěch popřít. "Chyby ve velení vojskům," tak to stojí ve vydání "Dějin Velké vlastenecké války" z Chruščovovy éry, "byly příčinou toho, že k tomu mohlo dojít!" Vina za německý úspěch byla připsána maršálu Timošenkovi. Sověti sice získali kolem tří tisíc čtverečních kilometrů území, ale anijediný kanon a anijedno pojízdné vozidlo nebo použitelnou zbraň. Němci vyhodili do povětří i několik set tun munice. Celkem 1500 poškozených vozidel a 700 tun potravin, které se jim už nepodařilo odtransportovat, znehodnotili. Na místě zůstalo jen 10 000 pečlivě udržovaných vojenských hrobů - němých svědků čtrnáctiměsíčního krvavého boje o Demjansk. Zachránilo se dvanáct divizí,100 000 mužů se všemi zbraněmi. Tato bojová síla představovala úctyhodzaou zálohu skupiny armád pro ohroženou severní frontu. 221 S těmito zálohami mohl enerál polní maršál Busch úspěšně odrazit další sovětské útoky přes Lovat do týlu skupiny armád Sever. Jen z okolí města Staraja Russa si Timošenkovy armády odnesly během následujících týdnů krvavé porážky v pěti velkých bitvách. 5. Operace "Buvol" Vlnolam Ržeu - Čtyř-i letni a čtyři zimni bituy - Frorztaje přiliš dlouhá - Ustup pr-o 250 000- Voláni od Ivana: "Vaši důstojnici bali hufry!"- "Čertouy zahrady" ženistů - Korctrola vyhozeni mostu do povětři telefnerrz - Fantastichý ústup- Uuolni se duacet dua diuizi Ze jmen mnoha měst a vesnic Ruska, o něž nebo v je,jichž blízkosti se odehrály rozhodující bitvy, podobně jako u Demjanska, se staly na věky nadpisy kapitol o dějinách této války Desetitisíce vojáků znají tato ohniska války v Rusku a nikdy na ně nezapomenou. Například Stalingrad. Sevastopol. Nebo Rostov Leningrad a Moskva v každém případě. A v neposlední řadě i Ržev, krajské město na horní Volze, které mělo na začátku války 54 000 obyvatel. Město s bohatou tisíciletou historii. Od října 1941 do března 1943 bylo rohovým pilířem a osudovým bodem východní fřonty Kvůli své výhodné poloze na horním toku Volhy po které voraři sváželi po staletí kmeny do údolí, byl Ržev vždy lákavým cílem a jablkem sváru knížat a vel- koknížat z Litvy Tveru, Kalininu a Moskvy Všichni se snažili získat jeho přízeň, často i pomocí zbraní. Toto prastaré město bylo vždy centrem politických a vojen- ských bojů o moc mezi Baltským mořem a horním tokem Volhy Osudu důležité strategické polohy neušlo ani za druhé světové války V říjnu 1941 ho při útoku na Moskvu dobyly mechanizované prapory východo- pruské 206. pd a průzkumný odřad rýnsko-vestfálské 26. pd. Tak se jako první německé jednotky dostaly k Volze, největší ruské i evropské řece. Sověti se marně pokoušeli Němce z jejich pozic vytlačit. Do tohoto prostoru zaměřili hlavní úsilí své první velké zimní ofenzivy Podařilo se jim dobýt zpět Kalinin, který také leží na Volze. Německé velení se tak muselo vzdát nejvýchodnější pozice své ofenzivy proti Moskvě. Ale Ržev se držel a vytvářel rozhodující baštu skupiny armád Střed ve strategickém předpolí Moskvy i Generál Jeremenko měl v lednu a v únoru 1942 na Stalinův osobní rozkaz vyvrátit postavení 9. armády Marně se o to pokoušel nejprve čelním útokem na Ržev a poz- ději obkličovací operací. Pluky 9. armády se v krvavých a rozhořčených bojích ubráni- 222 ly Jeremenko se se svými gardisty hnal přes zamrzlá jezera u Ostaškova na jih. Nebezpečí, že tento útok od severu způsobí zhroucení skupiny armád Střed, bylo obrovské. Ale Ržev stál - stejně jako Demjansk - jako mohutný vlnolam. Jeremenkovy svazky se zastavily před městy Veliž a Uelikije Luki. Zde, v prostoru Ržev, si 9. ar-máda pod velením generálplukovníka Modela vynutila obrat v první ruské zimní bitvě na střední frontě. Ržev odolal jako pilíř i v dalších čtyřech letních a zimních bitvách. Uojáci a dů-stojníci překonali všechna měřítka výkonů na vojenském poli. A generálplukovník Model už za těchto bojů prokázal, že patří mezi nejvýznamnější obranné stratégy poslední války Uvahy v odborné sovětské literatuře o dějinách války dokládají, jak bylo sovět-ské velení znepokojené faktem, že Ržev zůstával pevně v německých rukou. Mode-lova armáda se podobala pěsti namířené proti Moskvě, neboť ze Rževa do Kremlu bylo jen 180 kilometrů. Dokud taková bojová síla stála tak blízko před Moskvou, nebylo zažehnané nebezpečí pro hlavní město Sovětského svazu. A dokud pro Hitlera existovala šance na obnovení ofenzivy proti srdci Sovětského svazu, mělo držení Rževa vojenský smysl. Stalingradská katastrofa však definitivně zmařila možnost nové velké ofenzivy proti Moskvě. Po ztrátě 6. armády se čtvrtmilionem vojáků už na tak velkou útočnou operaci nebyly síly Hitler se však - stejně jako u Demjanska - snažil dlouho odkládat rozhodnutí, než se konečně vzdal 530 kilometrů dlouhého fřontového oblouku, ve kterém den po dni nenávratně mizely německé síly Svůj názor houževnatě bránil proti vrchnímu velení pozemního vo,jska, proti skupině armád Střed i proti fřontovým velitelům. Dnes, ve světle pozdějších událostí, je snadné mu ,jeho váhání vytýkat. Ale z tehdej šího pohledu to bylo skutečně těžké rozhodnutí. Výběžek fronty u Rževa byl po ztrátách v první ruské zimě jedinou zbývající baštou na cestě ke Kremlu. Byl to poslední cíp na Volze! Zde, v prostoru Rževa, ležela Vjazma, ono místo, jehož jméno se stalo historii; Němci v rozhodující zdvojené bitvě u Vjazmy a Brjanska v roce 1941 rozdrtili poslední sovětský odpor v předpolí Moskvy a zajali 630 000 nepřátelských vojáků! Po příchodu zimy pak plody tohoto vítězství na historickém bitevním poli zmrzly Kdyby se to z tohoto prostoru zkusilo ještě jednou..., kdyby se ještě jednou vrhly kostky... Který vojevůdce by se ubránil takovým úvahám? Kdo by se s lehkým srdcem vzdal takové pozice? Nikdo. Nebyla to totiž jen jedna fronta, jedno postavení, byly to veškeré naděje na vítězství, kterých se Němci vzdávali, když se chystali vyklidit Ržev Hitler věděl, že když odtud odejde, jen těžko se vrátí zpět! Ale stalingradská katastrofa a následující krize na všech frontách od Leningradu přes Charkov až ke Kavkazu zlomily jeho odpor, ve kterém setrvával navzdory na- 223 léhavým radám náčelníka generálního štábu. 6. února 1943 vydal povolení ke sta- žení částí 4. armády z výběžku fronty u Rževa a kjejímu přemístění do nových pozic, což znamenalo zkrácení fronty o tři sta kilometrů. Tento velký ústupový manévr dostal krycí název operace "Buvol". Generální štáb pozemního vojska dal podřízeným stupňům na přípravu mohutného exodu čtyři týdny Ctyři týdny! Vojska totiž měla být ve svých nových postaveních připravená k obraně ještě před začátkem období bahna. Generálplukovník Model seděl se svými nejbližšími spolupracovníky v situační místnosti svého předsunutého velitelského stanoviště u Syčevky a rozděloval úkoly Náčelník štábu baron von Elverfeldt, první štábní důstojník a dopravní důstojníci seděli za horou map a papírů. Přítomný byl i ženijní náčelník armády Co bylo třeba udělat? Nejprve prozkoumat nové obranné postavení. Potom musely být určené jednotlivé linie odporu při ústupových pohybech. A potom teprve mohlo následovat vlastní vyklizení více než sto kilometrů hlubokého bojového prostoru. K tomu bylo nutné vybudovat dvě stě kilometrů silnic pro motorová vozidla a šest set kilometrů cest pro saně a koňské povozy A to v nejhlubší zimě! Odtransportovány měly být všechny zbraně, válečný materiál i všechny použitelné hospodářské statky - dobytek, zásoby obilí a hospodářské stroje. K zabezpečení tohoto úkolu bylo k dispozici dvě stě vlaků a transportních kolon s kapacitou 10 000 tun. Bylo třeba vypracovat plán nakládání materiálu na každý vagon, na každé vozidlo. Do výpočtů se zahrnuly i brašny řidičů. , Nic nebylo ponecháno náhodě. Obzvlášť důležitou úlohou byl zpětný transport 60 000 civilistů, rodin mužů nebo žen, kteří spolupracovali s Němci, protože nebylo možné je tam zanechat a vystavit hrozícím represáliim. A nakonec se mělo po skončení všech železničních transportů ještě demontovat a odvézt 1000 kilometrů kolejí a 1300 kilometrů drátových vedení. Rozhodující základnou této obrovské ústupové operace byly přesunové a pocho- dové plány pro devětadvacet divizí a pro armádní a vojskové jednotky tedy zhruba pro 250 000 mužů včetně zbraní a techniky A to vše v blízkosti silných nepřátel- ských sil; transport a bojová pohotovost, ústupové pohyby a boj bylo nutné koordi- novat. Gigantické dobrodružství! Zvláštní kapitolu tvořilo utajení. Vše bylo nutné zamaskovat pokud možno co nejdéle, a to i vůči vlastnímu vojsku. Ovšem opět se mělo ukázat, že předpisy na utajení nebyly nakonec nic platné. V době, kdy vlastní vojáci ještě o operaci "Buvol " prakticky nic nevěděli, zaznívali z ruské strany hlasy z reproduktorů a popichovaly prosté německé vojáky: "Vaši důstojníci balí kufry Postarejte se, aby vás vzali s sebou!" Sovětská špionáž měla opět skvělé informace. "Werther" znovu velmi dobře "Direktora" informoval. Němečtí důstojníci však měli úplně jiné starosti než své kufry Těžkou hlavu jim dělal předevšímjeden klíčový problém - měli ústup naplánovat pro saně nebo pro kolová 224 vozidla? Uprostřed února ještě všude leželo hodně sněhu. Ale jaké bude počasí v prvních březnových dnech? Existovalo pouze jedno řešení - připravit se na každé počasí! Prvního března tálo. Na silnicích stála voda. V 19 hodin měly být zahájené ústupové pohyby Tedy nakládat kolová vozidla! Velký had vojsk se dal do pohybu. Telefonní linky byly demontované, miny odjištěné. Když se ale přiblížil večer, zase se vrátila zima. Náledí. Tedy přece saně! Horečně se překládalo. Přesně v 19 hodin začal ústup nejdále vysunutých částí. Jen zadní voje zůstaly u nepřítele. Prapory miinsterlandské 6. pěší divize ustupovaly ze svých postavení na Volze před Rževem. Pochodovaly v noci. Zbraně, ženijní materiál, lehká polní a ruční granáty tížily Vojáci si po dlouhé době poziční války odvykli pochodovat. Mlčky těžce kráčeli vedle saní a vozů. Kolony se stále víc prodlužovaly Konečně, za ranního šera, došly k prvním připraveným postavením. Vojáci měli za sebou třicet kilometrů. V postavení na Volze zůstaly jen krycí jednotky - jedna třetina původních sil. Kde včera leželo devět skupin, zbyly dnes ,jen tři. Tihle muži běhali sem a tam, od jednoho palebného postavení ke druhému, a stříleli z pušek a kulometů, aby nepří-tele přesvědčili o tom, že postavení je obsazeno. Ale Rusové byli nedůvěřiví a chtěli se přesvědčit. Právě když noc ustupovala prvnímu světlu, objevily se před zákopy 9. roty 58. mech. pluku stíny postav A bles-kově se dostaly do postavení. Nadporučík Htzel, velitel zadního voje pluku, se v té době zdržoval právě v tomto prostoru. l3yl znám svou chladnokrevností. Dal ihned rozkaz nejbližšímu kulometu k zahájení palby na předpolí, aby se k zákopu už nemohl přiblížit žádný Rus. Potom zaútočil se skupinou vojáků ze dvou stran na obsazený zákop. Za půlhodiny bylo po všem. Sovětům se podařilo uniknout ze zákopu do země nikoho. Neměli však s sebou žádné zajatce. A to"jen to, bylo cílem této akce. Sovětské velení zůstalo v nejistotě. Situace v levé části úseku starého postavení na Volze však byla nebezpečnější. Zde, ve vysunutém postavení u Lepetichy, Rusové zahájili útok silnou minometnou palbou. Potom vyběhlo ze strže před Volhou dvě stě rudoarmějců a zaútočilo přes zamrzlou řeku. Sovětská minometná palba však v řídce obsazených německých postaveních nezpůsobila žádné velké škody a zranila pouze několik vojáků. Když se ruský útok přiblížil, stáli Htzelovi muži u svých lehkých pěchotních děl a kulometů. Sověti museli překonat řeku, a pak postupovat nekrytým terénem. Když byli uprostřed zamrzlé řeky, Hdtzel vydal rozkaz k zahájení palby Děla a kulomety vysílaly salvy a dávky do řad útočníků. Jenom jednotlivcům se podařilo proniknout až do německých zákopů. Tam je obránci obklíčili a Rusové se nechali zajmout. 225 Cholisv O^la$kov Velikije Iá , Riev Vével Belyj, Velii i 9.A Vitehsk Smolensk Skupina b A a ád g STFiED Demensk t 0 kn, 2U m ;Z2. b7ezna 15a3 6. armádní sbor KAlININSKÝ PRONT :A 30. A K_alino 50km Volha.:::::. Starica MOSKvA ZAPADNI 1. března FRONT 1. hiezna Lepeticha Ržev RŽEVSKY OBLOUK tb Pbsi 251. div. POČATKEM ,e (mat.) div. g7. div. ROKU 19b3 2os. div ^ ^ 6. div. Suchiniči sTula 39 A 23. armádní 128 d 253. div. sbor 256. div. 110. div. 72. div. 7. b7ezna 27. a mádní 12. biezna fi6. div. sbor 95. div. y Belyj " 2. Id 20. A e 2b6.div. ^ 102.div. 20. biezna SyČevka 337. div. y . bl. Is 36. Pbáí (moVl ) 52. div. div. Cholm 39. Is ^ 5. td 206. div. 197. div. A 3b2. div. 25s. div. ^^ Gžalsk SA 9. armádni 197. div. sbor 35. div. ,. 52.div. Duchovščina ^ "rollbahn" (dálnice) ^^^Vlazma 2bfi. di. ----252: div. Moskva 27. armádní 253. ďv. ^ 292. div. 160 km sbor 39. Is 129. div. ^20. ar ádní 95. div.. ~ sbor Minsk Bg ďv 6. div. Dorogobuž A ^ lg3. div. LQ-GA 337. div. os rv, 35. div. zo 268. div. 9. armádní sbor 252. div. L Smolensk ^12. ar ádní ; 292. div. 0 ^^ sbor 260. ď 26fi. div. Juchnov v^n,0 260. div. w^ 267: div., A Pina 98.di. . ^ armád 12. armádní lfi3. div. ^ STftED sbor Jelňa Spas- Demensk 56. ts < hlPN 09V K udržení rževského oblouku je zapotřebí dvaceti devíti divizí. Opexací "I3uvol" se v předjaří 1943 fronta zkrátí a ušetří se dvacet dva divizí. Tím je vytvořena mohutná záloha. Tak kryla hrstka odvážných granátníků záda ustupujícím jednotkám. Dvacet čtyři hodin poté, co zahájily ústup hlavní síly, vyklidily i krycí síly svá postavení a obsadily nové obranné linie, které byly vzdálené asi sedm kilometrů. Nyní to začalo být vážné, protože Rusové musí ústupový manévr objevit. A dalo se počítat i s tím, že budou ustupující Němce energicky pronásledovat silnými svazky aby je mohli předstihnout, odříznout jim ústupovou cestu, obklíčit a zničit. Tomu bylo nutné za všech okolností zabránit. Ale samotné zadní voje to na delší dobu nedokážou. Jak tedy očekávané pronásledování Rusů zpomalit? 226 Zničení všech cest, železnic a mostů, které Sověti velmi rafinovaně praktikovali během německého postupu a které po stalingradské katastrofě nařídil i vůdcův hlavní stan pro armády najižní frontě, nebylo v tomto případě účinným pomocným prostředkem k trvalému zastavení nepřítele. Navíc se velmi často ukázalo, že na účinné zničení všech důležitých objektů a zařízení většinou nebyl čas a především síly zadních vojů. Avšak ještě jedna možnost existovala - jedním z nejúčinnějších prostředků ke zpomalení nepřátelského pronásledování bylo použití min v různých variacích. Například tanková mina, která detonovala až tehdy když na ni působil velký tlak, tedy tank, nákladní auto nebo dělo. Nášlapná mina naopak reagovala už na slabý dotek a explodovala buď ihned, nebo nejprve "vyskočila" metr nad zem a potom detonovala, přičemž střepiny zasahovaly těla vojáků. Těmito "dábělskými vejci" Němci "vydláždili" svoje vyklizená postavení, zákopy a přístřešky prošpikovali přechody přes řeky a potoky úvozové cesty a úzká místa. Na místech umělých silničních zátarasů umístili spřažené nálože. Pro Sověty však nebylo klasická zaminování žádným překvapením. Při svém ústupu během prvních dvou roků války získali v této oblasti mnoho zkušeností a sami miny perfektně používali. Proto věděli, kde mohou miny očekávat a jak je zneškodňovat. Běžné zaminování tedy už nebylo účinným prostředkem k dostateč-nému zpomalení sovětského postupu do vyklizeného prostoru. Bylo třeba udělat něco navíc. Zenijní náčelníci v 9. armádě a jejích sborech rozuměli svému řemeslu. Mnozí z nich měli zkušenosti z první světové války, někteří i z Afriky, kde Rommel zřizo-váním minových polí zajišťoval a blokoval nebezpečně otevřené pouštní oblasti a dosáhl ve vedení "minové války" přímo mistrovskou íiroveň. Tyhle "čertovy zahrady," jak Rommel ta rafinovaně vybudovaná minová pole pokřtil, byly dokonalé smrtelné pasti, ve kterých byly s psychologickou a techniekou rafinovaností zkombinované všechny druhy min a výbušných náloží. Nepřátelský útočný svazek, který se do takové "čertovy zahrady" dostal, zcela ztratil svůj út;očný elán, protože když to roztrhalo v čele postupujícího vojáka, když byl smrtelně zasažený nebo těžce raněný soused a když letěla do povětří vozidla a tanky zůstávaly poškozené stát, pak se nikdo neodvažoval udělat další krok dříve, než byl terén centimetr po centimetru prohledaný. Když pak přišly odminovací jednotky, jejich vyhledávací přístroje, které reagovaly na kov, často nacházely jen klamné miny-prázdné konzervy a střepiny granátů zahrabané do země. Ovšemjakmile "poutník" v "ďáblově zahradě" snížil svoji opatrnost, už šlápl na pravou minu a byl zabit. Když zjistil nebezpečí včas a minu vyhrabal, a také tu vedle i tu za ní, a pak vykročil, mohlo se přesto stát, že vběhl do náručí smrti, poněvadž pod odklizenými minami byla položena ještě jedna vrstva dalších smrtících pastí. Rommelovy africké "čertovy zahrady" se u Rževa dočkaly nové varianty 227 Zenisté 9. armády, zkušení v budování zátarasů, nalézali stále nové úkryty min. Upevňovali například výbušné nálože na domovní dveře. Když je někdo otevřel, setkal se se smrtí v podobě ohně a střepin. Rozněcovače ukrytých protitankových min byly tenkým drátem spojené s křídly oken. Otevření okna znamenalo smrt. Dokonce i u zdánlivě neškodných žebříků, ručních vozíků, lopat a rýčů číhalo smr- telné nebezpečí - když si někdo takové nástroje bral od zdi, přetrhl ukrytý drát, který inicioval rozněcovač miny Miny byly i pod schodišti. V kamnech byly spojené s je,jich dvířky Víka zanechaných beden s "dokumenty" které Rusy vždy obzvláš lákaly, byla též záludnými minovými pastmi. Vojskoví a armádní ženisté, kteří byli pro takovou práci zvlášť vyškolení, často odjišťovali svoje skryté minové pasti až v palbě již se blížícího nepřítele. Učinek této minové války byl ohromující. To, co by patrně nedokázal ani nejsilnější zadní voj, zvládla "minová šikana". A tak tuhle tajnou psychologickou zbraň přezvali prostí vojáci. Za prvních dvacet čtyři hodin prudkého pronásledování Rusové utrpěli v "čer- tových zahradách" u Rževa tak těžké ztráty, že mezi nimi vypukl určitý druh paniky Eterem se ozývaly ruské radiogramy s varováními, strach vzbuzujícími zprávami a s naléhavými pokyny ke krajní opatrnosti. Strach z ukrytých německých min se l mezi ruskými vojsky vznášel jako strašidlo a zastavoval jejich postup. Naslouchací služba ustupujících divizí mohla pustošivó působení min přesně sledovat díky většinou nezašifrovaným radiogramům sovětských jednotek. U 206. pd například zachytili následující radiogram jednoho ruského velitele své divizi: "Přivážu p koně ve stáji, jdu do domu, a najednou se ozve hrozná rána. Stáj a kůň jsou pryč. Ti proklatí Fricové pokládají miny všude tam, kde to nečekáme!" V jiném radiogramu se ;;., vojákům zakazovalo vstupovat do domů, použív;zt studny a zvedat cenné předměty dříve, než místo prověří odminovací jednotky Obcházející minová psychóza ubírala odvahu, ochotu k útoku a snižovala tempo pronásledování. Přesně to byl Modelův cíl. "" Za dvacet jeden den dokázal vyklidit obklouk fronty u Rževa. Za dvacet jeden den se divize 9. a 4. armády stáhly za boje zhruba o 160 kilometrů zpátky Opustily 530 kilometrů širokou frontovou linii a o sto šedesát kilometrů zpět obsadily nové tětivové postavení, které bylo širokéjižjen 200 kilometrů. Tedy úspora 330 kilomet- rů a prakticky celá jedna armáda vojáků. Štáb armády, čtyři hlavní velení a dvacet dva divizí, mezi nimi tři tankové, byly uvolněné. To bylo rozhodující operační opatření, které u skupiny armád Střed ukončilo po těžkých ztrátách stalingradské zimy hroznou dobu bez záloh. Naproti tomu oficiální sovětská válečná historie nechce tento Modelův velkolepý výkon uznat. Nechce připustit, žejedna a půl německé armády mohlo bez vážnějšího I ohrožení ustoupit před zraky dvou sovětských skupin armád, které svými divizemi útočily na německý oblouk fronty Vždyť se jim nepodařil ani jeden vlom do němec- kých ústupových pohybů, žádný závažný útok do boku a už vůbec ne rovnoběžné pronásledování. 228 V této skutečnosti spočívá vážná výtka na adresu taktických schopností tehdej-ších sovětských velitelů. Proto sovětská historie války reaguje tak podrážděně na všechna pojednání, která popisují tyto souvislosti. Odporuje historické pravdě, je-li v sovětských "Dějinách Velké vlastenecké vál-ky," svazek 3, napsáno: "Kalininský a Západní front zabránily svým energickým pro-následováním plánovitému průběhu ústupové operace. Německá vojska zanechala na místě část výzbroje a utrpěla velké ztráty na lidech a bojových prostředcích." Dále se praví: "Po válce se někteří západoněmečtí vojenští historikové neustále pokoušejí líčit tento ústup jako školní příklad zdařilých ústupových pohybů podle připraveného plánu. Ztráty protivníka při tomto ústupu však ukazují na pochybnost podobných tvrzení. Jeho vojska, která pod údery Rudé armády musela kvapně ustupovat ze Rževa, se už nedostala k tomu, aby město plánovitě vyklidila." Jako důkaz pro tuto tezi se uvádějí spisy generála pěchoty Gromanna, velitele miinsterlandské 6. pd. Ale Gromann, kronikář bo,jů o Ržev, dokazuje ve zprávě o akcích své staré a až do poslední chvíle zde nasazené divize a o celkovém průběhu bitvy přesný opak. Kompletně dochované válečné deníky 78. úderné divize a 98. pd to dokládají dalšími důkazy Tvrzení, že Model musel Ržev kvapně opustit, vyvrací i jedna zajímavá, a v historii válekjistějedinečná a kuriózní skutečnost: Nedůvěřivý Hitler se totiž na základě mnoha špatných zkušeností a pohrom, jejichž příčinou bylo to, že se včas nepodařilo zničit mosty, rozhodl osobně přesvědčit, zda německá vojska skutečně na ústupu zničila velký most přes Volhu ve městě Ržev Vůdce přirozeně nechtěl do Rževa jet. Místo toho jej napadlo, že bude zničení mostu kontrolovat telefonicky Proto bylo propojené telefonní vedení ze situačního baráku vůdcovx hlavního stanu ve Vinnicy k destrukčnímu oddílu na rževském mostě. Vůdce a nejvyšší velitel Wehrmachtu tak se sluchátkem u ucha dohlížel na zničení mostu přes řeku. Mohl slyšet mohutnou detonaci, která vyhodila do vzduchu mostní pilíře. Teprve tato demonstrace jej přesvědčila o tom, že byl splněn jeho pokyn. Až několik hodin po explozi a poté, co město opustily i poslední německé zadní jednotky se sovětským průzkumným hlídkám podařilo překonat Volhu. Přesně podle plánu stály Modelovy divize a levé křídlo 4. armády generála Heinricihoještě před začátkem období bahna v dobře vybudované nové obranné linii p g " na čáře S as Demensk - Doro obuž - Duchovščina, nazvané "buvolí postavení. Vybudovalo ji 29 000 ženistů a stavebních oddílů za sedm týdnů. Byla zajištěna drátěnými zátarasy a minovými poli a zpevněna bojovými stanovišti a bunkry Hlav-ní síly se k ní přesunuly, udělaly čelem vzad a zaujaly obranu. Německá fronta stála. Dramatická zimní bitva 1942/1943 byla u konce. Uspěš-ným vyklizením rževského oblouku byla odstraněna všechna krizová místa u skupin armád Sever a Střed. Najihu se opět nacházela v německých rukou celá průmyslová oblast Doněcké pánve. 229 6. Velikije Luki Peunost u bažině - Tři diuize proti jednomu pluhu - Alehsandr Matrosou od gardouých střelců - V citadele neroste tráua - Neúspěšný pohus o uysuobozeni- Patnáct tanhů rachoti na duoře citadely - Zášhrt u opěrném bodu "Budapest"- Se shýuou chleba a osmi náboji u pistoli - "Přicházim z ncěsta Velihije Luhi"- Jeden uojáh od haždé hodnosti oběšen Popis těchto zimních bojů by však nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o bitvě o Uelikije Luki, starou pevnost v obrovské bažinaté oblasti mezi řekarni Lovat a Západní Dvina. Hezké město mělo na začátku války 30 000 obyvatel. Bylo známé svým folklorem a oblíbené jako cíl cestujících Inturistu. Již během německých útočných bitev v roce 1941, a potom za první sovětské protiofénzivy v prostoru Moskva, hrálo město Velikije Luki rozhodující úlohu. Dol- nosaská 19. tanková divize, části hesenské 20. td a pěchota 253. pd ho po tvrdých bojích v srpnu 1941 dobyly O čtyři a piil měsíce později se proti pevnosti uprostřed slatiny vylila první sovětská ofenziva. Generálplukovník Jeremenko a generál Purkajev vyrazili 9. led- na 1942 se svými údernými armádami přes řetězecjezer u Ostaškova proti Vitebsku, aby obkličovacím útokem získali velké předpolí Moskvy a zničili německou skupinu armád Střed, která stála před sovětským hlavním městem. Sovětský úder však zastavila zoufale bojující německá pěchota. Zlomil se na vlnolamech, jako byly Cholm, Ueliž a Velikije Luki. "Město v bažině," pevnost, která chránila důležité dopravní osy z Leningradu, Kyjeva a Moskvy ubránily části 83. pd, dopravené spěšnými transporty z Francie. Sovětská 3. úderná armáda se celé léto 1942 pokoušela Uelikije Luki oslabovat dělostřeleckými přepady Zesílený německý 277. rnech. pluk plukovníka von Rap- parda mezitím neustále pokračoval ve vylepšování svého postavení. Potíže byly se zásobováním, protože po obou stranách rněsta neexistovala souvislá fronta. Přede- J vším na sever, směrem k Gholmu a řece Lovat, stálo jen slabé německé za ištění. Teprve jižně od Cholmu opět začínala pevná linie, kterou tvořila 8. tanková divize. Alejejí velitelé museli s úžasem přihlížet zvláštní situaci. Jižně od nich fronta y jednoduše končila a Rus v zázemí bez překážek povolával rekruty zaháněl dob tek ! ., a shromažďoval materiál. Za této situace byla rozhodující pomoc, kterou přivezly železniční obrněné vlaky obrněný vlak 3 z Mnichova a pomocný obrněný vlak 28. Bez nich by zásobování rněsta Uelikije Luki nebylo možné. Dne 19. listopadu 1942 začala na jižní frontě druhá velká sovětská zirnní ofenziva s těžišti úderů u Stalingradu a na Donu. Německé síly na severní frontě měly být při této příležitosti vázané mohutnými útoky a rušivé německé vlnolamy v prostoru Vitebsk odstraněné. Sovětská 3. úderná armáda se konečně měla dostat do Vitebska. Aby ho dobyla, musely ovšem padnout Uelikije Luki. 230 Generál Purkajev zaútočil na město třemi divizemi. Tři divize proti jednomu pluku. Sověti pronikli na jihu i na severu přes postavení 83. pd a město obklíčili. V pevnosti zůstalo 7 500 německých vojáků, kteří bránili pod velením podplukovní-ka von Sasse frontu dlouhou jedenadvacet kilometrů. Byli to granátníci, dělostřelci, ženisté, trén a zdravotnické jednotky 83. pd. S nimi byli ve městě nasazeni nebo se za ústupu do "pevnosti" dostali železniční ženisté, stavební oddíly, zadýmovací minomety 3. minometného pluku,17. lehký pozorovací oddíl, jeden německý zajiš-ťovací prapor a jeden estonský prapor dobrovolníků sestavený z Estonců, kteří v průběhu bojů společně přeběhli od Rudé armády, dále tři baterie vojskového 286. protiletadlového oddílu, jedna baterie lehkého flaku, těžké moždíře 2. baterie 736. vojskového dělostřeleckého oddílu, 3. oddíl 183. dp a části 70. motorizovaného dp. Malý Stalingrad! Generál Purkajev chtěl město dobýt útokem. Ale to se mu nepodařilo. Proto ho začal plánovitě bořit dělostřelectvem a leteckým bombardováním. Ničivé dílo pok-račovalo den za dnem. Dům za domem, bunkr za bunkrem a ulice za ulicí se měnily v trosky V ruinách zuřily požáry Německá posádka pevnosti Velikije Luki byla nouzově zásobovaná potravinami a municí ze vzduchu shozenými kontejnery Protožejich mnoho dopadalo mimo malý bojový prostor, který měl rozlohu pouhých osmnáct kilometrů čtverečních, u nepří-tele, byly poprvé ve válce použité k zásobování Stuhy. 6. letecká armáda k tomu vyčlenila smíšený bojový svazek. Velel mu velitel 4. bojové eskadry Heinz-Joachim Schmidt. Seděl se svým štábem u jezera Velký Ivan, aby byl co možná nejblíž ohroženému městu. Navzdory velké převaze ve vzduchu a silné protiletadlové obraně Rusů nad obklíčeným "pevným místem" v bažině, dělaly letecké jednotky vše, aby svoje kontejnery s potravinami a municí umístily do stále se zmenšujícího prostoru. Většinou se dařil přesný shoz na vyznačený bod. Navzdory tomu bylo brzy nutné snížit dávky potravin o 25 procent a později dokonce na polovinu. Čtyři střelecké divize a jedna tanková brigáda pod velením generála Purka,jeva zahájily 13. prosince hromadný útok na západní část města. Předcházela mu dělo-střelecká příprava. Rozhořel se nemilosrdný boj o most přes Lovat. Most hájil se svým oddílem ženistů poručík Albrecht. Stál proti desetinásobné převaze. Ruské roty pronikaly stále znovu do malého německého předmostí. Němcům se je však podařilo vždy zahnat v boji zblízka lopatkou, bodákem nebo ručním granátem. Poručík Albrecht byl těžce raněn. Ležel s průstřelem krku v obranném postavení, ale dál řídil boj svých ženistů. Dva dny po Stedrém dni, 26. prosince 1942, Sověti zaútočili silnými tankovými silami i z jihu a z jihozápadu. V tvrdých pouličních bojích se jim podařilo získat úzký pás území napříč městem. Těžké pěchotní zbraně a protitankové kanony posádky města byly kus po kusu vyřazované z boje. Německé opěrné body se tak postupně neměly čím bránit proti útokům nepřátelských tanků. 231 Sovětské střelecké prapory bojovaly s krajní odvahou. Především komsomolci a mladí komunisté projevili v následujících týdnech velkou obětavost. Voják Alexan-der Matrosov z 254. gardového střeleckého pluku položil svůj život a vysloužil si tak titul "Hrdina Sovětského svazu". Matrosov udělal svým ěinem konec obětem kamarádů své roty která byla přibitá k zemi předjedním německým bunkrem. Kulometná palba z bunkru rozsévala smrt a zkázu. Matrosov se připlížil ke střílně a zakryl ji svým tělem. Tak znemožnil jeho osádce výhled. Pak uchopil hlaveň kulometu a pevně ji svíral i v době, kdy už byl dávno mrtvý. Rota využila takto vzniklé přestávky v palbě a bunkr dobyla. Když se nad zamrzlou slatinou začal psát rok 1943, ve městě bojovalyještě dva opěrné body - citadela a nádraží. V citadele se držel kapitán Darnedde, velitel polního náhradního praporu 83. pd. Se svými 427 muži bránil prostor o rozměrech 100 metrů krát 250 metrů. Na nádraží, které leželo ve východní části města, bránil podplukovník von Sass s 1000 muži trosky nádražních budov a kasáren. Vojáci věřili, že budou vysvoboze-ni. Tato naděje jim dodávala sílu i za třeskutého mrazu a velkého hladu, neboť z pětadvaceti kontejnerů s potravinami, které byly svržené ze vzduchu, sejen sedm dostalo k adresátovi. Ani koně už nezbyli. A to jich bylo původně v pevnosti tři sta. Všechny už dávno snědli. Deset mužů dostávalo na den ,jeden chléb. Dvacet vojáků si muselo rozdělit jednu masovou konzervu na den. V dnešní době si těžko dovedeme představit, co tito muži vydrželi. Bez spánku, bez nejzákladnější hygieny, zavšivení, špinaví a hladoví bojovali dál. Denně na ně dopadlo přibližně 3 000 ranátů. Neměli čas odklízet mrtvé. Ranění leželi, jen nouzově ošetření, mezi troskami. Pitná voda se musela přinášet s nasazením života z rybníku před valem. A v něm stál zničený sovětský tank s mrtvou osádkou. Kde však byla hlavní německá fronta? Podniklo se něco k osvobození obklíčené-ho městá? Něco se sice podniklo, ale opět nestači.ly síly Nejrychle,ji byla na místě 8. tanková divize ;enerála Brandenbergera. Pluky berlínsko-brandenburské divize, které dodalo zvláštní charakter mnoho baltských důstojníků a která byla vždy nasazovaná na východě, právě opustily svá postavení jižně od Cholmu. Divize měla být po železnici přepravena do prostoru Stalingradu. Dobré předsevzetí! Ale nedošlo k němu vzhledem k vývoji před vlastním prahem. Již 21. listopadu večer přišel telefonický rozkaz pro 8. mechanizovaný pluk. Zněl: "Pluk ihned zahájí útok proti protivníkovi, který útočí na západ od města Velikije Luki a překročil železniční trať Leningrad - Oděsa, a zachrání Novosokol-niki." Bylo výslovně řečeno "zachrání," poněvadž proti lazaretnímu a týlovému městu, známému zejména mezi prostými vojáky se hnal jeden tankový prapor s jednou motorizovanou brigádou. Obranu města zatím převzaly zásobovací jednotky 3. hor-ské divize. Velel jim plukovník Jobsky 232 Už příští ráno pluk narazil na nic netušícího nepřítele u města Gorki a zahnal ho zpět. Další den se oba mechanizované pluky 8. tankové divize probojovávaly na východ - 28. pluk podplukovníka barona von Wolffa dobyl vyvýšený terén východně od města Gorki a 8. pluk zaútočil ve směru Velikije Luki. Odpor nepřítele zesílil. Provedl nebezpečné útoky z boku. Divize se přeskupila. Pak měla zaútočit všemi silami z výšin východně od města Gorki! Plukovník von Wagner čekal jeden den, protože byla mlha a sněžilo, a příštího rána zaútočil za zářivého zimního počasí. Druhý prapor 8. mech. pluku s tuctem kořistních tankii zahnal pod velením kapitána Bernda von Mitzlaffa Sověty a obsadil obec (šlasyri. Slo to! Dál! Major Schmidt držel s několika tanky 10. tp nepřítele v šachu. Mitzlaffův prapor dobyl výšiny východně od vesnice. Bylo z nich v dálce vidět věže města Velikije Luki. Opět nadešla hodina, ve které chyběl ten jeden prapor, který rozhoduje bitvu. Schmid-tovým tankům došla munice. l. prapor se zdržel vzadu. 2. musel přejít do obrany Protivník se brzy opět zformoval. Sovětští velitelé vedli svoje pluky opět do protiútoku. Přišla chvíle starého osvědčeného 80. dělostřeleckého pluku plukovníka Scotti-ho. Ten se opět ukázaljako mistr v řízení palby a v soustřeďování palebné síly pluku. Na dělostřelectvu ležela hlavní tíha boje, poněvadž 8. tanková divize v té době měla vše, jen ne dostatečnou tankovou výzbroj. Měla kořistní tanky české LT 38 a několik tanků Parzzer IV. Prapory uvázly na místě. Na tom nic nezměnil ani zásah bojové skupiny Jaschke s částmi hamburské 20. pěší (mot.) divize a 291. pd. První pokus o proniknutí do obleženého města Velikije Luki od severozápadu ztroskotal. Obležení obránci mohli dostat jedinou pomoc - plukovník von Scotti nařídil svým bateriim, aby zaujaly palebná postavení v nejpřednější linii a zahájily palbu na pluky 3. úderné armády generála Purkajeva, které útočily na město. Mezitím probíhaly přípravy k osvobozovacímu útoku od ,jihozápadu. Zatímco generál Kurt von der Chevallerie držel s divizemi svého 59. sboru krycí frontu kolem Vitebska, vytvořil generál WOhler, bývalý náčelník štábu 11. armády, vyproš-ťovací skupinu, která do 24. prosince pronikla až na vzdálenost deset kilometriž od města Velikije Luki. Bojové skupiny 291. a 331. pd, části zesíleného 76. mech. pluku,10. tankového pluku a 237. oddílu samohybných děl protlačily tento vyprošťovací klín přes Novo-sokolniki, rovněž na dohled obklíčeného města. Tam se vozidla a muži v hlubokém sněhu a po těžkých ztrátách zastavili. Ale WOhler se nevzdal. Rakouská 331. pd generálporučíka Dr. Franze Beyera se nakonec dostala až na vzdálenost čtyř kilometrů od západního okraje mčsta. Ctyři kilometry! Co by kamenem dohodil! Ale na nich ležel předěl mezi nebem a peklem. Poslední pokus byl proveden 9. ledna. Útok na obleženou pevnost ve slatině zahájila bojová skupina majora Tribukeita, velitele ,5. lehkého pěšího praporu, s obrněnými transportéry samohyhnými děly a tanky Bylo to několik obrněných 233 transportérů 8. tankové divize, tanky tankového praporu a samohybná děla zesíle-ného 118. tankového praporu, které se pustily do této krkolomné akce. "Jet a střílet!" zněl rozkaz. "Nezastavovat!" Osádky vyřazených vozidel přeska-kují za jízdy! A s tím "jet a střílet" se Tribukeitovi skutečně podařilo prorazit silný 234 První pokus o osvobození obklíčeného města Ueliki,je Luki ze severozápadu ztroskotá. obkličovací prstenec. Sice přitom ztratil dost tanků a obrněných transportérů, ale prošel. Bylo přesně 15.06, když Darneddeho muži, hlady polomrtví, uviděli z valu citadely tanky Plakali radosti a padali si do náručí. " Dokázali to," volali, "dokázali to!" Do dvora citadely se s rachotem vřítilo patnáct obrněných vozidel, mezi nimi poslední tři tanky l. praporu 15. tp pod velením poručíka Koskeho. Ale kostky přesto padly proti Darneddeho praporu. Když převálcovaní Sověti zjistili německý průlom, soustředili palbu svého dělostřelectva na prostor citadely Tribukeit okamžitě svým tankům nařídil, aby se stáhly z těsného prostoru trosek, do kterého vedl jen jeden přístup. Ale vypadalo to, jakoby se proti Němcům spikli všichni čerti. Přímo v jediném výjezdu z trosek citadely byl jeden z těch patnácti tanků čtyřikrát zasažen a zůstal stát s rozstřílenými pásy Tribukeitovy tanky se ocitly v pasti, která byla cílem zuřivé dělostřelecké palby Tank za tankem se postupně stával obětí sovětské kanonády Bezpříkladná pohroma. Tribukeitovi myslivci a tankisté, kteří to přežili, se zařadili do řad obránciz jako granátníci. Ještě 1.5. ledna se jeden prapor vzdušného výsadku pokusil proniknout do citadely Ale jeho operace ztroskotala. Od 16. ledna zažívala východní část města Velikije Luki svoje nejčernější hodiny V opěrném bodu "Budapest" propukl záškrt. Dům, v němž bylo umístěné velitelské stanoviště 2. praporu 277. pp a obvaziště s 300 raněnými, hořel. Přede dveřmi stály ruské tanky Tehdy to major Schwabe vzdal. Také podplukovník von Sass složil na svém rozbombardovaném velitelském stanovišti zbraně. Když generál WShler dostal radiogramem zprávu o situaci, rozhodl se ukončit i tragédii v citadele. Poslal majoru Tribukeitovi, který 9. ledna převzal velení jako služebně nejstarší důstojník, tento rozkaz: "Posádka se probije na západ k vlastním liniim!" Posádka se probije - dobře! Ale co bude se zraněnými? Tribukeit se radil s Darneddem. Výsledek: Ranění musejí zůstat. Aby nevznikla panika, únik se před nimi utají. Jenom lékař a čtyři zdravotníci, kteří zůstanou u zraněných a budou s nimi sdílet chmurný osud, budou zasvěceni. Štábní lékař Dr. Wehrheim obdrží zalepený dopis, který podle rozkazu otevře až dvě hodiny po úniku. Posádka zahájila akci ve dvě hodiny v noci. Bylo to již jen 180 mužů. Všichni věděli, coje v sázce. Odcházeli s onou odhodlaností, kterou znajíjen zasvěcení smrti. Prorazili tři sovětské linie. Zlikvidovali jedno protitankové stanoviště a dvě kulo-metná hnízda. Rozdrtili posádkujednoho ruského opěrného bodu a v 05.30 nakonec došli i se sedmi zajatci k něznecké hlavní obranné linii. Zranění v citadele se pochopitelně přece jen něco doslechli. S očima plnýma strachu naslouchali zvukům zvenčí. Slyšeli rozkazy Když se ve sklepeních rozlehlo ticho skončené bitvy, začala další akce: Třicet zraněných, kteří si mysleli, že se udrží 235 na nohou, vyrazilo pod velením jednoho poru.číka a jednoho šikovatele. Osmnáct z nich dosáhlo po hrozném pochodu německou hlavní bojovou linii. I třetí skupině seještě podařilo dostat se k německým liniim. Z východní části města uniklo pouze osm mužů, kteří se po dobrodružném útěku probili k německým liniim. Osm z tisíce! Jedním z nich byl nadporučík Behnemann , velitel 9. baterie 183. dělostřeleckého pluku. Historie jeho pochodu nepřátelskými liniemi je,jednou z oněch dramatických odysejí z kroniky útěků, které tvoří zvláštní kapitolu války v Rusku; proto zde o ní podávám zprávu. Je 13. ledna 19 hodin. V prostoru nádraží se bráníjiž,jenjednotlivé opěrné body Nadporučík Behnemann počítá muže ve svém bunkru. Je jich ještě jedenačtyřicet. Z toho dvacet těžce raněných. Ti leží na podlaze a na pryčnách. Všichni vypadají špatně. Celé noci stáli v zákopech. V polních lahvích mají sladovou kávu a v pytlíku na chleba sedminu bochníku na den. Jinak nic! Ve 22 hodin se přeruší spojení s pozorovatelnou. Vystřídaná stráž z dřevěného domu vedle bunkru vstoupí dovnitř. "Pozorovatelna a velitelské stanoviště oddílu byly napadené sovětskými tanky a hoří," hlásí. I naproti, u majora Hennigse, dělostřeleckého velitele města, se tedy blíží konec. Není to ještě ani dvanáct hodin, kdy naposledy volal. "Držte bunkr, Behnemanne! Já budu bránit pozorovatelnu," řekl. Muži upadají do spánku. Vzduch by se dal krájet. Těžce ranění sténají. Zdravot-ník už nemá morfium ani žádný obvazový materiál. Když se začne rozednívat, kolem sedmé hodiny ode,jde Behnemann do dřevěného domku, aby se sám přesvědčil o situaci, poněvadž to začíná být vážné. Domek je značně zdemolovaný. Granát vyrval v podlaze hlubokou díru. Je možné se v ní schovat, vlézt pod poškozenou podlahu a skrz díry ve vnější zdi dobře pozorovat okolí. Behnemann dobře vidí, že na pozorovatelně jsou Rusové. Je jasné, že brzy zaútočí i na bunkr. Jeden tank T 34 se již pomalu blíží k okraji zákopu. Behnemann ho pozoruje. Přitom mu ujde to, co se děje zajeho zády Náhle se za ním ozve hlomoz, a pak ruské rozkazy a výstřely Sověti pronikli k dřevěnému domku a k bunkru z druhé strany Behnemann vklouzne pod podlahu. Padesát centimetrů od něho, u vnější stěny stojí ruští vojáci. Házejí ruční granáty proti dveřím a střílejí ze samopalů do střílen bunkru. Tu se od vchodu do bunkru ozve německý hlas: "Nestřílet, vzdáváme se, jsme všichni ranění!" "Vylez ven!" odpovídá německyjeden Rus. Dveře bunkru se otevřou a Behnemannovi vojáci vycházejí s rukama nad hla-vou. 236 BOJ O VELIKIJE LUKI HBL od 25. 9.1942 HBL od 10.1.19b3 ~-,1 Melenka , OPér 1od .Braunsch eg" 331. dlv. Citadelan.Tf7y.. eBeh emannův e ..: SkPp. u ; hunkr 227.1uk náUraŽí fjŽ2V (((1 .. Opé ný bnrl a VyproSlo ací b :Budal skupina Wóhler 26.12, .. o: Novosokolniki Nevel 1k m hIPN I99V I druhý pokus o osvobození města Velikije Luki uvázne několik kilometrů před cílem.0dpoz. v pevnosti se zhroutí. "Kde puška?" ptá se sovětský mluvčí prvního Němce, který pokyne hlavou k bunkru. "Davaj!" vykřikne Rus. Muži se obrátí a vynášejí ven zbraně a munici. Mezitím se objeví tlumočník. Přikáže zajatcům, aby šli s rukama nad hlavou do dřevěného domku. Behnemann zalezeještě dál pod podlahu a skrčí se,jakjen tojde. Nadjeho hlavou probíhá první výslech. "Důstojník?" - to je vždy první otázka. Povolání?" Zní-li odpověď "dělník," tlumočník řekne: "Dobře!" Rolník? Dobře!" Zaměstnanec," odpoví jeden zajatec. Také dobře!" řekne tlumočník. Neustále padá otázka: "Foto?" Tím je míněný fotoaparát. Ale pouze jeden poddůstojník má tento velice žádaný artikl. Zajatci musí po výslechu seskočit dolů do zákopu. "Davaj, davaj!" Ajdou k "ru-dému domu" naproti. Ranění si přes sebe přehodili vlněnou přikrývku a klopýtají zákopem. Rusové s nimi nenakládají zle. Ale je slyšet neustálý řev: "Davaj, davaj!" A k tomu ruští vojáci něco vzrušenými hlasy vykládají a hrozí pažbami pušek. Behnemann leží celý den pod podlahou dřevěného domu. Po poledni projde kolem velký transport zajatců. Asi pět set či šest set mužů. Ubohý zástup. Někteří důstojníci klopýtají sněhem v punčochách. Plstěné holínkyjim sebrali. 237 " t "To ne, řekne si Behnemann. "To ne V tomto okamžiku se Sas z Visselhvede rozhodne k tomu, o čem tiše přemítal už několik dní: "Do zajetí nepůjdu!" Nemá sice u sebe žádnou mapu, ale má aspoň kapesní buzolu. A v kapse pistoli s osmi náboji a k tomu svou denní dávku - sedmi- nu bochníku chleba. Projde s tímto vybavením přes obrovskou slatinu až k němec- kým liniim? Je 19 hodin 30 minut. Začíná první noc útěku. Behnemann se nejdříve vykrade ze svého úkrytu, vyšvihne se na okno a seskočí. Kus jde drze vzpřímený dolů, a potom sklouzne po náspu doprava dolů. Jasná záře měsíce halí krajinu plnou trosek do přízračného světla. Zmrzlý sníh vrže pod plstěnými holínkami. Pozor! Behnemann se dostal na místo, kde Rusové přestříhali drátěné zátarasy, aby mohli vyvést zajatce. Zde chce také proklouznout. "Sto,j!" zazní náhle. Behnemann běží dál. "Stoj. Zatraceně! Do sněhu. Půl hodiny si nadporučík hraje na mrtvého. Pak se plazí dál skrz dráty Najednou,je kolem živo. Ruští vojáci chytají potulující se koně a ženouje směrem na Maksimovo. Toje dobré! Tady není člověk, který se pohybuje na okraji stáda koní, , nápadný. Behnemann spěchá. Náhle se lekne. Támhle někdo sedí ve sněhu! Nehýbá se. Opatrně se přiblíží. Mrtvý! Německý voják. O padesát metrů dál je zase jeden! Strašně značená cesta! Každých třicet až padesát metrů voják bez ducha. Skloněný vpřed. Nebo zabalený do deky Nebo natažený. Všechno těžce zranění, kteří si chtěli na cestě do zajetí trochu odpočinout a přitom zmrzli. Po dlouhé době strašidelné značení zmizí. Behnemann rázně vykročí. Nocje bílá a tichá. Podívá se na kompas. Již před čtyřmi dny si z,jistil azimut na daleko viditelný trigonometrický bod, který ležel čtyři kilometry severozápadně od města. K němu teď míří. Přes slatinu vedou stopy lyží na všechny strany Behnemann musí dávat velký pozor, aby se vždy když se k němu blíží sovětská lyžařská hlídka, včas schoval za křoví. Po čtyřech kilometrech má před sebou trigonometrický bod. Přeběhne přes prvni velkou zásobovací silnici, která probíhá z východu na západ. Za noc překročí ještě šest až osm takových "rollbahnů". Najejich krajích a na sněhových valech leží ruské ", I polní kabely První noc jich několik přeřízne kapesním nožem, ale brzy toho nechá. Provoz je slabý. Potká jen asi dvacet vozidel. Všechna jedou bezstarostně s rozsvícenými světly - strach z partyzánů samozřejmě nemají. Již ve 24 hodin stojí Behnemann před zamrzlou řekou Lovat. Musí přes ní! Na druhé straně probíhá po břehu silnice z Nevelu do města Staraja Russa. Behnemann míří na sever. 238 V pět hodin přes řeku Nasvu, pak přes poslední východo-západní "rollbahn". Je těsně u vesnice Molodi. Behnemann ji zná. Často ji pozoroval dalekohledem. Je to jediná vesnice, která ční ze slatinného lesa. Rozednívá se. Den je nepřítelem divoké zvěře a uprchlíků. Musí si najít úkryt. Sto metrů za silnicí najde vrbovou křovinu. Tam se ukryje. Den je dlouhý. Ale je přímo nekonečný, když člověk musí ve 20stupňovém mrazu stát na jednom místě. Nadporučík počítá stromy kolem a odhaduje vzdálenosti. Každých půl hodiny udělá I deset dřepů. Potom kluše na místě nebo mává pažemi kolem těla. Konečně se začne stmívat. Před dvaceti čtyřmi hodinami se vydal na cestu. Mezitím už spal ve stoje a polykal sníh, aby zahnal žízeň. Proti hladu žvýkal malé kousíčky svého chleba. Vždy si ulomí jen nepatrný kousek a pomalu jej žvýká. Chlebová kaše v puse je docela sladká, když se dost dlouho žvýká. Jen ji nesmí příliš rychle polykat! Pochodje velmi obtížný. Nejprvejde zasněženým pralesem. Pak plochou slatinou s vysokým rákosím a hustým vrbovím. Behnemann unaveně kráčí vpřed a nakonec se podruhé dostane k Nasvě. A tu se to stane! Uklouzne, skutálí se po prudkém břehu dolů a udeří se do hlavy Ještě omámený sc hrabe zpět. Panebože! Přesně naproti, na druhém břehu zamrzlé říčky stojí sovětská hlídka, která k němu zvědavě hledí. Rus sice natáhne závěr, ale nic nepodnikne. Behnemann stojí jako přibitý. Minutu. Dvě. Tu se naproti objeví druhý Rus. Oba si vymění několik slov Nový seskočí s břehu a křičí: "Parol!" Behnemann utíká pryč. Slyší výstřely Vyšplhá znovu na svah. Těžce oddychujíc běží k zákopu. Vrhne se do něho a pevně se přitiskne k zemi. Kolem zní volání. "Najdou tě, najdou tě!" jde mu hlavou. Ale nenajdou. Měsíc zakryje mrak. Je tma. To ho zachrání. Když nastanc ticho, jde dál. Tentokrát na západ. Nastavil na buzolc číslo čtyřicet, které ukazuje směr na jasnou hnězdu; podle ní udržuje směr. Přijme jej temný prales. Vinoucí se stopy zvěře ve vysokém sněhu jsou jediné známky života. Behnemannjde po stopě. Tady se nemusí bát lidí. Opatrně kráčí dál i po rozednění. V 8 hodin stojí na okraji lesa. Vstoupí do vysokého rákosí. Metr po metru se prodírá vpřed. Náhle uslyší hlasy Opatrně vyhlíží z rákosí. A zastaví se mu srdce. Nachází se uprostřed sovětské linie hlídek, kteráje rozestavená před rákosím! Každých dvě stě metrů kulomet. Před ním a mezi nimi jsou hlídky s puškami. Pomalu se připlazí až na úroveň kulometů a vklouzne do prohlubně ve sněhu. Pozoruje. Zvýká poslední kůrku chleba a k ní plné dlaně sněhu. Hodiny se vlečou. Pronikají do těla ledovým chladem. Zalézají pod kůži. Těžce doléhají na mozek a na srdce. Dech se zpomaluje. Behnemann si měří tep - 45. Blízko hranice zmrznutí! Je 17 hodin. Z přístřešků na okraji rákosí vycházejí rLiské hlídky ke střídání. To je šance! Přikrčený Behnemann se mezi nimi posouvá vpřed. Ale za jasného svitu 239 měsíce nemůže na proklouznutí skrz přední linie ani pomyslet. Na návrat však už nemá sílu. Ať se stane, co chce! Jde vzpřímený zpět. Stočí se na sever Odněkud zprava zazní volání: "Parol!" Nestará se o to. Zaštěkají výstřely z karabiny Jeden kulomet vystře- lí tři krátké dávky Jde přes otevřené pole. Vyhýbá se houštinám, ve kterých stojí ruské stráže. Mohl ujít tak dva kilomctry Náhlc stojí uprostřed ruské hlavní bojové linie. Všude na vyvýšených místech rozeznává průběh fronty Kulometná palba západním směrem mu umožňuje rozeznat postavení. Přikrčený proběhne skrz linii. Ztratí přitom rukavice a roztrhne si maskovací plášť. Cáry z něj si omotá kolem rukou, aby mu za stálého padání do sněhu a vstávání nezmrzly Síly mu rychle ubývají. Vede sám se sebou polohlasný spor. " Už nemůžu," řekne a zhroutí se do sněhu. Jenže pak se zase vyhrabe na noh : "Kousek toještě půjde!" y To se opakuje každých třicet minut. Zůstane ležet vždycky tak dlouho, než jej " I, chlad přiláká k onomu nebezpečnómu bodu lhoste nosti která tvoří hranici smrti. ;Ii: J , Potom se opět přinutí vstát. Sleduje zaječí stopy Probíhají přímo k měsíci, tedy na západ. Od 2 hodin mu ukazuje správnou cestu Venuše. Ve 4 hodiny na konci třetí noci a začátku třetího dne, stojí náhle před kůlnou v poli. Uvnitř je seno. Vrhne se dovnitř. Spát! Ale hlad, žízeň a strach ze zmrznutí mu ovolí en dvě hodině zimničného p J ; polospánku. Pak se opět postaví na nohy Jenom nezdechnout tady v seně! Vyjde ven. I Obklopí ho ranní šero. Klopýtá dál. Je vidět selská stavení. " Parole!" slyší. Ať si volají. Rekne jen "Ich P;zn." A běží lhostejně dál. Deset kroků. Dvacet. Pak se mu rozsvítí. Co to volal? Parole? Tohle e" na konci přece k ruskému slovu nepatří. Je to snad...? Ale myšleníje namáhavé. Jdejenjako ve zpomaleném filmu. Mozek sice pracuje, ale,jako by byl zmrzlý. Mezitím už překlopýtal pět set metrů přes pole. Ale přemítání ne řestává: Parole! Možná, že to na něj skutečně volal Němec. p Rozednívá se. Ve světle začínajícího dne uvidí železniční koleje. Železnice! Probudí se v něm dělostřelec. To přece musí být trať do Lokni! Část velké železnice z Oděsy do Leningradu. A úsek mezi Lokňou a obcí Novosokolniki, přímo na západ i od města Velikije Luki, je přece v německých rukou. Ví to, poněvadž poslední zprávy z bojů, které slyšel na své pozorovatelně, hovořily o tomto úseku tratě, který v rámci osvobozovacího útoku překročila jedna bojová skupina 8. tankové divize. Proč by váhal? Stejně,je vyřízený. Otočí se a klopýtá zpět. Jde tam, kde jsou ta stavení a kde musejí být i lidé. Dojde k osamocenému domku. Vytáhne pistoli a zaklepe. Dveře otevře starý muž. Užasle na něho hledí. Behnemann ukáže ven: "Germanski Soldat oder Ruski Soldat?" 240 Stařec zatřese hlavou: "Germanski." A ukáže na kamenný dům. I3ehnemann vyklopýtá ven a zamíří k domu. Rty se mu chvějí, když si slabikuje význam taktic-kého znaku připevněného na dveřích: 5. baterie 80. dělostřeleckého pluku tankové divize. "Chotěbuzská osmá," mumlá. Zná tu slavnou 3. lehkou divizi, jež byla v roce 1940 přezbrojená na 8. tankovou divizi. Je to osvědčený tankový svazek na severní i střední frontě. Vpotácí se do velké světnice, kde je velitelské stanoviště. Uojáci polekaně vzhléd-nou, když spatří ve dveřích strašidelnou a dobrodružně sešlou postavu; jedna ruka zabalená v kapuci maskovacího pláště, vousatý obličej znetvořený boulemi od mra-zu. Doslova zkameněli. Strašidelný host hledí ,jako konsternován nz železná kamna a na bílou konvici Wehrmachtu, ve které se ohřívá sladová káva. Zvedneji, přiloží k ústům a pije a pije. Položí ji zpátky " "Přicházím z města Uelikije Luki, řekne. Vojáci vyskočí a přistrkují mu židli. Klesne na ni a směje se a směje. Přitom mu po mrzlém bílém obličeji kanou slzy Byl na cestě šedesát hodin. Za ledového chladu ušel čtyřicet kilometrů. Nechytili ho. Unikl peklu - nadporučík Behnemann z 9. ba-terie 183. dělostřeleckého pluku. Tak l3ehnemann unikl zajetí a pozdější pomstě fanatických sovětských vůdců za porážky u města Velikije Luki. Po válce sem nechali ze zajateckých táborů přivézt německé vojáky kteří zde bojovali, uvrhlije do pevnosti a postavili před stanný soud. Jednoho vojáka od každého hodnostního stupně odsoudili k smrti oběšením -jed-noho generála, jednoho plukovníka, podplukovníka, majora, kapitána, nadporučíka, poručíka, šikovatele, poddůstojníka, vrchního svobodníka, svobodníka a jednoho vojína. Odsouzení muži byli v průběhu veřejné masové demonstrace na Leninově ná-městí ve městě Velikije Luki pověšeni 29. ledna 1946. Uelitel 277. pěšího pluku a tehdejší velitel posádky, velitel roty železniční zaměstnanec, Unterfiihrer a vojín. Všichni ostatní byli odsouzeni ke dvaceti a pětadvaceti letům žaláře. Jen jedenáct z nich přečkalo sovětské zajetí a vrátilo se v letech 1953 až 1955 zpět do Německa. To byly Uelikije Luki, jedno z ohnisek zimní bitvy 1942/1943. Konec oněm krizovým operacím určil enerál, který byl rezolutnější než všichni ostatní vojevůdci na obou stranách - bahno! 241 Ctvrtý díl Poslední šance Jak pokračovat? 11,2 miliorLu ve zbrarzi - Defénziua nebo oféraziva - Por-azit z obrany - Chybné rozhodrcutí Kdo nezažil ruskó bahno neví, co je bahno. Když koncem března 1943 začala obleva, válka na zemi se zastavila. Každý pochodový krok, každé vozidlo, každý pohyb uvázl v hlubokém blátě. Fronta stála. Probíhala od Leningradu přes město Staraja Russa, pak obloukem u Orla a Kurska do I3ělf,rorodu a dále podle řek Donec a Mius až k Azovskému moři. V kubáňském předmostí se držela 17. armáda, která zajišťovalz přístup ke Krymu, a tím krylajižní křídlo německého východního vojska. Tato buhnem "zacementovaná" bojová linie učinila konec jedné epochy, tak bohaté na krize. Velký "sesuv půdy" který vyvolala stalinf;rudská kutastrofu, byl zastavený. Hluvní nobezpečí pro němcckou východní frontu pominulo a situzce se stabilizovala. Jenže bahno vyschne, po oblevě přijdejaro z po něm lóto. A co pak? To byl velký strate;ický problém. Jak mohla, -jak měla válku na Východč v rámci celkové války pokrzčovat? Dvě polní tažení nevedla k porážce Sovětského svazu. Jak by mělo, vzhledem k těmto neúspěchům a krizovým situacím, vypadat třetí polní tažení? V co mohlo německé vedení vkládat naděje? I3ylzz zdc ještě naděje? Jisté bylo, žejarní období bahna poskytlo německému vedení nu začátku roku 1943 oddech, a tím čas. Narovnáním oblouků fronty které stály mnoho sil, získali Němci po mnohzz měsících opět zálohy Cas, zálohy a zbraně - to byly tři elementy války Když Adolf Hitler zaměřil svou pozornost na operaci "Citadela," neměl na mysli jen rozhodu,jící vojenskou operaci. Jeho tajná nařízení k podchycení válečných zajatců a práce schopného civilního obyvatelstva v nově získaných územích dokazu-jí, jak v dubnu 1943 přesně viděl úzká místa německého hospodářství. Nechybělijen vojáci, chyběli i dělníci. O co více sc Německo "pročesávulo," áby byly uspokojeny požadavky fřonty na náhrady, o to větší byly mezery ve zbrojních továrnách, dolech, dopravě a v potravinářství. Po hitvě u Kuzska se pž.ed německou fz.ontou soustž.edilo šedesát ,jedna sovětských armád. Jak pokzačovat dál? 242 Finskýráliv a g LadoiskelENINGRADSKY _ _ Lenin r d lezero pRONT 5 armad RiÍd n Reval (Tallin) 22 7 lezero v r Čudské Mga SOVĚTSKÁ OFENZIVA d jrzr;ro 18.A óC VOlCHOVSKÝ FRONT LÉTO 1943 Riiský Novgorod 5 armád záliv _ _ _ Pskov Ifneriské Pina Starala jezero armádSEVER Russa Demjansk Riga2a ády SEVEROZÁPADNI PRONT 16 A Chohn 2 armádu Volha l o _ _ Kalinin Velikije o - Luki Ržev . sTa . 17.8. " KAlININSKÝPRONT o 4 armádu Vilnius TA , Vehz / 15. B. MOSKVA a Vilebsk e O pina SmolenskVjazma ZÁPADNI FRONT Minsk armád STFiED G a. 5 armád 5 armád Jelfia Kaluga I Mogilev Sp25 _ _ __ I Demensk 0 k i 100 . ; c. 2TA..Rfiansk ". BRJANSKÝPRONT 8 armád Orel Plfj)j;fť a 9, Gomel a. 7. CčNTRÁlNIPRONT g Kursk6 armád Černi ov Desoa A Voroněž _ á - rn 3.8, VORONÉŽSKÝ PRONT S 9 armád """ el Sumy a 8 _ Kylev STEPNI FRONT Žilomir 4 armádu , O TA er SkuP --- armád JIH Charkov- 9 armádyskupina I o VinniCa KEMPF . gINOZÁPADNl FRONT Černovcy w Pnltava 4 armádu Izjum Q " 7.7. _ NS CI/ , r; Dněpropetrovska "n ".Oo 1 TA g .. o Vorošilov rad ":..:..:.. JIŽNÍ FRONT Krivoj Rog Záporoží Slalino ~ 20. 8. 5 armád 6 A i Don .::.:.:, Nikolajev Taganfog Rosv Oděsa Cherson . Melitopol Skupina _ _ armád A . Manyb t armáda O d 2 a SÉ M seveRoKAvKAzsKÝ PZ PRONT KRyM 4 armádu ČERNÉ MOŘE -f é 7/ e 16 7. až 1. s. Kobáo::... Df,na, KszJ ~ Sevastopol a Krasnodar Konstanca NoVOfOSSIjSk u: MPN 1996 24 V lednu 1943 požadovalo OKW 800 000 mužů, ale i při nejpřísnějším odvodu se jich našlojen 400 000. O ně přišla válečná produkcc: ve vlasti. Najejich místo museli nastoupit zahraniční dělníci, a to především z Východu. Je tedy pochopitelné, že Hitler v "Nařízení k podchycení válečných zajatců, b pracovních sil a kořisti" požadoval, aby se důležitým účelom vojenských operací stalo, vedle rozbití nepřátelských vojsk, získání zajatců a civilních pracovních sil pro nasazení ve válečné výrobě. Válka opět získala své prastaré zaměření - na kořist a otroky Toto úsilí se neminulo cílem. V květnu 1942 bylo ve zbrani 9,4 milionu mužů, najařo 1943 to už bylo 11,2 milionu mužů. Přesto existovalo ve ste,jném období, tedy na jaře 1943, 36,6 milinnu civilních pracovních sil, oproti 35,5 milionu v květnu 1942. Tedy téměř o dva miliony vojáků a ojeden milion civilních pracovních sil více. Také produkce se úspěšně zvýšila. Navzdory letecké válce i navzdory starostem s nedostatkem potravin. Nový vojevůdce zbrojního hospodářství Albert Speer zor- i ganizoval masovou produkci válečného hospodářství. Jestliže se na začátku roku 1942 vyráblo měsíčně 350 tanků a 50 samohybných děl, na začátku roku 1943 se počty tanků zdvojnásobily a výroba samohybných děl dosáhla čtyřnásobné úrovně. ř Inženýři a ruce milionů dělníků a dělnic vyčarovávali - skutečně je to třeba tak nazvat - nové zbraně z rozbombardovaných ob,jektů. Především těžké typy tanků Tiger I a Ia, nový střední bojový tank Panther, mohutné stíhače tanků Ferdinand a těžké protitankové a protiletadlové kanony na samojízdných lafetách. To byly trumfy, které by snad mohly přinést do vývoje na bitevním poli potřebný zvrat. Jen vjedné oblasti vládla tajemná a nepochopitelná nečinnost. Vedoucí vojenští činitelé v Německu totiž neslyšeli bití hodin atomového věku. Němečtí fyzikové sice písemně i na pracovních zasedáních poukazovali na možnost výroby zcela nové výbušné látky pomocí štěpení atomového jádra, jež objevili němečtí vědci, ale Vojenský zbrojní úřad odmítl praktické uskutečnění tohoto návrhu, poněvadž "bylo zásadně rozhodnuto," že mají být vyvíjené pouze zbraně, jejichž dokončení netrvalo déle než devět měsíců. Je snadné dodatečně konstatovat, že v roce 1943 se už válka nedala vyhrát a že už nešla ukončit vítězně, což v tomto roce viděli i vedoucí vojenští činitelé. Otázka, před kterou stáli, zněla: Jak zabránit tomu, aby válka neskončila katastrofou? Odpověď na tuto otázku nevedla nutně k politické revoluci, k povstání, vraždě tyrana a k odporu. Existovala i jiná, méně revoluční alternativa. Pokud se člověk díval na vojenskou a politickou situaci střízlivě, dostalo německé velení s vojenskými úspěchy v předjaří roku 1943 a s hospodářskou mobilizací ještě jednou šanci koncipovat pro válku v Rusku novou strategii. Strategii, která nevy- cházela z iluze možného dobytí obrovského Sovětského svazu - z té hrozné iluze- nýbrž z tvrdé skutečnosti, že vlastní síly stačily nanejvýš na to, aby pustily Rudé 244 armádě tak silně žilou a tak oslabily Stalinovu moc, že Kreml bude ochotný k jed-nání. Ne vítězství, nýbrž remíza! To byla logika, která vyplývala ze situace. Pochopí Hitler znamení doby a otočí vojenské kormidlo? Polní maršál von Manstein, muž, který se na všech frontách ukázal jako jeden z nejvýznamnějších vojevůdců, byl propagátorem myšlenky vést válku na Východě tak, aby alespoň neskončila katastrofou, i když se tím nedal napravit neúspěch celé ruské války, ale stal by se naopakještě zjevnějším. Zádná cesta však nevedla mimo tvrdou pravdu: Plán, který předpokládal poráž-ku Sovětského svazu v "Blitzkriegu," dobytí jeho hospodářských zdrojů a vymanév-rování pozice britského impéria v Africe, na Předním východě a v Persii obkličovací operací světového rozsahu (mezi Kavkazem a Egyptemj"jednou provždy ztroskotal po ústupu od E1 Alamejnu a z Kavkazu. Právě proto bylo nyní třeba se uskrovnit a pokusit se na Východě o remízu. Přišla osudová hodina. Celájedna epocha byla na miskách vah. Ještě bylo možné odvrátit hrozící katastrofu a zkorigovat chybu z 22. června 1941. Na bojištích mezi Baltským a Černým mořem varovala historie. Jen zřídka se tak zjevně nachází na křižovatce, kde čeká na moudré rozhodnutí! Ale byla remíza ještě vůbec ve hře? Cesta od Stalingradu k řece Donec si vyžádala oběti i od Rusů. Stalin také nedosáhl svého cíle - obklíčení německého jižního křídla. I Rudá armáda byla značně oslabená. Co vyplývalo z tohoto pohledu? Zde je mínění polního maršála von Mansteina: "K ofenzivě s dalekosáhlými cíli, jaké jsme vedli v předchozích letech, už naše síly nestačily Od nynějšku pro nás byla nejvhodnější defenziva." Defenziva! Ale jakým způsobem? Existují dvě formy defenzivního vedení boje-buď strnulá obrana, která chce udržet každý dobytý prostor, nebo elastická, pohyb-livě vedená obrana, která spojuje ústup a protiútok. Strnulá obrana byla neprove-ditelná. Nestačily k ní síly Fronta byla příliš dlouhá na to, aby se dala posílit k takové obraně, která by mohla přinést rozhodnutí války Skupina armád Jih měla například na 760 kilometrů fronty jen jedenačtyřicet bojových a tři zajišťovací divize. Podle zákonů strategie obrany chybělo dvacet až třicet divizí. Za takové situace hrozilo při strnulé obraně nebezpečí, že Rus zaútočí s drtivou převahou lidí, silnou koncentrací dělostřelectva, smečkami tanků a se stále silnějšími svazky bitevních letadel na několika místech současně a prorazí německou frontu. Sovětské vrchní velení rozvinulo toto schéma již v zimě 1942/1943 do velké dokonalosti - jakmile se zhroutil jeden úsek německé fronty další útok silných úderných svazků směřoval proti jinému. Tímto způsobem bylo německé velení nuceno neustálo přesunovat operační zálohy a těch několik málo mechanizovaných svazků, aniž by se vždy mohly dostat včis na správné místo. Důsledkem byly sovětské průlomy, obklíčení úseků fronty, ktc:ré zůstaly stát, a nakonec ústupy s těžkými ztrátami na lidech a technice. Histo-rie velké bitvy mezi Kavkazem, Volhou a Doncem to dostatečně prokázala. 245 Ne! Obrana strnulých front nemohla v roce 1943 vést k ničemu. Na čem tedy y y> b la založená Mansteinova teze remíz Manstein říká: "Šlo o uplatnění těch faktorů, v nichž jsme stále ještě měli převahu. Museli jsme se - i když v celkovém měřítkujsme přešli do defenzivy- pokoušet zasazovat nepříteli mohutné dílčí údery, které by ho stály nejen krvavé ztráty, nýbrž i velké množství zajatců. Protivník by se tak postupně stal zralý na remízu. Museli jsme se snažit, abychom se i v rámci strategické defenzivy opět dostali k pohyblivě vedeným operacím, ve kterých spočí- vala naše síla." Jinými slovy: Nebýt sám ofenzivní ve velkém stylu, nýbrž nechat Rusa přijít, a potom na něho ve vhodném okamžiku udeřit z obrany, tedy "aus der Nachhand". Tak to Manstein předvedl v předjaří 1943 ve velké obranné bitvě mezi řekami Donec a Dněpr Pokud Němci ještě vůbec chtěli ve válce pokračovat - a "bezpodmínečná kapitulace," kterou již mezitím požadovali Spojenci v Casablance, nedávala jinou volbu - ležela v Mansteinově strategii jediná šance, jak uniknout jisté vojenské porážce. Kdo však věřil tomu, že bude možné Hitlera přesvědčit, že uzná dané skutečnosti a že se odvrátí od svých dalekosáhlých plánů, ten se trpce zklamal. Sotva měl vůdce po ústupech a narovnání fronty v před,jaří 1943 opět operační a strategické rezervy ihned se oddal lákavým iluzím. Jeho opovážlivost byla silnější než předvídavost. Zase se nechal svést k ofenzivě. Daleko vpřed vyčnívající kurský oblouk, "balkon" mezi Orlem a Bělgorodem, jej lákal k provedení velké obkličovací operace "Citadela". Všechny rezervy především nové tankové síly, které Guderian právě postavil, to vše dal v sázku. Chtěl zničit soustředění sovětsk,ých tankových sil v kurském oblou- ku a bezprostředně za ním, a tím i centrální sovětskou rezervu na rok 1943. Věřil , ; že jednou rozhodující bitvou opět získá iniciativu na Východě. Ano, dokonce snil i o navazující ofenzivě proti Moskvě. Guderian, Manstein, Model a mnozí další generálové jej varovali a zapřísahali. Poukazovali na nebezpečí nejen této operace, nýbrž i na rizika delší dobu odkláda-;; ného začátku letní ofenzivy Štáb Wehrmacjatu od ní naléhavě odrazoval, protože rezervy budou za napjaté situace, a vzhledem k hrozící invazi na Západě a v Itálii, potřeba na jiných frontách. Byly dny, kdy Hitler tato varování akceptoval, kolísal a kdy se hrozil rizika velké hry vabank. Ale potom přesto vrhl vše, co měl, všechny síly, jimiž disponoval, na krvavé kurské bojiště. Už víme, co se stalo - prozrazená operace "Citadela" se nezdařila. Operační rezervy právě s námahou nově vytvořené a doplněné, byly spotřebované, nové tankové síly s jejich prvními prapory tanků Panther a rotami tanků Tiger se rozply- nuly v bojích proti gigantickým sovětským obranným objektům v kurském oblouku fronty A pak přišla pohroma. Sovětské velení udělalo přesně to, co měl podle Manstei- novy rady udělat Hitler - udeřilo z obrany Když kurská bitva vrcholila, zahájili So-I 246 věti mohutný útok proti týlu Modelovy armády, která útočila ze severu na jih. Vynutili si na severu kurské fronty přerušení německého útoku a využili zmatku ke vlomu do fronty 2. tankové armády v prostoru Orel. Ze sovětského klamného útoku severně od Kurska se od 12. července 1943 roz-vinula rozhořčená obranná bitva, do které se zapojily značné síly útočného křídla 9. armády I když se opět podařilo zabránit osudovému vlomu do levého bokujižního křídla skupiny armád Střed, přesto si Sověti v poslední minutě vynutili zastavení operace "Citadela," a to dříve, než Manstein a Model dobyli rozhodující úspěch. Situace německého hlavního velení se tak stala ještě horší než před stabilizací fronty v předjaří roku 1943. Téměř všechny rezervy byly pryč. Motorizované hlavní síly východní fronty byly buď rozbité, nebo silně oslabené a fronta napjatá k prask-nutí. To byla chvíle, na kterou sovětské vrchní velení už dvanáct měsíců čekalo a o které Stalin snil od léta 1942. Hitler tak prohrál nejen vítězství, ale nyní i remízu. 2. Dědictví Kurska Všude rudé útohy - Bělgorod a Orel ztraceny - Drama Achtyrha - "Je tuůj eneráL,ještě u lese " Je udivující, co všechno německé armády na východní frontě, a to navzdory krajně obtížné situaci, uprostřed roku 1943 ještě dokázaly 2. tanková armáda a 9. armáda pod vrchním velením generálplukovníka Modela dosáhly v orelském oblouku neobyčejné obranné úspěchy Jejich těžce zkoušené divize ještě jednou zabránily sovětskému průlomu na Brjansk a Dněpr. Rudá armáda však už nepovolila. Mohutné síly dvou frontů zaútočily 17. červen-ce po obou stranách Izjumu na postavení německé l. tankové armády na středním toku řeky Donec. Generálplukovník von Mackensen dokázal se svým oslabeným sborem tento útokještějednou přehradit a nouzově zachytit. U 6. armády generála Hollidta se však Rusům podařil u města Kujbyševo, jež leží na řece Mius, o kterou se od prosince 1941 často tvrdě bojovalo, průlom, který,je přivedl až k obci Marinovka v úseku saské 294. pd. 513. mech. pluk sice musel Marinovku vyklidit, ale divizi se podařilo nebezpečný vlom přehradit. Manstein sem od severu přemístil tankový sbor SS, od jihu osvědčenou 16. pěší (mot.) divizi a nakonec i 23. td. Tyto rychlé německé svazky zastavily blížící se katastrofu a naposledy zabránily sovětskému úderu do srdce Doněcké oblasti. Jejich síly však nakonec nestačily na odvr ácení nebezpečí. Opět se uplatnil osudný zákon "vždy příliš málo a příliš pozdě". 247 Tankový sbor SS musel být brzy po úspěšném protiúderu, kterým do 3. srpna znovu získal původní hlavní bojovou linii v prostoru 6. armády, vyvedený z boje a předaný na sever Bylo zahájené i dávno potřebné vyklizení předmostí na Kubáni a po 13. td byly z Krymu na sever přeložené i další jednotky Ale zatímco se na Miusu a středním toku řeky Donec ještě podařilo zažehnat nebezpečnou situaci, schylovalo se začát-kem srpna v prostoru Bělgorodu, tedy na severním křídle skupiny armád Jih, k nové bouři. Německý letecký průzkum zjistil východně od Blgorodu soustřeďování značných obrněných sil nepřítele. Jasně se rýsoval mohutný úder sovětského Voro-něžského frontu přes Charkov na Dněpr Stalin chtěl obnovit svůj neúspěšný pokus z jara roku 1942 o odříznutí německé skupiny armád Jih od jejích týlových spojení a tentokrát jí i skupině armád A připravit nevyhnutelnou porážku. Generál Vatutin, v politických otázkách podpo-rovaný svým válečným radou Nikitou S. Chruščovem, zahájil 3. srpna s pěti armá-dami Voroněžského frontu a po mohutné dělostřelecké přípravě velkou ofenzivu po obou stranách Bělgorodu. Podle sovětských údajů měl nad protivníkem více než šestinásobnou převahu v počtu dělostřeleckých hlavní a tanků. V pásmu průlomu bylo rozmístěno 230 děl a minometů najeden kilometr fřonty Za střelockými divizemi stály připravené sbory dalších dvou elitních tankových armád, l. z 5. ;ardové TA. Jejich síla byla soustře-děná do gigantického těžiště - sedmdesát tanků najeden kilometr frontové linie! U 2. tankové armády vzplály další rozhořčené loje v prostoru Orel. Ještě hůř se vyvíjela situace jižněji. Zatírnco 6. armáda dokázala zpočátku bránit opětně vybojo-vanou HBL na řecc Mius proti novým útokům, blížila se nyní pohroma pro německou jižní frontu po obou stranách Bělgorodu, kdc byla německá obrana významným způsobem oslabená předáním mechanizovaných svazků 6. armádě ajižnímu křídlu skupiny armád Střed u Orla. Sovětské střelecké divize 5. a 6. gardové armády stá.ly již po tříhodinovém boji v hloubce německého obranného pole. Vatutin zasadil svoje dvě tankové armády Ty prorazily německou frontu v místě styku Hothovy 4. TA a najihu navazující operač-ní skupiny Kempf a pronikly do hloubky německého obranného pásma. Nechaly Charkov vlevo a postupovaly ve směru na Poltavu. Polní maršál von Manstein okamžitě přisunul ze všech částí své fronty pohotovostní rezervy Ale Bělgorod se už nedal zachránit. Aby byla katastrofa úplná, dostával se na severu orelského oblouku do stále větší tísně i Model. 2. tanková armáda musela nakonec Orel vyklidit, aby unikla hrozbě obklíčení. Bělgorod padl! Orel padl! Charkov v beznadějné situaci! Hrozila opět strašlivá katastrofa? Kreml v to doufal, protože večer 5. srpna nechal Stalin, poprvé v průběhu války vyst"relit v Moskvě vítězné dělostřelecké salvy Městem se hrdě nesly zvláštní zprávy: 248 Bělgorod a Orel obsazeny! Dvě historická, strategická a dopravně-politická středis- ka Ukrajiny a centrálního Ruska dobyty zpět! Oslavy vítězství a komentáře dávaly najevo, že se Kreml už neobával další změny majitele. Rusové pochopili, že jedou po silnici vítězství. A vítězné moskevské dělostřelecké salvy povzbudily sovětské veli- tele v prostoru Bělgorod k tomu, aby se rozjeli k velkému cíli, který před ně před devíti měsíci postavil maršál Stalin - odříznout němec:kou skupinu armád Jih od Dněpru, zatlačit ji k Azovskému moři a tam zničit. Nebyl již Mansteinův osud zpečetěný? Mezi Hothovou 4. 1A a operační skupi- nou Kempf zela nebezpečná mezera široká padesát pět kilometrů. Rusové měli volnou cestu k Dněpru. A Hitlerještě Stalinovi nahrával, protože 11. sbor generála Rause, který ustupoval podle "rollbahnu" na Charkov, poslal do města. Opět nařídil, že "Charkov je třeba za všech okolností ubránit." rálplu Gene kovník Hoth stáhl svou 4. TA na jihozápad, aby vybudoval severně od Charkova novou obrannou linii. Ale podaří se to ještč? Dol.nosaská 19. tanková divize vedla spolu se 48. a 3. tankovým sborem těžké bo,je v místech sovětských vlomů a probíjela se ruskými liniemi na západ. Odpoledne 6. srpna byl generálporučík Gustav Schmidt, velitel 19. td, na veli- telském stanovišti 48. ts. Osvědčený velitel generál von Knobelsdorff mu na mapě ukazoval plánované záchytné postavení 4. TA v prostoru Grajvoron - Achtyrka. "Jde o to, abychom se tam s našimi silami dostali co nejdříve, Schmidte. Celní jednotky divize Grol3deutschlanď již záchytné postavení zaujaly Musíme Rusy zastavit. Jinak hrozí nedozírná katastrofa pro celou skupinu armád!" Schmidt přikývl a řekl: "Dokážeme to, pane generále!" Pak vydal svým plukům rozkaz k přesunu ve směru na Achtyrku. Ale nevěděl, že i jeho divizi už mezitím Rusové předstihli. Sovětské tankové síly již totiž stály r hluboko v týlu a ráno 7. srpna zablokovaly u Grajvoronu, kde mělo probíhat nové " postavení sboru, "rollbahn. Nikdo tu pohromu včas nezpozoroval, poněvadž ještě před několika hodinami po této silnici bez problémů projel vpřed poslaný trén 19. tankové divize. Štáb divize také netušil nic zlého a vydal se k Achtyrce, aby připravil vše potřebné pro zasazení svých jednotek v nově přiděleném úseku. Generál Schmidtjede ve svém spojovacím obrněném vozidle na čele pochodového proudu. Radista ladí svůj přístroj a říká pobočníkovi nadporučíku Khnemu: "Ná- padně silný rádiový provoz Rusů. Vykřikují tak vzrušeně, jakoby se nacházeli uprostřed boje." Khne se už k odpovědi nedostane. Jako bouře z čistého nebe se totiž ozvou rány blýská se a hřmí. Z lesa po obou stranách silnice létají průbojné granáty a zasahují vozidla kolony Praskot. Záblesk, zápach požáru. Hustý dým. Přímo před obrněným vozidlem velitele divize exploduje granát. Vozidlo uvázne v kráteru. "Ven!" vykřikne generál. Všichni vyskočí do příkopu. 249 Na silnici se objevují T 34 a během několika minut kolonu rozstřílejí. Nadporu- čík Khne vidí, jak Ia podplukovník von Unger padne po zásazích z jednoho tanku. Proti nim se valí další tanku. Po jednom skáčou do lesa. Všude se to hemží Rusy Generál, nadporučík Khne, řidič svobodník Schiitte a radista zalehnou za jedním mohutným kmenem. Dvě karabiny a dvě pistole - to je celá jejich palebná síla. Skupina ruských pěšákúje mezitím objevila a pokouší se,je zajmout. Munice do karabin je brzy pryč. Generál si šeptá s Ktihnem. Pak řekne nahlas Schiittemu a radistovi: "Pokuste se projít. Nadporučík Kii.hne ajá odvrátíme pozornost Rusů a budeme vás krýt." Schiitte se s údivem dívá na ;enerála. Odvrátit pozornost? Krýt? Vždyť právě zjistil, že mají v pistolích jen po čtyřech nábojích? Generálporučík Gustav Schmidt z Carstorfu an der Unstrut, nositel Dubové ratolesti, ročník 1894, uhodne myšlenky svého dlouholetého řidiče a usměje se. "Vpřed hoši, to je rozkaz," řekne s hranou přísností. "Jestli projdete, zajděte za mou ženou, pozdravujte,ji a všechnojí řekněte." Oba vyběhnou. Nejprve radista a po něm Schiitte. Nedostanou se daleko. Namí- řili si to přímo doprostřed Rusů. Jsou zajati a odvedeni do staré stodoly, kde má svoje velitelské stanoviště korpulentní enerálmajor Ještě když jsou v jeho přítomnosti vyslýcháni, přijde podporučík a něco hlásí. c, Rus se prostřednictvím tlumočníka zeptá Schiitteho: "Je tvůj generál ještě v lese?" "Nevíme, kde generál je," odpoví Schiitte opatrně. Rus,je pošle s poručíkem, pěti muži a s vozíkem ven. Mrtvoly generála Schmidta a nadporučíka Kiihneho ještě leží u kmene stromu. Když se s oběma mrtvými těly vrátí na velitelské stanoviště brigády Schiitte a radista se před čekajícím ruským generálem napřímí a Schiitte řekne: "Pane generále, prosíme o povolení pochovat našeho genErála." - Tlumočník překládá a sovětský generál přikývne. "Ukaž jim nějaké dobré místo!" řekne pak svému poručíkovi. Na okraji vesnice Berisovka pohřbí své mrtvé. Bylo 15 hodin 7. srpna 1943. O pět let a tři měsíce později se svobodník Schiitte vrátí ze sovětského válečného zajetí. 250 Pátý díl K Dněpru Čtvrtá bitva o Charkov 11. sbor- na ztracené vartě - Panika u 282. pěší divize - Sovětské tanky se valí do města - 6. tanková divize zachraňuje situaci - šikovatelovovy tanky T 34 vjedou do Léčky - Drama na okraji slunečnicového pole Hitler: Charkov je nutné ubránit -Manstein: Raději ztratí jedno město než jednu armádu- "Můj vůdče, žádám o svobodu jednání" Plukovník Srgel, velitel 73. mech. pluku, převzal po smrti generála Schmidta velení dolnosasko-vestfálské 19. tankové divize. Sověti se prudce hnali vpřed. Hlavní síly divize se u Grajvoronu dostaly do kotle, v němž již seděla 255. pd a části 57., 332. pd a slezskó 11. td. Čtyři sovětské armády zaútočily na bojové skupiny, které zaujaly kruhovou obranu. Nepodařilo se jim však obranu kotle prorazit. Naopak. 11. a 19. tanková divize prorazily spojenými silami svých samohybných děl a tanků koridor, kterým seobklíčeným plukům pěších divizí podařilo proniknout na Achtyrku, kde už stály čelní části divize "GD" ve vyčkávacím postavení. Když k nim dorazily, okamžitě se otočily a zaujaly obranná postavení. Novou linii udržely 48. tankový sbor generála von Knobelsdorffa tak v součinnosti s ostatními me-chanizovanými divizemi 4. TA dokázal mezi obcemi Sumy a Achtyrka ještě jednou zachytit sovětský postup ke Dněpru. Ale na mnohých místech proraženou frontu už nebylo možné znovu zacelit. Nebezpečí průlomu trvalo. Tato skutečnost zle doléhala na těžce zkoušenou skupinu armád Jih. Kdyby totiž protivník zahájil severozápadně od Charkova nebo najihu, na řece Mius, útok, pak nebylo nic, co by ho před Dněprem mohlo zastavit. Jako ohnivým písmem mene tekelu byla tato blížící se katastrofa zapsaná na mapách všech štábů. Kdyby se teď Rus dostal přes Dněpr, byla by skupina armád ztracená! Pokud se tomu mělo zabránit, bylo nutné mít alespoň minimum rezerv Ale kde je při strategii, která chce vše ubránit a ničeho se vzdát, vzít. Charkov byl nejnovějším příkladem této strategie. Hitler nařídil město bránit. Nebude s Charkovem ztracen i celý 11. sbor se svými šesti divizemi, půjdou-li věci podle jeho rozkazu? Šest divizí! A k tomu části několika tankových divizí! Takové 251 Obránci se drží. Přesto dá Manstein 22. srpna 194311. armádnímu sboru , rozkaz k vyklizení města. Potřebuje, aby tento sbor zabránil průlomu Sovětů k Dněpru. síly by snad mohly odvrátit katastrofu, která hrozila na řece Mius a na severním křídle skupiny armád. Ale to by se Němci museli Charkova vzdát. Hitler však nařídil: Charkov bude bráněn. Muž, jemuž tento rozkaz patřil, byl generál tankových vojsk Erhard Raus I Rakušan, zkušený a osvědčený tankový velitel, nositel vysokých vyznamenání. Již jsme se s ním setkali za ledové novoroční noci na přelomu let 1942 a 1943 u Tacinské. Tehdy šlo ještě o Stalingrad. Nyní měl se svým 11. sborem za úkol zastavit na rozhodujícím místě velkou sovětskou ofenzivu. Armády generála Vatutina se po průlomu na severním křídle Hothovy 4. TA "rozlily" do pánve u Poltavy Kdyby se nyní podařilo Stepnímu frontu generála Koněva jižně odtud rychle udeřit přes Charkov ke Dněpru, potom by byla Manstei- nova skupina armád vyřízená a von Kleistova skupina armád na Krymu odříznutá. 252 Tato starost okrádala polního maršála o spánek. Slo o to, aby generál Raus zabránil Koněvovi v průlomu a všemi prostředky vázal jeho síly tak dlouho, dokud generálplukovník Hoth nezastaví Vatutinovy tankové armády Raus se probojoval se svými čtyřmi vlastními divizemi,168.,198.,106. a 320. pě-ší divizí, a se dvěma svazky 4. tankové armády, které byly po průlomu Rusů zatla-čeny k 11. sboru,167. pd a 6. td, za osm dní vedení bo,je na zdrženou zpět do vnějšího obranného pásma Charkova. Srpnové dny byly žhavé. Nad silnicemi se vznášela hustá oblaka prachu. " Charkov se musí udržet!" Před ůl rokem ho neudržely ani elitní pluky mechanizované divize "Groádeut- p " " schland" a obě tankové divize SS "Das Reich a "Leibstandarte. Bude jej nyní možné ubránit se šesti oslabenými divizemi? Hitler 11. srpna nařídil, aby se k nim přidalaještě stará osvědčená berlínská 3. tanková divize, která měla pokrýt otevřený levý bok generála Rause. Pluky generála Westhovena postupovaly na sever od Miusu, jeseterové řeky Valily se kolem město Stalino, přes bitevní pole, kde byla koncem července při tvrdých protiútocích poražena ,5. úderná a 2. gardová armáda. Svobodník Otto Ienning viděl z obrněného transportéru. velitele 2. roty 3. me-chanizovaného pluku ještě jednou hrůzné bitevní pole, po kterém se teprve před několika dny valil protiútok jeho divize, který rozbil jedno sovětské předmostí. Tisíce mrtvých Rusů ležely na rozpálené širé pláni. Většina z nich ještě svírala ve ztuhlých rukou pušky s nasazeným bodákem nebo držela protitankový granát s krátkou rukojetí. Nad oli se vznášel sladký mrtvolný zápach. Muži v obrněných transportérech p si drželi před obličeji kapesníky Tenning si s hrůzou pomyslel: "Naše dílo Zvířený prach se snáší na vozidla 3. mech. pluku a zahaluje výhled. Pokrývá ruce, přilby, obličeje, a také nedozrálá rajskájablka, která Tenning položil na pancíř nad sedadlem řidiče, vedle kulometu, aby na slunci rychleji dozrála. Valí se do bitvy o Charkov Očekávájejedna vesnice, kterouještě žádný z nich nezná. Alejejíjméno se jim vtiskne do paměti jako krvavé bojiště: vesnice Polevoje. 3. tdje zasazená na levém boku 1 l. sboru před Charkovem. Vlevo od ní už nestojí nic. Tam je ta mezera ve frontě mezi Hothovou 4. TA a operační skupinou Kempf, kterou se valí Vatutinovy armády Některé jejich části se stočily k obkličujícímu útoku kolem města. Obrovské zásobovací sklady, které byly na Hitlerův rozkaz zřízené v prostoru Charkova a které obsahují vše, co potřebovaly dvě armády po dobu tří měsíců, byly ztracené. Co v Německu patřilo k nejvzácnějším věcem, to zde v nepředstavitelném množství padlo do rukou nepřítele. Jeden z těchto skladů skupiny armád Jih se nacházel v kolchozu Feski, jenž ležel pětadvacet kilometrů severozápadně od Charkova. V podsklepených halách, které 253 měly kolejovou vlečku k hlavní železnici, byla uskladněna celá roční produkce fřancouzských lihovin, miliony ci;aret a konzerv Celó středně velké město by z toho mohlo žít půl roku. Veliteli zásobování 3. tankové divize krvácelo srdco při pomyšlení, že i tento sklad se dříve nebo později stane ruskou kořistí. Proto vyslal všem divizím, s nimiž bylo možné navázat spojení, zprávu: "1ošlete všechnu přepravní kapacitu, a naložte, co u.vezete." Nedělal si velkó naděje, protožc všechny jednotky si stěžovaly na nedostatek vozidel, jakmile dostaly nějaký transportní úkol. Jenže kdyžjdc ve válce ojídlo a pití, neznají vojáci všech az.mád na světě žádné těžkosti. Užaslý velitel zásobování zažil I neočekávanou záplavu vozidel. Opět se ukázalo"jak rozrostlý byl trn mnohajednotek, a to navzdory opačnému ujišťování. Stará a bolavá kapitola! Mnohá vozidla sloužila jen pro pohodlí týlových služeb, kteró s sebou tahaly všechno možné. Při ústupu pak ucpávala "rollbahny" a blokovala cestu bojujícím vojskům. V případě kolchozu Feski se tohle zlo projevilo pozitivně. Během dvou dnů naložil trén zhruba tuctu. divizí větší část cen.ných zásob a odvezl je k operační skupině Kempf. Ta byla v těch dncch přejmenovaná na . armádu, jc,jíž velc:ní převzal bývalý Manstei- nizv náčelník štábu ,renerúl Whler Pouze o obrovské balonové lahvc naplněnó vodkou se vojáci nezajímali. Ncchali je ležet, protože měli zzž tak těžkcni volbu mezi francouz- ským koňakem, španělským portským a italským chianti. K čemu vodká? 1o, že by se opovrhovaná ruská "vodečka" mohla,ještě stát zíčinnou zbraní, nikdo netzzšil. Ale stalo se. Když se lusovó dostali ke skladu, byl s útočným duchemjejich pluků konec. Potřebovali totiž asi tři dny na to, ;zby "balony" s vodkozz vyprázdnili. A to byl úcLyhodný výkon! Otto Tennin; si do deníku zapsal: "Zatímco se naši kamarádi odjiné polní pošty oddávali opojení z vodky a zapomněli na tuhle prokletou vojnu, využila nově přivedená tanková divize SS "Wikin;" čas k tomu, aby se na vyvýšeném terénu za p p kolchozem Feski nerušeně zako ala. Tak se odařilo zabránit obejití jednotek y y ;;. ; ,enerála Rauso od severu. Charkov b 1 na čt řicet osm hodin zachráněný. A to bylo v Mansteinových obtížných výpočtech mnoho. i Í Ale válečné štěstí je náladové. Jen zřídka zvýhodní pouze jednu stranu. Válka není početní úloha. Každou bitvu významným zpizsobem ovlivní nezměřitelné faktory, jako například statečnost jednoho vojáka, rozhodnost jednoho velitele, ale i jeho malomyslnost, strach a v nejhorším případě i panika v nějaké jednotce. I u Charkova se to ukázalo. Mars sice hodil vodku na Manstoinovu misku vah , ale na Koněvovu stranu propašoval do ,jedné německé jednotky čerta paniky A tím dalekosáhle ovlivnil průběh boje o město. Mladá 282. pěší divize, sestavcná v roce 1942 ve Francii, část mužstva a důstoj- níků s ý ý y nedostatečn mi. zkušenostmi z v chodní fronty stála na místě st ku 11. 2,54 a 42. sboru. Byla ještě hipomobilní. Ue výzbroji měla kulomety MG 34 a k protitan-kové obraně 37mm protitankové kanony Její pluky se musely v rámci ústupu stáhnout z dobře vybudovaných postavení na řece Donec. A přitom se to stalo: 10. srpna byl vlevo stojící 848. pluk náhle napaden silným sovětským tankovým svazkem. Stát se během ústupu cílem tankového útoku je nebezpečné i pro zkušenou a zocelenou jednotku. 848. pluk to nezvládl. Měl těžké ztráty A náhle tady byla panika. Pluk byl rozprášen a jeho zbytky uprchly do Charkova. Tato událost vyvolala ve slabé německé obranné frontě řetězovou reakci. V celé divizi vznikl zmatek. Skrz postavení oslabených německýchjednotek se bez odporu valily sovětské tanky První důstojník štábu podplukovník von Ldffelholz se marně pokoušel jednotky zastavit. Nepodařilo se. Zoufalý z traédie, na které neměl vinu, ale která by mohla vést ke ztrátě Charkova, se postavil sovětským tankům T 34 s pistolí v ruce. 1y se přes něj převalily a mířily dál na město. Pronikly do jeho východní části a dostaly se do traktorového závodu. Projely branami továrny, ve r které žhnuly ocelové pece, bušila pneumatická kladiva a kde se vyráběly náhradní díly pro německé tanky To byl začátek konce německého odporu u Charkova. Zhroutila se jeho obranná síla v panice a chaosu? Uelení skupiny armád se zděšením re8istrovalo úpadek bojové morálky Poprvé během války se vynořila hrozná myšlenka zastavit pro,jevy jejího úpadku drakonic-kým válečným právem. 12. srpna se diskutovalo o tom, zda sáhnout k posledním odstrašujícím prostředkiim armády - zastřelit každého desátého muže z 282. pd. Myšlenka zůstala teorii. Přetížená vo,jska se zachytila. Situaci zachránila osvědčená 6. tanková divize plukovníka Crisolliho. Dobyla traktorový závod, zahnala Sověty z města a přehradila nebezpečnou mczeru, která vznikla po průlomu obrany na východě Charkova. Nyní to Sověti zkusili na západě. Město už bylo mezitím obklíčené. Zbyl pouze jeden úzký koridor Od severozápadu se na metropoli Doněcké pánve vrhla slavná sovětská 5. 8ardová tanková armáda. Pluky 3. tankové divize tvrdě bojovaly v těžišti sovětského útoku u vesnice Polevoje. Děla 75. dělostřeleckého pluku vedla palbu, až se,jejich hlavně rozžhavily. Sovětská letadla rozhazovala letáky " "Kamarádi z 3. td, stálo v nich, "víme, že jste stateční vojáci a že každý druhý z vás má Zelezný kříž. Ale každý druhý z nás má minomet. Vzdejte se!" Prostí vojáci 3. a 394. mech. pluku nejprve zvážněli, ale pak letáky s odporem odhodili. S Berlíňany a Braniboryjedné z nejstarších tankových divizí Wehrmachtu takhle mluvit nemohou. Do obrovských slunečnicových polí pálilo žhavé slunce. Generál Raus za nimi rozmístil oddíly s protitankovými kanony, samohybnými děly a s 88mm protiletad- 255 lovými kanony Toto zajištění na severním okraji koridoru do Charkova doplňovalo osmdesát baterii dělostřelectva. Tanková divize SS "Das Rcich" zaujala se svými tanky Panther-, Tiger a se SHD vyčkávací postavení a dvěma mechanizovanými pluky obsadila dobře zamaskovaná postavení u železniční tratě Charkov - Bugodu- chov ; Naproti nastupovala do útoku 5. gardová TA í;enerála Sikovatelova, protože Stalin nařídil, že město musí rychle padnout. Jeho netrpělivost byla vyvolaná kuriózní okolností. Uojenský atašé v Moskvě totiž na základě omylu v hlášení o situaci už sdělil pád Charkova. Teď se mu ho l.. nechtělo dementovat. Rozkaz určovala prestiž. Ale ta bývá obvykle špatným rádcem. Německý letecký průzkum 4. letecké armády zjistil sovětské tanky připravené k zahájení útoku na koridor. Stuhy 8. leteckého sboru generála Seidemanna se na ně okamžitě vrhly Měly jen 1800 kilogramové pumy kter byla původně určené pro ;..:. boj s válečnými loděmi. Nyní tyto mohutné "kufry" padaly na vesnice a lesy, ve kterých se shromáždily Sikovatelovovy tanky K obloze vylétávaly obrovské fontány hlíny Země se otřásala jako při zemětřesení. Tím se podařilo sovětský útok zdržet o dvacet čtyři hodin. Ale Sikovatelov byl houževnatý. Ráno 19. srpna se za německé přehradné palby blíží -jeho tanky ve třech úder- ných klínech přes kotliny a slunečnicová pole k velké silniei z Achtyrky do Charko- va. Zaútočí. Dostanou se do palby protitankových a protiletadlových kanonů. Co se před několika týdny přihodilo německým tankovým pluků a oddílům samohybných děl v kurské bitvě, to nyní zažijí sovětské tankové prapory před Charkovem- rafinovaný protitankový obranný systém je rozptýlí a masově likviduje. Poslední skupiny, které si vynutí průlom, napadnou, rozbi,jí a zaženou všude kolem číhající tanky Pantycer, Tier a samohybná děla. Na bitevním poli stojí 184 zničených T 34. Jenže Stalin chce Charkov Příští ráno změní Sikovatelov taktiku. Mohutným tankovým klínem - dvě stě tanků, vše T 34 - zaútočí podle železniční tratě. Obrněná Armada zmizí v pěti stech jitrech slunečnicového pole. Je vidět vysoké slunečnicové stvoly mizící pod pásy tanků jako pod kosou neviditelného žence. Ocelová flotila se valí stále blíž. Ale na okraji slunečnicového moře číhají lovci - falanga složená z tanků Panther, Tiger a ze samohybných děl Férdircand. A mezi nimi baterie nepřekonatelných "88". Šikovatelovovy tanky vyjedou z pole. Pal!" Dunivý hřmot. Záblesky a oheň. Praskot, -jakoby pukaly zvony Sto padesát ruských tanků padne za oběť dramatu na okraji slunečnicového moře. Ale Sikovatelov má v záloze ještě sto šedesát tanků. A Stalin chce Charkov Krvavé večerní slunce se sklání na kouřem potemnělém nebi nad bitevním polem. Hřmot bitvy ustane. Přichází noc. Je temná a dusná. Krátce před půlnocí se 256 ze slunečnicových polí opět ozve charakteristický zvuk pásů a hukot motorů. Není vidět na krok. Generál Sikovatelov chce tentokrát učinit tmu svým spojencem. Nocí létají světlice. "Poplach! Utok nepřátelských tanků!" "1 hodina - průbojný -100 - pal!" Zasažená T 34 hoří jako pochodeň. V záři ohně je vidět, jak se podsadité nepřá-telské tanky valí po silnici. Brzy se do bitevní vřavy zapojí i německé tanky Tanky Panther a T 34 se navzájem taranují. Pálí na sebe na vzdálenost hlavně. Rusové prudce a neuvěřitelně odvážně prorážejí německé protitankové pásmo. Ale to jsou již v boji i hlavní síly německých tanků. Vyvýšený terén, na kterém se odehrával tento noční tankový boj, byl osvětlený bledým světlem bitvy Bylo vidět asi na sto metrů. Gigantický noční duel dvou tankových flotil. Cestu pronikajících T 34 lemovaly hořící tanky, které vyřídila samohybná děla a protiletadlové kanony Po třech hodinách bitva utichla. Nikdo však nevěděl, jaká je situace. Vyjasnila se až po rozednění. Generál Raus, zkušený lišák z mnoha tankových bitev, v duelu zvítězil. Na bitevním poli stálo přes osmdesát vyhořelých T 34. Z tanků, kterým se podařil průlom až do hloubky patnáct kilometrů, se na západní okraj Charkova dostaly jen tři. Tam narazily na štáb 106. pd, jehož protitankový oddíl dva z nich zničil a třetí ukořistil. Avšak i divize 1 l. sboru měly těžké ztráty 394. mech. pluk 3. tankové divize měl již jen sílu dvou střeleckých rot. Mnoho důstojníků padlo. Průzkumný odřad kapi-tána Deichense se skládal z osmdesáti mužů a 331. mech. pluk 197. pd, přisunutý jako záloha, mohl postavit celých dvě stě vojáků. Jinak to nevypadalo i u ostatních jednotek 11. sboru. 6. td měla ještě padesát tanků, 503. prapor tanků Tiger měl devět tanků, tři oddíly samohybných děl dohromady dvacet čtyři SHD. Ale Charkov zůstal v německých rukou. A 5. sovětská tanková armáda byla rozbitá. Generál Busse registroval na velitelském stanovišti skupiny armád Jih došlá hlášení. Charkov se držel. Ale polní maršál von Manstein netoužil po spektakulár-ních vítězstvích. Charkov bude dříve nebo později stejně obklíčený. A pak by se v pasti ocitlo půl tuctu divizí a Rusové by navíc mohli kolem města útočit ke Dněpru, tedy do týlu 8. armády "ftaději ztratím jedno město než jednu armádu," řekl Manstein Bussemu, když prostudoval situaci. Polní maršál neznal rozkazy sovětského hlavního stanu, nicméně je tušil, a his-torie ukázala, že měl pravdu. Sovětské vrchní velení 10. srpna nařídilo zablokovat všechny velké dopravní uzle z Charkova ke Dněpru a současně odříznout týlová spojení Mansteinovy 8. polní a l. tankové armády O to šlo. Ne o Charkov 257 Manstein na tyto možnosti Hitlera upozornil. Ale ten kategoricky nařídil Char-kov bránit. "Pád města by mohl mít závažné politické následky" zapřísahal polního maršá-la. "Závisí na něm postoj Turků a postoj Bulharska. Když se vzdáme Charkova , ztratíme tvář v Ankaře a v Sofii!" Manstein zůstal přesto tvrdý. "Nejsem ochotný obětovat šest divizí kvůli pochybným politickým úvahám," řekl Bussemu. Stalingrad ho poučil. 22. srpna proto vydal rozkaz k vyklizení Charkova. Krvavý zápas o velkou metropoli Doněcké pánve, která za dvacet dva měsíců změnila čtyřikrát majitele, skončil. Hitler se s hněvem podřídil. Přijal Mansteinovo rozhodnutí, protože ještě ne-mohl na jihu východní fronty postrádat jeho strategický mozek. Ale od té chvíle ho v srdci užíral jed nevole vůči svému nejlepšímu muži. Ale nejlepší muž východní fronty se dále pokoušel pomocí geniálního systému výpomocí zadržet katastrofu. Byla to nehezká hra. Aby zažehnal nebezpečí nepřátelského průlomu na svém severním křídle v prostoru Charkova, musel stáhnout síly z jižního křídla a vrhnout je na sever Sotva bylo nebezpečí nouzově zažehnané, hořelo najihu, kde Rus udeřil proti velice slabé frontě. Ještě během vyklízení Charkova překročily armády sovětského Jižního frontu generálplukovníka Tolbuchina řeku Mius a prolomily obranu Hollidtovy 6. armády Ještě to nebyly ani tři týdny, co tankový sbor SS a divize 29. armádního sboru, mezi nimi 23. a 3. tanková divize a 16. mech. divize, stabilizovaly Hollidtovu frontu. Tankový sbor SS a 3. td však nyní byly na severním křídle. Tolbuchin měl cestu volnou. Mohl udeřit do srdce Doněcké pánve a přirozeně i na Záporoží na Dněpru. Pokud by se tento plán podařilo realizovat, byl by odříznutý Krym a 17. armáda v kubáňském předmostí. Jak tomu zabránit? Člověk nemusel být důstojníkem generálního štábu, aby pochopil, co bylo třeba udělat. Manstein to nejvyššímu veliteli Adolfu Hitlerovi sdělil jasnými, nepřikrašlujícími slovy: "Pokud zůstane v platnosti pokyn OKH k obraně Doněcké pánve, potom je třeba tam přesunout nejméně půl tuctu tankových divizí! Pokud OKH takové síly nemá, pak nelze daleko vysunutý oblouk na Miusu ubránit. Fruntu bude třeba přeložit dozadu a nepřítele zastavit na zkrácené a příznivější dbranné linii. V tom případě žádám o svobodu. jednání," napsal Manstein Hitlerovi do Východního Pruska. "Svoboda jednání"! Neexistovalo nic, co by Hitlera vyburcovalo víc. Generál který na něm požadoval svobodujednání, se vjeho očích nacházel na pokraji vzpoury Odpověď, která přišla z "Vlčího doupěte" telefonicky a kterájasně odrážela rozčilení ve vůdcově hlavním stanu nad Mansteinovou žádostí, zněla: "Nepodnikat nic, při-jedu sám." 258 2. Boj na řece Mius Porada ue Vinnicy - Jde o Doněchou oblast - Souětshý průlom u obce Kujbyše- uo - Hollidtoua 6. armáda se už neudrží - 29. sbor je obhličen - "Bodáh nasa- dit!" - Záchrana u "Želutm postaueni" - Souětshý útoh na širohé frontě - Man- stein a Kluge požadujt urchniho uelitele pro Východ - Celé jižni hřidlo je u nebezpeči - "Dejte Mansteinoui uěc" - Konečně pouolení h ústupu za Dněpr Lesy u Vinnice jsou v létě horké a dusné. Nenajde se v nich chladný stín a pří-jemný vánek. Ukrajinské letní horko pálí do vysokých,jehličnatých stromů. Špatné místo pro lidi ze západní Evropy Vůdcův hlavní stan "Vlkodlak," který zde byl zřízen a ze kterého Hitler řídil letní polní tažení roku 1942, byl proto z hlediska volby místa chybnou dispozicí. Hitler, muž citlivý na počasí, jeho klima nesnášel. Většinou měl špatnou náladu, byl agresivní a nedůvěřivý vůči každému. Byl proto rád, když mohl tenhle tábor koncem října 1942 opustit. Od té doby byly jeho baráky prázdné. Jen jeho arzenály, spojovací ústředny a strážní objekty obsadily týlové služby skupiny armád Jih. "Vlkodlak" bylo jen vůdcovo návštěvní velitelské stanoviště, kde bylo připravené ubytování v době jeho vzácných cest do blízkosti východní fronty Jenom nerad se stěhoval do těch dusných lesů za Dněprem. Neměl je rád. Nikdy pro něj neskrývaly nic dobrého. V dusném horku borovic neměl nikdy šťastnou ruku a chladnou hlavu. Proto se 27. srpna jen s nechutí vydal ze svého zamilovaného "Vlčího doupěte" na cestu na Ukrajinu. V pohodlném čtyřmotorovém letounu Condor jej doprovázel jenom malý pracovní štáb. Přední oddíl s komodorem Bauerem vyrazil již včera v rychlých letounech Heinhel, aby ve Vinnicy zařídil vše potřebné. "Vlkodlak" vypadal stejně skrytý a poklidný jako v létě 1942. Tenkrát však německé armády útočily na Stalingrad a Kavkaz. Teď, v létě 1943, se šlo zpátky Vinnica ležela ve směru úderu sovětské velké ofenzivy Hitler nařídil Mansteinovi a velitelům jeho armád, aby se účastnili na zde konané poradě. Polní maršál ještě z vlastní iniciativy přivezl velitele 11. sboru a obránce Charkova generála Rause, který přijel přímo z bitvy Doprovázel ho i velitel osvědčené 23. tankové divize generál von Vormann, jehož pluky odrazily společně se 16. mech. divizí a bojovými skupinami 17. td v posledních dvou týdnech nápor devíti sovi:tských divizí a devíti tankových brigád. Velitel skupiny armád Jih tak měl po ruce dva důležité svědky, kteří se na vynikajících výsledcích jim podříze-ných jednotek osobně podíleli, a Hitler o nich tedy nemohl pochybovat. Jejich výpověď o nebezpečném přetížení fronty měla váhu. Manstein doložil celou tu mizérii dvěma čísly Skupina armád Jih ztratila za těžkých bojů posledních měsíců celkem 133 000 mužů, ale jako náhradu dostalajen 259 33 000 mužů. To znamená minus 100 000 mužů! Polní maršál však měl po ruceještě podrobnější čísla. Hollidtova 6. armáda ztratila od 17. července do 21. srpna 1943 23 830 mužů, které však mělo nahradilo jen 3 312 mužů. Chybějící stav: 20 000 mužů! A l. tanková armáda generálplukovníka von Mackensena ztratila ve stejné době 27 291 mužů; náhrada: 6174 mužů. Chybějící stav: 21000 mužů. Manstein tato čísla, která hovoří sama za sebe, položil Hitlerovi na stůl. Tak to u nás vypadá, můj vůdče," řekl. "A zde" - vytáhl písemnou situační zprávu 6. armády z posledního večera - "zde je obraz o nepříteli." "Generále Hollidte," obrátil se na velitele 6. armády, "přednesl by ste, prosím, vůdci srovnání situace nepřítele a vaší vlastní?" Generál pěchoty Hollidt, od listopadu 1942 velitel armády, který prošel ohnisky východní fronty nepotřeboval žádný lístek, protože měl dramatická čísla o své 6. armádě v hlavě. "Můj 29. sbor má ještě 8 706 mužů. Proti němu stojí 69 000 Rusů. Můj 17. sbor má 9 284 mužů. Ten bojuje proti 49 500 Rusům. 4. sbor je na tom zatím nejlépe, neboť má 13145 mužů.. Proti tomuto sboru stojí 18 000 Rusů. Celkově to znamená že 31133 Němců stojí proti 136 500 Rusům. U tanků je poměr podobný. Tolbuchin včera operoval se sto šedesáti pěti tanky my jsme měli připravených sedm tanků i a třicet osm samohybných děl." i, Hollidt se odmlčel. Manstein okamžitě navázal. A klidně vyvozoval: "Protivník zesiluje tlak. Se stávajícími silami, můj vůdče, se Doněcká oblast nedá ubránit. U l. tankové armády to nevypadá lépe. Ani 8. polní a 4. tanková armáda nebudou schopny trvale zabránit ruskému průlomu k Dněpru. K tomu přistupuje i to, že situace najižním křídle skupiny armád Střed, u 2. armády,je podle našich informací rovněž krajně napjatá. I3uď k nám přisunete nové síly, a to nejméně dvanáct divizí, nebo se budeme muset vzdát Doněcké oblasti, abychom si potřebné síly uvolnili uvnitř skupiny armád sami. Jiné řešení nevidím." Hitler se pokoušel vyhnout rozhodnutí. Uznal obtížnou situaci. Vyslovil velitelům svůj dík za to, co vojska dokázala. Ale pak se vší tvrdostí požadoval boj o každý metr půdy aby se nepřítel přesvědčil o bezvýslednosti svých útoků. Jenže Manstein se p r Si ne odvolil. rrval na svém požadavku, že bud dostane nové síl nebo bude muset ustoupit. "Odkud mám vzít síly?" argumentoval Hitler "Uvolněte u skupin armád Střed a Sever všechny alespoň trochu postradatelné svazky můj vůdče, abychom je mohli zasadit zde, v těžišti sovětské ofenzivy," odpověděl Manstein. i Musím si tu věc promyslet," pokoušel se Hitler dostat z úzkých, ale Manstein nepovolil: Hic Rhodus, hic salta. Zde byl Rhodus, zde a nyní bylo třeba skočit, ať Hitler chtěl či nechtěl. A on skočil. Poněvadž považoval dobrovolný ústup z hospodářsky důležité Do- něcké oblasti za nepřijatelný, slíbil Mansteinovi okamžitý přísun několika divizí, 260 Kursk sna p , 0 e C6NTRANÍ PRONT Sku ina /Roko55ovskiil arm5d STŘED Néžin (v Kluge) Bobrovica Udaj & VORQNEŽSk:Y PRONT Ky)ev fVatutinl TA Achlyrka I Qkop...::. STEPNÍ f=RONT (Konévl a Charkov .. Kanév 0 5 ) Čerkassy y J("OZAPAD 8 A Iz)um (Matin< 0 kin 100 m Kremencug fronta: koncem srpna TA Pavlograd fronta 10. září Konstatinovka (ronta 15. září Dnépropetrovsk Skupina armád dIH i (v. Mansteinl t Slalinoa Záporoží .. i ! P ť linie I Wolan" i I (Hollidt) Mariupol cr,ar .. .. . t iP Voroněž i Kujbyševo I JIŽNÍ fRONT (Tolbuchinl Roslov - (r Kli ) ....... ; MPN n 96 Boj skupiny armád Jih o Doněckou oblast. 14. září 1943 se sovětské divize prolomí na severním křídle skupiny armád. které chtěl vzít skupině armád Střed. Kromě toho měly být bojem vyčerpané svazky jeho skupiny armád vyměněné jinými z klidnějších úseků fronty Manstein ajeho generálové nato s ulehčením odjeli zpět na svá velitelská stano-viště. Tam začali zpracovávat plány pro novou situaci. Ale plánovali zbytečně. Jako kdyby Rusové také seděli na této poradě u konferenčního stolu, zaútočili hned příští den na obou křídlech Klugeho skupiny armád Střed a jak u 2., tak i u 4. armády sejim podařily místní vlomy Na Hitlerem přislíbené staženíjednotek-a již i nařízené - nebylo vzhledem k těmto událostem ani pomyšlení. Polní maršál von Kluge odjel 28. srpna k Hitlerovi a prohlásil, že nemůže postrádat ani jedinou divizi. A také skupina armád Sever, která na své velmi protáhlé frontě doposud držela HBL, odmítla vydat své svazky Manstein nedostal nic. A jak předpověděl, začala se situace, především na řece Mius, dramatieky vyhrocovat. V noci z 27. na 28. srpna prolomily dva sovětské mechanizované sbory slabě obsazené pásmo obrany 6. armády stočily se směrem na Mariupol a valily se přes tři nebráněná údolí u Jelančiku do týlu 29. sboru. Situace vyžadovala neodkladné řešení! 261 Vyčerpané svazky Hollidtovy 6. armády bojují bez jakókoli operační zálohy na dvě stě kilometrů dlouhé frontě. Už deset dní se divize 29., 4. a 17. sboru pokoušejí všemi možnými výpomocemi ubránit mohutnému útoku. Obezřelému Hollidtovi však chybí ještě víc než zbraně a lidé. Hitler přeložil do Itálie velení tankového sboru SS"jeho sborovéjednotky a divizi " Leibstandarte," divize "Totenkopf bo,jovala u Charkova a 16. mech.,17. a 23. tan- ková divize si musely od začátku srpna hrát v prostoru města Izjum na hasiče. Tak 6. armádě zůstaly jen tři slabé sbory Osmdesát až sto mužů krylo v průměru jeden kilometr fronty Jak měli zastavit hromadný sovětský nápor? O deset dní dříve,18. srpna, se mezi Kalinovkou a kótou 175,5 převalily přes obranu 294. pd 17. sboru sily 2. gardové a 5. úderné armády Sovětské velení vrhalo sbor za sborem do úzkého vlomu u obce Kujbyševo. Mezera byla původně jen tři kilometry široká. Jen tři kilometry! Jaká to šance pro Hollidta, kdyby měl alespoň malé zálohy á Ale zdá se, že Sověti měli o německé situaci vynikající informace. Tolbuchin i " vrhal své divize bez obav nebezpečně úzkou "hadicí. A Hollidt neměl dost sil na to, aby tento krkolomný, jen tři kilometry široký úder, zardousil. Proti bokům hrdla lahve, jež se mezitím rozšířilo na dvanáct kilometrů, marně útočila bojová skupina Picker ze 3. horské divize a čelní části 13. tankové divize , která se přisunula z Krymu. Při protiúderu od jihozápadu na sever se zbytečně proboxovávala vpřed samohybná děla 259. brigády SHD spolu s tankovou bojovou skupinou 13. td - postoupila jeden, dva, a nakonec sedm kilometrů do prostoru průlomu. K poslednímu úderu však chyběly síly Přišlo to, co muselo přijít - 6. armáda už nemohla sovětský průlom dál zadržo- I vat. Nepřátelské síly postupovaly najih a 29. srpn;z dosáhly u Taganrogu pobřeží. " 29. armádní sbor, který stál u Azovského moře, byl obklíčen. Dolnosaská 11. pd I a francká 17. pd společně se středoněmeckou 13. td se zoufale bránily hrozícímu zničení. Zbytky 15. polní divize Lufťwaff a statečné bielefeldské 336. pd, které Rusové rozbili, se probojovaly k hlavní silám v kotli.13. td a 259. brigádě samohyb- ných děl se nakonec díky silné podpoře Rudelovy eskadry Stuh podařilo 30. srpna u Fedorovky prolomit sovětské obklíčení. Do jimi vytvořené mezery zaútočily pěší divize, kterým dal 31. srpna rozkaz k úniku generál Brandenberger 21. mech. pluk prolomil v úseku norimberské 17. pd generála Zimmera sovětskou obranu na výši- nách u Toropilavského. Dále na jih se probíjely 111. a 336. pěší divize po severním břehu Azovského moře ve směru Mariupol - Melitopol. V jejich čele postupoval generál Recknagel, který vedl sloučenou bojovou skupinu. Bodák nasadit. Vpřed!" " I poslední řidič trénu věděl, o co jde! Jako za dávno uplynulých dnů velké ofenzivy se přes území mezi řekou Mius a Azovským mořem neslo mohutné "Hur- ra". Vpředu protiletadlové dělostřelectvo a samohybná děla. 262 Podařilo se. Za cenu velkých obětí se svazky probojovaly k hlavní frontě. Ia 11 l. pd nadporučík Franz nesl v aktovce zachycený nezakódovaný radiogram velitele sovět-ské 51. armády veliteli jeho 19. tankového sboru z 30. srpna. Zněl: "Do 12 hodin v poledne bude německý generál Recknagel stát jako můj za,jatec na náměstí v Ta-ganrogu." Tuto laskavost však nemohl 19. ts veliteli 51. armády prokázat. Drama 29. sboru ukázalo, že se z bojů na řece Mius stala hra vabank,Polní maršál von Manstein už neměl chuť hrátji dál. V telefonátech Hitlerovi ostře žádal souhlas s ústupem 6. armády o 60 kilometrů. "Zelví" se jmenovala ta nová linie. Vybudovali ji ženisté a pracovní oddíly organizace "Todt" jako ochranné postavení pro důležité průmyslové centrum Stalino. Udrží se? Jak dlouho? To byla rozhodující otázka pro osud Doněcké oblasti. Oblasti, jejíž ovládnutí Hitler vždy považoval za nutnou podmínku dalšího vedení války což svým generálům mnohokrát důrazně připomínal. Stalin znal Hitlerovy starosti, a proto jej zde, na jižním křídle skupiny armád Manstein, už nenechal vydechnout. Malinovského l. tanková armáda napadla v prv-ních zářijových dnech v prostoru Izjum severní křídlo 6. armády Generál Vatutin se současně připravoval k mohutnému úderu proti Hothově 4. TA v prostoru Achtyrka. A také generál Koněv zaútočil se Stepním frontem z prostoru Charkov proti posta-vením 8. armády a přinutil generála WOhlera, aby opět ustoupil. Krize! Krize! Krize! Manstein zavolá Klugeho. Oba maršálové se domluví, že poletí do Východního Pruska a přinutí Hitlera k dalekosáhlým rozhodnutím. Potřebují síly! A stejně dů-ležité bylo, že chtěli Hitlera přimět k tomu, aby snížil nezdravou a neúčelnou koncentraci moci, kterou vytvořil ve funkeích šéfa státu, nejvyššího velitele Wehr-machtu a vrchního velitel pozemního vojska. Maršálové požadují jednotné vrchní velení pro všechna bojiště pod jedním odpovědným náčelníkem Velkého generálního štábu. Kromě toho se Hitler měl zříci velení operacím na Východě. Měl jmenovat vojenského vrchního velitele celé východ-ní fronty, tzv OB-Ost, který by operace v Rusku řídil jednotně a ve vlastní odpověd-nosti. To mělo zabránit Hitlerovým přímým a osudným zásahům do vedení bojů v Rusku. Byl to historický, dodnes málo známý a uznávaný legální útok nejvyšších fron-tových velitelů na nebezpečnou koncentraci moci na čele Říše. Porada se koná 3. září ve východopruském hlavním vůdcově stanu. Avšak muž ve "Vlčím doupěti" není ochotný se sklonit před svými maršály Klugemu se sice podaří vybojovat přeložení svého jižního křídla za Desnu, Hitler souhlasí i s vykli-zením kubáňského předmostí a s přeložením 17. armády na Krym a nakonec povolí Mansteinovi i stažení 6. armády z řeky Mius na "Želví linii," ale to je všechno. K velkému rozhodnutí opět nemá sílu. Zůstává věrný svému hroznému omylu - nechce uznat sílu nepřítele a pochopit, že už nejde o dobývání vítězství, nýbrž 263 o odvrácení hrozící porážky Zůstane při polovičatých opatřeních, malých řešeních a výpomocích. Vzdát se Doněcké oblasti? Ne! Přeložit síly zjiných bojišť na východní frontu? Ne! A myšlenku. na vrchního velitele pro Východ příkře odmítne. Oba maršálové se s nepořízenou vrátí zpět. Je večer, v jehož průběhu se spoje-necká vojska vylodila najižní špičce Itálie. O tři dny později přijde účet za liknavost vůdcova hlavního stanu. Prudký a soustředěný úder, který vede Jihozápadní front generála Malinovského s 3. gardo-vou armádou proti místu styku l. TA a 6. armády, rozthne právě obsazenou "Zelví linii" na obou stranách obce Konstantinovka. Dva ruské mechanizované sbory útočí téměř padesát kilometrů širokou mezerou mezi pilíři, které zůstaly na místě - mezi 62. a 333. pěší divizí. Postupují ve směru na Pavlograd. Generálu Fretter-Picovi se s 23. td a bojovou skupinou 16. mech. divize sice ještě podaří nepřítele zachytit. Generál von Vormann dokonce 11. a 12. září v součinnosti s 9. tankovou divizí pře-hradí mezeru mezi 6. armádou a 1. TA a zesílený prapor tanků Panther 23. tanko-vé divize vyrazí do rázného tankového útoku proti zásobovací silnici sovětského 23. tankového sboru. Ale co je to platné? "Vyždímaná" pěchota už je na konci svých sil. Rudé tanky opět vytvořily průlom na západ a jejich čelní odřady se ženou k přechodům přes Dněpr u Dněpropetrovska. Síly sovětského Centrálního frontu generála Rokossovského ve stejné době prolomí i obranu 2. armády v místě styku mezi skupinami armád Střed a Jih. Rusové obejdou severní křídlo Mansteinovy 4. tankové armády To musí být stažené zpět. Tím vznikla ve frontě nová mezera. .Pro Rusy je nyní otevřená i cesta ke střednímu Dněpru. Je ohrožený Kyjev Manstein nemá v úmyslu nechat věcem volný průběh. Proto pošle 7. září Hitlerovi naléhavý dálnopis Proti skupině armád útočí ." padesát pět sovětských divizí a dva tankové sbory! Další síly z jiných sovětských fřontů se přisunují. Rusové soustředili svůj hlavní úder na jižní frontu. Potřebuji síly nebo volnou ruku k dalšímu ústupu na zkrácenou, příznivější linii." Tón dálnopisu je krátký, jasný a nekompromisní. Hitler pochopí, že s Manstei-nemje to vážné. 8. září proto opět nastoupí do čtyřmotorového letounu Condor a letí do Záporoží, kde je maršálův hlavní stan. Má pochmurnou náladu. V jeho hlavním stanu očekávají každou hodinu bezpodmínečnou kapitulaci italského spojence. Tím se otevře jižní bok Evropy Nepřítel se tak ocitl v německém týlu. Na velké situační mapě v Záporoží podává Manstein, za přítomnosti polního maršála von Kleista a nově jmenovaného velitele 17. armády generála ženijního vojska Jaeneckeho, vůdci jasný přehled o bojích posledních dnů. Důrazně poukáže na nebezpečí na svém severním křídle, kde už nepřítel provedl potřebné přípravy k obklíčení skupiny armád. 264 "Pokud se mu to podaří, jsou ztracené dvě armády, můj vůdče, a ty už Vám nikdo nevrátí." Mansteinova ruka sjede po mapě k prostoru rozmístění 6. armády "A zde to nevypadá o nic lépe. Mariupol hoří. Mezera je široká dvacet pět kilometrů. Nemám síly, abych ji přehradil a ubránil Želví postavení. Ať chceme nebo nechceme, musíme ustoupit." Hitler naslouchá velmi pozorně. "Go navrhujete," zeptá se. "Zaprvé navrhuji ihned stáhnout skupinu armád Střed na Dněpr. To zkrátí její frontu o třetinu. S ušetřenými silami bude možné posílit a udržet linii na Dněpru včetně předpolí ke Krymu před dolním Dněprem, na čáře Záporoží - Melitopol, to jest postavení Wotan," odpověděl Manstein. !" p p y "Ne zavrtí Hitler hlavou sku inu armád na Dně r nestáhnu. Přišli b chom tím o příliš mnoho materiálu. A trvalo by to příliš dlouho." Tato námitka proti ústupu na Dněpr ukázala, že Hitler neměl smysl ani pro umění provést rychlé pohyby na velkém prostoru, které Manstein v posledních měsících několikrát úspěšně předvedl. Jen díky tomuto umění se dosud dařilo zabránit katastrofě, jež hrozila už několik měsíců. Hitler to ale stále ještě nechápal. Jedno ovšem na situační mapě v Záporoží pochopil: Skupina armád Jih potře-buje síly, pokud se má udržet. Slíbil Mansteinovi jeden sbor o čtyřech divizích od skupiny armád Střed. Měl být okamžitě zasazený na místě styku obou skupin armád, aby se předešlo hrozícímu nebezpečí obklíčení Mansteinova severního křídla. Kromě toho přislíbil další čtyři divize, které měly zajistit nejdůležitější přechody přes Dněpr, protože tam nebylo připravené nic k účinné obraně řeky a mostů v případě sovět-ského průlomu. OKH sice na začátku srpna dokončilo studii o stavbě tzv "Ostwallu" (Východ-ního valu), tedy o opevnění linie na Dněpru, a předložilo ji Hitlerovi, který ji 12. srpna nařídil okamžité realizovat, avšak kromě opatření k místnímu zajištění se dosud nic neudělalo. Brzy se mělo ukázat, jak osudné toto zanedbání bylo. Aby konečně získal Mansteina pro obranu daleko před Dněprem, přislíbil mu Hitler části 17. armády, která se 4. září konečně začala přepravovat z dávno bezcen-ného kubáňského předmostí na Krym. Už často zklamaný Manstein navrhl, aby byly všechny domluvené rozkazy vydané ze Záporoží. Tento návrh však Hitler nevrle odmítl. Když ale nastupoval do svého letounu, ještě jednou se otočil a Mansteinovi smířlivě řekl: "Vaše divize pro dněperské mosty dostanete. Rozkaz odejde ještě dnes večer." Odešel. Skupině armád Střed bylo nařízeno předat 4. a 8. tankovou divizi, jakož i dvě pěší divize. Rozkazy však nebyly provedeny! Polní maršál von Kluge totiž nepovažoval jejich vydání za možné. Nic se tedy nezměnilo! 265 Za dvacet čtyři hodin zavolal rozhněvaný Manstein náčelníka generálního štábu pozemního vojska generálplukovníka Zeitzlera: "Ohlaste vůdci...," tak začal rozho- vor, "ohlaste vůdci, že může každou hodinou počítat s katastrofálním sovětskýrn průlomem ke Dněpru." Závěrečná věta v dálnopisu, který pak odeslal, dokumentuje pro historii, kdo nese odpovědnost za neblahý vývoj posledních týdnů, který vyvolala váhavost a polovičatá rozhodnutí. "Kdyby bylo přivedení sil, které si vynutila situace, prove- dené s předvídavostí a včas, vyhnuli bychom se nynější krizi, jež může přinést ;:. celkové rozhodnutí na Východě, a tím i celé války!" ; Do toho dne ještě žádný generál Adolfu Hitlerovi nepředhodil, že nese vinu za katastrofu na Východě. Reakce? Z vůdcova hlavního stanu nepřišla žádná odpověď! Jenže Hitler se mýlil, když si myslel, že mlčením přinutí Mansteina ke splnění svých ř rozkazů. Sovětský hlavní stan nebrzl najeho iluzorní myšlení žádný ohled. Stalin nečekal a neztrácel čas odpočinkem svých svazků, jak doufal vůdcův hlavní stan, nýbrž pobízel vyčerpané armády k tomu, aby v útoku na Mansteinově severním křídle pokračovaly "Rozbijte skupinu armád Jih, toje klíč k vítězství," znělo Stalinovo heslo. Nechal v obsazených vesnicích a městech poblíž fronty odvést k armádě každého, kdo udržel pušku. Chlapci i starci byli tam, kde je právě našli, zařazeni do náhradních praporů. Oblečení a výcvik dostali za pochodu na frontu. Přidělili jim pušku, polní blůzu nebo kalhoty od uniformy pár bot a možná i ocelovou přilbu. Naučilije nabíjet a střílet. Hotovo! A pak šli do útoku. Sovětský Jižní front rekrutoval tímto způsoben z oblastí u Azovského moře 80 000 mužů za tři týdny Totální válka. Dne 14. září došlo k tomu, o co Stalin usiloval a co Manstein předvídal - divize Voroněžského frontu prolomily obranu na severním křídle skupiny armád, roztrhly německou frontu a postupovaly najihozápad, směr Dněpr Sověti se dostali k městu Okop, které leží mezi řekami Sulla a Udaj. Cerkassy ležící na Dněpru,jsou od Okopu vzdálené jen asi 120 kilometrů. Dále na sever, v prostoru Něžin - Bobrovica, byla čela Rokossovského Centrálního frontu 75 kilometrů od ukrajinského hlavního města Kyjeva. Tím vzniklo akutní nebezpečí, že Rusové obsadí rozhodující přechody přes Dněpr v týlu německé fronty Šance k přivedením záloh, které by mohly zastavit nepříteleještě před Dněprem, už byla promeškaná. Promeškaná Hitlerovým osudným otálením. Manstein hlásil do vůdcova hlavního stanu krátce a výstižně: "Průlom nepřítele na Kremenčug a Kyjev v oblasti možného. Zítra dopoledne nařídím 4. tankové armádě, aby se stáhla na Dněpr po obou stranách Kyjeva, a tak se zabránilo obklíčení a zničení jejích části před řekou." Ohlásil i rychlé stažení 8. polní a 1. tankové armády na Dněpr K tomu varovně připojil: "Zda se nám podaří přechod přes řeku bez přisunutí zajišťovacich sil, je pochybné." 266 ANKÝ FRONT prna armád STRED . Kursk I 5oa Oo Voraněž Nězin CENTRAlNl fRONT fronta 15. záii TA ? / VORONiSKY f RONT Kyjev a fronta 30. září postavení "Wotan" i O Achtyrk2 ou. , o q~ S7EPNI FRONT. "rsr Charkov Kanév . Vinnica Čerkassy JIHOZAPADNÍ FRONT p;na : A Kremencug armád dIH ec Kirovograd Dnépropetrovsk Krivol Rog.. ZáPorozi e Slalino 1 TA U ku lU0 . JIŽNÍ FRONT Nikopol pf fr Taganrog. (Hollidl) i V Od a Cher n,,, Melitopol t f ina n armád A ČERNÉ MOŘE KRVM AZOVSKÉ MOŘE Roslov z MPN 1996 Uprostřed září 1943 začíná nejodvážnější ústupový manévr v dějinách války Zhrubajeden milion německých vojáků je vyveden z tisíc kilometrů dlouhé fronty na šest mostů přes Dněpr a na druhé straně opět rozvinut na šířku sedm set kilometrů. V operačním oddělení vrchního velení pozemního vojska zavládlo zděšení, poně-vadž téhož dne odeslal i maršál von Kluge, jindy přívrženec Hitlerovy strategie udržení se, hlášení, kterému nechyběl vážný tón: "Ustup mých hlavních sil na "Ostwall" (postavení na Dněpru) se stal nevyhnutelným". Hitler nechal přesto odeslat Mansteinovi "ein Ding" (věc), jak říkával naléhavým radiogramům vrchním velitelům. Zněl: "Rozkaz nesmí být vydán. Vůdce Vás zítra očekává ve Vlčím doupěti k rozmluvě." Čtvrtá porada mezi Hitlerem a Mansteinem začala za značného napětí. 267 "Teď už nejde jen o udržení postavení na Dněpru nebo Donbasu, důležitých oblastí pro válečné hospodářství, můj vůdče, nýbrž o osud východní fronty," zahájil Manstein rozmluvu. Odvážná řeč a tvrdé skutečnosti přivedly Hitlera konečně k rozumu. Souhlasil s přeložením fronty za Dněpr a Desnu. Jen 6. armáda měla na jižním křídle bránit linii, která vedla od Melitopolu k ohybu Dněpru u Záporoží. Manstein vydal 15. září odpovídající rozkazy Konečně padlo důležité rozhodnutí. Ale padlo včas? Nebo už bylo příliš pozdě? Dostanou se Němei k přechodům přes řeku a přes mosty dříve, než je Rusové předstihnou a obsadí? Začala další napínavá kapitola v dějinách válek. Východní val Dněpr, osudouá řeha uálhy - Ochranný ual před pohlady technichého stoleti- Přehradni hráz Záporoži - Rozhaz o deuadesáti řádcich - Vyhlizeni pásu země u délce tisic hilometrů - Nehonečný trech - Sprilená země Dněpr Reka! Po Uolze a Dunaji třetí největší evropský tok, druhý největší v evropském Rusku. Pramení na Ualdajských výšinách, z nichž teče 2 283 kilometrů na jih. Je tepnou života úrodné Ukrajiny Na jeho březích stála kolébka ruského státu. Nádherná řeka. Je až dvanáct metrů hluhoká a někde i tři a půl kilometrů široká. Jako u téměř všech ruských řek je zápaclní břeh Dněpru strmý, a proto ideální pro obranu. Je pochopitelné, že tato řeka se v létě 1943 stala tichou nadějí německého generálního štábu i vojska. Zde, za touto přirozenou bariérou, by se dala vybudovat " p silná obranná zóna, onen "Východní val, o kterém snilo vrchní velení ozemního vojska od porážky u Kurska. Zde Němci mohli počkat na Rudou armádu. A ta si zde mohla rozbít hlavu. Hitler znal tento názor svých generálů už několik měsíců. Protože však jeho g j p strate ickou násobilkou bylo "udržet za každou cenu, znamenal v eho očích ústu v rámci operačního boje na zdrženou smrtelný hřích. Proto opětovně zakazoval budování postavení, bunkrů a zákopů na západním břehu Dněpru. "Když budou mí generálové a vojska vědět, žeje za nimi vybudovaná linie opevnění, budeje to svádět k íitěku," argurnentoval Hitler Teprve uprostřed srpna, kdy už sovětská bouře mířila k Dněpru., povolil s těžkým srdcem budování Východního valu na Dněpru a Desně. Povolil! Ale neuvolnil žádné síly Llprostřed září se mělo za několik dnů dohonit to, co se promeškalo během několika měsíců. 268 Teď hrozila bída s nouzí! Když se nepodaří zastavit rozjetého Rusa pomocí bariéry na Dněpru, co potom? Pak bude ztracený Krym. Ukrajina ta tam. A k ru-munské hranici to už pro Sověty nebylo daleko. Jak vidno, na Dněpru skutečně závisel výsledek války na Východě. Zde se Stalinovi v případě úspěchu nabízely operačně, hospodářsky a politicky nejlákavější cíle. Mohutný tok byl nejen opevněnou vojenskou hranicí, ale současně i poslední velkou bariérou před zdroji válečného hospodářství na Ukrajině a v Ru-munsku. Dokud Wehrmacht kontroloval úrodné oblasti západně od Dněpru, a tím ovládal obilnou komoru Ruska, bylo dost chleba, mléka, vajec a masa. Ale za Dněprem neleží jen úrodná pole. Pod černou zemí jsou i nejžádanější poklady průmyslového století. U Krivého Rogu ukrajinské železo, u Záporoží a Nikopolu rudy manganu a barevných kovů (mědi a niklu), které jsou pro zbrojní průmysl nepostradatelné. Z těchto zdrojů se krylo 30 % německé potřeby Tři a půl kilometru široký Dněpr byl konečně i ideálním protitankovým příko-pem před rumunskými naftovými poli, které byly tenkrát, v roce 1943, po ruských polích nejvýznamnější v Rvropě; kryla se z nich polovina celkové německé potřeby minerálních olejů. Bez nich by se už nedaly vést rozsáhlé operace mechanizovaných svazků nebo silných leteckých eskader a válka by byla ztracená. S rumunskou naftou Německo nemělo žádné starosti o to, čím pohánět tanky a na co budou létat letadla. Dněpr se tedy stal osudovou řekou války Pokud by ho Němci udrželi, zůstalo by vedení říše vojensky i hospodářsky akceschopné. To není jen teorie, která by se zrodila z přílišného německého optimizmu, nýbrž i teze úředního sovětského historického díla "Dějiny Velké vlastenecké války," 3. díl. Je nepochopitelné, že muž ve "Vlčím doupěti" se před touto pravdou tak dlouho uzavíral. Když Manstein položil vrchnímu velení pozemního vojska otázku, zda se má bránit Doněcká oblast, nebo jde o to, aby Rus v průbčhu léta vykrvácel na p , p Dně ru vrchní velení od ovědělo: "Vůdce chce obojí. Vůdce chce obojí! Ale obojí nebylo k mání. Stalin už dávno rozpoznal význam bariéry na Dněpru pro další průběh války A domníval se, že i jeho protihráč ve Východním Prusku má chladnokrevný přehled o situaci a že se proto včas stáhne na rozhodující obrannou linii. Stalin tento vývoj očekával s těžkým srdcem. Viděl ve včasném německém ústupu na opevněnou linii na Dněpru největší ohrožení svých šancí na vítězství. Proto od předjaří 1943 neustále vtloukal svým maršáliim do hlavy že musí všemi prostředky zabránit tomu, aby se za Dněprem nevytvořila německá obrana. "Musíme ke Dněpru!" to bylo přání, touha a motto sovětského generálního štábu. Sovětský plán na léto a podzim 1943 byl zcela podřízen této správné myšlence. Sovětské vrchní velení chtělo v průběhu letní ofenzivy rozbítjižní křídlo německého východního vojska a překročit Dněpr z chodu. Stalin nasadil na realizaci tohoto 269 plánu vše, co měl. Jak dokládají články v časopisu pro sovětskou válečnou historii i koncentrovalo vrchní velení na jižním křídle 40 procent všech střeleckých a 84 ro-; cent všech tankových svazků. p ; Stalin tak vytvořil mohutné těžiště. Měl zde šestinásobnou převahu v lidech i v technice. Připravoval nejmohutnější sovětskou operaci druhé světové války Vše 9 vsadil na tyto karty: armády zbraně, partyzáni, špionáž, propaganda. Vojska byla uvedena do slavnostní nálady Dněpr byl prohlášený za posvátný cíl ajeho opětovné dobytí za červánky vítězství. Neútočilo se jen na čest a na vlastenecké city generálů, velitelů a vojáků, nýbrž i na jejich ješitnost: 9. září Stalin ve směrnici frontům a armádám slíbil každému J J y y y důsto níkovi i každému vo ínovi ne v šší v znamenání kd ž se při překonávání Dněpru a Desny obzvlášt vyznamenají. Přitomje zajímavé, že sovětské vedení nejednalo podle německé zásad že každý voják - generál či prostý vojín y - si může vysloužit každé vyznamenání za statečnost. Stalinova direktiva odhaluje třídní rozdělení, které připomíná německou císařskou armádu. Velitelé armád měli dostat Suvorovův řád l. tříd velitelé divizí a brigád Suvorovův řád 2. třídy a velitelé pluků a praporů měli být za úspěšné akce na vDyk ň 1 hrdnň ký č ň 1 Suv okoovým řádem 3. třídy Ovšem každý voják, který by p p návání osudové řeky měl být navržený k propůjčení titulu "Hrdina Sovětského svazu". Záporoží, středa 15. září. V ohybu Dněpru nad městem dohasíná ruský pozdně letní den. Od řeky vane chladný vzduch. Mohutná a elegantní řehradní hráz, tehd ne větší v Evropě, vyt p y J vořila ideální koupaliště pro vojáky Obrovská a impozantní - taková je I, . tato přehrada na řece. Po její koruně vede železniční trať a dvou roudová silnice. Turbíny elektrárny vyrábějí ze vzduté vody 550 000 kilowatt. Elektrárna zásobuje elektřinou celou průmyslovou oblast na zá adní Ukrajině. Tento komplex byl chloubou p I, bolševického režimu a symbolem komunistického cíle elektrifikace a industr ializace země. Proto elektrárna nesla Leninovo jméno, jméno rnuže, který v roce 1920 razil heslo: "Komunismus, toje sovětská moc plus elektrifikace celé země." Za ústupu v roce 1941 Sověti svůj zázrak na Dněpru na výslovný Stalinův rozkaz zničili. Neměl padnout ne oškozený do německých rukou. Hráz byla vyhozena do ; p povětří a zdymadlo poškozeno tak, aby nebylo použitelné. K dalšímu ničení buď nezbyl čas, nebo už Rusové považovali zničení za dostaču ící. v každém případě , zůstala netknutá elektrárna. Ale nešťastný dělostřeleck zásah způsobil těžký požár , a vniknutí vody dílo zkázy dokonalo. Turbíny byly na del í dobu vyřazené z provozu. Po obtížných opravách hráze se však podařilo spustit alespoň část agregátů. Než se I...;. . však v prvních měsících roku 1943 opět podařilo dosáhnout původní úroveň výroby elektrické energie, byla zapotřebí téměř tříletá namáhavá práce. Generálmajor Kittel od té doby přehradu střežil jako oko v hlavě. Dva protile- tadlové pluky bránily hráz a elektrárnu proti útokům ze vzduchu. Kládové překážky 270 a protitorpédové sítě válečného námořnictva je zabezpečovaly proti překvapivým útokům sovětského loďstva i proti plovoucím minám a leteckým torpédům. Když se fronta přiblížila, Kittel posílil své bojové jednotky "několikerým rekrutováním"-zachycoval rozptýlené jednotky projíždějící Záporožím a formoval z nich bojovou skupinu. Byla to velmi pestrá paleta, ale generál měl ve městě i u hráze oddíly složené z půl tuctu divizí. V západní části pilného a čistého průmyslového městaje vjedné správní budově nastěhovaný hlavní stan skupiny armád Jih. Mansteinův nejbližší spolupracovník generál Busse sedí 15. září 1943 v situační místnosti. Provádí poslední úpravy v rozkazu k ústupu. Pozdě večer, po svém návratu z vůdcova hlavního stanu, vejde polní maršál s plukovníkem i. G. Schulze-Biittgerem, svým Ia. Ještě jednou rozkaz projdou. Začíná střízlivými větami: "Skupina armád se stáhne do postavení "Wo-tan" - Dněpr. Rychlost ústupu se bude řídit výhradně zachováním bojové síly" Zachování bojové síly! To byla Mansteinova největší starost. Každý ve štábu ví, jakje tahle starost velká. Busse, kterýjejako náčelník štábu odpovědný za koordinaci všech operačních opatření, ji vysloví: "Jestli teď naproti nám stojí jeden nebo dva velitelé armády kteří alespoň z poloviny pochopili a zvládli zásady naší tankové války, pak se nám povede špatně; potom proniknou mezerami, které se nutně vytvoří při soustřeďování vojsk u mostů, a budou u nich dříve než my A nám buď Bůh milostiv!" "Můžeme jon doufat, že se to ještě nenaučili," ozval se Manstein a dodal: "A poslední týdny mě v mé naději posílily" Naráží tím na vývoj situace u Achtyrky a Stalina. Rusové zde totiž promeškali jedinečnou šanci dostat se bezohledně vedeným tankovým úderem ze severu na jihozápad ke Dněpru, zahnat skupinu armád Jih k Azovskému moři a zničit ji ještě východně od přechodů přes Dněpr. Sovětští armádní velitelé sice pronikli hluboko do německé obrany, ale průlozn nevyužili. Nenašel se u nich žádný Guderian, Rommel, Hoth a už vůbec žádný Manstein. Ještě ne! Jen devadesát strojopisných řádek má Mansteinův rozkaz k ústupu, na kterém závisí záchrana či zkáza čtyř armád. Devadesát řádek! Představují plán bitvy která může rozhodnout válku. Posledníjeho dva body, 7. a 8., domonstrují Mansteinův styl velení. Znějí: "7. U všech rozhodnutí a rozkazů, které bude třeba přijmout na základě výše uvedené směrnice, je třeba přednostně uplatňovat hledisko zvládnutí každého problému s intaktními jednotkami, protože nelze provádět ústup s jednot-kami, které ztratily bojovou sílu či soudržnost. Armády nemají předávat určené další cíle ve směrnici dále dolů, nýbrž den po dni přísně velet. - 8. Armády ihned ohlásí svoje úmysly... Skupina armád pak uvede pohyby do souladu." Byla to Mansteinova nejtěžší a nejnebezpečnější operace celé války Němci se nacházeli uprostřed zuřící obranné bitvy Tisíc kilometrů dlouhá fronta byla na 271 mnoha místech protržená. Bojem vyčerpané svazky a pohotovostní jednotky tísnil silnější nepřítel, který si byl jistý vítězstvím. Za této situace měly krok za krokem ustupovat čtyři armády s patnácti hlavními štáby, se šedesáti třemi ajednou polovi- nou divize, a se vším, co k té mašinerii patřilo - zhruba jeden milion vojáků a pří- slušníků doprovodných útvarů - aniž by se porušila soudržnost vojsk. A bez paniky Jeden milion mužů musel být vyvedený z tisíc kilometrů dlouhé fronty Tři ze čtyř armád s jejich divizemi soustředěnó na ."sest míst s mosty, a po nich krok za krokem ustoupit za,jednu z největších evropských řek. To však byla jen polovina dobrodružství, poněvadž na druhé straně řeky bylo nutné, aby se l. TA, 8. armáda, 4. TA i její severní sousedé ze skupiny armád Střed co nejrychleji opět rozvinuly a zaujaly obrannou linii dlouhou sedm set kilometrů dříve, než se bouřlivě pronásledujícímu nepříteli podaří zachytit se na západním břehu. Pohled na mapku (str. 267) demonstruje tento nejodvážnější a nejkrkolom- nější ústupový manévr v historii války Pokud by se podařil, byla by velká krize zvládnuta; nepodaří-li se, hrozí německému východnímu vojsku porážka, ve které budou ve hře životy milionu vojáků, a také výsledek války! I když byla čistě vojenská stránka ústupu sama o sobě dost obtížná, měla skupina armád i další starosti, které byly vyvolány přidanými ílkoly Byl například nutný zpětný transport 200 000 raněných včetně lazaretů a personálu. německého, maďar- ského, rumunského, slovenskho u ukrajinského Červeného kříže. Bylo také nutné vzít s sebou i velkou část ruského civilního obyvatelstva. Zkušenosti z posledních ústupů totiž ukázaly, že Rudá armáda na dobytých územích ihned zařazuje do bojových jednotek všechny bo,jeschopné muže mezi 16 a 60 lety V "Dějinách Uelké vlastenecké války" se píše, že,jednajediná sovětská armáda,13., povolala začátkem . . září 30 000 mužů z nově obsazeného frontového úseku a ihned je odeslala k bojují- cím jednotkám. Zbraně dostali během bitvy u jednotek - byly to zbraně raněných a padlých. , f. Na jižní frontě bylo dvacet pět sovětských armád. A všechny rekrutovaly týmž způsobem. Generál Nehring, tehdy velitel 24. tankového sboru, poznamenává ve svém stanovisku k této otázce: "Nebyli to sice plnohodnotní vojáci, ale běželi s sebou, i pronikali do mezer a zaplavovali nás." Přesně v tom spočíval význam těchto mas. Aby se takovému posílení Rudé armády zabránilo, byly do ústupu zahrnuté boje-! schopné věkové kategorie a dělníci nejdůležitějších potravinářských a průmyslo-i; vých závodů. Protožejejich rodinní příslušníci mohlijít s nimi, připojil se k ustupu- jícím vojskům více než dvojnásobek lidí. A tak za německými pluky, ukrajinskými policejními jednotkami, ponocnými službami, dobrovolnými kozáckými švadronami kavkazských kmenů, turkotatar- skými legiemi a zástupy dělníků postupovaly obrovské kolony pestrého příbuzen- stva. Lidé si mohli naložit majetek a vzít s sebou domácí a užitková zvířata. Jejich zástupy se táhly v nepřehledných kolonách po silnicích a polních cestách ke Dněpru. 272 Stěhování národů. Jeden nadporučík z Hamburku napsal své matce: "Tenhle treck je vitální a neskutečný, kuriózní a ponurý současně; dochází k pozdvižení jedné země a jedné pozemní armády, a vše směřuje k velkému toku, který nám má opět poskytnout jistou hlavní bojovou linii." Ale Rudá armáda neměla přijít pouze o lidi. Zvláštní rozkaz říšského maršála GOringa, který vydal Hitlerovým jménem jako pověřenec pro čtyřletý plán, ukládal velitelům armád odvézt všechny zásoby potravin a surovin, všechen dobytek ze sovchozů a kolchozů i všechny průmyslové a zemědělské stroje. Obilí a olejové plo-diny, koně a hovězí dobytek, ovce a prasata, mlátičky a traktory soustruhy a nástro-je, jakož i vozidla všeho druhu - to vše mělo být dopravené za Dněpr. A nakonecještě pojízdný materiál železnic, s jejíž pomocí měl být ten gigantický exodus proveden. Nepříteli měla zůstat jen prázdná země. Ale vlastně ani to ne! Aby byl ruský postup v poslední etapě před Dněprem tak zpomalený, že skok přes řeku přímo z chodu nebude možný, měla být dvacet až čtyřicet kilometrů široká zóna východně od Dněpru změněná v poušť. Vše, co nemohlo být odvezeno, mělo být beze zbytku zničeno, vyhozeno do povětří, spáleno, zpustošeno - každý dům a každý most, každá cesta, každý strom a každá stodola. Nepřítel se měl dostat do pustiny v níž by nenašel nic, kde by si mohl lehnout a odpočinout, nic k jídlu a k pití, nic, co by mu pomohlo se schovat nebo postoupit vpřed -jen spálená země! Tato metoda měla být na německé straně poprvé zahrnuta ve velkém měřítku do operačního plánování; poprvé měl dopadat strašný bič pálení a ničení. Tak, jak to Stalin, i když se střídavým úspěchem, prováděl už v letech 1941 a 1942. A ták německé vojsko táhlo z Doněcké oblasti a východní Ukrajiny na západ. Spolu s ním bylo hnáno 200 000 kusů hovězího dobytka. K tomu koně, koně a ještě jednou koně, celkem 153 000. Natlačení těsně k sobě, s kouřícími těly, táhli jako obrovské kolony zajatců pod převalujícími se oblaky prachu nad černou zemí Ukrajiny Lidé hnali na západ i 270 000 ovcí. Dalších 40 000 koní táhlo v drobném klusu jednospřežné vozy ke Dněpru. A zatímco slunce mizelo za převalujícími se oblaky prachu na místě těch nekonečných kolon, valilo se po kolejích mezi Stalinem a Kyjevem 3 000 vlaků, které odvážely za velkou řeku obilí, olejniny, lidi, traktory, mlátičky, soustruhy a poškozené tanky I když uvedená číslajsou vzrušující, německé vedení se mýlilo, když věřilo, žeje v rámci kvapného ústupu možné vymést zemi a pak ještě učinit ze širokého pásu neprostupnou pustinu. Několik stovek tisíc krav, koní a ovcí nevyhraje válku. Do povětří vyhozené továrny a doly neochromí produkci odhodlaného národa na věčné časy Taková opatření ne,jsou šekem na vítězství, spíše na dlouhou dobu poškodí osobní akta celého národa. Vojáci to instinktivně pochopili. Manstein vydal rozkaz k těmto akcím tak, že zůstaly v rámci vojensky nezbytně nutného. Skupina armád například nařídila, aby 273 bylo zbývajícímu obyvat;elstvu ponecháno tolik obilí, aby mu vystačilo do příští sklizně. V prostoru 6. armády zůstávala pětina zásob obilí. Ue válečném deníku se ovšem objevuje stížnost, že se toto humanitárně myšlené opatření projevilo negativně, poněvadž Rudá armáda obilí ihned po svém příchodu zabrala. "Dějiny Uelké vlaste-necké války" tuto skutcčnost potvrzují, ovšem vysvětlují ji tak, že zbylí obyvatelé obilí před Němci schovali, aby ho po osvobození odevzdali Rudé armádě. Praxe prokázala, že rozkaz zanechatjen "Spálenou zemi," byl proveditelnýjen v omezeném rozsahu. I3oje a příliš pozdě zahájený ústup neponechávaly ve většině případů čas pro ničení. To dokazují hlášení ve válečných denících mnoha divizí. Typickáje například formulace ve zprávě 23. tankové divize: "Akci Spálená země praktikuje divize i její sousedi jen krátkou dobu, poněvadž se ukázalajako neprove-ditelná." Podobná konstatování lze najít i v historii tankového sboru "Groádeut-schland" a mnohajiných divizí. Generál Nehring, který se svým tankovým sborem bojoval vždy v těžištích Mansteinovy skupiny armád, ve sporné době jihovýchodně od Kyjeva, říká: "V pros-toru mého 24. ts jsme už z nedostatku času žádnou Spálenou zemi nevytvořili. Zůstala velká stáda dobytka. Ste,jně tak sklizeň. Občas hořely sýpky s obilím. Ale vesnice zůstaly nedotčené." Generál I3usse, Mansteiniiv náčelník štábu, napsal: "Spálená země se táhla jen v úzkém pásu na ncpřátelském břehu. Více nebylo možné provést. Toto opatření všakjistě přispělo k tomu, že Rus měl s útokem přes řeku velké potíže." Přesto musí Wehrmacht kvůli demontážím a ni:ení v Doněcké oblasti čelit až do dnešních dní nejtěžším obviněním. Němečtí generálové, důstojníci a vojáci, kteří byli na východní fřontě zajati, za ně byli po válce odsouzeni k vysokým trestů, někdy i k trestu smrti. I polní maršál von Manstein byl v roce 1949 odsouzený anglic-kým vojenským soudem v Hamburku. Komplex obžaloby "Spálená země" vedl sice v sedmnácti bodech k osvobození, protože soud uznal nutnost těchto opatření pro válku, ale jednu okolnost jako nutnou pro válku neuznal - odvedení části civilního obyvatelstva. Za to byl Manstein odsouzený. Výrok britského válečného soudu byl sice později korigovaný udělením milosti, přesto však přispěl k upevnění názoru, že "Spálená země" je neodpustitelný německý vynález. Je to nesprávné! To, co se stalo v Rusku, se nedá oddiskutovat, ale je třeba oddělit historii od propagandy "Spálená země" - ponurá kulisa: Hořící vesnice, kouř nad městy Cerné sloupy dýmu nad továrnami vyhozenými do povětří. Hrozný obraz. Ale není to obraz, který by lidstvo znalo ,jen z ruského polního tažení. "Spálená země" nebyla vymyšlena mezi řekami Donec a Dněpr. Strategie ničení je tak stará jako válka. A ve druhé světové válce to byl Stalin, kterýji proklamovaljako první a zařadiljako podstatnou součást do svých operací. 274 Bylo to 3. července 1941, deset dní po německém útoku na Sovětský svaz, když ve svém prvním válečném pro,jevu vyzval obyvatelstvo, vojáky a partyzány: "Musíme organizovat bezohledný bo,j. Nepříteli nesmí padnout do rukou žádný dopravní prostředek, ani kilogram chleba, ani litr pohonných hmot. Kolchozníci musejí odehnat dobytek a odvézt obilí. Co se nedá odvézt, musí být zničeno. Mosty a silnice vyhozeny do povětří. Lesy a sklady spálené. Nepříteli je třeba vytvořit nesnesitelné podmínky" Nezní to ,jako řeč, kterou Heinrich von Kleist nechává ve svém dramatu "Die Hermannschlacht" oslovit v 9. století př. Kr knížata: "Pochytejte ženy a děti. A přiveď-te na pravý břeh Vesery... zpustošte svoje nivy pobijte svá stáda, spalte své domy..." Spálili. Pobili dobytek. Stejně ,jako Caesarovy legie, kter při ústupu po prvním přechodu Rýna v roce 55 př. Kr. spálily dvory a vesnice, odehnaly dobytek a pokosily obilí. Francouzský ministr války Louvois nechal v roce 1689 zpustošit německou Falc, protože chtěl na fřancouzské východní hranici vytvořit ochranný pustý pás. "Brulez bien le Palatinat," vyzval francouzské generály Oheň a meč tenkrát vytvořily v hustě osídleném kulturním prostoru "Spálenou zemi," která byla dlouhá sto šedesát a široká osmdesát kilometrů a která sahala od Heidelberku po Moselu. Také anglická vojska pod velením Johna Churchilla, slavného prvního vévody z Marlborough, praktikovala patnáct Iet po Louvoisovi taktiku "Spálené země," a to během války o španělské dědictví v prostoru Ingolstadt - Augsburg - Mnichov, aby se francouzsko-bavorská vojska neměla kde ubytovat. Asi ve stejn době vytvořili v Rusku východně od Vorskly "Spálenou zemi" Svédové Karla XII., aby se carova vojska nedostala do jejich zimního ubytovacího prostoru. A Svédové tenhle recept odkoukali od Petra Velikého, který o rok dříve zpustošil zemi u Smolenska, abyjim ztížil postup na Moskvu. " ý P Ano, Rusové tohle "řemeslo ovládali. A dobře. Předvedli to s velk m ús ěchem Svédům už o několik let dříve na řece Něvě. Generál Serementěv tenkrát carovi napsal: "Sděluji Ti, že Všemohoucí bůh a Nejsvětější matka boží vyplnili Tvoje přání - všechno jsme vyplenili a zpustošili tak, že v této zemi už není co zničit." O dobrých sto let později přišel z Ruska další dopis o "Spálené zemi". Tentokrát ho napsal počestný hohenložský rolnický synek, mušketýr v Napoleonově Velké armádě, a poslal od Bereziny polní poštou domů: "Ru.sové zničili svoje zásoby, odehnali stáda, zapálili domy a mlýny a zničili i studně." Rolníci v Taubertalu to četli se zděšením. Velký učitel a praotec evropského válečného umění pruský generál Carl von Clau-sewitz tuto zprávu ve svých záznamech doplňuje: "...i mosty byly zničené a na ukazatelích verst vysekaná čísla, čímž byl zničený velmi dobrý prostředek orienta-ce. " " Spalte důkladně Falc. 275 1 na západní polokouli, v Americe, matce moderní civilizace, se setkáme se strategii ničení. Abraham Lincoln, osvoboditel otroků a nejoblíbenější americký prezident, koncipoval v roce 1865 "Spálenou zemi" jako rozhodující bojový prostře- dek v občanské válce protijižním státům. Ajeho generálové pálili. Tehdejší americký profesor Williams napsal o generálu Grantovi, který byl Lincolnovým vrchním velitelem a kterého nazval "prvním Velkým naší doby": "Chápe, že zničení hospo- dářských zdrojů nepřítele je stejně účinnou a zákonnou formou vedení boje, jako zničení jeho armády" A generál Sherman, Grantův podřízený, podle tohojednal - spálil Atlantu, spálil Georgii a zpustošil jedno z nejbohatších území amerického Jihu. Ne z barbarství , nýbrž z důsledné logiky války A na protesty starosty Atlanty odpověděl: "Válka je krutost a nedá se zjemnit." Válkaje krutost! Všude! A vzhledem k moderním bojovým prostředkům taková zůstane. Kdo vedl válku, ten spaloval zemi. Francouzi a Svédové, Američané a An- gličané, Rusové a Němci, Sověti, Japonci i Číňané. J p J ;; ,. : Ovšem kdo a kde ako rvní razil heslo "Spálená země," to se už nedá z istit. Ale , země se spalovala. Ve všech stoletích a na všech rovnoběžkách - na Rýnu a Neckaru , na Odře a Visle, na Dunaji, na burském Vaalu i na americké Chattahoochee. Požáry na Dněpru nás ovšem tíží nejvíc, protožejejich popel je,ještě horký. 4. Závod k řece Deštěm a bahnem - Kdo bude rychlejši - Partyzánshá shupina Capajeu odešle zprávu Vatutinovi - Poplach pro Kaněu - Troji volání uolauhy - Cluny na nočni řece - Souětshý přechod u Griorouhy - Tahé v mohrém trojúhelnihu na řece Pripjať - Kaněushý rrcost Lije jako z konve. Mastná ukrajinská černozem do sebe po horkérn létě nasává vodu. Kde byl prach, tam,je bahno, a bahno dělá z krajiny močál a z cest nepronik- nutelné bažiny, do nichž člověk zapadne po kolena. Nákladní auta nemohou dál , koňské povozyjen s potížemi. Pouze těžká tažná pásová vozidla si s bahnem poradí. Divize, pluky a prapory uvázly Přitom je teprve polovina září. Tíživá otázka zní: Je to,již definitivní příchod podzimního období bahna? Přichází letos tak brzy? Pokud ano, pak německým armádám, které ustupují do vytouženého "Panteřího postave- ní," hrozí ještě před Dněprem katastrofa. S tím nikdo nepočítal. Skupina armád Jih naléhá Mansteinovou směrnicí z 18. září na své armády aby přešly co nejrychleji přes řeku a potom svými mechanizovanými silami ihned zajis- 276 rlyolt-ozěédoóyrrezírI.štysmosý IžoyltanzaínJežrjénzásoboyacíjednotry opravářské služby, armádní školní édnoEky pofnr žefezněnI Jédnoky, něror poo- tovostních jednotek a trén. Závod v bahně! Mackensenova l. tanková armáda se po tvrdých obranných bojích proboue do předmosEf Záporožf a něpropeErovsk. Za slunecňé podzrínní neděle 19. září se operační skupina 40. tankového sboru generála Heinriciho u Antonovky přepraví na prámech přes řeku. O dvacet čtyři hodin později se po záporožské přehradní hrázi valí zpět na východní břeh řeky Míří do polokruhového předmostí Záporoží, které se rozkládá kolem města a přehradní hráze. V tomto dvacet kilometrů na východ sahajícím "balkonu" stojí 17. sbor se svými pěšími divizemi. Rus svou činnost zatím naštěstí omezil na vysílání průzkumných oddílů. Hlavní síly 3. gardové armády generálporučíka Leljušenka ještě nedorazily Siroká nížina u Dněpru působí míro-vým dojmem. Pouze trén a zásobovací oddíly, které s velkým spěchem míří na západ, dávají tušit, co přijde. Přechody přes řeku v Kremenčugu a Cerkassy jsou cílem Wdhlerovy 8. armády Kritická situaceje u 4. tankové armády Ta se se dvěma sbory 7. a 13., probíjí za silného tlaku nepřítele k německému předmostí v Kyjevě. Její 24. ts má překročit řeku ve městě Kaněv, které leží 125 kilometrů jižně od Kyjeva, a přejít do podříze-nosti 8. armády Tomuto sboru velí generál tankových vojsk Nehring. Tíží ho velká odpovědnost, protože 3. sovětská gardová TA generála Rybalka, ostří kopí sovětské ofenzivy na Dněpru, se pokouší Němce předhonit a dostat se přes řeku dřív než Nehring. 24. ts se tak opět dostává do ohniska bitvy Ostatně, mezi řekami Donec a Dněpr to není poprvé. Kolony dolnobavorské 10. mech. div a 57., 34. a 112. pd si namáhavě razí cestu z Oršice k Dněpru. Pluky těchto divizí pocházejí z Bavorska a Hesenska, z kraje u Mosely, z Porýní Uestfálska a z Falce. Dostanou se přes řeku před Sověty? "Bahno naštěstí platí na Rusy," utěšuje náčelník štábu plukovník i. G. Hesse Ic sboru kapitána Dr Káhneho. Ten je zoufalý, poněvadž se ještě z průzkumu. nevrátil žádnýjeho důstojník. "Nadporučík Weber včera potřeboval na deset kilometrů dvanáct hodin, pane plukovníku," běduje Knhne. "Neplačte," říká náčelník, "i náklaďák s doklady Ia uvázl. Divize stojí v bahně a jejich velitelé tvrdí, že jsme blázni, když po nich chceme, aby ustupovali. Nevidí pro to žádný důvod, protože je nepronásleduje žádný Rus. Ale oni neznají situaci armády a nevědí, že musíme ustoupit, jinak nám hrozí, že nás Rus na bocích předhoní. To nás nutí spěchat k záchranným mostům." Hesse má na kolenou mapu a studuje poslední záznamy Rus útočí do širokých mezer, které vznikají při soustřeďování armád na těch několik mostů," říká a vyvozuje: "Chce být před námi u řeky a pokud možno i na druhé straně." 277 Mapa to drasticky a plasticky ukazuje. Mezi širokými rudými šipkami, které označují Sověty, je modře zakreslený izolovaný pochodový prostor sboru. Vlevo ani vpravo nemá dotyk s jinými německými ,jednotkami. Doprostřed Hesseho úvah vpadne poručík Greiner, tlumočník hlavního velení. Je silně zablácený. Vrací se po dlouhém bloudění ze štábu 10. mechanizované divize. Jeho zpráva není nijak potěšující: "Vojáci se trápí s bahnem. Muži už několik dní nespali a nemají na sobě suchou nit. Bojují už celé týdny Ale drží se. Široký Dněprje lákájako fata morgana. Podplukovník de Maiziere, Ia, mi řekl: Mo,ji muži doufají v pevně vybudovanou obrannou linii. Doufají v bunkry a přístřešky kde bude možné se konečně bránit a kde na ně čeká suchý tábor Konec věčného strachu před přepadem, předhoněním, odříznutím." Hesse naslouchá s kamenným obličejem. Bunkry! Obranná linie! Klid ajistota! Má poručíkovi říct, že na nic z toho nevěří? Má mu říct, že na ně vjejich budoucích bojových úsecích na druhé straně Dněpru nečeká nic kromě několika zákopů a pohotovostních jednotek? Možná, že tam nebude ani to. Spíš Rus! Ale se svými obavami se poručíkovi nesvěří. Zeptá se služebním tónem: "Co dělá Rus v úseku Desáté?" Greiner postřehne výčitku. Vždyť patří ke skupině Ic, která má zpracovávat zprávy o nepříteli. "Rus přepravuje po železniční trati Poltava - Kyjev vojska směrem na západ, ke Dněpru," odpoví. "To přece nemyslíte vážně, Greinere?" "Ale ano, pane plukovníku, generál Schmidt a,jeho Ic rytmistr kníže Castell mně výslovně uložili, abych Vám to ohlásil. Sověti podle spolehlivých zpráv průzkumu ; zničenou trať úžasně rychle, a pro nás s nepředstavitelným masovým nasazením opět zprovoznili. Jezdí, protože signalizační zařízení ještě není opravené, na dohled. ; Jejich transporty už jsou za Grebenkou." " To dělá situaci ještě nebezpečnější," konstatuje plukovník Hesse. Velitel 8. armády generál Wóhler, který zřídil své předsunuté velitelské stano- viště v obci Smela, dostane 21. září kolem 16. hodiny na stůl svazek radiogramů. Jsou to odposlouchaná nezašifrovaná hlášení partyzánské vysílačky, na kterých je j podpis "skupina Capajev". Partyzáni, zjevně na dotaz, v hlášení sdělují, že na .,I", západním břehu oblouku Dněpru severně od Kaněva nejsou žádné německé síly Zprávy jsou v zásadě správné. Kromě jedné německé trestné roty není na západním břehu smyčky Dněpru, mezi vesnicemi Grigorovka a Riščev, nic! Wóhler čichá čertovinu. Letecký průzkum hlásí, že ruské čelní jednotkyjsou v tomto úseku i I blízko řeky Připravuje snad Vatutin v oblouku Dněpru severně od Kaněva překva- pivý úder? Tenhle generálplukovník z druhé strany, který se v posledních měsících nejednou vyznamenal jako skvělý taktik a odvážný vojskový velitel, by toho byl i., schopen. 2 78 Whler ihned zformuluje alarmující rozkaz Nehringovi. K 24. tankovému sboru i dojde ve 20.45. Nehring má do ohroženého záhybu Dněpru severně od Kaněva neprodleně vrhnout mechanizované síl y Ovšem Whler si dovede spočítat, že ani rychlé síly 24. ts nemohou létat. Jestliže I Rus 22. září překročí řeku, nemůže tam být žádná Nehringovajednotka. Co dělat Generálmajor Dr. Speidel, náčelník generálního štábu 8. armády, má nápad. Ve městě Cerkassy, jižně od Kaněva, je přece vojenské učiliště skupiny armád Jih. To by mělo zaskočit. Velitel učiliště dostane ve 22.30 telefonicky rozkaz, aby ihned z čekatelů vytvořil pohotovostní ,jednotku, poslal ji na Kaněv a rozestavil n.a západním břehu Dněpru severně od tohoto městajako zajištění. O dvě hodiny pozdějijsou muži na nákladních automobilech a vyjíždějí do noci. Přestalo pršet. Teplé počasí a vítr rychle vysušují cesty Noc je však chladná. Nad Dněprem se válí mlha a zahaluje protější břeh. Zahaluje to, čeho se Whler a Nehring obávají. Gardový vojín I. D. Semjonov opatrně odsunul rákosí, pátravě se rozhlédl po řece a naslouchal. Nic! Vedle něho sedí na bobku partyzán. "Kde je ta loďká?" zeptal se Semjonov " Pět kroků odtud. Je přikrytá rákosím." "Tak jdeme. " Semjonov třikrát napodobil pokřik volavky Zapraskalo rákosí. Připlížili se tři další gardoví vojáci. Byli to V.N. Ivanov, N. J. Petuchov a V.A. Sysoljatin. Zastavili se vedle Semjonova a partyzána. Nevěděli, že v tomto okamžiku na ně hledí oko dějin. Nevěděli, že jejich jména se stanou dokumentem. A také ještě nevěděli, zda se jim podaří dostat se přes velkou řeku jako prvním z 3. gardové TA, dokonce jako prvním z celé Rudé armády Nejmladšímu z nich, Petuchovovi, bylo osmnáct lot. Zádnému z ostatních nebylo víc než dvacet. Všichni čtyři vojáci byly členy Komso- molu. Co se chystalo? Jak generál Wdhler správně předpokládal, měly radiogramy partyzánské skupi- n Ča ajev " které informovaly generálplukovníka Vatutina o nechráněném západ- y p ním břehu u Grigorovky dalekosáhlý význam. Bystrý sovětský velitel okamžitě rozeznal šanci. Hluboký oblouk Dněpru, který vybíhal na severovýchod, se nabízel k přechodu už z taktických důvodů. Hlášení partyzánů pak podnítilo rozhodnutí. Vatutin telefonoval generálu Rybalkovi. Ten byl jeho myšlenkou nadšený. Nechal se okamžitě spojit se svou 51. gardovou tankovou brigádou. Soudruhu veliteli, jsou Vaše čelní odřady u řeky?" "Ano, jsou, soudruhu generále. " "Máte spojení s partyzánským oddílem Capajev?" "Ano, mám, soudruhu generále. " ; "Pak se tedy přepravte!" přišel po krátké pauze osudový rozkaz. Í , Čtyři slova. Ale vyvolala velkou bitvu o Dněpr. 279 " A co ženisté a přepravní prostředky?" " Na ně nemůžete čekat," řekl ledově Rybalko. "Udělejte si vory a na nich se přepravte, rozumíte?" "Ano, rozumím, soudruhu generále. " A 51. gardová tanková brigáda se plavila na vorech. Poručík Sinaškin, velitel roty samopalníků, dostal za úkol překročit se svou rotou Dněpr mezi vesnicemi Grigorovka a Zarubency Gardoví vojáci Semjonov, Ivanov, Petuchov a Sysoljatin byly dobrovolníci z jeho roty Minula piilnoc. Mlha nad řekou zhoustla. Dohlednost klesla na padesát, sedmdesát metrů. Semjonov se svými kamarády se téměř bezhlučně přiblížil ke břehu. Tady! Odhrnuli rákosí a strčili člun do vody Semjonov ho podržel. Tiše! Partyzán ovinul okolo vesel staré pytle. Gardisté také zabalili své samopaly do hadrů. Nastoupili do člunu. Pozor, ať se nepřevrátí. Semjonovje odstrčil nohou. Zachvátí je proud. Ale silný Sysoljatin už noří obalená vesla do vody a opírá se do nich. Partyzán kormidluje malým pádlem. Clun se bezhlučně sune po vodě. "Vesluj víc, jinak nás proud odnese příliš daleko," zasyčí partyzán. "Ještě víc!" Sysoljatin se mocně opírá do vesel. Ze tmy se vynořuje vysoký a tmavý západní břeh. " Ještě několik úderů vesel." " Dost! Už nech člun doplout!" "Vyskoč!" Semjonov,je ve vodě. Sahá mu až po pás. Ale dnoje pevné. Dotlačí člun ke břehu. Naslouchají. Noc oddechuje, jako by byl míz: Partyzán, rybář z Grigorovky přivedl gardisty přesně na označené místo břehu, dvě stě metrů severně od vesnice. Zde měli vyprovokovat přestřelku s německými strážemi a předstírat pokus o vylo- dění. Německé zajištění se zaměří sem. Ve stejnou dobu se přepraví poručík Sinaškin s hlavními silami roty a se 120 partyzány o tisíc metrů severněji, těsně pod vesnicí Zarubency aby vybudoval první předmostí pro následující brigádu. Rota má ihned po vylodění zaútočit na Grigorovku. Výstřely čtyř gardistů na zdvojenou německou hlídku u Grigorovky zapráskají ke 2. hodině ranní. "Poplach!" křičí němečtí poddůstojníci v ubytovnách ve vesnici. Jako zajištění je zde jedna četa trestní roty Jedna četa! Jsou to muži, kteří byli podmíněně propuštění z vězení, aby se osvědčili na frontě. To jsou u Grigorovky na Dněpru všechny síly Semjonov se svými čtyřmi muži se pohybuje v okolních balkách. Opětovně vystřelují salvy ze samopalů. Jednou jsou tady podruhé tam. Němci mají mít dojem, že se u Grigorovky přepravil celý prapor Bez hluku a jediného výstřelu se přeplaví i Sinaškinova rota. Neptejme se jak. Zenijní prostředky? Pontony? Prámy? Nafukovací čluny? Poručík nemá nic takové- ho. Jeho muži stloukli prkna a trámy a k nim připevnili sudy Vyrobili i malé a větší 280 Rišóev zrépr Balyka \ 19. Id Potok $andr Zarubency Bukrin Kolesišče PŘEDMOSTÍ KANĚV 23. ZÁŘÍ Grigorovka z3. záii (R) ri. Dudari 112.div. io rg (R) 3q d/b a 8ásli lO.Id ičak 3a. div. Rešetki 57. div. Kanév I 39. div. za. ts ...,,......... ..:..... 9 s Pekari (Nehrin9) a 112. div. 57 di DnéP prostory paravýsadků 24.9.veéor Is (Breith/ (R) c MPN I77l Všemi prostředky se Sověti u Bukrina pokoušejí vynutit si přechod přes Dněpr. První velká operace vzdušného výsadku má bitvu rozhodnout, ale 24. tankový sbor generála Nehringa připraví Rusům I těžkou porážku. vory Na každém byli čtyři muži a jedno dělo. Dobří plavci se jich drží a pomáhají vory usměrňovat. Když se začně rozednívat, zahájí Sinaškinova rota útok a vyžene německé zajištění ze Zarubenců a Grigorovky Tak Rusové 22. září ráno překročili severně od Kaněva Dněpr Mají předmostí, zatímco 24. ts, který má tento úsek obsadit a bránit, ještě stojí východně od Kaněva na druhém břehu řeky Rusové mají dveře dokořán, poněvadž od Kaněva do Kyjeva nestojí na sto kilometrů dlouhém úseku řeky, kterýje 24. ts přidělený, ještě anijediná bojová jednotka. Ve vzduchu se vznáší katastrofa. A aby byla pohroma úplná, překročila ve stejnou dobu, ale o dvě stě kilometrů severněji, u Cernigova, přesně na místě styku skupiny armád Jih a skupiny armád Střed, Dněpr i sovětská 13. ar- máda. Podařilo se jí to na místě, kde to Němci nejméně očekávali, protože zde, u ústí řeky Pripjať do Dněpru, se rozprostírá obrovská bažinatá oblast. Ale partyzáni zde už od poloviny září tajně pokládali dobře ukryté cesty z kmenů, po kterých se sovětské svazky dostaly přes bažiny k řece. Tak se i zde 281 podařilo 22. září vytvořit úzké předmostí, které vyčnívalojako hrozící prst k polské hranici. Slabým bojovým skupinám 2., 8. a 12. tankové a 20. mech. divize se sice podaří zabránit rozšíření předmostí v trojúhelníku Dněpr - Pripjať a pěší divize přisunuté z os- tatních úseků fronty prozatím přehradí nejnebezpečnější vlomy do fřonty ale přesto se zde, na místě styku skupiny armád Střed a skupiny armád Jih, vyvine něco nebezpečného. Tak daleko se ovšem věci ještě nedostaly Předvídaví důstojníci z oddělení gene- rálního štábu "Fremde IIeere Ost" sice na nebezpečí od ústí řeky Pripjať varovně poukazují, ale toto nebezpečí je v září ještě zastíněné. Německou obranu Dněpru totiž nejvíc ohrožuje předmostí gardového poručíka Sinaškina u vesnice Grigorovka. Sovětská válečná historie ho nazývá "Bukrinské předmostí". _ Dopoledno 22. září 1943 není v oblasti skupiny armád Jih jediný štáb, který by neznal jméno téhle rybářské vesnice. V 11 hodin zazvoní telefon u velitele armád- ního vojenského učiliště ve městě Cerkassy U aparátuje sám generál WOhler. "Kolik mužů,jste včera poslal do Kaněva?" ptá se velitel 8. armády "120 čekatelů na Unterfiihrera, pane generále. " Sto dvacet?" Mlčení. "Naložte ihned těch 120 vojáků na nákladní auta a odvezte ,je do Grigorovky Musí protiútokem zastavit postup přes řeku přepraveného nepřítele." Sto dvacet čekatelů jednoho vojenského učiliště bylo to ,jediné, co měl 22. září v 11 hodin velitel 8. armády k dispozici k tomu, aby rozbil sovětské předmostí u Bukrina. Bylo jasné, že to může být pouze nedostatečná improvizace. Ale jiné jednotky jednoduše nebyly Nehringovy divize musely bránit kaněvské předmostí proti prudkým útokům nepřítele. Bylo nutné počítat s tím, že Nehring dostane první mechanizované jednotky přes řeku nejdříve večer 22. září. Ale co všechno se mohlo u Grigorovky stát za dvanáct hodin? Konečně začala z horečných telefonátů klíčit naděje. U Kyjeva přešly části 19. td Dněpr již 21. září a zaujaly pozice těsně u města. Tankový průzkumný oddíl 19. td byl vyrušený u oběda. Do vozidel! A rychle na současně nejohroženější místo celé východní fronty Za ním následoval hannoverský 73. mech. pluk pod velením majora von Mentze. A za ním hlavní síly divize. Z Kyjeva do Grigorovky je to devadesát kilometrů. Silnice je dobrá. Dvě a půl hodiny pro průzkumný oddíl, když šlápne na plynový pedál. Dvě hodiny úzkosti pro 8. armádu! Pochopí ruský vrchní velitel jedinečnou šanci proniknout z předmostí až k Rosavě a vrazit klín mezi 8. armádu a 4. TA? Je 22. září 19 hodin 28 minut. Do Prochorovky, na východním břehu, přijde rádiem WOhlerův rozkaz generálu Nehringovi, aby co nejdříve vrhl síly na západní břeh a posílil tak průzkumný oddíl 19. td, který tvrdě bojuje v ohybu Dněpru. Co nejrychleji! Nehring doufá v příští ráno. Ale i generál Rybalko rozumí svému řemeslu. 282 Ráno 23. září začne pro Nehringa nemilým překvapením. "Utok nepřátelských tanků!" znějí pronikavé výkřiky Deset, dvacet, třicet... čtyřicet čtyři tanků T 34 se valí od severu podle východ- ního břehu Dněpru proti bojovému zajištění 253. mech. pluku 34. pěší divize z mo- selského kraje. Na tancích sedí sovětská pěchota. Bylojasné, co Rusové chtějí. Chtějí most! Chtějí Nehringovu sboru přehradit cestu přes řeku, vlastními tanky přejet na druhý břeh a zablokovat přechod. Odvážné a logické. A zdá se, že se to i podaří. Plukovník Hippel ví, že jeho 253. mechanizovaný pluk má po těžkých bojích posledních dnů jen několik set mužů. Rusové se rychle blíží k mostu. Několik kilometrů před ním, v obci Rešetki, je velitelské stanoviště 14. roty Kapitán Augus- tin má k dispozici jeden 75mm protitankový kanon, dvě samojízdné lafety s osádka- mi 3. roty 34. protitankového oddílu a dva tucty mužů. Vidí blížící se pohromu. Opevní se v několika domech a zahájí boj. Se svou skromnou bojovou silou zničí šestnáct tanků T 34. Nepřátelská pěchota je přinucena sesednout a kryje se. Tucet tankii se otočí a uvázne v terénu. Ale jedenáct tanků prorazí. Postupují dál směrem k mostu. Tam už je jen slabé zajištění z protitankových a protiletadlových kanonů. Nadchází jeden z oněch okamžiků, kdy osud celého polního tažení závisí na odvaze a obětavosti několika mužů. A ti jsou zde. Plukovník Hesse mezitím z veli- telského stanoviště sboru vyšťáral všechny dosažitelné protitankové zbraně, vrhl je před vjezd na most a podřídil velitcli 253. pp plukovníku Ferdinandu Hippelovi. A ten nasadí všechny síly, které má, proti sovětským tankům. Odrazí T 34 protitankovými kanony, pěchotními děly, minami a magnetickými náložemi. V 10 hodin je po nebezpeěí. O půl hodiny později, v 10.30, Nehring dostane radio- gram tohoto znění: "Cásti 19. td, které bojují u Grigorovky, jsou ve velmi těžké situaci. Potřebu,jí naléhavě pomoc!" Je 14 hodin. Nehringovo velitelské stanoviště je nyní v Kalaberdě na východním břehu Dněpru. Zařinčí telefon. U aparátuje WOhler: V ohybu Dněpruje to povážlivé, Zarubency v rukou nepřítele. O Grigorovku se bojuje. Nepřítel útočí na západ a jihozápad. Přepravuje přes řeku i děla a vozidla. Nehring už naštěstí před několika hodinami přesunul za Dněpr trén a týlové služby Nyní tedy může bez ohledu na silný a nebezpečný tlak nepřítele rychle stáhnout bojové jednotky přes most. Přímo na vjezdovou rampu na východní straně mostu umístí předsunuté velitelské stanoviště. Velitelem předmostí určí velitele 10. divize generála Augusta Schmidta. Jeho prvním štábním důstojníkem je osvěd- čený podplukovník i. G. de Maiziere. Na hornofalcké divizi nyní leží odpovědnost za zajištění přechodu celého sboru. Spolehlivý kronikář ze štábu 24. ts nadporučík Renatus Weber o tom píše přímo z bojiště v jednom ze svých dopisů: "Když jsme si 23. září vynutili proti ruským tankům přechod přes Dněpr, musel jsem myslet na tragédii Švéda Karla XII., který 283 se v roce 1709 musel se zbytky svého vojska u Perevoločna vzdát Rusům, protože neměl žádnou možnost přejít řeku. My jsme naštěstí měli náš železniční most." Naštěstí! Byl to kaněvský most. Zenisté 24. ts k němu nad kolejemi přistavěli ještě jeden most. Během jeho stavby mohl probíhat provoz po železnici a současně vznikl most pro vojska ajejich vozidla. Od 15 hodin táhnou jednotlivé pluky po tomto podivně vysokém mostu, dvou- patrovém díle ženistů. Nad velitelským stanovištěm na jeho východním vjezdu se I vznáší napětí. Kdo vyhraje závod? Kdy přiletí ruští letci, aby na most zaútočili? Je dost divné, že se ještě neobjevili! Ale nepřiletí. Ve 21.15 jsou bavorské pluky 573. pd, kterým velí plukovník Trowitz, na druhé straně. Okamžitě se opět rozvinou a obsadí břeh po obou stranách mostu. Přechází 112. pd generálporučíka Lieba. Dorazila spěšnými pochody, při nichž musela něko- likrát urazit až sedmdesát kilometrů najednou, než v odstupňovaném rozčlenění do stran opět navázala spojení s hlavními silami sboru. Krátce po půlnoci duní po fošnách vozidla 258. mech. pluku. Na čele 7. roty je nadporučík Isselhorst. V první četě, v levé řadě, svobodník Hellmold z Diisseldorfu- unavený, vyčerpaný, třesoucí se zimou. Pluk je ihned nasměrovaný podle řeky na sever, do ohybu Dněpru, proti vyloděným Sovětům u Grigorovky I moselská 34. pd generálporučíka Hochbauma pře,jde ještě pod ochranou tmy most a pochoduje dál, směr levé křídlo úseku sboru. Jako poslední má přes most přejít 10. divize. Její bojové skupiny drží stále se zmenšující předmostí na východním břehu. 24. září v 03.30 se po mostě stáhnou i její dolnobavorské pluky Začíná se šeřit. Generál Nehring stojí na mostě. Každou chvíli zvedá hlavu a zkoumavě sleduje oblohu a horizont jasnícího se rána. Přiletí ruské letectvo? Nepřiletí. Podivné! Ani jediný letecký útok na most. Toje nepochopitelné. Nemá snad generál Uatutin žádné letectvo? Ale ano, má! Jeho frontu je přidělená celá 2. letecká armáda. Jenže je zcela zaměstnaná ochranou vojsk, která se přepravují v oblouku Dněpru, před jednotli- vým vlnami německých leteckých útoků. K tomu, aby ještě napadly kaněvský most, chybějí eskadrám generálporučíka Krasovského letadla. To, coještě mají, potřebují na jinou velkou věc - na jedinečnou akci války od které si Stalin slibuje rozhodnutí na Dněpru. Na německé straně ještě nikdo to velké překvapení netuší. Nehring si prohlíží pochodující kolony "Jak dlouhou dobu budemeještě potřebovat?" ptá se nadporučíka Webera, který stojí vedle něho. "Hodinku, pane generále." V 04.30 dokončil 24. ts se všemi svými svazky přechod na druhý břeh. Za třináct a půl hodiny! Skvělý výkon. Ovšem odráží i fakt, že divize se už značně ztenčily 284 Nehring přechází přes řekujako poslední. Na východním břehu zůstávájen slabé zajištění, malé skupiny zadního voje, které brání vjezd na most až do jeho vyhození do povětří. Na břehu mají nafukovací a útočné čluny Připadla jim nejtěžší úloha ve válce - být zadním vojem, zdržet co možná nejdéle nepřítele. Kdy je možné odejít? Kdy smějí odejít? Kdy musí ustoupit? Velitel zadního voje nemá v rozhodujícím okamžiku nikoho, kdo by mu to nařídil. Odpovědnost leží jen na jeho bedrech. Je to obtížná funkce. Přesně v 5 hodin stojí generál August Schmidt, velitel 10. divize, na západním břehu v jedné malé rokli u velitele 10. ženijního praporu kapitána Bopsta. Před nimi, u skříňky s elektrickým zapojením, stojí poddůstojník. , "Všechno v pořádku. "Všechno připravené, pane generále!" Díky bohu, pomyslí si oba, protože ještě před dvaceti čtyřmi hodinami nebylo vůbec jisté, zda bude v pravém okamžiku "vše připravené" ke zničení tohoto mostu v Kaněvu. Velitel, náčelník štábu a ženijní náčelník sboru měli velké obavy, zda se výbuš- niny dostanou na most ještě před Rusy Byla to zkouška nervů. Ale teď bylo vše připravené. Generál Schmidt se ještě jednou dívá dalekohledem na most. Leží tam tichý a opuštěný. Schmidt se vrátí zpět: "Teď!" j Ženijní poddůstojník stlačí páčku. Všichni se vrhnou k zemi. Dunění. Záblesky i K nebi létají trosky Kouř a dým. Když se rozplyne, je z mohutného mostujen několik rozbitých pilířů. Proud řek unáší trámy a prkna. Nyní si všichni ještě jasněji uvědomí, jak podivná ,je skutečnost, že sovětské vrchní velení nepodniklo ani jediný vážný pokus o získání mostu. Ať už jednotkami vzdušného výsadku, nebo mohutným a smělým tankovým útokem. Nebo s partyzá- ny, kterými se zdejší lesyjen hemží. Co bylo důvodem takového chování? Netroufali si snad Sověti provést akci, jaké se Němcům, když v první části války pronásledovali nepřátelské jednotky ustupující přes řeky,0pětovně dařily? Například Mansteinovi při jeho výpadu na Dvinsk (Daugavpils), Guderianovi při přepadu mostu přes Desnu v Novgorodu Severském, Reinhardtovi při dobytí volžských mostů v Kalininu nebo t například smělá akce proti mostu při ústupu přes Manyč v lednu 1943. Rusové se na Dněpru o nic podobného nepokusili. Vypadalo to, že se spoléhají na svoji schop-; nost improvizace a na víru, že to půjde i bez pevných mostů. A zdálo se, že běh událostí jim dává za pravdu. Na mnoha místech se jim totiž podařilo překonat mohutný tok rychle a beze ztrát jen s pomocnými prostředky A to nejen v ohybu Dněpru u Perejeslavi a u Cer- nigova. Ještě v průběhu září se Sovětům podařilo na sedmi stech kilometrech od Lojeva po Záporoží dvacet tři přechodů během několika dnii. Ale sovětský účet měl přece jen jednu chybu. Sice se rychle dařilo přepravovat roty, prapory i pluky a zachytit se na protějším břehu, ale skřípalo to v rozšiřování 285 vytvořených předmostí v operační nástupiště, ze kterých by mohla být zahájena mohutná ofenziva. Přeprzva tanků, těžkých zbraní a munice dělala obrovské potíže. Bylo zapotřebí pevných mostů, ale ty se v maličkých předmostích nedaly stavět. Když sovětské velení zjistilo svoji chybu, chtělo ,ji rychle napravit jedním radi- kálním prostředkem. Spustilo operaci, jakou Rusové v takovém rozsahu provedlijen jednou za celou válku. 5. Bukrinské předmostí Rusoué jsou za řehou - Ze ušech stran přicházeji Jobouy zuěsti - U uětrného mlýna u Kole,sišči - "Pozor, uýsadháři!"- Tř.i rudé lriády seshočí do hatastrofý Je ráno 24. září. Svobodník Hellmold se už dlouho tak dobře nenasnídal. Rota byla celou noc na nohou. Pochodovali a pochodovali. Ale na konci, když už se rozednívalo, to skončilo dobře. Konečně se dostali z pasti před kaněvským mostem. Nyní budou mít klid. A teď ta snídaně. Marmeláda, sardinky v oleji, corned beef a zrnková káva - to vše zásobovací poddůstojník vydal. Pak si lehli do sena. Spát! Je 8 hodin. Ale ze zaslouženého odpočinku sejde. "Velitel roty k veliteli pluku!" zazní stodolou. Nadporučí.k Isselhorst se hrabe na nohy Takový rozkaz většinou neznamená nic dobrého. Za deset minut je slyšet to nenáviděné volání: "Poplach! Připravit na odchod!" Začíná obvyklý shon. "Kdepak je... Nemáš... Každá druhá věta začíná zaklením. Venku zastavily náklaďáky Iedy pojedou. Ale když pěšáky vezou, tak to obvykle znamená, že je někde horko. Nadporučík Isselhorst krátce informuje nastoupenou 7. rotu: Rusové se o něko-; lik kilometrů severněji, u Grigorovky přepravili přes řeku. Je třebaje zadržet do té doby než dorazí silnější jednotky " "No nazdar, reptají muži. Poručík Kirberg diril,nzje svou l. četu k připraveným nákladním automobilům. A jede se. Hlášení, která přicházela z míst ruského přechodu v ohybu Dněpru, byla zlá. Ovšem, když se uváží, že 3. gardová armáda generála Rybalka se na pravém břehu 9 uchytilajiž před osmačtyřiceti hodinami, musel se člověk divit, že situace neníještě mnohem horší. Zhruba pět kilometrů hluboké a sedm kilometrů široké bylo 24. září předmostí, které si Rusové vytvořili mezi Grigorovkou a Bukrinem. Pozdě odpoledne 24. září j zaútočili se šesti tanky a dvěma prapory z ohybu Dněpru proti 19. tankovému 286 průzkumnému praporu majora Guderiana, zasazenému k jejich zastavení. Zhruba o patnáct kilometrů dál proti proudu, u vesnice Balyka, se mezitím přes řeku přepravila sovětská brigáda generálporučíka Moskalenka s asi tisíci muži a postu-povala najihovýchod proti slabému čelnímu odřadu 19. td, která zde tvořilajedinou obranu. Bylo jasné, že obě vyloděné skupiny se chtějí spojit. Německý průzkumný prapor se vrhl proti Rusům u Balyky i u Bukrina. Major Guderian, nejmladší syn generálplukovníka, se projeviljako mistr improvizace. Na frontě bojovaly i opravářské oddíly a trén. Rusové byli zastaveni. Nepodařilo se je však vypudit z jejich postavení na rozčleněném západním břehu. Nehring vyslal proti Balyce posílený průzkumný prapor 10. mech. divize pod velením majora Waldemara Mayera. Ale sotva byl pryč, přišla další Jobova zvěst. I u vesnice Stajki, dalších patnáct kilometrů proti proudu, se ráno 24. září přepravila přes řeku malá sovětská bojová skupina o padesáti mužích a usadila se v rozeklaném terénu na břehu. Proti tomuto novému ohnisku nebezpečí byly vržené části impro-vizovaně motorizované 34. pd. "Zlikvidovat předmostí, zničit přepravené síly!" tak zněl rozkaz. Ale ani tohle nepatrné předmostí se nepodařilo vyčistit. Byla to stará písnička-jalmile se Rus někde pevně usadil, bylo těžké ho odtamtud dostat. Byl mistrem houževnaté obrany Ivan se usadil v okopu nebo za předprsní, a střílel; většinou se vzdal až tehdy, když hlelěl do ústí pistole nebo když na zádech ucítil hrot bodáku. U vesnice Stajki to měl obzvlášť dobré. Dutiny a trhliny ve skalách strmého břehu mu poskytovaly ideální ochranu. Před Rusy ležící pláň se dala snadno kropit kulometnou palbou, v níž ztroskotal každý útok. Německé bojovó skupiny Rusy izolovaly Postavení ostřelovaly z minometů, zatímco dělostřelectvo jim odřízlo zásobování přes řeku. Nepřátelské radiogramy prozrazovaly těžké ztráty A po třech dnech i hlad. Ale Rusové se nevzdávali. I když to bylo malé předmostí, muselo být střežené a zablokované. Jinak by se mohlo rychle změnit v nebezpečné nástupiště. Takové nebezpečí hrozilo na všech stranách. Nehring vysílal z Kaněva na místa nepřátel-ských přechodů, především do Balyky a do prostoru Bukrin - Grigorovka, stále nové bojové skupiny Hertelův prapor 258. pp se za soumraku 24. září zakopává u Grigorovky 7. rota u větrného mlýna v Kolesišči. Všichni se opevňují. Náhle zazní výkřik: "Letecký poplach!" Sovětská letadla se rychle přibližují. Všichni skočí do zákopů a střeleckých okopů. Jednotlivé sovětské letouny letí nezvykle nízko nad terénem. Za nimi, ve vzorné přehlídkové formaci, vždy po dvou, silný svazek velkých letadel. A o kus vlevo ještě jedna podobná skupina. Těžká transportní letadla letí ve výšce šest set až osm set metrů. Doprovázejí je stíhací letouny "Tolik Rusů na nebi jsem ještě nikdy neviděl," říká šikovatel Schomburg. 287 Neshazují pumy Ani nestřílejí z palubních zbraní. Blíží se obloukem od Dněpru a zcela bezstarostně přelétávají německé linie. Zjevně vůbec netuší, že v zákopech a hnízdech odporu pod nimi jsou Němci. Na Dněpru se brzy stmívá. Koncem září je to již kolem 17. hodiny Ale proč Rusové rozsvítili polohová světla? A nízko letící letadla nyní dokonce svými světlo- mety prohledávají terén porostlý řídkým lesem. "Co je to za hru?" mumlá Hellmold. Poddůstojník vedle něho má u očí daleko- hled. "V tom je nějaká čertovina," bručí nervózně. V tom okamžiku se jeho podezření potvrdí: "Seskakují!" křičí, "výsadkáři!" Sáhne po signální pistoli. A vystřelí bílou světlici. V jejím ostrém světle se jasně odrážejí otevřené padáky To, co se nyní odehraje, představuje dramatickou, nezvyklou a z hlediska válečné historie neobvyklou kapitolu. Z německé strany má autor k dispozici osobní podklady a vzpomínky generála Nehringa, dále válečné deníky zúčastněných německých jed- notek a zprávy četných svědků. Ze sovětské strany použil studie a memoáry které se začaly objevovat teprve od roku 1962, především zprávu G. P Sofronova. Je to ohromující historie: Svobodník Hellmold a celá rota to zpočátku vůbec nemohou pochopit. Masové nasazení výsadkářů? To nezažili ani nejstarší mazáci. Někteří pouze slyšeli, že v únoru 1942 se se sovětskými výsadkovými brigádami seznámil trén wiirtenbergsko-bádenské 260. pd v týlu 13. armádního sboru. Jinak jsou známé jen seskoky ruských výsadkářů v síle od pěti do osmdesáti mužů, které se uskutečnily za účelem sabotáže nebo zásobování partyzánů speciálním vybave- ním a veliteli. Hellmold a jeho kamarádi s úžasem sledují to divadlo. Ale vyruší je řízný povel nadporučíka Isselhorsta: "Palte na seskakujícího nepřítele!" Ihned začne pekelný tanec. Práskají výstřely z pušek. K nebi létají salvy z kulometů. Trhají padáky Některé plápolají jako vlajky A výsadkáři, ktcří na nich visí, klesají k zemi jako i kameny Kde zůstal padák neporušený, tam se na šňůrách houpají vojáci, pomalu ú a bezmocně - snadný cíl pro stovky pušek. Naproti, na výšině s větrným mlýnem, na levém křídle praporu, se rozštěká 20mm flak. Pročesává skupiny letadel. Jedno to dostane. Má roztržené břicho. Z dýmu a ohně vyskakují výsadkáři. Většině se neotevře padák. A kterému se to podaří, ten přesto zemře, poněvadž ho strhnou k zemi trosky letadla. a Stále více transportních letadel přelétává přes mlým v Kolesišči na západ. Už se setmělo. Sněhobílé hedvábné padáky září ve světle svítící muniče a světlic. Zbraně, kontejnery s municí a s proviantem se pomalu snášejí k zemi. V lesíku naproti se padáky zaplétají do větví. Mnohé stromyjsou ověšenéjako bizarní vánoční stromky Přiběhne major Hertel a křičí: "Skupina Pfeifer, skupina Zorn - se mnou." Muži a vyběhnou s velitelem praporu a už za půl hodiny se vracejí s prvním zajatcem. Věc 1 288 je brzyjasná: Rusové patří k 5. gardové výsadkové brigádě, jejíž hlavní síly seskakují západněji, nad Dudari. Zde, v bojovém prostoru 112. pd, seskočily oddělené skupiny Okamžitě jsou vytvořené vyhledávací oddíly a zřízená improvizovaná signální stanoviště. Kde jsou padáky, nemohou být vysazení Rusové daleko. Němci je vyslídí ve stržích dříve, než se zorientují a zformují do skupin. "Ruki věrch!" A kdo je nezvedne dost rychle, padne po zásahu ručního granátu nebo samopalu. Když se rozední, granátníci spatří, že se větrný mlýn v Kolesišči otáčí v ranním větru vanoucím od Dněpru. Na jednom rameni přízračně vlaje roztrhaný padák. Je červený oá krve mrtvého výsaďkáře, který visí na šňůrách. Dále na západ, v prostoru Dudari, kde byly vysazené hlavní síly brigády, dojde ke stejné katastrofě. Zde Sověti seskočí doprostřed kolony 10. mech. divize, která se přesunuje směrem k vesnici Balyka. A bezprostřeáně u malé obce Dudari Rusové spadnou do pochodového proudu praporu obrněných transportérů 73. mech. pluku. Ten tvoří čelo hlavních sil dolnosaské 19. tankové divize, která sem pod velením plukovníka Kállnera spěchá, aby pomohla svému zIe tísněnému průzkumnému odřadu. Výsadkový svazek nemůže být vysazený nešťastněji. Rusové seskočí nad smrtel-ným místem, které je plné nepřátelských vojáků a zbraní. Vypadá to jako obrovská vánice. Ale stane se z ní vánice smrti. Zpráva tehdeJšiho Ia 79. td podplukovníka 23náera ičl áramat>cké udáost> takto: V 17.30 první seskok. Ještě ve vzduchu se Rusové dostanou do palby kulometů a jednoho protiletadlového kanonu. Přilétající svazek je roztažený na velkém pros-toru. Po jednom, nejvýše po dvou, a v odstupu půl minuty přilétávají transportní letouny a vysazují vojáky To umožňuje účinnou obranu. Někteří piloti zjevně rozpoznali katastrofu a odlétají na sever. Zniču,jící obranná palba a bílé světlice Rusy očividně znervózňují. Nyní se vysazují chaoticky Jsou rozptýlení do malých skupi-nek ajejich osudje zpečetěn. Pokoušejí se zachránit v úzkých balkách, ale Němcije rychle vypátrají, zajmou nebo pobijí. Veliteli brigády se podaří kolem sebe shromáždit pouze 150 mužů a zachytit se v lese východně od Gruševky Zde klade rozhořčený odpor. 3. rota 73. mech pluku pod velením poručíka Goldmanna má možnost udělat si představu o tom, eo by se stalo, kdyby Rusové svůj výsadek provedli za štastně,jších okolností a měli čas připravit se k obraně, protože s sebou mají chladnokrevné odstřelovače. Goldman-nova rota má těžké ztráty Většinou průstřel hlavy Těch sto padesát mužů se podaří potřít až po rozhořčeném boji. Velitel je zajat. Několik skupin se probíjí k partyzá-nům, kteří operují v obrovských lesích západně od města Cerkassy Co Sověti tímto krvavým a nákladným dobrodružstvím zamýšleli? Vysadili tři brigády, zhruba 7 000 mužů. 5. brigádu těsně u ohybu Dněpru v prostoru obce Dudari, 3. brigádu dále vzadu, v bažinatém údolí potoka Rosava, a části l. brigády 289 hned za kaněvským mostem. Jednotlivé skupiny těchto bril;ád přistály hodně daleko na jihu, v bojovém prostoru 3. německého tankového sboru, pravého Nehringova souseda. i Z ukořistěných rozkazů a map se daly zjistit dva cílc. Prvním bylo zaclonit taktické předmostí u l3ukrina před německými útoky 5. výsadková brigáda měla zabránit přísunu německých záloh od jihu nebo jihovýchodu směrem na Dněpr Ukolem 3. brigády bylo bránit až do příchodu 40. armády prostor Sandra - Lipovy a držet v šachu němeclié pohotovostní rezervy Akce byla sice naplánovaná dobře, ale provedena příliš pozdě. Němocké svazky už totiž byly přesně tam, kde jim výsadkové brigády měly přehradit cestu. Kromě těchto taktických cílů něla výsadková operace tří bril;ádještě,jednu větší, operační Lílohu. Pohled na mapu s prostory seskoků;ji prozradí. Ukolem 1. a 3. bri;ády jakož i západní skupiny 5. brigády, bylo zachytit se na bažinatých březích potoka Rosava. Zde měly společně se silami, které překročily Dněpr u I3alyky, Riščeva a Kaněva, vytvořit rozsáhlé předmostí, a tím i druhý ochranný prstenec kolem přepraviště Bukrin. Tak měl být zajištěný velký pohotovostní prostor, v němž mělo proběhnout plánované soustředění dvou armád. Podle výpovědí zajatého velitelo 5. brigády mělo 26. nebo 27. září proběhnout drtthé dějství - velký výsadek,jihovýchodně od kaněvského mostu. Ten už měl mít těžké zbz.aně a tanky Malé oddíly, které seskočily 24. září v bojovém prostoru 3. ts, vlastně plnily roli předních vojů a zajišťovacích skupin pro tuto operaci. Totální neúspěch prvního aktu. zjevně vedl k odtroubení druhho dějství. Je vidět, že vše bylo chytře vymyšlené, ale nosprávně provedené. Výsledkem byla vojenská katastrofa. V prostoru výsadku mezi obcí Dudari a potokem Rosava bylo za prvních dvacet čtyři hodin nalezeno 1500 padákú a 692 mrtvých vojáků. Němci zajali 209 výsadkářů. Mezi zajatými byl i kapelník a knihovník 5. brigády Go tady hledali? " "Rozkaz, řekli oba při výslechu. "Rozkaz," řekl i zajatý velitel brigády "Měl jsem s seboú vzít každého muže." A tak vzal každého, i když výsadkářský výcvik s prúměrně sedmi až deseti seskoky absolvovalajen polovina vojáků. Druhá polovina neměla žádné výsadkářské zkušenosti. Navíc ji tvořili vojáci sedmi pluků. Zdravotnický personál se skládal výhradně z žen. Nejen složení, ale i jejich výstroj byla improvizovaná. Cást vojáků byla oblečena do leteckých kombinéz, část do kožených vest a zbytek do polních blůz. Naproti tomu nápadně dobře vybavené byly zdravotnice. Na celé operaci byl nejméně pochopitelný zvolený čas vysazení, tedy večerní seskok. Ruští vojáci mají sice noc rádi - ve většině případů se v ní lépe pohybují a často ji dovedou mnohem lépe využít než Němci - ale večerní seskok byl přesto velkou a osudnou chybou. Výsadkové jednotky jsou po seskoku zpočátku málo po- 290 hyblivé, protože nemají dopravní prostředky Tma kromě toho ztěžuje shromáždění rozptýlených vojáků. K tomu přistoupila i skutečnost, že jednotky i jejich důstojníci byli z důvodu utajení seznámeni s úkolem teprve 90 minut před startem. Je přiro-zené, že důstojníci, o prostých vojácích ani nemluvě, se tak nemohli s prostorem výsadku seznámit na mapě. Seskakovali tedy do zcela neznámého terénu. Někteří důstojníci s marně snažili zorientovat podle skic, které si nakreslili za letu. Ve tmě totiž nemohli vyznačené orientační body najít. Mnozí zajatci deprimo-vaně konstatovali: "Bylo to neštěstí Neštěstím byla i neschopnost mnohých pilotů. Někteří se odchýlili ze směru, ztratili kontakt a vojáky vysadili na nesprávných místech. Když na ně zahájilo palbu protiletadlové dělostřelectvo, vystoupali do víco než tisíce metrů, což vedlo k ještě většímu rozptýlení výsadkářů a svržených nákladů. Mnozí výsadkáři vůbec nevěřili tomu, že jdou do bojové akce. Domnívali se, že jde o cvičení v prostoru, v němž není nepřítel, a proto nebyli připraveni na odpor. Když pak do nich během seskoku začala ze všech stran bušit střelba, bylo to pro ně nejen překvapení, nýbrž i těžký šok. I muži, kteří se dostali na zem nezranění a bojeschopní, byli demoralizovaní. Generál Nchring uzavírá svůj posudek tímto shrnutím: "Sovětskému velení jednoduše chyběl cit pro čas, prostor a možnosti této operace. Byla provedená diletantsky Operační myšlenka byla správná, ale provedení břídilské. Patrně chyběl odborník. Jednotky byly roztroušené příliš daleko v prostoru, než aby mohly navázat součinnost. Pro nás bylo šťěstím a pro Sověty neblahou náhodou, že se tři německé divize právě přesunovaly v prostoru seskoku. Avšak i bez této náhody by ta věc neměla úspěch, protože byl nesprávně zvolený čas akce. Kdyby k seskoku došlo před přechodem 24. ts na druhý břeh, tedy v jeho týlu na druhé straně Dněpru, a poté byl obsazený nebo zničený kaněvský most, pak by se sbor dostal do kritické situace. A neien sbor nýbrž celá ar máda! Když ráno 23. září zaútočilo tyřicet sovětských tanků z lesů u Kaněva na obránco východního vjezdu na most a podařilo se je zastavit až v poslední minutě, ukázala se jasně celá prekérnost naší situace. To by byl ten pravý okamžik pro sovětské velení. V té době by součinnost jejich pozemních a leteckých sil mohla vést ke splnění operačních cílů, totiž k vyvrácení naší obranné fronty na Dněpru ze základů. Ještě i časně odpoledne by překvapivé obsazení mostu ze vzduchu mohlo přinést rozhodnutí." O dvacet čtyři hodiny později, 24. září, kdy už Nehringův 24. ts přešel přes řeku, sovětské velení svoji šanci promeškalo. Příliš pozdě, a tím i zbytečně vrhlo své výsadkové brigády do bitvy Ale dějiny válek,jsou dějinami promeškaných šancí. Katastrofa před bukrinským předmostím byla pro sovětská výsadková vojska těžkou ranou. Až do konce války se z ní nevzpamatovala a už nepodnikla žádné důležitější akce. 291 Sovětská válečná historie zahalila tuto nepodařenou akci tří výsadkových brigád ,. na dlouhou dobu závojem mlčení. V "Dějinách Velké vlastenecké války" a v mnoha standardních dílech historiků není o kaněvské vzdušně výsadkové operaci zmínka. I. V "Dějinách Uelké vlastenecké války" ji připomíná jen jedna nepatrná značka na mapě č. 56. Pod jménem vesnice Bukrin je zde nakreslený maličký rudý padáček. V textu ale není ani ,jediné slovo komentáře, žádné vysvětlení nebo odkaz. Jen ta nepatrná značka, která zasvěcenému. naznaču,je, co se 24. září odehrálo na nebi nad velkým obloukem Dněpru mezi Kyjevem a Kaněvem. Až v poslední době se touto akcí zabývají úvahy v ruských odborných vojenských časopisech. Tyto články německý obraz potvrzují, a dokonce ještě jasněji ukazují špatné provedení celé operace. Například: Pátá výsadková brigáda minula svůj prostor seskoku o více než třicet kilometrů. K oklamání protivníka bylo přijato několik nerozumných opatření - teprve po seskoku byly o nasazení výsadkovýchjednotek informované frontovéjednotky v pří- slušných oblastech; velitel 5. výsadkové brigády předal rozkaz o akci svým jednot- kám teprve 24. září v 16.00, tedy devadesát minut před nastoupením do letadel. Kde zůstal čas na vysvětlení akce a úkolu vojákům? A potom plán! Byl sestavený byrokraticky a bez ohledu na situaci na frontě. Brigády měly být na výchozí letiště přepraveny mezi 17. a 21. září, ale kvůli přetížení železnic byl jejich transport dokončený teprve 24. září, tedy v den operace. Ale děly se ještě horší věci! Mnoho transportních letadel nepřiletělo kvůli špatnému počasí včas nebo vůbec. Kromě toho bylo přiděleno mnohem méně letadel, než bylo požadováno. A konečně se do žádného letadla kvůli "špatnému stavu" nevešlo plánovaných dvacet výsadkářů. V každém stro,ji tedy sedělo patnáct, nejvíce však osmnáct mužů. Tak dostaly plány velkou trhlinu. O nic lépe to neprobíhalo ani u 3. výsadkové brigády Seskočilo sice 4 575 mužů, ale beze svých 45mm kanonů. Třináct letadel vůbec nenašlo prostory seskoku a vráti.lo se i s mužstvem zpět. Dvě letadla cíl minula a vysadila vojáky daleko i,! l v týlové oblasti. Jedno letadloje nechalo vyskočit přímo nad Dněprem, kde se utopili. Jiné minulo svůj cíl tak dokonale, že mužstvo dopadlo hluboko do sovětského zázemí. U 5. výsadkové brigády přiletělo ze 65 je 48 transportních letadel. Odlet se kvůli potížím s tankováním opozdil o 90 minut. Kromě toho nebylo na letištích dost benzinu. Jednotlivá letadla startovala chaoticky 5. brigáda přesto dokázala vysadit více než tisíc mužů. Pak byla akce zastavená kvůli nedostatku pohonných hmot. Co se s nimi stalo? Podle sovětských údajů se do 5. října vytvořilo 43 skupin, které měly celkem 2 300 mužů. Ueleli jim důstojníci 3. a 5. brigády Skupiny působily jako partyzánské oddíly v německých týlových oblastech, především v lesích mezi městy Kaněv a Cerkassy, kde vznikly velké partyzánské tábory Tak tedy 2 300 z přibližně 7 000 mužů! Smutnou kapitolu tvoří jejich vybavení radiostanicemi. Uelitel 3. výsadkové brigády a jeho náčelník štábu neměli žádné. 292 V důsledku velkého rozptýlení při přistání a výpadku mnoha přístrojů zůstalo hodně velitelů bez rádiového spojení. K jeho navázání seskočily v noci z 27. na 28. září tři skupiny s radiostanicemi, ale všechny minuly cíl. 28. září vzlétl radiostanicemi vybavený letoun Po-2, ale byl sestřelen. První spojení se šesti sty výsadkáři v kaněv- ských lesích se podařilo navázat až koncem září sovětské 40. armádě. Udivující je i skutečnost, že operační plán zjevně vůbec nepočítal s partyzánský- mi skupinami v lesích u Kaněva, ačkoliv v nich mělo být celkem sedm partyzánských oddílů. Ze by na ně STAVKA a generálové zapomněli? Nebo to s jejich údernou silou nebylo tak slavné, jak se dnes líčí? Katastrofální výsledek operace vzdušného výsadku západně od Kaněva však v každém případě odhalil fakt, že Sověti v létě 1943 ještě neměli na tomto vojenském poli co pohledávat. Maršál dělostřelectva Voronov ve svých vzpomínkách rezignovaně píše: "Velmi smutné je konstatování, že u nás, pionýrů vzdušného výsadku, neexistovaly žádné proveditelné plány pro nasazení tohoto druhu vojsk." Voronov má v každém ohledu i pravdu. Rudá armáda totiž skutečně byla pionýrem vzdušného výsadku. Už v roce 1932 byly,její výsadkáři nasazeni při manévrech na Kavkazu. V dokladech po dlouholetém německém vojenském atašé v Moskvě generálu Kstringovi čteme: "Při tomto cvičení v kavkazských horáchjsem poprvé viděl úplně nové akce výsadkového vojska. Na tuto událost nikdy nezapomenu, protožejsem se o mnoho let později na německém ministerstvu letectví dozvěděl, že obrázky z toho a dalších seskoků, které jsem poslal do I3erlína, přiměly Gringa k vytvoření vzduš- ného výsadkového vojska." Žáci tedy přcdčili své učitele. Zdá se, že Rudá armáda nedokázala vyřešit technické, materiální a personální problémy tohoto druhu pozemního vojska. 293 Šestý díl Mezl Kyjevem a Melitopolem Vesnice jménem Ljuteš Rotmistr- Něfédou a duacet dua rrružů - Osudraý househ bi-ehu Dněpr-u - Krau- čerahouy tanly přebr-odi Desnu - STAVKA rraěni pLárz - Nočni přeshupeni Večer 25. září 1943 generál Rybalkojen nejasně tušil katastrofu prvního velkého sovětského vzdušného výsadku. Doufal, že jeho výsadkáři dosáhnou alespoň na některých místech taktického úspěchu. Pokoušel se s nimi navázat spojení útoky z malých nástupišť Bukrin a Balyka a pomoci jim. Ale mlčení radiostanic nezpůsobila technická porucha. Výsadkáře z rozptýle- ných skupin, kteří se ještě schovávali v terénu u obcí Duduri, Šandra a Bučak, během nkolika příštích dnii vypátraly německé vyhledávací oddíly Německé velení bylo touto akcí vyvedené z míry Nedovedlo si představit, že by Rusové zůstali u jednoho pokusu. Vůdcův hlavní stan, skupina armád a armáda se obávaly dalších výsadk". Obávaly se, že Sověti zasadí všechny síly k získání operač- ního předmostí, aby mohli přesunout na pravý břeh silné tankové jednotky Proto byly do konce měsíce do prostoru přisunuté i 20. mechanizovaná a 7. tanková divize. Rozkaz skupiny armád Jih ukazuje, že polní rnaršál von Manstein vůbec nepo- chyboval o Vatutinových iímyslech. Nařídil rádiem WOhlerovi: 8. armáda se musí co nejdříve vypořádat se silzmi přepravenými přes Dněpr a vysazenými ze vzduchu, aby se zabránilo stavbě mostu a přivedení nepřátelské tankové armády Nepřátelská tanková armáda - to byla Ryballiova 3. gardová TA. Právem byla p-o Mansteina noční můrou. Ale neměla překvapit u Bukrinu, nýbrž na úplně jiném a místě. A začalo to dobrodružným podnikem jednoho seržanta. Osmačtyřicet hodin po nezdařeném vzdušném výsadku u Bukrinu začala o 125 kilometrů severněji, před branami ukrajinského hlavního města, překvapivá akce, ze které se vyvinul obrat na středním Dněpru. Zdejejejí příběh. Příběh, který opět dokazuje, že odvážní muži určují běh událostí i v moderní válce. Zatímco bojové skupiny generála Nehringaještě u Bukrinu pátrají po posledních sovětských výsadkářích, dosáhnou čelní -jednotky sovětské 38. armády, konkrétně 240. střelecká divize, severně od Kyjeva, u vesnice Svaromje, břehu Dněpru. Napro- ti, na druhé straně obsazené Němci, leží vesnice Ljuteš. Úsek brání 13. sbor generála 294 Hauffeho. Hesenská 88. a braniborská 208. pd obsadily postavení vybudovaná na třicet metrů vysokém strmérn břehu. Dněpr je zde šest set až osm set metrů široký a dva až šest metrii hluboký. Pod Kyjevem je mnohem širší. Podle Stalinova rozkazu z 9. září armáda okamžitě připravuje přechod přes řeku. Ale ani tady, stejně jako před sedmdesáti dvěma hodinami u Bukrinu, ještě nejsou ženisté s přepravními prostředky Proto se v blízkých lesích urychleně kácejí stromy na vory 26. září v noci vyrazí od břehu bojové skupiny 931. střeleckého pluku na vorech a na malých rybářských člunech. rlsou už blizkn u zúpadnrho břehu, když nočnim tichem práskne výstřel z pušky - německá stráž tu malou flotilu objevila. Do vzduchu letí světlice, které osvětlují řeku ostrou září. Cluny a vory leží před Němci jako na tácu. Stopy svítící munice ukazují dráhu dávek. První člun je zasažený. Druhý. Rudoarmějci na vorech si lehají na kmeny a nechávají se unášet proudem. Palba přes ně přelétává do řeky Tu se však ozve německé lehké pěchotní dělo. Uor za vorem dostává zásah. Pokus 931. střeleckého pluku o vylodění končí katastrofou. O několik kilometrů jižněji se o totéž pokoušejí prapory 836. a 842. střeleckého pluku. I ony se dostanou - ještě na řece - do obranné německé palby 836. prapor je úplně rozstřílený. Nikdo se nedostane na břeh. 2. praporLi 842. střeleckého pluku se nevede o mnoho lépe. Ale jedné četě, druhé z 5. roty které velí šikovatel Něferdov, se kolem 4. hodiny podaří proniknout ve čtyřech malých rybářských člunech na německý břeh. Vojáci sc zakopají dvě stě metrů za pobřežní nížinou ve strmém břehu. Mají s sebou osm samopalů, pět karabin, jeden lehký a jeden těžký kulomet. Ze svého příznivého postavení odrazí ráno 27. září německé protiútoky v síle čety a roty Jc to stará písnička: Ener;ický velitel s hrstkou. odhodlaných Sovětů - tady pomohlo jen zabít každého z nich v jeho okopu. Uečer 27. září má Něferdovještě desct mužú. Volá rádiem svému pluku a udává přesnou polohu svých postavení. V noci na 28. září se v patnácti rybářských člun.ech dostane k Něfedovovi sedmdesát pět mužů. A za ranního šera se na maličkých vorech přepraví kapitáni Sava a Uanin, každý s jednou bojovou skupinou, a tak.é se přidají k Něfedovovi. Do 30. září 240. střelecká divize tímto způsobem přepravila celé dva pluky s polním dělostřelectvem a částmi jednoho těžkého minometného oddílu. Předmostí bylo nyní dlouhé tři a hluboké jeden a půl kilometru. Nikdo na německé ani na ruské straně netušil, že zde byl dobytý kousek strmého břehu pro předmostí, ze kterého bude rozhodnuta bitva na Dněpru. Za rozhořčených a celé dny trvajících bojů zápasili Rusové a Němci o vesnici Ljuteš. Pokud by padla, měli by Rusové základní kámen pro vytvoření operačního předmostí. Padla! Nyní šlo o to, zda 13. sbor generála Hauffeho bude mít dost sil k tomu, aby získal Ljuteš zpět a nepřátelské předmostí alespoň přehradil. Dne 3. října pozdě večer zazvonil v Brovarech polní telefon. Sluchátko zvedl pobočník velitele 5. gardového tankového sboru generálporučíka Kravčenka. i 295 Vaším sborem a Dněprem leží Desna, která je zde tři sta metrů široká. Postavení mostu by za daného stavu věcí trvalo nejméně osm až deset dní. Za osm dní ale bude pravděpodobně pozdě. Musímejim pomoci ihned. Váš sborje nejblíž. Musíte s Vašimi tanky překonat Desnu. Musíte najít brod!" Kravčenko byl činorodý člověk. Situaci okamžitě pochopil. " "Provedu, soudruhu vrchní veliteli, odpověděl a ihned odjel ke svému sboru, který byl soustředěn v lesích severozápadně od Brovar, několik kilometrů za Desnou. V jeho zprávě se praví: "Místní rybáři a tankisté 20. brigády věděli o mělkém místě u vesnice Letki. Komsomolci se potápěli, aby prozkoumali dno. Bylo písečné, tedy průjezdné. Ale řeka byla v tom místě stále ještě dva metry hluboká. To přesahovalo brodivost našich tanků T 34. Museli jsm je tedy provizorně upravit. Všechny štěrbiny, věže a klapky na korbě a věži,jsme ucpali koudelí a vazelínou nebo smolou a utěsnili naolejovanou plachtovinou. Přívod vzduchu do motorujsme zajis-tili z poklopu ve věži. Výfuková roura byla prodloužena nahoru. Brod byl vyznačený dvěma řadami kůlů. Tanky tímto nezvyklým koridorem projížděly na první převo-dový stupeň. Ridiči jeli naslepo, podle pokynů velitelů, kteří seděli ve věžích." "Dějiny Velké vlastenecké války" právem chválí tento vynikající výkon. Když ale píší: "Ještě nikdy tankové jednotky takovou vodní překážku nepřekonaly jízdou pod vodou," pak to platíjen pro Rudou armádu, protožejiž o dva roky dříve, 22. června 1941, překonal 18. tankový pluk 18. td generála Nehringa severně od Brest-Litevska jízdou pod vodou téměř čtyři metry hluboký Bug, ovšem se speciálně připravenými a vyzkou-šenými tanky Přitomjeli zcela poslepu, protože voda se přelila i přes zavřenou věž. Ale zpět ke Kravčenkově zprávě. Generál dále píše: "Po překonání Desny sbor rychle postoupil k Dněpru. Jenže tuto řeku s její hloubkou nebylo možné přebrodit. Bylo proto nutné dostat devadesát tanků T 34 přes řeku na improvizovaných prostředcích, protože pontony zde nebyly Operaci jsme provedli se dvěma velkými prámy, které Němci po svém ústupu zanechali u břehu jen lehce poškozené. Na každý prám se vešly tři tanky Po deseti jízdách bylo v noci z 5. na 6. října přepraveno přes Dněpr šedesát tanků. Jakmile se dostaly na druhou stranu, byly ihned zasazené do boje. Po dvaceti čtyřech hodinách bylo předmostí již šest kilometrů hluboké a deset kilometrů široké." Kravčenkovy tanky byly od této chvíle alfou a omegou sovětské obrany v nástu-pišti na západním břehu Dněpru. T 34 znemožnily pěším divizím generála Hauffeho vymazat ruská obranná postavení. Předmostí Ljuteš se pevně drželo! Tím vznikla zcela nová situace. V operačním plánu STAVKY se nepředpokládalo, že by hlavní úder přes Dněpr vycházel z Ljuteše. Rozhodující útok měl být provedený z ohybu Dněpru u Bukrinu. Zde Vatutin shromáždil tři silné armády Byla mezi nimi i zku-šená a dobře vyzbrojená 3. gardová TA generála Rybalka. Podle pokynu STAVKY z 29. září to měl být právě Rybalko, kdo měl vést z bukrinského předmostí obkličovací operaci, rozbít německou obranu v prostoru 297 Kyjeva, dobýt hlavní město Ukrajiny odjihu, potom se stočit najihozápad a obklíčit celé německé jižní křídlo. V tomto plánu se znovu pro,jevuje Stalinův starý sen o zlikvidování Mansteinovy skupiny armád. Ale Stalin psal znovu účet bez hostinskóho. Nehrin;iiv 24. tankový sbor, a také při.sunutý 48. ts l;enerála von Knobelsdorffa jeho plán zhatily I když se ani 7. td, která zde byla nasazená začátkem října, nepodařilo postoupit do Grigorovky a před- mostí definitivně rozbít, bylo nyní pod kontrolou a dostatečně zahrazené. Utokem 112. pd s 2. praporem 258. mech. pluku u prudkým výpadem Isselhorstovy roty se dokonce podařilo znovu dobýt vyvýšený terén u Dněpru jižně od Grigorovky Pevná a nepřekonatelná němocká obrana tak zablokovala Vatutinovi cestu na západ. Seděl zazděný vo svém předmostí. Všechny pokusy o proražcní německé fronty ztrosko- taly Dvakrát v průběhu ří,jna Rusové nastoupili k mohutnó ofenzivě. Pokaždé však byli vrženi zpět. "Dějiny Uolké vlastenecké války" popisují porážlcu v bukrinském předmostí následujícími slovy: "Průběh bojů ukázul, že se zde dalo jcn stěží počítat s rychlým úspěchem." Byl to grandiózní obranný úspěch německých sborů. Vzhledem k tomuto poznatku změnilo sovětsk vrchní velení plán. Za jak dramatických okolností se tak stalo, o tom podává zprávu maršál Grečko, tenkrát Uatutinův zástupce, ve skvělc napsuné studii z roku 1963. 1ajemství ruského vítěz- ství na Dněpru je v n.ěm velmi poučně odhaleno. Grečko píše, že válečný rada frontu hlásil 18. ří,jna vrchnímu velení, že na přodmostí Ljuteš, severně od Kyjeva, zlomila 38. armáda odpor nepřítele a že tam existuje možnost rozšíření íspěchu. On však nomí k dispozici potřebné síly Vrchní velení ale na tuto důležitou informaci nerea;ovalc. "O několik dní později," píše Grečko dálo, "napsal vále:čný rada fřontu vrchnímu velení znovu. 1 xistu,je dobrá šanco, připomínal, dosáhnout z předmostí Ljuteš rozhodujícího úspěchu, avšak bylo by nutné do tohoto úseku přisunout jednu tankovou armádu." Už ,je zřetelnější, co Vatutin zamýšlel - pryč z Bukrinu, kde se nedalo postoupit, a přenóst těžiště do Ljuteše. Ale bylo zjevně těžké vymluvit Stalinovi jeho bukrinský plán. Bylo to úplně stejné jako na německé straně - generálové z fronty to měli se svými pány těžké! Zda se Stalin nakonec podvolil úvahám Uoroněžského fřontu, který byl mimo- chodem 20. října překřtěn na "l. ukrajinský fřont," či zda Uatutin, Chruščov a Grečko jednali na vlastní pěst, to ve zprávě není. Grečko píše: "Válečný rada frontu se rozhodl přeložit těžiště z Bukrinu do Ljuteše. To znamenalo, že z předmostí Bukrin musela být stažená celá 3. gardová TA, několik střeleckých sborů a hlavní síly dělostřelectva a všechny tyto síly přemístěny do zhruba dvě stě kilometrů vzdáleného prostoru Ljuteš. Byla to těžká a odvážná akce, poněvadž při ní bylo nutné překročit dvakrát 298 Dněpr a jednou Desnu. A to všechno v blízkosti nepřítele, který ovšem nesměl nic zpozorovat, protože operační překvapení bylo alfou a omegou. celé věci." V tomto Grečkem odhaleném rozhodnutí se objevuje zcela nový element velení. Rusové se zde poprvé vzdali své osobité vlastnosti, totiž tvrdošíjného provádění jednou při,jatého rozhodnutí bez ohledu na ztráty Vatutin a Grečko zvolili recept Mansteinových rošád, a tím udělali první krok k moderní strategii. K ní v neposled- ní řadě patří i umění maskování nástupu vojsk a klamání nepřítele. Vatutin a Greč- ko v něm prokázali opravdové mistrovství. Maršál čtenáře dále informujc: "Přeskupení začalo v noci na 26. října. Svazky 3. ardové TA, 7. dělostřeleckého sboru, 13. střeleckého sboru a dalších vojenských jednotek opustily předmostí. Liják, kterýje zahalil, zabránil prozrazení přesunu, a také tlumil hluk. Vojska se shromáždila na druhé straně řeky Ve dne odpočívala a v noci pochodovala. Přesunovala se po čtyřech pochodových osách podle fronty Za sedm dní , to vo,jáci dokázali." Utajení bylo praktikované rafinovaně. "Pochodující svazky měly zakázaný veškerý rádiový provoz. Na předmostí Bukrin byla ponochaná všechna pojítka 3. gardové IA, která vedla čilý provoz. Stažené tanky a vozidla nahradily ve starých postaveních atrapami. Vypadaly tak věrohodně, že je německé letectvo koncem října dvakrát bombardovalo. Klamné íitoky z předmostí předstí.raly německému velení ofen- zivní činnost. Učelem bylo zabránit stažení německých vojsk a dokonce Němce přimět k tomu, aby ke klamnému předmostí přisunuli další rozervy Přcs Dněpr byly vybudo- vané klamné mosty, kter měly nopřítele přesvědčit o pokraču,jícím přísunu nových sil a posílit u něho názor, že zde, v prostoru Bukrin, je připravovaná velká ofenziva. Klamání a matení se naprosto zdařilo. Manstein od Bukrinu žádná vojska nejen nestáhl, ale ještě je posílil. Bukrinská lest proto patří mezi největší a nejdůležitější válečné lsti poslední války Polní maršál Montgomery velmistr v klamání, využil ve velkém tento pro- středek dvakrát. Jednou v severní Africo, při rozhodující africké bitvě u F1 Alamej- nu, kdy oklamal Rommela maskováním svých útočných úmyslů na severu rafinova- nými klamnými objekty vybudovanými na jihu. Podruhé, v ještě větším rozsahu, v létě 1944, kdy klamnými objekty vybudovanými v Anf;lii Hitlerovi předstíral, že připravuje druhou invazi ve Francii, a tím ho odvrátil od včasného zasazení všech dosažitelných sil do elasticky vedené obrany Smělé přeskupení sovětských sil ovšem nezůstalo německému velení tak skryto, jak to líčí maršál Grečko. Velení 4. tankové armády si všimlo, jak vyplývá z Hothova válečného deníku, že velké sovětské tankové svazky překročily Desnu a směřují na sever Špatné počasí však znemožnilo start průzkumných letounů, a takje v deníku zaznamenáno: "Pozici nebylo možné zjistit." Hothův průzkum zjistil i soustřeďování motorizovaných svazků v prostoru Lju- teš. Hoth se dokonce rozhodl, že síly nepřítele v tomto prostoru rozbije tankovým útokem. Hitler s ním však nesouhlasil. 299 Tak se Ljuteš stal výpadovou branou napěchovanou zbraněmi. Vatuninovy přípravy probíhaly nerušeně dál. Začátkem listopadu byly shromážděny tři armády ajeden tankový sbor Východně od řeky pakještě stál dalšíjezdecký sbor. Soustředění dělostřelectva bylo neslýchané. Grečko píše: "Dva tisíce děl a minometů a pět set raketometů bylo v předmostí připraveno k boji. Tím bylo na šest kilometrů širokém útočném pásmu 38. armády dosaženo hustoty dělostřelectva více než tři sta hlavní na tisíc metrů. Tedy jedna hlaveň na každé tři metry Na Východě se ještě nekonal íitok, který by se opíral o tak silnou koncentraci dělostřelectva. Sovětské ozbrojené síly v ljutešském pásmu průlomu měly nad německými silami obrovskou převahu - pěchota třikrát, dělostřelectvo čtyři a půl krát a tanky devětkrát." Sovětský plán za takové nasazení stál. Jaký plán to byl? Zhruba řečeno: Dobytí Kyjeva, tentokrát od severu; rozbití německé 4. tankové armády; obsazení dopravních uzlů západně od Dněpru včetně Zitomiru, I3erdičeva a Vinnice; pak stočení najih k obklíčení a zničení celého němec- kého jižního křídla! Vskutku mohutný úder! 3ude m.ít úspěch? Podaří se tentokrát to, o co se Stalin od Stalingradu stále znovu pokoušel? 2. Cílem je Kyjev Ve shlepě šholni budouy v Nouo-Petroucicla - Gczr-da útoči - Hamburšti a Brani- boršti do průlomu - Tanhy s ječicimi sirénarni a s rozsuicenými reflehtory- Kyjeu se už rcedá zachránit - Zrřnih 88. pd -- Traédie 25. tanhové diuize- Ztroshotáni němechého protiúderu - Hoth musi odejit Vesnice Novo-Petrovcy ležela v ljutešském předmostí těsně za sovětskou hlavní i. i bojovou linii. Ve sklepě rozstřílené školní budovy bylo umístěno velitelské stanoviště generála Vatutina. Necelých 50 metrů od něho byly operační skupiny štábů 3. gar- dové TA a 38. armády Oba velitelé armád, generálové Rybalko a Moskalenko včetně svých válečných radů, řídili bojovou činnost zde, vpředu. Ale i velitelé sborů a divizí byli nablízku. Historie válek zná stěží podobný příklad nahromadění velitelských stanovišť na tak malém prostoru těsně za hlavní bojovou linii a uprostřed předmostí I napěchovaného vojskem. Toto nahroma.dění generálů v přední linii nebylo chybnou dispozicí, nýbrž patřilo k plánu. Mělo vojákům demonstrovat, že je očekával obzvlášť velký úkol, který vyžadoval mimořádné nasazení, a to od vrchního velitele až po posledního 300 vojáka. Shromáždění, na kterých vystupovali političtí instruktoři, váleční radové, zasloužilí komunisté a vyznamenaní vojáci, měla vyvolat patos, slavnostní náladu a důvěru ve vítězství. Osvědčení vojáci byli slavnostně přijímáni za kandidáty nebo členy komunistické strany; u frontu bylo v říjnu přijato 13 000 mužů. Vojáci proklamovali závazky, že pro vítězství nebudou šetřit život a že k 26. výročí revoluce osvobodí Kyjev Všude se četl závazek seržanta Valentina Komisarova: "Budu bojovat, dokud bude v mých žilách proudit krev, dokud mé oči uvidí a dokud v rukou udržím pušku." Nikita Sergejevič Chruščov vysvětlil ve sklepě školní budovy, za přítomnosti Vatutina, plán operace: "Ať to stojí, co to stojí, Kyjev musí k výročí Ríjnové revoluce padnout," byla jeho závěrečná slova. Ať to stojí, co to stojí! Uatutin nešetřil. Rozpoutal peklo. Dva tisíce děl a pět set "Stalinových varhan" buší za svítání 3. listopadu u Lju-teše do německých postavení. Burácí čtyřicet minut do ranní mlhy Trhají ohnivými jazyky šero a opar Když se zvířené cáry mlhy pomalu rozjasní, objeví se letouny 2. sovětské letecké armády a svrhnou svoje pumy na německá obranná postavení. Potom zaútočí střelecké pluky 38. armády, které podporuje 5. gardový tankový sbor generála Kravčenka. "Urrá..." Mohutný úder zasáhl tři německé pěší divize, 88., 68. a 208. - Franky, Hesence a Branibory Byl tak drtivý, že sovětské střelecké jednotky nenarazily na prvních několika stech metrech téměř na žádný odpor. Ieprve v průběhu dne se německá obrana vzpamatovala. Divize generála Moskalenka přesto dokázaly vytvořit v ně-mecké frontě mezeru širokou deset kilometrů a proniknout sedm až deset kilometrů do hloubky obranného pásma. Generálplukovník Hoth vrhl proti vlomeným sovětským jednotkám hambur-skou 20. mech. divizi generála Jauera a části braniborské 8. tankové divize. Marně! Prudkost útoku šesti střeleckých divizí ajednoho tankového sboru se nedala zast,a-vit. Když se vojáci z hanzovního města dostanou do jim přidělené záchytné linie, je tam boj pěchoty už v plném proudu: Rusové už tam jsou. Mechanizované pluky se brání houževnatě a zarputile. Podnikají protiútoky Ustupují. Útočí spolu s bojovými skupinami durynské 7. tankové divize. Dokonce získávají terén. Vtom Vatutin zahájí druhé dějství své ofenzivy- večer 4. listopadu zasadí do boje tankové brigády 3. gardové TA generála Rybalka. Ty proniknou mezerami, které vytvořila 38. armáda. Předjedou vlastní pěchotu a valí se dál. Přichází večer. A tu se stane něco, co Němci, kteří se znovu formují k obraně, ještě nezažili. Bitevní polejejasnéjako ve dne a vzduch se plní pekelným rámusem. Rybalkovy tanky postupují s dálkovýrni světly a s ječícími sirénami proti německým 301 postavením. Aniž by zastavily, vystřelu,jí za jízdy ránu za ranou. Na tancích sedí pěchota dvou divizí,167. a 136. Jede přímo na palebném valu do hloubky německé fronty Rybalko chce rozsvícenými světlomety a ječícími sirénami vyvolat paniku. Myslí na účinek "trub z Jericha" (německých Stuh) na sovětské vojáky Vytí Stuh za střemhlavého letu vždy přivádělo ruskou pěchotu na pokraj paniky Rybalko chce se svou ječící a strašící tankovou Armadou dosáhnout stejnho účinku. A také se mu to na mnoha místech řídce obsazené obrany v pásmu 13. a 7. sboru podaří. Ještě účinnější samozřejmě byla palcbná síla soustředěných brigád tanků T 34. 7. tanková divize generíla von Manteuffela nemohla ani protiútokem své obrněné skupiny zabránit tomu, aby Rus pronikl osm kilometrů západně od Kyjeva přes řeku Irpen a postupoval po žitomirské silnici do Fastova, významnóho dopravního uzlu, který ležíjihozápadně od Kyjova. Zpočátku úspěšný protiútok hlavních sil 7. tankové divize a pluků 20. mech. divize už nemohl, vzhledem k postupu Sovětů na obou bocích, situaci významně změnit. Durynci a Frankovč museli ustoupit. Bergedorf ský 90. mech. pluk byl zatlačený do severní části města; .5. listopadu po setmění se se všemi raněnými a pod vedením kapitána Otta probojoval z města a skrz ruskou frOntll. 88. pd se uchýlila do západní části Kyjeva. Její velitel generálmajor Roth se II pokusil svoje jodnotky uspořádat, ale brzy padl v bo,ji s čelními jednotkami nepřá- telsk pěchoty Na velitelském stanovišti generálplukovníka Hotha stačil k odhalení záměru Rusů ,jediný pohled na situační mapu - tanková armáda generála Rybalka mířila mimo Kyjev na velké stratogické zásobovací linie Mansteinovy skupiny armád. Sovětská 38. armáda generála Moskalenka se naproti tcymu rozmáchla k přímému útoku na ukrajinské hlavní město. Mžilo. Vlhkó počasí halilo bitovní pole u Kyjva do studené šedi. Sedivá jako příroda byla pro generálplukovníka Hotha i operační situace. Jak bylo v posledních měsících téměř pravidlem, neměl ani nyní k dispozici dostatečné zálohy, se kterými by mohl operovat. Hitler držel disponibilní tankové divize na dolním toku Dněpru, poněvadž nechtěl za žádnou cenu ztratit nikopolskou oblast s manganovou rudou. Kromě toho se obával o přístupy na Krym. Proto byla durynsko-hesenská l. tanková divize koncem října 1943 stažena z Recka. Po přesunu se soustředila v prostoru Kirovograd. Moderně vyzbrojená a zcela doplněná divize měla prověřit možnosti protiútoku v prostoru severně od s města Krivoj Rog; prozatím však byla plně zaměstnaná vybavováním svých vojáků, i protože ti dosud měli tropické uniformy nejnutnější zimní výstrojí. Velkou rezervu, kterou představovala 17. armáda, Hitler nadále nechával jako stráž na Krymu, poněvadž tato "letadlová lod" před rumunskými nafťovými poli nesměla v žádném případě padnout do ruských rukou. Všechny Mansteinovy pokusy o získání 17. ar- mády pro bitvu o Dněpr ztroskotaly na Hitlerovu NF! Vůdce arl,nzmentoval politic- 302 kými a válečně hospodářskými důvody V případě vyklizení "krymské bašty" se obával reakce sousedních Turků, Rumunů a Bulharů. Byl to opět onen starý problém, který mezi Mansteinem a Hitlerem vyvolával neustálé rozepře: posílit severní křídlo Mansteinovy skupiny armád, aby se předešlo hrozícímu operačnímu obchvatu, nebo dát přednost válečně hospodářským a politickým zájmům. Na obojí chyběly síly Hitler sám si toto dilema patrně uvědomoval. "Ale," prohlašoval Mansteinovi, "tohle rizikoje třeba podstoupit a,já,jsom ochotnýje vzít na sebe." Generálplukovník Hoth se na svém velitelském stanovišti v Markarově, na silnici Kyjev - Zitomir, skláněl nad mapami. Jeho náčelník štábu generálmajor Fangohr referoval: "Kyjev se už nedá ničím zachránit. 7. tanková divize, 20. pěší (mot.) divize a bo,jová skupina tankovó divize SS "Das Reich" byly zatlačené mimo město. 88. pd už nemůže nepříznivý vývoj ve městě zvrátit. Nyní musíme včas zachytit alespoň nebezpečný úder sovětských mechanizovaných vojsk na naše týlová I spojení v prostoru Fastov - Berdičev - Zitomir Jinak bude spolu se seřazovacími nádražími Fastov a Kasatin v nebezpečí i tepna života celé skupiny armád." Hoth přikývl. Zařinčel telefon. Ohlásil se 7. sbor Zádal o pomoc. Ale odkudji měl Hoth vzít? Události se valily Sovětská 38. armáda dobyla Kyjev Hlavní síly německé 88. pěší divize byly zničeny v hořícím městě. Jen zbytky bez těžkých zbraní a mate- riálu se probily najih a na západ. Když se přiblížilo výročí revolucc, valily se o půlnoci na 6. listopad čelní jednotky 5. gardového ts generála Kravčenka po Kresčatiku, kyjevském bulváru v centru města. Samopalníci 4. samostatné průzkumné roty proklouzli do zbořeniště sídla komunistické stany a vyvěsili rudou vlajku. Ukrajinská metropole je tři dny po zahájení útoku opět v ruských rukou. V německé obraně v prostoru severně od Kyjeva nefungovalo správně prakticky nic. Tankové jednotky byly mnohdy zasazo- vané za neznalosti vývoje situace, hlavní síly 19. td byly dokonce přeložené do Bukrinu. Jediné, co běželo s obdivuhodnou přesností, byla činnost německých železničářů. V Kyjevě nezůstala ani jediná lokomotiva. A když bylo vyklizené pos- lední nádraží, odvezl personál Ríšských drah a oddílů polní železnice celkem 24 911 vagonů s evakuovaným materiálem. Hrdinou dne byl Nikita Sergejevič Chruščov Šéf ukrajinských komunistů vtáhl v generálské uniformě do Kyjeva a byl oslavován jako osvoboditel. Byl to jeho velký den. Generál Rybalko, vlastní vítěz, se o oslavy nestaral. S brigádami své 3. gardo- vé TA se hnal kolem města najih. Zde byl sice vržený zpět 10. mech. divizí, ale rychle své jednotky přeskupil a zaútočil do širokých mezer v pásmu obrany 7. sboru jiho- západně od Kyjeva. Překonal řeku Irpen. Přerušil týlová spojení německých divizí, které se ještě bránily v Kyjevě. Zablokoval velké silnice vedoucí do města. 7. listopa- 303 du obsadil Fastov, dopravní uzelležící padesát kilometrůjihozápadně od Kyjeva, přes který probíhalo veškeré zásobování severního křídla Mansteinovy skupiny armád. Oba prapory domobrany pohotovostní prapor navrátilců z dovolené a několik pro- tiletadlovců z bojových a světlometných baterii, kteří měli dopravní uzel bránit, byli Rybalkovými tankovými silami smeteni. Malý štáb velitelo 7. tankové divize, který tam byl 5. listopadu vyslán, také nemohl pohromu odvrátit a musel si vybojovat cestu k divizi pěšky I pro německé železničáře, kteří dovezli evakuační transporty až do Fastova, šlo tentokrát všechno příliš rychle. Veškerý naložený materiál stál na kolejích obrov- ského seřazovacího nádraží, kde bylo i čtyřicet pět lokomotiv Nic z toho, na Východě tak cenného železničního materiálu, se nedalo zachránit. Katastrofa! Ovšem ještě horší bylo, že Rybalko už byl v týlu skupiny armád. Když se alarmující zpráva o pádu Fastova dostala Mansteinovi na stůl, okamžitě odletěl do vůdcova hlavního stanu v Rastenburgu. Šlo o to, aby Hitler uvolnil tři tankové divize, které vyčlenil pro bitvu na dolním Dněpru, na obranu a protiútok v prostoru Fastov Jenže Hitler zase řekl NE! Jeho strach ze ztráty rudných ložisek a Krymu byl větší, než obava o Mansteinovo severní křídlo. Polní maršál byl zoufalý. "Když to dopadne špatně, pak je osud skupiny armád Jih zpečetěný," varoval a. i ;. zapřísahajícím tónem. Výsledkem byl alespoň malý ústupek. Hitler nakonec povolil, aby dvě tankové " ,. divize, l. td a divize SS "Leibstandarte Adolf Hit;ler, nebyly zasazené na dolním Dněpru, nýbrž u Kyjeva. Ale oba tyto svazky byly na přesunu, a proto nebyly okamžitě k dispozici. Nezbývalo nicjiného, než přijmout rozhodnutí, které mělo mít osudné následky: 25. tanková divizc! Musela z transportu z Francie přímo do Fastova. Divize byla vytvořená teprve v létě. Posílená o odpočinutý 9. tankový pluk byla přeložená z Norska do Francie, kde prodělala první bojová cvičení. Nyní byla na přesunu ke 4. TA. Jejím velitelem byl schopný generál von Schell. Ale co byl platný schopný velitel, když divize ještě nebyla srostlá a když neměla žádné zkušenosti z bojů na východní frontě. Ale generálplukovník Hoth neměl jinou možnost. Musel ji bez ohledu na všechny pochybnosti vrhnout na Fastov, aby mohl tento dopravní uzel bránit. Jedna okolnost ovšem Hothovo rozhodnutí ospravedlňuje. Guderian totiž gene- rálu von Schellovi přidělil nejen jeden tankový pluk, ale i kompletní 509. prapor tanků Tiger. 45 tanků Tiger! A k tomu 90 tanků Parazer IV 9. tankového pluku. Rybalkova tanková armáda míří mimo Kyjev na zásobovací linie Mansteinovy skupiny armád. I v předmostí Záporoží mezitírn vznikla krizová situace. Generál Heinrici musí v noci na 15. října nechat eloktrárnu a přehradní hráz vyhodit do povětří. 304 I SITUACE V PROSINCI 1943 5,a Oo.:. Koroslen I Korosten I.UKRA.IINSKÝ I. GA pRONT 73 Radomyfl , KYlev e Žitomir KYlev " I I Žitomir 1. T 3 9 o Fastov I : Brusilov I ěon. 9 ; Bukrin 9Q.9 O Berdičev Faslov P 48. ts 0 km 50 erkassy I A Kremencug I Dněpropetrovsk o kn too Krivoj Ro9 TA :::: I Záporoží.: I Nikopol Dněpr PŘEDMOSTÍ ZÁPOROŽÍ ZAČÁTKEM ŘÍJNA 1943 m, 0 Přehradni A jezero Cherson Melitopol 725. div. I 16. péši (mot.) div. _ v Perekop 3.1P 123. div. PPehradní A Z 0 V S K. É. hráZ . ts 333. div. M O fř Železnióní a silni8ní most 29A. div. ostrov Chortica 335. div. K R Y M MPN 1996 305 Celkem 135 bojových tanků - to byla opravdová šance! Rybalko neměl, podle při- bližného odhadu, o mnoho víc slahších tanků T 34. Jenže nyní se opět set,káme se skutečností, že bitvy a celá polní tažení nezřídka rozhoduje omyl, nepořádok nebo chybné rozkazy Prapor tanků Tier a hlavní síly tankového pluku 2.5. td minuly bitevní pole. Když se v l3erdičevě vykládaly kolové části divize, aby pokračovaly v přesunu na Fastov, tankové jednotky tam už nebyly Byly totiž před dvaceti čtyřmi hodinami odeslány železničním transportem na jihovýchod a v té chvíli vjížděly do nádraží Kirovorad, původního cíle divize, tedy dvě stě kilometrů od I3erdičeva. Armáda obrněné části divize včas nezadržela. Tak museli tankoví ;ranátníci, dělostřelci a ženisté útočit proti Rybalkovým tankovým brigádám téměř bez tanků a bez samohybných děl protitankového oddílu. 146. mechanizovaný plulc narazil jižně od Fastova na silné smečky tanků T34 z ,55. gardové tankov bri;ády Její průzkumné oddíly německou kolonu včas odha- lily a velitel bril;ády chladnokrevně připravil překvapivý útok. 9. rota byla zničena. Sestá se dostala do pekla. Je,jí volitel, téměř všichni Unterfiihreři (mladší velitelé) a 160 mužii padlo v palbě tankii T 34. Vypukla panika, která zasáhla celý 2. prapor. Navzdory těžkým ztrátám vodl ;enerál von Schell své prapory stálo vpřed. Alejejich úderná síla byla ta tam. Když o dva dny později konečně dorazily nejpřednější části 9. tp z Kirovogradu, zahájily prořídlé prapory pod velením volitele divizo opět útok na Fastov Zahnaly Rusy Pronikly až na okraj Fastova. Jedna úderná skupina dokonce dobyla nádražní budovii. Po tvrdých bojích byla vytlačena. Opět pronikla do města. Ale musela znovu ustoupit. Nakonec útok uvázl na výšinách asi 2 000 metrů před městem. K roz- hodujícímu úderu do hlubokého boku Sovětů až nedošlo. Ztráty byly příliš vysoké. Když se svobodník Fitschcn s transportem opozdilcii dostal k 6. rotě, nalezl z 12 mu- žů své skupinyjižjen dva ajednoho poddůstojníka. Rota měla 7 5 bojeschopných mužů. Sedmdesát pět! Před deseti dnyjich ve Francii nastotipilo do va;onů 240. Neštěstím pronásledovaná 25. tanková divize přesto dokázala jednu věc: Zasta- vila Rybalkúv útok najih a spolu sjednou bojovou skupinou divize SS "Das Reich," 10. mech. divizí a nově přisunutou 198. pd přehradila sovětský průlom. Manstein tím získal čas ni přisunutí nových sil pro koncentrovaný protiútok. Stalinova šance na zničení německého jižního křídla opět mizela v dálce. Sově- tům se sice podařilo udělat velký skok na západ a dobýt Zitomir s velkými sklady vvstroje a potravin 4. tankové armády (viz mapka na str. 304). Sovčtský průlom však nouzově přehradil 13. sbor armádní skupiny Mattenklott s 8. tankovou a 20. me- chanizovanou divizí. Severně odtud zabránil 59. sbor s 291. pd a sborovou operační skupinou C sovětskému prúlomu po obou stranách KorostenLi (v místě styku skupin armád). Největší nebezpečí bylo zažehnáno: Manstein shromáždil jižně od linie Fastov - Zitomir 48. tankový sbor a vytvořil tak silnou údernou skupinu, která neměla méně než šest tankových a několik mechanizovaných divizí. Nyní mohl zahájit úder do boku na západ pronikajících sovětských jednotek. 306 Manstein na Hitlcrovi zase jednou vybojoval skutečně značnou bojovou sílu. Divize sem byly přeložené ze všech koutů Evropy: z Norska, Recka i ze severní Itálie. Byly mezi nimi vynikající, osvědčené a zčásti nově vyzbrojené svazky se zkušenostmi z bojů na Východě, jako 1. tanková divize SS "Leibstandarte," l. a 19. tanková divize. Sbor byl svěřený generálu Hermannu Balckovi, jednomu z nejlepších velitelů WeyLrmacyatu. Ovšem. na skutečně rozhodující porážku čtyř ruských armád a dvou samostatných sborů, které se nyní nacházely v operačním předmostí Kyjev, a na jejich vržení zpět za Dněpr - na to přecejen šest divizí 48. tankového sboru nestačilo. Guderian to pochopil a 9. listopadu na Hitlerovi žádal silnější soustředění. "Nasaďte do boje všechny dostupnč divize skupin armád Jih a A, a to i za podstou-pení velkých rizik," navrhl. Ale Hitler se rozhodl vést protiútok s nedostatečnými silami. Jako obvykle. A to se nevyplatilo. 59. armádnímu sboru se sice podařilo upevnit situaci kolem. Korostenu. 48. ts znovu získal prostor Zitomir - Radomyšl-Brusilov - Fastov, ěímž opět předvedl, čehoje pod velením osvědčených velitelů ještě německó tankové vo,jsko schopno i v páté zimě války Mnohem silnější nepřítel byl vymanévrovaný, jeho ofenzivní síle došel dech a celé sbory byly rozstřílené. Ale nemožnó se provést nedalo - Kyjev nemohl být dobytý zpět. Utočný švih 4. TA slábl. Sověti dokázali jádro svého operačního kyjevského předmostí ubránit. Toto předmostí mělo hloubku zhruba sedmdesát pčt kilometrů a bylo skoro dvě stě kilometrii široké. Na tak velkém úseku byla němcckó Ironta zatlačena za střední Dněpr. A tenhle sovětský "balkon" byl brzy opět nebezpečně plný útočných vojsk. Za situaci, která vznikla výhradně Hitlerovou chybou, byl shledán vinným v tisíci bitvách osvědčený ;enerálplukovník Hoth. Obětní beránek musel předat velení 4. tankové armády ;enerálu Rausovi. 3. Záporoží Bočni peurtost na Dněpru - Sest diuizi a jedera těžhý protitanhový pluh - Mali- raoushij útoči třemi armádami - Zapečetěný dopis u leteché brašně - Stalinoua černo-bilo-čeruená legie - Krize na přehradni hrázi - "Heinrici, zahráuáte si se suo,ji hlauou!" - Duě stě tun dynamitu - Vitězstui Rusů s uelhými důsledhy Avšak nebezpečí nečíhalo jen v prostoru Kyjev I u Kremenčugu a u města Cer-kassy byla situace na pováženou, protože enerálplukovník Koněv zde dokázal za aktivní pomoci odvážných partyzánských skupin vybudovat silná předmostí. Nejne-bezpečněji se však věci od poloviny října vyhrotily u Záporoží. Město s gigantickou přehradní hrází a mohutnou elektrárnou "Lenin" - parádním příkladem komunis- 307 Ý . tické energetiky - bylo pro sovětské vedení emotivním válečným cílem. Zde bylo ve hře něco podobného jako prestiž Stalingradu. I v Hitlerových plánech hrálo Záporoží zvláštní roli. Z dobrých důvodů si v po- lovině září od Mansteina vyžádal vybudování širokého předmostí k obraně města P a hráze. Polní maršál tím nebyl nadšen, protože potřeboval každý pluk na západním břehu Dněpru. Ale Hitler zůstal tvrdý. Šlo o zabezpečení energetické kapacity půl " milionu kilowatt, která udržovala při životě celou západoukrajinskou průmyslovou oblast: V kirovogradských hutích a v krivojrožských dolech se pracovalo na plné obrátky Měla to vše ohrozit ztráta záporožských kilowatthodin? ; i Zájmy válečného hospodářství však nebyly jediným důvodem Hitlerova zájmu I o Záporoží. Starategické důvody hrály stejně důležitou roli. Dokud se na východním břehu u Záporoží drželo předmostí, nemohl se Rus odvážit úderu mezi ohybem Dněpru a Azovským mořem ve směru na dolní tok Dněpru, aby obsadil přístupy na Krym. Toto předmostí ideálně krylo bok 6. armády a současně ohrožovalo sovětské síly, které operovaly severně od něho ve směru na Dněpropetrovsk. Ani Manstein se před těmito Hitlerovými argumenty nemohl uzavírat. Sovětská válečná historie potvrzuje, že německé předmostí bylo pro ruské operace proti dolnímu Dněpru velkou překážkou. Tato pevnost Rusům nedovolovala natáhnout se po Krymu. Hitler měl tedy pravdu, když požadoval bránit záporožské předmostí zuby nehty Í Ten nevděčný úkol bránit zuby nehty záporožské předmostí dostal starý a osvěd-;! čený 40. tankový sbor generála Heinriciho. Z jeho tří tankových divizí a z pěších , ,. divizí 17. armádního sboru generála horských vojsk Kreysinga byla vytvořena armádní skupina Heinrici - stráž na zaporožské hrázi. Přirozeně, že to nebyly síly, které by dostatečně pokrylyjak západní břeh, tak i čtyřicet kilometrů široký a dvacet kilometrů hluboký "balkon" na východním břehu. Tuto baštu bránilo šest divizí a jeden těžký protitankový pluk. Ovšem sovětské vrchní velení proti nim nasadilo celý front se třemi armádami, jednou leteckou armádou a dvěma tankovými sbory; byly mezi nimi i elitní svazky, například 8. gardová armáda generála Čujkova, obránce Stalingradu. Tři armády a jedna letecká armáda proti šesti a půl divizím. ř To byla desetinásobná převaha! Přesto byly první sovětské útoky úspěšně odražené. Sověti stále znovu ztrosko- távali především na ofenzivním bojovém duchu rýnsko-vestfálské 16. mech. divize hraběte Schwerina a obranné síle 656. těžkého protitankového pluku podplukovní- ka von Jungenfeldta. Těžké stíhače tanků Ferdinand, nazývané také Porsche-Tiger, likvidovaly svými 88mm kanony jeden tank T 34 za druhým. A 150mm houfnice ve 47 tancích 216. praporu doprovodných tanků vytvářely valící se pevnosti, které měly zničující palebnou sílu. Von Jungenfeldtův pluk však měl jen jeden prapor doprovodných tanků a jen dva prapory stíhačů tanků Ferdinand. Kdybyjich měl dvojnásobné nebo trojnásobné 308 množství a k tomu ještě několik odpočatých pěších a tankových divizí, bitva o Zápo- roží by pravděpodobně probíhala jinak. S jediným plukem těžkých protitankových zbraní se ale vyhrát nedala. Generál Heinrici měl velké obavy Počty divizí a jejich mužů v zákopech klesaly Náhrada žádná. Především zásobovací situace byla špatná-přísun munice nestačil, takže od poloviny října nebylo možné vést dělostřeleckou palbu ani na dohled se formující nepřátelské kolony Ráno 10. října Malinovskij zaútočil znovu. S celým frontem, se všemi třemi armádami. Opět si vybral za den útoku neděli. Domníval se, že sváteční nálada sníží německou pohotovost. Bitvu zahájila mohutná dělostřelecká příprava ze všech hlavní. Sověti poprvé nasadili samostatné dělostřelecké divize. Umožňovaly rychlé a mohutné soustředění palby do těžišť úderu. Právě při vytváření průlomů to mělo rozhodující význam. Německé velení se k podobné nové organizaci dostalo až poz- ději - po experimentu s 18. dělostřeleckou divizí - kdy vytvořilo tzv Volksartillerie- korps (dělostřelecké brigády a dělostřelecké sbory domobrany). Takovou palbu, jaká byla vedena na německé linie u Záporoží, Němci ještě ne- zažili. S bezpříkladným vynaložením munice Malinovski,j doslova přeoral zákopy německé hlavní bojové linie. Pak se rozjel jeho útočný parní válec. Na jižním úseku útoku, u Novo-Alexandrovky, se doprovodné tanky majora Horstmanna vrhly proti vlomeným Rusům. Zcela vpředu stál ve věži svého vozidla poručík Weisbach. Poručík Hofer se dostal až k protitankovému příkopu. Jižně od " rollbahnu" zastavili ruský nápor na Novo-Alexandrovku poddůstojník Leder a vrchní svobodník Habermann se svými vozidly a zatlačili Rusy zpět do jejich výchozích postavení. Uečer stálo na bojišti před předmostím 48 zničených nepřátel- ských tanků. Stejný průběh měl i příští den. Utok Rusů. Protiútok. V nepřetržité nepřátelské palbě se druhý a třetí den bitvy statečně držela i Heinriciho pěchota. Sověti útok nepřetržitě "živili" z hloubky Utočili. Padali v německé palbě. Prchali zpět. A znovu útočili. Ráno 12. října dojde z hlediska historie války k zajímavému intermezzu: Uelitel 123. pd generálporučík Rauch přinese generálu Heinricimu sovětskou leteckou brašnu, která byla shozena v jeho bojovém úseku. Obsahovala zapečetěnou dopisní obálku. Adresa byla napsaná na psacím stroji. Dopis byl určen veliteli 123. pd generálu Erwinu Rauchovi. Stálo v něm: "Milý Rauchu! Několikrátjsem se pokoušel navázat s Vámi spojení prostřednic- tvím svých parlamentářů, ale Uaši lidé na ně vždycky stříleli!... Proto volím tuto cestu... Jistě si ještě pamatujete na dobu, kdy jsme společně chodili do válečné školy... Uaše divize se nalézá v bezvýchodné situaci... Vaše divize je obklíčená, blíží se nový Stalingrad... Přejdéte spolu s Vaší divizí ve tvaru k nám... Vymohl jsem pro 309 Uaši divizi a pro Vás samotného obzvlášť čestné a příznivé podmínky... Slušné zacházení, zajatcúm bude ponechán osobní majetek, důstojníkiim poboční zbraň. Divize zůstane pohromadě a bude společně nasazovaná na práci... Po skončení války budejako první propuštěna do vlasti." Podpis: von Seydlitz, ;enerál dělostřelectva. Tento dopis l;enerála, který padl u Stalingradu do zajetí, byl však pouze jedním z opatření ve vedení psycholo;ickó války Sovětů. Například pěchota 304. pd, nasa- zená severně od přehradní hráze k zajištění západního břchu Dněpru, se drasticky seznámila s bojem "Národního výboru Svobodné Německo". Uelitel této divize hlásil: "Cluny s černo-bílo-červenými vlajkami a posádkami, které zpívaly Deut-i schlandlied, se pokoušely překonat Dněpr v úseku divize; byly zahnané palbou." Hlas Stalinovy černo-bílo-červené legie však zazníval i v radiostanicích. Plukov- ník Hans-Giinther van Hooven, který se jako dlouholetý velitel 440. spojovacího oddílu tankového sboru výtečně vyznal ve spojení, se v rádiovém vysílání obracel na své mladó poručíky Také van Hooven byl :jako spo;jovací náčelník armády u Stalin- gradu zajat a vstoupil do Národního výboru. Hooven byl u svého oddílu velmi oblíbený a v operačním štábu 40. ts si velmi vážili jeho úsudku. O to pochybněji nyní vyznívaly;jeho zpěvy Sirén, vc kterých i on sliboval "čestné zacházení a dobrou stravu v zajetí". O věci se velmi vášnivě disku- tovalo, ale potom byla šmahem odmítnuta. Ctvrtý den bitvy 13. ří.jna, se Sovětúm podařil silný vlom do německého obran- ného postavení. Došlo ke krizi. Rýsovalo se nebezpečí průlomu na přehradní hráz. Válečný deník 40. ts odráží zcela,jasně vážnost situace. U praporu doprovodných tanků těžkého protitankovho pluku vyvolalo hlášení o sovětském vlomu okamžitý poplach. Osm tankii T 34 a dva pluky sovětské pěchoty už byly pět kilometrů za hlavní bo,jovou linii. Mohutné doprovodné tanky dokázaly situaci ještě jednou zvládnout: Tři tanky T 34 zničily a ostatní se otočily zpět. Sovětská pěchota, pokrytá střelbou na odraz, také Listoupila. Ale bylo jasné, že za daného poměru sil budou takové nebezpečné situace vznikat stále znovu - a těžký protitankový pluk von Jun- enfeldta nemohl být všude. Heinriciho armádní skupina předpokládala, že v případě krize vytvoří malé skupiny o velké úderné síle, které zasadí před vjezdy na přehradní hráz a na železniční most. Pod jejich ochranou pak měly být provedené destrukční práce. K tomu byly nutné velké přípravy V první řadě musela být o pět metrů snížena vodní hladina severně od hráze, aby zátopová vlna neohrozila mosty v oblasti 6. armády Potom bylo třeba dvacet čtyři hodin k naplnění podkopových komor. Ale místo i přenechání rozhodnutí o době zahájení destrukčních prací odpovědnému vojskové- mu veliteli, jak to navrhl náčelník štábu l. tankové armády generál Wenck, si OKH vyhradilo výslovný souhlas se všemi opatřeními tohoto druhu. Heinrici byl jako na trní. 310 ,. ý Casně ráno 13. října pokrývá hráz první cílená dělostřelecká palba Sovětů. Generál z OKH okamžitě požaduje volnou ruku. Zádná odpověď! O několik hodin později je nebezpečí sovětského průlomu zcela zjevné. Opětovný apel na OKH. Heinrici sedí na svém velitelském stanovišti u východního vjezdu na hráz. Každýeh pět minut se ptú spojaře radiostanice: "Ještč žádný pokyn. z "Vlčího doupěte"?" "Ne, pane ;enerále." Major Kandutsch, Ic, se nehne od telefonu. Velitelé divizí žádají rozhodnutí. Ale "Vlčí doupě" mlčí. Hitlerještě spí. A nikdo v hlavním stanu nemá odvahu ho vzbudit. Heinrici se nechá spo,jit s velitelem l. tankovó armády ;enerálplukovníkem von Mackensenem. "Pane generálplukovníku, vydám teď na vlastní odpovědnost rozkaz k naplnění podkopových komor a ke snížení hladiny přehradního jezera." Mackensen to neodmítá. Generálplukovník chápe Heinriciho starosti. Jen lako-nicky poznamená: "Heinrici, zahráváte si se svou. hlavou." Heinrici si zahrával. Dne 14. října se Sovětům opět podaří hluboký tankový vlom ve směru na přehradní jezero. I3ojové skupiny 16. mech. divize, 421. mech. pluku a 125. pd jej ještě dokáží v poslední minutě přehradit. Těžká dělostřelecká palba potrhá připra-vená vedení k náložím v podkopových komorách. Diistojníci ženijního náčelníka armády musí ven, opravit vedení a naklást novó kabely Dvě stě tun dynamitu, to je deset nákladních vagonú, leží u turbín a v elektrár-ně. Ctyřicet tun ,jc narovnáno v podkopových komorách přehradní hráze. K tomu sto leteckých pum, pět set kilogramů kus, to je ještě padesát tun navíc. Heinrici nařídí připravit vyhozoní železničního mostu do povětří na 1H.45, přehradní hráz ho má následovat ve 20.00. Jenže žc:nijní náčelník stále nemůže stisknout patřičnó tlačítko. Nejprveje třebavyrozumět 16. mech. divizi, kterájejako zadní vo,j před mostem a hrází. "Zavolejte rádiem Sestnácté, že za dvě hodiny dojde k vyhození do povětří," nařídí Ia major Braun spojovacímu náčelníkovi. Ten se po chvíli nervózně vrátí. Už nemáme so Sestnáctou spojení, pane majore." Pěkné svinstvo!" Poručík Christian Stoeckle, třetí pobočník v operačním štábu 40. ts, dostává rozkaz. , .j " "Musíte najít hraběte Schwerina. Jak to e Vaše věc. Vezměte si terénní vůz. Poručík Stoeckle vyrazí. Záporoží hoří. Dokonce i stromy podle silnice planou jako pochodně. Podezřele mnoho vojáků pospíchá od železničního mostu. Ale žádný není schopný říct, kde se momentálně nachází velitelské stanoviště 16. mech. divize. S čichem starého vojáka si to Stoeckle namíří k domku na severním okraji města. A nemýlil se. V tmavé chatě sedí u svíčky generál. Obklopují ho důstojníci jeho štábu. Studují mapu. Poručík předá generálovi zprávu. Pak ho informuje o situaci. Hrabě Schwerin okamžitě vymyslí plán: "Iudeme se bránit, dokud nebude všechno 311 na druhé straně!" A "Sestnáctí" drží zajišťovací linii před dvoupatrovým železnič- ním a silničním mostem až do poslední minuty Co není do hodiny X na druhé straně, je přepraveno v člunech a na vorech na říční ostrov Chortica. Pro Jungenfeldtovy doprovodné tanky, kteréještě stojíjižně od Záporoží u silnice na Melitopol a zajišťují bok, je postaven tankový prám. Před půlnocí ze 14. na 15. října vyletí most a přehradní hráz s duněním do povětří. Navzdory obrovskému množství trhavin se v 760 metrů dlouhé betonové :i hrázi vytvořily pouze mezery Dvacet metrů hluboké přehradní,jezero se s hukotem vyprázdní. Zpěněná, metr vysoká vlna se přelije přes pole a vesnice v nížině. Sovět- ské čelní odřady se opatrně propracovávají do hořícího města. Pomalu postupují k východnímu vjezdu na hráz. Dále najihu se přes řeku přepravují poslední těžké doprovodné tanky 4. Bitva o postavení "Wotan" Tolbuchinůu parni uálec se uali proti Melitopolu - Rusoué třicethrát zaútoči a třicethrátjsou odraženi - 6. armáda rná,ještč duacet pět tanhů - Jeden sbor se probije - Jedna armáda se zachráni - Ale Krym je odřizrautý Záporoží nebylo žádným spektakulárním ruským vítězstvím. Nedalo se hovořit o obrovských ztrátách na německé straně. Přesto to bylo snad nejvýznamnější vítězství s nejtěžšími důsledky jaké sovětská vojska v roce 1943 na Dněpru dobyla. "Dějiny Velké vlastenecké války" právem píší: "Osvobozením Záporoží se zásadně změnila situace na jihu Ukrajiny" Ano! Protože Sověti se nyní mohli natáhnout po dolním Dněpru, po jeho ústí a po přístupech na Krym. Sovětské vrchní velení neváhalo ani hodinu se začátkem útoku proti 6. armádě. Žádná armáda světa nevydrží vést celý rok tvrdé ústupové obranné boje s vel- kými ztrátami bez doplňování, odpočinku a dostatečného přísunu zbraní a munice. Tento zákon počtů platil i na dolní Dněpru. Šest sovětských armád zde stálo proti jediné německé. Generálplukovník Hollidt měl jedenáct a půl něrneckých a dvě rumunské divize; svazky které byly těžce poznamenané měsíce trvajícími obranný- mi a ústupovými boji. Divize 29. sboru ustoupily na postavení "Wotan". 55. mech. pluk 17. pd zlikvi- doval v průběhu obtížných odpoutávacích pohybů během tří dnů čtyřicet tanků T 34. Avšak ani nejstatečnější německé svazky nemohly ve stepi, kde neměly možnost krytí, zastavit a odrážet nápory šesti sovětských armád dlou.ho. Byla to převaha, se kterou se Němci dosud nesetkali. Rusové zahájili začátkem října útok proti posta- 312 BOJ 6. ARMÁDY 3. UKRAlINSKÝ 24. ŘÍJEN 1943 :: řRONT AŽ ÚNOR 1944 m s 2G. t. ú 57. ts Krivol Zaporoii Rog I6 tanková G z u in 2 TA . APoslolovo....... Pt:.: rL e. .. Gruševka Nikopol .: . Z o k i 2o 4 Marmskole m Bolšaja Kostromka e 2 4 . ls 5. ridsrná rmáda tn9 .:. Maloooa zs A Lepeticha at.to.ažzs.l. Bogdanovka 27. to. o 25 4b. A lOl.lehká pěší div. Melitopol / Berislav Danilo lvanovka éPt Akimovka Qo Cherson 26A SI. A N, ó Skupina hoi5ká BRAUN divl2e N O . l5 BECRER ó poslavení "Wolan" Skupina BECKER D AZOVSKÉ MOŘE ČERNÉ MOŘE V bitvě na dolním Dněpru bylo ztraceno pozemní spojení s Krymem. Předmostí Nikopol mělo zů.stat odrazovým můstkem, aby se odtud toto spojení ve vhodnou dobu opět navázalo. vení "Wotan" se čtyřiceti pěti střeleckými divizemi, dvěma motorizovanými, třemi tankovými a se dvěma jezdeckými sbory Osm set tanků se valilo. Čtyři sta baterii a dvě stě raketometů podporovalo jejich útok. 6. armáda se pod tímto úderem otřásala. Její dvě tankové divize a tři oddíly samohybných děl s celkem 181 tanky a SHD se vrhly vstříc ruskému parnímu válci. Slabé pluky pěších divizí se pevně zachytily ve vysušené zemi Nogajské stepi. Granátníci, horští myslivci a muži polních divizí letectva věděli, že tenhle ubohý trojúhelník stepi mezi Záporoží, Azovským mořem a ústím Dněpru bylo nutné ubránit, protože jinak by byla 17. ar-máda na Krymu ztracená. 313 Jak ale měli úkol v téhlc proklaté stepi splniť? Od Dněpru nevedly přes ten prostor bez měřítek a hranic žádné zpevněné cesty, jen projeté trasy a pěší stezky I3yl podzim a stop bičcvaly prudké písečné bouře. Až k moři žádný úsek řeky za kterým by bylo možnó se zubarikádovat, žádný hřeben, kde by se obránci mohli zachytit. Dělostřelectvo stálo ve svých palebných postavoních,jako na servírovacím tulíři. Nemělo nikde strom an.i keř, za kterými by se ukrylo před nepřátelským pozorováním. Casto citované post.avení "Wotzn" tvořil jen narychlo vyhloubený protitankový přílcop a několik střeleckých okopil na okraji stepi. Pouze vyvýšený terén na břehu potoka Molečnaja vytvářel skromnou přírodní přokážku. To bylu aréna, ve které se bojovalo o osud Krymu a Rumunsku. Sestá armáda bránila toto postavoní celé dvz týdny, od 27. září do 8. ří,jna. Pak nadošla i zde osudná hodina. 9. října v 10 hodin, ve zcelu neobvyklou dobu, Tolbu-chin zahájil velkou bitvu. Začala ;ji pekelná dělostřelecká příprava, během níž dopadlo zajednu hodinu na patnáctikilometrový úsok terónu 15 000 ;ranátů. Jeden na motr! Pak přišla ruská pěchota. Jistá vítězstvím. S "urrá". Ale Sověti, kteří po své dělostřelccké přípravě už nopočítali s vážnějším odporom, zažili nemilé překva-pení. Z přeoranó stepi zafičely do sovětských řad dávky z kulometů, zabouchaly polní houfnice a zaskučoly zadýmovací minomety Tolbuchinovy pluky prvního sledu se hrou.tily Valily so zpět. Přišly znovu. l3yly opět odražoné. Příštího dne, v neděli, opět. A také v pondělí. V úterý. Ue středu. Každý den. Po celó dva týdny! y p "Gílem útoku.je zničení 6. urmád Jakmile bude oružená, otevře se nám brána ke Krymu," kázal ;enerálplukovník Tolbuchin kuždé ráno svým velitelům ze 4. u-krajinského frontu.. "Tento cíl je rozhodu,jící pro výsledek války To ospravedlňuje každou oběť." Hlavní boje se rozhořely o Melitopol na jihu postavení "Wotan". Sovětská pěchota ztratila hekatomby mrtvých,1 l. sovětský tankový sbor stovky tanků T 34. Hollidtova 6. armáda opět bojovala proti stalin,rradskému strašidlu, poněvadž Tol-buchin chtěl Hollidtovým divizím připravit Stalinl;rad na Dněpru. Co do tvrdosti nezůstaly boje u Melitopolu za stalingradskými nijak pozadu. p p Bogdanovka, Oktabrskoje Pole, Akimovka, Danilo Ivanovka a rostor lantáže jižně od Melitopolu byla bojiště, kterájsou sice v populární válečné literatuře méně známá než stanice stalingradského utrpení, ale patří spolu s nimi k místům nejkr-vavějších bojů poslední války Rusové třicetkrát útočili proti obci Okťabrskoje Pole, třicetkrát byli vrženi zpět. I3yly to zlé dny pro myslivco 3. horské divize, granátníky 258. a 17. pd i pro muže bojové skupiny majora von Gazy z 13. td. Rusové v těchto bojích ztratili 62 tanků. Stejně úspěšně bojovaly německé pluky i na plantážích jižně od Melitopolu. Pouhá čísla divizí možná vojákům, kteří tenkrát mezi Záporožím a Azovským mořem bojovali, už asi nic neřeknou. Už tenkrát,jim mnoho neříkala. Ale znalijejich 314 taktická znamení. A když ,je uviděli na orientačních tabulích, věděli, na koho se mohou vpravo nebo vlevo spolehnout - lotrinský kříž 79. pd, bílý kosočtverec 111. pd, devíticípá hvězda hesenské 9. pd, psí hlava vestfálskó 336. nebo nasazený bodák francké 17. pěší divize. Na severním křídle bojovaly stejně zarputile tanky 17. tankové divize ve svazku s ranátníky 101. lehké pěší divize a 302. pd. Motocykloví střelci a oddíly průzkum-ných obrněných automobilů 13. tankovóho průzkumného praporu kapitána Schiitze kryli otevřený bok. Statečně. Až do posledního dechu. Ale bitva před dolním tokem Dněpru byla pro ;enerálplukovníka Hollidta od začátlcu beznadě,jná. Zákonu počtů se nedalo nutrvalo vzdorovat. Melitopol padl 23. října. Iím Rusové získali šanci k úderu na jih, ke Krymu. Tolbuchin nyní nasadil k rozhodu,jícímu průlomu vše, co ještě měl. Do boje vrhl tři nové střelecké sbory Na místě průlomu soustředil čtyři sta tanků. Dno 24. října zaútočil šesti střeleckými divizemi a dvěm.a tankovými vlhami ,jihozápadně od Melitopolu proti úseku 44. sboru. Němečtí ;ranátníci byli ve svých okopech převálcováni. Pohotovostní jednotky a samohybná děla se vrhly proti pro-lomenému nepřítoli. Zničily 94 tanků a útok zastavily Krvavé dny! Patří k ne,jkrva-vějším dniim celé války I3yly to dny tankové skupiny Hake. Plukovník zastavil postup nepřítele samo-hybnými děly a obrněnými transportéry 13. td. I3yly to take dny 336. a 370. dělo-střeleckého pluku u 93. těžkého protitankového oddílu, které se vydaly z poslední-ho - nejprve bojovaly s děly a SHD, potom se samopaly bajoncty, lopatkami a ruční-mi ;ranáty A vykrvácely V poledne 27. října hlásila 73. pd bojovou sílu 170 mužii, což byla setina jejího tabulkového stavu. Tato divize 6. armády byla přitom,jáko čerstvá přisunutá teprve 4. října.11 l. pd měla,ještě dvě stě bojeschopných mužii. Těžké zbraně divizí a sborů byly ze 60 procent zničené. Celá armáda měla pouhých dvacet pět tanků a SHD schopných boje. Její opravárenské jednotky se sice horečně snažily, aby i během ústupových bojů co nejrychleji opravily vlastní tanky a zbraně, ale výpadky byly příliš velké. I nepřítel měl hrozné ztráty Na bojištích zanechal stovky tanků. Byl však vždy a na každém místě fronty o jeden prapor, pluk, o jeden sbor silnější než Hollidt. I podle sovětských údajů měl v každé hodině bitvy desetinásobnou převahu. Tak se nakonec tankovým silám sovětské 51. armády enerálporučíka Krejsera podařilo zatlačit z prostoru Melitopol pravé křídlo francké 71. pd na sever a prorazit německou frontu v šířce patnácti kilometrů. Generálplukovník Hollidt nemohl rychle uvolnit síly k přehrazení vzniklé me- zery Jako při protržení hráze se okraje obrany stále více drobily Mezera, kterou se Tolbuchinovy divize valily, byla stále širší. Vpravo od sovětské 51. armády a jejího y p 19. tankového sboru se n ní v rostoru vlomu "rozlila i 2. ardová armáda ene- rálporučíka Sacharova s ,jedním mechanizovaným sborem, přehnala se přes dosud se bránící malé německé bojové skupiny a brzy rozšířila průlom na čtyřicet pět kilometrů. Rýsovalo se nebezpečí katastrofálních rozměrů. Zemřou hlavní síly 6. armády která po Stalingradu opět vstala z mrtvých, v bezvodé, písečnými bouře-mi bičované Nogajské stepi? Uzavření čtyřicet pět kilometrů širokého průlomu se ukázalo jako nemožné. 6. armáda byla roztržená na dvě části; slabá jižní a jedna severní skupina zoufale bojovaly proti předstižení na bocích. Na jihu se 44. sbor generála Angelise ocitl ve velmi obtížné situaci. Mnohem silnější nepřítel byl před sborem i v jeho týlu. Na cestě k dolnímu Dněpru leželo padesát kilometrů pouště. Teď však německé vojsko ukázalo svého bojového ducha, ukázalo, co v němještě vězí. 4. horská divize generálmajora Brauna převzala úlohu beranidla ustupujícího sboru. Tuto údernou skupinu posílila malá tanková skupina 13. td, které velel plukovník von Hake a která s několika svými tanky kryla bok divize. V průběhu neustále vedeného boje se vše blížilo k Dněpru. Na jihu navazující skupina Becker si s 370. pd, se zbytky 336. pd a s rumunskými pluky probila cestu na západ přes nepřátelská vojska. Obě skupiny prorazily postavení sovětské 51. armády která se stočila kjihu. Sovětská 2. gardová armáda však mezitím pronikla na západ a hnala se k ústí Dněpru. I tuto nebezpečnou nepřátelskou závoru se však německým jednotkám podařilo prorazit. Skrz záchytné postavení 4. horské divize prošla začátkem listopa-du skupina Becker,15. tanková divize i zbytky rumunských pluků. Na prámech a po pontonovém mostu pak u Chersonu překonaly Dněpr 44. armádní sbor se tak zachránil. Kromě lidí sc podařilo odvézt i 15 000 moto-rových vozidel, stejné množství koňmi tažených povozů a mnoho těžkých zbraní. Dosud největší průlomová a návazná pronásledovací sovětská operace nedosáhla svého hlavního cíle, neboť německá 6. armáda dokázala se svými svazky ustoupit v sevřené formaci a v bojeschopném stavu na obranné postavení mezi Krymem a Nikopolem a na Dněpru vybudovat novou obrannou linii. Ale - a tohle ale má velkou váhu - přístupy ke Krymu, které v posledních měsících určovaly všechny Hitlerovy myšlenky a všechna rozhodnutí OKH, byly ztraceny Poloostrov, na kterém stála 17. armáda, byl nyní odříznutý od všech pozemních spojení. Začalo drama, a to velmi ošklivé drama. Ručičky hodinek od té chvíle běžely proti 17. armádě. Překotný vývoj u Hollidtovy jižní skupiny způsobil, že nepřítel vnutil svoji vůli i oběma sborům severní skupiny Obnovení ztraceného spojení k severním přístu-pům na Krym se ukázalo jako nemožné. I OKH rezignovalo. Sbory severní skupiny 6. armády vyklidily svoje pozice. Jejich úkol zněl: Zajistit životně důležitou oblast manganové rudy u Nikopolu vybudováním rozsáhlého předmostí před tímto měs-tem a na jižním břehu Dněpru. Ale to byla jen polovina úkolu. Hitler měl větší 316 úmysly Stejně důležitá jako ruda pro něho byla i naděje, že bude moci z tohoto "balkonu" brzy zahájit ofenzivu, zaútočit proti přístupům na Krym, a tím odříznout silná sovětská vojska, která pronikla až k ústí Dněpru, a znovu navázat spojení se 17. armádou. Dobrý plán - na mapovém stole! Ale naděje není strategie. Příští týdny však přesto byly touto nadějí vyplněné. 5. Západně od Nikopolu Kalmyhoué proti partyzánům - "Dámshá uolerLha" pro armádni shupinu Schrner - Cujhovova garda chce vitězstvi - Muž proti muži - Sněhová bouře u obce Marinshoje - Pět metrů slámy mezi uálhou a mirem - Sestnáct diuizi zachráni holý žiuot - Nihopolshý hotel prashl Do jednoho městečka v Dolním Bavorsku přišel v první polovině února roku 1944 rodičům horského myslivce Gerharda Ertla dopis. Stojí v něm: "Víte, jak daleko je Nikopol od Mnichova? 1700 kilometrů! Je to napsané na ukazateli, který přibili naši dělostřelei ve svém palebném postavení na velitelské stanoviště." Nikopol -1700 kilometrů východně od Mnichova! To slavný italský klášter Monte Cassino, který byl v oněch dnech také jmenova-ný ve zprávách Wehrmachtu, ležel podstatně blíž. Z Mnichova do Latia, kde v oněch únorových dnech roku 1944 němečtí výsadkáři a granátníci zablokovali Američa-nům cestu k alpským průsmykům, to totiž bylo jen sedm set kilometrů. Horský myslivec Ertl by podle ustanovení cenzury vlastně nesměl psát o tom, že je nasazený v předmostí u Nikopolu. Cenzura by to měla škrtnout. Ovšem tak přesně se začátkem roku 1944 už cenzura nedodržovala. Rodiče vojáka to již věděli od jeho zraněného kamaráda, a synova poznámka byla jen odpovědí na odpovídající místo v dopisu matky Není divu, že se matky v Mnichově, Vídni, Diisseldorfu, Schwerinu, Královci, Vratislavi a Drážďanech zajímaly o Nikopol. V Německu znal začátkem roku 1944 tohle město niklu na Dněpru každý. Vždyť v prvním lednovém týdnu začínalo každé hlášení Wehrmachtu slovy: "V předmostí Nikopol..." V únoru sejejich znění změnilo o významnou nuanci. Hlášení Wehrmachtu nyní denně začínala takto: p 4. února: "V prostoru Niko ol došlo včera... " 5. února: "V bojovém prostoru Nikopol Sověti posílili..." 6. února: "V prostoru Nikopol stojí naše divize nadále... 317 7. února: "V prostoru Nikopol zahájil nepřítel značnými silami..." 9. února: "Naplněná příkladným bojovým duchcm, odrazila naše vojska v těž-kých obranných bojích u Nikopolu... A konečnč 10. r:mora: "Na východní fřontě ztroskotaly i včera západně od Niko-polu..." A 11. únoz.a: "Vo,jska východní Iřonty včera opět odrazila početné silné útoky 5ovčtů v prostoru západnč od Nikopolu a,jižně od Krivóho Rc.rl,rl." Iotom jmóno Nikopol z hlášcní Weh.rinacltGcc nu sedm dní zmizelo. Joho osud zahalilo mlčení. Co se zarnlčovalo? lano 13. Unora začala na dolním Dněpru sněhová bnuře. 1eploměr rychle klcsl 15 stu.pňů pod nrilu. Bičující lodový vítr a sněhová temnota so staly kulisami posled-ního dějství nikopolského dramatz. Postavení v předmostí,jižně od Dněpru bylajiž čLrnúct dní ta tam. Ani přes velké írsilí so Sovětiim nepodařilo prorazit německou závoru. V prudkých obranných bojíchjižně od řeky se především východopruslsé 24. tanknvó divizi dařilo mohutný-mi protiiítoky obrněných skLrpin ř.ešit kritickó situace. Divize zdc zničila 290 tanků , 130 protitankových kanonú, 60 ctčl všoch rúží, 31 rninomcti.i a 25 letadel a zajala 800 vojákir. Její vlastní krvavé ztzúty činil;y 500 vojúkii. Byl mozi nimi i skvělý diistojník, nositel Dubové r-atolesti z Hamburku, rytmistr Goor; Michael. Ale,jen samotná statečnost, neznizže zozhodovat bitvy 5ovětskú H. ,rardová armá-da zahájila koncem lodna íder; jonž směřoval ze sevoru do týlu předmostí. Do útoku bylo zasazeno devět sověi.ských střeleckých divizí a několik tankových brigíd, kterým se podařilo prorazit obranu 16. mech. divize, což bleskově změnilo situaci. V předmostí u NikopolLr velol Ferdinand Schřirner Hitler poslal na toto nebezpečné místo mu.že, ktezý byl pro tento úkol jako stvořený. (xenorál horský vojsk velel ještě v r.oce 1942 rakouské 6. horské divizi, se kterou jsme sc setkali před Murmanskem. Potom se stal velitelern 19. horského sboru na fřontě u polárního moře a od října 1943 velitelem osvědčenéhn 40. tankového sboru, sjehož štábem vodl od 25. listopadu "sku-pinu Schórner," která dostala za úkol bránit předmostí. Dirstojníci l;enerálního štábu tohoto nepohodlného vojskového velitele dobře znali. Jeho pověst zahrnovala nejvyšší osobní statečnost, tvrdost a rozhodnost, velké taktické nadání a vyznávání železné disciplíny Byl nebojácný a neohrožený. Za první světové války dobyljako mladý poručík v bavorském pěším osobním pluku (Leibregiment) němEckého horského sboru společně s Rommelem ajeho wiirtenbergským horským praporem dominující horskou pevnost Monte Kolowrat a obsadil kótu 1114 daleko za prolom.enou frontou na Isonzu. Za to dostal 24. října 1917 nejvyšší vyznamenání za statečnost v císařské armádě, Pour le merité. Rommel se svými wiirtenber;skými myslivci podporoval čelní útok Bavorů , dobyl horský masiv Monte Matajzrr, který leží padesát kilometrů severovýchodně, a 27. října za to také dostal Pour le meritó. Ge dvou enericky útočících poručíků z roku 1917 se stali dva vynikající a odvážní vojskoví velitolé druhé světové války 318 Schrner organizoval od konce roku 1943 přípravy v předmostí u Nikopolu s velkou prozíravostí a činorodostí. Připravoval se na obranu proti mnohem silně,j-šímu nepříteli. Byl to těžký úkol. Tětivové postavení bylo dlouhé 120 kilometrů. Bez hloubky Deset až patnáct kilometrů za frontou tekl Dn.ěpr, který zde byl široký 600 až 1200 metrů. Aještě před ním ležela Plavna, rozlehlá bažinatá nížina, v níž se to hemžilo partyzány Kdyby koncem listopadu nepřijel vrchní šikovatel Willi Lilienthal, Hamburčan z Altes Landu, s kalmyckým majorem Abušinovcm, mohlo se tohle tajné vojsko v nepřístupných končinách bažin stát pro německou frontu smrtelným nebezpečím. Sikovatel s sebou totiž přivezl pět jezdeckých švadron, tedy 1200 dobrovolníků-Kalmyků z ,jurtových vesnic Kalmycké stepi. Tito úhlavní nepřátelé Rusů bojovali od léta 1942 na německé straně. Z širých prostorů kolem Blisty odešli se ženami i s dětmi spolu se 16. mech. divizí na západ. Nebylo lepších vyzvědačů a lovců partyzánú. Udrželi na uzdě i partyzány z Plavny Do skupiny Schrner, a tím pod velení 40. ts, byly na začátku bojů soustředěny 29. a 4. sbor. Dohromady to představovalo devět pěších divizí a jednu tankovou divizi, 24., která tvořila jedinou pohotovostní zálohu. Později se ke skupině připojil 17. sbor generála Krcysinga. SchOrnerův náčelník štábu, tehdejší plukovník i. G. von Kahlden, ideálně doplňoval tvrdóho a nekompromisního velitele. SchOrner se podřídil Hitlcrově vůli bránit všemi silami předsunutou baštu fronty navzdory obtížné situaci. Když však 31. ledna a l. února zahájila 8. gardová armáda generála Cujkova smrtelný úder ze severu proti týlu předmostí, neváhal ani okamžik. Nečekal na rozhodnutí vůdce a 2. února zahájil opcraci "Dámská volenka". Bylo to krycí heslo pro vyklizení veškerých postavení na druhé straně Dnčpru, a to i přes rozkazy z "Vlčíh.o doupěte". Svazky ,jižní fronty překonaly po dvou značně ohrožených mostech v Nikopolu a v obci Lepeticha řeku a byly okamžitě zasazené proti od severu útočícímu 4. gardovému mech. sboru a dalším svazkům sovětské 8. gardové armády Tím se v poslední, v úplně poslední minutě podařiloještějednou zabránit sovětské-mu průlomu k Dněpru a znovu vybojovat a udržet koridor mezi řekou a městem Apostolovo. Schrner, navzdory všem Hitlerovým pokusům o vměšování, pak ihned prosadil svůj plán úniku z pasti pž.es poslední škvíru. "Neváhat!" bylo jeho heslo, které bylo v naprostém protikladu k Hitlerovu věčnému otálení. A to, co generál a,jeho náčelník vymysleli, byla skvělá a úžasně odvážná úniková operace. Schrner, který byl neustále u vpředu boju,jících jednotek, věděl přesně, co ještě může na svoje vyčerpané vojáky "naložit". Díky této schopnosti se mu podařilo v poslední chvíli znemožnit nepříteli, jenž už si byl jistý vítězstvím, poslední skok k řece. Třetí horská divize, jež byla jako první svazek sku.piny SchOrner stažená z po-stavení v předmostí, byla zasazená ke krytí boku západně od Gruševky Za ní následo- 319 vala 17. pd, která převzala úsek až po Marinskoje. 8. února odtud pod velením 4. sboru nastoupily k útoku na Apostolovo bojové skupiny Zimmer a Lorch s částmi 17. a 3. divize. Cíl útoku: Zeleznice s nádražím Tok-Apostolovo. Utok skupiny Mieth prorazil, ale byl pro granátníky a horské myslivce velmi náročný. Obzvlášť pro 17. pd, která měla proniknout hluboko do prostoru nepřátelského průlomu. Granát-níci si museli omotat holínky celtovinou, aby je neztratily v bahně, které jim sahalo po kolena. Tohle ukrajinské bahno bylo nepředstavitelně houževnaté. Ani deset koní v něm nepohnulo s,jedním lehkým protitankovým kanonem. Za nevýslovné námahy se podařilo posílit jednotky které kryly hrdlo lahve. Za nimi spěchaly na západ svazky 17. sboru. Čujkovovu 8. gardovou armádu se podařilo zachytit západně od Apostolova. Od 10. února přehradil Lindenbergův čelní odřad z 24. tankové divize cestu Rusům, kteří pronikli za dopravní uzel Apostolovo, a dokonce je zahnal zpět do města. Tím byl vytvořený předpoklad k udržení úzkého koridoru. Malými bojovými skupinami oslabených pluků 3. horské, 97. lehké pěší,17. pd a 258. pd generála I3leyera se Schárnerovi stále znovu dařilo odvracet nepřátel-ské protiútoky do boku maličkého hrdla lahve. Generálporučík Cujkov se se svou 8. gardovou armádou zuřivě pokoušel prorazit německou závoru před nikopolskou pastí. Marně! Vítěz od Stalingradu tentokrát přecenil síly své slavné bývalé 62. ar-mády, která od Stalingradu nesla vlajku a titul gardyjako 8. armáda. SchSrnerovy divize se odpoutaly od Dněpru. Zatímeo u 4. sboru mohla být do obrany vřazená posila -125. pd - přecházely další svazky přes most u Gruševky a přes potok Basavluk u Pereviského. Sověti dotírali. U Gruševky jednotky překo-návaly řeku po jediném malém mostě. Panika mohla vše ohrozit. Generál SchOrner protojel k tomuto přechodu. S polními četníky stál 8. února u vjezdu na most. Občas nechal nad hlavy k mostu se tlačícího trénu vystřelit z lehkého flaku - brutální, ale účinné napomenutí k pořádku. 97. lehká pěší a čelní,jednotky 24. td mezitím brán.ily západní pilíř úzkého místa, obec Bolšaja Kostromka. Bojovali zde muž proti muži sečnou a bodnou zbraní. Na druhé straně se drželi Rakušané z Korutanska a Štýrska z 3. horské divize a Fran-kové ze 17. pd. Navzdory obtížnému terénu a nepřízni počasí se pevně zachytili mezi obcemi Marinskoje a Verchnaja Michajlovka. Od severu přišla unikajícím svazkům skupiny SchSrner naproti dolnorakouská 9. tanková divize pod velením generála Jolasseho. Svobodník Bergmann ze 138. horského pluku, který leží ráno 13. února v mrazu za svým kulometem, neví nic o celkové situaci. Ví však, že obec Marinskoje je třeba udržet, aby nedošlo ke katastrofě pro celou skupinu SchSrner Sověti se k němu stále znovu probíjejí. Chtějí zde prorazit. Přes vířící sněhovou bouři je vidět sotva na deset metrů. Bergmann střílí. Vyměňuje zásobník za zásob- 320 níkem. Náhle padne na sníh. Z otevřené rány najeho hlavě stříká krev Druhý střelec převezme zbraň. Střílí doleva, protože od sousedního kulometu slyší hluk boje. Kulomet vedle se náhle odmlčí. "Jestli je překvapili, mají Rudí díru a prorazí skrz," mumlá zraněný Bergmann. "Musím se podívat, co se tam děje." Plazí se doleva. Ale v polovině cesty zůstane ležet. Mrtvý. Ale Marinskoje, rohový pilíř únikové cesty se drží. Dokáží ho ubránit, protože každý voják ze sebe vydá to poslední; jako Berl;mann nebo čtyřiadvacetiletý poručík Holzinger, který se dvěma samohybnými děly zničil u obce Verchnaja Michajlovka devět tanků T 34, a tak zmařil vlom jedné sovětské tankové brigády Večer táhnou horští myslivci dál. Přišla 387. pd a přebírá zajištění spolu s vlevo navazu,jící 125. pd. Zuří sněhová bouře. Zakuklení táhnou pryč. Podle azimutu, protože není vidět ruka před očima. Už dva týdny jsou neustále v boji. Klopýtají. A mnozí klesnou k zemi. Ale to znamená smrt. A tak kamarádi každého zase zvednou. Za vánice dorazí do obce Bolšaja Kostromka. Narazí na sovětskou bojovou skupinu, která se za vánice prolomila skrz slabá německá hnízda odporu 24. tankové divize. Závěry pušek zamrzly a nedají se otevřít. Musejí bojovat bodákem. Alespoň tak dlouho, než na jihozápadě znovu vybojují první domky Pak boj utichne. Pod ledovým dechem stepi zamrzají zbraně a odvaha k boji i Rusům. Na druhé straně, u 2. praporu 144. pluku horských myslivců, vyjedná 30stup-ňový mráz a sněhová bouře kuriózní příměří. Přítel i nepřítel objevili stoh slámy Současně v něm hledají úkryt. Navzájem se objeví. Ale mávají na sebe: "Nix vojna!" Rusové se usídlí na východní, Němci na západní straně stohu. Pět metrů slámy dělí válku a mír. Pět metrů slámy a ledová vichřice jim darují klidnou noc. Ráno se obě skupiny mlčky rozejdou. Každá jde svým směrem. A potom udělají čelem vzad a... jdou opět do války V noci z 15. na 16. února to bylo za nimi. Dostali se z pasti u Nikopolu. Podařilo se jim to ve stejnou noc, ve které britské letouny svrhly 3 300 tun pum na Berlín. Ale již o dva dny později,18. února, se Nikopol opět objevil v hlášení Wehrmachtu. "Za těžkých bojů u Nikopolu," začínalo, a potom v zamlžujícím jazyce vojenských denních zpráv pokračovalo závěrečné hlášení o ztrátě předmostí. Co se vlastně stalo, to z hlášení nebylo možné pochopit. Lépe to popisuje zpráva pečlivého zapisovatele do válPčného deníku 6. armády Dr. Martina Francka. V jejím shrnutí se praví: "Sestnát divizí armády ztratilo většinu svých vozidel, větší část materiálu týlovýchjednotek, zvláště pekařských a řeznických rot a polních kuchyní; také mnoho těžkých zbraní muselo být zanecháno v piivodních postaveních, protože je nebylo možné dopravit zpět. Naproti tomu byla zachráněná živá síla divizí." 321 Co však nejpůsobivěji vypovídá o preciznosti ústupu, je fakt, že SchOrner neza- nechal vzadu ani jediného raněného. Víc než 1500 jich bylo pod ochranou kozácké švadrony 40. tankového sboru odvezeno na jednospřežných vozech a zachráněno. Major Kandutsch, Ic, shrnul své myšlenky k poslednímu dějství u Nikopolu ve svém deníku osobněji. Napsal: "Kotel praskl. Schrner se s námi rozloučil. Bez něho ajeho náčelníka štábu bychom nyní všichni zřejmě pochodovali na Sibiř. To mu nikdo z Nikopolských nezapomene." 6. Zimní drama na středním Dněpru Krizovým mistem je Kirouograd - Generál na průzhumu - Čtyři diuize u obhli- čení - "Zahajuji únih"- Tanhy u širohém hlínu - Přihladný manéur 3. tanhoué diuize - Velhé hleště - Olympijshý uitěz Hasse se obětuje - Koněuoua 67. tanhouá brigáda dostižena - Rudelůu nemilosrdný horr Na Volze leží Stalingrad. Na Donu začala německá porážka. Ale Dněpr se stal krvavým předělem poslední války Téměř přesně na hodinu, kdy se skupina Schdrner za prudkých bojů zachránila ústupem po ohrožené únikové cestě mezi obcemi Apostolovo a Marinskojo, končilo o tři sta kilometrů severněji, na středním Dněpru, jiné zimní drama. Je 7. ledna 1944. Velitelské stanoviště berlínské 3. tankové divize v Lelekovce. Jasné poledne, ale v malém selském domku byla taková tma, že Ia musel rozsvítit petrolejovou lampu. Podplukovník i. G. Wilhelm Vol3 si přistrčil židli těsně ke kam- nům. Před sebou měl mapový stůl. Vol3 měl hodně práce. Nový velitel 3. td generál Bayerlein byl přes den téměř stále u vojsk. Velel podle receptu svých učitelů Guderiana a Rommela. Od časného rána byl opět sjednou průzkumnou obrněnou hlídkou na cestě, aby si ujasnil situaci. , "Podělanou situaci," jak se vyjádřil. Dva sovětské sbory, 7. a 8., zahájily 5. ledna útok severně mimo Kirovograd přes řeku Ingul. Poslední hlášení potvrdila i silný tankový úder jižně od tohoto města. Podaří se jim nyní úspěšně zakončit těžké boje, které zuří od konce října východně od města a okolo něho? Boje v tomto úseku fronty byly velmi tvrdé. Sověti se zde poté, co v říjnu překročili jižně od Kremenčugu Dněpr, pokoušejí už dva měsíce prorazit. Ale rozhodující průlom se Koněvovi ne a ne podařit. V poslední chvíli mu jeho snahu vždy překazila některá zkušená bojová ,jednotka ze staré německé východní divize. Bojovala zde totiž 23. td. Tankový pluk divize "Groádeutschland" připravil Koněvovým tankovým brigádám těžkou porážku. O slavném pondělku 322 Í Kyjev , Žilomir 3. Id I UKRAlINSKÝ Malije Viski FRONT /Vatutinl Útok tiemi arádami Osikovala Kiřovograd Kanév Gruskoje 251 lo. ech. div. 14.Id \ KQv á Medvina Cerkassy ... 97. Is 376. div. \ Korsuň ^Go" \ \ a $eváenkovskij 28. t. 11 -. Vinnica \ \ Krasnosielka \ \ Zvenigorodka Kremencuk \ \ oe \ \ A \ \ \ á 1 TA: Malije i Uman\ \ Viski 2. UKRAlINSKY \\ \\ řRONT (Kontvl Dněpropetrov5k \ \ Q7,1g IJtok ftuřmi armádamí \ \ , e A r.... .... . a YszdEckúm sbo sm \ ,, / / J,,. / Záporozi Pervomalsk ^GD Krivoj KIROVOGRAD A KORSUN Ro Zatálek ledna ŠEVČENKOVSKIJ Nikopol SITUACE V LEDNU 1944 lank. di. SS ^Tolenkopl" J\ A n \,A. sovétský plán - 0 kin 20 ií MYN I,IL Místem setkání je Pervoxnajsk. Armády l. ukrajinského frontu míří na Jižní Bug do týlu 8. armády Drutxé z.ameno kleští tvoří Koněvovy arxnády 2. ukrajinského frontu. Ale velký plán se nezdaří. Dojde jen k malému řešení, k vytvoření a uzavření korsuňského kotle. 18. října zde šikovatel Sepp Rampel z 11. roty zničil se svým tankem Tiger, který už měl vlastně jet do opravy, osmnáct ruských tanků. Dbstal za to Rytířský kříž, ale dřív, než ho mohl přijmout, padl v boji o Kirovograd. I 11. td držela za použití lsti a všech možných triků své postavení proti sovětské převaze. Generál von Wietersheim vlákal ruskou tankavou brigádu do léčky, kterou připravil ze všech dostupných protitankových kanonů a poškozených tanků v jedné balce. U vjezdu do ní číhal 15. tankový pluk podplukovníka Laucherta. Když byla sovětská brigáda v pasti, zazněl povel Pal! Tři tucty sovětských tanků zde vypustily své ocelové duše. Také saská 14. td předložila v Kirovogradu svoji navštívenku. Kóta 190 se stala místem tvrdých bojů bojové skupiny Pomaschk. Příslušníci 2. výsadkové divize generála Ramckeho zde strávili krvavý prosinec a osvědčili se jako "hasiči". Jméno jednoho vojáka z této divize mělo v Kirovogradu v oněch týdnech obzvláštní zvuk- Dr. Schmieder, chirurg a zástupce velitele l. zdra-votní roty Tento lékař měl mezi německými výsadkáři téměř legendární pověst. 323 _m r á pověst byla založena raněného - i kdyby ho ;é bitvy Každý desáty "zakousla". Němci ho lán STAVKY jej nemi- ůvody Slo o velké a vý- t a přitom obklíčit čtyři od rozbřesku na cestě ruk motorů. Chrastění očil z obrněného trans- iů pod nulou nebylo ve lomu k Voovi. ačoval: "Rus útočí mimo a západ. Něco takového inou tažených koňmi, se I: ;. ř i "Přesně takjsem si to přeasLavov, uu. z;,...,.. , ,sl Uol3, "telefonní spojení se sboremje pryč. Ani rádiové spojení už nemáme." "A co jste se dozvěděl od sousedních divizí?" "Stejné výsledky průzkumu, pane í;enerále. A také nemají spojení se sborem. Není pochyb o tom, žejsme obklíčeni. Past sklapla." Ano, past sklapla. Seděly v ní čtyři divize - ;3. a 14. tankovú,10. mechanizovaná a 376. pěší. Bayerlein přistoupil kc ka:nnům. Na východní frontě byl znovu teprve dva a půl měsíce. Ještě před první zimní bitvou, na vrcholzz němcckých vítězství na Východě, se dostal ze začínající zimy do africké pouště, neboť byl jmonován náčelníkem štábu Rommelova Afrikakorpsu. Proto nezažil neblaze proslulou ruskou zimu 1941/1942. A ústupy v letech 1942/1943 také ne. Neměl tedy v kostech hrůzu z Rusů a z ruské zimy A od Rom-mela si přivezl zásadu, že názory frontového velitele jsou důležitější než papírové rozkazy od zeleného stolu vůdcova hlavního stanu. "Musíme pryč," řekl generál, "Kirovorad mi zní velmi podobně jako Stalin-grad. " " , , J "Jsem také pro, přiký 1 Uol3, "ale máme strikní viždcův rozkaz že město e třeba za všech okolností bránit." " "Když zde bzzdeme nečinně stát, mávl Bayerlein rukou, "tak ho neubráníme. Za několik dní budeme u konce s bojovou silou, poněvadž sem nedostaneme žádné zásoby A rezervy už skoro žádné nemáme. Když se ale chopíme iniciativy, prorazíme 324 I .. : obkličovací prstenec a budeme operovat proti Kirovoradu, pak možná ještě něco dokážeme. Ještě na to máme. A to je i náš úkol, protože tanková divize je určená pro pohyblivé vedení boje a ne pro obranu pevného místa." To byl katechismus německého tankového velitele Guderianovy školy Bayerlein jej vždy praktikoval a byl odhodlaný to udělat i teď. V tom mu přišla na pomoc ona šťastná okolnost, že v současné době neměl spojení ke sboru ani k žádnému vyššímu velitelskému místu. I dálnopisná spojení byla přerušená, protože protistanice se už několik hodin nehlásily Pro velitele to znamenalo obnovení prvotního stavu. Tím se do našeho zorného pole dostává zajímavý problém. Technický vývoj pojítek určoval vedení bojů v poslední válce. Velká rozhodnutí bylo možné přijímat a předávat přímo. Koordinace velkých svazků se dala provádět bleskově. Kde dříve museli kurýři a pobočníci jet na koni nocí a mlhou, a pak stejně nepředali rozkaz včas, stačil nyní zakódovaný radiogram, rozhovor na decimetrové vlně na vzdálenost stovek kilometrů (jistý vůči odposlechu) nebo výměna názorů pomocí dálnopisu. Avšak vedle požehnání moderní spojovací techniky stojí často i její prokletí, neboť od té doby má otevřené dveře vměšování vzdálených vysokých velitelských míst do vedení boje. Je možné permanentně se dotazovat, upozorňovat nebo naři-zovat bez znalosti místních poměrů. Tak byla v poslední válce na německé i sovětské straně iniciativa velitelů na frontě držena na krátkých otěžích. Okolnost, která se právě v krizových situacích často projevilajako zhoubná. Stalingrad zde sloužíjako nejzářnější příklad, ale existuje i řada dalších případů. Proto mohlo být šťastnou okolností, když byly polní telefon a radiostanice odsouzené k mlčení a velitel se v obtížné situaci mohl ptát jen sám sebe, když musel poslouchat pouze hlas svého vojenského svědomí. Generál Bayerlein v Kirovogradu takovou šťastnoti chvíli využil. Velitelé ostat-ních divizí se k němu nepřipojili. Ale on se nedal zmást. S generálem Augustem Schmidterp, velitelem 10. mech. divize, projednal svůj plán a domluvil s ním, že pluky 10. mech. div převezmou obranný úsek 3. td. Ihned po vydání oběda shromáždil Bayerlein své důstojníky Dnes v noci zahájíme únik. Ne abychom se zachránili, ale proto, abychom získali zpět operační volnost," oznámil generál. Nadšení! Generál pak vydal rozkaz o bojové sestavě. Vše zcela neortodoxně, přímo velitelům. Bylo vytvořeno pět skupin - A, B, C, D a E. Jako beranidlo skupina A se všemi disponibilními tanky, rotou obrnáných transportérů, ženisty a obrněným dělostře-lectvem na samojízdných lafetách. Pak skupina B - ženisté, dělostřelectvo a 3. me-chanizovaný pluk, kterému velel místo nemocného plukovníka Wellmanna podplu-kovník Fleischauer. Následovaly zásobovací kolony a tažená poškozená vozidla. Nakonec bojová skupina D, kterou tvořil zssílený 394. mech. pluk pod velenírn podplukovníka Beuermanna. Funkci zadního voje měla plnit skupina E - tankový 325 průzkumný prapor majora Deichense. Ochranu boků zajišťovali protitankovci a pro- tiletadlovci se svými zbraněmi na samojízdných lafetách. Shromaždištěm byla Lelekovka, předměstí Kirovogradu. Čas úniku: po setmění. Divize tak rychle ještě nikdy nenastoupila. Důstojníci i mužstvo byli v radostné náladě. Je 17 hodin 30 minut. Spojovací náčelník vyšle naslepo poslední radiogram sboru a armádě. Zní: "3. tanková divize prolomí prstenec severozápadním směrem, aby uzavřela mezeru ve frontě a rnohla operovat v týlu nepřítele proti obklíčenému městu." Bayerlein pak vydá zákaz rádiového vysílání. Případný protirozkaz už tak není možné přijmout. Je tma. Měsíc nesvítí. Obloha zatažená. 25 stupňů pod nulou. Sníh vrže pod nohama. Plochá, zasněžená krajina. Vpřed! Tanky vyrazí v širokém klínu. Zádné světlo. Zádný oheň. Zádný výstřel. Generál jede ve svém osobním voze v čelní skupině. Náhle se objeví u nepřítele záblesky Protitankové kanony! Čelní tank byl zasažen. Hoří. Oheň osvětluje zasně- žené pole. Osvětlené jsou i přesunující se kolony A protože noc stírá obrysy všechno se zdá větší, mohutnější a objemnější. 3. tanková divize musí Rusům připadatjako armáda přízraků. Střílejí divoce a nervózně ze všech zbraní, a tím prozradí svá postavení. Poklopy v tancích se zabouchnou. Utok! Tanky se rozjedou vpřed. Kryje je dělostřelecká palba. Ženisté a tankoví granát- níci je následují. Čelní tanky stojí během několika minut v sovětských postaveních. Granátníci a ženisté útočí z boků. Odpor se rychle zhroutí. Protitankové a protile- tadlové kanony stojí opuštěné. Všude jsou prchající Rusové. Zajatci později vypoví, že překvapivý noční útok vypadal v magickém osvětlení jako gigantický hromadný útok ne,jméně celého tankového sboru a že vyvolal u zcelajistě se eítících sovětských jednotek paniku. Když se začalo rozednívat, byla divize z obkličovacího kruhu venku. Přitom ztratila pouzejeden tank s osádkou. Generál divizi otočil aještě dopoledne 8. ledna zahájil útok ve směru na Osikovatu, proti týlu sovětských vojsk, která obklíčila Kirovograd. Jak nebezpečně se mezitím vyvíjela situace mezi Dněprem a Bugem, to názorně ukazuje oprační mapa 47. tankového sboru. Generál von Vormann musel 7. ledna vyklidit svoje předsunuté velitelské stano- viště na severním okraji Kirovogradu. Sovětské tanky náhle stály za jeho dveřmi. Velitelské stanoviště bylo přeložené do obce Malyje Viski, tedy o čtyřicet pět kilo- metrů na západ. Generál nemohl svůj neobyčejně silný sbor v síle sedmi divizí- téměřjedna armáda-vést bezprostředně z předních linii, protože široký úsek fronty vyžadoval přehled, a ten zaručovaly spíše Malyje Viski. Velitelské stanoviště leželo , bezprostředně u zásobovací železnice z Pervomajska a vedle velkého letiště 4. letec- 326 I., ké armády, na kterém stála připravená ke startu eskadra Stuh podplukovníka Rudela, aby poskytla bojovou podporu v krizových místech. Generál von Vormann a jeho náčelník štábu plukovník Reinhard seděli v noci z 8. na 9. ledna za světla svíček nad mapami. Uelký zámysl Sovětů se dal vyčíst jedním pohledem. Armády l. ukrajinského frontu, Vatutinova frontu, postupovaly po svém vítězství v Kyjevě a průlomu v prostoru Berdičev jihovýchodním směrem, na Jižní Bug, do týlu 8. armády Koněvův průlom u Kirovogradu tvořil druhé rameno kleští Vatutinovy ofenzivy a směřoval rovněž k Bugu. Ale jihozápadním směrem. Místem setkání byl prostor Uman - Pervomajsk. To již byla rumunská hranice. Pokud by se tento manévr na velkém prostoru podařil, potom by byla obklíčena 8. armáda, ajejí zničení by nutně muselo nahrát Malinovskému, takže by katastrofa nevyhnutelně postihla i 6. armádu. Ani zničení 17. armády na Krymu by se pak už nedalo zabránit. To bylo to, o co se Stalin už tak dlouho snažil - zničení německého jižního křídla, velké vítězství. Za plápolavého svitu svíček si Vormann ajeho náčelník štábu uvědomili hrozící katastrofu. Zabránit Uatutinovu průlomu od severozápadu na Uman měla l. tanko-vá armáda. Tento úkol dostala od polníhq maršála von Mansteina. Dokáže ho generál Hube splnit? Tuto otázku si Vormann položil s velkou obavou. Ale ať to dopadne jak chce, úkolem jeho 47. tankového sboru je přehradit průlom u Kirovo-gradu. Vormann a Reinhard začali rychle plánovat. Co bylo nyní třeba udělat? Jižně od Kirovogradu to v oněch dnech vypadalo velmi špatně. Tanky Sovětů již stály třicet kilometrůjihozápadně od města; mezi nimi a rumunskou hranicí už nestálo nic. Zbývala jen jedna naděje - do prostoru se spěšně přesunula divize "Groádeut-schland" a za ní části tankové divize SS "Totenkopf . Tyto sily napadly bok sovětského 18. a 29. tankového sboru a přinutily ho k boji. Podaří se jim Sověty zastavit? A v Kirovogradu samém? Zde byly 8. ledna stále ještě obklíčené tři divize-10. mechanizovaná,14. tanková a 376. pěší. Opětovný vůdcův rozkaz je poutal na město. Mělo být jako bráněné do posledního muže. K dispozici tedy byla, díky svému smělému úniku, pouze Bayerleinova 3. td. Jen ta mohla zažehnat největší nebezpečí severně od Kirovogradu. Musela rozbít oba vlomené sovětské mechanizované sbory, a tak zachránit obklíčené německé divize. Tak to muselo jít. Jen tak se to skutečně mohlo podařit. Rozkazy Telefonáty Radiogramy Už byly 2 hodiny v noci. Uprostřed nočního počítání a plánování náhle zapráskaly pušky a ozvala se tvrdá rána z tankového kanonu. Protiletadlové baterie v okolí letiště se rozstěkaly Poplach! Na velitelství 47. ts sloužil jako adjutant major Hasse, velmi známý německý sportovec, jezdec a nositel zlaté medaile z berlínské olympiády 1936. Když Hasse otevřel dveře operační místnosti, vzniklý průvan zhasl svíčku. Major do tmy klidně řekl: "Musíme pryč, pane generále, v obci jsou sovětské tanky Já převezmu se štábním personálem obranu velitelského stanoviště." 327 Počínal si neohroženě a chladnokrevně jako na parkuru. Do obrany zasadil písaře, spojky pobočníky i spojaře. S minami, kumulačními náložemi a pěchotními zbraněmi. Protitankové zbraně neměl. Ruské tanky s posazenou pěchotou se valily obcí, střílely do domů, zapalovaly palbou vozidla a braly si na mušku vše, co spatřily Celá tanková brigáda, byly to tanky 67. brii;ády 8. mfchanizovaného sboru, udělala z obce hromadu trosek a za- útočila i na letiště. Generál von Vormann a operační skupina jeho štábu se štěstím unikli s nejdů- ležitějšími tajnými dokumenty a situačními mapami z vosnice. Major Hasse se obětoval. Padl. A s ním i 1. pobočník nadporučík Becker a mnozí muži ze spojovací- ho oddílu sboru. V moderní válce tak drahocenné a nepostradatelné spojovací prostředky byly až na dvě radiostanice ztracené. Generál von Vormann se štábem se musel zpočátku uchýlit na jedno spojovací stanoviště 8. armády v Novo-Mirgorodu, než měl opět k dispozici potřebná pojítka pro velení v právě začínající rozhodující operaci této kritické doby Sovětská tanková brigáda sice ještě nějaký čas řádila za německou frontou, ale i přes všechny tyto osudné události se Vormannův plán podařil. Bayerlein směle napadl nejprve 7. a později i 8. mech. sbor, upoutal Sověty v místních bojích, a tak zastavil jejich další postup na západ a přinesl třem obklíčeným německým divizím v Kirovogradu-Lelekovce zoufale potřebné ulehčení. , O dvacet čtyři hodin později se podařilo na Hitlerovi vybojovat souhlas s volností ! jednání pro skupinu v Lelekovce. Po odvážně vedeném protiútoku se v noci z 9. na 10. ledna podařilo tři obklíčené divize bez dalších ztrát stáhnout za řeku Ingul do prostoru západně od obce Gruskoje. Tam vytvořily silnou bariéru, na kterou vlevo navazovala 3. td a vpravo mech. divize "Grol3deutschland". Ani pluky generála Hoernleina totiž nezklamaly Vormannovy naděje. Osvědčené a v bojích zocelené svazky zastavily spolu s 3. tankovou divizí SS "Totenkopf" nepřítele jižně od Kiro- vogradu. Nebezpečí bylo zažehnáno. A útok Koněvovy 67. tankové brigády? Co dokázaly bojové skupiny Šikovatelo- vovy slavné gardové tankové armády, které měly připravit cestu odvážně napláno- vanému setkání Sovětů na Bugu? V týlu je napadaly pátrací oddíly 47. tankového , I sboru. Mnohé tanky T 34 se staly obětí obávaného protitankového střelce Luftwaffe podplukovníka Rudela. Se svou protitankovou letkou honil Sověty po zasněžených polích mezi obcemi Malyje Visky a Gruskoje. Tank za tankem končil v nemilosrdné štvanici. A co nezničili Rudel a jeho kamarádi z letky to nahnali před hlavně proti- tankovým oddílům 47. ts. Zádný tank neunikl. Generál von Vormann vybojoval v oněch krizových lednových dnech roku 1944 u Kirovogradu veliký obranný úspěch. Rusové nedosáhli svého cíle, kterým bylo obklíčení 8. armády a vytvoření předpokladů ke zničení německého jižního křídla. 328 Odvážné a ofenzivné vedené obranné boje, které vedly sice vykrvácené, ale odhod- lané divize, způsobily nepříteli vysoké ztráty zastavilyjeho vítězné tažení a zhatily Stalinův plán. Na počátku stálo vojensky správné jednání ,jednoho generála, který přijal rozhodnutí na základě správně posouzené situacc, i když bylo v rozporu s výslovným rozkazem vůdce. Když se únik 3. tankové divize z kirovogradského kotle podařil a když se ukázalo, žeje možné ho úspěšně využít, byli Bayerlein ajeho pluky pochváleni v hlášení Wehrmachtu. Ovšem žádná vyznamenání zatím udělo- vána nebyla. Rád za úspěšnou neposlušnost - to bylo na Hitlera příliš. O čtyři měsíce později však byla Bayerleinovi svěřena tehdy nejlépe vyzbrojená tanková divize " Panzer-Lerch". Po dva týdny byl každý den v hlášeních Wehrmachtu jmenovaný bojový prostor Kirovograd. Vždy ve spojení s těžkými boji, s velkým nebezpečím a s krvavými krizemi. Nyní z úřední kroniky války zmizel. Objevilo se jiné jméno. Hlášení Wehr- machtu začínalo téměř denně slovy: "Jihozápadně od města Cerkassy..." Jihozápad- ně od města Čerkassy - to bylo zhruba padesát kilometrů severně od Kirovogradu. Změnilo se jméno, bojový prostor se posunul, ale Sovětům šlo stále o stejný cíl- o rozbití německé 8. armády Ruské vedení se tohoto plánu nevzdalo ani po neúspěchu u Kirovogradu. Stále sledovalo sviij cíl; sice už ne v podobě velikého strategického obchvatu s místem setkání Uman - Pervomajsk, nýbrž v menším rámci. Chtělo odříznout daleko na východ vyčnívající oblouk fronty 8. armády, jehož čelo leželo u Kaněva. Tento "bal- kon" stál Rusům v cestě. Jako klín odděloval obě sovětské skupiny armád, Vatuti- novu a Koněvovu, a byl trvalým nebezpečím pro jejich boky Právě proto Hitler trval najeho udržení a držel se zuby nehty tohoto posledního kousku Dněpru. Chtěl z této příznivé pozice při první příležitosti zaútočit na jen šedesát kilometrů vzdálený Kyjev a obnovit obranu na Dněpru. Zhruba sto kilomet- rů hluboký byl tento "balkon" fronty za délky tětivy oblouku kolem sto třiceti kilometrů. Tedy oblast o 13 000 čtverečních kilometrech, téměřjako Slesvicko-Hol- štýnsko. Tento nebezpečný výběžek fronty bránily dva sbory: 11. armádní pod velením generála Stemmermanna a 42. armádní, kterému velel generálporučík Lieb. Měly celkem šest a půl divize s přibližně 56 000 mužů. Německému velení nezůstal sovětský úmysl utajen. Průzkum bojem u 3. tanko- vé divize zjistil už 24. ledna mohutné soustředění nepřítele u Krasnosijelky padesát kilometrů severně od Kirovogradu. Co vše zde Koněv skutečně soustředil, to se nedalo přesně zjistit. Na severním křídle 8. armády byly před frontou sboru generála Stemmermanna shromážděny čtyři armády a jeden sbor jezdectva. 329 Sedmý díl Iatastrofy na jžnm křdle l. Čerkassy 56 000 mužů na ztracené uartě - U Zuenigorodhy shlapne past - Omyl generála Koněva s uelhými důsledhy - Osuobozouaci shupina Západ dobude Lysjanhu- Osudná hóta 239 - leště devět hilometrů h f řontě hotle - Heslo "Freiheit, " cil Lysjanha, 23 hodin - Mezi Džuršency a Počapirzcy čehá pehlo - Masahr před hótou 222 - Drama u Gnilého Tihiče - Smrt ueliciho generála - Bilance bituy Koněv zahájí ofenzivu 25. ledna. Po těžké dělostřelecké přípravě zaútočí sovět- ská garda. 4. gardová armáda generála Ryžkova má prolornit nepřátelské postavení. Ale německá obrana se má na pozoru. Pěchota se drží. Ničivá soustředěná palba silného německého dělostřelectva přibila Ryžkovovy pluky k zemi. Koněv proto musí zasadit svoji tankovou elitu dříve než plánoval. Ale ani hrdinové od Prochorovky dnes nemají štěstí. V palbě těžkých německých protitan- kových kanonů a praporů tanků Panther s dlotzhými kanony Sikovatelovův útok uvázne. Ale radost na něrnecké straně netrvá dlouho. Když už bitva dělá místo nadchá- zející noci, ustoupí pravé křídlo 389. pd před ostrými útoky Sikovatelovových tan- kových brigád. Bůh války rozhodl pro Koněva. Armádní generál zjistil šanci a vrhl do vzniklé ;, mezery nové síly Stemmermann kontroval a přehradil vlom dvěma tankovými ,, I divizemi. Tak se mu podařilo narovnat frontu. Uvolnil tím bavorskou 57. pěší divizi generála Trowitze. A vrhl ji proti nepříteli. Ono ohnisko bitvy na levém křídle armády se jmenovalo Kapitanovka. Slezská 1 l. a středoněmecká 14. tanková divize zde 26. ledna dosáhly ještě jednou úspěchy Ale jejich početně slabší mechanizované pluky už nestačily na udržení tohoto úseku. Další průběh bitvy určilo Koněvovo dramatické opatření. O něm referuje generál von Vormann: "Zcela bez ohledu na ztráty-v nejvlastnějším slova smyslu-proudily i, v poledních hodinách rudé masy na západ. Míjely německé tanky které vedly palbu ze všech hlavní. Ohromující a ve své dramatičnosti otřesný obraz! Skutečně se k tomu nehodí žádné jiné přirovnání než, že praskla hráz a velká záplava se rozlila 330 5t I. UKRAJINSKHO FRONTU lOkm m š 9 Kanév sborová skupina B 6. TA~ Bo9uslav Gni)oj Tikió Medvin QQA l6.ld ..LAH. l7.Id Báke 39. div. t. Id ts 198. div. (Breil") TA c) MPN 1996 9q e 88. div. Korsuň evčenkovskij WIKING" r 16.2. "WALOONIE" Šanderovka Kvilki 72. div ita 239 Olšana 389. div. nka 57. div. Zvenigorodka ČERKASSKÝ KOTEL SITUACE 4. AŽ 17. 2.1944 Čerkassy r Smela $Pola Kapilanovka 2. UKRAJINSKÝ řRONT fKONVl Jekatérinopol ::: 29. Id . ts A (v. Vormann) Šest a půl divize je obklíčeno v korsuňském kotli, též zvaném čerkasský. Německé vrchní velení se je pokouší všemi silami osvobodit. 3. tankový sbor se probojuje na vzdálenost deset kilometrů od obkličovacího prstence kotle, který se otočil na západ. po ploché zemi, kolem našich tanků, které stály, obklopené několika málo granátní-ky jako skály v příboji. Ohromení se ještě zvýšilo, když v odpoledních hodinách. procválaly skrz naši přehradnou palbu sevřenéjednotky tříjezdeckých divizí. Dávno zapomenutý a neskutečně působící pohled." To je skvělé líčení, kterým vynikající a zkušený generál von Vormann přesně vystihl dramatičnost situace. Fronta u Kapitanovky byla proražená. Jenže katastrofa přichází jen zřídka sama. Starost, kterou si v prvních lednových dnech dělali všichni frontoví velitelé s dzuhým ramenem kleští, jež se značnými silami l. ukrajinského frontu natahovalo přes Kyjev a Bílou Cerkev k jihovýchodu, byla stále dramatičtější: Tři sovětské armády, mezi nimi 6. tanková generála Kravčenka, prorazily na západní straně " německého frontového "balkonu, u l. TA, tenkou německou obranu 7. sboru. 331 Bavorská 88. a bádensko-wiirtenbergská 198. pd se vrhly proti smečkám sovět- ských tanků. Byly všk rozbité. V obraně se rozestoupila široká mezera. Rezervy k jejímu uzavření už nebyly k dispozici. Rudé divize postupovaly nerušeně na jihovýchod. Severozápadní úder generála Koněva jim mířil vstříc. Mezi jejich čely leželojen sto kilometrů. Pro tankový svazek to nic není. Pokud se setkají, uzavře se past za oběma německými sbory v kaněvském "balkonu" fronty. Setkaly se! Posádky Kravčenkových a Šikovatelovových tanků si podaly ruce 28. ledna u Zvenigorodky Přiblížila se osudná obkličovací bitva u města Cerkassy Sovětům se tak opět podařil stalingradský recept. Odřízli dvojitým obchvatem německý fřontový "balkon," který sahal daleko na východ - až k Dněpru. 42. a 1l. sbor se šesti divizemi ajednou samostatnou brigádou byly obklíčené a vyma- névrované. V německé frontě tak vznikla trhlina široká sto kilometrů. Tou se mohla valit rudá záplava do Rumunska, protože až k rumunské hranici už nebyla žádná překážka. Tím se sovětskému vedení nabízela stejná šance, jakou si vytvořilo již před třemi týdny u Kirovogradu, kde mu,ji však sebral 47. tankový sbor generála von Vormanna a statečně bojující divize 8. armády Dostane se sovětské vrchní velení tentokrát k tahu? "Co udělá Rus?" ptal se Manstein, když kolem sebe 28. ledna večer shro- máždil u Umanu své velitele, "Zakousne se do kotle, nebo se bude valit dál?" " Co udělá Rus?" ptal se i velitel 47. tankového sboru von Vormann v Novo-Mir- " gorodu svého náčelníka štábu Reinhadta. "Koněv má po ruce obrovské množství velkých svazků. Nechá dobře střežený kotel jednoduše stranou a udeří vším, co může uvolnit, k Bugů? Tak to udělal Jeremenko u Stalingradu, když se v roce 1942 hnal mimo metropoli na Volze k Donu." j;, Ze strategického pohledu se další úder sto kilometrů širokou mezerou do zcela nebráněného prostoru přímo nabízel. Byla to ona odvážná operace na velkém prostoru, která by musela vést ke zničení německéhojižního křídla. Vlastně nebyla jiná alternativa, pokud Koněv a koordinátor hl:zvního stanu maršál Žukov situaci 2. ukrajinského frontu správně posoudili. Ale bylo vůbec možné posoudit ji neprávně? Bylo možné přehlédnout katastro-; " fální situaci Němců? Pokud byla pověst partyzánských jednotek alespoň z poloviny lí oprávněná, pak sovětský hlavní stan musel být od svých zvědů o situaci Němců informován. A sovětští vojskoví velitelé se nejpozději od 28. ledna mohli navíc dozvědět od obyvatelstva přímo na místě, za kotlem, že široko daleko nebyla žádná i. souvislá německá fronta. Když se v létě 1941 Sověti nacházeli ve stejné situaci, , ii zahájili Guderian, Hoth a Kleist své ničivé obkličující operace a rozbili Rudou armádu v evropském Rusku. Zasáhne tento zákon nyní Němce? Ne. Sovětské vrchní I velení totiž šanci ke smělé a rozhodující operaci na velkém prostoru nevyužilo. Dodnes neexistuje uspokojivá odpověď na to, proč STAVKA, obzvlášť pak maršál Zukov a armádní generál Koněv, nechali v zimě 1943/1944 tuto jedinečnou příleži- 332 tost k rozbití německého jižního křídla západně od Dněpru nevyužitou. Přeceňovali stále německou sílu? Nebo posuzovali špatně situaci v kotli? Ale ať tomu bylo jakkoliv, Koněv a Žukov v každém případě zvolili malé řešení a koncentrovali sílu šesti, později dokonce sedmi armád, mezi nimiž byly i dvě vynikající tankové armády a různé samostatné tankové sbory na likvidaci obklíčených šesti a půl německých divizí. Prostředky to byly drtivé a jejich koncentraci lze pochopit jen v tom případě, když vycházíme z toho, že na sovětské straně vládl naprosto nesprávný obraz o německých silách v kotli. Vše mluví pro to, že sovětské rozhodnutí o vedení operací bylo založené na,jednoduchém, ale groteskním omylu. Sověti totiž věřili, že obklíčili hlavní síly 8. armády, především její tankové svazky včetně velení armády Tento názor potvrzuje i rozhovor, který spolu 3. února měli plukovník Kalinov, důstojník VI. oddělení generálního štábu Rudé armády, a velitel Koněvovy velitelské čety plukovník Kvač. " 8. německá armáda generála W6hlera je obklíčená v kaněvském kotli," řekl Kvač Kalinovovi, "má ne méně než devět nejlepších motorizovaných divizí Wehr-machtu, a také jednu divizi Waffen SS a motorizovanou brigádu Wallonie. Připra-vuje se nový Stalin8rad." Zajímavé! Ale Kalinov nemluvil jen s Kvačem. Hovořil i se samotným Koněvem. A armádní enerál potvrdil údaje svého správce štábu. " j "Tentokrát se to podařilo, řekl Koněv, "mám. Němce v kleštích a už e nenechám uniknout." Není pochyb: Koněv věřil, že má v kotli celou H. armádu včetně jejího vrchmho velitele a deseti a půl divizí. Odhadoval tedy počet obklíčených na více než 100 000 mu-žů. Z těchto počtů, založených na omylu, pak rezultovaly všechny údaje o ztrátách a zajatcích, které se až do nejnovější doby nekriticky publikují, a to i v Německu. Jednou příčinou Koněvova omylu byla velmi pravděpodobně i 112. pd. Kvúli maskování se označovala jako "sborová skupina B". Byla sestavená z částí tří rozbitých pěších divizí. Pod štábem 112. pd bylyjako "divizní skupiny" soustředěné zbytky slezské 332., saské 255. a sársko-falcké 112. pěší divize. Bojová síla odpoví-dala jedné divizi. "Sborové skupině B" velel plukovník Fouquet. Dalším zdrojem sovětského omylu byla patrně skutečnost, že v kotli se nacházely i skupiny slezského 417. granátnického pluku s částmi ženijního praporu 168. pd a ba-vorského 351. granátnického pluku 167. pd. Také 108. rnech. pluk 14. tankové divize, jeden prapor slezské 213. zajišťující divize a lyžařský prapor 323. pěší divize byly v kotli zasazené ve svazku tam bojujících divizí. Sovětská velitelská místa při registrování zajatců těchto jednotek odvodila, že v kotli byly přítomné celé jejich divize. Ale ať už tenhle omyl pocházel odkudkoliv, Rusové zahájili operace k jejich " j "novému Stalingradu s obrovskou bo ovou silou s hlavními silami dvou frontů. 333 Velení bylo svěřeno do rukou armádního generála Koněva, velitele 2. ukrajinského frontu. Německému velení nezůstalo velmi opatrné operování Rusů dlouho skryto. 31. ledna zachytila naslouchací četa 47. tankového sboru radiogram jednoho sovět- ského ženijního velitele. Sdílný ženijní náčelník sovětského 20. tankového sboru podával na armádu zprávu o pokládání minových polí. Minových polí! To znamenalo, že prolomené sovětskéjednotky se najižním okraji kotle zařizují na obranu, ačkoliv tam zatím nebyl nikdo, proti komu by se musely bránit. Vždyť zadní fronta kotle byla zatím ještě zcela otevřená. Koněvovi je samozřejmě možné připsat k dobru, že nemohl počítat s tím, že by německé divize zůstaly stát na Dněpru. Logické by bylo udělat okamžitě čelem vzad a opět se pokusit navázat dotyk se 47. ts. Ale Hitler zatížil logiku kletbou nového rozkazu k udržení pozic. Lieb a Stemmermann, oba velitelé v kotli, dostali rozkaz, aby se svými značně oslabenými šesti divizemi nejen za všech okolností ubránili svá dosavadní postavení, která byla dlouhá tři sta kilometrů, nýbrž aby všemi prostřed- ky zajistili i týl s novou frontou. Zaujmout kruhovou obranu a bránit! Hitlerův recept od Stalingradu. Stejně jako nechtěl ustoupit od Volhy, tak se nyní křečovitě držel posledního kousku Dněpru. Nechtěl se vzdát svého plánu, že ve vhodné době využije kaněvského oblouku k nové operaci na Kyjev Reality? Nechtěl se podřídit r : jejich zákonu. "Skutečnostjsem,já!" Tato zásada myšlení se u něho dala velmi dobře předpokládat. Uvažme, co tento rozkaz k udržení znamenal. Generál dělostřelectva Stemmer- ,.,Íi mann, který byl od 31. ledna velitelem kotle, měl ze své příliš dlouhé tři sta kilometrové fřonty okamžitě vybudovat novou jižní fřontu k pokrytí otevřeného týlu. Normálně by se to v takové situaci nemohlo podařit, ale podařilo se! Díky ruské i i váhavosti. Prvního února fičela přes zledovatělou zemi rnezi Dněprem a Bugem sněhová vichřice. Na Ukrajině ještě vládla hluboká zima. Bylo zde 15 stupňů pod nulou a 60 centimetrů sněhu. Do mezery ve frontě východně od Umanu byl v otevřeném terénu vysazený průzkumný prapor l. tankové divize, aby posílil slabé oddíly 198. pd, které vzniklý vlom přehrazovaly Kolony se zásobami v kotli spěchaly na lyžích odjedné bojové skupiny ke druhé. Sovětské letectvo zachovávalo klid. Špatné počasí mu nedovolovalo vzlétnout. Vlastní letecké zásobování bylo zatím také skromné, ale s tím se obránci smířili vzhledem k počasí, které přálo obraně a umož- ňovalo provést rychlé rošády "Jen ať to tak zůstane," modlili se prostí vojáci i štáby Avšak v noci na 2. února se počasí změnilo. Tálo. A na vlahém větru přijela do země černozemi rasputica-jarní bahno, ukrajinské bezcestí, doba, kdy se vše boří do moře tuhého bahna a rolníci sedí za kamny Ale Stemmermannovi vojáci ke 334 kamnům nemohli. Museli se přesunovat, měnit postavení a odrážet vlomené nepřá- telské jednotky A to vše v černé, po kolena sahající kaši, která vojákům vyzouvala holínky a strhávala pásy obrněným transportérům a tažným vozidlům. Koně ne- mohli dál. Kola se zastavila. Jen tanky a samohybná děla 5. mechanizované divi- ze SS "Wiking" se prodíraly bahnem, ovšem jen rychlostí čtyři či pět kilometrů za hodinu. A za cenu obrovské spotřeby benzinu. A aby bylo neštěstí úplné, přišel v noci " j j mráz. Ten tanky "zabetonoval do hlubokého zmrzlého bahna. Vo áci e ráno museli vyprošťovat pájecími lampami. Stemmermann přesto neustále přeskupoval síly Zachytil ruské útoky na západě ajihozápadě. Zkracoval fronty Uvolňoval síly a vrhal je do krizových míst. 42. sbor se vzdal Dněpru. Vystrčil "tykadla" na severu. 11. sbor dobyl na jihovýchodě zpět hlavní bojovou linii. Tímto způsobem se občas někde ušetřil jeden prapor, aby bylo možné posílit ohrožený úsek, jinde se uvolnila bojová skupina, která pak pomohla ucpat mezeru. Důležité však bylo jedno: Bylo nutné zachovat souvislou frontu a pokud možno co nejdéle bránit střed kotle - Korsuň Ševčenkovskij s polním letištěm. O toto ohnisko šlo v bitvě prvních dvanáct dnů. Rusové proto mají pravdu, když mluví o "Korsuňském kotli". Označení "Čerkasský kotel," který razila hlášení Wehrmach- tu, není vlastně příliš vhodné. Tak se 56 000 mužů, Bavorů, Hesenců, Franků, Rakušanů, Sasů, Němců ze Saarpfalzu, jakož i Belgičanů, Nizozemců a Skandinávců z dobrovolných pluků Waffen SS, vzepřelo proti půl tuctu útočících sovětských armád. g y p p p Stalin rad b la katastrofa "příliš mála a říliš ozdě. V listo adu 1942 se čekalo příliš dlouho s přípravami k osvobození. Vrchní velení pak nakonec dalo pro vyprošťovací útok k dispozici příliš málo sil. Z toho se poučilo nejen frontové vrchní velitelství, nýbrž i vůdcův hlavní stan. V případě Cerakassy-Korsuň Sevčenkovskij proto Hitler reagoval rychle. Ihned po obklíčení dal polnímu maršálu Mansteinovi pokyn k soustředění dvou silných tankových skupin, které měly zničit nepřítele, jenž prolomil frontu, a opětovně navázat dotyk s korsuňskou skupinou. Hitler chtěl zasadit devět tankových divizí. Byly soustředěné ve 3. a 47. tanko- vém sboru, kterým veleli dva osvěděení velitelé - generálové Breith a Vormann. Do vyprošťovací skupiny byly zařazené vynikající svazky Plně vyzbrojené divize měly zkušenosti z velkých operací. Každá z nich si to mohla rozdat s jedním sovětským tankovým sborem. Například 1. td, 16. td, l. tanková divize SS "Leibstandarte Adolf Hitler". Plán byl odvážný a prozíravý. Manstein nechtěl pouze osvobodit v kotli obklíče- né jednotky ale klešťovou operací zároveň zničit prolomené nepřátelské síly Tanko- vým úderem podle Guderianova receptu měli být severně od Zvenigorodky Sověti zachyceni, Koněv poražen, obklíčené divize osvobozené a opět přehrazená obrovská znezera mezi l. tankovou a 8. armádou. Dobrý plán. Velitelé získali novou naději. 335 A velitelům a vojákům v kotli se zvedla nálada. Jejich vůli vydržet posílila naděje, že budou muset přečkat jen pět až deset dnů, než budou zahájené velké operace. Avšak co byly platné kategorické radiogramy vůdcova hlavního stanu armádám a sborům, když mezi Dněprem a Bugem velel jiný, daleko silnější vojevůdce než Hitler Jeho vůle měla na ukrajinském bitevním poli větší platnost než rozkazy nepokojného ducha z rasteburgských lesů. Vládla zde totiž rasputica, mocné jarní bahno. A všechny plány a statečnost nebyly nic platné, když vojáky zadržovalo bahno, v němž se utápěly kanony a obrněné transportéry byly bezmocné. Jak měli postupovat? Ale museli postupovat, poněvadž většina tankových divizí musela být stažená z dalekých front a paprskovitě přisunutá ke korsuňskému kotli. Jak to probíhalo, tojc dramaticky popsané v dějinách l.,14. a 16. tankové divize. Za příklad může sloužit i přesun 24. td. Tato divize byla na začátku roku 1944 Sch6rnerovoujedinou intaktní a rychlou zálohou (obrněnou oporou armádní skupi- ny Nikopol) v bojovém prostoru Apostolovo - Nikopol. Hrozící katastrofa u obce Korsuň Sevčenkovskij obrátila Hitlerovu pozornost i na tento bojeschopný svazek. Rozhodl se, že ho Schrnerovi odebere a vrhne na sever - tři sta kilometrů od Apostolova! Divize se tam měla stát hrotem oštěpu, bcranidlem vyprošťovacího útoku 47. tankového sboru. Generál von Vormann netrpělivě čekal na svůj "parní buchar". Letěl si ve Storcycu prohlédnout pochodovou trasu. Konečně pod sebou zahlédl pluky staré osvědčené východopruské divize. Ale nebyla to silnice, nýbrž bahniště, čím se tanky, vozidla a granátníci propracovávali. Kolony ve dne stály na místě v bahně a využí- valy k přesunu ,jen několik chladných nočních h.odin, ve kterých bahno zmrzlo. Tanky sloužilyjako tažná vozidla. Kolony se neúnavnč probíjely kilometr za kilometrem na sever. Poháněli je neúnavní důstojníci, kterým velitel divize baron von Edelsheim každý večer na situační poradě připomínal, že osud 56 000 vojáků v korsuňském kotli závisí na tempu přesunu 24. tankové divize. A potomci staré východopruské l. jezdecké divi-;, ze to dokázali. Generál von Edelsheim 3. února večer ohlásil, že čelní bojové skupiny jeho divize budou 4. února ráno připravené k útoku. Stály těsně před Zvenigorod- kou, kde si před pěti dny Rusové podali ruce a uzavřeli kotel. Měly před sebou 5 ; ., Sikovatelovův 20. tankový sbor, tedy žádného nepřekonatelného protivníka. Vormannův plán byl jasný a jednoduchý. Dvacátá čtvrtá divize měla 4. února ráno prorazit postavení sovětských jednotek a strhnout bojové skupiny ostatních čtyř divizí, které vedlyjiž několik dní boj dále na východ, po etapách s sebou. Věc se r zdála vzhledem k velmi roztaženému protivníkovi naprosto jistá a podle tehdy í, běžných měřítek se musela podařit. Ale došlo k něčemujinému. V hodinách, kdy mělo být zahájené osvobozování v korsuňském kotli obklíče- ných jednotek, se přiostřila situace v Nikopolu. Rusové prorazili v Schrnerově týlu a ohrožovzli celou armádní operační skupinu. 6. armáda však neměla po stažení 336 24. td v záloze ani jednou větší jednotku. Je pochopitelné, že požadovala náhradu. A Hitler, zachvácený obavou o nikopolské uskupení, se 3. února rozhodl, že 24. tan-ková divize se okamžitě přesune zpět do Apostolova! Všechny námitky na to, že divize již stojí připravená k útoku ve výchozích postaveních a že při přesunu v bahně se její obrněné části dostanou k Apostolovu až za čtyři dny, zůstaly bez výsledku. Dokonce ani upozornění 6. armády, že nepotřebuje tankovou divizi, nýbrž pěchotu, nedokázalo Hitlerův názor změnit. Celem vzad! Divize se nejprve bahnem a potom obrovskou oklikou po železnici opět valila zpět. Přirozeně, že přijela příliš pozdě na to, aby mohla u Apostolova situaci rozhodujícím způsobem zvrátit a zachránit Schrnerovo předmostí. Její obrněné části sice dojely včas na to, aby se mohly podílet na udržení úzkého únikového koridoru, ale ztrátě předmostí zabránit nemohly U korsuňského kotle by naproti tomu její zasazení pravděpodobně upoutalo značné rudé síly a snad by i umožnilo průlom 47. ts do kotle. Tím by byly oba obklíčené sbory uvolněné, a tak vytvořené předpoklady pro převratné operace. Ale Hitlerova tvrdohlavost takové možnosti zabránila. Osvědčené východopruské divizi tak připadla opravdu tragická role: U Zvenigorodkyjí bylo znemožněno rozhodným způsobem zasáhnout, a u Apostolova přišla pozdě na to, aby zabránila katastrofě. Ale tím ještě nebyl řetěz pošetilostí u konce. Nyní, po odsunu 24. td a po ztroskotání plánovaného kombinovaného vyprošfovacího útoku 3. a 47. ts, bylo třeba zasadit 3. tankový sbor, a to bez plýtvání časem a vedlejších úmyslů, přímo k proražení koridoru do kotle; tím spíše, že se se svými čelními bojovými skupinami přiblížila i l. td, přisunutá od Berdičeva, která mohlajižně od 198. pěší divize převzít ochranu otevřeného boku. Ale ne! Vůdcův hlavní stan trval na tom, že 3. ts zaútočí podle původního záměru nejprve na sever. Na výšině u Medvinu se pak měl stočit na východ, aby obklíčil a zničil sovětské síly, jež se nacházely mezi kotlem a 47. tankovým sborem. Dobrý plán, ale strategie "jakoby": jakoby jeden tankový sbor mohl porazit pět nepřátel-ských armád, jednu po druhé. Jakoby tu nebyla rasputica. Jakoby ještě existovaly poměry roku 1941! Hrozné nahromadění nerozumu a pošetilosti! Generál Breith zahájil útok 4. února. V té době měl pohromadě pouze část své ozbrojené síly Mohl počítat jen se 16. a 17. tankovou divizí a s těžkým tankovým plukem, kterému velel podplukovník Bdke. Přesto byl útok zahájen. Vpředu postu-povalo Bákeho 34 tanků Tiger a 47 tanků Panther - mohutná falanga! Boky chránila 34. a 198. pd, a také čelní jednotky tankové divize SS "Leibstandarte". Utok se sunul skrz bahno a nepřítele na sever. Jeden kilometr. Dva. Deset. Ale pak byl konec. Rasputica a čtyři nepřátelské tankové sbory Breitha zastavily Generál se ale nevzdal. Když dorazily hlavní síly zkušené "Leibstandarte" a čelní síly l. tankové divize, vrhl je do bitvy Oba v bojích osvědčené svazky skutečně dokázaly získat prostor a umožnit tak 16. td, aby ještě jednou postoupila dopředu. 337 8. února stály tanky .Tiger a Panther Bákeho těžkého tankového pluku s částmi 16. td a divize "Leibstandarte" u řeky Gniloj Tikič - osudové řeky korsuňského kotle. Pluky 3. ts ze sebe vydaly poslední síly Ale dál už se nedostaly Uder na sever uvázl. Třicet kilometrů k okraji kotle! Teprve nyní Hitler pochopil svoji chybu a vydal svolení k nejkratší cestě ke kotli, tedy k zahájení přímého úderu na východ. Z l. tankové divize, původně nasazené k ochraně východního boku, se 11. února stalo čelo útoku "Osvobozovací skupiny Západ". Tanková skupina enerála Kolla, jež rychle postupovala daleko vpředu, obsadila vesnici Bušanka na Gnilém Tikiči. Přepadem získala nepoškozený most. Vybojovala předmostí. Odtud vedla nejkratší cesta ke kotli. Ale Sověti to věděli také. Nepřítel a směrem na sever stoupající terén přinutily l. td ke hledáníjiného místa průlomu- Lysjanky Vesnice, přes kterou vedl kurz německých Ju 52 a He 111, když letěly do kotle, aby zásobovaly Stemmermannovy divize ze vzduchu. A zásobovalyje pozoru- hodně dobře. 8. letecký sbor generála Seidemanna nasadil 1536 letadel. Měly to z Umanu do Korsuň Sevčenkovského jen sto kilometrů. Jistě, počasí bylo špatné a sovětská protiletadlová obrana silná. Přesto řídicí štáb majora Knappa dokázal do kotle během čtrnácti dnů dopravit 2 026,6 tun, a letouny evakuovaly 2 825 zraně- ných. Pod dunícím leteckým mostem Seidemannových transportních letek si v noci j na 12. února překvapivě razily cestu dojižní části Lysjanky tanky Panther a granát- níci l. td. Zesílený l. tankový pluk pronikl přes minová pole a protitankovou obranu do i protáhlé vesnice. Poručík Ciliox z l. tp tiskne k uchu sluchátko, když v radiotelefonu uslyší svoje jméno. Mluví jeho velitel pluku podplukovník Frank. "Cilioxi, rychle dopředu, k tomu mostu. Ciliox se s tanky 2. roty propracovává přes tanky T 34, protitankové a polní kanony až k mostu. "Na druhou stranu!" Prásk! Ridič strhne tank do strany Před jeho ocelovým tělem náhle vyletí do povětří most. Zatraceně! Ciliox postupuje s tanky l. praporu k řece. Tankoví f;ranátníci "čistí" jižní část obce. To bylo 12. O den později, 13., přebrodí vrchní šikovatel Hans Strippel se svým tankem Panther třicet metrů širokou řeku. Jeho četa ho následuje. Za tanky přebrodí po prsa hluboký a ledový Gniloj Tikič nadporučík Leben s granátníky 113. pluku. Naproti čekají Sověti s tuctem tanků T 34. Ale Strippelovi tanky se prosadí. A dvě roty tanků Parathe>- l. praporu pod velením kapitána Cramera jim útočí v patách. Předmostí, které mají pozdě v noci pevně v rukou, je hluboké tisíc metrů. Je pondělí 14. Nový týden nevěstí nic dobrého. Ochlazuje se, ale ne dost na to, aby řeka zamrzla tak, že by led nesl. A materiál na most nepřichází. 338 Náhle se situace obrací. Vrchní šikovatel Strippel dobývá v 17.45, po bleskovém úderu, 40tunový most na severovýchodním okraji Lysjanky Oba tam stojící tanky T 34 zničí s neskutečným citem pro tankový boj: jeho 59. a 60. odstřel. Novina o ovládnutí mostu se šíříjako požár ve stepi. Čert ví jak. Již za rozbřesku přiletí ve svém Fieseler Storchu generál Breith. Na velitelském stanovišti 1. tankové divize se setká s generálem Kollem. Jestli vůbec, tak to musí jít teď. Těžiště na pravém křídle sboru. Nejbližším cílem útoku je kóta 239. Tato kóta dominuje terénu v předpolí kotle, tři kilometry severovýchodně od Lysjanky Kdyby ji Němci ovládli, bylo by osvobození obklíčených sil prakticky hotové. K okraji kotle to odtud bylo jen asi deset kilometrů. Deset tisíc metrů - na škvárové dráze stadionu třicet minut. Pod mlhavým zimním nebem v okolí města Čerkassy se pro více než deset tisíc lidí staly věčností. Kóta 239. Geografický bod. Ale rokle a svahy kolem něho nasákly krví. Tento bod se na věčné časy zapsal do historie ruské války Tanková skupina Frank, posílená tanky Tiger a Panther z těžkého Bákova tankového pluku, opět útočí na kótu 239.16. td mezitím odrazí všechny nepřátelské protiútoky Avšak i velitel sovětského 3. tankového sboru ví, jakou cenu má tenhle ubohý vyvýšený hřbet. Stále znovu útočí od severu přes velkou silnici od Medvinu. Podniká tankové výpady i z lesů najihu a východě. I 16. února útočí s dvaceti tanky T 34 od východu a s třiceti od jihovýchodu. Dělostřelci plukovníka SOtha přinutí rudou pěchotu zalehnout. Tanky Panther pak rozeženou sovětské tankové skupiny Vrchní šikovatel Strippel dokončí svůj triumf a se svými sedmi tanky Panther zničí 27 T 34. I když je to fantastické, přesto to není nic platnó. Kapitán Ebeling sice ještě se 70 tankovými granátníky a třemi tanky poručíka von DOrnberga dokázal dobýt obec Okťabr, která leží na poloviční cestě ke kótě 239, ale potom už útok definitivně uvázne v obranné palbě a protiútocích Rusů. Sověti vyrážejí stále znovu do prudkých útoků z hustých lesů po obou stranách silnice. Tady nepomůže žádné zapřísahání a žádná obětavost. Situaci nedokáže zvrátit ani přisunutý zesílený mechanizovaný prapor "Leibstandarte," ani nasazení Rudelových Stuh. Večer 16. měl 2. prapor 113. mech. pluku ještě 60 mužů. Sedesát ze šesti set. U l. mech. pluku a u "Leibstandarte" to nevypadalo o moc lépe. Když se odpočítá-valy roty měly deset, nejvýš dvanáct mužů. Jejich velitelé spolu s veliteli čet většinou padli nebo byli zraněni. U ženijních jednotek a u tankového pluku byla situace stejná. Bojeschopných bylojiž jen dvanáct tanků Panther a několik tanků Panzer IV. 16. td uvázla vlevo, osm kilometrů severně od Lysjanky, ve vyčerpávajících obra-nných bojích u silnice z Medvinu. 17. td se dále na západě zoufale bila s jedním sovětským tankovým sborem. "Leibstandarte," která se svými hlavními silami vedla těžké obranné boje u Vinogradu, byla u konce s dechem. 198. pd existovala již jen na papíře. Bylo to jasné: Odleh.čující úder 3. tankovóho sboru ztroskotal. Devět 339 kilometrů od sovětského obkličovacího prstence se záchranné tažení zastavilo. Náčelník štábu 1. TA generál Wenck přijel večer 16. pásovým motocyklem ke své staré l. tankové divizi, aby se podíval, co seještě dá dělat. Ale mohljen konstatovat, že síla 3. ts nestačila k proražení silné ruské obrany Naproti, v kotli, čekaly pluky ve svých výchozích postaveních. Vojáci poslouchali dunění tankových kanonů. Pátrali na západě po záblescích. A ptali se: "Ještě nepřicházejí?" Voják na frontě vidí z bitvy vždyjen nepatrný výsek, právě tolik, kolik přehlédne. Bojuje na svém místě. Ve svém tanku. Za svým dělem. Utočí nebo vzdoruje útočícímu nepříteli. Vidí jej, jak se s řevem blíží. Vidí bělmo jeho očí. Odrazí ho nebo je převálcovaný. Velké takticko-operační souvislosti bitvy mu však zůstávají skryté, nedají se rozeznat v ohni a kouři, v přelévajícím se boji o kusy lesů a potoky, o pa-horky a zákopy, o vesnice a balky Jen ten, kdo denně studuje situační mapu, cítí tep bitvy, rozezná režii či chaos. Situační mapa bojů v korsuňském kotli ukazuje odvážnou a z hlediska historie války pozoruhodnou režii, která vtiskla ponurému a krvavému dění jihozápadně od města Cerkassy obzvláštní pečeť. Nejvyšší německé velení 7. února pochopilo, že kotel není možné natrvalo udržet a že i rychlý průlom k obklíčeným sborům je problematický. Kotel měl tvar osmičky kolem obou těžišť - Korsuň Sevčenkovskij a Gorodišče. Gtyřicet pět kilometrů dlouhá osa vedla ze severozápadu na jihovýchod. Pro osvobozovací útok 47. tanko-vého sboru od jihu to bylo výhodné, protože jižní špička kotle sahala až téměř do prostoru Špola, odkud chtěl von Vormann zahájit osvobozovací útok. Když se však kvůli osudnému "sem a tam" s 24. tankovou divizí už od,jihu nedala očekávat žádná úspěšná akce, bylo nyní nutné, aby se obklíčení připravili na útok od západu a a natáhli se vstříc 3. ts. Bylo tedy nutné změnit polohu a tvar kotle, otočit hojako bitevní loď v nepřátelském moři, aby jeho podélná osa mířila k západu. Sedmého února proto 8. armáda vydala rádiem rozkaz pro oba obklíčené sbory Zněl: "Skupina Stemmermann zkrátí frontové linie a pohne se s kotlem na Sande-rovku, aby mohla v danou chvíli zahájit únik z obklíčení směrem k silám, které vedou vyprošťovací útok." Generál Stemmermann se ihned pustil do obtížného putování s kotlem. Na východě vyklidily prapory SS Gorodišče, na severu opustila 88. pěší divize prostor Janovka. Korsuň Ševčenkovskij se svým letištěm byl bodem otáčení, pilířem, k ně-muž byla skupina Stemmermann připoutaná kvůli zásobování. To se snadno řekne. Korsuňský kotel se otáčí vstříc osvobozovacím silám. Vše zpočátku vychází. Chyba v režii osvobo-zovacího útoku však přivodí osudnou pohromu: Kóta 239 zůstane obsazena Sověty a 3. tankový sborji nedokáže dobýt. 340 Přeskupení však bylo nepředstavitelně obtížné. Cesty totálně rozbahněné. Jako rollbahn" se dal použít pouze jeden železniční násep. Za tři dny od 1 l. do 13. února, proběhla v kotli zásadní reol;ranizace. Sanderov-ka, Novo-Buda a Komarovka se ,jmenovaly vesnice, které bylo třeba vyrvat ze sovětské obkličovací. fronty aby se získala příznivá výchozí základna pro únik na západ. Typický pro způsob a tvrdost této první etapy úniku byl útok 72. pd z moselské-ho kraje na Novo-Budu. Nepřítel seděl v solidně vybudovaných sněhových postave-ních nad svahem, kde nebyla žádná rnožnost krytí. Němci museli postupovat jako na servírovacím talíři. Obtížný úkol dostal 105. mech. pluk. Major Kaestner se rozhodl pro noční útok. Plán byl jednoduchý a zcela postavený na bojové síle jednotlivých mužů. Válka v původním smyslu, tedy muž proti muži. Vpředu úderný klín s bajonety lopatkami, samopaly a kulomety Za ním hlavní síly s těžkými zbraněmi, kterými byla čtyři děla 172. dp, zapřažená vždy za osm koní. Je 11. února, 20 hodin 30 minut. Bezměsíčná, temná, studená noc. Muži se bezhlučně posunují vstříc sovětským postavením. Bílé maskovací obleky je dělají neviditelnými. Tiše. Ani slovo. Zádný výstřel. Slyší mluvit Rusy v prvním opěrném bodu. Jedna sovětská hlídka si něčeho všimla! "Stoj, parol!" "Vpřed, na ně!" zní odpověď kapitána Rotha. V běhu se střílí. Skok do zákopu. Bodná a sečná zbraň jsou trumfy Kdo se postaví na odpor, je zabitý. Uderné oddíly napadnou zákopy ze stran a zajistí boky Překvapení se podaří. Pluk pronikne skrz do hloubky rozčleněné postavení Sovětů. Hipomobilní části ho ihned následují. Ženou se sněhovou bouří a nepřátelskou palbou a ovládnou terén kolem kóty 200. Krátce po půlnoci dosáhnou silnici Suchiny - Šande-rovka. Z východu se bezstarostně blíží ruská kolona nákladních automobilů. Chce do Šanderovky Je v ní možné rozeznat i několik raketometů. "Protiletadlová obrana vpřed!" 20mm flak na samojízdných lafetách zahájí ze vzdálenosti dvě stě metrů palbu. Proud vozidel je brzy rozstřílený. Nákladní vozidla naložená benzinem hoří jasně svítícím plamenem a osvětlují zasněžený terén. V 1 hodinu následuje útok na Novo--Budu. V 02.30je obec v německých rukou. Sovětský trén ajezdeckéjednotky vytržené ze spánku, se vyhnou boji a utiliají: 250 zajatců. I vpravo od 72. pd útok dobře postupuje. Hamburský mechanizovaný pluk SS Germania" zaútočí na Šanderovku, druhé křídlo dveří budoucího úniku. I zde probíhají tvrdé a krvavé noční boje. Ztráty si vyžádají i boje o Komarovku, která leží sedm kilometrů od fronty kotle. V neděli 13. února je na východě vyklizený Korsuň Sevčenkovskij. Zato je na západě de initivně dobytá Komarovka a za krvavých bojů ubráněná proti zuřivým 342 nepřátelským protiútokům. V Novo-Budě odrazí brigáda prvního sledu "Wallonie," sestavená z belgických dobrovolníků, se svými šesti tanky čtyřmi protitankovými kanony a čtyřmi rotami po padesáti až sto mužích všechny útoky Sovětů. Brigáda ztratí více než dvě stě mrtvých. Mezi nimi je i její první velitel, bývalý belgický důstojník generálního štábu podplukovník Lucien Lippert. Velení převezme jeho pobočmk nad-poručík Léon Degrelle a udrží Novo-Budu proti všem nepřátelským protiútokům. Patnáctého února ovládne 72. pd vesničku Chilki severně od Komarovky "Za-brání této obce je pro provedení úniku z kotle rozhodující," stálo v rozkazu divize 105. mech. pluku k útoku. A muži majora Kaestnera to pochopili. Chilki dobyli. To byly hodiny, v nichž se l. tanková divize a Bákeho těžký tankový pluk marně pokoušely dobýt dominující výšinu 239, aby se připravily k poslednímu skoku ke Stemmermannovým nejbližším částem. Ale nedostaly se ani o krok dopředu. Odleh-čující útok Rudelovy eskadry Stuh sice pomohl zachytit sovětské protiútoky, ale opět to byla ta stará písnička. Chyběl tucet tanků, půl tuctu mechanizovaných praporů, především ale chyběly pohonné hmoty pro tanky Panther podplukovníka Bákeho, které se kvůli tomu neustále dostávaly do potíží. Vojska v kotli byla mezitím natlačená v nebezpečně těsném prostoru o rozměru sedm krát osm kilometrů kolem Šanderovky Zde byla připravená vyrazit vstříc svým zachráncům. Ještě nevěděla, že vyprošťovací útok uvázl, a čekala na spásný rozkaz. Pokud by nepřišel brzy, hrozila katastrofa, poněvadž kdyby Sověti zjistili situaci a zahájili soustředěnou dělostřeleckou palbu do maličkého kotle, mělo by to nedo-zírné následky Sověti se zatím snažili všemi prostředky získat přehled o situaci jednotek v kotli. Muži "Freies Deutschland" přecházeli v německých důstojnických uniformách přes linie, aby vyzvídali. Například 11. února se takový důstojník objevil v bojovém postavení 1. průzkumného praporu tankové divize a chtěl informovat o síle, výzbroji a úkolu jednotky Zpětný dotaz u divize přinesl pokyn: "Zatknout!" Ale to už špeh zmizel. Na některých velitelských stanovištích divizí se po ohlášení rádiem objevili sovětští parlamentáři a nabízeli vyjednávání o kapitulaci. Podle zápisu ve válečném deníku 3. tankového sboru z 10. února hovořil tentýž den ve vysílači Národního výboru k německým vojákům v kotli generál Seydlitz, který byl představenjako prezident "Spolku německých důstojníků" a viceprezident " Freies Deutschland"). Vyzval ke kapitulaci a slíbil dobrou "Národního výboru (" stravu a ubytování, úplnou bezpečnost i to, že jednotky zůstanou spolu i se svými důstojníky Toto prohlášení nemělo na bojovou morálku žádný účinek. Většina prostých vojáků a důstojníků, kteří o něm slyšeli nebojej četli na shozených letácích, je nebrala vážně. Seydlitzovo jméno u nich nemělo takovou váhu, aby nabídka vyvolala seriózní reakci. Pod palbou dělostřelectva a bombardováno letáky mezitím 56 000 mužů toužeb-ně očekávalo záchranu. Jejich situace se hodinu od hodiny zhoršovala. Polní maršál 343 7 i von Manstein se proto rozhodl, aniž by si vyžádal potvrzení vůdcovým hlavním stanem, vydat povel k úniku. Jeho rozhodnutí se opíralo o jasnou a nepřikrášlenou zprávu náčelníka generálního štábu l. TA generálmajora Wencka. Patnáctého února v 11.0.5 vyslala 8. armáda rádiem do kotle následující rozkaz: "Akceschopnost 3. tankového sboru ornezena. Skupina Stcmmermann musí provést průlom v úseku Džuršency - kóta 239 vlastními silami. Tam se spojí s 3. ts." V tom- to rozkazu však dřímalo jádro nadcházející tragédie, poněvadž byla ponechanájako otevřená důležitá skutečnost; totiž ta, že místo setkání, kóta 239, není, a to i přes ještě trvající pokusy Bikeho těžkého tankového pluku a tankové bojové skupiny l. td, v rukou 3. ts. Stemmermann však musel podle znění rozkazu předpokládat, že na dominujícím hřebeni nalezne německá vojska. Měl se tam však setkat se značnými sovětskými tankovými silami. Z této skutečnosti se vyvinula vlastní tragédie u města Cerkassy Možná, že 8. armáda chovala 15. února dopoledne naději, že čelní jednotky l. td nebo Bákova těžkého tankového pluku s jeho posledními tanky Tiger výšinu přece jen během následujícího dne ovládnou. Ovšem z pozdějšího vyjádření náčelníka štábu 8. armády generála Speidela lze vyvodit, že na velitelství armády nedávali takové možnosti velké šance. Zdá se, že armáda ponechala tuto důležitou a nebez- pečnou skutečnost úmyslně otevřenou, aby Stemmermannovým vyčerpaným divi- zím již předem nebrala odvahu a naději, které byly velmi zapotřebí pro toho, kdo se měl vrhnout do dobrodružství takového úniku. Byla to situace Odysea, z níž Homér ve dvanáctém zpěvu vytvořil literární pomník: "Vzdychajíc veslovali jsme do straš- livé úžiny: Poněvadž tu hrozila Skylla, a tam divoká Charybda." Stemmermann musel něco tušit. Pro únik tot,iž požadoval nejen zesílený shoz munice, ale 16. února večer navíc vyslal rádiem 8. armádě tuto zprávu: "Skupina Stemmermann může prorazit postavení nepřítele před vlastní frontou, ale nebude schopná prolomit nepřátelské postavení před 3. tankovým sborem." To bylo zřetelné. Byla to podmínka, která jasně znamenala: Jako předpoklad k úniku z obklíčení požaduji odstranění sovětských postavení na hřebeni po obou stranách kóty 239. Podmínka, o jejíž splnění se sice muži 3. tankového sboru odhod- laně snažili, ale nepříznivá situace ji nedovolovala splnit. Zahájí Stemmermann útok, když se mu to otevřeně sdělí? Nebo bude váhat a čekat, jako před čtrnácti měsíci váhal a čekal Paulus ve Stalingradu? Stalingradské strašidlo zvedlo hlavu. Podobné nejasnosti tam způsobily ony osudné odklady úniku, které nakonec vedly ke katastrofě. K tomu přistupovalo i to, že vůdcův hlavní stan ani tentokrát ještě nedal souhlas k úniku. Každým okamži- kem odtud mohlo -jako u Stalingradu - přijít veto. Nebezpečné, napjaté hodiny! Manstein, odpovědný velitel, rozetne gordický uzel. Smete všechny podmínky, zvažování a otázky po odpovědnosti se stolu a 16. února vyšle generálovi Stemmer- mannovi lakonický, ale jasný rozkaz: "Heslo Freiheiť, cíl Lysjanka, 23 hodin." 344 Radiostanice 42. sboru ho zachytí. Za několik minut leží na stole plukovníka i. G. Franze, náčelníka štábu skupiny Stemmermann. Ten si oddechne. To je jasný rozkaz k zahájení akce. Stalingrad se nekoná. V horečném spěchu jsou uvedené do chodu plány úniku, které už několik dní leží v bednách s doklady štábních důstoj-níků. Uelitelské stanoviště 42. sboru, velícího při úniku, leží vjednom selském domku na severozápadním okraji Sanderovky V kotli jsou už jen tři další vesnice. Tak se zmenšil! Z nich Novo-Buda, stále ještě bráněná statečnými Valony, bude brzy vykli-zená. I v Chilkách a Komarovce se jednotky stále ještě brání proti zuřivým sovět-ským útokům. Chaty v Šanderovce jsou přeplněné raněnými. 4 000 je těch, kteří už nemohli být letecky evakuování, protože od 10. únory už nedokázal na rozbahněném korsuňském letišti přistát ani jeden pilot. 4 000 krát hořké utrpení! A mezi nimi operační skupiny štábů praporů, pluků a divizí. Na vesnické ulici, v zahradách i vedle domků stojí děla, opravárenské tanky, polní kuchyně, motorová vozidla a koňské potahy A na všech stranách jasně hoří ohníčky V nich se v souladu s rozkazem spalují dokumenty, válečné deníky a všechny postradatelné osobní věci, například dopisy, poznámkové bloky a suvenýry Zůstat májen to, co můžejednotli-vec potřebovat v boji zblízka a co sám unese. Rusům nemá padnout do rukou nic, co by mohli potřebovat. S sebou je dovoleno vzít jen zbraně, bojová vozidla a polní kuchyně. Spojařky se rozdělují do různých jednotek a ,jejich ochrana je svěřena zkušeným velitelům. Je jasné, čeho se tato děvčata muse,jí obávat, pokud padnou do zajetí. Navzdory vší péči však zůstala téměř všechna nezvěstná. Major Hermani, Ia 42. sboru, kolem sebe shromáždí důstojníky a seznamuje je s plánem úniku. Nyní se už nic neutajuje. Každý musí přesně znát zámysl a musí vědět, co má dělat, i když bude odkázán jen sám na sebe. Situační mapa je připevněná na stěnu. Světlo svíčky poskakuje po červených a modrých značkách. "Tady je úsek Chilki - Komarovka. Vyrazíme ve třech úderných klínech. V hlu-bokém rozčlenění. Bez palebné přípravy První dějství musí proběhnout bezhlučně. Protivníkaje třeba přemoci bodnými a sečnými zbraněmi. Průlomjedním rázem až do prostoru Džuršency - kóta 239. Tam nás přijme 3. tankový sbor." Hermani jede rukou po mapě. Musí šířit optimismus! A on ho zdůvodní. Situaci vyznačuje několik tahů tužkou. Vpravo sborová skupina B, uprostřed 72. pd, vlevo mechanizovaná divize SS "Wiking". Celkem zhruba 40 000 mužů. Velení má generál Lieb. Stemmermann zůstane v kotli se zadním vojem. Ten tvoří bavorská 57. pd generála Trowitze a bavorsko-sudetoněmecká 88. pd generála hraběte Rittberga. Části 389. pd, kromě protitankového oddílu, a odštěpené skupiny 167. a 168. pdjsou začleněné do 57. pd. Generál Trowitz tedy má asi tři a půl tisíce mužů. Divize hraběte Rittbergaje trochu slabší. Ustup unikajících divizí tedy kryje kolem šesti tisíc mužů. Ranění, kteří ne- 345 jsou schopni transportu, mají spolu s lékaři a zdravotnickým personálem zůstat na místě a být předáni Sovětům. Toje nejtíživější bod plánu. Vojska sejím také nikterak neřídila. Potom přijde nejtěžší část porady: Důstojníci mají přinutit vojáky a poddůstoj-níky, aby napsali několil řádek příbuzným a své dopisy si navzájem vyměnili - pro nejhorší případ - aby doma dostali alespoň poslední pozdrav Major Hermani pakještě promluví několik vážných slov o kamarádství, které se má v nadcházejících hodinách osvědčit. Kamarádství! Až příliš často používané slovo. Nyní se ukáže, co tohle slovo a v něm obsažená myšlenka projednotlivé vojáky znamenají. , y Ue zprávě Ia čteme: "Gtvrtek 16. února, 22 hodin. Sedíme mlčk na našem velitelském stanovišti. Není co nařizovat - poprvé od obklíčení před dvaceti dny! Každý myslí na domov Poslední dopis "zvenčí" je spálený. I věci, které se člověku za více než čtyři roky války staly tak drahými: obrázky ženy a dětí, Goethův Fausť nebo Zena ve světových dějinách Eugena Rotha." V této hodině, kdy je jasné, že Stemmermannův únik nenarazí u kóty 239 na německé zajištění, ale na sovětské tanky, se 3. tankový sbor rozhodne informovat velícího generála v kotli o situaci a dát mu informaci o předmostí u Lysjanky Jak autorovi sdělil plukovník i. G. Merk, náčelník štábu skupiny Breith, který se teprve v roce 1955 vrátil ze sovětského zajetí, byl v noci ze 16. a na 17. února podniknut pokus informovat Stemmermanna radiogramem. Jeho radiostanice se však již nehlásila. Zatímco závažný radiogram bloudil éterem, byl již v kotli zahájen velký únik. V Sanderovce vládne čilý ruch. Pochodová trasa tří divizí vede přes vesnici. Jediná úzká silnice. Jediný most přes jednu rokli blokuje vlomený sovětský tank. Zenisté ho musí svrhnout dolů. A potom cestu nouzově opravit. Mezitím na cestách vznikly neřešitelné zácpy Křik. Výbuchy sovětských dělo-střeleckých granátů. Každý výstřel zasáhne. Raněníjsou odnášeni do chatek. Přede dveřmi štábu sboru leží pobočník, kterému střepina granátu utrhla hlavu. Je 22 hodin 30 minut. Nízko letící letouny Heinhel 111 shazují bedny s municí a granáty Rozbíjejí se mezi polními kuchyněmi a koňskými povozy Nepřátelská dělostřelecká palba sílí. Granáty dopadají přímo před velitelské stanoviště sboru. Přichází generál Lieb. Má na sobě svoji zamilovanou bílou kožešinovou čepici. Je optimistický a klidný. Je s ním i náčelník štábu 11. sboru plukovník i. G. Gaedcke, se kterým Lieb probírá poslední detaily úniku. Je 23 hodin. Nadešla očekávaná chvíle. Noc je velmi temná. Bez měsíce. Není vidět ani hvězdička. Teploměr ukazuje čtyři stupně pod nulou. Od severovýchodu však vane ledový vítr Naštěstí fouká pochodovým kolonám do zad a pozorujícímu nepříteli do tváře. Občasje tak silný, že před sebou žene sníh. Tedy dobré počasí pro operaci, která se musí obávat očí a uší nepřítele. 346 Na pravém křídle jde "sborová skupina B". Vpředu části skupiny 258. pluku. Na levém křídle útočí 5. mech. divize SS "Wiking"; jako hrot oštěpu 5. průzkumný prapor Vedle protitankový oddíl hesenské 389. pd, jejíž 3. rota je vytvořena ze starého 66. protiletadlového praporu, který zanikl ve Stalingradu. Oddíl má ještě 97 mužů, 3. rota ještě 30. Střed únikového klínu zaujímá 72. pd. Zde je v prvním sledu 105. granátnický pluk. Major Kaestner má ukořistěnou sovětskou mapu v měřítku 1:10 000, která velmi přesně znázorňuje úsek jeho útoku. Spolu s buzolou to jsou velmi dobré orientační prostředky To je důležité, protože neexistují žádné cesty Trasa úniku vede otevřeným terénem přes pole a louky A přes zamrzlé bahno pokryté hru-bozrnným sněhem. Kaestner svým lidem vtloukal do hlavy, že nesmějí vydat žádný zbytečný hluk a kouřit. Především ale nechal vyjmout z pušek náboje, aby nějaký nervózní voják předčasně nevystřelil, a tak úniku nesebral moment pře-kvapení. První sovětské postaveníje proražené útokem na bodáky Potomje převálcované i druhé. Jen dvakrát dojde k prudkým bojům s nepřátelskými bateriemi, které je třeba dobýt bojem zblízka. Hlavní síly divize následují. Půjde všechno takjednoduše? Jsou 3 hodiny 30 minut. Kaestner s kapitánem Rothem a nadporučíkem Bende-rem studují mapu. Dostali se k balkám jihovýchodně od obce Džuršency Na hřebeni před nimi je silnice z obce Počapincy, která vede přímo přes kótu 239. Ještě ,je tma. Ale pokud skutečnost odpovídá plánu, pak u silnice musí být čelní zajištění l. tankové divize. Přesto je třeba dávat dobrý pozor Průzkumný oddíl vpřed! Nadporučík Bender se brzy vrací. "Tanky," hlásí, "ale ne německé. Půl tuctu tanků T 34 stojí přímo najižním okraji obce Džuršency A dva kilometry jihovýchodně, na stejné silnici, je rovněž vidět siluety tanků T 34." Kóta 239 je tedy obsazená nepřítelem! Navzdory zákazu vysílání se Kaestner rozhodne ihned vyslat rádiem zprávu divizi o překvapivé a nebezpečné situaci. Pak pomalu postupuje dál. "Nestřílet, pokud to nebude bezpodmínečně nutné," připo-míná ještě jednou. V úzkém a hodně uvolněném tvaru se pluk dostane přes silnici přesně v mezeře mezi tanky Ivan si ničeho nevšimne. Opatrně, opatrně! Měkké podrážky jsou zde lepší než ruční granáty Už jsou na hřebenu dvě stě metrů za silnicí. Vtom se čelo zastaví. Vedle Kaestnera se objeví šikovatel, který hlásí: "Před námi je nepřátelské postavení, pane majore; fronta na západ. Ale myslím, že Ivan chrní." Fronta na západ. To může být jen sovětská obranná linie proti německému osvobozovacímu útoku. Tedy poslední nepřátelské závěrné postavení. " Zaútočíme!" rozhodne Kaestner. Opět pažbami, lopatkami a bajonety Mlčky, bez hurrá. Zarputile. Nikdo netuší, že v těchto minutách začíná vlastní drama u města Čerkassy 347 Je to krátký boj. IZusové prchají. Ale divoce střílejí na všechny strany A výstřely vyburcují 5. ;ardový tankový sbor, jehož tanky stojí na silnici z obce Džuršency do obce Počapincy Ruské tanky rozsvítí světlomety Vystřelují světlice. A vidí hlavní síly 72. pd, které se blíží k silnici. " Ostorožno! Němci!" křičí velitelé tanků. "Odkryť ogoň! (Zahájit palbu!)" Rozpoutá se nerovný boj. Hlavní síly 72. pd muse,jí k zemi. Roty 105. mech. pluku však spěchají dál. Opět před sebou spatří siluety tří tankú. Sám Kaestner se k nim opatrně přiblíží. To musí být tanky Partther! Vidí i trámový kříž. Vyskočí a do již nadcházejícícho dne hlasitě volá heslo: "Freiheit, Freihoit!" Poklopy tanků vyletí nahoru. Dostali se k čelním jednotkám l. td., k zajištění l. roty erfurtského l. tp. Poručík baron von Diirnberg seskočí s věže a přivítá Kaes-tnera. Dokázali to! 105. mech. pluk je z toho venku. Z 1082 mužů a 27 důstojníků, které pluk měl před třomi týdny, tedy v první den obklíčení, zbyli již ,jen 3 důstojníci a 216 mužů. Celých 216 rnužů. Ale nesou s sebou jedenáct lehkých a tři těžké kulomety, jeden minomet ijedno pěchotní dělo. A každý muž má svoji pušku nebo samopal. Samotný únik je nestál více než dvě desítky mrtvých. Jak se však dařilo ostatním? U mechanizované divize "Wiking," která postupovala vlevo od 72. pd, zvládl 5. průzkumný prapor Obersturmfiihrera Debuse první etapu také rychle. Zatímco poslední tanky 5. tankového pluku při nočním protiútoku vrhly na východním okraji Sanderovky nepřítele ještě jednou. zpět, byl za útoku na zúpad naráz proražený sovětský obkličovací prstenec. Zajištění z protitankových kanonů a kulometná hníz-da převálcované. První postavení na výšinách u obce Počapincy dobyté útokem. Průzkumný prapor SS se přibližně ve stejnou dobu jako Kaestnerův lUS. me-chanizovaný pluk dostal k velké silnici těsně u kóty 239, tedy k těžišti nepřátelského zajištění kotle. Obersturmfiihrer Debus zjistil na výšině silnou sovětskou tankovou závoru a rozhodl se ji napadnout. Jsou 4 hodiny 3U minut. První útok uvázne těsně pod výšinou v palbě Rusů. Boční kulometná palba kosí Debusovy muže a za nimi těsně následující brigádu prvního sledu "Wallonie". Čtyři, pět tanků by situaci dokázalo zvrátit, ale průzkum-ný prapor měl již jen jeden tank Panzer 111. Zbytek tankového pluku byl v Šande-rovce zapletený do ničivého tankového boje s odzadu dorážejícími tanky T 34 a Josef Stalin 11, a obětoval se. Debus to zkusil ještě jednou. Znovu marně. Příliš silná byla nyní už zcela procitlá sovětská obrana. Mezitím dorazily hlavní síly divize "Wiking". I od 72. pd se sem přelévají únikové vlny které se dál na sever nedostaly přes silnici. O mnoho líp se nedaří ani mužům 348 "sborové skupiny B". Plukovník Viebig s divizní skupinou rozdrtil první opěrný bod. První nepřátelský kulomet vyřadil bez jediného výstřelu. Divizní skupina zaútočí najihozápad, kde ale narazí na hlavní síly 72. pd. Je zatlačená najih. Začíná se rozednívat. Sovětská tanková a dělostřelecká palba buší do blížících se kolon, které se vlní na volných plochách bez jakéhokoliv krytí. Protitankové kanony a polní houfnice zůstaly i přes zapřažení osmi či deseti koní na zledovatělých svazích balek. Jednotky nemají kromě pancéřových pěstí žádné protitankové zbra-ně. Mohou se zachránit pouze ústupem. Masy se vlní směrem na jih. Tím končí možnost plánovitého velení. Každý sám se pokouší najít východisko z chaosu. Ve skupinách po stovkách, pak v malých oddílech nebo i jednotlivě, se vše tlačí z dosahu nepřátelské palby A nakonec se opět obrací na západ, směrem ke svobodě! Sovětská pěchotaje smetena bodnými a sečnými zbraněmi. Jezdectvo odražené. Ale tanky nerušeně pálí do kolon. Třetí rota 389. protitankového oddílu už nemá žádný ze svých 20mm protiletad-lových kanonů, alejejí mužiještě táhnou ruční vozík s dvanácti pancéřovými pěstmi. Rotě - to jest tomu, co si říká rota - velí štábní šikovatel Krause. Je to ještě dvacet mužů. Přes balku neprojdou. Je zablokovaná tanky které stojí na svahu a "dláždí" malé údolí. "Pojď," řeknc Krause vrchnímu svobodníkovi Fritzi Hamannovi, dělovodu 2. če-ty Vezme z vozíku tři pancéřové pěsti a položí je Hamannovi do náruče. Sám si vezme také tři. A pak začnou pomalu postupovat v palebnóm stínu okraje balky ke skupině tanků. Skok přes okraj. Prásk! Prásk! První dva tanky T 34 hoří a kouří. Poskytnou ideální ochranu oběma lovcům. Hamann dostane ještě dva. Krause jeden. Velitelé zbývajících obrněných vozidel znervózní a odjíždějí. Cestaje volná. V balce se to ihned hemží spěchajícími kolona-mi. Uvolnila se nová cesta u obce Počapincy Chrání ji bukový lesík. Zádná zpráva Wehrmachtu, žádný pamětní list, žádný návrh na vyznamenání o tomto činu nereferuje. Statečnost anonymních hrdinů. Hlavní síly "sborové skupiny B" plukovníka Fouqueta - s částmi 188. dělostře-leckého pluku v prvním sledu - vystihnou příznivý okamžik, kdy její úderný klín opětovně zaútočí po obou stranách kóty 239 přes silnici. Podaří se. Skupiny pluku se probojují lesem, kde jsou chráněné před tanky a dosáhnou, i když bez veškerých těžkých zbraní, obce Okťabr a Lysjanka. U shoru o tom všem nic nevědí. Generál Lieb a jeho operační skupina sledovali první fázi úniku ze Sanderovky Náčelník štábu s Ia stojí před selským domkem a naslouchají. Kolony procházejí mlčky kolem nich. Dusot koní na zamrzlé zemi pohlcuje noc a vítr Přistoupí k nim generál Lieb. "Nějaké hlášení zepředu?" zeptá se. "Nic, pane generále. " 349 Ani z Komarovky, ani z Chilek není slyšet hluk boje. Přitom už jimi musela čela probíjejících sejednotek projít. "Co znamená to ticho ptá se Lieb. "To může znamenat jen jedno," odpoví poněkud chraplavým hlasem Franz, "první vlna je skrz. Otevřela kotel bodnými a sečnými zbraněmi." "Pak tedy jedeme," řekne Lieb. Narazí si svoji vysokou bílou kožešinovou čepici pevně na hlavu a odejde naproti k domku, kde stojí jeho kůň. Vypadájako velkokníže! Krátce po půlnoci zaujme ;enerál Lieb velitelské stanoviště na západním okraji vesnice Ghilki. Obec tvoří pravý rohový pilíř německého únikového koridoru a je třeba ji za všech okolností udržet. Rus však zuřivě dotírá z boku. Je už na okraji vesnice. Začíná to být kritické. Pokud vesnici opět ovládne, koridor se zhroutí. "Potřebujeme sem spolehlivou bojovou skupinu, aby Rusy zadržela," běduje Lieb. "Koho,ještě máme " Hlásí se rakouský dělostřelecký velitel. Přistoupí k mapovému stolu. " "Mám už jen sto mužů, řekne klidně ve svitu svíčky, "ale tenhle zapadákov udržím, pane generále, na to se spolehněte." A udrží vesnici až do doby kdyjí projede poslední muž. A dokonce seještě dostane se zadním vojem ven z té šlamastyky V 6 hodin vyjíždí štáb Liebova sboru uprostřed proudu posledních pochodových kolon z Chilek. "Kdo oznámí Stemmermannovi, že zahajujeme únik a už nemůžeme přijmout žádné rozkazy" ptá se Lieb Ia. Franz ukáže na jednoho jezdce. Rytmistr von Meerheimb, Ic, se dobrovolně přihlásil. Jezdecký lovec z Meklenburska přiloží mlčky ruku k přilbě. Pak otočí svého grošáka. Za chvíli je vidět v prudkém cvalu. Míří přes nepřátelskou dělostře-leckou palbu, aby splnil úkol.. Liebova kolona kluše dál. Je to přízračný obraz. Napoleonská vidina! Nejdál na boku kluše zásobovací náčelník major Ganschow na silném bělouši. Jeho obrovská německá doga běží vedle. "Vyřiďte pozdrav mé ženě," řekl Ganschow v Chilkách majoru Hermanimu, "já neprojdu!" A pak tiše dodal: "Postarejte se o mého psa." Hermani musí na tajeho slova myslet, když vidí Ganschowa, podobného přelu-du, klusat vedle pochodové kolony Existuje předtucha smrti? přemítá. Kolem 6. hodiny ráno se v této roční době začíná na Ukrajině rozednívat. Avšak sněžení nedovolí onoho 17. února, v krvavý ětvrtek, aby se úplně rozednilo. Jedou dál. Kolony táhnou přes otevřený, zasněžený terén. Jednospřežné vozíky vrzají, na nich uložení ranění sténají. Většinajednotek se neřídila rozkazem, abyje zanechala v kotli. Zkušenosti se Sovětyjsou příliš špatné. Z dálkyje slyšet hluk boje. Vkrádá se nervozita. Nepřátelské dělostřelectvo opět rozsévá palbu do jednotek. Zasahuje pochodové kolony Všcchno se rozprchne. Koně 50 se plaší. Hermaniho hnědák je zasažený a klesá k zemi. Potlučený major vrávorá dál. Hledá ošetřovatele svého koně a brašnu na mapy Ale kdo by v tomhle chaosu našel člověka nebo dokonce brašnu na mapy? A nyní přilétají kulometné dávky i zleva. Stojí před sovětskou tankovou závorou mezi obcemi Džuršency a Počapincy A to, co dělají kolony před nimi, o to se pokusí také. Zahýbají doleva. I majoru Franzovi zastřelili koně. Na zledovatělém svahu uváznou i poslední vozidla a děla. Pálí do nich protitankové kanony Spřežení se plaší. Franz si chytne jednoho dělostřeleckého koně, vyskočí do sedla a žene se do svahu. Zděsí se. Blíží se asi patnáct tanků. Postupují přes balku, ve které se zastavila kolona povozů s vlaj-kami Cerveného kříže. Tanky střílejí ze svých kulometů do koní, valí se přes jednotlivé vozy Jejich pásy drtí vše na kaši. "Vy prasata! Prasata!" zalyká se Franz. Ví, že kolona převážela těžce raněné z divize "Wiking". Generál Gille je nechtěl nechat na místě. Kolem 140 se jich vydalo na cestu v pásových vozidlech pod velením Dr Isselsteina. Ostatní, sto těžce raněných a s nimi i třicet raněných z hlavního obvaziště "sborové skupiny B" naložil velitel zdravotnické roty najednospřežné vozy Jejich osud se naplňuje před očima plukovníka Franze. Jen asi dvanáct se jich podařilo Dr Thonovi zachránit. I kolona Dr. Isselsteina byla západně od Sanderovky rozstřílená tanky Doktor padl v palbě,jednoho tanku T 34. Uprostřed tohoto inferna najednou zazní chraplavý, mnohohlasný křik. Franz se podívá vpravo. Můj Bože, je něco takového v roce 1944 ještě možné? Jeden jezdec vyvádí z balky 3 000 až 4 000 mužů proti palbě nových nepřátelských tanků a proti linii protitankových kanonů, které stojí na vykáceném okraji lesa, odkud blokují spásný les. Je to podplukovník Miiller. Vede části 72. pd tímto hromadným útokem skrz tuto závoru do pro tanky nedostupného lesa. Plukovník Franz jede s nimi. Kulomety je kosí. Protitankové kanony trhají. Mezi jedním tankem typu Stalirz 11 a tankem T .34,je volný prostor široký padesát metrů. Padesát metrů! Do této mezery se za sněhové přeháňky žene Franz na svém těžce oddechujícím oři. Ještě jedno pole ho dělí od kraje lesa. Ale s hvízdáním přiletí střepina a zasáhne koně do hlavy Ten klesne na přední a překotí se na zmrzlém poli. Franz se šťastně dostane ze třmenů. Není zraněný! Jeho ostřelovací puška s optic-kým zaměřovačem leží vedle mrtvého koně. Popadne ji a běží do lesa. Stále znovu udivuje, co dokáže odhodlání. Z vojenského hlediskaje poučné, jak omezenáje účinnost tanků bez podpory pěchoty při obraně proti fanatickým maso-vým průlomům. Na německé straně se dlouho věřilo, žo v obkličovacích bitvách prvních let války neměly pokusy nepřítele o únik z obklíčení proti závoře z tanků žádnou naději na úspěch. Zdálo se, že v druhé části války Sověti propadli témuž omylu. Kdyby se sovětský velitel na kótě 239 nebo sám armádní generál Koněv mohli ráno 17. února podívat do lesa u obee Počapincy, pochopili by to. Stále víc a víc skupin 72. pd, "sborové skupiny B," divize "Wiking" a 389. pd se zde shromažďuje. Prošly tankovou závorou, i když se silnice na hřebeni zdála 351 neprodyšně uzavřená r.uskou palbou. Samozřejmě, i poslední vozidla, poslední sa-mohybná děla a obrněné transportéry poslední děla a koňské povozy zůstaly v bal-kách před vesnicí Počapincy Mnoho mužů nedokázalo zachránit ani své ruční zbraně. Jen holý život. Brzy se však mělo ukázat, že je čekají ještě horší věci. Les, ve kterém plukovník Franz prozatím našel úkryt, je plný volání. Náhle se ozvou i výstřely Vynoří se dva muži z belgickó briády dobrovolníků. "Nepřátelský kulomet blokuje východ z lesa přes mýtinu. Nemůžeme pro,jít. Už máme mrtvé a raněné," hlásí Ualoni. Plukovník i. G. Franz vezme svou pušku a zamíří s oběma Beličany k mýtině. Naproti střílí kulomet. V dalekohledu lze Rusy jasně rozeznat. Tři muži. Tři sta metrů. Franz vystřelí během několika sekund třikrát ze své opakovací pušky Potom proběhne plochou prohlubní. Ostatní čekají. Když kulomet mlčí, žene se všechno za Franzem. Dál. Najihozápad. Náčelník štábu sboru se pokouší vnést do skupiny čítající 3 000 až 4 000 mužů trochu pořádku. Vojáci a důstojnícijsou sice tělesně a morálně na konci sil, ale přece ,jen chápou, že poslušnostje lepší, než chaotické "zachraň se kdo můžeš". Náhle stojí vedle Franze i major Hermani. "Pane plukovníku," říká, "když jsme se zdrávi setkali v tóhle šlamastyce, pak se nám podaří i projít." Ale pohroma po nich ještě jednou vztáhne ruce. U kóty 222, těsně na východ od Lysjanky, se domnívají, že se dostali k německému strážnímu zajištění. Ale i z těchto pěti nebo šesti tanků se vyklubou T 34. Ještě,jednou způsobí velké ztráty Hermani-mu rozstřílejí samopal u boku. Jen nezůstat ležet. Běžet! Běžet! A tak se těžce oddychujíc ženou až ke Gnilému Tikiči. Je kolem 11 hodin. Až z dálky vidí hemžení u řeky Je široká třicet metrů a přes dva metry hluboká. Má silný proud a strmé, zledovatělé břehy A široko daleko žádný most. Zádná cesta. Most l. tankové divize a nouzová lávka, které mezitím pod ochranou posledních granátníků "Leibstandarte" postavil jenský 37. ženijní prapor, leží o dva a půl kilometru severněji. O 2 500 metrů! Ale nikdo to neví. A všichni cítí jen jedno nutkání - musí na druhou stranu řeky, kdeje nebudou pronásledovat sovětské tanky Tato myšlenka nepřipustí žádnou klidnou úvahu. Uelké zklamání na kótě 239 mužům sebralo důvěru. Mají pocit, že je nechali ve štychu a zradili. Hádají se a klejí. Jenom pryč! Jen rychle ven z toho zatraceného pekla! Teploměr ukazuje pět stupňů pod nulou. A vane ledový vítr. Čtyři tanky T 34 se přiblíží na něklik stovek metrů k namačkanému množství lidí a zahájí palbu trhavými granáty a na odraz. Strašné! Skupiny třiceti až čtyřiceti mužů skáčou slepě do ledové vody Mnoho z nich utone. Voda unáší i těla koní. Reka je široká jen třicet 352 metrů. Ale i pro třicet metrů ledové vodyje zapotřebí síla a,jasná hlava. Ta prokletá panika! Plukovník Franz si najde volné místo a po několika mocných tempech se nechá nést na druhou stranu. Přímo pod vrbu,jejíž větve padají do vodyjako pomocné ruce. Ale to, co slibovalo záchranu, se stane pohromou. Jeho plášť se zamotá do jedné záludné větve a drží Franze ve vodě. Jeho prsty začínají ztrácet cit. Tělo těžkne. Je tohle konec? Kdyby mu nepomohl mladý poručík Gfldenpfennig, který náhodou uviděl majorův zápas, byl by s ním konecjako s mnohajinými. I Hermani se šťastně dostane na druhou stranu. Kde se ke Gnilému Tikiči dostanou jednotky divize "Wiking," tam generál Gille přiměje své muže k rozumným akcím. Stojí na břehu se sukovicí a v krátké kožešině. 4 500 mužů, 70 procent své divize, přivedl až sem. Ani tady nechce utrpět velké ztráty Nechá vjet do řeky poslední tažné vozidlo. Má sl.oužit ,jako opěrný pilíř pro nouzovou lávku. Ale proud ho strhne pryč. I selské vozy, které vojáci svrhnou do řeky, odnese vířící voda. Tehdy nechá Gille oddělit neplavce. Vytvoří se řetězce vždy z jednoho plavce a jednoho neplavce. Sám generál jde do vody v čele prvního řetězce. Ale uprostřed řeky se náhle třetí muž pustí. Zivý řetěz se roztrhne. Pomoc! Pronikavé kletby a výkřiky Bezmocné neplavce unáší proud. Gilleho Ia Obersturmbannfílhrer Schnfelder zavelí k nástupu. Nový pokus. Avšak i nyní utone příliš mnoho mužů. Přijde Hauptsturmfűhrer Dorr z pluku "Germania" se zadním vojem. Na prk-nech a ojích táhnou šněhem poslední zachráněné z transportu zraněných. Dorrovi granátníci se společně s jednou skupinou 14. tankové divize, která se dostala do kotle, starali o ochranu zraněných. Divize "Wiking" utrpěla největší ztráty právě při obraně raněných před vražednými útoky nepřátelských tanků. A ta skupina u řeký? Co zamýšlejí ti muži? Jsou to Belgičané brigády "Wallonie. Společně s raněnými najednospřežných vozech vezli i svého velitele podplukovníka Luciena Lipperta, který padl 13. února. Když kolonu rozstřílely sovětské tanky, nesli čtyři muži mrtvého až k řece. Nesměl padnout Rusům do rukou. A ti čtyři muži přeplavali na druhou stranu i s velitelem zabaleným ve stanovém dílci. A na druhé straně řeky jej dál táhli sněhem a po zledovatělých svazích až za první zajištění 3. tankového sboru. Gilleho první pobočník Hauptsturmfihrer Wesphal se ještě pokusí dostat přes řeku poslední tank Panzer Il1. Ale nepodaří se to. A tak i on musí Gniloj Tikič přeplavat. Zachránil se tak nejen statečný důstojník, nýbrž i důležitý svědek, který mohl pravdivě vypovídat o osudu generála Stemmermanna. Často se totiž setkáváme s legendou, podle které ho zastřelili příslušníci SS. Ale Stemmermann nebyl zavražděný. Padl v palbě ruského protitankového kanonu. A stalo se to takto: V jedné kotlině u obce Počapincy narazil generál Stemmermann, který přišel o svůj vůz kvůli poruše, na terénní vůz Ia divize "Wiking". Toto vozidlo 353 mělo defekt. Schnfelder a Westphal proto vyběhli do zledovatělého svahu, jehož okraj byl cílem nepřátelské palby, a pozorovali nepřítele. Stemmermann přišel se svým doprovodným důstojníkem značně vyčerpaný. Uviděl auto a chtěl s ním vyjet svah, aniž by nechal vyměnit kolo. Ale řidič kopec nevyjel. Vůz zůstal stát. Ve stejnou chvíli bylo auto zasaženo nepřátelským protitankovým kanonem. Zadní stěna vo-zidla se roztrhla. Její úlomky pak Stemmermanna ajeho průvodce smrtelně zasáhly Jeden ruský dobrovolník s řidičem oba mrtvé vytáhli z vozu. Pak vyběhli do svahu a podali Schnfelderovi a Westphalovi hlášení. "Generál ajeho průvodcejsou mrtví." "Skutečně mrtví? Nejsoujen těžce ranění?" "Ne, Obersturmbannfiihrere, dostali plný zásah do zadní stěny Byli hned pryč." Schnfelder pak vydal rozkaz, aby vozidla nejezdila přes ten pekelný svah. To,je zaručená historie smrti generála Stemmermanna. U Gnilého Tikiče se pro,jevilo vše, co skrytě dříme v lidské duši - propastné hlubiny strachu a zbabělosti, ale také zářná zmužilost, kamarádská pomoc a sebe-obětován.í. Šikovatel Wohler plave třikrát přes řeku. Na jakémsi záchranném kruhu, na-rychlo vytvořeném z opasků, přetáhne tři neplavce na spásný břeh. Dva poddůstojníci z 389. pd za sebou táhnou raněné, které připoutali na prkna. Z 3. roty 389. protitanko-vého oddílu se u řeky sejde jen pět mužů. Je mezi nimi štábní šikovatel Krause. Mají s sebou půl tuctu Rusů, které zajali při přepadu protitankového postavení. Když si Němci před vstupem do vody odkládají pláště, vrtí Rusové energicky hlavami. Tihle přírodní chlapíci to vyřeší jinak: Rozepnou si pláště, sklouznou se svahu do řeky a nechají pláště rozevřít na vodějako křídla. Potom začnou plavat. Vrchní svobodník Fritz Hamann nemá v ruskou metodu důvěru. Najde si ohyb, kde je řeka zamrzlá až téměr do poloviny Tam se zkusí plazit po ledě. Ale pak se ozve praskot. Led povolí. Opírá se o lokty Opět se prolomí. Tak se metr po metru probojovává praskajícím ledem. Chytá se ker. Trvá mu to půl hodiny Zcela vyčerpaný se u druhého břehu chytí pažby karabiny, kterou mu podává kamarád, a vyškrábe se nahoru. Je zachráněn! Ale kďe jsou ostatní? Nikoho už nevidí. Ani Krauseho. A klopýtá dál. Jen se neohlížet. Tahle řeka vede podsvětím války Generál Lieb se pokusí dostat přes řeku na koni. Ale valach se neudrží. Strhne ho silný proud. Generál doplave na druhý břeh sám. V mnoha bojích zocelený velitel 72. pd plukovník Dr. Hohn řeku také přeplave-a sním i hlavní sílyjeho divize složené z vojáků z moselského kraje. Pak v mrazem ztuhlé uniformě čeká na západním břehu, dokud nepřeplave poslední skupina mužů. Plukovník Fouquet, neúnavný velitel "sborové skupiny B," se k řece nedostane. Při útoku najedno protitankové postavení je těžce raněný. Zemřel v sovětském zajetí. 354 Když první zachránění doklopýtali v mrazem ztuhlých uniformách ke strážnímu a bojovému zajištění divize "Leibstandarte" a l. td u Lysjanky, ihned tam pochopili zoufalou situaci, která panuje dva a půl kilometru od předmostí. Uderné oddíly 37. ženijního praporu se pod ochranou tankových granátníků a jedné čety tanků vydaly směrem po proudu. Pátrací oddíly se snažily nzvádět z kotle přicházející skupiny vojáků k severu, tedy k mostu l. tankové divize u Lysjanky Mnohé skupiny volání a gestům ze západního břehu porozuměly Ale stále více se šířící panika nedovolila spořádané navádění. Sovětské tanky u řeky paniku ještě zvětšovaly Zenisté tankové divize pod velením majora Brauna proto vždy pod ochranou dvou tanků Panther erfurtského 1. tankového pluku vybudovali na něko-lika místech nouzové lávky, přes které pak ústup probíhal. Alespoň zadní voje, rovněž zatlačené k jihu, tak našly nouzové přechody, které jim ušetřily skok do ledové vody Generál Trowitz přivedl svoji bavorskou 57. pd a zbytky 389. divize, a to navzdo-ry tvrdým bojům v zadním voji, ve spořádaném tvaru. Dostal přes řeku více než 3 000 mužů. A k tomu všechny zraněné, které vezl, tedy 250 mužů. S 3 500 muži bránil zadní postavení "skupiny Stemmermann". Zraněmý Trowitz klopýtal jako jeden z posledních z korsuňského pekla. Generál hrabě Rittberg, velitel 88. pd, přišel s hlavními silami rovněž k místům přechodu přes Gniloj Tikič. Bavoři, Falcové a Svábové 246. mechanizovaného pluku v noci z 16. na 17. února ještě hájili kótu 192 na severní frontě kotle, a potom se krok za krokem od nepřítele odpoutali. Odkázaný sám na sebe si pluk vybojoval cestu k řece. Spolu s hlavními silami divize bylo vidět i pozoruhodný zástup. Byly to ruské ženy, které vykonávaly pomocné práce pro Němce. Nyní se obávaly represálii, a proto se připo,jily k z kotle unikajícím německým jednotkám. Když hrabě Rittberg, verdunský dělostřelec a známý sportovníjezdec, zjistil, že u přechodů ztráceli klid i zkušení důstojníci, kteří začali být bezohlední a užívali lokty k tomu, aby se rychleji dostali na druhou stranu, použil svůj příslovečný sarkasmus: "Odkdy mají důstojníci při útěku přednost?" Od tó chvíle šlo všechno hladce. Poslední jednotky dobrovolnické brigády SS "Wallonie" dosáhly předmostí l. td u Lysjanky po jiných cestách. Zadní voj Valonů bránil obec Novo-Buda až do rána 17. února. Potom podle rozkazu dohnal první sled a spolu s muži z divize "Wiking" se dostal do tankové léčky severně od obce Počapincy Valonům se podařilo zachránit vjedné strži a po zlikvidování dvou tanků T 34 dorazit, kryjíc se v rojích kozáků, do spásného lesíka jižně od kóty 239. Zde Léon Degrelle shromáždil vše, co tam jako rozptýlené části přicházelo. Bránil ten lesík, který ležel několik kilometrů od Lysjanky, až do setmění. Tiše, bez jediného výstřelu, se pak do 18. února dostal k přednímu zajištění 1. td. Přivedl přes 3 000 mužů, mezi nimi mnoho civilistů, a posledních 632 Valonů své brigády A major Ganschow? Zásobovací náčelník 42. sboru, který jel ke Gnilému Tikiči na bělouši a s předtuchou smrti v srdci? Neprošel. Jeho sluha přeplaval řeku jenom 355 s dogou. Major se krátce předtím pokusil prozkoumat jednu cestu. A u řeky už zahldli jen jeho bělouše - bez jezdce. Pak se ztratila i jeho stopa. 3. tankovému sboru a především l. tankovó divizi se vyčítalo, že jejich jednotky v hodině nula korsuňských divizí nenasadily poslední síly k tomu, aby unikajícím vojskům ušetřily kalvárii, tojest obsadily kótu 239. Tato výčitkajc neopodstatněná. Značně oslabená l. td držela jen s malým množstvím vojáků a tanků devět dní předmostí Lysjanka. Když sem generálové Lieb a Gillc 17. února se svými muži přišli, bránilo dvanáct bojeschopných tanků Parzzer IV a Parazer- V a několik proti-tankových postavení obsazených poškozenými tanky spolu s osmdesáti tankovými granátníky a třemi skupinami ženistů tankových vojsk volný přechod přes Gniloj Tikič. Muži pod velením generálmajora Kolla, plukovníka Stha a podplukovníka Bűkeho ze sebe vydali vše, aby udrželi Lysjanku proti zuřivým sovětským protiúto-kům. Tak umožnili vyvedení uniknuvších vojsk do Bušanky Těžce ranění byli díky péči štábního lékaře Dr. KOnigshausena letecky evakuováni z Lysjanky a Bušanky do Umanu. l. tanková divize držela svoje předmostí do 19. února ráno, kdy přijala poslední vojáky zadních vojů. Víc už si nemohla vynutit. Uelkó chyby s těžkými důsledky, které v posledních měsících udělalo nejvyšší německé velení na bitevním poli mezi Kyjevem a Kirovogradem, se v polovině února 1944 při daném poměru sil už nedaly zkorigovat žádnou statečností a obětavostí. Poté, co Bákeho těžký tankový pluk a tanková bojová skupina l. td večer 16. února před lesy a silnicí na hřebenu mezi obcemi Džuršency a Počapincy téměř vykrvácely, vrhl ;enerál Breith,ještě v noci na 17. února dva prapory "Leibstandar-te" proti sovětskému ;ostavení, aby ho prolomil. Celá divize, kdyby byla k dispozici, by to snad dokázala. Ale se dvěma prapory to byl i pro elitní jednotky neřešitelný íikol. Prapory se po těžkých a krvavých ztrátách zastavily na zmrzlých svazích před kótou 239. Kdo by se tomu divil? Koněv do prostoru úniku koncentroval hlavní síly dvou tankových armád. A k tomu ještě tucet divizí dvou střeleckých armád a samo-statné svazkyjezdectva Dva prapory proti hlavním silám dvou armád! Přirozeně, i Rusové byly unavení a ani zdaleka nebyli v plné síle. Jen tak lze pochopit rychlý průlom prvního obkličovacího prstence, který proběhl téměř beze ztrát. Sovětské postavení na hřebenu mezi obcemi Džuršency a Počapincy však bylo nad neschůdnými a zledovatělými svahy ideálním obranným postavením. Jestliže únik skupiny Stemmermann přesto vedl k záchraně více než 60 procent lidí, pak je to obdivuhodný výkon. Bylo zachráněno téměř 35 000 mužů. Byli následně odvedeni do shromažďovacích prostorů východně od Umanu. To ale nesnižuje sovětské vítězství. Jeho význam spočíval ve vyřazení bojové síly šesti a půl 356 německých divizí. Sest a půl divizí, které přišly o veškeré zbraně. Mezeru ve frontě mezi německou 8. armádou a 1. TA se sice podařilo nouzově zacelit protiútokem dvou tankových divizí, ale jak dlouho se tenká linie udrží? Širá a bíláje zimní krajina na západní Ukrajině. Manst;einova velitelská četa se přesunuje z Umanu do Proskurova po velké železnici Dněpropetrovsk - Lvov Polní maršál navštívil v lazaretech a shromaždištích u. Umanu zachráněné vo-jáky z korsuňského kotle. Mluvil s mužstvem i s důstojníky. Kapitola Cerkassy skončila. Ale ve vlaku již jedou nové starosti. Dá Rus pokoj alespoň do té doby, než se podaří díry ve frontě nouzově ucpať? To,jejedna otázka. Druhá zní: Címje ucpat? Ze svazků, které se zachránily z korsuňského kotle není až na dobrovolnickou brigádu prvního sledu "Wallonie" žádná schopná bojového nasazení. Ale i ona musí být se svými posledními 632 vojáky přeložená k opětovnému sestavení na Západ. Pro další vedení bojů tedy odpadá šest a půl divize. Sest a půl divize chybí Manste-inovi ve středu jeho fronty Zlá situacc. A tato situace demonstruje význam sovětských úspěchů u města Korsuň Šev-čenkovskij. Operační důsledky byly totiž mnohem významnější než německé ztráty, které Sověti až do dnešního dne činí prostřednictvím pozoruhodné hry s počty mrtvých a raněných hlavním bodem korsuňské bitvy Sovětský historik profesor Těl uchovskij například udává, že německé ztráty zde dosáhly 52 000 padlých p a 12 000 zajatých. Sovětské historické dílo "Dějiny Velké vlastenecké válce uvádí 55 000 padlých a 28 000 zajatých Němcii. Groteskní čísla! Z nejvýše 56 000 obklíčených mužů podle nich 75 000 padlo nebo bylo zajato. Dokumetárně doložené skutečnosti ukazují jiný obrázek. Je na čase, aby byly vzaty na vědomí. V denním hlášení 8. armády z 11. února 1944 večer se zásobovací počty obklíče-ných dvou sborů včetně ruských dobrovolníků udávají na 56 000 mužů. Z nich bylo 2188 evakuováno. Téměř 35 000 mužů se podle údaje náčelníka štábu obklíčených sborů dostalo k německé frontě a bylo na záchytných místech zaregistrováno jako zachránění. Válečné deníky postižených divizí a plukii tyto údaje potvrzují. Jejich průměrné procento ztrát leželo mezi dvaceti a třiceti procenty Krvavé čerkasské saldo by tedy činilo 18 800 mužů. Jistě: Utrpení, nouze a smrt se nedají zahrnout do žádných počtů. Tragédie před osamělou ukrajinskou kótou 239 a zapomenutou říčkou Gniloj Tikič se zapsala do knihy dějin. Její operační důsledky také. 357 Hubeho kotel "Fremde Heere Ost" hlási - Zeitzler to zhouši lsti - Mezi řehou Pripja a Kar- paty-1. tanhouá armáda obhličena-Mansteinouo ultimáturn Hitlerovi - Střet- nuti na Berghofu - Hubeho telefónát - Hitler ustoupi - "Řešeni západ, rozhaz následuje!" - Zulzou čehá marrzě - Přes čtyři řehy a duě nepřátelshé armády- Vstřic putujicimu hotli - Misto setháni Bučač - Stalinoua velhá past rozbita- Zachránce musi odejit Mansteinův velitelský vlak pomalu projíždí nádražím Vinnica. Uelitel nádraží a přednosta stanice stojí na peronu a salutu,jí. Polním maršál sedí s generálem Bussem a plukovníkem Schulze-Biittgerem v pracovním vagonu nad mapami. Nad-poručík Stahlberg, pobočník, má vedle sebe desky plné hlášení a zpráv a podává jednu po druhé přes stůl. Clověk nemusí být prorokem, aby ze situačních map a zpráv z fronty vyčetl temnou budoucnost. Zálohy skupiny armád jsou spotřebované, mechanizované divize neustálým nasazením značně oslabené, obsazení hlavní bojové linie pěchotou ,jak u 8., tak i u vlevo na ní navazující l. tankové armády tenoučké. Alespoň trochu souvislá fronta existuje pouze od ústí Dněpru do Sepetovky Odtud až k pripjaťským močálůrn zeje více než osmdesátikilometrová mezera, kterou zajišťuje pouze jeden jediný slabý arrnádní sbor, norimberský 13., jemuž velí generál Hauffe. Na něm leží odpovědnost, aby střežil a přehradil strategicky rozhodující zemský most jižně od pripjaťských močálů. Nebezpečí, které zde hrozí, je akutní od doby, kdy sovětská 13. armáda v polovině listopadu překročila mokrý trojúhelník Dněpr - Pripjať. Schopný důstojník generálního štábu Hauffe sice dokázal postup Sovětů zdržo-vat, ale ne zastavit. Nyní Rus stojí se šesti armádami na zemském mostě v prostoru Rovno, těsně před starou polskou hranicí. Ohrožuje důležitý železniční uzel Kovel na západním okraji bažinaté oblasti a zaťal obrovskou pěst k úderu proti Manstei-novu severnímu křídlu. Polní maršál tento nebezpečný vývoj sleduje s obavami. Ví z návštěv na frontě, u 59. armádního sboru, kterému velí jeho starý náčelník štábu generálporučík Schulz,jak velmi napjatáje situace v nejvysunutějších opěrných bodech. Stále znovu varuje vůdcův hlavní stan. Neustále požaduje síly a navrhuje soustředit jednu armádu za ohroženým prostorem u Rovna. Ale Hitler jen krčí rameny: "Kde rnám vzít jednu armádu?" A tak zůstalo u improvizace. 4. TA, které po Hothově propuštění velí rakouský tankový generál Raus, převzala úsek v okolí Tarnopolu. l. TA byla vsunuta do postavení v prostoru východně od Šepetovky Manstein teď nemůže dělat nic jiného, než čelit hrozícímu nebezpečí předstižení na křídlech tím, že za cenu oslabení svého středního úseku přesune mohutné tankové síly za severní křídlo skupiny armád, aby se tak připravil 358 Černigov a PtůběFi tronty Pinsk . . ,r" 1.3:19A4 PripÍatšké 5. 3.1944 mogN 50 kin ... kORUSKÝ PRONT Kovel Kylev I UKRAlINSKY FRONT Poltava 13. armádní lZukovl I sbor Hovno Zilomu a $ePetovka IB. oH w Korsun ae, av,r Čevcenkovskq " "r a Čerkassy TA w 59 armadm p UKRAlINSKY řR Kremenčug sbor 4 IKonávl . Dnéproperlovsk "". 04r 4e ts Lvov a 24.ts 4, (Lembetg) Tarnop01 e"t a Vinnica vr m, 9 UKRAlINSKY Proskurov "" Umaň 6; FRONT , 3 ls 46. ts 7. armádni k (Malmovskul sbor t TA SkuPina l Kamenéc a 9 a armád JIH ( da Pol ,r Podolski 4 UKRAJINSKÝ Cernovcy 6 A (R) řRONT Nikolajev , 0 (R) o pina , rG armád A r I ó L RUMUNSKO Odésa , 0 v 17.A s MPN I9Vfi Nebezpečná hodina na německém jižním křídle v předjaří roku 1944. 5ovětské síly vedou úder ve směru na Karpaty l. tanková armádaje obklíčená. Jen najihu, na Dněstru,jeještě volný průchod. Ale Manstein nařizuje únik na západ. na nejhorší. Tanková divize SS "Leibstandarte Adolf Hitler" je soustředěna v pros- toru jižně od Sepetovky,1., 6. a 16. tanková divize na Bugu a 11. td je vyvedena. Až potud dobře. Ale tahle výpomoc přivolává jiné nebezpečí. Beztak slabá 8. armáda je odejmutím více než poloviny tankových sil ještě více oslabena. Právě proti ní však nyní stojí ony sovětské armády 2. ukrajinského frontu, které Koněv I soustředil proti korsuňskému kotli a které jsou po krátkém odpočinku opět připra- vené k útoku. Šest armád! Proti nim stojí Whler, který je téměř bez tanků a bez šesti a půl čerkasských divizí! To vypovídá o situaci víc než dost. Koněv měl tedy reálnou šanci dosáhnout Rumunska. Přitom by bylo tak snadné se proti tomu postavit, kdyby Hitler lépe hospodařil se silami, které byly k dispozici. Sotva kdy jindy během ruské války byly totiž sovětské operační úmysly tak zjevné. Soustředění nepřátelských sil, zeměpis a politika nepřátelské plány prozra- zovaly Přeběhlíc;i a zajatci odhalili poslední detaily Tuto skutečnost dokládá zajímavý dokument. Tehdejší plukovník v generálním štábu Reinhard Gehlen předložil začátkem března posouzení situace, ve kterém byly jasně popsány úmysly nepřítele. Gehlen na základě získaných špionážních a prů- zkumných materiálů analyzoval naprosto přesně plány STAVKY Hlásil: Sověti jsou 359 krátce před zahájením obkličovací operace proti německémujižnímu křídlu. Za tírn účelem brzy zahájí l. ukrajinským frontem mohutný útok proti 59. sboru jižně od pripjaťských močálů, aby dále vedli úder proti Polsku; současně se stočí k jihu směrem na Dněstr, aby napadli německé jižní křídlo z boku. Koněvovým 2. ukrajin- ským frontem prorazí z prostoru Zvenigorodka slabou obranu 8. armády zaútočí na Rumunsko a v součinnosti s l. ukrajinským frontem obklíčí síly 1. a 4. TA, které se ještě nacházejí východně od Dněstru. Potud Gehlen! Avšak Hitler nechtěl tato tak zjevná nebezpečí připustit. Byl hluchý vůči všem návrhům a vkládal naděje dojarního období bahna, které, jak říkal, ochromí každou velkoprostorovou operaci. Jenže ruský "generál Bahno" nebyl Hitlerovi podřízen a dával si na čas. Střídalo se sněžení s deštěm a teploty kolísaly kolem bodu mrazu, takže obzvláště v noci a v ranních hodinách nebyly pohyby nepřítele nijak nadměrně ztíženó. V důsledku toho vládla ve "Vlčím doupěti" ponurá nálada. Jak přimět Hitlera, aby dal k dispozici síly pro řešení tak katastrofůlní situace? Zeitzler, náčelník generálního štábu pozemního vojska, zkoušel všechny možné triky a Isti. "Co byste teď dělal, můj vúdče, kdybyste byl Rus?" zeptal se Hitlera. Logická p i p od ověd kterou Zeitzler očekával, zněla: "Zaútočil Ale Hitler vzdorovitě od ově- děl: "Vůbec nic!" To bylo proti zdravému rozumu. Hitler to věděl stejně dobře jako Zeitzler. Ale svým "vůbec nic" se vyhýbal vyhlášení úpadku. Jenom nevydat ani píď země. Krym? Držet! Norsko? Držet! Maďarsko? Obsadit! Itálic? Bránit! Francie? Nic nestáhnout, ale posílit, abychom byli připraveni na invazi. Hitler chtěl bránit všechno. A zapomínal na moudrost pruského krále Bedřicha Velikého: "Kdo chce ubránit všechno, neubrání nic." Hitler tuhle zásadu nebral na vědomí. Trval na své strategii "pevných míst" a požadoval fanatickou obranu jím osobně určených centrálních bodů. Věřil, že těmito vlnolamy a la Kolberg 1807 bude moci zastavit ruskou záplavu. Ráno 4. března 1944, v sobotu, se Hitlerovi dostalo nejhroznějšího důkazu o tom, že neměl pravdu. l. ukrajinský front, Stalinova největší úderná síla, napadl Mansteinovo levé křídlo. Uder vedl maršál Zukov Koncem února nastoupil na místo dosavadního velitele frontu Vatutina, kterého přepadli a těžce zranili ukrajinští záškodníci; tento dynamický generál 15. dubna zemřel. Byl jedním z nejlepších, iedním z několik i modcrních vojskových velitelů, které akademie Rudé armády kdy vyškolila. Tento vynikající muž odstoupil v rozhodujícím okamžiku války Na jeho místě se nyní objevil Zukov, Stalinův důvěrník. Dosud působil jako zmocněnec a koordinátor STAVKY v ohniscích bojů. Jméno tohoto významného a energického maršála SchOrnerova ražení se od nynějška bude objevovat na nejdůležitějších místech všech vojenských událostí východní fronty 360 Bitva začíná. Mezi řekou Pripjať a Karpaty duní krvavý buben. Sovětská 13. ar-máda zaútočí na 13. sbor generála Hauffeho a za tvrdých bojů vrhne jeho slabé pěchotní síly zpět. Jižně odtud udeří Zukov se čtyřmi armádami proti 59. sboru generála Schulze. Buší pekelnou palbou na jeho postavení a nakonec německou frontu rozetne. Mezi zuřivě bráněnými opěrnými body 7. td a kolem postavení 96. a 291. pd se valí roztrženou frontou bojové skupiny tankových armád najihozápad. " Tanková divize SS "Leibstandarte, zasazená k protiúderu, už nedokáže zabránit hlubokému vlomu. O dvanáct hodin později zasadí Zukov do více než než padesát kilometrů široké trhliny i 18. armádu. Německá 4. TAje tak rozdělena na dvě části. Svazky 13. armádního sborujsou zatlačené na severozápad, 96. a 291. pěší divize 59. armádního sboru vrženy zpět do úseku l. TA. Jenže nyní se osvědčí Mansteinova prevence. Tankové sbory které připravil za svým severním křídlem - 3. Breithův a 48. Balckův -jsou na místě včas, aby zabrá-nily nejhoršímu. Balck zachytí rozbité německé jednotky a po krocích se vrací zpět na Tarnopol. 7. td, tanková divize SS "Leibstandarte" a části 68. pd se mohou spojit. Breithův 3. ts přehradí nepřátelské průlomy Proražený 59. sbor se dokáže s pomocí protiútoku hlavních sil l. TA a Bákeho těžkóho tankového pluku probojo-vat zpět. Ovšem je třeba zaplatit cenu za záchranu severního křídla. 8. armáda ji zaplatí. Za úsvitu 5. března zaduní několik tisíc děl a raketometů proti ,jejímu levému křídlu v prostoru Uman. Pak přijdou Koněvovy armády 2. ukrajinského frontu. Uezou s sebou 145 tanků a 247 děl na samojízdných lafétách. Generál Whler nemá proti této síle nic účinného. Převalí se přes něj. Jeho armádyjsou rozbité. O pět dní později dobudou Koněvovy tanky tvrdě bráněné město Uman. Proniknou až k Bugu a se skutečně odbivuhodným uměním improvizace překonají řeku, která se vylila z břehů. A pokračují v postupu k Dněstru. Mezitím zaútočí dvě další gardové armády, 5. a 7., na dolním Dněpru i proti Hollidtově 6. armádě, vážou její síly, a tak zabrání tomu, aby mohla pomoci WShle-rovi. Vše je dobře koordinované -jak to předpověděl plukovník Reinhard Gehlen ve svém vyhodnocení tajného zpravodajského materiálu. Dne 16. března přetne Koněv životně důležité železniční spojení Lvov - Oděsa. Tím je vyřazená hlavní zásobovací cesta německého jižního křídla. Již 17. března jsou Koněvovy úderné oddíly za 250 metrů širokým Dněstrem, poslední ruskou řekou před Karpatami, a současně se stočí k obchvatu 1. TA na severozápad. Pohro-ma se šíří obrovskou rychlostí. 26. března překračují ruské přední voje rumunskou hranici. Rudá armáda vstupuje na půdu jihovýchodní Evropy U Zukova tc nejde tak rychle jako u Koněva. Německé tankové síly kladou armádám 1. ukrajinského frontu rozhořčený odpor. l. tankové divizi se podaří osvobodit na jihovýchod vržené útvary 96. a 291. pěší divize. Plukovník Charly 361 Neumeister, známý rakouský sportovníjezdec, brání sjedním praporem výmarské-an Sal Lipkany Irllt e LIPN n/L Maršál Zukov očekává, že l. tanková armáda bude unikat na jih pžes Dněstr. Proto soustředí své hlavní síly najihu, aby tam Huhcho 1. TA napadl. Ale němocké sbluy zaútočí na západ. Zukov zjistí svoji chybu pžíliš pozdě. "Chcete stále jen operovat. A přitom pořád ustupujeme." Mansteinovi se vlije krev do obličeje. Posluchače zamrazí. Ue vzduchu se vznáší velká bouřka. Polní maršál výzvu přijme. "Vy, můj vůdče," řekne chladně, ale s důrazným klidem, "nesete vinu za tento vývoj. Již osm měsícii tvrdošíjně stavíte naše síly najižním křídle před operačně neřešitelné úkoly A nedal jste mi pro ně ani dostatečné náhrady ani volnost pohybu. Kdybyste to udělal, nemusel byste nyní bědovat nad katastrofální situací. Ta jde výhradně na Uaše konto." A dříve, než se Hitler vzpamatuje a může odpovědět, pokračuje: "Ale tato následná diskuse situaci také nezmění. Musím dát ještě dnes l. tankové armádě rozkaz k úniku z obklíčení, jinak je ztracená. Zádám o Váš souhlas." Dříve, než se do rozhovoru může vložit Zeitzler, aby ho umírnil, se Hitler otočí. rr >, Nemohu Vám dát souhlas, řekne na odchodu, "o dalších otázkách si romlu-víme na večerní situační poradě." SITUACE 25. 3.1944 ProSkurov n n I. GA 3 Jarlnolincy Gorodok 3GTA 59 Skala : 4. TA : Cholin O"Bojova skupina CHOTIN 365 A odejde. Vzrušení v místnosti zůstává. Manstein klidně odejde do malé zimní zahrady Tam přistoupí ke generálu Schmundtovi, adjutantovi a Hitlerovu vojenské- mu důvěrníkovi. "Sdělte vůdci, že může velením skupině armád pověřit někoho jiného - pokud si myslí, že s mými názory nemůže souhlasit." Zapne si opasek. Nasadí ěepici. A odejdo. Manstein bydlel v "l3erchstesgader Hofu". Sotva se dostal do svého pokoje, zazvonil telefon. Volal generál Busse ze Lvova. K hádce s Hitlerem přibylyještě nepříjemnosti s generálem Hubem. Jednoruký velitel l. TA zasypával skupinu armád požadavky I : k povolení uniku, ale ne na západ, nýbrž na jih, přes Dněstr, kde v úseku dlouhém zhruba sto kilometrů tvořily stěnu kotle jen řeka a slabé sovětské průzkumné sily Hube měl ke svému přání závažné důvody Ještě 24. března nařídil ve smyslu k Mansteinova předběžného nařízení průlom severně od Dněstru na západ za součas- ného uvolnění sil ze severu a východu. Ale 25. března se situace zhoršila. Hluboký nepřátelský vlomjihozápadně od Proskurova rychle získával prostor najih a odřízl části ,59. sboru i 3. tankového sboru. Byla ohrožená města Kameněc Podolskij a Cho- tin a ústupovou silnici na západ blokoval nepřítel. Velitel 1. tankové armády i jeho náčelník štábu plukovník i. G. Carl Wagener měli stejný názor: Změna situace vzala armádě volnostjednání. Poté, co musely být I síly uvolněné na sevez-u a východě zasazené proti nebezpečí, které vzniklo severně od města Kameněc Podolskij, se průlom na západ zdá příliš nebezpečný. Po zvážení všech okolností hovoří menší riziko pro ústup na jih, kde jsou již u Dněstru shro- mážděné všechny ženijní prapory a mostové kolony To bylo to, co Hube vyložil v telefonu Mansteinovu náčelníkovi štábu Bussemu a co Busse telefonoval polnímu maršálovi do Berchtes,radenu. Bylo lákavé stáhnout odříznuté armády bez krvavých bojů přes ještě volný Dněstr Každopádně lákavější, než unikat za bojii na západ, přičemž bylo nutné překonat několik řek a dvě sovětské elitní armády Unik na jih představoval nepo- chybně menší riziko. A co znamenalo riziko průlomu skrz silného nepřítele, to Hube věděl až příliš dobře. Vždyť tragédie u města Čerkassy se odehrála před očima l. tankové armády Nechtěl, aby se jeho divize dostaly do stejné katastrofy, a proto od Mansteina se vší tvrdostí žádal okamžité povolení úniku na jih. Co však Hube nemohl správně posoudit, byl vývoj velké situace. Kdyby jeho armáda ustoupila najih, pak by se mezera ke 4. tankové armádě ještě zvětšila a pro Rusy by se definitivně otevřela cesta do Haliče. Stačilo by jim jen jet. A co by získala l. TA? Nic! Vždyť Zukovovy a Koněvovy čelní tanky stály 25. března také jižně od Dněstru. Hlavní síly 1. a 2. ukrajinského frontu za nimi následovaly spěšnými pochody l. tanková armáda by sice unikla obklíčení severně od Dněstru, ale vjela by do jiného, ještě nebezpečnějšího kotle, jehož zadní stěnu by tvořily neschůdné Karpaty 366 Manstein toto nebezpečí viděl. Především však měl před očima strategickou nutnost toho, že mezera ke 4. TA se nesmí ještě více zvětšit. Co by byl platný únik l. TA do téměř bezvýchodného útočiště na svazích Karpat, kdyby tím Rusové získali možnost nerušeně postupovat přes Halič na Vratislav a Prahu? Ne, Hube směl uniknout jen na západ. Jeho cesta musela vést přes dvě sovětské armády, které postupovaly na jih. To s sebou přinášelo boj, ale vedle svobody i operační zisk v tom, že Žukovovy armády, nyní prolomené, budou odříznuté od svých týlových spojení a ochromené. Boj o svobodu se m.ěl stát základním kamenem celkového urovnání situace. To byl Manstein! Maršálovi se vyčítalo, že tento plán byl hrou vabank. Jeho kritikové podceňují stratéga Mansteina. Nikdy nezaměňoval odvahu s hrou vabank a válečnou lest s dobrodružstvím. Skupina armád nejen viděla nevyhnutelnou nutnost úderu na západ, ale takó se ujistila o tom, že existovala reálná šance na úspěch. Určující pro rozhodnutí nařídit l. TA únik severně od Dněstru na západ byl vedle operačních hledisek i obraz, který měla skupina armád o situaci nepřítele. Manstein byl ve šťastné situaci, protože znal do detailu Zukovovy úmysly Ic skupiny armád plukovník von Blumrder měl "ucho" ve štábech prolomených sovětských armád. Jeho naslouehací služba zjistila frekvence ruských frontových radiostanic a rozluš-tila kód armádních štábů. Blumrder četl všechny rozkazy a hlášení sovětské l. a 4. tanlové armády které působily v průlomu u Tarnopolu. Odposlouchaná hlášení prozrazovala směry pohybu, denní cíle a především sílu rudých svazků. Aby bylo štěstí úplné, podařilo se odposlouchávat a rozluštit i vysílání náčelníka týlu Zukovovy l. a 4. tankové armády Tak se Manstein o obou armádách dozvěděl stejně tolik co Žukov Mansteinův štáb byl tak dvakrát denně přesně informovaný o tom, kolik bojeschopných nepřátelských tanků měla každá rudá tanková brigáda. To byl ideální případ průzkumu u nepřítele. Manstein prakticky seděl se Zukovem u mapového stolu. Zde se opět prokázalo, kde jsou ve válce zdroje důležitých a spolehlivých infor-mací; zdroje, před jejichž kvalitou a kvantitou blednoLi všichni vyzvědači a esa špionáže. A to ani není třeba zdůrazňovat bezprostřednost a rychlost, s níž tyto informace překračovaly fronty S tím nemůže konkurovat žádný mistr špionáže. Manstein byl ve skvělé pozici. Zukov nařídil: l. TA udeří na Dněstr ve směru Cernovcy "Dobře," registroval jeho rozkaz Manstein. Příští Zukovův rozkaz zněl: "4. TA vyčká, až dojdou její pěší divize." "Ještě lépe!" poněvadž tím bylo Mansteinovi jasné, že severně od horního Dněstru, u ruské 4. TA, leží slabý bod nepřítele, alespoň do té doby, než se připojí pěší svazky A ještě něco prozradil nepřátelský rádiový provoz. Zukov počítal s němeekým únikem na jih, tedy přes volnou zónu na březích Dněstru. Dokonce k nĚmu chtěl 367 Hubeho přímo zlákat. Tomu přizpůsobil svoji operaci. Ale Manstein neměl v úmyslu udělat mu to potěšení. Proto jeho rozkaz k úniku na západ, navzdory všem Hubeho námitkám. Když polní maršál a jeho Ia 25. března v Berchtesgadenu ještě jednou prošli poznámky z Busseho t;elefonátu, Schulze-Bittger poznamenal: "Bylo by třeba, aby někdo Hubemu naše důvody důkladně vyložil. Možná, že by za ním měl letět do kotle." "Na to teď není čas," řekl Manstein, "Busse dal Hubemu ajeho náčelníku štábu Wagenerovijistě dost zřetelně najevo vše, co lzo protijejich zhodnocení situace uvést , a že operace může mířit jen na západ a v žádném případě na jih." Asi v 19.30 se polní maršál s těžkým srdcem opět vydal na Berghof. Co přinesou příští hodiny? "Ve vzduchu je jaro," pokouší se Schulze-Biittger v autě o konverzaci. Polní maršál pohlédne vzhůru ke sněhem pokrytým horám. Jaro? Iam, kdejde nyní o osud l. tankové armády vládne již několik dní opět ledová zima se sněhovými bouřemi a nepříjemným mrazem. Dokáže vyvést Hubeho divize z bílého pekla u města Ka- meněc Podolski,j? Manstein přemýšlí a počítá. V tuto dobu sc vojska musí připravovat na přeskupení, aby se potom, co přijde heslo, ve dvou sborových skupinách vedle sebe prolomila na západ k řekám Seret a Strypa. Manstoin má vše přesně v hlavě. Plán;je dobrý. Generál Hube, útočník od Stalingradu, je jedním z neotřesitelných vojskových velitelů a samotní vojáci jsou odhodlaní ke všemu. Musí to být možné! Manstein se usmívá. Má dobrý pocit. V duchujiž dělá tahy kteró bude Hube realizovat: 46. tankový sbor držíjižní frontu kotle a odrazí sovětské pokusy o obejití. 3. a 24. ts se po krocích odpoutají a udeří ve dvou velkých klínech na západ k Seretu a pak ke Strypě. Tam musí 1. tankovou armádu přijmout německý osvobozovací útok. Tak to musí jít! Když Hitlerův šéfadjutant Schmundt vítá maršála na schodech k Berghofu, podá mu dálnopis, který poslal před několika minutami Busse ze Lvova. Stojí v něm: "l. TA znovu požaduje povolení k průlomu jih." Hube se s tímto požadavkem obrátil v 19.20 na hlavní stan skupiny armád. Poslední věta radiogramu zní: "Prů- lom na západ kvůli terénu vyloučený." Hube tím chce poukázat nejen na čtyři velké řeky, které protékají ze severu na jih, ale také na skutečnost, že Rus pevně drží hlavní ústupovou silnici a situace na severní frontě kotle se zhoršila hlubokým nepřátelským vlomem. Síly, se kterými se počítalo k průlomu na západ, zde musí urovnávat situaci - strašidlo Stalingradu! Generál Hube, jak sděluje Busse, již předal svým sborům předběžné rozkazy k úniku najih za současného zrušení dosavadních pokynů k průlomu na západ; vše má začít na hleslo "Litzmann". A povolení k vydání tohoto hesla nyní Hube od maršála neprodleně žádá. 36H i i Manstein čte mlčky tuhle poplašnou zprávu. Pak ji předá Schulze-Bittgerovi. Beze slova se nechá Schmundtem uvést do velkého pokoje, kde se Hitler u krbu baví s Keitelem. Když Manstein napřáhne ruku k pozdravu, Hitler mu jde s úsměvem vstříc a srdečně ho zdraví. Ani stopa po ledové tvrdosti. Je jako vyměněný. "Mansteine," říká, "tu věc jsem si ještě jednou promyslel. Souhlasím s Vaším úmyslem nechat l. tankovou armádu uniknout na západ. S těžkým srdcemjsem se také rozhodl okamžitě posílit 4. tankovou armádu 2. tankovým sborem SS s 9. a 10. td SS z Francie a 367. pěší a 100. lehkou pěší divizí z Maďarska, aby bylo možné zahájit úder vstříc Hubemu z prostoru jihozápadně od Tarnopolu." Manstein to vyslechne s úžasem. A s úlevou. Tak tedy zvítězil. Hitler ustoupil na celé linii, podvolil se rozumu. Jistě, ještě neví, jakou cenu od něho bude vůdce za tohle vítězství požadovat. Manstein je dost chytrý na to, aby nedával najevo pocity triumfu. Hraje hru, podle které by tohle rozhodnutí bylo výsledkem Hitlerových peělivých úvah. S pomocí podkladů vysvětlí polní maršál všechny detaily plánu úniku. Záchrana dvaceti dvou divizí přechází plynule do nové strategické koncepce. Mluví se o vytvoření nové stabilní fronty mezi pripjaťskými močály a pohořím Karpat, a to pomocí l. a zesílené 4. tankové armády 8. armáda musí být se 6. armá-dou přidělena skupině armád A k pokrytí Rumunska. Karpatské průsmyky musí bránit maďarská armáda. Pokud se tento plán podaří"je velké nebezpečí zažehnáno. Vše však prozatím závisí na tom, zda se l. TA dostane ze smrtelného sevření. Na západ! Nesmí se vydat, v souladu s Hubeho přípravami, na jih. Ctyřicet minut po půlnoci, na konci dlouhého dne, nechá Manstein odeslat Hubemu tento radio-gram: "Rešení západ, rozkaz následuje. Manstein." Kostkyjsou vrženy V 02.50 předává Ia Schulze-Biittger dálnopisem definitivní rozkaz 1. a 4. tanko-vé armádě. Pro orientaci jej dostane i 8. armáda. Začíná velké dobrodružství-přesun jedné celé obklíčené armády více než sto kilometrů na západ za boje, přes dvě nepřátelské tankové armády a přes čtyři velké řeky Unavený Manstein sjíždí dlouho po půlnoci serpentiny z Berghofu do Berchtes-gadenu. Příští ráno letí do Lvova. O několik hodin později je na velitelské stanovišti 4. TA. Velitel armády generál Raus již plánuje osvobozovací útok k řece Seret. Jistě, Rausovi dělá velké starosti i obklíčená posádka Tarnopolu. Nejprve je však třeba vést ten velký úder. Také v kotli byl již zahájen únik. 4. letecká armáda generála Desslocha neúnav-ně zásobuje obklíčené síly Operaci řídí velitel transportních letců generál Morzik. 26. a 27. března jde všechno ještě trochu kostrbatě. Ale pak se to rozjede: benzin, munici a potraviny tam, raněné ven. Jižně od města Kameněc Podolskij, na Dněstru, čeká Žukov se značnými silami na Hubeho. Tam chce chytitjeho svazky, které, jak pevně věří, budou ustupovat přes Dněstr. Připraví jim pěkné uvítání! Pak budou zbytky německého jižního křídla zahnané do Karpat. Chytrá kalkulace. Ale je to účet bez hostinského. 369 Zukov si je svou věcí jistý. Vrhne svoji l. TA se všemi mechanizovanými sbory najižní břeh Dněstru. Zaútočí na Cernovcy Kolomyju a Stanislav Tím umístí, stále v očekávání německého úniku na jih, velkou část svých sil daleko od fronty kotle. Katastrofální chyba! Když je pak potřebuje na severu, v rozhodujícím operačním prostoru, nejsou v dosahu. Generál Hube ajeho náčelník štábu plukovník Wagener mezitím sedí vjednom domku v obci Dunajevcy, severovýchodně od města Kameněc Podolskij. Ví, že se situace nevyvíjí právě špatně. Skupina Mauss se třemi divizemi již téměř navázala dotyk se 4. tankovou armádou. l. td nadále drží rohový pilíř Gorodok. 59. sbor dobyl prostor Frampol - Jarmolincy 17. td útočí na Kameněc Podolskij. Letecké zásobo-vání se dobře rozbíhá. V kotli pracují takzvané "kotlové oddíly" velitele transport-ních letců; čtyři muži vybavení k označování letišť a míst shozu. Mají vše, co je k tomu potřebné: rádiový maják, prostředky pro světelné označení přistávací dráhy i signální munici nejrůznějšího druhu. Podle pohybů armády denně vyhledávají místa pro přistání a shoz. Časy se od Stalingradu změnily Všude vládne organizace a ne prázdné sliby To vše Hube a Wagenor vědí. Ale také vědí, že ono "sem a tam" při přípravě k úniku -jednou západ, podruhé jih - vojáky znervóznilo. Nyní je jim třeba dodat sebedůvěru. A tak obdrží v noci na 28. března všechny jednotky v kotli následu,jící radio;ram: "1. tanková armáda se proboju,je skrz nepřítelc a porazí ho všude, kde se s ním setká." To bylo to správné slovo, slo;an při zahájení. Armáda vytvořila dvě únikové skupiny - Severní, sborová skupina von der Che-vallerie, má pokrýt severní bok, soustředěnými silami vytvořit předmostí za řekou Zbruč, a pak získat velké přechody přes Seret a udržetje. Jižní únikový klín, sborová skupina Breith, má přinutit k ústupu nepřítele v prostoru Kamenčc Podolskij a vy-bojovat si únik přes řeku Zbruč u Okopu. Jako za divoké štvanice vyrazí 29. března čelní bojové skupiny severního úniko-vého klínu proti řece Zbruč. Celní odřady vestfálské 16. a durynské 7. tankové divize drtí nepřátelský odpor. Za nimi převezme vyjmutá l. td zadní záštitu 24. tankového sboru. I u jižní skupiny se útok valí vpřed. 17. td generála von der Medena a 371. pd udeří najihozápad. Východopruská l. pd a badensko-wiirtenbergská 101. lehká pěší divize zadržujíjako zadní voj 46. tankového sboru spolu s částmi tankové divize SS "Das Reich" severní křídlo Koněvova 2. ukrajinského frontu. Kotel putuje. Mění svoji podobu. Opakuje se čerkasský recept: Původní osa sever-jih se otáčí do směru východ - západ. To, co prostému vojákovi v bojové skupině, četě nebo v rotě připadá jako neprůhledný zmatek, jako improvizace bez plánu, se na operační mapě mění zázrak operační souhry par excelence. Umění velení. Ovoce disciplíny První úspěch byl povzbudivý. Bojová skupina Chevallerie získala předmostí přes Zbruč, u Skaly dokonce s nezničeným mostem. Překvapení nepřítele se vydařilo. 37o Vydařilo se, protože Zukov neuzavřel prstenec na západě pevně. A on jej pevně neuzavřel, protože byl přesvědčen o tom, že Hube unilcne na jih. Když maršál pochopil svůj omyl, bylo už pozdě. Jenjediný tankový sbor se mu podařilo přesunout z jižního břehu Dněstru do rozhodující bitvy únikové opE.race na sever, proti boku l. tankové armády Příliš málo! Zukov marně zuřil při telefonních hovorech s veliteli sborů své l. TA a marně nařizoval: "Otočit! Otočit, na sever!" Počasí a stav cest. pracovaly proti Rusům. Nepodařilo se jim dostat včas přes Dněstr tolik sil, aby mohli úspěšně přehradit přechody přes Zbruč a Seret. "Příliš pozdě" se vznášelo nad Žukovovými opatřeními. Příliš pozdě! Za této situace se Zukov pokusil napravit svoji osudnou chybu špatným a neo-bratným kouskem psychologického vedení války a pomocí triku přece jen dovézt vítězství do své stodoly Maršál musel být velmi rozčílený nebo obklopený špatnými poradci, pokud si od té věci něco sliboval. 2. dubna v 10 hodin zachytil 46. ts, 3. ts i mnoho štábů německých divizí v kotli otevřený radiogram v německém jazyce-v každém případě v německých slovech - který vypadal následovně: "l. Um die weiteren Opfer zu bringen schlage ich Ihnen vor, bis zu Ende des 2. April die sinnlose Widerstand zu verenden und mit die unterstiitzte Einheiten zu kapitulieren. Ihr seid von allen Seiten eingeschlossen, Hoffnung von die Seite ist sinnlos. Ihr kónnt aus die Kessel nicht herauskommen. 2. Wenn Sie bis Ende des 2. April 44 nicht kapituliercn, so wird von alle Soldaten, die die Angeboit auf Ende der sinnlosen Widerstand nicht erfiillen, der dritte erschossen. Das ist die Strafe fiir die sinnlose Widerwehr. Ergeb Euch in Gruppen, Ihr seid in 3 Ringe eingeschlossen. Alle Offiziere, die freiwillig mit Widerstand aufhren, wird die alten Gewehre, die Orden und Transportmittel bewandt. Zukov, velitel frontu a maršál Sovětského svazu." Němečtí velitelé seještě nevzpamatovali z úžasu nad tímto barbarským nesmys-lem, když ve 13 hodin došel doplňující ruský radiogram. Jazykově nadaní poradci se zřejmě mezitím dozvěděli o Žukovově hekticky odstartované akci a uhladili baby-lónskou hatlaninu. Nový text zněl: "V 11 hodin byl odeslaný smyslově zkreslený překlad následujícího návrhu velitele frontu maršála Sovětského svazu Zukova. Má znít: Němečtí vojáci a důstoj-níci, kteří dobrovolně složí zbraně, mohou počítat s dobrým zacházením. Zastřeleni, a to před svou nastoupenou jednotkou, budou pouze velitelé těch jednotek, kterým je určena tato nabídka, když do večera dnešního dne neukončí nesmyslný odpor. Budou zastřeleni za trest kvůli zbytečně prolité krvi,jim svěřených vojáků. Zukov, velitel frontu a maršál Sovětského svazu." 371 Teď to sice bylu dobrá němčina, ale stáleještě mizerné válečné právo. Výhrůžka mimochodem spíe podnítila, než snížila odhodlúní k bo,ji. Přes zemi m